z 79 stránek
Titul
1
2
3
4
Odraz české rybníkářství v lat. lit.
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
Edice
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
Poznámky
73
74
75
76
77
78
79
Název:
O rybnících: věnováno Antonínu Fuggerovi. 1. vyd. Sborník filologický; [sv.] 1, [část] 2.
Autor:
Dubravius, Jan; Salač, Antonín
Rok vydání:
1953
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
80
Počet stran předmluvy plus obsahu:
80
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Odraz české rybníkářství v lat. lit.
- 19: Edice
- 73: Poznámky
upravit
Strana 1
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD KABINET PRO STUDIA ŘECKÁ, ŘÍMSKÁ A LATINSKÁ Sborník filologický 12 JAN DUBRAVIUS O RYBNÍCÍCH Věnováno Antonínu Fuggerovi
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD KABINET PRO STUDIA ŘECKÁ, ŘÍMSKÁ A LATINSKÁ Sborník filologický 12 JAN DUBRAVIUS O RYBNÍCÍCH Věnováno Antonínu Fuggerovi
Strana 2
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD Vědecký redaktor a kademik ANTONÍN SALAČ Přeložila ANEŽKA SCHMIDTOVÁ
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD Vědecký redaktor a kademik ANTONÍN SALAČ Přeložila ANEŽKA SCHMIDTOVÁ
Strana 3
JAN DUBRAVIUS O RYBNÍCÍCH Věnováno Antonínu Fuggerovi Přeložila ANEŽKA SCHMIDTOVÁ PRAHA 1953 NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD
JAN DUBRAVIUS O RYBNÍCÍCH Věnováno Antonínu Fuggerovi Přeložila ANEŽKA SCHMIDTOVÁ PRAHA 1953 NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD
Strana 4
Strana 5
ODRAZ ČESKÉHO RYBNIKÁŘSTVÍ V LATINSKÉ LITERATUŘE HUMANISTICKÉ Jestliže první polovina patnáctého století v Čechách je vyplněna husit- skými válkami, nenastává ani ve druhé polovině tohoto století v zemi pokoj. Uherský král Matyáš Korvín si dělá nároky na království v Čechách a vede vleklou válku s Jiříkem z Poděbrad a s jeho nástupcem Vladislavem II. Jagel- lovcem. Ani po stránce vnitřní není v Čechách klid, neboť za slabého Vladi- slava vládne do značné míry panstvo, a to až na některé výjimky spíše k pro- spěchu svému než země. Moc měst se zmenšuje a poddaní se dostávají po- stupně do úplné poroby. K těmto povážlivým zjevům sociálním přistupuje ještě neklid náboženský. V zemi jsou kromě strany pod jednou a kališníků ještě Čeští bratří a za Vladislavova nástupce Ludvíka se objevují luteráni, jichž rychle přibývá. Český král má za takovýchto poměrů těžké postavení, zvláště když musí ještě válčit s Turky, kteří ohrožují Uhry, patřící po smrti Matyá- šově také Jagellovcům. V boji proti nim hyne r. 1526 v bitvě u Moháče král Ludvík a v Čechách je pak zvolen králem Ferdinand Habsburský. Jím se do- stává na český trůn opět silný panovník, který postupně omezuje moc šlechty a úplně ničí moc měst a po stránce náboženské se snaží o zlepšení české po- věsti v Římě tím, že uznává jen katolíky a utrakvisty. Tyto rozhárané poměry politické mají vliv na hospodářství. Špatné hospo- daření šlechty a vleklé války s Matyášem a pak s Turky vyčerpávaly králov- skou pokladnu, takže musely být stále ukládány mimořádné berně, které hospo- dářsky ničily všechno obyvatelstvo. Proto se hledaly nové hospodářské zdroje a jeden, nikoliv bezvýznamný, se našel v rybnikářství, neboť to nepotřebovalo velkých udržovacích nákladů ani mnoha pracovních sil, kterých byl po dlou- hých válkách nedostatek. Proto se od poloviny patnáctého století přímo o pře- kot zakládají rybníky, k jejichž vzrůstu přispívá i poptávka ciziny po českých rybách. Rybníky skutečně platně v hospodářství pomáhají. Jejich výnosnost je dobře vidět na příkladě Viléma z Pernštejna (1435—1521), který pocházel z poměrně nezámožné moravské rodiny, ale dobrým hospodařením a zejména horlivým rybnikařením si získal tak veliký majetek, že jím třikrát převýšil Rožmberky a stal se nejmocnějším pánem své doby. Jeho synu Janovi dávaly rybníky na panství pardubickém ročně 4400 kop grošů, to je 40.3 všech příjmů z tohoto panství.1 1 Fr. Hrubý: Z hospodářských převratů českých v stol. XV. a XVI., ČČH XXX, 1924, str. 232.
ODRAZ ČESKÉHO RYBNIKÁŘSTVÍ V LATINSKÉ LITERATUŘE HUMANISTICKÉ Jestliže první polovina patnáctého století v Čechách je vyplněna husit- skými válkami, nenastává ani ve druhé polovině tohoto století v zemi pokoj. Uherský král Matyáš Korvín si dělá nároky na království v Čechách a vede vleklou válku s Jiříkem z Poděbrad a s jeho nástupcem Vladislavem II. Jagel- lovcem. Ani po stránce vnitřní není v Čechách klid, neboť za slabého Vladi- slava vládne do značné míry panstvo, a to až na některé výjimky spíše k pro- spěchu svému než země. Moc měst se zmenšuje a poddaní se dostávají po- stupně do úplné poroby. K těmto povážlivým zjevům sociálním přistupuje ještě neklid náboženský. V zemi jsou kromě strany pod jednou a kališníků ještě Čeští bratří a za Vladislavova nástupce Ludvíka se objevují luteráni, jichž rychle přibývá. Český král má za takovýchto poměrů těžké postavení, zvláště když musí ještě válčit s Turky, kteří ohrožují Uhry, patřící po smrti Matyá- šově také Jagellovcům. V boji proti nim hyne r. 1526 v bitvě u Moháče král Ludvík a v Čechách je pak zvolen králem Ferdinand Habsburský. Jím se do- stává na český trůn opět silný panovník, který postupně omezuje moc šlechty a úplně ničí moc měst a po stránce náboženské se snaží o zlepšení české po- věsti v Římě tím, že uznává jen katolíky a utrakvisty. Tyto rozhárané poměry politické mají vliv na hospodářství. Špatné hospo- daření šlechty a vleklé války s Matyášem a pak s Turky vyčerpávaly králov- skou pokladnu, takže musely být stále ukládány mimořádné berně, které hospo- dářsky ničily všechno obyvatelstvo. Proto se hledaly nové hospodářské zdroje a jeden, nikoliv bezvýznamný, se našel v rybnikářství, neboť to nepotřebovalo velkých udržovacích nákladů ani mnoha pracovních sil, kterých byl po dlou- hých válkách nedostatek. Proto se od poloviny patnáctého století přímo o pře- kot zakládají rybníky, k jejichž vzrůstu přispívá i poptávka ciziny po českých rybách. Rybníky skutečně platně v hospodářství pomáhají. Jejich výnosnost je dobře vidět na příkladě Viléma z Pernštejna (1435—1521), který pocházel z poměrně nezámožné moravské rodiny, ale dobrým hospodařením a zejména horlivým rybnikařením si získal tak veliký majetek, že jím třikrát převýšil Rožmberky a stal se nejmocnějším pánem své doby. Jeho synu Janovi dávaly rybníky na panství pardubickém ročně 4400 kop grošů, to je 40.3 všech příjmů z tohoto panství.1 1 Fr. Hrubý: Z hospodářských převratů českých v stol. XV. a XVI., ČČH XXX, 1924, str. 232.
Strana 6
Rybnikářství však mělo pro hospodářství i důsledky neblahé. Především vedlo k vytváření velkých latifundií, protože na malém území, kde byl majitel omezován vlastnickými právy sousedů, se dalo provozovat jen velmi špatně, a za druhé bylo jednou z příčin velkých zásahů do práv poddaných, neboť jednak jim páni zabírali půdu a zatopovali ji rybníky, jednak byli poddaní nuceni pra- covat při stavbě rybníků, z počátku sice za plat, ale brzy na některých místech robotou. I když dávali páni za zatopenou půdu náhradu, byli přece poddaní poško- zováni, neboť rybníky vždy ohrožovaly okolní pole. Proto se po celou dobu ozý- vají nářky na rybníky. Už proroctví doktora Kampa z r. 1472 uvádí rybníky jako znamení blížící se zkázy země: „Panstvo na větším díle poddaným svým poplužní dědiny odejme a vezme a z nich sobě rybníků nadělá, chléb jim z oust jejich vydírati a bráti budou: z toho potomně povstanou veliké mordy, loupeže i od ohně zkázy, chtějíce poddaní nad svými pány se vymstíti.“2 Stejně mluví r. 1508 Viktorin Kornel ze Všehrd: „Když země téměř třetí díl zpustošen válkami a mory, a sídel zemanských množství přílišné v každém kraji jest zhubeno a rozbořeno, a co po meči, ohni a moru zůstalo, to jest s větší téměř strany rybníky zatopeno.“ Rybníků přibývalo rychle i v šestnáctém století. Dosvědčuje nám to na př. rukopisný seznam vybrané berně z třicátých let 16. století pro severní Moravu (Olomoucký městský archiv rkp. 4/1). Na- pořád scházejí berně za to, „co páni rybníkem zatopili, ... na rolích, které pán rybníkem zatopil, též na dvou zahradách, které rybníkem zatopil“ atd. Šest- nácté století je ještě celé ve znamení zakládání rybníků, třebas v druhé polo- vině dochází k pozvolné stagnaci. Přesto však ještě r. 1589 píše Jan Štelcar Želetavský ve své knize „O pravé a falešné církvi“: „Jiní (šlechtici) pak ma- jíce (kostely) vystavené, zatopují je rybníky. I plní se to, co onen sedláček v Čechách prorokoval, že přede dnem soudným bude zima zimu stíhati, v koži- ších že budou žínati a čtvrtý díl země české s kostely rybníci zatopiti mají.“5 Rozvoj rybnikářství se projevil i v hospodářské literatuře. Ačkoliv nejdů- ležitější spis o rybnikářství z té doby je latinský, přesto ani v češtině nebyly rybníky zcela opomíjeny. Nechme stranou hospodářské instrukce Viléma z Pernštejna, o nichž se zmíníme níže, a omezme se jen na 16. stol. R. 1540 vychází u Bartoloměje Netolického spis Jana Brtvína z Ploskovic s názvem „Knizka tato dwie Stranky wsobie držy Wprzednij Strancze gest o Zpusobu a Ziwotu krestianskem kterak by cžlowiek sam sebe przitom Y gine westi miel zwlasstie pak kterzi w swietie nad gineimi panugij W druhe strancze o Po- rzadku slussně a užitečně z strany hospodarstwij kratičcze shledano“,“ kde je 2 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 223. 3 O právech země české knihy devatery, vyd. J. Jireček, 1874, str. 451. 4 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 234. 5 Fr. Teplý: Příspěvky k dějinám českého rybnikářství, Praha 1937, str. 36. 6 Zd. Tobolka: Knihopis českých a slovenských tisků, II 2, č. 1307; jeho pravopis zachovávám. 6
Rybnikářství však mělo pro hospodářství i důsledky neblahé. Především vedlo k vytváření velkých latifundií, protože na malém území, kde byl majitel omezován vlastnickými právy sousedů, se dalo provozovat jen velmi špatně, a za druhé bylo jednou z příčin velkých zásahů do práv poddaných, neboť jednak jim páni zabírali půdu a zatopovali ji rybníky, jednak byli poddaní nuceni pra- covat při stavbě rybníků, z počátku sice za plat, ale brzy na některých místech robotou. I když dávali páni za zatopenou půdu náhradu, byli přece poddaní poško- zováni, neboť rybníky vždy ohrožovaly okolní pole. Proto se po celou dobu ozý- vají nářky na rybníky. Už proroctví doktora Kampa z r. 1472 uvádí rybníky jako znamení blížící se zkázy země: „Panstvo na větším díle poddaným svým poplužní dědiny odejme a vezme a z nich sobě rybníků nadělá, chléb jim z oust jejich vydírati a bráti budou: z toho potomně povstanou veliké mordy, loupeže i od ohně zkázy, chtějíce poddaní nad svými pány se vymstíti.“2 Stejně mluví r. 1508 Viktorin Kornel ze Všehrd: „Když země téměř třetí díl zpustošen válkami a mory, a sídel zemanských množství přílišné v každém kraji jest zhubeno a rozbořeno, a co po meči, ohni a moru zůstalo, to jest s větší téměř strany rybníky zatopeno.“ Rybníků přibývalo rychle i v šestnáctém století. Dosvědčuje nám to na př. rukopisný seznam vybrané berně z třicátých let 16. století pro severní Moravu (Olomoucký městský archiv rkp. 4/1). Na- pořád scházejí berně za to, „co páni rybníkem zatopili, ... na rolích, které pán rybníkem zatopil, též na dvou zahradách, které rybníkem zatopil“ atd. Šest- nácté století je ještě celé ve znamení zakládání rybníků, třebas v druhé polo- vině dochází k pozvolné stagnaci. Přesto však ještě r. 1589 píše Jan Štelcar Želetavský ve své knize „O pravé a falešné církvi“: „Jiní (šlechtici) pak ma- jíce (kostely) vystavené, zatopují je rybníky. I plní se to, co onen sedláček v Čechách prorokoval, že přede dnem soudným bude zima zimu stíhati, v koži- ších že budou žínati a čtvrtý díl země české s kostely rybníci zatopiti mají.“5 Rozvoj rybnikářství se projevil i v hospodářské literatuře. Ačkoliv nejdů- ležitější spis o rybnikářství z té doby je latinský, přesto ani v češtině nebyly rybníky zcela opomíjeny. Nechme stranou hospodářské instrukce Viléma z Pernštejna, o nichž se zmíníme níže, a omezme se jen na 16. stol. R. 1540 vychází u Bartoloměje Netolického spis Jana Brtvína z Ploskovic s názvem „Knizka tato dwie Stranky wsobie držy Wprzednij Strancze gest o Zpusobu a Ziwotu krestianskem kterak by cžlowiek sam sebe przitom Y gine westi miel zwlasstie pak kterzi w swietie nad gineimi panugij W druhe strancze o Po- rzadku slussně a užitečně z strany hospodarstwij kratičcze shledano“,“ kde je 2 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 223. 3 O právech země české knihy devatery, vyd. J. Jireček, 1874, str. 451. 4 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 234. 5 Fr. Teplý: Příspěvky k dějinám českého rybnikářství, Praha 1937, str. 36. 6 Zd. Tobolka: Knihopis českých a slovenských tisků, II 2, č. 1307; jeho pravopis zachovávám. 6
Strana 7
několik kapitol věnováno rybnikářství (O fissmeistru a povinnosti jeho, Dohlé- dání k rybníkům, Nahánění vody, Vyvstání ryb, Lovení ryb, Prodávání ryb). R. 1587 vychází tento spisek znova u Daniela Adama z Veleslavína pod názvem „Hospodář. Knjžka welmi vžitečná zawijragijc w sobě, předně na wedenij ži- wota Křestianského yakby ti, kteřijž w swětě nad ginými panugij, sami sebe y sobě poddané sprawowati měli. Potom Gruntownij Spráwu a pořádek wsse- liyakého hospodářstwij zwlásstě při panstwich a zbožijch potřebná Panům, kteřijž weliké Statky na zemi magij.“ Jen v rukopise zůstal spisek Petra Hu- báčka Kolínského „O věcech rybářských, ptáčnických a štěpařských“,“ složený r. 1553 s užitím zápisků asi o sto let starších. Stejně tak v rukopise zůstal jiný hospodářský spis, který se alespoň letmo dotýkal rybníků, Adolfa Wolfa „Správa pěkná a potřebná, kterak jednoho každého pána dvůr jeho má se říditi a spravovati a tolikéž správa a naučení o průbě rybníkářské, o rozměřo- vání okolí, luk, lesů a jiných rozličných věcech“, a ještě několik rukopisů jiných. R. 1574 tiskne Jiří Melantrich oblíbenou knihu Jana Mathesia „Oeco- nomia“ v překladě Tomáše Řešátka Soběslavského.1° I zde se věnuje pozornost rybníkům. Za zmínku stojí také veršovaná autobiografie Jakuba Krčína z Jelčan, kterou připojil archivář Rožmberků Václav Břežan k svému spisu „Život Viléma z Rožmberka“. Protože Krčín umírá r. 1604, můžeme tuto jeho autobiografii považovat ještě za výtvor 16. stol. Latinsky psaných knih o rybnikářství, jež vycházejí v 16. stol., je celá řada. Českým rybnikářstvím je kromě spisku Dubraviova nepopiratelně inspi- rováno dílo českolipského rodáka, lékaře a humanistického básníka Jiřího Handsche (asi 1520—1595) Piscinarum institutio et cultus per Bohemiam, Moraviam et Silesiam usitatus, a nemine antea litteris illustratus et iam primum per G. Handschium accurate observatus et conscriptus,11 který však zůstal v rukopise. Hlavním pramenem našeho poučení o rybnikářství této doby je však spisek Jana Dubravia De piscinis. Jan Dubravius se narodil asi r. 1486 v Plzni. Jeho rodiče, patrně zámožní, byli jako většina Plzně katolíky. Protože pražské školy, a to jak školy parti- kulární tak universita, byly v rukách utrakvistů, byl Jan poslán na gymnasium vídeňské, kde jako žák Konráda Celtesa nabyl výborné znalosti latiny a řečtiny a důkladně se vzdělal v naukách humanistických. Z Vídně odešel studovat theo- logii a církevní právo do Italie a v Padově získal titul doktora práv církevních. Po návratu do vlasti se stal sekretářem olomouckého biskupa Stanislava 7 Zd. Tobolka: cit. sp. II 2, č. 1308. s Č. Zíbrt: Bibliografie české historie III 2, č. 8316. o Č. Zibrt: cit. sp. III, 2, č. 8215. 10 Č. Zibrt: cit. sp. III 2, č. 8263. 11 M. Kalina v. Jätenstein: Nachrichten über böhmische Schriftsteller und Gelehrte, Abh. kön. böhm. Ges. Wiss. VI, 1819, str. 44.
několik kapitol věnováno rybnikářství (O fissmeistru a povinnosti jeho, Dohlé- dání k rybníkům, Nahánění vody, Vyvstání ryb, Lovení ryb, Prodávání ryb). R. 1587 vychází tento spisek znova u Daniela Adama z Veleslavína pod názvem „Hospodář. Knjžka welmi vžitečná zawijragijc w sobě, předně na wedenij ži- wota Křestianského yakby ti, kteřijž w swětě nad ginými panugij, sami sebe y sobě poddané sprawowati měli. Potom Gruntownij Spráwu a pořádek wsse- liyakého hospodářstwij zwlásstě při panstwich a zbožijch potřebná Panům, kteřijž weliké Statky na zemi magij.“ Jen v rukopise zůstal spisek Petra Hu- báčka Kolínského „O věcech rybářských, ptáčnických a štěpařských“,“ složený r. 1553 s užitím zápisků asi o sto let starších. Stejně tak v rukopise zůstal jiný hospodářský spis, který se alespoň letmo dotýkal rybníků, Adolfa Wolfa „Správa pěkná a potřebná, kterak jednoho každého pána dvůr jeho má se říditi a spravovati a tolikéž správa a naučení o průbě rybníkářské, o rozměřo- vání okolí, luk, lesů a jiných rozličných věcech“, a ještě několik rukopisů jiných. R. 1574 tiskne Jiří Melantrich oblíbenou knihu Jana Mathesia „Oeco- nomia“ v překladě Tomáše Řešátka Soběslavského.1° I zde se věnuje pozornost rybníkům. Za zmínku stojí také veršovaná autobiografie Jakuba Krčína z Jelčan, kterou připojil archivář Rožmberků Václav Břežan k svému spisu „Život Viléma z Rožmberka“. Protože Krčín umírá r. 1604, můžeme tuto jeho autobiografii považovat ještě za výtvor 16. stol. Latinsky psaných knih o rybnikářství, jež vycházejí v 16. stol., je celá řada. Českým rybnikářstvím je kromě spisku Dubraviova nepopiratelně inspi- rováno dílo českolipského rodáka, lékaře a humanistického básníka Jiřího Handsche (asi 1520—1595) Piscinarum institutio et cultus per Bohemiam, Moraviam et Silesiam usitatus, a nemine antea litteris illustratus et iam primum per G. Handschium accurate observatus et conscriptus,11 který však zůstal v rukopise. Hlavním pramenem našeho poučení o rybnikářství této doby je však spisek Jana Dubravia De piscinis. Jan Dubravius se narodil asi r. 1486 v Plzni. Jeho rodiče, patrně zámožní, byli jako většina Plzně katolíky. Protože pražské školy, a to jak školy parti- kulární tak universita, byly v rukách utrakvistů, byl Jan poslán na gymnasium vídeňské, kde jako žák Konráda Celtesa nabyl výborné znalosti latiny a řečtiny a důkladně se vzdělal v naukách humanistických. Z Vídně odešel studovat theo- logii a církevní právo do Italie a v Padově získal titul doktora práv církevních. Po návratu do vlasti se stal sekretářem olomouckého biskupa Stanislava 7 Zd. Tobolka: cit. sp. II 2, č. 1308. s Č. Zíbrt: Bibliografie české historie III 2, č. 8316. o Č. Zibrt: cit. sp. III, 2, č. 8215. 10 Č. Zibrt: cit. sp. III 2, č. 8263. 11 M. Kalina v. Jätenstein: Nachrichten über böhmische Schriftsteller und Gelehrte, Abh. kön. böhm. Ges. Wiss. VI, 1819, str. 44.
Strana 8
Thurzy, mecenáše humanistů, s jehož pomocí rychle stoupal v církevních hod- nostech. Jako biskupův sekretář se dostal do veřejného života a často hájil zájmy českých králů doma i v cizině. Asi r. 1517 získal zásluhou svého pří- buzného Kašpara Eberweina z Hradiště erb a titul z Doubravky a Hradiště a r. 1522 byl povýšen do stavu vladyckého. Služby, prokazované králi Ferdi- nandovi I., mu pomohly neméně než jeho učenost a zkušenosti, když se ucházel o biskupství olomoucké, jehož dosáhl r. 1542. Ferdinand potřeboval často pe- níze a Dubravius mu musel pomáhat i ve své nové funkci. Jen člověk velmi obratný a zkušený mohl dostát této povinnosti a neuvalit při tom na biskupské statky ohromné dluhy. Dubravius to dokázal a staral se o hospodářství s ta- kovým úspěchem, že mu to bylo i vyčítáno. V kapitulním protokole je o něm napsáno, že byl velmi proslaven svou učeností a zkušeností, milý králi a šlechtě pro své zásluhy, že však nedbal o choť svou církev, ale staral se o bohatství a po celý svůj bezúhonný život pečoval o výstavbu hradů a především o povznesení biskupství.12 Dubravius neopomíjel však ani své po- vinnosti církevní. Poznal, že za současného stavu náboženských poměrů v zemi je prospěšnější se shodnout s kališníky než ostře proti nim vystupovat, a kon- cem života se zastával i uvězněných Českých bratří, ačkoliv dříve patřil k je- jich nepřátelům. Zemřel 2. září 1553. Pokud jde o Dubraviovu činnost literární, vystoupil po prvé na veřejnost dvěma knihami Martiana Foelixe (sic) Capelly De nuptiis Mercurii et Philolo- giae, které opatřil komentářem a vydal ve Vídni r. 1516. Své řeči, které pronesl ve službách královských, a několik dopisů vydal r. 1549 v Prostějově (Oratio ad Sigismundum regem Poloniae de auxilio contra Turcas. Oratiuncula de nuptiis regis Poloniae Sigismundi iunioris. Epistola ad collegium Pragense, cuius collegae se calixtinos cognominant, de ecclesiae oeconomia. Oratio fune- bris in Sigismundi regis Polonie exequiis. Epistola ad Xristoforum de Zvola cannonicum Olomucensem de liturgia. Commentarius in V. Davidis Psalmum.) Pro krále Ludvíka Dubravius latinsky upravil Novou radu Smila Flašky z Pardubic. Tato Theriobulia sive De regiis praeceptis byla po prvé vytištěna v Norimberce r. 1520 bez Dubraviova vědomí. Pro jiného českého krále, Ferdi- nandova syna Maxmiliána I., napsal Historia regni Boiemiae de rebus in illa gestis, ab initio Boemorum, qui ex Illyria venientes eandem Boiemiam in medio propemodum superioris Germaniae sitam occupaverunt o 33 knihách a vydal ji r. 1552 v Prostějově, když byl již dříve r. 1547 uveřejnil De piscinis libri V. Tento spisek nás podrobně poučuje o rybnikářství v Čechách v první polo- vině 16. století. Seznamuje nás se vším, čeho je v rybnikářství třeba, od prvního vyměřování rybníka až po jeho vylovení a obnovování zastaralých a 12 Latinské znění zápisu ze Series episc. str. 195 u A. Rybičky: Jan z Doubravky a Hradiště, ČČM 1878, str. 243.
Thurzy, mecenáše humanistů, s jehož pomocí rychle stoupal v církevních hod- nostech. Jako biskupův sekretář se dostal do veřejného života a často hájil zájmy českých králů doma i v cizině. Asi r. 1517 získal zásluhou svého pří- buzného Kašpara Eberweina z Hradiště erb a titul z Doubravky a Hradiště a r. 1522 byl povýšen do stavu vladyckého. Služby, prokazované králi Ferdi- nandovi I., mu pomohly neméně než jeho učenost a zkušenosti, když se ucházel o biskupství olomoucké, jehož dosáhl r. 1542. Ferdinand potřeboval často pe- níze a Dubravius mu musel pomáhat i ve své nové funkci. Jen člověk velmi obratný a zkušený mohl dostát této povinnosti a neuvalit při tom na biskupské statky ohromné dluhy. Dubravius to dokázal a staral se o hospodářství s ta- kovým úspěchem, že mu to bylo i vyčítáno. V kapitulním protokole je o něm napsáno, že byl velmi proslaven svou učeností a zkušeností, milý králi a šlechtě pro své zásluhy, že však nedbal o choť svou církev, ale staral se o bohatství a po celý svůj bezúhonný život pečoval o výstavbu hradů a především o povznesení biskupství.12 Dubravius neopomíjel však ani své po- vinnosti církevní. Poznal, že za současného stavu náboženských poměrů v zemi je prospěšnější se shodnout s kališníky než ostře proti nim vystupovat, a kon- cem života se zastával i uvězněných Českých bratří, ačkoliv dříve patřil k je- jich nepřátelům. Zemřel 2. září 1553. Pokud jde o Dubraviovu činnost literární, vystoupil po prvé na veřejnost dvěma knihami Martiana Foelixe (sic) Capelly De nuptiis Mercurii et Philolo- giae, které opatřil komentářem a vydal ve Vídni r. 1516. Své řeči, které pronesl ve službách královských, a několik dopisů vydal r. 1549 v Prostějově (Oratio ad Sigismundum regem Poloniae de auxilio contra Turcas. Oratiuncula de nuptiis regis Poloniae Sigismundi iunioris. Epistola ad collegium Pragense, cuius collegae se calixtinos cognominant, de ecclesiae oeconomia. Oratio fune- bris in Sigismundi regis Polonie exequiis. Epistola ad Xristoforum de Zvola cannonicum Olomucensem de liturgia. Commentarius in V. Davidis Psalmum.) Pro krále Ludvíka Dubravius latinsky upravil Novou radu Smila Flašky z Pardubic. Tato Theriobulia sive De regiis praeceptis byla po prvé vytištěna v Norimberce r. 1520 bez Dubraviova vědomí. Pro jiného českého krále, Ferdi- nandova syna Maxmiliána I., napsal Historia regni Boiemiae de rebus in illa gestis, ab initio Boemorum, qui ex Illyria venientes eandem Boiemiam in medio propemodum superioris Germaniae sitam occupaverunt o 33 knihách a vydal ji r. 1552 v Prostějově, když byl již dříve r. 1547 uveřejnil De piscinis libri V. Tento spisek nás podrobně poučuje o rybnikářství v Čechách v první polo- vině 16. století. Seznamuje nás se vším, čeho je v rybnikářství třeba, od prvního vyměřování rybníka až po jeho vylovení a obnovování zastaralých a 12 Latinské znění zápisu ze Series episc. str. 195 u A. Rybičky: Jan z Doubravky a Hradiště, ČČM 1878, str. 243.
