Strana Ia
KNIHA DRNOVSKA. Kritickými i věcnými poznámkami opatřenou vydal V. Brandl. (Podporou slav. výboru Mar. Mor.) V Brně 1868. Náklad Tiskem národní kněhtis Šnaidra.

Strana Ib
Velebným Pánům: p. Františku Sušilovi, rytíři řádu sv. Anny II. třídy, čestnému doktoru bohosloví na vysokých ško- lách Vídenských, čestnému kanovníku královské kapitoly Brněnské, profesoru na bohosloveckém ústavě v Brně atd. atd. a p. Matěji Procházkovi, profesoru na cís. král. vyšším gymnasium Brněnském, učiteli svému, na důkaz vděčné úcty věnuje vydávatel.

Strana I
Předmluva. Kniha Drnovská, nejstarší zřízení a Codex Sedlnickianus jsou tožné. Kniha Ctibora Drnovského z Drnovic, kterou nyní tiskem uveřejňujeme, náleží k nejdůležitějším památkám právnictví i soudnictví Moravského z věku šestnáctého, k nimž posud počítáno bylo také „nejstarší zřízení Moravské krále Vladislava" a „kniha Jiřího Sedlnického z Choltic.“ Avšak zevrubnější pro- bádání i porovnání vede k tomu, že při těchto právě jmenovaných památkách soudních nám nikoli činiti není s třemi spisy zvláštními, od sebe rozdílnými, nýbrž že před rukama jest jen jedno jediné sepsání Ctibora Drnovského z Dr- novic. Bychom toho dovedli, klademe zde především náhledy spisovatelův, kteří posud své mínění o věci té pronesli. Jungmann piše v druhém vydání histo- rie literatury České na str. 83 takto: „zřízení nejstarší markrabství Morav- ského, počínající se přípisem landfryda krále Vladislava r. 1516 s přídavky až do r. 1531 (rozdílné od vydání r. 1535 i od knihy Ctibora z Drnovic) ru- kopis fol. souvěký. (Boček.)“ Chytil ve svém pojednání „Die Landesordnungen des Markgrafthums Mähren von der ältesten Zeit bis zum Jahre 1849", obsaženém ve IV. sešitu spisů historické sekce v Brně, praví na str. 178: „Die älteste geschriebene Landesordnung des Markgrafthums Mähren, die mit dem Landfrieden des Kö- nigs Wladislaw vom J. 1516 anfängt, in vielen Stücken der kniha Tovačovská ähnlich ist und sich wesentlich von dem Werke des Ctibor von Drnowitz un- terscheidet, bedeutende bis zum J. 1531 reichende Zusätze enthält, deren Ver- fasser aber unbekannt ist, befindet sich im Manuskripte in der Boček'schen Sammlung im Landes-Archive. (Sieh’ auch Jungmanns Literatur.)“ D'Elvert v „Historische Literaturgeschichte Mährens“ pronáší se na str. 53 takto: „Der mährische Obersthofrichter (?) Ctibor von Dirnowitz trug in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts (1526—1536) eine merkwürdige Sammlung alter Landesgewohnheiten und landrechtlicher Pühonen und Nálezen als Frucht vieljähriger Amtsthätigkeit zusammen. Dieses unter dem Namen Staré paměti (altes Herrenrecht, auch Codex Dirnovicianus) bekannte Werk ist in gut erhaltenen Handschriften (im Franzensmuseum, in Raigern u. a.) nicht selten anzutreffen. Es bildet eine Art Codex über die Verfassung und Ver- waltung des Landes, weiset die Veränderung der alten Gewohnheiten unter den Königen Wladislaw, Ludwig und Ferdinand I. nach und enthält noch einige Akte vom J. 1561. Georg der ältere Sedlnický von Choltic auf Fulnek, Olm. bischöflicher Lehenhofrichter (nicht Oberstlandrichter) liess 1594 eine ähnliche Sammlung verfassen. Das Original dieses auf Sedlnický’s Geheiss im J. 1594 von Jakub Pisař (Schreiber) in Mähr. Trübau durchaus in mähr. Sprache ver- fassten und von Sedlnický eigenhändig signirten Codex (ein Band von 370 Blättern in Folio) ist aus Schwoy’s Sammlung in jene des Franzensmuseums übergangen. Es enthält vorzüglich Auszüge des wichtigsten Inhaltes aus der kn. Tovačovská und dem Drnowic'schen Codex, Landtagsschlüsse, Landfrieden, a

Strana II
II Privilegien, erläutert die Rechte, Gewohnheiten, Sitten und Gebräuche Mäh- rens, Troppaus Verhältnisse zu diesem und andere Zeitgegenstände, gibt wich- tige Aufschlüsse über Kaiser Wenzels Zeiten und ergänzt trefflich die frühe- ren zwei Sammlungen. Dieser Codex Sedlnickianus ist als Vorläufer und Grund- lage der späteren Landesordnungen in vieler Hinsicht als anschauliches Bild der Zeit zu betrachten. (Hormayr's Taschenb. 1826 S. 307.)“ Podlé těchto udání Bočka (dle něhož Jungmann zprávu svrchudotčenou do literatury své přijal), Chytila a d'Elverta každý musí souditi, že zde či- niti jest o věc trojí, totiž a) o nejstarší zřízení zemské krále Vladislava; b) o knihu Ctibora z Drnovic; c) o knihu Jiřího Sedlnického z Choltic; avšak uvidíme, že to jest jen jediná práce Ctibora Drnovského. Slušno především dovoditi, že Codex Sedlnickianus, o němž zmínku činí d'Elvert, jest totožný s knihou p. Ctibora Drnovského. Důkaz ten není ne- snadný; neb v úvodě praví pisař, který k rozkazu Jiřího Sedlnického knihu tu psal, na listě 1b: „co se pak půhonův a na ně nálezův dotyče, kteréž v těchto knihách skrze Stibora z Drnovic sepsány a sem do této knihy z kněh jeho vy- psány jsou, věz, že nejsou z kněh půhonných všecky vypsány, než podlé pa- měti jeho Stibora; ale však proto jest vše k tomu rozumu .... Také pře ve- dení nepíše se v půhonných knihách, ale jim tuto sepsáno jest, jak se která vedla . . .“ Z těchto slov pisaře patrně vysvítá, že on nepodává nic jiného neb nového, než že opisuje jednoduše knihu Ctibora Drnovského. Codex Sedl- nickianus a Codex Drnovicensis jsou tedy totožné. Příčina, proč vůbec náhled o zvláštní práci Jiřího Seolnického mohla povstati, jest předně ta, že učenci, dostavše knihu tu do rukou a čtouce v ní uvnitř vazby monogramm Sedlnic- kého a slova rukou jeho psaná „George Sedlniczky der Eltere herr von Chol- ticz Hoffrychter 1594“ klamati se dali a ji za práci původní téhož pána měli, jelikož v obsah její nevnikli. Druhá příčina jest, že tentýž Jiří Sedlnický sku- tečně učinil práci kompilatorskou sebrav a systematicky uspořádav nálezy a výpovědi panského soudu; jmenoval tuto práci „Vade mecum“ a v tom kterém kodeksu v archivu zemském stojí uvnitř vazby tentýž monogram a tatáž slova „George Sedlniczky etc. 1596." Tento kodeks obsahuje ovšem zde onde ná- lezy i nařízení od soudu vydaná, které se též v kodeksu Drnovském nacházejí; nedá ale nikterak se porovnati s ním. Neb kodeks Drnovský jest práce po- dobná knize Tovačovské, „Vade mecum“ však jest sbírka nálezů podobná všem sbírkám nálezovým, které hojně se činily, aby v podobných přech původ i po- hnaný k nim se volati mohli; ovšem jest ale Vademecum nejvíce systematicky sestaveno, jelikož rozličné nálezy jedné pře se týkající společně sepsány jsou n. př. nálezy o starodávném držení, o tocích vod, o zhanění, o vraždy, o vě- na atd. Porovnáme-li kodeks, jenž od d'Elverta a Chytila nazván jest Sedlnic- kianus, s kodeksem ze sbírky Bočkovy, jehož on nazval nejstarším zřízením psaným krále Vladislava, i tu přesvědčíme se, že toto tak zvané nejstarší zří- zení není nic jiného, než starší exemplar knihy Drnovské, psaný rukou věku 16. Tento kodeks ze sbírky Bočkovy obsahuje od str. 1—302 rozličné půhony a nálezy na ně; na str. 303 počíná jiná ruka „přípis lantfrydu dáveného,“ kte- rýžto nadpis se shoduje s první stranou kodeksu Drnovského, čili kodeksu Se- dlnického p. d'Elverta (viz naše vydání str. 1.) Pak jdou nápisy článků i obsah jich úplně se shodující v kodeksu Bočkově až do str. 378 a v kodeksu Drnovského čili Sedlnického až do str. 161b. Při článku „odklad za pána“ jenž počíná osm řádků před koncem listu, jsou v kodeksu Bočkově na str. 378 poslední slova: „a to se jest státi muselo p. Ctiborovi Tovačovskému z Cim- burka, když .. . .“ pak jest několik listů vytrženo a strana náledující 379 počíná se slovy: „že jest ten kněz najal pacholka Janova . . . . Tato slova

Strana III
III náležejí článku, jenž v kodeksu Sedlnického má nápis „nález na kněze žháře i spálen jest v Olomúci“ (naše vyd. 105) a slova, kterými 379 strana kodeksu Bočkova počíná, nalézají se v kodeksu Sedlnického na str. 221b a sice na de- vátém řádku svrchu. Na těch vytržených listech kodeksu Bočkova bylo tedy to všechno napsáno, co obsaženo jest v kodeksu Sedlnického od str 161b—221b. Pak zase se shodují nápisy i obsah jednotlivých článků v obou kodeksích a sice str. 379—390 kod. Bočkova se str. 221b—249b kod. Sedlnického. Na str. 390 kod. Bočkova (= 249b kod. Sedl.) jest poslední článek „o zvodě omyl- ném na zmatek v Olomúci,“ jehož poslední slova na též straně zní: v tom sobě Burian zjednal na králi JM.“ že zase svobodně do Moravy jeti mohl“ a následující strana 391 počíná: „oznámíc pře ztracení pána jích a s tím pryč jedou, a pak ten, na číž se statek již zvodí .. . .“ Tato slova se nacházejí v kod. Sedl. na str. 225 a sice na řádku osmém svrchu počítajíc. Patrno tedy, že v kod. Boč. na vytržených stránkách obsaženo bylo to, co v kod. Sedl. psáno na str. 249b—255. Od str. 391 kod. Boč. jsou pak zase nápisy podlé pořadu až do str. 465, kteréžto strany rovnají se stranám v kod. Sedl. od 255—368. Konec obou kodeksů se neshoduje; kod. Boč. totiž má poslední článek: „I. 1552 o sv. Kunhutě v městě Brně o súdu vznesl jest Jindřich Krá- lický na JM. pany soudce žalujíce na Bohuslava Hodického“ atd. načež násle- duje na str. 466 nález na tutéž při, kterýmžto nálezem práce se končí, načež ještě stojí výpověď mezi Matyášem Žalkovským a Vilímem Kundratem Štosem psaná rukou věku XVIIho. V kod. Sedln. po článku oběma kodeksům společ- ném „půhon o oběšení dobrého rytířského člověka“ následuje na str. 369 „o honění s tenaty půhon i nález v Olomúci“; pak 369b „o vsazení člověka pů- hon i nález“; str. 370 „půhon i nález o nevrácení prstenu“, kterýmž kodeks ten se končí. Hledíce k tomu, že nejen pořádek po sobě jdoucích článků nýbrž i obsah jich při obou kodeksích doslovně až na nějaké řídké a nepatrné odchylky se shoduje a uvažujíce, že pisatel tak zvaného kodeksu Sedlnického sám jej na- zývá výpisem z kněh Ctibora Drnovského, nemůže býti pochyby, že před ruka- ma máme jen jednu jedinou práci, práci totiž Ctibora Drnovského a že tudíž tak zvané „nejstarší zřízení Mar. Mor. za krále Vladislava“ pak „Codex Se- dlnickianus“ a „Kniha Ctibora Drnovského“ jsou totožné. Mínění opáčné po- vstalo tím, že žádný zevrubněji si nevšímnul kodeksu Sedlnického a že ti, kteří měli nejstarší zřízení obsažené v Bočkově sbírce v rukou, tak nepozorně je prohlíželi, že neviděli, kterak několik listů vytrženo jest; tím se také stalo, že paginace, ovšem později učiněná, strany bez přetržení po sobě jdoucí uvádí, neberouc zření na to, že několik listů schází. Kdož tedy porovnával jen ná- pisy članků, nečta obsah jejích, ovšem pak domýšleti se mohl, že oba spisy jsou druhu a spisovatele rozličného. Co jmenovitě „nejstaršího zřízení“ se týče, bylo by přečtení jeho pře- svědčilo každého, že to nemůže býti zřízení v obyčejném slova smyslu; neb v zřízeních zemských nemluví nikdy nějaká osoba o sobě, jakž se to v tomto zřízení častokráte nachází a kdo by byl ve čtení přišel v kod. Boč. až na str. 415, byl by naleznul nadpis: „tyto artykule jsú z tištěného zřízení po tiště- ném lantfrydu“ a z toho by byl viděl, že bylo již před r. 1535 jedno zřízení tištěno, kteréž záleželo z lantfrydu krále Vladislava r. 1516 a z několika jiných článků a na konci těch článků byl by naleznul v kod. Boč. „stalo se v Olomúci léta spasení našeho 1516 za ouřadu ouředníků najv. práva Mar. Mor. urozených pánů, p. Jana z Pernsteina na Tovačově hajtmana a i též najv. komor. a p. Znaty z Lomnice najv. sudího a urozeného vládyky Mikuláše z Bystřice, najv. pisaře téhož Mark.“ (Kod. Boč. 419) k čemuž kod. Sedln. na str. 306b dokládá „a hned téhož léta v Litomyšli vytištěno.“ Byl by se přesvědčil, že ne celý a*

Strana IV
IV kodeks, nýbrž jen malá jeho čásť jest nejstarším zřízením a že toto zřízení také tiskem vyšlo. Podav zprávu o tétéž látce v Čas. Mus. r. 1865 upozor- nil jsem na tu věc na str. 415, kdež jsem se také pokusil, ono zřízení z článků v kod. Boč. uvedených sestaviti; jiný doklad, že zřízení zemské 1. 1516 tiskem vyšlo, naleznul jsem v O1. pam. Kn. 1517 fol. 107: „poslu do Litomyšle k impressorovi 10 groší; po druhé 10 groší; po třetí opět 10 gr.“ Ač jsem pilně na náležitých místech se přeptával, zda-li ono zřízení někde se nena- chází, nemohl jsem se ho předce dopátrati, až v blízkosti jsem naleznul, co jsem v dálí hledal. Porovnávaje totiž letošího roku několik exemplarů knihy Tovačovské mezi sebou, naleznul jsem při jednom exemplaru téže knihy v re- gistratuře zemské v Brně uloženém přivázáno ono zřízení Moravské z r. 1516 a zřízení České z r. 1500; Moravské pak úplně jsem vytisknul v tomto vy- dání kn. Drn. str. 107—112, přijav do něho i články ty, které v kod. Boč. i Sedlnického obsaženy nejsou. Tím tuším objasněno dostatečně, že „nejstarší zřízení Moravské“ a „Co- dex Sedlnickianus“ jsou tožné s knihou Drnovskou, a že tudíž dvě prvnější díla z literatury České vynechati se musí, jelikož nám činiti jedině jest s kni- hou Drnovskou. Co se týče obsahu knihy pana Drnovského, jest velmi podobná kn. To- vačovské; obsahujeť totiž státoprávné poměry Moravy co markrabství a co přední země přivtělené koruně České; jedná o poměru země naproti zeměpánu, o povinnosti stavů ku králi a toho k stavům, o postavení vévodství Opavského a biskupství Olomúckého k Moravě; dotyká práv duchovních, městských i se- dlských, soudu maršálka a hejtmana. Nejbedlivější zřetel však obrací k právu zemskému a soudu panskému, jedná o složení jeho, o dosazování soudu, o prá- vomocnosti, o půhonech, o vedení pře, o nálezích, o přisahách, o deskách, o věnných a mezních právech a liší se hlavně v tom od kn. Tovačovské, že po- dává mnoho nálezů na věci ty, o kterýchž právě se jedná. Nelze neviděti, že p. Ctibor Drnovský použil kn. Tovačovské co základu a vzoru při práci své; onť ale bedlivě připisuje všechno, co za jeho věku se dálo a co při právech a veřejných poměrech vůbec za jeho doby se změnilo: vylíčiv totiž, jak co bylo, dokládá pak, když nějaký obyčej minul, „toho již nevidám,“ aneb, když něco nového uvedeno, „nyní se to změnilo.“ Ctibor Drnovský měl na zřeteli také ty, kteří při soudě co činiti měli a protož přijal do knihy své mnoho pouč- ných nálezův a dokládá na mnohých místech „tím se sprav“ a kde se mu sa- mému zdá co býti pochybné, dává radu, aby se ten, kterémuž v jaké při jest čeho potřebí, poradil s jinými. Jest tedy kn. Drnovská v dvojí příčině do- plňkem kn. Tovačovské; za jedno doplňuje udání a zprávy Ctibora Tovačov- ského tím, že vykládá, co od smrti jeho až do smrti Drnovského, tedy od 1494—1540 u veřejných poměrech a v soudnictví se změnilo neb zcela nového se uvedlo a za druhé, že půhony a nálezy místnými vysvětluje praktické soud- nictví, k čemuž Ctibor Tovačovský měně hleděl. Ovšem některé články kn. Tovačovské nejsou přijaty do kn. Drnovské; za to ale obsahuje tato zase články, kterých ona nemá, což z porovnání obou kněh poznati lze. Co se týče vydání samého, měli jsme před sebou dvě cesty, na kteréž jsme nastoupiti mohli. Mohli jsme totiž kn. Drn. uveřejniti tak, jak sepsána jest; to byla cesta první. Avšak tu jsme nenastoupili a to za těmi příčina- mi. Kn. Drn. totiž není tak systematicky sepsána jako kn. Tov.; jest to pravé Quodlibet, souhrn článků o rozličných příčinách jednajících; tak n. př. po článku „kterak z čeho a k čemu se poháněti má“ následuje „zřízení pan- ské 1. 1524“ a po tom zase články „o biskupu Olomúckém“ — „o vyvolání — „o zmocnění k soudu“ — „list obyčejný na widrkauf“ rukojmí“ — „O — atd. články to, které mezi sebou žádného vniterného spojení ne- odhadu“

Strana V
V mají. Mimo to obsahuje kn. Drn. mnoho nálezův méně důležitých a nepodává jich v tom znění, jak obsaženy jsou v knihách nálezových, ač jádro nálezů vždy zachováno jest. Kdybychom tedy byli vydali kn. Drn. tak jak jest, byli bychom podali pravou směsici, v níž to, co k sobě náleží, roztroušeno jest na rozličných místech a která mimo to obsahuje věci, bez nichž tím snadněji obejíti se lze, že nejsou originalia aniž ve vniterném spojení s povahou díla jsou. — A protož jsme si vyvolili cestu druhou, která záleží v tom, že jsme články kn. Drn., které obsahem svým k sobě náležejí, také vedle sebe posta- vili a k nim nálezy připojili, které se jednotlivých článků týkají, tak sice že články o statoprávních poměrech Moravy na str. 1—19; — o sedání panském, o půhonech a soudnictví vůbec str. 19—41; — o deskách str. 42—48; — o spolcích str. 49; — o posudcích a přísahách str. 50—51; — o zvodech, od- hadech, přiděděních, o menším právu str. 51—58; — o mezním právu str. 58—60; — o věnných právích str. 61—63; — o dílných a nedílných brat- řích str. 63—69 atd. místa svá našly. Tím jednak jsme usnadnili užívání kn. Drn., jednak jsme mohly vynechati ony nálezy, které v žádném spojení s dí- lem samým nejsou, a v lepším, systematickém výboru nalezti se mohou ve svr- chu dotčené kompilaci „Vademecum“. A mohli jsme to s tím více uspokoje- ným svědomím učiniti, jelikož mnoho nálezů přesahuje rok 1540, kteréhož Ctibor Drnovský umřel a které tedy od někoho jiného po smrti jeho přičiněny jsou. Jinak by ovšem věc se měla, kdybychom měli před rukama original, který Drnovský sám vlastní rukou byl sepsal; avšak i tu bychom dali napřed kritickému vydání, v kterémž by články podlé materií uspořádány byly a v rejstříku jen postup článků, jak v originálu po sobě jdou, by se udal. Sestavujíce text měli jsme před rukama dva exemplary kn. Drnovské; jeden, mladší, pochází z Mus. Brn. č. 377 a jest to ten, který posud znám byl pod jmenem Codex Sedlnickianus; druhý starší exemplar jest v archivu zemském pod signaturou M. VI. 31 a jest to ten, který posud znám byl co „nejstarší zřízení zemské. Musejní exemplar in folio byl sepsán, jak svrchu dotčeno, roku 1594 od Jakuba z Mor. Třebové, který byl pisařem u Jiřího Sedlnického z Choltic. Předmluvu, kteráž v exemplaru archivním není, klademe zde: „Tyto knihy jsou sepsány pro správu, jak se spraviti máš při kterém právě mark. Mor., a o některých zřízeních landfrydu i mnohých potřebných póhonech a nálezích, aby věděl, kde na který se volati, kdyžby toho potřeba byla k výstraze tvého dobrého neb škodného a na zad v rejstříku po počtu listu najdeš, čeho hledati chceš, což tam vepsáno jest. A ne aby toto práva Moravské země byla; nejsou. Neb v tomto markrabství psanými právy se nespravují při soudu zemském jako v jiných zemích, než podlé žaloby a odporu a důvodů z hlav na své přísahy rozsudek činiti ráčí. Než proto kdož starý nález čísti káží ku pomoci své při, a že se jest prvé o takovou věc stal, tehdy dobře jest pro pamět pánuom soudcím a řídko od toho padne, leč by se tato pře s onou v něčem dělila. A sice jest o jiných právích psáno, což se mnohé tak držeti má a to vše po správě najdeš a vyrozumíš tomu. Co se pak puohonuov a na ně nálezův dotyče, kteréž v těchto knihách skrze Stibora z Drnovic sepsány a sem do této knihy z kněh jeho vypsány jsou, věz, že nejsou z kněh půhonných všecky vypsány, než podlé paměti jeho Stibora; ale však proto jest vše k tomu rozumu a protož jestli se komu zdá, dej sobě tam čísti nebo vypsati, tím se spravíš, že v ten rozum vše jest, ač ozdobnějšími slovy a širšími, než jest tuto od něho sepsáno k témuž rozumu. Také pře vedení nepiše se v půhonných knihách, ale jim tuto sepsáno jest, jak se která vedla pro lepší správu a dokonalejšího (sic) vyrozumění.“

Strana VI
VI Při vydání položili jsme za základ textu tento exemplar Musejní proto že jest úplný, kdežto, jak svrchu dotčeno, v exemplaru archivním mnoho listů schází. Podávajíce dolů v poznámkách důležitější odchylná čtení exemplaru archivního brali jsme zároveň zřetel ku knize Tovačovské, jížto jsme měli před rukama šestnáct exemplarů, a ku zřízením zemským, abychom při ustanovování textu co nejvíce správné čtení určiti mohli. Tu jsme nabyli přesvědčení, že u svrchované míře jest zapotřebí kritických oprav při knize Tovačovské. Pro- tož jsme se vynasnažovali v poznámkách k různým čtením jednotlivých exem- plarů kn. Tovačovské poukazovati a z nich správné čtení určiti; čím dále jsme ale v porovnání exemplarů knihy Tovačovské pokračovali, tím více jsme se přesvědčili, že ustanovení správného textu oné knihy nedá se docíliti jako mimochodem při vydání knihy Drnovské, nébrž že k tomu nevyhnutelně jest zapotřebí zvláštní samostatné práce, a to tím více, jelikož několik důleži- tých článků kn. Tov. v kn. Drnovské není, kterýchž tedy opraviti lze nebylo. Protož jsme se uvázali v kritické vydání knihy Tovačovské, jehožto tisk brzo započne; práce ta vyjde během r. 1868. Jak velmi potřebné jest kritické vy- dání takové, budiž posouzeno z toho, že jsme přes dvě stě čtení kn. Tovačov- ské opravili.1) Co se týče usnadnění citování, naznačili jsme exemplar Musejní = M, archivní = A, zřízení zemské r. 1535 = a, r. 1545 = b, r. 1562 = c, r. 1604 = d. Exemplary kn. Tov. jsou až do str. 22 naznačeny signaturami bibliotek, v kterýchž se nalézají; kterak od té strany počnouc v dalším textu rozličné exemplary kn. Tov. jsme naznačovali, psáno jest na str. 22 v poz- námce druhé. Rod Drnovských z Drnovic. Počátkové rodu rytířského z Drnovic, který jmeno bral podlé vsi a tvrze Drnovic na blízku Lisic a Kunstatu (in villa Drnovic prope Lisic Desky Olom. X. 364 r. 1437), zasahují do věku XIIIho; znak jeho bylo trojčáří, z čehož Paprocký se domníval, že rytíři z Drnovic jsou odvětvím rodu Kunstatského, který tentýž znak měl, i odvozoval Paprocký rytíře z Drnovic od Mikuláše, bratra Bočka, Smila a Kuny, ježto synové byli Gerharda z Obřan. Mínění Paprockého přešlo také do Volného topografie i do spisu prof. Roepella „Chronica domus Sarensis“, kdež onen Mikuláš se uvádí co praotec pánův z Drnovic. Avšak navzdor tožnosti erbův nemůžeme se sná- šeti s náhledem Paprockého; neb k roku 1249 uvádí dipl. Mor. „Slauibor de Drenouicz, Milicz frater eius de Namescz“ (III. 111) a téhož Slavibora a Mi- liče nacházíme r. 1256 v potvrzovací listině založení kláštera Žďárského co svědky, mezi kterýmiž stojí také: „Smil et Chuono et Nycuol fratres domini Bozchonis“ (Cod. dipl. III. 156). Kdyby onen Slavibor z Drnovic byl náležel rodu Kunstatskému, bylo by také udáno, v jakém pokrevenství k onomu Mi- kuláši stojí; jelikož ale toho se neudalo, jelikož o dětech onoho Mikuláše ni- čeho se neví a zároveň s ním se naskytuje osoba, která příjmí z Drnovic nese, nemůžeme přistoupiti k náhledu, že rytíři Drnovští pocházejí od Mikuláše, čtvr- tého syna Gerharda z Obřan, praotce pánův z Kunstatu. Nelze také dočísti se ani v deskách zemských ani v půhonných knihách, žeby rod Drnovský byl se považoval za větev rodu Kunstatského; ovšem ale nalezli jsme vyjádření 1) V časopisu Čes. Mus. na rok 1867 str. 342 sqq. podali jsme článek o kn. Tovačov- ské, z něhož se vysvětliti dá příčina, proč tolik chybných čtení v kn. Tovačovských jest; několik oprav obsahuje I. sešit téhož časopisu na r. 1868. Kterak mnoho práce zde ještě zůstaveno, budiž posouzeno z toho, že krom ustanovení textu správného jest velmi zapotřebí také vysvětlení věcných; poukazujeme zde jen k vysvětlení slova „ry- čart“, kteréž jsme podali v tomto vyd. kn. Drn. str. 56 pozn. 3., nehledě ke slovům ose, posypek, závrbek, poklončí atd., neb i k celým frázám, bez jejíchžto vysvětlení celá místa nesrozumitelna zůstávají.

Strana VII
VII veškerého rodu Kunstatského z r. 1512, tedy z doby, když Ctibor Drnovský žil, v kterémžto vyjádření všechny linie Kunstatské se uvádí aniž mezi nimi Drnovští se kladli: „My Karel z Boží milosti kníže Minstrberské v Slezi, Oleš- nické a hrabě Kladský, pan z Kunstatu a z Poděbrad, — a my Prokop Za- jímač, — Heralt Kuna, Jan Kuna, Smil Kuna, Ludvík Zajímač, pani z Kun- statu: Jakož jest p. Hynka Bočka z Kunstatu, strejce našeho milého, řeč do- šla, žeby p. Žykmund Kuna, strejc a bratr náš praviti měl, — ač my tomu nevěříme, by to pravil — že by on p. Hynek Boček strejc náš a pravý Kun- stat nebyl, ale že jest se po bábě v rod vpletl, i my nahořepsaní kníže a pani z Kunstatu vyznáváme, že my jeho za pravého Bočka a krevního strýce na- šeho máme, poněvadž předek náš, král Jiří slavné paměti, předky jeho za pravé Bočky a krevní strýce i jiní předkové naši držali a za pravé strýce měli, kdež se to v klášteře našem Žďáru prokázati může od tří set let, že předkové naši předky jeho za pravé krevní strýce měli a drželi a my jeho též máme a držíme. A to jsme vyznali před p. hejtmanem a před pány v plném soudu Mar. Mor. Actum Olomuc in dieta circa festum S. Johannis 1512.“ (Pam. Kn. Olom. 1517 fol. 84). Když tedy celý rod Kunstatský se odvolává na tři- staleté listy kláštera Žďárského a my v té které listině nacházíme jen čtyři Kunstaty: Bočka, Smila, Kunu, Mikuláše a vedle nich Slavibora z Drnovic, když vidíme, že r. 1256 tento Slavibor se neuvádí co pokrevník oněch čtyř mužův a že r. 1512 ve vyjádření veškerého rodu Kunstatského zase o Drnov- ských co krevních přátelích Kunstatskébo rodu zmínka se nečiní, nemůžeme tedy onoho Mikuláše považovati za praotce Drnovských, nýbrž musíme onoho Sla- vibora postaviti za prvního v rodě Drnovských. R. 1272 uvádí se Kojata de Drnouicz (Cod. IV. 101), r. 1275 Ješko čili Jan z Drnovic (Cod. IV. 165) oba co svědci v listu pro klášter Hradištský: r. 1307 Vilém z Drnovic (Cod. VI. 8). Jindřich, jehož manželka byla Anna z Krhova,1) uvádí se 1359—1368, měl syny: Bedřicha, Jana,2) Jindřicha ka- novníka Olom., Bohuslava a Smila3) a dceru Alžbětu.4) Manželkou Bedřicha byla Ofka z Kralic, Jana Kateřina a Bohuslava též jakási Kateřina.5) Bohu- slavův syn byl Jan,6) jenž syny měl Bohuslava, Petra a Bedřicha, kteří r. 1464 od Viléma z Miličína koupili Rájec, od kteréž doby rod Drnovský se psal „na Rajci.“ (D. Olom. XI. 422). Bedřich měl tři syny: Bohuslava, na- šeho Ctibora a Václava, kterýžto poslední zemřel před r. 1514;7) Bohuslav byl přísedícím soudu panského a zemřel před r. 1548.8) Bohuslavův syn Jan zemřel 1563 a bratr jeho Bernart stal se r. 1589 nejv. sudím dvorským a zemřel r. 1601. Z jeho synů vedl rod dále jediný Bohuslav na Rajci, který r. 1593 za manželku pojal Madlénu z Vrbna, s níž splodil syna Jana, s kterýmž rod Drnovských po meči vymřel.2) Tento Jan žil ještě r. 1613.10) 2) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 1) Henricus de Dirnouicz uxori sue Ance de Czirhov . . . . Desky Olom. I. 32. Henricus de Drn. Bedrichoni et Johanni filiis suis 1353 Desky Olom. I. 12. 3) Anna de Dyrnouicz cum domino Henrico canonico Olom., et Bohussio et Smilone filiis suis . . . . D. Ol. I. 56. Henricus de Drn. intabulat filie sue Elisabeth . . . . D. Ol. L. 38. Bohusse de Drn. uxori sue Katherine r. 1416. D. Ol. VIII. 326. Johanni de Drn filio Bohussii D. Ol. X. 364 r. 1437. Ctibor z Drn. poh. Bohuši z Drn. na Rejci, bratra svého, že drží statek nebožtíka Václava z Drn. bratra mého vlastního nedílného . . . (Půh. Ol. 1512 fol. 300 r. 1514.) . . . . a protož povinnen jest Kropáč erb svůj sníti a nebožtíka Bohuše Drnovského erb zase na to místo dáti. (Pam. kn. Ol. 1535 fol. 133 r. 1548.) Pani z Kravář pohnali Jana Drnovského o položení smlouvy svadební mezi nebož. Bernartem Drnovským, dědem jeho a paní Maruší z Kravář sestrou jich . . . . . Zer. Záp. II. 17. — 10) Záp. Žer. II. 111.

Strana VIII
VIII Ctibor Drnovský. Co se týče především rodinných jeho poměrů, víme jen tolik, že měl manželku Markétu z Náchoda a dceru Annu vdanou za Jošta Víšnovského z Petrovce.1) Avšak i o jeho veřejném působení máme též jen málo zpráv; jisto jest, že nikdy vyšší ouřad zemský neměl; Cerroni jej sice jmenuje nejvyšším sudím zemským, ale půhonné knihy i desky zemské od r. 1480—1544 jej co takového neuvádějí; taktéž nebyl sudím dvorským, jak Hor- ský tvrdil, neb v téže době, co Ctibor žil, měl ten úřad na sobě Vilém z Víč- kova. Jen to jest jisto, že náš Ctibor výborně v pracích zemských a vedení pře se znal, pročež také ti, kteří se soudili, rádi jej sobě za obhájce vzali, aby při od nich vedl; ovšem že znalost práv jej také podvedla, že užíval pro- středků, které, ač zřejmě zapovězeny nebyly, předce s právem se nesrovnávaly Pamatná kn. Ol. 1517 str. 168 zachovala nám v příčině té pamět, že když Ctibor Drnovský se soudil s pany z Pernsteina, a svědky, lidi z Drnovic, vésti měl, tyto svolal a jim na ceduli napsati dal to, co svědčiti měli. Když ale úředníci menší o tom slyšeli, nechtěli to svědomí na ceduli přijíti, nýbrž žá- dali naučení od pánův: „a z soudu jest rozkázáno, aby úředníci na cedule svě- domí nepřijímali, než každý člověk po přísaze, což mu jest vědomo, aby po- věděl a ti lidé po přísaze vyznávajíc s cedulemi před úřadem položenými se nesrovnávají a Štibor tomu neodpírá, aby o to jim hromady neučinil a spiso- vati nedopustil a i pisaře z Kunstatu jim zjednal, protož pro takovú neoby- " čejnú věc Stibora v kázeň svú bráti ráčí.“ Zdá se však, že tato neobyčejnost Ctiborovi prominuta byla i kázeň, jelikož tato pamět pérem přetržena a nad ní napsáno jest: „páni kázali vymazati.“ Nicméně ale snesl se soud při této příležitosti, aby toto naučení úředníkům menším dáno bylo: „Pro budúcí pa- mět, aby se všickni věděli při stavení svědkuov jak zachovati, naučení od pa- nuov soudcí panóm úředníkóm menším toto dáno, aby chudí lidé o duše, a ti, kteříž se soudí o spravedlivosti své lstivě a úkladně nepřicházeli a nepravost aby nepředešla spravedlivosti a přísaha k soudu činěna od jednoho každého soudcí to v sobě zavírá, že máme pravdu velebiti a křivdu tupiti, aby od toho času, když svědkové od stran buďto po póhonu aneb dobrovolně před nimi se stavějí k svědomí, aby úředníci, když jim přísahu vydávají, to při tom doklá- dali a jim předložili, tak-li chtí svědčiti jako svobodní, nejsúc od pána svého ani od jiného k tomu naučeni a přičiněni, jak a co svědčiti mají. A když povědí, že nejsú, tehda aby každý svědek obzvláštně slyšán jsúc pravdu pra- vil, co jemu o té při vědomo jest. Pakli by který člověk úředníkóm oznámil že jej pán jeho aneb jiný učil, kterak svědčiti má a k tomu že jej nutí, tehdy úředníci na pany soudce mají to vznésti a p. hejtman toho, na kohož by to pravili, hned má před soud obeslati; a jestliže ten aneb ti toho se ne- spraví, má se k takovému každému zachováno býti podlé provinění jeho. A pakli by úředníci to zatajili, mají v též trestání upadnúti. A jestližeby který svědek jsa učen a k svědomí nucen to před úředníky zatajil a potom to naň dovedeno bylo, ten má táké trestán býti podlé uznání soudu. Pakliby který pán z kteréhokoli stavu poddaného svého o svědomí trestal, že po jeho vůli nesvědčil, takový každý má trestán býti jako odporník spravedlivosti jakžby " to soudem zemským uznáno bylo. Pro znalosť práva zemského a poměrů zemských vůbec byl Ctibor Dr- novský zvolen také do komise, která na sněmu Znojemském r. 1535 ustano- 1) r. 1544. Anežka z Drnovic pohoním Jana z Drnovic na Rajci na místě bratří jeho mladších etc. že smlouvy, která se stala mezi nebož. Ctiborem z Drn. otcem mým a jim Janem i na místě bratří jeho mladších nedílných l. 1542 v městě Brně etc. ku potřebě mé položiti nechce etc. Poručník Jošt Víšnovský z Petrovce manžel její. (Půh. Brn. 1542 fol. 128).

Strana IX
IX vena byla, by o soudní a jiné zřízení zemské se radila, z kterýchžto porad vyšlo zřízení tištěné r. 1535. Tyto jsou jediné nám ve zprávách písemných zachované důležitější pa- mátky o působení veřejném Ctibora Drnovského. Roku 1542 těžce onemocněl; zprávu toho máme v pam. kn. Ol. r. 1535 fol. 68: „jakož kněz Martin, opat Hradištský a Vilím z Víčkova, nejv. hof- rychtýř na p. hejtmana a p. soudce od Stibora Drnovského vznesouc žádali roku nemocného, aby jemu jej dáti ráčili pro těžkost nemoci jeho, kdež JMt jemu na ty půhony, kterýmiž on poháněl a od jiných pohnán jsa, rok nemoc- ný dáti ráčí.“ Actum Ol. 1542 circa f. s. Joh. Z této těžké nemoci neokřál více Ctibor; neb jak svrchudotčeno v půhonu jeho dcery Anny byl r. 1544 již mrtev. Klademe tedy za dobu jeho smrti rok 1543. Kdy sepsal Ctibor knihu svou? K ustanovení doby, kdy Ctibor práci svou psáti mohl, dávají nám udaje jeho života pokynutí; první jistá zpráva o něm činí se r. 15081) a jelikož r. 1543 zemřel, musel knihu svou mezi 1508—1543 sepsati. Bližší čas dá se určiti ze slov knihy jeho str. 73: „ale což se toho obdarování pátého kolena dotyče, o to jest potom u krále Ladi- slava slavné paměti nebo u krále Ludvíka syna jeho, nynějšího pána našeho, o ten nápad do pátého kolena najednáno.“ Počal tedy své dílo psáti za krále Ludvíka a jelikož ono obdarování činěno jest dne 9. dubna 1523, souditi mu- síme, že počátek práce Ctiborovy padá mezi rokem 1523 a 1526, kteréhož král Ludvík v bitvě u Mohače padl. Kdy práci svou dokončil, nelze ustano- viti; ale podobá se, že k ní, když ukončena byla, přičiňoval rozličné zprávy, které se mu důležité býti zdály, tak n. př. praví na str. 8 o králi Ferdinan- dovi, že s koně slézti nechtěl, když k Brnu přijížděl, aby v Moravu se uvá- zal, kterážto věc stala se r. 1527. Avšak dělo se s jeho knihou tak, jako s knihou Tovačovskou: pozdější opisovatelé přičiňovali totiž vše, co se za jich paměti sběhlo; tak n. př. stojí v codexu Sedlnického (naše vyd. str. 9) při přísaze králově: „Král Maximi- lian pověděl“ a „jeho svaté čtení“, příběh to, který se vztahuje k roku 1564, tedy jedenadvacet let po smrti Ctiborově; codex archivní tohoto přídavku nemá. Že Ctibor sám ku knize své přípisy a dodatky činil, aneb ji zcela na sklonku života svého přepracoval, jde z toho, že v ní se nachází mnoho pů- honů z třetího desítíletí věku XVIho, kdežto předpokládati musíme podlé jeho slov vlastních, že počav knihu svou za krále Ludvíka ji za téhož krále ještě ukončil. Za pravidlo však určiti se musí, že všecky udaje a zprávy, které v knize jeho přesahují r. 1542, z pozdější doby od opisovatelův přičiněny jsou — byly. 1) Byl toho roku poručníkem ve při převora Svato-Tůmského v Brně.

Strana X
X Nejuctivější díky klademe zde slavnému výboru zemskému Mar. Mor. za podporu, kterou vydání této knihy Drnovské nám možné učinil. Poznámka. Právě když tisk předmluvy byl dokončen obdržel jsem ještě jeden exemplář kn. Dr- novské, jenž vel. p. Tomáškovi, faráři v Želeticích, náleží. Jest to malý kvartant ob- sahující 335 str. popsaných, pak jest několik stran prázdných a na konči rejstřík. Pozorovati lze v něm čtyry rozličná písma, z nichžto první, z první čtvrti věku XVI., obsahující téměř celý text, jde do str. 205. Na vazbě koženné nachází se zevně ná- pis vtlačený do kože: „Půhony a nálezy některé při právě moravském“; a dole pak jest kus kože utržen a zachoval se zbytek písma vtlačeného do kože: Ctibo (r) (Dr- novský) z Drno (vic).“ Podlé pisma soudíme, že tento exemplář jest dříve psán než-li ty dva, které nám před rukama byly. Probírajíce a srovnávajíce jej s oněmi nepozo- rovali jsme žádných důležitých čtení různých; jen to podotykáme, že v „lacím listu“ tento exemplar má totéž čtení jako M. pišíc: „mudné vši" (viz naše vyd. str. 77 pozn.) Co se pak tyče předmluvy z exemplaru Musea Brněnského, nachází se taktéž také v tomto exemplaru p. faráře Tomáška; jen v posledním odstavci liší se nepatrně od exempl. Mus. ant piše Ctibor o sobě direktně: „Což se póhonův a na ně nálezův do- tyče, kteréž v těchto knihách skrze mne Ctibora z Drnovic vepsány jsou atd. (str. V. našeho vydání). Tímto čtením zároveň dotvrzuje se pravdivost naší důměnky, kterou jsme v čas. Č. Mus. 1865 pronesli, že Codex Sedlnickianus není ničím jiným než-li exemplarem knihy Drnovské. 088000

Strana XI
Uvod. Počátkové historie práva zemského. Chtíce jednati o dějinách práva zemského na Moravě dobřeť víme, že se pouštíme na pole posud nezdělávané a úplně ladem ležíci. I nejsouť nám neznámy překážky, nesnáze a těžkosti, s kterými při práci té zápasiti jest. Od počátku věku XVho, z kterého se zachovaly půhonné a nálezové knihy, řinou prameny ovšem hojněji a zachovány jsou v těch knihách vzácné zprávy o zřízenosti práva zemského, ač hlavní jich cena záleží v tom, že podávají nevyčerpatelnou téměř látku ke studium materielního práva na Moravě platného. Mimo tyto zápisy v knihách soudních vyznamenává se věk XVtý snahou, zachovati vše pismem, cokoli o právu ustanoveno bylo. Náleží sem n. př. landfryd kr. Václava (1412), list téhož krále na hejtmanství (1417), lantfryd krále Sygmunda (1421), krále Albrechta (1434), snešení pánův a zemanův o svobodách (1437) lantfryd po smrti Albrechtově (1440), lantfryd panův Moravských (1456), lantfryd krále Matyáše (1484), smlouva mezi pány a městy (1486), zřízení soudu za krále Vladislava (1492) atd. Od krále Jiřího počínaje jsou také zápisy zřízení práva se dotýkající v knihách půhonných hojnější a práce badatelova nalezá valné, chvalitebně srovnané a uspořádané látky v knize Tovačovské, již považovati možno za spojidlo, v němž různé pramínky se sloučily, podporujíce skouma- tele všemožně. Počátkem věku XVIho otvírají se nové a na větším díle úřední prameny; nejen že se počaly zakládati památné knihy při soudě panském, ny- brž i památné knihy sněmovní poskytují mnoho látky pro dějiny práva zem- ského; v tomtéž věku doplňuje kniha Drnovská knihu Tovačovskou a tištěná řízení z 1. 1516, 1535, 1545, 1562 podávají mnoho látky k studium práva zemského. Totéž platí o pramenech věku XVIIho t. j. o památných knihách sněmovních a zřízení tištěném l. 1604 nečítaje ovšem obnoveného řízení 1. 1628, jež jest pramenem k poznání toho, kterak samospráva země a svézákonnosť soudu zemského velmi obmezeny jsou. Naskytuje-li věk XV. XVI. XVII. badateli práva zemského látky hojnosť, naříkati musí však na nedostatek pramenů ve věku XIVtém; neb ačkoli desky zemské r. 1348 založeny jsou byly, neobsahují předce žádných důležitějších pravidel a zásad právních, kterými soud panský se spravoval, vyjímaje jen usnešení pánův na soudě Brněnském 1. 1381, kteréž se týče odpuštění lidí poddaných. Z desk těchto jde na jevo, že soud panský za toho času již čtyřikráte do roka zahájen býval a nejstarší půhony latinsky psané z r. 1374 poučují nás, že mimo soud panský a vedle něho bylo také právo menší a půhony k témuž právu menšímu z 1. 1374 a náslědujících dokazují, že obě práva, vyšší i menší, zajisté již u věku XIV. byly toho spůsobu, jaký na nich vidíme za času Ctibora z Čimburka. A čím dále nazpět se beřeme z tohoto století do věku XIIIho a XIIho, tím více nesnází se hromadí; mámeť zajisté přesvěd-

Strana XII
XII čení, že právo zemské, jako každé řízení veřejné z útrob národního života po- cházející, jest útvarem, který organicky se vyvíjel, že tedy poznenáhlu doby čili formy na sebe bral, přičiněním neb ujímáním se proměňoval a dobám ča- sovým i potřebám jejich se přispůsoboval a připodobňoval. Z tohoto přesvěd- čení však jde také, že právo, jsouc řízením organickým, v dalším rozvoji svém musí základy míti v minulosti národního života; to, co se nám představuje za času Ctibora Tovačovského za celek, jenž za hejtmanství Karla z Žerotína dosáhnul nejvyššího stupně té zdokonatelnosti, jíž podlé zárodku svého schopen byl, zajisté vzbuzuje v nás myšlenku, že nám při právě zemském věku XV. XVI. činiti jest s ústrojím, jehož začátky, soudíce dle dokonalosti zevnější formy i vniterného obsahu, do dávnějších věků pokládati musíme. Tyto za- čátky hledati, stopy jich v pěnivém proudu dějin národních sledovati, a takto jednotlivé články celého vývoje na jisto postaviti, aby z nich poznána býti mohla podstata práva zemského, aby souditi se dalo, pokud původní ráz za- chovala čili jej proměnila, které formy jsou starověké a které novější, které se po všecky věky zachovaly a které minuly, — toť jest úlohou historie soudu panského. Ačkoli již od několika let se vší, kteréž při tom jest potřebí, pil- ností a vytrvalostí jsem se obíral se studium pramenů sem náležitých, nic- méně jsem si vědom všech nedostatků vědomostí svých a milerád se přizná- vám, že dlouho jsem váhal a rozmýšlel se, mám-li se odvážiti k tomu, abych učenému světu podal ne historii — o též nyní ještě nemůže býti řeči — ný- brž jen nástin historický o vývoji práva zemského na Moravě. Avšak, zrazo- valo-li mně od toho vědomí nedostatečnosti mé, poháněla mne zase k tomu okolnosť ta, že posud praničeho není vydáno, čímžby nejslavnější zřízení ve- řejného života v markrabství Moravském objasněno bylo. Nedomýšlím se tedy nikterak, že zde něco celého podávám; naopak jest jediný můj úmysl, abych ma- teriál poněkud uspořádaný snesl, by na základě jeho jiní dále stavěli; vždyť netřeba mi dokládati, že při stavu a spůsobu vědy historické na Moravě, při nedostatku pracujících sil nemůže platnost míti Horaciovo „nonum prematur in annum“, jelikož by každý, který o tom neb onom odvětví vědeckém pracovati chce, od začátku pracovati musel, kdyby přípravné a předběžné práce se nevydá- valy. Práci tedy jiným badatelům usnadniti, to jest účel tohoto úvodu a s toho stanoviska, prosím, že posouzen bude. — Hlavním základem staroslovanského života politického i soudního bylo řízení župní. Na hradě župním scházeli se župané, vládyky a kmetové, aby o věcech politických jednali i rozličné pře rozsuzovali. Když ale nátlakem ze- vnějších nebezpečenství výkonná moc přesněji soustřediti se musela, uhýbalo svézákonné řízení župní moci vladařově čím dále tím více a na místo auto- nomie župy nastoupila právomocnost mocnáře, kteréhož vůlí a zákony, ač s přivolením velmožů země dávány byly, župníci spravovati se museli. Spra- vovala-li se župa dříve sama, řídili ji nyní úředníci zeměpanští. Vyhlazením starověké autonomie župy vyvíjely se následkem zcentralisování moci výkonné jiné a nové živly, které, ačkoli v službě a k rukám zemepána stály, během času významného postavení si dobyli. Neb zeměpáni, odměnujíce služby sobě prokázané penězy a zvláště statky pozemskými, sami napomáhali k proměně starých socialních poměrů na řízení župním založených. Nový řád uvozoval se v zemi; velmožové čili baroni t. j. velkostatkáři vyloučeni ze svazku župního stali se důležitým činitelem v politickém životě země a moc, která dříve roz- dělena byla v jednotlivých župách, vykonávala se nyní králem, který ovšem bez rady velmožův země obejíti se nemohl. Současně s vyloučením se ze svazku župního počali velmožové země také se vytahovati z právomocnosti soudů župních; tím se položil základ ku novému řízení soudnímu, kteréž so- cialnímu postavení baronův přiměřené bylo a nejvíce k jejich statkům se vzta-

Strana XIII
XIII hovalo. Tím jen zajisté dá se vysvětliti, že již záhy na Moravě vedle soudů župních naskytují se taková řízení, kteréž dle povahy své patrně ukazují na pozdější právo zemské. Máme za to, že tak zvaná Jura Conradi čili Statuta Ottonis t. j. práva županův ponejprv na Moravě publikovaná r. 1222 byla určena k tomu, aby, co možna ještě bylo, zachránila staroslovanskou zásadu, že před právem každý roven jest, ačkoli tatáž práva nemohla odolati směru času a přijíti musela článek: Si aliquis nobilis vir et non druho super se habuerit nárok, puer pro- ipso subeat judicium et si non fuerit adjutus, solvat pro eo CC denarios". Avšak práva županská nebyla s to, zameziti vývoj jiného práva t. j. zemského. Neb ač z právě dotčeného článku, jakož pak i z toho: Quando aliquis nobilis vir capitur in furto et suspenditur etc. jde, že práva tato určena byla pro- všecky stavy, nicméně jest jisto, že právě od doby publikace práv županských soudství župní zúžováno bylo. A leží na snadě důměnka, že tato jura župa- norum byvše publikována od krále Českého r. 1222 (Cod. dipl. II. 140) pře- nešena jsou do Moravy, aby klesajícímu zde soudnictví župnímu podporou byla; záleželoť zajisté králům na tom, aby si zachovali moc soudní, již skrze úřed- níky své nade všemi bez rozdílu provozovati mohli. Ale bylo již pozdě. Neb dvanáct let později t. j. r. 1234 nacházíme listinu, v níž jsou tato slova: ut quascunque possessiones emunt episcopi vel canonici nomine ecclesie, prescripta gaudeant libertate; si vero episcopi vel aliqui ex cannonicis emunt in usus proprios, respondeant principi secundum jus terre .... Non enim volumus ad- mittere, ut domus pauperum ipsorum prevideatur a camerariis vel a quibuslibet per judices seu beneficiarios a castro ad hoc deputatis. Ze slov těchto jde na jevo, že statky pozemské biskupů a kanovníků Olo- múckých, kterých dosáhli pro potřebu osob svých, náležely k právu zemskému (jus terrae), kdežto poddaní biskupští i kapitolní do r. 1234 podřízeni byli soudu župnímu čili hradním úředníkům (beneficiarii in castro). Jest tedy jisto, že vedle župních soudů bylo také jiné právo v zemi, které na úřednících žup- ních neviselo. Nastává nyní otázka, kterak se rozvětvovalo a v čem záleželo? Chtíce na tuto otázku odpověď dáti musíme především vážiti listiny di- plomatáře, které sem náležejí. K roku 1174 uvádí se: colloquium generale. „In colloquio generali in Bruna“ (Cod. dipl. I. 290). Na tomto sjezdu potvrzena byla u přítomnosti knížete Brněnského Václava změna statku. K roku 1197: colloquium nobilium in castro Brunensi, kdež kníže Spyti- hněv potvrdil nadání kláštera Třebíčského. (C. D. I. 349). K roku 1215: curia sive colloquium: curiam nostram sive collequium cum nostris baronibus in Znoim celebrantibus, kdež markrabí Vladislav roz- soudil při mezi klášterem Hradištským a lidmi Lučickými o les u Domašova. (С. D. II. 77). K roku 1234: jus terrae: respondeant principi secundum jus terre. (C. D. II. 283). K roku 1278: Forum et judicium provinciale: qui eo die ad forum in Znoym convenerunt et ad judicium provinciale. (C. D. IV. 211). Nadán tam klášter Loucký. K roku 1279: Concilium provinciale: concilio nostro provinciali in Olomucz celebrato, assidentibus nobis beneficiariis videlicet Onsone camerario, Woislao, zudario Olomucensibus et aliis quam pluribus terre baronibus . . . . (C. D. IV. 232). Rozsouzen spor o meze. K roku 1282: Judicium seu curia: In judicio seu curia in Olmucz sol- lempniter celebrata. Rozepře o ves Těšetice. (C. D. IV. 274). V téže listině nachází se:

Strana XIV
XIV Provinciale colloquium seu curia: Nos eidem provinciali colloquio seu curiae de mandato dicti domini ducis uice et nomine ipsius presedisse. Z těchto rozličných jmen: 1. Colloquium generale, 2. colloquium nobili- um, 3. curia sive colloquium, 4. judicium seu curia generalis, 5. judicium sive curia, 6. provinciale colloquium, 7. concilium provinciale, 8. judicium provin- ciale, 9. forum et judicium provinciale, — jde, že vedle soudů župních již v 12tém a 13tém věku také byly jiné soudy na Moravě. Porovnáme-li jedno- tlivé tyto názvy mezi sebou, patříme, že colloquium generale tožné jest s col- coquium nobilium, dále, že podlé 3. colloquium tožné jest s „curia“ a podlé 4. a 5. že „curia“ tožné jest s „judicium“ a poněvádž při judicium provinci- ale, concilium provinciale jednalo se o těchže věcech a přítomní byli titéž ú- ředníci, jako při ostatních, lze uzavírati, že tyto rozličné názvy značí tutéž jednu věc t. j. soud zemský, čili právo zemské. Že tomu tak, dokazují desky zemské nejstarší, v kterýchž podobné názvy nalezáme: colloquium terrae gene- rale 1. 1348, 1349, 1354, 1355, 1356; — aneb pouze colloquium Brunense solempniter celebratum, 1361, 1362, 1366. Toto colloquium bylo tožné s „con- cilium" jak se piše v deskách l. 1358: „Concilium generale" Obě slova ale rovnají se slovu: „judicium"; piše se v deskách r. 1360: In Bruna presedit judicio terrae dominus Johannes Marchio Moraviae. A roku 1464 jmenuje král Jiří v listu daném 13. ledna soud zemský „judicium provinciale. Na základě této srovnalosti desk s listinami diplomatáře Moravského lze uzavírati, že název „colloquium generale“ etc. věku 12ho a 13ho značuje totéž co značil r. 1348 a jelikož toho roku pod tím názvem se vyrozumíval soud zemský, nelze pochybovati, že tentýž soud vedle župních soudů již na sklonku 12ho věku v platnosti byl. I slova Karla z Žerotína, kteráž pronesl na sněmě l. 1612: „soud zemský že mnoho set let trval a že při něm žádné přísahy nebylo“ jsouť svědectvím o dávnověkosti soudu zemského; neb když přísaha uvedena byla r. 1464 a před ní soud několika set let trval, projevuje tím nej- dokonalejší znalec práva zemského, že soud zemský několika věků před r. 1464, tedy již nejméně v 12tém století zřízen byl. Krom toho ale máme také ještě jiné přesné svědectví o tom, že soudy zemské již v dávnověkosti se odbývaly. Pravíť totiž listina krále Vladislava daná r. 1493: „Poněvádž se nachází, že před lety dávno minulými na rozličných místech dcky a práva byla jsú po krajích téhož markrabství, ale potom toliko do dvú krajuov z jiných krajuov jakožto do Olomúckého kraje a do Brněnského na dvě místě snešeny jsú a na ta místa a k těm právóm krajové se sjížděli... což se dotvrzuje listem 1. 1281: „in presentia baronum de provincia Brun- nensi“ (Cod. dipl. IV. 267). Z těchto slov patrně jde, že právo zemské mělo soudy své v rozličných místech, až konečně k rozsuzování pří k tomu právu náležitých ustanoveny jsou výhradně soud Olomúcký a Brněnský. Avšak i ta to okolnosť dá se zevrubněji odůvodniti; vizme dříve, které desky krajové a s nimi soudy zemské přenešeny byly do Brna. Desky Brněnské piší k roku 1348: coram nobilibus viris Gerhardo de Kunstat camerario Brunensi .... Theodrico de Spran czudario ceterisque su- darum videlicet Brunensis, Snoymensis et Jempnicensis beneficiariis.1) K roku 1349: Gerhardo de Kunstat camerario . . . . Theodrico de Spran cudario Brunensi ceterorumque districtuum sudarum beneficiariis. 1) Tentýž Gerhard z Kunstatu jmenuje se již r. 1326 etc. 1337 cam. cude Brun. (C. D. VII. 128) 1339: pro nunc Brun. et Znoym. czude cam. (C. D. VII. 183) r. 1346: cam. provincie Brun.; r. 1347 Brun. et Znoym. cudarum cam. (C. D. VII. 517). Současně jmenuje se také Ješko z Kravář cam. Olom. (C. D. VII. 277) z čehož jde, že v Brně, v Olomúci i v Znojmě byli komorníci při cúdě a následovně i desky zemské, které komornící opatrovali.

Strana XV
XV K roku 1351: Bludone suda Znoymensi, Theodrico Spran suda Brunensi et Bohubudo suda Jemnicensi. Vklady do desk Brněnských činěné od r. 1353—1369 konaly se podlé oukrají Brněnského, Znojemského, Jemnického a Jihlavského a nad těmi vklady nadepsáno v těchže letech: districtus nebo provincia Brunensis, Znojmensis atd.; roku 1369 toto roztřídění přestalo a vklady od toho času se psaly bez ohledu na tato oukrají. Roku 1351 uvádějí se cudař Znojemský, Brněnský a Jemnický zvlástě; ale komorník při vkladech do roku 1362 jmenoval se jen jeden a sice camerarius Brunensis. Roku 1362 jmenuje se „supremus came- rarius „nejvyšší komorník“. Zdá se tedy, že téhož roku komorníci cúdy Zno- jemské, Jemnické a Jihlavské přestali, že úřad jejich, poněvadž dsky oněch krajů od r. 1348 splynuly s deskami Brněnskými, zrušen a na komorníka Br- něnského přenešen jest, jemuž pak dán tytul „nejvyššího komorníka“ spoje- nych desk Brněnských, Znojemských, Jemnických a Jíhlavských.1) Podobně se to má s cudařem čili se sudím; když úřad sudího Jemnic- kého, Znojemského a Jíhlavského byl zrušen, poněvádž soudy zemské též sou- středěny byly v Brně, vzal na sebe jmeno „nejvyššího sudího“, pod kterýmžto jmenem poprvé se uvádí r. 1366: „presidentibus nobilibus viris, dominis Wil- helmo de Chunstat supremo camerario Brunensis, Snoymensis, Jempnicensis et Iglaviensis districtuum, domino Francone de Pomenic supremo czudario pre- dictorum districtuum. Jest tedy jisto, že před rokem 1348 byly desky a soudy zemské v Jem- nici, Jihlavě a v Znojmě, kteréž pak do Brna přeloženy byly. Co se týče desk a soudu Olomúckého, zdá se, že soustředění rozličných soudů a desk při cúdě Olomúcké stalo se něco dříve nežli v Brně. Svědčí o tom listina z r. 1303: „in tabulas publicas olomucensis zude, ad quam uniuerse prouincie Moravie se reclinant, redegimns in signum efficacie amplioris". (C. D. V. 167). První knihy desk Olomúckých r. 1348 atd. alespoň nemají takového roztřídění vkla- dův podlé jednotlivých oukrají jako desky Brněnské. Zda-li na začátku věku XIVho a jmenovitě brzo před r. 1348 soudy zem- ské pravidelně ještě se odbývaly v jednotlivých městěch jako v Jíhlavě, v Jem- nici, ve Znojmě a v Brně nelze nám ustanoviti; hledě ale k tomu, že sjíždění se do rozličných měst bylo spojeno s velkými útratami a obtížemi a že za tou příčinou mnozí prodaje, kupy, změny statků, spolky jen u přítomnosti ko- morníka ohlašovali nevkladouce je do desk,2) z čehož pak při soudech o tytéž věci nastávaly nemilé překážky, domýšleti se můžeme, že záhy již zemané k tomu přihlíželi, aby soudy zemské ne na tak mnoha místech se odbývaly. Ne- můžeme si totiž jinak vyložiti slova listiny 1. 1292 v privilegium města Brna: „Ad hec predicti ciues illos nobiles terre Morauie, qui debita contraxerint apud eos, que decem marcas argenti excedent, quando quater in anno quatuor temporibus ad tractatus suos in ipsam ciuitatem conueniunt, premissa citati- one eos coram beneficiariis super debito suo conueniant ...“ (C. D. IV. 386). Neb kdyby zemané a páni byli se museli sjížděti taktéž čtyřikráte do Jíhlavy, 1) Přichází ovšem již r. 1319 „summus camerarius“ (C. D. VI. 122); ale název ten zobecněl předce teprvé po r. 1362. Praví o tom list císaře Karla r. 1359: „Hinc est, quod cum ab antiquis temporibus quedam consuetudo ymmo verius corruptela in March. Mor. observata fuisset et ad- huc nostris temporibus, quibus videlicet Marchio Morauie eramus, communiter seru- aretur, quod uidelicet castrorum, munitionum, prediorum, bonorum, rerum, possessio- num, villarum et locorum per Morauiam vendiciones, permutaciones, donaciones, ob- ligationes, cessiones, colligaciones et vniones talium inter fratres, consanquineos ag- natos siue affines aut alios quoscunque, coram camerario dicti Marchionatus Morauie agebantur atd.

Strana XVI
XVI do Znojma, do Jemnice, do Olomúce, jak se sjížděli do Brna, bylo by to či- nilo dvacet sjezdů do roka, čemuž vyhověti ovšem nebylo možné. Protož se domníváme, že ohlášení koupí, prodajů atd. sice se konalo u komorníka desk dotyčných, že ale soudy o to vedeny jsou jen v Brně a v Olomúci, jakož poz- ději také pře, kteréž se týkaly vkladů deskových, do r. 1494 nebývaly souzeny v Olomúci, nýbrž jen v Brně.1) Protož nemineme se snad s pravdou, tvrdí- me-li na základě svrchudotčeného privilegia města Brna z r. 1292. a listiny týkající se desk Olomúckých z r. 1303, že již na sklonku věku XIIIho soud- nictví o statky pozemské bylo soustředěno v Olomúci a v Brně, a to tím více, jelikož v listině Brněnské 1. 1292 spatřiti lze první stopy soudu velikého a menšího. Dotvrzuje nás v tomto mínění listina krále Vladislava z r. 1493, jež takto praví: „Jakož z starodávna právo na den svíček v Olomúci zasedáno bylo a potom podlé ustanovení a zdání panského a vladyk k právu Brněnské- mu, když sobě čas a den položili, jsú se sjížděli a tu ta práva oboje slyšeli a rozsuzovali, potom teprů k obojímu právu posudky jsú ohlašovali; také po- druhé při hodu sv. Jana křtitele Božího totiž v plném polůletí opět právo druhé v roce v Olomúci jsú zasedali a opět v Brně svrchudotčeným obyčejem, když rok a den do Brna položili, též i posudky, tak že se dostalo těch sjez- duov ku právu a posudku osmkrát v roce, krom obecných sjezduov pro potře- by zemské . . . . Z této listiny, která se odvolává na starodávnost, jde, že odbývání soudů a posudků v Olomúci a v Brně dvakrát do roka a dlouhou dobu před Vladislavem se stávalo; jelikož desky zemské počínající r. 1348 roz- třídění práva zemského na soud Olomúcký a Brněnský ukazují, a jelikož listina města Brna z r. 1292 na čtyry soudní sjíždění (dvakrát k soudu a dvakrát k posudku) bije, lze, hledě ku slovům listiny Vladislavovy r. 1493, že soudní sjezdy osmkrát do roka se odbývaly, uzavírati téměř s jistotou, že na sklonku XIIIho věku také v Olomúci čtyry sjezdy soudní se odbývaly a že tedy v té době již soudy zemské počaly se v Olomúci a Brně soustředovati. Pravili jsme, že v listině Brněnské 1. 1292 vidíme první stopu rozdělení práva zemského na soud panský čili právo větší a na právo menší. Soud panský byl totiž ten, ku kterému členové stavu a řádu panského se poháněli z které kolvěk sumy; kdežto zemané k soudu panskému jen tehdáž poháněti se mohli, když suma v půhonu položená převyšovala 10 hříven; co pod tou sumou bylo, hnalo se k soudu menšímu formulou: „pohoním z desíti hříven bez věrdunku“ (viz str. 58). K dotvrzení tohoto náhledu uvádíme, že již věku XIIIho roztřídění obyvatelstva na vyšší a nižší stavy bylo; neb listina z r. 1249 mluví o „majores barones terrae" t. j. o stavu panském (C. D. III. 111), tedy o onom stavu, jenž hlavně právem zemským vládl, za kterouž příčinou soud zemský také slul soudem panským. Soud, při kterémž právo zemské se rozsuzovalo, slul cúda. Ač toto slovo původně znamenalo soud vůbec, přenešeno jest pak zvláště na právo zemské. Svědší o tom ta okolnosť, že cúda se spojuje se slovy „colloquium generale" v listu r. 1324: „in zuda et colloquio generali“ (C. D. VI. 204); anoť k r. 1322 nacházíme: „camerarius cude generalis“ (C. D. VI. 157). List z roku 1327 jmenuje pisaře zemského notářem cúdy: „ab antiquo terre siue zude no- tarii“ (C. D. VI. 264); nebylo-li rozdílu mezi pisařem země (zemským) a cúdy, 1) „Poněvadž se nachází, že před lety dávno minulými na rozličných místech deky a práva byla jsú po krajích téhož markrabství, ale potom toliko do dvú krajuov jakožto do Olomúckého kraje a do Brněnského na dvě místě snešeny jsú a na ta místa a k těm právóm krajové se sjížděli, ale že vždy obyčej byl jest, desk Olomúckých neroz- suzovati ale výpisy z nich berúc ku právu Brněnskému a do Brna nosili jsú . . . List krále Vladisl. r. 1493.

Strana XVII
XVII nebylo tedy ani rozdílu mezi právem čili soudem zemským a cúdou. Zře- telně jest to vysloveno v listu r. 1343: „ad czudam siue ad terre iudicium non debeant euocari.“ (C. D. VII. 379). Za tou příčinou sluli také všichni ouředníci soudní prostě cudarii: „coram nobilibus terre et czudariis secundum jus commune terre.“ (C. D. VI. 269). Velmi případně vysvětluje se, že cúda tožná byla s judicium provinciale — o kterémž jsme svrchu pravili, že jest tožné s právem zemským — v listu z r. 1342, v němž markrabí Karel ko- morníku cúdy Brněnské oznamuje, že klášter Loucký osvobodil od soudu svět- ského: „a jurisdictione czude cujuslibet absoluti sint . . . . ne abbatem ipsum, homines aut bona ipsius monasterii ad tuam evocare presentiam, seu eum,.. in tuo provinciali judicio iudicare audeas." (C. D. VII. 293). A jelikož cúda byla tožná se soudem zemským (judicium provinciale), protož sluje sudí při soudě tom judex provincialis, a současné slovo „Landrichter“ (C. D. VI. 335), kteréž v řeči německé (i někdy v půhonných knihách českých se nalezající) věku XV. atd. znamená sudího zemského, dotvrzuje též, že cúda a právo zem- ské jsou totéž. Taktéž slova listiny z r. 1332: „für die Stände das ist für das Landrecht überall in Unserm Land zu Merhern nicht getrieben oder ge- laden mag und soll“ (C. D. VI. 334) ukazují, že judicium provinciale t. j. cúda již ve věku XIVtém totéž znamenalo, co věku XVho atd. Slovo cúda zůstalo právu zemskému až do věku XVho, jakž názvy komorník cúdy Brněn- ské neb Olomúcké dokazují, i později komorník slul po německy: Landkäm- merer", kteréžto slovo nalezáme již r. 1346: „Gerhart von der Chonstat lant- chamerer“ (C. D. VII. 487) kterýžto Gerhard následujícího roku 1346 uvádí se co: „Erhardus de Chunstat, Brunnensis et Snoymensis Zudarum Camerarius" (С. D. VII. 517). Byl tedy rozdíl mezi cúdou a župním soudem, jakž zřejmě vysvítá z listu r. 1342: „a suppa . . . . et iudicio provinciali Snoymensi .. .. in quibus ad Suppam et ad Zudam Snoymensem . . . . pertinebant.“ (C. D. VII. 289). Také se činí rozdíl mezi cudarius et judex provincialis : „a jurisdictione camerariorum, czudariorum .. . . et judicum prouincialium“ (C. D. VII. 82). Nesnadné jest vysvětliti, jaký rozdíl byl mezi cudarius a judex provincialis, kterýž výraz mnohokráte v lístinách se nachází. Nelze pochybovati, že cudař znamená pů- vodně soudce, před kterým se žalobník očistiti (cúditi) musel; a jelikož soud zemský slul cúdou, znamenal tedy cudarius onu osobu, která výkony pozděj- šího nejvyššího sudího při zahájeném soudě plnila. Uvedli jsme svrchu několik příkladů o cudarius Znojmensis etc. R. 1418 uvádí se supremus cudarius t. j. nejvyšší sudí zemský; není tedy pochyby, že cudař byl úředníkem soudním. Jinak se to má se slovem judex provincialis. Dle toho, že judicium pro- vinciale znamená cúdu čili soud zemský, mohlo by se mysleti, že věcně zna- mená totéž co cudař; naproti tomu ale slušno uvážiti, že obě slova judex pro- vincialis a v německém překladu „lantrichterus“ a „cudarius“ nacházejí se ně- kolikráte v jedné a tétéž listině, z čehož zajisté se souditi může, že mezi cu- darius a judex provincialis byl rozdíl. Tento rozdíl náležitě vysvětliti, jest velmi nesnadné; slova judex provincialis vysvětliti na úředníka župního nelze, jelikož župa nebyla judicium provinciale; domníváme se tedy, že judex pro- vincialis znamenal předsedícího soudu zemského čili cúdy a zakládáme tuto naši důměnku na spůsobu formulae solennis věků pozdějších: „nejvyšší úřed- níci a soudcové zemští.“ Cudař byl tedy úředník soudu, tolik co později nej- vyšší sudí, a judices provinciales byli soudcové zemští, t. j. přísedící soudu panského. Avšak neodvažujeme se, na tento čas něco jístého tvrditi; neb v listě z r. 1278 (C. D. IV. 211) nachází se: Suzicray zudarius Znojmensis a Merboto lantrichterius Znoymensis, z čehož jde, že za toho času musel býti rozdíl mezi cudařem a lantrichteřem, kdežto v XIV. XV. XVI věku obě slova b

Strana XVIII
XVIII znamenala úřad jeden. Či znamenal lantrichterius věku XIIIho také přisedí- cího soudu? Za věku XIVho a XV. znamenal lantrychterus ale cudaře čili nejv. sudího: „Počenský, lantrychtař, nebyl při úřadě a tak Brykcí z Pěčína jest na lantrychtařově místě seděl.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 39b.) Právo zemské původně vztahovalo se jen k pozemským zbožím i ke všem přem, které vzhledem k těmto zbožím n. př. z kupů, prodajů, změn, z dědění atd. pocházely. Dokladů toho poskytují listiny diplomatáře hojnost: n. př. k r. 1234 kdež se ustanovuje, že statky kostela Olomúckého se vyjímají z práva zemského, osobní statky však biskupův a kanovníků že mají podřízeny býti právu zemskému. (C. D. II. 283). Jednání na zemském právě 1. 1174, 1197, 1278, 1282, 1279, o kterémž jsme svrchu zmínku činili, týkalo se též statků pozemských. Jiným dokladem, že právo zemské původně jen k statkům po- zemským se vztahovalo, jsou privilegia městská. N. př. privilegium města Brna z r. 1292: „concedimus etiam civibus eisdem, ut pro causis quibuslibet per beneficiarios quoscunque de possessionibus ipsorum et propter easdem extra civitatem ad judicia terrae per citationes aliquas non trahantur, eo dum- taxat excepto, quod si eorundem civium aliquis hereditates alicuius sibi usur- pare indebite aut metas hereditatis violare presumpserit, tunc pro huiusmodi duabus causis tantummodo ad terrae judicium citetur.“ (C. D. IV. 386.) Privilegium města Znojma z téhož roku: „cives ipsos Znoymenses et heredes ac successores ipsorum quoslibet de universis suis prediis et heredita- tibus, que ad ipsam civitatem Znoymensem ex antiquo a primeva eius funda- tione et locacione sunt annexa, .. . ., ac de illis possessionibus, quas de novo emerunt et in posterum eos emere contingerit, a jurisdictione qualibet omnium beneficiariorum absolvimus graciose . . . . (C. D. IV. 383). Privilegium města Litovle r. 1291: quod .... civibus Luthovie . . . . persequimur clementer, ut a nobilibus et aliis terrigenis nostris quibuslibet hereditates emant pro se et suis heredibus .... statuentes, quod occasione predictorum laneorum, quos emerint ad terre judicium .... nullatenus .. .. debeant pertinere.“ (C. D. IV. 373). Města měla zvláštní práva městská, dle nichž v okršku městském měš- ťané souzeni bývali; a byla-li potřeba, je, co se týče zboží pozemských čili dědin, od práva zemského buď zcela, jako Znojmo a Jíhlavu, neb z části, jako Brno, osvoboditi, vychází z toho, že zboží pozemská náležela právu zemskému, neb exceptio confirmat regulam. Ještě r. 1407 vynesl soud zemský v Brně tento nález: „Měščané z Jíhlavy nemají pohnáni býti k zemskému soudu z žádných dědin; nebo mají od starých králóv a císařóv svobodné listy, že ne- mají žádnému nikdež odpovídati, než v svém městě a kdož má oč s nimi či- niti, má práva v jich městě hleděti.“ (Kn. Půh. Br. 1406 fol. 41b.)1) Na tuto původní právomocnost soudu zemského, souditi totiž jen rozepře z statků pozemských vzniklé, ukazuje také ta okolnosť, že ještě v XVII. věku při soudě zemském byla zásada v platnosti, že souditi nemá nároky o čest, služebné věci, válečné žoldy, spory hornické atd. Tato obmezená právomocnost soudu zemského začala se ale záhy rozši- řovati a sice na ujmu soudů župních, kteréž čím dále tím více obmezovány byly. Na základě tak zvaného „decretum Gratiani“ vyjímány jsou také v Če- chách a na Moravě duchovní osoby a později jich statky a poddaní z právo- mocnosti světské; již roku 1234 markrabí Přemysl nařídil, aby dle kanoni- 1) Tato privilegia městská stala se příčinou mnohých různic mezi vyššími stavy a městy, které srovnány jsou smlouvou mezi pány a městy r. 1486. Viz str. 99. K této smlou- vě učinil král Vladislav r. 1493 a král Ferdinand 1546 výpověď a mocný výklad.

Strana XIX
XIX ckých práv žádný kněz nebyl potahován před soud světský ani od světských osob souzen; dále, aby žádné cizoložství ani rozvod manželství nenáležel soudci světskému: „Decernimus etiam hoc observari secundum jura canonum, ut cle- rici non trahantur in judicium seculare nec judicentur per seculares personas, sed ecclesia, cujus interest, discutiat clericorum judicia et eorum, qui contra ipsos procedunt in qualicunque querimonia, addicientes hoc, ut benefici nostri nihil habeant judicare de divorcio vel de matrimonio discutere inter virum et mulierem, cum omne tale judicium soli sit ecclesie specialiter auctoritate apos- tolica concessum.“ (C. D. II. 284). Současně t. j. během věku XIIIho osvo- bozování také statky duchovních i poddaní jich od soudu župního. Počet těchto privilegií osvobozujících jest tak valný, že obsah jich zde ani položiti nemůžeme, poukazujíce jen na náležitá místa v diplomatáři n. př. I. 121. 271. 309. II. 18. 38. 51. 105. 142. 203. 204. 291. 307. 337. 364. 376. III. 149 atd. 1) Ale na tom není přestáno, nýbrž propůjčena biskupu Olomúckému a ně- kterým klášterům moc, souditi i o bezhrdlí poddaných, n. př. r. 1215 klášteru Hradišťskěmu (C. D. II. 81). Soudy takové sluly „obecnými súdy,“ jakož praví opat Hradišťský v listině r. 1256: praetera volumus, ut ipse Sifridus ... nec ad judicia nostra, que in vulgari Obcne Schud dicuntur, venire cogatur, nisi ipsemet voluntate propria velit interesse.“ (Cod. dipl. III. 208.)2) Velmožové světští vidouce, kterak duchovní korporace privilegiemi obda- rovány byly, vynasnažovali se, podobného zvláštního postavení dosahnouti a dosáhli jeho také. Jakož kláštery na statcích svých tak nyní i baroni provozo- vali soudní moc nad poddanými; v slovích listiny Brněnské 1. 1276, v níž král Otakar nařízuje, aby každý přečin v městě spáchaný i od nemeštana od práva městského souzen byl: „civitatum judicibus culpabiles in ipsis civitatibus excedentes judicare non licet, qui vel Baronum nostrorum vel aliorum quo- rumlibet dominio sunt subjecti .. . .“ (C. D. IV. 175) leží zajisté tvrzení, že poddaný lid i právomocnosti panstva podléhal. Poměry tyto rozšířily se valně na zacátku věku XIV, když za knížat Lucemburských rozličné feudální řízení do zemí českých se uvozovalo. Tak n. př. obdržel r. 1338 klášter Volehradský, Oslavanský a Žďárský a r. 1342 klášter Pustiměrský hrdelné právo pro zločince „conditionis simplicis seu ru- sticalis“ a nařízeno, že osoby zemanské, které by se na statcích těchže klá- šterů nějakého zločinu dopustily, souzeny býti mají podlé posavádního zvyku od zemských soudců: „secus tamen de nobilibus aut Bladiconibus, si qui iudi candi in bonis predictis reperti essent, decernimus, quia volumus, ut eosdem prefati czudarii prouinciales seu judices ... . terre Morauie ut consuetum est hactenus, debeant de cetero judicare .. .. (C. D VII. 141). Anot r. 1342 obdržel také majitel statku Vlasatického, Brněnský měšťan Dytlín hrdelné právo v mezích té vsi, (C. D. VII. 289) a když takové právo se propůjčilo měštanu statkáři, zajisté že baronové již je měli. Takovými výsadami danými jednotlivcům obmezována tedy právomocnost žup i jich soudů; a jelikož podlé 1) Srovn. str. 104. 105. — 2) Opat Hradištský měl privilegium, souditi sám své úřed- níky pocházející z královskýsh měst neb z stavu zemanského i rodiny jejich. O úřed- níku, městanu král. města máme příklad z r. 1256: „Sed dum pro suis excessibus ci- tatus per nos fuerit, coram nobis uel preposito nostro comparcat, et in co omni, quo per justi judicii sententiam uictus succubuerit, satisficiat, se abbatis nel prepositi gratie offerendo.“ Cod. dipl. III. 208. — Též z roku 1417 mame doklad: „Václav měštěnín Olom. pohoním opáta z Hradiště etc. že jakož jsem byl pohnal Bartošové, panošínky jeho, tu se jest ona odvolala na klášter; tu jsem ja byl s úředníky na klášteře a chtě od ní právo přijíti; tu jest opát řekl, že má svobody, že když nešpory zazvoní, že nemá po nešpoře súditi a té svobody řekl přede pány provésti ve dvú nedělí v Brně a těch jest nevyvedl a skrze to mi se od Bartoškové pro opáta žádná pravda nestala." (Kn. Půh. Ol. 1412 fol. 275.) h *

Strana XX
XX svrchudotčených listin klášterských jen lid poddaný vymaněn byl ze soudu župního, jehožto moc v té příčině převedena jest na ty kláštery, kdežto ze- manské osoby zůstaveny jsou soudům zemským, soudíme, že župní soudy věku XIV. jen stíhaly zločince stavu poddaného, zvláště rozličné poběhlíky a tuláky škodné. Tomu nasvědčuje list daný svrchudotčenému měštanu Dytlínovi: „sic ut iidem Dytlinus, heredes et successores ipsius in jam dicta villa amplius in perpetuum dominio utili et directo nec non jurisdictionem perfectam plenoque judicio nullis diminutis pociantur ... . cyppum malefactorum et delinquencium facere et habere nec non furcam seu patibulum infra limites ipsius ville erri- gere ac nocivos profugos in foris facto quomodolibet deprehensos ibidem pro- quocumque crimine vel delicto punire, judicare, sententiare et condempnare possint, juribus et consuetudinibus suppe seu zude ac purgravii et beneficiario- rum Snoymensium predictorum non obstantibus quibuscunque .... Z těchto slov souditi lze, v čem záležela tehdáž právomocnost soudů župních, zvláště hledě k tomu, že v též listině také se činí rozdíl mezi „suppa“ a mezi: „iu- dicium provinciale" „villam .. . . Wassaticz in Snoymensi provincia situatam a suppa . . . . judicio provinciali .. . . et jurisdictionibns .. . . in quibus ad Suppam et ad Zudam Snoymensem . . . . pertinebat.“ (C. D. VII. 289). Taktéž zúžovala se kompetence soudů župních tím, že města obdarována byla zvláštními právy. Spory, které se vyvinuly z poměru poddanství, vznášeny nebyly na soudy župní, nýbrž na soud zemský. Jest ovšem nesnadné, jistý rok položiti za roz- hraní, kdy župní soudy ztrácely moc svou, jelikož ne všechny kláštery stejná privilegia měly; jeden opat totiž měl všecky poddané sobě podřízené, u dru- hého kláštera směli se poddaní jen pod jistými výminkami k soudu poháněti (n. př. Cod. D. II. 337), jinde náležela soudní moc jen k několika pádům trestným, jinde zase lid osvobozen byl od rozličných exekucí atd. Za jisté položiti se může, že koncem věku XIIIho již zřízení župní bylo úplně pode- bráno; r. 1278 naskytuje se poprvé jmeno „lantrichterus Znoymensis“ t. j. „sudí zemský“ v listině, (C. D, IV. 211 srovn. svrchu); taktéž listina r. 1287 uvádí vedle: „Przedborius judex" slova: „Boyzlaus lantrichterus." (C. D. IV. 327). — Od počátku věku XIVho nemohla činnost župních soudů již býti valná; Karel IV., který dle svědectví Maj. Carolina rád by byl zachoval pokud se týče obnovil skrze soudy župní starou soudnickou moc královskou, v několika listinách se zmiňuje o župních soudech a ještě r. 1342 osvobodil ves Vlasatice od moci župní a r. 1348 klášter Pustiměřský vůbec od soudní moci světské. Avšak slova listiny r. 1322: „Landrichtern, Richtern“ a r. 1348: judices pro- vinciales t. j. sudí zemští a „Simplices“ t. j. sudí župní (?) dokazují, že řízení župní čím dále tím více míjelo, až po zřízení desk zemských, s kterým soustavnější zřízení soudu panského souviselo, konečně každá stopa soudů žup- nich se ztrácí. Dotkli jsme svrchu, že soud zemský věrojatně zanášel se hlavně s pře- mi, které z poměrů majetnictví statků pozemských, později pak i jiných ne- movitých věcí pocházely. Pře takové byly n. př. uvázání se v statek cizý, neb škody na něm činěné, výboj, pychy lesní, škody zastavením neb odvedením toků vod spůsobené, neb zájem dobytka neb zjímání lidí poddaných; pře o listy dlužní neb jiné. Jelikož ale statky movité i nemovité zemanstva k soudu zemskému náležely, podřízovalo zemanstvo i osoby své soudu zemskému a tak rozšířena jest působnost téhož práva na všecky případy právní osob zeman- ských. Soud zemský rozsuzoval tedy také spory rodinné, dílnost i nedílnost bratří, chránil ty, jenž dle zákona právo dědické měli, proti libovůli otcově a přátel, bděl nad poručníky sirotkův, nad věnem dcer vdaných a výbavou ne-

Strana XXI
XXI vdaných, nad vdovami. K právomocnosti soudu náležely dále všecky přečiny a zločiny proti bezpečnosti osobní: chromoty t. j. porouchání těla, vraždy i zabití, odklady hlav; násilí učiněné ženským t. j. tak zvané udávení (opres- sio), vdaných i vdov, pak odjetí děvojstva (defloratio), únosba ženské, která i tehdáž se trestala, když s vůlí unešené neb i s přivolením matky její se stala. (Kn. Drn. str. 76.) Mimo to ustanoveny jsou buď soudem panským buď sněmem zemským jisté pády, pro které ten, jenž proti nim činil, mohl pohnán býti k soudu zem- skému. Náleží sem n. př. ustanovení sněmů zemských o honění zhubcí zem- ských, v nichž nařízeno, že ten, kdo jich nehonil neb nad to více je přecho- vával, mohl býti pohnán k soudu a dle nálezu panského trestán.1) R. 1516 ustanoveno, aby hry v kostky a v karty ve vsech se netrpěly, a kterýžby pán takové hry na statcích svých trpěl, aby od kohokoli mohl pohnán býti z de- síti kop groší (viz str. 110. XII). Roku 1520 zřízeno, že mlynáři spravedlivé váhy a míry míti mají, jinak že je páni jich trestati mají; kterýž pán by to neučinil, aby soused jeho jej pohnati mohl (str. 113. IV). Téhož roku usta- noveno, že každý pán, kterýby myslivosti sedlské trpěl, z desíti kop groší může pohnán býti (str. 114. VIII); též ustanoveno, že ten, kdož by na grun- tech cizých proti vůli majitelově honil, z padesáti kop groší od majitele před soudem stíhán býti může. Zřízení z r. 1545 rozkazuje, aby pán každého, který by děvečku uloudil, vězením dvou neděl trestal a jestliže by toho neu- činil, aby pro to hnán býti mohl z desíti kop groší. Roku 1575 zapověděl sněm vybírání čechelního a rozkázal, že každý, kdož by je bral, z 50 kop groší pohnán býti může.2) Z těchto několika příkladů poznati se může, že kompetence soudu zem- ského během časův se rozšířila i na ty pády, které bychom nyní nazvali po- licejními přestupky. Soud panský. Pře, které se týkaly práva zemského, rozsuzoval soud panský. Moc tohoto soudo byla téměř suverénná; král sice pouštěl práva a jmenoval nejvyšší ouředníky s radou panskou; ale soud se nezahajoval pouze ve jmeně králově, nýbrž také ve jmeně hejtmana, komorníka, sudího i všech pánův. Nebylo-li krále, soud předce se zahajoval, ale bez hejtmana neb ko- morníka zahájiti se nemohl. Ač král byl povinnen, nad právem zemským ruku držeti a jemu strážcem býti, nicméně bylo to v moci pánův na soudě pan- ském, že mohli „svá zřízení opraviti, ujíti a přičiniti, jako lidé svobodní“; jen v důležitých věcech bylo potvrzení královského zapotřebí. Tomu ale, co jed- nou za právo uznáno bylo, král nemohl žádné překážky klásti, jakož i od roz- sudku čili nálezu soudu panského nebylo možné se odvolati ani ke králi, jenž tedy dle soudní ústavy na Moravě neměl práva majestatního, aby odsouzenci 2) 1) První podobné ustanovení nalezáme r. 1348: „Primo quidem per dictos barones in- uentum est, quod cum poprapczones, villici, milites etc. homines profugos proseque- rentur .... quod ubicumque militares homines vel cuiuscunque sint conditionis, au- dientes clamorem vel recipientes nunciuum .... non exiret .... ille militaris homo det pro emenda quinque marcas, nisi haberet excusacionem ... . et si inculparetur de contrario etc. Cod. dipl. VII. 572. Srovn. Kn. Drn. str. 107. 111. Čechelní bylo poplatkem, kterýž od vdov neb sirotkův ženského pohlaví při vdávání vybíraly vrchnosti; sněm roku 1575 proti tomu zakročil nařídiv, aby vrchnosti uká- zaly svobody na to. (Sněm. pam. kn. III. 84). R. 1595 sněm to naprosto zapověděl. — Čechel znamená povlaku, pak látku vůbec; pak prostěradla kmentová; dále ženskou košili z tenkého plátna, i dlouhý kabát mužský. Někteří vykládají slovo čechelní na Hemdgeld; spojujíce však výklad čechle na kmentovou látku (viz Jungm. slov.) s tím, co kn. Drn. na str. 97 praví, že kmetična, když se vdá, má pánu dáti „štuk kmentu“ t. j. tenkého vlašského plátna, musíme to vyložiti na poplatek, který se dá- val za propuštění z poddanosti a nikoli za vykoupení z tak zvaného jus primae noc- tis, kteréhož zlořádu na Moravě nebylo.

Strana XXII
XXII milost propůjčil. V tom ohledu měl soud panský větší moc než král sám; neb on mohl trest vyměřený buď ani neuložiti, neb také vyměřený k pří- mluvě jiných, neb ze své vůle prominouti; mimo soud ale žádný, ani král práva k tomu neměl. Dle toho rozumí se samo sebou, že král, zachovával-li ústavu zemskou ani toho nejmenšího ustanovení soudu panskému oktrojovati nemohl. Tato svrchovaná moc soudní, neodvislá úplně od vlivu panovnického, ne- byla ovšem vhod králům. Stavové do zřízení zemského tištěného r. 1535 ne- přijali dvou důležitých článků knihy Tov. „že markrabství Moravské svobodné jest“ a „o svobodě v soudě panském“; jakmile ale viděli, že snahy krále Fer- dinanda I. směřují k tomu, aby právomocnost soudu panského obmezoval, rozhodně se proti tomu opírali. Poznavše chybu svou, že ony dva důležité články do zřízení r. 1535 prijaty nebyly, hleděli ji opraviti a naléhali na to, aby králem uznány a potvrzeny byly, a učinili pokus ještě téhož roku na sněmu Znojemském. Když článek „o svobodě v soudě panském“ králi před- ložili, dal jim tuto odpověď: „Na druhý artykul o svobodě soudu zemského JMK proti tomu býti neráčí, aby v Mar. Mor. jakož i jinde za obyčej jest, právo svobodné býti nemělo; než aby stavové chtěli sobě zřízení své bez zvlášt- ního povolení JMK. napravovati, ujímati i přičiniti, toho JMK. dopustiti ne- ráčí, neb i jinde se tak zachovává. Než kdyžby stavové příčiny hodné uznali, žeby potřebí bylo, práva neb zřízení napraviti a JMK. to od nich oznámeno v čas bylo, JM. znajíc hodné příčiny ráčí se k nim milostivě zachovati a sněm obecní nicméně jako do Jíhlavy a teď opět sem do Znojma o napravení práva položiti a což tak s jistým vědomím a vůlí JMK. vyhledáno a napraveno bude, při tom má zůstaveno býtí.“ A když stavové nepopustili a na svém zůstali, vzkázal jim král: „což se toho artykule o svobodě soudu a zřízení činění dotyče, jak jsú ten artykul mezi jiné artykule při napravení práva postavili, JMK. ráčí, aby na místo toho artykule tento dolepsaný artykul postaven byl, že právo Mar. Mor. a soud v soudních věcech svobodné právo jest, jakž od sta- rodávna bylo; než což se zřízení nových činění neb napravování dotyče, když by jaké zřízení neb napravování učiniti chtěli, to aby JMK. posláno a prvé ukázáno bylo a k čemuž by JMK. tak povoliti a jim to potvrditi ráčil, má stále držáno býti a jináče nic.“ (Sněm. kopiář fol. 67. 69). V kopiáři sněmovním stojí ale při tom článku na straně připsáno: „ale tomu artykuli stavové se zpřeli a k tomu povoliti nechtěli.“ A skutečně vešel tedy artykul „o svobodě v soudě panském“ i ten, „že markrabství Moravské svobodné jest“ do zřízení tištěného r. 1545 a nad to více přijat také byl prvnější článek do snešení sněmu Brněn- ského 1. 1550, kdež na fol. 13. v úplném znění kn. Tov. napsán jest. Nicméně ale ustavičným namáháním podařilo se králům, že si získali dosti valnou stranu, která je podporovala v podebírání svrchovanosti soudu panského; neb v každé době a všudy jest dosti vyvrhelců, kteří za soběckými příčinami se propůjčují moci násilné, zrazujíce práva odvěká, aneb slabochův, nedbajících o ústavu zdědě- nou. Pomoci této strany provedli to králové, že oba svrchudotčené články do zří- zení r. 1562 a 1604 více přijaty nebyly. Navzdor tomu ale žila mocná oposice, jíž práva země šla nade přízeň dvoru a v době největších až i svévolných úto- ků mocnařských na práva a ústavu země, v době Rudolfa II., ozývali se mocní a nadšení hlasové obrancův práv země a hlasové tito jsouť utěšeným zjevem v kleslosti onoho času, jemuž podlost karakterů veřejných cejch hanby vpálila. Když r. 1596 císař poslal do soudu psaní, v němž proti zřízení rozkazoval, aby pře hraběte Salma do druhého práva odložena byla, neučinil toho soud, praviv, že hrabě příčiny slušné neukazuje a že král proti pořádkům země na odpor rozkazovati nic nemůže. (Záp. K. z Žer. I. 29). Když r. 1600 biskup Dietrichstein na tom stál, aby v soudě německy mluviti mohl, hrože, že se

Strana XXIII
XXIII odvolá na krále, když se mu toho nedovolí, pronesl Karel z Žerotína tato pa- mátná slova: „abychom sobě toho, což naše jest, bráti nedali, t. jináč než mo- ravsky mluviti nedopouštěli a na tom abychom stáli, by cokoli z toho pojíti mohlo, že pán náš, poněvádž nám přísahu učinil, také nad našemi zvyklostmi a starobylými obyčeji ruku držeti ráčí“ (tamtéž str. 239). Za krále Matyáše, když Karel z Žerotína se stal hejtmanem, osvědčil se soud panský v staré slávě a právomocnosti; politické udalosti r. 1620 ale zasadily i ústavě soudní hlubokou ránu a obnovené zřízení zemské bylo jen začátkem rozličných ordo- nací, které ze staroslavného ústavu svézákonného učinily dvůr královský a z neodvislých soudců zemských úředníky královské. Složení soudu panského. Soud panský záležel z krále neb markrabí, co hlavy soudu, pak z nejvyšších ouředníků zemských a z jistého počtu soudců. Soud zasedal a činil nálezy za předsednictní zeměpána a jmenem jeho; nebyl-li země pán přítomen, seděl jiný na jeho místě, aby vědomé bylo, že král neb markrabí jest hlavou soudu. Ale hlava soudu zemského nemohla souditi sama na právě zemském, nybrž soudili velmožové zemští. Protož se praví již r. 1215: „Nos Wladislaus . . . . curiam nostram siue colloquium nobis cum nostris baronibus in Znoim celebrantibus ... iudicauit iusta sententia baronum nostrorum.“ (Cod. dipl. II. 78). Totéž dotvrzují slova listiny r. 1223: „iudicatum est a castellanis." (Cod. dipl. II. 153). Nebyl-li země pán přitomen, předsedali soudu ouředníci někteří ve jmeně jeho: „presidentibus domino .. . . in persona domini Premisl .. . .“ (r. 1252 Cod. III. 193 srovn. IV. 206. 231. 273.) Že již v starší době činěn rozdíl mezi úředníky a soudci, o tom máme mnoho dokladů n. př. "tandem assessoribus, uiris nobilibus et discretis et his, qui iudicio presidebant ..,.“ (Cod. III. 193), kdež pod assessoribus uiris nobilibus rozuměti sluší soudce panské, a pod těmi, kteří předsedali, úředníky, jakož tatáž listina v úvodě praví, že předsedali jmenem krále Paulus komor- ník, Egidius župan atd. Soud panský záležel původně jen ze samých členů stavu panského, odkudž také jmeno jeho pochází. Zdá se také, že před r. 1492 počet soudců nebyl určený; neb seznamy pánův k soudu se sjezdivších, které se uvádějí v deskách zemských, neb i v knihách půhonných, obsahují někdy pět, někdy deset, někdy i přes dvacet pánův, úředníky v to nepočítaje. Ovšem tomu nelze rozuměti v ten smysl, že každý člen stavu panského mohl co soudce v soudě sedati; neb kniha Tovačovská udává zřejmě, že v soudě panském mají seděti sami hospodáři t. j. takoví členové stavu panského, kteří na vlastních statcích chle- bili;!) byli-li bratři nedílní, byl ten hospodářem, který se po otci v statek uvázal, tedy nejstarší: tento pak mohl sedati v soudě zemském, jiní ne.2 Zřídili-li ale bratři každý samostatné hospodářství, bylo volno jim, v soudě seděti mezi ostatními soudci. Později ovšem, když počet soudcí obmezen byl, nařízeno, aby dva bratři v soudu nesedali;3) to se však stalo ne tak z ohledu na nepředpojatost soudců, nýbrž pro to, že vedle starodávného obyčeje soudcové, 2) „Páni všickni hospodáři, kteříž v stolicích sedati mají a súditi.“ Kn. Tov. pag. 40. — „Tu pan komorník má . . . . jej za ruku vzíti a do stolic uvésti a najnižší místo pod pány hospodáři dáti.“ (tamtéž pag. 43.) — „Také mohú pani nehospodáři, starší i mladší, v šrancích býti, ale v potaz nechoditi, ani se k čemu přimlúvati, dokudž svých rozdíluov nemají; neb na ukázaných statcích sobě nechlebí sami a do soudu přísahu neučiní.“ (tamtéž str. 53.) Čím hospodář byl, jde z právě uvedeného místa kn. Tov. str. 53; ještě zřejměji však ze snešení sněmu r. 1515 v Olomúci: „jestližeby kdo dětí svých odemřel a jedni by byli dorostlí a druzí malí a ten, kterýžby se v statek po otci uvázal a hospodářem byl, a chtěl by statek sirotčí mrhati . . . .“ Kn. Tov. v reg. zemské č. 22 str. 308. 3) Stalo se r. 1531, viz str. 118.

Strana XXIV
XXIV když někdo z jich příbuzných se soudil, z lavic svých vystupovali a s příbuz- nými svými, kteří se soudili, v šrancích stáli, tak že mnohdy lavice soudcův prázdny byly. Když pak r. 1535 mnozí na tento řád si stěžovali a druzí zase jej zastávali, učinil král Ferdinand výpověď mezi nimi tuto: „A jakož prvé za obyčej bývalo, když někdo majíc strýce neb krevního přítele v soudu zem- ském, jsa pohnán k soudu přikročiti chtěl; tehdy strýc neb ti přátelé, v soudu sedající, s stolic svých vyvstávali a podlé přátel svých v šrancích stáli a tak soudčí místa prázdná bývala a neměli s kým souditi, toho aby více nebývalo a soudce k přátelóm více nevstávali, lečby strejcové nedílní byli, ti vstávati mají. Než bratr, který v soudu sedí a bratra jeho pře vlastní před soud by přišla, ten bratr z soudu vyvstávati má. Což se pak dvou vlastních bratří v soudu spolu sedání dotyče, poněvádž toho obyčeje jinde není a všelijaká práva toho brání, toho také aby při soudu mark. Mor. nebývalo. Než jestli kterí dva bratři na tento čas v soudu sedají, ti aby přece sedali dotud, dokudžby z soudu odpuštění nevzali a z ného dobrovolné nevysedli, než napotom aby dva bratři v soudu zemském nesedali.“ Volnost pánů, dle které původně se k soudům sjížděli neb nesjížděli, měla ale ten následek, že mnohokráte velmi málo soudců se sjíždělo, čímž vážnost soudu trpěla. Protož král Jiří hledal prostředek, kterak by pány zem- ské k svědomitému plnění soudcovských povinností přivedl, a naleznul prostře- dek ten v tom, že s přivolením soudu zemského vydal přísahu těm, kdož co soudcové v soudě seděti chtěli,1) a soud nařídil zároveň, že žádný, který pří- sahy nesloží, soudcem býti nemůže a že ten, kdožby k určitému dni k soudu nepřijel, nebo před skončením soudu bez dovolení hejtmana odjel, místa v soudě více míti nemá, leč by jej páni znovu mezi sebe přijali. Nařízení to stalo se na soudě Olom. Svato-Třikrálském r. 1464, a zapsáno jest do kněh půhonných Olomúckých i Brněnských.2) Kterak formula přísahy do soudu r. 1464 vydána byla, toho dáváme zde výpis z půhonných kněh Olomúckých: „Forma juramenti, secundum quam barones judicio praesidere volentes jura- re debent, anno domini 1464 sabato post epiphanias Olomucii: „Slibujeme a při- saháme Pánu Bohu i všem svatým a najjasnějšímu knížeti a pánu, panu Ji- římu králi Českému a markrabí Moravskému, že chceme a máme v súdu a v právě zemském chudému i bohatému, duchovnímu i světskému což najdále náš rozum snésti muož, nehledíc na přízeň ani na nepřízeň ani na které dary, súd spravedlivý činiti, pravdu velebiti a křivdu tupiti. Tak nám Pán Bůh pomahej i jeho světí.“ Simili modo officiales jurare debent additis addendis, quae tangunt officia ipsorum. Přísaha ta utrpěla však během času změny tím, že katolíci přijímali také do ni na začátku slova „Matce Boží“ a na konci „Matka Boží,“ kdežto vyznávači učení bratrského a protestanté slova „Matce Boží a všem svatým“ vynechávali. Tak piše Karel z Žerotína o přísaze, kterou učinil přijímán jsa do soudu zemského: „a přísahu obyčejnou .. . hlasitě jsem vykonal, toliko to " opustiv, co proti slovu Božímu a čistému učení křesťanskému v ní se zdržuje. 1) Jinak sobě totiž vyložiti neumíme slova kn. Tov. str. 120: „jakož se toto stalo za krále Jiřího, že páni přísahu činiti v súd počali, kteréž jsú prvé nikdy nečinili a to příšlo z hodných příčin.“ Srovn. kn. Drn. str. 19. Nevíme jaké jiné by to příčiny kyly mimo tu svrchu od nás uvedenou. „Jakož KM. přikázal: kteříž páni k súdu přisahali, aby súd vyseděli, pakli by kto nechtěl vyseděti, aby nepřisahal; podlé toho také p. hajtman s pány na tom se usta- novili: ti páni, kteříž jsú k súdu přísahu učinili, aby k súdu přijížděli ke dni polo- ženému a súd vyseděli a kteříž by k súdu nepřijeli aneb súdu nevyseděli aneb preč otjeli bez slušné příčiny a vůle páně hajtmanovy a panské, ti a takoví aby místa v súdu mezi pány neměli, lečby p. hajtman a páni znovu mezi se je přijali.“ (Půh. Kn. Olom. 1463 fol. 43b; Brn. 1459 fol. 148b.)

Strana XXV
XXV (Záp. I. 3.) Jmenovitě naléhal kardynál Ditrichstein na to, aby přísaha ve smyslu katolickém od každého činěna byla a horlil pro to na soudě 1. 1600, kdež ale mu hejtman zemský odpověděl: „že co v soudu sedá ano i prvé vždy- cky dobře se v tom pamatuje, že se jináče nikdy nezachovávalo, než aby každý tu přísahu konal, jak mu svědomí jeho dopouštělo a od starých že to- též slýchal, anobrž poněvádž ta přísaha teprv za krále Jiřího povstala, kte- rýžto byl pod obojí, že se souditi může, že více těch jest bylo, kteří ta slo va „Matce Boží a všem svatým“ vypouštěli, než kteří je vyříkali.“ (Záp. Kar. z Žer. I. 269). Kardinal ale nepřestal proti tomu horliti, až konečně při při- jetí Matyáše za markrabí Moravského na sněmě léta 1608 ustanoveno bylo, že k přísaze „Matce Boží a všem svatým“ žádný nemá pro svědomí své nu- cen býti. Obnovené řízení ale přísahu onu přísně zavedlo. Vážíce bedlivě slova krále Jiřího „pakli by kto nechtěl (súd) vyseděti" (viz pozn. 6) přicházíme na důměnku, že v první době od zavedení přísahy do soudu páni, jenž co soudci býti chtěli v soudě, pokaždé tu přísahu konali, nehledíce na to, zda-li již jednou ji činili. Utvrzuje nás v tomto výkladu oněch slov ustanovení kn. Tov. str. 47: „ale ti páni, kteřížby prvé k témuž právu přisahali, ti po druhé pro zlehčení přísahy nemají přisahati“; neb kdyby ne- bylo bývalo počátečně ve zvyku, že každý po každé, když v soudu se zúčastniti chěl, přísahu činil, nebyl by to Ctibor Tovačovský zvláště vytknul, že přísaha po druhé se konati nemá. Téhož r. 1464 při témž soudě Svato-Třikrálském, když přísaha k soudu poprvé vydána byla, učiněn první pokus ku změně ve složení soudu panského. Nemáme sice o tomto pokusu přímého svědectví, nýbrž čerpáme je z listu krále Vladislava daného r. 1492, v němž stojí tato slova: „Jakož za času krále Jiřího slavné paměti Českého krále a markrabí Moravského byla jest vznikla různice mezi pány a rytířstvem, tak že rytířstvo chtěli mezi pány v lavicích při zahájeném súdu sedati; ale týž král Jiří ohledav sedání panská a dcky list výpovědní pod majestátem svým toho učinil, kterak se při právě za- hájeném zachováno býti má a rytířstvo, aby při své zvyklosti pánům a rodům panským v tom nepřekáželi ani se v ně třeli, jakož pak od té chvíle až do- tuďto rodové panští bez rytířstva v zahájeném soudu jsou sedali a soud vedli podlé nařízení a výpovědi téhož krále Jiřího.“ Ač se tento majestát krále Jiřího nezachoval, předce předpokládati musíme, že dán byl, jelikož král Vla- dislav k němu o 28 let jen později se táhne. Z tohoto listu zároveň se také dovídáme, že již za krále Jiřího byl jistý spůsob vybírání osob panských do soudu; neb stojít v onom listu tato slova: „A také jakož v listu krále Ji- řího . . . ., o kterémž se v svrchudotčeném zřízení zmínka činí, tyto dva ar- tykule slovo od slova položena jsou: kteřížby páni k soudu vybráni byli, jsouc k tomu hodni, aby přísahu, kterouž jsme vydali a ve dcky zemské vepsati kázali učinili, a ti v radě soudu aby byli .. . .“ Zevrubnější nařízení o při- jímání do soudu učiněno ale r, 1492, když rytířům se konečně podařilo, stav panský k tomu pohnouti, aby též někteří členové řádu rytířského do soudu přijati byli. Shodnutí, kteréž mezi sebou stav panský a rytířský učinili, ztvr- zeno jest králem Vladislavem listem daným na Budíně v sobotu po sv. On- dřeji (1. prosince) 1492. V tomto shodnutí od krále potvrzeném nařízuje se, že budoucně soud zemský záležeti má ze čtrnácti osob stavu panského a ze šesti osob stavu ry- tířského, z nichž tři z Brněnského a tři z Olomúckého kraje býti mají. Na- řízeno dále, že krom osob vybraných k soudu žádný více při zahájeném soudu do stolic vstupovati nemá, ani osoby panské, pro které se však zvláštní místo vytknulo, kde soudu čekati mohli a rozkázáno, že to žádnému panskému rodu ani žádnému jednotlivému členu rodů těch k lehkosti býti nemá, že v soudu

Strana XXVI
XXVI nebývá. Ačkoli od r. 1492 tedy také rytíři v soudu zemském co soudcové sedali, nicméně zůstalo mu jmeno „soud panský“;1) neb páni nepřijali, jak list dotčený krále Vladislava praví, rytířův do soudu z nějakého práva, nýbrž hle- díce jen na prosbu a pokoru, s kterou rytíři o to žádali a na přívětivé služby, kteréž pánům činí.“ A protož pravil Karel z Žerotíná r. 1596: „v nálezích půhonových toliko se dokládá: páni nalezli a to proto, že za starodávna pře lidské toliko sami páni soudili bez vládyk.“ A roku 1600: „soud zemský od starodávna jest soud panský a páni v něm sedati mají.“ (Záp. o soudě p. I. 20. 236.) Krom soudců stavu panského a rytířského seděli v soudě nejvyšší úřad- níci zemští. Co se týče biskupa Olomúckého a sedání jeho v soudě, byla tato pravidla. Byl-li biskup stavu panského čili pán zemský, náleželo mu právo k sedání v soudu, ale ne co biskupu, nýbrž co pánu zemskému; nebyl-li pá- nem zemským, pak za doby Ctibora Tovačovského jen tehdáž v soudě seděti mohl, když král sám soudu předsedal. Velmi zajímavou zprávu o tom po- dává Karel z Žerotína v zápiscích o soudě panském I. 236 sqq. Desky zem- ské uvádějí biskupa Olomúckého mezi přísedícími soudu po prvé r. 1447. (Desky Brn. XII. str. 363). Dosazování soudu. Jak svrchu dotčeno sjížděli se původně páni hospo- dáři k soudu a brali účastenství v potazu, při čemž, dle analogie pozdějšího času, toho zajisté šetřeno bylo, že ten pán, jehož pře se týkala, ani v potazu ani při psání a vynešení nálezu nebyl. Nemo judex in propria causa. Teprvé král Jiří nařídil, aby jisté osoby panské k soudu se vybraly. První nařízení stran dosazování soudu taktéž učiněno za téhož krále, zně- jící v tato slova: „Udalo-li by se pak z dopuštění Božího kterému pánu sjíti smrtí, jiného místo toho vzíti mají s vůlí naší, a ten přísahu učiň k soudu položenú.“ Tato zásada, že páni soud dosazovati mají s vůlí pána země, zů- stala v platnosti až k obnovenému zřízení zemskému. Za Rudolfa druhého činěny ovšem pokusy, i toto právo soudu zemského obmezovati; tak rozkázal císař Rudolf r. 1596, aby Ludvík z Tovaru, Vilém z Roupova a Karel z Lich- tenšteina do soudu přijati byli. Když list císařův se četl, ozval se k tomu sudí, „že za předkův našich pán země, dosazujíc soud, užíval rady panské, nyní pak od některého času toliko zdání samého pana hejtmana; k tomu mlu- vil, aby tyto osoby již přítomné a od JMC. psaní mající dosazeny byly, než " na potom abychom se snažili, čeho předkové naši užívali, zase také dostati. (Záp. o s. p. I. 16). Oznámeno to také císaři, který ale r. 1598 jiný pro- středek vyhledal, aby mohl právo soudu obejíti; žádal totiž téhož roku na soudu, „aby mu hejtman vota nebo hlasy na dosazení soudu, přijmouc je od každého z pánův, zapečetěná zaslal.“ Soud ale v to nevešel a Žerotín praví: „Snesli jsme se na tom, že to pořádek náš s sebou nepřináší; nebo vota to- liko k nejvyšším úřadům se dávají, jako hejtmanskému, komornickému; než soud od nás simpliciter dosazován bývá s vůlí pána země. A protož na před- ložení p. hejtmana volili jsme k tomu p. hraběte z Turnu a p. Jana z Vrbna a ti oba do psaní, kteréžby p. hejtman JM. učinil, aby položeni byli s tím oznámením, že jsme je sobě všickni oblíbili a že JM. prosíme, aby také svou milostivou vůli k tomu dáti ráčil.“ (Záp. I. 162). A při tomto spůsobu, který 1) A s tímto názvem výborně se shoduje výraz věku XII. a XIII. „concilium baronum“; neb členové stavu panského, čili pánové ve vlastním slova smyslu jmenovali se v XV. XVI. XVII. věku po latinsku „barones“, jakž desky zemské, knihy půhonné mnoho a mnoho dokladů poskytují. Ještě Karel z Žerotína piše v své apologii: con- clusiones baronum. Tím se též potvrzuje náhled náš, že počátky soudu zemského hledati sluší již ve věku XII.

Strana XXVII
XXVII předepsán byl ústavou zemskou, zůstalo to; tak zaslali soudcové panští r. 1612 návrh svůj k císaři, pravíce v něm: „A poněvádž pak z prostředku našeho ně- kteří častými nemocmi tak obkličováni býváme, že nebo k soudům přijížděti nebo času k držení soudu vyměřeného vyseděti nemůžeme a teď pak od ně- kterého času jedna osoba z prostředku našeho jmenovitě p. Viktorýn z Žero- tína z světa jest sešla, jsme na tom, podlé zřízení zemského soud zemský ji- nou osobou stavu panského dosaditi; ale poněvádž se to s vůlí VKM. díti má, VKM. příležitě některé osoby z obyvatelův stavu panského poznamenané od- sýláme, poníženě žádajíce, aby jste některou z nich, která by se VKM. líbila, vybrati a nám ji milostivě v známost uvésti ráčili, tak aby při příštím soudu mohla mezi nás uvedena býti.“ (Záp. K. z Ž. II. 75). Vybrán pak od krále Velen z Žerotína (tamtéž II, 79). Co se týče přijímání osob stavu rytířského do soudu, platila zásada, že stav rytířský navrhoval a stav panský na soudě z navržených osoby soudci jmenoval. Nařízeno stran toho l. 1492: „ty osoby, kteréž z rytířstva ku pá- nům v soud dány býti mají, rytířstvo jmenujte osoby a před pány oznamte, a kteréž páni přijmou a užiteční k soudu budou, ti zůstati při nich mají, a mají býti svobodní, žádného pána nemajíce, než krále JM. za pána.“ Ze zá- věrečných slov tohoto nařízení jde, že žádný man biskupský, ani rytíř, v službě nějakého pána zemského postavený, soudcem zemským státi se nemohl. Pro případ, žeby některý soudce stavu rytířského zemřel, učiněno 1. 1492 toto nařízení: „pakliby který umřel a jiný místo toho vybrán býti měl, má oznámen býti prvé pánům tajně a oň se srovnáno, aby mu se žádná lehkost bezpotřebně nestala.“ Karel z Žerotína zachoval nám v zápiscích o soudě panském několik příkladů přijímání rytířův do soudu. Tak praví k r. 1598: „poněvádž se jedné osoby z stavu rytířského nedostává, žádali jsme p. hof- rychtýře a tovaryšův jeho, aby nám zejtra tři osoby poznamenané dali, aby- chom se o některého z nich snesli.“ (I. 162). „Potom p. hofrychtýř přednesl nám na cedulce poznamenané tři osoby k soudu p. Arkleba z Víčkova, p. Sig- munda Bukuvku a p. Václava Nekše. Ale když jsme mu oznámili, že p. Bu- kuvka více leží než chodí, poradíc se trochu s svými tovaryši, dal nám po- znamenaného p. Mikuláše Kobylku, komorníka práva menšího v kraji Olomú- ckém, k jekožto osobě jsme všickni přistoupili; ale o to nemalý šturc byl, jestližeby měl také do toho psaní k JMC. poznamenán býti? Já jsem hrubě bránil za tou příčinou, že zejmena jest to vyměřeno, jak se osobami st. ryt. má soud dosazovati; ale p. hejtman mocí toho dovedl, k čemužto když žádný neodporoval, já jsem také mlčeti musel. A tak se obávám, že jsme ještě hlouběj do blata vlezli.“ (I. 165). Mluví se zde o psaní k císaři proto, že soud ten zároveň také navrhoval dvě osoby stavu panského, což ovšem císaři předložiti musel; k předkládání osob rytířských císaři nebo králi ale nebyl povinnen. A jelikož v tomtéž psaní králi se praviti mělo, že páni nedávají hlasů k dosazování soudu, nýbrž že simpliciter soud dosazují, a nyní dle vůle hejtmanovy králi navrhují rytíře, k čemuž dle zřízení povinni nebyli, protož se stěžuje Žerotín; neb představují králi, aby se v mezích ústavy držel a zá- roveň sami propůjčují mu moc, která jim samým podlé zřízení náležela. Po- míjejíce ostatních podáváme jen jestě jeden příklad, kterak soud členami ry- tířskými obsazován býval. K r. 1612 praví Žerotín v zápisích svých: „pro- mluvil jsem ku pánům z rytířstva, aby podlé zřízení zemského osoby některé z stavu svého z kraje Brněnského poznamenané Jich Milostem do soudu po- dali, aby páni ráčili moci jednu osobu z nich do soudu dosaditi.“ (II. 78). „Byli dali podlé včerejší žádosti poznamenaných sedm: p. Krystofa Blektu, p. Jindřicha Zahradeckého, p. Jiříka Jankovského, p. Václava Koňasa, p. Hons Ludvíka Krokvicara, p. Václava Vaneckého, p. Frydrycha Jankovského. Na

Strana XXVIII
XXVIII každém byl nějaký rozmysl, krom dvou posledních; na prvním, že se k tomu nehodí a to jest pravda; neb ačkoli jest dobrý člověk, ale nemnoho rozumí pořádkům; na druhém že má strejce hofrychtýře v soudu; na třetím, že bývá často nemocen a jest starý; na čtvrtém, že nebýval v obecních věcech užíván; na pátém, že jest v Rakousích narozen a tak ze dvou posledních jest volen p. Václav Vanecký, maje hlasy téměř všecky.“ (II. 81). Soudcem mohl se státi jen rozený Moravan stavu panského neb rytíř- ského, který statek pozemský měl a v držení jeho byl. Jakmile statek prodal, musel ze soudu vystoupiti. Doklad toho máme v zápisích Žerotinových: „před- stoupil p. Michal z Hrádku, soudce zemský, a žádal propuštění od soudu, po- něvádž statek svůj pozemský prodal; oznámeno mu z potazu ode mně, poně- vádž mezi jinou řečí jest toho doložil, že jest na tom, aby jiný statek koupil, že neráčí příčiny uznávati, aby ho měli z povinnosti jeho propouštěti, než aby se přičinil o to, aby statek koupil a když to učiní, místo své předešlé aby mezi JM. držel; pakli by nekoupil, aby při soudu příštím Olomúckém o to připomenul a JM. mu ráčí na to odpověď dáti.“ (II. 47). „Jelikož ale pan z Hrádku před zahájením soudu Olom. r. 1612 nový statek byl koupil a tudy zase se dostane na své místo .. . . a hned potom .. . . zavolán a poručeno mu, aby zas na své místo dosedl.“ (II. 56). Když kdo od stavu panského za soudce navržen a od krále vybrán byl, oznámeno mu to skrze psaní královské a byl vyzván, aby na nejprvé příštím soudě před pány se postavil. Tu osloven byl hejtmanem a oznámeno mu, že dle návrhů pánův od krále soudcem jmenován byl, aby tedy povinnost k soudu t. j. přísahu předepsanou učinil. Tak oslovený zdrahal se pak, ouřad soudcov- ský přijíti, ukazuje na nedostatečnost vědomostí svých atd. Takové výmluvy ale nikdy platné nebyly; než-li přísahu činil, býval tázán, zda-li jest lačen? Nebyl-li, odložena jest přísaha k druhému dni. (Záp. Žer. I. 1. 2. 24). Po učiněné přísaze vykázáno mu místo, na něž jej nejvyšší komorník uvedl; vy- stoupil-li kdo ze soudu za kterými koli příčinami a byl-li pak podruhé v něj přijat, činil sice znovu přísahu, ale nebyl již uveden komorníkem na místo, nybrž oznámilo se mu pouze, aby dosedl na to místo, které prvé měl. (Záp. Žer. II. 57). Hodnost soudcova trvala potud, pokud za důležitými příčinami n. př. trvavou nemocí propuštěn aneb pro všelijaké přestupky neb nenáležitosti ze soudu vysazen nebyl (viz str. 119 č. XI). Když ale po smrti krále nástupce jeho v zemi se uvázal a práva pustil, měl moc nové úředníky zemské jmeno- vati a soud znovu osaditi, (oboje ovšem jen s radou panskou) nehledě na soudce, kteří za živobytí bývalého krále v soudě seděli, ač obyčejně staří soud- cové navrhováni a potvrzováni byli. R. 1611 udělen soudcům zemským tytul „královských rad“ podlé pří- kladu v Čechách zachovaného.1) (Žer. Záp. II. 47. 50). Šoudcovství nepovažo- váno pouze za hodnost nýbrž znamenitě za povin-nost; protož řečeno p. z Hrádku, že páni jej nemyslí propustiti z jeho „povinnosti.“ Stran tohoto odpuštění z hodnosti i povinnosti soudcovské ustanoveno r. 1511: „kteří tu nyní v soudu sedají aneb sedati budú, mají rok vyseděti každý; a nechtěl-li by který sedati, má dáti puol léta napřed věděti po tom roce a místo toho jiný má posazen býti, jenž „Mý Matyáš etc. z moci naší královské jakožto král Český a markrabí Moravský, všem nejvyšším úředníkům a soudcím zemským téhož Mark. nynějším i budoucím tu milost . . . . a tímto majestátem naším královským povolujeme, aby se vždycky a ka- ždého času, jakžby se který do soudu zemského dostal ihned raddou královskou tytu- lovati, jmenovati a psáti i také též milosti a ozdoby nejinak nežli jako nejvyšší ou- ředníci a soudcové zemští v království Českém jí užívají, užívati a z ní se radovati a těšiti mohl. . . . Dán na hradě Pražském v sobotu po sv. Bartoloměji 1. 1611.

Strana XXIX
XXIX propuštěn byl, z pánuov aneb z rytířstva, na kohožby koli ukázáno bylo, ten má do soudu vsednúti a týž ten pořádek zachovati .. .. Než při jednom právě víc jich nemá odpuštění bráti než jeden a kdož prvé v soudu sedá, ten bude moci prvé odpuštění bráti.“ (Kn. Tov. Cer. 102; Ol. bibl. III. I. 10.) Kompetence soudu. Právomocnost soudu panského nevztahovala se pouze k zemi Moravské, nýbrž ten soud rozsuzoval také pře knížectví Opavského a Krnovského, když tamější soud zemský v nějaké příčině naučení při soudě Moravském hledal. Kterak toto právo se provozovalo, o tom viz kn. Drn. str. 18. Soud zemský však také jednal v oboru přenešené působivosti a sice co právomocník a zřízenec sněmu zemského. Mnohé záležitosti důležité, jichžto vyřízení na budoucí sněm čekati nemohlo a vůbec všecky potřeby, které pilné byly a vyříditi by se byly nemohly pro to, že sněm nezasedal, vznášely se na soud panský, v němž také nejvyšší úředníci zemští místo a hlas měli. Platila v této příčině zásada, že soudcové zemstí jsou rady zemské a král s jich a úředníkův radou zemi spravuje; (Záp. Žer. II. 50) za tou příčinou splnomo- cňován soud, aby ve jmenu stavův a sněmu zemského též věci slyšel, pořádal a spravoval, které nenáležely k soudnictví, nýbrž byly povahy politické a stá- toprávní. Tak n. př. při soudě Svatotřikrálském l. 1610 přijata deputace ra- kouská, v jížto čele stál slovútný Černembel (Záp. II. 19); k roku 1611 piše Žerotín v památkách svých a sice „v druhé kuize sněmovní“: „o sv. Kun- hutě držán soud v městě Brně, při kterémž mimo povinnost soudní toto ve věcech obecních jednáno jest.“ Váženy při tom soudě rozličné státní spisy stran Gabriela Batoryho, poměru Sedmihradska, Multanska a Valašska, dána odpověď uherskému palatinovi atd. R. 1612 vyslechl soud zemský výsledek poselství, kteréž stavové ku králi vypravili stran potvrzení a majestátu na o- něch 30 článků smlouvy, která r. 1611 mezi stavy Českými a Moravskými se byla stala atd. Za to ale byly jisté případy, které, ač vlastně náležely ke kompetenci soudu zemského, váženy a souzeny jsou od stavů na sněmu; byly to věci, které zahrnovaly do sebe urážku všech stavů, tudíž celé země. Tak n. př. pře Jin- dřicha z Lomnice (viz sněm držaný l. 1612 vyd. ode mně str. 57 sqq.) a Lva z Rožmitálu (tamtéž), kteroužto poslední chtěl kardynal Dietrichštein vznésti na soud zemský a arciknížete Maximiliana, právě, že stavové, jsouce žalobní- kem a soudcem zároveň a nejsouce žádnými přísahami zavázáni tu věc rozsu- zovati nemohou. Důvody kardynálovy vyvrátil Karel z Žerotína1) a zůstalo při tom, že stavové tu při soudili a že p. Lev jim se pokořiti musel. Světští lidé podléhali ve všem právomocnosti soudu zemského, krom věcí, které soud vůbec nesoudil. Co se týče kněží, náležely soudu zemskému dle práva jen pře, které se dotykaly statků pozemských, desátků farařských a pri- 1) Pravil mezi jiným takto: „Co se pak druhé příčiny dotyče, že přísahami zavázáni ne- jsou, to sice že pravda jest; ale že přísaha není requisitum takové, aby bez ní soud býti nemohl; anobrž i náš soud zemský že mnoho set let trval a že při něm žádné přísahy nebylo užíváno, kteráž teprv uvedena jest za panování krále Jiřího slavné paměti .... A protož že solemnitas ta juramenti nemůže býti pánům stavům na překážce, aby ve věci této nemohli soudcové býti, poněvádž defectum juramenti sup- plet praesumptio certa de ipsorum integritate .... Že každý corpus neb collegium neb společnost i obyčej ten zachovává i moc tu má, souditi ty, kteří do té společ- nosti náležejí; příklad toho že jest dostatečný na soudu zemském, v kterémžto, když některá osoba něčeho se dopustí, že nevystoupí hejtman neb jiný, aby na něj žaloval, než že jeho provinění páni mezi sebou ráčí važiti a podlé zasloužení trestati; činí-li to tedy soud, žeť podobně to též stavové mohou, poněvádž v své mocnosti nic méně nejsou, nežli soud zemský, anobrž poněvádž celou zemi representují, jsou i více. (Sněm drž. 1612 vyd. ode mně pag. 56. 57.)

Strana XXX
XA Kniha Drnovská.

Strana XXXI
AAI Kniha Drnovská.

Strana XXXII
XXXII Kterak žárlivě soud zemský práva jazyka Českého ve veřejném jednání soud- ním hájil, nejpatrněji vysvítá z vyjednávání soudců zemských, když 1. 1600 kardynal Dietrichstein, jenž česky neuměl, do soudu přijat býti chtěl. Radil Karel z Žerotína, aby se vzkázalo kardynálovi: „poněvádž od starodávna v zemi této při právě jazyku Českého se užívá a žádnému až posavád, aby v potazu jiným než Českým jazykem mluviti měl, trpíno nebylo, žebychom toli- kéž jemu, aby mezi námi německy mluviti měl, dopustiti nikoli nemohli, jakž pro zachování starobylého pořádku, tak pro nezlehčení vlastního našeho jazyka. A protož aby se na to rozmyslil, tak abychom s ním skrze to v odpory ně- jaké vjíti nemuseli; nebo jestližeby jiným jazykem než Českým mluvil, bychom ho pak slyšeli, žeby hlas jeho nic neplatil ani mezi jiné počítán nebyl“ (tam- též I. 237.) Toto právo jazyka Českého trvalo až do obnoveného zřízení zemského; král Ferdinand II., chtěv zjednati průchod též jazyku německému v soudě zemském nařídil, aby na mistě posavadního ústního jednání zavedl se proces písemný; ač tuto novotu odůvodňoval tím, aby každý i chudý, který sobě zá- stupce zjednati nemůže, snadněji práva svého došel, předce byla hlavní příčina, jazyku německému zjednati průchod jakož i v dotyčném nařízení jazyk něme- cký vždy klade před jazykem Českým. Aby však tato ordonance královská se vykonávati mohla, rozkázal král, že při menším právě vždy mají býti nej- méně tři úředníci jazyka německého znalí a jeden přísežný registrator, kterýž svědectví německá na český a česká na německý jazyk převoditi měl; taktéž zřízeni jsou po krajích přísežní translatoři, kterých strany v příčině překladů spisův soudních užívati mohly. Kam čeština těmito rozkazy, které král o své ujmě bez rady a svolení stavův vydal, se dostala při soudě, poznati lze z toho, že již v druhé polovici věku XVIIho všechno jednání soudní bylo téměř výhradně německé; ovšem nápisy zahájení soudu v soudních protokolech jsou české a německé, i slova: potaz, rokový den, sirotčí den, konec odložených rokův, konec starých rokův, nových rokův nebo půhonův, atd. také se ještě ukazují až do druhé polovice věku XVIIIho snad aby zůstala památka dřívěj- šího panství a nynější potupy jazyka Českého. Od r. 1762 asi jsouť ale ná- pisy latinské, jednání však, jakož již dříve německé. Zrušením ústního jednání a uvedením na místě něho processu pisemného v níž na přestal býti soud panský tím čím byl a stal se pouhou kanceláří, místě živého slova vládla a nashromážďovala se mrtvá písmena v haldách akt, v kterých právo se zaobalovalo a ztemňovalo. Věda pokročilá domahá se za našeho věku zase ústního jednání při soudě a vrací se tedy nazpět k zásadám, které před půltřetím stem let na Moravě již v platnosti byly. Dle čeho soudil soud panský? Právo při soudě panském nerozsuzovalo se na základě paragrafovaného zákonníka; dle kn. Tov. str. 120 náleželo k svobodě soudu panského, „že se právy psanými nespravuje, než obyčeji svými " starodávnými a slyšením stran a pře, která se od stran líčí.“ Soudcové, ne- byvše vázáni psanými zákony, soudili tedy vyslyšené pře „vedle zdání a svě- domí svého dobrého.“ (Kn. Tov. 120. Kn. Drn. 19). Hlavní zásada záležela ale předce v tom, že se souditi mělo podlé líčení pře, jakž praví Žerotín: „že ne podlé smýšlení neb domnění našeho než podlé ukazování stran souditi a pře uvažovati máme; nebo kdyby soudci v tom vůle puštěna byla, aby ne podlé pře vedení než podlé svého vlastního svědomí soudil, že by to bylo s velikým nebezpečenstvím spojeno a protož že ve všech právích dobře ustanovených to vyměřeno jest a soudci zapovědíno jináče souditi než jak se ukazuje, by pak věděl a tím jist byl, která strana pravá, která křivá jest.“ (Záp. I. 75). Byli tedy páni v svědomí zavázáni, aby dle líčení pře rozsuzovali.

