z 224 stránek
I
Předmluva
1
2
3
4
Edice
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
Rejstřík jmenný a věcný
211
212
213
214
215
216
Obsah
217
218
219
220
221
222
Obrazová příloha
223
- s. 2: ...husitismu a jejich vůdce, a dotvrzují oddané následování Husa i Mikulášem z Drážďan a Tábory také po stránce této literární tvorby. — 4....
- s. 24: ...stol. posunovati nelze«. Tu se shoduje tedy s Palackým. 8) Mikuláš z Drážďan zemřel, jak praví Šimon z Litovle, »circa a. 1417« (F....
- s. 64: ...podle jejich priority časové. Druhý záznam a zvlášť přesvědčivý jest Mikuláše z Drážďan »Trac- tatus de fide catholica«. Jeho první díl je pracován...
- s. 77: ...M. Bartoš: »Do čtyř praž. artykulů« str. 66, při katechismu Mikuláše z Drážďan »Tractatus de fide« a ve spo- jení s KVíd. upozorňuje:...
- s. 85: ...své obraně a propagaci, zvl. v cizině.193) Byly to také Mikuláše z Dráž- ďan spisy latinské, kterými měl na Tábor vliv.194) — Také v...
- s. 85: ...trestu smrti, nikoli však jako všeobecný zákaz usmrcovati člověka. c) Mikuláš z Drážďan? — Soudím, že jest autorem TDFide.197) 193) Na př. Biskupcovu obsáhlou...
- s. 86: ...valdenské zvl. na Táboře, byvše posíleny příchodem cizích a zvl. Mikulášem z Drážďan. Popisuje rukop. sborník univ. knih. praž. IV. G 15 asi...
- s. 86: ...13 spisy, mezi nimi některé Mikulá- šovy). — Jan Sedlák, Mikuláš z Drážďan (1914, nejobšírnější tehdy práce o Mik. s pojednáním o jeho...
- s. 88: ...8, fol. 36a—66а. 210) Jos. Truhlář v článku »Spisy některé Mikuláše z Drážďan« (Věst. č. ak. 1898, str. 662—4) první upozornil na rkp....
- s. 89: ...již určitě mrtev. Podle našich průkazů jest tedy TDFide prací Mikuláše z Drážďan. 213) »Puncta« v univ. praž. III., G 28, fol. 140a—163b,...
- s. 93: ...doplněk TD- Fide. Tedy: autorem Creda jest zajisté blízký stoupenec Mikuláše z Dráž- ďan, a bylo napsáno asi v období po smrti Mikulášově, totiž...
- s. 98: ...svazek podpírá naši domněnku, že autorem KKVět- šího byl stoupenec Mikuláše z Drážďan. 5. Doba vzniku. Kladu ji přibližně do nemnohých let po...
- s. 108: ...2148 podpírá náš důkaz, že původ- cem obojího KTrKr. jest Mikuláš z Drážďan. 6. Doba vzniku KTrKrakovského. Celý krak. sborník jest psán až...
- s. 159: ...praví Sedlák.115) Hlavní pomocník Jakoubkův v boji o přijímání jest Mikuláš z Drážďan, který kázáním a disputacemi získával stoupence, v jeho farním kostele...
- s. 161: ...ve škole Drážďanské Na Příkopě v Praze.124) Byl to zvl. Mikuláš z Drážďan, rozhodný wyclifovec, orientovaný však po příchodu anglického M. Petra Payna...
- s. 171: ...podnětem bezpodmínečného zamítání článku o očistci Biskupcovi a celému Táboru, Mikuláš z Drážďan je tu pak hlav- ním a soustavným prostředkovatelem. Jest to...
- s. 171: ...naprosté zamítání očistce přejali Táboři od Val- denských, hlavně prostřednictvím Mikuláše z Drážďan a jeho spisu »De purgatorio«. 166) Sedlák, Mik. z Drážďan,...
- s. 219: ...a valdenském: proti usmrcování, proti přísaze, proti očistci. — Autorem Mikuláš z Drážďan (důkazy). — Byl napsán asi 1415—1417. — Jest pracován v...
- s. 219: ...podmínečně, svátost oltářní ne sub utrague, zato remanenčně. — Autorem Mikuláš z Drážďan (důkazy), doba vzniku 1410 aZ 1412 . Strana 69—81 69—73...
- s. 221: ...kladem k němu Confessio Taboritarum, jejíž prameny jsou Wyclif, Valdenští, Mikuláš z Drážďan 164—171 221 Strana VI. KATECHETICKO-PEDAGOGICKÁ STRÁNKA HUSIT. KATECHISMŮ 173—176 Husit....
Název:
Husitské katechismy
Autor:
Havelka, Emanuel
Rok vydání:
1938
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
224
Obsah:
- 1: Předmluva
- 5: Edice
- 211: Rejstřík jmenný a věcný
- 217: Obsah
- 223: Obrazová příloha
upravit
Strana I
Husitské katechismy NAPSAL DR. EMANUEL HAVELKA V Praze o 1938 NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚDA UMĚNÍ
Husitské katechismy NAPSAL DR. EMANUEL HAVELKA V Praze o 1938 NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚDA UMĚNÍ
Strana 1
Předmluva. V náboženském a kulturním rozvoji českých církví reformačních zaujímají význačné místo husitské a bratrské katechismy, stručné cvičeb- nice věroučné a také literní. Pracemi Gollovými, Zezschwitzovými, Mülle- rovými a jiných byla pozornost obrácena ke katechismům bratrským. Přítomný spis pojednává o katechismech husitských, a chceme ukázati, že již tyto katechismy byly tvorbou vedoucí, ba že právě v nich vyrostla významná reformační tradice katechismová, na kterou organicky navázali pak Čeští bratří s Lukášem v čele, a podle Bratří i Valdenští a Luther. Také katechismy husitské měly však u nás již své předchůdce v ka- techismových pracích církve středověké, zvláště z období Arnošta z Par- dubic. Pojednáváme i o těchto katechismech předhusitských, jednak proto, abychom zkoumali jejich vztah ke katechismům husitským, jednak aby- chom na této širší základně vpřed i vzad získali přesnější rozhled po katechismové otázce od jejích počátků v církvi křesťanské do západu české reformace. Vedle tohoto všeobecného historického zhodnocení a umístění jest tu otázka jednotlivých katechismů husitských, jejich myšlenkové a věro- učné podstaty, autorství a doby vzniku, jejich priority a vzájemného po- měru. Také zde se ukazuje nová orientace, předně, že v katechismové tvorbě husitské náleží vůdčí místo Husovi a jeho spisům, dále pak, že všecky husitské katechismy, nám známé, tvoří na podkladě práce Husovy podivuhodnou myšlenkovou jednotu a shodují se obsahem namnoze do- slovně. Zjišťujeme, že první a základní husitský katechismus, KVídeň- ský,1) jest pracován podle Husova Výkladu2) a že tento KVíd. jest všem 1) Národ. knihovna vídeňská, sign. 4557 fol. 211a—215a. KVíd. se nazýval podle objevitele katechismem Palackého, označili jsme jednotlivé husit. katechismy hlavně podle míst, kde se nyní nalézají. 2) »Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně«, vyd. Erben I., 1—358. — Jest třeba již zde pověděti, že tento důležitý pramen, Husův Výklad, jest vlastně také již prací katechetickou, jako prosté a přístupné věroučné poučení pro dospělé i dítky v širších vrstvách husitských. Takto jej zařaďuje do význačné Havelka: Husitské katechismy.
Předmluva. V náboženském a kulturním rozvoji českých církví reformačních zaujímají význačné místo husitské a bratrské katechismy, stručné cvičeb- nice věroučné a také literní. Pracemi Gollovými, Zezschwitzovými, Mülle- rovými a jiných byla pozornost obrácena ke katechismům bratrským. Přítomný spis pojednává o katechismech husitských, a chceme ukázati, že již tyto katechismy byly tvorbou vedoucí, ba že právě v nich vyrostla významná reformační tradice katechismová, na kterou organicky navázali pak Čeští bratří s Lukášem v čele, a podle Bratří i Valdenští a Luther. Také katechismy husitské měly však u nás již své předchůdce v ka- techismových pracích církve středověké, zvláště z období Arnošta z Par- dubic. Pojednáváme i o těchto katechismech předhusitských, jednak proto, abychom zkoumali jejich vztah ke katechismům husitským, jednak aby- chom na této širší základně vpřed i vzad získali přesnější rozhled po katechismové otázce od jejích počátků v církvi křesťanské do západu české reformace. Vedle tohoto všeobecného historického zhodnocení a umístění jest tu otázka jednotlivých katechismů husitských, jejich myšlenkové a věro- učné podstaty, autorství a doby vzniku, jejich priority a vzájemného po- měru. Také zde se ukazuje nová orientace, předně, že v katechismové tvorbě husitské náleží vůdčí místo Husovi a jeho spisům, dále pak, že všecky husitské katechismy, nám známé, tvoří na podkladě práce Husovy podivuhodnou myšlenkovou jednotu a shodují se obsahem namnoze do- slovně. Zjišťujeme, že první a základní husitský katechismus, KVídeň- ský,1) jest pracován podle Husova Výkladu2) a že tento KVíd. jest všem 1) Národ. knihovna vídeňská, sign. 4557 fol. 211a—215a. KVíd. se nazýval podle objevitele katechismem Palackého, označili jsme jednotlivé husit. katechismy hlavně podle míst, kde se nyní nalézají. 2) »Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně«, vyd. Erben I., 1—358. — Jest třeba již zde pověděti, že tento důležitý pramen, Husův Výklad, jest vlastně také již prací katechetickou, jako prosté a přístupné věroučné poučení pro dospělé i dítky v širších vrstvách husitských. Takto jej zařaďuje do význačné Havelka: Husitské katechismy.
Strana 2
ostatním husit. katechismům (kromě staršího dvojitého Katechismového traktátu krakovského3) předlohou. Tyto katechismy roztřiďujeme (dosti bezpečně) hlavně podle znaků věroučných do tří skupin: do Husovy, Dráž- ďanských a táborské. A tu jde zvláště o důležitou otázku, spornou od dob Palackého, kdo jest autorem základního KVídeňského. Palacký označil s pravděpodobností Husa,4) jeho názor nedošel však (počínaje Gollem a Müllerem) souhlasu. Zkoumáme tudíž tuto otázku podrobně, již proto, po- něvadž KVíd. jest i nám východiskem veškeré práce o husitských kate- chismech. K historickému významu husit. katechismů řekneme přehledně toto: 1. Husité jsou tak nábožensky i kulturně vyspělí, že mají již četné a pozoruhodně dokonalé katechismy, které budují takřka bez cizích vzorů (nikoli ovšem bez cizích podnětů), dávají jim jednotný věcný obsah a ka- techismovou otázkovou formu. — 2. Nemají dosti dlouho souborné kon- fese,5) důležitý úkol všeobecného poučení věroučného přejímají v počát- cích tudíž katechismy. V nich vyhraňují Husité podle příkladu Husova proti scholasticismu namnoze pojmově abstraktnímu (třebaže i dogmaticky propracovanému) své věroučné stanovisko reálné a životné, i prakticky mravní. - 3. Husitské katechismy ukazují s nového hlediska tři dogmatické skupiny husitismu a jejich vůdce, a dotvrzují oddané následování Husa i Mikulášem z Drážďan a Tábory také po stránce této literární tvorby. — 4. Při Husově katechismovém »Jádru« jest vpředu při dvou opisech Husova abeceda, upravená k vyučování. To ukazuje, že Jádro (a podobně i ostatní husitské katechismy) bylo také cvičebnicí literní. Tuto myšlenku převzali pak a znamenitě rozvinuli i pro vyučování cizím jazykům pomocí kate- chismů Čeští bratří. Husitské katechismy jsou tedy důležitým článkem v rozvoji husitis- mu po stránce náboženské, mravní i kulturní, a náleží jim v husitství za- jisté místo význačné. — A nejen v husitství: svou náboženskou výrazností a svým uměním výchovným zůstaly hlubokým podnětným pramenem i dnes. katechetické skupiny reformační (»group of Catecheses«) také T. F. Simmons a H. E. Nolloth, The Lay Folks'Catechism, str. XXXV. 3) Jagellonská univ. knih. v Krakově, č. 2148. B B XII. 6. 4) Palacký, Documenta str. XII. 5) Za první husit. konfesi (v širším smyslu) můžeme považovati snesení synody husit. kněžstva 1421: »Quid de nova et veteri lege credendum sit.« Palacký, Urkundl. Beitr. zur Gesch. des Husitenkrieges I. 128—134. — Za. skutečnou soubornou, ovšem táborskou, teprve: »Confessio Taboritarum« z r. 1431, sepsanou Mikulá- šem Biskupcem. 2
ostatním husit. katechismům (kromě staršího dvojitého Katechismového traktátu krakovského3) předlohou. Tyto katechismy roztřiďujeme (dosti bezpečně) hlavně podle znaků věroučných do tří skupin: do Husovy, Dráž- ďanských a táborské. A tu jde zvláště o důležitou otázku, spornou od dob Palackého, kdo jest autorem základního KVídeňského. Palacký označil s pravděpodobností Husa,4) jeho názor nedošel však (počínaje Gollem a Müllerem) souhlasu. Zkoumáme tudíž tuto otázku podrobně, již proto, po- něvadž KVíd. jest i nám východiskem veškeré práce o husitských kate- chismech. K historickému významu husit. katechismů řekneme přehledně toto: 1. Husité jsou tak nábožensky i kulturně vyspělí, že mají již četné a pozoruhodně dokonalé katechismy, které budují takřka bez cizích vzorů (nikoli ovšem bez cizích podnětů), dávají jim jednotný věcný obsah a ka- techismovou otázkovou formu. — 2. Nemají dosti dlouho souborné kon- fese,5) důležitý úkol všeobecného poučení věroučného přejímají v počát- cích tudíž katechismy. V nich vyhraňují Husité podle příkladu Husova proti scholasticismu namnoze pojmově abstraktnímu (třebaže i dogmaticky propracovanému) své věroučné stanovisko reálné a životné, i prakticky mravní. - 3. Husitské katechismy ukazují s nového hlediska tři dogmatické skupiny husitismu a jejich vůdce, a dotvrzují oddané následování Husa i Mikulášem z Drážďan a Tábory také po stránce této literární tvorby. — 4. Při Husově katechismovém »Jádru« jest vpředu při dvou opisech Husova abeceda, upravená k vyučování. To ukazuje, že Jádro (a podobně i ostatní husitské katechismy) bylo také cvičebnicí literní. Tuto myšlenku převzali pak a znamenitě rozvinuli i pro vyučování cizím jazykům pomocí kate- chismů Čeští bratří. Husitské katechismy jsou tedy důležitým článkem v rozvoji husitis- mu po stránce náboženské, mravní i kulturní, a náleží jim v husitství za- jisté místo význačné. — A nejen v husitství: svou náboženskou výrazností a svým uměním výchovným zůstaly hlubokým podnětným pramenem i dnes. katechetické skupiny reformační (»group of Catecheses«) také T. F. Simmons a H. E. Nolloth, The Lay Folks'Catechism, str. XXXV. 3) Jagellonská univ. knih. v Krakově, č. 2148. B B XII. 6. 4) Palacký, Documenta str. XII. 5) Za první husit. konfesi (v širším smyslu) můžeme považovati snesení synody husit. kněžstva 1421: »Quid de nova et veteri lege credendum sit.« Palacký, Urkundl. Beitr. zur Gesch. des Husitenkrieges I. 128—134. — Za. skutečnou soubornou, ovšem táborskou, teprve: »Confessio Taboritarum« z r. 1431, sepsanou Mikulá- šem Biskupcem. 2
Strana 3
Děkuji panu prof. Husovy fakulty Dr. F. M. Bartošovi a pánům univ. prof. Dr. Jul. Glücklichovi a Dr. Rud. Urbánkovi za cenné porady, vzpomínám rovněž vděčně zemřelého universit. prof. Dr. Václava Novotného. Děkuji panu ministru pro zahraničí Dr. Kamilu Kroftovi za ocenění této práce a za doporučení České akademii věd a umění, † panu univ. prof. Dr. Jos. Pekařovi, před- sedovi I. třídy, a panu univ. prof. Dr. Janu Kaprasovi, tajemníku I. tř. České akademie, za laskavou podporu při vydání této práce Českou akademií. Připojuji také díky za ochotu ředitelstvím knihoven, zvláště univer- sitní brněnské a pražské, zem. archivu moravského, pražské metropol. kapitulní, křižovnické, strahovské, Lobkowiczké roudnické, dále Národní vídeňské, Jagellonské krakovské, Veřejné leningradské, univers. zagreb- ské, univers. lausannské, Národní pařížské a Britické londýnské. V Hodoníně v říjnu 1937. Em. Havelka 1*
Děkuji panu prof. Husovy fakulty Dr. F. M. Bartošovi a pánům univ. prof. Dr. Jul. Glücklichovi a Dr. Rud. Urbánkovi za cenné porady, vzpomínám rovněž vděčně zemřelého universit. prof. Dr. Václava Novotného. Děkuji panu ministru pro zahraničí Dr. Kamilu Kroftovi za ocenění této práce a za doporučení České akademii věd a umění, † panu univ. prof. Dr. Jos. Pekařovi, před- sedovi I. třídy, a panu univ. prof. Dr. Janu Kaprasovi, tajemníku I. tř. České akademie, za laskavou podporu při vydání této práce Českou akademií. Připojuji také díky za ochotu ředitelstvím knihoven, zvláště univer- sitní brněnské a pražské, zem. archivu moravského, pražské metropol. kapitulní, křižovnické, strahovské, Lobkowiczké roudnické, dále Národní vídeňské, Jagellonské krakovské, Veřejné leningradské, univers. zagreb- ské, univers. lausannské, Národní pařížské a Britické londýnské. V Hodoníně v říjnu 1937. Em. Havelka 1*
Strana 4
Strana 5
I. Katechismy předhusitské. Texty a jejich určení. A) Počátky ve středověku. Již z 8. stol. se nám dochovaly jednoduché katechismové zlomky o Věřím v Boha a o Otčenáši.1) Dávno však před tím, od prvních dob křesťanské církve, byli vyučováni katechumeni a dítky hlavním článkům víry ústně.1a) To se nazývalo také katechismem, ač bylo ve vlastním smyslu katechesí. Vedle toho byl to však i obřad křestní,2) s otázkami knězovými a sliby křtěncovými nebo kmotrů, kde došla katechese záhy svého realisování, ba i pojmenování. Katechetická a katechismová práce se pak znenáhla prohlubovala a usoustavňovala, vznikaly katechismy obsáhlejší i dokonalejší, takže také u nás máme již v období bezprostředně před Husem dva pozoru- hodné katechismy latinské,3) připínající se k blahodárné působnosti Ar- nošta z Pardubic: Tomáše de Hibernia »De tribus punctis«, druhý od neznámého skladatele tak zv. »Instructio catechetica de articulis fidei.«*) 1) P. Bahlmann, Deutschlands Katholische Katechismen, str. 3, 8 a j. la) Thomas F. Simmons and Henry Ed. Nolloth, The Lay Folks' Catechism, of Archbishop Thoresby's Instruction for the People, str. XXXI, upozor- ňuje, že nejstarší zmínka o katechesi v křesťanské církvi jest u Lukáše 1, 4: »abys zvěděl jistotu těch věcí, jimž jsi vyučován.« Soudí (str. XXIX), že způsob této kate- chese v prvotní církvi byl asi takový, jak čteme o dítěti Ježíši v chrámě (methody rabinské): »In the Early Church, however, the instruction was given in the form of a lecture, and the questions were asked by the catechumens rather than by the teacher; and the method was probably derived from the custom of the Jewish Rabbis: the Child Jesus was found „in the midst of the doctors, both hearing them and asking them questions" (St. Luke 2, 46).« Již ze 4. stol. se nám zachovaly katechetické před- nášky sv. Cyrila. — O katechesi viz též Eugen Sachsse v Herzog-Hauckově Realencyklopädii X., str. 121 n. (historie, účel); podkladem jsou mu Christian Palmer, Evangelische Katechetik, 1876, Gerh. v. Zezschwitz, System der christl. Katechetik, 1871, E. Christ. Achelis, Praktische Theologie, 1898, a j. 2) Gust. Ehrismann, Geschichte der deutsch. Literatur I. 284 n. 3) Frant. Košák, Děj. čes. katechetiky, I. 34, uvádí toliko první, podle vydání Dudíkova. Druhý zjišťujeme prvně v této práci. 4) Oba tyto katechismy v kapit. knih. praž. O. 66, fol. 46b—59b, 59b—65b.
I. Katechismy předhusitské. Texty a jejich určení. A) Počátky ve středověku. Již z 8. stol. se nám dochovaly jednoduché katechismové zlomky o Věřím v Boha a o Otčenáši.1) Dávno však před tím, od prvních dob křesťanské církve, byli vyučováni katechumeni a dítky hlavním článkům víry ústně.1a) To se nazývalo také katechismem, ač bylo ve vlastním smyslu katechesí. Vedle toho byl to však i obřad křestní,2) s otázkami knězovými a sliby křtěncovými nebo kmotrů, kde došla katechese záhy svého realisování, ba i pojmenování. Katechetická a katechismová práce se pak znenáhla prohlubovala a usoustavňovala, vznikaly katechismy obsáhlejší i dokonalejší, takže také u nás máme již v období bezprostředně před Husem dva pozoru- hodné katechismy latinské,3) připínající se k blahodárné působnosti Ar- nošta z Pardubic: Tomáše de Hibernia »De tribus punctis«, druhý od neznámého skladatele tak zv. »Instructio catechetica de articulis fidei.«*) 1) P. Bahlmann, Deutschlands Katholische Katechismen, str. 3, 8 a j. la) Thomas F. Simmons and Henry Ed. Nolloth, The Lay Folks' Catechism, of Archbishop Thoresby's Instruction for the People, str. XXXI, upozor- ňuje, že nejstarší zmínka o katechesi v křesťanské církvi jest u Lukáše 1, 4: »abys zvěděl jistotu těch věcí, jimž jsi vyučován.« Soudí (str. XXIX), že způsob této kate- chese v prvotní církvi byl asi takový, jak čteme o dítěti Ježíši v chrámě (methody rabinské): »In the Early Church, however, the instruction was given in the form of a lecture, and the questions were asked by the catechumens rather than by the teacher; and the method was probably derived from the custom of the Jewish Rabbis: the Child Jesus was found „in the midst of the doctors, both hearing them and asking them questions" (St. Luke 2, 46).« Již ze 4. stol. se nám zachovaly katechetické před- nášky sv. Cyrila. — O katechesi viz též Eugen Sachsse v Herzog-Hauckově Realencyklopädii X., str. 121 n. (historie, účel); podkladem jsou mu Christian Palmer, Evangelische Katechetik, 1876, Gerh. v. Zezschwitz, System der christl. Katechetik, 1871, E. Christ. Achelis, Praktische Theologie, 1898, a j. 2) Gust. Ehrismann, Geschichte der deutsch. Literatur I. 284 n. 3) Frant. Košák, Děj. čes. katechetiky, I. 34, uvádí toliko první, podle vydání Dudíkova. Druhý zjišťujeme prvně v této práci. 4) Oba tyto katechismy v kapit. knih. praž. O. 66, fol. 46b—59b, 59b—65b.
Strana 6
I. Katechismové články. Slovo katechismus pochází od Augustina (Liber de fide et ope- ribus).5) Tohoto slova ve smyslu katechismovém užil prvně Luther ve svých dopisech r. 1525;6) jako nápisu použil tohoto jména po prvé Andreas Althammer, »Catechismus, das ist Unterricht zum christlichen Glauben, wie man die Jugend lehren und erziehen soll, in Fragweis und Antwort gestellt«, r. 1528; pak Luther při svém katechismu r. 1529, při prvním katolickém G. Wicelius r. 1535.7) Augustin ve své »De catechisandis rudibus«s) doporučuje již i kate- chisační práci soustavnou, aby totiž učitel náboženství vysvětloval, tázal 5) Simmons-Nolloth str. XXX. výslovně zdůrazňuje, že nikoli ve smyslu katechismové knihy: »In St. Augustine's De Fide et Operibus (Op. IV., col. 67) we find the word Catechism, not in the least in the sense of a book, but in its proper me- aning of detailed oral instruction.« — Viz též Bahlmann, 3n. 6) Literatura k této stati: P. Bahlmann, uved. p. (práce přehledně syste- matická po stoletích). — Gust. Ehrismann, uv. sp. I. (hlavně o náb. vý- chovných snahách Karla Vel., str. 279—337). — Franz Hipler, Christliche Lehre und Erziehung in Ermland u. im preuss. Ordenstaate während des Mittelalters. Ein Beitrag zur Geschichte des Katechismus, 1877. — Johann Geffeken, Der Bilder- katechismus des 15. Jahrhunderts, 1855. — T. F. Simmons a H. E. Nolloth, v uvedeném spisu z roku 1901 (zvláště obsáhlý úvod, s literaturou hlavně německou, na stránkách IX.—XXXIX). — Alexander Kästner, Die Kinderfragen, 1902 (stať úvodní). — Ferd. Cohrs, Die evang. Katechismusversuche vor Luthers Enchi- ridion, I. 1900 (hlavně úvod). — Týž, Katechismen und Katechismusunterricht, v Herzog-Hauckově Realencyklopädie für protest. Theol. u. Kirche, X. str. 136—9 (novější práce informat., s obšírnou literaturou). — Knecht, Katechismus, ve Wetzer- Welteově Kirchenlexikonu, VII. str. 288—317. — České práce: J. K. Škoda, Kate- chetika, 1874 (o katechismech str. 230—232). — Jan Sýkora, Katechismus, v Otto- vě Nauč. slov. XIV. str. 72—73, z r. 1899. — Frant. Košák, uved. sp., naše dnes nejobsáhlejší práce tohoto oboru, ne vždy však objektivně kritická. 7) Košák (str. 6) proti tomuto všeobecně (i katolickými spisovateli, jak sám také praví) uznávanému názoru se dovolává slov Jiř. Witzela z r. 1535, že »byly již před 60 lety některé katechismy v Benátkách tištěny«. Ano, tištěny byly, ale nikoli s pojmenováním »katechismů«. — A dále píše: »Podobně nesprávným je tvrzení mno- hých spisovatelů, že Luther to byl, který znaje výchovný význam obrazů, pojal ilu- strace do katechismu. (Dr. O. Kádner: Dějiny pedagogiky II., 85). Dávno před Luthe- rem výchovný význam obrazů znám byl!« Košák je proti Lutherovi tak zaujat, že vyvrací něco, co Kádner vůbec netvrdí, že by totiž Luther byl první postřehl vý- chovný význam ilustrací. Kádner píše na uved. místě prostě: »Znal výchovný význam obrazů, a proto do své bible i katechismu pojal ilustrace.« 8) Škoda v uved. sp. 230. Košák 3n. — Simmons-Nolloth XXIX upozorňuje, že tento Augustinův spis De catech. rudibus (z r. kolem 400) není však prací katechismovou, před tím pak vyzdvihuje Lutherovo prvenství o pojmu »kate- chismus«: »But, before the time of Luther, the word never meant a book, but actual verbal teaching by question and answer.« — Konečně připojuje (XXXVII) o prvním objevení se katechismu v Anglii: »In 1549, the compilers of the English Prayer Book inserted a Catechism in the Confirmation Service to be learned by candidates as a preparation.« — O Lutherově katechismovém díle viz také Ferd. Cohrs, Kate- chismus Luthers (Realencyklop. X., 130 n). 6
I. Katechismové články. Slovo katechismus pochází od Augustina (Liber de fide et ope- ribus).5) Tohoto slova ve smyslu katechismovém užil prvně Luther ve svých dopisech r. 1525;6) jako nápisu použil tohoto jména po prvé Andreas Althammer, »Catechismus, das ist Unterricht zum christlichen Glauben, wie man die Jugend lehren und erziehen soll, in Fragweis und Antwort gestellt«, r. 1528; pak Luther při svém katechismu r. 1529, při prvním katolickém G. Wicelius r. 1535.7) Augustin ve své »De catechisandis rudibus«s) doporučuje již i kate- chisační práci soustavnou, aby totiž učitel náboženství vysvětloval, tázal 5) Simmons-Nolloth str. XXX. výslovně zdůrazňuje, že nikoli ve smyslu katechismové knihy: »In St. Augustine's De Fide et Operibus (Op. IV., col. 67) we find the word Catechism, not in the least in the sense of a book, but in its proper me- aning of detailed oral instruction.« — Viz též Bahlmann, 3n. 6) Literatura k této stati: P. Bahlmann, uved. p. (práce přehledně syste- matická po stoletích). — Gust. Ehrismann, uv. sp. I. (hlavně o náb. vý- chovných snahách Karla Vel., str. 279—337). — Franz Hipler, Christliche Lehre und Erziehung in Ermland u. im preuss. Ordenstaate während des Mittelalters. Ein Beitrag zur Geschichte des Katechismus, 1877. — Johann Geffeken, Der Bilder- katechismus des 15. Jahrhunderts, 1855. — T. F. Simmons a H. E. Nolloth, v uvedeném spisu z roku 1901 (zvláště obsáhlý úvod, s literaturou hlavně německou, na stránkách IX.—XXXIX). — Alexander Kästner, Die Kinderfragen, 1902 (stať úvodní). — Ferd. Cohrs, Die evang. Katechismusversuche vor Luthers Enchi- ridion, I. 1900 (hlavně úvod). — Týž, Katechismen und Katechismusunterricht, v Herzog-Hauckově Realencyklopädie für protest. Theol. u. Kirche, X. str. 136—9 (novější práce informat., s obšírnou literaturou). — Knecht, Katechismus, ve Wetzer- Welteově Kirchenlexikonu, VII. str. 288—317. — České práce: J. K. Škoda, Kate- chetika, 1874 (o katechismech str. 230—232). — Jan Sýkora, Katechismus, v Otto- vě Nauč. slov. XIV. str. 72—73, z r. 1899. — Frant. Košák, uved. sp., naše dnes nejobsáhlejší práce tohoto oboru, ne vždy však objektivně kritická. 7) Košák (str. 6) proti tomuto všeobecně (i katolickými spisovateli, jak sám také praví) uznávanému názoru se dovolává slov Jiř. Witzela z r. 1535, že »byly již před 60 lety některé katechismy v Benátkách tištěny«. Ano, tištěny byly, ale nikoli s pojmenováním »katechismů«. — A dále píše: »Podobně nesprávným je tvrzení mno- hých spisovatelů, že Luther to byl, který znaje výchovný význam obrazů, pojal ilu- strace do katechismu. (Dr. O. Kádner: Dějiny pedagogiky II., 85). Dávno před Luthe- rem výchovný význam obrazů znám byl!« Košák je proti Lutherovi tak zaujat, že vyvrací něco, co Kádner vůbec netvrdí, že by totiž Luther byl první postřehl vý- chovný význam ilustrací. Kádner píše na uved. místě prostě: »Znal výchovný význam obrazů, a proto do své bible i katechismu pojal ilustrace.« 8) Škoda v uved. sp. 230. Košák 3n. — Simmons-Nolloth XXIX upozorňuje, že tento Augustinův spis De catech. rudibus (z r. kolem 400) není však prací katechismovou, před tím pak vyzdvihuje Lutherovo prvenství o pojmu »kate- chismus«: »But, before the time of Luther, the word never meant a book, but actual verbal teaching by question and answer.« — Konečně připojuje (XXXVII) o prvním objevení se katechismu v Anglii: »In 1549, the compilers of the English Prayer Book inserted a Catechism in the Confirmation Service to be learned by candidates as a preparation.« — O Lutherově katechismovém díle viz také Ferd. Cohrs, Kate- chismus Luthers (Realencyklop. X., 130 n). 6
Strana 7
se znova, zda rozuměli, a vysvětloval příp. znova. Tato forma prostých výkladů hlavních článků víry se zdokonalila při katechesi tak, že se dítko tázalo a učitel odpovídal, a konečně se ustálilo, jak se udržuje jako nej- vhodnější podnes, že se táže učitel a dítko odpovídá. — Nejen toto ústní vyučování se nazývalo katechismem, stejně však také odpovědi kmotrů nebo i dospělých křtěnců při křtu, ba katechismem bývalo nazýváno samo kmotrovství.3) Poněvadž nebylo tisku, ani lidí znalých písma, užívalo se kromě ka- techet. vyučování ústního (s hlavním cílem mechanického zapamatování) k podobnému poučení a vštípení základních pravd křesťanských i jiných prostředků: vysvětlujících kázání, duchovních her, obrazů a obrázkových děl, obrázkových biblí a katechismů,10) ale také tabulí s hlavními katechet. články, zavěšených v kostelích a na veřejných místech. — Čemu se vyučovalo? Byly to ve středověké církvi prvotně toliko dva články víry: Věřím v Boha a Otčenáš. Zvláště Karel Veliký11) (a po něm i jeho nástupci) rozkázal, aby každý pokřtěný byl vyučován těmto oběma »starým hlavním článkům«, když viděl, jak jsou lidé pokřtění ná- božensky zcela neuvědomělí; kněží měli tyto články vysvětlit a působiti k naučení se zpaměti. Také kmotři při křtu museli odříkávat Věřím a Otčenáš a při tom se zavázat, že budou o podobnou znalost pečovati také při křtěncích. Tato snaha o katech. vzdělání dítek označována již z dob Karla Vel. »Exhortatio ad plebem christianam«. Důležitý vliv na rozvoj katechese a rozmnožení vyučovaných článků mělo zřízení zpovědní,12) zvláště když IV. Lateránský koncil 1215 usta- novil, že každý věřící »ať se zpovídá svému knězi (proprio) alespoň jed- nou v roce«. — Ke zpovědi byl sestaven zvláštní seznam smrtelných hříchů, který kněží vyžadovali leckde vedle Věřím a Otčenáše zpaměti. Znenáhla se však tento seznam s oběma články stal všeobecnou povin- ností pro každého, kdo se zpovídal. K tomuto seznamu se brzy připojovaly ještě podobné články další, jako Registr hříchů a Katalog ctností, nad jiné však vyvolala tato snaha třetí článek víry, opomíjené Desatero. Pak následovalo také Ave Maria, učení o svátostech, a ke všem článkům krátký výklad. Jest zřejmé, že se tyto články a jejich znalost nevázaly nyní již 3) Ehrismann 284: »Křesťanské vyučování bylo od počátku úzce spjato se křtem.« Křtěnec přijímal křesťanství (za nedospělého jeho kmotři) ve dvou otáz- kových částech: 1. Abrenuntiatio diaboli (Abrenuntias Satanae? Abrenuntio atd.), 2. Confessio fidei (Credis in patrem Deum omnipotentem? Credo atd.) 10) Geffcken v uved. sp. zabývá se hlavně touto otázkou. 11) Ehrismann 81 a zvl. 280 uvádí příslušná Karlova Capitularia, nařizující hlásati nábož. křesťanské ve smyslu vyučovacím. 12) Viz k této ot.: Beichtbüchlein des Magisters Johannes Wolff (Lupi) 1907, vydavatel Battenberg připojil krit. výklad o této zpověd. knížce a o zpovědi vůbec. (K naší ot. viz str. 62 n.) — Ehrismann 298 n. v oddíle »Beichtformeln« pojed- nává o dvojí zpovědi: Confessio publica a C. privata s formulemi vyznání hříchů.
se znova, zda rozuměli, a vysvětloval příp. znova. Tato forma prostých výkladů hlavních článků víry se zdokonalila při katechesi tak, že se dítko tázalo a učitel odpovídal, a konečně se ustálilo, jak se udržuje jako nej- vhodnější podnes, že se táže učitel a dítko odpovídá. — Nejen toto ústní vyučování se nazývalo katechismem, stejně však také odpovědi kmotrů nebo i dospělých křtěnců při křtu, ba katechismem bývalo nazýváno samo kmotrovství.3) Poněvadž nebylo tisku, ani lidí znalých písma, užívalo se kromě ka- techet. vyučování ústního (s hlavním cílem mechanického zapamatování) k podobnému poučení a vštípení základních pravd křesťanských i jiných prostředků: vysvětlujících kázání, duchovních her, obrazů a obrázkových děl, obrázkových biblí a katechismů,10) ale také tabulí s hlavními katechet. články, zavěšených v kostelích a na veřejných místech. — Čemu se vyučovalo? Byly to ve středověké církvi prvotně toliko dva články víry: Věřím v Boha a Otčenáš. Zvláště Karel Veliký11) (a po něm i jeho nástupci) rozkázal, aby každý pokřtěný byl vyučován těmto oběma »starým hlavním článkům«, když viděl, jak jsou lidé pokřtění ná- božensky zcela neuvědomělí; kněží měli tyto články vysvětlit a působiti k naučení se zpaměti. Také kmotři při křtu museli odříkávat Věřím a Otčenáš a při tom se zavázat, že budou o podobnou znalost pečovati také při křtěncích. Tato snaha o katech. vzdělání dítek označována již z dob Karla Vel. »Exhortatio ad plebem christianam«. Důležitý vliv na rozvoj katechese a rozmnožení vyučovaných článků mělo zřízení zpovědní,12) zvláště když IV. Lateránský koncil 1215 usta- novil, že každý věřící »ať se zpovídá svému knězi (proprio) alespoň jed- nou v roce«. — Ke zpovědi byl sestaven zvláštní seznam smrtelných hříchů, který kněží vyžadovali leckde vedle Věřím a Otčenáše zpaměti. Znenáhla se však tento seznam s oběma články stal všeobecnou povin- ností pro každého, kdo se zpovídal. K tomuto seznamu se brzy připojovaly ještě podobné články další, jako Registr hříchů a Katalog ctností, nad jiné však vyvolala tato snaha třetí článek víry, opomíjené Desatero. Pak následovalo také Ave Maria, učení o svátostech, a ke všem článkům krátký výklad. Jest zřejmé, že se tyto články a jejich znalost nevázaly nyní již 3) Ehrismann 284: »Křesťanské vyučování bylo od počátku úzce spjato se křtem.« Křtěnec přijímal křesťanství (za nedospělého jeho kmotři) ve dvou otáz- kových částech: 1. Abrenuntiatio diaboli (Abrenuntias Satanae? Abrenuntio atd.), 2. Confessio fidei (Credis in patrem Deum omnipotentem? Credo atd.) 10) Geffcken v uved. sp. zabývá se hlavně touto otázkou. 11) Ehrismann 81 a zvl. 280 uvádí příslušná Karlova Capitularia, nařizující hlásati nábož. křesťanské ve smyslu vyučovacím. 12) Viz k této ot.: Beichtbüchlein des Magisters Johannes Wolff (Lupi) 1907, vydavatel Battenberg připojil krit. výklad o této zpověd. knížce a o zpovědi vůbec. (K naší ot. viz str. 62 n.) — Ehrismann 298 n. v oddíle »Beichtformeln« pojed- nává o dvojí zpovědi: Confessio publica a C. privata s formulemi vyznání hříchů.
Strana 8
toliko ke křtu (také proto nikoli, že se křest dítek stal později pra- vidlem), nýbrž i k zpovědi, k svátosti pokání, oltářní, k biřmování. — — O hlavních katechismových článcích. — Systematicky o nich pojed- nává Bahlmann,13) Ehrismann14) a zvláště F. Hipler.15) Také Hipler dovozuje, že ve středověké církvi se rozumělo katechismem a katechesí toliko ústní vyučování náboženské, dále, že se vyučovalo záhy třem základním článkům (str. 52): »wie auch der Vocabularius predicantium ausdrücklich sagt: Cathecismus, underwyssung in den gruntlichen sticken des glaubens, paternoster, credo, septem sacramenta«.16) Proti Cohrsovi vynechal tedy Hipler v tomto prvním období Ave Maria (poněvadž prý nikdy ve středověku nebylo katechismovým článkem — str. 54), a dále pět přikázání církevních (nacházejí se jako součástky katechismu teprve v 16. století). Z dvanácti článků středov. katechismů pojednává Hipler nej- prve o 3 článcích základních (Fundamentalstücke): 1. Věřím (symbolum), při něm jména skladatelů-apoštolů jednotlivých vět (Petr, Ondřej, Jakub atd.); 2. Otčenáš; 3. Desatero ve dvou textech a výklad. — Dále 8 čl. druhořadých, vedlejších (z rukop. královeckého ze 14. století): 4. čtyři hříchy do nebe volající, s výčtem;17) 5. pět smyslů a pět duševních sil (zrak, sluch, chuť, čich, hmat — rozum, paměť, vůle, žádostivost, hněvi- vost); 6. šest hříchů proti Duchu sv. (s výčtem); 7. sedm milosrdenství tělesných (nakrmit lačného, napojit žíznivého, odíti nahého, ubytovat po- cestné, navštěvovat nemocné, těšiti vězně, pochovávati mrtvé); 8. sedm svátostí (křest, biřmování, svátost těla Kristova, pokání, svaté olejování, manželství, zřízení kněžstva); 9. sedm hlavních hříchů a sedm hlavních ctností (vypínavost — pokora, hněv — trpělivost, závist — láska k bliž- nímu, lenost — láska boží, lakomství — dobročinnost, nestřídmost — mírnost, nestydatost — stydlivost); 10. osm blahoslavenství (podle slov Kristových u Mat. 5); 11. devět hříchů cizích s výčtem. — Konečně při- pojuje odjinud katechismový článek 12. zpověď (uvádí zpovědní formuli z 15. stol.: »Já hříšný člověk vyznávám našemu Pánu a královně Marii a všem božím svatým, že jsem ...« atd.). Na tento článek pak navazuje autor obšírné pojednání »Katechismus und Beichte«, v němž ukazuje na úzký vztah obou, v tom smyslu (jak jsme ukázali vpředu), že katechismy přebíraly články a s nimi i úkoly »Zpovědních knížek«, k tomu ve zpra- cování životnějším, soustavnějším i pedagogičtějším.18) 13) Bahlmann, od str. 7. 14) Ehrismann od str. 295. 15) Fr. Hipler v uved. sp. oddíl »Die katechetischen Hauptstücke«, str. 44-62. 16) Podobně Knecht v uved. čl. zjišťuje z prvních dob toliko tři zákl. články: Pater noster, Credo, Septem sacramenta. 17) Výčet uvádíme plně jen tam, kde je třeba hlavně k srovnání s katechismy husitskými. 15) V tomto smyslu pojímá také poměr katechismů a zpověd. knížek vzhledem 8
toliko ke křtu (také proto nikoli, že se křest dítek stal později pra- vidlem), nýbrž i k zpovědi, k svátosti pokání, oltářní, k biřmování. — — O hlavních katechismových článcích. — Systematicky o nich pojed- nává Bahlmann,13) Ehrismann14) a zvláště F. Hipler.15) Také Hipler dovozuje, že ve středověké církvi se rozumělo katechismem a katechesí toliko ústní vyučování náboženské, dále, že se vyučovalo záhy třem základním článkům (str. 52): »wie auch der Vocabularius predicantium ausdrücklich sagt: Cathecismus, underwyssung in den gruntlichen sticken des glaubens, paternoster, credo, septem sacramenta«.16) Proti Cohrsovi vynechal tedy Hipler v tomto prvním období Ave Maria (poněvadž prý nikdy ve středověku nebylo katechismovým článkem — str. 54), a dále pět přikázání církevních (nacházejí se jako součástky katechismu teprve v 16. století). Z dvanácti článků středov. katechismů pojednává Hipler nej- prve o 3 článcích základních (Fundamentalstücke): 1. Věřím (symbolum), při něm jména skladatelů-apoštolů jednotlivých vět (Petr, Ondřej, Jakub atd.); 2. Otčenáš; 3. Desatero ve dvou textech a výklad. — Dále 8 čl. druhořadých, vedlejších (z rukop. královeckého ze 14. století): 4. čtyři hříchy do nebe volající, s výčtem;17) 5. pět smyslů a pět duševních sil (zrak, sluch, chuť, čich, hmat — rozum, paměť, vůle, žádostivost, hněvi- vost); 6. šest hříchů proti Duchu sv. (s výčtem); 7. sedm milosrdenství tělesných (nakrmit lačného, napojit žíznivého, odíti nahého, ubytovat po- cestné, navštěvovat nemocné, těšiti vězně, pochovávati mrtvé); 8. sedm svátostí (křest, biřmování, svátost těla Kristova, pokání, svaté olejování, manželství, zřízení kněžstva); 9. sedm hlavních hříchů a sedm hlavních ctností (vypínavost — pokora, hněv — trpělivost, závist — láska k bliž- nímu, lenost — láska boží, lakomství — dobročinnost, nestřídmost — mírnost, nestydatost — stydlivost); 10. osm blahoslavenství (podle slov Kristových u Mat. 5); 11. devět hříchů cizích s výčtem. — Konečně při- pojuje odjinud katechismový článek 12. zpověď (uvádí zpovědní formuli z 15. stol.: »Já hříšný člověk vyznávám našemu Pánu a královně Marii a všem božím svatým, že jsem ...« atd.). Na tento článek pak navazuje autor obšírné pojednání »Katechismus und Beichte«, v němž ukazuje na úzký vztah obou, v tom smyslu (jak jsme ukázali vpředu), že katechismy přebíraly články a s nimi i úkoly »Zpovědních knížek«, k tomu ve zpra- cování životnějším, soustavnějším i pedagogičtějším.18) 13) Bahlmann, od str. 7. 14) Ehrismann od str. 295. 15) Fr. Hipler v uved. sp. oddíl »Die katechetischen Hauptstücke«, str. 44-62. 16) Podobně Knecht v uved. čl. zjišťuje z prvních dob toliko tři zákl. články: Pater noster, Credo, Septem sacramenta. 17) Výčet uvádíme plně jen tam, kde je třeba hlavně k srovnání s katechismy husitskými. 15) V tomto smyslu pojímá také poměr katechismů a zpověd. knížek vzhledem 8
Strana 9
2. První katechismové texty. a) Práce mimočeské začínají podle Bahlmanna 19) již v osmém století. B. ukazuje, že do této doby byly duchovními v katechesi podá- vány slovně a s výkladem toliko Věřím a Otčenáš, k tomu krátké modli- tební a věroučné formule v překladech a výkladech. (Dekalog a svátosti klade až do 13. století.) První soustavnou katech. práci uvádí z 9. stol. v rukopise Sammlung eines Weissenburger Mönches:20) 1. Otčenáš v textu a s výkladem; 2. seznam smrtelných hříchů; 3. text apoštolského vyznání víry; 4. text athanasianského vyznání víry; 5. text Gloria in excelsis. Myslí také, že nešlo tehdy ani o pouhé učení se zpaměti těmto článkům, jak se soudívá z některých Capitularií Karla Vel. z r. 802; jiný Capitulár z téhož roku přikazuje totiž kněžím, aby vysvětlovali pojem nábož. pravd a círk. služby. To prý také kněží činili, na př. o významu svátostí, kdy jich užívati atd. — Z latin. prací Alcuinovi 21) připisovaná »Disputatio puerorum« vykládá Věřím a Otčenáš. Ve 14. stol.: Heidelbergský obrázkový rukopis se 110 listy: 1. Deka- log, 2. radosti nebe a tresty pekla, 3. zpověď, 4. jak Bůh člověka povolává osmerým způsobem, 5. chování se člověka proti tomuto povolávání boží- mu, 6. odklad zpovědi a pokání, 7. devět cizích hříchů, 8. sedm smrtelných hříchů. — Latinský katechismus z polov. 14. stol. v rukopise bamberském: 1. Dekalog, 2. čtrnáct článků víry, 3. sedm skutků milosrdenství, 4. pět smyslů, 5. sedm svátostí, 6. sedm smrtelných hříchů a každý po třech dcerách. V 15. stol. katechismů neobyčejnou měrou přibývá a k tomu soustav- ných a obšírnějších. Z latinských: Jan Gerson,22) »Compendium breve« (prý mylně Gersonovi připisováno) s 8 podobnými články; Joh. Herolt, »Discipulus de eruditione Christi fidelium« s 9 čl.; »Fundamentum aeter- nae felicitatis« v otázkách a odpovědích s 12 čl., a j. — Z německých: »Sele Trost« se 7 čl.; Stephanus Lanzkranna, »Die Hymelstrass«, již s 52 kapitolami; Dietrich Koelde, »Spegel des cristene mynschen« se 46 kapitol. Podobně následují četné další katechismy německé a latin. z 15 a 16. stol. s vyznačením obsahu, mezi nimi ovšem i katechismy vídeňského jesuity ke katechismům Lukášovým a Lutherovým Alex. Kästner, Die Kinderfragen, str. VI. 19) P. Bahlmann od str. 8. Též Simmons-Nolloth ve výrazném pře- hledu. 20) Viz též Ehrismann 295 n. 21) Zemřel 804. 22) J. K. Škoda ve své Katechetice str. 231 uvádí Gersonovu »Liber de parvulis ad Christum trahendis«, o katechisaci Otčenáše, Věřím, Desatera, z r. 1429. — Viz též Košák 4. Ten upozorňuje, že ukázky z Liber podal Jos. Rydvan v Knih. katechetské č. 10, 1901, a že napsal pojednání »Jan Gerson jako katecheta« (Pastýř Duchovní 1888, str. 33 n). 9
2. První katechismové texty. a) Práce mimočeské začínají podle Bahlmanna 19) již v osmém století. B. ukazuje, že do této doby byly duchovními v katechesi podá- vány slovně a s výkladem toliko Věřím a Otčenáš, k tomu krátké modli- tební a věroučné formule v překladech a výkladech. (Dekalog a svátosti klade až do 13. století.) První soustavnou katech. práci uvádí z 9. stol. v rukopise Sammlung eines Weissenburger Mönches:20) 1. Otčenáš v textu a s výkladem; 2. seznam smrtelných hříchů; 3. text apoštolského vyznání víry; 4. text athanasianského vyznání víry; 5. text Gloria in excelsis. Myslí také, že nešlo tehdy ani o pouhé učení se zpaměti těmto článkům, jak se soudívá z některých Capitularií Karla Vel. z r. 802; jiný Capitulár z téhož roku přikazuje totiž kněžím, aby vysvětlovali pojem nábož. pravd a círk. služby. To prý také kněží činili, na př. o významu svátostí, kdy jich užívati atd. — Z latin. prací Alcuinovi 21) připisovaná »Disputatio puerorum« vykládá Věřím a Otčenáš. Ve 14. stol.: Heidelbergský obrázkový rukopis se 110 listy: 1. Deka- log, 2. radosti nebe a tresty pekla, 3. zpověď, 4. jak Bůh člověka povolává osmerým způsobem, 5. chování se člověka proti tomuto povolávání boží- mu, 6. odklad zpovědi a pokání, 7. devět cizích hříchů, 8. sedm smrtelných hříchů. — Latinský katechismus z polov. 14. stol. v rukopise bamberském: 1. Dekalog, 2. čtrnáct článků víry, 3. sedm skutků milosrdenství, 4. pět smyslů, 5. sedm svátostí, 6. sedm smrtelných hříchů a každý po třech dcerách. V 15. stol. katechismů neobyčejnou měrou přibývá a k tomu soustav- ných a obšírnějších. Z latinských: Jan Gerson,22) »Compendium breve« (prý mylně Gersonovi připisováno) s 8 podobnými články; Joh. Herolt, »Discipulus de eruditione Christi fidelium« s 9 čl.; »Fundamentum aeter- nae felicitatis« v otázkách a odpovědích s 12 čl., a j. — Z německých: »Sele Trost« se 7 čl.; Stephanus Lanzkranna, »Die Hymelstrass«, již s 52 kapitolami; Dietrich Koelde, »Spegel des cristene mynschen« se 46 kapitol. Podobně následují četné další katechismy německé a latin. z 15 a 16. stol. s vyznačením obsahu, mezi nimi ovšem i katechismy vídeňského jesuity ke katechismům Lukášovým a Lutherovým Alex. Kästner, Die Kinderfragen, str. VI. 19) P. Bahlmann od str. 8. Též Simmons-Nolloth ve výrazném pře- hledu. 20) Viz též Ehrismann 295 n. 21) Zemřel 804. 22) J. K. Škoda ve své Katechetice str. 231 uvádí Gersonovu »Liber de parvulis ad Christum trahendis«, o katechisaci Otčenáše, Věřím, Desatera, z r. 1429. — Viz též Košák 4. Ten upozorňuje, že ukázky z Liber podal Jos. Rydvan v Knih. katechetské č. 10, 1901, a že napsal pojednání »Jan Gerson jako katecheta« (Pastýř Duchovní 1888, str. 33 n). 9
Strana 10
Petra Canisia23) od r. 1556, které se staly pak nadlouho vzorem katechismům katolickým. b) O českých pracích katechismových informuje stručně Škoda,24) nyní pak souborně Fr. Košák v uved. sp. V Košákovi zajímá nás pro- dobu předhusitskou část »do válek husitských«. Uvádí především »Homi- liář opatovický«25) z 12 stol., kde »nacházíme i různá poučení o nábož vyučování«; spisy Tom. Štítného, pro jejich »velikou důležitost pro nábož. vyučování v rodině«; dále Husa (str. 31) s několika spisy, zvl. s Výkladem viery.26) Od Husa vrací se pojednou do doby Arnošta z Par- dubic, jmenuje předně »De tribus punctis« (o němž pojednáváme dále jako o prvním předhusitském katechismu souborném), pak (str. 38) »Obecnou zpověď Vojtěcha Psárského«,27) kterou Košák označuje jako »nejstarší pomůcku«, ovšem pro kněze (snad z 2. pol. XIV. stol.). Začátek: »Zhřešil jsem v desateru Božím přikázání: že jsem nemiloval mého milého Spasitele ze všeho srdce mého...«; dále: »Zhřešil jsem v devíti cizích hříších...« atd. Dotvrzuje zajisté to, co jsme pravili o nepřímém vlivu zřízení zpovědního na rozvoj katech. vyučování také v našem českém prostředí. Důležitější pro nás jest Lucidář, který uvádí Košák (str. 44 n) jako »středověký katechismus lidový«. Z původní latinské skladby Honoria Autunského »Elucidarium«, z poč. 12. stol., byla zpracována ke konci 12. stol. úprava německá, Magister Lucidarius, z něho pak asi v prvním období 15. stol. Lucidář český. Jeho prvotisk máme však teprve z r. 1498. Proto Lucidář nezařaďuji jako předhusit. katechismus na české půdě. Přesto jeho text (Kterak jest nám věřiti v buoh? Kterak se muože na tré rozděliti jedno bostvie? atd.)28) srovnáváme dále s katech. husit- skými. Košák přechází pak ke katechismové práci v církvi římské od válek husitských a sleduje její široký rozvoj zvláště od katechismů Canisio- vých a od sněmu tridentského (oboje v 16. stol.). Také Škoda29) spatřuje novou katech. éru od sněmu trident- ského, kdy byla pak zakládána dokonce bratrstva a řády ke katechet. vyučování a bylo napsáno mnoho katechismů nových. 23) Canisiův katech, velký má 211 otázek a odpovědí, menší 116, nejmenší 59. (Bahlmann 48.) 24) Škoda 231—2. 25) Košák 28. 26) Košák neopomněl vystavit podle Sedláka Husovu úplnou prý ne- původnost, Husův Výklad je prý přeložený z Viclefa, a opakuje okázaleji než Sedlák, že Hus, »maje Viclefa před sebou sledoval jej stranu za stranou, myšlenku za myšlenkou«. (Viz blíže v naší kap. V.) 27) Tento český rkp. zpovědní knížky Voj. Psárského vydal Vojtěch Kot- smích v Listech filol. XV. 35—44. 28) Čeněk Zíbrt, Staročeský Lucidář, 1903, str. 43 n. Viz též Antonín Truhlář, Lucidář v Ottově Nauč. slov. sv. XVI. 29) Škoda 232. 10
Petra Canisia23) od r. 1556, které se staly pak nadlouho vzorem katechismům katolickým. b) O českých pracích katechismových informuje stručně Škoda,24) nyní pak souborně Fr. Košák v uved. sp. V Košákovi zajímá nás pro- dobu předhusitskou část »do válek husitských«. Uvádí především »Homi- liář opatovický«25) z 12 stol., kde »nacházíme i různá poučení o nábož vyučování«; spisy Tom. Štítného, pro jejich »velikou důležitost pro nábož. vyučování v rodině«; dále Husa (str. 31) s několika spisy, zvl. s Výkladem viery.26) Od Husa vrací se pojednou do doby Arnošta z Par- dubic, jmenuje předně »De tribus punctis« (o němž pojednáváme dále jako o prvním předhusitském katechismu souborném), pak (str. 38) »Obecnou zpověď Vojtěcha Psárského«,27) kterou Košák označuje jako »nejstarší pomůcku«, ovšem pro kněze (snad z 2. pol. XIV. stol.). Začátek: »Zhřešil jsem v desateru Božím přikázání: že jsem nemiloval mého milého Spasitele ze všeho srdce mého...«; dále: »Zhřešil jsem v devíti cizích hříších...« atd. Dotvrzuje zajisté to, co jsme pravili o nepřímém vlivu zřízení zpovědního na rozvoj katech. vyučování také v našem českém prostředí. Důležitější pro nás jest Lucidář, který uvádí Košák (str. 44 n) jako »středověký katechismus lidový«. Z původní latinské skladby Honoria Autunského »Elucidarium«, z poč. 12. stol., byla zpracována ke konci 12. stol. úprava německá, Magister Lucidarius, z něho pak asi v prvním období 15. stol. Lucidář český. Jeho prvotisk máme však teprve z r. 1498. Proto Lucidář nezařaďuji jako předhusit. katechismus na české půdě. Přesto jeho text (Kterak jest nám věřiti v buoh? Kterak se muože na tré rozděliti jedno bostvie? atd.)28) srovnáváme dále s katech. husit- skými. Košák přechází pak ke katechismové práci v církvi římské od válek husitských a sleduje její široký rozvoj zvláště od katechismů Canisio- vých a od sněmu tridentského (oboje v 16. stol.). Také Škoda29) spatřuje novou katech. éru od sněmu trident- ského, kdy byla pak zakládána dokonce bratrstva a řády ke katechet. vyučování a bylo napsáno mnoho katechismů nových. 23) Canisiův katech, velký má 211 otázek a odpovědí, menší 116, nejmenší 59. (Bahlmann 48.) 24) Škoda 231—2. 25) Košák 28. 26) Košák neopomněl vystavit podle Sedláka Husovu úplnou prý ne- původnost, Husův Výklad je prý přeložený z Viclefa, a opakuje okázaleji než Sedlák, že Hus, »maje Viclefa před sebou sledoval jej stranu za stranou, myšlenku za myšlenkou«. (Viz blíže v naší kap. V.) 27) Tento český rkp. zpovědní knížky Voj. Psárského vydal Vojtěch Kot- smích v Listech filol. XV. 35—44. 28) Čeněk Zíbrt, Staročeský Lucidář, 1903, str. 43 n. Viz též Antonín Truhlář, Lucidář v Ottově Nauč. slov. sv. XVI. 29) Škoda 232. 10
Strana 11
B) Doba Arnošta z Pardubic. 3. De tribus punctis essencialibus christiane religionis. 1. Rukopis v kapitul. knih. praž., sign. O. 66, fol. 46b—59b. Ruko- pisů je více. — Titulu v našem rukopise není, ale nad textem na okraji (písmem tímže, poněkud zběžnějším) stojí: »Ista sunt de statutis provin- cialibus pragensibus de tribus punctis loquencia...« Titul »De tribus punctis« nalézáme při četných rukopisech různě obměněn a doplněn, pra- videlně i s jménem autorovým, Tomáše de Hibernia. — Text latin- ský: »Religio munda et immaculata apud deum illa est...«X »nec nimis prolixum compilare decrevit.« — Není v otázkách a v odpovědích. 2. Práce o De tribus punctis. — a) Ant. Podlaha, v Soupise ruko- pisů metrop. knih. praž. II. č. 1650, uvádí předně předpojenou poznámku na fol. 46b, dále pak: (Thomae Hibernici) De tribus punctis christianae religionis. »Religio munda« atd. jako nahoře. b) Beda Dudík připojil (podle jiného rukopisu) otisk De tribus punctis při spise »Statuta, sive Constitutiones Concilii provincialis Pragen- sis«30) z r. 1349 za Arnošta z Pardubic. Rukopisů bylo více, jak se dovídáme z uved. spisu Dudíkova (str. 18 a násl.), náš rukopis kapitulní zde však není (str. 12). Dudík otiskuje De tribus punctis, napsaný Tomášem 1316, při statu- tech tak, jak byl připisován k těmto statutům původně, z nařízení Arnoš- tova. Arnošt ke svým proslulým statutům (církevní řád a zřízení) připojil DeTP. s úmyslem, aby každý kněz, mezi nimiž bylo podle slov Arnošto- vých mnoho velmi neuvědomělých, tyto základní články víry a mravů v této prosté formě spolu se Statuty si opsal a jim se také přiučil:31 »... et ne quis clericorum per crassam ignorantiam articulorum fidei se possit aliqualiter palliare, de ipsis articulis fidei et quibusdam aliis, ad salutem fidelium summe necessariis, libellum quemdam, qui de tribus punctis essen- tialibus religionis christianae intitulatur, in fine harum nostrarum consti- tutionum decrevimus annectendum, quem libellum insertum cum praesenti- 30) B. Dudík, Statuten des ersten Prager Provincial-Concils vom 11. u. 12. November 1349, vyd. 1872. — V tomto spise str. 83—113 jest práce Tomášova s tímto nápisem: »Summula, sive tractatus de tribus punctis« atd., pravidelně se však ozna- čuje námi uvedeným titulem kratším. V »Historickém úvodu« vyličuje Dudík reformní snahy Arnošta z Pardubic (hlavně podle Boh. Balbína), obrací pak pozornost k Sum- mule samé, nazývá ji katechismem 14. století, a konečně mluví o autoru, Mistru Tomáši Irském. Člen Sorbony, muž učený, napsal více nábož. děl. Při smrti (asi 1369) zaznamenáno o něm v nekrologu Sorbony: »Obiit Magister Thomas Hyber- nicus, quondam socius huius domus, qui compilavit Manipulum florum et tres parvos tractatus, quos et misit nobis, et multos alios libros legavit, et sex libras pro emendis redditibus pro suo anniversario faciendo.« 31) Tamž str. 35. 11
B) Doba Arnošta z Pardubic. 3. De tribus punctis essencialibus christiane religionis. 1. Rukopis v kapitul. knih. praž., sign. O. 66, fol. 46b—59b. Ruko- pisů je více. — Titulu v našem rukopise není, ale nad textem na okraji (písmem tímže, poněkud zběžnějším) stojí: »Ista sunt de statutis provin- cialibus pragensibus de tribus punctis loquencia...« Titul »De tribus punctis« nalézáme při četných rukopisech různě obměněn a doplněn, pra- videlně i s jménem autorovým, Tomáše de Hibernia. — Text latin- ský: »Religio munda et immaculata apud deum illa est...«X »nec nimis prolixum compilare decrevit.« — Není v otázkách a v odpovědích. 2. Práce o De tribus punctis. — a) Ant. Podlaha, v Soupise ruko- pisů metrop. knih. praž. II. č. 1650, uvádí předně předpojenou poznámku na fol. 46b, dále pak: (Thomae Hibernici) De tribus punctis christianae religionis. »Religio munda« atd. jako nahoře. b) Beda Dudík připojil (podle jiného rukopisu) otisk De tribus punctis při spise »Statuta, sive Constitutiones Concilii provincialis Pragen- sis«30) z r. 1349 za Arnošta z Pardubic. Rukopisů bylo více, jak se dovídáme z uved. spisu Dudíkova (str. 18 a násl.), náš rukopis kapitulní zde však není (str. 12). Dudík otiskuje De tribus punctis, napsaný Tomášem 1316, při statu- tech tak, jak byl připisován k těmto statutům původně, z nařízení Arnoš- tova. Arnošt ke svým proslulým statutům (církevní řád a zřízení) připojil DeTP. s úmyslem, aby každý kněz, mezi nimiž bylo podle slov Arnošto- vých mnoho velmi neuvědomělých, tyto základní články víry a mravů v této prosté formě spolu se Statuty si opsal a jim se také přiučil:31 »... et ne quis clericorum per crassam ignorantiam articulorum fidei se possit aliqualiter palliare, de ipsis articulis fidei et quibusdam aliis, ad salutem fidelium summe necessariis, libellum quemdam, qui de tribus punctis essen- tialibus religionis christianae intitulatur, in fine harum nostrarum consti- tutionum decrevimus annectendum, quem libellum insertum cum praesenti- 30) B. Dudík, Statuten des ersten Prager Provincial-Concils vom 11. u. 12. November 1349, vyd. 1872. — V tomto spise str. 83—113 jest práce Tomášova s tímto nápisem: »Summula, sive tractatus de tribus punctis« atd., pravidelně se však ozna- čuje námi uvedeným titulem kratším. V »Historickém úvodu« vyličuje Dudík reformní snahy Arnošta z Pardubic (hlavně podle Boh. Balbína), obrací pak pozornost k Sum- mule samé, nazývá ji katechismem 14. století, a konečně mluví o autoru, Mistru Tomáši Irském. Člen Sorbony, muž učený, napsal více nábož. děl. Při smrti (asi 1369) zaznamenáno o něm v nekrologu Sorbony: »Obiit Magister Thomas Hyber- nicus, quondam socius huius domus, qui compilavit Manipulum florum et tres parvos tractatus, quos et misit nobis, et multos alios libros legavit, et sex libras pro emendis redditibus pro suo anniversario faciendo.« 31) Tamž str. 35. 11
Strana 12
bus nostris constitutionibus mandamus per omnes haberi, et contenta in eo studiosius intelligere et efficaciter observare.« K tomuto důležitému opatření katechetickému připojil Arnošt ještě dogmaticko-morální a kanonický výklad Štěpána Roudnického:32) »Quaestiones domni Arnesti, archiepiscopi Pragensis, de singulis ma- teriis.«33) c) Frant. Košák ve svých Dějinách věnuje pozornost DeTP. a jejich autoru, vše podle B. Dudíka34) a J. Sedláka. DeTP. jest tedy první soustavná práce katechismová u nás užívaná, pokud jest nám známo. Také Bahlmann35) vyzdvihuje, že v Čechách byl již ve 14. stol. tento katol. katechismus a uvádí výňatek z Arnoštova nařízení. — 3. Autor a doba původu. — Autorem DeTP. jest Tomáš de Hi- bernia (Irský), práce byla napsána r. 1316. Ve spise samém čteme ke konci:36) »Hi sunt puncti religionis Christianae, collecti per magistrum Thomam Hybernicum, anno Domini MCCCXVI.« 4. Obsah De tribus punctis. Spis jest v Dudíkovi snadno dostupný, uvedeme tedy obsah zcela stručně, ale již se zřetelem k ostatním kate- chismům předhusitským a k husitským. Titul »De tribus punctis essencialibus christiane religionis« vyznačuje věcně obsah spisu, o třech podstatných bodech křesťanského náboženství: o Věřím, o Desateru a o sedmi smrtelných hříších. Uvod zdůrazňuje vznešený úkol náboženství Kristova (podle Jak. 1, 27): »Religio munda et immaculata apud Deum illa est: visitare...« A připojuje:37) »Quaelibet religio est bona, sed religio christiana est opti- ma, quia sine ea est impossibile aliquem salvari, sicut dicit Dominus in evangelio...« — Příznačný je v tomto souvisu středověký círk. příkaz (str. 84): »sic nullus christianus debet disputare, nec rationem quaerere de articulis fidei, sed debet ipsos supponere et firmiter tenere.« První bod: Věřím v Boha. Pojednává předně o Kristu, při článku »Narodil se z Marie Panny« praví (85): »quae fuit virgo in partu, ante 32) J. Sedlák, M. J. Hus 12. 33) Jak praví Dudík 13, jediný úplný rkp. těchto Quaestiones jest v Mikulov. knih., velmi nečitelný (cod. II. 39, fol. 60—106). 34) Fr. Košák 34—37. Quaestiones nepřipojuje však Dudík »k svému vydání Statut«, jak praví Košák, nýbrž toliko o nich pojednává. 35) Bahlmann 4. Chybně však píše, že zmíněný provinc. koncil pražský byl r. 1355, místo 1349. Proto nemohl ovšem tento katech. nalézti. tím méně pak ve zprávách o koncilech pozdějších: »Dieser Diöcesan-Katechismus fehlt sowohl in der Ausgabe dieses Conciliums, als in der der späteren Concilien.« 36) Dudík 112. 37) Dudík od str. 83. 12
bus nostris constitutionibus mandamus per omnes haberi, et contenta in eo studiosius intelligere et efficaciter observare.« K tomuto důležitému opatření katechetickému připojil Arnošt ještě dogmaticko-morální a kanonický výklad Štěpána Roudnického:32) »Quaestiones domni Arnesti, archiepiscopi Pragensis, de singulis ma- teriis.«33) c) Frant. Košák ve svých Dějinách věnuje pozornost DeTP. a jejich autoru, vše podle B. Dudíka34) a J. Sedláka. DeTP. jest tedy první soustavná práce katechismová u nás užívaná, pokud jest nám známo. Také Bahlmann35) vyzdvihuje, že v Čechách byl již ve 14. stol. tento katol. katechismus a uvádí výňatek z Arnoštova nařízení. — 3. Autor a doba původu. — Autorem DeTP. jest Tomáš de Hi- bernia (Irský), práce byla napsána r. 1316. Ve spise samém čteme ke konci:36) »Hi sunt puncti religionis Christianae, collecti per magistrum Thomam Hybernicum, anno Domini MCCCXVI.« 4. Obsah De tribus punctis. Spis jest v Dudíkovi snadno dostupný, uvedeme tedy obsah zcela stručně, ale již se zřetelem k ostatním kate- chismům předhusitským a k husitským. Titul »De tribus punctis essencialibus christiane religionis« vyznačuje věcně obsah spisu, o třech podstatných bodech křesťanského náboženství: o Věřím, o Desateru a o sedmi smrtelných hříších. Uvod zdůrazňuje vznešený úkol náboženství Kristova (podle Jak. 1, 27): »Religio munda et immaculata apud Deum illa est: visitare...« A připojuje:37) »Quaelibet religio est bona, sed religio christiana est opti- ma, quia sine ea est impossibile aliquem salvari, sicut dicit Dominus in evangelio...« — Příznačný je v tomto souvisu středověký círk. příkaz (str. 84): »sic nullus christianus debet disputare, nec rationem quaerere de articulis fidei, sed debet ipsos supponere et firmiter tenere.« První bod: Věřím v Boha. Pojednává předně o Kristu, při článku »Narodil se z Marie Panny« praví (85): »quae fuit virgo in partu, ante 32) J. Sedlák, M. J. Hus 12. 33) Jak praví Dudík 13, jediný úplný rkp. těchto Quaestiones jest v Mikulov. knih., velmi nečitelný (cod. II. 39, fol. 60—106). 34) Fr. Košák 34—37. Quaestiones nepřipojuje však Dudík »k svému vydání Statut«, jak praví Košák, nýbrž toliko o nich pojednává. 35) Bahlmann 4. Chybně však píše, že zmíněný provinc. koncil pražský byl r. 1355, místo 1349. Proto nemohl ovšem tento katech. nalézti. tím méně pak ve zprávách o koncilech pozdějších: »Dieser Diöcesan-Katechismus fehlt sowohl in der Ausgabe dieses Conciliums, als in der der späteren Concilien.« 36) Dudík 112. 37) Dudík od str. 83. 12
Strana 13
partum et post partum.« Při článku »Vstoupil do pekel«: »anima descendit ad limbum, ubi erant sancti patres.« A ještě při shrnutí (str. 86): »gau- dium sanctorum patrum in limbo.« De tribus p. pak zdůrazňuje povinnou vychovatelskou péči rodičů o dítky, jak to nenacházíme v žádném jiném tehdejším katechismu (87): »et ideo parentes debent pueros suos instruere, ut sciant Pater noster, Ave Maria et Credo in Deum.« Druhý bod: Desatero. Autor je rozděluje na troje přikázání o Bohu, na sedmero o bližním a připojuje stručný výklad. Jsou zde význačná dvě místa: předně o přísaze, při 2. přikázání, poněvadž otázku přísahy spojuje s braním jména božího nadarmo. Autor přísahu zapovídá, nikoli však bezpodmínečně (str. 89): »Ille autem nomen Dei in vanum assumit, qui mendaciter, vel fraudulenter, vel inutiliter iurat.« — Za druhé zákaz zabití, při 5. přik., zase však nikoli bezvýjimečný (podle Matouše 5), nýbrž spíše všeobecný, s náznakem způsobů (str. 91): »Non occides, scilicet manu vel mente, vel mandato, vel auxilio, vel consilio.« Třetí bod: sedm smrtelných hříchů. Dobře praví autor úvodem (94): »Humanum enim est peccare, sed diabolicum est in peccato perseverare.« Každý smrtel. hřích pak obšírně vykládá, ke konci ještě zvlášť o hříchu psím (peccatum caninum), o hříchu proti přírodě, a zavírá zvláštním od- dílem »De remediis contra peccata«, při němž mluví i o kněžstvu, jeho zřízení, autoritě a moci duchovní, ve smyslu Mat. 16, 19: »Tibi dabo cla- ves regni coelorum.« O jednotlivých smrtelných hříších nejvýznačnější asi toto: Svou pýchu může člověk poznati tím způsobem (str. 94): »si aliquando corde, vel ore, vel opere se super alios extulerit.« Podobně závist (95): »Potest ergo homo cognoscere, an peccavit per invidiam, scilicet, an habuit gau- dium de proximi adversitate, vel tristitiam de eius prosperitate.« Lenosti nebo nechutí člověk hřešil (96): »si taedium in bono opere habuit...« O obžerství (96): »si homo nimis in cibo vel in potu per ingurgitationem excesserit...« O rozkoši a hříchu proti přirozenosti (97—8) hlavně podle Pavla k Řím. 1, 24 n: »Protož je Bůh vydal v žádosti ohavné. Nebo i ženy jejich změnily přirozené sebe užívání v to, které je proti přirození.« A jsou hodni smrti, netoliko ti, kteří tyto »věci činí, ale i to činícím po- volují«. Závěr o DeTP. — Jak patrno již z tohoto stručného přehledu, jest De tribus punctis významná katechismová práce v církvi středověké jako příručka do rukou kněží k vyučování dítek i dospělých. Práce ovšem scholastická, namnoze abstraktně pojmová, při tom však dogmaticky promyšlená, budovaná pod ušlechtilým zorným úhlem svého úvodu: »Na- vštěvovati sirotky a vdovy v soužení jejich, a ostříhati sebe neposkvrně- ného od světa.« 13
partum et post partum.« Při článku »Vstoupil do pekel«: »anima descendit ad limbum, ubi erant sancti patres.« A ještě při shrnutí (str. 86): »gau- dium sanctorum patrum in limbo.« De tribus p. pak zdůrazňuje povinnou vychovatelskou péči rodičů o dítky, jak to nenacházíme v žádném jiném tehdejším katechismu (87): »et ideo parentes debent pueros suos instruere, ut sciant Pater noster, Ave Maria et Credo in Deum.« Druhý bod: Desatero. Autor je rozděluje na troje přikázání o Bohu, na sedmero o bližním a připojuje stručný výklad. Jsou zde význačná dvě místa: předně o přísaze, při 2. přikázání, poněvadž otázku přísahy spojuje s braním jména božího nadarmo. Autor přísahu zapovídá, nikoli však bezpodmínečně (str. 89): »Ille autem nomen Dei in vanum assumit, qui mendaciter, vel fraudulenter, vel inutiliter iurat.« — Za druhé zákaz zabití, při 5. přik., zase však nikoli bezvýjimečný (podle Matouše 5), nýbrž spíše všeobecný, s náznakem způsobů (str. 91): »Non occides, scilicet manu vel mente, vel mandato, vel auxilio, vel consilio.« Třetí bod: sedm smrtelných hříchů. Dobře praví autor úvodem (94): »Humanum enim est peccare, sed diabolicum est in peccato perseverare.« Každý smrtel. hřích pak obšírně vykládá, ke konci ještě zvlášť o hříchu psím (peccatum caninum), o hříchu proti přírodě, a zavírá zvláštním od- dílem »De remediis contra peccata«, při němž mluví i o kněžstvu, jeho zřízení, autoritě a moci duchovní, ve smyslu Mat. 16, 19: »Tibi dabo cla- ves regni coelorum.« O jednotlivých smrtelných hříších nejvýznačnější asi toto: Svou pýchu může člověk poznati tím způsobem (str. 94): »si aliquando corde, vel ore, vel opere se super alios extulerit.« Podobně závist (95): »Potest ergo homo cognoscere, an peccavit per invidiam, scilicet, an habuit gau- dium de proximi adversitate, vel tristitiam de eius prosperitate.« Lenosti nebo nechutí člověk hřešil (96): »si taedium in bono opere habuit...« O obžerství (96): »si homo nimis in cibo vel in potu per ingurgitationem excesserit...« O rozkoši a hříchu proti přirozenosti (97—8) hlavně podle Pavla k Řím. 1, 24 n: »Protož je Bůh vydal v žádosti ohavné. Nebo i ženy jejich změnily přirozené sebe užívání v to, které je proti přirození.« A jsou hodni smrti, netoliko ti, kteří tyto »věci činí, ale i to činícím po- volují«. Závěr o DeTP. — Jak patrno již z tohoto stručného přehledu, jest De tribus punctis významná katechismová práce v církvi středověké jako příručka do rukou kněží k vyučování dítek i dospělých. Práce ovšem scholastická, namnoze abstraktně pojmová, při tom však dogmaticky promyšlená, budovaná pod ušlechtilým zorným úhlem svého úvodu: »Na- vštěvovati sirotky a vdovy v soužení jejich, a ostříhati sebe neposkvrně- ného od světa.« 13
Strana 14
4. Instructio catechetica de articulis fidei. 1. Rukopis v kapitulní knih. praž., sign. O 66, fol. 59b—65b. Titulu nemá, nápis námi uvedený jest označení Podlahovo tohoto katechismu v kapit. katalogu. Označení přiléhavé, proto je ponecháváme jako název spisu. Text latinský: »Dicitur, quod nemo sciat, quid sit Deus, et valde absurdum est adorare, quod nescimus... Dic mihi, quid sit Deus ...«X »si eis per sepulturam iungantur.« — Jest celý v otázkách a odpovědích, ne však dosti pravidelných. Text není posud vytištěn, my jej také nevydáváme, poněvadž se dotýká tento katechismus naší práce toliko nepřímo. Uvádíme však po- drobný obsah, jednak pro jeho význam vlastní, jednak k závěrečnému srovnání s katech. husitskými. — 2. Záznam o Instructio. — Ant. Podlaha v »Soupisu rukopisů knihovny metrop. kapituly praž.«, díl II. č. 1650. Označuje jej: »Instructio catechetica« atd. 3. Obsah Instructio.38) Uvod katechismu stručný, v něm jakoby si autor dával téma své práce, aby odpověděl totiž svým katechismem na vyslovované pochybnosti, že prý nikdo neví, co jest Bůh, a že tedy »valde absurdum est adorare, quod nescimus«. Otázky a odpovědi následují pak hned bez oddělení (fol. 59b) a navazují na úvod základním problémem, co Bůh jest: »Et inprimis dic mihi, quid sit Deus, quidcumque licet homini scire? — Deus est substancia spiritualis, circa inestimabilis pulcritudinis, suavitatis, ut angeli, qui sep- tuplo solem suam nituntur, pulcritudine et iugiter asiderent, in eum insa- ciabiliter prospicere.« Přechází pak k Trojici: »Quomodo intelligitur trinitas unius Deus?« A charakterisuje jednotlivé božské osoby podle vlastností jejich pod- staty: »In ignea enim substancia intelligite patrem; in splendore intelligite filium; in calore spiritum sanctum.« — Vysvětluje jejich původ, pozoru- hodný zvlášť u Ducha sv., jakoby hledal novou směrnici k této sporné otázce: »Quare vocatur filius? Quia ut splendor a sole ita filius a patre generatur. Quare pater? Quia est fons et origo, a quo omnia bona pro- cedunt. Quare sanctus spiritus? Quia eternaliter procedens, quia ab eis spiratur.« Nebe, kde přebývá Bůh, jest trojí (9. řádek zdola): »Ubi habitat Deus? Quamvis ubique principaliter, tamen in intellectuali celo substan- cialiter. — Quid est hoc? Tres39) dicuntur celi: unum corporaliter, quod a nobis videtur; aliud spirituale, quod spirituales inhabitare dicuntur; ter- cium intellectuale, in quo trinitas sancta a beatis facie ad faciem contem- 38) Obsah Instruktio jest úplně odlišný od De tribus punctis. 39) Má býti zajisté připojeno: species. 14
4. Instructio catechetica de articulis fidei. 1. Rukopis v kapitulní knih. praž., sign. O 66, fol. 59b—65b. Titulu nemá, nápis námi uvedený jest označení Podlahovo tohoto katechismu v kapit. katalogu. Označení přiléhavé, proto je ponecháváme jako název spisu. Text latinský: »Dicitur, quod nemo sciat, quid sit Deus, et valde absurdum est adorare, quod nescimus... Dic mihi, quid sit Deus ...«X »si eis per sepulturam iungantur.« — Jest celý v otázkách a odpovědích, ne však dosti pravidelných. Text není posud vytištěn, my jej také nevydáváme, poněvadž se dotýká tento katechismus naší práce toliko nepřímo. Uvádíme však po- drobný obsah, jednak pro jeho význam vlastní, jednak k závěrečnému srovnání s katech. husitskými. — 2. Záznam o Instructio. — Ant. Podlaha v »Soupisu rukopisů knihovny metrop. kapituly praž.«, díl II. č. 1650. Označuje jej: »Instructio catechetica« atd. 3. Obsah Instructio.38) Uvod katechismu stručný, v něm jakoby si autor dával téma své práce, aby odpověděl totiž svým katechismem na vyslovované pochybnosti, že prý nikdo neví, co jest Bůh, a že tedy »valde absurdum est adorare, quod nescimus«. Otázky a odpovědi následují pak hned bez oddělení (fol. 59b) a navazují na úvod základním problémem, co Bůh jest: »Et inprimis dic mihi, quid sit Deus, quidcumque licet homini scire? — Deus est substancia spiritualis, circa inestimabilis pulcritudinis, suavitatis, ut angeli, qui sep- tuplo solem suam nituntur, pulcritudine et iugiter asiderent, in eum insa- ciabiliter prospicere.« Přechází pak k Trojici: »Quomodo intelligitur trinitas unius Deus?« A charakterisuje jednotlivé božské osoby podle vlastností jejich pod- staty: »In ignea enim substancia intelligite patrem; in splendore intelligite filium; in calore spiritum sanctum.« — Vysvětluje jejich původ, pozoru- hodný zvlášť u Ducha sv., jakoby hledal novou směrnici k této sporné otázce: »Quare vocatur filius? Quia ut splendor a sole ita filius a patre generatur. Quare pater? Quia est fons et origo, a quo omnia bona pro- cedunt. Quare sanctus spiritus? Quia eternaliter procedens, quia ab eis spiratur.« Nebe, kde přebývá Bůh, jest trojí (9. řádek zdola): »Ubi habitat Deus? Quamvis ubique principaliter, tamen in intellectuali celo substan- cialiter. — Quid est hoc? Tres39) dicuntur celi: unum corporaliter, quod a nobis videtur; aliud spirituale, quod spirituales inhabitare dicuntur; ter- cium intellectuale, in quo trinitas sancta a beatis facie ad faciem contem- 38) Obsah Instruktio jest úplně odlišný od De tribus punctis. 39) Má býti zajisté připojeno: species. 14
Strana 15
pletur.« — Bůh je na každém místě nebe, nebe není však na žádném místě, poněvadž místo jest hmotné, Bůh pak jest netělesný: »Quomodo dicitur in omni loco totus celi et spiritus in nullo loco? — In omni loco totus, ideo dicitur celum, quia in nullo loco inpotencialiter est, quam in alio, ut enim in celo sic potens est in tera et in inferno ...(Fol. 60a 1. ř.) Semper in omni loco celum predicatur, quia in omni tempore cuncta mo- deratur. In nullo loco dicitur celum, quia locus est corporeus, Deus autem incorporeus et ideo illocalis.« — O původu Boha a člověka; Bůh povstal před světem, vedl život ja- koby samotářský, pak stvořil svět proto, aby mu mohl prokazovat milost: »Cum Deus fuisset inicio, fuerit nunquam, credendum est; quia ante mun- dum creatus, quasi solitariam vitam duxerit... Que sunt cause, ut crea- retur mundus? — Bonitas Dei, ut essent, quibus graciam suam inpertiret ... Creavit per partes, omnia simpliciter et semel creavit. Senciunt cle- mencia Deum. Nichil nunquam Deus fecit, quod insensibile sit, que sunt inanimata, nobis quidem sunt insensibilia et mortua. Deo autem ineunt et redemptorem suum senciunt.« Další oddíl o andělích a o jejich pojmenování lidmi, o satanovi, který se zprotivil v pýše Bohu (fol. 60a ř. 17): »Qui fecit celos, in in- tellectu habent nomina angeli. Tanta sciencia est in angelis, ut no- mina dicant nominibus. Michahel, Gabrihel, Raphahel non sunt nomina, magis agnomina, quia ab accidendi eis ab hominibus imposita, cum ea in celis non licet propria. Unum et primus angelus ab accidenti nomen satagel accepit, in Deo contrarius. — In quo fuit Deo contrarius? Cum videret, se omnes angelos gloria percellere sumptis omnibus, voluit Deo equalis immo maior existere.« — Z ráje byl satan vyhnán, v nebi nezůstal ani hodinu, opět zpyšněv: »De paradiso est propulsus et qui primus erat honore splendidissimus, postea factus est iugerrissimus. Prestitit casum suum... Quam diu mansit in celo? Non plenam horam. In veritate enim non stetit, quia mox, ut creatus est, dececidit. Nunc ali- quam cum angelis beatam vitam duxit et hanc fastidiam abiecit. Non est factus continuo superbia tumuit verum et angelicie vite dulcedinem non gustavit.« Zavržení andělé zvolili zlo z vlastní vůle, proto se nemohli než zase sami vrátit (fol. 60b, ř. 3.): »Quare non sunt reversi? Non potuerunt. Quare nullo instigante ceciderunt, ita nullo adiuvante surgere debuerunt, hic40) erat eis contrarium et aliud eis oberat, quia malum sponte elege- runt... Quare non creavit eos Deus tales, ne possent peccare? Propter iusticiam, ut aliquod meritum esset, quo iuste remunerari debuissent.« — Člověk stvořen z látky bezcenné, aby se z trestu zase rozpadl, kdyby přišel do pokušení (ř. 11. zdola): »Quare de causa vili materia creavit ho- minem? Ad dedecus dyaboli et ad excusacionem Dei, ut si forte temptatus 40) Má býti zajisté: hoc. 15
pletur.« — Bůh je na každém místě nebe, nebe není však na žádném místě, poněvadž místo jest hmotné, Bůh pak jest netělesný: »Quomodo dicitur in omni loco totus celi et spiritus in nullo loco? — In omni loco totus, ideo dicitur celum, quia in nullo loco inpotencialiter est, quam in alio, ut enim in celo sic potens est in tera et in inferno ...(Fol. 60a 1. ř.) Semper in omni loco celum predicatur, quia in omni tempore cuncta mo- deratur. In nullo loco dicitur celum, quia locus est corporeus, Deus autem incorporeus et ideo illocalis.« — O původu Boha a člověka; Bůh povstal před světem, vedl život ja- koby samotářský, pak stvořil svět proto, aby mu mohl prokazovat milost: »Cum Deus fuisset inicio, fuerit nunquam, credendum est; quia ante mun- dum creatus, quasi solitariam vitam duxerit... Que sunt cause, ut crea- retur mundus? — Bonitas Dei, ut essent, quibus graciam suam inpertiret ... Creavit per partes, omnia simpliciter et semel creavit. Senciunt cle- mencia Deum. Nichil nunquam Deus fecit, quod insensibile sit, que sunt inanimata, nobis quidem sunt insensibilia et mortua. Deo autem ineunt et redemptorem suum senciunt.« Další oddíl o andělích a o jejich pojmenování lidmi, o satanovi, který se zprotivil v pýše Bohu (fol. 60a ř. 17): »Qui fecit celos, in in- tellectu habent nomina angeli. Tanta sciencia est in angelis, ut no- mina dicant nominibus. Michahel, Gabrihel, Raphahel non sunt nomina, magis agnomina, quia ab accidendi eis ab hominibus imposita, cum ea in celis non licet propria. Unum et primus angelus ab accidenti nomen satagel accepit, in Deo contrarius. — In quo fuit Deo contrarius? Cum videret, se omnes angelos gloria percellere sumptis omnibus, voluit Deo equalis immo maior existere.« — Z ráje byl satan vyhnán, v nebi nezůstal ani hodinu, opět zpyšněv: »De paradiso est propulsus et qui primus erat honore splendidissimus, postea factus est iugerrissimus. Prestitit casum suum... Quam diu mansit in celo? Non plenam horam. In veritate enim non stetit, quia mox, ut creatus est, dececidit. Nunc ali- quam cum angelis beatam vitam duxit et hanc fastidiam abiecit. Non est factus continuo superbia tumuit verum et angelicie vite dulcedinem non gustavit.« Zavržení andělé zvolili zlo z vlastní vůle, proto se nemohli než zase sami vrátit (fol. 60b, ř. 3.): »Quare non sunt reversi? Non potuerunt. Quare nullo instigante ceciderunt, ita nullo adiuvante surgere debuerunt, hic40) erat eis contrarium et aliud eis oberat, quia malum sponte elege- runt... Quare non creavit eos Deus tales, ne possent peccare? Propter iusticiam, ut aliquod meritum esset, quo iuste remunerari debuissent.« — Člověk stvořen z látky bezcenné, aby se z trestu zase rozpadl, kdyby přišel do pokušení (ř. 11. zdola): »Quare de causa vili materia creavit ho- minem? Ad dedecus dyaboli et ad excusacionem Dei, ut si forte temptatus 40) Má býti zajisté: hoc. 15
Strana 16
caderet, diabolus per hoc Deo non insultaret, si autem superaretur, plus confunderetur. Cum hic fragilis et luceus gloriam intraret, de qua ipse gloriosus cecidisset.« O ráji; jak dlouho směl tam člověk zůstati a jak mohl ráj všecko pojmout; člověk zhřešil, pak teprve poznal svou nahotu a vzplanul po požitcích pohlavních (60b, ř. 7. zdola): »Qualiter gingneretur 41) hominem in paradiso permansisse?... Quamdiu debuerunt esse in paradiso? Usque inpleretur numerus electorum, qui erat inplendus, si angeli non cecidis- sent. Quomodo posset paradysus omnia capere? Sicut generacio moriendo periret, ita nascendo advenit, ita tunc parantes in meliorem statum assu- merentur. (61a.) Erant nudi. Nudi erant, sed omni decore fugebant, at- que non plus de illo membro, quam de gloriosis oculis erubescebant. Quid est, homines, quod post peccatum viderent se nudos, quod homines antea non viderint? Post peccatum mox per concupiscenciam munerorum exar- serunt et illo membro orta est confusio. Viderunt Dominum in paradiso per assumptam formam ut Abraham et alii prophete.« Čtvero způsobů, jak člověk učiněn (ř. 17.): »Cur voluit nasci Chris- tus virgine? Quatuor modis fecit Deus homines: uno modo absque patre et matre, sicut Adam; secundo modo de solo viro ut Evam; tercio quo patre et matre, ut hodie homines nascuntur; quarto de sola femina, quo privilegium Christo per omnia tempora42) servatum est; de Maria natus est, quia hec prima virginitatem novit.« — Nato přímo bez přechodu o kněžích nehodných a svatokupeckých; národ by se měl od nich odvrátiti, jako kdysi od synů Héli (ř. 21.): »Quid sentis de sacerdotibus, qui contra canonum instituta agunt, qui contra fas et ius publice, informi racione vitam ducunt vel ecclesias vel ordines emunt, Dei sunt crucifixsores? Pottest populus eis culpam trahere? Cum filii Helii polluerunt Dominum tum sacrificium, totus pene populus cum eis subiit interitum.« Slovo boží má býti hlásáno i špatným, neboť i ti mají býti v církvi snášeni; nesprávné jest však dávati svaté psům (61b, ř. 6.): »Debent malis verba Dei dici. Si sciunt, non sunt eis dicenda, quia perditor est, qui eis, cum sint hostes, verba Dei referat aut secreta. Unum precipitur: „Nolite dare sacrum canibus, nec mittatis margaritas porcis.« Debent tolerari cum Christo p. o. t.... Mali in ecclesia sunt tolerandi, non mutandi.« Člověk jest sám původcem hříchu. I nejmenší hřích vědomý jest těžký, také vražda prohlašuje se však často lidmi za dobro (Judita a Holo- fernes): »Quis est auctor peccati? Ipse homo incensor, non dyabolus. Est graue peccare; minimum peccatum scienter conmissum, gravius est toto mundo, quia quod mali vel peccati agitur, totum in laudem Dei vertitur, et ideo in Dei creatura nichil mali esse vel fieri conprobatur. Quid dicis, 41) Má býti zajisté: gigneretur. 42) Při Kristově jméně připojeno vždy: p. o. t. 16
caderet, diabolus per hoc Deo non insultaret, si autem superaretur, plus confunderetur. Cum hic fragilis et luceus gloriam intraret, de qua ipse gloriosus cecidisset.« O ráji; jak dlouho směl tam člověk zůstati a jak mohl ráj všecko pojmout; člověk zhřešil, pak teprve poznal svou nahotu a vzplanul po požitcích pohlavních (60b, ř. 7. zdola): »Qualiter gingneretur 41) hominem in paradiso permansisse?... Quamdiu debuerunt esse in paradiso? Usque inpleretur numerus electorum, qui erat inplendus, si angeli non cecidis- sent. Quomodo posset paradysus omnia capere? Sicut generacio moriendo periret, ita nascendo advenit, ita tunc parantes in meliorem statum assu- merentur. (61a.) Erant nudi. Nudi erant, sed omni decore fugebant, at- que non plus de illo membro, quam de gloriosis oculis erubescebant. Quid est, homines, quod post peccatum viderent se nudos, quod homines antea non viderint? Post peccatum mox per concupiscenciam munerorum exar- serunt et illo membro orta est confusio. Viderunt Dominum in paradiso per assumptam formam ut Abraham et alii prophete.« Čtvero způsobů, jak člověk učiněn (ř. 17.): »Cur voluit nasci Chris- tus virgine? Quatuor modis fecit Deus homines: uno modo absque patre et matre, sicut Adam; secundo modo de solo viro ut Evam; tercio quo patre et matre, ut hodie homines nascuntur; quarto de sola femina, quo privilegium Christo per omnia tempora42) servatum est; de Maria natus est, quia hec prima virginitatem novit.« — Nato přímo bez přechodu o kněžích nehodných a svatokupeckých; národ by se měl od nich odvrátiti, jako kdysi od synů Héli (ř. 21.): »Quid sentis de sacerdotibus, qui contra canonum instituta agunt, qui contra fas et ius publice, informi racione vitam ducunt vel ecclesias vel ordines emunt, Dei sunt crucifixsores? Pottest populus eis culpam trahere? Cum filii Helii polluerunt Dominum tum sacrificium, totus pene populus cum eis subiit interitum.« Slovo boží má býti hlásáno i špatným, neboť i ti mají býti v církvi snášeni; nesprávné jest však dávati svaté psům (61b, ř. 6.): »Debent malis verba Dei dici. Si sciunt, non sunt eis dicenda, quia perditor est, qui eis, cum sint hostes, verba Dei referat aut secreta. Unum precipitur: „Nolite dare sacrum canibus, nec mittatis margaritas porcis.« Debent tolerari cum Christo p. o. t.... Mali in ecclesia sunt tolerandi, non mutandi.« Člověk jest sám původcem hříchu. I nejmenší hřích vědomý jest těžký, také vražda prohlašuje se však často lidmi za dobro (Judita a Holo- fernes): »Quis est auctor peccati? Ipse homo incensor, non dyabolus. Est graue peccare; minimum peccatum scienter conmissum, gravius est toto mundo, quia quod mali vel peccati agitur, totum in laudem Dei vertitur, et ideo in Dei creatura nichil mali esse vel fieri conprobatur. Quid dicis, 41) Má býti zajisté: gigneretur. 42) Při Kristově jméně připojeno vždy: p. o. t. 16
Strana 17
num homicidium vel adulterium non est malum? Homicidium sepe bonum predicatur.« Milujme dobré, jako Bůh miluje vše, co stvořil, pro každou věc má však jiné určení (61b, ř. 4.): »Dum scriptum sit: „Nichil odisti eorum, que fecisti." Quomodo dicitur: „Debes bonos amare, malos odiohabere." Cuncta diligit Deus, que creavit, sed non cuncta in uno loco locavit. Sicut enim pictor omnes colores diligit, sed quosdam pre aliis diligit, et unum quem- que apto loco ponit, ita Deus unum quemque Christi convenienti loco dis- ponit.« Úřední hodnost bez zásluh u Boha nic neprospěje (fol. 62a, ř. 6.): »Deus flagellat omnem filium, quem recepit. Habent prelati maius meri- tum. Ordo officii nichil confert homini vel dignitatis potestas apud Deum, si desit meritum.« O boží prozřetelnosti a znalosti budoucích věcí: »Quid est providen- cia Dei? Illa est cognicio, que omnia prescivit futura. Si Deus cuncta futura prescivit et ea ita ventura per prophetas predixit, et non possunt in sua providencia falli et celum et terram prius consicrant, quam verba Domini.« — Toto vše vzniklo zajisté z nutnosti, a jsou nutnosti dvě (62a, ř. 12.): »Videtur, quod ex necessitate evenerint cuncta, que num- quam evenerunt vel ventura sunt adhuc. Due necessitates sunt: una na- turalis, ut solem inmorientem oriri, vel noctem diem sequi; altera vo- luntaria, ut aliquem sedere vel ambulare hominem per arbitrium liberum sive bonum sive malum facere, non certe necesse evenire.« Kdo si nevšímá Boha, bude rovněž nepovšimnut (62a, ř. 7. zdola): »Possunt acusari, qui Dominum ignorant et bona, et ideo faciunt malum. Qui ignorant, ignorabuntur.« — Původní hřích jest nespravedlností v tom smyslu, že Adam měl za- chovat neposkvrněný a dokonalý život potomkům. Dítko hned při zro- zení jest obtíženo hříchem, pisatel pak ukazuje tři způsoby, jak se tento hřích smývá křtem (5. ř. zd.): »Quid est originale peccatum? Iniusticia. Planius edicito: Deus primum hominem iustus fecit, quod relinquere po- steris debuit. Omnis enim homo tali iusticia nasci debuit, quali conditus Adam fuit; sed quia Adam hanc deseruit, omnis homo in iusticia origina- lem vitam vivendi sumerit. Per qua omnis homo punitur, num in baptis- mate dimittatur? Cum omne peccatum sola voluntate perpecietur, non in Deo, quomodo iuste ab infante recente nato vel animato peccatum in- putetur, cum non valeat intelligere iusticiam nec voluntatem habeat pec- candi. Infans recens natus vel animatus tribus de causis existit.« Bůh vymáhá na člověku spravedlnost a trestá hřích do třetího i čtvr- tého pokolení (62b, ř. 15.): »Deus a homine iusticiam exigit, quam primo dedit. Omnis namque homo in natura est Adam, in persona est filius Adam. Deus eciam in tercia quartamque generacionem peccata requirit, ulciscit. Nichil magis cupio audire. Dominus in prima generacione peccata retribuit, dum peccantes pro naturali lege super ea diluvio delevit; in Havelka: Husitské katechismy. 17
num homicidium vel adulterium non est malum? Homicidium sepe bonum predicatur.« Milujme dobré, jako Bůh miluje vše, co stvořil, pro každou věc má však jiné určení (61b, ř. 4.): »Dum scriptum sit: „Nichil odisti eorum, que fecisti." Quomodo dicitur: „Debes bonos amare, malos odiohabere." Cuncta diligit Deus, que creavit, sed non cuncta in uno loco locavit. Sicut enim pictor omnes colores diligit, sed quosdam pre aliis diligit, et unum quem- que apto loco ponit, ita Deus unum quemque Christi convenienti loco dis- ponit.« Úřední hodnost bez zásluh u Boha nic neprospěje (fol. 62a, ř. 6.): »Deus flagellat omnem filium, quem recepit. Habent prelati maius meri- tum. Ordo officii nichil confert homini vel dignitatis potestas apud Deum, si desit meritum.« O boží prozřetelnosti a znalosti budoucích věcí: »Quid est providen- cia Dei? Illa est cognicio, que omnia prescivit futura. Si Deus cuncta futura prescivit et ea ita ventura per prophetas predixit, et non possunt in sua providencia falli et celum et terram prius consicrant, quam verba Domini.« — Toto vše vzniklo zajisté z nutnosti, a jsou nutnosti dvě (62a, ř. 12.): »Videtur, quod ex necessitate evenerint cuncta, que num- quam evenerunt vel ventura sunt adhuc. Due necessitates sunt: una na- turalis, ut solem inmorientem oriri, vel noctem diem sequi; altera vo- luntaria, ut aliquem sedere vel ambulare hominem per arbitrium liberum sive bonum sive malum facere, non certe necesse evenire.« Kdo si nevšímá Boha, bude rovněž nepovšimnut (62a, ř. 7. zdola): »Possunt acusari, qui Dominum ignorant et bona, et ideo faciunt malum. Qui ignorant, ignorabuntur.« — Původní hřích jest nespravedlností v tom smyslu, že Adam měl za- chovat neposkvrněný a dokonalý život potomkům. Dítko hned při zro- zení jest obtíženo hříchem, pisatel pak ukazuje tři způsoby, jak se tento hřích smývá křtem (5. ř. zd.): »Quid est originale peccatum? Iniusticia. Planius edicito: Deus primum hominem iustus fecit, quod relinquere po- steris debuit. Omnis enim homo tali iusticia nasci debuit, quali conditus Adam fuit; sed quia Adam hanc deseruit, omnis homo in iusticia origina- lem vitam vivendi sumerit. Per qua omnis homo punitur, num in baptis- mate dimittatur? Cum omne peccatum sola voluntate perpecietur, non in Deo, quomodo iuste ab infante recente nato vel animato peccatum in- putetur, cum non valeat intelligere iusticiam nec voluntatem habeat pec- candi. Infans recens natus vel animatus tribus de causis existit.« Bůh vymáhá na člověku spravedlnost a trestá hřích do třetího i čtvr- tého pokolení (62b, ř. 15.): »Deus a homine iusticiam exigit, quam primo dedit. Omnis namque homo in natura est Adam, in persona est filius Adam. Deus eciam in tercia quartamque generacionem peccata requirit, ulciscit. Nichil magis cupio audire. Dominus in prima generacione peccata retribuit, dum peccantes pro naturali lege super ea diluvio delevit; in Havelka: Husitské katechismy. 17
Strana 18
secunda generacione puniendum deliquentes pro ydolatria mari rubro obruit; in tercia generacione peccantes multavit, dum eos pro trans- gressa lege bellis excriminavit; in quarta generacione peccantes iudicabit, dum pro despecto evangelio contentores extremus ignis devorabit.« Tělo máme od Adama, duši od Boha, touhu však od žádného z nich (fol. 63a, ř. 2.): »Carnem habere ab Adam, animam autem habere a Deo nullus ignorat, sed concupiscenciam nec ab Adam, nec a Deo habere con- stat. Cum vero anima carni iuncta fiunt, concupiscenciam ab ea trahit.« — Nato o dvou mocích duše: »Duas autem vires anime nulluns dubitat: una, qua corpus vivificatur, animalitas vel carnalitas seu sensualitas nominatur. Ima autem vis, que invisibilia contenplatur, spes vel mens vel intellectus numcupatur.« Velmi obšírně se rozpisuje o křtu, v církevním smyslu o smytí pů- vodního hříchu vodou (63a, ř. 5. zdola): »Cum homo totus in babtismate inundetur et coniugium bonum predicetur; quomodo semen eius in mun- dum datur, homo interius et exterius sanctificatur, sed rursum semen eius per carnis concupiscenciam coinquinatur. Si peccata relaxantur in bab- tismo et babtisantur, qui de eis nascuntur.« — Křest prospívá i dítěti ne- narozenému v těhotné matce pokřtěné: »Si pregnans mulier babtisatur, prodest infanti illa babtisacio, si in ea moriatur. Nichil nondum fuit na- cius secundum Adam et ideo non iudicatur renatus.« Kristus zemřel za všecky bezbožné, jeho smrt však prospěla pouze vyvoleným (64a, 3. ř.): »Cum scriptum sit: ,Christus p. o. t. pro impiis mortuus est et gracia Dei pro omnibus gustavit mortem; profuit mors eius impiis, Christus per solis electis mortuus est'... Dixit eciam: „Hic est sanguis, qui pro multis effundetur"; non dixit: „pro omnibus". Zpovědí se dosahuje odpuštění hříchů učiněných, jako křtem původ- ních (ř. 17.): »Sicut in babtismo peccata originalia, ita in confessione di- mittuntur peccata actualia. Valet penitencia vel elemosine, si non deferunt peccata.« Skladatel ukazuje pak jako výstrahu na staré historii židovské, jak mocní králové babylonští si podmanili Izraele, poněvadž místo jedinému Bohu se klaněl obrazům, jak jej pak vyvedl Bůh z tohoto zajetí, a po- dobně dříve i ze zajetí egyptského. To vše proplétá k zvýšení svých dů- vodů podrobnostmi, hlavně podle Jeremiáše (Abel, Mojžíš, vyvedení z Egypta, ze zajetí babyl., královna Semiramis, Eliáš, Enoch atd.). Nato zavírá, že patriarchové a proroci chtěli svými svatými spisy upevnit zá- klady církve (65a, ř. 3.): »Quare tunc ita obscure et non manifeste sua scripta ediderunt? Non debuerunt. Comentarii est construere, pictoris pingere, patriarche itaque quasi designatum locum ecclesie fuderunt, prophete namque fundamenta eius figere posuerunt.« — Obrací pozornost k smyslu písem historickému a alegorickému (65a, ř. 9.): »Mater ecclesia per clavem apperit omnia...Sacra scriptura duo- bus modis intelligitur: istorie et alegoriacitate. Prophete ergo istoricum 18
secunda generacione puniendum deliquentes pro ydolatria mari rubro obruit; in tercia generacione peccantes multavit, dum eos pro trans- gressa lege bellis excriminavit; in quarta generacione peccantes iudicabit, dum pro despecto evangelio contentores extremus ignis devorabit.« Tělo máme od Adama, duši od Boha, touhu však od žádného z nich (fol. 63a, ř. 2.): »Carnem habere ab Adam, animam autem habere a Deo nullus ignorat, sed concupiscenciam nec ab Adam, nec a Deo habere con- stat. Cum vero anima carni iuncta fiunt, concupiscenciam ab ea trahit.« — Nato o dvou mocích duše: »Duas autem vires anime nulluns dubitat: una, qua corpus vivificatur, animalitas vel carnalitas seu sensualitas nominatur. Ima autem vis, que invisibilia contenplatur, spes vel mens vel intellectus numcupatur.« Velmi obšírně se rozpisuje o křtu, v církevním smyslu o smytí pů- vodního hříchu vodou (63a, ř. 5. zdola): »Cum homo totus in babtismate inundetur et coniugium bonum predicetur; quomodo semen eius in mun- dum datur, homo interius et exterius sanctificatur, sed rursum semen eius per carnis concupiscenciam coinquinatur. Si peccata relaxantur in bab- tismo et babtisantur, qui de eis nascuntur.« — Křest prospívá i dítěti ne- narozenému v těhotné matce pokřtěné: »Si pregnans mulier babtisatur, prodest infanti illa babtisacio, si in ea moriatur. Nichil nondum fuit na- cius secundum Adam et ideo non iudicatur renatus.« Kristus zemřel za všecky bezbožné, jeho smrt však prospěla pouze vyvoleným (64a, 3. ř.): »Cum scriptum sit: ,Christus p. o. t. pro impiis mortuus est et gracia Dei pro omnibus gustavit mortem; profuit mors eius impiis, Christus per solis electis mortuus est'... Dixit eciam: „Hic est sanguis, qui pro multis effundetur"; non dixit: „pro omnibus". Zpovědí se dosahuje odpuštění hříchů učiněných, jako křtem původ- ních (ř. 17.): »Sicut in babtismo peccata originalia, ita in confessione di- mittuntur peccata actualia. Valet penitencia vel elemosine, si non deferunt peccata.« Skladatel ukazuje pak jako výstrahu na staré historii židovské, jak mocní králové babylonští si podmanili Izraele, poněvadž místo jedinému Bohu se klaněl obrazům, jak jej pak vyvedl Bůh z tohoto zajetí, a po- dobně dříve i ze zajetí egyptského. To vše proplétá k zvýšení svých dů- vodů podrobnostmi, hlavně podle Jeremiáše (Abel, Mojžíš, vyvedení z Egypta, ze zajetí babyl., královna Semiramis, Eliáš, Enoch atd.). Nato zavírá, že patriarchové a proroci chtěli svými svatými spisy upevnit zá- klady církve (65a, ř. 3.): »Quare tunc ita obscure et non manifeste sua scripta ediderunt? Non debuerunt. Comentarii est construere, pictoris pingere, patriarche itaque quasi designatum locum ecclesie fuderunt, prophete namque fundamenta eius figere posuerunt.« — Obrací pozornost k smyslu písem historickému a alegorickému (65a, ř. 9.): »Mater ecclesia per clavem apperit omnia...Sacra scriptura duo- bus modis intelligitur: istorie et alegoriacitate. Prophete ergo istoricum 18
Strana 19
sensum contexerunt; septuaginta autem viri et ipsi viri prophete alego- ricum sensum constulerunt.« Shrnuje znova o hříchu a o jeho odpuštění, když člověk lituje, a zase uzavírá obšírně o křtu (fol. 65b, ř. 8.): »Cur permittit eos ad babtis- mum vel ad aliud sacramentum accedere, cum sciat eos ab hiis deficere? Propter electos, ut dictum est, ut trahant eos exemplo.« — Od této věty přichází bez jakéhokoli přechodu a označení na závěr k rouhání (fol. 65b, ř. 10.): »Quid est blasfemia? Sunt, propter que non remittitur in hoc seculo neque in futuro.« Z dalšího výkladu můžeme však přece i zde postřehnout vnitřní souvis: autor mluví zase o neodpuštění hříchů, když se člověk rouhá Duchu svatému. Kdo umírá náhle, ale pro Krista (předhozen šelmám, lá- mán kolem), ten není překvapen, ale získává odpuštění všech hříchů (ř. 11.): »In penitencia, in diffidendia, in Spiritu sancto datur remissio peccatorum; qui ergo de Spiritu sancto diffidit et gracia, non penitet, his blasphemat in Spiritum sanctum et hic est remissibile peccatum. Nocet bonis, si occidantur aut subita morte moriantur, nichil penitus, non enim subita morte moriuntur; qui semper cogitaverunt morituros.« A končí ujištěním, že po smrti pohřbení na svatém poli prospívá i špatným, ovšem, když hřích byl předem smyt (ř. 2. zdola): »Prodest malis, si in sacris locis sepeliuntur, imo inultum obest, si eis per sepultu- ram iungantur.« V tomto podrobném obsahu vyznačili jsme všecky základní myšlen- ky Instructio. Ty nám poslouží k závěru také k srovnání tohoto kate- chismu s katechismy husitskými. 1. Po stránce věcné vidíme, že autor mluví o Bohu a Trojici, o andě- lích a jejich pádu, o člověku a jeho hříchu a pak vyhnání z ráje, o od- puštění hříchu (původního a učiněného). Hřích a jeho odpuštění jest pak hlavním tématem katechismu, při tom se zdůrazňuje: význam křtu (i křtu těhotné matky pro dítko v jejím životě), úkoly církve a kněžstva, důle- žitost pohřbení na posvěceném hřbitově. Někde se zdá, že nové myšlenky vpadají bez souvisu (na př. »Co soudíš o kněžích ...?«, »Co je rouhání?«), z rozvedení však vidíme, že do celkového rámu zapadají logicky. 2. Věroučně jest u Instructio zřetelný směr arnoštovsky reformní. Autor důrazně odsuzuje kněze, kteří žijí nehodně, svatokupčí s kostely a s obročím; to jsou boží křižovatelé. K spáse neprospívají církevní hod- nosti, toliko zásluha u Boha. Horlí proti pokleslosti mravní, když dokonce vražda se prý často považuje za dobro.43) Instructio jest práce vysloveně scholastická, rozbírá jednotlivé dog- matické pojmy namnoze abstraktně a do nepodstatných podrobností, i málo nábožensky a eticky podnětných. Při tom jest to však katechismové 43) Asi ohlas Iz. 5, 20: »Běda těm, kteří říkají zlému dobré a dobrému zlé.« 2* 19
sensum contexerunt; septuaginta autem viri et ipsi viri prophete alego- ricum sensum constulerunt.« Shrnuje znova o hříchu a o jeho odpuštění, když člověk lituje, a zase uzavírá obšírně o křtu (fol. 65b, ř. 8.): »Cur permittit eos ad babtis- mum vel ad aliud sacramentum accedere, cum sciat eos ab hiis deficere? Propter electos, ut dictum est, ut trahant eos exemplo.« — Od této věty přichází bez jakéhokoli přechodu a označení na závěr k rouhání (fol. 65b, ř. 10.): »Quid est blasfemia? Sunt, propter que non remittitur in hoc seculo neque in futuro.« Z dalšího výkladu můžeme však přece i zde postřehnout vnitřní souvis: autor mluví zase o neodpuštění hříchů, když se člověk rouhá Duchu svatému. Kdo umírá náhle, ale pro Krista (předhozen šelmám, lá- mán kolem), ten není překvapen, ale získává odpuštění všech hříchů (ř. 11.): »In penitencia, in diffidendia, in Spiritu sancto datur remissio peccatorum; qui ergo de Spiritu sancto diffidit et gracia, non penitet, his blasphemat in Spiritum sanctum et hic est remissibile peccatum. Nocet bonis, si occidantur aut subita morte moriantur, nichil penitus, non enim subita morte moriuntur; qui semper cogitaverunt morituros.« A končí ujištěním, že po smrti pohřbení na svatém poli prospívá i špatným, ovšem, když hřích byl předem smyt (ř. 2. zdola): »Prodest malis, si in sacris locis sepeliuntur, imo inultum obest, si eis per sepultu- ram iungantur.« V tomto podrobném obsahu vyznačili jsme všecky základní myšlen- ky Instructio. Ty nám poslouží k závěru také k srovnání tohoto kate- chismu s katechismy husitskými. 1. Po stránce věcné vidíme, že autor mluví o Bohu a Trojici, o andě- lích a jejich pádu, o člověku a jeho hříchu a pak vyhnání z ráje, o od- puštění hříchu (původního a učiněného). Hřích a jeho odpuštění jest pak hlavním tématem katechismu, při tom se zdůrazňuje: význam křtu (i křtu těhotné matky pro dítko v jejím životě), úkoly církve a kněžstva, důle- žitost pohřbení na posvěceném hřbitově. Někde se zdá, že nové myšlenky vpadají bez souvisu (na př. »Co soudíš o kněžích ...?«, »Co je rouhání?«), z rozvedení však vidíme, že do celkového rámu zapadají logicky. 2. Věroučně jest u Instructio zřetelný směr arnoštovsky reformní. Autor důrazně odsuzuje kněze, kteří žijí nehodně, svatokupčí s kostely a s obročím; to jsou boží křižovatelé. K spáse neprospívají církevní hod- nosti, toliko zásluha u Boha. Horlí proti pokleslosti mravní, když dokonce vražda se prý často považuje za dobro.43) Instructio jest práce vysloveně scholastická, rozbírá jednotlivé dog- matické pojmy namnoze abstraktně a do nepodstatných podrobností, i málo nábožensky a eticky podnětných. Při tom jest to však katechismové 43) Asi ohlas Iz. 5, 20: »Běda těm, kteří říkají zlému dobré a dobrému zlé.« 2* 19
Strana 20
dílo významné po stránce věcné i věroučné, nábožensky promyšlené a opravdové, s mravními tendencemi vysloveně opravnými, i stylisticky vý- razné. Katecheticky jest méně dokonalé, má otázky nepravidelné, odpo- vědi obsáhlé a úvahové, jest pracováno jako příručka pro potřebu kněží a učitelů. 4. Autor a doba původu. Rozhodujícím dokladem jest nám tu rukopisný svazek, sign. O-66. Obsahuje kromě drobných spisků (kázání o medicině, o mši, o Otčenáši) dva hlavní spisy závěrečné: fol. 46b—59b Tomáše de Hibernia »De tribus punctis«, fol. 59b—65b katechismus Instructio. Oba tyto spisy (a s nimi i tři předcházející) jsou psány touže rukou i tímže inkoustem, tedy od téhož pisatele a v téže asi době. A tu čteme na fol. 46b nahoře na okraji nad »De tribus punctis« poznámku, tímže písmem, toliko poněkud zběžnějším: »Ista sunt de statutis provincialibus pragensibus de tribus punctis loquencia, signata per me Paulum de Janowicz, archid. pragen. MCCCL- -XXX. die XXIX. Januarii.« To znamená, že netoliko spis De tribus punctis, nýbrž také Instructio catechetica vepsal do svazku pražský arcijáhen Pavel z Janovic, dále pak, že se obé stalo v téže asi době, kolem ledna 1380. Soudím, že Janovický vepsal nejprvé (mimo drobné spisky počá- tečné) De tribus, hned po něm Instructio a po opsání obou teprve později připsal poznámku nad De tribus. Neboť: kromě téhož písma a stejně čer- ného inkoustu jest druhý spisek (počínající: »Dicitur, quod nemo sciat«) připojen k prvnímu (končícímu: »... compilare decrevit.«) bez jakého- koli nápisu, oddělení nebo odlišení, začíná pouze význačnějším prvním písmenem a vynechává asi půl řádku. — Dále proto, že oba tyto kate- chismy jsou k sobě obsahem patřící dvojice; zajisté si je tedy vybral pisatel (právě na rozdíl od předcházejících různorodých spisků ve svazku) současně a vepsal hned po sobě (patrně ke své katechetické potřebě). — Konečně: poznámka námi zmíněná jest nad De tribus punctis přímo vtla- čena, písmo totéž, ale zběžnější, inkoust týž, poněkud bledší než v obou spisech. Instructio byla tedy do uvedeného svazku napsána k r. 1380. Této době odpovídá také písmo rukopisu: je to kursiva, stojatá, podobná tisku, pečlivě a pravidelně psaná, dobře luštitelná, tedy asi z konce 14. století. Zjišťujeme tedy, že Instructio jest katechismus předhusitský. 1. Autor. — Vnucuje se ovšem myšlenka, že nejen opisovatelem, ale i skladatelem je Pavel z Janovic. Byl k tomu povolán zajisté již svým předním úřadem církevním, zvláště ale svými rozhodnými snahami re- 20
dílo významné po stránce věcné i věroučné, nábožensky promyšlené a opravdové, s mravními tendencemi vysloveně opravnými, i stylisticky vý- razné. Katecheticky jest méně dokonalé, má otázky nepravidelné, odpo- vědi obsáhlé a úvahové, jest pracováno jako příručka pro potřebu kněží a učitelů. 4. Autor a doba původu. Rozhodujícím dokladem jest nám tu rukopisný svazek, sign. O-66. Obsahuje kromě drobných spisků (kázání o medicině, o mši, o Otčenáši) dva hlavní spisy závěrečné: fol. 46b—59b Tomáše de Hibernia »De tribus punctis«, fol. 59b—65b katechismus Instructio. Oba tyto spisy (a s nimi i tři předcházející) jsou psány touže rukou i tímže inkoustem, tedy od téhož pisatele a v téže asi době. A tu čteme na fol. 46b nahoře na okraji nad »De tribus punctis« poznámku, tímže písmem, toliko poněkud zběžnějším: »Ista sunt de statutis provincialibus pragensibus de tribus punctis loquencia, signata per me Paulum de Janowicz, archid. pragen. MCCCL- -XXX. die XXIX. Januarii.« To znamená, že netoliko spis De tribus punctis, nýbrž také Instructio catechetica vepsal do svazku pražský arcijáhen Pavel z Janovic, dále pak, že se obé stalo v téže asi době, kolem ledna 1380. Soudím, že Janovický vepsal nejprvé (mimo drobné spisky počá- tečné) De tribus, hned po něm Instructio a po opsání obou teprve později připsal poznámku nad De tribus. Neboť: kromě téhož písma a stejně čer- ného inkoustu jest druhý spisek (počínající: »Dicitur, quod nemo sciat«) připojen k prvnímu (končícímu: »... compilare decrevit.«) bez jakého- koli nápisu, oddělení nebo odlišení, začíná pouze význačnějším prvním písmenem a vynechává asi půl řádku. — Dále proto, že oba tyto kate- chismy jsou k sobě obsahem patřící dvojice; zajisté si je tedy vybral pisatel (právě na rozdíl od předcházejících různorodých spisků ve svazku) současně a vepsal hned po sobě (patrně ke své katechetické potřebě). — Konečně: poznámka námi zmíněná jest nad De tribus punctis přímo vtla- čena, písmo totéž, ale zběžnější, inkoust týž, poněkud bledší než v obou spisech. Instructio byla tedy do uvedeného svazku napsána k r. 1380. Této době odpovídá také písmo rukopisu: je to kursiva, stojatá, podobná tisku, pečlivě a pravidelně psaná, dobře luštitelná, tedy asi z konce 14. století. Zjišťujeme tedy, že Instructio jest katechismus předhusitský. 1. Autor. — Vnucuje se ovšem myšlenka, že nejen opisovatelem, ale i skladatelem je Pavel z Janovic. Byl k tomu povolán zajisté již svým předním úřadem církevním, zvláště ale svými rozhodnými snahami re- 20
Strana 21
formními o mravní povznesení života kněží i laiků.41) Domněnku o jeho autorství by podpíralo i to, že opsal katechismus De tribus, konečně pak, že jeho opisy ve svazku svědčí o jazykovém i opisovatelském znalci latiny: na počátku vět pravidelně velké písmeno, na konci tečka, velká písmena při jménech vlastních, Deus, Michahel, Raphahel, správně rozděluje (intel- ligite), vyjadřuje přesně zkráceniny. A přece soudím, že P. z Janovic autorem asi není, nýbrž toliko opi- sovatelem. — Předně nemáme zpráv, že by se byl vůbec zabýval podob- nými katech. pracemi. Dále, jednolitost a pravidelnost celého rukopisu jako v De tribus svědčí spíše o mechanickém opisování: v celém rukopisu není ani jediného škrtu, ani jediné opravy, to při původní tvorbě bylo by takřka nemožné. Konečně a hlavně: znatel katechismu De tribus byl by zajisté použil ve své práci vlastní katechismové, k tomu otázkami a od- pověďmi zdokonalené, alespoň některé myšlenky, postupu nebo rozvrhu z této práce předcházející. To obé se však nestalo, obě práce jsou zcela odlišné. Autorem Instructio byl tedy spíše neznámý kněz tradice arnoštov- ské, prodchnutý opravnými snahami arcibiskupovými, jak se projevily právě po této stránce připojením katechismu De tribus k diecesním statu- tům pražským. Odtud také soudím, že Instructio vznikla na naší půdě české, tím více, že text Instructio, pokud je mně známo, jest jediné v pražském rukopise. — 2. Doba. — Původní text vznikl podle našeho soudu pravděpodobně po uvedeném oficiálním přijetí De tribus punctis Arnoštem na synodě r. 1349. Předně proto, že Instructio znamená zřetelný vzestup, když jest skutečně již katechismově sestaven v otázkách a odpovědích. Dále, že i P. z Janovic jej zapisuje v řadě až po De tribus. Nad jiné pak, že Arnošt z Pardubic byl by zajisté uložil povinně kněžím místo De tribus katechis- mově dokonalejší, i sobě mravními snahami bližší Instructio, kdyby In- structio byla bývala tehdy již hotova, nebo i katechismy oba. Katechismové práce předhusitské tvoří významnou skupinu nábo- ženské tvorby výchovné u nás ve směrnicích středověké církve. 44) Známa jest zvláště visitace Pavla z Janovic všech farností a kostelů v praž- ském obvodě, která »hnula vším tím kalem tehdejší společnosti laické, ale zvláště kněžské«, pro niž se však dostal brzy sám do sporu s neopravdovým arcibiskupem Janem z Jenštejna. Václ. Novotný, Nábož. hnutí čes. ve 14. a 15. stol., str. 226—7. Viz též V. V. Tomek, V., 116, 125, 150. — Nejnověji se pokouší podlomit význam této visitace po příkladu Sedlákově (»Tomek byl nepřesný, Loserth na mnoha místech vyloženě překrucoval«) a rehabilitovat »kněžstvo v době předhusit- ské a Husově«, ale (proti svým hlubším pracím dřívějším) bez průkazných dokladů, Augustin Neumann, Ožehavé kapitoly z českých dějin církevních, 1937, str. 7—13. 21
formními o mravní povznesení života kněží i laiků.41) Domněnku o jeho autorství by podpíralo i to, že opsal katechismus De tribus, konečně pak, že jeho opisy ve svazku svědčí o jazykovém i opisovatelském znalci latiny: na počátku vět pravidelně velké písmeno, na konci tečka, velká písmena při jménech vlastních, Deus, Michahel, Raphahel, správně rozděluje (intel- ligite), vyjadřuje přesně zkráceniny. A přece soudím, že P. z Janovic autorem asi není, nýbrž toliko opi- sovatelem. — Předně nemáme zpráv, že by se byl vůbec zabýval podob- nými katech. pracemi. Dále, jednolitost a pravidelnost celého rukopisu jako v De tribus svědčí spíše o mechanickém opisování: v celém rukopisu není ani jediného škrtu, ani jediné opravy, to při původní tvorbě bylo by takřka nemožné. Konečně a hlavně: znatel katechismu De tribus byl by zajisté použil ve své práci vlastní katechismové, k tomu otázkami a od- pověďmi zdokonalené, alespoň některé myšlenky, postupu nebo rozvrhu z této práce předcházející. To obé se však nestalo, obě práce jsou zcela odlišné. Autorem Instructio byl tedy spíše neznámý kněz tradice arnoštov- ské, prodchnutý opravnými snahami arcibiskupovými, jak se projevily právě po této stránce připojením katechismu De tribus k diecesním statu- tům pražským. Odtud také soudím, že Instructio vznikla na naší půdě české, tím více, že text Instructio, pokud je mně známo, jest jediné v pražském rukopise. — 2. Doba. — Původní text vznikl podle našeho soudu pravděpodobně po uvedeném oficiálním přijetí De tribus punctis Arnoštem na synodě r. 1349. Předně proto, že Instructio znamená zřetelný vzestup, když jest skutečně již katechismově sestaven v otázkách a odpovědích. Dále, že i P. z Janovic jej zapisuje v řadě až po De tribus. Nad jiné pak, že Arnošt z Pardubic byl by zajisté uložil povinně kněžím místo De tribus katechis- mově dokonalejší, i sobě mravními snahami bližší Instructio, kdyby In- structio byla bývala tehdy již hotova, nebo i katechismy oba. Katechismové práce předhusitské tvoří významnou skupinu nábo- ženské tvorby výchovné u nás ve směrnicích středověké církve. 44) Známa jest zvláště visitace Pavla z Janovic všech farností a kostelů v praž- ském obvodě, která »hnula vším tím kalem tehdejší společnosti laické, ale zvláště kněžské«, pro niž se však dostal brzy sám do sporu s neopravdovým arcibiskupem Janem z Jenštejna. Václ. Novotný, Nábož. hnutí čes. ve 14. a 15. stol., str. 226—7. Viz též V. V. Tomek, V., 116, 125, 150. — Nejnověji se pokouší podlomit význam této visitace po příkladu Sedlákově (»Tomek byl nepřesný, Loserth na mnoha místech vyloženě překrucoval«) a rehabilitovat »kněžstvo v době předhusit- ské a Husově«, ale (proti svým hlubším pracím dřívějším) bez průkazných dokladů, Augustin Neumann, Ožehavé kapitoly z českých dějin církevních, 1937, str. 7—13. 21
Strana 22
Strana 23
II. Katechismy husitské. Texty, jejich rozbor a určení. A) Katechismy Husovy. I. Katechismus Vídeňský. 1. Rukopis v Národ. knih. vídeňské,1) kod. 4557, fol. 211a—215a. Titulu není, v čele jest toliko modlitebný povzdech: »Assit principio Christus fini quoque meo.« Celý text pak český (až na nepatrné výjimky): »Že bez viery žádný nemóž spasen býti...« »jemuž samému buď chvála na věky věkoma. Amen.« — Text otiskujeme (Příl. A), poněvadž není posud vydán přesně. 2. Práce o KVídeňském. a) Fr. Palacký otiskl v Dokumentech2) text český a překlad latinský (Jana Kvíčaly), se stručným úvodem v předmluvě. Zde dovozuje předně o celém svazku 4557, že byl napsán asi mezi r. 1420—1436 a že jej takto sestavil (composuisse) v celek k své potřebě »jakýsi kněz sekty Sirotků«3), což ale nijak nezdůvodňuje. Svůj názor o Sirotcích pověděl Palacký ve svých Dějinách,4) a ten skutečně odpovídá našemu rukop. svazku v jeho myšlenkovém i obsahovém pojetí. 1) F. M. Bartoš (Půlstoletí husitského badání 12) soudí, že se naše husitika sešla v někdejší dvorní (nyní Národní) knihovně vídeňské »nejvíc asi horlivou sběra- telskou činností Kašpara z Nydbruku, důvěrníka pozdějšího císaře Maxmiliána II. a statečného protektora zakladatele moderního kritického dějepisectví církevního, proslulého Flacia Illyrika.« Nydbrukovi půjčovaly české knihovny husit. památky, náhlý skon jeho však zavinil, že rukopisy zůstaly navždy ve Vídni. 2) Fr. Palacký, Documenta, 703—712. 3) Tamž str. XII. Také V. Novotný, M. J. Husi Korespondence a dokumenty —XXXII. popsal kod. 4557. XXX. 4) Dějiny n. č. III./II. str. 33: »Nicméně známo jest a nepochybno, že Sirotci věřili v transsubstanciaci, zachovávali půst, měli svaté ve cti a odbývali služby boží v ornátech, kdežto Táboři to vše stále a horlivě zamítali. Zdá se vůbec, že mezi 23
II. Katechismy husitské. Texty, jejich rozbor a určení. A) Katechismy Husovy. I. Katechismus Vídeňský. 1. Rukopis v Národ. knih. vídeňské,1) kod. 4557, fol. 211a—215a. Titulu není, v čele jest toliko modlitebný povzdech: »Assit principio Christus fini quoque meo.« Celý text pak český (až na nepatrné výjimky): »Že bez viery žádný nemóž spasen býti...« »jemuž samému buď chvála na věky věkoma. Amen.« — Text otiskujeme (Příl. A), poněvadž není posud vydán přesně. 2. Práce o KVídeňském. a) Fr. Palacký otiskl v Dokumentech2) text český a překlad latinský (Jana Kvíčaly), se stručným úvodem v předmluvě. Zde dovozuje předně o celém svazku 4557, že byl napsán asi mezi r. 1420—1436 a že jej takto sestavil (composuisse) v celek k své potřebě »jakýsi kněz sekty Sirotků«3), což ale nijak nezdůvodňuje. Svůj názor o Sirotcích pověděl Palacký ve svých Dějinách,4) a ten skutečně odpovídá našemu rukop. svazku v jeho myšlenkovém i obsahovém pojetí. 1) F. M. Bartoš (Půlstoletí husitského badání 12) soudí, že se naše husitika sešla v někdejší dvorní (nyní Národní) knihovně vídeňské »nejvíc asi horlivou sběra- telskou činností Kašpara z Nydbruku, důvěrníka pozdějšího císaře Maxmiliána II. a statečného protektora zakladatele moderního kritického dějepisectví církevního, proslulého Flacia Illyrika.« Nydbrukovi půjčovaly české knihovny husit. památky, náhlý skon jeho však zavinil, že rukopisy zůstaly navždy ve Vídni. 2) Fr. Palacký, Documenta, 703—712. 3) Tamž str. XII. Také V. Novotný, M. J. Husi Korespondence a dokumenty —XXXII. popsal kod. 4557. XXX. 4) Dějiny n. č. III./II. str. 33: »Nicméně známo jest a nepochybno, že Sirotci věřili v transsubstanciaci, zachovávali půst, měli svaté ve cti a odbývali služby boží v ornátech, kdežto Táboři to vše stále a horlivě zamítali. Zdá se vůbec, že mezi 23
Strana 24
Jest předně jasné, že sestavovatel je oddaným stoupencem Husovým a jeho zásad. Nejen že zařadil sem asi 30 Husových listů a spisů,5) nýbrž i ostatní obsah svazku se namnoze vztahuje k osobnosti Husově, na před- ním místě Zpráva M. Petra z Mladoňovic o Husově výslechu 5. a 7. červ- na.5) — Dále jest tu stránka spisu věroučná, která asi svědčila Palackému pro Sirotky. Je nejvýrazněji patrná z našeho katechismu a z Jádra, kde je církev rozdělena na trojí, tedy i s očistcem; proto modlitby za zemřelé, úcta k svatým, posty a almužny. Zachovává se 7 svátostí, hlavní svátost oltářní. — Konečně byla Palackému směrodatná zřejmě doba vzniku: 1420—1436.5) Sirotci byli již vyhraněni, jejich kněz vybírá »in suum usum«. Naproti tomu spis jest myšlenkově naprosto vzdálen táborskému dogmat. radikalismu, stejně jako v opačném směru konservativní a ne- hybné straně Pražanů. — Přes to však toto označení Palackého, zvláště pokud jde o opsání a zařadění katechismu knězem sirotčím, ač pravděpodobné, nemůžeme bezpečně přijmouti. Důvody podáváme v odd. o autorství KVídeňského, zde upozorňujeme toliko na zvlášť závažný, opírající se o »Tractatus de fide catholica«. Tractatus napsal (podle našeho zjištění) Mikuláš z Dráž- ďan,8) v letech asi 1415-17, krok za krokem podle KVíd., a to právě podle našeho rukopisu vídeňského, neboť jest pracován i podle poznámek tohoto exempláře spolu do textu. Víd. exemplář katechismu musel být napsán tedy určitě před Tractatem, tedy před r. 1415, kdy Sirotci ještě nebyli. Soudím, že opisovatelem KVídeňského 4557 byl husitský kněz z bez- prostřední blízkosti Husovy, jak časově, tak ovšem i věroučně. Tím není však řečeno, že týž kněz se nepřiklonil později ke straně sirotčí, ba podle mnohých kusů tohoto svazku zdá se to být pravděpo- dobné. Označení Palackého bylo by pak částečně správné, pokud jde o sebrání do společ. svazku 4557. Jest nutno míti tu na zřeteli, že spisy ve svazku jsou psány odděleně na samostatných složkách a také v růz- ných dobách. Tyto složky byly později sešity do společného svazku, tak všemi sektami husitskými Sirotci nejvěrněji drželi se vlastního někdy Husova učení, kdežto Pražané čili kališníci couvali více a více k Římu, Táboři pak zase kráčeli dále nežli netoliko Husem, ale i Wiclefem kázáno bylo.« 5) Palacký v Doc. uvádí z tohoto svazku mimo KVíd. 26 Husových listů. Erben podle Šembery (III. 330-2): Skládanie M. Husi sv. paměti odúmrtí, O man- želství, 7 listů, Jádro, Mravné průpovědi. — Jest zde »Otázka«, kterou zjišťuji (dále) jako Husovu. Novotný zařadil v uved. zpr. z kod. 4557 celkem 36 kusů, jsou hlavně Husovy. 6) Fol. 167—173. 7) Novotný v uved. sp. XXX.: »od několika písařů z 15. a dílem zač. 16. stol., ale nestejně pečlivě a v nestejných dobách.« Připojuje pak, že věci v tomto svazku se týkající Husa »za počátek druhé čtvrti 15. stol. posunovati nelze«. Tu se shoduje tedy s Palackým. 8) Mikuláš z Drážďan zemřel, jak praví Šimon z Litovle, »circa a. 1417« (F. M. Bartoš, Do čtyř pr. art., 63). — Jos. Pekař, Žižka, I., 15: »někdy v 1 1416—1418 utrpěl smrt mučednickou, nejspíš ve vlasti své, v Míšni.« 24
Jest předně jasné, že sestavovatel je oddaným stoupencem Husovým a jeho zásad. Nejen že zařadil sem asi 30 Husových listů a spisů,5) nýbrž i ostatní obsah svazku se namnoze vztahuje k osobnosti Husově, na před- ním místě Zpráva M. Petra z Mladoňovic o Husově výslechu 5. a 7. červ- na.5) — Dále jest tu stránka spisu věroučná, která asi svědčila Palackému pro Sirotky. Je nejvýrazněji patrná z našeho katechismu a z Jádra, kde je církev rozdělena na trojí, tedy i s očistcem; proto modlitby za zemřelé, úcta k svatým, posty a almužny. Zachovává se 7 svátostí, hlavní svátost oltářní. — Konečně byla Palackému směrodatná zřejmě doba vzniku: 1420—1436.5) Sirotci byli již vyhraněni, jejich kněz vybírá »in suum usum«. Naproti tomu spis jest myšlenkově naprosto vzdálen táborskému dogmat. radikalismu, stejně jako v opačném směru konservativní a ne- hybné straně Pražanů. — Přes to však toto označení Palackého, zvláště pokud jde o opsání a zařadění katechismu knězem sirotčím, ač pravděpodobné, nemůžeme bezpečně přijmouti. Důvody podáváme v odd. o autorství KVídeňského, zde upozorňujeme toliko na zvlášť závažný, opírající se o »Tractatus de fide catholica«. Tractatus napsal (podle našeho zjištění) Mikuláš z Dráž- ďan,8) v letech asi 1415-17, krok za krokem podle KVíd., a to právě podle našeho rukopisu vídeňského, neboť jest pracován i podle poznámek tohoto exempláře spolu do textu. Víd. exemplář katechismu musel být napsán tedy určitě před Tractatem, tedy před r. 1415, kdy Sirotci ještě nebyli. Soudím, že opisovatelem KVídeňského 4557 byl husitský kněz z bez- prostřední blízkosti Husovy, jak časově, tak ovšem i věroučně. Tím není však řečeno, že týž kněz se nepřiklonil později ke straně sirotčí, ba podle mnohých kusů tohoto svazku zdá se to být pravděpo- dobné. Označení Palackého bylo by pak částečně správné, pokud jde o sebrání do společ. svazku 4557. Jest nutno míti tu na zřeteli, že spisy ve svazku jsou psány odděleně na samostatných složkách a také v růz- ných dobách. Tyto složky byly později sešity do společného svazku, tak všemi sektami husitskými Sirotci nejvěrněji drželi se vlastního někdy Husova učení, kdežto Pražané čili kališníci couvali více a více k Římu, Táboři pak zase kráčeli dále nežli netoliko Husem, ale i Wiclefem kázáno bylo.« 5) Palacký v Doc. uvádí z tohoto svazku mimo KVíd. 26 Husových listů. Erben podle Šembery (III. 330-2): Skládanie M. Husi sv. paměti odúmrtí, O man- želství, 7 listů, Jádro, Mravné průpovědi. — Jest zde »Otázka«, kterou zjišťuji (dále) jako Husovu. Novotný zařadil v uved. zpr. z kod. 4557 celkem 36 kusů, jsou hlavně Husovy. 6) Fol. 167—173. 7) Novotný v uved. sp. XXX.: »od několika písařů z 15. a dílem zač. 16. stol., ale nestejně pečlivě a v nestejných dobách.« Připojuje pak, že věci v tomto svazku se týkající Husa »za počátek druhé čtvrti 15. stol. posunovati nelze«. Tu se shoduje tedy s Palackým. 8) Mikuláš z Drážďan zemřel, jak praví Šimon z Litovle, »circa a. 1417« (F. M. Bartoš, Do čtyř pr. art., 63). — Jos. Pekař, Žižka, I., 15: »někdy v 1 1416—1418 utrpěl smrt mučednickou, nejspíš ve vlasti své, v Míšni.« 24
Strana 25
i opis KVíd., který byl podle mého mínění již dříve hotov s několika jinými opisy, také sem vloženými. — Palacký pojednává dále o otázce autorství a přisuzuje KVíd. se značnou pravděpodobností Husovi. (O tom v odd. o autorství KVíd.) Text KVídeňského český a latinský otiskuje Pal. v přílohách.9) Vy- dání není dokonalé, jak upozornil již Müller,10) který vytýká zvláště, že Pal. nerozlišil poznámky od vlast. textu a otiskl vše v jednotě. Leč otisk Müllerův jest ještě vadnější než Palackého. Veliký náš historik pracoval od základů a ve velkém, a bylo dosti, že tento katechismus vyvedl vůbec na světlo, když si jej nepovšimnul ani zpytatel tohoto kod. 4557 A. V. Šembera a když jej pak podle něho pominul i Erben.11) Müller dopustil se těchže chyb jako Pal., ale i nesprávností nových, hlavně proto, že chtěl svým něm. překladem opravit prý »nedostatečné« vydání Palacké- ho,12) ač sám víd. rukopisu neviděl.13) — 9) Doc. 703—712. 10) Joseph Müller, Die deutschen Katechismen, 79. 11) Erben III., 330—2. 12) Müller 79. 13) Nedostatky v českém otisku Palackého (ale toliko ty, které Müller opravil chybně, nebo které převzal sám z Pal.) a vlastní chyby Müllerovy v jeho něm. překladě jsou hlavně tyto: Ot. 1. v textu: založenie, Pal. nespráv. podle pozn.: základ. Za ot. poznámka: »Kto tak die? S. Pavel ad Heb. 11, ut...« Vynechal P. i Müll. Ot. 2.: »Kolikerá jest viera?« - jest připsáno v poznámce; oba chybně do textu. Ot. 5., 6., 7. značně pomíchány u obou: za »vieru svú« náleží jako pozn. pod čarou (k tomu červenými čárkami označena jako vložka) a nikoli jako text: »Kteréž jsi viery? Živé. Která jest to viera živá? Viera křesťanská. Proč viera křes. slove viera živá? Neb kto ji« (a pokračuje se pak v textu). Müll. vynechal tu dokonce celou 6. ot. a odpověď z textu, ač v Pal. je správně: »Co jest viera křesťanská? Jest přidrženie srdečné a skutečné Pána Jezu Krista a jeho zákona.« A dává ji jako pozn. pod čáru. Tedy úplné zmatení právě v tom, v čem chtěl Müll. zvláště opravovat Palackého: poznámky dává do textu a text do pozn., o drob- ných nedostatcích ani nemluvě. — Tak pokračuje chyba za chybou, zvl. v Mülle- rovi. Uvedeme ještě toliko nejpodstatnější: Ot. 12. u obou nedokonale. Müller kromě toho: »giebt der sich«, ač i Pal. správně: »dědí«. Ot. 43. Pal. místo textu »již se raduje« zaměnil poznámkou: »již kraluje.« Po něm Müll.: »sie herrscht schon.« Ot. 48 přeházena u Pal. a po něm v Müll.; toliko »lügen« u M. správně, P. z pozn. »klamati«. Ot. 56. má v textu citát I. Janova 4, 9—12 latinsky: »In hoc apparuit...«X »perfecta est«. Vynechali oba. Ot. 67. má důležitou a obsáhlou poznámku (fol. 214a—215a), Pal. ji otiskuje toliko od polovičky, zřejmě proto, že se její první část shoduje značně s textem katechismu; Müll. uvádí ji celou, leč zase s chybami, věc- nými i překladovými. K fol. 214b píše: »So sagt S. Matth. im XXVI (!XXII.) Kap.: Du solst...« V rkp.: »Kto tak die? S. Mathúš XXII. kapitole: Milovati budeš...« Tedy s otázkou, také kap. XXII. napsána správně, ale Müll. obé nesprávně. »Bliž- niemu dobré dobře chtieti« překládá dvakrát po sobě »wünschen«; »často« překládá »sich genügend vorbereite«. Fol. 215a: »tiem dóstojněji« místo desto würdiger pře- kládá: »dadurch würdig«. Charakteristický husitský »velký čtvrtek« měl alespoň v závorce uvésti (Grossdonnerstag) a nikoli prostě Gründonnerstag. V textu citát Kor. 11, výrazný stylisticky i výkladem: »Kolikrátkoli jísti budete chléb a kalich píti, smrt boží zvěstujte, ažť i přijde, neb dokavadž nepřijde, t. do súdného dne«. 25
i opis KVíd., který byl podle mého mínění již dříve hotov s několika jinými opisy, také sem vloženými. — Palacký pojednává dále o otázce autorství a přisuzuje KVíd. se značnou pravděpodobností Husovi. (O tom v odd. o autorství KVíd.) Text KVídeňského český a latinský otiskuje Pal. v přílohách.9) Vy- dání není dokonalé, jak upozornil již Müller,10) který vytýká zvláště, že Pal. nerozlišil poznámky od vlast. textu a otiskl vše v jednotě. Leč otisk Müllerův jest ještě vadnější než Palackého. Veliký náš historik pracoval od základů a ve velkém, a bylo dosti, že tento katechismus vyvedl vůbec na světlo, když si jej nepovšimnul ani zpytatel tohoto kod. 4557 A. V. Šembera a když jej pak podle něho pominul i Erben.11) Müller dopustil se těchže chyb jako Pal., ale i nesprávností nových, hlavně proto, že chtěl svým něm. překladem opravit prý »nedostatečné« vydání Palacké- ho,12) ač sám víd. rukopisu neviděl.13) — 9) Doc. 703—712. 10) Joseph Müller, Die deutschen Katechismen, 79. 11) Erben III., 330—2. 12) Müller 79. 13) Nedostatky v českém otisku Palackého (ale toliko ty, které Müller opravil chybně, nebo které převzal sám z Pal.) a vlastní chyby Müllerovy v jeho něm. překladě jsou hlavně tyto: Ot. 1. v textu: založenie, Pal. nespráv. podle pozn.: základ. Za ot. poznámka: »Kto tak die? S. Pavel ad Heb. 11, ut...« Vynechal P. i Müll. Ot. 2.: »Kolikerá jest viera?« - jest připsáno v poznámce; oba chybně do textu. Ot. 5., 6., 7. značně pomíchány u obou: za »vieru svú« náleží jako pozn. pod čarou (k tomu červenými čárkami označena jako vložka) a nikoli jako text: »Kteréž jsi viery? Živé. Která jest to viera živá? Viera křesťanská. Proč viera křes. slove viera živá? Neb kto ji« (a pokračuje se pak v textu). Müll. vynechal tu dokonce celou 6. ot. a odpověď z textu, ač v Pal. je správně: »Co jest viera křesťanská? Jest přidrženie srdečné a skutečné Pána Jezu Krista a jeho zákona.« A dává ji jako pozn. pod čáru. Tedy úplné zmatení právě v tom, v čem chtěl Müll. zvláště opravovat Palackého: poznámky dává do textu a text do pozn., o drob- ných nedostatcích ani nemluvě. — Tak pokračuje chyba za chybou, zvl. v Mülle- rovi. Uvedeme ještě toliko nejpodstatnější: Ot. 12. u obou nedokonale. Müller kromě toho: »giebt der sich«, ač i Pal. správně: »dědí«. Ot. 43. Pal. místo textu »již se raduje« zaměnil poznámkou: »již kraluje.« Po něm Müll.: »sie herrscht schon.« Ot. 48 přeházena u Pal. a po něm v Müll.; toliko »lügen« u M. správně, P. z pozn. »klamati«. Ot. 56. má v textu citát I. Janova 4, 9—12 latinsky: »In hoc apparuit...«X »perfecta est«. Vynechali oba. Ot. 67. má důležitou a obsáhlou poznámku (fol. 214a—215a), Pal. ji otiskuje toliko od polovičky, zřejmě proto, že se její první část shoduje značně s textem katechismu; Müll. uvádí ji celou, leč zase s chybami, věc- nými i překladovými. K fol. 214b píše: »So sagt S. Matth. im XXVI (!XXII.) Kap.: Du solst...« V rkp.: »Kto tak die? S. Mathúš XXII. kapitole: Milovati budeš...« Tedy s otázkou, také kap. XXII. napsána správně, ale Müll. obé nesprávně. »Bliž- niemu dobré dobře chtieti« překládá dvakrát po sobě »wünschen«; »často« překládá »sich genügend vorbereite«. Fol. 215a: »tiem dóstojněji« místo desto würdiger pře- kládá: »dadurch würdig«. Charakteristický husitský »velký čtvrtek« měl alespoň v závorce uvésti (Grossdonnerstag) a nikoli prostě Gründonnerstag. V textu citát Kor. 11, výrazný stylisticky i výkladem: »Kolikrátkoli jísti budete chléb a kalich píti, smrt boží zvěstujte, ažť i přijde, neb dokavadž nepřijde, t. do súdného dne«. 25
Strana 26
b) Josef Jireček ve své Rukovětil4) při výčtu spisů Husových uvádí: »Spis, jenž podle vší pravděpodobnosti Husův: Katechismus. Rkp. vídeňské bibl. dvorské (Doc. 703).« — Jireček přijímá tedy o autorství KVídeňského názor Palackého. c) Jaroslav Goll pojednává o KVíd. ve svých dvou pracích. Předně v »Der böhmische Text der Brüder-Katechismus und sein Ver- hältniss zu den Kinderfragen«15) z r. 1877. Objasňuje vztah katech. valden- ského k bratrskému, neuspokojuje jej zcela řešení Zezschwitzovo16) a upozorňuje, že je k přesnějšímu určení nutné, aby byl vzat v úvahu (kromě jiného) i KVídeňský, který byl prý bez uvedení důvodů Palac- kým připsán Husovi.17) — Dále mluví Goll o KVíd. v posudku spisu Jos. Müllera »Die d. Katech. der Böhm. Brüder«1s): »Nejprvé M. po- jednává o krátkém katechismu, který Palacký z rukopisu Vídeňské dvorské knihovny vydal (o některých nedostatcích tohoto vydání viz str. 79) a Husovi připsal (Documenta Mag. Joh. Hus str. 703—708). Že by Hus byl tento spisek složil, dokázati se nedá, nicméně zdá se, že vyšel z péra husitského a že při jeho sepsání užito spisů Husových.« Z obou těchto prací jest zřejmé, s jakou znalostí proniká Goll sple- tité vztahy těchto prvotních katechismů. (Uved. studie první byla na př. Müllerovi vodítkem k jeho dílu o něm. katech. bratr.). Přes to však Gollovy výroky o KVíd. nás zcela neuspokojují. Palacký přece ne- připsal KVíd. Husovi »bez udání důvodů«; také nepřiléhá označení, že KVíd. je »krátký nástin katechismu«, když přece je to katech. soustavný a znamenitě propracovaný. A podobně neuspokojuje v práci druhé pro- hlášení bez uvedení důvodů, že Husovo autorství »dokázati se nedá«. Stejně jako nebylo třeba mluvit podmíněně, že KVíd. »vyšel z péra hu- sitského«. Goll a s ním pak Müller razili u nás proti názoru Palackého auto- ritativně cestu přesvědčení, že tvůrcem KVídeňského Hus není. Müller: »So oft ihr u. s. w.«, aniž označuje, že to sám zkracuje, a to i věcně ne- správně. »V čtení S. Jana« Müll. stereotypně: »In dem Evang. St. Joh.« »Jehož ne- dotýkáš se, jehož nevidíš, statečně potvrzuje vieru« uvádí Müll. bez jakékoli po- známky latinsky, známým veršem Tomáše Aqu.: »Quod non capis, quod non vides, animosa firmat fides.« Jest zajisté zřejmé, že hlavní výtka za nesprávné dosavadní vydání KVídeň- ského náleží Müllerovi. 14) J. Jireček, Rukověť k dějinám lit. čes. I., 281. 15) Jar. Goll, Zprávy o zased. král. Čes. spol. nauk 1877, str. 76—7. 16) Gerh. v. Zezschwitz, Die Katechismen der Waldenser u. Böhm. Brüder, 1863. 17) »Müsste die von Palacký, freilich ohne Angabe eines Grundes, dem Joh. Hus zugeschriebene Catechetica fidei expositio (Documenta: Mag. Joh. Hus etc. im Anhang) in Betracht kommen, eine nicht waldens. Schrift, der kurze Entwurf eines Katechismus, beiden K. verwandt, dem der Brüder aber näher stehend." 18) Athenaeum 1888, str. 219—220. 26
b) Josef Jireček ve své Rukovětil4) při výčtu spisů Husových uvádí: »Spis, jenž podle vší pravděpodobnosti Husův: Katechismus. Rkp. vídeňské bibl. dvorské (Doc. 703).« — Jireček přijímá tedy o autorství KVídeňského názor Palackého. c) Jaroslav Goll pojednává o KVíd. ve svých dvou pracích. Předně v »Der böhmische Text der Brüder-Katechismus und sein Ver- hältniss zu den Kinderfragen«15) z r. 1877. Objasňuje vztah katech. valden- ského k bratrskému, neuspokojuje jej zcela řešení Zezschwitzovo16) a upozorňuje, že je k přesnějšímu určení nutné, aby byl vzat v úvahu (kromě jiného) i KVídeňský, který byl prý bez uvedení důvodů Palac- kým připsán Husovi.17) — Dále mluví Goll o KVíd. v posudku spisu Jos. Müllera »Die d. Katech. der Böhm. Brüder«1s): »Nejprvé M. po- jednává o krátkém katechismu, který Palacký z rukopisu Vídeňské dvorské knihovny vydal (o některých nedostatcích tohoto vydání viz str. 79) a Husovi připsal (Documenta Mag. Joh. Hus str. 703—708). Že by Hus byl tento spisek složil, dokázati se nedá, nicméně zdá se, že vyšel z péra husitského a že při jeho sepsání užito spisů Husových.« Z obou těchto prací jest zřejmé, s jakou znalostí proniká Goll sple- tité vztahy těchto prvotních katechismů. (Uved. studie první byla na př. Müllerovi vodítkem k jeho dílu o něm. katech. bratr.). Přes to však Gollovy výroky o KVíd. nás zcela neuspokojují. Palacký přece ne- připsal KVíd. Husovi »bez udání důvodů«; také nepřiléhá označení, že KVíd. je »krátký nástin katechismu«, když přece je to katech. soustavný a znamenitě propracovaný. A podobně neuspokojuje v práci druhé pro- hlášení bez uvedení důvodů, že Husovo autorství »dokázati se nedá«. Stejně jako nebylo třeba mluvit podmíněně, že KVíd. »vyšel z péra hu- sitského«. Goll a s ním pak Müller razili u nás proti názoru Palackého auto- ritativně cestu přesvědčení, že tvůrcem KVídeňského Hus není. Müller: »So oft ihr u. s. w.«, aniž označuje, že to sám zkracuje, a to i věcně ne- správně. »V čtení S. Jana« Müll. stereotypně: »In dem Evang. St. Joh.« »Jehož ne- dotýkáš se, jehož nevidíš, statečně potvrzuje vieru« uvádí Müll. bez jakékoli po- známky latinsky, známým veršem Tomáše Aqu.: »Quod non capis, quod non vides, animosa firmat fides.« Jest zajisté zřejmé, že hlavní výtka za nesprávné dosavadní vydání KVídeň- ského náleží Müllerovi. 14) J. Jireček, Rukověť k dějinám lit. čes. I., 281. 15) Jar. Goll, Zprávy o zased. král. Čes. spol. nauk 1877, str. 76—7. 16) Gerh. v. Zezschwitz, Die Katechismen der Waldenser u. Böhm. Brüder, 1863. 17) »Müsste die von Palacký, freilich ohne Angabe eines Grundes, dem Joh. Hus zugeschriebene Catechetica fidei expositio (Documenta: Mag. Joh. Hus etc. im Anhang) in Betracht kommen, eine nicht waldens. Schrift, der kurze Entwurf eines Katechismus, beiden K. verwandt, dem der Brüder aber näher stehend." 18) Athenaeum 1888, str. 219—220. 26
Strana 27
d) Joseph Müller ve spise »Die deutsch. Katechismen der Böhm. Br.«19) se zabývá KVídeňským v souvisu s katech. bratrskými. Nazývá jej kat. Palackého a ukazuje, že KVíd. nese zřetelné stopy podobnosti s pozdějšími katechismy Lukášovými (zvl. s Otáz. dětinskými), a že jest tudíž jejich pramenem. Mimo to vznikl však prý mezi Husity vývojem z KVíd. a z KRoudnického do dob Lukášových ještě jiný katechismus, bližší Otázkám dětinským, na který br. Lukáš navázal asi přímo. S touto myšlenkou souhlasí i Goll.20) Přes to se však domnívám, že není zatím opodstatněna,21) nejen proto, že Müller neuvádí pro ni dokladů, hlavně ale, že Otázky dětinské a Lukášův Větší katechismus vyvírají právě z obou husit. katechismů, a to celými řadami otázek shodně, ale i do- slovně.22) Dále uveřejňuje Müll. text KVídeňského v něm. překladě, ale značně vadný, jak jsme právě ukázali. Zde odkazujeme ještě k Mülle- rovu vlastnímu komentáři,23) z něhož jest zřejmé, že Müller k svému »do- slovně věrnému překladu« a k své opravě »nedostatečného« otisku Pa- lackého nepoužil vídeň. rukopisu, nýbrž jakéhosi »srovnání již dříve pořízeného«, které mu zapůjčil Goll.24) — Za textem KVídeňského při- 19) Müller 78—90. 20) Jar. Goll v Athenaeu 1888 str. 220. 21) Nepravím, že naprosto vyloučena; vždyť jest třeba ještě bezpečně zjistit jak vznik Otázek dětinských, tak jejich autorství, připisované Lukášovi. Viz též J. Müller-F. M. Bartoš, Dějiny Jednoty bratrské I., str. 194, že Lukáš asi již dříve hotové a Bratřími užívané katechismy »jen poprvé uveřejnil«. 22) Blíže v odd. o KRoudnickém. 23) Müller 79: »Leider war es mir nicht möglich, den Abdruck Palackys mit der Handschrift zu vergleichen, aber um so mehr fühle ich mich Dr. Goll zum Dank verpflichtet, welcher mir eine von ihm früher genommene Kollation bereit- willig zur Verfügung stellte. Darnach ist nun allerdings der Abdruck bei Palacký ungenügend; denn abgesehen von einzelnen kleineren Ungenauigkeiten hat Palacky das, was in der Handschrift als Text und Glosse scharf getrennt ist, in ein Ganzes zusammengearbeitet, und so erscheint es gerechtfertig, jenen Katechismus hier noch einmal in der ursprünglichen Gestalt in möglichst wortgetreuer Übersetzung mitzu- teilen.« 24) Při důkladnosti Gollově jest zajisté pochybné, zda toto srovnání učinil vů- bec Goll sám, a jest téměř nemyslitelné, že toto zběžné asi srovnání bylo Gollem určeno pro uveřejnění, když bylo již kdysi dříve pořízeno a přece neotištěno, a že Goll, kdyby byl jako Müll. chtěl kriticky opraviti otisk Palackého, byl by tak za- jisté neučinil bez přesného srovnání s vlastním rukopisem. Ostatně nezdá se mně vyloučeno, že srovnání Gollovo bylo přece asi správnější, než jak je podává Müller v překladě; vždyť Müller se dopouští, jak jsme ukázali, již z nepřesné znalosti jazykové nejedné chyby. Soudím pak, že náčrt Gollův byl asi zběžný a nedosti či- telný, a Müller, když jej nemohl dobře čísti, opisoval hned od počátku povětšině z otisku Palackého, poněvadž všecky chyby shodné s Palackým vyskytují se od počátku v jeho textu. Správně doplnil Müller vypuštěnou polovici poznámky hlavní, kterou získal z Golla. Škoda, že zase s chybami. — Müller svými vadnými otisky textů (také KRoudnického, jak uvádíme dále) zanechal bezpotřebně stínek na své jinak významné práci o bratr. katechismech. 27
d) Joseph Müller ve spise »Die deutsch. Katechismen der Böhm. Br.«19) se zabývá KVídeňským v souvisu s katech. bratrskými. Nazývá jej kat. Palackého a ukazuje, že KVíd. nese zřetelné stopy podobnosti s pozdějšími katechismy Lukášovými (zvl. s Otáz. dětinskými), a že jest tudíž jejich pramenem. Mimo to vznikl však prý mezi Husity vývojem z KVíd. a z KRoudnického do dob Lukášových ještě jiný katechismus, bližší Otázkám dětinským, na který br. Lukáš navázal asi přímo. S touto myšlenkou souhlasí i Goll.20) Přes to se však domnívám, že není zatím opodstatněna,21) nejen proto, že Müller neuvádí pro ni dokladů, hlavně ale, že Otázky dětinské a Lukášův Větší katechismus vyvírají právě z obou husit. katechismů, a to celými řadami otázek shodně, ale i do- slovně.22) Dále uveřejňuje Müll. text KVídeňského v něm. překladě, ale značně vadný, jak jsme právě ukázali. Zde odkazujeme ještě k Mülle- rovu vlastnímu komentáři,23) z něhož jest zřejmé, že Müller k svému »do- slovně věrnému překladu« a k své opravě »nedostatečného« otisku Pa- lackého nepoužil vídeň. rukopisu, nýbrž jakéhosi »srovnání již dříve pořízeného«, které mu zapůjčil Goll.24) — Za textem KVídeňského při- 19) Müller 78—90. 20) Jar. Goll v Athenaeu 1888 str. 220. 21) Nepravím, že naprosto vyloučena; vždyť jest třeba ještě bezpečně zjistit jak vznik Otázek dětinských, tak jejich autorství, připisované Lukášovi. Viz též J. Müller-F. M. Bartoš, Dějiny Jednoty bratrské I., str. 194, že Lukáš asi již dříve hotové a Bratřími užívané katechismy »jen poprvé uveřejnil«. 22) Blíže v odd. o KRoudnickém. 23) Müller 79: »Leider war es mir nicht möglich, den Abdruck Palackys mit der Handschrift zu vergleichen, aber um so mehr fühle ich mich Dr. Goll zum Dank verpflichtet, welcher mir eine von ihm früher genommene Kollation bereit- willig zur Verfügung stellte. Darnach ist nun allerdings der Abdruck bei Palacký ungenügend; denn abgesehen von einzelnen kleineren Ungenauigkeiten hat Palacky das, was in der Handschrift als Text und Glosse scharf getrennt ist, in ein Ganzes zusammengearbeitet, und so erscheint es gerechtfertig, jenen Katechismus hier noch einmal in der ursprünglichen Gestalt in möglichst wortgetreuer Übersetzung mitzu- teilen.« 24) Při důkladnosti Gollově jest zajisté pochybné, zda toto srovnání učinil vů- bec Goll sám, a jest téměř nemyslitelné, že toto zběžné asi srovnání bylo Gollem určeno pro uveřejnění, když bylo již kdysi dříve pořízeno a přece neotištěno, a že Goll, kdyby byl jako Müll. chtěl kriticky opraviti otisk Palackého, byl by tak za- jisté neučinil bez přesného srovnání s vlastním rukopisem. Ostatně nezdá se mně vyloučeno, že srovnání Gollovo bylo přece asi správnější, než jak je podává Müller v překladě; vždyť Müller se dopouští, jak jsme ukázali, již z nepřesné znalosti jazykové nejedné chyby. Soudím pak, že náčrt Gollův byl asi zběžný a nedosti či- telný, a Müller, když jej nemohl dobře čísti, opisoval hned od počátku povětšině z otisku Palackého, poněvadž všecky chyby shodné s Palackým vyskytují se od počátku v jeho textu. Správně doplnil Müller vypuštěnou polovici poznámky hlavní, kterou získal z Golla. Škoda, že zase s chybami. — Müller svými vadnými otisky textů (také KRoudnického, jak uvádíme dále) zanechal bezpotřebně stínek na své jinak významné práci o bratr. katechismech. 27
Strana 28
pojuje Müll. stručný jeho rozbor, předeslav několik slov o autorství, ve smyslu Gollově. e) Václav Flajšhans v »Liter. činnosti M. J. Husi«, v odd. »Ka- techismus«,25) v doplňku tohoto spisu, »K literární činnosti M. J. Husi«,26) konečně v »M. Janu Husovi«27). — V těchto Flajšhansových pojednáních, kterými zjišťuje KVíd. po stránce věcné a historické, jest několik ne- správností.28) Fl. totiž při své práci zaměnil omylem ve víd. kod. 4557 KVídeňský s Husovým Jádrem,29) které jsou oba v tomto kodexu, takže dospěl pak o KVíd. i o Jádru, zvláště o jejich vzniku a době, k někte- rým závěrům chybným.30) 25) V. Flajšhans, Literární činnost 39—40. 26) Týž, K liter. činn., zvl. otisk Věst. Čak. 1900 str. 9. 27) »M. J. Hus«, 308. 28) Svými odchylnými poukazy zvláště o KVídeňském a o Jádru nechci se nijak dotýkati významného a oddaného díla Flajšhansova o Husovi. Při tom připomínám také správně vystihující slova K. Krofty (Novější bad. o Husovi a hnutí h., ČČH. 1915 str. 137): »Bylo-li prvním husov. edicím Flajšhansovým možno vytýkati mnohé nesprávnosti, o těchto pozdějších velikých jeho edicích dlužno vyznati, že se v nich texty spisů Husových podávají velmi pečlivě, správně a s náležitým aparátem kri- tickým.« 29) Podstata Flajšhansova omylu jest asi tato: v »Liter. činnosti« (56) uvádí Fl. Husovy mravoučné hexametry z kod. 4557 na fol. 215; v doplňku »K liter. č.« (8) píše, že tyto hexametry jsou v kod. 4557 připojeny »k závěru pozdější redakce Jádra«, to jest (podle Fl.) ke KVídeňskému. Hexametry tyto jsou však připojeny v kod. 4557 na fol. 228a a nikoli na 215a (kde končí KVíd.), tedy nikoli ke KVíd., nýbrž právě k Jádru, které na tomto foliu končí. (Fl. o tomto rukopise Jádra ne- věděl, také jej ve svých spisech neuvádí.) — Podle mého soudu učinil si Fl. tento nesprávný závěr (nemaje k ruce rukopisu) ze Šembery (Ortogr. 40) a z Erbena (III., 332); Šemb. píše, že hexam. »jsou na konci Nauč. křesťanského v rukop. 4557«, a Fl. »Naučení«, t. j. Jádro, považuje za KVíd. Ve svém omylu byl pak Fl. podle mého mínění ještě utvrzen Šemberovým (39) a po něm Erbenovým (III., 331) označením Jádra výslovně »Husovým katechismem«, které svedlo již dříve i Palackého (Docum. XII.): »... unde jam A. V. Šembera, profesor Vindobonensis, quum in Erbeni usum de codice 4557 referrat, »Hussi catechismum« esse opinabatur (cf. Erbeni III. 330—1).« Erben mluví tu ovšem o Jádru a Pal. jej cituje k pode- pření své domněnky o autorství KVídeňského. Snad tedy i tato záměna Palackého Flajšhanse ještě utvrdila. Flajšhansův omyl zračí se ještě v jeho »M. J. Husu« z r. 1915, str. 308, zde však již upouští (mlčky) od svého dřívějšího názoru, že Jádro bylo pětidílné. 30) Neodpovídá věci, že »titul týž, jako u spisku předchozího« (u Jádra); že »poučení podobná sice, ale přece různá od textu předešlého«; že »původství Husovo poznal již Š. O. 39« (Šemb. v Ortogr.); že »E. III. 344 i Š. O. 39 pokládali dílko toto za totožné s dílkem předchozím, ovšem nesprávně«; jest zvláště chybné mínění, že »ovšem dílko naše jest patrně druhou redakcí textu předchozího, jistě o něco pozdější«, a dále ještě určitější, že »pramenem byl[o]... v největší míře předchozí Jádro, jehož spisek náš je pouze druhou redakcí. O tom svědčí celý habitus našeho dílka«; že »čas právě určen původstvím; spisek náš dokonalejší formou hlásí se za pozdější dílka předchozího; ježto poslední měsíce r. 1414 k tomu nezbývají, nutno složení jeho položiti do července 1414.« Tak byl tedy Fl. svým omylem časově tísněn, že mu nezbyl než červenec 1414, jediné proto, že si stanovil Jádro 28
pojuje Müll. stručný jeho rozbor, předeslav několik slov o autorství, ve smyslu Gollově. e) Václav Flajšhans v »Liter. činnosti M. J. Husi«, v odd. »Ka- techismus«,25) v doplňku tohoto spisu, »K literární činnosti M. J. Husi«,26) konečně v »M. Janu Husovi«27). — V těchto Flajšhansových pojednáních, kterými zjišťuje KVíd. po stránce věcné a historické, jest několik ne- správností.28) Fl. totiž při své práci zaměnil omylem ve víd. kod. 4557 KVídeňský s Husovým Jádrem,29) které jsou oba v tomto kodexu, takže dospěl pak o KVíd. i o Jádru, zvláště o jejich vzniku a době, k někte- rým závěrům chybným.30) 25) V. Flajšhans, Literární činnost 39—40. 26) Týž, K liter. činn., zvl. otisk Věst. Čak. 1900 str. 9. 27) »M. J. Hus«, 308. 28) Svými odchylnými poukazy zvláště o KVídeňském a o Jádru nechci se nijak dotýkati významného a oddaného díla Flajšhansova o Husovi. Při tom připomínám také správně vystihující slova K. Krofty (Novější bad. o Husovi a hnutí h., ČČH. 1915 str. 137): »Bylo-li prvním husov. edicím Flajšhansovým možno vytýkati mnohé nesprávnosti, o těchto pozdějších velikých jeho edicích dlužno vyznati, že se v nich texty spisů Husových podávají velmi pečlivě, správně a s náležitým aparátem kri- tickým.« 29) Podstata Flajšhansova omylu jest asi tato: v »Liter. činnosti« (56) uvádí Fl. Husovy mravoučné hexametry z kod. 4557 na fol. 215; v doplňku »K liter. č.« (8) píše, že tyto hexametry jsou v kod. 4557 připojeny »k závěru pozdější redakce Jádra«, to jest (podle Fl.) ke KVídeňskému. Hexametry tyto jsou však připojeny v kod. 4557 na fol. 228a a nikoli na 215a (kde končí KVíd.), tedy nikoli ke KVíd., nýbrž právě k Jádru, které na tomto foliu končí. (Fl. o tomto rukopise Jádra ne- věděl, také jej ve svých spisech neuvádí.) — Podle mého soudu učinil si Fl. tento nesprávný závěr (nemaje k ruce rukopisu) ze Šembery (Ortogr. 40) a z Erbena (III., 332); Šemb. píše, že hexam. »jsou na konci Nauč. křesťanského v rukop. 4557«, a Fl. »Naučení«, t. j. Jádro, považuje za KVíd. Ve svém omylu byl pak Fl. podle mého mínění ještě utvrzen Šemberovým (39) a po něm Erbenovým (III., 331) označením Jádra výslovně »Husovým katechismem«, které svedlo již dříve i Palackého (Docum. XII.): »... unde jam A. V. Šembera, profesor Vindobonensis, quum in Erbeni usum de codice 4557 referrat, »Hussi catechismum« esse opinabatur (cf. Erbeni III. 330—1).« Erben mluví tu ovšem o Jádru a Pal. jej cituje k pode- pření své domněnky o autorství KVídeňského. Snad tedy i tato záměna Palackého Flajšhanse ještě utvrdila. Flajšhansův omyl zračí se ještě v jeho »M. J. Husu« z r. 1915, str. 308, zde však již upouští (mlčky) od svého dřívějšího názoru, že Jádro bylo pětidílné. 30) Neodpovídá věci, že »titul týž, jako u spisku předchozího« (u Jádra); že »poučení podobná sice, ale přece různá od textu předešlého«; že »původství Husovo poznal již Š. O. 39« (Šemb. v Ortogr.); že »E. III. 344 i Š. O. 39 pokládali dílko toto za totožné s dílkem předchozím, ovšem nesprávně«; jest zvláště chybné mínění, že »ovšem dílko naše jest patrně druhou redakcí textu předchozího, jistě o něco pozdější«, a dále ještě určitější, že »pramenem byl[o]... v největší míře předchozí Jádro, jehož spisek náš je pouze druhou redakcí. O tom svědčí celý habitus našeho dílka«; že »čas právě určen původstvím; spisek náš dokonalejší formou hlásí se za pozdější dílka předchozího; ježto poslední měsíce r. 1414 k tomu nezbývají, nutno složení jeho položiti do července 1414.« Tak byl tedy Fl. svým omylem časově tísněn, že mu nezbyl než červenec 1414, jediné proto, že si stanovil Jádro 28
Strana 29