Strana 9
nevýnosných rybníků. Kromě toho se zabývá i věcmi pro rybnikáře zdánlivě vedlejšími, na př. původem rybnikářství (I 4), nebo tím, jak se dostanou štiky do rybníka, do kterého nebyly nasazeny (III 12). Co vedlo Dubravia k napsání spisku, který je „nejen první domácí projev literární na poli praktického hospodářství, ale zároveň i nejcennější kus starší naší hospodářské literatury vůbec“?13 Podle Dubraviova vlastního doznání v předmluvě k první knize De piscinis vedla ho k napsání spisku poptávka po jeho vědomostech. Dubravius poznal dobře u svého biskupa Stanislava Thurzy hospodaření na velkostatcích a výnosnost rybníků, kterou konečně znal i z pernštejnských statků. Proto se na něho obrátil Antonín Fugger, bohatý augšpurský pláteník a proslulý finančník, aby mu poradil, jak by měl povznést zanedbané hospodářství na hradě, který koupil. Patrně šlo o nějaký hrad či zámek v okolí Báňské Bystrice, kde především měli Fuggerové soukromé hospodářské objekty. Ať však šlo o kterýkoli hrad, je jisté — a Dubravius to výslovně říká —, že ho předtím ani ve snu nenapadlo napsat něco o rybní- cích, než se zúčastnil oné porady u Fuggera (I Př.). Proto musíme odmítnout názor Fr. Špatného,14 že Dubravius napsal svůj spisek proto, aby zanedba- nému již rybářství na Moravě pomohl k rozkvětu. Rybářství na Moravě nebylo tehdy v úpadku, naopak je to jeho nejslavnější doba. Je pravda, že na Moravě bylo méně rybníků než v Čechách, ale to nebylo způsobeno zanedbáním, nýbrž horšími přírodními podmínkami. Omyl Špatného vznikl snad tím, že zatím co se o českém rybnikářství toho ví dost, neboť postavy rožmberských měřičů a hlavně Jakuba Krčína z Jelčan k sobě strhují pozornost a máme o nich dobré současné zprávy archivní i literární, nevíme o žádné takové postavě na Moravě. Uveďme alespoň jeden doklad, že v této době rybníků na Moravě při- bývá. V třicátých letech 16. stol. vznikají veliké tovačovské rybníky Stašov a Majetínský a máme dokonce listinu z r. 1535, kterou Jan z Pernštejna dával Tovačovským náhrady a milosti za to, že jim zatopil rybníky půdu. Také na statcích olomouckých biskupů byla rybníkům věnována v 16. stol. velká péče, jak o tom svědčí jednak arcibiskupský archiv, jednak korespondence Stani- slava Thurzy a Jana Dubravia. Fuggerovo pozvání určuje zároveň časovou mez, od kdy mohl Dubraviův spisek vznikat. Antonín Fugger přejímá firmu a rodinné obchody r. 1526 a toho roku nabývá Dubravius také statku v Blansku, o němž se zmiňuje v druhé knize (kap. 7). Poslední událostí, jíž se Dubravius přímo dotýká, je sněm ve Znojmě, konaný r. 1535 (V 4). Podle slov Dubraviových (List) pak byl spisek hotov ještě za života Stanislava Thurzy. Protože ten umírá r. 1540, vznikla pátá kniha, v níž je zmínka o Znojmě, v letech 1535—1540 a snad v této době vznikají i knihy předcházející, i když při velké zaměstnanosti 13 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 225. 14 Fr. Špatný: Rybnikářství čili hospodaření na rybnících, Živa 1870, str. 15.
nevýnosných rybníků. Kromě toho se zabývá i věcmi pro rybnikáře zdánlivě vedlejšími, na př. původem rybnikářství (I 4), nebo tím, jak se dostanou štiky do rybníka, do kterého nebyly nasazeny (III 12). Co vedlo Dubravia k napsání spisku, který je „nejen první domácí projev literární na poli praktického hospodářství, ale zároveň i nejcennější kus starší naší hospodářské literatury vůbec“?13 Podle Dubraviova vlastního doznání v předmluvě k první knize De piscinis vedla ho k napsání spisku poptávka po jeho vědomostech. Dubravius poznal dobře u svého biskupa Stanislava Thurzy hospodaření na velkostatcích a výnosnost rybníků, kterou konečně znal i z pernštejnských statků. Proto se na něho obrátil Antonín Fugger, bohatý augšpurský pláteník a proslulý finančník, aby mu poradil, jak by měl povznést zanedbané hospodářství na hradě, který koupil. Patrně šlo o nějaký hrad či zámek v okolí Báňské Bystrice, kde především měli Fuggerové soukromé hospodářské objekty. Ať však šlo o kterýkoli hrad, je jisté — a Dubravius to výslovně říká —, že ho předtím ani ve snu nenapadlo napsat něco o rybní- cích, než se zúčastnil oné porady u Fuggera (I Př.). Proto musíme odmítnout názor Fr. Špatného,14 že Dubravius napsal svůj spisek proto, aby zanedba- nému již rybářství na Moravě pomohl k rozkvětu. Rybářství na Moravě nebylo tehdy v úpadku, naopak je to jeho nejslavnější doba. Je pravda, že na Moravě bylo méně rybníků než v Čechách, ale to nebylo způsobeno zanedbáním, nýbrž horšími přírodními podmínkami. Omyl Špatného vznikl snad tím, že zatím co se o českém rybnikářství toho ví dost, neboť postavy rožmberských měřičů a hlavně Jakuba Krčína z Jelčan k sobě strhují pozornost a máme o nich dobré současné zprávy archivní i literární, nevíme o žádné takové postavě na Moravě. Uveďme alespoň jeden doklad, že v této době rybníků na Moravě při- bývá. V třicátých letech 16. stol. vznikají veliké tovačovské rybníky Stašov a Majetínský a máme dokonce listinu z r. 1535, kterou Jan z Pernštejna dával Tovačovským náhrady a milosti za to, že jim zatopil rybníky půdu. Také na statcích olomouckých biskupů byla rybníkům věnována v 16. stol. velká péče, jak o tom svědčí jednak arcibiskupský archiv, jednak korespondence Stani- slava Thurzy a Jana Dubravia. Fuggerovo pozvání určuje zároveň časovou mez, od kdy mohl Dubraviův spisek vznikat. Antonín Fugger přejímá firmu a rodinné obchody r. 1526 a toho roku nabývá Dubravius také statku v Blansku, o němž se zmiňuje v druhé knize (kap. 7). Poslední událostí, jíž se Dubravius přímo dotýká, je sněm ve Znojmě, konaný r. 1535 (V 4). Podle slov Dubraviových (List) pak byl spisek hotov ještě za života Stanislava Thurzy. Protože ten umírá r. 1540, vznikla pátá kniha, v níž je zmínka o Znojmě, v letech 1535—1540 a snad v této době vznikají i knihy předcházející, i když při velké zaměstnanosti 13 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 225. 14 Fr. Špatný: Rybnikářství čili hospodaření na rybnících, Živa 1870, str. 15.
Strana 10
Dubraviově různými poselstvími a duchovními a sekretářskými povinnostmi u Thurzy je možné, že první knihy byly napsány už dříve. Podle vlastních slov napsal Dubravius spisek původně jen pro potřebu Antonína Fuggera (List). Biskup Stanislav Thurzo ho pobízel, aby jej vydal, ale Dubravius váhal. Teprve dosti dlouho po smrti Thurzově se dal k tomu po- hnout, také proto, jak praví, aby jím oslavil svého laskavého ochránce (List). Dubravius vděčil ve svém díle Thurzovi za mnohé. V předmluvě k první knize přiznává, že Thurzo je vlastně spoluautorem jeho spisku, neboť jako zkušený rybnikář mu sdělil mnoho zajímavých věcí. Skutečně často, když Dubravius přerušuje výklad popisem nějaké příhody z praxe, objevuje se Thurzo jako přední osoba (na př. 1 6 boj žáby se štikou, III 8 rozmluva o tření kaprů). Také největší Dubraviova zásluha v očích nynějších rybnikářů, chov kaprů v různých rybnících podle stáří, byl vlastně novotou Thurzovou, kterou Dubravius svým spiskem uvedl v širší známost. Kromě o Thurzovi mluví se v knize i o jiných rybnikářích, kteří poskyto- vali Dubraviovi cenné rady (na př. III 1). Tyto zmínky jsou důležité tím, že v nich máme potvrzeno, že proslulé české rybnikářství 16. stol. vyrůstalo z do- mácí tradice, a pak tím, že z nich poznáváme, že Dubraviovo dílo je v podstatě písemným zaznamenáním vědomostí, rozšířených mezi významnějšími rybni- káři. Přiznává to sám Dubravius v předmluvě k druhé knize, říkaje, že chce uvést v obecnou známost to, co je dosud tajemstvím několika zasvěcenců. V této snaze měl Dubravius už předchůdce. Byl jím Vilém z Pernštejna, který zapisoval své hospodářské zkušenosti, především z rybnikářství, pro sebe, pro poučení synů a pro všechny porybné. Z jeho instrukcí, psaných patrně zvlášť pro každé panství, vydal jeho syn Vojtěch instrukce rybní pro panství Potštýnské a Litické (1525).15 Lze předpokládat, že Dubravius čerpal buď přímo z těchto instrukcí, po případě z jiných, jež nebyly vydány. Okol- nost, že v předmluvě k I. kn. říká, že se o rybnících v literatuře dosud mlčelo, na tom nic nemění, protože instrukce nebyly pokládány za literární dílo. Ostatně při svých úzkých vztazích k pánům z Pernštejna mohl znát Dubravius mnohé přímo od nich, bez prostřednictví těchto instrukcí. Dubravius ovšem nezaznamenává jen zkušenosti ostatních, mnohé uvádí ze své vlastní praxe. Tak na př. byl Dubravius osobně přítomen při obnovo- vání hráze u rybníka v Blansku (II 7) a sám dával rozkazy při lovení ryb na zamrzlém rybníku (V 4). I jako biskup založil Dubravius ještě několik rybníků (na př. 1545 u Chrlic, 1546 u Ostravy, 1547 u Hulína, 1548 u Mi- ňůvek). Jakým způsobem Dubravius svou látku zpracovával? Názory doby a hu- manistické školení autorovo určují zevní tvářnost jeho spisku. Při zběžném nahlédnutí — zejména do první knihy— by se téměř zdálo, že dílo je vlastně 15 Fr. Teplý: cit. sp. str. 26. 10
Dubraviově různými poselstvími a duchovními a sekretářskými povinnostmi u Thurzy je možné, že první knihy byly napsány už dříve. Podle vlastních slov napsal Dubravius spisek původně jen pro potřebu Antonína Fuggera (List). Biskup Stanislav Thurzo ho pobízel, aby jej vydal, ale Dubravius váhal. Teprve dosti dlouho po smrti Thurzově se dal k tomu po- hnout, také proto, jak praví, aby jím oslavil svého laskavého ochránce (List). Dubravius vděčil ve svém díle Thurzovi za mnohé. V předmluvě k první knize přiznává, že Thurzo je vlastně spoluautorem jeho spisku, neboť jako zkušený rybnikář mu sdělil mnoho zajímavých věcí. Skutečně často, když Dubravius přerušuje výklad popisem nějaké příhody z praxe, objevuje se Thurzo jako přední osoba (na př. 1 6 boj žáby se štikou, III 8 rozmluva o tření kaprů). Také největší Dubraviova zásluha v očích nynějších rybnikářů, chov kaprů v různých rybnících podle stáří, byl vlastně novotou Thurzovou, kterou Dubravius svým spiskem uvedl v širší známost. Kromě o Thurzovi mluví se v knize i o jiných rybnikářích, kteří poskyto- vali Dubraviovi cenné rady (na př. III 1). Tyto zmínky jsou důležité tím, že v nich máme potvrzeno, že proslulé české rybnikářství 16. stol. vyrůstalo z do- mácí tradice, a pak tím, že z nich poznáváme, že Dubraviovo dílo je v podstatě písemným zaznamenáním vědomostí, rozšířených mezi významnějšími rybni- káři. Přiznává to sám Dubravius v předmluvě k druhé knize, říkaje, že chce uvést v obecnou známost to, co je dosud tajemstvím několika zasvěcenců. V této snaze měl Dubravius už předchůdce. Byl jím Vilém z Pernštejna, který zapisoval své hospodářské zkušenosti, především z rybnikářství, pro sebe, pro poučení synů a pro všechny porybné. Z jeho instrukcí, psaných patrně zvlášť pro každé panství, vydal jeho syn Vojtěch instrukce rybní pro panství Potštýnské a Litické (1525).15 Lze předpokládat, že Dubravius čerpal buď přímo z těchto instrukcí, po případě z jiných, jež nebyly vydány. Okol- nost, že v předmluvě k I. kn. říká, že se o rybnících v literatuře dosud mlčelo, na tom nic nemění, protože instrukce nebyly pokládány za literární dílo. Ostatně při svých úzkých vztazích k pánům z Pernštejna mohl znát Dubravius mnohé přímo od nich, bez prostřednictví těchto instrukcí. Dubravius ovšem nezaznamenává jen zkušenosti ostatních, mnohé uvádí ze své vlastní praxe. Tak na př. byl Dubravius osobně přítomen při obnovo- vání hráze u rybníka v Blansku (II 7) a sám dával rozkazy při lovení ryb na zamrzlém rybníku (V 4). I jako biskup založil Dubravius ještě několik rybníků (na př. 1545 u Chrlic, 1546 u Ostravy, 1547 u Hulína, 1548 u Mi- ňůvek). Jakým způsobem Dubravius svou látku zpracovával? Názory doby a hu- manistické školení autorovo určují zevní tvářnost jeho spisku. Při zběžném nahlédnutí — zejména do první knihy— by se téměř zdálo, že dílo je vlastně 15 Fr. Teplý: cit. sp. str. 26. 10
Strana 11
montáží ze starověkých autorů. Všimněme si však, koho Dubravius především cituje. Je to Plinius St., Varro, Columella, Aristoteles, tedy vesměs autoři vý- kladů hospodářských, nebo Vitruvius tam, kde se mluví o symetrii. Je ovšem citován i Cicero, Vergilius, ba i Lucretius, ale většinou jen tehdy, když citát lépe objasňuje to, co je předmětem výkladu. Není tedy citování starověkých autorit u Dubravia jen módou a nemá pouze zvýšit stylistickou úroveň spisku, třebaže se několik okrasných citátů v něm nalezne. Dubravius rád doloží své názory a zkušenosti tím, že stejně smýšlí Aristoteles nebo Plinius, ale neváhá proti starověkým autoritám postavit názor prostých rybnikářů, zdá-li se mu lepší (III 12). Zaměření Dubraviových citátů nejlépe vynikne, srovnáme-li je s citáty díla sice poněkud pozdějšího, ale z téhož oboru a o Dubravia se do- konce opírajícího, s Oeconomia suburbana Christofora Fischera. Ten uvádí častěji citát jen jako básnickou ozdobu a jeho citáty smysl spíše zatemňují než objasňují. Proto nepokládám za správný názor Fr. Hrubého, že tyto citace jsou jen literární výzdobou a okrasným úvodem k líčení domácích zkušeností.16 Nelze také zcela souhlasit s Fr. Hrubým v tom, že „lze knížku přes její hono- sivé roucho humanistické plným právem nazvati takovým praktickým návo- dem, neboť vše, čeho je třeba k hospodaření rybničnému od založení rybníka až po jeho konečné lovení, jest v ní obsaženo“,17 neboť některé kapitoly značně přesahují rámec praktického poučování (na př. III 10, III 12, V 5, V 8). Z rámce praktického poučení se vymyká téměř celá první kniha a hlavně část I 2, kde se Dubravius snaží restituovat původní znění Pliniovy Naturalis historia 9, 45. Bylo by zajímavé zjistit, zda Dubraviem navrhované čtení mario (místo rukopisného mari) je jeho vlastní konjektura, či zda přebírá konjekturu Zikmunda Hrubého z Jelení, jehož vydání Pliniovy Naturalis histo- ria vyšlo v Basileji r. 1535. Psal-li Dubravius i I. kn. až po r. 1535, mohl už Hrubého vydání znát, ale je to málo pravděpodobné. Jazyk spisku je vyspělá a značně obratná latina humanistická. Na něko- lika místech se sice setkáváme s tvary poněkud neobvyklými (indikativ místo konjunktivu), ale zdá se, že jde nejspíše o tiskové chyby. Ze snahy nepsat „barbarsky“ se Dubravius snaží nalézt latinský název i pro to, co Římané neznali. Platí to zejména o jménech ryb, kde Dubravius jen dvakrát ponechává průhledně zlatinisovaný český název (I 7 pitrussam-pitruši, III 9 terdellones- trdelníci). Jindy tvoří buď vlastní odvozeniny (za takovou odvozeninu poklá- dám jméno maenula (I 7) od maena na označení ryby zcela odlišné) nebo pře- jímá latinské jméno pro zcela jiný druh ryb (I 7 haleculae rivales, maenulae- que et cammari napodobuje pravděpodobně Columellovo 8, 16, 6 datur camma- rus et rivalis alecula, ale s jiným významem). Tyto Dubraviovy neologismy byly patrně nejasné už jeho současníkům, protože Joachim Camerarius, který 16 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 230. 17 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 225. 11
montáží ze starověkých autorů. Všimněme si však, koho Dubravius především cituje. Je to Plinius St., Varro, Columella, Aristoteles, tedy vesměs autoři vý- kladů hospodářských, nebo Vitruvius tam, kde se mluví o symetrii. Je ovšem citován i Cicero, Vergilius, ba i Lucretius, ale většinou jen tehdy, když citát lépe objasňuje to, co je předmětem výkladu. Není tedy citování starověkých autorit u Dubravia jen módou a nemá pouze zvýšit stylistickou úroveň spisku, třebaže se několik okrasných citátů v něm nalezne. Dubravius rád doloží své názory a zkušenosti tím, že stejně smýšlí Aristoteles nebo Plinius, ale neváhá proti starověkým autoritám postavit názor prostých rybnikářů, zdá-li se mu lepší (III 12). Zaměření Dubraviových citátů nejlépe vynikne, srovnáme-li je s citáty díla sice poněkud pozdějšího, ale z téhož oboru a o Dubravia se do- konce opírajícího, s Oeconomia suburbana Christofora Fischera. Ten uvádí častěji citát jen jako básnickou ozdobu a jeho citáty smysl spíše zatemňují než objasňují. Proto nepokládám za správný názor Fr. Hrubého, že tyto citace jsou jen literární výzdobou a okrasným úvodem k líčení domácích zkušeností.16 Nelze také zcela souhlasit s Fr. Hrubým v tom, že „lze knížku přes její hono- sivé roucho humanistické plným právem nazvati takovým praktickým návo- dem, neboť vše, čeho je třeba k hospodaření rybničnému od založení rybníka až po jeho konečné lovení, jest v ní obsaženo“,17 neboť některé kapitoly značně přesahují rámec praktického poučování (na př. III 10, III 12, V 5, V 8). Z rámce praktického poučení se vymyká téměř celá první kniha a hlavně část I 2, kde se Dubravius snaží restituovat původní znění Pliniovy Naturalis historia 9, 45. Bylo by zajímavé zjistit, zda Dubraviem navrhované čtení mario (místo rukopisného mari) je jeho vlastní konjektura, či zda přebírá konjekturu Zikmunda Hrubého z Jelení, jehož vydání Pliniovy Naturalis histo- ria vyšlo v Basileji r. 1535. Psal-li Dubravius i I. kn. až po r. 1535, mohl už Hrubého vydání znát, ale je to málo pravděpodobné. Jazyk spisku je vyspělá a značně obratná latina humanistická. Na něko- lika místech se sice setkáváme s tvary poněkud neobvyklými (indikativ místo konjunktivu), ale zdá se, že jde nejspíše o tiskové chyby. Ze snahy nepsat „barbarsky“ se Dubravius snaží nalézt latinský název i pro to, co Římané neznali. Platí to zejména o jménech ryb, kde Dubravius jen dvakrát ponechává průhledně zlatinisovaný český název (I 7 pitrussam-pitruši, III 9 terdellones- trdelníci). Jindy tvoří buď vlastní odvozeniny (za takovou odvozeninu poklá- dám jméno maenula (I 7) od maena na označení ryby zcela odlišné) nebo pře- jímá latinské jméno pro zcela jiný druh ryb (I 7 haleculae rivales, maenulae- que et cammari napodobuje pravděpodobně Columellovo 8, 16, 6 datur camma- rus et rivalis alecula, ale s jiným významem). Tyto Dubraviovy neologismy byly patrně nejasné už jeho současníkům, protože Joachim Camerarius, který 16 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 230. 17 Fr. Hrubý: cit. čl. str. 225. 11
Strana 12
vydal Dubraviův spisek r. 1596, přiznává v připojeném výkladě o rybách u Dubravia, že neví, které ryby měl autor pod těmito jmény na mysli. Zmiňovala jsem se už o tom, že Dubravius původně nepomýšlel na vydání. Fuggerovi byl jistě určen spisek v rukopise, avšak ten je patrně ztracen. K vy- dání došlo na pobízení přátel (List) teprve r. 1547,18 kdy vyšel pod titulem: Iani Dubrauii De piscinis ad Antonium Fuggerum. Cum gratia et privilegio. Vratislaviae. Andreas Vinglerus excudebat. XLVII. Poslední list určuje přes- něji dobu vydání: Vratislaviae ex officina Andreae Vingleri. Anno salutis MDXXXXVII mense Augusto. Toto vydání ve srovnání s ostatními nemá seznam kapitol a jednotlivé kapitoly v textu nejsou číslovány. Druhé vydání vyšlo r. 1559 a má titul: Iani Dubravii, qui postea Olomu- censis episcopus creatus est. De piscinis et piscium, qui in eis aluntur, naturis, libri quinque, ut doctissimi, ita ad rem familiarem augendam utilissimi, ad illustrem uirum Antonium Fuggerum. Místo vydání a tiskař nejsou uvedeni. Protože je k tomuto vydání připojen Item Xenocratis De alimento ex aquati- libus Graece et Latine nunc primum aeditus: cum scholiis Conradi Gesneri a Gesner byl od r. 1541 lékařem v Curychu, je pravděpodobné, že toto vydání vyšlo ve Švýcarsku a snad přímo v Curychu. Třetí vydání vyšlo v Norimberce r. 1596 u Pavla Kaufmanna pod titulem: Iani Dubravii De piscinis et piscium, qui in illis aluntur, naturis, libri quinque, ut doctissimi, ita ad rem familiarem augendam utilissimi. Cum auctario Joa- chimi Camerarii, Medici Norimb. Je opatřeno marginaliemi, za textem je při- pojen německý překlad jmen ryb, o kterých se Dubravius zmiňuje, po případě výklad o nich. Pak následuje výklad o nejdůležitějších rybářských nástrojích a nakonec jsou poznámky k některým kapitolám. Těchto Camerariových po- známek jsem částečně užila v komentáři. Pozoruhodný je úvodní dopis, adreso- vaný moravskému pánu Václavu Staršímu Morkovskému ze Zástřizel, v kte- rém chválí Camerarius Dubravia jako nejlepšího rybnikářského spisovatele a prozrazuje, že se jeho úmyslu vydat znovu Dubraviův spisek dostalo horlivé podpory i od Jana Paludia, učitele Václava Morkovského Mladšího. Čtvrté vydání vyšlo r. 1623 s titulním listem Iani Dubravii episcopi Olo- mucensis libri V. Ad illustrem baronem Kircheimii etc. Item Hippocratis Coi aphorismorum libri duo heroicis versibus redditi. Norimbergae typis Ludovici Lochneri, sumptibus Johannis Liebii. Anno MDCXXIII. Vydavatelem byl G. Remus. Toto vydání bylo věnováno moravským pánům Ladislavu Šlejnicovi a bratřím Jindřichovi a Karlovi ze Zahrádky. Před úvodním listem Dubravio- vým jsou uvedeny hendekasyllaby Georga Rema a Melchiora Rindera. Po páté vyšel Dubraviův spisek r. 1671 s titulním listem Iani Dubravii 18 Pokud jde o zprávy, že první vydání vyšlo r. 1546 péčí Joachima Cameraria u Pavla Kaufmanna v Norimberce, došlo u Th. Mokrého, který je původcem této zprávy (Hospodářství rybniční, Písek 1935, str. 298), zřejmě k záměně C za L v ti- tulním listě třetího vydání z r. 1596 (MDXCVI). 12
vydal Dubraviův spisek r. 1596, přiznává v připojeném výkladě o rybách u Dubravia, že neví, které ryby měl autor pod těmito jmény na mysli. Zmiňovala jsem se už o tom, že Dubravius původně nepomýšlel na vydání. Fuggerovi byl jistě určen spisek v rukopise, avšak ten je patrně ztracen. K vy- dání došlo na pobízení přátel (List) teprve r. 1547,18 kdy vyšel pod titulem: Iani Dubrauii De piscinis ad Antonium Fuggerum. Cum gratia et privilegio. Vratislaviae. Andreas Vinglerus excudebat. XLVII. Poslední list určuje přes- něji dobu vydání: Vratislaviae ex officina Andreae Vingleri. Anno salutis MDXXXXVII mense Augusto. Toto vydání ve srovnání s ostatními nemá seznam kapitol a jednotlivé kapitoly v textu nejsou číslovány. Druhé vydání vyšlo r. 1559 a má titul: Iani Dubravii, qui postea Olomu- censis episcopus creatus est. De piscinis et piscium, qui in eis aluntur, naturis, libri quinque, ut doctissimi, ita ad rem familiarem augendam utilissimi, ad illustrem uirum Antonium Fuggerum. Místo vydání a tiskař nejsou uvedeni. Protože je k tomuto vydání připojen Item Xenocratis De alimento ex aquati- libus Graece et Latine nunc primum aeditus: cum scholiis Conradi Gesneri a Gesner byl od r. 1541 lékařem v Curychu, je pravděpodobné, že toto vydání vyšlo ve Švýcarsku a snad přímo v Curychu. Třetí vydání vyšlo v Norimberce r. 1596 u Pavla Kaufmanna pod titulem: Iani Dubravii De piscinis et piscium, qui in illis aluntur, naturis, libri quinque, ut doctissimi, ita ad rem familiarem augendam utilissimi. Cum auctario Joa- chimi Camerarii, Medici Norimb. Je opatřeno marginaliemi, za textem je při- pojen německý překlad jmen ryb, o kterých se Dubravius zmiňuje, po případě výklad o nich. Pak následuje výklad o nejdůležitějších rybářských nástrojích a nakonec jsou poznámky k některým kapitolám. Těchto Camerariových po- známek jsem částečně užila v komentáři. Pozoruhodný je úvodní dopis, adreso- vaný moravskému pánu Václavu Staršímu Morkovskému ze Zástřizel, v kte- rém chválí Camerarius Dubravia jako nejlepšího rybnikářského spisovatele a prozrazuje, že se jeho úmyslu vydat znovu Dubraviův spisek dostalo horlivé podpory i od Jana Paludia, učitele Václava Morkovského Mladšího. Čtvrté vydání vyšlo r. 1623 s titulním listem Iani Dubravii episcopi Olo- mucensis libri V. Ad illustrem baronem Kircheimii etc. Item Hippocratis Coi aphorismorum libri duo heroicis versibus redditi. Norimbergae typis Ludovici Lochneri, sumptibus Johannis Liebii. Anno MDCXXIII. Vydavatelem byl G. Remus. Toto vydání bylo věnováno moravským pánům Ladislavu Šlejnicovi a bratřím Jindřichovi a Karlovi ze Zahrádky. Před úvodním listem Dubravio- vým jsou uvedeny hendekasyllaby Georga Rema a Melchiora Rindera. Po páté vyšel Dubraviův spisek r. 1671 s titulním listem Iani Dubravii 18 Pokud jde o zprávy, že první vydání vyšlo r. 1546 péčí Joachima Cameraria u Pavla Kaufmanna v Norimberce, došlo u Th. Mokrého, který je původcem této zprávy (Hospodářství rybniční, Písek 1935, str. 298), zřejmě k záměně C za L v ti- tulním listě třetího vydání z r. 1596 (MDXCVI). 12
Strana 13