Strana XXXIII
XXXIII Za příčinou nedostatku zákonníka psaného měly velké důležitosti do sebe knihy soudní, v kteréž nálezy panské se vpisovaly; neb kdokoli měl nějakou při, kteráž byla tožná neb podobná jakési při již kdysi rozsouzené, volal se na ten který nález panský a mohl býti jist, že volání jeho na ten nález ne- mine se s dobrým výsledkem. Protož velmi dobře praví kn. Drn.: „v tomto markrabství psanými právy se nespravují při soudu zemském jako v jiných zemích, než podlé žaloby a odporu a důvodů z hlav na své přísahy rozsudek i nálezy činiti ráčí. Než proto, kdož starý nález čísti káží ku pomoci své při, a že se jest prvé o takovú věc stal, tehdy dobře jest pro pamět pánuom soud- cím a řídko od toho padne, leč by se tato pře s onou v něčem dělila.“ Za tou příčinou činily se také výtahy z kněh nálezových někdy v syste- matický pořádek podlé jakosti pře uvedené, někdy pouze bez ladu a skladu vypsané; takové sbírky nálezů zachovaly se v mnoha exemplářích; systema- tickou sbírku učinil Jiří Sedlnický pod jmenem „Vade mecum“; též při soudě samém sestaveny jsou starší nálezy podlé pří rozličných v druhé polovici věku XVI., aby v případě, že kdo se volal na starší nález, sloužily co rukovět sou- du zemskému. Právo, které se při soudě panském rozsuzovalo, zakládalo se tedy na starých zvycích a obyčejích a na nálezích panských, byloť tedy právo zvykové. Velmi případně o tom piše Žerotín: „pochybíme-li jednou v pořádcích našich, uvedeme soud v lehkost, vystoupíme z svobod našich, kteréž také to v sobě zavírají, aby obyčeje starobylé a výpovědi panské i příklady za právo držány byly.“ (Záp. I. 12). Těmito pořádky spravoval se soud panský také i tehdáž, když tím jakési tvrdosti naproti stranám se dopustiti musel: „ač- koli věc sama v sobě velice spravedlivá jest, avšak poněvádž jest podlé pořád- ku a vždy se tak od předků našich zachovávalo, učinili jsme obyčejný nález, že pro nedoložení pánu tytule povinného není pán povinnen odpovídati“ (tam- též I. 89). Jediná ustálená pravidla pro soudce zemské záležela v tak zvaných. „ná- lezích obecných“ neb „nálezích dokonalých a stálých“ neb „nálezích na věč- nost“, dle kterých jisté pře rozsuzovati se musely, a kteréžto nálezy pak také přijímány jsou do zřízení zemských n. př. nález, že žádný vody z toků sta- rých vyvoditi nemá, kterýž učiněn byl r. 1499 a vešel do zříz. 1545; nález, že žádný konopí a lnu v tekutých vodách močiti nemá, který učiněn jest r. 1493 atd. V dalším běhu tohoto úvodu podáme ještě více podobných nálezů, které ovšem nejvíce se tykají práva formalního; zřízení zemská vlastně nejsou ničím jiným, než-li sbírkou takových „nálezů stálých“, jimž veřejná platnost co zákonů zemských pak se dostala. Kdy soud panský zasedal? Určité doby pro zasedání soudu panského byly původně jen ustanoveny pro soudy Olomúcké, v kterémžto městě soud se zahajoval o svíčkách (t. j. o sv. třech králích) a po druhé o sv. Janě křesti- teli. Pro zasedání soudu v městě Brně prvotně nebyly jisté dny vyměřeny; nýbrž soudcové na soudě Olomúckém ohlašovali při vzdání soudu, který den právo zemské v Brně zasésti chtí, aby každý k tomu dni tam se najíti dal, kdožby při soudě co činiti měl. Doklady toho jsou: 1. Desky zemské, v nichž jen soud Olomúcký pravidelně připadá na dobu svíček a sv. Jana křestitele, kdežto soud Brněnský v různých dobách se odbýval. 2. Ustanovení soudu panského z 1. 1466: „Ti páni, kteříž jsú k súdu přísahu učinili, aby k súdu přijížděli ke dni položenému a v tu neděli koneč- ně v Olomúci po té sobotě, jakož obyčej jest, súd zasedati a v Brně konečné ten den, když páni ohlásí, který den zasednúti chti.“ (Půh. Ol. 1463 fol. 109b.)

Strana XXXIV
XXXIV 3. Slova kn. Tov.: „Hned potom, když páni súd vzdadí, ustanoví se král, hajtman se pány a den jmenují a oznámí všem, aby byli, kteříž činiti mají při Brněnském právě, tento a tento den páni v Brně zasésti chtí.“ (str. 56.) 4. List krále Vladislava 1. 1493: „Jakož z starodávna právo na den sví- ček v Olomúci zasedáno bylo a potom podlé ustanovení a zdání panského a vladyk k právu Brněnskému, když sobě čas a den položili, jsú se sjížděli .. . také po druhé při hodu sv. Jana křtitele Božího totiž v plném polů- letí opět právo druhé v roce v Olomúci jsú zasedali a opět v Brně svrchu- dotčeným obyčejem, když rok a den do Brna položili etc. Z těchto dokladů jde patrně, že původně jen pro soud Olomúcký jisté dny k zahájení určeny byly. Považován pak soud Olomúcký Svatotřikrálský s tím Brněnským, který po něm přišel za jedno právo a soud Olom. Svato- janský s následujícím Brněnským též za jedno právo, tedy že do roka čítala se práva dvě. Tím se vysvětlují jinak nesrozumitelná slova kn. Tov. str. 92: „Ale toho jest nebylo; neb nic dále tíž listové v zprávě nestáli jsú, než do šesti práv, totiž do tří let po dskách vložení ....“ Neb jelikož soud panský čtyřikráte do roku zasedal, nemohlo by se mluviti ve třech letech o šesti prá- vích, kdyby vždy dvě zasedání nebyla byla sloučena v právo jedno. Pro soudy Brněnské ustanovily se určité dny roku 1496 v zřízení pan- ském: Najprvé. Právo zemské má bývati v Olomúci na den sv. Jana a druhé na Svíčky; v Brně býti má tu neděli po sv. Kunhutě a druhé v puostě tu neděli. (Kn. Tov. hist. sekce v Brně). V tento rozum pojímati slušno usta- novení panské 1. 1511: „soud zemský a právo aby před se šlo tak jakž od starodávna řád a obyčej jest se zachoval v této zemi a nyní zachován jest“ (Kn. Tov. Cer. č. 102 Ol. bibl. III. I. 10. fol. 106) t. j. aby v Olomúci na staro- dávné dny sv. Jana a Svíček, v Brně však o sv. Kunhutě a v půstě soud za- sedal. Protož se nachází položení soudů Brněnských na určité dny již v kn. Drnovské (viz str. 23), a dny tyto přijaty jsou do lantfridu krále Ferdinanda (1530), kterýž pak vešel do zřízení tištěného r. 1535: „sněmové vždycky čtyři, při kterých se soudové držeti mají v roce podlé řádu a práva o sv. Janě a o hodu Svíčkách v Olomúci a v Brně o sv. Kunhutě a druhú neděli v póstě aby držáni byli. Co se týče soudů Olomúckých známe tato ustanovení, kterého dne zahá- jiti se měly: a) z 1. 1466: „Ti páni, kteříž k súdu přísahu učinili, aby k súdu při- jížděli ke dni položenému a v tu neděli konečně v Olomúci po té sobotě, ja- kož obyčej jest, súd zasedali.“ (Kn. Půh. Ol. 1463 fol. 109b). Z toho jde, že páni se sjížděli k soudům Olomúckým v sobotu po třech králích a v sobotu po sv. Janě a v neděli soud zahájili. b) z 1. 1493: „Jakož z starodávna právo na den svíček v Olomúci za- sedáno bylo . . . . podruhé při hodu sv. Jana“ z čehož jde, že soud Olom. té- hož času na den svíček a sv. Jana se zahájovvl.1) Jelikož ale se stávalo, že oba hodové připadali někdy na sobotu, tak že soud v neděli se zahájiti měl, zahájení v neděli ale pro svátost toho dne později z obyčeje vyšlo, učiněno. c) 1. 1504 toto snešení: „jakož podlé starodávního práva a obyčeje pan- ští sjezdové bývali jsú a ještě jsú k soudu zemskému do Olomúce a to dva- kráte v roce, jednú na den sv. Jana křtitele Božího a druhé na den sv. tří králí a při tom při každém sjezdu hned na zajtří soud zemský má zahájen 1) Učiněno sice téhož r. a v tomže listě nařízení: „aby . . .. toliko dvě právě v roce: jedno tu neděli po provodní neděli každý rok a druhé na den sv. Martina aby byly držány . . . .“; ale nezdá se, že toto nařízení v platnost vešlo; neb jak právě podo- tknuto, mluví lantfrid z r. 1516 zase o soudě Svatojanském a Tříkrálském.

Strana XXXV
XXXV býti a póhonové vysvědčeni a někteří i při tom souzeni býti mají hned ten den, při tom ještě zuostáno býti má. Ale že se trefuje některým časem sv. Jana neb sv. tří králí v sobotu, tak že na zejtří, totiž v neděli, soudu páni nezahájejí, ani se póhony vysvědčují ani soudí: protož, ačby se kdy přihodilo, žeby z těch svátkuov který v sobotu se trefil, nebude potřebí pánóm soudcím, ani těm, kteříž pohnáni, ani těm, kteříž pohnali, v sobotu se sjížděti, než na zajtří v neděli; a hned v pondělí páni soud zahájiti a póhony vysvědčovati mají a při tom hned i některé póhony souditi, tak jakož prvé obyčej měli.“ (Kn. ouzká poslední str.) Z tohoto ustanovení, že soud v neděli zahájiti se nemá, přišlo, že soud Brněn- ský postní, který se odbýval druhou neděli v půstě, zahájen býval v pondělí po druhé postní neděli. Co se tyče soudu sv. Kunhutského, (den sv. Kunhuty jest 9. září), zná- me tato ustanovení: a) 1. 1571 snesl se sněm: „poněvádž tomu rozuměti, jakž v zřízení zem- ském doloženo, že soud při sv. Kunhutě držán býti má, když se sv. Kunhuty v neděli trefí, jakož léta tohoto, že lidé na nedorozumění někteří jsou, hned-li tu neděli se sjezditi k soudu mají, čili přes týden; i poněvádž se to tak za- chovávalo i sněmem předešle vyměřeno bylo pro jarmark, kterýž o sv. Kun- hutě v Brně bývá, když se sv. Kunhuty v neděli trefilo, že přes týden potom v neděli teprv se k soudu přijíždělo a v pondělí ráno půhony se vyhlašovaly, ještě se toho při tom zachovává a všem vůbec, aby o tom vědomo bylo, tímto sněmem se předešlé nařízení obnovuje, tak abychom se vždy k soudu svato- Kunhutskému tu neděli po sv. Kunhutě sjížděli a v pondělí ráno půhony vy- hlašovány byly.“ (Sněm. pam. kn. IV. 32). Pořádek ten změněn jakž b) zápisy Karla z Žerotína praví: „pořádek jest, abychom se k soudu tomuto sjížděli před pondělí po sv. Kunhutě ten den; jestližeby se pak sv. Kunhuty trefilo v pondělí, tedy přes týden.“ (I. 61). Roku 1562 snesli se stavové na sněmu, aby toliko dva soudy ročně se odbývaly a sice jeden v Olomúci o třech králích a druhý v Brně o sv. Tro- jici a každý soud, aby tři neděle trval. (Sněm. pam. kn. III. 195). Snešení to ale nevešlo v platnost. Jiná změna navrhovala se 1. 1576 při sněmu Olomúckém (Sněm. pam. kn. IV. 127), kterážto změna r. 1578 králem Rudolfem potvrzena byla. Sta- vové odůvodnili změnu navrženou tím, že v doby posavádních soudů a posudků padají nejpilnější práce polní, čímž lidé, majíce při soudě činiti, práce hospo- dářské zanedbávati musí. Změna ta tykala se soudů o sv. Janě, o sv. Kunhutě a v půstě a uči- něno toto ustanovení: „Soud Brněnský, kterýž se, jak dotčeno, předešle o sv. Kunhutě a nyní v neděli před sv. Vavřincem držíval, ten aby držán býval na den sv. Martina. A trefilo-li by se sv. Martina v sobotu, tehdy v neděli po sv. Martině. Soud Brněnský postní, aby se v městě Brně v neděli provodní a soud Svatojanský Olomúcký v neděli před sv. Bartolomějem držel.“ Jen soud Olomúcký Svatojanský zůstal nezměněn. Nový tento pořádek trval do roku 1583, ač i mezi tím ještě změny se dály; dotčeného roku ale potvrdil král Rudolf snešení stavů „aby na ty časy jakž předešle od starodávna a jakž v zřízení starém Znojemském zapsáni jsou soudové zemští držáni byli.“ (Sněm. p. kn. IV. 308). Odklad soudu. Soud zasedal pravidelně dvě neděle; stalo se stran toho usnešení l. 1466: „Kníže milost kněz Viktoryn, hajtman a páni na tom se ustanovili, že budúcí sněmy nechtí seděti a súditi víc a déle než dvě neděle v Olomúci a v Brně dvě neděle a ktož požene neb pohnán jest, aby přijeli ten den, když sněm provolán o položen bude, jakož bylo od starodávna.“ Z c *

Strana XXXVI
XXXVI tohoto ustanovení jde, že soud v dřívějších dobách i déle seděl, než čtrnáct dní, zvláště tehdáž, když ještě obyčej byl, že se nežalovalo ani odpovídalo, než když kdo chtěl. (Kn. Tov. str. 48). Když král Jiří ale obnovil r. 1464 starý nález markrabí Prokopa, že žalobníci i odpovědníci státi mají k právu první den, obmezen čas soudní na dvě neděle, jelikož soudcové více nečekávali na žalo- vání půhonu, až se žalobníku zachtělo. Obnovené řízení ustanovuje, aby soud trval patnáct dní. Odklad soudu mohl se státi buď před zahájením jeho aneb po něm. Měl-li soud odložen býti, než-li byl zahájen, byl k odkladu jedině oprávněn sněm, musel to však dáti rozhlásiti po zemi; příčiny takového odkladu byly rozličné, n. př. odloženy a přeloženy soudy na jinou dobu r. 1543 pro gene- rální sněm, (Sněm. pam. kn. I. 221), pro túž příčinu soud Brněnský postní r. 1595. R. 1600 nedržán soud sv. Kunhutský pro veřejné ležení. Za příči- nou morové rány odloženy n. př. soudy r. 1597, 1599, 1600, 1613. O pře- ložení soudu na jiné doby uvádí Karel z Žerotína několik příkladů: 1. 1544 odložen soud sv. Třikrálský do středopostí do Olomúce; 1. 1556 soud Brněn- ský postní odložen jest pro příjezd krále a královy do země a pro položení sněmu obecního do třetí neděle po velkonoci; 1. 1548 soud Olom. Svatoj. od- ložen do neděle po sv. Bartoloměji a soud Brněnský sv. Kunh. pro smrť pana Jana z Lichtensteina sudího a některých panův soudcův odložen jest do ne- děle před sv. Vavřincem“ atd. (Záp. I. 173). Pro tutéž příčinu, totiž pro smrť sudího, odložen také byl soud Brněnský postní 1. 1607 a Olom. sv. Jan- ský téhož téta. (Záp. I. 273). Byl-li však soud zahájen a musel-li pro důležité příčiny odložen býti, neviselo to pouze na vůli soudců zemských. L. 1531 ustanoveno: „přihodilo-li by se kdy, žeby se měl soud odložiti, tehdy páni soudci mají se s těmi, kte- říž se souditi mají o to snésti.“ (Kn. Drn. 122. Sněm. pam. kn. I. 103). Zřízení zemské 1. 1535 má o tom toto ustanovení, kteréž také do ostatních zřízení vešlo: „kdyžby nějaká příčina k odložení soudu podobná se přihodila, páni soudci mají ty příčiny těm, kteříž se souditi mají, oznámiti a předložiti, z kterých příčin se jim zdá slušné, toho soudu odložiti. A ti mají ven vy- stoupiti a spolu o to promluviti a žádný jiný, kdož při tom soudu činiti ne- má, aby se k tomu mezi nimi nepřimlúval; a nemohly-li by se ty osoby mezi sebou snésti, aby pánóm soudcím to oznámili, kteříž žádají, aby souzeno, a kteří aby odloženo bylo. A na čem se větší počet pánuov soudcí a těch, kte- říž se souditi mají, snese, při tom aby zuostaveno bylo.“ Tímto ustanovením stejnou mírou chráněni byli i soudcové i strany, aby daremně svých peněz utráceti nemuseli a byloť slušno, že ten, kdo při soudě činiti neměl, také hlasu stran odkladu dávati nemohl (viz Záp. K. z Ž. I. 173). Kterak takový odklad se děl, o tom zůstavil z roku 1613 nám zprávu Karel z Žerotína v Záp. o s. p. II. str. 164: „Z potazu JMtí nejvyšších p. ouředníků a soudců zemských od JMti p. Jiřího staršího Bruntalského z Vrbna jakožto místodržícího JMti p. hejtmana markrabství tohoto v ubec oznámeno, že jsou JMti nejv. p. ouř. a p. s. zemští podlé pořádku a povinností svých k tomuto soudu v dosti vzácném počtu se sjeti ráčili na jiném nejsouce, nežli soud tento sv. Kunhutský zahájiti a podlé chvalitebného pořádku jej držeti, vdovám a sirotkům i jiným lidem v spravedlnostech jejich dopomáhati. Ale poněvádž rána Boží morová jak v král. Českém tak v arcikníž. Rakouském zhusta, v mark. pak tomto v některých místech a dosti v blízce proskakuje, ano také i služebníci některých vzácných pánův z prostředku JMtí na morní nemoc se rozstonali a někteří z nich i zemřeli a tak ty i jiné veliké a pod- statné příčiny, kterýchž JMti s bedlivostí jsou považovati ráčili, za těmi tehdy a takovými podstatnými, velikými a nebezpečnými příčinami JMti soudu to-

Strana XXXVII
XXXVII hoto zahájiti, nad to jej držeti moci jsou neráčili, avšak vždy podlé staroby- lého obyčeje na pany obyvatele přítomné, obzvláště pak na ty, kteříž při tomto soudu co činiti mají a té věci chtíce úmyslu jich vyrozuměti, podati jsou ráčili: načež pani obyvatelé a ti, kteří rozepře při tomto soudu zemském měli, uradíce se, odpověď dali, že jsou oznámení a snešení JMtí v svém uvá- žení měli a z těch od JMtí předestřených slušných příčin, aby soud tento pro vyhnutí nebezpečenství odložen byl, s JM. se srovnávají!“ Avšak za kterou koli příčinou soud odložen byl, vždy se musela omluva králi zaslati: „poručili jsme psání učiniti JMC. a s omluvou náležitou příčinu, pro kterou soud držán býti nemůže, oznámiti.“ (Záp. I. 173). V těchže zápisích II. 165 jest přípis takového listu omluvného pro odklad soudu sv. Kunh. 1. 1613. Každý odklad soudu musel se v čas oznámiti těm, kteří při soudě co činiti měli; ustanovení z 1. 1537: „Což se odložení soudu dotyče, na tom jsou se všickni stavové srovnali, aby ta věc pánům soudcím v moci byla, kdyžby se toho potřeba poznala a soud odložen býti měl, že to JMti rozvážiti mají a a hned při zasedění soudu těm, kteříž se souditi mají, oznámiti, do kterého času souditi ráčí a na čem by se snésti ráčili, aby lidé o tom vědouce darmo se netrávili.“ (Sněm. p. kn. I. 146). Toto snešení vešlo také do zříz. l. 1545, kdež k němu připojena jsou tato slova: „a ten artykul, kterýž jest v Znojmě o odložení soudu byl zavřín a potom při jiném zřízení vydáven, má vymazán býti.“ Nicméně ale nevešlo ono snešení 1. 1537 do zříz. zemských r. 1562 a 1604, kteráž mají ten článek o odložení soudu v tom znění jako zř. 1535. Nemohl-li se soud držeti za příčinou, již soudcím odstraniti možné ne- bylo, n. př. když nebylo hejtmana, neb sudího, pak se čekalo k odstranění této nesnáze na rozkaz královský, avšak jen první den: „do třetího dne se nikdy soudu neodkládá a nejsme povinni ani do druhého čekati." (Záp. Žer. I. 173). Sněmy v čas soudu býti nemají. Ač o svíčkách a o sv. Janě hlavně jen o soudních věcech se jednalo, zdá se předce, že ve starší době těchže sjíždění se pánův užíváno bylo k rokování o věcech mimosoudních. Protož také jsouť pojmy „sněm“ a „soud“ až do druhé polovice věku XVho tožné; jedno se klade za druhé. Sbory pánův, v nichž se jen soudilo, jmenují se v listu kr. Vlad. 1. 1493 „sjezdy ku právu póhonnému“ a ty, v nichž se jednaly jen věci o- becné, „sjezdy bez práva póhonného.“ Protož stojí také v starších půhonech na místě: „pohoním k prvnímu panskému soudu“ mnohokráte a téměř vždy: „k prvnímu panskému sněmu“ (viz Půh. r. 1406—1466 atd.) Tentýž smysl mají místa v kn. půhonných n. př.: „annorum 1481 v Olomúci při sněmu panském, valném a právním“ (Kn. Půh. Ol. 1475 fol. 26b); — anebo: „na sněmu hlavním a sudním“ (Kn. ouzká fol. 192b.) Protož také lantfrid kr. Vladislava 1. 1516 praví: „a sněmové vždycky dvakrát v roce podlé řádu nej- méně ty dva sněmy o sv. Janě a hodu svíček aby držána byla pro spravedli- vost každého.“ (Kn. Drn. 2). Jelikož ale sněmování bylo na překážku a závadu soudnímu jednání a vy- řízování pří, snesli se stavové 1. 1520: „sněmové obecní při súdu zemském pokládáni býti nemají pro překážku súdu a obtížnosti sirotkuov, vdov a chu- dých lidí. Než kdyžby potřebí bylo sněmu obecního pro potřebu krále JMti neb zemskú, to p. hejtman, přijmúc k sobě slušný počet pánů a vladyk, roz- vážiti má, při kterém časi slušně takový sněm obecný položen by býti měl a to rozvážíc p. hajtman králi JMti v čas oznámiti má, aby JMt král. k tako- vému sněmu povolení své dáti a jej držeti rozkázati ráčil.“ Toto snešení také vešlo do všech zřízení zemských. Byl-li ale předce sněm pro neodkladnou potřebu v čas soudu svolán, pak se jeden den soudilo a druhý se sněmovalo: „pořádek jest, že když se soud a sněm spolu trefí, tedy jeden den že se soudí, druhý že se sněmuje.“ (Záp. I. 30).

Strana XXXVIII
XXXVIII Kterak každý vážnost k soudu a v soudě zachovati měl. Přísně naléháno na to, aby všeliká vážnost při soudě se zachovala. Protož byli soudcové přede vším povinni, aby se scházeli v určený den k soudu a každý den k hodině od hejtmana ustanovené do soudnice přicházeli; kdo se tak nezachoval, byl kárán. Již král Jiří o tom ustanovil takto: „Ti páni, kteříž jsú k súdu přísahu uči- nili, aby k súdu přijížděli ke dni položenému a súd vyseděli a kteřížby k súdu nepřijeli aneb súdu nevyseděli, aneb preč otjeli bez slušné příčiny a vuole páně hajtmanovy a panské, ti a takoví aby místa v súdu mezi pány neměli, lečby p. hajtman a páni znovu mezi se je přijali.“ (Půh. kn. Ol. 1463 fol. 43b.) Druhé nařízení o věci té pochází z r. 1516 a obsaženo jest v kn. Drn. str. 108. III; třetí z r. 1520 tamtéž str. 113. II. Avšak téhož roku učinili páni na soudě při sv, Martině v Olomúci ještě ostřejší opatření: „aby páni a vlá- dyky v súdu zemském sedající tak se zachovali, jakž lantfrid ukazuje: na dny jmenovité k súdu do Olomúce i do Brna aby se sjížděli a súd vyseděli, po- kudž by toho potřeba ukázala a odtud aby žádný neodjížděl před vzdáním súdu, lečby p. hajtman a pani súdce potřebu znajíc jej odpustili. Pakliby kdo nepřijel aneb přijeda tak se nezachoval, ten má od p. hajtmana k druhému sněmu obeslán býti, aby před p. hajtmanem a pany súdci stal a tu jej p. hajtman s radú panů súdcí slibem zavázati má, aby před králem JMtí se po- stavil na den jmenovaný, kterýž jemu p. hajtman a pani súdci jmenovati budú a toho slibu aby prázden nebyl, leč jej král JMt. rukú dáním propustiti ráčí.“ Toto nařízení vešlo pak do všech zřízení; ustanovení o též věci z r. 1531 viz kn. Drn. str. 118. II. (viz Záp. Žer. I. 39). Vážnost soudu vymáhala dále, že žádný v okršku, kde soud se odbýval, žádné zbraně při sobě míti nesměl, leč soudcové nějakou malou déku na pasu, jakž kn. Tov. ustanovila a jakž to potom do všech zřízení zemských vešlo. (Kn. Drn. 32). Nad zachováním tohoto předpisu bděl soud velmi pozorně: „braň, kterouž jak rada císařská při boku v soudnici nosil, aby odpásal a nic brani podobného při sobě neměl.“ (Záp. Žer. I. 262). „O p. Maximiliana z Lichtnšteina také mluveno bylo, že s kordem do soudnice chodí a jest na tom snešeno, aby bylo mu návěští dáno, aby toho zanechal, nechtěl-li by, aby se k němu vedlé obyčeje zachováno bylo“ (tamtéž II. 126). V městě, kde soud zahájen byl, nesmělo býti žádných nočních křiků a radovánek a stalo-li se co podobného, byli pachatelé přísně káráni. (Záp. Žer. I. 18). Tím více bděl soud nad zachováním vážnosti v soudnici samé; krásně o tom se pronáší Žerotín: „ješto všem vědomé jest, jaká v těchto místech i vážnost i mluvení opatrnost se má zachovávati a jak každý s pravdou před JM. jest povinnen se stavěti" (tamtéž I. 141). Nicméně ale nastaly rozličné zlořády, které s vážností soudu srovnati se nemohly, jednak od stran, které se souditi měly, jednak od soudcův samých. Proti takovým zlořádům činěny čas od času prostředky a nařízení; památné v této příčině jest snešení soudu zemského z 1. 1508 v kterémž soudcové jakýsi vnitřní pořádek pro sebe ustanovili a kteříž pro upřímnost, s kterou soudcové své chyby vyznávají, zde klademe: „Item. Co se zřízení a osazení soudu dotyče najprvé aby podlé psání krále JMti k tomu sezeno bylo, aby se soud osadil tak jako na to sluší a na čem jsme se svolili a král JM. majestátem svým potvrdil, ten aby před se vzat byl a podlé toho aby se již osoby z pánův i z vladyk vybraly, aby ten počet naplněn byl. Item. Když soud již tak osazen bude, potřebí jest, aby se to zřídilo, aby při tom soudu také vážnost zachována byla, aby sobě nás lidé tak v leh- kost nebrali, a poněvádž řád míti chceme, abychom jej sami na sobě najprvé

Strana XXXIX
XXXIX poznali a s ním se řídili, abychom potom také jiné říditi mohli; neb jistě malá věc není a veliké a těžké přísahy jsme k tomu učinili a jest v pravdě soud těžký; neb se odtud dále žádný odvolati nemůže a stoliko na našich hla- vách záleží i sluší nám tu věc tak jednati a tak opatrovati, abychom v po- tomné časy počet z toho dáti mohli a jichž není sobě co lehce vážiti. Item. Zřízení naše aby toto bylo. Napřed aby soudci zemští, kteří jsou přísahu učinili, na jmenovitý den se sjížděli a v hodinu jmenovitú neb uloženú se scházeli, jiným se nezaneprázdnujíce, aby nebylo potřebí pro ně posylati, neb se pro to sjíždíme a ne pro jiné. A sejdúce se, aby každý na svém místě seděl, tak jakož na soudci sluší, vážnost i poctivost toho místa zachovaje, ne tak jako jsme tyto časy činili, jeden s druhým rokuje neb sem i tam se mo- taje, čímž nás o to lidé dosti pomlúvají. Item. Když se půhonové a pře slyší, aby pilně a s vážností poslúcháno bylo a všech řečí zanecháno a jestliže jest pře těžká, aby se na ni vystúpiti kázalo, pakli by lehká, slyšeti jednu, dvě, tři a potom na ně vystúpiti kázati, aby každý volně k tomu mluviti mohl, ješto toho, když se sstúpí a shluknú, tak učiniti se nemůže a tedy by se mohlo někomu ukrátiti. Item. Když již na kterú při vystúpí, aby pan sudí při, k kteréž se mlu- viti má, pánům v slušných slovích připomenul a k ní již mluviti kázal, počna, kdež by se mu slušné zdálo, od starších pánův, a dokudž ten mluví, na ko- hož pan sudí podá, aby jiní mlčeli a žádný se nepřimlúval, leč ten, kdo mluví a tak druhý, třetí i čtvrtý, ažby vůkol obešlo. Potom zdálo-li by se komu co přimluviti, kdyžby obešlo a něco připomenúti, to učiniti může; a jestližeby se v čem dělili, aby se podruhé ptalo a komorník nebo hajtman aby potaz maje toho poslúchal a kdežby větší strana na čem se srovnala, podlé toho aby nález se psal a tak aby se povlovně věci vyslyšely. Item. Kteří páni nález vynésti mají, aby již nález slušně napsati ká- zali a potom nahlas aby přečten byl; zdálo-li by se co opraviti a kdyžby již nález hotov byl, kázati zase vystúpiti a nález čísti a jinú při neb pře opět slyšeti a též se zachovati a ničím se nezaneprázdňovati, ani v jaké naučení ani v stranné pře se dávati, než právo, pro které jsme se sjeli, a kterémuž jsme přísahu učinili, konati.“ (Pam. kn. Ol. 1517 fol. 71). Ostatní články tohoto snešení podáme tam, kamž náleží podlé obsahu; viděti jest z těch posud podaných, že soudcové především hleděli, aby každý z nich řád zachovával, by soud tím snadněji a s větším právem na zachování řádů při stranách naléhati mohl. Zřízení Jíhlavské vyměřuje, že, kdo v soudnici mluvil neb křičel a jsa dvakráte od osoby k tomu ustanovené napomenut neuposlechl, pokutu 15 groší propadl, taktéž ten, kdo, nesoudě se, do šranku vstoupil. (Kn. Drn. 119). Jelikož ale toto nařízení nepostačovalo k přetržení zlořádů, nařídil sněm soudu zemskému, aby přísná o tom opatření učinil; a tak učinil soud zemský z mocnosti všech stavů r. 1583 nález, který za tou příčinou, že jasně poměry tehdejší líčí, v doslovném znění klademe: „Jakož těchto nynějších časův mimo první starobylý obyčej a chvalitebný dobrý spůsob netoliko v okršku klášterském a v ambitích, nýbrž také i soud- ních světnicích v Olomúci a v Brně, kdež soud zemský držán bývá, nemalí neřádové, nevážní a nepotřební křikové a povykové, jakož od stavův panského a rytířského tak i od jiných stavův, služebníkův a čeládky a pacholat jejich povstávají, i také hanebná oplzlá mluvení, lání a přisahání a hromování čím dále vždy více se rozmáhají, tak že JMt nejvyšší pani ouřadníci a soudcové zemští při slyšání rozepří a vážení lidských spravedlností v soudu nemalou překážku míti ráčí; tolikéž také i ti, kteříž v potřebách svých před JMtmi pány do šrankův předstupují a rozepře své vedou, náležitého pokoje užíti ne-

Strana XL
XL mohou: z těch příčin, aby takový prvé nikdá nebývalý velice škodný neřád přetržen a z gruntu vykořeněn byl, JM. páni, majíce sobě od stavův markrab- ství tohoto sněmem obecním moc danou, takto o tom vypovídati a tímto ná- lezem v ubec učiněným na budoucí časy to ustanoviti ráčí: Nejprvé. Aby osoba hodná stavu rytířského k ouřadu purkrabskému od JMtí p. hejtmana a nejvyšších panů ouředníkův a soudcí zemských volena a na ten ouřad za purkrabího dosazena byla a týž purkrabí aby přísahu k té- muž ouřadu od JMtí pánů vydanou tak jako jeden z ouředníkův menších uči- nil.1) Kterýžto purkrabí nad mistopisařem, nebyl-li by mistopisař starožit- ného rodu, i nad menšími pisaři místo své míti i do register zemských i pů- honných, též při zvodech a odhadech a vedení ouřadu, tak jakž výš dotčeno, zapisován býti má. A při každém soudu v Olomouci i v Brně též i při sně- mích napřed v klášteře se nacházeti dajíc na místě, kdež jak se svrchu piše, sedati a bývati a pílně toho hleděti a opatrovati má a povinnen bude: aby se předně v soudné světnici ku překážce soudu ani v ambytu a v okršlku klá- šterském žádného neřádu nedálo; a dvě osoby hodné za drabanty mají k tomu od p. hejtmana nařízeny býti, kteřížto p. hejtmanovi a purkrabímu v poslu- šenství státi a náležitou přísahou zavázáni býti mají.2) A poněvádž od starodávna v tomto markrabství ten pořádek jest a zří- zení zemské zřetedlně to v sobě obsahuje a ukazuje, že do kláštera, kdež za- hájený soud jest, a do toho okršlku klášterského nemá žádný než toliko nej- vyšší pani ouředníci a soudce zemští s žádným oružím ani také jakými bra- němi choditi, to aby při tom starodávním spůsobu zůstaveno bylo; pakliby se kdo tak nezachoval a do okršlku klášterského zvláště pak do soudné světnice kromě nejvyšších panův ouředníkův a panův soudcí zemských a purkrabího s drabanty s jakoukoli zbraní šel, ta jemu má od purkrabího anebo drabantův k ouřadu purkrabskému nařízených, žádného stavu ani osoby v tom nešetříc, vzata a panu hejtmanovi dána býti. A takový každý, komužby braň vzata byla, aby pět kop groší Českých dal, kterážto pokuta purkrabímu náležeti a jemu odvedena býti má. Tolikéž také, jestližeby se kdokoli z vyššího neb nižšího stavu jakého zlomyslného lání, hromování, přísahání, jaké svády, ha- drunků, křiků dopustil, anebo ožralý do soudné světnice přijdouc nepokojně se choval, takový každý podlé uznání JMtí panů soudcí trestán býti má. A pa- kliby kdo v takové pokuty upadl a do vzdání soudu purkrabímu nespravil, byl-li by osoba stavu panského neb rytířského, aby od p. hejtmana na záva- zek cti a víry vzat byl, tak aby se na rathouzu postavil a odtud nevycházel, lečby takovou pokutu purkrabímu dal; a byla-li by pak osoba městská neb jiná řádu lehčejšího, takové má p. hejtman poručiti, buď kdyby se stalo v Olomúci, tehdy Olomučanům, pakli v Brně, tehdy Brňanům, aby oni toho ka- ždého jakž na koho náleží, vězením opatřili a z takového vězení nepouštěli, ažby takovou pokutu položil, obzvláštně služebníci panští i stavu rytířského, kteřížby při soudě rozepří neměli. Mládež, lokaji a pocholata ti aby do soudné světnice nechodili, lečby kteří z potřeby od pánů svých povoláni byli anebo věci pánův svých k soudu potřebné při sobě měli; jiným žádným pacholatům drabanti nemají do soudné světnice dáti choditi; než ti mají před soudnou světnicí zůstávati a pokojně se chovati, na pány své čekati a žádného neřádu nemá jim dopuštěno býti. Jest- 1) Přísaha ta obsažena jest ve zříz. r. 1604 fol. 39. 2) Přísaha drabantův zněla: „Já N. na tom přisahám Panu Bohu, Matce Boží i všem Božím svatým a JMti p. hejtmanovi a purkrabímu Mar. Mor., že chci a mám věrnost poslušnost i pilnost ve všem, což mi od JMti p. hejtmana a od purkrabího poručeno bude, podlé své nejvyšší možnosti zachovati. Tak mi Pán Bůh pomáhej etc. Rkp. v Mus. Brn. č. 349 fol. 100b.

Strana XLI
XLI ližeby pak kdokoli z těch osob a pacholat, kteříž v soudné světnici bývati ne- mají, do soudné světnice vešel, má jemu z poručení purkrabího od drabantů, aby hned z soudné světnice vyšel, povědíno býti; a nechtěl-li by toho učiniti, kdyžbykoli v letech dospělých byl, má od purkrabího panu hejtmanovi zřejmě jmenován a oznámen býti; a bylo-li by pachole neb mládenec, takové každé pán jeho bude povinnen tím trestáním, jak na ně náleží, dostatečně trestati a jemu odtud kázati. Pakli by pán jeho toho neučinil, bude povinnen purkra- bímu pět kop groší dáti a tím spůsobem, jak svrchu dotčeno, k tomu přidr- žán býti; však nejvyšších panův ouředníkův a soudcí zemských pacholata v soudné světnici v místě od purkrabího jim ukázaném býti mohou. Také žádný ze všech stavův v tom, což tak koli od purkrabího neb od drabantů podlé to- hoto nařízení před se vzato a konáno bude, témuž purkrabímu se stavěti, ani také netoliko v místech jmenovaných a v okršku klášterském nýbrž nikdež jinde na žádném místě ničímž naň nesahati ani řečí ani skutkem nezdvihati a příčiny nedávati; pak-li by se kdo toho dopustil, toho každého, žádné osoby v tom nešetříc JMt ráčí skutečně podlé zasloužení trestati a žádnému toho nepromíjeti, nýbrž nad purkrabím i drabanty svou ochrannou ruku tak držeti, aby se jim od žádného nikdež v ničem žádné ublížení nedálo a nedopouštělo. Obzvláštně pak v stolicích, pannám a paním postavených, kdež při soudu společně sedají, žádný mužského pohlaví nemá sedati, ani v místech jich žádné nezvůle činiti, nýbrž všelijakou vážnost, uctivost, jakž na stav jejich náleží, k nim zachovati, nad čímž purkrabí, aby předně v tom ten starodávní dobrý řád zachován byl, i také aby volně bez překážky do soudnice i zase z soud- nice jíti mohly, pilný pozor míti a skrze drabanty to opatřiti má. A kdyžby purkrabí s jinými ouředníky menšími v obojím kraji buď při svědcích, zvodích, odhadech, přidědění, vedení ouřadův, při posudcích, při pů- honech býti chtěl, toho aby vůli jakožto jeden z ouředníkův menších zemských měl, a tolikéž aby jemu outrata a důchod, kdyžby přítomen byl, jako kterému z nich šel a pro lepší a podstatnější téhož purkrabího a drabantův vychování JMti p. hejtman, pani ouředníci a pani soudcové zemští to tímto nálezem na- říditi ráčili, aby od země témuž purkrabímu každého roku jedno sto osmdesáte zlatých a drabantům šedesáte zlatých dáváno a spravováno bylo, na kteroužto službu jich při nejprvnějším sněmu obecním, kterýž v tomto markrabství dr- žán bude, pani stavové předně čtyry tisíce zlatých sbírky zemské pozůstaviti a pod dostatečné ujištění za purkrabím nynějším pod ourok obyčejný, dokudžby v tom ouřadu trval, zanechati mají, z kteréhožto ouroku purkrabímu a dra- bantům, jak výš dotčeno, každý rok služba zouplná býti má. O půhonech. Začátkem a původem všeho soudního jednání byl půhon, (citatio) t. j. právní obeslání obžalovaného, aby k roku určitému před soudem se postavil; protož praví o půhonu Všehrd, že jest „první počátek a cesta k súdu, dvéře otvírá“ (str. 88) a práva Kut. jej jmenují: „počátek a základ všeho práva . . . . správné ku právu povolání.“ Slovo jest jistě tak staré jako naše zřízení soudní samo; neb již v Libušině soudě stojí: „i pognati bratry jeja oba.“ Bez půhonu nebylo žádného soudu a žádné žaloby; tato zásada měvši již v dávnověkosti platnost, — jak statuta Ottonis praví „ad judicium nullus accedat, nisi de domo secundum jus primo citetur“ — zůstala neporušena po celý běh soudnictví Moravského; kdo nebyl pohnán k soudu, nebyl také po- vinnen odpovídati, i kdyby sám král jej byl listem svým k soudu obeslal. V Čechách za Všehrda počala novota, že k soudu se vyzývaly osoby skrze listy královské, proti čemuž on velmi horlil (str. 372). Kdežto v Čechách o ně- které pře bylo zapotřebí tří půhonů, dodáván při Moravském právě pro všecky

Strana XLII
XLII příčiny a pády vždy jen jeden půhon.1) Když kdo pohnati chtěl koho, sepsal půhon svůj na ceduli a odevzdal ji osobně2) úředníkům menším na půhonech sedícím, kteří půhon do rejster půhonných beze vší změny tak zapsati museli, jak od původu jim dodán byl; bylo-li co pochybeno, nesměli to opraviti, ný- brž škoda byla toho, kdo v půhonu chyby se dopustil. Pohánějící musel sebe i pohnaného jmenem křestným jmenovati i náležitý tytul dáti. Taktéž musel škody opovídati, jinak z nich potom nemohl pohnati.3) Také se kladli v pů- honu poručníci, kteří v nepřítomnosti pohánějícího při vésti mohli; a kladli se na zisk i na ztrátu, jelikož poručník měl právo souditi se a prosouditi jako původ sám. Pohnati mohl každý plnoletý; jeptyšky a mniši, chtějíce poháněti potře- bovali dovolení svých představených: „Elška z Drahotúš zákonice od sv. Ja- kuba v Olomúci své abatyše povolením pohoním“ etc. (Půh. Kn. Ol. 1412 fol. 31b.) Stran lidí poddaných nařídil soud r. 1448: „páni rozkázali, kdož má co činiti proti lidem kterého pána nebo panoše, nemá pána, čí ten člověk jest, ihned pohoniti, než prvé má pána téhož člověka obeslati a žádati, aby jemu spravedlivé od toho člověka učinil a jestližeby ten pán od svého člověka spra- vedlivého jemu učiniti nedbal, tehdy potom může jeho právem hleděti, čí člo- věk jest.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 59). Když kdo byl stářím vysokým sešlý neb trvavou chorobou tížen, mohl na soudě panském žádati, aby někoho zmocnil, který by na místě jeho k pů- honům stával i místo něho poháněl; v tomto případě stala se tedy vyjímka z obecného pravidla, že každý osobně půhon svůj úředníkům dodati má. Takové zmocnění k soudu zapisovalo se do památných kněh; n. př.: „Na témž sněmu Stibor z Dobřic oznámil jest před p. hajtmanem a pány sešlost zdraví svého, při tom JMti proše, aby jemu toho páni příti ráčili, aby on syna svého Vítka na svém místě zmocnil a ten aby k soudu stávati a všecko na místě jeho k sobě přijímati a zase od sebe činiti mohl, jsa pohnán neb kdyžby pohnal; kdež páni a vládyky v soudu sedající jemu k tomu povoliti ráčili.“ (Pam. kn. 1516 fol. 6b.) Jedině král neb markrabí měl právo, že nemusel poháněti sám, nýbrž že poháněl skrze úředníky své mocným listem k tomu opatřené, jakž poznati lze z nálezu, který učiněn byl 1. 1437 mezi mark. Albrechtem a Štěpánem z Vartnova: „poněvádž markrabina Milost tu moc a právo mají, že skrze úřed- níky své poháněti mohú, že také túž moc a svobodu mají, že skrze úředníky své od JMtí vydané mohú póhonóm odpovídati, jakž jim moc dadí listem svým otevřeným na zisk i na ztrátu.“ (Půh. Brn. 1417 fol. 109). V nejstarší době psaly se půhony jazykem latinským; od r. 1405 počaly se psáti jazykem Českým, ač první leta zde onde v knihách půhonných pro- 2) 3) 1) Taktéž nevydávány na Moravě rozličné osoby, kdežto v Čechách jinak se poháněl že- natý (Rožm. 452—456), jinak svobodný čili holomek (Rož. 455—457), jinak vdovec (Rožm. 458) jinak nejv. úředník (Rožm. 459) jinak arcibiskup, jinak služebník krále (Ond. z Dub. 517). Když původ nepohnal osobně, obránil se pohnaný: „p. n. poněvádž kněz napřed stojí v póhouu napsan a sám osobně úředníkóm póhonu nedodal, že Filip tomu póhonu od- povídati nemá.“ (Půh. Ol. 1505 fol. 278). V nejstarších půhonech nestojí na začátku z jaké sumy se pohání, nybrž udává se v kontextu suma škody, která tedy se rovnati musela té sumě, z kteréž se hnalo n. př. půhon r. 1406: „Johanes de Dubenek pohoní Jana z Rudolce odtud i odevšad kdež co má . . . . toho jest škoden za 50 hřiven .. ..“ kterýžto půhon později by se byl psal: „Jan z Dubenek pohoní Jana z Rudolce odtud i odevšud kdež co má z 50 hři- ven“ atd. a na konci by se bylo přidalo: „škody opovídám“, kdežto při starších pů- honech této formuly nebylo potřebí, jelikož škody zvlást se uváděly.

Strana XLIII
XLIII skakuje ještě některý půhon latinský a jmenovitě závěrečná slova o poruční- cích „poručníky činím na zisk i na ztrátu“ obyčejně jsou latinská: „commis- sarios facit super lucrum et damnum.“1) O půhončích. Roznášení půhonů dělo se skrze úřední osoby, které na Moravě půhončími a v Čechách obyčejně komorníky sluli. Tito půhončí byli však jen při Olomúckém právě, kdežto od práva Brněnského půhony se roze- sýlaly skrze obyčejné posly; protož také stojí v Olomúckých půhonných kni- hách pod každým půhonem jmeno půhončího, který půhon ten roznesl. V nejstarší době měl půhončí, když půhony roznášel, při sobě posla žu- pana a sudího a mimo to dva bezúhonné muže z okolních osad bez pochyby proto, aby svědčili jednak, že půhončím od soudu vyslaným jest, jednak, že půhon skutečně té které osobě dodal. Statuta Ottonis o tom nařízují: nullus camerarius citet aliquem nisi certo sub testimonio eorum, quorum interest et nominatim quilibet eorum debet ducere castellani nuntium et alium judicis, insuper duos probos viros de circumsedentibus villis. Et si camerarius vadit ipse secundus aut tertius sine nuntiis beneficiariorum, si interficitur, nihil de eo respondeatur.“ V pozdější době osvědčil se půhončí pohnanému tím, že při sobě měl rejstřík všech půhonů jemu k roznášení odevzdaných, kterýžto rejstřík sepsán byl od ouředníků menších. V Čechách měl půhončí, když poháněl, při sobě pečeť zemskou vytištěnou na papíře nebo na pergaméně a v ruce hůl nebo prut, kdežto půhončí Moravští ani holi ani prutu ani pečetě neměli.2) Roku 1462 učiněn stran dodávání půhonů tento nález: „p. n. že buď pán nebo panoše a na zemi má, odtud má býti pohnán, kdež jeho žena dvo- rem jest neboli bydlí. A kdožby vyjel z země do Rakous, do Polsky, do Slez- ska, do Čech nebo jinam přes mezu Moravskú, proto nemá půhonu prázden býti, kromě kdožby pro dobrú cestu anebo k Božímu hrobu nebo do Frank- reichu nebo do Vlach vyjel a půhon jeho nezastal. Ale kdož ženy nemá, tu má pohnán býti, kdež svým obydlím bývá. Každý pohnaný byl povinnen, půhon od půhončího přijíti; nebyl-li v domě, pak domácí jeho půhon na místě pohnaného přijíti museli, a půhončí učinil někde nějaké tajné znamení vyřezav n. př. někde třísku a vzal ji sebou, aby v tom případě, žeby pohnaný nestál, dokázati mohl, že tam byl, načež od soudu znamení to ohledáno a s místem, kde vyřezáno, srovnáno bylo.3 Nebyl-li však půhon vinou půhončího dodán a dokázalo se to, jest půhončí při právě bit kyjem a trestán mimo to dvounedělním vězením na rathouzi. Nebyl-li pohnaný v čas půhonu dodání v zemi, museli příbuzní neb úřed- níci jeho půhon za ním poslati, vyjma ten případ, že, jak svrchudotčený ná- lez r. 1462 praví, se odebral do odlehlých zemí, jakož také Žerotín to blíže vysvětluje, co se vyrozumívalo pod výrazem „ven z země“; praví totiž: „ven 1) Formy starších půhonů nejsou tak určité jako pozdější; tak se praví v starších: „ode- všad, kdež co má k této poprávě“, — neb „co k právu Brněnskému“ — neb „k Olo- múckému přísluší“, — neb „k prvnímu panskému sněmu.“ „póhončí .... holi v rukú vedle obyčeje držíce, kterúžto holí úřad póhončí jim poru- čený znamenávají a ukazují“. (Maj. Car. Arch. Č. III. 171). — „Komorník když po- honí míti má prut nebo hůl v rukú“ (Všeh. 122. srovn. Ond. z Dubé Arch. Č. 502). Též půhončí polský míval hůl: „ipse ministerialis cum suo solito baculo ad villam accedere debet.“ (Helcel pomniki I. 59). Na pečet připomínají slova Kosmova: „sine exactore, sine sigillo .... ad illum confluebant“ (script. I. 9), kterýžto spůsob také v Polsku byl: „ut homines claustri ad nullius compareant citationem, nisi nostro nostram vocentur ad presentiam annulo vel sigillo" (anni 1278 Mucz. Cod. dipl. Pol. I. 99. confer 57. 118). Viz o tom zajímavé jednání při soudě v zápisích K. z Žer. II. 168. 8)

Strana XLIV
XLIV z země nerozumí se království České ani okolní země než cizé a daleké, z nichž bezelstně pro dalekost cesty kdo k soudům dostačiti nemůže. (Záp. I. 29). Kdo půhončímu překážky činil aneb násilnou rukou na něj sáhl, byl tre- stán jako odbojník. V starší době bírávali se půhončí ze stavu zemanského; soudíme tak, jelikož se nacházejí v listinách co svědkové a vykonávali práce takové, které v pozdějších dobách náležely úředníkům menším n. př. ohledání mezí, přidě- dění atd.1) Též Všehrd praví, že „za starých komorníkem nemohl býti než zeman a vládycký člověk, jakož se to ve dskách po jich jmenech a tytulích shledává,“ (III 17). Byli nadáni zvláštními statky zpupnými. Během časů toto postavení půhončích ovšem se změnilo; byli podřízeni nejvyššímu komor- níku a mohli, jak svrchu dotčeno, i kyjem trestáni býti. Měli postavení po- dobné svobodným dvořákům a neplatili do r. 1603 žádných daní. Roku 1596 snesl se sněm, že z těch 34 půhončích Olom. práva, jelikož pro velký jich počet dosti zaměstnáni nebyli, několik odprodati a za to několik půhončích při Brněnském právě se zříditi má; půhončí ale odvolali se ku králi, což jim však nepomohlo. Roku 1612 ještě ale nebylo půhončích v Brněnském právě; neb téhož roku snesl se sněm, aby k roznášení půhonů v Brněnském kraji o dva posly více najato bylo. (Sněm 1. 1612 str. 64. 68.) Rozličné druhy půhonův uvádí kn. Drn. na str. 24—30. My zde podo- tknouti jen chceme věci, které tam obsaženy nejsou. Co se tyče především půhonu na krále, dokazuje povinnost krále, k půhonu odpovídati a právo, jej poháněti, v jaké vážnosti soud zemský byl, když i král z jeho právomocnosti vyňat nebyl; ač král sám osobou svou soudu přítomen býti nemusel, nýbrž úředníky svými zastoupen býti mohl, to na věci nemění ničeho, účinek byl tentýž. Tato povinnost krále, podrobovati se soudu panskému, zdála se Fer- dinandovi I., do myšlenek španělského absolutismu zabranému, býti nevážností důstojenství královského a protož se zdráhal, když se r. 1535 ve Znojmě o nápravu zřízení zemského jednalo, k těm článkům přistoupiti, které se půhonu na krále dotykaly. Pro důležitost toho vyjednávání mezi stavy a králem klademe zde výpis z kopiáře sněmovního: „Jakož jsú z stavu panského a rytířského osoby vy- slané JMK. na ty artykule, stavóm dní minulých předložené, ústní odpověď dali, předkem což se puohonóv na JMK. činění dotyče, jaké by výsady, pri- vilegia i nálezy na to měli, krále pány své před právo mark. Mor. poháněti, aby to ukázali. A oznámíc, že by stavové v žádné odpory a soudy s JMK. jakožto pánem svým o to se dávati nemínili a jiného nežádají, než aby JMK. poněvádž předkové JMK. králové prvé jsú poháněni bývali a o to s poddaný- mi svými se smlúvali; také že i král Ludvík slavné paměti pohnán byvše ku právu stál a skrze prokurátora svého odpovídal, potom na JM. nález učiněn; JMK. že jest Mikuláš Prusinovský také před tím byl pohnal i nález na JMK. obdržel, při tomž jich milostivě zuostaviti ráčil, při čemž od králuov, pánuov svých, předkuov JMK. zachováni byli, neb o služebné věci JMK. a žádný jiný v tomto mark. poháněn býti nemá ... .2) Na první artykul JMK. tuto od- pověď stavuom dávati ráčí: že JMK. pro jiné toho na stavích, aby ukázali, jaké svobody a výsady, krále pány své poháněti a nálezy činiti mají, žádati neráčil, než poněvádž stavové v artykulích svých puohony postavili, jakž král 1) „cum camerariis, qui vulgo Pohonci dicuntur, scilicet Mislik de Medlov, Janek de Duban, Stremena de Chudobyn, qui predictum abbatem de bonis suis ... auctoritate nostra facerent possessoran et etiam bona predicta per certas metas, que vulgo hra- nice dicuntur, secundum terre consuetudinem circumirent.“ (Cod. dipl. II. 78). 2) Půhon, kterým král právě pohnán byl, týkal se služby vojenské zadržalé.

Strana XLV
XLV Jiří poháněn byl, chtíc snad JMK. k těm podobným póhonóm také potahovati, ještoby skrze to duostojenství a mocnosti JMK. ublížení se státi mohlo; pro- tož nezdálo se JM. a nezdá bez dostatečného výsad neb svobod, ačby které měli, ukázání toho dopustiti a v to uvésti dáti, več jsú předkové jeho a pře- dešlí králové mimo povinnost svú uvésti se dali. Neb JMK. podnes věděti neráčí, z kterého gruntu i z jaké spravedlnosti předešlí králové i král Ludvík pohnáni byli, aniž toho stavové JMK. ještě neukázali, že jsú to učiniti mohli a tak spravedlivě býti mělo. Než kdež dokládají, že JMK. sám od Mikuláše Prusynovského pohnán byl a nález na JM. učiněn, to jest JM. sobě hned z počátku stěžoval a slušně stěžovati i podnes ráčí. A protož také vidúc, že stavové o svých těžkostech práva sobě napravují, nezdálo se také JMK. toho pominúti, aby JMK. spravedlivá těžkost strany těch a takových póhonuov, kteří jsú k ublížení JM., k napravení přede všemi jinými přivedena býti ne- měla; neb v království Českém ani v jiných zemích JM. nikdy toho za obyčej ani za právo nemají, takovými póhony JMt královskú poháněti jakž v tomto markrabství začátek na JMti jest učiněn. Avšak aby vždy stavové sobě ne- měli co do JMK. slušně stěžovati, JMK. jako král křesťanský z své dobré svobodné královské vuole a z lásky, kterúž k tomu mark. má, k tomu se pod- dávati ráčí, kdyžby se statku dědičného, kteréhož by JMK. v držení v tomto mark. býti ráčil, dotýkalo, a žeby JMK., jsouc prvé za to požádán a prošen, ráčil zanedbati, o ten statek spravedlivé od sebe učiniti, o takovú věc aby po- háníno býti mohlo s tou poctivostí, kteráž na krále a pána jich náleží a JM. skrze podkomořího svého v tomto markrabství, kterýž by toho času byl, ku právu aneb kohož by v té při zmocnil, odpovídati ráčí; a jestližeby také JMK. s kým v tomto markrabství, ještoby se statku pozemného dotykalo, činiti míti chtěl, o to JMK. k jednomu každému právem mark. Mor. přikročiti ráčí.“ Když pak stavové předce na svém stáli, odpověděl jim král: „JMK. také jest v jiné artykule, což se napravování práva dotyče jak jsú se stavové to- hoto mark. snesli, nahlednúti a ty sobě přečísti a vyložiti dáti, kdež pak JMK. při počátku najíti jest ráčil zřízení, kterakby králové a markrabí Mo- ravští poháněni a skrz které osoby póhonové dodáváni neb JM. posýláni býti měli a při tom póhony dva, kteřížby na krále Jiřího učiněni býti měli, ale žádných nálezuov na ty póhony aby učiněny a právem rozsouzeny byly, viděti jest neráčil: protož JKM. žádá, aby JM. jestliže pře podlé již psaných póho- nuov vedeny a nálezové na ně jací učiněni byli a jaké svobody na to mají. aby krále a markrabí pány své a o které věci poháněti mohli a králové před právem zemským v tomž markrabství i před nimi, jakožto poddanými svými stávati, a jakž jsú vyměřili, na šrancích neb kdežby poctivé místo JM. uká- zali, sedati povinni býti měli, všecko ukázali a JM. předložili, jak jsú toho v ustavičném od jednoho k druhým králům v obyčeji a v užíváni byli; a JMK. vyrozumějíc a vidúc, jaké spravedlnosti, svobody a výsady listovní na to mají, ráčí se v tom ve všem spravedlivě a milostivě k nim zachovati. Neb JM. nerád by se toho dopustiti a v to uvésti dáti ráčil, več jsú snad předešlí krá- lové mimo povinnost svú se těch časuov k ujmě duostojenstí svému králov- skému potahovati a k právu o věci, z kterýchž poháněni býti neměli, pohánění dopouštěli; neb JMK. jakožto král křesťanský a spravedlivý ráčí jednomu kaž- dému spravedlivě od sebe udělati a cožby povinnen byl a JMti se dostatečně svobodami a privilegiemi neb výsadami tohoto markrabstvi ukázalo, z čeho, ještoby JMt., jsúc prvé o to požádán, nechtěl od sebe spravedlivého učiniti, před právem viněn býti měl a JM. za spravedlivé uznati ráčil, toho také JM. zbraňovati by se neráčil. Ale JM. toho zprávu míti ráčí, že o věci služebné král ani jiný poháněni v tomto mark. býti nemají; také o věci cizé zde že

Strana XLVI
XLVI se nesoudí.“ Přihlidneme-li blíže do těchto odpovědí královských, seznáme, že důvody v nich uvedené jsou liché a že celá věc měla příčinu jen v absoluti- ckých choutkách krále. Neb kterak se král dotazovati mohl, na základě kte- rých privilejí a svobod králové k soudu se poháněli, když věděl a věděti mu- sel, že při soudě zemském psané zákony nebyly, nýbrž že se tam spravováno bylo podlé starých obyčejův čili podlé zvykového práva? Byly-li tedy pří- klady, že králové k soudu se poháněli a před soudem odpovídali, šlo z toho, že králové povinni byli, tak učiniti. Nejen král Albrecht, na něhož půhon jsme položili na str. 27 poznámka 3., a králové Jiří a Ludvík byli pohnáni k soudu panskému, nýbrž mnohem dříve již markrabí Jan byl pohnán ku právu; půhon ten, kterýž se nalezá mezi nejstaršími půhony latinsky psanými v archivě zemském, klademe zde, poněvádž jest pocházeje z r. 1374 nejstarší mezi posud známými: „domina Troyna de Lonyessicz etc. conqueritur super dominum Marchionem Morauie pro 40 marcis grossorum pragensium etc. quod ipse intromisit se de ipsius bonis etc. et fecit eum citari ad primum collo- quium ipsius marchionis aut ipsius supremi camerarii, cum comparebit hic. Citet Macha de Sobyessyec.“ Na základě zvykového práva tedy již byl král povinnen k soudu státi; nad to více ale vázán k tomu byl, jelikož měl právo deskové a všecky pře, které desk se týkaly, náležely jedině před soud panský. Dále byl zavázán k tomu jakožto ten, který lantfryd s jinými obyvateli po- depsal; vždyť král Ferdinand uzavřel r. 1530, tedy pět let před tímto vyje- dnáváním, lantfrid s zemí Moravskou a v tom lantfridě stojí tato slova: „že hledíc . . . . dobrých starých obyčejuov předkův našich zachovati, jimiž mark- rabství Moravské z dávných let spravováno bývalo . . . .“ kterýmiž slovy král sám zvykové právo uznává a jemu se podrobuje. Dále ustanovuje lantfryd: „každý z nás spravedlnosti od sebe uděliti má buďto v soudu, neb v kterých žalobách na se póhonných nebo sice obžalovaným právem, jakož z starodávna řád téhož markrabství jest, od sebe činiti podlé nálezuov panských a práva . . a všecky nálezy panské zachovávati a jim dosti činiti podlé rozeznání pře a výrokuov.“ Z toho ustanovení král nebyl vyňat, nybrž ono platilo pro všecky lantfridníky stejně. Na základě lantfridu, zvykového práva i práva deskového byl král tedy povinnen, k půhonům odpovídati, ač na místě svém koho jiného k tomu poslati mohl. Žádání královo na stavích, aby výsady a svobody na to ukázali, bylo tedy liché a bezdůvodné; rovněž ale nemělo do sebe žádné váhy, když ukazoval k tomu, že v království Českém král k soudu se nepo- hání; neb v Čechách taktéž platila zásada jako na Moravě, že z soudu zem- ského žádný, co se týče zboží pozemských, vyňat není: „z toho (t. j. soudu zemského) žádný vyňat býti nemóže žádnými právy zvláštními, žádnými obda- rováními císařskými, královskými, ani duchovními, poněvádž i královská Jas- nost ten súd sám vedle práva jako jiní obyvatelé království Českého podstúpiti jest povinnen.“ (Všeh. I.) A Ondřej z Dubé totéž praví: „že ižádný člověk, počnúc ot krále až do tkáčete nemohl se toho práva vydříti.“ (Arch. Č. II. 488, srovn. Všehrd III. 11). Protož také stavové nepopustili od náhledů svých a král, který tehdáž na nich peněz žádal k válce proti Turkům, od žádosti neoprávněné — neb co se ko- nečně žádati všechno mohlo pod záborkou důstojenství královského! — upustil a usnesl se se stavy na tomto článku: „Z těchto artykulů král JMt poháněti se má. Najprvé. Z statkuov po- zemských, kteréž by JMK. aneb potomci JMK. v tomto markrabství v držení a užívání k rukám svým býti ráčili. Druhé. Jestližeby od JKM. neb potom- kuov, neb úředníkuov JKM. v statek anebo v grunty mimo řád a právo ko- mu saženo bylo. Třetí. Komužby JKM. na nějaké statky, JMKé náležité, zá- pisy dáti a toho držitele (ačby z toho od koho obviněn byl) v tom zápisu za-

Strana XLVII
XLVII stúpiti podvoliti se ráčil. Čtvrté. Jestližeby kto z obyvateluov tohoto mark. od JKM. v rukojemství zač uveden byl a své dáti musel, z takových póho- nuov aby JKM skrze podkomořího svého mark. tohoto neb jinú osobu, kteru by JKM. k tomu zmocniti ráčil, kdyby JKM. s tou poctivostí, kteráž JKMti předložena jest, jak se jest za předkuov JKMti zachovávalo, pohnán byl, od- povídati ráčil. Též kdyžby JKM. na koho póhony oč činiti ráčil, aby na mí- stě JKMti skrze pana podkomořího aneb jinú osobu, kterážby k tomu od JKMti žmocněna byla, póhony činěny byly. Toto také aby se od JKMti i potom- kuov JMti při úřednících JKMti opatřilo: jestližeby kto jakých svědků, lidí JKMti potřeboval, aneb lidé JKMti komu jaký základ propadli anebo dluhy jaké spravedlivé povinni byli, kdyžby se ti úředníci požádali, aby každému k potřebě jeho bez póhonu ty svědky stavěti a o základy neb jiné dluhy spra- vedlivé činili. K těm svrchupsaným artykulóm, z čeho JKM. i budúcí JMti poháněni býti mají, přistúpiti jest ráčil.“ A článek ten vešel do zřízení 1535 i z něho do ostatních. Půhon o svédomí. Tento půhon zahrnoval v sobě postavení svědkův svědomí listovní. O půhonu k postavení svědkův jsou dvě řízení tištěná v kn. Drn. str. 109. 119; krom toho jest snešení stavův z l. 1517: „Jakož se po- hání ku právu póhonnému o postavení svědkův a někdy musí poháníno býtí z sum znamenitých, jakž pře ukazují, uznali jsme v tom velikú nebezpečnost pohnanému, dlouho v takovém nebezpečenství státi. A protož kdožkoli po- hnán bude o postavení svědkův v prvním sedění ten měj toho vuoli, nechce-li v tom dlouho státi, aby postavil ty svědky hned na druhém sedění před úřa- dem menším; a úředníci mají je vyslyšeti podlé zvyklosti starodavní. Pak-li by se pohnanému nezdálo aneb k tomu přijíti nemohl, jich na druhém sedění postaviti, tehdy aby je postavil na sedění třetím aneb při póhonech sluneč- ných; a pak-li by jich kdo při póhonech nepostavil, ten bud povinnen, jich při soudu postaviti. Než pohnaný má tomu, od kohož jest pohnán to ozná- miti psaním svým, při kterém sedění je postaviti chce, aby ten, kdož pohnal, chce-li k tomu sám jeti a zprávu úředníkům menším učiniti, cožby se jich tázati měli, ten toho vůli měj. A pakli by sám k tomu jíti nechtěl, tehdy můž poslati na místě svém kohožby se jemu zdálo s listem pod pečetí svou a ten aby zprávu mohl učiniti úředníkům, oč tázáni býti mají. Také jsme se na tom ustanovili, aby žádný z vyšší sumy o svědky pohnati nemohl, než z jakéž sumy o při pohnáno bude.“ (Kn. Tov. registr. zemské č. 22 str. 310). Roku následujícího 1518 ustanoveno: „kdož svědky vede, ten jim stravu dávej na místě, dokudž slyšáni nebudou a k tomu od každé míle po dvou groších; pakli by který svědek bezelsti pro starost neb nemoc pěšky jíti nemohl, to- mu neb těm má dáno býti od míle po čtyrech groších a již ti neb ten for- manu z toho zaplatí, kterýžby je vezl.“ (Sněm. pam. Kn. I. 4). O půhonu k svědomí listovnímu obsahuje též kn. Drn. ustanovení na str. 109 a 118. Mimo to ale učiněno r. 1518 toto nařízení: „Nejprvé, aby každý pán a dobrý člověk, obyvatel mark. tohoto aneb král. česk. svědomí dáti mohl pod pečetí svú, čehož by v pravdě svědom byl a na konci svědomí svého aby ten závazek učinil, což svědčí, že to béře na svu duši, že jest to v pravdě tak. Pakli by byl cizozemec a nebyl z mark. Mor. aneb z král. Čes. neb z knížectví Opavského neb Krnovského a obyvatelem v zemí žeby nebyl a kdo jeho k svědomí potřeboval, tehdy takový každý, kdož chce svědčiti, aby osobně stál a svědomí pod přísahú dal, lečby strana druhá bez přísahy jeho svědomí trpěti chtěla. Co se služebníků panských neb rytířských dotyče, kteří by nebyli z tohoto mark. anebo z král. Čes. neb z kníž. Opav. neb Krnov. ti aby se též zachovali jako cizozemci.“ (Sněm. pam. Kn. I. fol. 7).

Strana XLVIII
XLVIII Hlavní ale zásada při půhonu o svědomí byla, že jen ten takovým pů- honem pohnati mohl, kdo při u soudu měl. (Záp. Žer. I. 29). Do r. 1518 byl půhon v obyčeji, v kterém se pohánělo, aby pohnaný pů- vodu dal takové svědomí, jaké dal tomu neb onomu; téhož roku ale ustano- veno: „Jakož také někteří pohánějí o svědomí, že jemu takové svědomí dáti nechce, jakož jest někomu jinému dal, i uznali jsme v tom velikou nebezpeč- nost toho, kdožby tak pohnán byl, tudy žeby snad takového svědomí v táž slova zpamatovati nemohl a skrze to žeby k lehkosti a snad ke škodě přišel: protož aby již více tak poháníno nebylo, než upřímo aby poháněli, že jemu dáti nechce svědomí, o čem jemu v té při vědomo jest.“ (Kn. Tov. v registr. z. č. 22 fol. 311). Při soudě Svatokunh. 1. 1596 učiněn nález stran toho, kdyžby kdo svě- domí dáti se zdráhal: „kdo o svědomí pohnán jest, pokudžby se ho dáti zbra- ňoval, jest povinnen hned tu příčinu slušnou toho oznámiti a to za příčinou tou, že kdyby se s dáním svědomí na při odkládalo, potomně, kdyby na ni přišlo, mohlby pohnaný ledajakés svédomí dáti a původ, nechtíce ho přijíti, musil by odkladu žádati a tak k škodě přijíti.“ (Záp. Žer. I. 63). Půhon zatkyné. Což byl viz kn. Drn. 26 a zřízení o něm str. 109. 122. Půhon ten vycházel na ty, kteří statku pozemského neměli; protož nemohl ci- zozemec, který ve vlasti své statek měl, zatkyní pohnán býti, jakož o tom jest nález z r. 1528: „páni JMt pro budúcí pamět a pro zprávu všem vůbec ná- lez tento činiti ráčí. Jakož jest vysoce urozený pán pan Franc hrabě od sv. Jiří a z Pezynku, přijeda sem do Brna, póhonem zatkyní pohnán od pana Jindřicha z Lichtenburka na Bítově, jsa obyvatelem král. Uherského a v témž království ku právu usedlý a tam z toho podlé práva vinen není, že tomu pan hrabě odpovídati nemá. A napotom aby od žádného více takoví póhonové na ty, kdožby statky pozemské v jiných zemích pod právem měli, činěni nebyli, a úředníci menší takových póhonuov přijímati nemají.“ Tento nález přijat do zříz. 1535 a z toho do ostatních. Kdo se zatkyní pohnaným neujistil, ten pokutu v půhonu položenou na sebe vztáhnul (Záp. Žer. I. 27); každý zatkyní pohnaný, když se postavil k půhonu, musel sudímu čest a víru slíbiti nebo dvěma rukojmími zaručiti, že ku při se dostaví; (tamtéž 28); kdo se na půhon zatkyní nepostavil, přisel o poctivost (tamtéž str. 83). Ukrýval-li se kdo, věda že jest půhonem zatkyní pohnán, aby mu půhon dodán a on na závazek vzat býti nemohl, vyžádal sobě původ patent hejtmanský, v němž nařízeno, aby zatkyní pohnaný, kdekoli v zemi zastížen bude, tu na závazek vzat byl (tamtéž I. 14). Měla-li manželka zatkyní pohnaného statek pozemský, mohl i pod tou pohnán i zatčen býti (tamtéž str. 33). Půhon zatkyní vydával se proto, že pohnaný, nemaje statku, také sídla stálého neměl a nebylo tedy žádného, kdo by mu půhon byl dodal; protož byl takový půhon jako listem zatykacím, následkem kterého ten, na čí statku po- hnaný nalezen byl, ho zavázati musel, že k půhonu se postaví. Takoví lidé, statku pozemského nemajíce, sluli v staročeském právě „tkáčata“, jakž kn. Rožm. praví: „ale proto jej trhy třmi pohoní tkáče, že svého nikde nemá, do- mu ani zboží, ledno tká se, že není zasědlý a proto je otnikudž sehnán.“ (Arch. Č. I. 459). Při moravském právě naleznul jsem slovo „tkáče“ jen je- denkráte a sice v půhonu 1. 1406: „Buzko de Misliboricz poh. Zybrzida z Ja- kubova odevšad kdež czo drží a má k tomu právu; pakli nic nemá, ale po- honí jej trhem za tkáče, že jsem zaň židóm dal svého díla 133 hřiven gr. etc. (Kn. Půh. Br. 1406 fol. 27). Za tou příčinou, že půhon zatkyní byl jako za-

Strana XLIX
XLIX tykací list, jmenoval se také v starší době „zatykačem“ n. př. „Arkleb z Ri- čan pohoním Jana Husáka z Ujezdu zatykačem“ etc. (Půh. Brn. 1417 fol. 47b.) Půhon trhový. Během věku XVho nalezá se v knihách půhonných také půhon trhový, o kterémž máme za to, že tožný jest s půhonem, který v la- tinské řeči ve věku XIVtém slul „citatio per forum.“ V půhonech česky psa- ných naskytuje se poprvé r. 1412: „Petr Brod měštěnín Olom. pohoním paní Mabku trhovým póhonem a tu jí vinu dávám, že mne nespravedlivě pohonila etc.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 11). Anebo stojí v půhonu zkrátka „trhem“ n. př. půhon z r. 1412 „Doman z Kokor pohoním Vlčka z Švabenic trhem etc." (tamtéž fol. 23), jako v latinském půhonu n. př. z r. 1374: Medwiedco de Dubczan conqueritur super Haynuschium de Septenye (sic) . . . . citet Welis- laus cum foro" . . . Otázka, zda-li půhon trhový byl tožný s půhonem zatkyní, rozlušťuje se v záporném smyslu tím, že v tomtéž půhonu nalezá se spojen spůsob zatkyně i trhu: „Vitek z Dobřic pohoním Matěje z Ochab zatkení i trhovým právem jakož země moravská za právo má ... .“ (Půh. Ol. 1480 fol. 92b). V čem se tedy lišily? Podlé nálezu l. 1412: „jakož jeho Anežka trhem pohnala a on na dědi- nách nic nemá než purkrecht, protož pánóm se zdá, aby ho tu právem hle- dala, pod kýmž ten purkrecht má“ (Půh. Ol. 1412 fol. 13b) soudíme, že pů- hon trhový vydával se na ty, kterí dědičného zboží neměli; avšak rozdíl mezi půhonem trhovým a zatykačem byl ten, že dle půhonu trhového nebyl žádný povinnen, pohnaným se ujistiti, kdežto při půhonu zatkyně každý, kdež po- hnaný bydlel, jemu půhon dodati a jim, bylo-li potřebí, ujistiti se musel. Pů- hon trhový měl ten účel, aby vyvoláním na trhu pohnanému, který dědičného zboží neměl, zpráva se dostala, že pohnán jest; zdá se, že podlé spůsobu Če- ského v tom městě půhon trhový se provolával, kteréž sídlu, jež pohnaný do času vydání půhonu měl, nejblížší bylo.1) Ve věku XVItém půhony trhové již v knihách půhonných se nenaskytují. Půhon slunečný; proč tak jmenován a kterak roznášen byl, viz str. 26. Snešením stavů r. 1523 lhůta k dodání půhonů slunečných rozšířena na týden, jako při jiných půhonech: „což ze tyče póhonóv slunečných, to jsme uznali, že jest jim z zvyklosti starodávní čas velmi krátký uložen byl, z kteréžto pří- činy lidé v nebezpečenství jsú stáli i na tom jsme se srovnali, aby póhonové sluneční od vydání jich v témdni dodáváni byli těm, kteříž se pohánějí. (Sněm. pam. kn. I. 37b). Toto snešení vešlo také do zřízení zemských, která však k tomu jestě připojují: „a takovými slunečnými póhony z jiného pohá- níno býti nemá, než o svědomí listovní, o postavení svědkuov a položení li- stuov, krom poselacích, o zastoupení, o rukojemství za penize nebo správu“ čímž tedy počet předmětů se obmezil, pro které slunečným půhonem poháněti se mohlo. 1) Klademe na lepší vysvětlení věci té několik výňatků z českého práva: „učiňte póhon na trhu zjevně, lid svolajíc města toho, kteréž přisedí tomu, kdož pohnán býti má, v němž on neb služebníci jeho obyčejně na trh bývá.“ (Maj. Car. Arch. Č. III. 170). — „Když chce komorník v kterém městě koho pohoniti trhem, právo, osvědčiti toho města rychtářovi a dvěma konšeloma, koho chceš trhem pohoniti proto, zda by, jenž pohoněn, otpíral sě a řka „nepohonil mě trhy v těch městech, k nimž přísezu a do- kládaju sě toho města těch, jež komorník jmenuje, by jim osvědčoval, že mě trhem pohoní . . . . (Rožm. 453. srov. str. 452). — „Nepohnal mne tu trhem, ježto moji ludé chodí na trh z toto zboží, po nichž bych já póhon mohl zvěděti.“ (ibid. 455). — Půhon trhový oznamoval se tedy na trhu města, jenž sídlu pohnaného nejbližší bylo, aby lidé jeho přišedší na trh o tom zprávu obdrželi a ji pánu domů přinesli, kdežto půhon zatkyně přinášel se na statek toho, kdež pohnaný bydlel a statkař pak byl povinnen, půhon pohnanému doručiti, kteréžto povinnosti při půhonu trhovém žádný podroben nebyl, leč lidé pohnaného, přišli-li na trh.

Strana L
L Kdy půhony od menších úředníků se přijímaly a při kterém soudě Svato- jirští a Svatomartinští půhonové se soudili, o tom viz str. 22. 23. Jen to bu- diž podotknuto, že žádný půhon jinde a jinak se souditi nemohl, leč při právě zahájeném, kteréž také za tou příčinou právo póhonné čili soud póhonný slulo. Půhony potvorné. Viz str. 28. K tomu připojujeme ustanovení panské z r. 1496: „kdož by koho potvorným půhonem pohnal, ten má na rathouz vsazen býti do panské milosti a tu hanbu trpěti do dvú neděl a pánům JM. 10 kop gr. dáti. Potvorný póhon jest tento: kdož k čemu pohání buďto ke dckám, k listu, k svědomí neb ručení a toho ničímž neprokáže, k čemu po- hnal, to jsú potvorní póhonové i jiní, kteříž tuto psáni nejsú; protož se každý opatř, aby k hanbě nepřišel.“ Protož také psal Karel z Žerotína Hartvichovi ze Stitten-u, který jej za radu v jedné při žádal, listem daným na Třebíči dne 22. února 1618: „Nun vermag unser Recht, wann einer in Puhon speci- ficirt, das er denselben mit einer Sache, es sey nun dasselbe was es will (als zum Exempel die Landtafel, die Landesordnung, der Landfrieden, ein Bered- niss, ein Quittung, ein Verschreibung, ein Brief oder ein andre Schrift, was Nahmen sie haben kann) beweisen will, dass er ausserhalb der specificirten Sachen sich keines andern Beweis behelfen kann und wann er es mit gemel- tem Beweis nit thut, dass er seine Sache damit verkehrt, wie in des Herrn Towačovsky Buch weutläufig zu finden ... quia de Jure nostro qui non pro- bat, quod probaturum se asserit, cadit causa. Potvorný půhon byl také zvláště ten, když se pohánělo o při již souzenou; takový žalobník trestán byl dvounedělním vězením, „což“ jak Karel z Žer. praví, „v této zemi za veliký posměch se pokládá.“ (Záp. o s. p. I. 88). Zahájení soudu a sedání panské. Ke dni ustanovenému sjeli se nejvyšší úředníci a soudcové zemští do města, kdež soud zaseděn býti měl. Do r. 1493 zahájen soud obyčejnou formulí (kn. Drn. 32) hned, jak páni se sjeli; téhož roku ale ustanoveno, že desky zemské, které dříve po vzdání soudu otvírány byly, hned při začátku soudu do soudnice přinésti a vklady poslední se čísti mají, načež po čtení těchto vkladů soud čtením formuly skrze pisaře zemského se zahájil a půhony se vyhlašovaly. V jakém pořádku soudcové v soudě se- děli, o tom podává zprávu kn. Drn. str. 20—22, k čemuž podotýkáme, že od r. 1492 soudcové rytířští seděli za pány podlé stáří a přijetí do soudu řadění. Byl-li nějaký nový soudce přijat, učinil hned po zahájení povinnou přísahu. Do roku 1375 vedly strany žalobu a odpovídaly, kdy kdo chtěl; jelikož ale tím veliké překážky soudu se dály, téhož roku se ustanovilo, že všichni žalobníci a odpovědníci hned v první soudní den k půhonům státi mají a r. 1464 nařízeno, že půhony v tom pořádku souditi se mají, v kterém v knihách půhonných zapsány jsou; zříz. z r. 1535 vyjímá ale z toho pořádku cizince a ženské, jichžto půhony před jinými se souditi měly, aby při soudě zdržovány nebyly. O žalobách. Za Ctibora Tovačovského trval ještě obyčej, že původ, chtěv žalovati, kázal volavčímu, aby na pohnaného zavolal, stojí-li; během věku XVIho ale volavčí pominul ze soudního jednání; zápisy Žerotínovy o něm již zmínky nečiní. Taktéž za Ctibora Tovačovského bylo v obyčeji, že půhony se prožalovaly skrze jisté osoby přísežné, kterýžto obyčej za krále Vladislava zastaven byl: „za krále Vladislava ten obyčej jest změněn, že pisař zemský půhony čte a jest lepší obyčej a řád, než-li prvé byl i nepotřebí těch, kteří půhony žalovali.“ (Kn. Tov. v Mus. Brn. Č. 349). Žaloba měla se srovnati s půhonem, jinak žalobník půhon ztratil a mu- sel znovu pohnati; nález r. 1407: „poněvádž jest tak nežalovala, jakož póhon svědčí, ten póhon ztratila.“ (Půh. Brn. 1406 fol. 41b). Za Ctibora Tovačov- ského bylo však dovoleno, v půhonu při žalobě ujíti buď sumy neb slov; po-

Strana LI
LI řádek ten ale zase se změnil v řízení Jíhlavském r. 1531: „kdož z jaké sumy požene, z té aby žaloval a sumy v půhonu neujímal.“ (Srov. kn. Drn. str. 34 120). Ujímání sumy v půhonu mělo příčinu svou v tom, že pohnaný mohl dovoditi, že věc o kterou se pohání, nestojí za to, zač pohnáno bylo; viděl-li tedy žalobník, žeby pohnaný s úspěchem na tu obranu nastoupiti chtěl, ujal při žalobě sumy v půhonu položené o tolik, kolik se mu zapotřebí zdálo, aby pohnanému obranu na přesazení sumy zamezil. Protož ustanovuje zříz. 1535: „ktož z jaké sumy požene, z té aby žaloval a sumy v póhonu neujímal; protož aby každý, komuž se zdá, žeby takú spravedlnost měl a chtěl poháněti, u sebe to prvé, oč poháněti chce, rozvážil, aby základem neb sumou v póhonu ne- přesáhl: neb pohnaný bude se brániti a povinnen bude to pokazovati, že jest v půhonu sumou položenou přesahl a že to, oč se pohání, za to nestojí. Než ktož by o dědictví poháněl, ten v póhonu sumu položiti můž, jakáž se jemu zdá a líbí.“ Poslední větu vysvětlují zápisy Žerot.: „grunt že jest dědictví, kteréž sobě jeden každý vedle zřízení zemského šacovati může jak chce. (I. 73). Soudní jednání. Když půhon prožalován byl, mohl pohnaný, i původ ne- uměl-li při svou sám vésti, žádati na pánech, aby mu dán byl ten neb onen, který by při od něho vedl. Takový slul v pozdější době prokurator, v starší době prolocutor čili advocatus, který pak při na místě pohnaného vedl, čili jak se říkalo, „mluvil od něho.“ Obyčej, přítele ku při si jednati, byl pra- starý; máme toho doklad r. 1255: „stans ego coram ipsis petii Dominum An- dream de Richcouicz mihi dari ab ipsis in prolocutorem et aduocatum, qui vice mea uerbum meum coram ipsis conquerendo proposuit in hunc modum. (Сod. dipl. III. 193). Avšak ještě za Ctibora Tovačovského nebylo dovoleno, aby nájemní řeč- níci pře při soudě vedli. (Kn. Tov. 51). Během časů ovšem z toho sešlo a placení řečníci uváděli do soudu rozličné rejdy a šmejdy a kasuistika a so- fistika jejich napomáhala tam, kde spravedlnost nepostačovala. Zaměstnání těchto řečníků nenáleželo podlé náhledu onoho věku k poctivým prácím, jeli- kož takoví řečníci činili ze své znalosti práva řemeslo a výnosný obchod. Pra- víť o nich Všehrd: „Pakli přátel nemá, najdi sobě z těch jednoho, jenžto z daróv, z peněz i z jiných kořistí od lidí mluví v každé při, buď spravedlivá nebo nebuď, tak že sú někteří za mluvení po 50 kopách grošóv českých zjevně a neskrytě brali. Nalezli jsú se někteří, ješto s jednú stranú stojíce a od ní z peněz mluvíce i druhé sú, čímžby se brániti měla, radili a často z střme- nistě vól snídal ... . Nebezpečná věc jest tlumači a tomu, ktož jazyk svój za peníze, za dary nebo za jiné kořisti prodává, v ruce upadnúti. Užitečněji jest každému pohnanému, aby svú při sám pověděl, jakž umí a jakž móže, jist jsa, že súdce ne samo mluvení, jakkoli vtipně složené, než próvody, dóvody, obrany, vývody súdí.“ (II. 18). I na Moravě tito řečníci nebo přátelé ve při čili prokurátoři nebyli oblíbeni pro rozličné zlořády, kterých se dopouštěli; nej- lépe to vysvětlíme uvedením příkladů ze zápisů Žerotínových, když hrabě Jero- ným z Turnu pohnal hofrychtýře Bernarta Drnovského: „promluvil od něho Ra- dešinský, že p. hrabě, ačkoli s pilností se o to staral, aby se přítelem opatřil, kterýby od něho při proti panu hofrychtýři vedl, avšak že až posavád nemohl žádného dostati; on ačkolivěk Jargeltníkem p. hraběte jest, avšak aby ho Bůh uchoval, aby proti p. hofrychtýři, kterému tak mnoho povinnen jest, že mu se do smrti odsluhovati musí a s nímž tak veliký závazek má, co mluviti měl, také že toho učiniti nechce, p. hraběti že se v tom čásně ohlásil a sobě to vymínil. Divno nám některým takové mluvení přišlo, zvláště, když jsme sobě to ku paměti přivedli, že někteří mocnější a bohatší tak sobě ty padou- chy zavazují, že žádný z nich proti nim úst otevřiti nesmí.“ (I. 91).

Strana LII
LII Úředníkům zemským nebylo dovoleno, pře vésti bez vůle soudu, leč přá- telům svým; (kn. Tov. 51); taktéž nesměl podlé ustanovení Jíhlavského žádný soudce z darův neb z peněz druhého při vésti. (Kn. Drn. 119.) Byloť povinností každého, že si musel přítele neb řečníka opatřiti sám; soud žádného v tom neopatřoval, leč vdovu, sirotky, chudé lidi a cizozemce. (Zříz. r. 1520 kn. Drn. 115). Pře krále, aneb lidí králi poddaných buď z královských měst buď jiných, vedl podkomoří; v XVItém věku ustanoven byl k tomu prokurator královský, o němž zápisy Žerotínovy na mnohých místech zmínku činí.1) O prošení pomluv. Pohnaný neb přítel jeho prosil především soud, aby mu dopřál pomluvy, t. j. aby mu dopříno bylo mluviti, že žaloba na něj vy- dána jest bez viny jeho. (Kn. Drn. 35). Tato pomluva se žádala po třikráte ; vyzdvižena vsak jest r. 1495 tímto snešením soudu: „jakož bylo od starodávna, že jsú prosívali pomluvy jednú, druhé i třetí i což k jeho právu přísluší, již ty pomluvy od tohoto času pominúti mají, než stoliko má prositi p. hajt- mana, p. komorníka a p. sudího, aby jemu ráčili příti toho všeho, což k jeho právu přísluší.“ (Kn. Půh. Ol. 1480 fol. 135). Když po třetí pomluvě čili obraně pohnanému rozkázáno bylo, aby odpovídal, pak musel on neb jeho pří- tel vyvráceti všelikými důvody žalobu původu;2) po provedení pře sešli se páni v potaz a jaké při tom formy zachovávány byly, o tom viz kn. Drn. 35 a 119. Jen to podotykáme, že zříz. 1. 1535 ještě sice uvádí obranu do třetice, že však zříz. 1. 1545 tuto obranu do třetice zrušilo a ustanovilo, že hned v první odpovědi pohnaný všecky důvody proti půhonu vysloviti má. Nicméně ale zachoval se starší zvyk obrany do třetice i dále. (Záp. Žer. I. 126). Že v hlavních rysích soudní jednání při právě zemském již na začátku XIIIho věku bylo podobné pozdějšímu, o tom máme dosti dokladů. O po- mluvách a obranách piše k r. 1215 listina: "tandem motis hinc inde uerbis inter partes ac multiplicatis iudicauit iusta sententia baronum ....“ (Cod. dipl. II. 78). O potazu soudcův máme doklady tyto, z roku 1255: „tandem assessoribus, iuris nobilibus et discretis et his, qui iudicio presidebant, inter- loquentibus, sum ab ipsis interrogatus .. . .“ (Cod. dipl. III. 193); — z roku " 1278: „Onsso autem predictus conuocatis baronibus, qui ibidem presentes erant, habita cum eisdem deliberatione diligenti, inuenit et promulgauit finaliter . . . (Cod. dipl. IV. 207). Spůsob, že ten, který při obdržel, soudcům se poklonil, v pozdější době již nebyl: „capitis inclinatione prestita more terre in signum cause sue seu litis euicte“ (r. 1282 Cod. dipl. IV. 273). V potazu rozhodovala většina hlasů: „a zdání páně hejtmanovo hlasy svými převyšujíce“ (Záp. Žer. I. 38). Když hlasy byly rovné, rozhodoval král 2) Zachovala se formula přísahy prokuratorské z r. 1609, která vydána byla od Matyá- še, když Vilém Muňka z Ejvančic prokuratorem jmenován byl: „Já N. přisahám Pánu Bohu, Matce Boží i všem svatým a nejjasnějšímu knížeti a pánu, panu Matyášovi druhému Uherskému králi, čekanci království Českého, arciknížeti Rakouskému a mar- krabí Moravskému, pánu mému milostivému, že chci úřad prokuratorský od jeho krá- lovské Mti na mne vložený spravedlivě vésti, chudému i bohatému, duchovnímu i světskému, na kterého by se povinnost má vztahovala, spravedlivě raditi a pomáhati, pokudž rozum můj nejdál stačí, na JKMti nápady se ptáti, sice všecky jiné věci JMK. a komoře JMti k tomu úřadu prokuratorskému příslušné věrně a právě k JMti dobrému a poctivému spravovati a tejnost rady zachovati. Tak mi etc." (Cod. Žer. A. a. 4. 14 fol. 105.) Viz také Cerroního sbírka č. 220. Především se soudil první z nových půhonů, nebyla-li pře velmi zapletena, v kte- rémžto případě mohl jiný z nových vybrán býti; po přesouzení prvního navrátil se soud k starým t. j. k odloženým půhonům (Žáp. Žer. I. 38). Všem půhonům bylo lze se obrániti, kromě rukojemských, ač týkaly-li se škod. (ibid. 89). 1)

Strana LIII
LIII neb hejtman: „neb které straně (t. j. král neb hejtman) přistúpí, ač jsú v hlasích a v súdě rovni“ (Kn. Tov. z l. 1521). Byla-li pře těžká, kázal sudí jmenem soudu, aby strany ven ze soudnice vystoupili: „stoupili jsme se a usoudivše mezi sebou, že dlouhé uvažování bude, radil p. hejtman, abychom kázali stranám i přistojícím od nás vystoupiti, ja- kož pro pohodlí naše, tak také pro vážnost soudu; pročež p. sudí na hlas oznámil: „račte od nás vystoupiti a se nerozcházeti. Nález. Na základě potazu psal se nález, kterýž do r. 1492 ode dvou pánů, jenž relatoři sluli, vynášen byl; od téhož roku přidán k nim také jeden z rytířstva. K platnému vynešení nálezu bylo od r. 1531 zapotřebí nejméně dvanácti soudců krom úředníků. (Kn. Drn. 118.)1) Stálo-li v nálezu: „že tomu půhonu odpovídati nemá“, ztratil původ jen půhon, ale nikoli při, a mohl zno- vu o tu věc pohnati; stálo-li však pouze: „že tomu odpovídati nemá“ pak ztratil při a nemohl více o ni pohnati. V nálezu musel žalobník vždy na- před postaven býti i kdyby král byl pohnán. Když nález od těch, kteří jej zhotoviti měli, napsán byl, byl soudu předložen, jenž jej buď přijal aneb po- třebné změny na něm učinil. Nález panský musel od obojí strany plněn a zachován býti; která strana na jiné právo se odvolala, „ta má rathouzem kázána býti a na milosti krá- sovské a panské býti.“ (Zříz. 1535.)2) O průvodčím listé čili gleitu při soudě. Žádný nemohl listu průvodčího proti soudu zemskému ani proti roku složenému hejtmanem užíti, nýbrž mu- sel gleit, postaviv se před soudem, vzdáti a právu dostáti. Když Petr Hauk- vic r. 1493 došel k soudu s gleitem dán na rathouz a mluveno k němu: „toto páni praví, že jsi povinnen odpovídati na tomto posudku tuto přede pány a pak-li nechceš, pány tobě ani právem nic ujato nebude, než tebú to přijde. A protož nebudeš-li odpovídati a žádati kto bude práva vedení, že se právo pustí tak jako země Moravská za právo má.“ (Půh. Ol. 1480 fol. 68). Načež Petr tuto pokoru učinil: „Páni milostiví. Jakož před časem zběhlým VM. mne u vězení v Olomúci vzíti ráčila, protože jsem k některým přem odpoví- dati nechtěl a gleitem krále JMti jsem se zastříti chtěl, ale slova svá jsem potom před VM. pověděl, proč jsem gleitu od JMti krále a z které příčiny žádal a potřeboval, jakož vím, že VMt všechna ta slova má v paměti máte, jest-li jsem cokoli v tom učinil proti VM. neb právu, Bůh ví, že z nevědo- mosti mé mi jest to přišlo, míněje, že mi proti právu žádného úrazu to ne- 2" „Co pánóv jest třeba k nálezu? Čím více tím lépe, podlé starého práva dvanáct mimo úřad ....“ (Ond. z Dubé Ar. Č. II. 503). Když pak někteří si stěžovali, že následkem tak velkého počtu soudců k nálezu potřebných mnohé pře k odkladům přicházejí, učinil král Ferdinand I. r. 1535 tu výpověď, že budoucně jen 10 soudců krom úředníků potřebí jest, kterážto výpověď vešla do zříz. tištěného l. 1545. Protož praví také Žerotín k r. 1596: „poněvádž i od desíti, ale ne od méně (soudců nález) může učiněn býti.“ (Záp. o s. p. I. 41). Pravidelně konaly se nálezy při zahájeném soudě; jen pře, které se tykaly desk, sou- zeny jen v Brně a k tomu účelu braly se výpisy z desk Olomúckých do Brna a ná- lezy na ty pře vynášely se obyčejně po vzdání soudu. V tom případu nesedali soud- cové v soudnici nýbrž na jiných místech n. př. r. 1414 „po súdu vzdání nálezy pan- ské Půh. Brn. 1406 fol. 189. 190b jest čtrnáct nálezů, které se týkají desk. Půh. Brn. 1417 fol. 168b: „nálezové, ježto páni súdili výpisy z desk, když jsú byli právo vzda- li“, kdež jest napsáno 20 nálezů. — Půh. Brn. 1447 fol. 31 též po vzdání soudu: „páni súdili výpisy z desk u Potingara v domě“, kdež jest 22 nálezů. — Nálezy mimo soudnici vynášely se n. př. 1. 1412 v Brně v proboštově domě; — 1. 1418 v refektáři „tuť jsú nálezové panští od výnosuov z desk jako jsú súzeni v refektáři“ (Půh. Brn. 1417 fol. 17); r. 1448 „in hospitio domini capitanei.“ — Když se půhony jedné věci dotykaly, mohly s jednoho práva sňaty a na druhé převedeny a tu spolnčně souzeny býti. (Zap. Žer. I. 71.)

Strana LIV
LIV přinese. Ale poněvádž mi Pán Bůh z kázně VM pomoci ráčil, teď svobodně stojím, proše VM. všech pánóv, že již tu mú kázní, kterúž jsem trpěl, za to mi prominúti ráčíte, co se mnú tu VM. stalo; neb seznávám, že se mi nic proti gleitu krále JM. od VM. nestalo." (Půh. Ol. 1475 fol. 142). Odklad pře. Byla-li pře již provedená odložena na nějaký čas k uči- nění nálezu, nesměl žádný soudce žádné straně dávati nějakého naučení pod pokutou křivého přísežníka, která záležela v utíti pravé ruky (Kn. Drn. 118): též nebylo dovoleno po provedení pře nějakých nových důvodů k ní přičiniti krom nálezů, desk a kvitancí. (Kn. Drn. 125). O útocích. V čem útok záležel, vypravuje Kn. Drn. na str. 37. My zde podáme několik příkladů z kněh nálezových: „Mezi Dorotú z Jiřikonic a Elškú z Jiřikonic: poněvádž jest tak nežalovala, jakož póhon svědčí, ten póhon ztra- tila: než útok má míti na Elšku.“ (Půh. Brn. 1406 fol. 41b). — „Poněvádž Margreta a poručník její nejmenoval Vojslava křestným jmenem, ten póhon Margreta ztratila jest, než má útok naň míti a ten ona dala ihned.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 13b). — „Jakož Sigmund pravil, že jest dal útok na p. Zděnka a páni, viděvse útok a půhon, kázali pověděti: poněvádž Sigmund dal svůj útok na p. Zděnka a nepohnal jeho v tú chvíli ani potom k tomuto panskému sně- mu a p. Zdeněk Sigmunda připohnal a také úředníci pravili, že Sigmund k tomu svolil, aby jeho p. Zděnek pohnal, p. n.: aby Sigmund odpovídal.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 56). Útok při moravském právě lišil se od útoku při právě českém; kdež totiž útok při moravském právě se dával po nálezu panském, předcházel v Čechách útok každý půhon: „Utok, kterýž každý půhon předchází, jest, když kto na koho utkne, žádaje, aby byl pohnán. To takové utčení slove útok . . . A tentýž útok jest póhonem, ale tímto se dělí, že útok slove, když se najprvé vpisuje a dokudž na pohnaného po kmetu nebo po komorníku nevyjde; ale póhon slove, když již komorník nebo kmet požene. A každý póhon jest prvé útokem, ale nekaždý útok jest potom póhonem.“ (Všehrd VI. 3.) Podlé spůsobu při útoku, že základy se vrhly, kterýmiž prý jeden dru- hého utknul, odvozuje Všehrd slovo útok od „utknouti“: „útok tedy od utčení ne od utečení slovo béře, že jeden na druhého jakúžkoli vinu utýká a ne proto že se jeden před druhým utíká k póhonu.“ (III. 3), kdežto latinský překlad slova „útok“ při mor. právě na: „percursus“ ukazuje skutečně na kořen „utéci“, čemuž i nasvědčují slova jednoho ex. kn. Tov.: „kterýž útoku dáním prvé se uteče.“ „Dedit suum percursum alias útok.“ (Půh. Brn. 1417 fol. 113). Též kn. Rožm. piše: „kto chce utéci sě póhonem na koho.“ (Arch. Č. I. 465). O útoku piše kn. Tov. v reg. zem. č. 22 tak: „útoku má dán býti groš; a útok může se dáti po přesouzení půhonu, zišť neb ztrať; též po vzdání soudu ten den, v kterýž páni soud vzdadí. Pokuty na nestání k soudu. Pohnaný i původ neb jeho poručník byli povinni ke při své se dostaviti. O nálezích markrabí Prokopa a krále Jiřího v té příčině již svrchu jsme mluvili. Nálezy ty obnoveny jsou r. 1480 a 1493, že každý, kterýž ku při své nestojí, ji ztratiti má, což ostatně také stran po- hnaného již ustanoveno bylo r. 1406: „si contingeret aliquem ex nomine vo- citari ad respondendum actori in judicio, ipseque ibidem constitutus respondere non curat coram baronibus, ex tunc jus suum perdit et haberi debetur pro convicto.“ (Půh. Ol. 1405 pag. 18). Jelikož ale trest ztracení pře neb pů- honu neměl žádaného účinku, ustanoveny větší pokuty a r. 1518 nařízeno: „kdožby pohnal a půhonu nežaloval, pohnaný dada právo ústanné nemá o to více pohánín býti a k tomu aby dvě neděle v věži seděl aneb pohnanému deset kop groší dal.“ (Sněm. pam. kn. I. 3). Toto ustanovení vešlo také do zřízení tištěných, kteráž také obsahují ustanovení učiněné l. 1520 stran pokut

Strana LV
LV na pohnaného: „jakož při póhonech, když póvod póhonu nestojí, páni soudce póhony vymazati ráčí a ten, ktož pohnán byl, žádné pokuty nenesl a skrze to póhonové pořád souzeni býti nemohli, i na tom jest zóstáno: kdyžby koli póhon prožalován byl po třikráte a póvod a pohnaný nestáli, tehdy aby předce póhon vymazán byl. Pakliby pohnaný nestál a původ žádal, tehdy má po- kuty propadnúti pět kop groší, však proto ten pohnaný má předce tomu, ktož ho požene, ten soud odpovídati a práv býti; pakliby nestál k tomu póhonu bude moci naň ústanné dáti na při, oč ho žene tak jakž se prvé zachovávalo; a ten, na kohož na těch pět kop groší ústanné dáno, bude povinnen, těch pět kop groší na posudku tomu, ktož ho pohnal, položiti a spraviti. A pak-li by toho neučinil, ten, ktož na něm těch pět kop groší ustál, bude moci naň zvod ručiti podlé práva, tak jako by na tu sumu přísud panský měl.“ (Sněm. pam. kn. I. 40). O vinách půhonných. Viny půhonné byly jistým poplatkem, který se dával úředníkům vyšším. Příčinu, za kterou ty viny ve zvyku byly, udává Ondřej z Dubé tuto: „proč jsú viny nalezeny ot starých pánóv? Pro strach ztráty, aby viděl i ktož pohoní i ktož se póhonu dopustí, že právo jich klidu, a na zisk nic netbá; než nechtí-li pro pokoj a pro cnost sebe nechati, ale asponě pro strach ztráty; nebo úředníci o to práci nesúce darmo pracovati ne- chtí.“ (Ar. Č. II. 514). Při Moravském právě byly též viny půhonné (culpae), jakž to dosvědčují nejstarší latinsky psané půhony v archivu zemském; zdá se však, že začátkem XVho věku znenáhla vycházely ze zvyku; neb soud zem- ský prohlásil r. 1448: „Urozený p. Jan z Lomnice a z Meziříčí najvyšší ko- morník súdu a práva Brněnského a statečný rytíř p. Jan Kužel z Žeravic a Kvasic pamatujíce se o viny póhonné, kterak za jich paměti bylo, vyznali jsú; najprvé když jeden druhého požene a pohnaný se obrání, tehdy viny má dáti úřadníkóm většího práva tři věrdunky viny; pak-li by se smluvili, tehdy oba mata viny dáti každý 24 groší. Pakli by kto pohnal a nežaloval, ten má sám také viny úřadníkóm odbýti. A jestližeby pohnaný panským nálezem byl odsúzen, ten také sám viny má odbývati tři věrdunky. Než v Brně jest méně a o ty viny mají tak zavazovati vedle obyčeje starodávního. A což jest sně- mův přešlo, o ty viny nemá již upomínáno býti, než což se jich kto již po tomto dopustí.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 54b). Za Ctibora Tovačovského o těchto vinách více zmínka se nečiní. O poklidu. Smluvily-li se strany o tu při, pro kterou pohnáno bylo, předstoupily před úřad a daly pisaři „poklid“ t. j. v Olomúci jeden a v Brně dva groše. (Půh. Brn. 1417 fol. 14b). Pisař pak k půhonu v knihách půhon- ných napsal stranou „poklid“; o dalším řízení poklidu viz kn. Drn. str. 39 a kn. Tov. 56. Za Ctibora Tovačovského byly zvláštní knihy poklidné, v kte- réž smluvy o půhony se vpisovaly; k roku 1466 nalézáme však jednu smlou- vu poklidnou v půhonných knihách Brněnských na str. 132b, kterou zde v úplném znění položíme, aby forma i obsah takové smlouvy poznány býti mo- hly: „Léta 1466 ve čtvrtek před nedělí Judica urození páni pan Beneš z Bo- skovic a z Černé Hory a pan Jaroslav z Lompnice o póhon, kterýmž p. Beneš pohnal byl p. Jaroslava o desátek Hodovský smluvu a poklid jsú učinili, že p. Jaroslav desátek lonský sklízený zplna faráři páně Benešovu do Budišova dáti a vydati má; pak-li by vymlácen neb svozen byl aneb jej pan Jaroslav pobral, že na posudku dáti má pan Jaroslav farářovi páně Benešovu aneb panu Benešovi na jeho místě bez dalších odtahóv 15 kop gr. dobrých berných. Item o ty tři desátky prvé vzaté od p. Jaroslava jakož duostojný v Bože otec kněz Tas biskup Olomúcký o to rozkáže tak p. Jaroslav učiniti má. A poněvádž jest Mezeříče v držení, nemá faráři Budišovskému na ty desátky sáhati ani jeho budúcím farářóm ani jim na tom překážeti. A to slíbil jest p. Jaroslav

Strana LVI
LVI svú dobrú, čistú vírú před kněze milostí knězem Viktorynem etc. hejtmanem a pány i úředníky práva zemského ctně, právě a věrně to zdržeti; pak-li by nezdržel, ale p. Beneš bude moci naň svuoj přísud dáti kdykolvěk a právem “ se na jeho zboží podlé póhonu zvésti a podlé práva to vykonati. O ústanném právu. Mimo pokuty svrchupoložené na ty, kteří k půho- nům nestáli, jsouce pohnaní neb původové, pouštělo se na ně již v dřívější době, nežli zvláštní pokuty ustanoveny byly, právo ústanné čili stanné. Říkalo se totiž, ten kdož pohnaný jest, a nestojí, neb kdož pohání a nežaluje, že je- den druhého právem ustál. Ústanné právo jest tedy kontumace právní (Zříz. Vlad. Arch. Č. V. 165) a dávalo se původně hned (kn. Drn. str. 38) při vy- svědčování půhonů; soudíme tak z nařízení, které se dalo r. 1520: „při vy- hlašování póhonuov to stanné právo aby změněno bylo a tak kvapně při vy- svědčování pohonuov ústanné právo dáváno nebylo; než tepruov po vysvědčo- vání všech puohonuov i slunečných, kdožby již ku póhonu nestál, na toho aby stanné právo dáno bylo a k tomu podlé práva dopomoženo.“ (Sněm. pam. kn. I. 56b). Toto nařízení vešlo dle smyslu do zřízení tištěných: „přihodilo-li se, žeby kdo při vysvědčování póhonuov na koho pro nestání právo stanné dáti chtěl, nemá jeho dávati ani od pisařův zapisováno býti, než po vysvědčení všech póhonuov. Mimo to, že v nejstarších půhonech latinských, slova „dedit stálé“ již r. 1390 se naskytují, svědčí o starobylosti práva ústanného snešení soudu z r. 1464: „p. hejtman a páni váživše řád a práva starodávní země té o tom se ustanovili: poněvádž Hynek z svévóle nechtěl státi ku právu, že p. Proček jej podlé práva a řádu starodávního zemského právem zemským ustál.“ (Půh. Ol. 1463 fol. 44). Právo ústanné, čili stanné neb jak věku XIVho se jmenovalo, stálé neb věku XVho ustálé (Půh. Brn. 1459 fol. 71) dáváno tedy bylo na žalobníky i na pohnané. Krom toho však žalobník, ustál-li pohnaného, platil přísud a pohnaný, ustál-li žalobníka, platil pomocné. Co se tyče pomocného, jest jasné, co o tom kn. Tov. str. 55 praví: „a pomocné jest, ktož odpovídati chtěl a naň není žalováno; ten se o tu při více nebojí; jakoby se na ni panský nález stal, že z ní odpovídati nemá.“1) Po- mocné dovolovalo se také pohnanému, když vedle nálezu panského na posudku se postavil, aby žalobníku za dosti učinil a žalobník nepřišel; následek toho byl, že žalobník při již vyhranou ztratil a pohnaný již prohranou obdržel. (Kn. Tov. 69) n. př. „Machna z Libovar osvědčila, že jest byla hotova učinit právo a Jan nebyl tu; proto dala své pomocné naň.“ (Půh. Ol. 1437 fol. 112b). Přísud platil se od žalobníků pro ustání práva na pohnané buď že tito k půhonu, kterým pohnáni byli, nestáli aneb jsouce odsouzeni podlé nálezu panského na posudku žalobníku dosti nečinili. Podáme na vysvětlení několik příkladů; r. 1448: „Tu sobotu den sv. Hroznaty a Strachoty kněz Štěpán, opat Velehradský chtěl dáti přísud na p. J. z Cornstejna a p. Mikuláš Milon- ský, sudí Olomúcký, podal na pány, má-li ten přísud vzíti, poněvádž súd není vzdán; nebo p. komorník nevyseděv odkladóv odjel; a p. hajtman s radú pan- skú dal odpověď řka: protoť jsú práva propuštěna, aby se bohatému i chudé- mu stala pravda. A tak sudí vzal jest přísud od kněze pro ustání práva po- dlé póhonu jeho.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 54b). — V tomto případě tedy přijat 1) Avšak i v případě, že pohnaný se bránil půhonu a nalezeno mu bylo, že odpovídati nemá, platil pomocné: „Cordula Permanova dala pomocné na kněze Jana, opata Žďár- ského, že jest se obránila panským nálezem o Rečkovice“; — „Bohník z Miroslavi na Levíka z Slezan, že jest se obránil.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 54b).

Strana LVII
LVII přísud za sedění práva. Přísud ten měl tu moc, že žalobník na posudku mohl žádati zvodu na pohnaného.1) Když pohnaný, byv nálezem panským odsouzen, na posudku se neposta- vil, aby nález panský vyplnil, rozeznávány tři roky; nemohl-li státi ten, který při prosoudil, mohl žádati odkladu k roku druhému i k třetímu, kterýž každý 14 dní trval. Nestál-li však, nežádaje roku, osvědčil se ten, který pohnal, že stojí a jeho odporník že nestojí a dal památné; totéž činil při druhém roku, načež při třetím roku dal na něj přísud, (kn. Drn. 39) na základě kteréhož pak zvodu žádal. Na př. r. 1406: „Václav Puklice dává památné, že jakož Martin Bukovec byl pohnal k rokóm Jana Vojnu, tu on Václav Bukovcóv po- ručník na tomto roku stál než Vojna nestál, ani roku prosil; — Václav Pu- klice poručník Martinóv Bukovcóv dal své památné, že na druhém roku Jan Vojna nestál před úřadem aniž roku žádal: „Martinus Bukovec dedit přísud super Johanem Vojna eo, quod non comparuit jam in tertio termino coram officialibus.“ (Půh. Brn. 1406 fol. 9. 10). Mohl však původ, když odporník na posudku nestál a žádné omluvy neučinil, hned dáti naň přísud bez pa- mátného. Asi do r. 1459 činí také knihy půhonné rozdíl mezi přísudem a pomoc- ným, tak že dříve přísudové a vedle nich na druhé straně pomocné se uvá- dějí; od téhož roku ale vpisovaly se oboje druhy ústanného práva pod spo- lečným nadpisem: „ústanné. Přísudu i pomocného platilo se při Olomúckém právě od každého 4 groše pro Brněnské právo totéž ustanoveno r. 1418: „od přísudu 4 gr. od pomocné tantum, de quibus habet cudarius 2 gr. et notarius 2 gr.“ (Půh. Br. 1417 fol. 14b.)2) 1) Nejlépe se pozná rozdíl mezi přísudem a pomocným z těchto tří zápisů, z nichžto dva první se nalézají v Kn. Půh. Brn. 1406 str. 191 po sobě napsané a při tomtéž posudku: 1. „Jan dal svój přísud na p. Bočka, proto že dnes na třetím roku nestal před úředníky, jakož panským nálezem měl roky nemocné. 2. Ipso die Hrut jakož měl nemocné roky, dál své pomocné na Beneše bratra svého, protože dnes na tře- tím roku stál před úřadem, ale bratr jeho Beneš nestál. 3. tehda, budeli prositi, má jestě třetí dvě neděle potom ostatní rok míti a tu konečně státi má před úřadem; pak-li by na tom roku ostatním nestál, tehdy jest svému právu pohoršil, a ti, ktož jej pohnali, mají naň svuoj přísud dáti ...“ (Půh. Ol. 1463 fol. 33b.) Slova „přísud, pomocné a památné“ měla při moravském právě v rozličných dobách i rozličné významy. Tak bylo přísudné v XIII. věku poplatkem dvou penízů, které se dávaly sudímu od toho, kdo při obdržel n. př. r. 1215: „Inclinauit igitur abbas et duos denarios, qui vulgo prisudni dicuntur, in signum cause obtente iudici presen- tauit“ (Cod. dipl. II. 78). — R. 1282: „capitis inclinatione prestita more terre in signum cause seu litis euicte duos denarios iudiciales, qui vulgo prisudni dicuntur, czudario presentauit“ (Cod. dipl. IV. 274. srovn. IV. 208. 232. 233.) Pomocné r. 1229 jest poplatek dvou penízů, kteréž pohnaný, obránil-li se, dávati musel, (Cod. dipl. stat. Ottonis) kterýžto význam srovnává se s pozdějším. Slovo „pamatné“ není v žádné listině diplomatáře Moravského. V Českém právě nalezá se spojeno s právem stanným v Řádu pr. z.: „tehdy ihned tomu póvodu jmá býti dáno za právo stanné a on dá památné.“ (Arch. Č. II. 91. tamtéž na str. 108 jest „památné“ poplatkem za vynešení nálezu), — Kn. Rožm. béře „památné“ na str. 462 za plat pohnaného v obraně: „ať pohnaný pomocné dává, ač sám práva nemóžeš obdržeti“ na str. 464, spojuje je s „památným“: „že móž dáti na své právo památné nebo pomocné.“ Řízení Vladisl. spojuje zase památné s právem stanným: „Památné. Když kto stanným právem neb panským nálezem“ etc. (A. Č. V. 164). — V polském právě bylo památné tožné s přísudem: „Jakokole prze odkupenie ubogich gabania, dawno placa rzeczona pospolicie trzynaście alibo przysad, jež obyczona jest sedzi sad- zacemu która rzec byč dana, bylaby oddalona .. . . gdyž ta ista placa wymyślona " okrasa pod inszém imieniem, jež rzeczono pamietne, uznana jest byč odnowiona .. Helc. Pomniki I. 87. Srovn. ostatně Maciej. II. vyd. §. 261. 303. III. §. 194. 195. a Erben. regesta. 2)

Strana LVIII
LVIII. Příčiny proti nestání udány jsou v kn. Drn. str. 38. 93. My zde jen dáme několik příkladů a sice nejstarší přísahu psanou stran nemoci co první příčiny nestání: „Paní Anna z Hradce stála na třetím roku nemocném podlé panského rozkázání a nálezu a svú nemoc spravila takovú přísahú: stojecí pro- siv slunci a dva prsty zdvihla: „na tom přisahám, jakož pan Menhart mne zapohnal, že jsem pro svú nemoc nemohla státi na těch rocích. Tak mi Buoh pomáhaj.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 62b). K druhé příčině nestání, když kdo pro bezelstnou věc dostaviti se ne- mohl, klademe příklady 1. z roku 1407: „A toho dne Hynek Suchý Čert z Jevišovic úředníky svým listem obeslal, právě, že král Český jej jal a že k tomu poslednímu roku přijíti nemohl.“ (Půh. Brn. 1406 fol. 46). 2. z roku 1416: „Páni ty všecky póhony, kteréž dotykají p. Herarta Pušky z Kunstatu anebo kohož on pohnal, protože jest u vězení, odkládají k prvnímu panskému sněmu bez pohoršení práva všech stran.“ (ibid. fol. 86). K třetí příčině, když kdo byl poslán v potřebách krále: 1. „Jakož vo- lají na p. Jošta z Rosic, Markrabina milost jej poslal po svém poselství k králi Uherskému, p. n. že nemá odpovídati na tomto sněmu než na druhém má odpovídati a těmto póhonóm nemá škoditi.“ (Kn. Brn. 1406 fol. 39). 2. „Král M. vyslala p. Jindřicha z Plumlova v svých potřebách ven z země a protož nám úředníkóm i tudyž všem pánóm přikázal, abychom těch všech pó- honóv, kdož jsú jej pohnali i také těch póhonóv, oč by on které pohnal, ne- chali státi bez pohoršení práva obojích stran až do prvního panského sněmu. (Půh. Ol. 1412 fol. 65). Na pouhý rozkaz královský však, kde příčiny poselství nebylo, nebyl soud povinnen, půhony odkládati: „Král. M. psala úředníkóm a pánóm, aby p. Jana Pušky nesúdili ani p. Smila z Bludova, ktožby jich kolvěk pohnal; protož páni ku přikázání královu ty všecky póhony otložili do prvního sněmu panského, aby stáli na tom sněmu bez pohoršení práva a tu odpovídali . . . . a potom chtí páni Králové Msti prositi, aby více neráčil stavěti práva.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 63). O posudcích. Posudky, které jak slovo samo již ukazuje, se odbývaly po soudě zemském, byly zřízeny k tomu, aby ten, kdo při prosoudil, na nich povinnosti své dosti učinil. Tyto posudky se odbývaly dvakráte do roka v Olomúci a dvakráte v Brně a sice: v Olomúci ten pátek před sv. Jiřím a druhý v pátek před sv. Martinem; v Brně pak jeden posudek v pátek po sv. Jiří a druhý po sv. Martině. L. 1519 učiněno toto ustanovení: „1. 1519 na sněmu obecním v Olomúci stalo se jest zřízení ode všech stavóv, což se po- sudkóv dotýče, aby se lidé na tom na potomné časy nemýlili: jestližeby se kdy přihodilo a sv. Jiří aneb sv. Martina v pátek se trefilo, tehdy ten pátek před sv. Jiřím aneb před sv. Martinem posudek v Olomúci držán býti má a v Brně hned druhý pátek totiž na sv. Jiří aneb na sv. Martina.“ (Sněm p. kn. I. 11). Ustanovení toto vešlo do všech zříz. zemských. Mimo to však od- kládány posudky také za jinými příčinami; tak n. př. stran posudku, který měl se odbývati po Svatotřikrálském soudě Olomúckém l. 1437, nařídil soud: „páni odložili posudek tohoto sněmu, že má býti prvú sobotu po próvodě . . . a to odložení stalo se pro krátkost masopusta, že v póstě přísahy nejdú a v Brně súdili i v póstě.“ (Půh. Ol. 1437 fol. 4). Posudek vedle starodávního zvyku odbýval se vždy předpolednem: „po- sudek aby podlé starodávní zvyklosti držán byl dopoledne; pakliby toho páni úředníci slušnou příčinu poznali, tehdy celý den i na zejtří dopoledne, aneb pokudžby potřebí bylo, držán býti má.“ (Sněm. p. kn. I. 39 anni 1523). Zří- zení z 1. 1535 ustanovuje takto: „ten posudek mají zasésti v pátek ráno v hodinu, kterú p. komorník lidem oznámí. A ten držeti mají dopoledne; pak-

Strana LIX
LIX liby potřeba byla, tehdy celý den i na zejtří v sobotu až do dvadcíti hodin na celém orloji“1) — kteréžto ustanovení vešlo také do ostatních zřízení. Posudek zasezen býval od nejv. komorníka, nejv. sudího a pisaře zem- ského majících při sobě menší úředníky a odbýval se v těchže místnostech jako soud zemský. Dle zřízení zemského měly posudky tento účel: „na těch posudcích ná- lezové vykonávati se mají podlé starobylého pořádku, aby ten, ktož jest komu co prosoudil, tu od sebe dosti činil.“ Původ i na posudku, jakož dříve při vedení pře, mohl dáti se zastoupiti poručníkem svým (viz str. XLII), kdežto po- hnaný osobně se postaviti musel, L. 1519 ale ustanoveno, že i původ osobně státi má na posudku: „kdožby komu jaké penize podlé přísudku panského klásti měl, že ten každý, komuž se ta suma podlé panského nálezu klásti má, osobně státi má; pakliby sám osobně státi nemohl, tehdy aby list pod pečetí svú dal tomu, kohožby na svém místě pro takovú sumu poslal. A kdožby toho neučinil, ten o spravedlnost svou a o tu sumu přijde.“ (Sněm. p. kn. I. 11). Zříz. z. 1. 1535 ustanovuje, že pohnaný i původ na posudku mohou se dáti zastoupiti: „Jestližeby kto na posudek jeti nechtěl aneb nemohl, ten bude moci přítele neb služebníka s listem otevřeným pod pečetí svou, moc jemu dávajíc, poslati a ten aby na místě prosouzeného nálezu dosti učinil, aneb na A zříz. 1. 1545 i pozdější dvě k těmto slovům místě vysouzeného přijímal.“ dokládají ztvrzení starého obyčeje: „pakliby kdo poručníka v půhonu měl, to- mu potřebí nebude, s listem otevřeným na posudek posýlati, než poručník bude moci na místě jeho přijímati. Věci, které na posudcích se jednaly, byly především Přísahy. Ač již statuta Ottonis a některé lisliny diplomatáře Morav- ského zprávu o přísahách mají, předce přísah v právě Českomoravském teprvé častěji užíváno bylo od doby Karla IV., který vlivem arcibiskupa Arnosta boží soudy čili ordálie zrušil a na místě jich přísahu co právní důkaz ustanovil.2) Při moravském právě odbývaly se přísahy na posudku jen do r. 1531, kte- réhož nařízeno jest: „všelijaká přísaha, klerážby nalezena byla, má vykonána býti před vzdáním soudu a v neděli aby žádný přísahy nečinil.“ (Kn. Drn. 121). Taktéž se nekonaly přísahy v půstě jak svrchu dotčeno. Kterak a kde pří- saha se odbývala, o tom podává zprávu kn. Drn. na str. 50—51. Přísahu na- " lezli soudcové touto výpovědí: „aby to spravil, jakž jemu pány rozkázáno bude neb: „jakž jemu pány nalezeno bude.“3) 2) 3) 1) Orloj t. j. horologium, hodiny. Celý orloj obsahoval 24 hodin a počínal se západem slunce, tak že půlnoc byla šestou, místo dvanáctou hodinou. Dvadcátá hodina rovná se tedy naší druhé hodině po polední. Polovičný orloj čili německý zaveden teprvé r. 1623, ač již dříve zde onde podlé něho se čítalo. Praví o tom Štítný: „coj' pak zlého v našich hříšných zemských právích, ježtoj' ještě v nich mnoho pohanského obyčeje; a kakžkoli některého jest polepšeno za ctného arcibiskupa Arnošta, jako onoho, ježto jsú boha pokúšeli, po některých žalobách na vodu mecíc, aby voda ukázala, jestli vinnen nebo není; po některých pak horúcí že- lezo z ohně vyňmúc, dávali v holé ruce a druhdy i nevinnému, aby tak ukázal svú nevinu. Potom opět cisař Karel ustavil to, že kratšími slovy již přisahají, než-li dříve.“ (Výb. lit. č. I. 711). Tak n. př. „Mezi Filipem etc. a Mikulášem etc. p. n. poněvádž Filip dostatečně ne- provodí . . .. aby to spravil, jakž jemu rozkázáno bude.“ A stojí připsáno: „nepři- sáhal Filip než to mimo se pustil." (Půh. Ol. 1505 fol. 191). — „Mezi Janem etc. a Buryánem etc. p. n. poněvádž Jan provodí, že jest etc. a Buryán tomu odpírá etc. povinován jest Buryán to spraviti jakž jemu pány nalezeno bude.“ A po tom nálezu stojí hned formula přísahy (tamtéž fol. 306). Všehrd o té to formuli praví: „a obec- ně, kdež přísaha s zmatkem není, v nálezu tato slova se pokládají: „to aby spravil, jakž mu pány nalezeno bude.“ (II. 23).

Strana LX
LX Formula přísahy slula rota: „jakož Oldřich přísahu činil .... tehdy jemu jest rota vydána v tato slova.“ (Půh. Brn. 1417 fol. 113 srovn. kn. Rožm. Ondř. z Dub.) Byly přísahy s kléskou i bez klésky; kléska čili klíska pochází od kle- snouti1) a byla totéž, co v Čechách přísaha zmatečná; kterak se vykonávala, o tom dává zprávu kn. Drn. str. 50. První o ní zprávu, co se týká práva zemského, podává mimo Řád pr. z. listina r. 1348: „si vero in eodem iura- mento errabit ...“ (Cod. dipl. VII. 572). Mimo přísahu s kléskou však také nebylo přisáhajícímu volno, změniti něco na pořadě slov roty n. př. „Jakož Oldřich Šiška z Branic na posudku přísahu činil p. Václavovi z Kravář, tehdy jemu jest rota vydána v tato slova řkúce: na tom přísahám, čímž mne Vá- clav z Kravář viní, tím jsem jemu nevinnen, tak mi Bůh pomáhej i svatý kříž. Tu pak Oldřich řekl: na tom přisahám, čímž mne viní Václav z Kravář, tím jsem jemu nevinnen, tak mi Bůh pomahej i svatý kříž.“ Tu páni slyševše p. Václava, že jest Oldřichovi vinu dával, žeby právě na své přísaze neprošel tím slovem, žeby byl řekl: „čímž mne viní Václav z Kravář“ ješto měl říci: „čím mne Václav z Kravář viní“, — o tu věc páni odkládají do více pánóv do prvního sjezdu panského . . . . (Půh. Brn. 1417 fol. 113). A po odkladě na- lezeno: „poněvádž jest Oldřich Štos p. Jiříkovi nepřisahl vedlé toho, jakož jest od úředníkóv jemu rota byla vydána, že jest neprošel.“ (ibid.) Jiný příklad nepořádné přísahy jest: „Bartoš etc. pohoním Hrzka etc. že pravil, bych zle přiséhl a právě, že jsem nedoložil na druhý hnát a o tu přísahu aby páni ohlédali . . . . (Půh. Ol. 1412 fol. 43b.) Byla-li uznána kléska v přísaze, vysloveno to hned v nálezu: „poněvádž se Zych nezná v žalobě Anně, práv jí má býti na kříži s kléskú indhed nebo na posudku.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 209). Kde nestálo výslovně s kléskou, tam se rozuměla přísaha obyčejná, ač někdy také v nálezu postaveno „bez klésky“ n. př.: „mají právo učiniti na kříži bez klésky.“ (Půh. Brn. 1417 fol. 110b). Kdo přísahu konati měl, musel býti lačným; kdo křivou přísahu učinil, tomu uťaty dva prsty, kterýmiž přisahal; (Kn. Drn. 89). Kdo v přísaze s kléskou prošel a tomu, kdož jej pohnal, lal, měla se utíti pod pranéřem pravá ruka. (Kn. Drn. 51 pozn. 1). Když přisáhala ženská, položila ruce křízem na prsích: „má jemu práva býti položící ruce na prsích na kříž má přiséci.“ (Půh. Brn. 1406 fol. 42b). — „poněvádž se Kateřina nezná, má Mikulášovi práva býti s kleskú položící na kříž ruce na prsech.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 210). — „Poněvádž se Elška Benigně v žalobě nezná, má jí práva býti, jakož ženy právo činí, s kléskú.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 210b). O jiném spůsobu ženské přísahy dává zprávu kn. Tov. v Mus. Brn. č. 349 str. 101: „Každé ženské pohlaví, činíc přísahu, má své dva prsty u pravé ruky na holý prs levý položiti a tak přísahu konati.“ O takové přísaze máme příklad ve sbírce nálezů připojených ku kn. Tov. v Mus. Brn. č. 384 str. 174b: „poněvádž Kateřina se nezná ... . to sprav přísahú na prsi svém tú, kteréž jí vydána a čtena bude bez klésky.“ 1) Vysvětluje se to z Řádu pr. z. „et se purgare per proprium juramentum sine cespi- tatione qualibet“; — cespitatio jest doslovně naše kléska, kdežto v českém překladu onoho místa stojí: „za to přisáhna bez zmatku .... — O té přísaze praví Všehrd: „ale přísaha se zmatkem jest, když se obojí straně nalezá a když v nálezu toto slovo stojí, to aby spravil "vedle práva v kaple všech svatých.“ To slovo „vedle práva" jest jakoby se zmatkem." (II. 23).