Důležitou myšlenku k Husovu autorství KVídeňského Flajšhans však podle mého soudu napověděl, když upozornil, že pod názvem »O víře« ve »starém seznamu« z XVI. stol. spisů Husových jest míněn právě KVídeňský.31) Flajšhansovy vývody nejsou tu sice průkazné, jak pouká- zal již Novotný,32) leč v souboru našich nynějších důkazů o autorství Husovu tohoto katechismu dostává se i tato myšlenka Flajšhansem na- značená do nového světla, jak ukážeme v odd. o autor. KVídeňského. f) Václav Novotný mluví o KVíd. předně v uved. posudku o práci Flajšhansově (Listy filol. 1900, str. 472—3), kde nesouhlasí před- ně s Fl., že KVíd. je »novou redakcí Jádra«, a připojuje: »a pravděpo- dobně není ani dílem Husovým«. Nov. se tu dovolává Golla a Müllera, a vytýká Flajšhansovi způsob, jakým »důkazy Palackého pokouší se po- silniti«, t. j. pro autorství Husovo. Nesouhlasí dále s Fl. důvody, že KVíd. jest totožný s Husovým spisem »O víře«, uvedeným ve »starém seznamu« z 16. stol., připouští však, že »starý seznam mohl sice Katechismus míti na mysli, ale v příčině autorství Husova mohl se mýliti«. Správně pak Nov. uzavírá, že otázku KVídeňského »definitivně bude lze řešiti jenom ve spojení s katech. starobratrským, starovaldenským a jinými staršími katechismy, zejména t. zv. Roudnickým«.33) — Po druhé mluví Novotný o KVíd. ve svém popise víd. kodexu 4557, kde shrnuje sice stručně, ale příznačně34): »Konečně... v další části může poněkud zajímati... na (z 26. června 1414) jako první a KVíd. jeho druhou redakcí. Právě již tato těsná doba jediného měsíce ukazuje, že nemohla tak rychle po sobě následovat dvě vý- značná díla téhož katechismového oboru, tím méně pak, že by v době jediného mě- síce napsal Hus již druhou redakci téhož díla, k tomu obsahem i postupem tak od- chylně. — Na některé upozornil také V. Novotný ve svém posudku Fl. spisu v Listech filol. 1900 str. 472—3. 31) Viz Erben III., 318, 344, Jireček 281. 32) V uved. čl. 472. 33) Novotný kromě jiného uvádí: »Flajšhans ovšem tvrdí (str. 40), že autor- ství Husovo »dokázal Palacký«, ale není tomu tak; Palacký sám vždy, když o Ka- techismu psal, podotýkal, že by mohl býti Husův, že se zdá atd., ale nikde netvrdil, že skutečně jest Husův. Pal. pro svoje mínění pronesl některé důvody; že nejsou rozhodující, ukazuje to, že se záhy z povolaných stran ozvala nedůvěra v autorství Husovo (srv. Goll v SB uč. spol. 1877, str. 7 sep. ot., Müller, Katechismen str. 86n.).« — A končí, že Fl. neměl VKídeňský zařadit aspoň »mezi spisy bezpečné« Husovy. 34) V. Novotný, Korespondence a dokum., str. XXXI. — O celém kodexu pak Nov. praví: »Jest to malý oktáv, vázaný ve dřevěných, koží potažených des- kách, o 258 listech popsaných od několika písařů z 15. a dílem zač. 16. stol., ale nestejně pečlivě a v nestejných dobách. Paginace provedena později jednotně (asi v 17. stol.), bez ohledu na původní složky, začíná, počítajíc patrně i přídeští, listem 2; z původních složek lze sestaviti toto schema: 6+22 (napřed list vyříznut) +124 12+12 10 (poslední dva totiž vyříznuty) 1412-1013 (první vyříznut) 12 +10+4+12412 13 (první vyříznut) 12-11 (poslední vyříznut) 12-16 1248 (první vyř.). Poslední listy jednotlivých složek mívají kustody, dílem oříznuté. Obsah je dosti pestrý.« — Ten nyní následuje. Konečně pak Nov. soudí, že věci v tomto svazku týkající se Husa »za počátek druhé čtvrti 15. stol. posunovati nelze«. Nov. 29
Důležitou myšlenku k Husovu autorství KVídeňského Flajšhans však podle mého soudu napověděl, když upozornil, že pod názvem »O víře« ve »starém seznamu« z XVI. stol. spisů Husových jest míněn právě KVídeňský.31) Flajšhansovy vývody nejsou tu sice průkazné, jak pouká- zal již Novotný,32) leč v souboru našich nynějších důkazů o autorství Husovu tohoto katechismu dostává se i tato myšlenka Flajšhansem na- značená do nového světla, jak ukážeme v odd. o autor. KVídeňského. f) Václav Novotný mluví o KVíd. předně v uved. posudku o práci Flajšhansově (Listy filol. 1900, str. 472—3), kde nesouhlasí před- ně s Fl., že KVíd. je »novou redakcí Jádra«, a připojuje: »a pravděpo- dobně není ani dílem Husovým«. Nov. se tu dovolává Golla a Müllera, a vytýká Flajšhansovi způsob, jakým »důkazy Palackého pokouší se po- silniti«, t. j. pro autorství Husovo. Nesouhlasí dále s Fl. důvody, že KVíd. jest totožný s Husovým spisem »O víře«, uvedeným ve »starém seznamu« z 16. stol., připouští však, že »starý seznam mohl sice Katechismus míti na mysli, ale v příčině autorství Husova mohl se mýliti«. Správně pak Nov. uzavírá, že otázku KVídeňského »definitivně bude lze řešiti jenom ve spojení s katech. starobratrským, starovaldenským a jinými staršími katechismy, zejména t. zv. Roudnickým«.33) — Po druhé mluví Novotný o KVíd. ve svém popise víd. kodexu 4557, kde shrnuje sice stručně, ale příznačně34): »Konečně... v další části může poněkud zajímati... na (z 26. června 1414) jako první a KVíd. jeho druhou redakcí. Právě již tato těsná doba jediného měsíce ukazuje, že nemohla tak rychle po sobě následovat dvě vý- značná díla téhož katechismového oboru, tím méně pak, že by v době jediného mě- síce napsal Hus již druhou redakci téhož díla, k tomu obsahem i postupem tak od- chylně. — Na některé upozornil také V. Novotný ve svém posudku Fl. spisu v Listech filol. 1900 str. 472—3. 31) Viz Erben III., 318, 344, Jireček 281. 32) V uved. čl. 472. 33) Novotný kromě jiného uvádí: »Flajšhans ovšem tvrdí (str. 40), že autor- ství Husovo »dokázal Palacký«, ale není tomu tak; Palacký sám vždy, když o Ka- techismu psal, podotýkal, že by mohl býti Husův, že se zdá atd., ale nikde netvrdil, že skutečně jest Husův. Pal. pro svoje mínění pronesl některé důvody; že nejsou rozhodující, ukazuje to, že se záhy z povolaných stran ozvala nedůvěra v autorství Husovo (srv. Goll v SB uč. spol. 1877, str. 7 sep. ot., Müller, Katechismen str. 86n.).« — A končí, že Fl. neměl VKídeňský zařadit aspoň »mezi spisy bezpečné« Husovy. 34) V. Novotný, Korespondence a dokum., str. XXXI. — O celém kodexu pak Nov. praví: »Jest to malý oktáv, vázaný ve dřevěných, koží potažených des- kách, o 258 listech popsaných od několika písařů z 15. a dílem zač. 16. stol., ale nestejně pečlivě a v nestejných dobách. Paginace provedena později jednotně (asi v 17. stol.), bez ohledu na původní složky, začíná, počítajíc patrně i přídeští, listem 2; z původních složek lze sestaviti toto schema: 6+22 (napřed list vyříznut) +124 12+12 10 (poslední dva totiž vyříznuty) 1412-1013 (první vyříznut) 12 +10+4+12412 13 (první vyříznut) 12-11 (poslední vyříznut) 12-16 1248 (první vyř.). Poslední listy jednotlivých složek mívají kustody, dílem oříznuté. Obsah je dosti pestrý.« — Ten nyní následuje. Konečně pak Nov. soudí, že věci v tomto svazku týkající se Husa »za počátek druhé čtvrti 15. stol. posunovati nelze«. Nov. 29
Strana 30
str. 211—215 domnělý Husův katechismus (Doc. 705n.)«. — Za třetí, ve svém hlavním díle »M. Jan Hus« připojuje Novotný, když mluví o Hu- sově oblibě účinné formy katechetické, v poznámce35): »naproti tomu t. zv. Katechismus, který za dílo Husovo prohlásil Palacký, Doc. 703—708, jest práce pozdější, nikoli Husova«. Názory Novotného nepřinášejí ke KVíd. nového průkazového ma- teriálu, hlavně proto, že se problémem nezabývá systematicky. Postavil se na stanovisko »povolaných stran« a soudí, že KVíd. je práce pozdější a nikoli Husova. Přes to však jeho názory jsou pronikavé a podnětné.36) g) Josef Truhlář ve svém Catalogu37) uvádí při čís. 1317 »Trac- tatus de fide catholica et de sacramentis« (sign. VII. E 27) a při tom upozorňuje na značnou shodnost tohoto Tractatu s KVíd.: »Tractatus de fide maxima ex parte concordat cum Catechismo bohemico M. Johan- nis Hus, quem edidit Palacký, Docum. 703.« Truhlář pokládá tedy KVíd. ve smyslu Palackého za katechismus Husův, vysvětlení bližšího však od něho nemáme. h) Jan Sedlák praví ve svém hlavním díle:37a) »Rovněž druhé dva spisky ..., totiž O víře a Jádro učení křesťanského, jsou jen shrnu- tím myšlenek často opakovaných, pro něž Hus nepotřeboval pramenův a jež uvedl i ve formu katechismu.« Podškrtuje Sedl. a v poznámce dodává: »Viz jej v Doc. 703—708.« Sedlák se připojuje tedy k domněnce Palackého, že KVíd. byl prav- děpodobně prací Husovou, ovšem bez zdůvodnění. ch) F. M. Bartoš ve »Studii k Husovi a jeho době«38) pojednává hlavně o poměru Husovu k Mik. z Drážďan a připojuje důležitou po- známku o husit. katechismech. »Tractatus de fide cath.« připisuje »se svrchovanou pravděpodobností« Mikulášovi a soudí, že podle něho byl asi napsán kratší text český (KVíd.), který není patrně dílem Husovým. Bart. chce takto podati »nový doklad Mikulášovy závislosti na Husovi«, t. j. tím, že podle Husových myšlenek a spisů napsal Mik. svůj Trac- tatus.39) — Náš závěr o Mikulášově závislosti jest týž, rozcházíme se však nemá tu patrně na mysli také KVíd., leč i tak tato vzad posunovaná časová mez podporuje náš soud o vzniku rukopisu KVídeňského do doby těsně po Husovi. 35) V. Novotný, M. Jan Hus II., 326 pozn. 1. 36) Prof. Václav Novotný sledoval se zájmem mou práci o husit. kate- chismech a zvláště o autorství KVídeňského, vyslovoval se o obtížích — »ale rád se dám poučiti a bude mi milé, jestliže se důkaz podaří,« končí svůj dopis z 8. XII. 1931. 37) Jos. Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, č. kat. 1317. 37a) Jan Sedlák, M. Jan Hus, 1915, str. 366. — Kladně i K. Novák, viz dále! 38) F. Bartoš, Studie k Husovi a jeho době, ČČM. 1915, separ. 1—8. 39) Bart. porovnává Tractatus s KVíd. a s Jádrem a uzavírá (str 7): »Mikuláš měl také příležitost napsati takovéto dílko žákům školy na Příkopě daleko spíše než Hus, jehož autorstvím českého katechismu otřásl ostatně silně J. Müller. Znění universitní jest obšírnější a these, že bylo textu Palackého (srov. i zlomek roud- nický u Müllera 91—4) předlohou, dala by se snáze hájiti než opak.« 30
str. 211—215 domnělý Husův katechismus (Doc. 705n.)«. — Za třetí, ve svém hlavním díle »M. Jan Hus« připojuje Novotný, když mluví o Hu- sově oblibě účinné formy katechetické, v poznámce35): »naproti tomu t. zv. Katechismus, který za dílo Husovo prohlásil Palacký, Doc. 703—708, jest práce pozdější, nikoli Husova«. Názory Novotného nepřinášejí ke KVíd. nového průkazového ma- teriálu, hlavně proto, že se problémem nezabývá systematicky. Postavil se na stanovisko »povolaných stran« a soudí, že KVíd. je práce pozdější a nikoli Husova. Přes to však jeho názory jsou pronikavé a podnětné.36) g) Josef Truhlář ve svém Catalogu37) uvádí při čís. 1317 »Trac- tatus de fide catholica et de sacramentis« (sign. VII. E 27) a při tom upozorňuje na značnou shodnost tohoto Tractatu s KVíd.: »Tractatus de fide maxima ex parte concordat cum Catechismo bohemico M. Johan- nis Hus, quem edidit Palacký, Docum. 703.« Truhlář pokládá tedy KVíd. ve smyslu Palackého za katechismus Husův, vysvětlení bližšího však od něho nemáme. h) Jan Sedlák praví ve svém hlavním díle:37a) »Rovněž druhé dva spisky ..., totiž O víře a Jádro učení křesťanského, jsou jen shrnu- tím myšlenek často opakovaných, pro něž Hus nepotřeboval pramenův a jež uvedl i ve formu katechismu.« Podškrtuje Sedl. a v poznámce dodává: »Viz jej v Doc. 703—708.« Sedlák se připojuje tedy k domněnce Palackého, že KVíd. byl prav- děpodobně prací Husovou, ovšem bez zdůvodnění. ch) F. M. Bartoš ve »Studii k Husovi a jeho době«38) pojednává hlavně o poměru Husovu k Mik. z Drážďan a připojuje důležitou po- známku o husit. katechismech. »Tractatus de fide cath.« připisuje »se svrchovanou pravděpodobností« Mikulášovi a soudí, že podle něho byl asi napsán kratší text český (KVíd.), který není patrně dílem Husovým. Bart. chce takto podati »nový doklad Mikulášovy závislosti na Husovi«, t. j. tím, že podle Husových myšlenek a spisů napsal Mik. svůj Trac- tatus.39) — Náš závěr o Mikulášově závislosti jest týž, rozcházíme se však nemá tu patrně na mysli také KVíd., leč i tak tato vzad posunovaná časová mez podporuje náš soud o vzniku rukopisu KVídeňského do doby těsně po Husovi. 35) V. Novotný, M. Jan Hus II., 326 pozn. 1. 36) Prof. Václav Novotný sledoval se zájmem mou práci o husit. kate- chismech a zvláště o autorství KVídeňského, vyslovoval se o obtížích — »ale rád se dám poučiti a bude mi milé, jestliže se důkaz podaří,« končí svůj dopis z 8. XII. 1931. 37) Jos. Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, č. kat. 1317. 37a) Jan Sedlák, M. Jan Hus, 1915, str. 366. — Kladně i K. Novák, viz dále! 38) F. Bartoš, Studie k Husovi a jeho době, ČČM. 1915, separ. 1—8. 39) Bart. porovnává Tractatus s KVíd. a s Jádrem a uzavírá (str 7): »Mikuláš měl také příležitost napsati takovéto dílko žákům školy na Příkopě daleko spíše než Hus, jehož autorstvím českého katechismu otřásl ostatně silně J. Müller. Znění universitní jest obšírnější a these, že bylo textu Palackého (srov. i zlomek roud- nický u Müllera 91—4) předlohou, dala by se snáze hájiti než opak.« 30
Strana 31
s Bartošem v předpokladech, tak totiž, že nejen Jádro, ale takřka bez- pečně i KVíd. jsou Husovy a že Tractatus Mikulášův jest napsán podle nich. Tím jest Mikulášova závislost ještě patrnější. Bartoš zmiňuje se dále o KVíd. ve svém díle »Do čtyř praž. art.«,40) když píše o »Tractatu de fide«: »Jediný v univ. VII. E 27 81—9, prvá část však i česky ve víd. 4557, odkudž v Palackého Doc. 703—8, druhá pak shodná s Husovým Jádrem (Erben III, 257—8).« — V témže smyslu se Bart. vyslovuje znovu ve svém »Husitství a cizina«,41) se zařaděním Tractatu de fide mezi zjištěné spisy Mik. z Drážďan. Jeho slovem: »i čes- ky ve víd. 4557« musíme rozumět ovšem nikoli doslovnost, nýbrž úzký vztah obsahový. III. Věcná a věroučná podstata KVídeňského. KVídeňský jest pracován bezvýhradně podle Husova Výkladu,42) jest nám tudíž Výklad důležitým ukazatelem po stránce obsahové i věro- učné, s autoritativními pojmy samého Husa. 1. Obsahově jest KVíd. průhledný, přehlédneme jej tudíž nejstruč- něji. Úvod je programem celého katechismu, staví v čelo ideu víry, bez níž »žádný nemóž spasen býti«. To znamená, že na př. láska, které je věnován druhý oddíl katechismu, není rozváděna jako samostatná, nýbrž jako podřaděná pojmu víry.43) Tedy: bez víry není lásky, ani k Bohu ani k bližnímu, kdo má živou víru, osvědčuje lásku dobrými skutky, neboť »viera bez skutkóv mrtva jest«. První část (ot. 1.—44.) pojednává o »Věřím v Boha«, objasňuje jeho podstatu vzhledem k víře živé a mrtvé, křesťanské a apoštolské, a připojuje jeho výklad o božských osobách a o církvi. Při výkladě o Otci vložen druhý hlavní článek víry, Otčenáš, k výkladu o Duchu sv. přidáno o církvi a jejím rozdělení ve trojí. Müllerovi se zdá toto spojení »zvláštní«; myslím, že je zcela logické: nejen že ve Vyznání následuje o církvi hned po článku o Duchu sv., hlavně však z důvodu vnitřního, že totiž autor v ot. 30. podřizuje církev výslovně vedení Ducha sv.44) — Tato 40) Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, 66. 41) Týž, Husitství a cizina, 150. Zde Bart. doplňuje: »O obou katechismech [t. j. o Mikulášově katech. krakovském a Tractatu de fide catholica] i o jejich sou- vislosti s jinými viz nyní Emanuel Havelka, Husitské katechismy (1924), ukázku to z obsáhlé monografie o tomto svízelném tematě.« 42) »Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně«, Erb. I., 1-386. 43) Katechismy bratr. a pak zvl. Valdenský mají již jako rovnocenné a sa- mostatné tři zákl. ctnosti: víru, lásku, naději. 44) Müller (87) tu odkazuje k ot. 30. a 31. (naše 31, 32), kde se prý praví, že ve křtu přijímá dítko víru »skrze kmotry u víře církve svaté«. Obě tyto podstaty se však vzájemně nevylučují, a že netoliko Hus, ale i jeho následovníci přidělo- vali k čl. o Duchu sv. církev, patrno zvl. i z KRoudnického, kde v ot. 16. čteme zřetelně: »Pročež tak přidáváš Duchu svatému svatú cerkev obecnú? Rci: Neb on ji živí svú milostí a potom bude mieti život věčný.« 31
s Bartošem v předpokladech, tak totiž, že nejen Jádro, ale takřka bez- pečně i KVíd. jsou Husovy a že Tractatus Mikulášův jest napsán podle nich. Tím jest Mikulášova závislost ještě patrnější. Bartoš zmiňuje se dále o KVíd. ve svém díle »Do čtyř praž. art.«,40) když píše o »Tractatu de fide«: »Jediný v univ. VII. E 27 81—9, prvá část však i česky ve víd. 4557, odkudž v Palackého Doc. 703—8, druhá pak shodná s Husovým Jádrem (Erben III, 257—8).« — V témže smyslu se Bart. vyslovuje znovu ve svém »Husitství a cizina«,41) se zařaděním Tractatu de fide mezi zjištěné spisy Mik. z Drážďan. Jeho slovem: »i čes- ky ve víd. 4557« musíme rozumět ovšem nikoli doslovnost, nýbrž úzký vztah obsahový. III. Věcná a věroučná podstata KVídeňského. KVídeňský jest pracován bezvýhradně podle Husova Výkladu,42) jest nám tudíž Výklad důležitým ukazatelem po stránce obsahové i věro- učné, s autoritativními pojmy samého Husa. 1. Obsahově jest KVíd. průhledný, přehlédneme jej tudíž nejstruč- něji. Úvod je programem celého katechismu, staví v čelo ideu víry, bez níž »žádný nemóž spasen býti«. To znamená, že na př. láska, které je věnován druhý oddíl katechismu, není rozváděna jako samostatná, nýbrž jako podřaděná pojmu víry.43) Tedy: bez víry není lásky, ani k Bohu ani k bližnímu, kdo má živou víru, osvědčuje lásku dobrými skutky, neboť »viera bez skutkóv mrtva jest«. První část (ot. 1.—44.) pojednává o »Věřím v Boha«, objasňuje jeho podstatu vzhledem k víře živé a mrtvé, křesťanské a apoštolské, a připojuje jeho výklad o božských osobách a o církvi. Při výkladě o Otci vložen druhý hlavní článek víry, Otčenáš, k výkladu o Duchu sv. přidáno o církvi a jejím rozdělení ve trojí. Müllerovi se zdá toto spojení »zvláštní«; myslím, že je zcela logické: nejen že ve Vyznání následuje o církvi hned po článku o Duchu sv., hlavně však z důvodu vnitřního, že totiž autor v ot. 30. podřizuje církev výslovně vedení Ducha sv.44) — Tato 40) Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, 66. 41) Týž, Husitství a cizina, 150. Zde Bart. doplňuje: »O obou katechismech [t. j. o Mikulášově katech. krakovském a Tractatu de fide catholica] i o jejich sou- vislosti s jinými viz nyní Emanuel Havelka, Husitské katechismy (1924), ukázku to z obsáhlé monografie o tomto svízelném tematě.« 42) »Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně«, Erb. I., 1-386. 43) Katechismy bratr. a pak zvl. Valdenský mají již jako rovnocenné a sa- mostatné tři zákl. ctnosti: víru, lásku, naději. 44) Müller (87) tu odkazuje k ot. 30. a 31. (naše 31, 32), kde se prý praví, že ve křtu přijímá dítko víru »skrze kmotry u víře církve svaté«. Obě tyto podstaty se však vzájemně nevylučují, a že netoliko Hus, ale i jeho následovníci přidělo- vali k čl. o Duchu sv. církev, patrno zvl. i z KRoudnického, kde v ot. 16. čteme zřetelně: »Pročež tak přidáváš Duchu svatému svatú cerkev obecnú? Rci: Neb on ji živí svú milostí a potom bude mieti život věčný.« 31
Strana 32
část první i s úvodem je pracována podle první části Výkladu (viery), toliko obě ot. k Otčenáši jsou doslovně z části třetí (modlitby Páně). Druhá část katechismu (ot. 45.—86.) se opírá o Desatero, z něhož projednává článek toliko nejpodstatnější: příkaz dvojí lásky. (Vše podle Výkl. II.). Přechod od předcház. otázek neupraven, začíná hned o Bohu a jeho podstatě, opakuje krásné slovo Augustinovo, že »Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti«, v pojetí prakticky mrav- ním, jak patrno z jeho objasnění soutextů (Výkl. kap. 31., 32.). Rozvádí podle Augustina a Bedy o trojí víře o Bohu, lásku k Bohu pak zdůrazňuje subjektivním, proč a jak máš ty Boha milovati. Výrok: »Dobré dobře Bohu chtieti« (již v Postille pověděný45]) jest poněkud nepřirozený46) a vznikl zajisté mechanickým přenesením téhož výroku o bližním. Máš mi- lovati jediné Boha, nikoli Panu Marii, neboť »nenie najlepšie dobré«, a a také v ni »nevěřím«.47) — Máme poslouchat jejího Syna, to opírá autor nejprvé dosti nepodstatně o radu Mariinu při svatbě v Káni Galil. (aby naplnili štoudve vodou, Jan 2, 5), pak ale správně doplňuje příkazem Kristovým o milování bližního (Jan 15, 12). Tak přechází (zase dost tvrdě) k druhému článku, k lásce, rozvinuje pak velmi vřele: máme jed- noho otce, jedno království, jednoho ducha, jednu víru, jeden křest, proto se máme milovat jako boží učedníci. Pozoruhodná je tu Husova od- danost k církvi a k jejím obřadům, když bližnímu chce dobře v tom, aby »ke mši nábožně a rád chodil, rád zpoviedal, tělo božie a krev boží rád dóstojně přijímal«. Na závěr připojen oddíl o těle božím, znatelně neorganicky a s hle- diska toliko vnějšího, totiž o trojím způsobu těla božího podle časového vzniku a zániku. Učinil tak autor o této tehdy ožehavé otázce dojista úmyslně (jako všichni jeho napodobitelé), poněvadž pro děti. 2. Věroučnou podstatu KVídeňského47a) možno vyznačiti vzhledem k tehdejšímu círk. učení jako kriticky konservativní. Jest to Hus, ať jej tu přijímáme jako autora Výkladu nebo jako téměř s jistotou autora také KVídeňského. Hus se projevuje v podstatě oddaným synem církve a toliko v několika článcích, nikoli ovšem nepodstatných, od círk. učení 45) Erben II. 333, tamtéž dole týž výrok také o bližním, ovšem i jinde. 46) To vystihl zajisté kritický upravovatel KVídeňského v KRoudn., kde otázky o »dobré dobře Bohu chtieti« vypustil a přidal otázky o »dobré dobře sobě chtieti« (ot. 34., 35.). 47) V soutextu (Výkl. 7) dokonce: »Dále věz, že nemáš věřiti v papeže, ani v svatého Petra, ani v pannu Mariji.« 471) Omezíme se zde na nejvýznačnější, poněvadž pojednáváme o věrouč. názo- rech Husových, zvláště pokud jde také o KVíd., souborně v V. kap. 32
část první i s úvodem je pracována podle první části Výkladu (viery), toliko obě ot. k Otčenáši jsou doslovně z části třetí (modlitby Páně). Druhá část katechismu (ot. 45.—86.) se opírá o Desatero, z něhož projednává článek toliko nejpodstatnější: příkaz dvojí lásky. (Vše podle Výkl. II.). Přechod od předcház. otázek neupraven, začíná hned o Bohu a jeho podstatě, opakuje krásné slovo Augustinovo, že »Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti«, v pojetí prakticky mrav- ním, jak patrno z jeho objasnění soutextů (Výkl. kap. 31., 32.). Rozvádí podle Augustina a Bedy o trojí víře o Bohu, lásku k Bohu pak zdůrazňuje subjektivním, proč a jak máš ty Boha milovati. Výrok: »Dobré dobře Bohu chtieti« (již v Postille pověděný45]) jest poněkud nepřirozený46) a vznikl zajisté mechanickým přenesením téhož výroku o bližním. Máš mi- lovati jediné Boha, nikoli Panu Marii, neboť »nenie najlepšie dobré«, a a také v ni »nevěřím«.47) — Máme poslouchat jejího Syna, to opírá autor nejprvé dosti nepodstatně o radu Mariinu při svatbě v Káni Galil. (aby naplnili štoudve vodou, Jan 2, 5), pak ale správně doplňuje příkazem Kristovým o milování bližního (Jan 15, 12). Tak přechází (zase dost tvrdě) k druhému článku, k lásce, rozvinuje pak velmi vřele: máme jed- noho otce, jedno království, jednoho ducha, jednu víru, jeden křest, proto se máme milovat jako boží učedníci. Pozoruhodná je tu Husova od- danost k církvi a k jejím obřadům, když bližnímu chce dobře v tom, aby »ke mši nábožně a rád chodil, rád zpoviedal, tělo božie a krev boží rád dóstojně přijímal«. Na závěr připojen oddíl o těle božím, znatelně neorganicky a s hle- diska toliko vnějšího, totiž o trojím způsobu těla božího podle časového vzniku a zániku. Učinil tak autor o této tehdy ožehavé otázce dojista úmyslně (jako všichni jeho napodobitelé), poněvadž pro děti. 2. Věroučnou podstatu KVídeňského47a) možno vyznačiti vzhledem k tehdejšímu círk. učení jako kriticky konservativní. Jest to Hus, ať jej tu přijímáme jako autora Výkladu nebo jako téměř s jistotou autora také KVídeňského. Hus se projevuje v podstatě oddaným synem církve a toliko v několika článcích, nikoli ovšem nepodstatných, od círk. učení 45) Erben II. 333, tamtéž dole týž výrok také o bližním, ovšem i jinde. 46) To vystihl zajisté kritický upravovatel KVídeňského v KRoudn., kde otázky o »dobré dobře Bohu chtieti« vypustil a přidal otázky o »dobré dobře sobě chtieti« (ot. 34., 35.). 47) V soutextu (Výkl. 7) dokonce: »Dále věz, že nemáš věřiti v papeže, ani v svatého Petra, ani v pannu Mariji.« 471) Omezíme se zde na nejvýznačnější, poněvadž pojednáváme o věrouč. názo- rech Husových, zvláště pokud jde také o KVíd., souborně v V. kap. 32
Strana 33
se odchyluje. Tyto úchylky (zajisté vzhledem k dítkám) zde spíše toliko naznačuje, aby se vyhnul jejich ožehavosti. Kritičnost Husovu, proto i jeho samostatnost a původnost, vidíme už v tom, že se nedává bezvýhradně strhnout novým proudem wyclifským nebo valdenským, který svou rozhodností i zaníceností opanoval rázem mnohé, zvl. Drážďanské, později Tábory a drobné sekty. Hus je tak vkořeněn do pravověrné půdy církve, že i do všech vnějších obřadů (jak jsme viděli i v katech.) lpí na oddaném vytrvání, přikládaje církvi vůbec podle středo- věkého způsobu značný význam. To jsou pak při všem kritickém výběru známky jeho věroučného konservatismu. Soudíme pak o Husových věrouč. reformách, jak se nám jeví právě i v katechismu nejvýznačněji v pojmech církve a svátosti oltářní, že Hus k nim přistupuje vysloveně pod subjektivním vnitřním tlakem mravním, který vychází z neuspokojenosti nad církví a z odporu proti kněžstvu až po papeže nad jeho nesvatým životem. Tak se nám jeví Hus ve svém horlení zvláště ve spise O svatokupectví, ale i ve Výkladu a jinde. Tu pak nemůže zůstati lhostejný ani věroučně,48) rodí se v něm nové, ale toliko nezbytné věroučné pravdy. Ty pravdy jsou jeho, v jeho nitru probojované a uzrálé, a nic na věci nemění, že tytéž články a ještě rozhodnější pověděl již Wyclif43) a Hus že jejich podstatu znal od Wyclifa. Právě proto, že je znal a znal mnoho i jiných, přece se však zastavuje pouze u těch, k nimž dospěl z vlastní potřeby a nutnosti, a tudíž kriticky. Přehled věrouč. názorů v KVíd.: 1. »Věřím v Boha« je Husovi slov- ním výrazem křesťan. víry, bez tohoto Vyznání není spásy. Proto Věřím uvádí Hus v plném znění, kdežto Otčenáše toliko počátek a Desatera ne- uvádí textem vůbec, tak mu je úplná znalost Věřím pro děti důležita. Vyznání složili apoštolé,50) každý jeden článek, a jest příznačné, že pořad apoštolů je v KVíd. týž jako ve Výkladě,51) ač jinde napořád nestejný. Víru označuje důsledně křesťanskou, nikoli obecnou;32) podle Krista, za- jisté však také k zdůraznění pojmu »církve vyvolených« od názvu »církve obecné« jako církve římské. Vše opírá o Písmo jako o bezpodmínečnou autoritu, v tom se liší Hus od současných nábož. vůdců; k svému dotvr- zení dovolává se však podle středověkého způsobu i církevních učitelů, Augustina, Bedy, Isidora, Athanasia. 48) Podobně Kamil Krofta (M. J. Hus, 8), že »Hus ve svém úsilí mravním byl veden k pochybnostem o některých článcích círk. nauky«. 49) Wyklif (původně Wycliffe, jako rodiště) podle nyní ustáleného psaní anglického. Němci píší Wiclif (Lechler, Loserth). 50) Víme dnes, že nesložili, nýbrž že vzniklo v Již. Gallii teprve r. 450.—600. (Ad. Harnack, Dějiny dogmatu, 185—6). 51) Erben I. 3n. 52) Vynikne nám zvláště, když čteme Tractatus de fide catholica, pracovaný podle KVíd., kde Mikuláš píše výhradně fides catholica i ecclesia catholica. Havelka: Husitské katechismy. 3 33
se odchyluje. Tyto úchylky (zajisté vzhledem k dítkám) zde spíše toliko naznačuje, aby se vyhnul jejich ožehavosti. Kritičnost Husovu, proto i jeho samostatnost a původnost, vidíme už v tom, že se nedává bezvýhradně strhnout novým proudem wyclifským nebo valdenským, který svou rozhodností i zaníceností opanoval rázem mnohé, zvl. Drážďanské, později Tábory a drobné sekty. Hus je tak vkořeněn do pravověrné půdy církve, že i do všech vnějších obřadů (jak jsme viděli i v katech.) lpí na oddaném vytrvání, přikládaje církvi vůbec podle středo- věkého způsobu značný význam. To jsou pak při všem kritickém výběru známky jeho věroučného konservatismu. Soudíme pak o Husových věrouč. reformách, jak se nám jeví právě i v katechismu nejvýznačněji v pojmech církve a svátosti oltářní, že Hus k nim přistupuje vysloveně pod subjektivním vnitřním tlakem mravním, který vychází z neuspokojenosti nad církví a z odporu proti kněžstvu až po papeže nad jeho nesvatým životem. Tak se nám jeví Hus ve svém horlení zvláště ve spise O svatokupectví, ale i ve Výkladu a jinde. Tu pak nemůže zůstati lhostejný ani věroučně,48) rodí se v něm nové, ale toliko nezbytné věroučné pravdy. Ty pravdy jsou jeho, v jeho nitru probojované a uzrálé, a nic na věci nemění, že tytéž články a ještě rozhodnější pověděl již Wyclif43) a Hus že jejich podstatu znal od Wyclifa. Právě proto, že je znal a znal mnoho i jiných, přece se však zastavuje pouze u těch, k nimž dospěl z vlastní potřeby a nutnosti, a tudíž kriticky. Přehled věrouč. názorů v KVíd.: 1. »Věřím v Boha« je Husovi slov- ním výrazem křesťan. víry, bez tohoto Vyznání není spásy. Proto Věřím uvádí Hus v plném znění, kdežto Otčenáše toliko počátek a Desatera ne- uvádí textem vůbec, tak mu je úplná znalost Věřím pro děti důležita. Vyznání složili apoštolé,50) každý jeden článek, a jest příznačné, že pořad apoštolů je v KVíd. týž jako ve Výkladě,51) ač jinde napořád nestejný. Víru označuje důsledně křesťanskou, nikoli obecnou;32) podle Krista, za- jisté však také k zdůraznění pojmu »církve vyvolených« od názvu »církve obecné« jako církve římské. Vše opírá o Písmo jako o bezpodmínečnou autoritu, v tom se liší Hus od současných nábož. vůdců; k svému dotvr- zení dovolává se však podle středověkého způsobu i církevních učitelů, Augustina, Bedy, Isidora, Athanasia. 48) Podobně Kamil Krofta (M. J. Hus, 8), že »Hus ve svém úsilí mravním byl veden k pochybnostem o některých článcích círk. nauky«. 49) Wyklif (původně Wycliffe, jako rodiště) podle nyní ustáleného psaní anglického. Němci píší Wiclif (Lechler, Loserth). 50) Víme dnes, že nesložili, nýbrž že vzniklo v Již. Gallii teprve r. 450.—600. (Ad. Harnack, Dějiny dogmatu, 185—6). 51) Erben I. 3n. 52) Vynikne nám zvláště, když čteme Tractatus de fide catholica, pracovaný podle KVíd., kde Mikuláš píše výhradně fides catholica i ecclesia catholica. Havelka: Husitské katechismy. 3 33
Strana 34
2. V učení o Trojici stojí autor na ustáleném tehdy již článku řím. církve západní jak o třech rovnocenných osobách božských v jednotě, tak o poměru bož. osob vzájemně, v tom smyslu, že Duch sv. pochází od Otce i od Syna.53) Tedy (ot. 16.): »Otec, Syn, Duch svatý, vše jeden Hos- podin.« Trojnásobně opakuje, stejně o každé osobě, k zapamatování. 3. Oddíl o církvi jest v celém KVíd. po stránce věroučné nejvýznam- nější. Předně základní definice (ot. 33.): »Jest sbor všech vyvolených k spasení.« Znamená největší Husovu odchylku od učení církevního o je- diné spasitelné církvi římské; ta nám vynikne ještě jasněji z Výkladu,54) kde doplněno (jako na př. v Jádru) vyostřeně proti hlavě, papeži, že hlavou sv. církve jest Kristus. V katechismu pro děti pro tuto ožehavost vypuštěno zajisté úmyslně. — Za druhé jest zde rozdělení církve na trojí, podle učení církevního. Hus věří tedy v očistec, jak vyjadřuje i ve svých spisech, kde pro církev trojí užívá různých pojmenování: rytěřující rytěřící — bojující, zvítězilá — vítězná, spící — spajících — trpící.55) Za třetí: »Světí v předpeklí«56) užívá zde Hus zcela ve smyslu očistce, aby snad bylo dětem názornější než »v očistci trpějící« (Výkl. 25) nebo »trpící v očistci« (De eccl. 271). Ve svých počátcích činil Hus věrouč. roz- díl mezi předpeklím a očistcem: »kteří jsou v očistci a kteří byli v před- peklí.57) Později rozdílu nečiní,58) jak vidíme z ot. 40. a zvl. z Menšího výkladu,59) kde naznačena také zřetelně očistná podstata: »... všichni světí, jenž zde putují k věčnému blahoslavenství, mají všichni spolu vše- cky skutky dobré i s oněmi v nebesiech, i s těmi, jenž jsú v očistci, tak že světí nebeští pomáhají zdejším, i tito sobě spolu, i oněm v předpeklí“) a 53) V církvi východní opačně: od Otce Syn i Duch sv. Pro tento článek se církev vých. hlavně odštěpila za bojů o t. zv. »filioque« r. 879. (Friedr. Loofs, Leitfaden der Dogmengeschichte 330—2.) 54) Výklad 24—6: »Jiní pak bludie, řkúc, že papež jest cierkev svatá, a jiní, že kardinálové s papežem, a jiní, že všichni kněžie spolkem, a jiní, že všichni křesťané. Protož věz, že všech lidí, od Adama až do poslednieho, kterýž bude, jest zbor, a ten od Boha na dvé jest rozdělen; neb jedna strana jsú od věčnosti vyvolení, druhá strana od věčnosti zavržení ... Cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených, jenž slove choť Kristova... Té cierkvi svaté hlava jest Kristus.« 55) Viz De ecclesia, Výklad a j. 56) Předpeklí (limbus) jest podle středov. círk. učení místo mimo nebe, peklo a očistec. Dělí se v limbus patrum (do něho vstoupil Kristus a vyvedl odtud otce Starého Zákona) a v limbus infantium (dítek nekřtěných). Viz Loofs 384, 695, 779. 57) Sent. 380. 58) Viz též Karel Novák, Slovník k čes. spisům Hus., str. 125: »přědpeklé, očistec«, tedy totožné; stejně str. 87: »očistec (inter limbum)«. Novák měl však upozornit na dřívější Husovo rozlišování. N. cituje ve svém Slov. i KVíd. (Doc. 705), tedy jej považuje za Husův. 59) Men. výklad připojen všude za výkl. hlavním, aby Hus »sprostného« takto kratičce »rozuměti vieře naučil«. Erb. I. 44—5. 60) Erben (III. 321) přehlédl tento výraz předpeklí a soudil pak, když jej našel v Husově zlomku »O vieře« (291—299), že tento zlomek není Husův, poněvadž 34
2. V učení o Trojici stojí autor na ustáleném tehdy již článku řím. církve západní jak o třech rovnocenných osobách božských v jednotě, tak o poměru bož. osob vzájemně, v tom smyslu, že Duch sv. pochází od Otce i od Syna.53) Tedy (ot. 16.): »Otec, Syn, Duch svatý, vše jeden Hos- podin.« Trojnásobně opakuje, stejně o každé osobě, k zapamatování. 3. Oddíl o církvi jest v celém KVíd. po stránce věroučné nejvýznam- nější. Předně základní definice (ot. 33.): »Jest sbor všech vyvolených k spasení.« Znamená největší Husovu odchylku od učení církevního o je- diné spasitelné církvi římské; ta nám vynikne ještě jasněji z Výkladu,54) kde doplněno (jako na př. v Jádru) vyostřeně proti hlavě, papeži, že hlavou sv. církve jest Kristus. V katechismu pro děti pro tuto ožehavost vypuštěno zajisté úmyslně. — Za druhé jest zde rozdělení církve na trojí, podle učení církevního. Hus věří tedy v očistec, jak vyjadřuje i ve svých spisech, kde pro církev trojí užívá různých pojmenování: rytěřující rytěřící — bojující, zvítězilá — vítězná, spící — spajících — trpící.55) Za třetí: »Světí v předpeklí«56) užívá zde Hus zcela ve smyslu očistce, aby snad bylo dětem názornější než »v očistci trpějící« (Výkl. 25) nebo »trpící v očistci« (De eccl. 271). Ve svých počátcích činil Hus věrouč. roz- díl mezi předpeklím a očistcem: »kteří jsou v očistci a kteří byli v před- peklí.57) Později rozdílu nečiní,58) jak vidíme z ot. 40. a zvl. z Menšího výkladu,59) kde naznačena také zřetelně očistná podstata: »... všichni světí, jenž zde putují k věčnému blahoslavenství, mají všichni spolu vše- cky skutky dobré i s oněmi v nebesiech, i s těmi, jenž jsú v očistci, tak že světí nebeští pomáhají zdejším, i tito sobě spolu, i oněm v předpeklí“) a 53) V církvi východní opačně: od Otce Syn i Duch sv. Pro tento článek se církev vých. hlavně odštěpila za bojů o t. zv. »filioque« r. 879. (Friedr. Loofs, Leitfaden der Dogmengeschichte 330—2.) 54) Výklad 24—6: »Jiní pak bludie, řkúc, že papež jest cierkev svatá, a jiní, že kardinálové s papežem, a jiní, že všichni kněžie spolkem, a jiní, že všichni křesťané. Protož věz, že všech lidí, od Adama až do poslednieho, kterýž bude, jest zbor, a ten od Boha na dvé jest rozdělen; neb jedna strana jsú od věčnosti vyvolení, druhá strana od věčnosti zavržení ... Cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených, jenž slove choť Kristova... Té cierkvi svaté hlava jest Kristus.« 55) Viz De ecclesia, Výklad a j. 56) Předpeklí (limbus) jest podle středov. círk. učení místo mimo nebe, peklo a očistec. Dělí se v limbus patrum (do něho vstoupil Kristus a vyvedl odtud otce Starého Zákona) a v limbus infantium (dítek nekřtěných). Viz Loofs 384, 695, 779. 57) Sent. 380. 58) Viz též Karel Novák, Slovník k čes. spisům Hus., str. 125: »přědpeklé, očistec«, tedy totožné; stejně str. 87: »očistec (inter limbum)«. Novák měl však upozornit na dřívější Husovo rozlišování. N. cituje ve svém Slov. i KVíd. (Doc. 705), tedy jej považuje za Husův. 59) Men. výklad připojen všude za výkl. hlavním, aby Hus »sprostného« takto kratičce »rozuměti vieře naučil«. Erb. I. 44—5. 60) Erben (III. 321) přehlédl tento výraz předpeklí a soudil pak, když jej našel v Husově zlomku »O vieře« (291—299), že tento zlomek není Husův, poněvadž 34
Strana 35
všichni sě spolu milují.« — Konečně, Hus význam církve plně uznává, po způsobu středověkém; patrno tak nejen z ot. 31. a 32., ale zvl. ze souběž- ného textu ve Výkladu.“1) 4. Láska k Bohu a k bližnímu jest příkazem netoliko Desatera, nýbrž zvláště samého Krista (Mat. 22, 37—40). Hus ve Výkladu, ale také v KVíd. (od ot. 50.): lásku k Bohu projevujeme tak, když jeho přikázání známe a plníme, jeho se bojíme, jeho posloucháme, jemu se klaníme, a to vše z lásky; lásku k bližnímu, když mu dobré dobře přejeme a činíme, 2) pro- to, že máme jediného společného Otce, jednoho ducha, víru i křest, jak zvláště zdůrazňuje ve Výkladu přímo poetickým akordem.63) — Zato Pannu Marii nemáme jako Boha nejvíce milovati, poněvadž »nenie nej- lepšie dobré«, ovšem nemáme v ni také věřiti, poněvadž »jest stvořenie« jako my. Věříme toliko »Boha, Bohu a v Buoh«. Hus rozhraničuje tu tedy věroučně ještě určitěji než sám původce Augustin, jak zřejmé zvl. z Vý- kladu.84) 5. O těle božím jest směrodatná ot. 73., pak 85. a 86. V první se vyzdvihuje význam památky v přijímání, tak jak činí Hus všude, zvl. ve svém Kázanie.5) Tedy věroučně ve smyslu reformním. V otázkách pak obou závěrečných, že nevidím »tělo božie okem tělesným«, nýbrž toliko »věrú svú«, jest zřetelně vyslovená transsubstanciace, která se zdá na př. Sedlákovi (jak ukážeme v závěru) Husem úmyslně zastírána. — Katecheticky jest KVídeňský dílem významným, projevuje znalost dětské duše i lásku k dítěti, a svými prostými, reálnými a stručnými otáz- kami a odpověďmi sbližuje se s dítětem tak, že se stává jeho přímou cvi- čebnicí, jak tomu (pokud víme) do té doby ve vyučování náboženském vůbec nebylo. slovo předpeklí »ve spisech Husových nikdež není«. Na věc bylo již upozorněno, připojuji toliko, že v KVíd. jest rovněž tento výraz. 61) Erben I. 24: »Kristus jest otec nás všech, a cierkev svatá jest najvyššie matka našě.« Str. 25: »... cierkev svatá, obecná ... slove choť Kristova.« 62) Obé vyjadřuje výrazně ve smyslu Husově ve svém katechismu později br. Lukáš, když praví, že lásku k Bohu poznáme » po tom, ktož miluje bližního svého«, a milovati bližního »jest chtieti činiti, což sobě, a nechtieti, čehož sobě«. Otázky dětinské, ot. 19. a 20. 63) Výklad 26: »jeden pán, jedna viera, jeden křest, také byla jedna choť, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeleď, jeden pokrm, Kristovo tělo, jeden nápoj, jeho krev, jedno rúcho, láska, jeden otec, jedna matka.« 64) Veškerý důraz se klade ve středověku na víru v Boha, proto Augustin roz- vádí (Výkl. 26): »věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú«; Hus však důsledněji (7—8): »nemáš věřiti... ani v Pannu Mariji.« 65) »Kázanie na den památky těla božieho« (Erb. III. 176): »Protož znamenaj: že dóstojné přijímanie těla božieho najprvé přivozuje památku božieho umučenie na mysl člověku.« 3* 35
všichni sě spolu milují.« — Konečně, Hus význam církve plně uznává, po způsobu středověkém; patrno tak nejen z ot. 31. a 32., ale zvl. ze souběž- ného textu ve Výkladu.“1) 4. Láska k Bohu a k bližnímu jest příkazem netoliko Desatera, nýbrž zvláště samého Krista (Mat. 22, 37—40). Hus ve Výkladu, ale také v KVíd. (od ot. 50.): lásku k Bohu projevujeme tak, když jeho přikázání známe a plníme, jeho se bojíme, jeho posloucháme, jemu se klaníme, a to vše z lásky; lásku k bližnímu, když mu dobré dobře přejeme a činíme, 2) pro- to, že máme jediného společného Otce, jednoho ducha, víru i křest, jak zvláště zdůrazňuje ve Výkladu přímo poetickým akordem.63) — Zato Pannu Marii nemáme jako Boha nejvíce milovati, poněvadž »nenie nej- lepšie dobré«, ovšem nemáme v ni také věřiti, poněvadž »jest stvořenie« jako my. Věříme toliko »Boha, Bohu a v Buoh«. Hus rozhraničuje tu tedy věroučně ještě určitěji než sám původce Augustin, jak zřejmé zvl. z Vý- kladu.84) 5. O těle božím jest směrodatná ot. 73., pak 85. a 86. V první se vyzdvihuje význam památky v přijímání, tak jak činí Hus všude, zvl. ve svém Kázanie.5) Tedy věroučně ve smyslu reformním. V otázkách pak obou závěrečných, že nevidím »tělo božie okem tělesným«, nýbrž toliko »věrú svú«, jest zřetelně vyslovená transsubstanciace, která se zdá na př. Sedlákovi (jak ukážeme v závěru) Husem úmyslně zastírána. — Katecheticky jest KVídeňský dílem významným, projevuje znalost dětské duše i lásku k dítěti, a svými prostými, reálnými a stručnými otáz- kami a odpověďmi sbližuje se s dítětem tak, že se stává jeho přímou cvi- čebnicí, jak tomu (pokud víme) do té doby ve vyučování náboženském vůbec nebylo. slovo předpeklí »ve spisech Husových nikdež není«. Na věc bylo již upozorněno, připojuji toliko, že v KVíd. jest rovněž tento výraz. 61) Erben I. 24: »Kristus jest otec nás všech, a cierkev svatá jest najvyššie matka našě.« Str. 25: »... cierkev svatá, obecná ... slove choť Kristova.« 62) Obé vyjadřuje výrazně ve smyslu Husově ve svém katechismu později br. Lukáš, když praví, že lásku k Bohu poznáme » po tom, ktož miluje bližního svého«, a milovati bližního »jest chtieti činiti, což sobě, a nechtieti, čehož sobě«. Otázky dětinské, ot. 19. a 20. 63) Výklad 26: »jeden pán, jedna viera, jeden křest, také byla jedna choť, jedno královstvie, jeden zákon, jedna čeleď, jeden pokrm, Kristovo tělo, jeden nápoj, jeho krev, jedno rúcho, láska, jeden otec, jedna matka.« 64) Veškerý důraz se klade ve středověku na víru v Boha, proto Augustin roz- vádí (Výkl. 26): »věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú«; Hus však důsledněji (7—8): »nemáš věřiti... ani v Pannu Mariji.« 65) »Kázanie na den památky těla božieho« (Erb. III. 176): »Protož znamenaj: že dóstojné přijímanie těla božieho najprvé přivozuje památku božieho umučenie na mysl člověku.« 3* 35
Strana 36
Pokud jde o katechis. formu otázkovou, jest pravděpodobné, že tu byla Husovi vzorem tehdy zajisté všeobecně známá »Instructio cateche- tica«, kromě ní snad i katechismy jiné, poněvadž v té době ujímá se forma otázková“) již takřka napořád. 4. Autorství KVídeňského. Jest to základní otázka nejen KVídeňského, ale, jak vidíme dnes, husitských katechismů všech, poněvadž všem (kromě Krakovského) byl KVíd. přímou předlohou a jeho tvůrce tedy rozhodující autoritou. Od objevení KVídeňského byla tato nesnadná otázka předmětem pozornosti, hlavně však toliko příležitostné. Zabýváme se souborně autorstvím KVídeňského, 7) majíce na mysli názory jednak Palackého, jednak Gollovy, Müllerovy, Novotného. Kritiku vnitřní opíráme o KVídeňský sám, o jeho obsah a rukopisný text, o jeho vztah k celému rukop. svazku 4557 a k veškeré tvorbě Husově; kritiku 67a) vnější hlavně o svědectví utraquist. kněze Pavla Bydžovského. A. KRITIKA VNITŘNÍ. 1. Husův »Výklad«e8) jest bezvýhradnou předlohou KVídeňského. Hus za pohnutých dob 1412, kdy pobýval mezi lidem na venkově, píše pro širší vrstvy svých stoupenců“9) prostě a jazykem českým své hlavní dílo věroučné Výklad. Snad současně nebo brzy po ukončení Výkladu píše Hus 66) Z téhož období předhusitského mají formu otázkovou na př. Tom. Štítného »Řeči besední«, byť ve směru opačném. — Nalezl jsem v Brit. knih. londýnské (sign. Claudius A VIII., fol. 206b—207a) Brevis cathechismus, který náleží podle obsahu a podle angl. kursivy zajisté do 14. stol., jest také již v otázkách a odpovědích, a to pravidelných. 67) Náš text v kod. 4557 není ovšem originál, nýbrž opis. Zvláště byl-li autorem Hus, jest věc samozřejmá. Soudím pak, že náš text jest se zněním původním (mimo snad malé úpravy) asi zcela shodný. Předně proto, že Husův oddaný ctitel svého mistra zajisté neopravoval. Dále, že se skladatelé druhých husit. katechismů drží věrně tohoto textu vídeňského, zajisté jako Husova. Dále, že zvláště Mik. z Drážďan, znalý dokonale Husových prací, byl by při svém Tractatu de fide nepřihlížel k textu víd., kdyby nebyl s Husovým originálem zcela shodný. — Malé úchylky vidím ve víd. textu po té stránce, že opisovatel zajisté (ne Hus) připojil do textu tři latinské vložky (bezpotřebně latinské, a také ve Výkladu nejsou) a že někde přidal (někde nepřidal) k »tělu božímu« i krev boží. 67a) Mé práce o této otázce: »Napsal Hus první a základní katechismus husit- ský?« (Pedag. Sborník na počest Ot. Kádnera, 1930, str. 253—7). »Hus autorem zá- kladního katechismu husitského.« (Lid. noviny 14. 1. 1932); »Hus autorem zákl. ka- tech, husitského.« (Archiv pro badání o životě a díle J. A. Komenského, svaz. 13., 1932. Též separátně.) 68) »Výklad viery« atd., Erben I. 1—386. 69) O Husově obsáhlé činnosti liter, jazykem lidovým v této době exilu viz V. Novotný II., 195 n. 36
Pokud jde o katechis. formu otázkovou, jest pravděpodobné, že tu byla Husovi vzorem tehdy zajisté všeobecně známá »Instructio cateche- tica«, kromě ní snad i katechismy jiné, poněvadž v té době ujímá se forma otázková“) již takřka napořád. 4. Autorství KVídeňského. Jest to základní otázka nejen KVídeňského, ale, jak vidíme dnes, husitských katechismů všech, poněvadž všem (kromě Krakovského) byl KVíd. přímou předlohou a jeho tvůrce tedy rozhodující autoritou. Od objevení KVídeňského byla tato nesnadná otázka předmětem pozornosti, hlavně však toliko příležitostné. Zabýváme se souborně autorstvím KVídeňského, 7) majíce na mysli názory jednak Palackého, jednak Gollovy, Müllerovy, Novotného. Kritiku vnitřní opíráme o KVídeňský sám, o jeho obsah a rukopisný text, o jeho vztah k celému rukop. svazku 4557 a k veškeré tvorbě Husově; kritiku 67a) vnější hlavně o svědectví utraquist. kněze Pavla Bydžovského. A. KRITIKA VNITŘNÍ. 1. Husův »Výklad«e8) jest bezvýhradnou předlohou KVídeňského. Hus za pohnutých dob 1412, kdy pobýval mezi lidem na venkově, píše pro širší vrstvy svých stoupenců“9) prostě a jazykem českým své hlavní dílo věroučné Výklad. Snad současně nebo brzy po ukončení Výkladu píše Hus 66) Z téhož období předhusitského mají formu otázkovou na př. Tom. Štítného »Řeči besední«, byť ve směru opačném. — Nalezl jsem v Brit. knih. londýnské (sign. Claudius A VIII., fol. 206b—207a) Brevis cathechismus, který náleží podle obsahu a podle angl. kursivy zajisté do 14. stol., jest také již v otázkách a odpovědích, a to pravidelných. 67) Náš text v kod. 4557 není ovšem originál, nýbrž opis. Zvláště byl-li autorem Hus, jest věc samozřejmá. Soudím pak, že náš text jest se zněním původním (mimo snad malé úpravy) asi zcela shodný. Předně proto, že Husův oddaný ctitel svého mistra zajisté neopravoval. Dále, že se skladatelé druhých husit. katechismů drží věrně tohoto textu vídeňského, zajisté jako Husova. Dále, že zvláště Mik. z Drážďan, znalý dokonale Husových prací, byl by při svém Tractatu de fide nepřihlížel k textu víd., kdyby nebyl s Husovým originálem zcela shodný. — Malé úchylky vidím ve víd. textu po té stránce, že opisovatel zajisté (ne Hus) připojil do textu tři latinské vložky (bezpotřebně latinské, a také ve Výkladu nejsou) a že někde přidal (někde nepřidal) k »tělu božímu« i krev boží. 67a) Mé práce o této otázce: »Napsal Hus první a základní katechismus husit- ský?« (Pedag. Sborník na počest Ot. Kádnera, 1930, str. 253—7). »Hus autorem zá- kladního katechismu husitského.« (Lid. noviny 14. 1. 1932); »Hus autorem zákl. ka- tech, husitského.« (Archiv pro badání o životě a díle J. A. Komenského, svaz. 13., 1932. Též separátně.) 68) »Výklad viery« atd., Erben I. 1—386. 69) O Husově obsáhlé činnosti liter, jazykem lidovým v této době exilu viz V. Novotný II., 195 n. 36
Strana 37
(podle mého soudu) totéž hlavně pro děti v KVídeňském, tímže duchem, těmitéž myšlenkami, namnoze doslovnými, v tomže rozvrhu i postupu; při tom ovšem zkráceně, v prostých a stručných otázkách a odpovědích, k snadnému pochopení a naučení se zpaměti. Tento úzký vztah KVídeňského k Husovu Výkladu jest tím přiroze- nější, proto však také pro naši otázku závažnější, poněvadž Výklad jest, jak jsme již upozornili, vlastně také již prací katechetickou, jako hluboké a při tom prosté a přístupné věrouč. poučení pro dospělé i dítky. Podobně soudí také Simmons-Nolloth, kteří řadí Husův Výklad mezi tři nejvýznamnější reformač. díla katechetická.9a) Zjišťuji v KVíd. a ve Výkladu celkem 45 shodných míst, namnoze doslovně,70) k tomu tak, že první část otázek jest pracována podle první části Výkladu, t. j. víry, druhá podle druhé, desatera, třetí podle výkladu páteře. Tato shodnost myšlenek i vnitřního pojetí obou děl ukazuje pod zorným úhlem nahoře naznačeným zajisté předně k autorství Husovu. — 2. Mnohé tyto myšlenky a definice jako v KVíd. nalézáme také v ji- ných spisech Husových, namnoze i doslovně, ovšem porůznu. Hus své these často opakuje, obšírněji nebo stručněji. Pročítáme-li Husovy spisy, vyciťujeme nadto silný osobitý myšlenkový charakter, jako jednotnou tvorbu téže hlavy a téhož srdce. A KVíd. jest organická součást veškerého tohoto výrazného díla, ruku v ruce s Husovým Výkladem. Srovnáním základních myšlenek KVídeňského s 20 Husovými spisy (v kap. IV.) se ukázalo, že jsou celkem na 112 místech; četná místa s po- (sa) Thom. F. Simmons a Hen. E. Nolloth v uved. sp. str. XXXV.: »We now come to the Reformation group of Catecheses, of which the most im- portant are the »Explicatio Symboli, Decalogi et Orationis Dominicae of John Huss«, Luther's Catechism, and the »Church Catechism« in the English »Book of Common Prayer«. 70) Výklad: 1. viery str. 1. úvod obsahově týž jako v KVíd., že bez víry nemůže býti nikdo spasen, že nelze uvěřit bez slyšení a bez kazatele, že tak dí sv. Pavel k Žid. 11. Kromě toho, že »bez viery nelze se Bohu líbiti« = totéž v ot. 27. KVíd. — Str. 2.: 12 apošt., 12 článků Vyznání = ot. 8. — Str. 3.: Petr složil 1. čl., Jan 2., Ja- kub 3. atd s výkladem = ot. 8. — Str. 4.: Augustin: »věřiti jest, co nevidíš« = ot. 1. — Str. 4.: Pavel k Žid. 11: »Viera jest založenie věcí nadějných neviděných« = ot. 1. — Str. 6: o víře křesť., zvl.: »Ktož neuvěří, zatracen bude« = ot. 8. — Str. 7: Augustin a Beda: »jiné jest věřiti v buoh neb v boha, jiné věřiti bohu, jiné věřiti boha« s výkl. = ot. 46—50, s podob. výkladem a s pozn.: »Augustinus et Beda concordant«, atd. stránka za stránkou. — 2. »desatera božieho přikázanie«: str. 60: »Protož milovati budeš ze všeho srdce svého« atd., stejně znova na téže str. 60, pak 63: »Milovati budeš pána boha svého ze všeho srdce svého« atd. = ot. 57. — Str. 62: »Bóh jest věc, nad niž lepšie nemóž pomyšlena býti«, »bóh jest najlepšie dobré« (stejně dva- krát na str. 64) = ot. 45. — Str. 64: »Miluj svého bližního«, podobně dvakrát na str. 63 = ot. 68. — Str. 64: »Milovati bližnieho jest, jemu dobře dobré chtieti«, atd. — 3. »na páteř«: Str. 288: »Když sě modlíte, řiekajte: Otče náš« atd., stejně str. 314 a 315 = ot. 24. — Str. 315: »A syn koře sě otci, die: Tatíku neb otčě milý!« = ot. 23, atd. a závěr: str. 330: »Což oči ukazujeta, chléb jest; ale což viera, žádá naučení, chléb jest tělo božie« = ot. 85.—6. 37
(podle mého soudu) totéž hlavně pro děti v KVídeňském, tímže duchem, těmitéž myšlenkami, namnoze doslovnými, v tomže rozvrhu i postupu; při tom ovšem zkráceně, v prostých a stručných otázkách a odpovědích, k snadnému pochopení a naučení se zpaměti. Tento úzký vztah KVídeňského k Husovu Výkladu jest tím přiroze- nější, proto však také pro naši otázku závažnější, poněvadž Výklad jest, jak jsme již upozornili, vlastně také již prací katechetickou, jako hluboké a při tom prosté a přístupné věrouč. poučení pro dospělé i dítky. Podobně soudí také Simmons-Nolloth, kteří řadí Husův Výklad mezi tři nejvýznamnější reformač. díla katechetická.9a) Zjišťuji v KVíd. a ve Výkladu celkem 45 shodných míst, namnoze doslovně,70) k tomu tak, že první část otázek jest pracována podle první části Výkladu, t. j. víry, druhá podle druhé, desatera, třetí podle výkladu páteře. Tato shodnost myšlenek i vnitřního pojetí obou děl ukazuje pod zorným úhlem nahoře naznačeným zajisté předně k autorství Husovu. — 2. Mnohé tyto myšlenky a definice jako v KVíd. nalézáme také v ji- ných spisech Husových, namnoze i doslovně, ovšem porůznu. Hus své these často opakuje, obšírněji nebo stručněji. Pročítáme-li Husovy spisy, vyciťujeme nadto silný osobitý myšlenkový charakter, jako jednotnou tvorbu téže hlavy a téhož srdce. A KVíd. jest organická součást veškerého tohoto výrazného díla, ruku v ruce s Husovým Výkladem. Srovnáním základních myšlenek KVídeňského s 20 Husovými spisy (v kap. IV.) se ukázalo, že jsou celkem na 112 místech; četná místa s po- (sa) Thom. F. Simmons a Hen. E. Nolloth v uved. sp. str. XXXV.: »We now come to the Reformation group of Catecheses, of which the most im- portant are the »Explicatio Symboli, Decalogi et Orationis Dominicae of John Huss«, Luther's Catechism, and the »Church Catechism« in the English »Book of Common Prayer«. 70) Výklad: 1. viery str. 1. úvod obsahově týž jako v KVíd., že bez víry nemůže býti nikdo spasen, že nelze uvěřit bez slyšení a bez kazatele, že tak dí sv. Pavel k Žid. 11. Kromě toho, že »bez viery nelze se Bohu líbiti« = totéž v ot. 27. KVíd. — Str. 2.: 12 apošt., 12 článků Vyznání = ot. 8. — Str. 3.: Petr složil 1. čl., Jan 2., Ja- kub 3. atd s výkladem = ot. 8. — Str. 4.: Augustin: »věřiti jest, co nevidíš« = ot. 1. — Str. 4.: Pavel k Žid. 11: »Viera jest založenie věcí nadějných neviděných« = ot. 1. — Str. 6: o víře křesť., zvl.: »Ktož neuvěří, zatracen bude« = ot. 8. — Str. 7: Augustin a Beda: »jiné jest věřiti v buoh neb v boha, jiné věřiti bohu, jiné věřiti boha« s výkl. = ot. 46—50, s podob. výkladem a s pozn.: »Augustinus et Beda concordant«, atd. stránka za stránkou. — 2. »desatera božieho přikázanie«: str. 60: »Protož milovati budeš ze všeho srdce svého« atd., stejně znova na téže str. 60, pak 63: »Milovati budeš pána boha svého ze všeho srdce svého« atd. = ot. 57. — Str. 62: »Bóh jest věc, nad niž lepšie nemóž pomyšlena býti«, »bóh jest najlepšie dobré« (stejně dva- krát na str. 64) = ot. 45. — Str. 64: »Miluj svého bližního«, podobně dvakrát na str. 63 = ot. 68. — Str. 64: »Milovati bližnieho jest, jemu dobře dobré chtieti«, atd. — 3. »na páteř«: Str. 288: »Když sě modlíte, řiekajte: Otče náš« atd., stejně str. 314 a 315 = ot. 24. — Str. 315: »A syn koře sě otci, die: Tatíku neb otčě milý!« = ot. 23, atd. a závěr: str. 330: »Což oči ukazujeta, chléb jest; ale což viera, žádá naučení, chléb jest tělo božie« = ot. 85.—6. 37
Strana 38
dobností vzdálenější nepočítáme. Tato shodnost byla i Palackému hlavním důvodem k domněnce (byť tato stejná místa našel při svém toliko běžném přehlédnutí jen tři), že KVíd. jest pravděpodobně prací Husovou.1) Ale i Goll72) a zvl. Müller73) konstatují tuto nápadnou shodnost. 3. Také výrazný osobitý styl KVídeňského vede nás k Husovi. Právě ve spisech českých jest Hus nejlépe svůj, vyjadřuje se větami nestroje- nými, prostými a jasnými, v KVíd. obráží se dvojnásob jeho srozumitel- nost a nabádavá vřelost. Čtěme si na př. ot. 14.—17.: »Jaké jsi viery? Dobré viery křesťanské« atd. Palacký uvádí osobitý sloh jako známku Husova autorství KVíd. na prvním místě, jím se prý vyznačuje Husův způsob vyjadřování se mezi spisovateli této doby.74) 4. Jest nepravděpodobné, že by podle Husových spisů, ve stopách jeho myšlenek i osobitého slohu byl složil KVíd. některý pozdější Husův stoupenec. Tuto možnost uvádí proti autorství Husovu Müller,75) v závěru ji však sám oslabuje, když praví, že »veliká příbuznost se spisy Husovými, scházející obrana přijímání pod obojí a vysoké stáří rukopisu ukazují k tomu, že katechismus byl složen v prvních vývojových stadiích husit- ství«. KVíd. jest přímým zpracováním Husova Výkladu, dokončeného v listopadu 1412; KVíd. byl napsán (i podle průkazu Palackého, že v něm chybí obrana pod obojí) s veškerou pravděpodobností před r. 1414. Jest tedy takřka nemožné, aby byl v této době vzal někdo Husovi jeho právě dokončený Výklad přímo od ruky a aby napsal podle něj katechismus, nebo aby snad dokonce Hus sám, nalézající se tehdy ve své nejsilnější literární výkonnosti,76) byl pověřil některého svého stoupence, aby podle 71) Doc. XII—XIII: »Quod autem ad catechismum illum attinet, quamquam ejus auctor non nominatur, equidem tamen non dubito, quin ab ipso M. Joanne Hus sit compositus.« Tuto svou domněnku Pal. zeslabil, když v nápise nad textem KVíd. označuje (Doc. 703): »Catechetica fidei christianae expositio, cujus auctor M. J. Hus esse videtur.« — Tři shodná místa uvádí Pal. z Jádra a Postilly: církev »je sbor všech vyvolených k spasení«, o církvi »zvítězilé, spící, bojující«, bližního milovati jest »bližnímu dobře dobré chtieti«. 72) Goll praví (Athenaeum 1888 str. 219), že se autorství Husovo KVídeňského sice dokázati nedá, »nicméně zdá se, ... že při jeho sepsání užito spisů Husových«. 73) Jos. Müller (str. 86) uvádí citovaná shodná místa Palackého, sám je doplňuje novými všeobecnými poukazy a připojuje: »a skutečně nelze popírati často nápadnou shodnost katechismu zvláště s českými spisy Husovými.« Trvá však přesto (podle Golla) na svých námitkách proti Husovu autorství, již i proto, že nevěnoval právě shodnosti míst plnou pozornost. 74) Palacký (Doc. XII) dovolává se tu i A. V. Šembery; neprávem, poněvadž Š. mluví o Husově Jádru a nikoli o KVíd. jako o »Husově katechismu« (Erb. III. 331). 75) Müller (86) má tu jediný podklad, k tomu toliko všeobecný: »Poněvadž nemáme přímého svědectví o autorství Husově.« 76) V době od 1412—1414 napsal Hus nejvíce spisů, hlavně českých. Viz No votný II., 195 n. 38
dobností vzdálenější nepočítáme. Tato shodnost byla i Palackému hlavním důvodem k domněnce (byť tato stejná místa našel při svém toliko běžném přehlédnutí jen tři), že KVíd. jest pravděpodobně prací Husovou.1) Ale i Goll72) a zvl. Müller73) konstatují tuto nápadnou shodnost. 3. Také výrazný osobitý styl KVídeňského vede nás k Husovi. Právě ve spisech českých jest Hus nejlépe svůj, vyjadřuje se větami nestroje- nými, prostými a jasnými, v KVíd. obráží se dvojnásob jeho srozumitel- nost a nabádavá vřelost. Čtěme si na př. ot. 14.—17.: »Jaké jsi viery? Dobré viery křesťanské« atd. Palacký uvádí osobitý sloh jako známku Husova autorství KVíd. na prvním místě, jím se prý vyznačuje Husův způsob vyjadřování se mezi spisovateli této doby.74) 4. Jest nepravděpodobné, že by podle Husových spisů, ve stopách jeho myšlenek i osobitého slohu byl složil KVíd. některý pozdější Husův stoupenec. Tuto možnost uvádí proti autorství Husovu Müller,75) v závěru ji však sám oslabuje, když praví, že »veliká příbuznost se spisy Husovými, scházející obrana přijímání pod obojí a vysoké stáří rukopisu ukazují k tomu, že katechismus byl složen v prvních vývojových stadiích husit- ství«. KVíd. jest přímým zpracováním Husova Výkladu, dokončeného v listopadu 1412; KVíd. byl napsán (i podle průkazu Palackého, že v něm chybí obrana pod obojí) s veškerou pravděpodobností před r. 1414. Jest tedy takřka nemožné, aby byl v této době vzal někdo Husovi jeho právě dokončený Výklad přímo od ruky a aby napsal podle něj katechismus, nebo aby snad dokonce Hus sám, nalézající se tehdy ve své nejsilnější literární výkonnosti,76) byl pověřil některého svého stoupence, aby podle 71) Doc. XII—XIII: »Quod autem ad catechismum illum attinet, quamquam ejus auctor non nominatur, equidem tamen non dubito, quin ab ipso M. Joanne Hus sit compositus.« Tuto svou domněnku Pal. zeslabil, když v nápise nad textem KVíd. označuje (Doc. 703): »Catechetica fidei christianae expositio, cujus auctor M. J. Hus esse videtur.« — Tři shodná místa uvádí Pal. z Jádra a Postilly: církev »je sbor všech vyvolených k spasení«, o církvi »zvítězilé, spící, bojující«, bližního milovati jest »bližnímu dobře dobré chtieti«. 72) Goll praví (Athenaeum 1888 str. 219), že se autorství Husovo KVídeňského sice dokázati nedá, »nicméně zdá se, ... že při jeho sepsání užito spisů Husových«. 73) Jos. Müller (str. 86) uvádí citovaná shodná místa Palackého, sám je doplňuje novými všeobecnými poukazy a připojuje: »a skutečně nelze popírati často nápadnou shodnost katechismu zvláště s českými spisy Husovými.« Trvá však přesto (podle Golla) na svých námitkách proti Husovu autorství, již i proto, že nevěnoval právě shodnosti míst plnou pozornost. 74) Palacký (Doc. XII) dovolává se tu i A. V. Šembery; neprávem, poněvadž Š. mluví o Husově Jádru a nikoli o KVíd. jako o »Husově katechismu« (Erb. III. 331). 75) Müller (86) má tu jediný podklad, k tomu toliko všeobecný: »Poněvadž nemáme přímého svědectví o autorství Husově.« 76) V době od 1412—1414 napsal Hus nejvíce spisů, hlavně českých. Viz No votný II., 195 n. 38
Strana 39
jeho právě napsaného důležitého Výkladu zpracoval pro dítky katechis- mus, k tomu ne s jistotou, zda výstižně a správně. A dále, že by tento stoupenec byl potom Husa po všech stránkách tak obsahově i stylisticky vystihl a práci tak pozoruhodnou vytvořil, jak se v katechismu skutečně jeví! Vše sice tedy nikoli nemožné, přece však zajisté značně nepravdě- podobné. Naproti tomu zdá se nám zcela přirozený závěr, že Hus po sepsání Výkladu myšlenky a věrouč. články, v nichž právě tak intensivně žil, pře- vedl do formy katechismové, aby tuto základní svou práci učinil přístup- nou i dítkám. Tím přirozenější, ba takřka nutný, když uvážíme, že již Výklad byl vlastně prací katechetickou.76a) 5. Dílo tak významné, ba průkopnické, jako je KVíd., mohl vytvořit toliko muž vynikající. I tato okolnost ukazuje zajisté v prvním období husitství na prvním místě k Husovi. Byl tu i Jakoubek ze Stříbra, Husův oddaný stoupenec. Jeho práce mají však zcela odlišný styl i obsah, ka- techismovými otázkami se nezabývá; zato staví do popředí požadavek přijímání pod obojí, který právě v KVíd. pominut. Je tu v době po »Vý- kladu« škola drážďanská, ať už Petr nebo Mikuláš nebo jejich spolupra- covník M. Petr Payne (Engliš); ta se však základně odlišovala od KVíd. svým věroučným radikalismem, i jazykově. K tomu: 6. KVíd. je předlohou a vzorem všem husit. katechismům, kromě staršího Krakovského. Mohla to být tedy zajisté jedinečná osobnost, Husova, kterou tak bezvýhradně přijali pro svou věroučně důležitou práci katechismovou jak skladatelé táborští, tak zvláště i významný a ori- ginální Mikuláš z Drážďan. 7. Hus je soustavný katechismový myslitel a pracovník. Napsal Jádro, Dvojotázku o přijímání (jak ukazujeme dále), napsal v katechis- movém duchu několik drobných pojednání, Výklad, Menší výklad, Krátký v. víry a j.77) Tím spíše jest tedy Husovou prací také KVíd. Byl prostě ke katechismové tvorbě sklonný a způsobilý. Müller7s) hledá však zde právě důvod proti Husovu autorství KVí- deňského: »poněvadž v Jádře učení křesťanského máme jiný spis od Husa pro lidové vyučování (Volksunterricht) a, jak praví ke konci výslovně, určený pro učení se zpaměti.« — Když Hus napsal katechismus jeden, nemohl již napsat druhý? My jsme názoru právě opačného, a odkazujeme i do historie, že původce jednoho katechismu byl pravidelně (a to zcela logicky) autorem katechismů více, proti čemuž se hlavně staví poznámka 79) Müllerova. Na př. br. Lukáš napsal nejméně čtyři různé katechismy,“ spisů 7a) Srovnej i slova Sedlákova (M. J. Hus 366), že Hus myšlenky svých O víře a o Jádru »uvedl i ve formu katechismu«. 77) Také Novotný (II. 326) upozorňuje na tuto okolnost. 78) Müller, 86. 79) Jak ostatně ukazuje ve svém díle právě i Müller. 39
jeho právě napsaného důležitého Výkladu zpracoval pro dítky katechis- mus, k tomu ne s jistotou, zda výstižně a správně. A dále, že by tento stoupenec byl potom Husa po všech stránkách tak obsahově i stylisticky vystihl a práci tak pozoruhodnou vytvořil, jak se v katechismu skutečně jeví! Vše sice tedy nikoli nemožné, přece však zajisté značně nepravdě- podobné. Naproti tomu zdá se nám zcela přirozený závěr, že Hus po sepsání Výkladu myšlenky a věrouč. články, v nichž právě tak intensivně žil, pře- vedl do formy katechismové, aby tuto základní svou práci učinil přístup- nou i dítkám. Tím přirozenější, ba takřka nutný, když uvážíme, že již Výklad byl vlastně prací katechetickou.76a) 5. Dílo tak významné, ba průkopnické, jako je KVíd., mohl vytvořit toliko muž vynikající. I tato okolnost ukazuje zajisté v prvním období husitství na prvním místě k Husovi. Byl tu i Jakoubek ze Stříbra, Husův oddaný stoupenec. Jeho práce mají však zcela odlišný styl i obsah, ka- techismovými otázkami se nezabývá; zato staví do popředí požadavek přijímání pod obojí, který právě v KVíd. pominut. Je tu v době po »Vý- kladu« škola drážďanská, ať už Petr nebo Mikuláš nebo jejich spolupra- covník M. Petr Payne (Engliš); ta se však základně odlišovala od KVíd. svým věroučným radikalismem, i jazykově. K tomu: 6. KVíd. je předlohou a vzorem všem husit. katechismům, kromě staršího Krakovského. Mohla to být tedy zajisté jedinečná osobnost, Husova, kterou tak bezvýhradně přijali pro svou věroučně důležitou práci katechismovou jak skladatelé táborští, tak zvláště i významný a ori- ginální Mikuláš z Drážďan. 7. Hus je soustavný katechismový myslitel a pracovník. Napsal Jádro, Dvojotázku o přijímání (jak ukazujeme dále), napsal v katechis- movém duchu několik drobných pojednání, Výklad, Menší výklad, Krátký v. víry a j.77) Tím spíše jest tedy Husovou prací také KVíd. Byl prostě ke katechismové tvorbě sklonný a způsobilý. Müller7s) hledá však zde právě důvod proti Husovu autorství KVí- deňského: »poněvadž v Jádře učení křesťanského máme jiný spis od Husa pro lidové vyučování (Volksunterricht) a, jak praví ke konci výslovně, určený pro učení se zpaměti.« — Když Hus napsal katechismus jeden, nemohl již napsat druhý? My jsme názoru právě opačného, a odkazujeme i do historie, že původce jednoho katechismu byl pravidelně (a to zcela logicky) autorem katechismů více, proti čemuž se hlavně staví poznámka 79) Müllerova. Na př. br. Lukáš napsal nejméně čtyři různé katechismy,“ spisů 7a) Srovnej i slova Sedlákova (M. J. Hus 366), že Hus myšlenky svých O víře a o Jádru »uvedl i ve formu katechismu«. 77) Také Novotný (II. 326) upozorňuje na tuto okolnost. 78) Müller, 86. 79) Jak ostatně ukazuje ve svém díle právě i Müller. 39
Strana 40
kromě několikerého zpracování Otázek dětinských. Podobně Luther, Mi- kuláš z Drážďan, Petr Canisius a j. 8. Autorem Jádra je nesporně Hus, Jádro je podle našeho (dalšího) určení doplňkem KVídeňského a podle něho ve své první části pracováno. To znamená, že kdyby tvůrcem KVídeňského Hus nebyl, byl by své Jádro navazoval na práci cizí a doplňoval ji, což je nemyslitelné tím více, poně- vadž v tom případě byl by své jediné katechismové Jádro napsal zajisté, jako je KVíd., v otázkách a odpovědích. Dále, KVíd. i Jádro jsou pracovány podle Husova Výkladu (jak ukazujeme dále), ale tak, že Jádro se připíná až k další části Výkladu (od kap. 30.) a téměř vše rozvádí, co bylo v KVíd. pověděno podle této části Výkladu toliko stručně. To znamená, že autor Jádra Hus znal zřejmě KVídeňský, a znamená dále, že Hus byl tohoto katechismového zpraco- vání svého Výkladu zajisté i autorem, když učinil toto zpracování pak r. 1414 východiskem při nové další katech. úpravě svého Výkladu v Jádru. Mezi těmito třemi spisy jest tak úzký vztah pracovní, myšlenkový i ča- sový, že cizí spolupráce jest zde takřka vyloučena. — 9. Poznámky a zvláště obsáhlou poznámku závěrečnou v KVíd. při- psal týmž písmem opisovatel katechismu, blízký stoupenec a součas- ník Husův. Tento poznámkář přidržuje se ve všech svých poznámkách myšlenek a pramenů Husových. To nasvědčuje, že poznámkář si byl patrně vědom, že autorem KVídeňského je Hus a že KVíd. nutno vysvět- lovat právě Husem samým. A ještě něco nám tu glosař znamená: kdybychom nechtěli připustit Husa jako autora KVídeňského, musíme přijmout důsledek, že v tomto kratičkém závěrečném období Husově byli dokonce tři čeští husit. pracov- níci katechismoví, tvůrce KVídeňského, Hus jako autor Jádra a opisovatel poznámkář KVídeňského. To je tedy jistě ještě nepravděpodobnější. — 10. Zmíněná Dvojotázka o přijímání, která podle Pavla Bydžovské- ho80) jest Husova (jak ukazujeme dále), shoduje se myšlenkově zcela s otázkou 73. KVídeňského a podle našeho soudu z této otázky vznikla. Obě práce jsou v otázkách a odpovědích, podobně stylisovaných, jsou prosté, stručné, snadné k naučení se. Tato shodnost obsahem i formou ukazuje také k Husovu autorství prací obou. 11. V KVídeňském jest nejšíře uplatněna část první Výkladu, tedy »Výklad viery«. Ta jest z Husova Výkladu nejpůvodnější; pro druhou a třetí část přejal Hus dosti z Wyclifa.81) I tato okolnost ukazuje k autor- ství KVídeňského Husovu, když svou nejvlastnější a nejvýraznější část Výkladu učinil základem KVídeňského; ukazuje tím více, že o odvislosti části 2. a 3. od Wyclifa nemohl kromě Husa tehdy nikdo vědět. 80) Pavel Bydžovský, Tato kniha toto Trý ukazuje, Strah. knih. A OXV. 10, fol. D III. 81) Viz na př. J. Sedlák, Studie a texty I., 170—247, II., 415—428; Josef Vodehnal, K pramenům a složení Husova čes. Výkl. víry, ČČM, 1916; a j. 40
kromě několikerého zpracování Otázek dětinských. Podobně Luther, Mi- kuláš z Drážďan, Petr Canisius a j. 8. Autorem Jádra je nesporně Hus, Jádro je podle našeho (dalšího) určení doplňkem KVídeňského a podle něho ve své první části pracováno. To znamená, že kdyby tvůrcem KVídeňského Hus nebyl, byl by své Jádro navazoval na práci cizí a doplňoval ji, což je nemyslitelné tím více, poně- vadž v tom případě byl by své jediné katechismové Jádro napsal zajisté, jako je KVíd., v otázkách a odpovědích. Dále, KVíd. i Jádro jsou pracovány podle Husova Výkladu (jak ukazujeme dále), ale tak, že Jádro se připíná až k další části Výkladu (od kap. 30.) a téměř vše rozvádí, co bylo v KVíd. pověděno podle této části Výkladu toliko stručně. To znamená, že autor Jádra Hus znal zřejmě KVídeňský, a znamená dále, že Hus byl tohoto katechismového zpraco- vání svého Výkladu zajisté i autorem, když učinil toto zpracování pak r. 1414 východiskem při nové další katech. úpravě svého Výkladu v Jádru. Mezi těmito třemi spisy jest tak úzký vztah pracovní, myšlenkový i ča- sový, že cizí spolupráce jest zde takřka vyloučena. — 9. Poznámky a zvláště obsáhlou poznámku závěrečnou v KVíd. při- psal týmž písmem opisovatel katechismu, blízký stoupenec a součas- ník Husův. Tento poznámkář přidržuje se ve všech svých poznámkách myšlenek a pramenů Husových. To nasvědčuje, že poznámkář si byl patrně vědom, že autorem KVídeňského je Hus a že KVíd. nutno vysvět- lovat právě Husem samým. A ještě něco nám tu glosař znamená: kdybychom nechtěli připustit Husa jako autora KVídeňského, musíme přijmout důsledek, že v tomto kratičkém závěrečném období Husově byli dokonce tři čeští husit. pracov- níci katechismoví, tvůrce KVídeňského, Hus jako autor Jádra a opisovatel poznámkář KVídeňského. To je tedy jistě ještě nepravděpodobnější. — 10. Zmíněná Dvojotázka o přijímání, která podle Pavla Bydžovské- ho80) jest Husova (jak ukazujeme dále), shoduje se myšlenkově zcela s otázkou 73. KVídeňského a podle našeho soudu z této otázky vznikla. Obě práce jsou v otázkách a odpovědích, podobně stylisovaných, jsou prosté, stručné, snadné k naučení se. Tato shodnost obsahem i formou ukazuje také k Husovu autorství prací obou. 11. V KVídeňském jest nejšíře uplatněna část první Výkladu, tedy »Výklad viery«. Ta jest z Husova Výkladu nejpůvodnější; pro druhou a třetí část přejal Hus dosti z Wyclifa.81) I tato okolnost ukazuje k autor- ství KVídeňského Husovu, když svou nejvlastnější a nejvýraznější část Výkladu učinil základem KVídeňského; ukazuje tím více, že o odvislosti části 2. a 3. od Wyclifa nemohl kromě Husa tehdy nikdo vědět. 80) Pavel Bydžovský, Tato kniha toto Trý ukazuje, Strah. knih. A OXV. 10, fol. D III. 81) Viz na př. J. Sedlák, Studie a texty I., 170—247, II., 415—428; Josef Vodehnal, K pramenům a složení Husova čes. Výkl. víry, ČČM, 1916; a j. 40
Strana 41
12. KVíd. je psán česky. Hus ve svém vrcholném období za po- bytu na venkově píše téměř výhradně česky,82) má s přibývajícími tísni- vými událostmi víc a víc na mysli nejširší vrstvy národa a svých stou- penců a chce zvláště, aby tyto české spisy byly částečnou náhradou za nedobrovolně přerušená kázání v Betlémě.83) Tím spíše tedy předpokládáme, že Hus podává v rouše českém svůj katechismus, který je určen českým dítkám. Stejně česky píše své ka- techismové Jádro, Dvojotázku o přijímání i jiné katechetické práce (na př. Krátký výklad). 13. Také doba původu KVídeňského svědčí pro Husovo autorství. Jest to předně důvod Palackého,84) že totiž KVíd. se nezmiňuje o po- žívání pod obojí a že tudíž jeho vznik spadá do doby před rozvířením této otázky, tedy před r. 1414. To znamená do doby života a práce Husovy. A máme tu důvod ještě závažnější: Tractatus de fide catholica napsal Mik. z Drážďan v letech před svou smrtí, asi 1415—17, jest pra- cován (jak jsme uvedli) přímo podle vídeň. exempláře KVídeňského i s poznámkami. KVíd. byl tudíž napsán před r. 1415 nebo nejpozději v tomto roce, text pak původní (když i připsání poznámek muselo mít časový odstup) 2 až 3 roky dříve, tedy za života Husova. 14. Také rukopisný svazek víd. 4557 podporuje průkazy o Husovu autorství KVídeňského, poněvadž není v něm KVíd. ojedinělý, nýbrž spolu s mnohými spisy Husovými. Jest jich včetně s listy na 32. Tyto spisy a listy jsou zde zařaděny na 258 foliích porůznu. Náš katechismus jest právě blíže skupiny několika Husových věcí: katechismus fol. 211 až 215, Jádro 225—227, Mravní průpov. 228a, Otázka 228b. Nadto jest tu významná shodnost v umístění těchto rukopisů v přísl. složkách: KVíd. je na počátku složky čtvrté od konce (fol. 211a—222b), Jádro a s ním oba rkpsy. Husových prací ve složce následující fol. 223a—238b na místě druhém. Všímneme-li si však blíže, vidíme, že v této druhé složce o 16 listech jsou sešity složky dvě samostatné8a) (asi proto, že vrchní složka má toliko 4 listy) a že složka vnitřní hlavní (o normál. 12 listech) začíná právě Jádrem, podobně jako slož. předcházející KVídeňským, že tedy obě tyto složky náležely k sobě. Všecky tyto 4 rukopisy (KVíd., Jád., Průp., Ot.) jsou od téhož opisovatele, mají totéž písmo (zcela odlišné od ostat. 82) Píše na př. »De ecclesia« r. 1413 na Kozím hr. latinsky, poněvadž spis jest určen učeným a círk. vůdcům i mimočeským. Viz V. Novotný II., 296 n. 83) Na prvním místě jest to ovšem »Postilla«, s ní však ostatní spisy české. 84) Docum. XIII. 8ta) V. Novotný v uved. sp. str. XXXI nepovšimnul si této význačné okol- nosti; počítá složky ke konci: + 12 +16 12 +8. Připojuji, že vnitřní samostat. složka počíná na fol. 225a Jádrem a končí na fol. 236b notovanou písní, již písmem jiným. (Za Otázkou od fol. 229a ještě tímže písmem: »Božie slova jsú jako kladivo« atd., asi také z Husa.) 41
12. KVíd. je psán česky. Hus ve svém vrcholném období za po- bytu na venkově píše téměř výhradně česky,82) má s přibývajícími tísni- vými událostmi víc a víc na mysli nejširší vrstvy národa a svých stou- penců a chce zvláště, aby tyto české spisy byly částečnou náhradou za nedobrovolně přerušená kázání v Betlémě.83) Tím spíše tedy předpokládáme, že Hus podává v rouše českém svůj katechismus, který je určen českým dítkám. Stejně česky píše své ka- techismové Jádro, Dvojotázku o přijímání i jiné katechetické práce (na př. Krátký výklad). 13. Také doba původu KVídeňského svědčí pro Husovo autorství. Jest to předně důvod Palackého,84) že totiž KVíd. se nezmiňuje o po- žívání pod obojí a že tudíž jeho vznik spadá do doby před rozvířením této otázky, tedy před r. 1414. To znamená do doby života a práce Husovy. A máme tu důvod ještě závažnější: Tractatus de fide catholica napsal Mik. z Drážďan v letech před svou smrtí, asi 1415—17, jest pra- cován (jak jsme uvedli) přímo podle vídeň. exempláře KVídeňského i s poznámkami. KVíd. byl tudíž napsán před r. 1415 nebo nejpozději v tomto roce, text pak původní (když i připsání poznámek muselo mít časový odstup) 2 až 3 roky dříve, tedy za života Husova. 14. Také rukopisný svazek víd. 4557 podporuje průkazy o Husovu autorství KVídeňského, poněvadž není v něm KVíd. ojedinělý, nýbrž spolu s mnohými spisy Husovými. Jest jich včetně s listy na 32. Tyto spisy a listy jsou zde zařaděny na 258 foliích porůznu. Náš katechismus jest právě blíže skupiny několika Husových věcí: katechismus fol. 211 až 215, Jádro 225—227, Mravní průpov. 228a, Otázka 228b. Nadto jest tu významná shodnost v umístění těchto rukopisů v přísl. složkách: KVíd. je na počátku složky čtvrté od konce (fol. 211a—222b), Jádro a s ním oba rkpsy. Husových prací ve složce následující fol. 223a—238b na místě druhém. Všímneme-li si však blíže, vidíme, že v této druhé složce o 16 listech jsou sešity složky dvě samostatné8a) (asi proto, že vrchní složka má toliko 4 listy) a že složka vnitřní hlavní (o normál. 12 listech) začíná právě Jádrem, podobně jako slož. předcházející KVídeňským, že tedy obě tyto složky náležely k sobě. Všecky tyto 4 rukopisy (KVíd., Jád., Průp., Ot.) jsou od téhož opisovatele, mají totéž písmo (zcela odlišné od ostat. 82) Píše na př. »De ecclesia« r. 1413 na Kozím hr. latinsky, poněvadž spis jest určen učeným a círk. vůdcům i mimočeským. Viz V. Novotný II., 296 n. 83) Na prvním místě jest to ovšem »Postilla«, s ní však ostatní spisy české. 84) Docum. XIII. 8ta) V. Novotný v uved. sp. str. XXXI nepovšimnul si této význačné okol- nosti; počítá složky ke konci: + 12 +16 12 +8. Připojuji, že vnitřní samostat. složka počíná na fol. 225a Jádrem a končí na fol. 236b notovanou písní, již písmem jiným. (Za Otázkou od fol. 229a ještě tímže písmem: »Božie slova jsú jako kladivo« atd., asi také z Husa.) 41
Strana 42
ve svazku), úhledné, pravidelné, červeně zdobené. Můžeme se tudíž prá- vem domnívati, že opisovatel zařadil tyto spisy i s KVíd. do složek takto shodně za sebou jako práce všecky Husovy. — 15. Dále důležitý doklad přímý. Nacházíme jej v seznamu Huso- vých spisů z XVI. stol.:85) »V první polovici věku XVI. zaznamenal ně- kdo v jednom rukopise Českého Musea, že spisy následující pocházejí z péra Husova, s doložením: »To, o čem vědomosť, a co před rukama.« A v tomto seznamu jest uveden na 4. místě spis: »O víře a jejích člán- cích, a o stránkách církve svaté.« K tomu počátek tohoto spisu: »Poně- vadž, jakož dí apoštol k židuom...« Dalšího textu nemáme, poněvadž spis jest ztracen.86) Přihlédneme-li předně k názvu spisu, shledáváme, že přiléhá sku- tečně k obsahu KVídeňského, který pojednává nejprve o víře a jejích článcích, pak o třech stránkách církve svaté, a to v témže pořadí. Ještě příznačnější jest však shodnost obou počátků. KVíd. začíná: »Že bez viery žádný nemóž spasen býti, jakož die S. Pavel k Židóm...« Shodují se tedy: »Poněvadž« — »Že«, a zvláště: »jakož dí apoštol k židuom« — »jakož die S. Pavel k Židóm«. Z této význačné shody obou textů můžeme uzavírati zajisté se znač- nou pravděpodobností, že v starém seznamu Husových spisů jest sku- tečně míněn KVídeňský nebo snad (podle částečné odlišnosti počátku) jeho nové zpracování, tedy rovněž označený katechismus Husův. Na tuto shodnost upozornil prvně V. Flajšhans,87) s tímto zá- věrem o KVídeňském: »jest tedy původství Husovo, mimo shody P. vy- tčené, dosvědčeno ještě starým seznamem.« — Tato důležitá myšlenka má však v podání Flajšhansově dva nedostatky. Již Novotný88) ukazuje, jak tu Fl. nadsazuje, když mluví tak určitě o obsahu spisu přece ztra- ceného; sám však připouští netoliko velkou podobnost obou incipitů, nýbrž zvláště, že »starý seznam mohl... Katechismus míti na mysli.« Nedostatek druhý vyplývá z původního omylu, že Fl. nemá zde na mysli vůbec KVíd., nýbrž Jádro, a proto ovšem vytýká (neprávem) Erbenovi a E9 Jirečkovi, že považují spisek za ztracený a liší jej od KVíd.“) 85) Erben III., 318. 86) Erben III., 344. 87) Flajšhans, Lit. čin. 40: »E. opět s Jk. Rk. I., 281 líšili od tohoto dílka spis, uváděný v „starém seznamu" takto: »O víře a její článcích a o stránkách církve svaté: Poněvadž, jakož dí apoštol k židóm«, pokládajíce jej za ztracený, opět ne- právem; inc. poněkud změněné, jest u obou totožné a taktéž obsah.« 88) V. Novotný v uved. sp. 472, kde zdůrazňuje, že »seznamu ze 16. stol. jest nutno užívati opatrně a nesmí býti prohlašován za zcela bezpečný«. Proti tomu upozorňuji, že tu jakási bezpečnost jest, když při seznamu výslovně připsáno: »To, o čem vědomost a co jest před rukama.« 89) Erben nemluví o KVíd., poněvadž jej neznal (jeho III. díl vyšel 1868, Palackého Doc. s objeveným KVíd. 1869), Fl. zaměňuje tedy u Erbena zase Jádro s KVíd. Totéž vytýká Fl. Jirečkovi, ale ani jemu nikoli právem plným, poně- 42
ve svazku), úhledné, pravidelné, červeně zdobené. Můžeme se tudíž prá- vem domnívati, že opisovatel zařadil tyto spisy i s KVíd. do složek takto shodně za sebou jako práce všecky Husovy. — 15. Dále důležitý doklad přímý. Nacházíme jej v seznamu Huso- vých spisů z XVI. stol.:85) »V první polovici věku XVI. zaznamenal ně- kdo v jednom rukopise Českého Musea, že spisy následující pocházejí z péra Husova, s doložením: »To, o čem vědomosť, a co před rukama.« A v tomto seznamu jest uveden na 4. místě spis: »O víře a jejích člán- cích, a o stránkách církve svaté.« K tomu počátek tohoto spisu: »Poně- vadž, jakož dí apoštol k židuom...« Dalšího textu nemáme, poněvadž spis jest ztracen.86) Přihlédneme-li předně k názvu spisu, shledáváme, že přiléhá sku- tečně k obsahu KVídeňského, který pojednává nejprve o víře a jejích článcích, pak o třech stránkách církve svaté, a to v témže pořadí. Ještě příznačnější jest však shodnost obou počátků. KVíd. začíná: »Že bez viery žádný nemóž spasen býti, jakož die S. Pavel k Židóm...« Shodují se tedy: »Poněvadž« — »Že«, a zvláště: »jakož dí apoštol k židuom« — »jakož die S. Pavel k Židóm«. Z této význačné shody obou textů můžeme uzavírati zajisté se znač- nou pravděpodobností, že v starém seznamu Husových spisů jest sku- tečně míněn KVídeňský nebo snad (podle částečné odlišnosti počátku) jeho nové zpracování, tedy rovněž označený katechismus Husův. Na tuto shodnost upozornil prvně V. Flajšhans,87) s tímto zá- věrem o KVídeňském: »jest tedy původství Husovo, mimo shody P. vy- tčené, dosvědčeno ještě starým seznamem.« — Tato důležitá myšlenka má však v podání Flajšhansově dva nedostatky. Již Novotný88) ukazuje, jak tu Fl. nadsazuje, když mluví tak určitě o obsahu spisu přece ztra- ceného; sám však připouští netoliko velkou podobnost obou incipitů, nýbrž zvláště, že »starý seznam mohl... Katechismus míti na mysli.« Nedostatek druhý vyplývá z původního omylu, že Fl. nemá zde na mysli vůbec KVíd., nýbrž Jádro, a proto ovšem vytýká (neprávem) Erbenovi a E9 Jirečkovi, že považují spisek za ztracený a liší jej od KVíd.“) 85) Erben III., 318. 86) Erben III., 344. 87) Flajšhans, Lit. čin. 40: »E. opět s Jk. Rk. I., 281 líšili od tohoto dílka spis, uváděný v „starém seznamu" takto: »O víře a její článcích a o stránkách církve svaté: Poněvadž, jakož dí apoštol k židóm«, pokládajíce jej za ztracený, opět ne- právem; inc. poněkud změněné, jest u obou totožné a taktéž obsah.« 88) V. Novotný v uved. sp. 472, kde zdůrazňuje, že »seznamu ze 16. stol. jest nutno užívati opatrně a nesmí býti prohlašován za zcela bezpečný«. Proti tomu upozorňuji, že tu jakási bezpečnost jest, když při seznamu výslovně připsáno: »To, o čem vědomost a co jest před rukama.« 89) Erben nemluví o KVíd., poněvadž jej neznal (jeho III. díl vyšel 1868, Palackého Doc. s objeveným KVíd. 1869), Fl. zaměňuje tedy u Erbena zase Jádro s KVíd. Totéž vytýká Fl. Jirečkovi, ale ani jemu nikoli právem plným, poně- 42
Strana 43
V řadě našich průkazů o Husově autorství KVídeňského nabývá zajisté domněnka, že v starém seznamu Husových spisů jest míněn KVíd. (nebo spíše jeho jiné zpracování), v našem pojetí značné oprávněnosti a zesiluje důvody pro autorství Husovo. 16. Konečně soudím, že naše průkazy o Husově autorství neosla- buje nijak okolnost, že v KVíd. se mluví v ot. 72., 78., 81. o přijímání a o svátosti těla božího a krve boží, kdežto Hus (za něhož otázka při- jímání pod obojí nebyla ještě v popředí, zvl. před jeho odchodem do Kostnice) uvádí prý vždy toliko přijímání těla božího. Tuto pochybnost chceme rozptýlit těmito důvody: 1. Víme, že ruko- pis KVídeňského 4557 jest opis Husova originálu, asi z r. 1413—1415; v této již rozvířené době přijímání pod obojí druhou podstatu, krev boží, připojil pravděpodobně opisovatel sám. Podobná úprava opisovatelů ne- byl zjev řídký, uvidíme na př., jak v Dvojotázce o přijímání netoliko v různých přepisech, nýbrž i v témže opise se uvádí zcela libovolně jed- nou i krev boží, po druhé toliko tělo boží. — 2. Ba ukazuje nám totéž sám text KVídeňského: ot. 73., tedy nejdůležitější otázka o přijímání v KVíd., mluví právě toliko o přijímání těla božího. Což znamená ne- toliko, že se různé uvádění dálo zcela podle vůle opisovatelovy, nýbrž že v ot. hlavní chtěl patrně zachovati znění originálu, t. j. Husova.9) 3. Leč i Hus sám, a to již před r. 1414, jmenuje při otázce přijímání tělo boží i krev boží. Tak na př. ve věroučně směrodatném Výkladu,31 na více místech v De corpore Christi'2) a ovšem také ve svém spisku z posledních (z března 1415) žalářníků Robertovi v Kostnici.93) Tedy námitka4) proti Husovu autorství KVídeňského, vyvozovaná z otázek o přijímání také krve boží, jest zajisté bezdůvodná. vadž Jireček KVíd. a označení spisku ve starém seznamu znal, jejich vzájemného vztahu sice nepostřehl a proto každý tento spis uvedl ve svém výčtu zvláště (I., 281), přes to však mohl uvedený spisek řaditi správně mezi »spisy ztracené«, poněvadž tento pozměněný text jest skutečně (pro nás posud) ztracen. 90) Jak nestejně se uváděly svátosti, vidíme na př. i na kritickém KRoudnic- kém, kde v prvním zpracování svátosti vůbec vypuštěny, ačkoliv v předloze (KVíd.) jsou. 91) Erben I., 332: »... neboť jeho tělo jeisti a krev jeho píti jest jeho milo- vati, umučenie pamatovati.« 92) Str. 13: »Videtur panis et calix, quod et oculi renuncciant: quod autem fides postulat instruenda, panis est corpus Christi, calix est sangwis.« Str. 25: »Jam quinto de manducacione corporis et biblicione sangwinis Jesu Christi Domini est dicen- dum«, a pak následuje o obojím požívání výklad. 93) Sebr. spisy V., str. 228 n., spisek »O svátosti těla a krve Páně«, v němž se Hus obírá v celém textu obojí podstatou a jejím přijímáním. 94) Také Müller (Katech. 86.) namítá, že prý »Husovi byla ještě vzdá- lena polemika proti kultu mariánskému«, jak se jeví v ot. 60.—66. Vidíme však, že toto stanovisko jest Husovo: čteme přímo v předloze KVídeňského, ve Výkladu str. 7: »Dále věz, že nemáš věřiti... ani v Pannu Marii...« Ve spise »O vieře« 294: »... nemáme věřiti v matku božie...« — »O šesti bludích« (214) ještě rozhodněji: »Druhý blud jest o věření tento: že velé kněžie věřiti v pannu Marii...« 43
V řadě našich průkazů o Husově autorství KVídeňského nabývá zajisté domněnka, že v starém seznamu Husových spisů jest míněn KVíd. (nebo spíše jeho jiné zpracování), v našem pojetí značné oprávněnosti a zesiluje důvody pro autorství Husovo. 16. Konečně soudím, že naše průkazy o Husově autorství neosla- buje nijak okolnost, že v KVíd. se mluví v ot. 72., 78., 81. o přijímání a o svátosti těla božího a krve boží, kdežto Hus (za něhož otázka při- jímání pod obojí nebyla ještě v popředí, zvl. před jeho odchodem do Kostnice) uvádí prý vždy toliko přijímání těla božího. Tuto pochybnost chceme rozptýlit těmito důvody: 1. Víme, že ruko- pis KVídeňského 4557 jest opis Husova originálu, asi z r. 1413—1415; v této již rozvířené době přijímání pod obojí druhou podstatu, krev boží, připojil pravděpodobně opisovatel sám. Podobná úprava opisovatelů ne- byl zjev řídký, uvidíme na př., jak v Dvojotázce o přijímání netoliko v různých přepisech, nýbrž i v témže opise se uvádí zcela libovolně jed- nou i krev boží, po druhé toliko tělo boží. — 2. Ba ukazuje nám totéž sám text KVídeňského: ot. 73., tedy nejdůležitější otázka o přijímání v KVíd., mluví právě toliko o přijímání těla božího. Což znamená ne- toliko, že se různé uvádění dálo zcela podle vůle opisovatelovy, nýbrž že v ot. hlavní chtěl patrně zachovati znění originálu, t. j. Husova.9) 3. Leč i Hus sám, a to již před r. 1414, jmenuje při otázce přijímání tělo boží i krev boží. Tak na př. ve věroučně směrodatném Výkladu,31 na více místech v De corpore Christi'2) a ovšem také ve svém spisku z posledních (z března 1415) žalářníků Robertovi v Kostnici.93) Tedy námitka4) proti Husovu autorství KVídeňského, vyvozovaná z otázek o přijímání také krve boží, jest zajisté bezdůvodná. vadž Jireček KVíd. a označení spisku ve starém seznamu znal, jejich vzájemného vztahu sice nepostřehl a proto každý tento spis uvedl ve svém výčtu zvláště (I., 281), přes to však mohl uvedený spisek řaditi správně mezi »spisy ztracené«, poněvadž tento pozměněný text jest skutečně (pro nás posud) ztracen. 90) Jak nestejně se uváděly svátosti, vidíme na př. i na kritickém KRoudnic- kém, kde v prvním zpracování svátosti vůbec vypuštěny, ačkoliv v předloze (KVíd.) jsou. 91) Erben I., 332: »... neboť jeho tělo jeisti a krev jeho píti jest jeho milo- vati, umučenie pamatovati.« 92) Str. 13: »Videtur panis et calix, quod et oculi renuncciant: quod autem fides postulat instruenda, panis est corpus Christi, calix est sangwis.« Str. 25: »Jam quinto de manducacione corporis et biblicione sangwinis Jesu Christi Domini est dicen- dum«, a pak následuje o obojím požívání výklad. 93) Sebr. spisy V., str. 228 n., spisek »O svátosti těla a krve Páně«, v němž se Hus obírá v celém textu obojí podstatou a jejím přijímáním. 94) Také Müller (Katech. 86.) namítá, že prý »Husovi byla ještě vzdá- lena polemika proti kultu mariánskému«, jak se jeví v ot. 60.—66. Vidíme však, že toto stanovisko jest Husovo: čteme přímo v předloze KVídeňského, ve Výkladu str. 7: »Dále věz, že nemáš věřiti... ani v Pannu Marii...« Ve spise »O vieře« 294: »... nemáme věřiti v matku božie...« — »O šesti bludích« (214) ještě rozhodněji: »Druhý blud jest o věření tento: že velé kněžie věřiti v pannu Marii...« 43
Strana 44
B. KRITIKA VNĚJŠÍ. 17. Záznam utraquist. kněze Pavla Bydžovského — to jest náš prů- kaz zde hlavní, tím závažnější, že je z doby husitské a uvádí nás vy- sloveně k Husovi.35) Nadto pak tento doklad objasňuje otázku autorství netoliko KVídeňského, nýbrž také tří katechismových prací jiných, které souvisí organicky s KVídeňským. Důkaz provádíme tudíž společně. Tento záznam P. Bydžovského jest v jeho spisku »Tato kniha toto trý ukazuje«, ) z r. 1540: »Mistr Jan Hus v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí, v več by věřilo, votázku čině dí: Proč chceš přijímati tělo Boží? — Rci: Proto, abych více pamatoval umučení Boží a jeho vzkříšení a na nebe vstoupení a na odpuštění všem mým hříchóm, a abych skrze to dosáhl většího náboženství a hříchu se tím pilněji varoval. Co přijímáš, když tělo Boží přijímáš? — Rci: Přijímám pána Boha spasitele mýho, a pravého člo- věka vykupitele mýho, a tak Trojici svatau. — To Mistr Jan Hus praví.« A) Jest autorem této dvojotázky bezpečně Hus? Svědectví Bydžovského považuji tu za spolehlivé. Bydž. je Husův oddaný ctitel, významný literárně, zabýval se hojně vydáváním a opiso- váním starších spisů, hlavně Husových, ve svých pracích pojednává téměř výhradně o otázce přijímání,?7) která jest právě obsahem našeho textu, a zná tedy zajisté tuto otázku i tehdejší literaturu o ní. Nad jiné jest pak důležité, že Bydž. necituje Husa, Matěje z Janova, Jakoubka, Ro- kycanu a řadu jiných snad zpaměti, nýbrž vypisuje zřejmě přímo z je- jich knih, neboť uvádí citáty pravidelně slovy: »napsal a pověděl«, a jak jsem zvláště na uvedených místech z Husa zjistil srovnáním, Bydž. vy- pisuje doslovně.?8) Z toho je patrné, že Bydž. Husovy spisy — a ovšem 95) Tento průkaz jsem vypsal podrobně ve spisku »Hus autorem základního katechismu husitského«, 1932; uvedeme zde tedy stručně. 36) Strahov. knih., sign. A OXV. 10, fol. D III. 97) O Pavlu Bydžovském viz J. Jungmann, Historie lit. čes., 539, a zvl. Jos. Jireček, Rukověť I., 113—117, kdež mimo jiné praví, že »Spisové kn. Pavlovi všecky bezmála obírají se otázkami o svátosti oltářní«. — Ant. Rezek píše o účasti P. Bydžovského na spise biskupa vídeň. Jana Fabera proti utraquistům a o pohnutých osudech tohoto nevšedního muže, ale »poněkud povahy nepokojné a svárlivé«. (Zprávy Čes. spol. nauk 1882, str. 403—4.) Rezek se opírá hlavně o Bo- rového Akta konsistoře I., 124. — Čeň. Zíbrt, Bibliografie české hist. III., 220. 98) V uvedeném spisku strahovském píše Bydž. obsáhlé citáty o přijímání z Matěje z Janova, z Příbrama, z Lupáče, z Jakoubka, z Rokycany, Luthera, Melanch- tona, Erazima, ze svatých otců; Husem pak proplétá celý spisek: jeho písněmi k při- jímání (Jezu Kriste, štědrý kněže, Ó spasitelné lékařství, Svatě svatá krvi předrahá), uvádí 7 jeho modliteb (začátky), vzpomíná na 3 místech Husových výroků o těle Božím. Tedy znalost věci. — Abychom však mohli posouditi správnost Bydžovského citací z Husa, nahlédneme do souběžného spisku Pavla Bydžovského, z r. 1538: »Tyto 44
B. KRITIKA VNĚJŠÍ. 17. Záznam utraquist. kněze Pavla Bydžovského — to jest náš prů- kaz zde hlavní, tím závažnější, že je z doby husitské a uvádí nás vy- sloveně k Husovi.35) Nadto pak tento doklad objasňuje otázku autorství netoliko KVídeňského, nýbrž také tří katechismových prací jiných, které souvisí organicky s KVídeňským. Důkaz provádíme tudíž společně. Tento záznam P. Bydžovského jest v jeho spisku »Tato kniha toto trý ukazuje«, ) z r. 1540: »Mistr Jan Hus v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí, v več by věřilo, votázku čině dí: Proč chceš přijímati tělo Boží? — Rci: Proto, abych více pamatoval umučení Boží a jeho vzkříšení a na nebe vstoupení a na odpuštění všem mým hříchóm, a abych skrze to dosáhl většího náboženství a hříchu se tím pilněji varoval. Co přijímáš, když tělo Boží přijímáš? — Rci: Přijímám pána Boha spasitele mýho, a pravého člo- věka vykupitele mýho, a tak Trojici svatau. — To Mistr Jan Hus praví.« A) Jest autorem této dvojotázky bezpečně Hus? Svědectví Bydžovského považuji tu za spolehlivé. Bydž. je Husův oddaný ctitel, významný literárně, zabýval se hojně vydáváním a opiso- váním starších spisů, hlavně Husových, ve svých pracích pojednává téměř výhradně o otázce přijímání,?7) která jest právě obsahem našeho textu, a zná tedy zajisté tuto otázku i tehdejší literaturu o ní. Nad jiné jest pak důležité, že Bydž. necituje Husa, Matěje z Janova, Jakoubka, Ro- kycanu a řadu jiných snad zpaměti, nýbrž vypisuje zřejmě přímo z je- jich knih, neboť uvádí citáty pravidelně slovy: »napsal a pověděl«, a jak jsem zvláště na uvedených místech z Husa zjistil srovnáním, Bydž. vy- pisuje doslovně.?8) Z toho je patrné, že Bydž. Husovy spisy — a ovšem 95) Tento průkaz jsem vypsal podrobně ve spisku »Hus autorem základního katechismu husitského«, 1932; uvedeme zde tedy stručně. 36) Strahov. knih., sign. A OXV. 10, fol. D III. 97) O Pavlu Bydžovském viz J. Jungmann, Historie lit. čes., 539, a zvl. Jos. Jireček, Rukověť I., 113—117, kdež mimo jiné praví, že »Spisové kn. Pavlovi všecky bezmála obírají se otázkami o svátosti oltářní«. — Ant. Rezek píše o účasti P. Bydžovského na spise biskupa vídeň. Jana Fabera proti utraquistům a o pohnutých osudech tohoto nevšedního muže, ale »poněkud povahy nepokojné a svárlivé«. (Zprávy Čes. spol. nauk 1882, str. 403—4.) Rezek se opírá hlavně o Bo- rového Akta konsistoře I., 124. — Čeň. Zíbrt, Bibliografie české hist. III., 220. 98) V uvedeném spisku strahovském píše Bydž. obsáhlé citáty o přijímání z Matěje z Janova, z Příbrama, z Lupáče, z Jakoubka, z Rokycany, Luthera, Melanch- tona, Erazima, ze svatých otců; Husem pak proplétá celý spisek: jeho písněmi k při- jímání (Jezu Kriste, štědrý kněže, Ó spasitelné lékařství, Svatě svatá krvi předrahá), uvádí 7 jeho modliteb (začátky), vzpomíná na 3 místech Husových výroků o těle Božím. Tedy znalost věci. — Abychom však mohli posouditi správnost Bydžovského citací z Husa, nahlédneme do souběžného spisku Pavla Bydžovského, z r. 1538: »Tyto 44
Strana 45
i ostatních »Svatých Mistrův Českých« a otců církevních — zná a má po ruce a že jich správně užívá, nýbrž že lze souditi zajisté pak dále, že jeho citáty, které takto určitě z Husa uvádí, jsou správné. Při naší dvojotázce shledáváme tuto spolehlivost dvojnásob: Bydžovský obě otáz- ky nejen doslovně cituje, uvádí výslovně, že tak činí z otázkové Knížky Husovy, nýbrž znova, aby dodal své citaci jistoty, opakuje na konci: »To Mistr Jan Hus praví.« Svědectví Bydžovského, že dvojotázka o přijímání jest Husova, podpírám však ještě dvěma jinými důkazy. Jest to předně sám obsah dvojotázky. Tento obsah všemi myšlenkami jest vysloveně Husův, a ne- jen to, opírá se přímo o uvedené Husovo »Kázanie na den památky těla božieho« v poslední jeho části.93) Za druhé, ještě dva jiné rukopis. texty naší dvojotázky, které jsem v tomto vztahu zjistil, také samostatné a isolované, také toliko v rozsahu dvojotázky, a ač částečně pozměněné, pocházejí určitě z téže předlohy.100) Oba tyto texty uvádí Ferd. Men- čík,101) bez poukazu k naší dvojotázce, ale jako pravděpodobně Husovy, hlavně na podkladě rukop. svazků po knězi Václavu Rosovi.102) Co zde Menčík naznačuje a co od něho přejal i Flajšhans, že oba texty otázek zařadil hned mezi spisy Husovy (ovšem nejisté), to pod- knížky toto Trý v sobě drží« (Univ. knih. praž., sign. 54E, 133. — Č. Zíbrt (220) zaznamenává ještě vyd. z r. 1539. Tak byl spis význačný.). V tomto svém druhém a odlišném spisku Bydžovský vypisuje obšírně právě z Husa, a to zvláště z »Kázanie na den památky těla božieho«, které sem obsahově zapadá (proto asi ve spisku stra- hovském o 2 r. později těchto míst se toliko stručně dotýká). A tu srovnáním shledáváme naprostou přesnost, Bydžovský cituje celé odstavce i celé strany bezvadně, někde si přemění toliko výraz podle svého. Uvádím všecka místa za sebou, v nich všude napřed udán pramen, jako na př. na fol. G 7a zvlášť obšírně: »Sluší nám věřícím rčení slavné paměti Mistra Jana Husi, dědice našeho českého, kněze svatého, poslechnouti, kterýž v kázání českém o Božím Těle napsal i kázal řka:«, a pravidelně citace uzavřena: »To Mistr Jan Hus.« Tedy: 1. Bydžovský, fol. Flb: »Kdož jí mne, i on živ bude pro mne,« — doslovně z uved. »Kázanie« (Erben III., 171). 2. Bydž. F3a, odstavec: »Toto znamenej ... utěšení a žádosti,« — doslovně v Erb. 171. 3. Bydž. F 4a, odsta- vec: »Neb nechce ten drahý host ... se jemu nelíbí,« — doslovně v Erb. 177. 4. Bydž. G 7a—7b, citát na 11/2 straně: »Pilně znamenejme... v jedné duši směstknati,« — doslovně Erb. 175—176. — Připojuji, že Bydžovský jest »jeden z nejrozhodnějších stoupenců starého utraquismu« (Rezek), proto proti vlivu lutherskému, proto i proti Bratřím. Ve spisu strahovském, fol. B IIb praví, že Husovy dvě písně »Falešník Jan Roh, jeden z starších sekty valdenské, vohavně zfalšoval«. (To jest senior Jednoty J. Roh.) 99) Erb. III., 176—7. Bydž. vypisuje ve svých spiscích několikrát a obšírně z to- hoto Husova káz. Jest to zajisté také dokladem, jak Bydžovský Husa znal a chápal, zvl. v ot. přijímání. 100) Národní knih. vídeň., 4557, fol. 228b a 4271, fol. 14a. O vzájemném vztahu těchto textů viz v odd. o Dvojotázce o přijímání. 101) Ferd. Menčík, Rozmanitosti. Příspěvky k dějinám star. čes. literatury, I., 55—56. 102) Blíže v odd. o Dvojotázce, kde také ukazujeme, že výklad Menčíkův není zcela zřetelný právě po stránce souvisu této Dvojotázky s přilehlými čes. texty. 45
i ostatních »Svatých Mistrův Českých« a otců církevních — zná a má po ruce a že jich správně užívá, nýbrž že lze souditi zajisté pak dále, že jeho citáty, které takto určitě z Husa uvádí, jsou správné. Při naší dvojotázce shledáváme tuto spolehlivost dvojnásob: Bydžovský obě otáz- ky nejen doslovně cituje, uvádí výslovně, že tak činí z otázkové Knížky Husovy, nýbrž znova, aby dodal své citaci jistoty, opakuje na konci: »To Mistr Jan Hus praví.« Svědectví Bydžovského, že dvojotázka o přijímání jest Husova, podpírám však ještě dvěma jinými důkazy. Jest to předně sám obsah dvojotázky. Tento obsah všemi myšlenkami jest vysloveně Husův, a ne- jen to, opírá se přímo o uvedené Husovo »Kázanie na den památky těla božieho« v poslední jeho části.93) Za druhé, ještě dva jiné rukopis. texty naší dvojotázky, které jsem v tomto vztahu zjistil, také samostatné a isolované, také toliko v rozsahu dvojotázky, a ač částečně pozměněné, pocházejí určitě z téže předlohy.100) Oba tyto texty uvádí Ferd. Men- čík,101) bez poukazu k naší dvojotázce, ale jako pravděpodobně Husovy, hlavně na podkladě rukop. svazků po knězi Václavu Rosovi.102) Co zde Menčík naznačuje a co od něho přejal i Flajšhans, že oba texty otázek zařadil hned mezi spisy Husovy (ovšem nejisté), to pod- knížky toto Trý v sobě drží« (Univ. knih. praž., sign. 54E, 133. — Č. Zíbrt (220) zaznamenává ještě vyd. z r. 1539. Tak byl spis význačný.). V tomto svém druhém a odlišném spisku Bydžovský vypisuje obšírně právě z Husa, a to zvláště z »Kázanie na den památky těla božieho«, které sem obsahově zapadá (proto asi ve spisku stra- hovském o 2 r. později těchto míst se toliko stručně dotýká). A tu srovnáním shledáváme naprostou přesnost, Bydžovský cituje celé odstavce i celé strany bezvadně, někde si přemění toliko výraz podle svého. Uvádím všecka místa za sebou, v nich všude napřed udán pramen, jako na př. na fol. G 7a zvlášť obšírně: »Sluší nám věřícím rčení slavné paměti Mistra Jana Husi, dědice našeho českého, kněze svatého, poslechnouti, kterýž v kázání českém o Božím Těle napsal i kázal řka:«, a pravidelně citace uzavřena: »To Mistr Jan Hus.« Tedy: 1. Bydžovský, fol. Flb: »Kdož jí mne, i on živ bude pro mne,« — doslovně z uved. »Kázanie« (Erben III., 171). 2. Bydž. F3a, odstavec: »Toto znamenej ... utěšení a žádosti,« — doslovně v Erb. 171. 3. Bydž. F 4a, odsta- vec: »Neb nechce ten drahý host ... se jemu nelíbí,« — doslovně v Erb. 177. 4. Bydž. G 7a—7b, citát na 11/2 straně: »Pilně znamenejme... v jedné duši směstknati,« — doslovně Erb. 175—176. — Připojuji, že Bydžovský jest »jeden z nejrozhodnějších stoupenců starého utraquismu« (Rezek), proto proti vlivu lutherskému, proto i proti Bratřím. Ve spisu strahovském, fol. B IIb praví, že Husovy dvě písně »Falešník Jan Roh, jeden z starších sekty valdenské, vohavně zfalšoval«. (To jest senior Jednoty J. Roh.) 99) Erb. III., 176—7. Bydž. vypisuje ve svých spiscích několikrát a obšírně z to- hoto Husova káz. Jest to zajisté také dokladem, jak Bydžovský Husa znal a chápal, zvl. v ot. přijímání. 100) Národní knih. vídeň., 4557, fol. 228b a 4271, fol. 14a. O vzájemném vztahu těchto textů viz v odd. o Dvojotázce o přijímání. 101) Ferd. Menčík, Rozmanitosti. Příspěvky k dějinám star. čes. literatury, I., 55—56. 102) Blíže v odd. o Dvojotázce, kde také ukazujeme, že výklad Menčíkův není zcela zřetelný právě po stránce souvisu této Dvojotázky s přilehlými čes. texty. 45
Strana 46
pírá dnes i naši thesi o Husově autorství dvojotázky: z naší zjištěné dvoj- otázky je zřejmé, že byla opsána (dnes v kod. 4271) při pojednání Husově o sv. Trojici otázková vložka vědomě Husova. A z této Menčíkem ozna- čené otázky jako Husovy následuje opačně, že také její souběžný text, naše dvojotázka, jest i kromě svědectví Bydžovského s pečetí autorství Husova. Soudím tedy, že autorem Dvojotázky je bezpečně Hus. B) Z které Husovy knížky vypsal Bydžovský Dvojotázku? Bydžovský praví: »Mistr Jan Hus v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí...« To znamená: Husův katechismus. — Dvojotázku o přijímání nacházíme v husitském katechismu Roudnickém.103) Jest KRoudnický tímto katechismem Husovým, z něhož vypsal Bydžovský Dvojotázku? I. Vycházím z předpokladu, že Dvojot. je práce samostatná, kterou Hus napsal na list nebo kterou připojil k některému svému spisku, nej- spíš k některému pojednání o těle Božím. Odtud ji převzal pravdě- podobně opisovatel-upravovatel KRoudnického, tím spíše, že ji připsal jako druhý přídavek ke svému katechismu. Dvojot. o přijímání není tedy podle mého soudu výňatek z nějakého nám snad neznámého Husova soustavného katechismu o otázce přijímání a Bydžovský neměl při svém označení zajisté takovýto katechismus na mysli. Z čeho dovozuji samostatnost dvojotázky? 1. Bydž. uvádí v celé citaci toliko dvojot. samu, stejně ve třech rukopisech jiných (které jsme zmínili vpředu) nacházíme dvojotázku samostatně a isolovaně, zase právě tytéž dvě otázky a jen tyto dvě. — 2. Dvojotázka v kod. 4557 jest psána samostatně na vlastní stránce (fol. 228b) a jest jako samostatná označena nápisem: »Otázka.« — 3. Dvojot. tvoří i obsahově vlastní a uzavřený celek, vyjadřuje zhuštěně veškeru podstatu učení o přijímání, při tom prostě, aby ji mohlo pochopit dítě. — 4. Že nebylo zvláštního Husova katechismu o přijímání, z něhož by byl Bydž. dvojotázku vypsal s ozna- čením otázkové knížky, jest zřejmé z Bydžovského samého, když praví, že dvojotázku uvádí z Husovy otázkové knížky (nikoli o přijímání, nýbrž) o víře: »v več by věřilo.« — 5. Kdyby Bydž. byl citoval dvojotázku ze soustavného katechismu o přijímání, byl by uvedl mimo tuto dvoj- otázku k svému předmětu dozajista i základní otázky všecky, nebo byl by k nim alespoň odkázal; vždyť jeho oba spisy jsou, jak jsme ukázali, vlastně samé i obšírné citace o svátosti těla Božího, hlavně z Husa, z Ma- těje z Janova, z Rokycany a j.; z Jakoubka uvádí na př. jedno místo na plných 4 stranách. — 6. Totéž platí zajisté i o každém opisovateli dvojotázky v různých třech rukopisech, které jsme uvedli: byli by z ka- techismu o přijímání opsali i otázky jiné a různě, nebo by byl alespoň 103) Lobkow. knih. v Roudnici, sign. VI Fg-60, fol. 100b—103a, v něm překl. u J. Müllera, 90—95. 46
pírá dnes i naši thesi o Husově autorství dvojotázky: z naší zjištěné dvoj- otázky je zřejmé, že byla opsána (dnes v kod. 4271) při pojednání Husově o sv. Trojici otázková vložka vědomě Husova. A z této Menčíkem ozna- čené otázky jako Husovy následuje opačně, že také její souběžný text, naše dvojotázka, jest i kromě svědectví Bydžovského s pečetí autorství Husova. Soudím tedy, že autorem Dvojotázky je bezpečně Hus. B) Z které Husovy knížky vypsal Bydžovský Dvojotázku? Bydžovský praví: »Mistr Jan Hus v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí...« To znamená: Husův katechismus. — Dvojotázku o přijímání nacházíme v husitském katechismu Roudnickém.103) Jest KRoudnický tímto katechismem Husovým, z něhož vypsal Bydžovský Dvojotázku? I. Vycházím z předpokladu, že Dvojot. je práce samostatná, kterou Hus napsal na list nebo kterou připojil k některému svému spisku, nej- spíš k některému pojednání o těle Božím. Odtud ji převzal pravdě- podobně opisovatel-upravovatel KRoudnického, tím spíše, že ji připsal jako druhý přídavek ke svému katechismu. Dvojot. o přijímání není tedy podle mého soudu výňatek z nějakého nám snad neznámého Husova soustavného katechismu o otázce přijímání a Bydžovský neměl při svém označení zajisté takovýto katechismus na mysli. Z čeho dovozuji samostatnost dvojotázky? 1. Bydž. uvádí v celé citaci toliko dvojot. samu, stejně ve třech rukopisech jiných (které jsme zmínili vpředu) nacházíme dvojotázku samostatně a isolovaně, zase právě tytéž dvě otázky a jen tyto dvě. — 2. Dvojotázka v kod. 4557 jest psána samostatně na vlastní stránce (fol. 228b) a jest jako samostatná označena nápisem: »Otázka.« — 3. Dvojot. tvoří i obsahově vlastní a uzavřený celek, vyjadřuje zhuštěně veškeru podstatu učení o přijímání, při tom prostě, aby ji mohlo pochopit dítě. — 4. Že nebylo zvláštního Husova katechismu o přijímání, z něhož by byl Bydž. dvojotázku vypsal s ozna- čením otázkové knížky, jest zřejmé z Bydžovského samého, když praví, že dvojotázku uvádí z Husovy otázkové knížky (nikoli o přijímání, nýbrž) o víře: »v več by věřilo.« — 5. Kdyby Bydž. byl citoval dvojotázku ze soustavného katechismu o přijímání, byl by uvedl mimo tuto dvoj- otázku k svému předmětu dozajista i základní otázky všecky, nebo byl by k nim alespoň odkázal; vždyť jeho oba spisy jsou, jak jsme ukázali, vlastně samé i obšírné citace o svátosti těla Božího, hlavně z Husa, z Ma- těje z Janova, z Rokycany a j.; z Jakoubka uvádí na př. jedno místo na plných 4 stranách. — 6. Totéž platí zajisté i o každém opisovateli dvojotázky v různých třech rukopisech, které jsme uvedli: byli by z ka- techismu o přijímání opsali i otázky jiné a různě, nebo by byl alespoň 103) Lobkow. knih. v Roudnici, sign. VI Fg-60, fol. 100b—103a, v něm překl. u J. Müllera, 90—95. 46
Strana 47
někdo z nich opsal katechismus o tak důležité otázce celý. — 7. Když tedy tři opisovači více než sto let před Bydžovským záznamem jediné a téže dvojotázky dosvědčují, že dvojotázku našli samu o sobě a nikoli v katechismovém souboru o přijímání, jest zajisté vyloučeno, aby tako- výto katechismus znal a na něj poukazoval v 16. stol. Bydžovský. II. Bydžovským vyznačená dvojot. o přijímání nachází se v kate- chismu pro děti: »v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí.« Takovýmto dětským katechismem je právě KRoudnický. Aby nám tato okolnost vynikla ještě určitěji, srovnejme záznam Bydžovského ještě jiné otázky Husovy, k tomu také o přijímání. Na- lézáme ji ve zmíněném souběžném spisku Bydžovského z r. 1538104) a pojednáváme o ní v odd. »Otázka o živém chlebě«, kde ukazujeme, že tato otázka není sourodá s Dvojotázkou: že ji Hus zaznačil nikoli v Kníž- ce otázkové, nýbrž »v jedněch svých knihách«,105) že platí nikoli dítěti, nýbrž spíše čtenáři, že není vůbec téže struktury. 106) Čtěme si KRoudnický hned od začátku: ot. 1. »Které jsi viery? Rci: Jsem viery dobré křesťanské.« 2. »Kteráž jest to dobrá viera křes- ťanská? Rci: Jest viera Trojice svaté« atd. Tedy otázky právě dětské, prosté, stručné, snadné k zapamatování. K tomu všech otázek toliko 50, původně dokonce, dokud byl bez dvou přídavků, měl jich 39. Jest zřejmé tudíž, že KRoud. není psán po způsobu středověkém obšírně a úvahově pro potřebu kněží a pěstounů, nýbrž že byl určen do rukou dítek, jak je Bydžovským zřetelně označena Husova Knížka otázková a jak je také stylisována z ní vypsaná Dvojotázka o přijí- mání. III. Vztah Husovy Knížky otázkové ke KRoudnickému znamená přímé a nejzávaznější průkazy k našemu zjišťování. 1. V KRoudnickém jest Husova Dvojot. o přijímání s textem Byd- žovského doslovně shodná. Toliko dvě slova v této dosti obsáhlé citaci Bydž. přeměnil, jak to činí ve všech svých výpisech takřka pravidelně; hledá vyjádření určitější nebo zřetelnější, ale toliko ojedinělých slov. Tak i v Dvojotázce. Poněvadž v KRoud. se táže v 2. ot.: »Co přijímáš, kdy tělo božie přijímáš?« a nikoliv i krev Boží, škrtá proto zajisté i v ot. 1. tuto část a ponechává ve svém výpise toliko: »Proč chceš přijímati tělo Boží?« V druhé pak odpovědi místo, že přijímám »pravého Buoha.. a pravého člověka«, píše »pána Boha ... a pravého člověka«, chtěje asi vyznačit určitěji odlišným »pravého člověka« stanovisko transsubstan- ciační. Jinak tedy shodnost obou textů úplná. — 2. Mimo KRoud. nachází 104) Univ. knih. praž. 54-E-133,fol. E VII. 105) Našel jsem zcela shodné místo v De corpore Christi, str. 5. O tom blíže v odd. dalším. 106) Toto zjištění podpírá i naše vývody v odd. předcházejícím, že Bydž. ne- cituje totiž Dvojotázku snad z nějakého souborného katechismu Husova o přijímání: jest zde Dvojotázka a otázka, obě o přijímání, a přece každá z jiného spisu Husova. 47
někdo z nich opsal katechismus o tak důležité otázce celý. — 7. Když tedy tři opisovači více než sto let před Bydžovským záznamem jediné a téže dvojotázky dosvědčují, že dvojotázku našli samu o sobě a nikoli v katechismovém souboru o přijímání, jest zajisté vyloučeno, aby tako- výto katechismus znal a na něj poukazoval v 16. stol. Bydžovský. II. Bydžovským vyznačená dvojot. o přijímání nachází se v kate- chismu pro děti: »v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí.« Takovýmto dětským katechismem je právě KRoudnický. Aby nám tato okolnost vynikla ještě určitěji, srovnejme záznam Bydžovského ještě jiné otázky Husovy, k tomu také o přijímání. Na- lézáme ji ve zmíněném souběžném spisku Bydžovského z r. 1538104) a pojednáváme o ní v odd. »Otázka o živém chlebě«, kde ukazujeme, že tato otázka není sourodá s Dvojotázkou: že ji Hus zaznačil nikoli v Kníž- ce otázkové, nýbrž »v jedněch svých knihách«,105) že platí nikoli dítěti, nýbrž spíše čtenáři, že není vůbec téže struktury. 106) Čtěme si KRoudnický hned od začátku: ot. 1. »Které jsi viery? Rci: Jsem viery dobré křesťanské.« 2. »Kteráž jest to dobrá viera křes- ťanská? Rci: Jest viera Trojice svaté« atd. Tedy otázky právě dětské, prosté, stručné, snadné k zapamatování. K tomu všech otázek toliko 50, původně dokonce, dokud byl bez dvou přídavků, měl jich 39. Jest zřejmé tudíž, že KRoud. není psán po způsobu středověkém obšírně a úvahově pro potřebu kněží a pěstounů, nýbrž že byl určen do rukou dítek, jak je Bydžovským zřetelně označena Husova Knížka otázková a jak je také stylisována z ní vypsaná Dvojotázka o přijí- mání. III. Vztah Husovy Knížky otázkové ke KRoudnickému znamená přímé a nejzávaznější průkazy k našemu zjišťování. 1. V KRoudnickém jest Husova Dvojot. o přijímání s textem Byd- žovského doslovně shodná. Toliko dvě slova v této dosti obsáhlé citaci Bydž. přeměnil, jak to činí ve všech svých výpisech takřka pravidelně; hledá vyjádření určitější nebo zřetelnější, ale toliko ojedinělých slov. Tak i v Dvojotázce. Poněvadž v KRoud. se táže v 2. ot.: »Co přijímáš, kdy tělo božie přijímáš?« a nikoliv i krev Boží, škrtá proto zajisté i v ot. 1. tuto část a ponechává ve svém výpise toliko: »Proč chceš přijímati tělo Boží?« V druhé pak odpovědi místo, že přijímám »pravého Buoha.. a pravého člověka«, píše »pána Boha ... a pravého člověka«, chtěje asi vyznačit určitěji odlišným »pravého člověka« stanovisko transsubstan- ciační. Jinak tedy shodnost obou textů úplná. — 2. Mimo KRoud. nachází 104) Univ. knih. praž. 54-E-133,fol. E VII. 105) Našel jsem zcela shodné místo v De corpore Christi, str. 5. O tom blíže v odd. dalším. 106) Toto zjištění podpírá i naše vývody v odd. předcházejícím, že Bydž. ne- cituje totiž Dvojotázku snad z nějakého souborného katechismu Husova o přijímání: jest zde Dvojotázka a otázka, obě o přijímání, a přece každá z jiného spisu Husova. 47
Strana 48
se Bydžovským uvedená Dvojot. (jak jsme ukázali) ještě ve dvou ruko- pisech jiných, částečně však a ještě v každém zvláště pozměněná. Tato odlišnost textů nás přivádí opět k domněnce, že Bydž. míní Husovým katechismem zajisté KRoud., nejen proto, že právě toliko při KRoud. jest Dvojot. doslovně shodná, nýbrž i proto, že jest mimo KRoud. vy- loučena existence snad ještě jiného katechismu Husova, který by byl měl na mysli Bydžovský a který by byl obsahoval doslova tentýž dvoj- otázkový text, když všecky tři nám známé texty se od sebe dosti liší (přeměnou a úpravou opisovatelů). — 3. Důkaz nad jiné významný na- lézáme ve stylisaci Dvojotázky v KRoud., kde odpověď v 1. i v 2. ot. počíná slůvkem »Rci«. Toto slůvko není v žádném z obou druhých textů dvojotázky, do KRoud. připsal je dvakrát opisovatel tohoto katechismu, a to podle otázek předcházejících tohoto celého katechismu, kde před každou odpovědí čteme: »Rci.« Toto příznačné »Rci« nalézáme také v Dvojotázce u Bydž., před každou odpovědí, z čehož uzavíráme zajisté bezpečně, že Bydžovský vypsal Dvojotázku z KRoudnického. — 4. A ještě jeden prů- kaz přímý. Bydž. mluví o obsahu Knížky otázkové pro dítě: »v več by věřilo«. Katechismus takto označený neobíral se tedy celý učením o při- jímání, jako vypsaná z něho Dvojotázka, nýbrž učením o víře. Tak jest tomu právě v KRoudnickém: jediná dvojotázka jako přídavek jest o přijímání, vše ostatní, t. j. celý katechismus pojednává výhradně o víře. Začíná: »Které jsi viery?« a pak dále rozvádí otázky po otázce, v več by mělo dítě věřiti. Ba i první přídavek, který jedná o těle božím, jest formulován zase ve smyslu víry, začíná: »Kterak věříš o tělu božiem?« Tato shoda v obsahu ukazuje zajisté opět ke KRoudnickému. 5. Obrátíme pozornost ještě k průkazové základně širší. Dvoj- otázka je druhým přídavkem KRoudnického. Toto připojení nebylo po- dle mého soudu náhodné, nýbrž mělo důvod věcný: v KRoud. chybí ot. 73. KVídeňského, z něhož je KRoud. (s úpravou) opsán, tato Dvojotázka měla tedy jako přídavek vypuštěnou otázku o přijímání pravděpodobně nahraditi. A tu můžeme zajisté předpokládat, že opisovatel chtěl nahradit touto úplnější dvojotázkou Husovou vědomě právě roudnický text Husův. — 6. Tento přídavek je k předcház. otázkám i organicky přiřaděn: před ním přídavek první v 9 otázkách pojednává o víře vzhledem k tělu Bo- žímu, Dvojotázka jako přídavek druhý uzavírá o přijímání tohoto těla Božího. Opisovatel spojil tu tedy zajisté oba texty Husovy. — 7. KRoud- nický má však mimo pramen Bydžovského ještě vlastní známku Husova autorství. Přepisovatel KRoudnického začíná ve své úpravě zvláštním úvodem: »Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie«. Tento úvod se shoduje se 45. ot. KVídeňského, která zní: »Pán Buoh jest svrchované dobré, neb Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti.« Tento krásný Augustinův výrok nacházíme také v Husově Jádru, k tomu pak zcela shodný s KRoudnickým: nejen doslovně (až na jediné slovo »najlepšie«), ale slova také v tomže pořadu, 48
se Bydžovským uvedená Dvojot. (jak jsme ukázali) ještě ve dvou ruko- pisech jiných, částečně však a ještě v každém zvláště pozměněná. Tato odlišnost textů nás přivádí opět k domněnce, že Bydž. míní Husovým katechismem zajisté KRoud., nejen proto, že právě toliko při KRoud. jest Dvojot. doslovně shodná, nýbrž i proto, že jest mimo KRoud. vy- loučena existence snad ještě jiného katechismu Husova, který by byl měl na mysli Bydžovský a který by byl obsahoval doslova tentýž dvoj- otázkový text, když všecky tři nám známé texty se od sebe dosti liší (přeměnou a úpravou opisovatelů). — 3. Důkaz nad jiné významný na- lézáme ve stylisaci Dvojotázky v KRoud., kde odpověď v 1. i v 2. ot. počíná slůvkem »Rci«. Toto slůvko není v žádném z obou druhých textů dvojotázky, do KRoud. připsal je dvakrát opisovatel tohoto katechismu, a to podle otázek předcházejících tohoto celého katechismu, kde před každou odpovědí čteme: »Rci.« Toto příznačné »Rci« nalézáme také v Dvojotázce u Bydž., před každou odpovědí, z čehož uzavíráme zajisté bezpečně, že Bydžovský vypsal Dvojotázku z KRoudnického. — 4. A ještě jeden prů- kaz přímý. Bydž. mluví o obsahu Knížky otázkové pro dítě: »v več by věřilo«. Katechismus takto označený neobíral se tedy celý učením o při- jímání, jako vypsaná z něho Dvojotázka, nýbrž učením o víře. Tak jest tomu právě v KRoudnickém: jediná dvojotázka jako přídavek jest o přijímání, vše ostatní, t. j. celý katechismus pojednává výhradně o víře. Začíná: »Které jsi viery?« a pak dále rozvádí otázky po otázce, v več by mělo dítě věřiti. Ba i první přídavek, který jedná o těle božím, jest formulován zase ve smyslu víry, začíná: »Kterak věříš o tělu božiem?« Tato shoda v obsahu ukazuje zajisté opět ke KRoudnickému. 5. Obrátíme pozornost ještě k průkazové základně širší. Dvoj- otázka je druhým přídavkem KRoudnického. Toto připojení nebylo po- dle mého soudu náhodné, nýbrž mělo důvod věcný: v KRoud. chybí ot. 73. KVídeňského, z něhož je KRoud. (s úpravou) opsán, tato Dvojotázka měla tedy jako přídavek vypuštěnou otázku o přijímání pravděpodobně nahraditi. A tu můžeme zajisté předpokládat, že opisovatel chtěl nahradit touto úplnější dvojotázkou Husovou vědomě právě roudnický text Husův. — 6. Tento přídavek je k předcház. otázkám i organicky přiřaděn: před ním přídavek první v 9 otázkách pojednává o víře vzhledem k tělu Bo- žímu, Dvojotázka jako přídavek druhý uzavírá o přijímání tohoto těla Božího. Opisovatel spojil tu tedy zajisté oba texty Husovy. — 7. KRoud- nický má však mimo pramen Bydžovského ještě vlastní známku Husova autorství. Přepisovatel KRoudnického začíná ve své úpravě zvláštním úvodem: »Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie«. Tento úvod se shoduje se 45. ot. KVídeňského, která zní: »Pán Buoh jest svrchované dobré, neb Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti.« Tento krásný Augustinův výrok nacházíme také v Husově Jádru, k tomu pak zcela shodný s KRoudnickým: nejen doslovně (až na jediné slovo »najlepšie«), ale slova také v tomže pořadu, 48
Strana 49
k tomu pak je začátkem Jádra jako KRoudnického. Jádro začíná:107) »Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie.« — Upravovatel KRoudnického vzal si tedy za vzor Husovo Jádro, pravděpodobně u vě- domí, že jím upravovaný katechismus je Husův a že k němu může dáti vhodný úvod právě z Jádra Husova.108) Na základě uvedených průkazů můžeme soudit zajisté bezpečně, že katechismus, který označil Bydžovský jako Husův a z něhož vypsal Dvojotázku o přijímání, jest KRoudnický. C) Který jest z toho závěr pro KVídeňský? 1. V oddíle o KRoudnickém srovnáváme oba tyto katechismy, s tímto zjištěním: že se oba tyto texty mají k sobě jako pramen a jeho nová textová úprava; nebo jako dvě souběžné úpravy, od sebe částečně odlišné, vyšlé z jedné společné neznámé předlohy původní (totožné nebo blízké s KVíd.), což je pro naši otázku věcně totéž. KRoud. má vlastní úvod (podle Jádra a podle 45. a 30. ot. KVíd.), vypouští prvních 13 ot. KVídeňského a začíná jeho otázkou 14., po- kračuje pak otázku po otázce až do konce, někde doslovně, někde s úpravou. Společný původ obou uved. katechismů jest tedy bezesporný. 2. Z našeho rozboru (na uved. místě) jest zřejmé, že předlohou je KVídeňský, nejen KRoudnickému, nýbrž husitským katechismům nám dnes známým všem. Úprava KRoudnického pozdější se zračí v celkovém kritičtějším uspořádání, ve zdůraznění otázek základních, ve vypuštění částí méně důležitých, ve značném zkrácení celého katechismu pro děti venkovské (původně vybral toliko 39 ot.), nad jiné však ve stránce věroučné (radikální stanovisko o církvi, o očistci, o obřadech). Když tedy KRoudnický jest na základě svědectví P. Bydžovského podle našich vývodů katechismem Husovým a když KRoudnický vznikl částečnou úpravou textovou z KVídeňského, jest zajisté i KVídeňský a na prvním místě katechismem Husovým. Na základě kritiky vnitřní i vnější dospívám k závěru, že autorem základního katechismu husitského KVídeňského (resp. jeho textu původ- ního) jest téměř s jistotou Hus. 5. Doba původu KVídeňského. Z předcházejících výkladů vyplývá, že hranice původu KVídeň- ského a quo jest listopad 1412, kdy byla dopsána předloha KVídeňského, 107) Rkp. vídeň. 4557, fol. 225a. 108) Upravovatel-opisovalel KRoudnického jest muž spisovně význačný, tvůrčí a kritický, o tom svědčí každá stopa úpravy a zvláště několik přidaných jeho otázek vlastních, z nichž na př. znamenitou ot. 36. přijal jako svou první a vůdčí do Otázek dětin. br. Lukáš (nebo autor původní) a řadu otázek do svého Většího katechismu. Havelka Husitské katechismy. 49
k tomu pak je začátkem Jádra jako KRoudnického. Jádro začíná:107) »Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie.« — Upravovatel KRoudnického vzal si tedy za vzor Husovo Jádro, pravděpodobně u vě- domí, že jím upravovaný katechismus je Husův a že k němu může dáti vhodný úvod právě z Jádra Husova.108) Na základě uvedených průkazů můžeme soudit zajisté bezpečně, že katechismus, který označil Bydžovský jako Husův a z něhož vypsal Dvojotázku o přijímání, jest KRoudnický. C) Který jest z toho závěr pro KVídeňský? 1. V oddíle o KRoudnickém srovnáváme oba tyto katechismy, s tímto zjištěním: že se oba tyto texty mají k sobě jako pramen a jeho nová textová úprava; nebo jako dvě souběžné úpravy, od sebe částečně odlišné, vyšlé z jedné společné neznámé předlohy původní (totožné nebo blízké s KVíd.), což je pro naši otázku věcně totéž. KRoud. má vlastní úvod (podle Jádra a podle 45. a 30. ot. KVíd.), vypouští prvních 13 ot. KVídeňského a začíná jeho otázkou 14., po- kračuje pak otázku po otázce až do konce, někde doslovně, někde s úpravou. Společný původ obou uved. katechismů jest tedy bezesporný. 2. Z našeho rozboru (na uved. místě) jest zřejmé, že předlohou je KVídeňský, nejen KRoudnickému, nýbrž husitským katechismům nám dnes známým všem. Úprava KRoudnického pozdější se zračí v celkovém kritičtějším uspořádání, ve zdůraznění otázek základních, ve vypuštění částí méně důležitých, ve značném zkrácení celého katechismu pro děti venkovské (původně vybral toliko 39 ot.), nad jiné však ve stránce věroučné (radikální stanovisko o církvi, o očistci, o obřadech). Když tedy KRoudnický jest na základě svědectví P. Bydžovského podle našich vývodů katechismem Husovým a když KRoudnický vznikl částečnou úpravou textovou z KVídeňského, jest zajisté i KVídeňský a na prvním místě katechismem Husovým. Na základě kritiky vnitřní i vnější dospívám k závěru, že autorem základního katechismu husitského KVídeňského (resp. jeho textu původ- ního) jest téměř s jistotou Hus. 5. Doba původu KVídeňského. Z předcházejících výkladů vyplývá, že hranice původu KVídeň- ského a quo jest listopad 1412, kdy byla dopsána předloha KVídeňského, 107) Rkp. vídeň. 4557, fol. 225a. 108) Upravovatel-opisovalel KRoudnického jest muž spisovně význačný, tvůrčí a kritický, o tom svědčí každá stopa úpravy a zvláště několik přidaných jeho otázek vlastních, z nichž na př. znamenitou ot. 36. přijal jako svou první a vůdčí do Otázek dětin. br. Lukáš (nebo autor původní) a řadu otázek do svého Většího katechismu. Havelka Husitské katechismy. 49
Strana 50
Husův Výklad;103) hranice ad quem 26. červen 1414, kdy bylo dokon- čeno Jádro, které je (podle našeho odůvodnění) pokračováním KVídeň- ského a muselo tedy následovat po KVídeňském. Toto naše všeobecné vymezení časové podpírá předně důvod Pa- lackého (Doc. XIII.): »... catechismum illum ante annum 1414 compo- situm et conscriptum esse«, neboť pisatel se v něm nezmínil o požívání svátosti pod obojí, ať už ve smyslu kladném nebo záporném. Také Mül- le r110) (ač jinak proti Pal.) soudí, že KVíd. »byl složen v prvních vý- vojových stadiích husitství.« Novotný111) však: »dle všeho katechismus jest pozdější.« Naše průkazy pro dobu původu: 1. V poměru KVídeňského a Výkladu mohla by vzniknouti otázka, zda KVíd. nebyl původní a Výklad jeho rozvedením, tedy doba původu před listopadem 1412. Soudím, že tento postup byl nemožný, ze dvou důvodů. Předně každý katechismus, každé formulování zhuštěné a kon- kretní definice věroučné musí takřka nezbytně předcházeti (byť i toliko v mysli) úvaha, ujasnění pojmů, rozřešení sporných stanovisk, preciso- vání vedoucích bodů. Toto uvažování vnitřní spěje pak ovšem pravidelně k psanému pojednání a výkladu. A odtud nastupuje teprve další krok, přesný výběr, zhuštění látky a stručná formulace katechismových otázek a odpovědí. Tak tomu bylo zajisté i v našem případě: napřed systema- tický úvahový Výklad, s ním pak ruku v ruce KVíd., promýšlený snad již současně, snad hned po něm. — Za druhé, ještě závažněji: Výklad pra- coval Hus namnoze podle Wyclifa, tedy napřed, potom podle Výkladu KVídeňský. 2. Pokud jde o hranici konečnou podle Jádra, opakujeme, že na základě našich důvodů (při »Jádru«) jest Jádro organickým doplňkem KVídeňského, tedy práce pozdější. Srovnáváme-li obě tyto práce, shledá- váme značný obsahový i formový rozdíl: první polovice Jádra odpovídá myšlenkově KVídeňskému, jest ale značně odlišně stylisována, druhá polo- vice obsahuje výčet vedlejších článků víry, tedy látku zcela novou; KVíd. jest v otázkách a odpovědích, Jádro toliko v odpovědích. — Z toho uza- vírám předně, že toto nové pojetí a stylisování v Jádru vyžadovalo zajisté delšího časového odstupu od sepsání KVídeňského. Za druhé, že jest ne- snadno mysliti, že by Hus hned po napsání KVídeňského psal již k němu svým Jádrem doplněk, resp. pokračování v nové úpravě. Soudím tedy, 103) Erben I., 358: »Jehož léta tisicieho čtyřstého dvanadstého před svatým Martinem jest toto dokonáno.« Tedy 10. listopadu 1412. Martina je 11. list., všeobecně se tedy označuje den předcházející, kdy Výklad dokončen. Viz Jireček I., 275, Flajšhans, Lit. čin. 24, a j. 110) Müller 87. 111) Novotný v uved. práci 472. 50
Husův Výklad;103) hranice ad quem 26. červen 1414, kdy bylo dokon- čeno Jádro, které je (podle našeho odůvodnění) pokračováním KVídeň- ského a muselo tedy následovat po KVídeňském. Toto naše všeobecné vymezení časové podpírá předně důvod Pa- lackého (Doc. XIII.): »... catechismum illum ante annum 1414 compo- situm et conscriptum esse«, neboť pisatel se v něm nezmínil o požívání svátosti pod obojí, ať už ve smyslu kladném nebo záporném. Také Mül- le r110) (ač jinak proti Pal.) soudí, že KVíd. »byl složen v prvních vý- vojových stadiích husitství.« Novotný111) však: »dle všeho katechismus jest pozdější.« Naše průkazy pro dobu původu: 1. V poměru KVídeňského a Výkladu mohla by vzniknouti otázka, zda KVíd. nebyl původní a Výklad jeho rozvedením, tedy doba původu před listopadem 1412. Soudím, že tento postup byl nemožný, ze dvou důvodů. Předně každý katechismus, každé formulování zhuštěné a kon- kretní definice věroučné musí takřka nezbytně předcházeti (byť i toliko v mysli) úvaha, ujasnění pojmů, rozřešení sporných stanovisk, preciso- vání vedoucích bodů. Toto uvažování vnitřní spěje pak ovšem pravidelně k psanému pojednání a výkladu. A odtud nastupuje teprve další krok, přesný výběr, zhuštění látky a stručná formulace katechismových otázek a odpovědí. Tak tomu bylo zajisté i v našem případě: napřed systema- tický úvahový Výklad, s ním pak ruku v ruce KVíd., promýšlený snad již současně, snad hned po něm. — Za druhé, ještě závažněji: Výklad pra- coval Hus namnoze podle Wyclifa, tedy napřed, potom podle Výkladu KVídeňský. 2. Pokud jde o hranici konečnou podle Jádra, opakujeme, že na základě našich důvodů (při »Jádru«) jest Jádro organickým doplňkem KVídeňského, tedy práce pozdější. Srovnáváme-li obě tyto práce, shledá- váme značný obsahový i formový rozdíl: první polovice Jádra odpovídá myšlenkově KVídeňskému, jest ale značně odlišně stylisována, druhá polo- vice obsahuje výčet vedlejších článků víry, tedy látku zcela novou; KVíd. jest v otázkách a odpovědích, Jádro toliko v odpovědích. — Z toho uza- vírám předně, že toto nové pojetí a stylisování v Jádru vyžadovalo zajisté delšího časového odstupu od sepsání KVídeňského. Za druhé, že jest ne- snadno mysliti, že by Hus hned po napsání KVídeňského psal již k němu svým Jádrem doplněk, resp. pokračování v nové úpravě. Soudím tedy, 103) Erben I., 358: »Jehož léta tisicieho čtyřstého dvanadstého před svatým Martinem jest toto dokonáno.« Tedy 10. listopadu 1412. Martina je 11. list., všeobecně se tedy označuje den předcházející, kdy Výklad dokončen. Viz Jireček I., 275, Flajšhans, Lit. čin. 24, a j. 110) Müller 87. 111) Novotný v uved. práci 472. 50
Strana 51
že původ KVídeňskému můžeme podle Jádra klásti asi nejpozději do začátku 1414. 3. Předpokládáme-li takřka s jistotou, že autorem KVídeňského je Hus, zapadá doba původu KVídeňského do Husova života, a to do po- slední jeho fáze. To odpovídá zase době nahoře označené. 4. Ukázali jsme, že Dvojotázku o přijímání napsal Hus podle shod- ného obsahu asi v období svého »Kázanie na den památky těla božieho« z 22. června 1413 a tato Dvojotázka že jest rozvedením 73. ot. KVídeň- ského. Z toho vyplývá, že KVíd, byl napsán před červnem 1413. 5. Konečně přichází význačně v úvahu doba opisu KVídeňského v kod. 4557. Tractatus de fide catholica jest pracován podle tohoto víd. textu i s poznámkami, takto hotového nejpozději v roce 1415—6, jak jsme ukázali. Když tedy tento opis KVídeňský 4557 toliko textu bez po- známek byl pak asi z r. 1414 nebo dokonce 1413, byl originál KVídeňské- ho napsán Husem před ním, tedy asi v r. 1413, snad od konce 1412. 6. Glosy KVídeňského. Poznámky a zvláště obsáhlá poznámka závěrečná jsou podstatnou součástí KVídeňského, jednak jako vysvětlivky a doplňky, jednak jako doklady věroučné. I rozsah jest pozoruhodný, sama poznámka hlavní za- bírá i při svém drobnějším písmu celou pětinu textu. Také Palacký 112) a Müller 113) věnují poznámkám pozornost. 1. K obsahu poznámek předně konstatuji, že byli pisatelé glos dva: glosař pozdější, od něho jsou drobné poznámky jemným a ostrým pís- mem přímo v textu, významu podřadného, někdy i zbytečné (založení = základ, Pavel k Žid. 11 = Pavel ad Heb. 11). Glosař hlavní napsal drobné poznámky (méně významné) pod čarou a nad textem a obsáhlou důležitou poznámku závěrečnou. Tato hlavní poznámka je na fol. 214a dole, 214b dole, na celém fol. 215a, psána v jednotě, vztahuje se k ot. 67. až k poslední.114) Vysvětluje a částečně novými myšlenkami doplňuje vlastní katech. text, všecky tyto myšlenky jsou však přejaty (jak jsem srovnal) ze spisů Husových. To znamená, že oddaný ctitel Husův nám vykládá Husa Husem. Pisatel poznámky opakuje nejprve myšlenky od ot. 67., Pannu Marii vyznačuje při tom »nade všechny kóry anjelské«. Doplňuje pak podstatně o příkaze Syna božího, abychom milovali bližního: »Co jest její syn při- kázal? Abychom přikázanie jeho plnili. Kolik jest přikázanie? X.« atd. »Na čem závisí zákon boží a proroci? Na dvojím milování: božským a 112) Palacký, Doc. XIII. a 707. 113) Str. 79—85, zdůrazňuje, aby byly poznámky odděleny přesně od textu, což však sám pak neučinil. 114) Müller 84 odděluje první část této poznámky a připojuje k ot. 65., ovšem bezdůvodně. 4* 51
že původ KVídeňskému můžeme podle Jádra klásti asi nejpozději do začátku 1414. 3. Předpokládáme-li takřka s jistotou, že autorem KVídeňského je Hus, zapadá doba původu KVídeňského do Husova života, a to do po- slední jeho fáze. To odpovídá zase době nahoře označené. 4. Ukázali jsme, že Dvojotázku o přijímání napsal Hus podle shod- ného obsahu asi v období svého »Kázanie na den památky těla božieho« z 22. června 1413 a tato Dvojotázka že jest rozvedením 73. ot. KVídeň- ského. Z toho vyplývá, že KVíd, byl napsán před červnem 1413. 5. Konečně přichází význačně v úvahu doba opisu KVídeňského v kod. 4557. Tractatus de fide catholica jest pracován podle tohoto víd. textu i s poznámkami, takto hotového nejpozději v roce 1415—6, jak jsme ukázali. Když tedy tento opis KVídeňský 4557 toliko textu bez po- známek byl pak asi z r. 1414 nebo dokonce 1413, byl originál KVídeňské- ho napsán Husem před ním, tedy asi v r. 1413, snad od konce 1412. 6. Glosy KVídeňského. Poznámky a zvláště obsáhlá poznámka závěrečná jsou podstatnou součástí KVídeňského, jednak jako vysvětlivky a doplňky, jednak jako doklady věroučné. I rozsah jest pozoruhodný, sama poznámka hlavní za- bírá i při svém drobnějším písmu celou pětinu textu. Také Palacký 112) a Müller 113) věnují poznámkám pozornost. 1. K obsahu poznámek předně konstatuji, že byli pisatelé glos dva: glosař pozdější, od něho jsou drobné poznámky jemným a ostrým pís- mem přímo v textu, významu podřadného, někdy i zbytečné (založení = základ, Pavel k Žid. 11 = Pavel ad Heb. 11). Glosař hlavní napsal drobné poznámky (méně významné) pod čarou a nad textem a obsáhlou důležitou poznámku závěrečnou. Tato hlavní poznámka je na fol. 214a dole, 214b dole, na celém fol. 215a, psána v jednotě, vztahuje se k ot. 67. až k poslední.114) Vysvětluje a částečně novými myšlenkami doplňuje vlastní katech. text, všecky tyto myšlenky jsou však přejaty (jak jsem srovnal) ze spisů Husových. To znamená, že oddaný ctitel Husův nám vykládá Husa Husem. Pisatel poznámky opakuje nejprve myšlenky od ot. 67., Pannu Marii vyznačuje při tom »nade všechny kóry anjelské«. Doplňuje pak podstatně o příkaze Syna božího, abychom milovali bližního: »Co jest její syn při- kázal? Abychom přikázanie jeho plnili. Kolik jest přikázanie? X.« atd. »Na čem závisí zákon boží a proroci? Na dvojím milování: božským a 112) Palacký, Doc. XIII. a 707. 113) Str. 79—85, zdůrazňuje, aby byly poznámky odděleny přesně od textu, což však sám pak neučinil. 114) Müller 84 odděluje první část této poznámky a připojuje k ot. 65., ovšem bezdůvodně. 4* 51
Strana 52
bližním. Kto tak die? S. Matouš v XXII. kapitole: Milovati budeš« atd. Toto je nejvýznačnější místo poznámky, doplňuje KVíd. o Desatero, a to o důležitou dvojí lásku. Obé je vzato z Husova Výkladu Desatera. — Dále opakuje celou stať z textu (74—84): »Kolikerým obyčejem věříš o tělu božiem?« Pozoruhodné proto, že o tomto výkladě jinde v Husovi nevíme, a přece jest zajisté Husův, poněvadž poznámkář se opírá výhradně o Husa. — Odtud až do konce zabývá se otázkou o těle Páně, o jeho zření okem tělesným, dotýkání se a lámání (navázáno na ot. 85. a 86.), vše i s citáty zase z Husa, z De corp.,115) kde každá tato stránka jest Husem obšírně vyložena. 2. Kdo napsal poznámky hlavní? — Je zřejmé, že opisovatel celého katechismu. Svědčí o tom totéž písmo jako v textu, ovšem poněkud menší a bledší. Dále i to, že poznámky se neuchylují od katechismu věroučně ani věcně. Tento opisovatel jest podle našich vývodů zajisté Husův sou- časník a oddaný stoupenec. Tedy asi nikoli kněz strany sirotčí, jak soudí Palacký, který totéž opakuje i vzhledem k poznámkám.116) 3. O době vzniku poznámek se domnívám, že je sem vepsal husit. kněz nedlouho po opsání katechismu. Palacký všeobecně:117) »posterior, ut videtur, interpolatio.« Že po opsání katechismu, jest jasné z bledšího a drobnějšího písma a z umístění. Že nedlouho, soudím předně proto, že celá stránka, fol. 215a, za katechismem jest popsána poznámkou, takže tehdy nebylo za katech, textem ještě dále psáno, když celá stránka zů- stala volná. To je tím nápadnější, že již asi třetina strany předcházející pod textem zůstala také nepopsána a poznámka zabrala pak nejprve ovšem ji. — Dále proto, že kněz opisoval katechismus zajisté pro svou potřebu (také Palacký: »in suum usum«), z téhož důvodu připisoval však i poznámky, vždyť jsou právě vysvětlovací. Proto pravděpodobně hned, když počal katechismu užívat ke své katechesi. — Konečně dokladem závažným jest nám tu zase Tractatus de fide s poznámkami KVídeňského uprostřed ve svém textu, což znamená, že když Tractatus byl nejpozději napsán r. 1417, musely být i poznámky KVídeňského vepsány do ruko- pisu 4557 před tímto letopočtem. 2. Dvojotázka o přijímání. 1. Texty. — Dvojotázkou jsme se zabývali při KVídeňském, jako článkem v průkazech o autorství tohoto katechismu. Při tom jsme srov- 115) De corpore Christi 24—9. 116) Doc. XIII.: »Additamentum vero, quod in fine collocavi, interpolatio mihi videtur, fortasse ab auctore codicis 4557 adjecta, quem uti dixi, theologum sectae Orphanorum fuisse colligo.« 117) Doc. 707. 52
bližním. Kto tak die? S. Matouš v XXII. kapitole: Milovati budeš« atd. Toto je nejvýznačnější místo poznámky, doplňuje KVíd. o Desatero, a to o důležitou dvojí lásku. Obé je vzato z Husova Výkladu Desatera. — Dále opakuje celou stať z textu (74—84): »Kolikerým obyčejem věříš o tělu božiem?« Pozoruhodné proto, že o tomto výkladě jinde v Husovi nevíme, a přece jest zajisté Husův, poněvadž poznámkář se opírá výhradně o Husa. — Odtud až do konce zabývá se otázkou o těle Páně, o jeho zření okem tělesným, dotýkání se a lámání (navázáno na ot. 85. a 86.), vše i s citáty zase z Husa, z De corp.,115) kde každá tato stránka jest Husem obšírně vyložena. 2. Kdo napsal poznámky hlavní? — Je zřejmé, že opisovatel celého katechismu. Svědčí o tom totéž písmo jako v textu, ovšem poněkud menší a bledší. Dále i to, že poznámky se neuchylují od katechismu věroučně ani věcně. Tento opisovatel jest podle našich vývodů zajisté Husův sou- časník a oddaný stoupenec. Tedy asi nikoli kněz strany sirotčí, jak soudí Palacký, který totéž opakuje i vzhledem k poznámkám.116) 3. O době vzniku poznámek se domnívám, že je sem vepsal husit. kněz nedlouho po opsání katechismu. Palacký všeobecně:117) »posterior, ut videtur, interpolatio.« Že po opsání katechismu, jest jasné z bledšího a drobnějšího písma a z umístění. Že nedlouho, soudím předně proto, že celá stránka, fol. 215a, za katechismem jest popsána poznámkou, takže tehdy nebylo za katech, textem ještě dále psáno, když celá stránka zů- stala volná. To je tím nápadnější, že již asi třetina strany předcházející pod textem zůstala také nepopsána a poznámka zabrala pak nejprve ovšem ji. — Dále proto, že kněz opisoval katechismus zajisté pro svou potřebu (také Palacký: »in suum usum«), z téhož důvodu připisoval však i poznámky, vždyť jsou právě vysvětlovací. Proto pravděpodobně hned, když počal katechismu užívat ke své katechesi. — Konečně dokladem závažným jest nám tu zase Tractatus de fide s poznámkami KVídeňského uprostřed ve svém textu, což znamená, že když Tractatus byl nejpozději napsán r. 1417, musely být i poznámky KVídeňského vepsány do ruko- pisu 4557 před tímto letopočtem. 2. Dvojotázka o přijímání. 1. Texty. — Dvojotázkou jsme se zabývali při KVídeňském, jako článkem v průkazech o autorství tohoto katechismu. Při tom jsme srov- 115) De corpore Christi 24—9. 116) Doc. XIII.: »Additamentum vero, quod in fine collocavi, interpolatio mihi videtur, fortasse ab auctore codicis 4557 adjecta, quem uti dixi, theologum sectae Orphanorum fuisse colligo.« 117) Doc. 707. 52
Strana 53
návali texty této Dvojotázky a dovozovali, že jejím autorem je Hus. Zde tedy na podkladě těchto vývodů určíme Dvojotázku souborně. Texty jsou čtyři (uvádíme je v příl. B). a) Pavel Bydžovský ve svém spise z r. 1540: »Tato kniha toto trý ukazuje.«13) Pramen základní, poněvadž uvádí text a při něm přímé označení autora, a to dvakrát: »To Mistr Jan Hus praví.« b) Rukopis roudnický119) jako druhý přídavek při husit. katechismu, oddělený od předcház. otázek čarou jako samostatný. Shoduje se s tex- tem Bydžovského. c) Rukopis vídeňský kod. 4557120) jest zase tato ojedinělá dvoj- otázka na samostatné stránce, kterou předchází stránka s Husovými mrav- ními průpověďmi. Tento text jest upraven do otázky jediné, odlišuje se částečně od obou textů předcházejících. d) Rkp. vídeňský kod. 4271121) téměř doslovný s rkp. ad c), praco- ván zřejmě podle téže předlohy, ale formou dokonalejší. Jsou v něm vypuštěny stále opakované spojky »a abych také« a vynechán odstavec druhý, asi proto, že neodpovídá znění původnímu, ač jest jinak vhodný. Tedy: texty a a b jsou téměř totožné, c a d rovněž, všecky však mají bez pochybnosti týž pramen, zřetelný již ve společné všem otázce. 2. Práce o Dvojotázce: a) Pavel Bydžovský v uved. spise, s označením katechismové Knížky pro děti, v níž se Dvojotázka nachází, a s uvedením autora. — b) Joseph Müller ve sp. »Die deutschen Katechismen«122) má něm. překlad KRoudnického, v němž jako druhý přídavek jest Dvojot., o ní se však zvláště nevyslovuje. Připojuje toliko struč. vysvětlivku ke vztahu KRoudnického ke KVíd. — c) Ferdinand Menčík otiskuje (jak jsme se zmínili) v Rozmanitostech123) text 4271 a soudí z podobností výkladu v tomto kod. 4271 o sv. Trojici s Husovým výkladem v Postille o Trojici, že celý zlomek je zbytek některého trak- tátu Husova, tedy i Dvojotázka, a že promíšené kod. 4270 a 4271 jsou po knězi Václavu Rosovi, neboť mají i více Husových traktátů.124) — d) 118) Strahov. knih. v Praze, A OXV. 10, fol. D III. 119) Lobkow. knih. v Roudnici, F. g. 60, fol. 103a. 120) Národ. knih. vídeňská, 4557, fol. 228b. 121) Nár. knih. víd., 4271, fol. 14a. 122) Müller 94. 123) Ferd. Menčík, Zlomek z rukopisu Husova, v Rozmanit. I., 55—7. 124) Vývody Menčíkovy podstatu naší věci poněkud zatemňují. Menčík sleduje totiž vzájemný souvis českých, týmž úhledným písmem psaných výňatků (z Husa) v obou svazcích, při čemž byl rozrušen postup textů kolem Dvojotázky kod. 4271 fol. 14a, ukazující nad jiné k autorství Dvojotázky Husovu: na tomto fol. 14a nahoře zakončuje český text z fol. 13b: »všem bydlejícím v zemi.« (Vedle připsáno, jiným písmem a inkoustem: »Mistr Jan Hus«, asi z doby pozdější.) Za tím na témže foliu jest naše otázka, hned za ní dole Husovo: »O trojici svaté. Věziž sprostně, že Svatá trojice, v níž věříme,« — a pokračuje dále na fol. 14b. 53
návali texty této Dvojotázky a dovozovali, že jejím autorem je Hus. Zde tedy na podkladě těchto vývodů určíme Dvojotázku souborně. Texty jsou čtyři (uvádíme je v příl. B). a) Pavel Bydžovský ve svém spise z r. 1540: »Tato kniha toto trý ukazuje.«13) Pramen základní, poněvadž uvádí text a při něm přímé označení autora, a to dvakrát: »To Mistr Jan Hus praví.« b) Rukopis roudnický119) jako druhý přídavek při husit. katechismu, oddělený od předcház. otázek čarou jako samostatný. Shoduje se s tex- tem Bydžovského. c) Rukopis vídeňský kod. 4557120) jest zase tato ojedinělá dvoj- otázka na samostatné stránce, kterou předchází stránka s Husovými mrav- ními průpověďmi. Tento text jest upraven do otázky jediné, odlišuje se částečně od obou textů předcházejících. d) Rkp. vídeňský kod. 4271121) téměř doslovný s rkp. ad c), praco- ván zřejmě podle téže předlohy, ale formou dokonalejší. Jsou v něm vypuštěny stále opakované spojky »a abych také« a vynechán odstavec druhý, asi proto, že neodpovídá znění původnímu, ač jest jinak vhodný. Tedy: texty a a b jsou téměř totožné, c a d rovněž, všecky však mají bez pochybnosti týž pramen, zřetelný již ve společné všem otázce. 2. Práce o Dvojotázce: a) Pavel Bydžovský v uved. spise, s označením katechismové Knížky pro děti, v níž se Dvojotázka nachází, a s uvedením autora. — b) Joseph Müller ve sp. »Die deutschen Katechismen«122) má něm. překlad KRoudnického, v němž jako druhý přídavek jest Dvojot., o ní se však zvláště nevyslovuje. Připojuje toliko struč. vysvětlivku ke vztahu KRoudnického ke KVíd. — c) Ferdinand Menčík otiskuje (jak jsme se zmínili) v Rozmanitostech123) text 4271 a soudí z podobností výkladu v tomto kod. 4271 o sv. Trojici s Husovým výkladem v Postille o Trojici, že celý zlomek je zbytek některého trak- tátu Husova, tedy i Dvojotázka, a že promíšené kod. 4270 a 4271 jsou po knězi Václavu Rosovi, neboť mají i více Husových traktátů.124) — d) 118) Strahov. knih. v Praze, A OXV. 10, fol. D III. 119) Lobkow. knih. v Roudnici, F. g. 60, fol. 103a. 120) Národ. knih. vídeňská, 4557, fol. 228b. 121) Nár. knih. víd., 4271, fol. 14a. 122) Müller 94. 123) Ferd. Menčík, Zlomek z rukopisu Husova, v Rozmanit. I., 55—7. 124) Vývody Menčíkovy podstatu naší věci poněkud zatemňují. Menčík sleduje totiž vzájemný souvis českých, týmž úhledným písmem psaných výňatků (z Husa) v obou svazcích, při čemž byl rozrušen postup textů kolem Dvojotázky kod. 4271 fol. 14a, ukazující nad jiné k autorství Dvojotázky Husovu: na tomto fol. 14a nahoře zakončuje český text z fol. 13b: »všem bydlejícím v zemi.« (Vedle připsáno, jiným písmem a inkoustem: »Mistr Jan Hus«, asi z doby pozdější.) Za tím na témže foliu jest naše otázka, hned za ní dole Husovo: »O trojici svaté. Věziž sprostně, že Svatá trojice, v níž věříme,« — a pokračuje dále na fol. 14b. 53
Strana 54
Václav Flajšhans v Lit. čin. pod názvem »Naučení o přijímání« uvádí hořej. zprávu Menčíkovu a zařaďuje Dvojotázku mezi spisy ne- jisté.125) Podle ne dosti přesné poznámky Menčíkovy, že »otázky tyto jsou též v rukopise 4557«, uvádí Fl. doslovně stejný nápis, začátek a ko- nec pro oba texty, ačkoliv jsou odlišné. 3. Obsah a vzájemný vztah textů. Otázka první vyznačuje účel při- jímání dvojí: předně jako památku umučení božího, vzkříšení, na nebe vstoupení a z toho odpuštění hříchů; za druhé jako dosažení hlubšího náboženství, které by uvarovalo hříchu. Tedy Husovo reformní stanovisko o přijímání, jak se s ním setkáváme ve všech jeho spisech. Hus při svém reálně a mravně náboženském pojetí vychází i zde od člověka a jeho duchovních potřeb a možností: chce přijímáním svátosti oltářní dosáhnouti odpuštění a dalšího se vyvarování hříchu, tedy dokonalejšího a mravněj- šího života. Ot. druhá pojednává o věcné podstatě přijímání: »pravého Boha« znamená přijímání duchovní, »pravého člověka« přijímání tělesné, hmot- né, chléb. Tedy transsubstanciace ve smyslu Augustinově, kterou závěrem »Trojici svatú« autor ještě zdůrazňuje, tak, že každá bož. osoba, duchovní i tělesná, jest vždy v jednotě jako trojjediný Bůh. — Prameny Dvojotázky po stránce obsahové jsou podle našeho soudu dva, jak jsme již naznačili: první pravděpodobně ot. 73. KVídeňského. Jest to jediná otázka v KVíd. o přijímání, stručná, neúplná; Hus tedy tento neuspokojivý text patrně takto doplňuje. Shodnost jest zřejmá ze společ. předmětu o přijímání, zvláště však z Husova příznačného: »abych viece pamatoval umučenie božie.« — Nejen to, pisatel textu 4271, který provedl úpravu velmi věcně, uvádí ve svém znění oba články ot. 73., ačkoli všude, i v jeho přímé předloze 4557, jest toliko článek o památce na boží umučení. V textu 4271 čteme: »život věčný měl«, jako v ot. 73.: »mohl v sobě život věčný mieti.« Druhý pramen Dvojotázky jest asi Husovo »Kázanie na den pam. těla božieho« v jeho poslední části.126) Upozornili jsme již na shodnost textu roudnického, oba texty vídeňské upomínají kromě toho na tato místa v tomto kázání (str. 177): »duši obživuje a krmí«, »dává život zde v milosti božie v naději«, »těla Kristova přijetie dává život věčný«. — Vzájemný vztah našich čtyř textů nám vysvitne nejzřetelněji, když objasníme poměr dvou znění nejodchylnějších a ukážeme, že přes to jsou téhož původu. Textem základním jest (jak jsme ukázali) roudnický. S ním se sho- duje text Bydžovského doslovně (kromě dvou slov a jednoho slovosledu: «hříchóm všem mým«). Jde tedy o text víd. 4557. 125) Str. 63. — Již V. Novotný (475) praví o tomto odd. Fl. Spisů nejistých, že »nové, důkladné šetření jest nezbytné«. 126) Erben III., 176—7. 54