episcopi Olomucensis De piscinis libri V. Accedunt eiusdem argumenti ex vete- rum recentiorumque scriptorum libris excerpta. Omnia Herm. Conringii cura iterum edita, et ab innumeris mendis purgata, cum praefationibus. Helmestadii. Typis et sumptibus Henningi Mulleri Academiae Iuliae typographi. MDCLXXI. Cum privilegiis perpetuis. V tomto vydání jsou ke knížce Dubraviově připo- jena ještě jiná hospodářská pojednání: Marci Terentii Varronis De re rustica libri tertii caput XVII. Lucii Iun. Moderati Columellae De re rustica libri octavi caput XVI et XVII. C. Plinii Secundi Naturalis historiae libri noni caput LIV, LV et LVI cum Francisci Massarii Veneti in eadem capita commentario. Constantini Porphyrogenetae imperatoris Operis Geoponici liber XX Iano Cornario interprete. Petri Crescentiensis De agricultura libri noni caput XXXI, libri decimi caput XXXVII, XXXIIX et XXXIX. Conradi Heresbachii libri quarti De re rustica pars, quae agit de piscinis et piscium vivariis. Eiusdem Thereutices pars de piscatione. Toto vydání je věnováno hraběti Bedřichovi z Alefeldu a Rixingen. V obsáhlém úvodě se jeho vydavatel, polyhistor Herman Conringius, ohrazuje nejprve proti očekávaným výtkám, že vydává spisy hospodářské, místo aby se staral o věci veřejné a státu prospěšné. Uka- zuje na příkladech spisovatelů, jejichž díla pojal do svého vydání, že starost o hospodářství nejen nepřekáží veřejné činnosti, ale že nejlepšími státníky byli právě nejlepší hospodáři. V další části předmluvy podává Conringius stručný přehled vývoje rybnikářství, vycházeje hlavně z první knihy Dubraviovy a doplňuje jeho výklad dalšími starověkými citáty. Nakonec pak odůvodňuje své rozhodnutí, proč vydává Dubravia. Již dlouho ho miloval a vážil si ho, protože nikdo dosud nepopsal vše, co se týká rybníků, kaprů a štik, s takovou přesností a přitom i uhlazeností jako právě Dubravius. Conringius byl by tento jeho spisek vydal už dříve, ale znal jen dvě vydání, a to vratislavské a norimberské (z r. 1623), která nadto nebyla jeho vlastnictvím, a žádný vlastní exemplář nemohl sehnat, protože dílko Dubraviovo bylo v jeho době už vzácností. Jakmile však knížku Dubraviovu laskavostí přítele získal, byl hned rozhodnut ji přehlédnout a vydat znovu. Ostatní díla v tomto vydání pak připojil proto, že se svým námětem shodují s prací Dubraviovou a že Dubraviův stručný výklad lépe objasňují a doplňují. Zdá se však, že tímto svým vydáním nedošel Conringius velkého úspěchu a že o Dubraviův spisek v této době už velký zájem nebyl, protože v Conringiových Opera omnia (Brunšvik 1730) se s Dubraviem už neshledáváme. Toto Conringiovo vydání nemá seznam kapitol, jednotlivé kapitoly v textu jsou však číslovány a text je členěn do odstavců. Už z toho, že druhé vydání vyšlo 12 let po prvním, můžeme poznat, že spisek vzbudil značný zájem. Třetí vydavatel spisku Camerarius pak v úvod- ním listě přímo říká, že na něho naléhali moravští šlechtici, aby jej znovu vydal, protože je velmi důležitý pro správné rybnikaření a protože stará vy- dání jsou již rozebrána. Ještě po více než stu letech píše Bohuslav Balbín 13
episcopi Olomucensis De piscinis libri V. Accedunt eiusdem argumenti ex vete- rum recentiorumque scriptorum libris excerpta. Omnia Herm. Conringii cura iterum edita, et ab innumeris mendis purgata, cum praefationibus. Helmestadii. Typis et sumptibus Henningi Mulleri Academiae Iuliae typographi. MDCLXXI. Cum privilegiis perpetuis. V tomto vydání jsou ke knížce Dubraviově připo- jena ještě jiná hospodářská pojednání: Marci Terentii Varronis De re rustica libri tertii caput XVII. Lucii Iun. Moderati Columellae De re rustica libri octavi caput XVI et XVII. C. Plinii Secundi Naturalis historiae libri noni caput LIV, LV et LVI cum Francisci Massarii Veneti in eadem capita commentario. Constantini Porphyrogenetae imperatoris Operis Geoponici liber XX Iano Cornario interprete. Petri Crescentiensis De agricultura libri noni caput XXXI, libri decimi caput XXXVII, XXXIIX et XXXIX. Conradi Heresbachii libri quarti De re rustica pars, quae agit de piscinis et piscium vivariis. Eiusdem Thereutices pars de piscatione. Toto vydání je věnováno hraběti Bedřichovi z Alefeldu a Rixingen. V obsáhlém úvodě se jeho vydavatel, polyhistor Herman Conringius, ohrazuje nejprve proti očekávaným výtkám, že vydává spisy hospodářské, místo aby se staral o věci veřejné a státu prospěšné. Uka- zuje na příkladech spisovatelů, jejichž díla pojal do svého vydání, že starost o hospodářství nejen nepřekáží veřejné činnosti, ale že nejlepšími státníky byli právě nejlepší hospodáři. V další části předmluvy podává Conringius stručný přehled vývoje rybnikářství, vycházeje hlavně z první knihy Dubraviovy a doplňuje jeho výklad dalšími starověkými citáty. Nakonec pak odůvodňuje své rozhodnutí, proč vydává Dubravia. Již dlouho ho miloval a vážil si ho, protože nikdo dosud nepopsal vše, co se týká rybníků, kaprů a štik, s takovou přesností a přitom i uhlazeností jako právě Dubravius. Conringius byl by tento jeho spisek vydal už dříve, ale znal jen dvě vydání, a to vratislavské a norimberské (z r. 1623), která nadto nebyla jeho vlastnictvím, a žádný vlastní exemplář nemohl sehnat, protože dílko Dubraviovo bylo v jeho době už vzácností. Jakmile však knížku Dubraviovu laskavostí přítele získal, byl hned rozhodnut ji přehlédnout a vydat znovu. Ostatní díla v tomto vydání pak připojil proto, že se svým námětem shodují s prací Dubraviovou a že Dubraviův stručný výklad lépe objasňují a doplňují. Zdá se však, že tímto svým vydáním nedošel Conringius velkého úspěchu a že o Dubraviův spisek v této době už velký zájem nebyl, protože v Conringiových Opera omnia (Brunšvik 1730) se s Dubraviem už neshledáváme. Toto Conringiovo vydání nemá seznam kapitol, jednotlivé kapitoly v textu jsou však číslovány a text je členěn do odstavců. Už z toho, že druhé vydání vyšlo 12 let po prvním, můžeme poznat, že spisek vzbudil značný zájem. Třetí vydavatel spisku Camerarius pak v úvod- ním listě přímo říká, že na něho naléhali moravští šlechtici, aby jej znovu vydal, protože je velmi důležitý pro správné rybnikaření a protože stará vy- dání jsou již rozebrána. Ještě po více než stu letech píše Bohuslav Balbín 13
Strana 14
v Miscellanea historica Regni Bohemiae I 55 (1679), že nejvíce podnítil rybni- kaření Jan Dubravius, Čech, pozdější biskup olomoucký, uveřejněním význač- ného spisku o umění rybnikářském, ve kterém vše vyložil a výborně doporučil moravským šlechticům onen hospodářský obor. Stejně mluví Balbín o Dubra- viovi v Bohemia docta (str. 61, vyd. R. Ungara), poznamenávaje, že si Dubra- vius získal tím dílem o Moravu velké zásluhy, neboť velmi mnoho šlechticů, tímto dílem upozorněných, začalo rybníky správně obhospodařovat a zvelebo- vat, a to jim přinášelo veliký užitek a bohaté příjmy. Jak velký zájem spisek Dubraviův vzbudil, poznáváme z jeho ohlasu v cizině. R. 1599 vychází v Londýně u Wiliama Whitea anglický překlad A new Booke of good Husbandry ... Conteining, the order and maner of making of Fish-pondes, with the breeding, preserving, and multiplying of the Carpe, Tench, Pike and Troute ... Writen in Latin by Janus Dubravius, and translated into English at the speciall request of George Churchey.19 Podle J. Polišenského2° byl Dubravius pro svůj spisek o rybnících nejznáměj- ším českým autorem v Anglii v 16. stol. Knížky De piscinis vzpomíná i Izaak Walton v The complete Angler (Londýn 1653). Rok po anglickém překladě r. 1600 vyšel překlad polský O Rybnikach Y Rybach. Ktore się w nich chowáią, O Przyrodzeniách Xiąg Pięcioro. Jáko sa uczanę, ták tež w Gospodárstwie do pomnaźánia dobrego mienia s bárzo potrzebne. Z Przydátkiem Joáchimá Cámeráryuszá Medyká Norymberskiego. W Krakowie, W Drukárni Woyćiechá Siekielowicá J. K. M. Typogr.,21 který překladatel, roviňský plebán Andrzey Proga, věnoval mnichovi Františkovi z Velkých Kunčic. Německý překlad z doby o málo pozdější prý zůstal v rukopise; byl uložen v archivu mnichovské A fasc. 444 s názvem Fischenwesen... Teuch und Quelen Pruett.22 Kromě překladů setkáváme se už v 16. stol. se stopami Dubraviova spisku v jiných hospodářských dílech. Je to především Calendarium oeconomicum (Wittenberg 1592) parchimského kazatele Johanna Colera, jehož 16. kniha nazvaná Halieuticus pojednává ve 130 kapitolách o nejrůznějších druzích ryb, o jejich chovu, lovu i úpravě a zmiňuje se také o Dubraviovi.23 O Dubravia se opíral také jesuita Christophorus Fischer, českolipský 19 British Museum Catalogue XVIII, 164. 20 J. Polišenský: Anglie a my, Praha 1947, str. 52. 21 Estreicher: Bibliografia Polska XV, 351 a, Czartor. 22 Fr. Teplý: cit. sp. str. 31. 23 Č. Zíbrt: cit. sp. III 2, č. 8294 pokládá za volné zpracování Dubravia spisek, který vydal r. 1680 v Olomouci Andreas Leop. Stäntzl de Cronfels: Piscinarium oder Teicht Ordnung, warinnen von Erbawung der Teichte, derselbsten Tämm, Röhren, Abläss, untersuchung des Wassers, ausrottung dess Gerörichs, von Erziegung und Versetzung der Fisch, anderer deren Zufälle und dabey benötigten Observationibus gehandelt wird. Stäntzl sám však v předmluvě říká, že se dověděl z 16. knihy Cole- rovy o tom, že Dubravius napsal 5 knih o rybnících, že však žádnou z nich nečetl, a pokud někde Dubravia uvádí, že se v tom opírá o Colera. 14
v Miscellanea historica Regni Bohemiae I 55 (1679), že nejvíce podnítil rybni- kaření Jan Dubravius, Čech, pozdější biskup olomoucký, uveřejněním význač- ného spisku o umění rybnikářském, ve kterém vše vyložil a výborně doporučil moravským šlechticům onen hospodářský obor. Stejně mluví Balbín o Dubra- viovi v Bohemia docta (str. 61, vyd. R. Ungara), poznamenávaje, že si Dubra- vius získal tím dílem o Moravu velké zásluhy, neboť velmi mnoho šlechticů, tímto dílem upozorněných, začalo rybníky správně obhospodařovat a zvelebo- vat, a to jim přinášelo veliký užitek a bohaté příjmy. Jak velký zájem spisek Dubraviův vzbudil, poznáváme z jeho ohlasu v cizině. R. 1599 vychází v Londýně u Wiliama Whitea anglický překlad A new Booke of good Husbandry ... Conteining, the order and maner of making of Fish-pondes, with the breeding, preserving, and multiplying of the Carpe, Tench, Pike and Troute ... Writen in Latin by Janus Dubravius, and translated into English at the speciall request of George Churchey.19 Podle J. Polišenského2° byl Dubravius pro svůj spisek o rybnících nejznáměj- ším českým autorem v Anglii v 16. stol. Knížky De piscinis vzpomíná i Izaak Walton v The complete Angler (Londýn 1653). Rok po anglickém překladě r. 1600 vyšel překlad polský O Rybnikach Y Rybach. Ktore się w nich chowáią, O Przyrodzeniách Xiąg Pięcioro. Jáko sa uczanę, ták tež w Gospodárstwie do pomnaźánia dobrego mienia s bárzo potrzebne. Z Przydátkiem Joáchimá Cámeráryuszá Medyká Norymberskiego. W Krakowie, W Drukárni Woyćiechá Siekielowicá J. K. M. Typogr.,21 který překladatel, roviňský plebán Andrzey Proga, věnoval mnichovi Františkovi z Velkých Kunčic. Německý překlad z doby o málo pozdější prý zůstal v rukopise; byl uložen v archivu mnichovské A fasc. 444 s názvem Fischenwesen... Teuch und Quelen Pruett.22 Kromě překladů setkáváme se už v 16. stol. se stopami Dubraviova spisku v jiných hospodářských dílech. Je to především Calendarium oeconomicum (Wittenberg 1592) parchimského kazatele Johanna Colera, jehož 16. kniha nazvaná Halieuticus pojednává ve 130 kapitolách o nejrůznějších druzích ryb, o jejich chovu, lovu i úpravě a zmiňuje se také o Dubraviovi.23 O Dubravia se opíral také jesuita Christophorus Fischer, českolipský 19 British Museum Catalogue XVIII, 164. 20 J. Polišenský: Anglie a my, Praha 1947, str. 52. 21 Estreicher: Bibliografia Polska XV, 351 a, Czartor. 22 Fr. Teplý: cit. sp. str. 31. 23 Č. Zíbrt: cit. sp. III 2, č. 8294 pokládá za volné zpracování Dubravia spisek, který vydal r. 1680 v Olomouci Andreas Leop. Stäntzl de Cronfels: Piscinarium oder Teicht Ordnung, warinnen von Erbawung der Teichte, derselbsten Tämm, Röhren, Abläss, untersuchung des Wassers, ausrottung dess Gerörichs, von Erziegung und Versetzung der Fisch, anderer deren Zufälle und dabey benötigten Observationibus gehandelt wird. Stäntzl sám však v předmluvě říká, že se dověděl z 16. knihy Cole- rovy o tom, že Dubravius napsal 5 knih o rybnících, že však žádnou z nich nečetl, a pokud někde Dubravia uvádí, že se v tom opírá o Colera. 14
Strana 15
rodák a hospodářský správce v Průhonicích, v 1. díle své „Oeconomia subur- bana“ (Praha 1683) v 2. kapitole (De piscibus et piscinis), kde hned v první větě připomíná Dubravia. Protože jeho výklad je na Dubraviovi přímo založen (některé věty doslovně přebírá), uvádím srovnání kapitol obou spisů: Fis. kap. 1. Prologus de piscinis. — Dub. kn. I, II. Fis. 2. De aquae ductu in piscinas. — Dub. III, 1, 2. Fis. 3. De foetu Carpionum, suo tempore in piscinas deferendo et recte instituendo seminario. — Dub. III, 3, 4, 6. Fis. 4. De fundo et trifariis classibus seminariorum. — Dub. III, 6, 7, 8. Fis. 5. De Luciis seu Lupis aquaticis. — Dub. I, 6, III, 11, 12. Zde Fischer polemisuje s Dubraviem, protože neuznává, že by štičí plůdek přenášely kachny. Fis. 6. Quaedam documenta observanda. — Dub. IV, 1, 7, 8. Fis. 7. De piscinarum capacitate et numero tribuendo. — Dub. III, 5. Fis. 8. De piscatu eiusque adpertinentiis. — Dub. V, 1, 2. Fis. 9. De morbis piscium, et piscinarum corruptela restauranda. — Dub. IV, 6, V, 9. Fis. 10. De arundineto extirpando. — Dub. IV, 5. Fis. 11. Memoriale de piscibus. — U Dub. není předlohy. Toto dílo Fischerovo přeložil r. 1690 August Carione do němčiny a r. 1706 jesuita Jan Barner do češtiny.24 Tak působí ještě v 18. stol. Dubravius pro- střednictvím těchto překladů. Rybnikářům nové doby zprostředkoval poznání Dubravia německý pře- klad Johannes Dubravius' Buch von den Teichen und den Fischen, welche in denselben gezüchtet werden. Podle vratislavského vydání z r. 1547 jej pře- ložili a zpracovali A. Wüstner a J. Kollman (Vídeň 1906). Překladatelé měli na mysli praktické využití spisku a z tohoto ohledu je dělán překlad i po- známky. Proto celkem bez rozpaků vynechávali v překladě obtížnější místa nebo je překládali podle smyslu. Chyby jsou zejména v poznámkách, hlavně u I. kn. ve výkladu o římském chovu ryb. Tak na př. z poznámky k 14 (str. 24 německého překladu) se dovídáme, že Xerxes togatus byl Říman v I. stol. př. n. 1., nebo zcela špatně je citován verš z Vergilia (str. 66): „Ante veni, et sobote (sic) armento sortire quotanius (sic)“. Tyto chyby, které ostatně ryb- nikářům, jimž byl překlad určen, nevadily, jsou však vyváženy tím, že pře- kladatelé položili důraz na věci, jež mají dodnes pro rybnikářství význam, a vyznačili je i graficky (III 4 vlastnosti dobrého plůdku, III 7 kapr má vyrůstat v trojím rybníce, III 3 rybník se má nechat přes zimu odpočinout). Hlavní význam tohoto překladu byl v tom, že se z něho poznalo, že chování plůdku ve zvláštních třecích rybníčcích (Dubraviových líhništích) a chov kaprů podle ročníků je vlastně vynálezem českého rybnikářství 16. stol. Za 24 Zd. Tobolka: cit. sp. II 2, č. 2544. 15
rodák a hospodářský správce v Průhonicích, v 1. díle své „Oeconomia subur- bana“ (Praha 1683) v 2. kapitole (De piscibus et piscinis), kde hned v první větě připomíná Dubravia. Protože jeho výklad je na Dubraviovi přímo založen (některé věty doslovně přebírá), uvádím srovnání kapitol obou spisů: Fis. kap. 1. Prologus de piscinis. — Dub. kn. I, II. Fis. 2. De aquae ductu in piscinas. — Dub. III, 1, 2. Fis. 3. De foetu Carpionum, suo tempore in piscinas deferendo et recte instituendo seminario. — Dub. III, 3, 4, 6. Fis. 4. De fundo et trifariis classibus seminariorum. — Dub. III, 6, 7, 8. Fis. 5. De Luciis seu Lupis aquaticis. — Dub. I, 6, III, 11, 12. Zde Fischer polemisuje s Dubraviem, protože neuznává, že by štičí plůdek přenášely kachny. Fis. 6. Quaedam documenta observanda. — Dub. IV, 1, 7, 8. Fis. 7. De piscinarum capacitate et numero tribuendo. — Dub. III, 5. Fis. 8. De piscatu eiusque adpertinentiis. — Dub. V, 1, 2. Fis. 9. De morbis piscium, et piscinarum corruptela restauranda. — Dub. IV, 6, V, 9. Fis. 10. De arundineto extirpando. — Dub. IV, 5. Fis. 11. Memoriale de piscibus. — U Dub. není předlohy. Toto dílo Fischerovo přeložil r. 1690 August Carione do němčiny a r. 1706 jesuita Jan Barner do češtiny.24 Tak působí ještě v 18. stol. Dubravius pro- střednictvím těchto překladů. Rybnikářům nové doby zprostředkoval poznání Dubravia německý pře- klad Johannes Dubravius' Buch von den Teichen und den Fischen, welche in denselben gezüchtet werden. Podle vratislavského vydání z r. 1547 jej pře- ložili a zpracovali A. Wüstner a J. Kollman (Vídeň 1906). Překladatelé měli na mysli praktické využití spisku a z tohoto ohledu je dělán překlad i po- známky. Proto celkem bez rozpaků vynechávali v překladě obtížnější místa nebo je překládali podle smyslu. Chyby jsou zejména v poznámkách, hlavně u I. kn. ve výkladu o římském chovu ryb. Tak na př. z poznámky k 14 (str. 24 německého překladu) se dovídáme, že Xerxes togatus byl Říman v I. stol. př. n. 1., nebo zcela špatně je citován verš z Vergilia (str. 66): „Ante veni, et sobote (sic) armento sortire quotanius (sic)“. Tyto chyby, které ostatně ryb- nikářům, jimž byl překlad určen, nevadily, jsou však vyváženy tím, že pře- kladatelé položili důraz na věci, jež mají dodnes pro rybnikářství význam, a vyznačili je i graficky (III 4 vlastnosti dobrého plůdku, III 7 kapr má vyrůstat v trojím rybníce, III 3 rybník se má nechat přes zimu odpočinout). Hlavní význam tohoto překladu byl v tom, že se z něho poznalo, že chování plůdku ve zvláštních třecích rybníčcích (Dubraviových líhništích) a chov kaprů podle ročníků je vlastně vynálezem českého rybnikářství 16. stol. Za 24 Zd. Tobolka: cit. sp. II 2, č. 2544. 15
Strana 16
válečných zmatků v 17. stol. se totiž na tuto metodu zapomnělo a přišel na ni nezávisle na Dubraviovi znovu v minulém století Tomáš Dubisch. Podle něho byl takový odchov plůdku nazván metodou Dubischovou. Čeští rybnikáři přímo jásali, když se z německého překladu dověděli, že jde vlastně o starou českou metodu. Prvním jejich opatřením bylo, že zavedli místo názvu metoda Dubischova pojmenování Dubraviova (nebo Doubravo- va metoda), a druhým, že se snažili o české zpracování spisku. V letech 1921—1926 vychází v časopise „Československý rybář“ Dubraviův spisek v úpravě Karla Slavíka. Tato úprava se vydává za upravený překlad latin- ského originálu z r. 1547, ale lze tomu věřit jen těžko. Zvláště budí podezření úvodní prohlášení redakce (roč. 1921, str. 110): „Aby se snad nevytklo, že nás Němci předešli, uveřejnivše překlad již před delší dobou, sloužiž laskavým čtenářům na vědomí, že dřívější časopis Československý rybář překlad k dis- posici neměl a nám se jen čirou náhodou dostal do ruky.“ Lze však tvrdit s naprostou jistotou, že bez německého překladu by nebylo této české úpravy a že upravovatel latinský text patrně ani neviděl. Jak si máme jinak vysvětlit, že nejen přejímá německou poznámku o Římanu jménem Xerxes togatus, ale že dokonce mluví v předmluvě k II. kn. o „postních dnech“ v souvislosti s Cn. Flaviem, jež mohly vzniknout jen neporozuměním němčině (Tage der Fasten!). Ve II 1 je v české úpravě vynechán nákres průhledítka a je po- znamenáno, že v originále je tento obrázek na str. 41 — to je však stránka německého překladu! Podobných dokladů je celá řada. Zdá se, že si nedo- statků české úpravy byli vědomi i rybnikáři, protože v odborné literatuře se Dubraviův spisek uvádí výhradně v německém překladě. O mnoho lepší je volný překlad některých kapitol od Th. Mokrého (cit. sp. str. 38 Dub. III 8, str. 47 Dub. I 5, str. 65 Dub. III 7, str. 71 Dub. III 9, str. 76 Dub. III 10, str. 84 Dub. II 1, V 5, str. 96 Dub. III 5, str. 119 Dub. IV 5, str. 130 Dub. V 9, str. 160 Dub. IV 4, str. 181 Dub. IV 4, str. 195 Dub. IV 8, str. 209 schema dioptrae, str. 232 Dub. III 5). Mokrý uvádí tyto kapitoly jako oporu pro své názory a rady. Proto i zde jde spíše o úpravu než o překlad, i on se opírá více o německý překlad než o latinský text (má všechny chyby německého překladu v příslušných kapitolách), ale především přiznává, že německého překladu užíval, a pak se nedopouští tak hrubých chyb jako Slavík. V uvedených kapitolách jsem k převodu Mokrého přihlížela. Stejně mi po- máhal německý překlad, hlavně pokud jde o rybářskou terminologii. Význam Dubraviova spisku pro dnešek tkví v jeho poučné stránce, neboť i dnes autoři výkladů rybnikářských v něm nacházejí potvrzení pro svá pozorování a názory. Kromě tohoto přímo praktického uplatnění má pak spisek značnou cenu historickou. I pro poznání Dubravia samého můžeme z něho dosti vytěžit. V úvodním dopise Františku Thurzovi jako by Dubravius dával odpověď těm, kteří mu předhazovali péči o hospodářství, říkaje, že je nutno se o ně starat z ohledu 16
válečných zmatků v 17. stol. se totiž na tuto metodu zapomnělo a přišel na ni nezávisle na Dubraviovi znovu v minulém století Tomáš Dubisch. Podle něho byl takový odchov plůdku nazván metodou Dubischovou. Čeští rybnikáři přímo jásali, když se z německého překladu dověděli, že jde vlastně o starou českou metodu. Prvním jejich opatřením bylo, že zavedli místo názvu metoda Dubischova pojmenování Dubraviova (nebo Doubravo- va metoda), a druhým, že se snažili o české zpracování spisku. V letech 1921—1926 vychází v časopise „Československý rybář“ Dubraviův spisek v úpravě Karla Slavíka. Tato úprava se vydává za upravený překlad latin- ského originálu z r. 1547, ale lze tomu věřit jen těžko. Zvláště budí podezření úvodní prohlášení redakce (roč. 1921, str. 110): „Aby se snad nevytklo, že nás Němci předešli, uveřejnivše překlad již před delší dobou, sloužiž laskavým čtenářům na vědomí, že dřívější časopis Československý rybář překlad k dis- posici neměl a nám se jen čirou náhodou dostal do ruky.“ Lze však tvrdit s naprostou jistotou, že bez německého překladu by nebylo této české úpravy a že upravovatel latinský text patrně ani neviděl. Jak si máme jinak vysvětlit, že nejen přejímá německou poznámku o Římanu jménem Xerxes togatus, ale že dokonce mluví v předmluvě k II. kn. o „postních dnech“ v souvislosti s Cn. Flaviem, jež mohly vzniknout jen neporozuměním němčině (Tage der Fasten!). Ve II 1 je v české úpravě vynechán nákres průhledítka a je po- znamenáno, že v originále je tento obrázek na str. 41 — to je však stránka německého překladu! Podobných dokladů je celá řada. Zdá se, že si nedo- statků české úpravy byli vědomi i rybnikáři, protože v odborné literatuře se Dubraviův spisek uvádí výhradně v německém překladě. O mnoho lepší je volný překlad některých kapitol od Th. Mokrého (cit. sp. str. 38 Dub. III 8, str. 47 Dub. I 5, str. 65 Dub. III 7, str. 71 Dub. III 9, str. 76 Dub. III 10, str. 84 Dub. II 1, V 5, str. 96 Dub. III 5, str. 119 Dub. IV 5, str. 130 Dub. V 9, str. 160 Dub. IV 4, str. 181 Dub. IV 4, str. 195 Dub. IV 8, str. 209 schema dioptrae, str. 232 Dub. III 5). Mokrý uvádí tyto kapitoly jako oporu pro své názory a rady. Proto i zde jde spíše o úpravu než o překlad, i on se opírá více o německý překlad než o latinský text (má všechny chyby německého překladu v příslušných kapitolách), ale především přiznává, že německého překladu užíval, a pak se nedopouští tak hrubých chyb jako Slavík. V uvedených kapitolách jsem k převodu Mokrého přihlížela. Stejně mi po- máhal německý překlad, hlavně pokud jde o rybářskou terminologii. Význam Dubraviova spisku pro dnešek tkví v jeho poučné stránce, neboť i dnes autoři výkladů rybnikářských v něm nacházejí potvrzení pro svá pozorování a názory. Kromě tohoto přímo praktického uplatnění má pak spisek značnou cenu historickou. I pro poznání Dubravia samého můžeme z něho dosti vytěžit. V úvodním dopise Františku Thurzovi jako by Dubravius dával odpověď těm, kteří mu předhazovali péči o hospodářství, říkaje, že je nutno se o ně starat z ohledu 16
Strana 17
na hosty. Spisek nám dovoluje také soudit, že Dubravius cítil, že hospodářství je podmiňováno prací poddaných a že přílišné utiskování je nakonec na škodu pánu, neboť v II 5 radí pánovi ke zvýšení mzdy, vyskytnou-li se při stavbě rybníka překážky, v IV 8 napomíná porybného, aby dal vše přivézt k rybní- kům v zimě a neodtrhoval na jaře rolníky od práce na polích, a zejména v doslovu napomíná pány, aby byli vůči poddaným spravedliví a laskaví a neničili je kvůli svému prospěchu, ale aby jim dávali při výměně pozemků půdy raději více, než by je poškodili půdou horší. Tato rozumnost Dubraviova je jedním z jeho význačných rysů a vedla ho i k tomu, že se po bitvě u Mühl- berka, když lépe poznal poměry v Jednotě bratrské, zastával Bratří. Sympa- tickým rysem Dubraviovým je pak zvláště to, že dával přednost prospěchu země před prospěchem své církve. V závěru bych chtěla poděkovat všem, kteří mně, ať jakýmkoliv způsobem, byli při práci nápomocni. Mé díky patří především členu-korespondentu Česko- slovenské akademie věd univ. prof. Dr Bohumilu Rybovi, který mi dal námět, práci řídil a poskytl mi množství cenných připomínek, a akademiku univ. prof. Dr Antonínu Salačovi, který řídil konečnou úpravu pro vydání. Nemohu s vděčností nevzpomenout i rad univ. prof. Dr Karla Svobody a seminářů odborného asistenta Dr Antonína Škarky, právě tak, jako ochoty rukopisných oddělení Národní a universitní knihovny a knihovny Národního musea v Praze. 17
na hosty. Spisek nám dovoluje také soudit, že Dubravius cítil, že hospodářství je podmiňováno prací poddaných a že přílišné utiskování je nakonec na škodu pánu, neboť v II 5 radí pánovi ke zvýšení mzdy, vyskytnou-li se při stavbě rybníka překážky, v IV 8 napomíná porybného, aby dal vše přivézt k rybní- kům v zimě a neodtrhoval na jaře rolníky od práce na polích, a zejména v doslovu napomíná pány, aby byli vůči poddaným spravedliví a laskaví a neničili je kvůli svému prospěchu, ale aby jim dávali při výměně pozemků půdy raději více, než by je poškodili půdou horší. Tato rozumnost Dubraviova je jedním z jeho význačných rysů a vedla ho i k tomu, že se po bitvě u Mühl- berka, když lépe poznal poměry v Jednotě bratrské, zastával Bratří. Sympa- tickým rysem Dubraviovým je pak zvláště to, že dával přednost prospěchu země před prospěchem své církve. V závěru bych chtěla poděkovat všem, kteří mně, ať jakýmkoliv způsobem, byli při práci nápomocni. Mé díky patří především členu-korespondentu Česko- slovenské akademie věd univ. prof. Dr Bohumilu Rybovi, který mi dal námět, práci řídil a poskytl mi množství cenných připomínek, a akademiku univ. prof. Dr Antonínu Salačovi, který řídil konečnou úpravu pro vydání. Nemohu s vděčností nevzpomenout i rad univ. prof. Dr Karla Svobody a seminářů odborného asistenta Dr Antonína Škarky, právě tak, jako ochoty rukopisných oddělení Národní a universitní knihovny a knihovny Národního musea v Praze. 17
Strana 18
OANNER Fr. M. Pelzel: Abbildungen böhmischer Gelehrten und Künstler, II. Theil, Prag 1775, p. 1. Maxmilian Kallaus delineavit Plsnae. J. Balzer sculpsit Pragae.
OANNER Fr. M. Pelzel: Abbildungen böhmischer Gelehrten und Künstler, II. Theil, Prag 1775, p. 1. Maxmilian Kallaus delineavit Plsnae. J. Balzer sculpsit Pragae.