Strana LXI
LXI Mužský když přisahal, odpásal zbraň1) a stál obličejem k slunci, prosto- vlas a říkal zdvihna dva prsty rotu. Přísaha rytířská. Přísaha rytířská ukládala se lidem velmi zachovalým k tomu účelu, aby vinu, která se jim dávala, od sebe odvedli. Příklad této přísahy podali jsme již svrchu: „Jakož Oldřich Šiška z Branic atd. Jiný vel- mi poučný příklad vyjímáme z kn. Půh. Ol. 1475 fol. 21: „V Brně při pří- tomnosti najjasn. knížete a pána, pana Matyáše Uh. Čes. etc. krále nález se jest stal na žádost p. Herricha z Lichtensteina, kterýž žádal KMt. poněvádž Kuglar a Zabčický znali jsú na p. Hynka z Židlochovic, že jest věděl o zabití p. Vi- léma z Lichtensteina, strýce jeho a co při něm pobráno, to p. Hynkovi že dáno jest; tak jsú znali, paměť a svědomí toho vedú a p. Hynek odpíral a zase svědomí vedl, že tím vinnen není. Na to KJM. u přítomnosti kněze bi- skupa Tasa Olom., p. Ctibora hajtmana Mor., p. Pertolda maršálka kr. Čes., p. Viléma komorníka cúdy Brněnské etc. též při přítomnosti prelátóv a pánóv Uherských, p. Hynkovi z Valdsteina za zprávu a očištění toho nároku aby, zdvihna dva prsty proti slunci, slovy řekl a mluvil: „já Hynek z Valdsteina na tom pánu Bohu, Matce Boží i všem svatým přisahám, jakož p. Herrich z Lichtensteina podlé znání Zabčického a Kuglara na mne mluvil o smrt strýce svého p. Viléma z Lichtensteina, že jeho smrtí vinnen nejsem ani žádná pří- čina jeho s světa svedení. Tak mi Bůh pomáhej a všichni světí.“ — Jiný příklad vyjímáme z Pam. kn. Ol. 1517 fol. 94b: „Přísaha rytířská, když se bránil odpovídati na póhon. Já Buryán z Borovné na tom přisahám, jakož jsem před pány pověděl, že svědomí ta a jiné potřeby, kterýchž jsem potře- boval ku póhonu, kterýmž mne pohnal Jindřich z Vidří, že jest to pacholek mój ztratil a doma neb v hospodě zapomenul bez mého vědomí. Tak mi pán Buoh pomáhej, Matka Boží a všichni svatí. Přísaha rytířská nevydávala se s kléskou. (Kn. Tov. 68). O věrování. Tento spůsob, dotvrditi pravdu výroku buď původu bud pohnaného, záležel v tom, že uloženo bylo, by řekl: „beru to k své víře aneb „k své duši“ aneb „k své cti“ a sice ukládala se buď jedna, neb druhá neb všechny tři formuly. Věrování povstalo věrojatně teprvé za doby křesťan- ské; nejstarší příklad takového věrování máme z roku 1255: „qui interrogati super fidem catholicam et in animam suam protestati sunt .. .. (Cod. dipl. III. 194). Jiný příklad jest z 1. 1409: „tehda má Prokop vzíti na svú víru, že to není tak dobré . . . .“ (Půh. Brn. 1406 fol. 92b). — R. 1480: „však p. Ježek pokaž hodným svědomím aneb sám sprav, řka: beru to k své víře a k své cti, že ten zápis ne k škodě dílu našemu ale na nějakú očistu byl jest mezi mnú o bratrem mým.“ (Kn. ouzká fol. 27). Srovn. kn. Rožm. Ar. Č. I. 468—472. Přísaha se svědky a věrování. Přísaha tato vydávala se zvláště ve star- ší době a nalezala se ve přích důležitých, neb v tom případě, když se přísaze jedné jen osoby věřiti nechtělo. Přísaha ta vydávala se bez klésky a bylo k tomu potřebí sedm lidí, z nich tři přisáhali, neodpásajíce zbraně, a čtyři vě- 1) Odpasání zbraně při přísaze bylo v starší době u všech národů obyčejem; stran Němců viz Grimm R. A. 903. O způsobu přísahy u Rusů podává Nestor zajímavé příklady: „i kleli se zbraní svou a Perunem, bohem svým i Volosem, bohem dobytka“ (Erb. překl. 21). „My pak (Rusové) kolik nás jest pokřtěných, zapřisáhli jsme se chrámem sv. Eliáše . . . . a předležícím sv. křížem .... A nekřtění Rusové mají odložiti štíty své i meče své nahé, obruče své i ostatní zbraně a mají přisahati ....“ (ibid. 37). „Z jitra povolal Igor posly a přišel na chlum, kde stál Perun i odložili zbraně své i štíty i zlato a vykonal Igor přísahu i lidé jeho, co bylo Rusův pohanských . . . . (ibid. 38). Zajímavé v tom jest, že „přestoupiti kříž“ Rusům znamenalo tolik, co přísahu rušiti (ibid. 138. srov. 137. 173. 182. 189 kdež líbati kříž znamená tolik, co přísahu činiti).

Strana LXII
LXII rovali. Nejstarší příklad jest z roku 1255, kdež opat Hradištský vedl sedm svědků: qui interrogati super fidem catholicam et in animam suam protestati sunt, sepedictam siluam fuisse mee ecclesie, quorum tres idoneores iurare fece- runt super sancta sanctorum.“ (Cod. dipl. III. 194). Přísahy konaly se buď na kříži, (Boží muky, sancta sanctorum), neb prostě vyzdvižením dvou prstů. Mimo přísahy ručily se na posudcích také Zvody; v čem záležely a kterak se konaly, o tom podává zprávu kn. Drn. str. 51—56. 109. Do r. 1523 ručen býval zvod hned, když kdo na po- sudku se nepostavil v té chvíli, když úředníci jeho věc vyhlašovaly; téhož roku ustanoveno, že se s ručením má čekati až do vzdání posudku. (Sněm. p. kn. I. 39). Zvod se konal čtrnácte dní po ručení na posudku; ručitel položil ú- ředníkům vyšším penize od sta kop groší deset kop a menším půl čtvrté hři- vny. Který z vyšších úředníků při zvodě býti musel, o tom máme písemnou zprávu jen o sudím a pisaři zemském; r. 1417: „dominus Vok žádal zvodu i také odhádání dřevního zvodu; ale úřadníci toho učiniti nemohli, protože pi- saře zemského není, než toho tak ponechali až do komorníkova rozkázání bez práva pohoršení páně Vokova.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 224). — L. 1447: „póho- " nové mohú dáni býti bez lantrychtáře, ale zvodové nemohú bez něho býti. (Půh. Brn. 1447 fol. 39b). Kdo po půhonu nechal rok přejíti, a po roce teprv zvodu žádal, ručiti zvod nemohl bez zvláštního rozkazu soudu: „Franěk z Okarce žádal zvodu na Račka z Četochovic; ale úřadníci slyševše, že póhonu jest více než rok a žeby práva a řád pominuly, i dali jemu odpověď: poněvádž tomu póhonu jest více než rok, že toho zvodu učiniti není jim slušné leč s panským rozkázáním. (Půh. Brn. 1447 fol. 63). Zvody se činily na zboží dědičná, na zástavy a platy životné; avšak ne na hotové penize: „Václav z Ořechového pohoním Hynka z Zakřan etc. že jsem na Matyášovi etc. právem ustálým obdržel 20 hř. gr. i ptal jsem se na po- sudku před pány úředníky, měl-li by kde co Matyáš? Tu jest Hynek Za- křanský pověděl, že k rozkázání p. Ladislava komorníka položil jest u Chyby v Hradišti k věrné ruce 40 zl. a já věře jeho řeči uvedl jsem se na ty penize, kterýchž jsú tu páni úředníci ani já nenalezli a tak skrze jeho řeči to právo ústanné jsem sobě zmrhal a on mi toho spraviti nechce .... Nález: poně- vádž Václav neobyčejného zvodu na hotové penize žádal, že tomu Hynek od- povídati nemá.“ (Půh. Ol. 1499 fol. 205b).1) Odhad. V čem záležel a v které době po zvodu se konal, o tom viz kn. Drn. 52. Kterak odhad se konal, o tom vyjímáme zprávu z Půh. kn. Ol. 1499 fol. 53: „Leta od narození Božího 1499 v neděli po sv. Tomáši apoštolu Božím úředníci větší a menší přijedše do Lisek na odhad, aby odhádali uro- zeným vládykám Znatovi z Melic a z Prus a Mikulášovi z Zástřizl a z Mi- lotic na statku Janově Zajíčkovu ze Zborovic to, což na něm právem jsú ob- drželi. Tu jsú otázáni oba dva, na jakú sumu odhadu žádají, kdež Znata po- věděl: ačkoli by mohl podlé práva svého něčeho více žádati, ale že nechce toho učiniti a nežádá než 40 zl., kteréž jest za Zajíčka jakožto rukojmě dáti musel. Mikuláš z Zástřizl také nežádal než na 20 zl. podlé póhonu svého. 1) Při zvodech podali jsme na str. 56 pozn. 3. vysvětlení slova „ryčart“, pravíce, že to jest slovo z Polska k nám přišlé. Nyní k tomu dokládáme, že do Polska bezpochyby slovo to se dostalo z Němec; neb německé „rutscherzins“ znamená zrůstající úrok. Avšak vedle „rutscherzins“ nachází se také v němčině „ritschart“ (také „ritzschart“) census progressivus. Viz Grimm RA. 387. 388.

Strana LXIII
LXIII Item. Druhé. Tázáni jsú oba, na čem toho odhadu žádají? Tu jsú po- věděli, že na všem statku Zajíčkovém, jakož pak i na všecek statek jeho zve- deni jsú i odhádali jsú úředníci najprv na lidech dolepsaným obyčejem: Naj- prv. Na Vanišovu platu peněžitého 48 gr. jednoho úroku, item čtvero kur, čtyry dni žíti a čtvero dopoledne orati; to na penize učiní 14 gr. Na Váv- rovi peněžitého 8 gr. jednoho úroku, dvé kur a dva dni žíti. Na Jiříkovi pe- něžitého 12 gr. jednoho úroku, dvé kur a dva dní žíti. Na Martinovi peně- žitého 4 gr. jednoho úroku, 1 slepici a 2 dni žíti. Item. Na jedné lúce, kteráž leží pod mlýnem a nad rybníkem zhádáno jest podlé zprávy lidské 27 gr. Pak jakož plat peněžitý svrchupsaný lidé dá- vají dvakrát v rok, shádáno jest toho všeho i na lidech i na té lúce 3 kopy a 13 gr. Pak úředníci, nevědúce, co za zlatý položeno a odhádáno býti má, pozůstavili sobě, aby o to při tomto sněmě od pánóv JM. naučení vzato bylo, jest-li by to k přidědění přišlo, aby podlé naučení panského každému učiněno bylo spravedlivé. Páni naučení dali, že 28 gr. za zlatý. Item. Oznámeno jest při tom svrchupsaným vládykám, že manželka Za- jíčkova věno své na všem tom statku má a že to i ve dsky jest vepsáno a oni přes to vždy toho odhadu žádali a jej tak přijali jsú. Item. Zajíčkovi také oznámeno jest, jestliže se do sv. Doroty najprv příští o všecko to s Znatú a Mikulášem nadepsanými nesmluví, že na ten den úřad všecek větší i menší k přidědění na jeho škodu přijedú a jim přidědí, což jim odhádáno jest. Item. O vajce byl jest rozstrk, že lidé pravili, že jich nedávají, než po- ctu1) o velicenoci, sice s který býti můž; a Zajíček pravil, že to z práva dá- vají a že jemu vždycky i otci jeho dávali.“2) (Půh. Ol. 1499 fol. 53). Přidédění. Když zvod a odhad se vykonal a ten, na nějž se zvedeno bylo, za dvě neděle povinnosti své nevyplnil, následovalo přidědění, jež zále- želo v tom, že úředníci toho, jenž při obdržel, na statek propadlého uvedli a jemu jej v pravé vlastnictví odevzdali. Před úředníky poslán dříve purkrabí soudu toho kraje, kdež přidědění státi se mělo, a ten lidi oslovil, aby se ne- rozcházeli, nýbrž pokojně se chovajíce zůstali, jelikož úřad pro konání práva dojde.3) Rozběhli-li se lidé, konáno přiděnění na všechen statek té vsi a ne pouze na sumu odhádanou. (Kn. Tov. 72). Zástavná zboží přiděditi odhadem se nemohla. Kterak přidědění se vykonávalo, o tom klademe zprávu o přidědění tom, kteréž následovalo na odhad svrchudotčený statku Zajíčkova: „L. od narození syna Božího 1500 ve čtvrtek den sv. panny Doroty po- dlé zvodu a odhadu prvé učiněných urozeným vládykám Znatovi z Melic a Mikulášovi z Zástřizl na statku Jana Zajíčka ze Zborovic v Liskách pani ú- ředníci větší i menší, zejmena urození páni p. Vaněk z Boskovic na místě p. komorníka najv. a p. Jan Pňovský z Sovince najv. sudí Mar. Mor., Johannes z Opavy najv. pisař zemský, Záviše z Slavikovic komorník menší, Havel z 2) 3) 1) Pocta jest davka, která původně se dávala vrchnostem od poddaných na znamení úcty a nikoliv z práva; ovšem ale během časův vyvinuly se „pocty věčné“ t. j. tolik co poplatky povinné: „což se dotyče platóv za odmrtí neb poct, ješto jsú věčné, ty dány býti mají.“ (Kn. ouzká 41b). Polský diplomatář Mucz. III. 235 jmeno vysvětluje: decem et octo scotos in solidum, in signum honorificentiae, ad quod poczta vulgari- ter dicto. . . . Stojí zde připsáno ustanovení panské, zač zlatý se odhadati má: „Naučení panské. Když se na zlatě odhaduje, tehdy místo každého zlatého má odhádáno býti 28 gr.“ Actum v Olom o svíčkách 1499. „Nam purgravium Olomucensem primum, ut consuetudinis est, officiales ante se mi- serunt, ut hominibis loqueretur et diceret, ne se moverent seu absentarent, sed ma- nerent pacifici, quod officiales pro jure consumendo venerint.“ Půh Ol. 1463 fol. 47.

Strana LXIV
LXIV Krakovce sudí a Jakub z Vilhartic pisař menšího práva, sjevše se tu v Lis- kách, učinili jsú přidědění svrchupsaným vládykám tímto obyčejem. Najprvé otázán jest Jan Zajíček, jakož jemu pověděno jest při zvodu a odhadu, jestli že se s nadepsanými vládykami do tohoto nynějšího času nesmluví o to vše- cko, což na něm právem obdrželi, že již na tento den všecek úřad větší i menší přijedú a podlé práva těmto dvěma to, což odhádáno jest, přidědí; a protož, odbyl-li jich podlé panského nálezu, aneb smluvil-li se s nimi, aby to pověděl? Dal na to odpověď, že toho ničehož neučinil, aniž mohl učiniti. Na tu jeho odpověď otázáni jsú nadepsaní Znata a Mikuláš, žádají-li čeho více, že pani úředníci hotovi jsú, všecko podlé práva učiniti: oni obadva pověděli jsú, že žádají, aby jim bylo přiděděno. Tu jim opět oznámeno jest, aby v paměti měli, jakož jim i prvé při zvodu jest povědíno, že manželka Zajíčkova na tom své věno má. A když jsú vždy předce přidědění žádali, tehdy pani úředníci svolavše lidi, na kterýchž se odhad stal, kázali dvěma, totiž ženě ně- kdy Vanišově a Jiříkovi, aby Znatovi člověčenství slíbili a oni tak učinili jsú i ukázáno jemu na jmenované vdově platu ročního jednoho úroku 48 gr. a druhého tolikéž a za kury a roboty do roku 14 gr. a na Jiříkovi jeduoho úro- ku 12 gr. a druhého tolikéž a za kury a roboty do roku 3 gr. Toho všeho suma učiní 2 kopy 17 gr. Item. Druhým dvěma, totiž Vavrovi a Martinovi rozkázáno jest, že jsú Mikulášovi z Zástřizl člověčenství slíbili a ukázáno mu na Vavrovi jednoho úroku 8 gr. a druhého tolikéž, za kury a roboty do roka 3 gr. a na Marti- novi jednoho úroku 4 gr., druhého tolikéž, a za kury a roboty do roku 3 gr. A poněvádž jemu na lidech vystačiti nemohlo, ukázáno jemu na jedné lúce, kteráž leží pod mlýnem a nad rybníkem 27 gr. Toho všeho suma učiní 55 gr. A potom všecken úřad větší i menší vyšedše k těm purkrechtóm a vy- trhše dva došky častopsaným vládykám každému jeden na znamení přidědění dali jsú a všecko učinili, cokoli při tom podlé práva má učiněno býti.“ (Půh. Ol. 1499 fol. 53b). Když po vynešení nálezu nastaly války v zemi, pro které neb pro jiné příčiny práva stavena jsou, tak že zvod, odhad a přidědění konati se nemohly, konáno právo výkonné, když práva zase šla, po prvním posudku: „Mezi Klarú etc. a Račkem etc. jakož Raček pravil, že jest žádal od úředníkóv odhádání a přidědění na Bohutice a dříve, než se jest stalo odhádání až pro nepokoj a pro búřku zemskú práva jsú stavena, tak p. n.: aby sobě to dovedl úřadem v 18 nedělích po posudku jakž právo jest, aby to sobě přiděditi a odhádati konal.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 61). Odboj. Kdo při zvodu, odhadu, neb přidědění nasilně úředníky od po- vinnosti jejich odvésti chtěl, dopustil se odboje; bylo-li známo, že kdo k od- boji se chystá, činěno jest proti tomu opatření, o němž zprávu dává kn. Drn. str. 55. Podáváme zde příklad odboje i trestu naň z Půh. Ol. 1463 fol. 46. Anno domini 1464 feria III. ante Bartolomei eidem domino Proczkoni de Kunstat supremo camerario czude Olomucensis adjudicata et adhereditata sunt per officiales czude Olomucensis LXX sexagena grossorum census annui de MCCCC florenorum in bonis castri Světlov, signanter in oppido Bojkovic et villa Pitěn aliisque omnibus et singulis dicti castri Světlov bonis et pertinen- tiis in quibuscunque consistant et ista de causa super omnibus bonis castri prefati predictos MCCCC florenos officiales ipsi domino Proczkoni adjudicave- runt et adhereditaverunt. Nam purgravium Olomucensem primum, ut consue- tudinis est, officiales ante se miserunt, ut hominibus loqueretur et diceret, ne se moverent seu absentarent, sed manerent pacifici, quod officiales pro jure con- sumendo venerint. Mox leuti in Bojkovic cum apprehensis ballistis decurren- tes in oppido munitionem intraverunt, nec purgravio loqui volebant. Inter-

Strana LXV
LXV dumque predicti officiales venerunt in oppidum pro eadem adjudicatione et ad- hereditatione facienda, nullus laytorum comparuit, nec eis loqui voluit, omnes- que una cum castellano domini Mathei de Sternberg in munitione ibidem in Bojkovic fuerunt cum apprehensis balistris in munitione, presentibus et viden- tibus officialibus, decurrentes, de post domino regi et juri rebellantes odboj fecerunt, jacentes de pixidibus parvis alias pistèly. His omnibus consideratis officiales suprafati MCCCC florenos adjudicarunt et adhereditarunt pro prius memorato domino Proczkone, quas adjudicationes et adhereditationes dominus Proczko pro se et illustri domino Victorino, duce Minsterbergensi etc. susce- pit. Hoc etiam officiales protestati sunt in villis circumjacentibus in Zahoro- vic, in Šumic hominibus et rusticis, in civitatibusque Broda Hungaricali et Redisch civibus, quod contra regiam majestatem et jus terrestre predicti ho- mines et familiares domini Mathei memorati odboj fecerunt. Pro tento odboj lidí svých měl Matěj z Sternberka trestán býti jako od- bojník, t. j. měl pozbyti buď hrdla, neb cti, neb statku; když ale učinil po- koru, prominut mu trest: „Anno domini 1466 ante Vincencii. Pan Matúš z Sternberka a z Lukova předstúpiv s přátely svými před osvícené kníže, kněze Viktorýna vévodu Minstrberského, hrabí Kladského, pana z Kunstatu a z Po- děbrad a hajtmana Mar. Mor. a přede pány o ten odboj, kterýž se jest v Bojkovicích stal od jeho služebníkóv, právě a vymlúvaje se, že jest toho slu- žebníkóm svým nerozkázal a že se to bez jeho vuole stalo, prosil jest najjas- nějšího knížete a pána pana Jiřího, krále Českého a markrabí Moravského etc. kněze milosti svrchupsaného hajtmana Mar. Mor. a všech pánóv pro Buoh, pro Matku Boží i pro vše svaté, aby jemu to v lepší obrátili a to odpustili, a že ty služebníky své, kteříž to udělali, kteréžby ještě u sebe měl, chce krá- lově Msti a kněze milosti hajtmana etc. a pánóm v moc dáti a postaviti a vždy se vymlúvaje, že se to bez vuole jeho stalo. A tak kníže na místě krá- lovy Msti se pány panu Matúšovi jsú to odpustili.“ (Ol. Půh. 1463 fol. 48b). Odhadem a přiděděním ukončil se běh řízení i jednání soudního; a jakož praví Všehrd o půhonu, že „k súdu dvéře otvírá“, tak tentýž velmi případně vyřknul, že „jest odhádání vrch a zámek práva; neb všecka práva jiná, kteráž odhádání předcházejí, zamyká a zavírá.“ (IV. 16). Mimo věci k právomocnosti soudu panského náležité byly však některé pře, které, ač nenáležely před soud panský co sbor čili gremium, rozsuzovány byly na rocích od hejtmana a od těch soudcí, které on k tomu ustanovil a vybral; a tyto sluly Stranné neb postranné pře. Pře tyto, pokud se vztahovaly k osobám šlechtickým, tykaly se téměř jedině cti; v tom smyslu jest rok tožný se stran- nou pří a soudem o čest nebo poctivost: „to slovo rok ne tak stricte rozumíno býti má, jako zde obyčej jest, totiž pře o poctivost.“ (Záp. Žer. I. 92). Roky o česť hejtman kladl; protož praví Žerotín: „roky hejtman klade; protož tento obzvláštní hejtmanský soud jest a před léty měl moc hejtman, kdekoli chtěl je slyšeti a kohokoli k tomu povolati, odkudž jestě podnes v nálezích rokových se klade: „N. N. p. hejtman, páni a rytířstvo nalezli“ ješto v nálezích pů- honných toliko se dokládá „páni nalezli“ a to proto, že za starodávna pře lidské toliko sami páni súdili bez vládyk, ale k rokům z jednoho i z druhého stavu hejtman povolávati obyčej měl. Nyní pak již při soudech zjevně se slyší, ale však jako před hejtmanem; protož i k němu se promluvení děje, i on se z potazu vynáší“ (tamtéž I. 20). Toto právo hejtmanovo, ač se zakládalo jistě na zvyku starém, formalně ztvrzeno bylo listem krále Václava na hejtmanství l. 1417. Na základě téhož listu chtěl hejtman Jáchym Haukvic z Biskupic při soudě 1. 1599 to provésti, e

Strana LXVI
LXVI aby roky zase od hejtmana souzeny byly; soud ale v to nevešel. Zprávu o tom podávají záp. Žerot. I. 195. Roky tedy původně nebyly souzeny v čas soudu zahájeného; že ale bě- bem času soudcové se strannými přemi při soudě se zanášeli, jde ze snešení stavů 1. 1520, kterýmž nařízeno, aby soudcové při soudě žádnými strannými věcmi se nezaneprázdňovali, nýbrž aby je hejtman po vzdání soudu slyšel, ne- chaje při sobě soudce v Olomúci z Olomúckého a v Brně z Brněnského kraje, a byla-li pře velká, tehdy z obojího kraje; a ti soudcové museli pak zůstati a nesměli odjížděti, jako od soudu zemského a odjel-li který, podroben té po- kutě, jakoby byl odjel od soudu. (Kn. Drn. 113). Později ale ustanoveno, že roky v čas soudu od hejtmana a soudu slyšeti se mají, a sice v pátek; pro- tož slul pátek den rokový. Avšak proto předce nenáležely stranné pře ke přím půhonným, aniž půhony na ně se vydávaly, nýbrž roky se ohlašovaly u hejtmana jako dříve. Příčina, proč roky při soudě se nesoudily, ležela v tom, že soud zemský zanášel se s věcmi, které se statků pozemských a tudyž desk týkaly; protož platila zásada, že páni o česť žádného nesoudí, a byl-li nějaký půhon o zha- nění na cti podán, nebyl souzen a pohánějící musel hejtmana za složení roku žádati. Protož také měl hejtman moc, roky před svůj úřad položené odklá- dati: „v pátek před sv. Pavlem na víru obrácení p. hejtman všech roků před ouřad jeho položených do druhého práva odkládati ráčí.“ (Pam. kn. Ol. 1535 fol. 51b. 96b). Roky se vpisovaly do registr „postranných pří“ a byly-li roky odloženy a obviněný mezi tím umřel, pak nárok jeho poctivé památce na ujmu nebyl: „co se roků a pří postranných o poctivost před p. hejtmana položených dotyče, poněvádž jest p. hejt. z potřeby domu s povolením stavů odjeti musel a re- gistr postranných pří a roků pokládaných, do kterýchž se to zapisuje, jest zde nechal i zapomenul, z té příčiny se těch všech pří do druhého práva a soudu odkládá; pakliby se kdo na KJMt podlé zřízení zemského odvolati chtěl, toho aby každý vůli měl, ohlásíc se k tomu. A jestližeby v tom času na koho z těch, kteří roky položeny mají, p. Bůh smrť dopustiti ráčil, prvé nežli by soud příští držán byl, že ten nárok jednomu každému má býti bez ujmy jeho cti a dobré pověsti nyní i na potomné časy.“ (Pam. kn. Brn. 1535 fol. 96). Hnal-li kdo, jsa uražen na poctivosti, půhonem, vymazal se půhon jeho, a vynášen nález: „poněvádž se cti dotyče, že páni toho při tomto právě ne- súdí.“ (Půh. Ol. fol. 93. 116). Ač jisté případy byly, pro které někdo cti neb poctivosti zbaven býti mohl od soudu n. př. kdo falešné listy dělal, kdo roku nedodal, neb zatkyní jsa pohnán k soudu nestál, předce nemohl žádný ve při o poctivost své cti zbaven býti. Jelikož ale následkem častých válek věku XVho pro zdivočilosť mravů lidé mezi sebou hanlivými řečmi se dotykali a tím roky velice se mno- žily, vynesl soud 1. 1490 tento nález: „kdož dostatečně toho neprovede na toho, kohožby zhaněti směl, by tím vinnen byl, čím jej nazval, aby jeho na- před prosil po dvakrát těmito slovy řka: milý pane N., jakož jsem tě zhaněl slovy některými neslušnými a zvláště zrádce tobě bez výminky dávaje a toho jsem na tě provésti nemohl, prosím tebe pro Bůh, pro Matku Boží i pro vše- cky svaté, odpusť mi to; neb čím jsem tě zhaněl, znám to, že tím vinnen nejsi a že jsem to na tě v hrdlo lhal a lhu; a mám tě za dobrého člověka. A on jemu zase říci má: pane N. znám to, že jsi na mne v hrdlo lhal, ale poněvádž mne prosíš, já tobě to odpústím skrze nález panský a potom takové věci se více neudávej. A tu potom hned má vzat ode pánóv v kázeň býti a 4 neděle v věži seděti a od věže zaplatiti a k tomu náklad všecken tomu, kohož jest zhaněl, což jest koli o to jezdě a pracuje na to naložil a utratil,

Strana LXVII
LXVII bez zmatku zaplať, což provede vedle páně hajtmanova uznání a pánóv.“ (Půh. Ol. 1475 fol. 124; kn. ouzká 169). Na základě tohoto obecného nálezu stá- valy se pak rozsudky v přech o poctivost n. př. 1. 1542: „Mezi Margaretou z Polanky a Vilémem Doupovcem z Doupova hejtman, páni a rytířstvo nalezli: „poněvádž Margareta provodí, že jí Vilém na Račicích bez výminky před do- brými lidmi ... . dával, povinnen jest to Margarétě napraviti jak jemu na- jděno bude. A co sobě Doupovec do Margrety stěžuje, chce-li ji podlé po- řádku toho mark. obviniti, toho se jemu nezavírá.“ Náprava: „paní Margreto milá! Jakož jsem pravil, že jste . . . . a pojme-li vás Jiřík Lovecký, že bude lotr, znám, že jsem v tom vám křivdu činil a nedůvodně mluvil; prosím vás pro pána Boha, že mi to odpustíte a já vás mám za ctnou dobře zachovalou vdovu, jako vás jiní páni a dobří lidé mají a drží.“ (Kn. Pam. Ol. 1535 fol. 69b).1) Stran pří o poctivosť obsahuje kn. Drn. nařízení na str. 122—123; sem též náleží to, co se tam o pobídkách jedná na str. 40—41. Roky sedlské. Tyto roky týkaly se stížností poddaných na pány jich n. př. když pán roboty zvýšovati neb nové uváděti chtěl; neb když je k čemu koli přidržoval, k čemuž oni právně zavázáni nebyli. Rozsuzovaly se ty roky též v pátek. Příkladův mnoho jest v Záp. Žerotínových. Z právomocnosti i soudu zemského i hejtmana a pánův vyloučeny byly tyto věci: 1. Služebné véci čili žaloby o služby a platy vojenské n. př. „páni na- lezli, že o služebné věci póhonem nemá upomínáno býti.“ (Půh. Brn. 1459 fol. 63b anni 1464). — „že věcí služebných páni nesúdí a poněvádž se dvora JKMti dotyče k JM. dvoru to odkazují.“ (Půh. Brn. 1475 fol. 69b anni 1485). 2. Věci horenské, k nimž náležely také pře o vinohrady: „poněvádž jsú horné práva vinohradská, páni toho nechtí súditi, než aby kněz hledal právem horním.“ (Půh. Brn. 1417 fol. 76 anni 1434). — „Poněvádž jsú horní práva vinohradská, páni toho nechtí súditi, než aby p. Ctibor hleděl právem horním.“ (Půh. Brn. 1459 fol. 60 anni 1464). Odvolání z výnosu horenského dělo se k právu Falkenšteinskému, jakž vysvítá ze snešení sněmu 1. 1609: „co se některých vinohradů starých v Mark. tomto ležících dotyče, o kteréž od starodávna, když tak jaké rozepře vzešly a zde v Mark. tomto při právě horenském rozsouzeny býti nemohly, že jsou lidé se tam k tomu právu do Falkenšteina jako k nějaké appellací a rozsouzení neb naučení utíkali, to aby při tom zůstalo. Však p. Trautson aby to právo Falkenšteinské tak osadil a na potom osazoval, aby lidé, kteřížby se tam k tomu právu v příčinách nadepsaných utíkali, při témž právě v spravedlnostech svých náležitě fedrováni byli a příčiny odtud se odtrhovati neměli. 3. Záduší a komorné platy. Nález r. 1437: „mezi Janem Václavem Hechtem a opatem Ždárským p. n. „že kněz opat z záduší ani z komorního platu nemá odpovídati; než kdož by jemu z čeho vinu dával, majíť o to býti před úředníky jakož od starodávna bylo a úředníci mají jim spravedlivě uči- niti a oni jich mají v tom poslušni býti.“ (Půh. Olom. 1437 fol. 118). 4 Hra v kostky. „Bartoš z Kokor pohoním Hynka z Vrachovic etc. že mne jest vysoce dotekl na mé dobré pověsti, pravíce, že by zpraven byl, že 1) Klademe zde nález z r. 1487 vydaný na klevetnici Žofku z Rysmburka: „páni Žofku přiříkají Janovi Nemotickému, otci panny Anežčinu v jeho moc, jako lživú a nešle- chetnú klevetnici podlé práva, kteráž křivě a nevinně paní Anežku roznesla jest a on Nemotický s přátely svými s ní učiniti můž pomstu, jakáž se mu najlép zdá buď k hrdlu aneb jazyku vytržení jako s křivú klevetnicí.“ Nemotický jí ale hrdlo daro- val, načež na věčné časy z země vypovězena byla. (Půh. Ol. 1475 fol. 62; kn. ouzká 91). e'

Strana LXVIII
LXVIII bych já falešnými kostkami hral s člověkem jeho a toho mi napraviti nechce. Nález (r. 1509): p. n. poněvádž se krčemných a kostkářských věcí dotyče, že páni toho při tomto právě nesoudí. 5. Frejunky a svády krčemné. „Mezi etc. p. n. poněvádž se ta věc fre- junku a svády krčemné dotyče, že páni toho při tomto právě nesoudí.“ (Zel. kn. nál. 273). 6. Manství. „Mezi paní Alenú z Gutu a Janem Petrovským z Lilče p. n. poněvádž to manství Markrabino jest, p. hajtman a páni JMt manství ne- súdí.“ (Kn. ouzká 213.) Krom roků sedlských nemohl ale žádný k právu zemskému, ať většímu neb menšímu, poháněti leč ten, který stavu užíval t. j. k stavu panskému, neb rytířskému, neb k prelatům anebo královským městům náležel. Kdo jsa původně stavu zemanského z něho se vyvedl za jakoukoli příčinou, nemohl k právu zemskému ani poháněti ani pohnán býti; takové vyvedení ze stavu státi se mohlo, když zeman kupecké neb jiné závody provozoval: „Pořický, kterýž vydávaje se ze stavu rytířského nemohl toho dokázati, proto že se byl z stavu toho řemeslnickými obchody i častým vězením vyvedl.“ (Záp. I. 80). Sem též náleží ustanovení smlouvy mezi pány, rytíři a městy r. 1486: „také žádný pán ani zemanín nesedé sám v domě v městě tom nemá žádných šenkův vinných ani pivných vésti k svému užitku ani hospodář jeho, leč se chce v městský řád dáti.“ (viz str. 100). Když nějaká šlechtična se vdala za muže nezemana, pozbyla stavu ze- manského, neb platila zásada: „žena stavu nedává, než po muži jej beře. (Záp. Žer. I. 141). Důležitý v té příčině jest půhon Johanky z Krajku, která bratra svého Jana pohnala k panskému soudu, aby jí věna vydal, na kterýžto půhon r. 1544 tento nález učiněn jest: „poněvádž Johanka z stavu panského jest vystoupila a manžela sobě syna soukeníkova z Litomyšle pojala, s kte- rýmž sedí na purgrechtu na předměstí Ivančickém pod p. maršalkem a p. mar- šalek, pán její, nepohání, že p. Jan tomu půhonu odpovídati nemá.“ (Žel. kn. půh. 271). Taktéž předměštané v královských městech, jelikož stavu nepožívali, ne- mohli k soudu panskému poháněti: „usoudili jsme, poněvádž předměšťané pod- daní jsou a stavu neužívají ... aby ho Olomúčané na místě poddaného svého právem vinili.“ (Záp. Žer. I. 254). Která šlechtična jsouc svobodná porodila, čili jak tehdáž se říkalo, po- ctivost ztratila, pozbyla práva: „Markvart Hřivín z Oujezda pohoním p. Vá- clava z Ludanic hajt. Mar. M. atd., že listu hlavního, kterýž jest p. Vilém Kuna z Kunstatu Mandaléně z Oujezda dělal, vydati mi nechce, ku kterémuž já, že jest Mandaléna prvé, než k vdání přišla, poctivost svou ztratila, jako vlastní bratr Václava Hřivína, otce Mandalénina práva mám.“ Na tento pů- hon stal se nález: „že Markvart Hřivín jakožto erb a vlastní bratr Václavův, poněvádž ... Mandaléna poctivost svou ztratila, k tomu listu právo má“ ... (Zel. kn. půh. 272b). Jakkoli však soud panský některé předměty nesoudil, nicméně zase při- soboval si právo rozsuzovati věci, které do jeho oboru nenáležely. Již na str. XXX uvedli jsme příklad, že soudil proti církevnímu právu osoby kněží, a jest známo, že r. 1609 pohnal před sebe kněze Mikuláše Sarkandra a že r. 1620 Jana Sarkandra právem trpným domučil. Taktéž rozsuzoval soud panský zlo- činy cizoložstva, ač r. 1516 se pronesl, že cizoložstva souditi se mají u práva duchovního. (viz str. str. XXX). Uvádíme v příčině této nález z r. 1552 v Brně: „v té při mezi Jindřichem Kralickým z Kralic a Bohuslavem Hodickým z Hodic p. n.: jakož jest Jindřich Kralický na p. hajtmana a JMt pany soudce vznesl, že jest Bohuslav, jsouc jeho ouředníkem, služebníkem i krevním příte-

Strana LXIX
LXIX lem, kterémuž jest manželky a všeho statku věřil a že on Bohuslav zapome- nuvší se nad poctivostí, duší a vírú, když jest Jindřicha doma nebylo, s man- želkú jeho skutek cizoložný nešlechetný učinil a potom pojmouce sobě man- želku předce jest s touž manželkú Jindřichovú toho cizoložného skutku činiti nepřestával a Bohuslav tu v šrancích stojíc takovú žalobu od Jindřicha na se slyšíc tomu jest neodpíral, aby tak nebylo: a protož p. hajtman a pani soudce JMt Bohuslava pro takový jeho zlý a nešlechetný skutek v trestání a kázeň svú bráti ráčí. A chce-li se Jindřich Kralický pro nebezpečnost hrdla svého na něm čeho dále ptáti, toho on vůli má. Relat. p. Jaroslav z Doubravice, p. Václav Berka z Dubé a z Lipého a z vladyk: Přemek z Víčkova, podko- moří.“ (Pam. Kn. Brn. 1535 fol. 207).1) Rozepře a soudy o lichvě proto náležeti měly k právu duchovnímu, jeli- kož lichvy se za hřích považovaly: „a ktož mohú takoví (t. j. lichvaři) doká- záni býti, vznešeni mají býti na vědomí farářóm ... aby skrze ně k navrá- cení lichvy oni i jich dědicové právem duchovním připuzeni byli ... Také upadne-li kto v ten blud, aby neustupně směl praviti, že lichva není hřích, ten jakožto kacíř buď potupen.“ (Pr. měst. arch. z. M. VII. 22 fol. 173). Hadší čili ubrmanové. Někdy strany sporné, nechtíce sebe pohnati před právo zemské, zvolili sobě rozhodčí čili hadší neb ubrmany, slibujíce, že jich výroku se podrobí. Toho způsobu byl slubný súd, o němž statuta Otonovy zmínku činí: „illud etiam, quod dicitur slubný súd, habeant inter se libere et absolute, scilicet de capra et ove et eteris hujusmodi, praeter vaccam, bovem, equum ceteraque majora.“ Kdo k hadším svolil, byl pak povinnen, výroku jich se podrobiti a za dost učiniti; neučinil-li toho, mohl pak pohnán býti k právu zemskému: „Pa- colt z Ojnic pohoní Voka z Holšteina mladšího etc. protože jest mi dlužen byl 12 mutóv žita a když jemu jich dáti nechtěl, tehda přišel o to s ním na dobré lidi a ti kázali, aby za těch 12 dal jemu 6 mutóv; toho neučinil a po- něvádž toho neučinil, tehda pohoní jeho ze všech 12 mutóv atd. (Půh. Brn. 1406 fol. 21). Takový hadší musel býti bezúhonný a člověk zemanský (dobrý); když kdo k ubrmanům svolil, nemohl mezi tím pohnati; kdo ale, svoliv k smlouvě proto, aby jiného od půhonu odvedl, mohl pohnán býti a soud naleznul mu, aby podlé smluvy dosti učinil: „Vavřinec Starnostka z Poličky pohoním Ji- říka z Melic, etc. že jest mne od práva a půhonu mého odvedl, v Olomúci slí- biv o tu věc na dobrých lidech se mnú přestáti a na nich dosti míti odtud neodjížděje a tomu jest mi dosti neučinil ... Nález: „poněvádž Jiřík k smlu- vě se poddal a Vavřince Starnostku od půhonu odvedl, povinnen jest Jiřík tomu dosti učiniti.“ (Půh. Ol. 1499 fol. 118). Někdy ustanoven základ, jenž propadnul, když strana výroku hadších se nepodrobila: „Jindřich etc. pohoním Filipa etc. a přišel se mnú na dobré lidi, že jsem já dva vydal a on dva a tu jest mi slíbil pode stem hříven, jestliže by na něm sešlo, aby mi propadl sto hř. a tu jsem já na každém roce, kdež mi položili hadší, svýma oběma hadšíma a on jest nebýval než s jedním a tím mi se konec nestal; a na tom mne držel více než plná tři léta a proto mi jest základ propadl sto hř.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 279). Sem náleží též místa dipl. Mor.: „Et damus etiam eisdem arbitris potestatem, compromissum seu arbitrium pecuniaria pena vallandi vel alia quacuuque pena ad eorum or- dinationem observandam." (r. 1275 C. D. IV. 160). — „Insuper promisimus nostro juramento, quidqid per eos (t. j. arbitros) fuerit in premisso negotio 1) Ve sbírce nálezů v archivě z. XII. f. 9 nachází se tentýž nález str. 491, jen že stojí připsáno: „jest čtvrcen u Brna.“

Strana LXX
LXX ordinatum ratum et firmum deberemus habere.“ (C. D. IV. 155). Sem také náleží zpráva kn. Tov, o konšelích zemských; (str. 121) avšak krom této zprá- — vy není o nich nikde zmínky. Tím jsme alespoň v hlavních rysích podali počátky historie soudu pan- ského, jenž rozeznával a rozsuzoval pře podlé práva zemského. Co se tyče podstaty čili materie tohoto práva, museli bychom daleko vykročiti z mezí, jež vytknuty býti mohou tomuto úvodu. Co se jmenovitě tyče práva soukro- mého, jako dědictví, věna, dílnosti a nedílnosti, spolků, nápadů, výbavy dcer, kupů, prodaje, smlouvy atd. podává kn. Drn. bez toho dosti zpráv, z kterých povaha jich poznána býti může. Ukazujeme stran toho na výtečné dílo Jireč- kovo „Slov. právo“ atd. a připojujeme zde toliko kratičká pojednání o právu mezním, o odpuštění lidu poddaného pak o odkladech hlav, jelikož se nám zdá, že tyto tři předměty kn. Drn. nějakého vysvětlení vyžadují. Právo mezní. Majetník pozemkový ohražoval se jistými známkami, aby tím snadněji bezpečen býti mohl před všelikými útoky a rušením se strany souseda. Avšak hranice nečinily se pouze při majetku jednotlivce, nýbrž také při pozemnostech obecných. — Meze ustanovovaly se obcházením neb objížděním, obcházením snad nej- více v lesích a horách, objížděním v rovinách; z tohoto zvyku pocházejí také jmena ochozů a újezdů, jichžto počet v Čechách a na Moravě veliký jest. Tyto ochozy a újezdy, zahrnujíce v sobě lesy, louky, pastviny a pole,1) podobají se tedy poněkud tomu, co Němci nazývali „Mark“. Ochozy lesní pravidelně, jak se podobá, byly větší než újezdy, jelikož tyto častokráte v objemu oněch se uvádějí: „in silva ultra provinciam Sedlec ambitum, quod sclavonice újezd di- citur . . . . sicut more silvarum consignatum est, quod vulgo gelachiet nuncu- patur “2) (anni 1165 C. D. I. 276). Meze obcházely a ustanovovaly se úředními osobami, při nichž někdy také obyvatelé okolí byli n. př. r. 1186: Pillingus castellanus, qui idem prae- dium disterminavit et qui cum eo disterminationi interfuerunt videlicet Eng. capellanus. judex. camerarius. Vicinatus etiam adfuit scilicet Movrichani. Oles- nichani .. . . (C. D. I. 320). — r. 1215: „ad considerandam et circuiendam eandem silvam et metas ibi ponendas, misimus e latere nostro . .. camerari- um ... castellanum ... judicem . .. magistrum venatorum . . . item vena- tores (C. D. II. 15), r. 1239: Hi autem perambulatores terrarum fuerunt et 1) „silva, quae vocatur Ochozy secundum quod metae sunt signatae, quae vocantur ghra- niz, quoad usum et jus communis consuetudinis terrae, cum omnibus appendiciis, ag- ris, pratis, pascuis et omnibus, quae intra silvam illam continentur.“ C D. II. 54. srov. II. 15. 77. Tyto ochozy staly se důležitými v pozdější kolonisaci; osady se zakládaly v lesích vymýtěných, kteréžto lesy častokráte k tomu účelu zapáleny jsou. Místa taková jme- novala se pak „žár" neb vsuvkou pismena d, „Ždár" (jako žimati a ždímati), jakož dosvědčují místná jmena Žďár, Žďárec, Žďarná atd. Že takové mýtění lesu u Slovanů bylo obvyklé, dokazují Helc. pomn. na dvou místech, ač ovšem k lesním pychům se vztahují: „quod nobiles sive plebei borram, silvam .... aut casu sice caumate alias požárem succendunt.“ (I. 296). — Slovo německé „schare“, jež Grimm R. A. 531 přivádí, nemoha ho vysvětliti, zdá se býti náš „žár“. 27

Strana LXXI
LXXI assignatores simul et metarum distinctores ... camerarius ... venator .... prefectus super venatores.“ (C. D. II. 361. 362). Meze se ustanovovaly rozličnými známkami buď přirozenými jako n. př. řeky, potoky, vrchy, stromy aneb uměle učiněnými. N. př. a) potoky a řeky: r. 1203 C. D. II. 15: „intrantes dictam silvam pos- uerunt ibi primam metam supra fluvium Bunov, qui fluit in Strelnam . . . . deinde vero fluvius Strelna . . . de Odra . . . usque ad fluvium, qui Cirmena nuncupatur ... r. 1215 C. D. II. 85: usque ad originem rivuli, qui dicitur Milotický potok . . . usque ad originem rivuli, qui dicitur Pastevný ... usque ad rivulum, qui dicitur Dědov". b) vrchy r. 1215 C. D. 84. 85: „trans montem, qui dicitur Chrib .... ad verticem montis, qui dicitur Kobelov . . . . usque ad montem, qui dicitur Pastevné. c) stromy zvláště duby a jedle: r. 1215 C. D. 84. 85. ad sinistram par- tem est quercus, et in ipsa est meta — usque ad arborem, qui dicitur Jedl, in qua sunt metae. — Že XVIho století: „kdež nám ti lidé staré hranice pana- Sedlnického a p. Jakušice na bucích a javořích vysekané ukazovali.“ (Záp. Žer. II. 86).1) Krom přirozených předmětů ustanovovali ti, kteří meze obcházeli, zna- mení lidskou rukou učiněná; taková znamení byly: a) kopce t. j. země nasypaná v okrouhlý pahorek2) r. 1214: positis acer- vis, qui kopci dicuntur.“ (C. D. II. 76). est acervus magnus, qui vulgo dici- tur kopec. — r. 1280. metis secundum jus terrae per acervos, qui vulgariter kopci dicuntur distinctis“ (C. D. IV. 242) r. 1412: „že jsem s jeho otcem rozdělen o hranice a o meze i vyveden a kopce mezi tím vyvedením byly zdě- lány a on mi jest ty rozkopal i rozmetal.“ (Půh. Ol. 1412 fol. 73b). Někdy tyto kopce byly obloženy dřevěným sroubením: et acervus mag- nus, qui vulgo dicitur kopec, trabibus circumdatus (C. D. II. 83). b) hranice byly známky vyřezané neb vysekané v stromech. 1215: usque ad arborem, in qua sunt metae i. e. hranicie. — est quercus et in ipsa est meta, id est hranicie. — (C. D. II. 84) et vetustos arborum truncos, in quo- rum stipitibus, priusquam succiderentur, signa se vidisse limitaria concorditer asserebant.3) (C. D. IV. 390). Listiny činí vždy rozdíl mezi kopci a hrani- cemi: et in praedicta zlebina est kopec, id est meta .. . ad sinistram partem est quercus, et in ipsa est meta id est hranicie, deinde a praedicta arbore per ascensum sunt metae i. e. kopci. (C. D. II. 84). c) sádek byly známky kamenné, na nichž vytesán obyčejně kříž neb i jiný předmět: „limites inter Knyenicz et Conicz dictos vulgariter sadek4) (r. 1279 C. D. IV. 232). d) uročišté r. 1215: „per certas metas, que vulgo hranicie vel kopce si- ve urociscie dicuntur" (C. D. II. 78). — „qui praedictorum bonorum limites 2) 3) 4 1) „Nejvíce se nachází, že v dubích lidé mezníky vysekávají, proto že to dřevo jest nej- trvanlivější.“ — „Vrba se často za mezník pokládá všecken strom, v lukách, past- vištích a místech vlhkých a kde se louky, háje a porostliny dělí a řídko vrba mezi jiným dřívím darmo stojí.“ — (Čas. Č. Mus. 1858. 173). Pochází od slova kopati; piše Maj. Car. „kopati kážíc „kopy“ veliké“ (Arch. Č. III. 133) a až posud se řiká o obkopávání zemáků a réví „kopčiti“. V Polsku sluly ta- kové meze také „wangelnicze": tres monticuli magni in volgari Copcze seu Wan- gelnicze sunt facti, qui limitant (Mucz. II. 380). Připojujeme doklady polské: currunt metae ad quercum signatam et cirsumfossam ... et fagum signatam ... ubi trunci fagi in una parte et quercus in alia parte sunt cu- mulis terrae circumfusi atd. (Mucz. II. 6. 674. 675). „ad lapidem cruce signatam.“ (Mucz. II. 7. 674) „a dále nemají pásti mimo ty sady a hranice, tak jakož kamením to vysazeno a vyměřeno jest“ (list r. 1567).

Strana LXXII
LXXII antiquos sive urocyscie renovantes. (C. D. II. 81). Zdali slovo „uročiště" zna- menalo, jak v posledním dokladu stojí, linites antiquos t. j. meze staré, ne- snadno tvrditi; na každý způsob ale upomíná toto slovo na slavnostné řády, které při obcházení a ustanovování hranic obvyklé byly. Uroczysty znamená v polštině posud tolik co slavný a uroczysko neb uroczyszcze jest mezní ká- men, neb znamení mezní vůbec. Velmi případně piše Dr. H. Jireček: Čte- me-li v listinách starých o mezníkách řečených uročiště, poznáváme odtud, že měření mezí a sázení mezníků za časů dávných bylo spojeno s jistými nám sice již neznámými slavnostmi; neboť jakož slovo to na jedné straně zname- nalo u nás druhdy a u Rusů znamená podnes jistý druh mezníků, tož má na druhé straně zase význam slavnosti. Dáleji pak vede nás slovo to na jedno- duchý význam smlouvy, ještoť ú-rok značí úmluvu, rok čas smluvou ustano- vený, úročiště tedy místo, kde se smlouva slavná stala a to smlouva v tomto pádu o meze.“ (Čas. Č. Mus. 1858 pap. 172). Jelikož ale takové úmluvy děly se před úřadními osobami a svědky z okolí, které stranám k ustanovení hranic rok položili, domníváme se, že naše uročiště jest věcně totéž co německé „mahlstein“; neb staroněmecké mahal a středoněmecké mâl znamenají judicium, a malstatt znamená místo, kde se sou- dilo, tedy naše uročiště, kdežto zase gotické slovo měl příbuzné jest ve smy- slu našemu rok a uročiště, že znamená čas (t. j. rok) a znamení (signum). Všechny tyto rozličné názvy mezních znamení: kopec, hranice, sádek a uročiště ustoupily během časův názvu mezník a slova meze a hranice zname- nají nyní čáru kterou dva pozemky vedle sebe ležící se dělí, v kterémžto smyslu Němci slovo hranice od nás přijali, připodobnivše si je přehlasováním samohlásky a ve své gränze. Jakož ale slovo hranice původně znamenalo jisté znamení mezní (signa, quae vulgo hranicie C. D. IV. 37), taktéž i slovo meze značilo jistý druh mez- níků (certis signis, quae meze dicuntur C. D. III. 110). Na tento původní význam naráží nynější spůsob mluvení, jelikož se mluví v množném počtu o mezích a hranicích, t. j. o souhrnu všech znamení meze a hranice nazvaných, kterýmiž jeden pozemek od druhého oddělen byl.1) Jest pak meze neb meza podlé Vacerada „porca inter duos sulcos terra eminens" t. j. ostředek čili prostřední nejvyšší místo záhonu, jinak šnorek, když se obhání a záhonky ne- orané se nechávají. Spory o rušení mezí rozsuzoval soud panský;2) když ale líčení pře ode stran zdálo se býti pánům nedostatečné, vyslali úředníky menší na ty meze, (ač někdy šel na meze sám hejtman), aby je pilně ohledali, svědomí svědků napsali a pánům pak zevrubnou zprávu podali, kteří pak na základě té zprávy nález učinili.3) Kterak takové ohledání čili výjezd na meze se konalo, o tom podává kn. Drn. zprávu na str. 59. 60. Krom listin kladla se při ohledání mezí hlavní váha na vyznání starých lidí okolních, jelikož tito nejsnadněji svědčiti mohli, kde a jaké meze od předešlých dob byly. Ovšem ale měly strany na vůli, o sporné meze přátelsky se srovnati. Nejstarší zpráva psaná o sporu mezním, jenž ale přátelsky narovnán byl, jest z r. 1292 mezi klášte- 1) Podobně se to ma s latinským významem limes, kterýž v množném počtu znamená hranice, v jednotném však mezník; říkalo se: „limes agro impositus." I Brňané v tom náleželi před soud panský: „eo dumtaxat excepto, quod si eorumdem civium aliquis hereditates alicujus sibi usurpare indebite aut metas hereditatis vio- lare presumpserit, tunc pro hujusmodi duabus causis tantummodo ad terre judicium citetur.“ (C. D. IV. 386). „aby úředníci menší na to vyjeli a toho ohledali a lidi starožitné slyšeli a slyšíc se- psali a před pány přinesli a páni, slyšíc úředníky i jiné potřeby stran obú, nález u- děliti ráčí.“ (Půh. Brn. 1490 fol. 32). 2) 3)

Strana LXXIII
LXXIII rem Velehradským a Sigfridem z Neideku o díl lesa a pastvisk; zpráva zní takto: Anno domini 1292 sub die Iduum Juliarum dominus Lupinus venera- libis abbas de Velegrad et frater Ekko, domus templariorum de Schacviz co- mendator cum suis et nos cum nostris utrinque personaliter in unum conve- nientes viros fide dignos et longevos de vicinia evocavimus ad utriusque pos- sessionis certos limites fideliter distinquendos . . . qui universi de pari preci- um voto et assensu pariter juncti ac inter predia transeuntes in fide anima- rum suarum antiquorum limitum certissima indicia reperuerunt, grandem vi- delicet lapidem, quem ... genitor noster tribus boum paribus duci et poni jusserat in signum limitare, cui non posset ab aliquo mortalium contradici, deinde validos et vetustos arborum truncos, in quorum stipitibus, priusquam succiderentur, signa se vidisse limitaria concorditer asserebant .. .. et alia quaedam plura, in quibus universis, dum personae metatorum a se invicem nullatenus dissentirent, nos utrinque illorum limitationes et metarum distinc- tiones ratas gratasque habentes novorum aggerum altos cumulos in meditullio limitum elevari fecimus. (C. D. IV. 390). Když úředníci ohledali meze, přivolali starožitné lidi z okolí; tito pak úředníky předcházeli, kteří za nimi jdouce, rýčem čáru činili a tak mezní tři- slo naznamenávali; (viz str. 60 pozn. 4), aneb pluhem brázdu učiniti rozká- zali. Tak vyjel r. 1298 hejtman zemský, Raimund z Lichtenburka s Mark- vardem z Budišova k ustanovení mezí vesnice Kamence, o které byl spor mezi opatem Zábrdovským a Vilímem z Dambořic: Nos itaque Raimundus de Lu- cenburg cum domino Marquardo de Budissov deum habentes prae oculis, ma- teriam de metis et limitibus in praefata villa Kamenecz inquirentes et inves- tigantes et circumsedentibus vicinis hominibus senioribus juramento prius ab eisdem recepto ipsos homines seniores nobiscum ad campum eduximus ad cer- nendas et ostendendas metas invenimus ... impositis ad terram et sic per- transivimus de una meta ad aliam et desuper unam lineam aratro cum vo- mere trahere jussimus .. . . (C. D. V. 105). Při takovém ustanovování mezí bývali také mladí lidé, kteří, jak zpráva kn. Tov. zní (viz str. 60 pozn. 4), mrskáni byli, aby tím snadněji celý pří- běh si pamatovali a ve stáří svém, kdyby spor o ty meze povstal, tím spole- hlivěji svědčiti mohli.1) Na svévolné rušení hranic byly položeny přísné tresty. Co by však měl znamenati výraz mezný vůl (mezní wól), jenž k r. 1256 v diplomatáři Morav- ském se uvádí, nesnadno jest vystvětliti. To které místo zní: „similiter in occupatione metarum si aliqui in judicium fuerint vocati et judicati, ad eccle- siam venditio redeat simul cum eo, quod vulgo dicitur meznivol et conque- renti satisfiat.“ (C. D. III. 215). Mezný vůl znamená tedy pokutu za rušení hranic a musel jej rušitel dáti;2) za jakých okolností se to stávalo, a zda-li pomýšleti se zde má na kruté tresty, kteréž německé právo na rušení mezí ustanovuje, pověděti neumíme.3) 1) Jakub Menšík ve spisu „o mezech, hranicích atd.“ praví: „a pro památku budoucí na nich má některým a zvláště mladým lidem skrze rychtáře mezního po lopatkách rozkázati dati.“ Grimm piše: „Kinder wurden zugezogen und in die Ohren gepfetzt oder erhielten Maulschellen, damit ihnen zeitlebens die Errinnerung des Vorganges eingeprägt bliebe. In manchen Gemeinden war der Gebrauch, Knaben auf die neu- gesetzten Steine zu stauchen.“ (R. A. 545). Pokuta záležející z dání vola nachází se již v dekretech Břetislavových na ty, kdož mrtvé v polích neb lesích pochovávali: qui in agris sive in silvis suos sepeliunt mor- tuos ... archidiacono bovem ... solvant." (Kosmas script. rer. boh. I. 112). 3) Viz Grimm R. A. 519. 700. 2)

Strana LXXIV
LXXIV O vdání při sporech mezních, o kterémž zmínku činí Ordo jud. terrae (Arch Č. II. 119) v moravských památkách tak zřejmé stopy není, jakož v Čechách.1) Co se tyče přísahy činěné od svědků na mezích, kterou popisuje kn. Drn. na str. 60, že se totiž vyryl hrob, na vymýtěné pak zemi se prostřel koberec a naň krucifix, že svědci bosí, v košilích čili odpásaní a zbraň odloživše a v hrobě klečíce přisahali, vysvětluje to Jakub Menšík takto: „a když se svědci svlekou, tu hned těm svědkům má se dostatečně předložiti, že jsou se nazí, obnažení na svět zrodili a tak že budou státi před trůnem spravedlivého soudce v den posledního soudu; že pak obnažení nad hrobem stojí, to znamená ka- ždého smrť a hrob tento že znamená hrob ten, do kterého po smrti vložení budou a z kterého k tomu soudu před trůn toho spravedlivého soudce jíti, se postaviti a ortel i na toto své vysvědčení slyšeti mají atd. My však máme za to, že v těchto přípravách ku přísaze na mezích, vy- kopání hrobu, atd. zachoval se nám kus starověkého obřadu právnického, který ještě z dob pohanského Slovanstva se zachoval a jemuž pak smysl a výklad křesťanský podložen byl. Byl totiž zvyk u starých národův, ne pouze u Slo- vanů, že přisahajíce volali za svědka zemi a na znamení toho kladli na hlavy své drn vyrytý ze země. Země čili drn neb i hruda co částky země byly tedy starým národům znamením svatým.2) Že pak zvyk ten u Slovanů byl již v nejstarší době, toho zprávu podává Miklosich v lexikon palaeoslovenicum pod slovem drn, kdež uvádí z Gregora Nazianského (tedy ze 4 stol. po Kr.), že při ob- cházení hranic přísahu činili, majíce kus drnu na hlavě položený.3) Místo drnu nachází se také hruda, taktéž čásť země jako drn; v příčině té máme velmi zajímavý doklad z r. 1360, kdež přísaha při obcházení hranic se vypi- suje takto: „sub qua arbore pyri praedicti Thomas et Michael Chapy, discal- ceatis pedibus, resolutis cingulis, glebam terrae super capita sua ponendo, ut moris est super terram jurare, jurassent in eo, ut ipsa terra, quam reambu- lassent, terra possessionis ipsorum Polianka sit et ad eandem pertineat.“ (Ant. Szirmay not. topogr. comitat. Sempl. pag. 273). Způsob ten, přisahati totiž bos, v košili (resolutis cingulis) nápadně připomíná zprávu knihy Drnovské a Jakuba Menšíka. Nešení drnu na hlavě v době starožitné a vykopání hrobu v době pozdější vysvětluje jedno druhé; drn neb hruda nad hlavou znamenaly totiž symbolicky hrob t. j. zakrytí zemí,4) kdežto v pozdější době skutečný hrob se vykopával; odložení zbraně, jehožto význam sesilněn byl svleknutím šatů, ukazovalo na to, že sporné strany ani svědky jich nechtí užíti odporu branného ani sami sobě práva dobýti nýbrž výroku soudu se podrobiti; obna- ženou hlavou a klečením pak dávali na jevo pokoru svou před božstvem. Věk křesťanský pak i těmto obřádům podložil smysl křesťanský jako koledě, sva- tojanským ohnům atd.5) 2) 3) 4) 5) Viz o tom důkladný článek od Šafaříka v Čas. M. 1844 str. 384. Sem náleží latinské „sagmen“ t. j. tráva s hlinou vytržená, (tehdy podobná drnu), jíž kněz fetialis uzavíraje smlouvu s nepřátely při sobě míti musel a kterouž se stal nedotknutelným. Livius podávaje zprávu o smlouvě mezi Římany a Albany praví takto: Fetialis regem Tullum ita rogavit: jubesne me, rex cum patre patrato populi Albani foedus ferire? jubente rege, sagmina, inquit, te rex posco. Rex ait, puram tol- lito. Fecialis ex arce graminis herbam puram attulit. Liv. I. 24. Srovnej k tomu německé chrene cruda Grimm R. A. 111. a Maciej. hist. II. vyd. To slulo u Němců: den Eid auf „grünen sode" ablegen. V tom smyslu slula přísaha v Skandinavii „jíti pod drn" (gânga undir iadar men). Grimm R. A. 118. Statut Wartski z r. 1420 ustanovuje o sporech mezních takto: „quod si continget ali- quem litigantem pro limitibus docere et ostendere scopulos, dictos „kopce", ad minus tres, aut alia notabilia signa, ut in campis „ujazdy" in solvis vero signa adinstar crucis 1)

Strana LXXV
LXXV Odpuštění lidu poddaného. Poměr lidu poddaného k pánům, jakýž se nám naskytuje věku XV. a XVI., jest dosti jasný; avšak historický vývoj, který tento poměr předcházel, jaké okolnosti z původně úplně volného rolníka slovanského učinily poddaného pánu svému, posud dostatečně vysvětlen není. Zdá se však, že poměry ty počátek svůj braly v době té, když svésprávné a svézákonné řízení žup rušeno bylo mocí zeměpanskou, kteráž zase obmezována jest vlivem tím, který pocházel z utvoření velkých statků. Privilegia udílená biskupům i duchovním korporacím vynímala statky jich i poddaných z prá- vomocnosti soudů župních a co církvi propůjčovala privilegia, to si osobovali velmožové čili barones terrae. Jiná příčina, která k poddanství vedla, ač po- někud jiný úmysl a jiný cíl před sebou měla, bylo tak zvané právo purk- rechtní, které zároveň s německou kolonisací v země české se uvádělo. Právo to záleželo v tom, že majitelé rozsáhlých pozemků propouštěli částky z nich osadníkům pod jistými výminkami, vyminujíce sobě s nich totiž pokaždé ně- které dávky, jež v určité doby čili roky odváděti musely. Dávky tyto sluly pak úroky a odváděly se od dávných dob o sv. Jiří a o sv. Martině.1) Za to však přijali ti páni, kteří lidi osazovali, jisté povinnosti k sobě záležející hla- vně v tom, že lidi ty ochraňovati museli; z tohoto poměru ochranství vyvi- nulo se však záhy panství pánův nad poddanými. Vliv tohoto purkrechtního práva byl tak znamenitý, že poznenáhlu veškerý venkovský lid, i ten, který podobnými smlouvami vázán nebyl, vešel v takový poměr ku pánu a že ko- nečně každý selský statek nazýván byl „purkrechtem“ n. př. „vyšedše k těm purkrechtóm a vytrhše dva došky ...“ (Půh. Ol. 1499 fol. 33b) „a purkrecht má osaditi člověkem hodným“ (kn. Drn. 93). — Poměry tyto nalezáme již v XIII. věku úplně vyvinuty, jmenovitě panství nad lidem, jakž dosvědčují slova listiny r. 1276: „qui vel Baronum nostrorum vel aliorum quorumlibet dominio sint subjecti.“ (C. D. IV. 175). Neblahý účinek, který mělo purkrechtní čili zákupní právo na poměr lidu selského, zjevoval se nejvíce v tom, že rozšířen byl na všechen lid ven- kovský t. j. jinými slovy řečeno, že každý zeman, panství a velký statek ma- jící, se považoval za vrchního majitele půdy orné, tak že v XV. století bylo pravidlem, že nezemanští rolníci drželi pozemky své právem purkrechtním. Nemenší vliv pocházel na tyto poměry právem lenním čili feudálním, z něhož vzaty byly rozličné spůsoby holdování, kteréž poddaní pánu svému činiti mu- seli. Slovo človéčenství,2) jimž se naznačovalo holdování, jest překlad středo- latinského homagium a tímto svým původem dokazuje, že poměry poddanství k panství nejsou původu slovanského; podlé slova toho nazýval se pak každý poddaný významně člověk.3) Z náhledu, že páni jsou vrchními majiteli pozemků a ochránci podda- ných, vyvinula se tak zvaná glebae adscriptio, že totiž poddaný od pozemku svého volně se odstěhovati nemůže. Tato vázanost poddaného k půdě, jež jme- novitě v Německu a v XVI. století také v Čechách uvrhla lid u velikou osobní porobu, nebyla však na Moravě tak krutá jako v jiných zemích, anoť, podobá 1) 2) 3 facta, ut est moris, extunc subcamerarius noster illum, qui meliora signa et notabi- liora seu scopulos ostenderit, discernens, sub onere conscientiae debebit et tenebitur admittere ad probandum etc. (Helc. pomn. I. 315). Podobně má se to s osazováním dědin na „lhóty“; nejpoučlivější příklad viz C. D. III. 158. „kážíc lidem mu slibovati člověčenství.“ (Kn. Drn. str. 53), — „že jsou člověčenství nikdy neslibovali." (Záp. Žer. I. 197). n. př. „kterémuž by člověku řádně odpuštění vzato bylo“ (Kn. Drn. 93); viz také 94. 95. 96. — „a za páně člověka výš uručiti nemóže“ (Kn. Tov. 112) — „páně“ jest přivlastnovací adjectivum.

Strana LXXVI
LXXVI se, že v století XV. a XVI. byla mnohem levnější jako věku XIII. Nelze po- chybovati, že páni na Moravě měli snahy tytéž poměry poddaných zříditi jako v sousedních zemích; nicméně se jim to vždy nepodařilo. Již r. 1291 nařídil král Václav, že žádný šlechtic nemá žádného poddaného zadržovati, který by s jeho statku do města Litovle odstěhovati se chtěl, nýbrž že jej volně pro- pustiti má. (C. D. IV. 373). Tato větší volnost dávala ale poddaným příle- žilost, že se z rozličných dávek a poplatků zemských vydříti hleděli a že mnozí, když poplatky na nich žádány jsou, na jiného pána grunty se odstěhovali. Tak n. př. r. 1341 stěžoval si klášter Velehradský u markrabí Karla: „Carolus etc. quod quandocunque eidem monasterio aliquam summam pecuniae nomine subsidii vel contribucionis per nos imponi contigerit, tunc nonnulli ex homi- nibus dicti monasterii seu in bonis ipsorum residentes, contribucionem hujus- modi subterfugere cupientes, sub alios dominos se recipient, per quorum pro- tectionem partem pecuniae racione dicti subsidii eos contingentem dare et sol- vere denegant et recusant." Protož markrabí nařídil takto: „universis et sin- gulis hominibus ad dictum monasterium Velegradense spectantibus . . . firmiter inhibemus, ne quis de bonis dicti monasterii sub alium dominum se recipere audeat quomodolibet aut praesumat, nisi primum se justum dicto monasterio exhibeat et plene satisfaciat de parte pecuniae eum racione contribucionis vel subsidii contingente. Mandamus etiam vobis universis ... quatenus nullus vestrum aliquem ex hominibus dicti monasterii sibi assumere praesumat, nisi primum is vel hi, qui de bonis ipsius monasterii taliter recesserint vel rece- dere voluerint, porcionem subsidii vel contribucionis eos contingentem plenius persolverint . .. . (C. D. VII. 241). Takových případů, že lidé se statků utíkali se pod druhé pány, muselo býti mnoho, až konečně r. 1381 páni moravští u přítomnosti markrabí Jošta na hradě Spilberku se snesli, že žádný šlechtic nemá žádného poddaného při- jíti, leč by tento se vykázal listem pod pečetí, že posavádní jeho pán jej pro- pouští; a kdyby který poddaný bez opovědi a dovolení se statku utekl, má ten pán, na jehož statek se odebral, jej tomu, od kterého zběhl, navrátiti.1) Takový člověk, který bez vědomí pána svého utekl, slul: pobéhlec, zběhlec, zběhlík nebo prchal. Nezdá se však, že to snešení r. 1381 dlouho bylo v platnosti; neb kn. Tov. líčíc spůsob, na který se odpuštění lidí poddaných bralo před r. 1486, nepraví ničeho o listu, kterým pán poddaného propouští. Naopak jde ze zprá- vy kn. Tov. i kn. Drn. (93—100), pak ze smlouvy učiněné 1. 1486 i z listů, kterými města poddaným odpuštění braly, že každému poddanému volno bylo se odstěhovati, když poklončí2) neb město listem za něj žádalo; takový pod- daný musel ovšem všem povinnostem zadost učiniti, dávky všecky řádně spra- viti, dluhy zaplatiti a purkrecht svůj jiným, pánu příjemným člověkem osaditi, ale pánu jeho nebylo pak dovoleno, jej zdržovati nebo v odstěhování zbraňovati. Tím se líší podstatně poměry Moravy od Čech, kdež jak smlouva Jihlavská 2) 1) quod nullus in terra Moraviae residens cujuscunque eminencie vel conditionis fuerit, ab alio in eadem terra Moraviae residente, cujuscumque etiam eminenciae vel condi- tionis extiterit, debet aliquem civem, rusticum acceptare, donec a domino suo literam domini sui sigillo sigilatam iidem cives, rustici apportaverint, eos fore per eundem dominum ipsorum liberos, demissos et solutos. Et si quis horum civium, rusticorum ad aliquem in terra Moraviae residentem fugam dederit, idem cum omnibus et sin- gulis bonis, cum quibus effectus est fugitivus, ipsum aut ipsos, ei, a quo fugit vel fu- gierunt, restituere teneatur.“ Desky Brn. VI. 144. Poklončím jmenoval se ten, kdož odpuštění nějakému poddanému bral na ves; kn. Drn. 94: „a poklončí může býti fojt neb konšel aneb sice člověk nepodezřelý z té obce, na kterúž odpuštení beře.“ Poklončí bral tedy odpuštění ústně, kdežto města listem pod pečetí městskou. (Kn. Drn. 95).

Strana LXXVII
LXXVII praví, „že žádný žádnému člověku odpuštění vzíti nemůže.“ (Palacký Děj. V.) kdežto na Moravě dle smlouvy r. 1486 odpuštění bráti se mohlo: „což se od- puštění brání dotyče, na tom jsme se svolili, aby toho každý vůli měl, odpu- štění lidem z měst, z městeček, ze vsí bráti, buď poklončím nebo listem a to podlé řádu v bilé dni a to buď poklončím nebo listem řádné vzaté odpuštění má moc míti.“ (Kn. Drn. 100). Ovšem, když některý poddaný, za nějž odpu- štění vzato bylo, purkrecht pánu svému dřivějšímu neosadil hodným člověkem, mohl tento nového pána jeho pohnati a ten pak byl povinnen, jej vrátiti, jakž o tom půhon a nález jest v kn. Drn. str. 98, (viz také kn. Drn. str. 120 čl. XVI). Takový neosazený purkrecht slul pustina neb poustka.1) Mimo takové brání odpuštění neměl žádný poddaný práva, se odstěhovati; učinil-li to, učinil to svévolně a musel vrácen býti pánu, kterýž pak také k statku jeho práva nabyl.2) Jen v čas války mohl se poddaný utíkaje před nebezpečenstvím nepřátelským odstěhovati, byl však povinnen po válce zase se navrátiti. Válkami dlouholetými, vniternými i zevnějšími se stávalo, že celé osady pustly, jichžto grunty pak v držení panské přešly. Způsob, jak se odpuštění bralo, udán jest v kn. Drn. na straně 93. Ten kdo komu odpuštění bral, tedy poklončí, aneb město v listu, museli ručiti za právo dědinné, kteréž záleželo v tom, že člověk, kterému se odpuštění bralo, za dvě neděle všemu zadost učiní, čím pánu svému, neb obci, neb sirotčím penězům povinnen jest. Pak se odstěhovati mohl, avšak byl zavázán v osm- nácti nedělích purkrecht svůj osaditi t. j. musel v času tom se postarati, aby někomu statek svůj prodal, kterýž pak se dostal pod pána toho, od něhož se odstěhoval. Odstěhoval-li se před vyjitím dědinného práva, propadl ten zá- klad, pod kterým za dědinné právo ručeno bylo. Klademe zde pro vysvětlení příklad. Byl totiž spor mezi hejtmanem Kroměřížským Hyblem a Heraltem z Kunštatu o odpuštění jistého Václava, masaře, kterýžto spor pak před hejt- manem souzen byl, o němž Půh. Ol. 1475 na str. 92b dávají tuto zprávu: „Jan, Martinek a Jiřík ručili jsú za páň člověk pod 10 hřivnami a ti tři jsú slibili za čtvrtého totiž Václava, masaře z Kojetína a on zase za ně; neb jsú to museli učinti z přinucení úředníka. Item. Martin z Libic vyznal proti Ja- novi, kterýž praví, žeby rukojmě byl za Václava masaře, že jest Jan řekl před ním, že o žádných spisech neví, aniž jest jemu co o tom svědomo a jestliže kteří spisové jsú, tehdy toho jest žádný nespisoval než foit sám a on že jest nikdy rukojmím za Václava nebyl. Fojt a konšelé vyznali, že troje rukojem- ství bylo a všecko za páň člověk, jedno pod 10 hřivnami a druhé pod 5 a třetí též pod 5 a to za Václava, masaře. Item. Václav ukázal list Hybluov, kterýž slovo od slova takto psán byl: službu svú vzkazují múdří a opatrní. Jakož mi 2) 1) „že jemu poustku učiníl.“ (Kn. Drn. 97). — „co se pak desátku po pustinách té vsi dotyče" (Pam. kn. Brn. 1535 fol. 111b). — „že jemu pychem pobral skopní obilí po vsi pusté . . . . a že z té pustotiny jiného skopného nedávají.“ (Půh. r. 1532). — V Polsku slula též puścina: desolata hereditas, quae puscina vulgariter sonat (r. 1243 Mucz. III. srovn. Helc. pomniki 92. 138. 290). Podobné ustanovení má statut Zemovita IV. z 1. 1421: „statuimus, quod cmeto, dum a domino suo recedere voluerit, extunc suo domino, duabus septimanis ante festum s. Martini responsivam dare debet ut super festum nativitatis Domini vel ante a dicto suo domino, apud quem residebat, cum bonis suis libere recedere debebit. Si vero ante tempus suum, videlicet s. Martini, exierit, extunc idem dominus, ad quem cmeto, talis venerit, ipsum cmetonem domino, a quo fugit, cum bonis suis restituere debebit.“ (Helc. pomn. I. 279), — „Omnes cmetones, tabernatores, coloni et molendi- natores, curiatores, vulgariter dwornicy .... non debent surgere absque debito tem- pore." — (ibid. 292). „si cmeto libere transiret, dans domino unam cum media marca de manso, de taberna mediam marcam, de horto fertonem, mansum sive agrum resig- nabit. Sed si locabit pro se hominem valentem, aut vendat, tunc eum dominus li- bere abire promittere tenetur.“ — (ibid. 293).

Strana LXXVIII
LXXVIII pišete, což se toho člověka zmatečného etc. nevím, ač jest s návodem vaším, že pánu mému JMti nové právo nachází, že prvé jest odevzdal než-li jest od- puštění a ještě jsa v tom rukojemství za páň člověk a fojt jest přijal člověka bez vědomí a vůle mé, ješto já o to chci fojta kázati. Přes to přes všecko nechť ještě přijde v tento pondělí příští na dědinu a vedle obyčeje a práva země této práv bude, ktož jej z čeho viniti bude, dokudžkoli ještě ty dvě ne- " déle nevyjdú, chci to rád přijíti i jinými . . . Na základě toho vyšetření vynesl hejtman nález: „poněvádž Václav dva purkrechty prodal, při tom právo dědinné ručil i odevzdal a odpuštění vzal, jakož na hoře list úředníkuov, jak se k fojtu míti chce, ukazuje, proto že je- mu odevzdati dal, že Václav jest dle odpuštění člověk páně Heraltóv; ale po- něvádž rukojemstvím za páň člověk čas podlé běhu zemského nepřešel, za páň člověk základ 5 hřiven propadl a ten panu Stefanovi povinnen dáti a ty ru- kojmě, kteříž za ty základy jsú, povinnen jest těmi pěti hřivnami vypraviti a statek jeho jiný má svoboden býti. A poněvádž pro ruoznice odpuštění ostatku, což ještě pod p. Stefanem má, prodati jest nemohl, od tohoto času v 18 ne- dělích osaď, jako země za právo má a zprodaj aneb podlé toho odbuď jako jest zemské právo. A také že snad není dávána žádná vina Václavovi do dvú nedělí, což jest předešlých věcí před odpuštěním vzetí, dá-li kto vinu Václa- vovi, Václav před p. hajtmanem práv každému býti má. Smluvil-li se ten, kterému odpuštění se vzalo, s pánem svým, že statek svůj jednomu prodá a prodal-li jej pak více lidem než jednomu, mohlo býti odpuštění zmařeno, jakž o tom nález z r. 1488: „Mezi paní Margaretú z Švamberka a Protivcem z Zástřizl p. n. poněvádž smluvili jsú se, že toho člo- věka paní Margareta propustila, aby všecko pojednú jednomu prodal a ten prodal dvěma a svědkové a ubrmanové, kteříž při tom byli tak znají, jakž paní Markreta praví, že smluvě té se dosti nestalo; protož aby se ještě tak stalo, jakž smluveno jest, konečně do sv. Martina; pak-li by se toho nestalo, ten člověk zóstaň za člověka jejího a což jest Protivec pobral z Bojanovic člo- věka toho, to aby zase Protivec ve dvú nedělích na dědinu konečně na ta místa, odkudž je pobral, položil a osadí-li ten člověk v tom času paní Mar- gretě, tehdy jemu to všecko bez zmatku bude zase puštěno; pakli by neosadil, tehdy ten člověk paní Margretě již ostaň.“ (Půh. Ol. 1475 fol. 98b). Neobyčejné odpuštění bylo, když jeden a tentýž poklončí v jeden den na tétéž vsi bral odpuštění více než jednomu člověku; avšak mohlo se bráti v jeden den více lidem odpuštění, když pro každého zvláštní poklončí žádal; to nebylo neobyčejné a bylo tedy platné. V Polsku však bylo pravidlo toto: „est institutum, ut non plures cmetones aut incolae de una villa insimul possint ad aliam villam recedere, nisi unus vel duo, praeter domini illius villae, in qua degunt, voluntatem nisi in casibus his exceptis, ut, si dominus villae op- primat filiam aut uxorem sui cmetonis, aut pro excessu sive culpa heredis ibidem villani bonis ipsorum depraedentur; vel in sententia excommunicato- nis per annum durent, sui domini ex delicto. In talibus casibus non tantum tres vel quatuor ejusdem villae incolae abire possunt, sed omnes, inhabitantes ibidem recedant, quo placebit.“ (Helc. I. 101). O odpuštění závadných lidí, t. j. takových, kteří z nějakého úřadu jako fojtství, hajnictví neb plesnictví neb i z mlýnů oučty činiti museli, viz kn. Drn. str. 97. Odklady hlav. Starší věk uznával právo, že každý pro škodu na cti neb na těle učiněnou sám neb pomocí svých přátel se mstíti mohl. Co jmenovitě se tyče mužobojstva, měli příbuzní zavražděného právo, vražedníka pokrevníka svého zbraní pronásledovati, aby takto hlavu zabitého vymstili. Takový spů- sob samovolné pomoci měl ovšem velmi zlé následky, jelikož krevnou pomstou

Strana LXXIX
LXXIX celé rody mohly vyhubeny býti. Protož záhy se pomýšlelo na to, aby krevná pomsta zamezena byla tím, že příbuzní zavražděného přijali sumu peněz, což „odklad“ hlavy slulo. Zdá se, že právo ku krevné pomstě měli příbuzní zavražděného bez o- hledu na to, zda-li přítel jich od mužobojce zúmyslně neb bez úmyslu zlého zabit byl; za jisté taktéž se považovati může, že původně tedy nečiněn rozdíl mezi vraždou a zabitím. Vražda i zabití nazývá se v listinách českomoravských, v knize Rožm- berské, v Ondřeji z Dubé atd. hlava, kterýmžto slovem taktéž se naznačuje po- kuta za vraždu placená. Listiny diplomatáře moravského, ač veliký počet jich „hlavy“ se dotyká, neobjasňují však dostatečně všechny poměry činu i trestu vraždy. Nicméně zdá se to býti jisté, že příbuzenstvo zavražděného již věku 13ho v jistých případech bylo povinno, vražedníka stíhati právem. Doklady toho jsou n. př. r. 1222. Si uero contigerit, quod aliquis occidatur ab ho- minibus eorum et amici occisi uelint occisores de homicidio impetere, in cu- ria nostra respondeant . . . . (C. D. II. 143). — Si quis etiam in bonis .. . . homicidium presumpserit perpetrare et homicida euaserit, consanquinei reum iure terre requirant, ita tamen, quod homines ecclesie et episcopatus conseru- entur inde impunes. (C. D. II. 124)1) atd. Kterak soud k takovým žalobám se choval, uvidíme nížeji. Důležité v příčině vraždy jest ustanovení statut Otonových: quicunque nobilis vel rusticus occiderit aliquem, CC denarios solvat curiae et alias rece- dat et quaerat gratiam et uxor sua in pace remaneat et indemnis." Z tohoto ustanovení jde, že mužobojce po spáchané vraždě do jiné krajiny neb země (alias) prchnouti neb odstěhovati se musel za tím účelem, aby jeho žena i příbuzní tím snáze s příbuznými zavražděného vyjednávati a za jistou sumu vražedníka s těmito smířiti mohli; žena a děti mužobojce od příbuzných za- vražděného museli zůstati v pokoji. V tom jest obmezení krevné pomsty. Tento zvyk, že mužobojce z vlasti se vystěhoval, zdá se býti prastarý ve Slovanstvu; ač přímé svědectví v jednotlivém případě mi známo není, předce dotvrzovati se dá náhled ten zprávou Dalemilovou, o přistěhování se Čecha do Čech, v kteréžto zprávě se uvádí co příčina vystěhování se jeho z původní vlasti, mužobojstvo: W tej zemi bieše lech, Jemuž imie bieše Čech. Ten mužobojstvo sie dočinie, Pro niež swu zemiu prowinie . . . . Vrah hleděl tedy přede vším ujíti pomstě příbuzenstva zavražděného, je- muž jedině náleželo vraha stíhati; v tom shodují se národy slovanské i ně- mecké: „si homicida non fugerit, nihil solvat, sed tantum inimicitias propin- quorum hominis occisi patiatur, donec quomodo potuerit, eorum amicitiam adi- piscatur.“ (lex Fris. II. 2). A ve smlouvě mezi Rusy a Řeky r. 945 psáno stojí: „zabije-li křesťan Rusa anebo Rus křesťana, ať zadržán bude vražedlník od příbuzných zabitého, aby jej zabili; jest-li že vražedlník uskočí a uteče a má-li jaké jmění, ať vezmou jmění jeho příbuzní zabitého; pak-li žádného jmění nemá i uteče, at hledají jeho až se nalezne, a nalezne-li se, ať bude zabit.“ (Nest. v přek. Erb. pag. 36). Tentýž spůsob, který ovšem našim právním ná- zorům se příčí, že totiž vrah, nemohl-li jistou sumu vyměřenou položiti, usmr- 1) Zde doráží se na „osadu"; o tom i o všem, co hlavy se tkne, viz H. Jireček: Slo- vanské právo etc.

Strana LXXX
LXXX cen byl, panoval též v Polsku: „consanquineis vero sive amicis proximioribus sex marcas decernimus persolvendas; qui homicida, si non fuerit in solvendo, captus poena capitali puniatur." (Helzel pomn. pravd. pag. 93. 286. 287). Summa peněz placená za hlavu zavražděného slula v němčině wërigeld, v ruském víra nebo virnoje, na Moravě pak odklad hlavy. Odkládajíce šírší rozbor této velezajímavé látky k jinému místu, zde jen ještě vážiti míníme, pokud vraždy před soud panský náležely. Když se vražda stala, viselo to na vůli příbuzných zavražděného, zda-li se odkladem hlavy t. j. položením jisté sumy peněz spokojiti chtěli anebo nic; nechtěli-li sumy peněz přijíti, měli na vůli, vraha zákonem a právem stíhati. (Kn. Drn. 101). Když prátelé zavražděného se vyjádřili, že odkladnou sumu vzíti chtí, zvolili k tomu hadšíl) čili „ubrmany“, kteří sumu ustanovili, jež se řídila podlé stavu zavražděného (viz kn. Drn. 101. 102). Nejstarší písemné svědectví takové smluvy o odklad hlavy na Moravě jest listina diplomataře Moravského z r. 1333, kdež Bernard a Albert z Cimburka s jinými zemany odklad hlavy určili za tři muže, kteří od lidí opata Velehradského zavražděni byli: „quod filii, uxores et filiae cum ceteris amicis ac eorundem successoribus qui- buscumque dominum abbatem et conventum ... vel ipsum monasterium We- legradense occasione interfeccionis parentum vel amicorum suorum inpetere de cetero non debeant vel quomodolibet fatigare et racione dicisionis vel amica- bilis composicionis predicte abbas et conventus de Welegrad orphanis, uxori- bus et ceteris amicis triginta quinque marcas grossorum Pragensium . .. de- derunt integraliter et in toto et quinque marcas ab ordinatione arbitrorum dicte cause sui monasterii edificiis impenderunt animabus defunctorum frater- nitatem de sex monasteriis sui ordinis fideliter procurantes.“ (C. D. VI. 349). Při odkladu hlav ustanovovala se krom peněz pro příbuzné také jistá suma pro kostely a dary pro chudé (Kn. Drn. 101). Mimo odkladnou sumu peněz byl však vrah také zavázán podrobiti se pokoře;2) v čem záležela, o tom viz popsání v kn. Drn. 101 (Kn. Tov. vyd. Dem. 119). Složením peněz odkladných a vyplněním pokory vzat jest vrah od příbuzných zavražděného na milost a nemohl více od nich pronásledován ani soudně stíhán býti; jelikož vraždou ale rodina utrpěla škody tím, že se jí ujala pomoc, které se jí od zavražděného v potřebách rozličných dostati mohlo, musel vrah zároveň slibiti, že ve všech příčinách rodu napomocen a poslušen bude ne jinak jako zavražděný, kdyby byl živ zůstal.3) Krom případu v kn. Tov. uvedeného naleznul jsem v soudních knihách jestě dva příklady odkladu hlav i pokory, kteréž zde pro důležitost i zajíma- vost jich vypisuji. První pochází z r. 1511 a zní v tato slova: 2) 3) 1) slovo to nachází se často v knihách půhonných: „tu jsem já býval na každém roce, kdež mi položili hadší, svýma oběma hadšíma, a on jest nebýval“ .. . . (Půh. Ol. 1412 fol. 279). — „A jmenovali jsú své hádce nebo ubrmany.“ (Půh. Brn. 1447 fol. 32b). Tato pokora nalezá se teměř u všech národů; viz Grimm R. A. 713. 714. Nejvíce se podobá spůsobu pokory, jak ji kn. Tov. líčí, spůsob zachovávaný v Polsku podlé statut Ziemowita IV. z roku 1421: „gdy wlodyka zabije slachcica, zaplacić ma zań 50 kóp przez dwu kopu i pokore ma uczynić; chusty aliž do pasa opuścív a nogo sie uczynív, z nagim mieczem samotrzećnaćcie . . . a ma prosić przebóg, aby jemu obra- ženie odpuszczono, a takie obraženie odpuszczono jemu ma być.“ (Helcel pomn. 287). I v „pravdě ruské“ zůstavena jest pomsta zabitého rodu jeho: „zabije-li muž muže, to mstít bratru bratra, otci syna .. .. avšak slušno brati výplaty, kdyžby pomsta ta se nestala.“ Výplata ta slula podobně našemu odkladu: „otložíša ubijenije za go- — lovu.“

Strana LXXXI
LXXXI „Mezi Hanuší Petrvaldským a Janem Pelkú na jich mocné přestání na knězi biskupovi JMti a pánech takto JM. a páni mezi nimi vypovídají. Na- před: poněvádž Jan Pelka knězi biskupovi JMti mana zabil, kdež biskup JM. skrz to jej v svú kázeň bere. Item dále, poněvádž Jan Pelka na Mikuláše Petrvaldského z úmysla jest nejel, aby jej zamordoval, než na jich žádost k nim přijel a z nějaké nešťastné příhody Mikuláše z světa svedl, aby Jan Pel- ka tyto dolepsané pokuty podstúpil: Napřed aby Jan Pelka 50 hř. gr. za duši nebožtíka Mikuláše dal tu, kdežby se přátelóm jeho zdálo. Item 50 funtuov vozku. Item patnácte postavuov sukna obecního na chudinu. Item 50 mší aby slúžiti dal. Item s 25 osobami aby tuto pokoru učinil: bosý, bez pasu na hrob aby křížem lehl a bratr Mikulašuov aby meč mezi jeho plece koncem dolů držel a třikráte aby se jeho otázal: „již-li jsem tak mocen hrdla tvého, jakož ty byl hrdla bratra mého?“ A Pelka aby řekl: „již, ale prosím pro buoh, živ mne.“ A Hanuš má říci: „živím tě pro pána Boha“ a má jemu to odpustiti. A Jan Pelka ve vší pomoci a potřebě v čem by jeho Hanuš, bratr Mikuláše, potřeboval, povinnen jemu býti má, všecko učiniti a ve všem jemu přistáti tolikrát, kolikrát by jemu toho potřebí bylo až do své smrti. (Pam. kn. Ol. 1517 fol. 48). Kdo popsání této pokory porovná s onou v kn. Drn. popsanou, uvidí, že téměř doslovně s ní se shoduje. Druhý příklad zachoval se z r. 1517 a jest poněkud odchylný od svrchu- dotčeného; zníť pak v tato slova: „Stanislav z Boží milosti biskup Olomúcký, Ladislav z Boskovic a na Třebové najv. kom. Mar. M, na mocné na nás pře- stání mezi urozenými vládykami Gerglem Janem a Fabianem bratřími vlast- ními Stivici z jedné a Mauricem Zolcarem z Loděnice, kterýž jest jim bratra jejich Kristofa zabil, z strany druhé, takto mezi nimi vypovídáme: že Mauric Zolcar má jim bratřím 50 kop gr. č. na penězích bílých dáti a to konečně na den svíček po datum této výpovědi najprv příští, aby oni to za duši bra- tra svého Kryštofa naložili v Pohořelicích k kostelu, kdež nebožtík Kryštof leží; že k tomu má Zolcar 30 mší zaň dáti sloužiti, 15 funtů vosku k kostelu kúpiti a dva postavy sukna na chudé rozděliti. A k tomu jich Stivice má těmito slovy odprositi: „milí páni, jakož jsem vám bratra vašeho Krystofa zabil, čehož mi lito jest, protož vás prosím pro pána Boha, pro matku Boží, že mi to odpustíte a já vám toho dokud jsem živ všem i s přátely svými za- sluhovati chci.“ A oni jemu to odpustiti mají a nemají toho více ničímž zlým nyní i na časy budúcí zpomínati.“ (Pam. kn. Ol. 1517 fol. 14). Mimo tyto příklady nenaleznul jsem více žádný příklad pokory a zdá se, že tento spůsob pokory, mající na sobě patrný ráz starožitnosti, již v první polovici věku XVI. ze zvyku přišel. Jinak ale věc se měla, když vrah sice k činu se znal, avšak tvrdil, že zavražděný první naň útok činil a v půtce pak zabit jest. V takovém případě zdráhal se vrah, odklad hlavy platiti a pokoru podstoupiti a věc vznešena pak jest od přátel zavražděného na soud panský. Dovodil-li pohnaný vrah svědky aneb přísahou, že ne on nýbrž zabitý příčinu ku svádě a půtce dal, jest spro- štěn obžaloby i trestu n. př. „Nález r. 1516: Mezi Matoušem Zygotú a Mikulášem a Jakubem bra- třími nebožtíka France z Korbu a jinými jich přátely na mocné přestání páni nalezli: poněvádž Zygota provodí, že jest naň nebožtík Franc počátek svády učinil a Zigota svému násilí se bráně jej zabil, že jest tu Zigota nic neučinil, cožby učiniti neměl.“ (Pam. kn. Ol. 1517 fol. 16). „Nález r. 1524. Mezi Petrem Čejkú z Olbramic a Jiříkem Stivicem p. n.: poněvádž Jiřík provodí, že jest nebožtík Václav Čejka slovy hanlivými i

Strana LXXXII
LXXXII skutkem na něj počátek učinil a z těch příčin od Jiříka jest zabit, že Jiřík tomu odpovídati nemá. Relatores p. Jan z Ludanic, p. Hynek z Kornic a z vládyk: Petr z Vlachovic.“ (Zelená kn. nálezův p. 129). „Půhon a nález r. 1529: „Jan Stolbarský z Doloplas pohoním Vítka z Dobřic na Přestavlcích z dědin i z zástav z 1000 zl. dobrých uherských a t. j. v. d. že jest Adama z Doloplas, bratra mého milého, z světa svedl a za- mordoval a toho mi napraviti nechce. atd. Nález: poněvádž se nachází, že jest Vítek v té půtce, kteráž mezi nimi před městem Olomúckým byla, Ada- ma, bratra Janova zabil a z svědků se vyrozuměti nemůž, z koho jest počátek té půtky přišel, povinnen jest Vítek to spraviti jakž jemu pány najděno bude, že jest počátek té půtky z něho nepřišel. Relat. atd. Přísaha: Já Vítek přisahám pánu Bohu, matce Boží, všem svatým, jakož mne viní Jan z Dolo- plas o zabití Adama bratra svého, že jsem já počátek té svady nebyl, než jsa přinucen hrdla svého jsem bránil. Tak mi pán Bůh pomáhej, matka Boží i všickni svatí.“ (Zel. kn. nál. 130). „Nález r. 1547. Mezi Petrem a Fridrichem bratřími Tochorskými z To- chořic a Bohuslavem Drahnovským ze Stvolové p. n. poněvádž Bohuslav od sebe dal povědíti, že nebožtík Jan Tochorský jeho před město pobizl, povinnen jest Bohuslav to spraviti, jakž jemu páni najíti ráčí. Relat. atd. Přísaha: Já Bohuslav přisahám pánu Bohu, matce Boží a všem svatým, jakož mne Petr a Fridrich bratři Tochorští viní, že jsem jim Jana bratra jich zabil, pravím, že jsem to z jeho příčin, jsouc od něho před město pobiznut a veden učiniti musil. Tak mi atd. Nález na tu přísahu: Mezi Petrem a Fridri- chem bratřími Tochorskými z Tochořic a Bohuslavem Drahanovským ze Stvo- lové p. n. poněvádž Bohuslav provodí, že nebožtík Jan Tochorský jemu ne- jednou příčinu k svádě dával a když s nim Bohuslav o to mluvil, nebožtík Jan Bohuslava před město Tovačov pobidl a za rukáv vedl a v té pobídce před městem se zranili a Tochorský od těch ran umřel, že jest tu Bohuslav nic neučinil, cožby učiniti neměl.“ Relat etc. (Zel. kn. nál. fol. 131). Dokázána-li vina vražedlníkova, mohl býti k smrti odsouzen; příklad toho podává kn. Drn. str. 102. Jiné příklady viz Zápisy Žerotínovy o soudě panském v rejstříku pod jmeny: Dorfinger, Frankenberg, Fulstein, Lapařík, Příleský a Tásov (Petr z —), kdež jmenovitě poznati lze, jaký rozdíl činěn mezi oukladnou a s lúpeží spojenou vraždou a pouhým zabitím. Při mužo- bojstvu zakročil soud panský teprvé k žalobě přátel zavražděného, když smlouva o odklad hlavy k místu přivedena býti nemohla; při vraždě loupežnické stíhal zločince, jak to zřízení zemské a landfridy velely, z moci úřadu svého.

Strana LXXXIII
LXXXIII Právo menší. Podavše alespoň v hlavních rysích nástin historie soudu panského je- dnati nám jest o právě menším. Právo menší ustanoveno[ bylo pro stav zemanský; náležely k němu tedy rytíři, vládyky a preláti, avšak jen v takových přech, v kterých se pohánělo o menší sumu než deset hřiven; přesahovala-li suma zapohnaná deset hřiven, pak také zemanstvo hnáti se muselo k soudu panskému. Žádný člen stavu panského však k menšímu právu pohnán býti nemohl, byť by půhon byl na jeden zlatý; taktéž stav panský nepoháněl žádného zemana neb měštana k menšímu soudu, i když poháněl z menší sumy než z desíti hříven. Páni tedy poháněli a poháněni bývali z kterékoli sumy jedině před soud panský; stav zemanský své členy i měšťany hnal z menší sumy než z desíti hřiven před soud menší.1) Slova z desíti hřiven bez vérdunku musela býti v každém pů- honu k menšímu právu i když se třeba z jednoho zlatého hnalo; neb těmi slovy vyjádřeno bylo, že k menšímu právu se pohání. Pravili jsme na str. XVI. že první pisemné stopy práva menšího vidíme z r. 1192: „ad hec predicti ciues illos nobiles terre Morauie, qui debita con- traxerint apud eos, que decem marcas argenti excedent ... (viz str. XV). Pohnání ze sumy menší desíti hřiven jest významné pro právo menší, o kterém velmi skromných zpráv jen máme, jelikož takové důležitosti do sebe nemělo, jako měl soud panský. Druhá významná vlastnost práva menšího jest ta, že na konci půhonu stojí: „co mi zemané za právo najdú“, jakož v půhonech k soudu panskému se psávalo: „co mi páni za právo najdú.“ Věc ta má svůj základ v tom, že při soudě panském soudili páni, při soudě menším zemané. Taktéž v nálezu menšího soudu se psalo: „zemané nalezli. Půhony k menšímu právu přijímaly se v tytéž dny jako ku právu vět- šímu; také původně se vpisovaly do těchže kněh půhonných, jako půhony k panskému soudu. Tak n. př. stojí mezi latinskými půhony cúdy Olomúcké mezi půhony k panskému soudu k r. 1390 tento půhon k menšímu právu: „Jan de Chudobín conqueritur super Bohuskam de Kokor pro decem marcis grossorum minus fertone, quia eidem pro nobili Sdencone de Lucov promi- “ sit. . . . V českých půhonech nachází se při půhonu k menšímu právu obyčejně nadpis: „ad terminos minoris czude. Na př. r. 1406: „ipso die ad terminos minoris zcude. Habart z Sulejovic pohoní Jana z Moravan z toho zboží z Ko- beřic z desíti hřiven bez věrdunka, proto že jest vzal od něho kuon a slibil jemu jej oddati a toho po dnešní den neučinil; zná-li se jemu v tom, zná se ku pravdě, pří-li ale, chce míti dosti na tom, což jemu zemané za právo na- jdú.“ (Půh. Brn. 1406 fol. 9). — r. 1406. „Ad terminos minores citatio. Mi- kuláš z Stichovic pohoním Všebora z Svinošic odtud i kdež co má a drží k této popravě, pohoním jej k jeho listu z desíti hřiven bez věrdunka, nebo mi neplnil těch peněz a když mne toho odbude, tehdy mám k němu více mlu- 1) Kn. Tov. praví: „k tomu se pohánějí z sumy X hřiven bez věrdunku.“ Kn. Drn. na str. 58 piše: „že se k tomu právu o vyšší sumu nemůže pohnati než což pod 20 zl. jest a protož se staví „z X. hříven bez věrdunku.“ Dle toho udání kn. Drn. bráti se musí hřivna v ceně 60 groší; neb jelikož v 16tém a 17tém věku v Moravě na je- den zlatý šlo 30 groší, na dvacet zlatých tedy 600 groší čili deset hřiven, kterážto suma již náležela půhonem k soudu panskému, nemůžeme zde bráti hřivnu českou, která měla 64 groší. Neb česká hřivna by nešla do počtu 20 zl., kterýž udává kn. Drn., (jedna po 60 gr.); deset hříven bez věrdunka jest tedy 19 zl. a 15 groši. f*

Strana LXXXIV
LXXXIV viti a škody opovídám. (Půh. Brn. 1406 fol. 10b). Téhož roku a v tomže svazku kněh půhonných na str. 18b jsou zase tři půhony k menšímu právu. Podlé kn. Drn. (str. 58) vyhlašovaly a rozsuzovaly se půhony k menší- mu právu v kaple v ambitě a sice v ty dni, když větší soud se odbýval; souditi to lze z těchto slov: „a ti se vyhlašují i soudí v kaple v ambitě a kterýchžkoli zemanů menší úředníci požádají, aby šli s nimi souditi, ti mají to bez odporu činiti a jíti souditi, leč by nemohl od druhého soudu odjíti a nebo pro jinú bezelstnú příčinu nebo potřebu.“ List krále Vladislava z r. 1493 však praví: „právo menší to zachováno buď a rozsuzuj se na ty pátky a časy, když půhonové puštěni budú.“ Kn. Tov. zase piše: „ktož k tomu právu jest pohnán ve dvú nedělích od pohnaného pátku před úřadem se po- " staviti musí a hned odpovídati, nečekaje svíček neb sv. Jana jako právo větší. Zdá se tedy, že začátkem věku XVI. ony lhůty soudu menšímu vytknuty jsou, o kterých kn. Drn. zprávu dává. Menší soud skládal se z menších úředníků a z těch zemanů, které menší úředníci k tomu povolali; tito zemané však nečini.i žádné přísahy do soudu jako přísedící soudu panského, aniž úřad soudcovský na delší čas zastávali. Nezdal-li se počet zemanů přítomných dostatečným, odložen nález do více ze- manův, jako v tomtéž případě při soudě panském do více pánův, n. př. r. 1412 nález menšího práva: „ta věc mezi Vintířem a mezi panem Václavem Herynkem odložena do dvú nedělí do více zeman.“ — „Mezi Václavem Lžičkú a mezi Alšem Bystřicí odložena ta věc za dvě neděle; nebo zeman nebylo.“1) V oboru svém měl soud menší tutéž právomocnost jako soud panský; co do materielního práva platily při menším soudě tytéž zásady jako při soudě panském. Kdo neměl zboží dědičné, nemohl býti pohnán obyčejným půhonem: „mezi Václavem Lžičkú a Janem Smetanú zemané našli: poněvádž Jan Sme- tana nemá nic na dědinách, aniž sluší k tomuto právu, nemá k tomu póhonu odpovídati.“ Tykala-li se pře jaká v kterékoli příčině desk zemských, muselo se s ní čekati do nejprvé příštího soudu panského, jelikož jedině soud panský deskami vládl: „aby zaručila, že jest její dědictví v Sklalici a že to ukáže zemskými dskami . . . . a to má vyvésti o prvním panském sněmu. Kdo pro nemoc dostaviti se nemohl, tomu se dával rok nemocný: „dán rok nemocný Maxikovi z Trubska do dvú nedělí.“ Když kdo nestal na prvním nebo druhém roku, dal původ památné: „Hereš z Lelekovic dedit suum památné contra Miksikonem de Trubsko in primo termino non comparentem." — „Niklas Zeiler dal své památné na pana Skalu, že dnes nestal na druhém roku.“ Když se nález stal, dal ten, který při obdržel, přísud: „Mezi Václavem Lžičkú a Alšem Bystřicí tak sú zemané nalezli, že v čem se jemu Aleš zná, aby jemu to plnil podlé póhonu a pak má-li co dále Aleš k němu mluviti, ale dobývaj ho právem. A na to Václav Lžička dal svój přísud. Kdo se nepostavil na třetím roku, na toho dal původ rovněž přísud, ja- koby se nález byl stal: „Petřiko de Melic dedit suum přísud contra Vence- slauum de Chřepic in termino tertio non parentem." — „Niklas Zeiler mě- štěnín Brněnský dal svój přísud na pana Skalu, že dnes na třetím roku ne- — stál." 1) Tyto doklady jakož ostatní, kde zřejmě není jiný pramen udán, jsou vzaty ze zápisu půhonů a nálezů práva menšího z r. 1412, kterýžto zápis 10 stran malého oktavu čí- taje přivázán jest do knihy Půh. Ol. z r. 1463 mezi 84 a 85 listem.

Strana LXXXV
LXXXV Když původ neb jeho poručník nestál, dal pohnaný pomocné: „a na to dal Jan Černý své pomocné .. . .“ Po nálezu soudu menšího následoval taktéž zvod a odhad: „potom se .. . . (Půh. Ol. 1463 fol. 272). — „že poněvádž ihned zvedl na mé zboží“ Janovi Černému odhádáno jest na šesti lánech pustých tři hřivny a 8 groší platu . . . Jakož k menšímu právu pohnati se nemohlo z větsí sumy X hřiven bez věrdunka, taktéž menšímu soudu nebylo dovoleno, větší sumy prosouzené při- jímati: „pak-li jest Hereš položil penize u menšího práva a tu nemá více kla- deno býti než X hřiven bez věrdunka, to nemá p. Herartovi škoditi .. . .“ (Půh. Ol. 1412 fol. 61b). Ač kn. Tov str. 120 praví: „také z toho práva žádný se odvolati ne- muož“, předce, alespoň v starší době bylo lze, z nálezu zemanův k soudu pan- skému se odvolati: „od toho nálezu odvolal se Erazím na pány právě, že ne- — „Záviška z Vikstaina seděním v Buku pohoním Jana z Do- chce přijíti.“ mamyslic nižšího komorníka . . . de 100 marcis gros. a tu jemu vinu dávám, jakož mne Kropáč pohonil, žeť jsem jemu vždy stal a odvolal jsem se vždy na pány dříve než zemané nález učinili a on mi toho nedopúštěl a přes to vždy na zemany podával, právě, že se mám na pány odvolati po nálezu zeman, ale já jsem se proto vždy na pány odvolal a v tom Kropáče zvodil na mé zbožičko. Zná-li se etc. (Ol. Půh. 1412 fol. 272). Taktéž volno bylo soudu menšímu, byla-li pře těžká, že mohl naučení vzíti u soudu panského a pak teprvé nález učiniti. (Kn. Tov. 120). Menší soud požíval též ochrany od výkonné moci, když se co proti němu činilo, jako soud panský; kn. Tov. str. 120 praví: „a dálo-li by se co proti právu neb úřadu, povinni páni i všecka země, toho práva tak hájiti a brániti, jako práva velikého. Avšak soud mensí nepožíval takové vážnosti jako soud panský; hlavní příčina byla v tom, že právo menší zasedáno a řízeno bylo úředníky menšími kteří v zemi právě oblíbeni nebyli. Tomu ovšem nelze se diviti, jelikož právě na menších úřednících ty nejostudnější práce soudní záležely; oni přijímali, zapisovali půhony, chovali je v pořádku a cokoli jimi pochybeno bylo, přísně se káralo od soudu panského, jelikož nějaké přehlidnutí menšího ouřadu ko- nání spravedlnosti na ujmu býti mohlo. Jelikož pak takové pokárání dělo se veřejně, protož snížován tím úřad menší. Neméně nepříjemná práce mensího ouřadu byla vyslýchání svědkův, sedění na posudcích k přijímání pokut a pe- něz prosouzených, pak zvody, odhady a přidědění, vyjíždění na hranice v spo- rech o meze atd. Poškozený nebo ten, který při prosoudil nezamiloval si právě úřad, který byl zřízencem výkonné moci soudní. Soud panský ovšem ujímal se úřadu menšího, když mu křivděno bylo; n. př. nález r. 1472: „mezi Jiříkem Tunklem starším z Brnička a Kryštofem z Pěnčína, sudím menším Olomúckým, páni nalezli: poněvádž p. Jiřík žádným svědomím neprokazuje, by úředníci v čem jemu ukratili a proti nálezu panskému pohání, Krystofovi a úředníkům aby to opravil prosbou, proše jich pro Bůh, pro Matku Boží, že jest jim křivdu činil tím půhonem, aby jemu to odpustili. A páni p. Tunkle pro tu příčinu, že jest proti jich spravedlivému nálezu to učinil, v svou kázeň “1) (Půh. Ol. 1480 — 6 — fol. 44). berou. 1) Půhon k tomuto nálezu r. 1481 zadaný zní: „Jiřík Tunkl starší z Brnička pohoním Krystofora z Pěnčína a z Drahanovic etc. že jsem provedl svědky lidmi starožitnými, že má voda jíti čtyřmi toky přes trávníky do řeky, kteráž k Rajci jde a on mi toho s jinými tovaryši svými, úředníky zemskými, v nález nepoložil“ . . . (Půh. Ol. 1480 — 5 — fol. 121b).

Strana LXXXVI
LXXXVI Jiná příčina, za kterou menší úřad oblíben nebyl, byla ta, že úředníci menší, nemajíce stálého platu hleděli krom tax vyměřených získati sobě roz- ličné poplatky, aby tak důchody své zvětšili. Do toho stěžuje si kn. Tov. str. 75: „ale jakož nyní při těchto právích úředníci jedúc . . . . u jednoho oběd měli a u druhého nemajíc aneb nemohúc obědu míti za to sumy peněz kladli jsú a dávati sobě rozkazovali a z úmysla škody, náklady zamýšleli, o tom jsem nikdy neslýchal, by to prvé bylo za právo; ale zdá se mi proti sprave- dlnosti za to bráti, což ani sněděno, ani vypito ani protráveno jest, než zdá mi se lakomství úředničí a měšcuov jich nasycení.“ Takováto vlastnost úřed- níků menších ovšem nepřispívala k zvýšení jich vážnosti v obyvatelstvu; na tuto chtivosť menších úředníkův naráží také Karel z Žerotína, praviv o Ma- tyáši z Hartunkova, který několik roků byl menším úředníkem a pak mistodr- žícím nejv. pisařství, „že ne zle se měl, nebo drahně peněz po sobě nechal. (Záp. I. 115). Z jedné strany tedy nemilé povinnosti a ze strany druhé penězochtivosť úředníků menších byly příčiny, proč menší úřad u vážnosti klesal; protož stalo se snešení již r. 1508: „Což se úřadu menšího dotyče, poněvadž již ten úřad tak zlehčen jest, že lidí hodných k tomu míti nemůžeme, ješto se prvé o to znamenití lidé třeli a již v tom žádný býti nechce, proto že je sobě lidé v lehkost vzali puotky na ně činíc a jim hrozíc, ješto jest to všecko nám k leh- kosti, poněvádž jest vždy úřad zemský a bez něho býti nemůžeme a protož potřebí jest, aby v tom od nás opatřeni byli a všem oznámeno, chudým i bo- hatým, aby se k nim zachovali, jako na úřad zemský sluší. Pak-li by jim kdo jakú lehkost buď skutkem neb řečí okázal, že se k němu páni míti chtí jako k tomu, kterýž jest protiva vší zemi učinil a žádnému toho netrpěti.“ (Pam. kn. Ol. 1517 fol. 71). Nezdá se však, že poměr ten mnoho se polepšil; neb zápisy Žerotínovy mají mnoho dokladů, že úředníci menší často káráni býti museli. Vyjímáme zde jen příklad z r. 1612: „však když viděli, že jsme se ihned sstoupili a že jim od někoho návěští dáno bylo, že dobře nebude, chtěli to obnoviti . . . . . sstoupili jsme se o to a snešeno, aby jim domluva učiněna byla tuhá a zase posláni aby byli k Pavlovskému.“ (II. 56). — „Měla ouředníkům menším větší než Hradišťanům kapitola dána býti; ale poněvádž ji včera měli, aby dokonce ti ouradové ve zlehčení nebyli, jest jim prominuto.“ (II. 57). 30

Strana LXXXVII
Kniha Drnovská.

Strana 1
Přípis Lantfrydu1) dáveného.2) (Fol. 1). Ve jmeno svaté a nerozdilné Trojice amen. My Vladislav z Boží Milosti Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský etc. Král, Markrabě Moravský, Lužický, Lucemburský a Slezský Vývoda etc. a my Stanislav biskup Olomúcký, Jan z Pernštajna a na Tovačově hejtman a nejvyšší komorník Mark. Mor., Jan z Li- pého a na Krumlově nejv. Maršálek Království Českého, Albrecht z Štermberka a na Holešově, Ladslav z Boskovic a na Třebové, Znata z Lomnice nejv. sudí Mar. Mor., Václav z Lomnice a na Náměšti, Heralt Kuna z Kunštátu a z Bolehradic, Arkleb z Boskovic a na Vranově, Burian z Valdšteina a na Brt- nici, Vok Pňovský z Sovince na Pňovicích, Petr z Žerotína a na Šumberce, Jan z Žerotína a na Strážnici, Hanuš Haugvic z Biskupic a na Bouzově, Jan z Kunovic a na Uherském Brodě, Kryštof opat Velehradský, Pavel opat Hra- dištský, Pavel opat Loucký, Jan probošt Kounický, Jakub z Šarova na Krum- síně nejv. hofrychtýř Mar. Mor., Václav Pavlovský z Vitbachu, Martin Kober- ský z Drahanovic, Albrecht z Baští, Jindřich Přepický z Rychnburka, Adam z Bačkovic a na Polici, Vilém z Víčkova, a purkmistři, rady i obce měst Olo- mouce, Brna, Znojma, Jíhlavy, Hradiště a Uničova: oznamujem tímto listem vůbec všem, že hledíc napřed chvály Pána Boha všemohoucího a potom dobrých starých obyčejův předků našich zachovati, jimiž Mark. Moravské od dávných lét3) spravováno bývalo, neřády stavovány a pýcha zlých lidí skrocena bývala, kteřížto vždycky jako litá zvěř řádem4) (sic) spravedlnosti, uspokojení a jednotě se protiví, nechtíce jinač, než aby pokoj, řád a jednota, kteráž jest mezi námi všemi Mark. Moravského obyvateli Pánu Bohu ke cti a nám všem duchovním i světským k prospěchu za dlouhé časy trvala, jeden zápis obecný a upokojení zemské podlé artykulův starodávných a tomuto Markrabství potřebných udě- lali jsme a zřídili, děláme a mocně zřízujem tímto listem, tak abychom my všickni obyvatelé téhož Markrabství toho všeho, což se v tomto listu piše, po- vini byli zachovati a držeti v celosti bez porušení3) pod svými dobrými kře- sťanskými vírami ctně a věrně,6) jako na věrné a ctné sluší. 2) 3) 1) L. 1496 byl uzavřen lantfryd v Brně v průvodní neděli od krále Vladislava s pány Moravskými, v němž ustanoveno, že trvati má 10 lét. Když těch 10 lét uplynulo, učiněn nový lantfryd v Olomúci 1. 1516, v němž i král Vladislav i král Ludvík se jmenuje. A to jest tento lantfryd v knize Drnovské nám zachovaný; neb v archiv stavovský nevešel, poněvadž král kvapiv do Uher pečeť svou k němu přitisknouti zme- škal. Nicméně snesli se stavové po smrti krále Vladislava na sněmu Brněnském v 2. neděli po velikonoci 1. 1516 držaném, že ten landfryd předce držeti chtějí „zvláště poněvadž jest JMt na smrtedlné posteli leže .. . za to žádal, sluší nám tak učiniti.“ Pam. kn. Olom. 1. 1517 fol. 103. t. j. tištěného; dáviti = tisknouti; slovo dáviti v tomto smyslu nachází se ještě v tomto lantfrydě: „tu pečeti své přidáviti mají“, kterýžto výraz, jakož mutatis mutan- dis vůbec celý lantfryd, se shoduje s oním z r. 1496, kterýž onomu za vzor položen byl. Krom toho nachází se tento výraz ještě v kníze Drn. M. na straně 189: „které v dáveném lantfrydě tištěny jsou .. .. ale že jich dáviti nedali.“ Též zř. z. b. fol. 71 má: „artykul, kterýž jest .... vydáven.“ ltf. r. 1496 má: z dávné chvíle. — 4) 1tf. r. 1496 má: řádóm. — 5) ltf. r. 1496 má: přerušení. — 6) ltf. r. 1496 má: řádně. 1

Strana 2
2 Nejprvé. Spravedlivost chudému i bohatému aby se dála a sněmové vždy- cky dvakrát v roce podlé řádu nejméně ty dva sněmy o sv. Janě a hodu Svíč- kách aby držána byla, pro spravedlivost každého. Pak-li i sjezdové, kteří z potřeb pilných více než jednou neb dvakrát položiti by se potřebovali, k těm sjezdům máme jezditi a žádnými strannými výmluvami se nezaneprazdňujme. Na těch sjezdích každý z nás spravedlivosti od sebe udělovati má, buďto v soudu, neb v kterých žalobách na se půhoných, nebo sice obža lovaním, prá- vem, jakož z starodávna řád téhož Markrabství jest, od sebe činiti podle ná- lezův panských a práva. A nemáme žádný jeden na druhého mocí na se sa- hati než pokojem 1) spravedlivostí sebe hleděti a všecky nálezy panské zacho- vávati a jim dosti činiti podlé rozeznání pře a výroku. Item. Žádný z země ven nemá o svou nižádnou při mocí na souseda do jiné země sahati bez povolení krále JMti i nás pánů všech obyvatelů země. Než dála-liby se komu jaká křivda od kterého kolivěk souseda z jiné země, ten na krále JMt. nejprvé a na hejtmana, pány a všecky obyvatele vznésti má a svou spravedlivost oznámiti a pokudž k jeho spravedlivosti slušná cesta a podstata od krále JMti, hejtmana a pánů jemu dána bude a ukázána, na tom má přestati. Pakliby králova Mt., hejtman i páni nemohli slušnými prostředky a pokojnými jemu k jeho spravedlivosti dopomoci, jeho královská Mt. i my všickni nemáme jeho opustiti a máme a povini budem jemu k jeho spravedli- vosti pomoci2) a cožby ten s krále JMtí dopuštěním, s hejtmanovou a panskou vůlí z země válečného počal, nemá jemu hájeno býti do slušného dovedení jeho spravedlivosti. A kdyžby jej spravedlivost potkala, má ji přijíti a již se v pokoji zachovati jako i prvé. Item. Jestližeby kdo v zemi svévolně protiviti se chtěl a poslušenství králi JMti, hejtmanu a pánům nechtěl zachovati a spravedlivosti zemské k sobě přijímati i od sebe činiti, proti takovému králova Mt, hejtman i my všickni máme povstati a jej k tomu připraviti jakýmžkoli během, aby v jednotě, v poslušenství a v řádu stál a k tomu připraven byl. Item. Žádný z nás s vědomím svým ani který obyvatel zemský nemá na svých zámcích a zbožích přechovávati lidi, ještoby z země ven komu škodu činili anebo kteřížby v zemi svevolně škoditi chtěli, anebo lupežím se tajným obchodili. Pakliby kdo takové lidi u sebe přechovával vědomě a v tom nalezen byl, takový každý má od nás všech držán býti jako zlý člověk, loupežník a nad svou ctí zapomenulý a k tomu máme všickni proti němu povstati a jej kázati k hrdlu i statku jeho jakožto na zlého a nade ctí zapomenulého člověka sluší a na zloděje. Item. Mince spravedlivá Krále JMti a Koruny České jíti má, mince stří- brná dobrá na zlaté3) a groše široké podle starého obyčeje, tak aby chudý j bohatý mincí řádnou svých důchodův požívati mohl podlé starodávního obyčeje. Pakliby mince falešná se kde zjevila, ta kažena a pálena buď a trhové se jí nedejte, a kdožby s ní popaden byl, ten jako falešník trestán buď.4) Pakliby který pán, z rytířstva, neb z měst, duchovní nebo světský na svých zámcích neb zbožích falešnou minci jakoužkoli dopouštěl5) dělati aneb alchymie falešné, buď k němu hledíno též jako k falešníku k hrdlu i k statku. Item. Nižádný nemá dopouštěti lidem služebným v městech neb v mě- stečkách, na hradích nebo na tvrzích ležení bez vědomí a ohlášení6) hejtmana, kterýž vždycky v zemi jest, aby země skrze to ke škodě nepřicházela, lečby byli lidé Krále JMti, kteréžby k potřebě své položiti ráčil. 1) A a ltf. r. 1496 mají správněji: pokojnú. — 2) ltf. r. 1496 má: dopomoci. — 3) Tak čteme s A a s ltf. r. 1496 kdežto M. má chybně: zlatě. — 4) ltf. r. 1496 má: bud jako falešník kázán. — 5) A a ltf. r. 1496 mají: dopustil. — 6) Tak též ltf. r. 1496; A má chybně vyhlášení.

Strana 3
3 Item. Nižádný ze všech obyvatelův Mark. Mor. nemá nových zámkův osazovati bez vůle Krále JMti, hajtmana a pánů. Item. Jestližeby kdo bezelstně své zboží prodati musil nebo zastaviti pro- protřebu svého lepšího a užitku v tom hledaje, aneb pro dluhy, ten má a povinen bude to na smluvách a prodaji opatřiti. Item. Aby ten, kdož u něho to kupuje, prvé než jemu to sstoupeno bude, u hajtmana list přiznávající k tomuto landfrydu položil podlé přípisu jiných listů přiznávajících, že s tím zbožím ve všech artykulích landfrydu tohoto proti Králi JMti, hejtmanu, pánům a zemi zachovati se má a slibuje, jakožto i pro- dajce zboží toho před ním povinen byl. Pakliby toho učiniti nechtěl kupitel ten neb zástavník, nemá jemu to zboží sstoupeno býti ani k trhu připuštěn. Pakliby pán neb zemanín z duchovních nebo světských, maje nyní zboží zá- stavná, svá zboží vyplatil a listu nyní nepoložil pro tu příčinu, že těch zboží nedrží, kdyžbykoli k výplatě přišel, má ihned list přiznávací k tomuto land- frydu položiti; pakli by toho neučinil, to zboží proti1) Králově Mti jakožto Markrabí a pánu země má propadeno býti a Králova Mt i my všickni máme proti takovému povstati jako proti rušiteli pokoje a tohoto landfrydu. Item. Jestližeby kdo svévolně pro svou vůli zámek, tvrz nebo městečko ztratil a v tom je Králova Mt komužkoli spravedlivě dal, tehdy ten každý, komuž by to dáno bylo, má také list přiznávací k tomuto landfrydu u hejt- mana zemského položiti. Také kdožbykoli po otci, bratru, příteli aneb kterým- koli obyčejem v jaký statek všel, ten každý také list přiznávací k tomuto landfrydu má udělati a položiti u hejtmana pod propadením toho zboží. Item. Nižádný žhářům, násilníkům, falešníkům, mordeřům, pokládačům, zlodějům, nemá žádných fedrunků ani stavunků2) ani gleitů bez vůle Krále JMti a hejtmana dopuštění dávati. Pakliby kdo jinač proměnil, k tomu má hledíno býti jako ku pomocníku zlých lidí a jako by on to sám osobně učinil, zvláště jestližeby kteréhokoli takového tu kde zastali, a on od něho práva uči- niti dopustiti nechtěl. A proti tomu Králova Mt i my všickni máme se za- chovati a jej kázati tak jako starodávní obyčej jest. Item. Silnice všecky aby svobodné byly všem, chudému i bohatému, do- mácímu i hosti a mýta spravedlivá aby brána byla a nespravedlivých mýt ni- koli aby žádný nezamýšlel ani jich bral. Item. Všickni obyvatelé země Moravské mají se spravovati listy3) staro- dávního obyčeje buď na zprávu neb zástavu aneb na komorní platy nebo ou- roky a jestližeby kdo neobyčejné listy neb ouroky a lichvy zamýšleti chtěl mimo 10 zl. ze sta zl., k takovému ne k té samé sumě listu toho a peněz, ale i ke všemu statku jinému cožby ho kdo měl,4) má hledíno býti jako k tomu, ješto proti řádu neřád zamýšlí a nové věci v zemi uvoditi by chtěl. Item. Jestližeby z dopuštění Božího Králova Mt, kněz Biskup, hajtman, z pánů neb z rytířstva neb z měst, z duchovních nebo z světských, hrad, města neb tvrz kterou ztratil buď zležením neb ztečením anebo kterýmžkoli jiným oukla- dem beze lsti, Králova Mt. i my všickni máme ihned všecku svou pilnost5) přiči- niti, aby ten zámek obehnán byl, a kdyžby hejtman sám osobně k dobývání toho zámku na pole vytrhl, všickni páni i rytířstvo svými hrdly ihned po jeho prv- ním obeslání k němu bez meškání táhnouti mají. Pakliby tak znamenitá po- třeba nebyla, a hejtman doma zůstana svého náměstka poslal, k tomu páni aby své dobré lidi jízdné i pěší poslali a odtud aby neodtrhli,6) lečby s Boží pomocí toho zámku, města neb tvrze dobyli, a to puškami, prachy a jinými 1) proti není v A, ltf. r. 1496 to má. — 2) ltf. r. 1496 má: stavuov. — 3) A má chybně: léty. — 4) ltf. r. 1496 má: kterýž měl. — 5) ltf. r. 1496 má: péči. 6)ltf. r. 1496 má: neodtrhali. 1*

Strana 4
4 náklady vedlé řádu a starodávních obyčejů a kdyžby z daru Božího dobyt byl, tomu, číž jest byl, (má) navrácen býti, lečby ten pro který neřád zemský a zlou příčinu to ztratil, to při vůli Krále JMti, hejtmana a pánů býti má, co s tím budou chtíti učiniti. Item.1) Na tomto jsme se také z jednostajné vůle všickni ustanovili, jest- ližeby nás kdo nyní neb po smrti krále pána našeho mimo spravedlivý řád a svobody naše k čemu nutiti a tisknouti chtěl a k své vůli připravovati, v tom abychom podlé sebe stáli a sebe neopouštěli a jeden mimo druhého nikam se nevytrhovali, než z jednostajné vůle to jednali, cožby dobrého a poctivého tohoto markrabství podlé svobod našich bylo a to pod pokutami v lantfrydu položenými. Item. K tomuto listu všickni obyvatelé země2) buďto duchovní nebo svět- ští, jichžto jmena v tomto listu napsána jsou, tu3) pečeti své přidáviti mají a povini jsme, a ti, jichžto jmena tuto napsána nejsou buďto z pánů, z duchov- ních, z rytířstva neb z měst, povini jsou a budou každý zvláště zase, kdož co v zemi má, listy své přiznávací na pergameně s visutými pečetmi v jednom měsíci aneb čtyřech nedělích pořád zběhlých od datum listu tohoto u hejtmana, podlé přípisu vydaného, k tomuto landfrydu položiti a to všecko4) oblíbiti, slibiti, zdržeti a zachovati, což v tomto lantfrydu pro řád a spravedlivost vy- sloveno jest a zapsáno. Pakliby který svévolně proti vůli Krále JMti, hejtmana a pánů i našemu tomuto zřízení zasaditi se chtěl a přiznávajícího listu nedal,5) ten napřed řádu svého, v kterémž jest, má zbaven býti a statek jeho v ruce Krále JMti a zemi má propadený býti a všickni máme sobě naň pomoci a jakžby o něm se Králova Mt, biskup, hejtman a páni ustanovili a v zemské neb v hejtmanova registra vepsali, tak se ode všech nás obyvatelův i od na- šich potomkův k němu držáno a zachováno býti má až do třetího jeho pokolení. Item. Tento lantfryd slibili jsme a slibujeme slovy na hoře psanými ctně věrně a křesťansky zdržeti a zachovati beze všeho přerušení6) do krále Vladi- slava a krále Ludvíka pánů našich JMtí obou živnosti; pakliby jich Milost dříve patnácti let z tohoto světa sjíti ráčili, čehož Pane Bože ostřež, tehdy tento lantfryd má mezi námi do patnácti lét státi a trvati. Pakliby JMt král i král Ludvík JMt po patnácti létech živi byli, tehdy po smrti JMtí tento zápis a lantfryd trvati má do tří lét pořád zběhlých beze všeho glosování a z něho vytahování?) buďto pro smrť kterého z nás neb všech, buďto pro kterou výtržku, ačby se který zapomena nad svou poviností z tohoto lantfrydu se vy- trhnouti chtěl neb vytrhl, buďto žeby z které země z soused okolních na nás sem do země kdo sahl a žeby markrabství toto souženo bylo kterým nepoko- jem, pro žádnou příčinu nemá rušen býti než v své moci a pevnosti má zů- stati do lét a času nahoře psaných. Protož té věci vší ku pevnosti My Vla- dislav a Ludvík králové napředpsaní naše pečeti královské kázali jsme přivě- siti k tomuto listu a my Stanislav biskup, Jan hejtman i jiní všickni páni, rytířstvo, města svrchupsaní na jistotu a zdržení a zachování všech věcí nahoře psaných své jsme vlastní pečeti k tomuto listu přivěsili. Dán v Olomúci v středu po Božím křtění léta Božího 1516 království našich uherského 26ho a českého 45ho. List přiznávací k lantfrydu (fol 8). Já N. z N. vyznávám tímto listem přede všemi, kdož jej uzří aneb čtoucí slyšeti budou. Že jakož jsou páni, pre- láti a rytířstvo i města Mark. Mor. jeden obecný zápis anebo lantfryd způso- 1) Tento článek není v 1tf. r. 1496. — 2) A má: zemští. — 3) není v M; 1tf. r. 1496 a A to mají. — 4) ltf. r. 1496 má: všickni. — 5) ltf. r. 1496 má: nedati. 6) taktéž ltf. r. 1496; A má: porušení. 7) ltf. r. 1495 má: vytrhování, jež také lépe se hodí k slovům: z tohoto lantfrydu Vytrhnouti chtěl.