Václav Flajšhans v Lit. čin. pod názvem »Naučení o přijímání« uvádí hořej. zprávu Menčíkovu a zařaďuje Dvojotázku mezi spisy ne- jisté.125) Podle ne dosti přesné poznámky Menčíkovy, že »otázky tyto jsou též v rukopise 4557«, uvádí Fl. doslovně stejný nápis, začátek a ko- nec pro oba texty, ačkoliv jsou odlišné. 3. Obsah a vzájemný vztah textů. Otázka první vyznačuje účel při- jímání dvojí: předně jako památku umučení božího, vzkříšení, na nebe vstoupení a z toho odpuštění hříchů; za druhé jako dosažení hlubšího náboženství, které by uvarovalo hříchu. Tedy Husovo reformní stanovisko o přijímání, jak se s ním setkáváme ve všech jeho spisech. Hus při svém reálně a mravně náboženském pojetí vychází i zde od člověka a jeho duchovních potřeb a možností: chce přijímáním svátosti oltářní dosáhnouti odpuštění a dalšího se vyvarování hříchu, tedy dokonalejšího a mravněj- šího života. Ot. druhá pojednává o věcné podstatě přijímání: »pravého Boha« znamená přijímání duchovní, »pravého člověka« přijímání tělesné, hmot- né, chléb. Tedy transsubstanciace ve smyslu Augustinově, kterou závěrem »Trojici svatú« autor ještě zdůrazňuje, tak, že každá bož. osoba, duchovní i tělesná, jest vždy v jednotě jako trojjediný Bůh. — Prameny Dvojotázky po stránce obsahové jsou podle našeho soudu dva, jak jsme již naznačili: první pravděpodobně ot. 73. KVídeňského. Jest to jediná otázka v KVíd. o přijímání, stručná, neúplná; Hus tedy tento neuspokojivý text patrně takto doplňuje. Shodnost jest zřejmá ze společ. předmětu o přijímání, zvláště však z Husova příznačného: »abych viece pamatoval umučenie božie.« — Nejen to, pisatel textu 4271, který provedl úpravu velmi věcně, uvádí ve svém znění oba články ot. 73., ačkoli všude, i v jeho přímé předloze 4557, jest toliko článek o památce na boží umučení. V textu 4271 čteme: »život věčný měl«, jako v ot. 73.: »mohl v sobě život věčný mieti.« Druhý pramen Dvojotázky jest asi Husovo »Kázanie na den pam. těla božieho« v jeho poslední části.126) Upozornili jsme již na shodnost textu roudnického, oba texty vídeňské upomínají kromě toho na tato místa v tomto kázání (str. 177): »duši obživuje a krmí«, »dává život zde v milosti božie v naději«, »těla Kristova přijetie dává život věčný«. — Vzájemný vztah našich čtyř textů nám vysvitne nejzřetelněji, když objasníme poměr dvou znění nejodchylnějších a ukážeme, že přes to jsou téhož původu. Textem základním jest (jak jsme ukázali) roudnický. S ním se sho- duje text Bydžovského doslovně (kromě dvou slov a jednoho slovosledu: «hříchóm všem mým«). Jde tedy o text víd. 4557. 125) Str. 63. — Již V. Novotný (475) praví o tomto odd. Fl. Spisů nejistých, že »nové, důkladné šetření jest nezbytné«. 126) Erben III., 176—7. 54
Strana 55
Text víd. 4557: 1. Proč tělo božie přijímáš? Text roudnický: 1. Proč chceš přijímati tělo božie a krev boží? 2. Rci: Proto, abych viece pama- 2. Odpověď: Abych umučenie své- toval umučenie božie a jeho ho Boha v srdci pamatoval, vskřešenie a na nebe vstoupenie 7. a abych všech hřiechóv odpu- 3. a na odpuštěnie hřiechóm všem štěnie vzal, mým, 4. abych skrze to dosáhl většeho 3. a abych větčieho náboženstvie náboženstvie došel, 5. a hřiechóv sě tiem pilněji va- 11. a také v hřiechy sě viec nena- vrátil. roval. Vidíme tedy, že nejen počátek obou textů jest význačně shodný, ale že právě i zdánlivě odlišná druhá polovice vídeň. textu obsahuje tři další věty a myšlenky textu roudnického. V rozvedeném textu víd. na- lézáme tedy celý text roud. To znamená, že buď jest text roud. textu 4557 přímou předlohou, buď měly oba tyto texty společnou předlohu původní, která se však neodlišovala asi mnoho od textu roud. Rkp. víd. 4271 jest k textu roud. v témže poměru jako rkp. 4557, poněvadž jest s rkp. 4557 téměř doslovně shodný, a podle něho pracován. Rkp. 4271 měl však předlohou přímo také text roudnický (nebo s ním asi totožný původní). Předně má s ním (a ne s 4557) doslovně shodnou ot.: »Proč chceš přijímati tělo božie?« Dále pak pisatel vypustil druhý od- stavec, který rovněž v textu roud. není. Tím tedy i text 4271 ještě sám zesiluje naše zjištění, že všecky čtyři texty Dvojotázky mají společný původ. 4. Autorem Dvojotázky jest zajisté bezpečně Hus, jak jsme pro- vedli důkazem podle svědectví Pavla Bydžovského (str. 44n.), ale také podle okolností přímých při rukopise víd. 4271 (str. 53). 5. Doba vzniku a časový postup textů. — Původ Dvojotázky jsme hledali v ot. 73. KVíd., podle toho by byla Dvojot. časově pozdější než KVíd. a Výklad, t. j. po listopadu 1412. Nikoli však zase tak pozdě, aby byla v přímém doteku s katechismovým Jádrem z polovice roku 1414, poněvadž otázkovou formou, charakterem i jednoduchostí se od Jádra dosti odlišuje. Těmito stránkami zapadá přiléhavěji do oblasti KVídeň- ského, tedy asi k r. 1413. Toto datum zesiluje ještě naše srovnání Dvoj- otázky s Husovým »Kázaniem na den pam. těla b.« (Erb. III., 176—7), že totiž se obsahově nápadně shoduje s posled. částí tohoto Kázanie. Rok 1412 až 1414 jest Husovo období katechismové,127) do něho se organicky vklíňuje i Dvojotázka o přijímání. Můžeme tedy původ Dvoj- 127) Souhlasně V. Novotný II., 326. 55
Text víd. 4557: 1. Proč tělo božie přijímáš? Text roudnický: 1. Proč chceš přijímati tělo božie a krev boží? 2. Rci: Proto, abych viece pama- 2. Odpověď: Abych umučenie své- toval umučenie božie a jeho ho Boha v srdci pamatoval, vskřešenie a na nebe vstoupenie 7. a abych všech hřiechóv odpu- 3. a na odpuštěnie hřiechóm všem štěnie vzal, mým, 4. abych skrze to dosáhl většeho 3. a abych větčieho náboženstvie náboženstvie došel, 5. a hřiechóv sě tiem pilněji va- 11. a také v hřiechy sě viec nena- vrátil. roval. Vidíme tedy, že nejen počátek obou textů jest význačně shodný, ale že právě i zdánlivě odlišná druhá polovice vídeň. textu obsahuje tři další věty a myšlenky textu roudnického. V rozvedeném textu víd. na- lézáme tedy celý text roud. To znamená, že buď jest text roud. textu 4557 přímou předlohou, buď měly oba tyto texty společnou předlohu původní, která se však neodlišovala asi mnoho od textu roud. Rkp. víd. 4271 jest k textu roud. v témže poměru jako rkp. 4557, poněvadž jest s rkp. 4557 téměř doslovně shodný, a podle něho pracován. Rkp. 4271 měl však předlohou přímo také text roudnický (nebo s ním asi totožný původní). Předně má s ním (a ne s 4557) doslovně shodnou ot.: »Proč chceš přijímati tělo božie?« Dále pak pisatel vypustil druhý od- stavec, který rovněž v textu roud. není. Tím tedy i text 4271 ještě sám zesiluje naše zjištění, že všecky čtyři texty Dvojotázky mají společný původ. 4. Autorem Dvojotázky jest zajisté bezpečně Hus, jak jsme pro- vedli důkazem podle svědectví Pavla Bydžovského (str. 44n.), ale také podle okolností přímých při rukopise víd. 4271 (str. 53). 5. Doba vzniku a časový postup textů. — Původ Dvojotázky jsme hledali v ot. 73. KVíd., podle toho by byla Dvojot. časově pozdější než KVíd. a Výklad, t. j. po listopadu 1412. Nikoli však zase tak pozdě, aby byla v přímém doteku s katechismovým Jádrem z polovice roku 1414, poněvadž otázkovou formou, charakterem i jednoduchostí se od Jádra dosti odlišuje. Těmito stránkami zapadá přiléhavěji do oblasti KVídeň- ského, tedy asi k r. 1413. Toto datum zesiluje ještě naše srovnání Dvoj- otázky s Husovým »Kázaniem na den pam. těla b.« (Erb. III., 176—7), že totiž se obsahově nápadně shoduje s posled. částí tohoto Kázanie. Rok 1412 až 1414 jest Husovo období katechismové,127) do něho se organicky vklíňuje i Dvojotázka o přijímání. Můžeme tedy původ Dvoj- 127) Souhlasně V. Novotný II., 326. 55
Strana 56
otázky klásti pravděpodobně do období po sepsání KVídeňského a zvláště po Kázání o těle b. z 22. června 1413, tedy asi do období po červnu 1413. Časový postup textů určujeme na základě předch. obsahových srov- nání takto: 1. za první považuji text roudnický, jemuž předcházel ovšem text původní, nám neznámý, asi s roud. totožný. (O textu původním jsme řekli, že jej napsal Hus na list nebo jako závěr některého svého pojed- nání o těle božím, tedy jako práci samostatnou.) 2. Z roud. nebo z textu původ. vzešel upraveným přepisem rukopis 4557. 3. Z tohoto pak malou úpravou hlavně formální rkp. 4271. Pro prvenství textu roud. svědčí: 1. Bystrý upravovatel KRoudnic- kého zasazuje jej v tomto znění do svého katech., zajisté proto, že byl původnímu textu Husovu nejbližší. 2. Z téže příčiny otiskuje pravděpo- dobně znění roudnické Bydžovský, poněvadž tento text byl za jeho doby v 16. stol. znám asi jako nejpůvodnější Husův, když se ho Bydžovský tak určitě jako Husova dovolává. 3. Ze všech tří textů přiléhá roudnický otázce 73. (kterou má zajisté rozvésti) nejvěcněji, jako ujasnění základní její myšlenky. Ale také svou podobnou formulací snadných otázek a od- povědí přimyká se více než oba druhé texty této 73. otázce. Druhý v čas. pořadí jest podle našeho soudu rkp. víd. 4557: jeho přepisovatel přejal ze své předlohy předně dva základní články jako svůj začátek, oba články další vložil do druhé polovičky Dvojotázky a rozvedl věcně i věroučně. Přidal odstavec o přijímání nedůstojném, který nepři- léhá ani k Dvojot., ale zvl. nikoli k zákl. otázce 73. Zpracování druho- řadné textu 4557 jest tedy zřejmé. Třetí v pořadí jest víd. rkp. 4271, vznikl kritickou úpravou textu 4557, s patrným nahlédnutím i do textu roudn. Úprava jest nejen for- mální, nýbrž vypouští také ne dosti přiléhavý závěr o přijímání nedůstoj- ném a zato vhodně přidává o prospěšnosti přijímání správného: abych »život věčný měl«. 3. Otázka o živém chlebě. 1. Pramen: jediný nám známý text jest v druhém spise Pavla Bydžovského z r. 1538, »Tyto knížky toto Trý v sobě drží«.128) — Text je stručný (v příl. ad C). 2. Obsah otázky. Jako Dvojotázka obírá se také Otázka přijímáním těla božího, což je takřka jediným předmětem prací Bydžovského. Věcný 128) Univ. knih. praž., 54 E 133, fol. E 7a—7b. V tomto svazku je uved. spis na 4. místě. — Č. Zíbrt v Bibliografii III., 220 popisuje tisk s tímže nápisem, ale z r. 1539 (v Č. Museu). Bydžovského »Knížky« byly (podle naší znalosti) třikrát vydány: 1538, 1539, 1540, vždy v jiném znění. To svědčí o jejich hodnotě. 56
otázky klásti pravděpodobně do období po sepsání KVídeňského a zvláště po Kázání o těle b. z 22. června 1413, tedy asi do období po červnu 1413. Časový postup textů určujeme na základě předch. obsahových srov- nání takto: 1. za první považuji text roudnický, jemuž předcházel ovšem text původní, nám neznámý, asi s roud. totožný. (O textu původním jsme řekli, že jej napsal Hus na list nebo jako závěr některého svého pojed- nání o těle božím, tedy jako práci samostatnou.) 2. Z roud. nebo z textu původ. vzešel upraveným přepisem rukopis 4557. 3. Z tohoto pak malou úpravou hlavně formální rkp. 4271. Pro prvenství textu roud. svědčí: 1. Bystrý upravovatel KRoudnic- kého zasazuje jej v tomto znění do svého katech., zajisté proto, že byl původnímu textu Husovu nejbližší. 2. Z téže příčiny otiskuje pravděpo- dobně znění roudnické Bydžovský, poněvadž tento text byl za jeho doby v 16. stol. znám asi jako nejpůvodnější Husův, když se ho Bydžovský tak určitě jako Husova dovolává. 3. Ze všech tří textů přiléhá roudnický otázce 73. (kterou má zajisté rozvésti) nejvěcněji, jako ujasnění základní její myšlenky. Ale také svou podobnou formulací snadných otázek a od- povědí přimyká se více než oba druhé texty této 73. otázce. Druhý v čas. pořadí jest podle našeho soudu rkp. víd. 4557: jeho přepisovatel přejal ze své předlohy předně dva základní články jako svůj začátek, oba články další vložil do druhé polovičky Dvojotázky a rozvedl věcně i věroučně. Přidal odstavec o přijímání nedůstojném, který nepři- léhá ani k Dvojot., ale zvl. nikoli k zákl. otázce 73. Zpracování druho- řadné textu 4557 jest tedy zřejmé. Třetí v pořadí jest víd. rkp. 4271, vznikl kritickou úpravou textu 4557, s patrným nahlédnutím i do textu roudn. Úprava jest nejen for- mální, nýbrž vypouští také ne dosti přiléhavý závěr o přijímání nedůstoj- ném a zato vhodně přidává o prospěšnosti přijímání správného: abych »život věčný měl«. 3. Otázka o živém chlebě. 1. Pramen: jediný nám známý text jest v druhém spise Pavla Bydžovského z r. 1538, »Tyto knížky toto Trý v sobě drží«.128) — Text je stručný (v příl. ad C). 2. Obsah otázky. Jako Dvojotázka obírá se také Otázka přijímáním těla božího, což je takřka jediným předmětem prací Bydžovského. Věcný 128) Univ. knih. praž., 54 E 133, fol. E 7a—7b. V tomto svazku je uved. spis na 4. místě. — Č. Zíbrt v Bibliografii III., 220 popisuje tisk s tímže nápisem, ale z r. 1539 (v Č. Museu). Bydžovského »Knížky« byly (podle naší znalosti) třikrát vydány: 1538, 1539, 1540, vždy v jiném znění. To svědčí o jejich hodnotě. 56
Strana 57
podklad obou těchto otázek jest však různý: ve Dvojotázce jde výslovně o přijímání a o užitku z něho, v Ot. o tělo boží jako o živém chlebě a že toliko věřící jest hoden jej jísti. Obraz těla Kristova jako živý chléb (v 6. kap. Janově podle Kralické »chléb života«, stejně podle Žilky) jest za- jisté působivý, zvláště vyznačením, že Kristus jedenáctekrát v jedné kapi- tole takto se sám jmenuje. — A proč tak učinil? Odpověď příznačně husovská, jak jsme si všimli již při ot. 73. KVíd., při Dvojot. i v Kázání o těle božím: aby v pamět lidem uvedl víru v živý chléb. Tedy zase ve smyslu reformním: »To čiňte na mou památku!« — 3. Autor a původ Otázky. Otázku napsal podle svědectví Bydžovského, zase dvakrát opako- vaného, Hus. Svědectví jeho přijímáme, z důvodů, které jsme o Bydžov- ského znalosti uvedli při Dvojotázce. Vedle Bydžovského přivádí nás však k autorství Husova i obsah otázky: předně vyznačená památka jako hlavní užitek těla b., dále ale také věcná a stylistická struktura otázky. Máme tu však doklad ještě závažnější. Našel jsem v Husově »De corp. Christi« místo s naší ot. tak shodné, že nás uvádí asi i k jejimu pra- meni:129) »Et rogo, ad quid undecies in eodem capitulo Christus panis di- citur, nisi ut hoc cordibus fidelium profundius imprimatur?« — Nahlédne- me-li zde do odstavce předcházejícího, vidíme, že Hus tu mluví právě o 6. kap. Janově. Zdá se tedy, že tento oddílek z De corpore byl Husovi pod- kladem naší otázky, která k tomuto původ. textu svým rozvedením ani mnoho nepřidává. — K původu otázky: a) Podle našeho výkladu (str. 46.) neexistoval nějaký snad neznámý nám Husův souborný katechismus o ot. přijímání, z něhož by byl Bydžovský vyňal a citoval dvojotázku a otázku o živém chlebě. Domnívám se, že Bydžovský našel každý text ve spise jiném, Dvoj- otázku v KRoudnickém, Otázku v některém pojednání o těle božím. b) Možno souditi, že Hus tuto Otázku (podobně jako Dvojotázku) napsal buď na samostatný list, nebo že ji připsal k některému svému po- jednání o těle b. nebo že ji napsal do tohoto pojednání. To se zdá podle stylisace otázky nejpravděpodobnější, a Bydž. ji pak zajisté přejal do svého spisu jako Husovu. c) Jest tu však možný i závěr jiný, že totiž Hus napsal toliko uve- dené místo v De corpore a že Bydžovský, sveden téměř katechetickou formou tohoto místa, otázku sám doformuloval, pak k podstatě této otázky zajisté správně připsal, že »To M. Jan Hus«. Na tuto krajní mož- nost mne uvádí jednak, že otázka o živ. chlebě není stylisována dokonale katechismově (právě ve srovnání s Dvojot.), nýbrž zřejmě pro čtenáře; že shodnost oddílu v De corpore jest nápadná obsahem i formou; ko- 129) De corpore Christi, str. 5. 57
podklad obou těchto otázek jest však různý: ve Dvojotázce jde výslovně o přijímání a o užitku z něho, v Ot. o tělo boží jako o živém chlebě a že toliko věřící jest hoden jej jísti. Obraz těla Kristova jako živý chléb (v 6. kap. Janově podle Kralické »chléb života«, stejně podle Žilky) jest za- jisté působivý, zvláště vyznačením, že Kristus jedenáctekrát v jedné kapi- tole takto se sám jmenuje. — A proč tak učinil? Odpověď příznačně husovská, jak jsme si všimli již při ot. 73. KVíd., při Dvojot. i v Kázání o těle božím: aby v pamět lidem uvedl víru v živý chléb. Tedy zase ve smyslu reformním: »To čiňte na mou památku!« — 3. Autor a původ Otázky. Otázku napsal podle svědectví Bydžovského, zase dvakrát opako- vaného, Hus. Svědectví jeho přijímáme, z důvodů, které jsme o Bydžov- ského znalosti uvedli při Dvojotázce. Vedle Bydžovského přivádí nás však k autorství Husova i obsah otázky: předně vyznačená památka jako hlavní užitek těla b., dále ale také věcná a stylistická struktura otázky. Máme tu však doklad ještě závažnější. Našel jsem v Husově »De corp. Christi« místo s naší ot. tak shodné, že nás uvádí asi i k jejimu pra- meni:129) »Et rogo, ad quid undecies in eodem capitulo Christus panis di- citur, nisi ut hoc cordibus fidelium profundius imprimatur?« — Nahlédne- me-li zde do odstavce předcházejícího, vidíme, že Hus tu mluví právě o 6. kap. Janově. Zdá se tedy, že tento oddílek z De corpore byl Husovi pod- kladem naší otázky, která k tomuto původ. textu svým rozvedením ani mnoho nepřidává. — K původu otázky: a) Podle našeho výkladu (str. 46.) neexistoval nějaký snad neznámý nám Husův souborný katechismus o ot. přijímání, z něhož by byl Bydžovský vyňal a citoval dvojotázku a otázku o živém chlebě. Domnívám se, že Bydžovský našel každý text ve spise jiném, Dvoj- otázku v KRoudnickém, Otázku v některém pojednání o těle božím. b) Možno souditi, že Hus tuto Otázku (podobně jako Dvojotázku) napsal buď na samostatný list, nebo že ji připsal k některému svému po- jednání o těle b. nebo že ji napsal do tohoto pojednání. To se zdá podle stylisace otázky nejpravděpodobnější, a Bydž. ji pak zajisté přejal do svého spisu jako Husovu. c) Jest tu však možný i závěr jiný, že totiž Hus napsal toliko uve- dené místo v De corpore a že Bydžovský, sveden téměř katechetickou formou tohoto místa, otázku sám doformuloval, pak k podstatě této otázky zajisté správně připsal, že »To M. Jan Hus«. Na tuto krajní mož- nost mne uvádí jednak, že otázka o živ. chlebě není stylisována dokonale katechismově (právě ve srovnání s Dvojot.), nýbrž zřejmě pro čtenáře; že shodnost oddílu v De corpore jest nápadná obsahem i formou; ko- 129) De corpore Christi, str. 5. 57
Strana 58
nečně pak, že jiného bližšího pramene otázky nikde jinde u Husa nena- cházíme, pokud jsem mohl zjistit. Touto možností není ovšem dotčeno naše určení Dvojotázky, neboť zde jsou předpoklady právě opačné (doslovná předloha, zesílená ještě dvěma shodnými rukopisy, přesná katech, forma atd., jak jsme ukázali vpředu); rovněž autorství Husovo Otázky o živ. chlebě zůstává i tak prin- cipielně v platnosti, poněvadž původním pramenem jest stejně i pak od- dílek z Husa, který sám jest takřka katechismovou otázkou. 4. Doba původu Otázky. — Časovým východiskem je doba vzniku De corpore, to jest pravděpodobně r. 1408.130) Složil-li Hus otázku sám (nevelikou úpravou místa ve svém De corpore), pak se to stalo asi v Hu- sově období tvorby katechismové a eucharistické, to jest v letech 1412 až 1414. — V tom případě, že podle místa v De corpore zformuloval otázku Bydžovský, spadala by doba vzniku Otázky v této podobě v jedno s do- bou Bydžovského spisu, t. j. do r. 1538. 4. Jádro učení křestanského. 1. Rukopisy: a) v Národ. knih. ve Vídni, sign. 4557, fol. 225a až 228a;131) b) v téže knihovně, sign. 4935; c) v univ. knih. praž., sign. XVII. B-6; d) v křižov. knih. praž., sign. XXII. A 4; e) v Gersdorfské knihovně v Budyšíně, čís. 4° 22. Tyto rukopisy uvádí: A. V. Šembera v Ortografii, str. 39—40: a, b, e; Erben III., 331 : a, b, c, e; Flajšhans v Liter. čin., str. 39: b, c, e; týž v K liter. čin. 7: b, c, d, e. »Jádrem učení křesťanského« rozumím stručný spisek jednodílný, jak je otiskl na př. podle rkp. pražského Erben (III. 255). Tvoří soustavný celek, uzavřený i samým Husem, a to celým posledním a vysloveně zá- věrečným odstavcem. Tak je pojednáváme také v přítomné práci.132) Titulem původním spisu není »Jádro učení křesťanského«, toto označení se ujalo po názvu Erbenově (III. 255), ač právě rkp. pražský, podle něhož Erben svůj text otiskl, má nápis (k tomu význačný červeným inkoustem): »Otázky i odpovědi pravého křesťana o božských mocech.« Erbenovi se patrně tento nápis nezdál vhodný, proto dal titul vlastní, asi 130) Na tomto datu se shoduje V. Novotný (Listy filol. 1900, 478—9) s V. Flajšhansem (Liter. čin. 68), s důvody však odchylnými. 131) Stavím na první místo, protože jeho znění považuji za nejpůvodnější. Rkp. gersdorfský ad e) znám toliko z prací Šemb., Erb., Flajšhansových, nikoli pří- mo, poněvadž tato knihovna jest pro nás nyní nepřístupna. 132) Nepřijímám tedy názoru Flajšhansova, že bylo Jádro o pěti dílech (odů- vodněno dále). Proto nepočítám také k Jádru, jako jeho II. díl. rkp. mikulovský (v Bočkově opise v Zem. arch. mor., sign. III., 13/20), jak činí Fl. (K lit. čin. 7 n.). Viz k této ot. též V. Novotný, Listy filol. 1900, str. 471. 58
nečně pak, že jiného bližšího pramene otázky nikde jinde u Husa nena- cházíme, pokud jsem mohl zjistit. Touto možností není ovšem dotčeno naše určení Dvojotázky, neboť zde jsou předpoklady právě opačné (doslovná předloha, zesílená ještě dvěma shodnými rukopisy, přesná katech, forma atd., jak jsme ukázali vpředu); rovněž autorství Husovo Otázky o živ. chlebě zůstává i tak prin- cipielně v platnosti, poněvadž původním pramenem jest stejně i pak od- dílek z Husa, který sám jest takřka katechismovou otázkou. 4. Doba původu Otázky. — Časovým východiskem je doba vzniku De corpore, to jest pravděpodobně r. 1408.130) Složil-li Hus otázku sám (nevelikou úpravou místa ve svém De corpore), pak se to stalo asi v Hu- sově období tvorby katechismové a eucharistické, to jest v letech 1412 až 1414. — V tom případě, že podle místa v De corpore zformuloval otázku Bydžovský, spadala by doba vzniku Otázky v této podobě v jedno s do- bou Bydžovského spisu, t. j. do r. 1538. 4. Jádro učení křestanského. 1. Rukopisy: a) v Národ. knih. ve Vídni, sign. 4557, fol. 225a až 228a;131) b) v téže knihovně, sign. 4935; c) v univ. knih. praž., sign. XVII. B-6; d) v křižov. knih. praž., sign. XXII. A 4; e) v Gersdorfské knihovně v Budyšíně, čís. 4° 22. Tyto rukopisy uvádí: A. V. Šembera v Ortografii, str. 39—40: a, b, e; Erben III., 331 : a, b, c, e; Flajšhans v Liter. čin., str. 39: b, c, e; týž v K liter. čin. 7: b, c, d, e. »Jádrem učení křesťanského« rozumím stručný spisek jednodílný, jak je otiskl na př. podle rkp. pražského Erben (III. 255). Tvoří soustavný celek, uzavřený i samým Husem, a to celým posledním a vysloveně zá- věrečným odstavcem. Tak je pojednáváme také v přítomné práci.132) Titulem původním spisu není »Jádro učení křesťanského«, toto označení se ujalo po názvu Erbenově (III. 255), ač právě rkp. pražský, podle něhož Erben svůj text otiskl, má nápis (k tomu význačný červeným inkoustem): »Otázky i odpovědi pravého křesťana o božských mocech.« Erbenovi se patrně tento nápis nezdál vhodný, proto dal titul vlastní, asi 130) Na tomto datu se shoduje V. Novotný (Listy filol. 1900, 478—9) s V. Flajšhansem (Liter. čin. 68), s důvody však odchylnými. 131) Stavím na první místo, protože jeho znění považuji za nejpůvodnější. Rkp. gersdorfský ad e) znám toliko z prací Šemb., Erb., Flajšhansových, nikoli pří- mo, poněvadž tato knihovna jest pro nás nyní nepřístupna. 132) Nepřijímám tedy názoru Flajšhansova, že bylo Jádro o pěti dílech (odů- vodněno dále). Proto nepočítám také k Jádru, jako jeho II. díl. rkp. mikulovský (v Bočkově opise v Zem. arch. mor., sign. III., 13/20), jak činí Fl. (K lit. čin. 7 n.). Viz k této ot. též V. Novotný, Listy filol. 1900, str. 471. 58
Strana 59
podle označení Jádra víd. kod. 4935 Šemberou: »Naučení křesťanské«. Rkp. Jádra 4935 nápisu nemá. Titul Erbenův se pak ujal.133) Domnívám se, že spis původně titulu neměl. V starém (asi prvotním) víd. 4557, i v 4935 jest bez nápisu, kde pak titul jest, zní každý jinak, poněvadž mu jej dal libovolně opisovatel. Na př. křižovnický je zase nadepsán: »Tuto se píše o poznání pána Boha.« Kdyby Jádro bylo pů- vodně titul mělo, jevila by se zajisté i v obměněných nápisech alespoň částečná jednotnost, toho však není.134) Text Jádra jest otisknut v Šemberovi (str. 40, toliko začátek); v Er- benovi (III. 255—258); v »Duchu« 1870 (1—6, podle Erbena); v Žilkovi (Vybrané spisy M. J. Husi I., 321—330, podle Erb.); ve Flajšhansovi (sv. V., str. 17—25) a jinde. My otiskujeme (v příl. D) text víd. 4557, posud nevydaný a podle našeho soudu nejpůvodnější.135) Všecky nám známé texty jsou částečně odlišné, jak je pozměnil a upravil každý opisovatel. Křižovnický má do- konce několik otázek, víd. 4935 rozveden zase obšírněji i samostat- něji.135a) 2. Dosavadní práce o Jádru. a) A. V. Šembera otiskuje v Ortografii (39—40) začátek Jádra přesně diplomaticky (podle víd. kod. 4935 z prv. polov. XV. stol.), před ním Husovu abecedu, jak je v tomto kodexu před Jádrem. A připojuje: »Z toho, že jak v rukop. č. 4935, tak i v jiném opise Naučení tohoto 133) Také u Müllera (86), byť i s výrazovou změnou: »Summa der christl. Lehre.« 134) Že by Jádro bylo »prostě« zváno také Katechismem, jak píše Flajšhans (38), neodpovídá věci. Ani v čes. církvi evangelické, kde je Jádro tradičně známé, se tak nejmenovalo. Takto je vzhledem k obsahu toliko označil Šembera a Erben. 135) Proč považuji rkp. 4557 ze všech nám známých za nejstarší, nebo vůbec za původní? — Předně proto, že celý rukop. svazek 4557 jest (podle našeho již dří- vějšího stanovení) ze všech rukop. svazků, obsahujících Jádro, nejstarší (hlavní zá- znamy do r. 1436). Leč sám rkp. Jádra v tomto svazku můžeme počítati podle písma a celého rázu k prvním opisům tohoto svazku. — Za druhé a hlavně proto, že text tohoto Jádra nese znaky zpracování prvotního: 1. v článcích v II. části vypočítává se po sedmi dařích Ducha sv. nejprve 7 milosrdenství tělesných, dále 7 milosrd. duchov- ních, 8 blahoslavenství. Všecky texty ostatní urovnaly pořad článků opačně, tedy již věrouč. věcněji i logičtěji (napřed duchov., pak tělesné): 7 darů Ducha sv., 7 milosrd. duchov., 8 blahosl., 7 milosrd. těl. Texty druhé jsou tedy dokonalejší, opravené, proto pozdější. — 2. V závěru místo »toto písmo krátké« jest v rkp. 4557 příznačné husov- ské původní »toto písemce krátké«, a j. 135a) V celé druhé polovici se mluví o hříchu smrtelném, všedním a prvním, a končí zcela jinak než texty ostatní, i bez významné Husovy výzvy k učení se zpaměti (fol. 80a): »Toho hřiechu [proti Duchu sv.] i jiných rač nás vystřícci milo- srdný spasitel, jenž jest pro naše hřiechy umřel. Amen. Leta božieho 1414 v Ustí den svatých mučednikóv Jana a Pavla.« — Rkp. jest zřetelně pozdější (již přesně čárky a háčky, rozlišuje i—y atd.). Za Jádrem následují mrav. hexametry, v pořadu poněkud změněném, dále rkp. latinský atd. 59
podle označení Jádra víd. kod. 4935 Šemberou: »Naučení křesťanské«. Rkp. Jádra 4935 nápisu nemá. Titul Erbenův se pak ujal.133) Domnívám se, že spis původně titulu neměl. V starém (asi prvotním) víd. 4557, i v 4935 jest bez nápisu, kde pak titul jest, zní každý jinak, poněvadž mu jej dal libovolně opisovatel. Na př. křižovnický je zase nadepsán: »Tuto se píše o poznání pána Boha.« Kdyby Jádro bylo pů- vodně titul mělo, jevila by se zajisté i v obměněných nápisech alespoň částečná jednotnost, toho však není.134) Text Jádra jest otisknut v Šemberovi (str. 40, toliko začátek); v Er- benovi (III. 255—258); v »Duchu« 1870 (1—6, podle Erbena); v Žilkovi (Vybrané spisy M. J. Husi I., 321—330, podle Erb.); ve Flajšhansovi (sv. V., str. 17—25) a jinde. My otiskujeme (v příl. D) text víd. 4557, posud nevydaný a podle našeho soudu nejpůvodnější.135) Všecky nám známé texty jsou částečně odlišné, jak je pozměnil a upravil každý opisovatel. Křižovnický má do- konce několik otázek, víd. 4935 rozveden zase obšírněji i samostat- něji.135a) 2. Dosavadní práce o Jádru. a) A. V. Šembera otiskuje v Ortografii (39—40) začátek Jádra přesně diplomaticky (podle víd. kod. 4935 z prv. polov. XV. stol.), před ním Husovu abecedu, jak je v tomto kodexu před Jádrem. A připojuje: »Z toho, že jak v rukop. č. 4935, tak i v jiném opise Naučení tohoto 133) Také u Müllera (86), byť i s výrazovou změnou: »Summa der christl. Lehre.« 134) Že by Jádro bylo »prostě« zváno také Katechismem, jak píše Flajšhans (38), neodpovídá věci. Ani v čes. církvi evangelické, kde je Jádro tradičně známé, se tak nejmenovalo. Takto je vzhledem k obsahu toliko označil Šembera a Erben. 135) Proč považuji rkp. 4557 ze všech nám známých za nejstarší, nebo vůbec za původní? — Předně proto, že celý rukop. svazek 4557 jest (podle našeho již dří- vějšího stanovení) ze všech rukop. svazků, obsahujících Jádro, nejstarší (hlavní zá- znamy do r. 1436). Leč sám rkp. Jádra v tomto svazku můžeme počítati podle písma a celého rázu k prvním opisům tohoto svazku. — Za druhé a hlavně proto, že text tohoto Jádra nese znaky zpracování prvotního: 1. v článcích v II. části vypočítává se po sedmi dařích Ducha sv. nejprve 7 milosrdenství tělesných, dále 7 milosrd. duchov- ních, 8 blahoslavenství. Všecky texty ostatní urovnaly pořad článků opačně, tedy již věrouč. věcněji i logičtěji (napřed duchov., pak tělesné): 7 darů Ducha sv., 7 milosrd. duchov., 8 blahosl., 7 milosrd. těl. Texty druhé jsou tedy dokonalejší, opravené, proto pozdější. — 2. V závěru místo »toto písmo krátké« jest v rkp. 4557 příznačné husov- ské původní »toto písemce krátké«, a j. 135a) V celé druhé polovici se mluví o hříchu smrtelném, všedním a prvním, a končí zcela jinak než texty ostatní, i bez významné Husovy výzvy k učení se zpaměti (fol. 80a): »Toho hřiechu [proti Duchu sv.] i jiných rač nás vystřícci milo- srdný spasitel, jenž jest pro naše hřiechy umřel. Amen. Leta božieho 1414 v Ustí den svatých mučednikóv Jana a Pavla.« — Rkp. jest zřetelně pozdější (již přesně čárky a háčky, rozlišuje i—y atd.). Za Jádrem následují mrav. hexametry, v pořadu poněkud změněném, dále rkp. latinský atd. 59
Strana 60
v bibl. Gersdorfské v Budišíně napřed Abeceda položena jest, domýšleti se lze, že Hus naučení to sepsal žákům za katechismus a snad i za sbírku průpovědí k psaní.« b) K. J. Erben v Sebraných spisech Husových (III. 331) pojed- nává o Jádru podle Šembery, od něho má zde i popis kod. 4557, připo- míná univ. rkp. pražský a žakončuje: »Jestiť to, jakož prof. Šembera právě se domnívá, Husův katechismus, jejž sepsal do školy žákům, aby se mu z paměti učili, jakož sám na konci praví: „ktož bude toto písmo krátké čísti, aby je spamatoval" (III. 258); což i tím se stvrzuje, že v rkp. Vídeňském č. 4935, i v Budišínském hned před ním položena jest Abe- ceda.« c) F. Žilka ve Výbraných sp. M. J. Husi (I. 325) označuje Jádro v úvodě jako »souhrn hlavních bodů křesť. nauky, víry i prakse, jaksi stručná dogmatika a ethika, nebo malý katechismus«. A připojuje: »Vi- děti, že Hus ve věcech věrouky se přidržoval až do konce svého života církevního učení.« — Nikoli ovšem ve všech. d) V. Flajšhans jest z našich hlavních pracovníků o spisech Husových a v nich i o Jádru. Od něho máme k Jádru zvláště: Liter. čin. 38—39, K liter. čin. 7—11, O rukopisech Husových (Vlčkova Osvěta 1900, str. 1015), M. J. Husi Sebr. sp., sv. V., str. 17—25, M. Jan Hus, str. 307—8. Fl. vysvětluje pozměněné texty Jádra takto:136) »Hus však s dílkem tímto nebyl spokojen; skoro každý rukopis má poněkud text změněn, až konečně Hus odhodlal se k nové redakci, zde následující.« Totiž, ke KVí- deňskému. — O tomto Flajšhansově omylu vzhledem k poměru Jádra a KVíd. jsme již pověděli, zde upozorňujeme, že nelze přijmouti ani uved. myšlenku první, jakoby byl Hus Jádro stále přepracovával a jakoby tudíž všecky odlišné texty byly dílem samého Husa. Předně by byla nestačila ani doba, když Hus po napsání původního Jádra odešel za 3 měsíce do Kost- nice, za druhé některé texty jsou zcela zřejmě od opisovatelů pozdějších, jak uvidíme dále. Také se nesrovnává s našimi průkazy tvrzení Flajšhan- sovo, že bylo Jádro původně v otázkách a že bylo o pěti dílech.137) — e) Václav Novotný: 1. v uved. posudku Flajšhansovy Lit. činnosti věnuje značnější pozornost i Jádru138) a proti Fl. názoru o původ. skladbě Jádra a jeho rkp. obměn namítá, že nutno vše teprve od základu zkoumati. — 2. Ve svém »Husu«139) praví o Jádru, že »již jménem140) na- 136) Liter. čin., str. 39. Totéž v »M. J. Husovi« 308, že Hus »později dílko to zpracoval znovu s názvem Otázky křesťanské«. 137) Viz blíže v odd. 6. a 7! Ve svém »M. J. Husovi« 308 upouští Flajšhans mlčky od Jádra pětidílného. Neuspokojuje zvláště práce o Jádru v Sebr. spisech, poněvadž Fl. bez jakéhokoli zdůvodnění předkládá tu vše jako fakta, co bylo ve spisech předcházejících vyslovováno jím ještě jako domněnky. 138) Listy filol. 1900, 471—2. 139) M. J. Hus II., 325—6. 140) Ze stylisace Novotného by se mohlo zdáti, že toto jméno dal Jádru sám Hus, čemuž ovšem není. Podobně Jan Sedlák ve svém »M. J. Husovi«, str. 299. 60
v bibl. Gersdorfské v Budišíně napřed Abeceda položena jest, domýšleti se lze, že Hus naučení to sepsal žákům za katechismus a snad i za sbírku průpovědí k psaní.« b) K. J. Erben v Sebraných spisech Husových (III. 331) pojed- nává o Jádru podle Šembery, od něho má zde i popis kod. 4557, připo- míná univ. rkp. pražský a žakončuje: »Jestiť to, jakož prof. Šembera právě se domnívá, Husův katechismus, jejž sepsal do školy žákům, aby se mu z paměti učili, jakož sám na konci praví: „ktož bude toto písmo krátké čísti, aby je spamatoval" (III. 258); což i tím se stvrzuje, že v rkp. Vídeňském č. 4935, i v Budišínském hned před ním položena jest Abe- ceda.« c) F. Žilka ve Výbraných sp. M. J. Husi (I. 325) označuje Jádro v úvodě jako »souhrn hlavních bodů křesť. nauky, víry i prakse, jaksi stručná dogmatika a ethika, nebo malý katechismus«. A připojuje: »Vi- děti, že Hus ve věcech věrouky se přidržoval až do konce svého života církevního učení.« — Nikoli ovšem ve všech. d) V. Flajšhans jest z našich hlavních pracovníků o spisech Husových a v nich i o Jádru. Od něho máme k Jádru zvláště: Liter. čin. 38—39, K liter. čin. 7—11, O rukopisech Husových (Vlčkova Osvěta 1900, str. 1015), M. J. Husi Sebr. sp., sv. V., str. 17—25, M. Jan Hus, str. 307—8. Fl. vysvětluje pozměněné texty Jádra takto:136) »Hus však s dílkem tímto nebyl spokojen; skoro každý rukopis má poněkud text změněn, až konečně Hus odhodlal se k nové redakci, zde následující.« Totiž, ke KVí- deňskému. — O tomto Flajšhansově omylu vzhledem k poměru Jádra a KVíd. jsme již pověděli, zde upozorňujeme, že nelze přijmouti ani uved. myšlenku první, jakoby byl Hus Jádro stále přepracovával a jakoby tudíž všecky odlišné texty byly dílem samého Husa. Předně by byla nestačila ani doba, když Hus po napsání původního Jádra odešel za 3 měsíce do Kost- nice, za druhé některé texty jsou zcela zřejmě od opisovatelů pozdějších, jak uvidíme dále. Také se nesrovnává s našimi průkazy tvrzení Flajšhan- sovo, že bylo Jádro původně v otázkách a že bylo o pěti dílech.137) — e) Václav Novotný: 1. v uved. posudku Flajšhansovy Lit. činnosti věnuje značnější pozornost i Jádru138) a proti Fl. názoru o původ. skladbě Jádra a jeho rkp. obměn namítá, že nutno vše teprve od základu zkoumati. — 2. Ve svém »Husu«139) praví o Jádru, že »již jménem140) na- 136) Liter. čin., str. 39. Totéž v »M. J. Husovi« 308, že Hus »později dílko to zpracoval znovu s názvem Otázky křesťanské«. 137) Viz blíže v odd. 6. a 7! Ve svém »M. J. Husovi« 308 upouští Flajšhans mlčky od Jádra pětidílného. Neuspokojuje zvláště práce o Jádru v Sebr. spisech, poněvadž Fl. bez jakéhokoli zdůvodnění předkládá tu vše jako fakta, co bylo ve spisech předcházejících vyslovováno jím ještě jako domněnky. 138) Listy filol. 1900, 471—2. 139) M. J. Hus II., 325—6. 140) Ze stylisace Novotného by se mohlo zdáti, že toto jméno dal Jádru sám Hus, čemuž ovšem není. Podobně Jan Sedlák ve svém »M. J. Husovi«, str. 299. 60
Strana 61
povídá svůj obsah, podávaje v nejstručnější formě souhrn všeho, čeho k řádnému životu křesťanskému věděti třeba«. K tomu připojuje, že Hus dovedl »vždy ceniti účinnou formu stručného katechetického shrnutí po- třebných nauk, nynější bezprostřední styk s lidem poučil ho o potřebě toho ještě více«. Novotný uvádí zde v souvisu také Krátký výklad víry. 3. Autor a doba vzniku Jádra. Data máme tu zajištěna, klademe tudíž obě otázky hned na počátek a společně, abychom při dalším rozboru mohli se jich dovolávat. Všecky uvedené publikace počítají tu jako s pevným faktem. Šem- bera mluví o Husově autorství jako o věci všeobecně přijaté, důkazů neuvádí a otiskuje tu v souvisu i Husovu abecedu. Dále píše (str. 39), že ve víd. rkp. 4935 jest na konci »Naučení křesťanského« datum: »Léta bo- žieho 1414 v Ústí, den svatých mučedníkóv Jana a Pavla« (26. června). — Po něm přejímá obé Erben (III. 331) a doplňuje, že totéž datování má také rkp. budyšínský a že Šemberovo určení Jádra jako Husova kate- chismu lze podepřít i závěrečnou větou Jádra, aby je čtenář »spamatoval«, t. j. aby se mu zvláště děti učily zpaměti. Soustavně zabývá se původstvím a dobou vzniku Flajšhans. Uvádí názory dosavadní až k ustálení ve smyslu Šemberově, jehož se také sám přidržuje (str. 39).141) Podobně praví Novotný 142) a Sedlák.143) Tedy: Hus dokončil Jádro v Ústí 26. června 1414. — 4. Obsah Jádra. Konstatuji důležitou okolnost, že také Jádro má svůj přímý pramen v Husově Výkladu viery, jako KVídeňský. Srovnáme-li oba tyto Husovy spisy,144) vidíme: první polovice Jádra 141) Musíme však i zde upozornit, že výrok: »Důkaz podal teprve Š. O. 39« není zcela přesný, poněvadž Šembera uvádí Husa prostě jako bezpečného autora bez důkazu; že datování Jádra 1414 není toliko v rkp. budyšínském, nýbrž i v rkp. vídeň. 4935, kterážto shoda jest velmi důležitá (ba že toto datum Flajšhansem jedině uve- dené není v rkp. budyš. vůbec u vlastního Jádra, nýbrž právě toliko v rkp. 4935, jak ukazujeme dále); konečně, že autorství Husovo nelze dovozovati »shodami vnitř- ními«, poněvadž KVíd. není »druhou redakcí« Jádra. 142) V. Novotný II., 325. 143) J. Sedlák, M. J. Hus, 299. 144) Srovnání J. (Jádro víd. 4557 v naší příl.) s V. (Erben). J. odst. 1.: »Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie« = V. str. 62: »Bóh jest věc, nad niž lepšie nemóž pomyšlena býti. — J. odst. 1. o milování Boha = V. str. 60—63. — J. odst. 2. o Trojici = V. str. 22—23. — J. odst. 3.: »Kristus Jesus jest pravý Bóh a pravý člověk, rovný Otci i Duchu svatému božstvím ... má v sobě božstvie, duši a tělo, ty tři věci, avšak jest jediný pravý Bóh a pravý člověk.« = V. str. 14—16. — J. odst. 4.: »Cierkev svatá obecná jest sbor všech vyvolených k spasení.« = V. str. 25. — J. odst. 4.: »Cierkev svatá na tré se dělí«, a to na svítězilou, spících (v očistci), rytěřující. = V. str. 25—26. — J. odst. 4.: »Cierkve svaté hlava jest Kristus, proto že jest najdóstojnější.« = V. str. 26: »Té cierkvi svaté hlava jest Kristus, neb jest naj- dóstojnější člověk.« 61
povídá svůj obsah, podávaje v nejstručnější formě souhrn všeho, čeho k řádnému životu křesťanskému věděti třeba«. K tomu připojuje, že Hus dovedl »vždy ceniti účinnou formu stručného katechetického shrnutí po- třebných nauk, nynější bezprostřední styk s lidem poučil ho o potřebě toho ještě více«. Novotný uvádí zde v souvisu také Krátký výklad víry. 3. Autor a doba vzniku Jádra. Data máme tu zajištěna, klademe tudíž obě otázky hned na počátek a společně, abychom při dalším rozboru mohli se jich dovolávat. Všecky uvedené publikace počítají tu jako s pevným faktem. Šem- bera mluví o Husově autorství jako o věci všeobecně přijaté, důkazů neuvádí a otiskuje tu v souvisu i Husovu abecedu. Dále píše (str. 39), že ve víd. rkp. 4935 jest na konci »Naučení křesťanského« datum: »Léta bo- žieho 1414 v Ústí, den svatých mučedníkóv Jana a Pavla« (26. června). — Po něm přejímá obé Erben (III. 331) a doplňuje, že totéž datování má také rkp. budyšínský a že Šemberovo určení Jádra jako Husova kate- chismu lze podepřít i závěrečnou větou Jádra, aby je čtenář »spamatoval«, t. j. aby se mu zvláště děti učily zpaměti. Soustavně zabývá se původstvím a dobou vzniku Flajšhans. Uvádí názory dosavadní až k ustálení ve smyslu Šemberově, jehož se také sám přidržuje (str. 39).141) Podobně praví Novotný 142) a Sedlák.143) Tedy: Hus dokončil Jádro v Ústí 26. června 1414. — 4. Obsah Jádra. Konstatuji důležitou okolnost, že také Jádro má svůj přímý pramen v Husově Výkladu viery, jako KVídeňský. Srovnáme-li oba tyto Husovy spisy,144) vidíme: první polovice Jádra 141) Musíme však i zde upozornit, že výrok: »Důkaz podal teprve Š. O. 39« není zcela přesný, poněvadž Šembera uvádí Husa prostě jako bezpečného autora bez důkazu; že datování Jádra 1414 není toliko v rkp. budyšínském, nýbrž i v rkp. vídeň. 4935, kterážto shoda jest velmi důležitá (ba že toto datum Flajšhansem jedině uve- dené není v rkp. budyš. vůbec u vlastního Jádra, nýbrž právě toliko v rkp. 4935, jak ukazujeme dále); konečně, že autorství Husovo nelze dovozovati »shodami vnitř- ními«, poněvadž KVíd. není »druhou redakcí« Jádra. 142) V. Novotný II., 325. 143) J. Sedlák, M. J. Hus, 299. 144) Srovnání J. (Jádro víd. 4557 v naší příl.) s V. (Erben). J. odst. 1.: »Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie« = V. str. 62: »Bóh jest věc, nad niž lepšie nemóž pomyšlena býti. — J. odst. 1. o milování Boha = V. str. 60—63. — J. odst. 2. o Trojici = V. str. 22—23. — J. odst. 3.: »Kristus Jesus jest pravý Bóh a pravý člověk, rovný Otci i Duchu svatému božstvím ... má v sobě božstvie, duši a tělo, ty tři věci, avšak jest jediný pravý Bóh a pravý člověk.« = V. str. 14—16. — J. odst. 4.: »Cierkev svatá obecná jest sbor všech vyvolených k spasení.« = V. str. 25. — J. odst. 4.: »Cierkev svatá na tré se dělí«, a to na svítězilou, spících (v očistci), rytěřující. = V. str. 25—26. — J. odst. 4.: »Cierkve svaté hlava jest Kristus, proto že jest najdóstojnější.« = V. str. 26: »Té cierkvi svaté hlava jest Kristus, neb jest naj- dóstojnější člověk.« 61
Strana 62
jest pracována krok za krokem podle Výkladu, podobně jako KVíd., ale tak, že KVíd. navazuje hned na počátek Výkladu a odtud postupuje s Výkl. souběžně, kdežto Jádro se připíná až k další části Výkladu (od kap. 30.) a rozvádí téměř vše, co bylo tu v KVíd. pověděno podle Výkl. toliko stručně. Tato první polovice Jádra jest jeho částí základní. Jest tedy zřejmé, že mezi Výkladem, KVídeňským a Jádrem jest organický souvis. Druhá polovice Jádra se obírá stručně a namnoze bez výkladu ve- dlejšími články víry, Hus se tu přidržuje formulí církve středověké, pone- chávaje totéž třídění a zdůvodnění:145) 1. o 5 číších (smyslech), 2. o 7 darech Ducha sv., 3. o 7 milosrden. těl., 4. o 7 milosrd. duchov., 5. o 8 bla- hosl., 6. o 7 smrtel. hříších, 7. o 7 věcech posvát., 8. o 6 hříších z povolení k cizímu, 9. o 3 částkách sv. kání. Obsah Jádra nepřináší tedy po Výkladu a KVíd. nových myšlenek, zato nám ukazuje vzájemný přímý vztah těchto tří Husových prací a od- tud nový pohled na tuto Husovu katechismovou tvorbu. 5. Jádro Husovým druhým katechismem? Předně se nám zde staví otázka, zda Hus mínil své Jádro vůbec jako katechismus? — Všichni zkoumatelé, Šemberou počínajíc, odpovídají kladně. A my k tomu přidáme důvody: 1. Forma a stylisace Jádra je vy- sloveně katechismová, jsou to samé stručné odpovědi k předpokládané otázce, odpovědi sestavené nejjednodušším opáčením otázky: jest. (Bóh jest ..., Boha milovati jest... V Boha věřiti jest...) Tento katechismový ráz Jádra vynikne dvojnásob, když každou větu postavíme do vlastního řádku (jak to vidíme na př. v Šemberovi 40). — 2. V závěru Jádra Hus píše: »Dajž ten milosrdný spasitel tomu, ktož bude toto písemce krátké čísti, aby je i spamatoval.« T. j., aby se mu naučil jako stručnému kate- chismu zpaměti, v první řadě ovšem děti. — 3. Ve dvou rukopisech před Jádrem je Husova abeceda, z této a z předcházející okolnosti soudil již Šembera (39), že »Hus naučení to sepsal žákům za katechismus«. Po Šem- berovi totéž Erben (III. 331), Flajšhans (39) a j. — 4. K »Menšímu vý- kladu na vieru« dává Hus tento úvod:146) »A že sprostnému těžko jest dlúhú řeč spamatovati, protož aby ty, ktož budeš mieti knížky, jiného rozuměti vieře naučil kratičce takto.« Následuje pak Menší výklad. Vidíme zcela zřejmý rozdíl obou Husových příkazů: zde, ač jde také 145) Otevřme na př. Bahlmanna a máme z téhož období 15. stol. hned po- spolu čtyři katech, doklady, s těmitéž články jako druhá pol. Jádra. Na př. (str. 11 až 13) »Fundamentum aeternae felicitatis«: 1. 12 čl. víry, 2. Otčenáš, 3. hlav. hříchy, 4. 7 svátostí, 5. 7 darů Ducha sv., 6. 7 skutků těles. a duchov. milosrdenství, 7. 8 bla- hoslavenství, 8. cizí hříchy, 9. hříchy proti Duchu sv., 10. 4 poslední věci, 11. milost, 12. ctnosti. Nebo »Sele Trost«: 1. 10 přikáz., 2. 7 svát., 3. 8 blahosl., 4. 6 skutků milo- srden., 5. 7 dob (asi »hodinky«, Zeiten), 6. 7 darů Ducha sv., 7. 7 smrtelných hříchů a 7 hlav. ctností. 146) Erben I., 44. 62
jest pracována krok za krokem podle Výkladu, podobně jako KVíd., ale tak, že KVíd. navazuje hned na počátek Výkladu a odtud postupuje s Výkl. souběžně, kdežto Jádro se připíná až k další části Výkladu (od kap. 30.) a rozvádí téměř vše, co bylo tu v KVíd. pověděno podle Výkl. toliko stručně. Tato první polovice Jádra jest jeho částí základní. Jest tedy zřejmé, že mezi Výkladem, KVídeňským a Jádrem jest organický souvis. Druhá polovice Jádra se obírá stručně a namnoze bez výkladu ve- dlejšími články víry, Hus se tu přidržuje formulí církve středověké, pone- chávaje totéž třídění a zdůvodnění:145) 1. o 5 číších (smyslech), 2. o 7 darech Ducha sv., 3. o 7 milosrden. těl., 4. o 7 milosrd. duchov., 5. o 8 bla- hosl., 6. o 7 smrtel. hříších, 7. o 7 věcech posvát., 8. o 6 hříších z povolení k cizímu, 9. o 3 částkách sv. kání. Obsah Jádra nepřináší tedy po Výkladu a KVíd. nových myšlenek, zato nám ukazuje vzájemný přímý vztah těchto tří Husových prací a od- tud nový pohled na tuto Husovu katechismovou tvorbu. 5. Jádro Husovým druhým katechismem? Předně se nám zde staví otázka, zda Hus mínil své Jádro vůbec jako katechismus? — Všichni zkoumatelé, Šemberou počínajíc, odpovídají kladně. A my k tomu přidáme důvody: 1. Forma a stylisace Jádra je vy- sloveně katechismová, jsou to samé stručné odpovědi k předpokládané otázce, odpovědi sestavené nejjednodušším opáčením otázky: jest. (Bóh jest ..., Boha milovati jest... V Boha věřiti jest...) Tento katechismový ráz Jádra vynikne dvojnásob, když každou větu postavíme do vlastního řádku (jak to vidíme na př. v Šemberovi 40). — 2. V závěru Jádra Hus píše: »Dajž ten milosrdný spasitel tomu, ktož bude toto písemce krátké čísti, aby je i spamatoval.« T. j., aby se mu naučil jako stručnému kate- chismu zpaměti, v první řadě ovšem děti. — 3. Ve dvou rukopisech před Jádrem je Husova abeceda, z této a z předcházející okolnosti soudil již Šembera (39), že »Hus naučení to sepsal žákům za katechismus«. Po Šem- berovi totéž Erben (III. 331), Flajšhans (39) a j. — 4. K »Menšímu vý- kladu na vieru« dává Hus tento úvod:146) »A že sprostnému těžko jest dlúhú řeč spamatovati, protož aby ty, ktož budeš mieti knížky, jiného rozuměti vieře naučil kratičce takto.« Následuje pak Menší výklad. Vidíme zcela zřejmý rozdíl obou Husových příkazů: zde, ač jde také 145) Otevřme na př. Bahlmanna a máme z téhož období 15. stol. hned po- spolu čtyři katech, doklady, s těmitéž články jako druhá pol. Jádra. Na př. (str. 11 až 13) »Fundamentum aeternae felicitatis«: 1. 12 čl. víry, 2. Otčenáš, 3. hlav. hříchy, 4. 7 svátostí, 5. 7 darů Ducha sv., 6. 7 skutků těles. a duchov. milosrdenství, 7. 8 bla- hoslavenství, 8. cizí hříchy, 9. hříchy proti Duchu sv., 10. 4 poslední věci, 11. milost, 12. ctnosti. Nebo »Sele Trost«: 1. 10 přikáz., 2. 7 svát., 3. 8 blahosl., 4. 6 skutků milo- srden., 5. 7 dob (asi »hodinky«, Zeiten), 6. 7 darů Ducha sv., 7. 7 smrtelných hříchů a 7 hlav. ctností. 146) Erben I., 44. 62
Strana 63
o kratičký Menší výklad, má Hus zřejmě na mysli, aby na př. kněz naučil hlavně dospělého tomuto spisku o víře rozuměti. Nikoli tedy, aby jej »i spamatoval«, jak jasně odlišně přikazuje Hus o Jádru, protože je to katechismus. — Jádro jest tedy Husův katechismus druhý?—Vycházím z předpokladu, že KVíd. jest Husovým prvním a základním dílem katechismovým. Tento fakt ukazuje se nám v novém světle ve vzájemném poměru obou těchto katechismů, z něhož však také důsledně vyzírá, že Hus nemohl Jádro na- psati bez předchozí katechismové práce jiné. 1. Nahoře jsme vyznačili obsahovou stránku Výkladu, KVíd. a Jádra, a odtud vysvítá, proč Hus asi píše katechismy dva: v prvním jde mu za- jisté o objasnění pojmu víry, jako základního principu věroučného, toť katechismus ve vlastním smyslu slova; Jádro otázkou víry se vůbec ne- obírá, nýbrž se zachycuje na významné definici Augustinově o Bohu jako nejlepším dobru a rozvádí obšírněji to, co již v katechismu pověděno stručně o Bohu a o církvi, tedy o dvou hlavních podstatách křesťanské Víry.147) Druhá polov. Jádra obsahuje vedlejší čl. víry (ve smyslu jakéhosi círk. řádu), tedy organicky, a to tím více, když předcház. oddíl jest již zakončen obdobně výčtem trojího stavu manželského (»V cierkvi svaté třie jsú světí stavové...«). Na to tedy navazuje v násled. odstavci: »Pět jest čichóv ... Sedm jest daróv Ducha svatého ...« atd. Obě polovice Jádra jsou takto v zřetelném logickém souvisu. Z této obsahové podstaty a z myšlenkového postupu Jádra a z jeho poměru ke KVíd. můžeme zajisté soudit, že Hus, opíraje se o svůj Výklad, doplnil svůj základní katechismus katechismem novým, který proto také nese charakter spíše kusovitého a výčtového doplňku, než jednotně roz- členěné katechismové soustavy, jakou prozrazuje nesporně dokonaleji KVídeňský. — 2. Jádro jest katechis. Husovým dílem samostatným. — Jádro a KVíd. jsou dvě práce zcela různé, nejen strukturou, pojetím, formou, ale právě obsahem a rozvrhem látky, jak jsme ukázali. Nejen že druhá polo- vice Jádra jest zcela odlišná, ale i první polovice shodná jest jinak budo- vána, jako své vlastní myšlenkové podstaty. — Rozdíl obou katechismů je dále zřejmý z odlišného zdůvodňování těchže myšlenek, počínajíc hned prvním odstavcem Jádra, z charakteru mluvy a stylu, ze subjektivnosti KVídeňského proti objektivně poučujícímu Jádru. 147) Rozvádí zcela souběžně: začátek Jádra »Bóh jest dobré...« navazuje do- slovně na střed KVídeňského, t. j. na ot. 45. Druhou větu »Boha milovati jest...« = ot. 51. Další »V Boha věřiti jest...« = ot. 50. »Trojicě svatá jest...« = ot. 16.—20. »Kristus Jesus jest...« = ot. 29. »Cierkev svatá obecná jest...« = ot. 33. »Cierkev svatá na tré se dělí...« = ot. 34.—44. — Všecky tedy definice první polov. Jádra se shodují s KVíd., jsou pouze obšírněji rozvedeny. 63
o kratičký Menší výklad, má Hus zřejmě na mysli, aby na př. kněz naučil hlavně dospělého tomuto spisku o víře rozuměti. Nikoli tedy, aby jej »i spamatoval«, jak jasně odlišně přikazuje Hus o Jádru, protože je to katechismus. — Jádro jest tedy Husův katechismus druhý?—Vycházím z předpokladu, že KVíd. jest Husovým prvním a základním dílem katechismovým. Tento fakt ukazuje se nám v novém světle ve vzájemném poměru obou těchto katechismů, z něhož však také důsledně vyzírá, že Hus nemohl Jádro na- psati bez předchozí katechismové práce jiné. 1. Nahoře jsme vyznačili obsahovou stránku Výkladu, KVíd. a Jádra, a odtud vysvítá, proč Hus asi píše katechismy dva: v prvním jde mu za- jisté o objasnění pojmu víry, jako základního principu věroučného, toť katechismus ve vlastním smyslu slova; Jádro otázkou víry se vůbec ne- obírá, nýbrž se zachycuje na významné definici Augustinově o Bohu jako nejlepším dobru a rozvádí obšírněji to, co již v katechismu pověděno stručně o Bohu a o církvi, tedy o dvou hlavních podstatách křesťanské Víry.147) Druhá polov. Jádra obsahuje vedlejší čl. víry (ve smyslu jakéhosi círk. řádu), tedy organicky, a to tím více, když předcház. oddíl jest již zakončen obdobně výčtem trojího stavu manželského (»V cierkvi svaté třie jsú světí stavové...«). Na to tedy navazuje v násled. odstavci: »Pět jest čichóv ... Sedm jest daróv Ducha svatého ...« atd. Obě polovice Jádra jsou takto v zřetelném logickém souvisu. Z této obsahové podstaty a z myšlenkového postupu Jádra a z jeho poměru ke KVíd. můžeme zajisté soudit, že Hus, opíraje se o svůj Výklad, doplnil svůj základní katechismus katechismem novým, který proto také nese charakter spíše kusovitého a výčtového doplňku, než jednotně roz- členěné katechismové soustavy, jakou prozrazuje nesporně dokonaleji KVídeňský. — 2. Jádro jest katechis. Husovým dílem samostatným. — Jádro a KVíd. jsou dvě práce zcela různé, nejen strukturou, pojetím, formou, ale právě obsahem a rozvrhem látky, jak jsme ukázali. Nejen že druhá polo- vice Jádra jest zcela odlišná, ale i první polovice shodná jest jinak budo- vána, jako své vlastní myšlenkové podstaty. — Rozdíl obou katechismů je dále zřejmý z odlišného zdůvodňování těchže myšlenek, počínajíc hned prvním odstavcem Jádra, z charakteru mluvy a stylu, ze subjektivnosti KVídeňského proti objektivně poučujícímu Jádru. 147) Rozvádí zcela souběžně: začátek Jádra »Bóh jest dobré...« navazuje do- slovně na střed KVídeňského, t. j. na ot. 45. Druhou větu »Boha milovati jest...« = ot. 51. Další »V Boha věřiti jest...« = ot. 50. »Trojicě svatá jest...« = ot. 16.—20. »Kristus Jesus jest...« = ot. 29. »Cierkev svatá obecná jest...« = ot. 33. »Cierkev svatá na tré se dělí...« = ot. 34.—44. — Všecky tedy definice první polov. Jádra se shodují s KVíd., jsou pouze obšírněji rozvedeny. 63
Strana 64
Nad jiné průkazným svědectvím o odlišnosti obou prací a o samo- statnosti Jádra jsou nám dva záznamy současníků. Předně rkp. víd. 4557, v němž na fol. 211—215 jest KVíd., na fol. 225—228 Jádro. Sběratel opsal oba katechismy odděleně proto, že již tehdy bylo známé, že jsou to dva katechismy různé. Jinak by se byla tradovala a byla by zajisté také naším sběratelem vepsána jediné úprava konečná a dokonalejší, t. j. KVídeň- ský.148) Také není bez významu, že napřed je zařaděn KVíd. a potom Jádro, zajisté podle jejich priority časové. Druhý záznam a zvlášť přesvědčivý jest Mikuláše z Drážďan »Trac- tatus de fide catholica«. Jeho první díl je pracován otázka po otázce podle KVíd., druhý podle Jádra, a to podle jeho druhé části, t. j. s novými články. Autor Tractatu viděl tedy v obou katechismech dvě různé před- lohy, jinak by byl pracoval toliko podle jediné, dokonalejší. Také obě — části Tractatu jsou ovšem zcela odlišné. 3. Jádro následovalo časově po KVídeňském. — Prvním průkazem jest zmíněný Tractatus, v němž první část je pozměněný KVíd., Jádro část druhá. K tomu Mikuláš přiřaďuje druhou část prostě jako pokračování, také bez jakéhokoli přerušení: »Item queritur, quot sunt sensus hominis exteriores?« A Mikuláš je znalec věci. — Stejně v rkp. víd. 4557 jest KVíd. před Jádrem zajisté jako prvnější, jak jsme právě upozornili. Dále jsou zde letopočty. Jádro (rkp. 4935 a budyš.) má přesné da- tum vzniku, 26. června 1414. O KVíd. určil Palacký, že byl napsán před 1414, my pak, že od konce 1412 až v 1413. — Dne 11. října odchází Hus do Kostnice. Jest tedy nemyslitelné, aby Hus od konce června po napsání Jádra byl ve třech měsících a k tomu v době tak pohnuté složil katechis- mus nový a při tom tak značně odlišný, jako je KVíd. I z toho lze soudit, — že KVíd. byl napsán před Jádrem.149) Jádro jest tedy podle našeho soudu Husův druhý katechismus, ná- sledoval asi ve dvou necelých letech po KVíd. a jest jeho doplňkem, při tom však dílem samostatným. — 6. Bylo původní Jádro otázkové? Problém otáčí se kolem rkp. Jádra křižovnického, který má několik otázek. 148) Kdyby byla na př. oprávněna Flajšhansova domněnka, že KVíd. jest toliko druhou redakcí Jádra. 149) O názorech Flajšhansových jsme pověděli při KVíd., zde doplňujeme toliko jeho větou (v Sebr. sp. VIII., str. 17): »Toto své dílko, jež dokončil 26. června 1414 v Ústí nad Lužnicí, Hus později několikrát přepracoval. Z těch přepracování zbyly jen trosky, ke konci Menších Spisů otištěné.« Co tyto trosky znamenají, nevíme (snad různé rukopisy nebo části kombinovaného Jádra), poněvadž ke konci Men. Spisů je Fl. neotiskl. Za slovem »později« a »několikrát« jsme učinili ovšem zvláštní otazník. 64
Nad jiné průkazným svědectvím o odlišnosti obou prací a o samo- statnosti Jádra jsou nám dva záznamy současníků. Předně rkp. víd. 4557, v němž na fol. 211—215 jest KVíd., na fol. 225—228 Jádro. Sběratel opsal oba katechismy odděleně proto, že již tehdy bylo známé, že jsou to dva katechismy různé. Jinak by se byla tradovala a byla by zajisté také naším sběratelem vepsána jediné úprava konečná a dokonalejší, t. j. KVídeň- ský.148) Také není bez významu, že napřed je zařaděn KVíd. a potom Jádro, zajisté podle jejich priority časové. Druhý záznam a zvlášť přesvědčivý jest Mikuláše z Drážďan »Trac- tatus de fide catholica«. Jeho první díl je pracován otázka po otázce podle KVíd., druhý podle Jádra, a to podle jeho druhé části, t. j. s novými články. Autor Tractatu viděl tedy v obou katechismech dvě různé před- lohy, jinak by byl pracoval toliko podle jediné, dokonalejší. Také obě — části Tractatu jsou ovšem zcela odlišné. 3. Jádro následovalo časově po KVídeňském. — Prvním průkazem jest zmíněný Tractatus, v němž první část je pozměněný KVíd., Jádro část druhá. K tomu Mikuláš přiřaďuje druhou část prostě jako pokračování, také bez jakéhokoli přerušení: »Item queritur, quot sunt sensus hominis exteriores?« A Mikuláš je znalec věci. — Stejně v rkp. víd. 4557 jest KVíd. před Jádrem zajisté jako prvnější, jak jsme právě upozornili. Dále jsou zde letopočty. Jádro (rkp. 4935 a budyš.) má přesné da- tum vzniku, 26. června 1414. O KVíd. určil Palacký, že byl napsán před 1414, my pak, že od konce 1412 až v 1413. — Dne 11. října odchází Hus do Kostnice. Jest tedy nemyslitelné, aby Hus od konce června po napsání Jádra byl ve třech měsících a k tomu v době tak pohnuté složil katechis- mus nový a při tom tak značně odlišný, jako je KVíd. I z toho lze soudit, — že KVíd. byl napsán před Jádrem.149) Jádro jest tedy podle našeho soudu Husův druhý katechismus, ná- sledoval asi ve dvou necelých letech po KVíd. a jest jeho doplňkem, při tom však dílem samostatným. — 6. Bylo původní Jádro otázkové? Problém otáčí se kolem rkp. Jádra křižovnického, který má několik otázek. 148) Kdyby byla na př. oprávněna Flajšhansova domněnka, že KVíd. jest toliko druhou redakcí Jádra. 149) O názorech Flajšhansových jsme pověděli při KVíd., zde doplňujeme toliko jeho větou (v Sebr. sp. VIII., str. 17): »Toto své dílko, jež dokončil 26. června 1414 v Ústí nad Lužnicí, Hus později několikrát přepracoval. Z těch přepracování zbyly jen trosky, ke konci Menších Spisů otištěné.« Co tyto trosky znamenají, nevíme (snad různé rukopisy nebo části kombinovaného Jádra), poněvadž ke konci Men. Spisů je Fl. neotiskl. Za slovem »později« a »několikrát« jsme učinili ovšem zvláštní otazník. 64
Strana 65
Na rkp. křižovnickém se zachytil Flajšhans se svým úsudkem, že Jádro bylo původně Husem složeno v otázkách a odpovědích,150) a »nikoli ve formě dogmatické, jež mají na př. rukopis Vídeňský a Budy- šínský«, a uvádí na důkaz začátek rkp. křižovnického,151) t. j. tři věty s odpověďmi, kde jsou skutečně otázky.152) A uzavírá (str. 8): »Z tohoto sestavení vidí se, jak dosti uměle sestavil Hus své Jádro a jak záhy bylo již rušeno písaři. Nejdříve asi setřena forma katechetická...«153) Za druhé soudí Fl., že otázkové katechismové »stopy zachoval ještě univ. XVII. B 6 názvem Otázky i odpovědi pravého křesťana«. — K tomu- to my stručně: rkp. pražský je pozdější, až z r. 1469 (poznačeno v kod.), a název si dal sám opisovatel, který zřejmě vyciťoval, že Jádro jest kate- chismus. Odtud můžeme však dovozovat dále, že kdyby tehdy otázkové Jádro bylo skutečně existovalo a k tomu s autoritou původství Husova, byl by opisovatel psal právě pod tento název určitě Jádro s otázkami a odpověďmi. A zbylou stopou nemůžeme tento název vůbec označit, poně- vadž je zcela ojedinělý. Kdyby měl býti stopou, museli bychom jej nalézti na prvním místě v částečně otázkovém rukopise křižovnickém, a tam není. Již zde tedy uzavíráme, že původní Jádro nebylo otázkové. — Jde však hlavně o rukopis křižovnický. — Jest to rovněž práce pozdější. Patrno tak z novější transskripce spisu (církvi, boží, vonění atd.), ale hlavně také z celého rukopis. svazku. Tento svazek XXII A 4 má 744 strany formátu 8°, celý rukopis touže rukou, na konci vročení 1472. — Tedy: všecky rukopisy Jádra i z bezprostředního období Husova jsou bez otázek, rkp. nejmladší nemohl tudíž míti otázky z původního pramene před 60 roky, a to sám jediný. Otázky připsal podle mého soudu opisovatel. — Patrno tak předně ze stereotypní formulace otázek pouhým obrácením odpovědí Jádra: »Co jesti pán Boh? Pán Boh jest svrchované dobré ... Co jesti Boha milovati? Boha milovati jest... Co jest v Boha věřiti? Jestiť pana Boha najvíce milovati.« — Dále z kusého provedení otázek. V celém křiž. Jádře je pouze šest otázek, a to 3 počátečné (jak jsme citovali), pak na počátku odstavce o Trojici (»Co jesti Trojice svatá?«), uprostřed (»Kto jest v církvi svaté najdóstojnější?«) a na konci (»Co jesti pravý kající?«). Tyto otázky 150) K liter. čin. 7—8. 151) »Co jesti pan Buoh? Pan Boh jest swrchovane dobre... Co jest Boha milo- wati?... Co jest w Boha wieřiti?...« 152) Neupozorňuje však, že dál otázky již nejsou, naopak připojuje »atd.«, jako by otázky pokračovaly. 153) Flajšhans teprve po seznání rkp. křižovnického (v doplňku sp. »K liter. čin.«) mluví o původ. textu Jádra otázkovém. Před tím měl na mysli toliko několi- keré přepracování Jádra neotázkového (ostatní rukopisy) s konečnou redakcí otáz- kového KVíd. (který ovšem otázky měl a proto je i podržel). Snad tedy i otáz. forma KVíd. utvrdila Fl. domněnku, že také původ. Jádro bylo otázkové. — Podobně píše na str. 11., podobně v Sebr. spisech, str. 17. Havelka: Husitské katechismy. 65
Na rkp. křižovnickém se zachytil Flajšhans se svým úsudkem, že Jádro bylo původně Husem složeno v otázkách a odpovědích,150) a »nikoli ve formě dogmatické, jež mají na př. rukopis Vídeňský a Budy- šínský«, a uvádí na důkaz začátek rkp. křižovnického,151) t. j. tři věty s odpověďmi, kde jsou skutečně otázky.152) A uzavírá (str. 8): »Z tohoto sestavení vidí se, jak dosti uměle sestavil Hus své Jádro a jak záhy bylo již rušeno písaři. Nejdříve asi setřena forma katechetická...«153) Za druhé soudí Fl., že otázkové katechismové »stopy zachoval ještě univ. XVII. B 6 názvem Otázky i odpovědi pravého křesťana«. — K tomu- to my stručně: rkp. pražský je pozdější, až z r. 1469 (poznačeno v kod.), a název si dal sám opisovatel, který zřejmě vyciťoval, že Jádro jest kate- chismus. Odtud můžeme však dovozovat dále, že kdyby tehdy otázkové Jádro bylo skutečně existovalo a k tomu s autoritou původství Husova, byl by opisovatel psal právě pod tento název určitě Jádro s otázkami a odpověďmi. A zbylou stopou nemůžeme tento název vůbec označit, poně- vadž je zcela ojedinělý. Kdyby měl býti stopou, museli bychom jej nalézti na prvním místě v částečně otázkovém rukopise křižovnickém, a tam není. Již zde tedy uzavíráme, že původní Jádro nebylo otázkové. — Jde však hlavně o rukopis křižovnický. — Jest to rovněž práce pozdější. Patrno tak z novější transskripce spisu (církvi, boží, vonění atd.), ale hlavně také z celého rukopis. svazku. Tento svazek XXII A 4 má 744 strany formátu 8°, celý rukopis touže rukou, na konci vročení 1472. — Tedy: všecky rukopisy Jádra i z bezprostředního období Husova jsou bez otázek, rkp. nejmladší nemohl tudíž míti otázky z původního pramene před 60 roky, a to sám jediný. Otázky připsal podle mého soudu opisovatel. — Patrno tak předně ze stereotypní formulace otázek pouhým obrácením odpovědí Jádra: »Co jesti pán Boh? Pán Boh jest svrchované dobré ... Co jesti Boha milovati? Boha milovati jest... Co jest v Boha věřiti? Jestiť pana Boha najvíce milovati.« — Dále z kusého provedení otázek. V celém křiž. Jádře je pouze šest otázek, a to 3 počátečné (jak jsme citovali), pak na počátku odstavce o Trojici (»Co jesti Trojice svatá?«), uprostřed (»Kto jest v církvi svaté najdóstojnější?«) a na konci (»Co jesti pravý kající?«). Tyto otázky 150) K liter. čin. 7—8. 151) »Co jesti pan Buoh? Pan Boh jest swrchovane dobre... Co jest Boha milo- wati?... Co jest w Boha wieřiti?...« 152) Neupozorňuje však, že dál otázky již nejsou, naopak připojuje »atd.«, jako by otázky pokračovaly. 153) Flajšhans teprve po seznání rkp. křižovnického (v doplňku sp. »K liter. čin.«) mluví o původ. textu Jádra otázkovém. Před tím měl na mysli toliko několi- keré přepracování Jádra neotázkového (ostatní rukopisy) s konečnou redakcí otáz- kového KVíd. (který ovšem otázky měl a proto je i podržel). Snad tedy i otáz. forma KVíd. utvrdila Fl. domněnku, že také původ. Jádro bylo otázkové. — Podobně píše na str. 11., podobně v Sebr. spisech, str. 17. Havelka: Husitské katechismy. 65
Strana 66
jsou psány červeně. Pisateli se však asi zdálo toto mechanické opáčení odpovědí zbytečné, proto čtvrtou odpověď nechává již bez otázky, zato podškrtuje počátky vět červeně, chtěje tak patrně naznačit, že tu má býti vždy otázka. Katechismová forma s otázkami a odpověďmi jest zajisté věc vý- značná, a tu nesnadno připustíme, že by ji byl Hus tak kuse provedl, jak vidíme v rkp. křižovnickém, zvláště kdyby bylo Jádro jeho prvním dílem katechismovým. A opačně, opisovač-utraquista byl by je takto běžně ne- zkracoval, kdyby byla předloha řádně provedena v ot. a odpovědích, a dokonce z rukou samého Husa. Ostatně vidíme na KVíd., jak jsou otázky vedeny přesně až do konce. Nad jiné však, že částečná forma otázková Jádra křižov. nemá původ z vlastní práce Husovy, nýbrž že je úpravou pozdější, patrno zřetelně z okolnosti, že v rkp. křižov. jsou vypuštěna dvě významná místa: předně obsáhlý oddíl o církvi a jejím rozdělení (»Cierkev svatá obecná jest sbor všech vyvolených k spasení ... jsa oddělen od hlavy.), za druhé oddíl o hříších cizích (»Šest hřiechuov jest z přivolenie k ciziemu hřiechu ... hodni jsú smrti.«). — První výpustka jest věroučně nejpodstatnější a nejodchylnější článek v celém Jádru, jest tedy vyloučeno, že by Hus byl měl na podobném rukopise Jádra podíl, a jest zajisté vědomou změnou opisovatelovou. Opisovatel byl tedy patrně směru konservativního, jemuž také v druhé výpustce vadilo asi rozhodné: »i ti, kteří přivolují těm, jenž — činie hřiechy [smrtedlné], hodni jsú smrti.«154) Konečně významný průkaz všeobecné platnosti o neotázkové formě původ. Jádra podává nám Mikulášův Tractatus de fide, jehož druhá polo- vice je pracována podle Jádra, a to tak, že je ponechán toliko obsah, zato postup a otázková formulace jsou zcela odlišné, poněvadž pracované Mikulášem. A tu předně konstatujeme, že toto zpracování nese zřetelné stopy prvotnosti, neboť jsou v něm četné škrty a opravy (čehož není v polovici první, poněvadž ji Mikuláš snadno pracoval podle otázkového KVíd.). Kdyby bylo existovalo původ. Jádro v otázkách, byl Mik. nej- povolanější, aby o něm věděl, a byl by zajisté podle něj Tractatus i zpra- coval. A co víc, kdyby byly nějaké stopy po otázkách z původ. Jádra, shledali bychom se s nimi zajisté na prvním místě v těchto dvou otázko- vých zpracováních Jádra, a to ve shodnosti těchto stop. Vidíme však, že se neshoduje v Tractatu a v křižov. Jádře ani jediná otázka. Uzavíráme tedy, že původní Jádro napsal Hus bez otázek. Dále, že bez otázek byly opisovány a upravovány texty Jádra další, s jedinou 154) Opisovatel-upravovatel rukopisu křižovnického projevuje vůbec hodně sa- mostatnosti: otázkami, výpustkami, ponecháním původního závěru (jako 4557) »toto písemce kratičké čísti«, vlastním pěkným dodatkem (kromě hojných drobných úprav): »v nebeském království, dajž to milý pan Ježíš.« 66
jsou psány červeně. Pisateli se však asi zdálo toto mechanické opáčení odpovědí zbytečné, proto čtvrtou odpověď nechává již bez otázky, zato podškrtuje počátky vět červeně, chtěje tak patrně naznačit, že tu má býti vždy otázka. Katechismová forma s otázkami a odpověďmi jest zajisté věc vý- značná, a tu nesnadno připustíme, že by ji byl Hus tak kuse provedl, jak vidíme v rkp. křižovnickém, zvláště kdyby bylo Jádro jeho prvním dílem katechismovým. A opačně, opisovač-utraquista byl by je takto běžně ne- zkracoval, kdyby byla předloha řádně provedena v ot. a odpovědích, a dokonce z rukou samého Husa. Ostatně vidíme na KVíd., jak jsou otázky vedeny přesně až do konce. Nad jiné však, že částečná forma otázková Jádra křižov. nemá původ z vlastní práce Husovy, nýbrž že je úpravou pozdější, patrno zřetelně z okolnosti, že v rkp. křižov. jsou vypuštěna dvě významná místa: předně obsáhlý oddíl o církvi a jejím rozdělení (»Cierkev svatá obecná jest sbor všech vyvolených k spasení ... jsa oddělen od hlavy.), za druhé oddíl o hříších cizích (»Šest hřiechuov jest z přivolenie k ciziemu hřiechu ... hodni jsú smrti.«). — První výpustka jest věroučně nejpodstatnější a nejodchylnější článek v celém Jádru, jest tedy vyloučeno, že by Hus byl měl na podobném rukopise Jádra podíl, a jest zajisté vědomou změnou opisovatelovou. Opisovatel byl tedy patrně směru konservativního, jemuž také v druhé výpustce vadilo asi rozhodné: »i ti, kteří přivolují těm, jenž — činie hřiechy [smrtedlné], hodni jsú smrti.«154) Konečně významný průkaz všeobecné platnosti o neotázkové formě původ. Jádra podává nám Mikulášův Tractatus de fide, jehož druhá polo- vice je pracována podle Jádra, a to tak, že je ponechán toliko obsah, zato postup a otázková formulace jsou zcela odlišné, poněvadž pracované Mikulášem. A tu předně konstatujeme, že toto zpracování nese zřetelné stopy prvotnosti, neboť jsou v něm četné škrty a opravy (čehož není v polovici první, poněvadž ji Mikuláš snadno pracoval podle otázkového KVíd.). Kdyby bylo existovalo původ. Jádro v otázkách, byl Mik. nej- povolanější, aby o něm věděl, a byl by zajisté podle něj Tractatus i zpra- coval. A co víc, kdyby byly nějaké stopy po otázkách z původ. Jádra, shledali bychom se s nimi zajisté na prvním místě v těchto dvou otázko- vých zpracováních Jádra, a to ve shodnosti těchto stop. Vidíme však, že se neshoduje v Tractatu a v křižov. Jádře ani jediná otázka. Uzavíráme tedy, že původní Jádro napsal Hus bez otázek. Dále, že bez otázek byly opisovány a upravovány texty Jádra další, s jedinou 154) Opisovatel-upravovatel rukopisu křižovnického projevuje vůbec hodně sa- mostatnosti: otázkami, výpustkami, ponecháním původního závěru (jako 4557) »toto písemce kratičké čísti«, vlastním pěkným dodatkem (kromě hojných drobných úprav): »v nebeském království, dajž to milý pan Ježíš.« 66
Strana 67
výjimkou křižovnického, který má však toliko otázek několik a byl takto upraven značně později. Proč napsal Hus Jádro bez otázek? — Jest tu jediná asi odpověď: poněvadž Hus napsal před tím již jeden katechismus s otázkami, KVíd. Soudím tedy, že Hus považoval předpojování jednoduchých otázek v nové katechismové práci za snadné a samozřejmé, tím spíše, že Jádro bylo pokračováním KVídeňského. Tam ukázal vzor, při Jádru bylo jej možno prostě napodobiti. Nyní věc ještě obraťme, a myslím, že se nám pak ukáže tato do- mněnka ještě přijatelnější: jest vůbec myslitelno, aby byl Hus psal Jádro jako katechismus bez otázek, kdyby byl jeho prvním a jediným kate- chismem ?155) 7. Původní Jádro o jednom nebo o více dílech? Jádrem býval vždy rozuměn spisek o jednom díle, jak jej nachá- zíme u Šembery, Erbena, Žilky a jak o něm pojednávají napořád naši pracovníci.156) Teprve Flajšhans přichází s kombinací, že Jádro původní mělo dílů pět, které opisovatelé prý roztrhli, od sebe oddělili, jednotlivě vypouštěli nebo krátili a zcela porušili. Dotkl se otázky prvně v Liter. čin. 39, kde se dovolává mínění Annenkova a Šemberova hlavně o připojené abecedě k Jádru, staví se však spíše odmítavě (»ale pravděpodobné velice není«). Leč již v doplňku tohoto sp., »K lit. čin.« 7, Fl. dokazuje, že Hus napsal Jádro o pěti dílech. Jest prý to: 1. Husova abeceda, 2. Jádro (v našem pojetí), 3. pět mravokár. hexametrů, 4. druhý díl Jádra »O hříchu«, 5. šest veršíků o manželství. Toto pětidíl. Jádro bylo prý pak záhy rozrušeno písaři.157) K takovému závěru dospívá Fl. na podkladě toho, že při něko- lika rukopisech Jádra jsou některé z těchto článků zařaděny společně,158) a to s jistou pravidelností. — Zdá se však, že ve svém pozdějším »M. J. Husovi« (308) Fl. od své kombinace Jádra pětidílného (mlčky) upouští.159) 155) Z toho důvodu neotáz. forma Jádra jest nám také svědectvím Husova autorství KVídeňského. 156) Na př. Jaroslav Vlček, Dějiny čes. lit., str. 96 praví prostě: »Hus odešel do městečka Ústí, kde v červnu dopsal Jádro učení křesťanského.« 157) »Nejdříve asi setřena forma katechetická, pak odpadla začáteční abeceda, pak pokaženy koncové hexametry obou dílů, konečně rozpadla se celá knížka.« 158) Flajšhans se tu dovolává Šembery, ne však právem; Š. poukázal toliko na předpoj. Abecedu a právě opačně jako na práci samostatnou; proto budí připojení jeho pozornost. Také neodpovídá věci Fl. výčet (str. 8), že 5 mravokár. hexametrů je v kod. 4557 připojeno »k závěru pozdější redakce Jádra« (t. j. ke KVíd.); hexam. jsou připojeny k Jádru vlastnímu (na fol. 228a), a nenásleduje za nimi šest veršíků o manželstvi, nýbrž Husova »Otázka« (fol. 228b). 158) Ještě v Sebr. spisech V., 17—25 prohlašuje Fl. s jistotou, když byl otiskl Jádro o pěti dílech: »Zde poprve se objevuje ve formě původní.« V tomto názoru 5* 67
výjimkou křižovnického, který má však toliko otázek několik a byl takto upraven značně později. Proč napsal Hus Jádro bez otázek? — Jest tu jediná asi odpověď: poněvadž Hus napsal před tím již jeden katechismus s otázkami, KVíd. Soudím tedy, že Hus považoval předpojování jednoduchých otázek v nové katechismové práci za snadné a samozřejmé, tím spíše, že Jádro bylo pokračováním KVídeňského. Tam ukázal vzor, při Jádru bylo jej možno prostě napodobiti. Nyní věc ještě obraťme, a myslím, že se nám pak ukáže tato do- mněnka ještě přijatelnější: jest vůbec myslitelno, aby byl Hus psal Jádro jako katechismus bez otázek, kdyby byl jeho prvním a jediným kate- chismem ?155) 7. Původní Jádro o jednom nebo o více dílech? Jádrem býval vždy rozuměn spisek o jednom díle, jak jej nachá- zíme u Šembery, Erbena, Žilky a jak o něm pojednávají napořád naši pracovníci.156) Teprve Flajšhans přichází s kombinací, že Jádro původní mělo dílů pět, které opisovatelé prý roztrhli, od sebe oddělili, jednotlivě vypouštěli nebo krátili a zcela porušili. Dotkl se otázky prvně v Liter. čin. 39, kde se dovolává mínění Annenkova a Šemberova hlavně o připojené abecedě k Jádru, staví se však spíše odmítavě (»ale pravděpodobné velice není«). Leč již v doplňku tohoto sp., »K lit. čin.« 7, Fl. dokazuje, že Hus napsal Jádro o pěti dílech. Jest prý to: 1. Husova abeceda, 2. Jádro (v našem pojetí), 3. pět mravokár. hexametrů, 4. druhý díl Jádra »O hříchu«, 5. šest veršíků o manželství. Toto pětidíl. Jádro bylo prý pak záhy rozrušeno písaři.157) K takovému závěru dospívá Fl. na podkladě toho, že při něko- lika rukopisech Jádra jsou některé z těchto článků zařaděny společně,158) a to s jistou pravidelností. — Zdá se však, že ve svém pozdějším »M. J. Husovi« (308) Fl. od své kombinace Jádra pětidílného (mlčky) upouští.159) 155) Z toho důvodu neotáz. forma Jádra jest nám také svědectvím Husova autorství KVídeňského. 156) Na př. Jaroslav Vlček, Dějiny čes. lit., str. 96 praví prostě: »Hus odešel do městečka Ústí, kde v červnu dopsal Jádro učení křesťanského.« 157) »Nejdříve asi setřena forma katechetická, pak odpadla začáteční abeceda, pak pokaženy koncové hexametry obou dílů, konečně rozpadla se celá knížka.« 158) Flajšhans se tu dovolává Šembery, ne však právem; Š. poukázal toliko na předpoj. Abecedu a právě opačně jako na práci samostatnou; proto budí připojení jeho pozornost. Také neodpovídá věci Fl. výčet (str. 8), že 5 mravokár. hexametrů je v kod. 4557 připojeno »k závěru pozdější redakce Jádra« (t. j. ke KVíd.); hexam. jsou připojeny k Jádru vlastnímu (na fol. 228a), a nenásleduje za nimi šest veršíků o manželstvi, nýbrž Husova »Otázka« (fol. 228b). 158) Ještě v Sebr. spisech V., 17—25 prohlašuje Fl. s jistotou, když byl otiskl Jádro o pěti dílech: »Zde poprve se objevuje ve formě původní.« V tomto názoru 5* 67
Strana 68
Také V. Novotný se kloní k mínění, že Jádro mohlo býti více- dílné, má však své pochyby, i proti Flajšhansovu postupu.160) Myslím, že nemáme důvodů měniti takřka všeobecně ustálený názor, že Jádro je spisek jednodílný: 1. Tvoří samo jednotný a uzavřený celek, od programového úvodu o Bohu až po závěr s Amen. — 2. Jest zcela odlišné obsahem i formou od ostatních čtyř spisků; má samo a je- diné stylisaci katechismovou. — 3. Obsahové souvislosti nemají s Jádrem vůbec Abeceda, mravouč. hexametry a verše o manželství; zato však příbuzný traktát »O hříchu«, který počítá Fl. jako druhý díl Jádra, jest vyslovenou rozpravou o hříchu, a nemá s dětským Jádrem nic společné- ho.161) 4. Také Mikulášův Tractatus de fide opírá se ve své druhé části o Jádro, ale o jednodílné. Podobně můžeme zajisté rozuměti Palac- kému,162) když praví k Husovi: »... z blízkého Austí psáno bylo krátké naučení křesťanské.« 5. Nad jiné důležitá okolnost další je způsob zařadění a vepsání uváděných spisů kolem Jádra v rukop. svazcích. Stačí nahlédnout do kte- réhokoli svazku, všímneme si na př. rukopisu křižovnického (jehož se také Fl. zvláště dovolává). Jádro (str. 348—354) tu začíná (červeně): »Tuto se píše o poznání pána Boha.« Za Jádrem připojeno pět mravoučných hexa- metrů, vše červeně (str. 354—355): »Čest, ctnost, stud... X i také žáky.« Za nimi (355—367) spis o hříchu, zcela samostatně, již nápisem tak ozna- čen (jako na př. Jádro), a také červeně: »Tuto se již dále vypisuje o hříchu smrtelném a všedním.« Za ním s podobným vyznačením nového a samostatného spisu (367 n.): »Tuto se počíná Život Mistra Jana Husi svaté paměti.« A podobné začátky mají téměř všecky spisy v tomto svazku, na označení, že se počíná vždy dílo nové. Právě při sp. »O hříchu« vyznačeno zvlášť zřetelně: »dále vypisuje.« byl Fl. utvrzen prohlídkou Jádra v Budyšíně (Osvěta 1900, str. 1015), také neodůvod- něně, stejně jako opíráním se o Šemberu, který právě opačně všecky tyto části po- dává jako samostatné »Výpisy ze spisů Husových« (39—41). V »M. J. Husovi« na- stává tedy u Fl. patrně obrat: opakuje sice ještě, že Erben otiskl Jádro »neúplně«, sám však mluví zde již o Jádru toliko jednoduchém a v ukázce dodává, že Hus při- pojil k němu »pro lepší pamatování několik hexametrů českých«. 160) Listy filol. 471—2: »jest tedy nutno vyšetřiti, není-li to, co obsahuje rkps. Vídeňský, původní, úplný text, dále jsou-li snad texty rukopisu Pražského, z něhož Erben vydání pořídil, i snad Mikulovského pouze úryvky z původní práce, nebo snad redakce starší (což se nezdá pravděpodobným).« 161) Jest význačné, že »O hříchu« jest zařaděno s Jádrem toliko ve dvou ruko- pisech, a to právě mladších, při nejstarších chybí. Dále, že v Bočkově kopii mikulov- ské (Zem. archiv mor.: »O hříchu«, sign. R. III. 13/20) jest jako spis samostatný, bez jakéhokoli poukazu na část snad předcházející. Domnívám se, že tento traktát Hu- sův připojili k Jádru opisovatelé ve dvou případech proto, že se v něm Hus rozpisuje obšírněji také o hříchu. Ovšem způsobem zcela jiným: mluví tu o pojmu a druzích hříchu s úvahovým výkladem. 162) Palacký III., str. 164. 68
Také V. Novotný se kloní k mínění, že Jádro mohlo býti více- dílné, má však své pochyby, i proti Flajšhansovu postupu.160) Myslím, že nemáme důvodů měniti takřka všeobecně ustálený názor, že Jádro je spisek jednodílný: 1. Tvoří samo jednotný a uzavřený celek, od programového úvodu o Bohu až po závěr s Amen. — 2. Jest zcela odlišné obsahem i formou od ostatních čtyř spisků; má samo a je- diné stylisaci katechismovou. — 3. Obsahové souvislosti nemají s Jádrem vůbec Abeceda, mravouč. hexametry a verše o manželství; zato však příbuzný traktát »O hříchu«, který počítá Fl. jako druhý díl Jádra, jest vyslovenou rozpravou o hříchu, a nemá s dětským Jádrem nic společné- ho.161) 4. Také Mikulášův Tractatus de fide opírá se ve své druhé části o Jádro, ale o jednodílné. Podobně můžeme zajisté rozuměti Palac- kému,162) když praví k Husovi: »... z blízkého Austí psáno bylo krátké naučení křesťanské.« 5. Nad jiné důležitá okolnost další je způsob zařadění a vepsání uváděných spisů kolem Jádra v rukop. svazcích. Stačí nahlédnout do kte- réhokoli svazku, všímneme si na př. rukopisu křižovnického (jehož se také Fl. zvláště dovolává). Jádro (str. 348—354) tu začíná (červeně): »Tuto se píše o poznání pána Boha.« Za Jádrem připojeno pět mravoučných hexa- metrů, vše červeně (str. 354—355): »Čest, ctnost, stud... X i také žáky.« Za nimi (355—367) spis o hříchu, zcela samostatně, již nápisem tak ozna- čen (jako na př. Jádro), a také červeně: »Tuto se již dále vypisuje o hříchu smrtelném a všedním.« Za ním s podobným vyznačením nového a samostatného spisu (367 n.): »Tuto se počíná Život Mistra Jana Husi svaté paměti.« A podobné začátky mají téměř všecky spisy v tomto svazku, na označení, že se počíná vždy dílo nové. Právě při sp. »O hříchu« vyznačeno zvlášť zřetelně: »dále vypisuje.« byl Fl. utvrzen prohlídkou Jádra v Budyšíně (Osvěta 1900, str. 1015), také neodůvod- něně, stejně jako opíráním se o Šemberu, který právě opačně všecky tyto části po- dává jako samostatné »Výpisy ze spisů Husových« (39—41). V »M. J. Husovi« na- stává tedy u Fl. patrně obrat: opakuje sice ještě, že Erben otiskl Jádro »neúplně«, sám však mluví zde již o Jádru toliko jednoduchém a v ukázce dodává, že Hus při- pojil k němu »pro lepší pamatování několik hexametrů českých«. 160) Listy filol. 471—2: »jest tedy nutno vyšetřiti, není-li to, co obsahuje rkps. Vídeňský, původní, úplný text, dále jsou-li snad texty rukopisu Pražského, z něhož Erben vydání pořídil, i snad Mikulovského pouze úryvky z původní práce, nebo snad redakce starší (což se nezdá pravděpodobným).« 161) Jest význačné, že »O hříchu« jest zařaděno s Jádrem toliko ve dvou ruko- pisech, a to právě mladších, při nejstarších chybí. Dále, že v Bočkově kopii mikulov- ské (Zem. archiv mor.: »O hříchu«, sign. R. III. 13/20) jest jako spis samostatný, bez jakéhokoli poukazu na část snad předcházející. Domnívám se, že tento traktát Hu- sův připojili k Jádru opisovatelé ve dvou případech proto, že se v něm Hus rozpisuje obšírněji také o hříchu. Ovšem způsobem zcela jiným: mluví tu o pojmu a druzích hříchu s úvahovým výkladem. 162) Palacký III., str. 164. 68
Strana 69
Jest tedy zřejmé, že spis »O hříchu« jest zde samostatný, bez vztahu k Jádru, a nemá zajisté tvořit součást Jádra složitého. Hexametry jsou připojeny zde i ve dvou víd. rukopisech přímo, asi jako mravoučný i struč- nou formou shodný přídavek k práci katechismové. Soudím však, že hexa- metry (a stejně jiné spisky) nepřipojil k Jádru sám Hus, nýbrž že tak učinili opisovatelé těchto rukopisů Jádra. Učinili tak libovolně, poněvadž druzí opisovatelé tak neučinili, zajisté proto, že nebyl autorem této kom- binace Hus a že původní jeho Jádro bylo jednodílné. — 6. Konečně přichází zde v úvahu datum, které je připojeno k Jádru v rkp. 4935 a totéž k spise o hříchu v rkp. budyšínském: »Leta božieho 1414...X Pavla.« Kdyby bylo Jádro skutečně pětidílné, bylo by datum zajisté až na závěr, tedy za veršíky o manželství. Již tím vylučují se z kombinace při nejmenším mravoučné hexametry.163) — Uzavírám, že jádro je spis jednodílný. Jest myšlenkově tak významný, že byl častěji opisován a že byly k němu opisovateli připojo- vány některé spisky Husovy, a to shodně zajisté při vzájemném napo- dobení. Připojená Husova Abeceda vede nás k myšlence (jak bude blíže zdůvodněno), že Jádro bylo netoliko katechismem, ale také čítankou a literní cvičebnicí vůbec. B) Katechismy táborské. 5. Katechismus Roudnický. 1. Rukopis: Lobkowiczká knih. v Roudnici, VI. Fg. 60, fol. 100b až 103a. — Titulu nemá, začíná se hned úvodem, bez označení počátku ale- spoň význačnějším písmem. Text celý český: »Buoh jest najlepšie dobré.. X Daj to, Pane Buože!« Otiskujeme jej (příl. E), posud uveřejněn nebyl, kromě němec. překladu u Müllera. 2. Práce o KRoudnickém. a) Joseph Müller 164) podává celý v překladě a k tomu struč- nou zprávu o vzniku. Soudí (podle určení písma Paterou) na druhou čtvrť 163) To vyciťuje také Flajšhans, když praví (K lit. čin. 9), že se zdá, že toto datum »náleží k těmto hexametrům, jež zavíraly celý text«. — Pokud jde o datum samo, jest možno, že spisek o hříchu vznikl v Ústí v téže době jako Jádro, spíše však, že v tomto exempláři budyšínském, jediném, bylo datum na spisek o hříchu přepsáno z předchozího Jádra, snad mechanickým omylem, snad v dobrém úmyslu. Jak se ostatně s tímto datem zacházelo, viděti z toho, že toto datum jest vlastně při jediném toliko (vlastním) Jádru, v kod. 4935. 164) Die deutschen Katechismen, str. 90—5. 69
Jest tedy zřejmé, že spis »O hříchu« jest zde samostatný, bez vztahu k Jádru, a nemá zajisté tvořit součást Jádra složitého. Hexametry jsou připojeny zde i ve dvou víd. rukopisech přímo, asi jako mravoučný i struč- nou formou shodný přídavek k práci katechismové. Soudím však, že hexa- metry (a stejně jiné spisky) nepřipojil k Jádru sám Hus, nýbrž že tak učinili opisovatelé těchto rukopisů Jádra. Učinili tak libovolně, poněvadž druzí opisovatelé tak neučinili, zajisté proto, že nebyl autorem této kom- binace Hus a že původní jeho Jádro bylo jednodílné. — 6. Konečně přichází zde v úvahu datum, které je připojeno k Jádru v rkp. 4935 a totéž k spise o hříchu v rkp. budyšínském: »Leta božieho 1414...X Pavla.« Kdyby bylo Jádro skutečně pětidílné, bylo by datum zajisté až na závěr, tedy za veršíky o manželství. Již tím vylučují se z kombinace při nejmenším mravoučné hexametry.163) — Uzavírám, že jádro je spis jednodílný. Jest myšlenkově tak významný, že byl častěji opisován a že byly k němu opisovateli připojo- vány některé spisky Husovy, a to shodně zajisté při vzájemném napo- dobení. Připojená Husova Abeceda vede nás k myšlence (jak bude blíže zdůvodněno), že Jádro bylo netoliko katechismem, ale také čítankou a literní cvičebnicí vůbec. B) Katechismy táborské. 5. Katechismus Roudnický. 1. Rukopis: Lobkowiczká knih. v Roudnici, VI. Fg. 60, fol. 100b až 103a. — Titulu nemá, začíná se hned úvodem, bez označení počátku ale- spoň význačnějším písmem. Text celý český: »Buoh jest najlepšie dobré.. X Daj to, Pane Buože!« Otiskujeme jej (příl. E), posud uveřejněn nebyl, kromě němec. překladu u Müllera. 2. Práce o KRoudnickém. a) Joseph Müller 164) podává celý v překladě a k tomu struč- nou zprávu o vzniku. Soudí (podle určení písma Paterou) na druhou čtvrť 163) To vyciťuje také Flajšhans, když praví (K lit. čin. 9), že se zdá, že toto datum »náleží k těmto hexametrům, jež zavíraly celý text«. — Pokud jde o datum samo, jest možno, že spisek o hříchu vznikl v Ústí v téže době jako Jádro, spíše však, že v tomto exempláři budyšínském, jediném, bylo datum na spisek o hříchu přepsáno z předchozího Jádra, snad mechanickým omylem, snad v dobrém úmyslu. Jak se ostatně s tímto datem zacházelo, viděti z toho, že toto datum jest vlastně při jediném toliko (vlastním) Jádru, v kod. 4935. 164) Die deutschen Katechismen, str. 90—5. 69
Strana 70
15. stol. a že KVíd. a KRoud. jsou dobou původu téměř stejné, dále pak, že text roudn. se ukazuje »pozdějším zpracováním katech. Palackého« (KVíd.), hlavně prý podle obšírnějšího provedení některých otázek a po- dle změny jejich pořadu ve smyslu praktické potřeby. Připojujeme, že Müllerův otisk také KRoudnického v něm. překladě má četné nedo- statky.165) b) Jaroslav Goll v posudku Müllerových Katechismů praví vzhledem ke KRoudn.:166) »Takových spisů bylo nejspíše víc a nás došly toho všeho jen zlomky. M. má za to, že ještě před počátkem jednoty bratrské mezi Husity vznikl katechismus, který pak přešel i na jednotu a kterého užil i Lukáš při skládání svých katechismů.« — Své odchylné stanovisko jsem pověděl vpředu (str. 27), zde toliko zdůrazňuji, že podle dnešní naší znalosti základnou všech katechismů husitských i bratrských jest KVíd. a že v katechismových pracích Lukášových není ničeho, co by nemohlo býti vyvozeno z KVíd., resp. z jeho úpravy KRoudn. K tomu připojuji, že Lukášovy katechismy i s (jeho) základními Otázkami dětin- skými znamenají podle mého soudu proti oběma uved. katech. husitským po stránce psychologické, katechetické i věcné (nikoli ovšem dogmatické) dozajista zhoršení. c) Adolf Patera se zabývá roudnickým rukop. svazkem a o KRoudn. praví:167) »krátký český katechismus, který se poněkud liší od katechismu otištěného Fr. Palackým.« — Patera označuje KRoudn. pouze tedy jako katech. »český«, nikoli ani jako husitský; kromě toho za- bývá se dobou vzniku a Müller podle něho ji stanoví (jak jsme uvedli) do druhé čtvrtiny 15. stol.168) 165) Jsou to nesprávnosti překladové i věcné, ač jest z poznám. na str. 91 patrné, že na rozdíl od KVíd. použil zde M. rukopisu. Uvedeme nejpodstatnější (str. 91—4): v úvodě »pochází« není ausgeht (opakuje se dvakrát); ot. 16.: »nebo on ji živí svú milostí« není: »denn er (macht) sie lebendig« (oživuje, při čemž slovo macht ještě v závorce); ot. 18. vynecháno: »a Duch svatý činí svatých obcovánie«, tím vy- puštěna i důležitá nová myšlenka; ot. 22. překládá »moci« nesprávně Vermögen; místo »duch« Seele; ot. 33. mluví všude o bližním, tedy ve třetí osobě a nikoli »das du gern... dich oft...«, dále pak »jsě připravoval« není »dich zuschicktest«; ot. 35. »abych Pána Boha miloval ze všeho srdce mého, ze všie duše« překládá »von meinem ganzen Herzen« a všude ganz; ot. 37.: »Které jest tvé dielo?« překládá: »Was ist dein Beruf?« A pod. až do konce. 166) Athenaeum 1888, str. 220. 187) Věstník České spol. náuk 1888, str. 136—7. 168) Údaje Paterovy a Müllerovy se zcela nekryjí. Müller 94: »Herr Patera glaubt... mit Sicherheit behaupten zu können, daß die Raudnitzer Handschrift im zweiten Viertel des 15. Jahrh. geschrieben worden sei.« Patera však ve Zprávě nahoře uved. připojuje: »Rukopis Roudnický psán asi v druhé třetině XV. století«, a pokra- čuje, že »v tomtéž rukopise zachoval se nám« KRoudnický. Rukop. svazek roudnický jsou sešité rukop. spisky různých písem a dob, mínil tedy asi Pat. toto vročení i pro KRoudn., čímž by se ovšem nevylučovala pro něj i doba vzniku »druhá čtvrtina«, t. j. počátečné roky druhé třetiny. Tato pozdní doba podle našich průkazů dalších jest však pro katech. táborský nesnadno myslitelna. 70
15. stol. a že KVíd. a KRoud. jsou dobou původu téměř stejné, dále pak, že text roudn. se ukazuje »pozdějším zpracováním katech. Palackého« (KVíd.), hlavně prý podle obšírnějšího provedení některých otázek a po- dle změny jejich pořadu ve smyslu praktické potřeby. Připojujeme, že Müllerův otisk také KRoudnického v něm. překladě má četné nedo- statky.165) b) Jaroslav Goll v posudku Müllerových Katechismů praví vzhledem ke KRoudn.:166) »Takových spisů bylo nejspíše víc a nás došly toho všeho jen zlomky. M. má za to, že ještě před počátkem jednoty bratrské mezi Husity vznikl katechismus, který pak přešel i na jednotu a kterého užil i Lukáš při skládání svých katechismů.« — Své odchylné stanovisko jsem pověděl vpředu (str. 27), zde toliko zdůrazňuji, že podle dnešní naší znalosti základnou všech katechismů husitských i bratrských jest KVíd. a že v katechismových pracích Lukášových není ničeho, co by nemohlo býti vyvozeno z KVíd., resp. z jeho úpravy KRoudn. K tomu připojuji, že Lukášovy katechismy i s (jeho) základními Otázkami dětin- skými znamenají podle mého soudu proti oběma uved. katech. husitským po stránce psychologické, katechetické i věcné (nikoli ovšem dogmatické) dozajista zhoršení. c) Adolf Patera se zabývá roudnickým rukop. svazkem a o KRoudn. praví:167) »krátký český katechismus, který se poněkud liší od katechismu otištěného Fr. Palackým.« — Patera označuje KRoudn. pouze tedy jako katech. »český«, nikoli ani jako husitský; kromě toho za- bývá se dobou vzniku a Müller podle něho ji stanoví (jak jsme uvedli) do druhé čtvrtiny 15. stol.168) 165) Jsou to nesprávnosti překladové i věcné, ač jest z poznám. na str. 91 patrné, že na rozdíl od KVíd. použil zde M. rukopisu. Uvedeme nejpodstatnější (str. 91—4): v úvodě »pochází« není ausgeht (opakuje se dvakrát); ot. 16.: »nebo on ji živí svú milostí« není: »denn er (macht) sie lebendig« (oživuje, při čemž slovo macht ještě v závorce); ot. 18. vynecháno: »a Duch svatý činí svatých obcovánie«, tím vy- puštěna i důležitá nová myšlenka; ot. 22. překládá »moci« nesprávně Vermögen; místo »duch« Seele; ot. 33. mluví všude o bližním, tedy ve třetí osobě a nikoli »das du gern... dich oft...«, dále pak »jsě připravoval« není »dich zuschicktest«; ot. 35. »abych Pána Boha miloval ze všeho srdce mého, ze všie duše« překládá »von meinem ganzen Herzen« a všude ganz; ot. 37.: »Které jest tvé dielo?« překládá: »Was ist dein Beruf?« A pod. až do konce. 166) Athenaeum 1888, str. 220. 187) Věstník České spol. náuk 1888, str. 136—7. 168) Údaje Paterovy a Müllerovy se zcela nekryjí. Müller 94: »Herr Patera glaubt... mit Sicherheit behaupten zu können, daß die Raudnitzer Handschrift im zweiten Viertel des 15. Jahrh. geschrieben worden sei.« Patera však ve Zprávě nahoře uved. připojuje: »Rukopis Roudnický psán asi v druhé třetině XV. století«, a pokra- čuje, že »v tomtéž rukopise zachoval se nám« KRoudnický. Rukop. svazek roudnický jsou sešité rukop. spisky různých písem a dob, mínil tedy asi Pat. toto vročení i pro KRoudn., čímž by se ovšem nevylučovala pro něj i doba vzniku »druhá čtvrtina«, t. j. počátečné roky druhé třetiny. Tato pozdní doba podle našich průkazů dalších jest však pro katech. táborský nesnadno myslitelna. 70
Strana 71
d) Václ. Flajšhans považuje KVíd. a s ním KRoudn. za dru- hou redakci Jádra, praví (Lit. čin. 40): »Rukopisy jsou zachovány dva: 1. Vídeňské dvor. knihovny č. 4557, fol. 211—215 (s pozd. přípiskem). 2. Roudn. knih., sign. VI. Fg. 60, f. 100v—103r (text poněkud odchylný).« — Ani KRoudn. není ovšem (dalším) zpracováním Jádra. e) Václav Novotný v posudku Flajšhansovy Liter. čin.169) se zmiňuje o KRoudn. v tom smyslu, že otázku autorství KVídeňského »de- finitivně bude lze řešiti« ve spojení zvláště také s KRoudn., což se nyní naším postupem potvrzuje. 170) f) F. M. Bartoš ve Studii k Husovi a jeho době (7) mluví o po- měru KVíd. k Tractatu de fide a upozorňuje, aby byl srovnán »i zlomek roudnický u Müllera«. — Tractatus nebyl podle našich průkazů předlohou KVídeňskému, nýbrž opačně, proto také nikoli KRoudnickému. 3. Obsah KRoudnického a jeho vztah ke KVíd. Tři části KRoudnického. — KRoudn. je pracován otázka po otázce podle KVíd. Sestává ze tří částí, z nichž první dvě náleží k sobě organicky (jsou takto i v KVíd.), část třetí připojena odjinud, ale s věcným souvi- sem. Celý rukopis je prací jediného opisovatele-upravovatele, jak patrno ze stejného písma a stejného dobře černého inkoustu. První zlomek (fol. 100b—102b, ot. 1.—39. kromě úvodu) jest za- končen: »A tak konec« a oddělen ještě čarou. Tato část jest totožná (s některými obměnami) s KVíd. od ot. 14.—73. Druhý (fol. 102b—103a, ot. 40—48) jest zase oddělen čarou, a kryje se s dalšími otázkami KVíd. až téměř do konce, ot. 74.—84. Třetí (fol. 103a) jsou dvě otázky o přijím. těla a krve Páně (o této Dvojot. jsme již mluvili). V KVíd. tyto dvě ot. nejsou, jest to část nová. Jak vysvětlit vznik těchto zlomků? — O třetím jsme se po této stránce již vyslovili. Jde tedy o zlomek první a druhý, t. j., proč autor nevypracoval oba najednou, když jsou tak v předloze KVídeňského a když měl při ruce zajisté KVíd. celý? — Vysvětlení můžeme podle mého do- mnění hledat toliko ve snaze autorově po stručnosti. Autor předstihuje tu značně vlastní předlohu, vypouští všude, kde se ukázala možnost: stla- čuje do 39 otázek původních 73 ot.; vypustil 13 ot. závěrečných, zajisté proto, že jsou méně významné; kromě toho v prvním zlomku od své 34. ot. (od 73. ot. KVíd.) dává šest svých otázek vlastních, zřejmě závěreč- ných, chtěje tak ukončiti celý svůj prvotně zkrácený katechismus. 169) Listy filol. 1900, str. 472—3. — Také V. Chaloupecký mezi spisy rkp. roudnického uvádí »Husův populární katechismus«, Petra z Mladenovic Zpráva o utr- pení a smrti M. J. Husa, str. 3. (O autorství Petra z Mlad. viz dále.) 170) Novotný upozorňuje zde na některé nedostatky ve Fl. vydání a zvl. také, že mu »ušel popis rukopisu Roudnického, podaný Müllerem na str. 91 pozn.«. 71
d) Václ. Flajšhans považuje KVíd. a s ním KRoudn. za dru- hou redakci Jádra, praví (Lit. čin. 40): »Rukopisy jsou zachovány dva: 1. Vídeňské dvor. knihovny č. 4557, fol. 211—215 (s pozd. přípiskem). 2. Roudn. knih., sign. VI. Fg. 60, f. 100v—103r (text poněkud odchylný).« — Ani KRoudn. není ovšem (dalším) zpracováním Jádra. e) Václav Novotný v posudku Flajšhansovy Liter. čin.169) se zmiňuje o KRoudn. v tom smyslu, že otázku autorství KVídeňského »de- finitivně bude lze řešiti« ve spojení zvláště také s KRoudn., což se nyní naším postupem potvrzuje. 170) f) F. M. Bartoš ve Studii k Husovi a jeho době (7) mluví o po- měru KVíd. k Tractatu de fide a upozorňuje, aby byl srovnán »i zlomek roudnický u Müllera«. — Tractatus nebyl podle našich průkazů předlohou KVídeňskému, nýbrž opačně, proto také nikoli KRoudnickému. 3. Obsah KRoudnického a jeho vztah ke KVíd. Tři části KRoudnického. — KRoudn. je pracován otázka po otázce podle KVíd. Sestává ze tří částí, z nichž první dvě náleží k sobě organicky (jsou takto i v KVíd.), část třetí připojena odjinud, ale s věcným souvi- sem. Celý rukopis je prací jediného opisovatele-upravovatele, jak patrno ze stejného písma a stejného dobře černého inkoustu. První zlomek (fol. 100b—102b, ot. 1.—39. kromě úvodu) jest za- končen: »A tak konec« a oddělen ještě čarou. Tato část jest totožná (s některými obměnami) s KVíd. od ot. 14.—73. Druhý (fol. 102b—103a, ot. 40—48) jest zase oddělen čarou, a kryje se s dalšími otázkami KVíd. až téměř do konce, ot. 74.—84. Třetí (fol. 103a) jsou dvě otázky o přijím. těla a krve Páně (o této Dvojot. jsme již mluvili). V KVíd. tyto dvě ot. nejsou, jest to část nová. Jak vysvětlit vznik těchto zlomků? — O třetím jsme se po této stránce již vyslovili. Jde tedy o zlomek první a druhý, t. j., proč autor nevypracoval oba najednou, když jsou tak v předloze KVídeňského a když měl při ruce zajisté KVíd. celý? — Vysvětlení můžeme podle mého do- mnění hledat toliko ve snaze autorově po stručnosti. Autor předstihuje tu značně vlastní předlohu, vypouští všude, kde se ukázala možnost: stla- čuje do 39 otázek původních 73 ot.; vypustil 13 ot. závěrečných, zajisté proto, že jsou méně významné; kromě toho v prvním zlomku od své 34. ot. (od 73. ot. KVíd.) dává šest svých otázek vlastních, zřejmě závěreč- ných, chtěje tak ukončiti celý svůj prvotně zkrácený katechismus. 169) Listy filol. 1900, str. 472—3. — Také V. Chaloupecký mezi spisy rkp. roudnického uvádí »Husův populární katechismus«, Petra z Mladenovic Zpráva o utr- pení a smrti M. J. Husa, str. 3. (O autorství Petra z Mlad. viz dále.) 170) Novotný upozorňuje zde na některé nedostatky ve Fl. vydání a zvl. také, že mu »ušel popis rukopisu Roudnického, podaný Müllerem na str. 91 pozn.«. 71
Strana 72
Upravovateli po napsání vysvitla asi neúplnost, snad i autoritativ- nost předlohy, upustil od své původní stručnosti zajisté úmyslně, a k svému prvotnímu zpracování přidal netoliko 13 otázek méně důle- žitých, ale také třetím zlomkem ještě dvě otázky cizé, které v předloze vůbec nejsou, jsou však také Husovy. — Myšlenková podstata: Uvod jest hlubokou přípravou k celému ka- techismu, převzat z první věty Husova Jádra: »Buoh jest najlepšie dobré« atd. Odlišný od úvodu KVídeňského. — Otázky: vynecháno z KVíd. 13 počátečních, pisatel chtěl patrně začíti výraznou otázkou 14. KVíd. »Které jsi viery?«; dále asi proto, že nechtěl jako KVíd. opakovat o Věřím, nebo dokonce, že nesouhlasil s Husovým zdůrazňováním dobrých skutků; ne- posledně však zajisté i k vůli stručnosti. V ot. 17. místo »Jest sbor všech vyvolených k spasení«, praví: ». . . k věčnému blahoslavenství« (také po- dle Husa: »zbor všech vyvol. k blahoslavenství«).171) Přidává pak svou vlastní ot. 16.,18., 19., v nich ukazuje, že k Duchu sv. se připojuje správně sv. církev (»neb on ji živí svú milostí«) a svatých obcování (»Duch sv. činí svatých obcovánie«). Následuje významná výpustka (ot. 34.—44. KVíd.), kde mluví Hus o církvi trojí. Místo tak důležité vynechal upravovatel zajisté úmyslně, poněvadž nesouhlasí. Vkládá pak pozoruhodné otázky vlastní (20.—23.), když před tím uzavřel myšlen. oddíl (podle KVíd.) slovem Amen. Nava- zuje tu na předch. oddíl o Bohu a bož. osobách, a to o lásce a vděčnosti k Bohu, načež formuluje (ot. 22.) scholasticky paralelu mezi trojjediným Bohem a trojí mocí duše: pamětí, vůlí, rozumem, které jsou »jeden duch rozumný«. Tak dospívá autor k otázce (23.), co ten Bůh přikázal, a odpovídá Desaterem. Tím doplňuje význačně KVíd. Rozvádí pak k Desateru samo- statně (29.—35.): o lásce, k Bohu, k bližnímu, ale i k sobě samému. Husovo »dobré dobře chtieti« bližnímu rozšiřuje totiž i na »samého sě«, zato vy- nechává toto rčení o Bohu, patrně, že se mu nezdá případným. — Upravo- vatel vypustil dále všecky ot. o přijímání, hodně mechanické; při tom však mění pronikavě (svou otázkou 33.), když vynechává mši a zpověď a zato přidává: aby bližní »na kázanie rád chodil«. A zakončuje ve skutečném spádu závěrečném čtyřmi významnými otázkami: »Co jsi ty? Rci: Stvoře- nie božie rozumné a smrtelné... A tak Konec.«172) — Druhý zlomek jest zpracováním posled. oddílu KVíd. (ot. 74.—84.), který v prvním zlomku byl vypuštěn. Připojil jej týž autor (stejné písmo i inkoust), asi proto přece, že si uvědomil dodatečně svou povinnost k textu původnímu a jeho skladateli, snad také (jak jsme pravili), že po prvním zpracování shledal mezeru, když se nezmínil o důležité svátosti 171) Erben I., 286. 172) Br. Lukáš přejal několik těchto význačných otázek doslovně do svých katechismů, nahoře uvedená jest jako základní v (jeho) »Ot. dětinských«. 72
Upravovateli po napsání vysvitla asi neúplnost, snad i autoritativ- nost předlohy, upustil od své původní stručnosti zajisté úmyslně, a k svému prvotnímu zpracování přidal netoliko 13 otázek méně důle- žitých, ale také třetím zlomkem ještě dvě otázky cizé, které v předloze vůbec nejsou, jsou však také Husovy. — Myšlenková podstata: Uvod jest hlubokou přípravou k celému ka- techismu, převzat z první věty Husova Jádra: »Buoh jest najlepšie dobré« atd. Odlišný od úvodu KVídeňského. — Otázky: vynecháno z KVíd. 13 počátečních, pisatel chtěl patrně začíti výraznou otázkou 14. KVíd. »Které jsi viery?«; dále asi proto, že nechtěl jako KVíd. opakovat o Věřím, nebo dokonce, že nesouhlasil s Husovým zdůrazňováním dobrých skutků; ne- posledně však zajisté i k vůli stručnosti. V ot. 17. místo »Jest sbor všech vyvolených k spasení«, praví: ». . . k věčnému blahoslavenství« (také po- dle Husa: »zbor všech vyvol. k blahoslavenství«).171) Přidává pak svou vlastní ot. 16.,18., 19., v nich ukazuje, že k Duchu sv. se připojuje správně sv. církev (»neb on ji živí svú milostí«) a svatých obcování (»Duch sv. činí svatých obcovánie«). Následuje významná výpustka (ot. 34.—44. KVíd.), kde mluví Hus o církvi trojí. Místo tak důležité vynechal upravovatel zajisté úmyslně, poněvadž nesouhlasí. Vkládá pak pozoruhodné otázky vlastní (20.—23.), když před tím uzavřel myšlen. oddíl (podle KVíd.) slovem Amen. Nava- zuje tu na předch. oddíl o Bohu a bož. osobách, a to o lásce a vděčnosti k Bohu, načež formuluje (ot. 22.) scholasticky paralelu mezi trojjediným Bohem a trojí mocí duše: pamětí, vůlí, rozumem, které jsou »jeden duch rozumný«. Tak dospívá autor k otázce (23.), co ten Bůh přikázal, a odpovídá Desaterem. Tím doplňuje význačně KVíd. Rozvádí pak k Desateru samo- statně (29.—35.): o lásce, k Bohu, k bližnímu, ale i k sobě samému. Husovo »dobré dobře chtieti« bližnímu rozšiřuje totiž i na »samého sě«, zato vy- nechává toto rčení o Bohu, patrně, že se mu nezdá případným. — Upravo- vatel vypustil dále všecky ot. o přijímání, hodně mechanické; při tom však mění pronikavě (svou otázkou 33.), když vynechává mši a zpověď a zato přidává: aby bližní »na kázanie rád chodil«. A zakončuje ve skutečném spádu závěrečném čtyřmi významnými otázkami: »Co jsi ty? Rci: Stvoře- nie božie rozumné a smrtelné... A tak Konec.«172) — Druhý zlomek jest zpracováním posled. oddílu KVíd. (ot. 74.—84.), který v prvním zlomku byl vypuštěn. Připojil jej týž autor (stejné písmo i inkoust), asi proto přece, že si uvědomil dodatečně svou povinnost k textu původnímu a jeho skladateli, snad také (jak jsme pravili), že po prvním zpracování shledal mezeru, když se nezmínil o důležité svátosti 171) Erben I., 286. 172) Br. Lukáš přejal několik těchto význačných otázek doslovně do svých katechismů, nahoře uvedená jest jako základní v (jeho) »Ot. dětinských«. 72
Strana 73
těla božího.173) Toto domnění zesiluje i připojení zlomku třetího, výhradně o přijímání. — Autor ve své úpravě otázky jednak účelněji spojuje (hned, proč jest nejvyšší atd.), jednak určitěji vyznačuje, že je to »při tej veleb- nej svátosti«, nebo (ot. 43.): »Dušě a tělo Kristovo a tak jeho svaté člově- čenstvie« (místo »tělesenství Kristovo a duše«). Odtud zpracovává vše po svém, že tělo Kristovo se počalo v těle P. Marie, Duchem sv., že ve svát. oltářní jest »posvátný pokrm a posvátný nápoj, chléb a víno«, ale že »konec také měti bude v súdný den«. Třetí zlomek připsal upravovatel současně se zlomkem druhým, jak patrno z téhož písma a stejně černého inkoustu, ale také z toho, že na konci druhého zlomku není uzavíracího slova Konec nebo Amen, jako na konci i uprostřed zlomku prvního. Tento závěr, celkový a definitivní, nechal si do zlom. třetího, který měl zajisté již tehdy po ruce: »A tak těch knih jest konec. Amen. Daj to, Pane Buože!« — Že také tento zlo- mek oddělil přes to čarou, jest zajisté proto, že zlomek první a druhý jsou podle společného KVídeňského, zlomek třetí však podle předlohy nové. O tomto zlomku třetím, o jeho Husově autorství a o jeho poměru k celému KRoudn., jsme pojednali v oddílu o autorství KVídeňského (str. 44n). — 4. Věroučné směrnice KRoudnického. Předně vyzdvihujeme, že autor KRoudnického (proti KVíd.) zasa- zuje již všecky tři hlavní články víry: Otčenáš, Věřím, Desatero, a že k Desateru připojuje přikázání lásky v pojetí samostatném a tak výraz- ném, že k ot. 29. »Co jest najlepší dobré?« (z úvodu) odpovídá nikoli »Buoh«, nýbrž »Láska«. — Z KVíd. přejímá definici o církvi, zato zcela zřetelně se staví proti druhé podstatné části Husova určení církve, t. j. církve trojí. Autor souhlasí s důležitou reformní Husovou odchylkou: »Sbor všech vyvolených k věčnému blahoslavenství«, vypouští však po- kračování pravověrné, bez veškeré pochybnosti úmyslně, poněvadž ne- souhlasí s pojmem církve spící, tedy s očistcem. Jest to nejpronikavější věroučná odchylka v KRoudn. — Dále jest důležitá změna v ot. 33. pří- kazem, aby bližní »na kázanie rád chodil«, zato vypouští z tohoto příkazu účast na mši a zpovědi. K tomu pak vynechal v původní úpravě z KVíd. obě hlavní svátosti, křest a přijímání; teprve v připoj. zlomcích se k při- jímání vrátil. Tedy směr rozhodně reformní, který proti obřadům a svá- tostem zdůrazňuje kázání božího slova. — Konečně téhož směru rozhod- ného je závěr o podstatě svát. oltářní (ot. 47): »vidomé věci posvátné, to jest posvátný pokrm a posvátný nápoj, chléb a víno.« Tedy okem tělesným viditelné dvě podstaty i po posvěcení, chléb a víno. To znamená přijímání ve smyslu remanenčním (chléb a víno trvá dále) a pod obojí. 173) Autor vypustil i druhou hlavní svátost, křest, ač v KVíd. zmíněn jest; ne- klade patrně na svátosti váhy. 73
těla božího.173) Toto domnění zesiluje i připojení zlomku třetího, výhradně o přijímání. — Autor ve své úpravě otázky jednak účelněji spojuje (hned, proč jest nejvyšší atd.), jednak určitěji vyznačuje, že je to »při tej veleb- nej svátosti«, nebo (ot. 43.): »Dušě a tělo Kristovo a tak jeho svaté člově- čenstvie« (místo »tělesenství Kristovo a duše«). Odtud zpracovává vše po svém, že tělo Kristovo se počalo v těle P. Marie, Duchem sv., že ve svát. oltářní jest »posvátný pokrm a posvátný nápoj, chléb a víno«, ale že »konec také měti bude v súdný den«. Třetí zlomek připsal upravovatel současně se zlomkem druhým, jak patrno z téhož písma a stejně černého inkoustu, ale také z toho, že na konci druhého zlomku není uzavíracího slova Konec nebo Amen, jako na konci i uprostřed zlomku prvního. Tento závěr, celkový a definitivní, nechal si do zlom. třetího, který měl zajisté již tehdy po ruce: »A tak těch knih jest konec. Amen. Daj to, Pane Buože!« — Že také tento zlo- mek oddělil přes to čarou, jest zajisté proto, že zlomek první a druhý jsou podle společného KVídeňského, zlomek třetí však podle předlohy nové. O tomto zlomku třetím, o jeho Husově autorství a o jeho poměru k celému KRoudn., jsme pojednali v oddílu o autorství KVídeňského (str. 44n). — 4. Věroučné směrnice KRoudnického. Předně vyzdvihujeme, že autor KRoudnického (proti KVíd.) zasa- zuje již všecky tři hlavní články víry: Otčenáš, Věřím, Desatero, a že k Desateru připojuje přikázání lásky v pojetí samostatném a tak výraz- ném, že k ot. 29. »Co jest najlepší dobré?« (z úvodu) odpovídá nikoli »Buoh«, nýbrž »Láska«. — Z KVíd. přejímá definici o církvi, zato zcela zřetelně se staví proti druhé podstatné části Husova určení církve, t. j. církve trojí. Autor souhlasí s důležitou reformní Husovou odchylkou: »Sbor všech vyvolených k věčnému blahoslavenství«, vypouští však po- kračování pravověrné, bez veškeré pochybnosti úmyslně, poněvadž ne- souhlasí s pojmem církve spící, tedy s očistcem. Jest to nejpronikavější věroučná odchylka v KRoudn. — Dále jest důležitá změna v ot. 33. pří- kazem, aby bližní »na kázanie rád chodil«, zato vypouští z tohoto příkazu účast na mši a zpovědi. K tomu pak vynechal v původní úpravě z KVíd. obě hlavní svátosti, křest a přijímání; teprve v připoj. zlomcích se k při- jímání vrátil. Tedy směr rozhodně reformní, který proti obřadům a svá- tostem zdůrazňuje kázání božího slova. — Konečně téhož směru rozhod- ného je závěr o podstatě svát. oltářní (ot. 47): »vidomé věci posvátné, to jest posvátný pokrm a posvátný nápoj, chléb a víno.« Tedy okem tělesným viditelné dvě podstaty i po posvěcení, chléb a víno. To znamená přijímání ve smyslu remanenčním (chléb a víno trvá dále) a pod obojí. 173) Autor vypustil i druhou hlavní svátost, křest, ač v KVíd. zmíněn jest; ne- klade patrně na svátosti váhy. 73
Strana 74
Věroučně jeví se nám tedy upravovatel jako vyhraněný stoupenec husitského směru rozhodného, který své odchylné stanovisko nestaví však okázale proti konservativnějšímu Husovu, nýbrž věcným, ale pevným vytyčováním směrnic věroučných razí nové cesty velikému reformnímu hnutí. 5. Původce KRoudnického. Přihlédneme nejprve k rukop. svazku174) VI. Fg. 60. Má celkem 103 listy, původně jich bylo více, některé byly vytrženy. Zbylý rkp. jest dnes stránkován tužkou (205 str.). Každá část svazku pochází z péra jiného písaře. Pro nás jest důležitý obsah svazku, a tu vidíme, že řada spisů v tomto svazku se přimyká k osobnosti Husově.175) Z toho můžeme sou- dit, že také KRoudn, byl sem pořadatelem zařaděn úmyslně a organicky jako katechismus husovský, směru ovšem radikálního. K tomu celý svazek jest český. Určitěji přichází tu v úvahu sám katechismus. Popsali jsme jej po stránce věcné a věroučné, a odtud soudím, že původcem KRoudnického jest kněz táborský. 1. Dotvrzují nám to v KRoudn. názory věroučné: vypuštění Husova pojmu očistce, vypuštění mše a zpovědi, ač Hus v téže otázce obé vřele doporučuje, vynechává v první úpravě obě hlavní svátosti, ač v předloze jsou, nad obřady a svátosti staví kázání bož. slova; nepřiznává se již k transsubstanciaci a mluví pro přijímání sub utraque. — Jsou to nauky vysloveně táborské, jak je nacházíme souborně vyjádřeny na př. v tábor. Confessi Mikuláše Biskupce z r. 1431 a jak je shrnuje na př. Palacký176) a jiní. 174) Vzpomínám vděčně ochoty zemřelého archiváře dr. Frant. Brožka k této práci o roudn. rukopise. 175) Str. 1—47 (Matouše z Krakova) Rozmluva mezi svědomím a rozumem o přijím. těla bož.; 49—68 »Pane Jezu Kriste, vykúpenie mé«; 69—143 rozjímání o moudrosti boží, z různých spisů círk. otců, také ze sv. Augustina: »Kniežky, jež slovú zpósob poctivého života«; 144—155 rozjímání a modlitby blahosl. muže Jero- nyma před smrtí; 157—173 »Toto sě svaté čtenie čte o svatbě«; 174—5 »O múdrosti, kteráž si z úst najvyššího pošla...«; 177 pátý až dvanáctý kus sv. Bernarda o po- koře; 178 »Tyto kusy mistr Jan Hus z mnohých knih slavných doktoruóv vybral, devět kusuóv zlatých, duši velmi potřebných (Hus je autorem toliko vlastních »kusů«, Petr Chelčický autorem výkladu k nim. Viz Fr. Ryšánek, Listy filol. 1922, str. 32 n.), neukončeno; 179—199 zpráva o utrpení a smrti mistra Jana Husa 1415 v Kost- nici (označována jako Petra z Mladoňovic, viz zvl. Chaloupecký [v uved. sp. z 1913 str. 3. a spisek celý], staví se i proti pochybám Paterovým. V. Novotný ukázal, že není jeho. — Prameny dějin čes. VIII. 1932, str. LXVII); 200—205 náš husitský katechismus (Ad. Paterovo vyznačení KRoudnického v tomto svazku, Věst. Č. Sp. Náuk 1888, str. 136—7, jsme již uvedli na str. 70. — Popis roudn. ruko- pisu [stručný] u J. Müllera 91 pozn.) 176) O tábor. Confessi pojednáváme dále souborně. Z Palackého III./II., str. 29 uvádíme, že »již před r. 1418 všichni Táboři, tudíž také střední, zapírali oheň očistcový po smrti, a protož zamítali jak zádušní mše, tak i modlitby, almužny, a 74
Věroučně jeví se nám tedy upravovatel jako vyhraněný stoupenec husitského směru rozhodného, který své odchylné stanovisko nestaví však okázale proti konservativnějšímu Husovu, nýbrž věcným, ale pevným vytyčováním směrnic věroučných razí nové cesty velikému reformnímu hnutí. 5. Původce KRoudnického. Přihlédneme nejprve k rukop. svazku174) VI. Fg. 60. Má celkem 103 listy, původně jich bylo více, některé byly vytrženy. Zbylý rkp. jest dnes stránkován tužkou (205 str.). Každá část svazku pochází z péra jiného písaře. Pro nás jest důležitý obsah svazku, a tu vidíme, že řada spisů v tomto svazku se přimyká k osobnosti Husově.175) Z toho můžeme sou- dit, že také KRoudn, byl sem pořadatelem zařaděn úmyslně a organicky jako katechismus husovský, směru ovšem radikálního. K tomu celý svazek jest český. Určitěji přichází tu v úvahu sám katechismus. Popsali jsme jej po stránce věcné a věroučné, a odtud soudím, že původcem KRoudnického jest kněz táborský. 1. Dotvrzují nám to v KRoudn. názory věroučné: vypuštění Husova pojmu očistce, vypuštění mše a zpovědi, ač Hus v téže otázce obé vřele doporučuje, vynechává v první úpravě obě hlavní svátosti, ač v předloze jsou, nad obřady a svátosti staví kázání bož. slova; nepřiznává se již k transsubstanciaci a mluví pro přijímání sub utraque. — Jsou to nauky vysloveně táborské, jak je nacházíme souborně vyjádřeny na př. v tábor. Confessi Mikuláše Biskupce z r. 1431 a jak je shrnuje na př. Palacký176) a jiní. 174) Vzpomínám vděčně ochoty zemřelého archiváře dr. Frant. Brožka k této práci o roudn. rukopise. 175) Str. 1—47 (Matouše z Krakova) Rozmluva mezi svědomím a rozumem o přijím. těla bož.; 49—68 »Pane Jezu Kriste, vykúpenie mé«; 69—143 rozjímání o moudrosti boží, z různých spisů círk. otců, také ze sv. Augustina: »Kniežky, jež slovú zpósob poctivého života«; 144—155 rozjímání a modlitby blahosl. muže Jero- nyma před smrtí; 157—173 »Toto sě svaté čtenie čte o svatbě«; 174—5 »O múdrosti, kteráž si z úst najvyššího pošla...«; 177 pátý až dvanáctý kus sv. Bernarda o po- koře; 178 »Tyto kusy mistr Jan Hus z mnohých knih slavných doktoruóv vybral, devět kusuóv zlatých, duši velmi potřebných (Hus je autorem toliko vlastních »kusů«, Petr Chelčický autorem výkladu k nim. Viz Fr. Ryšánek, Listy filol. 1922, str. 32 n.), neukončeno; 179—199 zpráva o utrpení a smrti mistra Jana Husa 1415 v Kost- nici (označována jako Petra z Mladoňovic, viz zvl. Chaloupecký [v uved. sp. z 1913 str. 3. a spisek celý], staví se i proti pochybám Paterovým. V. Novotný ukázal, že není jeho. — Prameny dějin čes. VIII. 1932, str. LXVII); 200—205 náš husitský katechismus (Ad. Paterovo vyznačení KRoudnického v tomto svazku, Věst. Č. Sp. Náuk 1888, str. 136—7, jsme již uvedli na str. 70. — Popis roudn. ruko- pisu [stručný] u J. Müllera 91 pozn.) 176) O tábor. Confessi pojednáváme dále souborně. Z Palackého III./II., str. 29 uvádíme, že »již před r. 1418 všichni Táboři, tudíž také střední, zapírali oheň očistcový po smrti, a protož zamítali jak zádušní mše, tak i modlitby, almužny, a 74
Strana 75
2. Jazyk český, v němž jest KRoudn. psán, resp. z čes. KVíd. pře- jat. Není tu jediného slova v nápise ani v textu latinského, jak to vidíme v mnohých katech. husitských (i KVíd. je má, ale vsunuty jistě opisovate- lem). — Významný jest tu však i celý rkp. svazek, nejen že má napořád spisy české, nýbrž že i knížky Augustinovy chce pisatel-kněz psáti vý- slovně česky, poněvadž »mnozí jich nemohú plný rozum mieti pro řeč latinskú«. Tento překladatel není s pisatelem katechismu totožný, jest tedy tím zřejmější, že tendence celého svazku i s katechismem jest česká. Svazek byl takto určen pro české prostředí, jakým bylo táborské. Táborství je české hnutí lidové, jak již Palacký vyzdvihuje,177) a jestli kde, tedy právě v katechismu pro děti šlo zřejmě o podání v jazyku »lidu obecného«. 3. Také neobyčejná stručnost katechismu i jednotlivých otázek svědčí zajisté ve prospěch naší domněnky. Po prvním zpracování nezbývá ani polovička předlohy, po přidání druhé a třetí části nemnoho více. Katechismus měl tedy býti jednoduchý a snadný pro potřebu lidovou, jak bylo mezi Tábory. 4. Překladatel Augustinův ve svazku se označuje: »já kněz hřiešný.« Takto se řadili bez povyšování nad ostatní věřící zvláště kněží táborští, kde bylo zrušeno výsadní kněžství. 5. V KRoudn. neproráží okázale táborský věroučný radikalism, na př. přímo proti očistci, proti transsubstanciaci, proti obřadům, přísaze atd. To však neoslabuje naší domněnky, neboť autora nutno hodnotit jako rozhodného, ale věcného a kritického myslitele, při tom pak oddaného ctitele Husova. Tím si vysvětlujeme jeho střízlivou umírněnost. Konečně připojujeme, že pisatel textu KRoudnického jest (podle vzniku rukopisu po částech a ostatních uved. okolností) pravděpodobně i jeho autorem-upravovatelem na podkladě KVídeňského. 6. Doba vzniku KRoudnického. Pramenem jest nám tu předně rkp. svazek roudnický. Jsou tu však některé nesnáze: svazek není psán stejným písmem a inkoustem, každá část je od jiného písaře; jednotlivé spisky byly teprve později sešity v je- jiné milosrdné skutky za zemřelé, že zapovídali ještě rozhodněji, nežli někdy M. Matěj z Janova, vzývání svatých a ctění obrazův a reliquií jejich, že zanedbávali posty a obřady církevní všeliké«. Str. 28: »Služby boží konaly se u nich kázáním, modlením, zpíváním písní nábožných a sloužením mše.« — Vše se tedy shoduje s ná- zory v KRoudn., zvláště i to, že na první místo v obřadech kladli kázání. Vedle Pa- lackého uvádíme k této otázce v kap. V. svědectví badatelů pozdějších, celkem však s Pal. se shodujících: Pregera, Losertha, Sedláka, Krofty, Pekaře, Bezolda, Hrejsy, Skočdopole, Bartoše a j. 177) Palacký tamž, str. 28 píše o bohoslužbách táborských a zakončuje: »při čemž nikde latiny, ale veskrze jen jazyka lidu obecného užíváno.« 75
2. Jazyk český, v němž jest KRoudn. psán, resp. z čes. KVíd. pře- jat. Není tu jediného slova v nápise ani v textu latinského, jak to vidíme v mnohých katech. husitských (i KVíd. je má, ale vsunuty jistě opisovate- lem). — Významný jest tu však i celý rkp. svazek, nejen že má napořád spisy české, nýbrž že i knížky Augustinovy chce pisatel-kněz psáti vý- slovně česky, poněvadž »mnozí jich nemohú plný rozum mieti pro řeč latinskú«. Tento překladatel není s pisatelem katechismu totožný, jest tedy tím zřejmější, že tendence celého svazku i s katechismem jest česká. Svazek byl takto určen pro české prostředí, jakým bylo táborské. Táborství je české hnutí lidové, jak již Palacký vyzdvihuje,177) a jestli kde, tedy právě v katechismu pro děti šlo zřejmě o podání v jazyku »lidu obecného«. 3. Také neobyčejná stručnost katechismu i jednotlivých otázek svědčí zajisté ve prospěch naší domněnky. Po prvním zpracování nezbývá ani polovička předlohy, po přidání druhé a třetí části nemnoho více. Katechismus měl tedy býti jednoduchý a snadný pro potřebu lidovou, jak bylo mezi Tábory. 4. Překladatel Augustinův ve svazku se označuje: »já kněz hřiešný.« Takto se řadili bez povyšování nad ostatní věřící zvláště kněží táborští, kde bylo zrušeno výsadní kněžství. 5. V KRoudn. neproráží okázale táborský věroučný radikalism, na př. přímo proti očistci, proti transsubstanciaci, proti obřadům, přísaze atd. To však neoslabuje naší domněnky, neboť autora nutno hodnotit jako rozhodného, ale věcného a kritického myslitele, při tom pak oddaného ctitele Husova. Tím si vysvětlujeme jeho střízlivou umírněnost. Konečně připojujeme, že pisatel textu KRoudnického jest (podle vzniku rukopisu po částech a ostatních uved. okolností) pravděpodobně i jeho autorem-upravovatelem na podkladě KVídeňského. 6. Doba vzniku KRoudnického. Pramenem jest nám tu předně rkp. svazek roudnický. Jsou tu však některé nesnáze: svazek není psán stejným písmem a inkoustem, každá část je od jiného písaře; jednotlivé spisky byly teprve později sešity v je- jiné milosrdné skutky za zemřelé, že zapovídali ještě rozhodněji, nežli někdy M. Matěj z Janova, vzývání svatých a ctění obrazův a reliquií jejich, že zanedbávali posty a obřady církevní všeliké«. Str. 28: »Služby boží konaly se u nich kázáním, modlením, zpíváním písní nábožných a sloužením mše.« — Vše se tedy shoduje s ná- zory v KRoudn., zvláště i to, že na první místo v obřadech kladli kázání. Vedle Pa- lackého uvádíme k této otázce v kap. V. svědectví badatelů pozdějších, celkem však s Pal. se shodujících: Pregera, Losertha, Sedláka, Krofty, Pekaře, Bezolda, Hrejsy, Skočdopole, Bartoše a j. 177) Palacký tamž, str. 28 píše o bohoslužbách táborských a zakončuje: »při čemž nikde latiny, ale veskrze jen jazyka lidu obecného užíváno.« 75
Strana 76
diný svazek společný; z tohoto svazku byly v době pozdější zřejmě ně- které listy vytrženy. Přes to však jsou zde důležité znaky. Předně dobový charakter písma, z něhož alespoň přibližně usuzujeme, že všecky rukopisy tohoto svazku náleží svým tvarem písma, rázem, pravopisným označováním, zkratkami a pod. do téhož období, asi do první a do počátků druhé čtvr- tiny 15. stol.178) Dále, tomuto období vrcholného rozmachu husitství a zvláště tábor- ství odpovídá také obsah rkp. svazku, jak jsme ukázali. Po stránce do- bové přichází v úvahu i český jazyk katechismu i svazku, ten v této době dostupuje všeobecného uplatnění. Konečně jsou ve svazku určité letopočty. Předně zpráva o utrpení a smrti M. J. Husi v Kostnici 1415. Toto vročení jest tedy počátečným mez- níkem dobovým tohoto svazku. Za druhé spisek s modlitbami (str. 68) má datum: »V pondělí na sv. Marka.« Chaloupecký (v uved. své předmluvě) 178a) že sv. Marka připadlo na pondělí za tohoto období v r. 1429 naznačuje,“ a 1435, že tedy rkp. byl napsán v některém z obou těchto roků. — Tyto letopočty, v nichž se asi pohybuje vznik rkp. svazku i s katechismem, ukazují tudíž přibližně k období námi vyznačenému pro původ KRoud- nického. Toto přibližné určení nám však potvrzuje i KRoudnický sám: 1. uce- leným a vyostřeným již stanoviskem věcným a věroučným; 2. kritickým odstupem celé práce od předlohy KVídeňského; 3. písmem. Uzavíráme tedy, že dobu původu KRoudnického můžeme stanoviti asi k r. 1420 až 1430, již také proto, že se nám (proti Paterovi) nezdá pravděpodobné, že by neklidná doba po r. 1430 byla způsobilá pro tvorbu tak vyrovnanou, jako je KRoudnický. — 7. KRoudn. a KVíd. časově a významem. KRoudnický je práce pozdější, vznikla z KVíd. jako ze své před- lohy novou úpravou, částečně odlišnou, jak jsme dovodili ze stránky věcné a věroučné. Nyní ještě totéž z postupu práce: První dva zlomky KRoudnického byly psány, jak jsme usoudili na- hoře, ve dvou etapách, přece však podle jedné a jednotné předlohy, a tou byl KVíd. Dále, kdyby bylo bývalo snad postupováno opačně a KVíd. byl pracován podle KRoudn., bylo by takřka vyloučeno, aby přepraco- vatel byl vynechával některé otázky a celé skupiny, a to právě otázky velmi významné (na př. 34.—39.), a jest pravdě nepodobné, že by byl vypustil pěkný úvod o Bohu jako nejlepším dobrém, a že by byl zaměnil 178) Proti Paterovu: »rukopis Roudnický psán asi v druhé třetině XV. století« posunujeme hranici dopředu. 178a) Skutečně toliko naznačeno, takto určitěji mám kombinaci Chaloupeckého od Fr. Brožka. 76
diný svazek společný; z tohoto svazku byly v době pozdější zřejmě ně- které listy vytrženy. Přes to však jsou zde důležité znaky. Předně dobový charakter písma, z něhož alespoň přibližně usuzujeme, že všecky rukopisy tohoto svazku náleží svým tvarem písma, rázem, pravopisným označováním, zkratkami a pod. do téhož období, asi do první a do počátků druhé čtvr- tiny 15. stol.178) Dále, tomuto období vrcholného rozmachu husitství a zvláště tábor- ství odpovídá také obsah rkp. svazku, jak jsme ukázali. Po stránce do- bové přichází v úvahu i český jazyk katechismu i svazku, ten v této době dostupuje všeobecného uplatnění. Konečně jsou ve svazku určité letopočty. Předně zpráva o utrpení a smrti M. J. Husi v Kostnici 1415. Toto vročení jest tedy počátečným mez- níkem dobovým tohoto svazku. Za druhé spisek s modlitbami (str. 68) má datum: »V pondělí na sv. Marka.« Chaloupecký (v uved. své předmluvě) 178a) že sv. Marka připadlo na pondělí za tohoto období v r. 1429 naznačuje,“ a 1435, že tedy rkp. byl napsán v některém z obou těchto roků. — Tyto letopočty, v nichž se asi pohybuje vznik rkp. svazku i s katechismem, ukazují tudíž přibližně k období námi vyznačenému pro původ KRoud- nického. Toto přibližné určení nám však potvrzuje i KRoudnický sám: 1. uce- leným a vyostřeným již stanoviskem věcným a věroučným; 2. kritickým odstupem celé práce od předlohy KVídeňského; 3. písmem. Uzavíráme tedy, že dobu původu KRoudnického můžeme stanoviti asi k r. 1420 až 1430, již také proto, že se nám (proti Paterovi) nezdá pravděpodobné, že by neklidná doba po r. 1430 byla způsobilá pro tvorbu tak vyrovnanou, jako je KRoudnický. — 7. KRoudn. a KVíd. časově a významem. KRoudnický je práce pozdější, vznikla z KVíd. jako ze své před- lohy novou úpravou, částečně odlišnou, jak jsme dovodili ze stránky věcné a věroučné. Nyní ještě totéž z postupu práce: První dva zlomky KRoudnického byly psány, jak jsme usoudili na- hoře, ve dvou etapách, přece však podle jedné a jednotné předlohy, a tou byl KVíd. Dále, kdyby bylo bývalo snad postupováno opačně a KVíd. byl pracován podle KRoudn., bylo by takřka vyloučeno, aby přepraco- vatel byl vynechával některé otázky a celé skupiny, a to právě otázky velmi významné (na př. 34.—39.), a jest pravdě nepodobné, že by byl vypustil pěkný úvod o Bohu jako nejlepším dobrém, a že by byl zaměnil 178) Proti Paterovu: »rukopis Roudnický psán asi v druhé třetině XV. století« posunujeme hranici dopředu. 178a) Skutečně toliko naznačeno, takto určitěji mám kombinaci Chaloupeckého od Fr. Brožka. 76
Strana 77
vůbec šťastný vstup od otázky první. — Nad jiné závažný důkaz jest však ten, že všecky nám známé husit. katechismy, počínajíc Tractatem de fide asi z r. 1416, jsou pracovány v přesném postupu otázek podle KVíd., a zvláště, že v žádném nejsou odchylné otázky z KRoudn. Všecky tedy vy- rostly, i s KRoudnickým, z KVídeňského. KRoudnický následoval tedy časově po KVídeňském. — Význam KRoudnického možno vyjádřiti tak, že bez újmy hlubokého tvůrčího prvenství KVídeňského nutno KRoudn. řaditi na význačné místo mezi všemi katechismy husitskými, a to pro jeho samostatné a kritické pojetí, jasnou stručnost, rázovitou stylisaci a při tom i přístupnost dětské chápavosti. Br. Lukášovi byl vedle KVídeňského právě KRoudn. důležitým pra- menem při jeho četných pracích katechismových,173) a nemůže být zajisté průkaznějšího ocenění KRoudnického nad toto významné použití Luká- šovo. 6. Kapitulní katechismus menší. 1. Rukopis: v metropol. knih. praž. kapituly, sign. D 114, fol. 180b až 181a. — Titul nahražuje v čele latin. nápis: »Pro informacione parvu- lorum.« Text český: »Jaké si ty viery? Responde: Křesťanské... X k věč- nému zatracení.« Posud uveřejněn nebyl, otiskujeme jej v příl. F. 2. Záznamy o KKMen. — a) A d. Patera a Ant. Podlaha: »Soupis rukopisů knihovny metropol. pražské« I., 1910, č. 684. Uvádí obsah rkp. svazku D 114. — b) F. M. Bartoš: »Do čtyř praž. artykulů« str. 66, při katechismu Mikuláše z Drážďan »Tractatus de fide« a ve spo- jení s KVíd. upozorňuje: »Zlomek i v kap. rkp. D 114, 180.« 3. Obsah KKMenšího a jeho vztah ke KRoudn. a ke KVíd. Předlohou KKMenšímu byl hlavně KRoudn., částečně KVíd., jest však pracován značně samostatně. — Ot. 1.—8. shodna s ot. 1.—8. Kat. Roudn., ještě však stručnější, odpovědi i jedním slovem (Křesťanská, Trojice svaté), za otázku přidává všude responde, o Bohu se vyjadřuje oddaně: »za milého tatíčka«. (KRoudn. »milého otce«, KVíd. »milého tatíka, otce«.) 179) Z KRoudn. přejal pro (asi své) »Ot. dětinské« ot. 36. jako svou ot. první a vůdčí, s obměnou ot. 26., 30. a j. Svůj »Větší katechismus« (univ. praž. 54 E 718, fol. 11a—56a) založil celým počátkem na KRoudn. tak, že ot. 1.—23. prostě přejal s ma- lými přeměnami nebo výpustkami jako své ot. 1.—30. Do svého katech. nejobsáh- lejšího »Spis tento otázek trojiech« (zem. archiv mor., staré tisky sign. 115) zařadil Luk. jako I. díl celé Ot. dětinské, částečně jím upravené. - Proti názorům Zezschwitzo- vým a Müllerovým zdůrazňuji, že Lukáš neutkvěl toliko na ideji víry, nýbrž že právě na podkladě KRoudnického rozvádí samostatně ideu lásky a doplňuje částečně také ideou naděje. — O bratr. katechismech a zvláště také o poměru jejich jednak ke k. husitským, jednak ke k. valdenským a Lutherovým pojednávám v připravovaném spise »Katechismy Českých bratří«. 77
vůbec šťastný vstup od otázky první. — Nad jiné závažný důkaz jest však ten, že všecky nám známé husit. katechismy, počínajíc Tractatem de fide asi z r. 1416, jsou pracovány v přesném postupu otázek podle KVíd., a zvláště, že v žádném nejsou odchylné otázky z KRoudn. Všecky tedy vy- rostly, i s KRoudnickým, z KVídeňského. KRoudnický následoval tedy časově po KVídeňském. — Význam KRoudnického možno vyjádřiti tak, že bez újmy hlubokého tvůrčího prvenství KVídeňského nutno KRoudn. řaditi na význačné místo mezi všemi katechismy husitskými, a to pro jeho samostatné a kritické pojetí, jasnou stručnost, rázovitou stylisaci a při tom i přístupnost dětské chápavosti. Br. Lukášovi byl vedle KVídeňského právě KRoudn. důležitým pra- menem při jeho četných pracích katechismových,173) a nemůže být zajisté průkaznějšího ocenění KRoudnického nad toto významné použití Luká- šovo. 6. Kapitulní katechismus menší. 1. Rukopis: v metropol. knih. praž. kapituly, sign. D 114, fol. 180b až 181a. — Titul nahražuje v čele latin. nápis: »Pro informacione parvu- lorum.« Text český: »Jaké si ty viery? Responde: Křesťanské... X k věč- nému zatracení.« Posud uveřejněn nebyl, otiskujeme jej v příl. F. 2. Záznamy o KKMen. — a) A d. Patera a Ant. Podlaha: »Soupis rukopisů knihovny metropol. pražské« I., 1910, č. 684. Uvádí obsah rkp. svazku D 114. — b) F. M. Bartoš: »Do čtyř praž. artykulů« str. 66, při katechismu Mikuláše z Drážďan »Tractatus de fide« a ve spo- jení s KVíd. upozorňuje: »Zlomek i v kap. rkp. D 114, 180.« 3. Obsah KKMenšího a jeho vztah ke KRoudn. a ke KVíd. Předlohou KKMenšímu byl hlavně KRoudn., částečně KVíd., jest však pracován značně samostatně. — Ot. 1.—8. shodna s ot. 1.—8. Kat. Roudn., ještě však stručnější, odpovědi i jedním slovem (Křesťanská, Trojice svaté), za otázku přidává všude responde, o Bohu se vyjadřuje oddaně: »za milého tatíčka«. (KRoudn. »milého otce«, KVíd. »milého tatíka, otce«.) 179) Z KRoudn. přejal pro (asi své) »Ot. dětinské« ot. 36. jako svou ot. první a vůdčí, s obměnou ot. 26., 30. a j. Svůj »Větší katechismus« (univ. praž. 54 E 718, fol. 11a—56a) založil celým počátkem na KRoudn. tak, že ot. 1.—23. prostě přejal s ma- lými přeměnami nebo výpustkami jako své ot. 1.—30. Do svého katech. nejobsáh- lejšího »Spis tento otázek trojiech« (zem. archiv mor., staré tisky sign. 115) zařadil Luk. jako I. díl celé Ot. dětinské, částečně jím upravené. - Proti názorům Zezschwitzo- vým a Müllerovým zdůrazňuji, že Lukáš neutkvěl toliko na ideji víry, nýbrž že právě na podkladě KRoudnického rozvádí samostatně ideu lásky a doplňuje částečně také ideou naděje. — O bratr. katechismech a zvláště také o poměru jejich jednak ke k. husitským, jednak ke k. valdenským a Lutherovým pojednávám v připravovaném spise »Katechismy Českých bratří«. 77
Strana 78
Od ot. 9. rozvádí autor již samostatně a nově: »Mám jeho milovati, mám jemu slúžiti a mám sě jemu modliti«, což znamená: »Milovati... nade všechno stvořenie ... neb jest najlepšie dobré«; slúžiti podle slov Husových: »Přikázánie jeho plniti«, t. j. ve smyslu Desatera; se modliti: Otče náš. Tedy tři základní články víry, ale v pořadu opačném než jinde: Desatero, pak Otčenáš, pak Věřím (v rozvedení Otčenáše, co o Otci, Synu, Duchu sv. věřiti). Vše jest vyjádřeno nejjednodušeji, nikoli však na újmu jasnosti i poutavosti. Otázkou 19. přechází upravovatel zase k vlastní stylisaci: »O ktera- kých věcech jest viera?«, vrací se tu však myšlenkově k počátku KVíd. o víře, který vypustil autor KRoudnického a podle něho ve svém začátku i on. A odpovídá na tuto ot. také ve smyslu 1. ot. KVíd.: »O nevidomých.« Výčet pak připojuje svůj vlastní: o Trojici, o Jezu Kristu Pánu, o králov- ství nebeském a o peklu věčném. Dualistickým tříděním na nebe a peklo přináší nový prvek, který pak činí podkladem svého rozboru téměř až do konce. V tomto postupu objasňuje tedy blíže pojem víry, opíraje se o úvod KVíd., a dovozuje nejjednodušeji, že víra živá je »s dobrými skutky«, mrtvá »se zlými skutky«. Tyto ot. v KRoudn. nejsou, převzal je tedy přímo z KVíd. Otázkou 24. přechází pak autor od víry k naději, že z živé víry živá naděje; ta znamená očekávání království nebeského a pak život věčný pro syny boží, »ješto vóli božie dobře činie«. Vše opačně o naději — mrtvé. Katechismus končí otázkou 36., bez Amen nebo Konec, celkem však myšlenková linie jest uzavřena. Má tedy ještě o 14 ot. méně než KRoudn., při tom kratičkých. Jest nejstručnější soustavný katechismus husitský, což je s jeho při tom zřetelností značná katech. přednost. A přece jest nám KKMen. právě po této stránce záhadou, myslím totiž, že není dokončen. Proč? — Za posled. slovem »zatracení« není tečky, ač v něm jinde pravidelně tečky jsou. Není zde končícího slova, jako amen, konec a pod. Hlavně pak, že za rukopisem jest půl stránky prázdné, ale pak ještě celé tři. Teprve po těchto stránkách jest zase psáno toutéž rukou, tedy tímže písařem (fol. 183a): »De communione parvulo- rum.« To znamená zajisté, že písař nechal 31/2 str. prázdné úmyslně, aby na ně psal pak dále. A proč nepsal dále hned? — Podle mého mínění proto, že sem mělo přijíti něco, co se nedalo prostě opsati, jako na př. stať další »De communione«, nýbrž to, co pisatel sám teprve pracoval a tvořil. Tedy pokračování katechismu. K pokračování se pak z nějaké pří- činy nedostal. To znamená také, že pisatelem je zajisté sám autor kate- chismu. Tato má domněnka o neúplnosti KKMenšího opírá se však také o okolnosti vnitřní. Ukázali jsme, že KKMen. má jednotnou linii myšlen- kovou, že má své vyhrocení v naději a že jest tento oddíl takto také myšlenkově zakončen. Vše napsané mělo tedy pravděpodobně býti toliko 78
Od ot. 9. rozvádí autor již samostatně a nově: »Mám jeho milovati, mám jemu slúžiti a mám sě jemu modliti«, což znamená: »Milovati... nade všechno stvořenie ... neb jest najlepšie dobré«; slúžiti podle slov Husových: »Přikázánie jeho plniti«, t. j. ve smyslu Desatera; se modliti: Otče náš. Tedy tři základní články víry, ale v pořadu opačném než jinde: Desatero, pak Otčenáš, pak Věřím (v rozvedení Otčenáše, co o Otci, Synu, Duchu sv. věřiti). Vše jest vyjádřeno nejjednodušeji, nikoli však na újmu jasnosti i poutavosti. Otázkou 19. přechází upravovatel zase k vlastní stylisaci: »O ktera- kých věcech jest viera?«, vrací se tu však myšlenkově k počátku KVíd. o víře, který vypustil autor KRoudnického a podle něho ve svém začátku i on. A odpovídá na tuto ot. také ve smyslu 1. ot. KVíd.: »O nevidomých.« Výčet pak připojuje svůj vlastní: o Trojici, o Jezu Kristu Pánu, o králov- ství nebeském a o peklu věčném. Dualistickým tříděním na nebe a peklo přináší nový prvek, který pak činí podkladem svého rozboru téměř až do konce. V tomto postupu objasňuje tedy blíže pojem víry, opíraje se o úvod KVíd., a dovozuje nejjednodušeji, že víra živá je »s dobrými skutky«, mrtvá »se zlými skutky«. Tyto ot. v KRoudn. nejsou, převzal je tedy přímo z KVíd. Otázkou 24. přechází pak autor od víry k naději, že z živé víry živá naděje; ta znamená očekávání království nebeského a pak život věčný pro syny boží, »ješto vóli božie dobře činie«. Vše opačně o naději — mrtvé. Katechismus končí otázkou 36., bez Amen nebo Konec, celkem však myšlenková linie jest uzavřena. Má tedy ještě o 14 ot. méně než KRoudn., při tom kratičkých. Jest nejstručnější soustavný katechismus husitský, což je s jeho při tom zřetelností značná katech. přednost. A přece jest nám KKMen. právě po této stránce záhadou, myslím totiž, že není dokončen. Proč? — Za posled. slovem »zatracení« není tečky, ač v něm jinde pravidelně tečky jsou. Není zde končícího slova, jako amen, konec a pod. Hlavně pak, že za rukopisem jest půl stránky prázdné, ale pak ještě celé tři. Teprve po těchto stránkách jest zase psáno toutéž rukou, tedy tímže písařem (fol. 183a): »De communione parvulo- rum.« To znamená zajisté, že písař nechal 31/2 str. prázdné úmyslně, aby na ně psal pak dále. A proč nepsal dále hned? — Podle mého mínění proto, že sem mělo přijíti něco, co se nedalo prostě opsati, jako na př. stať další »De communione«, nýbrž to, co pisatel sám teprve pracoval a tvořil. Tedy pokračování katechismu. K pokračování se pak z nějaké pří- činy nedostal. To znamená také, že pisatelem je zajisté sám autor kate- chismu. Tato má domněnka o neúplnosti KKMenšího opírá se však také o okolnosti vnitřní. Ukázali jsme, že KKMen. má jednotnou linii myšlen- kovou, že má své vyhrocení v naději a že jest tento oddíl takto také myšlenkově zakončen. Vše napsané mělo tedy pravděpodobně býti toliko 78
Strana 79
prvním oddílem katechismu šíře proponovaného. Myslíme pak, že po této dobře propracované a ucelené první části odhodlával se autor později asi dost nesnadno k dalšímu navazování a rozvíjení — až se ani neodhodlal. Nebo byl jinak odveden. Za druhé jsou to myšlenkové mezery v KKMen., které naši do- mněnku podpírají. V KKMen. jest tolik podstatných a základných otázek nedotčených, tolik částí z obou jeho předloh vypuštěných, že se přímo vtírá myšlenka, že katechismus není úplný a že autor chtěl ve své práci po oddílech pokračovat. Postrádáme zde zvláště: dvojí příkaz lásky, o církvi, o jejím rozdělení, o P. Marii a svatých, o šesti přikázáních nej- menších, ba není ani slova o svátostech, zvl. o křtu a o přijímání. Soudím tedy, že KKMen. jest toliko první oddíl zamýšleného kate- chismu většího. — 4. Věroučná podstata KKMenšího. Jest to jediný ze všech husit. katechismů, který pojednává vyslo- veně o víře, lásce a naději, o třech »základných ctnostech«, na nichž »zá- leží spasení«, jak to později vyjadřuje br. Lukáš,180) a o nichž praví již sám Hus, 181) že »mají člověka najprvé a najviece k bohu, a tak ku pánu Ježíšovi táhnúti«. Víra jest ovšem ideou vedoucí; láska není zcela rovnocenná, mluví se tu o milování Boha pouze ve spojení s třemi povinnostmi k Bohu, dále pak se vůbec pomíjí láska k bližnímu. Zato naděje, byť i v přímém spo- jení s věrou (»z živé víry pochodí živá naděje«), má tu místo nejen značně samostatné, nýbrž jest soustavně rozváděna.182) A my pak do- konce vidíme, jak autor jde jednotně za cílem, vyhrotit svůj katechismus v naději na život věčný, a tím povzbudit ke konání skutků dobrých a zvláště k vyvarování se skutků zlých. K zdůraznění vyčítává je jako 183) hříchy smrtelné, a přes veškeru stručnost jednotlivě.“ Dále jest věroučně základně důležité, že autor dělí křesťany zřetelně na vyvolené a zavržené, jež očekává nebeské království, druhé věčné peklo. K tomu ještě obé spojuje s nadějí, buď živou nebo mrtvou, pro nebe nebo pro peklo, tedy není ani třetí naděje. Touto dualistickou myš- lenkou posmrtné odplaty se zabývá celá třetina katechismu a znamená 180) Ot. dětinské, ot. 3. 181) Výklad viery, Erben I., 6. O těchto třech ctnostech píše Hus celý svůj »Provázek třípramený«, Erb. III., 152—169. 182) Ani Lukáš v Otáz. dět. nevytkl ideu naděje tak zřetelně a organicky. Sou- dím (i z jiného), že br. Lukáš KKMenší neznal. 183) Rozdělení a počet smrtel. hříchů jest podle učení církevního, leč autor je přejímá z Husa, ze spisu »O sedmi smrtelných hříších« (Erben III., 184), kde při hříchu lenosti je doslovně týž výrazný přídavek: »lenost na boží službě.« Ponechá- vám tento spis O sedmi s. hř. přes mínění Novotného (II. 326) jako možný Husův, i vzhledem ke shodnosti uvedené nahoře. 79
prvním oddílem katechismu šíře proponovaného. Myslíme pak, že po této dobře propracované a ucelené první části odhodlával se autor později asi dost nesnadno k dalšímu navazování a rozvíjení — až se ani neodhodlal. Nebo byl jinak odveden. Za druhé jsou to myšlenkové mezery v KKMen., které naši do- mněnku podpírají. V KKMen. jest tolik podstatných a základných otázek nedotčených, tolik částí z obou jeho předloh vypuštěných, že se přímo vtírá myšlenka, že katechismus není úplný a že autor chtěl ve své práci po oddílech pokračovat. Postrádáme zde zvláště: dvojí příkaz lásky, o církvi, o jejím rozdělení, o P. Marii a svatých, o šesti přikázáních nej- menších, ba není ani slova o svátostech, zvl. o křtu a o přijímání. Soudím tedy, že KKMen. jest toliko první oddíl zamýšleného kate- chismu většího. — 4. Věroučná podstata KKMenšího. Jest to jediný ze všech husit. katechismů, který pojednává vyslo- veně o víře, lásce a naději, o třech »základných ctnostech«, na nichž »zá- leží spasení«, jak to později vyjadřuje br. Lukáš,180) a o nichž praví již sám Hus, 181) že »mají člověka najprvé a najviece k bohu, a tak ku pánu Ježíšovi táhnúti«. Víra jest ovšem ideou vedoucí; láska není zcela rovnocenná, mluví se tu o milování Boha pouze ve spojení s třemi povinnostmi k Bohu, dále pak se vůbec pomíjí láska k bližnímu. Zato naděje, byť i v přímém spo- jení s věrou (»z živé víry pochodí živá naděje«), má tu místo nejen značně samostatné, nýbrž jest soustavně rozváděna.182) A my pak do- konce vidíme, jak autor jde jednotně za cílem, vyhrotit svůj katechismus v naději na život věčný, a tím povzbudit ke konání skutků dobrých a zvláště k vyvarování se skutků zlých. K zdůraznění vyčítává je jako 183) hříchy smrtelné, a přes veškeru stručnost jednotlivě.“ Dále jest věroučně základně důležité, že autor dělí křesťany zřetelně na vyvolené a zavržené, jež očekává nebeské království, druhé věčné peklo. K tomu ještě obé spojuje s nadějí, buď živou nebo mrtvou, pro nebe nebo pro peklo, tedy není ani třetí naděje. Touto dualistickou myš- lenkou posmrtné odplaty se zabývá celá třetina katechismu a znamená 180) Ot. dětinské, ot. 3. 181) Výklad viery, Erben I., 6. O těchto třech ctnostech píše Hus celý svůj »Provázek třípramený«, Erb. III., 152—169. 182) Ani Lukáš v Otáz. dět. nevytkl ideu naděje tak zřetelně a organicky. Sou- dím (i z jiného), že br. Lukáš KKMenší neznal. 183) Rozdělení a počet smrtel. hříchů jest podle učení církevního, leč autor je přejímá z Husa, ze spisu »O sedmi smrtelných hříších« (Erben III., 184), kde při hříchu lenosti je doslovně týž výrazný přídavek: »lenost na boží službě.« Ponechá- vám tento spis O sedmi s. hř. přes mínění Novotného (II. 326) jako možný Husův, i vzhledem ke shodnosti uvedené nahoře. 79
Strana 80
ovšem vyhraněné stanovisko proti očistci. — S tím souvisí vypuštění z předlohy (z KVíd.) všech článků, které jdou s učením o očistci ruku v ruce: Husovo dělení církve na trojí, o P. Marii a o svatých, o mši za zemřelé, o postech a almužnách, o křtu a přijímání. Zato autor vyzdvihuje jedinou povinnost církevní: »slyšenie slova božieho«, a zdůrazňuje při víře dobré skutky, ale zaživa. Věroučné stanovisko tedy vysloveně radikální, a zvláště svým zře- telným a několikerým vypuštěním očistce ještě rozhodnější než KRoud- nický. 5. Autor a doba vzniku. I při stručnosti tohoto katechismu, jakož i ještě při předpokladu práce toliko neúplné, můžeme o obou otázkách soudit dosti bezpečně, že po obojí stránce stojí KKMenší blízko své hlavní předloze KRoudnickému. Domnívám se tedy, že KKMenší jest rovněž původu táborského a že jeho vznik můžeme klást do brzké doby po KRoudn., tedy přibližně po roce — 1420. Ke zkoumání obou otázek přibereme rkp. svazek D 114. Jest celý psán touže rukou, tedy jediným písařem, proto můžeme celkově soudit na myšlenkovou shodnost při výběru spisu. Obsahuje: fol. 1a—160b Rosa- rius ordine alphabeti, 178b—179b Hus: De sensibus s. Scripturae, 179b až 180a Articuli fidei secundum 12 apostolos cum concordiis 12 prophetarum, 180b—181a Pro informacione parvulorum, 183a—197a De communione parvulorum (»Quod parvuli post baptismum debeant sumere eukaristiam sub utraque specie...«), 197b—200a O přijímání dítek těla a krve boží, 205b—206a De institucionibus paparum. Jsou to zvláště tři spisy předposlední, které jsou význačné pro naše určení. Všecky jsou věnovány dítkám, naším katechismem počínajíc; za druhé, oba spisy po katechismu se obírají důležitou otázkou přijímání dítek pod obojí, mezi Husity a zv. mezi Tábory hojně projednávanou.184) Uzavíráme tedy z katechismu a z rkp. svazku: 1. Autorem KKMenšího jest téměř s jistotou kněz táborský. Viděli jsme: vyhraněné věroučné stanovisko radikální, až k zamítání očistce; autor zařadil do rkp. svazku hned za katechismem dva spisy o přijímání dítek pod obojí; katechismus jest psán česky, k čemuž přistupuje ve svazku i české pojednání o přijímání dítek; stručnost, při tom zachována lidová srozumitelnost. — 2. Doba vzniku. — Jest jisté, že KKMen. je práce pozdější než KRoudn., poněvadž byl KKMen. pracován hlavně podle KRoudn. Že ne- mohl být postup časově opačný, jest kromě uvedeného patrné z toho, že nemohly býti z KKMen. vytrhávány některé části a z nich sestaven a roz- veden pak KRoudn., když KRoudn. přiléhá obsahem tak organicky KVí- 184) Táborské traktáty eucharistické, vyd. Jan Sedlák 1918. 80
ovšem vyhraněné stanovisko proti očistci. — S tím souvisí vypuštění z předlohy (z KVíd.) všech článků, které jdou s učením o očistci ruku v ruce: Husovo dělení církve na trojí, o P. Marii a o svatých, o mši za zemřelé, o postech a almužnách, o křtu a přijímání. Zato autor vyzdvihuje jedinou povinnost církevní: »slyšenie slova božieho«, a zdůrazňuje při víře dobré skutky, ale zaživa. Věroučné stanovisko tedy vysloveně radikální, a zvláště svým zře- telným a několikerým vypuštěním očistce ještě rozhodnější než KRoud- nický. 5. Autor a doba vzniku. I při stručnosti tohoto katechismu, jakož i ještě při předpokladu práce toliko neúplné, můžeme o obou otázkách soudit dosti bezpečně, že po obojí stránce stojí KKMenší blízko své hlavní předloze KRoudnickému. Domnívám se tedy, že KKMenší jest rovněž původu táborského a že jeho vznik můžeme klást do brzké doby po KRoudn., tedy přibližně po roce — 1420. Ke zkoumání obou otázek přibereme rkp. svazek D 114. Jest celý psán touže rukou, tedy jediným písařem, proto můžeme celkově soudit na myšlenkovou shodnost při výběru spisu. Obsahuje: fol. 1a—160b Rosa- rius ordine alphabeti, 178b—179b Hus: De sensibus s. Scripturae, 179b až 180a Articuli fidei secundum 12 apostolos cum concordiis 12 prophetarum, 180b—181a Pro informacione parvulorum, 183a—197a De communione parvulorum (»Quod parvuli post baptismum debeant sumere eukaristiam sub utraque specie...«), 197b—200a O přijímání dítek těla a krve boží, 205b—206a De institucionibus paparum. Jsou to zvláště tři spisy předposlední, které jsou význačné pro naše určení. Všecky jsou věnovány dítkám, naším katechismem počínajíc; za druhé, oba spisy po katechismu se obírají důležitou otázkou přijímání dítek pod obojí, mezi Husity a zv. mezi Tábory hojně projednávanou.184) Uzavíráme tedy z katechismu a z rkp. svazku: 1. Autorem KKMenšího jest téměř s jistotou kněz táborský. Viděli jsme: vyhraněné věroučné stanovisko radikální, až k zamítání očistce; autor zařadil do rkp. svazku hned za katechismem dva spisy o přijímání dítek pod obojí; katechismus jest psán česky, k čemuž přistupuje ve svazku i české pojednání o přijímání dítek; stručnost, při tom zachována lidová srozumitelnost. — 2. Doba vzniku. — Jest jisté, že KKMen. je práce pozdější než KRoudn., poněvadž byl KKMen. pracován hlavně podle KRoudn. Že ne- mohl být postup časově opačný, jest kromě uvedeného patrné z toho, že nemohly býti z KKMen. vytrhávány některé části a z nich sestaven a roz- veden pak KRoudn., když KRoudn. přiléhá obsahem tak organicky KVí- 184) Táborské traktáty eucharistické, vyd. Jan Sedlák 1918. 80
Strana 81