Strana 19
JAN DUBRAVIUS O RYBNÍCÍCH Věnováno Antonínu Fuggerovi
JAN DUBRAVIUS O RYBNÍCÍCH Věnováno Antonínu Fuggerovi
Strana 20
Strana 21
JAN, z Boží milosti biskup olomoucký, zdraví FRANTIŠKA THURZUI z téže milosti biskupa nitranského TUTO knížku o rybnících jsem napsal na podnět a za povzbuzování pamětihodného Stanislava Thurzy. Ten je totiž strýcem pro Tebe, pro mne je však více otcem než ochráncem. Napsal jem ji před velmi mnoha roky, když jsem byl ještě soukromníkem, pro Antonína Fuggera, s vaší rodinou spřízněného.2 Podle úsudku svého biskupa jsem to vykonal tak, že mě nejednou pobízel, abych knížku co nejdříve vydal. Avšak zatím co jsem podle svého zvyku vyčkával a řídil se starým příslovím „Spěchej pomalu“, odejde biskup, velmi milý Bohu i lidem, s tohoto světa na lepší místo a zároveň se svým odchodem mi odejme touhu knížku uveřejnit. Vždyť ustáváme v přáních, když jsme ztratili ty, jimž jsme z celé své duše přáli dobro. Byla tedy tato knížka pohřbena zároveň s mým biskupem, zvláště když jsem byl povolán na místo zemřelého. Nový úřad si žádal jak změny života vůbec, tak i jiného způsobu života a zvláště nedovoloval, abych se staral o věci světské místo o věci posvátné, v něž jsem byl zasvěcen. Pán totiž praví: „Nikdo, kdo přiloživ ruce k pluhu vzad se ohlíží, není hoden království božího.“ O knížku jsem nedbal a byl bych ji utajil, kdyby na mne lidé vhodně i nevhodně nenaléhali, abych ji vydal; rač pohledět, milý Františku, jakým příkladem a jakým důvodem. Předhazovali mi příklad Petra a Tomáše se syny Zebedeovými“ a říkali, že se tito všichni navrátili k rybolovu, který jednou opustili, ačkoliv vůbec nesouvisel s úkoly apoštolskými. Potom připojo- vali výrok svatého Řehoře o této věci, citujíce tato jeho slova: „Vrátiti se k zaměstnání, které bylo prosto hříchu před obrácením, ani po obrácení není pokleskem.“ Uslyšev to, přestal jsem se déle vzpírat, a to tím ochotněji, že jsem viděl, že toto jejich vítězství směřuje k obnovení památky na zemřelého biskupa. Poněvadž Ty vzpomínáš na něho s nemenší úctou než já, přijmi jako vzpo- mínku na něho tuto knížku, aby Ti připomínala mimo to, co jsem řekl, také mnoho let společného soužití s tímto naším biskupem, který je převelice hoden slávy věčné. A zároveň ať nás oba pobízí k péči o majetek, bez něhož se ne- můžeme chovat k hostům tak pohostinně, jak se sluší. Žij blaze! Dáno na našem sídle v Kroměříži. 21
JAN, z Boží milosti biskup olomoucký, zdraví FRANTIŠKA THURZUI z téže milosti biskupa nitranského TUTO knížku o rybnících jsem napsal na podnět a za povzbuzování pamětihodného Stanislava Thurzy. Ten je totiž strýcem pro Tebe, pro mne je však více otcem než ochráncem. Napsal jem ji před velmi mnoha roky, když jsem byl ještě soukromníkem, pro Antonína Fuggera, s vaší rodinou spřízněného.2 Podle úsudku svého biskupa jsem to vykonal tak, že mě nejednou pobízel, abych knížku co nejdříve vydal. Avšak zatím co jsem podle svého zvyku vyčkával a řídil se starým příslovím „Spěchej pomalu“, odejde biskup, velmi milý Bohu i lidem, s tohoto světa na lepší místo a zároveň se svým odchodem mi odejme touhu knížku uveřejnit. Vždyť ustáváme v přáních, když jsme ztratili ty, jimž jsme z celé své duše přáli dobro. Byla tedy tato knížka pohřbena zároveň s mým biskupem, zvláště když jsem byl povolán na místo zemřelého. Nový úřad si žádal jak změny života vůbec, tak i jiného způsobu života a zvláště nedovoloval, abych se staral o věci světské místo o věci posvátné, v něž jsem byl zasvěcen. Pán totiž praví: „Nikdo, kdo přiloživ ruce k pluhu vzad se ohlíží, není hoden království božího.“ O knížku jsem nedbal a byl bych ji utajil, kdyby na mne lidé vhodně i nevhodně nenaléhali, abych ji vydal; rač pohledět, milý Františku, jakým příkladem a jakým důvodem. Předhazovali mi příklad Petra a Tomáše se syny Zebedeovými“ a říkali, že se tito všichni navrátili k rybolovu, který jednou opustili, ačkoliv vůbec nesouvisel s úkoly apoštolskými. Potom připojo- vali výrok svatého Řehoře o této věci, citujíce tato jeho slova: „Vrátiti se k zaměstnání, které bylo prosto hříchu před obrácením, ani po obrácení není pokleskem.“ Uslyšev to, přestal jsem se déle vzpírat, a to tím ochotněji, že jsem viděl, že toto jejich vítězství směřuje k obnovení památky na zemřelého biskupa. Poněvadž Ty vzpomínáš na něho s nemenší úctou než já, přijmi jako vzpo- mínku na něho tuto knížku, aby Ti připomínala mimo to, co jsem řekl, také mnoho let společného soužití s tímto naším biskupem, který je převelice hoden slávy věčné. A zároveň ať nás oba pobízí k péči o majetek, bez něhož se ne- můžeme chovat k hostům tak pohostinně, jak se sluší. Žij blaze! Dáno na našem sídle v Kroměříži. 21
Strana 22
Strana 23
SEZNAM KAPITOL KNIH O RYBNÍCÍCH Kniha I. Krátká předmluva. Kap. 1. Rybníky a jejich druhy. 2. O ušlechtilosti rybnikářství v našich zemích. 3. O užitečnosti rybníků. 4. O stáří a původu rybníků. 5. O kapru. 6. O štice. 7. O ostatních rybách, které vniknou do rybníka samovolně. Kniha II. Předmluva. Kap. 1. O spodině, poloze a stavbě rybníka. 2. Jak se vyměřuje v rybnících spád vody a jakých přístrojů se k tomu používá. 3. V jakých poměrech má být vystavěna hráz. 4. O základně hráze a její další stavbě. 5. Jak máš vyměřit rozlohu hráze a jak pak máš za práci platit. 6. O obvalu hráze. 7. Některé dřevo se hodí lépe pro rybniční taras. 8. O obvodové strouze, splavu a kbelovém výtoku. Kniha III. Úvod. Kap. 1. O přivádění vody do rybníků. 2. Kdy a jak se má nový rybník napustit. 3. Kapří plůdek se má přesadit do rybníků ve vhodný čas. 23
SEZNAM KAPITOL KNIH O RYBNÍCÍCH Kniha I. Krátká předmluva. Kap. 1. Rybníky a jejich druhy. 2. O ušlechtilosti rybnikářství v našich zemích. 3. O užitečnosti rybníků. 4. O stáří a původu rybníků. 5. O kapru. 6. O štice. 7. O ostatních rybách, které vniknou do rybníka samovolně. Kniha II. Předmluva. Kap. 1. O spodině, poloze a stavbě rybníka. 2. Jak se vyměřuje v rybnících spád vody a jakých přístrojů se k tomu používá. 3. V jakých poměrech má být vystavěna hráz. 4. O základně hráze a její další stavbě. 5. Jak máš vyměřit rozlohu hráze a jak pak máš za práci platit. 6. O obvalu hráze. 7. Některé dřevo se hodí lépe pro rybniční taras. 8. O obvodové strouze, splavu a kbelovém výtoku. Kniha III. Úvod. Kap. 1. O přivádění vody do rybníků. 2. Kdy a jak se má nový rybník napustit. 3. Kapří plůdek se má přesadit do rybníků ve vhodný čas. 23
Strana 24
© 00-10» Q0 10. 12. . Naé je třeba pamatovat při přesazování plůdku do rybníků a odkud se má plůdek vzít. . Kolik kaprů se má nasadit do každého rybníka. . Dobrý hospodář si má založit vlastní líhniště kaprů. . O poloze líhnišť. . O rozdělení rybníků na tři třídy. . O tření kaprů a štik. Tře se kapr v rybnících jednou nebo častěji (jak se to děje v moři) ? . Kdy je nejvhodnější nasadit do rybníků štiky. Domněnka, proč se štiky dostávají samovolně do rybníků. Kniha IV. Krátký úvod. Kap. 1. M A OQ ov i o t O práci porybného. . O¢ ma petovat porybny na jare. . O€ je nutno pečovat v létě. . O potravě kaprů. O hubení rákosu na rybnících. . O nemocech kaprů. . Co má délat porybny na podzim. „W O péči o rybníky v zimě. Kniha V. Krátká předmluva. Kap. 1. BON © DON 1 Doslov. 24 O době výlovu a o nářadí, které se má před lovem připravit. . O lovu kaprü a štik. . Sádky se mají zakládat blízko rybníkü. . Jak lze lovit v zamrzlých rybnících. Proč se loví v jedněch rybnících tlustší kapři, v druhých hubenější a proč se to někdy stává i v témž rybníku. . Je správnější lovit každý rybník ob rok nebo každoročně? . O prodeji kaprü na rybnících. . Proé stoupá cena kaprü, ackoliv rybníkü pfibyvá. . Jak se obnovují staré rybníky. . O pstruhovych rybnících.
© 00-10» Q0 10. 12. . Naé je třeba pamatovat při přesazování plůdku do rybníků a odkud se má plůdek vzít. . Kolik kaprů se má nasadit do každého rybníka. . Dobrý hospodář si má založit vlastní líhniště kaprů. . O poloze líhnišť. . O rozdělení rybníků na tři třídy. . O tření kaprů a štik. Tře se kapr v rybnících jednou nebo častěji (jak se to děje v moři) ? . Kdy je nejvhodnější nasadit do rybníků štiky. Domněnka, proč se štiky dostávají samovolně do rybníků. Kniha IV. Krátký úvod. Kap. 1. M A OQ ov i o t O práci porybného. . O¢ ma petovat porybny na jare. . O€ je nutno pečovat v létě. . O potravě kaprů. O hubení rákosu na rybnících. . O nemocech kaprů. . Co má délat porybny na podzim. „W O péči o rybníky v zimě. Kniha V. Krátká předmluva. Kap. 1. BON © DON 1 Doslov. 24 O době výlovu a o nářadí, které se má před lovem připravit. . O lovu kaprü a štik. . Sádky se mají zakládat blízko rybníkü. . Jak lze lovit v zamrzlých rybnících. Proč se loví v jedněch rybnících tlustší kapři, v druhých hubenější a proč se to někdy stává i v témž rybníku. . Je správnější lovit každý rybník ob rok nebo každoročně? . O prodeji kaprü na rybnících. . Proé stoupá cena kaprü, ackoliv rybníkü pfibyvá. . Jak se obnovují staré rybníky. . O pstruhovych rybnících.
Strana 25
SPIS JANA DUBRAVIA O RYBNÍCÍCH, věnovaný ANTONÍNU FUGGEROVI KRÁTKÁ PŘEDMLUVA V MINULÝCH dnech, věhlasný Antoníne, poslal jsi jeden dopis onomu slavnému Stanislavu Thurzovi, biskupu a mému příznivci, a druhý mně; zval jsi mě v nich přátelsky a pohostinně, abych se vypravil do Uher na Tvůj hrad, který jsi tam koupil, abych posoudil jeho polohu a stav, v jakém je. Tvé přání jsem vyplnil jak z vlastní vůle, tak na pobízení biskupovo. Hned při vstupu do hradu mi padlo do oči mnoho věcí a ještě více jiných mi prozradil za mého čtyřdenního pobytu purkrabí. Vše na hradě tak zpustošila a zničila ukrutná lakota jeho dřívějších majitelů, že se zdálo, že jednotlivé věci mohou být na- praveny a obnoveny jen s velikou námahou a s ještě větším peněžitým ná- kladem. Když jsem však k posledu poznal, že nechybí ani peněz na výlohy, ani svědomitosti a píle purkrabímu, aby mohlo být obnoveno, co bylo zničeno nebo zanedbáno, nebylo důvodu k tomu, abych déle pochyboval o tom, že vše bude opatřeno náležitě. Přece však jsem se proto neobával, že bych přišel nevhod, kdybych nějakou část starostí vzal na sebe a staral se zejména o ten hrad, který, jak jsem věděl, od základu vystavěla a v držení měla česká královna Konstancie,“ manželka krále Otakara, který prokázal biskupům olomouckým mnoho dobrodiní, jež dodnes trvají. Zvolil jsem si hlavně péči o rybníky, pro- tože jsem viděl, že při nich je nápravy nejvíce třeba. Ačkoliv staří spisovatelé neopominuli zcela prospěch z rybníků, přece o něj sotva zavadili, protože si je nepřipustili až k patru, a to jak rybníky sladko- vodní, poněvadž byly nevýnosné, tak rybníky slané, protože pro svou náklad- nost zhořkly, jak M. Varro vtipně, jak někdy dělává, připomněl. Zcela opačně je však tomu s rybníky u nás, takže na velkých statcích není nic tak výnos- ného jako ony, co by mohlo být pramenem stejného bohatství. Ten, kdo se za- býval nejen rybníky, ale i jinými hospodářskými obory, to bude moci snadno posoudit. Proto nemůže být posuzováno jako čin nevhodný, ale naopak jako velmi vhodný, že konečně nejvýnosnější hospodářský obor je vynášen na denní světlo z temnot, v nichž se dosud skrýval, protože nikdo jej nepoctil spisem, a že nejprve je předkládán k posouzení Tobě, milý Antoníne, protože Ty první jsi mi dal podnět k tomu, abych podal výklad o rybnících. Vždyť před tím, než jsem se na Tvé přání zúčastnil porady, jakého ma- jetku by bylo třeba k zvelebení Tvého sídla, nenapadlo mě ani ve snu, abych 25
SPIS JANA DUBRAVIA O RYBNÍCÍCH, věnovaný ANTONÍNU FUGGEROVI KRÁTKÁ PŘEDMLUVA V MINULÝCH dnech, věhlasný Antoníne, poslal jsi jeden dopis onomu slavnému Stanislavu Thurzovi, biskupu a mému příznivci, a druhý mně; zval jsi mě v nich přátelsky a pohostinně, abych se vypravil do Uher na Tvůj hrad, který jsi tam koupil, abych posoudil jeho polohu a stav, v jakém je. Tvé přání jsem vyplnil jak z vlastní vůle, tak na pobízení biskupovo. Hned při vstupu do hradu mi padlo do oči mnoho věcí a ještě více jiných mi prozradil za mého čtyřdenního pobytu purkrabí. Vše na hradě tak zpustošila a zničila ukrutná lakota jeho dřívějších majitelů, že se zdálo, že jednotlivé věci mohou být na- praveny a obnoveny jen s velikou námahou a s ještě větším peněžitým ná- kladem. Když jsem však k posledu poznal, že nechybí ani peněz na výlohy, ani svědomitosti a píle purkrabímu, aby mohlo být obnoveno, co bylo zničeno nebo zanedbáno, nebylo důvodu k tomu, abych déle pochyboval o tom, že vše bude opatřeno náležitě. Přece však jsem se proto neobával, že bych přišel nevhod, kdybych nějakou část starostí vzal na sebe a staral se zejména o ten hrad, který, jak jsem věděl, od základu vystavěla a v držení měla česká královna Konstancie,“ manželka krále Otakara, který prokázal biskupům olomouckým mnoho dobrodiní, jež dodnes trvají. Zvolil jsem si hlavně péči o rybníky, pro- tože jsem viděl, že při nich je nápravy nejvíce třeba. Ačkoliv staří spisovatelé neopominuli zcela prospěch z rybníků, přece o něj sotva zavadili, protože si je nepřipustili až k patru, a to jak rybníky sladko- vodní, poněvadž byly nevýnosné, tak rybníky slané, protože pro svou náklad- nost zhořkly, jak M. Varro vtipně, jak někdy dělává, připomněl. Zcela opačně je však tomu s rybníky u nás, takže na velkých statcích není nic tak výnos- ného jako ony, co by mohlo být pramenem stejného bohatství. Ten, kdo se za- býval nejen rybníky, ale i jinými hospodářskými obory, to bude moci snadno posoudit. Proto nemůže být posuzováno jako čin nevhodný, ale naopak jako velmi vhodný, že konečně nejvýnosnější hospodářský obor je vynášen na denní světlo z temnot, v nichž se dosud skrýval, protože nikdo jej nepoctil spisem, a že nejprve je předkládán k posouzení Tobě, milý Antoníne, protože Ty první jsi mi dal podnět k tomu, abych podal výklad o rybnících. Vždyť před tím, než jsem se na Tvé přání zúčastnil porady, jakého ma- jetku by bylo třeba k zvelebení Tvého sídla, nenapadlo mě ani ve snu, abych 25
Strana 26
já se pro paměť budoucím ujal úkolu napsat o rybnikářství. Jakmile jsem však na poradě poznal, že se pracuje, a to na Tvůj rozkaz, tak, že jsou pro Tebe zapisovány náhledy našeho shromáždění, užasl jsem, ačkoliv jsem dosti znal Tvou moudrost a pečlivost, že při tolika soukromých a veřejných sta- rostech a při řízení rozličných a spletitých záležitostí zbývá Ti tolik zájmu, abys dobře poznal to, co jsi svěřil péči jiných lidí. Zároveň s tímto podivem mne naplnilo přání napsat o tom, nač jsi se mne tázal, abych učinil zadost to- muto Tvému zájmu lepším druhem výkladu. I doma jsem byl povzbuzován, abych rychleji tuto věc skončil, od svého pána totiž a biskupa, který Tě má velmi rád jako každý, kdo mohl uzavřít přátelství s Tebou a s Tvými příbuznými. Což mě však jenom povzbuzoval? Ba ne, on mně dokonce — tak je laskavý — doopravdy pomáhal. Jak mnoho mluvil o rybnikářství ze své praktické zkušenosti, s jakou dobrou pamětí a jak obšírně, takže mi o tolik více látky poskytl pro můj spis. Ale nač je třeba delší předmluvy? Knížka bude sama svým pištcem. Kéž píská na píšťalu tak, abys ji Ty, který nejsi nepřítelem Mus, poslouchal rád. 26
já se pro paměť budoucím ujal úkolu napsat o rybnikářství. Jakmile jsem však na poradě poznal, že se pracuje, a to na Tvůj rozkaz, tak, že jsou pro Tebe zapisovány náhledy našeho shromáždění, užasl jsem, ačkoliv jsem dosti znal Tvou moudrost a pečlivost, že při tolika soukromých a veřejných sta- rostech a při řízení rozličných a spletitých záležitostí zbývá Ti tolik zájmu, abys dobře poznal to, co jsi svěřil péči jiných lidí. Zároveň s tímto podivem mne naplnilo přání napsat o tom, nač jsi se mne tázal, abych učinil zadost to- muto Tvému zájmu lepším druhem výkladu. I doma jsem byl povzbuzován, abych rychleji tuto věc skončil, od svého pána totiž a biskupa, který Tě má velmi rád jako každý, kdo mohl uzavřít přátelství s Tebou a s Tvými příbuznými. Což mě však jenom povzbuzoval? Ba ne, on mně dokonce — tak je laskavý — doopravdy pomáhal. Jak mnoho mluvil o rybnikářství ze své praktické zkušenosti, s jakou dobrou pamětí a jak obšírně, takže mi o tolik více látky poskytl pro můj spis. Ale nač je třeba delší předmluvy? Knížka bude sama svým pištcem. Kéž píská na píšťalu tak, abys ji Ty, který nejsi nepřítelem Mus, poslouchal rád. 26
Strana 27
KNIHA PRVNÍ Kар. 1. RYBNÍKY A JEJICH DRUHY TEDY abychom počali svůj výklad tím, odkud vychází název knížky, totiž od rybníků. Rybníky však zde nazýváme jen ty nádrže, které takřka vymezuje M. Varro takto: „Rybníky nazývám ty nádrže, v nichž jsou ve slané nebo sladké vodě uzavřeny ryby.“ Nebudeme se vůbec zabývat jakýmkoliv jiným druhem nádrží: nádržemi, v nichž se myjí a plavají lidé, o nichž praví Cicero: „Byl bych si přál koupaliště prostrannější, kde by se nesrážely paže plavců“, ani se nebudeme zabývat oněmi jinými druhy nádrží, kde vidíme napájet koně a dobytek, kde se máchají husy a kachny, kde se máčí vlčí bob a konopí. V této knížce budeme mít na zřeteli jen takové nádrže, kde se chovají a živí živé ryby a které proto Řekové jmenují lyvovgopela6. Týž M. Varro uvádí dva druhy rybníků: sladkovodní a slané. Říká, že sladkovodní jsou ty rybníky, kde se pěstují ryby ve sladké vodě, hlavně hladkouni“ a proudníci.“ Tyto ryby si staří tolik ošklivili, že sám Varro se tehdy odvážil napsat na jejich potupu: „Zdaž neříká dnes každý větroplach a posměváček, že je mu úplně jedno, zda má rybník plný těchto ryb nebo žab?“ Ba dokonce, jako by vůbec všechny sladkovodní rybníky byly nevýnosné a bez významu, cení si jich tak málo, že je od vyšších stavů vypovídá k prostému lidu. Solnými ryb- níky pak nazývá ty, kde jsou v mořské vodě hejna mořských ryb. Těchto ryb si kdysi tolik vážili a měli je v takové úctě, že podle druhu svých zvlášť oblíbených ryb si zvolili — ne bez ctižádostivosti — své příjmení jak Murae- nové, tak Oratové,10 kteří se jimi zabývali, stejně jako podle podmaněných kmenů se pojmenovali Numantinštíl a Isaurští.12 Ovšem tehdy nebyla ještě tak známa a vyzkoušena ušlechtilost a užiteč- nost oněch sladkovodních rybníků, jako je našemu věku. Nejprve si však pro- mluvme o jejich ušlechtilosti. 27
KNIHA PRVNÍ Kар. 1. RYBNÍKY A JEJICH DRUHY TEDY abychom počali svůj výklad tím, odkud vychází název knížky, totiž od rybníků. Rybníky však zde nazýváme jen ty nádrže, které takřka vymezuje M. Varro takto: „Rybníky nazývám ty nádrže, v nichž jsou ve slané nebo sladké vodě uzavřeny ryby.“ Nebudeme se vůbec zabývat jakýmkoliv jiným druhem nádrží: nádržemi, v nichž se myjí a plavají lidé, o nichž praví Cicero: „Byl bych si přál koupaliště prostrannější, kde by se nesrážely paže plavců“, ani se nebudeme zabývat oněmi jinými druhy nádrží, kde vidíme napájet koně a dobytek, kde se máchají husy a kachny, kde se máčí vlčí bob a konopí. V této knížce budeme mít na zřeteli jen takové nádrže, kde se chovají a živí živé ryby a které proto Řekové jmenují lyvovgopela6. Týž M. Varro uvádí dva druhy rybníků: sladkovodní a slané. Říká, že sladkovodní jsou ty rybníky, kde se pěstují ryby ve sladké vodě, hlavně hladkouni“ a proudníci.“ Tyto ryby si staří tolik ošklivili, že sám Varro se tehdy odvážil napsat na jejich potupu: „Zdaž neříká dnes každý větroplach a posměváček, že je mu úplně jedno, zda má rybník plný těchto ryb nebo žab?“ Ba dokonce, jako by vůbec všechny sladkovodní rybníky byly nevýnosné a bez významu, cení si jich tak málo, že je od vyšších stavů vypovídá k prostému lidu. Solnými ryb- níky pak nazývá ty, kde jsou v mořské vodě hejna mořských ryb. Těchto ryb si kdysi tolik vážili a měli je v takové úctě, že podle druhu svých zvlášť oblíbených ryb si zvolili — ne bez ctižádostivosti — své příjmení jak Murae- nové, tak Oratové,10 kteří se jimi zabývali, stejně jako podle podmaněných kmenů se pojmenovali Numantinštíl a Isaurští.12 Ovšem tehdy nebyla ještě tak známa a vyzkoušena ušlechtilost a užiteč- nost oněch sladkovodních rybníků, jako je našemu věku. Nejprve si však pro- mluvme o jejich ušlechtilosti. 27
Strana 28
Kар. 2. O UŠLECHTILOSTI RYBNIKÁŘSTVÍ V NAŠICH ZEMÍCH MUŽE být podán nějaký jiný, větší a bezpečnější důkaz o rybnících než to, že nejen proslavují skvělým majetkem své majitele, ale že povznášejí i měřiče a porybné z poddanství a neurozenosti k svobodě a k svobodnému rodu?13 Jak mnoho lze u nás spatřit bývalých čeledínů a pacholků, z nichž se nyní stali, jak píše Persius, pouhým obrácením Markové Damové.14 A to pro nic významnějšího, než že byli obzvlášť horliví při ošetřování a rozměřování rybníků. Dokonce i páni s menším majetkem se pouštějí do rybnikářství jako do věci velkolepé a radují se z chvály posluchačů, kdykoliv vyprávějí, že dosáhli znamenitého úspěchu na svých rybnících. Také bohatší a vznešenější páni se rybnikářstvím rádi obírají. Tak jsem nedávno spatřil ve Slezsku, když jsem šel náhodou po hrázi rybníka, jakéhosi tamějšího šlechtice, obutého v holínky, jak mají ve zvyku rybáři. Omlouval se mi za ten rybářský oděv a zároveň za lov asi takto: „Není-li pro šlechtice hanbou hon na zajíčky, proč by se měl stydět a hanbit za lovení kaprů a štik?“ Vždyť ani Matyáš, uherský král,15 se nestyděl hledat častěji oddech u rybníků. A jako vynikl slavnými váleč- nými činy téměř nad všechny krále, kteří vládli v Uhrách před ním, stejně se zachoval i ve skvělém rybnikářství, takže předčil i slavné rybnikáře v Čechách. Dokázal to tak, že dal přesadit do rybníka, který založil u hradu Totis,le z Dunaje vyzy podobné delfínu.17 Věděl, že tento druh ryb v Čechách nežije a že se tedy Čechové nemohou domáhat slávy, že mohou ukazovat ve svých rybnících živou vyzu. Matyáš sám ukázal v rybníku, o němž jsem mluvil, ne méně než šedesát vyz královně Beatrici,13 papežovu legátu, který byl krá- lovniným příbuzným, a mnoha českým šlechticům. Obzvláště budilo podiv, že vyzy vydržely dosti dlouho ve vodě bez přítoku, přestože velmi těžce snášejí zajetí. Ostatně, když jsme se zmínili o rybě zvané vyza, nebylo by nevhodné uvést místo z Plinia, odkud jsme tento název vzali, abychom při jedné námaze restituovali původní znění tohoto místa, jež bylo hrozně porušeno. Tedy u Plinia (kn. XI kap. 15), kde se pojednává o říčních rybách, jež vynikají obzvláštní velikostí, totiž o nilském sumci, rýnské štice a pádském adellu, čte se téměř ve všech vydáních toto: „A v moři Dunaji se loví ryba velmi podobná delfínu a v Dněpru se připomíná ryba obzvlášť veliká, bez kostí a páteře, jež má velmi lahodné maso.“ Potud Plinius. Kdo by neviděl, čte-li poněkud bystřejším a pozornějším zrakem tato slova, která přece spolu tak špatně souvisí a jsou tolik nesmyslná, že tu bylo autorovi velmi ublíženo? Jako by Plinius slovy „et in Danubio mari extrahitur“ chtěl spojovat moře s Duna- 28
Kар. 2. O UŠLECHTILOSTI RYBNIKÁŘSTVÍ V NAŠICH ZEMÍCH MUŽE být podán nějaký jiný, větší a bezpečnější důkaz o rybnících než to, že nejen proslavují skvělým majetkem své majitele, ale že povznášejí i měřiče a porybné z poddanství a neurozenosti k svobodě a k svobodnému rodu?13 Jak mnoho lze u nás spatřit bývalých čeledínů a pacholků, z nichž se nyní stali, jak píše Persius, pouhým obrácením Markové Damové.14 A to pro nic významnějšího, než že byli obzvlášť horliví při ošetřování a rozměřování rybníků. Dokonce i páni s menším majetkem se pouštějí do rybnikářství jako do věci velkolepé a radují se z chvály posluchačů, kdykoliv vyprávějí, že dosáhli znamenitého úspěchu na svých rybnících. Také bohatší a vznešenější páni se rybnikářstvím rádi obírají. Tak jsem nedávno spatřil ve Slezsku, když jsem šel náhodou po hrázi rybníka, jakéhosi tamějšího šlechtice, obutého v holínky, jak mají ve zvyku rybáři. Omlouval se mi za ten rybářský oděv a zároveň za lov asi takto: „Není-li pro šlechtice hanbou hon na zajíčky, proč by se měl stydět a hanbit za lovení kaprů a štik?“ Vždyť ani Matyáš, uherský král,15 se nestyděl hledat častěji oddech u rybníků. A jako vynikl slavnými váleč- nými činy téměř nad všechny krále, kteří vládli v Uhrách před ním, stejně se zachoval i ve skvělém rybnikářství, takže předčil i slavné rybnikáře v Čechách. Dokázal to tak, že dal přesadit do rybníka, který založil u hradu Totis,le z Dunaje vyzy podobné delfínu.17 Věděl, že tento druh ryb v Čechách nežije a že se tedy Čechové nemohou domáhat slávy, že mohou ukazovat ve svých rybnících živou vyzu. Matyáš sám ukázal v rybníku, o němž jsem mluvil, ne méně než šedesát vyz královně Beatrici,13 papežovu legátu, který byl krá- lovniným příbuzným, a mnoha českým šlechticům. Obzvláště budilo podiv, že vyzy vydržely dosti dlouho ve vodě bez přítoku, přestože velmi těžce snášejí zajetí. Ostatně, když jsme se zmínili o rybě zvané vyza, nebylo by nevhodné uvést místo z Plinia, odkud jsme tento název vzali, abychom při jedné námaze restituovali původní znění tohoto místa, jež bylo hrozně porušeno. Tedy u Plinia (kn. XI kap. 15), kde se pojednává o říčních rybách, jež vynikají obzvláštní velikostí, totiž o nilském sumci, rýnské štice a pádském adellu, čte se téměř ve všech vydáních toto: „A v moři Dunaji se loví ryba velmi podobná delfínu a v Dněpru se připomíná ryba obzvlášť veliká, bez kostí a páteře, jež má velmi lahodné maso.“ Potud Plinius. Kdo by neviděl, čte-li poněkud bystřejším a pozornějším zrakem tato slova, která přece spolu tak špatně souvisí a jsou tolik nesmyslná, že tu bylo autorovi velmi ublíženo? Jako by Plinius slovy „et in Danubio mari extrahitur“ chtěl spojovat moře s Duna- 28
Strana 29