Strana 5
5 biti a učiniti jsou (sic) ráčili pro řád, pokoj i spravedlivost, aby chudému i bohatému spravedlnost se dála a v artykulích v tom listu znících zříditi jsou ráčili: protož já N. svrchupsány to všecko, což se v tom listu neb lantfrydu zavazuje neb vyslovuje, oblíbil jsem a oblíbuji, schválil jsem a schvaluji a ke všemu přivoluji, slibuji svou dobrou vírou čistou křesťanskou to všecko, což v tomto lantfrydu zřízeno, způsobeno, vyjeveno a zapsáno jest, podlé artykulův v něm znících zdržeti pomáhati tak jakoby ten list landfrydu v tomto mém listu vepsán byl, aneb má pečet k tomu listu neb lantfrydu přivěšena byla. A jestliže bych já komu zboží své odbyti chtěl, kupitele svého k tomu držeti mám a přivésti, aby list přiznávací v táž slova, jakožto i tento můj list jest, k tomu lantfridu přiložil a v tom ve všem aby se zachoval jakož já svrchu- psaný N. Tomu na svědomí a zdržení pečet svou vlastní sem přivěsiti kázal k tomuto listu, jenž jest psán a dán etc. Z této příčiny lantfryd začat jest. Item slycháno také, že někdy prvé, když jsou v tuto zemi pána země přijímali, že někteří JMt podniknouti ne- chtěli a že je mocí připraviti musili všecka země nemalými náklady a škodami; protož pro takové výtržné jsou lantfrydové zapsáni všemi čtyrmi stavy pod po- kutami v něm položenými, kterýžto lantfryd z těch příčin nejprvé byl svolen a zapsán za krále Václava a potom po něm všickni králi jsou je dělali až i nynější králi, král Vladislav a král Ludvík, syn jeho, páni této země s srov- náním všech obyvatelův zemských lantfryd způsobiti a zapsati jsou ráčili, kte- rýž napřed vypsán jest v svých artykulích slovo od slova pořád.1) O zachování hejtmana po smrti krále a pána země. (Fol. 16.) Item. Hned hejtman zemský, když král umře, po smrti krále, anebo (markrabí)2) totiž pána země této, má hned všem oznámiti smrť pána země a má všecky obeslati listem svým tuto důlepsaným. A když se všickni sjedou do města Brna, tu se mají všickni sjíti do kláštera sv. Michala. A tu hejtman země řeč učiniti má o smrti pána země, a zemi hejtmanství vzdáti má, kdežto páni moc míti budou, sobě hejtmana zvoliti a usaditi buď prvního aneb jiného ko- hož se jim zdáti bude z jednostajné vůle nejhodnějšího k tomu úřadu, a toho vyhlásíc slibí poslouchati, cožby s radou jich činil, jemu pomocni býti mají v ničemž jeho neopouštějíc a spolky ten má moc dávati až do pána země bu- doucího i práva působiti a pustiti, ač země mírná jest. A hned se lantfryd udělati má pro podstatu země a stvrzení pokoje,3) ačby první vyšel až do při- jetí zase pána země. O hejtmanovo k zemi obeslání listem svým. Pan hejtman má všecky čtyry stavy na jmenovitý den po smrti pána země do města Brna obeslati a i lant- frydem je napomenouti k svornosti a tak dále jim potřebu oznámiti toho sjezdu pro zemi dobré etc. jakož na hoře o tom stojí. O dědicích po pánu země zůstalých anebo novovoleném pánu země a o poslů vyslání od země k jeho milostí.4) Item když země osiří po pánu a bez pána jest, bude-li dědičný pán, syn prvního pána umrlého, tehdy páni a ry- 1) Kn. Tov. str. 28. 2) Položili jsme do závorky slovo „markrabí“, jež po slově „anebo“ a před slovem „totiž“ dle analogie s jinými místy této knihy i mnoha listin státi mělo, chybou opisovate- lovou ale vynecháno jest. Srov. kn. Tov. str. 2. Potuď se shoduje text kn. Drn. s kn. Tov. str. 2. Tento článek, jakož i následující: „o přivítání pána země. Přísaha královská, O vzdání hejtmanství. O radě zemské. O přísaze do rady. O hejtmana jednání. Přípis přísahy hejtmana“ svovnávají se s listinou krále Vladislava danou v Brně 17. ledna 1497, je- jížto začátek, anť ani v kn. Drn. ani v Tov. není, zde klademe: „My Vladislav etc. oznamujem tímto listem všem, že přistúpili jsou před nás páni, preláti, a rytířstvo i města Mark. našeho Mor. a ukázali jsú nám pamět od starodávna sepsanú a zname- nanú toho všeho způsobu a obyčeje, kterak jsú předky naše a pány své zemské před- 3) 4)

Strana 6
6 tířstvo, preláti, města, tu kdež pán jich v zemi nebo jinde k létům přišlý anebo znova již volený, mají ze všech stavův z sebe vyslati tam, kdež JMt jest, osoby znamenité a hodné, z každého stavu osobu etc. a JMti všecku potřebu zemskou, svobody, starodávní dobré obyčeje zvyklé zemi i jiných zemi potřeb oznámiti a s JMtí srovnati, aby chudý i bohatý, jakž na koho sluší, při svém řádu a právě aby (sic) zachován byl. A to zjednajíc a zavrúc s JMtí a přířčení vez- múc toho k držení, mají ode vší země prositi, aby ráčil na den určitý a již smluvený přijeti osobně do města Brna,1) neb tu má přijat býti pán země. A tak poslové vrátíce se mají hejtmanu, kterýž té chvíle v zemi jest, ač sám v poselství nebyl jest, oznámiti jakž srovnáno jest, kterýžto hejtman má dále vší zemi oznámiti a ohlásiti listem svým všem stavóm a v městech kázati volati pro jinší, kterýžto list hejtmanův takto se má psáti i volati. O páné hejtmanovu obeslání a o přijeti pána země a uvedení do země, kdy se poslové navrátí zase. (Fol. 17.) Službu svú vzkazuji urozený pane pane, neb velebný, neb statečný, neb vládyko, neb múdří opatrní, jakž na koho záleží. Jakož tebe tejno není, že po smrti pána našeho již pána nového dědičného syna JMti N. otc. za pána míti máme. Jakož pak s tvú i jiných radú do města N., kdež JMt nyní obývá, posly naše ode vší země jsme byli poslali, aby o svobody a práva naše s JMtí i o všecky potřeby podlé artykulův sepsaných moc měli a jednali, kte- řížto z daru Božího šťastně a prospěšně se vrátili a s JMtí všecko na místě zavřevše i od JMti jistotu toho všeho vzevše všecku milost k nám nalezli jsou. Kdežto JMt v této zemi na den N. v městě Brně osobně býti ráčí, nám dále namluvené věci všichny dokonati a povinost naši také k sobě učiněnú míti. Kdežto žádám i z ouřadu svého přikazují, aby hned na den N. (totižto třetí nebo čtvrtý položiti před tím, nežby pán země přijeti měl,) býti nezmeškal, ni- čímž se nezaneprázdňuje ani toho dne zmeškávaje, tak aby JMti od nás ode všech i též tebe také všecka poctivost státi se mohla, kteráž pánu našemu býti má a spravedlivě přisluší. Datum etc. O rozdílu mezi pánem zemé dědičným zůstalým a mezi znovu voleným a o strk mezi pány Moravskými a Ceskými. (Fol. 18.) Item bývá rozdíl mezi pánem země dědičným zůstalým, kterýž po dědičném pánu sirotkem zůstává a pánem voleným. Jakož se jest bylo stalo v létech krále Ladislavových, kterýž byl dědičným synem krále Albrechtovým, ale narodiv se jinde než v koruně české osiřelý, dán jest k chování Frydrichovi Rakouskému a potom Římskému králi i císaři a ten jest jeho ven z země vydati nechtěl, až země některé a zvláště Rakušané vojensky před Nové Město, tu kdež Frydrych císař byl, jsou se položili i vydán jest jim tu. Když vydán byl a již v Vídni panování své počínal, páni, preláti, rytířstvo i města Mark. Moravského podlé nahoře psa- ného spůsobu svého poselství jsou do Vídně učinili. A zavřevše, do města Brna krále Ladislava požádali, kterýž tu přijel a za pána byl jest přijat nejsa ještě Českú korunú korunován, než toliko v mladosti své Uherskú. Když pak po roce týž král Ladislav do Čech byl vzat a korunován v Čechách, tehdy páni Čeští učinili jsú ku panóm Moravským řeč skrze pana Alše Holického těmito slovy: Pani Moravané! Učinili jste všetečně, ješto vám to nepřislušelo, 1) kové jich do země Mor. přijímali a jaký způsob při takovém přijímání pána země té zachován býval, jest a býti má, kterýžto způsob takovýto jest: Najprvé. Když země osiří etc." Kn. Tov. pag. 7 má též do Brna, originál ale, z něhož vydání učiněno, jak dole v poznámce stojí, má připsáno „do Olomúce neb do Brna“ a tato slova shodují se s listinou kr. Vladislava, kde stojí: „do města některého v zemi a zvláště do Olomúce nebo do Brna.“ V starší době zdá se že králové dříve do Olomúce a pak teprvé do Brna se odebírali, tak Jan Lucemburský. Scrpt. rer. boh. II. 91.

Strana 7
že jste prvé krále JMt do své země uvedli a za pána přijali před námi, nám toho neohlásivše, ješto my prvé měli jsme to učiniti a vy nás s tím čekati, jakožto úd království tohoto po hlavě jíti. Protož žádáme od vás toho ná- pravy a zvláště toho, aby jste znovu při přítomnosti naši krále JMt sobě za pána vzali, neb jste vy manové koruny České. A tu pani Moravští předkové naši, uprosivše sobě potaz, poručili jsú řeč panu Vaňkovi z Bozkovic, kterýžto slovem všech Moravcův pověděl jest: Pani Čechové! Jakož jste na nás v přítomnosti krále JMti půtku učinili o příjetí JMti za pána našeho a do země naší uvedení a k tomu pravíc, že bychme toho bez vás učiniti nemohli, nás za své many pokládajíc a oud koruny, takto všickni pravíme: že což jsme uči- nili, že jsme učinili slušně, řádně a právě, ani jsme vás v tom povini čekati, ani po vás jíti; neb jsme učinili pánu svému dědičnému, to což jsme otci JMti a JMti dědicům slibovali, kterýž dědic teď stojí, od JMti nikdy jsme se v mladých létech nedělili ani loučili, ale jsme se drželi, spravujíce se v řádu našem až do lét JMti, ani žádných pánův jiných hledajíce, jakož jste vy to pani Čechové učinili hledajíc sobě pánův a králův jiných v létech JMti mla- dých, jakožto kníže Albrechta Mnichovského i jiných v říši knížat. K tomu my se známe, že jsme úd koruny a ve všem urození i v statcích i v místech tak svobodní jako vy pani Čechové. A nejsme žádní manové, ale svobodní páni tak dobře jako vy a není nám potřebí v dědicích pánův našich1) nikdy v žádných slibích vás čekati, než svobodně můžem. Udalo-li by se též jako nyní pána dědič- ného dočekati, též bychme jej přijali; neb vám proti dědičnému pánu ničím za- vázáni2) nejsme. Než když pán král náš k létóm přišel, vzali jsme, JMt za pána máme a míti chceme, jako věrní a poddaní JMti slib učiníc ne vám, ani komu jinému, ne v vaší zemi České, ale v naši Moravské. Protož pro taková slova bezprávná, kteráž se nám od vás stala, prosíme krále JMt a vás žádáme, aby jste nám je napravili jako těm, ješto jsme nic jiného neučinili, než jako ti, což věrným a poddaným pánu svému dědičnému přislušelo.“ I tu král3) La- dislav maje při sobě uherské a rakouské pány ten strk a různici srovnati jest ráčil, ač o to dosti dlúho mezi stranami bylo jednáno. A to takto, že pan Aleš Holický tuto řeč ku pánům Moravským jest učinil: „Slyšeli jsme řeč vaši, z kterýchž příčin jste krále JMt za pána před námi a prvé než-li my přijali. I v tom jiného neznáme, než že jste to slušně a spravedlivě učinili a my vás za žádné many nemáme než za naše milé bratří a příbuzné dobré přá- tely. A poněvadž se králi JMti tak zdá, aby mezi námi větších strkův a řečí nebylo, a my se k vám ve všem rádi míti chceme, tak znajíc, že v urození i ve všem přátelství sobě rovni jsme a o to víc mezi námi žádných nesnází býti nemá.“ A tu jsou na tom oboji přestali. O řádu při pánu voleném i o JMti přísaze v zemi české. Že když se pán země4) volí v Praze na rathouze a oni z jednostajné vůle svolí,5) ten se 1) Tak jsme přijali podlé kn. Tských, kdežto kn. Drn. má: závadni. 2) Kn. Tov. tišt. i original, pak exemplary archivu zemsk. pod sign. XII. f. 9. pak M. VI. 4. mají nesprávně: „v dědičných pánuov našich.“ Exemplar I. C. 19 na str. 234, pak exempl. Žerot., pak Ol. bibl. VII. 24. mají jako kn. Drn. Exempl. Ol. bibl. III. I. 10. nápadně nemá o tom celém sporu nic, nybrž jen začátek toho článku až do slov: „nejsa ještě Českú korunú korunován pak po roce týž král Ladislav byl do Čech vzat a korunován v české zemi.“ A pak následuje hned: „ale při pánu voleném jiný řád ..“ Tak jsme přijali podlé kn. Tských, kdežto kn. Drn. má: pán. Slovo: „země“ není v kn. Tských. Toto místo jest v kn. Tov. tištěné korrumpováno podlé orig. ač i v tom oprava se děla, jakž v poznamenání na str. 9 tištěného vydání podotknuto; ostatní exempl. mají jak kn. Drn., jen exem. Ol. bibl. III. I. 10. má: „že když pán se volí v Praze, neb na hradě a oni z jednostajné vůle, i při naši vůli, ač to bude, tehdy ten král volený má na mezích českých . . . . 3) 4) 5)

Strana 8
8 má nésti, jest-li cizozemec k mezím království Českého a tu na mezích Českých přísahu činí a když ku Praze přinešen bude, před Prahou druhou přísahu a při korunování na hradě Pražském třetí a když již korunován bude, teprův do Mar. Mor. jede a tu při korunování aneb jináč poslaní poslové od země Moravské, srovnajíc, JMt do země Moravské přivedou na den umluvený a jmenovaný. O přivítání pána země aneb uvedení do zemé. (Fol. 20.) Item. Po obe- slání páně hejtmanovu, jakož napřed listem stojí, mají se všichni páni, pre- láti, rytířstvo i města sjeti do města Brna a sjedúce se, když pán země se přibližuje, s poctivostí mají proti němu vyjeti za jednu míli a tak povzdál všickni s koni ssedajíc tu což starších a vzácnějších proti králi totiž pánu země pěšky jíti mají a král JMt také s koně ssésti má a ruky své podávati, a tito každý má prvé ruku svú kredencovati, nežli králi podá a to políbením a po- klonú až k zemi samé.1) A potom slušnú a krátkú řečí a potřebnú skrze hodnú osobu má ode všech JMt vítán býti, potom zase JMt na kuon má vsésti i páni též a tu jeti dále k městu, kdež procesí s kněžstvem JMt před městem čekati má, kteráž procesí má býti strojná, totiž cechové2) napřed, žákovstvo, knězstvo, po nich ze všech klášteruov opatové zemští, podbiskupi i sám biskup a to což nejpoctivěji můž zřízeno býti.3) Ale král Ferdinand zprvu nechtěl s koně v poli ssésti, pravíce, že toho jiní nečinili; ale když nemohlo jináč býti, potom ssedl proti pánům. A když JMt ku procesí přijede, opět má dolů s koně ssésti a pacem neb mír políbiti od nejznamenitějšího preláta a tu opět JMt od knězstva též jako od pánův má vítán býti i též od měšťanův těch, do kteréhož města jede. Tu potom knězstvo Te Deum laudamus začnúce a potom jiná svá obyčejná zpí- vání k tomu hodná a král na kuon vsedá a páni s procesí pěšky okolo JMti jíti mají a hejtman země kůň za uzdu držíc až do kostela sv. Petra, kdež ka- novníci jsou. Tu opět král sseda do kostela a po modlitbách obyčejných do hospody své jeti má a pan hejtman a páni okolo něho jakž nahoře dotčeno jest. A potom JMt ten den pokojně v svém kvasu, jak míti ráčí, ztráví. Na zejtří pak sejdouce se obyvatelé Mar. Mor. a mají jíti k JMti a smluví, který čas ráčí a kde vedlé obyčeje starodávného slib od pánův, prelátův, rytířstva přijíti? Tu přijdouc napřed do kostela mši svatou přeslyšíc na místo určené přijíti má král a pán hejtman ode vší země má řeč slušnú začíti, kterak z daru Božího etc. a kterak jsou všickni JMti, každý vedlé své povahy hotov jest (sic), povinost učiniti. Než napřed vedlé starožitného obyčeje má král zemi potvrzení listem pod svým majestátem na svobody a práva dáti a ten tu hotov má býti a kancléř jej vezma čísti přede všemi a hledíno býti má, jestli vedlé starých listův v táž a v táž slova. A král ten list vezma svú rukú má jej v ruku hejtmanu dáti a řka: „teď již potvrzení naše máte, učintež nám svou povinost.“ A hned potom král na sv. čtení ruce své obě položí a přísahu dolepsanú učiní. Přísaha královská neb markrabina, kterúž udělal král Matyáš. (Fol. 21.) 2) 3) 1) Slova: „a tito" až „k zemi samé“ nejsou v kn. Tských. Tak čtu místo kn. Tov. která má str. 10: „Čechové.“ Nehledě k tomu, že na přítom- nost Čechů v procesí z Brna vyslané v tomto spojení s žákovstvem, knězstvem atd. mysliti nelze, káže i bedlivé pozorování ortografie kn. Tov. přijíti čtení „cechové.“ Neb důsledně se píše v kn. Tských cz místo c, tak jen jeden příklad místo mnohých, v exempl., z něhož Demuth vydání učinil, několik řádků výše stojí: „a tak podál všiczkni" kteréž ovšem nelze psáti „všičkni.“ Též kn. Drn. píše: czechové, všiczkni, dajícz — v tomtéž odstavci. Z popsání této slavnostné processí vysvětlují se slova listiny kr. Vlad. z r. 1497: „processí, kteráž má býti vypravena vedle starodávného obyčeje.“

Strana 9
9 „My Vladislav 1) slibujem a přisaháme na tom svatém čtení, že všickny obyva- tele země této Mar. Moravského pány, preláty, rytířstvo, města, bohaté i chudé, duchovní i světské, všickny spolu i každého zvláště máme a chceme při jich svobodách, řádích a dobrých starodávních obyčejích zachovati, ani v čem mimo spravedlivost obtěžovati, ale při právě jich a spravedlnosti je zachovati jako pán jich milostivý a spravedlivý. Tak nám Pan Buoh pomáhaj, Matka Boží i všickni svatí.“ (Král Maximilian pověděl: „a jeho svaté čtení.“)2) Ale král Ferdinand v Brně v kostele sv. Michala nejprv mši svatou vy- slyšel, kterýž JMti kaplan slúžil a k oféře i s královú šel a po mši hned na sv. čtení obě ruce položiv přísahu učinil a hned na páních, prelátích a rytíř- stvu žádal, aby JMti též přisahali. Ale toho se nestalo, než slib zhola, jakž od starodávna bývalo, JMti učinili hned tu v kostele, ač listu a potvrzení zemi ještě hotové ani dáno nebylo; ale ráčil přiřéci, že je dá prvé, než z města vy- jede, podlé obyčeje starožitného. A toho JMti věřili a tak se stalo potom a dáno jest. O vzdání hejtmanství hejtmanova. (Fol. 22.) Potom pan hejtman již všech těchto věcí doveda má hejtmanství vzdáti pánu země a vedlé jiných pánův zemských jako jiný pán slibiti, kdež král JMt dí: „nuže, již se vám stalo od nás všecko, což se státi mělo, aby jste nám též erbóm našim slibili poddanost a poslušenství jako věrní naši a poddaní.“ Tu všickni řéci mají, že rádi. A tak páni po starších, též preláti a rytířstvo mají k JMti ruce přistúpiti a každý slibiti, a kteřížby ruky JMti dojíti nemohly, mají každý dva prsty zdvihnouti a hlasem říci, že slibují JMti podlé jiných věrnost a poddanost aneboli poslušenství a s tím JMt do hospody sprovoditi mají poctivě jako pána svého. O radě zemské kterúž sobě král vybrati můž. Potom pak, když se JMti zdáti bude králi, má a může sobě, jakž ráčí, z pánův, z rytířstva, lidi hodné k radě a do rady přijíti a zemské dobré opatřiti, kterýmžto do rady přísaha důlepsaná zdejším obyvatelóm do zdejší země. O přísaze do rady, kteráž král a pán země přijme. Každý má státi prostovlas s odkrytou hlavou, zdvihna dva prsty a jmenujíc se jmenem křest- ným a říkati takto: „Slibuji a přisahám pánu Bohu, Matce Boží i všem sva- tým, nejjasnějšímu knížeti etc. pánu mému milostivému, že chci k dobrému raditi, spravedlnost velebiti, křivdu tupiti a pokudž nejdále rozum můj může postačiti radu svú věrně JMti praviti a oznámiti, což se mi lepšího zdá a tej- nost rady zachovati. Tak mi Pán Bůh, Matka Boží a všickni svatí pomáhejte. 2 1) Kn. Tov. mají: „Matyáš.“ Ctibor Drn. ale, měv na zřetelu zvláště dobu Vladisl. a syna jeho, položil jmeno Vladislav, ant přísaha zůstala tatáž, jako za Matyáše. Slova v závorce nejsou v A. a ovšem také ne v kn. Tov. — Po tomto článku násle- duje v kn. Tov.: „přípis svobod zemských, kteréž král etc.“ obsahující potvrzení pri- vilejí daných před kr. Matyášem. Avšak jsou tam některá data mylně udána; na str. 14: „Dán v Brně 14ho dne měsíce července“ kdež pravé datum jest 18ho června, je- likož orig. má: XIV cal. Julii; — na str. 15.: Dán v Brně léta Páně 1325, kdežto orig, ma: Anno dmi MCCC vicesimo tertio quinto cal. Sept., tedy 27. srpen 1323 (exempl. Ol. bibl. VII. 24 na str. 109 má: léta Bož. tisícího třístého dvacátého, pátého dne září měsíce!!) jakož pak v téže listině opraviti sluší: „pečetí menší“ ve slovo „větší,“ neb v orig. jest: sigillo majori, jakž i exempl. Ol. bibl. VII. 24 píše: „pečetí naší větší“; — pak str. 16: „Dán v Brně dne druhého měsíce února“ kdež státi má 30. ledna, neb orig. má: secundo cal. Februarii. — Pan Tovačovský totiž nebyl velký mi- lovník latiny, kterou také z desk zemských vypudil, a neznal se v kalendáři latin- ském. Protož také klade exemp. Ol. bibl. VII 24 v kontextu na fol. X. tyto privi- leje v jazyku latinském s nadpisem: ".... a proto se latině tuto vpisuje, neb ne- muož tak dobře česky vyložen býti“ a český překlad se dodává teprvé na fol. 108 s nápisem: „toto jest přípis listuov . . .. kteréž sem já podlé možnosti rozumu svého s pomocí boží z latinské řeči na českú řeč vyložil ...

Strana 10
10 O hejtmana jednání. (Fol. 23.) Potom pak, když rada přísahu pánu země učiní, tehdy s tou radou hned má napřed o hejtmana jednáno býti a tím země aby opatřena byla na JMti místě pána země. A ten hejtman má býti pán, obyvatel a snad i rodič té země, na statku dosti majíc a zachovalý a na jeho jorgelt,1) o čem má zemi spravovati, listu toho přípis se postaví. A kdyby ten umřel aneb z ouřadu ssazen byl, má pán země jiného dáti s radou pan- skou a rytířstva země, aby země bez hejtmana nebyla. Přípis přísahy hejtmana k úřadu hejtmanství a o přikázání jeho posluš- nosti, ale když země bez pána, jest jiná přísaha. Jmenujíc se jmenem křest- ným: „Slibuji a přisahám pánu Bohu, nejjasnějšímu knížeti etc. i vši zemi2) Mark. Moravského, že chci a mám úřad hejtmanství spravedlivě vésti a spra- vovati, chudému i bohatému v něm spravedlivě činiti a pravdu velebiti a kři- vdu tupiti, jednomu v tom mimo druhého se nechtíti zlíbiti,3) než ten úřad věrně na sobě míti, jakož ten úřad od starodávna za právo má. Tak mi pan Buoh etc.“ Pak hned po té přísaze má pán země přikázati všem obyvatelóm jeho hejtmana poslušni býti. A pak král JMt má hned list pod svým maje- státem hejtmanu dáti pro spolky i jiné potřebné věci, kdež jeho přípis dole a umřeli hejtman, též se má jinému státi (i) jiného zemi s radou pan- skou dáti. (Fol. 23.) Přípis listu na hejtmanství od krále.4) My Václav z Boží mi- losti etc. Markrabí Moravský. Známo činíme tímto listem, kdež čten etc. Aby šlechtici, páni, rytíři, panoše, zemané, přebývající obyvatelé Mar. Mor. našeho, věrní milí, kteréhožkoli stavu, povýšení aneb povahy byliby, bez naší přítom- 4 1) Kn. Tov. tištěná str. 19 má: „torgelt“; exempl., z něhož vydání učiněno, má velké začáteční písmeno J, ovšem tak psané, že poněkud by se podobati mohlo písmenu t. Ale ostatní exempláry mají jorgeld t. j. Jahrgeld, ročný plat, exemp. arch. M. VI. 4 má podlé zvyku oné doby s velkým G, exemp. Žerot, nemá slov: „i jorgelt“; exempl. Ol. bibl. III. I. 10 má: zergelt, kteréhož čtení připustiti nelze, jelikož podle slov li- stiny jedná se o ročném platě; exempl. Ol. bibl. VII. 24 piše Jorgekt!! Slova: „i vší zemi M. M.“ jsou též v kn. Tov. ale nejsou v listu kr. Vlad. z r. 1497 daném tedy již po smrti Ctib. Tovač. List onen má: „slibuji .. . . a nejjasnějšímu knížeti a pánu etc.“ Že ale pod tímto etcaetera mají se též roznměti slova „vší zemi“ kteréž kn. Tov. a podlé ni kn. Drn. klade, lze se domýšleti z listu kr. Vlad. kdež ko- nec oné přísahy zní: „a svým úřadem k JMti a k zemi se věrně míti“, kterážto slova má také kn. Tov. I. Č. 19. Kn. Tské, pocházejtež z 16ho nebo 17ho věku, mají ovšem „vší zemi“; ale přísahy zachované v úřadních pramenech mají všechny to osud- né etcetera; tak přísaha kom. většího z roku 1516. (Pam. kn. Olom. 1517 fol. 47), v níž slova „vší zemi“ nestojí. Zříz. z. a. nemá žádných přísah úřednických, taktéž ne zř. c., kdežto zř. b. (fol. 110) má místo: „vší zemi“ — „všem stavóm“, taktéž zř. d. O významu slova: země v tomto smyslu viz moje Záp. Žerot. o soudě p. XL. Kn. Tov. tištěná má podle rukopisu: „slíbiti“; my jsme přijali čtení: „zlíbiti“ podlé analogie s přísahou hofrychtýře (kn. Tov. str. 23) kdež stojí „líbiti“ a podlé zř. z. d. kdež fol. 36 v přísaze hojtmana stojí: líbiti. Smysl též ukazuje na „zlíbení“ a ne na „slibení.“ Kn. Tov. str. 20. — List ten původně latinsky byl psán a vnešen jest do sněmov- ních památných kněh I. fol 26. k rozkazu kr. Vlad.: „My Vladislav etc. oznamujeme tímto listem, že jsme rozkázali hledati v registřích kanceláře naší listu registrova- ného, což se dotyče výsady a důchodův úřadu M. M., kterýžto úřad slove hejtman- ství . . . . i nalezen jest ten list registrovaný v registřích najjas. krále Václava . . . . a tuto slovo od slova takto se vypisuje.“ ... .. Pak následuje latinský text, jehož překlad s malými změnami vešel do kn. Drn., ovšem velmi drsnatý i místy chybný, zvláště začátek; pročež zde klademe pro snadnější vyrozumění text latinský: Vences- laus .... ne nobiles, barones, milites, clientes, terrigenae, inhabitatores, incolae et subditi March. nostri Moraviae fideles dilecti, cujuscunque status, gradus seu conditi- onis existant nobis absentibus fructu necessariae providentiae careant, sed potius in amoenae pacis delicioso solatio feliciter conquiescant; nos de fidei et legalitatis industria nobilis Petri de Crawar alias de Straznicz, fidelis nostri dilecti presumtio- nem habentes indubiam, fiducia singulari ipsum in parte nostrae solicitudinis evo- cantes ....

Strana 11
11 nosti bez užitku potřebné opatrnosti nezůstali, ale raději v utěšeného pokoje roz- košném veselí šťastně odpočívali, my z viry pravé důvtipnosti urozeného Petra z Kravař a z Strážnice věrného našeho milého důvěrnost majíce nepochybnú zvláštního doufání jej Petra v účastenství vší pečlivosti zvolivše jeho ne skrze omyl nebo neopatrnost, ale s dobrým rozmyslem a s radou knížat, šlechticův a věrných našich radou, předpověděné Markrabství naše s jeho obyvajícími oby- vateli všemi tak duchovními jako světskými od bezpraví, útiskův a kvaltův kterýchžkoli k zřízení, obhajování a spravování a jej Mark. našeho Mor. hejt- manem tvoříme a ustanovujem hlavním a nejvyšším do libosti naší královské velebnosti dávajíce jemu ovšem plnú svobodu a všelikú moc, každé všeliké pře a žaloby (v) napřed řečeném Mar. našem Mor. k sobě přijíti, slyšeti, konati, rozdělovati a končiti a každému tak bohatému jako chudému plnú a dosta- tečnú spravedlností posluhovati, jakož jeho dovtipnosti nejlépe, nejužitečněji a nejslušněji zdáti se bude, kromě pří k naší komoře královské přislušejících, kte- rýžto již řečený Petr s statečným rytířem Oldřichem, 1) předřečeného Mar. našeho podkomořím, anebo kdož by po něm podkomořím byl, jakožto věrného našeho mi- lého radou a pomocí jednati, krotiti a věrně končiti bude míti, pevné a vzá- cné majíce a míti chtíce, cožkoli (skrze) předřečného Petra a Oldřicha podko- mořího rozeznáno a zavřeno byloby, jako bychom sami při tom byli osobou naší. Všelijaké věci a zvláště všelijaké postupování zboží, sstupky neb spolky řečené před již jmenovaným Petrem hejtmanem, kteréž by učiněny byly, jako- by před naší velebností královskú se staly, až do nejprvnějšího desk otevření již jmenovaného Mar. našeho a do nich vepsání zvyklého však obdržeti míti budú všelijaké mocnosti pevnost. A protož přikazujeme všem vůbec a každému zvláště šlechticóm, rytířóm, panoším, zemanóm obyvajícím obyvatelóm a pod- daným našim předřečeného Mar. našeho, kteréžkoli povahy byliby, věrným na- šim milým tímto listem pevně a přísně, aby oni v každých přech svých, po- třebách a jednání k předřečenému Petrovi, jakožto hejtmanu jich, bez naší přítomnosti útočiště a zření měli, a k němu o své obhajování a obranu hle- děli a jemu v jiných věcech, kteréžby předřečenému Mar. našemu k dobrému stavu, upokojení i potřebnosti a pokoji zřely, tolikrát kolikrátby toho potřeb- nost žádala a potřebovala, našim jmenem bez odporností všelijakých poslušni aby byli a se přičinili tak dlúho, dokudžby on v již jmenovaném hejtmanství úřadu2) byl. (A k tomu)3) aby předřečený Petr již jmenovaným naším Mar. vladl a je s jeho zemany a obyvateli jak se svrchu piše tím pokojněji říditi, spravovati, obhajovati mohl a moci měl, jemu s dobrým rozmyslem a s naším jistým vědomím osm set hříven Moravských s dvacíti drejlinky vína na pomoc k již řečené správě a zřízení vložili jsme a tímto listem uložujem milostivě, aby již od řečeného Oldřicha podkomořího, aneb od toho, kdož by na ten čas podkomořím byl, kterýž také platy, činže a důchody, berně, sumy lozunky nám po poctivých opatech a abatyších i jiných klášteřích, městech na hoře jmeno- vaných vybírati má a v svú moc, jmenem naším polovici na sv. Jiří nejprv příští a druhú polovici na sv. Havel (sic) hned potom příští a dvaceti draj- linků vína na hořeřečená a každá zvlástě léta, dokudžby on v již řečeném úřadu hejtmanství byl k zdvihání a vzetí v celosti a úplně bez všelijaké pře- kážky. Tohoto listu dání pod majestátem v Praze L. P. 14174) království našich Českého 54ho Římského 41ho. 1) Oldřich z Hlavatec byl podkom. 1412—1417. — 2) Tak čteme s kn. Tov. i podle la- tinského textu: in capitaneatus officio, ač kn. Drn. má: řádu. Slova v závorce nejsou v kn. Drn., kn. Tov. je má podlé textu lat.: et ad hoc. Kn. Drn. má sice 1370, kdežto kn. Tov. tuto číslici vynechala; dle lat. textu musí ale býti 1417, nehledě ani k tomu, že teprvé r. 1378 Václav králem se stal a r. 1411 po smrti Joštově v Moravu se uvázal. 3) 4

Strana 12
12 Ale již tuším že se hejtmanu více peněz dává, jakož jsem slyšel, žeby král Vladislav panu Janovi z Lomnice hejtmanu i jiným hejtmanům dávati ráčil 1000 kop groší a též víno a k tomu 50 volů, ale toho jistiti neumím. O hejtmanu a jeho moci a o právé, kterým začíti máš; neb jest právo několikero. (Fol. 25.) Sluší věděti, že z toho přípisu, kterýž jest v registrách české kancelaří, hejtman má moc nade všemi právy i soudy1) komory JMti spolu s podkomořím. Ale práva jsú v zemi Mar. Mor. rozličná; jedna, ješto sluší k dědičným zbožím, to jsou práva zemská; druhá: manská Markrabina; třetí: Biskupova manská; čtvrtá: Maršalkova manská; pátá: duchovní; šestá: městská; sedmá: o služebné věci. Protož bylo-liby se odvoláno buď z Mar- krabina manství, nebo městského práva a snad i služebného práva i jiných práv a komu se od kterého práva křivda dála, má moc hejtman toho k tomu připraviti, kterémuž právo to přisluší, to souditi podlé práva (toho).2) Neb zna- menitě odvolání z práva brněnského jinam nesvědčí než na pana podkomořího, a výše ještě na hejtmana z ortele podkomořího.3) Ale nemá hejtman žádného z jiného práva v soud jiný4) potahovati, než v kterémž právě začato jest (kdež o tom též stojí na listu 73) než podlé toho práva vykonati, neb jináč by práva buď duchovní, městská neb manská rušena byla. A protož sluší opatrnosti a zvyklosti hejtmanu; neb jest on nade všemi úřady jako ten, který drží5) místo Markrabíno. O úřadu hofrychtýře nad many markrabovými. (Fol. 26.) Má také král JM. hned tu také při přijímání svém za pána manům svým hofrychtýře usa- diti a dáti člověka urozeného, dobrého, pána nebo rytířského6) zachovalého, kterýž manství má, kterýž hned tu přísahu učiniti má důlepsanú. Přísaha hofrychtyře: Slibuji a přisahám nejjasnějšímu knížeti etc. že chci ouřad hofrychtýřství spravedlivě vésti, chudému i bohatému v něm spra- vedlivě činiti, pokudž můj rozum nejdále postačí, pravdu velebiti, křivdu tu- piti, jednomu v tom mimo druhého se nechtíti zlíbiti, než ten úřad věrně na sobě míti a na nápady a jiné věci k úřadu mému přislušné se ptáti.7) Tak mi pán Bůh pomáhej etc. Ten hofrychtýř má moc, přísahy bez přítomnosti královské od manův při- jímati, registra jejich míti, soudy manské osazovati, nápady k sobě přijímati. Přísaha manská: Já N. na tom přisahám, že chci věren a poddán býti najjasnějšímu etc. a JMti dědicóm králóm Českým a markrabím Moravským a JMtí dobrého raden a pomocen býti, dobrého dopomáhati, zlého vystříhati a jakožto věrný man a poddaný8) králi JMti se zachovati. Tak mi pomáhej pán Bůh etc. O úřadu podkomořího. (Fol. 28.) Když JMt opatří stavy rytířské i man- ské a řád pánův a rytířstva, má JMt také opatřiti řád duchovní a městský, kterýž slove komora JMti, preláty a města, a těm také má dán býti úředník, kterýž slove podkomoří a ten můž býti z panského nebo rytířského stavu2), člověk hodný, kterýž tu komoru JMti má spravovati a užitky JMti bráti z 2) 3) 4) 5) 6) 7) 1) Kn. Tov. má mylně: sudu; exemp. Žerot. má taktéž „soudy“. Tak dodáváme podle kn. Tov. Ač kn. Drn. má jen: „na p. podkomořího, na hejtmana“ předce jsme přijali čtení svrchu položené podle kn. Tov. I. C. 19 (fol. 240) a podle exempl. Ol. bibl. VII. 24. Tišt. kn. Tov. má prostě: na podkomořího. Slovo: „jiný“ vzato z kn. Tov. Kn. Tov. mají: „jako ten drže ...“ Kn. Drn. M. „jako ten, drží ...“ Naše čtení po- dle. A. „nebo rytířského“ není v kn. Tov., jelikož za Ctibora Tov. bral se hofr. z pánů; te- prvé r. 1538 nařízeno, že hofr., nejv. pisař a podkom. jen z rytířstva vybráni býti májí. Kn. Tov. str. 23.; zř. b. fol. 110; zř. d. fol. 37 dodává „a tajnost rady zachovati.“ 8) Kn. Tov.: „jako věrný a poddaný man“. — 9) Kn. Tov.: „řádu“.

Strana 13
13 nich, počty činiti a vydávati vedlé JMti vůle. Ptáti se také má na JMti důchody, oznámiti nápady a na místě JMti jich dobývati soudem neb jiným slušným během. Sám také JMti má komoru súditi, spravedlivě jiným od nich činiti, v tom, 1) což ku právu zemskému nenáleží a nepřisluší a že v mezech měst- ských jest. Ten také úředník, jest-li pán, místo své mezi pány měj, jakož jeho léta jsou, se zachovej, pakli řádu rytířského, také vedlé toho se zachovej. A když na sněmích jest a při obecních jednáních co se jedná obecného dobrého, není-li pán, s preláty a městy má pode pány z jedné strany seděti na pravé straně a zemané na levé straně pánóv. A když se rozjímá věc která v radě a vystúpení potřebuje, má s preláty a městy vystúpiti a o to se poraditi. Jakož páni sami zůstávají, též také rytířstvo sami vystupují a zase se všichni se- jdúce páni první hlas a radu svú mají pověděti, po nich rytířstvo druhý hlas, pak on podkomoří s preláty a s městy třetí hlas. A každá strana má věrně raditi, což můž nejlépe pověděti radu2) a srovnajíc bez rozdílův to sobě, na čemž se ustanoví, mají věrně pomáhati a různic v se žádných nedopúštěti. Také když pře která jest králova neb markrabina JMti, an3) se souditi má, podkomoří, by pak pán byl, má ode pánův z rady vystúpiti. Též také, když se koho dotyče, ješto komoře královské přisluší, nemá mezi pány podkomoří býti, ale vedlé nich státi a jich při vésti. Proto jest tak o tom úřadě mnoho tuto napsáno, aby potom v jiných věcech jím4) jiné zaneprázdnění nebylo, kdež přísahu učiniti má. Přísaha k úřadu podkomořího: „Slibuji a přisahám nejjasnějšímu etc., že úřad podkomorství chci spravedlivě (vésti, chudému i bohatému, duchovní- mu i světskému spravedlivě)5) činiti, pokudž mi rozum najdále stačí, pravdu velebiti, křivdu tupiti, na JMti nápady se ptáti, sic jiné všecky věci k tomu úřadu podkomořství přislušející věrně a právě k JMti dobrému a poctivému spravo- vati. Tak mi pán Bůh etc. O způsobu mezi pánem země a městy. (Fol. 29.) Item když již úředníky JMt spraví král neb pán země, ráčí-li, může jíti mezi obec na rathúz neb na jiné místo, kdež obci rozkáže býti pospolu. Ale král Ladislav, král Jiří i Ma- tyáš v Brně na rathouze osobně býti jsou ráčili. Tu méštané a obec mají JMti klíče od města položiti a dáti a JMt na pavlač vstúpí a sám, aneb komu poručiti ráčí, má k obci mluviti, na nich holdu žádati a slibu, kterýž všickni, dole stojíce, mají učiniti6) a každý dva prsty zdvihnouc přisíci přísahu 2) 5) 6) 1) Kn. Tov.: „v tom zvláště.“ — Tak nalezl panský soud r. 1464 v Brně: „mezi knězem etc. Jindřichem z Lipého, poněvadž JMti kr. jest komora, JMt má opatřiti komoru svú jako pán milostivý.“ Kn. Tov. str. 25 má: „radú“ jakoby instrum.; má ale býti accusat. „radu“ jakož ně- kolik řádků výše v kn. Tov. s tímtéž slovesem stojí; „páni první hlas a radu svú — 3) Kn. Tov.: „a“. — 1) Kn. Tov. tišt. má mylně: „jimi“; I. C. 19., mají pověděti.“ exemp. Žerot., Ol. bibl. VII. 24 mají též: jim. Slova v závorce vzata jsou z kn. Tov. a vynechány jsou v kn. Drn. jistě chybou opi- sovatele. Viz zř. z. b fol. 111; d fol. 37 kdež dodáno: a tejnost rady zachovati. Tak jsme opravili na místě čtení kn. Drn.: „A tu měštané a obec mají JMti klíče od města položiti a dáti, komuž JMt poručiti ráčí. Tu má JMt sám aneb skrze ko- hož ráčí na nich holdu a slibu žádati, kterýž stojíc mají učiniti....“ Z bedlivého porovnání tohoto místa s exemplary kn. Tov. vysvítá, že toto místo opisovately jest korumpováno. Kn. Tov. tištěna má: „a tu měštané a obec mají JMti klíče od města položiti a dáti a komuž JMt poručí, má k obci mluviti, na nich holdu a slibu žádati, kteříž (sic) všichni, dole stojíc, mají učiniti; — kn. Tov. bibl. Ol. III. I. 10: . . . a komuž JMt poručí, má k obci mluviti, na nich huldu žádati a slibu, kterýž všichni, dole stojíc, mají učiniti ... .“ Toto čtení jest patrně správnější než kn. Drn., kdež mimo to nápadné jest, že před slovem „stojíc“ vynechává slovo „dole“; neb při pří- saze každý státi musel; nebylo by tedy třeba, zvláště naznačiti, že měštané stojíce přisahali. Kn. Tov. I. C. 19 má ale následující ovšem velmi porouchané čtení: „Tu JMti klíče od města mají položeny býti. A obec na pavlač někde vstúpí, dáti mluviti

Strana 14
14 dolepsanú. Po té přísaze, ráčí-li JMt nové konšely saditi, aneb starých ne- chati, to při vůli JMti jest, přijma přísahu od nich konšelskú, kterúž oni na rathouze psanú mají; té tuto potřebí není psáti.1) Ale král Ferdinand přísahu od Brňanů přijal v hospodě své v domu u Benedikta a konšely znovu sadil, jedné dvú prvních nechal. Přísaha obcí městských Mar. Mor.: „Slibujeme a přisaháme pánu Bohu, Matce Boží i všem svatým a nejjasnějšímu etc. a JMti erbům neb dědicům pravé a dědičné člověčenství a hold a věrnú upřimnú poddanost a poslušen- ství a JMti úředníkům, což by nám z JMti vůle a k JMti dobrému, JMti jme- nem rozkázali, k tomu JMti dobré přivoditi, zlé odvoditi a ve všem se v tom tak zachovati, jako na lidi městské věrné a poddané pánu svému sluší se za- chovati. Tak nám pán Bůh“ etc. A pak-li by JMt sám tu osobně býti ne- ráčil, ale poručí to k jednání podkomořímu svému, aneb, by pak tak skoro pod- komořího nebylo, ale komužby se JMti zdálo, aby to tak, jakž se piše na JMti místě jednal a tak také do jiných měst můž rozeslati, kohož se JMti zdá. A ti také tak v každém městě královském učiniti a hold týmž obyčejem (při- jíti) mají na místě pána země JMti. O zámcích Markrabiných. (Fol. 30.) Také zámci, kteřížby byli markrab- ští a po pánu země osiřeli, jakožto jich nyní málo zůstává, nebo kralové a markrabové (sic) na se neráčíc hleděti, rozličně je v zástavy a v zápisy uvodí a mnohé k dědictví dávají z milosti své; kdež za hejtmanství pana Jana Tova- čovského ještě byl Spilberk hrad.2) Tu po smrti pana země hned mají úřed- níci těch zámků Markrabských obesláni býti a s těmi zámky hejtmanu, kte- réhož země volí, a pánům jich sstúpiti mají. A pan hejtman a páni těch zámků mohú zase těm úředníkóm anebo jiným, komu se jim zdá, svěřiti, ja- kož pak Špilberk byl sstúpen po smrti krále Albrechta a též z vůle panské byl jest dán k chování a svěřen měšťanům Brněnským a na to chování jim jich lozunk scházel. A když král Ladislav za pána byl přijat, hned JMti v moc byl postúpen a JMt úředníky své z pánův na něm zdělati ráčil, též i král Jiří. Protož má se při pánu země o to pilně státi,3) aby zámci Mar- krabští tak zavazováni byli a na nich úřadníci jakž svobody ukazují, aby potom země po páních smrti o to zmatku neměla. A ti úředníci mají býti obyvatelé a rodiči tohoto Markrabství. Jak se pán země o právo starati i úřad saditi má a za to JMti berné dána býti má. (Fol. 31.) Když se nahořepsané věci o přijímání krále již tak k chvále Boží a zemskému dobrému dokonají, již pan země má se starati o práva země, aby puštěny byly a průchod svůj aby míti mohly. A má se ptáti nejprv na úředníky zemské, kteříž na právě seděti mají, nebo bez práva toho zřízení jiné za nic nestojí4) aniž můž trvati, napřed na pany komorníky, sudí 2) 3) 4) a na nich holdu žádati, kterýž všci dole stojíc mají učiniti.“ Toto místo, o sobě vá ženo docela žádného smyslu nedává; avšak porovnáme-li jednotlivá čtení mezi sebou, lze opravené čtení asi tak ustanoviti, jak my jsme je v textu položili. V této sou- vislosti jest slovo „dole“ logické co protiva proti pavlači vyvýšenému. Po těch slovích klade kn. Tov. I. C. 10: „ta přisluší podkomořímu“. A proto nezdálo se Ctib. Tov. a Ctib. Drn. potřebné o ní psáti, jelikož ona náležela již k zřízení městskému, o němž psáti nechtěli, nybrž jen o právích zemských. Kn. Tov. má správnější čtení: „ještě někteří byli jsú jakožto hrad Špimberk.“ Kn. Tov. tištěna, XII. f. 9, exemp. Žerot., mají nesprávně: „starati“; M. VI. 4., pak I. C. 19 a oba Olom. mají jak kn. Drn. „státi.“ Kn. Tov. tišt. pak XII. f. 9, M. VI. 4, exempl. Žerot., Ol. VII. 24 mají: „bez práv a toho zřízení jiné za nic nestojí aniž jest trvavé . . .“ I. C. 19: „neb bez toho žádná zřízenost za nic nestojí“ — Ol. III. I. 10: „neb bez pána (!) to zřízení ....“ Čtení kn. Drn. máme za nejsprávnější.

Strana 15
15 obú práv,1) pisaře zemského, a nebylo-liby kterého, JMt s panskú radú jej usad. A má se jich také ptáti, mají-li oni také své menší úředníky sudí, ko- morníky a pisaře, jakož jest obyčej starodávní, také purkrabí Olomúckého a Brněnského. Tak prvé bývalo, ale již nyní za krále Vladislava slavné paměti a nynějšího krále Ludvíka JMti pána našeho milostivého žádných purkrabí není, a již jediný komorník a jediný sudí u obojího práva a ještě praví, že se nemají nač vychovati. Pak, to zřídě, JMt má opatřiti sám skrze se neb hejtmana svého, aby práva zemská provolána a puštěna byla chudému i bohatému2) k spravedlnosti. Než obyčej jest, jakožto svobody ukazují, že berně pánu země od staro- dávna3) se dává při přijímání JMti za pána a mají se všickni obyvatelé s JMtí umluviti o berni zemskú obyčejnú ku pomoci JMti podlé svobod, aby i ochrance tím4) dostatečnější ku právóm býti mohl i své potřeby s lepším do- statkem jednal.5) K kteréžto berni jí vybírání výběrčí mají se dáti pánem země stavu panského a rytířského a ji provolati, aby jim nešena byla. Tu ti vyberúc mají JMti z ní počet učiniti a JMti ji vydati a JMt s ní učiní a obrátí, jak a kamž ráčí a dokudž na ni sedú, mají z ní stravu míti slušnú a to, což na osobu uloženo jest za práci, totiž to bývalo každé osobě L kop groší bílých, ale pán země můž více dáti a pro pisaře z každého poddými6) haléř. A když- 2) 3) 4) 5) 6 1) Kn. Tov. tišt., pak XII. f. 9, M. VI. 4 mají „obnovení práv“; exempl. Žerot. a Ol. VII. 24: „obnov práv“, kteréž to čtení patrně povstalo z toho, že pismeno u podle spůsobu psaní onoho věku tak postaveno bylo, že otročtí opisovatelé je měli za n, čtouce místo „obuov" — obnov. A ti, jimž slovo „obnov" místo „obuov" se nehodilo do kontextu, měli to za imperativ sem se nehodící anebo za zkrácení a přeměnili to v „obnovení práv“ ač toto čtení dokona připustiti nelze, jelikož v žádném pamětníku nelze naleznouti výraz „obnoviti právo“ nybrž jen: osaditi, pustiti, provolati atd. Má- me tedy čtení: „obú“ za správné a to tím více, jelikož za Ctibora Tov. byli ještě dva sudí a dva komorníci, jedni v Olomúckém a jedni při Brněnském právě. Kn. Tov. I. C. 19 po tom slově má: „a než ta se pustí, mají se prvé s JMtí od země umluviti o berni zemskú.“ Kn. Tov. tišt., exempl. Žerot., Ol. VII. 24 mají: „že berně pánu země starodávná“; — XII. f. 9, M. VI. 4, Ol. III. I. 10. mají: „že berně pánu země starodávní“; I. C. 19. těchto slov docela nemá. Čtení kn. Drn. zdá se nám nejsprávnější a máme za to, že v kn. Tov. předložka „od“ nedopatřením opisovatelovým vynechána byla. Neb ně- kolik řádků výše nachází se v kn. Tov. též ono slovo ve formě „obyčej starodávní“ tedy na í a bezprostředně u statného jmena, kdežto na tomto místě dvěma slovy od statného jmena odloučeno jest; v článku: o knížectví Opavském má kn. Tov. též: „od starodávna.“ Pak to nebyla berně starodávní nezměnná, nybrž země se o ni smluvila pokaždé s králem a výše její se měnila; byla to tedy berně od starodávna ustanovená Kn. Tov. tišt. má mylně „těm“; exempl., z něhož vydání učiněno, má ovšem psáno „tiem“, ale taktéž a jmenovitě v tomtéž odstavci několik řádků níže piše: vybíranie, s nie atd., kdežby se nemohlo čísti: vybíraně, s ně atd. čtení: „aby i ochrance — dostatkem jednal“ přijali jsme podle I. C. 19 místo čtení kn. Drn.: „aby i ochrana tím dostatečnější ku právu býti mohla i JMt své potřeby k lepšímu svému s dostatkem jednal.“ Nám se zdá čtení v I. C. 19. nejspravnější; neb hledě ku slovům kn. Tov. str. 73: „neb se pánu země proto i berně zemská dává v přijímání jeho, aby spravedlivosti dopomáhal“ — mysleti zde slušno na povinnost krále, ruku nad uraženým právem držeti a jemu ochráncem býti. Kn. Drn. M má: „poddýnu“ kn. Tov. Žerot. pak XII. f. 9. mají: „poddání“; z těchto čtení vidno, že v XVI. a XVII. věku na Moravě již se vytratil význam slova „poddý- mí.“ Poddýmí, čili podýmné byla totiž daň z domů městských placená; svědčí jednak o tom slovo samo (to, co pod dýmem t. j. pod komínem jest, tedy dům, odkudž v polském jazyku znamená podaymować tolik co ubytovati; jako v hornictví znamená zdýmadlo tolik co huť,) jednak slova práv Hor. Kut: „poddýmí a od kterýchžkoli po- platkův městských nemůž se žádný brániti.“ V sněmovních usnešeních slove tento poplatek „daň z domů“, která jen v městech vybírána byla, kdežto daň lidu selskému ukládaná slula „skopné“, poněvadž z každé kopy pšenice atd. po půl groši bílém, aneb jak se právě ustanovilo, daváno bylo. K tomu nelze mysliti, že by pisař byl dostal od každého domu v zemi jeden haléř. Říkáno také: poddýmná slepice, poddýmný oves atd. t. j. plat za užívání lesu panského, zvláště za právo, rozličné stavební dříví

Strana 16
16 by k zavazování1) přišlo, nemají více bráti zárožného2) než po 2 groších drob- ných od dobytka velikého koní a krav, a menšího jako sviní, ovec po jednom groši též drobném. Pakliby kdo odboj učinil, ten má na milosti pána země býti s statkem anebo s hrdlem, jedním z toho dvého. O komorníku vyšším kdo býti má. (Fol. 26.) Item komorník vyšší též pán rodu starožitného a též podstatný rodem a statkem, aby statku nejméně měl za XLM zl. a to proto, zavedl-liby koho o statek dekami, aby se na jeho statku hojiti mohl. A hned sobě má dáti knihy nové svým erbem a ty- tulem udělati pro hledání vkladů a vklady v ně vpisovati, což za jeho úřadu se jich zběhne, a co se stalo jináč teď o tom dole. Item. Za krále Ludvíka byl od téhož krále Ludvíka dán ten úřad ko- mornictví panu Janovi z Kunovic léta 1523 o sv. Kunhutě v Brně, že jako bezděky pani moravští, staří rodové, jej podniknúti museli, s nim v soudu se- dati, a někteří pro přízeň a někteří z prosby krále JMti to učinili a s nim sedali, že proto právo šlo za něho rok neb dvě létě a i vkladové v jeho knihy se vkládali za jeho úřadu. Ale však proto mnoho pánův z rodův starožitných jsou jeho nikterakž podniknúti nechtěli ani na rozkaz ani na prosbu krále JMti, jakožto někteří pani z Kunstatu, a pani z Sovince, a pani z Lomnice a pani z Boskovic, pani z Pernštejna, kdež pak skrze to, že pod nim sedati ne- chtěli, i právo za staveno bylo a nešlo několik lét, asi tři léta. Až potom, když slavné paměti nebožtík král Ludvík od Turka zahynul léta 1526 o sv. Václavě, tehdy týž Jan nahoře psaný ten úřad komornictví jest vzdal v Brně a hned po něm na týž úřad vsazen jest od země pan Arkleb z Boskovic. Pak když jest za pána země přijat byl král Ferdinandus, arcikníže Rakouské, o středo- postí v Brně léta 1527 a tu teprva jest týž pan Arkleb i od téhož pána země, krále svrchujmenovaného, v ten úřad nejv. komornictví usazen a též pan Jan starší z Sternberka na úřad nejv. sudství od téhož krále svrchujmenovaného usazen jest. Přísaha komorníkovi i sudímu, když pán země živ: „Já N. slibuji a přisahám panu Bohu, Matce Boží a všem svatým a nejjasnějšímu etc. i všem stavům Mar. Mor., že chci a mám ouřad nejvyššího komornictví spravedlivě vésti a při dckách chudému i bohatému spravedlivě činiti, pravdu velebiti a křivdu tupiti, nehledíc se jednomu mimo druhého v tom zlíbiti, než ten úřad věrně na sobě míti, jakož ten úřad od starodávna v sobě za právo má.3) Tak mi pan Bůh pomahej. Item též v ta slova sudího přísaha, než že to musí proměniti a řéci: nejvyššího sudství. A též přísaha menším ouředníkóm; ale že dí: „ouřad komornictví neb sudství práva menšího. 1) 2) 37 z lesů panských přivážeti. V Polsku platil i lid venkovský „podymné“ nebo „dýmovné“ kteréž slovo listina z roku 1278 vykládá: a fumigacione quod podymné dicitur. Mucz- kow. Cod. dip. Pol. I. 77. 102. 128 etc. Srov. Nest. letop. od Erb. Kn. Tov. XII. f. 9 pak M. VI. 4 mají mylně „rozvazování“; neb statek byl pro ne- placení berně zavazen. Slovo „zárožné“ dokládáme podle I. C. 19; ostatní exemplary ho nemají. Zárožné slula totiž pokuta za nedoplacení daně; zárožné ob non solutionem bernae ratione poenae quinque sexagenas salvo moderamine. Pr. Konš. A k této pokutě vztahují se slova v kontextu svrchu položená; neb daň nebo berně nikdy se neplatila z do- bytku, leč od těch, kteří s dobytkem obchod vedli; mluví-li se tedy o platě zaváza- ném na dobytku, nemůže se mysliti na řádnou daň, nybrž jen na pokutu zárožného. Zř. z. b. d. mají přísahu tu takto: Já . . . . že mám a chci úřad komornictví práva vyššího M. M. při dekách i cožby k úřadu měmu přislušelo, věrně a právě a sprave- dlivě spravovati, chudému i bohatému, duchovnímu i světskému spravedlivě činiti, po- kudž rozum můj stačí, nehledě na přízeň ani nepřízeň, ani na žádné dary. Tak .. . .

Strana 17
17 O sudím vyšším kdo býti má. (Fol. 27.) Item sudí vyšší má býti rodu starožitného panského, ale netřeba jemu býti tak bohatému; když za VM zl. statku má, tehdy dosti; neb na tom tak mnoho nezáleží. Než on jest jako hospodář soudu zemského,1) a skrze něj, kdož ho prosí, má nález dán býti vypsaný a toho nemá žádnému odepříti, kbož jeho prosí a že pisaři právo dá t. j. 2 groše bílé. Kdo pisařem zemským býti můž a jakého urození. Pisař zemský má býti též přísežný a též mu přísaha jakož nahoře, než že promění a dí: „úřad pi- sařství.“ A můž míti jiného menšího sobě pro pomoc anebo dva, ale též pří- sežné a má každý býti řádu rytířského, třebas vnově obdarovaného, když přijat jest za vládyku. Kdo sadí menší úředníky. Item když komorník neb sudí vyšší v úřad vsazen jest, tehdy z nich každý menšího úřadníka sobě usaditi může z rytíř- stva toho prvního nebo jiného, komorník svého a sudí též svého. O správci země bez pána země, i o jiných všech úřednících a jich roz- dání úřadů, i obnovení spolku a privilejí všech stavů. (Fol. 29.) Jakož napřed dotčeno jest, dokudž také země bez pána jest, aneb pán jich dědičný lét nemá, zemská správa2) stojí při svolení obecném, kohož sobě za hejtmana vezmou a kohož podkomořím ustanoví. Všickny také pána země budoucího poplatky, což na úřady a sic slušné zemské útraty zbude, buďte kladeny a JMti cho- vány, a každý, kdož je vydávati má aneb jimi vlásti, opatř se, aby pánu bu- doucímu počet učinil a se toho řádně a poctivě spravil. Také všickni úřadové, ačby kteří v osiření země byli rozdáni, v přijetí pána buďte sliby a přisahami, jakž na které sluší, obnoveni; též spolkové potvrzeni listem a majestátem; též také všelijaké osobní svobody,3) jakožto klášterův4) i měst i jiných vedlé jich privilegí buďte potvrzeny pro stálost prvních. Toho mají u pána země neobmeškávati sobě zjednati. O svobodě Mar. Moravského. (Fol. 30.) Rozumíno býti může z těchto starých svrchupsaných obyčejův, že země tato bývala vždycky svobodná, jakž- koli jest od království a koruny své padla a žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla. Neb páni a rytířstvo i preláti žádných přísah pánu svému nečiní též jako Čechové, než prostý slib poddanosti a poslušenství ani žádné jiné zemi, než tomu pánu a dědicům jeho řádně pošlým od něho a to v zemi své v markrabství a nikdež jinde a města též krom přísahy vedle obyčeje jich. Také práva svá tato země má svobodná beze vší překážky pána svého a od- volání všelijakého ani k císařské Mti ani k svému vlastnímu pánu; jakož se o těch právích dole šíře psáti bude,5) (krom o nářek cti, to se dole postaví jak souzeno aneb odvoláno býti může.) 2) d. po slově „dary“ dokládá: „a tejnost rady zachovati“. Stejnou přísahu činil sudí a pisař mutatis mutandis. Záp. Kar. z Žer. o s. p. I. 193. Tak jsme přijali z A, pak z kn. Tov. I. C. 19, M. VI. 4, XII. f. 9, Ol. VII. 24, kdežto kn. Drn. M., pak kn. Tov. Žerot. Ol. III. I. 10. i vydání tišt. mají „práva", kteréhož slova podle smyslu ale připustiti nelze, i kdyby jiných čtení nebylo. Kn. Drn. obě, pak kn. Tov. tišt., M. VI. 4, XII. f. 9, Ol. obě mají: „též všelijaké osoby svobod . . . . buďte potvrzení“; kn. Tov. I. C. 19 má: „též také všelijaká osobní svoboda“, — exempl. Žerot.: „též také všelijaké osoby svobodné“. Tyto opravy ale nepostačují, jelikož s nimi nesrovnává se následující genitiv: „klášterův, měst“, také uvážiti slušno, že osoby se nepotvrzují, ovšem ale svobody. Nejpodobněji má I. C. 19: „všelijaká osobní svoboda.“ My ale jednak podlé smyslu, jelikož o více osvobozených řeč jest, jinak abychom se snadněji přiblížili ostatním variantům, přijali jsme čtení svrchu položené a to tím více, jelikož I. C. 19 má „buďte potvrzena“, z čehož soudí- me, že opisovatel měl před sebou knihu, v niž plural „osobní svobody“ stal a on v opisování počet mluvničný spletl. L. C. 19 dodává: „i jiného knězstva. Větu v závorce nemají kn. Tov. — Ze zř. z. má jediné b tento článek, o nějž sta- vové měli dlouhé vyjednávání s kr. Ferdinandem I. 2

Strana 18
18 O knížectví Opavském a jeho povinnosti k Moravé. (Fol. 49.) Knížectví Opavské i s tím knížetem1) od starodávna ku pomoci tohoto Mark. vždy jest bývalo a býti má a v jiná slezská knížectví nesluší; neb jest to knížectví vy- sazeno z Moravy a vyňato, jakožto i k biskupství Moravskému sluší. Než což se práva dotyče v tom své vlastní vysazení má a soud svůj; ani kníže ani kdo z toho knížectví má neb může sem k tomuto právu pohnán býti, ale tam se souditi má. Než to z práva jest, že když tam páni a zemané2) več3) uho- diti nemohou a strany toho žádají anebo že se jim samým zdá, tehdy spiší pře oboje na cedulích a k tomu listy, jsú-li jaké stranám potřebné, v svůj list zavrúce zapečetí a s tím sudího vypraví na sněm panský sem do Moravy, žádajíc a prosíc p. hejtmana, úředníkův a pánův za naučení a ortel. Páni to ohlédajíc a rozvážíc na to jim nález svůj psaný pošlí pod pečetí páně hejtma- novú a úředníkův4) z Olomúce neb z Brna, kdež se to jedná, pře sobě sepsané zachovajíc a listův, ač jsú které, přípisy nechají;5) než listy jim zase dají, též v svém listu zapečetěné pošlí a ty tam před právem mají otevříny býti a stranám čten ortel.6) A strany jsou povinny tomu nálezu dosti učiniti bez dal- šího odvolání a zde v zemi též od nálezu pisaři jako jiní dáti mají. Také kníže Opavské můž zde v právě seděti; neb se nalezá, že jsou páni dopouštěli při sobě v soudě knížatóm Opavským sedati.7) O knézi biskupu. (Fol. 62.) Kněz biskup Olomúcký ten přísluší k králi Českému a z svého zboží stolného před právem neodpovídá, kteréhož ve dskách není, než před králem musí každému práv býti.8) Také vedle země činí jako jiný obyvatel pro pokoje zachování. V soudu panském z práva nesedá, leč jeho k tomu povolají a žádají a on také seděti chce;9) než když král a pán země v soudu sedí, tehdy kněz biskup také seděti můž po pravé straně a sú- diti; však přísahu též k soudu jako jiný povinnen jest učiniti. Také obyčej jest při sjezdích obecných zemských, když se sjedou, 10) že nejprv k biskupovi 37 4) 5) 8) 97 10) 1) Tak jsme přijali z exempl. Mus. Brn. č. 384. — I. C. 19 má: „kníže Opavské i s tím knížectvím.“ Ostatní exemp. mají jak Drn.: „i s tím knížectvím . . 2) Kn. Drn. obě a kn. Tov. mají: páni zemané. My jsme opravili podle zř. z. b), jenž piše: páni, zemané. Kn. Tov. tišt. má mylně: „věc“; orig., z něhož vydání učiněno, piše vecz a nikoli viecz. Také smysl na to ukazuje, uhoditi več = v něco. Čtení več mají všichny exempl. kn. Tov. i zř. b.) Kn. Tov. tištěná má: úředníci; ale genit. kn. Drn. jakož i smysl i analogie s při- vlastňovacím adject. „hejtmanovú“ ukazuje, že má býti: úředničí. Kn. Tov. tišt. interpunktuje: „a listů, ač jsú kteří přípisové, nechají“ kdež má býti interpunktace taková: „a listů, ač jsú kteří, přípisové nechají.“ Žádá to nejen smysl, nybrž také čtení I. C. 19 „a listy, ač jsú kteří, přepiší.“ Tak jsme přijali podle Ol. VII. 24 a XII. f. 9. místo korumpovaného čtení obou kn. Drn.: „a ty tam před právem mají otevříti a stranám čteny býti ortel.“ Kn. Tov. tišt. toho místa nemá; Ol. III. I. 10. piše: „. . . . poslati mají, aby oni před právem otevrouc stranám nález čtli.“ I. C. 19. má toto čtení: „Táké kníže Opavské, ráčí-li, můž zde v právě a při pánech seděti a súditi, učině přísahu vedle obyčeje a řádu; a tak staří páni praví, že jsú od svých starších to slýchali, že jsú knížata Opavská sedávala.“ Kn. Drn. má zde ještě tento dokladek, kterého jsme, nechtíce rušiti srovnalost s kn. Tov., v kontext nepoložili: „kdež o tom jest starý nález v Olomúci mezi Kunkou z Cimburka a knězem Tasem biskupem Olomúckým P. N. poněvadž se biskup pohání, že tomu jako biskup odpovídati nemá. A byl ten půhon o penize, o dluh spravedlivý; a ten nález byl čten v Olomúci o sv. Janě 1. 1527." I. C. 19. . . . . a on také rád seděti chce, leč pán zemský jest, tehdy muož z práva seděti a súditi jako pán jiný, přísahu též jako jiný k tomu súdu učiní. Jest také obyčej . ... Kn. Tov. tišt. má mylně: sejdú; orig., z něhož vydání učiněno, jakož i ostatní exempl. mají: sjedú. I. C. 19 má toto čtení: „. . . . najprv u kněze biskupa se sjíti mají a potom tu se uradíc obecné scházení ustanoviti mají a tak obecné dobré ze spolku jednati.“

Strana 19
19 pro poctivost se sejdou, ač jest-li biskup nachylen k obecnímu dobrému a s zemí se srovnává, a odtud dále sjetí panské do kláštera se pokládá a tu dále obecné dobré se jedná. Pakli se co od země piše, a biskup v zemi jest, tehdy biskup napřed státi má.1) A ten biskup má své many i zvláštní svůj soud; to, což manství jeho jest, ku právu zemskému nepřisluší. Ale jest-li že jest biskup Olomúcký pán z rodu zemského panského, tehdy z práva, ač chce, má v soudu sedati a souditi, ne jako biskup, ale jako pán zemský a má míti místo po pravé straně pana hejtmana. I nalezl jsem v písmích k tomu po- dobných pismo knéze Tasa, biskupa Olomúckého, psáno rukou jeho, jenž takto zní:2) Protož vždy kapitola Olomúcká toho hleděti má pro mnohé veliké pří- činy, aby vždy při tom biskupství byl biskup z rodu panského, člověk dobrý a znamenitý; neb z zlých lidí mnoho nesnází, nepříjemností a nedostatků po- chází, jakož se to mnohokrát přiházelo a zvláště těchto minulých let váleč- ných, kdež ta důstojenství v Čechách i v Moravě lehkým lidem byla v moc vešla, jakož arcibiskupství Kundratovi Bestfalu, Olomúcké pražskému měště- nínu a Litomyšlské Sádlovu příteli, ješto by se ta věc nikdy nebyla tak roz- mohla, by rodové panští tím byli vládli, jako někdy kněz Arnošt Flaška, kněz Jan Vlašímský, kněz Zbyněk Zajíc, pořád arcibiskupové a v Moravě z pánův z Sternberka, z Lichtenburka a z Kravař. Protož také panští rodové jakož i kněži3) toho hleděti mají, aby své dítky, vždy některé, při školách měli a k duchovnímu stavu je vedli a předešlým zlým se kázali a budoucího zlého se uchovali.4) Ale pohříchu páni nynější nenásledují šlepějův otcův svých; neb více syny své k nekázání frejův a nešlechetností dopustí, než k službé Boží.5) O svobodě této země v právích mimo jiné země. (Fol. 259.) Tato jest svoboda, že se právy psanými nespravují než obyčeji starodávními svými a slyšením stran a pří, kteréž se od stran žalují i odpírají, tak aby mohli ro- zeznati spravedlivost mezi pravdú a křivdú a soud nálezem svým vedle zdání a svědomí i přísah svých, kteréž k soudu učinili, spravedlivý učiniti mají.6) A mohú svá zřízení opraviti, ujíti i přičiniti, jako lid svobodný,7) ač jest všech k tomu vůle a svolení a u velikých věcech královské potvrzení, jakož se to stalo za krále Jiřího, že páni přísahu činiti v soud počali, kteréž jsú prvé nikdy nečinili a to přišlo z hodných příčin. 1) I. C. 19 má toto čtení: „Také když se kam od země piše a kněz biskup v tom jest, tehdy se preláti před pány piší; pakli k. biskup v tom není, tehdy páni před preláty. A protož vždy kapitola Olom. toho hleděti má“ atd. schází tedy v tomto exempláru to, co v kn. Tov. a Drn. jest od slov: „ten biskup má své many" atd. Toto čtení jsem přijal z kn. Tov. Ol. bibl. III. I. 10. Kn. Tov. tišt. má: „i nalezl v spisích k tomuto podobných neb takových kněze Thasa, bis. Olom., rukúpsání takto; protož jsem tuto k tomu přiložil a připsati kázal.“ XII. f. 9, M. VI. 4, pak exempl. Žerot. a Ol. bibl. VII. 24 dokládají k tomu: „kterýž počíná mezi jinou řečí takto.“ Kn. Tov. reg. má: knížata. Tak jsme opravili podle rozličných čtení kn. Tských. Exempl. tišt. má: .. . „aby své dítky vždy někdy (!) při školách a k duchovním stavóm měli a je k tomu vedli.“ — Ol. bibl. VII. 24, pak M. VI. 4; exempl. Žerot. a reg. též XII. f. 9. mají: .. . „aby své dítky vždy některé při školách a duchovním stavu měli a je k tomu vedli.“ 5) Významně tištěná slova textu vzali jsme z exempl. kn. Tov. Ol. bibl. III. I. 10 Ostatní exempl. toho nemají. 6) Potud kn. Drn. Následující významně tištěná slova dokládáme z kn. Tov., podotýka- jíce, že o tento článek stavové též měli různici s kr. Ferdinandem I., a článek ten vyšel jen v zr. z. b); c, d ho již nemají. Kn. Tov. tištěná a zř. z. b. mají: „lidé svobodní“; větší čásť kn. Tských má: „lid svobodný.“ I. C. 19. pak Ol. III. I. 10. mají tento článek mnohém stručnější. 2) 3y 4) 1) 9* 2 2

Strana 20
20 O sedání panském v soudu.1) (Fol. 31.) Za prvních2) lét byly jsou růz- nice a překážky skrze sedání panská pro pýchu, že někteří jsouc bohatší i pod- statnější nechtěli jsou pod staršími sebe léty sedati, kteříž též rodu starožit- ného jsou byli jako oni, než nad nimi místa jsou držeti chtěli a mnozí chudí páni svých míst jsú ustupovali. A kteříž ustúpiti nechtěli a urození sobě po- lehčiti, o to půtky a nesnáze jsou mívali, ješto tím právo pořád průchodu míti nemohlo skrz průtahy. Ale když bylo po válečných časích, uherský a český etc. král a markrabí Moravský v tuto zemi Moravskú za dědičného pána přijat byl, totižto král Matyáš slavné paměti, i neráčil jest pýchy takové svávolným trpěti, ale vybrav sobě radu přísežnú z rodův starožitných panských osoby dolepsané, s jich radú, a vyptav se na staré sedání panské při dskách též i lantfrydy, že vždycky starost před pýchú a zbožím táhla jest, v pokojném řádu na věčnost ráčil jest při zemských věcech i právích panské sedání zříditi, aby hejtman nynější i budoucí a úřadníci i všickni rodové tím se na věčnost spra- vovali. Protož jsem toto, jakož ve dskách stojí Olomúckých i Brněnských, ko- morníkův pana Václava z Boskovic a pana Vilíma z Pernštejna, tuto vepsal: Léta 1480 v městě Brně v ponděli před hodem narození Matky Boží, kteréž říkají Semena v přítomnosti etc. krále Matyáše etc. stal se spůsob a zřízení v Moravské zemi z příčin hodných nahořepsaných o místa panská v se- dání i psaní a tak aby na časy budoucí zachováno bylo i týž spůsob k věčné paměti ve dsky zemské byl vepsán, jakož se dole šířeji vypisuje a to s radú důstojného otce kněze Prothasia biskupa Olomúckého a urozených pánův: pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova etc., a pana Pertolta z Lipého etc., pana Václava z Boskovic etc., pana Vilíma z Pernštejna etc., pana Markvarta z Lomnice, pana Dobeše z Boskovic, pana Heralta z Kunstatu, kteréž jest Jeho král. Milost k sobě do rady přísežné přijíti ráčil. O sedání panském v soudě. Item. Nejprvé rodóm starožitným a od časů mnohých v stavu panském sedících, kteřížto jsou: páni z Cimburka, páni z Lipého, p. z Kunstatu, p. z Lomnice, p. z Hradce, p. z Pernštejna, p. z Stern- berka, p. z Lichtnštejna, p. z Boskovic, p. z Lichtenburka, p. z Valdštejna, p. z Pezinku, p. z Vlašímě, p. z Sovince, p. z Krajku, — aby se jim čest dala a zachovala, takto se spůsobuje. Aby napřed úředníci, totižto nadevšemi místa svá měli, jakožto i jinde v zemích jest; pan hejtman nynější i budoucí, po něm p. maršálek Český, pak po něm komorník po létech, který by byl starší. Ale již nyní za krále Ludvíka není než jeden komorník obojího práva, p. Jan z Kunovic; ale o sudím nevím, jest-li vepsáno ve dsky, než za krále Vladislava a krále Ludvíka, syna JMti, nynějšího pána našeho, byl a jest sudí též jeden, p. Vok Pňovský z Sovince, kterýž místo má hned po panu komorníku. A též kněz biskup Moravský hned po panu hejtmanu a pak p. maršalek po knězi biskupovi; tak jest nyní. A potom (po panu komorníku) žeby mělo býti vzato z těch ze všech rodův nahořepsaných z každého rodu jeden pán nejstarší; a kdyžby se již tak vybrali, aby známo byli, že jsou sobě v urození za jedno všickni a kterýžby pak z nich byl na létech nejstarší, ten má seděti napřed a tak až do posledního nejmladšího ve psaní a v soudech neb v sedání po stranách pánův úředníkův též jakož léta jeho ukáží. V kterémžto vybrání neb sázení páni ouředníci svým rodům ku překážce nejsou, by pro jich místa ne- měl z jich rodu nejstarší vzat býti, neb oni v počet rodů nejsou, než podlé ouřadův svých místa mají a ouřad jich místo jest. 1) Kn. Tské mají v těchto článcích o sedání panském mnoho variantů; my poukážeme jen na nejdůležitější. 2) Kn. Tské: za mnohých let a zdávna.

Strana 21
21 Item cožkolivěk pak z těch rodův svrchupsaných jiných pánův jest, ti všickni tím obyčejem jakož se nahoře piše, vedle let svých seděti mají již po těchto, a též v listech psáni po starších na letech a chudoba ani bohatství žádnému mimo léta ku pomoci nebuď. Item dopustil-liby Pán Bůh na kterého smrť z těchto nahoře vybraných rodův, tehdy z téhož rodu má vzat býti opět nejstarší a ne1) na toho místo, kdež ten, jenž umřel, seděl, hned posazen, než2) kdež jeho léta mezi těmi pány z rodův vybranými místo jeho ukáží. Item, jestližeby se událo při sněmích neb sjezdích a z kterého rodu vy- braných který pro příčinu slušnú při tom býti nemohl, tehdy jiný téhož rodu nejstarší místo jeho drž tak jakž léta jeho a jiných ukazují. O rodích, kterýchž předkové panství neužívali. Item, což se rodův jiných dotyče, kterýchž jsou předkové jich panství dokonalé3) nepožívali a ke dskám poslové nebývali, jakožto páni Dúbravští, páni Tvorkovští, kteříž zde přebý- vají a jim jest dopříno pány, mohú-li co provésti výše, že při tom mají býti zachováni a v staré rody puštěni, ani4) druzí v stolicích sedali, z kterýchž kolvěk příčin za panoše držáni byli léta některá, jakož páni Landštejni, Mili- čínští, páni Ludaničští a za krále Jiřího teprv své rody vyvodili a do stolic jsú uvedeni: ti také pod rody staršími sedejte a spůsob svůj mějte podlé let svých jakožto rodové starší a nad ně se netřite až do časův těch, podlé oby- čeje země do třetího pokolení. A kdyžby již třetí pokolení jich k letóm přišlo toho mají s poctivostí na páních žádati a prositi, aby v rody staré též přijati byli a aby též poctivosti rodů starých požívali a že jsou podlé řádu trpěli, nad rody staré se netřeli do třetího pokolení; mají z jich rodův starší vybráni býti a s vybranými z rodů podlé let posazeni býti a toho požíti jako jiní ro- dové, kdež jim místo jich léta ukáží. Než nyní proto5) se jim žádná křivda státi nemá, než též poslové ke dckám budou,6) mezi pány i na ně se podávati má jakož i na rody staré. O spůsobu a řádu o přijímání pána nového v stav panský a kteří při- jati jsú znovu. Item, spůsob a řád má takový zachován býti, že když se páni Čeští a Moravští již o koho svolí, aby za pána přijat byl, tehdy má před pana hejtmana a pány přistoupiti, když soud zemský budou chtíti zasednouti a s pokorú žádati a prositi, aby jej v řád panský pustiti ráčili, a že se toho chce vším dobrým etc. Tu pan komorník má pány svolati a s jejich radou jemu?) odpověď dáti k tomu rozumu, že pro jeho hodnost neb zaslúžení a prosbu a přímluvu etc. páni to chtí učiniti z své dobré vůle a z žádného práva, ale aby nejprvé přísahu takovú učinil dolepsanú a když přísahu učiní, tehdy má 1) 2) 3) 4) 5) Kn. Tov. tišt. pak XII. f. 9, M. VI. 4 nemají slova: ne. Kn. Tov. tišt. má: „neb“, ačkoli exempl., z něhož vydání učiněno, jakož větší část ostatních, má jako kn. Drn. „než“, kteréž jedině odpovídá negativnímu „ne“, kteréž že zde státi musí, jde z celého smýslu ustanovení toho. Tak dokládáme podlé I. C. 19 přijímajíce to čtení proto, že se mluví o rodech, které ve faktickém užívání panství byly, ačkoli teprvé důkazy o tom podati musely. Kn. Tov. tišt. má: . . . „puštěni. Ano druzí“ ... Ostatní exempl. mají jako kn. Drn.: ani; avšak i exemplar, z něhož vydání učiněno, měl původně „ani“ a teprvé z barvy inkoustu poznati lze, že později z pismena i učiněno o, ač puntík nad původním i posud pozorovati lze. Opravovatel totiž myslel, že zde jest negace „ani“, kteráž by ovšem k smyslu se nehodila; ale jest to spojka „ano“, k níž podle způsobu řeči české při- věšena koncovka podlé pohlaví jmena, zde mužského. Kn. Tov. tištěná, XII. f. 9, M. VI. 4 mají: „prostě“, ostatní jako kn. Drn. 6% Kn. Tov. tišt. má: „buďte“; původně stálo „bude“, až později, jakž z inkoustu poznati lze, t vloženo bylo, aby chyba opisovatele se poopravila. 7) Kn. Tov. tišt. má: „jim"; ostatni exempl. jak kn. Drn.

Strana 22
22 pan komorník jíti z šranku a jej vzíti za ruku a do stolic vésti a nejnižší místo pod pány hospodáři dáti. A může již potom i do soudu vzat býti jakož jiný pán, ale musil by přísahu k soudu jinú znovu učiniti. To věz, že v Čechách prvé za pána přijat býti má a potom zde v Mo- ravět) jakož jsou byli přijati léta 1480 páni Vajtmilnáři, pan Ludvík a pan Jiřík s syny svými a pan Jiřík Tunkl s synem svým panem Jindřichem a pan Jan z Žerotína sám i s svými dětmi. Přísaha panská k stavu panskému. Já N. na tom přisahám Pánu Bohu, Matce Boží i všem svatým, že od tohoto času budúcně chci a mám řád pan- ský velebiti, pánóm ve všem slušném podstaten býti a pomocen a nad žádného z rodův panských a starších se netříti žádným obyčejem mimo řád a obyčej zemský až do třetího pokolení. Tak mi Pán Bůh pomáhej etc. Ustanovení panské o psaní jeden druhému. Item také ustanovili páni staří, aby žádnému nebylo psáno „urozenému Pánu“ v této zemi obyvateli, lečby panství své řádně provedl aneb řádně v ně vešel. Pakliby z těch který proto v psaní kterému pánu jakú hanbu nebo půtku učinil buď řečí neb psaním, toho jim dopúštěno býti nemá, než radni a pomocni býti tomu proti takovému, tak aby nižádný v posměch nevešel. A pakli by který pán mimo toto usta- novení chtěl se komu mil učiniti a libost někomu tím učiniti, ten pán bude vinen pánóm a má kázán býti a dopustí-li se toho více i jemu více „pánu“ páni nebudou povinni psáti, ani jeho mezi sebou trpěti ani za pána držeti.2) O sněmích kdy bývají. (Fol. 55.) Item v Olomouci jeden sněm bývá o sv. Janě, k kterémužto sněmu kdož jest pohnán má tam býti na den sv. Jana. Druhý sněm též tam bývá o svíčkách a k tomu se mají sjeti na den tří králí. Item v Brně jeden sněm bývá o sv. Kunhutě, k kterémuž se mají sjetí tu neděli po sv. Kunhutě. Druhý sněm též v Brně bývá v půstě, k kterémuž se sjeti mají druhú neděli v postě. Ale ten každý může odložen býti králem pánem země aneb soudcími z hodných příčin do jiného času, jakož se to často stává, že jich odkládají. Kdy se puhonové přijímají a dějí k obojímu právu. (Fol. 56.) Item v Olomúci půhonové se dějí a počnou ten pátek před sv. Jiřím; než jestližeby se dostalo sv. Jiří v hody velikonoční a žeby před sv. Jiřím nebyl žádný jiný pátek, než veliký pátek, tehdy má odloženo býti až ten pátek po sv. Jiří. A pak v Brně druhý pátek po sv. Jiří, jakož se bylo trefilo léta 22ho, že bylo sv. Jiří v velikonoční středu i byl odložen posudek i půhonů přijímání v Olo- múci až do pátku po sv. Jiří a v Brně až do druhého pátku po sv. Jiří. Item ten pátek po sv. Jiří dějí se a počnou v Brně a potom opět druhý pátek po sv. Jiří v Olomúci a potom opět třetí pátek po sv. Jiří v Brně. A tak vždy jeden pátek v Olomúci a druhý pátek v Brně a tak po čtyři pátky v Olomúci a též po čtyři pátky v Brně. Než sluneční půhonové, ačby jich 1) Tento pořádek se stvrzuje kn. Půh. Ol. 1475 fol. 12/2: „než to nám jest všem svědo- mo, že p. Albrecht jest i s bratrem svým v řad panský všel slušně a svolením všech, kteříž k té věci přísluší a obyvatele jsú koruny České i Mar. Mor.“ Ustanovení o sedání panském jest v kn. Tov. obšírně vypsáno ze vkladu do desk, kdežto kn. Drn. jen výtah podává. Podotykáme však, že čtení v kn. Tov. tištěné str. 44 řádek 12 z dolů „uvedenie“ opraviti se musí podlé vkladu onoho usnešení: „v Vídni.“ — Pro snadnější citování chceme v budoucích poznámkách rozličné exem- plary kn. Tov. znamenati latinskými číslicemi a sice: Ol. Bibl. VII. 24 = I; exem. reg. zemské 23 = II; — exempl. Ol. Bibl. III. I. 10 = III; — exempl. M. VI. 4 = IV; — exempl. I. C. 19 = V; — exempl. Žer. = VI; exempl. Mus. č. 384 = VII; exempl. reg. 22 = VIII; — exempl. Mus. č. 349 = IX; exempl. arch. XII. f. 9 = X; kdežto exempl. deskový a exempl. sbírky Cerroniho zvláště citovati budeme.

Strana 23
23 komu potřebí bylo, ti se dějí u obojího práva ten posledně nahořepsaný čtvrtý pátek; a proč slove slunečný půhon, toť nejdeš. Kdy se ti puhonové soudí. A ti půhonové mají se souditi o sv. Janě, kteříž v Olomúci přijati jsú o sv. Jiří. A ti, kteříž v Brně přijati jsú, ti se mají souditi o sv. Kunhutě. Item druzí půhonové se dějí též týmž pořadem, jako nahoře první stojí, vždy u jednoho práva jeden pátek a u druhého druhý pátek a též sluneční naposledy. Item ti (co) se počínají v Olomúci ten pátek před sv. Martinem a v Brně ten pátek po sv. Martině, a ti se mají souditi v Olomúci o svíčkách a v Brně druhú neděli v půstě též tím pořadem jako první nahoře. A ty půhony přijímají úředníci menšího práva s menšími pi- saři, v Olomúci Olomúčtí a v Brně Brněnští, kteříž k tomu ustanoveni jsou, a to tu hned ty dny napředpsané, hned jakž posudek zdadí, tu v klášteře do- poledne a po poledni, kdež oznámí v kterém domu přijímati chtí, anebo zase v klášteře, a též potom i jiné pátky u obojího práva. A od každého půhonu má se dáti úředníkóm i pisaři 7 gr. bílých a nic více než na posly. O půhoních a půhončích jak se kdo má zachovati v Olomouci. (Fol. 57.) Item v Olomúckém právě jsú půhončí a volavčí. A ti mají na to zpupné dědiny a ti pak mají půhony roznášeti v tom kraji Olomouckém a kdož po- žene, nemá dáti jemu od míle než 2 peníze bílé a tak od každého půhonu vždy zvláště od míl plat. A ti mají na ceduli míti napsáno, kdo koho pohání a pak ten půhončí ukáže tomu, kdož jest pohnán, ceduli, a ten může sobě půhony své přepsati, a pak má ta cedule zase tomu půhončímu vracena býti, ačby na ni někomu víc půhony svědčily, anebo jestližeby ji půhončí zase žádal, aby dále běžel. A také nemá sebe žádný zapříti a ujel-li by z domu, má doma poručiti, aby půhon přijali, přinesú-li jemu jaký od koho. A pak-liby kdo půhonu zapřel, že jemu není dodán, aneb též, že by sebe zapřel, anebo žeby v domu jeho půhonu přijíti nechtěli a ten půhončí žeby to prokázal svě- domím anebo žeby třísku v jeho domě uřezíc ukázal a ji měl anebo jiné zna- mení, že jest tam byl, tehdy ten strach (se), aby se o to nepřipravil, oč jest pohnán, skrze takovú svú vůli. A také jestližeby póhončí tam nebyl v témdni po půhonu vydání a žeby zmeškal půhonu dodati aneb žeby selhal, že tam byl a nebyl, tehdy má při právě kyjem bit býti a dvě neděle na rathouze seděti a tomu, kdož jest pohnán, nemá ke škodě býti, že nestál, když mu pů- hon nebyl dodán a že o něm nic nevěděl až do sněmu. A jestližeby jemu proto půhon byl dodán po témdni anebo dále po dvú aneb po třech nedělích po vydání půhonu, povinnen jest proto státi a to pánóm oznámiti může, že jemu není obyčejně půhon dodán a tomu půhonu může se obrániti a na pá- ních naučení žádati. Item pakli by kdo tomu póhončímu překazil aneb jej zbil, ten má kázán býti jako odbojník. O půhoních v Brněnském kraji. (Fol. 58.) Item v Brněnském kraji a při tom právě od půhonu se platí úředníkóm tak jak napřed i na zad psáno stojí i v Olomúci a tu musí dáti od každé míle vždy jeden groš bílý. A to úředníci menší vezmúc na to posly jednati mají a půhony rozeslati a stal-li by se v tom komu jaký zmatek aneb žeby kdo obmeškán byl a jemu v čas půhon dodán nebyl, ten může o to k úředníkóm menším hleděti a též ten druhý, kdož pohnal a jim zaplatil, že skrze ně škodu vzal a od pánů JMtí má nau- čení žádati. Kde má puhon býti donešen pro omyl. (Fol. 184.) Kdežkoli poženeš oč- koli, tehdy zaplať póhončímu od míl až na to obydlé, kdež obyčejně ten dvo- rem nebo bytem jest, jehož poháníš, by pak i ten statek jeho blíže byl, o kterýž ženeš; tehdy proto tam pošli, neboť by se půhonu obránil, že mu dodán

Strana 24
24 není na jeho obydlé, jakož se to i prvé stávalo i nálezové jsú na to, že ne- odpovídali; tím se sprav. A kdož v této zemi má nějaký statek a zámku a tvrze nemá a sám v zemi jiné jest; tomu půhon poslati může ten, kdož po- hání, sám po svém jistém poslu, však zemských pisařů rukú vypsaný. A tak o tom i pani úředníci menší ode pánův naučení mají. Kterak a z čeho a k čemu se poháněti mají. (Fol. 59.) Tuto kterýž po- háněti chce, má na ceduli půhon sepsati a ne po poslu, ani po žádném pří- teli, než má sám osobně jeho úřadníkóm dodati, kteříž na půhonech sedí a má říci: „teď pohoním a žádám, aby mi tento půhon vepsán byl.“ A úředníci mají jej od něho vzíti a zjevně čísti, (než těch zjevně čísti nemají, kteří jsou zatkyní) a potom vepsati a od půhonu má vzato býti k úřadu, když se škody opovídají 7 gr. bílých a bez škod opovídání 5 gr. bílých; ale již jest vše za jedno po 7 gr. bílých. A pohnati se můž z těchto věcí: z dědin, z zástav, základu, z odkúpení,1) ze rčení, z škody učiněné na něčem sousedu na statku, aneb ke dckám, anebo k listu, aneb k svědomí, aneb k přísaze, aneb k pan- skému nálezu. Ale ten kdož pohání, má se křestným jmenem postaviti, a odkud se piše a též toho, kohož pohání, jmenovati má jmenem křestným a tytul odkud se piše a poctivost jeho úřadu anebo urození postaviti má a to u obojího práva v Olomúci i v Brně, neb to právo jedno jako druhé jest; a pakli toho nedo- stavíš, obráníť se půhonu. A škody se proto opovídají v půhoních, neb jest- ližeby jich položeno nebylo, potom z nich by pohnati nemohl,2) a to tyto škody, což od úřadu nebo zvodu dáš i od svědků: než což svú osobú utratíš anebo řečníku dáš, to nic. A poručník proto se klade jeden anebo jich více, aby na místě toho, kdož požene, bez jeho přítomnosti právo vésti mohli. A oni na zisk i na ztrátu túž plnú moc mají súditi bez něho, jest-li živ; a pakli umřel, tehdy nic, by pak i syn jeho poručníkem byl. A jestližeby kdo byl nemocen v hospodě v městě, přijev na půhony a nemohl k úředníkům, tehda úřednící po- vinni jsú, k němu jíti do hospody a půhony od něho přijíti, když pro ně pošle do jich hospody. Půhon ke dskám. (Fol. 151.) Ja Vladislav z Osové poháním Zdeňka z Kralic z desíti tisíc hříven groší z dědin i z zástav i odtud kdež co má, ježto sluší k Olomúckému právu a tu jemu vinu dávám, že drží spravedlivý statek můj k němu práva nemaje ves Rakovce. Zná-li se, zná se v pravdě, pakli pří, chci dckami prokázati a na panském nálezu dosti míti; škody odpovídám, poručníky činím N. z N. a N. z N. na zisk i na ztrátu. (Fol. 134.) Když požene, že chce to dckami prokázati, má pánů prositi, aby ráčili desk ohledati a podlé toho soud se stane, jakž mu ve dckách svědčí. Půhon o zástavu. (Fol. 152.) Já Dobeš z Bystřice pohoním Jaroslava z Růží z tísic hříven groší etc. odevšud, ješto sluší k Brněnskému právu z dědin 2) 1) Kn. Tov. tišt. str. 34 má: „od kupenie“, jež podlé kn. Drn. i jiných kn. Tských opra- viti se musí: „z odkúpení.“ Toto čtení kn. Drn. jest správnější než v kn. Tov. tišt., kdež zní: „Ale jménem křest- ným jmá se jmenovati každý, i toho, kohož pohoní a titul odkud, i poctivost, úřad i urození polože a to u obojího práva i Olomúckého i Brněnského, neb to právo jedno jako druhé jest. A druzí pohoní ku prvnímu panskému sněmu, protož jakž jedno právo při póhoních se zachovává, též i druhé, nebo škody se kladú a opovídají proto v póhoních, jest-li že by jich položeno nebylo, potom by z nich pohnati nemohl...“ Místo toto patrně jest porouchané; exemplar V piše: „. . . . . jménem křestným jej jmenuje a titul jeho urození neb stavu slušně položí a úřad vysloví, má-li který, z dědin i z zástav i odtad odevšad kdež co má, ješto sluší k Olomúckému, pakli k Br- něnskému, položí k Brněnskému právu, nebo jako jedno právo jest a jak k jednomu tak i k druhému se pohání ku prvnímu panskému sněmu, z čehož se jemu zdá ... .“ Zříz. b piše: „.... a to u obojího práva, Olomútského i Brněnského, neb to právo jedno jako druhé jest. Také škody se kladou a opovídají proto v půhonech.. . .

Strana 25
25 i zástav a tu jemu vinu dávám, že drží v zástavě zboží mé N. ješto já k němu lepší právo mám. Zná-li se, zná se v pravdě, pakli pří, chci dckami proká- zati a na p. nálezu dosti míti, poručníka činím etc. Půhon k listu. (Fol. 152.) Ja Lacek z Pavlovic pohoním Rudolta z Pe- trovic z 2000 kop groší z dědin etc. ku prvnímu panskému sněmu v Olomúci a t. j. v. d., že mi jest dlužen neb zapsal se a to neplní neb nedrží. Zná-li se etc. pakli pří, chci listem a pečetí jeho prokázati a na panském nálezu etc. poručníka etc. A také má jmenovati sumu v půhonu, nač list svědčí a můž tím půhonem pohnati jistce neb rukojmě jednoho nebo dvú aneb což jich má v listu živých. Ale opatrní tak činí, že sobě jistce naposledy zachovávají a rukojmí dvú neb tří pohoní, ale ženou tak, aby vždy k svému přijíti mohli, ačby kdy právo staveno bylo;1) neb ku právu požena jiným obyčejem na tom dobývati nemůže, dokudž se právo nedokoná. To by snad býti mohlo v ote- vřené válce běhu, ale bez válek by pak jediného rukojmě pohnal a tím právem začal, již jiným napomínáním jiných nemůžeš napomínati než práva čekati. Protož lépe jest všech pohnati, neb ten, kterýž pohnán jest, nedá než svůj oddíl podlé zřízení nového. Půhon o kvitanci. (Fol 152.) O kvitanci tak se můž pohnati jako k listu a můž také v půhonu položiti dvoje neb troje průvody, chci listem, chci hod- ným svědomím a chci na panském nálezu dosti míti. Tu pak páni v moci mají vedle potřebnosti vážiti ty všecky průvody, aby se ničemuž neukrátilo. Půhon k průvodu svému svédky. (Fol. 153.) Já Vratislav z Roketnice pohoním Čeňka z Radkovic z 50 hříven groší z dědin etc. ku prvnímu pan- skému sněmu do Brna a t. j. v. d. že mi řekl dáti Ves aneb 50 hřiven. Zná-li se, zná se v pravdě, pakli pří, chci svědky provésti a na panském etc. škody etc. poručníky etc. V starých registřích nalezá se, že jsú někdy poháněli: „chci svědky pro- kázati.“ Ale na ten půhon jsú staří nálezové panští, že jest velmi těžký; protož pohnal-liby kdo tím obyčejem: „zná-li mi se, zná se v pravdě, pakli pří, chci naň svědomím provésti“, v tom se již pilně opatř, aby ty svědky vedl, ješto by ku právu byli dostatečné; neb tři musí přisahati a čtyři věro- vati a mají býti lidé dobří, rytířští, nepodezřelí. A jestližeby takových svědků nepostavil, svú by při ztratil. Protož lépe jest položiti: „ač svědomí mám, ale chci na panském nálezu dosti míti.“ Neb páni svědomí prosté vyslyšíc proto váží, jestli dostatečné k věření čili nic. Půhon k přísaze obyčejný. (Fol. 153.) Já Hynek z Mikulovic pohoním Mstiráda z Plas z 30 hříven groší z dědin ku prvnímu panskému sněmu do Olomúce a tu jemu dávám, že mi řekl dáti 30 hříven groší a těch mi dáti nechce. Zná-li se etc. pakli pří, ač bych toho svědomí měl, chci proto na tom dosti míti, což pány JMtmi najděno bude. Škody etc. poručníky etc. Pak tu, komuž páni přísahu najdú, tobě-li čí pohnanému (ač někteří praví, že pohna- nému) ale proto nevím, jak oni to rozváží, jakž při uznají, tím se sprav, směl-li by ty ji učiniti, přišla-li by na tě. 1) Kn. Tov. tišt. pag. 37 píše: „.. . . jedné, že opatrní tak činí a jistce sobě rádi naj- posledy zachovávají a rukojmí dvú neb tří pohoní, a ležení, tak aby vždy k svému přijíti mohli, ačby kdy právo staveno bylo.“ Chyba vězí v slově „a ležení“; povstala věrojatně tím, že v rukopisu psáno bylo ale že ní t. j. že jedné čárky při písmenu n hned použito pro pismeno u. Jaké to pohnání býti muselo, aby věřitelé vždy k svému přijíti mohli, o tom nás poučuje velmi zajímavý variant v V: . . . . „jistce sobě na posledy zachovávají; rukojmě druhdy dělí, jedněch poženú, druhých k lání a třetích k ležení zachovají, tak aby vždy k svému přijíti mohli, ačby kdy právo staveno bylo.

Strana 26
26 O potvorném půhonu k přísaze. Za krále Jiřího složen jest dolepsaný půhon s vůlí pánův a vší země a jest za potvorný půhon počten, kdožby takto pohnal, jakož prvé se stával u obojího práva: „Já Aleš z Tříšť pohoním Tasa z Lysé z 1000 hříven groší z dědin ku prvnímu panskému sněmu a tu jemu vinu dávám, že mi řekl dáti 1000 hříven groší a těch mi dáti nechce ani za to práva učiniti, (právě), že mi toho dluhu není dlužen.“ Tento nahořepsaný potvorný půhon jest již v ten prvnější, kterýž před nim stojí napřed k přísaze obyčejný proměněn. Půhon za rukojemství. (Fol. 154.) Já Frydrych z Hodova pohoním Ok- taviana z Kos z 1000 hříven z dědin etc. a tu jemu vinu dávám, že jest mi rukojmě za pana Maximiliana z Rasného za 1000 hřiven groší a těch mi za- platiti nechce a již rokové minuli. Zná-li se etc. pakli pří, chci listem a pe- četí jeho pokázati a na panském nálezu dosti míti. Škody etc. poručníka etc. Půhon zatkyní jak státi má a jak se zachovati v tom. (Fol. 154.) Já Florian z Berlice pohoním Adriana z Svidy zatkyní z 10000 zl. a zatykuji jej u tohoto a u tohoto, tuto a tuto, v městě, v městečku, ve vsi, na hradě, na tvrzi, jmenujíc tu, kdež víš že jest a můžeš ho pohnati z dluhu, z škody neb slibu, k svědomí neb ze rčení. Ale těch se má poháněti takovými půhony, kdož nic na zemi nemá statku ani zástav, by pak sice i penize na listech měl s výpovědí. A ten půhon se má dodati tomu pánu aneb správci toho města, hradu neb tvrze, aneb té dědiny a ten má sám jeti aneb jíti anebo s tím pó- hončím poslati a najde-li jej tu, má se jim ujistiti, aby jej mohl před soudem panským postaviti, tak aby zaň svého nedal. Než nepostavil-li by jeho anebo jí té osoby, kteráž se pohání, buď muž neb žena, přede pány a žeby jí tu pů- hončí zastihl, tehdy musí zaň na místě jí sám odpovídati, z čehož ten jistý pohnán jest. I protož se sluší takových osob vystříhati a na gruntech svých jich nemíti ten čas k půhonům. O slunečném půhonu. (Fol. 56.) Item půhon slunečný ten vychází čtvrtý pátek jakož napřed dotčeno jest a má touž formou pohnán býti jako jiný půhon, a z čeho komu potřebí jest. A ten půhon bývá u obojího práva též v Brně jako v Olomúci též o každých půhonech vždy poslední sedění, totižto čtvrtý pátek, jakož o tom napřed stojí na hoře. A ten jest proto od starodávna na- lezen, ačby kdo v prvních půhonech zmeškal i jsa sám pohnán a žeby k tomu svědkův potřeboval aneb rukojmí svých, aneb žeby pro svú potřebu při půho- nech býti nemohl, bude moci ještě pohnati. A proto slove slunečný půhon, že toho, kdož se jim pohání, má před slunce západem v sobotu zastati;1) pakli koho póhončí nezastane, nebude povinnen pohnaný tomu odpovídati. A ten, kdož pohání, má kůň pod půhončího dáti aneb jej sám nésti s povolením úřed- níků, aby vždy zastal do slunce a to na svú škodu; pakli žeby o blízce byl, tehdy není potřebí koně, než jíti jako s jiným půhonem pěškami. Ale již jest o tom nové zřízení v Olomúci se stalo na obecním sněmu, za to mám léta 1526, že toho půhonu, komuž v témdni dodáno bude, že jej přijíti má a prvním slunce západem soboty nemá se zastírati. O půhon cedule ztracené. (Fol. 161.) Kdyby kdo cedulí svůj půhon ztratil, kterýmžby od někoho pohnán byl, můž k úřadu jíti a ten půhon dada groš můž sobě jej kázati čísti, ale nemá jemu vydán býti vypsaný; než tomu můž vypsaný dán býti, kdož pohnal, když groš dá, ač toho žádost neb po- třebu má. 1) Kn. Tov. tišt. „má před sluncem v sobotu zaslati“ — I. II. III. IX. mají: „pakli... do slunce nezastane"; — V. piše: „za slunce nezastane“, kteréžto čtení co do smyslu shoduje se s kn. Drn.

Strana 27
27 Jak se král pohnati a kdo mu půhonu dodati má. Kdyby kdo chtěl krále pohnati může to učiniti, aneb též markrabí; ale póhončího nemá sláti k JMti; než jestliže jest král v zemi neb markrabí, má JMti ten půhon skrze dva pány zemské dodán býti; pakli v zemi není, tehdy ten, kdož krále pohoní přijeda ke dvěma pánóm zemským má jich žádati, aby v listu svém půhon zavřeli a JMti jej poslali a ti zavrouc poslati mají na jeho groš; k kterémuž půhonu povinnen jest JMt odpovídati jako i jiný obyčejem svým, totižto že může na svém místě poslati k soudu s plnú mocí, jakoby sám osobně tu býti ráčil. A ti páni, na kteréž se žádost složí, mají bez odporu to učiniti a JMti ten půhon oznámiti. Ale ti páni mají býti hospodáři usedlí stavu panského. Půhon na krále. (Fol. 150.) Já Kepina z N. pohoním nejjasnějšího kní- žete a pána, pana Jiřího krále Českého, markrabí Moravského pána mého mi- lostivého z dědin i z zástav i odevšud, kdež co má, ješto sluší etc. z 11000 kop groší širokých a z toho JMti vinu dávám, že se uvázal v Opavu, 1) oddíl a nápad kněze Vilemův v základ můj, kdež mám postíhnúti dluhu svého, což mi jest kněz Vilém povinovat a JMt kněze Vilemovy dluhy podstupiv jiným platí a mně platiti neráčí. Zná-li se JMt, zná se v pravdě, pakli pří, ačbych toho svědomí měl, chci na tom dosti míti, což mi páni za právo najdú. Škody opovídám, poručníky činím etc. na zisk i na ztrátu. Též půhon na krále. (Fol. 150.) Herbort z Horky pohoním nejjasnějšího knížete a pána pana Jiřího krále Českého a Markrabí Moravského, pána mého milostivého odtud odevšud, kdež co má, ješto sluší k Olomúcskému právu ku prvnímu panskému sněmu z tisíc kop a 75 hřiven groší a tu jemu vinu dá- vám, že jest mi JMt dlužen tisíc a 75 hříven groší dobrých za Račlavice a Sušice vedle nálezu panského. Zná-li se JMt, zná se v pravdě, pakli pří, chci na panském nálezu dosti míti; škody etc. poručníka činím Ješka z Horky bratra svého na zisk i na ztrátu. Na ten půhon poklid učinil nejjasnějsí kníže Viktorin na místě krále Ji- řího otce svého mezi Herbortem a Ješkem bratřími z Horky.2) Půhon na královu, manželku krále Ludvíka. (Fol. 151.) Proček mladší z Zástřizl pohoním nejjasnější kněžnu paní paní Marii Uherskou a Českou královnu, Markrabinu Moravskou etc. z dědin etc. a tu JMti vinu dávám, že drží zámek Kyjov, ješto k němu lepší právo mám, nežli JMt, a toho mi po- stúpiti neráčí. — Ale JMt měla statek v zemi, hrad Znojemský. Že král může na svém místé poslati pohnati i souditi. (Fol. 112.) Okolo léta 1530 v Olomouci byl poslal král Ferdinand JMt na svém místě sekretáře 2) 1) Kn. Tov. tišt., pak I. II. IV. V. VI. VIII. X. mají čtení „opravu“, ostatní shodují se s kn. Drn. Original onoho půhonu v kn. půh. Ol. 1463 fol. 59 začínající: „Jan z Do- loplas“ etc. má též „Opavu“, kteréžto čtení tedy přijíti se musí. — „Oprava“ znamená právo ochranné nad kláštery neb jinými kněžskými statky, z čehož přenešeno pak na obvod statku samého, jakž o tom svědčí knihy půhonné n. př. „že k tomu dvoru byly roboty orné, tak že lidé z opátské strany což bylo po jeho straně a k jeho opravě orali jsú toliko k setí.“ (K P B. 1447 fol. 80); — „A ten list prvnější jest, nežli panu Vilémovi z Pernštejna dědičná oprava na tom klášteře dána ... . a pan z Pern- štejna i s erby svými při té opravě dědičné též zůstaveni býti mají“. (Pam. kn. Brn. 1535 fol. 137); — „A panu Oldřich Kryštofovi obzvláštně na opravě kláštera Zábrdo- vického osm set zlatých“ (tamtéž fol. 149). Nejstarší mně známý půhon na krále jest z. r. 1437: „Štěpán z Vartnova seděním na Cim- burce pohoním kněze Albrechta markrabí Moravského i odtad odevšad, kdež co má z 600 kop groší dobrých stříbrných a dávám JMti tu vinu, že drží to zboží kláštera Hradištského blíž Olomúce i Uničov, ješto jest na tom sirotkóm páně Janovým ze Pňovic dobré paměti zapsáno a to jim jest zadržíno i mně jakožto jich poručníku řá- dnému. A což jsem JMt napomínal, neráčí toho vydati. Zná-li se JMt v tom, znáť se v pravdě, pakliť se nezná, chci to listem pokázati, škody opovídám. Commissarium facit dominum Paulum de Sovinec in omnem eventum.“ (K. P. Br. 1417 fol. 98.)

Strana 28
28 svého pana Jiříka Žabku z Limburka, aby pohnal pana Kryštofa z Boskovic, že sobě vložil město Litovle ve dcky zemské, dědictví JKMti, že toho zase z desk sobě vymazati nechce. A týž sekretář měl list od JKMti, že jej zmoc- ňovati ráčí v té při proti témuž panu Kryštofovi k půhonu i k soudu. I musil pan Kryštof odpovídati i nález se stal na to, ale bez škody panu Kryštofovi. 1) O půhon preláta na zemana i měštěnína, kterýž z rodu chlapského jest. (Fol. 169.) Item kterýžkoli prelat kromě kněze biskupa, že není stavu pan- ského, požene zemana k panskému soudu o malou sumu, totiž pod 20 zl., ten se mu půhonu obrání, i měšťan; než jest-li rodu panského ten prelat, ten můž tu pohnati k soudu též jako pán korúhevný. Nález na to: Mezi knězem Martinem proboštem Kounickým a Janem Rechmberkem z Želetic p. n. poněvádž kněz probošt Jana Rechmberka pohnal k panskému soudu z té sumy malé, o kterúžto sumu k tomu žádný zeman se poháněti nemá, že tomu půhonu Jan Rechmberk odpovídati nemá. Ale ten probošt nebyl než městského rodu z Jíhlavy. A to se stalo v Brně o sv. Kunhutě léta 1522. O půhonech potvorných jak se poznati mají. (Fol. 156.) Když se listem prvé přesúzeným pohání, aneb kdož smluvy zdvihá a proti smluvám pohání aneb nad nález panský aneb posměšně koho nařkne v půhonu, aneb neslušným a hanebným půhonem koho požene, jako že postaví v půhonu: „takového zlého syna“ neb „zrádci“, aneb jináč, páni uznajíce to, ten z rozkázání panského má na rathouz veden býti a do jich vůle má kázán býti.2) Nález na neobyčejný půhon. (Fol. 237.) „Poněvádž Jindřich Jana pohání, aby jemu svědomí dal, jak jest jej Jošt v domu jeho zranil a Jan provodí smlouvou panem Heraltem a panem Vilímem Kuny z Kunstatu mezi nimi učiněnou, že o to s Joštem smlouvu má a Jindřich přes to Jana neobyčejným půhonem pohnal, že Jan tomu odpovídati nemá.“ A ten půhon o to svědomí vztahoval se na lehkost Joštovu i vzat jest Jindřich na slib, aby šel na rat- houz; i vyprošen, že nešel.3) Nález na neobyčejný půhon o svědomí. (Fol. 270.) Okolo léta 1530 po- hnal Vilém z Víčkova na místě krále Ferdinanda JMti Jana Dubčanského ze Zděnína z 50.000 zlatých červených, vinu mu dávajíc, že ku potřebě králi JMti svědomí listem dáti nechce, jak jest s nim Burian Světlovský z Vlčnova jednal, aby k králi Janovi Zápoly přistúpil a co jemu za to dáti sliboval. Jan tím šel, že jest to půhon nebývalý a neobyčejný a že by tak musil jeden na druhého i svěřenú věc pronésti. Nález: poněvadž Vilém neobyčejným půho- nem Jana pohnal, že Jan tomu odpovídati nemá. O smluvé panské s městy královskými a z čeho se nemají města pohá- néti. (Fol. 102.) Což v okršlku městském jest a pozemské není a k právu zem- skému nepřisluší, z toho nemají odpovídati, než o tu věc má se na pana hejt- mana vznésti a za rok prositi, jakožto o domy městské, o mýtnú věc, o mlýny městské, o zahrady a vinohrady městské, o lidi z města nebo z předměstí, kromě o svědomí. 2) 3) 1) O tomto právě krále jest již nález z roku 1437: „ Mezi markrabinú milostí a p. Ště- panem z Vartnova p. n. poněvádž markrabina milost nebo markrabina tu moc a právo mají, že skrze úředníky své poháněti mohú, že také túž moc a svobodu mají, že skrze úředníky své od JMtí vydané mohú póhonóm odpovídati, když jim moc dadí listem svým otvořitým na zisk i na ztrátu .. . . (K. P. Br. 1417 fol. 109). Viz Zápisy Karla z Žer. o soudě panském I. 64. tamtéž I. 22. 69. II. 24. 25. 26. 57. 58. 167. Trestání rathouzem na neobyčejný pů- hon ustanoveno r. 1495: „kdožby potvorně pohnal, aby dvě neděle na rathúzi seděl, a tomu pohnanému aby pět kop gr. širokých dal.“ P. K. Ol. 1480 fol. 135.

Strana 29
29 Půhon od pana Rokytnického na Brněnské o zbití jeho na poli. (Fol. 102.) Bylo se stalo, že z města Brna měšťané anebo řemeslníci byli na poli asi na míli od Brna zbili syna páně Rokytnického, pana Jana z Ludanic a on potom byl o to pohnal panů Brňanů, aby oni ty osoby postavili přede pány JMti a z čehož jim před súdem vinu dá, aby mu právi byli. O odporu městském. Že mají smluvu s pány a v té smluvě že stojí, jest- ližeby se událo, žeby z města obyvatel kterého pána neb zemana zbil v městě nebo na poli, tehdy nemá jich o tu věc ku právu poháněti, než má naň purk- mistru žalovati a rychtáři a pak zdá-li se mu to na p. hejtmana vznésti, to při tom stůj. A purkmistr a rychtář má jemu právo osaditi a p. hejtman země a p. podkomoří mají též na tom súdu s nimi seděti na rathouzi a tu což provede, má se mu spravedlivě a náprava státi, a stane-li se jemu spra- vedlivě a p. hejtman s p. podkomořím to uzná, má to přijíti a pakli nestane, má to vznésti na královu Mt. Nález. Poněvadž to v smluvě stojí, aby se podlé smluvy zachoval p. Jan Rokytnický. Jak se města o svědomí poháněti mají. (Fol. 101.) Kdožby pohnal purg- mistra a raddy města královského, že mu toho svědomí dáti nechtí jakéhož- koli před p. hejtmanem a pány, tomu půhonu se oni brání svými výsadami a zvlášť, což by měli o tom svědomí dávati, co jsou sami prosoudili, jakož jsou tak byli se obránili nálezem panským Ctiborovi z Hofeřic Brňané o sněmu v Brně o sv. Kunhutě 1. 1523. Než když chceš jich pohnati, poženúc purgmistra a raddy a z toho jim vinu dej, že nechtí k tomu míti Pavla neb Havla a tak dále jmenujíc jich s příjměním, jmenem i jakého jsou řemesla, spolumě- šťanův svých, aneb z tohoto předměstí spolusousedů svých, aby mi toho svědomí dali podlé práva ku potřebě mé, což jest jim anebo jemu vědomo o tom aneb o tom, a tak je musí dáti. Jakož témuž Ctiborovi z Hofeřic Brněnští dáti musili, o kteréž osoby byl tak pohnal, a nemohli se takovému půhonu tím obrániti, čím jsou se nahoře jmenovaný purkmistr a radda obránili. O městech královských. (Fol. 126.) Z města královského každý jich oby- vatel sám neb sama o svú věc pohnati můž bez raddy a purkmistra, i po- ručníky sobě učiniti, kohož chce. O půhonu z pychu. (Fol. 166.) Kdo chce k nové anebo k starožitné věci jaké právo míti a že se mu zdá, že k tomu právo má, a toho prvé neužíval, aby pak i užíval jeden rok nebo dvě letě a žeby práva nepřešla a druhá strana se tomu sepřela, že toho jemu povinnen není činiti anebo dávati a žeby se poddal k rozeznání práva; tehdy ten, kdož k té věcí právo míti chce, nemá na to sahati svévolně mimo právo, pokudž jest landfryd. Než zastavil-li jemu to onenno a ku právu se poddává, má jeho pohnati, proč mu jeho spravedli- vosti hájí a tu provede-li to, obdrží nálezem panským a pakli o to poháněti nechce a svévolně mimo toto podání a mimo právo co učiní, tehdy tento může jeho z tohoto pychu pohnati, že mu v to sahá anebo to beře mimo jeho poddání. O půhon a o list posylací výstraha. (Fol. 184.) Prvé bývalo, že o listy posylací se poháněli; ale již jest to složeno a v registra zemská zapsáno, že žádný nemá žádného o list posylací poháněti pod trestáním; nez může přípisy těch listův, ač jich sobě nechal, přede pány soudcími pokazovati a onenno, má-li čím, může tomu odpírati. O škodách póhonných. (Fol. 95.) Útraty a náklady nemají se od jednoho druhému nahražovati, což skrze půhon strany škody útratami vezmú. A to proto spůsobeno jest, aby chudý se nestrachoval útrat bohatému platiti, zů- stal-li by křiv a také aby chudý pro strach útrat své spravedlivosti neoželel. Pakliby kdo o takovú věc, o útraty, pohnal, to by byl potvorný půhon a trestán by byl podlé vůle pánů,

Strana 30
30 Aby nepřesahl (sumu) půhonem o svrchky. (Fol. 165.) Kdyžby kdo co po svém příteli pobral, a to tobě náleželo po odmrtí, po faráři anebo po jiném člověku a ty žeby chtěl toho o to pohnati, hleď aby to prokázati mohl, že to za tu sumu stálo, což on pobral, z jaké sumy poháníš. A pakli by prokázati nemohl podlé sumy v půhonu již položené, tehdy jí ujmi a kaž pisaři z méně žalovati podlé slušnosti těch svršků, začby stály, neb sice onen by se půhonu obránil, že's sumou přesáhl. Jak každý o svú věc pohnati má sám. (Fol. 111.) Kdožkoli jakú spra- vedlivost má k čemuž koli, nemůž o tu věc žádnému poručiti pohnati kromě pán země, markrabě neb markrabina; ti mohú, zmocníc kohož chtí listem, na svém místě poslati, aby pohnal. Ani ten, komuž by pak tu svú všecku spra- vedlivost dal anebo i zapsal, nemuž o tu věc pohnati, pokudž jest ten sám živ, komu ta spravedlivost nejprvé náleží, kdež o tom jsou staří nálezové u obojího práva někde zapsáni, jakož o tom i nález máš, že ani otec na místě syna po- hnati nemůž, kromě listu, v kterémž dobrá vůle stojí, to se samo míní, že kdož dobrou vůli naň má, již jest ten list jeho a tím může hýbati jako svým i poháněti, než sice o jinú věc nic. A pakli požene, tehdy odporník se mu obrání a to tímto, že jest pohnal o cizí věc, poněvádž jest onenno živ ještě, komuž ta věc předkem náleží. Než nechceš-li zmatku míti, musíť ten sám, pokudž jest živ pohnati o tu věc a tohoto, komuž to dává, mocným poruční- kem udělati; tehdyť tak tomu odporník musí odpovídati bez odporu. Než kdyby ten prvé umřel, nemoha k půhonům přijiti tehdy snad tento, komu jest od toho neboštíka dáno, mohl spravedlivě pohnati bez zmatku a proto neškodí, se i o to poraditi s rozumnými. A pakli to, oč ženeš, máš s kým spolu, dostav takto nedílnost: „Jan z Kračovic i na místě Jana syna Kuby, strejce Jakuba společníka svého nedílného pohoním tohoto“ etc. A pakli toho nepostavíš a sám od sebe ženeš, obráníť se. O hostech, kteří pohánějí. (Fol. 158.) Hosté, aneb ješto nejsú usedlí v zemi a že v zemi peněz na listech neb na zástavách nemají a poženú koho, uručiti mají, aby též od sebe, z čehož se jim vina dá, právi byli v té zemi hned tu na tom právě. Pakli by rukojmí neměli, páni jej do stolic vezmúc dodržeti jeho maji, až se od něho také právu dosti stane; však tak, žádá-li toho kdo na něm (anebo též žádati může i na jeho poručníku) jestližeby on sám nestál a poručník chce-li jeho při vésti, povinnen též učiniti a pakli ne- chce vésti, tehdy není povinnen ručiti. Že pán o lidi muž poháněti a ne oni sami. (Fol. 124.) O lidi své jejich dluh pán jejich má poháněti a ne oni sami, kteříž purkrechtní jsou a dvorů svých svobodných ve dckách aneb listovní výsady nemají na ně. A též nemá žádný žádného pána lidi o dluh svůj aneb svých lidí poháněti, než jejich pána má pohnati, kteříž statku pozemského ve dckách nemají. Výstraha na holá slova o půhon bez průvodu. (Fol. 101.) Kdož koho pohání očkoli statku, a že toho hned ničímž neodvozuje, že mu onneno to vzal anebo že mu to drží a vydati nechce, než že chce z hola, aby mu se on- neno k tomu sám znal, a že k tomu nevede, žeby to chtěl tak spraviti, jakž mu pány JMtmi najděno bude, ač i v tom JMti opatrnost mají, jestli jemu z hodné, slušné příčiny přísahu najíti (ráčí) čili nic a snadby byla o takovú velkú věc, žeby se i duše pro lakomství odvážil. A hned na to nespolíhej, že o malú sumu nenajdúť přísahy; než nemáš-li svědomí, budeť rathouz. Protož takový půhon jest neobyčejný a o takový trestán bude nejméně slovy od JMti pánův. O ssutí základu pohnaného. (Fol. 168.) Kdo chce ssouti toho, kdož jeho pohnal o nějaký statek nebo grunt, že k tomu lepší právo míti chce, ještoby znal, žeby to právem prosoudil a kdyby prosoudil, žeby skrze to snad větší

Strana 31
31 škodu na svém statku nesl, nežli by ten základ dal, z čehož jest v půhonu pohnán; tehdy ten pohnaný, zdá-li se jemu to sypati, aby toho neprosoudil, tehdy bylliby v půhonu položen malý základ, nestůj k vyhlašování půhonu a onen dá-li naň ústanné, tehdy pohnaný o posudku tu sumu, kterúž na něm podlé půhonu žalobník ustál, žalobníkovi polož a on vezma ji, víc o tu věc po- háněti nemůž a tak celé zůstane. A pakli by ústanného nedal a chtěl znovu z vyšší sumy poháněti než boje se ssutí, tehdy pohnaný může se mu tím brá- niti, že přes první půhon výše pohání a páni za naučení prositi, má-li tomu odpovídati? Než když již přijde k soudu a k nálezu, již přes nález panský nepomůže ssutí, lečby žalobník to od něho dobrovolně přijal ten základ. O zmocnění k soudu, kterak ten (sic) poháněti má. (Fol. 188.) Kdož jest již zmocněn od koho k soudu s vůlí panskou, aby mohl na místě jeho poháněti i se souditi, odpovídati prosuzovati i vysuzovati, tehdy již tak zmocněný po- ručník sám svým jmenem na místě toho, od kohož jest zmocněn, poháněti má. A pakliby toho jmenem, kdož jeho zmocnil, pohnal a ten sám osobně půhonu úředníkům nedodal, tehdy se pohnaný tomu půhonu obrání. O poručnících k soudu. (Fol. 160.) Kdož poručníky zdělá na zisk i na ztrátu a žeby v tom umřel sám prvé, než by páni soud zasedli těm poruč- níkóm, ten, kdož jest byl pohnán od toho již umrlého, obrání se půhonu tím, že jest jistec umřel. Ale poručníci mají proto půhon prožalovati a to proto, aby bylo vědomo že jest věc zapohnána, aby ten mohl zase o to hnáti, kdož po něm nápad má očkoli, ale ten, kdož jest pohnán nemůž poručníkem odbyti, než má tu sám osobně státi; kromě pán země anebo jeho manželka, ti mohú na svém místě k odpovídání s plnú mocí poslati osobu, kohož ráčí; než jiný žádný. — O zmocnění k soudu. (Fol. 65.) Co se zmocnění k soudu dotyče, to aby při starožitném obyčeji zůstalo, aby žádný žádného k soudu zmocniti nemohl, lečby prvé na pány soudce vznesl a páni znajíc slušnú příčinu jemu k tomu povolení dáti mohou. Než co se manželek dotyče, ty pany manžely své vnesúc na pány mohou k soudu zmocniti do živnosti jich manželův. O nápadu po umrlém k půhonu. (Fol. 161.) Jakož napřed stojí o poruč- nících k soudu a o jistci umrlém vědomost o tom, že se obrání, by i syna svého poručníkem v půhonu postavil a sám umřel, že se pohnaný tomu pů- honu obrání; jakož byl pohnal p. Oldřich Březnický z Náchoda pana Jana z Pernštejna o poddací Březnické a byl udělal poručníkem Jindřicha syna svého, proto páni nalezli: poněvadž Oldřich umřel prvé než ta pře byla prožalována, že tomu půhonu pan Jan Jindřichovi odpovídati nemá. A to se stalo o sv. Kunhutě o sněmu v Brně 1. 1522. Kdyby kdo umřel a nápadníci jeho po něm kterých půhonů se doptali, ještoby řádně po umrlém k tomu právo měli, ten neb ti k úřadu přijdouc budou žádati výpisu půhonů předka svého a má jim vydán býti a vypsán, když groš dadí. Kdyby pán země sám na soudě seděl. (Fol. 35.) Kdyžby král neb mar- krabě sám na soudě seděti ráčil. tehdy má JMti stolice připravena býti na lavici vyvýšená, tak aby s JMti koleny hlavy panské se srovnati mohly. A hejtman má seděti před nim mezi nohami, tak aby jeho hlava s jinými pan- skými se srovnati mohla anebo týlo hejtmanovo s koleny královskými. Pak komorník nejvyšší hned podlé krále po levé straně má seděti nade všemi pány a podlé něho sudí a potom jiní páni podlé jich míst po té levé straně seděti mají. A po druhé straně maršálek a potom jiní páni, jakož na hoře. O knězi biskupu tu zmínky nečiní, toho nevím, kde jeho místo při králi býti

Strana 32
32 má;1) pak pisař zemský s jedním nebo dvěma pisaři menšími mají seděti v okně anebo kde jim připraveno, majíc při sobě registra póhonná a nálezy. Tu pisař zemský vstane, když se mu rozkáže králem neb hejtmanem a pan ko- morník a sudí mají mlčení učiniti i bude čísti zahájení soudu.2) A zahajuje se slovy dolepsanými: O zahájení soudu: „Tento soud se zahajuje pana Boha všemohoucího mocí, Matky Boží mocí, všech svatých mocí, nejjasnějšího knížete a pána pana Ludvíka Uherského a Českého krále a markrabí Moravského mocí, páně hejt- manovú mocí, páně komorníkovú, sudího i všech pánův mocí, tak aby při tomto soudu chudý i bohatý plnú svobodu měl, svú spravedlnost vésti v ža- lobách i v odpořích3) v poctivosti řád4) při tom zachovávaje. Pakli by kdo proti tomu učinil, ten kázán bude podlé provinění svého. O meči králové a hejtmanové držení. Při tom soudu má meč královský neb markrabský koncem vzhůru držán býti v pochvě5) a hejtmanův dolů, do- kudž tu král neb markrabě jest; a ten, kdož drží meč královský neb mar- krabí, má v sraňku státi a s hejtmanovým na lavici za šraňkem (seděti) k znamení popravy a práva obrany, ačby kdo co provinil proti právu. Také v tom pokoji a místě soudném, kdež soud zahájen jest, nemá žádný jiný žád- ného oruží branného neb braně míti buď kordu neb meče, leč pán který pro ozdobu jakú déčku na pásku6) vedle obyčeje starého. A kdyžby se nezdálo králově Mti neb markrabově při soudu býti, pan hejtman má na té stolici seděti a na JMti místě býti a meč hejtmanův má pachole7) koncem vzhůru držeti tu s nim stojíc na lavici jako prvé; ale nemá na ramenu držán býti, než v ruce na lokti. A ta stolice tak dlúho tu státi má a na ni hejtman se- děti, dokudž pán země v tom městě jest a soud se drží; pakliby JMt z toho města vyjel, má ta stolice pryč odnešena býti a p. hejtman na svém místě zároveň s pány sedí až do soudu vzdání, místo své a starších pánů koberci poctivě ostra. Přísaha panská k soudu. (Fol. 91.) „Slibujeme a přisaháme pánu Bohu, Matce Boží8) i všem svatým a nejjasnějšímu knížeti a pánu, panu Ferdynan- dovi, králi Českému a markrabí Moravskému, že chcem a máme v soudu a 2) 3) 4) 5) 6) 8) 1) Viz str. 18. Biskup seděl po pravé straně u přítomnosti králově, jelikož sedání pan- ské z r. 1480 v kn. Půh. Ol. 21 b zaznamenané biskupa uvádí před hejtmanem, kterýž ovšem v přítomnosti krále pod tímto seděl. Kn. Tov. V. má tento variant: „ten pisař zemský vstana má súd zahájiti k rozká- zání p. komorníka a sudí má mlčení učiniti.“ Podle kn. Drn., „že sudí jest jako ho- spodář soudu,“ mysleti lze, že on mlčení rozkázal. Kn Tov. má: „v odpovědech“, zř. z. „v odpovídání.“ Kn. Půh. Ol. 1480 fol. 5. má též „v odpořích.“ Kn. Tov. a zř. mají: „poctivost a řád.“ To slovo není v kn. Tov. ani ve zř. z. Kn. Tov. tišt. má: „déku panskú“, — V, VI jak kn. Drn., X: „desk panských“ (!); IV. „desk panskú“. — Zr. z. a. c. d. ustanovují: „nemá žádný jiný žádného oruží branného neb brani míti, leč páni soudce vedle obyčeje starého.“ Kn. Drn. piše: „a meč hejtmanův ma koncem vzhůru drzán býti.“ — Kn. Tov. „pan hejtman má na té stolici seděti ... . a meč svój koncem zhůru držeti.“ — My jsme dodali slovo „pachole“ jednak za příčinou, že hejtman sám meč svůj nedržel, jednak že následující věta kn. Drn. „tu s nim stojíc na lavici jako prvé“ s předcházející se neshoduje. Slovo pachole vzali jsme ze zprávy Velena z Žerotína z r. 1590: „Ubi... aliquot processus judiciorum in curia provinciali vidi. Durante actu stabat puer in scamno strictum ensem tenens.“ Slova „Matce Boží“ nejsou ve formuli ustanovené od krále Jiřího, která zapsána jest v kn. Půh. Ol. 1463 fol. 33 a Brn. 1459 fol. 55., jelikož se neshodovala s vyznáním pod obojí. Viz Žerot. záp. o s. p. L. 3. Sněm Ol. 1608 ustanovil, že k přísaze „Matce Boží a všem svatým“ žádný nemá pro svědomí nucen býti. — Na konci té formule vynechává kn. Tov. i Drn. „Matka Boží“, kdežto všechna zř. z. obě slova mají.

