Strana 1
NÁVRH KRÁLE JIŘÍHO NA UTVOŘENÍ SVAZU EVROPSKÝCH STÁTŮ. Napsal a vydal F. M. BARTOŠ. Otisk z Jihočeského sborníku historického XII. - Nákladem vlastním V komisi nakladatelství Kalch v Praze II, Jungmannova 15. Tiskem V. Šafránka nást. v Táboře.

Strana 2

Strana 3
Památný tento návrh pojišťuje Husitskému králi, jak známo, navždy čest, že byl prvým panovníkem, jenž učinil předmětem diplomatického jednání pokus o úpravu Evropy v podobě svazu států, mezi nimiž by byla vyloučena válka. Je to proto dokument, k němuž se věda, i když mu bylo věnováno mnoho pozornosti, musí vraceti znovu a znovu. To tím spíše, že přese všecko dosavadní úsilí historiků, právníků i státovědců, kteří se jím zabývali, zůstává v jeho osudu, ano, i v jeho znění mnoho nevyjas- něného. Je tomu právě 70 let, co byl objeven pro dějiny velikého našeho krále německým historikem, jenž vyrval vzácnou památku zapomenutí, v jakém dřímala přes sto let v těžko dostupné edici francouzského dějepisce Commi- nesa1) z r. 1747. H. Markgraf2), jemuž dějiny krále Jiřího děkují za tolik cenného, zejména za zpřístupnění nedocenitelných pramenů, které uchoval pro tyto dějiny archiv předního soupeře králova, města Vratislavě, věnoval zároveň slavnému návrhu pronikavou studii, jež je dodnes východiskem jakékoli práce o něm. Vratislavský historik šel tu, jak ostatně činí namnoze ještě dnes badání o době krále Jiřího, ve stopách největšího našeho histo- rika Palackého, jenž prvý ukázal dosah dokumentu, ale sám poznal jeho znění teprve nyní; bylo to příliš pozdě již pro Dějiny národu českého, neboť mu nebylo již dopřáno provést záměr posledních let a podat národu nové vydání čtvrtého dílu Dějin, který se zabývá dobou krále Jiřího, jako to směl učinit s vypsáním doby Husovy a husitské revoluce. To asi zavinilo, že o dokumentě tak památném nenajdeme ani zmínky nejen v Palackého klasickém díle, ale ani u velikého žáka Palackého V. V. Tomka, jehož vypsání doby Jiřího je jinak druhým významným pokusem o čestný tento úkol, v Dějepise města Prahy. Teprve zásluhou právníků A. Zuckera3), M. Stiebera a J. Kaprase4) byl u nás vzbuzen nový zájem o vzácnou pa- mátku a z ruky právníka5) se nám také dostalo nedávno jejího vydání 1) Memoires de Messire Philippe de Comines, ed. abbé Lenglet du Fresnoy II, str. 424-31. 2) Ueber Georgs von Podiebrad Project eines christlichen Fürstenbundes zur Vertreibung der Türken aus Europa und Herstellung des allgemeinen Friedens innerhalb der Christenheit v Histor. Zeitschr. 21, 1869, 245-304. 3) Jiří z Poděbrad a české mezinárodní otázky v XV. stol. v Čes. Revue 4, 1901, 129.36. Zucker srovnává projekt krále Jiřího s ústavou mírové konference haagské, zřízené r. 1899. V patrné souvislosti s tím vznikl 1907 na podnět O. Schückinga spisek E.Schwitzkyho, Der europäische Fürstenbund Georgs von Poděbrad s prvním novodobým vydáním návrhu, pohříchu zhola nedostatečným. Ostatní literaturu uv. dále jmenovaný spisek Klimentův str. 8.11. 4) Mírový spolek Jiřího z Poděbrad 1919 (podrobnosti u Klimenta). 5) Josef Kliment, Svaz národů Jiřího z Poděbrad a idea jediné světovlády. 1935. Text návrhu v příloze na str. 57-67.

Strana 4
spolu s rozborem myšlenkové její náplně. Je to však pouze nepatrná splátka naší vědy na velký dluh k ní. Budiž mi proto dovoleno učiniti v polojubi- lejní této vzpomínce podobný pokus, zase se stanoviska historika. Pod- nětem k němu je zjištění nových rukopisů slavného návrhu“), a jak za to mám, i vlastního jeho původce. * * * Co jest obsahem smlouvy, která, třeba nevešla v život, nabyla takové proslulosti? Je to celý, třeba nevelký spisek o 24 článcích?) a předmluvě. V pěkném úvodě vykládají panovníci, kteří měli podepsat návrh smlou- vy, jak žalostné ztráty utrpělo křesťanstvo rozmachem Turků v Evropě, a prohlašují přesvědčení, že by nemohli podniknout nic zbožnějšího ani slavnějšího nežli se zasadit o to, aby mezi křesťany zavládl pravý, ryzí a trvalý mír, jednota a láska a aby víra křesťanská došla obrany proti Tur- kům. Proto se rozhodli utvořit svaz států, jenž by tu sjednal nápravu na věčné časy. Zavazují se slavnostně, že nižádný spor mezi sebou nebudou řešit zbraní ani že nedopustí řešení válkou. Každému z členů svazu, jenž by se stal obětí útoku, přispějí ihned na pomoc, a to jak prostředkováním diplo- matickým a penězi, tak i vojensky. Svaz zakročí stejně i tenkráte, vypukne- li válka mimo jeho oblast, a přičiní se o urovnání konfliktu po dobrém, a nepůjde-li to, vynutí mír zbraní. Kdokoli roznítí požár války, bude všemi členy svazu postaven mimo zákon. Svaz se chce však postarat nejen o zabezpečení míru, ale i o zajištění druhého nejvzácnějšího statku lidstva, totiž konání spravedlnosti. I zřizuje soud, jenž by zjednával spravedlnost a vytvořil nové právo, jak si ho vy- žádají poměry, jež vzniknou ustavením svazu. Činí taktéž podrobná ustano- vení o prostředcích, z nichž má být udržováno úřednictvo i úřady svazu a 6) Předloha Lengletova byla Klimentovi zjištěna v Bibliothèqe Nationale, kde se nyní chová; o tom ještě níže. R. 1909 zjistil O. Günther, Katalog der HSS der Danziger Stadtbibliothek III, str. 162 text našeho dokumentu v ruk. gdanské kni- hovny 2031, list 361-8, a to podle toho, že dále zapsána dieppská smlouva českofran- couzská z r. 1464; začátek návrhu až po str. 13 ř. 22 níže tu chybí. R. 1927 se vy- nořil druhý text v dile Handschriftenverzeichnisse österreichescher Bibliotheken 1, str. 45, kde je popsán H. Menhardtem jako Friedensbeschluss der christl. Fürsten 1464 podle ruk. arcibiskupské knihovny v Celovci XXX c 29, v němž vyplňuje list 183.90. Poznáme jej podle začátku, který zní: In nomine . . . . Nos ABC notum facimus ... Quia veterum historicum scripta recensemus. Konec tu zní: Datum et actum etc. Anno Domini MCCCCLXIIII. Tento rukopis se mi nepodařilo dostati do ruky. Státnímu historickému ústavu, jenž na moji prosbu požádal o jeho zapůjčení, se dostalo pouze zprávy, že je hledán, zatím však marně. Zato gdanská knihovna městská zaslala svůj rukopis velmi ochotně do Národní a universitní knihovny, kde jsem ho mohl pohodlně užít. Správě obojího ústavu si dovoluji vzdát za to uctivé díky. Laskavostí p. prof. R. Urbánka bylo mi pak možno srovnat text Gdanský s pařížským textem podle přepisu, který mu byl pořízen z ruk. Bibliothèque Nationale nouv. acquisitions françaises 7973, jehož popis, dodávám, podal H. Omont, Catalogue générale des Manucrits Français, Nouvelles acquisitions fr. III, 1900, str. 198. Přepis je sice nevalný, že však možno jej kontrolovat edicí Lengletovou. mně přístupnou vydání Klimentovým, lze sestrojiti z textu gdanského i pařížského znění docela spolehlivé. Čtenář je najde v příloze. 7) Rozdělení na články, provedené Schwitzkym a podržené Klimentem, není dokonalé (čl. 15 odtrhuje na př. od předešlého podstatnou jeho část, ale přece tak praktické, že je lépe při něm zůstat.