deňskému jako své předloze. Dále jsou zde četné úchylky a samostatná rozvedení mnohých otázek i částí na podkladě KVíd. a KRoudn., to svědčí o pozdějším zpracování druhotném KKMenšího. Pro dobu pozdější, asi námi stanovenou, svědčí přímo: upotřebení již diakritických znamének Husových a jeho pravopisu vůbec (v KRoudn. vše pravopisem předhusovským), leč ještě dost nepřesně, neboť v témže slově se užívá někdy toho, někdy onoho, ba dokonce někdy obojího ozna- čení (na př. krestianské a hned za tím křesťanská, nebo zatracení). Dále, že píše na počátku vět většinou již velká písmena. Konečně, že písmo tohoto rukopisu můžeme řadit asi do konce první a do počátků druhé čtvrtiny 15. stol. Podobá se zcela rukopisu roudnickému, který jsme vřa- dili s Paterou také k této době. Dobu vzniku KKMenšího klademe tedy do období 1420—1430. Podle našeho určení tvoří KRoudnický a KKMenší dvojici výrazných husitských katechismů táborských. C) Katechismy skupiny Mikuláše z Drážďan. 7. Tractatus de fide catholica. 1. Rukopis: v univ. knih. praž., sign. VII E 27, fol. 32a—36b. Titul: »Incipitur tractatus de fide katholica.« Text latinský: »Quia sine fide neminem convenit salvari... X pari pena sunt puniendi. Explicit tractatulus de fide catholica et de sacramentis.« Otiskujeme jej185) v Příl. G, jednak proto, že není posud otištěn, jednak, že TDFide je představi- telem skupiny katechismů radikálního směru husitského v čele s Mikulá- šem z Drážďan. Texty v této skupině srovnáváme pak s textem tímto. 2. Záznamy o TDFide. — a) Jos. Truhlář: Catalogus codicum manu scriptorum latinorum I., 1905, č. 1317. K označení jeho připojuje: »Tractatus de fide maxima ex parte concordat cum Catechismo bohemico M. Johannis Hus, quem edidit Palacký, Docum. 703.« b) F. M. Bartoš doplňuje186) předně Truhláře, že část druhá TDFide se shoduje s Jádrem, a pokračuje: »O tomto katechismu univer- sitním možno se domnívati se svrchovanou pravděpodobností, že původ- cem jeho je Mikuláš. Jako on neuznává katechismus očistec, nýbrž pouze nebe a peklo, a Pseudochrysostomovým výkladem kázání na hoře zamítá bezpodmínečně vraždu187) i přísahu. Mikuláš měl také příležitost napsati takové dílko žákům školy na Příkopě daleko spíše nežli Hus.« 185) Rukopis dosti nezřetelný, s mnohými a značnými zkratkami, proto řešení nemálo obtížné. 186) Studie k Husovi a jeho době, 7 pozn. 187) To jest každé zabití člověka (occidat). Havelka: Husitské katechismy. 81
deňskému jako své předloze. Dále jsou zde četné úchylky a samostatná rozvedení mnohých otázek i částí na podkladě KVíd. a KRoudn., to svědčí o pozdějším zpracování druhotném KKMenšího. Pro dobu pozdější, asi námi stanovenou, svědčí přímo: upotřebení již diakritických znamének Husových a jeho pravopisu vůbec (v KRoudn. vše pravopisem předhusovským), leč ještě dost nepřesně, neboť v témže slově se užívá někdy toho, někdy onoho, ba dokonce někdy obojího ozna- čení (na př. krestianské a hned za tím křesťanská, nebo zatracení). Dále, že píše na počátku vět většinou již velká písmena. Konečně, že písmo tohoto rukopisu můžeme řadit asi do konce první a do počátků druhé čtvrtiny 15. stol. Podobá se zcela rukopisu roudnickému, který jsme vřa- dili s Paterou také k této době. Dobu vzniku KKMenšího klademe tedy do období 1420—1430. Podle našeho určení tvoří KRoudnický a KKMenší dvojici výrazných husitských katechismů táborských. C) Katechismy skupiny Mikuláše z Drážďan. 7. Tractatus de fide catholica. 1. Rukopis: v univ. knih. praž., sign. VII E 27, fol. 32a—36b. Titul: »Incipitur tractatus de fide katholica.« Text latinský: »Quia sine fide neminem convenit salvari... X pari pena sunt puniendi. Explicit tractatulus de fide catholica et de sacramentis.« Otiskujeme jej185) v Příl. G, jednak proto, že není posud otištěn, jednak, že TDFide je představi- telem skupiny katechismů radikálního směru husitského v čele s Mikulá- šem z Drážďan. Texty v této skupině srovnáváme pak s textem tímto. 2. Záznamy o TDFide. — a) Jos. Truhlář: Catalogus codicum manu scriptorum latinorum I., 1905, č. 1317. K označení jeho připojuje: »Tractatus de fide maxima ex parte concordat cum Catechismo bohemico M. Johannis Hus, quem edidit Palacký, Docum. 703.« b) F. M. Bartoš doplňuje186) předně Truhláře, že část druhá TDFide se shoduje s Jádrem, a pokračuje: »O tomto katechismu univer- sitním možno se domnívati se svrchovanou pravděpodobností, že původ- cem jeho je Mikuláš. Jako on neuznává katechismus očistec, nýbrž pouze nebe a peklo, a Pseudochrysostomovým výkladem kázání na hoře zamítá bezpodmínečně vraždu187) i přísahu. Mikuláš měl také příležitost napsati takové dílko žákům školy na Příkopě daleko spíše nežli Hus.« 185) Rukopis dosti nezřetelný, s mnohými a značnými zkratkami, proto řešení nemálo obtížné. 186) Studie k Husovi a jeho době, 7 pozn. 187) To jest každé zabití člověka (occidat). Havelka: Husitské katechismy. 81
Strana 82
Bartoš vrací se znova k TDFide,188) připojuje ke své studii o Mik. z Drážďan výčet jeho spisů, doplněný po výčtu Sedlákově, a píše pak o TDFide, že jeho první část »i česky ve víd. 4557«, druhá že se shoduje s Jádrem. »Znění toto stojí však již na základech zásad valdenských ... Starším naproti tomu zdá se podle popisu Sedlák] 50—1 znění krakovské, které by pak bylo zněním původním. Zlomek i v kapit. rkp. D 114, 180.« Bartoš ve svém »Husitství a cizina« (150) opakuje oddíl právě uve- dený, vynechává toliko závěr o znění krakovském: »které by pak bylo zněním původním.«189) Poznamenáváme: 1. Bartoš zařaďuje TDFide v obou spisech posled- ních (byť i bez dokladů) jako dílo Mikulášovo. 2. Z našich výkladů jest již zřejmé, že první část TDFide jest přepracováním KVídeňského. 3. Rkp. krakovský nemá s TDFide nic společného, jest úvahou o desateru a svá- tostech, ovšem v témže smyslu wyclifském a valdenském. 4. Zlomek v rkp. kapit. není z TDFide, nýbrž podle KRoudn. a KVíd., jak jsme ukázali. — 3. Obsah TDFide a jeho vztah ke KVíd. a k Jádru. TDFide má celkem 10 stran, I. část (str. 1.—6.) se zcela shoduje postupem a stylisací otázek namnoze doslovnou s KVídeňským, II. část (7.—10.) odpovídá obsahově (a částečně i postupem a rozvedením) Husovu Jádru. Jest prostě jejich přepracováním v latinském jazyku. Uvod jako v KVíd., že bez víry není spásy a víra že ze slyšení, nato však obšírně rozvádí, zvláště ještě dalšími verši (15.—16.) z 10. kap. k Řím. s výstižnými a poetickými slovy Izaiášovými (52, 7): »Aj jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci«, (53, 1): »Pane, kdo uvěří kázání našemu?« — Otázky jsou pak téměř bez výjimky až do konce tytéž jako v KVíd., touže řadou a namnoze těmitéž slovy, počínajíc otázkou první: »Quid est fides?« Různost stylistická je v odpovědích, ně- kde nepatrná, většinou však značná; jest zřejmé, jak autor hledá často úmyslně výraz svůj, odlišný, totéž však vyjadřující, jen aby neopakoval předlohu. Kde se však rozchází s Husem věroučně (na př. v ot. 13.), tam jest ovšem odlišná i stránka věcná. Při tom autor dodržuje v I. části cel- kem i stejný počet otázek (88 proti 86 KVíd.), někde se i rozběhl, hned se ale zase vrací do kolejí předlohy. Nad KVíd. pojednává TDFide stručně také o Desateru a o dvou přikázáních lásky (podle Mat. 22), oboje ve smyslu poznámek KVídeňského. Část druhá TDFide jest pracována podle Husova Jádra, a to podle jeho druhé polovičky. První polovice Jádra není zmíněna ani v jediném místě, prostě proto, že všecky myšlenky této polovice jsou již v KVíd. a z něj v první části TDFide. (O myšlenkovém vztahu KVíd. a Jádra viz str. 61n.) Tato druhá část TDFide se připojuje k první bez jakéhokoli 188) Do čtyř praž. artykulů, 66. 189) Asi na základě mých studií o husit, katechismech, na které sám na tomto místě upozorňuje. 82
Bartoš vrací se znova k TDFide,188) připojuje ke své studii o Mik. z Drážďan výčet jeho spisů, doplněný po výčtu Sedlákově, a píše pak o TDFide, že jeho první část »i česky ve víd. 4557«, druhá že se shoduje s Jádrem. »Znění toto stojí však již na základech zásad valdenských ... Starším naproti tomu zdá se podle popisu Sedlák] 50—1 znění krakovské, které by pak bylo zněním původním. Zlomek i v kapit. rkp. D 114, 180.« Bartoš ve svém »Husitství a cizina« (150) opakuje oddíl právě uve- dený, vynechává toliko závěr o znění krakovském: »které by pak bylo zněním původním.«189) Poznamenáváme: 1. Bartoš zařaďuje TDFide v obou spisech posled- ních (byť i bez dokladů) jako dílo Mikulášovo. 2. Z našich výkladů jest již zřejmé, že první část TDFide jest přepracováním KVídeňského. 3. Rkp. krakovský nemá s TDFide nic společného, jest úvahou o desateru a svá- tostech, ovšem v témže smyslu wyclifském a valdenském. 4. Zlomek v rkp. kapit. není z TDFide, nýbrž podle KRoudn. a KVíd., jak jsme ukázali. — 3. Obsah TDFide a jeho vztah ke KVíd. a k Jádru. TDFide má celkem 10 stran, I. část (str. 1.—6.) se zcela shoduje postupem a stylisací otázek namnoze doslovnou s KVídeňským, II. část (7.—10.) odpovídá obsahově (a částečně i postupem a rozvedením) Husovu Jádru. Jest prostě jejich přepracováním v latinském jazyku. Uvod jako v KVíd., že bez víry není spásy a víra že ze slyšení, nato však obšírně rozvádí, zvláště ještě dalšími verši (15.—16.) z 10. kap. k Řím. s výstižnými a poetickými slovy Izaiášovými (52, 7): »Aj jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci«, (53, 1): »Pane, kdo uvěří kázání našemu?« — Otázky jsou pak téměř bez výjimky až do konce tytéž jako v KVíd., touže řadou a namnoze těmitéž slovy, počínajíc otázkou první: »Quid est fides?« Různost stylistická je v odpovědích, ně- kde nepatrná, většinou však značná; jest zřejmé, jak autor hledá často úmyslně výraz svůj, odlišný, totéž však vyjadřující, jen aby neopakoval předlohu. Kde se však rozchází s Husem věroučně (na př. v ot. 13.), tam jest ovšem odlišná i stránka věcná. Při tom autor dodržuje v I. části cel- kem i stejný počet otázek (88 proti 86 KVíd.), někde se i rozběhl, hned se ale zase vrací do kolejí předlohy. Nad KVíd. pojednává TDFide stručně také o Desateru a o dvou přikázáních lásky (podle Mat. 22), oboje ve smyslu poznámek KVídeňského. Část druhá TDFide jest pracována podle Husova Jádra, a to podle jeho druhé polovičky. První polovice Jádra není zmíněna ani v jediném místě, prostě proto, že všecky myšlenky této polovice jsou již v KVíd. a z něj v první části TDFide. (O myšlenkovém vztahu KVíd. a Jádra viz str. 61n.) Tato druhá část TDFide se připojuje k první bez jakéhokoli 188) Do čtyř praž. artykulů, 66. 189) Asi na základě mých studií o husit, katechismech, na které sám na tomto místě upozorňuje. 82
Strana 83
slovního přechodu nebo úvodu, prostě jako pokračování, za něž autor zřejmě považuje Jádro vzhledem ke KVíd. Píše hned: »Item queritur, quot sunt sensus hominis exteriores?« Otázka tato (jako počáteční II. části) jest o smyslech, právě tak, jak počíná Jádro ve své druhé části, otázky pak souběžně pokračují: o vedlejších článcích víry, tedy o dařích duchovních, o křesť. ctnostech, o nectnostech atd. Vše s výkladem, ve smyslu předlohy, Jádra. — Poznámky jsou připojeny k textu téměř ve všech stranách, celkem však nemají podstatného významu.190) Opakují jednak myšlenky z textu a stručně vysvětlují, jednak k textu vůbec nepřiléhají a podávají toliko všeobecná naučení (na př. hlavní pozn. na 1. str.). Soudím, že všecky po- známky psal týž písař, snad kromě obšírné na str. 1., která je psána v témže charakteru, ale tahy ostřejšími a jemnějšími, tedy asi rukou jinou. — Po stránce katechetické se TDFide značně odlišuje svými dogmatic- kými úvahami a rozbory od svých obou předloh, prostých, stručných, dě- tem přístupných. I to mělo zajisté své odůvodnění: již jazyk latinský, do něhož byl TDFide z češtiny přepracován, napovídá, že tento katechis- mus nebyl určen pro širší vrstvy husitské a jejich dítky, nýbrž že byl zajisté psán pro jinochy studující a jejich prostředí, jehož středem byla Drážďanská škola v Praze, na níž Mikuláš vyučoval. — 4. Věroučná podstata TDFide. Vedle konservativnějšího směru Husova zastupuje TDFide výrazně husitské směry radikální, ve smyslu wyclifském a valdenském, a to ještě rozhodněji i určitěji než oba katechismy táborské. V úvodě (i v textu vůbec) užívá autor TDFide hojně citátů biblic- kých místo círk. otců, to znamená další odklon od středověku. — V ot. 13. vysloven článek věroučně i eticky významný: opíraje se o Pseu- do-Chrysostoma prohlašuje se jasně a do důsledků proti jakémukoli usmrcování a proti každé přísaze, ve smyslu valdenském. — Přikládá dále zvýšený význam Trojici, v obšírném výkladě pravověrném uzavírá: »Kdo chce tedy býti spasen, tak nechť smýšlí o Trojici.« Při tom dovo- zuje ve smyslu Augustinově a Husově (ot. 23.), že Duch sv. nebyl Otcem a Synem učiněn ani zplozen, ale od nich pochází (sed procedens). — V Husově definici o církvi ještě zesiluje: »Všichni svatí vyvolení k věčné spáse.« — Nejzákladnější rozdíl věrouč. jest v přesném rozdělení církve 190) Nejobsáhlejší na 1. str. jest založena na Přísl. 3, 1—3: »Synu můj, na učení mé nezapomínej a přikázání mých nechať ostříhá srdce tvé« atd. Rozvádí se pak, že »touto řečí učí Duch sv. skrze Šalomouna děti«, aby byly v zákonech božích cvičeny jako Josef od svého otce Jákoba a Susanna od svých rodičů. Na str. 2. se znázor- ňuje graficky, že ctnosti jsou: víra, naděje, láska. Str. 4., pěkné slovo Senecovo k Lucillovi: »Ó, Lucille, mezi námi sedí duch, strážce a pozorovatel špatného i do- brého« atd. 83
slovního přechodu nebo úvodu, prostě jako pokračování, za něž autor zřejmě považuje Jádro vzhledem ke KVíd. Píše hned: »Item queritur, quot sunt sensus hominis exteriores?« Otázka tato (jako počáteční II. části) jest o smyslech, právě tak, jak počíná Jádro ve své druhé části, otázky pak souběžně pokračují: o vedlejších článcích víry, tedy o dařích duchovních, o křesť. ctnostech, o nectnostech atd. Vše s výkladem, ve smyslu předlohy, Jádra. — Poznámky jsou připojeny k textu téměř ve všech stranách, celkem však nemají podstatného významu.190) Opakují jednak myšlenky z textu a stručně vysvětlují, jednak k textu vůbec nepřiléhají a podávají toliko všeobecná naučení (na př. hlavní pozn. na 1. str.). Soudím, že všecky po- známky psal týž písař, snad kromě obšírné na str. 1., která je psána v témže charakteru, ale tahy ostřejšími a jemnějšími, tedy asi rukou jinou. — Po stránce katechetické se TDFide značně odlišuje svými dogmatic- kými úvahami a rozbory od svých obou předloh, prostých, stručných, dě- tem přístupných. I to mělo zajisté své odůvodnění: již jazyk latinský, do něhož byl TDFide z češtiny přepracován, napovídá, že tento katechis- mus nebyl určen pro širší vrstvy husitské a jejich dítky, nýbrž že byl zajisté psán pro jinochy studující a jejich prostředí, jehož středem byla Drážďanská škola v Praze, na níž Mikuláš vyučoval. — 4. Věroučná podstata TDFide. Vedle konservativnějšího směru Husova zastupuje TDFide výrazně husitské směry radikální, ve smyslu wyclifském a valdenském, a to ještě rozhodněji i určitěji než oba katechismy táborské. V úvodě (i v textu vůbec) užívá autor TDFide hojně citátů biblic- kých místo círk. otců, to znamená další odklon od středověku. — V ot. 13. vysloven článek věroučně i eticky významný: opíraje se o Pseu- do-Chrysostoma prohlašuje se jasně a do důsledků proti jakémukoli usmrcování a proti každé přísaze, ve smyslu valdenském. — Přikládá dále zvýšený význam Trojici, v obšírném výkladě pravověrném uzavírá: »Kdo chce tedy býti spasen, tak nechť smýšlí o Trojici.« Při tom dovo- zuje ve smyslu Augustinově a Husově (ot. 23.), že Duch sv. nebyl Otcem a Synem učiněn ani zplozen, ale od nich pochází (sed procedens). — V Husově definici o církvi ještě zesiluje: »Všichni svatí vyvolení k věčné spáse.« — Nejzákladnější rozdíl věrouč. jest v přesném rozdělení církve 190) Nejobsáhlejší na 1. str. jest založena na Přísl. 3, 1—3: »Synu můj, na učení mé nezapomínej a přikázání mých nechať ostříhá srdce tvé« atd. Rozvádí se pak, že »touto řečí učí Duch sv. skrze Šalomouna děti«, aby byly v zákonech božích cvičeny jako Josef od svého otce Jákoba a Susanna od svých rodičů. Na str. 2. se znázor- ňuje graficky, že ctnosti jsou: víra, naděje, láska. Str. 4., pěkné slovo Senecovo k Lucillovi: »Ó, Lucille, mezi námi sedí duch, strážce a pozorovatel špatného i do- brého« atd. 83
Strana 84
(38.): církev dvojí, »militans et triumphans«, tedy bez očistce, podle učení valdenského. — Významnou definici Husovu podle Augustina o Bohu zase zesiluje (46.): »nad něhož nemůže býti vymyšleno nic lepšího« (excogi- tari). — V ot. o přijímání (71.) klade jako užitek na první místo pa- mátku, čímž proti Husovi (který zdůrazňuje vždy rovněž památku, ale klade pravidelně až na místo druhé) se blíží ještě více pozdějšímu stano- visku reformačnímu (totéž v KRoudn. a v obou Otázkách vídeň.). V části druhé, podle Jádra, shoduje se TDFide celkem s věrouč. sta- noviskem Husovým, až na jediný článek, ale nejodchylnější, o očistci. Proti životu věčnému klade autor věčnou smrt, tuto smrt vyznačuje jako bezpodmínečnou a nezměnitelnou, tedy zase jako v první části bez očistce. (Ot. 120.: »Proč se jmenuje věčná? Poněvadž v pekle není od- puštění, poněvadž oheň pekelný jest věčný.«) TDFide stojí věroučně na rozhodném wyclifismu a učením proti — očistci ještě na rozhodnějším valdenství. 5. Autor TDFide. Přihlížíme-li k době bezprostředně pohusovské a k rozhodnému stanovisku věroučnému TDFide, můžeme uvažovat o třech možnostech autorství: o Valdenských, o Táborech, o Mikul. z Drážďan. a) Valdenští? — Věrouč. stanovisko TDFide odpovídá jejich učení, zvl. o očistci, byli tehdy u nás hlavně v jižních Čechách, měli i svou litera- turu, byť chudou. Valdenství kotvilo však u nás v prostém lidu venkov- ském,191) hlavně německém,192) bylo nábož. hnutím prostonárodním, a zde jde o latinský obsáhlý katechismus. Je tedy pravdě velmi nepodobné, aby zde byl pracován pro prosté věřící a jejich dítky katechismus latinský, k tomu z původního českého, dále pak, aby původní prostý a jednoduchý KVíd. právě v tomto prostředí byl upraven mnohem méně katechismově a dogmaticky úvahově. — Přihlédneme-li pak i k historické podstatě věci, že mezi Valdenskými a katechismem TDFide není nijaké historické stopy po vzájemném vztahu, stejně jako mezi Vald. a autorem originálu Husem, dále pak, že i němectví a cizota Valdenských byly tu částečnou hrází proti katech, pracím husitským, můžeme zajisté dosti bezpečně uzavírati, že TDFide nemá svého původu mezi Valdenskými. — b) Táboři? — Ti stojí autorství TDFide blíž než Valdenští. Jsou přímými dědici a pokračovateli Husovými, tedy i KVídenský (předloha TDFide) byl jim zajisté vzácným odkazem, který sám sebou vybízel, aby byl jimi přijat a podle potřeby upraven. Odpovídá katechismu TDFide také jejich rozhodné stanovisko věroučné, i latině stojí táborští kněží dosti blízko, Biskupec, Němec z Žatce a jiní jí užívají nejednou 191) Viz na př. Goll, Chelčický a J. 295. 192) Bartoš, Do čtyř. pr. art. 45 n. a Husitství a ciz. 119 — Krofta, Listy 33, 40 a j. 84
(38.): církev dvojí, »militans et triumphans«, tedy bez očistce, podle učení valdenského. — Významnou definici Husovu podle Augustina o Bohu zase zesiluje (46.): »nad něhož nemůže býti vymyšleno nic lepšího« (excogi- tari). — V ot. o přijímání (71.) klade jako užitek na první místo pa- mátku, čímž proti Husovi (který zdůrazňuje vždy rovněž památku, ale klade pravidelně až na místo druhé) se blíží ještě více pozdějšímu stano- visku reformačnímu (totéž v KRoudn. a v obou Otázkách vídeň.). V části druhé, podle Jádra, shoduje se TDFide celkem s věrouč. sta- noviskem Husovým, až na jediný článek, ale nejodchylnější, o očistci. Proti životu věčnému klade autor věčnou smrt, tuto smrt vyznačuje jako bezpodmínečnou a nezměnitelnou, tedy zase jako v první části bez očistce. (Ot. 120.: »Proč se jmenuje věčná? Poněvadž v pekle není od- puštění, poněvadž oheň pekelný jest věčný.«) TDFide stojí věroučně na rozhodném wyclifismu a učením proti — očistci ještě na rozhodnějším valdenství. 5. Autor TDFide. Přihlížíme-li k době bezprostředně pohusovské a k rozhodnému stanovisku věroučnému TDFide, můžeme uvažovat o třech možnostech autorství: o Valdenských, o Táborech, o Mikul. z Drážďan. a) Valdenští? — Věrouč. stanovisko TDFide odpovídá jejich učení, zvl. o očistci, byli tehdy u nás hlavně v jižních Čechách, měli i svou litera- turu, byť chudou. Valdenství kotvilo však u nás v prostém lidu venkov- ském,191) hlavně německém,192) bylo nábož. hnutím prostonárodním, a zde jde o latinský obsáhlý katechismus. Je tedy pravdě velmi nepodobné, aby zde byl pracován pro prosté věřící a jejich dítky katechismus latinský, k tomu z původního českého, dále pak, aby původní prostý a jednoduchý KVíd. právě v tomto prostředí byl upraven mnohem méně katechismově a dogmaticky úvahově. — Přihlédneme-li pak i k historické podstatě věci, že mezi Valdenskými a katechismem TDFide není nijaké historické stopy po vzájemném vztahu, stejně jako mezi Vald. a autorem originálu Husem, dále pak, že i němectví a cizota Valdenských byly tu částečnou hrází proti katech, pracím husitským, můžeme zajisté dosti bezpečně uzavírati, že TDFide nemá svého původu mezi Valdenskými. — b) Táboři? — Ti stojí autorství TDFide blíž než Valdenští. Jsou přímými dědici a pokračovateli Husovými, tedy i KVídenský (předloha TDFide) byl jim zajisté vzácným odkazem, který sám sebou vybízel, aby byl jimi přijat a podle potřeby upraven. Odpovídá katechismu TDFide také jejich rozhodné stanovisko věroučné, i latině stojí táborští kněží dosti blízko, Biskupec, Němec z Žatce a jiní jí užívají nejednou 191) Viz na př. Goll, Chelčický a J. 295. 192) Bartoš, Do čtyř. pr. art. 45 n. a Husitství a ciz. 119 — Krofta, Listy 33, 40 a j. 84
Strana 85
k své obraně a propagaci, zvl. v cizině.193) Byly to také Mikuláše z Dráž- ďan spisy latinské, kterými měl na Tábor vliv.194) — Také v rkp. svaz- ku VII E 27 shledáváme hned za TDFide český List ke vší obci o blíz- kém posledním soudu: »Milost otce všemohúcého«195) atd.; ovšem, tento kus jest psán jinou rukou než TDFide a také ve svazku mezi sedmi kusy jest tento jediný s pevným znakem Tábora. Naproti tomu však mnohé důvody svědčí proti domněnce o tábor. původu TDFide. 1. Stačí i běžné srovnání TDFide s oběma katechismy, které jsme určili jako táborské, aby nám vysvitla naprostá odlišnost těchto lidových, prostých, srozumitelných, stručných, česky psaných cvičebnic. 2. Proti původu táborskému jako u Valdenských: latina, a snad ještě důrazněji, poněvadž táborství bylo programově české a jde k tomu o katechismus. 3. Zde nutno dvojnásobně zdůraznit, že je to překlad z KVíd. českého do latiny, u Táborů bohoslužebně odmítané. 4. TDFide jest zpracován znova, a zasé latinsky (náš další Kapit. větší), zato textu českého v tomto rozvedení vůbec nemáme. Jest nemyslitelné, že by Táboři řešili takto svou lidovou práci katechismovou. 5. TDFide staví v ot. 13. na prvním místě a bezvýjimečně zákaz usmrcovati, t. j. i neválčiti. U Táborů vidíme opak, byť i ve válkách obranných. I když počítáme, že doba vzniku TDFide jest téměř s jistotou před r. 1417, kdy Tábor ještě neválčil, přece nesnadno připustíme, že by tak roz- hodný příkaz o neusmrcování vyšel z prostředí rodícího se bojovného Tábora. Biskupec sice ještě později zamítá occisio,196) ale ve smyslu trestu smrti, nikoli však jako všeobecný zákaz usmrcovati člověka. c) Mikuláš z Drážďan? — Soudím, že jest autorem TDFide.197) 193) Na př. Biskupcovu obsáhlou Confessi z r. 1431, Táb. traktáty euchar., vyd. J. Sedlák 1918 a j. 194) Viz Bartoš, Do čtyř praž. art. 52 n., Sedlák, Mik. z Drážďan 23—24, J. Pekař, Žižka IV., 192, K. Krofta, Listy z nábož. dějin čes. 117 n., Žižka 85 n. a jiné. 195) Toto »Chiliastické provolání« vydal F. M. Bartoš v uv. sp. 96—7. 186) Bartoš o Biskupcovi v Časop. přátel starožit. 1922, str. 103. 197) Mistr Mikuláš z Drážďan jest za doby Husovy význačný představitel radi- kálního směru wyclifského a valdenského v husitství, vedle Jakoubka ze Stříbra hlavní bojovník za kalich a do značné míry ideový spolutvůrce rozhodného táborství. Byl snad farářem na Louži (Pekař odmítá Bartošovu domněnku, kterou i Krofta na- zývá odvážnou, že Mikuláš je totožný se známým z r. 1402 německým kazatelem v kostele P. Marie na Louži), později u sv. Martina ve Zdi v Praze, ve svých kázá- ních mnišsky přísných vystupoval proti porušenosti mravní papežů, kněží i nekněží, ukazuje křiklavé rozpory mezi církví prvotní a současnou. Později vyučoval i v ně- mecké škole »U černé růže« na Příkopech, kterou zřídili (r. 1411 nebo 1412) správ- cové drážďanské Kreutzschule, M. Petr z Drážďan a M. Friedrich Eppince, když pro své věroučné, patrně valdenské názory uchýlili se sem před útiskem. Zde bylo tedy pravděpodobně jeho pole pro práci katechismovou, která se objevila kromě TDFide v »Punctech« i v jiných drobných rozpravách. Mikulášovy spisy, stejně jako jeho vy- stupování veřejné za pohnutých chvil, vyznačují se smělostí a rozhodností věroučnou 85
k své obraně a propagaci, zvl. v cizině.193) Byly to také Mikuláše z Dráž- ďan spisy latinské, kterými měl na Tábor vliv.194) — Také v rkp. svaz- ku VII E 27 shledáváme hned za TDFide český List ke vší obci o blíz- kém posledním soudu: »Milost otce všemohúcého«195) atd.; ovšem, tento kus jest psán jinou rukou než TDFide a také ve svazku mezi sedmi kusy jest tento jediný s pevným znakem Tábora. Naproti tomu však mnohé důvody svědčí proti domněnce o tábor. původu TDFide. 1. Stačí i běžné srovnání TDFide s oběma katechismy, které jsme určili jako táborské, aby nám vysvitla naprostá odlišnost těchto lidových, prostých, srozumitelných, stručných, česky psaných cvičebnic. 2. Proti původu táborskému jako u Valdenských: latina, a snad ještě důrazněji, poněvadž táborství bylo programově české a jde k tomu o katechismus. 3. Zde nutno dvojnásobně zdůraznit, že je to překlad z KVíd. českého do latiny, u Táborů bohoslužebně odmítané. 4. TDFide jest zpracován znova, a zasé latinsky (náš další Kapit. větší), zato textu českého v tomto rozvedení vůbec nemáme. Jest nemyslitelné, že by Táboři řešili takto svou lidovou práci katechismovou. 5. TDFide staví v ot. 13. na prvním místě a bezvýjimečně zákaz usmrcovati, t. j. i neválčiti. U Táborů vidíme opak, byť i ve válkách obranných. I když počítáme, že doba vzniku TDFide jest téměř s jistotou před r. 1417, kdy Tábor ještě neválčil, přece nesnadno připustíme, že by tak roz- hodný příkaz o neusmrcování vyšel z prostředí rodícího se bojovného Tábora. Biskupec sice ještě později zamítá occisio,196) ale ve smyslu trestu smrti, nikoli však jako všeobecný zákaz usmrcovati člověka. c) Mikuláš z Drážďan? — Soudím, že jest autorem TDFide.197) 193) Na př. Biskupcovu obsáhlou Confessi z r. 1431, Táb. traktáty euchar., vyd. J. Sedlák 1918 a j. 194) Viz Bartoš, Do čtyř praž. art. 52 n., Sedlák, Mik. z Drážďan 23—24, J. Pekař, Žižka IV., 192, K. Krofta, Listy z nábož. dějin čes. 117 n., Žižka 85 n. a jiné. 195) Toto »Chiliastické provolání« vydal F. M. Bartoš v uv. sp. 96—7. 186) Bartoš o Biskupcovi v Časop. přátel starožit. 1922, str. 103. 197) Mistr Mikuláš z Drážďan jest za doby Husovy význačný představitel radi- kálního směru wyclifského a valdenského v husitství, vedle Jakoubka ze Stříbra hlavní bojovník za kalich a do značné míry ideový spolutvůrce rozhodného táborství. Byl snad farářem na Louži (Pekař odmítá Bartošovu domněnku, kterou i Krofta na- zývá odvážnou, že Mikuláš je totožný se známým z r. 1402 německým kazatelem v kostele P. Marie na Louži), později u sv. Martina ve Zdi v Praze, ve svých kázá- ních mnišsky přísných vystupoval proti porušenosti mravní papežů, kněží i nekněží, ukazuje křiklavé rozpory mezi církví prvotní a současnou. Později vyučoval i v ně- mecké škole »U černé růže« na Příkopech, kterou zřídili (r. 1411 nebo 1412) správ- cové drážďanské Kreutzschule, M. Petr z Drážďan a M. Friedrich Eppince, když pro své věroučné, patrně valdenské názory uchýlili se sem před útiskem. Zde bylo tedy pravděpodobně jeho pole pro práci katechismovou, která se objevila kromě TDFide v »Punctech« i v jiných drobných rozpravách. Mikulášovy spisy, stejně jako jeho vy- stupování veřejné za pohnutých chvil, vyznačují se smělostí a rozhodností věroučnou 85
Strana 86
Důvody: 1. Jsou to na prvním místě ovšem ty, které vyplývají z na- šeho předpokladu o neautorství u Valdenských a na Táboře. Latinu, k tomu z originálu českého převedenou, můžeme umístit z uved. tří pří- padů jediné právě zde a zcela přirozeně, Mikuláš psal totiž své práce ka- techismové pravděpodobně pro své žáky ve škole na Příkopě, která »měla ráz jakéhosi gymnasia«, jak soudí Sedlák ze škol. řádu o učebnicích a o předepsaném učivu.198) Tu byla latina zajisté jazykem vyučovacím. Mik. píše však vůbec výhradně latinsky. — S tím ruku v ruce: TDFide jest dogmaticky úvahový, obšírný a dětem nepřístupný, jeho předloha KVíd. jest právě opakem. Proto, poněvadž měl zcela odlišné poslání, pro stu- denty a pro vrstvy vzdělané. 2. Mikuláš jest Husův netoliko stoupenec, ale i spolubojovník. Jeho první známý spis »Tabulae veteris et novi coloris« (asi ze srpna 1412) spadá do bouřlivých obran Husových a Jakoubkových wyclifismu u nás,199) a Mik. sestavil v tomto spise z Wyclifa a Decretu množství citátů a výroků, ilustrujících křiklavé rozpory mezi církví prvotní a sou- časnou.200) Spisy jeho další jdou v téže linii. Tato duševní i pracovní spojitost Mikulášova s Husem vede nás k domněnce zajisté oprávněné, i mravní. Jsou psány vesměs latinsky. — O Mik. z Drážďan: Tomek, Děje města Prahy III., str. 623 (konstatuje již bezpečně jeho dva spisy: De communicatione sub utraque specie a De usura). — Jos. Truhlář, »Spisy některé Mikul. z Drážďan« (Věst. č. akad. 1898, str. 662—4; ukazuje, že 1416—20 pronikly nauky valdenské zvl. na Táboře, byvše posíleny příchodem cizích a zvl. Mikulášem z Drážďan. Popisuje rukop. sborník univ. knih. praž. IV. G 15 asi s 13 spisy, mezi nimi některé Mikulá- šovy). — Jan Sedlák, Mikuláš z Drážďan (1914, nejobšírnější tehdy práce o Mik. s pojednáním o jeho spisech, jichž zjišťuje 13, přičítá mu však téměř výhradně val- denství, přezíraje, poněkud snad úmyslně, i rozhodný vliv Wyclifův, dále pak vyvy- šuje zřetelně s úmyslem význam a originalitu Mikulášovu proti Husovi. — J. Th. Müller, Magister Nikolaus von Dresden (Zeitschrift für Brüdergesch. 1915, 80—109. Pojednává o Mikul. spisech, staví se proti Sedlákovu názoru o výhrad. valdenství Mikulášovu a zdůrazňuje německý ráz Valdenských v Čechách. — F. M. Bartoš, Hus a valdenští (ČČMus. 1915), Do čtyř praž. artykulů (52 až 68), Husitství a ciz. (125 n.). Tyto Bartošovy pronikavé studie hodnotí Mikulášův význam, zjišťují nová fakta a rozšiřují výčet jeho děl s popisem na 25. Ukazují přesvědčivě (proti Sedl.), jak je Mik. proniknut valdenstvím i rozhodným wyclifstvím. — Václ. Novotný, M. J. Hus II., 21 n.; uvádí na pravou míru Sedlákovy jednostrannosti, zvl. jeho tvr- zení o Husově odvislosti od Mik., a ukazuje, že Mik. přejal k ožehavé otázce o očistci do svého »De purgatorio« celé body právě z kázání Husova Dixit Martha, aby jimi podepřel své popírání očistce. — Jos. Pekař, Žižka a jeho doba I., 1—31, shodně se Sedlákem a ještě zesiluje, že »v Mikulášovi nelze dobře spatřovati žáka Viklifova«, že »to byl kacíř valdenský«. — Kamil Krofta, Listy 33, vidí v Mikulášovi hlavně propagátora valdenství »již za života Husova, ale ještě více po jeho smrti«. Pak blíže str. 118. 198) Mik. z Drážďan, str. 4. 199) Bartoš 56. O »Tabulae veteris« Sedlák 8. 200) K této významné otázce u Wyclifa viz v základním díle dnes H. B. Work- man, John Wyclif I., 257 n. 86
Důvody: 1. Jsou to na prvním místě ovšem ty, které vyplývají z na- šeho předpokladu o neautorství u Valdenských a na Táboře. Latinu, k tomu z originálu českého převedenou, můžeme umístit z uved. tří pří- padů jediné právě zde a zcela přirozeně, Mikuláš psal totiž své práce ka- techismové pravděpodobně pro své žáky ve škole na Příkopě, která »měla ráz jakéhosi gymnasia«, jak soudí Sedlák ze škol. řádu o učebnicích a o předepsaném učivu.198) Tu byla latina zajisté jazykem vyučovacím. Mik. píše však vůbec výhradně latinsky. — S tím ruku v ruce: TDFide jest dogmaticky úvahový, obšírný a dětem nepřístupný, jeho předloha KVíd. jest právě opakem. Proto, poněvadž měl zcela odlišné poslání, pro stu- denty a pro vrstvy vzdělané. 2. Mikuláš jest Husův netoliko stoupenec, ale i spolubojovník. Jeho první známý spis »Tabulae veteris et novi coloris« (asi ze srpna 1412) spadá do bouřlivých obran Husových a Jakoubkových wyclifismu u nás,199) a Mik. sestavil v tomto spise z Wyclifa a Decretu množství citátů a výroků, ilustrujících křiklavé rozpory mezi církví prvotní a sou- časnou.200) Spisy jeho další jdou v téže linii. Tato duševní i pracovní spojitost Mikulášova s Husem vede nás k domněnce zajisté oprávněné, i mravní. Jsou psány vesměs latinsky. — O Mik. z Drážďan: Tomek, Děje města Prahy III., str. 623 (konstatuje již bezpečně jeho dva spisy: De communicatione sub utraque specie a De usura). — Jos. Truhlář, »Spisy některé Mikul. z Drážďan« (Věst. č. akad. 1898, str. 662—4; ukazuje, že 1416—20 pronikly nauky valdenské zvl. na Táboře, byvše posíleny příchodem cizích a zvl. Mikulášem z Drážďan. Popisuje rukop. sborník univ. knih. praž. IV. G 15 asi s 13 spisy, mezi nimi některé Mikulá- šovy). — Jan Sedlák, Mikuláš z Drážďan (1914, nejobšírnější tehdy práce o Mik. s pojednáním o jeho spisech, jichž zjišťuje 13, přičítá mu však téměř výhradně val- denství, přezíraje, poněkud snad úmyslně, i rozhodný vliv Wyclifův, dále pak vyvy- šuje zřetelně s úmyslem význam a originalitu Mikulášovu proti Husovi. — J. Th. Müller, Magister Nikolaus von Dresden (Zeitschrift für Brüdergesch. 1915, 80—109. Pojednává o Mikul. spisech, staví se proti Sedlákovu názoru o výhrad. valdenství Mikulášovu a zdůrazňuje německý ráz Valdenských v Čechách. — F. M. Bartoš, Hus a valdenští (ČČMus. 1915), Do čtyř praž. artykulů (52 až 68), Husitství a ciz. (125 n.). Tyto Bartošovy pronikavé studie hodnotí Mikulášův význam, zjišťují nová fakta a rozšiřují výčet jeho děl s popisem na 25. Ukazují přesvědčivě (proti Sedl.), jak je Mik. proniknut valdenstvím i rozhodným wyclifstvím. — Václ. Novotný, M. J. Hus II., 21 n.; uvádí na pravou míru Sedlákovy jednostrannosti, zvl. jeho tvr- zení o Husově odvislosti od Mik., a ukazuje, že Mik. přejal k ožehavé otázce o očistci do svého »De purgatorio« celé body právě z kázání Husova Dixit Martha, aby jimi podepřel své popírání očistce. — Jos. Pekař, Žižka a jeho doba I., 1—31, shodně se Sedlákem a ještě zesiluje, že »v Mikulášovi nelze dobře spatřovati žáka Viklifova«, že »to byl kacíř valdenský«. — Kamil Krofta, Listy 33, vidí v Mikulášovi hlavně propagátora valdenství »již za života Husova, ale ještě více po jeho smrti«. Pak blíže str. 118. 198) Mik. z Drážďan, str. 4. 199) Bartoš 56. O »Tabulae veteris« Sedlák 8. 200) K této významné otázce u Wyclifa viz v základním díle dnes H. B. Work- man, John Wyclif I., 257 n. 86
Strana 87
že to byl Mikuláš, který Husův KVíd. znal a jej přeložil s úpravou do latiny. 3. Ani jazyk český předlohy nemohl býti podle mého soudu pře- kážkou, aby TDFide nenapsal Mikuláš. Mik. byl ve stálém styku jak s čes- kými vůdčími hlavami nábož. hnutí, Husem počínajíc, tak s českým pro- středím pražským vůbec, jak se nám jeví z jeho činnosti. Jest příznačné, že Mik. neopustil r. 1409 Prahy s Němci,201) a zdá se, že Mik. netoliko za studií na universitě, nýbrž již déle před tím zůstával v Praze, ne-li vůbec od svého mládí.202) Ostatně v traktátu »Nota, Jurando vane« oslo- vuje Mik. jakéhosi doktora Michaela mezi lat. textem česky:203) »Bopo- mozy, mili Michael, quod tamen dicit veritatem.« Také v druhém latin. zpracování TDFide jsou vloženy větičky české. — Tedy, Mikuláš zajisté tolik česky uměl, aby mohl KVíd. zpracovat. 4. Také druhé zpracování Tractatu jazykem latinským a žádné čes- kým, k tomu zase dogmat. úvahově zesiluje naši domněnku, že TDFide vyšel z prostředí oddaného knižní latině, tedy nejpravděpodobněji z Mi- kulášovy praž. školy Drážďanské. 5. Důležitým svědectvím jest nám dále rkp. svazek VII E 27, v němž je TDFide: spisy v něm zařaděné jsou v úzkém vztahu k Mikulášovi. Mezi těmito sedmi spisy jsou dva Mikulášovy, jeden jím častěji uváděný a ostatní odpovídají Mikulášovu stanovisku náboženskému.204) 6. Přicházíme k důkazům nejzákladnějším, vyplývajícím z podstaty spisu samého. A tu předně zjišťuji, že reformní články věroučné v TDFide se kryji zcela s názory Mikulášovými v jiných jeho spisech. Jde tu hlavně o tři články nejodchylnější, jak je nalézáme v ot. 13. a 38—39: bezpod- mínečný zákaz zabití a přísahy a zamítnutí očistce. První dva řeší autor ve spojení s šesti t. zv. nejmenšími přikázáními (Mat. 5), opíraje se o důsledné pojetí Pseudochrysostomovo; očistec zamítá při pojednání o církvi, kterou rozděluje toliko ve dvojí. Zákaz zabití a přísahy, rovněž ve spojení s Mat. 5., nalézáme u Mi- kuláše předně v »Querite primum regnum dei et iusticiam eius«,25) kde 201) Sedlák 3. 202) Bartoš 54, připouští možnost, že Mikulášův otec se přistěhoval do Prahy někdy na sklonku let osmdesátých min. století, snad z Drážďan. 203) Kapit. knih. praž., C 116, fol. 167b. 202) Fol. 1a—31a Martini minorite Flores temporum... (»Fl. temporum« oblí- bená kniha Mik., na př. v »Consuetudo« celý odstavec — univ. praž. IV G, 15, fol. 240b, 242a a j.). Fol. 31a—31b drobnost historická, fol. 32a—36b TDFide, fol. 37 List ke vší obci (táborský); fol. 38a—72a, Jacobi de Misa (správně však Mikuláš z Dr.): Tractatus de communicacione sub utraque specie contra conclusiones doctorum Constancien- sium; 72a—73a Auctoritates collecte Prage a magistris et ad consilium Constanciense direkte a 1417 post festum pentecostes; 73a—73b Promulgacio quatuor articulorum Pragensium. 205) Univ. knih. praž. IV. G 15, fol. 136a/II. 87
že to byl Mikuláš, který Husův KVíd. znal a jej přeložil s úpravou do latiny. 3. Ani jazyk český předlohy nemohl býti podle mého soudu pře- kážkou, aby TDFide nenapsal Mikuláš. Mik. byl ve stálém styku jak s čes- kými vůdčími hlavami nábož. hnutí, Husem počínajíc, tak s českým pro- středím pražským vůbec, jak se nám jeví z jeho činnosti. Jest příznačné, že Mik. neopustil r. 1409 Prahy s Němci,201) a zdá se, že Mik. netoliko za studií na universitě, nýbrž již déle před tím zůstával v Praze, ne-li vůbec od svého mládí.202) Ostatně v traktátu »Nota, Jurando vane« oslo- vuje Mik. jakéhosi doktora Michaela mezi lat. textem česky:203) »Bopo- mozy, mili Michael, quod tamen dicit veritatem.« Také v druhém latin. zpracování TDFide jsou vloženy větičky české. — Tedy, Mikuláš zajisté tolik česky uměl, aby mohl KVíd. zpracovat. 4. Také druhé zpracování Tractatu jazykem latinským a žádné čes- kým, k tomu zase dogmat. úvahově zesiluje naši domněnku, že TDFide vyšel z prostředí oddaného knižní latině, tedy nejpravděpodobněji z Mi- kulášovy praž. školy Drážďanské. 5. Důležitým svědectvím jest nám dále rkp. svazek VII E 27, v němž je TDFide: spisy v něm zařaděné jsou v úzkém vztahu k Mikulášovi. Mezi těmito sedmi spisy jsou dva Mikulášovy, jeden jím častěji uváděný a ostatní odpovídají Mikulášovu stanovisku náboženskému.204) 6. Přicházíme k důkazům nejzákladnějším, vyplývajícím z podstaty spisu samého. A tu předně zjišťuji, že reformní články věroučné v TDFide se kryji zcela s názory Mikulášovými v jiných jeho spisech. Jde tu hlavně o tři články nejodchylnější, jak je nalézáme v ot. 13. a 38—39: bezpod- mínečný zákaz zabití a přísahy a zamítnutí očistce. První dva řeší autor ve spojení s šesti t. zv. nejmenšími přikázáními (Mat. 5), opíraje se o důsledné pojetí Pseudochrysostomovo; očistec zamítá při pojednání o církvi, kterou rozděluje toliko ve dvojí. Zákaz zabití a přísahy, rovněž ve spojení s Mat. 5., nalézáme u Mi- kuláše předně v »Querite primum regnum dei et iusticiam eius«,25) kde 201) Sedlák 3. 202) Bartoš 54, připouští možnost, že Mikulášův otec se přistěhoval do Prahy někdy na sklonku let osmdesátých min. století, snad z Drážďan. 203) Kapit. knih. praž., C 116, fol. 167b. 202) Fol. 1a—31a Martini minorite Flores temporum... (»Fl. temporum« oblí- bená kniha Mik., na př. v »Consuetudo« celý odstavec — univ. praž. IV G, 15, fol. 240b, 242a a j.). Fol. 31a—31b drobnost historická, fol. 32a—36b TDFide, fol. 37 List ke vší obci (táborský); fol. 38a—72a, Jacobi de Misa (správně však Mikuláš z Dr.): Tractatus de communicacione sub utraque specie contra conclusiones doctorum Constancien- sium; 72a—73a Auctoritates collecte Prage a magistris et ad consilium Constanciense direkte a 1417 post festum pentecostes; 73a—73b Promulgacio quatuor articulorum Pragensium. 205) Univ. knih. praž. IV. G 15, fol. 136a/II. 87
Strana 88
dokazuje, že Nový Zákon nedovoluje usmrtit nikoho, tedy ani kacíře, protože nikdo nemůže rozeznat koukole od pšenice. Stejně rozhodně mluví o přísaze,206) poněvadž Kristus zapovídá prý netoliko křivou pří- sahu, nýbrž přísahu vůbec, a to slovy zcela zřetelnými. — Druhé místo je v »Consuetudo et ritus«,207) kde Mik. zakazuje bezpodmínečně zabití a přísahu, v podobném postupu jako v místech právě uvedených. — Dále máme specielně o přísaze dva Mikulášovy spisky »De iuramento«208) a druhé jeho zpracování, začínající »Nota: Jurando vane!«, v nichž podle Pseudochrysostomova »Opus imperfectum« dokazuje obšírně nepřípust- nost přísahy, nazývaje ji v druhém spisku fol. 168b apokalyptický »ca- racter bestie«, jímž se prý zakrývá každý zločin. Třetí jest očistec, ten zamítá Mik. rovněž bezpodmínečně ve svých spisech jako v TDFide, s ním ovšem i modlitby a mše za zemřelé. Zvláště v traktátu »De purgatorio«209) Mik. dokazuje, že učení o očistci odpo- ruje Písmu, nikde v Písmě se o něm nemluví, ani o modlitbách za ze- mřelé. 7. Ještě významnější však pro autorství Mikulášovo jest naše zjiš- tění, že zmíněný důležitý článek o zabití a přísaze v TDFide jest ještě v Mikulášových dvou jiných spisech doslovně. — Předně v »Consuetu- do«210) fol. 243a praví Mik. v 25. kap., dovolávaje se hned na počátku Chrysostoma: »quia qui vult esse verus christianus, non solum non occi- dit, sed nec irascitur sine causa, non solum non periuret, sed nec iuret.« A připojuje: »Et sic de aliis mandatis Mt. 5,« kterážto »ostatní přikázání« jsou pak v našem katech, ještě rozvedena. Tedy doslovně shodné211) a právě i v téže charakteristické stylisaci. — Totéž místo nacházíme u Mik. doslovně po třetí, v »Querite primum«, kde se Mik. opět dovolává šesti nejmen. přikázání, nikoli však Chrysostoma, nýbrž přímo Matouše:212) »Ideo dicit Mat. 5: Qui vult esse verus christianus, non solum non occidat, 206) Tamže, fol. 138a/I—141a/I. 207) »Consuetudo et ritus primitive ecclesie et moderne sive dominative«, v tém- že rkp. svazku, fol. 243a. 208) Viz Sedlák 29—30, Bartoš 66, kdež o obou spiscích. První vydal Sedl. ve Stud. I., 86—94, druhý je v rkp. kapit. knih. praž., C 116, fol. 159b—169a. 203) Obsah u Sedl. 40—48. Rkp. zachován trojí; v univ. knih. praž., sign. III. G 8, fol. 36a—66а. 210) Jos. Truhlář v článku »Spisy některé Mikuláše z Drážďan« (Věst. č. ak. 1898, str. 662—4) první upozornil na rkp. svazek univ. knih. praž. IV., G 15, jehož málo čitelný nápis na desce zní: »Tractatus... Drazdan ... primo Pax fratribus... Item... Item.« Z čehož je zřejmé, že první a nejméně dva další ještě jsou Mikulá- šovy. Poslední ve svazku je Consuetudo (fol. 240a—249a), který pokládal Truhlář toliko za pravděpodobně Mikulášův; dnes zjištěn již bezpečně (Sedl. 15, Bartoš 56, 64). 211) V ot. 13. přísl. místo: »Ille est ergo verus christianus, qui vult, ut non solum non occidat, sed eciam non irascatur sine causa; non solum non periuret, sed nec iuret...« 212) Univ. praž. IV., G 15, fol. 136a/II. 88
dokazuje, že Nový Zákon nedovoluje usmrtit nikoho, tedy ani kacíře, protože nikdo nemůže rozeznat koukole od pšenice. Stejně rozhodně mluví o přísaze,206) poněvadž Kristus zapovídá prý netoliko křivou pří- sahu, nýbrž přísahu vůbec, a to slovy zcela zřetelnými. — Druhé místo je v »Consuetudo et ritus«,207) kde Mik. zakazuje bezpodmínečně zabití a přísahu, v podobném postupu jako v místech právě uvedených. — Dále máme specielně o přísaze dva Mikulášovy spisky »De iuramento«208) a druhé jeho zpracování, začínající »Nota: Jurando vane!«, v nichž podle Pseudochrysostomova »Opus imperfectum« dokazuje obšírně nepřípust- nost přísahy, nazývaje ji v druhém spisku fol. 168b apokalyptický »ca- racter bestie«, jímž se prý zakrývá každý zločin. Třetí jest očistec, ten zamítá Mik. rovněž bezpodmínečně ve svých spisech jako v TDFide, s ním ovšem i modlitby a mše za zemřelé. Zvláště v traktátu »De purgatorio«209) Mik. dokazuje, že učení o očistci odpo- ruje Písmu, nikde v Písmě se o něm nemluví, ani o modlitbách za ze- mřelé. 7. Ještě významnější však pro autorství Mikulášovo jest naše zjiš- tění, že zmíněný důležitý článek o zabití a přísaze v TDFide jest ještě v Mikulášových dvou jiných spisech doslovně. — Předně v »Consuetu- do«210) fol. 243a praví Mik. v 25. kap., dovolávaje se hned na počátku Chrysostoma: »quia qui vult esse verus christianus, non solum non occi- dit, sed nec irascitur sine causa, non solum non periuret, sed nec iuret.« A připojuje: »Et sic de aliis mandatis Mt. 5,« kterážto »ostatní přikázání« jsou pak v našem katech, ještě rozvedena. Tedy doslovně shodné211) a právě i v téže charakteristické stylisaci. — Totéž místo nacházíme u Mik. doslovně po třetí, v »Querite primum«, kde se Mik. opět dovolává šesti nejmen. přikázání, nikoli však Chrysostoma, nýbrž přímo Matouše:212) »Ideo dicit Mat. 5: Qui vult esse verus christianus, non solum non occidat, 206) Tamže, fol. 138a/I—141a/I. 207) »Consuetudo et ritus primitive ecclesie et moderne sive dominative«, v tém- že rkp. svazku, fol. 243a. 208) Viz Sedlák 29—30, Bartoš 66, kdež o obou spiscích. První vydal Sedl. ve Stud. I., 86—94, druhý je v rkp. kapit. knih. praž., C 116, fol. 159b—169a. 203) Obsah u Sedl. 40—48. Rkp. zachován trojí; v univ. knih. praž., sign. III. G 8, fol. 36a—66а. 210) Jos. Truhlář v článku »Spisy některé Mikuláše z Drážďan« (Věst. č. ak. 1898, str. 662—4) první upozornil na rkp. svazek univ. knih. praž. IV., G 15, jehož málo čitelný nápis na desce zní: »Tractatus... Drazdan ... primo Pax fratribus... Item... Item.« Z čehož je zřejmé, že první a nejméně dva další ještě jsou Mikulá- šovy. Poslední ve svazku je Consuetudo (fol. 240a—249a), který pokládal Truhlář toliko za pravděpodobně Mikulášův; dnes zjištěn již bezpečně (Sedl. 15, Bartoš 56, 64). 211) V ot. 13. přísl. místo: »Ille est ergo verus christianus, qui vult, ut non solum non occidat, sed eciam non irascatur sine causa; non solum non periuret, sed nec iuret...« 212) Univ. praž. IV., G 15, fol. 136a/II. 88
Strana 89
sed nec irascitur sine causa, non solum non fornicetur, sed nec usque ad oculum concupiscat, non solum non periuret, sed nec iuret.« Také jiné význačné místo z TDFide nalézáme obsahem i slovně shodné v Mikulášových »Puncta«:213) »credere in deum, credere deo, cre- dere deum« (před tím ukazuje rozdíl »fides informis« a »fides formata«). V ot. 47: »credo deum, deo et in deum.« 8. Upozornili jsme při TDFide na hojné citování Bible a na zřejmé pomíjení círk. otců; v obém předčí Mik. i Husa. Totéž v Mik. spisech ostatních, mnohé oddíly jeho děl jsou skutečně toliko sestavou z bibl. výroků (Consuetudo, Puncta). — Leč nejen v častém citování Bible, nýbrž i ve shodném uvádění círk. otců (byť i méně hojném) v TDFide a v ostat- ních sp. Mikulášových se zračí týž autor. Jsou to Augustin (nejvíce), Ambrož, Anastasius, Isidor, Pseudochrysostomus, Beatus Beda a j. — — Proti těmto důkazům o Mikulášově autorství TDFide mohly by se snad uvést dvě pochybnosti: 1. Proč není v TDFide nikde zmíněno přijí- mání pod obojí? — Mikuláš byl přece s Jakoubkem hlavním bojovníkem pro kalich a autorem zmíněné obrany kalicha proti sněmu kostnickému,214) jakož i tří kázání o přijímání sub utraque.215) — Víme však, že také v K. Víd. chybí tato otázka o přij. pod obojí, patrně (jak jsme ukázali) pro svou ožehavost a ještě neustálenost nebyla zde předložena dětem, a pa- trně proto podle příkladu Husova vypustili ji všichni jeho katech. násle- dovníci, také Mikuláš. Za druhé, zda TDFide nenapsal podle Mikulášových spisů jeho stoupenec? — Nemáme příčiny pochybovat po této stránce o autorství Mikulášově, předně svědčí tu všecky okolnosti jako o vynikajícím spiso- vateli, věroučném průkopníku a jedinečném vůdci této skupiny; dvojná- sobně však, že se Mik. zabýval vůbec pracemi katechismovými, již před svým učitelováním ve škole drážďanské. Máme od Mik. mimo TDFide katechismus krakovský, katechismová »Puncta« a j. rozpravy. Zato jest zřetelné, že náš rkp. Mikuláš nepsal, že není originálem nýbrž opisem některého oddaného stoupence. Celý rkp. svazek VII. E 27 jest psán až do konce (s výjimkou fol. 37: List ke vší obci) touže rukou a tímže písařem, předposl. spisek ve svazku jest datován 1417 a poslední dokonce jest »Promulgacio quatuor articulorum Pragensium«, kdy tedy Mik. byl již určitě mrtev. Podle našich průkazů jest tedy TDFide prací Mikuláše z Drážďan. 213) »Puncta« v univ. praž. III., G 28, fol. 140a—163b, rkpsů více. V krakovském 2148, fol. 120a—157b nadepsána: »De tribus virtutibus theologicis«, ale uzavřena: »Ex- pliciunt Puncta Mgri Nicolai de Dr.« 214) Jos. Truhlář v uved. čl. (Věst. č. akad. 1898, str. 662) upozorňuje první na nesprávnost Hardtovu, který ve své historii sněmu kostn. (III. 591) přičítá tuto obranu Jakoubkovi. 215) Bartoš 66—68; týž v Husitství 151—2. 89
sed nec irascitur sine causa, non solum non fornicetur, sed nec usque ad oculum concupiscat, non solum non periuret, sed nec iuret.« Také jiné význačné místo z TDFide nalézáme obsahem i slovně shodné v Mikulášových »Puncta«:213) »credere in deum, credere deo, cre- dere deum« (před tím ukazuje rozdíl »fides informis« a »fides formata«). V ot. 47: »credo deum, deo et in deum.« 8. Upozornili jsme při TDFide na hojné citování Bible a na zřejmé pomíjení círk. otců; v obém předčí Mik. i Husa. Totéž v Mik. spisech ostatních, mnohé oddíly jeho děl jsou skutečně toliko sestavou z bibl. výroků (Consuetudo, Puncta). — Leč nejen v častém citování Bible, nýbrž i ve shodném uvádění círk. otců (byť i méně hojném) v TDFide a v ostat- ních sp. Mikulášových se zračí týž autor. Jsou to Augustin (nejvíce), Ambrož, Anastasius, Isidor, Pseudochrysostomus, Beatus Beda a j. — — Proti těmto důkazům o Mikulášově autorství TDFide mohly by se snad uvést dvě pochybnosti: 1. Proč není v TDFide nikde zmíněno přijí- mání pod obojí? — Mikuláš byl přece s Jakoubkem hlavním bojovníkem pro kalich a autorem zmíněné obrany kalicha proti sněmu kostnickému,214) jakož i tří kázání o přijímání sub utraque.215) — Víme však, že také v K. Víd. chybí tato otázka o přij. pod obojí, patrně (jak jsme ukázali) pro svou ožehavost a ještě neustálenost nebyla zde předložena dětem, a pa- trně proto podle příkladu Husova vypustili ji všichni jeho katech. násle- dovníci, také Mikuláš. Za druhé, zda TDFide nenapsal podle Mikulášových spisů jeho stoupenec? — Nemáme příčiny pochybovat po této stránce o autorství Mikulášově, předně svědčí tu všecky okolnosti jako o vynikajícím spiso- vateli, věroučném průkopníku a jedinečném vůdci této skupiny; dvojná- sobně však, že se Mik. zabýval vůbec pracemi katechismovými, již před svým učitelováním ve škole drážďanské. Máme od Mik. mimo TDFide katechismus krakovský, katechismová »Puncta« a j. rozpravy. Zato jest zřetelné, že náš rkp. Mikuláš nepsal, že není originálem nýbrž opisem některého oddaného stoupence. Celý rkp. svazek VII. E 27 jest psán až do konce (s výjimkou fol. 37: List ke vší obci) touže rukou a tímže písařem, předposl. spisek ve svazku jest datován 1417 a poslední dokonce jest »Promulgacio quatuor articulorum Pragensium«, kdy tedy Mik. byl již určitě mrtev. Podle našich průkazů jest tedy TDFide prací Mikuláše z Drážďan. 213) »Puncta« v univ. praž. III., G 28, fol. 140a—163b, rkpsů více. V krakovském 2148, fol. 120a—157b nadepsána: »De tribus virtutibus theologicis«, ale uzavřena: »Ex- pliciunt Puncta Mgri Nicolai de Dr.« 214) Jos. Truhlář v uved. čl. (Věst. č. akad. 1898, str. 662) upozorňuje první na nesprávnost Hardtovu, který ve své historii sněmu kostn. (III. 591) přičítá tuto obranu Jakoubkovi. 215) Bartoš 66—68; týž v Husitství 151—2. 89
Strana 90
6. Doba vzniku TDFide. Když TDFide jest dílem Mikulášovým, připadá jeho vznik do období mezi napsáním KVídeňského s Jádrem a Mikulášovou smrtí. Soudím, že TDFide byl napsán asi 1415—1417. TDFide jest pracován podle KVíd., a to i podle poznámek pod čarou tohoto KVíd. v kod. 4557, poznámky jsou zařaděny přímo v textu TDFide, jako ostatní za sebou jdoucí otázky,216) ba celou obšírnou poznámkou zá- věrečnou z KVíd. nalézáme v TDFide v textu jako ot. 65.—88. Zde za- končuje I. část rovněž doslovně s poznámkou: »Kor. 2, 9.« — Poznámky v KVíd. byly připsány později (již podle bledšího inkoustu), ne však příliš později (táž ruka jako v textu, zůstala za textem ještě prázdná strana, kdež pak byly připsány poznámky). Soudím tedy, že text i s poznámkami víd. exempláře byl hotov nejpozději asi 1415, krajně 1416, měl-li jej do- stati do rukou Mikuláš jako svou předlohu v této podobě. Hranice vzniku konečná jest asi 1417; stanovena smrtí Mikulášovou snad v Míšni. Tam odešel na rozhraní 1416—17, kdy mizejí v Praze stopy jeho činnosti.217) — Náš závěr, že Mik. napsal TDFide asi 1415—1417, ze- siluje i ta okolnost, že v této době vyučoval Mik. již asi dva roky na škole — Na Příkopech. Těmito předpoklady jest také rozřešena otázka priority mezi KVíd. a TDFide, která bývala spornou. Na vzájemnou shodnost obou textů upozornil J. Truhlář (Catal. codicum č. 1317), otázkou prvenství se však neobírá. Od něho k této otázce přímo zamířil (struč. poznámkou) Bar- 216) Ukázky: 1. KVíd. ot. 12.: »Co jest křesťan? — Křesťan jest, ktož pána Jezu Krista v skutciech následuje a jemu se v ctnostech přirovnává.« K tomu pod čarou poznámka: »Kto tak die? — S. Augustin, »De doctrina christiana«: Křesťanské jméno ten nadarmo sobě dědí, ktož pána Krista nenásleduje.« — TDFide, ot. 13.: »Co jest křesťan? — Pravý křesťan jest ten, kdo Pána Ježíše Krista následuje skutky. Augu- stin, »De doctrina christiana«: Jméno křesťanství nadarmo si volí, kdo Krista v mra- vech a skutcích pramálo napodobuje.« — 2. Hned za tím k téže ot. KVíd. 12. po- známka: »Kolikeří?« Odpověď (byla bez otázky) v textu: »Dvoji jsú křesťané.« — TDFide v otázce rovněž hned následující: »Kolikero jest křesťanů? Dvojí.« — 3. KVíd. k ot. 29. poznámka: »Proč tak věříš? Neb jest tak. Kto tak die? S. Pavel k Židóm v 11. kap. Kterak ji vyznáváš? Věřím.« Pak je ot. 30.: »Kdes tu víru vzal? Na křtu.« A k ní zase poznámka: »Od koho? Od Boha.« — TDFide za ot. 29. otázka 30. v textu: »Proč tak věříš? Poněvadž tak jest má víra.« 31.: »Která neb jaká? Obecná, bez které nikdo nemůže nebo nemožno líbiti se Bohu. Žid. 11.« Ot. 32.: »Jak ji vyznáváš« Takto: Věřím v Boha Otce atd.« 33.: »Kdes ji přijal? Ve křtu.« 34.: »Od koho? Od Boha.« — A podobně až do konce katechismu, zvláště s obsáhlou poznámkou závěrečnou, zařaděno vše z poznámek KVídeňského v TDFide do vlastního běžného textu. 217) Názory o smrti Mik. asi 1417 se celkem shodují, Bartoš 63 dovolává se Šimona z Litovle; Sedlák 7; Jos. Pekař (Žižka I., 15) praví, že »ještě někdy v 1. 1416—1418 utrpěl smrt mučednickou, nejspíš ve vlasti své, v Míšni. R. 1419 vzpomíná ho, „kněze Kristova', v kázáních svých Jan Želivský, klada mučednickou smrt jeho vedle Husovy a Jeronymovy«. 90
6. Doba vzniku TDFide. Když TDFide jest dílem Mikulášovým, připadá jeho vznik do období mezi napsáním KVídeňského s Jádrem a Mikulášovou smrtí. Soudím, že TDFide byl napsán asi 1415—1417. TDFide jest pracován podle KVíd., a to i podle poznámek pod čarou tohoto KVíd. v kod. 4557, poznámky jsou zařaděny přímo v textu TDFide, jako ostatní za sebou jdoucí otázky,216) ba celou obšírnou poznámkou zá- věrečnou z KVíd. nalézáme v TDFide v textu jako ot. 65.—88. Zde za- končuje I. část rovněž doslovně s poznámkou: »Kor. 2, 9.« — Poznámky v KVíd. byly připsány později (již podle bledšího inkoustu), ne však příliš později (táž ruka jako v textu, zůstala za textem ještě prázdná strana, kdež pak byly připsány poznámky). Soudím tedy, že text i s poznámkami víd. exempláře byl hotov nejpozději asi 1415, krajně 1416, měl-li jej do- stati do rukou Mikuláš jako svou předlohu v této podobě. Hranice vzniku konečná jest asi 1417; stanovena smrtí Mikulášovou snad v Míšni. Tam odešel na rozhraní 1416—17, kdy mizejí v Praze stopy jeho činnosti.217) — Náš závěr, že Mik. napsal TDFide asi 1415—1417, ze- siluje i ta okolnost, že v této době vyučoval Mik. již asi dva roky na škole — Na Příkopech. Těmito předpoklady jest také rozřešena otázka priority mezi KVíd. a TDFide, která bývala spornou. Na vzájemnou shodnost obou textů upozornil J. Truhlář (Catal. codicum č. 1317), otázkou prvenství se však neobírá. Od něho k této otázce přímo zamířil (struč. poznámkou) Bar- 216) Ukázky: 1. KVíd. ot. 12.: »Co jest křesťan? — Křesťan jest, ktož pána Jezu Krista v skutciech následuje a jemu se v ctnostech přirovnává.« K tomu pod čarou poznámka: »Kto tak die? — S. Augustin, »De doctrina christiana«: Křesťanské jméno ten nadarmo sobě dědí, ktož pána Krista nenásleduje.« — TDFide, ot. 13.: »Co jest křesťan? — Pravý křesťan jest ten, kdo Pána Ježíše Krista následuje skutky. Augu- stin, »De doctrina christiana«: Jméno křesťanství nadarmo si volí, kdo Krista v mra- vech a skutcích pramálo napodobuje.« — 2. Hned za tím k téže ot. KVíd. 12. po- známka: »Kolikeří?« Odpověď (byla bez otázky) v textu: »Dvoji jsú křesťané.« — TDFide v otázce rovněž hned následující: »Kolikero jest křesťanů? Dvojí.« — 3. KVíd. k ot. 29. poznámka: »Proč tak věříš? Neb jest tak. Kto tak die? S. Pavel k Židóm v 11. kap. Kterak ji vyznáváš? Věřím.« Pak je ot. 30.: »Kdes tu víru vzal? Na křtu.« A k ní zase poznámka: »Od koho? Od Boha.« — TDFide za ot. 29. otázka 30. v textu: »Proč tak věříš? Poněvadž tak jest má víra.« 31.: »Která neb jaká? Obecná, bez které nikdo nemůže nebo nemožno líbiti se Bohu. Žid. 11.« Ot. 32.: »Jak ji vyznáváš« Takto: Věřím v Boha Otce atd.« 33.: »Kdes ji přijal? Ve křtu.« 34.: »Od koho? Od Boha.« — A podobně až do konce katechismu, zvláště s obsáhlou poznámkou závěrečnou, zařaděno vše z poznámek KVídeňského v TDFide do vlastního běžného textu. 217) Názory o smrti Mik. asi 1417 se celkem shodují, Bartoš 63 dovolává se Šimona z Litovle; Sedlák 7; Jos. Pekař (Žižka I., 15) praví, že »ještě někdy v 1. 1416—1418 utrpěl smrt mučednickou, nejspíš ve vlasti své, v Míšni. R. 1419 vzpomíná ho, „kněze Kristova', v kázáních svých Jan Želivský, klada mučednickou smrt jeho vedle Husovy a Jeronymovy«. 90
Strana 91
toš,218) který označuje prioritu pro Tractatus proti KVíd. V témže smyslu vyznívají také Bartošova slova:219) »prvá část [TDFide] však i česky ve víd. 4557.« Kromě uvedených průkazů, že náleží priorita KVídeňskému, máme ještě důvody tyto: 1. TDFide se kryje obsahově v první polovici s KVíd., v druhé s Jádrem, jest zde tedy vztah mezi spisem jedním a dvěma. Nelze si mysliti, aby autor KVídeňského si vybral z hotové snad práce TDFide toliko první část a zpracoval ji až do posled. otázky, aniž by se slovem dotkl části druhé; tím méně však jest možné, aby si Hus vyňal část dru- hou (k tomu celkem méně podstatnou) a zpracoval z ní své Jádro. Postup byl tedy nesporně opačný. — 2. KVíd. a Jádro jsou katechismovým zpra- cováním Husova Výkladu, a to obsahem i postupem; oba spisy se na- prosto shodují s Výkladem věroučně, TDFide se naproti tomu značně rozchází, poněvadž byl přizpůsobován radikálním názorům pozdějším. — 3. TDFide tvoří v obou částech jednotný celek, část druhá (podle Jádra) připojena souvisle a bez přerušení (»Item queritur, quot...«). Také na konci celého TDFide praví pisatel, maje na mysli první polovici o víře a druhou (podle Jádra) o svátostech: »Explicit tractatulus de fide catholica et de sacramentis.« To znamená, že autor pracoval vědomě podle Jádra jako pokračování a zakončení díla. TDFide byl tedy napsán až po Jádru (po 1414) současně v obou částech, jak tomu také nasvědčuje totožné písmo a tentýž inkoust v obou částech. — 4. TDFide jest proti oběma předlohám obsahově doplněn a rozveden, i stylisticky upraven. Vzpomeneme-li ještě nahoře uvedené okolnosti nejvýznačnější, že text TDFide obsahuje i poznámky KVídeňského, uzavíráme, že priorita náleží KVídeňskému. 8. Katechismové Credo. 1. Rukopis: v univ. knih. praž., VII. E 27, fol. 36b. — Titulu nemá, text: »Credo in deum... X Isti dicuntur duodecim articuli fidei katho- lice.« Otištěn posud není, otiskujeme jej v příl. H. 2. Účel Creda. — Credo následuje v rkp. svazku hned po TDFide, jest psáno tímže písařem a tímtéž inkoustem, tedy hned po sobě. Mikuláš vynechal v Tractatu slovné znění »Věřím v B.«, uvádí v ot. 10. toliko jeho začátek, připojuje v ot. 12., že má 12 částí, a toto: »Hec est ergo fides katholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit et tenuerit, salvus esse non poterit.« — KVíd., předloha Tractatu, má plné znění Vě- řím, i s označením domnělých skladatelů apoštolů, a uzavírá tak, jak z něj pak přejal Mik. v uvedených nahoře slovech: »Toť jest viera křes- ťanská« atd. 218) Studie k Husovi 7. 219) Do čtyř pr. art. 66, podobně v Husit. a ciz. 150. 91
toš,218) který označuje prioritu pro Tractatus proti KVíd. V témže smyslu vyznívají také Bartošova slova:219) »prvá část [TDFide] však i česky ve víd. 4557.« Kromě uvedených průkazů, že náleží priorita KVídeňskému, máme ještě důvody tyto: 1. TDFide se kryje obsahově v první polovici s KVíd., v druhé s Jádrem, jest zde tedy vztah mezi spisem jedním a dvěma. Nelze si mysliti, aby autor KVídeňského si vybral z hotové snad práce TDFide toliko první část a zpracoval ji až do posled. otázky, aniž by se slovem dotkl části druhé; tím méně však jest možné, aby si Hus vyňal část dru- hou (k tomu celkem méně podstatnou) a zpracoval z ní své Jádro. Postup byl tedy nesporně opačný. — 2. KVíd. a Jádro jsou katechismovým zpra- cováním Husova Výkladu, a to obsahem i postupem; oba spisy se na- prosto shodují s Výkladem věroučně, TDFide se naproti tomu značně rozchází, poněvadž byl přizpůsobován radikálním názorům pozdějším. — 3. TDFide tvoří v obou částech jednotný celek, část druhá (podle Jádra) připojena souvisle a bez přerušení (»Item queritur, quot...«). Také na konci celého TDFide praví pisatel, maje na mysli první polovici o víře a druhou (podle Jádra) o svátostech: »Explicit tractatulus de fide catholica et de sacramentis.« To znamená, že autor pracoval vědomě podle Jádra jako pokračování a zakončení díla. TDFide byl tedy napsán až po Jádru (po 1414) současně v obou částech, jak tomu také nasvědčuje totožné písmo a tentýž inkoust v obou částech. — 4. TDFide jest proti oběma předlohám obsahově doplněn a rozveden, i stylisticky upraven. Vzpomeneme-li ještě nahoře uvedené okolnosti nejvýznačnější, že text TDFide obsahuje i poznámky KVídeňského, uzavíráme, že priorita náleží KVídeňskému. 8. Katechismové Credo. 1. Rukopis: v univ. knih. praž., VII. E 27, fol. 36b. — Titulu nemá, text: »Credo in deum... X Isti dicuntur duodecim articuli fidei katho- lice.« Otištěn posud není, otiskujeme jej v příl. H. 2. Účel Creda. — Credo následuje v rkp. svazku hned po TDFide, jest psáno tímže písařem a tímtéž inkoustem, tedy hned po sobě. Mikuláš vynechal v Tractatu slovné znění »Věřím v B.«, uvádí v ot. 10. toliko jeho začátek, připojuje v ot. 12., že má 12 částí, a toto: »Hec est ergo fides katholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit et tenuerit, salvus esse non poterit.« — KVíd., předloha Tractatu, má plné znění Vě- řím, i s označením domnělých skladatelů apoštolů, a uzavírá tak, jak z něj pak přejal Mik. v uvedených nahoře slovech: »Toť jest viera křes- ťanská« atd. 218) Studie k Husovi 7. 219) Do čtyř pr. art. 66, podobně v Husit. a ciz. 150. 91
Strana 92
Soudím tedy, že pisatel našeho textu Tractatu doplnil podle KVid. v samostatném článku vynechané Mikulášem Věřím a ve smyslu předchá- zející práce každý oddíl Věřím katechismově vysvětlil. 3. Obsah Creda. »Věřím« jest zde rozděleno na 12 článků po řádcích, na okraji na- proti jest vždy jméno apoštola-skladatele. Přisouzení autorství není to- tožné s KVíd., ke konci ani rozdělení textu v články. Učlánkování a ozna- čení skladatelů jest z té doby v textech Věřím napořád s odchylkami;220) tato různost pramení zajisté v tom, že apoštolé nebyli vůbec skladateli Creda221) a označení se opíralo toliko o tradované domněnky. Pod každým věrouč. článkem jest zase na samostatném řádku vždy katechism. výklad, vesměs citáty ze Starého zákona. Jsou všecky (až na jediný z Žalmů) z knih prorockých, stručné a výstižné, někde doslovně podle textu Vulgaty, někde s menšími odchylkami. Na levém okraji uve- den pramen, t. j. kniha a kapitola, někde i bez kapitoly. (Všecky verše a neoznačené kapitoly jsme doplnili sami.) K výkladům jednotlivých článků: 1. Petr: »Věřím v Boha Otce... i země.« Výklad: Jer. 3, 19: »Otce zavoláš mne a následovati mne (post me) nebudeš váhati.« Před tím úvod: »Et dixi«, což vše Kraličtí překládají později výstižně, ač ne přesně: »leč aby mne vzýval říkaje:« atd. — 2. Ondřej: »I v Jezu ... pána našeho.« Výkl. Žalm 2, 7: »Pán řekl ke mně: »Syn můj ty jsi, já jsem tě dnes zrodil.« — 3. Jakub větší: »Jenž se počal ... panny.« Iz. 7, 14: »Ejhle, panna počne a porodí syna, a nazváno bude jeho jméno Emanuel.« — 4. Jan Evangelista: »Trpěl pod... pohřben jest.« Dan. 9, 26: »Po šedesáti dvou týdnech bude Kristus usmrcen a ne- bude jeho národa, který by jej popřel.« (Kral. značně odlišně.) — 5. To- máš: »Sstoupil do pekel ... z mrtvých.« Ozeáš 13, 14: »Ó smrti, budu smrtí tvou; budu zkázou tvou, peklo!« Až na slovosled s Vulg. shodné, Kral. značně volně: »Budu morem tvým, ó smrti! budu zkažením tvým, ó hrobe!« — 6. Jakub menší: »Vstoupil na ... všemohoucího.« Amos 9, 6: »Kterýž vystavěl trůn svůj (edificavit ascensionem) v nebesích.« Vulgata: »qui aedificat«, Kral. volně: »kterýž vzdělal na nebesích paláce své.« — 7. Fi- lip: »Odtud přijde soudit živé i mrtvé.« Joel 3, 12: »V údolí Josafat tam se posadím, abych soudil všecky národy.« Vulg. odlišně: »Consurgant et ascendant gentes in vallem Josaphat, quia ibi sedebo, ut judicem omnes gentes in circuitu.« Kral. shodně s Vulg., toliko: »probudíť se« (consur- gant), chtějíce patrně naznačiti pozdvihnutí se k soudu všech mrtvých. — 8. Bartoloměj: »Věřím v Ducha svatého.« Ageus 2, 6—7: »Duch můj bude uprostřed spravedlivých, nebojte se, poněvadž toto praví pán zástupů.« 220) Viz na př. u Hiplera 55. 221) A d. Harnack, Dějiny dogmatu, 185—6, Friedr. Loofs, Leitfaden zum Studium der Dogmengesch., 87—8. 92
Soudím tedy, že pisatel našeho textu Tractatu doplnil podle KVid. v samostatném článku vynechané Mikulášem Věřím a ve smyslu předchá- zející práce každý oddíl Věřím katechismově vysvětlil. 3. Obsah Creda. »Věřím« jest zde rozděleno na 12 článků po řádcích, na okraji na- proti jest vždy jméno apoštola-skladatele. Přisouzení autorství není to- tožné s KVíd., ke konci ani rozdělení textu v články. Učlánkování a ozna- čení skladatelů jest z té doby v textech Věřím napořád s odchylkami;220) tato různost pramení zajisté v tom, že apoštolé nebyli vůbec skladateli Creda221) a označení se opíralo toliko o tradované domněnky. Pod každým věrouč. článkem jest zase na samostatném řádku vždy katechism. výklad, vesměs citáty ze Starého zákona. Jsou všecky (až na jediný z Žalmů) z knih prorockých, stručné a výstižné, někde doslovně podle textu Vulgaty, někde s menšími odchylkami. Na levém okraji uve- den pramen, t. j. kniha a kapitola, někde i bez kapitoly. (Všecky verše a neoznačené kapitoly jsme doplnili sami.) K výkladům jednotlivých článků: 1. Petr: »Věřím v Boha Otce... i země.« Výklad: Jer. 3, 19: »Otce zavoláš mne a následovati mne (post me) nebudeš váhati.« Před tím úvod: »Et dixi«, což vše Kraličtí překládají později výstižně, ač ne přesně: »leč aby mne vzýval říkaje:« atd. — 2. Ondřej: »I v Jezu ... pána našeho.« Výkl. Žalm 2, 7: »Pán řekl ke mně: »Syn můj ty jsi, já jsem tě dnes zrodil.« — 3. Jakub větší: »Jenž se počal ... panny.« Iz. 7, 14: »Ejhle, panna počne a porodí syna, a nazváno bude jeho jméno Emanuel.« — 4. Jan Evangelista: »Trpěl pod... pohřben jest.« Dan. 9, 26: »Po šedesáti dvou týdnech bude Kristus usmrcen a ne- bude jeho národa, který by jej popřel.« (Kral. značně odlišně.) — 5. To- máš: »Sstoupil do pekel ... z mrtvých.« Ozeáš 13, 14: »Ó smrti, budu smrtí tvou; budu zkázou tvou, peklo!« Až na slovosled s Vulg. shodné, Kral. značně volně: »Budu morem tvým, ó smrti! budu zkažením tvým, ó hrobe!« — 6. Jakub menší: »Vstoupil na ... všemohoucího.« Amos 9, 6: »Kterýž vystavěl trůn svůj (edificavit ascensionem) v nebesích.« Vulgata: »qui aedificat«, Kral. volně: »kterýž vzdělal na nebesích paláce své.« — 7. Fi- lip: »Odtud přijde soudit živé i mrtvé.« Joel 3, 12: »V údolí Josafat tam se posadím, abych soudil všecky národy.« Vulg. odlišně: »Consurgant et ascendant gentes in vallem Josaphat, quia ibi sedebo, ut judicem omnes gentes in circuitu.« Kral. shodně s Vulg., toliko: »probudíť se« (consur- gant), chtějíce patrně naznačiti pozdvihnutí se k soudu všech mrtvých. — 8. Bartoloměj: »Věřím v Ducha svatého.« Ageus 2, 6—7: »Duch můj bude uprostřed spravedlivých, nebojte se, poněvadž toto praví pán zástupů.« 220) Viz na př. u Hiplera 55. 221) A d. Harnack, Dějiny dogmatu, 185—6, Friedr. Loofs, Leitfaden zum Studium der Dogmengesch., 87—8. 92
Strana 93
Vulg. i Kral. »in medio vestrum«, náš rkp. in medio iustorum. Citát není však správný věcně, neboť závěr: »poněvadž toto praví pán zástupů« ná- leží až k slovům následujícím: »Po malém času« atd. Skladatel je sem přiřadil zajisté úmyslně, aby dodal jistoty slovům o Duchu sv. — 9. Ma- touš: »Svatou církev obecnou, svatých obcování.« Sofoniáš 2, 15: »Toť jest město slavné, přebývající v důvěře, které říkalo ve svém srdci.« Zá- větí »které říkalo ve svém srdci« jest zde zase připojeno k zdůraznění, náleží zřejmě k následujícímu: »Já jsem« atd. Kral. volně: »město plésa- jící, které sedí bezpečně« (in confidencia). — 10. Šimon: »Hříchů odpuš- tění.« Malach. 2, 16: »Budeš-li nenáviděti, odpust jí (dimitte eam), praví Pán Bůh.« Slovo »eam« není ve Vulg., pisatel jím navazuje na verš před- cházející, kde se mluví o manželce (uxorem), aby tedy dodal zřetelnosti. Leč i tak ne vše zcela jasné, Kral. na př. odlišně: »Protože v nenávisti má propouštění ženy, praví Hospodin Bůh Izraelský.« — 11. Matěj: »Těla z mrtvých vzkříšení.« Zachar. 9, 13: »Vzbudím syny tvé, Sione, nad syny tvé, Řecko, a učiním jako meč statečných.« Shodné s Vulg., Kral.: »proti synům tvým, ó Jávane! a nastrojím tě jako meč muže udatného.« Tento výklad přiléhá méně, oboje vzbuzení je jiné podstaty. — 12. Thadeus: »A život věčný.« Abdiáš 1, 21: »A bude království Pánu.« — Konečně závěr: »Isti dicuntur duodecim articuli fidei katholice.« Skladatel upouští tedy podle Mikuláše od označení »víra křesťanská«, kterého Hus právě při Věřím užívá tak důsledně. Poznámky jsou hlavně dvě s novým pojetím: »Articulus est invisi- bilis veritas ...«, a »Fides catolica est articulorum colleccio...« (viz v Pří- loze), podle různosti písma a inkoustu jest zřejmé, že je připsal jiný — pisatel a později. 4. Věroučně jest Credo bez úchylek a bez ožehavých bodů. O auto- rově ortodoxnosti svědčí nad jiné: že si volí k své práci základ křesťan. víry »Věřím«, čili že mu právě asi tento nedostatek vadil v Mikulášově TDFide, za druhé, že se na Credo dívá pod zorným úhlem Starého zákona a specielně proroků. To znamená, že mu je Starý zákon autoritativní předzvěstí Zákona nového a Kristus zaslíbeným Mesiášem. — 5. Autor a doba vzniku Creda. — Obé je ve vztahu s tím, co jsme pověděli o opisovateli našeho textu TDFide, k němuž bylo Credo týmž písařem připojeno. Soudím, že Credo jest asi vlastní tvorbou tohoto pí- saře: Credo (jak jsme uvedli) má zřejmě doplniti vypuštěnou, resp. zkrá- cenou stať o Věřím v TDFide, dále, jest to práce prostá, na kterou opiso- vatel TDFide mohl stačiti. Není ovšem vyloučeno, že Credo bylo původu staršího a že je opisovatel sem prostě vepsal jako vhodný doplněk TD- Fide. Tedy: autorem Creda jest zajisté blízký stoupenec Mikuláše z Dráž- ďan, a bylo napsáno asi v období po smrti Mikulášově, totiž po roce 1417. 93
Vulg. i Kral. »in medio vestrum«, náš rkp. in medio iustorum. Citát není však správný věcně, neboť závěr: »poněvadž toto praví pán zástupů« ná- leží až k slovům následujícím: »Po malém času« atd. Skladatel je sem přiřadil zajisté úmyslně, aby dodal jistoty slovům o Duchu sv. — 9. Ma- touš: »Svatou církev obecnou, svatých obcování.« Sofoniáš 2, 15: »Toť jest město slavné, přebývající v důvěře, které říkalo ve svém srdci.« Zá- větí »které říkalo ve svém srdci« jest zde zase připojeno k zdůraznění, náleží zřejmě k následujícímu: »Já jsem« atd. Kral. volně: »město plésa- jící, které sedí bezpečně« (in confidencia). — 10. Šimon: »Hříchů odpuš- tění.« Malach. 2, 16: »Budeš-li nenáviděti, odpust jí (dimitte eam), praví Pán Bůh.« Slovo »eam« není ve Vulg., pisatel jím navazuje na verš před- cházející, kde se mluví o manželce (uxorem), aby tedy dodal zřetelnosti. Leč i tak ne vše zcela jasné, Kral. na př. odlišně: »Protože v nenávisti má propouštění ženy, praví Hospodin Bůh Izraelský.« — 11. Matěj: »Těla z mrtvých vzkříšení.« Zachar. 9, 13: »Vzbudím syny tvé, Sione, nad syny tvé, Řecko, a učiním jako meč statečných.« Shodné s Vulg., Kral.: »proti synům tvým, ó Jávane! a nastrojím tě jako meč muže udatného.« Tento výklad přiléhá méně, oboje vzbuzení je jiné podstaty. — 12. Thadeus: »A život věčný.« Abdiáš 1, 21: »A bude království Pánu.« — Konečně závěr: »Isti dicuntur duodecim articuli fidei katholice.« Skladatel upouští tedy podle Mikuláše od označení »víra křesťanská«, kterého Hus právě při Věřím užívá tak důsledně. Poznámky jsou hlavně dvě s novým pojetím: »Articulus est invisi- bilis veritas ...«, a »Fides catolica est articulorum colleccio...« (viz v Pří- loze), podle různosti písma a inkoustu jest zřejmé, že je připsal jiný — pisatel a později. 4. Věroučně jest Credo bez úchylek a bez ožehavých bodů. O auto- rově ortodoxnosti svědčí nad jiné: že si volí k své práci základ křesťan. víry »Věřím«, čili že mu právě asi tento nedostatek vadil v Mikulášově TDFide, za druhé, že se na Credo dívá pod zorným úhlem Starého zákona a specielně proroků. To znamená, že mu je Starý zákon autoritativní předzvěstí Zákona nového a Kristus zaslíbeným Mesiášem. — 5. Autor a doba vzniku Creda. — Obé je ve vztahu s tím, co jsme pověděli o opisovateli našeho textu TDFide, k němuž bylo Credo týmž písařem připojeno. Soudím, že Credo jest asi vlastní tvorbou tohoto pí- saře: Credo (jak jsme uvedli) má zřejmě doplniti vypuštěnou, resp. zkrá- cenou stať o Věřím v TDFide, dále, jest to práce prostá, na kterou opiso- vatel TDFide mohl stačiti. Není ovšem vyloučeno, že Credo bylo původu staršího a že je opisovatel sem prostě vepsal jako vhodný doplněk TD- Fide. Tedy: autorem Creda jest zajisté blízký stoupenec Mikuláše z Dráž- ďan, a bylo napsáno asi v období po smrti Mikulášově, totiž po roce 1417. 93
Strana 94
9. Kapitulní katechismus větší. 1. Rukopis: knih. praž. kapituly, D 19, fol. 138b—143b. Zaznamenán Paterou a Podlahou v Soupise této knihovny:222) De fide, de symbolo fidei, oratione dominica, praeceptis decalogi e. a. »Quia sine fide nemo salvari potest« X »quam super se vident.« Připojeno: »V textu česká slova.« Text latinský, otištěn posud není. Ani my jej neotiskujeme, hlavně proto, že jest toliko přepracováním katechismu TDFide. Uvedeme však jeho podrobný obsah. 2. Obsah KKVětšího a jeho vztah k TDFide a ke KVíd. KKVět. je podle TDFide pracován věcně i věroučně, přitom však namnoze zachovává jednodušší a katechismovější stylisaci podle KVíd. Předem poznamenáváme, že KKVět. je zřejmě nedokončen. Úvod je ve smyslu KVíd., že bez víry není spásy, víra pak že ze sly- šení, při čemž zachovává přesně ono Husovo působivé: »augebitur in nobis fides.«223) Úvod není podle TDFide ani rozveden, ani citáty rozšířen. — Otázky: fol. 138b »co jest víra?« stylisováno podle KVíd., ale bez Augus- tina a Isidora. Praví svými slovy: »víra jest to, co nemůžeme viděti.« Autor opouští výroky círk. otců vůbec ještě víc než Mikuláš, stále cituje Bibli. Zde je také první česká vložka (15. řád. zdola): »Wl. Wijera gest zaloszenije rzeczij wffagiszich, dowoth rzeczij nyewidomich.«224) Tato uved. vložka jest překladem předcház. citátu z Pavla, překladem věcně i pravopisně velmi nedokonalým (jako stejně v ostatních čes. vložkách), ač skladatel měl k ruce (jak ukážeme dále) i český text vídeňský (místo věcí dvakrát řečí, dowoth místo dóvod). — Dále ponechává podle KVíd. doslovně o víře (napřed) mrtvé a uvádí Jak. 2: »Víra bez skutkův mrtva jest« jediné česky (s dvěma jaz. chybami). Stejně podle KVíd. o víře živé doslovně i s poznámkou bonis z exempláře vídeňského: »Fides viva est fides bonis operibus decorata.« Tato pozn. není v TDFide, autor měl tedy k ruce také víd. rkp. 4557, jak dosvědčují i přejaté poznámky další. A hned dále (ř. 5. zd.) o víře živé: »Fides christiana in laude«, tedy proti catholica v TDFide podle KVíd. christiana, a k zdůraznění přidává ještě čes. poznámku: »víra křesťanská«. Nato: »Quare fides christiana dicitur viva?« Tato otázka jest v poznámce KVíd., má ji sice odtud i TDFide, ale s »catholica«. Patrno tedy, že KKVět. přejal zase tuto pozn. přímo z KVíd. Fol. 139a ř. 3. podškrtnutý nápis: »Fides christiana«, jakoby zase chtěl s Husem zdůrazniti proti catholica. Následuje 12 článků »Věřím«, shodně s KVíd., ale bez jmen apošt. skladatelů, vynechán čl. »narodil se 222) Ad. Patera a Ant. Podlaha, Soupis rukopisů knihov. metropol. kapituly praž., I. 1910, č. 585. 223) Kvíčala svým překladem v Doc. (708—12): »Fides nostra augebitur» stírá tuto myšlenku. 224) Značka Wl. jest před každou čes. vložkou, při ní vždy vidlice. 94
9. Kapitulní katechismus větší. 1. Rukopis: knih. praž. kapituly, D 19, fol. 138b—143b. Zaznamenán Paterou a Podlahou v Soupise této knihovny:222) De fide, de symbolo fidei, oratione dominica, praeceptis decalogi e. a. »Quia sine fide nemo salvari potest« X »quam super se vident.« Připojeno: »V textu česká slova.« Text latinský, otištěn posud není. Ani my jej neotiskujeme, hlavně proto, že jest toliko přepracováním katechismu TDFide. Uvedeme však jeho podrobný obsah. 2. Obsah KKVětšího a jeho vztah k TDFide a ke KVíd. KKVět. je podle TDFide pracován věcně i věroučně, přitom však namnoze zachovává jednodušší a katechismovější stylisaci podle KVíd. Předem poznamenáváme, že KKVět. je zřejmě nedokončen. Úvod je ve smyslu KVíd., že bez víry není spásy, víra pak že ze sly- šení, při čemž zachovává přesně ono Husovo působivé: »augebitur in nobis fides.«223) Úvod není podle TDFide ani rozveden, ani citáty rozšířen. — Otázky: fol. 138b »co jest víra?« stylisováno podle KVíd., ale bez Augus- tina a Isidora. Praví svými slovy: »víra jest to, co nemůžeme viděti.« Autor opouští výroky círk. otců vůbec ještě víc než Mikuláš, stále cituje Bibli. Zde je také první česká vložka (15. řád. zdola): »Wl. Wijera gest zaloszenije rzeczij wffagiszich, dowoth rzeczij nyewidomich.«224) Tato uved. vložka jest překladem předcház. citátu z Pavla, překladem věcně i pravopisně velmi nedokonalým (jako stejně v ostatních čes. vložkách), ač skladatel měl k ruce (jak ukážeme dále) i český text vídeňský (místo věcí dvakrát řečí, dowoth místo dóvod). — Dále ponechává podle KVíd. doslovně o víře (napřed) mrtvé a uvádí Jak. 2: »Víra bez skutkův mrtva jest« jediné česky (s dvěma jaz. chybami). Stejně podle KVíd. o víře živé doslovně i s poznámkou bonis z exempláře vídeňského: »Fides viva est fides bonis operibus decorata.« Tato pozn. není v TDFide, autor měl tedy k ruce také víd. rkp. 4557, jak dosvědčují i přejaté poznámky další. A hned dále (ř. 5. zd.) o víře živé: »Fides christiana in laude«, tedy proti catholica v TDFide podle KVíd. christiana, a k zdůraznění přidává ještě čes. poznámku: »víra křesťanská«. Nato: »Quare fides christiana dicitur viva?« Tato otázka jest v poznámce KVíd., má ji sice odtud i TDFide, ale s »catholica«. Patrno tedy, že KKVět. přejal zase tuto pozn. přímo z KVíd. Fol. 139a ř. 3. podškrtnutý nápis: »Fides christiana«, jakoby zase chtěl s Husem zdůrazniti proti catholica. Následuje 12 článků »Věřím«, shodně s KVíd., ale bez jmen apošt. skladatelů, vynechán čl. »narodil se 222) Ad. Patera a Ant. Podlaha, Soupis rukopisů knihov. metropol. kapituly praž., I. 1910, č. 585. 223) Kvíčala svým překladem v Doc. (708—12): »Fides nostra augebitur» stírá tuto myšlenku. 224) Značka Wl. jest před každou čes. vložkou, při ní vždy vidlice. 94
Strana 95
z M. Panny« a »vstoupil na nebesa«. Jména apoštolů nevynechal autor ovšem z důvodů kritických, nýbrž asi aby podal Vyznání v souvisu, a oba články vypustil rovněž bez určitého úmyslu, poněvadž o P. Marii mluví dále shodně s KVíd. — Ř. 11. »Co jest křesťan?« odpovídá podle KVíd. a připojuje i z poznámky, zato vynechává důležitý a obšírný výklad TDFide o šesti nejmen. přikáz., zvl. o bezpodmín. zákaze zabití a přísahy. (Zákaz všeobecný uvádí na dvou místech dále.) — Ř. 11. zd.: Quo modo pater a nullo, filius a patre nascitur, spiritus sanctus ab utroque procedit.« Shodně s oběma texty. — Otčenáš je modlitba nejlepší, poněvadž ji dal Kristus svým učedníkům a všem křesťanům a poněvadž ji lidé potřebují. Prosby Otčenáše rozděluje na ty, které se týkají věcí věčných a které časných. Jsou zde dvě čes. vložky, fol. 139b, ř. 20. a ř. 36., jako vysvětlivky (druhá: »abychom v dobrém prospycszhaly a thake do szmyrczy sethr- wali«). Fol. 140a: o jednotl. bož. osobách, podle TDFide, částečně i podle KVíd., při čemž opět, že Duch sv. »procedit a deo patre et a filio«. Ř. 25., důležitá stať o církvi, kterou zde nazývá katolická, asi proto, že zde při- jímá důležitou odchylku podle TDFide. Definuje totiž církev podle Husa jako sbor vyvolených k spasení, s hlavou Kristem, ale rozděluje podle TDFide na dvojí, tedy bez očistce. — Ř. 36. »Co jest Pán Bůh?« zase přesně podle 44. ot. KVíd., přitom však podle TDFide: excogitari. Nato shodně s oběma texty: věřiti Boha, Bohu, v Boha, s důrazem na třetí. A stejně ř. 3. zd.: »Co jest Boha milovati? Jest jemu dobré dobře chtíti a jeho příkazy plniti.« Místo: »Qui habet mandata mea et servat ea« dů- razněji (1. zd.): »custodit ea.« — Fol. 140b, ř. 20. o P. Marii shodně proti uctívání, cituje její příkaz o plnění přikázání Synových a přechází odtud (podobně jako v obou druhých textech dosti násilně) k přikázáním Desa- tera. Ř. 26: »Que sunt in biblia conscripta.« Slovo Bible vyskytuje se zde po prvé ze všech husit. katechismů, a hned třikrát brzy po sobě. Popisuje se vydání Des. na hoře Sinai, na dvou deskách, z nichž »první tabule učí nás milovati Boha, druhá píše, čím jsme povinni svému bližnímu«. Toto vše jest zde nové. Fol. 141a, vysvětlují se jednotl. přikázání, na čtyřech místech české vložky, o jediném slově, bez obsah. významu. Nejdůležitější jest výklad přikázání pátého, Nezabiješ!, a to ve smyslu zákazu bezpodmínečného, podle šesti nejmen. přikázání. Již nápis význačný (ř. 22): »Nezabiješ své- ho bližního!« A to ani »tělem, jazykem, rukou a loupeží nebo hrabivostí« (rapina aut rapacitate). — Ř. 7. zd.: »Kolik jest přikáz. nejmenších?« Od- povídá podle Mat. 5., při čemž se však nedovolává Pseudochrysosthoma (jako TDFide). Doslovně je cituje, nerozvádí, ale vždy znovu doprovází: »Quis sic dicit? Sanctus Math. 5. c.« Také o zabití a o přísaze nepřidává k citátu z Mat. zdůvodnění (»Audistis, quia dictum est antiquis: Non oc- cides ...«, tedy shodně s Vulgatou). — Fol. 141b, dokončuje o nejmen. přikázáních a vkládá dvě české vložky (»povolný«, »zapovijedám«). 95
z M. Panny« a »vstoupil na nebesa«. Jména apoštolů nevynechal autor ovšem z důvodů kritických, nýbrž asi aby podal Vyznání v souvisu, a oba články vypustil rovněž bez určitého úmyslu, poněvadž o P. Marii mluví dále shodně s KVíd. — Ř. 11. »Co jest křesťan?« odpovídá podle KVíd. a připojuje i z poznámky, zato vynechává důležitý a obšírný výklad TDFide o šesti nejmen. přikáz., zvl. o bezpodmín. zákaze zabití a přísahy. (Zákaz všeobecný uvádí na dvou místech dále.) — Ř. 11. zd.: Quo modo pater a nullo, filius a patre nascitur, spiritus sanctus ab utroque procedit.« Shodně s oběma texty. — Otčenáš je modlitba nejlepší, poněvadž ji dal Kristus svým učedníkům a všem křesťanům a poněvadž ji lidé potřebují. Prosby Otčenáše rozděluje na ty, které se týkají věcí věčných a které časných. Jsou zde dvě čes. vložky, fol. 139b, ř. 20. a ř. 36., jako vysvětlivky (druhá: »abychom v dobrém prospycszhaly a thake do szmyrczy sethr- wali«). Fol. 140a: o jednotl. bož. osobách, podle TDFide, částečně i podle KVíd., při čemž opět, že Duch sv. »procedit a deo patre et a filio«. Ř. 25., důležitá stať o církvi, kterou zde nazývá katolická, asi proto, že zde při- jímá důležitou odchylku podle TDFide. Definuje totiž církev podle Husa jako sbor vyvolených k spasení, s hlavou Kristem, ale rozděluje podle TDFide na dvojí, tedy bez očistce. — Ř. 36. »Co jest Pán Bůh?« zase přesně podle 44. ot. KVíd., přitom však podle TDFide: excogitari. Nato shodně s oběma texty: věřiti Boha, Bohu, v Boha, s důrazem na třetí. A stejně ř. 3. zd.: »Co jest Boha milovati? Jest jemu dobré dobře chtíti a jeho příkazy plniti.« Místo: »Qui habet mandata mea et servat ea« dů- razněji (1. zd.): »custodit ea.« — Fol. 140b, ř. 20. o P. Marii shodně proti uctívání, cituje její příkaz o plnění přikázání Synových a přechází odtud (podobně jako v obou druhých textech dosti násilně) k přikázáním Desa- tera. Ř. 26: »Que sunt in biblia conscripta.« Slovo Bible vyskytuje se zde po prvé ze všech husit. katechismů, a hned třikrát brzy po sobě. Popisuje se vydání Des. na hoře Sinai, na dvou deskách, z nichž »první tabule učí nás milovati Boha, druhá píše, čím jsme povinni svému bližnímu«. Toto vše jest zde nové. Fol. 141a, vysvětlují se jednotl. přikázání, na čtyřech místech české vložky, o jediném slově, bez obsah. významu. Nejdůležitější jest výklad přikázání pátého, Nezabiješ!, a to ve smyslu zákazu bezpodmínečného, podle šesti nejmen. přikázání. Již nápis význačný (ř. 22): »Nezabiješ své- ho bližního!« A to ani »tělem, jazykem, rukou a loupeží nebo hrabivostí« (rapina aut rapacitate). — Ř. 7. zd.: »Kolik jest přikáz. nejmenších?« Od- povídá podle Mat. 5., při čemž se však nedovolává Pseudochrysosthoma (jako TDFide). Doslovně je cituje, nerozvádí, ale vždy znovu doprovází: »Quis sic dicit? Sanctus Math. 5. c.« Také o zabití a o přísaze nepřidává k citátu z Mat. zdůvodnění (»Audistis, quia dictum est antiquis: Non oc- cides ...«, tedy shodně s Vulgatou). — Fol. 141b, dokončuje o nejmen. přikázáních a vkládá dvě české vložky (»povolný«, »zapovijedám«). 95
Strana 96
Fol. 142a, rozvádí podle Mat. 22 obšírně dvě největší přikázání o milování Boha a o milov. bližního (v KVíd. toliko dodatečně v poznám- ce, v TDFide stručně). Oboje v logickém spojení s Dekalogem, jehož první deska mluví o lásce k Bohu, druhá o lásce k bližnímu. — R. 5. zd. »Circa officia misse« a zde na prvním místě jako součást jmenuje »chléb a víno« (ve spojení s řád. předch.: »corpus et sanguinem«), tedy sub utraque. Toto významné záhlaví si autor položil k rozvedení pak nedosti podstatnému podle KVíd. a TDFide od ot. 73.: »Co věříš o těle Kristově?«, a shodně s oběma označuje svátost těla bož. a krve boží jako věc nej- nižší (podle časového vzniku a zániku). Fol. 142b od ř. 31. část II., podle Husova Jádra shodně s TDFide až do konce, s malými odchylkami v rozvedení. Začíná doslovně: »Quot sunt sensus exteriores hominis?« Zde jest ještě patrnější, že tuto druhou část podle Jádra chápe i tento autor jako organické připojení a pokračování k části I. podle KVíd., neboť tuto otázku klade bez jakéhokoli úvodu nebo přechodu, bez vyznačení alespoň novým odstavcem, ba bez spojovacího předvětí (jako je v TDFide) »Item queritur.« — Pokračuje pak neúchylně podle TDFide: o hříchu, o hříších smrtelných a všedních, o smrti duchovní a tělesné, o duchovní smrti časné a věčné, přidává o dvojí bídě (duchovní a těl.), o sedmi skutcích milosrdenství a o sedmeru blahoslavenství. — Do ř. 33. jest podivně vsunuta česká vložka: »Quia qui recte utitur eis, est sensualis, v. mudri...« (podle 92. ot. TDFide). Není vlastně ani vložkou, nýbrž prostým překladem jediného slova v předloze: »sensualis est et prudens.« Ř. 34., místo peccatum užívá slova »vicium«, které ve smyslu hřích se nikde v husit. katech. nevyskytuje; dále mluví však zase o pecca- tum. Fol. 143a ř. 1.—3., jmenuje smrtel. hříchy v tomtéž pořadu jako TDFide, při výkl. však přemisťuje, po stránce vnitřního souvisu ale nijak logičtěji. Ř. 22. cituje dvakrát doslovně Ezechiele 18. kap. Ř. 23. shodně s TDFide (ot. 117.) označuje smrt věčnou jako »odloučení se milosti boží od hříšníků«, tím znovu naznačuje své stanovisko proti očistci. Ř. 42., při blahoslavenstvích se dovolává shodně s TDFide Joba i Mat. 5. — Ř. 48., končí celý katechismus druhým blahoslavenstvím (»blahosl. tiší«, TDFide ot. 129.). Jak jsme již upozornili, KKVět. jest zřejmě nedokončen, chybí mu asi dvě strany jeho formátu. Po druhém blahoslavenství chybí: o dalších blahosl., o svátostech, o dařích Ducha sv., o cizích hříších, t. j. podle TDFide od ot. 129 do 140. Poněvadž ve svazku D 19 následující fol. 143b až 144b jsou prázdná (tedy také na témže listě 143 druhá strana), jest zřejmé, že konec našeho rukopisu se neztratil a nebyl utržen, nýbrž nebyl dopsán. K tomu měly sloužiti zajisté vynechané prázdné stránky, jichž počet odpovídá délce tohoto zakončení. Toto neukončení (jistě neúmysl- né, snad znemožněné nebo zapomenuté) však na obsahové podstatě tohoto 96
Fol. 142a, rozvádí podle Mat. 22 obšírně dvě největší přikázání o milování Boha a o milov. bližního (v KVíd. toliko dodatečně v poznám- ce, v TDFide stručně). Oboje v logickém spojení s Dekalogem, jehož první deska mluví o lásce k Bohu, druhá o lásce k bližnímu. — R. 5. zd. »Circa officia misse« a zde na prvním místě jako součást jmenuje »chléb a víno« (ve spojení s řád. předch.: »corpus et sanguinem«), tedy sub utraque. Toto významné záhlaví si autor položil k rozvedení pak nedosti podstatnému podle KVíd. a TDFide od ot. 73.: »Co věříš o těle Kristově?«, a shodně s oběma označuje svátost těla bož. a krve boží jako věc nej- nižší (podle časového vzniku a zániku). Fol. 142b od ř. 31. část II., podle Husova Jádra shodně s TDFide až do konce, s malými odchylkami v rozvedení. Začíná doslovně: »Quot sunt sensus exteriores hominis?« Zde jest ještě patrnější, že tuto druhou část podle Jádra chápe i tento autor jako organické připojení a pokračování k části I. podle KVíd., neboť tuto otázku klade bez jakéhokoli úvodu nebo přechodu, bez vyznačení alespoň novým odstavcem, ba bez spojovacího předvětí (jako je v TDFide) »Item queritur.« — Pokračuje pak neúchylně podle TDFide: o hříchu, o hříších smrtelných a všedních, o smrti duchovní a tělesné, o duchovní smrti časné a věčné, přidává o dvojí bídě (duchovní a těl.), o sedmi skutcích milosrdenství a o sedmeru blahoslavenství. — Do ř. 33. jest podivně vsunuta česká vložka: »Quia qui recte utitur eis, est sensualis, v. mudri...« (podle 92. ot. TDFide). Není vlastně ani vložkou, nýbrž prostým překladem jediného slova v předloze: »sensualis est et prudens.« Ř. 34., místo peccatum užívá slova »vicium«, které ve smyslu hřích se nikde v husit. katech. nevyskytuje; dále mluví však zase o pecca- tum. Fol. 143a ř. 1.—3., jmenuje smrtel. hříchy v tomtéž pořadu jako TDFide, při výkl. však přemisťuje, po stránce vnitřního souvisu ale nijak logičtěji. Ř. 22. cituje dvakrát doslovně Ezechiele 18. kap. Ř. 23. shodně s TDFide (ot. 117.) označuje smrt věčnou jako »odloučení se milosti boží od hříšníků«, tím znovu naznačuje své stanovisko proti očistci. Ř. 42., při blahoslavenstvích se dovolává shodně s TDFide Joba i Mat. 5. — Ř. 48., končí celý katechismus druhým blahoslavenstvím (»blahosl. tiší«, TDFide ot. 129.). Jak jsme již upozornili, KKVět. jest zřejmě nedokončen, chybí mu asi dvě strany jeho formátu. Po druhém blahoslavenství chybí: o dalších blahosl., o svátostech, o dařích Ducha sv., o cizích hříších, t. j. podle TDFide od ot. 129 do 140. Poněvadž ve svazku D 19 následující fol. 143b až 144b jsou prázdná (tedy také na témže listě 143 druhá strana), jest zřejmé, že konec našeho rukopisu se neztratil a nebyl utržen, nýbrž nebyl dopsán. K tomu měly sloužiti zajisté vynechané prázdné stránky, jichž počet odpovídá délce tohoto zakončení. Toto neukončení (jistě neúmysl- né, snad znemožněné nebo zapomenuté) však na obsahové podstatě tohoto 96
Strana 97
katechismu ničeho nemění, poněvadž ji známe z přesně napodobené před- lohy. Závěr: 1. KKVět. jest neobšírnější rozvedení KVídeňského a Jádra, znamená význačnou vývojovou linii husit. katechismů, jím se také (podle našich dnešních znalostí) katech. práce Husitů pravděpodobně uzavírá. — 2. KKVět. jest napsán i podle poznámek KVíd. 4557, to jest i podle těch některých, které nebyly přejaty do TDFide (přímé to předlohy KKVět- šího). To znamená, že exemplář 4557 byl přímou předlohou každému z obou těchto katechismů. V tom je jedinečný význam rukopisu KVíd. 4557. Byl tedy z ojedinělých rukopisů úplných tohoto katechismu, v hu- sit. obci literární zřejmě dobře známý a také oceňovaný.225) I z toho sou- dím, že bylo rukopisů husit. katechismů celkem nemnoho a že se jich tudíž v době pozdější nepřízně neztratilo tolik, jak se pravidelně domníváme. — 3. České vložky (celkem 13) jsou nevýznamné, autor chtěl snad jimi upozornit na spojitost svého katechismu se základním českým pramenem (k tomu Husovým) a s všeobecným nábož. hnutím českého národa.226) — 4. KKVět. jest podle mého soudu katecheticky dokonalejší než TDFide, poněvadž jednodušší, přístupnější i názornější, ve stopách KVídeňského. Byl asi určen pro čtenářstvo širší než TDFide. 3. Věroučná podstata. KKVět. stojí vysloveně na radikálním směru Mikulášově jako TDFide. A přece prosvituje nám tu jemný rozdíl: autor hledá pro své odchylné články zmírňující formy, patrně jako oddaný učedník Husův, z jehož katechismu přejímá často úpravu obsahovou i stylistickou. Není kompromisní, chce však býti i druhému táboru přijatelný, cituje šestero nejmen. přikázání podle Mat. 5., nikoli však s ostřím Pseudochrysosto- movým, uznává toliko církev dvojí, ale vzpomene, že v náboženských spisech se přidává ještě i církev spících. Duch sympatický. Hlavní věrouč. odchylky: fol. 139a ř. 11, vynechává důrazný výklad TDFide o bezpodmínečném zákazu zabití a přísahy u otázky o pravém křesťanu. Asi proto, aby totéž pověděl neokázale na dvou místech jiných, kde tento článek věcně zapadá (fol. 141a). — Fol. 140a ř. 24: »Co jest církev sv. obecná?« Odpovídá ve smyslu Husově, ale ještě důrazněji: »Sunt omnes electi, qui salvari debent.« (TDFide 33: »Sunt omnes sancti electi ad eternam salutem.«) A dále: »Kdo jest hlava a základ církve svaté? Kristus Ježíš. Kdo to praví? Blahoslavený Pavel.« Tuto stylisaci227) nalézáme ze všech husit. katechismů jediné zde. — A pokračuje: »Quot 225) I tento fakt podpírá zajisté naše určení Husova autorství KVídeňského, poněvadž právě osobnost Husova mohla dodávati tomuto katechismu pečeť významu tak mimořádného. 226) Snad tato myšlenka vedla také Mikuláše s Drážďan, že vložil v »Nota: Jurando vane« fol. 167b zmíněnou jedinou větu českou, také značně vadnou. 227) Jádro, Erb. III. 256; Výklad, Erb. I., 26. Havelka: Husitské katechismy. 97
katechismu ničeho nemění, poněvadž ji známe z přesně napodobené před- lohy. Závěr: 1. KKVět. jest neobšírnější rozvedení KVídeňského a Jádra, znamená význačnou vývojovou linii husit. katechismů, jím se také (podle našich dnešních znalostí) katech. práce Husitů pravděpodobně uzavírá. — 2. KKVět. jest napsán i podle poznámek KVíd. 4557, to jest i podle těch některých, které nebyly přejaty do TDFide (přímé to předlohy KKVět- šího). To znamená, že exemplář 4557 byl přímou předlohou každému z obou těchto katechismů. V tom je jedinečný význam rukopisu KVíd. 4557. Byl tedy z ojedinělých rukopisů úplných tohoto katechismu, v hu- sit. obci literární zřejmě dobře známý a také oceňovaný.225) I z toho sou- dím, že bylo rukopisů husit. katechismů celkem nemnoho a že se jich tudíž v době pozdější nepřízně neztratilo tolik, jak se pravidelně domníváme. — 3. České vložky (celkem 13) jsou nevýznamné, autor chtěl snad jimi upozornit na spojitost svého katechismu se základním českým pramenem (k tomu Husovým) a s všeobecným nábož. hnutím českého národa.226) — 4. KKVět. jest podle mého soudu katecheticky dokonalejší než TDFide, poněvadž jednodušší, přístupnější i názornější, ve stopách KVídeňského. Byl asi určen pro čtenářstvo širší než TDFide. 3. Věroučná podstata. KKVět. stojí vysloveně na radikálním směru Mikulášově jako TDFide. A přece prosvituje nám tu jemný rozdíl: autor hledá pro své odchylné články zmírňující formy, patrně jako oddaný učedník Husův, z jehož katechismu přejímá často úpravu obsahovou i stylistickou. Není kompromisní, chce však býti i druhému táboru přijatelný, cituje šestero nejmen. přikázání podle Mat. 5., nikoli však s ostřím Pseudochrysosto- movým, uznává toliko církev dvojí, ale vzpomene, že v náboženských spisech se přidává ještě i církev spících. Duch sympatický. Hlavní věrouč. odchylky: fol. 139a ř. 11, vynechává důrazný výklad TDFide o bezpodmínečném zákazu zabití a přísahy u otázky o pravém křesťanu. Asi proto, aby totéž pověděl neokázale na dvou místech jiných, kde tento článek věcně zapadá (fol. 141a). — Fol. 140a ř. 24: »Co jest církev sv. obecná?« Odpovídá ve smyslu Husově, ale ještě důrazněji: »Sunt omnes electi, qui salvari debent.« (TDFide 33: »Sunt omnes sancti electi ad eternam salutem.«) A dále: »Kdo jest hlava a základ církve svaté? Kristus Ježíš. Kdo to praví? Blahoslavený Pavel.« Tuto stylisaci227) nalézáme ze všech husit. katechismů jediné zde. — A pokračuje: »Quot 225) I tento fakt podpírá zajisté naše určení Husova autorství KVídeňského, poněvadž právě osobnost Husova mohla dodávati tomuto katechismu pečeť významu tak mimořádného. 226) Snad tato myšlenka vedla také Mikuláše s Drážďan, že vložil v »Nota: Jurando vane« fol. 167b zmíněnou jedinou větu českou, také značně vadnou. 227) Jádro, Erb. III. 256; Výklad, Erb. I., 26. Havelka: Husitské katechismy. 97
Strana 98
multiplex est ecclesia? Duplex.« Rozvádí pak o církvi bojující a zvítězilé, tedy bez očistce. Fol. 140a od ř. 36 věrouč. důležité, ale s oběma texty shodné: Bůh jest nejlepší dobré, věřím o Bohu trojím způsobem (Boha, Bohu, v Boha), Boha milovati jest jemu dobré dobře chtíti. Při prvních dvou výrocích dovolává se Hus Augustina a Bedy, TDFide jen Bedy, KKVět. nikoho. — Fol. 141a ř. 22., 5. přik. »Nezabiješ svého bližního«, tímto přídavkem chce zajisté zesíliti tento příkaz, když Kristus káže bližního milovati. A ani odpověď není všeobecná, nýbrž vypočítává bezpodmínečný zákaz v pěti způsobech, jak nemáš zabíjeit. — Fol. 142a ř. 44.: k službě svátosti otlářní náleží chléb a víno, tedy přijímání sub utraque. KKVět. znamená tedy věroučně rozhodné wyclifství a valdenství. Zdá se však, že na autora nepůsobily tu bezprostředně nauky wyclifské a valdenské nebo snad táborské, autor upírá svůj zrak přímo k Mik. z Drážďan, k němuž věroučně nepřidává ani písmene. Při tom pak ka- techeticky i věcně zůstává mu větším vzorem Hus, jako původce zajisté KVídeňského, opakuje po něm otázky často doslovně, kde s ním ne- koliduje věroučně. 4. Autor KKVětšího. Jest jím určitě oddaný stoupenec Mikulášův, kněz z oné skupiny kolem drážďan. učitelů na Příkopech, znalý Písma, ale i jeho milovník, kritický a bystrý, jak patrno z KKVětšího, ale i z výkladů poznámkových, které připojuje k některým spisům ve svazku D 19. Na tomto svazku má autor KKVětšího značný podíl. Jsou to spisy a články různých písem a na nestejných papírech i formátech, které byly psány zřejmě porůznu. Písmo našeho autora, resp. i jeho práce vlastní se objevují ve svazku velmi početně: k 1. čl. o Dekalogu připisuje delší poznámku na fol. 14b; dále na fol. 63a-65a, 86b-87a, 135a-138b, a pak ještě několikrát nalézáme jeho rukopis, kromě obsáhlého katechismu našeho na fol. 138b—143a. — Z obsahu pak shledáváme, že tyto spisy přiléhají myšlenkově a nábožensky okruhu Mikulášovu a jeho stoupenců.228) Tedy i celý rkp. svazek podpírá naši domněnku, že autorem KKVět- šího byl stoupenec Mikuláše z Drážďan. 5. Doba vzniku. Kladu ji přibližně do nemnohých let po úmrtí Mikulášově, tedy brzy PO r. 1417. 228) První spisek je o Dekalogu, k němuž náš aut. připojuje poznámky; druhý o těle Kristově Matouše Krakovského, blízkého Mikuláši (Sedlák 38, zvl. V. No- votný, Nábož. hnutí 108); dále zase o těle Kr., pak o Otčenáši podle Tomáše Aqu. atd.; nad jiné význačné o přijímání svát. olt. dítek; Argumenta Wicliff haeretici et haeretica; Milíč: De superbo ornatu mulierum; excerpta z Husovy orthografie; ve svazku je spis i samého Mikuláše (fol. 217—24) a spis jeho vedoucího spolubojovníka za kalich Jakoubka (fol. 245—51). 98
multiplex est ecclesia? Duplex.« Rozvádí pak o církvi bojující a zvítězilé, tedy bez očistce. Fol. 140a od ř. 36 věrouč. důležité, ale s oběma texty shodné: Bůh jest nejlepší dobré, věřím o Bohu trojím způsobem (Boha, Bohu, v Boha), Boha milovati jest jemu dobré dobře chtíti. Při prvních dvou výrocích dovolává se Hus Augustina a Bedy, TDFide jen Bedy, KKVět. nikoho. — Fol. 141a ř. 22., 5. přik. »Nezabiješ svého bližního«, tímto přídavkem chce zajisté zesíliti tento příkaz, když Kristus káže bližního milovati. A ani odpověď není všeobecná, nýbrž vypočítává bezpodmínečný zákaz v pěti způsobech, jak nemáš zabíjeit. — Fol. 142a ř. 44.: k službě svátosti otlářní náleží chléb a víno, tedy přijímání sub utraque. KKVět. znamená tedy věroučně rozhodné wyclifství a valdenství. Zdá se však, že na autora nepůsobily tu bezprostředně nauky wyclifské a valdenské nebo snad táborské, autor upírá svůj zrak přímo k Mik. z Drážďan, k němuž věroučně nepřidává ani písmene. Při tom pak ka- techeticky i věcně zůstává mu větším vzorem Hus, jako původce zajisté KVídeňského, opakuje po něm otázky často doslovně, kde s ním ne- koliduje věroučně. 4. Autor KKVětšího. Jest jím určitě oddaný stoupenec Mikulášův, kněz z oné skupiny kolem drážďan. učitelů na Příkopech, znalý Písma, ale i jeho milovník, kritický a bystrý, jak patrno z KKVětšího, ale i z výkladů poznámkových, které připojuje k některým spisům ve svazku D 19. Na tomto svazku má autor KKVětšího značný podíl. Jsou to spisy a články různých písem a na nestejných papírech i formátech, které byly psány zřejmě porůznu. Písmo našeho autora, resp. i jeho práce vlastní se objevují ve svazku velmi početně: k 1. čl. o Dekalogu připisuje delší poznámku na fol. 14b; dále na fol. 63a-65a, 86b-87a, 135a-138b, a pak ještě několikrát nalézáme jeho rukopis, kromě obsáhlého katechismu našeho na fol. 138b—143a. — Z obsahu pak shledáváme, že tyto spisy přiléhají myšlenkově a nábožensky okruhu Mikulášovu a jeho stoupenců.228) Tedy i celý rkp. svazek podpírá naši domněnku, že autorem KKVět- šího byl stoupenec Mikuláše z Drážďan. 5. Doba vzniku. Kladu ji přibližně do nemnohých let po úmrtí Mikulášově, tedy brzy PO r. 1417. 228) První spisek je o Dekalogu, k němuž náš aut. připojuje poznámky; druhý o těle Kristově Matouše Krakovského, blízkého Mikuláši (Sedlák 38, zvl. V. No- votný, Nábož. hnutí 108); dále zase o těle Kr., pak o Otčenáši podle Tomáše Aqu. atd.; nad jiné význačné o přijímání svát. olt. dítek; Argumenta Wicliff haeretici et haeretica; Milíč: De superbo ornatu mulierum; excerpta z Husovy orthografie; ve svazku je spis i samého Mikuláše (fol. 217—24) a spis jeho vedoucího spolubojovníka za kalich Jakoubka (fol. 245—51). 98
Strana 99
Proč? — 1. KKVět. vyznívá bezprostředně duchem Mikulášovým, ja- ko by chtěl nejvěrněji zachytit jeho památku. 2. Je pracován i podle KVíd. 4557, který byl znám Mikulášovi a tedy v téže asi době snáze i jeho přímému katech. následovníku. 3. Jest zase latinský, tedy asi z okruhu té společnosti drážďanské, která zajisté nezůstala dlouho takto isolována. Již české vložky svědčí o jakémsi přizpůsobování se poměrům (v TDFide není ještě ani slova čes.), jsou částečně také dokladem, že KKVět. jest prací pozdější než TDFide a že TDFide byl mu předlohou, a nikoli opačně. — 4. Zařaděné spisy a články ve svazku D 19 jsou všecky, pokud můžeme zjistit, práce starší, hotové do r. 1420. Svědčí o tom již uved. jména: Mat. Krakovský, Tomáš Aqu., Wyclif, Milíč, Hus, Mikuláš, Jakoubek. Také úprava, papír a zvl. písmo většiny těchto traktátů nese i proti článkům a poznámkám autorovým zřejmě známku prací starších; ovšem že po- známky byly připsány naším autorem při sebrání těchto kusů, tedy po- zději. Písmo našeho autora je dosti odlišné, běžné, vypsané, s charakterist. tahy a zkratkami lat. rukopisů, ovšem ale dobové, odpovídající časovému úseku asi takovému, jak jsme označili. Sestavil náš autor rkp. svazek D 19? — I tato otázka jest doplňkem k našim vývodům předcházejícím. Pravili jsme, že spisy jsou od různých písařů a na různých papírech, byly později sešity do společné rkp. knihy, jak ji vidíme v kod. D 19. Soudím, že tento svazek není v původní po- době, nýbrž že tyto některé spisy byly zařaděny a sešity před tím ve svazku jiném, a asi dokonce dvakrát. Přivádí nás k této myšlence něko- likeré označení folií na stránkách rkp. svazku. Svazek nynější D 19 má celkem 301 list, jsou označeny pořadem velkými tisknutými číslicemi, tedy z doby naší. Vedle toho jsou však na každém listě ještě čísla folií dvě, někde dokonce tři. Na př. první plný list našeho katechismu je označen běž. foliem 139 (tisk); vedle vlevo jest číslice 35 tímže písmem, kterým je psán katechismus; dále vlevo č. 118 pravidelným písmem novodobým, tímže písmem pak na okraji poněkud níže č. 140. Čísla 35 a 118 pokračují pravidelně na dalších foliích. Odtud dospívám k závěru, že původní svazek byl menší a že jej sebral tehdy v celek autor našeho katechismu, folia pak označil těmi čís- licemi, jak je nalézáme jeho rukou psané ve zbytcích porůznu v obsáhlém svazku nynějším. Všecky jeho rukopisy vlastní, jím poznámkované ruko- pisy cizí a snad i jiné nám neznámé tvořily tedy menší rkp. svazek pů- vodní. Že náš autor nesestavil celý rkp. svazek v nynějším objemném roz- sahu, jest patrné: 1. že folia všecka pořadem nejsou označena jeho rukou; 2. že vlastní katechismus zůstal před nedalekým a snadným koncem ne- dopsán, snad pro předčasné úmrtí našeho autora; 3. nad jiné pak proto, poněvadž hned v první části svazku fol. 52a jest letopočet 1447 (»anno Domini MCCCCXL septem«), při spisku »Tractatus rabi Moysis conque- 7* 99
Proč? — 1. KKVět. vyznívá bezprostředně duchem Mikulášovým, ja- ko by chtěl nejvěrněji zachytit jeho památku. 2. Je pracován i podle KVíd. 4557, který byl znám Mikulášovi a tedy v téže asi době snáze i jeho přímému katech. následovníku. 3. Jest zase latinský, tedy asi z okruhu té společnosti drážďanské, která zajisté nezůstala dlouho takto isolována. Již české vložky svědčí o jakémsi přizpůsobování se poměrům (v TDFide není ještě ani slova čes.), jsou částečně také dokladem, že KKVět. jest prací pozdější než TDFide a že TDFide byl mu předlohou, a nikoli opačně. — 4. Zařaděné spisy a články ve svazku D 19 jsou všecky, pokud můžeme zjistit, práce starší, hotové do r. 1420. Svědčí o tom již uved. jména: Mat. Krakovský, Tomáš Aqu., Wyclif, Milíč, Hus, Mikuláš, Jakoubek. Také úprava, papír a zvl. písmo většiny těchto traktátů nese i proti článkům a poznámkám autorovým zřejmě známku prací starších; ovšem že po- známky byly připsány naším autorem při sebrání těchto kusů, tedy po- zději. Písmo našeho autora je dosti odlišné, běžné, vypsané, s charakterist. tahy a zkratkami lat. rukopisů, ovšem ale dobové, odpovídající časovému úseku asi takovému, jak jsme označili. Sestavil náš autor rkp. svazek D 19? — I tato otázka jest doplňkem k našim vývodům předcházejícím. Pravili jsme, že spisy jsou od různých písařů a na různých papírech, byly později sešity do společné rkp. knihy, jak ji vidíme v kod. D 19. Soudím, že tento svazek není v původní po- době, nýbrž že tyto některé spisy byly zařaděny a sešity před tím ve svazku jiném, a asi dokonce dvakrát. Přivádí nás k této myšlence něko- likeré označení folií na stránkách rkp. svazku. Svazek nynější D 19 má celkem 301 list, jsou označeny pořadem velkými tisknutými číslicemi, tedy z doby naší. Vedle toho jsou však na každém listě ještě čísla folií dvě, někde dokonce tři. Na př. první plný list našeho katechismu je označen běž. foliem 139 (tisk); vedle vlevo jest číslice 35 tímže písmem, kterým je psán katechismus; dále vlevo č. 118 pravidelným písmem novodobým, tímže písmem pak na okraji poněkud níže č. 140. Čísla 35 a 118 pokračují pravidelně na dalších foliích. Odtud dospívám k závěru, že původní svazek byl menší a že jej sebral tehdy v celek autor našeho katechismu, folia pak označil těmi čís- licemi, jak je nalézáme jeho rukou psané ve zbytcích porůznu v obsáhlém svazku nynějším. Všecky jeho rukopisy vlastní, jím poznámkované ruko- pisy cizí a snad i jiné nám neznámé tvořily tedy menší rkp. svazek pů- vodní. Že náš autor nesestavil celý rkp. svazek v nynějším objemném roz- sahu, jest patrné: 1. že folia všecka pořadem nejsou označena jeho rukou; 2. že vlastní katechismus zůstal před nedalekým a snadným koncem ne- dopsán, snad pro předčasné úmrtí našeho autora; 3. nad jiné pak proto, poněvadž hned v první části svazku fol. 52a jest letopočet 1447 (»anno Domini MCCCCXL septem«), při spisku »Tractatus rabi Moysis conque- 7* 99
Strana 100
rentis de Judeorum periculo«. Tento rkp. celý je jiným písmem než náš katechismus. Když jsme zdůvodnili, že KKVět. jest psán zřejmě v bez- prostředním doteku s Mik. z Drážďan, jest nemyslitelné, že jej autor sám zařadil do tohoto velkého svazku, to jest teprve po r. 1447 (až na fol. 138b—143a). Soudím tedy, že autor KKVětšího není uspořadatelem nynějšího rkp. svazku D 19, a že tudíž okolnosti nahoře uvedené nestaví se nijak proti našemu určení, že doba původu KKVětšího jest kolem r. 1420. Uzavíráme o obou shodných katechismech latinských, TDFide a KKVětším, že svou dvojicí zesilují vzájemně význam, jak po stránce věc- né a věroučné, tak po stránce historické. Znamenají takto nikoli ojedinělý a snad náhodně se ozvavší hlas nábož. rozkolníka, nýbrž souhlasný projev reformační skupiny radikální, v jejímž čele stál význačný muž, jehož práce katechismová byla i napodobena. A to zesiluje opět naše určení, že tímto významným vůdcem a průvodcem TDFide byl Mikuláš a že autorem shodného KKVětšího byl přímý jeho stoupenec a násle- dovník. Oba tyto katechismy z řad husitismu německého jsou hodnotným příspěvkem k dějinám rozhodného wyclifismu a valdenství v prvním ob- dobí husitství. 10. Katechismový traktát krakovský. (Dvojitý.) 1. Rukopis: v Jagellonské univ. knih. v Krakově č. 2148, sign. BB XII. 6, fol. 2a—21a. — Titulu není, počát. slova psána toliko význač- nějším písmem. Text: jest to traktát dvojitý, první část o Desateru (fol. 2a—11a): »Est ergo primum mandatum prime tabule... X de medio na- cionum. Et sic est finis huius operis. Explicit decalogus utilis pro infor- macione puerorum.« Druhá o sedmi svátostech (fol. 11a—21a): »Item nota de septem sacramentis... X erit et minister meus filius.« Oba traktáty tvoří jednotný celek jak obsahem, tak katechismo- vým posláním, jsou týmž pisatelem přiřaděny k sobě bez jakéhokoli dě- lícího označení nebo nového nápisu, druhý traktát počíná »Item«, jimž přímo vyznačeno připojení k předcházejícímu. Jest tím příznačnější, že právě tak (Item queritur) připojuje Mikuláš v TDFide obě části jako k sobě náležící. Z tohoto důvodu pojednáváme o obou traktátech jako o práci jed- notné. Text je celý latinský (bez čes. vložek). Vyznačením »pro informa- cione puerorum« jest řečeno, že jest to pro dítky dílo katechismové. Není v otázkách a odpovědích, nýbrž hlavně v dogmat. úvahách, proto je ne- vyznačuji jako katechismus, nýbrž jako katechismový traktát. 100
rentis de Judeorum periculo«. Tento rkp. celý je jiným písmem než náš katechismus. Když jsme zdůvodnili, že KKVět. jest psán zřejmě v bez- prostředním doteku s Mik. z Drážďan, jest nemyslitelné, že jej autor sám zařadil do tohoto velkého svazku, to jest teprve po r. 1447 (až na fol. 138b—143a). Soudím tedy, že autor KKVětšího není uspořadatelem nynějšího rkp. svazku D 19, a že tudíž okolnosti nahoře uvedené nestaví se nijak proti našemu určení, že doba původu KKVětšího jest kolem r. 1420. Uzavíráme o obou shodných katechismech latinských, TDFide a KKVětším, že svou dvojicí zesilují vzájemně význam, jak po stránce věc- né a věroučné, tak po stránce historické. Znamenají takto nikoli ojedinělý a snad náhodně se ozvavší hlas nábož. rozkolníka, nýbrž souhlasný projev reformační skupiny radikální, v jejímž čele stál význačný muž, jehož práce katechismová byla i napodobena. A to zesiluje opět naše určení, že tímto významným vůdcem a průvodcem TDFide byl Mikuláš a že autorem shodného KKVětšího byl přímý jeho stoupenec a násle- dovník. Oba tyto katechismy z řad husitismu německého jsou hodnotným příspěvkem k dějinám rozhodného wyclifismu a valdenství v prvním ob- dobí husitství. 10. Katechismový traktát krakovský. (Dvojitý.) 1. Rukopis: v Jagellonské univ. knih. v Krakově č. 2148, sign. BB XII. 6, fol. 2a—21a. — Titulu není, počát. slova psána toliko význač- nějším písmem. Text: jest to traktát dvojitý, první část o Desateru (fol. 2a—11a): »Est ergo primum mandatum prime tabule... X de medio na- cionum. Et sic est finis huius operis. Explicit decalogus utilis pro infor- macione puerorum.« Druhá o sedmi svátostech (fol. 11a—21a): »Item nota de septem sacramentis... X erit et minister meus filius.« Oba traktáty tvoří jednotný celek jak obsahem, tak katechismo- vým posláním, jsou týmž pisatelem přiřaděny k sobě bez jakéhokoli dě- lícího označení nebo nového nápisu, druhý traktát počíná »Item«, jimž přímo vyznačeno připojení k předcházejícímu. Jest tím příznačnější, že právě tak (Item queritur) připojuje Mikuláš v TDFide obě části jako k sobě náležící. Z tohoto důvodu pojednáváme o obou traktátech jako o práci jed- notné. Text je celý latinský (bez čes. vložek). Vyznačením »pro informa- cione puerorum« jest řečeno, že jest to pro dítky dílo katechismové. Není v otázkách a odpovědích, nýbrž hlavně v dogmat. úvahách, proto je ne- vyznačuji jako katechismus, nýbrž jako katechismový traktát. 100
Strana 101
Tiskem vydán není, také my jej neotiskujeme, poněvadž není sku- tečným katechismem. Uvádíme však podrobný obsah a sledujeme jeho vztah k ostatním husit. katechismům, z nichž on jediný (pokud jsou nám známé) se vymyká s nimi věcnou podstatou i rozvedením z organického souvisu. Proto jej zařaďujeme až na závěr, ač časově by náležel (podle našeho určení) na místo první. 2. Záznamy o KTuKrak. — a) Wladyslaw Wislocki: Catalo- gus codicum manuscriptorum bibliothecae universitatis Jagellonicae Cra- coviensis. Krakov 1887-81. Popisuje tento svazek rukopisný č. 2148: Kod. pap. z w. XV. róźnemi pisany rekami, w 4ce, kart 243 i 2 pergam. na poczatku i kóncu. O obsahu svazku pak: »Hic continentur: Gloza sive Ex- posicio X preceptorum et tractatus De sacramentis; item Decretum concily Constanciensis contra utriusque speciei communionem, cum ceteris trac- tatibus hereticorum Bohemicorum.« b) Jan Sedlák praví v »Mik. z Drážďan« 50—51, že lze tyto dva zajímavé traktáty »dle obsahu s přibližnou jistotou připsati Mikuláši Drážďanskému«, a dodává: »Nelze neznamenati, že se i v těchto spisech ozývají myšlenky valdské229) a že oba traktáty, zvláště druhý, nebyly bez vlivu na dogmatiku táborskou.« — Sedl. tedy také na tomto místě pře- hlíží naprosto wyclifství, také připisuje nesprávně celý krak. svazek Mi- kulášovi.229a) c) F. M. Bartoš: Do čtyř praž. art. praví při Mikulášově TDFi- de:230) »Starším naproti tomu zdá se podle popisu Sſedlákova] 50—1 znění krakovské, které by pak bylo zněním původním.« — Ve svém Hu- sitství231) se vypuštěním opravuje, když praví: »Starším naproti tomu se zdá podle popisu Sedlákova (Mik. z Drážďan 50—51) jiný Mikulášův katechism ve sborníku krakovském.« — Bartoše svedlo nejasné označení krak. traktátu Sedlákem, který nepřipomněl, že to není katechismus s otázkami a odpovědmi. Krak. text jest sice starší než TDFide, ale znění zcela odlišného. 3. Myšlenková podstata KTrKrakovského. KTrKrak. jest výklad De- satera a svátostí, někde obšírný, někde velmi stručný, ne vždy s ohledem na význam věci. Jest určen pro dítky, ale jak z definic a úvahových vý- kladů zřejmé, do rukou kněží, učitelů a pěstounů, aby sami dítky poučili. Jest psán prostě a přístupně, každý pojem objasněn s různých hledisk, a opírá se o výrazné bibl. citáty. I. Traktát o Desateru. — Bez nápisu a úvodu přistupuje autor k vý- 229) Sedlák píše všude valdské, místo správného valdenské. 229a) Str. 50: »celý rukopis [krak. 2148] jest sborník jeho spisů.« (Tím Sedl. dovozuje, že kázání »Quod fuit ab inicio« v tomto krak. rukopise fol. 34b—39b jest také Mikulášovo. Mikulášovo jest, viz i Bartoš, Husit. 155.) 230) Do čtyř praž. a. 66. 231) Husitství a ciz. 150. 101
Tiskem vydán není, také my jej neotiskujeme, poněvadž není sku- tečným katechismem. Uvádíme však podrobný obsah a sledujeme jeho vztah k ostatním husit. katechismům, z nichž on jediný (pokud jsou nám známé) se vymyká s nimi věcnou podstatou i rozvedením z organického souvisu. Proto jej zařaďujeme až na závěr, ač časově by náležel (podle našeho určení) na místo první. 2. Záznamy o KTuKrak. — a) Wladyslaw Wislocki: Catalo- gus codicum manuscriptorum bibliothecae universitatis Jagellonicae Cra- coviensis. Krakov 1887-81. Popisuje tento svazek rukopisný č. 2148: Kod. pap. z w. XV. róźnemi pisany rekami, w 4ce, kart 243 i 2 pergam. na poczatku i kóncu. O obsahu svazku pak: »Hic continentur: Gloza sive Ex- posicio X preceptorum et tractatus De sacramentis; item Decretum concily Constanciensis contra utriusque speciei communionem, cum ceteris trac- tatibus hereticorum Bohemicorum.« b) Jan Sedlák praví v »Mik. z Drážďan« 50—51, že lze tyto dva zajímavé traktáty »dle obsahu s přibližnou jistotou připsati Mikuláši Drážďanskému«, a dodává: »Nelze neznamenati, že se i v těchto spisech ozývají myšlenky valdské229) a že oba traktáty, zvláště druhý, nebyly bez vlivu na dogmatiku táborskou.« — Sedl. tedy také na tomto místě pře- hlíží naprosto wyclifství, také připisuje nesprávně celý krak. svazek Mi- kulášovi.229a) c) F. M. Bartoš: Do čtyř praž. art. praví při Mikulášově TDFi- de:230) »Starším naproti tomu zdá se podle popisu Sſedlákova] 50—1 znění krakovské, které by pak bylo zněním původním.« — Ve svém Hu- sitství231) se vypuštěním opravuje, když praví: »Starším naproti tomu se zdá podle popisu Sedlákova (Mik. z Drážďan 50—51) jiný Mikulášův katechism ve sborníku krakovském.« — Bartoše svedlo nejasné označení krak. traktátu Sedlákem, který nepřipomněl, že to není katechismus s otázkami a odpovědmi. Krak. text jest sice starší než TDFide, ale znění zcela odlišného. 3. Myšlenková podstata KTrKrakovského. KTrKrak. jest výklad De- satera a svátostí, někde obšírný, někde velmi stručný, ne vždy s ohledem na význam věci. Jest určen pro dítky, ale jak z definic a úvahových vý- kladů zřejmé, do rukou kněží, učitelů a pěstounů, aby sami dítky poučili. Jest psán prostě a přístupně, každý pojem objasněn s různých hledisk, a opírá se o výrazné bibl. citáty. I. Traktát o Desateru. — Bez nápisu a úvodu přistupuje autor k vý- 229) Sedlák píše všude valdské, místo správného valdenské. 229a) Str. 50: »celý rukopis [krak. 2148] jest sborník jeho spisů.« (Tím Sedl. dovozuje, že kázání »Quod fuit ab inicio« v tomto krak. rukopise fol. 34b—39b jest také Mikulášovo. Mikulášovo jest, viz i Bartoš, Husit. 155.) 230) Do čtyř praž. a. 66. 231) Husitství a ciz. 150. 101
Strana 102
kladu přik. prvního, a ukazuje (fol. 2a—2b), že Bůh zapovídá míti jiné bohy »in nullo loco vel tempore«, a přestoupení tohoto přikázání že zna- mená netoliko umenšovati důvěru a lásku boží, nýbrž také vyznávati stvo- ření oklamávající. Tak upadají lidé do rukou tří nepřátel, ďábla, těla a světa. Jest všeliká nepravost, jíž zapírači Boha podléhají, sloužení hříchu, lakomství, pýcha a pod., a připojuje, že ten nemůže být spasen, jehož Bohem jest břicho. Proti lakomství (Efez. 5, 5): žádný »lakomec, jenž jest modloslužebník, nemá dědictví v království Kristově a božím.« Proti pýše dovolává se zvláště Mat. 6. a 4. kap., a na výstrahu ze St. zákona uvádí pokoření pýchy lidu izraelského rukou Nabuchodonosorovou a krále assyrského Senacheriba (Iz. kap. 3. a 36.), dále pak Amanovo usilování o Izraele (Ester 3). - Konečně shrnuje, že modloslužby (idololatria) podle prvního přikázání dopouští se člověk buď aktivně nebo pasivně, zvláště když stvořením vzdává poctu, které jest povinen jedině Bohu. Druhé přik. (fol. 2b): Jméno boží se bere nadarmo trojím způsobem (ř. 18.): »Primo in iuramento sensibili, secundo in nominacione misterii dei nostri, et tercio in trinitate imaginis anime vere facte ad similitudinem trinitatis.« — Důležitý jest výklad o přísaze, kterou autor podle Mat. 5, 33 bezpodmínečně zamítá (ř. 22.): »Non debemus omnino iurare; ille autem iurat omnino, qui sine causa laudabili et necessaria accipit super- fluenter nomen dei.« — Třetí (fol. 3a—3b) vysvětluje velmi případně (ř. 2.): »ut sanctum deo in illo tempore te ipsum reddas.« Křesťan má se říditi časem, v němž Bůh pracoval a v němž odpočíval, v sobotní pak den (ř. 10.): »Custodite animas vestras et nolite portare pondera in die sabati.« Pak vrací se autor opět k stvoření světa v šesti dnech (podle I. Mojž. 1) a aplikuje na třetí přikázání. Čtvrté (fol. 3b—4b): »máme ctíti rodiče tělesné, kteří nám dali život, a milovati je, jako Boha milujeme nade vše, poněvadž jest stvořitelem všeho. Dovolává se knihy Přísloví, zvláště 6 (20): »Ostříhej, synu můj, přikázání otce svého, a neopouštěj naučení matky své«, a poukazuje na odměnu (ř. 5. zd.): »Qui honorat parentem suum, vita vivit longiore.« — Toto přikázání má však na mysli vedle rodičů tělesných i rodiče duchovní, které nutno rovněž ctíti a milovati, zvl. podle I. Tim. 5, 17: »Qui bene presunt presbyteri, duplici honore digni habeantur.« Páté (fol. 4b—6a): »Nezabiješ!«. (Ř. 5.): »Mandati istius observancia instruit nos cavere homicidium«, dábel pak, »který byl vrahem od počátku« (Jan 8, 44), uvodí nás ve všeliký hřích a zvláště i k zabití bližního. Druhá tabule v desateru přikazuje k bližnímu lásku, není tedy většího zákazu, než bližního zabíti. — Autor požaduje tedy bezpodmínečně zákaz zabití byť by toho zákony lidské připouštěly. Každý tvor miluje jedince svého druhu (individui speciem), také pohlavní pud ženy má vždy takto toužiti a nikoli k zabití svého plodu; zde jest však nebezpečím zákon lidský. »Lex cordis occidit plurimos, et non conformitur legi dei« (ř. 20.). A končí podivem (23.): »ubi est a voluntate divina diformitas et peccatum, propter 102
kladu přik. prvního, a ukazuje (fol. 2a—2b), že Bůh zapovídá míti jiné bohy »in nullo loco vel tempore«, a přestoupení tohoto přikázání že zna- mená netoliko umenšovati důvěru a lásku boží, nýbrž také vyznávati stvo- ření oklamávající. Tak upadají lidé do rukou tří nepřátel, ďábla, těla a světa. Jest všeliká nepravost, jíž zapírači Boha podléhají, sloužení hříchu, lakomství, pýcha a pod., a připojuje, že ten nemůže být spasen, jehož Bohem jest břicho. Proti lakomství (Efez. 5, 5): žádný »lakomec, jenž jest modloslužebník, nemá dědictví v království Kristově a božím.« Proti pýše dovolává se zvláště Mat. 6. a 4. kap., a na výstrahu ze St. zákona uvádí pokoření pýchy lidu izraelského rukou Nabuchodonosorovou a krále assyrského Senacheriba (Iz. kap. 3. a 36.), dále pak Amanovo usilování o Izraele (Ester 3). - Konečně shrnuje, že modloslužby (idololatria) podle prvního přikázání dopouští se člověk buď aktivně nebo pasivně, zvláště když stvořením vzdává poctu, které jest povinen jedině Bohu. Druhé přik. (fol. 2b): Jméno boží se bere nadarmo trojím způsobem (ř. 18.): »Primo in iuramento sensibili, secundo in nominacione misterii dei nostri, et tercio in trinitate imaginis anime vere facte ad similitudinem trinitatis.« — Důležitý jest výklad o přísaze, kterou autor podle Mat. 5, 33 bezpodmínečně zamítá (ř. 22.): »Non debemus omnino iurare; ille autem iurat omnino, qui sine causa laudabili et necessaria accipit super- fluenter nomen dei.« — Třetí (fol. 3a—3b) vysvětluje velmi případně (ř. 2.): »ut sanctum deo in illo tempore te ipsum reddas.« Křesťan má se říditi časem, v němž Bůh pracoval a v němž odpočíval, v sobotní pak den (ř. 10.): »Custodite animas vestras et nolite portare pondera in die sabati.« Pak vrací se autor opět k stvoření světa v šesti dnech (podle I. Mojž. 1) a aplikuje na třetí přikázání. Čtvrté (fol. 3b—4b): »máme ctíti rodiče tělesné, kteří nám dali život, a milovati je, jako Boha milujeme nade vše, poněvadž jest stvořitelem všeho. Dovolává se knihy Přísloví, zvláště 6 (20): »Ostříhej, synu můj, přikázání otce svého, a neopouštěj naučení matky své«, a poukazuje na odměnu (ř. 5. zd.): »Qui honorat parentem suum, vita vivit longiore.« — Toto přikázání má však na mysli vedle rodičů tělesných i rodiče duchovní, které nutno rovněž ctíti a milovati, zvl. podle I. Tim. 5, 17: »Qui bene presunt presbyteri, duplici honore digni habeantur.« Páté (fol. 4b—6a): »Nezabiješ!«. (Ř. 5.): »Mandati istius observancia instruit nos cavere homicidium«, dábel pak, »který byl vrahem od počátku« (Jan 8, 44), uvodí nás ve všeliký hřích a zvláště i k zabití bližního. Druhá tabule v desateru přikazuje k bližnímu lásku, není tedy většího zákazu, než bližního zabíti. — Autor požaduje tedy bezpodmínečně zákaz zabití byť by toho zákony lidské připouštěly. Každý tvor miluje jedince svého druhu (individui speciem), také pohlavní pud ženy má vždy takto toužiti a nikoli k zabití svého plodu; zde jest však nebezpečím zákon lidský. »Lex cordis occidit plurimos, et non conformitur legi dei« (ř. 20.). A končí podivem (23.): »ubi est a voluntate divina diformitas et peccatum, propter 102
Strana 103
quod nemo presumeret fratrem suum occidere nisi ex caritate et casu, quo hoc sibi fuerit revelatum. Evangelium secundum Matheum 12°, 14° et Lu- cam 4° docet, quomodo peccatores, quos debemus magis adire, ut maximos inimicos non debemus occidere.« — Podle I. Kor. 5, 11 zdůrazňuje pak autor, že s dráči a jinými hříšníky nemají se křesťané směšovati: »Si is, qui frater nominatur, est fornicator, aut avarus, aut idolis serviens, aut maledicus, aut ebriosus, aut rapax; cum huiusmodi nec cibum sumere debetis.«232) — Rozvádí pak otázku v celé šíři; podle I. Jana 3, 15, že jest třeba vystříhati se hněvu jako příčiny vraždy, již ten, kdo nenávidí bratra svého, jest vražedník; podle Mat. 5, 16, že křesťané mají tu svítiti světlem svým před jinými; znova pak poukazuje na Mat. 5, 21—23, kteréžto z nejmenších šesti přik. jest autorovi základnou celého výkladu 5. přik. Šesté (fol. 6a—7b): »Nesesmilníš!«. Výklad prostý a přímočarý: »Tímto přikázáním zakazuje se všecka soulož mimo zákon manželský.« Smilstvo pak rozděluje na troje (ř. 13. zd.): corporalis, spiritualis et mixta. — Tělesné smilstvo rozeznává čtvero, duchovní smilstvo pak vysvětluje na podkladě II. Kor. 11 (2): »Zasnoubilť jsem vás zajisté čistou pannu od- dati jednomu muži, totiž Kristu.« Sedmé (fol. 7b—8a): »Nepokradeš!«. Znamená, že Bůh zapovídá ve všech způsobech krádež každou, a uzavírá (podle I. Kor. 6, 9), že »nespra- vedliví království božího nedosáhnou.« — Osmé (fol. 8a—9a): »Nepro- mluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví«, které jest troje: »men- talis, vocalis et realis.« O každém pojednává pisatel obšírně, kárá důrazně i kněžstvo, že nekáže bližním a věřícím evangelium, zapírá Kristův život a tak o Kristu vydává nepravé svědectví (8b, ř. 2.): »Es ita sacerdotes, quia vitam Christi denegant et leges suas multipliciter dampnant, sunt de numero illorum, qui contra Christum dixerunt falsum testimonium.« Deváté (fol. 9a—10a): »Nepožádáš... X ani děvky jeho«, týká se zase především hříchu smilstva, a autor se znova obrací důtklivě (podle Mat. 5, 27) proti cizoložství. Desáté (fol. 10a11b): »Nepožádáš vola, ani osla, ani ničeho, což- koli jest bližního tvého.« To autorovi znamená nejen, abychom se ne- dotkli po žádné stránce majetku bližního, nýbrž zase ve spojení s přiká- záním předcházejícím (podle Tes. 4, 3): »abyste se zdržovali od smilstva.« Výklad Desatera pak končí: »Explicit decalogus utilis pro informa- cione puerorum.« II. Traktát o sedmi svátostech. — Na předcházející text navazuje bez jakéhokoli označení, nápisu nebo úvodu, a to hned výčtem těchto svátostí (fol. 11a, ř. 9.): »Ordo, coniugium, fons, confirmacio, panis, unc- cio extrema, penitencia sunt sacramenta.« 232) Cituje všude podle Vulgaty, nikoli však doslovně; někde zesiluje. 103
quod nemo presumeret fratrem suum occidere nisi ex caritate et casu, quo hoc sibi fuerit revelatum. Evangelium secundum Matheum 12°, 14° et Lu- cam 4° docet, quomodo peccatores, quos debemus magis adire, ut maximos inimicos non debemus occidere.« — Podle I. Kor. 5, 11 zdůrazňuje pak autor, že s dráči a jinými hříšníky nemají se křesťané směšovati: »Si is, qui frater nominatur, est fornicator, aut avarus, aut idolis serviens, aut maledicus, aut ebriosus, aut rapax; cum huiusmodi nec cibum sumere debetis.«232) — Rozvádí pak otázku v celé šíři; podle I. Jana 3, 15, že jest třeba vystříhati se hněvu jako příčiny vraždy, již ten, kdo nenávidí bratra svého, jest vražedník; podle Mat. 5, 16, že křesťané mají tu svítiti světlem svým před jinými; znova pak poukazuje na Mat. 5, 21—23, kteréžto z nejmenších šesti přik. jest autorovi základnou celého výkladu 5. přik. Šesté (fol. 6a—7b): »Nesesmilníš!«. Výklad prostý a přímočarý: »Tímto přikázáním zakazuje se všecka soulož mimo zákon manželský.« Smilstvo pak rozděluje na troje (ř. 13. zd.): corporalis, spiritualis et mixta. — Tělesné smilstvo rozeznává čtvero, duchovní smilstvo pak vysvětluje na podkladě II. Kor. 11 (2): »Zasnoubilť jsem vás zajisté čistou pannu od- dati jednomu muži, totiž Kristu.« Sedmé (fol. 7b—8a): »Nepokradeš!«. Znamená, že Bůh zapovídá ve všech způsobech krádež každou, a uzavírá (podle I. Kor. 6, 9), že »nespra- vedliví království božího nedosáhnou.« — Osmé (fol. 8a—9a): »Nepro- mluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví«, které jest troje: »men- talis, vocalis et realis.« O každém pojednává pisatel obšírně, kárá důrazně i kněžstvo, že nekáže bližním a věřícím evangelium, zapírá Kristův život a tak o Kristu vydává nepravé svědectví (8b, ř. 2.): »Es ita sacerdotes, quia vitam Christi denegant et leges suas multipliciter dampnant, sunt de numero illorum, qui contra Christum dixerunt falsum testimonium.« Deváté (fol. 9a—10a): »Nepožádáš... X ani děvky jeho«, týká se zase především hříchu smilstva, a autor se znova obrací důtklivě (podle Mat. 5, 27) proti cizoložství. Desáté (fol. 10a11b): »Nepožádáš vola, ani osla, ani ničeho, což- koli jest bližního tvého.« To autorovi znamená nejen, abychom se ne- dotkli po žádné stránce majetku bližního, nýbrž zase ve spojení s přiká- záním předcházejícím (podle Tes. 4, 3): »abyste se zdržovali od smilstva.« Výklad Desatera pak končí: »Explicit decalogus utilis pro informa- cione puerorum.« II. Traktát o sedmi svátostech. — Na předcházející text navazuje bez jakéhokoli označení, nápisu nebo úvodu, a to hned výčtem těchto svátostí (fol. 11a, ř. 9.): »Ordo, coniugium, fons, confirmacio, panis, unc- cio extrema, penitencia sunt sacramenta.« 232) Cituje všude podle Vulgaty, nikoli však doslovně; někde zesiluje. 103
Strana 104
1. Ordo (fol. 11a), t. j. zřízení kněžstva, dělí se na troje (ř. 12.): »naturalis, secularis et spiritualis. Ordo naturalis est debita disposicio na- ture ... Ordo secularis est debita disposicio, qua homo ordinatur in aliquo statu seculari, sed est ordo regalis militarisque... Ordo spiritualis est duplex, scilicet moralis et clericalis.« Ukazuje na rozdíl církve prvotní a nynější po této stránce kleriků, jichž je nyní mnoho hodností. Tyto gra- dus ordinis jsou (ř. 23.): hostiarius, primus lector, exhorcista, acolutus, sub- dyaconus, dyaconus, presbyter. V církvi prvotní (primitiva) byli však všichni prostí kněží (simplices sacerdotes), vždyť již i »Moyses simplex sacerdos erat et tamen consecravit Aaron, nec tunc differencia erat inter episcopum et sacerdotem«. Horlí pak proti vyvýšené hodnosti papežské. 2. Coniugium (fol. 13b—19a), manželství, objasňuje nejobšírněji ze všech svátostí, chce míti manželství svaté a čisté, neposkvrněné smilstvím. Varuje před ženou cizí, dovolávaje se I. Kor. 6 (16): »Zdaliž nevíte, že kdož se připojuje k nevěstce, jedno tělo jest s ní« atd. A pak ještě dva- krát se vrací k téže kapitole (v. 9—10): »Nemylte se; ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci .. dědictví království božího nedojdou.« Dovolává se tu také dvakrát Bohiče, s nímž se často shledáváme u Mik. Drážďan- ského. 3. Baptismus (fol. 19ab), pisatel opírá nutnost křtu o slova Kristova podle Mat.: »Jdouce učte všecky národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.« Při křtu jsou dva: baptisans, křtící, jehož svátostní službou se nám určuje společnost církve sv., a baptisatus, křtěný, jemuž se dostává ve křtu posvěcení. 4. Confirmacio (fol. 19b—20b), upevnění ve víře, kterou přijalo dítko ve křtu. Skladatel dovolává se Mat. 6, 12, 19 kap. a příkladu apoš- tolů, a naznačuje čtverý účel, hlavní na druhém místě: »baptismorum con- firmacio« (podle Mat. 5, Skut. 7, Timot. 4 a j.). 5. Panis sacrificatus vitalis (fol. 20a), pojednává (vycházeje z Jana 6) o nasycení pěti tisíců pěti chleby, a ukazuje, že ve svátosti oltářní je Kristus právě chlebem. Opakuje dvakrát po sobě slova Kristova, Jan 6, 51 (ř. 17.): »Ego sum panis vivus, qui de celo descendi«, a uvádí dále podle I. Kor. 10, 16: »Et panis, quem frangimus, nonne participacio cor- poris domini est?« — 6. Unccio postrema (fol. 20a) »olejem mazati«, t. j. poslední poma- zání, objasňuje podle Mat. 6, 17: »Ty pak když se postíš, pomaž hlavy své.« — 7. Penitencia (fol. 20a—21a), »svátost pokání«, zúžuje ji hlavně na lítost a vůli nehřešiti (zvl. podle Joele 2, 12—3): »scindite corda vestra et non vestimenta!« (fol. 20b, ř. 31.). Autor vykládá tu Desatero a svátosti prostě a názorně, dokládaje se hojně Starým i Novým zákonem. Jest to zvláště Mat. 5. s šesti nejmen. přikázáními, na němž buduje své učení nejen po stránce věroučné, ale 104
1. Ordo (fol. 11a), t. j. zřízení kněžstva, dělí se na troje (ř. 12.): »naturalis, secularis et spiritualis. Ordo naturalis est debita disposicio na- ture ... Ordo secularis est debita disposicio, qua homo ordinatur in aliquo statu seculari, sed est ordo regalis militarisque... Ordo spiritualis est duplex, scilicet moralis et clericalis.« Ukazuje na rozdíl církve prvotní a nynější po této stránce kleriků, jichž je nyní mnoho hodností. Tyto gra- dus ordinis jsou (ř. 23.): hostiarius, primus lector, exhorcista, acolutus, sub- dyaconus, dyaconus, presbyter. V církvi prvotní (primitiva) byli však všichni prostí kněží (simplices sacerdotes), vždyť již i »Moyses simplex sacerdos erat et tamen consecravit Aaron, nec tunc differencia erat inter episcopum et sacerdotem«. Horlí pak proti vyvýšené hodnosti papežské. 2. Coniugium (fol. 13b—19a), manželství, objasňuje nejobšírněji ze všech svátostí, chce míti manželství svaté a čisté, neposkvrněné smilstvím. Varuje před ženou cizí, dovolávaje se I. Kor. 6 (16): »Zdaliž nevíte, že kdož se připojuje k nevěstce, jedno tělo jest s ní« atd. A pak ještě dva- krát se vrací k téže kapitole (v. 9—10): »Nemylte se; ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci .. dědictví království božího nedojdou.« Dovolává se tu také dvakrát Bohiče, s nímž se často shledáváme u Mik. Drážďan- ského. 3. Baptismus (fol. 19ab), pisatel opírá nutnost křtu o slova Kristova podle Mat.: »Jdouce učte všecky národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.« Při křtu jsou dva: baptisans, křtící, jehož svátostní službou se nám určuje společnost církve sv., a baptisatus, křtěný, jemuž se dostává ve křtu posvěcení. 4. Confirmacio (fol. 19b—20b), upevnění ve víře, kterou přijalo dítko ve křtu. Skladatel dovolává se Mat. 6, 12, 19 kap. a příkladu apoš- tolů, a naznačuje čtverý účel, hlavní na druhém místě: »baptismorum con- firmacio« (podle Mat. 5, Skut. 7, Timot. 4 a j.). 5. Panis sacrificatus vitalis (fol. 20a), pojednává (vycházeje z Jana 6) o nasycení pěti tisíců pěti chleby, a ukazuje, že ve svátosti oltářní je Kristus právě chlebem. Opakuje dvakrát po sobě slova Kristova, Jan 6, 51 (ř. 17.): »Ego sum panis vivus, qui de celo descendi«, a uvádí dále podle I. Kor. 10, 16: »Et panis, quem frangimus, nonne participacio cor- poris domini est?« — 6. Unccio postrema (fol. 20a) »olejem mazati«, t. j. poslední poma- zání, objasňuje podle Mat. 6, 17: »Ty pak když se postíš, pomaž hlavy své.« — 7. Penitencia (fol. 20a—21a), »svátost pokání«, zúžuje ji hlavně na lítost a vůli nehřešiti (zvl. podle Joele 2, 12—3): »scindite corda vestra et non vestimenta!« (fol. 20b, ř. 31.). Autor vykládá tu Desatero a svátosti prostě a názorně, dokládaje se hojně Starým i Novým zákonem. Jest to zvláště Mat. 5. s šesti nejmen. přikázáními, na němž buduje své učení nejen po stránce věroučné, ale 104
Strana 105
i mravní, jak totiž podle těchto Krist. příkazů žít a potvrzovat je skutky. Mnoho pozornosti věnuje čistotě pohlavní, zvl. kněžstva.233) Církev prvotní je mu vzorem, tu idealisuje, aby tím nepříznivěji nechal vyniknout porušený stav církve současné. — Po stránce katechetické jest důležita snaha po názornosti, snadnosti a zřetelích prakticky mravních, tedy pro děti, ovšem prostřednictvím jejich učitelů a kněží. 4. Věroučná podstata KTrKrakovského. Odpovídá skupině husitské radikální, jest to opět zvláště otázka bezpodmíneč. zákazu zabití a přísahy, kterou se KTrKr. výrazně shoduje se skupinou našich dvou katechismů posledně uvedených, v jiné ovšem stylisaci. 1. Zákaz přísahy spojuje s 2. přik. (fol. 2b): »Nevezmeš jména Hos- podina Boha svého nadarmo«, vychází však zase jako TDFide a KKVět. z Mat. 5. Jeho bezvýjimečný příkaz zní: »Non debemus omnino iurare«, aby zajisté »omnino« bylo chápáno nekompromisně, jako vůbec (a ne snad »ovšem«, jak bývalo leckdy vykládáno). A rozvádí, že zákaz přísahy přestupuje i ten, kdo bere nadarmo nebo nadbytečně jméno boží. — 2. Zákaz zabití (fol 4b) opírá o Desatero, rozvádí však zase podle Mat. 5. Nesmí se obcházeti zákony lidskými. Již hněv na bratra je vraždou234) a že se nutno tudíž vystříhati i hněvu (podle I. Jana 3, 15, Mat. 5). — 3. O svátosti oltářní (fol. 20a) mluví v tom smyslu, že Kristus je tu právě chlebem a že tento chléb jest toliko společností těla Kristova. Dvakrát se opakuje Krist. slovo, že jest »panis vivus«. Toto zdůrazňování podstaty jediné chleba a nikoli alespoň v náznaku i vína, dále pak až nápadná (proti ostatním i méně důležitým oddílům) stručnost tohoto pojednání, již s příznačným nápisem: »Panis sacrificatus vitalis«, přivádí nás k pře- svědčení, že autora této práce se ještě nedotkla otázka později tak ože- havá a právě radikálními směry za vlastní přijatá, podobojí, a že vznik spisu spadá tudíž do doby předcházející.235) Zato jest takřka jisté, že opětné zdůrazňování podstaty chleba a jako toliko společnosti těla Kristova má znamenati autorovo pojetí svá- tosti oltářní ve smyslu remanenčním, které bylo u nás vyvoláno právě již několik roků před otázkou sub utraque (M. Stan. ze Znojma, Matěj z Kní- na, Jakoubek a j.). KTrKr. jest tedy rozhodného směru pseudochrysostomského a wy- clifského. 233) Později shledáváme se s podobnými snahami až nápadně častými i důtkli- vými také při kněžstvu v Jednotě (viz na př. Dekrety). 234) Podle překl. Žilkova: »Každý, kdo nenávidí své bratra, je vrah.« 235) Jest významné, že v KTrKrakovském se neshledáváme ještě se zákazem článku o očistci. To znamená, že tehdy nepronikly autora ještě nauky valdenské. 105
i mravní, jak totiž podle těchto Krist. příkazů žít a potvrzovat je skutky. Mnoho pozornosti věnuje čistotě pohlavní, zvl. kněžstva.233) Církev prvotní je mu vzorem, tu idealisuje, aby tím nepříznivěji nechal vyniknout porušený stav církve současné. — Po stránce katechetické jest důležita snaha po názornosti, snadnosti a zřetelích prakticky mravních, tedy pro děti, ovšem prostřednictvím jejich učitelů a kněží. 4. Věroučná podstata KTrKrakovského. Odpovídá skupině husitské radikální, jest to opět zvláště otázka bezpodmíneč. zákazu zabití a přísahy, kterou se KTrKr. výrazně shoduje se skupinou našich dvou katechismů posledně uvedených, v jiné ovšem stylisaci. 1. Zákaz přísahy spojuje s 2. přik. (fol. 2b): »Nevezmeš jména Hos- podina Boha svého nadarmo«, vychází však zase jako TDFide a KKVět. z Mat. 5. Jeho bezvýjimečný příkaz zní: »Non debemus omnino iurare«, aby zajisté »omnino« bylo chápáno nekompromisně, jako vůbec (a ne snad »ovšem«, jak bývalo leckdy vykládáno). A rozvádí, že zákaz přísahy přestupuje i ten, kdo bere nadarmo nebo nadbytečně jméno boží. — 2. Zákaz zabití (fol 4b) opírá o Desatero, rozvádí však zase podle Mat. 5. Nesmí se obcházeti zákony lidskými. Již hněv na bratra je vraždou234) a že se nutno tudíž vystříhati i hněvu (podle I. Jana 3, 15, Mat. 5). — 3. O svátosti oltářní (fol. 20a) mluví v tom smyslu, že Kristus je tu právě chlebem a že tento chléb jest toliko společností těla Kristova. Dvakrát se opakuje Krist. slovo, že jest »panis vivus«. Toto zdůrazňování podstaty jediné chleba a nikoli alespoň v náznaku i vína, dále pak až nápadná (proti ostatním i méně důležitým oddílům) stručnost tohoto pojednání, již s příznačným nápisem: »Panis sacrificatus vitalis«, přivádí nás k pře- svědčení, že autora této práce se ještě nedotkla otázka později tak ože- havá a právě radikálními směry za vlastní přijatá, podobojí, a že vznik spisu spadá tudíž do doby předcházející.235) Zato jest takřka jisté, že opětné zdůrazňování podstaty chleba a jako toliko společnosti těla Kristova má znamenati autorovo pojetí svá- tosti oltářní ve smyslu remanenčním, které bylo u nás vyvoláno právě již několik roků před otázkou sub utraque (M. Stan. ze Znojma, Matěj z Kní- na, Jakoubek a j.). KTrKr. jest tedy rozhodného směru pseudochrysostomského a wy- clifského. 233) Později shledáváme se s podobnými snahami až nápadně častými i důtkli- vými také při kněžstvu v Jednotě (viz na př. Dekrety). 234) Podle překl. Žilkova: »Každý, kdo nenávidí své bratra, je vrah.« 235) Jest významné, že v KTrKrakovském se neshledáváme ještě se zákazem článku o očistci. To znamená, že tehdy nepronikly autora ještě nauky valdenské. 105
Strana 106
5. Autor KTrKrakovského. Sedlák připisuje KTrKr. »s přibližnou jistotou« Mikuláši z Dráž- ďan,236) Bartoš jej již zařaďuje jako bezpečný spis Mikulášův.237) Důkazů však nepodávají. Také já soudím, že KTrKr. je prací Mikulášovou, a uvá- dím tyto průkazy: 1. Podle obsahu KTrKr. jest výraznou známkou Mikulášova autor- ství radikální stanovisko věroučné, speciálně o bezpodm. zákaze zabití a přísahy podle Mat. 5. Mikuláš učinil šest nejmen. přikázání (ve smyslu Pseudochrysostomově) svým věroučně mravním programem, který ve svých spisech veškerých propracovává z různých hledisk (v TDFide, v Consuetudo, v Querite primum atd.). V KTrKr. odchyluje se poněkud formou (principem ovšem nikoli), to můžeme přičísti jednak věcnému při- pojení jinému (k Desateru), jednak značně různé době vzniku. 2. Ve svá- tosti otlářní se zdůrazňuje podstata chleba a tento chléb jako toliko spo- lečnost těla Kr. (fol. 20a), tedy nikoli ještě ve smyslu pod obojí, zato ale se zřetelným náznakem remanenčním. — 3. Spis oplývá (jako Mik. všude) bibl. citáty a doklady, velmi omezeně však výroky círk. otců. — 4. Ve výkl. o manželství uvádí dvakrát Bohiče, jehož se Mik. často dovolává. 5. Autor vyzdvihuje stále, a zvl. v oddíle o zříz. kněžstva (fol. 11b), rozdíl církve prvotní a nynější, ukazuje na porušenost života nynějšího kněžstva, jeho obřadů, vznešených úřadů a hodností, papežem počínajíc. Praví, že v první církvi byli všichni prostí kněží, a vypočítává jako pro- tějšek řadu nynějších círk. hodností. Jest to mimo jiných zvláště Mik. spis 238) »Consuetudo et ritus primitive ecclesie et moderne sive dirimative«," který již svým nápisem ukazuje, že jest věnován tomuto předmětu. Čteme zde na př. (fol. 240a): »Tempore apostolorum in primitiva ecclesia spiritus sanctus visibiliter operabatur.« Teď však přivlastnil si božskou moc na zemi papež (fol. 241a): »Romanus pontifex non puri hominis, sed veri dei vicem gerit in terris.« 6. Tím přecházíme k důkazu rozhodujícímu, že autorem KTrKrak. jest Mikuláš: celá stať právě o hodnostech kněžských v církvi prvotní a současné jest doslovně shodná v KTrKrak. a v Consuetudo, to je tím dů- ležitější, že oba spisy jsou přibližně z téže doby, t. j. z literárních počátků Mikulášových.239) 236) J. Sedlák 50. Před tím na téže str. praví, že »celý rukopis jest sborník jeho spisů«, a v podob. smyslu (str. 9), když mluví o Mikulášových »Tabulae«, že jsou »v krakov. 2148 mezi jeho spisy«, jako by tedy byly v tomto svazku všecky spisy Mikulášovy. Že si tu však Sedlák nebyl jist, vysvitá právě z určení autorství KTrKrakovského toliko »s přibližnou jistotou«. 237) Bartoš v Husit. 150, a zvl. v Husitikách a bohemikách 72. 238) Praž. univ. kn. IV. G. 15, fol. 240a—249a. 239) Na konci »Consuetudo et ritus« čteme v IV. G. 15: »Anno domini 1417«; v rukop. krakovském 2148 za spisem »Tabulae«: »Anno domini 1414«. Což znamená hranici ad quem, čili, že originály obou byly napsány před tímto letopočtem. 106
5. Autor KTrKrakovského. Sedlák připisuje KTrKr. »s přibližnou jistotou« Mikuláši z Dráž- ďan,236) Bartoš jej již zařaďuje jako bezpečný spis Mikulášův.237) Důkazů však nepodávají. Také já soudím, že KTrKr. je prací Mikulášovou, a uvá- dím tyto průkazy: 1. Podle obsahu KTrKr. jest výraznou známkou Mikulášova autor- ství radikální stanovisko věroučné, speciálně o bezpodm. zákaze zabití a přísahy podle Mat. 5. Mikuláš učinil šest nejmen. přikázání (ve smyslu Pseudochrysostomově) svým věroučně mravním programem, který ve svých spisech veškerých propracovává z různých hledisk (v TDFide, v Consuetudo, v Querite primum atd.). V KTrKr. odchyluje se poněkud formou (principem ovšem nikoli), to můžeme přičísti jednak věcnému při- pojení jinému (k Desateru), jednak značně různé době vzniku. 2. Ve svá- tosti otlářní se zdůrazňuje podstata chleba a tento chléb jako toliko spo- lečnost těla Kr. (fol. 20a), tedy nikoli ještě ve smyslu pod obojí, zato ale se zřetelným náznakem remanenčním. — 3. Spis oplývá (jako Mik. všude) bibl. citáty a doklady, velmi omezeně však výroky círk. otců. — 4. Ve výkl. o manželství uvádí dvakrát Bohiče, jehož se Mik. často dovolává. 5. Autor vyzdvihuje stále, a zvl. v oddíle o zříz. kněžstva (fol. 11b), rozdíl církve prvotní a nynější, ukazuje na porušenost života nynějšího kněžstva, jeho obřadů, vznešených úřadů a hodností, papežem počínajíc. Praví, že v první církvi byli všichni prostí kněží, a vypočítává jako pro- tějšek řadu nynějších círk. hodností. Jest to mimo jiných zvláště Mik. spis 238) »Consuetudo et ritus primitive ecclesie et moderne sive dirimative«," který již svým nápisem ukazuje, že jest věnován tomuto předmětu. Čteme zde na př. (fol. 240a): »Tempore apostolorum in primitiva ecclesia spiritus sanctus visibiliter operabatur.« Teď však přivlastnil si božskou moc na zemi papež (fol. 241a): »Romanus pontifex non puri hominis, sed veri dei vicem gerit in terris.« 6. Tím přecházíme k důkazu rozhodujícímu, že autorem KTrKrak. jest Mikuláš: celá stať právě o hodnostech kněžských v církvi prvotní a současné jest doslovně shodná v KTrKrak. a v Consuetudo, to je tím dů- ležitější, že oba spisy jsou přibližně z téže doby, t. j. z literárních počátků Mikulášových.239) 236) J. Sedlák 50. Před tím na téže str. praví, že »celý rukopis jest sborník jeho spisů«, a v podob. smyslu (str. 9), když mluví o Mikulášových »Tabulae«, že jsou »v krakov. 2148 mezi jeho spisy«, jako by tedy byly v tomto svazku všecky spisy Mikulášovy. Že si tu však Sedlák nebyl jist, vysvitá právě z určení autorství KTrKrakovského toliko »s přibližnou jistotou«. 237) Bartoš v Husit. 150, a zvl. v Husitikách a bohemikách 72. 238) Praž. univ. kn. IV. G. 15, fol. 240a—249a. 239) Na konci »Consuetudo et ritus« čteme v IV. G. 15: »Anno domini 1417«; v rukop. krakovském 2148 za spisem »Tabulae«: »Anno domini 1414«. Což znamená hranici ad quem, čili, že originály obou byly napsány před tímto letopočtem. 106
Strana 107