jem, věci naprosto jasně různé; a pokračuje pak „porculo similimus“ (sic), jako by srovnával rybu, jejíž jméno neznal, s delfínem; nakonec dodávaje „et in Borysthene memoratur praecipua magnitudo“, jako by nechával čtenáře v nejistotě, která z jmenovaných ryb je tak obzvlášť veliká. Nedomnívej se však, že muž ze všech lidí nejpečlivější a nejučenější se dopustil této nedbalo- sti. Spíše my jsme velmi nedbalí, protože jsme slovo, které on nám odevzdal bez kazu, raději porušili, než abychom je nechali bez kazu. Má-li se věc takto, myslím, že je nyní třeba obnovit původní znění a dosadit je zpět na jeho místo, kterého se tu nenáležitě zmocnil porušený a zkomolený výraz „mari“.19 Tedy pravé a správné čtení u Plinia zní: „A v Dunaji se loví vyza (mario) velmi podobná delfínu a v Dněpru se připomíná obzvláštní velikost“, totiž téže vyzy, protože svou velikostí a tučností dosahuje někdy tisíce liber, podobně jako pádský adell, a dodnes se loví toliko v Dunaji a v Dněpru. Jak píše Plinius, nemá kostí a páteře a její maso je velmi lahodné. Kар. 3. O UŽITEČNOSTI RYBNÍKŮ — AČKOLIV se všude naskýtá mnoho dokladů o užitečnosti rybníků nikdo se totiž u nás jimi nezabývá bez velkého užitku — přece myslím, že nejproslulejší je příklad Jana z Pernštejna,2° nejbohatšího šlechtice Čech a Moravy. Já tedy o tomto pánu vím, že minulého roku vytěžil toliko z rybníků, jež má v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, více než 1,200.000 sesterciů, to je větší obnos, než kolik měli censu římští senátoři a patriciové dokonce i za císaře Augusta, který census zvýšil. Srovnej nyní s Janovými rybami ryby L. Luculla,21 které prodal M. Cato,22 když byl poručníkem mladého Luculla, za 400 tisíc sesterciů, to je za census jezdecký.23 — Sám Lucullus totiž choval ryby ne pro zisk, ale pro potěchu. — Myslelo se, že Cato vykonal věc tak zna- menitou, že M. Varro, Columella a posléze Plinius se domnívali, že to musí uvést jako příklad. Naproti tomu u nás jmenovaný Jan ukládá téměř každo- ročně do pokladny částku daleko větší. Z toho může být více než jasno, jak se rybnikářství v našich zemích vyplácí. Připojme však ještě to, jak smýšlel o rybnikářství Vilém z Pernštejna," otec jmenovaného Jana. Byv otázán, jaký statek je podle jeho mínění nej- výnosnější, odpověděl: „Ten, který by se hemžil rybníky.“ Náhodou byli tehdy přítomni dva rytíři, z nichž jeden koupil statek bez rybníků za 10.000 mor. zl., druhý menší s rybníky za polovinu a oba byli zatíženi stejným dluhem. Tu Vilém pravil: „Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoliv z Vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný — a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal — že tento zaplatí prodejem ryb celý dluh 29
jem, věci naprosto jasně různé; a pokračuje pak „porculo similimus“ (sic), jako by srovnával rybu, jejíž jméno neznal, s delfínem; nakonec dodávaje „et in Borysthene memoratur praecipua magnitudo“, jako by nechával čtenáře v nejistotě, která z jmenovaných ryb je tak obzvlášť veliká. Nedomnívej se však, že muž ze všech lidí nejpečlivější a nejučenější se dopustil této nedbalo- sti. Spíše my jsme velmi nedbalí, protože jsme slovo, které on nám odevzdal bez kazu, raději porušili, než abychom je nechali bez kazu. Má-li se věc takto, myslím, že je nyní třeba obnovit původní znění a dosadit je zpět na jeho místo, kterého se tu nenáležitě zmocnil porušený a zkomolený výraz „mari“.19 Tedy pravé a správné čtení u Plinia zní: „A v Dunaji se loví vyza (mario) velmi podobná delfínu a v Dněpru se připomíná obzvláštní velikost“, totiž téže vyzy, protože svou velikostí a tučností dosahuje někdy tisíce liber, podobně jako pádský adell, a dodnes se loví toliko v Dunaji a v Dněpru. Jak píše Plinius, nemá kostí a páteře a její maso je velmi lahodné. Kар. 3. O UŽITEČNOSTI RYBNÍKŮ — AČKOLIV se všude naskýtá mnoho dokladů o užitečnosti rybníků nikdo se totiž u nás jimi nezabývá bez velkého užitku — přece myslím, že nejproslulejší je příklad Jana z Pernštejna,2° nejbohatšího šlechtice Čech a Moravy. Já tedy o tomto pánu vím, že minulého roku vytěžil toliko z rybníků, jež má v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, více než 1,200.000 sesterciů, to je větší obnos, než kolik měli censu římští senátoři a patriciové dokonce i za císaře Augusta, který census zvýšil. Srovnej nyní s Janovými rybami ryby L. Luculla,21 které prodal M. Cato,22 když byl poručníkem mladého Luculla, za 400 tisíc sesterciů, to je za census jezdecký.23 — Sám Lucullus totiž choval ryby ne pro zisk, ale pro potěchu. — Myslelo se, že Cato vykonal věc tak zna- menitou, že M. Varro, Columella a posléze Plinius se domnívali, že to musí uvést jako příklad. Naproti tomu u nás jmenovaný Jan ukládá téměř každo- ročně do pokladny částku daleko větší. Z toho může být více než jasno, jak se rybnikářství v našich zemích vyplácí. Připojme však ještě to, jak smýšlel o rybnikářství Vilém z Pernštejna," otec jmenovaného Jana. Byv otázán, jaký statek je podle jeho mínění nej- výnosnější, odpověděl: „Ten, který by se hemžil rybníky.“ Náhodou byli tehdy přítomni dva rytíři, z nichž jeden koupil statek bez rybníků za 10.000 mor. zl., druhý menší s rybníky za polovinu a oba byli zatíženi stejným dluhem. Tu Vilém pravil: „Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoliv z Vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný — a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal — že tento zaplatí prodejem ryb celý dluh 29
Strana 30
mnohem rychleji než tenhle senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství. Teď k tomu přidejte,“ pravil, „že rybníky nevyžadují ani tolik práce, ani nákladů jako ostatní hospodářství a že jsou nejméně vystaveny škodám z nepříznivého počasí. Posléze byly to přede- vším rybníky, jež mi otevřely cestu k majetku, který dnes, jak vidíte, mám; i dnes mi dávají velmi hojný zisk.“ Protože této řeči dodávala věrohodnosti nejen slova tak váženého muže, ale i sám jeho majetek a bohatství získané rybnikářstvím, souhlasili všichni a dali přednost užitku z rybníků před ostat- ním výtěžkem z hospodářství. Když jsme však objasnili jak ušlechtilost rybníků, tak i jejich užitečnost, je záhodno, abychom ukázali také jejich původ. Kap. 4. O STÁŘÍ A PŮVODU RYBNÍKŮ CASSIUS Hemina, nejstarší autor letopisů, uvádí, že hned od založení Říma byly požívány mořské ryby, lovené v moři; nezmiňuje se však vůbec o rybnících, protože Římané, v té době dosti šetrní, jich neznali. Minula dlouhá doba. Za mnoho věků Sergius Orata,25 kterého Cicero nazývá učitelem hýřilů, první si vymyslel vlastní oddělená moře, aby se jeho chuť nemusela řídit vůlí Neptunovou, jak píše Val. Maximus. Zadržoval na nízkém břehu vodu a uzavíral hejna různých ryb ve velkých nádržích, navzájem oddělených, takže nemohlo nastat tak nepříznivé počasí, aby se jeho stoly neprohýbaly pod růz- nými rybičkami. On také první přisoudil lukrinským2e ústřicím nejlepší chuť. První také založil chov ústřic na území bajském2 v době řečníka L. Crassa28 před válkou s Marsy.2 Rybníky i pro ostatní ryby vynalezl, jak lze číst u Plinia, Licinius Muraena Starší.3 Jejich příkladem se pak řídila šlechta a zakládala a udržovala rybníky se značným nákladem. Hortensius1 měl rybníky u Baul, Lucullus32 u Neapole, kde je, prokopav dokonce horu, zřídil s větším nákladem než vilu. Dokonce přiváděl k ochlazování rybníků kanálem vodu z moře. Proto ho Pompeius Veliký33 pozdravil jako Xerxa v toze.34 Cicero pak označuje všechny, kteří se příliš oddali rybnikaření, jediným slovem „rybnikáři“, píše příteli Atticovi takto: „Dále pak že nám zjevně závidí šťastní lidé, jak nazývám tyto rybnikáře, tvé přátele...“ A na jiném místě: „Naši předáci si však myslí, že prstem dosahují na nebe, mají-li v rybnících vousaté parmice, které připlouvají až k ruce.“ Takové ryby měl Hortensius. O něm říká Varro: „Rychleji by ti Hortensius dovolil, aby sis vzal ze stáje mezky ke kočáru než z rybníku vousatou parmici.“ Tento Hortensius měl tak rád svého mořského úhoře, že prý nad jeho smrtí plakal. Řekl bych, že si pro tak nemístně měkké srdce zaslouží censorské výtky, kdyby byl už před ním censor 30
mnohem rychleji než tenhle senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství. Teď k tomu přidejte,“ pravil, „že rybníky nevyžadují ani tolik práce, ani nákladů jako ostatní hospodářství a že jsou nejméně vystaveny škodám z nepříznivého počasí. Posléze byly to přede- vším rybníky, jež mi otevřely cestu k majetku, který dnes, jak vidíte, mám; i dnes mi dávají velmi hojný zisk.“ Protože této řeči dodávala věrohodnosti nejen slova tak váženého muže, ale i sám jeho majetek a bohatství získané rybnikářstvím, souhlasili všichni a dali přednost užitku z rybníků před ostat- ním výtěžkem z hospodářství. Když jsme však objasnili jak ušlechtilost rybníků, tak i jejich užitečnost, je záhodno, abychom ukázali také jejich původ. Kap. 4. O STÁŘÍ A PŮVODU RYBNÍKŮ CASSIUS Hemina, nejstarší autor letopisů, uvádí, že hned od založení Říma byly požívány mořské ryby, lovené v moři; nezmiňuje se však vůbec o rybnících, protože Římané, v té době dosti šetrní, jich neznali. Minula dlouhá doba. Za mnoho věků Sergius Orata,25 kterého Cicero nazývá učitelem hýřilů, první si vymyslel vlastní oddělená moře, aby se jeho chuť nemusela řídit vůlí Neptunovou, jak píše Val. Maximus. Zadržoval na nízkém břehu vodu a uzavíral hejna různých ryb ve velkých nádržích, navzájem oddělených, takže nemohlo nastat tak nepříznivé počasí, aby se jeho stoly neprohýbaly pod růz- nými rybičkami. On také první přisoudil lukrinským2e ústřicím nejlepší chuť. První také založil chov ústřic na území bajském2 v době řečníka L. Crassa28 před válkou s Marsy.2 Rybníky i pro ostatní ryby vynalezl, jak lze číst u Plinia, Licinius Muraena Starší.3 Jejich příkladem se pak řídila šlechta a zakládala a udržovala rybníky se značným nákladem. Hortensius1 měl rybníky u Baul, Lucullus32 u Neapole, kde je, prokopav dokonce horu, zřídil s větším nákladem než vilu. Dokonce přiváděl k ochlazování rybníků kanálem vodu z moře. Proto ho Pompeius Veliký33 pozdravil jako Xerxa v toze.34 Cicero pak označuje všechny, kteří se příliš oddali rybnikaření, jediným slovem „rybnikáři“, píše příteli Atticovi takto: „Dále pak že nám zjevně závidí šťastní lidé, jak nazývám tyto rybnikáře, tvé přátele...“ A na jiném místě: „Naši předáci si však myslí, že prstem dosahují na nebe, mají-li v rybnících vousaté parmice, které připlouvají až k ruce.“ Takové ryby měl Hortensius. O něm říká Varro: „Rychleji by ti Hortensius dovolil, aby sis vzal ze stáje mezky ke kočáru než z rybníku vousatou parmici.“ Tento Hortensius měl tak rád svého mořského úhoře, že prý nad jeho smrtí plakal. Řekl bych, že si pro tak nemístně měkké srdce zaslouží censorské výtky, kdyby byl už před ním censor 30
Strana 31
Lucius Crassus“5 netruchlil, když mu zemřel mořský úhoř, nad ním ve smuteč- ním šatě jako nad jediným synkem. Z toho je zjevné, že tyto ryby právě tak jako rybníky samy měly větší význam pro oči než pro měšec a že pánovu pokladnu spíše vyprazdňovaly než naplňovaly, protože je drahé za prvé jejich zakládání, za druhé jejich osazování, za třetí krmení, jak velmi pěkně píše Varro. Ostatně co se týče našich zemí, jakkoli nemůžeme bezpečně říci, kdo a kdy začal rybníky zakládat první, přece je dostatečně známo, že v Čechách a na Moravě byly známy už od pradávna a že odtud jako od pramene se znalost rybnikářství šířila do sousedního Slezska, Polska a Uher. Vítěznou palmu pak drží v našich rybnících ryby kapr a štika. Kap. 5. O KAPRU PŘIZNÁVÁM se, že jsem byl dosti dlouho na rozpacích, zda mám rybu, kterou lid jmenuje kaprem (Carpo), nazývat jménem Cyprinus. Příčinou mých rozpaků bylo to, že Cyprinus podle Plinia má být mořská ryba. Také Oppianos píše ve své básni o něm jako o mořské rybě a dodává, že klade jikry pětkrát do roka. Podle Plinia šestkrát. — Avšak o kapru se soudí, že se tře do roka jednou, nanejvýš dvakrát, a dále, že se hromadně vyskýtá ve stojatých a tekoucích vodách. Avšak těchto rozpaků a pochyb, jež znepokojovaly mou mysl, mne konečně zbavil Aristotelův Živočichopis. Aristoteles tam několikrát počítá právě kapra nejen mezi ryby mořské, ale i mezi říční a rybničné. Dále podoba Cyprina, jak ji popisuje, se zcela shoduje s podobou kapra: čtyři žaberní oblouky po obou stranách hlavy, masité patro, jazyk také masitý a přirostlý a břicho plné jiker, velkých jako proso. Posléze ukazuje Aristoteles, že se Cyprinus, stejně, jak je zvykem kapra, zdržuje při březích, v době tření vyhledává mělčiny a je v nebezpečí v době východu Psí hvězdy. To vše stejně platí o kaprovi, protože Cyprinus se mu nejen podobá, ale je s ním totožný a liší se od něho právě jen jménem, ne však vlastnostmi. Protože však výraz „Carpo“ je barbarský, je oprávněné a nutné nahradit jej jménem „Cyprinus“, jehož užívají bez rozdílu jak Řekové, tak i Římané. Nad jeho třením se nemusí nikdo znepokojovat, klade-li v moři jikry častěji než v rybnících, neboť poz- ději na vhodnějším místě vyložím, proč to dělá. Nyní chci raději pozorovat způsoby a vlastnosti kapra. Příroda jej stvořila a dále utvářela tak, že se pohybuje mezi ostatními rybami, aniž jim jakkoli ubližuje; vůbec žádnému vodnímu tvoru neškodí, neboť jeho tlama není velká ani nemá zuby, ale je sevřená a měkká, při dýchání okrouhlá jako prsten a uvnitř barevná. V tlamě má jen dva zuby, a to ještě tupé. Tupé jsou i pa- 31
Lucius Crassus“5 netruchlil, když mu zemřel mořský úhoř, nad ním ve smuteč- ním šatě jako nad jediným synkem. Z toho je zjevné, že tyto ryby právě tak jako rybníky samy měly větší význam pro oči než pro měšec a že pánovu pokladnu spíše vyprazdňovaly než naplňovaly, protože je drahé za prvé jejich zakládání, za druhé jejich osazování, za třetí krmení, jak velmi pěkně píše Varro. Ostatně co se týče našich zemí, jakkoli nemůžeme bezpečně říci, kdo a kdy začal rybníky zakládat první, přece je dostatečně známo, že v Čechách a na Moravě byly známy už od pradávna a že odtud jako od pramene se znalost rybnikářství šířila do sousedního Slezska, Polska a Uher. Vítěznou palmu pak drží v našich rybnících ryby kapr a štika. Kap. 5. O KAPRU PŘIZNÁVÁM se, že jsem byl dosti dlouho na rozpacích, zda mám rybu, kterou lid jmenuje kaprem (Carpo), nazývat jménem Cyprinus. Příčinou mých rozpaků bylo to, že Cyprinus podle Plinia má být mořská ryba. Také Oppianos píše ve své básni o něm jako o mořské rybě a dodává, že klade jikry pětkrát do roka. Podle Plinia šestkrát. — Avšak o kapru se soudí, že se tře do roka jednou, nanejvýš dvakrát, a dále, že se hromadně vyskýtá ve stojatých a tekoucích vodách. Avšak těchto rozpaků a pochyb, jež znepokojovaly mou mysl, mne konečně zbavil Aristotelův Živočichopis. Aristoteles tam několikrát počítá právě kapra nejen mezi ryby mořské, ale i mezi říční a rybničné. Dále podoba Cyprina, jak ji popisuje, se zcela shoduje s podobou kapra: čtyři žaberní oblouky po obou stranách hlavy, masité patro, jazyk také masitý a přirostlý a břicho plné jiker, velkých jako proso. Posléze ukazuje Aristoteles, že se Cyprinus, stejně, jak je zvykem kapra, zdržuje při březích, v době tření vyhledává mělčiny a je v nebezpečí v době východu Psí hvězdy. To vše stejně platí o kaprovi, protože Cyprinus se mu nejen podobá, ale je s ním totožný a liší se od něho právě jen jménem, ne však vlastnostmi. Protože však výraz „Carpo“ je barbarský, je oprávněné a nutné nahradit jej jménem „Cyprinus“, jehož užívají bez rozdílu jak Řekové, tak i Římané. Nad jeho třením se nemusí nikdo znepokojovat, klade-li v moři jikry častěji než v rybnících, neboť poz- ději na vhodnějším místě vyložím, proč to dělá. Nyní chci raději pozorovat způsoby a vlastnosti kapra. Příroda jej stvořila a dále utvářela tak, že se pohybuje mezi ostatními rybami, aniž jim jakkoli ubližuje; vůbec žádnému vodnímu tvoru neškodí, neboť jeho tlama není velká ani nemá zuby, ale je sevřená a měkká, při dýchání okrouhlá jako prsten a uvnitř barevná. V tlamě má jen dva zuby, a to ještě tupé. Tupé jsou i pa- 31
Strana 32
prsky ve hřbetní ploutvi a ploutve na břišní straně jsou měkké. Na celém těle je kapr pokryt lesklým krunýřem ze šupin na sebe nasedajících. Lesklá je i rozeklaná ocasní ploutev, kterou jako kormidlem tiše brázdí rybníky. V ryb- nících žije z vlastních živin a bez útrat pánových. Ba nadto pánovi samému přináší darem, že ho vybraně živí lahodným a libým pokrmem ze svého těla, když se vykrmil ze svého, ať si ho dá pán připravit pečeného, marinovaného nebo s omáčkou. Kap. 6. O ŠTICE ZDA se, že ryba jménem štika nebyla za starých dob valně známá, neboť stěží nalezneš jiného autora, který by ji tak jmenoval a byl starší než Auso- nius. Ale i Ausonius píše o ní ve své Moselle spíše s posměchem a příležitostně než z nějakého důvodu. Říká, že její jméno bylo odvozeno od předejmení ně- jakého Lucia36 v těchto verších:37 „Štika tu posměchu v plen svým Lucius příjmením daná vládkyně rybníků, sok největší zvučícím žabám, dutiny v moci má všude, jež rákosím skryty i bahnem. Ryby té nevolí nikdo, když hostin určuje pořad, za to však s protivnou vůní se v kuchyních dýmavých vaří.“ Tak snad bylo kdysi. Dnes se však štika začíná vařit i ve velmi znameni- tých domech a je vybírána pro stoly sebevznešenějších lidí. Ovšem ne štika vykrmená žabami nebo z bahnité louže, ale taková, která se živí a krmí kapřím potěrem v rybníku, jímž protékají řeky a který je proto prost obtíž- ného zápachu. Neboť, jak píše Martialis: „Ne každá pražma hodna je chvály a ceny svojí, ta však, jež za pokrm má lukrinskou ústřici jen.“ Stejně je nejznamenitější a nejchutnější štika, která se živila v rybnících kapřím potěrem. Taková štika totiž velmi rychle roste a má velmi jemné maso. Není pochyby o tom, že by se byl Ausonius mírnil v té tak nespravedlivé haně, kdyby byl ochutnal štiku takto vykrmenou. Pokud jde o přirozenou povahu a vlastnosti štiky, je štika téměř úplně stejná jako čtyřnohý vlk, neboť je stejně dravá, nenasytná a zločinná. Je dokonce tak divoká, že nezřídka z hladu napadá i vlastní rod. Potravou, kterou poskytuje půda, se neživí, leda za nejhoršího hladu. Proto mnozí lidé ji raději 32
prsky ve hřbetní ploutvi a ploutve na břišní straně jsou měkké. Na celém těle je kapr pokryt lesklým krunýřem ze šupin na sebe nasedajících. Lesklá je i rozeklaná ocasní ploutev, kterou jako kormidlem tiše brázdí rybníky. V ryb- nících žije z vlastních živin a bez útrat pánových. Ba nadto pánovi samému přináší darem, že ho vybraně živí lahodným a libým pokrmem ze svého těla, když se vykrmil ze svého, ať si ho dá pán připravit pečeného, marinovaného nebo s omáčkou. Kap. 6. O ŠTICE ZDA se, že ryba jménem štika nebyla za starých dob valně známá, neboť stěží nalezneš jiného autora, který by ji tak jmenoval a byl starší než Auso- nius. Ale i Ausonius píše o ní ve své Moselle spíše s posměchem a příležitostně než z nějakého důvodu. Říká, že její jméno bylo odvozeno od předejmení ně- jakého Lucia36 v těchto verších:37 „Štika tu posměchu v plen svým Lucius příjmením daná vládkyně rybníků, sok největší zvučícím žabám, dutiny v moci má všude, jež rákosím skryty i bahnem. Ryby té nevolí nikdo, když hostin určuje pořad, za to však s protivnou vůní se v kuchyních dýmavých vaří.“ Tak snad bylo kdysi. Dnes se však štika začíná vařit i ve velmi znameni- tých domech a je vybírána pro stoly sebevznešenějších lidí. Ovšem ne štika vykrmená žabami nebo z bahnité louže, ale taková, která se živí a krmí kapřím potěrem v rybníku, jímž protékají řeky a který je proto prost obtíž- ného zápachu. Neboť, jak píše Martialis: „Ne každá pražma hodna je chvály a ceny svojí, ta však, jež za pokrm má lukrinskou ústřici jen.“ Stejně je nejznamenitější a nejchutnější štika, která se živila v rybnících kapřím potěrem. Taková štika totiž velmi rychle roste a má velmi jemné maso. Není pochyby o tom, že by se byl Ausonius mírnil v té tak nespravedlivé haně, kdyby byl ochutnal štiku takto vykrmenou. Pokud jde o přirozenou povahu a vlastnosti štiky, je štika téměř úplně stejná jako čtyřnohý vlk, neboť je stejně dravá, nenasytná a zločinná. Je dokonce tak divoká, že nezřídka z hladu napadá i vlastní rod. Potravou, kterou poskytuje půda, se neživí, leda za nejhoršího hladu. Proto mnozí lidé ji raději 32
Strana 33
nazývají vlkem38 než štikou. Vždyť i mezi rybami žijí vlci, a to nejednoho druhu, ale různých. To dosvědčuje i Columella, který radí, aby se do rybníků nasazovaly ryby vlci, a to druh beze skvrn více než druh skvrnitý. Snad by se však někdo otázal, proč přes to nasazujeme do rybníka štiku, když o ní víme, že je plení a že znamená záhubu pro mladé kapry. Není divu, neboť pustíme-li štiku do rybníka, který na svou škodu oplývá nadbytkem rybího potěru, ulehčujeme mu a kapři, kteří jsou určeni pro chov nebo na výkrm, mají více pastvy, a protože je jich méně, rychleji nám také rostou a tuční, a tak jsou posléze prodáváni dráže zároveň s oněmi štikami, které z této potravy ztloustly. Jestliže však rybník neoplývá hejny mladičkých ryb, není třeba, a dokonce to není ani prospěšné, abys, jak se říká, udělal kozla zahradníkem.39 Nemohu se zdržet, abych nevylíčil podívanou, která se mi naskytla na ryb- níku u kroměřížského zámku, když jsem provázel svého biskupa Stanislava Thurzu. Co jsem tehdy na vlastní oči spatřil, to zde barvitě vylíčím. Na břehu rybníka v doupěti se skrývala žába, nepřítelkyně štiky. Tu náhodou brázdila štika sem tam hladinu rybníka, na pohled klidně, jen nepatrně hýbajíc ocasní ploutví. Konečně připlula skoro až k místu, které si žába vybrala ke svému úkladu. Žába nenechala minout chvíli, příhodnou pro vykonání svého záměru. Jakmile viděla, že se jí naskytla možnost zaútočit na nepřítele, skočila náhle s nadmutými tvářemi, s očima hněvem planoucíma štice na hlavu, roztáhla do široka nohy a ovinula je štice kolem hlavy — hleď, jak je to vynalézavé zvířátko. Útočí štice hlavně na oči a rozdrásává jí právě nejcitlivější a nej- choulostivější místa. A štika, trápená bolestí, hned rychle plave a bouří kolem sebe vlny, hned se do kruhu točí, hned hledá křoví a rákosí, které vyráželo a rostlo pod hladinou rybníka. Chce jím proplouvat, zda by se jí nepodařilo střást s čela zlou družku, která přece nebyla silnější než ona. Avšak všechny její pokusy končily nezdarem. Žába se tak zuby držela jejího čela a tak zarputile trestala nenasytného trapiče svého těla, až síly obou začaly namáha- vým zápasem ochabovat. Štika byla poražena a podlehla a i s žábou se potopila dolů do hlubiny. A ještě jsme všichni, jak jsme tam stáli, zůstávali na témž místě a očima hledali zápasníky, kteří nám nevědomky poskytli milou podíva- nou, když hle, náhle ti vyskočí na hladinu žába a s plesáním, jak je zvykem vítězů, kvákajíc a radostí bez sebe uchýlí se zpět do svého paláce. Biskup hned nařídí zavolat rybáře, aby sítěmi nalezli štiku a vytáhli ji na světlo, abychom tak poznali, co se s ní stalo. K velkému podivu nás všech byla štika vytažena slepá, bez obou očí. Rybáři však říkají, že taková podívaná není nic podivuhod- ného, že se oni k takovým zápasům často nahodí a že častokrát vyloví štiky, žabami oslepené a vyhublé, poněvadž bez očí si nemohou nalovit ryb, ale zatěžují si žaludek toliko nevýživným pískem. 33
nazývají vlkem38 než štikou. Vždyť i mezi rybami žijí vlci, a to nejednoho druhu, ale různých. To dosvědčuje i Columella, který radí, aby se do rybníků nasazovaly ryby vlci, a to druh beze skvrn více než druh skvrnitý. Snad by se však někdo otázal, proč přes to nasazujeme do rybníka štiku, když o ní víme, že je plení a že znamená záhubu pro mladé kapry. Není divu, neboť pustíme-li štiku do rybníka, který na svou škodu oplývá nadbytkem rybího potěru, ulehčujeme mu a kapři, kteří jsou určeni pro chov nebo na výkrm, mají více pastvy, a protože je jich méně, rychleji nám také rostou a tuční, a tak jsou posléze prodáváni dráže zároveň s oněmi štikami, které z této potravy ztloustly. Jestliže však rybník neoplývá hejny mladičkých ryb, není třeba, a dokonce to není ani prospěšné, abys, jak se říká, udělal kozla zahradníkem.39 Nemohu se zdržet, abych nevylíčil podívanou, která se mi naskytla na ryb- níku u kroměřížského zámku, když jsem provázel svého biskupa Stanislava Thurzu. Co jsem tehdy na vlastní oči spatřil, to zde barvitě vylíčím. Na břehu rybníka v doupěti se skrývala žába, nepřítelkyně štiky. Tu náhodou brázdila štika sem tam hladinu rybníka, na pohled klidně, jen nepatrně hýbajíc ocasní ploutví. Konečně připlula skoro až k místu, které si žába vybrala ke svému úkladu. Žába nenechala minout chvíli, příhodnou pro vykonání svého záměru. Jakmile viděla, že se jí naskytla možnost zaútočit na nepřítele, skočila náhle s nadmutými tvářemi, s očima hněvem planoucíma štice na hlavu, roztáhla do široka nohy a ovinula je štice kolem hlavy — hleď, jak je to vynalézavé zvířátko. Útočí štice hlavně na oči a rozdrásává jí právě nejcitlivější a nej- choulostivější místa. A štika, trápená bolestí, hned rychle plave a bouří kolem sebe vlny, hned se do kruhu točí, hned hledá křoví a rákosí, které vyráželo a rostlo pod hladinou rybníka. Chce jím proplouvat, zda by se jí nepodařilo střást s čela zlou družku, která přece nebyla silnější než ona. Avšak všechny její pokusy končily nezdarem. Žába se tak zuby držela jejího čela a tak zarputile trestala nenasytného trapiče svého těla, až síly obou začaly namáha- vým zápasem ochabovat. Štika byla poražena a podlehla a i s žábou se potopila dolů do hlubiny. A ještě jsme všichni, jak jsme tam stáli, zůstávali na témž místě a očima hledali zápasníky, kteří nám nevědomky poskytli milou podíva- nou, když hle, náhle ti vyskočí na hladinu žába a s plesáním, jak je zvykem vítězů, kvákajíc a radostí bez sebe uchýlí se zpět do svého paláce. Biskup hned nařídí zavolat rybáře, aby sítěmi nalezli štiku a vytáhli ji na světlo, abychom tak poznali, co se s ní stalo. K velkému podivu nás všech byla štika vytažena slepá, bez obou očí. Rybáři však říkají, že taková podívaná není nic podivuhod- ného, že se oni k takovým zápasům často nahodí a že častokrát vyloví štiky, žabami oslepené a vyhublé, poněvadž bez očí si nemohou nalovit ryb, ale zatěžují si žaludek toliko nevýživným pískem. 33
Strana 34