Strana 5
uhrazovány náklady na válku, a o složení a povaze ústřední správy. V ústředním tom úřadě bude rozhodováno tak, že jeden hlas bude míti Francie, druhý Německo, třetí Italie za vedení Benátské republiky a čtvrtý, přistoupí-li ke svazu, panovníci poloostrova španělského. Prvních pět let bude zasedati v Basileji, dalších pět v některém městě Francie a nakonec v Italii. Tak měla povstat nová Evropa a zabezpečit křesťanské kultuře první základy rozvoje a zdaru: požehnání míru a pokoje. Toho požehnání se mělo dostat i zemím husitského krále. Takový jest obsah návrhu, kterým se král Jiří zapsal do dějin úsilí o mezinárodní úpravu vztahů mezi státy. Jak vznikl památný dokument a kdo je jeho původce? Dříve, než se pokusíme o odpověď na tuto otázku, musíme vyřešit zá- hadu, kdy návrh vznikl. Teprve potom vynikne totiž jasněji jeho souvislost s dobou, která jej zrodila. Návrh smlouvy evropských panovníků je zachován, jak je na snadě u návrhu, který nedošel podepsání, v pouhém znění formulářovém, tedy bez data a bez podpisu, přece však najdeme v jeho obsahu opory pro datování. První, jež se nám nabízí, je v ustanovení čl. 17, že se prvá schůzka spolku států, který má takto vzniknout, sejde v neděli Reminiscere r. 1464 t. j. 26. února. Tato opora je však značně vratká proto, že se ve Francii, která měla býti v čele spolku, počínal rok velkonocemi, takže pak neběží o 26. únor 1464, nýbrž o 10. březen 1465. Naštěstí je tu ještě jiná opora, mnohem bezpečnější. Čl. 22 návrhu ustanovuje požádat papeže, aby svolal panovníky a státy italské a vyzval je k tomu, aby společnými silami postavili proti Turkům loďstvo. Byloť toto vše provedeno na sjezdě italských států, který Pius II. svolal v prvých dnech července 1463 a zahájil 22. září.8) Proto ne- mohl návrh vzniknout po této události. Ani ovšem příliš dříve, jak ukazuje vzpomenutá lhůta pro prvou schůzku spolkové rady. Pak možno bez vel- kých nesnází spojit vznik a osud návrhu s diplomatickým posláním, které konal krátce před tím jménem pražského dvora ve Francii Ant. Marini. V tom, co je známo o osudech tohoto jeho poslání, dojdeme potvrzení takovéhoto výkladu. Bylo to v pol. března 1463, kdy se několikaměsíční poslání tohoto diplomata skončilo v Benátkách. Přibyl sem z Francie, s listem Ludvíka XI. v němž byla m. j. tato zajímavá zmínka.9) Kdyby prý měl Marini zmocnění k tomu, byl by prý král rád podepsal úmluvu s králem Jiřím a jinými panovníky o smlouvu. Toť jasně náš dokument. Podle toho vznikl na sklon- ku r. 1462, kdy se Marini vydal na diplomatickou svou cestu.10) Ještě jednu významnou zprávu, vrhající světlo na vznik našeho návrhu, podávají benátské zápisy o jednání Signorie s Marinim. Najdeme ji v od- 8) L. Pastor, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance II,5 1923, str. 247. 9)Si idem orator, praví se v odpovědi Signorie z 17. března Ludvíku XI. (Pa- lacký, Urk. Beiträge zur Gesch. Georgs von Podiebrad, 1860, str. 290), ad hoc man- datum habuisset, libenter cum s. rege Bohemie et aliis regibus et potentatibus colligatis ad confederationem devenisset. 10) Již v lednu byl totiž ve Francii (uv. Pastor str. 736).

Strana 6
6 povědi, která byla dána českému vyslanci 9. srpna 1462. Odpověď vítá a chválí návrh spojenecké úmluvy mezi králem Jiřím, Benátkami, králem francouzským, polským, uherským a vévodou burgundským a saským, který Marini přinesl do Benátek, a končí prohlášením, že by rada republiky byla raději uviděla takovou úmluvu podepsanou nežli pouhý návrh.11) Z toho pak, co zpráva prozrazuje o obsahu návrhu, plyne, že tu ještě neběží o náš návrh v jeho dnešní podobě. Rada republiky vytýká totiž návrhu, že v něm není zmínky o papeži, na jehož účasti záleží po jejím mínění příliš mnoho, aby mohl být pominut. Jak jsme však již viděli, vyhrazuje náš návrh papeži účast velmi významnou, ano stanoví také to, že spolková rada požádá papeže slavnostním poselstvem o opatření pro- středků na výpravu proti Turkům vypsáním křižáckých desátků a o vy- slání zvláštních nunciů, kteří by pečovali v jednotlivých státech o urovnání sporů a jiných překážek, jež by mohly mařiti zdar výpravy. Tento článek nemohl tedy býti v návrhu12), který v srpnu 1462 přinesl Marini do Benátek a jenž asi již v podstatě obsahoval hlavní ustanovení našeho dokumentu, i když sotva ještě v té podobě a v tom rozsahu, jaký má on. Spadá tedy vznik našeho návrhu v podobě, jak jej známe3), do doby mezi zářím 1462, kdy se asi vrátil Marini z Benátek, a prosincem, kdy se asi vydal do Francie. Nuže, kdo je původcem návrhu? V odpovědi na tuto otázku jsou všichni historikové i právníci, kteří se zabývali návrhem, zajedno: je to, praví jednomyslně, Marini. Mínění to vyslovil, třeba ne zcela určitě, již Palacký14) a jeho názor bývá dnes opa- kován zpravidla již bezvýhraně. Jest, myslím, na čase, aby byl podroben přezkoumání. 11) Hortamur oratorem, pravi Signorie, ut inceptum opus bono animo prosequa- tur, ut fiat unio et intelligentia cum potentiis antedicis... cum magis cupimus videre conclusionem quam practicam (uv. Palacký str. 290). 12) Této okolnosti si všiml A. Bachmann, Deutsche Reichsgeschichte im Zei- talter Friedrich III. und Max I, sv. I, 1884, str. 407, jenž dochází celkem k stejnému názoru o vzniku dokumentu, jak učinil ostatně již také Markgraf, aniž však uvedl důvody svého rozhodnutí. Bachmannovo datování se opírá o nám již známý termin prvé schůzky spolkové rady a o to, že prvý návrh mluví o spolku mezi Francií, Čechami a Benátkami, což vyhovuje situaci asi z pros. 1462 nebo z ledna 1463, kdežto návrh z června 1462 by prý musil jmenovat i Polsko, Uhry a Burgundsko; co je v tomto důvodu mylného, uvidíme hned. Bachmann soudí, že návrh byl redi- gován teprve ve Francii, kam prý Marini přinesl pouze všeobecně naznačené body. Vlivy francouzského dvora na formulaci návrhu třeba jistě připustit, ale nikoli myslím, v rozsahu tak velikém. Bachmannovi jest ostatně francouzský původ ne- pochybným pouze u článku, o němž tu hovoříme, a pak v ustanovení čl. 20, který vyhrazuje v spolkové radě hlas králi kastilskému a ostatním králům polostrova španělského, neboť v tom vidí naprosté ignorování mocného Aragonska a vlády jeho rodu v Neapolsku. Avšak prvé tvrzení se nedá, myslím, ničím odůvodnit, druhé pak je založeno na mylném výkladě. Uvedený článek nevylučuje přece nikterak Ara- gonsko, nýbrž jmenuje pouze na prvém místě Kastilsko. Bachmannovi je také ná- padné, že návrh nejmenuje krále uherského a polského, což však sám obratem opravuje výkladem, že jsou pojati do Natio Germanica. To je zcela zřejmé. Bylať za základ spolkové rady, jak ukázal Schwitzky (str. 24), vzata organisace t. zv. nationes z ústavy církevních koncilů, kde Natio Germanica zahrnovala Polsko, Uhry a ovšem i Čechy. 13) S malou výhradou nevelkého vlivu francouzského, jak naznačeno v předešlé pozn. 14) Dějiny IV, 1, 1860, str. 117. Nazývá to Marinia ne-li původcem, aspoň hlavním zástupcem myšlenky.