Strana 33
33 právě zemském chudému i bohatému, duchovnímu i světskému, což nejdál rozum náš snésti můž, nehledíc na přízeň neb nepřízeň, ani na které dary, soud spra- vedlivý činiti, pravdu velebiti a křivdu tupiti. Tak nám pán Bůh pomahej i všickni svatí. A tu přísahu má každý pán i zemanín u prostřed šraňku stojíc prosto- vlas učiniti a všichni mají vzhůru státi k té přísaze. A ta přísaha prvé ne- bývala na páních; než za krále Jiřího páni k ní svolili a již na věčnost díti se má a stala se 1. 1464 nejprv v Olomúci.1) O gleitu. Také má vědíno býti, že žádný ku právu jsa povolán neb po- hnán nemá za gleitem odpovídati, než gleit, ač má který, má jej vzdáti, a toho práva, oč jest pohnán, dostáti. Též také by i zahájený soud nebyl a jiný soud byl zemský, nemá za gleitem k odpovídání připuštěn býti. Ó vyhlašování půhonů. (Fol. 56.) Půhonové se vyhlašují u obojího práva v obú nahořepsaných městech hned na zejtří po sjezdu nahořepsaných dní, a to v klášteře u sv. Michala tu, kdež soud zemský držán bývá hned ráno, kromě leč by se trefila neděle na zejtří po sv. Janě anebo po sv. třech králích; tehdy se nevyhlašují půhonové, až teprv v pondělí, jakož se trefilo léta 20ho o sv. Janě. A ten den nemá souzeno býti nových půhonů než nejprvnější, nybrž staré od- ložené, ačby toho potřeba kázala, žeby jich mnoho bylo. O těch kdožby nestáli při vyhlašování půhonů i poručnících. (Fol. 157.) Kdož požene a udělá poručníka, poručíc poručníkovi svou při, potom mu ne- třeba na sněmu (býti); než když páni soud zasednou, tehdy se půhonové vy- hlašují pořad; tu mají státi oboje strany, ty, kdož poháněli anebo jich poruč- níci a též ty, kdož jsou pohnáni, jichž půhonové došli, a ohlašovati se, že stojí. A pakli ten, kdož pohnal aneb jeho poručník nestojí a pohnaný od pánů opa- tření žádá, tehdy ten půhon ztratí a musí znovu poháněti o tu věc. NB.2) Ale již nález nový o soudu postním Brněnském léta 94ho mezi Janem Prakšickým z Zástřizl a p. Frydrychem starším z Žerotína se stal: jestližeby původ anebo poručník při vyhlašování půhonů nestál, že o to, oč jest pohnal, do konce přichází a o túž při více poháněti nemůže. A pakli po- hnaný nestojí a druhá strana též opatření žádá, tehdy ten také svú při ztratí, to, oč jest pohnán. Ó pokuté na toho, kdož půhonu nežaluje. (Fol. 168.) Kdož požene koho z čehožkoli a potom, když na ten půhon přijde, tu není a svého půhonu ne- žaluje, páni jej káží vymazati. A přijde-li potom a ohlásí se, proč tu jest ne- byl a že chce o tu věc znovu pohnati a páni řeknú, že může, tehdy neztratí než ten půhon. A pakli nepřijde a neohlásí se, proč nestal, aneb že znovu chce pohnati, až páni soud zdadí, tehdy ten, kdož byl od něho pohnán, může jeho z X kop gr. pohnati, že jest jeho nevinil podlé půhonu svého a podlé zřízení zemského na něm to obdrží. A za to mám, že i o tu při přijde a znovu o tu věc nebude moci poháněti. Žaloba takto vésti se má. (Fol. 162.) Tu hned mají při šraňku býti ti, kteříž půhony žalovati mají a půhony bez listu a cedule mají se ústně pro- volati a mají k žalobě tato slova promluviti: „Králi milostivý, pane hejtmane, pane komorníče, pane sudí a páni milí, račte slyšeti žalobu.“ Pan sudí odpoví: „právoť přeje.“ Tu přečte hned půhon pisař: „Vilém z Příbrami pohoním Zá- više z Frydnavy“ atd. a tak pořád, jakož jest půhon sám v sobě. Ale toto má vědíno býti, že půhonu, kdož chce, může ujíti v sumě pohnané, totiž zá- kladu z menšího žalovati můžeš, ale slov ujíti nemůžeš, ani mince v něm 1) Ctibor z Cimburka při tom soudě byl, jak vysvitá ze seznamu pánů v kn. Půli. Ol. 1463 fol. 33. 2) Tato poznámka, obsahujíc nález z 1. 1594, ovšem nepochází od Ctibora Drnovského. 3

Strana 34
34 postavené. A to k škodě býti nemá a to pověz pisaři, co ujíti chceš, ať toho neprožaluje; ale přičiniti nic nemůž; pakli přičiní, půhon ztratí a pohnaný můž se tím půhonu obrániti. Tak prvé o tom ujímání sumy bývalo, ale již nemůže.1) Také při žalobě půhonu mají pisaři i všickni toho pilně poslúchati, z čeho žalovati káží a to má znamenáno býti, aby se žádné straně neukrátilo. Ti, jenž půhony prožalují, mají je věrně na přísahu svú prožalovati, aby lidé k daremným nákladóm nepřicházeli. O pokuté kdož nestojí k žalobě a prvé k vyhlášení půhonů stál. (Fol. 169.) Kdož nestojí k odpovídání jsa pohnán a že při vyhlašování stál, když na jeho půhon přijde, jestliže žalobník tu stojí a chce naň půhonu žalovati, tehdy pani soudci káží ten půhon třikrát pořad prohlásiti. A nestojí-li pohnaný, tehdy tento dá naň ústanné právo na 5 kop groší a tak tu sumu propadne vždy od kaž- dého půhonu, k kterémuž nestojí. A tu sumu jemu má položiti při posudku propadenému a proto musí odpovídati na zejtří a pakli nestane k odpovídání a páni sněm zdadí, tehdy přijde i o to, oč jest byl pohnán. A tak se bylo přihodilo 1. 1522 o sněmu v půstě v Brně, že byl pohnal p. Zykmund z Lu- danic panny Apolony z Boskovic, abatyše Tišnovské, pěti půhony; a když na ně přišlo, ona nestála k žádnému; p. Zykmund prosil za opatření a dal ústan- né na ni zapsati o těch všech pěti půhonech na každý pět kop groší, suma od pěti 25 kop gr. za hejtmana p. Arkleba z Boskovic a komorníka p. Jana z Pernštejna a sudího p. Voka z Sovince. Ale panna abatyše byla přišla, ne- ztratila pře, než jedno pokuty. Kterak se všeliká osoba při soudu zachovati má. (Fol. 37.) Pán země, když se soudí, jestliže ráčí sám osobně při svém soudě býti, tehdy v šraňcích poctivé místo má k sedění. Ale staří rozprávěli jsú, že někdy král Albrecht ráčil seděti na šranku, když jest se soudil s Janem Blandorffem. I mohlo se to státi snad skrze JMti pokoru; ale zdá se to neslušno býti, než aby JMt v nejvyšší poctivosti zachován byl, aby ráčil seděti v šrancích, ale týmž řádem má odpovídati a žalobu vésti jako jiný každý obyvatel. Pán zemský když se soudí jeden s druhým, mohú oba v šrancích zůstati, než soudil-liby se zeman vystoupiti má za šrank a též i ten pán, který od zemanína při vedl proti ko- mužkoli, ven vystoupiti má k tomu zemanu, od něhož při vede; to jest rozum na pany soudce. Koho do soudu nesadí. (Fol. 37.) Také mohou pani nehospodáři staří2) i mladí v šrancích býti a učiti se a poslouchati, ale v potaz nechoditi, ani se k čemu přimlúvati. A takoví páni od stran listů a svědomí pisařóm dodá- vati mají,3) ale v soud vsazeni býti nemají, pokudž leta a rozdílův svých nemají. Jak jest nyní. To jest tak4) prvé bývalo; ale nyní za krále Ludvíka JMti toho nevidám, aby páni, když na kterého půhon přijde, v šrancích zů- stali, než ven za šrank vystupují k soudu, anobrž pan sudí nedá mluviti soud- cím ku pánóm nějaké potřeby v šranku stoje, než aby ven vystoupil a tu vně mezi šranky stojí, všichni se spolu soudí, též páni soudci jako zemané, též preláti jako měšťané. Item též nevídám, jakž soud zahájí, aby koho v šran- 1) Ustanoveno tak v zř. Jihlavském z 1. 1531: „kdož z jaké sumy požene, z té aby ža- loval a sumy v půhonu neujímal.“ 2) Kn. Tov.: „starší“. 3) Kn. Tov. tišt.: „a takoví páni listóv pisaři od stran a svědomí berúce dodávati mají“ což opraviti sluší takto: „a takoví páni listóv a svědomí od stran berúce pisaři dodá- vati mají“. V. má tento variant: „a jsú-li tu kdy mladší páni, ti listuov pisařóm do- dávejte a od nich berte a co jim pani úředníci rozkáží, v šrancích čiňte.“ 4) Přijali jsme podlé A, M. piše „také".

Strana 35
35 cích trpěli, kdož v soudu nesedá a do potazu nechodí, leč posly znamenité aneb druhdy některého pána znamenitého a to ještě u samého zdvížete u šranku že se posadí a páni mladí nesedají v šrancích než jedné sami páni soudští. Item také již sedají páni v soudu, ač leta mají ale rozdílů s bratřími svými nemají, jakožto p. Dobeš Černohorský z Boskovic sedal léta 1520 nejsa dílen s bratřími svými a též potom po něm p. Jiřík Lomnický z Lomnice léta 1524 nejsa dílen s bratrem svým p. Janem. O prošení přítele k soudu a též o prošení práva a jak mluviti má a jací řečníci býti mají k tomu právu. (Fol. 163.) Pohnaný, když již půhon naň pro- žalován, neumí-li sám své pře dostatečně vésti, prositi může krále neb hejt- mana, aby k jeho potřebě odpuštěn byl pán nebo vladyka; ale nemá žádného jmenovati jmenem a toho jemu nemá odepříno býti. A páni mu dadí, kohož se jim zdá, z súdu; ale toho můž žádati před pomluvú. Ale tomu pánu má řečeno býti: „chceš-li vstáti, rádiť toho přejem“; než nucen nemá býti k tomu. Pakli sám při vésti umí aneb má-li koho, žeby zaň při vésti chtěl a jestliže se půhon právě provede, ten dí: „pane hejtmane, pane komorníče, pane sudí i vy páni milí, prosím pomluvy (první)1) druhé i třetí, i toho všeho, což mi k mému právu potřebí jest.“ A když sudí dí: „právoť přeje“, takto má po- číti řeč: „na žalobu tuto pravím v první pomluvě, jakož mne viní N. žebych jemu držel toto etc. aneb oč pře jest etc. jakož žaluje, protož pane sudí, rač podati na pány, mám-li tomu půhonu odpovídati?“ A když se páni potáží, díli pan sudí: „odpovídaj“, tu opět v druhé pomluvě zdá-li se mu a bylo-liby tak: „toto a toto mne pohoní potvorně, neb já tuto a tuto spravedlivost mám, pane sudí, rač opět podati na pány, mám-li mimo to odpovídati?“ A dí-li opět pan sudí po potazu: „odpovídaj“, tu ten odporník což má nejplnějšího2) pověz a braň půhonu; neb v té každé pomluvě odporník můž se půhonu anebo žalobě brániti a žalobník také proti jeho řeči může odmlúvati. Pakli se již neobrání půhonu po třetí a třetí pomluva přejde, tehdy již po čtvrté na při přijde, již tu braň jak rozumíš. Když již na tu páni konečný potaz vezmú a srovnají-li se páni, tehdy káží, aby šli a nález psali.3) Také toto vědomo býti má, že bez ceduly aneb kterých spisů, kdežkoli pani Moravští co soudí, má ústně mluveno býti Českým neb Moravským ja- zykem. Než ten, kdožby mluvil a paměti dobré neměl, můž míti někoho za sebou s pamětí sepsanú, aby jemu potřebné věci připomínal. A také při tom právě nájemní řečníci nemají mluviti než dobří lidé a rytířští; také úředníci zemští nemají pře vésti bez panské vůle, leč přátelům neb služebníkóm aneb také pánóm svým. Kterak se nález panský píše a kterému rozumu. (Fol. 164.) Jak srovnání stane se, nález se piše: „Mezi Ctiborem z Hluku a Smilem z Polanky páni nalezli, že Smil tomu půhonu odpovídati nemá.“ A když se tak napiše, tehdy znovu o tu při může pohnati, neb jednom půhon ztratí ale pře neztratí a není ta pře tím odsouzena. Pakli se napiše, že páni nalezli, „že tomu Smil od- povídati nemá“, tehdy ta pře, oč pohnáno jest, již ztracena a nemůž o tu při ten toho více pohnati, ani proti tomu nálezu mluviti pod trestáním rathouzu, leč kdo jiný, sám maje k tomu spravedlivost. A také to vědíno býti má, že 2) Dodali jsme podlé kn. Tov. Kn. Tov.: „najlepšího“. Článek ten mnohem úplnější jest v kn. Tov. L. 1495 ustanovení o prošení pomluv změněno: „jakož bylo od starodávna, že sú prosívali pomluvy jednu, druhé i třetí i což k právu přisluší, již ty pomluvy od tohoto času pominúti mají, než stolika má prositi p. hajtmana p. komorníka a p. sudího, aby jemu ráčili příti toho všeho, což k jeho právu přisluší.“ (P. K. Ol. 1480. fol. 135.) 3*

Strana 36
36 by sedlák pohnal samého markrabí neb krále, že má ten, kdož pohnal, v ná- lezu napřed postaven býti a pohnaný záže. O zdržení nálezu panského. (Fol. 36.) Nález panský když již napsán jest a již se přečte, ten již nemůže změněn býti a má od obou stran držán a za- chován býti a žádá-li která strana jeho výpisu, má jí dán býti. Pakliby která strana nálezu držeti nechtěla, neb se kam na jiné právo odvolala, ten má rat- húzem trestán býti a na milosti královské a panské býti a proto nálezu dosti učiniti. Protož jest pánům potřebí pro své duše a jich zavedení nálezy spra- vedlivé činiti a na ně se dobře rozpomínati. Staré zřízení o svědcích. (Fol. 248.) Staré zřízení jest při pisařích zem- ských o tom, když již pře pohnaná jest provedena a svědomí čtena jsou a že páni na to nálezu neučiní, než že ji z hodných příčin do druhého práva odlo- žiti ráčí, tehdy již k té při po odložení jí žádných svědkův přistavování ani svědomí jednání platné není a čteno nebude žádné straně. Než nálezu neb dckami aneb kvitancí pod sedmi pečetmi k tomu užíti může a má k té pro- vedené při každé straně čteno býti. O svědcích prvé zapsaných k novému půhonu. (Fol. 174.) Když půhon prožalován jest a pohnaný že se půhonu brání odpovídati a že se obrání tomu půhonu a svédkové zapsaní že k té při čteni jsou, tehdy, požene-li o tu věc zase, oněch svědků prv zapsaných k té při užíti může bez nového zapisování. Ze žádný není povinnen sám na se svědomí dáti, nález bez půhonu v Brně. (Fol. 245.) Léta 1531 o sněmu v půstě při roku složeném opovídal se kněz Ambrož opat Žďárský, má-li postaviti k svědomí kněží bratří své z kon- ventu svého, p. Bernartovi Krušinovi z Lichtenburka, poněvádž to, oč pře jest, totiž ty vsi jsou tak dobře jejich jako jeho opatovy a žádal, aby o tom zří- zení bylo čteno, kdež tam stojí o tom, že žádný sám na sebe svědomí dáti povinnen není; i bylo čteno, že tak stojí. Nález: poněvadž se ta pře kon- ventu dotyče, že konvent svědomí na se dávati povinnen není. O svědomí dávání měštanův, kněží a cizozemců.. (Fol. 256.) Když kdo z obyvatelův měst královských má komu svědomí dáti, ten jemu může v tom městě po přísaze na rathouze před purkmistrem a radou dáti a ti to spišíc pod pečetí městskú tomuto je dáti mohú, kdož jeho žádá. Též kněži před ka- pitolú dáti mohou krom mnichů. Než jestli sami měštané svých obyvatelů k svědomí svému potřebují, těch sami ani v jiném městě nemají zapisovati než před úředníky menšími mají býti zapsáni. Kterýkoliv pán anebo zeman není z Moravy anebo z Čech anebo z Slezska z kraje Opavského a Krnovského,1) ten musí dáti svědomí podlé práva jako sedlák, sice by přijato nebylo ku právu, ač dá listovní, ale po přísaze. O svédkův postavení. (Fol. 94.) Na tom zůstáno, kdožby pohnán byl z některých svědků, aby je před p. hejtmanem a pány postavil, ten každý, kdožby tak pohnán byl, nechtěl-li by sám na sněm jeti, můž toho svědka neb ty na sněm poslati před pany soudce s úředníkem svým neb fojtem aneb s svým služebníkem a ti od pohnaného přijati býti mají, když mu je do jeho hospody postaví a k vyslyšení před úřad postaveni. A kdož svědky vede, totiž ten, kdož z nich pohání, jim ztravu dávaj na místě, dokudž slyšáni nebudú a k tomu od každé míle po 2 groších. Pakliby který svědek bezelsti pro starost neb nemoc pěšky jíti nemohl, tomu neb těm má dáno býti od míle po 4 gro- ších a již ti neb ten formanu z toho zaplaťte, kterýžby je vezl. Nebyl-liby jist těmi lidmi, o kteréžby byl pohnán k svědomí, ten je můž postaviti hned 1) M. „Karnovského."

Strana 37
37 druhý pátek po půhonu v druhém neb třetím sedění, dokudž úředníci na pů- honech sedí; pakli by tu zmeškal, tehdy na sněmu je postav aneb je pošli tam, po komž se mu zdá, aby tím jist byl, že tam dojdou ale prvé má tomu oznámiti, kdož jeho pohnal, aby tam jel a je sobě zapsati dal. Než na slu- nečných půhonech nesnadno jich zapiší, lečby to prvé na úřednících zjednal a že by toho byla veliká potřeba. A ti svědkové nejsou povinni prvé přísahy učiniti, než až jim prvé od míl zaplatí, leč to chtějí z své dobré vůle učiniti, to mohou třebas darmo. Také všeci obyvatelé země této od úřadu, kdož jej vede, platiti má jim to, což právo jest, krom krále a hejtmana země i vyšších úředníků p. komorníka a sudího; též i nižší platiti jedni druhým nemají. Kdož ostane práv, tehdy může toho viniti, na komž podlé ouřadu obdržel, co dal od úřadu i za ztravu jim i od těch svědků zapsání. A to na něm obdrží; než od těch svědků, kteříž nejsou k mezím, nic neobdrží, o to nech půhonu. O plátež svědkům, by jich pak i nepotřeboval. (Fol. 122.) Kdožby koho o lidi pohnal k svědomí a ten mu je postavil a žeby jich on potom nechtěl přijíti anebo potřebovati, proto jest jim od míl povinnen zaplatiti i za ztravu, kterúž po postavení přede pány utratili; ale hned je může při vysvědčování půhonů postaviti ráno a tomu pověděti, aby je ztravú opatřil až do zapsání a nechtěl-li by jim zaplatiti, tehdy může ten od pohnaného z 10 kop groší po- hnán býti a ty mu mají přisouzeny býti. Protož nepotřebuje-li1) jich k svě- domí, oznam tomu psaním svým, ať jich nepostavuje, žeť jich potřebí nemá, aby škody nenesl. O útocích. (Fol. 165.) Již tuto znamenáno jest o soudu i o půhonech; ale že po nálezích panských mezi lidmi často se dávají útokové,2) i útok se můž dáti hned po panském nálezu a ten, kdož chce útok dáti, vrže jeden groš aneb základ na truhlici aneb podlé ni, aneb jinam do šranku; pakli dva spolu vrhú3) i žalobník i odporník, tehdy kteréhož prvé, což jest vrhl, dopadne, ten útok napřed má a toho se útok napiše. A ten útok nic jiného neváží, než když jeden od druhého na se půhonu čeká a že chce jeho prvé pohnati z ně- čeho, že ten, kterýž napřed útok má, napřed k prvnímu právu můž toho dru- hého pohnati a ten musí čekati, až jeho prvé požene. Pakli ty půhony pře- čeká a nepožene k druhým půhonóm, již jest druhému svobodno, toho pohnati a tomuto útok již nebude pomocen; pakli k prvnímu požene podlé útoku, by pak tento jej hned zase pohnal, prvé jemu k jeho půhonóm odpovídati musí a nemůž svých půhonův naň prvé žalovati, 4) leč on žaluje prvé.5) Kterak se soud vzdává.6) Když již póhony přeslyší a již žalovati nemají co, pan komorník káže volavčímu volati první den, kterýž volá: „páni chtí soud vzdáti, žalujte, odpovídajte.“ A to po třikrát opět přes den nebo dva, jakž se pánóm zdáti bude; opět též volati káže pan komorník a když dí: — místo toho slova: „páni soud vzdáti chtí“ — tehdy „páni súd vzdávají“ král, markrabí neb hejtman se pány vstanú a hned šrank otevříti káží. A tu ti ústanné a pomocné dávají.7) 5) 6) 1) M. „nepotřeboval-li“. — 2) Zde patrně věta vynechána jest. — 3) Kn. Tov. tišt. má: „vržeta“ taktéž I. III. i jiné; II. píše: vrhú. — 4) Kn. Tov. II. piše: „a nemůž svých póhonóv naň žalovati leč on prvé žaluje“. Kn. Tov. V. má tento článek mnohem kratší: „útok se můž dáti hned po panském ná- lezu a toho vrže jeden groš pisaři neb základ a ktož prvé vrže a na truhlici neb ji- nam padne, toho se útok prvé napiše. A ten útok jiného neváží, než když jeden na druhého póhonu čeká, že ten, kterýž se útokem dání prvé uteče, póhon má napřed ku prvním póhonóm a že jemu napřed z jeho póhonu odpovídati musí. Pakli ku prv- ním póhonóm nepožene, ten útok dále moci nemá, aniž co platen jest.“ Tento článek není v kn. Drn., ale pro důležitost jeho podali jsme jej z kn. Tov. 7) Kn. Tov. V. má toto čtení: „opět též p. komorník volati rozkáže též třetí den po

Strana 38
38 Takto se ústanné vpisuje. (Fol. 157.) Kuba Fraňka ustál, že k jeho pů- honu vyhlašování nestál; až se půhonové vyhlásili, dal na to ústanné.1) — Jindřich Bedřicha ustál, že naň půhonu, o to a o to pohnavší, nežaloval, až páni soud vzdali a dal své pomocné na to ústanné. — Stilfrid Fridricha ustál, že jemu z toho a z toho odpovídati chtěl a on naň půhonu nežaloval, až páni soud vzdali, dal své pomocné.2) — Vratislav Ladislava ustál, že jemu k pů- honu neb půhonům neodpovídal; až páni soud vzdali, dal své pomocné. Prvé bývalo, že hned ústanné dávali jedni na druhé, když která strana nestála a se neohlásila, když pisař ten půhon třikrát pořad vyhlásil. Ale již jsou páni na to nález anebo zřízení učinili o sněmu v Olomúci a též jest to ohlášeno v Brně o sv. Kunhutě 1. 1520, že jeden na druhého nemá dáti ústan- ného práva prvé, než až se všeci půhonové vyhlásí a až počnú první půhon súditi. A teprův nestojí-li a neohlásí-li se tu ještě, již může strana na stranu ústanné dáti. A od ústanného práva zapsání právo jest dáti pisaři 4 groše — bílé. Příčiny proti ustání a prošení roku nemocného. (Fol 158.) Ale příčiny jsou proti ustání tyto a pány mají schváleny býti prvé než se soud vzdá; nej- prvé nemoc. Ale ta má ohražena býti takto, že ten, kterýž pro nemoc svou nestál a odpovídati, jsa pohnán, nemohl, má skrze víry hodné lidi nemocného roku prositi a nemoc svou ohlásiti do súdu aneb se ve dvú nedělích postaviti před úředníky po vzdání soudu a tu svú nemoc hodným svědomím provésti, anebo na posudku. Pakli by ještě v tom času nemohl, má jemu opět roku nemocného prošeno býti za dvě neděle a kdyžby opět nemohl, až po třetí za dvě neděle. A tu již jakž můž se postav anebo přivez, jakž ví; pakli by vždy nemohl, ale má úředníky na svůj náklad k sobě spracovati a přivésti a ti jej ohlédajíc, jakž na něm vidí a znají, mají pány zpraviti. Ale na panském prvním sněmu má konečně státi aneb svú při ztratiti, lečby vždy věc hned nemožná byla, to oznámiti pánům soudcím.3) A pakli by v tom umřel, to právo jemu nic škoditi nemá, že nestál ani jeho dědicóm, než mohú z toho znovu pohnáni býti. Pakli by se postavil a nemoci jeho jemu věřiti nechtěli, již zdráv jsa má nemoc spraviti přísahú. — To bylo prvé tak; ale již může po dobrých lidech anebo listem roku nemocného prositi do druhého práva, a ten se dává pro nemoc a též skrze rozkaz pána země, když psáti ráčí, že pro potřeby JMti státi nemůže. A též i tomu, kdož pohnal, rok nemocný má dán býti, nechce-li poručníkóm svým té pře dáti žalovati. Přísaha, kterúž spravují proti ustání. (Fol. 158.) Má zdvihnúti dva prsty proti slunci a dí: „Na tom pánu Bohu přisahám, že jsem nemocen byl, aniž jsem se přetvářel ani které vymyšlené chytrosti v sobě měl, abych Hynkovi k jeho přem neodpovídal, než pro příčinu nemoci své. Tak mi pán Bůh po- máhaj matka Boží i všichni světí. Druhá příčina proti nestání. (Fol. 159.) Kdoby od koho pohnán byl a v zemi jeho půhon nezastal a jinde byl, ten do druhého panského sněmu rok 1) 2) dvú neb třech, jak se pánóm zdá, volati káže. A když po třetí zavolá, markrabí neb hajtman s pány vstanú a den ten jmenuje a oznámí všem, aby byli, kteříž činiti mají, při Brněnském právě.“ Kn. Tov. definuje ústanné takto: „a ústanné jest: když kto koho požene a k půhonu nestojí, aneb neodpovídá, aneb ktož požene, nestojí a nežaluje, tu jeden druhého prá- vem ustojí a na něm při svú obdrží a můž se naň zvésti i jiným právem sobě konati jakoby se nález panský stal, zvláště po vzdání soudu.“ Podlé kn. Tov. „pomocné jest, ktož odpovídati chtěl a naň není žalováno, ten se o tu při více nebojí, jakoby se na ni panský nález stal, že z ni odpovídati nemá.“ 3) Slova: „aneb .. . . soudcím“ nejsou v kn. Tských.

Strana 39
39 má a hned z prvního sněmu toho král, markrabí neb hejtman a sudí a páni jej obeslati mají, že jest pohnán, aby stál k druhému právu a hned po tom obeslání k druhému právu má státi. Pakliby kde u kterého pána v obležení aneb v jaké válce aneb příhodě byl, jakožto v boji,1) ještoby se ctí od toho odjeti nemohl, má rok míti do třetího práva aneb soudu; pakliby již na tře- tím nestál, již tehdy naň přísud dá se a ústanné, jakoby svávolně neoopovídal. Ale již jest, aby na místě svém poručníky k soudu zdělal, aby půhony přijí- mali a poháněti mohli, jest-li z země ven dlúhu býti chceš, a pakli na krátký čas, to opatř, ať doma půhon přijmou a tobě dodadí jeho.2) O třetí příčině nestání. (Fol. 160.) Kdyby pán země král neb mar- krabí kde koho na poselství poslal v svých potřebách, má JMt ohlásiti jej, že jej v svých potřebách poslati ráčil. Ten má rok do posudku,3) pakli by se nevrátil dotud, tehdy do prvního soudu.4) O poklidu. (Fol 160.) Když se o půhon smluví a poklid tak zhola dadí, potřebí jest dáti smluvu vepsati při poklidu, aby potom přátelé o tu věc znovu nepoháněli; anebo listem opatřiti a svým dědicům oznámiti, že o tu věc již znovu nemá poháněno býti. Než dadí-li poklid právu bez pohoršení, to jest k smluvě a pakli se o tu při nesmluví, můž ten o tu při zase znovu pohnati. Čeho páni nesoudí. (Fol. 86.) Páni listův neobyčejných nesoudí ani prá- vem zemským komu k nim pomáhají. To jsou neobyčejní listové, v kterýchž stojí brání a pálení aneb která moc bez práva aneb pode ctí a vírú aneb pode ctí ztracení. Než ti, kteřížby se tak zapsali, toho hleďte, aby svým zá- pisem dosti činili a nenadějte se, aby jim páni v čem pomoc učinili a to proto, aby takovými zápisy lidi nepodvodili a k tomu mají kázáni býti z neobyčej- nosti. Item nesoudí zadrželé služby válečné; též nesoudí těch listů, v kterých lichvy více stojí než 10 zl. z jednoho sta zlatých do roku. Také páni nesoudí věcí válečných služebných lidí ani služby jim zadržalé; jestližeby kdo o tako- vou věc pohnal, než to na pána země neb hejtmana sluší, při slyšeti, ač pře která jest. Ze páni purkrechtních věcí nesoudí. (Fol. 185.) Léta 1523 anebo 24ho v Brně za komorníka p. Jana z Kunovic a sudího p. Voka z Sovince byl po- hnal Jan Dubčanský ze Zděnína Lidmily z Olbranic z 30 zl. do Brna vinu jí dávajíc, že drží dům v Třebíči, kterýž byl otce jeho, na kterémžto domu on po otci svém 30 zl. dluhu má a ona držíc základ jeho, ten dům, toho mu napraviti nedbá. A ona tím šla, že jest to dům v městě Třebíči a že takové dluhové purkrechtní k městskému právu náleží; Jan tím šel, že jest ona stavu rytířského a že ten dluh jest na ni otce jeho za ten dům. Páni nalezli: po- něvadž to, oč jest Lidmila pohnána k právu městskému náleží, že toho páni nesoudí a že tomu Lidmila odpovídati nemá. Ze páni vinohradů nesoudí. (Fol. 311.) Okolo léta 1528 byl pohnal p. Jan z Lipého maršálek etc p. Jana staršího z Sternberka etc. sudího, Stibora z Vranova, Prokopa z Voděrad, Jiříka Tetaura, z sumy N., poručníků nebošky panny Mandaleny z Lomnice, držitelů statku Bolehradic o vinohrad. Nález. Poněvadž se ta pře dotyče práva vinohradního, že páni toho při tomto právě nesoudí. 1) Kn. Tov. dodava: „neb v šermici". — 2) Slova: „ale ... dodadí jeho“ nejsou v kn. Tov. — 3) Kn. Tov. tišt. má mylně: „půstu“; větší část exempl. piše jak kn. Drn., čtení „do půstu“ připustiti nelze, jelikož termin do půstu znamenal by soud postní, což by příčilo se slovům: „do prvního soudu“. — 4) Kn. Tov. piší: „do prvního práva za- vití“, kteréžto čtení jest význámnější; neb zavitý rok znamená termin peremptorný.

Strana 40
40 O právích výstraha, aby věděl, kterým máš začíti tak, aby svého dobyl. (Fol. 73.) Také kdož se kdy zapiše, aby na něm dobýváno bylo duchovním neb světským právem neb stávkami, to na toho vůli jest, komuž list svědčí, kte- rým právem dobývati chce; pak kterým začne, již tím konej a konati má a již se potom k jinému právu nebude moci utéci, aniž mu ten jest povinnen k jinému právu odpovídati, než k tomu, kterým začal. Nářek o čest kým má souzen býti. (Fol. 48.) Item také se dějí nářkové o česť; když kdo koho nařkne zrádcí, to se může souditi p. hejtmanem anebo p. maršalkem, a to na jevo v povětří a ne pod střechou a to ku půhonům ne- sluší. A tuším, že ani k bitvě a to proto, že v tomto markrabství soudem zemským o česť nesoudí. A také aby se měl v to dáti a podniknúti tu bitvu s nim, aby naň tu zrádu rukou dovedl, nemajíc naň žádného jiného svědomí, ne- byla by věc bezpečná pro odvážení někoho lehkého anebo zapomenutedlného, žeby tudy doufajíc v své udatnosti někomu dobrému tím lehkost učiniti chtěl. Ač jest přísloví, že Bůh spravedlivého neopustí, ale proto pro hřích mohlby Bůh neštěstí připustiti, kteréžby ač ne na duši ale na poctivosti nebylo pominuto. Protož lépe jest o to státi, aby toho naň dovedl hodným svědomím a ne svú vůlí, kteréžto svědomí těžký důvod jest. A ještě, vystaví-li naň svědomí, ještě můž tomu teprv rukú odepříti. A také takových věcí bývá mu druhému pří- saha dána;1) chce-li přísahú spraviti, můž a jestliže pak odsúzen bude, tehdy nemá s žádným dobrým člověkem obývání2) míti ani v svém stavu státi, než chce-li za pluhem choditi a zemi ploditi neb Bohu3) slúžiti, to můž učiniti.1) O pobídce k bitvé.5) Item když se pobídka stane, můž od obojích stran svolena býti na kteréhož kolivěk pána v zemi6) a kdož obyvatel jest, na dvůr jeho.7) A pakliby se strany dělily, tehdy strana, kterážby se odvolala na dvůr králův nebo hejtmanův nebo maršalkův, ta hyzděna býti nemůž. Ale přihá- zelo se jest, že král v zemi nebýval a hejtman a maršalek bývali v zemi ja- kožto úředníci královští, že strana jedna jeden dvůr volila a druhá druhý, aby se nesešlo. Protož strany pobídné, mezi nimiž pobídka jest a že jsú obyvatelé v zemi a pán k žádné straně pánem nemilostivým není, nemohúli se o po- 1) Kn. Tov. p. 126 dodává: „leč se kto sám sezná“. — 2) Kn. Tov.: „obcování“. Kn. Tov. tišt. „neb knězem neb mnichem býti“. Kn. Tov. V má toto čtení: „A tak odsúzen bude stavu jakéhož kolvěk, nemá s žád- ným člověkem dobrým obcovati, ani v svém stavu státi a z hospody domův hnán býti; než chce-li za pluhem choditi a sedlakem býti neb do zákona se dáti, to můž učiniti.“ — 5) Kn. Tov. p. 115: „V této zemi přihází se i přiházelo od rozličných lidí pobídky i sluší věděti, pokud jsú páni v nich svobodní.“ — 6) Kn. Drn., pak ku. Tov. I. piše: „pána země“, — kn. Tov. tišt.: „pána zemského“; II.: „pána zemi“, dlé kteréhož čtení jsme opravili, jelikož pod pánem země rozumí se vždy král neb 7) Kn. Tov. tišt., pak I. II. IV. VI. VII. VIII. IX. X. Cerr. 106 piší: markrabí. — „na kteréhož koli zemského pána chtí a obyvatel jest dvůr jeho“. Čtení toto patrně jest chybné; kn. Drn. již se pokusila o opravu psavši: „a že obyvatel jest dvůr jeho". Avšak tato oprava nepostačuje; protož také exempl. III. pak Cer. 102 oněch slov vy- nechaly a psaly: „na kteréhož pána v zemi chtí a ten pan má jim dvoru dopustiti.“ My svou opravu odůvodňujeme takto. Obyvatelem významně slul člen stavu pan- ského neb rytířského, který pozemský statek měl, na němž samostatně hospodařil a stále bydlel čili dvorem byl, kdežto pán zemský znamená člena stavu šlechtického i vlastního hospodářství nemajícího. Jest tedy smysl oné věty, že strany pobídné shodnouti se musely o dvůr nějakého samostatného hospodáře, kdež on v stálé do- mácnosti sidlel. Když totiž n. p. strany se smluvily o Hynka z Valdštejna, jemuž náležel Sadek a Brtnice, který ale stále na Brtnici bydlel, rozumělo se, že bitvu svésti chtějí na Brtnici, kdež p. Hynek stále sidlel čili dvorem byl. My jsme v opravě své nejvíce přiblížiti se chtěli originálu, ač takřka samo semou se nabízí oprava tato: „chtí a obyvatele, to jest na dvůr jeho“. — Slova „dvůr“ užíváno při soubojích; kn. Pam. Ol. 1517: „oboji strana p. hejtm. za dvuor jsú žádali a biti se měli" fol. 92. 4) 3)

Strana 41
41 bídku smluviti na některého jiného pána dvůr,1) tehdy z práva na pána země, krále nebo markrabí dvoře státi mají a kteráž se tu poddá, právě se poddá a nestaneli druhá, s potupou jí jest. A pakli by se o hejtmanův a maršalkův dvůr třeli, tehdy z práva obyvatelé zemští na hejtmanův dvůr přijeti mají a ten kterýž se tu poddá, dobře jest2) a nestane-li druhý, s ustúpením činí a to proto, že hejtman místo pána země drží. A pakli by se který poddal na mar- šalkův dvůr a druhý na obecného pána, tehdy má ten za tímto jeti na dvůr maršalkův a neučiní-li toho, tehdy mu jest s ustúpením. Ale kteříž koli se o pobídku svolí3) na kteréhož koli pána dvůr a ten pán že chce tu práci a ná- klad na se vzíti a dvoru jim popříti, můž to svobodně učiniti a bitvu jim pu- stiti každou, bud o hrdla anebo o základ anebo jakž se svolí.4) Nebo na pana Jana Tovačovského dvoře Roman a Krčma o hrdla v šrankové zbroji jsou se bili. A takovou bitvu spůsobiti na dobré vůli záleží a z práva se nesnadno nalézá. Ale když kdo koho pobízne a druhý pobídku přijme, tehdy ten, kdož pobídku přijal, můž vydati odění i koně anebo pěšky anebo jak se mu líbí a neučinil-li by tomu dosti a žeby nedostál ten, kdož pobízel, tehdy za klamaře zůstane a tento jej z škod i nákladů slušných pohnati může a právem dobude toho na něm. Než zase tento pobídku přijmúc a žeby bitvy nevydal anebo vydadúc k tomu se nepostaví a nedostojí, v té pokutě a hanbě stojí tež jako onen. O bitvé výstraha. Ale to jest zlé, kdož koho zhola pobídne bez výmínky; neb již se s nim tak bij jakž on vydá tref se tobě neb netref odění, neb on rovně jedno jako druhé vydá a na suše anebo snad v vodě neb v blátě. Ale múdrý pobízne-li druhého, aby se s nim bil, tehdy dí tuto výminku: „ale po- bídky napřed nedávám, než jakž nás o bitvu přátelé smluví, kteréž vydáme; ty dva aneb jednoho a já též.“ Tu se nestane fortel žádnému. vydej O bitvé panem hejtmanem složené. Item také se bitva mezi dvěma vy- měří p. hejtmanem zemským. A to se tudyto stává, že když kdo žádá s kým pana hejtmana za rok složení a p. hejtman jim rok složí a když jich s jinými pány srovnati nemůže a že toho žádají, aby jim den a hodinu a místo jme- noval a bitvu vyměřil, co míti mají a jak se biti mají: tehdy pan hejtman s radú panskú dá jim cedule řezané, těmiž se spraví a nesrovnají-li se ještě potom, tehdy se tak bijí, jakož se bili na koních ve zbroji okolo léta 1517 v Olomúci Jan Tetaur z Tetova s Janem Švalským z N. a též Václav Tetaur z Tetova s Václavem Rájeckým z Mirova, vše o základy. A oba Tetúři zá- klady prohráli. A tak za to mám, že jest ten čas byl hejtman p. Jan z Pern- štejna anebo p. Jan z Lomnice. A potom se též v Olomúci bil též ve zbro- jích a na koních Jindřich Doupovec z Čisté Studně s Hynkem Kusým z Mu- koděl okolo léta 1521 za hejtmanství p. Arkleba z Boskovic a na Vranově. To jest když obě strany se na hejtmanovo vydání svolí. Ale kterážby strana nechtěla, může se na dvůr králův a před krále odvolati a tam že chce s nim bitvu konati, toho mu nemá hájeno býti a tento povinen za nim tam státi též jako o pobídku. 5) Tak přijímáme z kn. Tov.; kn. Drnské: „dvoře.“ Ale v kn. Tov. str. 115 mylně inter- punktuje: „nemohú-li se o pobídku svoliti a smluviti, na kterého jiného pána dvůr z práva na pána země ... dvoře, stati mají“. Exempl., z něhož vydání učiněno, nemá žádné zde interpunktace, kteráž ve vydání tišt. musí se podlé smyslu opraviti takto: „nemohú-li se o pobídku svoliti a smluviti na kterého jiného pána dvůr, z práva na pána země .... dvoře státi mají.“ Neb smluviti se strany mohly, kam chtěly a te- prvé když se smluviti nemohly, právem zavázány byly postaviti se na dvoře králov- ském. — 2) Misto „dobře jest“ piší kn, Tov. „stál“. 3) Kn. Tov. tišt. piše: „ale kterýžkoli pobídky svolé se“ — kdež opraviti slušno: „kte- réžkoli“. — 4) Exempl. V piše: „o základy, z dobré vůle i o čest“. Též r. 1549 byla bitva složena hejtmanem a pány mezi Jiříkem Rozhonem a Jiříkem Štosem z Kounic. Pam. kn. Brn. A. A. fol. 166.

Strana 42
42 S jakou poctivostí a kdy mají deky zemské vzaty býti od kapitoly též v Brně jak v Olomúci. (Fol. 37.) Po vzdání soudu král neb markrabí neb hejt- man a páni nikam se rozjíti nemají, než hned poslati mají do kapitoly k kně- žím, aby dcky zemské úředníkóm zemským vydány byly. A kněži mají žáky s několika svícemi míti, když tam pan komorník s jinými úředníky přijde k sklepu, 1) kdež se chovají, tu státi a komorník, sudí a pisař zemský mají na voze jeti a menší úředníci podlé nich pěšky jíti mají anebo na koních a vedle vozu někteří pěšky a druzí na koních, trubače majíc při voze. A vstúpíc do sklepu komorník, sudí a pisař s několika kanovníky2) a tu před nimi ohledají, jsúli pečeti celé i truhla, a když tak najdou nepohnuté ven truhlu vynesou. Uředníci menší ji vezmúc před úřadem vyšším nesú a před nimi svíce, až na vůz staví. A na truhlu pan komorník vsede, meč vytržený nahý na ramenu drže; sudí s pisařem proti němu sedí a jiní komuž se rozkáže s menšími úředníky pěšky a na koních okolo vozu. A p. komorník má žákom prebendy3) něco dáti a tak zlehky kázati jeti, aby ti, kteříž pěšky jdou stačili a s vážno- stí jdou a jedou4) a trubači trubiti káže až před klášter sv. Michala. A tu když budú přivezeny, má p. hejtman i páni i všickni zemané proti nim vyjíti až ke dveřům před klášter a tu s vozu je sejmúc menší úředníci mají je nésti před p. hejtmanem a p. komorníkem a pány až do šrankův, kteréž k tomu zvláště mají připraveny býti a tu mají postaveny býti a okolo šranku páni státi a zemané a komorník s sudím, p. hejtmana toliko v šrancích při sobě majíce, opět ohledati pečeti přede všemi, jsú-li celé, okázati, a potom odvarujíc pečeti, každý svým klíčem úředník odemkni svůj zámek, dcky vyníti mají a okázati všem. Při dskách a vkladech a vymazání v šrancích kdo mají býti a čeho u sebe míti nemají. (Fol. 38.) Napřed p. komorník, sudí, pisař zemský, menší úředníci, pisaři pro hledání, ač by bylo komu co potřebí. Pan komorník může také svého pisaře při sobě míti, ale aby také přísahu učinil a ten žádný nemá míti u sebe žádného nože ani skryptoralu ani kalamaře ani černidla, krom pi- sař zemský, ten míti má péro a černidlo pro vpisování do desk. A jestli nový komorník, má dcky svým erbem nové spůsobiti, kdežto pisař zemský má je v rukou míti a což hodného a pan komorník rozkáže, má v ně vepsati a z nich vymazati. Jak již nyní jest. (Fol. 39.) Item to jest tak prvé bývati mohlo; ale již nyní tato léta za krále Ludvíka JMti i prvé za JMti otce neberú se dsky zemské s takovú poctivostí a opatrností, než zprosta, druhdy s panem komor- níkem a sudím jich pěšky šest půjde bez vozů i jízdných, tak je zhola přine- 2) 3) 4) 1) t. j. klenutá, před ohněm chráněná místnost, kdež listiny a jiné důležité spisy i věci se chovaly. Takové sklepy bývaly při každém kostelu i hradé; a že zvláště k uscho- vání pisemností sloužily, souditi lze z několika svědectví n. př. „ohlásil se také mi- stopisař, že u něho na Pernštejně jest sklep zapečetěný, v kterém věci nebož. p. zů- stávají.“ Žerot. záp. o s. p. I. 169. — „A tuto ceduli že jest nalezl v sklepě na Hradišti po páně Vilémově smrti.“ Pam. kn. Ol. 1517 fol. 66. Kn. Tov. tišt. má podlé originalu mylně „komorníky“, taktéž piší VI., kdežto IV., V. a jiné piší „kanovníky“. Ukazuje ku správnosti čtení „kanovníky“ jednak smysl, po- něvadž dsky od kanovníků chovány byly, jednak to, že při zemském soudě moravském byli do r. 1493 jen dva komorníci vyšší a dva menší; na půhončí, kteří při českém právě se jmenovali komorníky, mysleti nelze, jelikož tito na Moravě nikdy jinak než půhoučí voláni nebyli. Nad to více piše V: „dvěma neb třmi kanovníky.“ Kn. Tov. tišt. slova „prebendy" nema; V piše: „prebendatóm neb žákóm"; — VI: „prebendatóm“; X: „presentatům aneb žákům". Tak jsme přijali podle exempl. kn. Tov. VI, kdežto ku. Drn. piší mylně: „aby ti, kte- říž pěšky jdou a s vážností jedou a trubači ...“ Kn. Tov. tišt. „aby .. . s vážností šli“; V zkrátka piše: „stačiti mohli"; X. „stačiti mohli a s vážností jdou". —

Strana 43
43 sou na nosidlách pod kobercem. Také nerceli nože, ale i tesáky s nožmi při sobě při dckách v šrancích mají. Z které příčiny dcky zemské počaly se česky psáti. (Fol. 39.) Léta Bo- žího 1480 nejprv v Olomúci když právo a soud zahájen jest za ouřadu pana Václava z Boskovic a v Brně pana Viléma s Pernštejna těch práv komorníkův s vůlí pana hejtmana a pánův i vší země, začato jest v jich dcky nové českú řečí vkládati se a vpisovati; neb prvé latině vpisováno bylo i k tomu páni pro obec a komorníky svolili pro menší práci a lepší rozum těm, kteříž latině neumějí a mnozí latinu k svému rozumu vykládají, aby prostý rozum český stál. (Srovn. kn. Tov. 59.) O pilnosti při hledání komorníka a sudího ve dckách. (Fol. 39.) Když pak po vložení spolků pan hejtman ven vystoupí, již se pak úředníci sami v tom zříditi mají a to takto: pan komorník sedí za stolem a sudí vedle něho a pisař zemský s dckami v okně a pisaři menší okolo stola hledajíc v knihách co komu potřebí a pan komorník a sudí mají péči míti, jak který pisař v hledání se má, tak aby žádný nic nevymazal ani připsal, ještoby jemu rozká- záno nebylo. Pakli by se který čeho v tom dopustil, tomu má hned k hrdlu pomstěno býti.1) A dcky staré prostřed stola ležeti mají a bezpotřebně od pi- sařův nemá v nich vertováno býti. O výpisu z desk a záplaté od toho, ačby toho potřeba byla prokazovati dekami Olomúckými u Brnénského neb Brněnskými u Olomúckého práva. (Fol. 39.) Komuž by toho potřeba bylo dekami provozovati podlé půhonu svého, ten má žádati při otevření desk pana hejtmana a pana komorníka a pana su- dího a pisaře zemského, aby mu výpis přinesli, oznámíc jakž jeho potřeba jest k jeho půhonu u druhého práva. A oni to mají učiniti a tento jim od výpisu dáti i od hledání, což za právo jest, totižto od hledání pisaři 1 groš, od výpisu XII groší;2) ale již pisaři 2 groše musí dáti. Ale nerozkáže-li pan hejtman a nedáli poslův k úřadu, výpis se nestane. Ale pan hejtman můž po- volení dáti panu komorníkovi, aby výpisy dáti mohl pořádkem pořádným sta- robylým. O tom o pláteži více jest postaveno na listu 126 item 128. Komu se ve dcky nevkládají někteří statkové a někteří vkládají. (Fol 40.) Item také kněžím (totižto vesným nebo farářóm)3) a sedlákóm a těm, jenž vládyky nejsou, ve dcky se vkládati nemá statek, leč z příčiny velmi hodné a z milosti zvláštní pána země a s přivolením panským, totižto ten statek, kterýž prvé takovým lidem ve dcky vkládán nebyl. 4) Než kteréž již prvé statky takoví lidé ve dckách mají, ti je zase též své rovni anebo jinému ve dcky vkládati mohou a též podlé země z nich odbývati. Než vejde-li takový statek v ruce panské neb zemanské, tehdy jim zase nemá vkládán býti nahoře psaným lidem. A také takových statků sobě oni dávati nemají městským právem než zemským během a pořadem jako jiná pozemská zboží.5) 1) Kn. Tov. dodáva: „a to s panským vědomím zase opraviti“. — 2) Kn. Tov. má: „XI groší“. — 3) Slova v závorce nejsou v kn. Tov. — 4) Kn. Tov.: „zvláště zboží znovu koupená.“ Kn. Tov. tišt. pag. 67 má toto místo poněkud nesrozumitelné: „také nápadové a po- ručenství těch zboží ne městským ale zemským obyčejem a ne nižádným poručen- stvím, než takým právem spolky a jiným opatřena býti mají, jako jina pozemská". Totéž čtení mají IV. X, kdežto V píše: „také nápadové a poručenství těch zboží ne městským ale zemským obyčejem spadají a také spolky i jiným pravem opatřeny býti mají“ — VI. píše: „než takovým právem spolky a jinými“. Má se totiž po slovích: „takým právem“ učiniti interpunktace (,), jak to činí zř. b. 78: „ale zemanským oby- čejem a ne nižádným poručenstvím, než takovým právem, spolky a jiným“. — K vy- světlení toho, jak věna se opatrovala, klademe zde nález z r. 1476: „Poněvadž věnné 5'

Strana 44
44 Knězi biskupu, panu maršalku a kněžím i jiným jak freimarky do desk o manství a statky se dopouštějí. Knězi biskupovi, panu maršalkovi i jiným pánům a kněžím dopouštějí1) se s freimarkem dědictví z desk v jich práva vymazati, když zase ve dcky tolikéž svého biskupství anebo manství odmění a vloží k dědictví ve dcky zemské. Kdy dcky zemské čteny bývají, co komu vloženo aneb vymazáno jest, i výstraha o zamlčení vkladu a přejítí práv. (Fol. 41.) Item prvé bývalo, že dcky zemské, vklady a výmazy hned po vkladu a vymazání na nejprv příštím soudícím sněmu po vzdání toho soudu teprva dcky otvírány a čteny bývaly. A to se proto čtou, aby každý zjevně slyšel a věděl, co komu vloženo anebo vymazáno jest, chtěl-liby kdo komu odpor učiniti, aby před nim skryto nebylo: nebo dcky jsou právo všeho jiného práva a jistota všech jiných jistot. Nebo což do desk vloženo jest komu a že jemu toho po vkladu žádný nenařekne ve třech letech a v osmnácti nedělích, když právo pořad jde, tehdy potom, jižby pak i naříkati chtěl aneb jakou koliv spravedlivost měl, tehdy mu to prospěšno nebude a ztratí svú spravedlnost a to tím, že práva přešla a on mlčel a ne- naříkal. Než kdyby práva nešla a zastavena byla, tehdy nezmešká. A tomu takto rozuměj: že kdyžby přešlo šest práv, totižto šest sněmů soudících, neb vždy dva sněmy bývají v jednom roce, když práva zastavena nejsou. A o tom najdeš širší zprávu na listu 98. A na tom desk největší moc jest, že se v ně nic pokoutně nevkládá, než zjevně a všem se na zjevo čte každý vklad. Kdy nyní dsky čteny bývají. (Fol. 41.) Ale že mnozí na tom veliké útraty mívali čekajíc celý sněm až po vzdání soudu na čtení desk, aby sly- šeli, komu co a jak jest vloženo a dotyče-li se jeho čili nic a nevěda, kdy soud vzdán bude, aby nezmeškal a trávil čekaje na to celý sněm, nemajíc, nic jiného činiti: i protož již jest zřízení za krále Ludvíka a otce JMti,2) že dcky zemské po vkladu na nejprv příštím sněmu súdícím přede vším soudem3) čteny bývají všem na zjevo v soudné světnici, aby ti, kdož mají co vkladu odepříti, věděli se čím spraviti a slyšíc, chtějí-li, aby mohli domův jeti, neutrácejíc svého. A mají všickni vkladové i vymazání pořad vyčteny býti a nic nezata- jovati, což jich na předešlém sněmu vloženo a vymazáno jest. O vkladu spolku.4) (Fol. 98.) Když pak při právě dcky otevříny budou, hejtman, jsa při úřednících v šrancích, napřed spolky všecky ohlásí, ačby se kteří stali a žeby je v svých registřích měl vepsané a před králem nebo před nim stalé. Vstana zavolá, ačby kteří byli živi, aby sobě vkládali a kteří živi jsú, těch spolků hejtman nevpisuje, ale (ty) po odevření desk pryč jsú a moci nemají a vymaže je z svých register; ty sobě vpisujte ve dsky a vkládati dejte. Ale zmrlé spolky, totiž když ten umřel, kterýž koho na spolek přijal a druhý živ byl, kteréhož již přijal, tehdy dada posly napřed psané dva pány má ve dsky vkládati p. hejtman tak takž v jeho registrách psáno stojí. A jest- ližeby ti poslové, napředpsaní páni, zemřeli anebo tu nebyli, tehdy hejtman má a může jiné posly na jich místa dáti. A jestližeby pak oba umřeli, než 1) 2) 4 právo není dckami opatřeno nebo spolky neb milostí knížecí podlé práva, že podlé svobod věnná práva na blížnost nepřipadají a že Bohuslav obdarováním královským k tomu věnu právo má.“ Kn. ouzká 23. Kn. Tov. má jen „knězi biskupu“ taktéž zř. b. 78. — Kn. Tov. tišt. 67 piše: „do- púští se také biskupu směnu ...“ kdež státi má: „směnú“ jednak podlé smyslu, jed- nak podlé čtení VI: „směnami“. Nařízeno to za krále Vladislava 1493. — 3) t. j. jestě před zahajením soudu. Tento článek má v kn. Drn. napis: „O dckách otvírání kdy a na který čas a o re- gistřích páně hejtmanových“. První řádky jsme vynechali, jelikož obsahují totéž co článek předcházející.

Strana 45
45 by dsky otevříny byly, ten kdož přijímá i ten, kohož přijal, toho spolku nemá hejtman ve dsky klásti, leč by přijal i erby jeho; a není-li erbů žádných, tehdy ten spolek déle žádnému nesvědčí. I protož otcové syny aneb erby své na tu věc hned zase přijímají na spolek aneb toho žádají, aby jej s syny aneb s erby jeho na ten spolek přijal a pak po ohlášení a vložení spolku ve dsky, mají ta registra hejtmanova spálena býti a nová zase udělána býti.1) Kterak se ve dsky vkládá i jaká cedule býti má. (Fol. 127.) Přijde Zdě- slav i dí: „pane komorníče, prodal jsem ves svú Huserovú Jaroslavovi z He- raltic; prosím rač kázati, jemu ve dsky vložiti". A ted cedule vedle listu správního a list správní má ukázati p. komorníkovi a on ohledá, srovná-li se cedule s listem? Najda, kde on to prvé2) měl i káže vepsati jakž cedule svědčí. Pakli cedule svědčí jináč než list, nemá vkládati, lečby ten k tomu vůli dal, komu se vkládá. Výstraha o povolení něčeho do desk nevložení, což v listu správním stojí, že rukojmé toho spravovati nebudú. (Fol. 128.) Ctibor Drnovský z Drnovic byl pohnal Martina ze Stvolové dávajíc mu tu vinu, že jest rukojmě za p. Jana a p. Vojtěcha bratří z Pernštejna za správu statku Drnovského a že jest již o ten statek pohnán zase od téhož pana Jana z Pernštejna a že mu on Martin toho osvoboditi a spraviti nedbá; a byl ten půhon p. Jan učinil o dvorskú roli. Tehdy jej pana Martina proti Ctiborovi v tom půhonu zastupoval týž p. Jan z Pernštejna a Ctibor toho přijíti nechtěl, i rozkázáno mu pany soud- cími, aby jej za zástupci přijal. I tu p. Jan tím šel, že on Ctibor k tomu vůli svú dal, že jest jemu p. Jan a p. Vojtěch ten statek ve dcky zemské vložil všecek kromě dvora a to provodil p. komorníkem a p. sudím; ale však ti tak vyznali, že toho Ctibor na ten způsob dopustil, jestliže jemu co na dckách sejde, že podlé listu k rukojmím hleděti chce; neb v listu prodaj stál s dvorem. Ctibor tím šel, že poněvádž v listu stojí s dvorem a o ten dvůr pohnán jest, aby mu p. Jan osvobodil a spravil a p. Jan tím šel, že poněvádž Ctibor ten dvůr z desk vypustil a vložiti ho sobě nedal, že tomu odpovídati povinnen není. A Ctibor též na tom stal, s jakú výminkú toho dopustil a že jest mu povinnen to spraviti. Nález: Mezi Ctiborem z Drnovic a p. Janem z Pernštejna hejtmanem, zástupcem Martina ze Stvolové p. n. poněvadž p. Jan provodí, že Ctibor k tomu vůli dal, aby ten statek bez dvoru ve dcky zemské vložen byl, že tomu p. Jan na místě Martina, což se dvoru dotyče, odpovídati nemá. — Ten půhon stal se v Olomúci v třetím sedění o sv. Martině léta 1526 za menších úředníků Přemka z Víčkova sudího, Jana ze Ptýně. Takto se ve deky vkládá; netřeba ani pánu nic připankovati. (Fol. 128.) „Zděslav z Zarubic Jaroslavovi z Heraltic a jeho erbóm na ves svú Huserovú s jedním dvorem poplužním, X lánův platných, VI podsedkův, podací kostelní v té vsi, s robotami, s činžemi, s kury, s vejci, s rolí oranú i neoranú i se všemi požitky, s lesy, s háji, s lúkami, s pastvami, s pastvištěmi, s potoky, s horami, s dolinami, s rybníky, s rybništěmi, s vodami tekutými i netekutými i se všemi hranicemi a mezemi s plným právem a panstvím, jak jsem to sám držel a požíval, nic sobě tu ani erbóm svým nepozůstavuje, ve dcky vkládá a " vpisuje ku pravému dědictví a dědičnému držení, jmění a požívání A nemá žádný nic cizého vkládati, než to, což sám ve dckách má anebo že jemu od koho spolkem anebo nápadem přišlo. Žerot. záp. o s. p. II. 66. Kn. Tov. tišt. má podlé orig.: „právo“; ostatní exempl. téměř všichny jako kn. Drn. kteréžto čtení „prvé“ že správné jest, dotvrzuje se zř. z. b: „a p. komorník ohledaje listu a cedule, srovná-li se cedule s listem a ve dckách se najde, že předkóm jeho aneb jemu ve dckách svědčí .. .

Strana 46
46 Kterak se vkládá ve deky, kdož komu statek dává a jak se od ného platí. (Fol. 129.) Dí: „pane komorníče, chci svůj statek tento a tento, kterýž ve dckách mám, dáti Bohuslavovi z Tvořehrázy a jest v těchto knihách; rač mi vymazati.“ Pan komorník káže hledati a najda dí: „to-li1) jest tvé a co tobě byl2) ten, komuž se vkládalo?“ A když dí: „byl mi praděd, otec neb strýc a v držení jsem já toho“, dí p. komorník: „dej výmazné.“ I dá XI gr. bílých a pisaři od hledání 1 groš a káže-li sobě čísti, dá XI gr., a od každé osoby, kteréž3) vkládá a ji jmenuje XI groší. A přičiní-li kdo potomky také XI groší. A p. komorník sám má vymazati a nic více než což cedule, list a prodaj svědčí; a měl-li by ten tu ještě co více, než což cedule, list a prodaj svědčí, nad to k tomu právo má a nemá se to vymazati, což v ceduli a v listu není postaveno. Jak má placeno býti od vkladu do desk, když statek prodáš. (Fol. 129.) Od každé osoby, kterúžkoliv jmenuješ v listu správním, musíš dáti XI groší bílých a když postavíš: „i s erby svými“, to jest též jedna osoba; a také, postavíš-li „potomkóm“ to jest též jedna osoba a tak od kterýchž vkládáš i též kterýmž vkládáš, vždy od každé osoby musíš dáti XI gr. bílých a to ko- likrát ty osoby v listu jmenuješ. A též postavíš-li: „věrným rukám“, též do každé osoby tolikrát etc. A postavíš-li v něm dobrú vůli, to jest též jedna osoba a též od ni platiti. Nota. Jestli postavíš a erbóm i potomkóm, to věz, že od každého „já“ nebo A. samotného též XI gr. bílých dáti musíš, že se ta slova počítají za jmena.4) Jak má kdo co do desk klásti a zase opatřiti sebe neb své děti aneb koho chce potom. (Fol. 98.) Kdož chce komu co ve dcky klásti a dckami zavázati, v tom vkladu nemůž žádných vymínek učiniti, neb by ve dcky vloženo nebylo. Než komu již to dá buď spolkem, poručenstvím neb sice prostým dáním a to ve dcky vejde, toho již nebude moci změniti ani toho jinému bez toho vůle zavázati. I protož sluší a to učiniti může: prvé toho, než mu co ve dcky vloží, sobě zápisem ujistiti dostatečným, aby to aneb toho učinil po mé smrti etc. aneb aby mne z toho propustil, když toho na tobě požádám a z desk zase sobě vymazati dal a mně aneb tomu to vložil a ten to bude povinnen učiniti podlé zápisu svého. Kterak se ve dckách hledá a výpisové dávají; o plateži od toho. (Fol. 126.) Přijde Půta z Koutu i dí: „pane komorníče, žádám, aby mi hledáno bylo tohoto“ dada ceduli, vedle kteréž má hledáno býti v tohoto neb v onoho knihách komorníka, jakž komorníka neb knihy jmenuje. I káže komorník pi- saři hledati, kterémuž pisaři5) od hledání dá 1 groš bílý (ale již 2 groše bílé). A jestli najde, dí: „našel jsem tuto, tvé-li jest,“ (ale jak stojí, nepoví doko- nale) „a žádáš-li, aby bylo čteno?“ Dí-li, „žádám“, tehdy má dáti pisaři aneb komuž náleží XI groší bílých. Pakli žádá výpisu, tehdy, rozkáže-li hejt- man a pošle-li posly ke dckám, výpis se jemu dáti má a to pod pečetmi všech tří vyšších úředníků a on má dáti XI gr. bílých od výpisu, a (to) tak, ač se toho dotyče; pak-li koho jiného, nemá se mu výpis dáti. A pakli má komorník vůli od hejtmana, aby výpisů dával, tehdy není potřebí, hejtmana hledati; než jakž komorník učiní, o tom se zmínka děje na listu. ... . O poručenství výstraha a jak se ve dcky vkládá poručenství statků i sirotků. (Fol. 130.) Těmi slovy má řečeno a prošeno býti komorníka jako na- hoře, ale že promění po prosbě takto: „Severin z Krhova činím poručníkem mocným aneb věrným poručníkem všech dětí svých a statku svého Jurana z 1) M. piše mylně: „toť jest“. — 2) M. píše mylně: „díl“. — 3) tak jsme přijali podlé kn. Tov., kn. Drn. mají: „kterouž". — 4) Tato nota není v A. — 5) to slovo není v M.

Strana 47
47 Churlop takú mírú, ačby mne Pán Bůh smrti neuchoval, aby on děti mé až do let jich spravoval a mocně jimi vladl. Pakli by jich Bůh do let neucho- val a smrtí sešly, tehdy aby naň všecek statek spadl a jestli by k letóm přišly, aby nad nimi věrně a právě učinil.“ Tu se sluší opatřiti, aby svých dítek žádný nezavedl aneb též sám sebe.1) Neb když stojí „mocný poručník“, ten jest jako otec a což může toho statku užíti do let sirotčích, z toho jim není povinnen počtu učiniti, než bez počtu jim postúpí.2) I protož by se skrze ta- kové poručenství mohla sirotkům křivda státi a stávala se prvé. A stojí-li, „aby po jich smrti naň spadlo“, již tím i jiné přátely odcizí od toho statku. A když stojí „věrný poručník“ ten jest jako úředník a když sirotci let dojdú, má jim statku jich jemu svěřeného postúpiti a požádají-li na něm počtu, po- vinnen jest jim učiniti a z každého roku je vyčísti, kolik let ten statek držel a čím jeho užíval. I protož, přijal-li by kdo takové poručenství na se a neo- patřil-li by se registry k počtu, mohl by škodu a hanbu vzíti skrze takové poručenství jako Borovský Koňasovi počty dodávati musil nálezy panskými v Brněnském právě okolo 1. 1519 neb 20. Véna takto se vkládají ve deky a výstraha příjemčímu. (Fol. 131.) Věno tak se má vložiti podlé listu, jako by to v té sumě prodal a žádost na komor- níka jako napřed3) etc. Než ten, kdož věno vkládá, má příjemčího opatřiti4) komorníkovi a komorník má se toho příjemčího po třikrát optati, jestli jeho vůle k tomu, aby byl příjemčím? A nemůže-li žádného míti a žeby měl za více statku dědicného, než za to věno, může se sám příjemčím učiniti. Než dá-li se kto v to a bude příjemčím, již se v tom opatř, aby potom svého ne- dodával a ohledaj, stojí-li ten statek za to věno? Neb nestal-li by za to, ona ostanúc po muži svém na komorníku svého věna postihne a komorník na příjemčím, anebo na obú a na jich statcích; neb ona svého věna proto ni- koliv neztratí, by pak, pokudž muž živ jest i zapsala se komorníkovi aneb příjemčímu, že ten statek v věně svém ujímá, že jich potom více nechce na- pomínati, tehdy když muž umře a chtěla by je viniti, že ten statek za věno jeji nestojí, ten slib neb zápis nemá jí nic ke škodě býti a tím vybude (řkouc): „že jsem byla vězeň muže svého a musila jsem činiti, co mi muž ká- zal.“ Ale múdří příjemčí jináč nepřijímají než tak: kdyžby se tu nedostálo a nedostačilo, aby na jiném statku jeho bylo doloženo5) a odhádáno. A odhad věnný se děje též jako po zvodu v též sumě, kopa platu za deset kop,6) stálý i běžný plat i důchody jiné. A pakli by se muž sám příjemčím učinil na všecek statek svůj a žeby se někde več potom vdlužil, ti, kdožby zaň slíbili, v tom se opatřte, k čemu hleděti budou, když ona na tom statku napřed své právo míti bude, věna i příjemčího práva užive. Také z kteréhožkoli statku mimo všecky dluhy napřed věno spraveno býti má, a nestačí-li ten statek, ru- kojmě, kteříž za věno jsú, svým doložte též jako na hoře příjemčí. Také na žádném manství žádný nemůže věna ženě ukázati ani zapsati bez vůle pána vrchního toho manství; a jest-li kdo za to slibí a on umře bez dědiců, ten statek na pána vrchního připadne a rukojmě své dejte věno té 1) M. mylně piše: „od sebe“. — 2) A píše méně správně: „postoupiti“. a Kn. Tov. piše: „přijde Tobiáš a dí: p. komorníče chci paní Barboře, manželce své, sto aneb tisíc hřiven věna ve dsky vložiti na Soběsuších vedle tohoto listu“. Tu její přátelé, jakž list svědčí, ukáží p. komorníkovi a p. komorník má se otázati, co tu platu jest; a to zsumuje zemským během, kopu platu za deset kop a jiní poplatci též se shledajte . . . . jest-li za tolik a nic neschází, káže vepsati a vložiti ve dsky". Kn. Tov. dokládá: „kterýž na jejím místě to věno přijímá, nebo ona vězeň svého muže jest.“ — 5) Kn. Drn. piší: „odloženo“, my jsme přijali čtení správné podlé kn. Tov. a zř. z. b. — 6) Slova významně tistěná dodáváme podlé kn. Tov. a zř. z. b.

Strana 48
48 paní, lečby na tom manství ty svobody byly, žeby se mohlo na něm věno ukázati, aneb že by pán vrchní toho potvrdil listem a pečetí svú, že k tomu vůli dává sám od sebe i od erbů i ode všech potomků svých, aby to ten mohl ženě své v věně zavázati a pak za to na ten způsob může každý slíbiti. Ale však při tom potřebí, stojí-li ten statek za tu sumu, což věna jest, aby potom svým nedokládali; neb manství není tak drahé jako dědictví a některé pro ty služby, kteréž se z něho dějí, velmi laciné jest. A to vše sluší přezvěděti, než se kdo v rukojemství to dadí. Kterak se spolkové ve dcky vpisují. (Fol. 130.) Přijde Lacek z Bohušic, dí: „pane komorníče, chci na pravý spolek dekami přijíti Zdeňka z Ratibořic, na ves svú Šípky i na to na všecko, k čemuž právo mám a učiním jej pravým1) společníkem a prosím, rač kázati ve dcky vepsati.“ Takto má vepsáno byti: „Lacek z Bohušic přijal na pravý spolek Zdeňka z Ratibořic na ves svú Šípky i na to všecko, k čemuž kde právo má, čině2 jej svým pravým společníkem.“ Od toho plátež též jako nahoře, Nápadové od krále neb markrabí takto se vkládají ve dcky. (Fol. 120.) Když kdo list daný od krále etc. na odmrt má neb nápad který, přijde před úřad a prosí p. komorníka, aby jemu to dání ve dcky vložil. Pan komorník má list dáti čísti (a ohlásiti)3) a ohledati. Stojí-li v něm, že se jemu tak přikazuje, aby vložil a že by se poslové nejmenovali,4) i má jemu řéci, aby šel k králi, ač tu jest, aby jemu posly dáti ráčil, ač také se hejtman v listu nejmenuje, aby posly dal, má se k králi jeti a list s posly přinésti5) a pakli se hejtmanu rozkazuje, má hejtman posly dáti a komorník má ve dcky vepsati a posly znamenati a list dání toho má slovo od slova dáti ve dcky vepsati. A proto má-li kdo lepší právo než on královým daním, to každému bez škody býti má, lečby léta správní přešla a on zamlčel. A jestližeby tu kdo byl, můž odpor vložiti. Odpor se takto vkládá ve dcky. (Fol. 129.) „Kryštof z Ouponěšic odpor činím Zděslavovi z Zárubic tomu vkladu a že já k tomu lepší právo mám. Kdy o ten odpor pohnati má. (Fol. 129.) Jestliže k odporu vloženému požene ku prvnímu právu, když práva jdou, dobře; pakli nepožene a práva svého neokáže, ten odpor jemu nic platen nebude a svú při ztratí, lečby práva nešly. Protož lépe jest odporu neklásti, kdož hned pohnati nechce; neb do tří et po dckách vložení můž nařknúti a z toho pohnati. O vkladu a výmazu z desk. (Fol. 133,) Také kdož vkládá neb vymazuje, jestliže může,6) má sám při tom býti a nemůž žádnému poručníku toho poru- čiti, leč svým rukojmím a to ještě s panským povolením a pro hodnú příčinu nemoci neb odjezdu etc., než komuž se vkládá spolek neb věnné právo, toho tu potřebí není. A p. komorník má se každého ptáti po třikrát toho, číž jest: „jest-li tvá vůle či není?“ A když po třikrát dí, že jest, teprvá psáti neb vložiti aneb vymazati se má. A také též příjemčího po třikráte se optati má, o kterémž se při věně napřed píše na listu. 1) M. piše mylně: „právem“. — 2) M. píše: „činí“. — 3) Slova v závorce nejsou v kn. Tov. — 4) Ač kn. Drn. piší: „jmenovali“ předce přijali jsme, poněvadž smyslu od- povídá, čtení kn. Tov, a zř. b. „ale poslové se nejmenují“. Tak jsme opravili podlé rozličných čtení; kn. Drn. piše: „aby šel k králi, aby jemu posly dáti ráčil, ač také se hejtmán v listu nejmenuje“. Na místě jmenuje, jež také má kn. Tov. tišt., piší zř. b. pak kn. Tov. II. III. V. VIII. Cer. 102. 103: „nejme- nuje“. My jsme přijali téměř úplné čtení z V: „... aby šel k králi, ač tu jest, aby posly dal, má se k králi jeti atd.“ Ještě podotýkáme, že v kn. Tov. tišt. na před- posledním řádku tohoto článku místo „zprávně“ čísti a psáti se musí „správní“. 6) Kn. Tov. piše: „jestli živ.“ 5)

Strana 49
49 Zpráva o spolcích, kdyžby náhle potřebí bylo. (Fol. 96.) Hejtman může spolku podati kromě manství na jakýžkoli statek a takto se má díti. Když hejtman jest v zemi a v mezech Moravských kdežkoli, tu může předeň před- stoupiti pán neb zeman a má říci: „pane hejtmane, prosím, rač mi spolku příti na zámek neb na město anebo na ves, (jmenujíc jmenem to zboží) chci přijíti N. (aneb jakž jemu jmeno jest a odkud) na jmenované zboží aneb na více, anebo což kde mám, anebo i na to, což kde míti budu.“ Hejtman dí: „kde to zboží máš, ve dckách-li čili jinak kterak a má-li v té vsi kdo také co?“ On odpoví jakž jest. Tu hejtman odpoví: „k čemu ty právo máš, na toť já spolku přeji“ prosíc pánů, ať jsú poslové ke dckám. Tu ten dvú pánů zemských hospodářů prositi má a řka: „Milý pane Zdeňku a pane Hynku, prosím račte poslové býti ke dckám.“ Ti mají řéci: „rádi“ a optají se p. hejtmana: „pane hejtmane rozkazuješ-li"? kterýž dí: „rozkazuji". A tu se hned spolek vpiše do register páně hejtmanových tímto obyčejem a spůsobem: Václav z Frydnavy přijal na pravý spolek Tasa z Jamného na ves Staje, neb na více, aneb kdež co má, aneb míti bude, aneb k čemuž právo má, aneb míti bude a poslové ke dckám jsú napředjmenovaní páni od toho Václava jsúc prošeni. — Ale má hned znamenáno býti, kde se ten spolek stal a na kterém hradě neb tvrzi neb v městě neb v které vsi a kterého léta a který den a k kterému to právu1) přisluší. O spolcích kdy jich hejtman dáti nemůž. (Fol. 97.) Také má vědíno býti, že spolkové od hejtmana dáti se nemohú, když král neb markrabě v zemi Mo- ravské jest, než2) před samým králem aneb markrabím země této Moravské díti se spolkové mají, ale protož v táž registra hejtmanova vepsáni býti mají. A také když hejtman z země jest a přes meze vyjede z země, žádného spolku žádnému dopříti nemůže, by pak všichni pani Moravští tu byli, nerci dva páni. Než přihodilo-li by se kdy a pilná potřeba toho byla spolku a žeby hejtman blízko z země byl a mezí Moravských; tehdy může vjeti přes meze do země, do kteréž se jemu vsi zdá neb městečka, anebo na pole u vsi, anebo na tráv- ník té vsi a tu spolku příti může. Než král a pán té země ten můž, v zemi i z země jsa, by pak za mořem byl, spolku příti, když ráčí. Ale týmž oby- čejem poslové ke dckám býti mají jako napřed. A má král aneb pán země ten spolek psaním svým hejtmanu oznámiti, od koho a komu a jak a nač jest se stal. Koho žena má na spolek přijíti. (Fol. 133.) Má-li která panna neb paní jaký statek a vdá se, tehdy má muže svého na spolek přijíti, ale žádného ji- ného ani děti, dokudž muž živ jest. Nebo kdyby muže i děti na spolek při- jala a umřela-li by prvé než muž, to by jeho bylo; pakli by on prvé umřel než ona, děti tu nic tím spolkem na ni neobdrží, leč ona z své dobré vůle s nimi se súditi nechce. Než jestliže by chtěla, k tomu ona právo má před dětmi a může jich tímto odbyti, „že jsem i vás musila přijíti skrze rozkaz muže svého, otce vašeho, neb jsem byla vězeň jeho.“ A takoví nálezové stá- vali se za markrabí, že děti mateře své z takových spolků propúštěti musely; než přijala-li by je aneb koho jiného na spolek, jsúce již vdovú, ten spolek moc míti má. Ale dokudž jest muž živ, nemůž žádného jiného na statek při- jíti než muže svého; pakliby muže nepřijala a v tom umřela, ten statek má na krále spadnúti, což jeho koli po sobě muži nejmenuje, lečby co sobě pozů- stavila s vůlí mužovú a pod jeho pečetí chtěla komu poručiti a dáti za svého života, toho má moc učiniti, jakož se to i stává a král k tomu práva nemá. A také muž její nemůže toho zboží žádnému prodati, kteréž se jemu dědičné 1) Kn. Drn. piše nesprávně: „právo". — 2) A piše: „neb". 4

Strana 50
50 pozemské po ženě jeho dostane, aneb žeby ona na tom zboží své věno měla, by pak jistcem se učinila v tom listu podlé muže svého bez slušné odměny a to s vůlí pana hejtmana a panů soudcí všech; nebo by toho statku p. komor- ník z desk jí vymazati a tomu vepsati nedopustil, leč se jí za její dosti ukáže a vloží jiného statku ve dcky anebo zaručeným listem jí i snad též panu ko- morníku na hotových penězích za tolikéž. A v tom se sluší panu komorníkovi rozumně opatřiti; nebo v čem by se jí tu krátkost stala a on její z desk vy- mazal a jí neopatřil, na něm a na jeho statku by toho postíhla po smrti muže svého. Kdy se posudkové dějí u obojího práva a po kterém právě. (Fol. 58.) V Olomúci po svatojanském právě bývá držán posudek ten pátek před sv. Mar- tinem; a potom právě, jako bývá o svíčkách, bývá držán posudek ten pátek před sv. Jiřím a též v tom klášteře jako soud zemský. Item v Brně po sva- tokunhutském právě bývá posudek držán po sv. Martině a po postním právě bývá posudek držán ten pátek po sv. Jiří a též v tom klášteře jako soud. Kdo na těch posudcích sedí. Item na posudku seděti má vyšší p. komor- ník a vyšší p. sudí a mohú míti některého pána z soudcí k tomu. O súdné přísaze s kleskú.1) (Fol. 87.) Komuž páni přísahu najdú, má se na posudku postaviti; tak bývalo prvé, ale již nyní hned při soudu, kterýž pátek povědí, k té přísaze stůj, jakož bylo povědíno Jindřichovi Batelovskému z Prostého a hned tu o sněmu v Brně přisahal. Item s opatrností má nalezena býti přísaha a komuž nalezena jest, ten se k ní má tak připraviti, když mu den k přísaze purkrabím etc.2) ohlášen bude. A tu purkrabí maje při sobě menší úředníky s poctivostí má položiti na roucho počestné Boží muky a prostříti na kamení před oltářem na ambitě, kdež kněz stává. A tu ten, kdož přísahu číniti má, ten před přísahú toho dne nemá ani jísti ani piti, dokudž přísahy neučiní jemu nalezené a pakli by oznámeno bylo, že před přísahú jedl neb pil, tehdy při svú ztratí a aniž bude druhý den aneb potom moci toho napraviti. A k té přísaze má přistúpiti bos, prostovlas, v košili bez pasu a nemá žádné braně u sebe míti a s pocti- vostí k Božímu umučení přiklekna, když mu purkrabí káže, má vztáhnouti pravé ruky dva prsty a ty položiti na nohy Božího umučení mezi kolenem a nártem na místě hnáta a nemá se druhými prsty ani články ničeho dotykati, a by pak přísahu provedl nemá těch dvú prstův z hnátu snímati než až mu purkrabě neb úředníci rozkáží. A provede-li ji po prvé a dosti prsty i ústy učiní, káží jemu vstáti; a pakli neprovede, dějí jemu: „oprav se.“ A opraví-li se po druhé, též mu káží vstáti, a neopraví-li se, dějí jemu opět: „oprav se A po každém schybení před nim přísahu opětují a provede-li ji po třetí, káží jemu vstáti a pánóm povědí, že provedl; tehdy ten tu při obdrží. A pak-li po třetí neprovede, znamenitě chybí a na pány se vznese a ti to rozváží a rozsudí.3) Přípis přísahy s kleskú a též kterak se vésti má. (Fol. 88.) Když pur- krabí dí tomu, kdož přísahu vésti má, takto: „Ty Vilíme“ a on má říci: „já Vilím“; opět purkrabí: „na tom přisaháš“ a on má říci: „na tom přisahám“; — a on: „že čímž mne Pavel viní“ — — purkrabí: „že čímž tě Pavel viní“ purkrabí: „že jemu tím vinnen nejsi“ — a on: „že jemu tím vinnen nejsem"; — a on: „tak purkrabí: „tak tobě Pán Bůh pomahej a tento svatý kříž“; 1) Tento článek, jakož i přípis přísahy s kléskou není v kn. Tov. tišt., ostatní exemplary jej mají. — 2) Toto etc. vysvětluje se ku. Tskými: „Olomúckým v Olomúci neb Brněn- ským v Brně“. — 3) Tak jsme přijali z kn. Tov. V, kn. Drn. piší: „rozkáží“.

Strana 51
51 mi Pán Bůh pomahej a tento svatý kříž.“ Pakli chybí a dí tak jakž jemu purkrabí jmenuje a nedí sám na se, tak jakž nahoře psáno jest, tehdy v tom jest hned kléska a tím při ztratí, poklesne-li po třikrát. A ta se přísaha nikdy díti nemá než v ten pátek, když posudek jest.1) A nemá ten jistý, kdož přisahá, druhému o to láti ani jemu domlouvati pod rukú utítí u pranéře a velikú pokutú panskú a pod pří ztracení; než má se v tom při té věci tiše zachovati. Item v žádných jiných přisahách klésky není než v této nahoře psané a každá se můž tak říkati jakž pisař čte, po něm. O přísaze rytířské bez klésky, po pisaři říkati (má se a nalezati) lidem velmi zachovalým a není-li veliká pře. (Fol. 189.) Zdvihna dva prsty proti slunci prostovlas a dí: „Já N. přisahám, že jakož mne pán viní tímto, že tím vinnen nejsem, — aneb toho nemám. Tak mi pán Bůh pomahej etc." Také bývá ve přech nalezáno bez přísah slovy věrování aneb za to rčení a to takto: „že to beru k své cti, víře, duši" z toho jedno neb všecko tré jakž páni rozkáží a tím se též očisťuje.2) O přísaze s svědky. (Fol. 88.) Jsou také pře některé vedle starých práv, jakožto nedílnosti provésti3) aneb jiné, kdež se jednomu samému přísaze ne vždy věří, aneb že se k svědkóm požene, ten jich musí sedm lidí dobrých (míti), kteříž vedle něho jedni přisahají, a druzí věrují prostě a to tři přisahají a čtyři věrují; a to jest taková přísaha: „Na tom přisahám, že mi jest to zná- mo a dobře vědomo, že tento v tom aneb v tomto práv jest. Tak mi Bůh pomahej etc.“ A to na kříži, ale bez klésky4) a bez odpásání než s holú hlavú. Též jiní věrují, ale bez kříže, věrováním nahořepsaným. O zhanění na cti. (Fol. 88.) Také když se cti dotyče neb zhanění veli- kého, ač cti v této zemi žádný odsúzen býti nemůž, leč se sám odsúdí, znaje se, neb listy na sebe udělav; než nezná-li se a neudělal-li na se listu,5) tehdy může rukou6) odvésti nářku7) aneb přísahú8) odbýti rytířskú.9) Než při tom sluší pánóm veliká opatrnost. O těch, kdož při ztratí nebo vyhrají, kdy sobě to konati mají a jak se zachovati. (Fol. 99.) Ten kdo co prosúdil, ten má to na posudek přinésti anebo poslati po někom jistém s listem věřícím; a přijmú-li to od něho ti, kdož při obdrželi, dobře; pakli nechtí, tehdy ten může tu sumu prožalovanou a na něm obdrženú před úřadem položiti, anebo to, což jest prosúdil. A učiní-li tomu dosti ten, kdož při ztratil, tak jak se svrchu piše, tehdy úředníci nemají naň zvodu ani jiného práva vésti ani dopustiti. A nebyl-li by při posudku 2) 1) Po těchto slovích následuje v kn. Tských článek obsahující širší ustanovení o tom, co kn. Drn. o těch praví, kteří druhým pro přísahu lají. Článek ten zní: „O pokutě přísahy. Také slýchá se, kterak před časy některými člověk zlý a mysli lehké maje přisahati a tomu se těše, že umí přísahu provéstí v prvních dvú přísahách, kdež kle- snouti můž, z úmysla klésku jest učinil a tomu kdož jej k přisahání připravil, za každé provedení šeredným láním a haněním a řečmi lal. Protož aby jiní toho ku příkladu nebrali a z takové věci a z Pána Boha samého kunštů neměli, páni se na tom usta- novili, ačby se kdy kdo takové věci dopustil, ten má při nejprv ztratiti a pod pranéř veden býti a tu jemu ruka utata býti a zavržena ani na místě svatém schována“. Tento odstavec činí v kn. Tov. 68 zvláštní článek. — 3) Kn. Tov. tišt. mylně píše: „provozením“ místo „provození“. — 4) Přísaha s kléskou jest tedy ta, která v českém právě slula přísahou „na zmatek“. — 5) Slova: „než .. . listu“ nejsou v kn. Tských, náležejí ale sem, jelikož ten, kdo se znal, aneb listy na se udělal, k přísaze nemohl býti připuštěn. — 6) Kn. Tov. tišt. píše: „ruku“ jakoby accus., má ale státi instrum. „rukú". „Rukou odvésti“ znamená, soubojem svou nevínu prokázati. — 7) toto slovo není v kn. Tov — 8) I zde má státi instrum. místo accus., kterýž má kn. Tov. tišt. 9) Toto slovo dokládáme podlé kn. Tov. V. 4*

Strana 52
52 ten, kdož při obdržel anebo jeho poručník, tehdy tento, kterýž při prosúdil anebo jeho posel může se domlouvati, pokudž pan komorník s úředníky posu- dek drží, by pak ani toho což prosúdil, tu neměl, ani před úřadem položil, než jedné se osvědčoval, že to má a že jest s tím hotov a onen že zde není, „aby to ode mně před vámi, komorníče a milí páni, přijal“; tehdy tento má od úřadníkův znamenán býti, že jest stál a volal, že chce dosti učiniti a že ten, kdož ho pohnal ani poručník k tomu nestál, tehdy tento s tím svou při obdrží a onneno vyhranú ztratí. Zvodu nebo práva má se takto žádati. (Fol. 254.) Přistúpí Frydrych z Bu- dišova a dí: „pane komorníče, pane sudí i všickni úředníci, žádám zvodu na Viléma z Dúbravice vedle přísudu a nálezu panského aneb ustání svého, po- něvádž mi tuto na tomto posudku před vámi tomu dosti nečiní, na statek jeho Vilémův.“ A má hned jmenovati, nač se jemu zvésti chce, anebo o jakú sumu, nebo se sumy v zvodu ujíti může, aby úředníkóm plátež daremná nebyla, kdyby ten statek za tu sumu nestál a to se hned v registra vpiše. Tehdy zvod před se jde. A neumluví-li se s nim ten, kdož při prosúdil prv, než zvod uručí, tehdy ten, kdož se zvésti chce, má zvod uručiti tu hned při po- sudku; pak již, když uručí, veď se on nebo neveď, tehdy dej úředníkům od 10 zl. neb groší jeden takú mincí, jaká v půhonu stojí a to ve dvú nedělích po posudku a menším úředníkům od jednoho zvodu 4 hřívny groší českých; a vede-li se předce, tehdáž též a potřebu plnú na cestě úředníkóm i pisařóm i všem jejich. (?) A pak ten, kdož se zvodí, má to všecko platiti, útraty i úřed- níkóm; ale úředníci mají to všecko znamenati a počet od toho přijíti, kdož je vede, aby toho svědkové byli. A pak jestliže se právě zvede, může toho na druhém zase postíhati. To jest tak prvé bývalo o zvodu, ale již jest to složeno a na tom zůstáno v Olomúci o sv. Janě na obecním sněmu 1. 1523 a to jest zapsáno: „Jestliže by kdo na koho hned učučil a ten přišel po tom uručení, prvé než se posudek vzdá, a učiní tomu dosti podlé nálezu, tehdy ten zvod jíti nemá naň; aneb též, jest-li že se s tím umluví o ten dluh a že po- vědí, že jsou se již smluvili a že zvodu netřeba, stane-li se tak prvé, než se posudek vzdá, tehdy zvod nemá veden býti a to rukojemství jest již mrtvé. Než po vzdání posudku platno není umluvení ani placení, než při tom ostane jako od starodávna nahoře stojí. A posudek má držán býti dopoledne.“ A pak ten, kdož zvodu žádá, má sám s úředníky jeti anebo jich tam v hospodě če- kati anebo na místě svém zmocniti listem nebo ústně rytířského člověka, nač se zvésti chce, když mu oni rozkáží, jakož obyčejně; zvod bývá po posudku ve dvú nedělích a má jich rady užívati a nic všetečně nečiniti. Pak úředníci vyvolají rychtáře neb konšelův aneb některých z vubce i oznámí jim, „že vedle práva na ten statek tohoto zvozujem“, oznámíc pře ztracení pána jich a s tím pryč jedou. A pak ten, na číž se statek již zvodí, nezaplatí-li tomu všeho podlé nálezu nebo ustání v šesti nedělích po zvodu ručení, tehdy opět ten, kdož se zvede, žádá týchž úředníků i vyššího sudího za odhad na témž statku podlé práva. O odhadu. (Fol. 67.) Odhad se takto děje podlé práva: Uptajíce se fojta a lidí na plat peněžitý a jiné důchody odhádají jemu deset kop za sto kop neb jednu kopu za deset kop a ospí měřici pšenice po 2 groších, réž po 2 gr., ječmene a ovsa měřice za 1 gr., a to na malú míru v Olomúci, ale na velkú míru dvé, tolikéž v Brněnském právě. Na desátcích obilných když se shaduje po kopách, co kop, rok k roku rovnaje, býti může, kopa pšenice ve 4 gr., rží ve 3 gr., ječmene a ovsa ve 2 gr., dvůr v dobré dědině v 50 hřivnách groší, a v horné horší ve 30 kopách gr.; roboty: pluh ořky1) celý den 4 gr., půl dne 1) Kn. Tov. „oračky".

Strana 53
53 2 gr., žnec neb sekáč 1 gr., hrabáč 1/2 gr., dvé kur za 1 gr., kopa vajec za 1 gr., sýr veliký za 1 gr. a malý za 1/2 gr. Na lesích má se uptáno býti, co můž jich na nejvýše užíti a co tak nejméně; to rozvážíc prostřední sumu toho vy- sloviti úředníci mají, kdež kopa platu v odhadu má položena býti na lesích v 5 kopách. A též na vinních desátcích, též také na řekách pronájemných i též na lukách prodajných vše jedna kopa v 5 kopách. Než jsou-li řeky neb luky zákupné anebo v stálý ten plat uvedeny, tehdy ten plat odhádá se též jako stálý na dědictví 1 kopa v 5 kopách. Jsou-li pak rybníky a čas k tomu jest a voda v nich stojí, mají vodu spustiti a, jsúli ryby, vyloviti a prodajem opa- třiti a zač ryb prodají, to sčísti a k tomu hráz šacovati a vždy což těch peněz sečtených bude, jako kdyby bylo 10 kop platu za 100 kop položiti, též jako dědičný plat stálý. Také v starých odhadech se nalézá, že se na lánu odha- duje, jestli rybník v lepších dědinách jako na dvoře, v 50 hřívnách groší od- hádá se lán jeden v 5 hřívnách platu ročního; a pakli v horší ve 30 a to ko- lik lánův má rybník, každý lán zvláště. Tolikéž také dvoje pusté za jedno osedlé v dobré i zlé dědině, a nemohlo-li by to na dědinách stačiti k odhadu a dobytci jací ve dvořích byli zastáni, ti mohou v sumě slušné položeni býti a na sumě hlavní sjíti. A pakli by co mimo sumu obdrženú přeběhlo na čemž kolivěk, to pánu dědičnému zůstane k jeho držení. (Fol 255.) A též stravu jim (úředníkům) dej, a to vše jest druhého škoda a on, kdož se zvodí, má vždy s nimi býti, anebo na svém místě poslati. A pak jest-li opět ten, na kohož se již odhad stal, v šesti nedělích po odhadu s tím se nesmluví anebo té sumy před úřadem nepoloží, v jakéž mu odhad uči- nili, tehdy opět ten, obdrževši zvod a maje odhad, má žádati týchž úředníků i s panem komorníkem, kterýžto při tom býti má, aby mu z toho zvodu a od- hadu udělali přidědění!) a též za ně stravu platiti má. A tu vezmúc toho s sebú i jedú do té dědiny a tu jemu podlé práva přidědí jako vlastní dědictví, kážíc lidem mu slibovati člověčenství a vytrhnúc z střechy2) došek dadí mu jej na žnamení.3) A když nejprv dcky otevříny budú, pani úředníci mají mu to ve dcky vložiti a jeho erbóm a od toho nic nevzíti, neb prvé od toho právo vzato jest. A již pak ten, číž prvé bylo dědictví, nemá se nikdy věčně na to táhnúti nižádným právem ani mocí. A pakli by co mocí tomu, komuž přidě- děno jest anebo těm lidem učinil, tehdy ten ztratí ostatek statku i hrdlo králi a všichni obyvatelé země této mají naň táhnúti pro jeho provinění. Kterak se na zástavu zvodové a odhadové dějí. (Fol. 71.) Na zástavu a na toho pána, kdož to zboží v zástavě od krále neb jiného koho drží, soud i zvod i odhad děje se naň, jako na dědičného pána, kromě přidědění nemá se díti. A také se nemůž více odhadati, než což zápisu sumy jeho na tom jest. A zápis má býti položen u práva od toho, komuž již to odhadnú a tak aby dědičný pán dada tu sumu, v kteréž ta zástava jest, u úřadu položíc list,4) mohl se v své dědictví uvázati podlé závazku listu a artykulí v něm znících. 3 Kn. Drn. piší: „má žádati týchž úředníků i s p. kom. vyšším, kterýž to býti má při dědině“; kn. Tov. tišt. piše: „. . . . kom. vyšším, kterýž býti má při přidědění, vezma jej s sebú, jedú do té dědiny“... . — V. píše: „žádá . . . . úředníkóv, aby jemu již toho zvodu a odhadu udělali na tom statku přidědění. Tu opět ti úředníci i s p. ko- morníkem, kterýž býti má také při přidědění jej s sebú vezmúc jdú s nim do té dě- diny“. Ač toto čtení jest nejsprávnější, předce jsme svrchupoloženou opravu činili, chtíce se co nejvíce možné originalu držeti. — 2) Kn. Tov. „šindel neb". Kn. Tov. „dadí přisúzenému v ruce: toť jest znamení tobě, že tato dědina jest tvá a dědictví tvé“. — 4) Slovo „list“ položili jsme podlé kn. Tov., kdež začátek té kapi- toly str. 71: „soud všecek jde na zástavního pána a zástavu jeho držení“ opraviti sluší podlé kn. Drn. Zř. b. piše: „na zástavu soud jde na zástavního pána, kdož čeho v drženi jest jako na dědičného .. . .“ 1)

Strana 54
54 O platu životném a jak se naň zvodí. (Fol. 72.) Také na životný plat zvod, odhad děje se krom přidědění jako i na zástavu; ale kopa platu v 5 kopách toliko pokládá se a to jedné do toho jistého života;1) ten zvod i odhad trvati má, dokudž ten živ jest, číž ten plat byl a nic dále. O zvodu ručení po roku nemocném, že sám nestál na posudku. (Fol. 159.) Léta 1520 ten pátek před sv. Martinem v Olomúci uručil jest zvod p. Petr z Žerotína a na Šumberce na p. Bernarta z Žerotína a na Fulnece z té příčiny, že týž p. Bernart na posudku sám osobou svou nestál, aby podlé zřízení sta- rodávního nemoc svú podlé roku nemocného jemu daného provozoval. Ač jest p. Bernart listy, svědomí i dobré lidi na posudek poslal a provodil, že ne- mocen byl a na předešlý sněm že přijeti nemohl, ale poněvádž o posudku zdráv jsa sám se tu nepostavil, p. Petr na něm ten zvod obdržel právem. Když se nález na koho stane o lidi, o jich dluh, a stal-li by se o to jaký zvod zpráva o tom dole. (Fol. 99.) Stane-li se nález na koho, že jest po- vinnen lidi své k tomu držeti, aby onomu, kdož pohnal, jeho dluh zaplatili, již se jimi opatř nebo ujisť, ať neutekou, jsou-li nuzní, aby svého za ně ne- dal; než zdá-li se, že s to býti nemohú, aby tu sumu pojednou zaplatili, mo- hou s oním o milost jednati. A pakli nezjednají a že té sumy nemají, tehdy ty sám za ně dej; a pakli za ně dáti nechceš, tehdy je můžeš onomu na po- sudku před pany úředníky i s jich statky v tom dluhu dáti, řekna: „teď je ty lidi před pany úředníky i s jich statky, kdež co mají, dávám v tom dluhu, kterýž jsou dlužni“. A tak tomu nálezu dosti učiníš též jakoby tu sumu po- ložil; a nechtěl-li by onneno toho od tebe přijíti, a žeby vždy sumy žádal, tehdy ty to osvědč panóm úředníkóm a zapsati dej, že's mu je i s statkem jich dával v jeho dluhu. A uručí-liť na tě zvod přes to tvé podávání, tehdyť lidé tvoji zůstanú bez dluhu a to jeho škoda bude a vede-li se na tvůj statek, tehdyť se na zmatek zvede a volej se na ten nález, kterýž se stal v městě Olomúci o sv. Janě léta 1523. Nález. Mezi Buryánem z Vlčnova a Anizem Onšíkem z Bilkovic o takovú věc, že Buryán v dluhu přisouzeném jemu Ani- zovi ty lidi dával a on jich přijíti nechtěl než sumu a Buryán to dal zapsati a Aniz se předce zvedl na statek Buryanův a Buryán jeho pohnal, že se mu zvedl na statek jeho práva k tomu nemaje a to provodil, že jest jemu ty lidi dával s statkem jich tím zapsaným. P. N. „poněvadž Buryán provodí, že jemu Anizovi ty lidi s statkem v tom základu na posudku dával a Aniz jich při- jíti nechtěl a přes to se zvedl, že jest se na zmatek zvedl.“ A tak tu škodu Aniz sám musil nésti a Buryán lidi má. Z kterých příčin odhad po zvodu puštěn nebývá; pro příčiny dvé. (Fol. 68.) Když se kdo na koho zvede na jeho statek a že ten hned druhé sedění na půhony přijde a toho, kdož mu se na jeho statek zvedl, práva k tomu ne- maje, požene, tehdy hned po takovém půhonu pani úředníci odhadu nedopustí a právo to tím půhonem zastaví až do rozvážení panského. Než již se v tom opatř, aby to podlé půhonu provedl, žeť se onneno bezprávně vedl; neb ne- provedl-li by, strach větší škody i trestání rathúzu, že's nepořádným půhonem právo onomu zastavil; a pakli provedeš, onneno od zvodu i škodu nésti musí. (Fol. 69.) Druhá příčina nedopuštění odhadu po zvodu od držitele statku, když zvod na posudku uručen a v tom právo póhonné že zastaveno jest, že půhonové nejdou; tehdy proto zvod předce jde, ale odhad se zastavuje a to z té příčiny, že by se krátkost stala tomu, na kohož zvod šel, kdyby o to po- hnati nemohl, jestližeby se mu nepořádně zvedl, pro zastavení půhonů. 1) Význam slova „život“ vysvětluje se ze zř. b. „a jakžby ten umřel, kdož na tom život měl, tehdy ten zvod a odhad déle trvati nema....“

Strana 55
55 O neobyčejném a omylném zvodu. (Fol. 94.) Kdožby se zvedl na cizý statek, ten od zvodu zaplať, a tomu nic neškodí, číž jest statek, když nebyl od toho pohnán. Jakož se bylo trefilo, že jest byl pohnal Jindřich Ratelovský z Prostého p. Adama z Hradce z 2000 zl., kteréž jemu byl nebožtík p. Jin- dřich otec páně Adamův zapsal a p. Adam byl jest před půhonem již ten sta- tek profrejmarčil za jiný statek paní Anně mateři své a tak že jest p. Adam již nic v Moravě neměl a všecky ty lidi, což jich v Moravě měl, z člověčen- ství propustil a paní mateři své je v člověčenství uvedl, tak že jsú jí člově- čenství slíbili. A to se dálo o sv. Havle v Hradci a to jest p. Adam pro- vedl dobrými lidmi rytířskými a těmi lidmi již postúpenými; i byl jest p. Adam ještě toho statku nevložil ve dcky paní mateři své, ač půhonové šli a z té příčiny p. Batelovský pohnal jest p. Adama o sv. Martině nadějíc se, že jemu musí odpovídati, že jemu ještě ten statek není z desk vymazán. A p. Adam ku právu nestál z té příčiny, že již nic v Moravě nemá a že již matí jeho ten statek všecek drží, což jest on prvé držel a Batelovský dal naň ústanné právo, a potom jest se i zvedl na ten statek, kterýž již paní Anna matí jeho páně Adamova držela od syna svého nahořepsaného a zvod uručil a zvedl se a chtěl jest, aby jemu odhadli a přidědili a to z té příčiny, že jest to na p. Adamovi ústanným právem obdržel. Pak paní Anna matí páně Adamova po- hnala, že se jí zvedl, žádala jest toho, aby páni JMti toho na její statek ne- dopouštěli, poněvádž jest již ona toho statku v držení vešla před půhony a že ona není o nic pohnána od Jindřicha Batelovského a že to statek není páně Adamův, na kterýž se Batelovský zvedl, než že jest její a že jej ona drží a jeho užívá hned od sv. Havla a že jest teprův p. Adam pohnán o sv. Martině po něm příštím. A ještě tehdáž nic nevěděli o jeho falši ani aby to list byl falešný.1) Nález na ten zvod omylný. Páni nalezli: poněvádž Jindřich Batelovský neprovodí, aby ten statek páně Adamův z Hradce byl, na kterýž jest se zvedl, že jest se křivě a omylně zvedl.“ — I protož sluší se prvé septati, byl-li ten statek ještě jeho, když jeho půhon došel, čili nic, na kterýžto se chtěl zvésti, tak aby se na cizý nezvedl a od zvodu darmo neplatil, jako tento Batelovský musil. A to jest se dálo 1. 1517 o sněmu v Brně o sv. Kunhutě za úředníků urozených pánů p. Jana z Pernštejna hejtmana Mor. a p. Ladislava z Boskovic vyššího komorníka též Mor. a p. Znaty z Lomnice též vyššího sudího téhož Mar. Mor. O opatření úředníkův na zvodech. (Fol. 69.) Item kdož úřad vede, má úředníky opatřiti. Jestližeby slyšáno bylo, žeby kdo odboj z úmysla učiniti chtěl, tehdy král, markrabí neb hejtman má s úředníky čeleď svú poslati a on také, kdož úřad vede, má čeleď svú s sebú vzíti anebo přítele požíti2) a ti všichni mají také stravú opatřeni býti a zvláště královští, Mark. neb hejtma- novi. A ti se mají k tomu tak míti, aby se úřadu3) hanba nestala; a ti mají jeti branně,4) než na grunty nevyjížděti, lečby toho potřeba kázala, když by odboj anebo překážka se úřadu děla; než úředníci mají jíti pokojně bez odění toliko s meči neb tesáky a tak právo konati jako pokojní; ale tito nad nimi stráž držeti a jich ostříhati mají. O škodách útratami při zvodech a odhadech, kdo je nésti má. (Fol. 70.) Item. Když se tak již to všecko dokoná, zvod, odhad i přidědění,5) cožkoli 1) Batelovský byl r. 1519 pro zfalšování listů stat, jakž o tom níže pod článkem: „o Batelovského falši“. — 2) Kn. Tov. dodává: „nebo kohož můž“. — 3) Zř. z. b.: „leh- kost a hanba“. — 4) Zř. z. b. piše: „zbrojně". — 5) Kn. Tov. tišt. piše: „Když se tak to již všechno dokoná, zvod, odhad i přidědění přijde, náklad čeledi královi, neb hajtmanovi neb přátel jiných vedený bude“ — kteréž takto opraviti slušno: „když se

Strana 56
56 ten, kdož po právě šel, na útraty naložil na úředníky i na čeleď pána země neb hejtmanovú aneb na přátel svých vodení pro obranu úřadu, ač by toho potřeba kázala i to, což úředníkům od úřadu dal podlé práva, to pisaři mají všecko sepsati a tak, jakž se slušně a spravedlivě všecko piše pod úředníčí přísahú, povinnen jest jemu ten, kdož při ztratil, zase napraviti; a nechce-li a tento že z toho požene, má jemu bez zmatku přisúzeno býti a bude-li po- třebí, na ten přísud znovu zvodu, odhadu i jiného práva totiž přidědění — bude-li žádati1) — má mu právo opět též jako i prvé všechno učiniti, když od toho znovu právo uručí neb dá.2) A tak nesrozuměl-li by sobě, mohl by z mála o všecken statek přijíti a potom snad i ten, u kohož by byl, zatčen. I lépe jest v čas přetrhnúti, nebo právo jde jako ryčart z jednoho nákladu v druhý.3) O rozehnání lidí před zvodem a odhadem. (Fol. 70.) Item. Rozehnal-li by kdo lidi své, věda, že se naň i4) na ně zvod státi má, proto úředníci na ty dědiny jeti s tímto mají a jej na to všecko úhrnkem zvésti mají5) a potom i odhadati. A bylo-li by toho dědictví, kdož při ztratil, tehdy mu to též i přidědí; a nepustí-li ten, číž bylo, lidi zase k pravému seznání, tehdy jeho větší škoda bude; nebo méně-li užitku se úředníkóm ukáže a více dědin od- hadnou a jak pusté více6) než osedlé, to jeho škoda.7) O tom, jak se odha- duje, zprávu vezmi napřed na listu. Výstraha o zachování k úřadu. (Fol. 71.) Také proti právu zvodu, od- hadu, přidědění v pokojné zemi žádný nemá odboje činiti ani toho brániti než právem, k čemuž by právo měl; to se mu nezavírá. 3) 4 tak to již všechno dokoná, zvod, odhad i přidědění přejde, náklad čeledi královy, neb hajtmanovy neb přátel jiných veden bude“. Kn. Tov. piše: „má jemu ... . bez zmatku přisúzeno býti a bude-li potřebí, na to znovu přisúzení, též zvodu, odhadu i jiného práva žádati.“ Slova „znovu přisúzení“ stojí zde tak, žeby k nim se i vztáhnouti dalo sloveso „žádati", což ale není; neb je- likož již v předešlé větě mluví se o „přisúzení bez zmatku“, rozuměti se musí tomu místu tak, že po přisouzení nákladů může se zase žádati zvod etc., aby náklady na- hraženy byly. Protož dáváme napřed slovu kn. Drn.: „přísud“, jelikož dvousmyslnosti vylučuje. — 2) Tak jsme přijali podlé kn. Tov. a zř. z. b.; kn. Drn. piše: „když od toho práva dá podlé práva znovu“. Kn. Tov. tišt. piše: „Protož aby se v tom každý za času opatřil, nebo právo jest jako ryčart z jednoho nákladu v druhý jda“. — Slovo ryčart bylo již 16mu věku ne- srozumitelné; důkazem toho jsou různá čtení celého místa i slova samého. Tak píše V.: „protož aby se v tom každý za času opatřil“; — Cer. 106: „nebo právo jest, že z jednoho nákladu v druhý jde“; — zř. z. b. „nebo právo z jednoho nákladu v druhý jde“, kterážto čtení, jak viděti jest, onu větu vynechávají, v níž slovo „ryčart“ se na- chází, kdežto III. a Čer. 102 celého článku toho nemají. Kn. Drn. pak kn. Tov. II. VI. VIII. IX piší: „ryčant“ — IV „ryčert“ — VII „ryčiant“; z těchto různých čtení jde, že opisovatelé neznali významu slova „ryčart". Jest pak „ryčart" nebo „ryčalt" polské slovo, jež znamená zrůstající úrok (census progressivus, Fahrzins), který, ne- byl-li položen v čas, z pokuty zvýšen byl; dále znamená „ryčart“ poplatek daný od jedněch dolů majitelům jiného cechu za dovolení, že havíři oněch do dolův těchto lézti mohli; pak plat, který čtvrtročně úředníkům hornickým se dával za ohledání dolů, tedy tolik co české „lezné“. Zde znamená slovo „ryčart“, jelikož jest v jednot- ném počtu a pohlaví mužského, zrůstající úrok, (v množném počtu a ženského pohlaví znamená úroky vůbec) neb má býti vyjádřeno, že ten, který útraty za zvod, odhad etc. neplatil, tím se do ještě větších útrat uvedl, že znovu obžalován býti mohl, na- čež pro dobytí útrat zase zvod, odhad atd. na jeho statek se vedl. Takovým řízením, opakováno-li několikráte, mohl ovšem o všechen statek přijíti. není v M. — 5) Slova: „a jej" až „zvésti mají“ nejsou v A. — 6) M. piše chybně: „níže“. — 7) Slova významně tištěná dodali jsme, jelikož patrně sem náleží, ač ani v M ani v A nejsou. — Kn. Tov. str. 73. a zř. z. b. mají ten článek takto: „Pakli by kto lidem tu, kdežby se zvod státi měl, kázal se rozběhnúti aneb je rozehnal, proto toho úředníci opustiti nemají, než na všecky spolu úhrnkem zvésti, odhádati i přidě- 1)

Strana 57
57 O zachování k statku a k lidem prosúzeným. (Fol. 71.) Také kdyžby již jaké zboží, ves etc. prosúdil, též má o posudku od sebe právo učiniti jakož napřed stojí. A jestližeby v tom těm lidem, znajíc, že je prosúdil, chtěl jaké nátisky neb v čem křivdy činiti aneb svávolně ten statek kaziti aneb stavení bořiti, ten má též trestán býti jako odbojník, o kterémž se teď na druhém listu postaví. O odboji úřadu a svévůli, o pokutě na to. (Fol. 72.) Toto jest odboj: když se na koho úřad vede na meze, na zvod, na odhad, na přidědění a žeby ten, na číž grunty se vede, toho úředníkóm bránil mocí, mečem, střelbú neb lidmi se zbrojí, aneb úřadu jejich slovy, skutkem co uškodil a neušanoval jich; tehdy k takovému má hledíno býti k statku, hrdlu a tak dále, jak se pánóm zdáti bude. I protož se každý tím spravuj, aby se toho nedopúštěl, než po- kojně právu místo dal a se srovnal. O obránění úřadu od jiných. (Fol. 72.) Také kdyby se kdy přihodilo, že by úřad na ty věci napředpsané veden býti nemohl pro válku v zemi aneb pro moc neb svú vůli někoho žeby jeti na úřad nesměli, to tomu, kdož obdr- žel, na právě jeho nic škoditi nemá, by pak to tak stálo rok aneb jakžkoli dlouho a žeby vždy byla věc bezelstná a jim bráněno.1) A ten také nemá úředníkóm o to porokovati,2) že jeho nezvedli, než mají oboji3) na panu hejt- manovi a paních soudcích opatření a naučení žádati.4) O své vůli po dovedení práva a o pokutě na toho. (Fol. 71.) Byl-li by kdo, ještoby mimo dovedení práva na konec ty lidi, kteréžby úřad tomu, jenž právem je vyhral, přihodl, zase je k svému držení onomu odjal, anebo je proti onomu přijal v držení a uvázání a v užívání, aneb žeby je onomu na zdoru trápil a jich u pokoji nechtěl nechati5): pán země neb hejtman na JMti místě i všickni pani obyvatelé světští i duchovní této země proti takovému mají mocně povstati, dobýti, zahnati, vypověditi a ostatek statku pobrati i hrdlo odjíti, ačby jeho dosahnúti mohli, pro jeho takové provinění. O tom ve dckách Brněnských nemálo nalezeno býti může, co se takovým dálo a jak vkladové pobraných zboží pro takové věci svědčí, ješto pani komorníci to ve dckách šíře najíti mohou, jako ti, ješto jim dcky svěřeny jsú; ješto já toho, ač6) věda, kde co stojí, pro slušné příčiny tuto psáti dáti jsem nechtěl; než na tom se mi zdá dosti, aby se každý toho vystříhal, věda, že velmi zle učiní. O skonání práva zvodu, odhadu, přidědění. (Fol. 72.) To se všecko má skonati: zvod, odhad, přidědění prvé než se právo zasedne po posudku7) a nemá nic úředníky zmeškáno býti8) leč z hodných příčin napředpsaných etc. 1) 1) 5) 6 8) diti vedle půhonu a ta škoda tomu větší bude, když sedlákův nepustí k seznání pravdy.“ Kn. Drn. piší: „bráněna“. — 2) Tak přijali jsme podlé kn. Tov. a zříz. z. b., kdežto kn. Drn. mylně piší: „prorokováno“. — 3) To slovo dodali jsme z kn. Tov. a zř, z. b. Kn. Tov. str. 73 a zř. z. b. piší: „než mají oboji pracovati ku pánu země, neb JMti úředníku hajtmanu, neb se pánu země proto i berně zemská dává v přijímání jeho, aby spravedlivosti dopomahal". Přijali jsme čtení podlé A; kdežto M. piše: „Byl-li kdo . . .. přishodl, zase je k své- mu držení onomu na zdor trápil a jich u pokoji nechtěl nechati“. — Kn. Tov. tišt. str. 75 a zř. z. b. piší: „Byliliby kdo, ještoby mimo dovedení na konec práva ty lidi kteréžby úřad tomu, jenž právo vyhrál (zř. b. „obdržel“), přivedl v držení a pořívání, a on ty lidi trápil aneb jich v pokoji nechtěl nechati". ... — Kn. Tov. V. má toto čtení: „byl-liby kto, ješto by mimo a nad dovolení práva lidi ty trápil, aneb toho, ktožby tak právo provedl, v pokoji nenechal....“ Slovo „ač“ doložili jsme z kn. Tov. — 7) Kn. Tov. a zř. z. b. piší: „právo také vše- cko má se skonati a projíti zvod, odhad i přidědění před zaseděním práva druhého.“ Kn. Tov. dokládá: „pakli by koho v tom úředníci, penize vezmúce, bez příčiny hodné nedovedli neb zmeškali, k nim a k jich statku hleděti muž a jich z toho pohnati.

Strana 58
58 A také ten není povinnen od jedné pře dvakrát platiti; by pak který úředník neb všeci zemřeli, nežli by se mu ta věc k místu dovedla, tehdy budú povinni jiní po nich usazení úředníci tomuto toho dovésti a své záplaty na předcích svých hledati aneb na statcích jejich, kterúž jsú od toho vzali, kdož úřadu potřebuje. Půhon k menšímu právu takto zní. (Fol. 155.): „Václav z Olexovic po- honím Lukáše z Račic z dědin etc. ku prvnímu zemanskému sněmu do Brna nebo do Olomouce — totiž k kterému právu ten jistý, koho poháníš, s svým statkem přisluší — z X hříven groší bez věrdunku, a tu jemu vinu dávám, že jest mi dlužen tři liščí kůže a těch mi zaplatiti nedbá. Zná-li se, zná se v pravdě, pakli pří, ač bych toho svědomí měl, ale chci na paních zemanech jich nálezu dosti míti. Škody etc. poručníky činím etc.“ A tak těmi slovy můžeš pohnati o všelijakú věc jmenujíc jmenem; než nepostavil-li by v něm „bez věrdunku“, tehdy by to půhon byl neobyčejný k tomu právu. Z jaké sumy k kterému právu pohnati. (Fol. 259.) Aby věděl, že k pan- skému soudu o nižší sumy nemůže pohnáno býti zemana anebo měštana od jejich rovně než z X hříven groší českých; a to aby provedl ten, kdož požene, že jest mu ten tolikéž anebo za tolikéž dlužen. Ale proto však může své ša- covati, kdo chce, podlé slušnosti jak chce, což se hotových peněz dotyče. Než pán anebo biskup a preláti můž zemana nebo měšťana, anebo sami sebe k tomu právu třebas o 1 zl. pohnati. A aby věděl, že k menšímu právu žádný biskup ani korúhevný pán a ani opatové, ani proboštové, ani převorové i též snad těchž stavů zákonů pannenských pohnati se nemůže, jest-li že jsou rodu panského, a pakli zemanského anebo chlapského, máš o tom nález mezi kně- zem Martinem proboštem Kounickým, (a byl podbiskupí k tomu ten čas) a p. Rechmberkem z Želetic na listu 28 napřed; tím se sprav. Než jedné sami zemané a měšťané tu se a před to právo pohánějí a soudí a žádný pán ani biskup. — Také aby věděl, že se k tomu právu o vyšší sumu nemůže pohnati než což pod 20 zl. jest a protož se staví „z X hříven bez věrdunku“ jakož půhon máš napřed, jak se poháněti má k menšímu právu; týmž půhonem se sprav, kterýž má vždy jednostajně postaven býti v táž slova, by pak o jeden zlatý pohnal rovně jakoby o 15 neb 18. A můžeš pohnati od 1 zl. až do devate- nácti, jedné v půhonu sumu jmenuj z čeho mu vinu dáváš. A ti půhonové se dějí rovně jako jiní i též od nich placeno býti má jako od jiných, od každého VII groší bílých a též na posly, a též zatkyní můž pohnati; i též se vyhla- šují jako jiní i též se na ně ústanné děje jako na jiné, ale teprův po těchto druhý nebo třetí den, anebo kterýž den menší úředníci dospěch mají. A ti se vyhlašují i soudí v kaple v ambitě a kterýchžkoli zemanů menší úředníci po- žádají, aby šli s nimi souditi, ti mají to bez odporu činiti a jíti souditi, leč by nemohl od druhého soudu odjíti, anebo pro jinú bezelstnú příčinu nebo po- třebu. A ti i soudí bez přísah podlé svého zdání a rozumu a spravedlnosti.) 1) Ač zpráva kn. Drn. o menším právě jest obšírnější než v kn. Tov., nicméně neobsa- huje některých věcí podstatných, kteréž proto zde z kn. Tov. klademe str. 120: „Ti póhonové v též pátky před týmiž úředníky menšími jakožto i jiní póhonové se dějí .. ktož k tomu právu jest pohnán, ve dvú nedělích od pohnaného pátku před úřadem menším se postaviti musí a hned odpovídati, nečekaje svíček neb svatého Jana jako právo větší. Tu hned úředníci s zemany ty póhony a pře soudí; kteréhož vinného najdú, povinnen ve dvú nedělích posypek učiniti a sumu položiti. Pakli by toho ne- učinili, též naň zvod, odhad, jako nahoře položeno, pustí se. Také z toho práva žádný se odvolati nemůž, než úřad a zemané, chtějí-li a zdá se jim pře těžká, odloží na pány a naučení vezmúc od pánův, nález při svém právě učiní. A dálo-li by se co proti právu neb úřadu, povinni páni i všecka země toho práva tak hájiti a brániti jako práva velikého.“

Strana 59
59 Výstraha půhonu zatkyně k menšímu právu pode pánem. (Fol. 154.) Kdožby koli pohnal kteréhož koli stavu k menšímu právu zatkyní a že jej za- tyká u kněze biskupa anebo u některého pána korúhevného anebo na jich gruntech, ten biskup anebo pán nebude povinnen toho jistého postaviti před menšími úředníky a obrání se půhonu tomu. Než má se o takovou věc po- hnati k panskému soudu a tu bude povinnen odpovídati ten biskup anebo pán ten, anebo toho postaviti, o kohož jest pohnán, anebo koho u něho zatkli. Půhon omylný o svrchupsanú věc. Jakož se bylo stalo, že byl pohnal Jan z Kozojiček Vaňka Hřivina z Újezda k menšímu právu zatkyní a zatykl jest jej u p. Jana z Pernštejna, ty časy hejtmana, — pani zemané nalezli: poněvadž Jan z Kozojiček pohnal pána k tomu právu, k kterémuž se žádný pán poháněti nemá o žádnú věc, že pan Jan z Pernštejna odpovídati nemá. Než již u koho jej zatkneš, jakoby toho pohnal; tím se sprav. A to se jest stalo za úředníků práva menšího p. Bohuše Hrubčického z Čechtína komorníka menšího a sudího Jana ze Ptýně v Brně okolo léta 1516ho. Jak úředníci se na meze žádají a jak tu říditi a se zachovati mají a o pláteži. (Fol. 92.) Když páni naleznou, aby na to úřad veden byl, tu se již pak každý k své spravedlivosti opatř; i na to jest panských nálezů mnoho, aby úřadníci vedeni byli1) na ty meze neb hranice. A tu mají obě strany úředníkův žádati a úředníkóm od úřadu a práce jich zaplatiti, na mezech jisti a piti i obrok z města Olomouce neb Brna2) dáti a zaplatiti i nazpét3) zase. A vedou-li svědky, od každého mají dáti purkrabímu jeden groš, neb ten s umučením Božím úřadem svým hotov býti má. Tak prvé bývalo; ale již nyní musí úředníkům dáti od každého svědka, kteréhož vyslyší po přísaze na me- zech i při soudě v městě 4 groše bílé. Pakliby jedna strana, čijíce se, žeby jí úřad v něčem škoden byl aneb býti mohl, žeby skrze to úřadu vésti ne- chtěla ani žádati, než, aby se ta věc déle prodlila, že v tom užitek svůj by měla,4) a druhá strana žeby žádala; tehdy úředníci jeti mají na žádost té jedné strany a mají obeslati druhú stranu, že jedou, aby se v své spravndlivosti nezmeškal; pakli se zmešká, ten se zmeškaj na své právo. A neposlechne-li jich, mají oni předce úřad konati, tohoto svědky vyslyšeti a při jeho sepsati a před pány o súdu přinésti. A páni povinni budou, podlé svědectví a zprávy úředníků nález na to učiniti a poslušné straně přísudem dáti práva požíti. A úředníci z toho, cožby jim od úřadu mělo dáno býti, toho neposlušného mohú pohnati, aneb před hejtmanem a pány viniti a on jim má plátce býti pro ne- poslušenství své a pohrdání úřadu. Než jestližeby který oznámil úředníkóm, že svědkův nepotřebuje, než na listy a dcky se volá, ten úřadu není povinnen platiti ani od svědků; ale jestližeby obě straně svědky neb lidi5) starožitné vedly, úředníci takto se v tom při nich mají míti. Nejprvé se otázati jich: „jako nález panský jest, aby jste nás úředníky vedli, teď jsme my již přijeli k žádosti vaší. Jakož jest půhon neb žaloba tvá Pavle neb Havle na Klimu (a tu má půhon čten býti a nález panský, kterýž ukazuje na úředníky), již jsme my teď hotovi, průvody i odpory slyšeti. A tu ten žalobník svědky své ukáže a odporník též své. To vidúc úřed- níci mají říci: „Vy sousedé milý! Teď slyšíte při, kteráž jest mezi těmito etc. 2) 4) 5) 1) Po slově „opatř“ jest v kn. Drn. znamení „etc.“ a následují hned slova: „na ty meze neb hranice". Slova významně tištěná přijali jsme z kn. Tov. a zř. z. b. odkud totiž úředníci vyjeli. — 3) toto slovo přidali jsme, jelikož smysl je žádá. — Kn. Tov. piše: „aby se skrze to prodlilo aneb zmatek stal aneb pře konce nevzala". Tak přijali jsme z kn. Tov.; kn. Drn. piše „listy“. Listy mohly býti i nové; ale hlavní váha při přech o meze kladla se na vyznání starých, dlouhověkých lidí.