KTrKrak. fol. 11a, ř. 27.: »Dicunt quidam, quod tunc240) omnes apo- stoli erant simplices sacerdotes et tunc consecrare poterant, nam Moises simplex sacerdos erat et tamen consecravit Aaron, nec tunc differencia erat inter episcopum et sacerdotem. Hec iuvenies LXVI. di Archiepiscopus in glosa.« — Tento text jest do písmene v »Consuetudo«, fol. 242a. Pokračuje pak KTrKrak. v celém dalším dlouhém oddíle zase s Con- suetudo doslovně shodně s nevýznamnými slovními záměnami: KTrKrakovský (fol. 11a, ř. 32.): »Item ecclesia nota amplius, amplius quam duos discipulos i. XII discipulorum et LXXII discipulorum. Unde iste tertius processerunt, scilicet corepiscopi processerunt ignoramus et quod racione carent, extirpandum est ut LXVIII di corepiscopi. Inter hos distincio servata est, ut alii appelarentur simpliciter sacerdotes, alii epis- copi, alii archiescopi, alii summi pontifices. Horum discrecio a gentilibus maxime introducta est, qui suos flamines, alios simpliciter flamines, alios archiflamines, alios prothoflamines appelabantur, simpliciter vero maio- rum et minorum sacerdotum in novo testamento discrecio ab ipso Christo sumpsit exordium. XXI di Decretis.« Consuetudo (fol. 242b): »Non amplius quam duos ordines inter disci- pulos domini esse cognovimus i. e. XII apostolorum et LXXII discipulo- rum. Unde iste tertius scilicet corepiscopi processerit ignoramus et quod racione caret, extirpandum est ut LXVIII di corepiscopi. — Inter hos que- dam discrecio servata est, ut alii appelentur simpliciter sacerdotes, alii archipresbiteri, alii corepiscopi, alii episcopi, alii archiepiscopí seu metro- polite, alii primates, alii patriarche, alii summi pontifices. Horum discre- cio a gentilibus maxima introducta est, qui servos flamines, alios simpli- citer flamines, alios archiflamines, alios prothoflamines appelabant, simpli- citer vero maiorum et minorum sacerdotum in nono testamento discrecio ab ipso Christo sumpsit exordium XXI di Decretis.« Tento důkaz jest zajisté tím bezpečnější, že KTrKr. jest (podle na- šeho dalšího určení) asi starší než Consuetudo. Z toho pak vyplývá dále, že autorem KTrKrakovského není snad Mikulášův stoupenec (který by byl tento katech. traktát napsal podle Consuetudo), nýbrž Mikuláš sám.— 7. Konečně přináší nám doklady k Mik. autorství rkp. svazek kra- kovský: 1. Konstatujeme předem (jak již upozorněno), že tento svazek obsahuje kromě spisů Mikulášových i práce jiných autorů. Jsou zde však spisy nejvíce Mikulášovy,241) pak Jakoubkovy, Husovy a j., které směrem věroučně reformním zapadají do téhož rámce. Z toho následuje, že KTr. Krak. byl sem zajisté zařaděn vědomě, jako práce Mikulášova. Jeho spi- 240) V textu chybně sunt. 341) F. M. Bartoš, Husitika a boh. 72—4: fol. 2a—11a (Mikuláš Dr.). Est ergo primum mandatum; 11a—21a Item nota de septem sacramentis (naše katech. trakt.); 21a—28a (Jakoubek ze Stř.) Utrum secundum legem; 29a—29b Decretum 107
KTrKrak. fol. 11a, ř. 27.: »Dicunt quidam, quod tunc240) omnes apo- stoli erant simplices sacerdotes et tunc consecrare poterant, nam Moises simplex sacerdos erat et tamen consecravit Aaron, nec tunc differencia erat inter episcopum et sacerdotem. Hec iuvenies LXVI. di Archiepiscopus in glosa.« — Tento text jest do písmene v »Consuetudo«, fol. 242a. Pokračuje pak KTrKrak. v celém dalším dlouhém oddíle zase s Con- suetudo doslovně shodně s nevýznamnými slovními záměnami: KTrKrakovský (fol. 11a, ř. 32.): »Item ecclesia nota amplius, amplius quam duos discipulos i. XII discipulorum et LXXII discipulorum. Unde iste tertius processerunt, scilicet corepiscopi processerunt ignoramus et quod racione carent, extirpandum est ut LXVIII di corepiscopi. Inter hos distincio servata est, ut alii appelarentur simpliciter sacerdotes, alii epis- copi, alii archiescopi, alii summi pontifices. Horum discrecio a gentilibus maxime introducta est, qui suos flamines, alios simpliciter flamines, alios archiflamines, alios prothoflamines appelabantur, simpliciter vero maio- rum et minorum sacerdotum in novo testamento discrecio ab ipso Christo sumpsit exordium. XXI di Decretis.« Consuetudo (fol. 242b): »Non amplius quam duos ordines inter disci- pulos domini esse cognovimus i. e. XII apostolorum et LXXII discipulo- rum. Unde iste tertius scilicet corepiscopi processerit ignoramus et quod racione caret, extirpandum est ut LXVIII di corepiscopi. — Inter hos que- dam discrecio servata est, ut alii appelentur simpliciter sacerdotes, alii archipresbiteri, alii corepiscopi, alii episcopi, alii archiepiscopí seu metro- polite, alii primates, alii patriarche, alii summi pontifices. Horum discre- cio a gentilibus maxima introducta est, qui servos flamines, alios simpli- citer flamines, alios archiflamines, alios prothoflamines appelabant, simpli- citer vero maiorum et minorum sacerdotum in nono testamento discrecio ab ipso Christo sumpsit exordium XXI di Decretis.« Tento důkaz jest zajisté tím bezpečnější, že KTrKr. jest (podle na- šeho dalšího určení) asi starší než Consuetudo. Z toho pak vyplývá dále, že autorem KTrKrakovského není snad Mikulášův stoupenec (který by byl tento katech. traktát napsal podle Consuetudo), nýbrž Mikuláš sám.— 7. Konečně přináší nám doklady k Mik. autorství rkp. svazek kra- kovský: 1. Konstatujeme předem (jak již upozorněno), že tento svazek obsahuje kromě spisů Mikulášových i práce jiných autorů. Jsou zde však spisy nejvíce Mikulášovy,241) pak Jakoubkovy, Husovy a j., které směrem věroučně reformním zapadají do téhož rámce. Z toho následuje, že KTr. Krak. byl sem zajisté zařaděn vědomě, jako práce Mikulášova. Jeho spi- 240) V textu chybně sunt. 341) F. M. Bartoš, Husitika a boh. 72—4: fol. 2a—11a (Mikuláš Dr.). Est ergo primum mandatum; 11a—21a Item nota de septem sacramentis (naše katech. trakt.); 21a—28a (Jakoubek ze Stř.) Utrum secundum legem; 29a—29b Decretum 107
Strana 108
sům jest tento sborník věnován na prvním místě, spisy nejobsáhlejšími a nejvýznačnějšími, a není asi také náhodou, že náš katechismus jest ve sborníku na počátku a dal mikulášský ráz celému svazku. — 2. Sborník obsahuje hlavně tři autory, Husa, Jakoubka, Mikuláše. KTrKr. není ani Husův, ani Jakoubkův, zůstává tedy zase pravděpodobně autorství Miku- lášovi. — 3. Písmo celého svazku je stejné, tedy jediného písaře, na konci pisatel uzavírá: »Et sic est finis huius operis.« To znamená konec tohoto celého díla, věnovaného hlavně Mikulášovi jeho oddaným stoupencem, již tedy zajisté počátkem. — 4. Fol. 120a—157b jest Mikulášův »De tribus virtutibus theologicis«, nazývaný také »Puncta«. Aby bylo jasno, pisatel připojuje na konci (fol. 157b), poněvadž dal vpředu nápis »De tribus«: »Expliciunt Puncta Magri Nicolai de Dr.« Tedy jen v tomto jediném pří- padě k vůli uvarování se omylu z dvojího názvu uvádí spisovatel jméno autorovo, což jinde jako známé předpokládá. Leč i ta zkratka »de Dr.«242) není bez významu: Mikuláš je považován pisatelem za tak známého a významného, že postačí jeho jméno i ve zkratce, a to znamená dále, že tomuto významnému muži a jeho spisům jest ve sborníku věnována za- jisté zvláštní pozornost. Tedy také celý krak. sborník 2148 podpírá náš důkaz, že původ- cem obojího KTrKr. jest Mikuláš z Drážďan. 6. Doba vzniku KTrKrakovského. Celý krak. sborník jest psán až do konce týmž pisatelem. Uprostřed sborníku, fol. 111b—118a, je Mikulášův spis »Tabulae«, který, jak ozna- čeno na konci spisu (fol. 118a), byl dopsán zde: »sub anno domini 1414 sabbato ante Esto michi.« Z toho jest zřejmé, že tento rok jest hranicí ad quem jak pro Tabulae, tak pro KTrKr. (který je zde vpředu), a že tedy byl KTrKr. napsán určitě před r. 1414. Počátky Mikulášovy tvorby klade Bartoš do r. 1412, v ní pak na první místo Tabulae,243) dále TDFide, při němž pak (dovolávaje se Sed- láka) praví (ovšem neoprávněně), že znění krak. zdá se být starší a pů- vodní. Celý krak. sborník má 243 listů, datum 1414 nahoře uvedené jest concili Constanciensis; 29b—33b (Mik. Drážď.) Reprobacio eiusdem decreti; 33b— 38b (Mik. Dr.) Quod fuit; 39a—40a (Henr. de Bitterfeld) De symonia, 40a—41a Apellacio M. J. H.(us); 41b—49a (Hus) Circa preparacionem; 49a—57a (Hus) In om- nibus me defectuosum; 58a—112a (Jakoubek) Premissa posicione scolastica; 111b— 118a (Mik. Dr.) Prima tabula; 120a—157b (Mik. Dr.) Puncta, atd. ještě dvakrát Mi- kuláš, Jakoubek, Jak. s Příbramem. 242) Sedlák 18 uvádí nesprávně celé »Drazna«. 243) Bartoš 64, 66. Sedl. 14 dovozuje (bez podkladu), že Hus použil »Tabulí« v červenci 1412, že byly tedy hotovy 1410. 108
sům jest tento sborník věnován na prvním místě, spisy nejobsáhlejšími a nejvýznačnějšími, a není asi také náhodou, že náš katechismus jest ve sborníku na počátku a dal mikulášský ráz celému svazku. — 2. Sborník obsahuje hlavně tři autory, Husa, Jakoubka, Mikuláše. KTrKr. není ani Husův, ani Jakoubkův, zůstává tedy zase pravděpodobně autorství Miku- lášovi. — 3. Písmo celého svazku je stejné, tedy jediného písaře, na konci pisatel uzavírá: »Et sic est finis huius operis.« To znamená konec tohoto celého díla, věnovaného hlavně Mikulášovi jeho oddaným stoupencem, již tedy zajisté počátkem. — 4. Fol. 120a—157b jest Mikulášův »De tribus virtutibus theologicis«, nazývaný také »Puncta«. Aby bylo jasno, pisatel připojuje na konci (fol. 157b), poněvadž dal vpředu nápis »De tribus«: »Expliciunt Puncta Magri Nicolai de Dr.« Tedy jen v tomto jediném pří- padě k vůli uvarování se omylu z dvojího názvu uvádí spisovatel jméno autorovo, což jinde jako známé předpokládá. Leč i ta zkratka »de Dr.«242) není bez významu: Mikuláš je považován pisatelem za tak známého a významného, že postačí jeho jméno i ve zkratce, a to znamená dále, že tomuto významnému muži a jeho spisům jest ve sborníku věnována za- jisté zvláštní pozornost. Tedy také celý krak. sborník 2148 podpírá náš důkaz, že původ- cem obojího KTrKr. jest Mikuláš z Drážďan. 6. Doba vzniku KTrKrakovského. Celý krak. sborník jest psán až do konce týmž pisatelem. Uprostřed sborníku, fol. 111b—118a, je Mikulášův spis »Tabulae«, který, jak ozna- čeno na konci spisu (fol. 118a), byl dopsán zde: »sub anno domini 1414 sabbato ante Esto michi.« Z toho jest zřejmé, že tento rok jest hranicí ad quem jak pro Tabulae, tak pro KTrKr. (který je zde vpředu), a že tedy byl KTrKr. napsán určitě před r. 1414. Počátky Mikulášovy tvorby klade Bartoš do r. 1412, v ní pak na první místo Tabulae,243) dále TDFide, při němž pak (dovolávaje se Sed- láka) praví (ovšem neoprávněně), že znění krak. zdá se být starší a pů- vodní. Celý krak. sborník má 243 listů, datum 1414 nahoře uvedené jest concili Constanciensis; 29b—33b (Mik. Drážď.) Reprobacio eiusdem decreti; 33b— 38b (Mik. Dr.) Quod fuit; 39a—40a (Henr. de Bitterfeld) De symonia, 40a—41a Apellacio M. J. H.(us); 41b—49a (Hus) Circa preparacionem; 49a—57a (Hus) In om- nibus me defectuosum; 58a—112a (Jakoubek) Premissa posicione scolastica; 111b— 118a (Mik. Dr.) Prima tabula; 120a—157b (Mik. Dr.) Puncta, atd. ještě dvakrát Mi- kuláš, Jakoubek, Jak. s Příbramem. 242) Sedlák 18 uvádí nesprávně celé »Drazna«. 243) Bartoš 64, 66. Sedl. 14 dovozuje (bez podkladu), že Hus použil »Tabulí« v červenci 1412, že byly tedy hotovy 1410. 108
Strana 109
uprostřed sborníku (fol. 118a), KTrKr. jest na prvním místě. Pravděpo- dobně proto, že byl vznikem starší. Podle toho by náležel časově nej- méně do té doby, jako Tabulae, t. j. před r. 1412. Mikulášova »Consuetudo« zdá se Sedlákovi (15) pravděpo- dobně do r. 1412,244) Bartoš (64) ji zařaďuje bezpečně hned za Tabulae rovněž do r. 1412. Srovnáme-li formu doslovných odstavců z KTrKr. a z Consuetudo (jak jsme je uvedli), vidíme, že výklad běžný těchto míst v KTrKr. jest zajisté starší, než v Consuetudo (fol. 242a—242b), kde je již soustavně učlánkován do tří organických oddílů, t. j. Vicesimus secundus až Vicesimus quartus. Forma úvah a výkladů KTrKrakovského, této dosti nedokonalé práce jako katechismové, nasvědčuje Mikulášovým pracem prvotním, zvláště postavíme-li ji vedle významného Mikulášova TDFide, který jsme určili asi k r. 1415—17. A tím více, přihlédneme-li k obsahu obou: KTrKr. je prostý výklad pouze desatera a svátostí, ovšem pro učitele dítek, TD. Fide z nejpropracovanějších katechismů, k tomu systematických. Že KTrKr. náleží nejstarší liter. době Mikulášově, vidíme i z toho, že se v něm nemluví ještě o přijímání sub utraque, zato se zdůrazňuje podstata toliko chleba ve smyslu sporů této doby starší, a stejně zůstává tu ještě nepovšimnuta otázka očistce. — Této době nasvědčuje rovněž to,245) že Mik. nedovolává se nikde v tomto spise, pokud jsem zjistil, na některý svůj spis starší, jak to činí ve svých pracích pozdějších pravi- delně. Soudím tedy, že KTrKr. jest z nejstarších prací Mik. Drážďanského, a kladu jeho vznik před rok 1412, příp. až do r. 1410. Naše zařadění KTrKrakovského až na konec husit. katechismů přes jeho časovou prioritu jest zdůvodněno těmito fakty: 1. není skutečným katechismem, nýbrž toliko traktátovým neotázkovým výkladem, byť i pro katechet. potřebu dítek prostřednictvím kněží. Také Jádro nemá otázek, má však odpovědi, a je právě katechismem celou strukturou. — 2. KTrKr. nemá spojitosti s ostatními husit. katechismy, nebyl předlohou žádnému z nich obsahem ani formou, ač předcházel. — 3. Sám Mikuláš píše svůj pozdější významný TDFide podle KVíd. a nikoli ani v nejmenším na pod- kladě svého prvotního katech. traktátu. 244) Sedláka uvádí poněkud do rozpaků datum na posl. str. Consuetudo (IV G 15), které sám označuje 1417. V rukopise není však toto datum v posled. číslici dost zřetelné, snad by je bylo možno čísti i jako 1414, což by vývodům Sedlákovým ovšem spíše odpovídalo. Leč jde tu vůbec toliko o opis, který pro dobu původu originálu není natolik směrodatný. 245) Totéž ukazuje Sedl. 14 o Cortině. 109
uprostřed sborníku (fol. 118a), KTrKr. jest na prvním místě. Pravděpo- dobně proto, že byl vznikem starší. Podle toho by náležel časově nej- méně do té doby, jako Tabulae, t. j. před r. 1412. Mikulášova »Consuetudo« zdá se Sedlákovi (15) pravděpo- dobně do r. 1412,244) Bartoš (64) ji zařaďuje bezpečně hned za Tabulae rovněž do r. 1412. Srovnáme-li formu doslovných odstavců z KTrKr. a z Consuetudo (jak jsme je uvedli), vidíme, že výklad běžný těchto míst v KTrKr. jest zajisté starší, než v Consuetudo (fol. 242a—242b), kde je již soustavně učlánkován do tří organických oddílů, t. j. Vicesimus secundus až Vicesimus quartus. Forma úvah a výkladů KTrKrakovského, této dosti nedokonalé práce jako katechismové, nasvědčuje Mikulášovým pracem prvotním, zvláště postavíme-li ji vedle významného Mikulášova TDFide, který jsme určili asi k r. 1415—17. A tím více, přihlédneme-li k obsahu obou: KTrKr. je prostý výklad pouze desatera a svátostí, ovšem pro učitele dítek, TD. Fide z nejpropracovanějších katechismů, k tomu systematických. Že KTrKr. náleží nejstarší liter. době Mikulášově, vidíme i z toho, že se v něm nemluví ještě o přijímání sub utraque, zato se zdůrazňuje podstata toliko chleba ve smyslu sporů této doby starší, a stejně zůstává tu ještě nepovšimnuta otázka očistce. — Této době nasvědčuje rovněž to,245) že Mik. nedovolává se nikde v tomto spise, pokud jsem zjistil, na některý svůj spis starší, jak to činí ve svých pracích pozdějších pravi- delně. Soudím tedy, že KTrKr. jest z nejstarších prací Mik. Drážďanského, a kladu jeho vznik před rok 1412, příp. až do r. 1410. Naše zařadění KTrKrakovského až na konec husit. katechismů přes jeho časovou prioritu jest zdůvodněno těmito fakty: 1. není skutečným katechismem, nýbrž toliko traktátovým neotázkovým výkladem, byť i pro katechet. potřebu dítek prostřednictvím kněží. Také Jádro nemá otázek, má však odpovědi, a je právě katechismem celou strukturou. — 2. KTrKr. nemá spojitosti s ostatními husit. katechismy, nebyl předlohou žádnému z nich obsahem ani formou, ač předcházel. — 3. Sám Mikuláš píše svůj pozdější významný TDFide podle KVíd. a nikoli ani v nejmenším na pod- kladě svého prvotního katech. traktátu. 244) Sedláka uvádí poněkud do rozpaků datum na posl. str. Consuetudo (IV G 15), které sám označuje 1417. V rukopise není však toto datum v posled. číslici dost zřetelné, snad by je bylo možno čísti i jako 1414, což by vývodům Sedlákovým ovšem spíše odpovídalo. Leč jde tu vůbec toliko o opis, který pro dobu původu originálu není natolik směrodatný. 245) Totéž ukazuje Sedl. 14 o Cortině. 109
Strana 110
Když tedy i Mik. z Drážďan, autor této katech, práce před Husem, béře KVíd. za svůj bezvýhradný vzor (nehledíme-li ani k veškerým ostat- ním významným okolnostem), nutno nikoli KTrKrakovský, nýbrž Husův (zajisté) KVíd.246) považovati za základnu a východisko katechismové práce husitské vůbec. — 246) Dodatečně připojuji, že Josef Šusta (Posledních deset let českoslo- venské práce dějepisné, 1937 str. 185) označuje můj důkaz ve studii »Hus autorem základního katechismu husitského« jako »stěží přesvědčivý«. Upozorňuji, že v této studii jest podán toliko důkaz kritiky vnější (viz v přít. sp. str. 44 n), tedy bez řady základních důkazů kritiky vnitřní, jak je uvádím teprve v přít. spise na str. 36—43, a že nyní v tomto průkazovém vedení souborném nabývá zajisté i uved. důkaz prv- nější pevnějšího oprávnění. I tak končím však řetěz svých dokladů: autorem »téměř s jistotou Hus«. 110
Když tedy i Mik. z Drážďan, autor této katech, práce před Husem, béře KVíd. za svůj bezvýhradný vzor (nehledíme-li ani k veškerým ostat- ním významným okolnostem), nutno nikoli KTrKrakovský, nýbrž Husův (zajisté) KVíd.246) považovati za základnu a východisko katechismové práce husitské vůbec. — 246) Dodatečně připojuji, že Josef Šusta (Posledních deset let českoslo- venské práce dějepisné, 1937 str. 185) označuje můj důkaz ve studii »Hus autorem základního katechismu husitského« jako »stěží přesvědčivý«. Upozorňuji, že v této studii jest podán toliko důkaz kritiky vnější (viz v přít. sp. str. 44 n), tedy bez řady základních důkazů kritiky vnitřní, jak je uvádím teprve v přít. spise na str. 36—43, a že nyní v tomto průkazovém vedení souborném nabývá zajisté i uved. důkaz prv- nější pevnějšího oprávnění. I tak končím však řetěz svých dokladů: autorem »téměř s jistotou Hus«. 110
Strana 111
III. Přehled o textech předhusitských a husitských katechismů. I. Katechismy předhusitské. A) Počátky ve středověku. Od prvních dob křesť. církve byly dítky (a zvl. katechumeni) vyučo- vány ústně hlavně dvěma článkům víry: Věřím v Boha a Otčenáši. To se nazývalo již také katechismem. 1. Katechismové články. Bylo jich třeba ke katechesi, pro kmotry ke křtu, k zpovědi, k svátosti pokání, oltářní, k biřmování. Ve středov. církvi se znenáhla ustálilo 12 článků katech.: 3 základní (Věřím, Otčenáš, Desatero) a 9 vedlejších (4 hříchy do nebe volaj., 5 smyslů a 5 dušev. sil, 6 hříchů proti Duchu sv., 7 milosrd. těl., 7 svátostí, 7 hlav. hříchů a 7 hl. ctností, 8 blahosl., 9 hříchů cizích, zpověď). 2. První katechismové texty. a) Mimočeské: z 8. a 9. stol. »Sammlung eines Weissenburger Mönches«, Alcuinova »Disputacio puerorum«, ze 14. stol. Heidelbergský obrázkový rukopis, Bambergský atd. — b) České: od 12. st. »Homiliář opatovický«, později »Obec. zpověď Vojtěcha Psár- ského«, Lucidář český. B) Doba Arnošta z Pardubic. 3. »De tribus punctis essencialibus christiane religionis«, napsal To- máš de Hibernia 1316, zaveden r. 1349 jako povinný Arnoštem z Pard. První systemat. katechismus u nás, úvahový, abstraktně pojmový (scho- lastika), ale významný. »Tři body«: Věřím, Desat., sedm smrt. hříchů. 4. Instructio catechetica de articulis fidei, první katech. otázkový, také abstraktně úvahový, promyšlený, s mravními tendencemi arnoštov- skými. Vznikl asi u nás. 111
III. Přehled o textech předhusitských a husitských katechismů. I. Katechismy předhusitské. A) Počátky ve středověku. Od prvních dob křesť. církve byly dítky (a zvl. katechumeni) vyučo- vány ústně hlavně dvěma článkům víry: Věřím v Boha a Otčenáši. To se nazývalo již také katechismem. 1. Katechismové články. Bylo jich třeba ke katechesi, pro kmotry ke křtu, k zpovědi, k svátosti pokání, oltářní, k biřmování. Ve středov. církvi se znenáhla ustálilo 12 článků katech.: 3 základní (Věřím, Otčenáš, Desatero) a 9 vedlejších (4 hříchy do nebe volaj., 5 smyslů a 5 dušev. sil, 6 hříchů proti Duchu sv., 7 milosrd. těl., 7 svátostí, 7 hlav. hříchů a 7 hl. ctností, 8 blahosl., 9 hříchů cizích, zpověď). 2. První katechismové texty. a) Mimočeské: z 8. a 9. stol. »Sammlung eines Weissenburger Mönches«, Alcuinova »Disputacio puerorum«, ze 14. stol. Heidelbergský obrázkový rukopis, Bambergský atd. — b) České: od 12. st. »Homiliář opatovický«, později »Obec. zpověď Vojtěcha Psár- ského«, Lucidář český. B) Doba Arnošta z Pardubic. 3. »De tribus punctis essencialibus christiane religionis«, napsal To- máš de Hibernia 1316, zaveden r. 1349 jako povinný Arnoštem z Pard. První systemat. katechismus u nás, úvahový, abstraktně pojmový (scho- lastika), ale významný. »Tři body«: Věřím, Desat., sedm smrt. hříchů. 4. Instructio catechetica de articulis fidei, první katech. otázkový, také abstraktně úvahový, promyšlený, s mravními tendencemi arnoštov- skými. Vznikl asi u nás. 111
Strana 112
II. Katechismy husitské. A) Katechismy Husovy. 1. KVídeňský. Jest téměř bezpečně Husův (podle našeho určení), v každém případě však jest Hus jeho tvůrcem ideovým, poněvadž KVíd. jest pracován bezvýhradně a v hlavních definicích i doslovně podle Hu- sova »Výkladu viery«. Býval označován jako k. Palackého, podle svého objevitele (v dvor. knih. víd. 4557), my jej nazvali podle umístění, po- dobně jako většinu husit. katechismů. Jest to husit. katechismus základní, jest všem husit. katechismům předlohou, výborný katecheticky svou jed- noduchostí a přístupností dětem. 2. Dvojotázka o přijímáni. Utraqist. kněz Pavel Bydžovský ji ozna- čuje výslovně jako Husovu, odtud vedeme důkaz o autorství. Dvojotázka jest v Bydžovském a ve třech rukopisech, všude samostatná a isolovaná, jak ji zajisté Hus napsal, a jest pravděpodobně rozvedením stručné otázky 73. KVídeňského. 3. Otázka o živém chlebě. Bydžovským označena (jinde) také Hu- sovou, jest spíše dotazem k čtenáři spisu než otázkou dítěti. Jinak má podstatu katechismovou. 4. Jádro. Jest (podle našeho určení) katechismovým doplňkem K. Vídeňského, jednodílné, již od původu neotázkové (rkp. křižovnický s ně- kolika ot. jest úprava pozdější), i bez otázek však vyslovený katechismus, jak bylo také označováno oddávna. B) Katechismy táborské. 5. KRoudnický. Jest toliko úpravou KVídeňského, a to textu celého, ač některé ot. upravovatel vypustil, jiné přidal vlastní. Původně vybral toliko 39 ot., patrně k vůli stručnosti a snadnosti pro děti venkovské. KRoudn. jest psán ve smyslu tábor, radikalismu: církev bez očistce, místo mše a zpovědi se zdůrazňuje kázání bož. slova. 6. Katechismus kapitulní menší. Jest nejstručnější husit. katechis- mus, výňatek z KVíd., k němuž pisatel připojil závěr otázek vlastních. Má pouze 36 ot., jest však asi nedokončen. Věroučně vyhraněný: toliko nebe a peklo, i naděje toliko dvojí. C) Katechismy skupiny Mikuláše z Drážďan. 7. Tractatus de fide catholica. Tento (podle našeho určení) Miku- lášův katechismus jest základní prací této skupiny, jest pracován (na- mnoze doslovně) v první části podle KVíd., v druhé podle Jádra. Od svých předloh se však odlišuje: 1. věroučně svým nejrozhodnějším stanoviskem proti každému zabití, proti přísaze, proti očistci, 2. katecheticky svými 112
II. Katechismy husitské. A) Katechismy Husovy. 1. KVídeňský. Jest téměř bezpečně Husův (podle našeho určení), v každém případě však jest Hus jeho tvůrcem ideovým, poněvadž KVíd. jest pracován bezvýhradně a v hlavních definicích i doslovně podle Hu- sova »Výkladu viery«. Býval označován jako k. Palackého, podle svého objevitele (v dvor. knih. víd. 4557), my jej nazvali podle umístění, po- dobně jako většinu husit. katechismů. Jest to husit. katechismus základní, jest všem husit. katechismům předlohou, výborný katecheticky svou jed- noduchostí a přístupností dětem. 2. Dvojotázka o přijímáni. Utraqist. kněz Pavel Bydžovský ji ozna- čuje výslovně jako Husovu, odtud vedeme důkaz o autorství. Dvojotázka jest v Bydžovském a ve třech rukopisech, všude samostatná a isolovaná, jak ji zajisté Hus napsal, a jest pravděpodobně rozvedením stručné otázky 73. KVídeňského. 3. Otázka o živém chlebě. Bydžovským označena (jinde) také Hu- sovou, jest spíše dotazem k čtenáři spisu než otázkou dítěti. Jinak má podstatu katechismovou. 4. Jádro. Jest (podle našeho určení) katechismovým doplňkem K. Vídeňského, jednodílné, již od původu neotázkové (rkp. křižovnický s ně- kolika ot. jest úprava pozdější), i bez otázek však vyslovený katechismus, jak bylo také označováno oddávna. B) Katechismy táborské. 5. KRoudnický. Jest toliko úpravou KVídeňského, a to textu celého, ač některé ot. upravovatel vypustil, jiné přidal vlastní. Původně vybral toliko 39 ot., patrně k vůli stručnosti a snadnosti pro děti venkovské. KRoudn. jest psán ve smyslu tábor, radikalismu: církev bez očistce, místo mše a zpovědi se zdůrazňuje kázání bož. slova. 6. Katechismus kapitulní menší. Jest nejstručnější husit. katechis- mus, výňatek z KVíd., k němuž pisatel připojil závěr otázek vlastních. Má pouze 36 ot., jest však asi nedokončen. Věroučně vyhraněný: toliko nebe a peklo, i naděje toliko dvojí. C) Katechismy skupiny Mikuláše z Drážďan. 7. Tractatus de fide catholica. Tento (podle našeho určení) Miku- lášův katechismus jest základní prací této skupiny, jest pracován (na- mnoze doslovně) v první části podle KVíd., v druhé podle Jádra. Od svých předloh se však odlišuje: 1. věroučně svým nejrozhodnějším stanoviskem proti každému zabití, proti přísaze, proti očistci, 2. katecheticky svými 112
Strana 113
odpověďmi úvahovými a nesnadnými, pak latinou, což nasvědčuje, že TDFide byl asi určen pro učitele a studenty v něm. škole drážďanské na Příkopě v Praze, kde Mik. vyučoval. V TDFide Mik. pominul zcela svůj katech, dřívější (krakovský) a přidržuje se bezvýhr. Husa. 8. Katechismové Credo. Označujeme je jako doplněk TDFide, v němž Věřím v B. pominuto a za nímž »Credo« hned následuje. Má 12 čl. Vyznání, za každým je katech. výklad přiléhavým veršem ze Starého zákona. 9. Katechismus kapitulní větší. Jest úpravou Mikulášova TDFide, rozvádí obšírně Věřím, Otčenáš a Desatero, a jest nejobsáhlejší husit. katechismus. Měl však předlohou i KVíd. Jest latinský (s několika ne- významnými vložkami českými), věroučně jako TDFide. Pisatelem stou- penec Mikulášův. 10. Dvojitý katechismový traktát krakovský. Podle našeho určení Mikulášův, napsán asi 1410—12. Uvádíme jej na místě posledním, poně- vadž je toliko traktátem, bez otázek (ovšem výslovně k poučení dítek), nadto v žádném organ. spojení s ostatními katech. husitskými. Ani Mi- kuláš na něj nijak nenavazuje ve svém pozdějším TDFide. Věroučně jest radikální. — — Schema. I. Katechismy předhusitské: A. Počátky ve středověku: 1. Katechismové články, 2. První katech. texty. B. Doba Arnošta z Pardubic: 1. De tribus punctis, 2. Instructio catechetica. II. Katechismy husitské: 1. KTrKrakovský. 2. KVídeňský. —»3. Dvojotázka. 5. Jádro. 6. KRoudnický. 7. KKapMenší. 4. O živém chlebě. A 8. TDFide — 10. KKapVětší. — 9. Credo. Havelka: Husitské katechismy. 113
odpověďmi úvahovými a nesnadnými, pak latinou, což nasvědčuje, že TDFide byl asi určen pro učitele a studenty v něm. škole drážďanské na Příkopě v Praze, kde Mik. vyučoval. V TDFide Mik. pominul zcela svůj katech, dřívější (krakovský) a přidržuje se bezvýhr. Husa. 8. Katechismové Credo. Označujeme je jako doplněk TDFide, v němž Věřím v B. pominuto a za nímž »Credo« hned následuje. Má 12 čl. Vyznání, za každým je katech. výklad přiléhavým veršem ze Starého zákona. 9. Katechismus kapitulní větší. Jest úpravou Mikulášova TDFide, rozvádí obšírně Věřím, Otčenáš a Desatero, a jest nejobsáhlejší husit. katechismus. Měl však předlohou i KVíd. Jest latinský (s několika ne- významnými vložkami českými), věroučně jako TDFide. Pisatelem stou- penec Mikulášův. 10. Dvojitý katechismový traktát krakovský. Podle našeho určení Mikulášův, napsán asi 1410—12. Uvádíme jej na místě posledním, poně- vadž je toliko traktátem, bez otázek (ovšem výslovně k poučení dítek), nadto v žádném organ. spojení s ostatními katech. husitskými. Ani Mi- kuláš na něj nijak nenavazuje ve svém pozdějším TDFide. Věroučně jest radikální. — — Schema. I. Katechismy předhusitské: A. Počátky ve středověku: 1. Katechismové články, 2. První katech. texty. B. Doba Arnošta z Pardubic: 1. De tribus punctis, 2. Instructio catechetica. II. Katechismy husitské: 1. KTrKrakovský. 2. KVídeňský. —»3. Dvojotázka. 5. Jádro. 6. KRoudnický. 7. KKapMenší. 4. O živém chlebě. A 8. TDFide — 10. KKapVětší. — 9. Credo. Havelka: Husitské katechismy. 113
Strana 114
Strana 115
IV. Husitské katechismy v poměru k předhusitským a k spisům Husovým. A) Byly k. předhusitské husitským předlohou? Nemůžeme zajisté pochybovati, že Hus (a stejně jeho katechismoví následovníci) znal nejen katech, práce středověké, ale zvláště také pro všecky kněze Arnoštovy diecése povinnou »De tribus punctis «a snad i ještě pozdější »Instructio catechetica«. Je pravděpodobné, že Hus věděl také o katechismech cizích, zvláště anglických, když byl s Wyclifem tak úzce spojen. Z toho ovšem následuje, že všecky tyto práce byly Husovi a ostat- ním k jejich katech, tvorbě vlastní důležitým podnětem. Jde však o to, zda jim byly také pramenem a vzorem po stránce obsahové a kateche- tické. Čili, zda a do jaké míry jsou husit. katechismy tvorbou původní. — 1. Stránka myšlenkového obsahu. — Husit. katechismy tvoří zde s katechismy středověkými ideovou jednotu, poněvadž všecky tyto kate- chismy mají společnou obsahovou základnu: věroučnou soustavu tehdejší křesťan. církve. Ukázali jsme, že se ve středov. katechismech soustřeďovala pozor- nost k hlavním třem článkům víry: k Věřím, k Otčenáši a Desateru, a k devíti vedlejším: k smrtelným hříchům, k svátostem, k darům Ducha sv. atd. Přihlédneme-li ke katech. pracím (jako základním) Husovým, vidíme tu jasnou shodnost: KVíd. pojednává o Věřím a o Otčenáši, o dvojí lásce pak se opírá o Desatero; dále o svátostech křtu a oltářní. Jádro doplňuje KVíd. články vedlejšími, shodnost nám vynikne ještě určitěji, když tyto články srovnáme s vedl. články ve středov. pracích, na př. u Hiplera,1) jak jsme je uvedli vpředu: Hus v Jádře: 1. druhý odd. začíná »pěti čichy« a k výčtu připojuje, že se jimi hřeší; Hipler: 1. »Die 5 Sinne« (toliko výčet); 1) Hipler 58n. 8* 115
IV. Husitské katechismy v poměru k předhusitským a k spisům Husovým. A) Byly k. předhusitské husitským předlohou? Nemůžeme zajisté pochybovati, že Hus (a stejně jeho katechismoví následovníci) znal nejen katech, práce středověké, ale zvláště také pro všecky kněze Arnoštovy diecése povinnou »De tribus punctis «a snad i ještě pozdější »Instructio catechetica«. Je pravděpodobné, že Hus věděl také o katechismech cizích, zvláště anglických, když byl s Wyclifem tak úzce spojen. Z toho ovšem následuje, že všecky tyto práce byly Husovi a ostat- ním k jejich katech, tvorbě vlastní důležitým podnětem. Jde však o to, zda jim byly také pramenem a vzorem po stránce obsahové a kateche- tické. Čili, zda a do jaké míry jsou husit. katechismy tvorbou původní. — 1. Stránka myšlenkového obsahu. — Husit. katechismy tvoří zde s katechismy středověkými ideovou jednotu, poněvadž všecky tyto kate- chismy mají společnou obsahovou základnu: věroučnou soustavu tehdejší křesťan. církve. Ukázali jsme, že se ve středov. katechismech soustřeďovala pozor- nost k hlavním třem článkům víry: k Věřím, k Otčenáši a Desateru, a k devíti vedlejším: k smrtelným hříchům, k svátostem, k darům Ducha sv. atd. Přihlédneme-li ke katech. pracím (jako základním) Husovým, vidíme tu jasnou shodnost: KVíd. pojednává o Věřím a o Otčenáši, o dvojí lásce pak se opírá o Desatero; dále o svátostech křtu a oltářní. Jádro doplňuje KVíd. články vedlejšími, shodnost nám vynikne ještě určitěji, když tyto články srovnáme s vedl. články ve středov. pracích, na př. u Hiplera,1) jak jsme je uvedli vpředu: Hus v Jádře: 1. druhý odd. začíná »pěti čichy« a k výčtu připojuje, že se jimi hřeší; Hipler: 1. »Die 5 Sinne« (toliko výčet); 1) Hipler 58n. 8* 115
Strana 116
3. 7 milosrdenství duchov. (výč.); 4. 8 blahoslavenství (výčet); 5. 7 milosrd. tělesných (výčet); 6. 7 smrtel. hříchů (výčet); 7. 7 posvátných věcí (výčet); 8. 6 hříchů cizích (s výkladem); 9. 3 částky pokání (se zdůvod- něním). 2. nemá, zato: »Die 6 Sünden ge- gen den hl. Geist« (nejsou zase u Husa); 3. nemá; 4. má stejně; 5. má stejně; 6. stejně, k tomu s protikladem 7 hlav. ctností; 7. má stejně; 8. stejně, a kromě nich ještě 3; 9. nic. 2. 7 darů Ducha sv. (výčet); Podobné doklady shodnosti myšlenkové jsme viděli na řadě kate- chismů latinských, německých, anglických, vždyť všecky jsou výkladem téhož učení křesťanského. Husit. katechismy tedy nepřejaly tento myšlenkový obsah z katech. předhusitských, nýbrž přímo z církevních článků, nedotýká se tudíž tato — stránka otázky původnosti. 2. Po stránce zpracování věcného a katechetického. — Hus buduje své dvě hlavní katech. práce, KVíd. a Jádro, podle svého Výkladu. Jeho výběr a rozvrh látky jest tedy zcela odlišný od prací předhusitských, proto také stylisace otázek a odpovědí. Hus má své vlastní pojetí, vý- klad, výrazná rčení, sloh, vše zřetelně původní.2) Podobně se zde uplatňuje Husovo vlastní stanovisko věroučné (ještě určitěji u jeho radikálních pokračovatelů), mravní a reálné. Mluví o bož- ských věcech lidsky, prostě, životně, eticky, jak totiž má křesťan upraviti dobrými skutky svůj poměr k Bohu a k bližnímu. — Katech, práce stře- dověké jsou vysloveně scholastické, tedy namnoze abstraktně pojmové, nesrozumitelné, ne dost životné, často zabíhající do nepodstatných do- myslů; při tom nelze jim ovšem upříti náboženskou opravdovost i pro- myšlenost, jak jsme ukázali vpředu. Pokud jde o katechismovou formu otázkovou, jest pravděpodobné, že tu byla Husovi vzorem tehdy zajisté všeobecně známá »Instructio catechetica«, snad také katechismy jiné, poněvadž v této době se ujímá otázková forma již takřka napořád.3) Leč právě i zde ukazuje Hus zcela novou a významnou cestu: od středov. obsáhlých úvahových otázek a 2) Čtěme si KVíd. hned od ot. 1.: »Co jest viera?«, od ot. 14.: »Jaké jsi viery?« atd., nebo začátek Jádra: »Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie.« 3) »Brevis catechismus« v Brit. knih. londýn., sign. Claudius A VIII fol. 206b— 207a, který podle obsahu a angl. kursivy určuji do II. pol. 14. stol., jest také již v otáz. a odpovědích. Ostatně (jak jsme pravili vpředu) i Štítného »Řeči besední« z téhož období předhusit, mají formu otázkovou, byť ve směru opačném. 116
3. 7 milosrdenství duchov. (výč.); 4. 8 blahoslavenství (výčet); 5. 7 milosrd. tělesných (výčet); 6. 7 smrtel. hříchů (výčet); 7. 7 posvátných věcí (výčet); 8. 6 hříchů cizích (s výkladem); 9. 3 částky pokání (se zdůvod- něním). 2. nemá, zato: »Die 6 Sünden ge- gen den hl. Geist« (nejsou zase u Husa); 3. nemá; 4. má stejně; 5. má stejně; 6. stejně, k tomu s protikladem 7 hlav. ctností; 7. má stejně; 8. stejně, a kromě nich ještě 3; 9. nic. 2. 7 darů Ducha sv. (výčet); Podobné doklady shodnosti myšlenkové jsme viděli na řadě kate- chismů latinských, německých, anglických, vždyť všecky jsou výkladem téhož učení křesťanského. Husit. katechismy tedy nepřejaly tento myšlenkový obsah z katech. předhusitských, nýbrž přímo z církevních článků, nedotýká se tudíž tato — stránka otázky původnosti. 2. Po stránce zpracování věcného a katechetického. — Hus buduje své dvě hlavní katech. práce, KVíd. a Jádro, podle svého Výkladu. Jeho výběr a rozvrh látky jest tedy zcela odlišný od prací předhusitských, proto také stylisace otázek a odpovědí. Hus má své vlastní pojetí, vý- klad, výrazná rčení, sloh, vše zřetelně původní.2) Podobně se zde uplatňuje Husovo vlastní stanovisko věroučné (ještě určitěji u jeho radikálních pokračovatelů), mravní a reálné. Mluví o bož- ských věcech lidsky, prostě, životně, eticky, jak totiž má křesťan upraviti dobrými skutky svůj poměr k Bohu a k bližnímu. — Katech, práce stře- dověké jsou vysloveně scholastické, tedy namnoze abstraktně pojmové, nesrozumitelné, ne dost životné, často zabíhající do nepodstatných do- myslů; při tom nelze jim ovšem upříti náboženskou opravdovost i pro- myšlenost, jak jsme ukázali vpředu. Pokud jde o katechismovou formu otázkovou, jest pravděpodobné, že tu byla Husovi vzorem tehdy zajisté všeobecně známá »Instructio catechetica«, snad také katechismy jiné, poněvadž v této době se ujímá otázková forma již takřka napořád.3) Leč právě i zde ukazuje Hus zcela novou a významnou cestu: od středov. obsáhlých úvahových otázek a 2) Čtěme si KVíd. hned od ot. 1.: »Co jest viera?«, od ot. 14.: »Jaké jsi viery?« atd., nebo začátek Jádra: »Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie.« 3) »Brevis catechismus« v Brit. knih. londýn., sign. Claudius A VIII fol. 206b— 207a, který podle obsahu a angl. kursivy určuji do II. pol. 14. stol., jest také již v otáz. a odpovědích. Ostatně (jak jsme pravili vpředu) i Štítného »Řeči besední« z téhož období předhusit, mají formu otázkovou, byť ve směru opačném. 116
Strana 117
odpovědí přechází Hus k otázkám a odpovědím stručným, prostým, snad- ným, čili od katechismů pro kněze a učitele ke katechismům pro děti, které Hus, pokud možno zjistit, sám prvně buduje. Jest přímo s podivem, jak málo přejaly husit. katechismy z prací předhusit., kromě (dosud nedokonalé) formy otázkové podstatného nic, a to jak v myšlenkovém postupu, rozvedení, definicích, stylisaci, tak zvláště ve věcném a věroučném pojetí u Husa a jeho následovníků tak význačně reálném. Tedy právě vlastní katechetické vybudování husit- ských katechismů jest zcela původní. — 3. Aby nám toto zjištění vysvitlo ještě bezpečněji, přirovnáme po této stránce ve styčných místech oba naše systematické katech, před- husitské. Předně: »De tribus punctis«. — V úvodě praví autor, že nábo- ženství křesťanské jest nejlepší3a): »quia sine ea est impossibile aliquem salvari, sicut dicit Dominus in evangelio.« TDFide v úvodě: »Quia sine fide neminem convenit salvari, sicut id dicit Paulus ad Hebreos 11: Sine fide autem imposibile est placere deo.« Shoda toliko vzdálená, v různém spojení podle smyslu a také s nestejnými bibl. podklady. — Další zdán- livý souvis: při čl. »Narodil se z Marie P.« praví (str. 85): »quae fuit virgo in partu, ante partum et post partum.« KVíd. ot. 65.: »před početím, v početí a po početí byla jest panna, a opět před porodem, v porodu a po porodu byla jest panna.« Podobně v TDFide ot. 59. Shoda o zacho- vání panenství všech tří míst zřejmá, leč vyplývá ze souhlasného církev. učení. — Při čl. »Vstoupil do pekel« (85): »anima descendit ad limbum, ubi erant sancti patres.« A ještě při shrnutí (86): »gaudium sanctorum patrum in limbo.« KVíd. ot. 40.: »Jsú všichni světí v předpeklí.« Shoda částečná, opět z círk. čl. — V odd. druhém, o Desateru, jsou toliko dvě místa s příp. vztahem: v De tribus při 2. přik. se mluví o přísaze, podobně jako v KTrKrakov., obojí tedy ve smyslu, aby přísahou se nebralo jméno boží nadarmo. Leč podstata zákazu v obou místech je zásadně odlišná: De tribus zapovídá přísahu toliko lživou, podvodnou nebo nepotřebnou (str. 89), KTrKrakov. mluví (podle Mat. 5) proti přís. bezpodmínečně (fol. 2b): »Non debemus omnino iurare.« — Při 5. přik. (str. 91): »Non occides, scilicet manu, vel mente, vel mandato, vel auxilio, vel consilio.« Kapit. Vět. (fol. 141a): »Non occides... carne, lingua, manu et rapina aut rapacitate.« Výklad tedy zcela odlišný. — V odd. o smrtel. hříších praví De tr. (94), že člověk může svou pýchu poznati takto: »si aliquando corde, vel ore, vel opere se super alios extulerit.« TDFide ot. 98.: »Est inordinatus appetitus exaltandi supra alios.« Shodnost takřka žádná, po- dobně jako v článku o závisti: De tr. 95: »Potest ergo homo cognoscere, an peccavit per invidiam, scilicet, an habuit gaudium de proximi adver- sitate, vel tristitiam de eius prosperitate.« TDFide ot. 105.: »Est dolor in 32) Citujeme podle vydání Dudíkova (snadno přístupného), tedy v nové pravopisné úpravě. 117
odpovědí přechází Hus k otázkám a odpovědím stručným, prostým, snad- ným, čili od katechismů pro kněze a učitele ke katechismům pro děti, které Hus, pokud možno zjistit, sám prvně buduje. Jest přímo s podivem, jak málo přejaly husit. katechismy z prací předhusit., kromě (dosud nedokonalé) formy otázkové podstatného nic, a to jak v myšlenkovém postupu, rozvedení, definicích, stylisaci, tak zvláště ve věcném a věroučném pojetí u Husa a jeho následovníků tak význačně reálném. Tedy právě vlastní katechetické vybudování husit- ských katechismů jest zcela původní. — 3. Aby nám toto zjištění vysvitlo ještě bezpečněji, přirovnáme po této stránce ve styčných místech oba naše systematické katech, před- husitské. Předně: »De tribus punctis«. — V úvodě praví autor, že nábo- ženství křesťanské jest nejlepší3a): »quia sine ea est impossibile aliquem salvari, sicut dicit Dominus in evangelio.« TDFide v úvodě: »Quia sine fide neminem convenit salvari, sicut id dicit Paulus ad Hebreos 11: Sine fide autem imposibile est placere deo.« Shoda toliko vzdálená, v různém spojení podle smyslu a také s nestejnými bibl. podklady. — Další zdán- livý souvis: při čl. »Narodil se z Marie P.« praví (str. 85): »quae fuit virgo in partu, ante partum et post partum.« KVíd. ot. 65.: »před početím, v početí a po početí byla jest panna, a opět před porodem, v porodu a po porodu byla jest panna.« Podobně v TDFide ot. 59. Shoda o zacho- vání panenství všech tří míst zřejmá, leč vyplývá ze souhlasného církev. učení. — Při čl. »Vstoupil do pekel« (85): »anima descendit ad limbum, ubi erant sancti patres.« A ještě při shrnutí (86): »gaudium sanctorum patrum in limbo.« KVíd. ot. 40.: »Jsú všichni světí v předpeklí.« Shoda částečná, opět z círk. čl. — V odd. druhém, o Desateru, jsou toliko dvě místa s příp. vztahem: v De tribus při 2. přik. se mluví o přísaze, podobně jako v KTrKrakov., obojí tedy ve smyslu, aby přísahou se nebralo jméno boží nadarmo. Leč podstata zákazu v obou místech je zásadně odlišná: De tribus zapovídá přísahu toliko lživou, podvodnou nebo nepotřebnou (str. 89), KTrKrakov. mluví (podle Mat. 5) proti přís. bezpodmínečně (fol. 2b): »Non debemus omnino iurare.« — Při 5. přik. (str. 91): »Non occides, scilicet manu, vel mente, vel mandato, vel auxilio, vel consilio.« Kapit. Vět. (fol. 141a): »Non occides... carne, lingua, manu et rapina aut rapacitate.« Výklad tedy zcela odlišný. — V odd. o smrtel. hříších praví De tr. (94), že člověk může svou pýchu poznati takto: »si aliquando corde, vel ore, vel opere se super alios extulerit.« TDFide ot. 98.: »Est inordinatus appetitus exaltandi supra alios.« Shodnost takřka žádná, po- dobně jako v článku o závisti: De tr. 95: »Potest ergo homo cognoscere, an peccavit per invidiam, scilicet, an habuit gaudium de proximi adver- sitate, vel tristitiam de eius prosperitate.« TDFide ot. 105.: »Est dolor in 32) Citujeme podle vydání Dudíkova (snadno přístupného), tedy v nové pravopisné úpravě. 117
Strana 118
prosperitate aliena et in adversitate leticia, ut dicit Augustinus.« — O le- nosti zase shodnost jen malým dotekem: De tr. 96: »si taedium in bono opere habuit.« TDFide ot. 106.: »Est tedium mentis sui corporis in bonis retardacio vel indisposicio.« — O obžerství De tr. 96: »si homo nimis in cibo vel in potu per ingurgitationem excesserit...« TDFide ot. 102.: »Est inordinatus appetitus vel concupitus in percepcione ciborum vel potuum.« — O rozkoši a hříchu proti přirozenosti: De tr. 97—8 a TDFide ot. 100. a 107. vysvětlují (podle Řím. 1, 24 a 26 a 32) myšlenkově podobně, sty- listicky zcela odchylně. Vyznačili jsme místa věcně přibližná v De tribus a v husit. katechis- mech, a právě tato místa dosvědčují, že Husovi a následovníkům De tribus punctis pramenem a předlohou nebyl. Neboť: 1. V celém spise jest těchto míst jen několik. 2. Ani jedno toto místo není shodné doslovně, okolnost to při užívání předloh v této době velmi příznačná;4) naopak, shodnost toliko dotekem. 3. Nad jiné však: vnitřní pojetí, význam, tendence, tedy podstata věci i při některé shodě slovní jest zcela odlišná, k tomu celkový postup různý a v něm rovněž neshodné umístění i těchto slovně shodných výroků. Na př. o pa- nenství Mariině shodné přirozeně podle Věřím, leč nejen rozvedení, ale zvláště zasazení myšlenky zcela odlišné: De tribus při výkladu Věřím, Hus při uctívání svatých a Marie. — 4. Zákaz přísahy a zabití toliko v husit. kat. bezpodmínečný, rovněž výklad o smrtel. hříších neshodný. 4. Zda »Instructio catechetica de articulis fidei«, druhý katechismus předhusitský, byl Husovi a ostatním předlohou? Pokud jde o rozvrh látky a postup, vidíme, že autor Instructio mluví: o Bohu a Trojici, o jejich zdánlivých vlastnostech (Otec ohnivé podstaty atd.) a o místě bož. přebývání (tři druhy nebe); o andělích, je- jich pádu a vyhnání satana z ráje; o stvoření člověka (z bezcenné látky), o jeho hříchu, o poznání nahoty a pohlavní vášně, o ztracení ráje; o hří- chu původním a činěném a jeho odpuštění; zdůrazňuje proto význam křtu, který smývá hřích prvotní, význam církve a kněžstva (odmítá však kněze svatokupecké), a končí hřbitovem, jehož posvátnost znamená smíření. KVídeňský se tu zcela odlišuje: na podkladě vůdčí ideje víry se tu propracovávají systematicky veškeré články věroučné, že bez víry není spásy, o víře živé a mrtvé, o vyznání víry, o křesť. vyznavači víry; o Bohu a Trojici, o Otčenáši; o církvi jako sboru vyvolených, o církvi trojí, o lásce k Bohu a k bližnímu, o křtu a přijímání. Instructio jest tedy zcela odlišná po této stránce od KVíd. a s ním od všech husit. katechismů. 4) Viz na př. Bartošovy vývody (Husit. 21n.) o doslovném opisování vy- nikajících středov. autorit ze svých předchůdců (Gerson, Tomáš Aqu., Jindř. z Lan- gensteinu, Petr z Ailly, Wyclif, Hus a j.). 118
prosperitate aliena et in adversitate leticia, ut dicit Augustinus.« — O le- nosti zase shodnost jen malým dotekem: De tr. 96: »si taedium in bono opere habuit.« TDFide ot. 106.: »Est tedium mentis sui corporis in bonis retardacio vel indisposicio.« — O obžerství De tr. 96: »si homo nimis in cibo vel in potu per ingurgitationem excesserit...« TDFide ot. 102.: »Est inordinatus appetitus vel concupitus in percepcione ciborum vel potuum.« — O rozkoši a hříchu proti přirozenosti: De tr. 97—8 a TDFide ot. 100. a 107. vysvětlují (podle Řím. 1, 24 a 26 a 32) myšlenkově podobně, sty- listicky zcela odchylně. Vyznačili jsme místa věcně přibližná v De tribus a v husit. katechis- mech, a právě tato místa dosvědčují, že Husovi a následovníkům De tribus punctis pramenem a předlohou nebyl. Neboť: 1. V celém spise jest těchto míst jen několik. 2. Ani jedno toto místo není shodné doslovně, okolnost to při užívání předloh v této době velmi příznačná;4) naopak, shodnost toliko dotekem. 3. Nad jiné však: vnitřní pojetí, význam, tendence, tedy podstata věci i při některé shodě slovní jest zcela odlišná, k tomu celkový postup různý a v něm rovněž neshodné umístění i těchto slovně shodných výroků. Na př. o pa- nenství Mariině shodné přirozeně podle Věřím, leč nejen rozvedení, ale zvláště zasazení myšlenky zcela odlišné: De tribus při výkladu Věřím, Hus při uctívání svatých a Marie. — 4. Zákaz přísahy a zabití toliko v husit. kat. bezpodmínečný, rovněž výklad o smrtel. hříších neshodný. 4. Zda »Instructio catechetica de articulis fidei«, druhý katechismus předhusitský, byl Husovi a ostatním předlohou? Pokud jde o rozvrh látky a postup, vidíme, že autor Instructio mluví: o Bohu a Trojici, o jejich zdánlivých vlastnostech (Otec ohnivé podstaty atd.) a o místě bož. přebývání (tři druhy nebe); o andělích, je- jich pádu a vyhnání satana z ráje; o stvoření člověka (z bezcenné látky), o jeho hříchu, o poznání nahoty a pohlavní vášně, o ztracení ráje; o hří- chu původním a činěném a jeho odpuštění; zdůrazňuje proto význam křtu, který smývá hřích prvotní, význam církve a kněžstva (odmítá však kněze svatokupecké), a končí hřbitovem, jehož posvátnost znamená smíření. KVídeňský se tu zcela odlišuje: na podkladě vůdčí ideje víry se tu propracovávají systematicky veškeré články věroučné, že bez víry není spásy, o víře živé a mrtvé, o vyznání víry, o křesť. vyznavači víry; o Bohu a Trojici, o Otčenáši; o církvi jako sboru vyvolených, o církvi trojí, o lásce k Bohu a k bližnímu, o křtu a přijímání. Instructio jest tedy zcela odlišná po této stránce od KVíd. a s ním od všech husit. katechismů. 4) Viz na př. Bartošovy vývody (Husit. 21n.) o doslovném opisování vy- nikajících středov. autorit ze svých předchůdců (Gerson, Tomáš Aqu., Jindř. z Lan- gensteinu, Petr z Ailly, Wyclif, Hus a j.). 118
Strana 119
Podobně se zcela odlišují oboje tyto katechismy ve všech základ- ních myšlenkách a jejich pojetí; v Instructio nenalézáme ani jediné shodné myšlenky, což přece i u staršího De tribus se vyskytuje alespoň ojediněle slovně. Hned věta úvodní zdá se na první pohled z téhož ko- řene, a přece jaký základní rozdíl. KVíd. praví sice podobně jako Instr., že k víře potřebujeme znát předmět této víry, z čehož KVíd. uzavírá logicky, že jest třeba slovo boží kázati a poslouchati. Instr. mluví tu však o pochybách v uctívání neznámého, chtíc čtenáře upoutat, aby hledal vysvětlení v tomto katechismu. — Oba katech, mluví o Bohu a o Trojici, ale zcela odlišně: Instr. definuje Boha jako líbeznou »substancia spiri- tualis«, při bož. osobách se vyzdvihují jejich domnělé vlastnosti vnější: Otec - oheň, Syn -jasnost, Duch sv. - žár; Bůh je netělesný, proto ne- umistitelný a proto nebe není na žádném místě. KVíd. opírá se tu o Vě- řím, pojednává o bož. podstatě vnitřní, o poměru každé bož. osoby k člověku a člověka-křesťana k nim ve smyslu lásky a vděčnosti. — Instr. se rozpisuje dále o andělích (dobrých a zlých), o člověku a jeho udělání z hlíny a o čtveru způsobu stvoření člověka, o jeho zhřešení a vyhnání z ráje; slovo boží má být hlásáno i špatným, kněží však nemají býti špatní a svatokupečtí; konečně obšírně o hříchu a jeho odpuštění ve křtu a ve zpovědi, Bůh trestal vždy odpadnutí Izraele a trestá podnes i jednot- livce. Z toho všeho není v KVíd. ani jediné myšlenky, v Jádru a po něm v TDFide se mluví sice o hříších, toliko však o smrtelných a pouze ve výčtu. Kde hledat příčinu, že Hus a násl. nepřijali z Instr. stejně jako z De tribus myšlenkově ničeho? - Předně (jak řečeno) zajisté v tom, že měli je- dinečný a zcela původní pramen svůj, Výklad. Dále však, že Hus a ostatní byli duchu a vnitřní podstatě těchto prací již zcela vzdáleni, jak nám vysvitne, přečteme-li si v KVíd. třeba jen úvod. V tomto životném a reál- ném pojetí věcném, věroučném i katechetickém tkví základní rozdíl ka- techismů husitských s KVíd. v čele a katech. prací středověké scholastiky, v čele s De tribus a Instructio, a v tomto naprosto rozdílném pojetí myš- lenkovém jest hledati zajisté hlavní příčinu, proč katech, předhusitské5) nebyly katechismům husitským v ničem předlohou. 5) Nebylo zajisté ani jiných katech, prací předhusitských, které by byly hu- sitským předlohou. Uvedené dva katech, arnoštovské byly asi jediné soustavné ka- tech, práce před husitskými u nás: Pavel z Janovic, pražský arcijáhen znalý věci, opsal si za sebou toliko tyto dva. Hus a následovníci nepracovali podle nich, zajisté tedy také nikoli podle kterýchkoli jiných předcházejících, kdyby skutečně byly existo- valy. Můžeme tu vzpomenout na př. význačného Lucidáře. Nehledíme-li ani k tomu, že Lucidář český jest až z r. 1498, ukazují nám otázky naprostou odlišnost od kat. husitských (Čeněk Zíbrt, Staročeský Lucidář, 1903, str. 44 n.): »Kte- rak jest nám věřiti v buoh? Nám jest věřiti v buoh, že buoh jest troj. A ta trojice jedno a pravé bostvie. — Kterak se muože na tré rozděliti jedno bostvie? Na 119
Podobně se zcela odlišují oboje tyto katechismy ve všech základ- ních myšlenkách a jejich pojetí; v Instructio nenalézáme ani jediné shodné myšlenky, což přece i u staršího De tribus se vyskytuje alespoň ojediněle slovně. Hned věta úvodní zdá se na první pohled z téhož ko- řene, a přece jaký základní rozdíl. KVíd. praví sice podobně jako Instr., že k víře potřebujeme znát předmět této víry, z čehož KVíd. uzavírá logicky, že jest třeba slovo boží kázati a poslouchati. Instr. mluví tu však o pochybách v uctívání neznámého, chtíc čtenáře upoutat, aby hledal vysvětlení v tomto katechismu. — Oba katech, mluví o Bohu a o Trojici, ale zcela odlišně: Instr. definuje Boha jako líbeznou »substancia spiri- tualis«, při bož. osobách se vyzdvihují jejich domnělé vlastnosti vnější: Otec - oheň, Syn -jasnost, Duch sv. - žár; Bůh je netělesný, proto ne- umistitelný a proto nebe není na žádném místě. KVíd. opírá se tu o Vě- řím, pojednává o bož. podstatě vnitřní, o poměru každé bož. osoby k člověku a člověka-křesťana k nim ve smyslu lásky a vděčnosti. — Instr. se rozpisuje dále o andělích (dobrých a zlých), o člověku a jeho udělání z hlíny a o čtveru způsobu stvoření člověka, o jeho zhřešení a vyhnání z ráje; slovo boží má být hlásáno i špatným, kněží však nemají býti špatní a svatokupečtí; konečně obšírně o hříchu a jeho odpuštění ve křtu a ve zpovědi, Bůh trestal vždy odpadnutí Izraele a trestá podnes i jednot- livce. Z toho všeho není v KVíd. ani jediné myšlenky, v Jádru a po něm v TDFide se mluví sice o hříších, toliko však o smrtelných a pouze ve výčtu. Kde hledat příčinu, že Hus a násl. nepřijali z Instr. stejně jako z De tribus myšlenkově ničeho? - Předně (jak řečeno) zajisté v tom, že měli je- dinečný a zcela původní pramen svůj, Výklad. Dále však, že Hus a ostatní byli duchu a vnitřní podstatě těchto prací již zcela vzdáleni, jak nám vysvitne, přečteme-li si v KVíd. třeba jen úvod. V tomto životném a reál- ném pojetí věcném, věroučném i katechetickém tkví základní rozdíl ka- techismů husitských s KVíd. v čele a katech. prací středověké scholastiky, v čele s De tribus a Instructio, a v tomto naprosto rozdílném pojetí myš- lenkovém jest hledati zajisté hlavní příčinu, proč katech, předhusitské5) nebyly katechismům husitským v ničem předlohou. 5) Nebylo zajisté ani jiných katech, prací předhusitských, které by byly hu- sitským předlohou. Uvedené dva katech, arnoštovské byly asi jediné soustavné ka- tech, práce před husitskými u nás: Pavel z Janovic, pražský arcijáhen znalý věci, opsal si za sebou toliko tyto dva. Hus a následovníci nepracovali podle nich, zajisté tedy také nikoli podle kterýchkoli jiných předcházejících, kdyby skutečně byly existo- valy. Můžeme tu vzpomenout na př. význačného Lucidáře. Nehledíme-li ani k tomu, že Lucidář český jest až z r. 1498, ukazují nám otázky naprostou odlišnost od kat. husitských (Čeněk Zíbrt, Staročeský Lucidář, 1903, str. 44 n.): »Kte- rak jest nám věřiti v buoh? Nám jest věřiti v buoh, že buoh jest troj. A ta trojice jedno a pravé bostvie. — Kterak se muože na tré rozděliti jedno bostvie? Na 119
Strana 120
5. Neměl Hus jako předlohu katech, anglické? V úvahu přichází nejen to, že Wyclif byl Husovým učitelem, ale zvláště, že Výklad, podle něhož pracoval Hus své katechismy, má ve Wyclifovi svůj důležitý pramen. Některá místa jsou po středov. způsobu přijata z W. doslovně, ovšem s Husovým pojetím a rozvedením. Jde tedy o zjištění (alespoň částečné), zda se uplatnil při Husových pracích kate- chismových vliv katechismů anglických, zvláště wyclifských. Mám po ruce 5 katechismů anglických z této předhusovské doby. První čtyři tvoří skupinu v »The Lay Folks'Catechism« kolem katechismu arcibisk. Johna de Thoresby*) (mohli bychom ji postaviti jako [spíše vnější] protějšek k neotázk. »De tribus punctis« Tomáše Irského, dobou z r. 1357 i [všeobecně] celkovým zpracováním); pátý jest »Brevis cathechismus«1) (odpovídá [také spíše vnějšně] naší »Instructio« jednak dobou a zvl. již otázkovou formou). a) Skupina katech. Thoresbyových. Jsou v ní tyto katechismy: 1. anglický text Thoresbyovy: »Instruction or Catechism for the People« z r. 1357; 2. latin. originál téhož katechismu: »The Original Latin« z téhož r. 1357; 3. angl. úprava wyclifská téhož katechismu: »A Wycliffite Adap- tation of the Catechism«, doba neudána, jest nedlouho po předch. vro- čení (Wyclif zemřel 1384); 4. latin. sbírka článků: »The Corresponding Canons of the Council of Lambeth«, usnesených na koncilu v Lambethu r. 1281 jako »souhlasná ustanovení« pod arcib. Peckhamem. Tyto čtyři katechismy jsou v této sbírce postaveny k sobě ve formě juxtaposic, a to takto: základnu tvoří Thoresbyův latin. originál, podle něj v širším rozvedení jest text anglický a podle tohoto anglického s ne- velikou úpravou (i jazykovou) znění wyclifské; sbírka lambethská jest předchůdcem katechismů Thoresbyových, má některé články a myšlenky totožné (sedm článků víry k božství a sedm k lidství Kristovu; Desatero přikázání [doslovně shodné]: »quorum tria ordinatur ad Deum, septem slunci jest troje věc: světlost, krása a horkost. A kdež z těch věcí jedna jest, tu su všychny... — Pověz mi o stvoření? O boze nesmieme hluboce mluviti, nebo sprostní lidé vejdú v blud, když uslyší řeč hlubokú, jižto dobře nerozumějí... — Když se ti třie nemohú rozděliti, když syn přijal člověčenstvie, také-li otec i duch svatý? Když slunce vidíme, tehdy muožem znamenati, kterak se věc má, nebo slunce ne- muož se rozděliti...« Celkem 106 otázek a odpovědí, naprosto odlišných od katech. husitských, také i svou starší formou, že se táže žák a učitel odpovídá. Zato Lu- cidář značně blízký předhusitské Instructio jak scholastickým myšlením, tak obsa- hově. (Kterak jest slul první anjel? Kterak dlúho byl Lucifer na nebi? Má-li peklo dno? Kolik má jmen peklo?) Byl zde při tvorbě obou zřetelně vztah. — Také na př. Štítného Řeči besední, kde se dítě rovněž táže a otec odpovídá, jsou od katech. husitských zcela odlišné. 6) Th. F. Simmons and Hen. Ed. Nolloth, The Lay Folks' Catechism, of Archbishop Thoresby's Instruction for the People, Londýn 1901. 7) Brevis cathechismus, Brit. knih. londýnská, Claudius A VIII. fol. 206b až 207a. 120
5. Neměl Hus jako předlohu katech, anglické? V úvahu přichází nejen to, že Wyclif byl Husovým učitelem, ale zvláště, že Výklad, podle něhož pracoval Hus své katechismy, má ve Wyclifovi svůj důležitý pramen. Některá místa jsou po středov. způsobu přijata z W. doslovně, ovšem s Husovým pojetím a rozvedením. Jde tedy o zjištění (alespoň částečné), zda se uplatnil při Husových pracích kate- chismových vliv katechismů anglických, zvláště wyclifských. Mám po ruce 5 katechismů anglických z této předhusovské doby. První čtyři tvoří skupinu v »The Lay Folks'Catechism« kolem katechismu arcibisk. Johna de Thoresby*) (mohli bychom ji postaviti jako [spíše vnější] protějšek k neotázk. »De tribus punctis« Tomáše Irského, dobou z r. 1357 i [všeobecně] celkovým zpracováním); pátý jest »Brevis cathechismus«1) (odpovídá [také spíše vnějšně] naší »Instructio« jednak dobou a zvl. již otázkovou formou). a) Skupina katech. Thoresbyových. Jsou v ní tyto katechismy: 1. anglický text Thoresbyovy: »Instruction or Catechism for the People« z r. 1357; 2. latin. originál téhož katechismu: »The Original Latin« z téhož r. 1357; 3. angl. úprava wyclifská téhož katechismu: »A Wycliffite Adap- tation of the Catechism«, doba neudána, jest nedlouho po předch. vro- čení (Wyclif zemřel 1384); 4. latin. sbírka článků: »The Corresponding Canons of the Council of Lambeth«, usnesených na koncilu v Lambethu r. 1281 jako »souhlasná ustanovení« pod arcib. Peckhamem. Tyto čtyři katechismy jsou v této sbírce postaveny k sobě ve formě juxtaposic, a to takto: základnu tvoří Thoresbyův latin. originál, podle něj v širším rozvedení jest text anglický a podle tohoto anglického s ne- velikou úpravou (i jazykovou) znění wyclifské; sbírka lambethská jest předchůdcem katechismů Thoresbyových, má některé články a myšlenky totožné (sedm článků víry k božství a sedm k lidství Kristovu; Desatero přikázání [doslovně shodné]: »quorum tria ordinatur ad Deum, septem slunci jest troje věc: světlost, krása a horkost. A kdež z těch věcí jedna jest, tu su všychny... — Pověz mi o stvoření? O boze nesmieme hluboce mluviti, nebo sprostní lidé vejdú v blud, když uslyší řeč hlubokú, jižto dobře nerozumějí... — Když se ti třie nemohú rozděliti, když syn přijal člověčenstvie, také-li otec i duch svatý? Když slunce vidíme, tehdy muožem znamenati, kterak se věc má, nebo slunce ne- muož se rozděliti...« Celkem 106 otázek a odpovědí, naprosto odlišných od katech. husitských, také i svou starší formou, že se táže žák a učitel odpovídá. Zato Lu- cidář značně blízký předhusitské Instructio jak scholastickým myšlením, tak obsa- hově. (Kterak jest slul první anjel? Kterak dlúho byl Lucifer na nebi? Má-li peklo dno? Kolik má jmen peklo?) Byl zde při tvorbě obou zřetelně vztah. — Také na př. Štítného Řeči besední, kde se dítě rovněž táže a otec odpovídá, jsou od katech. husitských zcela odlišné. 6) Th. F. Simmons and Hen. Ed. Nolloth, The Lay Folks' Catechism, of Archbishop Thoresby's Instruction for the People, Londýn 1901. 7) Brevis cathechismus, Brit. knih. londýnská, Claudius A VIII. fol. 206b až 207a. 120
Strana 121
vero ad proximum«, atd.), také někde postup týž, takže ji můžeme určitě označiti jako Thoresbyovu předlohu, byť i všeobecnou. Všecky tyto ka- techismy jsou neotázkové, oba texty anglické jsou mnohem obsáhlejší než sám originál. — Jde nám o příp. spojitost těchto katechismů s husitskými, vyzna- číme tudíž obsah latin. originálu jako textu základního, se zřetelem k textům ostatním, zvláště k wyclifskému.7*) V úvodě čteme důtklivou vý- zvu k všem členům církve, mužům i ženám (str. 20—1): »et quod haec parvulos suos, filios et filias, clare doceant et ipsos ad haec addiscenda compellant.« — Katechismus má tyto části: »1. Věřím v Boha« (str. 22 n.), které není děleno na 12 čl. podle apoštolů (jako činí Hus a ostatní), ný- brž na 7. čl. »k božství« a na 7 »k lidství Kristovu«. Stejně v textu wyclif- ském a lambethském. A rozvádí: »Primus Articulus pertinens ad divini- tatem est in unum Deum credere firma fide.8) Secundus est credere Pa- trem omnipotentem esse Deum... Sextus est credere sanctam ecclesiam catholicam et sanctorum communicationem ... extra istam ecclesiam non est salus. Septimus est credere carnis resurrectionem et vitam aeternam .. et tunc erit aeterna gloria electorum et damnatio perpetua reproborum.9) — Primus arcticulus pertinens ad Christi humanitatem est vera Christi incarnatio... Septimus est adventus Christi ad judicium certissima ex- pectatio, et tunc, qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam; qui vero mala, in ignem aeternam.«10) — 2. Desatero přikázání (str. 30), »quorum tria ordinatur ad Deum, septem vero ad proximum.« Výklad pátého (47): »Non occides, in quo prohibetur nedum hominum occisio, sed etiam vis 7a) Tento text je tim důležitější, že jest to úprava pravděpodobně samého Wyclifa (str. XX.): »The text L. in this volume is probably from the hand of the reformer himself.« A hned dodáváme, že v této úpravě není od textu Thoresbyova mnoho věrouč. úchylek. Značný rozdíl je jazykový: Wyclif ač sám z Oxfordu a ačkoliv text Thoresbyův jest v angl. dialektu severním, tedy modernějším, přece svou úpravu provedl dialektem středoanglickým, opožděným (str. XXVII). 8) Rozvedení wyclifské (doslovné s angl. Thoresbyovým, věroučně neúchylné): »The fyrst poynt that we schul trowe of the godhed, ys to row stedfastlyche in o trew god, and noon other ys to trow yn.« 9) Text wyclifský (27) :»The VII. articule that vs owe to trow his vp - ry- synge in flesch and lyf with — owtyn ende. For whan the deth, hath sundryd oure bodyes and oure sowlys.« — Všecky čtyři texty mluví zde o místech toliko dvou, ještě rozhodněji pak při výkladu 7. čl. o Kristově lidství (viz pozn. násled.); to však neznamená zamítání místa třetího, očistce, poněvadž tu jde o rozhodnutí při vzkříšení a posled. soudu. I Wyclif stál vždy na principu očistce, jak uvidíme dále. 10) Wyclifský (31): »The VII. poynt ys and the laste, that ryzt as he dyid and aftyrward roos, and steyz in-to heuyn, ryzt so schal he come doun vp-on the laste day. Bothe for to deme the qwyk and the dede For alle folk that euer was, or ys, or schal be, schal sykyrly be schewyd, and seyn be-fore hys face, that day. And ylke man answere for his owne dedys, and be dampnyd or sauyd, whether-so they haue seruyd. For as his ryztwysnesse ys now mengyd with mercy, so schal yt than be, withowtyn mercy.« 121
vero ad proximum«, atd.), také někde postup týž, takže ji můžeme určitě označiti jako Thoresbyovu předlohu, byť i všeobecnou. Všecky tyto ka- techismy jsou neotázkové, oba texty anglické jsou mnohem obsáhlejší než sám originál. — Jde nám o příp. spojitost těchto katechismů s husitskými, vyzna- číme tudíž obsah latin. originálu jako textu základního, se zřetelem k textům ostatním, zvláště k wyclifskému.7*) V úvodě čteme důtklivou vý- zvu k všem členům církve, mužům i ženám (str. 20—1): »et quod haec parvulos suos, filios et filias, clare doceant et ipsos ad haec addiscenda compellant.« — Katechismus má tyto části: »1. Věřím v Boha« (str. 22 n.), které není děleno na 12 čl. podle apoštolů (jako činí Hus a ostatní), ný- brž na 7. čl. »k božství« a na 7 »k lidství Kristovu«. Stejně v textu wyclif- ském a lambethském. A rozvádí: »Primus Articulus pertinens ad divini- tatem est in unum Deum credere firma fide.8) Secundus est credere Pa- trem omnipotentem esse Deum... Sextus est credere sanctam ecclesiam catholicam et sanctorum communicationem ... extra istam ecclesiam non est salus. Septimus est credere carnis resurrectionem et vitam aeternam .. et tunc erit aeterna gloria electorum et damnatio perpetua reproborum.9) — Primus arcticulus pertinens ad Christi humanitatem est vera Christi incarnatio... Septimus est adventus Christi ad judicium certissima ex- pectatio, et tunc, qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam; qui vero mala, in ignem aeternam.«10) — 2. Desatero přikázání (str. 30), »quorum tria ordinatur ad Deum, septem vero ad proximum.« Výklad pátého (47): »Non occides, in quo prohibetur nedum hominum occisio, sed etiam vis 7a) Tento text je tim důležitější, že jest to úprava pravděpodobně samého Wyclifa (str. XX.): »The text L. in this volume is probably from the hand of the reformer himself.« A hned dodáváme, že v této úpravě není od textu Thoresbyova mnoho věrouč. úchylek. Značný rozdíl je jazykový: Wyclif ač sám z Oxfordu a ačkoliv text Thoresbyův jest v angl. dialektu severním, tedy modernějším, přece svou úpravu provedl dialektem středoanglickým, opožděným (str. XXVII). 8) Rozvedení wyclifské (doslovné s angl. Thoresbyovým, věroučně neúchylné): »The fyrst poynt that we schul trowe of the godhed, ys to row stedfastlyche in o trew god, and noon other ys to trow yn.« 9) Text wyclifský (27) :»The VII. articule that vs owe to trow his vp - ry- synge in flesch and lyf with — owtyn ende. For whan the deth, hath sundryd oure bodyes and oure sowlys.« — Všecky čtyři texty mluví zde o místech toliko dvou, ještě rozhodněji pak při výkladu 7. čl. o Kristově lidství (viz pozn. násled.); to však neznamená zamítání místa třetího, očistce, poněvadž tu jde o rozhodnutí při vzkříšení a posled. soudu. I Wyclif stál vždy na principu očistce, jak uvidíme dále. 10) Wyclifský (31): »The VII. poynt ys and the laste, that ryzt as he dyid and aftyrward roos, and steyz in-to heuyn, ryzt so schal he come doun vp-on the laste day. Bothe for to deme the qwyk and the dede For alle folk that euer was, or ys, or schal be, schal sykyrly be schewyd, and seyn be-fore hys face, that day. And ylke man answere for his owne dedys, and be dampnyd or sauyd, whether-so they haue seruyd. For as his ryztwysnesse ys now mengyd with mercy, so schal yt than be, withowtyn mercy.« 121
Strana 122
injusta, proximi laesio tam spiritualis, quam corporalis.«11) A uzavírá ještě důtklivě o lásce k Bohu a k bližnímu. Rozvedení wycl. v podobném smyslu. — 3. O sedmi svátostech (60 n.) v tomto pořadí: »baptismus, con- firmatio, eucharistia, poenitentia, extrema unctio, ordo et matrimonium.« O eucharistii (66): »est vivum corpus Christi,« a ti, kteří jedí nehodně, jedí sobě odsouzení.12) »In baptismo quidem deletur omne peccatum tam originale quam actuale; et fides suscipitur sine qua nemo salvari potest.« — 4. Výčet sedmi skutků milosrdenství (str. 70) podle evangelií, dále tři základní ctnosti: »fides, spes et caritas« (tedy naděje na 2. místě, jako v textu lamb.); v textu wycl. a lamb. (str. 77): »Septem sunt Principales Virtutes«, 3 se vztahují k Bohu (zákl.), 4 k člověku (prudentia, tempe- rantia, justitia, fortitudo). Sedm smrtelných hříchů: »superbia, invidia, ira, acedia, avaritia, gula et luxuria«, stejně v lamb., s rozvedením ve wyclifském. K tomuto stručnému obsahu připojujeme, že po dvakrát vyslovené nebe a peklo ve smyslu biblickém neznamená (jak jsme řekli) v žád- ném tomto textu vylučování očistce; zákaz usmrcovati není ani v textu wyclifském bezpodmínečný (podle Mat. 5 a Pseudochrysosthoma), zato se (neobvykle) zapovídá nespravedlivé poškozování a násilí proti bližnímu. Katecheticky jest nejdokonalejší lat. originál, stručný, jasný, snadný, oba texty anglické jsou obsáhlé, úvahové, právě pomůcky pro vyučující. b) Brevis cathechismus.13) Možno jej označiti jako pozměněnou úpravu latin. originálu Thoresbyova a ustanovení koncilu lambethského. 11) Výklad v textu wyclifském všech přikázání velmi obšírný (v ostatních stručný), při 5. v podobném smyslu jako orig.: »The fyfte comaundement ys this, thou schalt not sle, vndirstonde thou wrongwysly nother man ne womman ne child, nether cristyn ne hethyn, ne be fals hate, of herte, ne euyl sterynge, ne counsey- lynge therto ne doynge of dede, ne mayntenynge of other mysdoers therto. But loue yche man parfytly in charite as thy self.« Rozvádí pak po šesti stránkách (str. 47—9). 12) V textu wyclifském jest tento důležitý oddíl věroučně souhlasný (toliko o chlebě), ovšem v pojetí širším (67): »The ferthe ys the sacrament of the awter cristys owne body in lyknesse of bred, ryzt as he tok yt, of the blyssyd Maydyn Marie whiche euery man that ys of elde, owe to resseyue onys in the zere, that ys to seye at Paske as holy chirche vsyth, whan they ar clensyd clene of synn thorwz penaunce. vp (on) peyne of dyong out of holy chirche, but zif they for- bere yt for ony skylful cawse, that owyth for to be knowyn to hym that schal zeue hyt.« A končí stejně, že účastníci hodní jedí sobě spasení, nehodní odsouzení. Ve slovech »Kristovo tělo v podobě chleba« obráží se zajisté již Wyclifovo sta- novisko konsubstanciační, zato v opětném zdůrazňování »svaté církve« vidíme, jaký význam jí Wyclif ještě tehdy přikládá. I z toho lze soudit, že Wyclifova úprava vznikla brzy po originálu. 13) Není to titul dílka, tak jest označeno v seznamu tohoto svazku v Brit. knih. Pokud mně bylo sděleno, Br. cathechismus nebyl posud otištěn, ani určen. Vzpomínám zde vděčně ochoty pana ředit. Brit. knihovny Leonarda C. Whar- tona. 122
injusta, proximi laesio tam spiritualis, quam corporalis.«11) A uzavírá ještě důtklivě o lásce k Bohu a k bližnímu. Rozvedení wycl. v podobném smyslu. — 3. O sedmi svátostech (60 n.) v tomto pořadí: »baptismus, con- firmatio, eucharistia, poenitentia, extrema unctio, ordo et matrimonium.« O eucharistii (66): »est vivum corpus Christi,« a ti, kteří jedí nehodně, jedí sobě odsouzení.12) »In baptismo quidem deletur omne peccatum tam originale quam actuale; et fides suscipitur sine qua nemo salvari potest.« — 4. Výčet sedmi skutků milosrdenství (str. 70) podle evangelií, dále tři základní ctnosti: »fides, spes et caritas« (tedy naděje na 2. místě, jako v textu lamb.); v textu wycl. a lamb. (str. 77): »Septem sunt Principales Virtutes«, 3 se vztahují k Bohu (zákl.), 4 k člověku (prudentia, tempe- rantia, justitia, fortitudo). Sedm smrtelných hříchů: »superbia, invidia, ira, acedia, avaritia, gula et luxuria«, stejně v lamb., s rozvedením ve wyclifském. K tomuto stručnému obsahu připojujeme, že po dvakrát vyslovené nebe a peklo ve smyslu biblickém neznamená (jak jsme řekli) v žád- ném tomto textu vylučování očistce; zákaz usmrcovati není ani v textu wyclifském bezpodmínečný (podle Mat. 5 a Pseudochrysosthoma), zato se (neobvykle) zapovídá nespravedlivé poškozování a násilí proti bližnímu. Katecheticky jest nejdokonalejší lat. originál, stručný, jasný, snadný, oba texty anglické jsou obsáhlé, úvahové, právě pomůcky pro vyučující. b) Brevis cathechismus.13) Možno jej označiti jako pozměněnou úpravu latin. originálu Thoresbyova a ustanovení koncilu lambethského. 11) Výklad v textu wyclifském všech přikázání velmi obšírný (v ostatních stručný), při 5. v podobném smyslu jako orig.: »The fyfte comaundement ys this, thou schalt not sle, vndirstonde thou wrongwysly nother man ne womman ne child, nether cristyn ne hethyn, ne be fals hate, of herte, ne euyl sterynge, ne counsey- lynge therto ne doynge of dede, ne mayntenynge of other mysdoers therto. But loue yche man parfytly in charite as thy self.« Rozvádí pak po šesti stránkách (str. 47—9). 12) V textu wyclifském jest tento důležitý oddíl věroučně souhlasný (toliko o chlebě), ovšem v pojetí širším (67): »The ferthe ys the sacrament of the awter cristys owne body in lyknesse of bred, ryzt as he tok yt, of the blyssyd Maydyn Marie whiche euery man that ys of elde, owe to resseyue onys in the zere, that ys to seye at Paske as holy chirche vsyth, whan they ar clensyd clene of synn thorwz penaunce. vp (on) peyne of dyong out of holy chirche, but zif they for- bere yt for ony skylful cawse, that owyth for to be knowyn to hym that schal zeue hyt.« A končí stejně, že účastníci hodní jedí sobě spasení, nehodní odsouzení. Ve slovech »Kristovo tělo v podobě chleba« obráží se zajisté již Wyclifovo sta- novisko konsubstanciační, zato v opětném zdůrazňování »svaté církve« vidíme, jaký význam jí Wyclif ještě tehdy přikládá. I z toho lze soudit, že Wyclifova úprava vznikla brzy po originálu. 13) Není to titul dílka, tak jest označeno v seznamu tohoto svazku v Brit. knih. Pokud mně bylo sděleno, Br. cathechismus nebyl posud otištěn, ani určen. Vzpomínám zde vděčně ochoty pana ředit. Brit. knihovny Leonarda C. Whar- tona. 122
Strana 123
Autoru byly oba tyto texty zajisté bezpečně známé, protože se jich v té době užívalo v Anglii běžně. Následoval určitě po obou textech: 1. jest již v otázkách a odpovědích, úměrně i přístupně proslovených (značně dokonaleji než na př. v naší Instructio); 2. píše se již ti, ne ci (peni- tentia, dilectio atd.), začáteční písmena velká; 3. písmo úhledné, pravi- delné, zřetelné, jest to podle mého mínění anglická kursiva z posled. ob- dobí 14. stol. Sem také kladu vznik tohoto katechismu. Obsah tohoto stručného Brev. cathechismu (na 2 str. ve 31/2 sloup- cích). Ideovou podstatu svého dílka vyznačuje autor hned počáteční otáz- kou: »Que sunt vincula, in quibus deus ligavit hominem, ne iret in damp- nationem? R.: Precepta decalogi, consilia euangelica.« Spojuje pak hned (jako v Thoresbyovi a týmiž slovy) Desatero s dvěma přikáz. lásky v evangeliích (fol. 206b).: »Quot sunt precepta? R. Decem sunt decalogi et duo mandata caritatis, s. dilectio dei et proximi.« Dělí přikáz. podle desek a přechází hned k hříchům proti přikázáním a v tomto pořadě je stručně objasňuje: superbia, actidia, invidia, ira, auaritia, gula, luxuria. Tedy sedm smrtelných hříchů, z nichž pýchu označuje stejně jako Tho- resby hř. vedoucím (ducit) a zdůvodňuje i doslovně shodně na př. ne- mírnost: »Inmoderatus appetitus edendi vel bibendi.« Mluví pak o vyznání hříchů před knězem atd., a vrací se znova soustavně k hříchu: »Que sunt peccata spiritualia, que carnalia? R. Carnalia sunt: gula, luxuria. Spiritualia: superbia etc.« Pojednává o některých ctnostech, o hříších všedních a zakončuje stručným shrnutím: »Quot sunt precepta decalogi? Decem. — Que preceptorum nomina? R. Non habebis deos alienos. — Quot sunt peccata mortalia? R. VII. — Que nomina mortalium? Superbia etc.« Z tohoto závěru jest nejlépe patrné, že autorovi šlo v celém kate- chismu hlavně o Desatero a s ním ve spojení o smrtel. hříchy, tedy o to, co jest v katech. Thoresbyově toliko v prostřední části. Zajisté úmyslně, aby jeho katech. byl skutečně »brevis«, snadný, dětem přístupný, jak se to zračí vedle tohoto výběru také v naprosté stručnosti otázek i od- povědí. — Jest tedy z uvedených obsahů angl. katechismů zřejmé, jak jsme vyznačili všemi hlavními myšlenkami, že tyto anglické katechismy nebyly Husovi předlohou, ani myšlenkovým pojetím, ani postupem a rozvrhem, ani stylisací, přes to, že předloha KVídeňského »Výklad« má své kořeny ve Wyclifovi a že také tehdy dosti známý katechismus Thoresbyův i s úpravou wyclifskou mohl býti Husovi snad znám. To platí v přední řadě o KVíd., který je pracován podle Výkladu bez jakéhokoli doteku znalostí o katech, cizích. Pokud jde o Jádro, v němž se projednávají hlavně vedlejší články víry, jako na př. v katechismu Thoresbyově, platí již vpředu pověděné: jejich výčet jest přejat stejně jako v Thoresbyovi 123
Autoru byly oba tyto texty zajisté bezpečně známé, protože se jich v té době užívalo v Anglii běžně. Následoval určitě po obou textech: 1. jest již v otázkách a odpovědích, úměrně i přístupně proslovených (značně dokonaleji než na př. v naší Instructio); 2. píše se již ti, ne ci (peni- tentia, dilectio atd.), začáteční písmena velká; 3. písmo úhledné, pravi- delné, zřetelné, jest to podle mého mínění anglická kursiva z posled. ob- dobí 14. stol. Sem také kladu vznik tohoto katechismu. Obsah tohoto stručného Brev. cathechismu (na 2 str. ve 31/2 sloup- cích). Ideovou podstatu svého dílka vyznačuje autor hned počáteční otáz- kou: »Que sunt vincula, in quibus deus ligavit hominem, ne iret in damp- nationem? R.: Precepta decalogi, consilia euangelica.« Spojuje pak hned (jako v Thoresbyovi a týmiž slovy) Desatero s dvěma přikáz. lásky v evangeliích (fol. 206b).: »Quot sunt precepta? R. Decem sunt decalogi et duo mandata caritatis, s. dilectio dei et proximi.« Dělí přikáz. podle desek a přechází hned k hříchům proti přikázáním a v tomto pořadě je stručně objasňuje: superbia, actidia, invidia, ira, auaritia, gula, luxuria. Tedy sedm smrtelných hříchů, z nichž pýchu označuje stejně jako Tho- resby hř. vedoucím (ducit) a zdůvodňuje i doslovně shodně na př. ne- mírnost: »Inmoderatus appetitus edendi vel bibendi.« Mluví pak o vyznání hříchů před knězem atd., a vrací se znova soustavně k hříchu: »Que sunt peccata spiritualia, que carnalia? R. Carnalia sunt: gula, luxuria. Spiritualia: superbia etc.« Pojednává o některých ctnostech, o hříších všedních a zakončuje stručným shrnutím: »Quot sunt precepta decalogi? Decem. — Que preceptorum nomina? R. Non habebis deos alienos. — Quot sunt peccata mortalia? R. VII. — Que nomina mortalium? Superbia etc.« Z tohoto závěru jest nejlépe patrné, že autorovi šlo v celém kate- chismu hlavně o Desatero a s ním ve spojení o smrtel. hříchy, tedy o to, co jest v katech. Thoresbyově toliko v prostřední části. Zajisté úmyslně, aby jeho katech. byl skutečně »brevis«, snadný, dětem přístupný, jak se to zračí vedle tohoto výběru také v naprosté stručnosti otázek i od- povědí. — Jest tedy z uvedených obsahů angl. katechismů zřejmé, jak jsme vyznačili všemi hlavními myšlenkami, že tyto anglické katechismy nebyly Husovi předlohou, ani myšlenkovým pojetím, ani postupem a rozvrhem, ani stylisací, přes to, že předloha KVídeňského »Výklad« má své kořeny ve Wyclifovi a že také tehdy dosti známý katechismus Thoresbyův i s úpravou wyclifskou mohl býti Husovi snad znám. To platí v přední řadě o KVíd., který je pracován podle Výkladu bez jakéhokoli doteku znalostí o katech, cizích. Pokud jde o Jádro, v němž se projednávají hlavně vedlejší články víry, jako na př. v katechismu Thoresbyově, platí již vpředu pověděné: jejich výčet jest přejat stejně jako v Thoresbyovi 123
Strana 124
ze středověkých církevních článků víry, stručný pak výklad Husův při nich nemá s Thoresbyovým nic společného. Co však všecky tyto angl. katechismy v jejich podstatný neprospěch odchylně vyznačuje, jest jejich stránka jazyková: krátké a prosté texty (originál, lambethský, Brevis cath.) jsou latinské, jejich obšírné úvahové úpravy v jaz. anglickém. Tedy nic pro anglické dítě, ani se strany wy- clifské. Zde náš český mistr mistra anglického značně převyšuje, hlavně pak v tom, že Hus je skutečný katechismový tvůrce a významný průkopník nových náboženských cest k dítěti, Wyclif toliko upravovatel, a to ještě směrem od dítěte. Jest tu svědectvím pro Husa jak KVídeňský, tak Jádro, Dvojotázka o přijímání a Otázka o živém chlebě, nad to pak okol- nost, že podkladem všech těchto katech, prací jest Husův Výklad, který se opírá částečně právě o spisy Wyclifovy. A přece tyto spisy podnětem Wyclifovi k samostatné práci katechismové zvláště přímo pro děti nebyly. I zde se tudíž ukazuje nová stránka výrazné Husovy pů- vodnosti. — Zavíráme tedy, že katechismy Husovy a s nimi ostatní husit. kate- chismy odlišují se základně jak myšlenkami, postupem, stylisací, tak zvláště vnitřní podstatou a reálným pojetím od předhusitských kate- chismů latinských, hlavně arnoštovských, od současných německých a zvláště také anglických. Husitské katechismy jsou tvorbou zcela původní a svérázně českou. B) Vztah husitských katechismů k spisům Husovým. Chceme prokázati v souborném přehledu, srovnáním shodných míst, výroků a definic, že husit. katechismy tvoří vzájemně myšlenkovou jed- notu a že tato jednota vyrůstá organicky z husitského myšlenkového pro- středí na podkladě husitské a hlavně Husovy spisovné práce. Při tom má nám tento přehled býti učleněnou orientací o husitských katechismech po stránce věcné a věroučné. Přehled vyznačíme souborně tak, že uvedeme společné základní these z husit. katechismů a k nim jejich prameny v Husových spisech. KVíd. bude nám i zde východiskem, po něm Jádro jako doplněk. Od- chylné články táborské a mikulášské nejsou ovšem s Husem společny, nezapadají tudíž do tohoto rámce, o těch pojednáváme v kap. násled., věroučné. Pořad jsme stanovili podle vnitřní blízkosti jednotlivých do- kladů a pramenů. Proto na př. »Výklad sentencí« uvádíme vždy až na- posled, třebaže je časově z nejprvnějších. Neuvádíme ovšem těch spisů Husových, v nichž se shodné myšlenky s katechismy nevyskytují, nebo toliko vzdálené. 124
ze středověkých církevních článků víry, stručný pak výklad Husův při nich nemá s Thoresbyovým nic společného. Co však všecky tyto angl. katechismy v jejich podstatný neprospěch odchylně vyznačuje, jest jejich stránka jazyková: krátké a prosté texty (originál, lambethský, Brevis cath.) jsou latinské, jejich obšírné úvahové úpravy v jaz. anglickém. Tedy nic pro anglické dítě, ani se strany wy- clifské. Zde náš český mistr mistra anglického značně převyšuje, hlavně pak v tom, že Hus je skutečný katechismový tvůrce a významný průkopník nových náboženských cest k dítěti, Wyclif toliko upravovatel, a to ještě směrem od dítěte. Jest tu svědectvím pro Husa jak KVídeňský, tak Jádro, Dvojotázka o přijímání a Otázka o živém chlebě, nad to pak okol- nost, že podkladem všech těchto katech, prací jest Husův Výklad, který se opírá částečně právě o spisy Wyclifovy. A přece tyto spisy podnětem Wyclifovi k samostatné práci katechismové zvláště přímo pro děti nebyly. I zde se tudíž ukazuje nová stránka výrazné Husovy pů- vodnosti. — Zavíráme tedy, že katechismy Husovy a s nimi ostatní husit. kate- chismy odlišují se základně jak myšlenkami, postupem, stylisací, tak zvláště vnitřní podstatou a reálným pojetím od předhusitských kate- chismů latinských, hlavně arnoštovských, od současných německých a zvláště také anglických. Husitské katechismy jsou tvorbou zcela původní a svérázně českou. B) Vztah husitských katechismů k spisům Husovým. Chceme prokázati v souborném přehledu, srovnáním shodných míst, výroků a definic, že husit. katechismy tvoří vzájemně myšlenkovou jed- notu a že tato jednota vyrůstá organicky z husitského myšlenkového pro- středí na podkladě husitské a hlavně Husovy spisovné práce. Při tom má nám tento přehled býti učleněnou orientací o husitských katechismech po stránce věcné a věroučné. Přehled vyznačíme souborně tak, že uvedeme společné základní these z husit. katechismů a k nim jejich prameny v Husových spisech. KVíd. bude nám i zde východiskem, po něm Jádro jako doplněk. Od- chylné články táborské a mikulášské nejsou ovšem s Husem společny, nezapadají tudíž do tohoto rámce, o těch pojednáváme v kap. násled., věroučné. Pořad jsme stanovili podle vnitřní blízkosti jednotlivých do- kladů a pramenů. Proto na př. »Výklad sentencí« uvádíme vždy až na- posled, třebaže je časově z nejprvnějších. Neuvádíme ovšem těch spisů Husových, v nichž se shodné myšlenky s katechismy nevyskytují, nebo toliko vzdálené. 124
Strana 125
Pořad: a) Katechismy: 1. KVídeňský, 2. Jádro, 3. KRoudnický, 4. KKap. menší, 5. Tractatus de fide catholica, 6. KKapit. větší, 7. Dvojotázka o při- jímání, 8. Otázka o živém chlebě, 9. Katechismové Credo, 10. dvojitý Katechismový traktát krakovský. b) Prameny: 1. Výklad viery, desatera božieho přikázanie a mod- litby Páně. (Erben I., 1—386 »M. J. Husi Sebrané spisy české« 1865 až 1868.14) — Faksim. vydání Zd. Tobolky.15) — 2. Krátký výklad víry (vyd. Jan Sedlák v Hlídce 1913 str. 569—572.16) — 3. Provázek třípramený (Erb. III., 152.—169). — 4. O vieře (Erb. III., 291—299.17) — 5. Postilla (Erb. II., celý). — 6. O šesti bludích (Erb. III., 212—240). — 7. O poznání cěsty pravé k spasení = Dcerka (Erb. III., 104—130.18) — 8. O svato- kupectví (vyd. V. Novotný 1—155). — 9. Kázanie na den památky těla božieho (Erb. III. 170—177). — 10. O sedmi smrtedlných hříších (Erb. III., 178—190).13) — 11. Zrcadlo člověka hřiešného (Erb. 131—141.) — 12. O manželství (Erb. III. 197—211). — 13. Korespondence a doku- 14) Podle Erbena uvádíme všecky spisy v něm obsažené, dále podle V. Flajšhanse a V. Novotného. Transskripci zachováváme přesně podle citov. spisů, tím vzniká ovšem nejednotnost pravop. značení, poněvadž transskripce v Erbe- novi a ve Flajšh. i v jiných jsou nejednotné, ba jsou nejednotné v samém Erbe- ovi v I. díle a v dílech dalších. 15) Výklad viery, vyd. Zdeněk Tobolka 1927. 16) Též separátně: Jan Sedlák, Několik textů, III. 15—18. 17) Spis »O vieře« zařaďuji také, přes to, že Novotný vyslovil o autorství Husově částečně pochybnost (Listy filol. 1900 str. 468 n., Hus II. 326). Novotný opa- kuje hlavně námitky Erbenovy proti aut. Husovu, ten však zařaďuje přitom »O vieře« mezi sp. Husovy (jako Jungmann a j.), ovšem »jakožto pochybný«. Námitky Erbe- novy značně oslabil zvláště po stránce filol. Annenkov a po něm částečně i Flajšhans (Lit. čin. 31). Nejnověji se vyslovuje pro autorství Husovo Kar. No- vák (Slovník str. IX.), při čemž se dovolává i Stan. Součka. 18) »Dcerku« vydala také Anna Císařová-Kolářová 1927. 19) Ponechávám i tento spis jako možný Husův, pokud nebude pevně a dů- kazy zjištěno, že Husův není. Flajšhans (Lit. čin. 32) zařadil jej mezi spisy bez- pečně Husovy, při tom však píše ve výkladu, že »původství Husovo jest zde velmi nejisté«. V. Novotný ve svém posudku toto pominul, zato v »Husu« (II. 3263) prohlašuje, že tento spis »jistě není dílo Husovo«. Důkazů však neuvádí, stejně jako Flajšhans. Kar. Novák (Slovník str. IX.) správně upozorňuje, že důvody proti autorství uvedeny nebyly. — Zato vypouštím »Devět kusuov zlatých« (Erb. III., 147 až 151), poněvadž z vlastných »kusů« Husových dokladů zde není a výklad těchto kusů jest od Petra Chelčického. Viz Fr. J. Ryšánek, Husových »Devět kusův zlatých« a jejich rozbor od Petra Chelčického (Listy filol. 1922 str. 32n.), str. 134: »... můžeme bezpečně tvrditi, že vykladatelem Husových Devíti kusův zlatých jest Petr Chelčický.« — Flajšhans (Lit. čin. 33) sice praví, že »původství Husovo opět velice nejisté«, přitom však spis uvádí mezi bezpečně Hu- sovými. — Zdá se, že Bartoš (O Husa a o Husovi 90) považuje spis za Husův: zajisté ve smyslu Ryšánkově. 125
Pořad: a) Katechismy: 1. KVídeňský, 2. Jádro, 3. KRoudnický, 4. KKap. menší, 5. Tractatus de fide catholica, 6. KKapit. větší, 7. Dvojotázka o při- jímání, 8. Otázka o živém chlebě, 9. Katechismové Credo, 10. dvojitý Katechismový traktát krakovský. b) Prameny: 1. Výklad viery, desatera božieho přikázanie a mod- litby Páně. (Erben I., 1—386 »M. J. Husi Sebrané spisy české« 1865 až 1868.14) — Faksim. vydání Zd. Tobolky.15) — 2. Krátký výklad víry (vyd. Jan Sedlák v Hlídce 1913 str. 569—572.16) — 3. Provázek třípramený (Erb. III., 152.—169). — 4. O vieře (Erb. III., 291—299.17) — 5. Postilla (Erb. II., celý). — 6. O šesti bludích (Erb. III., 212—240). — 7. O poznání cěsty pravé k spasení = Dcerka (Erb. III., 104—130.18) — 8. O svato- kupectví (vyd. V. Novotný 1—155). — 9. Kázanie na den památky těla božieho (Erb. III. 170—177). — 10. O sedmi smrtedlných hříších (Erb. III., 178—190).13) — 11. Zrcadlo člověka hřiešného (Erb. 131—141.) — 12. O manželství (Erb. III. 197—211). — 13. Korespondence a doku- 14) Podle Erbena uvádíme všecky spisy v něm obsažené, dále podle V. Flajšhanse a V. Novotného. Transskripci zachováváme přesně podle citov. spisů, tím vzniká ovšem nejednotnost pravop. značení, poněvadž transskripce v Erbe- novi a ve Flajšh. i v jiných jsou nejednotné, ba jsou nejednotné v samém Erbe- ovi v I. díle a v dílech dalších. 15) Výklad viery, vyd. Zdeněk Tobolka 1927. 16) Též separátně: Jan Sedlák, Několik textů, III. 15—18. 17) Spis »O vieře« zařaďuji také, přes to, že Novotný vyslovil o autorství Husově částečně pochybnost (Listy filol. 1900 str. 468 n., Hus II. 326). Novotný opa- kuje hlavně námitky Erbenovy proti aut. Husovu, ten však zařaďuje přitom »O vieře« mezi sp. Husovy (jako Jungmann a j.), ovšem »jakožto pochybný«. Námitky Erbe- novy značně oslabil zvláště po stránce filol. Annenkov a po něm částečně i Flajšhans (Lit. čin. 31). Nejnověji se vyslovuje pro autorství Husovo Kar. No- vák (Slovník str. IX.), při čemž se dovolává i Stan. Součka. 18) »Dcerku« vydala také Anna Císařová-Kolářová 1927. 19) Ponechávám i tento spis jako možný Husův, pokud nebude pevně a dů- kazy zjištěno, že Husův není. Flajšhans (Lit. čin. 32) zařadil jej mezi spisy bez- pečně Husovy, při tom však píše ve výkladu, že »původství Husovo jest zde velmi nejisté«. V. Novotný ve svém posudku toto pominul, zato v »Husu« (II. 3263) prohlašuje, že tento spis »jistě není dílo Husovo«. Důkazů však neuvádí, stejně jako Flajšhans. Kar. Novák (Slovník str. IX.) správně upozorňuje, že důvody proti autorství uvedeny nebyly. — Zato vypouštím »Devět kusuov zlatých« (Erb. III., 147 až 151), poněvadž z vlastných »kusů« Husových dokladů zde není a výklad těchto kusů jest od Petra Chelčického. Viz Fr. J. Ryšánek, Husových »Devět kusův zlatých« a jejich rozbor od Petra Chelčického (Listy filol. 1922 str. 32n.), str. 134: »... můžeme bezpečně tvrditi, že vykladatelem Husových Devíti kusův zlatých jest Petr Chelčický.« — Flajšhans (Lit. čin. 33) sice praví, že »původství Husovo opět velice nejisté«, přitom však spis uvádí mezi bezpečně Hu- sovými. — Zdá se, že Bartoš (O Husa a o Husovi 90) považuje spis za Husův: zajisté ve smyslu Ryšánkově. 125
Strana 126
menty (vyd. V. Novotný 1920).20) — 14. O víře, o desateru a o modlitbě Páně (V. Flajšhans V., 214—220). — 15. O svátosti těla a krve Pána našeho Ježíše Krista (Flajšhans V., 228—239). — 16. De corpore Christi (Flajšh., latin. vyd. Spisy M. Jana Husi č. 2, 1903).21) — 17. De ecclesia (Flajšh., čes. vyd. I., 263—413). — 18. Dixit Martha (Flajšh. I., 225—242). — 19. Výklad sentencí (Flajšh. III., 1—592). — 20. Super IV. sententia- 22) rum (W. Flajšhans a Marie Komínková)." Srovnání shodných míst. 1. Víra. Vůdčí idea všech husit. katechismů: bez víry není spásy, víra ze slyšení slova Kristova, proto třeba kázati. Víra jest naděje v to, co ne- vidíme. a) Katechismy: KVíd. úvod a ot. 1.: »Bez viery žádný nemóž spasen býti...« — Jádro, KRoudn., KKMen. nemají. TDFide: »Quia sine fide neminem convenit salvari..« KKVět.: myšlenkově podle KVíd., zpracováno p. TDFide: »Quia...« b) Prameny: Výkl. str. 1.: »A že bez viery nelzě se bohu líbiti...« Str. 4.: »A tak řkú svatý Augustin a sv. Řehoř, že věřiti jest, co ne- vidíš.« »Viera jest založenie věcí nadějných neviděných«, Pavel k Hebr. 11. — Provázek 153: »Víra, jakož dí sv. Pavel k židuom, jest založení věcí, o kterých naději máme...« »Protož dí sv. Augustin: Co jest víra, jediné, co nevidíš?« — O víře, o desateru 214: »Podle Apoštola Pavla k Židům kap. 11: Bez víry nelze se líbiti Bohu.« — Výkl. sentencí 372 až 375: »Odtud se vykládá výměr víry takto: víra jest podstata, t. j. základ věcí, v něž máme doufati ... a jest důvod, t. j. opravení a osvícení duše, ve věcech nezjevných.« 2. Víra živá a mrtvá. Živá jest ozdobena dobrými skutky (podle Jak. 2), skutky jsou při spáse zásluhou (opus operatum čili meritum). a) Katech.: KVíd. 2—4: »Dvoje jest viera, jedna živá a druhá mrtvá.« »Viera bez skutkóv mrtva jest.« — Jádro, KRoudn. ne. KKapMen. 21—23: »Kolikera jest viera? R. Dvoje, jedna živá...« — TDFide 2—5 a KKap. Vět. fol. 138b doslovně jako v KVíd.: »Quot multiplices sunt fides? Du- plex...« b) Pram.: Výkl. 10—11, nikoli ve pojení s dobr. skutky: »Věrně, velká odplata viery živé...« — Krát. výkl. 571, nikoli ve spojení s ví- Listy 20) Viz též Listové (Erb. III., 269—290), Listy Husovy (Mareš Boh. II. vyd. 1901). M. Jana Husa (F. M. Bartoš, 1936). 21) České vyd. Flajšh. I., 245—261. 22) Mag. Joh. Hus Opera omnia, Tom. II. 126
menty (vyd. V. Novotný 1920).20) — 14. O víře, o desateru a o modlitbě Páně (V. Flajšhans V., 214—220). — 15. O svátosti těla a krve Pána našeho Ježíše Krista (Flajšhans V., 228—239). — 16. De corpore Christi (Flajšh., latin. vyd. Spisy M. Jana Husi č. 2, 1903).21) — 17. De ecclesia (Flajšh., čes. vyd. I., 263—413). — 18. Dixit Martha (Flajšh. I., 225—242). — 19. Výklad sentencí (Flajšh. III., 1—592). — 20. Super IV. sententia- 22) rum (W. Flajšhans a Marie Komínková)." Srovnání shodných míst. 1. Víra. Vůdčí idea všech husit. katechismů: bez víry není spásy, víra ze slyšení slova Kristova, proto třeba kázati. Víra jest naděje v to, co ne- vidíme. a) Katechismy: KVíd. úvod a ot. 1.: »Bez viery žádný nemóž spasen býti...« — Jádro, KRoudn., KKMen. nemají. TDFide: »Quia sine fide neminem convenit salvari..« KKVět.: myšlenkově podle KVíd., zpracováno p. TDFide: »Quia...« b) Prameny: Výkl. str. 1.: »A že bez viery nelzě se bohu líbiti...« Str. 4.: »A tak řkú svatý Augustin a sv. Řehoř, že věřiti jest, co ne- vidíš.« »Viera jest založenie věcí nadějných neviděných«, Pavel k Hebr. 11. — Provázek 153: »Víra, jakož dí sv. Pavel k židuom, jest založení věcí, o kterých naději máme...« »Protož dí sv. Augustin: Co jest víra, jediné, co nevidíš?« — O víře, o desateru 214: »Podle Apoštola Pavla k Židům kap. 11: Bez víry nelze se líbiti Bohu.« — Výkl. sentencí 372 až 375: »Odtud se vykládá výměr víry takto: víra jest podstata, t. j. základ věcí, v něž máme doufati ... a jest důvod, t. j. opravení a osvícení duše, ve věcech nezjevných.« 2. Víra živá a mrtvá. Živá jest ozdobena dobrými skutky (podle Jak. 2), skutky jsou při spáse zásluhou (opus operatum čili meritum). a) Katech.: KVíd. 2—4: »Dvoje jest viera, jedna živá a druhá mrtvá.« »Viera bez skutkóv mrtva jest.« — Jádro, KRoudn. ne. KKapMen. 21—23: »Kolikera jest viera? R. Dvoje, jedna živá...« — TDFide 2—5 a KKap. Vět. fol. 138b doslovně jako v KVíd.: »Quot multiplices sunt fides? Du- plex...« b) Pram.: Výkl. 10—11, nikoli ve pojení s dobr. skutky: »Věrně, velká odplata viery živé...« — Krát. výkl. 571, nikoli ve spojení s ví- Listy 20) Viz též Listové (Erb. III., 269—290), Listy Husovy (Mareš Boh. II. vyd. 1901). M. Jana Husa (F. M. Bartoš, 1936). 21) České vyd. Flajšh. I., 245—261. 22) Mag. Joh. Hus Opera omnia, Tom. II. 126
Strana 127
rou: »Také obcovánie svatých, že všichni spolu mají dobré skutky...« — Prováz. 155.: »Protož víra, jakož dí sv. Jakub, bez skutkuov mrtvá jest.« »A když jest víra živá, tehdy jest křesťanská.« — O víře 293: »O té zlé vieře die sv. Jakub: že viera bez dobrých skutkóv jest mrtva.« — Super sent. 357—8: Distinkce 41., že »podle Apoštola bez víry není možné líbiti se Bohu.« K tomu Hus podle Jak. 2: »Víra bez skutků mrtvá jest«, z čehož prý vysvítá, »že úmysl vycházející z dobré vůle, nemo- houcí postoupiti vně v kon, může obdržeti království slávy ... Bůh vše- mohoucí více hledí k dobrému úmyslu než ke skutku na venek.« 3. Víra křesťanská, křesťané praví a falešní. Víra křesť. živá, obživující duši, to jest »viera Trojice svaté«. Křes- ťan pravý kaje se ze svých hříchů a plní přikázání. a) Katech.: KVíd. 5—8 a 12—3: »Viera živá« jest »viera křesťan- ská«. »Kto ji má, jest živ na duši«, jest »viera Trojice svaté«. »Dvojí jsú křesťané: falešní a praví. Falešný křesťan jest, kterýž čině hřiech, i ne- kaje se jeho...« — Jádro nemá. KRoudn. 1—2, podle KVíd.: »Kteráž jest to viera dobrá křesťanská? R. Jest viera Trojice svaté.« — KKMen. 1—2: totéž. TDFide: 7—9, 13—16: vše shodné s KVíd., místo křasťanská však fides catholica. KKVět. 138b—139a, shodné s KVíd.: »Que est hec fides viva? Fides christiana in laude.« b) Prameny: Výkl. 5—6: »Protož die sv. Augustin: Viera bez mi- lovanie marna jest, viera s milováním křesťanova jest.« — Prováz. 155: »A když je víra živá, tehdy jest křesťanská...« »Spravedlivý z víry živ jest.« 4. Věřím v Boha. a) Katech.: KVíd. 8—11, text ve 12 čl., skladatelé: Petr, Jan, Ja- kub větší, Ondřej atd. Víra apoštolská »proto, že sú ji apoštolé složili«. »Té ktož nemá, nemóž spasen býti.« — Jádro, KRoud., KKMen. text částečný. TDFide 10—12 podle KVíd. toliko počátek. Credo: celý text s vysvětlením, skladatelé: Petr, Ondřej, Jakub, Jan, pořad tedy odchylný. KKVět. 139a: »Fides christiana« jest nápis článků, které jsou označeny bez autorů: primus, secundus atd. b) Prameny: Výkl. 2: »Tato viera slove složenie skutkóv viery, neb máme za to, že dvanadste apoštolóv inhed po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji« — Krátký výkl. 569—72: text doslovný, s výkladem. Výkl. sent. 377: »Jsou pak tři vyznání, t. vyznání apoštolské, které se říká v primě, vyznání Nicejské, které se říká při mši, a vyznání Atha- nasiovo, které se říká o nedělích a velikých svátcích vysokým hlasem v primě.« 5. Trojice sv. a božské osoby. a) Katech.: KVíd. 16—31: »Otec, Syn, Duch sv. vše jeden Hospodin.« O Duchu sv. »věřím, že Duch sv. pocházie ot Boha Otce i ot Syna, a že 127
rou: »Také obcovánie svatých, že všichni spolu mají dobré skutky...« — Prováz. 155.: »Protož víra, jakož dí sv. Jakub, bez skutkuov mrtvá jest.« »A když jest víra živá, tehdy jest křesťanská.« — O víře 293: »O té zlé vieře die sv. Jakub: že viera bez dobrých skutkóv jest mrtva.« — Super sent. 357—8: Distinkce 41., že »podle Apoštola bez víry není možné líbiti se Bohu.« K tomu Hus podle Jak. 2: »Víra bez skutků mrtvá jest«, z čehož prý vysvítá, »že úmysl vycházející z dobré vůle, nemo- houcí postoupiti vně v kon, může obdržeti království slávy ... Bůh vše- mohoucí více hledí k dobrému úmyslu než ke skutku na venek.« 3. Víra křesťanská, křesťané praví a falešní. Víra křesť. živá, obživující duši, to jest »viera Trojice svaté«. Křes- ťan pravý kaje se ze svých hříchů a plní přikázání. a) Katech.: KVíd. 5—8 a 12—3: »Viera živá« jest »viera křesťan- ská«. »Kto ji má, jest živ na duši«, jest »viera Trojice svaté«. »Dvojí jsú křesťané: falešní a praví. Falešný křesťan jest, kterýž čině hřiech, i ne- kaje se jeho...« — Jádro nemá. KRoudn. 1—2, podle KVíd.: »Kteráž jest to viera dobrá křesťanská? R. Jest viera Trojice svaté.« — KKMen. 1—2: totéž. TDFide: 7—9, 13—16: vše shodné s KVíd., místo křasťanská však fides catholica. KKVět. 138b—139a, shodné s KVíd.: »Que est hec fides viva? Fides christiana in laude.« b) Prameny: Výkl. 5—6: »Protož die sv. Augustin: Viera bez mi- lovanie marna jest, viera s milováním křesťanova jest.« — Prováz. 155: »A když je víra živá, tehdy jest křesťanská...« »Spravedlivý z víry živ jest.« 4. Věřím v Boha. a) Katech.: KVíd. 8—11, text ve 12 čl., skladatelé: Petr, Jan, Ja- kub větší, Ondřej atd. Víra apoštolská »proto, že sú ji apoštolé složili«. »Té ktož nemá, nemóž spasen býti.« — Jádro, KRoud., KKMen. text částečný. TDFide 10—12 podle KVíd. toliko počátek. Credo: celý text s vysvětlením, skladatelé: Petr, Ondřej, Jakub, Jan, pořad tedy odchylný. KKVět. 139a: »Fides christiana« jest nápis článků, které jsou označeny bez autorů: primus, secundus atd. b) Prameny: Výkl. 2: »Tato viera slove složenie skutkóv viery, neb máme za to, že dvanadste apoštolóv inhed po Kristově na nebe vstúpení složili sú ji« — Krátký výkl. 569—72: text doslovný, s výkladem. Výkl. sent. 377: »Jsou pak tři vyznání, t. vyznání apoštolské, které se říká v primě, vyznání Nicejské, které se říká při mši, a vyznání Atha- nasiovo, které se říká o nedělích a velikých svátcích vysokým hlasem v primě.« 5. Trojice sv. a božské osoby. a) Katech.: KVíd. 16—31: »Otec, Syn, Duch sv. vše jeden Hospodin.« O Duchu sv. »věřím, že Duch sv. pocházie ot Boha Otce i ot Syna, a že 127
Strana 128
skrze něho zpravuje cierkev svatú...« — Jádro 255: »Trojice sv. jest otec, syn, duch sv....« KRoud. 3—16: »Co jest to Trojicě svatá? Rci...« — KKMen. 3—9, 14—17: »Což jest to Trojicie svatá? Responde: Otec...« Vše podle KVíd. — TDFide 17—35: »Quid est sancta trinitas? R. Deus pater et filius et spiritus sanctus...« KKVět. 139a, význačným písmem: »Quid est sancta trinitas«? atd. b) Pram.: Výkl. 23—24: »Věř, že duch svatý jest třětie osoba, ne- stvořená, rovná se svému otci a synu,... neb ačť jsú tři osoby, však nejsú třie bohové, třie stvořitelé, třie páni, třie věční, ale jediný pán, stvořitel, buoh věčný.« — Krát. výkl. 569—71: o bož. osobách, že každá jest »pravý buoh«, proto máme v ni věřiti a ji milovati. — Postilla 228: »Věřiž, sprostný, že sv. Trojice ... jest tři osoby věčné, otec, syn, duch, jeden bóh.« — O vieře 297: »... jsme obraz a podobenstvie svaté Tro- jicě nestvořené, tociž: otcě, syna a svatého ducha.« Dcerka 122—3: »... duše tvá, jenž jest duch, jest stvořenie rozumné, k svaté Trojici podobné.« — Super sent. 2—188 (celá první kniha): »Otec i Syn i Duch sv., jeden Bůh, kterýž byl při počátku mého kursu, budiž i při začátku 23) Sentencí«, a v tomto smyslu Hus otázkou Trojice stále se zde zabývá.“ 6. Církev a její části. Sbor všech vyvolených k spasení, s hlavou Kristem. Jest buď trojí, tedy s očistcem (Hus),24) nebo dvojí, bez očistce (Táboři, Mik. z Dráž- dan). a) Katech.: KVíd. 32—43: »Cierkev svatá jest sbor všech vyvolených k spasení.« Jest trojí atd. — Jádro 256: jako v KVíd., a přidáno: »Cierkve svaté hlava jest Kristus.« — KRoud. 17: »Co jest to cierkev svatá? Rci: Sbor všech vyvolených k věčnému blahoslavenství.« — KKMen. nemá, v několika otáz. mluví však o nebi — pekle, tedy bez očistce. — TDFide 36—45: shodně s KVíd. až na: »Quotduplex est sancta ecclesia? Duplex.« O těchto dvou pak shodně s KVíd. — KKVět. 140a: »Quid est ecclesia sancta catholica? Sunt omnes electi, qui salvari debent... Quid est caput et fundamentum ecclesie sancte? Christus Jesus... Quot multiplex est ecclesia? Duplex.« Postup tedy podle KVíd., věroučně podle TDFide. b) Prameny: Výkl. 25: »Cierkev svatá obecná jest zbor všech vy- volených, jež slove choť Kristova... Ta také cierkev svatá dělí sě na tři 23) Zajímavou ukázku, jak Lombardus (jako jiní středověcí scholastikové) po- jmy rozplétá, podává nám tu jeho 4. dist. str. 48—9: »... dokazuje se 1. toto tvrzení: Bůh zplodil Boha; 2. toto: Bůh nezplodil sebe Boha; 3. toto: Bůh nezplodil jiného Boha; 4. toto: Bůh nezplodil Boha, kterýž jest Bůh Otec; 5. toto: Bůh zplodil Boha, jenž jest Bůh, jenž jest Otec; 6. připouští se toto: tři osoby jsou jeden Bůh, a na- opak, jeden Bůh jest tři osoby; 7. se připouští: Bůh ze sebe zplodil sebe druhého, t. j. Bůh Otec z podstaty své zplodil druhou osobu; 8. se připouští toto: Otec jest jiný než Syn, ne však jiné, ale jedno«. Hus podává k tomu svůj výklad. 24) V Sent. 380 rozlišuje Hus ještě: napřed v předpeklí, odtud do očistce. 128
skrze něho zpravuje cierkev svatú...« — Jádro 255: »Trojice sv. jest otec, syn, duch sv....« KRoud. 3—16: »Co jest to Trojicě svatá? Rci...« — KKMen. 3—9, 14—17: »Což jest to Trojicie svatá? Responde: Otec...« Vše podle KVíd. — TDFide 17—35: »Quid est sancta trinitas? R. Deus pater et filius et spiritus sanctus...« KKVět. 139a, význačným písmem: »Quid est sancta trinitas«? atd. b) Pram.: Výkl. 23—24: »Věř, že duch svatý jest třětie osoba, ne- stvořená, rovná se svému otci a synu,... neb ačť jsú tři osoby, však nejsú třie bohové, třie stvořitelé, třie páni, třie věční, ale jediný pán, stvořitel, buoh věčný.« — Krát. výkl. 569—71: o bož. osobách, že každá jest »pravý buoh«, proto máme v ni věřiti a ji milovati. — Postilla 228: »Věřiž, sprostný, že sv. Trojice ... jest tři osoby věčné, otec, syn, duch, jeden bóh.« — O vieře 297: »... jsme obraz a podobenstvie svaté Tro- jicě nestvořené, tociž: otcě, syna a svatého ducha.« Dcerka 122—3: »... duše tvá, jenž jest duch, jest stvořenie rozumné, k svaté Trojici podobné.« — Super sent. 2—188 (celá první kniha): »Otec i Syn i Duch sv., jeden Bůh, kterýž byl při počátku mého kursu, budiž i při začátku 23) Sentencí«, a v tomto smyslu Hus otázkou Trojice stále se zde zabývá.“ 6. Církev a její části. Sbor všech vyvolených k spasení, s hlavou Kristem. Jest buď trojí, tedy s očistcem (Hus),24) nebo dvojí, bez očistce (Táboři, Mik. z Dráž- dan). a) Katech.: KVíd. 32—43: »Cierkev svatá jest sbor všech vyvolených k spasení.« Jest trojí atd. — Jádro 256: jako v KVíd., a přidáno: »Cierkve svaté hlava jest Kristus.« — KRoud. 17: »Co jest to cierkev svatá? Rci: Sbor všech vyvolených k věčnému blahoslavenství.« — KKMen. nemá, v několika otáz. mluví však o nebi — pekle, tedy bez očistce. — TDFide 36—45: shodně s KVíd. až na: »Quotduplex est sancta ecclesia? Duplex.« O těchto dvou pak shodně s KVíd. — KKVět. 140a: »Quid est ecclesia sancta catholica? Sunt omnes electi, qui salvari debent... Quid est caput et fundamentum ecclesie sancte? Christus Jesus... Quot multiplex est ecclesia? Duplex.« Postup tedy podle KVíd., věroučně podle TDFide. b) Prameny: Výkl. 25: »Cierkev svatá obecná jest zbor všech vy- volených, jež slove choť Kristova... Ta také cierkev svatá dělí sě na tři 23) Zajímavou ukázku, jak Lombardus (jako jiní středověcí scholastikové) po- jmy rozplétá, podává nám tu jeho 4. dist. str. 48—9: »... dokazuje se 1. toto tvrzení: Bůh zplodil Boha; 2. toto: Bůh nezplodil sebe Boha; 3. toto: Bůh nezplodil jiného Boha; 4. toto: Bůh nezplodil Boha, kterýž jest Bůh Otec; 5. toto: Bůh zplodil Boha, jenž jest Bůh, jenž jest Otec; 6. připouští se toto: tři osoby jsou jeden Bůh, a na- opak, jeden Bůh jest tři osoby; 7. se připouští: Bůh ze sebe zplodil sebe druhého, t. j. Bůh Otec z podstaty své zplodil druhou osobu; 8. se připouští toto: Otec jest jiný než Syn, ne však jiné, ale jedno«. Hus podává k tomu svůj výklad. 24) V Sent. 380 rozlišuje Hus ještě: napřed v předpeklí, odtud do očistce. 128
Strana 129
strany: Jedna strana, cierkev svítěžilá...« Str. 26: »Té cierkvi svaté hlava jest Kristus, neb jest najdóstojnější člověk.« Str. 27: »... všichni světí mají jako krásné drahy spolu, na němž pasú sě světí v nebesiech, světí zde, světí v očistci.« — Krát. výkl. 571: »Věřím, že jest jedna cierkev svatá obecná, to jeden sbor neb hluk všěch vyvolených k věčné radosti..« — Prováz. 167: »Dvojí jsú blahoslavení: jedni v radosti věčné, a druzí v očistci; první jest bez zármutku, ale druhé v zármutku.« — O vieře 293: »... věřímy, že jest svatá cierkev obec všěch svatých spolkem. A ta sě dělí na tři stránky...« — Post. 63: »... cierkev svatá, jenž jest vinicě Kristova, jest sbor všech vyvolených, od prvnieho svatého až do posled- níého, který najposlé počet vyvolených dokonal.« — O šesti blud. 215: »Cierkev svatá, jenž jest sbor všech vyvolených k spasení, kteréhožto sboru Kristus jest hlava.« Dcer. 124: »... pekelní oheň bude páliti za- tracené, a očistcový bude dobré páliti, od všedních hříchóv je vyčiščuje.« — O manžel. 202—3: »... manželstvie tělesné jest znamenie manžel- stvie duchovnieho, kteréž jest mezi Kristem a cierkví svatú rytěřující...« Korespondence 166 (M. Křišťanu z Prachatic): »Vellem libenter illius doctoris racionem videre: quid vellet probare per hoc, quod Christus fuit capud ecclesie in triduo, sicut fuit sine dubio...« Str. 291: »Kristus pán jest hlava živá cierkve, to jest vyvolených božích...« — Dixit Martha 231—5: o církvi trojí, o očistci pak: »Druhé pak duše, které mají lásku rozšířenou na věci pozemské, byť i láska ke Kristu měla u nich převahu, ty mají hříchy všední, jež musí očistiti.« — De ecclesia obírá se výhradně touto otázkou. Str. 270: »... svatá církev obecná jest počet všech předřízených a tajemné tělo Kristovo, jehož on sám jest hlavou.« Str. 271: »... tato svatá církev obecná dělí se na tré ...« Str. 274: »Kri- stus zve se hlavou církve proto, že jest nejdůstojnější osoba v pokolení lidském...« — Výkl. sent. 380: »Také naději těch, kteří jsou v očistci, a kteří byli v předpeklí, jest s jistotou vědění.« 7. O lásce k Bohu, který jest nejlepší dobré. a) Katech.: KVíd. 44, 50—7: »Buoh jest najlepší dobré, nad něž ne- móž lepšie pomyšleno býti.« Boha milovati »jest dobré dobře Bohu chtieti a přikázanie jeho plniti«, a to »ze všeho srdce a ze všie mysli a ze všie paměti mé a ze všech sil svých.« — Jádro 255: »Buoh jest dobré, nad něž nemuož býti pomyšleno lepšie. Boha milovati jest, přikázanie božie plniti. V boha věřiti jest, boha najviece milovati.« — KRoud. úvod: »Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie.« — KKMen. 10—11: »Kterakž jeho máš milovati? R. Nade všecko stvořenie. Proč? R. Neb jest on najlepšie dobré.« TDFide 46, 51—5: »Vel sic Deus est summum bonum, quo melius excogitari non potest« atd. podle KVíd. — KKVět. 140a: »Dominus Deus est summum bonum, super quod...«, vše shodné s TDFide. b) Pram.: Výkl. 62: »Bóh jest věc, nad níž lepšie nemóž pomyšleno Havelka: Husitské katechismy. 129
strany: Jedna strana, cierkev svítěžilá...« Str. 26: »Té cierkvi svaté hlava jest Kristus, neb jest najdóstojnější člověk.« Str. 27: »... všichni světí mají jako krásné drahy spolu, na němž pasú sě světí v nebesiech, světí zde, světí v očistci.« — Krát. výkl. 571: »Věřím, že jest jedna cierkev svatá obecná, to jeden sbor neb hluk všěch vyvolených k věčné radosti..« — Prováz. 167: »Dvojí jsú blahoslavení: jedni v radosti věčné, a druzí v očistci; první jest bez zármutku, ale druhé v zármutku.« — O vieře 293: »... věřímy, že jest svatá cierkev obec všěch svatých spolkem. A ta sě dělí na tři stránky...« — Post. 63: »... cierkev svatá, jenž jest vinicě Kristova, jest sbor všech vyvolených, od prvnieho svatého až do posled- níého, který najposlé počet vyvolených dokonal.« — O šesti blud. 215: »Cierkev svatá, jenž jest sbor všech vyvolených k spasení, kteréhožto sboru Kristus jest hlava.« Dcer. 124: »... pekelní oheň bude páliti za- tracené, a očistcový bude dobré páliti, od všedních hříchóv je vyčiščuje.« — O manžel. 202—3: »... manželstvie tělesné jest znamenie manžel- stvie duchovnieho, kteréž jest mezi Kristem a cierkví svatú rytěřující...« Korespondence 166 (M. Křišťanu z Prachatic): »Vellem libenter illius doctoris racionem videre: quid vellet probare per hoc, quod Christus fuit capud ecclesie in triduo, sicut fuit sine dubio...« Str. 291: »Kristus pán jest hlava živá cierkve, to jest vyvolených božích...« — Dixit Martha 231—5: o církvi trojí, o očistci pak: »Druhé pak duše, které mají lásku rozšířenou na věci pozemské, byť i láska ke Kristu měla u nich převahu, ty mají hříchy všední, jež musí očistiti.« — De ecclesia obírá se výhradně touto otázkou. Str. 270: »... svatá církev obecná jest počet všech předřízených a tajemné tělo Kristovo, jehož on sám jest hlavou.« Str. 271: »... tato svatá církev obecná dělí se na tré ...« Str. 274: »Kri- stus zve se hlavou církve proto, že jest nejdůstojnější osoba v pokolení lidském...« — Výkl. sent. 380: »Také naději těch, kteří jsou v očistci, a kteří byli v předpeklí, jest s jistotou vědění.« 7. O lásce k Bohu, který jest nejlepší dobré. a) Katech.: KVíd. 44, 50—7: »Buoh jest najlepší dobré, nad něž ne- móž lepšie pomyšleno býti.« Boha milovati »jest dobré dobře Bohu chtieti a přikázanie jeho plniti«, a to »ze všeho srdce a ze všie mysli a ze všie paměti mé a ze všech sil svých.« — Jádro 255: »Buoh jest dobré, nad něž nemuož býti pomyšleno lepšie. Boha milovati jest, přikázanie božie plniti. V boha věřiti jest, boha najviece milovati.« — KRoud. úvod: »Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie.« — KKMen. 10—11: »Kterakž jeho máš milovati? R. Nade všecko stvořenie. Proč? R. Neb jest on najlepšie dobré.« TDFide 46, 51—5: »Vel sic Deus est summum bonum, quo melius excogitari non potest« atd. podle KVíd. — KKVět. 140a: »Dominus Deus est summum bonum, super quod...«, vše shodné s TDFide. b) Pram.: Výkl. 62: »Bóh jest věc, nad níž lepšie nemóž pomyšleno Havelka: Husitské katechismy. 129
Strana 130
býti...« Str. 65: »Bóh jest najlepšie dobré...« — Krát. výklad 570: »Neb nemiluješ-li jeho nade všecky věci, tehdy jakoby ďábel věříš...« — Pro- vázek 160: »Třetí pramínek jest láska, jenž jest milování boha nade všecky věci, a bližního jako se samého...« — Dcerka 128: »A že bóh jest najlepšie dobré, protož boha má člověk najviece milovati ... jest najlepšie dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti.« — O vieře 291: »... podlé řeči sv. Augustina na čtenie sv. Jana, jest věřiti, že bóh jest svrchované dobré...« — Postilla 228: »... jeden bóh, jenž jest svrcho- vané dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti.« Str. 333: »A věz, že boha milovati jest, dobřě dobré bohu chtieti.« Str. 369: »... jest svr- chované dobré, to jest najlepšie dobré, nad něž nemóž...« Str. 372: »Bóh jest najlepšie dobré.« — O víře 214: »Poněvadž každý křesťan... zavázán jest Boha milovati nade vše ...« — Výkl. sent. 382: »Dobře chtíti Bohu tedy, protože on jest Bůh, jest dobře chtíti dobré a protože ten Bůh jest první a nejvyšší dobré...« 8. Trojí víra: Boha, Bohu, v Boha. Podle Augustina a Bedy pravá víra jest věřiti v Boha, což zna- mená Boha nade všecko milovati, k němu jíti a v jeho údy se vtěliti. a) Katech.: KVíd. 45—9: Věří se trojím obyčejem: 1. Boha, »že Buoh jest a bude na věky,« 2. Bohu, »že co jest on mluvil, to jest pravá pravda, neb Buoh nemóž lháti,« 3. v Boha, »jest věřiti v něho, k němu jíti, jeho údóm se vtěliti a tak jeho nade všecko milovati.« — Jádro, KKMen. nemá. KRoud. 24—8: »Věřím v Boha, Bohu a Boha...« tedy hlavní pojem napřed. — TDFide 47—50: »Credo Deum, Deo et in Deum«, atd., vše podle KVíd. — KKVět. fol. 140a: »Quotduplex credis de Deo? Tribus«, vše i dál shodné. b) Pram.: Výklad 7: »Tuto znamenaj, že jakož pravie sv. Augustin a sv. Beda, že jiné jest věřiti v buoh neb v boha, jiné věřiti bohu, jiné věřiti boha...« — Krát. výkl. 569: »Věři v buoh« rozvádí jako KVíd. Str. 571: věřiti v Boha, ale věřiti církev. — Prováz. 154: ». .. jiné jest věřiti boha, a jiné jest věřiti bohu, a jiné věřiti v boha...« — O vieře 291: o trojí víře, »věřiti v boha jest: jeho nade všecky věci milovati...« — O šesti bludích 214: »Aj jiné jest věřiti v boha, jiné o bohu, a jiné bohu: v boha věřiti jest...« Str. 216: »Beda svatý ... takto dí: Jiné jest věřiti v boha, jiné... Aj tak světí pravie, že jedné v boha máme věřiti.« — O víře 215: »To totiž jest v Boha věřiti podle Augustina a Bedy: věřením ho milovati...« Výkl. sent. 372: ». .. něco jiného jest věřiti v Boha, něco jiného věřiti Bohu...« vše souhlasně až »k jeho údům se přivtěliti.« 9. O Panně Marii. Není hodna téhož milování jako Bůh, poněvadž není stvořitel a není nejlepší dobré. Máme však věřiti její radě, abychom poslouchali jejího Syna. 130
býti...« Str. 65: »Bóh jest najlepšie dobré...« — Krát. výklad 570: »Neb nemiluješ-li jeho nade všecky věci, tehdy jakoby ďábel věříš...« — Pro- vázek 160: »Třetí pramínek jest láska, jenž jest milování boha nade všecky věci, a bližního jako se samého...« — Dcerka 128: »A že bóh jest najlepšie dobré, protož boha má člověk najviece milovati ... jest najlepšie dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti.« — O vieře 291: »... podlé řeči sv. Augustina na čtenie sv. Jana, jest věřiti, že bóh jest svrchované dobré...« — Postilla 228: »... jeden bóh, jenž jest svrcho- vané dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti.« Str. 333: »A věz, že boha milovati jest, dobřě dobré bohu chtieti.« Str. 369: »... jest svr- chované dobré, to jest najlepšie dobré, nad něž nemóž...« Str. 372: »Bóh jest najlepšie dobré.« — O víře 214: »Poněvadž každý křesťan... zavázán jest Boha milovati nade vše ...« — Výkl. sent. 382: »Dobře chtíti Bohu tedy, protože on jest Bůh, jest dobře chtíti dobré a protože ten Bůh jest první a nejvyšší dobré...« 8. Trojí víra: Boha, Bohu, v Boha. Podle Augustina a Bedy pravá víra jest věřiti v Boha, což zna- mená Boha nade všecko milovati, k němu jíti a v jeho údy se vtěliti. a) Katech.: KVíd. 45—9: Věří se trojím obyčejem: 1. Boha, »že Buoh jest a bude na věky,« 2. Bohu, »že co jest on mluvil, to jest pravá pravda, neb Buoh nemóž lháti,« 3. v Boha, »jest věřiti v něho, k němu jíti, jeho údóm se vtěliti a tak jeho nade všecko milovati.« — Jádro, KKMen. nemá. KRoud. 24—8: »Věřím v Boha, Bohu a Boha...« tedy hlavní pojem napřed. — TDFide 47—50: »Credo Deum, Deo et in Deum«, atd., vše podle KVíd. — KKVět. fol. 140a: »Quotduplex credis de Deo? Tribus«, vše i dál shodné. b) Pram.: Výklad 7: »Tuto znamenaj, že jakož pravie sv. Augustin a sv. Beda, že jiné jest věřiti v buoh neb v boha, jiné věřiti bohu, jiné věřiti boha...« — Krát. výkl. 569: »Věři v buoh« rozvádí jako KVíd. Str. 571: věřiti v Boha, ale věřiti církev. — Prováz. 154: ». .. jiné jest věřiti boha, a jiné jest věřiti bohu, a jiné věřiti v boha...« — O vieře 291: o trojí víře, »věřiti v boha jest: jeho nade všecky věci milovati...« — O šesti bludích 214: »Aj jiné jest věřiti v boha, jiné o bohu, a jiné bohu: v boha věřiti jest...« Str. 216: »Beda svatý ... takto dí: Jiné jest věřiti v boha, jiné... Aj tak světí pravie, že jedné v boha máme věřiti.« — O víře 215: »To totiž jest v Boha věřiti podle Augustina a Bedy: věřením ho milovati...« Výkl. sent. 372: ». .. něco jiného jest věřiti v Boha, něco jiného věřiti Bohu...« vše souhlasně až »k jeho údům se přivtěliti.« 9. O Panně Marii. Není hodna téhož milování jako Bůh, poněvadž není stvořitel a není nejlepší dobré. Máme však věřiti její radě, abychom poslouchali jejího Syna. 130
Strana 131
a) Katech.: KVíd. 58—66: Nemiluji tak velmi matky boží, »neb jest ona stvořenie, ale ne stvořitel, a nenie najlepšie dobré«. A také v ni »ne- věřím«. — Jádro, KRoud., KKMen. nemá. TDFide 56—64: »Tunc non cre- dis in beatam virginem Mariam? Non credo. — Quare non credis in eam? Quia ipsa est creatura Dei et non creator« atd. shodně. — KKVět. 140b: jako TDFide a zase důvod: »Quia non est Deus, neque creator.« b) Pram.: Výkl. 7—8: »Dále věz, že nemáš věřiti v papeže, ani v sv. Petra, ani v Pannu Marii,... a věř jie, že což jest mluvila, to jest pravda, a tak budeš věřiti jie, o nie, ale ne v ni.« — Krát. výkl. 570: »A tak Marie panna člověka počala, pannú ostala, boha člověka bez po- rušenie porodila.« — O vieře 294: ». .. nemáme věřiti v matku božie, ale mámy věřiti, že ona jest matka božie najdóstojnějšie, panna čistá, dó- stojnějšie nad každého svatého.« — O šesti bludích 214—5: »Druhý blud jest o věření tento: že velé kněžie věřiti v pannu Marii, v svaté, a v pa- peže...« — Koresp. 166: »... et virgo mater Christi fuit tunc parcialis ecclesia militans in fide et karitate, que plus valuit quam omnes apo- stoli...« 10. O lásce k bližnímu. a) Katech.: KVíd. 67—71: »Toť jest přikázanie mé, abyste se spolu milovali« (Jan 15). Bližního milovati »jest dobré dobře jemu chtieti«, to znamená, »aby on byl dobrý, hřiechov se varoval, ke mši nábožně a rád chodil, rád se zpoviedal, tělo božie a krev božie rád dóstojně přijímal.« — Jádro 257: »V cierkvi svaté jest ... jedno rúcho obecní, to jest lá- ska...« — KRoud. 32—3: »Co jest to milovati svého bližního? Rci: Jest dobré dobře svému bližniemu chtieti...« — KKMen. nemá. TDFide 67—9: »Quid ert diligere proximum? Est bonum bene proximo favere...« Při tom mluví ještě o lásce vzájemné: »Quare debemus nos invicem dili- gere? Quia omnes vivimus uno spiritu...« — KKVět. 142a: »Quid est proximum diligere?« atd. b) Pram.: Výkl. 64: »Milovati bližnieho jest, jemu dobře dobré chtieti, a mój bližní jest každý člověk.« — Post. 333: »Tu věz, že bliž- nieho milovati jest...« dále str. 370—2. — Prováz. 161: »Pak bližního milovati jest, dobré dobře...« — Výkl. sent. 381: Hus vykládá lásku k Bohu a bližnímu ve smyslu »dobře chtíti dobré.« 11. O tělu božiem a jeho trojím způsobu. a) Katech.: KVíd. 73—86: »Proč má tělo božie rád přijímati? Aby mohl v sobě život věčný mieti a aby v tom umučenie božie nevinné pa- matoval.« »Kolikerým obyčejem věříš o těle božiem? Trojím.« »Proč jest božstvie najvyššie? Neb nemá počátka ani skonánie,« atd. — Jádro, KKMen. nemá. KRoud. 40—8: »Kterak věříš o tělu božiem a krvi božie? Rci: Trojí věci...« TDFide 72—81: »Quot sunt, que continugunt circa 9* 131
a) Katech.: KVíd. 58—66: Nemiluji tak velmi matky boží, »neb jest ona stvořenie, ale ne stvořitel, a nenie najlepšie dobré«. A také v ni »ne- věřím«. — Jádro, KRoud., KKMen. nemá. TDFide 56—64: »Tunc non cre- dis in beatam virginem Mariam? Non credo. — Quare non credis in eam? Quia ipsa est creatura Dei et non creator« atd. shodně. — KKVět. 140b: jako TDFide a zase důvod: »Quia non est Deus, neque creator.« b) Pram.: Výkl. 7—8: »Dále věz, že nemáš věřiti v papeže, ani v sv. Petra, ani v Pannu Marii,... a věř jie, že což jest mluvila, to jest pravda, a tak budeš věřiti jie, o nie, ale ne v ni.« — Krát. výkl. 570: »A tak Marie panna člověka počala, pannú ostala, boha člověka bez po- rušenie porodila.« — O vieře 294: ». .. nemáme věřiti v matku božie, ale mámy věřiti, že ona jest matka božie najdóstojnějšie, panna čistá, dó- stojnějšie nad každého svatého.« — O šesti bludích 214—5: »Druhý blud jest o věření tento: že velé kněžie věřiti v pannu Marii, v svaté, a v pa- peže...« — Koresp. 166: »... et virgo mater Christi fuit tunc parcialis ecclesia militans in fide et karitate, que plus valuit quam omnes apo- stoli...« 10. O lásce k bližnímu. a) Katech.: KVíd. 67—71: »Toť jest přikázanie mé, abyste se spolu milovali« (Jan 15). Bližního milovati »jest dobré dobře jemu chtieti«, to znamená, »aby on byl dobrý, hřiechov se varoval, ke mši nábožně a rád chodil, rád se zpoviedal, tělo božie a krev božie rád dóstojně přijímal.« — Jádro 257: »V cierkvi svaté jest ... jedno rúcho obecní, to jest lá- ska...« — KRoud. 32—3: »Co jest to milovati svého bližního? Rci: Jest dobré dobře svému bližniemu chtieti...« — KKMen. nemá. TDFide 67—9: »Quid ert diligere proximum? Est bonum bene proximo favere...« Při tom mluví ještě o lásce vzájemné: »Quare debemus nos invicem dili- gere? Quia omnes vivimus uno spiritu...« — KKVět. 142a: »Quid est proximum diligere?« atd. b) Pram.: Výkl. 64: »Milovati bližnieho jest, jemu dobře dobré chtieti, a mój bližní jest každý člověk.« — Post. 333: »Tu věz, že bliž- nieho milovati jest...« dále str. 370—2. — Prováz. 161: »Pak bližního milovati jest, dobré dobře...« — Výkl. sent. 381: Hus vykládá lásku k Bohu a bližnímu ve smyslu »dobře chtíti dobré.« 11. O tělu božiem a jeho trojím způsobu. a) Katech.: KVíd. 73—86: »Proč má tělo božie rád přijímati? Aby mohl v sobě život věčný mieti a aby v tom umučenie božie nevinné pa- matoval.« »Kolikerým obyčejem věříš o těle božiem? Trojím.« »Proč jest božstvie najvyššie? Neb nemá počátka ani skonánie,« atd. — Jádro, KKMen. nemá. KRoud. 40—8: »Kterak věříš o tělu božiem a krvi božie? Rci: Trojí věci...« TDFide 72—81: »Quot sunt, que continugunt circa 9* 131
Strana 132
venerabile sacramentum...« — KKVět. 142a: »Quid credis de corpore Christi? Credo, quod ibi est deitas, res magna...« — b) Prameny: není v žádném Husově spise. — 12. O vedlejších článcích víry. Jsou v Husově Jádru, jako doplněk KVídeňského, odtud byly pře- jaty do některých husit. katechismů. Pojednáme o nich souborně, jednak proto, že tvoří v Jádru organický celek, hlavně však, že jsou v Jádru v pouhém výčtu, bez výkladu, až na články závěrečné, které jsou však vyloženy více úvahově než katechismově. Netřeba se tedy zde jimi obírati blíže. Celkem jest v Jádru a ostat. katechismech devět vedlejších článků víry. Mají ohlas ve všech spisech Husových, s rozvedením a výklady, namnoze obsáhlými. (Tyto výklady obsahově uváděti nebudeme.) a) Katechismy: Jádro 257: 1. »Pět jest čichuov tělesných, to jest: zrak, sluch, viděnie, čich a dotknutí; a tak celý v čichu člověk muož hře- šiti zrakem« atd. — 2. »Sedm jest daruov ducha svatého: múdrost« atd. — 3. »Sedm jest milosrdenství duchovních, jež k duši zvláště příslušejí: naučiti hlúpého« atd. — 4. »Osm jest blahoslavenství: prvé chudoba v duchu« atd. — 5. »Sedm jest milosrdenství, jenž k tělu příslušejí: na- krmiti lačného« atd. — 6. »Sedm jest smrtedlných hřiechuov,... a jsú tito: pýcha« atd. — 7. »Sedm jest posvátných věcí: prvá jest křest« atd. — 8. »Šest hřiechuov jest z přivolenie k ciziemu hřiechu: prvý brá- něnie cizieho hřiechu« atd. — 9. »Tři jsú částky svatého pokánie, totiž: skrúšenie« atd. KVíd., KRoudn., KKapMen. nemá. — TDFide 90—141: »Item que- ritur, quot sunt sensus hominis exteriores? Respondetur: Quinque. — Qui? Auditus« atd. Autor přejímá z Jádra z 2. části veškerý obsah ve- dlejších článků víry, rozvádí je, namnoze pořadem změněným, někde mění i věcně (o devateru cizích hříchů). — KKVětší 142b—143a: »Quot sunt sensus hominis? Quinque« atd., vše shodné s TDFide. Místo pecca- tum užívá někde vicium, jinak peccata venialia et mortalia, přidává však: »Quotduplex est miseria?« a končí blahoslavenstvím (tiší). — KTrKrak. 11a—21a: o sedmi svátostech, výklad obšírný, ale odlišný od předchá- zejících, o jednotl. svátostech nestejně rozsahem i obsažností. b) Prameny: Výkl. 9: »A tak i papež jest člověk hřiešný najméně všedně, a že móž hřešiti i smrtedlně.« — Postilla 40: »Ale věz, že hřiech všední, jenž proto slove všední, že jej každý den do smrti máme.« Str. 72—3 o sedmi smrtel. hříších: »Počátek každého hřiecha jest pýcha... Šesté učinils lenost, nebs měl v ten čas bohu slúžiti, a to si zmeškal.« — O šesti bludích 215: »Ta, řku, cierkev svatá ... bude bez vrásky hřiecha smrtedlného i bez poškvrny hřiecha všednieho.« — O sedmi smrtel. hří- ších 178—190 pojednává o každém tomto hříchu, v pořadí proti Jádru 132
venerabile sacramentum...« — KKVět. 142a: »Quid credis de corpore Christi? Credo, quod ibi est deitas, res magna...« — b) Prameny: není v žádném Husově spise. — 12. O vedlejších článcích víry. Jsou v Husově Jádru, jako doplněk KVídeňského, odtud byly pře- jaty do některých husit. katechismů. Pojednáme o nich souborně, jednak proto, že tvoří v Jádru organický celek, hlavně však, že jsou v Jádru v pouhém výčtu, bez výkladu, až na články závěrečné, které jsou však vyloženy více úvahově než katechismově. Netřeba se tedy zde jimi obírati blíže. Celkem jest v Jádru a ostat. katechismech devět vedlejších článků víry. Mají ohlas ve všech spisech Husových, s rozvedením a výklady, namnoze obsáhlými. (Tyto výklady obsahově uváděti nebudeme.) a) Katechismy: Jádro 257: 1. »Pět jest čichuov tělesných, to jest: zrak, sluch, viděnie, čich a dotknutí; a tak celý v čichu člověk muož hře- šiti zrakem« atd. — 2. »Sedm jest daruov ducha svatého: múdrost« atd. — 3. »Sedm jest milosrdenství duchovních, jež k duši zvláště příslušejí: naučiti hlúpého« atd. — 4. »Osm jest blahoslavenství: prvé chudoba v duchu« atd. — 5. »Sedm jest milosrdenství, jenž k tělu příslušejí: na- krmiti lačného« atd. — 6. »Sedm jest smrtedlných hřiechuov,... a jsú tito: pýcha« atd. — 7. »Sedm jest posvátných věcí: prvá jest křest« atd. — 8. »Šest hřiechuov jest z přivolenie k ciziemu hřiechu: prvý brá- něnie cizieho hřiechu« atd. — 9. »Tři jsú částky svatého pokánie, totiž: skrúšenie« atd. KVíd., KRoudn., KKapMen. nemá. — TDFide 90—141: »Item que- ritur, quot sunt sensus hominis exteriores? Respondetur: Quinque. — Qui? Auditus« atd. Autor přejímá z Jádra z 2. části veškerý obsah ve- dlejších článků víry, rozvádí je, namnoze pořadem změněným, někde mění i věcně (o devateru cizích hříchů). — KKVětší 142b—143a: »Quot sunt sensus hominis? Quinque« atd., vše shodné s TDFide. Místo pecca- tum užívá někde vicium, jinak peccata venialia et mortalia, přidává však: »Quotduplex est miseria?« a končí blahoslavenstvím (tiší). — KTrKrak. 11a—21a: o sedmi svátostech, výklad obšírný, ale odlišný od předchá- zejících, o jednotl. svátostech nestejně rozsahem i obsažností. b) Prameny: Výkl. 9: »A tak i papež jest člověk hřiešný najméně všedně, a že móž hřešiti i smrtedlně.« — Postilla 40: »Ale věz, že hřiech všední, jenž proto slove všední, že jej každý den do smrti máme.« Str. 72—3 o sedmi smrtel. hříších: »Počátek každého hřiecha jest pýcha... Šesté učinils lenost, nebs měl v ten čas bohu slúžiti, a to si zmeškal.« — O šesti bludích 215: »Ta, řku, cierkev svatá ... bude bez vrásky hřiecha smrtedlného i bez poškvrny hřiecha všednieho.« — O sedmi smrtel. hří- ších 178—190 pojednává o každém tomto hříchu, v pořadí proti Jádru 132
Strana 133
pozměněném: o pýše, závisti atd. — Kázanie na den pam. těla b. 170—77: celé o svát. oltářní. — De corpore Chr. 1—31: celý spis o této svátosti. — O hříchu smrtelném 221—2 (vyd. Flajšh.), kostnický traktát, pro ža- lářníka Roberta. — O nejsvět. svát. otářní 228—39, kostnický spisek, zase pro žal. Roberta. — O pokání 247—8, kostn. traktát o článcích po- kání: lítosti atd. — Výkl. sent. 411—588: »čtvrtá kniha Sentencí obsa- huje hluboké tajemství svátostí.« Sedm svát., počíná křtem, atd. — Uzavíráme: KVídeňský a s ním ostatní husitské katechismy jsme roztřídili do jedenácti myšlenkových skupin a zjistili jsme, že se s těmito myšlenkami shoduje: ve Výkladu 38 míst, v Jádru 9, v ostatních Huso- vých spisech 76. Celkem tedy 123 míst shodných úzce a někde i do- slovně. Jádro obsahuje ve své druhé polovině odlišně od KVíd. vedlejší články víry, celkem 9, souhlasí s ním celým pořadem dva katechismy, a shodných míst s některými z těchto článků jest celkem v 10 spisech Husových, nehledíme-li k místům shodným vzdáleně. Tato velmi četná místa shodná ukazují organickou myšlenkovou jednotu husit. katechismů jak vzájemně, tak také s náboženskou tvorbou husitskou veškerou a zvláště Husovou. — Dále vidíme, že základní de- finice Husových katechismů se v ostatních spisech Husových namnoze i doslovně opakují, počínajíc již universitním »Výkladem sentencí«. Hus jednak utkvíval na těchto hlavních pravdách věroučných (i se svou sty- lisací), jednak mu zajisté záleželo na vštípení těchto pravd, že se k nim při každé příležitosti vrací. — Konečně tato myšlenková jednota jest pří- mo viditelným dokladem, že husit. katechismy jsou významnou orga- nickou složkou husitské literatury i kultury. 133
pozměněném: o pýše, závisti atd. — Kázanie na den pam. těla b. 170—77: celé o svát. oltářní. — De corpore Chr. 1—31: celý spis o této svátosti. — O hříchu smrtelném 221—2 (vyd. Flajšh.), kostnický traktát, pro ža- lářníka Roberta. — O nejsvět. svát. otářní 228—39, kostnický spisek, zase pro žal. Roberta. — O pokání 247—8, kostn. traktát o článcích po- kání: lítosti atd. — Výkl. sent. 411—588: »čtvrtá kniha Sentencí obsa- huje hluboké tajemství svátostí.« Sedm svát., počíná křtem, atd. — Uzavíráme: KVídeňský a s ním ostatní husitské katechismy jsme roztřídili do jedenácti myšlenkových skupin a zjistili jsme, že se s těmito myšlenkami shoduje: ve Výkladu 38 míst, v Jádru 9, v ostatních Huso- vých spisech 76. Celkem tedy 123 míst shodných úzce a někde i do- slovně. Jádro obsahuje ve své druhé polovině odlišně od KVíd. vedlejší články víry, celkem 9, souhlasí s ním celým pořadem dva katechismy, a shodných míst s některými z těchto článků jest celkem v 10 spisech Husových, nehledíme-li k místům shodným vzdáleně. Tato velmi četná místa shodná ukazují organickou myšlenkovou jednotu husit. katechismů jak vzájemně, tak také s náboženskou tvorbou husitskou veškerou a zvláště Husovou. — Dále vidíme, že základní de- finice Husových katechismů se v ostatních spisech Husových namnoze i doslovně opakují, počínajíc již universitním »Výkladem sentencí«. Hus jednak utkvíval na těchto hlavních pravdách věroučných (i se svou sty- lisací), jednak mu zajisté záleželo na vštípení těchto pravd, že se k nim při každé příležitosti vrací. — Konečně tato myšlenková jednota jest pří- mo viditelným dokladem, že husit. katechismy jsou významnou orga- nickou složkou husitské literatury i kultury. 133
Strana 134
čel
čel
Strana 135
V. Věroučná podstata husitských katechismů. V traktátě »O svátosti těla a krve Pána našeho Ježíše Krista« praví Hus:1) »Jsou čtyři nejhlubší, nejtajnější a nejvyšší tajemství naší víry: První o nejsvětější Trojici, druhé o předzvědění a předzřízení božím, třetí o vtělení Slova, a čtvrté o velebné svátosti těla a krve Pána našeho Jezu Krista.« A připojuje: »... proto ve všech těchto čtyřech bodech a ve všech jiných, jež máme věřiti, já, člověk nepatrný, podroboval jsem a podrobuji mysl svou písmu svatému.« Tak píše Hus na konci svého života, v Kostnici v březnu 1415, po celoživotním promýšlení. Vyznačuje zde čtyři nejhlubší tajemství věro- učná. Tato tajemství jsou věroučnou podstatou také husitských kate- chismů, a my je pro svůj věroučný rozbor těchto katechismů vyjádříme těmito souběžnými otázkami: 1. o božské Trojici, vyznávané ve Věřím v Boha, které je základem křesťanské víry; sem vřaďujeme i Husovo tajemství třetí, o vtělení Slova, které se v katechismech neprojednává, spadá však právě do otázky Kristova člověctví; 2. o předzřízení, čili o církvi jako »sboru všech vyvolených k spasení«; 3. o svátosti těla a krve Páně. Určíme tedy nejprve jako základnu věroučné stanovisko Husovo v uvedených otázkách a srovnáme jednak s učením církevním (hlavně podle Augustina), jednak Wyclifovým; za druhé stanovisko Mikulášovo a Táborů, pokud se od Husa odchyluje, a srovnáme s Pseudochrysosto- mem, Wyclifem a s Valdenskými. A) Věroučné principy Husovy. I. Víra — Věřím v Boha — Trojice. a) O víře vyjadřuje Hus svůj názor v KVídeňském2) podle Žid. 11: »Viera jest založenie věcí doufajících, dóvod nevidomých«, a »Bez viery 1) Vyd. Flajšh. V. 228—9. 2) KVíd. můžeme i zde uváděti obsahově i věroučné jako projev Husův, i kdyby nebyly snad někomu naše průkazy o jeho autorství naprosto bezpečné, poněvadž 135
V. Věroučná podstata husitských katechismů. V traktátě »O svátosti těla a krve Pána našeho Ježíše Krista« praví Hus:1) »Jsou čtyři nejhlubší, nejtajnější a nejvyšší tajemství naší víry: První o nejsvětější Trojici, druhé o předzvědění a předzřízení božím, třetí o vtělení Slova, a čtvrté o velebné svátosti těla a krve Pána našeho Jezu Krista.« A připojuje: »... proto ve všech těchto čtyřech bodech a ve všech jiných, jež máme věřiti, já, člověk nepatrný, podroboval jsem a podrobuji mysl svou písmu svatému.« Tak píše Hus na konci svého života, v Kostnici v březnu 1415, po celoživotním promýšlení. Vyznačuje zde čtyři nejhlubší tajemství věro- učná. Tato tajemství jsou věroučnou podstatou také husitských kate- chismů, a my je pro svůj věroučný rozbor těchto katechismů vyjádříme těmito souběžnými otázkami: 1. o božské Trojici, vyznávané ve Věřím v Boha, které je základem křesťanské víry; sem vřaďujeme i Husovo tajemství třetí, o vtělení Slova, které se v katechismech neprojednává, spadá však právě do otázky Kristova člověctví; 2. o předzřízení, čili o církvi jako »sboru všech vyvolených k spasení«; 3. o svátosti těla a krve Páně. Určíme tedy nejprve jako základnu věroučné stanovisko Husovo v uvedených otázkách a srovnáme jednak s učením církevním (hlavně podle Augustina), jednak Wyclifovým; za druhé stanovisko Mikulášovo a Táborů, pokud se od Husa odchyluje, a srovnáme s Pseudochrysosto- mem, Wyclifem a s Valdenskými. A) Věroučné principy Husovy. I. Víra — Věřím v Boha — Trojice. a) O víře vyjadřuje Hus svůj názor v KVídeňském2) podle Žid. 11: »Viera jest založenie věcí doufajících, dóvod nevidomých«, a »Bez viery 1) Vyd. Flajšh. V. 228—9. 2) KVíd. můžeme i zde uváděti obsahově i věroučné jako projev Husův, i kdyby nebyly snad někomu naše průkazy o jeho autorství naprosto bezpečné, poněvadž 135
Strana 136
pak nemožné jest líbiti se jemu«. Totéž čteme v Provázku (153): »zalo- žení věcí, o kterýchž naději máme, duovod věcí neviditelných ... a bez níž nelze se bohu líbiti.«3) Před tím mluví o víře, naději, lásce, ale: na víře »má každá ctnost založena býti«. Toto Husovo věroučné stanovisko o podstatě víry se opírá předně o Písmo — to ve všech článcích a vždy, jak sám praví při uved. čtyřech tajemstvích —, dále o Augustina, Isidora, ve Výkladu i o Řehoře a Bedu. Husovo stanovisko kryje se tu však i s názorem hlavního představitele středověkého učení církevního Tomáše Aqu., který se dovolává pro ospravedlnění rovněž Žid. 11, 1. a 6.,4) ale také s názorem Wyclifovým, který se v učení o víře přidržuje tradice augustinsko-scholastické, ba přímo tomášské.5) U Wyclifa nalézáme doslovně shodný výměr s pojmem víry Husovy, jak jsme jej uvedli nahoře, a to ve Wyclifových kázáních:) »Fides est fundamentum religionis Christianae, sine qua impossibile est placere Deo.« Rozvádí pak v »De Veritate s. scripturae« ještě výslovně o opaku, o nevěře:7) »Sicut primum fundamentum virtutum est fides, sic primum detrimentum alliciens ad peccandum est infidelitas.« O víře shoduje se tedy Hus jak s učením církve, tak s Wyclifem. Stejně katechismy mikulášské a táborské. b) Víra a dobré skutky. Hus dělí podle skutků víru na živou a mrtvou, dovolává se v KVíd. Jakuba 2: »Viera bez skutkóv mrtva jest.« A dále: »Křesťan jest, ktož Pána Jezu Krista v skutciech následuje.« — Ukázali jsme (v předch. kap.), že Hus podobně mluví ve všech spisech, tedy pro dobré skutky. Jde tu však o důležitý problém středověké církve: dobré skutky jako zásluha k spasení a zda tedy nejsou potřebnější než víra. po obé stránce není KVíd. nic než Husův Výklad, který k tomu jako práce podle našeho vyznačení rovněž již katechtická přichází zde dvojnásob v úvahu. Za kate- techtickou ji považuje, jak jsme pravili, také Simmons-Nolloth (str. XXXV). 3) Podobně ve spisku O víře, o desateru 214, ve Výkl. sentencí 372—5, jak jsme uvedli soustavně v kap. předcházející; k té odkazujeme také při dalších srov- náváních. 4) Friedr. Loofs, Leitfaden zum Studium der Dogmengeschichte, 565, 567. 5) Týž 638. 6) Gotth. Lechler, Johann von Wiclif I., 524. Wyclifovy výroky uvádíme všude hlavně podle Lechlera, jinak se opíráme při Wyclifovi o směrodatného dnes Herb. B. Workmana, John Wyclif z r. 1926. Workamn praví sám o významu díla Lechlerova podnes, zvláště pokud jde o znalost Wyclifových spisů (I. str. 15): »In 1869 Lechler brought out at Oxford the first accurate edition of the Trialogus, and in 1873 gave to the world the first scholarly life of Wyclif. Lechler's knowledge of the conditions of English medieval life is often imperfect, and many sources of information have been opened since his day. But no student will ever surpass Lechler in his intimate acquaintance with the Reformer's writings, the result of his exhaustive study of then unpublished manuscripts." 7) Týž I., 524. 136
pak nemožné jest líbiti se jemu«. Totéž čteme v Provázku (153): »zalo- žení věcí, o kterýchž naději máme, duovod věcí neviditelných ... a bez níž nelze se bohu líbiti.«3) Před tím mluví o víře, naději, lásce, ale: na víře »má každá ctnost založena býti«. Toto Husovo věroučné stanovisko o podstatě víry se opírá předně o Písmo — to ve všech článcích a vždy, jak sám praví při uved. čtyřech tajemstvích —, dále o Augustina, Isidora, ve Výkladu i o Řehoře a Bedu. Husovo stanovisko kryje se tu však i s názorem hlavního představitele středověkého učení církevního Tomáše Aqu., který se dovolává pro ospravedlnění rovněž Žid. 11, 1. a 6.,4) ale také s názorem Wyclifovým, který se v učení o víře přidržuje tradice augustinsko-scholastické, ba přímo tomášské.5) U Wyclifa nalézáme doslovně shodný výměr s pojmem víry Husovy, jak jsme jej uvedli nahoře, a to ve Wyclifových kázáních:) »Fides est fundamentum religionis Christianae, sine qua impossibile est placere Deo.« Rozvádí pak v »De Veritate s. scripturae« ještě výslovně o opaku, o nevěře:7) »Sicut primum fundamentum virtutum est fides, sic primum detrimentum alliciens ad peccandum est infidelitas.« O víře shoduje se tedy Hus jak s učením církve, tak s Wyclifem. Stejně katechismy mikulášské a táborské. b) Víra a dobré skutky. Hus dělí podle skutků víru na živou a mrtvou, dovolává se v KVíd. Jakuba 2: »Viera bez skutkóv mrtva jest.« A dále: »Křesťan jest, ktož Pána Jezu Krista v skutciech následuje.« — Ukázali jsme (v předch. kap.), že Hus podobně mluví ve všech spisech, tedy pro dobré skutky. Jde tu však o důležitý problém středověké církve: dobré skutky jako zásluha k spasení a zda tedy nejsou potřebnější než víra. po obé stránce není KVíd. nic než Husův Výklad, který k tomu jako práce podle našeho vyznačení rovněž již katechtická přichází zde dvojnásob v úvahu. Za kate- techtickou ji považuje, jak jsme pravili, také Simmons-Nolloth (str. XXXV). 3) Podobně ve spisku O víře, o desateru 214, ve Výkl. sentencí 372—5, jak jsme uvedli soustavně v kap. předcházející; k té odkazujeme také při dalších srov- náváních. 4) Friedr. Loofs, Leitfaden zum Studium der Dogmengeschichte, 565, 567. 5) Týž 638. 6) Gotth. Lechler, Johann von Wiclif I., 524. Wyclifovy výroky uvádíme všude hlavně podle Lechlera, jinak se opíráme při Wyclifovi o směrodatného dnes Herb. B. Workmana, John Wyclif z r. 1926. Workamn praví sám o významu díla Lechlerova podnes, zvláště pokud jde o znalost Wyclifových spisů (I. str. 15): »In 1869 Lechler brought out at Oxford the first accurate edition of the Trialogus, and in 1873 gave to the world the first scholarly life of Wyclif. Lechler's knowledge of the conditions of English medieval life is often imperfect, and many sources of information have been opened since his day. But no student will ever surpass Lechler in his intimate acquaintance with the Reformer's writings, the result of his exhaustive study of then unpublished manuscripts." 7) Týž I., 524. 136
Strana 137
Předně, středověká církev měla otázku věroučné podstaty dobrých skutků jako zásluhu (meritum nebo opus operatum) spolu s otázkou svobody vůle (liberum arbitrium) předmětem stálých úvah i rozporů.8) Možno říci, že idea dobrých skutků k zásluze byla považována za zá- kladní a téměř bezvýhradnou podmínku spásy toliko v nejstarším ob- dobí scholastickém, a to v církvi lidové (vulgární), naproti tomu u stře- dověkých otců a bohoslovců předchází dobré skutky téměř napořád prin- cip milosti (gratia). Představitelem učení o dobrých skutcích k zásluze jest Pelagius, o předchozí milosti Augustin, a s ním Alexander Halesius, Bonaventura a j. Loofs staví se tedy proti běžnému názoru, zvláště v ně- meckém protestantismu rozšířenému, jako by veškerý scholasticism zna- menal pelangianism nebo alespoň semipelagianism, a shledává, že již ve 13. stol. učení o »gratia infusa«, jako nezbytně předcházející zá- služné skutky, platí ve scholastice všeobecně. Augustinovi bez vůle boží není spásy (str. 542): »nullum hominem fieri salvum, nisi quem salvum fieri ipse voluerit.« Alexander (546) ozna- čuje již dokonce: »gratia gratum faciens« nebo jinde »gratia gratis data«. Bonaventura pak ve smyslu téhož neo-semipelagianismu objasňuje poměr této »milosti zdarma dané« k svobodě vůle, přirozeně se závěrem 547): »sine hac gratia gratis data vix aut nunquam aliquis habens usum liberi arbitrii invenitur.« — Tomáš Aqu. stojí tu na dvojaké cestě. Jednak přijímá toliko částečně myšlenku, kterou by měl podle vlastních před- pokladů s Augustinem hájiti zcela, že totiž člověk nemůže si ničeho zasloužiti; jednak se vyslovuje s Aristotelem pro svobodnou vůli,3) leč ve spojení s augustinskou predestinaci (552): »Est id, quod est per li- berum arbitrium, est ex praedestinatione.« Za druhé Wyclif. Také zde se přidržuje ve svých počátcích tra- dice scholastické, a zvláště v poměru svobody vůle, a predestinace znač- ně připomíná Tomáše s jeho nevyrovnaností po této stránce. Stojí pevně na stanovisku liberum arbitrium,10) při tom pak na augustinské prede- stinaci, která znamená naprostou milost boží, tudíž determinism, byť u Wyclifa bez ostrého vyhrocení. Tento rozpor Wyclif ani později zcela nepřeklenul. — Pokud jde u Wyclifa o poměr milosti a dobrých skutků, můžeme říci, že stanovisko Wyclifovo a Husovo jest souhlasné, ve smyslu víry s milostí i skutky. Podle Wyclifal1) může člověk dosáhnout věč- ného života toliko prostřednictvím milosti, nikoli však bez vlastní mravní práce (ovšem zase jako svědectví), což Wyclif vyjadřoval někde tak, praví Lechler, že budilo (ovšem mylné) zdání, jako by podle něho si 8) Viz k této otázce Loof s 539—555. 3) Ad. Harnack, Dějiny dogmatu 300, vidí světodějný význam Tomášův právě v tom, že »spojil Augustina s Aristotelem«. 10) LOof s 638—9. 11) Lechler I. 535. 137
Předně, středověká církev měla otázku věroučné podstaty dobrých skutků jako zásluhu (meritum nebo opus operatum) spolu s otázkou svobody vůle (liberum arbitrium) předmětem stálých úvah i rozporů.8) Možno říci, že idea dobrých skutků k zásluze byla považována za zá- kladní a téměř bezvýhradnou podmínku spásy toliko v nejstarším ob- dobí scholastickém, a to v církvi lidové (vulgární), naproti tomu u stře- dověkých otců a bohoslovců předchází dobré skutky téměř napořád prin- cip milosti (gratia). Představitelem učení o dobrých skutcích k zásluze jest Pelagius, o předchozí milosti Augustin, a s ním Alexander Halesius, Bonaventura a j. Loofs staví se tedy proti běžnému názoru, zvláště v ně- meckém protestantismu rozšířenému, jako by veškerý scholasticism zna- menal pelangianism nebo alespoň semipelagianism, a shledává, že již ve 13. stol. učení o »gratia infusa«, jako nezbytně předcházející zá- služné skutky, platí ve scholastice všeobecně. Augustinovi bez vůle boží není spásy (str. 542): »nullum hominem fieri salvum, nisi quem salvum fieri ipse voluerit.« Alexander (546) ozna- čuje již dokonce: »gratia gratum faciens« nebo jinde »gratia gratis data«. Bonaventura pak ve smyslu téhož neo-semipelagianismu objasňuje poměr této »milosti zdarma dané« k svobodě vůle, přirozeně se závěrem 547): »sine hac gratia gratis data vix aut nunquam aliquis habens usum liberi arbitrii invenitur.« — Tomáš Aqu. stojí tu na dvojaké cestě. Jednak přijímá toliko částečně myšlenku, kterou by měl podle vlastních před- pokladů s Augustinem hájiti zcela, že totiž člověk nemůže si ničeho zasloužiti; jednak se vyslovuje s Aristotelem pro svobodnou vůli,3) leč ve spojení s augustinskou predestinaci (552): »Est id, quod est per li- berum arbitrium, est ex praedestinatione.« Za druhé Wyclif. Také zde se přidržuje ve svých počátcích tra- dice scholastické, a zvláště v poměru svobody vůle, a predestinace znač- ně připomíná Tomáše s jeho nevyrovnaností po této stránce. Stojí pevně na stanovisku liberum arbitrium,10) při tom pak na augustinské prede- stinaci, která znamená naprostou milost boží, tudíž determinism, byť u Wyclifa bez ostrého vyhrocení. Tento rozpor Wyclif ani později zcela nepřeklenul. — Pokud jde u Wyclifa o poměr milosti a dobrých skutků, můžeme říci, že stanovisko Wyclifovo a Husovo jest souhlasné, ve smyslu víry s milostí i skutky. Podle Wyclifal1) může člověk dosáhnout věč- ného života toliko prostřednictvím milosti, nikoli však bez vlastní mravní práce (ovšem zase jako svědectví), což Wyclif vyjadřoval někde tak, praví Lechler, že budilo (ovšem mylné) zdání, jako by podle něho si 8) Viz k této otázce Loof s 539—555. 3) Ad. Harnack, Dějiny dogmatu 300, vidí světodějný význam Tomášův právě v tom, že »spojil Augustina s Aristotelem«. 10) LOof s 638—9. 11) Lechler I. 535. 137
Strana 138