Strana 7
Názor Palackého jest ovšem tak jaksi samozřejmý, že se zdá, jako by nepotřeboval odůvodnění. Celé několikaleté jednání o uskutečnění návrhu vede Marini, nejen r. 1462-3, ale ještě r. 1464. Nadto máme z jeho péra dopis z 8. srpna 1461, v němž píše králi Jiřímu z Italie o tom, jak připadl na myšlenku protitureckého svazu.15) O Mariniově původství této myšlenky možno tedy sotva pochybovat. Je však také původcem myšlenky trvalé úpravy mezinárodních vztahů, jak ji podává návrh? Mezi obojí myšlenkou jest ovšem hluboká souvislost vnitřní. Svaz evropských států je tvořen za tím účelem, aby umožnil úder proti Turkům, a je tedy ústrojnou součástí celého plánu; skoro všecky spisy, věnované organisaci křižáckých výprav, počínajíc první výpravou ještě ze sklonku stol. XI., navrhují nějakým způsobem zabezpečení míru v Evropě, aby se síly spojeného křesťanstva mohly plně rozvinout. Proti tomu obsahuje však návrh, podaný králem Jiřím evropským dvorům, něco podstatně nového. Tam běželo o pouhé příměří, zde má býti mír organisován trvale. A právě ony články návrhu, zabývající se touto otázkou, ukazují rysy, které těžko srovnati s představou, že by návrh vyšel z péra Mariniova. Jakkoli nelze říci, že by nám byl Marini znám dokonale, přece je jisté, že neprošel školením legisty, které je nejvýraznějším rysem dokumentu. Znalost římského práva vyniká v něm tak výrazně16), že sotva lze ji vy- světliti jiným výkladem, než vyloučením Marinia z úvahy. Původce projek- tu spolku evropských států nutno tedy hledati jinde. Je jím jasně právní poradce krále Jiřího v otázkách zahraničních a jednou i jeho diplomat, doktor Martin Mair. Od r. 1459 až do r. 1465, tedy právě v době, kdy vznikl náš návrh, vy- pracoval vynikající tento diplomat17) králi Jiřímu několik pod. aktů diplo- matických a podnikl občas i diplomatické poslání, v tom zejména na dvůr milánský v r. 1460, a co známe z této jeho činnosti, utvrzuje jen v přesvěd- čení, že i náš dokument vyšel z jeho péra. Je to zvláště Mairův návrh z r. 1460, který upoutal již po té stránce právem pozornost badatelů o velkém projektu.18) Mair doporučuje králi, aby hleděl využít příležitosti, jakou poskytne jednání říšského sněmu v Norimberce, a dává mu pokyny, jak se zachovat. Bude jednáno o všeobecný mír v říši a o volbu císařova zástup- ce v říši a vojevůdce vojů proti Turkům. V obojí této hodnosti si Mair přeje 15) Něco nového sem vymyslil, píše (Musejník 1828, III, 24)... jestliže V. V. a král uherský a král polský dobře spolu budete, já vymyslím jeden vtip... kterážto věc vyzdvihne vieru Kristovu, jako kdy učinili sú Gotfridové z Bulionu. Snad tehdy vznikl jeho traktát o křižácké výpravě proti Turkům, o němž podle literatury mně nepřístupné píše Jacob ter Meulen, Der Gedanke der internationalen Organisation in seiner Entwicklung 1300—1800 (1917) str. 109. Jeho vydání zamýšlí prof. R. Urbánek. 16) O tom W. Weizsäcker, Fürstenbund und Völkerbund v Prager juristische Zeitschrift X, 1930, str. 242 i Kliment str. 41 a d. 17 O Mairovi shrnuje pěkně hlavní fakta S. Riezler v Allg. dt. Biographie 20, 1884, str. 113—20. Palackého charakteristika v Dějinách IV, 2, 117 a d. (o službě králi r. 1465 str. 318), Urbánkova ve Věku poděbradském III, 1930, str. 522 a d., kdež i literatura. 18) Markgraf str. 262, Meulen str. 108, Weizsäcker str. 238. Znění návrhu u Pa- lackého, Urk. Beitr. str. 214, k výkladu Urbánek III, 521 a d. O pod. návrhu z r. 1463 ještě níže v pozn. 26.

Strana 8
8 viděti českého krále a jest hotov učiniti vše pro uskutečnění toho záměru. Jeť přesvědčen, že by nikdo nedovedl provésti ten úkol jako král Jiří. Zde máme v jádře již obojí hlavní myšlenku velikého projektu z r. 1462: za- jištění míru a boj proti Turkům. Jen je prvá myšlenka v r. 1460 obmezena na říši, kdežto o dva roky je rozšířena na celou Evropu. Mezi obojím dokumentem najdeme však nadto nápadné shody slovní, které není možno vysvětliti jinak nežli tím, že návrh na vytvoření svazu evropských států vyšel z péra doktora Maira. Jako on užívá s oblibou, blíz- kou někdy až vrtochu, obratu ob id rei, lugubris fortuna, lites immortales, Turcus spurcissimus, tak i původce návrhu. U Maira najdeme také vý- znamnou a příznačnou dvojici pax et iustitia, která je, jak jsme viděli, základem rozdělení našeho dokumentu na dvě části, a dokonce větu skoro doslovně stejnou.19) Návrh na vytvoření svazu evropských států, jehož původství smíme proto, myslím, přičísti péru doktora Maira skoro s jistotou20), zapadá pěkně do obrazu jeho činnosti ve službách Husitského krále i jeho politické osob- nosti vůbec. Martin Mair, jenž po krátkých službách městu Norimberku a u jiných dvorů zakotvil 1459 v Landshutě jako kancléř bavorského vévody Ludvíka Bohatého a tu zemřel 1481, je krásný zjev tehdejší německé inteligence. Málokdo z ní procítil jak on hloubku politického úpadku, do něhož klesla německá říše, i mohl se státi mluvčím svého pokolení a buditelem vroucího vlastenectví u pokolení pozdějších. Čestného toho jména dobyl Mairovi zejména mužný projev, který napsal r. 1457 někdejšímu svému známému, kardinálu Eneáši Silviovi jako představiteli dvora římského proti vyssávání Německa papežstvím. Je to opravdový manifest, nevelký, ale neobyčejně účinný a Mair promluvil jím věru za celý svůj národ; když vyšel 1498 tiskem, došel velikého ohlasu, dočkal se zakrátko několika vydání a zaujal význačné místo v bohaté a časové literatuře t. zv. Gravamin Nationis 19) Mair u Palackého UB 202, 6, 5 (dvakrát), návrh ve vydání Klimentově str. 62, 59 (místo eugustris), 62, 57 a 63, 62. Sem náleží i výraz intelligentia ve smyslu smlouvy str. 207 a 63. Nejpřesvědčivější je však srovnání dvojí věty, shodné na- mnoze i slovně. Quamvis lugubris sit hoc tempore fortuna imperii et nimis dolenda, praví Mair (uv. m. 205), suae tamen Maiestati, si gloriae cupidus existat, optanda est haec occasio, quae... (sibi) possit hoc decus reservare, ut defensor et auctor sacri imperii existat. V návrhu pak se dí: Quamyis hoc tempore lugubris sit fortuna Grecorum et dolenda nimis..., nobis tamen, si gloriae cupidi sumus, optanda fuit haec occasio, quae nobis possit hoc decus reservare, ut defensores conserva- toresque christiani nominis appellaremur. Ještě více srovnávací látky by snad po- skytl Mairův list králi Jiřímu, uváděný Palackým. Dějiny str. 119—20, odkudž ještě níže uvedu celé věty. 20) Vzpomeňme tu ještě dvojí věci, která, jak myslím, zaváděla dosavadní badá- ní, svědčíc Mariniovu původství projektu. Francouzský diplomat vykonal ovšem několik poslání do ciziny za účelem projektu, avšak zřejmě proto, že se Mair roz- pakoval exponovat se tak daleko a také se méně hodil pro jednání s Francií a Benátkami nežli Román Marini. A pak tu byl tak francouzský výraz parlament (čl. 3, 4). A přece najdeme tento výraz již 3. pros. 1460 ve smlouvě krále Jiřího s mohučským kurfiřtem Dietherem z Isenburku, jež je dilem právě doktora Maira (Bachmann, Böhmen und seine Nachbarländer unter Georg von Podiebrad 1458.— 1461, 1878, str. 239 a d.).