Kap. 7. O OSTATNÍCH RYBÁCH, které vniknou do rybníka samovolně NEBYLO bez důvodu, že jsme připomenuli kapra a štiku zvlášť. Oba totiž, a zvláště kapr, patří mezi ryby, kvůli nimž především stavíme rybníky. Pojed- nali jsme tedy o obou zvlášť jednak pro jejich čestné postavení, jednak kvůli budoucím rybnikářům, aby poznali jejich vlastnosti a zvyky a tak se poučili, jak mají s oběma podle jejich vlastností zacházet. Nyní zbývá promluvit souhrnně o rybách, které jsou v rybnících přistěho- valci a cizinci, protože je do nich nikdo nenasazuje, ale vnikají do rybníků samovolně s říční vodou, a tak zvětšují nejen počet ryb v rybnících, ale záro- veň i zisk z rybníků. Do tohoto hejna patří, abych napodobil veršíky z Auso- niovy Moselly, třebas ve zlomcích:40 — Zelení líni, lidu to strava, rovněž i bělice, chlapeckých udic jež bývají kořist, na kamnech syčící též, jak pamlsky chudiny, placky. Pak okoun, vždyť skvostem je bohatých hostin. Řízek, hřívu přejav i parmy, jíž vousy splývají od úst.“ “ Ba dokonce i parma s lipanem,“ o němž Plinius píše, že je oblíben pro svůj ocas, vklouzne s říční vodou do rybníků a čas od času i úhoř. S potůčky pak připlouvají říční tloušti,42 menuly,43 raci44 a jiné takové menší rybičky. Dále se často vyskýtá v rybnících ryba, kterou Čechové nazývají pitruše.“ Myslím, že pitruše není nic jiného než kapr, ale degenerovaný a jakoby nevyspělý. Přece však je jako pokrm vítána, zvlášť je-li pečena na rožni. Ani karas se neliší příliš podobou a velikostí od mladého kapra. Má jen poněkud širší tělo, hřbetní ploutev má chráněnou tvrdšími paprsky — odtud má jméno46 — a zlatové šupiny podél ocasní ploutve mu dodávají světlejší barvy. Falešné zlato na hřbetě a na ocasní ploutvi nosí však i mořský karas, který kromě toho je proslavený podle Ailiana svými purpurovými pásy a purpurovýma očima. Z těchto karasů bys v našich rybnících nenašel žádného, ale ani druh s vyčnívajícími zuby.7 Rybnikáři, kteří dbají o vykrmení kaprů, mají se bedlivě na pozoru, aby tohoto domácího karase nedali nikdy s kapry do téhož rybníka, protože karas, třebas je tak maličký, má prý odvahu a sílu, aby vy- hnal s pastvy kapra, tak velkého proti němu, a přece nemůže být prodáván tak draho jako kapr. Tedy takto je tomu se základy rybnikářství. Nyní pak budeme po řadě uvažovat o ostatních věcech. 34
Kap. 7. O OSTATNÍCH RYBÁCH, které vniknou do rybníka samovolně NEBYLO bez důvodu, že jsme připomenuli kapra a štiku zvlášť. Oba totiž, a zvláště kapr, patří mezi ryby, kvůli nimž především stavíme rybníky. Pojed- nali jsme tedy o obou zvlášť jednak pro jejich čestné postavení, jednak kvůli budoucím rybnikářům, aby poznali jejich vlastnosti a zvyky a tak se poučili, jak mají s oběma podle jejich vlastností zacházet. Nyní zbývá promluvit souhrnně o rybách, které jsou v rybnících přistěho- valci a cizinci, protože je do nich nikdo nenasazuje, ale vnikají do rybníků samovolně s říční vodou, a tak zvětšují nejen počet ryb v rybnících, ale záro- veň i zisk z rybníků. Do tohoto hejna patří, abych napodobil veršíky z Auso- niovy Moselly, třebas ve zlomcích:40 — Zelení líni, lidu to strava, rovněž i bělice, chlapeckých udic jež bývají kořist, na kamnech syčící též, jak pamlsky chudiny, placky. Pak okoun, vždyť skvostem je bohatých hostin. Řízek, hřívu přejav i parmy, jíž vousy splývají od úst.“ “ Ba dokonce i parma s lipanem,“ o němž Plinius píše, že je oblíben pro svůj ocas, vklouzne s říční vodou do rybníků a čas od času i úhoř. S potůčky pak připlouvají říční tloušti,42 menuly,43 raci44 a jiné takové menší rybičky. Dále se často vyskýtá v rybnících ryba, kterou Čechové nazývají pitruše.“ Myslím, že pitruše není nic jiného než kapr, ale degenerovaný a jakoby nevyspělý. Přece však je jako pokrm vítána, zvlášť je-li pečena na rožni. Ani karas se neliší příliš podobou a velikostí od mladého kapra. Má jen poněkud širší tělo, hřbetní ploutev má chráněnou tvrdšími paprsky — odtud má jméno46 — a zlatové šupiny podél ocasní ploutve mu dodávají světlejší barvy. Falešné zlato na hřbetě a na ocasní ploutvi nosí však i mořský karas, který kromě toho je proslavený podle Ailiana svými purpurovými pásy a purpurovýma očima. Z těchto karasů bys v našich rybnících nenašel žádného, ale ani druh s vyčnívajícími zuby.7 Rybnikáři, kteří dbají o vykrmení kaprů, mají se bedlivě na pozoru, aby tohoto domácího karase nedali nikdy s kapry do téhož rybníka, protože karas, třebas je tak maličký, má prý odvahu a sílu, aby vy- hnal s pastvy kapra, tak velkého proti němu, a přece nemůže být prodáván tak draho jako kapr. Tedy takto je tomu se základy rybnikářství. Nyní pak budeme po řadě uvažovat o ostatních věcech. 34
Strana 35
KNIHA DRUHÁ PŘEDMLUVA Když jsem v předcházející knížce vyložil dost obšírně, jak se domnívám, proč držení a zakládání rybníků je užitečné, vyžaduje náležitý postup výkladu, abych v této další knížce ukázal způsob jejich stavby. Kdybychom se snažili o zdárný výsledek, o němž se říká, že je učitelem hlupáků, opomenuvše tento způsob stavby, mohli bychom být pro svou hloupost zle poškozeni, až bychom napravovali omyly, avšak teprve po utrpění škody, ačkoliv rozumní lidé, dříve než se pustí do díla, mají dát pozor, aby vlastní chybou se nedopustili něčeho, co by nemohli napravit bez nového peněžitého nákladu. Nedopustíme se tedy ničeho špatného, přibereme-li si na poradu vodní krokvice, které slouží k určení spádu vody, a budeme-li mít na paměti náležité proporce, které jsou nezbytné pro stavbu rybničních hrází. S nimi totiž nezabereme pro rybniční stavbu ani méně místa, než je žádoucí, ani více, než je třeba, ale právě přimě- řeně. Opravdu to, že kdysi prvním zakladatelům rybníků u nás byly tyto zásady poměrnosti neznámé, bylo by důvodem, proč nyní mnohé věci na starých ryb- nících vytýkáme a pohřešujeme a často při obnovování je zlepšujeme a uvádí- me do náležitých poměrů podle pokynů tak zvané symetrie. Tuto symetrii si však ti, kteří se dnes zabývají vyměřováním rybníků, stejně jako kdysi znalci práva úřední dny, chtějí zachovat v tajnosti a ne- mluvit o ní; zajisté proto, aby se k nim prostí rybnikáři uchylovali pro radu jako k věštírně. Takovíto lidé nám však musí odpustit, jestliže se my zacho- váme jako Cn. Flavius a jestliže, stejně jako on zpřístupnil občanům kalen- dář,4 aby se mohli o každém dni poučit, zda v něm lze úřadovat, tak i my pro všechny zveřejníme zásady těch, kdo stavějí rybníky podle poměrnosti, a vykloveme zde oči vran stejně jako učinil Flavius při úředních dnech, jak vypráví Cicero. Především však pojednáme o poloze rybníků. 35
KNIHA DRUHÁ PŘEDMLUVA Když jsem v předcházející knížce vyložil dost obšírně, jak se domnívám, proč držení a zakládání rybníků je užitečné, vyžaduje náležitý postup výkladu, abych v této další knížce ukázal způsob jejich stavby. Kdybychom se snažili o zdárný výsledek, o němž se říká, že je učitelem hlupáků, opomenuvše tento způsob stavby, mohli bychom být pro svou hloupost zle poškozeni, až bychom napravovali omyly, avšak teprve po utrpění škody, ačkoliv rozumní lidé, dříve než se pustí do díla, mají dát pozor, aby vlastní chybou se nedopustili něčeho, co by nemohli napravit bez nového peněžitého nákladu. Nedopustíme se tedy ničeho špatného, přibereme-li si na poradu vodní krokvice, které slouží k určení spádu vody, a budeme-li mít na paměti náležité proporce, které jsou nezbytné pro stavbu rybničních hrází. S nimi totiž nezabereme pro rybniční stavbu ani méně místa, než je žádoucí, ani více, než je třeba, ale právě přimě- řeně. Opravdu to, že kdysi prvním zakladatelům rybníků u nás byly tyto zásady poměrnosti neznámé, bylo by důvodem, proč nyní mnohé věci na starých ryb- nících vytýkáme a pohřešujeme a často při obnovování je zlepšujeme a uvádí- me do náležitých poměrů podle pokynů tak zvané symetrie. Tuto symetrii si však ti, kteří se dnes zabývají vyměřováním rybníků, stejně jako kdysi znalci práva úřední dny, chtějí zachovat v tajnosti a ne- mluvit o ní; zajisté proto, aby se k nim prostí rybnikáři uchylovali pro radu jako k věštírně. Takovíto lidé nám však musí odpustit, jestliže se my zacho- váme jako Cn. Flavius a jestliže, stejně jako on zpřístupnil občanům kalen- dář,4 aby se mohli o každém dni poučit, zda v něm lze úřadovat, tak i my pro všechny zveřejníme zásady těch, kdo stavějí rybníky podle poměrnosti, a vykloveme zde oči vran stejně jako učinil Flavius při úředních dnech, jak vypráví Cicero. Především však pojednáme o poloze rybníků. 35
Strana 36
Kap. 1. O SPODINĚ, POLOZE A STAVBĚ RYBNÍKŮ COLUMELLA, zmiňuje se o rybnících, praví: „Jakýmsi základem této věci je uvážit polohu toho místa, kde jsi se rozhodl založit rybník.“ To říká Columella velmi správně. Vždyť dobře postaven, položen a zřízen bude teprve ten rybník, jemuž se dostane místa přiměřené povahy a spodiny. Pro kapří rybníky se hodí lépe půda mastná než hubená, vlhká než suchá, sypká než těžká, protože se kapři živí nejvíce hlinitou potravou. Neméně dobrá je půda štěrkovitá, kamenitá a písčitá, avšak musí být každá tato půda smíšena s půdou mastnou. Půda holá a suchá se totiž velmi zamítá, protože je zcela nezpůsobilá k výživě kapra. Stejně je nutno odmítnout místo, kde pramení voda, a takové, na němž vždy stojí mokrá bažina; takovému místu se bez rozdílu vysmíváme příslovečným: „Kdo do bláta seje, bláto sklidí.“49 Opravdu nejvhodnější spodinu budou mít ty rybníky, jež se budou prostírat na místě úplně rovném nebo nepatrně nakloněném a svažujícím se, na velké prostoře na poli, na louce nebo v lese. Nedej se odstrašit od takového záměru ztrátou na ječmeni, seně nebo dříví. Vždyť řídíš-li své jednání prospěchem, džber kaprů je dražší než kupa sena nebo snop ječmene a otep dříví. Dávej jen pozor na to, aby blízko u zakládaného rybníka tekla řeka. Pakli tam nebude řeka, „čisté prameny aspoň a tůně zelené mechem musí tam být neb potůček mělký, jenž v trávě se ztrácí“. Bez vláhy je totiž život ryb rozhodně nejistý. Proto je odvážné zakládat ryb- níky na suchých místech a čekat jen na nebeskou pršku, protože dosti často, a zvláště v létě, deště ustávají a ryby zatím pro nedostatek vody hynou. Proto nejednali neprozíravě staří, když stavěli své rybníky většinou na přímořských místech, aby neměly nikdy nedostatek vody. Místo pro rybníky však nevybírali tak jako my, ani je nestavěli týmž způsobem. Vybírali totiž pro hloubení rybníků holé skály nebo místa neúrodná nebo taková, z nichž pro hu- benost půdy nemohli mít žádného jiného užitku, a proto chované ryby krmili sami. Naproti tomu my se nevyhýbáme žádnému místu tolik jako neúrodnému a vysílenému, protože takové místo je pro kapra nejméně příznivé, neboť po- strádá oněch výživných zemních součástí, jimiž se kapr živí a po nichž tloustne. Staří opět obháněli své hluboké rybníky břehy na všech stranách a udržovali nadrženou vodu všude na stejné výši právě tak, jak tomu je ve studních. Pro nás však není nic horšího než rybníky zcela bez mělčin. Náš kapr totiž miluje mělčiny, na mělkých místech se pase a tam se i tře. Proto, aby této rybě rybníky vyhovovaly, jsou stavěny co se způsobu a tvaru týče tak, že proti ná- poru vln stavíme na čelní straně hráz, na bocích zakřivenou jako měsíc, někdy 36
Kap. 1. O SPODINĚ, POLOZE A STAVBĚ RYBNÍKŮ COLUMELLA, zmiňuje se o rybnících, praví: „Jakýmsi základem této věci je uvážit polohu toho místa, kde jsi se rozhodl založit rybník.“ To říká Columella velmi správně. Vždyť dobře postaven, položen a zřízen bude teprve ten rybník, jemuž se dostane místa přiměřené povahy a spodiny. Pro kapří rybníky se hodí lépe půda mastná než hubená, vlhká než suchá, sypká než těžká, protože se kapři živí nejvíce hlinitou potravou. Neméně dobrá je půda štěrkovitá, kamenitá a písčitá, avšak musí být každá tato půda smíšena s půdou mastnou. Půda holá a suchá se totiž velmi zamítá, protože je zcela nezpůsobilá k výživě kapra. Stejně je nutno odmítnout místo, kde pramení voda, a takové, na němž vždy stojí mokrá bažina; takovému místu se bez rozdílu vysmíváme příslovečným: „Kdo do bláta seje, bláto sklidí.“49 Opravdu nejvhodnější spodinu budou mít ty rybníky, jež se budou prostírat na místě úplně rovném nebo nepatrně nakloněném a svažujícím se, na velké prostoře na poli, na louce nebo v lese. Nedej se odstrašit od takového záměru ztrátou na ječmeni, seně nebo dříví. Vždyť řídíš-li své jednání prospěchem, džber kaprů je dražší než kupa sena nebo snop ječmene a otep dříví. Dávej jen pozor na to, aby blízko u zakládaného rybníka tekla řeka. Pakli tam nebude řeka, „čisté prameny aspoň a tůně zelené mechem musí tam být neb potůček mělký, jenž v trávě se ztrácí“. Bez vláhy je totiž život ryb rozhodně nejistý. Proto je odvážné zakládat ryb- níky na suchých místech a čekat jen na nebeskou pršku, protože dosti často, a zvláště v létě, deště ustávají a ryby zatím pro nedostatek vody hynou. Proto nejednali neprozíravě staří, když stavěli své rybníky většinou na přímořských místech, aby neměly nikdy nedostatek vody. Místo pro rybníky však nevybírali tak jako my, ani je nestavěli týmž způsobem. Vybírali totiž pro hloubení rybníků holé skály nebo místa neúrodná nebo taková, z nichž pro hu- benost půdy nemohli mít žádného jiného užitku, a proto chované ryby krmili sami. Naproti tomu my se nevyhýbáme žádnému místu tolik jako neúrodnému a vysílenému, protože takové místo je pro kapra nejméně příznivé, neboť po- strádá oněch výživných zemních součástí, jimiž se kapr živí a po nichž tloustne. Staří opět obháněli své hluboké rybníky břehy na všech stranách a udržovali nadrženou vodu všude na stejné výši právě tak, jak tomu je ve studních. Pro nás však není nic horšího než rybníky zcela bez mělčin. Náš kapr totiž miluje mělčiny, na mělkých místech se pase a tam se i tře. Proto, aby této rybě rybníky vyhovovaly, jsou stavěny co se způsobu a tvaru týče tak, že proti ná- poru vln stavíme na čelní straně hráz, na bocích zakřivenou jako měsíc, někdy 36
Strana 37
také se strany podle toku řeky. Kromě této hráze nejsou rybníky sevřeny ničím, ale celý rybník je otevřen bez jakékoliv hráze a zcela bez břehů a voda se rozlévá bez překážky po rovné a volné zemi až k nejzazším okrajům, které rybníkům určil měřič. Kaр. 2. JAK SE VYMĚŘUJE V RYBNÍCÍCH SPÁD VODY a jakých přístrojů se k tomu používá MĚRIČ má povinnost, aby často chodil na místo, jež se hodí k založení rybníka, a důkladně je prozkoumával. Jakmile je častěji prohlédne a uzná je za dostatečně způsobilé, nastane mu úkol, aby s použitím vodní krokvice vy- měřil spád vod na onom místě a pak rozhodl, jak vysoká hráz se má podle hloubky stojících vod u rybníka postavit. Podle Vitruvia se pak spád vody vyměřuje průhledítkem, vodováhou nebo krokvicí. Týž Vitruvius říká, že přes- nějšího výsledku se dosahuje vážnou latí, protože průhledítka a vodováhy klamou. Vzor takové krokvice popisuje v 8. kn. velmi mnoha slovy a nadto i náčtrkem. I my užíváme krokvice takřka všeobecně, jakož i vodováhy a jako také průhledítka, jež také on popsal. Kdo však by se rád nosil na cestách s krokvicí, dlouhou asi dvacet stop? My tedy uvedeme v obecnou známost průhledítko, přístrojek ne větší než dvě dlaně, jaký bude moci každý kam- koliv s sebou nosit, třebas i v měš- ci, a hned vyměřovat rybník. Prů- hledítko se zhotovuje takto: vede se úplně rovná měděná nebo železná des- tička, dlouhá sedm nebo osm palců, široká na prsteník; zcela na konci se k ní připojí přepážky, také tak hladce vyrovnané a uprostřed pro- vrtané, aby bylo možno otvory se dí- vat skrz. Uprostřed boční strany se tyčí železná hůlka; na vrcholu má kroužek a o něco níže závaží, zavěšené na niti, tak, jak to vidíš na našem ná- krese. Průhledítka pak rybnikáři použí- vají jako základu svého umění, neboť dobře vědí, že bez krokvice údaje pouhého zraku bývají klamné. Chtěl-li bys tedy někdy užít tohoto průhledítka při vyměřování rybníků, připrav si nejprve Tyč A hřeb A e C D A D-kroužek E- závaží A-destička B -přepážka C-hůlka 37
také se strany podle toku řeky. Kromě této hráze nejsou rybníky sevřeny ničím, ale celý rybník je otevřen bez jakékoliv hráze a zcela bez břehů a voda se rozlévá bez překážky po rovné a volné zemi až k nejzazším okrajům, které rybníkům určil měřič. Kaр. 2. JAK SE VYMĚŘUJE V RYBNÍCÍCH SPÁD VODY a jakých přístrojů se k tomu používá MĚRIČ má povinnost, aby často chodil na místo, jež se hodí k založení rybníka, a důkladně je prozkoumával. Jakmile je častěji prohlédne a uzná je za dostatečně způsobilé, nastane mu úkol, aby s použitím vodní krokvice vy- měřil spád vod na onom místě a pak rozhodl, jak vysoká hráz se má podle hloubky stojících vod u rybníka postavit. Podle Vitruvia se pak spád vody vyměřuje průhledítkem, vodováhou nebo krokvicí. Týž Vitruvius říká, že přes- nějšího výsledku se dosahuje vážnou latí, protože průhledítka a vodováhy klamou. Vzor takové krokvice popisuje v 8. kn. velmi mnoha slovy a nadto i náčtrkem. I my užíváme krokvice takřka všeobecně, jakož i vodováhy a jako také průhledítka, jež také on popsal. Kdo však by se rád nosil na cestách s krokvicí, dlouhou asi dvacet stop? My tedy uvedeme v obecnou známost průhledítko, přístrojek ne větší než dvě dlaně, jaký bude moci každý kam- koliv s sebou nosit, třebas i v měš- ci, a hned vyměřovat rybník. Prů- hledítko se zhotovuje takto: vede se úplně rovná měděná nebo železná des- tička, dlouhá sedm nebo osm palců, široká na prsteník; zcela na konci se k ní připojí přepážky, také tak hladce vyrovnané a uprostřed pro- vrtané, aby bylo možno otvory se dí- vat skrz. Uprostřed boční strany se tyčí železná hůlka; na vrcholu má kroužek a o něco níže závaží, zavěšené na niti, tak, jak to vidíš na našem ná- krese. Průhledítka pak rybnikáři použí- vají jako základu svého umění, neboť dobře vědí, že bez krokvice údaje pouhého zraku bývají klamné. Chtěl-li bys tedy někdy užít tohoto průhledítka při vyměřování rybníků, připrav si nejprve Tyč A hřeb A e C D A D-kroužek E- závaží A-destička B -přepážka C-hůlka 37
Strana 38
tyč, rozdělenou po určitém počtu loket. Potom tuto tyč zaraz do země v místě, odkud začneš s vyměřováním. Až to vykonáš, zarazíš železný hřeb do oné tyče, opět ve vzdálenosti určitého počtu loket. Na tento hřeb zavěs za kroužek průhledítko, ale svisle. Jinak totiž, nebude-li zavěšen správně a rovně a potom přiložen k oku tou stranou, na které jsou přepážky s otvory, nebude jeho údaj spolehlivý. Je k tomu také třeba vybrat klidný a tichý den, neboť čím méně se bude vítr do krokvice opírat, tím rychleji a lépe skončíš vyměřování rybníka. Budeš-li v takový den právě vyměřovat maličké místo, hned jediným pohledem uvidíš a změříš spád vody. Pakli by se ti naskytla větší plocha, než abys ji mohl celou najednou přehlédnout, nebo pakli snad by ji zastiňovaly a byly na překážku stromy, tehdy s prvního stanoviště změříš takovou plochu, kterou bude moci oko pohledem obsáhnout, a tak si budeš dále počínat na druhém stanovišti, potom na třetím, pokud nedokončíš započaté dílo. Na konci každého úseku si znamenej celým číslem výšku, kterou ti v jednotlivých vzdá- lenostech ukáže průhledítko, abys tím bezpečněji a přesněji znal vzájemné po- měry celého místa od prvního až do posledního stanoviště a abys věděl, jak vysokou hráz máš podle těchto poměrů u rybníka zdvihnout. Je totiž stejně špatnou službou přehnat služební úkoly jako je nesplnit, jestliže svou práci řídíme rozumným a náležitým způsobem. Kaр. 3. V JAKÝCH POMĚRECH MÁ BÝT VYSTAVĚNA HRÁZ PO určení spádu vody nastává starost o vyhnání hráze, aby svou masiv- ností zarážela, poutala a zadržovala tyto vody. Ostatně hráz se nesmí vyzdvi- hovat nazdařbůh, ale podle symetrie. Poměrnost hráze se pak snadno vypočítá podle druhu a tvaru hráze. Hráz s náležitou výškou se nezvedá nad hladinu vody ani méně než o jeden loket, ani ne více než o dva. Co se však tvaru hráze týče, je vždy takový, že „pozvolna mírným sklonem se v podobu kužele úží“,52 jak řekl ve své básni Lucretius. Její poměrnost určuje se tak, že tam, kde se hráz nahoře kuželovitě zužuje, staví se tak široká, jaká bude její výška, a třikrát tak tlustá bude táž hráz tam, kde se u základny rozšiřuje. Aby to však bylo jasnější z příkladu: Dejme tomu, že se hráz zdvíhá do výšky tří loket. Aby si udržela svou symetrii, bude muset mít hráz v horní části také tři lokte a v dolní rovině základny devět loket. Péče o poměrnost při stavbě hráze totiž stále vyžaduje, aby šířka při vrcholu měla stejný počet loket, kolik bude mít úhrnná výška, a základna dostává vždy míru trojnásobnou. Zdá se pak, že tento výpočet schvaluje i sama příroda. Podle poznámky Vitruviovy dává příroda téměř všem stromům tuto podobu, aby 38
tyč, rozdělenou po určitém počtu loket. Potom tuto tyč zaraz do země v místě, odkud začneš s vyměřováním. Až to vykonáš, zarazíš železný hřeb do oné tyče, opět ve vzdálenosti určitého počtu loket. Na tento hřeb zavěs za kroužek průhledítko, ale svisle. Jinak totiž, nebude-li zavěšen správně a rovně a potom přiložen k oku tou stranou, na které jsou přepážky s otvory, nebude jeho údaj spolehlivý. Je k tomu také třeba vybrat klidný a tichý den, neboť čím méně se bude vítr do krokvice opírat, tím rychleji a lépe skončíš vyměřování rybníka. Budeš-li v takový den právě vyměřovat maličké místo, hned jediným pohledem uvidíš a změříš spád vody. Pakli by se ti naskytla větší plocha, než abys ji mohl celou najednou přehlédnout, nebo pakli snad by ji zastiňovaly a byly na překážku stromy, tehdy s prvního stanoviště změříš takovou plochu, kterou bude moci oko pohledem obsáhnout, a tak si budeš dále počínat na druhém stanovišti, potom na třetím, pokud nedokončíš započaté dílo. Na konci každého úseku si znamenej celým číslem výšku, kterou ti v jednotlivých vzdá- lenostech ukáže průhledítko, abys tím bezpečněji a přesněji znal vzájemné po- měry celého místa od prvního až do posledního stanoviště a abys věděl, jak vysokou hráz máš podle těchto poměrů u rybníka zdvihnout. Je totiž stejně špatnou službou přehnat služební úkoly jako je nesplnit, jestliže svou práci řídíme rozumným a náležitým způsobem. Kaр. 3. V JAKÝCH POMĚRECH MÁ BÝT VYSTAVĚNA HRÁZ PO určení spádu vody nastává starost o vyhnání hráze, aby svou masiv- ností zarážela, poutala a zadržovala tyto vody. Ostatně hráz se nesmí vyzdvi- hovat nazdařbůh, ale podle symetrie. Poměrnost hráze se pak snadno vypočítá podle druhu a tvaru hráze. Hráz s náležitou výškou se nezvedá nad hladinu vody ani méně než o jeden loket, ani ne více než o dva. Co se však tvaru hráze týče, je vždy takový, že „pozvolna mírným sklonem se v podobu kužele úží“,52 jak řekl ve své básni Lucretius. Její poměrnost určuje se tak, že tam, kde se hráz nahoře kuželovitě zužuje, staví se tak široká, jaká bude její výška, a třikrát tak tlustá bude táž hráz tam, kde se u základny rozšiřuje. Aby to však bylo jasnější z příkladu: Dejme tomu, že se hráz zdvíhá do výšky tří loket. Aby si udržela svou symetrii, bude muset mít hráz v horní části také tři lokte a v dolní rovině základny devět loket. Péče o poměrnost při stavbě hráze totiž stále vyžaduje, aby šířka při vrcholu měla stejný počet loket, kolik bude mít úhrnná výška, a základna dostává vždy míru trojnásobnou. Zdá se pak, že tento výpočet schvaluje i sama příroda. Podle poznámky Vitruviovy dává příroda téměř všem stromům tuto podobu, aby 38
Strana 39
u kořenů byly silné a aby se ponenáhlu zužovaly, jak se vztyčují do výše, pro- tože spodní části musejí být pevnější než horní, neboť nesou celou tíži. Od výkladu o délce hráze jsme však upustili, ačkoliv jsme si tuto práci určili, neboť délku hráze určí samozřejmě velikost a rozloha rybníka. Roz- lehlejší rybník vyžaduje totiž delší hráze, skrovnější kratší. Její délku v obou případech, protože k tomu není zapotřebi symetrie, může si snadno vyměřit každý obyčejný člověk sáhovkou nebo provazcem. Kap. 4. O ZÁKLADNĚ HRÁZE A JEJÍ DALŠÍ STAVBĚ PRVNÍM počátkem stavby hráze jako u jiných budov jsou základy; proto se, myslím, sluší podati na počátku také výklad o kladení základů na rybnících. Někteří lidé totiž opomíjejí práci se základy a začínají hráz zdvíhat hned na travnatém povrchu staveniště. To je však nesprávné, protože hráz, která nemá základů, leckdy buď propouští vodu, nebo se promáčí a někdy se dokonce pro přílišnou a ustavičnou vlhkost boří a padá. Jiní se opět domnívají, že stačí položit základy tak hluboko, kam pronikne při orání rádlo pluhu; a je třeba přiznat, že takové dílo dosti často nedopadá špatně, vyorala-li se půda mastná a mazlavá. Ti však, kdo se nebojí výloh a dbají na příští pevnost hráze, sahají k těmto opatřením: Především vyměří na lokte rozlohu základů, pak určí více se svažující místa v rybnících pro roury, aby tím snáze jimi voda z rybníka vytekla, kdykoliv bude třeba. Potom vedou uvnitř mez a vedle ní souvislou hráz, aby na ní v čas lovu mohli rybáři pohodlně stát, chodit a připravovat sítě. A teprve potom vyorávají a kopají uprostřed vytyčeného staveniště zá- klady do šíře tří nebo o málo více loket, do hloubky také tří loket, je-li tam půda hubená a písčitá. Pakli se přijde na půdu prostřední, kopají se základy o polovinu menší. Vykopanou a vyházenou hlínu házejí zpět do příkopu a opa- kovaným tlučením beranem ji stlačují, aby mocněji a pevněji zamezovala pro- sakování vody. Zbytek vykopané země, jež zůstala na místě základů, přeha- zují lopatou, aby se snáze spojila a slepila se zemí, kterou dělníci svážejí na vozíkách k vyzdvižení hráze. Hráz se pak musí zdvíhat a nad základy stavět pomalu a na všech místech se musí řídit náležitými ohledy na poměrnost, dokud nedosáhne náležité výšky. A aby nás snad při tom, jsme-li nedbalí a líní, najatí dělníci nešidili, bude nutno povolat zkušeného a opatrného dozorce, který by často novou stavbu prohlížel, aby na všech stranách vyrůstala stejnoměrně podle své poměrnosti, aby v ně- které části trestuhodně nebyla vyšší a nehrozila zřícením, aby se nerozestu- povala ve štěrbiny, ani aby se neslehávala a nepukala v děrách, ale aby se hráz raději udusávala a zpevňovala hojným ježděním vozů a dusáním. Není-li totiž 39