mohl člověk nebe zasloužit. Při konání dobrých skutků nesmíme podle Wyclifa hledět toliko k tomu, co člověk činí, nýbrž jak to činí a z ja- kého myšlení, že tak rozlišuje Bůh i podle sv. Bernharda.12) Konečně Hus, v otázce dobrých skutků zřetelně se vyvíjí. Ve svých počátcích ve »Výkl. sentencí«13) mluví výslovně o zásluhách při dobrých skutcích, dovozuje, že již i dobrý úmysl platí k zásluze, třebaže Jakub mluví výslovně o skutcích: »z toho nenásleduje, že by řádný úmysl beze skutků neplatil k zásluze«. Leč ve spisech a projevech pozdějších shledáváme, že Hus na první místo klade víru, a to absolutní, mluví o ní v pojetí nejrůznějším, aniž se vůbec zmiňuje o dobrých skutcích.14) Když však uvádí dobré skutky podle Jakuba jako znak víry živé (na př. v katechismu), klade před tyto skutky vždy víru a vyzdvihuje její vý- znam: »bez viery žádný nemóž spasen býti,« nikoli tedy bez víry se skutky. Hus v otázce dobrých skutků jde tedy ve šlépějích Augustinových, ale i Wyclifových: spasení dosahujeme věrou a milostí boží, které musí však provázeti jako svědectví pravosti a živosti dobré skutky. c) »Věřím v Boha.« Věroučnou podstatou tohoto celého »apoštolského symbolu«, t. j. otázkou božské Trojice, se zabýváme v odd. následujícím; zde nám jde o stručné věrouč. objasnění toliko vstupu do vyznání: »Credo in Deum«, kterážto formulace je Husovi podle Augustina důležitého věroučného vý- znamu. Věřiti Boha, Bohu a v Boha, tímto trojím způsobem víry zabývá se Hus na mnohých místech. V KVíd. ot. 45—9 vyznačuje pod pojmem věřiti Boha jeho věčnost, věřiti Bohu jeho pravdomluvnost, věřiti v Boha jest víra pravá a dokonalá, znamenající (ot. 50): »věřiti v něho, k němu jíti, jeho údóm se vtěliti a tak jeho nade všecko milovati«. Ještě plněji v jiných Husových spisech (viz str. 130). Zvláště ve Výkladu (7): »Tuto znamenaj, že jakož pravie sv. Augustin a sv. Beda, že jiné jest věřiti v buoh nebo v boha, jiné věřiti bohu, jiné věřiti boha... Věřiti v boha jest, věře milovati, věře v něho jíti« atd. Na toto trojí rozlišení víry jako důležitý Husův článek upozornil již G. Zeschwitz,15) dovolávaje se výroku svého předchůdce v katech. práci Dieckhoffa o tomto článku u Českých bratří: »Hlavní váhu klade Dieckhoff na společné oběma katechismům rozlišování víry jako: 12) Týž 534: »Glossa Bernhardi „Deus, inquit, non est remunerator hominum sed adverbiorum", hoc est tantum dicere: non remunerat (sic) Deus bonum, quod fid, sed quod bene fit.« (Míněno přesně asi: »bene sentitur.«) 13) Str. 301. 14) Na př. ve vykrystalisovaném spise »Výkladu viery« není ani slova o dobrých skut. ve smyslu zásluh, ale ani ve smyslu víry živé. 15) Gerhard von Zezschwitz, Die Katechismen der Waldenser und Böhmischen Brüder (1863) str. 92 n. 138
mohl člověk nebe zasloužit. Při konání dobrých skutků nesmíme podle Wyclifa hledět toliko k tomu, co člověk činí, nýbrž jak to činí a z ja- kého myšlení, že tak rozlišuje Bůh i podle sv. Bernharda.12) Konečně Hus, v otázce dobrých skutků zřetelně se vyvíjí. Ve svých počátcích ve »Výkl. sentencí«13) mluví výslovně o zásluhách při dobrých skutcích, dovozuje, že již i dobrý úmysl platí k zásluze, třebaže Jakub mluví výslovně o skutcích: »z toho nenásleduje, že by řádný úmysl beze skutků neplatil k zásluze«. Leč ve spisech a projevech pozdějších shledáváme, že Hus na první místo klade víru, a to absolutní, mluví o ní v pojetí nejrůznějším, aniž se vůbec zmiňuje o dobrých skutcích.14) Když však uvádí dobré skutky podle Jakuba jako znak víry živé (na př. v katechismu), klade před tyto skutky vždy víru a vyzdvihuje její vý- znam: »bez viery žádný nemóž spasen býti,« nikoli tedy bez víry se skutky. Hus v otázce dobrých skutků jde tedy ve šlépějích Augustinových, ale i Wyclifových: spasení dosahujeme věrou a milostí boží, které musí však provázeti jako svědectví pravosti a živosti dobré skutky. c) »Věřím v Boha.« Věroučnou podstatou tohoto celého »apoštolského symbolu«, t. j. otázkou božské Trojice, se zabýváme v odd. následujícím; zde nám jde o stručné věrouč. objasnění toliko vstupu do vyznání: »Credo in Deum«, kterážto formulace je Husovi podle Augustina důležitého věroučného vý- znamu. Věřiti Boha, Bohu a v Boha, tímto trojím způsobem víry zabývá se Hus na mnohých místech. V KVíd. ot. 45—9 vyznačuje pod pojmem věřiti Boha jeho věčnost, věřiti Bohu jeho pravdomluvnost, věřiti v Boha jest víra pravá a dokonalá, znamenající (ot. 50): »věřiti v něho, k němu jíti, jeho údóm se vtěliti a tak jeho nade všecko milovati«. Ještě plněji v jiných Husových spisech (viz str. 130). Zvláště ve Výkladu (7): »Tuto znamenaj, že jakož pravie sv. Augustin a sv. Beda, že jiné jest věřiti v buoh nebo v boha, jiné věřiti bohu, jiné věřiti boha... Věřiti v boha jest, věře milovati, věře v něho jíti« atd. Na toto trojí rozlišení víry jako důležitý Husův článek upozornil již G. Zeschwitz,15) dovolávaje se výroku svého předchůdce v katech. práci Dieckhoffa o tomto článku u Českých bratří: »Hlavní váhu klade Dieckhoff na společné oběma katechismům rozlišování víry jako: 12) Týž 534: »Glossa Bernhardi „Deus, inquit, non est remunerator hominum sed adverbiorum", hoc est tantum dicere: non remunerat (sic) Deus bonum, quod fid, sed quod bene fit.« (Míněno přesně asi: »bene sentitur.«) 13) Str. 301. 14) Na př. ve vykrystalisovaném spise »Výkladu viery« není ani slova o dobrých skut. ve smyslu zásluh, ale ani ve smyslu víry živé. 15) Gerhard von Zezschwitz, Die Katechismen der Waldenser und Böhmischen Brüder (1863) str. 92 n. 138
Strana 139
věřiti Bohu, o Bohu a v Boha [Gotte, von, an], které prohlašuje jako tradici specificky Českou.« Proto Zezschwitz ukazuje, že jest tu příkladem Bratřím Hus, jeho pak učiteli (str. 94) Beda a Augustin, že však Bratří tento pojem »v Boha« jedinečně vyzdvihují ve smyslu Husově jako sám vyznačující víru pravou a živou.15a) Zato se domnívá (ne právem), že Táboři tento pojem přezírali, poněvadž není v Biskupcově Confessio Ta- boritarum.15b) Z. uvádí pak místa z Husových spisů latinských, kde se tato definice opakuje. Na Zezschwitze navazuje J. Müller15c) a dovozuje, že Bratří jdou tu zřejmě ve šlépějích Husových, cituje zvláště jejich obšírné odůvodnění tohoto článku z jejich bezejmenné konfese asi z r. 1471—215d) (»věřiti v Boha znamená míti živý požitek božských zaslíbení« atd. v duchu Husově). M. správně upozorňuje, že jen tato forma »v Boha« jest jim věrou dokonalou, že však »zavírá v sobě současně obě formy dříve jme- nované«, a uvádí pak místa (ne všecka) z Husových spisů českých. Jest zřejmé, jak dalekosáhlý věroučný význam byl přikládán pojmu o trojím věření. Víra může býti tedy jediné v Boha, proto Hus, aby dal vyniknouti tomuto jedinečnému a osobitému našemu poměru k Bohu, rozvádí pak dále, že náš vztah k žádné jiné osobnosti nemůže být v tomtéž pojetí. Třebaže Hus prokazuje Panně Marii a svatým nepokrytou úctu, táže se (ot. 61): »Ale věříš-li v ní? — Nevěřím.« A ve spise »O šesti bludích« (kromě jiných v předch. kap.): »Druhý blud jest o věření tento: že velé kněžie věřiti v Pannu Marii, v svaté, a v papeže... V nižádnú věc kromě boha nemáme věřiti.« (Erb. III. 214.) — Podobně o církvi (Výkl. 26): »Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme; neb cierkev nenie buoh... Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.«15e) 15a) Na str. 95 uvádí Zezschwitz místo zvláště vyhraněné, z Lukášovy odpovědi na Lutherovy »Bekenntnisse vom Abendmahl«: »Credere de Deo, Deo et in Deum, quod discrimen propter illos statuerent, qui viva, quique mortua fide prae- diti sunt... In Deum credere esse dono fidei per spiritum consequi vivificationem et renovationem voluntatis...« Z. myslí, že Lukášova stylisace je úmyslně takto vy- hrocena proti Lutherovi a jeho učení o ospravedlnění, poněvadž se prý Luther (jemně) pozastavil nad tímto rozlišováním víry. 15b) V »Confessio Taboritarum« (str. 94n.) se skutečně staví »credere Deum esse« vedle »credere in Deum« jako rovnocenné, jak se zmiňuje Z. (94). Z toho nelze však uzavírat (jak se k tomu zdá Z. nakloněn), že Táboři této trojí formy věření neuznávali. Otevřme na př. KRoudnický, který je zajisté vyhraněně táborský, a zde čteme v ot. 24—28 přesně podle KVídeňského o trojím rozlišení víry (»Kolikerým obyčejem věříš o Pánu Bohu? Rci: Trojím« atd.). 15c) J. Müller, Katechismen, str. 106—9. 15d) Tuto konfesi určuje Go1l, Chelčický a Jednota, str. 52, asi do roku 1471—2 a domnívá se, že ji složil snad br. Jan Klenovský. 15e) Tyto Husovy protiklady vyzdvihuje také Zezschwitz (str. 96), ale výslovně toliko, pokud jde o církev: nikoli »credo in ecclesiam«, nýbrž »credo eccle- 139
věřiti Bohu, o Bohu a v Boha [Gotte, von, an], které prohlašuje jako tradici specificky Českou.« Proto Zezschwitz ukazuje, že jest tu příkladem Bratřím Hus, jeho pak učiteli (str. 94) Beda a Augustin, že však Bratří tento pojem »v Boha« jedinečně vyzdvihují ve smyslu Husově jako sám vyznačující víru pravou a živou.15a) Zato se domnívá (ne právem), že Táboři tento pojem přezírali, poněvadž není v Biskupcově Confessio Ta- boritarum.15b) Z. uvádí pak místa z Husových spisů latinských, kde se tato definice opakuje. Na Zezschwitze navazuje J. Müller15c) a dovozuje, že Bratří jdou tu zřejmě ve šlépějích Husových, cituje zvláště jejich obšírné odůvodnění tohoto článku z jejich bezejmenné konfese asi z r. 1471—215d) (»věřiti v Boha znamená míti živý požitek božských zaslíbení« atd. v duchu Husově). M. správně upozorňuje, že jen tato forma »v Boha« jest jim věrou dokonalou, že však »zavírá v sobě současně obě formy dříve jme- nované«, a uvádí pak místa (ne všecka) z Husových spisů českých. Jest zřejmé, jak dalekosáhlý věroučný význam byl přikládán pojmu o trojím věření. Víra může býti tedy jediné v Boha, proto Hus, aby dal vyniknouti tomuto jedinečnému a osobitému našemu poměru k Bohu, rozvádí pak dále, že náš vztah k žádné jiné osobnosti nemůže být v tomtéž pojetí. Třebaže Hus prokazuje Panně Marii a svatým nepokrytou úctu, táže se (ot. 61): »Ale věříš-li v ní? — Nevěřím.« A ve spise »O šesti bludích« (kromě jiných v předch. kap.): »Druhý blud jest o věření tento: že velé kněžie věřiti v Pannu Marii, v svaté, a v papeže... V nižádnú věc kromě boha nemáme věřiti.« (Erb. III. 214.) — Podobně o církvi (Výkl. 26): »Věděti máme, že cierkev věřiti, ale ne v cierkev věřiti máme; neb cierkev nenie buoh... Protož řiekáme: věřím cierkev svatú, ale ne v cierkev svatú.«15e) 15a) Na str. 95 uvádí Zezschwitz místo zvláště vyhraněné, z Lukášovy odpovědi na Lutherovy »Bekenntnisse vom Abendmahl«: »Credere de Deo, Deo et in Deum, quod discrimen propter illos statuerent, qui viva, quique mortua fide prae- diti sunt... In Deum credere esse dono fidei per spiritum consequi vivificationem et renovationem voluntatis...« Z. myslí, že Lukášova stylisace je úmyslně takto vy- hrocena proti Lutherovi a jeho učení o ospravedlnění, poněvadž se prý Luther (jemně) pozastavil nad tímto rozlišováním víry. 15b) V »Confessio Taboritarum« (str. 94n.) se skutečně staví »credere Deum esse« vedle »credere in Deum« jako rovnocenné, jak se zmiňuje Z. (94). Z toho nelze však uzavírat (jak se k tomu zdá Z. nakloněn), že Táboři této trojí formy věření neuznávali. Otevřme na př. KRoudnický, který je zajisté vyhraněně táborský, a zde čteme v ot. 24—28 přesně podle KVídeňského o trojím rozlišení víry (»Kolikerým obyčejem věříš o Pánu Bohu? Rci: Trojím« atd.). 15c) J. Müller, Katechismen, str. 106—9. 15d) Tuto konfesi určuje Go1l, Chelčický a Jednota, str. 52, asi do roku 1471—2 a domnívá se, že ji složil snad br. Jan Klenovský. 15e) Tyto Husovy protiklady vyzdvihuje také Zezschwitz (str. 96), ale výslovně toliko, pokud jde o církev: nikoli »credo in ecclesiam«, nýbrž »credo eccle- 139
Strana 140
Jest zřejmé, že Husovi bylo podkladem trojího »obyčeje« (způsobu) věření Boha apoštol. vyzvání a že podle tohoto rozlišení vyzdvihuje věroučný význam jeho polovice první, kde se opakuje třikrát »věřím v«, kdežto druhé přikládá význ. druhořadý, kde se opakuje pětkrát objek- tivně toliko věřím o. — V celé této otázce jsou Mikuláš a Táboři rovněž s Husem shodni, namnoze doslovně. d) O božské Trojici. Jde tu o dvě věrouč. tajemství, na něj Hus zajisté myslil ve svém kostn. spisku: 1. tři osoby a přece jediný Bůh, 2. původ Syna a pů- vod Ducha sv. — tak, jak se nám hluboce podávají ve Věřím v Boha.16) Předně základna v KVíd. (ot. 16-20): »Co jest Ttrojice svatá? Otec, Syn, Duch sv., vše jeden Hospodin. — Co jest Otec? Otec jest Buoh« atd. Syn Bůh a věřím o něm, »že jest se počal z Ducha sv., narodil se z Marie panny«. Duch sv. Bůh, »pocházie ot Otce i ot Syna«. — A ještě zřetelněji ve Výkladu (22—23): »... neb ačť jsú tři osoby, však nejsú třie bohové ... však zvláště duch svatý slove duch proto, že dýcháním pochodí od otcě i od syna.« Do tajemství této otázky nahlížel Hus již ve Výkl. sentencí, uvedli jsme (str. 128) Lombardovu distinkci 4., v níž je vyjádřena podstata to- siam«. Zajisté proto, že jediné tento protiklad jest i ve Valdenském katechismu (ot. 31): »Si tu creyès en la sancta gleisa? — Di. Non, car ilh es creatura, ma yo creo de ley meseyma.« — V tomto označení vidí Z. zřetelnou stopu starocírk. tra- dice, Karthaginský sbor měl prý za času Tertullianova ve své úpravě symbolu do- konce »per ecclesiam«. Zezschwitz přezírá tu poněkud Husovo působivé zdůvodnění vlastní, snad z neznalosti, hlavně však zajisté i ze svých nesprávných (jak dnes víme) předpokladů, že Vald. katechismus jest kořenů původních a že tudíž toto rozlišení přejal nikoli od Čes. bratří, nýbrž přímo ze staré tradice. 16) K historii apoštol. symbolu: Karl Hase, Kirchengeschichte, 1900, str. 36, 58 a j.; Loof s 87n. (o počátcích v 2. stol.); Harnack (proslavený znatel symbolu) v uv. sp. od str. 181, dále Apostolisches Symbolum v Herzog-Hauckově Real-Encyklo- paedie I., str. 741—755. — Tam tedy odkazujeme, zde pak stručně: Naše nynější »Vyznání víry« jest tak zvané »Symbolum Athanasianum, které pozvolna vzniklo mezi r. 450 a 600 v Jižní Gallii«, praví Harnack (185) shodně s Loofsem. Toto vy- znání předcházelo symbolum apoštolské a nicaeno-cařihradské. Počátky symbolu nutno hledati kolem polovice 2. stol. v Římě, na základě křestní formule. O tomto původu vzniklo mnoho legend, jak totiž prý 12 apoštolů, než se rozešli, přidali při společném sezení k této konfesi každý jednu větu. V církvi v Římě se udržovalo od prvních století přesvědčení, že původní symbol pochází přímo od apoštolů a že jej přinesl do Říma Petr. Řecký originál tohoto původního vyznání, jejž rekonstruoval Harnack (RE. 744), zní (v překladě): »Věřím v Boha otce všemohoucího; a v Jezukrista syna jeho jednorozeného Pána našeho, narozeného z Ducha svatého a z Marie Panny. Ukřižovaného pod Pontským Pilátem a pohřbeného, třetího dne vstalého z mrtvých, vstouplého na nebesa, sedícího na pravici otcově, odkudž jde souditi živé i mrtvé; a v Ducha svatého, svatou církev, hříchu odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení.« — K tomu Harnack připojuje (na téže str.): »Z něj vznikl pozdější symbol delší řím- ský, t. j. jihogallský (= naše apostolikum).« 140
Jest zřejmé, že Husovi bylo podkladem trojího »obyčeje« (způsobu) věření Boha apoštol. vyzvání a že podle tohoto rozlišení vyzdvihuje věroučný význam jeho polovice první, kde se opakuje třikrát »věřím v«, kdežto druhé přikládá význ. druhořadý, kde se opakuje pětkrát objek- tivně toliko věřím o. — V celé této otázce jsou Mikuláš a Táboři rovněž s Husem shodni, namnoze doslovně. d) O božské Trojici. Jde tu o dvě věrouč. tajemství, na něj Hus zajisté myslil ve svém kostn. spisku: 1. tři osoby a přece jediný Bůh, 2. původ Syna a pů- vod Ducha sv. — tak, jak se nám hluboce podávají ve Věřím v Boha.16) Předně základna v KVíd. (ot. 16-20): »Co jest Ttrojice svatá? Otec, Syn, Duch sv., vše jeden Hospodin. — Co jest Otec? Otec jest Buoh« atd. Syn Bůh a věřím o něm, »že jest se počal z Ducha sv., narodil se z Marie panny«. Duch sv. Bůh, »pocházie ot Otce i ot Syna«. — A ještě zřetelněji ve Výkladu (22—23): »... neb ačť jsú tři osoby, však nejsú třie bohové ... však zvláště duch svatý slove duch proto, že dýcháním pochodí od otcě i od syna.« Do tajemství této otázky nahlížel Hus již ve Výkl. sentencí, uvedli jsme (str. 128) Lombardovu distinkci 4., v níž je vyjádřena podstata to- siam«. Zajisté proto, že jediné tento protiklad jest i ve Valdenském katechismu (ot. 31): »Si tu creyès en la sancta gleisa? — Di. Non, car ilh es creatura, ma yo creo de ley meseyma.« — V tomto označení vidí Z. zřetelnou stopu starocírk. tra- dice, Karthaginský sbor měl prý za času Tertullianova ve své úpravě symbolu do- konce »per ecclesiam«. Zezschwitz přezírá tu poněkud Husovo působivé zdůvodnění vlastní, snad z neznalosti, hlavně však zajisté i ze svých nesprávných (jak dnes víme) předpokladů, že Vald. katechismus jest kořenů původních a že tudíž toto rozlišení přejal nikoli od Čes. bratří, nýbrž přímo ze staré tradice. 16) K historii apoštol. symbolu: Karl Hase, Kirchengeschichte, 1900, str. 36, 58 a j.; Loof s 87n. (o počátcích v 2. stol.); Harnack (proslavený znatel symbolu) v uv. sp. od str. 181, dále Apostolisches Symbolum v Herzog-Hauckově Real-Encyklo- paedie I., str. 741—755. — Tam tedy odkazujeme, zde pak stručně: Naše nynější »Vyznání víry« jest tak zvané »Symbolum Athanasianum, které pozvolna vzniklo mezi r. 450 a 600 v Jižní Gallii«, praví Harnack (185) shodně s Loofsem. Toto vy- znání předcházelo symbolum apoštolské a nicaeno-cařihradské. Počátky symbolu nutno hledati kolem polovice 2. stol. v Římě, na základě křestní formule. O tomto původu vzniklo mnoho legend, jak totiž prý 12 apoštolů, než se rozešli, přidali při společném sezení k této konfesi každý jednu větu. V církvi v Římě se udržovalo od prvních století přesvědčení, že původní symbol pochází přímo od apoštolů a že jej přinesl do Říma Petr. Řecký originál tohoto původního vyznání, jejž rekonstruoval Harnack (RE. 744), zní (v překladě): »Věřím v Boha otce všemohoucího; a v Jezukrista syna jeho jednorozeného Pána našeho, narozeného z Ducha svatého a z Marie Panny. Ukřižovaného pod Pontským Pilátem a pohřbeného, třetího dne vstalého z mrtvých, vstouplého na nebesa, sedícího na pravici otcově, odkudž jde souditi živé i mrtvé; a v Ducha svatého, svatou církev, hříchu odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení.« — K tomu Harnack připojuje (na téže str.): »Z něj vznikl pozdější symbol delší řím- ský, t. j. jihogallský (= naše apostolikum).« 140
Strana 141
hoto problému: »Bůh zplodil Boha.« Hus pak obšírně rozbírá, jako Lomb. ještě scholasticky pojmově (Výkl. sent. 56—7): »Bytnost božská jest sdílena, avšak žádným způsobem není plozena... Z toho je patrno, že nenásleduje: Bytnost jest sdílena, tedy jest plozena«, 2. že nenásleduje: »Syn přejímá plozením bytnost od Otce, tedy bytnost Synova jest plo- zena od Otce« atd. — Hus se pak dovolává Augustina a dodává: »Otec a Syn jsou jeden počátek v bytnosti a více osob; nyní Duch sv. vychází od nich .. .« 17) Z těchto starších i pozdějších výroků Husových jest zřejmé, že Hus stojí na učení Augustinově jak v otázce zvané filioque, t. j. »i od Syna«, že totiž Duch sv. pochází (procedit) nejen od Otce, ale i od Boha Syna,18) tak v otázce Trojice. Augustinovo učení v obou ot. nabylo v církvi západní trvalé platnosti. Augustin v »De trinitate« vychází od základ. principu: »simplicitas dei«, Bůh jeden, ve smyslu přísného mo- notheismu. Odtud o Trojici:19) »sunt semper invicem, neuter solus«; »haec trinitas unus est deus, simul omnes unus est dominus«. K ot. filio- que: »spiritus (est) utriusque, quoniam de utroque procedit, sed ideo, cum de eo filius loqueretur, ait ,de patre procedit', quoniam pater pro- cessionis ejus est auctor, qui talem filium genuit et gignendo ei dedit, ut etiam de ipso procederet spiritus sanctus«; »pater et filius... relative ad spiritum sanctum unum principium«. Augustinovy formule o Trojici, někdy ve snaze o jednotu božství až paradoxní, byly shrnuty posléze (jak jsme pravili) ve Vyznání Atha- nasiovo, vzniklé v Již. Gallii 450—600, a tak prohlášeny za svatou círk. nauku:20) »Kdo chce býti spasen, musí jí věřiti.« Hus podle Výkl., KVíd. a veškerých spisů stojí tedy v otázce Tro- jice na stanovisku církevně augustinském a s ním téměř všemi otázkami 17) Vhodně ukazuje Novotný vzhledem k těmto statím o Trojici ve Výkl. sent., že »Hus jest také nucen všímati si četných učení kacířských, v jejichž vyvra- cení jde ovšem za známými autoritami; vždyť jejich prostřednictvím vlastně poznal kacířské ony názory; jest zajímavé, že ví také o některých názorech ,opata Joachima' (Joachim de Fiore), zejména o jeho obvinění samého Petra Lombarda z kacířství o Trojici.« (M. J. Hus I. 196—7.) 18) Otázka byla dalekosáhlého významu, spor o ni byl hlavní příčinou, resp. záminkou rozštěpení církve na východní a západní. Na východě Jan Damascenský a jiní již před ním učili (Harnack 184), že Duch vychází pouze od Otce (resp. skrze Syna). Otec tedy sám zůstává začátkem a původem božství. Východním se zdálo, že plná vzájemnost všech tří osob ohrožuje monarchii a specielně odvozování Ducha od Syna že ohrožuje homousii. Zvláště Photius (Loofs 331) r. 867 vedl spor do kraj- nosti, vytýkal západníkům i falšování symbolu přídavkem »filioque«, kteréžto slovo bylo nově raženo ve Španělsku. Augustinsko-španělská formule »filioque« byla pro- jednána za Pippina na synodě v Gentilly (r. 767) ve smyslu proti učení církve řecké, v tomto pojetí pak »libri Carolini« prohlašují: Duch sv. »ex patre et (ex) filio ab omni catholica ecclesia procedere creditur« (Loofs 457—58, Harnack 266). 19) Tato místa hlavně z »De trinitate«, podle Harnacka 185 a Loofse 365 n. 20) Harnack 185—6. 141
hoto problému: »Bůh zplodil Boha.« Hus pak obšírně rozbírá, jako Lomb. ještě scholasticky pojmově (Výkl. sent. 56—7): »Bytnost božská jest sdílena, avšak žádným způsobem není plozena... Z toho je patrno, že nenásleduje: Bytnost jest sdílena, tedy jest plozena«, 2. že nenásleduje: »Syn přejímá plozením bytnost od Otce, tedy bytnost Synova jest plo- zena od Otce« atd. — Hus se pak dovolává Augustina a dodává: »Otec a Syn jsou jeden počátek v bytnosti a více osob; nyní Duch sv. vychází od nich .. .« 17) Z těchto starších i pozdějších výroků Husových jest zřejmé, že Hus stojí na učení Augustinově jak v otázce zvané filioque, t. j. »i od Syna«, že totiž Duch sv. pochází (procedit) nejen od Otce, ale i od Boha Syna,18) tak v otázce Trojice. Augustinovo učení v obou ot. nabylo v církvi západní trvalé platnosti. Augustin v »De trinitate« vychází od základ. principu: »simplicitas dei«, Bůh jeden, ve smyslu přísného mo- notheismu. Odtud o Trojici:19) »sunt semper invicem, neuter solus«; »haec trinitas unus est deus, simul omnes unus est dominus«. K ot. filio- que: »spiritus (est) utriusque, quoniam de utroque procedit, sed ideo, cum de eo filius loqueretur, ait ,de patre procedit', quoniam pater pro- cessionis ejus est auctor, qui talem filium genuit et gignendo ei dedit, ut etiam de ipso procederet spiritus sanctus«; »pater et filius... relative ad spiritum sanctum unum principium«. Augustinovy formule o Trojici, někdy ve snaze o jednotu božství až paradoxní, byly shrnuty posléze (jak jsme pravili) ve Vyznání Atha- nasiovo, vzniklé v Již. Gallii 450—600, a tak prohlášeny za svatou círk. nauku:20) »Kdo chce býti spasen, musí jí věřiti.« Hus podle Výkl., KVíd. a veškerých spisů stojí tedy v otázce Tro- jice na stanovisku církevně augustinském a s ním téměř všemi otázkami 17) Vhodně ukazuje Novotný vzhledem k těmto statím o Trojici ve Výkl. sent., že »Hus jest také nucen všímati si četných učení kacířských, v jejichž vyvra- cení jde ovšem za známými autoritami; vždyť jejich prostřednictvím vlastně poznal kacířské ony názory; jest zajímavé, že ví také o některých názorech ,opata Joachima' (Joachim de Fiore), zejména o jeho obvinění samého Petra Lombarda z kacířství o Trojici.« (M. J. Hus I. 196—7.) 18) Otázka byla dalekosáhlého významu, spor o ni byl hlavní příčinou, resp. záminkou rozštěpení církve na východní a západní. Na východě Jan Damascenský a jiní již před ním učili (Harnack 184), že Duch vychází pouze od Otce (resp. skrze Syna). Otec tedy sám zůstává začátkem a původem božství. Východním se zdálo, že plná vzájemnost všech tří osob ohrožuje monarchii a specielně odvozování Ducha od Syna že ohrožuje homousii. Zvláště Photius (Loofs 331) r. 867 vedl spor do kraj- nosti, vytýkal západníkům i falšování symbolu přídavkem »filioque«, kteréžto slovo bylo nově raženo ve Španělsku. Augustinsko-španělská formule »filioque« byla pro- jednána za Pippina na synodě v Gentilly (r. 767) ve smyslu proti učení církve řecké, v tomto pojetí pak »libri Carolini« prohlašují: Duch sv. »ex patre et (ex) filio ab omni catholica ecclesia procedere creditur« (Loofs 457—58, Harnack 266). 19) Tato místa hlavně z »De trinitate«, podle Harnacka 185 a Loofse 365 n. 20) Harnack 185—6. 141
Strana 142
doslovnými shodně skladatelé katechismů mikulášských a táborských. Také Wyclif21) se neuchyluje od tohoto učení, zvl. z jeho Trialogu jest patrné, že círk. dogma o trojjediném božství předpokládá jako pevně stojící, jak bylo ve 4. stol. schváleno a pak Augustinem dovršeno.22) II. O církvi. »Jest sbor všech vyvolených k spasení«, zní ot. 33. KVíd., a úplněji ve Výkladě (25—6): »Cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených . . . Té cierkvi svaté hlava jest Kristus«. Hus definuje takto svůj pojem církve, jako svou hlavní věrouč. reformu proti učení církevnímu, ještě na mnoha místech svých spisů, kromě toho podává však sám i zřetelné odůvodnění (Výkl. 24—6): »Jiní pak bludie, řkúc, že papež jest cierkev svatá, a jiní, že kardinálové s pa- pežem, a jiní, že všichni kněžie spolkem, a jiní, že všichni křesťané. Protož věz, že všech lidí od Adama až do poslednieho, kterýž bude, jest jeden zbor, a ten od boha na dvé jest rozdělen; neb jedna strana jsú od věčnosti vyvolení, druhá strana od věčnosti zavržení... Té cierkve svaté hlava jest Kristus, neb jest najdóstojnější člověk; a všichni vy- volení jsú tělo.« Učení o církvi vyvolených s hlavou Kristem opírá Hus po příkladu Augustinově o Řím. 8, 29—30: »Nebo kteréž předzvěděl, ty i předřídil« atd. Touto církví vyvolených není církev římská, již proto, že má údy i nehodné;23) hlavou pak není papež s kardinály, nejen proto, že byli papežové a kardinálové i velmi hřešící, ale již proto, že o nikom z nich nelze s jistotou říci, že jsou z počtu vyvolených a tudíž vůbec údy svaté církve obecné.24) Leč i kdyby papež a kardinálové byli skutečně sva- tými, i v tom případě není řím. církev onou svatou obecnou církví apo- štolskou, nýbrž toliko její částí.25) Ukazovatelem Augustin. Podle něho bez vůle boží není spásy: »Nul- lum hominem fieri salvum, nisi quem salvum fieri ipse voluerit.26) Tedy: gratia gratis data. To znamená, že všichni lidé zhřešili a propadli zatra- cení skrze Adama »per liberum arbitrium«, tak Bůh rovněž svobodnou vůlí povolává předurčením a vyvolením k spáse ty, o nichž sám rozhodl. 21) LOof s 638. 22) Lechler I., 493. 23) Viz také Vlast. Kybal, M. J. Hus II/2, str. 180—1. 24) »O církvi« str. 288: »byla by velká opovážlivost, tvrditi o někom beze zje- zjevení a bez bázně, že jest úd oné svaté církve«. 25) Tamž str. 297: »Proto ani papež není hlava, ani kardinálové nejsou celé tělo obecné svaté církve katolické.« — Rozbory jednotlivých Husových pojmů o církvi viz také u Kybala I., 169n. (o predest., o církvi vyvolených a její hlavě Kristu atd.). Dále V. Novotný II., 267 n., Kamil Krofta, M. J. Hus v životě a pa- mátce čes. lidu, 22. 26) Loof s 542. 142
doslovnými shodně skladatelé katechismů mikulášských a táborských. Také Wyclif21) se neuchyluje od tohoto učení, zvl. z jeho Trialogu jest patrné, že círk. dogma o trojjediném božství předpokládá jako pevně stojící, jak bylo ve 4. stol. schváleno a pak Augustinem dovršeno.22) II. O církvi. »Jest sbor všech vyvolených k spasení«, zní ot. 33. KVíd., a úplněji ve Výkladě (25—6): »Cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených . . . Té cierkvi svaté hlava jest Kristus«. Hus definuje takto svůj pojem církve, jako svou hlavní věrouč. reformu proti učení církevnímu, ještě na mnoha místech svých spisů, kromě toho podává však sám i zřetelné odůvodnění (Výkl. 24—6): »Jiní pak bludie, řkúc, že papež jest cierkev svatá, a jiní, že kardinálové s pa- pežem, a jiní, že všichni kněžie spolkem, a jiní, že všichni křesťané. Protož věz, že všech lidí od Adama až do poslednieho, kterýž bude, jest jeden zbor, a ten od boha na dvé jest rozdělen; neb jedna strana jsú od věčnosti vyvolení, druhá strana od věčnosti zavržení... Té cierkve svaté hlava jest Kristus, neb jest najdóstojnější člověk; a všichni vy- volení jsú tělo.« Učení o církvi vyvolených s hlavou Kristem opírá Hus po příkladu Augustinově o Řím. 8, 29—30: »Nebo kteréž předzvěděl, ty i předřídil« atd. Touto církví vyvolených není církev římská, již proto, že má údy i nehodné;23) hlavou pak není papež s kardinály, nejen proto, že byli papežové a kardinálové i velmi hřešící, ale již proto, že o nikom z nich nelze s jistotou říci, že jsou z počtu vyvolených a tudíž vůbec údy svaté církve obecné.24) Leč i kdyby papež a kardinálové byli skutečně sva- tými, i v tom případě není řím. církev onou svatou obecnou církví apo- štolskou, nýbrž toliko její částí.25) Ukazovatelem Augustin. Podle něho bez vůle boží není spásy: »Nul- lum hominem fieri salvum, nisi quem salvum fieri ipse voluerit.26) Tedy: gratia gratis data. To znamená, že všichni lidé zhřešili a propadli zatra- cení skrze Adama »per liberum arbitrium«, tak Bůh rovněž svobodnou vůlí povolává předurčením a vyvolením k spáse ty, o nichž sám rozhodl. 21) LOof s 638. 22) Lechler I., 493. 23) Viz také Vlast. Kybal, M. J. Hus II/2, str. 180—1. 24) »O církvi« str. 288: »byla by velká opovážlivost, tvrditi o někom beze zje- zjevení a bez bázně, že jest úd oné svaté církve«. 25) Tamž str. 297: »Proto ani papež není hlava, ani kardinálové nejsou celé tělo obecné svaté církve katolické.« — Rozbory jednotlivých Husových pojmů o církvi viz také u Kybala I., 169n. (o predest., o církvi vyvolených a její hlavě Kristu atd.). Dále V. Novotný II., 267 n., Kamil Krofta, M. J. Hus v životě a pa- mátce čes. lidu, 22. 26) Loof s 542. 142
Strana 143
Predestinace jest pak podle Augustina jako souverenní akt boží moci a dobroty toliko přípravou a predisponováním lidské vůle k přijetí boží milosti.27) Své učení o predestinaci zakládá Aug. na Řím. 8, 29: »Elegit nos« atd.28) K tomu přistupuje Augustinův pojem o církvi, a to dvojí: jednak církev jako hierarchický ústav spásy, jednak jako »congregatio sanctorum«29) obsažená v církvi viditelné, ale lidmi nevylučitelná, resp. neoznačitelná. Tato congregatio jest tedy Augustinovi církví predesti- novaných a Husovi zajisté ukazovatelem k jeho »sboru všech vyvolených k spasení«. Zde jest tedy Husova věrouč. základna: víra všeho kořenem, odtud jeho odpor proti středověk. pojmu církve jakožto ústavu zaopatřujícímu spasení, odtud i jeho horlení proti zkažené církvi, proti níž staví podle pojmu fides a gratia »sbor vyvolených«. Wyclif jest Husovi druhým pramenem v učení o církvi vyvo- lených s hlavou Kristem, hlavně spisy De ecclesia a De fide catholica. Workman3o) vyzdvihuje, že Wyclifovi jest boží vyvolení základem církve, ale církve jako společnosti vyvolených, která není totožná s církví římskou. Predestinovaní zůstávají v tomto stavu nepohnutelně, nemusí náležeti do žádné viditelné církve. Wyclif tu jde ve šlépějích Augusti- nových, jest však ostře vypjatý; Hus ho následuje, ale po svém. A tu jsme u dávné sporné otázky: o poměru tvorby Wyclifovy a Husovy. Byl to předně Loserth,31) který na základě srovnání spisů prohlásil Husa za zcela odvislého od Wyclifa. Proti němu se ozval Sed- lák,32) který ukázal, jak Los. provedl své srovnání běžně, Losertha do- plnil a částečně opravil. Ještě přímočařeji se tu staví proti Loserthovu postupu Krofta,“ 3) v obšírné studii J. Vodehnal,34) F. M. Bar- 27) O Augustinově učení o predestinaci: Harnack 250 n., Loofs 385 n., Kybal 171. 28) Loof s 385. 29) Loofs 377. 30) Workman II., str. 8 n.: »The Church Militant he defines as the whole number of the elekt — universitas predestinatorum — containing ,only men that shall be saved', and who cannot cease to be such even by mortal sin, for theirs is the grace of final perseverance. This thought, which he inherited from Augustine through Bradwardine, runs through all his system. With Wiclif the basis of the Church is the Divine election ... So absolute is Wyclif's predestinarianism..." 31) Johann Loserth, Huss und Wiclif, druhé vyd., 163 a j. 32) Jan Sedlák, Studie a texty k nábož. dějinám čes., I. str. 170—247, II. 415—428. 33) Kamil Krofta označuje Loserthovo prohlašování, že Hus je pouhým napodob. Wiclifovým a husitství do Čech zaneseným wyclifstvím, jako »počínání ukvapené a nesprávné«. (Nověj. badání o Husovi v ČČHist. 1915, str. 131.) 34) Josef Vodehnal, K pramenům a složení Husova čes. »Výkladu víry«. ČČM. 1916, str. 21 n. 143
Predestinace jest pak podle Augustina jako souverenní akt boží moci a dobroty toliko přípravou a predisponováním lidské vůle k přijetí boží milosti.27) Své učení o predestinaci zakládá Aug. na Řím. 8, 29: »Elegit nos« atd.28) K tomu přistupuje Augustinův pojem o církvi, a to dvojí: jednak církev jako hierarchický ústav spásy, jednak jako »congregatio sanctorum«29) obsažená v církvi viditelné, ale lidmi nevylučitelná, resp. neoznačitelná. Tato congregatio jest tedy Augustinovi církví predesti- novaných a Husovi zajisté ukazovatelem k jeho »sboru všech vyvolených k spasení«. Zde jest tedy Husova věrouč. základna: víra všeho kořenem, odtud jeho odpor proti středověk. pojmu církve jakožto ústavu zaopatřujícímu spasení, odtud i jeho horlení proti zkažené církvi, proti níž staví podle pojmu fides a gratia »sbor vyvolených«. Wyclif jest Husovi druhým pramenem v učení o církvi vyvo- lených s hlavou Kristem, hlavně spisy De ecclesia a De fide catholica. Workman3o) vyzdvihuje, že Wyclifovi jest boží vyvolení základem církve, ale církve jako společnosti vyvolených, která není totožná s církví římskou. Predestinovaní zůstávají v tomto stavu nepohnutelně, nemusí náležeti do žádné viditelné církve. Wyclif tu jde ve šlépějích Augusti- nových, jest však ostře vypjatý; Hus ho následuje, ale po svém. A tu jsme u dávné sporné otázky: o poměru tvorby Wyclifovy a Husovy. Byl to předně Loserth,31) který na základě srovnání spisů prohlásil Husa za zcela odvislého od Wyclifa. Proti němu se ozval Sed- lák,32) který ukázal, jak Los. provedl své srovnání běžně, Losertha do- plnil a částečně opravil. Ještě přímočařeji se tu staví proti Loserthovu postupu Krofta,“ 3) v obšírné studii J. Vodehnal,34) F. M. Bar- 27) O Augustinově učení o predestinaci: Harnack 250 n., Loofs 385 n., Kybal 171. 28) Loof s 385. 29) Loofs 377. 30) Workman II., str. 8 n.: »The Church Militant he defines as the whole number of the elekt — universitas predestinatorum — containing ,only men that shall be saved', and who cannot cease to be such even by mortal sin, for theirs is the grace of final perseverance. This thought, which he inherited from Augustine through Bradwardine, runs through all his system. With Wiclif the basis of the Church is the Divine election ... So absolute is Wyclif's predestinarianism..." 31) Johann Loserth, Huss und Wiclif, druhé vyd., 163 a j. 32) Jan Sedlák, Studie a texty k nábož. dějinám čes., I. str. 170—247, II. 415—428. 33) Kamil Krofta označuje Loserthovo prohlašování, že Hus je pouhým napodob. Wiclifovým a husitství do Čech zaneseným wyclifstvím, jako »počínání ukvapené a nesprávné«. (Nověj. badání o Husovi v ČČHist. 1915, str. 131.) 34) Josef Vodehnal, K pramenům a složení Husova čes. »Výkladu víry«. ČČM. 1916, str. 21 n. 143
Strana 144
toš.35) Také V. Novotný6) odmítá jednostranný posudek Loserthův zvl. o Husově »De ecclesia« a kvituje Sedlákovi, že vystihl »se zdarem význam a cenu spisu Husova«.37) Pověděli jsme již, jak soudíme o Husově samostatnosti a původ- nosti, zde tedy doplňujeme toliko zvláště vzhledem k Wyclifovi: 1. V Husovi byly disposice nového a novodobého myslitele náboženského a mravního, jediné proto se rozezvučely Wyclifovými slovy struny jeho ducha i srdce. 2. Hus je tak svůj, že se nedává bezvýhradně strhnouti současnými radikálními proudy, nýbrž vybírá si kriticky toliko nezbytné, zvláště co na něj doléhá po stránce náboženko-mravní. 3. Toto vybrané i své vlastní z reformních názorů o církvi a o veškerém věrouč. zřízení podává Hus svým osobitým pojetím a způsobem, svými příklady a do- klady a hlavně svou životností, vřelostí a nabádavostí, tak zřetelně od- lišnou od těžce úvahových nábož. filosofických výkladů Wyclifových. 4. Ukázali jsme, jak na poli katechismovém Hus Wyclifa značně převy- šuje, právě svou původností jako novodobý dětsky-katechismový mysli- tel a tvůrce, tím podivuhodněji, že všecky své čtyři katech, práce za- ložil zcela samostatně na svém Výkladu, jehož částečným pramenem jsou spisy Wyclifovy. Hus ve svém katechismové podněty našel, Wyclif ve svém nikoli, ač katechismovou úpravou Thoresbya se (pravděpodobně) zabýval. — Práci Loserthovu o »De ecclesia« uvedeme nyní v malé alespoň ukázce, abychom viděli způsob jeho kritiky.38) Jediné místo, které Lo- serth staví slovně z Wyclifa a Husa k sobě u srovnání jako prý výrazný důkaz Husova opisování z Wyclifa, jest:39) 35) F. M. Bartoš, Husitství a ciz., str. 20 n. 36) V. Novotný II., 297 n. 37) Zvláště prý, když Sedl. napsal: »dosti obratná a samostatná kompilace ze spisů jednoho autora sice, jehož Hus nad to nikdy nejmenuje, ale ze spisů, jež v tis- kovém vydání mají třicet šest svazků. A to je jistě literární práce, již nelze podce- ňovati.« — Novotný pak připojuje: »lze jen litovati, že nověji, upadaje stále více do tendenčnosti, sám tyto své pěkné výsledky poškozuje (na př. Sedlák, Hus, 285 n.).« — Upozorňuji, že Sedl. opakuje i ve svém »Husu« (372) podobnou a ještě význač- nější pochvalu o Husovi, když byl ukázal, jak Hus zpracoval svou »De ecclesia« nikoli toliko podle Wyclifovy »De ecclesia«, nýbrž podle řady jeho traktátů a kázání: »Jak patrno, nelze tu mluviti o plagiátu. Je to důkaz, jak mistrně ovládal Hus liter. dílo Viklefovo, jak bedlivě je prostudoval pro svou práci a jak obratně ho dovedl zužitkovati pro zpracování svého thematu« atd. jako nahoře. Závěry však: obvyklé Sedlákovo vystavování Husovy prý nepůvodnosti a jeho odvislosti od Wy- clifa. — Přes tuto i jinou neobjektivnost nutno však uznati, že katolický boho- slovec Sedlák věnoval hlavní svoji životní historickou činnost Husovi, a to nikoli bez sympatií, a že přispěl k poznání jeho i některých jeho spisů. 38) Novotný cituje z 1. vyd. Loserthova, my z druhého a také jiná význačná místa. 39) Loserth 164. 144
toš.35) Také V. Novotný6) odmítá jednostranný posudek Loserthův zvl. o Husově »De ecclesia« a kvituje Sedlákovi, že vystihl »se zdarem význam a cenu spisu Husova«.37) Pověděli jsme již, jak soudíme o Husově samostatnosti a původ- nosti, zde tedy doplňujeme toliko zvláště vzhledem k Wyclifovi: 1. V Husovi byly disposice nového a novodobého myslitele náboženského a mravního, jediné proto se rozezvučely Wyclifovými slovy struny jeho ducha i srdce. 2. Hus je tak svůj, že se nedává bezvýhradně strhnouti současnými radikálními proudy, nýbrž vybírá si kriticky toliko nezbytné, zvláště co na něj doléhá po stránce náboženko-mravní. 3. Toto vybrané i své vlastní z reformních názorů o církvi a o veškerém věrouč. zřízení podává Hus svým osobitým pojetím a způsobem, svými příklady a do- klady a hlavně svou životností, vřelostí a nabádavostí, tak zřetelně od- lišnou od těžce úvahových nábož. filosofických výkladů Wyclifových. 4. Ukázali jsme, jak na poli katechismovém Hus Wyclifa značně převy- šuje, právě svou původností jako novodobý dětsky-katechismový mysli- tel a tvůrce, tím podivuhodněji, že všecky své čtyři katech, práce za- ložil zcela samostatně na svém Výkladu, jehož částečným pramenem jsou spisy Wyclifovy. Hus ve svém katechismové podněty našel, Wyclif ve svém nikoli, ač katechismovou úpravou Thoresbya se (pravděpodobně) zabýval. — Práci Loserthovu o »De ecclesia« uvedeme nyní v malé alespoň ukázce, abychom viděli způsob jeho kritiky.38) Jediné místo, které Lo- serth staví slovně z Wyclifa a Husa k sobě u srovnání jako prý výrazný důkaz Husova opisování z Wyclifa, jest:39) 35) F. M. Bartoš, Husitství a ciz., str. 20 n. 36) V. Novotný II., 297 n. 37) Zvláště prý, když Sedl. napsal: »dosti obratná a samostatná kompilace ze spisů jednoho autora sice, jehož Hus nad to nikdy nejmenuje, ale ze spisů, jež v tis- kovém vydání mají třicet šest svazků. A to je jistě literární práce, již nelze podce- ňovati.« — Novotný pak připojuje: »lze jen litovati, že nověji, upadaje stále více do tendenčnosti, sám tyto své pěkné výsledky poškozuje (na př. Sedlák, Hus, 285 n.).« — Upozorňuji, že Sedl. opakuje i ve svém »Husu« (372) podobnou a ještě význač- nější pochvalu o Husovi, když byl ukázal, jak Hus zpracoval svou »De ecclesia« nikoli toliko podle Wyclifovy »De ecclesia«, nýbrž podle řady jeho traktátů a kázání: »Jak patrno, nelze tu mluviti o plagiátu. Je to důkaz, jak mistrně ovládal Hus liter. dílo Viklefovo, jak bedlivě je prostudoval pro svou práci a jak obratně ho dovedl zužitkovati pro zpracování svého thematu« atd. jako nahoře. Závěry však: obvyklé Sedlákovo vystavování Husovy prý nepůvodnosti a jeho odvislosti od Wy- clifa. — Přes tuto i jinou neobjektivnost nutno však uznati, že katolický boho- slovec Sedlák věnoval hlavní svoji životní historickou činnost Husovi, a to nikoli bez sympatií, a že přispěl k poznání jeho i některých jeho spisů. 38) Novotný cituje z 1. vyd. Loserthova, my z druhého a také jiná význačná místa. 39) Loserth 164. 144
Strana 145
Wyclif, De Ecclesia, cap. 1. pag. 2/3: Quamvis autem ecclesia dicatur multipliciter in scriptura, suppono quod sumatur ad propo- situm pro famosiori, scilicet con- gregacione omnium predestinato- rum ... Huss, De Ecclesia, cap. 1: Ecclesia autem catholica, id est, universalis est omnium predestina- torum universitas... Ipsa enim ec- clesia sancta universalis est corpus Christi mysticum ... Tomuto pak porovnání míst Loserth předsílá: »Kurz, der gesamte Inhalt des ersten Kapitels in dem Tractate Hussens De Ecclesia ist aus Wiclif genommen, und wie wörtlich dies der Fall ist, davon mögen die folgenden Stellen Zeugnis geben.« — Ať už miní Loserth slovem wört- lich, že podává ukázku doslovného přejímání nebo slovnou ukázku pře- jímání, celý jeho průkaz (a Loserthem jako zajisté nejvýraznější vybra- ný) jest nám právě dokladem, jak Hus i všeobecně shodné myšlenky vyjadřuje po svém, tedy i myšlenkově namnoze rozdílně. Základním shodným místem jest Loserthovi zřejmě: congregacione omnium pre- destinatorum — omnium predestinatorum universitas. Vše ostatní jest i myšlenkově i duchem neshodné, nemluvíc ani o nezapadající větě: »Ipsa enim ...«, která svědčí právě o samostatné obměně Husově. Leč i citovaná místa nejsou přece naprosto shodná,40) Hus neužil zajisté náhodou slova universitas (souhrn, veškerenstvo), tedy pojmu širšího než congregatio, kromě toho pak o predestinovaných jest Husova myšlenka starší, podle Augustina. »Výklad viery« jest druhý Husův spis, který se dotýká otázky o církvi a jest zvláště směrodatný pro náš katechismus. Zde se jeví právě při čl. o církvi značná shodnost s Wyclifem, zajisté značnější, než v místě uvedeném Loserthem z De ecclesia, ale také jedinečná v celém Výkladě. »Výklad« srovnal s Wyclifem po prvé Sedlák, a to krok za krokem, byv povzbuzen prací Loserthovou. Učinil tak předně o části druhé a třetí41) (o výkl. Desatera a Otčenáše), po dalších studiích se vrátil k části první,42) o výkl. víry. Sedlák zjistil mnoho shodných míst s Wyclifovým Decalogem, v druhé části asi třetinu, v třetí více než po- lovinu jako překlad, sám však upozorňuje, že je »po způsobu Husově rozšířený mravokárnými úvahami a na některých místech i značně roz- množený novými partiemi, z části přejatými z jiných spisů Husových, 40) Novotný (II. 298—9) správně poukazuje, maje na mysli nynější zjištění shodných míst s Wyclifem: »Třebas ze značné části na Wyclifovi zbudován, jest přece tedy traktát De ecclesia samostatná práce Husova... Nebudeme na rozpacích, že i dnes, třeba se na traktát De ecclesia v jeho cenění musíme dívati jinak, než se stá- valo dříve, s nutným určitým omezením se starého jeho označení nemusíme mnoho slevovati.« 41) Jan Sedlák, Studie a t. l., 170—247. 42) Týž II., 415—28. Havelka: Husitské katechismy. 10 145
Wyclif, De Ecclesia, cap. 1. pag. 2/3: Quamvis autem ecclesia dicatur multipliciter in scriptura, suppono quod sumatur ad propo- situm pro famosiori, scilicet con- gregacione omnium predestinato- rum ... Huss, De Ecclesia, cap. 1: Ecclesia autem catholica, id est, universalis est omnium predestina- torum universitas... Ipsa enim ec- clesia sancta universalis est corpus Christi mysticum ... Tomuto pak porovnání míst Loserth předsílá: »Kurz, der gesamte Inhalt des ersten Kapitels in dem Tractate Hussens De Ecclesia ist aus Wiclif genommen, und wie wörtlich dies der Fall ist, davon mögen die folgenden Stellen Zeugnis geben.« — Ať už miní Loserth slovem wört- lich, že podává ukázku doslovného přejímání nebo slovnou ukázku pře- jímání, celý jeho průkaz (a Loserthem jako zajisté nejvýraznější vybra- ný) jest nám právě dokladem, jak Hus i všeobecně shodné myšlenky vyjadřuje po svém, tedy i myšlenkově namnoze rozdílně. Základním shodným místem jest Loserthovi zřejmě: congregacione omnium pre- destinatorum — omnium predestinatorum universitas. Vše ostatní jest i myšlenkově i duchem neshodné, nemluvíc ani o nezapadající větě: »Ipsa enim ...«, která svědčí právě o samostatné obměně Husově. Leč i citovaná místa nejsou přece naprosto shodná,40) Hus neužil zajisté náhodou slova universitas (souhrn, veškerenstvo), tedy pojmu širšího než congregatio, kromě toho pak o predestinovaných jest Husova myšlenka starší, podle Augustina. »Výklad viery« jest druhý Husův spis, který se dotýká otázky o církvi a jest zvláště směrodatný pro náš katechismus. Zde se jeví právě při čl. o církvi značná shodnost s Wyclifem, zajisté značnější, než v místě uvedeném Loserthem z De ecclesia, ale také jedinečná v celém Výkladě. »Výklad« srovnal s Wyclifem po prvé Sedlák, a to krok za krokem, byv povzbuzen prací Loserthovou. Učinil tak předně o části druhé a třetí41) (o výkl. Desatera a Otčenáše), po dalších studiích se vrátil k části první,42) o výkl. víry. Sedlák zjistil mnoho shodných míst s Wyclifovým Decalogem, v druhé části asi třetinu, v třetí více než po- lovinu jako překlad, sám však upozorňuje, že je »po způsobu Husově rozšířený mravokárnými úvahami a na některých místech i značně roz- množený novými partiemi, z části přejatými z jiných spisů Husových, 40) Novotný (II. 298—9) správně poukazuje, maje na mysli nynější zjištění shodných míst s Wyclifem: »Třebas ze značné části na Wyclifovi zbudován, jest přece tedy traktát De ecclesia samostatná práce Husova... Nebudeme na rozpacích, že i dnes, třeba se na traktát De ecclesia v jeho cenění musíme dívati jinak, než se stá- valo dříve, s nutným určitým omezením se starého jeho označení nemusíme mnoho slevovati.« 41) Jan Sedlák, Studie a t. l., 170—247. 42) Týž II., 415—28. Havelka: Husitské katechismy. 10 145
Strana 146
z části odjinud vzatými.«43) Ve Výkladu viery (v I. části) shledává Sedlák shodnost s Wyclifem hlavně toliko v »Menším výkladu na víru«, vý- slovně pak připojuje, že »se jeví Husův výklad víry prací poměrně samo- statnou«.44) Možno oceniti, že Sedlák srovnal texty bedlivě, vyznačiv i části samostatně Husem pracované; naproti tomu nelze však zamlčeti, že jeho práce je značně mechanická a ne dosti kritická. S. význam Husovy vlastní tvorby i při odvislosti od Wyclifa dosti nepostřehl a nevyzdvihl, v tom totiž, že Hus promýšlí a přijímá vše výhradně podle svého, ve vlastním pojetí a podepření a že výňatků z Wyclifa užívá právě spíše jako rozve- dení svého vlastního myšlení a cítění. — Přečtěme si na př. ve Výkladu (str. 7) známý krásný Husův výrok o pravdě: »Protož věrný křesťane! hledaj pravdy« atd. Nebo v úvodě osobitě jímavé: »Protož že jsem kně- zem, v naději od boha poslaným, abych učil lid věřiti, přikázanie božie plniti a bohu sě právě modliti.« Toto jest Hus, v tom jest síla, půvab, působivost i původnost jeho spisů (zvláště když je postavíme vedle dogmaticky suchých a nesnadných výkladů Wyclifových), při tom pak s pečetí, že v těchto spisech nebyl by Hus napsal zajisté ani jediné věty vlastní nebo z Wyclifa, kdyby byla ne- prošla životně a pravdivě jeho hlavou i jeho srdcem. Tak se nám jeví veškerá Husova díla. — Otázkou Husovy samostatnosti se nověji zabýval Jos. Vode- hnal, o Sedlákovi praví, že jeho článek »má východisko docela odchylné a omezuje se pouze na textové shody s Wyclifem«.45) Také Vod. ukazuje z Výkladu v učení o církvi, že zde je Hus nejvíce wyclifovský, staví k sobě citáty: z Wyclifa (námi již při Loserthovi uvedený) »Quamvis autem ec- clesia dicatur multipliciter« atd. a dále: »Illa autem est sponsa Christi, de qua est processus cantici canticorum...« Vedle z Husova Výkladu: »Pro- tož ačť cierkev někdy slove kamenný neb dřevěný kostel« atd., pak: »však cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených, jenž slove choť Kristo- va« atd. I při této shodnosti vidí však Vod. samostatné Husovo pojetí věcné i slovní, které v místech neshodných proniká tím výrazněji. Vodehnal pak uzavírá:46) »bez Husa tím méně Wyclif by byl tím, čím teprve jím se stal... Hus dané myšlenky reformní nejosobitěji pro- nikl a nejvýmluvněji písemně zastával.« A končí vyzdvižením Husovy osobnosti i v jeho smrti na hranici: »Činem tím zavrcholil svou historickou a literární individualitu a vystoupil ten mohutný vliv, který určil ráz celé naší historie vůbec a literární zvláště na nedohlednou dobu.« 43) Týž I., 180. 44) Týž II., 428. 45) Josef Vodehnal 23. 46) Tamž odd. IV. (v závěr. seš., str. 9—11). 146
z části odjinud vzatými.«43) Ve Výkladu viery (v I. části) shledává Sedlák shodnost s Wyclifem hlavně toliko v »Menším výkladu na víru«, vý- slovně pak připojuje, že »se jeví Husův výklad víry prací poměrně samo- statnou«.44) Možno oceniti, že Sedlák srovnal texty bedlivě, vyznačiv i části samostatně Husem pracované; naproti tomu nelze však zamlčeti, že jeho práce je značně mechanická a ne dosti kritická. S. význam Husovy vlastní tvorby i při odvislosti od Wyclifa dosti nepostřehl a nevyzdvihl, v tom totiž, že Hus promýšlí a přijímá vše výhradně podle svého, ve vlastním pojetí a podepření a že výňatků z Wyclifa užívá právě spíše jako rozve- dení svého vlastního myšlení a cítění. — Přečtěme si na př. ve Výkladu (str. 7) známý krásný Husův výrok o pravdě: »Protož věrný křesťane! hledaj pravdy« atd. Nebo v úvodě osobitě jímavé: »Protož že jsem kně- zem, v naději od boha poslaným, abych učil lid věřiti, přikázanie božie plniti a bohu sě právě modliti.« Toto jest Hus, v tom jest síla, půvab, působivost i původnost jeho spisů (zvláště když je postavíme vedle dogmaticky suchých a nesnadných výkladů Wyclifových), při tom pak s pečetí, že v těchto spisech nebyl by Hus napsal zajisté ani jediné věty vlastní nebo z Wyclifa, kdyby byla ne- prošla životně a pravdivě jeho hlavou i jeho srdcem. Tak se nám jeví veškerá Husova díla. — Otázkou Husovy samostatnosti se nověji zabýval Jos. Vode- hnal, o Sedlákovi praví, že jeho článek »má východisko docela odchylné a omezuje se pouze na textové shody s Wyclifem«.45) Také Vod. ukazuje z Výkladu v učení o církvi, že zde je Hus nejvíce wyclifovský, staví k sobě citáty: z Wyclifa (námi již při Loserthovi uvedený) »Quamvis autem ec- clesia dicatur multipliciter« atd. a dále: »Illa autem est sponsa Christi, de qua est processus cantici canticorum...« Vedle z Husova Výkladu: »Pro- tož ačť cierkev někdy slove kamenný neb dřevěný kostel« atd., pak: »však cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených, jenž slove choť Kristo- va« atd. I při této shodnosti vidí však Vod. samostatné Husovo pojetí věcné i slovní, které v místech neshodných proniká tím výrazněji. Vodehnal pak uzavírá:46) »bez Husa tím méně Wyclif by byl tím, čím teprve jím se stal... Hus dané myšlenky reformní nejosobitěji pro- nikl a nejvýmluvněji písemně zastával.« A končí vyzdvižením Husovy osobnosti i v jeho smrti na hranici: »Činem tím zavrcholil svou historickou a literární individualitu a vystoupil ten mohutný vliv, který určil ráz celé naší historie vůbec a literární zvláště na nedohlednou dobu.« 43) Týž I., 180. 44) Týž II., 428. 45) Josef Vodehnal 23. 46) Tamž odd. IV. (v závěr. seš., str. 9—11). 146
Strana 147
Jest to Krofta, který se tu ozývá ze slov Vodehnalových a jehož výstižného výroku se Vod. i dovolává:47) »nesnadno říci, vděčí-li více Hus Wiclifovi či Wiclif Husovi za čestné místo, které oběma náleží v dějinách lidstva.« Krofta vrací se k poměru Wyclif-Hus znova a v celé šíři jako objektivně pronikavý obhajitel Husův.48) — Zato Workman, třebaže oceňuje význam Husův,49) opakuje i dost vypjatě úsudky Loserthovy o Husově odvislosti.50) Konečně tuto otázku bystře osvětlil F. M. Bartoš51) a ukázal zvláště, že Loserthovo »dílo degradovalo Husa ve vědecké literatuře na pouhého žáka Viklefova, že ho vyloučilo z duchů samostatných a že dalo jeho odpůrcům zbraň, kterou ho mohli zasáhnout nejcitlivěji«. Loserth užil zvláště nevhodně a mechanicky metody juxtaposic podle spisů obou reformátorů a zatlačil svými celostránkovými citacemi na př. i hlas vý- znamného historika Aug. Neandra, že vliv Matěje z Janova byl na Husa a na husitství větší než vliv Wyclifův.32) — Bartoš pak uzavírá (54), že »Husovi učitelé, nejvíce ovšem Viclef, jsou Husovi povinni díky nemen- šími než on jim ... Z Viclefových foliantů, jež jeho osvobodivé myšlenky spíše utápějí než vyjasňují, udělal Hus knihy tak působivé, jasné a živé, jako je De ecclesia nebo Knížky o svatokupectví«. 47) K. Krofta, O poměru Husovu k Wyclifovi. Věda čes. 1914, 191. 48) Krofta, Listy 107: »Vše to i jiné odchylky Husovy od učení Viclefova dokazují nejen samostatnost Husova úsudku, nýbrž i nemalou rozdílnost povahy a smýšlení mezi ním a Viclefem, jistě však nestačí, aby Hus mohl býti nazván velikým a původním myslitelem... Teprve toto hnutí [husit.] pojistilo Viclefovi význam v dě- jinách světových. Již to je významné, že se skoro všecky spisy Viclefovy, jmenovitě jeho spisy základní, zachovaly toliko v rukopisech českého původu, psaných v Če- chách a od Čechů.« 49) H. B. Workman I., str. 8: »The flames which rose from the pile at Constance on the 6th of July 1415 displayet to posterity the form of Hus in clearer illumination than that of his English colleague...« (Dovolává se tu zase Losertha.) 50) Workman II., str. 7: »Important as the de Ecclesia is in itself, it is even greater if account is taken of its influence in Bohemia... Niem did not know that Hus's abridgement, in spite of the stir it made in the world, contains hardly a line, local colouring apart, which does not proceed from Wyclif.« 51) F. M. Bartoš, Husitství a ciz., 20 n. 52) Bartoš ukazuje předně Loserthův základní omyl: »zcela nehistorické chápání pracovní metody středověkého spisovatele«, která netoliko připouštěla, ale byla přímo vědeckou zvyklostí a pravidlem, že se z předchůdců citovaly doslovně celé stati, ba celá díla, aniž se uváděl pramen. Bartoš ukazuje, jak univ. profesoři pronášeli při slavnostních příležitostech proslovy a kázání, napsané jejich předchůdci, slavný Gerson svůj traktát o reformě církve vypsal — až na jedinou větu — z díla Jindř. z Langensteinu, stejně však tento vyhlášený profesor vídeňský přebíral z To- máše Aqu., a podobně Tomáš, Hales, ale zvl. i Wyclif vypisovali z děl předchozích bez udání pramenů. — Druhý zákl. omyl Loserthovy metody počíná v jeho mecha- nických a naprosto neprůkazných juxtaposicích, v nichž počítá a hromadí stránky bez ocenění kvalitativního. 10* 147
Jest to Krofta, který se tu ozývá ze slov Vodehnalových a jehož výstižného výroku se Vod. i dovolává:47) »nesnadno říci, vděčí-li více Hus Wiclifovi či Wiclif Husovi za čestné místo, které oběma náleží v dějinách lidstva.« Krofta vrací se k poměru Wyclif-Hus znova a v celé šíři jako objektivně pronikavý obhajitel Husův.48) — Zato Workman, třebaže oceňuje význam Husův,49) opakuje i dost vypjatě úsudky Loserthovy o Husově odvislosti.50) Konečně tuto otázku bystře osvětlil F. M. Bartoš51) a ukázal zvláště, že Loserthovo »dílo degradovalo Husa ve vědecké literatuře na pouhého žáka Viklefova, že ho vyloučilo z duchů samostatných a že dalo jeho odpůrcům zbraň, kterou ho mohli zasáhnout nejcitlivěji«. Loserth užil zvláště nevhodně a mechanicky metody juxtaposic podle spisů obou reformátorů a zatlačil svými celostránkovými citacemi na př. i hlas vý- znamného historika Aug. Neandra, že vliv Matěje z Janova byl na Husa a na husitství větší než vliv Wyclifův.32) — Bartoš pak uzavírá (54), že »Husovi učitelé, nejvíce ovšem Viclef, jsou Husovi povinni díky nemen- šími než on jim ... Z Viclefových foliantů, jež jeho osvobodivé myšlenky spíše utápějí než vyjasňují, udělal Hus knihy tak působivé, jasné a živé, jako je De ecclesia nebo Knížky o svatokupectví«. 47) K. Krofta, O poměru Husovu k Wyclifovi. Věda čes. 1914, 191. 48) Krofta, Listy 107: »Vše to i jiné odchylky Husovy od učení Viclefova dokazují nejen samostatnost Husova úsudku, nýbrž i nemalou rozdílnost povahy a smýšlení mezi ním a Viclefem, jistě však nestačí, aby Hus mohl býti nazván velikým a původním myslitelem... Teprve toto hnutí [husit.] pojistilo Viclefovi význam v dě- jinách světových. Již to je významné, že se skoro všecky spisy Viclefovy, jmenovitě jeho spisy základní, zachovaly toliko v rukopisech českého původu, psaných v Če- chách a od Čechů.« 49) H. B. Workman I., str. 8: »The flames which rose from the pile at Constance on the 6th of July 1415 displayet to posterity the form of Hus in clearer illumination than that of his English colleague...« (Dovolává se tu zase Losertha.) 50) Workman II., str. 7: »Important as the de Ecclesia is in itself, it is even greater if account is taken of its influence in Bohemia... Niem did not know that Hus's abridgement, in spite of the stir it made in the world, contains hardly a line, local colouring apart, which does not proceed from Wyclif.« 51) F. M. Bartoš, Husitství a ciz., 20 n. 52) Bartoš ukazuje předně Loserthův základní omyl: »zcela nehistorické chápání pracovní metody středověkého spisovatele«, která netoliko připouštěla, ale byla přímo vědeckou zvyklostí a pravidlem, že se z předchůdců citovaly doslovně celé stati, ba celá díla, aniž se uváděl pramen. Bartoš ukazuje, jak univ. profesoři pronášeli při slavnostních příležitostech proslovy a kázání, napsané jejich předchůdci, slavný Gerson svůj traktát o reformě církve vypsal — až na jedinou větu — z díla Jindř. z Langensteinu, stejně však tento vyhlášený profesor vídeňský přebíral z To- máše Aqu., a podobně Tomáš, Hales, ale zvl. i Wyclif vypisovali z děl předchozích bez udání pramenů. — Druhý zákl. omyl Loserthovy metody počíná v jeho mecha- nických a naprosto neprůkazných juxtaposicích, v nichž počítá a hromadí stránky bez ocenění kvalitativního. 10* 147
Strana 148
Husův článek o podstatě svaté církve obecné opírá se tedy o Augus- tina a Wyclifa, Hus jej však podává svými pracemi ve svém vlastním pojetí a zdůvodnění, proto i s kouzlem původnosti, působivosti a zvláště proti Wyclifovi s živoucí vroucností. — Církev trojí. To jest: rytěřující, spící a zvítězilá. Věroučně přichází v úvahu hlavně spící, nebo »spajících«, tedy očistec, s ním pak modlitby a mše za zemřelé, přímluva svatých, almužny atd. Hus učí tu pravověrně, Mikuláš a Táboři očistec zamítají, jak patrné i z našich katechismů. 1. V KVíd. shrnuto (ot. 32.—43.): Církev sv. trojí. Rytěřující »jsú všichni světí zde na světě« a slove rytěřující,53) »neb rytěřuje proti svým třem nepřátelóm, totiž proti světu, tělu a ďáblu«. Spící »jsú všichni světí v předpeklí«,54) a slove spící, »neb sobě nic nemóž zaslúžiti«. Svítězilá »jsú všichni světí v nebesiech« a slove svítězilá, »neb jest svítězilá nad nepřátely«. — Ve Výkladu 25: »Třetie stránka slove cierkev spajících, a ta jest všichni vyvolení, v očistci trpějící.« Tyto stránky se vzájemně podpírají (str. 27): »Též spěje-li páteř který věrný člověk, neb což koli- věk dobrého učiní, to všichni světí mají spolu; neb světí v nebesiech mají toho radost, světí zde mají pomoc, aby silněji stáli proti ďáblu, a světí v očistci mají pomoc, aby spieše byli prosti.«55) V učení o očistci se opírá Hus hlavně o Augustina a Tomáše. Již za Tertulliana (tedy ve 3. stol.) vzniká věroučný názor o přímluvných mod- litbách za ty, kteří nezemřeli jako mučedníci pro nebe přímo určení, a přechází pak v představu o očistci.6) Augustin vyostřuje učení ve smyslu lidového i pověrečného chápání:57) dobrým, ale nedokonalým duším ze- mřelých prospívají mešní oběti, almužny a modlitby; jsou v trestném ohni, jenž je tříbí.3) Učitelé scholastičtí připjali očistec k svátosti pokání, 53) »Cierkev rytěřícé«, viz k tomuto trojímu pojmenování K. Novák, Slov- ník, str. 146 a j. 54) Zde míní Hus předpeklí jako očistec, v počátcích svých oba tyto věrouč. pojmy rozlišoval. (Viz blíže na str. 34.) 55) Podobně v Dixit Martha 231—5, O církvi 271, Výkl. sent. 380, a zvl. O vieře na str. 223. 56) Loof s 166. 57) Harnack, str. 253 n. 58) O očistci: po stránce historické viz Hase v uved. sp. str. 220, 246, 295 a j. — Instruktivní studie o očistci Rud. Hofmann, Das Fegfeuer (Herzog-Hauck V. 788—792). Ukazuje, že již Plato, který měl značný vliv na středověké nauky cír- kevní, učí, že duše musí býti tak dlouho držány v jakémsi temném místě, až jsou dokonale očištěny. Podobně učí i stoikové. Clemens Alexandrinský mluví toliko o du- chovním ohni, který již v tomto životě očistně pálí, Origenes tento oheň (který pálí nikoli vně, nýbrž tajemně vnitřně) klade do onoho světa. Přední scholastikové za- stávali učení o pateru částí (receptacula) světa posmrtného: 1. infernus pro zlé, 2. paradisus pro blahoslavené. 3. mezi nimi purgatorium, 4. k tomu limbus infantium pro 148
Husův článek o podstatě svaté církve obecné opírá se tedy o Augus- tina a Wyclifa, Hus jej však podává svými pracemi ve svém vlastním pojetí a zdůvodnění, proto i s kouzlem původnosti, působivosti a zvláště proti Wyclifovi s živoucí vroucností. — Církev trojí. To jest: rytěřující, spící a zvítězilá. Věroučně přichází v úvahu hlavně spící, nebo »spajících«, tedy očistec, s ním pak modlitby a mše za zemřelé, přímluva svatých, almužny atd. Hus učí tu pravověrně, Mikuláš a Táboři očistec zamítají, jak patrné i z našich katechismů. 1. V KVíd. shrnuto (ot. 32.—43.): Církev sv. trojí. Rytěřující »jsú všichni světí zde na světě« a slove rytěřující,53) »neb rytěřuje proti svým třem nepřátelóm, totiž proti světu, tělu a ďáblu«. Spící »jsú všichni světí v předpeklí«,54) a slove spící, »neb sobě nic nemóž zaslúžiti«. Svítězilá »jsú všichni světí v nebesiech« a slove svítězilá, »neb jest svítězilá nad nepřátely«. — Ve Výkladu 25: »Třetie stránka slove cierkev spajících, a ta jest všichni vyvolení, v očistci trpějící.« Tyto stránky se vzájemně podpírají (str. 27): »Též spěje-li páteř který věrný člověk, neb což koli- věk dobrého učiní, to všichni světí mají spolu; neb světí v nebesiech mají toho radost, světí zde mají pomoc, aby silněji stáli proti ďáblu, a světí v očistci mají pomoc, aby spieše byli prosti.«55) V učení o očistci se opírá Hus hlavně o Augustina a Tomáše. Již za Tertulliana (tedy ve 3. stol.) vzniká věroučný názor o přímluvných mod- litbách za ty, kteří nezemřeli jako mučedníci pro nebe přímo určení, a přechází pak v představu o očistci.6) Augustin vyostřuje učení ve smyslu lidového i pověrečného chápání:57) dobrým, ale nedokonalým duším ze- mřelých prospívají mešní oběti, almužny a modlitby; jsou v trestném ohni, jenž je tříbí.3) Učitelé scholastičtí připjali očistec k svátosti pokání, 53) »Cierkev rytěřícé«, viz k tomuto trojímu pojmenování K. Novák, Slov- ník, str. 146 a j. 54) Zde míní Hus předpeklí jako očistec, v počátcích svých oba tyto věrouč. pojmy rozlišoval. (Viz blíže na str. 34.) 55) Podobně v Dixit Martha 231—5, O církvi 271, Výkl. sent. 380, a zvl. O vieře na str. 223. 56) Loof s 166. 57) Harnack, str. 253 n. 58) O očistci: po stránce historické viz Hase v uved. sp. str. 220, 246, 295 a j. — Instruktivní studie o očistci Rud. Hofmann, Das Fegfeuer (Herzog-Hauck V. 788—792). Ukazuje, že již Plato, který měl značný vliv na středověké nauky cír- kevní, učí, že duše musí býti tak dlouho držány v jakémsi temném místě, až jsou dokonale očištěny. Podobně učí i stoikové. Clemens Alexandrinský mluví toliko o du- chovním ohni, který již v tomto životě očistně pálí, Origenes tento oheň (který pálí nikoli vně, nýbrž tajemně vnitřně) klade do onoho světa. Přední scholastikové za- stávali učení o pateru částí (receptacula) světa posmrtného: 1. infernus pro zlé, 2. paradisus pro blahoslavené. 3. mezi nimi purgatorium, 4. k tomu limbus infantium pro 148
Strana 149
prostřednictvím nauky o záslužných skutcích a zvláště o odpustcích.3) Odpustky spočívají na myšlence kommutace, a mají zmírniti, resp. zru- šiti časné tresty očistcové. Wyclif stojí tu celkem pravověrně, ve svých počátcích přímo od- daně.0) Přes to však učení o očistci a zvl. připojené k němu círk. články rozebírá velmi kriticky. V době pozdější se rozhodně obrací proti přímlu- vám u svatých a u P. Marie, proti uctívání ostatků a proti poutím,61 v souvise s očistcem zeslabuje význam mší a přímluv za zemřelé; zato zdůrazňuje, aby lidé činili dobré za živa, byť by to byla toliko »číše vody studené«, že mnohem více prospěje, než kdyby po smrti byly zřízeny velkolepé ústavy a nadace k dobrému jeho duše:2) »Licet mortuis prosint suffragia ecclesiae« atd. — — Husův názor o očistci jest v podstatě stále týž, pravověrný, jak jsme uvedli v obou ukázkách, podobně však jako ve Wyclifovi ozývají se v něm důrazná opravná přání, povahy hlavně mravní.33) Podle Husových výro- kůc4) jsou v očistci dobří, vyvolení, svatí, kteří mají hříchy toliko všední, od těch je očistí pálením oheň očistcový, ve smyslu Augustinova »ignis purgatorius« s kratším nebo delším trváním. 5) Proces takřka fysický. — 2. K tomu přistupuje otázka očistcových prostředků, které se k očistci nutně připínají, i pro Husa. Zde proráží však již zřetelně Husovo mnohé neuspokojení. Opírá je o Řehoře, upomíná jím i na Wyclifa, jak je patrné z našich ukázek. Veškeré rozhodování vyrůstá zase hlavně z ko- nekřtěné dítky, 5. limbus patrum pro zbožné Starého zákona, kterýžto limbus vy- prázdnil Kristus. Závěrečnou větu studie: »Die Katharer, Waldenser, Wiclif, Hus, Wesel und Wessel griffen die Lehre scharf an«, nutno přijati s výhradou, poněvadž Hus, ale i Wyclif drželi učení o očistci pravoučně, byť i kriticky, jak bude ukázáno, a nelze je tu stavěti do téže řady na př. s Valdenskými, kteří učení o očistci ne- toliko »prudce napadli«, nýbrž naprosto zamítli. 59) Harnack 317. 60) Workman II., str. 8: »Wyclif begins by accepting the ancient division of the Church, outside of which there can be no salvation or remission of sins, into three parts, ,symbolised, doctors say, by the three parts into which the host is bro- ken in the eucharist', ,one triumphant in heaven', ,one militant here on earth' ,and the third' ,asleep in purgatory'. These are the ,queens, concubines, and virgins' of Solomon — that is, of Christ.« Pak vykládá Wyclifovo učení o každé této církvi. 61) Lechler I., 558—64. 62) Tamž 564, podle Wycl. kázání. 03) Tato shodnost pravověrnosti s Wyclifem v otázce církve a purgatoria jest zřejma také z Vodehnalova srovnání námi uved. míst z Výkladu (25) s Wyclifovým De fide (99). Vodehnal, str. seš. 162. 64) Nejúplněji o podstatě očistce a zvl. o přímluvách a obětech za trpící v očistci v »Dixit Martha« (Flajšh. I. 231—9). Ale již v Sentencích (380) ozývá se pevné přesvědčení: »Také naděje těch, kteří jsou v očistci, a kteří byli v předpeklí, jest s jistotou vědění.« (Hus rozlišuje zde ještě předp. a očistec.) Podobně v Dcerce (124), že po smrti »pekelní oheň bude páliti zatracené, a očistcový bude dobré páliti, od všedních hřiechóv je vyčiščuje«. 65) Viz též v uved. Hofmannovi, str. 790. 149
prostřednictvím nauky o záslužných skutcích a zvláště o odpustcích.3) Odpustky spočívají na myšlence kommutace, a mají zmírniti, resp. zru- šiti časné tresty očistcové. Wyclif stojí tu celkem pravověrně, ve svých počátcích přímo od- daně.0) Přes to však učení o očistci a zvl. připojené k němu círk. články rozebírá velmi kriticky. V době pozdější se rozhodně obrací proti přímlu- vám u svatých a u P. Marie, proti uctívání ostatků a proti poutím,61 v souvise s očistcem zeslabuje význam mší a přímluv za zemřelé; zato zdůrazňuje, aby lidé činili dobré za živa, byť by to byla toliko »číše vody studené«, že mnohem více prospěje, než kdyby po smrti byly zřízeny velkolepé ústavy a nadace k dobrému jeho duše:2) »Licet mortuis prosint suffragia ecclesiae« atd. — — Husův názor o očistci jest v podstatě stále týž, pravověrný, jak jsme uvedli v obou ukázkách, podobně však jako ve Wyclifovi ozývají se v něm důrazná opravná přání, povahy hlavně mravní.33) Podle Husových výro- kůc4) jsou v očistci dobří, vyvolení, svatí, kteří mají hříchy toliko všední, od těch je očistí pálením oheň očistcový, ve smyslu Augustinova »ignis purgatorius« s kratším nebo delším trváním. 5) Proces takřka fysický. — 2. K tomu přistupuje otázka očistcových prostředků, které se k očistci nutně připínají, i pro Husa. Zde proráží však již zřetelně Husovo mnohé neuspokojení. Opírá je o Řehoře, upomíná jím i na Wyclifa, jak je patrné z našich ukázek. Veškeré rozhodování vyrůstá zase hlavně z ko- nekřtěné dítky, 5. limbus patrum pro zbožné Starého zákona, kterýžto limbus vy- prázdnil Kristus. Závěrečnou větu studie: »Die Katharer, Waldenser, Wiclif, Hus, Wesel und Wessel griffen die Lehre scharf an«, nutno přijati s výhradou, poněvadž Hus, ale i Wyclif drželi učení o očistci pravoučně, byť i kriticky, jak bude ukázáno, a nelze je tu stavěti do téže řady na př. s Valdenskými, kteří učení o očistci ne- toliko »prudce napadli«, nýbrž naprosto zamítli. 59) Harnack 317. 60) Workman II., str. 8: »Wyclif begins by accepting the ancient division of the Church, outside of which there can be no salvation or remission of sins, into three parts, ,symbolised, doctors say, by the three parts into which the host is bro- ken in the eucharist', ,one triumphant in heaven', ,one militant here on earth' ,and the third' ,asleep in purgatory'. These are the ,queens, concubines, and virgins' of Solomon — that is, of Christ.« Pak vykládá Wyclifovo učení o každé této církvi. 61) Lechler I., 558—64. 62) Tamž 564, podle Wycl. kázání. 03) Tato shodnost pravověrnosti s Wyclifem v otázce církve a purgatoria jest zřejma také z Vodehnalova srovnání námi uved. míst z Výkladu (25) s Wyclifovým De fide (99). Vodehnal, str. seš. 162. 64) Nejúplněji o podstatě očistce a zvl. o přímluvách a obětech za trpící v očistci v »Dixit Martha« (Flajšh. I. 231—9). Ale již v Sentencích (380) ozývá se pevné přesvědčení: »Také naděje těch, kteří jsou v očistci, a kteří byli v předpeklí, jest s jistotou vědění.« (Hus rozlišuje zde ještě předp. a očistec.) Podobně v Dcerce (124), že po smrti »pekelní oheň bude páliti zatracené, a očistcový bude dobré páliti, od všedních hřiechóv je vyčiščuje«. 65) Viz též v uved. Hofmannovi, str. 790. 149
Strana 150
řenů mravních, zdá se však, když Hus mluví důtklivě o dobrém životě na tomto světě a o nejistotě skládati vše na očistec a očistcové prostředky, že také věroučná podstata očistce nebyla u Husa již nedotčena. Čtěme na př. z »Devíti kusuov zlatých«:6) »Ktož dá jeden haléř pro bóh za svého života, ten viece pana boha uctí, a své duši viece prospěje, než by po smrti tolik zlata dal, což by sě jeho mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti.« Další částka je o přímluvě svatých. Také zde jde Husovi především o dobrý život na tomto světě a přímluvy svatých takto upozaďuje (232 až 233): »svatí přimlouvají se za člověka v očistci přiměřeně podle toho, jak se zasloužil na pouti světem, neboť jenom zde jest místo získávání zásluh, mluvíme-li o zásluze, jež jest svobodné sebe učinění hodným blaženosti.« Dovolávaje se pak sv. Řehoře zakončuje přímo kacířsky: »bezpečnější jest dobře žíti, než očekávati po smrti vysvobození od jiných.« Konečně dospívá Hus ke kritice mší za zemřelé. Ve spise »O svato- kupectví« horlí Hus netoliko proti simonii se mšemi za zemřelé, které rozmnožili kněží z lakomství, ale také proti přeceňování jich, stavě nad ně dobrý život v Bohu:7) »Pak za XXXti mší obecně třiceti grošóv berú; a snad jest památka Jidášova, jenž jest prodal spasitele za XXXti střiebr- ných peněz!... Milý brachu! mše všechny na světě jsú tvé, jsi-li v milosti božie.«68) K tomu připojuje (237—8): »nezrazuji službu třiceti mší, ale přeji si, abych hodně konal za mrtvé nejen třicet mší, ale kolikkoli mi Bůh dovolí.« A dodává zase slovo přímo kacířské, že v Písmě není vůbec příkazu modliteb za zemřelé (237—8): »A konečně ani proroci ani Kristus se svý- mi apoštoly ani svatí, jich blízcí následovníci, neučili přímo modliti se za mrtvé, ale velmi pečlivě učili lid, aby živ byl bez hříchu, byl svatý.« Hus věří tedy o očistci pravověrně, 3) jeho důvěra však v přímluvy, modlitby, mše a almužny za zemřelé není bezvýhradná, poněvadž nad kající život po smrti jest mu kající život na světě. — 3. O očistcových pomocnících: o Panně Marii a o svatých. — Hus uznává svaté, na prvním místě »matku boží«, ctí je a věří, že jejich pří- mluva je mocná, zvláště za trpící v očistci. V »Dcerce«:70) »To slyš, dcer- 66) Erben III., 147. O tomto spise jsme pověděli podle Ryšánka o dvou skladatelích (str. 125); citovaný oddíl jest právě »kus« Husův. 67) Vyd. Novotného 87, Erbenovo I., 436. 68) Podobně rozhodně v »Dixit. Martha ad Jesum« (Flajšhans I., 231) a dovo- lává se i Augustina. 69) O kázání Husově »Dixit Martha« zmiňuje se Novotný II., 16—21 a soudí rovněž, že v otázce očistce věří Hus »úplně po katolicku«, a vyzdvihuje odtud zá- sadní důležitost tohoto kázání pro Husovu pravověrnost. Podobně Sedlák (Mik. 46—7); z nesouhlasných vzájemně míst v tomto kázání po stránce věroučné o očistci dovozuje (ovšem bez důvodů) »kompilaci myšlenek cizích«. 70) Erben III., 130 150
řenů mravních, zdá se však, když Hus mluví důtklivě o dobrém životě na tomto světě a o nejistotě skládati vše na očistec a očistcové prostředky, že také věroučná podstata očistce nebyla u Husa již nedotčena. Čtěme na př. z »Devíti kusuov zlatých«:6) »Ktož dá jeden haléř pro bóh za svého života, ten viece pana boha uctí, a své duši viece prospěje, než by po smrti tolik zlata dal, což by sě jeho mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti.« Další částka je o přímluvě svatých. Také zde jde Husovi především o dobrý život na tomto světě a přímluvy svatých takto upozaďuje (232 až 233): »svatí přimlouvají se za člověka v očistci přiměřeně podle toho, jak se zasloužil na pouti světem, neboť jenom zde jest místo získávání zásluh, mluvíme-li o zásluze, jež jest svobodné sebe učinění hodným blaženosti.« Dovolávaje se pak sv. Řehoře zakončuje přímo kacířsky: »bezpečnější jest dobře žíti, než očekávati po smrti vysvobození od jiných.« Konečně dospívá Hus ke kritice mší za zemřelé. Ve spise »O svato- kupectví« horlí Hus netoliko proti simonii se mšemi za zemřelé, které rozmnožili kněží z lakomství, ale také proti přeceňování jich, stavě nad ně dobrý život v Bohu:7) »Pak za XXXti mší obecně třiceti grošóv berú; a snad jest památka Jidášova, jenž jest prodal spasitele za XXXti střiebr- ných peněz!... Milý brachu! mše všechny na světě jsú tvé, jsi-li v milosti božie.«68) K tomu připojuje (237—8): »nezrazuji službu třiceti mší, ale přeji si, abych hodně konal za mrtvé nejen třicet mší, ale kolikkoli mi Bůh dovolí.« A dodává zase slovo přímo kacířské, že v Písmě není vůbec příkazu modliteb za zemřelé (237—8): »A konečně ani proroci ani Kristus se svý- mi apoštoly ani svatí, jich blízcí následovníci, neučili přímo modliti se za mrtvé, ale velmi pečlivě učili lid, aby živ byl bez hříchu, byl svatý.« Hus věří tedy o očistci pravověrně, 3) jeho důvěra však v přímluvy, modlitby, mše a almužny za zemřelé není bezvýhradná, poněvadž nad kající život po smrti jest mu kající život na světě. — 3. O očistcových pomocnících: o Panně Marii a o svatých. — Hus uznává svaté, na prvním místě »matku boží«, ctí je a věří, že jejich pří- mluva je mocná, zvláště za trpící v očistci. V »Dcerce«:70) »To slyš, dcer- 66) Erben III., 147. O tomto spise jsme pověděli podle Ryšánka o dvou skladatelích (str. 125); citovaný oddíl jest právě »kus« Husův. 67) Vyd. Novotného 87, Erbenovo I., 436. 68) Podobně rozhodně v »Dixit. Martha ad Jesum« (Flajšhans I., 231) a dovo- lává se i Augustina. 69) O kázání Husově »Dixit Martha« zmiňuje se Novotný II., 16—21 a soudí rovněž, že v otázce očistce věří Hus »úplně po katolicku«, a vyzdvihuje odtud zá- sadní důležitost tohoto kázání pro Husovu pravověrnost. Podobně Sedlák (Mik. 46—7); z nesouhlasných vzájemně míst v tomto kázání po stránce věroučné o očistci dovozuje (ovšem bez důvodů) »kompilaci myšlenek cizích«. 70) Erben III., 130 150
Strana 151
ko!... aby po temnostech světa tohoto viděla slunce spravedlnosti, Ježíše Krista, s jeho matkú i se všemi svatými, a jsúc oslavena, s nimi sě rado- vala.« Svatí jsou všichni vyvolení v nebesích (»O manželství«"1): »Manžel- stvie tělesné jest znamenie svrchovaného manželstvie, kteréž jest mezi bo- hem a sborem všech svatých, kteří již zde zvítězivše nad nepřátely svými, již v království nebeském s svým najmilejším chotěm, s Jezu Kristem... v najvěčšie láscě a v najrozkošnějším utěšení spojeni...« — Tito svatí a P. Marie mají spolu s Kristem zásluhu o naši spásu. V »Provázku«, když mluvil o věč. blahoslavenství:72) »Jehožto mně i vám náš milý spasitel skrze zaslúžení pána Ježíše a jeho milé matky, panny čisté, i všech sva- tých, rač bez prodlení dopomoci.« — Všichni svatí, na nebi, v očistci i na zemi, vzájemně se k spáse podpírají, jak jsme ukázali v citátu z »Výkl. viery« (169). Hus však (s Augustinem) zapovídá, abychom věřili v P. Marii, v sv. Petra, nebo v některého svatého, věřiti máme toliko v Boha. »O šesti bludích«:73) »A tak nemáme v pannu Maří, matku boží, věřiti, neb jie ne- máme najvíce milovati... A tak věříme o svatých a svatým, ale nevěříme, aniž máme věřiti v svaté.74) III. O přijímání těla božího. Jde tu u Husa o tři otázky věroučné: a) jaký jest užitek této svá- tosti, b) otázka transsubstanciace, c) přijímání pod obojí způsobou. a) Jaký jest užitek svátosti oltářní? — Na první místo klade Hus památku, tedy ve smyslu reformním, jak význam této svátosti přijali od Husa zvláště Táboři“5) a jak jej ještě vyhranila pozdější reformace. Zvláště Zwingli (více než Calvin a Luther) zdůraznil užitek svát. oltářní jako pa- mátky. Jest tu nad jiné Husův projev z posledních dob života, když píše v Kostnici:76) »totiž proč jest ustanovena svátost těla a krve Páně, jest patrno, že jest památkou Pána našeho Ježíše Krista. Neboť řekl: ,To čiňte na mou památku! Má tedy kněz tuto velebnou svátost udíleti a laik zbožně přijímati na památku Pána Ježíše Krista.« — Stejně v Dvojotázce 71) Tamž 202. 72) Tamž 169. 73) Tamž 214—5 74) K Husově otázce o »communio sanctorum« viz také výkl. u Kybala I., 225 n. 75) Sedlák (Táb. traktáty euchar., str. 1.) ukazuje na význam tohoto tábor. pojetí svát. olt. ve smyslu památky a na jeho spojitost s reformním (podle něho pikartským) názorem na svát. olt.: »Racionalistické pojetí svátosti oltářní: Kristus prý tu působí jen svou milostí, nejsa skutečně přítomen, je prý to jen památka smrti jeho.« 76) Flajšhans V., 229—30. 151
ko!... aby po temnostech světa tohoto viděla slunce spravedlnosti, Ježíše Krista, s jeho matkú i se všemi svatými, a jsúc oslavena, s nimi sě rado- vala.« Svatí jsou všichni vyvolení v nebesích (»O manželství«"1): »Manžel- stvie tělesné jest znamenie svrchovaného manželstvie, kteréž jest mezi bo- hem a sborem všech svatých, kteří již zde zvítězivše nad nepřátely svými, již v království nebeském s svým najmilejším chotěm, s Jezu Kristem... v najvěčšie láscě a v najrozkošnějším utěšení spojeni...« — Tito svatí a P. Marie mají spolu s Kristem zásluhu o naši spásu. V »Provázku«, když mluvil o věč. blahoslavenství:72) »Jehožto mně i vám náš milý spasitel skrze zaslúžení pána Ježíše a jeho milé matky, panny čisté, i všech sva- tých, rač bez prodlení dopomoci.« — Všichni svatí, na nebi, v očistci i na zemi, vzájemně se k spáse podpírají, jak jsme ukázali v citátu z »Výkl. viery« (169). Hus však (s Augustinem) zapovídá, abychom věřili v P. Marii, v sv. Petra, nebo v některého svatého, věřiti máme toliko v Boha. »O šesti bludích«:73) »A tak nemáme v pannu Maří, matku boží, věřiti, neb jie ne- máme najvíce milovati... A tak věříme o svatých a svatým, ale nevěříme, aniž máme věřiti v svaté.74) III. O přijímání těla božího. Jde tu u Husa o tři otázky věroučné: a) jaký jest užitek této svá- tosti, b) otázka transsubstanciace, c) přijímání pod obojí způsobou. a) Jaký jest užitek svátosti oltářní? — Na první místo klade Hus památku, tedy ve smyslu reformním, jak význam této svátosti přijali od Husa zvláště Táboři“5) a jak jej ještě vyhranila pozdější reformace. Zvláště Zwingli (více než Calvin a Luther) zdůraznil užitek svát. oltářní jako pa- mátky. Jest tu nad jiné Husův projev z posledních dob života, když píše v Kostnici:76) »totiž proč jest ustanovena svátost těla a krve Páně, jest patrno, že jest památkou Pána našeho Ježíše Krista. Neboť řekl: ,To čiňte na mou památku! Má tedy kněz tuto velebnou svátost udíleti a laik zbožně přijímati na památku Pána Ježíše Krista.« — Stejně v Dvojotázce 71) Tamž 202. 72) Tamž 169. 73) Tamž 214—5 74) K Husově otázce o »communio sanctorum« viz také výkl. u Kybala I., 225 n. 75) Sedlák (Táb. traktáty euchar., str. 1.) ukazuje na význam tohoto tábor. pojetí svát. olt. ve smyslu památky a na jeho spojitost s reformním (podle něho pikartským) názorem na svát. olt.: »Racionalistické pojetí svátosti oltářní: Kristus prý tu působí jen svou milostí, nejsa skutečně přítomen, je prý to jen památka smrti jeho.« 76) Flajšhans V., 229—30. 151
Strana 152
o přijímání:77) »abych viece pamatoval umučenie božie a jeho vskřešenie a na nebe vstúpenie.« A stejně v KVíd., o který nám zvláště jde, v ot. 73.: »aby mohl v sobě život věčný mieti a aby v tom umučenie božie nevinné pamatoval.« Podle reálného Husova pojetí jest tedy účelem svát. oltářní pa- mátka Kristovy smrti k posílení zbožného života, při tom ovšem zůstává tato svátost podle církve i Husovi sycením duchovním podstaty nad- zemské, bezprostředně k životu věčnému. — b) Transsubstanciace. Je to věroučné jádro otázky svátosti oltářní a přivádí nás k ní závěr KVídeňského: tělo boží okem tělesným nevidím, ale »dosáhnu toho věrú svú«. Husův vykladač praví k tomu v poznámce: tělo boží nevidíme okem tělesným, ale vidíme tímto okem svátost těla božího. A podobně o lámání a dotýkání se. Tedy: »Proč nevidíš, ani se dotýkáš? Neb ta drahá svátost těla božieho a krve božie nemóž obsažena býti smysly tělesnými.«78) Ze slova tělo boží a že toto tělo boží vidím toliko u víře své, jest zřejmé, že Hus míní tu podstatu přeměnou, tedy ve smyslu transsubstan- ciace. Toto Husovo stanovisko potvrzuje zase poznámkář, který mluví o přeměněném těle božím ve svát. oltářní a že okem tělesným vidíme jediné svátostní podstatu.79) V KVíd. jest tedy zřejmé pravověrné stanovisko transsubstanciační, jako je vidíme ve všech spisech Husových. Transsubstanciace: a) v učení církevním, b) u Wyclifa, c) u Husa. a) Církev středověká si položila hlavní směrnice o svát. oltářní na synodě 1059,80) kde proti Berengarovi z Toursu 1) přijata důsledná trans- substanciace: »post consecrationem non solum sacramentum, sed etiam verum corpus et sanguinem domini nostri Jesum Christi esse.« Termín »transsubstantio« pochází z 12. stol.82) Scholastika s Tomášem Aqu. zatlačila Augustinovu »gratia iustifi- cans«,83) sdílenou jednotlivcům, a vyzdvihla význam svátostí, udílených všem údům církve a všecky tudíž spojující. Takto dospívá vrcholu pojem svátosti oltářní. Petr Lombardus (pro nás zajímavý z Husových Sentencí) formuluje čtvero pojetí:84) substantia panis fit corpus Christi 77) Viz vzadu příl. B. 78) Toto slovo Husovo a zvl. poznámkářův doprovod má pramen zcela shodný ve Wyclifovi (viz dále). 79) Závěrečná jeho věta zdála by se pak ovšem nelogická, když praví pojednou, že ani svátost těla a krve boží nemůže býti chápána smysly tělesnými; leč míní tu zajisté již podle Husa chápání podstaty vnitřní »věrú svú«. 80) Loof s 501—2. 81) O Berengarském sporu též Harnack 281—3. 82) Loofs 504. 83) Tamž 568. Též Harnack 314—5. 84) Tamž 579. 152
o přijímání:77) »abych viece pamatoval umučenie božie a jeho vskřešenie a na nebe vstúpenie.« A stejně v KVíd., o který nám zvláště jde, v ot. 73.: »aby mohl v sobě život věčný mieti a aby v tom umučenie božie nevinné pamatoval.« Podle reálného Husova pojetí jest tedy účelem svát. oltářní pa- mátka Kristovy smrti k posílení zbožného života, při tom ovšem zůstává tato svátost podle církve i Husovi sycením duchovním podstaty nad- zemské, bezprostředně k životu věčnému. — b) Transsubstanciace. Je to věroučné jádro otázky svátosti oltářní a přivádí nás k ní závěr KVídeňského: tělo boží okem tělesným nevidím, ale »dosáhnu toho věrú svú«. Husův vykladač praví k tomu v poznámce: tělo boží nevidíme okem tělesným, ale vidíme tímto okem svátost těla božího. A podobně o lámání a dotýkání se. Tedy: »Proč nevidíš, ani se dotýkáš? Neb ta drahá svátost těla božieho a krve božie nemóž obsažena býti smysly tělesnými.«78) Ze slova tělo boží a že toto tělo boží vidím toliko u víře své, jest zřejmé, že Hus míní tu podstatu přeměnou, tedy ve smyslu transsubstan- ciace. Toto Husovo stanovisko potvrzuje zase poznámkář, který mluví o přeměněném těle božím ve svát. oltářní a že okem tělesným vidíme jediné svátostní podstatu.79) V KVíd. jest tedy zřejmé pravověrné stanovisko transsubstanciační, jako je vidíme ve všech spisech Husových. Transsubstanciace: a) v učení církevním, b) u Wyclifa, c) u Husa. a) Církev středověká si položila hlavní směrnice o svát. oltářní na synodě 1059,80) kde proti Berengarovi z Toursu 1) přijata důsledná trans- substanciace: »post consecrationem non solum sacramentum, sed etiam verum corpus et sanguinem domini nostri Jesum Christi esse.« Termín »transsubstantio« pochází z 12. stol.82) Scholastika s Tomášem Aqu. zatlačila Augustinovu »gratia iustifi- cans«,83) sdílenou jednotlivcům, a vyzdvihla význam svátostí, udílených všem údům církve a všecky tudíž spojující. Takto dospívá vrcholu pojem svátosti oltářní. Petr Lombardus (pro nás zajímavý z Husových Sentencí) formuluje čtvero pojetí:84) substantia panis fit corpus Christi 77) Viz vzadu příl. B. 78) Toto slovo Husovo a zvl. poznámkářův doprovod má pramen zcela shodný ve Wyclifovi (viz dále). 79) Závěrečná jeho věta zdála by se pak ovšem nelogická, když praví pojednou, že ani svátost těla a krve boží nemůže býti chápána smysly tělesnými; leč míní tu zajisté již podle Husa chápání podstaty vnitřní »věrú svú«. 80) Loof s 501—2. 81) O Berengarském sporu též Harnack 281—3. 82) Loofs 504. 83) Tamž 568. Též Harnack 314—5. 84) Tamž 579. 152
Strana 153
. .. sicut farina fit panis; 2. illud, quod erat panis,... post consecrationem est corpus; 3. ubi erat panis, nunc est corpus Christi, ..., substantia panis in nihilum redigitur; 4. substantia panis remanet et ibidem corpus Christi est.85) — Formu první a čtvrtou Lombardus ovšem zamítal, Tomáš do- konce i formu třetí, ponechávaje toliko druhou. A přece toto třetí nej- krajnější pojetí, o naprostém uvedení v niveč podstaty chleba, později — zvítězilo, a trvale.86) b) Wyclifovo učení o svát. oltářní náleží k jeho základním odchyl- kám, pro něž byl také oficiálně v Oxfordě odsouzen. Wyclif se postavil v »Tractatus de eucharistia«87) hlavně proti transsubstanciaci v pojetí církevním, nazývaje ji nebiblickou a bezbožnou, a hájil symbolické pojetí Augustinovo a Berengarovo: »Patet de corpore Christi, quod est dimen- sionaliter in coelo et virtualiter in hostia ut in signo.« Hlavní slovo Wyclifovo se obracelo proti článku, že kněz svým ko- náním ve mši učiní tělo Kristovo.88) Tato myšlenka se mu zdála přímo odporná, jednak proto, že knězi se přivlastňuje moc, jako by on stvořený mohl dáti bytí svému stvořiteli, hříšný člověk svatému Bohu; dále proto, že se snižuje věčný Bůh, který má býti takto denně stvořen; a konečně, že těmito myšlenkami odsvěcuje se spasitelnost svátostí. Nadto obrátil se Wyclif proti článku církevnímu o transsubstanciaci historickým důkazem, že transsubstanciační dogma není zřízením apo- štolským, nýbrž že vzniklo teprve nedávno.89) W. přesně dokázal, hlavně v »De apostasia«, že o tomto dogmatu nevědí církevní otcové a velicí učitelé, ba z odvolání Berengarova ukázal i to, že nebylo formulováno ještě ani r. 1059. Wyclifova slova přímo ohromovala a sahala na samé základy církevního učení; také Jakoubka ze Stříbra přesvědčila. Věroučně zamítl Wyclif transsubstanciaci svým dvojitým princi- pem:90) ve svát. oltářní jest skutečný chléb a víno, ale současně Kristovo těla a krev.31) Tedy ve smyslu 4. pojetí Lomb., t. j. konsubstan- ciace. — Chléb (hostie) jest ve svát. olt. podstatně, tělesně, prostorově 85) Čtvrtou formu přijal v podstatě později Luther: »Jest pravé tělo a pravá krev Pána našeho Ježíše Krista, pod způsobem chleba a vína.« (Lutherův »Malý ka- techismus« str. 73.) O Luth. názoru a konsubstanciaci viz Harnack 315. 86) K tomu Harnack (315) dodává: »Následky vytvoření nauky o transsubstan- ciaci byly: 1. přestalo přijímání dětí (toto má ještě i jiné příčiny), 2. stupňovala se vážnost kněží, 3. kalich byl odňat (ustáleno v Kostnici), 4. pozdvižené hostii se vzdá- vala pocta (slavnost božího těla 1264, 1311). Proti oběma posledním důsledkům se zvedl ve 14. a 15. stol. značný odpor.« 87) Loof s 651. 88) Lechler I. 626. 89) F. M. Bartoš, Husitství a ciz. 50 n. 90) Lechler I. 631. 91) Wyclifovy these proti transsubstanciaci uvádí v 12 bodech (podle Lechlera) souborně Loof s 650—1. 153
. .. sicut farina fit panis; 2. illud, quod erat panis,... post consecrationem est corpus; 3. ubi erat panis, nunc est corpus Christi, ..., substantia panis in nihilum redigitur; 4. substantia panis remanet et ibidem corpus Christi est.85) — Formu první a čtvrtou Lombardus ovšem zamítal, Tomáš do- konce i formu třetí, ponechávaje toliko druhou. A přece toto třetí nej- krajnější pojetí, o naprostém uvedení v niveč podstaty chleba, později — zvítězilo, a trvale.86) b) Wyclifovo učení o svát. oltářní náleží k jeho základním odchyl- kám, pro něž byl také oficiálně v Oxfordě odsouzen. Wyclif se postavil v »Tractatus de eucharistia«87) hlavně proti transsubstanciaci v pojetí církevním, nazývaje ji nebiblickou a bezbožnou, a hájil symbolické pojetí Augustinovo a Berengarovo: »Patet de corpore Christi, quod est dimen- sionaliter in coelo et virtualiter in hostia ut in signo.« Hlavní slovo Wyclifovo se obracelo proti článku, že kněz svým ko- náním ve mši učiní tělo Kristovo.88) Tato myšlenka se mu zdála přímo odporná, jednak proto, že knězi se přivlastňuje moc, jako by on stvořený mohl dáti bytí svému stvořiteli, hříšný člověk svatému Bohu; dále proto, že se snižuje věčný Bůh, který má býti takto denně stvořen; a konečně, že těmito myšlenkami odsvěcuje se spasitelnost svátostí. Nadto obrátil se Wyclif proti článku církevnímu o transsubstanciaci historickým důkazem, že transsubstanciační dogma není zřízením apo- štolským, nýbrž že vzniklo teprve nedávno.89) W. přesně dokázal, hlavně v »De apostasia«, že o tomto dogmatu nevědí církevní otcové a velicí učitelé, ba z odvolání Berengarova ukázal i to, že nebylo formulováno ještě ani r. 1059. Wyclifova slova přímo ohromovala a sahala na samé základy církevního učení; také Jakoubka ze Stříbra přesvědčila. Věroučně zamítl Wyclif transsubstanciaci svým dvojitým princi- pem:90) ve svát. oltářní jest skutečný chléb a víno, ale současně Kristovo těla a krev.31) Tedy ve smyslu 4. pojetí Lomb., t. j. konsubstan- ciace. — Chléb (hostie) jest ve svát. olt. podstatně, tělesně, prostorově 85) Čtvrtou formu přijal v podstatě později Luther: »Jest pravé tělo a pravá krev Pána našeho Ježíše Krista, pod způsobem chleba a vína.« (Lutherův »Malý ka- techismus« str. 73.) O Luth. názoru a konsubstanciaci viz Harnack 315. 86) K tomu Harnack (315) dodává: »Následky vytvoření nauky o transsubstan- ciaci byly: 1. přestalo přijímání dětí (toto má ještě i jiné příčiny), 2. stupňovala se vážnost kněží, 3. kalich byl odňat (ustáleno v Kostnici), 4. pozdvižené hostii se vzdá- vala pocta (slavnost božího těla 1264, 1311). Proti oběma posledním důsledkům se zvedl ve 14. a 15. stol. značný odpor.« 87) Loof s 651. 88) Lechler I. 626. 89) F. M. Bartoš, Husitství a ciz. 50 n. 90) Lechler I. 631. 91) Wyclifovy these proti transsubstanciaci uvádí v 12 bodech (podle Lechlera) souborně Loof s 650—1. 153
Strana 154
(jako tělo Kristovo v nebi), tělo Kristovo v posvěc. hostii'2) »virtualis, spiritualis et sacramentalis.« Proto:3) »non videmus in sacramento ille corpus Christi oculo corporali, sed oculo mentali, scilicet fide.« A dále: »Frangimus sacramentum vel hostiam consecratam, non autem corpus Christi, cum distinguuntur.94) Také nejnovější badání o Wyclifovi potvrzuje toto rozhodné sta- novisko jeho proti církevní transsubstanciaci a jako důsledek jeho ne vždy dost zřetelné články ve smyslu konsubstanciace. Jest to hlavně dnes autoritativní Workman, který obé přesně zjišťuje.5) Podle Work- mana totéž pak vyzdvihuje ještě novější (z r. 1929) pojednání v »The encyclopaedia britannica« sv. 23., kde čteme, že Wyclifovi je círk. učení 92) Lechler I., 635—6. 93) Tamž 637, podle »De eucharistia«. 94) Věty zcela shodné s těmi, jež jsme uvedli z KVíd. i s poznámkami. Wyclif připojuje pak z Tomáše verš povzbuzující písně a ten jest rovněž v poznámce KVí- deňského: »Quod non capis...« — Wyclif byl tu tedy Husovi ukazovatelem, ovšem toliko potud, pokud je mohl Hus přijmouti pro své přesvědčení transsubstanciační. 95) H. B. Workman (II., 30) ukazuje tu předně na Wyclifovo východisko metafysické: »For above all else Wyclif was a metaphysician. He approached the Eucharist from the standpoint not of abuses, but of a metaphysical system. The dis- covery of the abuses came laters« — Workman praví dále, jak velkou úlohu hraje v dějinách středověké církve dogma o přepodstatnění, jaké spory tu byly a jak zvítězila krajní transsubstanciace, pak objasňuje podstatu euchar. boje Wyclifova v Oxfordu (str. 33): »The Scotist theory of transubstantiation is of special interest because of its intimate connexion with the revolt of Wyclif. Wyclif's attack upon tran- substantiation was at first a pure matter of the schools, in reality an attack upon the Scotist interpretation then prevalent at Oxford, and upon the nominalists, who had set aside the cautious Thomist doctrine and substituted their arbitrary annihilations and re-creations.« — Popisuje dále Wyclifovo úsilné hledání, až pod vlivem Plato- nova realismu W. dospěl k smírné konsubstanciaci (II., str. 37 n.): »In the course of his argument Wyclif was driven from position to position, until finally he put forth a theory permeated with Platonic realism, practically indentical with that taken at a later date by Luther. In other words, Wyclif fell back upon a belief in Consubstan- tiation.« — Že jest Kristus skryt v elementech, že ho můžeme tam »viděti« věrou a přijímati jej v hostii, to pokládal W. za bezesporné. »But this presence of Christ is not formal, nor does this miracle of faith depend on the words of a priest, for otherwise the double consecration of bread and wine would meam that Christ is made twice, since ,under the host is the full manhood of Christ'. The sacramental words ,make the occasion only' of Christ's sacramental presence... He will have nothing to do either with ,the heretics that trow and tell that this sacraments in God's body and no bread', or with ,the heretics that trow and tell that this sacra- ment may in no wise be God's body', for it is both together', though ,principally' ,God's body in the form of bread', in which ,all Christ' is present. This last he attempts to explain: »The body of Christ is in the sacrament of the altar not by way of multiplication but virtually only, as a king is in every part of his kingdom', a position which in some of his followers easily passed into the Zwinglian doctrine.« — Wyclifovy pojmy o této nesnadné otázce eucharistické nejsou vždy dost zře- telné, což potvrzuje i Workman, s tím, že zvláště tehdy, když se W. pokouší přejíti do podrobností. 154
(jako tělo Kristovo v nebi), tělo Kristovo v posvěc. hostii'2) »virtualis, spiritualis et sacramentalis.« Proto:3) »non videmus in sacramento ille corpus Christi oculo corporali, sed oculo mentali, scilicet fide.« A dále: »Frangimus sacramentum vel hostiam consecratam, non autem corpus Christi, cum distinguuntur.94) Také nejnovější badání o Wyclifovi potvrzuje toto rozhodné sta- novisko jeho proti církevní transsubstanciaci a jako důsledek jeho ne vždy dost zřetelné články ve smyslu konsubstanciace. Jest to hlavně dnes autoritativní Workman, který obé přesně zjišťuje.5) Podle Work- mana totéž pak vyzdvihuje ještě novější (z r. 1929) pojednání v »The encyclopaedia britannica« sv. 23., kde čteme, že Wyclifovi je círk. učení 92) Lechler I., 635—6. 93) Tamž 637, podle »De eucharistia«. 94) Věty zcela shodné s těmi, jež jsme uvedli z KVíd. i s poznámkami. Wyclif připojuje pak z Tomáše verš povzbuzující písně a ten jest rovněž v poznámce KVí- deňského: »Quod non capis...« — Wyclif byl tu tedy Husovi ukazovatelem, ovšem toliko potud, pokud je mohl Hus přijmouti pro své přesvědčení transsubstanciační. 95) H. B. Workman (II., 30) ukazuje tu předně na Wyclifovo východisko metafysické: »For above all else Wyclif was a metaphysician. He approached the Eucharist from the standpoint not of abuses, but of a metaphysical system. The dis- covery of the abuses came laters« — Workman praví dále, jak velkou úlohu hraje v dějinách středověké církve dogma o přepodstatnění, jaké spory tu byly a jak zvítězila krajní transsubstanciace, pak objasňuje podstatu euchar. boje Wyclifova v Oxfordu (str. 33): »The Scotist theory of transubstantiation is of special interest because of its intimate connexion with the revolt of Wyclif. Wyclif's attack upon tran- substantiation was at first a pure matter of the schools, in reality an attack upon the Scotist interpretation then prevalent at Oxford, and upon the nominalists, who had set aside the cautious Thomist doctrine and substituted their arbitrary annihilations and re-creations.« — Popisuje dále Wyclifovo úsilné hledání, až pod vlivem Plato- nova realismu W. dospěl k smírné konsubstanciaci (II., str. 37 n.): »In the course of his argument Wyclif was driven from position to position, until finally he put forth a theory permeated with Platonic realism, practically indentical with that taken at a later date by Luther. In other words, Wyclif fell back upon a belief in Consubstan- tiation.« — Že jest Kristus skryt v elementech, že ho můžeme tam »viděti« věrou a přijímati jej v hostii, to pokládal W. za bezesporné. »But this presence of Christ is not formal, nor does this miracle of faith depend on the words of a priest, for otherwise the double consecration of bread and wine would meam that Christ is made twice, since ,under the host is the full manhood of Christ'. The sacramental words ,make the occasion only' of Christ's sacramental presence... He will have nothing to do either with ,the heretics that trow and tell that this sacraments in God's body and no bread', or with ,the heretics that trow and tell that this sacra- ment may in no wise be God's body', for it is both together', though ,principally' ,God's body in the form of bread', in which ,all Christ' is present. This last he attempts to explain: »The body of Christ is in the sacrament of the altar not by way of multiplication but virtually only, as a king is in every part of his kingdom', a position which in some of his followers easily passed into the Zwinglian doctrine.« — Wyclifovy pojmy o této nesnadné otázce eucharistické nejsou vždy dost zře- telné, což potvrzuje i Workman, s tím, že zvláště tehdy, když se W. pokouší přejíti do podrobností. 154
Strana 155
o transsubstanciaci »rouhavé bláznovství«, a kde se zhuštěně precisují pojmy o posvěceném chlebě a víně ve spojení s tělem a krví Kristovou v témže smyslu, jako jsme uvedli nahoře.96) Wyclifův pojem dvojí podstaty ve svát. oltářní jest tedy konsub- stanciace: tělo Páně je v ní stejně přítomno jako chléb, čili podle Lom- barda, »substantia panis remanet et ibidem corpus Christi est.« Tedy: remanence, ale podmíněná. Byl to však nejen Wyclif, před ním již Duns Scotus, Vilém Ockham a Petr z Ailly97) ukazovali na nemožnost smíru dogmatu lateránského koncilu o transsubstanciaci s vědou a rozumem a razili cestu konsubstanciaci, kterou však největší filosof století Wyclif vyvrcholil. — Stanovisko Husovo. — Vznikl o ně spor mezi Novotným a Sed- lákem. Sedlák napsal článek »Učil Hus remanenci?«28) a když mu No- votný vytkl nedostatky, odpověděl článkem novým, »Ještě jednou: Učil Hus remanenci?«99) Sedlák uvádí předně, jak se Hus brání, naposled ještě v Kostnici 5. července, proti výtce, že podle Wyclifa nikdy nedržel ani nekázal, »quod in sacramento altaris remaneat post consecrationem panis materialis.« Uvádí shodné mínění Palackého, Tomkovo, Lechlerovo, Flajš- hansovo. Naproti tomu S. zdůrazňuje domnění Loserthovo a zvl. Lenzovo, podle něhož Hus dříve prý remanentistou byl, a uzavírá také sám (z blíz- kého poměru Husova k vysloveným remanentistům Stanislavovi ze Znoj- ma, Matěji z Knína, Jakoubkovi, dále ze svědectví žalobců a hlavně z některých jeho spisů), že Hus následoval Wyclifa i v remanenci, že však své přesvědčení vyjadřoval opatrně a úmyslně nejasně.100) 96) The encyclopaedia britannica (sv. 23., Londýn 1929) str. 823: »The lan- guage in which he denounced transsubstantiation anticipated that of the Protes- tant reformers; it is a »blasphemous folly«, philosophically it is nonsense, since it presupposes the possibility of an accident existing without its substance; it over- throws the very nature of a sacrament. Yet the consecrated bread and wine are the body and blood of Christ, for Christ himself says so; we do not, however, corpo- really touch and break the Lord's body, which is present only sacramentaliten, spi- ritualiter et virtualiter — as the soul is present in the body. The real presence is not denied; what Wycliffe »dares not affirm« is that the bread is after consecration »essentially, substantially, corporeally and identifically« the body of Christ. His doc- trine approximates to the Lutheran doctrine of consubstantiation, as distinguished from the Zwinglian teaching accepted in the XXVIII. Article of Religion of the Church of England.« 97) Bartoš, Husitství 50—1. 38) Studie a texty I., 450—481. 99) Studie a t. II. 165—178. 100) Sedlák uvádí předně spisek Husův »Impugnantibus« (Studie I., 459 n.), potírající některé bludy o svátosti oltářní, ale namířený proti dekretu arcibisku- povu, v němž vidí Sedlák přímé stopy wyclifismu, zvláště větou: »Kristus jest chléb«, a pak výkladem, prý asi úmyslně nejasným, o tomto chlebě ve svátosti, »před tím toliko hmotný z mouky, ale teď je již nadpodstatný«, ovšem stále chléb. Sedlák 155
o transsubstanciaci »rouhavé bláznovství«, a kde se zhuštěně precisují pojmy o posvěceném chlebě a víně ve spojení s tělem a krví Kristovou v témže smyslu, jako jsme uvedli nahoře.96) Wyclifův pojem dvojí podstaty ve svát. oltářní jest tedy konsub- stanciace: tělo Páně je v ní stejně přítomno jako chléb, čili podle Lom- barda, »substantia panis remanet et ibidem corpus Christi est.« Tedy: remanence, ale podmíněná. Byl to však nejen Wyclif, před ním již Duns Scotus, Vilém Ockham a Petr z Ailly97) ukazovali na nemožnost smíru dogmatu lateránského koncilu o transsubstanciaci s vědou a rozumem a razili cestu konsubstanciaci, kterou však největší filosof století Wyclif vyvrcholil. — Stanovisko Husovo. — Vznikl o ně spor mezi Novotným a Sed- lákem. Sedlák napsal článek »Učil Hus remanenci?«28) a když mu No- votný vytkl nedostatky, odpověděl článkem novým, »Ještě jednou: Učil Hus remanenci?«99) Sedlák uvádí předně, jak se Hus brání, naposled ještě v Kostnici 5. července, proti výtce, že podle Wyclifa nikdy nedržel ani nekázal, »quod in sacramento altaris remaneat post consecrationem panis materialis.« Uvádí shodné mínění Palackého, Tomkovo, Lechlerovo, Flajš- hansovo. Naproti tomu S. zdůrazňuje domnění Loserthovo a zvl. Lenzovo, podle něhož Hus dříve prý remanentistou byl, a uzavírá také sám (z blíz- kého poměru Husova k vysloveným remanentistům Stanislavovi ze Znoj- ma, Matěji z Knína, Jakoubkovi, dále ze svědectví žalobců a hlavně z některých jeho spisů), že Hus následoval Wyclifa i v remanenci, že však své přesvědčení vyjadřoval opatrně a úmyslně nejasně.100) 96) The encyclopaedia britannica (sv. 23., Londýn 1929) str. 823: »The lan- guage in which he denounced transsubstantiation anticipated that of the Protes- tant reformers; it is a »blasphemous folly«, philosophically it is nonsense, since it presupposes the possibility of an accident existing without its substance; it over- throws the very nature of a sacrament. Yet the consecrated bread and wine are the body and blood of Christ, for Christ himself says so; we do not, however, corpo- really touch and break the Lord's body, which is present only sacramentaliten, spi- ritualiter et virtualiter — as the soul is present in the body. The real presence is not denied; what Wycliffe »dares not affirm« is that the bread is after consecration »essentially, substantially, corporeally and identifically« the body of Christ. His doc- trine approximates to the Lutheran doctrine of consubstantiation, as distinguished from the Zwinglian teaching accepted in the XXVIII. Article of Religion of the Church of England.« 97) Bartoš, Husitství 50—1. 38) Studie a texty I., 450—481. 99) Studie a t. II. 165—178. 100) Sedlák uvádí předně spisek Husův »Impugnantibus« (Studie I., 459 n.), potírající některé bludy o svátosti oltářní, ale namířený proti dekretu arcibisku- povu, v němž vidí Sedlák přímé stopy wyclifismu, zvláště větou: »Kristus jest chléb«, a pak výkladem, prý asi úmyslně nejasným, o tomto chlebě ve svátosti, »před tím toliko hmotný z mouky, ale teď je již nadpodstatný«, ovšem stále chléb. Sedlák 155
Strana 156
Proti Sedlákovým názorům se postavil V. Novotný,101) který předně zdůrazňuje a podpírá doklady, že Hus vždycky a otevřeně odmí- tal obvinění z remanence, dále, že ve spisech Husových (nám známých) není stopy po učení remanenčním, pokud pak jde o svědky vedené Sed- lákem, ti že nejsou hodnověrní, zvláště i Ondř. z Brodu. — Sedlák ve své odpovědi102) hájí znova své domněnky, ale zase doklady hlavně mi- nulými, neopakuje však již svých podezřívavých narážek o Husově opa- trnosti, úmyslné nejasnosti a pod. Jak učil tedy Hus o eucharistii? — 1. Hus rozlišuje troje přijímání těla božího: duchovní, posvátné, duchovní a posvátné spolu, vyzdvihuje však důležitost požívání duchovního.103) Přijímání svátostní označuje do- konce jako méně potřebné, ba nikoli nutné k spáse; zato duchovní musí vždy předcházeti. Hus se tu dovolává Augustina, ozývá se tu však i Wyclif, který stanoví rovněž trojí (téměř souběžný) způsob těla Kristova ve svátosti oltářní a zdůrazňuje pak požívání duchovní.104) 2. O přeměně podstaty a o její viditelnosti čteme v Husově »Vý- kladu«:105) »Což oči ukazujeta, chléb jest; ale což viera žádá k naučení, chléb jest tělo božie.« Stejně v KVíd. ot. 84 a 85: »Vidíš-li tu tělo božie okem tělesným? Nevidím. Kterakž vidíš? Dosáhnu toho věrú svú.« A v »De corpore Christi«:106) »Videtur panis et calix, quod et oculi renunc- ciant: quod autem fides postulat instruenda, panis est corpus Christi, calix est sangwis." Hus tedy rozlišuje jasně ve svát. otlářní prostý chléb, který vidíme okem tělesným, a po posvěcení chléb tělo boží, který vidíme toliko okem víry. Podobně čteme u Wyclifa v »De Eucharistia«: »Et concedimus, uvádí pak z různých spisů, disputací i ze svědectví žalobců ukázky, které jsou mu dokladem Husova přesvědčení remanenčního, ovšem nejedna ta ukázka jest násilně shledávána, nejedna zřejmě bez podkladu. Na př. na str. 469 čteme také jako důkaz, že Hus na výtku Ondřeje z Brodu neodmítl prý přímo, nýbrž vyhýbavě: »ba sám mistr hlubokých smyslů byl by rád věděl«, a j. A uzavírá (473): »Zmaten sofistikou Wiclifovou, sveden svým okolím, jež v remanenci vidělo evangelium, a stržen vzdo- rem proti arcibiskupovi Zbyňkovi mluvil a psal Hus r. 1408 a zvláště r. 1410 tak, že i my dnes z toho materiálu, jenž se nám dochoval, nemůžeme souditi jinak, než že věřil v remanenci, a že učil tak, že posluchači v tom viděli potvrzení oné nauky Wiclifovy.« 101) Časopis Mat. Morav. 1914 str. 439—446. 102) Studie II., 165—178. 103) »De corpore« str. 29: »Ex isto patet, quod manducacio spiritualis in ho- mine semper debet sacramentalem precedere sicud magis necessaria... sacramentalis vero non est de necessitate salutis, cum paruuli salvatur sine illa, sed tamen est de necessitate salutis, ut cadit sub precepto Ecclesie...« 104) Lechler I., 636 n.: »Credimus enim, quod triplex est modus essendi cor- poris Christi in hostia consecrata, scilicet virtualis, spiritualis et sacramentalis.« 105) Erben I., 330. 106) De corpore 13. 156
Proti Sedlákovým názorům se postavil V. Novotný,101) který předně zdůrazňuje a podpírá doklady, že Hus vždycky a otevřeně odmí- tal obvinění z remanence, dále, že ve spisech Husových (nám známých) není stopy po učení remanenčním, pokud pak jde o svědky vedené Sed- lákem, ti že nejsou hodnověrní, zvláště i Ondř. z Brodu. — Sedlák ve své odpovědi102) hájí znova své domněnky, ale zase doklady hlavně mi- nulými, neopakuje však již svých podezřívavých narážek o Husově opa- trnosti, úmyslné nejasnosti a pod. Jak učil tedy Hus o eucharistii? — 1. Hus rozlišuje troje přijímání těla božího: duchovní, posvátné, duchovní a posvátné spolu, vyzdvihuje však důležitost požívání duchovního.103) Přijímání svátostní označuje do- konce jako méně potřebné, ba nikoli nutné k spáse; zato duchovní musí vždy předcházeti. Hus se tu dovolává Augustina, ozývá se tu však i Wyclif, který stanoví rovněž trojí (téměř souběžný) způsob těla Kristova ve svátosti oltářní a zdůrazňuje pak požívání duchovní.104) 2. O přeměně podstaty a o její viditelnosti čteme v Husově »Vý- kladu«:105) »Což oči ukazujeta, chléb jest; ale což viera žádá k naučení, chléb jest tělo božie.« Stejně v KVíd. ot. 84 a 85: »Vidíš-li tu tělo božie okem tělesným? Nevidím. Kterakž vidíš? Dosáhnu toho věrú svú.« A v »De corpore Christi«:106) »Videtur panis et calix, quod et oculi renunc- ciant: quod autem fides postulat instruenda, panis est corpus Christi, calix est sangwis." Hus tedy rozlišuje jasně ve svát. otlářní prostý chléb, který vidíme okem tělesným, a po posvěcení chléb tělo boží, který vidíme toliko okem víry. Podobně čteme u Wyclifa v »De Eucharistia«: »Et concedimus, uvádí pak z různých spisů, disputací i ze svědectví žalobců ukázky, které jsou mu dokladem Husova přesvědčení remanenčního, ovšem nejedna ta ukázka jest násilně shledávána, nejedna zřejmě bez podkladu. Na př. na str. 469 čteme také jako důkaz, že Hus na výtku Ondřeje z Brodu neodmítl prý přímo, nýbrž vyhýbavě: »ba sám mistr hlubokých smyslů byl by rád věděl«, a j. A uzavírá (473): »Zmaten sofistikou Wiclifovou, sveden svým okolím, jež v remanenci vidělo evangelium, a stržen vzdo- rem proti arcibiskupovi Zbyňkovi mluvil a psal Hus r. 1408 a zvláště r. 1410 tak, že i my dnes z toho materiálu, jenž se nám dochoval, nemůžeme souditi jinak, než že věřil v remanenci, a že učil tak, že posluchači v tom viděli potvrzení oné nauky Wiclifovy.« 101) Časopis Mat. Morav. 1914 str. 439—446. 102) Studie II., 165—178. 103) »De corpore« str. 29: »Ex isto patet, quod manducacio spiritualis in ho- mine semper debet sacramentalem precedere sicud magis necessaria... sacramentalis vero non est de necessitate salutis, cum paruuli salvatur sine illa, sed tamen est de necessitate salutis, ut cadit sub precepto Ecclesie...« 104) Lechler I., 636 n.: »Credimus enim, quod triplex est modus essendi cor- poris Christi in hostia consecrata, scilicet virtualis, spiritualis et sacramentalis.« 105) Erben I., 330. 106) De corpore 13. 156
Strana 157
quod non videmus in sacramento ille corpus Christi oculo corporali, sed oculo mentali, scilicet fide.« Podstata tohoto Wyclifova pojmu jest ovšem zásadně odlišná, poněvadž Wyclif nemá zde na mysli proměnu transsub- stanciační, nýbrž duchovní stránku v konsubstanciaci. 3. O této přeměně ve svát. oltářní jako Hus píše souhlasně v KVíd. jeho napodobující poznámkář, který je proto důležitý, že Husa nám lec- kde doplňuje a přesněji ujasňuje Husem. Ten tedy píše stejně jako Hus, že tělo boží nevidím okem tělesným »ale toliko vnitřním«. A pokračuje: »Ale co vidíš? Vidím svátost těla božieho a krve božie... Ale čeho se dotýkáš? Svátosti těla božieho a krve božie...« — Otevřeme-li Husův spisek »Impugnantibus«,107) nalézáme v II.—V. části této obrany totéž, a to proti těm, kteří tvrdí, že jest tělo Páně lámáno, viděno, do- týkáno a pojídáno. Hus dokazuje, že se vše toto týká svátosti, nikoli hmotného těla Kristova. A otevřeme-li Wyclifa, čteme zase obdobně:108) »Frangimus sa- cramentum vel hostiam consecratam,19) non autem corpus Christi, cum distinguuntur.. Et eodem modo dicitur, quod non tangimus vel capimus corpus Christi tactu corporeo, sed nec corporaliter ipsum comedimus; et iste est sensus cantus ecclesiae, quae dicitur: Quod non capis, quod non vides, animosa firmat fides praeter rerum ordinem.« Tato zřetelná shoda tedy znamená, že poznámkář, který jako vše píše i tento svůj výklad v duchu Husově, měl zde k ruce buď přímo Impugnantibus nebo Wyclifa, zajisté ovšem u vědomí souhlasnosti s Hu- sovým Impugnantibus. Tolik tedy shodnosti namnoze doslovné mezi Husem, zesíleným k tomu vykladačem, a Wyclifem, a přece jaký zase zde zá- kladní rozdíl věroučných principů: Wyclif při své konsubstanciaci podává tu ruku Husovi v jeho transsubstanciaci toliko po stránce reálné přítom- nosti těla Kristova ve svát. oltářní a Hus opačně nepřipíná se svými wy- clifovskými slovnými výklady k stránce druhé, k trvalé přítomnosti chleba ve svátosti i po posvěcení.110) 107) Sedlák, Studie I., 459. 108) Lechler, I., 637. 109) Jest zde ovšem zřejmý rozdíl mezi Husovým lámáním »svátostního chleba« a Wyclifovým lámáním »posvěcené hostie«, která mu zůstává stále obyčejným chlebem. 110) Sedlák (Studie I. 459) praví k tomu, že se Hus shoduje v »Impugnan- tibus« s Wyclifem v názoru, že v hostii není lámáno, viděno, dotýkáno a poží- váno tělo Páně, nýbrž svátost těla Páně: »To jest úplně katolické a theolog nechápe, nač celý ten dotazovací apparát pro něco, co jest samo sebou zřejmé.« Domnívá se tedy, že Hus přijal tyto články z Wyclifa asi v jiném smyslu než Wyclif, který opírá jimi svůj odpor proti katol. učení o podstatové přítomnosti Kristově ve svátosti po posvěcení. — Domněnku Sedlákovu potvrzují i naše doklady nahoře uvedené; pokud 157
quod non videmus in sacramento ille corpus Christi oculo corporali, sed oculo mentali, scilicet fide.« Podstata tohoto Wyclifova pojmu jest ovšem zásadně odlišná, poněvadž Wyclif nemá zde na mysli proměnu transsub- stanciační, nýbrž duchovní stránku v konsubstanciaci. 3. O této přeměně ve svát. oltářní jako Hus píše souhlasně v KVíd. jeho napodobující poznámkář, který je proto důležitý, že Husa nám lec- kde doplňuje a přesněji ujasňuje Husem. Ten tedy píše stejně jako Hus, že tělo boží nevidím okem tělesným »ale toliko vnitřním«. A pokračuje: »Ale co vidíš? Vidím svátost těla božieho a krve božie... Ale čeho se dotýkáš? Svátosti těla božieho a krve božie...« — Otevřeme-li Husův spisek »Impugnantibus«,107) nalézáme v II.—V. části této obrany totéž, a to proti těm, kteří tvrdí, že jest tělo Páně lámáno, viděno, do- týkáno a pojídáno. Hus dokazuje, že se vše toto týká svátosti, nikoli hmotného těla Kristova. A otevřeme-li Wyclifa, čteme zase obdobně:108) »Frangimus sa- cramentum vel hostiam consecratam,19) non autem corpus Christi, cum distinguuntur.. Et eodem modo dicitur, quod non tangimus vel capimus corpus Christi tactu corporeo, sed nec corporaliter ipsum comedimus; et iste est sensus cantus ecclesiae, quae dicitur: Quod non capis, quod non vides, animosa firmat fides praeter rerum ordinem.« Tato zřetelná shoda tedy znamená, že poznámkář, který jako vše píše i tento svůj výklad v duchu Husově, měl zde k ruce buď přímo Impugnantibus nebo Wyclifa, zajisté ovšem u vědomí souhlasnosti s Hu- sovým Impugnantibus. Tolik tedy shodnosti namnoze doslovné mezi Husem, zesíleným k tomu vykladačem, a Wyclifem, a přece jaký zase zde zá- kladní rozdíl věroučných principů: Wyclif při své konsubstanciaci podává tu ruku Husovi v jeho transsubstanciaci toliko po stránce reálné přítom- nosti těla Kristova ve svát. oltářní a Hus opačně nepřipíná se svými wy- clifovskými slovnými výklady k stránce druhé, k trvalé přítomnosti chleba ve svátosti i po posvěcení.110) 107) Sedlák, Studie I., 459. 108) Lechler, I., 637. 109) Jest zde ovšem zřejmý rozdíl mezi Husovým lámáním »svátostního chleba« a Wyclifovým lámáním »posvěcené hostie«, která mu zůstává stále obyčejným chlebem. 110) Sedlák (Studie I. 459) praví k tomu, že se Hus shoduje v »Impugnan- tibus« s Wyclifem v názoru, že v hostii není lámáno, viděno, dotýkáno a poží- váno tělo Páně, nýbrž svátost těla Páně: »To jest úplně katolické a theolog nechápe, nač celý ten dotazovací apparát pro něco, co jest samo sebou zřejmé.« Domnívá se tedy, že Hus přijal tyto články z Wyclifa asi v jiném smyslu než Wyclif, který opírá jimi svůj odpor proti katol. učení o podstatové přítomnosti Kristově ve svátosti po posvěcení. — Domněnku Sedlákovu potvrzují i naše doklady nahoře uvedené; pokud 157
Strana 158
Závěr: 1. Přijímáme bezpodmínečně opětné prohlášení Husovo, že nikdy nedržel ani nekázal remanenci. Uvedli jsme Husův výrok z 5. čer- vence, tedy den před smrtí; podobně se brání Hus při výslechu předchá- zejícím proti témuž obvinění:111) Nunquam tenui nec teneo, non teneo nec tenui.« A jindy: »Non est verum.« — Nad jiné významné svědectví o Hu- sově pravověrnosti eucharistické jest Husův traktát žalářníku Robertovi v Kostnici, psaný tedy také téměř na konci života (z 5. břez. 1415): »De sacramento corporis et sauguinis domini.112) Hus po neúchylném výkladě připojuje: »vše, co drží o této svátosti jeho svatá řím. církev, to pevně jest věřiti,« i s tím, že také zlý kněz přetvořuje. Snad i proto, aby Hus prostou víru Robertovu nijak neporušil, píše až církevnicky pravověrně, jak snad nikde jinde zvl. z této pozdější doby nenajdeme. Novotný113) správně vyzdvihuje, že Hus odkazuje zde ke svým pracím starším, »v nichž, jako vždy, zaujímal totéž pravověrné stanovisko, co nyní«. Tedy: muž pravdy, který pro pravdu obětuje život, mluví i zde za- jisté bezpodmínečně pravdu. — 2. Wyclif zastává konsubstanciaci, o dvojí podstatě. A tu vidíme, jak je Wyclifovi jednoduchá a jasná podstata remanenční, tedy chleba, proto mnoho o ní ani nepíše; zato »reální podstatou těla Kristova« sám mnoho se obírá a s různých stránek ujasňuje, poněvadž cítí zajisté její nesnadnost. Právě touto podstatou, a jediné jí, stýká se s myšlením Hu- sovým transsubstanciačním, tedy stejně o podstatové a reálné přítomnosti Kristově ve svátosti po posvěcení. Odtud ta častá shoda výrazů a definic. A přece zůstává tu stále rozdíl zásadní: Wyclif je zastáncem konsubstan- ciace a objasňuje svými rozbory toliko stránku těla Kristova, Hus se při- držuje věrně transsubstanciace a wyclifovskými výrazy a definicemi ve svém pojetí vlastním objasňuje právě transsubstanciaci, kterou přijímá však kriticky, nikoli v primitivním názoru středověkého kněžstva. Hle, na ostří těchto základních pravd Husova naprostá samostatnost! c) Přijímání pod obojí. Hus souhlasí s přijímáním sub utraque nepokrytě a podporuje, byť i jako ve všem s umírněností, snahy Jakoubka ze Stříbra, vlastního pů- vodce a organisátora přijímání pod obojí v Čechách.114) Jakoubek kráčí však jde o jeho výtku, nutno uvážit, že tentýž výklad připojuje i pisatel poznámek v KVíd., a pak nemůžeme otázku odbýt tak jednoduše a jednostranně, jako činí Sedlák vůbec (že je neuvědomělou, nepřiléhavou, mechanickou a neodůvodněnou napodobou Wyclifa), nýbrž vysvitá nám tím jasněji, že Hus chtěl zajisté touto snad na oko nadbytečnou obhajobou i proti stanovisku Wyclifovu úmyslně zdůraznit podstatu transsubstanciační, t. j. reálnou přítomnost těla Kristova. 111) Sedlák, Studie I. 450. 112) Flajšh. V. 228—239. 113) V. Novotný II. 396. 114) Novotný II. 367, Sedlák, M. J. Hus 305, Flajšhans, M. J. Hus 335, Jos. Pekař, Žižka I. 10, Bartoš, Husitství a c. 61. — Připojuji, že ve 158
Závěr: 1. Přijímáme bezpodmínečně opětné prohlášení Husovo, že nikdy nedržel ani nekázal remanenci. Uvedli jsme Husův výrok z 5. čer- vence, tedy den před smrtí; podobně se brání Hus při výslechu předchá- zejícím proti témuž obvinění:111) Nunquam tenui nec teneo, non teneo nec tenui.« A jindy: »Non est verum.« — Nad jiné významné svědectví o Hu- sově pravověrnosti eucharistické jest Husův traktát žalářníku Robertovi v Kostnici, psaný tedy také téměř na konci života (z 5. břez. 1415): »De sacramento corporis et sauguinis domini.112) Hus po neúchylném výkladě připojuje: »vše, co drží o této svátosti jeho svatá řím. církev, to pevně jest věřiti,« i s tím, že také zlý kněz přetvořuje. Snad i proto, aby Hus prostou víru Robertovu nijak neporušil, píše až církevnicky pravověrně, jak snad nikde jinde zvl. z této pozdější doby nenajdeme. Novotný113) správně vyzdvihuje, že Hus odkazuje zde ke svým pracím starším, »v nichž, jako vždy, zaujímal totéž pravověrné stanovisko, co nyní«. Tedy: muž pravdy, který pro pravdu obětuje život, mluví i zde za- jisté bezpodmínečně pravdu. — 2. Wyclif zastává konsubstanciaci, o dvojí podstatě. A tu vidíme, jak je Wyclifovi jednoduchá a jasná podstata remanenční, tedy chleba, proto mnoho o ní ani nepíše; zato »reální podstatou těla Kristova« sám mnoho se obírá a s různých stránek ujasňuje, poněvadž cítí zajisté její nesnadnost. Právě touto podstatou, a jediné jí, stýká se s myšlením Hu- sovým transsubstanciačním, tedy stejně o podstatové a reálné přítomnosti Kristově ve svátosti po posvěcení. Odtud ta častá shoda výrazů a definic. A přece zůstává tu stále rozdíl zásadní: Wyclif je zastáncem konsubstan- ciace a objasňuje svými rozbory toliko stránku těla Kristova, Hus se při- držuje věrně transsubstanciace a wyclifovskými výrazy a definicemi ve svém pojetí vlastním objasňuje právě transsubstanciaci, kterou přijímá však kriticky, nikoli v primitivním názoru středověkého kněžstva. Hle, na ostří těchto základních pravd Husova naprostá samostatnost! c) Přijímání pod obojí. Hus souhlasí s přijímáním sub utraque nepokrytě a podporuje, byť i jako ve všem s umírněností, snahy Jakoubka ze Stříbra, vlastního pů- vodce a organisátora přijímání pod obojí v Čechách.114) Jakoubek kráčí však jde o jeho výtku, nutno uvážit, že tentýž výklad připojuje i pisatel poznámek v KVíd., a pak nemůžeme otázku odbýt tak jednoduše a jednostranně, jako činí Sedlák vůbec (že je neuvědomělou, nepřiléhavou, mechanickou a neodůvodněnou napodobou Wyclifa), nýbrž vysvitá nám tím jasněji, že Hus chtěl zajisté touto snad na oko nadbytečnou obhajobou i proti stanovisku Wyclifovu úmyslně zdůraznit podstatu transsubstanciační, t. j. reálnou přítomnost těla Kristova. 111) Sedlák, Studie I. 450. 112) Flajšh. V. 228—239. 113) V. Novotný II. 396. 114) Novotný II. 367, Sedlák, M. J. Hus 305, Flajšhans, M. J. Hus 335, Jos. Pekař, Žižka I. 10, Bartoš, Husitství a c. 61. — Připojuji, že ve 158
Strana 159
tu ve šlépějích Miličových a Matěje z Janova. »Týmiž myšlenkami, ba nezřídka týmiž slovy, jimiž dokazoval Janov nutnost častého přijímání, dovozuje Jakoubek nutnost přijímání pod obojí,« praví Sedlák.115) Hlavní pomocník Jakoubkův v boji o přijímání jest Mikuláš z Drážďan, který kázáním a disputacemi získával stoupence, v jeho farním kostele podá- ván pravděpodobně kalich v Praze po prvé (v listopadu 1414)116) a z jeho péra pochází smělá obrana kalicha proti sněmu kostnickému, který 15. června 1415 zavrhl přijímání z kalicha. Hus v době, kdy myšlenka kalicha v Praze na poč. 1414 vznikala, dlel již mimo Prahu, přímo tedy akce se nezúčastnil, leč podepřel ji později souhlasem, sice nikoli ve smyslu Jakoubkově, že přijímání pod obojí jest ke spasení nutné, nýbrž že jest dovolené a užitečné.117) Po odchodu Hu- sově do Kostnice nastaly o přijímání pod obojí mezi stoupenci rozpory, zvláště když proti Jakoubkovi se postavil vlastní Husův zástupce v Bet- lémě, kazatel Havlík. Tu vyžádal si Jakoubek na Husovi v Kostnici, aby se o otázce vyslovil. Hus zůstal i za těchto těžkých chvil věren pravdě a pověděl otevřeně své stanovisko. Napsal ve formě kvestie: »Utrum ex- pediat laicis fidelibus sumere sanguinem Christi sub specie vini.11s) Hus podávati laikům pod obojí schvaluje, dovolává se Písma a círk. otců, Tomáše, Augustina a j., ukazuje, zvláště podle Lyry, že v první církvi se tak udělovalo. Ovšem nečiní přijímání sub utraque podmínkou spasení, jako Jakoubek a Mikuláš. K čemuž připojuje Novotný (368): »O tom nemohlo býti pochybnosti, že Hus přijímání pod obojí schvaluje, a jest neupřímné vytýkati mu nějakou zdrženlivost, nějaké váhání.119) Wyclifovi nenajdeme nikde o sub utraque, také ve wyclifské úpravě katechismu (Simmons-Nolloth str. 67) se mluví, jak jsme citovali, toliko o chlebě. Důle- žitý článek o svátosti oltářní svědčí tedy také a neposledně o samostatnosti Husově vedle Wyclifa: Hus pro transsubstanciaci, ač W. tak rozhodně proti, H. pro sub utraque, W. zachovával pod jednou. 115) Sedlák, Táborské trakt. euch. 1, Týž, Hus 300. 116) Bartoš, Do čtyř str. 52, s ním shodně Flajšhans, Hus 335, že te- prve po odchodu Husově do Kostnice podáván kalich po prvé v chrámě u sv. Martina ve Zdi (kde býval Mik. farářem). Sedlák (Hus 301), že kalich podáván ve čtyřech chrámech praž. již v dubnu 1414. Viz též Pekař I. 11, 204. Krofta, Listy 150, nechává otázku otevřenou: »buď krátce před odchodem Husovým z Prahy nebo te- prve po něm.« — Že však Mikuláš přilnul teprve asi nedávno k této reformě, jest zajisté patrné i z jeho KTrKrakovského (podle našeho určení z r. 1410—12), kde se při svát. olt. opakuje vždy znova toliko chléb. 117) Novotný, Koresp. 294, Sedlák, Hus 305; Pekař I. 11. 118) Novotný II. 367, Flajšhans 335, Sedlák 317n. 119) Činí tak zvl. Sedlák v Časop. katol. duchov. 1911, str. 790 n., později (v Husu) »vede si sice již historičtěji«, praví Novotný str. 368. — Také Pekař I. 11 shodně se Sedlákem, že Hus zpočátku kolísal a že »navrhoval z Kostnice řešení kompromisní« a že »teprv po zamítnutí kalicha koncilem horoval proň«. — Soudím, že Husova zde ušlechtilá tolerance nemůže být zvána kolísáním nebo kompromisem a že list Husův (uvádíme v násled.) panu Janu z Chlumu z ledna 1415, tedy z doby před zamítnutím kalicha, nesvědčí o Husově nerozhodnosti. 159
tu ve šlépějích Miličových a Matěje z Janova. »Týmiž myšlenkami, ba nezřídka týmiž slovy, jimiž dokazoval Janov nutnost častého přijímání, dovozuje Jakoubek nutnost přijímání pod obojí,« praví Sedlák.115) Hlavní pomocník Jakoubkův v boji o přijímání jest Mikuláš z Drážďan, který kázáním a disputacemi získával stoupence, v jeho farním kostele podá- ván pravděpodobně kalich v Praze po prvé (v listopadu 1414)116) a z jeho péra pochází smělá obrana kalicha proti sněmu kostnickému, který 15. června 1415 zavrhl přijímání z kalicha. Hus v době, kdy myšlenka kalicha v Praze na poč. 1414 vznikala, dlel již mimo Prahu, přímo tedy akce se nezúčastnil, leč podepřel ji později souhlasem, sice nikoli ve smyslu Jakoubkově, že přijímání pod obojí jest ke spasení nutné, nýbrž že jest dovolené a užitečné.117) Po odchodu Hu- sově do Kostnice nastaly o přijímání pod obojí mezi stoupenci rozpory, zvláště když proti Jakoubkovi se postavil vlastní Husův zástupce v Bet- lémě, kazatel Havlík. Tu vyžádal si Jakoubek na Husovi v Kostnici, aby se o otázce vyslovil. Hus zůstal i za těchto těžkých chvil věren pravdě a pověděl otevřeně své stanovisko. Napsal ve formě kvestie: »Utrum ex- pediat laicis fidelibus sumere sanguinem Christi sub specie vini.11s) Hus podávati laikům pod obojí schvaluje, dovolává se Písma a círk. otců, Tomáše, Augustina a j., ukazuje, zvláště podle Lyry, že v první církvi se tak udělovalo. Ovšem nečiní přijímání sub utraque podmínkou spasení, jako Jakoubek a Mikuláš. K čemuž připojuje Novotný (368): »O tom nemohlo býti pochybnosti, že Hus přijímání pod obojí schvaluje, a jest neupřímné vytýkati mu nějakou zdrženlivost, nějaké váhání.119) Wyclifovi nenajdeme nikde o sub utraque, také ve wyclifské úpravě katechismu (Simmons-Nolloth str. 67) se mluví, jak jsme citovali, toliko o chlebě. Důle- žitý článek o svátosti oltářní svědčí tedy také a neposledně o samostatnosti Husově vedle Wyclifa: Hus pro transsubstanciaci, ač W. tak rozhodně proti, H. pro sub utraque, W. zachovával pod jednou. 115) Sedlák, Táborské trakt. euch. 1, Týž, Hus 300. 116) Bartoš, Do čtyř str. 52, s ním shodně Flajšhans, Hus 335, že te- prve po odchodu Husově do Kostnice podáván kalich po prvé v chrámě u sv. Martina ve Zdi (kde býval Mik. farářem). Sedlák (Hus 301), že kalich podáván ve čtyřech chrámech praž. již v dubnu 1414. Viz též Pekař I. 11, 204. Krofta, Listy 150, nechává otázku otevřenou: »buď krátce před odchodem Husovým z Prahy nebo te- prve po něm.« — Že však Mikuláš přilnul teprve asi nedávno k této reformě, jest zajisté patrné i z jeho KTrKrakovského (podle našeho určení z r. 1410—12), kde se při svát. olt. opakuje vždy znova toliko chléb. 117) Novotný, Koresp. 294, Sedlák, Hus 305; Pekař I. 11. 118) Novotný II. 367, Flajšhans 335, Sedlák 317n. 119) Činí tak zvl. Sedlák v Časop. katol. duchov. 1911, str. 790 n., později (v Husu) »vede si sice již historičtěji«, praví Novotný str. 368. — Také Pekař I. 11 shodně se Sedlákem, že Hus zpočátku kolísal a že »navrhoval z Kostnice řešení kompromisní« a že »teprv po zamítnutí kalicha koncilem horoval proň«. — Soudím, že Husova zde ušlechtilá tolerance nemůže být zvána kolísáním nebo kompromisem a že list Husův (uvádíme v násled.) panu Janu z Chlumu z ledna 1415, tedy z doby před zamítnutím kalicha, nesvědčí o Husově nerozhodnosti. 159
Strana 160
Hus se vrací k této otázce pak několikrát, ve svých listech, a kalicha se zastává čím dál rozhodněji. Na př. v listě Janovi z Chlumu v Kostnici (v led. 1415):120) »De sacramento calicis habetis scriptum, quod scripsi in Constancia, in quo sunt motiva; et nescio aliud dicere, nisi quod ewange- lium et epistola Pauli sonant directe, et tentum fuit in primitiva ecclesia.« — Po odsouzení kalicha sněmem (15. června) píše Hus přátelům znova a rozhorlen:121) »Ecce errorem dicunt, quod laicis fidelibus bibere licet de calice domini, et si quis presbyter sic bibere dederit, quod tamquam erro- neus reputetur, et nisi desistat, tamquam hereticus condempnetur.« Nejvýmluvněji zastává se však Hus kalicha v listu (z 21. červ.) Mistru Havlíkovi, aby více neodporoval M. Jakoubkovi, přijímání odů- vodňuje a dokonce doporučuje snášeti pro kalich utrpení:122) »Noli re- sistere sacramento calicis domini, quod Christus per se et per suum apo- stolum instituit, quia nulla scriptura est in oppositum, sed solum consue- tudo, que, estimo, ex negligencia inolevit. Modo non debemus sequi con- suetudinem, sed Christi exemplum et veritatem ...Eciam, carissime, pre- para te ad passionem in manducacione et communione calicis, et sta fortiter in veritate Christi, timore illicito postposito..." Slova Husova jsou tedy jasná a rozhodná, a nemůžeme pochybovat, že souhlas právě z úst Husových byl v otázce kalicha rozhodující. Správ- ně praví Sedlák (proti svému dřívějšímu mínění):123) »Tak jest přijímání z kalicha potvrzeno a posvěceno autoritou Husovou.« Hus jest tedy z hlavních a nejvlivnějších zastánců přijímání pod obojí. — B) Věroučné odchylky katechismů mikulášských a táborských. Jde o tři odchylné články od Husových: o bezpodmínečný zákaz zabití, o neúchylný zákaz přísahy a o zamítání očistce. V katech. miku- lášských nalézáme tyto odchylné články všecky, v táborských bezpodmí- nečně pouze zamítání očistce, článku tedy vrcholného, a s ním: zamítání modliteb, almužen a mší za zemřelé, neuznávání svatých, jejich přímluv a ctění jejich ostatků. Články obojích katechismů pojednáme společně, netoliko pro je- jich shodnost věcnou, ale zvláště také pro jejich vzájemný vztah histo- rický: zamítání očistce, v obojích katechismech společné, má zajisté spo- lečný původ ve valdenství. 120) Korespondence 240, česky v Marešovi 183. 121) Tamtéž 289, překl. Marešův 235. 122) Tamž 294—5, Mar. 238—9. 123) Sedlák, Hus 318. 160
Hus se vrací k této otázce pak několikrát, ve svých listech, a kalicha se zastává čím dál rozhodněji. Na př. v listě Janovi z Chlumu v Kostnici (v led. 1415):120) »De sacramento calicis habetis scriptum, quod scripsi in Constancia, in quo sunt motiva; et nescio aliud dicere, nisi quod ewange- lium et epistola Pauli sonant directe, et tentum fuit in primitiva ecclesia.« — Po odsouzení kalicha sněmem (15. června) píše Hus přátelům znova a rozhorlen:121) »Ecce errorem dicunt, quod laicis fidelibus bibere licet de calice domini, et si quis presbyter sic bibere dederit, quod tamquam erro- neus reputetur, et nisi desistat, tamquam hereticus condempnetur.« Nejvýmluvněji zastává se však Hus kalicha v listu (z 21. červ.) Mistru Havlíkovi, aby více neodporoval M. Jakoubkovi, přijímání odů- vodňuje a dokonce doporučuje snášeti pro kalich utrpení:122) »Noli re- sistere sacramento calicis domini, quod Christus per se et per suum apo- stolum instituit, quia nulla scriptura est in oppositum, sed solum consue- tudo, que, estimo, ex negligencia inolevit. Modo non debemus sequi con- suetudinem, sed Christi exemplum et veritatem ...Eciam, carissime, pre- para te ad passionem in manducacione et communione calicis, et sta fortiter in veritate Christi, timore illicito postposito..." Slova Husova jsou tedy jasná a rozhodná, a nemůžeme pochybovat, že souhlas právě z úst Husových byl v otázce kalicha rozhodující. Správ- ně praví Sedlák (proti svému dřívějšímu mínění):123) »Tak jest přijímání z kalicha potvrzeno a posvěceno autoritou Husovou.« Hus jest tedy z hlavních a nejvlivnějších zastánců přijímání pod obojí. — B) Věroučné odchylky katechismů mikulášských a táborských. Jde o tři odchylné články od Husových: o bezpodmínečný zákaz zabití, o neúchylný zákaz přísahy a o zamítání očistce. V katech. miku- lášských nalézáme tyto odchylné články všecky, v táborských bezpodmí- nečně pouze zamítání očistce, článku tedy vrcholného, a s ním: zamítání modliteb, almužen a mší za zemřelé, neuznávání svatých, jejich přímluv a ctění jejich ostatků. Články obojích katechismů pojednáme společně, netoliko pro je- jich shodnost věcnou, ale zvláště také pro jejich vzájemný vztah histo- rický: zamítání očistce, v obojích katechismech společné, má zajisté spo- lečný původ ve valdenství. 120) Korespondence 240, česky v Marešovi 183. 121) Tamtéž 289, překl. Marešův 235. 122) Tamž 294—5, Mar. 238—9. 123) Sedlák, Hus 318. 160
Strana 161
Historická orientace. Táborství vzniklo a rozvilo se vlivem radikálního wyclifismu a val- denství, a to jednak bezprostředně spisy a tradovanými naukami, jednak nepřímo význačnými představiteli obojího směru, jejichž hlavní středisko bylo v letech 1414—17 ve škole Drážďanské Na Příkopě v Praze.124) Byl to zvl. Mikuláš z Drážďan, rozhodný wyclifovec, orientovaný však po příchodu anglického M. Petra Payna i směrem valdenským, který slovem i četnými spisy působil na počátky táborské ve smyslu radikálně wyclifském a valdenském, s jakými se v táborství shledáváme od jeho vzniku.125) Pekař označuje jako přímého učitele a podnítitele Tábora smě- rem drážďanských M. Jana Jičína, »žáka nebo přítele mistrů drážďan- ských« v Ústí nad Luž., a rozlišuje (hlavně asi pro svou thesi valdenskou) tři období Tábora.126) Go11127) postavil se již v počátcích proti přeceňování vlivů val- denských v Čechách, hlavně Pregerem, ale také proti jednostrannému zvyšování wyclifství Loserthem. Vystihuje zajisté situaci, když praví:128) »Valdenství bylo jedním z činitelů při povstání hnutí husitského, zvláště pak radikálního Táborství. Jiným, i co se týče stran radikálních, jest učení Wiclifovo. Oba proudy šly vedle sebe, navzájem se sesilujíce, wi- clifismus mezi theology, valdenství v lidu.« 124) Sedlák, Mik. z Drážďan, 2, 24; Bartoš, Do čtyř 45 n., Husit. a ciz. 113n.; Pekař I. 17n.; Krofta, Listy 117, Žižka 83 n. — O Drážďanských a zvl. o Mikulášovi jsme pověděli vpředu při TDFide. 125) Wyclifovec Payne (Engliš) prchl za pronásledování r. 1414 z Oxfordu, pobyl krátce v Bavorsku mezi Valdenskými a přilnul i k jejich rozhodnému učení, v Praze se pak stal na škole Drážďanské učitelem. — O Paynovi píše zajímavě Workman (II. 353): »He took with him many of the works of Wyclif, and on the 13th February 1417 was received among the masters of Prague. He also seems to have won the confidence of Henry V's agent, Hartung von Clux, who ,much honoured Payne and said nothing evil of him, but everything good and yet was of more ac- count with the king than any'. Payne's career in Bohemia, where he soon obtained a prominent position, belongs to the history of the Husites. But it is of interest to note that at the Council of Basel this restless »intellectual adventurer«, who however, never indetified himself completcly with any one of the Hussite sects, was one of the orators of the Bohemians, and in his address to the council compared the doctri- nes of Wyclif and Hus to the rays of the sun.« — Zdá se tedy, že Workman přezírá vážné zasáhnutí Payneovo při vzniku radikálního husitství. 126) Prvotní Tábor byl podle Pek. mikulášský, naplněný »především asi myš- lenkami valdenství«, druhý chiliastický, třetí podléhající »mistrům školení ryze vi- clifského«. J. Pekař, Žižka I. 17—18. 127) Jaroslav Goll, Chelčický a Jednota, hlavně od str. 289. Na str. 297 čteme k tomu význačnou větu: »Ve spisech původu táborského, pokud mi známo, nikde žádná zmínka o Valdenských nalezena nebyla.« 128) GO11 295. Havelka: Husitské katechismy. 11 161
Historická orientace. Táborství vzniklo a rozvilo se vlivem radikálního wyclifismu a val- denství, a to jednak bezprostředně spisy a tradovanými naukami, jednak nepřímo význačnými představiteli obojího směru, jejichž hlavní středisko bylo v letech 1414—17 ve škole Drážďanské Na Příkopě v Praze.124) Byl to zvl. Mikuláš z Drážďan, rozhodný wyclifovec, orientovaný však po příchodu anglického M. Petra Payna i směrem valdenským, který slovem i četnými spisy působil na počátky táborské ve smyslu radikálně wyclifském a valdenském, s jakými se v táborství shledáváme od jeho vzniku.125) Pekař označuje jako přímého učitele a podnítitele Tábora smě- rem drážďanských M. Jana Jičína, »žáka nebo přítele mistrů drážďan- ských« v Ústí nad Luž., a rozlišuje (hlavně asi pro svou thesi valdenskou) tři období Tábora.126) Go11127) postavil se již v počátcích proti přeceňování vlivů val- denských v Čechách, hlavně Pregerem, ale také proti jednostrannému zvyšování wyclifství Loserthem. Vystihuje zajisté situaci, když praví:128) »Valdenství bylo jedním z činitelů při povstání hnutí husitského, zvláště pak radikálního Táborství. Jiným, i co se týče stran radikálních, jest učení Wiclifovo. Oba proudy šly vedle sebe, navzájem se sesilujíce, wi- clifismus mezi theology, valdenství v lidu.« 124) Sedlák, Mik. z Drážďan, 2, 24; Bartoš, Do čtyř 45 n., Husit. a ciz. 113n.; Pekař I. 17n.; Krofta, Listy 117, Žižka 83 n. — O Drážďanských a zvl. o Mikulášovi jsme pověděli vpředu při TDFide. 125) Wyclifovec Payne (Engliš) prchl za pronásledování r. 1414 z Oxfordu, pobyl krátce v Bavorsku mezi Valdenskými a přilnul i k jejich rozhodnému učení, v Praze se pak stal na škole Drážďanské učitelem. — O Paynovi píše zajímavě Workman (II. 353): »He took with him many of the works of Wyclif, and on the 13th February 1417 was received among the masters of Prague. He also seems to have won the confidence of Henry V's agent, Hartung von Clux, who ,much honoured Payne and said nothing evil of him, but everything good and yet was of more ac- count with the king than any'. Payne's career in Bohemia, where he soon obtained a prominent position, belongs to the history of the Husites. But it is of interest to note that at the Council of Basel this restless »intellectual adventurer«, who however, never indetified himself completcly with any one of the Hussite sects, was one of the orators of the Bohemians, and in his address to the council compared the doctri- nes of Wyclif and Hus to the rays of the sun.« — Zdá se tedy, že Workman přezírá vážné zasáhnutí Payneovo při vzniku radikálního husitství. 126) Prvotní Tábor byl podle Pek. mikulášský, naplněný »především asi myš- lenkami valdenství«, druhý chiliastický, třetí podléhající »mistrům školení ryze vi- clifského«. J. Pekař, Žižka I. 17—18. 127) Jaroslav Goll, Chelčický a Jednota, hlavně od str. 289. Na str. 297 čteme k tomu význačnou větu: »Ve spisech původu táborského, pokud mi známo, nikde žádná zmínka o Valdenských nalezena nebyla.« 128) GO11 295. Havelka: Husitské katechismy. 11 161
Strana 162
Bartoš v uved. výkladech vyzdvihuje dvě základní věci, že totiž Mikuláš začíná valdenskou propagandu až za nepřítomnosti Husovy, který nebyl nikdy valdenstvím dotčen,129) za druhé opakuje s Gollem, že nesmíme přeceňovat v Čechách vlivy valdenské. Valdenské prvky v tábor- ství vysvětluje hlavně hlásáním těchto zásad v praž. kruzích universitních Mikulášem a Paynem a jejich propagandou. Vedle toho shledává vlivy valdenství venkovského, byť nepatrně. Neboť Valdenských, k tomu téměř výhradně Němců, zbylo po pronásledování v Čechách velmi pořídku, s Tá- bory zůstávají vedle sebe do let 1430. S Gollem a Bartošem se celkem shoduje Krofta,129a) vlivům val- denským lidovým na Tábor přikládá však (jak jsme již upozornili) zasáh- nutí hlubší: »Jistě bylo valden. kacířství dlouho před začátky hnutí hu- sitského značně rozšířeno v již. Čechách, rodném kraji M. Jana Husi a vlastní kolébce tohoto hnutí.« Valdenství se dostalo z Rakous hlavně k německým přistěhovalcům v okolí Jindř. Hradce, brzy však »pronikla znalost valdenských myšlenek nepochybně také mezi české obyvatel- stvo na jihu Čech, v jehož myslích potom splynulo s husitstvím, vná- šejíc do něho všeliké radikální prvky jemu původně cizí.« Hlavní za- sáhnutí valdenství na Tábor přičítá Krofta ovšem rovněž Mikuláši a škole — Drážďanských. Dále odmítá Bartoš130) důkaz Pregerův o vlivu lidového val- denství na vůdce pozdějšího Tábora z jediné zprávy: z výtek Křišťana z Prachatic Václ. Korandovi a některým kněžím z poč. 1417, že, nedba- jíce přečastých napomenutí pražských mistrů, řídí se vlastním rozumem a nevzdělanými lidmi obojího pohlaví, kteří pod rouškou zbožnosti urá- žejí mnohé duše nevinné, navádějíce je k tomu, že není očistec, aby se nemodlili za zemřelé, nedbali o přímluvy svatých, nezpívali Salve regina, pochybné ostatky svatých poházeli v bláto a obrazy jejich pálili a ne- starali se o žádné obřady a církevní řády, vymyšlené lidmi, nýbrž hleděli se spíše přizpůsobiti ve všem řádům církve prvotní. Již Goll131) upozorňuje, aby význam tohoto listu132) jako svědectví vlivu valdenského na táborství se nepřeceňoval, Bartoš nyní zdůrazňuje, že tyto věty pozbývají dnes pro valdenskou theorii té důležitosti, jaká se 129) Totéž zdůrazňuje Novotný II. 22: »Non innitor heresi Valdensium,« odpovídá Hus směle na výtku Pálčovu. — Podobně Krofta, 117: »jak se podobá, Hus sám nebyl vážněji dotčen« vlivem učení valdenského. — Sedlák přesto vždy znova, že na Husův vývoj »nebyly bez vlivu valdské myšlenky Mikuláše z Dráž- ďan« (Hus str. 374), třebaže víme takřka bezpečně, že rozhodné valdenství samého Mikuláše se datuje teprve s příchodem Payneovým a že v umírněném Husovi nena- jdeme nikde ani zabarvení po valden. radikalismu vůbec a po Mikulášově myšlenko- vém prvenství zvlášť. 129a) K. Krofta, Listy str. 33, dále 40, 117 a j. 130) Bartoš 51., Husit. a ciz. 124. 131) Goll 297. 132) Uveřejněn v Pal. Documentech 633—636 (uved. místo na str. 634). 162
Bartoš v uved. výkladech vyzdvihuje dvě základní věci, že totiž Mikuláš začíná valdenskou propagandu až za nepřítomnosti Husovy, který nebyl nikdy valdenstvím dotčen,129) za druhé opakuje s Gollem, že nesmíme přeceňovat v Čechách vlivy valdenské. Valdenské prvky v tábor- ství vysvětluje hlavně hlásáním těchto zásad v praž. kruzích universitních Mikulášem a Paynem a jejich propagandou. Vedle toho shledává vlivy valdenství venkovského, byť nepatrně. Neboť Valdenských, k tomu téměř výhradně Němců, zbylo po pronásledování v Čechách velmi pořídku, s Tá- bory zůstávají vedle sebe do let 1430. S Gollem a Bartošem se celkem shoduje Krofta,129a) vlivům val- denským lidovým na Tábor přikládá však (jak jsme již upozornili) zasáh- nutí hlubší: »Jistě bylo valden. kacířství dlouho před začátky hnutí hu- sitského značně rozšířeno v již. Čechách, rodném kraji M. Jana Husi a vlastní kolébce tohoto hnutí.« Valdenství se dostalo z Rakous hlavně k německým přistěhovalcům v okolí Jindř. Hradce, brzy však »pronikla znalost valdenských myšlenek nepochybně také mezi české obyvatel- stvo na jihu Čech, v jehož myslích potom splynulo s husitstvím, vná- šejíc do něho všeliké radikální prvky jemu původně cizí.« Hlavní za- sáhnutí valdenství na Tábor přičítá Krofta ovšem rovněž Mikuláši a škole — Drážďanských. Dále odmítá Bartoš130) důkaz Pregerův o vlivu lidového val- denství na vůdce pozdějšího Tábora z jediné zprávy: z výtek Křišťana z Prachatic Václ. Korandovi a některým kněžím z poč. 1417, že, nedba- jíce přečastých napomenutí pražských mistrů, řídí se vlastním rozumem a nevzdělanými lidmi obojího pohlaví, kteří pod rouškou zbožnosti urá- žejí mnohé duše nevinné, navádějíce je k tomu, že není očistec, aby se nemodlili za zemřelé, nedbali o přímluvy svatých, nezpívali Salve regina, pochybné ostatky svatých poházeli v bláto a obrazy jejich pálili a ne- starali se o žádné obřady a církevní řády, vymyšlené lidmi, nýbrž hleděli se spíše přizpůsobiti ve všem řádům církve prvotní. Již Goll131) upozorňuje, aby význam tohoto listu132) jako svědectví vlivu valdenského na táborství se nepřeceňoval, Bartoš nyní zdůrazňuje, že tyto věty pozbývají dnes pro valdenskou theorii té důležitosti, jaká se 129) Totéž zdůrazňuje Novotný II. 22: »Non innitor heresi Valdensium,« odpovídá Hus směle na výtku Pálčovu. — Podobně Krofta, 117: »jak se podobá, Hus sám nebyl vážněji dotčen« vlivem učení valdenského. — Sedlák přesto vždy znova, že na Husův vývoj »nebyly bez vlivu valdské myšlenky Mikuláše z Dráž- ďan« (Hus str. 374), třebaže víme takřka bezpečně, že rozhodné valdenství samého Mikuláše se datuje teprve s příchodem Payneovým a že v umírněném Husovi nena- jdeme nikde ani zabarvení po valden. radikalismu vůbec a po Mikulášově myšlenko- vém prvenství zvlášť. 129a) K. Krofta, Listy str. 33, dále 40, 117 a j. 130) Bartoš 51., Husit. a ciz. 124. 131) Goll 297. 132) Uveřejněn v Pal. Documentech 633—636 (uved. místo na str. 634). 162
Strana 163
jí přikládala dříve (na př. Bezoldem). Neboť dnes můžeme zjistiti, že ony věty, které bývaly považovány jako důkaz přímého vlivu valdenského, naprosté zamítání přísahy a popření očistce, byly předmětem živých roz- prav na pražské universitě již bezmála dva roky dříve, dal k nim podnět asi angl. M. Petr Payne. Bartoš míní, že hlavním pramenem k poznání diskuse, která osvětluje vznik táborství, jsou spisy Mikuláše Drážďan- ského, a že osobnost Mikulášova jest »klíčem k řešení otázky po vzá- jemném vztahu táborství i valdenství«. Proto věnuje mnoho péče Miku- lášovým spisům a jejich určení, a sestavuje (po Sedlákovi) značně do- plněný jejich přehled, pragmaticky podle jednotlivých fásí Mikulášova věroučného vývoje. Jsme tu u záhadného významného Mikuláše po prvé na pevnější historické půdě.133) Společně s Paynem Mikuláš vystupuje proti přísaze, a to o naprosté její nepřípustnosti, podle Valdenských. Souhlasně s ním píše pak traktát »De iuramento«,134) v němž zamítá jak přísahu, tak i trest smrti, také podle neúchylných zásad valdenských. Mikuláš snaže se pak o sblížení Husitů s říšskými Valdenskými, připravuje mezi Husity půdu radikálnější a odhodlává se konečně v »De purgatorio«135) k otevřené obraně nejvý- značnější i nejchoulostivější věty valdenské, k zamítání očistce. — Miku- lášovo úsilí o všeobecné rozšíření valdenských zásad mezi Husity nepo- tkalo se však mimo Tábory s úspěchem, hlavně působením hlavy církve husitské Jakoubka, který se postavil zamítavě k radikálním novotám, zvláště o očistci. Můžeme tedy přijati s Gollem, Hauptem, Kroftou, Bartošem a j., že na vznik táborství působil vliv radikálního wyclifismu a částečně snad i valdenství lidové; vedle toho mělo tu však význačný podíl na rozvoj ve směru učeného valdenství rozhodné ohnisko Drážďanských Na Pří- kopě. Nepřijímáme tudíž jednostranné Pregerovy teorie valdenské, ani Loserthovy teorie wyclifské, ale také nikoli názorů Sedlákových, který chce vliv Valdenských dokazovati již v prvních počátcích husitství, tím méně, když vidíme, že usiluje tyto stopy hledati tendenčně i v samém 133) Bartoš str. 52 a násl. Viz také Sedlák Mikul. z Drážďan, 4, rozdílně od Bartoše však, že Mikuláš zastává prý již r. 1408 »bludy valdské«; Bartoš zajisté správně (podle dobového určení Mikulášových spisů) dovozuje, že Mikuláš své radi- kální wyclifství doplnil valdenstvím teprve hlavně vlivem Paynovým. Pekař (I. 13) souhlasí všeobecně se Sedl.; Mik. byl »kacíř valdenský«. — Krofta (Listy 119) ve smyslu Gollově a Bartošově, že »daleko více než vlastní husité přilnuli k učení Viclefovu ..., mimo to však nejvíce působením Angličana Petra Paynea a M. Miku- láše z Drážďan přijímali některé myšlenky valdenské«. Pak připojuje informativní přehled o táborském učení. — Upozorňuji, že Mikulášův KTrKrakovský (který určuji k r. 1410—12) jde vysloveně ve stopách Pseudochrysostomových a Wyclifových, bez nejmenšího však ozvuku valdenského, že tedy nutno valdenství Mikulášovo klást do let pozdějších. 134) Text v Sedlákových Stud. I. 86—94. 135) Sedlák v Mik. z Dr. 40 n. výtah »De purgatorio«. 119 163