Strana 9
9 Germanicae21), která tolik přispěla k pozdějšímu vítězství M. Luthera v Říši. Nemenšího významu nabyl Mair i v dějinách úsilí německých státníků o reformu státního zřízení Německé říše. Od r. 1459, ano, nejspíše již dříve22), až do r. 1470 je landshutský kancléř duší tohoto krásného úsilí, které se snaží čelit úpadku Říše, jež však sobectví kurfiřtů odsuzovalo od počátku k neúspěchu. S houževnatostí, která se nezalekne nižádného zkla- mání, zkoušel Mair štěstí u různých panovníků německých, aby je získal pro myšlenku pronikavých oprav říšské ústavy, a vzdal se jich teprve, když bylo jasno, že vše je marné. Ani zde však nepřišly jeho myšlenky zcela na- zmar, nýbrž žily dále i po jeho smrti. Obojí toto úsilí, které zaměstnává Mairova ducha, snaha o vymanění Německa z područí papežství i o reformu říšské ústavy, obracelo zraky německého vlastence a státníka na Čechy a na jejich krále Jiřího. Nemohl věru nezávidět zemím České koruny toho, čeho si dobyly husitskou revolucí a co měly ve svém velkém králi. Vyssávání země papežskou stolicí, které tolik jitřilo uvědomělé Němce, bylo v Čechách známo jen z vypravování pamětníků doby předhusitské, neboť s revolucí zaniklo. A jak se odrážela velikost Husitského krále od malosti tehdejšího císaře Fridricha III. „Jaký to byl muž“, praví o něm vynikající historik německý.23) „Flegmatický, apatický až do nedůstojnosti, byl skalopevně přesvědčen o budoucí velikosti svého rodu, ale na německou říši sotva kdy pomyslil; za 27 let neopustil jednou dědičné své země, neukázal se v říši a dal se na všech říšských sně- mech zastupovat pouze vyslanci jako zahraniční panovník“. Zájmům rodu obětoval docela zájmy říše a papežství klidně prodal svobody německé církve. Není divu, že Mair císaře téměř nenávidí a že celá léta vymýšlí plány, jak najít říši panovníka opravdu schopného.24) V tom arci nemohl pominout ani krále Jiřího. Našel krásná slova, aby získal Husitského krále pro kandidaturu na hodnost římského krále, jenž by vládl vedle císaře a vlastně místo něho. Vylíčiv králi žalostný stav Říše, praví19), že to vše jako by byl připravil sám Bůh, aby mu dal příležitost k nabytí zásluhy a slávy nesmrtelné. Nebo kdo jiný nežli Vaše Jasnost může uvésti do věcí říšských pořádek a sprave- dlnost? Jste první mezi kurfiřty postavením i mocí. Nejste zapleten do dávných sporů mezi knížaty, proto všichni vesměs hledí k Vám o radu a o pomoc a sám císař jí potřebuje a hledá u Vás. Vy jediný můžete nejen zachovati, ale i přikázati pokoj v Říši. Protož račiž se Vaše Jasnost ujmouti veliké té věci a stana se obnovitelem svaté Říše římské, získati sobě pa- 21) O projevu V. Voigt, E. Silvio de' Piccolomini II, 1862, str. 239 a B. Gebhardt, Die Gravamina der Deutschen Nation gegen den römischen Hof2, 1895, str. 32-3, 82. K rozšíření listu Mairova přispělo zvláště to, že byl připojován k Silviově obsáhlé odpovědi, jež se dožila mnoha vydání s názvem Germania. 22) O těchto návrzích E. Molitor, Die Reichsreformbestrebungen des 15. Jahr- hunderts, 1921, str. 121.41. Výhrada, že snad již dříve, se týká plánu z let 1452-5, připisovaného Jiřímu Maierovi, což je nejspíše pouhý omyl, jak ukazuje shoda s návrhy Mairovými, na niž upozorňuje Molitor str. 121, pozn. 1. 23) Joh. Haller, Die Epochen der deutschen Geschichte (1928) str. 162. 24) Bachmann, uv. v pozn. 20, str. 62 a d. Zde vypsány také osudy Mairova plánu, aby se král Jiří stal římským králem, o němž hovořím dále.

Strana 10
10 mátku na věky požehnanou. Jistě ze skutku takového poplyne Vám nejen užitek, ale i moc a sláva veliká“. Byla to však myšlenka příliš smělá, aby se bylo podařilo její uskuteč- nění, i když byla poněkud zastřena tím, že Jiří měl dostat úkol, vésti válku proti Turkům. Husitský král po boku císaře Fridricha! Záměr byl nějakou dobu předmětem diplomatického jednání, ale ztroskotal neposledně na tom, že na českém králi, jenž o hodnost nestál pro nic jiného, než aby tím zachránil husitství, bylo žádáno z říše totéž, co na něm vymáhal papež: zřeknutí se kalicha. Sotva však padla tato myšlenka, objevuje se, jak jsme viděli, v obměněné podobě v návrhu na vytvoření svazu evropských států, jenž by se ujal boje proti Turkům. Návrh ten nebyl o nic méně smělý nežli plán, učinit Husitského krále králem římským. Mířilť stejně rozhodně proti císaři Fridrichovi jako proti papeži. Obě tyto největší mocnosti tehdejšího světa měly býti docela zatla- čeny ze svého místa v nové Evropě, která by vznikla ustavením svazu. Císař a zejména Pius II. se proto postavili co nejrozhodněji proti záměru jim oběma tak nebezpečnému a papežské diplomacii se nakonec podařilo velký projekt zmařit. Mohla tu ostatně jen využít těžkostí, na něž návrh narážel sám sebou. Když v březnu 1463 přibyl A. Marini se zprávou o svém úspěchu na dvoře francouzském do Benátek, nebyl již uvítán tolik jako před rokem. Signoria prohlásila, že pokládá za dané situace za nejnalehavější to, aby se dostalo rychlé pomoci Uhrám, ohroženým Turky nejvíce. Tuto změnu v po- stoji republiky sv. Marka postihla rychle i kurie25) a v květnu prochází již její zvláštní nuncius Benátkami, kde se k němu připojil vyslanec republiky, aby smluvil v Budíně spolek proti Turkům. Ale vedle toho se rozhodl Pius II. provést i to, co bylo navrhováno v projektu dvora pražského, a svolal počátkem července kongres italských států, který by rozhodl o kři- žácké výpravě proti Turkům. Kongres se sešel až v říjnu, ale vedl k úpl- nému úspěchu: Benátky, které podepsaly již v září spolek s králem Matyá- šem, vstoupily ve spolek s papežem a s vévodou burgundským a nakonec vyhlášena obecná výprava křižácká. Tím byly vlastní základy velikého projektu podkopány, jeho protiturecké poslání pozbylo smyslu. Poznání této skutečnosti vedlo pražský dvůr nepochybně k tomu, že přijal r. 1463 jiný, menší návrh doktora Maira, který se zdál v tu chvíli schůdnějším: návrh na utvoření spolku německých knížat26), jenž by pro- vedl reformu říše a zabezpečením vůdčího postavení českému králi v tom- to spolku odvrátil od jeho země rozhodnou ránu, chystanou proti Čechám papežem. Návrh neměl však úspěchu a brzy se rozbil o odpor knížat. Tu si Marini vymohl, aby mohl obnovit diplomatickou akci, uvázlou zjara 1463 v Benátkách, a když se mu podařilo získat pro velký projekt souhlas uher- ského a polského dvora, vydal se v květnu 1464 do Francie s velkým po- selstvem krále Jiřího, v jehož čele byl přední diplomat králův Albrecht Kostka z Postupic. 25) K dalším uv. Pastor 245 a d. 26) O tomto plánu otištěném Palackým, U B str. 313.9, uv. Molitor str. 132 a d. Je to nové potvrzení Mairova původství velkého projektu z r. 1462.

Strana 11
11 Dorazivše ke dvoru, jednali čeští poslové nejprve dlouho a marně s mi- nistry Ludvíka XI., kteří, jsouce preláty, naprosto odmítali souhlas k ná- vrhu na utvoření svazu evropských států. Teprve, když poslové dosáhli slyšení u samého krále, nastal obrat. Ani Ludvík XI. však nepodepsal český návrh, nýbrž slíbil jen vyslání nového poselstva do Prahy, které by pokra- čovalo v jednání, na podzim a dal vyhotovit smlouvu o českofrancouzském spojenectví, jež byla podepsána 18. července v Dieppe. Nezdar ten byl dílem papežské diplomacie, která se odhodlala, aby zmařila smlouvu o svazu států evropských, k rozhodné ráně: 16. června vyhlášena v Římě obsilka na krále Jiřího, aby se do půl roku přišel odpovídat z podporování kacířské zvrhlosti. Rána mířila dobře a zmařila dojednání smlouvy. Ale než mohly být listiny o půhonu českého krále vyhotoveny, Pius II. dodýchal.27) A přece byl to podivnou souhrou osudu tento skon zapřisáhlého od- půrce Husitského krále i jeho velkého projektu, co zasadilo památnému návrhu ránu smrtelnou. Smrtí Pia II. padla zajisté nadlouho myšlenka kři- žácké výpravy proti Turkům, která v papeži našla zastánce tak vášnivého. Umíral ve chvíli, kdy stanul u samého cíle houževnatého i vášnivého úsilí, které vyplňuje celých šest let jeho pontifikátu. Směl ještě spatřit v ankon- ském přístavě loďstvo, které konečně přibylo, aby vzalo na palubu vojsko, shromážděné nemalou námahou papežovou, aby vytrhlo proti Turkům. S tím vojskem chtěl také vyjeti sám Pius II. Smrt, jež ho skosila 15. srpna 1464, pochovala celý velkolepý projekt křižácké výpravy, která se ihned zase rozešla. Ale pohřbení myšlenky, tak drahé papežovu srdci, zabilo zá- roveň velký projekt krále Jiřího: svět pozbyl zájmu o Turky a tím i o svaz, který měl organisovat zápas proti nin. Marini pochopil asi tyto konce nej- dříve a již se do Čech s poselstvem pana Kostky nevrátil. Když se pak po třech letech obnovily diplomatické styky Čech s Francií, bylo to již na jiných základech.28) Takový byl konec velikého projektu. Je nicméně ke cti oběma mužům, z jejichž spolupráce vzešel, králi Jiřímu neméně než doktoru Mairovi. Oba mužové se tu setkali v ušlechtilém úsilí o to, zabezpečit svým zemím nej- vzácnější statky kulturního života: mír a spravedlnost, v úsilí, které je krá- sným posvěcením veškerého díla německého státníka i českého krále. Nic by věru nedovedlo lépe vystihnouti pravý smysl velikosti i celého životního úsilí krále Jiřího jako toto dvojí heslo památného návrhu: spra- vedlnost a mír. O nic jiného se nenausiloval velký král víc a upřímněji, práce pro mír a spravedlnost v české zemi byla největší vášeň Jiřího Podě- bradského. Světem prošlý cizinec doktor Rehoř Heimburk, jenž vystřídal 27) Cennou službu prokázal tu bezděky české věci slavný Mikuláš z Kues (Cusanus), jenž měl provésti konečnou revisi textu obsilky, ale skonal na cestě ke kurii čtyři dny před Piem II (SSR Sil. IX, str. 91). 28) Základnou, na níž se měl sejít dvůr pražský s pařížským, byla myšlenka koncilu. O tom dokumenty z r. 1467, otištěné J. Pažoutem v AÖG 40, 1869, str. 341 a d., A. Neumannem, Studie a texty k nábož. děj. čes. IV, 1925, č. 3, str. 29 a 31, Tomek VII,2 141, jakož i listiny v Lengletově edici uv. v pozn. 1, sv. IV, 78—82, mně známé pouze z Markgrafovy práce (v pozn. 2) str. 292 a d., kde zřejmým omylem zařazeny do r. 1463, což pak zavedlo všecko dosavadní badání. Markgraf ovšem neznal ještě dokumentů Pažoutových, které jsou protějškem a klíčem k o- běma nedatovaným dokumentům Lengletovým.