u kořenů byly silné a aby se ponenáhlu zužovaly, jak se vztyčují do výše, pro- tože spodní části musejí být pevnější než horní, neboť nesou celou tíži. Od výkladu o délce hráze jsme však upustili, ačkoliv jsme si tuto práci určili, neboť délku hráze určí samozřejmě velikost a rozloha rybníka. Roz- lehlejší rybník vyžaduje totiž delší hráze, skrovnější kratší. Její délku v obou případech, protože k tomu není zapotřebi symetrie, může si snadno vyměřit každý obyčejný člověk sáhovkou nebo provazcem. Kap. 4. O ZÁKLADNĚ HRÁZE A JEJÍ DALŠÍ STAVBĚ PRVNÍM počátkem stavby hráze jako u jiných budov jsou základy; proto se, myslím, sluší podati na počátku také výklad o kladení základů na rybnících. Někteří lidé totiž opomíjejí práci se základy a začínají hráz zdvíhat hned na travnatém povrchu staveniště. To je však nesprávné, protože hráz, která nemá základů, leckdy buď propouští vodu, nebo se promáčí a někdy se dokonce pro přílišnou a ustavičnou vlhkost boří a padá. Jiní se opět domnívají, že stačí položit základy tak hluboko, kam pronikne při orání rádlo pluhu; a je třeba přiznat, že takové dílo dosti často nedopadá špatně, vyorala-li se půda mastná a mazlavá. Ti však, kdo se nebojí výloh a dbají na příští pevnost hráze, sahají k těmto opatřením: Především vyměří na lokte rozlohu základů, pak určí více se svažující místa v rybnících pro roury, aby tím snáze jimi voda z rybníka vytekla, kdykoliv bude třeba. Potom vedou uvnitř mez a vedle ní souvislou hráz, aby na ní v čas lovu mohli rybáři pohodlně stát, chodit a připravovat sítě. A teprve potom vyorávají a kopají uprostřed vytyčeného staveniště zá- klady do šíře tří nebo o málo více loket, do hloubky také tří loket, je-li tam půda hubená a písčitá. Pakli se přijde na půdu prostřední, kopají se základy o polovinu menší. Vykopanou a vyházenou hlínu házejí zpět do příkopu a opa- kovaným tlučením beranem ji stlačují, aby mocněji a pevněji zamezovala pro- sakování vody. Zbytek vykopané země, jež zůstala na místě základů, přeha- zují lopatou, aby se snáze spojila a slepila se zemí, kterou dělníci svážejí na vozíkách k vyzdvižení hráze. Hráz se pak musí zdvíhat a nad základy stavět pomalu a na všech místech se musí řídit náležitými ohledy na poměrnost, dokud nedosáhne náležité výšky. A aby nás snad při tom, jsme-li nedbalí a líní, najatí dělníci nešidili, bude nutno povolat zkušeného a opatrného dozorce, který by často novou stavbu prohlížel, aby na všech stranách vyrůstala stejnoměrně podle své poměrnosti, aby v ně- které části trestuhodně nebyla vyšší a nehrozila zřícením, aby se nerozestu- povala ve štěrbiny, ani aby se neslehávala a nepukala v děrách, ale aby se hráz raději udusávala a zpevňovala hojným ježděním vozů a dusáním. Není-li totiž 39
Strana 40
při tom dozorce, dosti často dělníci, aby jim hráz rostla rychleji a s menší námahou, hned zahrabou na prázdné místo kmen nebo velký pařez, hned takovou díru pokryjí jen na povrchu drnem, zvláště když pracují za malou mzdu. Kap. 5. JAK MÁŠ VYMĚŘIT ROZLOHU HRÁZE a jak pak máš za práci platit ABY nás někdo při zadávání nové rybniční stavby pro naši nezkušenost neoklamal a neošidil, je prospěšné znát výborný výpočet pro měření staveniště na rybníku, který vyloučí všechnu šalbu pronájemců a nájemců. Tento výpočet pak je dvojí: jeden se zakládá na provazci, druhý na areolách. Provazec3 má úhrnnou délku 42 lokte, areola čtvrtinovou, to je měří celkem 10 a půl lokte. Areolou pak nazývají rybnikáři místo u vnitřního okraje hráze, čtvercové na všechny strany a vykopané kopáči do hloubky jednoho lokte, na všechny strany tak dlouhé, jak jsem právě řekl, to je 10 a půl lokte.5 Protože podle této areoly se stavba zjednává a zadává častěji než podle pro- vazce, pojednáme o tom také na přednějším místě, za jakou mzdu budeme každou areolu zadávat. Tedy správná cena za jednu areolu u vnitřní strany hráze jsou 4 groše, ty, kterých 30 se rovná našemu zlatému. Další řada areol dostane o groš více, třetí řada opět o jeden více, a tak dále i ostatní řady, jak následují po sobě, podle nejspravedlivějšího výpočtu. Neboť co je spravedlivěj- šího, než aby se s přibýváním práce zvětšovala také mzda? Je přece jisté, že čím dále námezdní dělníci postupují od vnitřního okraje hráze a podle pořádku pokračují v určené práci, tím více práce pro větší vzdálenost areoly vyžadují. Ale aby ani zde nedocházelo ke klamání a podvádění, bude opět povolán do- zorce, který by měl po ruce loket a zároveň krokvici, jakou mají řemeslníci a jaké napořád užívají zedníci při dláždění podlahy cihlami. Spustí-li pak loket do díry na staveništi, hned ukáže, zda bylo staveniště sníženo podle náležité míry. Krokvice pak ukáže, zda hlína byla z areoly vyházena a vyvezena ze všech částí stejně. Tolik o prvním způsobu placení stavby. Avšak druhý způsob, který se zakládá na provazci, jakkoli je přesnější než způsob předcházející, tak je znám jen lidem, kteří mají v tomto umění větší zkušenosti. Najednou a naráz se totiž vyjedná celkový obnos za celé dílo, poněvadž dříve, než se začne hráz zdvíhat, je prozkoumáno, kolik země je třeba k jejímu vyzdvižení. Abychom však ukázali i tento způsob, budeme sledovat příklad, který budou moci i lidé nezkušení pochopit velmi snadno, a to tento: Sečteš počet dvou šířek náspu, a to dole při základně a na horním okraji hráze. Na př. jestliže horní plocha hráze bude široká 5 loket, bude muset zá- 40
při tom dozorce, dosti často dělníci, aby jim hráz rostla rychleji a s menší námahou, hned zahrabou na prázdné místo kmen nebo velký pařez, hned takovou díru pokryjí jen na povrchu drnem, zvláště když pracují za malou mzdu. Kap. 5. JAK MÁŠ VYMĚŘIT ROZLOHU HRÁZE a jak pak máš za práci platit ABY nás někdo při zadávání nové rybniční stavby pro naši nezkušenost neoklamal a neošidil, je prospěšné znát výborný výpočet pro měření staveniště na rybníku, který vyloučí všechnu šalbu pronájemců a nájemců. Tento výpočet pak je dvojí: jeden se zakládá na provazci, druhý na areolách. Provazec3 má úhrnnou délku 42 lokte, areola čtvrtinovou, to je měří celkem 10 a půl lokte. Areolou pak nazývají rybnikáři místo u vnitřního okraje hráze, čtvercové na všechny strany a vykopané kopáči do hloubky jednoho lokte, na všechny strany tak dlouhé, jak jsem právě řekl, to je 10 a půl lokte.5 Protože podle této areoly se stavba zjednává a zadává častěji než podle pro- vazce, pojednáme o tom také na přednějším místě, za jakou mzdu budeme každou areolu zadávat. Tedy správná cena za jednu areolu u vnitřní strany hráze jsou 4 groše, ty, kterých 30 se rovná našemu zlatému. Další řada areol dostane o groš více, třetí řada opět o jeden více, a tak dále i ostatní řady, jak následují po sobě, podle nejspravedlivějšího výpočtu. Neboť co je spravedlivěj- šího, než aby se s přibýváním práce zvětšovala také mzda? Je přece jisté, že čím dále námezdní dělníci postupují od vnitřního okraje hráze a podle pořádku pokračují v určené práci, tím více práce pro větší vzdálenost areoly vyžadují. Ale aby ani zde nedocházelo ke klamání a podvádění, bude opět povolán do- zorce, který by měl po ruce loket a zároveň krokvici, jakou mají řemeslníci a jaké napořád užívají zedníci při dláždění podlahy cihlami. Spustí-li pak loket do díry na staveništi, hned ukáže, zda bylo staveniště sníženo podle náležité míry. Krokvice pak ukáže, zda hlína byla z areoly vyházena a vyvezena ze všech částí stejně. Tolik o prvním způsobu placení stavby. Avšak druhý způsob, který se zakládá na provazci, jakkoli je přesnější než způsob předcházející, tak je znám jen lidem, kteří mají v tomto umění větší zkušenosti. Najednou a naráz se totiž vyjedná celkový obnos za celé dílo, poněvadž dříve, než se začne hráz zdvíhat, je prozkoumáno, kolik země je třeba k jejímu vyzdvižení. Abychom však ukázali i tento způsob, budeme sledovat příklad, který budou moci i lidé nezkušení pochopit velmi snadno, a to tento: Sečteš počet dvou šířek náspu, a to dole při základně a na horním okraji hráze. Na př. jestliže horní plocha hráze bude široká 5 loket, bude muset zá- 40
Strana 41
kladna podle zásady, kterou jsme vyložili dříve, mít šířku 15 loket. Sečtením obou čísel dostaneme 20 loket. Polovina z nich je deset. Tato polovina, znáso- bena výškou hráze, to je 5 lokty, dá 50 loket. A to opět násobeno délkou pro- vazce, to je 42 lokty, dá 2100 loket. Až potud se postupovalo s násobením; po něm náleduje dělení, které se zde provádí stem; tolik totiž obsahuje každá areola, vyměřená na lokty, kromě polovin, které zde pro celkový výsledek nepadají na váhu. Tedy když se celý hoření souhrn zmenší po stu tolikrát, kolikrát 100 může býti v něm obsaženo, dostaneme 21. Řekneme tedy, že to- lika areol vyžaduje hráz o délce jednoho provazce a výšce pět loket, aby do- sáhla stanoveného výškového rozměru. Jestliže nyní budeš počítat podle areol — v pořadí, jak jsme o tom mluvili — stanovíš, kolik přijde na jednotlivé, a pak cenu všech shrneš do jednoho čísla, bude úhrnná cena za provazec díla 4 zlaté 9 grošů. Za tuto cenu má být tedy zadáván takovýto provazec a pak i každý jiný podle příslušného výpočtu, jak jsme jej už udali. Stalo-li by se pak, že by vznikla drahota nebo došlo k nesnázím při stavbě, které často způ- sobují místa bažinatá a zalesněná, a donutilo-li by nás to změnit pevnou cenu, tehdy by nebylo nevhodné přidat něco jako přídavek a pak pomýšlet také na to, aby nová hráz byla hned oplocena. Kap. 6. O OBVALU HRÁZE JAKO vyžaduje valu násep tábora proti útoku nepřátel, tak i hráz ryb- níka proti náporu vln. A hráz snad dokonce má být otarasena tím pečlivěji, čím častěji a bez jakýchkoliv pevných znamení se na ni hrne a útočí příboj a síla dešťů. Způsob obvalu je pak opět dvojí, určený podle dvou druhů stavby. Název obou druhů si vypůjčíme od Vitruvia a nazveme jeden z nich mřížovým, druhý nejistým. Mřížový bude ten, který zaplétá a spojuje kůly, zaražené do rybníka, kmeny stromů a holemi jaksi na způsob plotu. Nejistý pak ten, při kterém jsou stromy naházeny za kůly jedny na druhé a nedbá se příliš na jejich spo- jení, ale jsou nakupeny bez ladu a skladu. Tohoto způsobu užívá nyní většina rybnikářů, ne tolik kvůli rychlosti, jako nadto ještě kvůli pevnosti. Ať si však zvolíš kterýkoliv z těchto způsobů, pokládej a zarážej koly tak, aby se klo- nily směrem ke hrázi — ovšem podle její polohy a tvaru — a aby byly do země zaraženy berany a zatlučeny tak pevně, aby se nemohly vyviklat a po- hnout s místa. Nevyviklává totiž koly ustavičným náporem jen voda, ale i led, který se v příslušné době tvoří a spojuje se mrazy jako nějakými pouty s koly. Když se náhle přižene příval, vzedme se a zvedá se do výše sám a zároveň s sebou zdvíhá obval a plot a často maří a rozmetává celou stavbu. 41
kladna podle zásady, kterou jsme vyložili dříve, mít šířku 15 loket. Sečtením obou čísel dostaneme 20 loket. Polovina z nich je deset. Tato polovina, znáso- bena výškou hráze, to je 5 lokty, dá 50 loket. A to opět násobeno délkou pro- vazce, to je 42 lokty, dá 2100 loket. Až potud se postupovalo s násobením; po něm náleduje dělení, které se zde provádí stem; tolik totiž obsahuje každá areola, vyměřená na lokty, kromě polovin, které zde pro celkový výsledek nepadají na váhu. Tedy když se celý hoření souhrn zmenší po stu tolikrát, kolikrát 100 může býti v něm obsaženo, dostaneme 21. Řekneme tedy, že to- lika areol vyžaduje hráz o délce jednoho provazce a výšce pět loket, aby do- sáhla stanoveného výškového rozměru. Jestliže nyní budeš počítat podle areol — v pořadí, jak jsme o tom mluvili — stanovíš, kolik přijde na jednotlivé, a pak cenu všech shrneš do jednoho čísla, bude úhrnná cena za provazec díla 4 zlaté 9 grošů. Za tuto cenu má být tedy zadáván takovýto provazec a pak i každý jiný podle příslušného výpočtu, jak jsme jej už udali. Stalo-li by se pak, že by vznikla drahota nebo došlo k nesnázím při stavbě, které často způ- sobují místa bažinatá a zalesněná, a donutilo-li by nás to změnit pevnou cenu, tehdy by nebylo nevhodné přidat něco jako přídavek a pak pomýšlet také na to, aby nová hráz byla hned oplocena. Kap. 6. O OBVALU HRÁZE JAKO vyžaduje valu násep tábora proti útoku nepřátel, tak i hráz ryb- níka proti náporu vln. A hráz snad dokonce má být otarasena tím pečlivěji, čím častěji a bez jakýchkoliv pevných znamení se na ni hrne a útočí příboj a síla dešťů. Způsob obvalu je pak opět dvojí, určený podle dvou druhů stavby. Název obou druhů si vypůjčíme od Vitruvia a nazveme jeden z nich mřížovým, druhý nejistým. Mřížový bude ten, který zaplétá a spojuje kůly, zaražené do rybníka, kmeny stromů a holemi jaksi na způsob plotu. Nejistý pak ten, při kterém jsou stromy naházeny za kůly jedny na druhé a nedbá se příliš na jejich spo- jení, ale jsou nakupeny bez ladu a skladu. Tohoto způsobu užívá nyní většina rybnikářů, ne tolik kvůli rychlosti, jako nadto ještě kvůli pevnosti. Ať si však zvolíš kterýkoliv z těchto způsobů, pokládej a zarážej koly tak, aby se klo- nily směrem ke hrázi — ovšem podle její polohy a tvaru — a aby byly do země zaraženy berany a zatlučeny tak pevně, aby se nemohly vyviklat a po- hnout s místa. Nevyviklává totiž koly ustavičným náporem jen voda, ale i led, který se v příslušné době tvoří a spojuje se mrazy jako nějakými pouty s koly. Když se náhle přižene příval, vzedme se a zvedá se do výše sám a zároveň s sebou zdvíhá obval a plot a často maří a rozmetává celou stavbu. 41
Strana 42
Proto musíme více chválit rozvahu těch, kdo pomýšlejíce na trvanlivost dělají obval raději z kamene než ze dřeva. Ať je totiž dřevěná stavba jakkoli pevná, přece nevydrží dlouho a bude příbojem rozvolněna nebo vlhkem poško- zena, nebo nedojde-li k jiné nehodě, zetlí sama věkem. Kameny jsou však velmi pevné, takřka věčné. Protože však není všude dostatek kamene a protože i tam, kde je, odstrašuje přece mnoho lidí velikost nákladů od stavby kamen- ného obvalu, nebylo by nevhodné ukázat těm, kdo buď z vlastního rozhodnutí nebo z nutnosti sáhnou po dřevu, jaké stromy si mají vybrat, které jsou více a které méně trvanlivé, zvláště ve vlhku. Dříve však vyzvu rybnikáře, aby všechna volná místa v rybnících, kudy by mohly ryby utéci, zatarasili brlením a aby spojily roury dřevěnými skobami, aby se nepohnuly s místa nebo ne- pukly. Kap. 7. JAKÉ DŘEVO SE LÉPE HODÍ NA RYBNIČNÍ TARAS JISTĚ je na všechny rybničné stavby nejlépe používat dubu, protože vydrží nejdéle bez porušení, ať je již ponořen do vody nebo zahrabán do země. Druhé místo v délce snášení vlhkosti zaujímá jedle, a proto se po dubu nejvíce volí na roury, které vkládáme do rybniční hráze, a stejně na výrobu zátky, kterou obecně nazýváme čapem, totiž na onen sloupek, který vyčnívá z roury a je vražen do jejího ústí, aby roura ani nenassávala ani nepouštěla vodu bez naší vůle a svolení. Sám jsem byl při tom, když se obnovovala hráz mého rybníka u Blanska, která byla docela od základu zkažena. Tam byla přede mnou vykopána ze země jedlová roura s tak čerstvým lýkem a dřevem, že jsem se domníval, že nebyla dříve v zemi. Tu se ti k tomu namanul stařec z blízkého mlýna. Zahleděl se na rouru a povídal: „Tuhle rouru jsem zde pomáhal já vlastníma rukama asi před padesáti lety zakopávat.“ Když jsem se tomu usmíval, řekl: „Nežertuji, pane“, a odešel hned na to do vesnice. Avšak za chvíli se vrátil a přivedl s sebou ještě tři svědky, stejně staré jako on, kteří o stáří roury říkali totéž. Konečně mi napadlo, že jsem o tomto úkazu něco četl v knihách Pliniových. A nemýlil jsem se, neboť při novém pročítání jsem nalezl o jedli u Plinia v 17. kn. tato slova: „Vykládají, že se ani jedle, zbavená kůry v době rašení za svitu měsíce, jak jsme o tom mluvili, ve vodě nekazí.“ Pliniovy prameny však měly zaznamenat, proč napsaly, že jedle má být oloupána. Naši rybnikáři mají zkušenost, že jedle, ponořená do vody se svou kůrou, vydrží déle než oloupaná. I olše je ve vlhku trvanlivá, pak borovice, buk, vlašský ořech a jalovec. Jejich dřevo vydrží však déle, je-li v zemi než ve vodě. Naproti tomu dlouho zůstává v běhuté vodě neporušený jilm, a proto se bere na přívodní roury, 42
Proto musíme více chválit rozvahu těch, kdo pomýšlejíce na trvanlivost dělají obval raději z kamene než ze dřeva. Ať je totiž dřevěná stavba jakkoli pevná, přece nevydrží dlouho a bude příbojem rozvolněna nebo vlhkem poško- zena, nebo nedojde-li k jiné nehodě, zetlí sama věkem. Kameny jsou však velmi pevné, takřka věčné. Protože však není všude dostatek kamene a protože i tam, kde je, odstrašuje přece mnoho lidí velikost nákladů od stavby kamen- ného obvalu, nebylo by nevhodné ukázat těm, kdo buď z vlastního rozhodnutí nebo z nutnosti sáhnou po dřevu, jaké stromy si mají vybrat, které jsou více a které méně trvanlivé, zvláště ve vlhku. Dříve však vyzvu rybnikáře, aby všechna volná místa v rybnících, kudy by mohly ryby utéci, zatarasili brlením a aby spojily roury dřevěnými skobami, aby se nepohnuly s místa nebo ne- pukly. Kap. 7. JAKÉ DŘEVO SE LÉPE HODÍ NA RYBNIČNÍ TARAS JISTĚ je na všechny rybničné stavby nejlépe používat dubu, protože vydrží nejdéle bez porušení, ať je již ponořen do vody nebo zahrabán do země. Druhé místo v délce snášení vlhkosti zaujímá jedle, a proto se po dubu nejvíce volí na roury, které vkládáme do rybniční hráze, a stejně na výrobu zátky, kterou obecně nazýváme čapem, totiž na onen sloupek, který vyčnívá z roury a je vražen do jejího ústí, aby roura ani nenassávala ani nepouštěla vodu bez naší vůle a svolení. Sám jsem byl při tom, když se obnovovala hráz mého rybníka u Blanska, která byla docela od základu zkažena. Tam byla přede mnou vykopána ze země jedlová roura s tak čerstvým lýkem a dřevem, že jsem se domníval, že nebyla dříve v zemi. Tu se ti k tomu namanul stařec z blízkého mlýna. Zahleděl se na rouru a povídal: „Tuhle rouru jsem zde pomáhal já vlastníma rukama asi před padesáti lety zakopávat.“ Když jsem se tomu usmíval, řekl: „Nežertuji, pane“, a odešel hned na to do vesnice. Avšak za chvíli se vrátil a přivedl s sebou ještě tři svědky, stejně staré jako on, kteří o stáří roury říkali totéž. Konečně mi napadlo, že jsem o tomto úkazu něco četl v knihách Pliniových. A nemýlil jsem se, neboť při novém pročítání jsem nalezl o jedli u Plinia v 17. kn. tato slova: „Vykládají, že se ani jedle, zbavená kůry v době rašení za svitu měsíce, jak jsme o tom mluvili, ve vodě nekazí.“ Pliniovy prameny však měly zaznamenat, proč napsaly, že jedle má být oloupána. Naši rybnikáři mají zkušenost, že jedle, ponořená do vody se svou kůrou, vydrží déle než oloupaná. I olše je ve vlhku trvanlivá, pak borovice, buk, vlašský ořech a jalovec. Jejich dřevo vydrží však déle, je-li v zemi než ve vodě. Naproti tomu dlouho zůstává v běhuté vodě neporušený jilm, a proto se bere na přívodní roury, 42
Strana 43
brlení a jiná nutná rybniční zařízení, nemáme-li dubu. Avšak ani do běhuté, ani do stojaté vody se nehodí křemelák, vrba a bříza, protože na obou místech rychle zahnívají. Břízu nazývá Plinius gallským stromem, podivuhodně bělost- ným a slabým, budícím hrůzu pruty úředníků. Jako by nerostla jako domácí strom v Německu, v Čechách a v sousedních zemích! Kap. 8. O OBVODOVÉ STROUZE, SPLAVU A KBELOVÉM VÝTOKU O tom, co je to obvodová strouha a splav, nepoučí nás nikdo lépe než právníci. Tak tedy Ulpianus v článcích o potocích vymezuje oba pojmy slovy: „Strouha (incile) je nižší místo podle řek, nazvané tak proto, že je vtesáváno (incidere), tesá se totiž buď do kamene, nebo do země na tom místě, odkud by se voda mohla do rybníků přihnat nejdříve.“ „Splav je pak zařízení, které se staví u obvodové strouhy pro svádění a nahánění vody z řeky; je buď z kamene, nebo nějakého jiného materiálu a byl vynalezen k nadržování a převádění vody.“ Avšak, jsou-li řeky rozvodněny, často se přihodí, že se voda přeleje přes splav a převýšila by i hráz rybníka, kdyby nebyla nablízku jalová strouha. Proto nesmíme připustit, aby na rybníku chyběla, ale musíme se včas postarat, abychom ji měli postavenou a připravenou, buď uvnitř rybníka, a to tak, že hráz na konci bude otevřena a proti náporu vln vyztužena koly, trámy a silnými prkny, nebo vně rybníka tak, že povedeme nepřerušovaný příkop po boku hráze, do kterého je z řeky volný přístup. Jalová strouha není totiž nic jiného než otevřené místo, kterým se vypouští přebytečná voda z rybníka, z jezera nebo z nádrže. Proto říká Suetonius o císaři Claudiovi: „Postavil i odtokový příkop z jezera Fucinského a Ostijský přístav.“ Tento výklad o zařízeních a stavbách na rybnících dostačí. 43
brlení a jiná nutná rybniční zařízení, nemáme-li dubu. Avšak ani do běhuté, ani do stojaté vody se nehodí křemelák, vrba a bříza, protože na obou místech rychle zahnívají. Břízu nazývá Plinius gallským stromem, podivuhodně bělost- ným a slabým, budícím hrůzu pruty úředníků. Jako by nerostla jako domácí strom v Německu, v Čechách a v sousedních zemích! Kap. 8. O OBVODOVÉ STROUZE, SPLAVU A KBELOVÉM VÝTOKU O tom, co je to obvodová strouha a splav, nepoučí nás nikdo lépe než právníci. Tak tedy Ulpianus v článcích o potocích vymezuje oba pojmy slovy: „Strouha (incile) je nižší místo podle řek, nazvané tak proto, že je vtesáváno (incidere), tesá se totiž buď do kamene, nebo do země na tom místě, odkud by se voda mohla do rybníků přihnat nejdříve.“ „Splav je pak zařízení, které se staví u obvodové strouhy pro svádění a nahánění vody z řeky; je buď z kamene, nebo nějakého jiného materiálu a byl vynalezen k nadržování a převádění vody.“ Avšak, jsou-li řeky rozvodněny, často se přihodí, že se voda přeleje přes splav a převýšila by i hráz rybníka, kdyby nebyla nablízku jalová strouha. Proto nesmíme připustit, aby na rybníku chyběla, ale musíme se včas postarat, abychom ji měli postavenou a připravenou, buď uvnitř rybníka, a to tak, že hráz na konci bude otevřena a proti náporu vln vyztužena koly, trámy a silnými prkny, nebo vně rybníka tak, že povedeme nepřerušovaný příkop po boku hráze, do kterého je z řeky volný přístup. Jalová strouha není totiž nic jiného než otevřené místo, kterým se vypouští přebytečná voda z rybníka, z jezera nebo z nádrže. Proto říká Suetonius o císaři Claudiovi: „Postavil i odtokový příkop z jezera Fucinského a Ostijský přístav.“ Tento výklad o zařízeních a stavbách na rybnících dostačí. 43
Strana 44
KNIHA TŘETÍ ÚVOD ABYCHOM neměli rybníky jen podle jména — a to by se jistě stalo, kdy- bychom se spokojili pouhopouhým jich vystavěním —, ale ve skutečnosti, je třeba napustit vodu, je třeba také nasadit ryby, aby se rybník jako nová osada naplnil novými osadníky. Jinak, kdybychom jednu z těchto věcí opominuli, a více ještě, kdybychom opominuli obě, byl by rybník právem na posměch. Kdo by byl totiž takovým nepřítelem smíchu, aby se nesmál rybníku bez vody a bez ryb? Takový rybník měl nedávno jakýsi český rytíř, který měl více schopností k vedení pří než k stavění rybníků. Zatím co si hleděl získat bo- hatou stařenu touto novou úsluhou, jako by totiž kromě soudních pří rozuměl také velmi dobře způsobům stavby rybníků, založil nový rybník na takovém místě, kam se k němu naprosto nemohla vláha tekoucí vody ani přiblížit. Již tím byl dosti směšný. Leč nadto ještě sám se dal k lepšímu vlastními slovy tím, že vykládal o pramenech vod ne podle zásad vodáků, ale podle Starého Zákona. Smích dostoupil posléze vrcholu, protože tento rytíř, otvíraje jako vlk naprázdno tlamu, byl bohatou vdovou bez kořisti propuštěn, neboť lov se mu zkazil tam, kde přišly nazmar vdoviny vynaložené peníze. K čemu tohle uvádím? Aby nám tento příklad připomínal, čeho se při zakládání rybníků máme vyvarovat a co máme vyhledávat. Zajisté to, aby byl náš rybník hotov nejen co do hráze a obvalu, ale i co do vody a ryb. Přívodem vody začneme tedy další vyprávění. Kap. 1. O PŘIVÁDĚNÍ VODY DO RYBNÍKŮ VODA se do rybníků vede z blízkých řek, nebo potoků, studánek a jezer jednak příkopy, jednak rourami, které jsou uloženy, je-li řeka výše než rybník, v jejím břehu ve vykopané strouze, aby voda stékala vlastní silou po svahu a nepotřebovala k tomu vnějšího popudu. Bude-li pak spád řeky stejný jako spád rybníka, bude zapotřebí stavu. Stav je postaven u obou břehů, jež přečnívá, a stejně vodu zadržuje a zdvíhá jako ji nutí, aby stékala do rybníka jako po 44
KNIHA TŘETÍ ÚVOD ABYCHOM neměli rybníky jen podle jména — a to by se jistě stalo, kdy- bychom se spokojili pouhopouhým jich vystavěním —, ale ve skutečnosti, je třeba napustit vodu, je třeba také nasadit ryby, aby se rybník jako nová osada naplnil novými osadníky. Jinak, kdybychom jednu z těchto věcí opominuli, a více ještě, kdybychom opominuli obě, byl by rybník právem na posměch. Kdo by byl totiž takovým nepřítelem smíchu, aby se nesmál rybníku bez vody a bez ryb? Takový rybník měl nedávno jakýsi český rytíř, který měl více schopností k vedení pří než k stavění rybníků. Zatím co si hleděl získat bo- hatou stařenu touto novou úsluhou, jako by totiž kromě soudních pří rozuměl také velmi dobře způsobům stavby rybníků, založil nový rybník na takovém místě, kam se k němu naprosto nemohla vláha tekoucí vody ani přiblížit. Již tím byl dosti směšný. Leč nadto ještě sám se dal k lepšímu vlastními slovy tím, že vykládal o pramenech vod ne podle zásad vodáků, ale podle Starého Zákona. Smích dostoupil posléze vrcholu, protože tento rytíř, otvíraje jako vlk naprázdno tlamu, byl bohatou vdovou bez kořisti propuštěn, neboť lov se mu zkazil tam, kde přišly nazmar vdoviny vynaložené peníze. K čemu tohle uvádím? Aby nám tento příklad připomínal, čeho se při zakládání rybníků máme vyvarovat a co máme vyhledávat. Zajisté to, aby byl náš rybník hotov nejen co do hráze a obvalu, ale i co do vody a ryb. Přívodem vody začneme tedy další vyprávění. Kap. 1. O PŘIVÁDĚNÍ VODY DO RYBNÍKŮ VODA se do rybníků vede z blízkých řek, nebo potoků, studánek a jezer jednak příkopy, jednak rourami, které jsou uloženy, je-li řeka výše než rybník, v jejím břehu ve vykopané strouze, aby voda stékala vlastní silou po svahu a nepotřebovala k tomu vnějšího popudu. Bude-li pak spád řeky stejný jako spád rybníka, bude zapotřebí stavu. Stav je postaven u obou břehů, jež přečnívá, a stejně vodu zadržuje a zdvíhá jako ji nutí, aby stékala do rybníka jako po 44
Strana 45