jí přikládala dříve (na př. Bezoldem). Neboť dnes můžeme zjistiti, že ony věty, které bývaly považovány jako důkaz přímého vlivu valdenského, naprosté zamítání přísahy a popření očistce, byly předmětem živých roz- prav na pražské universitě již bezmála dva roky dříve, dal k nim podnět asi angl. M. Petr Payne. Bartoš míní, že hlavním pramenem k poznání diskuse, která osvětluje vznik táborství, jsou spisy Mikuláše Drážďan- ského, a že osobnost Mikulášova jest »klíčem k řešení otázky po vzá- jemném vztahu táborství i valdenství«. Proto věnuje mnoho péče Miku- lášovým spisům a jejich určení, a sestavuje (po Sedlákovi) značně do- plněný jejich přehled, pragmaticky podle jednotlivých fásí Mikulášova věroučného vývoje. Jsme tu u záhadného významného Mikuláše po prvé na pevnější historické půdě.133) Společně s Paynem Mikuláš vystupuje proti přísaze, a to o naprosté její nepřípustnosti, podle Valdenských. Souhlasně s ním píše pak traktát »De iuramento«,134) v němž zamítá jak přísahu, tak i trest smrti, také podle neúchylných zásad valdenských. Mikuláš snaže se pak o sblížení Husitů s říšskými Valdenskými, připravuje mezi Husity půdu radikálnější a odhodlává se konečně v »De purgatorio«135) k otevřené obraně nejvý- značnější i nejchoulostivější věty valdenské, k zamítání očistce. — Miku- lášovo úsilí o všeobecné rozšíření valdenských zásad mezi Husity nepo- tkalo se však mimo Tábory s úspěchem, hlavně působením hlavy církve husitské Jakoubka, který se postavil zamítavě k radikálním novotám, zvláště o očistci. Můžeme tedy přijati s Gollem, Hauptem, Kroftou, Bartošem a j., že na vznik táborství působil vliv radikálního wyclifismu a částečně snad i valdenství lidové; vedle toho mělo tu však význačný podíl na rozvoj ve směru učeného valdenství rozhodné ohnisko Drážďanských Na Pří- kopě. Nepřijímáme tudíž jednostranné Pregerovy teorie valdenské, ani Loserthovy teorie wyclifské, ale také nikoli názorů Sedlákových, který chce vliv Valdenských dokazovati již v prvních počátcích husitství, tím méně, když vidíme, že usiluje tyto stopy hledati tendenčně i v samém 133) Bartoš str. 52 a násl. Viz také Sedlák Mikul. z Drážďan, 4, rozdílně od Bartoše však, že Mikuláš zastává prý již r. 1408 »bludy valdské«; Bartoš zajisté správně (podle dobového určení Mikulášových spisů) dovozuje, že Mikuláš své radi- kální wyclifství doplnil valdenstvím teprve hlavně vlivem Paynovým. Pekař (I. 13) souhlasí všeobecně se Sedl.; Mik. byl »kacíř valdenský«. — Krofta (Listy 119) ve smyslu Gollově a Bartošově, že »daleko více než vlastní husité přilnuli k učení Viclefovu ..., mimo to však nejvíce působením Angličana Petra Paynea a M. Miku- láše z Drážďan přijímali některé myšlenky valdenské«. Pak připojuje informativní přehled o táborském učení. — Upozorňuji, že Mikulášův KTrKrakovský (který určuji k r. 1410—12) jde vysloveně ve stopách Pseudochrysostomových a Wyclifových, bez nejmenšího však ozvuku valdenského, že tedy nutno valdenství Mikulášovo klást do let pozdějších. 134) Text v Sedlákových Stud. I. 86—94. 135) Sedlák v Mik. z Dr. 40 n. výtah »De purgatorio«. 119 163
Strana 164
Husovi, za tím účelem, aby mohl ukázati odvislost Husovu od Mikuláše 136) z Drážďan." I. Mikulášské články: o usmrcení o přísaze, o očistci. 1. V mikul, katechismech. — Předně Mikuláš v TDFide v ot. 13., do- volává se Pseudochrysostoma a zamítá bezvýjimečně zabití a přísahu: »Ten jest vpravdě pravý křesťan, kdo si přeje, aby nejen nikdy nezabíjel, ale aby také bez příčiny se nehněval; aby nejen nikdy nepřísahal, ale aby vůbec nepřísahal.« — Dále v ot. 38. a 39.: »Kolikerá jest svatá církev? Dvojí. Která? Bojující a vítězná.« Mikuláš vypouští církev spící, t. j. očistec. Druhý mikulášský KKVětší při 5. přik. Desatera: »Nezabiješ svého bližního!«, a to ani »tělem, jazykem, rukou a loupeží nebo hrabivostí«. A na téže str. vrací se znova k zákazu zabití a přísahy podle šesti nejmen. přikázání (Mat. 5). — Také zde církev toliko dvojí, při čemž vzpomíná i nesouhlasného názoru o církvi trojí. Tedy zase proti očistci. Konečně čteme v KTrKrakovském při rozboru 5. přikázání,138) že druhá tabule v desateru přikazuje lásku k bližnímu, že tedy není většího zákazu, než bližního zabíjeti. Jest to božský zákaz bezpodmínečný, byť by to nižší zákony lidské i připouštěly, a platí podle slov Kristových — i pro naše nepřátele. 2. V Mikulášových spisech. — Předně o zákazu usmrcovati. Jsou to nejprvé námi již citovaná místa, doslovná s 13. ot. TDFide, a to v »Que- rite« a v »Consuetudo«. V tomto čteme (fol. 243a): »quia qui vult esse verus christianus, non solum non occidit, sed nec irascitur sine causa, non solum periuret, sed nec iuret.« Dále v »Querite« v odd. III., kde Mikuláš ukazuje,137) že zákon Kristův u Mat. 5. mluví naprosto jasně, proti Sta- rému zákonu: »Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům — ale já pravím vám,« že nemáme nejen zabíjeti, ale ani se hněvati. Proto neusmrcovati ani kacíře, již proto nikoli, že nikdo nemůže rozeznati koukole od pše- nice Za druhé zákaz přísahy. Mikuláš jej odůvodňuje v několika svých spisech, na př. v »Querite« odd. III., hlavně však ve dvou, které se obírají výslovně přísahou: v »De iuramento« a v pozdějším jeho zpracování 136) Zvláště v »Mik. z Drážďan« str. 14, 16, 17, 38, 46, v »Husu« 217 n. Viz Novotného II. 20—22, který dokazuje o závislosti opak, že právě Mikuláš pře- jímá uved. místa z Husa. Také K. Krofta (Listy 118) soudí, že asi »nebyly spisy Mikulášovy předlohou Husovi, nýbrž naopak.« — To jsme zjistili v důležitém pří- padě i my: Mikulášův TDFide je pracován krok za krokem podle Husova KVídeň- ského. 137) »Querite primum regnum dei«, univ. praž. IV. G 15, fol. 100a—141a; uved. místo 137a. 138) Jagell. knih. krakov., č. 2148, fol. 4b—6b. 164
Husovi, za tím účelem, aby mohl ukázati odvislost Husovu od Mikuláše 136) z Drážďan." I. Mikulášské články: o usmrcení o přísaze, o očistci. 1. V mikul, katechismech. — Předně Mikuláš v TDFide v ot. 13., do- volává se Pseudochrysostoma a zamítá bezvýjimečně zabití a přísahu: »Ten jest vpravdě pravý křesťan, kdo si přeje, aby nejen nikdy nezabíjel, ale aby také bez příčiny se nehněval; aby nejen nikdy nepřísahal, ale aby vůbec nepřísahal.« — Dále v ot. 38. a 39.: »Kolikerá jest svatá církev? Dvojí. Která? Bojující a vítězná.« Mikuláš vypouští církev spící, t. j. očistec. Druhý mikulášský KKVětší při 5. přik. Desatera: »Nezabiješ svého bližního!«, a to ani »tělem, jazykem, rukou a loupeží nebo hrabivostí«. A na téže str. vrací se znova k zákazu zabití a přísahy podle šesti nejmen. přikázání (Mat. 5). — Také zde církev toliko dvojí, při čemž vzpomíná i nesouhlasného názoru o církvi trojí. Tedy zase proti očistci. Konečně čteme v KTrKrakovském při rozboru 5. přikázání,138) že druhá tabule v desateru přikazuje lásku k bližnímu, že tedy není většího zákazu, než bližního zabíjeti. Jest to božský zákaz bezpodmínečný, byť by to nižší zákony lidské i připouštěly, a platí podle slov Kristových — i pro naše nepřátele. 2. V Mikulášových spisech. — Předně o zákazu usmrcovati. Jsou to nejprvé námi již citovaná místa, doslovná s 13. ot. TDFide, a to v »Que- rite« a v »Consuetudo«. V tomto čteme (fol. 243a): »quia qui vult esse verus christianus, non solum non occidit, sed nec irascitur sine causa, non solum periuret, sed nec iuret.« Dále v »Querite« v odd. III., kde Mikuláš ukazuje,137) že zákon Kristův u Mat. 5. mluví naprosto jasně, proti Sta- rému zákonu: »Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům — ale já pravím vám,« že nemáme nejen zabíjeti, ale ani se hněvati. Proto neusmrcovati ani kacíře, již proto nikoli, že nikdo nemůže rozeznati koukole od pše- nice Za druhé zákaz přísahy. Mikuláš jej odůvodňuje v několika svých spisech, na př. v »Querite« odd. III., hlavně však ve dvou, které se obírají výslovně přísahou: v »De iuramento« a v pozdějším jeho zpracování 136) Zvláště v »Mik. z Drážďan« str. 14, 16, 17, 38, 46, v »Husu« 217 n. Viz Novotného II. 20—22, který dokazuje o závislosti opak, že právě Mikuláš pře- jímá uved. místa z Husa. Také K. Krofta (Listy 118) soudí, že asi »nebyly spisy Mikulášovy předlohou Husovi, nýbrž naopak.« — To jsme zjistili v důležitém pří- padě i my: Mikulášův TDFide je pracován krok za krokem podle Husova KVídeň- ského. 137) »Querite primum regnum dei«, univ. praž. IV. G 15, fol. 100a—141a; uved. místo 137a. 138) Jagell. knih. krakov., č. 2148, fol. 4b—6b. 164
Strana 165
»Nota: Jurando vane.139) V »De iuramento« praví Mik.,140) že lidské zá- kony přísahu dovolují a zapovídají toliko přísahu křivou a lehkomyslnou, jak to bylo i ve St. zákoně. Kristus však žádá od nás spravedlnost vyšší, proto zakazuje přísahu vůbec. Důvod, že se zajistí přísahou pravda, od- mítá Mik. (s domnělým Janem Zlatoústým): kdo se nebojí lháti, nebojí se ani křivé přísahy, a kdo se bojí Boha, poví pravdu i bez přísahy. Křesťan má raději ztratit odmítnutím přísahy majetek a zachránit duši. Kristus, Pavel, anděl sice přísahali, ale ti se nemohli mýliti. Za třetí, odmítání očistce. Poukázali jsme již k historickým okol- nostem tohoto nejradikálnějšího Mikulášova článku, v TDFide jest vy- jádřen negativně, vypuštěním církve spící. Zato v »De purgatorio«141) jest zdůvodněn s veškerou důsledností. Ve způsobě dialogu mezi pravdou a lží142) dovozuje podle Písma, že křesťan nemá věřiti v očistec, že v Písmě není také o modlitbách za zemřelé, na něž lidé mnoho spoléhají, a že kněží pak místo k mravnému životu povzbuzují k modlitbám za ze- mřelé k vůli offertoriím, třiceti mším, z lakomství. Pravá církev jest jen církev svatých na zemi a na nebi, modlitby té církve a zvláště jediného prostředníka Krista vždy slyší Bůh bez našich zásluh. »Ecclesia dormien- tium« nejsou věřící v očistci, nýbrž věřící ve spánku nevěry a nevědo- mosti, rozkoší a hříchů. Ohněm k očistění od hříchů (podle I. Kor. 3) míní se prý utrpení a tíživé starosti, jimi se křesťan probouzí ze spánku již v tomto životě. 3. Prameny uved. článků mikulášských katechismů. — Toto určení může býti toliko přibližné, zvláště pokud jde o zákaz usmrcovati a pří- sahati, poněvadž s Mikulášem se tu shoduje více předchůdců a vzorů. Ty tedy uvedeme, aniž bychom chtěli dovozovati, kdo měl tu na Mikuláše vliv nejrozhodnější. Jediné zamítání očistce způsobem tak vyhraněným ukazuje pramen bezpečně. Soudím, že Mikulášovy prameny pro naše tři články a pro jeho věroučné stanovisko vůbec můžeme všeobecně vyznačiti asi takto: a) Miku- láš vychází bezprostředně z Pseudo-Chrysostoma, b) svou věroučnou zá- kladnu opírá o Wyclifa, v němž se setkává i s Pseudo-Chrysostomem; c) odtud vyvrcholuje v duchu nejrozhodnějšího valdenství. — a) Pseudo-Chrysostomus. — Jest Mikulášovým pramenem přímým a vlivným, hlavně pokud jde o zákaz usmrcování a přísahy na podkladě 139) Sedlák, Mik z Dr. 39. 140) Sedlák, Studie I. 75—85, otisk textu 86—94. 141) Univ. knih. praž. III. G 8, fol. 36a—66a. Obsah a učení u Sedláka, Mik. z Dr. 40—8. 142) V rukopise jest: »Dialogus inter V et M«, což Sedlák vyložil: »mezi Viklefistou a Mohametistou«, zajisté nesprávně, protože rozhodné zamítání očistce zde hájené se nekryje se stanoviskem Wyclifovým, dále pak, že Wyclif se nepíše s jednoduchým V. — Správně Bartoš (v uved. sp. 61): »inter Veritatem et Men- dacium.« 165
»Nota: Jurando vane.139) V »De iuramento« praví Mik.,140) že lidské zá- kony přísahu dovolují a zapovídají toliko přísahu křivou a lehkomyslnou, jak to bylo i ve St. zákoně. Kristus však žádá od nás spravedlnost vyšší, proto zakazuje přísahu vůbec. Důvod, že se zajistí přísahou pravda, od- mítá Mik. (s domnělým Janem Zlatoústým): kdo se nebojí lháti, nebojí se ani křivé přísahy, a kdo se bojí Boha, poví pravdu i bez přísahy. Křesťan má raději ztratit odmítnutím přísahy majetek a zachránit duši. Kristus, Pavel, anděl sice přísahali, ale ti se nemohli mýliti. Za třetí, odmítání očistce. Poukázali jsme již k historickým okol- nostem tohoto nejradikálnějšího Mikulášova článku, v TDFide jest vy- jádřen negativně, vypuštěním církve spící. Zato v »De purgatorio«141) jest zdůvodněn s veškerou důsledností. Ve způsobě dialogu mezi pravdou a lží142) dovozuje podle Písma, že křesťan nemá věřiti v očistec, že v Písmě není také o modlitbách za zemřelé, na něž lidé mnoho spoléhají, a že kněží pak místo k mravnému životu povzbuzují k modlitbám za ze- mřelé k vůli offertoriím, třiceti mším, z lakomství. Pravá církev jest jen církev svatých na zemi a na nebi, modlitby té církve a zvláště jediného prostředníka Krista vždy slyší Bůh bez našich zásluh. »Ecclesia dormien- tium« nejsou věřící v očistci, nýbrž věřící ve spánku nevěry a nevědo- mosti, rozkoší a hříchů. Ohněm k očistění od hříchů (podle I. Kor. 3) míní se prý utrpení a tíživé starosti, jimi se křesťan probouzí ze spánku již v tomto životě. 3. Prameny uved. článků mikulášských katechismů. — Toto určení může býti toliko přibližné, zvláště pokud jde o zákaz usmrcovati a pří- sahati, poněvadž s Mikulášem se tu shoduje více předchůdců a vzorů. Ty tedy uvedeme, aniž bychom chtěli dovozovati, kdo měl tu na Mikuláše vliv nejrozhodnější. Jediné zamítání očistce způsobem tak vyhraněným ukazuje pramen bezpečně. Soudím, že Mikulášovy prameny pro naše tři články a pro jeho věroučné stanovisko vůbec můžeme všeobecně vyznačiti asi takto: a) Miku- láš vychází bezprostředně z Pseudo-Chrysostoma, b) svou věroučnou zá- kladnu opírá o Wyclifa, v němž se setkává i s Pseudo-Chrysostomem; c) odtud vyvrcholuje v duchu nejrozhodnějšího valdenství. — a) Pseudo-Chrysostomus. — Jest Mikulášovým pramenem přímým a vlivným, hlavně pokud jde o zákaz usmrcování a přísahy na podkladě 139) Sedlák, Mik z Dr. 39. 140) Sedlák, Studie I. 75—85, otisk textu 86—94. 141) Univ. knih. praž. III. G 8, fol. 36a—66a. Obsah a učení u Sedláka, Mik. z Dr. 40—8. 142) V rukopise jest: »Dialogus inter V et M«, což Sedlák vyložil: »mezi Viklefistou a Mohametistou«, zajisté nesprávně, protože rozhodné zamítání očistce zde hájené se nekryje se stanoviskem Wyclifovým, dále pak, že Wyclif se nepíše s jednoduchým V. — Správně Bartoš (v uved. sp. 61): »inter Veritatem et Men- dacium.« 165
Strana 166
šesti nejmen, přikázání, která jsou i P.-Chrysostomovi věroučnou základ- nou. Mikuláš dovolává se vždy znova P.-Chrysostoma nejen v obou svých význačných spisech o šesti nejmen. přikázáních, v Querite a v De iura- mento, zvláště však ve svém TDFide, kde praví výslovně, odkud články béře (ot. 13.): »Chrysostomus ve svém spise Omelia XX. praví: Ten jest vpravdě pravým křesťanem« atd. Hlavní dílo P.-Chrysostomovo,143) o něž se Mik. ve svých pracích a v odchylných článcích opírá, jest: »Opus imperfectum in Mattheum«.144) V něm dokazuje podle Mat. 5, že křesťan se má těmito Kristovými pří- kazy říditi doslovně, má se vzdalovat světa, státních i vojen. úřadů, nemá přísahati, nemá vésti obchod, přikazuje přísně modlitbu, posty a almužnu. Tyto věroučné principy Chrysostomovy došly ohlasu u Wyclifa, důsled- něji u Mikuláše a zvláště u Petra Chelčického, jehož reformy věroučně- mravní vyrůstají právě z těchto principů (značně ovšem také z učení valdenského.145) b) Wyclif. — V uved. třech článcích jest Wyclif Mikuláši Drážďan- skému pramenem toliko podřadným a spíše napovědným než tvořivým. Wyclif nedospívá totiž v žádném tomto článku k rozhodnosti Mikulášově, také jim nevěnuje té pozornosti. To platí předně o zákazu usmrcovati a přísahati, který nenalézáme ve W. vůbec rozvedený a přesně vyhraně- ný.146) — Pokud jde o přísahu, dovídáme se na př. z Husa o názoru Wy- 143) Jest pozoruhodné, že v Harnackovi ani v Loofsovi není Ps. Chrysostomus zmíněn, v Herzogově R. Encykl. toliko stručnými poznámkami, ač Ps. Chrys. jest oblíbeným pramenem reformních myslitelů. 144) O Pseudo-Chrysostomovi a o »Opus imperfectum« viz Sedlák, Vlivy valdské (Studie I. 77—9), kde ukazuje na podkladě rozpravy Jos. Stigmayra (Zeitschrift für kathol. Theologie, Innsbruck 1910), že »Opus imp.« bylo od středo- věku připisováno Ps. Chrysostomovi, leč prý neprávem, neboť je prý napsal některý ariánský kněz (snad Timothej) na poč. 5. stol. To ovšem na podstatě věci vzhledem k našim otázkám ničeho nemění. — Pronikavěji objasnil poměr Mikulášův k Ps. Chrysostomovi Bartoš (Husitství 143n.): »Četbou Evangelického doktora objevil však (Mikuláš) zároveň myslitele snad ještě důslednějšího, který se mu stal potom mistrem a učitelem nejdražším. Je to tak zvaný Pseudochrysostom, ariánský boho- slovec asi z pátého století, jehož dílo Opus imperfectum in Matthaeum, přičtené tra- dicí velikému církevnímu otci, otevřelo Mikulášovi dávno zasutý pramen křesťanské antiky, podivuhodné duchovní příbuznosti. V Ps. Chrysostomovi jako by dožíval přísný typ prvokřesťan, bohoslovce, askéty, jemuž podstatou křesťanství je Kázání na hoře, a který spojuje ku podivu organicky s takto pojatým křesťanstvím životní i světový názor stoe.« K tomu Bartoš připojuje, že neautentičnost díla (připisovaného círk, otci) poznal teprve Erasmus a že »pokusil se nově určit spisovatele... smělý, ale málo šťastný badatel jezuitský Josef Stiglmayr«. A dále, že Ps. Chrysostomus byl znám v Čechách již před Wyclifem: »V Praze dal si je (Opus imp.) však přepsati již Geert Groote († 1384).« 145) Viz na př. Krofta (Listy 155): »Historicky zvláště významné však je mocné působení valdenských nauk na jihočes. sedláka Petra Chelčického.« Rud. Urbánek, Věk poděbradský 891n, soudí na vliv spíše toliko nepřímý, prostřed- nictvím Tábora. 146) Na př. Lechler ve svém obsáhlém díle o stanovisku Wyclifově k oběma 166
šesti nejmen, přikázání, která jsou i P.-Chrysostomovi věroučnou základ- nou. Mikuláš dovolává se vždy znova P.-Chrysostoma nejen v obou svých význačných spisech o šesti nejmen. přikázáních, v Querite a v De iura- mento, zvláště však ve svém TDFide, kde praví výslovně, odkud články béře (ot. 13.): »Chrysostomus ve svém spise Omelia XX. praví: Ten jest vpravdě pravým křesťanem« atd. Hlavní dílo P.-Chrysostomovo,143) o něž se Mik. ve svých pracích a v odchylných článcích opírá, jest: »Opus imperfectum in Mattheum«.144) V něm dokazuje podle Mat. 5, že křesťan se má těmito Kristovými pří- kazy říditi doslovně, má se vzdalovat světa, státních i vojen. úřadů, nemá přísahati, nemá vésti obchod, přikazuje přísně modlitbu, posty a almužnu. Tyto věroučné principy Chrysostomovy došly ohlasu u Wyclifa, důsled- něji u Mikuláše a zvláště u Petra Chelčického, jehož reformy věroučně- mravní vyrůstají právě z těchto principů (značně ovšem také z učení valdenského.145) b) Wyclif. — V uved. třech článcích jest Wyclif Mikuláši Drážďan- skému pramenem toliko podřadným a spíše napovědným než tvořivým. Wyclif nedospívá totiž v žádném tomto článku k rozhodnosti Mikulášově, také jim nevěnuje té pozornosti. To platí předně o zákazu usmrcovati a přísahati, který nenalézáme ve W. vůbec rozvedený a přesně vyhraně- ný.146) — Pokud jde o přísahu, dovídáme se na př. z Husa o názoru Wy- 143) Jest pozoruhodné, že v Harnackovi ani v Loofsovi není Ps. Chrysostomus zmíněn, v Herzogově R. Encykl. toliko stručnými poznámkami, ač Ps. Chrys. jest oblíbeným pramenem reformních myslitelů. 144) O Pseudo-Chrysostomovi a o »Opus imperfectum« viz Sedlák, Vlivy valdské (Studie I. 77—9), kde ukazuje na podkladě rozpravy Jos. Stigmayra (Zeitschrift für kathol. Theologie, Innsbruck 1910), že »Opus imp.« bylo od středo- věku připisováno Ps. Chrysostomovi, leč prý neprávem, neboť je prý napsal některý ariánský kněz (snad Timothej) na poč. 5. stol. To ovšem na podstatě věci vzhledem k našim otázkám ničeho nemění. — Pronikavěji objasnil poměr Mikulášův k Ps. Chrysostomovi Bartoš (Husitství 143n.): »Četbou Evangelického doktora objevil však (Mikuláš) zároveň myslitele snad ještě důslednějšího, který se mu stal potom mistrem a učitelem nejdražším. Je to tak zvaný Pseudochrysostom, ariánský boho- slovec asi z pátého století, jehož dílo Opus imperfectum in Matthaeum, přičtené tra- dicí velikému církevnímu otci, otevřelo Mikulášovi dávno zasutý pramen křesťanské antiky, podivuhodné duchovní příbuznosti. V Ps. Chrysostomovi jako by dožíval přísný typ prvokřesťan, bohoslovce, askéty, jemuž podstatou křesťanství je Kázání na hoře, a který spojuje ku podivu organicky s takto pojatým křesťanstvím životní i světový názor stoe.« K tomu Bartoš připojuje, že neautentičnost díla (připisovaného círk, otci) poznal teprve Erasmus a že »pokusil se nově určit spisovatele... smělý, ale málo šťastný badatel jezuitský Josef Stiglmayr«. A dále, že Ps. Chrysostomus byl znám v Čechách již před Wyclifem: »V Praze dal si je (Opus imp.) však přepsati již Geert Groote († 1384).« 145) Viz na př. Krofta (Listy 155): »Historicky zvláště významné však je mocné působení valdenských nauk na jihočes. sedláka Petra Chelčického.« Rud. Urbánek, Věk poděbradský 891n, soudí na vliv spíše toliko nepřímý, prostřed- nictvím Tábora. 146) Na př. Lechler ve svém obsáhlém díle o stanovisku Wyclifově k oběma 166
Strana 167
clifově, nikoli bezpodmínečně zamítavém, když praví,147) že nemá odvahy odsoudit Wyclifovu větu: »iuramenta illicita sunt, que fiunt ad roboran- dum humanos contractus et commercia civilia.148) Nejjasněji dovídáme se o Wyclifově toliko částečném zákaze obého z jeho »Opus evangelicum«,149) kde sice uvádí názory Chrysostomovy, sám však uzavírá vědomě odlišně, že zákaz zabití i přísahy můžeme žá- dati toliko pro určité případy, které vyznačuje pak podrobněji.150) Te- prve Wyclifovi následovníci Lollardi postavili se zde zcela rozhodně.151) O očistci stanovisko Wyclifovo jsme již objasnili, W. stojí zde cel- kem pravověrně, při tom ale podrobuje ostré kritice připojené k němu círk. články (přímluvy P. Marie a svatých, modlitby za zemřelé, mše a dary za zemř., uctívání ostatků) a zdůrazňuje naproti tomu dobré skutky zaživa. Wyclif tedy v těchto článcích Mikulášovým pramenem nebyl, jistě však jej posílil i zde svou bezohlednou kritikou částí k těmto článkům připojených a v praksi nesprávně uplatňovaných. Jinak byl Mikuláš vy- hraněný wyclifovec. — c) Valdenští. — Jako jsme označili P.-Chrysostoma základním pra- menem Mikulášovým v zákazu usmrcování a přísahy, tak můžeme v otázce zamítání očistce ukázati u Mikuláše k přímému zdroji valdenskému. Tím není řečeno, že by tu nebyla na Mikuláše působila také zmíněná kritika Wyclifova a že dávno nepřipravila půdu, než se Mik. prostřednictvím M. Payna s valdenstvím sblížil. To se zdá i pravděpodobné, když vidíme, jak Mik. r. 1414 přilnul velmi rychle k rozhodným názorům Paynovým. Valdenské učení nalézáme přehledně shrnuto u K. Müllera,152) který poukazuje předem, že o dogmatice a bohosloveckém učení nelze tu mluviti, jsou to spíše články, kterými se Valdenští odchýlili od církve, a jsou povahy zcela praktické. Učení toto vyjadřuje M. asi takto: 1. po- pírání očistce, neboť »každá duše jde bezprostředně buď do nebe nebo do pekla«; proto odpadají také pomocné zbožné skutky a odpustky; 2. bez- podmínečné zamítání lži a přísahy; 3. naprostý zákaz každého způsobu těmto čl. se vůbec nezmiňuje (ač píše o stan, zamítavém Lollardů, Valdenských, Chelčického a j.). 147) Zlomek Husova projevu, vyd. Flajšh., VČA. 1901, str. 41. S poznámkou Bartoš v ČČM. 1915, str. 5. 148) Tuto větu Wyclifovu zavrhla praž. universita již r. 1403, asi proto, že byla Wyclifova, praví Bartoš, a byla pak ovšem disputována pro i proti. 149) Johannis Wyclif, Opus evangelicum I. (r. 1895), str. 185—6. 150) Hus podobně (Výklad 98): »Přísaha nenie dobrá, avšak nenie zlá, když jest potřebná; totiž nemá býti žádána jako dobrá, avšak nemá býti zavržena, jako zlá, když jest potřebná, neb nenie proti božiemu přikázaní přísaha.« — Věnuje přísaze v tomto smyslu celé dvě kapitoly. 151) Lechler II. 34 a j. 152) Karl Müller, Die Waldenser und ihre einzelnen Gruppen bis zum An- fang des 14. Jahrhunderts, Gotha 1886, hlavně str. 98—100. 167
clifově, nikoli bezpodmínečně zamítavém, když praví,147) že nemá odvahy odsoudit Wyclifovu větu: »iuramenta illicita sunt, que fiunt ad roboran- dum humanos contractus et commercia civilia.148) Nejjasněji dovídáme se o Wyclifově toliko částečném zákaze obého z jeho »Opus evangelicum«,149) kde sice uvádí názory Chrysostomovy, sám však uzavírá vědomě odlišně, že zákaz zabití i přísahy můžeme žá- dati toliko pro určité případy, které vyznačuje pak podrobněji.150) Te- prve Wyclifovi následovníci Lollardi postavili se zde zcela rozhodně.151) O očistci stanovisko Wyclifovo jsme již objasnili, W. stojí zde cel- kem pravověrně, při tom ale podrobuje ostré kritice připojené k němu círk. články (přímluvy P. Marie a svatých, modlitby za zemřelé, mše a dary za zemř., uctívání ostatků) a zdůrazňuje naproti tomu dobré skutky zaživa. Wyclif tedy v těchto článcích Mikulášovým pramenem nebyl, jistě však jej posílil i zde svou bezohlednou kritikou částí k těmto článkům připojených a v praksi nesprávně uplatňovaných. Jinak byl Mikuláš vy- hraněný wyclifovec. — c) Valdenští. — Jako jsme označili P.-Chrysostoma základním pra- menem Mikulášovým v zákazu usmrcování a přísahy, tak můžeme v otázce zamítání očistce ukázati u Mikuláše k přímému zdroji valdenskému. Tím není řečeno, že by tu nebyla na Mikuláše působila také zmíněná kritika Wyclifova a že dávno nepřipravila půdu, než se Mik. prostřednictvím M. Payna s valdenstvím sblížil. To se zdá i pravděpodobné, když vidíme, jak Mik. r. 1414 přilnul velmi rychle k rozhodným názorům Paynovým. Valdenské učení nalézáme přehledně shrnuto u K. Müllera,152) který poukazuje předem, že o dogmatice a bohosloveckém učení nelze tu mluviti, jsou to spíše články, kterými se Valdenští odchýlili od církve, a jsou povahy zcela praktické. Učení toto vyjadřuje M. asi takto: 1. po- pírání očistce, neboť »každá duše jde bezprostředně buď do nebe nebo do pekla«; proto odpadají také pomocné zbožné skutky a odpustky; 2. bez- podmínečné zamítání lži a přísahy; 3. naprostý zákaz každého způsobu těmto čl. se vůbec nezmiňuje (ač píše o stan, zamítavém Lollardů, Valdenských, Chelčického a j.). 147) Zlomek Husova projevu, vyd. Flajšh., VČA. 1901, str. 41. S poznámkou Bartoš v ČČM. 1915, str. 5. 148) Tuto větu Wyclifovu zavrhla praž. universita již r. 1403, asi proto, že byla Wyclifova, praví Bartoš, a byla pak ovšem disputována pro i proti. 149) Johannis Wyclif, Opus evangelicum I. (r. 1895), str. 185—6. 150) Hus podobně (Výklad 98): »Přísaha nenie dobrá, avšak nenie zlá, když jest potřebná; totiž nemá býti žádána jako dobrá, avšak nemá býti zavržena, jako zlá, když jest potřebná, neb nenie proti božiemu přikázaní přísaha.« — Věnuje přísaze v tomto smyslu celé dvě kapitoly. 151) Lechler II. 34 a j. 152) Karl Müller, Die Waldenser und ihre einzelnen Gruppen bis zum An- fang des 14. Jahrhunderts, Gotha 1886, hlavně str. 98—100. 167
Strana 168
prolévání lidské krve, také prostřednictvím státního soudnictví. Pokud jde o svaté, nebyli asi u francouzské větve valdenské tak absolutně za- mítáni, jako později u německé.153) Tyto základní tři články154) zachovali Valdenští i dob pozdějších, vidíme tak na př. ve »Valdenském katechismu«,155) pracovaném podle Lukášových Otázek dětin. kolem r. 1500 (jemuž zase byly vzorem katech. husitské, resp. snad Ot. dětinské původní.) Tedy, tyto tři články ve valdenském učení se zcela kryjí s třemi odchylnými články u Mikuláše: Valdenští jsou Mikulášovým pramenem radikálně nejvlivnějším. Potvrzují mu přesvědčení zajisté již dřívější o zákaze usmrcovati a přísahati a vedou jej k článku nejodchylnějšímu, k zamítání očistce. — II. Táborský článek proti očistci. Oba naše táborské katechismy jsou v otázce očistce jednotné, vy- jadřují se toliko poněkud odlišně. Umírněný KRoudnický Husovo vý- znamné rozdělení církve na trojí prostě vypouští, ovšem úmyslně, poně- vadž předcházející Husovu definici o církvi jako sboru vyvol. k spasení přejímá doslovně (ot. 17.). A nejen to, autor vynechává za 72. ot. KVíd. právě to, co s očistcem souvisí: mše a zpověď. — Kapit. menší vyslovuje se proti očistci určitěji, jak odpovídá právě jeho celkové rozhodnosti: víra jest toliko »o králevství nebeském a peklu věčném« (ot. 19.), jest i naděje toliko dvoje (24.—25.), živá víra »život věčný«, mrtvá »peklo věčné« (28.—9.), synové boží přísluší »k věč. spasení«, dáblovi »k věč. zatracení« (35.—6.). Tolikrát tedy autor opakuje, že jest po smrti toliko místo a roztřídění dvojí, bez očistce. 153) Go11 v uved. sp. 283 n. pojednává o témže učení hlavně podle Müllera. O vald. učení viz též Lechler I. 54n., H. Böhmer, Waldenser, v Herzog-Hauc- kově R. E. XX. 799—840 z r. 1908 s obsláhlou i novější literaturou; Funk, Walden- ser, ve Wetzer-Welte K. L. XII. 1186—1195; Loofs v uved. sp. 635 a j.; dále Rud. Holinka, Sektářství v Čechách před revolucí husitskou, ve Sborníku fil. fak. v Bratislavě VI. č. 52 r. 1930; Bartoš, Husit. 115. 154) Instruktivní poučení v 34 větách o tom, co se Valdenským vytýkalo, na- lezl jsem v rukop. traktátě: Errores Waldensium, Brit. knihovna v Londýně, sign. Julius D XI., fol. 84a—84b. Mezi jiným, že učí: »juramentum est peccatum mortale«, »iudicare hominem ad mortem est peccatum mortale« atd. 155) Zezschwitz v uved. sp. oddíl »Der Katechismus der Waldenser«, str. 9—38. KVald. jest pozoruhodný právě svým radikálně shodným stanoviskem, ač je pracován podle předlohy umírněné a po tak značném časovém odstupu. Ot. 21. po- jednává o 6 nejmen. přikáz. a zapovídá již hněv na bratra, dále pak naprosto přísahu (»durchaus nicht schwören«). Ot. 54. zamítá bezpodmínečně očistec jako vysněný a vybásněný, s ním pak svaté, reliquie atd.: »Der todte Glaube, die Verführung des Antichrists, die zu Anderen führt, als zu Christo, nähmlich zu den Heiligen und zu- seiner eigenen Macht und Gewalt in Worten, Segnungen, Sacramenten, Reliquien der Todten, dem erträumten und erdichteten Fegefeuer etc.« 168
prolévání lidské krve, také prostřednictvím státního soudnictví. Pokud jde o svaté, nebyli asi u francouzské větve valdenské tak absolutně za- mítáni, jako později u německé.153) Tyto základní tři články154) zachovali Valdenští i dob pozdějších, vidíme tak na př. ve »Valdenském katechismu«,155) pracovaném podle Lukášových Otázek dětin. kolem r. 1500 (jemuž zase byly vzorem katech. husitské, resp. snad Ot. dětinské původní.) Tedy, tyto tři články ve valdenském učení se zcela kryjí s třemi odchylnými články u Mikuláše: Valdenští jsou Mikulášovým pramenem radikálně nejvlivnějším. Potvrzují mu přesvědčení zajisté již dřívější o zákaze usmrcovati a přísahati a vedou jej k článku nejodchylnějšímu, k zamítání očistce. — II. Táborský článek proti očistci. Oba naše táborské katechismy jsou v otázce očistce jednotné, vy- jadřují se toliko poněkud odlišně. Umírněný KRoudnický Husovo vý- znamné rozdělení církve na trojí prostě vypouští, ovšem úmyslně, poně- vadž předcházející Husovu definici o církvi jako sboru vyvol. k spasení přejímá doslovně (ot. 17.). A nejen to, autor vynechává za 72. ot. KVíd. právě to, co s očistcem souvisí: mše a zpověď. — Kapit. menší vyslovuje se proti očistci určitěji, jak odpovídá právě jeho celkové rozhodnosti: víra jest toliko »o králevství nebeském a peklu věčném« (ot. 19.), jest i naděje toliko dvoje (24.—25.), živá víra »život věčný«, mrtvá »peklo věčné« (28.—9.), synové boží přísluší »k věč. spasení«, dáblovi »k věč. zatracení« (35.—6.). Tolikrát tedy autor opakuje, že jest po smrti toliko místo a roztřídění dvojí, bez očistce. 153) Go11 v uved. sp. 283 n. pojednává o témže učení hlavně podle Müllera. O vald. učení viz též Lechler I. 54n., H. Böhmer, Waldenser, v Herzog-Hauc- kově R. E. XX. 799—840 z r. 1908 s obsláhlou i novější literaturou; Funk, Walden- ser, ve Wetzer-Welte K. L. XII. 1186—1195; Loofs v uved. sp. 635 a j.; dále Rud. Holinka, Sektářství v Čechách před revolucí husitskou, ve Sborníku fil. fak. v Bratislavě VI. č. 52 r. 1930; Bartoš, Husit. 115. 154) Instruktivní poučení v 34 větách o tom, co se Valdenským vytýkalo, na- lezl jsem v rukop. traktátě: Errores Waldensium, Brit. knihovna v Londýně, sign. Julius D XI., fol. 84a—84b. Mezi jiným, že učí: »juramentum est peccatum mortale«, »iudicare hominem ad mortem est peccatum mortale« atd. 155) Zezschwitz v uved. sp. oddíl »Der Katechismus der Waldenser«, str. 9—38. KVald. jest pozoruhodný právě svým radikálně shodným stanoviskem, ač je pracován podle předlohy umírněné a po tak značném časovém odstupu. Ot. 21. po- jednává o 6 nejmen. přikáz. a zapovídá již hněv na bratra, dále pak naprosto přísahu (»durchaus nicht schwören«). Ot. 54. zamítá bezpodmínečně očistec jako vysněný a vybásněný, s ním pak svaté, reliquie atd.: »Der todte Glaube, die Verführung des Antichrists, die zu Anderen führt, als zu Christo, nähmlich zu den Heiligen und zu- seiner eigenen Macht und Gewalt in Worten, Segnungen, Sacramenten, Reliquien der Todten, dem erträumten und erdichteten Fegefeuer etc.« 168
Strana 169
Stanovisko obou tábor. katechismů proti očistci se kryje s tábor- skými věroučnými články. Pověděli jsme, že na vývoj táborství působil hlavně wyclifismus a valdenství (poněkud snad lidové, hlavně však pro- střednictvím Mikulášovým, Jičínovým a celé školy drážďanských). Vliv valdenský jeví se hlavně v odmítání očistce, jak rozvádí zvl. Sedlák.156) Ostatně již Palacký soudí tu na možný vliv Valdenských,157) to odpovídá i jeho konstrukci táborského učení,158) kterou také badatelé až podnes přijímají jako celkově výstižnou. Vrcholným článkem jest zamítání očistcového ohně. — Táborský doklad k článku o očistci. — Jeden jsme již uvedli, jest to káravý list Křišťana z Prachatic Václavu Korandovi z r. 1417 (Pal. Doc. 633 n.), v němž Táborům vytýká, že zamítají očistec, modlitby za zemřelé, přímluvy svatých atd. Základním dokladem jest tu »Confessio Taboritarum159) z r. 1431, sepsal ji jako apologii proti Rokycanovi před koncilem basilejským Mi- kuláš Biskupec160) a zahrnul do ní veškeré věroučné články táborské, tehdy již vytříbené a ustálené. Přihlédneme zde ovšem toliko k článku o zamítání očistce a k článkům s ním sdruženým. 156) Sedlák, Mik. z Drážďan 45. 157) Palacký III./II., str. 13. 158) Palacký (tamž 12—35) dělí Tábory na střední čili pravé (složka zá- kladní), na mírné (pozděj. Sirotci) a na výstřední, a soudí s jistotou, že již před ro- kem 1418 všichni Táboři, i praví, stáli asi takto věroučně: zamítají oheň očistcový po smrti, proto také i zádušní mše i modlitby, almužny a jiné milosrdné skutky za zemřelé; zapovídají ještě rozhodněji než kdysi Matěj z Janova vzývati svaté a ctíti jejich obrazy i reliquie; po sněmu táborských kněží v Písku 1422, hlavně působením Václava Korandy, obdrželo vrch učení proti transsubstanciaci, zastávané pak i bis- kupem jejich Mikul. Pelhřimovským (Biskupcem). To bylo hlavní příčinou odštěpení se mírných, pozdějších Sirotků, kteří věroučně se přidrželi celkem Husa. — O učení táborském, jeho vzniku i pramenech viz dále (zvl. pokud jde o potvrzení článku proti očistci): W. Preger, Beiträge zur Gesch. der Waldenser im Mittelalter, 1875, str. 103; Joh. Loserth, Hus und Wiclif, 1884, str. 248n.; Jar. Goll, Chelčický a Jedn. 289n; F. M. Bartoš, Vznik a počátky táborství (Husitství 113 n.); Jan Sedlák, Mik. z Dr. 45, 51 n., Táborské trakt. euchar. (Biskupcův, Němcův z Žatce, dva Paynovy); Krofta, Listy 119, 171 (zdůrazňuje také věrouč. význam volby vlast- ního prvního a jediného biskupa, Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, r. 1421); Jos. Pekař, Žižka I., 7 n.; Ferd. Hrejsa, Čes. reformace 6 n.; Fr. Skočdopole, Táboři (Ottův Nauč. slov., str. 15—16) a j. 159) Confessio Taboritarum, contra Rocenzanam et Papistas Pragenses, ante duo ferme saecula conscripta. Vydal Balthasar Lydius v Roterdamě 1616, str. 1—303. Knih. Husovy fak. v Praze, sign. 1 M 187. 160) V našem exempláři (vydání Lydiovo) jest uveden autor Johannis Lukawitz, ovšem nesprávně. Jaké zmatení panovalo o původu této konfese (hlavně z příbuznosti nauky tábor. s valdenskou) patrno z Golla (289), který upo- zorňuje zase na vyd. Flaciovo z r. 1568, pod titulem: »Confessio Valdensium«. Flacius Illyricus byl, jak známo, tak zaujat Valdenskými, že prohlašoval Tábory i Bratry prostě za Valdenské, a nedal se poučit ani Blahoslavem, když byl k němu Bl. vyslán do Magdeburka r. 1556. 169
Stanovisko obou tábor. katechismů proti očistci se kryje s tábor- skými věroučnými články. Pověděli jsme, že na vývoj táborství působil hlavně wyclifismus a valdenství (poněkud snad lidové, hlavně však pro- střednictvím Mikulášovým, Jičínovým a celé školy drážďanských). Vliv valdenský jeví se hlavně v odmítání očistce, jak rozvádí zvl. Sedlák.156) Ostatně již Palacký soudí tu na možný vliv Valdenských,157) to odpovídá i jeho konstrukci táborského učení,158) kterou také badatelé až podnes přijímají jako celkově výstižnou. Vrcholným článkem jest zamítání očistcového ohně. — Táborský doklad k článku o očistci. — Jeden jsme již uvedli, jest to káravý list Křišťana z Prachatic Václavu Korandovi z r. 1417 (Pal. Doc. 633 n.), v němž Táborům vytýká, že zamítají očistec, modlitby za zemřelé, přímluvy svatých atd. Základním dokladem jest tu »Confessio Taboritarum159) z r. 1431, sepsal ji jako apologii proti Rokycanovi před koncilem basilejským Mi- kuláš Biskupec160) a zahrnul do ní veškeré věroučné články táborské, tehdy již vytříbené a ustálené. Přihlédneme zde ovšem toliko k článku o zamítání očistce a k článkům s ním sdruženým. 156) Sedlák, Mik. z Drážďan 45. 157) Palacký III./II., str. 13. 158) Palacký (tamž 12—35) dělí Tábory na střední čili pravé (složka zá- kladní), na mírné (pozděj. Sirotci) a na výstřední, a soudí s jistotou, že již před ro- kem 1418 všichni Táboři, i praví, stáli asi takto věroučně: zamítají oheň očistcový po smrti, proto také i zádušní mše i modlitby, almužny a jiné milosrdné skutky za zemřelé; zapovídají ještě rozhodněji než kdysi Matěj z Janova vzývati svaté a ctíti jejich obrazy i reliquie; po sněmu táborských kněží v Písku 1422, hlavně působením Václava Korandy, obdrželo vrch učení proti transsubstanciaci, zastávané pak i bis- kupem jejich Mikul. Pelhřimovským (Biskupcem). To bylo hlavní příčinou odštěpení se mírných, pozdějších Sirotků, kteří věroučně se přidrželi celkem Husa. — O učení táborském, jeho vzniku i pramenech viz dále (zvl. pokud jde o potvrzení článku proti očistci): W. Preger, Beiträge zur Gesch. der Waldenser im Mittelalter, 1875, str. 103; Joh. Loserth, Hus und Wiclif, 1884, str. 248n.; Jar. Goll, Chelčický a Jedn. 289n; F. M. Bartoš, Vznik a počátky táborství (Husitství 113 n.); Jan Sedlák, Mik. z Dr. 45, 51 n., Táborské trakt. euchar. (Biskupcův, Němcův z Žatce, dva Paynovy); Krofta, Listy 119, 171 (zdůrazňuje také věrouč. význam volby vlast- ního prvního a jediného biskupa, Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, r. 1421); Jos. Pekař, Žižka I., 7 n.; Ferd. Hrejsa, Čes. reformace 6 n.; Fr. Skočdopole, Táboři (Ottův Nauč. slov., str. 15—16) a j. 159) Confessio Taboritarum, contra Rocenzanam et Papistas Pragenses, ante duo ferme saecula conscripta. Vydal Balthasar Lydius v Roterdamě 1616, str. 1—303. Knih. Husovy fak. v Praze, sign. 1 M 187. 160) V našem exempláři (vydání Lydiovo) jest uveden autor Johannis Lukawitz, ovšem nesprávně. Jaké zmatení panovalo o původu této konfese (hlavně z příbuznosti nauky tábor. s valdenskou) patrno z Golla (289), který upo- zorňuje zase na vyd. Flaciovo z r. 1568, pod titulem: »Confessio Valdensium«. Flacius Illyricus byl, jak známo, tak zaujat Valdenskými, že prohlašoval Tábory i Bratry prostě za Valdenské, a nedal se poučit ani Blahoslavem, když byl k němu Bl. vyslán do Magdeburka r. 1556. 169
Strana 170
Mohli bychom zásadní stanovisko této Confessio o otázce purga- toria (str. 42—183) shrnouti asi takto: učení o očistci není z nařízení Kristova nebo apoštolů, nýbrž podle příkazu řím. církve a papežů (Pela- gius), a to pro lakotu a shromažďování darů; církev prvotní v očistec nevěřila, ba i církevní otcové, Augustinem počínaje, mluví toliko o nebi pro vyvolené a o pekle pro zavržené. Z toho následuje, že křesťan má na světě dobře činiti za života, a tím více prospěje, než mnohými dary po smrti. Podstatu očistce líčí kap. 16., která již svým nápisem vyznačuje výrazně stanovisko: »De somniato purgatorio post hanc vitam et menda- ciis Sacerdotum super illo seminatis.« Mluví o »smyšlenkách o očistci« (43), o tom, jakými tresty jsou očišťovaní trápeni, jak vše vyrostlo ze svatokupectví kněžstva. Naproti tomu zdůrazňuje, že »se hříchy očišťují skrze víru a milosrdenství« a zvláště (ve shodě s Wyclifem a Husem), že křesťan se nemá spoléhat na nejisté přímluvy jiných (44): »Melius est in hac vita mereri, quam post optare incerta suffragia, et vita tutior est, ut bonum quod quisque post mortem suam sperat agi per alios, agat dum ipse vivat per se, cum beatius est liberum exire, quam vincula libertatem quaerere.« Dále čteme proti modlitbám a mším za zemřelé, proti darům a al- mužnám k témuž účelu, proti přímluvám a uctívání Panny Marie a sva- tých, kteří mohou sice býti svým svatým životem účinným příkladem pro věřící za života, nesmějí však býti ve smyslu učení církve římské pova- žováni za svaté a přímluvčí.161) a to ani Panna Marie:162) »Jam ad culpam tertiam restat accedere, nobis sub tali forma propositam Sacerdotes Taboritarum sunt hominibus vivis multum nocivi, prohibentes desiderare sive optare illam coelestem hierarchicam et B. virginem Mariam pro suf- fragio nobis peccatoribus miseris.« Táborská Confessio potvrzuje tedy naše katechismy v otázce Očistce. — Prameny této »Confessio Taboritarum« jsou zřejmě tři: Wyclif, Valdenští a Mik. z Drážďan. Předně Wyclifem je proniknuta celá Con- fessio základně, upozornili jsme na př., že v otázce očistce se skrývá přímý hlas Wyclifův a Husův, když Confessio ukazuje podle Rehoře,163) že jest třeba činit dobře za života. Wyclif134) a stejně Hus165) zcela shodně, že co lidé učiní dobrého za života, byť by to byla »číše vody studené«, 161) Proto autor dokonce uvádí (185): »Taboritae qualia suffragia sanctorum agnoscant.« 162) Confessio 185. 163) Tamž str. 44. 164) Lechler I. 564. 165) »O svatokupectví, Erb. I. 436 a j. 170
Mohli bychom zásadní stanovisko této Confessio o otázce purga- toria (str. 42—183) shrnouti asi takto: učení o očistci není z nařízení Kristova nebo apoštolů, nýbrž podle příkazu řím. církve a papežů (Pela- gius), a to pro lakotu a shromažďování darů; církev prvotní v očistec nevěřila, ba i církevní otcové, Augustinem počínaje, mluví toliko o nebi pro vyvolené a o pekle pro zavržené. Z toho následuje, že křesťan má na světě dobře činiti za života, a tím více prospěje, než mnohými dary po smrti. Podstatu očistce líčí kap. 16., která již svým nápisem vyznačuje výrazně stanovisko: »De somniato purgatorio post hanc vitam et menda- ciis Sacerdotum super illo seminatis.« Mluví o »smyšlenkách o očistci« (43), o tom, jakými tresty jsou očišťovaní trápeni, jak vše vyrostlo ze svatokupectví kněžstva. Naproti tomu zdůrazňuje, že »se hříchy očišťují skrze víru a milosrdenství« a zvláště (ve shodě s Wyclifem a Husem), že křesťan se nemá spoléhat na nejisté přímluvy jiných (44): »Melius est in hac vita mereri, quam post optare incerta suffragia, et vita tutior est, ut bonum quod quisque post mortem suam sperat agi per alios, agat dum ipse vivat per se, cum beatius est liberum exire, quam vincula libertatem quaerere.« Dále čteme proti modlitbám a mším za zemřelé, proti darům a al- mužnám k témuž účelu, proti přímluvám a uctívání Panny Marie a sva- tých, kteří mohou sice býti svým svatým životem účinným příkladem pro věřící za života, nesmějí však býti ve smyslu učení církve římské pova- žováni za svaté a přímluvčí.161) a to ani Panna Marie:162) »Jam ad culpam tertiam restat accedere, nobis sub tali forma propositam Sacerdotes Taboritarum sunt hominibus vivis multum nocivi, prohibentes desiderare sive optare illam coelestem hierarchicam et B. virginem Mariam pro suf- fragio nobis peccatoribus miseris.« Táborská Confessio potvrzuje tedy naše katechismy v otázce Očistce. — Prameny této »Confessio Taboritarum« jsou zřejmě tři: Wyclif, Valdenští a Mik. z Drážďan. Předně Wyclifem je proniknuta celá Con- fessio základně, upozornili jsme na př., že v otázce očistce se skrývá přímý hlas Wyclifův a Husův, když Confessio ukazuje podle Rehoře,163) že jest třeba činit dobře za života. Wyclif134) a stejně Hus165) zcela shodně, že co lidé učiní dobrého za života, byť by to byla »číše vody studené«, 161) Proto autor dokonce uvádí (185): »Taboritae qualia suffragia sanctorum agnoscant.« 162) Confessio 185. 163) Tamž str. 44. 164) Lechler I. 564. 165) »O svatokupectví, Erb. I. 436 a j. 170
Strana 171
mnohem více prospěje než po smrti velkolepé nadace a ústavy. — Val- denští jsou mohutným podnětem bezpodmínečného zamítání článku o očistci Biskupcovi a celému Táboru, Mikuláš z Drážďan je tu pak hlav- ním a soustavným prostředkovatelem. Jest to právě Mikuláš Biskupec, systematický budovatel táborské věrouky, který přijímá o očistci napořád názory Mikuláše Drážďanského, jak je čteme v »De purgatorio«, o jehož základních myšlenkách jsme se zmínili. Tytéž myšlenky a důvody nalézáme v »Confessio«, ale také, namnoze i doslovně, v Biskupcově »Kronice«, v oddíle o očistci. Na věc upozornil již Sedlák,166) který ukazuje na př., že vyvrácení Biskupcovo textu z Mat. 12 jest doslovně převzato z »De purgatorio«. Podobně dů- vod pro očistec z Mat. 5 jest u obou stejný a jeho odmítnutí Biskupcem jest doslovně z Mikuláše, také důvod rozumový pro očistec se shoduje úplně s Mikulášem. Zavíráme tedy, že naprosté zamítání očistce přejali Táboři od Val- denských, hlavně prostřednictvím Mikuláše z Drážďan a jeho spisu »De purgatorio«. 166) Sedlák, Mik. z Drážďan, 45. 171
mnohem více prospěje než po smrti velkolepé nadace a ústavy. — Val- denští jsou mohutným podnětem bezpodmínečného zamítání článku o očistci Biskupcovi a celému Táboru, Mikuláš z Drážďan je tu pak hlav- ním a soustavným prostředkovatelem. Jest to právě Mikuláš Biskupec, systematický budovatel táborské věrouky, který přijímá o očistci napořád názory Mikuláše Drážďanského, jak je čteme v »De purgatorio«, o jehož základních myšlenkách jsme se zmínili. Tytéž myšlenky a důvody nalézáme v »Confessio«, ale také, namnoze i doslovně, v Biskupcově »Kronice«, v oddíle o očistci. Na věc upozornil již Sedlák,166) který ukazuje na př., že vyvrácení Biskupcovo textu z Mat. 12 jest doslovně převzato z »De purgatorio«. Podobně dů- vod pro očistec z Mat. 5 jest u obou stejný a jeho odmítnutí Biskupcem jest doslovně z Mikuláše, také důvod rozumový pro očistec se shoduje úplně s Mikulášem. Zavíráme tedy, že naprosté zamítání očistce přejali Táboři od Val- denských, hlavně prostřednictvím Mikuláše z Drážďan a jeho spisu »De purgatorio«. 166) Sedlák, Mik. z Drážďan, 45. 171
Strana 172
Strana 173
VI. Katecheticko-pedagogická stránka husitských katechismů. 1. Husitské katechismy1) v čele s KVídeňským znamenají proti ka- tech. pracím předhusitským také po stránce pedagogické významné období nové. Ukazují, jak věroučná pravidla podávati reálně, životně a s povzbu- zením mravním, při tom prostě a zajímavě dětem a pro jejich přímé použití. Do té doby byly katechetické práce, byť cenné, přece spíše chlad- ně pojmové, málo srozumitelné, často zabíhaly do nepodstatných do- myslů (středověká scholastika), byly téměř napořád latinské a výhradně pomůckami toliko pro kněze a pěstouny. Tato nová podstata husit. katechismů nám vysvitne, když si srov- náme hned začátky obojích katechismů. Instructio, bezprostředně před- husitská, ot. 1.: »A zvláště mně řekni, co jest Bůh, co má člověk věděti? Bůh jest podstata duchovní, neocenitelné krásy a líbeznosti, jako andělé, kteří se opírají o trůn a na něj nenasytně patří, aby na něm krásně a trvale usedli.« - KVídeňský od ot. 1.: »Co jest viera? Odpoviedá S. Pa- vel k Židóm v XI. kapitule: Viera jest založenie věcí doufajících. Koli- kera jest viera? Dvoje jest viera, jedna živá a druhá mrtvá. Co jest viera mrtvá? Viera mrtvá jest viera dobrými skutky neozdobená« atd. — KRoudnický od ot. 1.: »Které jsi viery? Rci: Jsem viery dobré křesťanské. Kteráž jest to viera dobrá křesťanská? Jest viera Trojice svaté. Co jest to Trojice svatá? Buoh Otec i Syn i Duch svatý« atd. Má toliko 50 kra- tičkých ot. a odpovědí. — KKapMen. od ot. 8. (předch. jako v KRoud.): »Začež jeho máš?« Za milého tatíčka. Kterak sě máš k němu mieti? Mám jeho milovati, mám jemu slúžiti a mám sě jemu modliti. Kterak máš jeho milovati? Nade všecko stvořenie« atd. Má toliko 36 ot. a odp. nejstruč- nějších.2) 1) Tato kapitola jest stručným obsahem spisku Emanuele Havelky Husitské katechismy cvičebnicemi náboženskými a literními, 1930, někte v novém pojetí. 2) V univ. knihovně v Lausanne jsem našel dva katechismy z doby pozdější s týmiž rozdíly: 1. »Catechisme«, prvotní to katechismus Calvinův z r. 1553 (sign. V. 1679), v mateřském jazyku francouzském, lidový pro přímou potřebu dítek, snadný, stručný, právě reformační: »Quelle est la principale fin de la vie humaine? C'est de 173
VI. Katecheticko-pedagogická stránka husitských katechismů. 1. Husitské katechismy1) v čele s KVídeňským znamenají proti ka- tech. pracím předhusitským také po stránce pedagogické významné období nové. Ukazují, jak věroučná pravidla podávati reálně, životně a s povzbu- zením mravním, při tom prostě a zajímavě dětem a pro jejich přímé použití. Do té doby byly katechetické práce, byť cenné, přece spíše chlad- ně pojmové, málo srozumitelné, často zabíhaly do nepodstatných do- myslů (středověká scholastika), byly téměř napořád latinské a výhradně pomůckami toliko pro kněze a pěstouny. Tato nová podstata husit. katechismů nám vysvitne, když si srov- náme hned začátky obojích katechismů. Instructio, bezprostředně před- husitská, ot. 1.: »A zvláště mně řekni, co jest Bůh, co má člověk věděti? Bůh jest podstata duchovní, neocenitelné krásy a líbeznosti, jako andělé, kteří se opírají o trůn a na něj nenasytně patří, aby na něm krásně a trvale usedli.« - KVídeňský od ot. 1.: »Co jest viera? Odpoviedá S. Pa- vel k Židóm v XI. kapitule: Viera jest založenie věcí doufajících. Koli- kera jest viera? Dvoje jest viera, jedna živá a druhá mrtvá. Co jest viera mrtvá? Viera mrtvá jest viera dobrými skutky neozdobená« atd. — KRoudnický od ot. 1.: »Které jsi viery? Rci: Jsem viery dobré křesťanské. Kteráž jest to viera dobrá křesťanská? Jest viera Trojice svaté. Co jest to Trojice svatá? Buoh Otec i Syn i Duch svatý« atd. Má toliko 50 kra- tičkých ot. a odpovědí. — KKapMen. od ot. 8. (předch. jako v KRoud.): »Začež jeho máš?« Za milého tatíčka. Kterak sě máš k němu mieti? Mám jeho milovati, mám jemu slúžiti a mám sě jemu modliti. Kterak máš jeho milovati? Nade všecko stvořenie« atd. Má toliko 36 ot. a odp. nejstruč- nějších.2) 1) Tato kapitola jest stručným obsahem spisku Emanuele Havelky Husitské katechismy cvičebnicemi náboženskými a literními, 1930, někte v novém pojetí. 2) V univ. knihovně v Lausanne jsem našel dva katechismy z doby pozdější s týmiž rozdíly: 1. »Catechisme«, prvotní to katechismus Calvinův z r. 1553 (sign. V. 1679), v mateřském jazyku francouzském, lidový pro přímou potřebu dítek, snadný, stručný, právě reformační: »Quelle est la principale fin de la vie humaine? C'est de 173
Strana 174
2. Věroučné pojetí husit. katechismů prakticky mravní. Husitským katech. pracovníkům a zvláště Husovi, vycházíme-li již z jeho základního pramene »Výkladu«, znamená veškerá věrouka netoliko, co má člověk vědět a věřit, nýbrž hlavně, co má konati. »Viera bez skutkóv mrtva jest«, čteme hned na počátku otázek. Obracejí tedy zřetel k prostému životu, k zbožnosti vnitřní, ke křesťan, mravním skutkům, ušlechtilým, bližnímu prospěšným a tak Bohu milým. Naproti tomu pohybují se katechismy předhusitské ve svých pojmo- vých rozborech příliš nad lidským životem a jeho prakticky denními po- třebami mravními a zájmy. Tím nechceme však nijak přezírat, že na př. v Instructio jsou vedle scholastických úvah vzácné výstrahy proti svato- kupeckému kněžstvu, proti spasitelnosti církevními hodnostmi atd. — 3. Jazykově dětem a prostým čtenářům přístupné. Hus píše veš- keré své práce katech. česky, splývá s lidovým prostředím národa hlav- ně ve své vrcholné době po vypuzení z Prahy, tím spíše v těchto dobách píše jazykem lidovým pro děti. V tom jej následují bezvýhradně ven- kovští Táboři, nikoli ovšem Drážďanští, protože své katechismy píší prav- děpodobně pro studenty v něm. škole na Příkopě, tedy latinsky. 4. Mají formu otázkovou, tedy nejdokonalejší, podnes trvající: učitel se táže a dítko odpovídá. Otázky a odp. má již Instructio, setká- váme se s nimi i v některých současných pracích německých, anglických cognoistre Dieu. — Pourquoy dies - cela? Pour - ce qu'il nous a creez et mis au monde pour estre glorifié en nous« atd. Má 105 stran. — 2. »Catechismus Romanus« z r. 1606 (sign. V. 282), latinský, s otázkami a odpověďmi obsáhlými a úvahovými, zřejmě pro potřebu kněží, v duchu našich katechismů předhusitských. Má 470 stran. Začíná: »Quid est fides et quae eius ad salutem necesitas? In diuinis literis multiplex est Fidei significatio: nos autem...« odpověď velmi obšírná, a podob. obsáhlé jsou všecky další. Připojuji, že jsem i ve třech knihovnách mezi uvedenými vpředu, o nichž jsem se však nezmínil dále v poznámkách, našel sice více nebo méně hojnou literaturu theologickou a spec. katechetickou a katechismovou, i v bohemikách, ničeho však podstatného pro tuto práci o katech. husitských. Tak v Národ. knih. v Paříži, kde jsem prohlédl i oddíl rukopisných a kniž. děl anonymních. — Ve veřejné (dříve carské) knih. v Leningradě jsou mezi bohemikami (viz V. Flajšhans, Knihy české v knih. švéd. a ruských, 1897, str. 3—52), která nebyla r. 1921 po smíru sovět. rusko-polském odevzdána do Varšavy, pozoruhodné dva »Kalendáře hospodářské a kancelářské« z r. 1604 a 1605 (sign. IV. Q. No. 2 a IV. Q. No. 3, Flajšh. str. 20—1) zvláště svými rukopisnými poznámkami, vepsanými při jednotlivých dnech. Poznám- ky se týkají zámku židlochovského, o častých a významných návštěvách, cestách i o denních událostech, z nichž seznáváme lesk tehdejšího žerotínského dvora. Sou- dím, že autorem těchto poznámek jest dvořan-šlechtic (píše všude »Pan Bratr můj«; 1605 dne 5. října: »Přijel ke mně Pan Jan z Bubna...«). Bohemika v Rusku jsou (téměř) výhradně v této knihovně, jak mně sdělil p. řed. knih. J. Bičkov a jak mně bylo pak potvrzeno v Leninově knihovně v Moskvě, kde jsem proto upustil od dal- šího hledání. — Univ. knih. v Zagrebu má i některé běžnější věci naše, nese však posud stopy býv. správy maďarské. 174
2. Věroučné pojetí husit. katechismů prakticky mravní. Husitským katech. pracovníkům a zvláště Husovi, vycházíme-li již z jeho základního pramene »Výkladu«, znamená veškerá věrouka netoliko, co má člověk vědět a věřit, nýbrž hlavně, co má konati. »Viera bez skutkóv mrtva jest«, čteme hned na počátku otázek. Obracejí tedy zřetel k prostému životu, k zbožnosti vnitřní, ke křesťan, mravním skutkům, ušlechtilým, bližnímu prospěšným a tak Bohu milým. Naproti tomu pohybují se katechismy předhusitské ve svých pojmo- vých rozborech příliš nad lidským životem a jeho prakticky denními po- třebami mravními a zájmy. Tím nechceme však nijak přezírat, že na př. v Instructio jsou vedle scholastických úvah vzácné výstrahy proti svato- kupeckému kněžstvu, proti spasitelnosti církevními hodnostmi atd. — 3. Jazykově dětem a prostým čtenářům přístupné. Hus píše veš- keré své práce katech. česky, splývá s lidovým prostředím národa hlav- ně ve své vrcholné době po vypuzení z Prahy, tím spíše v těchto dobách píše jazykem lidovým pro děti. V tom jej následují bezvýhradně ven- kovští Táboři, nikoli ovšem Drážďanští, protože své katechismy píší prav- děpodobně pro studenty v něm. škole na Příkopě, tedy latinsky. 4. Mají formu otázkovou, tedy nejdokonalejší, podnes trvající: učitel se táže a dítko odpovídá. Otázky a odp. má již Instructio, setká- váme se s nimi i v některých současných pracích německých, anglických cognoistre Dieu. — Pourquoy dies - cela? Pour - ce qu'il nous a creez et mis au monde pour estre glorifié en nous« atd. Má 105 stran. — 2. »Catechismus Romanus« z r. 1606 (sign. V. 282), latinský, s otázkami a odpověďmi obsáhlými a úvahovými, zřejmě pro potřebu kněží, v duchu našich katechismů předhusitských. Má 470 stran. Začíná: »Quid est fides et quae eius ad salutem necesitas? In diuinis literis multiplex est Fidei significatio: nos autem...« odpověď velmi obšírná, a podob. obsáhlé jsou všecky další. Připojuji, že jsem i ve třech knihovnách mezi uvedenými vpředu, o nichž jsem se však nezmínil dále v poznámkách, našel sice více nebo méně hojnou literaturu theologickou a spec. katechetickou a katechismovou, i v bohemikách, ničeho však podstatného pro tuto práci o katech. husitských. Tak v Národ. knih. v Paříži, kde jsem prohlédl i oddíl rukopisných a kniž. děl anonymních. — Ve veřejné (dříve carské) knih. v Leningradě jsou mezi bohemikami (viz V. Flajšhans, Knihy české v knih. švéd. a ruských, 1897, str. 3—52), která nebyla r. 1921 po smíru sovět. rusko-polském odevzdána do Varšavy, pozoruhodné dva »Kalendáře hospodářské a kancelářské« z r. 1604 a 1605 (sign. IV. Q. No. 2 a IV. Q. No. 3, Flajšh. str. 20—1) zvláště svými rukopisnými poznámkami, vepsanými při jednotlivých dnech. Poznám- ky se týkají zámku židlochovského, o častých a významných návštěvách, cestách i o denních událostech, z nichž seznáváme lesk tehdejšího žerotínského dvora. Sou- dím, že autorem těchto poznámek jest dvořan-šlechtic (píše všude »Pan Bratr můj«; 1605 dne 5. října: »Přijel ke mně Pan Jan z Bubna...«). Bohemika v Rusku jsou (téměř) výhradně v této knihovně, jak mně sdělil p. řed. knih. J. Bičkov a jak mně bylo pak potvrzeno v Leninově knihovně v Moskvě, kde jsem proto upustil od dal- šího hledání. — Univ. knih. v Zagrebu má i některé běžnější věci naše, nese však posud stopy býv. správy maďarské. 174
Strana 175
a j., leč Hus a ostatní užili jich značně dokonaleji, pravidelněji i jas- něji. 5. Husit. katechismy jsou psány zřejmě do rukou a k přímé potřebě dítek. Jest to vzestup základního významu, povážíme-li, že středověké katechismy byly pracovány výhradně do rukou kněží a pěstounů.3) Jak jsme viděli z ukázek, psali husit. autoři v ot. a odp. kratičkých, snadných, dítěti přístupných, v jazyce mateřském; k tomu samy katechismy byly zcela stručné.4) 6. Výběr katech. látky se zřetelem psychologickým a pedagogic- kým k dítěti nejúspornější. Předhus. »De tribus punctis« zabírá v rkp. hustých 27 stran, »Instructio« 13 str., KVíd. toliko 8 str. řídce psaných a ostatní husit. české ještě mnohem méně. 7. Po stránce stylistické jest pozoruhodné psychologicky: a) dítko je podle možnosti oslovováno přímo a osobně, b) každá ot. s odp. vy- jadřuje vždy toliko jedinou myšlenku, c) myšlenky se upevňují něko- likerým opakováním, d) vyjadřovány česky zřetelně, jadrně, prostě, ne- strojeně. 8. Husit. katech. jsou naše první věroučné cvičebnice pro děti, zpracované soustavně o všech hlavních článcích věroučných. Na př. »De tribus punctis« má toliko tři body, ale také prvotní husit. KTrKrakov- ský dva body (Desat. a sedm svát.). 9. Ve stálém rozvoji vnitřním i vnějším. KVídeňský má tolik pod- něcující a tvořivé síly, že Husovi katechismoví následovníci činí si jej svou předlohou, kterou podle svých názorů obměňují a propracovávají. Po stránce vnější, jak i z našich textů patrno, došly katechismy mezi Husity značného zájmu a rozšíření, kterýžto zjev vynikne tím význam- něji, když vzpomeneme, že jak před husit. obdobím, tak po něm bylo katechismové tvorby toliko zcela ojediněle. 10. Husit. katechismy jsou také cvičebnicemi literními. Husovo Jádro má při dvou svých rukopisech (vídeň. 4935, budyšín. 4° 22) před- pojenu Husovu abecedu, bezesporně proto, aby se dítky učily na abe- cedě čísti a čtly pak, opisovaly a učily se zpaměti Jádro a spisy jiné." 3) Viz Cohrse 136—9, Bahlmanna 5 a j. 4) Jest podivné, že tuto nábožensky i pedag. významnou tendenci husit. skla- datelů nepochopil (podle mého soudu) vynikající a oddaný napodobitel katechismů husitských br. Lukáš. Jeho (nebo jím vydané) »Otázky dět.« svou obsáhlostí a dogmat. nepřístupností jednotlivých odpovědí (na př. ot. 62. nebo 65. zabírají celé velké strany) se naprosto vymykají z dosahu dětské mysli a paměti, ba Lukáš sám se přiznává k svému nedokonalému způsobu v »Předmluvě na otázky« (Spis tento otázek trojiech, Zem. archiv mor., st. tisky 115): »ano aby tudy příčina se dala kmotrům i správcům i pěstounům jejich učiti se tomu, k čemu by děti skrze ně učeny a ve- deny býti měly.« 5) Podobně soudí již Al. V. Šembera v Ortografii 39, s tím však, že abecedu připojil sám Hus, my, že teprve jednotliví opisovatelé. Dále po něm Erben III. 331. 175
a j., leč Hus a ostatní užili jich značně dokonaleji, pravidelněji i jas- něji. 5. Husit. katechismy jsou psány zřejmě do rukou a k přímé potřebě dítek. Jest to vzestup základního významu, povážíme-li, že středověké katechismy byly pracovány výhradně do rukou kněží a pěstounů.3) Jak jsme viděli z ukázek, psali husit. autoři v ot. a odp. kratičkých, snadných, dítěti přístupných, v jazyce mateřském; k tomu samy katechismy byly zcela stručné.4) 6. Výběr katech. látky se zřetelem psychologickým a pedagogic- kým k dítěti nejúspornější. Předhus. »De tribus punctis« zabírá v rkp. hustých 27 stran, »Instructio« 13 str., KVíd. toliko 8 str. řídce psaných a ostatní husit. české ještě mnohem méně. 7. Po stránce stylistické jest pozoruhodné psychologicky: a) dítko je podle možnosti oslovováno přímo a osobně, b) každá ot. s odp. vy- jadřuje vždy toliko jedinou myšlenku, c) myšlenky se upevňují něko- likerým opakováním, d) vyjadřovány česky zřetelně, jadrně, prostě, ne- strojeně. 8. Husit. katech. jsou naše první věroučné cvičebnice pro děti, zpracované soustavně o všech hlavních článcích věroučných. Na př. »De tribus punctis« má toliko tři body, ale také prvotní husit. KTrKrakov- ský dva body (Desat. a sedm svát.). 9. Ve stálém rozvoji vnitřním i vnějším. KVídeňský má tolik pod- něcující a tvořivé síly, že Husovi katechismoví následovníci činí si jej svou předlohou, kterou podle svých názorů obměňují a propracovávají. Po stránce vnější, jak i z našich textů patrno, došly katechismy mezi Husity značného zájmu a rozšíření, kterýžto zjev vynikne tím význam- něji, když vzpomeneme, že jak před husit. obdobím, tak po něm bylo katechismové tvorby toliko zcela ojediněle. 10. Husit. katechismy jsou také cvičebnicemi literními. Husovo Jádro má při dvou svých rukopisech (vídeň. 4935, budyšín. 4° 22) před- pojenu Husovu abecedu, bezesporně proto, aby se dítky učily na abe- cedě čísti a čtly pak, opisovaly a učily se zpaměti Jádro a spisy jiné." 3) Viz Cohrse 136—9, Bahlmanna 5 a j. 4) Jest podivné, že tuto nábožensky i pedag. významnou tendenci husit. skla- datelů nepochopil (podle mého soudu) vynikající a oddaný napodobitel katechismů husitských br. Lukáš. Jeho (nebo jím vydané) »Otázky dět.« svou obsáhlostí a dogmat. nepřístupností jednotlivých odpovědí (na př. ot. 62. nebo 65. zabírají celé velké strany) se naprosto vymykají z dosahu dětské mysli a paměti, ba Lukáš sám se přiznává k svému nedokonalému způsobu v »Předmluvě na otázky« (Spis tento otázek trojiech, Zem. archiv mor., st. tisky 115): »ano aby tudy příčina se dala kmotrům i správcům i pěstounům jejich učiti se tomu, k čemu by děti skrze ně učeny a ve- deny býti měly.« 5) Podobně soudí již Al. V. Šembera v Ortografii 39, s tím však, že abecedu připojil sám Hus, my, že teprve jednotliví opisovatelé. Dále po něm Erben III. 331. 175
Strana 176
Tento účel jest tím zřejmější, poněvadž abeceda stojí netoliko bezpro- středně před Jádrem, ale že jest také metodicky upravena a vysvětlena k úkolům učebným. Že abeceda připojena jediné k Jádru a k žádnému jinému husit. katechismu, možno zajisté vysvětlit tak, že Jádro svou jednoduchou formou a prostým obsahem hodilo se nad jiné za první čítanku pro děti (samým Husem bylo určeno čtenáři, »aby je i spama- toval«) a že bylo (soudíc podle více zachovaných rukopisů) všeobecně mezi Husity známým a rozšířeným katechismem. Ovšem jako na Jádru učily se husit. děti stejně pak na ostatních katechismech literním zna- lostem. 11. Po Husitech přejali a uplatnili, a to měrou mnohem větší, tento úkol katechismů jako také čítanek a cvičebnic Čeští bratří, kteří o své významné katechismy opřeli veškeré své rodinné i školské vy- učování.“) Základem a východiskem všech katech, bratrských jsou »Otázky dětinské«, pracované (přímo nebo nepřímo) podle KVíd., Jádra a KRoudnického. Některé své katechismy upravili si pak Bratří podle Husitů jako čítanky, později však i jako soustavné učebnice cizích ja- zyků. Na př. »Slabikář Cžesky« v Prostějově 1547 má tutéž Husovu abecedu jako Jádro, jest spisem náboženským a katechismovým, ozna- čen však příznačně jako slabikář. Vrcholem je »Summa katechismu«7) z r. 1615 s 30 otázkami ve čtyřech sloupcích, v jazyku řeckém, latin- ském, českém a německém, mládenci se učili jednak souběžně řečem, jednak po čtyřikrát si vštěpovali obsah věroučný. Husitské katechismy znamenají tedy významný vzestup také po stránce katecheticko-pedagogické, vzestup průkopnicky tvůrčí a výrazně český. 6) Jos. Jireček, Škol. knihy str. 25, A. Denis, Konec samostat. čes. II., 334—5, 454, J. Müller 294n. Rud. Urbánek, Jednota bratr. a vyšší vzděl., 26 n. 7) Summa katechismu z r. 1600, 1608—9, 1615, 1633, 1661, všecky obsahově stejné (z r. 1600 nemá Desatera v bibl. znění). Jsou v Čes. museu a v univ. praž. knih. Viz také Müller str. 296n.; Jan K. Smetana, Katechismus bratrský, 1934, úvod VII—XI. — Upozorňuji zde na opětovná vydávání bratr. katechismů s úpravami pro dnešní škol. mládež, L. B. Kašpar 1878, Fr. Kozák 1892, Boh. Baštecký 1895, F. Bednář 1933, dále na studie J. Molnára a E. G. A. Mol- nára v časop. »Hus« 1893, 1895, 1901, a j. Všecky tyto publikace, odvolávající se namnoze i ke k. husitským (podle Müllera), potvrzují zajisté také naše slova, že husitské a bratrské katechismy jsou významné netoliko historicky, nýbrž že svou náboženskou opravdovostí a svým uměním výchovným zůstaly podnětným prame- nem a výbornými učebnými pomůckami i dnes. 176
Tento účel jest tím zřejmější, poněvadž abeceda stojí netoliko bezpro- středně před Jádrem, ale že jest také metodicky upravena a vysvětlena k úkolům učebným. Že abeceda připojena jediné k Jádru a k žádnému jinému husit. katechismu, možno zajisté vysvětlit tak, že Jádro svou jednoduchou formou a prostým obsahem hodilo se nad jiné za první čítanku pro děti (samým Husem bylo určeno čtenáři, »aby je i spama- toval«) a že bylo (soudíc podle více zachovaných rukopisů) všeobecně mezi Husity známým a rozšířeným katechismem. Ovšem jako na Jádru učily se husit. děti stejně pak na ostatních katechismech literním zna- lostem. 11. Po Husitech přejali a uplatnili, a to měrou mnohem větší, tento úkol katechismů jako také čítanek a cvičebnic Čeští bratří, kteří o své významné katechismy opřeli veškeré své rodinné i školské vy- učování.“) Základem a východiskem všech katech, bratrských jsou »Otázky dětinské«, pracované (přímo nebo nepřímo) podle KVíd., Jádra a KRoudnického. Některé své katechismy upravili si pak Bratří podle Husitů jako čítanky, později však i jako soustavné učebnice cizích ja- zyků. Na př. »Slabikář Cžesky« v Prostějově 1547 má tutéž Husovu abecedu jako Jádro, jest spisem náboženským a katechismovým, ozna- čen však příznačně jako slabikář. Vrcholem je »Summa katechismu«7) z r. 1615 s 30 otázkami ve čtyřech sloupcích, v jazyku řeckém, latin- ském, českém a německém, mládenci se učili jednak souběžně řečem, jednak po čtyřikrát si vštěpovali obsah věroučný. Husitské katechismy znamenají tedy významný vzestup také po stránce katecheticko-pedagogické, vzestup průkopnicky tvůrčí a výrazně český. 6) Jos. Jireček, Škol. knihy str. 25, A. Denis, Konec samostat. čes. II., 334—5, 454, J. Müller 294n. Rud. Urbánek, Jednota bratr. a vyšší vzděl., 26 n. 7) Summa katechismu z r. 1600, 1608—9, 1615, 1633, 1661, všecky obsahově stejné (z r. 1600 nemá Desatera v bibl. znění). Jsou v Čes. museu a v univ. praž. knih. Viz také Müller str. 296n.; Jan K. Smetana, Katechismus bratrský, 1934, úvod VII—XI. — Upozorňuji zde na opětovná vydávání bratr. katechismů s úpravami pro dnešní škol. mládež, L. B. Kašpar 1878, Fr. Kozák 1892, Boh. Baštecký 1895, F. Bednář 1933, dále na studie J. Molnára a E. G. A. Mol- nára v časop. »Hus« 1893, 1895, 1901, a j. Všecky tyto publikace, odvolávající se namnoze i ke k. husitským (podle Müllera), potvrzují zajisté také naše slova, že husitské a bratrské katechismy jsou významné netoliko historicky, nýbrž že svou náboženskou opravdovostí a svým uměním výchovným zůstaly podnětným prame- nem a výbornými učebnými pomůckami i dnes. 176
Strana 177
VII. Přílohy, A) Katechismus Vídeňský.) (Rukopis v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4557, fol. 211a—215a.) [Fol. 211a] Assit principio Christus fini quoque meo. Že bez viery2) žádný nemóž spasen býti, jakož die S. Pavel k Ži- dóm v XI. ka. a k Římeninóm v X. ka.: »Kterakž tehdy vzievati budú, v něhož sú nevěřili, nebo kterak uvěřie jemu, jehož sú neslyšeli, a kte- rak uslyšie bez kazatele?3) Tehda viera z slyšenie4) rozmáhá se, ale slyšenie skrze slovo Kristovo.« A že slovo Kristovo děkujíce Bohu roz- máhá se, protož slyšmež je rádi plniece a rozmnoží se v nás viera. [1.]5) Co jest viera? Odpoviedá S. Pavel k Židóm v XI. kapitule: »Viera jest založenie“) věcí doufajících, dóvod nevidomých.) Isidor: »Viera jest věřiti to, čehož nikterakž nemóžeme viděti.« Augustin: »Vie- ra jest věřiti, což nevidíš.« [2.] Kolikera jest viera?8) Dvoje jest viera, jedna živá a druhá mrtvá. [3.] Co jest viera mrtvá? Viera mrtvá jest viera dobrými skutky neozdobená; jakož die S. Jakub v kanonice v II. ka.: »Viera bez skut- kóv mrtva jest.« [4.] Co jest živá? Viera živá jest viera skutky) ozdobená. Také 1) V rkp. bez titulu. 2) V rkp. wiery, píšeme podle dnešní transkripce všude v, wierziti = věřiti, douffagicích = doufajících atd., zato ponecháváme příznačné viera, nemóž, budú atd. Opravujeme písařské chyby: spassen, usslisíc atd., připojujeme uvozovky, znaménka rozdělovací (která vůbec chybí). 3) V textu za tím vloženo: dolejie. 4) V textu vložka: e gloſria]. 5) V oddělené otázky a odpovědi s označením 1., 2., 3... jsme upravili my. Müllerovo roztřídění a číslování (str. 79—86) ovšem odchylné, poněvadž celý otisk (v překladu) nepřesný; Palacký otázky nečísluje. (Documenta 703—708). 6) Poznámka: základ. 7) Pozn.: »Kto tak die? S. Pavel ad Heb. 11, ut...« 8) Otázka: »Kolikera jest viera?« jest v pozn. (v textu vynechána omylem). 3) Pozn.: dobrými. Havelka: Husitské katechismy. 12 177
VII. Přílohy, A) Katechismus Vídeňský.) (Rukopis v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4557, fol. 211a—215a.) [Fol. 211a] Assit principio Christus fini quoque meo. Že bez viery2) žádný nemóž spasen býti, jakož die S. Pavel k Ži- dóm v XI. ka. a k Římeninóm v X. ka.: »Kterakž tehdy vzievati budú, v něhož sú nevěřili, nebo kterak uvěřie jemu, jehož sú neslyšeli, a kte- rak uslyšie bez kazatele?3) Tehda viera z slyšenie4) rozmáhá se, ale slyšenie skrze slovo Kristovo.« A že slovo Kristovo děkujíce Bohu roz- máhá se, protož slyšmež je rádi plniece a rozmnoží se v nás viera. [1.]5) Co jest viera? Odpoviedá S. Pavel k Židóm v XI. kapitule: »Viera jest založenie“) věcí doufajících, dóvod nevidomých.) Isidor: »Viera jest věřiti to, čehož nikterakž nemóžeme viděti.« Augustin: »Vie- ra jest věřiti, což nevidíš.« [2.] Kolikera jest viera?8) Dvoje jest viera, jedna živá a druhá mrtvá. [3.] Co jest viera mrtvá? Viera mrtvá jest viera dobrými skutky neozdobená; jakož die S. Jakub v kanonice v II. ka.: »Viera bez skut- kóv mrtva jest.« [4.] Co jest živá? Viera živá jest viera skutky) ozdobená. Také 1) V rkp. bez titulu. 2) V rkp. wiery, píšeme podle dnešní transkripce všude v, wierziti = věřiti, douffagicích = doufajících atd., zato ponecháváme příznačné viera, nemóž, budú atd. Opravujeme písařské chyby: spassen, usslisíc atd., připojujeme uvozovky, znaménka rozdělovací (která vůbec chybí). 3) V textu za tím vloženo: dolejie. 4) V textu vložka: e gloſria]. 5) V oddělené otázky a odpovědi s označením 1., 2., 3... jsme upravili my. Müllerovo roztřídění a číslování (str. 79—86) ovšem odchylné, poněvadž celý otisk (v překladu) nepřesný; Palacký otázky nečísluje. (Documenta 703—708). 6) Poznámka: základ. 7) Pozn.: »Kto tak die? S. Pavel ad Heb. 11, ut...« 8) Otázka: »Kolikera jest viera?« jest v pozn. (v textu vynechána omylem). 3) Pozn.: dobrými. Havelka: Husitské katechismy. 12 177
Strana 178
die S. Jakub v druhé kap.: »Ukaž mi vieru bez skutkóv, a jáť tobě ukáži z skutkóv vieru svú.« A ta viera živá jest viera křesťanská. [5.] Proč? Neb10) ktož ji má, jest živ na duši. Jakož die Abakuk prorok: »Spravedlivý11) u vieře živ jest.« [6.] Co jest viera křesťanská? Jest srdečné přidrženie a skutečné Pána Jezu Krista a jeho zákona. [Fol. 211b] [7.] Proč viera křesťanská slove viera apoštolská? Proto, neb sú ji apoštolé složili.12) [8.] Koliko má článkóv? Odpověz: XII. (Petr) Prvý článek: »Věřím v Boha, Otce všemohúcieho, stvořitele nebe i země. (Jan) Druhý: I v Jezu Krista, syna jeho jediného, pána našeho, (Jakub větčí) Třetí: jenž se jest počal Duchem svatým, narozen z Marie Panny, (Ondřej) Čtvrtý: trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben, (Thomáš) Pátý: sstúpil do pekel, (Bartholoměj) Šestý:13) třetí den vstal z mrtvých, (Filipp Sedmý:14) vstúpil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce vše- mohúcieho, (Mathúš) Osmý: odtud přijde súdit živých i mrtvých, (Jakub menší) Devátý: věři v Ducha svatého, (Šimon) Desátý: svatú cierkev obecnú, (Júda) Jedenádctý: svatých obcovánie, odpuštěnie hřiechóv, (Matěj) Dvanáctý: těla vzkříešenie i život věčný, Amen.« Toť jest viera křesťanská, již15) každý křesťan má uměti a tak skutečně věřiti.16) Té kdož nemá, nemóž spasen býti. [9.] Kto tak die? Athanasius, jenž sě vykládá milost božie. [10.] Kterak die? Tať jest viera obecná, kterúž ač kto jedne věrně a pevně věřiti bude, spasen moci nebude.17) [11.] Co jest křesťan? Křesťan jest, ktož Pánu Jezu Krista v skut- 10) Pozn. pod čarou: Jakož die S. Jakub: »Ukaž mi svú« etc. Kteréž si viery? Živé. Která jest to viera živá? Viera křesťanská. Proč viera křesťanská slove viera živá? Neb kto etc. (Tím připojuje na text.) 11) Pozn.: muž. 12) Pozn nad textem: kterú sú složili, kterú sú vyznali, kterú sù vyznávali... viera křesťanská. Kolik? XII. Který první složil? S. Petr. (Upozorňuji, že v násled. ot. 8. skladatelé v závorkách proto, poněvadž jsou po straně jako poznámky, v témže však pořadu, jako v Husově Výkladu.) 13) Pozn.: Bartholomeus. 14) Pozn.: Philip. 15) Pozn.: kterúž. 16) Pozn.: naplniti. 17) Pozn.: Toť jest viera etc. 178
die S. Jakub v druhé kap.: »Ukaž mi vieru bez skutkóv, a jáť tobě ukáži z skutkóv vieru svú.« A ta viera živá jest viera křesťanská. [5.] Proč? Neb10) ktož ji má, jest živ na duši. Jakož die Abakuk prorok: »Spravedlivý11) u vieře živ jest.« [6.] Co jest viera křesťanská? Jest srdečné přidrženie a skutečné Pána Jezu Krista a jeho zákona. [Fol. 211b] [7.] Proč viera křesťanská slove viera apoštolská? Proto, neb sú ji apoštolé složili.12) [8.] Koliko má článkóv? Odpověz: XII. (Petr) Prvý článek: »Věřím v Boha, Otce všemohúcieho, stvořitele nebe i země. (Jan) Druhý: I v Jezu Krista, syna jeho jediného, pána našeho, (Jakub větčí) Třetí: jenž se jest počal Duchem svatým, narozen z Marie Panny, (Ondřej) Čtvrtý: trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben, (Thomáš) Pátý: sstúpil do pekel, (Bartholoměj) Šestý:13) třetí den vstal z mrtvých, (Filipp Sedmý:14) vstúpil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce vše- mohúcieho, (Mathúš) Osmý: odtud přijde súdit živých i mrtvých, (Jakub menší) Devátý: věři v Ducha svatého, (Šimon) Desátý: svatú cierkev obecnú, (Júda) Jedenádctý: svatých obcovánie, odpuštěnie hřiechóv, (Matěj) Dvanáctý: těla vzkříešenie i život věčný, Amen.« Toť jest viera křesťanská, již15) každý křesťan má uměti a tak skutečně věřiti.16) Té kdož nemá, nemóž spasen býti. [9.] Kto tak die? Athanasius, jenž sě vykládá milost božie. [10.] Kterak die? Tať jest viera obecná, kterúž ač kto jedne věrně a pevně věřiti bude, spasen moci nebude.17) [11.] Co jest křesťan? Křesťan jest, ktož Pánu Jezu Krista v skut- 10) Pozn. pod čarou: Jakož die S. Jakub: »Ukaž mi svú« etc. Kteréž si viery? Živé. Která jest to viera živá? Viera křesťanská. Proč viera křesťanská slove viera živá? Neb kto etc. (Tím připojuje na text.) 11) Pozn.: muž. 12) Pozn nad textem: kterú sú složili, kterú sú vyznali, kterú sù vyznávali... viera křesťanská. Kolik? XII. Který první složil? S. Petr. (Upozorňuji, že v násled. ot. 8. skladatelé v závorkách proto, poněvadž jsou po straně jako poznámky, v témže však pořadu, jako v Husově Výkladu.) 13) Pozn.: Bartholomeus. 14) Pozn.: Philip. 15) Pozn.: kterúž. 16) Pozn.: naplniti. 17) Pozn.: Toť jest viera etc. 178
Strana 179
ciech následuje a jemu v cnostech přirovnává.18) [Fol. 212a.] Tak die S. Augustin. [12.] Kolikeří?19) Dvoji sú křesťané: falešní20) a praví. Die S. Jan Zlatoústý: »Falešný křesťan jest,21) kterýž čině hřiech i nekaje se jeho.« Jinak die týž S.: »Falešný křesťan jest, kterýž obecenstvie svého s pís- mem týmž svatým nesjednává a kterýž tak nečiní, jakož Pán Bóh při- kázal.«22) [13.] Co jest pravý křesťan? Pravý křesťan jest, kterýž čině hřiech i kaje se jeho,23) obecenstvie své s písmem týmž psaným sjednává, totiž, kterýž přikázanie božie plní, obrazu (je)24) Trojice svaté neposkvrňuje. [14.] Jaké jsi viery? Dobré viery křesťanské. [15.] Jakáž je to viera křesťanská? Viera Trojice svaté. [16.] Co jest Trojice svatá? Otec, Syn, Duch svatý, vše jeden Ho- spodin. [17.] Co jest Otec? Otec jest 5) Buoh. [18.] Co Syn? Buoh. [19.] Co Duch svatý? Buoh. [20.] Tehdy máš tři bohy? Ne, nemám tří bohóv, ale mám jednoho Pána Boha. [21.] Kto tak die? S. Beda v Omelii na den S. Trojice. [22.] Kterak die? »Budeš-li snad otázán o samém Otci, co jest Otec, odpověz: Buoh; budeš-li otázán o Synu, odpověz: Buoh; budeš-li otázán o Duchu svatém, odpověz: Buoh.26) [Fol. 212b.] Budeš-li otázán o Otci i o Synu i o Duchu svatém, ne tři bohy, ale jednoho Boha, odpověz: vše- mohúcieho. [23.] Začež jeho máš? Za svého milého tatíka, otce. [24.] Kterakž jemu řiekáš? »Otče náš, jenž si v nebesiech« etc. [25.] Kterak27) věřiš o Bohu Otci? Věřím, že jest všemohúcí stvo- řitel nebe i země. [26.] Proč tak věříš? Neb jest tak má viera. [27.] Která? Křesťanská, bez niež žádný nemóž spasen býti. Dóvod 18) Pozn. pod čarou: Kto tak die? S. Augustin (De doctrina christiana): »Křes- ťanské jméno ten nadarmo sobě dědí, ktož Pána Krista nenásleduje.« 19) Otázka »Kolikeří« je v poznámce, nikoli v textu. (Jak zřejmé z odpovědi, byla zapomenuta v textu zajisté omylem.) 20) Pozn.: křiví. 21) Pozn.: každý, ktož. 22) Pozn.: Kto tak die? S. Jan Zlatoústý. 23) Pozn.: živ, jako Buoh jest přikázal, to věz, kterýž obrazu svaté Trojice ne- poskvrňuje (asi dvě slova před »živ« nezřetelná). 24) V textu: »obrazuje«; »je« asi chybně připojeno souhlasně s posledním slo- vem »poskvrňuje«. 25) Pozn.: Pán. 26) Pozn.: Buoh Otec, Syn i Duch sv. 27) Pozn.: Což. 12* 179
ciech následuje a jemu v cnostech přirovnává.18) [Fol. 212a.] Tak die S. Augustin. [12.] Kolikeří?19) Dvoji sú křesťané: falešní20) a praví. Die S. Jan Zlatoústý: »Falešný křesťan jest,21) kterýž čině hřiech i nekaje se jeho.« Jinak die týž S.: »Falešný křesťan jest, kterýž obecenstvie svého s pís- mem týmž svatým nesjednává a kterýž tak nečiní, jakož Pán Bóh při- kázal.«22) [13.] Co jest pravý křesťan? Pravý křesťan jest, kterýž čině hřiech i kaje se jeho,23) obecenstvie své s písmem týmž psaným sjednává, totiž, kterýž přikázanie božie plní, obrazu (je)24) Trojice svaté neposkvrňuje. [14.] Jaké jsi viery? Dobré viery křesťanské. [15.] Jakáž je to viera křesťanská? Viera Trojice svaté. [16.] Co jest Trojice svatá? Otec, Syn, Duch svatý, vše jeden Ho- spodin. [17.] Co jest Otec? Otec jest 5) Buoh. [18.] Co Syn? Buoh. [19.] Co Duch svatý? Buoh. [20.] Tehdy máš tři bohy? Ne, nemám tří bohóv, ale mám jednoho Pána Boha. [21.] Kto tak die? S. Beda v Omelii na den S. Trojice. [22.] Kterak die? »Budeš-li snad otázán o samém Otci, co jest Otec, odpověz: Buoh; budeš-li otázán o Synu, odpověz: Buoh; budeš-li otázán o Duchu svatém, odpověz: Buoh.26) [Fol. 212b.] Budeš-li otázán o Otci i o Synu i o Duchu svatém, ne tři bohy, ale jednoho Boha, odpověz: vše- mohúcieho. [23.] Začež jeho máš? Za svého milého tatíka, otce. [24.] Kterakž jemu řiekáš? »Otče náš, jenž si v nebesiech« etc. [25.] Kterak27) věřiš o Bohu Otci? Věřím, že jest všemohúcí stvo- řitel nebe i země. [26.] Proč tak věříš? Neb jest tak má viera. [27.] Která? Křesťanská, bez niež žádný nemóž spasen býti. Dóvod 18) Pozn. pod čarou: Kto tak die? S. Augustin (De doctrina christiana): »Křes- ťanské jméno ten nadarmo sobě dědí, ktož Pána Krista nenásleduje.« 19) Otázka »Kolikeří« je v poznámce, nikoli v textu. (Jak zřejmé z odpovědi, byla zapomenuta v textu zajisté omylem.) 20) Pozn.: křiví. 21) Pozn.: každý, ktož. 22) Pozn.: Kto tak die? S. Jan Zlatoústý. 23) Pozn.: živ, jako Buoh jest přikázal, to věz, kterýž obrazu svaté Trojice ne- poskvrňuje (asi dvě slova před »živ« nezřetelná). 24) V textu: »obrazuje«; »je« asi chybně připojeno souhlasně s posledním slo- vem »poskvrňuje«. 25) Pozn.: Pán. 26) Pozn.: Buoh Otec, Syn i Duch sv. 27) Pozn.: Což. 12* 179
Strana 180
toho: S. Pavel tak píše k Židóm v XI. kap., že bez viery žádný nemóž se Bohu líbiti. [28.] Kterak tu vieru vyznáváš? »Věřím v Boha Otce, všemohú- cieho stvořitele nebe i země.« [29.] Kterak23) věříš o Bohu Synu? Věřím, že jest se počal29) z Du- cha svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem. [30.] Kterak30) věříš o Bohu Duchu svatém? Věřím, že Duch svatý pocházie ot Boha Otce i od Syna a že skrze něho se zpravuje cierkev svatá, v něm má obecenstvie, od něho hřiechóm otpuštěnie i život věčný. Amen.31) [31.] Kdes tu vieru vzal? Na křtu.32) [32.] Všaks nerozuměl, když sú tě křtili? Ale přijal sem ji skrze kmotry u vieře cierkve svaté. [33.] Co jest cierkev svatá?33) Jest sbor všech vyvolených k spasení. [34.] Kolikera jest cierkev svatá? Troje. [35.] Která prvnie? Rytěřujície. [36.] Která druhá? [Fol. 213a.] Spície. [37.] Která třetí? Svítězilá. [38.] Co jest cierkev svatá rytěřujície? Jsú všichni světí zde na [39.] Proč slove rytěřujície? Neb rytěřuje proti svým třem ne- přátelóm, totižto proti světu, tělu a diáblu. [40.] Co jest cierkev svatá spície? Jsú všichni světí v předpeklí. [41.] Proč tak slove spície? Neb sobě nic nemóž zaslúžiti. [42.] Co jest cierkev svatá svítězilá? Jsú všichni světí v nebesiech. [43.] Proč slove svítězilá? Neb jest svítězila nad nepřátely. [44.] Nad kterými? Nad světem, tělem a diáblem, a již se raduje34) s Pánem Bohem. [45.] Co jest to35) Buoh? S. Augustin: Pán Buoh jest svrchované dobré, neb Buoh jest najlepšie dobré, nad něž36) nemóž lepšie pomyšleno býti. [46.] Kolikerým obyčejem věříš o Bohu? Trojím. [47.] Kterým? Věřím Boha, Buohu a v Buoh. světě. 28) P.: Co. 29) P.: počat jest Duchem svatým. 30) P.: Co. 31) Pozn.: Proč tak věříš? Neb jest tak. Kto tak die? S. P. k Židóm v XI. ka. Kterak ji vyznáváš? Věřím. 32) Pozn.: Od koho? Od Boha. 33) Pozn. pod čarou: Co jest cierkev svatá obecná? Jsú všichni světí volení k spasení. 34) P.: kraluje. 35) Pozn.: Pán (Buoh). 36) P.: mimo něž. 180
toho: S. Pavel tak píše k Židóm v XI. kap., že bez viery žádný nemóž se Bohu líbiti. [28.] Kterak tu vieru vyznáváš? »Věřím v Boha Otce, všemohú- cieho stvořitele nebe i země.« [29.] Kterak23) věříš o Bohu Synu? Věřím, že jest se počal29) z Du- cha svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem. [30.] Kterak30) věříš o Bohu Duchu svatém? Věřím, že Duch svatý pocházie ot Boha Otce i od Syna a že skrze něho se zpravuje cierkev svatá, v něm má obecenstvie, od něho hřiechóm otpuštěnie i život věčný. Amen.31) [31.] Kdes tu vieru vzal? Na křtu.32) [32.] Všaks nerozuměl, když sú tě křtili? Ale přijal sem ji skrze kmotry u vieře cierkve svaté. [33.] Co jest cierkev svatá?33) Jest sbor všech vyvolených k spasení. [34.] Kolikera jest cierkev svatá? Troje. [35.] Která prvnie? Rytěřujície. [36.] Která druhá? [Fol. 213a.] Spície. [37.] Která třetí? Svítězilá. [38.] Co jest cierkev svatá rytěřujície? Jsú všichni světí zde na [39.] Proč slove rytěřujície? Neb rytěřuje proti svým třem ne- přátelóm, totižto proti světu, tělu a diáblu. [40.] Co jest cierkev svatá spície? Jsú všichni světí v předpeklí. [41.] Proč tak slove spície? Neb sobě nic nemóž zaslúžiti. [42.] Co jest cierkev svatá svítězilá? Jsú všichni světí v nebesiech. [43.] Proč slove svítězilá? Neb jest svítězila nad nepřátely. [44.] Nad kterými? Nad světem, tělem a diáblem, a již se raduje34) s Pánem Bohem. [45.] Co jest to35) Buoh? S. Augustin: Pán Buoh jest svrchované dobré, neb Buoh jest najlepšie dobré, nad něž36) nemóž lepšie pomyšleno býti. [46.] Kolikerým obyčejem věříš o Bohu? Trojím. [47.] Kterým? Věřím Boha, Buohu a v Buoh. světě. 28) P.: Co. 29) P.: počat jest Duchem svatým. 30) P.: Co. 31) Pozn.: Proč tak věříš? Neb jest tak. Kto tak die? S. P. k Židóm v XI. ka. Kterak ji vyznáváš? Věřím. 32) Pozn.: Od koho? Od Boha. 33) Pozn. pod čarou: Co jest cierkev svatá obecná? Jsú všichni světí volení k spasení. 34) P.: kraluje. 35) Pozn.: Pán (Buoh). 36) P.: mimo něž. 180
Strana 181
[48.] Co jest to věřiti Boha? Jest věřiti, že Buoh jest a bude na 37) věky.“ [49.] Co jest věřiti Bohu? Jest věřiti, že co jest on mluvil,38) to jest pravá pravda, neb Buoh nemóž lháti.39) [50.] Co jest věřiti v Boha? Jest věřiece v něho k němu jíti, jeho údóm se vtěliti a tak jeho nadevšecko milovati. (Augustinus et Beda concordant.) 40) [Fol. 213b.] [51.] Co jest Boha milovati? Jest dobré dobře Bohu chtieti a přikázanie jeho plniti. [52.] A kde dóvod? Tak die S. Jan XIV: »Ktož má mé přikázanie a plní je, ten jest, jenž mne miluje.« [53.] Co jest Bohu dobré chtieti dobře? Jest chtieti, aby se jeho všichni báli a najviece poslúchali, jeho nadevšechno milovali a jemu se samému klaněli, a to vše z lásky. [54.] Proč Boha miluješ? Neb on to chce mieti ode mne. [55.] Dóvod toho? Deuteron. X: Co chce41) Pán Buoh tvój od tebe? Jediné, aby miloval jeho. [56.] (Vel sic): Proč máš milovati Boha? Neb jest on mě prvé mi- loval, jakož die S. Jan v prvé kanonice v čtvrté kap.: In hoc42) apparuit caritas Dei in nobis, quoniam unigenitum Filium suum misit Deus in hunc mundum, ut vivamus per eum. In hoc est cari- tas, non quasi nos dilexerimus Deum, sed quoniam ipse prior delexit nos et misit Filium suum propiciacionem pro peccatis nostris. Carissimi, si Deus dilexit nos, et nos debemus alterutrum diligere. Deum nemo vidit unquam. Si diligamus invicem, Deus in nobis manet, et caritas ejus in nobis perfecta est.43) [57.] Kterakž miluješ jeho? Ze všeho srdce a ze všie mysli a ze všie paměti mé a ze všiech sil svých. Exodi XX. kapitola. [58.] Proč jeho miluješ tak velmi?44) Neb jest najlepšie dobré. [59.] Miluješ-li tak velmi které stvořenie? Ne, nemiluji. [60.] A nemiluješ tak velmi matku boží? Nemiluji.45) [61.] Proč? Neb jest ona stvořenie, ale ne stvořitel, a nenie naj- lepšie dobré. 37) Pozn.: Věřiti Boha jest věřiti, že on jest ot věčnosti etc. 38) P.: Jest věřiti, že on což jest mluvil a ještě praví, že jest to pravda. 39) P.: klamati. 40) Pozn. pod čarou: Co jest věřiti v Bóh? Jest věřiti v něho, k němu jíti a v jeho se údy vtěliti a tak jeho nade všecko milovati. 41) P.: žádá. 42) Citována I. Janova 4, verš 9—12, na konci zřetelná závorka; možno souditi s určitostí, již z naprosté odlišnosti s ostatním textem, že jest to vložka opisovate- lova. I písmo jest poněkud drobnější. 43) Text málo odlišný od Vulgaty. 44) Pozn.: najvíce. 45) Pozn. pod čarou: A poněvadž žádné věci nemiluješ tak velmi jako Boha, tehdy v nižádného nevěříš, jedno v Boha. Tehdy nevěříš v matku boží? Nevěřím. 181
[48.] Co jest to věřiti Boha? Jest věřiti, že Buoh jest a bude na 37) věky.“ [49.] Co jest věřiti Bohu? Jest věřiti, že co jest on mluvil,38) to jest pravá pravda, neb Buoh nemóž lháti.39) [50.] Co jest věřiti v Boha? Jest věřiece v něho k němu jíti, jeho údóm se vtěliti a tak jeho nadevšecko milovati. (Augustinus et Beda concordant.) 40) [Fol. 213b.] [51.] Co jest Boha milovati? Jest dobré dobře Bohu chtieti a přikázanie jeho plniti. [52.] A kde dóvod? Tak die S. Jan XIV: »Ktož má mé přikázanie a plní je, ten jest, jenž mne miluje.« [53.] Co jest Bohu dobré chtieti dobře? Jest chtieti, aby se jeho všichni báli a najviece poslúchali, jeho nadevšechno milovali a jemu se samému klaněli, a to vše z lásky. [54.] Proč Boha miluješ? Neb on to chce mieti ode mne. [55.] Dóvod toho? Deuteron. X: Co chce41) Pán Buoh tvój od tebe? Jediné, aby miloval jeho. [56.] (Vel sic): Proč máš milovati Boha? Neb jest on mě prvé mi- loval, jakož die S. Jan v prvé kanonice v čtvrté kap.: In hoc42) apparuit caritas Dei in nobis, quoniam unigenitum Filium suum misit Deus in hunc mundum, ut vivamus per eum. In hoc est cari- tas, non quasi nos dilexerimus Deum, sed quoniam ipse prior delexit nos et misit Filium suum propiciacionem pro peccatis nostris. Carissimi, si Deus dilexit nos, et nos debemus alterutrum diligere. Deum nemo vidit unquam. Si diligamus invicem, Deus in nobis manet, et caritas ejus in nobis perfecta est.43) [57.] Kterakž miluješ jeho? Ze všeho srdce a ze všie mysli a ze všie paměti mé a ze všiech sil svých. Exodi XX. kapitola. [58.] Proč jeho miluješ tak velmi?44) Neb jest najlepšie dobré. [59.] Miluješ-li tak velmi které stvořenie? Ne, nemiluji. [60.] A nemiluješ tak velmi matku boží? Nemiluji.45) [61.] Proč? Neb jest ona stvořenie, ale ne stvořitel, a nenie naj- lepšie dobré. 37) Pozn.: Věřiti Boha jest věřiti, že on jest ot věčnosti etc. 38) P.: Jest věřiti, že on což jest mluvil a ještě praví, že jest to pravda. 39) P.: klamati. 40) Pozn. pod čarou: Co jest věřiti v Bóh? Jest věřiti v něho, k němu jíti a v jeho se údy vtěliti a tak jeho nade všecko milovati. 41) P.: žádá. 42) Citována I. Janova 4, verš 9—12, na konci zřetelná závorka; možno souditi s určitostí, již z naprosté odlišnosti s ostatním textem, že jest to vložka opisovate- lova. I písmo jest poněkud drobnější. 43) Text málo odlišný od Vulgaty. 44) Pozn.: najvíce. 45) Pozn. pod čarou: A poněvadž žádné věci nemiluješ tak velmi jako Boha, tehdy v nižádného nevěříš, jedno v Boha. Tehdy nevěříš v matku boží? Nevěřím. 181
Strana 182
[62.] Ale věříš-li v ni? Nevěřím. [63.] Proč? Neb jest stvořenie, ale ne stvořitel. [Fol. 214a.] [64.] Odkud to máš, že máš toliko věřiti v stvořitele? Ze své viery křesťanské. [65.] Kterak ji vyznáváš? »Věřím v Boha Otce, všemohúcieho stvo- řitele nebe i země.« [66.] Kterak pak věříš o ní?46) Věřím, že před početím, v početí a po početí byla jest panna,47) a opět před porodem, v porodu48) a po porodu byla a jest panna. A ješče věřím, že což jest ona radila a radí křesťanóm, mají to zachovávati. [67.] Co jest radila? Radila jest, aby což její syn přikazuje, bylo 19) zachováno, jakož praví S. Jan v II. kap. 46) P.: matce božie. 47) P.: pravá (panna). 48) P.: při porodu. 49) Poznámka hlavní (pod čarou na fol. 214a, 214b a na celém fol. 215a, do- plňuje text katechismu až do konce): A že povýšena jest nade všechny kóry anjel- ské a že její prosby a přímluvy potřebují všichni lidé, a co jest radila, má naplněno býti. Co jest radila? Abychom jejího syna poslúchali. Kto tak die? S. Jan v II. k.: »Co vám kolkoli mój syn přikáže, čiňte.« Co jest její syn přikázal? Abychom přikázanie jeho plnili. Kolik jest přikázanie? X.: »Nebudeš mieti Bohóv jiných« etc. [Fol. 214b] Na čem závisí zákon boží a proroci? Na dvojím milování, božským a bližním. Kto tak die? S. Mathuš [v] XXII. kapitole: »Milovati budeš Pána Boha tvého z celé duše své, z celé mysli své. Toť jest najvětčie a najprvnějšie přikázanie. A dru- hé podobné jest k tomu: Milovati budeš bližnieho svého jako sám se. Na tú dvú přikázaní všechen zákon závisí i proroci.« Co jest bližniemu dobré dobře chtieti? Jest chtieti, aby on se hřiechóv va- roval a cnosti se přídržal, slovo božie rád slyšal a plnil, k tělu božiemu aby se často připravoval. Pročež se máme vespolek milovati? Neb všichni jsme živi jediném [Fol. 215a] duchem, jednu vieru máme a jednoho Boha a Otce máme, jednoho všichni pokrmu, těla božieho a krve božie přijímati máme, abychom mohli tiem dóstojnějie smrt Pána Jezu Krista pamatovati a abychom mohli sobě [pozn.: v (sobě)] život věčný mieti. Kolikera jest věc při božiem těle? Troje. Která? Větčie, menšie a najmenšie. Která veliká? Božstvie. Proč? Neb nemá konce ani počátka. Menšie? Tělo a duše. Proč? Neb počátek má, ale konce mieti nebude. Najmenšie? Svátost těla božieho a krve božie. Proč? Neb má počátek a konec. Kdy se počala? V veliký čtvrtek. Kto tak? Všichni evangelisti. Kdy (v rkp. »když«) se skoná? Když Pán Buoh přide súdit živých i mrtvých. Kto tak? S. Pavel v prvnie epištole k Korynthom v XI. ka.: »Kolikrát koli 182
[62.] Ale věříš-li v ni? Nevěřím. [63.] Proč? Neb jest stvořenie, ale ne stvořitel. [Fol. 214a.] [64.] Odkud to máš, že máš toliko věřiti v stvořitele? Ze své viery křesťanské. [65.] Kterak ji vyznáváš? »Věřím v Boha Otce, všemohúcieho stvo- řitele nebe i země.« [66.] Kterak pak věříš o ní?46) Věřím, že před početím, v početí a po početí byla jest panna,47) a opět před porodem, v porodu48) a po porodu byla a jest panna. A ješče věřím, že což jest ona radila a radí křesťanóm, mají to zachovávati. [67.] Co jest radila? Radila jest, aby což její syn přikazuje, bylo 19) zachováno, jakož praví S. Jan v II. kap. 46) P.: matce božie. 47) P.: pravá (panna). 48) P.: při porodu. 49) Poznámka hlavní (pod čarou na fol. 214a, 214b a na celém fol. 215a, do- plňuje text katechismu až do konce): A že povýšena jest nade všechny kóry anjel- ské a že její prosby a přímluvy potřebují všichni lidé, a co jest radila, má naplněno býti. Co jest radila? Abychom jejího syna poslúchali. Kto tak die? S. Jan v II. k.: »Co vám kolkoli mój syn přikáže, čiňte.« Co jest její syn přikázal? Abychom přikázanie jeho plnili. Kolik jest přikázanie? X.: »Nebudeš mieti Bohóv jiných« etc. [Fol. 214b] Na čem závisí zákon boží a proroci? Na dvojím milování, božským a bližním. Kto tak die? S. Mathuš [v] XXII. kapitole: »Milovati budeš Pána Boha tvého z celé duše své, z celé mysli své. Toť jest najvětčie a najprvnějšie přikázanie. A dru- hé podobné jest k tomu: Milovati budeš bližnieho svého jako sám se. Na tú dvú přikázaní všechen zákon závisí i proroci.« Co jest bližniemu dobré dobře chtieti? Jest chtieti, aby on se hřiechóv va- roval a cnosti se přídržal, slovo božie rád slyšal a plnil, k tělu božiemu aby se často připravoval. Pročež se máme vespolek milovati? Neb všichni jsme živi jediném [Fol. 215a] duchem, jednu vieru máme a jednoho Boha a Otce máme, jednoho všichni pokrmu, těla božieho a krve božie přijímati máme, abychom mohli tiem dóstojnějie smrt Pána Jezu Krista pamatovati a abychom mohli sobě [pozn.: v (sobě)] život věčný mieti. Kolikera jest věc při božiem těle? Troje. Která? Větčie, menšie a najmenšie. Která veliká? Božstvie. Proč? Neb nemá konce ani počátka. Menšie? Tělo a duše. Proč? Neb počátek má, ale konce mieti nebude. Najmenšie? Svátost těla božieho a krve božie. Proč? Neb má počátek a konec. Kdy se počala? V veliký čtvrtek. Kto tak? Všichni evangelisti. Kdy (v rkp. »když«) se skoná? Když Pán Buoh přide súdit živých i mrtvých. Kto tak? S. Pavel v prvnie epištole k Korynthom v XI. ka.: »Kolikrát koli 182
Strana 183
[68.] Což její syn přikazuje? Abychom milovali bližnieho svého. 169.[ Dóvod toho? Joh. XV. kap.: »Toť jest přikázanie mé, abyste se spolu milovali.« [70.] Proč máme bližnieho milovati? Neb všichni jedniem duchem jsme živi a všichni jednu vieru máme, jeden jsme křest přijali, jednoho Otce a Boha máme, a všichni k jednomu králevství jíti máme; a také proto ješče milovati máme, aby z toho všichni poznali, že jsme boží učedlníci. [71.] Co jest bližnieho milovati? Jest dobré dobře jemu chtieti. [72.] Což jest dobré dobře jemu chtieti? Jest chtieti, aby on byl dobrý, hřiechóv se varoval, ke mši a nábožně rád chodil, rád zpoviedal, tělo božie a krev boží rád dóstojně přijímal. [73.] Proč má tělo božie rád přijímati? Aby mohl v sobě život věčný mieti [Fol. 214b] a aby v tom umučenie božie nevinné pamatoval, jakož svědčí S. Jan a S. Mathúš evangelisti. [74.] Kolikerým obyčejem věříš o těle božiem? Trojím. [75.] Kterým? Věřím, že jest tu jedna věc najvyššie, druhá nižšie a třetie najnižšie. [76.] Co jest tu najvyššie? Božstvie. [77.] Co nižšie? Tělesenstvie Kristovo a duše. [78.] Co najnižšie? Svátost těla božieho a krve božie. [79.] Proč jest božstvie najvyššie? Neb nemá počátka ani sko- nánie. [80.] Proč tělesenstvie a duše nižšie? Neb počátek má, ačkoli sko- nánie mieti nebude. [81.] Proč svátost těla božieho a krve božie jest najnižšie? Neb má počátek a skonánie také mieti bude. jiesti budete chléb a kalich píti, smrt boží zvěstujte, ažť i přide, neb dokavadž nepřide,« t. do súdného dne. Vidíš-li tělo božie okem tělesným? Nevidím tělesným okem, ale toliko vnitřním. Kdež to stojí psáno? Ve čtení S. Jana v prvnie kapitole: »Boha nikdy ne- viděl nižádný.« A v druhých knihách Mojžišových Deuteron, 33: »Neuzří mne člověk a živ bude.« Ale co vidíš? Vidím svátost těla božieho a krve božie, jakož die S. Augustinus: »Jest vidomá zpósoba nevidomé milosti.« Lámá-li se tělo božie? Ne, nelámá, neb tak stojí psáno v knihách Exodi v XII. kap. »Kostí nezlámáte v něm.« Ale co se lámá? Svátost těla božieho. Dotýkáš-li se těla božieho? Ne, nedotýkám; jakož zpieváme o božiem těle: »Jehož nedotýkáš se, jehož nevidíš, statečně potvrzuje viera.« Ale čeho se dotýkáš? Svátosti těla božieho a krve božie. Proč nevidíš, ani se dotýkáš? Neb ta drahá svátost těla božieho a krve božie nemóž obsažena býti smysly tělesnými. Kto tak die? S. Pavel k Římeninóm v XI. kap.: »O výsosti bohatstvie a uměnie božieho, kterak neosězeni sú súdové tvoji.« Jakož die S. Pavel k Korintóm [pozn.: I. Kor. 2. kapitola]: »Ani oko viďalo, ani ucho slyšalo, ani v srdce člověčie vstúpilo, kterak mnohé věci připravil jest Buoh milujícím se.« 183
[68.] Což její syn přikazuje? Abychom milovali bližnieho svého. 169.[ Dóvod toho? Joh. XV. kap.: »Toť jest přikázanie mé, abyste se spolu milovali.« [70.] Proč máme bližnieho milovati? Neb všichni jedniem duchem jsme živi a všichni jednu vieru máme, jeden jsme křest přijali, jednoho Otce a Boha máme, a všichni k jednomu králevství jíti máme; a také proto ješče milovati máme, aby z toho všichni poznali, že jsme boží učedlníci. [71.] Co jest bližnieho milovati? Jest dobré dobře jemu chtieti. [72.] Což jest dobré dobře jemu chtieti? Jest chtieti, aby on byl dobrý, hřiechóv se varoval, ke mši a nábožně rád chodil, rád zpoviedal, tělo božie a krev boží rád dóstojně přijímal. [73.] Proč má tělo božie rád přijímati? Aby mohl v sobě život věčný mieti [Fol. 214b] a aby v tom umučenie božie nevinné pamatoval, jakož svědčí S. Jan a S. Mathúš evangelisti. [74.] Kolikerým obyčejem věříš o těle božiem? Trojím. [75.] Kterým? Věřím, že jest tu jedna věc najvyššie, druhá nižšie a třetie najnižšie. [76.] Co jest tu najvyššie? Božstvie. [77.] Co nižšie? Tělesenstvie Kristovo a duše. [78.] Co najnižšie? Svátost těla božieho a krve božie. [79.] Proč jest božstvie najvyššie? Neb nemá počátka ani sko- nánie. [80.] Proč tělesenstvie a duše nižšie? Neb počátek má, ačkoli sko- nánie mieti nebude. [81.] Proč svátost těla božieho a krve božie jest najnižšie? Neb má počátek a skonánie také mieti bude. jiesti budete chléb a kalich píti, smrt boží zvěstujte, ažť i přide, neb dokavadž nepřide,« t. do súdného dne. Vidíš-li tělo božie okem tělesným? Nevidím tělesným okem, ale toliko vnitřním. Kdež to stojí psáno? Ve čtení S. Jana v prvnie kapitole: »Boha nikdy ne- viděl nižádný.« A v druhých knihách Mojžišových Deuteron, 33: »Neuzří mne člověk a živ bude.« Ale co vidíš? Vidím svátost těla božieho a krve božie, jakož die S. Augustinus: »Jest vidomá zpósoba nevidomé milosti.« Lámá-li se tělo božie? Ne, nelámá, neb tak stojí psáno v knihách Exodi v XII. kap. »Kostí nezlámáte v něm.« Ale co se lámá? Svátost těla božieho. Dotýkáš-li se těla božieho? Ne, nedotýkám; jakož zpieváme o božiem těle: »Jehož nedotýkáš se, jehož nevidíš, statečně potvrzuje viera.« Ale čeho se dotýkáš? Svátosti těla božieho a krve božie. Proč nevidíš, ani se dotýkáš? Neb ta drahá svátost těla božieho a krve božie nemóž obsažena býti smysly tělesnými. Kto tak die? S. Pavel k Římeninóm v XI. kap.: »O výsosti bohatstvie a uměnie božieho, kterak neosězeni sú súdové tvoji.« Jakož die S. Pavel k Korintóm [pozn.: I. Kor. 2. kapitola]: »Ani oko viďalo, ani ucho slyšalo, ani v srdce člověčie vstúpilo, kterak mnohé věci připravil jest Buoh milujícím se.« 183
Strana 184
[82.] Dóvod toho? Z našie viery. [83.] Kdy počátek vzala? Na poslednie večeři Kristově. [84.] A kdy konec vezme? V den súdný, jakož die S. Pavel. [85.] Vidíš-li tu tělo božie okem tělesným? Nevidím. [86.] Kterak vidíš? Dosáhnu toho věrú svú, již mi jest dal mój milý otec a pán i Buoh mój, jemuž samému buď chvála na věky věkoma, Amen. B) Katechismová dvojotázka o přijímání. (Čtyři texty.) 1. (Pavel Bydžovský, Tato kniha toto trý ukazuje. Strah. knih. AO XV 10, fol. D III a.) Mistr Jan Hus v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí, v več by věřilo, votázku čině dí: Proč chceš přijímati tělo Boží? — Rci: Proto, abych více pamatoval umučení Boží a jeho vzkříšení a na nebe vstou- pení a na odpuštění všem mým hříchóm, a abych skrze to dosáhl většího náboženství a hříchu se tím pilněji varoval. Co přijímáš, když tělo Boží přijímáš? — Rci: Přijímám pána Boha spasitele mýho, a pravého člověka vykupitele mýho, a tak Trojici svatau. To Mistr Jan Hus praví. 2. (Rkp. v Lobkowiczské knih. v Roudnici, sign. VI. Fg 60, fol. 103a.) »Proč chceš přijímati tělo božie a krev boží?«... X »a tak Trojici svatú.«51) 3. (Rkp. v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4557, fol. 228b.) Otázka: Proč tělo božie přijímáš? Odpověď: Abych umučenie svého Boha v srdci pamatoval, a abych větčieho náboženstvie došel, a abych svú duši lačnú nakrmil, a také abych nad pokušením každým svítězil, a také abych viece milosti božské došel, a abych v cnostech posilněnie měl, a abych všech hřiechóv odpuštěnie vzal, a také proti diáblóm silnějie 50) Tento společný název dáváme my. Text ad 1. a 2. bez nápisu, ad 3 označen: »Otázka«, ad 4: »Proč chceš přijímati tělo božie?« 51) Celý text tvoří druhý přídavek KRoudnického, viz v příl. E. 184
[82.] Dóvod toho? Z našie viery. [83.] Kdy počátek vzala? Na poslednie večeři Kristově. [84.] A kdy konec vezme? V den súdný, jakož die S. Pavel. [85.] Vidíš-li tu tělo božie okem tělesným? Nevidím. [86.] Kterak vidíš? Dosáhnu toho věrú svú, již mi jest dal mój milý otec a pán i Buoh mój, jemuž samému buď chvála na věky věkoma, Amen. B) Katechismová dvojotázka o přijímání. (Čtyři texty.) 1. (Pavel Bydžovský, Tato kniha toto trý ukazuje. Strah. knih. AO XV 10, fol. D III a.) Mistr Jan Hus v Knížce, v kteréž votázky na dítě činí, v več by věřilo, votázku čině dí: Proč chceš přijímati tělo Boží? — Rci: Proto, abych více pamatoval umučení Boží a jeho vzkříšení a na nebe vstou- pení a na odpuštění všem mým hříchóm, a abych skrze to dosáhl většího náboženství a hříchu se tím pilněji varoval. Co přijímáš, když tělo Boží přijímáš? — Rci: Přijímám pána Boha spasitele mýho, a pravého člověka vykupitele mýho, a tak Trojici svatau. To Mistr Jan Hus praví. 2. (Rkp. v Lobkowiczské knih. v Roudnici, sign. VI. Fg 60, fol. 103a.) »Proč chceš přijímati tělo božie a krev boží?«... X »a tak Trojici svatú.«51) 3. (Rkp. v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4557, fol. 228b.) Otázka: Proč tělo božie přijímáš? Odpověď: Abych umučenie svého Boha v srdci pamatoval, a abych větčieho náboženstvie došel, a abych svú duši lačnú nakrmil, a také abych nad pokušením každým svítězil, a také abych viece milosti božské došel, a abych v cnostech posilněnie měl, a abych všech hřiechóv odpuštěnie vzal, a také proti diáblóm silnějie 50) Tento společný název dáváme my. Text ad 1. a 2. bez nápisu, ad 3 označen: »Otázka«, ad 4: »Proč chceš přijímati tělo božie?« 51) Celý text tvoří druhý přídavek KRoudnického, viz v příl. E. 184
Strana 185
bojoval, a abych také velikú naději k Bohu měl, a abych po svém Bohu milému túženie horlivějšie měl, a také v hřiechy sě viec nenavrátil a ko- nečně také abych nebeské královstvie měl. Zasě nedóstojné přijímánie toto činí: Pokušenie činí, bližnieho horší, Boha zradí, života ukrátí, v zúfalstvie uvede, prvnie dobré od- jímá. 4. (Rkp. v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4271, fol 14a.) Proč chceš přijímati tělo božie? Proto, abych: umučenie svého Boha v srdci pamatoval, větčieho náboženstvie došel, svú dušičku lačnú nakrmil, nad pokušením každým zvítězil, větčie milosti božie došel, v ctnostech posilnenie měl, všem hřiechóm odpuštěnie vziel, proti diáblóm silně bojoval, velikú naději k svému Pánu Bohu měl, po svém milém pánu Bohu horlivějšie túženie měl, sě viece v hřiechy nenavracoval, život věčný měl a tak královstvie božie. C) Otázka o živém chlebě.) (Pavel Bydžovský, Tyto knížky toto Trý v sobě drží. Univ. knih. praž., sign. 54 E 133, fol. F VII a-b.) Slavné paměti Mistr Jan z Husince v jedněch svých knihách napsal, otázku čině a řka: Prosím tebe, proč jest Pán Kristus v šesté kapit. sv. Jana jedenáctekrát živým chlebem se jmenoval? — I odpovídá, že proto, aby to v pamět lidem uvedl, a jako v srdce jejich vtiskl, aby věřili tu býti živý [F VII b] chléb, dokládaje toho, kdo nevěří tu býti živého chleba, že ten není hoden toho chleba najsvětějšího jísti. To Mistr Jan Hus. D) Jádro učení křesťanského. ) (Rkp. v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4557, fol. 225a—228a.) Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie. Boha milo- vati jest, přikázanie božie plniti. V Boha věřiti jest, Boha najviece milo- 52) V Bydžovském bez nápisu. 53) Tento rkp. Jádra nápisu nemá, otištěn posud není. 185
bojoval, a abych také velikú naději k Bohu měl, a abych po svém Bohu milému túženie horlivějšie měl, a také v hřiechy sě viec nenavrátil a ko- nečně také abych nebeské královstvie měl. Zasě nedóstojné přijímánie toto činí: Pokušenie činí, bližnieho horší, Boha zradí, života ukrátí, v zúfalstvie uvede, prvnie dobré od- jímá. 4. (Rkp. v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4271, fol 14a.) Proč chceš přijímati tělo božie? Proto, abych: umučenie svého Boha v srdci pamatoval, větčieho náboženstvie došel, svú dušičku lačnú nakrmil, nad pokušením každým zvítězil, větčie milosti božie došel, v ctnostech posilnenie měl, všem hřiechóm odpuštěnie vziel, proti diáblóm silně bojoval, velikú naději k svému Pánu Bohu měl, po svém milém pánu Bohu horlivějšie túženie měl, sě viece v hřiechy nenavracoval, život věčný měl a tak královstvie božie. C) Otázka o živém chlebě.) (Pavel Bydžovský, Tyto knížky toto Trý v sobě drží. Univ. knih. praž., sign. 54 E 133, fol. F VII a-b.) Slavné paměti Mistr Jan z Husince v jedněch svých knihách napsal, otázku čině a řka: Prosím tebe, proč jest Pán Kristus v šesté kapit. sv. Jana jedenáctekrát živým chlebem se jmenoval? — I odpovídá, že proto, aby to v pamět lidem uvedl, a jako v srdce jejich vtiskl, aby věřili tu býti živý [F VII b] chléb, dokládaje toho, kdo nevěří tu býti živého chleba, že ten není hoden toho chleba najsvětějšího jísti. To Mistr Jan Hus. D) Jádro učení křesťanského. ) (Rkp. v National-Bibliothek ve Vídni, sign. 4557, fol. 225a—228a.) Bóh jest dobré, nad něž nemóž býti pomyšleno lepšie. Boha milo- vati jest, přikázanie božie plniti. V Boha věřiti jest, Boha najviece milo- 52) V Bydžovském bez nápisu. 53) Tento rkp. Jádra nápisu nemá, otištěn posud není. 185
Strana 186
vati. Bóh jest duch věčný, to věs, bez počátka i bez konce. Bóh jest všemohúcí, proto že což by ráčil učiniti, to by inhed mohl učiniti. Bóh jest vševědúcí, proto že vie a zná všecky věci, i ty, keréž sú nám minulé, i ty, keréž nám sú budúcie. Bóh jest každé věci dobré milovník, tak že vše, což on jest stvořil, to miluje. Bóh jest tak dobrý, že nemóž býti zlý a nemóž hřešiti, ani lháti; neb jest nesmierně dobrý, a nesmierně dobré miluje. Bóh jest všudy bytem, mocí, dobrotú i múdrostí; Bóh jest v nebi s svatými radostí, s dobrými v zemi milostí, v pekle se zlými po- mstú. Bóh jest jediný v bytu a trój v osobách. Bohu nemóž nižádný uškoditi. Bohu nenie nic potřebie. Bohu musí každý slúžiti, aneb čině, co sě Bohu libí, aneb trpě, jakž sě Bohu líbí. Bohu nemóž nižádný dosti rovně odplatiti. Bóh súdí jedné vedlé skutkóv. Bóh božstvím netrpí bolesti. Trojice svatá jest Otec, Syn, Duch svatý, tři osoby, jeden Bóh. Ač jsú tři osoby, Otec, Syn, Duch svatý, avšak jest jediný Bóh, jediný stvořitel, jediný pán a jediný Vykupitel. Kristus Jesus54) jest pravý Bóh a pravý člověk, rovný Otci i Duchu [Fol. 225b] svatému božstvím, v moci, v dobrotě i v múdrosti, ale menší člověctvím.55) Kristus Jezus jest věčný božstvím, ale nevěčný člově- ctvím. Kristus Jezus jest stvořitel i stvořenie: stvořitel vedlé božstvie, jenž jest nepočalo býti, stvořenie vedlé člověctvie, jenž se jest po- čalo mocí Ducha svatého v životě panny Marie. Kristus Jezus má v sobě božstvie, duši a tělo, ty tři věci, avšak jest jediný pravý Bóh a pravý člověk. Cierkev svatá obecná jest sbor všech vyvolených k spasení, a ta sě na věky ot Boha neodlúčí. Cierkev svatá na tré sě dělí, tak že jedna strana slove cierkev svatá svítězilá, a ta jest sbor svatých všěch s Kristem v ne- beské radosti, jenž sú již svítězili nad diáblem, nad světem a nad tělem. Druhá strana slove cierkev svatá odpočívajících neb spících, a jest sbor všech blahoslavených v očistci, jenž slovú proto odpočívající neb spící, že již sobě skutečně blahoslavenstvie nezasluhují, ale čekají, aby po- mocí svatých, jenž sú živi, byli vysvobozeni. Třetie strana slove cierkev svatá rytěřujície neb bojujície, a jest sbor vyvolených, jenž sú živi v světě a bojují proti diáblu, proti světu a proti tělu, a tak proti hřiechu. A proto každý z té cierkve bojovník slove rytieř krále velikého, pána Jezu Krista. Cierkev [Fol. 226a] svatá obecná ještě nebyla jest, aniž jest, ale bude plna, když v súdný den všickni světí vstanú z mrtvých, jsúce oslaveni i na duši i na těle, bez poškvrny, bez hřiecha smrtedlného i bez všednieho; a v tu dobu již bude všěcka svítězilá choť Kristova, s nímž bude na věky večeřeti, to jest radosti věčné požívati, po níž ne- bude jiná radost. Cierkve svaté hlava jest Kristus, proto že jest naj- 54) Škrtnuto: sus a nadepsáno žíš (Ježíš). 55) Pozn.: čenstvím (člověčenstvím). 186
vati. Bóh jest duch věčný, to věs, bez počátka i bez konce. Bóh jest všemohúcí, proto že což by ráčil učiniti, to by inhed mohl učiniti. Bóh jest vševědúcí, proto že vie a zná všecky věci, i ty, keréž sú nám minulé, i ty, keréž nám sú budúcie. Bóh jest každé věci dobré milovník, tak že vše, což on jest stvořil, to miluje. Bóh jest tak dobrý, že nemóž býti zlý a nemóž hřešiti, ani lháti; neb jest nesmierně dobrý, a nesmierně dobré miluje. Bóh jest všudy bytem, mocí, dobrotú i múdrostí; Bóh jest v nebi s svatými radostí, s dobrými v zemi milostí, v pekle se zlými po- mstú. Bóh jest jediný v bytu a trój v osobách. Bohu nemóž nižádný uškoditi. Bohu nenie nic potřebie. Bohu musí každý slúžiti, aneb čině, co sě Bohu libí, aneb trpě, jakž sě Bohu líbí. Bohu nemóž nižádný dosti rovně odplatiti. Bóh súdí jedné vedlé skutkóv. Bóh božstvím netrpí bolesti. Trojice svatá jest Otec, Syn, Duch svatý, tři osoby, jeden Bóh. Ač jsú tři osoby, Otec, Syn, Duch svatý, avšak jest jediný Bóh, jediný stvořitel, jediný pán a jediný Vykupitel. Kristus Jesus54) jest pravý Bóh a pravý člověk, rovný Otci i Duchu [Fol. 225b] svatému božstvím, v moci, v dobrotě i v múdrosti, ale menší člověctvím.55) Kristus Jezus jest věčný božstvím, ale nevěčný člově- ctvím. Kristus Jezus jest stvořitel i stvořenie: stvořitel vedlé božstvie, jenž jest nepočalo býti, stvořenie vedlé člověctvie, jenž se jest po- čalo mocí Ducha svatého v životě panny Marie. Kristus Jezus má v sobě božstvie, duši a tělo, ty tři věci, avšak jest jediný pravý Bóh a pravý člověk. Cierkev svatá obecná jest sbor všech vyvolených k spasení, a ta sě na věky ot Boha neodlúčí. Cierkev svatá na tré sě dělí, tak že jedna strana slove cierkev svatá svítězilá, a ta jest sbor svatých všěch s Kristem v ne- beské radosti, jenž sú již svítězili nad diáblem, nad světem a nad tělem. Druhá strana slove cierkev svatá odpočívajících neb spících, a jest sbor všech blahoslavených v očistci, jenž slovú proto odpočívající neb spící, že již sobě skutečně blahoslavenstvie nezasluhují, ale čekají, aby po- mocí svatých, jenž sú živi, byli vysvobozeni. Třetie strana slove cierkev svatá rytěřujície neb bojujície, a jest sbor vyvolených, jenž sú živi v světě a bojují proti diáblu, proti světu a proti tělu, a tak proti hřiechu. A proto každý z té cierkve bojovník slove rytieř krále velikého, pána Jezu Krista. Cierkev [Fol. 226a] svatá obecná ještě nebyla jest, aniž jest, ale bude plna, když v súdný den všickni světí vstanú z mrtvých, jsúce oslaveni i na duši i na těle, bez poškvrny, bez hřiecha smrtedlného i bez všednieho; a v tu dobu již bude všěcka svítězilá choť Kristova, s nímž bude na věky večeřeti, to jest radosti věčné požívati, po níž ne- bude jiná radost. Cierkve svaté hlava jest Kristus, proto že jest naj- 54) Škrtnuto: sus a nadepsáno žíš (Ježíš). 55) Pozn.: čenstvím (člověčenstvím). 186
Strana 187
dóstojnější, a že ji zpravuje a živí, dávajě jie i každému údu jejiemu duchovnie hnutie k dobrému, jakož hlava tělestná dává zprávu údóm těla, kterak mají činiti; a dává jim živost, tak že nemohú bez hlavy živi býti vedlé obecného běhu. Neb mohlo by sě státi boží mocí, že by ně- který úd byl živ, jsa oddělen od hlavy. V cierkvi svaté ten jest najdóstoj- nější, ktož viece má ne zlata, ani střiebra, ale ctností. A tak ktož jest najpokornější a najviece Boha miluje, toho Pán Bóh najviece povyšuje. Neb die spasitel: Ktož se níží, to věs, pokoren činí, ten bude povýšen. A panna Maria, bohorodicě, die: Ssadil jest mocné s stolicě a povýšil jest pokorných. V cierkvi svaté jest jeden pokrm, t. tělo božie, a jeden nápoj, t. krev Kristova; jedno rúcho obecné, t. láska; jedna kúpel: křest aneb pokánie [Fol. 226b] jeden pán i otec: Bóh; a tak všichni světí sú synové boží a cierkve svaté, a jsú v duchovenství vlastní bratřie a sestry, a všeho sbožie duchovnie spolu, ač rozličně, požívají. V cierkvi svaté třie jsú světí stavové: manželský, vdovský a panen- ský. A čtvrtý změtencóv a změtenic, ale již kajících. Pět jest čichóv tělesných, t. zrak, sluch, voněnie, chut a dotknutie. A tak cělý v čichu člověk móž hřešiti zrakem, sluchem, voněním, chutí a dotknutím. Sedm jest daróv Ducha svatého: múdrost, rozum, rada, síla, uměnie, dobrotivost a bázeň. Sedm jest milosrdenství, jenž k tělu příslušejí: nakrmiti lačného, napojiti žieznivého, přijeti pocestného, odieti nahého, navštieviti nemoc- ného, jíti k vězni a pochovati mrtvého. Sedm jest milosrdenství duchovních, jenž k duši zvláště příslušějí: naučiti hlúpého, zpraviti pochybujícieho, tresktati hřiešného,“6) těšiti zarmúceného, odpustiti vinnému, trpěti mile protivnosti a modliti sě za přátely i za nepřátely. [Fol. 227a.] Osm jest blahoslavenství: chudoba ducha,57) druhé ti- chost, třetie lkánie, čtvrté lačnost spravedlnosti, páté milosrdenstvie, šesté čistota srdcie, sedmé pokoj v duši, osmé trpenie protivnosti pro spravedlnost. Sedm jest smrtedlných hřiechóv, jenž slovú hlavní, proto že všecky jiné hřiechy v sobě zavierají, a jsú tito: pýcha, lakomstvie, smilstvie, závist, lakota, hněv a lenost. Sedm jest posvátných věcí, prvá jest křest, druhá biřmovánie, třetie manželstvie, čtvrtá kněžstvie, páté kánie, šestá svátost těla božieho, sedmá poslednie olejovánie. Šest hřiechóv jest z přivolenie k ciziemu hřiechu: prvý bráněnie cizieho hřiechu, druhý pomoc cizieho hřiechu, třetí rada k hřiechu, čtvrtý potvrzovánie cizieho hřiechu, pátý nepomáhati staviti cizieho hřiechu, šestý netresktánie cizieho hřiechu. A ktož těmi šesti obyčeji přivoluje 56) V rkp. nad tím opraveno: hřěšícieho. 57) V rkp. opraveno: duchu (asi: v duchu, jako v jiných textech). 187
dóstojnější, a že ji zpravuje a živí, dávajě jie i každému údu jejiemu duchovnie hnutie k dobrému, jakož hlava tělestná dává zprávu údóm těla, kterak mají činiti; a dává jim živost, tak že nemohú bez hlavy živi býti vedlé obecného běhu. Neb mohlo by sě státi boží mocí, že by ně- který úd byl živ, jsa oddělen od hlavy. V cierkvi svaté ten jest najdóstoj- nější, ktož viece má ne zlata, ani střiebra, ale ctností. A tak ktož jest najpokornější a najviece Boha miluje, toho Pán Bóh najviece povyšuje. Neb die spasitel: Ktož se níží, to věs, pokoren činí, ten bude povýšen. A panna Maria, bohorodicě, die: Ssadil jest mocné s stolicě a povýšil jest pokorných. V cierkvi svaté jest jeden pokrm, t. tělo božie, a jeden nápoj, t. krev Kristova; jedno rúcho obecné, t. láska; jedna kúpel: křest aneb pokánie [Fol. 226b] jeden pán i otec: Bóh; a tak všichni světí sú synové boží a cierkve svaté, a jsú v duchovenství vlastní bratřie a sestry, a všeho sbožie duchovnie spolu, ač rozličně, požívají. V cierkvi svaté třie jsú světí stavové: manželský, vdovský a panen- ský. A čtvrtý změtencóv a změtenic, ale již kajících. Pět jest čichóv tělesných, t. zrak, sluch, voněnie, chut a dotknutie. A tak cělý v čichu člověk móž hřešiti zrakem, sluchem, voněním, chutí a dotknutím. Sedm jest daróv Ducha svatého: múdrost, rozum, rada, síla, uměnie, dobrotivost a bázeň. Sedm jest milosrdenství, jenž k tělu příslušejí: nakrmiti lačného, napojiti žieznivého, přijeti pocestného, odieti nahého, navštieviti nemoc- ného, jíti k vězni a pochovati mrtvého. Sedm jest milosrdenství duchovních, jenž k duši zvláště příslušějí: naučiti hlúpého, zpraviti pochybujícieho, tresktati hřiešného,“6) těšiti zarmúceného, odpustiti vinnému, trpěti mile protivnosti a modliti sě za přátely i za nepřátely. [Fol. 227a.] Osm jest blahoslavenství: chudoba ducha,57) druhé ti- chost, třetie lkánie, čtvrté lačnost spravedlnosti, páté milosrdenstvie, šesté čistota srdcie, sedmé pokoj v duši, osmé trpenie protivnosti pro spravedlnost. Sedm jest smrtedlných hřiechóv, jenž slovú hlavní, proto že všecky jiné hřiechy v sobě zavierají, a jsú tito: pýcha, lakomstvie, smilstvie, závist, lakota, hněv a lenost. Sedm jest posvátných věcí, prvá jest křest, druhá biřmovánie, třetie manželstvie, čtvrtá kněžstvie, páté kánie, šestá svátost těla božieho, sedmá poslednie olejovánie. Šest hřiechóv jest z přivolenie k ciziemu hřiechu: prvý bráněnie cizieho hřiechu, druhý pomoc cizieho hřiechu, třetí rada k hřiechu, čtvrtý potvrzovánie cizieho hřiechu, pátý nepomáhati staviti cizieho hřiechu, šestý netresktánie cizieho hřiechu. A ktož těmi šesti obyčeji přivoluje 56) V rkp. nad tím opraveno: hřěšícieho. 57) V rkp. opraveno: duchu (asi: v duchu, jako v jiných textech). 187
Strana 188
každému smrtedlnému hřiechu, ten smrtedlně hřěší. U příkladě: ktož komu k smilství pomáhá vědomě, neb brání ho v smilství, neb radí jemu k smilství, [Fol. 227b] neb potvrzuje ho, neb moha staviti smilstvie ne- staví, aneb maje a moha tresktati netreskce, ten jest vinen smilstvím. Neb die svatý Pavel k Římeninóm,58) že netoliko ti, keříž činie t. hřiechy také smrtedlné, ale i ti, kteříž přivolují těm, jenž činie, hodni jsú smrti. Tři jsú části sa) svatého kánie, to věs: skrúšenie, to jest hřiechu srdečné želenie; druhá zpověď, to jest hřiechú vyznánie před Bohem z pokory a před knězem, když móž kněz jmien býti; třetie dosti učiněnie, kteréžto záleží na modlitbě, na postu, na almužně a na jiných dobrých skutciech. Modlitba jest zvláště proti pýšě, puost proti smilství, almužna proti lakomství, a spolu ti skutkové jsú proti všem hřiechóm. Kající pravý jest, ktož srdečně žělé minulých hřiechóv a má pevný úmysl, aby nehřešil, a úfá Bohu, že jemu jest hřiechy odpustil, a již plní všecka božie přikázanie. A posměvač jest kánie, ktož sě v hřiech smrtedlný na- vracuje, protož ten nenie pravý kající. A že lidem má najprvé ku pokání příležeti hřiechóv veliké želenie, a druhé nechtieti hřešiti: protož spasitel milostivý, znaje srdečné žělenie cizoložnicě, již sú chtěli ukamenovati, řekl jest jie: »Jdi, neroď viece hřešiti!«59) Dajž ten milosrdný spasitel tomu, ktož [Fol. 228a] bude toto pi- semce krátké čísti, aby je i spamatoval, i skutkem, což jest dobrého, naplnil. Neb tak věrně80) do smrti přěbýval by zde v božie milosti a po smrti u věčné radosti. Amen. — E) Katechismus Roudnický.) (Rkp. v Lobkowiczské knih. v Roudnici, sig. VI. Fg 60, fol. 100b až 103a.) [Fol. 100b] Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž býti po- myšleno lepšie. Otec jest osoba věčná, jenž od věčnosti rodí Syna a Syn jest osoba věčná, jenž ot věčnosti pocházie ot Otce. Duch svatý jest osoba věčná, jenž ot věčnosti pocházie, ot obého, totiž Otce, Syna. [1.]e2) Které jsi viery? Rci: Jsem viery dobré křesťanské. [2.] Kteráž jest to viera dobrá křesťanská? Rci: Jest viera Trojice svaté.63) 58) Pozn. na straně: 1. k. 58a) Pozn.: částky. 59) Pozn. pod čarou: O člověku kajíciem, jenž srdečně želé svých hřiechóv. 60) Pozn. nad textem: učině. 61) Rkp. bez nápisu. Místo fol. 100b—103a možno označiti: str. 200—205, jak je svazek nyní stránkován tužkou. 62) V rkp. otázky neutříděny a číslicemi neoznačeny. 63) V rukop: svatá. 188
každému smrtedlnému hřiechu, ten smrtedlně hřěší. U příkladě: ktož komu k smilství pomáhá vědomě, neb brání ho v smilství, neb radí jemu k smilství, [Fol. 227b] neb potvrzuje ho, neb moha staviti smilstvie ne- staví, aneb maje a moha tresktati netreskce, ten jest vinen smilstvím. Neb die svatý Pavel k Římeninóm,58) že netoliko ti, keříž činie t. hřiechy také smrtedlné, ale i ti, kteříž přivolují těm, jenž činie, hodni jsú smrti. Tři jsú části sa) svatého kánie, to věs: skrúšenie, to jest hřiechu srdečné želenie; druhá zpověď, to jest hřiechú vyznánie před Bohem z pokory a před knězem, když móž kněz jmien býti; třetie dosti učiněnie, kteréžto záleží na modlitbě, na postu, na almužně a na jiných dobrých skutciech. Modlitba jest zvláště proti pýšě, puost proti smilství, almužna proti lakomství, a spolu ti skutkové jsú proti všem hřiechóm. Kající pravý jest, ktož srdečně žělé minulých hřiechóv a má pevný úmysl, aby nehřešil, a úfá Bohu, že jemu jest hřiechy odpustil, a již plní všecka božie přikázanie. A posměvač jest kánie, ktož sě v hřiech smrtedlný na- vracuje, protož ten nenie pravý kající. A že lidem má najprvé ku pokání příležeti hřiechóv veliké želenie, a druhé nechtieti hřešiti: protož spasitel milostivý, znaje srdečné žělenie cizoložnicě, již sú chtěli ukamenovati, řekl jest jie: »Jdi, neroď viece hřešiti!«59) Dajž ten milosrdný spasitel tomu, ktož [Fol. 228a] bude toto pi- semce krátké čísti, aby je i spamatoval, i skutkem, což jest dobrého, naplnil. Neb tak věrně80) do smrti přěbýval by zde v božie milosti a po smrti u věčné radosti. Amen. — E) Katechismus Roudnický.) (Rkp. v Lobkowiczské knih. v Roudnici, sig. VI. Fg 60, fol. 100b až 103a.) [Fol. 100b] Buoh jest najlepšie dobré, nad něž nemóž býti po- myšleno lepšie. Otec jest osoba věčná, jenž od věčnosti rodí Syna a Syn jest osoba věčná, jenž ot věčnosti pocházie ot Otce. Duch svatý jest osoba věčná, jenž ot věčnosti pocházie, ot obého, totiž Otce, Syna. [1.]e2) Které jsi viery? Rci: Jsem viery dobré křesťanské. [2.] Kteráž jest to viera dobrá křesťanská? Rci: Jest viera Trojice svaté.63) 58) Pozn. na straně: 1. k. 58a) Pozn.: částky. 59) Pozn. pod čarou: O člověku kajíciem, jenž srdečně želé svých hřiechóv. 60) Pozn. nad textem: učině. 61) Rkp. bez nápisu. Místo fol. 100b—103a možno označiti: str. 200—205, jak je svazek nyní stránkován tužkou. 62) V rkp. otázky neutříděny a číslicemi neoznačeny. 63) V rukop: svatá. 188
Strana 189
[3.] Co jest to Trojice svatá? Rci: Buoh Otec i Syn i Duch svatý. [4.] Co jest to Otec? Rci Pán Buoh. Co jest to Syn? Rci: Pán Buoh. [5.] [6.] Co jest to Duch svatý? Rci: Pán Buoh. Tehda máš tři bohy? Rci: Jediného. 17.] [8.] Začež jeho máš? Rci: Za svého milého Otce. [9.] Kterakž jemu řékáš? Rci: »Otče náš, jenž si na nebesech, osvěť sě jmeno tvé« atd. [10.] Co věříš o Bohu Otci? Rci: »Věřím v Boha Otce, všemohú- cého« atd. [11.] Pročež tak věříš? Rci: Neb jest tak má viera. [Fol. 101.a.] [12.] Co věříš o Bohu synu? Rci: »I v Jezu Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho« atd. [13.] Pročež tak věříš? Neb jest tak má viera. [14.] Co věříš o Bohu Duchu svatém? Rci: »V Ducha svatého, cierkev obecnú, svatých obcovánie.« [15.] Pročež tak věříš? Neb jest tak má viera. [16.] Pročež tak přidáváš Duchu svatému svatú cierkev obecnú? Rci: Nebo on ji živí svú milostí a potom bude mieti život věčný. [17.] Co jest to cierkev svatá? Rci: Sbor všěch vyvolených k věč- nému blahoslavenství. [18.] Pročež přidáváš k Duchu svatému svatých obcovánie? Rci: Neb k Duchu svatému slušie svatých obcovánie a Duch svatý činí sva- tých obcovánie. [19.] Co jest to svatých obcovánie? Rci: Jest účastnost mieti všeho dobrého, co sě mezi všemi svatými děje. Amen. [20.] Čehož jest ten pán veliký hoden, Pán Buoh? Rci: Velikého milovánie [Fol. 101b] a velikého děkovánie. Amen. [21.] Pročež jeho chceš milovati a jemu děkovati? Rci: Neb mě jest k sobě podobného stvořil. [22.] Čímž jsi k němu podoben? Rci: Jakož Pán Buoh Otec, Syn, Duch svatý jsú tři osoby a jeden Pán Buoh všemohúcí, takéž má duše tři moci: pamět, vóli, rozum a jeden duch rozumný. [23.] Co jest ten Pán Buoh přikázal? Rci: »Nebudeš mieti buohóv jiných« a tak dále. [24.] Kolikerým obyčejem věříš o Pánu Bohu? Rci: Trojím. [25.] Kterým? Rci: Věřím v Boha, Bohu a Boha. [26.] Co jest to věřiti v Boha? Rci: Jest Pána Boha nade všecko milovati, věříce k němu najviece zřenie mieti, věříce k němu sě přibližo- vati, věříce v jeho sě údy vtěliti. [27.] Co jest věřiti Bohu? Rci: Jest věřiti, žě co jest Pán Buoh mluvil, že jest pravdu mluvil a nemohl jest sklamati. 189
[3.] Co jest to Trojice svatá? Rci: Buoh Otec i Syn i Duch svatý. [4.] Co jest to Otec? Rci Pán Buoh. Co jest to Syn? Rci: Pán Buoh. [5.] [6.] Co jest to Duch svatý? Rci: Pán Buoh. Tehda máš tři bohy? Rci: Jediného. 17.] [8.] Začež jeho máš? Rci: Za svého milého Otce. [9.] Kterakž jemu řékáš? Rci: »Otče náš, jenž si na nebesech, osvěť sě jmeno tvé« atd. [10.] Co věříš o Bohu Otci? Rci: »Věřím v Boha Otce, všemohú- cého« atd. [11.] Pročež tak věříš? Rci: Neb jest tak má viera. [Fol. 101.a.] [12.] Co věříš o Bohu synu? Rci: »I v Jezu Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho« atd. [13.] Pročež tak věříš? Neb jest tak má viera. [14.] Co věříš o Bohu Duchu svatém? Rci: »V Ducha svatého, cierkev obecnú, svatých obcovánie.« [15.] Pročež tak věříš? Neb jest tak má viera. [16.] Pročež tak přidáváš Duchu svatému svatú cierkev obecnú? Rci: Nebo on ji živí svú milostí a potom bude mieti život věčný. [17.] Co jest to cierkev svatá? Rci: Sbor všěch vyvolených k věč- nému blahoslavenství. [18.] Pročež přidáváš k Duchu svatému svatých obcovánie? Rci: Neb k Duchu svatému slušie svatých obcovánie a Duch svatý činí sva- tých obcovánie. [19.] Co jest to svatých obcovánie? Rci: Jest účastnost mieti všeho dobrého, co sě mezi všemi svatými děje. Amen. [20.] Čehož jest ten pán veliký hoden, Pán Buoh? Rci: Velikého milovánie [Fol. 101b] a velikého děkovánie. Amen. [21.] Pročež jeho chceš milovati a jemu děkovati? Rci: Neb mě jest k sobě podobného stvořil. [22.] Čímž jsi k němu podoben? Rci: Jakož Pán Buoh Otec, Syn, Duch svatý jsú tři osoby a jeden Pán Buoh všemohúcí, takéž má duše tři moci: pamět, vóli, rozum a jeden duch rozumný. [23.] Co jest ten Pán Buoh přikázal? Rci: »Nebudeš mieti buohóv jiných« a tak dále. [24.] Kolikerým obyčejem věříš o Pánu Bohu? Rci: Trojím. [25.] Kterým? Rci: Věřím v Boha, Bohu a Boha. [26.] Co jest to věřiti v Boha? Rci: Jest Pána Boha nade všecko milovati, věříce k němu najviece zřenie mieti, věříce k němu sě přibližo- vati, věříce v jeho sě údy vtěliti. [27.] Co jest věřiti Bohu? Rci: Jest věřiti, žě co jest Pán Buoh mluvil, že jest pravdu mluvil a nemohl jest sklamati. 189
Strana 190
[28.] Co jest věřiti Boha?64) Rci: Jest [Fol. 102a] věřiti, žě Buoh jest. [29.] Co jest to najlepšie dobré? Rci: Láska. [30.] Co jest to láska? Rci: Buoh, vedle řeči 5) svatého Jana, jenž die: »Buoh jest láska, a ktož přebývá v lásce, v Bohu přebývá a Bóh v něm,« a vedlé řeči svatého Augustina: »Láska jest milovánie Pána Boha pro sě a svého bližnieho, pro Pána Boha v Bohu.« [31.] Co jest to milovati Pána Boha? Rci: Jest nehřešiti smrtedlně a svú vóli s boží vólí sjednati. [32.] Co jest to milovati svého bližnieho? Rci: Jest dobré dobřě svému bližniemu chtieti. [33.] Co jest to dobré dobřě svému bližniemu chtieti? Rci: Rád bych, aby mój bližní Pána Boha miloval a na kázanie rád chodil, k tělu božiemu a krvi božie často jsě připravoval. [34.] Co jest milovati samému sě? Rci: Jest dobré dobřě sobě chtieti. [35.] Co jest to*6) dobré dobře chtieti? Rci: Jest chtieti, abych Pána Boha miloval ze všeho srdce mého, ze všie dušě, ze všie mysli své, ze všech mocí svých. [36.] Co jsi ty? Rci: Stvořenie božie rozumné a smrtedlné. [37.] Které jest tvé dielo? Rci [Fol. 102b]: Jsem křesťan a Pána Buoha sě bojím. [38.] Co jest to zákon? Rci: Jest světlo všěch křesťanóv. [39.] Co jest čtenie? Rci: Moc božie k spasení každému věřícému. A tak konec. [40.] Kterak věříš o tělu božiem a krvi božie? Rci: Trojí věci mám věřiti a uznávati při tej velebnej svátosti a takto řékati etc. Věřím, žě jest tu některá věc najvětšie, druhá prostřednie a tak nizšie, třetie naj- nizšie. [41.] Která jest tu věc najvěčšie? Rci: Božstvie Kristovo. [42.] Proč jest najvěčšie? Rci: Neb nemá počátku, ani konce mieti bude. [43.] Která jest věc prostřednie a tak nizší? Rci: Duše a tělo Kristo- vo, a tak jeho svaté člověčenstvie. [44.] Proč jest nizší? Rci: Neb má počátek, ale koncě nemá ani mieti bude. [45.] Dovoď toho, že má počátek? Rci: Dovedu. [46.] Kterak? Rci: Viera takto: počal sě jest Duchem svatým, a to v životě panny Marie. [47.] Která jest věc najnizší? [Fol. 103a.] Rci: Svátost, a tak vido- 64) V rukopise chybně: v Boha. 65) Řěči připsáno po straně a v násled. řádku opět nad slovem. 66) V rkp. přemístěno: Co jest dobré to dobře chtieti? 190
[28.] Co jest věřiti Boha?64) Rci: Jest [Fol. 102a] věřiti, žě Buoh jest. [29.] Co jest to najlepšie dobré? Rci: Láska. [30.] Co jest to láska? Rci: Buoh, vedle řeči 5) svatého Jana, jenž die: »Buoh jest láska, a ktož přebývá v lásce, v Bohu přebývá a Bóh v něm,« a vedlé řeči svatého Augustina: »Láska jest milovánie Pána Boha pro sě a svého bližnieho, pro Pána Boha v Bohu.« [31.] Co jest to milovati Pána Boha? Rci: Jest nehřešiti smrtedlně a svú vóli s boží vólí sjednati. [32.] Co jest to milovati svého bližnieho? Rci: Jest dobré dobřě svému bližniemu chtieti. [33.] Co jest to dobré dobřě svému bližniemu chtieti? Rci: Rád bych, aby mój bližní Pána Boha miloval a na kázanie rád chodil, k tělu božiemu a krvi božie často jsě připravoval. [34.] Co jest milovati samému sě? Rci: Jest dobré dobřě sobě chtieti. [35.] Co jest to*6) dobré dobře chtieti? Rci: Jest chtieti, abych Pána Boha miloval ze všeho srdce mého, ze všie dušě, ze všie mysli své, ze všech mocí svých. [36.] Co jsi ty? Rci: Stvořenie božie rozumné a smrtedlné. [37.] Které jest tvé dielo? Rci [Fol. 102b]: Jsem křesťan a Pána Buoha sě bojím. [38.] Co jest to zákon? Rci: Jest světlo všěch křesťanóv. [39.] Co jest čtenie? Rci: Moc božie k spasení každému věřícému. A tak konec. [40.] Kterak věříš o tělu božiem a krvi božie? Rci: Trojí věci mám věřiti a uznávati při tej velebnej svátosti a takto řékati etc. Věřím, žě jest tu některá věc najvětšie, druhá prostřednie a tak nizšie, třetie naj- nizšie. [41.] Která jest tu věc najvěčšie? Rci: Božstvie Kristovo. [42.] Proč jest najvěčšie? Rci: Neb nemá počátku, ani konce mieti bude. [43.] Která jest věc prostřednie a tak nizší? Rci: Duše a tělo Kristo- vo, a tak jeho svaté člověčenstvie. [44.] Proč jest nizší? Rci: Neb má počátek, ale koncě nemá ani mieti bude. [45.] Dovoď toho, že má počátek? Rci: Dovedu. [46.] Kterak? Rci: Viera takto: počal sě jest Duchem svatým, a to v životě panny Marie. [47.] Která jest věc najnizší? [Fol. 103a.] Rci: Svátost, a tak vido- 64) V rukopise chybně: v Boha. 65) Řěči připsáno po straně a v násled. řádku opět nad slovem. 66) V rkp. přemístěno: Co jest dobré to dobře chtieti? 190
Strana 191
mé věci posvátné, to jest posvátný pokrm a posvátný nápoj, chléb a víno. [48.] Pročež jest najnizšie? Rci: Neb jest počátek vzala ta svátost u veliký čtvrtek a konec také mieti bude v súdný den. Nebo po súdném dni svátosti té velebné ani potřebovati ani mieti budeme. Nebo již Pána Boha uzříme tváří v tvář, jakož jest. [49.] Proč chceš přijímati tělo božie a krev boží? Rci: Proto, abych viece pamatoval umučenie božie a jeho vskřéšenie a na nebe vstúpenie a na odpuštěnie hřiechóm všem mým, abych skrze to dosáhl věčšého ná- boženstvie a hřiechóv sě tiem pilnějie varoval. [50.] Co přijímáš, kdy tělo božie přijímáš? Rci: Přijímám pravého Buoha, spasitele mého, a pravého člověka, vykupitele mého, a tak Tro- jici svatú. A tak těch knih jest konec. Amen. Daj to, Pane Buožě! 67 F) Katechismus kapitulní menší. (Rkp. v kapit. knih. pražské, D 114, fol. 180b—181a.) [Fol. 180b.] Pro informacione parvulorum. 38v [1.] Jaké si ty viery? Responde: Křesťanské. [2.] Kterakáž je to viera křesťanská?83) R.: Trojicie svaté. Což jest to Trojicie svatá? R.: Otec, Syn, Duch svatý. [3.] Což je to Otec? R.: Pán Buoh. [4.] A co je to Syn? R.: Pán Buoh. [5.] [6.] A co je to Duch svatý? R.: Pán Buoh. [7.] Tehdy máš tři Bohy? R.: Ne, mám já jediného Boha. Nebo Syn, Duch svatý jest jeden Buoh. [8.] Začež jeho máš? R.: Za milého tatíčka. [9.] Kterak sě máš k němu mieti? R.: Mám jeho milovati, mám jemu slúžiti a mám sě jemu modliti. [10.] Kterakž jeho máš milovati? R.: Nade všeckno stvořenie. [11.] Proč? R.: Neb jest on najlepšie dobré. [12.] Kterak jemu máš slúžiti? R.: Přikázanie jeho plniti. [13.] Kteréž jest jeho přikázanie. R.: Nebudeš mieti bohů jiných etc. usque finem. [14.] Kterak sě máš jemu modliti? R.: Tak, jakož on nás naučil: »Otče náš, jenž jsi na« etc. Otec, 67) V rkp. bez nápisu. 68) V rkp. otázky bez utřídění a bez označení číslicemi. 03) V ot. 1. píše křesťianská, v druhé křesťanská; v ot. 9. označuje ve slově ňiemu změkčení dokonce dvojatě, a pod. pravopisné nejednoty více (přibývající již novými pravop. formami). Upravujeme tedy jednotně. 191
mé věci posvátné, to jest posvátný pokrm a posvátný nápoj, chléb a víno. [48.] Pročež jest najnizšie? Rci: Neb jest počátek vzala ta svátost u veliký čtvrtek a konec také mieti bude v súdný den. Nebo po súdném dni svátosti té velebné ani potřebovati ani mieti budeme. Nebo již Pána Boha uzříme tváří v tvář, jakož jest. [49.] Proč chceš přijímati tělo božie a krev boží? Rci: Proto, abych viece pamatoval umučenie božie a jeho vskřéšenie a na nebe vstúpenie a na odpuštěnie hřiechóm všem mým, abych skrze to dosáhl věčšého ná- boženstvie a hřiechóv sě tiem pilnějie varoval. [50.] Co přijímáš, kdy tělo božie přijímáš? Rci: Přijímám pravého Buoha, spasitele mého, a pravého člověka, vykupitele mého, a tak Tro- jici svatú. A tak těch knih jest konec. Amen. Daj to, Pane Buožě! 67 F) Katechismus kapitulní menší. (Rkp. v kapit. knih. pražské, D 114, fol. 180b—181a.) [Fol. 180b.] Pro informacione parvulorum. 38v [1.] Jaké si ty viery? Responde: Křesťanské. [2.] Kterakáž je to viera křesťanská?83) R.: Trojicie svaté. Což jest to Trojicie svatá? R.: Otec, Syn, Duch svatý. [3.] Což je to Otec? R.: Pán Buoh. [4.] A co je to Syn? R.: Pán Buoh. [5.] [6.] A co je to Duch svatý? R.: Pán Buoh. [7.] Tehdy máš tři Bohy? R.: Ne, mám já jediného Boha. Nebo Syn, Duch svatý jest jeden Buoh. [8.] Začež jeho máš? R.: Za milého tatíčka. [9.] Kterak sě máš k němu mieti? R.: Mám jeho milovati, mám jemu slúžiti a mám sě jemu modliti. [10.] Kterakž jeho máš milovati? R.: Nade všeckno stvořenie. [11.] Proč? R.: Neb jest on najlepšie dobré. [12.] Kterak jemu máš slúžiti? R.: Přikázanie jeho plniti. [13.] Kteréž jest jeho přikázanie. R.: Nebudeš mieti bohů jiných etc. usque finem. [14.] Kterak sě máš jemu modliti? R.: Tak, jakož on nás naučil: »Otče náš, jenž jsi na« etc. Otec, 67) V rkp. bez nápisu. 68) V rkp. otázky bez utřídění a bez označení číslicemi. 03) V ot. 1. píše křesťianská, v druhé křesťanská; v ot. 9. označuje ve slově ňiemu změkčení dokonce dvojatě, a pod. pravopisné nejednoty více (přibývající již novými pravop. formami). Upravujeme tedy jednotně. 191
Strana 192
[15.] Co věříš o Otci nebeském? R.: Věřím, že jest stvořitel nebě i země. [16.] A co věříš o Synu božiem? R.: Věřím, že sě jest počal Duchem svatým, narodil sě z Marie panny etc. [17.] Co věříš o Duchu svatém? R.: Věřím, že cierkev svatú zpra- vuje a ji svú milostí obživuje. [18.] Pročež tak věříš? R.: Neb jest tak má viera křesťanská. [19.] O kterakých věcech jest viera? R.: O nevidomých. Jakožto o Trojici svaté, o pánu Jezu Kristu, o králevství nebeském a o peklu věčném. [20.] Otkad viera pocházie? R.: Z slyšěnie slova božieho. [21.] Kolikera je viera? R.: Dvojie, jedna živá a druhá mrtvá. 22.] Která jest živá? R.: S dobrými skutky. [23.] A která mrtvá? R.: Se zlými skutky. [24.] Co z živé viery pochodí? R.: Živá naděje. [25.] A co z mrtvé viery? R.: Mrtvá [Fol. 181a] naděje. [26.] Co jest to živá naděje? R.: Jisté čakánie králevstvie nebes kého. kého. [27.] A co mrtvá? R.: Mylné a nejisté čakánie králevstvie nebes- [28.] Co ti budú mieti, ješto mají živú vieru? R.: Život věčný. [29.] A co ti, ješto mají mrtvú vieru? R.: Peklo věčné. [30.] Kteří sú synové boží? R.: Ješto vóli boží dobřě činie. [31.] A kteří diáblovi? R.: Ješto vóli diáblovu činie. [32.] Kteráž jest vóle božie? R.: Dobří skutkové. [33.] A která diáblova? R.: Zlí skutkové, to jest hřiechové smr- tedlní. [34.] Kteříž jsú ti? R.: Pýcha, hněv, závist, lakomstvie, obžerstvie, smilstvie, lenost na božie službě. [35.] Kam příslušie synové boží? R.: K věčnému spasení. [36.] A kam synové diáblovi? R.: K věčnému zatracení. G) Tractatus de fide catholica.) (Rukopis v univers. knihovně pražské, sign. VII E. 27, pag. 81—90.) (Pag. 81.) Incipitur tractatus de fide katholica. Quia sine fide neminem convenit salvari, sicut id dicit Paulus He- breos"1) XI cap.: »Sine fide autem impossibile est placere Deo.« Credite enim omnes accedentes ad Deum. Ad Romanos X:72) »Nam idem Dominus 70) V rkp. bez nápisu. — Dešifrování tohoto rukopisu bylo obtížné, poněvadž jest psán ve stálých a zhuštěných zkratkách, namnoze i nezřetelně. 71) Zajisté: ad Hebreos. 72) Verš 12. až 17. s menšími odchylkami od Vulgaty. Všecky tyto verše pod čarou připojujeme my. 192
[15.] Co věříš o Otci nebeském? R.: Věřím, že jest stvořitel nebě i země. [16.] A co věříš o Synu božiem? R.: Věřím, že sě jest počal Duchem svatým, narodil sě z Marie panny etc. [17.] Co věříš o Duchu svatém? R.: Věřím, že cierkev svatú zpra- vuje a ji svú milostí obživuje. [18.] Pročež tak věříš? R.: Neb jest tak má viera křesťanská. [19.] O kterakých věcech jest viera? R.: O nevidomých. Jakožto o Trojici svaté, o pánu Jezu Kristu, o králevství nebeském a o peklu věčném. [20.] Otkad viera pocházie? R.: Z slyšěnie slova božieho. [21.] Kolikera je viera? R.: Dvojie, jedna živá a druhá mrtvá. 22.] Která jest živá? R.: S dobrými skutky. [23.] A která mrtvá? R.: Se zlými skutky. [24.] Co z živé viery pochodí? R.: Živá naděje. [25.] A co z mrtvé viery? R.: Mrtvá [Fol. 181a] naděje. [26.] Co jest to živá naděje? R.: Jisté čakánie králevstvie nebes kého. kého. [27.] A co mrtvá? R.: Mylné a nejisté čakánie králevstvie nebes- [28.] Co ti budú mieti, ješto mají živú vieru? R.: Život věčný. [29.] A co ti, ješto mají mrtvú vieru? R.: Peklo věčné. [30.] Kteří sú synové boží? R.: Ješto vóli boží dobřě činie. [31.] A kteří diáblovi? R.: Ješto vóli diáblovu činie. [32.] Kteráž jest vóle božie? R.: Dobří skutkové. [33.] A která diáblova? R.: Zlí skutkové, to jest hřiechové smr- tedlní. [34.] Kteříž jsú ti? R.: Pýcha, hněv, závist, lakomstvie, obžerstvie, smilstvie, lenost na božie službě. [35.] Kam příslušie synové boží? R.: K věčnému spasení. [36.] A kam synové diáblovi? R.: K věčnému zatracení. G) Tractatus de fide catholica.) (Rukopis v univers. knihovně pražské, sign. VII E. 27, pag. 81—90.) (Pag. 81.) Incipitur tractatus de fide katholica. Quia sine fide neminem convenit salvari, sicut id dicit Paulus He- breos"1) XI cap.: »Sine fide autem impossibile est placere Deo.« Credite enim omnes accedentes ad Deum. Ad Romanos X:72) »Nam idem Dominus 70) V rkp. bez nápisu. — Dešifrování tohoto rukopisu bylo obtížné, poněvadž jest psán ve stálých a zhuštěných zkratkách, namnoze i nezřetelně. 71) Zajisté: ad Hebreos. 72) Verš 12. až 17. s menšími odchylkami od Vulgaty. Všecky tyto verše pod čarou připojujeme my. 192
Strana 193
omnium dives in omnes, qui invocant illum. Et omnis enim, quicunque invocaverit nomen Domini, salvus erit. Quomodo ergo invocabunt, in quem non crediderunt? Aut quomodo credent ei, quem non audierunt? Quomodo autem audient sine predicante? Quomodo vero predicabunt, nisi mittantur? Sicut scriptum est: ,Quam speciosi pedes evangelisancium peracrem73) predicancium bonum. Sed non omnes obediunt evangelio." Isaias enim dicit: ,Domine, quis credet auditui nostro?' Ergo fides ex auditu, auditus autem per verbum Christi.« Et quia verbum Christi crescit et augmentatur, igitur audiamus illud cum attencione et expleamus illud facto et opere. Sicut dicitur per Joh. 3: »Filioli, non diligamus verbo neque lingua, sed opere et veritate, et sic augebitur fides nostra.« Sequitur: [1.] Quid est fides?74) — Fides autem est sperandarum rerum substancia, argumentum non apparencium. Hebreos 1175) Dicitur: substancia sperandarum rerum, quam sperare debemus, quod dictum est a prophetis, esse futurum.76) Dicitur: argumentum non apparencium, quia prophetas iam com- pletos debemus habere; argumentum et probacionem non apparencium de futuris complendis sicut de die judicii et de fine mundi. Isiodorus: »Fides est credere hoc, quod non vides et nullo modo possumus videre.« Augustinus: »Fides est credere hoc, quod non vides.« Augustinus: »Fides est voluntaria certitudo rerum absencium in firma sciencia et supra opinionem constituta.« Sciencia enim habet congescionem, opinio autem dubitacionem, sed fides non. Species autem fidei sunt due, una est factis ornata, quam habent boni, et secunda altera‘7) informis, quam habent mali. Extraccio sentenciarum: Fides est virtus, quare ea, que ad funda- mentum religionis pertineant, firmiter creduntur. Articulus est indivisi- bilis veritas de Deo, articulans nos ad credendum Deo, opinio vero sola in suo limine se tenet. Fides ergo dicitur esse vera, sine ficcione, firma sine trepidacione, pura sine contrarii admixtione, sincera bona operacione. Duplex est fides. [2.] Quottuplex est fides? — Duplex. [3.] Que? — Viva et mortua. 73) Ve Vulgatě 10, 15: pacem. 74) V rkp. otázky neutříděny a nečíslovány. 75) Verš 1. 76) Poznámky na okraji 81. str.: předně vyznačen obsah oddílů, jako dále v celém katechismu: Fides. Articulus. Opinio. Fides mortua. Fides viva. Fides katho- lica. — Vedle toho souvislá poznámka: Lyra: Fides est habitus mentis, quo inchoa- tur in nobis vita eterna faciens... assentire non aspernantibus. 77) Zkratka nesnadná, možná též: aliena. Havelka: Husitské katechismy. 13 193
omnium dives in omnes, qui invocant illum. Et omnis enim, quicunque invocaverit nomen Domini, salvus erit. Quomodo ergo invocabunt, in quem non crediderunt? Aut quomodo credent ei, quem non audierunt? Quomodo autem audient sine predicante? Quomodo vero predicabunt, nisi mittantur? Sicut scriptum est: ,Quam speciosi pedes evangelisancium peracrem73) predicancium bonum. Sed non omnes obediunt evangelio." Isaias enim dicit: ,Domine, quis credet auditui nostro?' Ergo fides ex auditu, auditus autem per verbum Christi.« Et quia verbum Christi crescit et augmentatur, igitur audiamus illud cum attencione et expleamus illud facto et opere. Sicut dicitur per Joh. 3: »Filioli, non diligamus verbo neque lingua, sed opere et veritate, et sic augebitur fides nostra.« Sequitur: [1.] Quid est fides?74) — Fides autem est sperandarum rerum substancia, argumentum non apparencium. Hebreos 1175) Dicitur: substancia sperandarum rerum, quam sperare debemus, quod dictum est a prophetis, esse futurum.76) Dicitur: argumentum non apparencium, quia prophetas iam com- pletos debemus habere; argumentum et probacionem non apparencium de futuris complendis sicut de die judicii et de fine mundi. Isiodorus: »Fides est credere hoc, quod non vides et nullo modo possumus videre.« Augustinus: »Fides est credere hoc, quod non vides.« Augustinus: »Fides est voluntaria certitudo rerum absencium in firma sciencia et supra opinionem constituta.« Sciencia enim habet congescionem, opinio autem dubitacionem, sed fides non. Species autem fidei sunt due, una est factis ornata, quam habent boni, et secunda altera‘7) informis, quam habent mali. Extraccio sentenciarum: Fides est virtus, quare ea, que ad funda- mentum religionis pertineant, firmiter creduntur. Articulus est indivisi- bilis veritas de Deo, articulans nos ad credendum Deo, opinio vero sola in suo limine se tenet. Fides ergo dicitur esse vera, sine ficcione, firma sine trepidacione, pura sine contrarii admixtione, sincera bona operacione. Duplex est fides. [2.] Quottuplex est fides? — Duplex. [3.] Que? — Viva et mortua. 73) Ve Vulgatě 10, 15: pacem. 74) V rkp. otázky neutříděny a nečíslovány. 75) Verš 1. 76) Poznámky na okraji 81. str.: předně vyznačen obsah oddílů, jako dále v celém katechismu: Fides. Articulus. Opinio. Fides mortua. Fides viva. Fides katho- lica. — Vedle toho souvislá poznámka: Lyra: Fides est habitus mentis, quo inchoa- tur in nobis vita eterna faciens... assentire non aspernantibus. 77) Zkratka nesnadná, možná též: aliena. Havelka: Husitské katechismy. 13 193
Strana 194