Strana 12
12 M. Maira29) a stal se posledním zahraničním ministrem královým, praví o Jiřím, že nepoznal muže, jenž by byl stejně tak jako on statečný a přesto více nenáviděl válku. A věrný Ctibor Tovačovský z Cimburka chválí krále s oddaným obdivem, jak se dovedl protiviti pyšným, hájiti poddaných, kro- titi neposlušné, nedbati pochlebníků, chrániti věrné, býti k lidem laskavý a v jednání pevný, zejména jeho pracovitost, tu skoro horečnou činnost, kterou je doslovně téměř štván a která ho sklátí v předčasný hrob. To byl vladař, který si vrchovatě zasloužil cti, že byl první, kdo na velkou myšlen- ku svazu evropských států připadl3°) a učinil ji předmětem mezinárodního jednání. NAVRH SMLOUVY O VYTVOŘENÍ SVAZU EVROPSKÝCH STÁTŮ, PODANÝ KRÁLEM JIŘÍM EVROPSKÝM DVORŮM R. 1462. In nomine Domini nostri Jesu Christi. Nos A. B. C. notum facimus universis et singulis ad perpetuam rei memoriam, quod, dum veterum historicorum scripta recensemus, reperimus Christianitatem florentissimam quondam fuisse et hominibus opibusque beatam, cujus tanta longitudo latitudoque fuit, ut in ejus ventre centum decem et septem regna amplis- sima clauderentur, quae etiam ex se tot populos emisit, ut magnam gentili- um partem una cum Dominico sepulchro longo tempore occuparit; nec gens fuit tunc orbe toto, quae christianorum regimen lacessere auderet. At nunc quantum lacerata, confracta, cassata atque omni nitore splendore- que pristino enudataque sit, omnes agnoscimus. Tanta etenim mutatio in ipsa Christianitate a paucis temporibus citra facta est, ut si quis regum, principum atque procerum antiquorum jam ab inferis resurgeret et Christi- colarum partes intraret, nullatenus suam patriam recognosceret. Perfidus nempe Mahumetus, cum pene universus orbis christianae religionis sancti- tate polleret, principio gentem exiguam Arabum seduxit; verum ubi primis conatibus eius occurrere neglectum est, continuo perditorum hominum tan- tam manum sibi acquisierat, ut lectissimas Africae partes et Asiae regiones subjugarit et in damnatissimam impulerit perfidiam. Spurcissimi denique Turcae, qui a diebus paucissimis primo inclitum Graecorum Imperium, deinde quamplures Christianitatis provincias et regna in suam potestatem redegere, animas pene infinitas e Christianorum finibus asportarunt, omnia in praedam dederunt, plurima monasteria magnaque Dei templa demolie- 29) Poslední práce Mairova pro pražský dvůr je z r. 1465 (otiskl Bachmann, Fontes rer. Austr. II, 46, 1892, str. 32—6). S odklonem dvoru landshutského od Prahy nastává potom rozchod, jehož stadia vynikají nejlépe na Mairových listech zderazskému proboštovi Pavlovi z r. 1467—8 (AOG XII, 334 a Palacký UB 539— 42) a Ř. Heimburkovi, o nichž P. Joachimsohn, Gregor Heimburg, 1891, str. 262 a d. K tomu i Palacký, Dějiny str. 410 a d. O Heimburkovi tato základní práce, jakož i moje charakteristika ve Vlastivěd. sbor. východočes. II, 1924, str. 20—6. 30) Jiřího původství velké myšlenky dokazuje, jak pověděl již Palacký, svě- dectví Mariniovo, třeba pochází až z r. 1463, že byl králem tázán o tom, „kterak by možné bylo uvésti všechny krále a knížata křesťanská ke všeobecné smlouvě tak, aby nejen mezi sebou všichni měli pokoj, ale zavázali se také k zachování papeže i císaře v jejich moci a míře a ke bránění křesťanstva proti Turkům“ (Erben, Výbor II, 778). Pak asi podal svůj návrh Marini, který neznáme, jenž však nabyl dnešní podoby v rukou doktora Maira.

Strana 13
13 bantur, et ut ruerent, disposuerunt; alia quoque infinita mala commiserunt et perpetrarunt. O aurea provincia! O terrarum decus Christianitas, quo- modo ex te honor omnis abscessit? Quomodo sic abiit color optimus? Ubi vigor ille tuorum hominum? Ubi reverentia, quam tibi omnes gentes impen- debant? Ubi majestas regia? Ubi gloria? Quid tibi tot victoriae profuerunt, si tam cito in triumphum duci debebas? Quid gentilium ducum restitisse potentiae juvat, si nunc vicinorum impetus ferre non potes? Heu fortuna; heu vicissitudo; quam cito imperia variantur; quam cito mutantur regna; quam cito dilabuntur potestates! Quae sit autem tantae mutationis ac ruinae causa, non est intueri facile, quia occulta sunt judicia Dei. Non minus hodie quam olim fertiles sunt agri, non minus foecunda pecora, as- sunt vinearum proventus, reddunt usuram fossae auri et argenti minerae, sensati homines sunt, industrii, magnanimes, multarum rerum experti, litterae tam vigent quam unquam. Quid enim est, quod Christianitatem adeo depressit, ut ex praedictis centum et decem septem regnis dumtaxat in ventre Christianitatis sex decim remanserint? Sunt fortasse non nulla peccata, quae Deus punire vult, quemadmodum in veteri testamento non nunquam factum legimus. Ob quam rem nobis diligenter considerandum videtur, ut si quid erratum est, emendetur et per opera pietatis divina majestas mitigetur, quam propter iniquitatem aliquam constat iratam esse. Sed quia cum animadvertimus, quod cum his pie ac misericorditer Deus agat, quorum delicta in hoc mundo punit, quodque ipse homines pro filiis habet, et quos diligit, corrigit et castigat per multasque adversitates ad opera virtutis inducit, ideo spem nostram jactantes in Dominum, cuius res agitur, scimus, quod sanctimoniae nostrae nihil religiosius, integritati nil congruentius et laudi nil gloriosius efficere poterimus, quam dare operam, quod vera, pura et firma pax, unio et caritas inter christianos fiat, et fides Christi adversus immanissimum Turchum defensetur. Ad hoc enim ad hoc derivata sunt regna et principatus, ut sollicitudine et diligentia nobis possi- bilibus pax decoretur, status reipublicae sustentetur, bella adversus infi- deles feliciter peragantur et fines reipublicae tueantur et propagentur. Ad quas etiam res omnes populi, omnes nationes omnesque reges et principes laetis et promptis animis debent et tenentur intendere. Nam si christianos nos dicimus, sollicitudinem habere tenemur, ut christiana religio tueatur; et si contra Christum esse nolumus, pro fide sua certare et secum esse de- bemus. Spiritus enim Sanctus eos damnat, qui secum in bello non sunt, qui ex adverso non ascendunt, qui se murum pro domo Israhel non ponunt. Nec aliquem patriae dulcedo nec palatia amplissima nec divitiarum multi- tudo a servitio Dei retrahere debent. Illi namque inserviendum erit, qui pro nobis mortem crucis subire non expavit, qui daturus est pro mercede unicuique fideli coeli coelorum patriam, ubi vera patria, ingentia habita- cula, divitiae incomparabiles et aeterna vita consistit. Etenim, quamvis hoc tempore lugubris sit fortuna Graecorum et dolenda nimis Constantino- politana et aliarum Provinciarum clades, nobis tamen, si gloriae cupidi sumus, optanda fuit haec occasio, quae nobis possit hoc decus reservare, ut defensores conservatoresque christiani nominis appellaremur; et ob id rei cupientes, ut talis modi bella, rapinae, tumultus, incendia et caedes, quae, ut, pro dolor! referimus, Christianitatem ipsam jamjam quasi undique circumdederunt, quibus agri vastantur, urbes diripiuntur, provinciae lace-