Strana 60
60 Protož bychom my vás jedny proti druhým k přísahám nutiti chtěli aneb od- porným sobě svědomím,1) toho nemíníme učiniti aniž činíme; než žádáme na vás a přikazujeme, aby jste vy se obapolně v hromadu zstúpili a mezi sebou pomluvili a na své viry, cti a duše v pravdě se upamatovali a se srovnali, aby pravda nalezena býti mohla." Tu ti svědkové mají tak učiniti a jestliže se srovnají za jeden člověk a dějí: „páni úředníci milí! My jsme se již srovnali za jeden člověk; chceme také od vaší milosti opatřeni býti, aby svědectví naše a slova daremná nebyla, a chtějí-li na tom strany dosti míti, co my vyznáme, my chceme pravdu po- věděti“; tu mají úředníci stran dotazati. A dí-li jedna strana: „že chce“ a druhá: „že nechce“, úředníci mají se s svědky odvésti tajně je vyslyšeti beze vší přísahy, poněvadž jsú se za jeden člověk srovnali a sepsati svědomí jejich a nemá pro druhú stranu a svú vůli jich svědomí slyšáno nebýti. A to, což se tu déje, to mají sepsati. Pakli by se stalo, žeby oba řekla, což svědci jednostejně vyznají, že chtí na tom dosti míti, ti svědci mají bez přísahy slyšáni býti. Pakli by svědci, zstúpíce se, měli mezi sebú strk a jedni jinú a druzí jinú pamět měli; tehdy úředníci mají nejprv žalobníka stranu vzíti a přísahu jim dáti jakž psána na listu 314. všem spolu neb každému zvláště, jak se úředníkóm zdá a každého slyšeti zvláště: jak jemu říkají a co let jemu jest a odkud jest, toho-li pána či jiného a na čem sedí a co za statek má; a co jeho svědomí slov jest, to znamenati a tak do posledního té strany. A též druhú stranu tím vším obyčejem, nic neobmeškávajíc žaloby i odporu, přeslyší2) a pak to sepsání pánóm soudcím na sněmu ukázati (mají). A páni slyšíc podlé toho nález učiniti ráčí. Přísaha svědkóm na mezech.3) (Fol. 314.) Nesrovnají-li se svědkové oba- polní tak jakž o tom napřed stojí, tehdy káží vyryti v zemi hrob, coby v něm čtyři mohli kleknouti, tu, odkudž mají počíti vésti ty meze aneb ohradnice,4) a prostrúc na vymýtané zemi koberec proti východu slunce, položiti naň kru- cifix a pak vždy po 4 svědcích káží kleknúti do toho hrobu bosým, v košili, prostovlasým beze vší braně a pásu a tak každý má dva prsty položiti na Boží umučení a takto přisahati po pisaři, každý jmenujíc se křtěným jmenem: „Přisahám pánu Bohu, Matce Boží a všem Božím svatým, jakož jest různice mezi N. a N. (jakž jim jmena i tytuly jsou) o grunty, neb meze, nebo pastvy, nebo oč pře jest, že když budu otázán, že chci a mám pravú pravdu pověděti, co mi o tom vědomo jest a toho že nenechám pro přízeň ani pro nepřízeň ani pro žádný dar, který bych za to vzal anebo vzíti měl, ani pánu svému k lí- bosti ani žádnému jinému k vůli, než že chci upřímnou pravou pravdu pově- děti. Toho mi dopomáhej Pán Bůh a jeho nevinné umučení. O plátež úředníkóm i svědkóm při úřadu na mezech. (Fol. 313.) Když se úřad vede na meze po nálezu pánův JMtí, tu na to vyjedou menší komor- ník a menší sudí a menší pisař z Brněnského kraje Brněnští a v Olomouckém 1) M. píše mylně: „aneb odporným svědomím sobě míti.“ — 2) Přidali jsme na základě čtení kn. Tov. a zř. z. b. 3) Ač kn. Tov. piší: „a přísahu jim dáti takovú jakož se dole piše“ předce v žádném exempláru formule té přísahy není, krom V. kdež zní: „Na tom přisahám“ — polože dva prsty na Boží muky — „že očež budu od úředníka tázán v tomto neb v této věci, že chci pravdu praviti“. Kterak se meze úředníky ustanovily, o tom nás poučuje kn. Tov. V: „tehdy hnedky vésti jim (t. j. svědkům) káží a za nimi hned s rýlí jdú a znamenávají; a když hra- nice tak provedú, potom kopci neb jinými znameními to lép znamenájí, a pacholata malá i větší pří tom míti mají a mrskati, aby hranice a jich vyměření pomněli“.

Strana 61
61 Olomoučtí, jakž o tom napřed stojí. Hned tu na mezech, když se úřad pro- vede, má dáno býti úředníkóm od úřadu; každá strana, žalobná i odporná, (dá) 4 hřivny gr. č. to učiní na zl. 8 zl. bez jednoho groše, a od druhé strany tolikéž; suma od obojí strany 8 hřiven gr., to přijde 15 zl. bez 2 groší bílých. A k tomu od vyjetí jejich z města až zase do města za stravu, což rozkáží, obě straně plaťte jim a při mezech je chovajte jidlem, pitím i obrokem; a také škody, břebík, podkovu, šín, kolo i kůň, umřel-liby jim zaplaťte; a k tomu od každého svědka, kterýž přisahá v vykopaném hrobě má jim dáno býti od toho, kterýž je staví, 4 gr. bílé. A to ti úředníci mají znamenati, co od které strany za úřad, za stravu, za škody, za svědky vzali a toho stranám pro pamět cedulky dáti. Těm svědkóm, lidem cizým, má dáti každá strana svým jísti a piti a od mil podlé práva. Kdož práv zůstane, můž o ty ná- klady o všecky křivého pohnati a to mu má přisúzeno býti. O vdově pozůstalé po muži svém jak a k čemu právo má paní a zemanka. Item své právo věnné má na statku muže svého přede všemi, mimo všecky jiné dlužníky i všecky jiné nápady a dání pána země, aneb i odjetí mocná aneb válečná vzetí toho statku; ona svého proto neztratí a právo k svému proto má i k svrchkům, totiž těmto dolepsaným. Ale v svrchcích jest rozdíl mezi paní a zemankou, než v věně jednostejně jakž nahoře stojí. O paní vdově. Item paní vdově po jejím muži náleží svrchky, vůz ko- morní a koně vozníci lepší a lůže postel, na kteréž s mužem svým líhala, to předkem a potom polovici všecky postele a dobytka třetinu kopyta rozdílného a klenoty, příprava ženská a to což jest na svém životě, hlavě, rukou nosila a bylo-li by jí co nad to více poručeno od pána jejího o to výše nad toto míti a dáno jí býti má. Než klenoty od zlata nebo stříbra, kamení nebo šaty muže jejího ty jí nenáležejí, lečby jí to poručil anebo dal listem anebo před někým hodným k svědomí.1) O zemance vdově. Item zemanka vdova po svém muži též ke všemu právo má, jakož se nahoře o paní piše; kromě k vozníkóm a k posteli, na kteréž s svým mužem líhala, k tomu právo nemá; než ta postel má mezi nimi na díl býti položena; a vozu toho jistě nevím, také-li jí náleží.2) O dluhu věnném z statku. Item z každého statku věnný dluh předkem spraven a zaplacen býti má přede všemi dluhy; o tom šíře najdeš na listu 104. O odvěnění panny i opatření jí i kde svého postíhnouti můž a výstraha věrné ruce pokudž její muž živ. Item panně půltřetíhokrát odvěněno3) býti má toho, co se od ni jmenuje; totiž když se po ni jmenuje sto, tehdy odvěněno býti má 250; to podlé práva jest. O odvěnění vdové. Než vdově jedné tolikéž, což po sobě jmenuje; totiž jmenuje-li po sobě sto, tehdy odvěněno býti má 200; to podlé práva jest. Ale však nad to, kdož chce, může vyše opatřiti věnem anebo nad věno listem i na statku i na penězích jsa dílen s bratrem. A věna se opatrují listy anebo ru- kojměmi od listu dokonání při smluvách a někdy při příjezdu na svadbu, kte- rýžto list věnný podlé práva má dokonán býti ve čtyřech nedělích pořád sbě- hlých a, pakli přátelé smluví, na další prodlení. A má dán býti otci jejimu 1) poslední věta vřaděna jest v kn. Tov. i v zř. b. tam, kde se o věně zemanky mluví. 25 K svrchkům měla vdova právo, když s mužem do smrti setrvala; oddělila-li se od něho, pozbyla práva k svrchkům, jakž o tom svědčí nález: „ale poněvádž jest se od muže svého odtrhla, že ti svrchkové při sirotku zóstati mají“. Kn. ouzká fol. 145. 3) taktéž piší kn. Tov. VI. zř. z. b. d.; kn. Tov. tišt. pak IV. V. X. zř. a mají: „obvě- — něno".

Strana 62
62 neb bratřím, neb strejcům neb přátelům jejim, kteříž jí vdávají. To panně. Ale vdova ta se sama má moc vdáti a kohož se jí zdá, věrnú ruku do listu postaviti dá. A list se můž udělati na sumu do desk vložení, neb na hotové peníze; ale v tom se ten opatř, kdo ji vdává i rukojmě, aby podlé práva bylo, jakož se pak z přípisu těch listů na věna najíti může, jak podlé práva svěd- čiti má. Ale můž ženě na dědictví svém svobodném za zdravého života ve dsky zemské vložiti a příjemčího činiti tak, jakž se o tom na listu 172 piše a do- kudžkoli nevloží a list obnovení potřebuje, má obnovován býti vedle obyčeje země a věrné ruky mají se v tom opatrovati a se neměniti dokud jsou živi. By pak některá z těch paní, vezmúc nelibost k věrné ruce, chtěla jiného za věrnú ruku spůsobiti, kdyžby list obnovení potřeboval, tehdy jí toho podlé práva dopuštěno nemá býti, dokudž mužem zavázana jest; nebo by po smrti muže svého zase se na toho prvního navrátiti mohla, kdež o tom lepší zprávu najdeš na listu 171 i nález o tom. Než kdyžby umřel věrná ruka, tehdy jiný přítel anebo kohožby ta paní sobě za věrnú ruku zvolila, má vepsán býti a též pro smrť věrné ruky rukojmě povinni jsou listu obnoviti, jako pro smrt rukojmí a dokudž kolivěk by vloženo nebylo, by pak rukojmě i jistci zemřeli, pro příčinu válek aneb jiné potřeby, žeby ke dskám nemohli, proto každá na mužovu statku postíhnúti může věna svého, drž jej pak kdo drž a zvláště na tom, kdež vnešena1) jest, ač jestližeby nebyla převedena dostatečně, to se ro- zumí listem na jiný statek. O vydání věna vdové, kterážby chtěla. Item kteráž ovdoví po muži svém a že nechce s dětmi býti,2) anebo že se vdá a že chce od nich svého, což jí náleží, tehdy jí má dáno býti věno v ruce s úrokem aneb jakž list svědčí a jiné svršky hned. A též ji mohú děti aneb poručníci3) toho statku věnem a těmi svršky, dadouc jí to z toho statku, vybýti, jestli by jí tu míti nechtěli. Jestliže jí ten statek neboli byt v tom statku není zavázán od muže jejiho v věně, neb listem, neb poručenstvím nad věno do jejiho života anebo do jejího stavu proměnění;4) a pakli by tak zavázán byl, tehdy bez vůle její dobrovolné nemůž splacena býti podlé práva žádným přinucením. Než srovnají-li se s ní o to, tu se obě strany opatřte rukojměmi, oni jí, že jí to dadí v tom časi podlé úmluvy a ona jim, že ten statek z desk sobě vymazati dá též podlé úmluvy na prvním neb na druhém sněmu. A pakliby se tu od ní bal něja- kého zmatku, anebo žeby ona po úmluvě toho držeti nechtěla, anebo žeby statku postoupiti nechtěla; tehdy položíc penize sumu s úrokem věna jejího u komorníka toho, v kterémž právě to věno a statek muže jejího jest, tehdy hned potom třebas na zejtří po položení té sumy v statek a v držení její5) v tom věně, cožby držela, uvázati se můžeš a ona nemá ničím hnouti, krom svrchky svými kteréž jí náležejí. Item pakliby ona prvé počala žíti, nežliby jí suma položena byla, tehdy k tomu obilí všemu právo ona má. A také jestližeby při času sv. Jiří nebo sv. Václava úroků peněžitých anebo při kterém jiném času, při kterémžby se jiní důchodové dávati měli, kterýžbykoli ona na ten plat bráti počala, by jeho jedné třebas asi 10 groší zvihla prv, nežliby jí suma její položena byla, tehdy jí on potom polož neb nepolož, ona k tomu ke všemu platu a důchodu právo má, což jeho o tom časi vyjíti má a jemu 1) Kn. Tov. mají „snešena“, zř. z. jako kn. Drn. — 2) Kn. Tov. tišt. pak IV. V. X. pak zř. z. mají: „. . . . po muži, má-li dítky a nechce .. ..“ — 3) Kn. Tov. dodává: „anebo nápadníci“. — 4) Způsob proměny stavu při vdově byl trojí; „najprvé vdáním, když jiného pojme; druhé, když po jednom roce od smrti muže svého dítě porodí; třetí, když věno své ne dětem svým zapiše.....“ Všehrd p. 211. Ondřej z Dubé Arch. Č. II. 505. — 5) tak pišeme, ač obě kn. Drn. mají: „jejího“. Kn. Tov. a zř. b. piší: „v statek a držení věna jejího“.

Strana 63
63 není ho povinna pustiti a on tu škodu nésti musí a to proto, že se v čas neuspíšil položením sumy. Item také jestližeby ona sumy věna svého žádala a hotových peněz nebylo, než sám statek, tehdy má jí úředníky menšími odhádáno1) býti, tak jako odhadové býti mají na svobodném a dědičném statku, to což list svědčí. Také nebyla-li by která rukojměmi opatřena neb žeby ru- kojmě zemřeli, neb se pamatovati nechtěli prvé, nežliby byl list dokonán, tehdy může věno své lidmi svadebními, kteříž při těch smluvách byli, provésti a také jí platno bude, jako by list měla na mužovu statku. Komorníkovi výstraha při penězích věnných. Item kdyby se takové pe- nize věnné u komorníka položili, pan komorník již jest povinnen, toho, číž dě- dictví jest, v tom opatřiti, aby jemu to věno z desk vymazáno a osvobozeno a vyčištěno bylo. A nemá těch peněz té paní vydávati v její moc, leč mu list udělá2) a uručí, to věnné právo své z desk vymazati sobě i svým věrným rukám a očistiti podlé obyčeje a práva země této. A kdyžkoli ta paní takový list položí p. komorníkovi, má jí její penize vydati, než prvé nic; neb jest to základ jeho k očištění statku onoho, kterýž mu penize položil. A pakli by ko- morníka Pán Bůh v tom času neuchoval, tehdy ti, kdož statek komorničí drží, komorníku druhému, kterýž po umrlém jest, ty penize položte anebo vydejte a se v tom opatřte, aby jich statek v tom nevězel. A také žádné věci žádná paní bez uručení komorníkovi nemůž z desk vymazovati ani vykládati jsúc za mužem a zavázána mužem3) kromě co by po prvním muži věna měla aneb od mateře aneb od koho jiného než-li od toho muže jejího živého to můž vyma- zati i z desk vyložiti, kdyžkolvěk deky zemské otevříny4) budú a že jí její věno anebo ten statek splacen bude. Nebo sic by mohli velicí zmatkové býti a skrze to potom ne ve dckách, ale na hotových penězích a listech musely by paní věna svá míti, ještoby tak bezpečno nebylo, jako ve dckách; neb li- stové časem shoří a se ztracují i jinak kazí. I protož ta svoboda jest jim do desk puštěna a zase z desk k vymazání. O nápadech věnných po vdově. (Fol. 79.) Paní neb zemanka, kteráž ovdoví, ta jest sobě již mocná a může své věno aneb což má, dáti a zavázati dekami neb spolkem, komuž chce. A pakli by toho neučinila a v tom se zme- škala, tehdy ten statek dědický na krále neb na markrabí spadne, lečby ona, děti majíc, s nimi na statku jich chlebila obecně.5) A byly-li by dílné děti 2) 3) 4) 1) Kn. Tov. tišt. má „ohlédáno“ ostatní exempl. mají správně jako kn. Drn. V. dokládá: „pakli se bez úředníka smluviti mohú, to jich dobrá vůle“. Kn. Tov. mají toto čtení: „.. .. udělá, slibujíce to věnné právo z desk vymazati a očistiti podlé obyčejného zápisu na vyložení a vypsání z desk“. Kn. Tov. tišt. má podlé orig. . . . . „zápisu a vyloženi“ .. . . což žádného smyslu nedává; ostatně pis- meno a v orig, tak jest psáno, že také na o čteno býti může, kteréž čtení by dříve připustiti se mohlo. Nález v Ol. Kn. P. 1437 fol. 33/2: „pánóm se zdá, že jest ta paní nemohla oddati, poněvádž muže má a mužem zavazána jest, ani toho mohla zastaviti bez vůle muže svého; nebo žena není sebe mocná, dokudž muže má a zvláště toho, což má ve dckách, vrátiti nemůž bez muže“. Kn. Tov. tišt. má toto čtení: „kdyžkoli dsky jsú otevříny a jí se penize sespú, nebo sic by to mohlo vězením mužovým bráněno býti. V veliký zmatek pro věna zboží dědična vešla a skrze to ne ve dskách ale na hotových penězích a listech muselyby paní věna svá míti....“ Patrno, že toto ctení nemá smyslu a že hledě k následují- címu konjunktivu „muselyby“ i v první větě má státi konjunktiv. Kn. Drn. svým čtením hleděla to poněkud opraviti; ale vynechavši slova kn. Tov. „nebo sic by to mohlo vězením mužovým bráněno býti“ zůstavuje v temně příčinu, za kterou veliké zmatky pro věna vzejíti mohly. Sluší tedy toto místo opraviti podlé zř. b. fol. 93: „a takby zboží dědičná u veliký zmatek pro věna vešla atd.“ Kn. Tov. tišt. pak Cer. 102 pak zř. a fol 105/2 piší: „obyčejně“; zř. b. „a s nimi na statku chlebila, obyčejně do smrti“; — kn. Tov. V jak kn. Drn. 3)

Strana 64
64 aneb dcery vdané, tehdy s kterým koli dítětem svým, s dcerou neb synem do smrti chlebí, na to dítě spadne, ale na jiné nic, lečby jim co poručila.1) Nález na to. Mezi Janem z Roketnice, kterýž nápadem chce míti a dáním králov- ským právo2) k věnnému3) právu po smrti N. a Markétú, sirotkem páni na- lezli: ač jest i máti její spolkem jí neopatřila, ale s ní chlebila a na statku jejim v Tršicích byla až do smrti a od ní se neodtrhala, že Markéta k tomu statku pravo má lepší nežli Jan z Roketnice dáním královským. Starý nález o výpravu anebo věno, že jedna též obdrží jako druhá, po kteréžby více dáno bylo než po druhé otcova statku. (Fol 183.) Jest starý ná- lez v Olomúci za p. Ctibora z Cimburka hejtm. Moravského okolo léta když se psalo 15 (sic) anebo něco málo před tím anebo potom, že byl vdal nějaký pan Šekéř z Rysumburka jednu dceru jmenem Žofku a dal po ni jeden tísíc zlatých a potom sestra její u knížete jsouc zmrhala se. A on pan Šekéř chtíce ji vdáti a tu její hanbu poněkud přikrýti i vdal ji a dal po ni dva tísíce zla- tých. Potom ten p. Šekéř umřel a jeho statek držel Jan Žabský z Žab anebo vždy některý Žopský z Žop; potom ta jistá Žofka pohnala toho Žopského, že drží statek otce jejího a že po ni z toho statku není tak mnoho dáno jako po druhé sestře její a to provedla i obdržela nálezem panským a musili jí tolikéž dodati jako druhé k prvnímu. Komu toho potřebí, na to se ptej v Olomouci u práva. věnný na peníze hotové. (Fol. 73.) Já Hylan z Modřan i List obyče jistec a dlužník dluhu dolepsaného a my A. B. C. D. E. s svými erby, liboi s nim svrchupsaným Hylanem zaň i za jeho erby, F. rukojmě a sp tem obecně přede všemi, kdož jej uzří aneb čtouc slyšeti vyznáváme tímto budou: že jsme dlužní dluhu pravého a spravedlivého věnného 1000 zl. uher- ate i na váze spravedlivých urozené vládyce paní Anně ských dobrých na k věrné ruce její, urozenému vládyce p. Maršovi z Třes- N. z Třeskoplota koplota, otci jejímu a to takovým obyčejem. Jestližeby pán Bůh neráčil smrti uchovati nahořepsaného Hylana prvé než nahořepsané Perchty, manželky jeho, tehdy my jižpsaní rukojmě po smrti již psaného Hylana v polůletí pořad zbě- hlém máme a slibujeme naší dobrú a čištú víru rukú společnú a nerozdílnú beze vší zlé lsti a nesnází všeljakých i zmatků jí svrchupsané paní Perchtě nebo Ustanovení toto, že v takovém případě statek vdovy na krále padne, důkladně změ- něno jest obdarováním kr. Matyáše daným dne 9. dubna 1484. Nicméně ale vešlo ještě do tištěného zřízení z r. 1535 nějakým omylem. Stavové pozorujíce to kázali vepsati o soudě sv. Janském v Olomúci I. 1535 do soudních památních kněh toto sne- šení: „Jakož jest se v tom zřízení a napravování práva v Znojmě vydáviti dal mezi jiným zřízením z omylu jeden artykul starý o nápadech věnných, kterýž v tato slova takto zní: „pakliby se v tom zmeškala, tehdy ten statek dědičný i věnné právo na krále neb markrabí »padne, lečby děti měla a s nimi na statku chlebila obyčejně, ač jsú-li dílné do smrti, tehdy na děti spadne, s kterýmiž chlebila, ale na jiné nic“, — po kterémžto artykuli, někdy dávno zapsaném, od králův JMtí, jakožto pánův našich milostivých jsu nám svobody o nápadích dány, kterýmižto svobodami ten svrchupsaný artykul o nápadích věnných k změnění přišel. A jakž pak koli ten svrchupsaný ar- tykul kdež koli v starých zřízeních napsán aneb vydáven jest, má všudy vymazán býti. A pakliby kde nevymazaný zuostal, žádnému ke škodě býti nemá, kdež pro pa- mět toho páni a rytířstvo i jiní stavové při soudu v Olomúci v registra zemská za- psati rozkazali.“ Pam. kn. Brn. 1535 fol. 10/2. — Zřízení b. již skutečně toho usta- novení nema. — Kn. Tov. exemplář deskový, z něhož vydání učiněno, taktéž má to ustanovení obsažené v slovích: „pakliby se v tom zmeškala . .. . na jiné nic“ pérem přetržených, ač nadepsáno pak: „non vitiat hec abolicio“ kterýžto přípisek ale může se jen vztahovati k tomu, že tatáž slova jsou v tom exempláru, z něhož přepis pro desky učiněn byl, nikoli ale k podstatě věci. Toto slovo, patrně sem náležící, nachází se jen v exempl. kn. Tov. VI; kn. Drn. mylně pisí: „kterýž nápad chce míti a dáním kralovským po smrti.... Některé exempl. kn. Tov. piší mylně: „věčnému“. 2)

Strana 65
65 její věrné ruce nahořepsané ten tísíc zlatých nahořepsaných dáti a zaplatiti úplně a docela beze všech odtahů tak na ten čas, jakž se svrchu piše, z statku nahořepsaného Hylana anebo odkudžkoli víme, anebo se s ní nahořepsanú paní Perchtú a s její věrnú rukú nahořepsanú, ačby jejich vůle k tomu byla, o plat ročný z té sumy svrchupsaného věna umluviti máme podlé jich vůle. A list na se všichni my nahořepsaní rukojmě jim věřitelóm našim nahořepsaným po- dlé přípisu obyčejného nám od nich vydaného máme uděliti a v jich moc po- ložiti pod ležením. A jestližeby pak on Hylan nahořepsaný, v živnosti jsa, nahořepsanú paní Perchtu manželku svú přetrval a žeby ona prvé umřela, než-li on; tehdy tento list nemá žádné moci míti, než prostě mrtvý býti má a věrná ruka ani dobrá vůle, ačby komu naň udělána byla, moci žádné míti nemá. A paklibychom toho všeho, což se v tomto listu nahoře i důle piše, neplnili (čehož Bože ostřež), tehdy ihned kteráž dva z náš rukojmí napomenuta budem od nahořepsaných věřitelů našich listem, poslem jistým nebo ústně, máme a slibujeme vjeti etc. Ležení obyčejné v městě N. v tomto listu postaveno i „dobrá vůle“ — býti má. List obyčejný na véno na závazek statku. (Fol. 74.) „Já Pavlas Nevhoda z Podivína a na Nechvalíně i s svými erby, jistec a dlužník dluhu dolepsaného věnného, vyznávám tímto listem přede všemi, kdož jej uzří anebo čtúce sly- šeti budou, že jsem dlužen dluhu pravého a spravedlivého věnného za 400 kop gr. českých, peněz v zemi obecně berných za každú kopu 60 gr. a za každý groš 7 peněz bílých čtúce, urozené vládyce paní Rozíně z Nosavek, manželce své, jejím věrným rukám, urozeným vládykám p. Stilfrydovi z Charbudic a na Nevelkově a p. Frydrychovi z Nehvizda a na Kolodějích, v kteréžto sumě na- horepsaného věna já nahořepsaný Pavlas mocí tohoto listu dávám a dal jsem jí svrchupsané manželce své a jejím věrným rukám nadepsaným tvrz a ves svú dědičnú, nižádnému nezávadnú, jmenem Hošťákov i ten všecek statek, což jeho od starodávna k té tvrzi přisluší, s platy a požitky, tak jakž já nahoře- psaný Pavlas v držení toho jsa sám užívám. A však takovú mírú: aby na- hořepsaná paní Rozína, manželka má, v té sumě nahořepsané, v věnu svém, ten nahořepsaný psaný statek po smrti mé držela a jeho požívala podlé pra- vých starožitných práv až do svého stavu proměnění (anebo můž postaveno býti: „až do zaplacení sumy věna jejího“). A kdyžby stav svůj vdovský pro- měnila, tehdy může z toho statku nahořepsaného zplacena býti sumou nahoře- psanou věna jejího a její věrné ruky svrchupsané od erbů a nápadníků mých. A hned při zaplacení nahořepsané sumy jejího věna častopsaná Rozína, man- želka má a její věrné ruky již psané mají a povinny budou nahořepsaného statku postúpiti tomu, komužby po smrti mé náležel, beze všech odtahů, for- telů i zmatků všelijakých. A jestližeby nahořepsaná paní Rozína, manželka má, anebo její nahořepsané věrné ruky statku nahořepsaného v sumě své dr- žeti nechtěly, tehdy mají nám rukojmím dolepsaným půl leta napřed výpověd učiniti listem, neb poslem jistým nebo oustně a v tom poluletí již vypovědě- lém my rukojmě dolepsaní slibujem všickni vespolek rukú společní a nerozdílnú svú čistú křesťanskú vírú jí svrchupsané Rozíně a jejím věrným rukám naho- řepsaným, sumu peněz nadepsanú věna jejího hotovými penězy úplně a docela zaplatiti a v jich moc položiti z toho statku nahořepsaného. A my A. B. C. D. E. F. rukojmí a spravedliví spoluslibci s nim a zaň za svrchupsaného pana Pavlasa a za jeho erby slibujem všichni vespolek rukú společní a nerozdílnú jí svrchupsané paní Rozíně a její věrným rukám častopsaným to všecko spl- niti, tak jakž se v tomto listu nahoře i dole piše. A jestliže bychom tomu všemu anebo na díle dosti neučinili, což se v tomto listě nahoře i dole piše 5

Strana 66
66 (čehož pane Bože ostřež); tehdy ihned kteráž z nás nahořepsaných rukojmí dva napomenuta budeme od nahořepsané paní Rozíny anebo její věrných ruk Ležení obyčejné nahořepsaných listem nebo poslem jistým nebo oustně etc.“ a dobrá vůle k tomu postavena ať jest. O dědicích jak kteří jsú a potřebí-li spolku po smrti. (Fol. 116.) Nej- prvé se lidi tahnú dědictvím na statek; protož každý rozvážiti má a věděti, kdo a co dedic jest? Dědici jsú dvojí: neb erbi a ti napřed oboji řádem přišli, jedni, kteříž po otci zůstávají aneb po bratřích neb po strejcích nedílných. Než po mate- řích v tom právě jako po otcích není dětem dědictví, leč jsú spolkem opatřeny. Druzí dědici statku toho, kterýž koupí aneb právem dobudou aneb vysoudí, proti1) těm žádní nápadové nejdou, než k čemuž otec neb bratr neb strýc ne- dílný právo měl a toho v držení byl, tehdy ti k tomu svobodné právo mají. Než dokudž by jeho v držení nebyl2) a samému otci neb bratru neb strejci svědčilo, tehdy má otec syna aneb syn otce neb bratr nedílný nedílného bratra neb strejce spolkem na své právo opatřiti pro svú smrť, aby po něm k tomu právo měl; nebo sice by neměl. O požádání dílu na bratru. (Fol. 116.) Kdyžby bratr na bratru dílu žádal, maje leta, ten jemu má dán býti; a bylo-li by jich více mladších, žeby let svých neměli, též na ně má díl položen býti. A tu má starší bratr na pana hejtmana a pány vznésti, kdo má na jich místě díly mladších bratrů, kteříž let nemají, bráti a kdo je má opatrovati a jich statek držeti do jich let. Neb nejstarší bratr má děliti a nejmladší nejprv sobě díl voliti, kterýž chce a tak hned druhý a tak až k nejstaršímu bratru, kterýž již ostane díl, ten již jeho buď. I protož tu sluší opatrnu býti bratru staršímu, aby právě rozdělil a nic nezapomínal, aby o tom soudové nebyli; neb čehožby v registra dílčí nepostavil, a jiní bratři se toho doptali, mohú jeho z toho pohnati. A tak dělil-li by ten statek nerovně, tehdy nechtěl-li by kterýž koli z bratrů toho trpěti, a to z příčiny té, aby starší s mladším smlúvy nějaké neměl, aby se potom zase svými díly sstúpili a tudy aby první díl položil tak dobrý jako jiné dva prostřední bratři oklamáni nebyli. I můž to prostřední zrušiti vznesa tu věc na p. hejtmana a pány, že nerovné díly položeny jsú. O naučení bratru staršímu o mladší ode pánů i o sestrách. (Fol. 119.) Což pak páni bratru staršímu za naučení dadí o bratry mladší, kteříž let ne- mají, a o jich statku, to při tom stůj. Ale sestrám, ač které mají, má hned při tom věno jmenováno býti a to jim neutráceno, ale z toho nakládáno a v tom všichni dílové mají škodovati až do jich vdání i s výpravú a na ně ná- kladu a ony budú míti vůli, při kterém bratru chtí, zůstati, ač leta mají. Než toho jmenovaného statku neb věna ona dáti nebude moci žádnému, dokudž vdána není aneb oddělena bratřími. Než dadí-li jí bratří díl, tehdy příjmúce díl dá jej komu chce; ale toho jí přátelé povinni nejsú učiniti z práva leč z své dobré vůle. A pakliby pán Bůh před vdáním neb oddělením jí neuchoval a bratři na ni ze spolka nakládali, tehdy na všecky její díl spadne. A pak- liby která let neměla, ta má do let při bratru starším zůstati aneb komuž ji on dá chovati. Dá-li se po které věno aneb výprava aneb co3) jiného z toho statku, tehdy též po této, když let dojde, dáti se má a nic jí ujato býti nemá. . Než pannám, v kláštery vešlým a zákony za- O tom viz nález na listu 1) Kn. Tov. pak zř. a. b. piší: „proto“. — 2) M. piše chybně: „byl“. — 3) Kn. Tov. tišt. str. 82 piše: „Dá-li se po které věno neb co" kdež doložiti se má „jiného"; některé exempl. slov „neb co“ vynechávají.

Strana 67
67 vřeným, ukáže se plat od bratří toliko životný a podlé práva1) nic jináč; pakli jí co dadí víc, to jest jejich dobrá vůle.2) O nemúdrém bratru. (Fol. 120.) Jestližeby byl bratr nejstarší bez smysla a druzí let neměli, tehdy pán země neb hejtman má sirotky jiným opatřiti a díl jejich od nemúdrého vzíti a jinému poručiti a zvláště o děvečkách péči míti, aby jim jich věna slušně zachována byla a nezmrhána. O poručenství bratra nedílného. (Fol 120.) Také bratr nedílný aneb po- dílný na smrtedlné posteli nemůž nic dáti poručenstvím neb dáním od bratří bez jich vůle; neb na ně všecko spadne jako na dědice, mohovité i nemoho- vité věci, lečby smlúvu mezi sebú zvlástní měli a žeby každý o svém chlebil a své sidlo měl zvláštní a na svůj statek ukázaný3) sám se dlužil4) a proto nedílnost mezi sebú zachovali, to tak buď v nápadu zůstáno, jakž mezi nimi smlúvy ukazují. Ale sluší při takových věcech znamenité jistoty; neb takové tajné podělování mnohú kyselost a neprázdnost činí.5) O otci a synech. (Fol. 80.) Otec syna žádného nemůže odděliti od sebe a jiných synů, když jeho vůle není, a pakli oddělí a ten syn to učiniti otci k vůli musí, by se pak i zapsal, tehdy toho déle povinnen není držeti než do otcovy smrti; neb tím vyjíti můž, že otce nechtěl hněvati a že musil to uči- niti; ale má toho průvod míti. Než jestližeby syn který na otci dílu požádal, otec s radou přátelskou má mu díl dáti, ne takový, aby toliko díl měl, jako jeden z bratří, ale takový, jakž se otci a přátelům zdáti bude. Neb otec na se proti němu dva díly vzíti můž, co by se dvěma dostati mělo; neb on toho všeho jim nachoval, protož napřed béře. A což pak dá tu tomu synu, ten to přijmi a již to díl jeho jest, a ten se již zapiš, na tom dosti míti a již s otcem ani s bratry, by pak otec umřel, víc dílů nemá ani k čemu kterého práva. A takového syna zápis má držán býti a nemá býti zrušen, leč by otec aneb bratří z milosti své znovu jej k sobě v díl připustiti chtěli; a toho též má svědomí býti. O bratřích dílných a starém zřízení o tom. (Fol. 81.) Bratr dílný mocen jest statku svého dáti dckami, spolkem, komuž se jemu zdá, již bez vůle bra- tra druhého. Než přihodilo-li by se, žeby bratr dílný, neopatře statku svého ani dada komu dckami, neb spolkem, neb mocným listem, ačby jej měl od krále a bez erbův sšel a umřel, tehdy to zboží a statek mohovitý i nemoho- vitý spadne na bratra dílného i na strýce, totiž bratrovy syny, ač které mají, s jedněch na druhé spadne. Ale že o to byli mnozí súdové častokrát, protož za krále Albrechta vydány jsú páni a zemané, XII pánův a XII zemanů krom úředníků, kteří na svobody nález učinili jsú a pečetmi svými zapečetili, kte- réhož teď přípis dole slovo od slova jest vepsán; k tomu také, že neodbyté a neoddělené sestry, ač jsou i vdané, podlé jich blížnosti též jako pacholíkové neb mužské pohlaví proti královskému dání neb nápadu jsú to vysuzovali, ná- lezy toho tuto jsem vepsal a důvod toho, jakož se doleji ukáže.6) 4) 5) 6) 1) Kn. Tov. tišt. piše: „zpráva", kteréž slovo rozděliti se musí: „z práva“. — 2) „Mezi paní Margrétú z Lamberka a p. Vilémem z Peruštejna tak páni nalezli: poněvádž jsú duchovní panny, nemají děditi, než budeli kdy p. Vilém to v své moci míti, má jim z toho zboží učiniti podlé panského naučení, ač by se bylo jim odtud od jich otce, nic nedostalo.“ Půh. kn. Brn. 1406 fol. 39. — 3) dokládáme podlé kn. Tov. Kn. Drn. piší: „živil“; přijali jsme čtení „dlužil“ z kn. Tov. a zř. z. b.; neb čtení „živil“ jest zbytečné, jelikož již dříve se píše o chlebení na vlastním statku; i kon- strukce „na svüj statek" neshoduje se se slovesem živiti. Kn. Tov. pak zř. a. b. piší: „neb takové tajné podělování mnoho zaneprázdnění a sú- dův před pány přivodí a mezi lidmi kyselosti.“ tak opraviti sluši interpunktaci v kn. Tov. tišt, která piše: „k tomu také, že . . . jsú to vysuzovaly. Nálezy ...“ slovo „nálezy“ ale patří ještě k předešlé větě. 5*

Strana 68
68 „Ve jmeno Boží Amen. Páni a zemané markrabství Moravského na sně- mu obecním v Brně vydali jsú z sebe důstojného v Bohu otce kněze Pavla, biskupa Olomúckého a pana Vaňka z Boskovic, hejtmana mar. Morav.1) (a tak dále. Ty pány a zemany, jichžby jmena a tytule bylo dlúho psáti; než komuž by toho bylo potřebí, ten se na to ptej a sprav se nahořepsaným hejtmanem. A ty časy byli komorníci p. Jan z Lomnice a p. Jan z Lichtenburka a Corn- štajna. A jest toto ten lišt dolepsaný jich výroku nahořepsaných pánů a jich tovaryšů.) Staré zřízení na svobody o dckách a listech královských, o bratřích, sest- rách vdaných i nevdaných k dědictví, i o mniškach: „Nejprvé aby dcky při své moci zůstaly a listové markrabini podlé obyčeje, komuž by je JMt dala, aby mohl své dáti, komuž by se jemu zdálo, za zdravého života neb na smr- telné posteli; a poslové ke dckám aby svou moc měli jako od starodávna. A také kdyžby otec děti měl, pacholíky i děvečky, tehdy pacholíkové aby zů- stali při svých právích, jako i dříve. Pakli by pacholíkové zemřeli a děvečky zůstaly, tehdy kterážby zůstala nevdaná aneb neoddělená vdaná, aby dědily jako dříve bylo, kromě té, kteráž by do kláštera dána byla a že by ztvrzena byla podlé řádu a obyčeje toho kláštera a zákona, ta nemá děditi, než má její dáno býti do jejího života, aby se živiti mohla a to podlé možnosti a slušnosti toho statku. Kteráž by dcera vdána byla a žeby věno po ní dáno bylo, ta nemá děditi, lečby jí co otec neb bratři z milosti dali a to dckami potvrdili aneb dluh zapsali.2) A jestližeby kdo neb kteří zmeškali se dckami neb listem markrabiným a posly ke děkám, jako se svrchu piše, tehdy takové zboží na bratra spadnúti má. A jestližeby bratra nebylo, tehdy na bratrovy syny podlé svobod. A jestližeby která bez otcovy neb jiných přátel vůle za muž šla, to buď zachováno podlé toho jakž od starodávna bylo. Tomu na potvrzení a lepší jistotu my svrchu psaní: biskup, hejtman, páni a zemané své vlastní pečeti s naším vědomím a vůlí přivěsiti jsme kázali k tomuto listu. Jenž jest dán v Brně léta od narození Syna Božího 1437 ten úterý před svatým Petrem, jenž "3) slove nastolování. Nález starý podlé svobod. (Fol. 266.) Mezi Anežkú z N. a Ctiborem z Cimburka králova Mt a páni nalezli: poněvádž podlé svobod Anežka Svojíšova 1) My doplníme jmena a úvod této listiny podlé potvrzení těchto svobod daného skrze krále Jiřího ve Kladsku dne 23. srpna 1459. Po slově „hejtmava Mar. Mor.“ násle- duje v listině: „a dvanácte pánů a dvanácte zemanů, jakž se doleji pořad jmenují, k nim jsou přidali: p. Jana z Lomnice, nejv. komor. soudu Brn.; p. Pertolta z Lipého. nejv. marš. král. Česk.; p. Jana z Lichtnburka a z Corštejna, nejv. kom. Olom. soudu; p. Albrechta z Sternberka a z Lukova; p. Václava z Kravář a z Strážnice; p. Beneše z Valdštejna; p. Jana z Cimburka a Tovačova; p. Beneše z Boskovic; p. Petra z Ko- nice; p. Heralta z Kunstatu; p. Zbinka z Doubravice, sudího Olomútského; p. Jošta Hechta z Rosic, sudího Brněn.; — a statečné rytíře: p. Jana Kužele z Žeravic a z Kvasic; p. Jana z Mešempeku a z Helfenštejna; p. Arkleba z Vlčkova; — a slovútné panoše: Arkleba z Kunovic; Jana Bukovce z Bukovice; Markvarta z Prakšic; Zdeňka z Švábenic; Zdeňka z Kokor; Mikulaše Cikána z Čelechovic; Oldřicha Šišku z Branic; Jana Tlačisvěta z Bystřice. A jim jsou mocně poručili, aby oni vezmúce před se naše právo a svobody na místo o ně zjednali a spůsobili, aby v budúcích časích naši po- tomci v mar, Mor. jimi se spravovali. Protoz my svrchupsaní Pavel z Boži milosti biskup Olomútský, Vaněk z Boskovic, hejtman Mar. Mor. a jiní páni a zemané napřed jmenovaní zjednali a ustanovili jsme a mocí tohoto listu ustanovujem nynějším i bu- doucím pánóm a zemaném v mar. Moravském.“ A nyní následuje to, co v článku „staré zřízení na svobody etc.“ obsaženo jest. Kn. Drn. piše: „ta nemá děditi, lečby jí co otec z milosti své poručil, aneb žeby jí k synům aneb k jiným dcerám přispolčil spolkem, neb dckami aneb listem obyčejným, nemohli-li by tak náhle k spolku dckami přijíti.“ List ten jest vytištěn v potvrzení krále Jiřího ve zř. b. fol. 89; Sněm. Pam. Kn. L. fol. 33b též jej obsahuje v opisu. 2) 3)

Strana 69
69 blížnost svú prokazuje, že strýčená sestra Hřivnačova jest, že podlé svobod ke vsi Želetavicím lepší právo má nežli p. Ctibor dáním královským. Druhý nález. Mezi Margétú z Valdeka a Anežkú Svojíšovú z N. páni nalezli: poněvádž sestra Hřivnačova byla jest a Anežka strýčena, že podlé svobod blížností lepší právo má ke vsi Želetavicím nežli ona Anežka. Rozum toho a svobod ten jest. (Fol. 266.): že po meči pacholíkové totižto před děvečkami právo mají; ale když pacholíkův nestane, děvečky též právo mají. Ale sudcím jest potřebí pilně se na to septati, jaká jest blížnost, aby jí vyrozuméti mohli, aby se nižádnému křivda nestala; i to, kteréž jsou od- byty věny a jak, aby zvěděli. Neb lidé nerádi povědí, což jim jest ke škodě, než vždy to praví, což jim ku pomoci jest; protož tu sluší opatrnosti pro pří- buzné i krále pána jich i pro všecku spravedlivost. O bratřích nedílných. (Fol. 112.) Kdy se kterému bratru nedílnému co po ženě dostane, tehdy potom na dílu to napřed má před jinými bratřími. A jestližeby v tom umřel a ženu svú přetrval a žeby s ní děti měl a máti toho od nich neodtrhla a v tom umřela, tehdy ty děti, k letóm svým dojdúc, mohú na strýcích dílu otce svého žádati, toho, cožby naň přišlo, dokudž jest sám živ byl. A to volení též děti mají, kteréž jest byl otec jejich měl jsa živ; a též to mají před strýci aneb tetkami napřed, což jim po jich mateři přišlo; ale ne všecko jestnostejně. Když co na koho spolkem přijde a připadne. (Fol. 103.) Tuto se ještě o nápadech širších oznamuje. Když kdo přijme na spolek, a kdo toho v dr- žení vejde, by pak erbové jeho byli přijati, tehdy k čemuž otec právo má, syn též i nápadník. Než byla-li by dva společníky jedním spolkem přijata a každý jiného rodu byl, anebo žeby jednoho rodu byli a byli dílní a žeby jich ten ji- stý na spolek nepřijal, než toliko jich osoby samy, dva neb jich více, a jest- ližeby se oni potom tím spolkem nerozdělili, aneb žeby svých erbův každý z nich spolkem neopatřil, zvláště od druhého společníka na to, k čemuž v tom statku právo společné má a žeby toho spolku tak nechali: tehdy, umřel-li by jeden společník, z toho společníka na jiné společníky spadne a toho umrlého děti k tomu právu míti nebudou, nejsou-li opatřeny, jakž nahoře svědčí. Než pakli se tím spolkem rozdělí prv, nežli který z nich umře a zvláštní své dr- žení má a s druhými nepožívá než k své ruce, tehdy již jeho dědici k tomu právo mají, by pak i spolku neučinil dětem svým. Ještě více o nápadích bez přátel na krále i o dluzích věnných i jiných. (Fol. 103.) Když kdo erbů nemá, jakožto dětí, aneb strýců, anebo tetek, anebo ujců a žeby statku svého buď na dědictví neb na listech vedlé obyčeje země této spolkem neb dekami aneb poručenstvím obyčejným neopatřil, tehdy ten statek na krále a pána země spadne a komuž jej dá, toho bude, buď dluh bez jistcův a věrných ruk, aneb dědictví aneb věnné právo po vdově. Ale což hotového má na svrchních věcech, to můž dáti prostým poručenstvím aneb hned dáním, komuž chce. Ale v takové nápady kterak takoví, kterým se dá co, vcházeti mají, to nahoře při vkladech psáno,1) a jináč nic; než jsú-li kteří a statky drží a v ně vešli jsú zmocněním přátel svých a na dcky se táhnú, mají při držení zůstaveni býti. Ale neprovedú-li spravedlnosti své a ten statek drží, tehdy ze všeho požívání statku toho i škod mohú o to právem hledíni býti. Protož tu se říká: déle-li prase krmíš, tlustší bude. A pakli se kdo od- volává na které právo, že k tomu statku má a s tím hotov není, tehdy hejt- 1) Slova významně tištěná podáváme z kn. Tov. V.; ostatní exempl. ani ku. Drn. jich nemají a tím ono místo v nich žádného smyslu nemá.

Strana 70
70 man v takový statek má se uvázati a jej držeti a jim z toho na první neb na druhý panský sjezd rok položiti k slyšení a kdož to vysúdí, toho tomu hejtman i s požitky postúpiti má. Neb by pak dobře zjevně některého z nich právo vědíno bylo, proto jemu rok položen býti má, a kdož má lepší právo, tomu se postúpiti má. A pakli se žádný neohlásí a neodepře nápadu králov- skému aneb markrabinu, dání to před se jíti má. A pakliby kdo chtěl dáním královským toho trápiti a tím v to vjíti chtěl a jej z toho vyvésti trápením, tehdy tomu se toho nemá dopustiti, než právem aby jej z toho vyvedl. Také jsú-li na tom statku jací dluhové věnní neb jiní důvodní!) aneb rukojemství na to,2) tehdy ti napřed z toho statku mají býti zaplaceni a nejprv dluh věnný, aneb3) ten, komuž se ten statek dá, má ty dluhy podstúpiti, neb sic k tomu neb k němu o to hledíno podlé práva býti může jako k držiteli toho statku a k základu, jakož o tom na listu 61. Ale lépe jest, při uvazování4) toho statku to opatřiti, aby věděl, več se váže, dostane-li na dluhy čili nedo- stane, aby potom svého nedodával k tomu. O nápadu kdo se jak má uvázati v statek prv než jej pryč dá. (Fol. 120.) Když na koho co připadne statku pozemského, tehdy přítel umrlého, chtěl-li by tu svú spravedlivost komu od sebe dáti aneb prodati, má se nejprv sám v ten statek uvázati, bude-li moci k tomu přijíti dobrovolně a potom tomu jeho postúpiti a jej listem správním opatřiti. A pakli musí o to pohnati, tehdy požena sám, toho poručníkem mocným můž učiniti a na spolek na tu svú spra- vedlivost přijíti. A pakli toho tak neučiní a neopatří, než sice prostým dáním anebo prodajem na tom svú spravedlivost dá, aneb prodá, by se pak i ten podlé dání aneb koupení svého v ten statek odmrtní uvázal, tehdy jej jiný přítel jeho toho umrlého anebo král z toho statku vyvede právem, že jest se v ten statek nepořádně uvázal a že mu to ten dal anebo prodal, kterýž toho sám prvé v držení nebyl. Jakož byl odumřel statku neboštík Václav Manovský i byla tetka jeho ten statek a tu spravedlivost dala Zygmundovi Alexiho synu, neuvázavši se sama veň prvé a Zygmund se veň uvázal podlé dání jejího. Potom jeho pohnal p. Jan Kuna z Kunstatu, že mu král ten statek a svú sprave- dlivost na tom dal a on Zygmund že mu ho pustiti nechce. Ale on se bránil tím, že mu jej tetka Manovského dala, jakožto nápadnice po strýci svém; p. Jan pravil, že jest se nepořádně veň uvázal a dání královské ukázal. Nález. Páni nalezli: poněvádž se Zygmund v statek neuvázal vedle řádu a práva, že p. Jan podlé dání královského k tomu statku lepší právo má než Zygmund. A to se stalo v Brně o sv. Kunhutě za komornictví p. Jana z Pernštejna a sudího p. Voka z Sovince. O dání statku kterého pána někomu, jak dětem jeho. (Fol. 108.) Kteréž- koli dání stane se se od některého pána někomu statku pozemského, a zvlášť stavu rytířského anebo pánu a že to dání v listu svédčí totiž, „že to zboží etc. tímto listem dávám urozenému Janovi z N. a urozené Anižce z N. man- želce jeho a jejich dětem“ a nejmenuje-li jejich děti zejmena v tom dání: tehdy přetrvá-li žena muže, již to právo otcovo na ni spadne a již jest ona podlé toho dání v tom statku mocná jako otec a může ten statek od dětí od- prodati, zač se jí zdá, jako své vlastní. A to z té příčiny, že jejímu muži a jí ten statek byl zejmena dán a dětem jich ne zejmena. Kdež jest o takovú věc nález se stal v Olomouci o sv. Janě 1. 1523, když byl nějaké pan hrabě 1) Tak přijali jsme podlé kn. Tov.; kn. Drn. piší: „dovedeni“. — 2) Tak opraviti sluší interpunktaci kn. Tov. str. 86, kdež se piše: „neb rukojemství, na to ti napad z toho statku mají míti a býti zaplaceni“. — 3) Tak přijali jsme podle kn. Tov.; kn. Drn. piší: „a ten“. — 4) Kn. Tov. tišt. chybně piše: „uvažování“.

Strana 71
71 dal nějakú ves panu Rymultovi — a za to mám, že se psal z Svojíšova — a Kateřině z Krumsynu, ženě jeho a jejich dětem, nejmenovav jich jmenem těch dětí; potom ona Kateřina přetrvavši Rymulta, muže svého, prodala tu ves Ka- teřině z Svrčova a penize vzala i utratila a umřela. Potom dcera její, kterúž s Rymultem měla — za to mám, že jí Eliška říkali — pohnala té Kateřiny z Svrčova, že drží statek otce jejího, kterýž jemu byl dán od pana hrabě a jeho dětem a že jest ona jeho dítě a že k tomu lepší právo má. Kateřina provodila, že to koupila od její mateře, kteréž tak dobře ta ves byla dána od pana hrabě, jako otci jejímu; Eliška tím šla, že jest máti její moci neměla, to od ní odprodávati, že v listu stojí, že se dává a jich dětem a že jest ona jedna z těch dětí zůstala a „kterak by máti tu moc měla, statek můj prodá- vati bez vůle mé; a já let tehdáž ještě neměla.“ Páni nalezli: poněvádž to zejmena Rymultovi a Kateřině ženě jeho svědčilo a dětem ne zejmena a Eliška jmenována jmenem nebyla, že jest to máti její dobře učiniti mohla a že tomu Kateřina z Svrčova odpovídati nemá. Protož tím se sprav, byla-li by kdy toho potřeba a snadby se i k ná- padu po blížnosti mimo dceru trefiti mohlo. Než sice penize na dluhu bez hlavního listu anebo penize hotové, schované doma anebo u někoho, a též svrchky, koně, dobytek, šaty, nádoby, klenoty, to vše může poručiti aneb dáti na smrtedlné posteli prostým dáním anebo poručenstvím před dvěma anebo před jedním člověkem, třebas sedlským. Jakož jak byl p. Jindřich Březnický z Náchoda a poručil paní Elišce z Sobušic, ženě své, neb u pana Náměstského anebo u pana Bluda z Králic 30 zl., kteréž mu byli dlužni za plod a p. Ol- dřich z Náchoda, bratr jeho jakožto poručník a strýc Jana syna jeho vzal ty penize. Potom ta Eliška pohnala téhož Oldřicha z té sumy a to provodila, že jest jí tu sumu poručil týž Jindřich můž její na smrtedlné posteli a jediným sedlákem provodila, že je před nim poručil, to obdržela. Nález. Poněvadž Eliška provodí, že jí tu sumu poručil, že k tomu právo má. A to se stalo v Brně okolo 1. 1512. O svobodách od krále Matyáše na nápady zboží po otci a přátelích až do pátého kolena. (Fol. 13.) „My Matyáš z Boží milosti Uherský, Český, Dalmatský, Charvatský etc. král, Markrabí Moravský, Lucemburský a Slezský vývoda a markrabí Lužický etc. Oznamujem tímto listem všem, že uznavše k sobě věr- nost a lásku i povolnost urozených Ctibora z Cimburka hajtmana Mar. Mor., Viléma z Pernštajna najv. maršalka království českého a najv. komorníka cúdy brněnské, Jaroslava z Boskovic najv. komorníka cúdy olomúcké a kancléře království českého, Henrycha z Lichtenštajna, Jana Kuny z Kunstatu, Henrycha z Lichtenburka, Volfganga z Krajku, Hynka z Valdštejna, Albrechta z Stern- berka, Čenka z Lomnice, Jana z Dubé, Karla z Vlašímě, Jana z Sovince, Jim- rama z Dubravice, Hynka z Ludanic, Ctibora z Lantštajna, Jiříka z Brnička, Jana z Žerotína i jiných všech pánův rytířstva a obyvatelův svrchupsaného Markrabství našeho, kteréž jsou nám se vší povolností za našeho panování skutečně okazovali a okazují jakožto věrní pánu svému okazovati mají, zvláště nyní v této míře poznavše od nás milosti, kteréž jsme jim a té zemi činili v prvních válkách, kteréž do království českého jsme vedli i nynější válce, kteréž proti nejjasnějšímu knížeti panu Frydrychovi císaři Římskému a jeho zemím tyto časy vedené jim pokoje požívati dali. Oni jsouce k nám láskou svou hnuti z své dobré vůle pomoc týž úrok svatojířský, kterýžby jim nyní přijíti měl z jejich panství a jmění na širokých groších tak jakož jsou v té zemi od svých poddaných bráti zvykli, z nižádné povinnosti než z své dobré vůle nám dáti podvolili se. My pak znajíce takovou jejich lásku k sobě a povolnost chtíce jim také vděčnost té povolnosti poznati dáti a hodnou odplatu učiniti, aby oni i potomci jich k nám a k potomkům našim Markrabím Moravským tím větší

Strana 72
72 náchylnost měli, napřed toto jsme jim přiřkli a přiříkáme i slovem našim krá- lovským slibujem, že žádných berní královských ani dání takových, jakož jsou nám tyto časy minulé dávali, na nich více žádati nebudem ani jim toho za právo uvoditi, než je podlé starodávních svobod a práv skutečně zachovati jakž pak prvními listy našimi to ujistili jsme a šíře vyzjevili, takových daní z práva nebýti. Také jim tuto zvláštní milost činíme, poněvadž předkové jejich páni, rytířstvo a zemané pro mnohá svá zaslužení mnohých svobod a milostí od předkův našich jsou dosahli a zvláště toho, aby nápadové zboží dědičných na svrchupsaného pána totiž Markrabí Mor. nepřicházeli až do čtvrtého kolena, jakož pak listové a vysazení od krále Jana slavné paměti předka našeho mi- lého vyšlí šíře v sobě ukazují, ale v tom mnozí soudové a pře povstaly jsou, ješto skrze to i budoucně pro krátkost věku i těch kolen vyslovení snad pak mnozí k zbožím a k statkům přátel svých přicházeti by nemohli. I chtíce jich a budoucích potomkův jejich takových zmatkův uvarovati takto o tom s do- brým rozmyslem a radou našich věrných mocně jakožto král český a markrabí moravský vyzjevujeme a vypovídáme a na budoucí věčnou památku jim pozů- stavujem a z milosti naší dáváme, aby počnouc od otce až do pátého pokolení a potom synové druhého pokolení a troje vnučata vždy pod pokolení dolů i na- horu zase i na strany podlé blízkosti erbův po otcích a strýcích nápady měli a požívati mohli mužského pokolení napřed před děvečkami a potom i dcery a vnuky nevdané a po nich osiřelé právo míti mají jakožto mužské pokolení. Pakliby která vdána byla otcem, bratřími neb strýci a věnem opatřena byla, taková nemá k jinému právo míti než k věnu po ni jmenovanému a vydanému. Než přihodilo-li by se, žeby otec a bratr neb strýc spoludědicku svou vdávaje při právu a nápadu po sobě mocnou pozůstaviti a učiniti chtěl, to aby ten každy způsobiti mohl a to ihned při smluvách a svadbách a při těch lidech svadebních víry hodných z rodův panských nebo zemanských a pod jejich pe- četmi list svědomí a smluvčí aby udělán byl; pakliby kdo toho tak neopatřil, tehdy taková žádná více práva nemá nežli k věnu svému tak jakož se svrchu piše. Také jestliže by otec nebo bratr, když by po dceři nebo po sestře co jmenoval a pravil, že je tím, co po ni jmenuje, neodděluje, tehdy ona všeho práva požívati má jako nedílná, to však obyčejem svrchupsaným aby také svědo- mím opatřeno bylo. Také jestližeby otec bratr nebo strýc z milosti své dobré vůle dceru svou neb sestru oddanou a věnem oddělenou zase k dědictví a nedílnosti připustiti chtěl, má to podlé obyčeje a práva země dskami spolkem opatřiti a každá tak opatřená toho požívati má podlé práva zachovalého a kdyžby která zboží již po těch pěti kolenech aneb kmenech k šestému kolenu aneb kmenu přišla a dskami, spolkem neboli z zvláštní milosti naší neb potomkův našich podlé řádu a práva země opatřena nebyla, taková zboží a nápady k nám a bu- doucím markrabím Moravským přislušeti a připadovati budou jakož i prvé při- slušela. Chtíce, aby takového předkův našich obdarování tudiž i tohoto našeho již jmenovaní páni, rytířstvo a zemané i budoucí jejich potomci na věčné časy požívali bez naší i všech našich potomkův markrabí Moravských všelijaké pře- kážky chcem také a tímto listem zavazujem všecky budoucí markrabí Morav- ské kolikrát kolvěk od častopsaných pánův a rytířstva za pána jich přijímání budou, aby napřed toto obdarováví a list tento náš slovo od slova do listův po- tvrzení svého vpisovati povini byli a zavázáni, tak jakož jiní listové slavné pa- měti krále Jana i jiných předkův našich jsou vpisováni. Toho na jistotu, pev- nost a věčnou pamět pečetí naší královskou k tomuto listu přivěšenou všech věcí svrchupsaných potvrditi jsme kázali. Dán v Budíně v pátek před květnou “1) nedělí. Léta Božího 1484 království našich Uherského 27. a Českého 15. léta. 1) Kn. Drn. mylně piší datum 1494.

Strana 73
73 Ale což se toho obdarování pátého kolena dotyče, o to jest potom u krále Ladislava slavné paměti anebo u krále Ludvíka syna jeho, nynějšího pána na- šeho, o ten nápad do pátého kolena najednáno a obdarováno. A což se toho odbytí věnem dcer nebo sester dotyče a těch přispolčování smluvami při úmluvách svadebních, ač i to byla by jistší věc než paměť lidská, i též pro smrť, ale však by pak i toho nebylo, tehdy tím neztratí svého nápadu po otci, když jedné otcem nebo bratrem jmenováno jest, že ji tím od statku svého ne- odděluje, což po ni jmenuje. O poručenství o statku trojím spůsobem v pokoj i v válku. (Fol. 104.) Poručenství se činí dckami, spolky a třetí někdy na listy královské; kdož je má, ten může všechen svůj statek poručiti tak jistě a v té jistotě, jakoby dcka- mi neb spolkem poručil. A to se děje z milosti královské, komuž se pod pe- četí JMti list dá a k tomu rozumu to bývá, že za zdravého života aneb na smrtedlné posteli dáti své může, komuž se jemu zdá. Ale však ti lidé, kteříž dětí nemají řádně pošlých, totižto pacholíků aneb dcer nevdaných, (než od vdané můž poručiti, oddělíc ji, čímž chce statku svého aneb jiných smluv ná- padních s bratry neb strejci aneb jinými) ti mohú své tak dáti, krom stavu duchovního, neb se těm statkové pozemští v dědictví nemají poručiti, leč ho- tového co. A kdož takové listy mají, ti svá poručenství měniti1) mohou, ko- likrát chtí až do posledního, kteréžto již moc má nad první, lečby prvé co nad takové listy komu dckami zavázal, tehdy toho proti dckám změniti nemůž. A na takové listy má učiniti takové poručenství listem na pargaméně neb na papíře, jakožto obyčej s pečetmi nejméně šesti lidí urozených, pánů neb ze- manů a svú sedmú a těch má za přiložení jich pečetí prositi, ústně anebo listem prosícím otevřeným. A což tak poručí, to moc má. Také se přihází, že i po smrti bývají pečeti přikládány, ale musí pečeť jeho napřed položena býti a podlé ni dvú dobrých lidí k tomu připrošených za jeho živnosti; jiní pak po smrti jeho přikládati mohú, ač, jsa živ, toho žádal na nich. A to můž slušným svědomím provedeno býti. Item bývalo také v válečná léta, kdež lidé v tak náhlý čas desk dojíti nemohli, ani té svobody od pána měli a hejtmana nebylo, tehdy s svědomím dvú neb tří dobrých lidí a jich pečetmi k své pečeti připrošenými poručili.2) A to mocno býti můž v taký čas a potom p. hejtmanem, když dcky otevříny budú, má dckami potvrzeno býti s panskú radú. Item statku poručiti žádný nemůže jináče než tím způsobem jakož na- před již dotčeno stojí. O okázání poručenství. (Fol. 115.) Komuž jest tak poručeno, tehdy to poručenství má dobrým lidem okázati a přečísti kázati po smrti toho, ač chceli se v to dáti a tomu dosti učiniti, má to oznámiti aneb na sněmu panském okázati pro podezření. Neb by jeho pak i neokázal, tehdy může o to pohnán býti, aby je okázal a musí je okázati, ačby komu jaký dluh byl aneb co po- 1) Kn. Drn. piší podlé kn. Tov. tišt. „míti“; ale zř. b., pak několik exemplarů kn. Tov. piší správně „měniti“; i sám exemplár, z něhož vydání učiněno, má, ovšem poněkud pozdější rukou slovo „míti“ opraveno v „měniti“, kteréž že zde státi musí. jde nejen ze smyslu nýbrž i z výrazu „změniti nemůž“. Kn. Drn. piší: „tehdy svědomí dvú neb tří dobrých lidí a jich pečetmi k své pečeti poručili“. Kn. Tov. tišt. „že svědomí ... . a jich k své pečeti pečetmi tak porúčeli mocné bylo“. Instrumentalis „pečetmi“ ukazuje, že i instrum. „svědomím“ státi má, jakž skutečně piše V. „s svědomím“ — VIII. „svědomím“. Zříz. z. b. fol. 106 piše: „že svědomí .... a jich k své pečeti pečetmi připrošení tak poroučeli mocné bylo“. I toto čtení nedává smyslu. Protož jsme, jak náhoře stojí, opravili, přijavše také slovo „připrošenými“ jednak podlé zříz. b. jednak podlé toho, že již svrchu v kn. Tov. i Drn. stojí „a dvú dobrých lidí .. .. připrošených“. 2

Strana 74
74 ručeno bylo, aby se každý tím uměl spravovati. A nechtěl-li by toho poru- čenství k sobě přijíti, má to též na sněmu p. hejtmanovi a pánóm oznámiti a jim to vzdáti, aby p. hejtman to opatřil. Neb druhdy jest více dluhů, než ten statek stačiti může. I protož sluší s rozumem přijíti, aby svého nedodával, ujmúc to k své ruce; a neškodí, se poraditi s lidmi, kteříž právóm rozumí. Obecný nález pro budoucí zmatky, (komu třeba, ten se naň volaj u práva) o poručenství nebo dávání statku. (Fol. 181.) Pro budoucí zmatky JMti páni obecný nález jsou učiniti ráčili a všemi stavy jest ztvrzen a přijat, jak sobě, kdožby chtěli, jeden druhému co poručiti nebo dávati mají na statcích dědič- ných i zápisných, na svršcích i na listech: „Statky dědičné ty opatrujte dcka- mi nebo spolky, na mocné listy královské nebo sice a listy dobrými vůlemi opatrujte jakž od starodávna obyčej. A svrchky ty poručiti mají listem pod pečetmi svými a dobrých lidí pečetmi; lečby své pečeti neměl, tehdy může připrositi na svědomí, ale proto najméně podlé své dvě jiné anebo tři pečeti na svědomí. Než hotové peníze můž tak dáti anebo odkázati třebas před se- dláky, na kteréž listu nemá.“ A ten nález při právě Olomúckém o svíčkách léta 1524 čten byl několikrát, neb o svršky půhonové byli. O sirotcích jak jich statkové opatřeni býti mají a jak po nich spadají. (Fol. 112.) Poručníci sirotčí jsú dvoji: jedni mocní a druzí věrní a ti se dě- lají dckami; a třetí jsú též dckami společníci, jestližeby sirotkův Bůh neucho- val, aby na ně spadlo. Tehdy jestliže Bůh sirotkův prvé neuchoval, než let dojdú, aneb, než svého, majíc leta, požádají od poručníka, tehdy k tomu po- ručník aneb společník právo má a ten statek vezme. Než pakli jest toliko poručník buď mocný aneb věrný a že není společník a nesvědčí-li nápad po sirotkův smrti na poručníky, tehdy vedle svobod, pokudž svobody svědčí, na toho spadne!) a pakli žádného není podlé svobod příbuzného, tehdy na krále a pána země spadne. A ten, kdož takové poručníky dělá, ten se v tom opatř a dobře se rozmysli podlé nahoře dotčeného psaní; neb spolek takový dckami netrvá než do let sirotčích. Také můž poručník i společník, není-li2) příbuznosti, sirotkóm dán býti pánem země, jestližeby nebylo prv zdělaných. A takový poručník, kterýž jest mocný poručník aneb společník, jest mocen prosúditi neb vysúditi, dobýti i ztratiti, a není povinnen žádného počtu činiti, jestliže jest dckami udělán; ale pánem země udělaný takový počet učiniti má. Ale sirotek, let dojda, když na něm svého požádá, má jemu bez zmatku postúpeno býti i s počtem. O let přidání a spolku. (Fol. 113.) Let sirotkům můž také pán země přidati pro jich lepší s radú panskú.3) A též můž i spolek dáti s sirotky pán země, ale to lidem velmi zachovalým a v ničemž nepodezřelým, aby sirotci tudy k smrti nepřišli.4) Ale to netrvá než do let sirotčích, neb léty svými, 2) 3) 4 Kn. Tov. zřetelněji piše: „tehdy vedle svobod na toho, komuž svobody svědčí, spadne.“ Toto slovo dokládáme podlé kn. Tov. II.; ač v kn. Drn. nestojí, předce sem náleží; neb, neučinil-li otec poručníků, převzali příbuzní sirotčí poručenství a když těch ne- bylo, nařízeno poručenství králem anebo na místě jeho, hejtmanem. K vysvětlení lepšímu klademe zde čtení kn. Tov. tištěné: „Můž také, není-li žádného poručníka příbuznosti, sirotkóm takový poručník i společník dán býti pánem země a takový po- ručník mocen jest, jako kterýž mocen jest: nebo .. . .“ Zříz. b. dokládá: „soudu zemského“. Kn. Tov. tišt. pak VIII. piší: „aby sirotkův pan země nepoddal v jich živnosti a ne- bezpečenství smrti"; I. II. „v jich živnosti v nebezpečenství smrti"; V.: „a jich živ- nosti v nebezpečenství smrti“; X. „v jich živnosti a nebezpečností smrti.“ Podlé čtení kn. Drn. opraviti by se mělo toto místo kn. Tov. takto: „aby sirotkův pán země ne- podal v nebezpečenství jich živnosti a smrti“. Za příčinou této obavy zamezuje zř. z. b. naprosto spolky se sirotky. 1)

Strana 75
75 (sic), když jich dojdú, tak daný spolek umořuje se a v nivec obracuje se a pak, již majíc léta svá, mohú svým naložiti jak chtí neb dáti, komu chtí. Když sirotci bez poručenství ostanú kdo k nim právo má. (Fol 114.) Druzí poručníci jsú, když sirotci za živnosti otce nejsú opatřeni a let nemají; k těm právo má přede všemi přítel po meči nejbližší. A byloliby více strejců než jeden, tehdy nejstarší z nich; ale ten má statek sirotčí uručiti vedle ša- cování a zdání páně hejtmanova a pánův a list na se udělati s dobrými ru- kojměmi a s jich pečetmi. A pakliby ten rukojmí míti nemohl, tehdy druhý tak až do posledního. A potom i po přeslici nejblížší a též starší a též do posledního. A to uručiti má třetinou výše nežli statku jest.1) A pakliby žádný uručiti nemohl, tehdy pán země neb hejtman s panskú radú sirotky opatřte poručníky hodným zaručením, tak ať sirotčí statek nehyne. Nebo neučinil-liby toho a statek ten že by se zmrhal, jim oni, dojdúc let, mohú statku svého postíhnúti právem na pánu země aneb hejtmanu. A takoví poručníci jsú po- vinni, sirotkóm ze všeho počet dáti před hejtmanem a pány, ač jich sirotci z toho propustiti nechtí. A pakliby byli na tom statku dluhové a že by se pro dluhy v ně žádný uvázati nechtěl, tehdy pán země neb hejtman s radú panskú můž ten statek prodati a spraviti, ač v tom jest sirotčí dobré, aby dále ne- hynulo2) a dluhy platiti s vědomím panským a což zbude, to má sirotkóm věrně zachovati. A půjčil-liby komu těch peněz, má vedle sebe sirotky jistce udělati i s erby jejich a sám sebe bez erbův. Také přijdú-li k letóm sirotci a hejtman jim počet vydá a jich statky vrátí, mají jej z toho kvitovati; a jestližeby kde byl jistcem anebo správcí statků jejich, mají jej vyvaditi z toho a jemu jistotu udělati, aby on pro jich na svém statku zmatku neměl. Přípis listu na statek sirotčí a jim jeho ujištění. (Fol. 44.) Já Soběslav z N. i s svými erby známo činím tímto listem etc. Jakož skrze pana hejt- mana a pany soudce Jan z Kokor, sirotek neboštíka Jana Mukaře z Kokor panským rozkazem dán jest mi i statek jeho tak, aby já jeho v držení byl a sirotčího dobrého v tom hleděl a na to mi jest ten všecek statek od hejtmana a pánů šacován 3000 zl. uherských: protož já nahoře jmenovaný Soběslav i s erby svými slibuji jemu statku jeho mně svěřeného neutráceti ani nikterakž mrhati, ale sirotku tomu, Janovi strejci svému, kdyžby k letóm svým přiro- zeným přišel, jeho zase postúpiti a počet vydati a udělati před panem hejt- manem a pány aneb těmi osobami, kteréž panem hejtmanem a pány na počtu usazeny budou. A my A. B. C. D. E. F. rukojmě a spravedliví spoluslibce s nim svrchupsaným Soběslavem a zaň i za jeho erby slibujem všichni vespolek rukou společní a nerozdílnou pod základem svrchujmenovaných 3000 zl. urozenému pánu panu N. z N. hejtmanu Mar. Mor. i budoucím hejtmanóm a panům soud- cím, nynějším i budoucím téhož Markrabství, že nemá již psanému Janovi si- rotku statku utráceti a jemu počet vydati o času nahoře jmenovaném. A pak- liby se toho nestalo a nezachovalo, jakž se v tom listu nahoře piše (čehož pane Bože ostřež); tehdy ihned kteráž dva z nás rukojmí nahoře psaných na- pomenuta budem listem neb oustně nebo poslem jistým od nahoře psaného nynějšího hejtmana anebo po něm budoucích hejtmanů toho Mar. Mor. máme 1) Příčinu toho podává Karel z Žerotína: „Prvé se statkové ručívali v jisté sumě, kte- ráž od soudu uložena byla. Ale za příčinou panův z Vrbna s toho sešlo; nebo jeden z nich ručil Brodek a Náměšť u Olomúce, statek strýce svého ve 20.000 zl. a když strýc dorostl, dal mu 20.000 a sobě schoval statky, které stojí lépe než za 40.000. Od toho času třetinou výš statkové se ručí a bez naučení od soudu nic se od statku odprodati nesmí.“ Zápisy o soudě panském I. 167. Kn. Tov. a zř. b. ustanovují: „a protož zboží sirotčí má každé základem přesaženo býti“. 2) Tak jsme přijali podlé kn. Tov.; kn. Drn. „nehynuli."

Strana 76
76 a slibujeme vjeti a vlehnúti etc.“ Item ležení obyčejné postav, než dobré vůle není potřebí, lečby zvláštnost kázala; a ležení dotud vésti, dokudž by se statek nezstúpil a počet neučinil anebo základ 3000 zl. nahořejmenovaných položil i s škodami. O statku sirotčího šacování. (Fol. 45.) Item statek sirotčí pozemský každý má podlé důchodů a požitků spravedlivě podlé běhu toho času zemského šacován býti; ale na rukojmě přátelům nemá níže dán býti než pod dvé to- likú sumú, zač stojí a to proto, aby se tím i počet najíti mohl, byl-liby sta- tek zmrhán. O odbytí dcer a opatření prátel svých.1) (Fol. 115.) Může také otec neb děd a tak dále přátely své a erby, ačby nechtěl, by statek jeho po dcerách všel v jiný rod2) mimo rod jeho, to dekami neb markrabiným svolením opa- třiti, ačby dceru jednu neb jich víc měl a dáti jim všeho nechtěl a je chtěl odděliti, tak polože: ačby pán Bůh smrť na pacholíky dopustil, než by k le- tóm přišli, tehdy z statku mého tolik neb tolik buď jim děvečkám dáno neb po nich a jiné všecko spadni na toho neb tohoto a na jeho děti neb erby pa- cholíkového pokolení. Ale to trvá nic déle než do pacholíkových let, a ti to zrušiti mohú, když k letóm přijdou a dále zavázati mohou, komuž se jim zdá, jako dědici. O svévolné dívce neb panné. (Fol. 116.) Také, ačby která děvečka sama se vdala bez otcovy vůle aneb jiných přátel, aneb sirotek bez svých poručníků vůle, aneb žeby s kým ušla, by pak i mateřina vůle k tomu byla, ta o svůj statek přijde i o to, k čemuž právo měla, a ten, kdož k němu právo míti bude, jej vezme a nad ním a nad ní pomsta se stane jako obyčej v zemi. Protož jsem nález o tom tuto vepsal, neb páni staří to za právo pravili a či- nili.3) A komuž by toho potřebí bylo, ten toho ptaj v starých knihách zem- ských aneb toho na pány podej a žádaj opatření. (Fol. 82.) Ale tuším, že jest to jednom o panském a rytířském stavu, a že se snad chlapského nic nedotyče.4) O strotčích létech. (Fol. 82.) Panský pacholík léta svá má v 16. letech, děvečka šlechtična v 14 letech, zemanský pacholík v 17, zemanská děvečka v 15 letech, sedlský pacholík v 18 a dívka selská v 16. Ale již ustanoveno, že let nemá než až se vdá; to o selské a to má učiniti, jestli sirotek, s vůlí pána svého. A pakli to která svévolně učiní a vdá se, aneb že se dá ulou- diti bez vůle a vědomí pána svého, ta svůj díl ztratí a na pána spadne, též rovně jakoby se zmrhala. Ale o tom jest jináče postaveno v smluvě městské se pány. O oddílech rukojmí, každý svým že můž odbyti. (Fol. 263.) Ač prvé bý- valo, že rukojmí jeden dostáti musil za jiné tovaryše své nemožné, proto sám všecko za ně spraviti, nač ten list svědčil; ale to se křivda býti zdála. Protož již od dávných časů tak jest zřízení zemské a držáno, že každy svým oddílem věřitelů odbyti může, což naň podlé toho listu přijde, ale počítajíc též za 1) 4) Tento článek má v zřízeních nápis: „aby statek od rodu neodšel.“ — 2) M. píše mylně: „mimo jiný rod mimo rod jeho.“ — 3) Ani kn. Tovské ani kn. Drnské tento nález, na nějž se ukazuje, nepodávají. Ač pilně hledaje v knihách půhonných a ná- lezových předce nenalezl jsem nálezu specialního případu únosby se týkajícího. Co se týče vdání se ženské bez vůle neb proti vůli přátel, o tom podávají zprávu Zápisy K. z Žerot. o soudě panském II. 137. 138. Byla totiž vyvržená z rodu. Tato slova končí článek v kn. Drn., též pod nápisem „o svévolné dívce“, jehož začátek úplně se shoduje s článkem na str. 116 vepsaným. Zříz. b. ale ustanovuje, že ten, který děvečku selskou proti vůli rodičův aneb přátel uloudil, trestán býti má jako lotr.

Strana 77
77 umrlé, kteřížby prvé zemřeli, nežliby svůj oddíl položil. Ale za živé není po- vinnen nic dáti; než věřitel sobě k nim hleď, jakž ví. Než dal-li by ten anebo ti, kteříž s tímto v rukojemství byli, svých oddílů a v tom umřeli a list zkažen nebyl; tehdy věřitel zase bude moci se navrátiti na tyto živé o toho umrlého oddíl, ač i prvé od nich oddíly přijal a z nich kvitoval. A to na nich obdrží po každém tom umrlém. Ale již jest to změněno o těch oddílích zřízením obecního sněmu v Znojmě; tím se sprav pro omyl. Ze můž jediného rukojmí pohnati o obnovení listu na peníze. (Fol. 177.) O obnovení listu můžeš jednoho rukojmí pohnati, kteréhož se zdá. Pak ten již tovaryše své k tomu měj, ať mu pomohou; a chtěl-li by se toho zpírati, že's jiných nepohnal, než jeho samého, a že není povinnen, tomu půhonu od- povídati, volaj se na ten nález, kterýž se stal o takovú věc mezi Balcarem z Hedrsdorfu a Bohuší Zvolským ze Zvole v Olomúci o sv. Janě léta 1523. Ač byl Balcar jediného jeho Bohuši pohnal a jiných nic a byli usedlí v zemi, a tím se Bohuše bránil, že jeho samého pohnal, proto se naň nález stal a on Bohuše musil svých tovaryšů poháněti sobě ku pomoci. Ale lépe jest pohnati dvú aneb více pro smrť. O obránění půhonu, když všech rukojmí nepožene o obnovení listu sprá- vního. (Fol. 177.) Léta 1530 o sv. Martině byl pohnal p. Hynek Bílík z Kornic Pročka staršího z Zástřizl, dávajíc mu tu vinu, že jsa mu rukojmí za Jana a Václava bratří z Vojislavic za správu zámku a zboží Veselí s jinými v listu správním a že již jeden z nich rukojmí umřel, toho listu obnoviti nechce; a byl o túž věc pohnal jestě jiných dvú rukojmí a dvú nepohnal. Proček tím šel, že v tom listu víc rukojmí jest, než oni a že těch nepohnal, má-li tomu půhonu odpovídati? Nález: poněvádž p. Hynek Pročka pohání z obnovení listu správního zámku a zboží Veselí a v tom listu více rukojmí jest a těch nepo- hání, že Proček tomu půhonu odpovídati nemá. List lací obyčejný o slib anebo o peníze. (Fol. 264.) „Ladislav Vyšehrad- ský z Vyšehradu žaluji urozeným pánům a urozeným a statečným rytířům a urozeným vládykám a moudrým a opatrným i též kněžím, řemeslníkóm, se- dlákóm, kurvám, lotróm, šerhóm, katům i všemu stvoření na ty anebo na toho N. vyjebeného lháře — a to jmenem postav, zač jsou slibili, za statek-li nebo o penize, nebo o list, a pak je jmenuj jmenem jakožto tento nahořepsaný Ladislav je jmenovat bude dole; tím se spravíš — na Jiříka Turbousa z Valtic a na Pertulta z Sádku, kteřížto jsou mně slíbili za Bohuši Kepinu z Hofeřic za deset kop groší, v kteréžto sumě byl jsem jemu prodal kůň a oni mi za to slibili a měli mi tu sumu dáti o vánocích minulých a ještě mi nic nedali. A já nahořepsaný Ladislav jsem je nahořepsané nešlechetné lhářské rukojmě své o penize psaním svým napomínal, aby svému slibu dosti učinili a na po- ctivost svú aby pomněli, kdež jsem se toho doupomínati nemohl na zvyjebe- ných lhářích o penize, ješto já, jim věře, na jejich slib svůj kůň Bohušovi Ke- pinovi z Hofeřic jsem dal a oni zvyjebeni lháři o penize mně podle slibu svého dosti nečiní podnes; kdež nevěřím o nich jináče, než že jsou i jinými prvé též, jako mnú lhou, lhali o penize a není jim na jejich slib hodno, nuzné1) vši svěřiti, neb více lhou než co dobrého jídají o penize a nevěřím o nich ji- náče, že jiné živnosti nemají než tu, což sobě svú arcizvyjebenú lží o penize dovedou. A protož já vás prosím všech stavů nahořepsaných, že se takových vystříhati ráčíte a budete, aby vás svými podvodnými sliby o vaše statky ne- 1) M. píše: „múdné“ čímby až přepřílišná sila výrazů lacího listu ovšem ještě rozmno- žena byla.

Strana 78
78 připravili, jakož mně to učinili o penize. A také prosím, kdožby tento list sňal, že jim anebo jednomu z nich jeho dodá. Dán etc. A máš takové listy sespod propáliti, dírky dvě nebo tři. A také můžeš po- staviti: „jestližeby kdo tento list strhl, nebo sňal, anebo spálil bez povolení mého, aby ten též a takový byl jako oni nahořepsaní lháři o penize.“ A to se proto dostavuje, kdyžby je již první listy velmi často strhali, aby práce neměl psáti a jich přibíjeti anebo přilepovati. O neobyčejném lání v listech lacích o penize nález pro pamět. (Fol. 235.) V Olomúci léta 1531 o svíčkách nález mezi Fabianem Bzencem z N. a Pavlem Štablovským z Ždáru: poněvádž Pavel Fabyánovi v listu lacím lotry a zrádce dával o penize, a že pečeť jeho falešnú nazýval, že jest jemu Pavel neoby- čejně lal a tak tím zavříno, že dosti jest na lhářích jmenovati v lání. Kdož začne prvé láním a potom pohání o penize neb o list. (Fol. 199.) Byl pohnal Jan Kyjovský z Kyjovic Petra Bošovského z Polanky dávajíc mu vinu, že mu rukojmě jest na Bohuši z Kateřinic za etc, a že mu platiti nedbá. Petr tím šel, že mu o túž věc prvé láti počal, pak má-li tomu půhonu odpo- vídati? Páni nalezli: poněvádž Jan z Kyjovic prvé na Petrovi láním začal té sumy dobývati, že tomu půhonu Petr odpovídati nemá. A to se stalo o sněmu v Brně léta 1527. Ležení obyčejné v zemi Moravské, a jak se mají zachovati, z knih měst- ských Brněnských vypsáno. (Fol. 83.) My Jošt, z Boží Milosti markrabí a Pán Moravský a my Prokop, z též milosti také markrabí Moravský a my páni zemští a Moravští vyznáváme, že jsme s radou a vůlí poctivých mužů, purkmistra, rychtáře a přísežných konšelů města Brna a my prvé jmenovaní purkmistr a přísežní konšelé města Brna vyznáváme, že jsme pro obecné dobré etc. Když různice byla mezi ležáky a hospodáři, tu jsme za právo nalezli: v každém městě a městečku, aby kterýžby člověk, páni anebo služební, vlehli a ležení drželi, se tak poctivě zachovali a tiše, aby žádného neurazili skutkem ani řečí. A kdož se tak poctivě a tiše má, toho také žádny nemá uraziti. Hospodář má každému pánu dva groše a pacholku jeden groš k každému sto- lovému jidlu počítati a nic více a za víno1) celý den k obojímu jidlu počítati na každého pána s jeho pacholkem tři groše za stolem i po stole. Ale hospo- dář má jim piva dosti dáti k stolu k obojimu jidlu, jehožby más dva halíře platilo. A má na každý kůň den a na noc půl měřice ovsa a sena za půl groše dáti za jejich penize, jakž v hospodě obyčej jest. A ležaci, kteříž ležení držeti mají, každého čtvrt léta s hospodářem počísti se mají a cožby dlužni byli, to mají ihned hotovými penězi zaplatiti. Item. Ktežýby pán v lázni2) mýti se chtěl, ten má na týden groš od hospodáře míti s pacholkem svým; to jest rozuměti na těch pánův služebníky, kteříž své na svém místě posýlají. Item. Ležáci mají obmysliti čeleď dobrotivě a láskavě za jejich prácí a dílo, ješto jim posuhují. Ale již v novém zřízení jest, že za den a za noc na dvě osoby, na dva koně více utráceti nemá než půl zlatého totiž 15 groší bílých; a co více utratí, to sami plaťte. A snad neplatili-li by hospodáři, že může jich koně prodávati, vyveda je po tři trhy. A zač můž je nejdráž prodati a to osvědčí, že mu za ně víc nedávali a z té sumy sobě zaplatiti a ostatek jim dáti. A ti ležáci jiné koně zjednejte a v ležení uveďte. O vyvolání rukojmí na dvořích panských. (Fol. 63.) Páni staří zprávu jsú učinili, že jsou to pomněli a viděli, že rukojmě vléhnúti nechtěli a na lání3) 1) Kn. Tov. piše „pití." — 2) Kn. Drn. piší: „v leženi.“ — 3) Kn. Tov. tišt. piše: „le- žení“, ostatní exempláry téměř všichny jako kn. Drn.

Strana 79
79 nedbali, když jsú práva nešly,1) aby k tomu právem připraveni býti mohli. Tehdy takové rukojmě, nestydaté lidi, připravovali jsou je sobě k konci veři- telé vyvoláváním na třech dvořích panských; ale ten pán každý aby byl že- natý, nebo dvůr panský dokonalý nebýval, kterýž pán ženy neměl, než toho byl dokonalý, kterýž byl ženatý. A to vyvolávání bylo takové, že přijda vě- řitel Petr z Ořechového na páně Janův z Lomnice dvůr i vstúpil na lavici, když ten pán k stolu sedl a jisti počal s svou čeládkou a prosil, aby list jeho čten byl. A když list přečten byl,2) tehdy po listu tato slova mluvil jest: „Pane Jane milý! na tvém dvoře jako ctného pána a před touto tvou dru- žinou dobrou vyvolávám Záviši z N. nešlechetného člověka, kterýž mi se zapsal slovy svými a na3) jistotu slov svých pečeť svú přiložil a přivěsil, kteroužto mne a sliby svými o mé penize neb statek jest připravil. A co jsem jej k ležení napomínal, lál a haněl, za to se nic nestyděl jako hanebný pes a pe- četi své ode mně vyvaditi nechce, při mně ji nechal a klenotu svého a před- kův svých oželel. Protož vyvolávám jej bez pečeti4) a klenotu5) rodičův jeho a jeho nešlechetného člověka, aby jste vy, pane předkem, i všecka tvá rodina i družina i jiní všickni dobří lidé se vystříhali a jemu nic nevěřili, aby vás sliby svými a pečetí svú nezradil jako mne. A na jeho pečet již nic nedbejte, neb k ní nepřisluší, ani k ní právo má, než já ji mám v své moci jako zavedlou a zapomenutou od něho.“ A to má učiniti po 4 neděle pořád zběhlé na každý den vždycky při obědě nejeda ani pije až do 28 dní, to jsú 4 neděle a z toho dvoru nemá nikam odjížděti. A také v toho pána dvoru, na kterémž vyvo- lává, nemá nikdy jísti oběda ani piti, než, jakž to vyvolání udělá aneb dokoná, můž dolů do hospody jíti k jidlu. A když již ty všecky dny tak dokoná, tehdy ten pán má jemu pod svú pečetí dostatečné svědomí dáti, že jest jej řádně na jeho dvoře vyvolal, a také co jest protrávil a utratil v těch čtyřech nedělích u jeho lidí, též mu to v svědomí dáti má. A pakli by ten pán v těch 4 nedělích pro potřebu svú z domu odjeti musil, tehdy má na místě svém poručiti, aby ten vyvolávání své proto předce vykonati mohl.. A když tu tak vykoná, jde na druhého pána dvůr a též tím vším spůsobem jako na prvním vyvolává tolikéž dní a též ten pán povinnen jest jemu učiniti a svědomí dáti jako první. A potom jede na třetího pána dvůr a též tu tím vším spůsobem a tolikéž dní jako prvé vyvolává; a když již to vykoná, též ten pán třetí jest mu povinnen učiniti a svědomí dáti má. A když již u těch tří dvorů těch 12 neděl, jakž se nahořepiše, vykoná a svědomí od těch tří pánův přinese, že jest jej na těch dvořích vyvolal, před krále, markrabí neb pána země anebo pana hejtmana zemského; tehdy pán země anebo hejtman na JMti místě má plnú moc, toho věřitele zmocniti statku toho jistého rukojmě a jemu jeho do- pomoci mocí svou a byly-li by dcky zemské otevříny, jemu ten statek v jeho jistině a škodách nákladných vložiti k dědičnému držení. A pak ten a takový vyvolaný nemá více toho erbu požívati ani s nim kdo dobrý obcovati6) ani v žádném svědomí trpín býti, jakožto zapomenutý slibu svého a pečeti své. A7) mnozí z země pro takové vyvolávání vypovídáni jsou a více se do ni nenavra- covali jako bezectní. A pakli takový, čijíc se v tom, žeby o statek přišel, chtěl tejně statek svůj prodati a z země se vykrásti, prv nežliby se to vyvo- 1) Kn. Tovské píší: „když jsú práv nečili“. Se čtením kn. Drn. co do smyslu shoduje se zř. b.: „Jestliby pak z dopuštění Božího práva pro válku zastavena byla“. tato věta není v M. — 3) Slovo „na“ není v kn. Drn.; přijali jsme z kn. Tov. Kň. Tov. tišt. a zř. z. b. piší: „beze cti“; ale musí se podlé smyslu i podlé čtení kn. Drn. i ostatních exemplarův kn. Tov. přijíti čtení: „bez pečeti“. 5) Kn. Drn. piší: „klenotův“; my jsme přijali čtení kn. Tov., jelikož zde se nemíní kle- noty vůbec, nybrž pečeť, kteráž významně „klenotem“ slula. 6) to slovo schází v M. — 7) Kn. Drn. piší: „kdež“. ve h 14

Strana 80
80 lání naň dokonalo, tehdy těm, kdož to u takových koupili, nespomáhalo proti věřiteli a ten věřitel, jestližeby nemohl svého postíhnúti na tom jistém vyvo- laném, tehdy mohl se zase navrátiti na první rukojmě a svého na nich do- bývati, jakoby tento mrtvý byl. Pro co pak takové právo již od dávna se na žádného nekonalo, toho příčiny se neví jiné než nepokojná léta a podstata mnohým zlým lidem.1) O dobré vůle, jak se má vystříhati a dělati. (Fol. 84.) Poněvádž ve všech listech dobré vůle se píší a postavují, dobrá vůle má dělána býti listem ote- vřeným na pargaméně s šesti pečetmi lidí dobrých (pánův neb z rytířstva) a s jistcovú sedmú; neb by sice dobrá vůle moci neměla. A komuž se dobrá vůle tak dělá, tehdy ten má ke všemu právo, což v hlavním listu svědčí bud k dědictví, k zástavě neb k hotovým penězům a dluhu jako on sám ten, ko- mužby list svědčil. A ačby kdo jednu dobrú vůli na druhú udělal, jakožto zlí lidé umějí, tehdy ta moc má, kteráž po listu aneb s listem hlavním jest. Ale kdož má list mocný od pána země, ten můž takové listy dáti dckami anebo poručenstvím, komuž se zdá, bez dobré vůle. A to dání moc má též jako dobrá vůle skrze2) list mocný královský. Přípis jak má dobrá vůle délána býti. (Fol. 85.) „Já Rajmund z Lich- tenburka vyznávám tímto listem obecně etc. že jakož mám list na pargaméně nebo papíře s sedmi pečetmi a šesti rukojmí, dobrych lidí, anebo pod méně pečetmi, na statečného rytíře pana Zibřida z Budkova a na jeho erby, kte- rýžto svědčí na tisíc zlatých pod ourokem v něm postaveným,3) aneb jestližeby v kterém listu byla suma vyšší neb nižší, to podlé té sumy jakž v listu svědčí, v dobré vůli postav. A kdež pak v tom listu psáno jest, „kdožby ten list měl s mú dobrú vůlí a erbův a věrných ruk mých, že ten má míti k těm ke všem věcem v tom listu psaným též právo a túž moc jako já svrchupsaný Rajmund anebo erbové aneb věrné ruky moje, jakž pak ten list to v sobě síře a světleji ukazuje a zavírá: i protož já jižpsaný Rajmund dal jsem a mocí listu tohoto dávám sám od sebe i od erbův i od věrných ruk svých na ten list svrchupsaný i na to všecko právo své v něm psané4) plnú svú dobrú vůli a svobodnú, urozenému pánu neb panoši a erbóm jeho, tak aby on pan N. z N. a erbové jeho k těm ke všem věcem v tom listu nahoředotčeném a psaném měl túž plnú moc a právo jako já svrchupsaný Rajmund aneb moji erbové aneb věrné ruky jsme měli. Tomu na svědomí etc. V kterémž listu není dobré vůle a žeby jej chtěl dáti od věrné ruky, kteráž tam jest v tom listu a že není erb. (Fol. 106.) Kdožby měl list na pe- nize hotové buď muž neb vdova na věno své na hotové penize a žeby nesvědčil erbóm jeho než jedné věrné ruce jeho a žeby v něm nestála dobrá vůle; takový list může dán býti, komuž chceš, listem na pargaméně s visutými pečetmi na svědomí podlé tvé pánů nebo dobrých lidí; ale lépe jest, aby bylo pod sedmi pečetmi to dání. Takto máš dáti: „Já Olympiad z Nejrova vyznavám tímto listem přede všemi, kdož jej uzří aneb čtúce uslyší, že jakož mám list hlavní s visutými 1) Kn. Drn. a kn. Tov. tišt. piší: „Protož pak takové právo již od dávna se na žádného nekonalo, že toho příčiny nevědí jiné než nepokojná léta a podstata (kn. Tov. „pod- statu“) mnohým zlým lidem.“ Toto čtení nedává smyslu; naše oprava na základě Cer. 106: „protož takové . . . . nedokonávalo a toho příčiny se neví než nepokojná leta a podstata mnohým zlým lidem“. Patrně má státi místo: „protož“ slovo „proč“, jelikož druhá věta vysvětluje první. A píše „na“. — 3) M. piše: „pod ourok v něm postaveno.“ — 4) Kn. Drn. obě, kn. Tov. tišt. a zříz. b. piší nesprávně: „i na to všecko právo své, v němž psáno jest“. My jsme přijali opravu podlé kn. Tov. I. V. VIII. 2)

Strana 81
81 pečetmi na pargaméně pánů — anebo dobrých lidí věnný nebo sice, jakýž jest, — na urozeného pána pana Heralta z Raxe na tři tísíce zlatých, kterýž svědčí mně nahořejmenovanému Olympiadovi a k mé věrné ruce urozenému vládyce panu Symforianovi z Nosavek, kterýžto list již nahořejmenovaný já nahořejme- novaný Olympiad s svým dobrým rozmyslem a svých přátel radou dal jsem a mocí tohoto listu dávám sám od sebe i od erbův svých i od svých věrných ruk nahořepsaných ten nahořejmenovaný list i s tou sumú v něm psanou uro- zenému vládyce panu Abdonovi z Křenova a jeho erbóm, tak aby on již psaný Abdon anebo erbové jeho mohli sobě té sumy v tom listu psané dobývati na jistci a rukojmích tak a tím spůsobem jakž jsou se v něm zapsali beze všecky překážky mé i erbův i věrných ruk mých v tom listu psaných. K tomu na svědomí svú pečeť etc. a připrosil jsem etc. Neměl-li by toho listu sám v své moci a žeby jej měl věrná ruka, tehdy můžeš postaviti, aby toho listu sobě dobýval na jeho věrné ruce právem a řá- dem. Ale toho nevím zajisté, nemusil-li by ten sám, jsa živ, komuž ten list svědčí, své věrné ruky pohnati o ten list a pak toho, komuž jej dává, poruč- níkem udělati mocným v tom půhonu, pokudž sám živ jest. Neb by se snad půhonu obránil a řekl by, že z cizé věci ženeš, pokudž jest sám živ; než kdyžby on umřel, tehdy by již ten, komužby dání bylo, mohl o to pohnati. O věrných rukách jich právu. (Fol. 76.) V kterémž listu jsú věrné ruky postaveny a že napřed svědčí jakož obyčej: urozenému etc. a jeho erbóm, tehdy po smrti toho, kterémuž list napřed svědčil, věrné ruky mají erbóm jeho ten dluh vyupomínati a nad nim věrně učiniti. A jestliže by pak erbů nestačilo a žeby zemřeli, tehdy na věrné ruky to spadá všakž proto, jestližeby nebylo řádně dané dobré vůle někomu aneb poručeno od napředpsaného, komuž list svědčil, aneb od erbů jeho. Také spadl-li by ten list na ten statek, nač ten list svědčí, na věrné ruky, proto nespadne na jich erby, než z jedné věrné ruky na druhú, ačby jich více bylo v listu než jedna, pokudž ten list zrušen není. A jestližeby pak ty věrné ruky zemřely a na ten list, ačby nebyl zru- šen, žádnému dobré vůle žeby neudělali, tehdy snad by mohl ten list na pána země spadnúti a ne na jich erby. Protož sluší sobě v tom rozum vzíti kaž- dému, aby se neoklamal. A též umřela-li by vdova a dobré vůle na list svůj věnný neudělala, na věrné ruky to právo její připadne.1) O vérných rukách v listech věnných a o těch ženách, kterýmž náleží tu listové, výstraha i vérným rukám. (Fol. 172.) Kterážkoli žena má list na věno od muže svého a dá jej svým věrným rukám, v tom listu položeným, a potom, pokudž ještě neovdověla, majíc toho muže svého živého, žeby chtěla ten list od těch věrných ruk vzíti, nejsou jí jeho povinny vydati. A pakli vydadí bez ru- kojmí a ona jej muži svému dá aneb zkazí jej muž její anebo ona sama a žeby v tom její muž umřel, tehdy toho věna svého postíhne na těch svých věrných rukách a to tímto: „však jste věděli, že jsem já byla vězeň muže svého a musila jsem z jeho rozkazu vás o ten list upomínati; proč jste vy mi jej vydali a mne o věno mé jste připravili.“ A by pak i o ten list svých věrných ruk pohnala, pokudž muž její živ jest, nejsú jí jeho povinny vydati. Protož volaj se na ten nález v Olomúci, kterýž se stal o sv. Janě 1523 o ta- kovýž půhon, když byla pohnala Anna z Bílkovic Aniže a Petra z Bílkovic, věrných ruk svých, o list svůj věnný, páni nalezli: „poněvádž Anna, majíc muže svého živého jsouc mužem zavázána, pohání věrných ruk svých o list svůj věnný, že jí ho nejsou povinny vydati.“ Protož se tím uměj spraviti, aby potom té lázně nevymýval a nedbej na její lahodná slova. 1) Poslední dvě věty nejsou v M. 6 11:

Strana 82
82 O listech a jich promlčení. (Fol. 73.) Také všelijaké listy na penize, kdož je má a neohlásí se s nimi a neupomíná jimi svých dluhů aneb též zá- stav, ačby kdo který na zástavu měl, ty se promlčují v 25 létech a zvláště když práva jdú v zemi a potom nic platny nebývají těm, komuž svědčí a nemá jimi upomínáno býti, leč z příhody válečné a nepokoje v zemi. O listech v válce vzatých. (Fol. 85.) Také listové v válečné časy bývají vzati někdy od mocné ruky a zase jich těm dodávají, kterýmž svědčili a oni již prvé právo své byli převedli na jiného dobrú vůlí aneb mocným listem královským, a pak kdyžby jich zase dosáhli, tehdy by chtěli jimi upomínati; tehdy tito, kdož k nim posléz právo mají, od těch již dané, doptajíc se jich, mohú z nich pohnati a žalovati, aneb o to roku složení žádati na hejtmanu. A mají takoví listové položeni býti před hejtmanem a pány a těm vracováni býti, kdož k nim poslední právo mají. Ale kdož by nechtěl před hejtmanem státi o jakúž pak koli při, krom půhonné, ten se můž před krále neb pána země volati, že chce JMtí rozeznán býti o tu při. A to dělají ti, kteříž u královského dvoru přátely mají, tak aby druhú stranu trápili. A král může jich zase na hejtmana neb na maršálka podati a tu, kdež již JMt jich podá, tu již mají konec vzíti a nikam jinam so neodvolávati, než což mu tím pánem a pány najděno bude, to má trpěti a držeti. O ženách výstraha v listech. (Fol. 72.) Ženy, manželky své, aneb ženy jiné cizé není slušné dělati v listech podlé sebe jistcem aneb věrnou rukou, jakož někteří ji dělají. A to proto, žeby nemohl žádnému svobodné dobré vůle pro ni na ten list udělati, by pak i její pečet při té dobré vůli byla, tehdy jí to nic neškodí, dokudž ten list zkažen není. A kdyžby její muž umřel a ona se toho listu doptala nezkažilého, z něho pohnati může a dí, že jsem byla vězněm muže svého a musila jsem jeho rozkaz učiniti. A tomu, kdož má naň dobrú vůli, nebude proti ní nic platno, než jí. Protož sluší se v tom na obě straně opatřiti mužóm. Obyčejný list na správu zboží. (Fol. 76.) Já Karel z Okrašovic i s svými erby, první jistec a správce věcí dolepsaných, vyznávám tímto listem etc., že s dobrým rozmyslem a s radou přátel svých dobrovolně prodal jsem a mocí listu tohoto prodávám a postupuji své vlastní zboží a dědictví, totiž zámek Sádek, — neb tvrz, neb město, neb ves, neb pustotinu jmenujíc jmenem etc., anebo v té vsi tolik člověků usedlých, nebo pustých sedlisk a co lánů rolí a co podsedků etc. — s dvory, s rolí oranú i neoranú, s lúkami, s pastvami, pastvištěmi, s horamy, s doly, s lesy, s háji, s luhy, s chrastinami, s křovi- nami, s hony, s čížbami, s mezemi, s hranicemi, s lidmi platnými i neplat- nými, což jich tu v tom etc. mých jest, s robotami, s užitky a požitky a se všemi poplatky, s řekami, s břehy, s rybníky, s rybništěmi, s potoky tekutý- mi i netekutými, s mlýny i mlýništěmi, s jezery, s desátky, s kostelním po- dacím (ačby tu bylo tvé) i se vším plným právem a panstvím a příslušen- stvím, jakož ta aneb to zboží nahořepsaná neb psané od starodávna v svých mezech a hranicích vymezena jsou aneb jest, nic sobě tu ani erbóm svým nižádného práva, panství ani vlastenství nepozůstavujíc, než tak jak jsem to sám nahořepsané zboží držel a užíval, to jsem všecko prodal k pravému dě- dictví, jmění, držení a užívání svobodné a nezávadné urozenému vládyce p. Hynkovi Jindrákovi z Kojetic a erbóm jeho a jeho věrným rukám etc. i tomu každému, kdožby tento list měl s jich dobrú vůlí, aby též právo měl k těm ke všem věcem v tomto listu psaným, jako on sám nahořepsaný Hynek anebo erbové jeho i věrné ruky jeho za 2000 zl. neb zač chceš etc. kteréž jsem již od něho hotové úplně a docela zaplacené vzal (to jest-li za hotové prodáš, a pakli na roky, hled se listem opatřiti od toho, kdož kúpil, na sumu pozůstalú).

Strana 83
83 I protož já nahořepsaný Karel, jistec a první správce nahoře i dole psaných věcí a my A. B. C. D. E. F. rukojmě a spravedliví správci nahoře i dole psa- ných věcí s nim svrchupsaným p. Karlem a zaň i za jeho erby všickni vespo- lek rukú společní a nerozdílnú, naší dobrú čistú vírú beze vší zlé lsti a for- telův všelijakých, svrchupsanému p. Hynkovi a jeho erbóm a věrným rukám a tomu každému, kdožby tento list měl s jich dobrú vůlí, to jisté zboží svrchu- psané i se vším jeho příslušenstvím, když nejprv dcky zemské budou otevříny v Olomúci aneb v Brně, k kterémužto pak právu přisluší, na prvním sněmu anebo konečně na druhém ve dcky zemské vložiti a vepsati jim kupitelóm na- šim svrchupsaným máme a sobě i erbóm svým i tomu každému, kdožby to prvé ve dckách měli, z desk vypsati a vymazati máme svým nákladem a prácí svú a po dckách vložení plná tři léta máme spravovati a osvobozovati od každého člověka světského i duchovního i od sirotků i od židů i od věnných práv, tak kdožby to zboží svrchupsané právem zemským nařekl, na všem neb na díle, a to tolikrát, kolikrát by toho potřebí bylo kupitelům našim svrchu- psaným. A zvláště my jistec a rukojmě nahořepsaní slibujem nahořepsaným kupitelům našim za ssutí toho statku, aby při něm svobodně bez zmatku zů- stali. A pakli bychom toho všeho neučinili a nedokonali, což se v tomto listu piše, buďto na všem neb na díle (jehož Bože ostřež), tehdy ihned kteráž dva z nás rukojmí napomenuta budem listem neb ústně od kupitelův našich a jich věrných ruk nahořepsaných, máme a slibujeme vjeti a vlehnúti anebo každý místo sebe panoši řádu rytířského poslati s jedním pacholkem a se dvěma koňmi do města N. v dům ctného hospodáře nám od kupitelů našich nahoře- psaných ukázaného, jeden na druhého neukazujíc ani se jeden druhým vymlú- vajíc. A tu máme a slibujeme pravé a obyčejné ležení vésti a plniti, tak jako země Moravská za právo má. A událo-li by se nám prvním dvěma ležákóm v tom ležení ležeti každý s jedním pacholkem a se dvěma koníma dní 14 čtúc od prvního dne napomenútí a my ještě věcí nahořepsaných nespl- nili a nedovedli tak jakž se nahoře piše; tehdy ihned druhá dva z nás rukojmí též máme vjeti a vlehnúti do téhož města k témuž hospodáři s tolikéž pa- cholky a konima týmž vším obyčejem a právem jako první dva ležáci. A jest- liže bychom opět v těch 14 dnech též tomu dosti neučinili, tehdy i poslední dva z nás rukojmí tak máme učiniti a vlehnúti s týmž vším obyčejem a prá- vem jak první čtyři a tu všech nás šest s tolikéž pacholky a se 12 koňmi máme a slibujeme pravé a obyčejné ležení plniti a vésti a to tak dlúho a po- tud, pokudž bychom věcí nahořepsaných nesplnili a nedovedli. A přes to, ležme my neb neležme, a svrchupsaných věcí nesplnivše, tehdy dáváme plnú moc a plné právo tímto listem našim kupitelům a jejím věrným rukám na- hořepsaným, tak jestliže jaké škody vzali skrze naše takové nesplnění, ještoby je mohli prokázati hodným svědomím bez přísah a věrování, tehdy aby o to k nám jistci a rukojmím nahořepsaným hleděli a na nás i na statcích našich aby se hojili a svého postíhali tak a týmž obyčejem vším, což tato země Mo- ravská za právo má. A jestližeby v tom času Pán Bůh z nás rukojmí kte- rého smrti neuchoval, jehož Bože ostřež, tehdy my živí a zůstalí rukojmě sli- bujem a máme místo toho umrlého dobrého a mohovitého v jednom měsíci po- řad zběhlém k sobě přistaviti a podlé sebe zapsati a list tento v táž slova obnoviti a jej kupitelům našim svrchupsaným v jich moci dáti pod ležením svrchupsaným. Tomu na svědomí etc. Ó výstraze na ten list a o přejítí práv. (Fol. 79.) Ale v tom se každý opatř, neb správa a list takový netrvá než jedné do šesti práv aneb do tří let po vkladu, když práva jdou tak v Brně jako v Olomúci. A pakliby toho za- nedbal a zmeškal kdož kolivěk a v těch třech letech po vkladu z toho statku nepohnal anebo se nepřipověděl, ten každý, by spravedlnost jakú měl k tomu 6*

Strana 84
84 statku, potom pohnati nemůže, lečby práva nešla. A nešla-li by práva a žeby zastavena byla, tehdy tudy nezmešká své spravedlivosti žádný. A též ti ru- kojmě z toho prázdni nebudou moci býti než až šest práv přejde sudicích, kdyžby zase práva šla i s těmi počítajíc, ačby již které právo bylo přešlo po vkladu prv nežli jest zastaveno bylo. A ti rukojmě i s jistcem vždy jsou povinni, list obnoviti a v tom vězeti kolikrátby toho potřebí bylo, až práva zase zasezena budou a dcky zemské otevříny budou. List obyčejný hlavní na penize na pargaméné s visutými pečetmi pod úrok anebo darmo aneb na papíře do půl léta anebo déle s méně rukojměmi pod závazek první. (Fol. 260.) Ja Bedřích Zajímáč z Kunstatu a na Jevišovi- cích i s svými erby první jistec a dlužník dluhu dolepsaného a my A. B. C. D. E. F. rukojmě a spravedliví spoluslibce s nim a zaň za svrchupsaného Bedři- cha a za jeho erby, vyznáváme všichni vespolek tímto listem přede všemi, kdož jej uzří nebo čísti slyšeti budou, rukú společnú a nerozdílnú, že jsme dlužni dluhu pravého a spravedlivého nám v děk půjčeného 6000 zl. uherských do- brých etc. urozenému pánu panu Jetřichovi z Boskovic a na Třebíči a jeho věrné ruce urozenému pánu panu Václavovi z Boskovic etc. z kterýchžto 6000 zl. nahořepsaných my jistec i rukojmě nahořepsaní máme a slibujeme rukú společní a nedílnou a naší dobrú, čistú vírú polůletního aneb ročního platu úroku dáti a spraviti N. a též tu sumu jistiny nahořepsanú zase věřitelóm na den N. nejprv příští i s úrokem na to již přišlým do jich domu v jich moc beze všeho fortele a nesnází všelijakých nákladem a prácí svú. A jestliže by- chom pak toho všeho aneb na díle nezdrželi, což se v tomto listu nahoře neb dole piše (jehož Bože ostřež) tehdy ihned my jistci a rukojmě nahořepsaní dá- váme tímto listem plnú moc a plné právo jim věřitelóm našim nahořepsaným, aby nás mohli tímto listem našim upomínati o sumu jistinnú, i úrok, nahoře- jmenovanú, tak tím vším obyčejem a právem bez umenšení, jakoby na nás list hlavní na tu sumu na pargaméně obyčejný s sedmi pečetmi visutými a šesti rukojměmi měli. Tomu na svědomí etc. Datum etc. A pakli jest s vejpovědí a s ležením, tehdy jakž tam pořad stojí bez to- hoto artykule „vydávati platu ročního na každý rok N. a do jich domu sláti nákladem a prácí svú a to rozdílně na svatý Jiří polovici a na svatý Václav též polovici druhú, a tak máme a slibujeme ten jistý plat nahořepsaný na ty časy svrchupsané vydávati a spravovati věřitelóm našim nadepsaným a to tak dlúho a potud, pokudžbychom jim zase jich jistiny nahořepsané hotovými zla- tými nezaplatili a v jich moc nepoložili úplně a docela. A nezdálo-li by se nám jistci a rukojmím těch 6000 zlatých nadepsaných déle při sobě míti a toho platu déle z sebe vydávati, aneb žeby také věřitelé naši svrchupsaní anebo jejich věrná ruka zase svú sumu zlatých nahořepsaných míti chtěli; tehdy máme sobě obapolně my jim anebo oni nám půl léta napřed výpověď učiniti listem nebo ústně anebo poslem jistým a v tom polůletí již vypovědělém my jistec i rukojmě nahořepsaní máme a slibujem svú čistú a dobrú vírú rukou spo- leční a nerozdílnú beze vší zlé lsti zmatku a nesnází všelijakých věřitelóm na- šim svrchupsaným jich sumu nahořepsanú jistinu hotovými zlatými zaplatiti a v jich moc položiti i se všemi úroky ačby které zadržány byly i se všemi ško- dami, kteréžby věřitelé naši nahořepsaní pro naše nesplnění vzali, ještoby je hodným svědomím bez přísah a věrování pokázati mohli. A pakli bychom toho všeho nebo na díle nezdrželi a neučinili, tak jakž se v tomto listu piše — jehož pane Bože rač ostříci — (ležení obyčejné do každého listu vybrati musíš) tehda ihned kteráž dva z nás rukojmí nahořepsaných napomenuta budem od nahořepsaných věřitelův našich listem, oustně anebo jistým poslem, máme a slibujeme vjeti a vlehnúti, jeden na druhého neukazuje ani se jeden druhým vymlúvaje, v pravé a obyčejné ležení do města N. v dům ctného hospodáře

Strana 85
85 nám od věřitelův našich svrchupsaných ukázaného, anebo každý z nás místo sebe poslati panoši řádu rytířského s jedním pacholkem a se dvěma konmi a tu máme a slibujem pravé a obyčejné ležení vésti a plniti tak jakž země Mo- ravská za právo má. A událo-li by se nám prvním dvěma ležákóm v tom ležení 14 dní ležeti čtúc od prvního dne, kterýž kázali vlehnúti, a my ještě svrchupsaných věcí věřitelóm svým častopsaným nesplnili a nedokonali a úplně a docela nezaplatili, tak jak se svrchu piše, tehda ihned kteráž druhá dva z nás rukojmí napomenuta budeme od věřitelův našich máme a slibujem vjeti a vlehnúti anebo každý z nás na místě svém poslati v též ležení do tohož města k témuž hospodáři tím vším obyčejem a právem jako první dva ležáci a tak máme a slibujeme učiniti až do posledních dvou rukojmí a z toho ležení nás všech šest rukojmí s tolikéž pacholky a s dvanácti koňmi slibujem nikam ne- vyjížděti ani vychoditi žádným obyčejem, ani kterým právem ani panským vy- voláním tak dlouho a dotud, dokavadžbychom věřitelům našim svrchupsaným všech věcí v tomto listu nahoře psaných nesplnili a úplně a docela nezaplatili i se všemi škodami, kteréž by oni nahoře psaní věřitelé naši pro naše nespl- nění vzali, ježtoby je hodným svědomím bez přísah a věrování pokázati mohli, též ty všecky škody máme a slibujem jim nahoře psaným věřitelům našim na- praviti a zase hotovými penězi zaplatiti, prve nežlibychom z toho ležení se pryč hnuli a přes to my svrchupsaní rukojmě, ležme my v tom ležení anebo neležme, dáváme tímto listem svrchupsaným věřitelům našim plnou moc i plné právo té sumy jístiny nahořepsané vzíti a dobyti mezi křesťany pod úroky, nebo mezi židy pod lichvami na naši všech společnou a nerozdilnou škodu, a jestližeby v tom času z nás nahořepsaných rukojmí kterého pán Bůh od smrti uchovati neráčil, čehož pane Bože uchovej, tehdy my živí a zůstalí rukojmě máme a slibujem jiného živého místo toho umrlého tak dobrého a mohovitého v jednom měsíci pořad zběhlém po napomenutí zase k sobě v toto rukojemství přistaviti, a list tento zase v táž slova obnoviti a jej věřitelům našim svrchu psaným zase v jich moc dati pod ležením svrchupsaným a to tolikrát, kolikrát toho potřebí bylo věřitelům našim svrchupsaným, a kdožby tento list měl svrchupsaného N. anebo psané N. aneb s jejich věrných ruk nahořepsaných do- brou a svobodnou vůlí, ten má a míti bude ke všem věcem svrchupsaným touž plnou moc a právo, jako oni nahořepsaní věřitelé naši. Tomu na svědomí my jistec i rukojmě nahořepsaní své atd. O listu bez výpovédi obyčejném na penize. (Fol. 76.) Item list bez vý- povědi tím vším obyčejem a právem počne se a dokoná též jako list hlavní na peníze, též pod ležením, též dobrá vůle má v něm býti kromě toho, že sobě věřitel a jeho erbové a jeho věrné ruky žádné výpovědi nepozůstavují; než musí ten sumy jistiny čekati, pokudž ji jistec anebo jeho rukojmě nevypovědí. Než o úroky může napomínati tak podlé listu jakž list svědčí, i vlehnouti oněm můž kázati, kdyžby mu placeny nebyly, a než když již jistec nebo rukojmě vý- pověď učiní podlé listu hlavního, jestližeby při nich té jistiny déle přes jejich výpověď nechati nechtěli, majíc toho na ně svědomí o výpověď. Výstraha o listech hlavních pismem i dírami. (Fol. 263.) A to máš vě- děti, že list hlavní má psán býti s celými slovy beze všech titlů a cifer; neb postavil-liby tam v něm které slovo s tytlem anebo sumu s cifrou, nebyl by obyčejný a páni by jeho potom snad nesoudili. A též bylaby v něm jaká díra, též se ho vystříhej a nepřijímej ho, nebť by nic nevážil. List na pergaméné nebo na papire na penize do roka. (Fol 256.) Ja Ludvik z Krumsína a na Karlatě i s erby svými vyznávám tímto listem přede všemi, kdož jej uzří anebo čtouce slyšeti budou, že jsem dlužen dluhu pravého a spravedlivého mně vděk půjčeného 300 kop gr. č. urozenému pánu

Strana 86
86 panu Puthovi z Lichtenburku a na Sadku, a jeho erbům a jeho věrné ruce urozenému pánu panu Vratislavovi Krajířovi z Krajku a na Cornstýnu, v kte- réžto sumě svrchupsané ja nahořepsaný jistec zastavuji anebo prodávám a mocí tohoto listu zastavil jsem anebo prodal jsem jim nahořepsaným věřitelům svým platu svého peněžitého ročního stálého nižádnému nezávadného na vsi své dě- dičné a nižádnému nezávadné jménem Babicích i na těch na všech lidech svých v ní usedlých, a na všech jich statcích což jich tu v té vsi mám, a pakli jest všecka ves jeho, tehdy tohoto netřeba artykule, když tam s ním žádný spolu lidi nemá XXV kop gr. atd. A za to já svrchupsaný jistec i s erby svými jim nahořepsaným věřitelům svým tímto listem slibuji, že jim ten jistý plat, nahořepsaných XXV kop gr. v jístotě každý rok od lidí mých svrchu psaných dáván a spravován, donášen, anebo posilán bude do domu jejich N. jich prací a nákladem a to tak rozdílně, tak jakž ti lidé nahořepsané plat dávají, polovici při svatém Jiří nejprv příštím po datum listu tohoto XIII kop a druhou polo- vici při svatém Vácslavě též po něm přišlém, a jestliže pak s výpovědí s pololetní, a není do času jmenovaného, tehdy postav: to tak dlouho a potud, pokudž bych já N. aneb erbové moji jim věřitelům našim nahořepsaným jich sumy jistiny nahořepsané hotovými N. nezaplatiti úplně a docela v jich moc nepoložili. A nezdálo-liby se nám jistcům nahořepsaným anebo našim rukoj- mím dolepsaným té sumy jistiny při sobě déle míti anebo toho platu z lidí našich nahořepsaných jim příti nechtěli, tehdy máme sobě obapolně my jim, anebo oni nám půl leta napřed výpověd učiniti listem anebo poslem jistým. A v tom pololetě již vypovědělém my jistci nahořepsaní máme a slibujem jim věřitelům našim nahořepsaným jich sumu jistinu nahořepsanou i s úroky ačby které lidé naši častopsaní zdrželi, úplně a docela hotovými N. zaplatiti a v jich moc položiti do jich domů, a to nákladem a prací svou i se všemi škodami, kteréžby oni vzali pro naše nesplnění, ještoby je etc. ty jim beze všeho vymyšle- ného fortele a nesnází všelijakých etc. A též to doložit, jakž teď dole stojí, chtěl- liby to prodati aneb změniti, a pak hned. A my A. B. C. D. E. F. rukojmě atd. tak jakž napřed, a ležení též postav obyčejné, a pakli bez výpovědi než do času, tehdy takto: a také já nahořepsaný jistec mám a slibuji jim nahoře- psaným věřitelům svým jich sumu jistinu nahořepsanou hotovými atd. i s tím platem, ačby kterého ještě lidé moji nahořepsaní nesplnili položiti a zaplatiti, konečně na den 5ho N. přes rok anebo bliž anebo dál, jakť se zdá postav, od dat. listu tohoto, a toto do domu jich nákladem a prací svou, a také jestli žebych já nahořepsaný jistec anebo erbové moji, té nahořejmenované vsi prodali anebo profrejmarčili, anebo jakžkoli jich odbyti chtěli prvé nežby se všemu tomu dosti stalo, což se nahoře i dole piše, tehdy máme a slibujeme jim na- hořepsaným věřitelům svým tolikéž platu ročního, jakž se svrchu piše, prvé před tím ukázati a zapsati na jiných lidech a vsech svých tak jistých a use- dlých jako tyto jsou nahořejmenované vsi naše, a my A. B. C. D. rukojmě a spravedliví spoluslibce, s ním svrchupsaným Ludvikem zaň a za jeho erby sli- bujem všickni ve spolek rukú společní a nerozdílnou svou čistou dobrou a kře- sťanskou vírú věřitelům našim nahořejmenovaným, že se tomu všemu zadosti stati a učiniti má, což se v tomto listu nahoře i dole piše. A jestližebychom pak my jistci i rukojmě nahořepsaní, toho všeho aneb na díle nezdrželi a ne- splnili a dosti učinili, tak jakž se v tomto listu od nás jistců i rukojmí svr- chupsaných jmenuje a piše, (jehož pane Bože ostřež) tehdyť, zdálit se ležení můžeš postaviti. My jistec i rukojmě nahořepsaní dáváme tímto listem plnou moc a plné právo věřitelům našim častopsaným své sumy jistiny a toho platu již psaného dobývati na nás všech společní a nerozdilnou škodu, i též aby nás mohli upomínati tímto obyčejem a právem tak jakoby na nás list obyčejný hlavní na pergámeně s šesti rukojměmi a sedmi pečetmi vysutými měli, pod

Strana 87
87 ležením i dobrou vůli bez umenšení všelikého slovce. K tomu všemu na svě- domí a na zdržení my jistec a rukojmě nahořepsané pečeti své přirozené k to- muto dali jsme přitisknouti. Jenž jest dán a psán atd. A nechcešli na zá- stavu než prostě pod úrok anebo darmo půjčiti, to v tom listu nahořepsaném jednem slovy oprav, jak a do kterého času půjčiti chceš. List obyčejný na Widerkauf platu anebo i statku prodaje s panstvím. (Fol. 65.) Já Přibík z Třeskova a na Buchlově i s erby svými vyznávám tímto listem přede všemi, kdož jej uzří anebo čtouce slyší, že s dobrým svým roz- myslem a s radou přátel svých dobrovolně prodal jsem a mocí tohoto listu prodávám, sám od sebe a od erbův i potomkův svých, platu svého dědičného sta- lého na svých lidech, svých usedlých dědičných nižádnému nezavadných ve vsi své N. i na jiných všech statcích X kop gr. č. platu ročního, a to na ty časy rozdílně tak jakž ti lidé již psaní ten plat nahořepsaný platí a dávají, podle register ode mne jemu kupiteli vydaných za 200 zl. na zlatě čtouc za zl. N. urozenému vladyce Strachovi z Hřmotu a na Zvuku a jeho erbům, a k jeho věrné ruce N. z N. i tomu každému kdožby tento list měl s jich dobrou vůlí. Všakž tak a na ten spůsob, aby oni kupitelé moji nahořepsaní ten plat na- hořepsaný z lidí mých nahořepsaných, a z jich z všech statků na ty časy podle registr ode mně jim vydaných napřed jmenovaných sobě vybrali, každý rok po roku, jakžby mohli a uměli a věděli beze všecky mé i erbův mých i potom- kův všelijaké překážky, a to tak dlouho a potud, pokudž já bych nahořejme- novaný Přibík anebo erbové potomci moji jemu nahořejmenovanému Strachovi anebo jeho erbům, anebo jich věrné ruce nahořepsané napřed rok anebo půl leta vypovědi neučinil nebo neučinili listem anebo poslem jistým při sv. Jiří anebo při sv. Václavě, jinde nic. A kdyžby se taková nahořepsaná výpověd od nás svrchupsaných prodavcí jim kupitelům našim svrchupsaným stala, tehdy máme a slibujem jim kupitelům svým častopsaným jich sumu jistinu nahoře psanou v tom roce neb půl letě vypovědělém pořád zběhlém úplně a docela hotovými N. zaplatiti a v jich moc položiti do jich domů nákladem a prací svou. A kdyžby se již tomu dosti stalo ode mně nahořepsaného Přibíka, anebo erbův anebo potomkův mých jim nahořepsaným kupitelům mým, tehdy hned při zaplacení sumy svrchupsané jistiny povinní budou a mají mi kupitelé moji svrchu psaní mně již psanému Přibíkovi nebo erbům nebo potomkům mým zase registra ode mne jim vydaná navrátiti, i s listem tímto, všakž tak vy- berouc sobě ten plat, ačby který zaseděný od těch lidí byl. Item též o prodaji anebo změnění té vsi postav jako v listu, kterýž se počíná na listu o prodaji anebo zástavě do času, anebo s výpovědí platu na lidech na druhé straně stojí, a též rukojmě i též jich slib pořád až dolu. A ta registra ať jsou řezána, a lidé seznajíli se k toliko platu a dobře-li usedlí a v dobréli dědině, tím se sprav dále. O prodaje statku na Widerkauf. (Fol. 66.) Item prodaje statku na Wi- derkauf tím vším počátkem a pořádkem jako list zprávný na zboží počíti se má a pořád psati a i rukojmě, až potud, kdež stojí to jisté zboží svrchu psané i se vším jeho příslušenstvím. Item pak to ve dcky vkládání a vymazání přeskoč, pak zase počni na tomž slově příslušenstvím, máme spravovati a osvo- bozovati, a tak opět pořád až potud, kde stojí: kolikrátby toho potřebí bylo kupitelům našim svrchupsaným, avšak jest v tomto listu toto znamenitě vy- měněno, že kdyžbychkoli já Barton nahořepsaný anebo erbové moji anebo ná- padníci chtěl anebo chtěli zboží své svrchupsané zase vyplatiti od kupitelův našich nahořepsaných, tehdy jim máme a povinni budeme výpověd napřed uči- niti rok neb půl léta při sv. Jiří neb při sv. Vácslavě. A v tom N. vypově- dělém, my jistec a rukojmě nahořepsaní máme svou dobrou a čistou vírú beze

Strana 88
88 vší zlé lsti a fortelů i nesnazí všelijakých i zmatkův věřitelům našim svrchu- psaným jich sumu nahořepsanou jistinu hotovými N. zaplatiti a v jich moc po- ložiti i se všemi škodami, kteréžby kupitelé naši častopsaní již po té výpovědi pro naše nesplnění vzali, ježto by je bez přísah a věrování pokázati hodným svědomím mohli, i též s těmi náklady kteréžby s vůlí nás jistců a rukojmí na opravu toho statku naložili a hned při placení věcí nahořepsaných nahořepsaní kupitelé naši povinni budou a mají nám zase tento list vrátiti, a toho zboží svrchupsaného se vším panstvím a přislušenstvím podle znění tohoto listu zase postoupiti a beze všech nesnazí, fortelů i zmatků všelijakých, a též do- pustil-liby pán Bůh na ty lidi svrchupsané kteréžkoli oheň tehdy kupitelé naši svrchu psaní mají a povinni budou s nimi o lhůty podle slušnosti uho- diti, aby se zase stavěti mohli. A jestliže bychom pak my jistec a rukojmě nahořepsaní věcí nahoře i dole v tomto listu psaných na všem nebo na díle nedokonali nebo nezdrželi (čehož Bože ostřež) tehdy i hned kteráž dva z nás rukojmí napomenuta budem atd. Ležení obyčejné, a dobrá vůle ať v něm po- staveno jest. List slibu do listu dokonání. (Fol. 96.) My Herbort z Rymařova a na Drahotuších a Heřman ze Šalenic a na Slaviči známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdež čten anebo čtouce slyšán bude, že jest nás prosil urozený vladyka pan Zdeslav z Prudic, abychme zaň slibili do listu dokonání do IV. neděl po datum listu tohoto za V. kop gr. č. širokých, urozenému pánu panu Vilémovi z Robstejnu, a jeho erbům, i protož my svrchupsaní Herbort a Heřman slibujeme za svrchupsaného Zdeslava a za tu sumu nahořepsanou, na- hořepsanému pánu panu Vilemovi i jeho erbům, že mu list hlavní obyčejný na pergámeně na nahořepsanou sumu udělán býti má, od nahořepsaného pana Zdeslava konečně ve čtyrech nedělích pořád zběhlých po datum tohoto listu podle přípisu vydaného a v jeho moc na chování položen býti má. A pakli by se toho nestalo, tehdy my nahořepsaní rukojmě dáváme tímto listem na- hořepsaným věřitelům našim, aby nás tak upominati mohl, jakž země morav- ská za právo má. K tomu na svědomí a zdržení své pečeti atd. dal. List obyčejný na věno do desk. (Fol. 83.) Ja Ludvík z Okřišník i se svými erby první jistec a dlužník dluhu dolepsaného a my A. B. C. D. E. F. vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, že jsme dlužni pravého peněži- tého dluhu věnného 300 hřiven gr. urozené paní Braxedie z Myslibořic man- želce vlastní svrchupsaného Ludvíka a k jejím věrným rukám, v kterýchžto 300 hřiv. gr. věnních nahořepsaných, my jistec i rukojmě svrchupsaní máme a sli- bujem svou dobrou a čistou vírú, rukú společní a nerozdilnou beze vší zlé lsti a fortelův všelijakých jí svrchu psané paní Braxedie i jejím věrným rukám nadepsaným XXV hříven platu ročního ukázati na našich čistých a svobodných a nezavadných dědinách a na lidech usedlých a o prvním panském sněmu neb konečně o druhém, když dcky zemské otevřeny budou, svrchupsané paní Braxedie a věrným rukám máme a slibujeme, ve dcky vložiti a vepsati ku pravému jejímu věnnému právu, tak jakož země moravská za právo věna má vkládati podle práva svým nákladem a prací svou. A paklibychom toho ne- učinili (čehož pane Bože nedej) tehdy i hned bez meškání kteráž dva z nás rukojmí etc. Ležení má postaveno býti obyčejné, jakož v jiném listu obyčej jest. K tomu na svědomí. O zápisích kdo má na koho. (Fol. 102.) Kdo má jaký zápis na koho, by pak ten zápis svědčil až po smrti jeho, tehdy tu věc a ten zápis a tu sprave- dlivost má oznámiti přede pány soudcími u toho práva, kterémuž to náleží právu, nač ten zápis jest, prositi pánu JMt, aby to v registra zemská zapsati ráčili a to proto, aby se to nezadlilo a toho aby nezanedbával, a práva aby

Strana 89
89 toho neprosoudil, jako jsou prosoudili páni Rehlináři z Augšpurku proti panu Šebestianovi v Vejtmille 8000 zl. ač zápis od tetky své dostatečný měli, ale když s ním tak dlouho mlčeli, nic neobdrželi; na to nález jest v Brně o sněmu v půstě léta 1519 za hejtmana pana Arkleba z Bozkovic a komorníka pana Voka z Sovince, a komužby toho potřebí bylo, toho tu dej hledati. O Batelovského falši. (Fol. 103.) Ty časy Jindřich Batelovský z Prostého o témž sněmu v Brně pro falešné listy, kteréž sobě byl zdělal na pana Jana z Lomnice a na Meziřiči a na pana Jindřicha Hradeckého z Hradce, na kteréž i poháněl, svůj konec vzal, tak že jsou mu nejprv ty dva prsty utali u pra- neře, kterýmiž přísahu vedl s kléskou na falešný list, kterýž sobě byl sám udělal na pana Jana z Lomnice a na Meziřiči a potom jest před městem i s těmi listy u šibenice spálen na prach. O dluhu v listu dání bez dobré vůle neplatném. (Fol. 105.) Kdož má list na penize na někoho, a že v něm dobrá vůle stojí, a na ten list nedá-li někomu dobré vůle, než že mu jej dává poručenstvím anebo tak zhola, aby sobě jim ten dluh vyupominal a žeby v tom umřel, tehdy budeli upomi- nati po smrti toho, kdož mu jej dal tím listem nemaje naň dobré vůle, tehdy dlužník anebo jeho rukojmě jemu se obrání, že o cizí věc upomíná, že nemá ten list dobré vůle, jakž v něm svědčí. Jakž se bylo stalo, tak že pan Hynek Boček z Kunštatu byl dal a poručil na mocný list královský všecek statek svůj i listy, kteréž kde na koho měl, panu Ludvíkovi Zajimačovi z Kun- štatu, potom pan Ludvík drže statek všecek jeho pohnal pana Jindřicha By- tovského z Lichtenburku, za to mám, že z 1000 zl. že jest byl rukojmě v listu za tu sumu za paní Žofii hrabinku panu Bočkovi nahořejmenovanému, a že on k tomu dluhu v tom listu jmenovaném podle dání a poručenství paně Bo- čkova právo má; pan Jindřich žádal, aby ten list byl čten, i stála v něm dobrá vůle, pan Jindřich žádal, aby pan Ludvík dobrou vůli ukázal na ten list pána Hynka. Poručník pravil, že jí nemá, a že jí není potřebí, poněvadž všecek statek i svrškové podle dání a poručenství přisouzeni jsou; pan Jind- řich vždy na tom stal, poněvadž v listu dobrá vůle svědčí, a pan Ludvík jí nemá, že jemu nic povinnovat není. Nález na to. Páni nalezli, poněvadž list svědčí s dobrou vůlí, a pan Ludvík naň od pana Hynka Bočka dobré vůle nemá, že tomu pan Jindřich od- povídati némá a to se stalo ve sněmu v Brně o sv. Kunhutě 1523. A také v tom listu nesvědčilo erbům jeho ani věrným rukám než za to mám, kdyby bylo erbům svědčilo anebo věrným rukám, ti by byli mohli o to hnáti, a ob- drželi by, ale nesvědčil než samému pánu Hynkovi Bočkovi. Přípis obyčejný, kvitance načkoli potřebí jest, jmenem postav z čeho jej kvituješ. (Fol. 86.) „Já Vácslav Vyšehradský z Vyšehradu vyznávám tímto li- stem, jakož mi jest byl dlužen jistinu neb úrok aneb že jsem jemu byl dal schovati vědomě před lidmi toto neb toto urozenému pánu neb panoši, jakž pak ta věc dolepsaná sama v sobě jest, aneb list sám v sobě to šíře zavírá, že jest mi to řádně spravil neb zaplatil neb vratil, úplně a docela tento neb onen čas. A protož já svrchupsaný Vácslav mocně tímto listem sám od sebe i od erbův svých věrných ruk jej pana N. neb panoši i erby i rukojmě jeho z toho neb z toho kvituji a propouštím a mocně prázdná činím, a slibuji svou dobrou a čistou vírú sám za sebe i za erby své věrné ruky, že z toho neb z onoho on pán aneb panoše i erbové i rukojmě jeho věčně od nás ani od žá- dného člověka živého, kterýžby které právo po mně k tomu neb k onomu míti chtěl, více napomináni býti nemají, po datum kvitanci této. Tomu na svě- domí a lepší jistotu etc.“

Strana 90
90 Také kvitance mají dělány býtí obyčejně s sedmi pečetmi, když jest věc znamenitá a pilná, a pakli menší může s méně aneb samého pečetí kvitanci dána býti. A to jest na toho vůli, kdož jí přijímá, zdáli se jemu dosti za jistotu, avšak i takové kvitance s jednou pečetí páni soudí a za jistotu přiříkají. O stávkách. (Fol. 140.) Stávky se dějí rozličně a druhdy se musí stavo- vati. Host hostě z cizých zemí může staviti; ale ti nemají souzeni býti, leč se prvé do těch zemí oznámí k obojím právóm, k kterým ti přísluší, listem oznámíc, že jsú se tito stavili a pro tuto a tuto příčinu. A chtějí-li jim tam spravedlivé činiti, a žeby to jisto bylo, tehdy jich tam podadí; pakli by ne- chtěli oni, tehdy tuto mají súzeni býti. Též také domácí hosté totižto této země mohú se staviti kdežkoli a též má oznámeno býti k tomu právu a má zvědíno býti, žádal-li jest tam práva, kdež jest ten obstavený bytem a žeby grunt měl. Jestliže jest žádal a že jemu nechtěli od souseda svého sprave- dlivé učiniti, aneb jaké zmatky činili, tehdy může a má tu súzen býti a kdež se stávka stala. Též i domácí může hostě stavěti na své dědině; než jestli ten člověk host usedlý na jiné dědině, má naň ten domácí prvé tam na dědině žalovati a jej viniti na právě. A jestližeby se mu tam nemohlo spravedlivě státi, tehdy dada dva penize opovědná potom hned může stavovati, kdež se jemu zdá, doma neb jinde, toho neb jiného z té dědiny. Též pro panské věci, cožby pán na svůj slib vzal bez závady lidské aneb bez zapsání stavek na nich, proto nemají lidé stavováni býti, lečby je pán jich v to podal, zapsá- ním neb jinak žeby za pána slibili rukú dáním, tehdy se o takovú věc mohú obstaviti; ale mají jim těm lidóm, fojtu neb konšelům o té stávce oznámiti, aby s svým pánem rozmluvili. A také panské věci žádné nemají sta- vovány býti, jakožto panští koni nebo formané s panským nákladem nebo slu- žebníci nebo poslové jejich ani oni sami. Páni také, obyvatelé této země, v cizích zemích nemají se stavovati, kteříž v této zemi statky neb grunty mají, než v této zemi mají sebe hleděti. A pakliby kdo jináče svávolně učinil, po- vinnen jest kázní a škod napraviti tomu, kohožby svévolně k nim připravil. List na papíře neb na pargaméné sedláku neb komužkoli pod stávkami obyčejnými. (Fol. 258.) List pod stávkami komužkoli má svědčiti, též tím po- řadem počni jako ten nahořel) a darmo-li čili na zástavu, čili pod úrok a na jakou sumu, to vše jmenuj i rukojmě a pakli chce věřiti bez rukojmí a dobrá vůle v něm postavena býti má a tímto zavaž: „a jestli žebychom my jistec i rukojmě nahořepsaní toho všeho anebo na díle nezdrželi anebo nesplnili, což se v tomto listu nahoře i dole piše, čehož pane Bože ostřež; tehdy dáváme věřitelóm našim nahořepsaným tímto listem plnou moc a právo i tomu kaž- dému, kdožby tento list měl s našich nahořepsaných věřitelův dobrou a svo- bodnou vůlí, tak aby mohli o svou jistinu nahořepsanou i o úroky nahořepsané všech nás jistce a rukojmí nahořepsaných lidi naše stavovati duchovním nebo světským právem i jich statky, buďto zde v zemi anebo ven z země a to po- tud, pokudžby jim jich suma nahořepsané jistiny dána a zaplacena úplně a docela nebyla i s úroky, ačby kteří zadržáni byli i se všemi škodami, ačby které věřitelé naši nahořepsaní pro naše nesplnění vzali, kteréžby hodným svě- domím prokázati mohli. A to dostav: umřel-li by který rukojmě nahořepsaný ať se list obnoví jakož v jiných listech obyčej jest pod stávkami nahořepsa- nými etc. Tomu na svědomí a zdržení své přirozené pečeti my jistec i rukojmě nahořepsaní k tomu listu vědomě přidávili jsme. Jenž jest dán etc. O neobyčejné stavce půhon a potom naň smlouva na mocné přestání Ubrmanův volených. (Fol. 141.) Asi leta 1522 prvé neb posleze byl pohnal do 1) t. j. list na pargaméně nebo na papíře na peníze do rok.