[4.] Quid est fides mortua? — E. Jacobi 2 cap.: »Vis autem scire, o homo inanis, quoniam fides sine operibus mortua est.« [5.] Quid est fides viva? — Jacobi 2 cap.:7s) »Si diceret aliquis: tu fidem habes et ego opera habeo. Ostende mihi fidem tuam sine ope- ribus, et ego ostendam tibi fidem meam cum operibus.« [6.] Cuius ergo fidei es? — Responde: Vive. [7.] Qualis est fides viva? — Fides katholica. [8.] Cur fides katholica dicitur viva? Quia qui fruitur ea et habens eam, vivit in anima. Juxta idem Abacuk 2 cap.: »Justus meus ex fide vivit.« [9.] Quid est fides katholica? — Est cordittima et operosa adhesio Domini Jesu Christi et eius sanctissime legis.79) — [Pag 82.] [10.] Quare fides katholica dicitur fides apostolica? Quia apostoli ex prophetis composuerunt eam. [11.] Quomodo composuerunt eam et qualem? Quando, qui con- fessi sunt? — Quia confessi sunt istam: »Credo in Deum Patrem omni- potentem.« [12.] Fides katholica quot articulis divisa est, aut quot articulos habet? — Duodecim sunt partes. Hec est ergo fides katholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit et tenuerit, salvus esse non poterit et quam quotlibenter confiteri et ope explere. [13.] Quid est christianus? — Christianus verus est 0) is, qui do- 78) Verš 18. 79) Poznámka (pod čarou) počínající dle Přísl. 3, 1: »Fili mi, ne obliviscaris legis mee et precepta mea cor tuum custodiat, longitudinem enim dierum et annos vite et pacem apponent tibi. Misericordia et veritas non te deserant: circumda eas gutturi tuo, et describe in tabulis cordis tui: et invenies graciam, et disciplinam co- ram Deo et hominibus.« Proverbiorum III. In isto sermone Spiritus sanctus per Sa- lomenem docet pueros, ymo eciam senes non oblivisci mandata Dei, cum dicit: »Fili mi, ne oblivisceris« etc. Etsi fecerit, ponit mercedem longitudinem enim dierum et annos vite opponet tibi. Et ulterius docet, ut illis mandatis guttur circumdetur, non ... [nezřetel. zkratka slova] alibus vel torque, sed dicit mandatis circumda eas gu- turi tuo, sed scilicet de eis libenter loquendo, ut si dormire volueris, recipies ea in guture tuo, si iterum surrexeris, videbis ea et sic umquam recedant ab oculis tuis et eciam docet, ubi debet ea scribere, quia non solum in papiro, vel in perga- meno, sed scribe ea in tabulis cordis tui et sic in corde per meditacionem et in opere per observacionem, que merces, cum sic fecerit puer vel senex, dicitur sibi: et iuvenes graciam et disciplinam coram Deo et hominibus propter quod, sicut in lege invenitur, quod pueri prius statim ex iuventute docebantur in lege Dei. De Jo- seph legitur Genesi 37 [3], quem pater suus Jacob docuit legem Dei, ut diligeret Deum et timeret eum, fecitque sic puer. Exemplum aliud de Susanna, que a iu- ventute docta est a parentibus in lege. 80) Poznámky na str. 82: na okraji obsahy: Quid est christianus verus. Dupli- ces sunt; infideles christiani. Fidelis christianus. Sancta trinitas. Quid est pater. Fi- des katholica. — Poznámka dole (zase širší obsah předcházejícího textu): Deus est.. optimum, quo nichil melius excogitari potest. Trinitas unificata est trium persona- rum eternarum, viva et eterna. Pater est persona eterna, que ab eterno genuit filium. 194
[4.] Quid est fides mortua? — E. Jacobi 2 cap.: »Vis autem scire, o homo inanis, quoniam fides sine operibus mortua est.« [5.] Quid est fides viva? — Jacobi 2 cap.:7s) »Si diceret aliquis: tu fidem habes et ego opera habeo. Ostende mihi fidem tuam sine ope- ribus, et ego ostendam tibi fidem meam cum operibus.« [6.] Cuius ergo fidei es? — Responde: Vive. [7.] Qualis est fides viva? — Fides katholica. [8.] Cur fides katholica dicitur viva? Quia qui fruitur ea et habens eam, vivit in anima. Juxta idem Abacuk 2 cap.: »Justus meus ex fide vivit.« [9.] Quid est fides katholica? — Est cordittima et operosa adhesio Domini Jesu Christi et eius sanctissime legis.79) — [Pag 82.] [10.] Quare fides katholica dicitur fides apostolica? Quia apostoli ex prophetis composuerunt eam. [11.] Quomodo composuerunt eam et qualem? Quando, qui con- fessi sunt? — Quia confessi sunt istam: »Credo in Deum Patrem omni- potentem.« [12.] Fides katholica quot articulis divisa est, aut quot articulos habet? — Duodecim sunt partes. Hec est ergo fides katholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit et tenuerit, salvus esse non poterit et quam quotlibenter confiteri et ope explere. [13.] Quid est christianus? — Christianus verus est 0) is, qui do- 78) Verš 18. 79) Poznámka (pod čarou) počínající dle Přísl. 3, 1: »Fili mi, ne obliviscaris legis mee et precepta mea cor tuum custodiat, longitudinem enim dierum et annos vite et pacem apponent tibi. Misericordia et veritas non te deserant: circumda eas gutturi tuo, et describe in tabulis cordis tui: et invenies graciam, et disciplinam co- ram Deo et hominibus.« Proverbiorum III. In isto sermone Spiritus sanctus per Sa- lomenem docet pueros, ymo eciam senes non oblivisci mandata Dei, cum dicit: »Fili mi, ne oblivisceris« etc. Etsi fecerit, ponit mercedem longitudinem enim dierum et annos vite opponet tibi. Et ulterius docet, ut illis mandatis guttur circumdetur, non ... [nezřetel. zkratka slova] alibus vel torque, sed dicit mandatis circumda eas gu- turi tuo, sed scilicet de eis libenter loquendo, ut si dormire volueris, recipies ea in guture tuo, si iterum surrexeris, videbis ea et sic umquam recedant ab oculis tuis et eciam docet, ubi debet ea scribere, quia non solum in papiro, vel in perga- meno, sed scribe ea in tabulis cordis tui et sic in corde per meditacionem et in opere per observacionem, que merces, cum sic fecerit puer vel senex, dicitur sibi: et iuvenes graciam et disciplinam coram Deo et hominibus propter quod, sicut in lege invenitur, quod pueri prius statim ex iuventute docebantur in lege Dei. De Jo- seph legitur Genesi 37 [3], quem pater suus Jacob docuit legem Dei, ut diligeret Deum et timeret eum, fecitque sic puer. Exemplum aliud de Susanna, que a iu- ventute docta est a parentibus in lege. 80) Poznámky na str. 82: na okraji obsahy: Quid est christianus verus. Dupli- ces sunt; infideles christiani. Fidelis christianus. Sancta trinitas. Quid est pater. Fi- des katholica. — Poznámka dole (zase širší obsah předcházejícího textu): Deus est.. optimum, quo nichil melius excogitari potest. Trinitas unificata est trium persona- rum eternarum, viva et eterna. Pater est persona eterna, que ab eterno genuit filium. 194
Strana 195
minum Jesum Christum sequitur in operibus. Augustinus (De doctrina christiana): »Frustra nomen Christianitatis sortitur, qui Christum in mo- ribus accionibusque minime imitatur.« Augustinus: »Ille christianus est, qui se domino Jesui Christo bonis operibus assimilat.« Crisostomus in Omelia XX ait: »Ille est ergo verus christianus, qui vult, ut non solum non occidat, sed eciam non irascatur sine causa; non solum non periuret, sed nec iuret; non solum non fornicetur, sed nec usque ad oculum con- cupiscat; non solum non percuciat, sed percussus non illum percuciat; non solum aliena non tollat, sed etiam cogenti properato dimittat; non solum amicos sincere diligat, sed eciam inimicos. Elemosinam faciat non coram hominibus, oracionibus insistat, intrans in cubiculum suum. Jeiunia celebret cum tristicia esscensa.« [14.] Quottuplices sunt christiani? Duplices. [15.] Qui? Fideles et infideles. [16.] Quid est infidelis christianus? — Infidelis christianus est quili- cet ille, qui facit peccatum et non penitet, et qui communicacionem aut conversacionem suam cum sacris scripturis non concordat et non facit sic, sicut Deus mandavit. Christianus vero fidelis est per contrarium etc., et qui sepe bonum bono operatur et desperatis ingemiscit et de futuris cum auxilio divino percanit et summo opere Dei mandata implet et vitam suam cum sacris scripturis in omnibus contemplat. [17.] Quid est sancta Trinitas? — R.: Deus Pater et Filius et Spiritus sanctus. [18.] Quid est Pater? — R.: Dominus Deus. [19.] Quid filius? — Dominus Deus. [20.] Quid Spiritus sanctus? — Dominus Deus. [21.] Tunc habes tres deos? — Non habeo. Unum habeo Dominum Deum. Sic Beda in Omelia in die sancte Trinitatis dicit: »Si forte inter- rogatus fueris de solo Patre, quid est Pater, responde: Deus; si de Filio, responde: Deus; si de Spiritu sancto, responde: Deus; si de Patre et Filio et Spiritu sancto, responde: Deus.« [22.] Igitur habes tres deos? — Responde: Non habeo tres deos, sed unum in tribus personis habeo, omnipotentem creatorem celi et terre. Filius est persona eterna, que eterna gignitur a patre. Spiritus sanctus est persona eterna, que ab eterno procedit ab utroque. Una dicuntur... trinitatis... substancie ... Sancta Trinitas: ... modescia, voluntas. Fides Virtutes —Spes Caritas Impotencia Trinitas —Ignorancia Concupiencia Propterea accidunt homini... trinitatis in Suggesciencia dyaboli... sensuali- tatis. Consensus... ... prophetarum hec Potencia resistendi malo. — Sciencia discernendi bonorum a malo. Benevolencia a Spiritu sancto volendi bonum. 13* 195
minum Jesum Christum sequitur in operibus. Augustinus (De doctrina christiana): »Frustra nomen Christianitatis sortitur, qui Christum in mo- ribus accionibusque minime imitatur.« Augustinus: »Ille christianus est, qui se domino Jesui Christo bonis operibus assimilat.« Crisostomus in Omelia XX ait: »Ille est ergo verus christianus, qui vult, ut non solum non occidat, sed eciam non irascatur sine causa; non solum non periuret, sed nec iuret; non solum non fornicetur, sed nec usque ad oculum con- cupiscat; non solum non percuciat, sed percussus non illum percuciat; non solum aliena non tollat, sed etiam cogenti properato dimittat; non solum amicos sincere diligat, sed eciam inimicos. Elemosinam faciat non coram hominibus, oracionibus insistat, intrans in cubiculum suum. Jeiunia celebret cum tristicia esscensa.« [14.] Quottuplices sunt christiani? Duplices. [15.] Qui? Fideles et infideles. [16.] Quid est infidelis christianus? — Infidelis christianus est quili- cet ille, qui facit peccatum et non penitet, et qui communicacionem aut conversacionem suam cum sacris scripturis non concordat et non facit sic, sicut Deus mandavit. Christianus vero fidelis est per contrarium etc., et qui sepe bonum bono operatur et desperatis ingemiscit et de futuris cum auxilio divino percanit et summo opere Dei mandata implet et vitam suam cum sacris scripturis in omnibus contemplat. [17.] Quid est sancta Trinitas? — R.: Deus Pater et Filius et Spiritus sanctus. [18.] Quid est Pater? — R.: Dominus Deus. [19.] Quid filius? — Dominus Deus. [20.] Quid Spiritus sanctus? — Dominus Deus. [21.] Tunc habes tres deos? — Non habeo. Unum habeo Dominum Deum. Sic Beda in Omelia in die sancte Trinitatis dicit: »Si forte inter- rogatus fueris de solo Patre, quid est Pater, responde: Deus; si de Filio, responde: Deus; si de Spiritu sancto, responde: Deus; si de Patre et Filio et Spiritu sancto, responde: Deus.« [22.] Igitur habes tres deos? — Responde: Non habeo tres deos, sed unum in tribus personis habeo, omnipotentem creatorem celi et terre. Filius est persona eterna, que eterna gignitur a patre. Spiritus sanctus est persona eterna, que ab eterno procedit ab utroque. Una dicuntur... trinitatis... substancie ... Sancta Trinitas: ... modescia, voluntas. Fides Virtutes —Spes Caritas Impotencia Trinitas —Ignorancia Concupiencia Propterea accidunt homini... trinitatis in Suggesciencia dyaboli... sensuali- tatis. Consensus... ... prophetarum hec Potencia resistendi malo. — Sciencia discernendi bonorum a malo. Benevolencia a Spiritu sancto volendi bonum. 13* 195
Strana 196
Et sic concordat beatus Anastasiuss1) in suo Simbole, sic inquit: »Qui- cumque vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat katholicam fidem. Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in eternum peribis. Fides autem katholica hec est ut unus Deus in Trini- tate. Et Trinitatem in unitate veneremur, neque confundentes personas, neque substanciam separantes. Alia est enim persona Patris, alia Filii, alia Spiritus sancti. Sed Patris [pag. 83] et Filii et Spiritus sancti una est divinitas, equalis gloria, coeterna maiestas.« [23.] Qualis Pater, qualis Filius, qualis est Spiritus sanctus? — In- creatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus sanctus; inmensus Pater, inmensus Filius, inmensus Spir. sanctus; eternus Pater, eternus Filius, eternus Spir. sanctus. Et tum non tres eterni, sed unus eternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus et unus immensus. Sic verum omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus sanctus, et tum non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spir. sanctus, et tum non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spir. sanctus, et tum non tres domini, sed unus est Dominus. Quia sicut sigillatim unam quam- que personam Deum Christum Dominum confiteri christiana veritate compellimur. Johannis 3 cap.: »Amen, amen dico tibi: Quia, quod sci- mus, loquimur et quod vidimus, hoc testamur, et testacionem nostram non accipitis.« Ita tres deos ac dominos catholica in religione prohibe- mus. — Pater a nullo est factus, nec creatus, neque genitus, Filius a Patre solo est non factus, non creatus, sed genitus. Spiritus sanctus a Patre et Filio non factus, neque genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres patres; unus Filus, non tres filii; unus Spiritus sanctus, non tres spiritus sancti; et in hac Trinitate nichil prius aut posterius, nichil maius aut minus est. Et tote tres persone coeterne sunt sibi et coequales. Ita ut per omnia sicut iam supra Deum est et unitas in tri- nitate et trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate senciat. Sed verificatus est ad eternam salutem ut incarnationem, quicunque dominum meum Jesum Christum fideliter credat. Est ergo fides recta,82) ut credamus et confiteamur. [24.] Quam dominus meus Jesus Christus, Dei filius, Deus et homo est? — Deus est ex substancia Patris, ante secula genitus, et homo ex substancia matris, in secula natus, perfectus Deus, perfectus homo, ex anima racionali et humana carne subsistens. Equalis Patri, possidens divinitatem, minor Patre possidens humanitatem. [25.] Quilicet Deus sit et homo? — Non duo substancie, sed unus est. Christus unus autem non conversione divinitatis in carne, sed as- 81) Má býti zajisté Athanasius. 82) Pozn. na okraji: Fides recta. 196
Et sic concordat beatus Anastasiuss1) in suo Simbole, sic inquit: »Qui- cumque vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat katholicam fidem. Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in eternum peribis. Fides autem katholica hec est ut unus Deus in Trini- tate. Et Trinitatem in unitate veneremur, neque confundentes personas, neque substanciam separantes. Alia est enim persona Patris, alia Filii, alia Spiritus sancti. Sed Patris [pag. 83] et Filii et Spiritus sancti una est divinitas, equalis gloria, coeterna maiestas.« [23.] Qualis Pater, qualis Filius, qualis est Spiritus sanctus? — In- creatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus sanctus; inmensus Pater, inmensus Filius, inmensus Spir. sanctus; eternus Pater, eternus Filius, eternus Spir. sanctus. Et tum non tres eterni, sed unus eternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus et unus immensus. Sic verum omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus sanctus, et tum non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spir. sanctus, et tum non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spir. sanctus, et tum non tres domini, sed unus est Dominus. Quia sicut sigillatim unam quam- que personam Deum Christum Dominum confiteri christiana veritate compellimur. Johannis 3 cap.: »Amen, amen dico tibi: Quia, quod sci- mus, loquimur et quod vidimus, hoc testamur, et testacionem nostram non accipitis.« Ita tres deos ac dominos catholica in religione prohibe- mus. — Pater a nullo est factus, nec creatus, neque genitus, Filius a Patre solo est non factus, non creatus, sed genitus. Spiritus sanctus a Patre et Filio non factus, neque genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres patres; unus Filus, non tres filii; unus Spiritus sanctus, non tres spiritus sancti; et in hac Trinitate nichil prius aut posterius, nichil maius aut minus est. Et tote tres persone coeterne sunt sibi et coequales. Ita ut per omnia sicut iam supra Deum est et unitas in tri- nitate et trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate senciat. Sed verificatus est ad eternam salutem ut incarnationem, quicunque dominum meum Jesum Christum fideliter credat. Est ergo fides recta,82) ut credamus et confiteamur. [24.] Quam dominus meus Jesus Christus, Dei filius, Deus et homo est? — Deus est ex substancia Patris, ante secula genitus, et homo ex substancia matris, in secula natus, perfectus Deus, perfectus homo, ex anima racionali et humana carne subsistens. Equalis Patri, possidens divinitatem, minor Patre possidens humanitatem. [25.] Quilicet Deus sit et homo? — Non duo substancie, sed unus est. Christus unus autem non conversione divinitatis in carne, sed as- 81) Má býti zajisté Athanasius. 82) Pozn. na okraji: Fides recta. 196
Strana 197
sumpcione humanitatis in Deo, unus omnino non confusione substancie, sed unitate persone. Nam sicut anima racionalis et caro unus est homo, ita Deus et homo unus est Christus, qui passus est pro salute nostra, descendit ad infernos, tercia die resurrexit a mortuis, ascendit ad celos, sedet ad dexteram Dei, Patri omnipotentis. Inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis et reddituri sunt defactis spiritibus racioni. Et qui bona egerunt, [pag. 84.] ibunt in vitam eternam, qui vero mala, in ignem eternum. — Hec est fides katholica, qua nisi quisque fideliter fruitur, qui crediderit, salvus esse non poterit. [26.] Pro quo ergo illum habes? Pro dilectissimo et amantissimo Deo meo. [27.] Quomodo illum invocas? — »Pater noster, qui es in celis« etc. [28.] Quid credis de Deo Patre? — Credo, quod omnipotens est creator celi et terre. [29.] Quid credis de Domino Jesu Christo? — Credo, quod con- ceptus est de Spiritu sancto, natus ex Maria virgine. [30.] Quid credis de Spiritu sancto? Credo, quod procedit a Deo Patre et a Deo Filio eius et quod per eum regnat et disponitur sancta ecclesia, et quidem sanctorum hominum communionem et remissionem peccatorum, carnis resurreccionem et vitam eternam. Amen. [31.] Quare sic credis? — Quia sic est fides mea. [32.] Que vel qualis? — Katholica, sine qua nemo potest salvari, impossibile est placere Deo. Hebre 11. [33.] Qualiter confiteris eam? — Sic: »Credo in Deum Patrem« etc. [34.] Ubi illam accepisti? — In baptismo. [35.] А quо? А Deo. [36.] Qualiter accepisti eam, tunc nondum racionem habuisti? Sed accepi in fide sancte in secula ecclesie eam. [37.] Quid ergo ecclesia sancta?83) Est vel sunt omnes sancti electi ad eternam salutem. [38.] Quottuplex est sancta ecclesia? — Duplex. [39.] Que? Militans et triumphans. [40.] Quid est ecclesia militans? — Sunt omnes sancti hic in terra. [41.] Cur sic dicitur militans? — Quia militat et certat adversus inimicos. — 83) Poznámky na str. 84. Na okraji levém obsahové: Ecclesia sancta. Ecclesia militans. Ecclesia triumphans. Dominus Deus est — Dupliciter credo. Deum, Deo in Deum. Diligere Deum. Quare debemus diligere. — Poznámky na okraji pravém: De destruccione.... De edificacione Mt. 2. ka., Mar. 13. a., Luc. 19. k. et XXI. a., Isa. 2. a., Eze. 13. k., Nech. Vide autem... credas quia:..., solum, verum, eternum, immensum... Id ergo dicit Seneca ad Lucillum: O Lucille, intra nos sedet spiritus malorum bonorumque, custos et observator hic prout a nobis tractatur et ita nos tractat. 197
sumpcione humanitatis in Deo, unus omnino non confusione substancie, sed unitate persone. Nam sicut anima racionalis et caro unus est homo, ita Deus et homo unus est Christus, qui passus est pro salute nostra, descendit ad infernos, tercia die resurrexit a mortuis, ascendit ad celos, sedet ad dexteram Dei, Patri omnipotentis. Inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis et reddituri sunt defactis spiritibus racioni. Et qui bona egerunt, [pag. 84.] ibunt in vitam eternam, qui vero mala, in ignem eternum. — Hec est fides katholica, qua nisi quisque fideliter fruitur, qui crediderit, salvus esse non poterit. [26.] Pro quo ergo illum habes? Pro dilectissimo et amantissimo Deo meo. [27.] Quomodo illum invocas? — »Pater noster, qui es in celis« etc. [28.] Quid credis de Deo Patre? — Credo, quod omnipotens est creator celi et terre. [29.] Quid credis de Domino Jesu Christo? — Credo, quod con- ceptus est de Spiritu sancto, natus ex Maria virgine. [30.] Quid credis de Spiritu sancto? Credo, quod procedit a Deo Patre et a Deo Filio eius et quod per eum regnat et disponitur sancta ecclesia, et quidem sanctorum hominum communionem et remissionem peccatorum, carnis resurreccionem et vitam eternam. Amen. [31.] Quare sic credis? — Quia sic est fides mea. [32.] Que vel qualis? — Katholica, sine qua nemo potest salvari, impossibile est placere Deo. Hebre 11. [33.] Qualiter confiteris eam? — Sic: »Credo in Deum Patrem« etc. [34.] Ubi illam accepisti? — In baptismo. [35.] А quо? А Deo. [36.] Qualiter accepisti eam, tunc nondum racionem habuisti? Sed accepi in fide sancte in secula ecclesie eam. [37.] Quid ergo ecclesia sancta?83) Est vel sunt omnes sancti electi ad eternam salutem. [38.] Quottuplex est sancta ecclesia? — Duplex. [39.] Que? Militans et triumphans. [40.] Quid est ecclesia militans? — Sunt omnes sancti hic in terra. [41.] Cur sic dicitur militans? — Quia militat et certat adversus inimicos. — 83) Poznámky na str. 84. Na okraji levém obsahové: Ecclesia sancta. Ecclesia militans. Ecclesia triumphans. Dominus Deus est — Dupliciter credo. Deum, Deo in Deum. Diligere Deum. Quare debemus diligere. — Poznámky na okraji pravém: De destruccione.... De edificacione Mt. 2. ka., Mar. 13. a., Luc. 19. k. et XXI. a., Isa. 2. a., Eze. 13. k., Nech. Vide autem... credas quia:..., solum, verum, eternum, immensum... Id ergo dicit Seneca ad Lucillum: O Lucille, intra nos sedet spiritus malorum bonorumque, custos et observator hic prout a nobis tractatur et ita nos tractat. 197
Strana 198
[42.] Contra quos? — Contra carnem, mundum et dyabolum. [43.) Quid est ecclesia triumphans? Sunt omnes sancti in celis. [44.] Cur dicitur triumphans? — Quia illa triumphat de inimicis. [45.] Super quibus? — Super carne, mundo et dyabolo. Et illa regnat cum Domino Deo. [46.] Quid ergo est Dominus Deus? — Responde: Joannes 4:84) »Spiritus est Deus, et eos, qui adorant eum, in spiritu et veritate oportet adorare.« Vel sic: Deus est summum bonum, quo melius excogitari non potest. 147.] Quottupliciter credis? — Tripliciter: credo Deum, Deo et in Deum. [48.] Quid est credere Deum? — Est credere, quod semper est ab eternitate et erit in seculum seculi. [49.] Quid credere Deo? — Est credere, quod quicumque semper dixit et adhuc dicit, quod omne verum est et veritas, quoniam Deus non potest mentiri. [50.] Quid est tunc credere in Deum? Est credendo amare, credendo diligere, credendo in eum ire et membris eius incorporari. (Beatus Beda.) [51.] Quid est Deum diligere? — Est ei bonum bene velle, et eius mandata adimplere. Joh. cap. 14: »Qui habet mandata mea et servat ea, ille est, qui diligit me.« [52.] Quid est hocnam bonum bene Deo velle? Est velle, quod ipsum omnes permaxime timeant, permaxime obediant, super omnia diligant et eum solum adorent, et hoc ex caritate. [53.] Quare debes Deum diligere? — Quia ipse prior me dilexit. Joh. 4:85) »In hoc apparuit caritas Dei in nobis, quoniam Filium suum unigenitum misit Deus [pag. 85] in mundum, ut vivamus per eum. In hoc est caritas Dei: non, quasi nos dilexerimus Deum, sed quoniam ipse prior dilexit nos.« Et quia ipse vult hanc habere a me. Deuteronom. 10: »Quid requirit a te Dominus Deus tuus, nisi diligatur a te.« [54.] Quomodo diligis eum?86) — Ex toto corde meo, ex tota mente mea et ex totis viribus meis. Exod. 11. cap. [55.] Quare ipsum super omnia diligis? — Quia ipse est summum bonum. [56.] Diligisne sic aliquam creaturam? — Non diligo. [57.] Ex quo non diligis aliquam rem sic equanimiter sicut Deum?86a) [58.] Tunc in nullum alium credis nisi in Deum? — Non credo. [59.] Tunc non credis in beatam virginem Mariam? — Non credo. 84) Verš 24. — 85) I. Janova 4, 9—11. 86) Poznámky na str. 85, obsahové na okraji: Quomodo diligis Dominum. Non credo in beatam. Decem precepta. In quo consistit lex Dei et prophete. Diligere proximum. Diligere nos in vicem. Quare accipis corpus Christi et sanguinem. 86a) Odpověď chybí, má býti asi opět: Non diligo. 198
[42.] Contra quos? — Contra carnem, mundum et dyabolum. [43.) Quid est ecclesia triumphans? Sunt omnes sancti in celis. [44.] Cur dicitur triumphans? — Quia illa triumphat de inimicis. [45.] Super quibus? — Super carne, mundo et dyabolo. Et illa regnat cum Domino Deo. [46.] Quid ergo est Dominus Deus? — Responde: Joannes 4:84) »Spiritus est Deus, et eos, qui adorant eum, in spiritu et veritate oportet adorare.« Vel sic: Deus est summum bonum, quo melius excogitari non potest. 147.] Quottupliciter credis? — Tripliciter: credo Deum, Deo et in Deum. [48.] Quid est credere Deum? — Est credere, quod semper est ab eternitate et erit in seculum seculi. [49.] Quid credere Deo? — Est credere, quod quicumque semper dixit et adhuc dicit, quod omne verum est et veritas, quoniam Deus non potest mentiri. [50.] Quid est tunc credere in Deum? Est credendo amare, credendo diligere, credendo in eum ire et membris eius incorporari. (Beatus Beda.) [51.] Quid est Deum diligere? — Est ei bonum bene velle, et eius mandata adimplere. Joh. cap. 14: »Qui habet mandata mea et servat ea, ille est, qui diligit me.« [52.] Quid est hocnam bonum bene Deo velle? Est velle, quod ipsum omnes permaxime timeant, permaxime obediant, super omnia diligant et eum solum adorent, et hoc ex caritate. [53.] Quare debes Deum diligere? — Quia ipse prior me dilexit. Joh. 4:85) »In hoc apparuit caritas Dei in nobis, quoniam Filium suum unigenitum misit Deus [pag. 85] in mundum, ut vivamus per eum. In hoc est caritas Dei: non, quasi nos dilexerimus Deum, sed quoniam ipse prior dilexit nos.« Et quia ipse vult hanc habere a me. Deuteronom. 10: »Quid requirit a te Dominus Deus tuus, nisi diligatur a te.« [54.] Quomodo diligis eum?86) — Ex toto corde meo, ex tota mente mea et ex totis viribus meis. Exod. 11. cap. [55.] Quare ipsum super omnia diligis? — Quia ipse est summum bonum. [56.] Diligisne sic aliquam creaturam? — Non diligo. [57.] Ex quo non diligis aliquam rem sic equanimiter sicut Deum?86a) [58.] Tunc in nullum alium credis nisi in Deum? — Non credo. [59.] Tunc non credis in beatam virginem Mariam? — Non credo. 84) Verš 24. — 85) I. Janova 4, 9—11. 86) Poznámky na str. 85, obsahové na okraji: Quomodo diligis Dominum. Non credo in beatam. Decem precepta. In quo consistit lex Dei et prophete. Diligere proximum. Diligere nos in vicem. Quare accipis corpus Christi et sanguinem. 86a) Odpověď chybí, má býti asi opět: Non diligo. 198
Strana 199
[60.] Quare non credis in eam? — Quia ipsa est creatura Dei et non creator. [61.] Unde hoc habes, quod debes tantum credere in creatorem? — A fide katholica et a Deo. [62.] Quomodo confiteris eam? — Sic: »Credo in Deum Patrem, omnipotentem creatorem celi et terre«, sed in nullam creaturam. [63.] Qualiter tunc credis de beata virgine Maria? — Ego credo, quod ante partum et in partu et post partum mansit virgo inviolata et incontaminata, et quod precepit consultive, debemus implere. [64.] Quid consuluit? Ut filio suo unigenito obediamus. Johannes 2:87) »Quodcumque dixerit vobis, facite.« [65.] Quid fecit's) servare filius eius? — Mandata eius. [66.] Que sunt mandata illa et quot sunt? — Decem, que habentur Exodus 20. Et primum est istud: Non habebis deos alienos coram me, secundum: non assumes nomen Dei tui in vanum; memento, ut diem sabbati sanctifices; honora patrem tuum et matrem tuam; non occides, non furaberis, non mechaberis, non loqueris contra proximum tuum falsum testimonium; non concupisces domum proximi tui, nec deside- rabis uxorem eius; non concupisces rem proximi tui. [67.] In quo consistit lex Dei et prophete? — In duobus: in dilec- cione Dei et amore proximi. Mat. 22.: »Diliges Dominum Deum tuum ex toto corde tuo et in tota anima tua et in tota mente tua. Hoc est maximum et primum mandatum. Secundum autem simile est huic: Di- liges proximum tuum, sicut te ipsum. In his duobus mandatis universa lex pendet et prophete.« [68.] Quid est diligere proximum? Est bonum bene proximo favere vel velle. [69.] Quid est hoc: bonum bene proximo velle? — Est velle, ut ipse a peccatis fugiat et virtutibus adhereat, et vocem Dei ut libenter audiat et impleat, et ad communionem sanctissimi corporis et sanguinis Domini frequenter se preparet. [70.] Quare debemus nos invicem diligere? — Quia omnes vivimus uno spiritu, omnes unum baptisma suscepimus, unam fidem habemus, unum Deum et Patrem habemus, omnes unam et eandem escam et potum sumimus sanctum corpus et sanguinem Christi in commemoracionem eius. [71.] Quare debemus corpus Christi et sanguinem frequenter acci- pere? — Propterea, ut possimus digne mortem eius amarissimam [pag. 86] et sanctissimam, sicut Domini nostri, Jesu Christi commemorari et ut possimus vitam eternam nobiscum »habere«89) ipsis. 87) Verš 5. 88) Má býti asi precepit. 89) Habere ve dvojčárce. 199
[60.] Quare non credis in eam? — Quia ipsa est creatura Dei et non creator. [61.] Unde hoc habes, quod debes tantum credere in creatorem? — A fide katholica et a Deo. [62.] Quomodo confiteris eam? — Sic: »Credo in Deum Patrem, omnipotentem creatorem celi et terre«, sed in nullam creaturam. [63.] Qualiter tunc credis de beata virgine Maria? — Ego credo, quod ante partum et in partu et post partum mansit virgo inviolata et incontaminata, et quod precepit consultive, debemus implere. [64.] Quid consuluit? Ut filio suo unigenito obediamus. Johannes 2:87) »Quodcumque dixerit vobis, facite.« [65.] Quid fecit's) servare filius eius? — Mandata eius. [66.] Que sunt mandata illa et quot sunt? — Decem, que habentur Exodus 20. Et primum est istud: Non habebis deos alienos coram me, secundum: non assumes nomen Dei tui in vanum; memento, ut diem sabbati sanctifices; honora patrem tuum et matrem tuam; non occides, non furaberis, non mechaberis, non loqueris contra proximum tuum falsum testimonium; non concupisces domum proximi tui, nec deside- rabis uxorem eius; non concupisces rem proximi tui. [67.] In quo consistit lex Dei et prophete? — In duobus: in dilec- cione Dei et amore proximi. Mat. 22.: »Diliges Dominum Deum tuum ex toto corde tuo et in tota anima tua et in tota mente tua. Hoc est maximum et primum mandatum. Secundum autem simile est huic: Di- liges proximum tuum, sicut te ipsum. In his duobus mandatis universa lex pendet et prophete.« [68.] Quid est diligere proximum? Est bonum bene proximo favere vel velle. [69.] Quid est hoc: bonum bene proximo velle? — Est velle, ut ipse a peccatis fugiat et virtutibus adhereat, et vocem Dei ut libenter audiat et impleat, et ad communionem sanctissimi corporis et sanguinis Domini frequenter se preparet. [70.] Quare debemus nos invicem diligere? — Quia omnes vivimus uno spiritu, omnes unum baptisma suscepimus, unam fidem habemus, unum Deum et Patrem habemus, omnes unam et eandem escam et potum sumimus sanctum corpus et sanguinem Christi in commemoracionem eius. [71.] Quare debemus corpus Christi et sanguinem frequenter acci- pere? — Propterea, ut possimus digne mortem eius amarissimam [pag. 86] et sanctissimam, sicut Domini nostri, Jesu Christi commemorari et ut possimus vitam eternam nobiscum »habere«89) ipsis. 87) Verš 5. 88) Má býti asi precepit. 89) Habere ve dvojčárce. 199
Strana 200
[72.] Quot sunt, que contingunt circa venerabile sacramentum cor- poris et sanguinis Domini nostri Jesu Christi? — Tria. 90) [73.] Que? — Magna, minor, minima." 174.] Que est magna? — Deitas. [75.] Que minor? — Anima. [76.] Que minima? — Corpus et sacramentum. [77.] Quare deitas dicitur magna? — Quia non habet principium neque finem. [78.] Quare corpus Christi et anima minor? — Quia habent prin- cipia, sed finem nunquam habebunt. [79.] Quare sacramentum dicitur minima? — Quia habet principium et finem accipiet; que incepit se in sanctissima cena Domini, magna quieta fuerit. Sicut testantur omnes evangeliste: Mat. 26, Mr. 14, Luc. 20, Joh. 6. [80.] Quando finietur? — Quando Dominus Deus veniet iudicare vivos et mortuos. Paulus Hebre91) 11: »Quocienscunque manducabitis panem hunc et calicem bibetis, mortem Domini annunciabitis, donec veniat.« [81.] Vidisti aliquis corpus Christi oculo carnali? — Non vidi oculo carnali, sed tum interiori. [82.] Ubi dicitur hoc scriptum esse? Joh. cap. primo, Mat. 11, Luk. 10, Johannis: »Deum nemo vidit umquam.« Mt.: »Omnia mea edita sunt a Patre meo et nemo novit Filium nisi Pater neque Patrem, quis novit nisi Filius, et cui voluerit Filius revelare.« Lucas: »Et nemo scit, quis sit Filius, nisi Pater, et quis sit Pater, nisi Filius, et cui voluerit Filius re- velare, et conversus ad discipulos, dixit: Beati oculi, qui vident, quod vos videtis. Dico enim vobis: Quia multi reges et prophete voluerunt videre, quod vos videtis, et non audierunt.« Exod. 33: »Non videbit me homo, et vivet.« [83.] Quid ergo vides ibi? — Video sacramentum corporis et san- guinis Christi. [84.] Quid est sacramentum? — Sicut dicit Augustinus: »Est visi- bilis forma invisibilis gracie, vel eciam ingratam formam et sacre rei signum.« [85.] Frangitur-ne corpus Christi? — Non. Quia scriptum est, Exodi 11: »Os non comminuetis ex eo.« [86.] Sed quid frangitur ibidem? — Sacramentum tuum Christi corporis. [87.] Palpitas-ne aut tangis corpus Christi ultimo? — Non tango. Quia sicut canit ecclesia: »Quod non capis, quod non vides, animosa firmat fides, propter rerum ordinem.« 90) Poznámky obsahové na str. 86 na okraji: Magna, Minor, Minima, Corpus Christi nullo vidi (o) oculo. Sacramentum. Corpus Christi non frangitur. Non tango. 91) Má býti I. Kor. 11 (verš 26). 200
[72.] Quot sunt, que contingunt circa venerabile sacramentum cor- poris et sanguinis Domini nostri Jesu Christi? — Tria. 90) [73.] Que? — Magna, minor, minima." 174.] Que est magna? — Deitas. [75.] Que minor? — Anima. [76.] Que minima? — Corpus et sacramentum. [77.] Quare deitas dicitur magna? — Quia non habet principium neque finem. [78.] Quare corpus Christi et anima minor? — Quia habent prin- cipia, sed finem nunquam habebunt. [79.] Quare sacramentum dicitur minima? — Quia habet principium et finem accipiet; que incepit se in sanctissima cena Domini, magna quieta fuerit. Sicut testantur omnes evangeliste: Mat. 26, Mr. 14, Luc. 20, Joh. 6. [80.] Quando finietur? — Quando Dominus Deus veniet iudicare vivos et mortuos. Paulus Hebre91) 11: »Quocienscunque manducabitis panem hunc et calicem bibetis, mortem Domini annunciabitis, donec veniat.« [81.] Vidisti aliquis corpus Christi oculo carnali? — Non vidi oculo carnali, sed tum interiori. [82.] Ubi dicitur hoc scriptum esse? Joh. cap. primo, Mat. 11, Luk. 10, Johannis: »Deum nemo vidit umquam.« Mt.: »Omnia mea edita sunt a Patre meo et nemo novit Filium nisi Pater neque Patrem, quis novit nisi Filius, et cui voluerit Filius revelare.« Lucas: »Et nemo scit, quis sit Filius, nisi Pater, et quis sit Pater, nisi Filius, et cui voluerit Filius re- velare, et conversus ad discipulos, dixit: Beati oculi, qui vident, quod vos videtis. Dico enim vobis: Quia multi reges et prophete voluerunt videre, quod vos videtis, et non audierunt.« Exod. 33: »Non videbit me homo, et vivet.« [83.] Quid ergo vides ibi? — Video sacramentum corporis et san- guinis Christi. [84.] Quid est sacramentum? — Sicut dicit Augustinus: »Est visi- bilis forma invisibilis gracie, vel eciam ingratam formam et sacre rei signum.« [85.] Frangitur-ne corpus Christi? — Non. Quia scriptum est, Exodi 11: »Os non comminuetis ex eo.« [86.] Sed quid frangitur ibidem? — Sacramentum tuum Christi corporis. [87.] Palpitas-ne aut tangis corpus Christi ultimo? — Non tango. Quia sicut canit ecclesia: »Quod non capis, quod non vides, animosa firmat fides, propter rerum ordinem.« 90) Poznámky obsahové na str. 86 na okraji: Magna, Minor, Minima, Corpus Christi nullo vidi (o) oculo. Sacramentum. Corpus Christi non frangitur. Non tango. 91) Má býti I. Kor. 11 (verš 26). 200
Strana 201
[88.] Sed quid tunc tangis ibi? — Sacramentum corporis Christi et sanguinis. [89.] Quare non vides et quare non tangis corpus Christi? — Quia hoc venerabile sacramentum corporis Christi non potest comprehendi sensibus corporeis. Paulus Romanos 11: »O altitudo diviciarum sapiencie et sciencie Dei, quam incomprehensibilia sunt iudicia eius, et investigabi- les vie illius. Sicut scriptum est per Paulum Cor. 2.« Ysaye 64: »Quod oculus non vidit, nec auris audivit, nec in cor hominis ascendit, que preparavit Deus hiis, qui diligunt illum.« — [Pag. 87.] [90.] Item queritur, quot sunt sensus hominis exteriores? Responditur: Quinque ?92) [91.] Qui? — Auditus, visus, olfactus, gustus, tactus. [92.] Quare dicuntur sensus? — Quia qui eis recte utitur, sensualis est et prudens, et sic sentit, quid sit bonum, quid virtus et quid peccatum. [93.] Quid est peccatum? — Peccatum est 3) aversio a creatore ad creaturam, et sic quia homo aliquis avertit se a creatore ad creaturam et obliviscitur plene creatoris et sic mortaliter peccat, et aliquis avertit se ad creaturam. Ac tum non obliviscitur imense rei creatoris et sic peccat venialiter. Item peccatum: secundum omnes doctores prudenciam timere, secundum Augustinum in libro de prudencia aliabusque est voluptas vi- vendi vel consequendi, quod iusticia vetat secundum eundem, ad fau- stum.34) Peccatum est omne dictum vel factum vel concupitum contra legem Dei. Idem peccatum est desperacio inmutabilis boni, rebus muta- bilibus adhesio. Item in Ambrosium"5) libro de paradiso: »Peccatum est prevaricacio legis divine et celestium preceptorum inobediencia.« [94.] Quid ergo peccatum veniale? — Est talis aversio a Deo, pro- pter quam homo non potest studiose illud retribuere, quod pertinet et decet Deum. [95.] Quot sunt peccata venialia? — Sine numero, sicut dicit Augu- stinus: »Quare quibus ...6) homo venialiter se cibo vel potu ex impru- dencia agravat, plus loquitur quam omnes et quis pauperi egeno crudeliter noccia abnegat.« [96.] Quare dicuntur peccata venialia? — Quia de illis cottidiana superacione corporis et sanguinis Christi remissa accipimus. 92) Poznámka hned pod nápisem: Sunt sensus quinque, quos signat diccio vagos. 93) Pozn. obsahová na str. 87 na okraji: Peccatum est. Peccatum veniale. Di- cuntur venialia. Mortale peccatum. Mortalia peccata. Superbia. Avaricia. Luxuria. — Kromě toho poznámka naproti textu o hříších smrtelných, obsahující citáty k to- muto výčtu hříchů: Num. 11 a., Deut. a., Proverb. 6, Mt. 12, Luc. 24, Apostoli 13 kap. — mortalia. 94) Doplň: agit. 95) Má býti zajisté: Ambrosii. 96) Zkratka slova nezřetelná (řád. 19). 201
[88.] Sed quid tunc tangis ibi? — Sacramentum corporis Christi et sanguinis. [89.] Quare non vides et quare non tangis corpus Christi? — Quia hoc venerabile sacramentum corporis Christi non potest comprehendi sensibus corporeis. Paulus Romanos 11: »O altitudo diviciarum sapiencie et sciencie Dei, quam incomprehensibilia sunt iudicia eius, et investigabi- les vie illius. Sicut scriptum est per Paulum Cor. 2.« Ysaye 64: »Quod oculus non vidit, nec auris audivit, nec in cor hominis ascendit, que preparavit Deus hiis, qui diligunt illum.« — [Pag. 87.] [90.] Item queritur, quot sunt sensus hominis exteriores? Responditur: Quinque ?92) [91.] Qui? — Auditus, visus, olfactus, gustus, tactus. [92.] Quare dicuntur sensus? — Quia qui eis recte utitur, sensualis est et prudens, et sic sentit, quid sit bonum, quid virtus et quid peccatum. [93.] Quid est peccatum? — Peccatum est 3) aversio a creatore ad creaturam, et sic quia homo aliquis avertit se a creatore ad creaturam et obliviscitur plene creatoris et sic mortaliter peccat, et aliquis avertit se ad creaturam. Ac tum non obliviscitur imense rei creatoris et sic peccat venialiter. Item peccatum: secundum omnes doctores prudenciam timere, secundum Augustinum in libro de prudencia aliabusque est voluptas vi- vendi vel consequendi, quod iusticia vetat secundum eundem, ad fau- stum.34) Peccatum est omne dictum vel factum vel concupitum contra legem Dei. Idem peccatum est desperacio inmutabilis boni, rebus muta- bilibus adhesio. Item in Ambrosium"5) libro de paradiso: »Peccatum est prevaricacio legis divine et celestium preceptorum inobediencia.« [94.] Quid ergo peccatum veniale? — Est talis aversio a Deo, pro- pter quam homo non potest studiose illud retribuere, quod pertinet et decet Deum. [95.] Quot sunt peccata venialia? — Sine numero, sicut dicit Augu- stinus: »Quare quibus ...6) homo venialiter se cibo vel potu ex impru- dencia agravat, plus loquitur quam omnes et quis pauperi egeno crudeliter noccia abnegat.« [96.] Quare dicuntur peccata venialia? — Quia de illis cottidiana superacione corporis et sanguinis Christi remissa accipimus. 92) Poznámka hned pod nápisem: Sunt sensus quinque, quos signat diccio vagos. 93) Pozn. obsahová na str. 87 na okraji: Peccatum est. Peccatum veniale. Di- cuntur venialia. Mortale peccatum. Mortalia peccata. Superbia. Avaricia. Luxuria. — Kromě toho poznámka naproti textu o hříších smrtelných, obsahující citáty k to- muto výčtu hříchů: Num. 11 a., Deut. a., Proverb. 6, Mt. 12, Luc. 24, Apostoli 13 kap. — mortalia. 94) Doplň: agit. 95) Má býti zajisté: Ambrosii. 96) Zkratka slova nezřetelná (řád. 19). 201
Strana 202
[97.] Quare dicuntur peccata convenialia? — Quia convenienter omnes homines usu racionis fruentes, ipsis convenienter peccant. [98.] Quid autem est peccatum mortale? — Est dictum, vel factum, vel concupitus contra legem Dei, velut secundum Richardum est pecca- tum, quod nos separat a regno Dei. Augustinus: »Peccatum mortale est spernacio Spiritus sancti, sicut mors corporis est spernacio anime.« Ambrosius: »Peccatum mortale est transgressio vel prevericacio legis divine.« [99.] Quot sunt mortalia peccata? — Septem. [100.] Que sunt? — Superbia, avaricia, luxuria, ira, gula, invidia, accidia. Pro septem literis huius definicionis saligia designata, que capi- talia dicuntur, nam ab istis tamque a capitibus omnia alia progrediun- tur.97) [101.] Quid est superbia? — Est inordinatus appetitus exaltandi supra allios. [102.] Quid est avaricia? — Est inordinatus modus et inhonestus appetitus glorie sue vel sperare cum diviciis et cupiencia quarumcumque rerum. [103.] Quid est luxuria? — Est concupiencia ad impleciones carnee voluptatis in sua vel in aliena carne, vel in suo falso sensu ad sacramenta, vel in suo iniquo et perverso consilio interpretacione [pag. 88], vel per ypocrisim X. cap. et mandatis atque legibus periurium falsum adhesione. [104.] Quid est ira??s) — Est inordinatus appetitus vindicare cum consensu, ut dicit Augustinus. [105.] Quid est gula? — Est inordinatus appetitus vel concupitus in percepcione ciborum vel potuum, ut dicit Augustinus. [106.] Quid est invidia? — Est dolor in prosperitate aliena et in adversitate leticia, ut dicit Augustinus. [107.] Quid est accidia? — Est tedium mentis, sui corporis in bonis retardacio vel indisposicio. [108.] Quare dicuntur mortalia? — Quia qui ea faciunt, digni sunt morte. Rom. cap. 1: »Omnes, qui talia agunt, digni sunt morte, non solum autem, qui et faciunt, sed etiam, qui facientibus consenciunt.« [109.] Quottuplex est mors? — Duplex. [110.] Que? — Corporalis et spiritualis. [111.] Quid est mors corporalis? — Est separacio anime a corpore, et illa mors est bona et mala, quia boni et mali homines moriuntur...99) animo ex invidia dyaboli processit in mundum. 97) Za tím škrtnuto červeně: Proverbium dicit: »Sit tibi vita, super saligia vita!« 98) Poznámky obsahové na str. 88 po straně: Ira. Gula. Invidia. Accidia. Mors est duplex. Corporalis. Mors spiritualis est duplex. Mors corporalis. Mors eterna. Misericordie. Opera misericordie. 99) Nezřetel. zkratka slova, začínajícího Ec, řád. 15. 202
[97.] Quare dicuntur peccata convenialia? — Quia convenienter omnes homines usu racionis fruentes, ipsis convenienter peccant. [98.] Quid autem est peccatum mortale? — Est dictum, vel factum, vel concupitus contra legem Dei, velut secundum Richardum est pecca- tum, quod nos separat a regno Dei. Augustinus: »Peccatum mortale est spernacio Spiritus sancti, sicut mors corporis est spernacio anime.« Ambrosius: »Peccatum mortale est transgressio vel prevericacio legis divine.« [99.] Quot sunt mortalia peccata? — Septem. [100.] Que sunt? — Superbia, avaricia, luxuria, ira, gula, invidia, accidia. Pro septem literis huius definicionis saligia designata, que capi- talia dicuntur, nam ab istis tamque a capitibus omnia alia progrediun- tur.97) [101.] Quid est superbia? — Est inordinatus appetitus exaltandi supra allios. [102.] Quid est avaricia? — Est inordinatus modus et inhonestus appetitus glorie sue vel sperare cum diviciis et cupiencia quarumcumque rerum. [103.] Quid est luxuria? — Est concupiencia ad impleciones carnee voluptatis in sua vel in aliena carne, vel in suo falso sensu ad sacramenta, vel in suo iniquo et perverso consilio interpretacione [pag. 88], vel per ypocrisim X. cap. et mandatis atque legibus periurium falsum adhesione. [104.] Quid est ira??s) — Est inordinatus appetitus vindicare cum consensu, ut dicit Augustinus. [105.] Quid est gula? — Est inordinatus appetitus vel concupitus in percepcione ciborum vel potuum, ut dicit Augustinus. [106.] Quid est invidia? — Est dolor in prosperitate aliena et in adversitate leticia, ut dicit Augustinus. [107.] Quid est accidia? — Est tedium mentis, sui corporis in bonis retardacio vel indisposicio. [108.] Quare dicuntur mortalia? — Quia qui ea faciunt, digni sunt morte. Rom. cap. 1: »Omnes, qui talia agunt, digni sunt morte, non solum autem, qui et faciunt, sed etiam, qui facientibus consenciunt.« [109.] Quottuplex est mors? — Duplex. [110.] Que? — Corporalis et spiritualis. [111.] Quid est mors corporalis? — Est separacio anime a corpore, et illa mors est bona et mala, quia boni et mali homines moriuntur...99) animo ex invidia dyaboli processit in mundum. 97) Za tím škrtnuto červeně: Proverbium dicit: »Sit tibi vita, super saligia vita!« 98) Poznámky obsahové na str. 88 po straně: Ira. Gula. Invidia. Accidia. Mors est duplex. Corporalis. Mors spiritualis est duplex. Mors corporalis. Mors eterna. Misericordie. Opera misericordie. 99) Nezřetel. zkratka slova, začínajícího Ec, řád. 15. 202
Strana 203
[112.] Quottuplex est mors spiritualis vel anime? — Duplex: bona et mala. [113.] Que est bona? — Est mortificacio carnalium desiderionum et carnalium motuum. Et hec mors est summe summe bona. Gallatas 5: »Qui autem christiani sunt, carnem suam crucifixerunt cum viciis et con- cupiscenciis.« Duplex est mors spiritualis. [114.] Quottuplex est mors spiritualis? — Duplex: temporalis et eterna. [115.] Quid est mors temporalis? — Est separacio mala anime a Deo. [116.] Quare dicitur mala? — Quia facit de filio Dei filium dyaboli. Propterea homini est multum nociva et Deo nimis odibilis. Ezech. 18:100) »Et quare moriemini, domus Israel? Quia nolo mortem peccatorum mo- riencium, sed ut magis convertatur et vivat, dicit Dominus Deus, reverti- mini et vivite.« [117.] Quando homo illa morte moritur? — Tunc, quando peccat mortaliter. Sic dicit Ezechiel, ubi supra eodem:101) »Anima, que peccave- rit, ipsa morietur.«102) [118.] Quid est mors eterna? — Est separacio venie divine a pecca- toribus. [119.] Quando homo illa morte moritur? Tunc, quando homo in agone positus desperat propter sua nimia peccata, quibus apparebit illa eterna mors in die iudicii, quibus Christus Jesus dicet omnibus desper- natis, Mat. 25: »Ite maledicti in ignem eternum, qui paratus est dyabolo et angelis eius.« [120.] Quare dicitur eterna? — Joh. et Job.: Quia in inferno nulla est redempcio, quia infernus est eternus ignis, vermis, fletus, stridor den- cium, summa omnium misericordia. [121.] Quid est misericordia? — Misericordia est elevare egenum de corporali eius egestate vel miseria. [122.] Quot sunt opera misericordie? Septem. [123.] Que? — Visitare infirmum, cibare esurientes, [pag. 89] po- tare sicientes,103) vestire nudos, hospitare vel advenientes colligere, dimittere vinculatos aut incarceratos et sepelire mortuos. Jacobus 1. cap. 100) Verš 31—32. 101) Má býti patrně: supra eundem. 102) Ezech. 18, 4. 20. 103) Poznámka na str. 89. Předně nad textem málo čitelné, při okraji přeříznuté dvě poznámky souvislé: Sumit intellectus sapiencia prudentis alieni. Septem vir- tutes: prudencia, fortitudo temperanciaque, iusticia, atque fides et spes denique cap. atque ritas. Inter quas quatuor sunt dicte carquedinales [má býti zajisté: cardinales- que], tresque theologice per doctos esse feruntur. — Druhá poznámka nad textem: visito cibo poto tectumdo visito, tumbo solvoque captivos, corporis hec opera cor- rigo, pareo, doceo, solor, ... no consolo... 203
[112.] Quottuplex est mors spiritualis vel anime? — Duplex: bona et mala. [113.] Que est bona? — Est mortificacio carnalium desiderionum et carnalium motuum. Et hec mors est summe summe bona. Gallatas 5: »Qui autem christiani sunt, carnem suam crucifixerunt cum viciis et con- cupiscenciis.« Duplex est mors spiritualis. [114.] Quottuplex est mors spiritualis? — Duplex: temporalis et eterna. [115.] Quid est mors temporalis? — Est separacio mala anime a Deo. [116.] Quare dicitur mala? — Quia facit de filio Dei filium dyaboli. Propterea homini est multum nociva et Deo nimis odibilis. Ezech. 18:100) »Et quare moriemini, domus Israel? Quia nolo mortem peccatorum mo- riencium, sed ut magis convertatur et vivat, dicit Dominus Deus, reverti- mini et vivite.« [117.] Quando homo illa morte moritur? — Tunc, quando peccat mortaliter. Sic dicit Ezechiel, ubi supra eodem:101) »Anima, que peccave- rit, ipsa morietur.«102) [118.] Quid est mors eterna? — Est separacio venie divine a pecca- toribus. [119.] Quando homo illa morte moritur? Tunc, quando homo in agone positus desperat propter sua nimia peccata, quibus apparebit illa eterna mors in die iudicii, quibus Christus Jesus dicet omnibus desper- natis, Mat. 25: »Ite maledicti in ignem eternum, qui paratus est dyabolo et angelis eius.« [120.] Quare dicitur eterna? — Joh. et Job.: Quia in inferno nulla est redempcio, quia infernus est eternus ignis, vermis, fletus, stridor den- cium, summa omnium misericordia. [121.] Quid est misericordia? — Misericordia est elevare egenum de corporali eius egestate vel miseria. [122.] Quot sunt opera misericordie? Septem. [123.] Que? — Visitare infirmum, cibare esurientes, [pag. 89] po- tare sicientes,103) vestire nudos, hospitare vel advenientes colligere, dimittere vinculatos aut incarceratos et sepelire mortuos. Jacobus 1. cap. 100) Verš 31—32. 101) Má býti patrně: supra eundem. 102) Ezech. 18, 4. 20. 103) Poznámka na str. 89. Předně nad textem málo čitelné, při okraji přeříznuté dvě poznámky souvislé: Sumit intellectus sapiencia prudentis alieni. Septem vir- tutes: prudencia, fortitudo temperanciaque, iusticia, atque fides et spes denique cap. atque ritas. Inter quas quatuor sunt dicte carquedinales [má býti zajisté: cardinales- que], tresque theologice per doctos esse feruntur. — Druhá poznámka nad textem: visito cibo poto tectumdo visito, tumbo solvoque captivos, corporis hec opera cor- rigo, pareo, doceo, solor, ... no consolo... 203
Strana 204
Quid est misericordia spiritualis? [124.] Quid est misericordia spiritualis? — Est elevare peccatores a peccatis. [125.] Quot sunt opera misericordie spiritualis? — Septem. [126.] Que? — Docere legem Dei, consilium dare ignaris, corripere peccatorem, dimittere debita, sustimere obprobria, consolari tristes, orare pro sequentibus et calidum parantibus. [127.] Quare dicuntur opera misericordie? — Nam faciunt hominem beatum. Mat. 5: »Beati misericordes, quinam ipsi misericordiam conse- quentur.« [128.] Quam misericordiam? — Beatitudinem. Sicut dicit Job: »Qui miseretur egeno, beatus est.« [129.] Quot sunt beatitudines? — Sanct. Mat. 5: Octo: Pauperes Spiritu. Beati pauperes spiritu, quorum ipsorum regnum celorum. Mititas. Beati mites, quoniam ipsi possidebunt terram. Fletus pro peccatis. Beati, qui lugent, quoniam ipsi consolabuntur. Pacificus. Beati pacifici, quoniam ipsi filii Dei vocabuntur. Misericordes. Beati misericordes, quoniam ipsi misericordiam conse- quentur. Mundicia. Beati mundo corde, quoniam ipsi Deo videbunt. Sitis et esuries iusticie. Beati, qui esuriunt et siciunt iusticiam, quo- niam ipsi saturabuntur. Paciencia propter iusticiam. Beati, qui persecucionem paciuntur pro- pter iusticiam, quorum ipsorum est regnum celorum. [130.] Quare dicitur beatitudo? — Quia omnes, qui volunt ad gau- dium beatitudinis eterne introire, debent beatitudines hic implere, Mat. 25.1°4) »Euge serve bone et fidelis, quia super pauca fuisti fidelis, supper multa te constituam, intra in gaudium Domini tui.« St. Mat. 5:105) »Gau- dete et exultate, quoniam mea merces multa est in celis.« Quot sunt sacramenta ecclesie? — Septem. [131.] Quot sacramenta ecclesie? — Septem. [132.] Que? — Baptismus, crisma, corpus Christi, ordo sacerdotis, coniugium, oleum et penitencia, cuius sunt tres partes: contemplacio, con- fessio, satisfaccio.106) Poznámky obsahové na okraji: Septem opera misericordie spiritualis. Dicuntur opera misericordie. Octo beatitudines. Dicitur beatitudo. Contricto. Confesio. Sa- tisfaccio. Dona septem. Sciencia. Exo 24. Isa 3, Isa 11, Zach. 3... 104) Verš 21. 105) Verš 12. 106) Za tím škrtnuto: Vero Christus constituit septem sacramenta per orbem... až... septem sunt hec sacramenta. 204
Quid est misericordia spiritualis? [124.] Quid est misericordia spiritualis? — Est elevare peccatores a peccatis. [125.] Quot sunt opera misericordie spiritualis? — Septem. [126.] Que? — Docere legem Dei, consilium dare ignaris, corripere peccatorem, dimittere debita, sustimere obprobria, consolari tristes, orare pro sequentibus et calidum parantibus. [127.] Quare dicuntur opera misericordie? — Nam faciunt hominem beatum. Mat. 5: »Beati misericordes, quinam ipsi misericordiam conse- quentur.« [128.] Quam misericordiam? — Beatitudinem. Sicut dicit Job: »Qui miseretur egeno, beatus est.« [129.] Quot sunt beatitudines? — Sanct. Mat. 5: Octo: Pauperes Spiritu. Beati pauperes spiritu, quorum ipsorum regnum celorum. Mititas. Beati mites, quoniam ipsi possidebunt terram. Fletus pro peccatis. Beati, qui lugent, quoniam ipsi consolabuntur. Pacificus. Beati pacifici, quoniam ipsi filii Dei vocabuntur. Misericordes. Beati misericordes, quoniam ipsi misericordiam conse- quentur. Mundicia. Beati mundo corde, quoniam ipsi Deo videbunt. Sitis et esuries iusticie. Beati, qui esuriunt et siciunt iusticiam, quo- niam ipsi saturabuntur. Paciencia propter iusticiam. Beati, qui persecucionem paciuntur pro- pter iusticiam, quorum ipsorum est regnum celorum. [130.] Quare dicitur beatitudo? — Quia omnes, qui volunt ad gau- dium beatitudinis eterne introire, debent beatitudines hic implere, Mat. 25.1°4) »Euge serve bone et fidelis, quia super pauca fuisti fidelis, supper multa te constituam, intra in gaudium Domini tui.« St. Mat. 5:105) »Gau- dete et exultate, quoniam mea merces multa est in celis.« Quot sunt sacramenta ecclesie? — Septem. [131.] Quot sacramenta ecclesie? — Septem. [132.] Que? — Baptismus, crisma, corpus Christi, ordo sacerdotis, coniugium, oleum et penitencia, cuius sunt tres partes: contemplacio, con- fessio, satisfaccio.106) Poznámky obsahové na okraji: Septem opera misericordie spiritualis. Dicuntur opera misericordie. Octo beatitudines. Dicitur beatitudo. Contricto. Confesio. Sa- tisfaccio. Dona septem. Sciencia. Exo 24. Isa 3, Isa 11, Zach. 3... 104) Verš 21. 105) Verš 12. 106) Za tím škrtnuto: Vero Christus constituit septem sacramenta per orbem... až... septem sunt hec sacramenta. 204
Strana 205
[133.] Que sacramenta iterantur et que non? — Ista non iterantur: B. O. C.107) Ista iterantur: ... vero.108) [134.] Que sacramenta debemus omnes accipere? — Baptismum, crisma,...1°9) oleumque omnes summamus, ut in Dei voce vivamus. Sa- cerdocium, coniungium summat, qui vult, non ligat. [135.] Quare dicuntur sacramenta? — Sacramenta nobis ostendunt sanctarum rerum misteria baptisme, quod misterium repinctat dimissio- nem aut remissionem peccatorum et donum glorie Spiritus sancti. [136.] Quot sunt dona Spiritus sancti? — Septem. [137.] Que? — Sapiencia, intelectus, consilium, fortitudo, sciencia, pietas, timor. Ysaye 11: »Et requiescet super eum spiritus Domini: spi- ritus sapiencie et intellectus, [pag. 90] spiritus consilii et fortitudinis, spiritus sciencie et pietatis et replebit eum spiritus timoris Domini.110) [138.] Quare dicuntur dona Spiritus sancti?111) — Quia nullus po- test ea conficere, nisi Spiritus sanctus. Quis est hiis dotatus, hic non peccat, nec suis peccatis, nec alienis. [139.] Quot sunt aliena peccata? — Novem. [140.] Que? — Malum mandatum, malum consilium, conspectus in malo, malorum laudacio, in malis adulacio, participacio malorum aquisi- torum, incorrepcio de malis, admissio in malinolis, abstonsio maligni- tatum. [141.] Quare dicuntur aliena peccata? — Quia qui consentit ad illa, est reus sicut ipsemet peccans.112) Consencientes et facientes pari pena sunt puniendi. Explicit tractatus de fide catholica et de sacramentis. 113 ) H) Katechismové Credo.) (Rkp. v univ. knih. pražské, sign. VII. E 27, pag. 90.) (Petrus:114) Credo in Deum Patrem, omnipotentem creatorem celi et terre.115) 107) Zkratka: baptismus, ordo, chrisma. 108) Před vero nezřetelná zkratka dvou slov, za ním škrtnuto několik nedo- končených slov: BOC ... quatuor ista (řád. 9. zdola). 103) Nezřetel. zkratka slova (značí svátost, jinak pojmenovanou), řád. 8. zd. 110) Za tím škrtnuto: Vero sapiencia, intellectus, consilium, fortitudo, sciencia, pietas, timor sunt nobis semper dona Spiritus sancti. 111) Poznámky obsahové na str. 90 na okraji: Dicuntur dona Spiritus sancti. Aliena peccata. 112) Škrtnuto za tím: verum convergentes. 113) V rukopise bez nápisu. 114) Jména skladatelů apoštolů uvedena po straně textu, rovněž citáty výkladů. Obé zasazujeme do textu, ale v závorce. 115) Poznámky na str. 90 na okraji: Articulus est invisibilis veritas de Deo nos articulans ad credendum. — XII. articuli fidei: Dat Credo Petrus et in Jesum 205
[133.] Que sacramenta iterantur et que non? — Ista non iterantur: B. O. C.107) Ista iterantur: ... vero.108) [134.] Que sacramenta debemus omnes accipere? — Baptismum, crisma,...1°9) oleumque omnes summamus, ut in Dei voce vivamus. Sa- cerdocium, coniungium summat, qui vult, non ligat. [135.] Quare dicuntur sacramenta? — Sacramenta nobis ostendunt sanctarum rerum misteria baptisme, quod misterium repinctat dimissio- nem aut remissionem peccatorum et donum glorie Spiritus sancti. [136.] Quot sunt dona Spiritus sancti? — Septem. [137.] Que? — Sapiencia, intelectus, consilium, fortitudo, sciencia, pietas, timor. Ysaye 11: »Et requiescet super eum spiritus Domini: spi- ritus sapiencie et intellectus, [pag. 90] spiritus consilii et fortitudinis, spiritus sciencie et pietatis et replebit eum spiritus timoris Domini.110) [138.] Quare dicuntur dona Spiritus sancti?111) — Quia nullus po- test ea conficere, nisi Spiritus sanctus. Quis est hiis dotatus, hic non peccat, nec suis peccatis, nec alienis. [139.] Quot sunt aliena peccata? — Novem. [140.] Que? — Malum mandatum, malum consilium, conspectus in malo, malorum laudacio, in malis adulacio, participacio malorum aquisi- torum, incorrepcio de malis, admissio in malinolis, abstonsio maligni- tatum. [141.] Quare dicuntur aliena peccata? — Quia qui consentit ad illa, est reus sicut ipsemet peccans.112) Consencientes et facientes pari pena sunt puniendi. Explicit tractatus de fide catholica et de sacramentis. 113 ) H) Katechismové Credo.) (Rkp. v univ. knih. pražské, sign. VII. E 27, pag. 90.) (Petrus:114) Credo in Deum Patrem, omnipotentem creatorem celi et terre.115) 107) Zkratka: baptismus, ordo, chrisma. 108) Před vero nezřetelná zkratka dvou slov, za ním škrtnuto několik nedo- končených slov: BOC ... quatuor ista (řád. 9. zdola). 103) Nezřetel. zkratka slova (značí svátost, jinak pojmenovanou), řád. 8. zd. 110) Za tím škrtnuto: Vero sapiencia, intellectus, consilium, fortitudo, sciencia, pietas, timor sunt nobis semper dona Spiritus sancti. 111) Poznámky obsahové na str. 90 na okraji: Dicuntur dona Spiritus sancti. Aliena peccata. 112) Škrtnuto za tím: verum convergentes. 113) V rukopise bez nápisu. 114) Jména skladatelů apoštolů uvedena po straně textu, rovněž citáty výkladů. Obé zasazujeme do textu, ale v závorce. 115) Poznámky na str. 90 na okraji: Articulus est invisibilis veritas de Deo nos articulans ad credendum. — XII. articuli fidei: Dat Credo Petrus et in Jesum 205
Strana 206
(Jeremie 3. cap.:) Patrem vocabis me et post me ingredi non ces- (Andreas:) Et in Jesum Christum, filium eius, unicum Dominum nostrum. (David Psalmi 2. cap.:) Dominus dixit ad me: »Filius meus es tu, ego hodie genui te.« (Jacobus maior:) Qui conceptus est de Spiritu sancto, natus ex Maria virgine. (Ysaye 7. cap.:) Ecce virgo concipiet et pariet filium, et vocabitur nomen eius Emmanuel. (Joh.:) Passus sub Pontio Pylato, crucifixus, mortuus et sepultus. (Daniel 9:) Post LXII hebdomades occidetur Christus, et non erit eius populus, qui eum megaturus esset. (Thomas:) Descendit ad inferna, tercia die resurrexit a mortuis. (Ozee 13:) O mors, ero mors tua, morsus tuus ero, inferne. (Jacobus minor:) Ascendit ad celos, sedet ad dexteram Dei, Patris omnipotentis. (Amos 9. cap.:) Qui edificavit ascensionem suam in celo. (Philippus:) Inde venturus est iudicare vivos et mortuos. (Johel 3. cap.:) In valle Josaphat ibi sedebo, ut iudicem omnes gentes. (Bartholomeus:) Credo in Spiritum sanctum. (Aggeus 2:) Spiritus meus erit in medio iustorum, nolite timere; quia hec dicit Dominus exercituum. (Matheus:) Sanctam ecclesiam catholicam, sanctorum communio- sabis. nem. (Sophonias 2:) Hec est civitas gloriosa, habitans in confidencia, que dicebat in corde suo. (Symon:) Remissionem peccatorum. (Malachias 2:) Cum odio habueris, dimitte eam, dicit Dominus Deus. (Mathias:) Carnis resurreccionem. (Sacharias 9:) Suscitabo filios tuos, Syon, super filios tuos, Grecia, et ponam quasi gladium forcium. (Thadeus:) Et vitam eternam. (Abdias 1. cap.) Et erit Domino regnum. Isti dicuntur duodecim articuli fidei katholice. frater eius, qui conceptus Joanes, passus Jacobus senior, que descendit Thomas, as- cendit Jacobusque minor, inde venturus Philippus. Credo dat Bartholomeus, sanctam dat Matheus, sanctorum dat Symon, carnis dat Judas, vitam eternamque Mathias. — Fides catolica est articulorum colleccio, que applicata ecclesia. 206
(Jeremie 3. cap.:) Patrem vocabis me et post me ingredi non ces- (Andreas:) Et in Jesum Christum, filium eius, unicum Dominum nostrum. (David Psalmi 2. cap.:) Dominus dixit ad me: »Filius meus es tu, ego hodie genui te.« (Jacobus maior:) Qui conceptus est de Spiritu sancto, natus ex Maria virgine. (Ysaye 7. cap.:) Ecce virgo concipiet et pariet filium, et vocabitur nomen eius Emmanuel. (Joh.:) Passus sub Pontio Pylato, crucifixus, mortuus et sepultus. (Daniel 9:) Post LXII hebdomades occidetur Christus, et non erit eius populus, qui eum megaturus esset. (Thomas:) Descendit ad inferna, tercia die resurrexit a mortuis. (Ozee 13:) O mors, ero mors tua, morsus tuus ero, inferne. (Jacobus minor:) Ascendit ad celos, sedet ad dexteram Dei, Patris omnipotentis. (Amos 9. cap.:) Qui edificavit ascensionem suam in celo. (Philippus:) Inde venturus est iudicare vivos et mortuos. (Johel 3. cap.:) In valle Josaphat ibi sedebo, ut iudicem omnes gentes. (Bartholomeus:) Credo in Spiritum sanctum. (Aggeus 2:) Spiritus meus erit in medio iustorum, nolite timere; quia hec dicit Dominus exercituum. (Matheus:) Sanctam ecclesiam catholicam, sanctorum communio- sabis. nem. (Sophonias 2:) Hec est civitas gloriosa, habitans in confidencia, que dicebat in corde suo. (Symon:) Remissionem peccatorum. (Malachias 2:) Cum odio habueris, dimitte eam, dicit Dominus Deus. (Mathias:) Carnis resurreccionem. (Sacharias 9:) Suscitabo filios tuos, Syon, super filios tuos, Grecia, et ponam quasi gladium forcium. (Thadeus:) Et vitam eternam. (Abdias 1. cap.) Et erit Domino regnum. Isti dicuntur duodecim articuli fidei katholice. frater eius, qui conceptus Joanes, passus Jacobus senior, que descendit Thomas, as- cendit Jacobusque minor, inde venturus Philippus. Credo dat Bartholomeus, sanctam dat Matheus, sanctorum dat Symon, carnis dat Judas, vitam eternamque Mathias. — Fides catolica est articulorum colleccio, que applicata ecclesia. 206
Strana 207
LITERATURA. A) Užité katechismové rukopisy. 1. Katechismus, český text, v Národní knihovně ve Vídni, sign. 4557, fol. 211a-215a. 2. Katechismová dvojotázka o přijímání, česky, v Nár. knih. vídeňské, 4557, fol. 228b, druhý rkp. tamtéž, 4271, fol. 14a; třetí rkp. v Lobkowiczké knih. v Roudnici, VI. F. g. 60, fol. 103a. 3. Katechismus, český, v Lobkow. knih. roudnické, VI. Fg. 60, fol. 100b—103a. 4. Katechismus, český, v Metropol. knih. pražské kapituly, D 114, fol. 180b—181a. 5. Tractatus de fide catholica, katechismus latin., v univ. knih. pražské, VII. E 27, pag. 81—90. 6. Credo katechismové, latin., v univ. knih. praž., VII. E 27, pag. 90. 7. Katechismus, latinský, v kapitul. knih. praž., D 19, fol. 138b—143a. 8. Katechismový traktát, latin., v Jagellonské univers. knih. v Krakově, sign. 2148, fol. 2a—21a. 9. Katechismus, latin., v kapitul. knih. praž., O. 66, fol. 59b—65b. 10. de Hibernia Tomáš, De tribus punctis essencialibus christiane religionis. Katech. latin., rkp. v kapit. knih. praž. O. 66, fol. 46b—59b. (Viz k tomu ad B: Dudík B.) 11. Hus Jan, Jádro učení křesťanského. Rukopisy v Nár. knih. vídeňské, 4557, fol. 225a—228a, tamž sign. 4935, fol. 74b—80a; v univ. praž. XVII. B. 6, fol. 61—62, v křižovnické knih. praž. XXII. A 4, str. 348—354, v Gerdorfské knih. v Bu- dyšíně, sign. 4° 22. 12. Brevis cathechismus, rkp. v Britické knih. londýnské, sign. Claudius A VIII., fol. 206b—207a. B) Literatura speciální. 14. Bahlmann P., Deutschlands katholische Katechismen bis Ende des 16. Jahr- hunderts, Münster 1894. 15. Bartoš F. M., Hus a valdenství. Zvl. ot. ČČMus. 1915, str. 1—8. 16. Bartoš F. M., Do čtyř pražských artykulů, Z myšlenkových i ústavních zápasů let 1415—1420. R. 1925. 17. Bartoš F. M., Husitství a cizina, 1931. 18. Bartoš F. M., Husika a bohemika několika knihoven německých a švýcar- ských, 1932. 19. Bartoš F. M., O Husa a o Husovi, 1935. 20. Bartoš F. M., Půlstoletí husitského badání, 1935. 21. Bartoš F. M., Listy M. Jana Husa, 1936. 22. Bydžovský Pavel, Tato kniha toto trý ukazuje. Strah. knih. v Praze, AO XV. 10, fol. D IIIa. 23. Bydžovský Pavel, Tyto knížky toto Trý v sobě drží. Univ. praž., sign. 54 E 133, fol. F VIIa—b. 207
LITERATURA. A) Užité katechismové rukopisy. 1. Katechismus, český text, v Národní knihovně ve Vídni, sign. 4557, fol. 211a-215a. 2. Katechismová dvojotázka o přijímání, česky, v Nár. knih. vídeňské, 4557, fol. 228b, druhý rkp. tamtéž, 4271, fol. 14a; třetí rkp. v Lobkowiczké knih. v Roudnici, VI. F. g. 60, fol. 103a. 3. Katechismus, český, v Lobkow. knih. roudnické, VI. Fg. 60, fol. 100b—103a. 4. Katechismus, český, v Metropol. knih. pražské kapituly, D 114, fol. 180b—181a. 5. Tractatus de fide catholica, katechismus latin., v univ. knih. pražské, VII. E 27, pag. 81—90. 6. Credo katechismové, latin., v univ. knih. praž., VII. E 27, pag. 90. 7. Katechismus, latinský, v kapitul. knih. praž., D 19, fol. 138b—143a. 8. Katechismový traktát, latin., v Jagellonské univers. knih. v Krakově, sign. 2148, fol. 2a—21a. 9. Katechismus, latin., v kapitul. knih. praž., O. 66, fol. 59b—65b. 10. de Hibernia Tomáš, De tribus punctis essencialibus christiane religionis. Katech. latin., rkp. v kapit. knih. praž. O. 66, fol. 46b—59b. (Viz k tomu ad B: Dudík B.) 11. Hus Jan, Jádro učení křesťanského. Rukopisy v Nár. knih. vídeňské, 4557, fol. 225a—228a, tamž sign. 4935, fol. 74b—80a; v univ. praž. XVII. B. 6, fol. 61—62, v křižovnické knih. praž. XXII. A 4, str. 348—354, v Gerdorfské knih. v Bu- dyšíně, sign. 4° 22. 12. Brevis cathechismus, rkp. v Britické knih. londýnské, sign. Claudius A VIII., fol. 206b—207a. B) Literatura speciální. 14. Bahlmann P., Deutschlands katholische Katechismen bis Ende des 16. Jahr- hunderts, Münster 1894. 15. Bartoš F. M., Hus a valdenství. Zvl. ot. ČČMus. 1915, str. 1—8. 16. Bartoš F. M., Do čtyř pražských artykulů, Z myšlenkových i ústavních zápasů let 1415—1420. R. 1925. 17. Bartoš F. M., Husitství a cizina, 1931. 18. Bartoš F. M., Husika a bohemika několika knihoven německých a švýcar- ských, 1932. 19. Bartoš F. M., O Husa a o Husovi, 1935. 20. Bartoš F. M., Půlstoletí husitského badání, 1935. 21. Bartoš F. M., Listy M. Jana Husa, 1936. 22. Bydžovský Pavel, Tato kniha toto trý ukazuje. Strah. knih. v Praze, AO XV. 10, fol. D IIIa. 23. Bydžovský Pavel, Tyto knížky toto Trý v sobě drží. Univ. praž., sign. 54 E 133, fol. F VIIa—b. 207
Strana 208
24. 25. 25a. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 34a. 35. 36. 36a. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. bl. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 208 Dudík B., Statuten der ersten Prager Provincial-Consils vom 11. u. 12. Novemb. 1349. lm Anhange: Tractatus de tribus punctis von Thomas de Hybernia. — Brno 1872. Erben Karel Jaromír, Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, L, IL, III. 1865—68. Errores Waldensium, rkp. v Brit. knih. lond., sign. Julius D XL, fol. 84a—84b. . Flajśhans Vócl., Spisy M. J. Husi: De corpore Christi, 1903. Flajshans Väcl. a Svoboda Milan, Mistra Jana Husi Sebrané spisy. (Ceské a vÿbor latinskÿch.) Pět svazků, bez roků. Flajšhans Václav, Literární činnost Mistra Jana Husi. Čes. Ak. 1900. Flajšhans V., K literární činnosti. M. J. Husi. Zvl. otisk z Věst. Čes. ak. IX. 1900. Flajšhans V., M. Jan Hus, 1915. Goll Jaroslav, Der böhmische Text des Brüder — Katechismus und sein Ver- hältniss zu den Kinderfragen, Zprávy Čes. spol. nauk 1877, str. 74n. Goll Jaroslav, posudek spisu Jos. Můllera »Die deutschen Katechismen«, Athe- naeum 1888, str. 219n. Havelka Emanuel, Husitské katechismy cvičebnicemi náboženskými a liter- ními, 1930. Havelka Emanuel, Hus autorem základního katechismu husitského, 1932. Chaloupecký V., Petra z Mladenovic Zpráva o utrpení a smrti M. Jana Husa. Umělecké snahy, sv. V. 1913. ; Calvin Jehan, Catechisme, 1553, univ; knih. lausannská V. 1679. Catechismus Romanus, 1606, univ. knih. lausan., V. 282. Katechismus bratrsky, z r. 1615, vydal Jan K. Smetana 1934. Katechismus českobratrský, podle vyd. z r. 1608 znova 1878 L. B. K(ašpar). Košák Frant., Dějiny české katechetiky, 1922. Lukáš Pražský, Otázky dětinské. Rukop. v univers. knih. praž.; sign. 54 E 718, str. 1—21. Lukáš Pražský, Větší katechismus. Tamtéž str. 21—111. Lukáš Pražský, Spis tento otázek trojích. Zem. archiv v Brně, staré tisky č. 115. Luther Martin, Malý katechismus. Přel. Boh. Molnár, 1882. Mareš Bohumil, Listy Husovy. Druhé vyd. 1901. Menčík Ferd., Rozmanitosti. Str. 55 a násl. Náboženské traktáty, 1880. (Mikuláš Biskupec), Confessio Taboritarum, vyd. Balthasar Lydius v Roterodamu 1616. Knih. Husovy fak. v Praze, I. M. 187. Müller Joseph, Die deutschen Katechismen der Böhmischen Brüder, Berlin 1887. Novotný Václav, posudek Flajšhansovy Literární činnosti M. J. Husi, Listy filol. 1900, str. 457 n. Novotny Václav, M. J. Hus: O svatokupectví, 1907. Novotný V., M. J. Husi Korespondence a dokumenty, 1920. Novotný V., Prameny dějin českých, VIII., 1932. Palacký Frant., Documenta Mag. Joannis Hus, 1869. Sedlák Jan, Husův krátký výklad víry, Hlídka 1913, str. 569—72. Sedlák Jan, Mikuláš z Drážďan. Otisk z Hlídky, Brno 1914. Sedlák Jan, Studie a texty k nábožen. dějinám českým. I. 1913, II. 1915. Sedlák Jan, Táborské traktáty eucharistické. Otisk z Hlídky 1918. Sedläk Jan, N&kolik textü z doby husitske. (Hlavně Jakoubkův traktát rema- nenční.) 1912. Simmons Thomas Fred. a Nolloth Henry Edw., The Lay Folks' Catechism, of Archbishop Thoresby's Instruction for the People, Londyn 1901. Summa Catechismi z r. 1615, čtyřjazyčná. Knih. Čes. musea 37 D 13. (Český text pod názvem »Katechismus bratrsky« vydal F. Bednář r. 1933.) Sembera Alois Vojtěch, Mistra Jana Husi Ortografie česká, Vídeň 1857. Truhlář Josef, Spisy některé Mikuláše z Drážďan, Věst. Čes. ak. 1898, str. 662-4.
24. 25. 25a. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 34a. 35. 36. 36a. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. bl. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 208 Dudík B., Statuten der ersten Prager Provincial-Consils vom 11. u. 12. Novemb. 1349. lm Anhange: Tractatus de tribus punctis von Thomas de Hybernia. — Brno 1872. Erben Karel Jaromír, Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, L, IL, III. 1865—68. Errores Waldensium, rkp. v Brit. knih. lond., sign. Julius D XL, fol. 84a—84b. . Flajśhans Vócl., Spisy M. J. Husi: De corpore Christi, 1903. Flajshans Väcl. a Svoboda Milan, Mistra Jana Husi Sebrané spisy. (Ceské a vÿbor latinskÿch.) Pět svazků, bez roků. Flajšhans Václav, Literární činnost Mistra Jana Husi. Čes. Ak. 1900. Flajšhans V., K literární činnosti. M. J. Husi. Zvl. otisk z Věst. Čes. ak. IX. 1900. Flajšhans V., M. Jan Hus, 1915. Goll Jaroslav, Der böhmische Text des Brüder — Katechismus und sein Ver- hältniss zu den Kinderfragen, Zprávy Čes. spol. nauk 1877, str. 74n. Goll Jaroslav, posudek spisu Jos. Můllera »Die deutschen Katechismen«, Athe- naeum 1888, str. 219n. Havelka Emanuel, Husitské katechismy cvičebnicemi náboženskými a liter- ními, 1930. Havelka Emanuel, Hus autorem základního katechismu husitského, 1932. Chaloupecký V., Petra z Mladenovic Zpráva o utrpení a smrti M. Jana Husa. Umělecké snahy, sv. V. 1913. ; Calvin Jehan, Catechisme, 1553, univ; knih. lausannská V. 1679. Catechismus Romanus, 1606, univ. knih. lausan., V. 282. Katechismus bratrsky, z r. 1615, vydal Jan K. Smetana 1934. Katechismus českobratrský, podle vyd. z r. 1608 znova 1878 L. B. K(ašpar). Košák Frant., Dějiny české katechetiky, 1922. Lukáš Pražský, Otázky dětinské. Rukop. v univers. knih. praž.; sign. 54 E 718, str. 1—21. Lukáš Pražský, Větší katechismus. Tamtéž str. 21—111. Lukáš Pražský, Spis tento otázek trojích. Zem. archiv v Brně, staré tisky č. 115. Luther Martin, Malý katechismus. Přel. Boh. Molnár, 1882. Mareš Bohumil, Listy Husovy. Druhé vyd. 1901. Menčík Ferd., Rozmanitosti. Str. 55 a násl. Náboženské traktáty, 1880. (Mikuláš Biskupec), Confessio Taboritarum, vyd. Balthasar Lydius v Roterodamu 1616. Knih. Husovy fak. v Praze, I. M. 187. Müller Joseph, Die deutschen Katechismen der Böhmischen Brüder, Berlin 1887. Novotný Václav, posudek Flajšhansovy Literární činnosti M. J. Husi, Listy filol. 1900, str. 457 n. Novotny Václav, M. J. Hus: O svatokupectví, 1907. Novotný V., M. J. Husi Korespondence a dokumenty, 1920. Novotný V., Prameny dějin českých, VIII., 1932. Palacký Frant., Documenta Mag. Joannis Hus, 1869. Sedlák Jan, Husův krátký výklad víry, Hlídka 1913, str. 569—72. Sedlák Jan, Mikuláš z Drážďan. Otisk z Hlídky, Brno 1914. Sedlák Jan, Studie a texty k nábožen. dějinám českým. I. 1913, II. 1915. Sedlák Jan, Táborské traktáty eucharistické. Otisk z Hlídky 1918. Sedläk Jan, N&kolik textü z doby husitske. (Hlavně Jakoubkův traktát rema- nenční.) 1912. Simmons Thomas Fred. a Nolloth Henry Edw., The Lay Folks' Catechism, of Archbishop Thoresby's Instruction for the People, Londyn 1901. Summa Catechismi z r. 1615, čtyřjazyčná. Knih. Čes. musea 37 D 13. (Český text pod názvem »Katechismus bratrsky« vydal F. Bednář r. 1933.) Sembera Alois Vojtěch, Mistra Jana Husi Ortografie česká, Vídeň 1857. Truhlář Josef, Spisy některé Mikuláše z Drážďan, Věst. Čes. ak. 1898, str. 662-4.
Strana 209
61. Vodehnal Josef, K pramenům a složení Husova českého Výkladu víry. Zvl. ot. ČČMus. 1916. 62. Wyclif Johannis, Opus evangelicum I. r. 1895. 63. Wolff Johannes (Lupi), Beichtbüchlein, vyd. F. W. Battenberg, Giessen 1907. 64. Zezschwitz Gerhard, Die Katechismen der Waldenser und der Böhm. Brüder, Erlangen 1863. 65. Žilka F., Vybrané spisy M. Jana Husi, bez roku. 66. Zibrt Čeněk, Staročeský Lucidář, 1903. C) Literatura všeobecná. 66a. Biblia sacra vulgatae editionis, vyd. pod autor. Clementa VIII., r. 1679. 67. Biblí svatá, aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona (kralický pře- klad), 1873. 68. Denis Arnošt, Konec samostatnosti české, I., II. třetí vyd., bez roku. 69. Cohrs Ferdinand, Katechismen u. Katechismusunterricht, v Herzog-Hauckově Re- alencyklopädie X. str. 136—9. 70. Ehrismann Gustav, Geschichte der deutschen Literatur bis zum Ausgang des Mittelalters, I. Mnichov 1918. 71. Geffcken Johann, Der Bildercatechismus des 15. Jahrhunderts. Lipsko 1855. 72. Goll Jaroslav, Chelčický a Jednota v XV. století. Vyd. Kamil Krofta 1916. 73. Goll Jaroslav, Quellen u. Untersuchungen zur Geschichte der Böhm. Brüder. 1878. 74. Harnack Adolf, Dějiny dogmatu. Podle 3. vyd. přel. Fr. Žilka, 1903. 75. Hase Karl, Kirchengeschichte. Vyd. 12. v Lipsku 1900. 77. Hipler Franz, Christliche Lehre u. Erziehung in Ermland und im preussischen Ordenstaate während des Mittelalters. Braunsberg 1877. 78. Jireček Josef, Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, 1875. 79. Jireček Josef, Školní knihy čes. na obec. školách před Komenským. Beseda učit. 1878 str. 25 a násl. 80. Jungmann Josef, Historie literatury české. Druhé vyd. 1849. 81. Kádner Ot., Dějiny pedagogiky, II. 1910. 82. Kästner Alexander, Die Kinderfragen: Der erste deutsche Katechismus, 1521, Lipsko 1902. 83. Krofta Kamil, M. Jan Hus a jeho význam v čes. dějinách do Bílé Hory. (Ve sborníku: M. J. Hus v životě a památkách čes. lidu, str. 9—27.) 1915. 84. Krofta Kamil, M. J. Hus, 1909. 85. Krofta Kamil, Novější badání o Husovi a hnutí husit. ČČM. 1915. 86. Krofta Kamil, Listy z nábožen, dějin českých, 1936. 87. Krofta Kamil, Žižka a husitská revoluce, 1936. 89. Kybal Vlastimil, M. J. Hus, život a učení, I. 1923, II. 1926, III. 1931. 91. Lechler Gotthard, Johann von Wiclif und die Vorgeschichte der Reformation. I., II. Lipsko 1873. 92. Lechler Gotthard, Jan Hus, přel. Boh. Mareš, 1891. 93. Loch Valentinus, Biblia Sacra Vulgatae editionis. Desáté vyd., Ratisbon 1902. 94. Loofs Friedr., Leitfaden zum Studium der Dogmengeschichte. Halle, 4. vyd. 1906. 95. Loserth Johann, Huss und Wiclif. Mnichov-Berlín, druhé vyd. 1925. 96. Müller Karl, Die Waldenser und ihre einzelnen Gruppen bis zum Anfang des 14. Jahrh., Gotha 1886. 97. Novák Karel, Slovník k čes. spisům Husovým, 1934. 98. Novotný Václav, M. J. Hus, život a učení. I. 1919, II. 1921. 99. Novotný Václav, Prameny dějin českých, VIII., 1932. Havelka. Husitské katechismy. 14 209
61. Vodehnal Josef, K pramenům a složení Husova českého Výkladu víry. Zvl. ot. ČČMus. 1916. 62. Wyclif Johannis, Opus evangelicum I. r. 1895. 63. Wolff Johannes (Lupi), Beichtbüchlein, vyd. F. W. Battenberg, Giessen 1907. 64. Zezschwitz Gerhard, Die Katechismen der Waldenser und der Böhm. Brüder, Erlangen 1863. 65. Žilka F., Vybrané spisy M. Jana Husi, bez roku. 66. Zibrt Čeněk, Staročeský Lucidář, 1903. C) Literatura všeobecná. 66a. Biblia sacra vulgatae editionis, vyd. pod autor. Clementa VIII., r. 1679. 67. Biblí svatá, aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona (kralický pře- klad), 1873. 68. Denis Arnošt, Konec samostatnosti české, I., II. třetí vyd., bez roku. 69. Cohrs Ferdinand, Katechismen u. Katechismusunterricht, v Herzog-Hauckově Re- alencyklopädie X. str. 136—9. 70. Ehrismann Gustav, Geschichte der deutschen Literatur bis zum Ausgang des Mittelalters, I. Mnichov 1918. 71. Geffcken Johann, Der Bildercatechismus des 15. Jahrhunderts. Lipsko 1855. 72. Goll Jaroslav, Chelčický a Jednota v XV. století. Vyd. Kamil Krofta 1916. 73. Goll Jaroslav, Quellen u. Untersuchungen zur Geschichte der Böhm. Brüder. 1878. 74. Harnack Adolf, Dějiny dogmatu. Podle 3. vyd. přel. Fr. Žilka, 1903. 75. Hase Karl, Kirchengeschichte. Vyd. 12. v Lipsku 1900. 77. Hipler Franz, Christliche Lehre u. Erziehung in Ermland und im preussischen Ordenstaate während des Mittelalters. Braunsberg 1877. 78. Jireček Josef, Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, 1875. 79. Jireček Josef, Školní knihy čes. na obec. školách před Komenským. Beseda učit. 1878 str. 25 a násl. 80. Jungmann Josef, Historie literatury české. Druhé vyd. 1849. 81. Kádner Ot., Dějiny pedagogiky, II. 1910. 82. Kästner Alexander, Die Kinderfragen: Der erste deutsche Katechismus, 1521, Lipsko 1902. 83. Krofta Kamil, M. Jan Hus a jeho význam v čes. dějinách do Bílé Hory. (Ve sborníku: M. J. Hus v životě a památkách čes. lidu, str. 9—27.) 1915. 84. Krofta Kamil, M. J. Hus, 1909. 85. Krofta Kamil, Novější badání o Husovi a hnutí husit. ČČM. 1915. 86. Krofta Kamil, Listy z nábožen, dějin českých, 1936. 87. Krofta Kamil, Žižka a husitská revoluce, 1936. 89. Kybal Vlastimil, M. J. Hus, život a učení, I. 1923, II. 1926, III. 1931. 91. Lechler Gotthard, Johann von Wiclif und die Vorgeschichte der Reformation. I., II. Lipsko 1873. 92. Lechler Gotthard, Jan Hus, přel. Boh. Mareš, 1891. 93. Loch Valentinus, Biblia Sacra Vulgatae editionis. Desáté vyd., Ratisbon 1902. 94. Loofs Friedr., Leitfaden zum Studium der Dogmengeschichte. Halle, 4. vyd. 1906. 95. Loserth Johann, Huss und Wiclif. Mnichov-Berlín, druhé vyd. 1925. 96. Müller Karl, Die Waldenser und ihre einzelnen Gruppen bis zum Anfang des 14. Jahrh., Gotha 1886. 97. Novák Karel, Slovník k čes. spisům Husovým, 1934. 98. Novotný Václav, M. J. Hus, život a učení. I. 1919, II. 1921. 99. Novotný Václav, Prameny dějin českých, VIII., 1932. Havelka. Husitské katechismy. 14 209
Strana 210
99a. Novotný Václav, Náboženské hnutí české ve 14. a 15. stol., bez roku. 100. Palacký Frant., Dějiny národu českého, druhé vyd. 1871. 101. Palacký Frant., Urkundliche Beiträge zur Gesch. des Husitenkrieges, I. 128—34. 102. Pekař Josef, Žižka a jeho doba, I.—IV., 1927—33. 103. Ryšánek Fr. J., Husových Devět kusův zlatých a jejich rozbor od Petra Chel- čického, Listy filol. 1922. 104. Sedlák Jan, M. Jan Hus, 1915. 105. Sýkora Jan, Katechismus, Ottův Nauč. slovník XVI. 72—3. 106. Škoda J. K., Katechetika, Praha 1874. 106a. Šusta Josef, Posledních deset let československé práce dějepisné, 1937. 107. The encyclopaedia britannica, Londýn 1929, sv. 23. 108. Tomek Václ. Vlad., Dějepis města Prahy, druhé vyd. 1892—9, III. 109. Urbánek Rudolf, Jednota bratr. a vyšší vzděláni, 1923. 109a. Urbánek Rudolf, České dějiny. Věk poděbradský. 1930. 110. Vlček Jaroslav, Dějiny čes. literatury, I./I. 1897. 111. Wetzer-Welte, Kirchenlexikon oder Encyklopädie der katholischen Theologie, 1891. 112. Workman Herb. B., John Wyclif, I., II., Londýn 1926. 113. Žilka Fr., Nový zákon, z řečtiny přeložil, 1933. 210
99a. Novotný Václav, Náboženské hnutí české ve 14. a 15. stol., bez roku. 100. Palacký Frant., Dějiny národu českého, druhé vyd. 1871. 101. Palacký Frant., Urkundliche Beiträge zur Gesch. des Husitenkrieges, I. 128—34. 102. Pekař Josef, Žižka a jeho doba, I.—IV., 1927—33. 103. Ryšánek Fr. J., Husových Devět kusův zlatých a jejich rozbor od Petra Chel- čického, Listy filol. 1922. 104. Sedlák Jan, M. Jan Hus, 1915. 105. Sýkora Jan, Katechismus, Ottův Nauč. slovník XVI. 72—3. 106. Škoda J. K., Katechetika, Praha 1874. 106a. Šusta Josef, Posledních deset let československé práce dějepisné, 1937. 107. The encyclopaedia britannica, Londýn 1929, sv. 23. 108. Tomek Václ. Vlad., Dějepis města Prahy, druhé vyd. 1892—9, III. 109. Urbánek Rudolf, Jednota bratr. a vyšší vzděláni, 1923. 109a. Urbánek Rudolf, České dějiny. Věk poděbradský. 1930. 110. Vlček Jaroslav, Dějiny čes. literatury, I./I. 1897. 111. Wetzer-Welte, Kirchenlexikon oder Encyklopädie der katholischen Theologie, 1891. 112. Workman Herb. B., John Wyclif, I., II., Londýn 1926. 113. Žilka Fr., Nový zákon, z řečtiny přeložil, 1933. 210
Strana 211
REJSTŘÍK TMENNY A VÉCNY. Abeceda Husova 2, 59, 60, 61, 62, 67, 68, 69, 175, 176. Achelis E. Christ. (prakt. theologie) 5. d'Ailly (ab Aliaco) Petr, kardinál 118, 155. Alcuin (Disputatio) 9, 111. Althammer Andreas (nápis katechismus) 6. Aman (nepřítel Mardocheüv) 102. Ambrož sv. 89. Anastasius (papež) 89. anděl, andělé (zvl. scholast.) 15, 19, 51, 119, 120. anglické katechismy viz k. anglické (resp. v Anglii). Annénkov J. S. 67, 125. Aristoteles 137. Arnošt z Pardubic viz z Pardubic A, artykule pražské 87, 89. Athanasius, církevní učitel, 33, 127, 178, 196. Augustin sv. 6, 32, 33, 35, 48, 54, 63, 74, 75, 83, 84, 89, 90, 94, 98, 118, 126, 127, 130, 136, 137, 138, 139, 141, 142, 143, 145, 148, 149, 150, 151, 152, 153, 156, 159, 170, 177, 179, 180, 181, 193, 195, 201, 202. Ave Maria 7, 8, 13. Bahimann P. (katol. katechismy něm.) 5, 6, 8, 9, 10, 12, 62, 175. Balbín Bohuslav 11. Bartoš F. M. 23, 24, 27, 30—31, 71, 75, 77, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 101, 106, 107, 108, 109, 118, 125, 126, 143, 144, 147, 153, 155, 158, 159, 161, 162, 163, 165, 166, 167, 168, 169. Basilejský koncil 161, 169. Baštecký Boh, 176. Bavorsko (Valdenští) 161. Beda (venerabilis, sv,) 32, 33, 37, 89, 98, 130, 136, 138, 139, 181, 195. Bednář Frant. (bratr. katechismus) 176, 208. Benátky (tisk katechismů) 6. Berengar z Toursu 152, 153. Bernard sv. 74, 138. Betlemská kaple 41, 159. von Bezold Friedrich 75, 163. Bible (biblický) 7, 83, 89, 94, 122, 158. Biskupec Mikuláš (z Pelhřimova) 2, 74, 84, 85, 139, 169, 171. de Bitterfeld Henr. 108. Blahoslav Jan 169. Bohič(oblíbený Mikuláše z Drážďan) 104, 106. Böhmer Heinrich (valdenstvi) 168, Bonaventura sv. 137. Borový Klement 44. Bratří čeští viz Čeští bratří. Brevis cathechismus (v Anglii) 36, 116, 120, 122—123, 124. z Brodu Ondřej 156. z Bubna Jan 174. Buoh najlepšie dobré (Augustin — Hus) 32, 35, 49, 61, 63, 65, 69, 72, 73, 78, 129, 180, 185, 188, 198. Bydžovský Pavel, utragu. kněz 36, 40, 44— 49, 52—56, 56—58, 112, 184, 185. Církev prvotní 85, 104, 105, 106, 162, 170. církev sbor všech vyvolených k spasení (pre- destinace) 34, 38, 61, 66, 72, 118, 128, 129, 135, 142, 143, 168, 186, 189, 197—198. církev středověká (římská) 1, 34. církev trojí (rytěřující, spící, zvítězilá) 34, 38, 61, 80, 98, 128, 148—151, 186. Císařová-Kolářová Anna (Dcerka) 125. Cyrill sv. (4. stol.) 5. Čeští bratří 1, 2, 138, 139, 140, 169, 176. Clánky katechismové 8, 11. články víry 5, 7, 8, 62, 63, 83, 111, 115—116, 122, 124, 132—133, 178, 187, 202—204. Damascensky Jan (proti filioque) 141. Denis Ernest 176. Desatero božích přikázání 7, 8, 12, 13, 32, 33, 14* 211
REJSTŘÍK TMENNY A VÉCNY. Abeceda Husova 2, 59, 60, 61, 62, 67, 68, 69, 175, 176. Achelis E. Christ. (prakt. theologie) 5. d'Ailly (ab Aliaco) Petr, kardinál 118, 155. Alcuin (Disputatio) 9, 111. Althammer Andreas (nápis katechismus) 6. Aman (nepřítel Mardocheüv) 102. Ambrož sv. 89. Anastasius (papež) 89. anděl, andělé (zvl. scholast.) 15, 19, 51, 119, 120. anglické katechismy viz k. anglické (resp. v Anglii). Annénkov J. S. 67, 125. Aristoteles 137. Arnošt z Pardubic viz z Pardubic A, artykule pražské 87, 89. Athanasius, církevní učitel, 33, 127, 178, 196. Augustin sv. 6, 32, 33, 35, 48, 54, 63, 74, 75, 83, 84, 89, 90, 94, 98, 118, 126, 127, 130, 136, 137, 138, 139, 141, 142, 143, 145, 148, 149, 150, 151, 152, 153, 156, 159, 170, 177, 179, 180, 181, 193, 195, 201, 202. Ave Maria 7, 8, 13. Bahimann P. (katol. katechismy něm.) 5, 6, 8, 9, 10, 12, 62, 175. Balbín Bohuslav 11. Bartoš F. M. 23, 24, 27, 30—31, 71, 75, 77, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 101, 106, 107, 108, 109, 118, 125, 126, 143, 144, 147, 153, 155, 158, 159, 161, 162, 163, 165, 166, 167, 168, 169. Basilejský koncil 161, 169. Baštecký Boh, 176. Bavorsko (Valdenští) 161. Beda (venerabilis, sv,) 32, 33, 37, 89, 98, 130, 136, 138, 139, 181, 195. Bednář Frant. (bratr. katechismus) 176, 208. Benátky (tisk katechismů) 6. Berengar z Toursu 152, 153. Bernard sv. 74, 138. Betlemská kaple 41, 159. von Bezold Friedrich 75, 163. Bible (biblický) 7, 83, 89, 94, 122, 158. Biskupec Mikuláš (z Pelhřimova) 2, 74, 84, 85, 139, 169, 171. de Bitterfeld Henr. 108. Blahoslav Jan 169. Bohič(oblíbený Mikuláše z Drážďan) 104, 106. Böhmer Heinrich (valdenstvi) 168, Bonaventura sv. 137. Borový Klement 44. Bratří čeští viz Čeští bratří. Brevis cathechismus (v Anglii) 36, 116, 120, 122—123, 124. z Brodu Ondřej 156. z Bubna Jan 174. Buoh najlepšie dobré (Augustin — Hus) 32, 35, 49, 61, 63, 65, 69, 72, 73, 78, 129, 180, 185, 188, 198. Bydžovský Pavel, utragu. kněz 36, 40, 44— 49, 52—56, 56—58, 112, 184, 185. Církev prvotní 85, 104, 105, 106, 162, 170. církev sbor všech vyvolených k spasení (pre- destinace) 34, 38, 61, 66, 72, 118, 128, 129, 135, 142, 143, 168, 186, 189, 197—198. církev středověká (římská) 1, 34. církev trojí (rytěřující, spící, zvítězilá) 34, 38, 61, 80, 98, 128, 148—151, 186. Císařová-Kolářová Anna (Dcerka) 125. Cyrill sv. (4. stol.) 5. Čeští bratří 1, 2, 138, 139, 140, 169, 176. Clánky katechismové 8, 11. články víry 5, 7, 8, 62, 63, 83, 111, 115—116, 122, 124, 132—133, 178, 187, 202—204. Damascensky Jan (proti filioque) 141. Denis Ernest 176. Desatero božích přikázání 7, 8, 12, 13, 32, 33, 14* 211
Strana 212
85, 52, 72, 73, 78, 82, 95, 96, 100, 101, 109, 111, 115, 117, 121, 123, 145, 175, 199, De tribus punctis (katech. předhusitský) 5 # 10, 11—13, 111, 113, 115, 117, 118, 119. ff 120, 175. Dieghoff (valdenství) 138. dogmatika (vérouka, véroutny) 2, 12, 24, 32, 33, 49, 60, 65, 74, 76, 91, 94, 106, 124, 135—171, 142. z Drážďan Mikuláš 2, 24, 30, 31, 33, 36, 39, 40, 41, 63, 66, 77, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 92, 93, 94, 97, 98, 99, 100, 101, 104, 106, 107, 108, 109, 113, 128, 135, 140, 148, 159, 161, 162, 163, 164, 165, 166, 167, 169, 170, 171. z Drážďan Petr 39, 85. Drážďanští (škola u Černé růže na Příkopě) 2, 30, 33, 39, 81, 83, 85, 86, 87, 89, 90, 98, 99, 113, 161, 162, 169, 174. Dudik Beda 5, 11, 12. Duns Scotus 155. Dvojotázka o přijímání 24, 39, 40, 41, 46, 47, 48, 51, 52—56, 112, 113, 124, 125, 151, 184—185. Ehrismann Gustav (némecká literatura) 5, 6, 7, 8, 9. Eppinge Friedrich (DráZdanstí) 85. Erasmus Rotterdamský 44, 166. Erben Karel Jaromír (Husovy Sebrané spisy české) 1, 24, 28, 29, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 42, 45, 49, 55, 58, 59, 60, 61, 62, 67, 68, 72, 79, 97, 125, 126, 139, 150, 156, 170, 175. Faber Jan (vídeň. biskup) 44.. filioque (Duch"sv. i od Syna) 34, 141. de Fiore Joachim 141. Flacius Illyricus, Mathias 23, 169. Flajšhans Václav 28—29, 42, 45, 49, 54, 58, ‚59, 60, 61, 62, 63, 65, 67, 68, 69, 71, 125, 126, 135, 150, 151, 155, 158, 159, 167, 174. Funk (Valdenští) 168. Gallie Jižní (vznik Vyznání) 33. Geffcken Johann (katech. obrázkový) 6, 7. Gerson Jan, kancléř pařížské university 9, 118, 147. Goll Jaroslav 1, 2, 26, 27, 29, 36, 38, 70, 84, 139, 161, 162, 163, 168, 169. Groote Geert (Pseudo-Chrysostomus) 166. Halesius Alexander 137, 147. Hardt Herrmann 89. Harnack Adolf 33, 92, 137, 140, 141, 143, 148, 149, 152, 153, 166. 212 Hase Karl (círk. dějiny) 140, 148. Havelka Emanuel 31, 36, 44, 77, 82, 109, 173, 175. Havlík, zástupce Husův v Betlemě 159, 160. Haupt Hermann (valdenství) 163. Herolt Joh. (katech.) 9. de Hibernia Tomáš (Irský) 5, 11, 20, 111, 120. Hipler Franz (dějiny křest. výchovy) 6, 8, 92, 115. Hofmann Rudolf (očistec) 148, 149. Holinka Rudolf (valdenství) 168. Homiliář opatovický 10, 111. Hradec Jindřichův (něm. kolonisté val- denští) 162. Hrejsa Ferdinand 75, 169. hříchy (původní, smrtelné atd.) 7, 8, 9, 10, 12, 13, 16, 17, 18, 19, 62, 66, 68, 69, 79, 96, 102, 111, 116, 117, 118, 122, 123, 125, 132, 149, 184, 185, 186, 187—188, 192, 197, 199, 201—202, 205. Hus Jan, 1, 2, 10, 24, 25, 26, 30, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 67, 68, 69, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 78, 79, 80, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 89, 93, 94, 97, 98, 99, 107, 108, 109, 112, 113, 115, 116, 117, 118. 119, 120, 121, 123, 124, 125, 128, 131, 135, 136, 138, 139, 140, 141, 142, 143, 144, 145, 146, 148, 149, 150, 151, 152, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 162, 164, 166, 168, 170, 174, 175, 176, 177, 178, 184, 185. Husité 2, 97, 163. Ghaloupecký Václav, 71, 74, 76. Chelčický Petr 74, 125, 166, 167 . chiliasmus (táborský) 85, 161. z Chlumu Jan 159, 160. ilustrace katechismů 6, 7. Instructio catechetica (katech. pfedhusitsky) 5, 14—21, 111, 113, 115, 116, 118—119, 120, 178, 174, 175. Isidor 33, 89, 94, 136, 177. Jádro učení křesťanského 2, 24, 28, 31, 38, 40, 41, 42, 49, 50, 55, 58—69, 72, 83, 84, 90, 91, 96, 97, 112, 113, 115, 119, 123, 124, 125, 126—133, 175, 176, 185—188. Jakoubek ze Stříbra 39, 44, 46, 85, 86, 87, 89, 98, 99, 105, 107, 108, 153, 155, 158, 159, 160, 163. z Janova Matěj 44, 46, 75, 147, 159, 169.
85, 52, 72, 73, 78, 82, 95, 96, 100, 101, 109, 111, 115, 117, 121, 123, 145, 175, 199, De tribus punctis (katech. předhusitský) 5 # 10, 11—13, 111, 113, 115, 117, 118, 119. ff 120, 175. Dieghoff (valdenství) 138. dogmatika (vérouka, véroutny) 2, 12, 24, 32, 33, 49, 60, 65, 74, 76, 91, 94, 106, 124, 135—171, 142. z Drážďan Mikuláš 2, 24, 30, 31, 33, 36, 39, 40, 41, 63, 66, 77, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 92, 93, 94, 97, 98, 99, 100, 101, 104, 106, 107, 108, 109, 113, 128, 135, 140, 148, 159, 161, 162, 163, 164, 165, 166, 167, 169, 170, 171. z Drážďan Petr 39, 85. Drážďanští (škola u Černé růže na Příkopě) 2, 30, 33, 39, 81, 83, 85, 86, 87, 89, 90, 98, 99, 113, 161, 162, 169, 174. Dudik Beda 5, 11, 12. Duns Scotus 155. Dvojotázka o přijímání 24, 39, 40, 41, 46, 47, 48, 51, 52—56, 112, 113, 124, 125, 151, 184—185. Ehrismann Gustav (némecká literatura) 5, 6, 7, 8, 9. Eppinge Friedrich (DráZdanstí) 85. Erasmus Rotterdamský 44, 166. Erben Karel Jaromír (Husovy Sebrané spisy české) 1, 24, 28, 29, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 42, 45, 49, 55, 58, 59, 60, 61, 62, 67, 68, 72, 79, 97, 125, 126, 139, 150, 156, 170, 175. Faber Jan (vídeň. biskup) 44.. filioque (Duch"sv. i od Syna) 34, 141. de Fiore Joachim 141. Flacius Illyricus, Mathias 23, 169. Flajšhans Václav 28—29, 42, 45, 49, 54, 58, ‚59, 60, 61, 62, 63, 65, 67, 68, 69, 71, 125, 126, 135, 150, 151, 155, 158, 159, 167, 174. Funk (Valdenští) 168. Gallie Jižní (vznik Vyznání) 33. Geffcken Johann (katech. obrázkový) 6, 7. Gerson Jan, kancléř pařížské university 9, 118, 147. Goll Jaroslav 1, 2, 26, 27, 29, 36, 38, 70, 84, 139, 161, 162, 163, 168, 169. Groote Geert (Pseudo-Chrysostomus) 166. Halesius Alexander 137, 147. Hardt Herrmann 89. Harnack Adolf 33, 92, 137, 140, 141, 143, 148, 149, 152, 153, 166. 212 Hase Karl (círk. dějiny) 140, 148. Havelka Emanuel 31, 36, 44, 77, 82, 109, 173, 175. Havlík, zástupce Husův v Betlemě 159, 160. Haupt Hermann (valdenství) 163. Herolt Joh. (katech.) 9. de Hibernia Tomáš (Irský) 5, 11, 20, 111, 120. Hipler Franz (dějiny křest. výchovy) 6, 8, 92, 115. Hofmann Rudolf (očistec) 148, 149. Holinka Rudolf (valdenství) 168. Homiliář opatovický 10, 111. Hradec Jindřichův (něm. kolonisté val- denští) 162. Hrejsa Ferdinand 75, 169. hříchy (původní, smrtelné atd.) 7, 8, 9, 10, 12, 13, 16, 17, 18, 19, 62, 66, 68, 69, 79, 96, 102, 111, 116, 117, 118, 122, 123, 125, 132, 149, 184, 185, 186, 187—188, 192, 197, 199, 201—202, 205. Hus Jan, 1, 2, 10, 24, 25, 26, 30, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 67, 68, 69, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 78, 79, 80, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 89, 93, 94, 97, 98, 99, 107, 108, 109, 112, 113, 115, 116, 117, 118. 119, 120, 121, 123, 124, 125, 128, 131, 135, 136, 138, 139, 140, 141, 142, 143, 144, 145, 146, 148, 149, 150, 151, 152, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 162, 164, 166, 168, 170, 174, 175, 176, 177, 178, 184, 185. Husité 2, 97, 163. Ghaloupecký Václav, 71, 74, 76. Chelčický Petr 74, 125, 166, 167 . chiliasmus (táborský) 85, 161. z Chlumu Jan 159, 160. ilustrace katechismů 6, 7. Instructio catechetica (katech. pfedhusitsky) 5, 14—21, 111, 113, 115, 116, 118—119, 120, 178, 174, 175. Isidor 33, 89, 94, 136, 177. Jádro učení křesťanského 2, 24, 28, 31, 38, 40, 41, 42, 49, 50, 55, 58—69, 72, 83, 84, 90, 91, 96, 97, 112, 113, 115, 119, 123, 124, 125, 126—133, 175, 176, 185—188. Jakoubek ze Stříbra 39, 44, 46, 85, 86, 87, 89, 98, 99, 105, 107, 108, 153, 155, 158, 159, 160, 163. z Janova Matěj 44, 46, 75, 147, 159, 169.
Strana 213
z Janovic Pavel (pražský arcijáhen) 20, 119. Jednota bratrská 105. z Jenštejna Jan (arcibiskup) 21. Jeronym Pražský 74, 90. z Jičína Jan 161, 169. Jireček Josef, 26, 29, 42, 43, 44, 49, 176. Jungmann Josef 44, 125. |acíř (kacířství) 88, 141, 150. Kádner Otokar 6, 36. kalich viz podobojí přijímání. Kalvin Jan 151, 173. Canisius Petr (katech. katolické) 10, 39. Karel Veliký 6, 7, 9, 141. Karthagina (sbor) 140. Kästner Alexander (Kinderfragen) 6, 9. Kašpar L, B, 176, 208. katechese (katecheticky) 1, 2, 5, 6, 8, 12, 20, 35, 39, 41, 57, 65, 105, 112, 115, 117, 119, 136, 173, 176. Katechismové Credo 91—95, 113, 125, 127, 205—200. Katechismovy traktát krakovsky ( KTr Krak.) 2, 31, 36, 40, 82, 89, 100—109, 113, 117, 125, 132, 159, 163, 164, 175. katechismy anglické 6, 115, 116, 120—123. katech. bratr. 1, 26, 27, 29, 31, 49, 70, 77, 176. katechismy husitské 1, 2, 8, 19, 23—109, 112—113, 115—133, 168, 173—176. katechismy - Husovy 23—69, 112. Katechismus kapitulní men&í (K K Men.) 77— 81, 112, 113, 125, 126—132, 168, 173, 191—192. Katechismus kapitulní větší (KKVět.) 85, 94—100, 113, 117, 125, 126—132, 164. katechismy katolické (římské) 10, 12. katechismy předhusitské 1, 5—21, 111, 113, 115. Katechismus Roudnický (KRoudn.) 27, 29, 81, 32, 43, 46—49, 53, 56, 57, 69—77, 84, 112, 113, 125, 126—132, 139, 168, 173, 176, 184, 188—191. katechismy skupiny Mikuláše z Drážďan 81—112, 136, 142, 160—168. katechismy táborské 69—81, 83, 112, 136, 142, 160—171. katech. valdenské 26, 29, 31, 77, 140, 168. Katechismus Vídeňský (KVíd.) 1, 23—52, 83, 84, 87, 90, 91, 92, 94, 96, 97, 99, 109, 112, 115, 115, 116, 117, 118, 119, 123, 124, 125, 126—133, 135, 136, 139, 140, 141, 152, 156, 157, 164, 168, 173, 175, 176, 177—184. Clemens Alexandrinsky 148. Klenovsky Jan (bratrsky) 139. Knecht (o katechismech) 6, 8. z Knína Matěj 105, 155. Koelde Dietrich (Spegel) 9. Cohrs Ferdinand (o katechismech) 6, 8, 175. Komenský Jan Amos 36. Komínková Marie (sentence) 126. Confessio Taboritarum 2, 74, 139, 169, 170, 171. konservatismus kritický (Husův) 32, 33, 74, 144, 158. konsubstanciace 153—155, 157, 158. Koranda Väclav, 162, 169. Kostnice 43, 60, 64, 87, 101, 133, 135, 151, 153, 155, 158, 159, 160. Košák František (dějiny české katechetiky) 5, 6, 9, 10. Kotsmích Vojtěch (o Vojtěchu Psárském) 10. Kozák Fr, 176. Kozí hrádek 41. Kralický překlad Bible 57, 92, 93. z Krakova Matouš 74, 98, 99. Krakovský traktát katechismový viz Kate- chismový traktát krakovský. Credo katechismové viz Katechismové Credo. Krofta Kamil 28, 33, 75, 84, 85, 86, 142, 143, 147, 159, 161, 162, 163, 164, 166, 169. křest 5, 7, 8, 35, 80, 115, 118, 122, 132, 187, 197, 204, 205. Křišťan z Prachatic viz z Prachatic Kř, Kvíčala Jan 23, 94. Kybal Vlastimil 142, 151. Lambeth (koncil angl.) 120, 121, 122, 124. z Langensteinu Jindřich 118, 147. Lanzkranna Steph. (Hymelstrass) 9. Lateránský koncil IV. 7. láska (druhá ctnost křesťanská) 81, 32, 73, 77, 83, 119, 131, 190. láska k Bohu a k bližnímu 32, 35, 38, 51, 52, 70, 79, 96, 136, 181, 182, 183, 198. Lechler Gotth. 33, 136, 137, 142, 149, 153, 154, 155, 156, 157, 166, 167, 168, 170. Lenc 155. z Litovle Šimon 24, 90. Lollardi: (následovníci Wyclifovi v Anglii) 167.. Lombardus Petrus, magister sententiarum 128, 140, 141, 152—153, 155, Loofs Friedrich (dějiny dogmatu) 34, 92, 186, 137, 140, 141, 142, 143, 148, 152, 153, 166, 168. 213
z Janovic Pavel (pražský arcijáhen) 20, 119. Jednota bratrská 105. z Jenštejna Jan (arcibiskup) 21. Jeronym Pražský 74, 90. z Jičína Jan 161, 169. Jireček Josef, 26, 29, 42, 43, 44, 49, 176. Jungmann Josef 44, 125. |acíř (kacířství) 88, 141, 150. Kádner Otokar 6, 36. kalich viz podobojí přijímání. Kalvin Jan 151, 173. Canisius Petr (katech. katolické) 10, 39. Karel Veliký 6, 7, 9, 141. Karthagina (sbor) 140. Kästner Alexander (Kinderfragen) 6, 9. Kašpar L, B, 176, 208. katechese (katecheticky) 1, 2, 5, 6, 8, 12, 20, 35, 39, 41, 57, 65, 105, 112, 115, 117, 119, 136, 173, 176. Katechismové Credo 91—95, 113, 125, 127, 205—200. Katechismovy traktát krakovsky ( KTr Krak.) 2, 31, 36, 40, 82, 89, 100—109, 113, 117, 125, 132, 159, 163, 164, 175. katechismy anglické 6, 115, 116, 120—123. katech. bratr. 1, 26, 27, 29, 31, 49, 70, 77, 176. katechismy husitské 1, 2, 8, 19, 23—109, 112—113, 115—133, 168, 173—176. katechismy - Husovy 23—69, 112. Katechismus kapitulní men&í (K K Men.) 77— 81, 112, 113, 125, 126—132, 168, 173, 191—192. Katechismus kapitulní větší (KKVět.) 85, 94—100, 113, 117, 125, 126—132, 164. katechismy katolické (římské) 10, 12. katechismy předhusitské 1, 5—21, 111, 113, 115. Katechismus Roudnický (KRoudn.) 27, 29, 81, 32, 43, 46—49, 53, 56, 57, 69—77, 84, 112, 113, 125, 126—132, 139, 168, 173, 176, 184, 188—191. katechismy skupiny Mikuláše z Drážďan 81—112, 136, 142, 160—168. katechismy táborské 69—81, 83, 112, 136, 142, 160—171. katech. valdenské 26, 29, 31, 77, 140, 168. Katechismus Vídeňský (KVíd.) 1, 23—52, 83, 84, 87, 90, 91, 92, 94, 96, 97, 99, 109, 112, 115, 115, 116, 117, 118, 119, 123, 124, 125, 126—133, 135, 136, 139, 140, 141, 152, 156, 157, 164, 168, 173, 175, 176, 177—184. Clemens Alexandrinsky 148. Klenovsky Jan (bratrsky) 139. Knecht (o katechismech) 6, 8. z Knína Matěj 105, 155. Koelde Dietrich (Spegel) 9. Cohrs Ferdinand (o katechismech) 6, 8, 175. Komenský Jan Amos 36. Komínková Marie (sentence) 126. Confessio Taboritarum 2, 74, 139, 169, 170, 171. konservatismus kritický (Husův) 32, 33, 74, 144, 158. konsubstanciace 153—155, 157, 158. Koranda Väclav, 162, 169. Kostnice 43, 60, 64, 87, 101, 133, 135, 151, 153, 155, 158, 159, 160. Košák František (dějiny české katechetiky) 5, 6, 9, 10. Kotsmích Vojtěch (o Vojtěchu Psárském) 10. Kozák Fr, 176. Kozí hrádek 41. Kralický překlad Bible 57, 92, 93. z Krakova Matouš 74, 98, 99. Krakovský traktát katechismový viz Kate- chismový traktát krakovský. Credo katechismové viz Katechismové Credo. Krofta Kamil 28, 33, 75, 84, 85, 86, 142, 143, 147, 159, 161, 162, 163, 164, 166, 169. křest 5, 7, 8, 35, 80, 115, 118, 122, 132, 187, 197, 204, 205. Křišťan z Prachatic viz z Prachatic Kř, Kvíčala Jan 23, 94. Kybal Vlastimil 142, 151. Lambeth (koncil angl.) 120, 121, 122, 124. z Langensteinu Jindřich 118, 147. Lanzkranna Steph. (Hymelstrass) 9. Lateránský koncil IV. 7. láska (druhá ctnost křesťanská) 81, 32, 73, 77, 83, 119, 131, 190. láska k Bohu a k bližnímu 32, 35, 38, 51, 52, 70, 79, 96, 136, 181, 182, 183, 198. Lechler Gotth. 33, 136, 137, 142, 149, 153, 154, 155, 156, 157, 166, 167, 168, 170. Lenc 155. z Litovle Šimon 24, 90. Lollardi: (následovníci Wyclifovi v Anglii) 167.. Lombardus Petrus, magister sententiarum 128, 140, 141, 152—153, 155, Loofs Friedrich (dějiny dogmatu) 34, 92, 186, 137, 140, 141, 142, 143, 148, 152, 153, 166, 168. 213
Strana 214
Loserth Johann 21, 33, 75, 143, 144, 145, 147, 155, 161, 163, 169. Louž (kostel P. Marie na Louži) 85. Lucidář (Staročeský L.) 10, 111, 119—120. Lucillus (patrně Lucilius Junior, přítel Se- nekův) 83, 197. Lukawitz Joh, (Confessio Taboritarum) 169, Lukáš Pražský 1, 9, 27, 35, 39, 49, 70, 72, 77, 79, 139, 168, 175. Lupáč Martin 44. Luther Martin 1, 6, 9, 37, 39, 44, 139, 151, 153, 154, 155.. Lydius Balthasar (Confessio Taboritarum) 169. Magdeburk (Blahoslav) 169. Mareš Bohumil (Husovy listy) 126, 160. Maxmilián II. 23. Melanchthon Filip 44. Menčík Ferdinand 45, 46, 53, 54. Mikuláš z Drážďan viz z Drážďan M. Mikuláš z Pelhřimova viz Biskupec. Milíč Jan z Kroměříže 98, 99, 159. Míšeň (smrt Mikuláše z Drážďan) 24, 90. z Mladoňovic Petr 24, 71, 74. Molnár E, G, A, 176, Molnár J, 176, Müller Joseph 1, 2, 25, 26, 27 —28, 29, 31, 36, 38, 39, 43, 46, 50, 51, 53, 59, 69, 70, 71, 74, 77, 86, 139, 176, 177. Müller Karl (Valden&tí) 167—168. Nabuchodonosor (Nebukadnesar babylonsky) 102. naděje (třetí ctnost kfestanská) 31, 77, 78, 79, 83, 112, 126, 136, 192. Neander August 147. nebe 14, 34, 79, 81, 112, 118, 129, 151, 168, 192, 206. Némec z Zatce (táborsky) 84, 169. Němci 87, 162. Neumann Augustin 21. Nicejské vyznání 126. Nolloth Henry Ed. (a Th. F. Simmons — anglické katechismy) 2, 5, 6, 9, 37, 120, 136, 159. Novák Karel (slovník k Husovi) 30, 34, 125, 148. Novotný Václav 21, 23, 24, 29—30, 36, 38, 39, 41, 42, 50, 54, 56, 58, 60, 61, 68, 71, 74, 79, 86, 98, 125, 126, 141, 142, 144, 145, 150, 155, 156, 158, 159, 162, 164. z Nydburku Kašpar 23. 214 Očistec (purgatorium, někde předpeklí) 34, 49, 73, 74, 75, 80, 81, 84, 86, 87, 88, 96, 105, 109, 112, 121, 122, 128, 129, 148— 151, 160, 162, 163, 164—168, 168—171, 186. Ockham William 155. odpustky 149. oltářní svátost (přijímání) 8, 32, 33, 35, 43, 44, 46, 47, 52, 54, 55, 56, 71, 73, 74, 80, 96, 98, 115, 122, 131—132, 135, 152— 153, 184—185, 187, 190, 200—201, 204, 205. Otázka o živém chlebě 56—58, 84, 112, 113, 124, 125, 185. Otázky dětinské (vydal br. Lukáš Pražský) 27, 35, 39, 49, 70, 72, 77, 79, 168, 175, 176. otcové církevní 83, 89, 106, 153, 170. Otčenáš 5, 7, 8, 9, 31, 32, 33, 73, 78, 95, 111, 115, 145, 191. Origenes 148. Oxford 121, 153, 154, 161. Palacký František 1, 2, 23—25, 27, 28, 30, 86, 38, 42, 50, 51, 52, 63, 68, 70, 74, 75, 112, 155, 169, 177. Páleč Štěpán 162. Palmer Christian (katech.) 5. památka (jako užitek svátosti oltářní) 35, 54, 57, 84, 151, 184, 185, 191. z Pardubic Arnošt 1, 5, 10, 11, 111, 113, 115, 124. Patera Adolf 69, 70, 74, 76, 77, 81, 94. Payne Petr (Engliš) 39, 161, 162, 163, 167, 169. Peckham (angl. arcibiskup) 120. Pekař Josef 24, 75, 85, 86, 90, 158, 159, 161, 163, 169. peklo, pekelný oheň 34, 78, 79, 81, 84, 92, 112, 120, 129, 168, 169, 192, 206. Pelagius ,137, 170. Photius (církev vychodní) 141. Pippin (filioque) 141. Plato 148, 154. Podlaha Antonín ll, 14, 77, 94. podobojí (přijímání) 38, 43, 73, 74, 80, 85, 89, 96, 98, 105, 106, 109, 153, 158—160, 191. z Prachatic Křišťan 162, 169. Pražané (kališníci) 24. predestinace 34, 137, 142, 143, 145, 149. Preger Wilhelm 75, 161, 162, 163. předhusitské katechismy viz k. předh.
Loserth Johann 21, 33, 75, 143, 144, 145, 147, 155, 161, 163, 169. Louž (kostel P. Marie na Louži) 85. Lucidář (Staročeský L.) 10, 111, 119—120. Lucillus (patrně Lucilius Junior, přítel Se- nekův) 83, 197. Lukawitz Joh, (Confessio Taboritarum) 169, Lukáš Pražský 1, 9, 27, 35, 39, 49, 70, 72, 77, 79, 139, 168, 175. Lupáč Martin 44. Luther Martin 1, 6, 9, 37, 39, 44, 139, 151, 153, 154, 155.. Lydius Balthasar (Confessio Taboritarum) 169. Magdeburk (Blahoslav) 169. Mareš Bohumil (Husovy listy) 126, 160. Maxmilián II. 23. Melanchthon Filip 44. Menčík Ferdinand 45, 46, 53, 54. Mikuláš z Drážďan viz z Drážďan M. Mikuláš z Pelhřimova viz Biskupec. Milíč Jan z Kroměříže 98, 99, 159. Míšeň (smrt Mikuláše z Drážďan) 24, 90. z Mladoňovic Petr 24, 71, 74. Molnár E, G, A, 176, Molnár J, 176, Müller Joseph 1, 2, 25, 26, 27 —28, 29, 31, 36, 38, 39, 43, 46, 50, 51, 53, 59, 69, 70, 71, 74, 77, 86, 139, 176, 177. Müller Karl (Valden&tí) 167—168. Nabuchodonosor (Nebukadnesar babylonsky) 102. naděje (třetí ctnost kfestanská) 31, 77, 78, 79, 83, 112, 126, 136, 192. Neander August 147. nebe 14, 34, 79, 81, 112, 118, 129, 151, 168, 192, 206. Némec z Zatce (táborsky) 84, 169. Němci 87, 162. Neumann Augustin 21. Nicejské vyznání 126. Nolloth Henry Ed. (a Th. F. Simmons — anglické katechismy) 2, 5, 6, 9, 37, 120, 136, 159. Novák Karel (slovník k Husovi) 30, 34, 125, 148. Novotný Václav 21, 23, 24, 29—30, 36, 38, 39, 41, 42, 50, 54, 56, 58, 60, 61, 68, 71, 74, 79, 86, 98, 125, 126, 141, 142, 144, 145, 150, 155, 156, 158, 159, 162, 164. z Nydburku Kašpar 23. 214 Očistec (purgatorium, někde předpeklí) 34, 49, 73, 74, 75, 80, 81, 84, 86, 87, 88, 96, 105, 109, 112, 121, 122, 128, 129, 148— 151, 160, 162, 163, 164—168, 168—171, 186. Ockham William 155. odpustky 149. oltářní svátost (přijímání) 8, 32, 33, 35, 43, 44, 46, 47, 52, 54, 55, 56, 71, 73, 74, 80, 96, 98, 115, 122, 131—132, 135, 152— 153, 184—185, 187, 190, 200—201, 204, 205. Otázka o živém chlebě 56—58, 84, 112, 113, 124, 125, 185. Otázky dětinské (vydal br. Lukáš Pražský) 27, 35, 39, 49, 70, 72, 77, 79, 168, 175, 176. otcové církevní 83, 89, 106, 153, 170. Otčenáš 5, 7, 8, 9, 31, 32, 33, 73, 78, 95, 111, 115, 145, 191. Origenes 148. Oxford 121, 153, 154, 161. Palacký František 1, 2, 23—25, 27, 28, 30, 86, 38, 42, 50, 51, 52, 63, 68, 70, 74, 75, 112, 155, 169, 177. Páleč Štěpán 162. Palmer Christian (katech.) 5. památka (jako užitek svátosti oltářní) 35, 54, 57, 84, 151, 184, 185, 191. z Pardubic Arnošt 1, 5, 10, 11, 111, 113, 115, 124. Patera Adolf 69, 70, 74, 76, 77, 81, 94. Payne Petr (Engliš) 39, 161, 162, 163, 167, 169. Peckham (angl. arcibiskup) 120. Pekař Josef 24, 75, 85, 86, 90, 158, 159, 161, 163, 169. peklo, pekelný oheň 34, 78, 79, 81, 84, 92, 112, 120, 129, 168, 169, 192, 206. Pelagius ,137, 170. Photius (církev vychodní) 141. Pippin (filioque) 141. Plato 148, 154. Podlaha Antonín ll, 14, 77, 94. podobojí (přijímání) 38, 43, 73, 74, 80, 85, 89, 96, 98, 105, 106, 109, 153, 158—160, 191. z Prachatic Křišťan 162, 169. Pražané (kališníci) 24. predestinace 34, 137, 142, 143, 145, 149. Preger Wilhelm 75, 161, 162, 163. předhusitské katechismy viz k. předh.
Strana 215
předpeklí, imbus (jinde ve významu očistce) 34, 148. Piíbram Jan 44, 108. přísaha (hlavně: bezvýjimečný její zákaz) 75, 81, 83, 87, 88, 95, 97, 102, 105, 106, 112, 160, 163, 164—168, 195. Psárský Vojtěch (Obecná zpověď) 10, 111. Pseudo-Chrysostomus 81, 83, 87, 88, 89, 97, 105, 106, 122, 135, 163, 164, 165—160, 167, 195. raj 16, 118, 119. Rakousy (valdenství) 162. reformace česká 1. remanence 73, 105, 106, 155, 156, 157, 158. Rezek Antonín 44, 45. Robert (Husův žalářník) 43, 133, 158. Roh Jan, senior Jednoty 45. Rokycana Jan 44, 46, 169. Rosa Václav (kněz) 45, 58. Roudnický katechismus viz Katech. Roud- nicky. Roudnický Štěpán 12. Ryšánek Fr. J. 74, 125, 150. Rydvan Josef (o Gersonovi) 9. Řehoř sv. 126, 136, 149, 150, 170. Sachsse Eugen (katechese) 5. Sedlák Jan 10, 12, 21, 30, 35, 39, 40, 60, 61, 75, 80, 82, 85, 86, 87, 88, 90, 98, 101, 106, 108, 109, 125, 143, 144, 145, 146, 150, 151, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 161, 162, 163, 165, 166, 169, 171. Semiramis 18. Senacherib (král assyrský) 102. Seneca 83, 197. scholastika 2, 13, 19, 72, 111, 116, 119, 136, 137, 141, 148, 152, 173, 174. Simmons Thomas F. (a Nolloth Henry Ed. — angl. katechismy) 2, 5, 6, 9, 37, 120, 136, 159. Sirotci 23, 24, 52, 169. Skočdopole František 169. skutky (jako zásluha k spasení nebo jako svédectví víry) 80, 94, 126, 136—138, 150, 167, 170, 173, 174, 177—178, 192, 193— 194. Smetana Jan K. (bratr. katechismus) 176. Souček Stanislav 125. Stigmayr Josef (Pseudo-Chrysostomus) 166. ze Stříbra Jakoubek viz Jakoubek ze Stř. svatí 83, 150, 151. Sýkora Jan (o katechismech) 6. Symbolum apoštolské (Athanasiovo) 138, 140, 141. Šembera Alois Vojtěch 24, 25, 28, 38, 58, 59, 60, 61, 62, 67, 68, 175. šestero nejmenších přikázání (Matouš 5) 79, 87, 88, 95, 97, 103, 106, 164, 166. Škoda J. K. 6, 9, 10. Štítný Tomáš 10, 36, 116, 120. Šusta Josef 109, 210. táborské katechismy viz k. táborské. Táboři, Tábor 2, 75, 76, 84, 85, 86, 87, 98, 101, 128, 135, 139, 140, 148, 151, 161, 162, 163, 168—171, 174. Tertullian 140, 148. texty katechismové 5, 9—10, 23, 177—206. de Thoresby John, arcibiskup (katechismus) 5, 120—121, 122, 123, 124, 144. Timothej, ariánsky knéz 166. Tobolka Zdeněk 125. Tomáš Adguinský 26, 98, 99, 118, 136, 137, 147, 148, 152, 154, 159. Tomek Wóclav Wladivoj 21, 86, 155. Tractatus de fide catholica (TD Fide) 24, 30, 31, 33, 51, 63, 66, 71, 77, 81—91, 93, 94, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 106, 112 113, 117, 119, 125, 126—132, 164, 166, 192205. tridentský sněm 10. Trojice sv. 14, 34, 44, 47, 53, 65, 77, 78, 83, 118, 119, 127—128, 135, 140—142, 173, 179, 186, 188—189, 191, 195—196, 206. tradice katechismová reformační 1. transsubstanciace 23, 35, 54, 74, 75, 151, 152. Truhlář Antonín 10. Truhlář Josef 30, 81, 86, 88, 89, 90. Urbánek Rudolf 161,163,166, 168, 169, 176. Ústí (Sezimovo, nad Lužnicí) 61, 64, 67, 69, 161. Valdenské katechismy viz katech. valdenské. Valdensti (valdenstvi) 1, 83, 84, 85, 86, 98, 100, 101, 105, 135, 138, 149, 160, 161, 162, 163, 164, 166, 167—168, 169, 170, 171. Velký čtvrtek (husitský) 25. Věřím v Boha 5, 7, 8, 9, 12, 31, 33, 73, 78, 91, 92, 93, 94, 111, 121, 138, 140, 178, 180, 197, 199, 205—200. věřiti Boha, Bohu, v Boha 32, 35, 37, 130, 138—140, 180—181, 189—190, 198. vérouka viz dogmatika. 215
předpeklí, imbus (jinde ve významu očistce) 34, 148. Piíbram Jan 44, 108. přísaha (hlavně: bezvýjimečný její zákaz) 75, 81, 83, 87, 88, 95, 97, 102, 105, 106, 112, 160, 163, 164—168, 195. Psárský Vojtěch (Obecná zpověď) 10, 111. Pseudo-Chrysostomus 81, 83, 87, 88, 89, 97, 105, 106, 122, 135, 163, 164, 165—160, 167, 195. raj 16, 118, 119. Rakousy (valdenství) 162. reformace česká 1. remanence 73, 105, 106, 155, 156, 157, 158. Rezek Antonín 44, 45. Robert (Husův žalářník) 43, 133, 158. Roh Jan, senior Jednoty 45. Rokycana Jan 44, 46, 169. Rosa Václav (kněz) 45, 58. Roudnický katechismus viz Katech. Roud- nicky. Roudnický Štěpán 12. Ryšánek Fr. J. 74, 125, 150. Rydvan Josef (o Gersonovi) 9. Řehoř sv. 126, 136, 149, 150, 170. Sachsse Eugen (katechese) 5. Sedlák Jan 10, 12, 21, 30, 35, 39, 40, 60, 61, 75, 80, 82, 85, 86, 87, 88, 90, 98, 101, 106, 108, 109, 125, 143, 144, 145, 146, 150, 151, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 161, 162, 163, 165, 166, 169, 171. Semiramis 18. Senacherib (král assyrský) 102. Seneca 83, 197. scholastika 2, 13, 19, 72, 111, 116, 119, 136, 137, 141, 148, 152, 173, 174. Simmons Thomas F. (a Nolloth Henry Ed. — angl. katechismy) 2, 5, 6, 9, 37, 120, 136, 159. Sirotci 23, 24, 52, 169. Skočdopole František 169. skutky (jako zásluha k spasení nebo jako svédectví víry) 80, 94, 126, 136—138, 150, 167, 170, 173, 174, 177—178, 192, 193— 194. Smetana Jan K. (bratr. katechismus) 176. Souček Stanislav 125. Stigmayr Josef (Pseudo-Chrysostomus) 166. ze Stříbra Jakoubek viz Jakoubek ze Stř. svatí 83, 150, 151. Sýkora Jan (o katechismech) 6. Symbolum apoštolské (Athanasiovo) 138, 140, 141. Šembera Alois Vojtěch 24, 25, 28, 38, 58, 59, 60, 61, 62, 67, 68, 175. šestero nejmenších přikázání (Matouš 5) 79, 87, 88, 95, 97, 103, 106, 164, 166. Škoda J. K. 6, 9, 10. Štítný Tomáš 10, 36, 116, 120. Šusta Josef 109, 210. táborské katechismy viz k. táborské. Táboři, Tábor 2, 75, 76, 84, 85, 86, 87, 98, 101, 128, 135, 139, 140, 148, 151, 161, 162, 163, 168—171, 174. Tertullian 140, 148. texty katechismové 5, 9—10, 23, 177—206. de Thoresby John, arcibiskup (katechismus) 5, 120—121, 122, 123, 124, 144. Timothej, ariánsky knéz 166. Tobolka Zdeněk 125. Tomáš Adguinský 26, 98, 99, 118, 136, 137, 147, 148, 152, 154, 159. Tomek Wóclav Wladivoj 21, 86, 155. Tractatus de fide catholica (TD Fide) 24, 30, 31, 33, 51, 63, 66, 71, 77, 81—91, 93, 94, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 106, 112 113, 117, 119, 125, 126—132, 164, 166, 192205. tridentský sněm 10. Trojice sv. 14, 34, 44, 47, 53, 65, 77, 78, 83, 118, 119, 127—128, 135, 140—142, 173, 179, 186, 188—189, 191, 195—196, 206. tradice katechismová reformační 1. transsubstanciace 23, 35, 54, 74, 75, 151, 152. Truhlář Antonín 10. Truhlář Josef 30, 81, 86, 88, 89, 90. Urbánek Rudolf 161,163,166, 168, 169, 176. Ústí (Sezimovo, nad Lužnicí) 61, 64, 67, 69, 161. Valdenské katechismy viz katech. valdenské. Valdensti (valdenstvi) 1, 83, 84, 85, 86, 98, 100, 101, 105, 135, 138, 149, 160, 161, 162, 163, 164, 166, 167—168, 169, 170, 171. Velký čtvrtek (husitský) 25. Věřím v Boha 5, 7, 8, 9, 12, 31, 33, 73, 78, 91, 92, 93, 94, 111, 121, 138, 140, 178, 180, 197, 199, 205—200. věřiti Boha, Bohu, v Boha 32, 35, 37, 130, 138—140, 180—181, 189—190, 198. vérouka viz dogmatika. 215
Strana 216
Vídeňský katechismus viz Katech. Vídeňský. víra, první ctnost křesťanská (víra, láska, naděje) 31, 33, 35, 48, 63, 72, 77, 78, 79, 82, 83, 90, 91, 94, 118, 126—127, 135, 136, 138, 145, 173, 177, 192, 193. Vlček Jaroslav 67. Vlček Václav (Osvěta) 60. Vodehnal Josef 40, 143, 146, 147, 149. Vulgata 92, 93, 103, 192. Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně (Husův, základní katech. pramen) 1, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 43, 49, 50, 61, 62, 63, 91, 112, 115, 120, 123, 125—133, 135, 136, 138, 139, 145, 146, 151, 156, 174. Wesel (proti očistci) 149. Wessel (proti očistci) 149, Wicelius G. (název „katechismus“) 6. Wislocki Wladyslaw 101. Wolff Johannes o zpovědi) 7. Workman Herb. B. 86, 136, 143, 147, 149, 154, 161. Wyclif John (wyclifismus) 24, 33, 40, 50, 83, 84, 85, 86, 98, 99, 100, 101, 105, 115, 118, 120, 121, 122, 123, 124, 135, 136, 137, 138, 142, 143, 144, 145, 146, 147, 148, 149, 152, 153, 154, 155, 156, 157, 159, 161, 163, 165, 166, 167, 169, 170. Zabití (bezvýjimečný zákaz) 81, 85, 87, 88, 95, 97, 98, 102, 105, 106, 112, 122, 160, 164—168, 195. Zákon Nový (v Bibli) 88, 104. Zákon Starý 34, 92, 93, 102, 104, 113, 165. Zbyněk Zajíc z Hasenburka 156. ve Zdi (kostel sv. Martina ve Zdi) 85, 159. von Zezschwitz Gerhard 1, 5, 26, 77, 138, 139, 140, 168. Zíbrt Čeněk 10, 44, 45, 56, 119. Zlatoústý Jan 179. ze Znojma Stanislav 105, 155. zpověď 7, 8, 9, 10, 18, 32, 111, 112, 119. Zwingli Huldreich 151, 155. Želivský Jan 90. Žerotínové (v Židlochovicích) 174. Žilka František 59, 60, 67, 105. DOPLNKY A TISKOVÉ CHYBY. 1. „De tribus punctis“ str. 12 n. uvádím v obsahu podle Dudíka, tudíž s pravopisem upraveným; já ponechávám ve svých transkripcích latin. rukopisů (na př. hned v násl. In- structio — s tímto nápisem však novým) pravopis původní. (Viz i pozn. str. 117.) 2. Rudolf Urbánek (jmenov. sp. České dějiny III./3. Věk poděbradský) má býti uveden na všech stranách, jak je vyznačeno v Rejstříku: str. 161 pozn. 128, že Urbánek (str. 615 n.) s Gollem souhlasný; str. 163 řád. 24 za „Kroftou“: Urbánkem, Bartošem; str. 166 správně; str. 168 na konci pozn. 153: zvláště Urbánek 610 n.; str. 169 pozn. 158 za „Pekař, Žižka I. 7n.“ s novými hledisky Rud. Urbánek 647 n. — Blíže se dovolávám prací Urbánkových, ale také Holinkových, Chaloupeckého, Aug. Neumannových a j., zvláště pokud jde o valdenství-Tábor-Jednotu bratrskou, v připravovaném spise „Katechismy Českých bratří“. 3. Str. 18. řád. 9.: místo nulluns má býti nullus. 4. str. 33. pozn. 49.: místo Wyklif — Wyclif (píší dnes Angličané); 5. str. 43. pozn. 9..: místo tělo jeisti — tělo jiesti; 6. str. 44. řád. 5. zdola: místo Melanchtona, Erazima — Melanchthona, Erasma; 7. str. 213. řád. 12.: místo Kalvin — Calvin; 8. str. 214. řád. 15. vložka: Lyra Mikuláš 159, 193. 216
Vídeňský katechismus viz Katech. Vídeňský. víra, první ctnost křesťanská (víra, láska, naděje) 31, 33, 35, 48, 63, 72, 77, 78, 79, 82, 83, 90, 91, 94, 118, 126—127, 135, 136, 138, 145, 173, 177, 192, 193. Vlček Jaroslav 67. Vlček Václav (Osvěta) 60. Vodehnal Josef 40, 143, 146, 147, 149. Vulgata 92, 93, 103, 192. Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně (Husův, základní katech. pramen) 1, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 43, 49, 50, 61, 62, 63, 91, 112, 115, 120, 123, 125—133, 135, 136, 138, 139, 145, 146, 151, 156, 174. Wesel (proti očistci) 149. Wessel (proti očistci) 149, Wicelius G. (název „katechismus“) 6. Wislocki Wladyslaw 101. Wolff Johannes o zpovědi) 7. Workman Herb. B. 86, 136, 143, 147, 149, 154, 161. Wyclif John (wyclifismus) 24, 33, 40, 50, 83, 84, 85, 86, 98, 99, 100, 101, 105, 115, 118, 120, 121, 122, 123, 124, 135, 136, 137, 138, 142, 143, 144, 145, 146, 147, 148, 149, 152, 153, 154, 155, 156, 157, 159, 161, 163, 165, 166, 167, 169, 170. Zabití (bezvýjimečný zákaz) 81, 85, 87, 88, 95, 97, 98, 102, 105, 106, 112, 122, 160, 164—168, 195. Zákon Nový (v Bibli) 88, 104. Zákon Starý 34, 92, 93, 102, 104, 113, 165. Zbyněk Zajíc z Hasenburka 156. ve Zdi (kostel sv. Martina ve Zdi) 85, 159. von Zezschwitz Gerhard 1, 5, 26, 77, 138, 139, 140, 168. Zíbrt Čeněk 10, 44, 45, 56, 119. Zlatoústý Jan 179. ze Znojma Stanislav 105, 155. zpověď 7, 8, 9, 10, 18, 32, 111, 112, 119. Zwingli Huldreich 151, 155. Želivský Jan 90. Žerotínové (v Židlochovicích) 174. Žilka František 59, 60, 67, 105. DOPLNKY A TISKOVÉ CHYBY. 1. „De tribus punctis“ str. 12 n. uvádím v obsahu podle Dudíka, tudíž s pravopisem upraveným; já ponechávám ve svých transkripcích latin. rukopisů (na př. hned v násl. In- structio — s tímto nápisem však novým) pravopis původní. (Viz i pozn. str. 117.) 2. Rudolf Urbánek (jmenov. sp. České dějiny III./3. Věk poděbradský) má býti uveden na všech stranách, jak je vyznačeno v Rejstříku: str. 161 pozn. 128, že Urbánek (str. 615 n.) s Gollem souhlasný; str. 163 řád. 24 za „Kroftou“: Urbánkem, Bartošem; str. 166 správně; str. 168 na konci pozn. 153: zvláště Urbánek 610 n.; str. 169 pozn. 158 za „Pekař, Žižka I. 7n.“ s novými hledisky Rud. Urbánek 647 n. — Blíže se dovolávám prací Urbánkových, ale také Holinkových, Chaloupeckého, Aug. Neumannových a j., zvláště pokud jde o valdenství-Tábor-Jednotu bratrskou, v připravovaném spise „Katechismy Českých bratří“. 3. Str. 18. řád. 9.: místo nulluns má býti nullus. 4. str. 33. pozn. 49.: místo Wyklif — Wyclif (píší dnes Angličané); 5. str. 43. pozn. 9..: místo tělo jeisti — tělo jiesti; 6. str. 44. řád. 5. zdola: místo Melanchtona, Erazima — Melanchthona, Erasma; 7. str. 213. řád. 12.: místo Kalvin — Calvin; 8. str. 214. řád. 15. vložka: Lyra Mikuláš 159, 193. 216
Strana 217
OBSAH. Strana PŘEDMLUVA . 1—3 Husitské katechismy vytvořily významnou reformační tradici katechis- movou, na ni navázali Čeští bratří a podle nich i Valdenští a Luther. — Katechismy předhusitské, důležité zvláště z období Arnošta z Pardubic. — Vůdčí místo v katechismové tvorbě husitské náleží Husovi, již od jeho ka- techetického Výkladu viery. — Základní jest KVídeňský; od dob Pa- lackého sporná otázka, zda jest jeho autorem Hus. — Přehled historic- kého i nynějšího významu katechismů husitských . 1—3 I. KATECHISMY PŘEDHUSITSKÉ 5—21 A) POČÁTKY VE STŘEDOVĚKU. Již z 8. stol. se zachovaly jednoduché katechismové zlomky o Věřím a o Otčenáši, leč již od prvních dob křesťanské církve byly dítky vyučovány hlavním článkům víry (první zmínka u Lukáše 1, 4) 1. Katechismové články. Slovo katechismus pochází od Augustina, ve smyslu katechismovém užil ho poprvé Luther a jako nápisu A. Althammer. — Prvotně se vyučovalo Věřím a Otčenáši, později i Desateru, dále Ave Maria, při zpovědi o smrt. hříších, o svátostech. — Konečně bylo 12 katechism. článků: 3 hlavní, 8 vedlejších a zpověď . 6—8 2. První katechismové texty. Práce mimočeské: soustav. z 9. stol. rkp. »Sammlung eines Weissenburger Mönches«, práce Alcuinovy; pozdější Heidelberg, obráz. rkp., práce Ger- sonovy až Canisiovy. — České (toliko katechetické): Tom. Štítného, Obecná zpověď Voj. Psárského, Staročeský Lucidář 9—10 B) DOBA ARNOŠTA Z PARDUBIC. 3. De tribus punctis essencialibus christiane religionis. Rkp. v kapit. knihovně praž. — Vydal Beda Dudík při Statutech provinc. koncilu praž. z r. 1349. — Autorem Tomáš de Hibernia, r. 1316. — Obsah o třech podstat. bodech křesť. náboženství: o Věřím, o Desateru, o sedmi smrtelných hříších. Nikoli v otáz. a odpovědích. — Práce scholastická, značně abstr. pojmová, ale významná . 11—13 217
OBSAH. Strana PŘEDMLUVA . 1—3 Husitské katechismy vytvořily významnou reformační tradici katechis- movou, na ni navázali Čeští bratří a podle nich i Valdenští a Luther. — Katechismy předhusitské, důležité zvláště z období Arnošta z Pardubic. — Vůdčí místo v katechismové tvorbě husitské náleží Husovi, již od jeho ka- techetického Výkladu viery. — Základní jest KVídeňský; od dob Pa- lackého sporná otázka, zda jest jeho autorem Hus. — Přehled historic- kého i nynějšího významu katechismů husitských . 1—3 I. KATECHISMY PŘEDHUSITSKÉ 5—21 A) POČÁTKY VE STŘEDOVĚKU. Již z 8. stol. se zachovaly jednoduché katechismové zlomky o Věřím a o Otčenáši, leč již od prvních dob křesťanské církve byly dítky vyučovány hlavním článkům víry (první zmínka u Lukáše 1, 4) 1. Katechismové články. Slovo katechismus pochází od Augustina, ve smyslu katechismovém užil ho poprvé Luther a jako nápisu A. Althammer. — Prvotně se vyučovalo Věřím a Otčenáši, později i Desateru, dále Ave Maria, při zpovědi o smrt. hříších, o svátostech. — Konečně bylo 12 katechism. článků: 3 hlavní, 8 vedlejších a zpověď . 6—8 2. První katechismové texty. Práce mimočeské: soustav. z 9. stol. rkp. »Sammlung eines Weissenburger Mönches«, práce Alcuinovy; pozdější Heidelberg, obráz. rkp., práce Ger- sonovy až Canisiovy. — České (toliko katechetické): Tom. Štítného, Obecná zpověď Voj. Psárského, Staročeský Lucidář 9—10 B) DOBA ARNOŠTA Z PARDUBIC. 3. De tribus punctis essencialibus christiane religionis. Rkp. v kapit. knihovně praž. — Vydal Beda Dudík při Statutech provinc. koncilu praž. z r. 1349. — Autorem Tomáš de Hibernia, r. 1316. — Obsah o třech podstat. bodech křesť. náboženství: o Věřím, o Desateru, o sedmi smrtelných hříších. Nikoli v otáz. a odpovědích. — Práce scholastická, značně abstr. pojmová, ale významná . 11—13 217
Strana 218
Strana 4. Instructio catechetica de articulis fidei. Rkp. v metrop. kapitulní praž. — Jest v otázkách a odpovědích. Pojednává o Bohu, o jednotl. osobách Trojice a jejich vlastnostech, o nebi, o původu Boha a člověka, o andělích, o ráji a prvním hříchu atd.; mluví proti kně- žím nehodným a svatokupeckým a obírá se pak stále otázkou hříchu. Věroučně jest směru zřetelně arnoštovsky reformního, zase práce scho- lastická, zabíhající do nepodstatných pojmových podrobností, při tom však promyšlená a nábožensky opravdová. Vepsal ji do svazku známý arcijáhen praž. Pavel z Janovic, je to tedy práce předhusitská, autorem neznámý kněz tradice arnoštovské; napsána pravděpodobně po r. 1350. 14—21 23—109 A) KATECHISMY HUSOVY . . . . . . . . . . . . . . . II. KATECHISMY HUSITSKÉ 23—69 1. Katechismus Vídeňský 23—52 Rkp. v Národ. knih. vídeňské. — Práce o KVíd.: Fr. Palacký v Documen- tech (že jest pravděpodobně Husův), Jar. Goll (proti Husovu autorství), Jos. Müller (opakuje Golla proti Pal., sám vydává KVídeňský v překladě nepřesném). KVíd. je pracován podle Husova Výkladu viery. Věroučně jest kriticky konservativní. Základní odchylka, že církev »jest sbor všech vyvolených k spasení«, s hlavou Kristem . Důkazy o autorství KVíd.: kritika vnitřní — celkem 16, vnější — řada průkazů organicky spjatých, jimiž současně určováno autorství Dvoj- otázky o přijímání a KRoudnického. Se závěrem, že autorem Dvojotázky jest Hus, autorem KVídeňského (KRoudnického) jest téměř s jistotou Hus KVíd. napsán asi mezi listopadem 1412 a červnem 1414. — Poznámky, zvláště obsáhlá na konci, jsou podstatným doplňkem KVídeňského . 23—36 36—49 50—52 2. Dvojotázka o přijímání. Texty 4: ve spise Pavla Bydžovského a 3 rukopisy. — Prameny její asi: KVíd. a Husovo »Kázanie na den památky těla božieho«. — Autorem bez- pečně Hus (podle našeho učení), nejspíše v období po červnu 1413 52—56 3. Otázka o živém chlebě. Pramen její v jiném spise P. Bydžovského. — Účelem přijímání živého chleba jest památka na Kr. umučení a dosažení hlubšího náboženství.— Autorem pravděpodobně Hus, asi v letech 1412—1414 56—58 4. Jádro učení křesťanského. Rukopisů pět, nejstarší asi ve vídeň. kod. 4557, nápis dal Erben. — Auto- rem Hus, v červnu 1414. — Jest pracováno podle Husova Výkladu viery, bez otázek, jako Husův katechismus druhý . 58—64 Rkp. Jádra v knih. křižovnické má několik otázek, původní bylo však bez otázek, a bylo o jediném díle 64—69 218
Strana 4. Instructio catechetica de articulis fidei. Rkp. v metrop. kapitulní praž. — Jest v otázkách a odpovědích. Pojednává o Bohu, o jednotl. osobách Trojice a jejich vlastnostech, o nebi, o původu Boha a člověka, o andělích, o ráji a prvním hříchu atd.; mluví proti kně- žím nehodným a svatokupeckým a obírá se pak stále otázkou hříchu. Věroučně jest směru zřetelně arnoštovsky reformního, zase práce scho- lastická, zabíhající do nepodstatných pojmových podrobností, při tom však promyšlená a nábožensky opravdová. Vepsal ji do svazku známý arcijáhen praž. Pavel z Janovic, je to tedy práce předhusitská, autorem neznámý kněz tradice arnoštovské; napsána pravděpodobně po r. 1350. 14—21 23—109 A) KATECHISMY HUSOVY . . . . . . . . . . . . . . . II. KATECHISMY HUSITSKÉ 23—69 1. Katechismus Vídeňský 23—52 Rkp. v Národ. knih. vídeňské. — Práce o KVíd.: Fr. Palacký v Documen- tech (že jest pravděpodobně Husův), Jar. Goll (proti Husovu autorství), Jos. Müller (opakuje Golla proti Pal., sám vydává KVídeňský v překladě nepřesném). KVíd. je pracován podle Husova Výkladu viery. Věroučně jest kriticky konservativní. Základní odchylka, že církev »jest sbor všech vyvolených k spasení«, s hlavou Kristem . Důkazy o autorství KVíd.: kritika vnitřní — celkem 16, vnější — řada průkazů organicky spjatých, jimiž současně určováno autorství Dvoj- otázky o přijímání a KRoudnického. Se závěrem, že autorem Dvojotázky jest Hus, autorem KVídeňského (KRoudnického) jest téměř s jistotou Hus KVíd. napsán asi mezi listopadem 1412 a červnem 1414. — Poznámky, zvláště obsáhlá na konci, jsou podstatným doplňkem KVídeňského . 23—36 36—49 50—52 2. Dvojotázka o přijímání. Texty 4: ve spise Pavla Bydžovského a 3 rukopisy. — Prameny její asi: KVíd. a Husovo »Kázanie na den památky těla božieho«. — Autorem bez- pečně Hus (podle našeho učení), nejspíše v období po červnu 1413 52—56 3. Otázka o živém chlebě. Pramen její v jiném spise P. Bydžovského. — Účelem přijímání živého chleba jest památka na Kr. umučení a dosažení hlubšího náboženství.— Autorem pravděpodobně Hus, asi v letech 1412—1414 56—58 4. Jádro učení křesťanského. Rukopisů pět, nejstarší asi ve vídeň. kod. 4557, nápis dal Erben. — Auto- rem Hus, v červnu 1414. — Jest pracováno podle Husova Výkladu viery, bez otázek, jako Husův katechismus druhý . 58—64 Rkp. Jádra v knih. křižovnické má několik otázek, původní bylo však bez otázek, a bylo o jediném díle 64—69 218
Strana 219
B) KATECHISMY TÁBORSKÉ 5. Katechismus Roudnický. Rkp. v Lobkow. knih; v Roudnici. — Vydal J. Miller v překladě nepřes- ném. — Tři části KRoudn., původně jediná stručná, k vůli snadnosti. Pra- cován přesně podle KVíd. Věroučně rozhodně reformní: proti očistci, pro přijím. podobojí, ve smyslu remanenčním. — Autorem kněz táborský, asi v letech 1420-—1430. — Bratří (Lukáš) měli pramenem hlavně KRoudnický . 6. Kapitulní katechismus menší. Rkp. v metr. kapit. pražské. — Pracován podle KRoudn. i podle KVíd., má pouze 36 struč. otázek. — Věrouč. rozhodný: proti očistci, proti uctívání Marie a svatých, zato vyzdvihuje »slyšenie slova božieho«, podobně jako KRoudn. — Autorem kněz táborský, asi 1420—1430 . C) KATECHISMY SKUPINY MIKULÁŠE Z DRÁŽĎAN 7.Tractatus de fide catholica. Rkp. v univ. praž., výhradné latinský. — Jest pracován v 1. části podle KVíd., v 2. č. podle Jádra, odlišuje se však svými obšírnými dogmat. úva- hovými výklady. Jest v otázkách Věroučně jest radikální; ve smyslu wyclifském a valdenském: proti usmrcování, proti přísaze, proti očistci. — Autorem Mikuláš z Drážďan (důkazy). — Byl napsán asi 1415—1417. — Jest pracován v textu i podle poznámek KVídeňského, priorita časová náleží nesporně KVídeňskému 6. Katechismové Credo. Rkp. následuje za TDFide, tímtéž písmem, a má patrně doplniti v TDFide vypuštěné slovné znění Věřím v Boha, které v KVíd. jest. — Obsahem jest 12 čl. Věřím, pod každým jest katech. výklad z citátů Starého zákona. — Věroučně bez ožehavosti, autorem stoupenec Mikulášův, doba vzniku po r. 1417 9, Kapitulní katechismus větší. Rkp. v praž. kapitulní, latinský, s českými slovy. — Jest pracován podle TDFide, ve stylisaci se však namnoze přidržuje přístupnějšího KVídeň- ského. Jest nedokončen. — Věroučně na radikálním směru Mikulášově, autorem jeho stoupenec. — Doba vzniku brzy po r. 1417 . 10. Katechismový traktát krakovský. Rkp. v Jagellonské univ. k. v Krakově. — Traktát dvojitý: o Desateru a o sedmi svátostech. Výklad (bez otázek) nestejně obšírný, i bez ohledu na význam věci. — Věroučně radikální: zakazuje přísahu a zabití bez- podmínečně, svátost oltářní ne sub utrague, zato remanenčně. — Autorem Mikuláš z Drážďan (důkazy), doba vzniku 1410 aZ 1412 . Strana 69—81 69—73 73—77 77—81 81—109 81—83 83—91 91—93 94—100 100—110 219
B) KATECHISMY TÁBORSKÉ 5. Katechismus Roudnický. Rkp. v Lobkow. knih; v Roudnici. — Vydal J. Miller v překladě nepřes- ném. — Tři části KRoudn., původně jediná stručná, k vůli snadnosti. Pra- cován přesně podle KVíd. Věroučně rozhodně reformní: proti očistci, pro přijím. podobojí, ve smyslu remanenčním. — Autorem kněz táborský, asi v letech 1420-—1430. — Bratří (Lukáš) měli pramenem hlavně KRoudnický . 6. Kapitulní katechismus menší. Rkp. v metr. kapit. pražské. — Pracován podle KRoudn. i podle KVíd., má pouze 36 struč. otázek. — Věrouč. rozhodný: proti očistci, proti uctívání Marie a svatých, zato vyzdvihuje »slyšenie slova božieho«, podobně jako KRoudn. — Autorem kněz táborský, asi 1420—1430 . C) KATECHISMY SKUPINY MIKULÁŠE Z DRÁŽĎAN 7.Tractatus de fide catholica. Rkp. v univ. praž., výhradné latinský. — Jest pracován v 1. části podle KVíd., v 2. č. podle Jádra, odlišuje se však svými obšírnými dogmat. úva- hovými výklady. Jest v otázkách Věroučně jest radikální; ve smyslu wyclifském a valdenském: proti usmrcování, proti přísaze, proti očistci. — Autorem Mikuláš z Drážďan (důkazy). — Byl napsán asi 1415—1417. — Jest pracován v textu i podle poznámek KVídeňského, priorita časová náleží nesporně KVídeňskému 6. Katechismové Credo. Rkp. následuje za TDFide, tímtéž písmem, a má patrně doplniti v TDFide vypuštěné slovné znění Věřím v Boha, které v KVíd. jest. — Obsahem jest 12 čl. Věřím, pod každým jest katech. výklad z citátů Starého zákona. — Věroučně bez ožehavosti, autorem stoupenec Mikulášův, doba vzniku po r. 1417 9, Kapitulní katechismus větší. Rkp. v praž. kapitulní, latinský, s českými slovy. — Jest pracován podle TDFide, ve stylisaci se však namnoze přidržuje přístupnějšího KVídeň- ského. Jest nedokončen. — Věroučně na radikálním směru Mikulášově, autorem jeho stoupenec. — Doba vzniku brzy po r. 1417 . 10. Katechismový traktát krakovský. Rkp. v Jagellonské univ. k. v Krakově. — Traktát dvojitý: o Desateru a o sedmi svátostech. Výklad (bez otázek) nestejně obšírný, i bez ohledu na význam věci. — Věroučně radikální: zakazuje přísahu a zabití bez- podmínečně, svátost oltářní ne sub utrague, zato remanenčně. — Autorem Mikuláš z Drážďan (důkazy), doba vzniku 1410 aZ 1412 . Strana 69—81 69—73 73—77 77—81 81—109 81—83 83—91 91—93 94—100 100—110 219
Strana 220
Strana III. PŘEHLED O TEXTECH PŘEDHUSITSKÝCH A HUSITSKÝCH KATECHISMŮ 111—113 IV. HUSITSKÉ KATECHISMY V POMĚRU K PŘED- HUSITSKÝM A K SPISŮM HUSOVÝM . . 115—133 A) BYLY K. PREDHUSITSKÉ HUSITSKÝM PŘEDLOHOU? V myšlenkovém obsahu tvoří oboje ideovou jednotu, poněvadž všecky tyto katechismy stojí na věroučné soustavě tehdejší křesť. církve: na hlav- ních a vedlejších článcích víry. — Podstata katechismová jest však zcela odlišná, k. husitských zřetelně původní a novodobě průkopnická, již proto, že všecky s KVídeňským vycházejí z Husova Výkladu viery. Proti scho- lastice k. předhusitských jsou to práce životně reálné a povzbudivě mravní Rozdíl vysvitá zřetelně ze srovnání k. husitských s »De tribus punctis« a s »Instructio catechetica de articulis fidei«. Právě body zdánlivě blízké ukazují, že zde jest naprosto rozdílné pojetí myšlenkové. — Také kate- chismy anglické nebyly Husovi předlohou: skupina čtyř katechismů arcib. Johna de Thoresby i s úpravou pravděpodobně samého Wyclifa, jakož i t. zv. Brevis cathechismus jsou zcela odlišné obsahově i stylisticky. To je tím pozoruhodnější, když Husův Výklad (z něhož pracoval H. své ka- tech.) se opírá namnoze o Wyclifa. V práci katech. Hus mistra anglického značně převyšuje 115—117 . 117—124 B) VZTAH HUSIT. KATECHISMŮ K SPISUM HUSOVYM. Souborný přehled o srovnání shodných míst, výroků a definic prokazuje, že husit, katechismy tvoří vzájemně myšlenkovou jednotu a že tato jed- nota vyrůstá organicky z husit. myšlenkového prostředí na podkladě husitské a hlavně Husovy spisovné práce. — Výčet srovnávaných kate- chismů a spisů. — Celkem se shoduje 123 míst úzce, někdy i doslovně 124—133 V. VĚROUČNÁ PODSTATA HUSIT. KATECHISMŮ. A) VEROUČNÉ PRINCIPY HUSOVY. . . 135—171 1. Víra — Věřím v Boha — Trojice. a) O víře Hus: »Bez viery pak nemožné jest líbiti se jemu.« — Husovo věrouč. stanovisko se opírá o Písmo, o Augustina, Isidora, a kryje se jak s učením Tomáše Aqu., tak Wyclifovým. b) Víra a dobré skutky: »Viera bez skutkóv mrtva jest.« — Problém středov. církve: dobré skutky jako zásluha k spasení, zda tedy nejsou potřebnější než víra. Tak se učilo v nejstarším období scholastickém. Augustin, že bez vůle boží není spásy, Tomáš souhlasí, ale také s Aristo- telem pro svobodnou vůli; Wyclif a Hus stojí na august. predestinaci, tedy víra s milostí i skutky vede k spáse. c) Věřím Boha, Bohu a v Boha Hus po Augustinovi a Bedovi přesně hod- notí, tak, že jediné víra v Boha jest pravá a dokonalá. d) Božská Trojice skrývá pro Husa dvoje tajemství: 1. tři osoby a přece jediný Bůh, 2. od koho pochází Duch sv. Přijímá s celou církví i s Wycli- fem učení Augustinovo: Bůh jediný ve smyslu přísného monotheismu, Duch sv. pochází nejen od Otce, ale i od Syna (filioque) 135—142 220
Strana III. PŘEHLED O TEXTECH PŘEDHUSITSKÝCH A HUSITSKÝCH KATECHISMŮ 111—113 IV. HUSITSKÉ KATECHISMY V POMĚRU K PŘED- HUSITSKÝM A K SPISŮM HUSOVÝM . . 115—133 A) BYLY K. PREDHUSITSKÉ HUSITSKÝM PŘEDLOHOU? V myšlenkovém obsahu tvoří oboje ideovou jednotu, poněvadž všecky tyto katechismy stojí na věroučné soustavě tehdejší křesť. církve: na hlav- ních a vedlejších článcích víry. — Podstata katechismová jest však zcela odlišná, k. husitských zřetelně původní a novodobě průkopnická, již proto, že všecky s KVídeňským vycházejí z Husova Výkladu viery. Proti scho- lastice k. předhusitských jsou to práce životně reálné a povzbudivě mravní Rozdíl vysvitá zřetelně ze srovnání k. husitských s »De tribus punctis« a s »Instructio catechetica de articulis fidei«. Právě body zdánlivě blízké ukazují, že zde jest naprosto rozdílné pojetí myšlenkové. — Také kate- chismy anglické nebyly Husovi předlohou: skupina čtyř katechismů arcib. Johna de Thoresby i s úpravou pravděpodobně samého Wyclifa, jakož i t. zv. Brevis cathechismus jsou zcela odlišné obsahově i stylisticky. To je tím pozoruhodnější, když Husův Výklad (z něhož pracoval H. své ka- tech.) se opírá namnoze o Wyclifa. V práci katech. Hus mistra anglického značně převyšuje 115—117 . 117—124 B) VZTAH HUSIT. KATECHISMŮ K SPISUM HUSOVYM. Souborný přehled o srovnání shodných míst, výroků a definic prokazuje, že husit, katechismy tvoří vzájemně myšlenkovou jednotu a že tato jed- nota vyrůstá organicky z husit. myšlenkového prostředí na podkladě husitské a hlavně Husovy spisovné práce. — Výčet srovnávaných kate- chismů a spisů. — Celkem se shoduje 123 míst úzce, někdy i doslovně 124—133 V. VĚROUČNÁ PODSTATA HUSIT. KATECHISMŮ. A) VEROUČNÉ PRINCIPY HUSOVY. . . 135—171 1. Víra — Věřím v Boha — Trojice. a) O víře Hus: »Bez viery pak nemožné jest líbiti se jemu.« — Husovo věrouč. stanovisko se opírá o Písmo, o Augustina, Isidora, a kryje se jak s učením Tomáše Aqu., tak Wyclifovým. b) Víra a dobré skutky: »Viera bez skutkóv mrtva jest.« — Problém středov. církve: dobré skutky jako zásluha k spasení, zda tedy nejsou potřebnější než víra. Tak se učilo v nejstarším období scholastickém. Augustin, že bez vůle boží není spásy, Tomáš souhlasí, ale také s Aristo- telem pro svobodnou vůli; Wyclif a Hus stojí na august. predestinaci, tedy víra s milostí i skutky vede k spáse. c) Věřím Boha, Bohu a v Boha Hus po Augustinovi a Bedovi přesně hod- notí, tak, že jediné víra v Boha jest pravá a dokonalá. d) Božská Trojice skrývá pro Husa dvoje tajemství: 1. tři osoby a přece jediný Bůh, 2. od koho pochází Duch sv. Přijímá s celou církví i s Wycli- fem učení Augustinovo: Bůh jediný ve smyslu přísného monotheismu, Duch sv. pochází nejen od Otce, ale i od Syna (filioque) 135—142 220
Strana 221
Strana 2. O církvi. »Cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených... Té církvi svaté hlava jest Kristus.« — Hus tu jde ve stopách Augustinových o predestinaci a o jeho pojmu »congregatio sanctorum«. Druhým pramenem jest mu zde Wyclif (De ecclesia). Spor o Husově závislosti na Wyclifovi ujasnil, že Hus sice přijal některé myšlenky z W. do své De ecclesia a do Výkladu, že však Hus je tak svůj, samostatný a svérázný, že přijímal velmi kriticky a že přijaté svým vlast- ním, živoucím a působivým myšlením zbohacoval, i osobitě stylisticky odíval 142—148 Církev trojí: rytěžující, spící a zvítězilá, tedy s očistcem. — V učení o očistci se opírá Hus hlavně o Augustina a Tomáše, o očistcových prostředcích a pomocnících proráží u Husa mnohé neuspokojení, Hus zdůrazňuje vždy znova, aby lidé konali dobře již v tomto životě a nesklá- dali se na přímluvy po smrti . 148—151 3. O přijímání těla božího. a) Jako užitek klade tu Hus na první místo památku Kristova utrpení k posílení zbožného života, dále duchovní sycení podstaty nadzemské. b) Transsubstanciace byla ve středov. církvi formulována P. Lombardem a Tomášem; Wyclif se postavil rozhodně proti transsubst.; Hus účí pravo- věrně a nedávný spor o tuto otázku Husovu pravověrnost znova po- tvrzuje. — Wyclif hlásá konsubstanciaci a svými rozbory objasňuje hlavně její stránku těla Kristova, Hus se přidržuje pevně transsubstan- ciace a wyclifskými výrazy a definicemi ve svém pojetí vlastním ob- jasňuje právě transsubstanciaci, kterou přijímá však kriticky, nikoli v pri- mitivním názoru středověkého kněžstva. c) S přijímáním pod obojí Hus nepokrytě souhlasí, později podporuje i z Kostnice Jakoubka v tomto úsilí a stává se tak rozhodující autoritou v přijímání pod obojí 151—160 B) VEROUČNÉ ODCHYLKY KATECHISMŮ MIKULÁŠSKÝCH A TÁBORSKÝCH. Jde o tři: o bezpodmínečný zákaz zabití, zákaz přísahy a o zamítání očistce. Historická orientace nám ukazuje, že táborství vzniklo a se rozvilo vlivem radikálního wyclifismu a valdenství, který vnesl do jeho počátků nej- silněji Mikuláš a celé ohnisko Drážďanských; působilo také již valdenství lidové, jeho význam se nesmí však přeceňovati . 160—164 a) Mikulášské články: o usmrcení, o přísaze, o očistci — v katechismech a v jeho spisech. — Prameny těchto článků: v Pseudo-Chrysostomovi, ve Wyclifovi a ve valdenství. b) Táborský článek proti očistci v našich katechismech. Základním do- kladem k němu Confessio Taboritarum, jejíž prameny jsou Wyclif, Valdenští, Mikuláš z Drážďan 164—171 221
Strana 2. O církvi. »Cierkev svatá obecná jest zbor všech vyvolených... Té církvi svaté hlava jest Kristus.« — Hus tu jde ve stopách Augustinových o predestinaci a o jeho pojmu »congregatio sanctorum«. Druhým pramenem jest mu zde Wyclif (De ecclesia). Spor o Husově závislosti na Wyclifovi ujasnil, že Hus sice přijal některé myšlenky z W. do své De ecclesia a do Výkladu, že však Hus je tak svůj, samostatný a svérázný, že přijímal velmi kriticky a že přijaté svým vlast- ním, živoucím a působivým myšlením zbohacoval, i osobitě stylisticky odíval 142—148 Církev trojí: rytěžující, spící a zvítězilá, tedy s očistcem. — V učení o očistci se opírá Hus hlavně o Augustina a Tomáše, o očistcových prostředcích a pomocnících proráží u Husa mnohé neuspokojení, Hus zdůrazňuje vždy znova, aby lidé konali dobře již v tomto životě a nesklá- dali se na přímluvy po smrti . 148—151 3. O přijímání těla božího. a) Jako užitek klade tu Hus na první místo památku Kristova utrpení k posílení zbožného života, dále duchovní sycení podstaty nadzemské. b) Transsubstanciace byla ve středov. církvi formulována P. Lombardem a Tomášem; Wyclif se postavil rozhodně proti transsubst.; Hus účí pravo- věrně a nedávný spor o tuto otázku Husovu pravověrnost znova po- tvrzuje. — Wyclif hlásá konsubstanciaci a svými rozbory objasňuje hlavně její stránku těla Kristova, Hus se přidržuje pevně transsubstan- ciace a wyclifskými výrazy a definicemi ve svém pojetí vlastním ob- jasňuje právě transsubstanciaci, kterou přijímá však kriticky, nikoli v pri- mitivním názoru středověkého kněžstva. c) S přijímáním pod obojí Hus nepokrytě souhlasí, později podporuje i z Kostnice Jakoubka v tomto úsilí a stává se tak rozhodující autoritou v přijímání pod obojí 151—160 B) VEROUČNÉ ODCHYLKY KATECHISMŮ MIKULÁŠSKÝCH A TÁBORSKÝCH. Jde o tři: o bezpodmínečný zákaz zabití, zákaz přísahy a o zamítání očistce. Historická orientace nám ukazuje, že táborství vzniklo a se rozvilo vlivem radikálního wyclifismu a valdenství, který vnesl do jeho počátků nej- silněji Mikuláš a celé ohnisko Drážďanských; působilo také již valdenství lidové, jeho význam se nesmí však přeceňovati . 160—164 a) Mikulášské články: o usmrcení, o přísaze, o očistci — v katechismech a v jeho spisech. — Prameny těchto článků: v Pseudo-Chrysostomovi, ve Wyclifovi a ve valdenství. b) Táborský článek proti očistci v našich katechismech. Základním do- kladem k němu Confessio Taboritarum, jejíž prameny jsou Wyclif, Valdenští, Mikuláš z Drážďan 164—171 221
Strana 222
Strana VI. KATECHETICKO-PEDAGOGICKÁ STRÁNKA HUSIT. KATECHISMŮ 173—176 Husit. k. znamenají také po stránce pedagogické významné období nové. — Ukazují, jak věrouč. pravidla podávati reálně, životně a s povzbuzením mravním, při tom prostě a zajímavě dětem a pro jejich přímé použití. — Nabádají ke skutečnému konání dobrého. Jsou dětem přístupné mateř, jazykem, v jednoduchých a jasných otázkách a odpovědích, stručné počtem otázek i výběrem látky, k tomu ve stálém rozvoji vnitřním i vnějším. Sloužily i jako cvičebnice literní s návodnou Husovou abecedou, tento úkol později přejali a rozvinuli ve svých kate- chismech Čeští bratři 173—176 . 177—206 VII. PŘÍLOHY . (TEXTY.) A) Katechismus Vídeňský B) Katechismová dvojotázka o přijímání C) Otázka o živém chlebě D) Jádro učení křesťanského . . E) Katechismus Roudnický F) Katechismus kapitulní menší G) Tractatus de fide catholica H) Katechismové Credo LITERATURA. REJSTŘÍK JMENNÝ A VĚCNY OBSAH . 177—184 184—185 185 185—188 188—191 191—192 192—205 205—206 207—210 211—216 217—222 222
Strana VI. KATECHETICKO-PEDAGOGICKÁ STRÁNKA HUSIT. KATECHISMŮ 173—176 Husit. k. znamenají také po stránce pedagogické významné období nové. — Ukazují, jak věrouč. pravidla podávati reálně, životně a s povzbuzením mravním, při tom prostě a zajímavě dětem a pro jejich přímé použití. — Nabádají ke skutečnému konání dobrého. Jsou dětem přístupné mateř, jazykem, v jednoduchých a jasných otázkách a odpovědích, stručné počtem otázek i výběrem látky, k tomu ve stálém rozvoji vnitřním i vnějším. Sloužily i jako cvičebnice literní s návodnou Husovou abecedou, tento úkol později přejali a rozvinuli ve svých kate- chismech Čeští bratři 173—176 . 177—206 VII. PŘÍLOHY . (TEXTY.) A) Katechismus Vídeňský B) Katechismová dvojotázka o přijímání C) Otázka o živém chlebě D) Jádro učení křesťanského . . E) Katechismus Roudnický F) Katechismus kapitulní menší G) Tractatus de fide catholica H) Katechismové Credo LITERATURA. REJSTŘÍK JMENNÝ A VĚCNY OBSAH . 177—184 184—185 185 185—188 188—191 191—192 192—205 205—206 207—210 211—216 217—222 222
Strana 223
Tſæ pà xpS fiue � uhco E Bezwiery źaduy nomoż ſyaſey byći haboz pu RiMMA A A bi wy� berak; teßzy wzewáá budu wwießoj �i wewei� Mebo Roaß v wieńe ge geſc ſu Meſwyſeß Abbeyaß v�kſe bez Ezatke Hoky GeßdA woeⱥ z ſlyſonle cgááwpcA �ⱥ � Ré ſwwuśe ſßáie ſkowwo káſuwⱥ Aze (ſowⱥ báſkowⱥ Niekioice bo�u voywcAßa ſ Sowy ſbyſſáz g vadi pkɇece Auvzin &5r WMAß Mie § A ge� Ray poweelⱥz§. pawek BżBou wo Lupuſe OWáng zAlozááce wecy & vſfagách Lou & hoß te & pawe &qsh * wewdowycß � ſwicſ weniki to ceßoz náBomeſzy Iwomazo wáck § Xicuſá (Wyecek § Awewzići coz wwX oggt Rwera/ vedua z.á iAdvußa necti Co geſe/weerA źwa ((on cßwa gáſ wiew Sbzy chutby wlob& MAkvi 9 6z= Aßub w R& MMRA(W bezgtwekow eeRA e( Co c Ieva MM Ziwá geſk ẃiew ſkuekyáłoce TacRe g ßabeß w dou�e bagc(vßgź Má wierw bezgkut Sw Adac / wß.d vácza z ſRácßow eru ſkwol RáA wienáziwá g weáiá beſuⱥſkázyáweß Si gMA oſsi ża MMdufſy Jacaj vie G�áßoßpw6 Oyweśtwy y wierie ſung (o geſk/wáew bieſáoſká § Geſk ſykáie pwyeże aſ�atecke p fo ppa aga za kora báiwe Goab=6 ßaż ſwoßicz bte � Ruey a 3ine ttek g tá weenn zudA ſWaa ReſneſHarye wiera kus stowe uer ſweb temn KATECHISMUS VÍDEŇSKÝ. První strana rukopisu Národní knihovny ve Vídni, sign. 4557, fol. 211a. (Málo zvětšené.) TABULKA I.
Tſæ pà xpS fiue � uhco E Bezwiery źaduy nomoż ſyaſey byći haboz pu RiMMA A A bi wy� berak; teßzy wzewáá budu wwießoj �i wewei� Mebo Roaß v wieńe ge geſc ſu Meſwyſeß Abbeyaß v�kſe bez Ezatke Hoky GeßdA woeⱥ z ſlyſonle cgááwpcA �ⱥ � Ré ſwwuśe ſßáie ſkowwo káſuwⱥ Aze (ſowⱥ báſkowⱥ Niekioice bo�u voywcAßa ſ Sowy ſbyſſáz g vadi pkɇece Auvzin &5r WMAß Mie § A ge� Ray poweelⱥz§. pawek BżBou wo Lupuſe OWáng zAlozááce wecy & vſfagách Lou & hoß te & pawe &qsh * wewdowycß � ſwicſ weniki to ceßoz náBomeſzy Iwomazo wáck § Xicuſá (Wyecek § Awewzići coz wwX oggt Rwera/ vedua z.á iAdvußa necti Co geſe/weerA źwa ((on cßwa gáſ wiew Sbzy chutby wlob& MAkvi 9 6z= Aßub w R& MMRA(W bezgtwekow eeRA e( Co c Ieva MM Ziwá geſk ẃiew ſkuekyáłoce TacRe g ßabeß w dou�e bagc(vßgź Má wierw bezgkut Sw Adac / wß.d vácza z ſRácßow eru ſkwol RáA wienáziwá g weáiá beſuⱥſkázyáweß Si gMA oſsi ża MMdufſy Jacaj vie G�áßoßpw6 Oyweśtwy y wierie ſung (o geſk/wáew bieſáoſká § Geſk ſykáie pwyeże aſ�atecke p fo ppa aga za kora báiwe Goab=6 ßaż ſwoßicz bte � Ruey a 3ine ttek g tá weenn zudA ſWaa ReſneſHarye wiera kus stowe uer ſweb temn KATECHISMUS VÍDEŇSKÝ. První strana rukopisu Národní knihovny ve Vídni, sign. 4557, fol. 211a. (Málo zvětšené.) TABULKA I.
- 1: Array
- 5: Array
- 211: Array
- 217: Array
- 223: Array