Strana 14
14 rantur et innumeris regna et principatus miseriis conteruntur, cessent et penitus extinguantur et ad statum debitum mutuae caritatis et fraternitatis unione laudabili deducantur, nos de certa scientia, matura deliberatione praehabita, invocata ad hoc gratia Spiritus sancti, praelatorum, principum, procerum, nobilium et juris divini et humani doctorum nostrorum ad hoc accedente consilio et assensu, ad huiusmodi connexionis, pacis, fraternitatis et concordiae inconcusse duraturam, ob Dei reverentiam fideique conser- vationem devenimus unionem in modum, qui sequitur, pro nobis, haeredibus et successoribus nostris futuris, perpetuis temporibus duraturam. 1. Primo nempe in virtute fidei catholicae et verbo regio et principis dicimus et pollicemur, quod ab hac hora et die in antea puram, veram et sinceram fraternitatem invicem exhibebimus et servabimus, nec propter quascumque defensiones, querelas vel causas mutuo ad arma veniemus vel quoscumque nomine nostro venire permittemus, sed potius unus alium contra omnem hominem viventem et nos vel aliquem ex nobis de facto et absque legitimo edicto hostiliter invadere mollientem, juxta continentiam et tenorem capitulorum scriptorum juvabimus. 2. Secundo, quod nullus nostrum auxilium vel consilium dabit, nec consentiet contra alterius personam neque in periculum seu necem perso- nae ipsius per nos vel alium seu alios aliquatenus machinabimur aut de facto machinari volentibus consentiemus, sed conservationem sanitatis, vitae et honoris ejusdem pro posse procurabimus. 3. Tertio, spondemus modo supra dicto, quod si aliquis vel aliqui ex subditis cujuscumque nostrum aliquas vastationes, praedas, rapinas, incen- dia aut alia quaecumque maleficiorum genera in regnis, principatibus seu terris alterius nostrum commiserit vel commiserint, volumus, quod per hoc pax et unio praemissa non sint violatae nec infringantur, sed quod iidem malefactores ad satisfactionem, si amice fieri non poterint, judicia- liter compellantur ab eo, sub cujus ditione domicilium habuerint vel in cujus territorio delinquentes comperti fuerint, ita, quod damna per ipsos facta de bonis eorum resarciantur et ipsi etiam alias pro qualitate delicti condigne puniantur. Qui malefactores, si judicio parere contempserint, dominus eorum tam domicilii, quam loci perpetrati delicti quilibet eorum altero ad hoc etiam non expectato, ipsos tanquam maleficos persequi et impugnare tenebitur et debebit. Quod si aliquis nostrum, sub quo delin- quens domicilium habuerit vel in cujus territorio delictum commissum et delinquens detentus fuerit, negligens et remissus in praedictis extiterit, tunc eum et delinquentem jure disponente pari poena constringat, poterit injuriam seu damnum passus eundem ex nobis coram Parlamento seu Con- sistorio subscripto judicialiter requirere et convenire. 4. Quarto, volumus, quod si forte per aliquem seu aliquos, extra hanc conventionem, caritatem et fraternitatem existentes, a nobis non laces- sitos et provocatos, cuiquam ex nobis bellum inferretur seu inferri contin- geret, quod minime ferendum existimatur, hac amicitia et caritate subsis- tente, tunc congregatio nostra subscripta nomine omnium in hoc foedere existentium communibus nostris expensis, etiam a collega nostro oppresso non requisita, oratores suos solemnes ad sedanda scandala pacemque com- ponendam illico debet ad locum partibus accomodum transmittere et ibi-

Strana 15
15 dem in praesentia partium dissidentium vel oratorum suorum pleno man- dato suffultarum omni opera et diligentia dissidentes ad concordiam et pacem, si amice fieri poterit, revocare vel ut arbitros eligant vel coram iudice competenti vel Parlamento seu Consistorio modo subscripto de jure certent, inducere. Et si causa aut defectu bellum inferentis pax et unio altero praedictorum modorum fieri non poterit, nos ceteri omnes tunc unanimi ac concordi sententia oppresso seu defendenti socio nostro ad sui defensionem ex decimis regnorum nostrorum nec non nostrorum et sub- ditorum nostrorum proventibus lucro seu emolumento, quos seu quae ad usum domus et habitationis suae pro tribus diebus proportionabiliter in anno exposuerint singulis annis, succurrere, quantum et quo usque ab eadem congregatione nostra vel majori parte ipsius judicatum et decretum fuerit fore condecens et opportunum ad pacem oppressi socii consequendam. 5. Utque diffidationes et bella, quae per suam considerationem inter suscipientes alterutros operantur dolores, amplius arceantur et inter reli- quos Christi fideles, de hoc foedere non existentes, etiam pax vigeat, volu- mus et ordinamus, quod si forsan contingeret alios principes et magistratus christicolas fraternitati nostrae non incorporatos inter se dissentionibus aut bello certare, extunc congregatio nostra subscripta nostris nominibus per oratores deputandos communibus nostris expensis concordiam amice vel in jure ut praefertur inter differentes pro posse efficiat; quam si ambae partes vel una earum eo modo acceptare et a bello et guerris desistere noluerint vel noluerit, extunc bellum inferens vel a bello desistere nolens inducatur modis et formis in capitulo supra proximo insertis. 6. Item volumus, quod illi, qui pacem nostram praesentem quovis modo violare tentaverint, in nullius nostrum regno, principatibus, dominiis, territoriis et districtibus, castris, civitatibus, oppidis seu fortaliciis recep- tari, conduci, protegi, tutari vel aliquem favorem quovis colore habere debebunt seu poterunt; quinimo non obstante quocumque salvoconductu arrestabuntur, capientur et punientur prout violatores pacis generalis, prout qualitas delicti seu excessus cujuslibet eorum meruerit. 7. Volumus praeterea et praesentibus injungimus omnibus et singulis officialibus et subditis nostris, ut nullum unquam hominem in eorum pro- tectionem et tuitionem communiter vel divisim recipiant vel illi salvum- conductum generale vel speciale quovis modo concedant vel praestent, nisi per prius particulariter et nominatim excipiant, quod salvus conductus sive protectio ista non debeant ei, cui dantur, contra nostra praesentis pacis edita tueri et defendere, sed eo non obstante, si de violatione pacis infa- matus, suspectus, vel accusatus fuerit, poterit supra hoc contra eum, ut praefertur, et etiam justitia mediante procedi. 8. Qui autem violatorem pacis praesentis scienter sociaverit aut ei quovis quaesito colore consilium, auxilium vel favorem praestiterit vel eum receptaverit aut ipsum defendere seu protegere vel ei salvumconductum contra praesentem nostram unionem dare praesumpserit, par poena ipsum et reum expectet. 9. Verum cum pacis cultus a justitia et justitia ab illo esse non possit, et per justitiam pax gignitur et conservatur, nec sine illa nos et subditi nostri in pace subsistere poterimus, ob id rei paci justitiam annectimus;