Strana 91
91 Olomúce Bohuše ze Zvole a na Kunovicích pana Jana z Pernštýna asi z 500 kop gr. č. a tu jemu vinu dávajíc že jsou v Smršicích Prostějovští měšťané jeho učinili neobyčejnou stavku na lidi jeho Holštynské Linharta a N. bratra jeho, že jim jich statky a náklady bezprávně obstavili, a tam podnes drží, a že jeho lidé skrze to znamenitou škodu jsou vzali, a že jim toho napraviti nechce. I v tom pak o sv. Janě o sněmu v Olomúci, když zase práva šla, léta 1527 vydali jsou o to z obou stran za prostředníky pana Jana Kunu z Kunštatu, pana Hynka Brumtalského, pana Bernarta Zvolského ze Zvole, a k nim po- dvou přátelích, pan Jan z Pernštejna vydal Jana Dubčanského ze Zdětina, a Jarolima Barského, a Bohuše vydal pana Vácslava Žampacha z Potnstýna, a Jana Kyjovského z Kyjovic a na těch sedmi obapolně jsou mocně o to přestali. I tu jsou od práva po přísaze svědky provozovali, nejprv Bohuše, že jsou Pro- stějovští těch Bohušových lidí statek obstavili, pro nějakého člověka dluh, kterýž s nimi jel, a že dlužen byl zlatníkoví do Prostějova 1 hř., ale že ten jistý nebyl nikdy ani usedlý ani přikázaný člověk Bohušův, a že ten statek, kterýž obstavili, nikdy nebyl jeho a nic jeho není, než že jest těch lidí Bohu- šovských, a toho statku bylo XIII koní dobrých a dva drejlinky vína dobrého a dva vozy dobré a řetězy dobré, a což k formanství náleží. Pan Jan pro- vodil proti tomu, že jsou nic jiného těm lidem Bohušovým neobstavili, než jedné ty dva drejlinky vína, a že jsou jim koní ani vozů neobstavili a nedr- želi, a že jsou lidé Bohušovi nechtěli koní a vozů vzíti než pravíc, poněvádž nám jedno bezprávně stavujete a všecko jest naše, a my nejsme nic vinni, a ten, pro koho nás stavujete, v tom statku s námi nic nemá též také pána na- šeho není, mějtež tu i ostatek jedno s druhým, a s tím jsou šli pryč, a potom po třech nedělích že jsou zase přišli a žádali jsou, aby jim koní a vozy pu- štěny byly, a za víno aby jim dali za drejlink po XXX zl. a tu že jim rychtář Smiřický pověděl: avšak vám koní a vozové nikdy držáni ani obstaveni nebyli, proč jste jich tu nechali, a zaplatíc v hospodě vezmete je kdy chcete, a též i víno, a lidé Bohušovi toho učiniti nechtěli, neb již bylo v hospodě mnoho pro- tráveno a vína porušena, než tak na ten spůsob chtěli vzíti, aby oni Směřičští anebo Prostějovští tu útratu v hospodě zaplatili, a též ta vína za oba drej- linky aby jim LX zl. dali, kteráž za to jest stála, neb bylo víno dobré, a Smr- žičští toho učiniti nechtěli, a tito též opět pryč šli a tomu všeho tu nechali, až potom ten hospodář z rozkazu úředníkova ty koně rozprodal, a sobě útratu jimi zaplatil, a víno se zkazilo, i tu jsou ti nahořejmenovaní Ubrmané mocný výrok učinili uznavše, že jest stávka neobyčejná se stala, aby pan Jan z Pern- štýna lidem Bohušovým za ty všecky statky a škody 500 zl. dal. Ale by bylo přišlo ku právu toho, ja nevím komu by bylo sedlo, větší-li zisk čili škoda těm lidem Bohušovým; neb jsou byli ale čtyři Ubrmáni z těch sedmi, kteříž v soudu zemském sedali, pak nevím těchto-li lidí Bohušových v tom litovali, aby soudem větší škody nevzali, že těch koní a vozů svévolně tu nechali, po- něvádž jim obstaveny nebyly, než jedno víno, Prostějovských, aby skrz tu ne- obyčejnost stavky té sumy všecky v půhonu položené neprosoudili. Protož s rozumem stavku učiniti. O obstavce a o poddávání a o svévolném v té obstavce držení neslušném. (Fol. 143.) Byl pohnal pan Bernart starší z Žerotina Albrechta z Hustopeč, že jest povolil, aby člověku jeho obstavili vůz a koně v Bystřicí městečku jeho Al- brechtově, a těch že jest Albrecht na psaní a slušné poddávání panu Bernar- tovi z té obstavky propustiti nedal svévolně, a té své vůle že mu napraviti nedbá, a toho všeho dovodil svého psaní přípisem i též Albrechtovým psaním a Al- brecht šel tím, že jest ty koně dal z té příčiny obstaviti, že židovka páně Bernartova jimi se vezouc plot prolomila a přes travu kromě cesty jela a škodu nejprv ona a potom jiní za ní učinili, a že jest týž Albrecht chtěl na rukojmě

Strana 92
92 dáti ty koně, tak aby mu ta svá vůle a škoda byla napravena, a že jich té židovky muž vyručiti nechtěl na ten spůsob než na postavení a to i provodil svědky a pan Bernart pověděl, že jest o to psaní Albrechtovi učinil poddáva- jíc se jemu v to, aby Albrecht tu škodu ukazal, a že ji jemu jakž uznáno bude hned zaplatiti rozkaže a to provedl přípisem toho psaní, a Albrecht potom psaní toho neučinil a předce ty koně držel. Nález. Páni nalezli, poněvádž pan Bernart to provodí, že jest se Albrech- tovi v to poddával, aby tu škodu pokázal, že mu i hned zaplatiti chce rozká- zati, a Albrecht toho od něho příjiti nechtěl, a předce ty koně v té obstavce neslušně držel, že jest povinnen to panu Bernartovi napraviti. Tožt základ pryč, tuším že prožalováno bylo z XV a nebo XX kop gr. č., a ten se půhon stal v Olomúci léta 1524 za menších úředníkův Přemka z Vičkova komor- níka, a sudího Jana ze Ptyně. Opět o obstavce a poddávání jiný spůsob v Olomúci. (Fol. 145.) Okolo léta 1520 prv neb poslez byl pohnal Hynek Zvolský ze Zvole, kněze N. Kar- tusa, i s jeho konventem kláštera kartouského, že jemu člověka jeho v jejich vsi obstavili a na jeho psaní a slušnou žádost a poddávání že mu jeho pustiti z té obstavky nechtěli a to přípisem toho psaní provodil, a kněz Kartous pro- vodil svědky, že jest od cizích lidí obstaven a že jej kázal na rukojmě dáti podle práva a že Hynek tomu člověku vzkázal, aby se nevyručoval. Nález mezi nima P. N. poněvádž člověk Hynkův právem obstaven jest, a Hynek se jemu vyručiti nedal, že tomu kněz Kartous se svým konventem odpovídati nemá. O obstavce neobyčejné i nález na to se škodou. (Fol. 144.) Byli pohnali purkmistr a radda města Olomouce kněze Jana oppata a jeho konventu kláštera Hradištského z L kop gr. č. dávajíc jim tu vinnu, že jsou na Ostrovích gruntu svém stávku dopustili na Vytha Šrotyře spoluobyvatelé našeho, a jej vsaditi dali, vězili pokudž se jim libilo, a na naše slušné poddávání jeho pustiti ne- chtěli, a toho nám napraviti nechtí a to provodili všecko psaním téhož oppata. A oppat tím šel, že jest Vitek obstaven od nějakého Krištofa služebníka jeho, skrze prsten sekret, že mu jej v Olomouci nějaký Bartoš držel a dáti nechtěl, než až tuto obstavku učiniti musel. Měšťané tím šli, že jsou se před tou stavkou, i též po té stavce knězi oppatovi psaním svým v to poddávali, chceli kněz oppat anebo ten jeho služebník koho z jich obyvatelův o ten prsten aneb očkoli viniti, že chtí od něho na právě svém městském spravedlivě uči- niti, a to poddávání prokazovali přípisy listů těch a též i odpovědí oppatovou, a že jest oppat přes to jich poddávání té stavky dopustil, a toho člověka vě- ziti dal. Nález. Páni nalezli, poněvádž Krištof služebník oppatův stavku neoby- čejnou na Vyta Šrotyře z předhradí učinil, a kněz oppat na žádost Olomučan té obstavky propustiti nechtěl, povinnen jest kněz oppat to napraviti. Pak jaká by to náprava býti měla toho já nevím, poněvádž nestojí podlé půhonu má napraviti, tuším že k smlouvě slušné, a nesmluvil-liby se do posudku, tehdy snad o sumu; protož vystřihej se toho. A ten se půhon stal v Olomúci za to mám o sv. Jiří léta 1527. za menších úředníků komorníka Přemka z Víčkova a sudího Jana Lhotského ze Ptyně. Smluvil se oppat před posudkem s tím Vytkem; dal mu za to meth žita. O obstavce a vězení pro vinu cizího človéka. (Fol. 145.) Tíž Olomúcští měšťané byli pohnali téhož kněze Jana oppata s konventem jako v horním dá- vajíc mu vinu, že jest Janečka člověka jejich obstaviti a vsaditi i odtud na klášter Hradiště vzíti dopustili tam jej vězeli, pokudž se jim zdálo a líbilo bez viny na nás nic nevznašejíc, a toho nám napraviti nechtí. Oppat tím šel, že

Strana 93
93 oni nepokáží podle půhonu svého, aby ten Janiček bez viny obstaven a sazen byl, ale že on chce provésti že jest pro hodné provinění obstaven a sazen, a to proto že jest nejprvé kvalt učinil v domu člověka téhož oppata seprav mu ženu, a potom když o to obstaven býti měl, tehdy se právu zapřel a konšelí býti chtěl, a že jest proto vzat a vsazen, a měšťané že jsou oni nic nepsali ani nevzkázali, a potom když jsou jeho přatelé přišli chtíc jej vyručiti, že jest jim hned dán na rukojmě na postavení, a to kněz oppat provodil svědky těmiž rychtářem a konšely svými, a měštané tomu odpírali, ale ničímž nepro- vodili, by bez viny vzat byl. Nález. Mezi nimi páni nalezli, poněvadž purkmistr a radda neprovodí, by kněz Jan oppat s konventem svým Janečka z Bystrovan bez viny obsta- vili a vězeli, že tomu kněz oppat odpovídati nemá; téhož léta i za těch úřed- níků jako nahoře. O sedlácích a řemeslnících ve vsech. (Fol. 45.) Ve vsech jiní řemeslníci býti nemají, než kováři, tkadlci a vetešníci k opravování šatův neb obuvi; koláři, bečváři, neckáři též mohou býti při horách a lesích. A byla-li by jaká jiná řemesla, mohou je řemeslníci z měst a z městeček hyndrovati. Také ve vsech trhův ani jarmarkův nemají sobě činiti a má jim toho bráněno býti od měst přisedících. A v žádných krčmách nemá pivo vařeno ve vsech býti, krom krčem berňových; ani žádný sedlák nemá piva vařiti, leč který z starodávna má na to svobodu. V žádné vsi se šenkovati nemá vína leč mesty od počátku jich až do sv. Martina. Ale pán neb zeman, té vsi vrchní pán, můž šenko- vati bez lidského útisku pro svú potřebu. To jest tak bývalo za krále Matyáše a jeho předků; ale již po něm za jiných králův až teď i za krále Ludvíka, pána našeho JMti, to jest změněno a a řemesla bývaly a bývají a býti mohou všecka ve vsi též jako v městě nebo v městečku i piva vaření i šenkování všelijaká třebas i malvází, když jim to- liko pán jich vrchní té vsi dopustí. Než trhů týhodních anebo jarmarků toho ještě nebývalo za krále Ludvíka ve vsech tyto časy, totiž léta Páně 1520. I než proto kdož co přivezl do vsi všelijakú věc, kdo u něho kúpiti chtěl, mohl prodati nebo kúpiti svobodně jako v městě a ještě může. O pivu vaření no- vější zřízení.1) O sedlácích a o jich pořádu s pány o odpuštění. (Fol. 134.) Kterémuž by člověku řádně odpuštění vzato bylo, ten má dědinné právo uručiti, třebas tím neb těmi, kdož mu odpuštění vzali, neb jinými. Pakli by nechtěl, má vsazen býti a vězen, až uručí. A dědinné právo jest, že jedné do dvú nedělí trvá to rukojemství a v těch dvú nedělích povinnen jest, což kolivěk povinnovat jest pánu, neb co sirotčího aneb komu jinému v dědině spraviti má, ač jej kdo z čeho viniti chce. A neohlásí-li se kdo v tom času, i od jinud, rukojemství již bude prázden a nemá jeho potom po těch dvú nedělích na té dědině žádný vi- niti, než tam, na kterúž dědinu odpuštění vzal. A purkrecht má osaditi člově- kem hodným a příjemným v 18 nedělích po vzetí odpuštění. A proto tu může býti odbývajíc všeho podlé jiných; pakli neosadí v těch 18 nedělích po vzetí od- puštění, může k němu saženo býti a tu, kdež nedojde, má dáti nedochodčí!) hřivnu, lečby znovu před těmi nedělmi odpuštění vzal; a to můž učiniti i po třetí tím spůsobem. Ale po třetí má již na jinú dědinu vzíti; ale takový běh nejvíce nesnází přinese. A fojt má ohlásiti v dědině, že odpuštění vzal, aby se připovídali, komuž co vinnen. Také kdyby jeho v tom času Bůh neuchoval, nežby se odstěhoval v těch 18 nedělích, statek jeho i sirotci náleží tomu pánu, pod kteréhož odpuštění vzal a ten má sirotky opatřiti, aby věděli, kde své najíti. 1) Viz vzadu mezi zřízeními.

Strana 94
94 A ten pán povinnen jest, druhému toho gruntu osadit a penize na svú dě- dinu převésti. A ta dědina, na kterúž převede, v tom vězeti má a k té mají sirotci hleděti a této nechati. Než ženě jeho, ačby v tom času umřel, než by se odstěhoval, má na tom statku prodajném její díl, což na ní přijde, ukázán býti, ačby její vůle k tomu byla a může na té dědině ostati, nechce-li na onu dědinu jíti, na kterúž byl muž její odpuštění vzal. O obyčejném a řádném odpuštění. (Fol. 146.) Odpuštění může vzato býti do města neb městečka listem otevřeným pod pečetí; než do vsi poklončími. A poklončí může býti fojt neb konšel aneb sice člověk nepodezřelý z té obce, na kterúž odpuštění beře, jeden neb dva. Když listem odpuštění vezme, jakž nahoře stojí, může ten list po poslu poslati k fojtovi na tu dědinu, kdež jest ten, kterémuž odpuštění má vzato býti; avšak proto takto, jestliže k tomu právu přisluší; neb druzí bývají jiného pána a na jinú dědinu k fojtství anebo ku právu přisluší. A též jestližeby byla veska malá a žeby tu v ní fojta nebylo a konšelů a žeby jinam do jiné vsi nebo městečka k fojtství a k správě právu přislušeli, tehdy k tomu fojtu, kterémuž k správě přisluší, má ten list dán býti a netřeba poslu, odpovědi čekati. A nechce-li jeho ten fojt vzíti, může jej předeň povrci a pryč s tím jíti, jedné aby to vědomo bylo. Toho listu přípis máš dole; a též tím spůsobem i poklončí se spravíte, jako nahoře, od kterého fojta mají vzíti odpuštění. O zmrhání odpuštění vzetí.2) A takto má býti bráno odpuštění poklon- čími, že ten člověk, kterémuž odpuštění berou, jestli zdráv, má s nimi jíti, anebo za nimi se skrýti a jich se držeti šatův, aby ho ten fojt nechytil za šaty, anebo aby prvé neřekl, „že jest toto člověk pána mého, a já ho nepro- pouštím a držím se jeho jakožto člověka páně.“ Nebo utekliby se ten fojt prvé naň z řeči, než poklončí počne odpuštění bráti, obdrží jej a nebude oby- čejné odpuštění.3) Než múdří poklončí tak činí, že toho fojta, jakož mohou, skradou, aby se toho nenadál a prvé, než co počne mluviti i než pozdravení dí, že hned bere odpuštění a tak aby se onen neutekl prvé. A odpuštění může brato (sic) býti od fojta v jeho aneb jiném domě, kterýž k jeho správě přisluší, nebo na rynku, na ulici, nebo i na poli, na gruntech pod jeho správú a to ve dne po světle, ne přede dnem, ani večír. A též rovně i listem tímž způsobem. Také v některých dědinách nebývá fojta než jeden konšel vyšší nad jinými; od takového můž vzato býti též jako od fojta. Jak mají poklončí bráti odpustění človéku. (Fol. 147.) Přijda k fojtovi aneb konšelu tak tím způsobem jakž napřed psáno jest a třebas může k němu za hony neb za půl nedocházeti, jestli na rynku neb na poli i dí poklončí: „pane důhonní4) fojte, teď beru odpuštění Chvistoňovi, tomuto člověku někdy pána tvého, pod pána mého, i ženě jeho a dětóm jeho i všemu statku jeho, což jeho má nad zemí i pod zemí, kterýmiž koli jmeny můž jmenován býti a prosím, že jemu laskavě a přátelsky vyhostění dáte a já tobě za to slibuji, že on Chvistoň, člověk již pána mého, tobě má dědinné právo uručiti.“ A pakliby ten člověk, kterémuž odpuštění se beře, nemocen ležel, máš zprávu o tom i půhon i nález o statek po umrlém, když mu odpuštění vzato. 4) 1) M. piše „nedůchodčí“. — 2) V M. tento nápis není. — 3) Kn. Tov.: „tehdy toho času nemůž jemu vzato býti odpuštění a on vsazen, neb za páně člověka bude uručen". Obě kn. Drn. piší: „důchoní“; my jsme přijali svrchupoloženou opravu proto, jelikož čtení kn. Drn. nedává smyslu. „Důhonní“ neb „důhončí“ znamená osobu soudní, kte- ráž strany, nepřišly-li po prvním citování, po druhé doháněla; pak znamená osobu soudní vůbec, a jmenovitě osobu soudu a práva dědinného.

Strana 95
95 (Fol. 135.) Byli pohnali purkmistr a rada města Olomouce kněze Jana děkana a kapitoly kostela Olomúckého, tu vinu jim dávajíc, že nechtí kněze Jana etc. k tomu míti, aby jim statek nebožtíka Václava Svědka vydal, kte- rémuž jest pod nás řádně bylo odpuštění vzato od něho. Kněži tím bránili, že jest ten jistý Václav na smrti ležel, když jemu jest odpuštění bráno a že v tom i umřel a to provodili. A měšťané provodili, že od toho kněze rych- táře tomu Václavovi Svědkovi odpuštění vzato poklončími a že ten rychtář kněžský tomu Václavovi po těch poklončích odpuštění dal, že jeho nedrží. Ale kdyby byl nedal jemu odpuštění, nevím jakby o tom bylo; neškodí pokusiti. Nález. Poněvadž purkmistr a rada etc. provodí, že jest témuž Vclavovi Svěd- kovi řádné odpuštění vzato a ten grunt knězi osazen jest, povinni jsou kapi- tola kněze Jana k tomu míti, aby ten statek purkmistru a radě etc. vydal. Ten půhon stal se létá 1524 za úředníků menších Přemka z Víčkova komor- níka a sudího Jana Lhotského ze Ptyně v Olomúci. O statek po umrlém po odpuštění vzetí. (Fol. 136.) Byl pohnal p. Kryš- tof z Boskovic kněze Jana opata Hradištského i s konventem jeho, dávajíc jim vinu, že berou penize na gruntu v Svitavce neboštíka Maška a že k těm Vi- cenc poddaný jeho z Boskovic lepší právo má nežli opat a že těch vydati a pustiti jemu nechce. Opat se tím bránil, ze týž Mašek té dcery své t. ženy téhož Vicence odbyl a vdal před mnoha léty na cizý chléb a že jest potom umřel v Svitavce na jeho gruntu a že odmrť není vykoupena a že naň to spadlo po odmrti. Pan Kryštof tím šel, že tomu člověkovi řádné odpuštení jest vzato před smrtí od kněze opata podeň do Boskovic, a že jest jemu opa- tovi i grunt osadil jsa živ. Opat tím šel, že jest ten člověk Mašek předce po tom odpuštění na jeho gruntu byl přes 18 neděl asi 6 neděl než jest umřel a že znovu odpuštění nebral. Pan Kryštof tím šel, že jest v těch 18 nedělích opatovi osadil a tu v podružství byl a že jiného pána neměl a to provodili oba své pře. Nález. Mezi nima páni nalezli: poněvadž p. Kryštof provodí, že jest tomu člověku Maškovi řádné odpuštění vzato z Svitavky do Boskovic, že k těm penězům Vicenc z Boskovic lepší právo má po manželce své, než kněz opat s konventem svým. A ten půhon stal se o sv. Jiří v Olomouci 1. 1517 za menších úředníků komorníka Přemka z Víčkova a sudího Jana Lhotského ze Ptýně. O odpuštění obyčejné vzetí do městečka. (Fol. 148.) My purkmistr a rada městečka Boskovic etc. opatrným rychtáři a konšelům v Lisicích, přátelóm našim milým, poklonu přátelskou a všecko dobré vzkazujeme a na vědomí dá- váme, že jest předstoupil před nás Václav Dalibor, někdy člověk pana vašeho JMti, ale již náš předpověděný, zpravujíc nás, že vyhoštěním svoboden jest ne- majíc žádné závady u vás a na to a podlé toho se vším statkem svým nám se připověděl a od nás práva dosahl a obdržel. Protož my tímto listem a mocí toho listu nahořepsanému Václavovi Daliborovi člověku pána našeho mi- lostivého i ženě i dětem jeho i všemu statku jeho, kterýmiž jmeny jmenován býti může, buď málo, neb mnoho, nad zemí i pod zemí odpuštění berem podlé práva a obyčeje země této pod pána našeho milostivého a věříme vám, že jemu láskavé a příznivé odpuštění a vyhoštění dáte, svobodně beze všech zmat- kův a překážek všelijakých propustíte v túž libost ukázání. A my vám tímto listem zaň právo dědinné vedle obyčeje země této slibujem. Dán v Boskovi- cích v středu den sv. Havla 1. 1460 čtouc. O neobyčejném odpuštění. (Fol. 136.) Neobyčejné odpuštění toto jest dvě- ma aneb třem neb více po jednou neb jeden den spolu odpuštění vzíti jed- němi poklončími; než jednomu jeden den, druhému druhý den etc. Než kdo by chtěl dvěma neb více pojednou jeden den vzíti odpuštění, ten pán neb fojt

Strana 96
96 může-li z jiných dědin míti fojty neb konšely, aneb má-li svých více dědin a to může býti.1) Snad ale proto neškodí se optati, kdož tomu rozumí. Než kdyžby jedni poklončí jeden den dvěma člověkóm aneb více odpuštění vzali, nic není a nemůž to býti a jest neobyčejné a pán jako k svému sáhnouti může. Kterým lidem nemůž odpuštění bráno býti. (Fol. 137.) Také kteří lidé závadní jsou, těm se nemůž odpuštění bráti, jako kteříž jsou v ouřadech a k počtu přisluší, jako fojt a hajný, plesníci,2) ti kteříž jsou nad rybáři, mlynáři, kteříž jsou na třetinách, neb že jim mlýnu a mlení svěřeno jest,3) leč počty učiní a páni je z počtu propustí; aneb také jestližeby byl který člověk ručen na postavení pod základ malý neb veliký, leč chce ten základ dáti, tehdy může odpuštění vzato jemu býti, sice jináč nic. Než jestli ručen za páně člověka a že není ručen na postavení, tehdy dada 5 hřiven groší českých širokých může toho rukojemství tím prázden býti, by pak byl v 100 hřiven groší uručen za páně člověka; takové rukojemství vyššího základu nedrží než 5 hřiven a též nic déle netrvá než do roka a do jednoho dne a nic déle podlé práva. A ne- ručí-li jeho znovu tehdy prvního jest prost, ale na postavení trvá vždy, dokudž ho nepropustí a v ten základ v čemž uručen. Protož to jistší jest, leč chce ten základ dáti, tehdy toho prost bude. A o tom máš půhon i nález: O ručeném člověku na postavení pod základ. (Fol. 137.) Byl pohnal kněz Stanislav biskup Olomúcký Albrechta z Hustopeč, že Janovi Cachovi, člověku jeho, kterémuž jest podeň od Albrechta odpuštění řádně vzato, statku pustiti a vydati nechce. Albrecht tím šel, že jest ten člověk jemu na rukojmích na postavení pod 50 kopami groší českých, a že ty lidi zavedl a že ten základ propadl a to provodil svědky, že jej pod tu sumu na rukojmích na postavení má. (Protož se každý na též rukojmě svědky opatř, nechtěl-li by se znáti k slibu svému.) Ale ti svědkové toho nevyznávali, by pro jakou hodnou příčinu toho člověka na rukojmí vzal, než toliko z své vůle; a Albrecht pověděl: já vím, co jest mi vinnen a skrze to jej na rukojmích mám a toho základu neo- pouštím a v tom jeho statek držím. Nález. Mezi nima páni nalezli: poněvádž Albrecht provodí, že Jana Cachova na rukojmích na postavení pod 50 k. gr. č. má, chce-li kněz biskup toho člověka míti, povinnen jest Albrechtovi těch 50 k. gr. č. zaň položiti a spraviti. A ten půhon stal se v Olomouci o sv. Jiří léta 1527 za menších úředníkův komorníka Přemka z Víčkova a Jana ze Ptýně. — Léta 1526 nebo 1527 za menšího komorníka Přemka ut supra byl pohnal Albrecht z Hustopeč p. Jana mladšího z Sternberka z sumy N. vinu mu dávajíc, že mu nechtěl člověka jeho jmenem N. a příjmím Slámy vydati, kteréhož on Albrecht na rukojmích má na postavení pod 50 k. gr. č. A ru- kojmě jeho byli lidé Albrechtovi zaň a to provodil. Pan Jan tím šel, že jemu odpuštění jest vzato. Nález. Páni nalezli: poněvádž Albrecht provodí, že toho člověka na rukojmích na postavení pod základ 50 k. gr. č. má, chce-li pan Jan toho člověka pod sebou míti povinnen jest, Albrechtovi těch 50 k. gr. č. — dáti. 2) 3) 1) Toto místo vysvětluje se zříz. a: „než ktož by chtěl dvěma aneb třem člověkóm vzíti jeden den odpuštění, ten můž z jiné a z jiné dědiny fojty, a konšely, kdež fojtův není odpuštění bráti. To není neobyčejné.“ Kn. Drn. A. pak větší část kn. Tovských piší: „plešníci"; I. V. piší: „plesníci“; Cer. 102 „plesník"; zř. zemská piší: „plešivci“. Čtení „plesníci“ ku kterémuž již Jireček v Čas. Mus. r. 1863 ukazoval, jest jedině správné, jelikož ono slovo pochází od slova „pleso" = stojatá voda, jezero. „Plešník“ pochází od slova „plesník“ jako „Polešo- vice" ze slova „Polesovice". — „Piscator dictus plešník". Kn. Půh. Ol. 1412 fol. 238/2. Kn. Drn. M. pak kn. Tov VII. piší „polesníci". na třetinách t. j. z třetího dílu pronajmuté. „Mlýn náš dědičný, kterýž jsme nají- mali z čtvrtého dila". List z r. 1503.

Strana 97
97 O človéku zběhlém. (Fol. 138.) Když člověk zběhne svévolně bez útisku válek, k tomu statku pán právo má, což mimo purkrechtní dluhy zbude aneb sirotčí a kdež jej zastíhne a obžaluje sám nebo skrze své lidi anebo psaní, má jej ten pán tomuto zase vydati a soused proti sousedu žádného gleitu nemá dáti zběhlému člověku rovně též jako zločinci, než jej hned vydati má. Neb nevydal-li by jeho, tehdy k té dědině aneb k tomu pánu, číž dědina jest, na kteréž jest zastížen, může hledíno býti a může toho pána, kterýž mu jej drží, pohnati asi z 25 kop gr. č. a výše nic pro přesazení sumy půhonu. (O tom přesazení a půhonu obránění dole hned po tomto najdeš; tím se sprav.) Než byl-li by válkou odtištěn který člověk, tehdy po válce má se zase navrátiti anebo osaditi anebo osejíc oběma klasy1) dědinu, kterúž má, může pánu vzdáti a tak bude prost. O přesazení sumou v půhonu o služebníka sedlského i též sedláka zběhlého. (Fol. 139.) Byl pohnal Albrecht z Víčkova Václava Kosteleckého z Kostelce z 50 kop gr. č. o služebníka zběhlého, že mu jeho vydati nechce. Václav se tím bránil půhonu, že sumú přesahl. Nález. Páni nalezli: poněvadž o služeb- níka pohání z 50 kop gr. č., že sumú přesahl, že tomu půhonu Václav odpo- vídati nemá. Ten půhon stal se o sv. Jiří v Olomúci v třetím sedění léta 1527 za úředníků menších Přemka z Víčkova komorníka, sudího Jana ze Ptýně. O purkrechtních penězích. (Fol. 139.) Když se který purkrecht prodá na které dědině, ty penize nemohú2) obstaveny býti u soukupa ani žádnému jinému dávány býti než samému hospodáři, dokudž jest živ a potom ženě neb sirotkům aneb těm, kdožby k nim právo měli po smrti jeho. Než byl-li by komu co povinnovat a jaké zmatky na té dědině měl, anebo žena aneb sirotci, tehdy mají napřed v ruce3) těm, kdož k nim právo má (sic), penize uvedeny býti a dány. A potom může ten neb ti i penize obstaviti, komuž co na něm schází, komuž ty penize náleží a on práv býti má a musí, z čeho se jemu slušně4) vina dá. O sirotčích penězích. (Fol. 140.) Když sirotci osiří, mají se jich penize opa- třiti tak, aby věděli, kde své najíti etc. Kmetična5) má uručena býti za kmetičnu páně a na postavení až se vdá, a když se vdá, má pánu dáti jeden štuk kmen- tu“) a má ji její díl vydán býti jako sirotkóm. A není-li odmrť vykúpena a žeby umřela, aneb též sirotek jeden neb všeci, ten statek kmetičny neb toho sirotka, kterýž umřel a svého dílu nevzal, aneb těch sirotků, žeby zemřeli, má spadnúti na jich pána. A dokudž let nemají sirotci, pán jejich má k nim právo, vzíti je, kdež je najde a nemají jemu držáni býti. Pakli který let dojde a přistúpí přede pána té dědiny a prosí za svůj díl, aby mu byl propuštěn, ten pán nemá jemu držeti než pustiti tak jakž se platí z toho gruntu.7) Pakli již vyšly, tehdy v slušné časy má jemu vydán býti díl jeho. O vrácení zase človéka i se statkem po odstéhování, půhon i nález v Olomúci. (Fol. 292.) Okolo 1531 léta byl pohnal pan Zigmund Kuna z Kun- štatu Buriana z Šelendorfa z Hermspergu z L kop gr. č. vinu mu dávajíc, že jest jemu Matuše Kolaře ze vsi jeho N. s statkem vybrati a odstěhovati dal na grunt svůj do vsi N., a že jemu poustku8) učinil a že jemu toho napraviti nechce a to provodil. Burian tím se bránil, že tomu Matušovi podeň odpuštění 5) 7) 8) 1) „oběma klasy“ t. j. jař a ozim, viz str. 101. — 2) M. piše mylně: „mohú“. — 3) M. piše mylně: „uručí“. — 4) M. a kn. Tov. piší: „slušná“. Kmetična t. j. vdova poddaná. — 6) Kment t. j. velmi tenké, vlašské plátno. Kn. Tov. piše: „a toho mu pán nemá odepříti, než propustiti jakož rokové jsú neb časové; pakli vyšli, tehdy v slušné časy všickni spolu jemu dáni býti mají“. poustka, také pustina, jest grunt od sedláka opuštěný.

Strana 98
98 bylo vzato, a že potom odstěhování ten grunt panu Zigmundovi týž Matuš osazoval dvěma člověky, a že jich přijíti nechtěl a to provodil; pan Kuna na tom stal, že jest jemu odpuštění nedával, a by pak i dal, že jest jeho odstě- hovati dáti neměl, pokudž neosadil hodným člověkem. Nález. Poněvadž p. Zigmund Kuna provodí, že jest Burian Šelendorf Matuše Kolaře odstěhovati dal prvé než jest osadil a ten grunt že pust stojí, povin- nen jest Burian, téhož Matuše Kolaře zase na týž grunt páně Zigmundův s tím se vším statkem dáti dovésti, s jakýmž jest odtud vzat. O zbéhlém čeledinu, kterýž není zjednaný na mzdu, potom nálezy o neo- byčejném rukojemství člověka anebo čeledina a potom o povědění témuž p. Al- brechtovi. (Fol. 196.) Byl pohnal Albrecht z Hustopeč pana Jana Kunu z Kun- štatu, dávajíc mu vinu, že Joachyma a Macha Nádenička jemu před pánem hejtmanem a páni Jichti postaviti nechce, z čehož by je vinil, aby jemu právi byli; i byli postaveni i vinil Joachyma, že jsa u něho písařem, že jest jemu pryč šel, když on na sněm ujel; ale ten Joachym to provodil, že nebyl u něho zjednán na mzdu, že tak u něho byl na milost do své vůle, a Macha Nádenička vin- nil že jsa u něho, že jest jemu vězně dobyl z vězení a utéci mu pomohl, kte- réhož měl dáti oběsiti pro korec hrachu, a též ten Mach Nádeniček u něho nebyl zjednaný na mzdu, než tak byl do své vůle u něho, a že jest Albrecht toho Macha vsaditi dal na toho místo, a že jej chtěl dáti oběsiti, a že potom přátelé jeho jsou jej vyprosili, aby jej dal na rukojmě pod základ 300 kop gr. č. na takový spůsob, aby týž Mach u něho do smrti své sloužil darmo, lečby mu co dáti chtěl z své dobré vůle, a tak aby hrdla svého odsluhoval, a že jest v tom pryč utekl, a ty lidi o ten základ zavedl, a tak to i provodil. Nález. Mezi Albrechtem a těmi páni nalezli: Poněvadž Albrecht neprovodí, aby Joachym a Mach Nádeníček jeho zjednaní služebníci byli, že oni tomu od- povídati nemají. — Toho jest ten rozum, aby takových nechoval, a hned jest po nálezu ještě témuž Albrechtovi ode všech pánův skrze pana hejtmana po- vědíno a to takto: pane Albrechte teď's učinil věc neobyčejnou a v této zemi novou a nebývalou, žes pohnal pana Jana na klésku o tyto lidi z IV kop gr. č. a když's viděl, že je postavil, nežaloval's než z L kop. gr. a ježtoť z nich na žádném nenáleželo škody o tu sumu aniť se od nich dotýkalo tvé pocti- vosti anebo bezhrdlí tvého, druhé žes chtěl tři oběsiti pro korec hrachu, třetí že's toho Macha na rukojmě vzal neobyčejně, aťby do smrti sloužil darmo, a že toho Turci nečiní, protož aby se toho více nedopoustěl, žetby tobě toho, ani jinému, páni více neprominuli. Tento půhon stal se o sv. Jiří v Olomúci léta 1527 za týchž úředníků menších jako napřed. Půhon i nález o blázna že půhonem nepresahne L kop gr. č. (Fol. 213.) Léta 1527 v Olomúci o sv. Martině za Přemka z Víčkova, menšího komorníka byl pohnal Petr Vlachovský z Vlachovic Albrechta z Víčkova z L kop gr. č., že jemu vzal Jana blázna, a že jemu ho vydati nechce, a to provodil. Albrecht bránil půhonu sumy přesažením, že o člověka z vyší sumy se hnáti nemá než XX kop gr. č. Petr tím šel, že člověku může býti odpuštění vzato, ale bláznu nic, a že jest pod ním rodič, a že sobě on i někdo jiný více blázna váží nežli té sumy. Páni Albrechtovi rozkázali odpovídati, i znal se Albrecht i nález se stal, aby toho blázna Petrovi zase vydal. O ručení cizího človéka v svadě neb jinač. (Fol. 149.) Domácí na hostě, anebo host na hosty když zaručení žádá buď obstavkú neb svadú, má ručen býti pod základ tomu pánu, číž dědina jest. A též stala-liby se zašti o svadu za pokoj zachování, též tomu pánu pod základ ručiti má, číž dědina jest. Ale bude-li oň státi pán jeho a žádati, aby mu puštěn byl, že sám jej k tomu držeti chce, aby pokoj zachoval a právu dostál, má pušten mu býti, jest-li ten

Strana 99
99 člověk usedlý anebo ten pán máli obydlí v zemi, statek anebo dům v městě; než byl-liby obě straně hosté, tehdy nemají propuštěni býti, leč jich obou stran jich pánu k tomu vůle bude, pro zmatky a nesnaze. O srovnání mezi pány, rytířstvem a městy z obecného svolení o vklady, a kupy, a práva zemská i městská, a o poručení statku duchovním, i o odpuštění vzetí, i zaručení, i létech: Mezi Janem z Boží milosti biskupem Varadinským a správcí kostela Olomúckého etc., Ctiborem z Cimburka hejtmanem tu časy Mar. Mor., Vilémem z Pernštajna nejv. maršalkem království českého a též nejv. komorníkem cudy Brněnské, Heraltem z Kunstatu nejv. komorníkem cudy Olomúcké, Volfgangem z Krajku, Hynkem z Valdštejna, Dobešem z Boskovic, Krystofem z Lichtnštajna, Albrechtem z Sternberka, Čenkem z Lomnice, Janem z Dubé a z Lipého, Janem z Sovince nejv. sudím Olomutským, Karlem z Vla- šímě, Putou z Lichtenburka, Jimramem z Dúbravice, Hynkem z Ludanic, Cti- borem z Lantštejna, Přibíkem z Miličína, Pertultem z Tvorkova, Ludvíkem z Vajtmile, Janem z Žerotína, Jiříkem Tunklem z Brnička, Václavem z Baští a ze Všechovic, Jakubem z Šarova hofrychtýřem ty časy Mar. Moravského, Vác- lavem z Maří, Bohuslavem z Kokor, Matějem z Náchoda komorn. menšího prá- va Brněnského, Jiříkem z Choltic a z Sedlnice, Jarošem z Zástřizl, Hynkem z Polic, Zbínkem z Vrahovic, Markvartem ze Zvole, Mikulášem z Ořechového, Jetřichem z Prostiboře, pány a rytířstvem a námi purgmistry a radami a ob- cemi měst Olomúce, Brna, Znojma, Jihlavy, Hradiště, Uničova i jiných měst královských jmenem, kteréž králi JMti přislušejí, obyvateli Mar. Mor. stalo se jest srovnání o artykule dolepsané, o kteréž mezi námi dlouhé časy strkové a různice bývali a srovnáni býti nemohli až nyní na konec jsme se srovnali a zavřeli, aby pro takové a jiné různice obecné dobré nehynulo a meškání ne- mělo, než čest a chvála Pánu Bohu aby se dala a mezi námi láska a svor- nost aby zůstala a tak každý stav a řád náš aby se věděl k druhému na bu- doucí časy jak zachovati a míti. Nejprvé. Jakož byla různice, že my města majíc některé listy, pro něž jsme ku právu zemskému stávati nechtěli ani odpovídati ani pánům v městech domův kupovati a my páni proti tomu jim žádných kupův zboží dědičných pozemských1) ve dcky nedali jsme vkládati ani jim též práva jako držitelům dědictví dopomáhati; ale oboji znamenavše a shledavše, že od měštan našich předkův jest ku právu odpovídáno i též od panův ouředníkův předkův našich ve dcky zemské pozemské zboží měšťanům vkládáno, tak aby každý při své správedlnosti zůstal, my páni a rytířstvo svolili jsme k tomu, aby všecka zboží řádně koupená, podlé práva země od kteréhož kolivěk z měšťanův bylaby kou- pena, mají ve dcky zemské vkládána býti a ve všem právě od nich požívána, tak jakž obyčej a řád pánův a rytířstva ve všem právě pozemském buď před hejtmanem, neb dckami, spolkem i jiným slušným řádem. A my města oby- vatelé z těch zboží před právem zemským, hejtmanem a pány máme ku pů- honům2) a žalobám vinění podlé těch statkův stávati a odpovídati a nálezy panské trpěti, tak a tímž vším řádem jako pozemského3) zboží právo v zemi jest bez4) pohoršení našich práv a jiných svobod všelijakých mimo toto srovnání znějících.5) Zase my páni a rytířstvo, jestliže bychom pány měštany neb kte- rého z obyvatelův jich z čeho viniti chtěli, ještoby to v zemském právě nele- želo a příslušné bylo, než žeby k městskému gruntu a okršlku zamezení při- slušelo, jakožto6) z domů neb z zahrad neb z mlýnů aneb z jiných purkrecht- ních a městských věcí; tehdy o takové věci a z toho máme je před právem 1) 4) Toto slovo není v originálu. — 2) orig. má: „neb." — 3) orig. má: „z pozemského.“ orig. má: „však bez.“ — 5) A. M. piší mylně: „země jejich.“ — 6) to slovo není v orig. 7*

Strana 100
100 městským viniti a ne před právem zemským, tak aby pozemské zboží i měst- ské každého okršlek v svých spravedlnosti práva a dání zůstali.1) Item. Také my měšťané máme dopustiti pánům a rytířstvu domy v městech kupovati pod právo purkrechtní a ti páni, kteříž sobě2) ty domy koupí, mají povinni býti z těch domů všecko podlé toho města a k tomu městu ve všech dávkách a lozuncích a nákladův města činiti jako jiní tu obyvatelé, tak aby králi JMti anebo markrabí3) i městu platové nescházeli. Item. Žádný mimo právo městské nemá na králi ani markrabí JMtí jako na pánu země žádných svo- bod sobě na těch domech prositi než při tom se zachovati jakož ten dům kou- pil; kromě těch domův, které za starodávna vysvobozeny jsou, ty v své svo- bodě zůstati mají.4) Také v těch domích domovníky zřízené mají míti ty, kteřížby se s městem tím uměli srovnati a poslušenství městu činili. A pak- liby který domovník městu se nelíbil, má to město na pana podkomořího to vznésti a pan podkomoří jako ouředník královský má tomu pánu rozkázati, aby jiného domovníka a hospodáře tu zjednal a ten to bude povinen učiniti. Pakliby pán ten toho nechtěl učiniti, pan hejtman zemský5) má toho pána k tomu připraviti, aby tak učinil. Také jestližeby pán neb z rytířstva, který dům drží, toho domu nedbal a opustil, má napomenut býti, aby stavěl a jest-li nestavěl a dům opustil neb lozunky které a dávky zadržal a jich spraviti ne- chtěl, můž jemu k tomu saženo býti podlé práva města toho, jakož řád grun- tův městských záleží. Item. Také žádný pán ani zemanín nesedě sám v domě v městě tom nemá žádných šenkův vinných ani pivných vésti k svému užitku ani hospodář jeho, leč se chce v městský řád dáti. Item. Toto jest také znamenitě vymíněno, že žádný měštěnín kterého pozemského zboží nemá k žádnému duchovenství dávati ani poroučeti. Pakliby kterého měštěnína syn, knězského důstojenství jsa, v držení podlé práva zboží pozemského všel, nemaje jiných bratrův neb sester, toho nemá, ani žádné moci nebude míti, nikterak ani pod kterú barvú k duchovenství obrátiti ani poru- čiti než podlé příbuznosti neb vůle své světským přátelóm podlé řádu země poručiti a dáti. Item. Žádné purkrechtní právo nemá před soud panský (ješto by purk- recht v purkrechtní právo dán byl a svobodný nebyl) taženo býti, než má na té dědině, v kteréž ten purkrecht leží, napřed práva žádáno býti a ti úředníci té dědiny mají žádajícím to6) právo pustiti a ti povini budou to právo přijíti anebo ortel, ač jim k vyššímu právu ukázáno bude, aneb sami se odvolají, tak aby to oboje strany trpěly, což je právo naučí. Item. Což se odpuštění brání dotýče, na tom jsme se svolili, aby toho každý vůli měl, odpuštění lidem z měst, z městeček, ze vsí bráti, buď poklon- čím neb listem a to podlé řádu v bílé dni.7) A to buď poklončím nebo listem řádně vzaté odpuštění má moc míti. Však poklončí za právo dědinné aby sli- 2) 1) Orig. piše: „toho máme před právem jich a u nich na právě hledati, tak aby po- zemská zboží i měst každého okršlek v svých spravedlnostech práva zůstal.“ to slovo není v orig. — 3) „anebo markrabi" není v orig. Jmenovitě mělo Brno privilegium z I. 1292, v němž tato slova: „Omnes domus nobili- um in eadem ciuitate Brunnensi ad contribuciones impositas dictis eiusdem ciuitatis ciuibus volumus teneri, deductis solummodo illis nobilium domibus, quas a progeni- toribus suis liberas habuerunt, aut que in dotibus ecclesiarum ab ipsis nobilibus possi- dentur. Cod. dip. IV. 386. — 5) orig. má: „nynější neb budúcí“. — 6) „to“ není v orig. — 7) orig, má: „v bílém dni“ t. j. ani před vyjitím slunce ani po západu jeho; viz str. 95.

Strana 101
101 bovali, též i v listech má za právo dědinné slibováno býti. A pakliby se kdo závadný zdál, to buď rozeznáno podlé spravedlnosti zemskými pány. Item. Kterýby člověk buď městský neb sedlský zaručen byl za páň člo- věk pod jakoužkoli sumu výše než pěti hříven a jemu odpuštění bylo vzato v tom rukojemství a rok rukojemství jakož zaručen jest, nevyšel, polože pět hříven širokých groší podlé práva má svoboden rukojemství býti a odpuštění míti, leč by pro kterou jinou příčinu a provinění na postavení zaručen byl a v vyšší základ; ten základ při starodávní moci zůstaň a tím se základem člo- věk také pánu vykoupiti může. Item. Vdovcům, vdovám i sirotkům můž a má odpuštění nezávadným i bezdětkům bráno býti. Ale sirotci tak staří mají býti, kterýmž odpuštění bráno bude, aby byl pacholík ve dvaceti létech a dívka v patnácti létech stáří a pakli bude mladší, to odpuštění neměj moci. Pakliby který člověk odpuštění vezma osaditi nemohl, ten učiň osetí pole dostatečné1) oběma klasy i v domu zavření a opravení, aby pán mohl osaditi svůj purkrecht a odevzdej jakž právo jest. — Item. A také toto znamenitě oznamujem: ač kdo z měst neb z měste- ček neb vsí odpuštění řádně vezma pod pánem tím, pod kterým prvé byl purk- recht, role dům a svůj statek prodal by na roky, jakož obyčej jest trhy díti dědinným a městským lidem a v tom nemoha pro roky dlúhé peněz zdvihnouti a vybrati a smrtí byl zachvácen a umřel, ženě jeho i dětem bez zmatku tak jako živému penize jich jděte a vydávány buďte. Pakliby ten bez dětí sšel a znovu statku svého neporučil přátelům neb koho jiného nezmocnil statku toho, ten statek toho spadni mimo všecky přátely na toho pána, kterýž jest jemu odpuštění pod se vzal a pán druhý pusť jemu jej bez zmatku.2) Protož my nahoře psaní páni, rytířstvo a města pro budoucí toho našeho zjednání a věčné zachování jsme tento list mezi sebou sepsali a jim slibili sobě i potomkům našim svou dobrou vírou tak zachovati jakož se na hoře piše. Jenž jest dán a psán etc.3) O odkladích hlav podlé práva. (Fol 161.) Když jest kdo zabit, pán neb zeman neb měšťan a sedlák a přátelé se k tomu svolí, aby vrah jich přítele hlavu odkládal podlé práva, ač nejsou toho povinni učiniti a nemají k tomu nuceni býti, než z své dobré vůle. Odklad za pána: Toto jest podlé práva odklad za pána, 500 hřiven gr. č. a 500 funtův vojsku a 50 postavů sukna laciného4) a 500 mší a na ofěru5) jeden kůň s korouhví a na hrob sám padesátý má ku pokoře jíti, bosý a pro- stovlasý, v košilech, bez pásu a vrah meč v náručí nesa a má na hrob křížem lehnouti nosem dolů6) a zabitého přítel nejbližší má meč mezi jeho plecoma koncem dolů držeti a třikrát se jeho optati: „již-li jsem tak mocen hrdla tvého jakož ty byl mocen bratra neb přítele mého?“ A když dí po třikráte: „již jsi, ale prosím pro Bůh, živ mne“ tehdy má ten říci: „nu již tě živím pro pána Boha“ a má jemu odpustiti a více nespomínati toho účinku a ten vrah zase též tomu. A bývá ručeno za pokoj ode všech přátel z obou stran 1nr 1) 2) 3) 4) orig. má: „učiň vosetí pole dostatečně“. Tento článek poslední, jelikož v kn. Drn. až do nesrozumitelnosti porouchán jest, po- ložili jsme úplně podlé originálu. v Brně léta 1486 v sobotu den svatých XI tísíc panen. — Jelikož ale touto smlou- vou různice dokona nebyly odstraněny, učinil král Vladislav 1. 1493 „výpověd mezi pány, rytířstvem a městy o některé artykule mimo první smlúvu“, kterážto výpověd také do zřízení zemských vešla. Kn. Tov. piše „lanctuchu“. — 5) „na ofěru“ není v kn. Tov. — 6) „nosem dolů“ není v kn. Tov. nus

Strana 102
102 etc. A to se jest státi muselo p. Ctiborovi Tovačovskému z Cimburka, řečenému Kazka když bratra jeho, pana Jaroše z Hvězdlic na Nemotické hrázi zabili,1) kterýž těch peněz nevzav pro žádný užitek svůj ale za duši bratra svého oltář v Kartousích u Brna v Nové vsi nadál a ty penize za duši bratra svého obrátil. O odkladu hlavy za zemana. Odklad za zemana 50 hř. gr. širokých a 60 funtů vosku a 15 postavů sukna a 50 mší a ku pokoře jíti s 202) osobo- mi, též na hrob lehnúti, též se pokořiti, též přátelé býti jako na hoře stojí. O odkladu hlavy sedláka. Odhad za sedláka 5 hříven gr. širokých a 5 funtů vosku a 5 mší a sám pátý ku pokoře jíti a jeden postav sukna a též učiniti ut supra. Než což přijde na ubrmany a smlouvy, může níže neb výše uloženo býti podlé vůle stran a jakž příčinu smrti znají. A pakli nechtí k odkladu ani k smluvě (svoliti), mohú vrahovi právem smrt učiniti, jakúž mu právo najde. O zbití neb zranění na poli pána neb zemana. (Fol. 100.) Než proto, kdyžby kterého pána neb zemana lidé zbili a on svědomí neměl než rány své a o to pohnal, aby ten ty lidi své před p. hejtmanem a pány JMtmi postavil a je tu viniti chtěl, tehdy bude-li mu najděno, přísahú to spraviti, může „že jsou mi to oni učinili“ a pak takové páni trescí podlé jich provinění. Jakož se bylo tak zběhlo a půhon jest o tom nějakému Votěchlebskému v Brně s páně Janovými Zajímačovými lidmi okolo léta 1519, prv aneb posléz málo a Votěchlebský byl pohnal pána Zajímáče o ty lidi; a byla ta přísaha nalezena Votěchlebskému podlé půhonu jeho, neb jiného svědomí neměl. O mord půhon i nález v Olomúci. (Fol. 308.) Léta Páně 1525 o svíč- kách k rozkazu plného soudu postavil p. Ješek z Sovince služebníka svého a byl rytířský člověk z Míšně i tu jej vinili Hynek s bratrem svým, Tučapové z N., že jest jim Jindřicha bratra jejich lotrovsky zamordoval beze vší slušné příčiny a to provodili, že týž Kryštof nutil téhož Jindřicha ve hru a když Jindřich na něm penize vyhral, zase mu je dáti chtěl a Kryštof, dobyv šar- šúnu,3) jest jej zabil v Štemberce; a Kryštof nic neodpíral, než pravil, že z velkého opilství jeho to se stalo a za milost prosil. P. N. Poněvádž Hynek a N. bratři Tučapové provodí, že jest Kryštof Jindřicha, bratra jich, zamordo- val beze vší jemu od něho příčiny dané, že jest zlý skutek učinil a Kryštof tomu neodpírá, pro ten zlý skutek že páni Kryštofa v svú kázeň bráti ráčí. I vsazen na rathouz a potom Tučapové práva žádali. I rozkázáno ode pánů súdcí měštanóm Olomúckým, aby jim právo bylo usazeno i odsouzen jest Krýš- tof na rathouzi pod meč a dán do šerhovně a na zejtří v outerý před ochtá- bem sv. tří králů sťat jest tu v Olomouci u pranéře bez mučení. Bůh rač oběma duším milostiv býti. O mordu rytířského člověka půhon i nález. (Fol. 192.) Byl pohnal Petr Čejka z Olbramovic p. Jana z Pernštejna, hejtmana, dávajíc mu tu vinu, že mu Jiříka Štibice před p. hejtmanem a pány JMtmi postaviti nechce, kterýž jemu Václava bratra jeho na Židlochovicích na zámku jeho zabil, aby jemu z toho práv byl. I postavil jeho pán a tu Čejka při naň vedl, že jest týž Girgl před Václavem, bratrem jeho, jakožto před úředníkem zámek zamkl a dlúho pustiti nechtěl a potom když jej pustil, že jest jemu Jiříkovi nic jiného neu- činil, než že jest mu nadal od mateře řka: „zvyjebený chromče, proč jsi mne na zámek pustiti nechtěl" a že jim postrčil asi dvakrát a nalál mu a on Ji- 1) Toto čtení jsme přijali z kn. Tov., kdežto kn. Drn. mylně piší: „... Ctiborovi Tova- čovskému z Cimburka, když jest Kaška z Hvízdic bratra jeho pana Jaroše na Nemo- tické hrázi zabil“. Pan Jaroš z Cimburka držel Hvězdlice statek. 2) Kn. Tov. piše: „s 25". — 3) t. j. dlouhý kord.

Strana 103
103 řík dobyv tesáku i probodl jej Václava, až od té rany umřel a prv než padl, že jej Girgle zase ranil. A tak to s obou stran provodili, že se tak zbèhlo, že mu Václav Čejka lál a jim strkal a Girgl že prvé dobyl tesáku a jej zabil. Páni nalezli mezi Petrem Čejkou z Olbramovic a Jiříkem Štibicem: poněvádž Jiřík provodí, že jest Václav naň počátek hanebnými slovy i skutkem učinil a Jiřík jej proto zabil, že tomu Jiřík odpovídati nemá. A ten půhon stal se léta 1524 za vyšších úředníků komorníka p. Jana z Kunovic a sudího p. Voka z Sovince a menších Přemka z Víčkova komorníka a sudího Jana Lhotského ze Ptýně v Olomúci. O vojnách. (Fol 148.) Vojny z země. K těm obyvatelé pánu svému nejsú povinni, leč z žoldu, než toliko po pomezí a těch brániti mají a všichni zhůru býti. A král aneb pán země má děly a prachem vojsko opatřiti a ta!) z měst ze všech dána mají býti. Pakli by sic která dobývka v zemi byla, v Olomúckém kraji Olomučané a v Brněnském Brňané mají děla dáti a těmi po- třebami opatřiti s jinými městy svého kraje. A pakli by vší země k kterému zámku obyvatelův potřebí bylo, jakož se bylo k Cornšteinu přihodilo,2) tehdy všichni i z měst s svými děly i obyvatelé země vzhůru mají býti. Byla-li by kdy vojna obecná provolána králem nebo pánem země, aneb hejtmanem z vůle obecné rozkázáno, aby lidé táhli k místu ukázanému, tehdy jeden na druhého škodu táhnouti nemá, ani kde noclehem škoditi, než má se opzvěděti tu, kdež má ležeti a potřeby sobě za penize kázati dáti. A ty jemu dány býti mají za penize. A pakli by kdo svávolně branil prodávati lidem svým za slušné penize, tehdy můž potřeba vzata býti: píce konská, hus, slepice, skopec, prase, což to ležení utratiti může, ale nic s sebú nebráti. Pakli by kdo co více bral aneb škodu kterú učinil, můž se z té slušně pohnati a viniti. O lidech služebných a jich zachování. (Fol. 89.) Jestližeby kdy služební lidé pána země táhli v jakých JMti potřebách, ti mají bez škody tahnúti a též jako jiní platiti a jinde se na žádném neváleti a kladeni býti nemají, než na komoře královské a v městech zavřených, kdež by potřeby míti mohli za své penize. A pakliby komu kterú křivdu činili, ten, opověda se pánu země neb hejtmanu a oni toho nestaví-li, můž jich sécti3) hleděti jako nepřátel svých. A to jeho cti nic škoditi nemá. O výjezdě aneb službě z země do jiné země. Item. Může každý pán, rytíř, zemanín, obecný člověk to učiniti a v cizé zemi sloužiti, než učiníc to pánu svému a jeho úředníku a zemi, což učiniti má podlé práva, ku právu odpovídati podlé obyčeje, učiň zmocnění k soudu poručníků pán neb rytíř neb zeman může statek v zemi této míti a v jiné zemi sloužiti, ale však jestližeby nebyl ten pán neb král proti této zemi anebo této země pánu anebo jeho všech poddaných. A jestližeby se pak válka strhnouti měla anebo povstati mezi těmi zeměmi touto Moravskou a onou, v které on slouží, aneb mezi pány těch zemí vrchními a žeby on již prvé tam sloužil, tehdy před odpovědí války, bu- deli ten povolán listem neb poslem jistým od pána jeho dědičného a že jemu chce pán jeho dědičný túž službu a týž žold dávati jako onen, tehdy se má odonud vypraviti a ku pánu svému dědičnému má jeti a pakliby mu pán jeho tolik nechtěl dávati, jako onen dával jemu, tehda opověda se pánu může domů k statku svému jeti a proti zemi a pánu svému nebývati než podlé nich oby- vatelův země této. A pakliby zašla prvé válka a odpověd nežliby on byl po- 1) M. slova „ta“ nemá. — 2) Naráží se zde na obléhání hradu Cornštejna (po česku hrad ten slove Chrasťany), jenž pánům z Lichtenburka náležel a po několika týden- ním dobývání dne 24. maje 1465 ztečen a rozkotán byl. — 3) toto slovo dokládáme podlé kn. Tov.

Strana 104
104 volán od pána svého dědičného, tehdy může a má pro svou česť v té válce trvati a býti dokudž trvá a pán země nemá proti osobě jeho ani statku jeho obtížení sobě bráti a on do země nemá z oumysla žádných jizd činiti, než lečby pán jeho do země vojensky vtrhl, tu on vinen nebude nic. A pakli by se v čem tak nezachoval, jakž se nahoře piše, proti cti učiní a pán jeho dědičný můž jej kázati podlé rady obecní.1) O odpovědi nepřátelské.2) Toto obecní svolení a královským potvrzením a dckami zapsáno jest a ustanoveno: kdyžby kdo chtěl druhého nepřítelem býti, tehdy má jemu zjevně a psaním odpověditi a na jeho zámek tu, kdež jest jeho obecné obydlé a ne na jiný zámek než tu. A list má býti nešen svobodně a dodán tomu samému aneb jeho úředníkům a poslu nemá v ni- čemž překaženo býti a má zase puštěn býti dolů. A po podání toho listu až do dne třetího a toho dne třetího do slunce západu nemá nic počínati ani jaké škody činiti, a též jemu zase od tohoto. Pakliby kdo se tak nezachoval podlé nahoře psaného ustanovení, tehdy takový má jmín býti za zrádce a kdož- by takového tím nazval, není toho povinen napravovati. Ale však jsou již všickni obyvatelé země Moravské za panování krále Vladislava a krále Ludvíka syna JMtí s vůlí JMtí jiné a nové zřízení učinili v této zemi o odpovědi i o jiné věci a to z hodných příčin;3) neb jsou se skrze to netrefné a neslušné věci dály, o kterémžby tuto bylo dlúhé psaní, než komužby toho potřebí bylo, prvé než co počneš, vyptej se na to, aby se sám o statek, o čest i o hrdlo nepřipravil. O duchovním právě a v něm jak o farářích a o osadách jich, o desátky a posluhování. (Fol. 49.) Item duchovní právo v tomto mark. takové jest též jako jiná práva duchovní. Ale že za prvních časů mnoho úzkosti z toho práva zdejšího duchovního dálo se jest stavu světskému, že pro leda při, pro některé nelibosti sobě okázané, 4) kněži pro slepičí groš, nebo kopu obilé neb sýra nedodání, anebo pro udeření žáka, rozličné půhony jsou činili i kletby a druhdy5) celú dědinu neb to panství jsú obtěžovali, úplatkův a pokor sobě dovodíc, ješto skrze to veliké nelibosti mezi duchovními a světskými bývaly jsú a často země zaneprázdňování. Ale po válkách Táborských toho jest přestáno a knězem Pa- vlem biskupem srovnáno, aby víc takových soběvolných kleteb nebylo a půho- nů bez vědomí biskupa, hlavy duchovní. Než stalo-li by se kterému z jeho spravedlivých důchodů zadržení, tehdy ten kněz má to vznésti na p. hejtmana neb pány a ti to knězi napravte a od světského spravedlivě učiňte. Pakliby hejtman a páni učiniti nechtěli, tehdy má vznésti na biskupa, prelata svého a ten hejtmana a pány obešle, žádaje, aby se knězi tomu spravedlivé stalo. A nestalo-li by se, již kletba i půhon k duchovnímu právu puštěn býti může. I jak jest se to srovnání stalo, tak svárů a nelibostí není.6) Také jakž přišlo jest v zemi tuto podlé kompaktatů srovnání, tehdy nálezy panské některé uči- něny jsou mezi faráři a osadami, kdož k jich správám přísluší; nebo někteří faráři všeteční lidem kostely zapovídali a do nich choditi nedali ani pohřebův 3) 4) 1) Ostřejší opatření činí Maj. Carol. de Boemis servientibus extraneis dominis. 2) Tato odpověď nepřátelská sepsána na základě smluv Benešovských, jakž zřejmě to tvrdí kn. Tov. str. 118. Naráží se zde na snešení Kladské učiněné dne 18. pros. 1. 1512, pak 9. února 1518, kteréžto poslední ustanovuje: „povinni budeme takové odpovědníky za nepřáteli míti, je držeti a jich hleděti tím vším obyčejem jakž landfryd předešlý mezi námi učiněný v sobě šíře ukazuje a zavírá.“ tak jsme opravili podlé smyslu; i kn. Drn. i kn. Tské mají čtení porouchaná. 5) přijali jsme podlé kn. Tov.; kn. Drn. mají: „druzí“. — 6) Kn. Tov. „méně jest“.

Strana 105
105 příti ani dítek křtíti ani manželův sdáti, kteříž tak obyčeje při přijímání těla Božího neměli jako ten farář. I nalezeno jest, aby každý kněz povinnen byl osadným svým, srovnávajte se s nim v přijímání neb nesrovnávajte, všemi svátostmi kostelními služebnost činiti, zpovídati, křtíti, sdávati, pochovávati, olejem svatým mazati, kdož toho žádost má; krom rozdávání, ten, kdožby jiný obyčej měl, než kněz farář, ten sobě toho tu hleď, kdež se obejíti může k své- mu spasení, tím jemu farář povinnen není. A takoví povinni jsú a mají de- sátky i všecky poplatky kněžím dávati a žádný pán svých lidí v tom nemá zastávati ani knězi v to sáhati. Pakli by kdo to učinil a v to knězi sáhal, kněz to před se vzíti můž, jakž nahoře o tom psáno, aby spravedlivosti do- sahl. A také kněz z toho může pohnati před zemské právo. Než nechtěl-li by který kněz lidem svým osadným svátostmi dotčenými posluhovati a jináč se v tom míti, osady nejsou jemu povinny nic dávati, ani pán který povinnen jest, v tom lidí svých opustiti, by kněz bráti chtěl a nečiniti. Toho jsou ná- lezové při Brněnském právě. O duchovním právě. (Fol. 89.) Z duchovního práva toto jsem vybral, ač jest mnoho jiného psáno: každý kněz jest povinnen u své fary lidem správu činiti i těm, kteříž pod obojí jsú etc. ač toho žádost mají, spovídati, křtíti i olejem svatým mazati i pohřebu nebrániti těm, kteříž se spovídají svému fa- ráři, tomu, k kteréž faře ta obec přisluší; než rozdávati těla Božího takovým, kteříž se s farářem u víře nesrovnávají, není povinnen učiniti toho; než má jim též i světiti. A oni mají jemu všecko činiti, v čemž kdo sedí. A pakli by kdo nechtěl, tehdy farář žalujíc pánu tomu, číž grunt jest a kdyby jemu ten pán toho napraviti nedbal, tehdy ten farář může z toho pohnati. A také jestližeby farář lidóm správy nečinil, tak jakž činiti má, tehdy lidé nejsou je- mu povinni ničeho dávati z té osady, ani který pán povinnen jest, jich k tomu nutiti, aby kněží brali a nečinili, než má jich neopouštěti a na biskupa tu věc vznésti. A toho jsú nálezové při Brněnském právě. Nález bez půhonu na knéze žháře i spálen jest v Olomúci. (Fol 221.) Léta 1528 o sv. Janě v Olomúci bez půhonu žaloval kněz Stanislav, biskup Olomúckého kostela JMt, na Jana Dubčanského ze Zděnína přede vším sou- dem, že jest týž Jan kněze Bartoše, faráře z Vážan, na svobodné cestě vzíti dal a jej zmučiti, na JMt jakožto na nejvyššího úředníka duchovního nic ne- vznášejíc a žádal, aby ten kněz byl přiveden do Olomúce a aby byl hojen. Jan tím šel, že jest ten kněz najal pacholka Janova, jmenem Habrovce, že mu ves spálil a dvůr několikrát zapaloval a že jej Jana týž Habrovec měl i za- střeliti a že ten Habrovec tomu knězi Bartošovi to vůči mluvil a na tom že jest i spálen umřel; a že jest se potom ten kněz před mučením i v mučení i po umučení znal, že jest tak jej najal za 50 zl. a že mu na to jednu kopu gr. dal z té příčiny, že mu desátku dáti nechtěl a knoty že mu k tomu sám strojil a to provodil asi sedmi pány a rytířskými lidmi, a že jest mu to slušně učiniti mohl. Kněz biskup tím šel, že žádný na kněží tím spůsobem sáhati nemá, než jestliže který co učiní, že on má je trestati, jakž vina jest, na zdraví i na hrdle a že na to výsady má. Páni žádali, aby ty výsady ráčil ukázati a Janovi kázali toho kněze přivésti. I byl přivezen a do šerhovně dán, ale hojen nebyl. A kněz biskup ukázal list, zlatú bulli totižto, pod pečetí, kterýž se vztahoval na potvrzení JMti všech privilejí, ale těch privilejí nerá- čil ukázati pravíc, že některých nemá, že jsú v Čechách a některých že se mu nezdá před časem pro mnohé příčiny ukázati. A ten kněz zase přel v Šer- hovně sedíc; Jan vždy tím šel, že jest on nedal kněze zmučiti, než lotra, který již z stavu knězského vystúpil a dal se v stav lotrovský a připomínal i Bate- lovského, (o kterémž stojí napřed na listu 89), a aby jeho páni i jeho chudých

Strana 106
106 lidí v tom litovati ráčili, jako jednoho landfrydníka nad takovým zhoubcem a jemu jeho konec rozkázati ráčili učiniti podlé jeho vyznání. Nález. I tu jsou páni nalezli: poněvadž jest ten jistý kněz z stavu svého knězského vystúpil a v stav lotrovský se dal k tomu nájmu a že se v tom znal před mučením i v mučení i po umučení a zase pří, aby zase znovu mučen byl a zdá-li se JMti knězi biskupovi koho, osoby dvě nebo tři při tom mučení míti, a též Janovi povědíno, chce-li též tam poslati, a že páni také osoby tam poslati ráčí. I tak se stalo a mučen jest a znal se zase. I spálen jest u šibenice Olomúcké; a neodjímali mu svěcení žádné, prstu ani pleše, se vším shořel na prach. O pánu maršálku i o jeho právé, o nářky cti i zlého lóže. (Fol. 89.) Pan maršálek úřadem svým králi Českému a koruně zavázán jest a ten se má spravovati vedle vysazení úřadu svého. Než proto, což půtek jest v zemi této a se kdy přihodí která a cti se koho dotyče1) a kdo narčen byl buď pán za panoši, aneb zeman za chlapa, aneb kdo prostě chlapem neb zrádcí neb zlého lóže syn, — ta narčení mají se před nim vyvoditi z rozkázání krále nebo pána země vedle jeho práva. A on má při tom míti pány i jiné dobré lidi, jakž pře jest, malá aneb velká, bud v Praze neb u sebe, neb kdež rok tomu složí; a k jeho právu pod základem strany musejí ručiti a on tu věc rozezná s ji- nými podlé práva toho.2) A kdož tak narčen jest, že toho řádu není, takový se má vyvésti čtyřmi svými štíty a to těmito: otcovým a mateře své štítem a otcovy mateře štítem a své mateře její mateře štítem. A kdož se tak vy- vede, buď pán neb vládyka, tehdy ten jest dokonalý. A když tak uznán bude panem maršálkem a pány, tehdy můž říci tomu, kdož jej nařekl, tu hned na místě před soudem: „Jakož jsi mne nařekl, že tento nebo takový jsem, nejsem a vidíš, žeť jsem se vyvedl jako dobrý člověk, že jsem tento a tento a co's na mne pravil, to's v hrdlo selhal; protož se toho více neudávej, by koho do- brého víc naříkal“. A on jemu to má smlčeti a k tomu nic neodpověděti, a pakliby co odpověděl, tehdy s hrdlem i s statkem jest na králové Milosti. Můž také každý panství neb vládyctví své provésti toliko otcovým štítem, by pak jiných štítův lehčejší byl aneb jich neměl; než takovému kdožby řekl, „že nejsi tak urozený vládyka jako já jsem“ tehdy ten, nemá-li se tolika štíty3) s kým vyvésti jako ten, kdož jej nařekl, musí to k sobě přitrhnúti. I protož sluší se pánóm neb vládykám varovati od stavu městského neb sedlského pro zachovalost rodu svého. Item. Také kterýž otce chlapa měl a že mu štít dán není, by pak jiné všecky tři štíty měl a otcova neb svého neměl, tehdy naň může chlapství uvedeno býti, by pak jemu i štít dán byl a otec jeho neměl a žeby jemu kdo řekl: „jsi chlapův syn“, tehdy se z toho vyvésti nemůž. Než4) o mateřích „že jsi zlého lóže syn“ kdož má provoditi, jest velmi těžký průvod a zvláště kdež manželé spolu v lůži aneb v domě přebývají, anebo že toho nebo té mátí, že muže má a že k ni přijíždí a žeby ji kdo na- řekl, že se s jinými frejuje anebo to dítě že s jiným uhonila, — jistě jest 1) Kn. Tov. tišt. i kn. Drn. obě piší: „Než proto což potřebí jest v zemi této a kdyžby se přihodilo a cti se dotýkalo“. Toto čtení, jež také mají III. IV. VII. pak Cer. 102. 103., nedává smyslu. My jsme přijali opravu podlé V: „než proto, což půtek býva v zemi této a kdy se která přihodí“. Čtení „půtek“ má též Cer. 105. 106.; ale též v exempl., z něhož vydání učiněno, jest slovo „potřebí“ přetrženo a nahoře psáno ru- kou jinou „půtek“. Ku správnosti toho čtení ukazují též čtení porouchana I. VI.: „což potřebí jest v zemi této a se kdy přihodí která“ — II. . .. „a se kdy přihodí které“. Slova „která“ a „které“ ukazují zřejmě na „půtky“ a ne na slovo „potřebí“. 2) Kn. Tov. zde dokládá: „Než proto on sám osobú svú z svého statku se pohání, kte- rýž v zemi má a z něho odpovídaj i všecko čiň, jako jiný obyvatel. Než manové ti své právo mají a k tomu nepřisluší“. 3) M. piše mylně: „štitkem". — 4) M. piše „též“.

Strana 107
107 těžký průvod. Ano staří praví, by toliko kolena zakryla, že průvodu žádného býti nemůž, aby se ten skutek stal. Protož nejlépe toho tak nechati a nena- říkati; než kteráž muže nemá a dítě urodí, tu se samo provodí. Než kdož jest narčen a tak se vyvede, jaho nahoře psáno jest, tehdy muž toho, kdož jej nařekl, pohnati k zemskému právu ze všech škod, kteréžby kolvěk slušně pro- vésti mohl, a ty jemu přisúzeny býti mají, kteréž skrze ten nářek vzal ná- klady i útratami. Přísaha za strejce. (Fol. 91.) Já Bedřich z Jindřichovic přisahám pánu Bohu, že mi jest Oldřich přirozený strýc a erbovní1) neb ujec a že mátí jeho neb bába toho nebo toho měla za manžela. Tak mi Pán Bůh pomahej í všichni etc. Rozličná zřízení.2) A. Zřízení roku 1516.3) Léta Božího tisícího pětistého XVI o svatých třech králích držán jest sněm obecní v městě Olomúci, na kterýžto vysláni jsú byli s plnú moci od krále JMti poslové: důstojný pán pan Stanislav biskup Olomúcký a osvícené kníže a pán pan Karel kníže Minstrberské etc. Kdež na témž sněmu stala jsou se srovnání o zřízení dolepsána a ta ode všech stavů markrabství Morav- ského přijata a schválena jsou.4) I. Zřízení zemské o honění nepřátel. A protož najprvé aby voláno bylo v městech královských, panských i městečkách, aby se každý proti nepřátelům opatroval před jízdnými i pěšími, a hospod nižádných ani fedrunků aby nedá- vali a nečinili, než jakžby kde které uzřeli, aneb přezvěděli, nebo kdežkoli na cestách s nimi se potkali, aby hned takové, mohli-liby s ně býti, vzali, a pá- nům svým je přivedli, aneb kdežby jim najblíže páni přiseděli anebo města, tu dodáni býti mají, aby se zvědělo, jací lidé jsou. A ten pán neb ti páni, komužby dáni byli, aneb sami je zjímali, aby se jimi vazbou dobře ujistili, a do dalšího rozeznání páně hejtmanova a panů. A kdyžby uhledali takové lidi nepřátelské buďto v městech v předměstech v městečkách neb ve vsech, aneb na poli, aby hned pokřik učinili soused od souseda, páni, rytířstvo, preláti města i sedlaci, a aby honili až na úpad. A kdožby toho neučinil buď kte- réhožkoli stavu, aby bylo saženo k němu i k hrdlu jeho, a jestliby kdo svého služebníka kde poslal z pánů, prelátů, z rytířstva, z měst, i kupci, aby jim listy fedrovní dávali pod pečetmi neb sekrety svými, že jest služebník jeho, a kte- rýžby toho neměl, ten aby vzat byl; jestli pak že jest známý rytířský člověk, aby zavázán byl slibem, pakliby neznámý byl, aby byl vzat a vsazen, jakož naho- řepsáno; než jestližeby poslové krále Jeho milosti s listy zavřenými jeli, těm se překážeti nemá, a kdyžby kdo přijel neznámý do města, předměstí, městečka neb do vsi, aby hned hospodář na pána neb úředníka neb rychtáře a starší své to vznesl, že jest takový neb takový přijel neb přišel, aby to opatřili a přezvěděli, co kdo a odkud jest, a jestli žeby kdo jel skrze město, předměstí, městečko neb ves aneb polem, aby se opověděl, že jest toho neb onoho pána, pakliby se kdo nejmenoval a listu neokázal, ten každý aby vzat byl a vs azen. Také jestli žeby kteří v larvách neb potvorných kuklách jeli, ti také honěni 1) Slova: „a erbovní“ nejsou v M.; kn. Tov. tišt. mylně piše: „a erbóm". 2) Pod tímto záhlavím podáme rozličná zřízení v kn. Drn. zde onde položená. 3) Pro důležitost tohoto zřízení podáme je celé v pořádku podlé exempláru tištěného (viz předmluvu). — 4) Tento úvodní článek není v kn. Drn.

Strana 108
108 a bráni býti mají, a kdyžby se přihodilo, žeby lidé kteříkoli neb sedláci se ta- kových lidí dohonili, a něco jim pobrali, že jejich, kdož vezmú, býti má to, cožby těch nepřátel bylo, krom cizího, cožby od nich odjato bylo. K této věci i k jinému zřízení dolepsanému hejtmané po krajích tito do- lepsaní zřízeni jsou, aby to opatrovali, přišlo-liby kdy k honění nepřátel, žeby z jednoho kraje do druhého honěno bylo, aby do každého kraje oznámíc hned také ty nepřátely honili, jakžby pokřik uslyšeli. Item. V kraji Olomúckém, Bystřící řekou vzhůru až po Odru, a zase po Dřevnici až k Moravě, poručeno jest panu Albrechtovi z Šternberka a na Holešově, a panu Viktorinovi z Žerotína. Item. Panu Janovi z Kunovic a na Uherském Brodě a panu Heřmanovi z Vojislavic na Veselí, s oné strany Dřevnice, až po hranice uherské a zase po Moravu. Item. Panu Krystofovi Kropáčovi, a panu Pročkovi Ždanskému, hned od Moravy počna, až po Švarcavu, a zase po Hanou až k Kroměříži. Item. Panu Ladislavovi z Bozkovic na Třebové, a panu Petrovi z Žero- tína, od Olomúce a Bystřice až po Švarcavu a po Hanu k hranicím českým a slezským. Item. Panu Arklebovi z Bozkovic a na Vranově, a panu Markvartovi Valecskému Brno, od Švarcavy až po hranice rakouské po Jihlavu. Item. Panu Buryanovi Brtnickému, a panu Jindřichovi Meziřicskému od Jihlavy až zase po Švarcavu a po Brno. To až potud o krajích. II. Na tom zůstáno jest, aby hned nový lantfryd udělán byl, a k němu aby všickni obyvatelé ze všech stavů své pečeti přivěsili, a kteřížby beze lsti nepřivěsili na ten čas, aby listy přiznávací dávali, a ty u pana hejtmana kladli, beze všeho prodlevání a odtahu, pod pokutami v lantfrydu položenými, kdež aby se žádný tím vymlouvati nemohl, že jest nevěděl, jaký lantfryd jest, tuto slovo od slova napsán jest, aby se každý podle toho zachoval. Pakliby se kdo takovému obecnému svolení, v kterémž i král Jeho milost i král Ludvík Jeho milost páni naši s námi jsou, protiviti aneb z něho vystupovati chtěl, ta věc aby žádnému trpěna nebyla buď jakéhožkoli stavu neb řádu; než proti tako- vému každému ode všech čtyř stavů abychom se zachovali jakož lantfryd sám v sobě ukazuje, kdež slovo od slova zní takto. 1) III. O soudu zemském. Item. Soud zemský a právo aby před se šlo, tak jakž od starodávna řád a obyčej se zachovával v této zemi i nyní se zacho- vává, a pan hejtman a páni i také z vladyk mají se sjížděti k určitým dnům podle obyčeje a zvyklosti, tak jakž prvé bylo a žádný ničímž se nevymlouval. Pakliby kdo z soudcí zemských ke dni určitému nepřijel pro ňakou bezelstnou věc, má tu bezelstnost pánu hejtmanovi a pánům oznámiti na sněm psaním svým. Pakliby dostatečná příčina jeho nepřijetí se nenašla, to pány rozváženo buď; več to obrátiti budú ráčiti, při tom zůstán. IV. O zřízení po zemi. Item. Na tom zůstáno, aby kněz biskup, páni, preláti, rytířstvo, města, najprv sami se zřídili, aby každý hotov byl s koňmi, s zbrojí a jinými potřebami podle vší možnosti statku svého, a lidi své každé aby zřídil, aby se (sic) s zbrojí svou, jakž na něj přisluší, pohotově byli, a kdyžby 1) V tištěném zřízení následuje nyní lantfryd, který jsme my položili na str. 1. tohoto vydání kn. Drn.

Strana 109
109 pokřik v tom kraji byl, neb v kterémžkoli, aby honili, aneb kdyžby páni hejt- mané z krajů je obeslali, aby hned tahli, kdežby jim ukázáno bylo.1) V. O zvodu a přidědiní, jakž se díti a nač zvésti má. Item. Zůstáno jest na tom, kdožby pohnal, jakoužkoli spravedlnost maje, na listech neb jinak, a tu obdržel nálezem panským, ten žádný na vyšší sumu vésti se nemá, než cožby jeho spravedlivost kázala. Než jestli žeby kdo pohnal pro správu a dě- dictví své z vyššího základu, než mu se naříká, a bylo mu přisouzeno, že má podlé slibu dosti učiniti. Však proto ten, kdožby obdržel panským nálezem, že mu to zprávce jeho očistiti má, nemá se na vyšší sumu vésti, než potud, pokudž se ten nárok a závada ukazuje. Což se pak listů zástavních aneb na peníze dotyče, kdožbykoli pohnal jistec neb rukojmě, jakož pohánějí jednoho rukojmi ze vší sumy, a panský nález na to by se stal, podle půhonu aby do- sti učinil, tehdy ten, kdožby to obdržal na rukojmí svém, nebo rukojmě na svém jistci, nemá se žádný výše vésti, než potud, pokudž oddíl jeho ukazuje a naň přišlo. Pakliby tovaryši jeho zemřeli, neodbyvše svých oddílů a na něm obdržal, tehdy též se výše vésti nemá, než cožby oddíl jeho ukázal.2) VI. O půhon zatkyní. Item. Ustanovení panské o půhon zatkyní. Kdožby koho zatkyní pohnal, a na kterého pána zboží, nebo z pánů, rytířstva, prelatů neb z měst ten byl, kterýž se pohoní, tehdy ten půhon tomu pánu dodán býti má osobě jeho, a ten pán má s tím půhončím poslati; bude-li ten jistý na zboží téhož pána nalezen, má se jim pán ujístiti, aby ku právu na sněmu postaven byl. Pakliby nalezen nebyl, tehdy ten pán nic povinovat by nebyl. A byl-liby který dobrý člověk tím půhonem zatkyní tu zastížen, ten buď sli- bem zavázán, aby před právem stál; pakliby jiný lehký člověk byl, ten buď opatřen týmž pánem, jakž potřeba ukáže.3) VII. O svědomí listovním. Item. Na tom zůstáno a svoleno jest, kdožbý koho pohnal o svědomí listovní, ten každý kdožby pohnán byl, má jemu ta- kové svědomí po tom půhonu hned do jeho domu poslati; pakli-by ten, kdož- by pohnal, svědomí od něho přijíti nechtěl, má je na sněm přede pány poslati, a samému není potřebí o tu věc na ten půhon k soudu jezditi. VIII. O postavení svědků. Item. Na tom zůstáno, kdožby pohnán byl z některých svědků, aby je před panem hejtmanem a pány postavil, ten každý, kdožby tak pohnán byl, nechtěl-liby sám na sněm jeti, může toho svědka neb ty na sněm poslati před pány soudce s úředníkem svým neb s fojtem aneb se svým služebníkem, a ti od pohnaného přijati býti mají a k vyslyšení před úřad postaveni, a kdož svědky vede, ten jim stravu dávaj na místě, dokudž slyšáni nebudou a k tomu od každé mile po dvou groší. Pakliby který svě- dek beze lsti pro starost neb nemoc pěšky jíti nemohl, a již ti neb ten for- manu z toho zaplaťte, kterýž by je vezl. IX. O slyšení svédků na mezech. Item. Na tom zůstáno jest. Což se se- dlského svědomí dotýče, aby jedenkaždý svědek zvláště slyšán byl na mezech i jinde při jiných potřebách. X. O lidech služebných. Item. O lidi služebné, kteřížby v této zemi le- žeti chtěli, na tom se ustanovili, napřed, aby se pánu hejtmanu opovídali, a s vůlí pana hejtmana aby leželi, a to v městech zavřených, kdežby pán hejtman ukázal. A ti aby měli list od pána hejtmana, že tu s vůlí jeho leží. Pakliby kdo mimo to zřízení a svolení ležení dopustil, buď v městech, v městečkách neb ve vsech, k tomu hledíno buď od pána hejtmana a od pánů jakožto k neposlušnému. 1) Tento článek není v kn. Drn. — 2) Tento článek není v kn. Drn. — 3) Tento článek není v kn. Drn.

Strana 110
110 XI. O povalečích. Item. O povalečích a kteříž neslouží ani dělají, aby všudy zdvíháni byli. Pakliby kteří v které dědině pod kýmžkoli trpíni byli, a škoda se komu od nich stala, o takovou škodu k té dědině hledíno buď. A protož každý pán na dědinách svých fojtům i lidem přikaž a to opatř, aby věděli, kdo se na dědinách přechovává. XII. O hrách po vsech a jinde. Item. Což se v kostky a v karty hrání dotýče, i jiných her o peníze v krčmách i jinde, každý obyvatel zemský na svém panství opatř, aby takové věci zastaveny byly; pakliby se již mimo toto ustanovení na čímžkoli gruntu a panství takové hry dály a pán té dědiny toho zastaviti nedbal, tehdy pán té dědiny může od kohožkoli pohnán býti z desiti kop grošů, a ty jemu přisouzeny býti mají.1) XIII. O sirotcích od koho opatřeni a řízeni býti mají. Item. Na tom zů- stáno jest, aby pan hejtman nynější i budoucí předkem o sirotcích péči měl, a zvláště o těch, kteřížby bez poručníků aneb stryců osiřeli, kterakby najlép opatřeni býti mohli. Přijma k sobě přátele najbližší těch sirotků, aneb sou- sedy najbližší, kteřížby statku svědomí byli, a kdyžby nejprvnější sněm byl panský, tehdy má to pán hejtman na pány a rytířstvo soudu zemského vznésti, a s nimi o to radu vzíti, kterak by se najlépe zdálo, aby sirotci i statek je- jich opatřen byl, XIV. O statku sirotčím. Item. Což se prodaje statků sirotčích dotýče, ačby který pro dluhy obdržán býti nemohl, těch pán hejtman nynější i bu- doucí prodávati nemá bez pilného rozvážení pánů a vladyk v soudu seda- jících. — XV. O poručenství, kterak se řiditi má. Item. O poručenstvích, kteréž se na mocné listy královské dělají, takto jsme se na tom ustanovili, aby ná- potomní časy lidé o to mylky neměli. Kdožby na mocný list královský po- ručenství udělati chtěl, při tom poručenství aby byla napřed pečet jeho, a při tom také ještě jiných pečetí šest dobrých lidí buď panských neb rytířských. I jakož sobě lidé dělajíc taková poručenství to pozůstavují, jestli žeby co nad to komu ještě poručiti chtěl, aneb z prvního rozkázání co ujíti aneb změniti, to změnění aneb rozkázání, jestli že tak v poručenství stane, to aby učinil pod pečetí svou a dobrých lidí dvou nebo tří, jakžby sobě v tom poručenství vymínil, a to poručenství aby při mocném listu leželo, a po smrti téhož, kdož poroučí, komužby to přislušelo, aby jemu ve dcky vloženo bylo i s mocným listem královským. Pakli by kdo beze lsti ku prvnímu poručenství a k moc- nému listu dojíti nemohl, aby je tam vložil, ten aby též o tom zřídil pod svou pečetí a jiných šest dobrých lidí buď panských neb rytířských. XVI. Aby bratr starší mladšímu statku neutrácel. Item. Na tom jsme se také ustanovili, aby bratr starší mladšímu statku po otci zůstalého aneb jiného, odkudžbykoli jim přišel, utratiti nemohl; též zase mladší staršímu. Pakliby otec poručníka neb poručníky zdělal, kteřížby mocní poručníci nebyli, a dluhové na tom statku takoví byli, žeby ten statek bez škody sirotkům do- chován býti nemohl, takový poručník neb bratr, kterýžby léta měl, má to na pána hejtmana a pány a vladyky v soudu zemském sedající vznésti a s radou jich ten statek prodati a dluhy zplatiti a cožby po dluzích zůstalo, to má bratr starší v celosti tak zachovati bratru neb bratřím, cožby na jejich díly přišlo, aby jim jistina utracena nebyla, Pakliby poručník byl, ten má věrně a právě nad sirotky učiniti podlé svěření. Než bratr neb bratři, by sestru nedilnou odděliti chtěli bez vůle její, nevdada ji, toho učiniti nemohou, lečby jí dali 1) Tento článek není v kn. Drn.

Strana 111
111 díl spravedlivý z toho statku, kterýž by měli, a sestra již bude moci s svým učiniti jakž se jí zdá, a bratří též; než ona dílu na bratru nebo bratřích žá- dati nemůže. XVII. Aby statek od rodu neodšel. Item. Také toto zřízeno a ustanoveno jest, že otec neb děd, ačby nechtěl, aby statek jeho odšel od jeho rodu v jiný rod, může dckami, neb na mocný list královský od dcery neb od dcer statek svůj na všem nebo na díle dáti a poručiti přátelům svým přirozeným po otci anebo po mateři, pokudž mu se zdá, však opatře dceru anebo dcery slušně věnem podle statku toho, a tak postaviti: „ačby pán Bůh smrt na pacholíky dopustil, nežby k letům přišli, tehdy aby ze statku mého po dcerách mých toliko dáno bylo, a ostatek aby spadlo na tohoto přítele nebo přátely.“ Než pa- cholíkové přijdouc k letům mohou to změniti a při dědictví svém zůstati, a o tom říditi podle svobod země moravské. Než bratr, by sestru nedílnou oddě- liti chtěl bez vůle její, nevdada jí, toho učiniti nemůže. Item. Také pankhar- tům statku pozemského žádný poručiti nemůže pod nižádnou barvou, ani dcka- mi ani na mocný list královský. XVIII. O ručnicích. Item na tom zůstáno, že obyvatelé zemští, páni, ry- tířstvo, preláti, města, mohou pro obranu životů a statků svých s ručnicemi jezditi. Než na myslivost žádný choditi ani služebníků svých vysýlati nemají. Pakliby který pán nebo-li rytířský člověk koho na myslivosti s ručnicí poslal, má jemu list pod pečetí dáti, že jest jeho, a sice to při tom řízení zůstati má, jakž o myslivosti sedlské řízeno jest prvé.1) XIX. O těch, kdožby zločinců nejímali. Item. Také na tom zůstáno, kte- řížby kolivěk takoví zjevní zhubce a zloději a nepřátelé byli, ježto by zemi byli oznámeni a po zemi jezdili, buď skrze města neb městečka, vsi, zámky, dvory, tvrze, neb se s nimi kdo na cestě potkal, a k tomu, moha je zjímati, toho neučinil, že takovému každému k hrdlu hned hledíno býti má, jako k zhoubci obecnímu zemskému. XX. O glejtu. Item. Také na tom zůstáno a svoleno jest, že žádný ta- kovým zlodějům nemá glejtu dávati bez povolení krále Jeho milosti neb pána hejtmana.2) XXI. O odpovědi v mírné a pokojné zemi, a ústní i listovní nepořádné. Item. Kdožby komu odpověděl listem svým otevřeným, jsa obyvatel v mark- rabství moravském a poddaný krále jeho milosti v témž markrabství v mírné a pokojné zemi za řádu a práv, by pak v té odpovědi nic neučinil, tehda ten každý, kdož tak odpoví, napřed čest, hrdlo stratiti má, a má býti jako psanec a nemá žádného práva užiti proti žádnému a také jeho před žádným právem nemají souditi. Item. Také jestli žeby kdo komu ústně odpověděl a v té odpovědi jemu co učinil, ten by učinil nešlechetně a zrádně, a má býti za takového držán, a ten komuž by tak odpověděl, nemá toho za odpověď přijímati. Item. Také kdožby koho jímal, jemu brál aneb škodu činil, neohradě své cti a nedada tři dni napřed věděti jakož obyčej jest, a na obydle jeho, kdež přebývá, neoznámil a se zejmena nejmenoval, že ten má jmín býti za zrádce a za nešlechetného člověka. Item. Také na tom zůstáno, jakž odpovídají nejmenujíce se jeden se svými pomocníky a z těch pomocníků pomocníky, jestli žeby se kdy událo, žeby pomocník koho slibem zavázal, sám neodpověda a se nejmenovav v od- povědném listu, že ten každý, kdožby tak slibem zavázán byl, nebude povinen 1) Tento článek není v kn. Drn. — 2) Tento článek není v kn. Tov.

Strana 112
112 se stavěti tomu žádnému aneb kamžby slibem zavázán byl. A cti jeho to ke škodě nic nemá býti, že se nepostavil. Pakliby se kdo nad toto zřízení sám več dáti chtěl, ten to učiň na své právo, a země tím povinna jemu býti nemá. XXII. O těch, kdož na koho vyznají na mukách. Item. Jestli žeby se kdy na které popravě trefilo, žeby který zločinec vyznal na pána, nebo na rytíř- ského člověka, žeby o tom věděl neb toho příčina byl, že ten zločinec nemá utracen býti, než má p. hajtmanovi v jeho moc dán býti. A tu pán hajtman toho má, na kohož se vyznává, listem obeslati, jakžby toho potřebu znal, aby před soudem zemským stál, a z toho se poctivě vyvedl, pokudž pány to roz- souzeno bude. A ten zločinec při přítomnosti toho, na kohož praví, utracen býti má. Pakliby ten jistý, na kohož ten zločinec praví, k tomu nestál, a státi nechtěl, tehdy ten zločinec bude moci předce utracen býti, a jak má tomu, kterýž státi měl, to váženo býti, to buď při páních soudcích zemských v jich moci. Než což se měst královských dotýče, jestližeby který zločinec na kterého z pánů nebo z rytířstva vyznal, toho utráceti nemají, než jeho dochovati až do sněmu najprvnějšího a to aby na pana hejtmana a pány vznesli, a což se v tom pánům za spravedlivé zdáti bude, to aby s ním učinili. Item. Při tázání zločinců, na žádného z panského ani z rytířského stavu ani z měst zejmena se tázáno býti nemá. Než chce-li se kdo po své škodě ptáti, dej na ceduli napsáno těm, kteří při tázání budou a oni ptajte se jeho, kam jest to nosil, neb ví-li kdo o tom; pakliby vyznal na koho z panského neb rytířského řádu člověka, ten má tam puštěn býti k tomu tázání sám třetí s přáteli svými, aby jemu vůči znal a pravil. Pakliby se kdo na koho buď z panského neb z rytířského řádu vytazoval, ten od toho, kohož jest jmenoval, může pohnán býti, a tu, což by jemu nalezeno bylo, má jemu napraviti. Než na psance odsúzeného každý se bude moci zejmena ptáti, buď na panského neb rytířského člověka. Stalo se v Olomúci léta spasení našeho tisícího pětistého šestnáctého, za úřadu úředníků nejvyšších práva markrabství moravského, urozených pánů, pana Jana z Pernstýna a na Tovačově hejtmana, a ty časy nejvyššího komor- níka, pana Znaty z Lomnice nejvyššího sudího a urozeného vladyky Mikuláše z Bystřice nejvyššího pisaře markrabství moravského. A hned v Litomyšli téhož léta vytištěno jest skrze Pavla Olivetského z Olivetu. B. Řízení panské. Léta Božího 1520 o svíčkách1) stalo se řízení dolepsané v Olomouci o sjezdění se k sněmu a vysedání v soudu i o jiných věcech. (Fol. 50.) I. Item páni a rytířstvo v soudu zemském sedající nyní i na časy budoucí tak se zachovati mají, jakož lantfryt ukazuje, na dní jmenovité do Olomouce i do Brna aby se sjížděli, a soud vysedali, pokudž by se nevzdal, a odtud aby žádný neodjížděl, lečby pan hejtman a páni soudci potřebu něčí znajíc jej od- pustili. A pakli by kdo nepřijel, a tak se nezachoval, ten má od pana hejt- mana k druhémú sněmu obeslán býti aby před ním a pány soudcími stál, a 1) t. j. o třech králích. Články, které jsou zde uvedeny pod I. II. III. V. sepsány jsou v listinu, danou v Olom. dne 19. dubna, již král Ludvík dne 6. prosince téhož léta stvrdil, a zároveň nařídil, aby potvrzující listina ve dsky vložena byla. Všechny člán- ky, vyjma XVtý, jsou v Sněmovní pam. knize I. fol. 12., kdež ale se nalézají články: o menších úřednících. O svědcích. O ústanném právu. O rejstra kupecká. O žá- dání pamětí na pánech. O přesáhnutí základem v půhonu, které v kn. Drn. nejsou. Zř. zemská shodují se více se Sněm. pam. kn. nežli s listinou.

Strana 113
113 tu má slibem zavázán býti, aby před králem JM. se postavil na den, kterýžby jemu panem hejtmanem a pány soudcími jmenován byl, a toho slibu aby prá- zen nebyl, leč jej král JMt rukou dáním propustiti ráčí. II. Item páni soudci aby se v čas vscházeli k hodině od pana hejtmana jmenované, aby nebylo potřebí pro ně do hospod posílati, a když se sejdou, aby každý na své místo sedl, a tu aby soudili a jednali čehož potřebí jest jiným se nezaneprázdňujíc, a lidem ani sobě čas mrhajíc, a daremných útrat ne- činili. A ti, kteříž se souditi mají, aby svými potřebami pohotově byli, když na jich půhon přijde, původ aby žaloval, a pohnaný odpovídej, pakliby se kdo v tom obmeškal, půhon bude vymazán; neb páni půhony pořad súditi chtí a mají.1) Item při tom soudu žádnými strannými věcmi pani soudci zaneprázdňo- vati se nemají; než jestliže by toho potřeba byla, jakých stranných pří sly- šeti, ty aby p. hejtman po vzdání soudu slyšeti ráčil, nechaje při sobě pánů soudcí v Olomúci z Olomúckého kraje a v Brně z Brněnského, kteréžby při sobě míti chtěl a ti ničímž se nevymlúvajíce při něm zůstati mají. A pakli by jaká pře velká byla, tehdy z obojího kraje při něm zůstati mají, a odtud též jako od súdu zemského žádný odjížděti nemá pod túž pokutú.2) III. O sněmích obecných. Item sněmové obecní při soudu aby pokládáni nebyli, než kdyžby potřeba byla sněmu obecního pro potřebu krále JMti aneb zemskú, to pan hejtman rozvážiti má, majíc při sobě slušný počet pánův a rytířstva, při kterém času takový sněm položiti má, aby soudu zemskému pře- kážky nebylo.3) Ale proto nezdálo-li by se králi JMti můž ten zdvihnouti a jiný položiti, kdež v zemi ráčí a že má pána země žádáno býti o sněm obecný, aby jeho dopříti ráčil. IV. O mlynaře. Item to aby každý z stavu panského a rytířského na svých statcích opatřili váhami aneb mírami spravedlivými, tak aby mlynáři chudým lidem spravedlivě činili. Mýto aby brali, tak jakž od starodávna bráváno bývalo, nad to žádných úplatků od lidí neberúc. A také kdož prvé do mlýna přiveze, tomu aby prvé semleno bylo. A kterýžby se mlynář tak nezachoval a naň usvědčeno bylo, toho aby pán jeho skutečně trestal. Pakliby toho ten pán neučinil, aby soused jeho jej z toho pohnati mohl.4) V. O sirotky a kvitování. Sirotci panského nebo rytířského stavu kdyžby k letóm přišli a poručníky neb strejce kvitovati chtěli, tehdy aby poručníci nebo strejci s sirotky před p. hejtmanem a pany soudcími stáli a tu věc ozná- mili, že sirotci již leta majíc kvitovati poručníky neb strejce chtějí. Tu pan hejtman a pani soudci tu věc slyšeti a rozvážiti, a při čem ta věc státi má, rozkázati mají. A pakliby bez vědomí p. hejtmana a panů soudcí kdo od si- rotků kvitanci přijal, taková kvitance aby žádné moci neměla. VI. O listech hlavních s ležením a zachování k rukojmím. Item kdožkoli listy hlavní mají na penize s rukojměmi pod ležením, kdyžby k tomu přišlo, že by rukojmě vlehnúti měli; tehdy aby věřitel dvě neděle napřed každému 2) 3) 1) Zř. z. dodávají: „Jestližeby pak který z pánův soudcí k hodině od p. hajtmana jme- nované k soudu nepřišel, takový aby od pánův soudcí (b. zde dodává „slovy“) potre- stán byl. A jestliže by se toho více dopustil a k hodině jmenované nepřišel a slušné příčiny neukázal, aby slibem zavázán byl, aby se před králem JM. postavil jako ten, kterýž jest svévolně k soudu nepřijel.“ Srov. kn. Tov. pag. 48. Ten článek mají zř. z. pod nápisem: „o postranné pře při soudu.“ Totéž zř. a. c. d. Konec toho článku v zř. není. — 4) Totéž zř. z. a. 100; b. 120; c. 80; d. 207. 8

Strana 114
114 rukojmí věděti dal. A ti rukojmí jestližeby v těch dvú nedělích nevlehli neb se s věřiteli svými nesmluvili, tehdy je můž tak upomínati jakž od starodávna o penize napomínati obyčej jest. A pakliby kdo rukojmím svým prvé dvú ne- dělí po napomenúti lál, ten jim to povinnen bude napraviti podlé uznání pánův soudcí zemských a tak každým dvěma vždy dvě neděle má napřed dát věděti. VII. O ručnicích a myslivostech. Na tom zůstáno, že obyvatelé zemští: páni, rytířstvo, preláti a města mohú pro obranu životů svých a statků s ruč- nicemi jezditi než na myslivost žádný choditi ani služebníků svých vysýlati nemají. A kdožby se tak nezachoval a služebníkům neb myslivcům svým na myslivost choditi s ručnicemi dopustil, ten bude moci pohnán býti z 10 kop gr. českých. VIII. O myslivosti sedlské. Sedláci s ručnicemi na žádnú myslivost ani cestami choditi nemají, tenat, rukávníků, sopíků ani žádné poléčky, lovův ani střelby na všelikú zvěř velikú i malú kromě na vlky a lišky míti nemají. A každý pán, preláti i rytířstvo svým lidem tenata, rukávníky i všeliké po- líčky pobrati mají a všecky myslivosti jim zastaviti. A pakli by kdo tak se nezachoval a kdo kterého člověka v tom usvědčil, tehdy má tomu pánu jeho oznámiti, že ten takové poléčky má a takovú myslivost vede. Tehdy ten každý, komuž by to oznámeno bylo, má toho člověka svého k tomu míti, aby každý kopu groší dal tomu, kdož jest jej s tím postihl; pakli by se tak nezachoval, jakž se svrchu piše a to přehledal aneb té nápravy od člověka svého neučinil, bude moci z 10 kop groší pohnán býti.1) IX. O křepelice. Item to také každý obyvatel zemský opatřiti má a se- dlákům zapověděti, aby křepelic s tenaty a s křepelcem nelapali pod túž pokutú. X. O shony. Žádný z stavu panského, prelátského, rytířského na grunt jiného aby nechodil, lečby kdo komu vůli dal; než kdožby bez vůle na cizých gruntech sháněl, ten bude moci z 50 kop groší pohnán býti.2) XI. O štvání s chrty. Žádný s chrty na štvání od zeleného čtvrtka až do sv. Jakuba jezditi ani choditi nemají. Pakli by kdo přes to usvědčen byl, ten bude moci z 10 kop groší pohnán býti od toho, po čímž jezdil. Ale po svém jezditi může i po toho gruntech, kdož mu dopustí, štváti aneb i na tenata honiti. Ale má se ho prvé optati, dopustí-li jemu po svém. A ještě více najdeš v novějším zřízení na listu 116 i nález na to.3) XII. O židy a lichvy. Nejprv aby židé z 10 zl. 2 zl. do roka brali a ze sta 20 zl. a tak aby se při velikých i malých sumách zachovali z 10 berouc 2 do roka a nic více. A takové lichvy aby židóm na každého půl leta spra- vovány byly.4) Pakli by kdo toho neučinil a nespravil, tehdy to žid fojtovi té dědiny, kdež ten dlužník jest, oznámiti má a fojt jemu spravedlivé učiniti a dlužníka k tomu držeti má, aby židu zaplatil. Pakliby fojt toho učiniti nechtěl, tehdy žid stavovati bude moci každého z té dědiny, dokudž se jemu dosti neděje a nestane.5) Item půjčil-li by který žid co na základ, ten také tím spůsobem lichvu ber 2 zl. z 10 do roka, jak svrchu psáno jest. Než takový základ nejprvé 4) 1) Článek VII. a VIII. jsou v zř. z. s rozličnými přídavky; srov. a. 91; b. 126; c. 74; d. 102, 103. — 2) a. fol. 93; b. fol. 126; c. 75; d. 101. — 3) b. 126. Zř. z. zde dodávají: „a židé mimo půl léta upomínáním z lichvy meškati nemají. Jestližeby pak který žid toho neučinil a přes půl léta lichvě přejíti dal, aby o sumu hlavní přišel“. — 5) a. b. c. zde dodávají: „Než což se předešlých dluhů dotyče, ty jim spraveny buďte“, jakož zř. z. vůbec několik změn v tomto artykuli o židech mají.