Strana 16
16 sed cum lex, quae de judiciorum ordine scripta est, multas mutationes sub- sequentibus temporibus susceperat, ad hoc pervenit, ut paulatim omnino caderet, unde usus hoc percipiens in aliam transtulit figuram, propter quae nos omnino confusum judiciorum ordinem considerantes estimamus oppor- tere juxta novorum temporum et diversarum provinciarum, regnorum et principatuum in nostrorum consuetudines, usus et qualitates de naturae gremio nova jura producere, novis abusibus nova remedia recipere, per quae virtuosi ditentur praemiis et vitiosi continuis poenarum malleis conte- rantur. Et ut secundum ordinem singula tractemus, praevidimus primitus ordinare quoddam generale Consistorium, quod omnium nostrorum et to- tius Congregationis nostrae nomine in loco, ubi Congregatio ipsa pro tem- pore fuerit, observetur, a quo veluti a fonte justiciae rivuli undique deri- ventur. Quod quidem judicium ordinabitur in numero et qualitae persona- rum et statutorum, prout subscripta nostra Congregatio vel major pars eiusdem concluserit et decreverit. 10. Et ut in eodem iudicio finis litibus imponatur, ne immortales sint, volumus, quod iudex ipse et assessores ejusdem conquerentibus, prout causarum qualitates postulaverint, judicium et justitiam faciant simpliciter et de plano sine figura et strepitu judicii, subterfugiis et frustatoriis dilaci- onibus omnino cessantibus. 11. Placet praeterea, quod, si quas querelas et differentias de novo inter nos reges et principes aliosque in foedere isto existentes suboriri contingat, quod alter alteri coram dicto judicio nostro in jure respondere et secum experiri debeat et teneatur, servatis in hoc statutis, decretis et ordinationibus per oratores et procuratores nostros vel majorem partem eorundem in Congregatione ipsa, ut praefertur, faciendis et statuendis. 12. Item volumus etiam, quod Congregatio nostra debeat habere omni- modam et liberam facultatem quoscumque reges, principes et magistratus christianos, qui de praesenti huic unioni incorporati non fuerint, ad prae- sentem nostram pacem, unionem et fraternitatem accipiendi et sese nomine nostro, quemadmodum nos ipsi fecimus, obligandi et reciproca vicissitudine obligationes accipiendi litteris opportunis, ultro citroque datis et acceptis, hoc tamen adjecto, quod mox, acceptatione tali facta, Congregatio ipsa nobis omnibus significet, ut acceptos ad nos fraternali affectione, ut decet, pertractare valeamus et possimus. 13. Ceterum cum haec unio, intelligentia et caritas potissime facta sit et constituatur ad gloriam et honorem divinae majestatis, sanctae Roma- nae Ecclesiae et catholicae fidei, et ut potissimen iis Christi fidelibus celer- rime succuratur, qui a Teucrorum principe, christiani nominis hoste sae- vissimo, deprimuntur, idcirco nos praefati reges et principes promittimus ac devovemus Domino nostro Jesu Christo, ejus gloriosissimae Matri Vir- gini Mariae sanctaeque Romanae Ecclesiae christianam religionem ac uni- versos fideles oppressos defensare et protegere a spurcissimo Teucrorum principe communibus inter nos viribus et praesidiis proportionabiliter ta- xandis et declarandis, pro quibus conficiendis et exequendis omnes decimas, quae ecclesiis ecclesiaticisque et religiosis personis in regnis, principatibus et dominiis nostris dantur et solvuntur, unacum dictis nostris et subdito- rum nostrorum proventibus, lucris et emolumentis, pro tribus diebus, ut

Strana 17
17 praefertur, singulis annis exponendis, quoad usque opus fuerit, soluturos et daturos atque ab hostis insequutione non destituros, si a Congregatione nostra expediens judicabitur, quousque a christianorum finibus fuerit effu- gatus, aut communi sententia pax conficienda censeatur, quae nulla ratione confici debet, nisi finitimorum christianorum securitati ante cautum fore judicabitur. 14. Praeterea cum omnia solerti studio ac diligentia ante cavenda sint, ne incautos demum adversa fortuna contundat, ideo placet nobis, quod communi sententia totius Congregationis nostrae vel majoris partis eius- dem discernatur, quibus temporibus hostem aggredi expediat, quibusve terrestribus ac maritimis copiis bellum gerere opus, quibusve belli ducibus, quibus machinis, bellicisve apparatibus uti necesse sit, quo in loco omnes exercitus terrestres convenire debeant ultra contra Turcos profecturi Item quomodo victualia haberi possint in competenti pretio et hospicia in civitatibus, villis et aliis locis opportunis. Item quomodo provide- atur de communi moneta, per quam in exercitu venientes in eundo, stando et redeundo non graventur. Item, quod si quid ex hostium manibus aut potestate adimi ulla ratione contingeret, communi sententia, cui conferen- dum fuerit, decernatur, prout utilius christianae religioni ad majorem fide- lium tutelam in posterum convenire cognitum et judicatum fuerit, ne hostis denuo negligentia aut impotentia possidentium excitatus deteriora prioribus detrimenta fidelibus inferat. 16. Volumus praeterea, quod conclusis istis mox quilibet nostrum ad pecuniarum exactionem, ut praefertur, in regno, principatu et dominio suo procedat juxta formam et ordinem a Congregatione ipsa vel majori ejus parte dandam in finem, ut divinum hoc opus illico exequatur et Christi fidelibus succurratur. 17. Item ut supra et infra scripta, omnia et singula debitae executioni demandentur, promittimus et pollicemur modo praedicto, quod quilibet nostrum oratores suos notabiles et magnae auctoritatis viros, amplissimo mandato et sigillo suo suffultos dominica Reminiscere de anno a Nativitate Domini 1464 proxime futura in civitate Basileensi in Theotonia habeat, qui omnes ibidem ad quinquennium immediate sequens continuum resideant et nostri et aliorum incorporatorum seu incorporandorum nominibus cor- pus, universitatem seu Collegium verum faciant, constituant et repraesen- tent; quoquidem quinquennio Congregationis Basileensis effluxo eadem Congregatio per aliud immediatum sequens quinquennium in civitate N. in Francia et per tertium quinquennium in civitate N. in Italia habeatur et observetur sub iisdem modis et conditionibus, quibus supra de Basilea cau- tum et dispositum dignoscitur, ut deinceps semper de quinquennio in quin- quennium circuitum faciendo, tamdiu et quo usque ipsa Congregatio vel major pars ejusdem aliud duxerit ordinandum et disponendum, unum pro- prium et speciale consilium ipsa Congregatio habeat, unus praesidens pater et caput N., et nos ceteri Christianitatis reges et principes membra simus. Habeat etiam dictum Collegium in nos omnes et nostros subditos eosque, qui eandem prorogaverint, iurisdictionem voluntariam et contentiosam una cum mero et mixto imperio, prout eadem Congregatio vel major pars eius- dem hoc decreverit et statuerit ordinandum, habeat denique propria arma,

Strana 18
18 sigillum et archam communem atque archivium publicum, sindicum, fisca- lem, officiales et quaecumque alia jura ad licitum et justum Collegium quomodo libet pertinentia et spectantia. 18. Et ut unicuique provinciae jura sua illaesa conserventur, placet nobis, quod tales in Congregatione potioribus officiis in qualibet natione, in qua Congregatio ipsa pro tempore fuerit, praeficiantur, qui de eadem natione ortum et originem traxerint moresque et habitudines ipsius agnos- cant et intelligant. 19. Porro, ut expensae et sumptus necessarii et utiles pro pace ser- vanda, justicia ministranda, oratoribus et nuntiis, hinc inde transmittendis, designandis et aliis oportunitatibus Congregationis nostrae non deficiant, promittimus et spondemus, quod quilibet nostrum decimam partem omni- um pecuniarum, per eum seu suo nomine de decimis et emolumento seu lucro trium dierum, ut praefertur, sublevandarum in tempore per Con- gregationem ipsam vel majorem partem ejus determinando ad archivum publicum collectoribus et Consilio dictae Congregationis, absque ulteriori mora deleget et transmittat; quod si non fecerit, poterit et debebit ipsum sindicus seu procurator fiscalis ejusdem Congregationis mox coram Parla- mento seu iudicio ipsius in jus vocare, pecuniam cum damnis et interesse judicialiter requirere et etiam nos alios sub debito, per nos praestito fidei monere et hortari, ut dictam pecuniam, damna et interesse manu militari ab eo et subditis requiramus et extorqueamus in usus communes Congre- gationis, ut praefertur, convertendos. 20. Rursum dicimus et volumus, quod nos, rex Franciae, una cum ceteris regibus et principibus Galliae unam, nos vero reges et principes Ger- maniae aliam et nos, Dux Venetiarum, una cum principibus et communi- tatibus Italiae tertiam vocem in ipsa Congregatione habeamus et faciamus. Ac si rex Castellae vel alii nationis Hispaniae reges et principes in hac nostra unione, amicitia et fraternitate concurrerent, ipsi consimiliter unam vocem in Congregatione, corpore et collegio habebunt; si autem inter ora- tores regum et principum unius et eiusdem nationis contraria vota super re aliqua data et conclusa fuerint, placet, ut quod a majori parte actum et conclusum sit, perinde firmitate subsistat, ac si ab ipsa natione unanimi assensu judicatum et decretum exstitisset; quod si aequales personae nu- mero in voto fuerint, praevaleant illi oratores, qui comparatione facta ad alios per repraesentationem dominorum suorum majorum meriti et digni- tatis fuerint. Et si in meritis et dignitatibus aequales sint, optio erit aliarum nationum, in hoc foedere existentium, quam partem acceptarent. 21. Et ut dubietas omnino tollatur, placet, ut si aliquis regum vel principum nostrorum plures oratores ad dictam congregationem transmi- serit, quod hii omnes dumtaxat habeant unicam, videlicet ipsius mittentis in natione sua dictae Congregationis vocem. 22. Item, cum scriptura testatur ei, qui fidem Christi juverit, auxerit et defenderit, difinitum esse locum in coelo, in quo beati aevo sempiterno fruuntur, proinde sperandum est, quod omnes ceteri christiani ad rem tam sanctam, tam piam, tam necessariam volentibus animis manus apponent, nam qui praestare auxilia hoc tempore contra Turchos negaverit, infideli- tatis procul dubio et inimicorum Crucis Christi fautorem se declarabit. Et

Strana 19
19 ob id rei placet, quod nos omnes unanimiter per solemnes oratores nostros apud summum Pontificem, omni opera et diligentia nobis possibilibus sub modis et formis per Congregationem praedictam dandis, efficiamus, ut Sanctitas sua attendat, quod exactio supra dicta decimarum ad tuendam christianorum pacem, Christi fidelium defensionem et inimicorum Crucis impugnationem exposcatur. Et tanquam pater et pastor fidelium de benig- nitatis suae clementia concedat et demandet per suas publicas et aucten- ticas bullas sub formidabilibus poenis executoribus sibi nominandis super inde in plenissima forma datis et deputatis, quod decimae praefatae juxta modum et conditiones sibi nostris nominibus offerendas dentur, tradantur et exsolvantur, utque bella et dissensiones inter principes ecclesiasticos et in hoc foedere non existentes et potissime illa, quae bello in Turcos confici- endo et paci praedictae conservandae quoquomodo impedimento esse posset, de medio tollat vel legatum aliquem, virum utique bonae vitae, probum et expertum, cum plenaria ad hoc facultate ad unamquamque provinciam transmittat, qui vitam, idioma et habitudines eiusdem intelligat et agnoscat operamque et diligentiam condignas adhibeat, ut partes differentes amice componantur. Quod si facere noluerint, differentias inter eos pendentes in vim commissionis sibi factae in jure diffiniat et decidat. Convocet deni- que Sanctitas sua alios principes et communitates Italiae et eosdem sub divinis censuris et formidabilibus poenis moneat et requirat, ut ipsi tan- quam Turcho prae ceteris nationibus magis vicini ad instruendam classem maritimam una cum aliis christicolis assurgant, illis proportionabiliter praesidia ad honore n et gloriam Dei fidel umque defensionem conferant et contribuant, ut hoc opus defendendae fidei speratum finem eo laudabilius accipiat. 23. Praeterea, ut pax et ordinatio ista inviolabiliter observetur, decre- vimus et pollicemur, ut quocumque ex nobis ad coelestem patriam evocato, haeredum sive successorum suorum nulli in regno, principatu, seu dominio suo succedere liceat neque ad hoc admitti debeat, nisi prius sese supra et infra scripta omnia et singula inviolabili fide servaturum spoponderit lit- teris suis patentibus, cum sigillo appenso Congregationi nostrae tanquam communibus munimentis ad usum cujuslibet nostrum datis. 24. Et si aliqua alia ultra praemissa dicta nostra Congregatio vel major pars ejusdem ordinaverit, decreverit et concluserit, quae pro conservatione pacis et iustitiae fideliumque christicolarum defensione facere et conducere quomodolibet videbuntur, illa omnia et singula attendemus et efficaciter observabimus atque id agemus, quae verae et sincerae fraternitatis vinculum exigit et requirit, et quae in praesentibus litteris nostris, per distinctiones et continentias eorundem in suis punctis, clausulis, arti- culis, sententiis quoque et capitulis universis comprehenduntur. In cujus rei testimonium et robur quilibet rex et principum nostrum sigillum majesta- tis suae praesentibus duxit apponendum. Datum et actum etc. Poznámka keznění dokumentu. Poněvadž mi není možno pokusit se o text definitivní z důvodů, pověděných v pozn. 6, upustil jsem od podání různočtení, která konečně neobsahují nic významného. Aby text byl co nejpřístup- nější, přidržel jsem se také modernisace, provedené Lengletem, a nahradil norma-

Strana 20
20 lisovanými původní tvary jako sue m. suae, iusticia, solempnis, dampna ap.; jsou tu ostatně z části již na ústupu. V jediném případě jsem upravil i vazbu, a to po vzoru Meulenově; v čl. 22 čtou ruk. i tisk: quae bella in Turchos conficienda et pace predicta conservanda. Ještě několik slov o textech pařížských. Text, který mi byl přístupný z pře- pisu prof. Urbánka, je patrně současný. Je zachován ve sbírce originálních dokumen- tů, kterou koupila r. 1765 dnešní Bibliothèque Nationale od sběratele G. M. de Fon- tanieu (L. Delisle, Le cabinet des MSS de la Bibliothègue imperiale I, 1868, str. 433). Není to předloha otisku Lengletova, neboť on výslovně praví, že ji měl z pro- slulé sbírky Du Puyovské, která byla tehdy v majetku Joly de Fleury. Je to sbírka, jejímž hlavním tvůrcem byl proslulý publicista galikánský ve službách kardinála Richelieua Pierre Du Puy (†1651), autor dila Libertès de lEglise Gallicane z r. 1638. Nejcennější její část byla jeho bratrem a spolupracovníkem Jakubem věnována státu hned r. 1652, kdežto druhá, tvořící vlastní Collection Du Puy, byla získána teprve r. 1752 (Delisle I, 262 a d., 422.4). Zdá se, že tedy předloha Lengletova byl pouhý přepis z doby Du Puyovy. Od ostatních známých se liší jedinou závažnou odchylkou: dokument vydává Georgius, rex Bohemiae, kdežto jinde čteme tu na začátku: Nos A. B. C. Podobný pozdní přepis byl zjištěn prof. Urbánkovi v Bibl. Nationale nouv. acq. frc. 6974 fol. 118.20 a 200. Jak jsem zjistil z popisu ruk. v cit. Catalogue générale, Ancien Supplément frc. I, 1895, 88, běží tu o rozsáhlé dílo ora- toriána Joach. Le Granda o Ludvíku XI., který dokument zařadil k r. 1467 a položil jej zřejmě do souvislosti s diplomatickým jednáním toho roku. Rozsáhlá ta kompi- lace o 31 svazcích, zakoupená do BN r. 1741 (Delisle I, 417), stála by asi za prohléd- nutí, jako se vůbec zdá, že by Paříž poskytla pro dějiny krále Jiřího ještě leccos cenného; v uv. ruk. ze sbírky Fontanienovy zaznamenává na př. katalog na fol. 33 pamětní spis krále Jiřího k Ludvíku XI. o věcech milánských s. d., zřejmě ne- známý. Srovnání pařížských textů dokumentu s gdanským, a vynoří-li se zase, celo- veckým podá možná také odpověď na otázku, jak se rozešly tyto texty do světa. Gdanský ruk. pochází z knihovny tamních františkánů a vyznačuje se tím, že písař omylem skončil uprostřed čl. 4 na 1. 363 a doplnil jej až na další straně uprostřed, jakož i tím, že dále následuje smlouva dieppská jako v paříž. 7973. U Lengleta čteme ji rovněž, ale s odkazem na starší edici Dumontovu, takže není jisto, zda ji také našel v předloze. Sdružení s touto smlouvou z 18. července 1464 nasvědčuje tomu, že vyšla na veřejnost brzy potom. Jak a kdy, o tom máme zajímavou zprávu vratislavského prokurátora v Římě Fabiána Hanka z 29. září 1464. Píše, že se mu podařilo získat oklikou od člena královské rady francouzské, jenž dlel v Ženevě copien der bünde und vorschreibung, die der konig Francie mit dem ketzer getan hat, darin wol X adir mer artickel sein, die ganz wieder die heil. kirchen sein. Dal ihned poříditi osmerý přepis dokumentu a způsobil, že jej papeži přečetl sám kardinál Bessarion (SSR Sil. IX, 97). Sotva možno pochybovati o tom, že tu míněn náš dokument. Z Vratislavě asi našel cestu do gdanského konventu a také do ruk. dnes celoveckého, jet značnou měrou protihusitský. Tato indiskrece francouzského úředníka přispěla asi také nemálo k pochování památného projektu.