Strana 115
115 má fojtovi a konšelům ukázán býti a oni to v knihy městské zapsati. A při- šel-li by kdo a svého co u žida našel, ještoby jemu ukradeno a židu zastaveno bylo a stal se o to slušný průvod, to má beze všeho uplacování vraceno býti tomu, komuž ukradeno jest. A nechtěl-liby kdo z takových základů na každého půl léta spraviti lichvy a v tom se základ prostál, žid s tím základem bude moci učiniti podlé zdání svého. Než žádný základ do roka prostáti se nemá. Item židé ve vsech nikdež bydleti nemají, leč ti, kteříž by nelichvili, než v městech a městečkách. Pakli by kdo proti tomuto ustanovení ve vsi židy chovati chtěl, to žádnému trpíno býti nemá než každý o to trestán býti má podlé zdání panského. Item kterýžby žid kterému člověku z kteréž koli dědiny půjčiti chtěl na jakýž koli základ aneb na lichvu, toho žid učiniti nemá bez vědomí fojta a konšelů té dědiny, odkadžby ten člověk byl, kterýžby od něho vypůjčiti chtěl. Pakliby půjčil bez vědomí fojta a konšelů té dědiny, odkudž ten jest, tehdy ten člověk nebude povinnen toho židu platiti. Než co se předešlých půjček do- tyče, ty aby každý židóm platil, tak jakž u nich vypůjčil. Item židé aby trhův ani kupectví nevedli po vsech. XIII. O půhonech odložených, kdo od nich zemrú. Item pro všecky zmatky budoucí a tím aby se spravováno býti mohlo, páni dokonalý a stálý nález uči- nili jsú a v nálezova registra v Olomúci i v Brně vepsati jsú rozkázali a na- lézají: jakož se přihází, že někdy páni prožalované pře při právě zahájeném a póhonném z příčin hodných odkládají do času, někdy až do druhého práva i mnohokrát práva po právích spěšně jíti nemohou neb nejdou, a přihází se, že ti, kteříž půhony prožalovali, pře své provedli a prokázali, ale nálezu pro od- ložení panské dosíci nemohouc, zmírají, aneb ti, kteříž jim z nich odpovídati mají, času odloženého nedočekajíc, i poněvadž ne z jich vůle odtah se stane, ale z panského rozkázání; i nechtíc, aby takoví neb jich dědicové zmatky které míti měli, takto vypovídají: kterýžkolivěk půhon provede a prožaluje a v tom by umřel, že potomkóm a nápadníkóm statku jeho, přátelóm a příbuzným těm, kdožby po něm k jeho statku spravedlnost měli, má se nález dokonalý státi na tu při prožalovanou tak jako tomu, ješto by sám živ byl. Pakli by také který pohnaný umřel, na kteréhož by žaloba prošla a rok pány odložen byl, též nápadníci statku jeho odpovídati živému mají tak jakoby znovu pohnáno bylo a k nálezu státi. Než jestliže by strana původ nebo odporná pro ne- svědomitost pře odtahu žádala, to páni učiniti mají do druhého a, byla-li by potřeba, i do třetího práva. Než byl-li by kdo pro rukojemství pohnán a v tom umřel prvé, nežby se naň nález pánův JMtí stal, takový půhon ma umrlý býti a na erby a potomky jeho se nevztahovati.1) XIV. O dání osoby z soudu potřebnému.. Item kdyby některá vdova neb sirotci anebo kdo chudý, pohnán jsa aneb někoho požena před soud předstou- pil, nemajíc, kdoby od něho jeho při vedl a potřebu pověděl, takovému každé- mu, znajíce pani soudci toho potřebu z soudu osobu hodnú k vymluvení a ve- dení potřeby jeho dáti mají. A též i cizozemci má dán býti.2) 2) 1) Zř. z. zde dodávají: „A jestližeby se přihodilo a sirotci po kterékoli straně zůstali a strejcové neb poručníci léty sirotčímí brániti se chtěli, nechtíc odpovídati, to jim ku pomoci býti nemá, protože pře ta půhonem při odpovídání prošla jest a v nálezu pan- ském stojí. Ale kteréžby pře prožalované nebyly a k odpovídání nepřišly a k těm poručníci pro sirotčí léta přistúpiti nechtěli, to zůstaň při starodávním právě“. Totéž zř. z. a. 48; c. 41; d. 58; jen poslední věta v nich není. 8*

Strana 116
116 C. Zřízení o štvání. V Olomouci čteno 1523. (Fol. 123.) Léta 1523 v Olomúci na obec- ném sněmu zřízení o svatém Janě, že kdožby komu gruntův svých nezapově- děl a on po nich štval, že jeho o to nemá poháněti, a kdež o tom štvání a honění zřízeno bylo, to jest zdvíženo a vymazáno kromě o shony, to předce zůstalo, než zapověděl-li by grunty své dědičné komu, a on přes to na tvém štval a honil, můžeš jeho o to pohnati z L kop gr. a to obdržíš na něm, též jako Albrecht Štramberský z Hustopeč na panu Janovi mladším z Sternberka obdržel L kop gr. že po jeho gruntech štvál přes zápověd nálezem panským v Olomúci v sv. Janě léta 1523 za komorníka pana Jana z Pernstýna a su- dího pana Voka z Sovince. D. Zřízení panské. (Fol. 59.) Léta 1524 stalo se jest zřízení a svolení na obecním sněmu všemi čtyřmi stavy v Brně o sv. Martině léta nahoře psaného o artykule dole- psané, kteréž držány býti mají ode všech tak, jakž v sobě zavírají. O minci uherské. Item o minci uherskou, na tom jest zůstáno, aby hned bylo voláno, v městech v městečkách aby nynější mince uherská nové penize brány nebyly ve 2 pen. bílých než do sv. Jana Křtítele nejprv přištího a potom hned po sv. Janě aby uherský peniz držán a brán nebyl, než v jednom penizi bilém, a uherský gr. v 5 pen. bílých. A kdožby překupoval minci od toho času za uherské penize a ven ji ze země vynášel, a v tom přistížen byl, kdožby jej v tom postihl, aby jemu pobrati mohl, a to aby se o vánocech příštích začalo. O radě při králi JM. Item co se dotýče rad, kteřížby při králi JM. býti měli, na tom zůstáno, aby do království českého a do knižetství slezského psáno bylo, a jim oznámeno, že jsou se zde na tom srovnali, aby z této země některé osoby k radě při králi JM. byly a jich abychom žádali, aby se v tom s námi snesli, anebo svůj úmysl oznámili, a společně abychom o to u králi JMt jednali. O posúdcích jak jest o nich zůstáno. Na tom zůstáno, aby půhonové ny- nější v Olomúci i v Brně předce šli a držáni byli, a soudové obojí nynější i postní, jedním posudkem po sv. Jiří spraveni aby šli. O dodání berné předešlé. Na tom zůstáno podle svolení, kdo jsou ji ne- dali, aneb nedostali, aby dvénásob dali, a to konečně ve dvou nedělích pořád zběhlých, pakliby se kdo tak nozachoval, tomu pán hejtman JM. psaním svým oznámiti má, aby se o svíčkách v Olomúci před pánem hejtmanem a pány po- stavil, a več pán hejtman a páni tu věc obrátiti ráčí, to při tom zůstati má. O ručnicích a myslivosti sedlské. Na tom zůstáno o ručnicích, aby žádný pán ani z prelátů ani z rytířstva ani z měst s ručnicemi dlouhými ani krát- kými nechodili ani jezdili, a pakliby kdo přes tuto zápověď s ručnicemi jezdil nebo šel, a to naň usvědčeno bylo, tehdy tomu, kdož by to naň usvědčil, anebo jej s ní postihl, má dáti L kop gr. č., a jestliže by cizozemec byl stavu nahořepsaného, též se k němu zachováno býti má, pakliby těch L kop gr. dáti nemohl, tehdy má čtyři neděle u věži seděti. Což se pak sedlákův i dvořá- kův, kteříž svobodné dvory mají a měst i městeček panských dotýče, tytéž aby se žádnými ručnicemi jakž nahoře nechodili ani jezdili, a všech myslivostí

Strana 117
117 prazdni aby byly, kromě města královská, ty myslivost sami na gruntech svých provozovati mohou krom ručnic. A jestli žeby se který usedlý člověk které dědiny, neb jejich synové tak nezachovali, a s ručnicemi jakožkolivěk postižen anebo usvědčen byl z kteréžkoli dědiny nebo města panského, tehdy ta dědina neb město má tomu, kdožby jej s ručnicí nebo myslivostí postíhl anebo usvěd- čil dáti V kop gr. č. a pakliby jich dáti nechtěli, aby stávka na ně puštěna byla, a pakliby podruh neb řemeslník anebo služebník, pacholek postížen byl, anebo usvědčen s ručnicí, ten má tomu, kterýby jej usvědčil nebo postihl, vy- dán býti z té dědiny, u kteréžby postižen byl, a ten jej má držeti dotuď, do- kudžby pokuty nedal, anebo času toho nevyseděl. Sytkami. Než se sytkamí a s lepem a jamy na vlky a lišky dělati mo- hou, a pakliby se kdo o navrácení vzaté ručnice buď sedláka neb služebníka neb řemeslníka přimlúval komu, ten má tomu tu pokutu L kop gr. propadnouti a o to může pohnán býti. O řemeslnicích. Též řemeslníci, kteříž ručnice dělají, i ti, kteříž je od nich překupují, mohou je v slámě obvinuté na vozích na jarmarky i do jiné země voziti a prodávati. A kdožby kterou od nich koupil, ten jí má hned zámek vypresovati a ručnici slámou obvinouti a tak domu nésti, a kdožby se tak zachoval, ten té pokuti nésti nemá. O oznámení na pomezích toho zřízení. A toto zřízení má všem na po- mezích oznámeno býti, jestli žeby který cizozemec s ručnicí kde na pomezí do hospody přijel, aby jemu toto oznámeno bylo zřízení, aby s ručnicí do země nejel, než což se obyvatelův markrabství moravského dotýče, ti do vánoc ko- nečně aby se podle toho zřízení zachovali, a již po vánocích byl-liby kdo po- stížen neb usvědčen, ten pokutu nahořepsanou povinnen bude dáti. O volání téhož zřízení. A toto zřízení má býti voláno v městech v městeč- kách každý trh až do vánoc. O chození s braní při sněmích. Na tom jest zůstáno, aby žádný z pánů a z rytířstva ani z jiných stavův i řemesla s žádnou zbrojí při soudu zemském ani při sněmu obecním do kláštera ani v městě nechodil, kromě pánův soud- cích, kteří v soudu sedají, pakliby kdo proti tomu zřízení učinil, ten aby V kop gr. dal, tomu kdožby jej s tím našel. E. Zřízení Jihlavské. Léta 1531 o mnoha artykulích. (Fol. 281.) Léta 1531 v pondělí po svatém Martině držán jest sněm obecný v městě Jihlavě v přítomnosti nejjas- nějšího knížete pána pana Ferdinanda, římského, uherského, českého krále, infanta v Hispanii, arciknižete Rakouského a markrabě moravského atd. na kterémžto sněmu od stavů tohoto markrabství vyhledání artykulův k správě soudu zemskému náležitých, čím se lidé při právě spravovati mají, vydáni jsou, důstojný v Bohu otec a pán pan Stanislav, biskup Olomúcký a urození páni: pan Jan Kuna z Kunštátu a na Lukově, hejtman markrabství morav- ského, pan Jindřich Mezeřický z Lomnice a na Jemnici, pan Jan z Pern- stýna a na Helfenstejně, pan Dobeš Černohorský z Bozkovic a na Rosicích, pan Linhart z Lichtenstejna na Niklšpurku, pan Jaroslav mladší z Šelmberka a z Kosti na Rožnově, pan Volf mladší z Krejku a na Vratěnině, pan Jan z Kunovic a na Brodě uherském, podkomoří markrabství moravského, a sta- teční rytíři pan Vilém z Víčkova na Cimburku, pan Jan Kyovský z Kyovic

Strana 118
118 na Kobelnicích. Pan Přemek z Víčkova na Prusinovicích, pan Vilém Valecký z Mirova na Okarci, pan Jan z Doubravky na Blanště doktor. A urození vla- diky pan Zdeněk Konický z Švábenic na Konici, pan Jindřich Březnický z Ná- choda na Dunajovicích, a Jan Lhotský z Ptyně sudí práva menšího. A ti jsou tyto dolepsané artykule vyhledali a zřídili. I. Jak páni a rytířstvo v soudu zemském se chovati mají. (Fol. 282.) Páni a rytířstvo v soudu zemském sedající nyní i na budoucí časy tak se za- chovati mají, jakož landfryt ukazuje: na dny jmenovité do Olomúce i do Brna aby se sjezdili a soud vysedali, pokudž by se nevzdal a odtud aby žádný neod- jížděl, lečby pan hejtman a páni soudce potřebu něčí znajíc jej odpustiti rá- čili, pakliby kdo nepřijel, a tak se nezachoval, ten má od pana hejtmana k druhému sněmu obeslán býti, aby před panem hejtmanem a pány soudci stál, a tu má slibem zavázán býti, aby před králem JM. se postavil na den, kterýž jemu pan hejtman a páni soudci jmenovati ráčí. A toho slibu aby prázden nebyl, leč jej král JM. rukou dáním propustiti ráčí. II. K které hodině se scházeti mají? (Fol. 282.) Páni soudci aby se v čas scházeli k hodině od pána hejtmana oznámené a jmenované, aby nebylo potřebí pro ně do hospody posílati a jich hledati, a když se sejdou, aby každý na své místo sedl, a tu aby soudili aneb jednali, což potřebí jest, jiným se nezane- prázdňujíc a lidi i sami sebe, čas mrhajíc, k daremným útratám nepřipravovali, a ti také, kteří se souditi mají, aby svými potřebami pohotově byli, když na čí půhon přijde, původ aby žaloval, a pohnaný odpovidal, pakliby se kdo v tom obmeškal, že páni půhonu vymazovati ráčí, aby půhony pořad souzeny byly. Jestli žeby kterýž z pánův soudcí k hodině od pána hejtmana uložené k soudu nepřišel, takový aby od pánů soudcí slovy potrestán byl, a jestli žeby se toho více dopustil, a k hodině jmenované nepřišel, a slušné příčiny neukázal, aby slibem zavázán byl, aby se před králem JM. postavil, jako ten, kterýžby k soudu svévolně nepřijel, a jestli žeby který z pánů soudcí bez povolení pana hejtmana a pánův soudcí odjel, ten též má obeslán býti a slibem zavázán, aby se před králem JM. postavil, jako ten, kterýž jest k soudu nepřijel. Také žádný z pánů soudcí nemá odcházeti od žádné pře, kteráž se vésti počne až se nález stane, a jestli žeby pan hejtman a páni soudci vidouce, žeby se některý z pánů soudcí dopustil takového nepořádku a k soudu nepřijel neb odjel, a oni to přehlídali, a k němu se podle pokuty svrchu psané nezachovali, obec o ta- kovou věc budu se moci ku pánu hejtmanovi a pánům soudcím domlouvati. III. O soudu osazení (Fol. 283.) Soud zemský tak osazen buď, jakž list od krále Vladislava JM. slavné paměti ukazuje, a nebyl-liby ten počet pánův soudcí zúplna pospolu, páni soudci nemají nálezu učiniti lečby nejméně XII z pánův a z rytířstva kromě pánů úředníků v soudu sedělo. IV. O raddách po vedení pře. (Fol. 283.) Rad žádných po vedení pře, by pak ta pře do dalšího času odložena byla, aby žádný soudce nedával ani jakého naučení druhé straně na škodu, a to pod pokutú křivého přísežníka. V. O vsedání dvou bratří v soudu. (Fol. 283.) Jakož na tento čas z rodu panských některých dva bratří v soudu sedají, ti předce aby seděli, pokudžby ze soudu odpuštění nevzali a z něho dobrovolně nevysedli. Než napotom aby dva bratří v soudu zemském nesedali. VI. O svědomí sedlská zapisování. (Fol. 283.) Svědomí sedlská, kteráž se ku právu stavějí, aby v registra otevřena zapisována nebyla, než každé strany svědkové obzvláštně aby k každé při sepsáni byli a zapečetěné sekrety úředníků zemských, a žádnému aby ukazovány nebyly leč na tu při příjde, a

Strana 119
119 kteráž se strana na svědky odvolá, aby jí čteny byly a pro takové svědky tru- hlice aby zvláštní udělána byla. VII. O stavení svědkův při půhonech. (Fol. 284.) Což se svědkův stavení při půhoních dotýče, ti slyšáni býti mají po rozeslání půhonů; pakliby je úřed- níci při půhonech prvé, majíc práznost, slyšeti mohli, to také učiniti mají. VIII. O křících při soudu. (Fol. 284.) Křiků žádných v soudní světnici od žádného aby nebylo, kterýmiž by se překážka při soudu dála, tak jakožto těch časů bývalo, a osoba k tomu hodná aby byla způsobena k zastavování křiků a mluvení. A jestližeby kdo mluvil v soudné světnici neb křičel má od té osoby jmenován býti jednou i druhé, aby mlčel, a neuposlechne-li a mlčeti ne- bude, má po třetí ohlášen býti a pokuty té osobě XV gr. hned tu dáti aneb na rathouz jíti má. IX. O nevstupování do šraňkův. (Fol. 284.) Do šraňků aby žádný ne- vstupoval, kterýž se nesoudí, aneb na roku nestojí, pakliby kdo nesoudě se aneb na roku nestoje do šraňku vstoupil, a těm, kdož se soudí a na roku stojí místo zaměstknal, takový každý dáti má XV gr. a ty penize obráceny buďte, tu kdež páni soudci potřebu uznati ráčí. X. O nemluvení napřed v potazu. (Fol. 284.) Aby žádný z pánů ani z vladyk, kteří v soudu zemském sedají, v potazích napřed nemluvil, leč na koho pan sudí podá, ten aby se přimlouval, a jestli žeby čí řeč zchválil, že jest ten pán dobře pověděl, pan sudí aby se jeho dotázal, z které příčiny jeho řeč schvaluje a neuměl-liby toho ukázati, ten hlas aby ničím nebyl, aneb při- mluva jeho aby v počet nešla; pakliby prvé mluvil vytrhna se, pán sudí toho dopustiti nemá a jemu rozkázati mlčeti jednou, druhé, i třetí, a jestli- žeby se tak nezachoval, páni soudci, aby jej sami mezi sebou trestali, neb známe na tom svou nebezpečnost. A v potazu kdo se má nejprv přimluviti, toho pán sudí podej na pány, a kteráž osoba nejvíc hlasů míti bude, ten se nejprvé přimluvej. XI. Aby soudce z penéz nemluvili. (Fol. 285.) Soudce žádný z peněz ani z darův aneb z vedení pře z spolkův aby nemluvil, a pakliby kdo v tom uznán byl, ten aby trestán a svého místa v soudu zbaven byl. XII. Z nařknutí cti aby nepohánéli. (Fol. 285.) Jakož se pohánějí z ná- řku cti aneb dobré pověsti, toho aby nebývalo, než komužby se zdálo, žeby od koho na cti neb dobré pověsti jakžkoliv zháněn neb dotčen byl, ten má bez půhonů pána hejtmana za rok složení žádati, a pan hejtman má druhou stranu obeslati, a rok tomu složiti, a přijma k sobě pány a z vladyk, kteří v soudu sedají i jiné z pánů a vladyk tu věc mezi nimi srovnati; pakliby srovnati ne- mohl, a která se strana na krále JM. odvolati chtěla, toho jim zahájeno býti nemá, a povinni budou, před králem JM. státi, kdyžby jim král JM. rok po- ložiti ráčil, a strany, kteréžby svědkův z tohoto markrabství potřebovaly, od osob ze stavu panského i rytířského, ty mají pánu hejtmanovi oznámiti a pan hejtman ty osoby ke dni jmenovitému obeslati, aby přijely, a k témuž dni obeslati nejvyššího pana komorníka a pána sudího a tu před těmi pány úřed- níky má se pan hejtman toho, kdo svědomí potřebuje, optati, jakého svědomí žádá, a když poví, tehdy pan hejtman těm obeslaným má rozkázati, což jest jim o tom vědomo, aby podle pořádku práva tohoto markrabství jemu svědomí listovní dali, a když dadí, tehdy pán hejtman se pánem komorníkem a pánem sudím mají ta svědomí pečetmi do papíru zapečetiti, a tomu, kdož jich potře- buje dáti, a ten jich otvírati nemá, než tak zapečetěné před králem JM. položiti,

Strana 120
120 a jestli žeby svědkův řadu sedlského potřeboval, ty pan hejtman má rozkázati před úředníky menšími postaviti, a ten každý, komuž pan hejtman rozkáže, po- vinen bude to učiniti, a úředníci vyslyšíc je, což po přísaze vyznají, mají za- pečetiti, a tomu kdož potřebuje dáti, a ten toho též neotvírati, než tak zape- četěné před králem JM. položiti. A jestližeby pak kterého městěnína, aneb měštan k svědomí potřeboval, od toho města buď jemu svědomí dáno, tak jakž se k soudu zemskému dává. XIII. O svědomí k roku králem složenému. (Fol. 286.) A jestližeby kdo na obeslání páně hejtmanovo k dání toho svědomí přijeti nechtěl, aneb svědkův před úřad nepostavil, takový od pana hejtmana obeslán a slibem zavázán býti má, aby se před králem JM. postavil k tomu roku, kdyžby se ten, kterýž toho svědomí potřeboval, stavěti měl. XIV. Že již sumy v půhonu položené ujíti nemůže. Kdož z jaké sumy po- žene, z té aby žaloval a sumy v půhonu neujímal, a bránění půhonů zůstaň při starodávné zvyklosti. XV. O nápravé položené v nálezu. (Fol. 286.) Jakož se nálezové stávali někteří, že to má napraviti podle půhonu a do některých se toho slova nedo- stávalo, než že má to napraviti, protož aby již nálezové takoví otevřeni bývali a v nálezu aby hned náprava položena byla, jak a pokud to napraviti má, aby se lidé věděli čím spraviti, a skrze to sebe k dálším škodám a nesnázím nepřipravovali. XVI. O odpustění vzetí lidem sedlským. (Fol. 286.) Jakož se lidem se- dlským odpuštění bere, a někdo majíc k tomu člověku nelibost aneb k tomu, pod kohož odpuštění vzal, nechce toho člověka propustiti, a tudy, než ta věc k soudu přijde, chudý člověk na statku zahyne. I kdyžby se to přihodilo, mají sobě na obě straně přátely k rovnání vydati, a jestližeby jich přátelé ne- srovnali, proto ten člověk má k statku svému připuštěn býti, a tu seděti při tom statku do rozeznání té pře, a odbývati toho pána, jako jiný horní a dolní soused; než ten, pod kterýmž by ten člověk seděl, nemá naň bezprávně sáhati, ani sobě naň žádných obtížností zúmyslně vyhledávati ani jemu činiti do sko- nání té pře. XVII. Aby půhonové a nálezové lidem dáváni byli. (Fol. 287.) Půhonové a nálezové skrze písaře zemského aby lidem ku potřebě dáváni byli a úřední- kům činěno od toho býti má, což za právo jest od půhonu 1 gr. od nálezu 2 gr. XVIII. Aby ten v soudu neseděl, kdož v té při spolek má oč ten soud jest. Jestli žeby se kdy přihodilo a který člověk neb která strana o kterouž- koli věc a potřebu před soud předstoupil, tehdy jestli žeby který z pánův neb z vladyk sedících v soudu s tou osobou neb s tou stranou v tom, očby se před týmž soudem souditi měl, jaký spolek měl, aneb co jemu na takové věci ná- leželo nebo-li bratru jeho, tehdy takový, buď z úředníků neb z pánů neb z vladyk, nemá v soudu seděti a ty pře souditi. A pakli kdo maje s kým jaký spolek neb dání, aneb bratr jeho seděl v tom soudě a nevstal, a taková věc byla-by naň uvedena, tehdy takový každý vedle pokuty aby trestán byl, jako na křivého přisežníka a nespravedlivého soudcí záleží, 1) než aby z soudu vstal, a bude-li chtiti může s tou stranou státi i jí raditi v takové jeho i své po- třebě, a po dokonání té pře může v soud sésti. XIX. O dvojí věc v smluvé. (Fol. 287.) Jakož se přihází, že se půhonové činí o smluvy nebo-li o jiné listy k tomu podobné, a lidé již sobě to za oby- čej vzali, když požene v té smluvě aneb v tom listu o několikerou věc že se 1) Sněm. p. kn. I. má zde opravu tuto: „aby trestán byl podlé provinění svého a zdání p. hejtm. a pánů soudcí“.

Strana 121
121 toho chytají víc z neupřímnosti nežli z spravedlnosti, že jest víc než o jednu věc pohnal, a skrze to půhonové bývají zdvíháni a původ k své spravedlnosti přijíti nemůže, a protož by pak ve smlouvě, zápisu, v listu aneb v majestatu mnoho artykulův postavených bylo, aby mohl o ně jedním půhonem pohnati. XX. O prodaji pře obdržané právem. (Fol. 287.) Kdožby při obdržel buď o statek neb o penize, takový aby mohl tu při prodati aneb dáti jinému ko- mužby se jemu zdálo a svou spravedlivost naň převésti listem na pergaméně pod pečetí šesti a jeho sedmou, a kdožby takové právo měl, ten na posudku, aby to všecko skonati mohl, jako ta osoba, kteréž se jest přísud stál a takové daní aneb převedení práva žádnému se státi nemá, než obyvateli a landfryd- níku markrabství tohoto. XXI. O pohnaném jak z potřeby domů odjeti. (Fol. 288.) Kdyžby po- hnaný z potřeby od soudu domů odjeti chtěl, chtíc poručníka, kterýžby na místě jeho odpovídal, učiniti, a původ nechtěl by jemu toho odjetí dopustiti, to mají páni soudci rozvážiti i v půhon nahlédnouce, a poznajíli potřebu po- hnaného, mají jemu dopustiti domů jeti a poručníka zapsati k tomu půhonu, a jakž nález na poručníka padne, pohnaný povinen bude, na posúdku tomu dosti učiniti. XXII. Též stanné právo, aby mohl prodati. Což se stanného práva dotýče, kdožby na kom právo ustál, též aby mohl to právo stanné na jiného převésti jako přísudem, též na landfrydníka obyvatele markrabství tohoto. XXIII. O původu nebo poručníka jeho skrze nemoc. (Fol. 288.) Jestli- žeby se trefilo, žeby původu poručník pro nemoc aneb z jiných příčin k vedení pře státi nemohl, a sám původ nemohl by té pře při soudu vyčekati, tehdy původ bude moci sobě jiného poručníka dáti zapsati. XXIV. O zbytečném trápení v půhonech. (Fol. 288.) Páni soudci mají to pilně rozvažovati, kdožby koho bezpotřebně trápil, aby takových půhonů žad- nému lehce nevážili, než toho každého rathouzem trestali, neprohledajíc na bo- hatství ani na chudobu, poněvadž se škody při tomto právě nesoudí. XXV. O půhonu o vinění lidí při soudu. Jakož půhonové vycházeli, že se pohánělo o postavení lidí, z čehož je viniti bude, aby právi byli, toho aby víc nebývalo, lečby čí lidé o bezhrdlí kterého pána neb rytířského člověka stáli, aneb lehkost jakou učinili, nebo pých na gruntu jeho; o to bude moci pohnati z slušné sumy, a v půhonu vinu oznámiti. XXVI. O půhonech o propadení základu a dluhy sedlské. (Fol. 289.) Kdež se prvé pohánělo o základu propadení chudých lidí a o dluhy sedlské, těch půhonů aby nebývalo, než o takové věci kdožby nechtěl od lidí svých spravedlivého učiniti, aby těch lidí právem městským hledíno bylo. Též jest- ližeby lidé jedni druhé zbili, ti se viňte před právem v dědinách, aby tako- vými věcmi soud zemský zaneprázdněn nebýval, než předešlé půhony o takové věci buďte soudem zemským vykonány. XXVII. Aby půhonové pořád souzení byli. Půhonové aby pořádně souzeni byli, jakž v registrách stojí a těch aby nevybírali, než pořád soudili, lečby se někoho z cizí země dotýkalo; než kterážby osoba z ženského pohlaví při soudu co činiti měla, buď paní, vdovy nebo panny, těch půhonové nejprvé souzeni buďte před jinými půhony, aby se při soudu nedržely. XXVIII. O všeliké přísaze, kterážby soudem zemským nalezena byla, kdy ji konati. (Fol. 289.) Všelijaká přísaha, kterážby nalezena byla, má vykonána býti před vzdáním soudu a v neděli aby žádný přísahy nečinil.

Strana 122
122 XXIX. O zemských dckách v neděli. Také ve dcky zemské v neděli aby vkladáno nebylo. XXX. O smluvé, v půhonu stojíc, a aby předce souzen byl. Jestližeby se přihodilo a původ pod půhonem s pohnaným smlouvu učinil na ten konec, aby proto ta pře souzena byla mezi těmi osobami, ta smlouva v mocnosti zůstaň, než taková smlouva i jinému cizímu na škodu býti nemá, a nemůže ani ten nález, kterýby se o to mezi pohnaným a původem stal. XXXI. O stranních přech. Což se stranních pří dotýče, kdožby pána hejt- mana žádal za složení roku o poctivost nebo o jinou při k soudu jeho naležející, tehdy pán hejtman má rok stranám položiti v slušném času a v místě přiležitém, a některé pány soudcí i jiné z pánů a rytířstva osoby hodné k sobě obeslati, a tu věc mezi nimi vyslyšeti a jednati, a bude-li je moci srovnati, to při tom stane; pakliby dobrovolným jednáním nemohlo srovnáno býti, a strany na pánu hejtmanovi a na přítomných při něm chtěli mocně k rozsudku přestáti: tehdy pán hejtman s těmi má tu věc souditi, a jestli žeby pán hejtman znal té pře k rozeznání potřebu ze soudu zemského naučení vzíti, tehdy má dáti žalobu, odpor i svědky sepsati, a při prvním soudu v Olomúci neb v Brně o to nau- čení vzíti a stranám konec učiniti. A kteřížby soudcí a z obce od pána hejt- mana k tomu obesláni byli, ti mají přijiti, lečby kdo slušnou příčinu toho nepříjezdu pánu hejtmanovi oznámil, a pakli by která strana nechtěla na pánu hejtmanovi a na přítomných mocně přestáti a na krále JM. ze strany pocti- vosti se odvolala, a z příčin jiných na právo, to při tom stůj, což za pořádek práva býti má. XXXII. O půhon zatkyní proti těm, kteříž se před ními skrývají. (Fol. 290.) Co se zatkyní půhonů dotýče, to se také přihází, že půhon zatkyně na některou osobu vejde a ta osoba, u kohož jest byl, před tím půhonem ujede, a jakž pů- honové minou, tak zase přijede, a tak původ k své spravedlnosti přijiti ne- může, a protož toto za právo býti má, pod kterýmžby ta osoba zatkyní po- hnána byla, by jeho půhon tu nezastal, a po půhonu zase prvé, nežby soud přišel, přijel aby ten, pod kýmž jest se pohaněl, jim se ujistil, podle pořádku, aby k tomu právu stál, ku kterémuž jest pohnán, a ten od póhončího půhon přijíti má. XXXIII. O odložení soudu, bylali-by potřeba. Přihodilo-liby se kdy, žeby se měl soud odložiti, tehdy páni soudci mají se s těmi, kteříž se souditi mají, o to snésti. (O tom šíře stojí v Znojemském zřízení.)1) F. Zřízení jiné. (Fol. 190.) Léta 1511 stalo se zřízení na obecném sněmě o sv. Janě v Olomúci všemi čtyřmi stavy o mnohé artykule, kteříž v dáveném lantfrydu tištěny jsou a mezi nimi též tyto artykule zřízeny a přijaty jsou, ale že jich dáviti nedali pro hodné příčiny. Mocný posel byl na ten sněm od krále JMti pan Vilém z Pernštejna.2) 2) 1) Toto snešení Jíhlavské nevyšlo tiskem, stalo se ale základem tak zvaného zřízení Zno- jemského, kteréž r. 1535 tiskem vyšlo v Lulči: In Monte Liliorum nákladem uroz. vládyky p. Ottmara z Nepomuku nejv. pisaře téhož Mar. Mor. skrze Kašpara Prostě- jovského 1535.“ Ctibor Drnovský klade sice ten sněm do r. 1511; obsah článků L. II. III. IV. ukazuje ale na sněm držaný l. 1518 v Brně na den sv. Jakuba, jakž o tom svědčí Sněm. pam. kn. I. fol. 1. „Léta Božího 1518 na den sv. Jakuba za hajtmanství urozeného p. Jana z Pernšteina a na Tovačově držán jest sněm obecní v městě Brně, na kterémž jest toto zřízení dolepsané od obyvateluov mar. Mor. zřízeno a ode všech držáno a zacho-

Strana 123
123 I. O prodaji statkův panských duchovním lidem výstraha duchovním. Což se dotyče prodaje zboží panských duchovním lidóm nebo osobám, jakožto někteří prodadouc zboží sobě z desk vymaží a na věčnost to listy spravují, těch prodají a správ aby více nebylo. A pakli by kdo tak na ten způsob z du- chovních osob statek pozemský koupil, tehdy ten statek na zemi spadnouti má. Než knězi biskupovi JMti osobě ani budoucím biskupóm Olomúckým toto k žádné škodě býti nemá. (Potom 1. 1514 na obecním sněmu po sv. Kunhutě v Brně mocní po- slové od krále Ludvíka JMti byli pan Ferenc Dučí, pán uherský a pan Jiřík Žabka z Limberka a toho žádali na zemi, aby to, což na zemi spadati má, na krále JMt připadlo; totižto o ty prodaje statků lidem duchovním a všeci obyvatelé k tomu vuoli dali jsme a tak již to na krále spadati má; tím se sprav. A o témž jest také jeden artykul, kdo statku pozemského nemůž dáti ani porúčeti v smlúvě mezi pany a rytířstvem a městy učiněné napřed na listu 100.1) II. Že z nářku cti nemá poháněno býti, toho páni nesoudí. Jakož se pohánějí z nářku cti anebo dobré pověsti, toho aby více nebývalo; než komuž by se zdálo, žeby od koho na cti nebo pověsti dobré jakžkoli zhaněn nebo dotčen byl, ten má bez půhonu pana hajtmana za rok složení žádati a pan hajtman má druhú stranu obeslati a rok tomu složiti a přijma k sobě pány a z vladyk, kteříž v soudu zemském sedají i jiné pány a z rytířstva, tu věc mezi nimi srovnati; a pakli by srovnati nemohl a která se strana na krále JMt odvolati chtěla, to jim hájeno býti nemá. A pakli se na krále JMt ne- odvolají a pana hajtmana žádají o bitvu, o tomž najdeš napřed na listu 41.2) 27 váno býti má.“ Jest ovšem pravda, že v tom zřízení mnohé artykule obsazeny jsou, které se v tištěném r. 1516 lantfrydu nacházejí; i jest možná, že 1. 1511 o sv. Janě v Olomúci sněm držán byl, na kterémž tyto 3 artykule, jak je kn. Drn. podává, uza- vřeny byly: jelikož ale taková data Ctibor udával z paměti a v tom několikráte se zmýlil, nemýlíme se snad, klademe-li ono zřízení do toho roku 1518, kam je také úřední pramen totiž Sn. Pam. Kn. klade. Ctibor Drnovský klade onen sněm jednou o sv. Martině, jednou o sv. Kunhutě. Dle zápisu v Sněm. pam. kn. I. 41 byl ten sněm o sv. Martině a to které snešení zní: „Což se pokut podlé zřízení dotyče, kdež JMK žádati ráčí, aby JMti ty puštěny byly, kdež na takové pokuty jedně zřízení jest; což se kupování statkuov duchovních osob dotyče, ty JKMti pouštíme.“ — Ostatně opakuje se ten článek v kn. Drn. str. 367. Zřízení to změněno jest na sněmu v Brně o sv. Martině 1. 1524 tímto snešením: „Což se nářku o poctivost dotyče, na tom jsme se srovnali a zavřeli: Jakož tyto časy mi- nulé každý toho vuoli měl podlé zřízení, nechtěl-li by na panu hajtmanu a páních soudcích přestati, na KJMt se odvolati a strana druhá, kdyžby jemu králem JMtí rok položen byl, povinna jest před králem JMtí státi byla, — ten artykul se zdvíhá a v nivec obracuje, poněvádž my sami, stav panský a rytířský o to jsme se byli svolili. A od tohoto času, jakéž by se kolivěk nároky o poctivost dály, aby se žádná strana na krále JMt odvolati nemohla; pakli by se ktera strana odvolala, aby druhá strana tam státi povinna nebyla. Než kdožby od koho na poctivosti dotčen byl. ten má najprvé p. hajtmana za rok složení prositi a p. hajtman má některé pány i z rytíř- stva k sobě vzíti a tu věc mezi nimi slyšeti a přátelsky rovnati. A jestliže by toho mezi nimi přátelsky srovnati nemohl, má to opatřiti, aby pokoj mezi sebú zachovali a jim k najprvnějšímu soudu panskému rok položiti a tu při, přijmúce k sobě pany soudce a jiných osob, z stavu panského čtyři a z stavu rytířského osm nestranných, má slyšeti; a ti mají přísahu učiniti hned po vysvědčení póhonóv a nikam neodjíž- děti ani pani soudce bez odpuštění p. hajtmana a panóv soudcí. A takové pře mají slyšány a souzeny býti hned po vzdání soudu tak, jak se prvé zachovávalo; po té pře vyslyšení a nálezu učinění aby zase propuštěni byli. Svědomí k takové při aby se týmž zpuosobem dávalo a přijímalo, jakž se k soudu zemskému dává; než což se pr- vních pří předešlých dotyče, ty aby podlé prvního pořádku vykonány byly. A jestliže by kdo přítele, který by potřebu jeho pověděl, najíti nemohl, má panóv soudcí za

Strana 124
124 III. Aby pan hajtman a páni nerozkazovali o listy a lidi stavěti bez půhonu. Též zřízeno a zůstáno, aby p. hajtman, páni JMt moci neměli, roz- kazovati listů a svědomí před se klásti anebo též lidi stavěti, kdyžby o to půhon nebyl, když práva jdú. IV. Zřízení o psanci, zloději. (Fol. 171.) Jest zřízení zemské, že každý psanec může od každého vzat býti; ale ten má hned jeho pánu, ačby jej měl, neb se k němu volal, to oznámiti: „že jsem tohoto etc. vzal, neb jest psanec a praví, že's ty jeho pánem“. Pak chce-li ten pán jeho oň státi a žádati, aby mu jej vydal, a že chce od něho každému spravedlivě učiniti všecko, tehdy má mu jej vydati na takové přirčení, jest-li za to dosti usedlý ku právu ten pán jeho; pakli není, tehdy na rukojmě a pisaři zemští to zřízení mají při právě. A pakli oň nestojí pán jeho, aneb že pána nemá, tehdy jej může dáti zmučiti; leč by byl stavu panského neb rytířského, než tím nekvap, až se uptáš dále na to. G. Svolení zemské. (Fol. 368.) Na sněmě obecním v Olomúci léta 1523: že žádný podko- moří nemá sobě toho úřadu do svého života vyprošovati, než do života pána země, a žádný z stavu panského proti stavu rytířskému toho úřadu vyprošo- vati nemá, než ten úřad při rytířstvu zůstati má. A toho oba stavové krále JMt za potvrzení žádati mají.1) II. O smluvé mezi biskupem a obyvateli mar. Mor. o půhony. (Fol. 309.) Okolo léta 1513, níž nebo výše něco málo,2) jest učiněna smlouva mezi důstojným knězem Stanislavem biskupem Olomúckým, potom- ními biskupy a všemi stavy mark. Mor. a i pečetmi utvrzeno, že žádný biskup Olomúcký nemá poháněn býti z toho zboží jeho stolního ku právu zemskému, než ku právu jeho manskému a tu před právem jeho manským z toho zboží práv býti musí. Než což by přikúpili zboží, z toho se hnáti může.3) 3 osobu, kteráž by jemu se zdála, žádati; a jestli by ta osoba dobrovolně nechtělá, má jemu od pánóv soudcí jiná osoba hodná k té potřebě dána býti.“ Sněm. pam. kn. L. fol 42b. Srovnej tuto knihu Drn. pag. 40. Dotyčné snešení zní úplně v tato slova: „Jakož pan Vilém Kuna úřad podkomorský sobě od krále JMti do života zjednal, tu jsme všickni stavové takovú věc mezi sebú uznali, že jest věc prvé v této zemi nebývalá, a žeby mohla býti i škodlivá. A pro tož takovú životní věc zdviháme, aby toho více nebývalo a žádný podkomoří aby sobě více ouřadu toho do života nevyjednával. Než bude-li moci to který podkomoří na králi JMti sobě zjednati, aby král JMt jemu do života svého pustiti ráčil, to bude moci učiniti. A pan podkomoří nynější aby ten úřad tak držel, jak jsú jej jiní pod- komoří držívali.“ (Sněm. pam. kn. I. 37.) Smlouva ta učiněna byla v pátek po sv. Matouši v Brně 1. 1531, zdá se tedy, že v ku. Drn. chyba písma jest. Članek o nově koupených statcích zní v oné smlouvě: „Než jestližeby kněz biskup nynější, neb budúcí Olomúčti biskupové která zboží v tomto markrabstvi od tohoto času přikoupili, kteráž by zboží pod právo zemské příslušela, z těch a takových zboží koupených, kdyžby řádně pohnání byli ku právu zemskému, před soudem zemským od- povídati mají potud, pokudž by se těch statkův koupených a lidí nebo ouředníků a pří na nich, neb o ně zběhlých, dotýkalo.“

Strana 125
125 I. Zřízení o listech na dluhy. (Fol. 233.) Jest staré zřízení, že na tom zůstáno, jestliže by kdo jakých listů na dluhy ku právu položiti chtěl, ty mají býti nejprv jistec a potom ru- kojmě s dobrými vůlemi. K. Zřízení staré o odvolání se na pamět pánů JMtí a od nich vypsané žádati. (Fol. 233.) Též staré zřízení jest, jestliže by se kdo volal na pamět pánů JMtí, co před nimi mluveno bylo, a loho vypsání žádal, že JMt nikam tako- vých pamětí vydávati nemají, než tu při soudě povědíti. A kdož chce sobě takovú pamět dáti zapsati v registra zemská pro další potřebu, ten ji má dáti na ceduli sepsanou a pánóm ukázati. A bude-li tak, jakž mluveno jest, páni zapsati dadí, a pakli co více, to vymaží. A když se tak zapiší, takové pa- měti páni vydávati ráčí i ven z země.1) L. Zřízení o cesty a stezky v Olomúci. (Fol. 243.) Jest zřízení v Olomúci o svíčkách čteno léta 1531, že žádný nemá cest a stezek zapovídati, kudy lidé jezdí a chodí; než pastvy a mysli- vosti zapověděti každému může na svých gruntech.2) M. Zřízení o vaření piv po vsech. (Fol. 243.) Na tom zůstáno, což se krčem po vsech a v těch krčmách vaření a vystavování piva dotyče, tu aby každý pán, prelát, a rytířstvo i z měst po vsech svých zastavili, aby v takových krčmách piva vaření a vysta- vování nebylo a to konečně do středopostí nejprv příštího pod pokutú 50 kop gr. č. Pakliby kdo se tak nezachoval a toho dopustil kolikrát kolvěk, ten aby o to pohnán býti mohl za 50 kop gr. Než co se krčem od starodávna va- rečných dotyče, ty vařiti mohú a doma v té dědině vyšenkovati; než vystavo- vati piva žádný nemá.3) N. Když již pře jest provedena a pány soudcími odložena a o svédomí staré zřízení jest. (Fol. 248.) Staré zřízení jest při pisařích zemských o tom, když již pře pohnaná jest provedena a svědomí čtena jsou a že páni na to nálezu neučiní, než že ji z hodných příčin do druhého práva odložiti ráčí, tehdy již k té při, po odložení jí, žádných svědkův přistavování ani svědomí jednání platné není a čteno nebude žádné straně; než nálezů neb desk anebo kvitancí k tomu užíti může a má k té provedené při každé straně čteno býti.4) 1) 2 37 Zřízení to učiněno v Olom 1. 1520. Sněm. pam. Kn. I. 15. Srov. str. 112 pozn. Zříz. to učiněno v Olom. 1518. Sněm. pam. kn. I. fol. 11 Zříz. to učiněno v Brně 1. 1529. Sněm. pam. kn. 1. fol. 71. Srov. str. 93. Zříz. to stalo se 1. 1529 v Brně. Sněm. Pam. Kn. I. fol. 12: Léta p. 1529 v Brně circa Reminiscere páni dolepsané zřízení učinili: Kdyžby se přihodilo a pře obou stran provedená pány k učinění nálezu odložena byla a v tom časi prvé, než by se na tu při nález panský stal, některá strana něčeho se doptala, buďto v nálezích pan-

Strana 126
126 O. Artykul starého zřízení o vyvedení vody z toku starého v Olomůci byl čten: (Fol. 271.) Tehdáž okolo 1. 1529 když byli pohnali Olomučané paní Elišky z Hradčan o vyvozování vody z starého toku Bystřice u Bystrovan čten jest tento artykul: „Žádný vody z toku starého vyvoditi nemá, leč v gruntech svých a to pokudž k sousedovu gruntu nepřijde; a tu zase po svém do sta- rého toku ji uvésti má, aby sousedu ji na škodu nevedl. Než chtěl-liby kdo rybníky na svém dělati, vodu vzíti může bez ujmy mlýnóm aneb požitkóm souseda, tak aby jim ji s jich potřebú pustil na mlýny. Také což voda mezná mezi sousedy jednomu ujme a druhému přidá, to jich zisk anebo škoda buď. Také žádný vody z toku starého na škodu sousedu vyháněti a vytiskati nemá. “1) ských, ve dckách, anebo v registrách zemských, anebo listóv a smluv a kvitancí pod sedmi pečetmi, té pře se dotykajících, to bude moci a má přede pány prokázati. Než po převedení pře svědomí sobě polepšovati, který pří, žádný nemá.“ — Slova: „pod sedmi pečetmi“ jsou přetržena pérem a místo nich nad nimi psáno: „pečetěných". Obecný tento nález byl učiněn l. 1499 a zní v tato slova: „žádný nemůž z starodáv- ních toků vyvoditi vody, leč v svém dědictví; ale jakž přijde zase na sousedovo, tak jemu má v svém dědictví zase v ten tok starodávní, kdež jeho jest, uvésti, aby jemu ta voda vzata a odjata nebyla. Pak-li by kdo rybníky dělaje na ně vodu vedl z toků starodávních a který soused pod nim mlýny aneb které své požitky též měl, ten té vody k své potřebě víc vzíti nemá, než potud, pokudžby souseda jeho požitek a po- třeba se díti mohla: neb která věc starší jest, ta napřed jíti má, novou nemá kažena býti. A vody, kteréž svými toky břehy berou, a toky své prudkostí svou mění, ty vody, což kterému sousedu na břehu jeho vezmou, to jeho škoda, a což komu přidadí, to jeho zisk. Také nemá žádný utiskati svévolně na druhého souseda vody.“ Zelen. Kopiář půh. Brn. pag. 29. Zříz. z. b. fol. 128. —

Strana 127
Vysvětlení slov. AČ. = archiv český; CD. = Codex diplomaticus Moraviae: DB. = desky Brněnské; DO. = desky Olomúcké; MC. = majestas Carolina; O. z D. = Ondřej z Dubé; PM. = práva městská (manuskript v arch. zemském pod sign. M. VII. 22); RA. = Rechtsalterthümer. Barva der Vorwand: „aby žádný pod žádnú barvú z té daně se nevytahoval“ (sněm 1581.) Barviti jiný smysl podkládati, bemänteln: „bránil se Žampach a divně to obdarování vykládal a barvil“ (Záp. Žer. I. 113). Berce ten, který daň čili berni vybírá: „tak královi jako i pánóm i také bercím.“ (Štítný Výb. lit. I. 724). Jungm. toho významu nemá, než obyčejný t. j. bráč = nehmer, Dieb. — V německých listech sluje be- rec — Perner. Berna, berně, daň královská: exactio, quae vocatur steura vel berna regis, unquam dare continget (r. 1235 C. D. 292). — poz- ději ta daň, která králi, když se v zemi uvázal, neb když se on a synové jeho že- nili, neb dcery vdal, se odváděla: „promit- timus, ut nullam sturam vel exaccionem, quae Ber vulgariter dicitur, nisi nos uxo- rem ducere contingeret, seu in liberorum nostrorum, filiorum et filiarum conjugali copulatione ... exigemus, nec non in co- ranatione regis Boemiae.“ (1. 1311 C. D. VI. 38). — „obyčej jest, jakožto svobody ukazují, že berně pánu země od starodávna se dává při přijímání JM. za pána.“ (KD. 15). — Každá jiná daň králi povolená slula pomoc. V Čechách „berně pak slove obec- ná pomoc královi.“ (Štítný Výb. lit. I. 724). Bezhrdlí neb bezživotí = smrť, zvláště násilná: chci mysleti o jeho bezživotí — machinabor in mortem ejus. (PM. 105b). Bezpečný, kdo jest bez péče: tutus, sicher, gefahrlos; vzalo smysl od spůsobu odpovědi válek; kdo komu válku odpovídal, učinil to listem a ten, jemuž se odpovědělo, mu- sel pak péči míti proti odpovědníkům. (srovn. čl. péče). Bílé dni neb v bílém dni t. j. ani před východem ani po západu slunce: „a to po- dlé řádu v bílé dni“ (r. 1486 KD. 100) což se vysvětluje slovy KT.; „za dne ani před sluncem ani po slunci.“ — Slovo „bí- lední jest ztažené místo „bílém dni“; jest na bílední = es ist sonnenklar, es liegt klar am Tage. — Bitva = duellum, zweikampf; boj čili se- dání pro čest uraženou. (Doklady KD. 40. 41) tehda póvod hotov jsa k bitvě . . . sě ihned jmáta biti. — (AČ. II. 89). Blata močály, paludes; na Moravě zvláště pastviska v močalovité půdě: „různice o blata a pastvy a požitky na blatech . . . . jakož jsem udělal na třech blatech sobě tři nivy, kde prvé někdy za dávných let olší a rokytí veliké bylo . . . . kdyby jaká potřeba přišla na to blato a bylo potřebí opravovati . . . . aby zase nezašlo vodou jako prvé bylo zašlo (list r. 1482); — pu- stili jsme pastvu na blatech a průhonu to- ho, kterýmž se na ty blata dobytek žene, (list. r. 1562); — „na blatech našich luk aby sobě nadělali“ (list r. 1506); — kte- rýžto most dělají Klenovští na bláta Van- ská (list r. 1567); medietatem omnium pal- ludinum alias blot (r. 1487 Mucz. II. 569). Bratrana, častěji bratranka = dcera bra- trova: „list, ješto učinil panně Kateřině své bratraně“ (Ph. Brn. 1447 fol. 62). Brání jest v českém právě, když věřitel ne- moha peněz svých dostati od dlužníka to- muto tolik dobytka odebral či zjímal, co za úrok nezaplacený i za náklady dostačilo. Brání se dělo buď věřitelem samým neb u přítomnosti úředníků zemských. (Všehrd 326—340). Brániti se: „bránil se Rogojský a proti to- mu přivedl.“ (Záp. Žer. I. 63); „bránil se půhonu“ (ibid. 69); — „Šponar pak toho bránil widersprechen" (Zap. Žer. I. 74); — „Šen bránil jednoho svědka, že kdesi od- prošovati musel a tedy že jest přesvědče- ný“ (ibid 80). Bratr vlastník = vlastní bratr z jednoho otce a z jedné matky: „že bratr mój vlast- ník.“ (Ph. Ol. 1412 fol. 98). Cúda = judicium provinciale, jus terrae, Landrecht, zemské právo, čili raději soud. (Některé doklady viz KD. XIII—XIX). Nej- starší doklad jsou slova Lib. soudu: svato- cudná voda: na Moravě pak ve slově cu- darius — cudař r. 1253 Johannes cudarius (ČD. III. 173); slovo „cuda“ samo přichází 9

Strana 128
128 poprvé r. 1283: coram czuda (CD. IV. 276), kdež, jako r. 1339 (CD. VIL. 172: coram czuda) taktéž znamenati může sudího. — Jiné doklady krom svrchudotčené KD. jsou n. př. r. 1325: in generali judieio terrae sive tzuda (CD. VIL 829); — 1.1343: ad czudam sive ad terrae judicium (CD. VII. 879); — r. 1415: quod si aliqua ex supra- dictis bonis ad hane non spectarent czu- dam, nihilominus tamen robur firmitatis perpetuae habere debet praesens intabula- cio. (DB. XT. 293); — 1415: officiales ta- bularum terrae, czude videlicet Brunnen- sis (DB. XI. 295); — 1437: ad bona sub czuda Olom. (DB. XII. 338); — 1497: cu- darius et notarius cudae Brunensis (DB. XII. 355). — Dle kořenu souvisí slovo cúda se slovesem cúditi purificare, cudny castus, purus; cúda byla tedy očista (puri- ficatio, reinigung) obžalovaného, jakž míst- něji vysvětleno pod článkem očista a oči- stiti; jmeno pak přešlo na právo čili soud zemský vůbec. Cechelní neb čechelné od slova čechel (pol. czechel, rusk. ćechol) — povlaka — roucho ženské i mužské, ženská košile z tenkého plátna. C. bylo platem, jenž vrch- nosti vybivaly pfi oddavkách vdov neb si- rotků ženských. Ze by v Čechách kdy se bylo vybíralo č. toho neznám žádného do- kladu; na Moravě naskytuje se první do- klad okolo r. 1540, kde si stěžuje purkrabí Olom. do rady Olom. „že lidem svým mně čechelného davati brání, kteříž sobě ženy přes vodu Moravu do města Olomúce ne- sli; že však dávka tato nespočívala na zádném právě starodávním, jde z nařízení sněmu r. 1575, aby vrchnosti tu dávku vy- bírající svobody na to ukázaly, načež r. 1595 tato dávka zrušena jest, kteráž jak se zdá, z Němec k nám se dostala. Na tak zvané jus primae noctis nelze mysliti; neb v Polsku měli kmeti právo všickni ves opustiti, když statkář nějakou ženskou po- rušil; aniž církev mohla trpěti takového práva čili radějí bezpráví. (Srovn. Nest. od Erb. 48 pozn.) Zda-li slovo „čechel“ souvisí s národním slovem „Čech“, ne- snadno tvrditi, ać jisto, že někdy dle národů i roucha jména dostávají; či možná aby nás na stopu vedlo slovo čech, kteréž Kirillos biskup Turovský uvádí vypočítaje pozůstatky pohanských pověr: „ws]aka je- res' i wjerujut w strječiu, w čech, w po- laz/ .... a mysliti pak na české „čech- man“? [Saf. Staroż.] Ciniti od sebe spravedlivé die Rechtsforde- rung erfüllen ,spravedlivosti pravem od „sebe má činiti.“ (KD. 2). Čistotné sluje poplatek, který dáván býval od toho, jenž při soudě Božím neporušen vyšel; r. 1235: ab eo autem, guod vocatur čistotné, liberos esse concedimus pro eo, guod per deum sunt adjuti, non per homi- nem.“ (CD. II. 296. 287. 337. 376. III, 215) viz AC. IL. 497: ,kdyz jemu bóh. pomóze projiti.* Den a rok. V tomto spojení znamená lhůtu 42 dní; PM. ale mají toto pravidlo: „že to slovo den, přidané roku, kdež se dí: den a rok, ten den někteří berúů za 6 ne- děl, jenž činí neb znamená zavity rok v südu ... Jiní pak berú ten den toliko za přirozený den k súdu uložený, kterýž po plném roce vladnúti nastává neb nasle- duje; jini pak berń jej za přirozený den, Jenž po roce přichází 52 neděle za/ rok po- dino neb takovy den rok doplüuje.* (pag. Dever — svák. ,Kuuka vdova někdy Přibí- kova z Pěčna pohoním Odolena z Pěčna deveře svého.“ (Ph. Brn. 1406 fol. 62). — Srov. rus. dever', pol. dziewierz, Ted. daér. Dědic, dědina, děditi. Tyto poměry vlast- nictvi úzce souvisí se slovem déd (avus, ahn, prede); dědic znamená původně to- ho, který od předka jistého rodu pochází a děditi jest tolik, co uvázati se ve sta- tek rodinný. Dědina jest tedy půdodně statek rodinný záležející ovšem v pozem- kách; později rozšířil se pojem ten na po- zemnosti vůbec, bez ohledu na majetek ro- dinný: „že nám to fojtství není osazeno a tudy dědina hyne.“ (Olom. Půh. 1449 fol. 134); — kdyžby kto dědiny u čího bratra neb přítele kúpil .... a kdyžby kto dědi- ny trhem nebo smčnú prijal v moc svú.“ (Ord. jud. A. C. IL 114. 115), — „prodal jsem ... dvór ... s sady, dédiná s orná, s lúkami ... s toho dvora a z té prodané dědiny“ (r. 1389 AČ. 330). Pak jest dě- dina na Moravé tolik co ves, kteréhož slo- va malo na Moravé jest sly&eti. — Co se tyče dědiců rozeznává KT. dvoje: „neb erbi, kteří po otci zóstávají neb bratřích neb strýcích nedílných, neb dědici statku toho, kterýž kúpí neb právem dobudd a vysoudí“; erb byl tedy dědicem ve smy- slu našeho věku a dědic vlastníkem bez ohledu na spůsob, kterým v majetek ve- šel (viz KD. 66). — Dědicové však, kteří se uvádějí v listech latinských pod jme- nem haeredes, byli rolníky, které svobodné statky břemenům zemským podrobené měli, avšak k stavu zemanskému nenáleželi, tedy ti, již véku XIV. XV. atd. nazývají se dédinníky. — V tomtéž smyslu co ne- movité jmění pozemkové užívalo se také v Polsku slova: dziedzina (viz Helc. pom. I. 121). — Také se nachází dědina co pro- tiva purkrechtu t. j. statku zakupniho: „a on na dědinách nic nemá než purkrecht“ (P. Ol. 1412 fol. 13b). Dédietví haereditas, Erbschaft; pak ale zvláště nemovité, pozemkové zboží naproti movitému: „ktož by o dědictví poháněl, ten v póhonu sumu položiti můž, jakáž se jemu zdá“ (zříz. Jihl.); — „grunt že jest dědi- ctvi, kteréz sobě jeden každý vedle zříz. zem. šacovati může jak chce.“ (Záp. Žer. I. 

Strana 129
73); „nemaje nic na dědictví a proto za- tkyni pohnan“ (ibid. 14); — „lesy, kte- réžto naše dědictví jsú“ (AČ. IÍI. 135). Dědinná léta — promlčení, terminus prae- scriptionis t. j. tři léta a 18 neděl. O pů- vodu jich viz Jireček Slov. pr. II. 272: „výrazem tímto rozumí se doba, ve které se dokonával oběh hospodářství rolního na tfi obory (ozim, jaf, úhod). Doba tato za- vírala se ve třech létech a tato tři léta slovou léta dčdinná.“ Kdo tři léta dědinu držel a ji plodil a užíval, aniž vlastní pán její proti tomu co namítal, stal se sám vlastníkem ; takové užívání slulo vydržení let. Protož praví Rožm.: „proto aby on jeho nepohonil, což by léta dědině mi- nula; ale jehož drží ve dskách ten rei: proto mé pohoni i ve dskách mě drží, a- bych jeho nepohonil z své dědiny, v niž mi sě jest uvázal, až by dědinná léta pro- šla.“ (AC. L 463) ,Ze je léta vydrzal ti nebo dédinná.4 (ibid. 484). — ' T&ch 18 neděl připojeno k těm třem létům snad podlé toho, že při trojím půhona mezi každým byla lhůta určena šesti neděl. Poz- ději slula ta léta v Čechách léta zemská: „že každá vdova, která se věna svého ne- zmocní a jeho nedrží, ani z něho napomíná, ani jeho užívá až léta zemská projdü, to jest 3 léta a 18 nedělí od smrti muže je- Jího pořád zběhlých, též věno své ztratí a promlčí.“ (V$eh. V. 14). — Na Moravě nebyla ta slova v obecném užívání, než pravilo se vesměs promlčení, (viz tedy pod tímto.) srv. článek „léta.“ — Dědinné právo, Když kdo odpuštění ně- jakého poddaného žádal, musel ručiti za nóho, Ze tento za 14 dní všem povinno- stem, kterými posavádní dědině zavázán byl, dosti učiní. Tato lhůta l14denní slula d&- dinné právo: „a dědinné právo jest, že do dvú nedělí to trvá rukojemství a v těch 2 nedělích, což kolvěk povinován Jest pánu a co sirotčího i komu jinému v dědině zpra- viti má a vina se mu dá.“ (Kn. Tov. 110. KD. 98). — Při stávkách znamenalo dě- dinné právo, že ten, který koho obstavo- vati chtěl, musel dříve v té vsi, kdež jeho dlužník bydlel, žádati, aby úřad mu k právu pomohl, začež dva penize opovědné dáti musel. (KD. 90). Děvojstvo, pannenství, virginitas; odjetí dév. defloratio: „z dévojstva odjetí trój pó- hon.* (AC. I. 412). Desky — desky, dsky zemské, tabulae ter- rae, Landtafel. Prastaré slovo v dějinách osvěty člověčenstva znamenající způsob, kte- rýmž zákony uveřejněny byly, jako n. př. zákon Mojžíšův, leges 12 tabularum, aneb Y lib soudé ,dsky prevdodatné.* Zákony totiž vřezaly neb vryly se (Črto-ryje) do ploch dřevěných nebo i kovových a tak jmeno „desky“ zůstalo těm zápisům i když dávno se již na pergaméně neb na papíře psalo. Ač pod jmenem desk především se vyrozumívaly desky zemské, nicméně na- 129 zývány pak všechny zápisy soudní a ú- řadní vůbec desky: „cožkoli před súdem bývá obdržáno anebo ve dsky súdné za- psáno“ (PM. 166b). Za tou příčinou jme- nují se desky také akta „desky nebo akta“ (PKut.); — ,quae tabulae praedietae ter- rae sive akta^ (DO. I. 1); — „liber col- loquii generalis sive akta* (Helc. pomn. I. 316). — — Byly desky 1. zápisné (Všeh. 276). 2. památné (ibid. 360). 3. póhonné (ibid. 361). 4. svědomí (ibid. 862). 5. ko- mozníčí (bid. 36D). 6. trhové (ibid. 368). Ve smyslu obyčejném co zápisy statků po- zemských byly desky menší a veliké: „bo- haté dskami velikými opatřivše, než pro zu- many nebohaté, pro dědinníky i sedláky dsky zemské menší sú vymyslil .... kte- rfehzto desk menších a zápisóv tentýž řád a obyčej v slovích, v skutcích i práva ve- dení jako ve dskách velikých se zachová- vá, tím se toliko dělí od velikých desk, že do velikých desk zboží veliká a statkové znamenití vcházejí.“ (VSeh. 356), — Že i na Moravě byly desky menší, jde z půho- nu r, 1406: „vede sě toho na veliké zem- ské dsky i také na malé.“ (PB. 1406 fol. 7); toť však jest jediná o nich stopa; po- zději o menších deskách již řeči není. Dluh (dl'g goth. dulgs, o čemž Grimm: dieses dulg scheint undeutsch und altsla- visch RA. 611) debitum, die Geldschuld. Dlužiti se: „že neměl té moci na statek jeho se diuziti . ... a jestli se dlužil, že na své dlužiti musel.“ (Záp. Ž. I. 248); — „na svój statek sám se dlužil“ (KT, 83). Dobrá vůle — postoupení, cessio (KD. 80) »da einer dem andern Exbgründe oder sonst ein andere Gerechtigkeit mittels der Laud- tafel oder eines Brieffs dobrá vüle genant, abtreten und übergeben würde.“ (Verneut. L. 0. CXXIX). Dokázati confirmare, probare, beweisen: „aby to p. Jankovský dokázal, že kdy paní sobě tytule přidávala“ (Žer. Záp. I. 98); — „z toho prokurator dokazoval, že jest se za svůj rod nestyděla“; — „a k dokázání toho dal čísti dvahně listů“ (ibid.); — „mů- že-li to naň dokázati — überweisen (Záp. 4. l. 968). Dokládati se: ,Ze on se Boha dokládal — sich berufen." (Záp. Z. I. 268). Dolíéiti — dokázati, confirmae: „toho chce životem dolíčiti.“ (Rož. AČ. I, 467) — to chci pokázati mým životem na tvůj život, et hoc volo probare in te cum vita mea super vitam tuam. (Ord. j. t. AČ. II. 88). Domluva die Riige: „po této domluvě“ (Ž. Záp. l. 18); — „stala se mu domluva, Ze přes potaz v mluvení se dává“ (ibid. 24). Dosaditi — jmenovati úředníky: „pán ze- mé dosazujíe soud ... aby ty osoby dosa- zeny byly“ (Záp. Žer. I. 16). Dost. „chci na tom dosti míti, co mi páni za právo najdú,“ Druh podlé slov statut Otonových: „si no- bilis vir et non druho, super se habuerit 9* В 

Strana 130
130 nárok“, byl zeman nižší; tolik co pozdější ano. ' Aaoiej. druhé vyd. II. pag. 109). Držení, něco míti bez ohledu na právní dů- vod: „kdo věno ženě náležité drží.“ (Záp. Zer. 1. 51); — „leč by sám v držení do- konalém toho ouřadu byl“ (ibid. I. 8); — „že nam drží naši ves se vším přislušen- stvim nemaje k tomu práva“ (Ph. Br. 1447 fol, 36b); „že drží nápad bratra svého“ (bid); „že drží tři člověky“ (ibid. fol 39b). Dräeti besitzen, tenere; drzeti se někoho sich an jemanden halten: ,uznali jsme, Ze Bukuvka zástupce svého se držeti chce a že spravedlivé věci se drží, dali jsme odklad“ (Záp. Zer. I. 113); — ,jest ji na vůli dá- no, spolku se drżeti neb ne, ona pak že se ho nedrżela* (Záp. Žer. I. 109); — „každá na mužovu statku postíhnúti muoż věno své, drž je pak kto drż.* (KT. 79); — „že mi drží bez Boha a bez práva dvůr“ (Ph. Br. 1406 fol. 25). Dviky = dva háky, „dva háky“jinak prsty, na prsy vlozíc* (0, z D. AČ. II. 495; — „dváky pravú rukú na svých prsích položiti“ (Rož. AČ. 469); — aby na něm dva háky položil“ (MC. 103). Funt: że rukojmě z vraždy zavázáni mají býti v sumě 50 funtuov, jenž činí 30 kop.“ PM. 104b. — „ačkoli při skládání vraždy 50 funtuov šacují se za 30 kop, avšak v jiných pokutách funt má za 20 gr. počten býti.“ (ibid 136). HMadší viz str. LXIX. Zde ještě jeden doklad: »jestlizeby ti hádsí oč se svoliti nemohli, ale ubrmana vyššího aby sobě vělili a jakž by ten vypověděl, tak aby učinili a již více pánuov aby tím nezaprázňovali.“ (Ph. OL. 1475 fol. 103b). , Hájiti něčeho, co do slova i do smyslu něm. hegen, jako české háj a něm. Hag; zna- mená něco zavíti, stromovím neb jiným o- hraditi; za-hájiti soud das Gericht hegen. Původně vzhledm k soudu jistě čistě ma- terielní význam ; avšak i později byl při soudě šrank zapadací (KT. 40), po které- hož spuštění soud zahájen byl. Odvozené významy jsou: hájiti někoho — při něčí před soudem vésti, zastávati se ho; „že oba mají svou při čím hájiti“ (Žer. Záp- 1. 110); — hájiti něčeho někomu — zapovödöti: hájí mně veřejné cesty na gruntech svých (PBrn. 1447); když zhajoval stavěti (PM. 135); „a což by ten s krále JMti dopuště- ním počal, nemá jemu hájeno býti do sluš- ného dovedení jeho spravedlivosti.* (KD. 2). Hanba Zenské stupratio mulieris: „z hanby ženské též právo jako z dívky.“ (AG. I. 461); — neb jest přivolala lidi tu, kdež se ji hanba stala. (AC. TI. 493); — „ohtice Ji vdáti a tu její hanbu poněkud přikrýti“ (KD. 64). Hojiti se — náhradu škody na něčem hleda- ti: „mohou se na. jeho statku hojiti.“ PM. Hledati někoho právem gerichtlich belan- gen; hledati práva das Recht suchen; z toho se vysvětluje význam: nalezati, nález; jelikož právo se hledalo, tudíž se i nale- zalo. — „aby sebe hledali právem zemským“ (AČ. II. 507) „než aby právem hledal... a toho má hledati právem zemským.“ (lft. r. 1412). Hlas: „když hlasové obešli“ — když každý hlas svüj dal [Záp. Zer. I. 267]. Hledéti sebe právem: »ponévádz ta pie do- tyka práva duchovního, aby sebe hleděli, když práva duchovní půjdou.“ [Püh. Olm. 1437 fol. 118]; — „mají světským právem hleděti, co se světských věcí dotyče“ [Ph. 01. 1412 fol. 285]; — „že takovému kaž- dému k hrdlu hleděno býti má, es soll ihm an den Hals gehen [KD. 111]; — »poné- vádž by i země i pán země vedle úřadu jeho k nému hledéti mohl.* [Záp. Zer. I. 102]; — „markrabí naši neráčíc na se hle- děti bedacht sein“ [KT, 27]; — „hleděli jsme i na to, že úředníkův menších od se- be pustiti nemůžeme“ wir nahmem Rück- sicht [Záp. Zer. I. 68]. Holomek nezenaty: „kdeż holomkem. sZenü dva póhony a do třetího póhona se ožení, právo, třetí póhon sehnati jako ženatého.“ [AC. I. 455]. — V městském právě sluje h. také, jako podnes u Slovinců, samec [viz él. léta]. Holomudec [qui nudos habet testiculos] impuber, nezletilý [PM, 31. 144b] srovn. čl. léta. Hojemství — dilatio, lhüta prodloužená, Erstreckungsfrist: ,hojemství, to jest sádu a odpovédí pohnaného prodlení .. . kazdé- mu toho žádajícímu dává se až do druhé- ho súdu ... žádnému se póvodu hojem- ství nedává.“ [VSeh, IT. 14]. — „aby z kan- celáře české lidem zadlužilým hojemství žádné dáváno nebylo.“ [Sněm. r. 1612 pag. 122]. Hlava znamená v právnictví 1. vrazdu a za- biti: ,culpa, quae hlava vulgariter nomi- natur* [r. 1226 CD. IL. 175]; — „quando aliquis interficitur, quod vulgariter hlava vocatur [r. 1228 CD. II. 202]; — „z hla- vy trój póhon* [Roz. AG. I. 472] — 2. mrt- volů zabitého: „pak-li nemóž k hlavě při- vésti komorníka, ale opověz že zabit i u- kraden; ale k kostem nebo na rov komor- níka přivésti“ [Rož. AČ. I. 479]. Z těchto slov jde, že komorník proto se vodíval k hlavě, aky poznáno bylo, zdali zavražděný byl skutečně příbuzným toho, který půhon ohlásil. — 3. pokutu za vraždu placenou: „venditionem hlayam“ [r. 1991 CD. 194]. Protoz ,smluvení o hlavu* tóż „odklad hlavy“ compositio capitis, Werigeld. [KT. 119]. — V polském práve slova hlavy v tomtéž smyslu se užívá. Hlavní list, list na dluh rukojmémi opa- treny. [Zdp. Zer. I, 48]. Hlavní suma — jistina půjčená bez úroků „slibujem hlavní sumu i s ároky ... . za- platiti“ [list r. 1482]. 

Strana 131
Horný ten, který vinohrady hlídá a pře o ně pánu oznamuje: „Petr z Kyjovic pohoni Jiříka z Zirotic ete. že sobě v Žiroticích horného délá na horu Kyjovski, jesto od starodávna v Kyjovicich horný býti má a ta hora právem horním do Kyjovic příslu- Sí .. . páni nalezli, poněvádž Kyjovský pro- vodí, že ta hora vinohradná grunt jeho jest a že jest horný v Kyjovicích býval, že ještě tu horný býti má, než p. Jiřík chce-li míti wincoura (t. j. něm. winzer), aby jemu důchodů jeho hleděl, to užíti můž.“ (PB. 1490 fol. 73b.) Toto slovo není v Jungm. Hospodář, ten kdo vlastní hospodářství má, o svém chlebí, pater familias (PM. 2b. 101b.) srovn. KD. str. XXIIT. Tak se jme- noval každý i zeman, měl-li vlastní domác- nost, nyní jmeno zůstalo jen při stavu sel- ském ; hospodář neb otec čelední PM 101b. (srovn. čl. kmet). 2. ten, kdož hospodu má — hospodský, Host, příchozí z cizé země — host-is, (hos- pes) gast: „nebo tent slove host, ktoż jest člověk z panství některého knížete, jenž poddán knížeti našemu. Opět země roz- dělení činí hostě, ale ne krajina; protož znamenaj každého člověka býti hostem u nás, jenž v jiné zemi než v naší obydlé má a sídlo, nebo rozdělení jedné země od druhé činí hostě ale ne panství.“ (P. M. 101b.) Hrdlo trest smrti: „ztratí hrdlo“: — „bu- diž mu saženo k hrdlu“, — „pro nčž by slušné i na hrdle měl kázán býti“. (Záp. Zer. I. 267); — „ponóvadź tu bóżi o hrd- lo* (bid. 268). Hůl, znamení soudní moci, viz KD. XLITI. pozn. 2. K tomu dokládáme: „a najvíc purkrabí pražský, jenž hól mocí královú nade vší zemi drží.“ (0. z D. AG. II. 502). Hrdost v starší době svévolné poškození na jmóni. (CD. IT. 211) srovn. ćl. „vybojś. Hybati in Anregung bringen: „nechtóje již vice strany tytule hybati< (Zap. Zer. L 98); — ,nechtéje na ten as tím hybati auf sieh beruhen lassen. Chlap nešlechtic naproti &lechtici: ,král móž znovu chlapa za vladyku vyvýšitiť (KT.) tedy sedlák a měšťan; pak poddaný, podrobený; — „nebo kdyby to platiti mělo, aby jakého kdo tytule užívá, takového sta- vu zůstati měl, nebylo by žádného chlapa na světě, než všecko páni a zemané“, (Záp. Zer. I. 264); — „že bratr starší toho Pod- statského do Praty se odstěhoval a tam živnost městskou provozujíc již zchlapěl“ (ibid. I. 265). Chléb v mor. právě tolik co statek: z jeho chleba v pravém lantfridě šedše na mů dě- dinu* (PÓL 1412 fol. 59b); — „té dcery odbyl a vdal na cizý chléb“ (t. j. na cizý statek KD. 95); — „když s jednoho chleba ^ mnoho póvodóv na póhon, komorníci právo 131 mají vzíti jakoby jeden póvod byl, že jsú společníci.“ (AČ. I. 452). Chlebiti — hospodářiti: „že Adam v svém chlebil, svou obzvláštní živnost měl“ (Záp. Z. I. 248); — „když bratří spolu chlebí“; — „že o svém mátí jich chlebila“ (Půh. Brn. 1459); — „lečby děti měla a s nimi na statku chlebila, tehdy na děti spadne, s kterýmiž chlebí“ (KT. 81): — „o svém sa chlebil a sídlo měl zvláštní“ (ibid. 83). Chromota uškození na nějakém údě těla, kteréž následkem rány úd ten buď zohyz- duje aneb nespůsobným k práci činí — něm. lemde: „opět na jednom údu toliko jeden nedostatek řečený leem, totiž chro- mota neb ohyzda, móž obžalován býti, by pak týž úd více ranami raněn byl; protož ranón jsa v nohu, obráti-li se rána v chro- motu, nemóż pro pót prstuov nożnich toho, jenz jej ranil, z péti chromot obviniti; ale jiné by bylo, kdyžby každý prst měl ránu, z nížto chromota přišla by“ (PM. 210b); — „obrátí-li se rána po šesti nedělích čili nic, má ta rana míti prodleni do roka“ (ibid); — „že na každé ruce 15 nedostat- kü, jenz slová leem totiž chromota móž Zalováno byti .... a na každém ze čtyř prstóv tři údové uschlí v chromotu by se obrátili“ (ibid. fol. 212). Sroyn. AČ. T. 460. 475. II. 109 sqq. Chtíti: „aneb se vdá a svému chce“ (KT. 79) — žádati; — „že on je nyní právem na nich míti chce“ (Záp. Žer. I. 113); — „někteří tomu chtějí gnidam putant* (Pa- vel Skála); — „pro potřebu a proto, že tomu páni chtíti budú weil sie es wün- schen, wollen* (AQ. II. 508). Chudý znamená v středověku tolik co pod- dany: „ut nullus eamerariorum audeat vil- las ecclesiae aut canonicorum ingredi ad judicium evocandos ipsorum homines .. non enim volumus admittere, ut domus pauperum ipsorum prevideatur a came- raris (v. 12934 CD. TT. 983). V tomtéž smyslu jako zde pauper užívá se slova arm v Němčině u. pf. „vud das dy axme lude vnbeswerit blibin von den yegirn^ (Grimm Weisth. III. 328). Taktóż na Mo- ravé: „na mém zboží v Heralticích člově- ka mého chudého vybil a člověka toho i déti jeho ubil*; — a pro ten dluh jest mně i mym chudým lidem pobráno*; — „a tím má chudina hyne* (Püh. Br. 1447 fol. 18. 18b); ,znamenav obtíznosti lidí svých chudých a poddaných.“ (KT. 137). Jungm. toho významu nemá. Jednota — unio, spolek veřejný, umluvený, Bund: „vstúpili jsme v jednotu a jedno- stajně smluvili jsme se za jeden člověk a slíbili jsme sobě tu jednotu držeti a za- chovati .... a jsúc v té jednotě učinili jsme druhy snóm obecny .... a tato svr- chupsaná Jednota a ustaveni .... mó tr- vati a slibujeme v tom státi až do budú- 

Strana 132
132 cího pána ... také ktož by chtěl v tuto jednotu k nám vstópiti .... (lantfrid r. 1440) — „že jest pobral v mírné zemi a v této jednotě“ ; — „že v jednotě této ze- mě mocí spálil mi jest obilé.“ (Püh. Brn. 1417 fol. 135. 149); — že se uvázal v mé dědictví v této jednotě a mírné zemi“ (P. Brn. 1447 fol. 18b). Jistec 1. tolik co pravý vlastník a v tom smyslu bývá spojeno v listech se slovem správce: „já N. z N. první jistec a správce . vécí dolepsanyeh .... prodal jsem* [KD. 82]. — 2. pravdivý dlužník: „já N. z N. první jistec a dlužník dluhu dolepsaného“ [KD. 84] „a v tom pololetě my jistci na- . hofepsaní mame véritelim nasim jich sumu Jístinú i s úroky zaplatiti“ [KD. 85]. — 3. původce, protož v Maj. Car. tolik co actor — původ, žalobník: „actor petat ji- stec požádá [AČ. III. 173] „actore proce- dente pakli jistec provede“ (AČ. 172]. Jíti: „Dozi týmž pořádkem jako prvé šel“ sich desselben Rechtsmittels bedienen. [Z. Zap. I 25]; — „žádný také nemá v jed- nom súdě dvojím právem jíti eine Streit- sache bei zwei Gerichten anhängig ma- chen“ [KT. 53]. Kázání 1. tolik co kdrati neb trestati — kázeň: „a ten vedle svého provinění kázán býti má k hrdlu, cti neb statku“ [K. T. 13]; — ,má kázán byti jako odbojník* [KT. 34]; „mó kazan byti na hrdle“ [Zäp. Z. I. 267], — „pro ten zly skutek páni že Kryštofa v svú kázeň bráti ráčí“ [K. D. 102]; — „ale poněvádž mi Bůh z kázně VM. pomoci ráčil, prosím všech pánuov, že již tú můú kázní, kterúž jsem trpěl, za to mi prominati raéite [P. OL 1475. fol. 142]. 2. mandatum. Auftrag: kto komu škodu učinil, nebo kázal učiniti“ [AČ. II. 119) „opovídati právo, že kázal škodu uči- niti“ (RoZ, AC. I. 475); — „z kázání je- den pôhon“ (ibid. 471). Klas „osejíc pole oběma klasy“ t. j. jaï a ozim, nékdy — rok: „pronajal pole na čtyry klasy“ t. j. na 4 léta, jako v Něm. „soll zu rechter Zeit des Jahres den stamm wieder bepflanzen und wenigstens ins dritte Laub liefern^ t. j. do tfetího roku (Grimm RA. 526). Kléska neb klíska 1. ,pfísaha s kléskou == přísaha zmatečná (viz KD. LX pak 50) 2. půhon na klésku, půhon v němž zmatek jest: „že ho pohání na klísku o jaký list .nie nedokládaje kdy a kde.“ (Zäp. Zer. I. 22); — „že nejsou povinni svědectví sta- věti a stěžovali sobě do něho, že je na klísku pohnal“ (ibid I. 29); — „v druhém pühonu ... ze tu nic jiného mez klísky, Skody a ütrat nevyhledává* (ibid. 44); — »ale ona mu na tézkost nastupovala, pra- víc, že jí to na klísku učinil“ (ibid. II. 175). Kmet, nebo kmeť. Smysl tohoto slova stal se během časů mnohonásobným; že posud v Cechâch a v Polsku znamená kmet sedlá- ka, lze uzavírati, že i tato hodnost vyvinula se z povšechného rolnického základu lidu slovanského. Nelze nám zde stopovati celý vývoj kmetův; jen to podotykáme, Ze v 19. a 14. věku byli kmetové dvojí: 1. ven- kovští: „et insuper duos kmetones de cireumsedentibus villis“ (Stat. Otton.); — „qui simul et kmetones villanorum, dicti łoci querelam examinent* (Maj. C. AČ. III. 162). 2. kmetové soudu zemského, kteréžto jmeno však na Moravě zřídka přichází a po r. 1359 úplně pominulo: „r. 1278. ut dic- tus Pardus deberet intentionem suam pro- bare testimonio trium beneficiariorum fide dignorum, qui kuietye vulgariter iapellan- tur* (CD. IV. 207); — r. 1325. per baro- nes et kmetones sive seniores terrae Mo- raviae pridem in generali judicio terrae sive tzuda est adjudicata* (CD. VII. 829); — r. 1359. ,ipse Marchio unum nuncium ad tabularum ipsarum officium constitutum, kmethonem vulgari boemico nominatum, ilius nobilitatis. virum, euius in Boemia ad hoó offieium assumi sunt soliti, ad no- tarium terrae dirigeret^ (list r. 1359). Toto místo, jakož i slova listiny svrehudotéené r. 1325 „kmetones sive seniores Moravinae“, jsou důležitým klíčem pro vysvětlení slova kmet; neb z KT. víme, že jen rodové sta- ropanští mohli býti posly ke dskám: „což se rodóv jiných dotyče, kterýchž jsú před- kové jich panství nepožívali a ke dskám poslové nebývali“ (KT. 42. 43). Tím se také vysvětlují slova Ondřeje z Dubé: „panského potazu nemóž žádný pán vynésti, než na kohož sudí podá; a ten má býti kmet ot svých předkóv; a co jest kmet, to páni vědí“ (AČ. II. 508) t. j. člen rodu staropanského, a nikoli do stavu panského nově přijatý. V tomto smyslu jest tedy kmet co přísedící soudu panského tožný se slovem hospodář (viz tento č.), smysl ten ale se mění, jakmile staré složení soudu pomi- nulo a také rytíři v něj se přijímati po- čali (viz KD. XXIII). — Kmet tedy jest otec čili hlava (hospodář) rodu staropan- ského a jelikož původně jen“ tito v soudě panském sedali, znamená kmet také clena soudu panského. A protož praví Všehrd: „za právo jest, že žádný potazu panského nemůž vynésti, než ti, na kteréž sudí podá a ti mají býti kmeté“. — Na Moravě jmeno kmet od r. 1359 se více nenaskytuje, kdežto * v Čechách zůstalo. — Kmetiti pühon: „když prvý póhon, tehda kmet ... když druhý póhon, tehda opět kmet póhon ... tehda položen druhý i třetí jako prvý póhon prošel, nezmatuje těch póhonóv ... tehda Zaluj a zbav v kaple neb kmet na žalobě“ (4Č. I. 462) zname- ná tedy pühon na zmatek přivésti, neplat- ným jej učinili. Kolo, trest kola die Strafe des Rades: „smrť kola podstúpí totiž kolem buď zabita neb na kolo vpletena“ (PM. 184). 

Strana 133
Komora královská die kónigl. Kammer, der Fiscus: ,má JMt také opatřiti řád du- chovní i městský, kteříž slovú komora JMti, preláti a města a těm také má dán býti úředník, kterýž slove podkomoří“ (KT. 24); — „neb ta zboží do naší královské komo- ry chcem aby spadla ad nostram regiam ca- meram devolvi volumus* (AC. IIT. 148); — „páni jsú slyšeli listy kněze opatovy a také listy páně Jindřichovy a poněvádž to jest JMti komora, JMt má opatřiti komoru svú jako pan milostivý.“ (PB. 1459—64), Konati. ad finem perducere zu Ende brin- gen: „kterýmž právem prvé začne, tím ta- ké konati má.* (KT. 53); — „poněvádž jsú právem dédiunfm o to mezi sebá ro ' vnati počali, aby tímž právem konali.“ (PO. 1499 fol. 81b). O původním významu toho slova viz Jiz, SL pr. L 146 pak Ha- nušovo pojednání v Koledě 1856 str. 97. Konec: „k tomu konci“ — zweck, úmysl; — „aby tomu drábu konec učinili“ — po-, praviti (Záp. Ž. I. 264). Křiv, co se s právem nesrovnává; tedy kři- vá pře, křivá přísaha, křivý žalobník, kři- vý soudce; zůstal křiv sachfillig de causa cecidit. — „by pak věděl, která strana pravá, která křivá jest.“ (Zap. Z. 75); — „ani jednobo mezi námi nebylo, kterýby Jankovského za křivého neodsoudil“ (ibid. 99); — „který nebožtíka na nejvýš křivého činil“ (ibid. 264). Křivda, co není podlé práva, injuria, Un- recht; tvořeno od křiv jako pravda od práv. Kravné penize: census gui dicitur kravné penize.“ (PO. 1412 fol. 138b). Kuběna ex lat. concubina „byla-li jest kte- rá kuběna kterého muže“ (PM. 105b; ku- běnář concubinarius. Kupitel ten, ktery kupuje der Kiufer: „aby naši kupitelé vždy při tom zboží bez zmat- ku zuostali.^ (KT. 96). Kůže: ,Tomuz kuoze a vlasy odsüzeny bu- dú“ PM. 233. Láti (got. lain-an), kdyz rukojmá povinno- sti své jsouce k ní upomínáni nedostáli, měl věřitel právo, jim láti lacím listem ve- řejně přibitým (viz o tom KD. 77. 78), v Němcích byly tytéž listy pode jmenem »Scheltbrief* (Grimm RA. 012). Lesné plat za sbírání listí a suchého halu- zí v lesích: „lesného quinque fertones (P. Ol. 1412 fol. 938b). Léta. 1. sirotčí; pokuď sirotci v statek se uvázati nemohou a pod poručníky jsou. — 2 léta přirozená — dospělost věku prá- vem vyměřeného, pubertas, die Volljáhrig- keit: „kdyby k letóm přišlií; — „než by k létóm prisli“ t. j. než se stali plnoletý- mi. (KT. 89. 91); — ,pacholíkova léta^ t. j. zletilý mužský (KT. 91); — „muoż-li holomudec neb let nedo&ly potom léta maje svéd&iti^ (PM. 200b). „Nedošlého pak vě- ku nebo let nemajíce . . . slovú, kteříž jesté 133 14 let nemají podlé feholy práva tak řkú- cího: dospělých let jsú ti samcové, kteříž mají 14 let; ale samice mužóm hodny bý- vají ve 14 letech a slovúť v latině puberes t. rónovati od róny t. od stydlivosti tóla, kterážto najprv v nich kvésti počíná; neb tu místa při údech plodných počínají teh- dy chlupatéti.* (Pr. Kut. fol. 66). — ,Ne- zletilí jsou pak ti, kteří nedošli 14 let podlé regule právní takto znějící: zletilí jsou pacholíci ve 14 letech, dívky. pak, kdyžby mohly vdány býti, t. j. když jsou stáří nad 12 let a slovou v latinském ja- zyku puberes od hanby těla, kteráž začíná při nich v těch letech kvésti — et dicun- tur puberes à pube, id est a pudicitia cor- poris, quae tunc primo in eis florere inci- pit.“ (Jíh. pr. hor.) Leta püvodné na téle se ohledaly a nebyl jistý počet roků vyměřen, protož slula ta leta leta přirozená: „léta sirotkóm spra- vedlivá v zemi české dvojím obyčejem při- cházejí; jedna skrze přirození a přirozená slovú, druhá skrze vyplnění a dání králov- ské a slovú králem daná.“ (Všeh. V. 45). Toto ohledání let délo se „na mužském pohlaví, když se brada spe aneb když lóno chlupati ... a na ženském, když se prsy pučí a nadýmají.“ (V&eh. ibid. KT. 113). Za Ctibora z Cimburka přestávalo takové - ohlédání a ustanoven jistý počet roků: „ale aby ten posměch sňat byl, łóta pacholik pansky má v 16 letech, dévečka šlechtična ve 14, zemansky pacholík v 17 a dčvečka v 15, sedlsky pacholik v 18 a děvečka v 16, ale najpodobnéji dokudz za muž nejde S radá panská .. a také jest slušněji těch let mira nez takové ohledávání* (KT. 113 114). Naproti tomu praví Všehrd: „a ta- kové let ohledání jest spravedlivější nežli po počtu vyhlášené; neb léta počtem mohú výš nebo níž od přátel nebo od jiných lidí položena býti ... a obyčejně ani rodičové sami právě Jet dětí svých nepamatují, leč je napsána kde mají. Ale toto po přiro- zení let spravedlivých vyhledání žádného zklamati nemüze." (Véeh. V. 45). — Avšak ještě z r. 1486 jest ještě příklad na Mo- ravě o ohlédání let: „páni JMt. ohledali jsú sirotka Jana ze Mutěnic podlé práva, že léta má“ (kn. ouz. 105). — Nicméně však plnoletost i později jmenovala se při- rozená léta, když již jistý počet roků vy- měřen byl. Král měl vůli, sirotkům let nedošlým léta doplniti z milosti čili léta darovati. 8. léta zemská čili dšdinná: Verjáh- rungsfrist t.j. tři léta a 18 neděl: „léta zemská prodržeti“ t. j. tři léta a 18 neděl statek držeti, načež jej žádný nařknouti nemohl“ (AÚ. IL 514); — čas odpírati vdovám donavdž léta vdově po smrtí mu- žóv neprojdú to jest 8 léta 18 neděl [ibid. 516]; — ,kdyzby kto svá dédinu komu v penězích zastavil a chtěl zase vyplatiti, má to učiniti do tří let a do 18 nedělí a má 

Strana 134
134 jej trojím póhonem přihnati .... à pakli zamešká 3 léta a 18 neděl, tehdy již z těch dědin nemóž pohoniti, neb jest léta propu- stil (AC. II. 116). — Léta prodržeti, vy- drżeti, propustiti, lóta prośla. — V pol- ském právě tři léta a tři měsíce, viz Helc. pomniki 134. 273. 276 278. 315. Leżeni, obstagium, die Einlagerung, zále- želo v tom, když dlužník neplatil, že ru- kojmě jeho do jisté hospody vlehnouti mu- seli buď všichni, aneb v jistém pořadu; ta- koví rukojmě pokud v hospodě byli, sluli le- žáci a žili na útraty dlužuíkovy. Z takových ležení povstávaly rozličné nesvary, jakž o tom svědčí zápisy Z. a půhonné knihy i ro- kování sněmu r. 1612: „mohla-li by jaká jiná cesta k tomu obrána býti, aby z ta- kového ležení sjíti a jiný prostředek místo toho nalezen býti mohl; nebo to k zname- nitému zlehčení stavu rytířského a k zkáze veliké mládeže rytířské býti se vidí.“ (Sn. 1. 1612 ode mně vyd. str. 683). — V stře- dovékch ném. listinách: inlager, infahrung, einzufahren und zu leisten; introire fide- jussorio more. (Grimm RA. 620). Lhota, lhůta znamená jistý vyměřený čas zvláště při platech, tedy tolik co rok: po lhůtách platiti; pak tolik co odklad neb hojemstvi die Frist. Nejvíce toho slova užívalo se při zakládání nových osad, kde se ustanovil jistý počet let čili lhůta, po kterou svobodní byli noví osadníci buď všech nebo veliké části všelikých poplat- kův, odkudž pak osady ty samy obdržely jmeno 1hoty. (CD. III. 159) „že jsem dal Vojtěchovi, kterýž se postavil pod kopcem na Přerově lhotu svobodú plnú od datum tohoto listu za deset let pořád zběhlých.“ (list. r. 1485). Lichva byl úrok, jenž židům se dával: „do- býti v křesťanech neb v Zidech pod úroky neb lichvami* (KT. 90); protož se čte ve zříz. o lichvách židovských, které vždy byly větsí než obyčejný úrok zemský a někdy sněmem na 20 ze sta ustanoveny byly. Protož překládá Verneuerte L. O. židovské lichvy na: jůdíschen wucher (fol. 151b.) Lov, loviti ryby, zvěř, v starší době přede- vším zvěř, lovecké právo tedy Jagdrecht, jus forestarium, venatorium; lovčí foresta- rius, venator. Loupez (gen. masc. et fem) rapina, spolium, der Raub násilné odebrání majetku zvláště na cestě a silnici: „když by kto koho na cestě oblúpil“ (AČ. II. 130); — „Jižto lú- pežové na silnicích se dějí“ (AČ. II. 508); — „loupil-li kto a brál komu lúpežně na cestě neb jinde kdekolvěk zde v zemi“ [K. T. 80]; — ,kto bez zabití statek beie, lá- peznik slove“ [PM. 1811. Marburk: Ze Dupovec otci jeho Marburky dával ... žeby otec tvůj marbuwrk byl, to jsem nań v hrdlo Ihale [kn. ouz. fol. 207b]. — marbućiti — pre zrazovati. [Jungm.] Milost, gratia, gnade: „zvláště milost ta- kovú skrovností má konána býti, aby ce- sta spravedlivosti &plné uraZena nebyla.* [AĆ. TIT. 108]; — „a na tom místě krá- lové Mti budte poruéeni der gnade anheim stellen. [AC. IT. 118]; — „bude-li shledán vinný, se vším zbožím svým králově milo- sti bud poruéen* [AC IT. 134]; — „má na milosti pána země býti s hrdlem i s statkem, jedním z toho* |KT. 98]. Mluviti i. k něčemu fůr etwas sprechen, stimmen: „tito páni k tomu a tito k tomu mluví“ [KT. 52]; — „po prožalování počal k své véci mluviti in, für seine Sache spre- chen [Záp. Zer. L 48]; — 2. od někoho mluviti die Sache eines andern im mün- dlichen Processe vertreten: „prokurator ci- sařský vedle povinnosti své od nich mluvil“ [ibid. 14]; — „že přítele, který by od ně- ho promluvil, dostati nemohl“ fibid. 26]; — „že nemá žádného, kdoby od něho mluvil, aby jeho pre od ného vedl* [ibid. 189]; — „aby sobě přítele zjednal, který by od ně- ho mluvil“ (ibid. 62]. — 3. in einer Rich- tung seine Ansicht żusern: „prokurator k tomu mluvil, že půhon o jinou věc jest“ [ibid. I. 98]; — „ale jiní všickni « tomu mluvili, aby nejprv bylo naučení dáno“ [ibid. I. 165]. Moc 1. potestas, facultas die Macht: ,z mo- ci královské“ ; — „z-moci úřadu mého Kraft meines Amtes*; — „vyslali jsme s plnú mocí mit Vollmacht“; — „bratřím neb ji- ným přátelóm v moc dáti“ [KT. 79]; — „že jest neměl té moci na statek jeho se dluziti^ [Záp. Z. 243]; — „a oni na zisk i na ztrátu plnú moc maji se sûditi“ [ibid. 35]. 2. násilí: bral mě mocí seno na lu- kach mych* [PB. 1447]; — „aby žádný Zálnému mocí nepfekázel* [lantfr. 1419]; — „a moc jest zastavena násilí činícímu ne násilí odpírajícímu“ [Všeh. IIT. 28]; — „že mi drží pravú mocí věno“ [PB. 1406 f. 22]; — „jest-li žeby hrad mocí zbořen byl“ (Práva mansk. biskup. OL] Mocnost — právní platnost: „poručenství pořádné bylo a v mocnosti své zůstalo.“ [Záp. Z. 1. 114]. Mocný list zvlástě ten, kterým král dovo- loval svobodné poručenství učiniti: „poru- éenstvi se činí ... někdy na listy králov- ské ... a k tomu rozumu to bývá, že za zdravého života neb na smrtedlné posteli dáti své muož, komuž se jemu zdá“ [KT. 86]; — „kdożbykoli na mocny list krälov- sky porucenstvi udólati chtól* [zříz. r. 1545]; — mocny porućnik tutor plenipoten- tiarius. — „mocen býti někoho“ in seiner Macht haben: „jsa ji mocen o hrdlo při- praviti* [PO. 1475 fol. 62b] ; — „již-li jsem tak mocen hrdla tvého jakož ty byl bratra mého?* [KT. 119 KD. 101]; — „žena jsúe po muZi svém sebe mocná sui juris [KT. 81]. Mofriti: „jiź se vérné ruky moií die Cessi- onen werden ungiltig, amortisirt [Ph. OL. 1475 fol. 108). . 

Strana 135
Movitý, mohovitý — mobilia, od které- hož slova naše movitý také pochází; neb mobilia slují v deskách nadbyt; zboží, kterým se býbati [imovere] může naproti zboží dědičnému: „zboží dedičné i moho- vité* [PM. 121b]. Mrtvá ruka mortua manus, die todte Hand, „nebo v ruce mrtvé proměniti“ [Maj. Car. AC. II. 115. 116]. Muéení die Folterung: ,védomo má byti, že mučeným nevždy ani také nikdy má věřeno býti; nebo zkušení mučením jest věc křehká a nebezpečná, pravdu oklámajíc; nebo mnozí zatvrzením a trpělivostí nau- éení muk tak potupují, Ze nikoli pravda od nich nemóž pravena býti; jiní pak takú netrpělivostí přemoženi bývají, že ve vše- Jikém skutku více chtějí Ihati neż-li muky trpěti, aby tak nebo jinak vyznávali, ne- toliko sami se, ale také i jiné obvinili.* [PM. 209b]. — „ze sucha muCiti trockene Folterung [Záp. Z. II. 26]. Muky, tortura, die Folter: vyznání na mu- kach das Foltergestiindniss [KD. 112]. Myslivost, lov, hon v lesich die Jigerei, Jagd KD. 114. Mýto 1. teloneum, Mauth pochází od mý- titi, tedy původně plat za cestu vedoucí mýtěným lesem: „succisio silvarum et my- czenye“ [OD. VII. 240]; — „Ze mi les muoj od mnoha let mýtil“ [PB. 1447 fol. 20b]. 2. plat půhončím dávaný: „komorníci pra- vo majú vzíti jedno mýto“; — „każdy pó- vod má dáti od sebe zvlasti komorníkóm myto“, [AC. I. 452]. 3. plat za mleti: „mlynáři mýto aby brali, tak jakž od sta- rodavna bráváno byvalo, nad to žádných üplatküv od lidí neberác* [KD. 118]. Nábyt, nadbyt, nábytek, čeho kdo na- byl, zvláště movité jmění hospodářské, ja- ko obilí, seno, dobytek: „1390. Litka con- gueritur super Benessium de Vrbátek et ubi bona habet ae de nadbyth*; — 1390. cum omnibus rebus mobilibus, quae dicun- tur nabytek* [Br. D. VIL: 191]; — 1398 „Misko de Chlum conthorali suae mcedie- tatem bonorum mobilium videlicet nadbyt, ubicunque habet, dat* [OD. VI. 996]; — 1406: et super rebus mobilibus, quae di- cuntur nadbyth* [Br. D. VIII. 947]; — 1406. jpohoni z obylé i z jarého i ozymé- ho i z jiného nadbyta, což jsem si tu o- stavila“ [PB. fol. 12]. — Byl nadbyt horni i dolní čili svrchu a sespod: 1406: „pani našli, že nábytek svrchní má býti Proko- povi“ [PB, fol. 2]; — 1406: „že mi po- bral nadbyt i svrchu i sespod i hotových peněz“ [PB. fol. 25]; — 1412: „pohoním etc. i také s nadbyty horním i dolním“ ; — 1386: „et super medietato omnium al- tilium et suppellectilium* [Br. D. VII. 173]. Podlé pozdějšího významu slova: svršky — nynějšíimu nábytku zdá se, že horní nad- byt znamenal nářadí domovní, pak doby- tek i drůbež a nadbyt dolní to, co ze ze- 135 mě rostlo — úroda polní neb i ryby pod vodou jsoucí, i víno ve sklepích; protož čte se někdy v půhonech: „co má nad ze- mí i pod zemí“. Peněz hotových nadbyt neznamenal, jelikož se vždy zvláště uvá- dějí. — Kterak Všehrd definuje nábyt, viz jeho knihu VII. S. Nachlebník, ktery na chlebé čili: statku slouží, chléb čí jí; commensalis: „že slu- žebník a dělník vajatý, jenž muož nájem dokázati a jest čeledín vezdejší některého pána a náchlebník, inuož zásluhu řečenů Jidlon t. mzdu obdržeti, když čas slúžení již promine* [PM. 127b]; — „o hře dětí a nachlebniknov; ani dóti ani celedinovó, jenž otcóv a pánóv svých chléb jedí“ (ibid. 177); — „hospodář neb otec čelední za že- nu, neb za služebníky, za dívky a náchleb- níky“ (ibid 101b); — ,o vdovach nachleb- nicieh: ktožby směl vyvésti vdovu nemaje vlastního stola* (ibid 180b); — „pacholka náchlebníka svého“ (ibid 209); — „tímto listem poddaným Vašim všechněm usedlým i neusedlým, též pacholkům, náchlebníkům, dědičným, zástavným, přikázaným grunty své zapovídám“ (list r. 1524). Nájem — die Micthe, Pacht, conduetio, con- ductum: „podruh najme-li dům neb komo- ru v domě hospodářově.“ (PM. 120b); 2. die Bestellung: „pakli by který kovář bez všelikého nájmu koval“; — 3.— mzda: „z nájmu dělá“; — 4. plat za pronajatou věc: „nájemník aby nájem dal, pokudž jest pokoje požíval“ (PM. 120b). Nájemný — mercenarius: „také při tom právě nájemní řečníci nemají mluviti nežli dobří lidé a rytířští“ (KT. 51. KD. 35) ; — »jenzto.z daróv, z penéziz jinyoh koriistí od lidí mluví“ (Všeh. II. 18). Nälez sententia, Urteil; pochází od najiti, nalézti; jelikož právo se hledalo, jest tedy nález tolik co právo nalezené — něm. Sehof- fenspruch od schópfen. „nález o lesy, o véno**. Náměstek. 1. ten, který místo drží — mí- stodržící; v tomto smyslu také se užívá náměstník „ten že jiného náměstka své- ho postaviti nemůže — Stellvertreter. 2. tolik co nástupce, der Nachfolger, succes- sor: „jeho náměstkuom markrabím Morav- ským'“ (list mark. Jošta r. 1398). Náprava 1. statek, s kteréhož pánu roční úrok se platil aniž ten, který statku toho užíval, povinnen byl službou vojenskou, čímž tedy se lísí náprava od léua čili man- ství. Co mi známo, naskytuje se slovo to poprvé r. 1830: ,quod judex noster mau- sum illum, quem hucusque libere tenuit, etia libere sub jure provisionis, quae vul- gariter náprava dicitur et exinde nobis et successoribus nostris servire fideliter te- neatur .... (CD. VI. 313); — „r.. 1342: unum fertonem certi census uobis disposu- it de náprava seu agris ad ipsum et he- redes suos per mortem fratris sui legitime devolutis singulis annis persolvendum.** 

Strana 136
136 (CD. VII. 298). Maj. Car. zdá se, že slovo náprava pojímá v povšechném smyslu co feudum, léno: ,královy nápravy — vasalli regii* (AC. III. 105); — „zboží a práva, buďto náprávničí neb jiných urozených o- sob = sive sint feudalia aut aliarum no- bilium personarum (AČ. III. 93). — „pro- dáváme dvuor náš nápravný pustý Svejslav kromě lidí platných a robotných v Bořito- vě, ješto od dávna k té nápravě Svejslavi slušeli za 12 hr. ku purkrechtnímu právu & v plat purkrechtní* (list r. 1418). 2. odpros za uraZení na cti: „nález k nápravě řečí neb slovy.“ (Km. ouzká fol. 207b). Nařeknouti, naříkati, nařknouti. 1. dobré pověsti neb cti se dotýkati beleidi- gen. „také lidé se naříkají zlého luože“ (KT. 116); — „jakož se i tak lidé naří- kají“ (ibid.) „a kdyžby se přihodilo a cti dotykalo a kto nařčen bude pán za panoši neboli zeman za chlapa“ (KT. 124); — „ja- kož jsi mne nařkl, tos v hrdlo selhal pro- tož se toho neudávej, by koho dobrého ví- . ce naříkal“ (KT. 125); — „když kto koho zrádcí nařkne“ (KT. 125); — „kdo koho v šrancích nařkne“ (Záp. Z. I. 149). 2. právem k čemu se táhnouti, bean- spruchen, praetendere, reclamare: „ktožby to koli do tří let po dskách vložení tímž právem nafekl ... tolikrát, kolikrát by to zboží narčeno kylo so oft ein Anspruch er- hoben würde (KT. 93); — „ktožby to zboží nafekl* (KD. 83); — ,Ze ponévadz léta vyšla a z toho zboží JMt nebyla narčena“ (PB. 1406); — „poněvádž tak dlouhé časy nenaříkal podlé práva zemského, že Ctibor odpovídati nemá“ (nález r. 1493). Nářez, dávka, která záležela ze zvířat, jež se podávati musela do královské kuchyně zvláště byl-li král na cestách; byla též v Polsku, Srbsku a Némcích: ,,ab equo, vacca, orco et ariete, quod vulgariter narsaz' (Muez. I. 102). Nápad caducitas, successio, der Anfall, Erb- folge: „nápad jest a slove na místé jiného jako nějaké nastoupení“ (PM.); — „kterýž nápadem chce míti k věčnému právu“ (K. T. 81); — „když kto list daný na odmrť má aneb nápad který“ (KT. 64); — „to tak buď v nápadu zuostáno, jakož smlúvy mezi nimi svědčí“ (KT. 83); — „dluhové nápad z toho statku mají míti:“ (ibid 86); — aby nápadové zboží dědičných na pána Mar. Mor. nepřicházeli až do 4 kolena... aby podlé blížnosti erbův po otcích a strý- cích nápady měli . .. taková zboží a ná- pady k nám připadnouti mají“ (KD. 72); — „proti královskému nápadu jsú to vy- suzovali^ (KT. 84); — „proto těm žádní nípadové nejdú“ (KT. 82): — „ztratil své dědictví i všecken svój nápad, kterýžby ko- livěk v české koruně měl“ — AQ. II. 507); T p Alovský nápad devolucio regalis (OD. . 1) | Nápadník, ten, kdo po někom děditi neb nějaké právo obdržeti má, přirozený dědic, der Erbe, Intestaterbe successor, haeres. Nárok, nářek od nařeknouti znamená žalo- bu:,nárok, quod latine vocatur accusatio furum vel nocturnorum praedonum" (r. 1222 CD. II. 144) ; — ,,ab accusatione, quae vulgo nárok dicitur^ (r. 1284 CD. IL 272); — ,hDároch quod aecusatio vocatur (vr. 1252 CD. IIL 158) 2. Einsprache, intercessio: „ktož by to koli nařekl buď před křesťany neb židy, sirotky neb věnnými právy neb jakýmkoli nárokem zemského práva“ (KT. 98); (v středověkých německých listinách ansprache, n. př. ,„wir loben in auch den hof ze schermeu, ze vreyen vud ze verant- wurten vor aller ansprach*) ; — 3. skutek proti právu, zvláště zločin: „idem, guod dicitur nárok, hoc non debet esse, nisi ubi constet sub certo testimonio sua bona a- misisse“ (r. 1229 CD. II. 210) což se vy- svétluje: ,,si aliquo pro latrocinio incuse- tur, quod boemice narok vocatur* (r: 1278 CD. 983); — et si de nárok fiet quaestio* (r. 1234 CD. IL 270); — debitis, culpis, criminibus, sive quae vulgariter nárok di- cuntur* (CD. VIL 82); — „opovídati právo sveřepice, včely ete. i vše což jest narok“ (AČ. I. 475); — „učiněna mi škoda; pověz kterým nárokem“ (AČ. I 477, viz tamtéž 410). — 4. zvláště nařknutí oti: „nárok o čest kým má súzen býti“ (KT. 127); — „lidé se naříkají zlého lóže ... takového nároku jest najlíp nechati“; — „že má při o nárok poctivosti" (Záp. Zer. I. 29); — „toho nářku se uchytil“ (ibid. I. 187]. — 5. Hlásení se k právu nebo zboží, jež dru- hému se připsalo, zvláště proti vkladu do desk: „otpor jest obecná obrana a nárok, kterýmž každý dědictví svého brání“ „ač- koli statek Mezříč jest v nářku“ — jest na- řknut, hlásil se k němu právem jiný. (Z. Záp. I. 172]. Všeh. VII. 34. srov. čl. „na- feknouti* a ,,odpor.* Násilí, vis, violentia, Gewaltthat: ,,víecka brání mocí, všecko násilé, otpovědi i vše- cky nátisky stály“ [AČ. II. 507]. — Zvlá- ště násilí ženské učiněné: „kdyžby která žena neb panna chtéla z násilé pohoniti, tehdy v ten čas, když sč jéi bude násilé díti, má úpěti na súsedy“ [AÓ. IL. 125], — „kdožby koli z násilí pannen a paní přemožen hyl, stat bude“ ... pak-li panna nebo žena s znameními násilé“ [PM. 178). Nastoupiti: „někteří hrubě na ten pořádek nastupovali — [Záp. Z. I. 24]; — kdyz na to nastupoval, aby rok prokazovali“ [ibid. 197]; — že jemu na další těžkost nastu- povati nebudete.“ [ibid.] Nebůh — nebožec, nebožtík: „že jsem ru- kojmé za neboha knéze Lacka biskupa Ol. (Ph. Ol. 1412 fol. 57). Nedochódée, nedochodilé díté: ,,0 dédióném dílu nedochódčat: jestliže dítě nenaplní toho času“ (PM. 152). Nedochodčí hřivna byla pokuta, kterou platiti musel ten, jemuž odpuštění se vzalo, 

Strana 137
ale nedošel tam, kam vyžádán byl: „tu kdež nedojde, má dáti nedochodčí hřivnu“ (KD. 98); — „a jakož se z hřívny viní vzaté, poněvádž nedochodcí hřivna není ru- čena a ten člověk osadil, má ji Polomec vrátiti* (Ph. Ol. 1475 fol. 68b). Neprázdnost — veliké zaměstnání: „že ro svú nemoc a neprázdnost státi nemo- hl“ [Ph. Br. 1447 fol. 30]. Nevěra perfidia: „prvá nevěra, s hospodü svú léhati; druhá nevěra, chtěl hospodu zabiti; třetí nevěra, jež hospodu zradí na bezživotí““ [AČ. I. 468). Nevyčetlý, kdo počet neučinil: „že jest müj déednik nevyéotlÿ .... jakoz to mé án na svého úředníka nevyéetlého uká- zati^ [Ph. Ol. 1412 fol. 32); — „že mi úředníka mého néyčteného drZi.“ [Ph. Br. 1459 fol. 8]. O bec část pozemků všem osadníkům spo- lečná, určitého jednoho vlastníka nemající, rozdílná tedy od dědin jednotlivcům nále- žitých ; protož Mat. verborum překládá obec na: ager compascuus Weidetrifft. — „neb ti lesové jsú obec Hodonská“ p. 1484 kn. ouz. 97b/2]; — „čehož ti lidé od starodávna užívali a na obci pásli“ [Ph. Ol. 1499 fol. 167b], — „obec neprávo měříti podlé dě- diny v kúpi“ [AČ. I. 484]. Obouzeti conviciari, calumniari, soëiti, ha- nóti schmähen, verleumden: „au se zná, že tím vinen nebo obúzen, nebo psán“ [AQ. I. 468]; — „pak-li opovčdčl jménem, kto mu škodu učinil, ano ještě čas jistině, s právem mohl staven býti. že jeho obüzí zlodójem * [ibid. 477]. Obrana die Vertheidigung: „však zanecha- jíc obeslánému právních obran, kteréž se v něm. jazyku helfrede jmenují“ [Pr. Kut. 55]; — „obrana půhonu'“ die Abwehr der citation: ,nastoupil potom na jinou obra- m že o dvojí věc pohání“ [Zàp. Zer. I. 124]. Obräniti se abwehren, refutare: ,neb v té každé pomluvě odporník muož se póhonu neb žalobě obrániti““ [KT. 52.] Obüznik calumniator; v starší době sluli tak vybírači mýt a cla: „thelonarii qui obuznici vulgo dicuntur, sepius ausi sunt facere propter dominorum suorum avariti- am* [r. 1235 CD. IL. 297. 336]. Obüzstvo calumnia: „a poslati k tomu, chce-li sé zpraviti obûzstva; chtél-li by sè Zpraviti obüzstva opovidaë, musil-by sé sü- diti o &ju** [AQ. I. 471]. Očista, očistční dňkaz nevinny provedený před cúdou [viz čl. cúda] 1. očista v soudě Božím: „očista železem horúcím““ [AČ. 487. 482. 496], za kterouž se platilo čistotné [viz čl. čistotné]; — 2. očista přísahou: „na očistu svú vstúpí a s nim šest svěd- kuov zachovalých“ [AC. III. 159] der Rei- niguugs-Purificationseid: „vedle rozlićnosti ří duovod a očista slušně mění se“ [PM. 05b]; — „spüsob přísahy z vraždy s o- 137 čistú: najprvé obžalovaný příseže, že není vinen, jiní pak tři přísahů, že sú viděli nevinu jeho, poslední tři přisahnůú, že tito čtyři spravedlivě sú přisahali“ [PM. 155]. 3. očista listu die Entlastung: „že ten za- pis ne k škodě dílu našemu, ale na nójaki očistu byl mezi mnú a bratrem mým“ [Kn. ouz. fol. 27]; — „neb jest to základ jeho k očistění statku onoho, kterýž penize po- lozil* [KT. 80). Očistiti, před právem nevinu provésti, zvlá- ště přísahou: „jest-li že prostě žaluje a obžalovaný popírá, tedhy se prostě očistí, pakli žaluje s svědky, tehdy obžalovaný s svědky také má se očistiti“ [PM. 102]; — „dostatečno jest, aby ženy prostně odpo- vídaly a prostú piisahń se odistily** [ibid. 105bj; — potřebuje, aby jako vražedlnice svědky se očistila'“ [ibid.]; — „jestli kto obžalovaný z vraždy chtě se očistiti sám sedm na kříži své neviny dokáže“ [ibid. 155]. — — „slibujíce to věnné právo z desk vymazati a očistiti podlé obyčejného zápisu“ [entlasten KT. 80], — „až do pře- jítí práv ten statek očišťovati proti kaž- dému, kdožby ho nařkl“ [Zäp. Žer. 112). Očistník der Eideshelfer, expiator, ten, který prísahou svou dotvrzuje, že prísaha druhého jest pravá, ne křivá: „tehda po- hnaný má sé jemu zpraviti na kříži se zmatkem a má míti jiná dva, ježto máta svobodné dědiny, aby očistila jeho přísa- hu“ [AČ. II. 104], — ,,a tato dva máta jej očistiti svú přísahú řkúce takto: což jest Petr přisahal, ta jest přísaha pravá ale ne křivá“ [ibid. 120]; — „mají vystúpiti dva očistníky a tak mají přiséci bez zmatku“ [ibid, 496]; — „očistník má býti člověk dobrý urozením i zachováním, má na zemi míti ... ne cizozemec, ne služebník toho, kohož čistiti má svú přísahú, ne přítel atd. [Všeh. II. 27]. Odboj zprotiveni se právu juri rebellare : „jestli žeby kto odboj skutecně učinil buď řečí hrozlivů, buď střelením . . . má kázán býti k hrdlu“ [KT. 73]; — „odboj kterýž se jest stal od sluZebnikuov'* (Ph. Ol. 1463 fol. 48b]; — quod odboj contra regiam ma- jestatem et jus terrae fecerunt““ [ibid. 49]. Odbojník kdo právu se protivi: „z toho všickni otbojníci neb othončí práva jsú vy- ňati“ [AČ. JI. 513]; — „pakli by kdo pů- honéimu překazil aneb jej zbil, má kázán byti jako odbojník* [KD. 23.) Odémiíti — po smrti zůstaviti, v něm. li- stinách ansterben: „jestliže by kdo dětí svých odemřel““ [KD. XXIII pozn. 2]; — „že mě odkúpil mého dědictví, ješto mi otec můj nebožtík odemřel“ [Ph. OL 1412 fol. 35]; — „a lesy, jakož mi strýc můj odemiel“ (ibid. 248). Odepiíti se abnegare, tvrditi Ze vóo má není: „pán téhož hovada móže se jeho o- depiiti'* (PM. 10:b.) Odhad „odhádání, ješto starým právem slove vdědění“ (AČ. IL. 500) viz KŮ. LXII. 52. 

Strana 138
138 Odkaz, poručiti v závětu: „když dvěma co zapsáno, jeden bez vůle druhého nemůže odkazovati“ (Ph. 01. 1437 fol. 33b). Odložiti componere, nahraditi: „ty všecky Skody slibujem jin odložiti a hotovými penězi zaplatiti“ (KT. 104); — odloziti hlavu — plat přátelům zavražděného po- ložiti; „aby vrah jich přítele hlavu odklá- dal podlé práva* (KD. 101 srovn. LXXVI. Odmlouvati gegenreden: „a żalobnik také proti jeho řeči muož odmlúvati.“ (Ku. D. 35). odmrť, odúmrtí, úmrtí, právo, dMe které- hož statek poddaného, neměl-li dětí, na pána spadalo: „pro odúmrtí, kteréž jsú po nich a po předcích jich na mne a na před- ky mé přicházely a spadaly“ (KT. 137) der Heinfall, das Fallgut, das Heimfallsrecht. Odpor, odpora contradictio, Widerspruch: „otpor jest dědictví, platu, a abych krát- kými slovy všecko zahrnul, všeliké spra- vedlnosti lidské, kteráž se do desk jakým- koli spósobem, trhem, zapisem, nebo zá- stavú klade, obecná obrana a nárok, kte- rýmž jeden každý dědictví svého a spravc- dlnosti proti každému nespravedlivému stále a světle brání a odhajuje.“ (V&eh. 845); — „ein odpor ist nichts anderst, als ein recht- licher Widerspruch einer Verschreibung oder eines Testaments oder anderer Sachen, welche zu Schaden und Nachtheil eines anderu in die Landtafel cinverleibt wor- den“ (Verneut. L. Ordn. CXXVI) „odpor ssl Widerspruch erheben, viz AČ. II. 517. i Odporník adversarius — odporná, protivná strana ve při: „v každé pomluvě odporník muoz se póhonu neb žalobě obrániti a Za- lobník také proti jeho reci odmlüvati.* (KD. 35. 59). Odpověď nepřátelská die Absage, Fehde- brief. (KD. 104). O dřek — odřeknutí. mi pouze jednou a jest zcela pravidelně tvořeno jako nářek: „odřek. Vávra z Byst- řice odřekl se těch šesti lanuov.“ (Pam. Kn. Ol. 1517). Není v Jungm. Ohava: „opovídati chromotu, i všelikeré o- havy, rány modré i krvavé“ (AČ. I. 475); — ktožkoli pro zlé činy na údech bývá ochromen neb ohaven.* (PM. 184b); — „rány ohavné, jenž slove německy schram- wündt, po jízto.zahojení znostává na tváři poskvrua nebo sram, jenž vlasy nebývá při- kryt.“ (ibid. 210b). Ohradnice — meze: ,odkudz mají ty meze aneb ohradnice.* (KD. 60). Není v Jung. Ohieb: .trado eum in ohieb, hoc est in aequivalenti summa pecuniae traditionibus supradictis et aestimationis totius haere- ditatis.« (AC. III. 178 srovn. AG. I. 481. lI. 106), summa, jenz povstává z penéz ve vzdání (viz čl. vzdání) vyčítaných a z ceny statku, o nějž spor byl, dohromady vza- tých. (Vysvětlení bližší viz Čas. Mus. 1944 str. 984—399). Slovo to naskytlo se ' Ohrada práva viz ohraditi; cautela, Vorbe- halt, Verwahrung: „aby se mohli opatřo- vati jakýmikoli ohradami a osvědčováním a tak jakžby nejlépe se ohražovati uměli — ut se muniant quibuseunque cautelis et protestationibus — das sie sich versehen sollen mit vorbehalt, protestationen vnd wie sie sieh aufs beste verwaren kónnen.* (Pr. hor. v arch, z. M. VI. 27). Ohraditi právo, všecky právní prostředky a pomoci vymíniti, kteréž k nějaké při na- lezeji; protož se také překladá v Ord. jud. ter. ,jus munire* nejen na: ohraditi právo nýbrž stoji také v lating excipere: „má jemu právo ohraditi excipiet ei omue jus* (AC. IL. 83); — auot i v éeském překladu textu uzíva se slova vymíniti: ,a kdyz jemu všecko pravo ohradí a sudí jemu dí: což si s právem vymínil, toho máš užívati — et si bene et male excepit et munivit ipsum jus, dicet ... (ibid); — „a prosim pane sudí, jestli práva dosti ohražení, jako jsem ohradil jemu i sobé ... a jestliżeby co ještě nevymínil nebo mneohradil, móze dobie ohraditi* (ibid 82). Opovidati = před soudem ohlásiti: „opo- vídati právo plen, výboj, lúpež, zlodějstvo“ (AČ. I. 475. 476). Oprava, právo ochranné a obranné pad: klá- śtery Schimnvogtei, buď dočasná buď dě- dičná vznešena na pány zemské, zahrnnjíc v sobě také právomocnost nad poddanými klášterskými zvlástě co se tyče těžkých provinění: „aby p. Vaclav té opravy a obrany užíval v tom, což k opravě přísluší, jakožto o žhářství, morderství, cizoložství a o krevní viny“ (r. 1549 zel. Ph. 145b). Za opravu brali pani opravni jisté platy a roboty: „ponóvadź mu na těch lidech vrchnost, panství a oprava nenáleží, že k těm robotám práva nema“ (ibid). — „aby sobě ten klášter i vesnice k němu přislu- šející mohli pána opravnílho vzíti* (ibid. 145); — ,lidé pannen Svatojakubských z Olomüce ze vsi Klopotovic, kteří k zámku našemu Tovačovu opravú dědičně slusí... a my na těch lidech dědičnou opravu maje 2... (list r. 1506); — „opat a konvent KläSt. Zäbrdovického .. . poruénika éinime p. Ladislava z Boskovic, pána našeho o- pravniho.“ (Ph. Br. 1490 fol. 32). Srovn. KD. 27 pozn. 1. Oprávce klistersky, Schirmvogt; v Polsku: ,Opraveoa, judex maleficorum qui opravea dicitur (Hele. pomi. 51); — quod mini- steriales alias opraveze villus ipsorum vi- sitant.“ (Mucz. II. 65. 442) viz AC. I. 483. | . Ort. čtvrtý díl jisté mince n. př. ort hřivny, ort tolaru atd. Co čtvré výměry pozem- kové naleznul jsem/slovo to jen jednou: „dvuor, kterýž v sobé drží puol étvrta lánu a ort čtvrti jedné“ (list z r. 1476). Ostydóti se — nestyděti se, hanbu nestoud- ně snášeti: „všeho se jest ostyděl jako hanebny pes*. (KT. 100). 

Strana 139
F'adati v při: „žalobník dvojím obyčejem padá v své při ... spuosob přísahy změ- niv padl jest — cadit causa. (PM. 104 K. D. L.) — — „Ač by Jordanovi byl přal, aby mu dobře padlo“ dass es zu seinen Gunsten ausfalle. (Z. Záp. I. 211). Pamét 1. memoria. 2. literae memoriales „dal zapsati pamáét*. Památné viz KD. LVII. a pozn. 2. . Panování bylo částí exekučního řízení a konalo se po odhadu a zvodu; bylo dvoje, jalové, když zvedeunému ještě užitky statku přiřknuty nebyly, a plné, když zvedenému statek v pravé dědictví se odevzdal. (Všh. IV. 15). Ondřej z D.: „potom pak jest jiný úd neb článek práva, ježto slove pa- nování neb brání; a to slove jedním ku- sem panování po stanných právích a dru- hým kusem brání po zápisném právě.... (AČ. II. 499. 500. 501. 506). — Na Mo- 'ravu uvedlo se slovo panování teprvé ob- noveným řádem 1. 1628: zu dem ersten panování oder Beherrschungsgericht, so doch so wenig das dominium als die erste Einführung die possession veründert^ (fol. CXIII); — „das letzte panování und end- liche Ertheilung des Aigenthumbs“ (fol. OXVb.) Péče výstraha pri odpovčdi války: „že jest hrozil panoším otce našeho i tudiž našim a otec náš i my po jeho smrti obsílali jsme jej, mají-li nase panoše naň péči míti? (Ph. Ol. 248b); — „a já naň žádné péče neměl.“ (ibid. 53b). Pes (srov. lat. pecu, jako vicus a ves, de- cem a deset) navzdor užitečnosti své pro dům i honbu byl symbolem 1. podlosti smýšlení: „sem-li ten pes ukradl, bón daj bych opsél jako ten pes* (AC. I. 472); — „a co jsem jej lál à hanél, za to se nic nestyděl jako hanebný pes“ (KD. 79); — „to cožm mówil, zelgaležm jako pies.“ (Hel. pomů. I. 113). — 2. hanlivých trestů n. p. nošení prašivého psa okolo krku. (Kosm. seript. 1. 44. Grimm RA. 715. Plátce ten, který platí: „že mi plátcem býti nechce“. (Ph. Brn. 1447 fol. 18b). Plesník ten, který nad rybaři jest (K. D. 96); „plesník každý aby od ouředníka vo- len býval a ku pomoci plesníkovi jiní dva tovarysi, tak aby JMti pánu platy i jiné věci důležité s pomocí jejich spravovati mohl; — „kdyby koli plesník do cechu z potřeby sjíti se rozkázal, aby se každý z nás rybařů najíti dal“ (řád cechu ryb. v Kojetíně r. 1564); — „některý čas byl ry- bářem a byl volen plesníkem“ (kn. ouzká 97b). Ploditi zemi: „za pluhem choditi a zemi ploditi“ (KD. 40). Pobídka vyzvání k souboji die Forderung KD. 40. 41. Pobídnouti k souboji vyzvati: „ale když kdo koho pobízne a druhý pobídku při- jme.“ (KD 41). 139 Podace kostelní jus patronatus: .si - stio est inter partos de jure patronatus put jestli že by byl odpor mezi stranami o právu poddacím.“ (PM. 5b. 105b.) Podati ku právu: „podávaje ten li právu.“ Záp. Z. I. 19. ) list ku Podpůrčí list, kterým dlužník slibil, že rukojmí svého z rukojemství vyvadí a že rukojiní, kdyby vyvazen nebyl, k statku dlužníkovu hleděti může. (KT. 142). Podávení panny — defloratio, ženy — o- pressio: „když opovídá která z podávení, právo jí opovědíti majíc krvavý šlojéř nebo rúchu na své hlavě a úplet jeden rozplet&i irozmetavší prameny i říci: ,odpvidaju, že jsem podávena.“ (AČ. I. 477. srovn. 41, 472. 416. 1l. 125. 491. 492. IIT. 194. 158) viz čl. násilí hanba. Podsedek 1. jistá výměra pozemků vždy menší než-li ta, která ve vsi se obecně nachází n. př. celoláník, pololáník, čtvrt- láník a podsedek. 2. ten kdo takový po- zemek drží — subses (v listě r. 1228 CD. IT. 204). Pohoršiti svému právu — právo své ztra- titi: „ten právu svému pohorší a ti, ktož jej pohnali, mají naň svuoj přísud dáti,“ (Ph. Ol. 1463 fol. 33b). Pokoj v městském právě totéž co Friede t. j. ohrada: „nebo takoví na kraji sedíce pokoj obecní mají učiniti na své penize.* (PM. 135b). Pomocné viz KD. LVII. Pomocníci v přísaze Eideshelfer. (AČ. I. 460) viz čl. očistník. Pomsta — trest, poena: „jako mordéř má pomstu trpéti* (PM. 184b); — ,a nad ním a nad ní pomsta se stane.“ (KD. 76). Poprava 1. obvod soudni Gerichtssprengel : „Jež je dále pražské popravy .... že móž pohoniti v té popravě k súdu“ (AÚ. I. 457). — 2. vykonání práva: „má se nad tako- vými poprava státi ... a nad kýmž se po- prava déje.* (AC. II. 507). — 3. — cúdu neb soud: „což má k brněnskému súdu neb ku popravě.“ (Ph. Br. 1406 fol. 10b) Popravce: „v každé krajině, jakož obyčejně páni tří v počet zjednání bývají v úřad větších popravcí a trestatelúv a jiní uro- zeni tři týmž obyčejem i počtem za menší popravee aby ustanoveni .... (AQ. IIL 103); — provinciarum justitiari, qui vul- gariter dicuntur popravcones (ibid. 161. 168). Poruéník 1. v pühonu, kdo za druhého k soudu se postavil 2. tutor, Vormund. Potaz sstoupení soudcüv k poradě o nálezu. Právo 1. jus, das Recht ,právo pfeje* jus favet, 2. právní prostředek, důkaz: „právo jako z plena ... na kfízi" (AC. I. 469); — „právo voda“ (ibid. 470); — „nebo což právo voda neb železo“ (ibid. 476); — 3. povinnost poplatku: „právo dáti dva ha- léře“ (ibid 451); — „nedaj jeho práva je- 

Strana 140
140 dno 32 haléřóv“ (ibid) — prévo konati, činiti, vésti. Pravda, jako v Polsku i v Rusku, u nás někdy tolik co právo, spravedlnost: „aby se bohatému i chudému stala pravda“ (KD. LVI); — „pravdu velebiti a křivdu tupiti“ (ibid. 33). Promléení práva, praescriptio, Verjáhrung viz él. dédinná léta ,Promléení nestane se vàlkou* (kn. ouz. fol. 60). Prostáti „základ prostojí“ das Pfand ver- fällt. (KD. 115). . Průtah Verschleppung: „že ta pře již na dávných průtazích jest a více než pět let trvá.* (Zap. Z. I. 33). Pře der Streit, der Process: „začala se pře vésti“ (Záp. Z. I. 88): — ,ve pti se dáti* (ibid. 13). Přebýti — přežíti: „pak-li by svého muže přebyla“ (KT. 108). Přestoupiti: „ten obyčej jest pfestoupil.* PM. 120b. Přesvědčený, k svědčení nespůsobný: „brá- nil ho [svědka] že kdesi odprošovati musel a tedy že jest přesvědčený“ [Záp. Ž. 1.80]. Přimlouvati se, zureden, seine Meinung äussern: „na odpor nám se přimluvil“ (Z. Záp. I. 9). Přímluva die Meinung, Ausicht: „a nej- prvnější přímluvu učinil téměř na tento rozum.* (Záp. A. I. 8). Piístavny služebník — servus conduc- ticius ad certum tempus serviendi A( V. 142. Piisud KD. LVII. Psanec, proseriptus: „pro kteriż by koli příčinu kto zapsán byl.“ (PM. 136b); —- „jimiž narčeni byli aneb zapsáni“ (AČ. III. 168). Puhle a naze: „s tím vším příslušen- stvim, coż puhle a naze k tomu dvoru přislušelo“ (list r. 1418) mit Bausch und Bogen super alto et basso. Purkrecht = yprávo emfiteutické; , purk- rechtní — üroóny [PM. 115b]; — .zbozí purkrechtní aneb platné bona emphiteutica seu censualia [AČ. III. 150]. Původ actor, Kláger; odkud jmeno to prý pochází viz Všeh. IX. 10. Pych, násilné vyražení na majetek cizý i po- . škození ho: „pych jest mi učinil chtíc mi mû dédiuu vybijeti* [Ph. Ol. 1412 fol. 95] viz KD. 121. Rečník ten, který při druhého vede, pro- locutor, advocatus der Anwalt. Rehola — regula, pravidlo: „obecní řehola práv městských zní“ [PM. 105b]. Robota 1. původně každá práce ruční, po- zději povinná práce poddaných. 2. — do- bytek: „tu jest jim povědíno, kdo jich ro- botu Zene ... tu jsú jim řekli, jděte do krčmy a tu naleznete svú robotu, kterážto jest zbita a oni vidúce, ano jest jich do- bytek zbit ... Rok, lhůta, zvláště soudní; povýtečně při přech o čest: „avšak že to slovo rok ne tak stricte rozuméno byti má, jako zde a jest, totiž pře o poctivost“ [Záp. Ž. 2 Rota formula přísahy. KD. LX. Roven — práv: „a o to mi slíbil roven býti před úředníky [Ph. Ol. 1412 fol. 84b] ; — „a já jsem toho túžil, aby mi se o to rovné stalo.“ [Ph. Ol 1412 fol. 98b]. Ryčalt, ryčart — rutscherzins KD. LXII. 56. Saditi, cenu polożiti, ustanoviti: „než ve- dle svěření tu cenu sadim tak, aby výše ceny nesadili sobé* [Kn. ouz. 109b]. Sepiení — litis contestatio P. Kut. Schovávaó — depositarius : „ten sluje scho- vávač, jemuž věci k ostříhání se poroučejí z víry“ [PM. 129]. Sirotčí právo, jus orphanile, der Waisen- eid [AG. T. 461. 411]. Sluzebnost — servitus: ,starost místa, ve- tustas loci, totiż slużebnost, jiżto neni pa- móti* [PM. 114b]. Spadnouti. anheimfallen: „statek ten na krále spadne.“ ' Spolek, sstupek, congressio, unio bonorum Gütergemeiuschaft. [KD. 11. 43. 44]. Správa die Gewihr [Verneut. L. Ord. fol. 129b.] Soud, judicium, Gericht: „pokud soud stojí — trvá. [Ph. Ol. 1412 fol. 285]; soud za- hajiti — zaćiti, soud vzdati — ukonéiti. Společná ruka mit gesammter Hand. Ssutí — splacení zástav a jiných břemen na statku jsoucich. (V&eh. V. 5.] KD. 30. Stanné viz KD. LVI. Stávka, obstávka in Beschlag nehmen, die Pfandung KD. 90—93. Svědčení půho nů jiného nic není, než na ten čas, kterýž v póhonech jest položen, týchž póhonóv přede všemi vyhlášení.“ [Všeh. II. 3.| Svědomí, svědčení svědka. Svršky viz čl. nábyt. Tizati — mučiti: „tázán na mukách.“ Těžení dědin —= cultura terrarum [AČ. III. 149]; — „aby zboží naše osazovali a dě- diny tím lépe téZily* [KT. 148]. Tkáée, kdo vlastního sídla nemá. [Kn. Dr. XLVIII]. Trhové právo — půhon trhový. Ku. Dr. XLIX. Udávení viz podávení. Uliéiti — líčením dokázati: „kteráž křivda „ ulíčena bude.* [PM. 233b. Umluva, když kdo při ztratil aneb naň stanné právo jest dáno, učinil s žalobní- kem úmluvu, že mu za 14 dní dosti učiní, v kterýchžto dnech pak zvod na něj vésti se nemohl. [AČ. II. 498]. — „že po úmlu- vách uvázala se v mé zboží.“ [Ph. Brn. 1447 fol. 17]. 

Strana 141
141 Úrok plat v jisté časy dávaný, census [AČ. III. 149]. Urukovati = zaručiti [AČ. III. 110]. Ustáti: „kdož právo na někom ustojí“ [Vš. 125]; — „když naň právo ustál.“ [AČ. I. 478]. kontumace. Ustoupení: „s ustúpením činí.“ [KD. 41. k hanbě mu to jest. Útok KD. LIV. Uvázati se v něco in Besitz nehmen. Vada zlé pověsti nota infamiae. [AČ. III. 109]. Vážiti: pokudž se soudcím nevidělo jeho (půhonu) vážiti“ — v úvahu bráti. [Žer. Záp. I. 15]. Vdání. O tomto výkonu právním Jir. Slov. pr. a „Rozpravy“ pak Čas. Č. Mus. 1844. kdež na ostatní prameny se ukazuje; viz KD. LXIX. Na Moravě nalezá se stopa vdání ve slovích „pena vallandi“ listu roku 1275. [CD. IV. 160]. Vedení úřadu ohlédání mezí aneb polností skrze úředníky; vedení práva = vykonati. ésti — „mají-li strany co více vésti a u- V kazovati.“ [Záp. Ž. I. 34; — „proti tomu Šponar vedl.“ [ibid. 19]. Vězeň: „žena, vězeň muže svého, není sebe mocna, dokudž muže má a zvláště toho, což má ve dskách, vrátiti nemůže bez muže svolení.“ [Ph. Ol. 1437 fol. 33bJ. KD. 81. Věrování die Betheuerung, Bewährung. KD. 51. Viny úředníčí KD. LV. AČ. 513. 514. Vklad do desk die Einlage; — do desk vlo- žiti; z desk vyložiti, vymazati. Výboj, útok na dům a pobrání v něm ma- jetku. Vyvésti se opak dokázati tvrzení odporní- kova. KD. 107. Zalomená pře der anhängige Process : "po- něvádž podlé pořádku kdo pře při právě zalomené nemá o . . . svědomí dání viniti nemůže.“ [Sněm r. 1612 str. 50]; — „má již při s ním zalomenou v Polště.“ [Záp. Žer. I. 254]. Zavití práva = zahájiti. Zavitý rok terminus peremptorius: „když ten čas vynde zavitý post peremptorium. [AČ. III. 163]. Zbýti: „chtěl-li by zbýti pána svého relin- quere volens dominum“ [AC. III. 149]. Zmatek viz kléska. Zvod KD. LXII. 52. 53. 54. e

Strana 142
Omyly tisku. str. V. řád. 19 svrchu na místě 1540 čti: 1543. „ str. XLIV. řád. 3 zdolů possessoran čti: possessorem. „ mnú o bratrem čti: mnú a bratrem. str. LXI. řád. 17 zdolů „ „ základu, z odkúpení čti: základu z odkúpení. str. 24. řád. 14 svrchu „ „ sousedé milý čti: sousedé milí. „ str. 59. řád. 7 zdolů řád. 23 zdolů spravndlivosti čti: spravedlivosti. „ košilech čti: košili. str. 101. řád. 16 zdolů „ str. 102. řád. 8 svrchu odhad čti: odklad. „ zůstán čti: zůstaň. str. 108. řád. 7 zdolů „ str. 111. pozn. druhá Kn. Tov. čti: Kn. Drn. „ „ „ „ „ — Opravy věcné. Str. XV. pozn. 1. Slovy „summus camerarius“ z listiny r. 1319 může se rozuměti, že to byl hejtman zemský, jelikož v listu stojí: „nec summus camerarius nec subcamerarius"; — že slovem camerarius znamenán byl hejtman zemský, jde z listu r. 1339: Wznethe de Lompnitz capitanei seu Camerarii Morauie.“ [Cod. dipl. VII. 172, kdež pak ihned se uvádí „camerarius cudae Brunensis].