svahu. Pakli bude řeka ležet pod hladinou rybníka tak hluboko, že nebude možno její hladinu pozvednout žádnými stavidly, postavíme v řečišti dosti vy- soké kolo s nádobkami nebo přihrádkami, nabírajícími vodu. Toto kolo se bude pod nárazem vln otáčet a pomůže nám, jak budeme potřebovat. Pakli nám ne- dovolí nepříznivá a na vodu suchá poloha rybníka udělat žádné z těchto opatření, bude nutno si přát nebeské vláhy a čekat na ni a kdykoliv se při bouřích dostaví s přívaly nebo jindy s deštěm, budeme ji svádět do rybníků, třebas se tehdy rozleje hojněji než můžeme svést strouhami a příkopy. Záleží pak na tom nemálo, zda napouštíme vodu s nebe, z hor či z rovin. Nebe totiž, jak nejistě vodu poskytuje, tak i tato voda je prosta ryb. Také voda s hor je většinou bez ryb a kromě toho má prudký spád a je chladnější, než to kapr má v létě rád. Avšak voda, tekoucí z rovných plání, přitéká pomalým spádem, je prohřátá slunečním teplem a oplývá množstvím různých ryb, a proto je pro rybníky ze všech nejvhodnější. Již dlouho si vážím svého souseda, velmi zkušeného rybnikáře, protože mně řekl přátelsky a důvěrně, když viděl, že zakládám nový rybník a že si při tom počínám tak, že do něho jímám nejbližší potok, který stékal do rybníka sám s hor: „Proč si nevedeš do nového rybníka raději řeku, která teče o kousek dále?“ Odpovím, že chci raději užít vody, která je připravena a po ruce, než té, kterou, jak vidím, bych musel získávat za velkou práci a cenu. Soused s úsměvem řekl: „Ty chceš tedy raději naplnit rybník kameny a štěrkem než rybami? Neboť co jiného přináší s sebou do nížiny potok, který se řítí se strmé skály, než kameny, oblázky a neúrodný písek? Naproti tomu řeka chová různé ryby, a proto také různými a rozmanitými rybami ti rybník obohatí.“ Zachoval jsem se podle sousedovy dobré rady a toto rozhodnutí mi přineslo prospěch. Kap. 2. KDY A JAK SE MÁ NOVÝ RYBNÍK NAPUSTIT DOKUD je hráz čerstvá, ještě neusazená a plná štěrbin, nemá ráda náhlé, velké a ustavičné zaplavování vodou. Avšak jestliže by se stalo, že by hned od počátku na ni narážel nápor vody, dojde zároveň k tomu, že hráz pro svou sypkost a pórovitost nebude moci klást prudké vodě odpor, ale poteče jako řešeto a potom, povolujíc pro přílišnou vlhkost pod prosakující vodou jako pod břemenem, náhle se sesuje. Proto ať ti, kdo si chtějí uchovat hráz dlouho bez- vadnou, napouštějí vodu z počátku ponenáhlu, v přestávkách a jistým způ- sobem. Ponenáhlu se má napouštět proto, že voda, která teče pomalu a po- vlovně, netropí nikdy škodu. Přestávky jsou pak prospěšné tím, že nová hráz, je-li střídavě suchá a vlhká, lépe se usazuje a více tvrdne. Aby nebyl rybník naplněn hned přílišným množstvím vody, stačí, aby z počátku stála voda jen 45
svahu. Pakli bude řeka ležet pod hladinou rybníka tak hluboko, že nebude možno její hladinu pozvednout žádnými stavidly, postavíme v řečišti dosti vy- soké kolo s nádobkami nebo přihrádkami, nabírajícími vodu. Toto kolo se bude pod nárazem vln otáčet a pomůže nám, jak budeme potřebovat. Pakli nám ne- dovolí nepříznivá a na vodu suchá poloha rybníka udělat žádné z těchto opatření, bude nutno si přát nebeské vláhy a čekat na ni a kdykoliv se při bouřích dostaví s přívaly nebo jindy s deštěm, budeme ji svádět do rybníků, třebas se tehdy rozleje hojněji než můžeme svést strouhami a příkopy. Záleží pak na tom nemálo, zda napouštíme vodu s nebe, z hor či z rovin. Nebe totiž, jak nejistě vodu poskytuje, tak i tato voda je prosta ryb. Také voda s hor je většinou bez ryb a kromě toho má prudký spád a je chladnější, než to kapr má v létě rád. Avšak voda, tekoucí z rovných plání, přitéká pomalým spádem, je prohřátá slunečním teplem a oplývá množstvím různých ryb, a proto je pro rybníky ze všech nejvhodnější. Již dlouho si vážím svého souseda, velmi zkušeného rybnikáře, protože mně řekl přátelsky a důvěrně, když viděl, že zakládám nový rybník a že si při tom počínám tak, že do něho jímám nejbližší potok, který stékal do rybníka sám s hor: „Proč si nevedeš do nového rybníka raději řeku, která teče o kousek dále?“ Odpovím, že chci raději užít vody, která je připravena a po ruce, než té, kterou, jak vidím, bych musel získávat za velkou práci a cenu. Soused s úsměvem řekl: „Ty chceš tedy raději naplnit rybník kameny a štěrkem než rybami? Neboť co jiného přináší s sebou do nížiny potok, který se řítí se strmé skály, než kameny, oblázky a neúrodný písek? Naproti tomu řeka chová různé ryby, a proto také různými a rozmanitými rybami ti rybník obohatí.“ Zachoval jsem se podle sousedovy dobré rady a toto rozhodnutí mi přineslo prospěch. Kap. 2. KDY A JAK SE MÁ NOVÝ RYBNÍK NAPUSTIT DOKUD je hráz čerstvá, ještě neusazená a plná štěrbin, nemá ráda náhlé, velké a ustavičné zaplavování vodou. Avšak jestliže by se stalo, že by hned od počátku na ni narážel nápor vody, dojde zároveň k tomu, že hráz pro svou sypkost a pórovitost nebude moci klást prudké vodě odpor, ale poteče jako řešeto a potom, povolujíc pro přílišnou vlhkost pod prosakující vodou jako pod břemenem, náhle se sesuje. Proto ať ti, kdo si chtějí uchovat hráz dlouho bez- vadnou, napouštějí vodu z počátku ponenáhlu, v přestávkách a jistým způ- sobem. Ponenáhlu se má napouštět proto, že voda, která teče pomalu a po- vlovně, netropí nikdy škodu. Přestávky jsou pak prospěšné tím, že nová hráz, je-li střídavě suchá a vlhká, lépe se usazuje a více tvrdne. Aby nebyl rybník naplněn hned přílišným množstvím vody, stačí, aby z počátku stála voda jen 45
Strana 46
do poloviny hráze. Ostatně i u vody, která již je do rybníka napuštěna, dopo- ručuje se jako velmi prospěšné, abychom ji často měnili a obnovovali tím, že přivedeme novou vodu, která svým tokem starou vodu odstraní a zabrání tomu, aby se voda kazila, hořkla a začínala páchnout jednak od surového a nezarostlého dna, jednak od špinavých a syrových stromů, z nichž děláme obval hráze a výběh, neboť tyto věci ryby otravují a jako jed je velmi často usmrcují. Povím věc tak, jak se mi stala. Zřídil jsem na svém statku sádku ze stromů nedávno poražených a dosud, jak byly syrové, šířících jed, abych do ní jako do spižírny uložil ryby pro dlouhou potřebu. A hned tehdy jsem šafáři zakázal, aby nedával do sádky žádné ryby, dokud se dobře nevymočí. Šafář se nemůže dočkat a odváží se dát do nevymočené sádky dosti velké množství kaprů. Druhého dne přijde ke mně a oznámí, že všichni kapři pošli ze zkažené vody. Přizná, že chybil, prosí o prominutí, že se dopustil chyby a přestoupil rozkaz, a dosáhne odpuštění pod tou podmínkou, že napříště bude rozvážnější a rozumnější a že bude lépe poslouchat rozkazů. Tolik o napouštění vody. Kaр. 3. KAPŘÍ PLŮDEK SE MÁ PŘESADIT do rybníků ve vhodný čas KDYŽ již voda stojí v novém rybníku dostatečně dlouho, přichází starost, aby byl do něho přenesen z líhnišť kapří plůdek, neboť především kvůli němu vodu shromažďujeme. Dvě období jsou pak vhodná k tomuto přenesení: jaro a podzim. A jarní doba je také vhodná proto, že tehdy můžeš ohmatávat a přenášet z líhniště do rybníka kapry každého věku, jednoroční nebo dvou- roční nebo tříleté. Na podzim však by to bylo počínání nebezpečné, kdybys přenášel kapra slabšího a menšího než dvouletého nebo tříletého, protože zima je nablízku a voda se neustále čeří. Nicméně dávají někteří rybnikáři přednost podzimu před jarem, jsouce přesvědčeni, že čím dříve opustí kapři líhniště a časněji jsou nasazeni do ryb- níků, tím rychleji využijí bohatší pastvy. Tento důvod by snad nezasluhoval odmítnutí, kdyby se kapři pásli přes zimu. Protože však v té době leží ukryti ve svých doupatech a před začátkem jara z nich nevycházejí na obvyklou pastvu na rybniční mělčiny, jak se může stát, aby předešli v pastvě kapry, nasazené na jaře, když obojí v touž dobu — totiž na počátku jara — se pouštějí do určené a společné pastvy? Proto se mi více líbí vysvětlení, že ti, kdo se rozhodují pro podzim, sahají k němu spíše z nutnosti než pro výhody, protože v jiné době nemají možnost 46
do poloviny hráze. Ostatně i u vody, která již je do rybníka napuštěna, dopo- ručuje se jako velmi prospěšné, abychom ji často měnili a obnovovali tím, že přivedeme novou vodu, která svým tokem starou vodu odstraní a zabrání tomu, aby se voda kazila, hořkla a začínala páchnout jednak od surového a nezarostlého dna, jednak od špinavých a syrových stromů, z nichž děláme obval hráze a výběh, neboť tyto věci ryby otravují a jako jed je velmi často usmrcují. Povím věc tak, jak se mi stala. Zřídil jsem na svém statku sádku ze stromů nedávno poražených a dosud, jak byly syrové, šířících jed, abych do ní jako do spižírny uložil ryby pro dlouhou potřebu. A hned tehdy jsem šafáři zakázal, aby nedával do sádky žádné ryby, dokud se dobře nevymočí. Šafář se nemůže dočkat a odváží se dát do nevymočené sádky dosti velké množství kaprů. Druhého dne přijde ke mně a oznámí, že všichni kapři pošli ze zkažené vody. Přizná, že chybil, prosí o prominutí, že se dopustil chyby a přestoupil rozkaz, a dosáhne odpuštění pod tou podmínkou, že napříště bude rozvážnější a rozumnější a že bude lépe poslouchat rozkazů. Tolik o napouštění vody. Kaр. 3. KAPŘÍ PLŮDEK SE MÁ PŘESADIT do rybníků ve vhodný čas KDYŽ již voda stojí v novém rybníku dostatečně dlouho, přichází starost, aby byl do něho přenesen z líhnišť kapří plůdek, neboť především kvůli němu vodu shromažďujeme. Dvě období jsou pak vhodná k tomuto přenesení: jaro a podzim. A jarní doba je také vhodná proto, že tehdy můžeš ohmatávat a přenášet z líhniště do rybníka kapry každého věku, jednoroční nebo dvou- roční nebo tříleté. Na podzim však by to bylo počínání nebezpečné, kdybys přenášel kapra slabšího a menšího než dvouletého nebo tříletého, protože zima je nablízku a voda se neustále čeří. Nicméně dávají někteří rybnikáři přednost podzimu před jarem, jsouce přesvědčeni, že čím dříve opustí kapři líhniště a časněji jsou nasazeni do ryb- níků, tím rychleji využijí bohatší pastvy. Tento důvod by snad nezasluhoval odmítnutí, kdyby se kapři pásli přes zimu. Protože však v té době leží ukryti ve svých doupatech a před začátkem jara z nich nevycházejí na obvyklou pastvu na rybniční mělčiny, jak se může stát, aby předešli v pastvě kapry, nasazené na jaře, když obojí v touž dobu — totiž na počátku jara — se pouštějí do určené a společné pastvy? Proto se mi více líbí vysvětlení, že ti, kdo se rozhodují pro podzim, sahají k němu spíše z nutnosti než pro výhody, protože v jiné době nemají možnost 46
Strana 47
sehnat a shromáždit do rybníků tolik vody, a to zvláště do větších. Ostatně podle mého mínění tam, kde můžeme mít na jaře dostatek vody, bylo by lepší po skončení podzimního lovu nechat rybníky bez vody celou následující zimu, aby působením zimních mrazů, dešťů a jinovatky zvětrávaly, než připustit, aby se pro nepřetržité zatopení zabahňovaly. Kapři totiž netloustnou právě z bahna, ale spíše z tučné hlíny. Pro přenášení plůdků se pak volí ranní hodina a klidný a jasný den, aby polední žár a foukání větrů, hlavně jižního, neškodilo slabému tělu kaprů na zdraví. Dále je třeba dbát o to, aby sudy, v nichž se plůdek převáží, nebyly naplněny více, než je vhodné, neboť stane-li se to, zbavují se kapři vzájemným těsným dotýkáním šupin a hrozí jim potom nebezpečí smrti. Zkušenější rybni- káři si v takovémto případě počínají tak, že rozdělí sud na stejné části, polo- vinu ho naplní vodou, druhou kapry a bez jakéhokoliv porušení je vozí, kam chtějí. Vyprazdňování sudů se bude muset věnovat nemenší péče, neboť i tehdy jsou naši kapři v nebezpečí, jsou-li ze sudů nedbale na zem nebo do bahna vyliti, jako by byli vyhozeni. Bude lépe napnout na okrají sudu plachtu nebo síť a zachycovat ryby, jak budou pomalu odtamtud vypadávat, a pak síť od- nést do rybníka do poněkud hlubší a čistší vody, tam ji rozestřít a dát kaprům možnost, aby bud sami odplavali nebo aby se potopili. Protože však náš zisk záleží nejvíce na tom, zda chováme v rybnících dobře osvědčený druh, ukážeme si, jak máme vybírat lepší násadu, abychom ani v této věci z neznalosti neuklouzli. Kap. 4. NAČ JE TŘEBA PAMATOVAT při přesazování plůdku do rybníků a odkud se má plůdek vzít PŘI vybírání kapřího plůdku je třeba dát dobrý pozor na to, aby se nám nevloudil plůdek zestárlý na místo mladého nebo špatný na místo ušlechtilého a neošidil nás tak o zisk, ve který doufáme, až násada vyroste. Tedy za známky kapra dobrého chovu a výborných vlastností pokládej toto: bude-li mít malou hlavu, vypoulené oči, větší a plnější břicho, ploutve a šupiny ne zažloutlé a bledé, ale lesklé a bělavé, a posléze bude-li celé jeho tělo zjevně spíše čtverhranné než podlouhlé. Neboť kapr, který bude mít velkou hlavu a beze slávy povleče hubené břicho nebo je bude mít naplněno jikrami v nepravý čas, a šupiny bude mít bledé, je starý a špatný a musí být z ryb- níků úplně odstraněn, protože se nehodí ani na žír, ani na chov. Často však i kapří plůdek, který se na původním místě osvědčil, degeneruje a ztrácí svou 47
sehnat a shromáždit do rybníků tolik vody, a to zvláště do větších. Ostatně podle mého mínění tam, kde můžeme mít na jaře dostatek vody, bylo by lepší po skončení podzimního lovu nechat rybníky bez vody celou následující zimu, aby působením zimních mrazů, dešťů a jinovatky zvětrávaly, než připustit, aby se pro nepřetržité zatopení zabahňovaly. Kapři totiž netloustnou právě z bahna, ale spíše z tučné hlíny. Pro přenášení plůdků se pak volí ranní hodina a klidný a jasný den, aby polední žár a foukání větrů, hlavně jižního, neškodilo slabému tělu kaprů na zdraví. Dále je třeba dbát o to, aby sudy, v nichž se plůdek převáží, nebyly naplněny více, než je vhodné, neboť stane-li se to, zbavují se kapři vzájemným těsným dotýkáním šupin a hrozí jim potom nebezpečí smrti. Zkušenější rybni- káři si v takovémto případě počínají tak, že rozdělí sud na stejné části, polo- vinu ho naplní vodou, druhou kapry a bez jakéhokoliv porušení je vozí, kam chtějí. Vyprazdňování sudů se bude muset věnovat nemenší péče, neboť i tehdy jsou naši kapři v nebezpečí, jsou-li ze sudů nedbale na zem nebo do bahna vyliti, jako by byli vyhozeni. Bude lépe napnout na okrají sudu plachtu nebo síť a zachycovat ryby, jak budou pomalu odtamtud vypadávat, a pak síť od- nést do rybníka do poněkud hlubší a čistší vody, tam ji rozestřít a dát kaprům možnost, aby bud sami odplavali nebo aby se potopili. Protože však náš zisk záleží nejvíce na tom, zda chováme v rybnících dobře osvědčený druh, ukážeme si, jak máme vybírat lepší násadu, abychom ani v této věci z neznalosti neuklouzli. Kap. 4. NAČ JE TŘEBA PAMATOVAT při přesazování plůdku do rybníků a odkud se má plůdek vzít PŘI vybírání kapřího plůdku je třeba dát dobrý pozor na to, aby se nám nevloudil plůdek zestárlý na místo mladého nebo špatný na místo ušlechtilého a neošidil nás tak o zisk, ve který doufáme, až násada vyroste. Tedy za známky kapra dobrého chovu a výborných vlastností pokládej toto: bude-li mít malou hlavu, vypoulené oči, větší a plnější břicho, ploutve a šupiny ne zažloutlé a bledé, ale lesklé a bělavé, a posléze bude-li celé jeho tělo zjevně spíše čtverhranné než podlouhlé. Neboť kapr, který bude mít velkou hlavu a beze slávy povleče hubené břicho nebo je bude mít naplněno jikrami v nepravý čas, a šupiny bude mít bledé, je starý a špatný a musí být z ryb- níků úplně odstraněn, protože se nehodí ani na žír, ani na chov. Často však i kapří plůdek, který se na původním místě osvědčil, degeneruje a ztrácí svou 47
Strana 48
dřívější životaschopnost, dostane-li se z lepších podmínek na horší místo. Proto kdykoliv kupujeme plůdek odjinud, nikdy nesmíme zanedbat výrok rybnikářů, který nám připomíná, abychom koupený kapří plůdek sváželi do rybníků vždy po toku řeky, to znamená z vyššího místa na rovinatější, z chladnějšího na teplejší, z neúrodnějšího na úrodnější. Tak bude tuto naši péči provázet velmi bohatý a vynikající lov tučných kaprů, bude-li jen zachována míra při osazo- vání rybníků. Kap. 5. KOLIK KAPRŮ SE MÁ NASADIT DO KAŽDÉHO RYBNÍKA PO výběru kaprů se musíme nejdříve starat o to, kolik kaprů se má na- sadit do každého rybníka podle jeho výměry. Kdybys totiž zatížil rybníky větším počtem kaprů, než kolik jich mohou uživit, mohl bys i sebe zatížit ztrátou, protože ryby z hladu vyschlé a hubené je nutné prodávat také za cenu hubenou a skrovnou. Pakli bys do rybníka nasadil méně kaprů, než jim patří, mohl bys úbytkem ryb utrpět opět dosti velkou škodu. Je však možno se obojí nehodě vyhnout, totiž tím, že užijeme správného množství, jaké je pro ten který rybník žádoucí. Proč pak by měli třebas i v tomto umění rybnikáři zůstávat za rolníky a vinaři proto, že nemají stejně jako oni vypočtený úhrn násady, kterou hodlají rybníkům svěřit, když stejně jako oni osazují rybníky podle jiter? Rybniční jitro je ovšem o mnoho delší a širší než polní, neboť jitro, na něž měříme pole, má dvanáct provazů délky a toliko dva šířky, avšak ono druhé jitro, rybniční, má na všechny strany dvacet provazců — jejich délku jsme totiž určili dříve. Když tedy rybník podle této delší míry dosáhne rozlohy jednoho jitra, bude moci dobře uživit padesát krát šedesát, to je tři tisíce kaprů (bude-li jen na dně mastná půda). Zkrátka tento počet se nasazuje vždy jako náležitý na jitro tučné, o něco menší na prostřední a nejmenší na hubené jitro. Nasadíš pak takto podle povahy místa větší nebo menší počet kaprů i do menších rybníků, které jsou nějakou částí jitra, podle určeného poměru jejich rozlohy k jitru. Není pak bez příčiny, že rybnikáři při počítání kaprů a štik na rybnících užívají více počítání na šedesátky než na jiné číslo. Je v tom však určitý důvod, proč tak činí, totiž ten, že šedesát se dá snáze než jiná čísla dělit aritme- tickým postupem na více dílů. Jakou to má výhodu při kupování a prodávání ryb, ať hromadně nebo po částech, může každý snadno spatřit na vlastní oči. Tedy nejprve rozdělíš-li šedesát na dvě stejné části, vyjde třicet, třetina je dvacet, čtvrtina patnáct, pětina dvanáct, šestina deset. A postupujeme-li dále tímto způsobem, desetina je šest, dvanáctina pět, patnáctina čtyři, dvacetina 48
dřívější životaschopnost, dostane-li se z lepších podmínek na horší místo. Proto kdykoliv kupujeme plůdek odjinud, nikdy nesmíme zanedbat výrok rybnikářů, který nám připomíná, abychom koupený kapří plůdek sváželi do rybníků vždy po toku řeky, to znamená z vyššího místa na rovinatější, z chladnějšího na teplejší, z neúrodnějšího na úrodnější. Tak bude tuto naši péči provázet velmi bohatý a vynikající lov tučných kaprů, bude-li jen zachována míra při osazo- vání rybníků. Kap. 5. KOLIK KAPRŮ SE MÁ NASADIT DO KAŽDÉHO RYBNÍKA PO výběru kaprů se musíme nejdříve starat o to, kolik kaprů se má na- sadit do každého rybníka podle jeho výměry. Kdybys totiž zatížil rybníky větším počtem kaprů, než kolik jich mohou uživit, mohl bys i sebe zatížit ztrátou, protože ryby z hladu vyschlé a hubené je nutné prodávat také za cenu hubenou a skrovnou. Pakli bys do rybníka nasadil méně kaprů, než jim patří, mohl bys úbytkem ryb utrpět opět dosti velkou škodu. Je však možno se obojí nehodě vyhnout, totiž tím, že užijeme správného množství, jaké je pro ten který rybník žádoucí. Proč pak by měli třebas i v tomto umění rybnikáři zůstávat za rolníky a vinaři proto, že nemají stejně jako oni vypočtený úhrn násady, kterou hodlají rybníkům svěřit, když stejně jako oni osazují rybníky podle jiter? Rybniční jitro je ovšem o mnoho delší a širší než polní, neboť jitro, na něž měříme pole, má dvanáct provazů délky a toliko dva šířky, avšak ono druhé jitro, rybniční, má na všechny strany dvacet provazců — jejich délku jsme totiž určili dříve. Když tedy rybník podle této delší míry dosáhne rozlohy jednoho jitra, bude moci dobře uživit padesát krát šedesát, to je tři tisíce kaprů (bude-li jen na dně mastná půda). Zkrátka tento počet se nasazuje vždy jako náležitý na jitro tučné, o něco menší na prostřední a nejmenší na hubené jitro. Nasadíš pak takto podle povahy místa větší nebo menší počet kaprů i do menších rybníků, které jsou nějakou částí jitra, podle určeného poměru jejich rozlohy k jitru. Není pak bez příčiny, že rybnikáři při počítání kaprů a štik na rybnících užívají více počítání na šedesátky než na jiné číslo. Je v tom však určitý důvod, proč tak činí, totiž ten, že šedesát se dá snáze než jiná čísla dělit aritme- tickým postupem na více dílů. Jakou to má výhodu při kupování a prodávání ryb, ať hromadně nebo po částech, může každý snadno spatřit na vlastní oči. Tedy nejprve rozdělíš-li šedesát na dvě stejné části, vyjde třicet, třetina je dvacet, čtvrtina patnáct, pětina dvanáct, šestina deset. A postupujeme-li dále tímto způsobem, desetina je šest, dvanáctina pět, patnáctina čtyři, dvacetina 48
Strana 49
tři, třicetina dvě, až poslední podíl přestává na jednotce a klade mez dalšímu dělení čísla. Zkrátka budeš-li chtít prodávat ryby hromadně, jak jsem řekl, nebo po troškách, nenajdeš žádného jiného čísla, jež by bylo k tomu vhod- nější než šedesát. Zatím je však velmi nutno vyložit o oné výhodě, kterou poskytují rybni- kářům líhniště,5e připravená a zřízená doma. Kap. 6. DOBRÝ HOSPODÁŘ SI MÁ ZALOŽIT vlastní líhniště kaprů CATO říká: „Hospodář má hledět prodávat, ne kupovat.“ I kdybychom neměli již žádné jiné příčiny pro vychovávání násady, musí se pokládat za dosti velkou sama tato příčina, abychom nebyli nuceni kapří násadu odjinud ku- povat, můžeme-li ji vlastní pílí získati doma zadarmo. Ale je ještě mnoho jiných věcí, které mají rybnikáře povzbuzovat a pře- svědčovat, aby si zřídili líhniště na svém statku. Kde totiž dovoluje vlastní zásoba výběr, tam není překážky, abychom si nevybrali nejlepší plůdek. Pak je v naší moci, kdy budeme chtít plůdek lovit a kdy ho nejvhodněji přenést z rybníčků do rybníků. Žádná z těchto dvou věcí se nám snadno nepodaří, bu- deme-li si opatřovat plůdek z cizího statku, ale majitel statku bude lovit plů- dek v době, která bude příhodná pro něho, ne pro nás, a po výlovu si vybere lepší plůdek pro sebe a nás odbude odpadky, říkaje: „Hle, bližší košile než kabát.“ Často se pak stává, že u souseda právě nenajdeme na prodej vůbec žádný plůdek za žádnou cenu. Někdy se stává, že by bylo prospěšnější, i když plůdek najdeme, jej nekoupit než koupit, protože obsádka je směsící plůdku čerstvého a starého a seschlého. Nač pak dovoz? Nač nákladné výdaje? Nač ostatní nesnáze, které provázívají dopravu plůdku z cizího statku, zda nekupí zlo na zlo? A to přímo naší vinou, protože jsme se rozhodli, že si nezaložíme na svém statku líhniště, která by nám umožnila nejen žít bez všech obtíží a mrzutostí, ale dokonce každoročně něco z přebytečného plůdku prodat a zpe- něžit. Vergilius nám velmi důvtipnými slovy radí o potomstvu rodu: „Obnovuj vždy, však zabraň, abys nehledal pozdě ztracené, každý rok pak vybírej potomstvo bravu.“
tři, třicetina dvě, až poslední podíl přestává na jednotce a klade mez dalšímu dělení čísla. Zkrátka budeš-li chtít prodávat ryby hromadně, jak jsem řekl, nebo po troškách, nenajdeš žádného jiného čísla, jež by bylo k tomu vhod- nější než šedesát. Zatím je však velmi nutno vyložit o oné výhodě, kterou poskytují rybni- kářům líhniště,5e připravená a zřízená doma. Kap. 6. DOBRÝ HOSPODÁŘ SI MÁ ZALOŽIT vlastní líhniště kaprů CATO říká: „Hospodář má hledět prodávat, ne kupovat.“ I kdybychom neměli již žádné jiné příčiny pro vychovávání násady, musí se pokládat za dosti velkou sama tato příčina, abychom nebyli nuceni kapří násadu odjinud ku- povat, můžeme-li ji vlastní pílí získati doma zadarmo. Ale je ještě mnoho jiných věcí, které mají rybnikáře povzbuzovat a pře- svědčovat, aby si zřídili líhniště na svém statku. Kde totiž dovoluje vlastní zásoba výběr, tam není překážky, abychom si nevybrali nejlepší plůdek. Pak je v naší moci, kdy budeme chtít plůdek lovit a kdy ho nejvhodněji přenést z rybníčků do rybníků. Žádná z těchto dvou věcí se nám snadno nepodaří, bu- deme-li si opatřovat plůdek z cizího statku, ale majitel statku bude lovit plů- dek v době, která bude příhodná pro něho, ne pro nás, a po výlovu si vybere lepší plůdek pro sebe a nás odbude odpadky, říkaje: „Hle, bližší košile než kabát.“ Často se pak stává, že u souseda právě nenajdeme na prodej vůbec žádný plůdek za žádnou cenu. Někdy se stává, že by bylo prospěšnější, i když plůdek najdeme, jej nekoupit než koupit, protože obsádka je směsící plůdku čerstvého a starého a seschlého. Nač pak dovoz? Nač nákladné výdaje? Nač ostatní nesnáze, které provázívají dopravu plůdku z cizího statku, zda nekupí zlo na zlo? A to přímo naší vinou, protože jsme se rozhodli, že si nezaložíme na svém statku líhniště, která by nám umožnila nejen žít bez všech obtíží a mrzutostí, ale dokonce každoročně něco z přebytečného plůdku prodat a zpe- něžit. Vergilius nám velmi důvtipnými slovy radí o potomstvu rodu: „Obnovuj vždy, však zabraň, abys nehledal pozdě ztracené, každý rok pak vybírej potomstvo bravu.“
Strana 50
Kap. 7. O POLOZE LIHNIŠŤ MÍSTO pro nádrže, jež jsou určeny k vylíhnutí potěru, nevyhledává se podle tolika pravidel jako pro větší rybníky, ve kterých se chová již dospělý kapr, ale takové nádrže mohou být dobře zřízeny v jakémkoli, i sebeskrovněj- ším koutku pozemku, jen když není bez vody. Nevyžadují totiž ani velkého prostoru, ani polohy pěkně na výsluní, ani tučné a úrodné spodiny, neboť ta- kové nádrže se zřizují toliko na to, aby shromažďovaly potěr, který musí být brzy přenesen jinam, na vydatnější pastvu. Dej však dobrý pozor, abys vybral pro líhniště místo písčité, nikoliv bahnité, poněvadž jikry kapra, které spadnou po vzájemném vytření do bláta, jsou blátem jakoby uškrceny a nemohou oživ- nout, a k životu se snadno budí jen ty, které jsou uloženy na mělkých písči- nách. Nádrže pak jsou zřizovány zcela týmž způsobem jako větší rybníky. Skutečně mají hráz, obval, výběh, rouru, potrubí a ohradu, jenže podle roz- měru rybníčků se zmenšuje i rozměr základů a množství nákladů. Čím více líhnišť si opatříš, tím budeš mít lepší možnost si vybrat z kaprů plůdek, který se bude zdát vhodnější jak k chovu, tak i k žíru. Kapr se totiž v jedné nádrži rodívá, v druhé dospívá, ve třetí přibývá na váze, a proto vyžaduje také na různých místech oddělených rybníků. Kap. 8. O ROZDĚLENÍ RYBNÍKŮ NA TŘI TŘÍDY JAKO podle zprávy Varronovy míval Pausias“ a ostatní malíři toho směru skřínky, opatřené přihrádkami pro ukládání různých barev, tak je vhodné, abychom i my měli na svých statcích rybníky s oddíly, abychom chovali ryby různého věku a velikosti také na různých místech. To je totiž pro rybnikáře zvláště prospěšné, mají-li kapří plůdek tak po rybnících rozdělen, že hned vědí, odkud mají vzít plůdek jednoletý, odkud dvouletý a odkud tříletý a kam který mají podle jeho stáří přesadit. Rybám pak to, že ryby stejného způsobu života a stáří jsou přidružovány ke stejným, půjde velmi k duhu, aby tím snáze dosa- hovaly stejného přírůstku. Stačí pak, abychom rozdělovali rybníky na tři třídy. V první třídě vycho- váváme nejmladší kapří potěr a tato třída vyžaduje nejmenšího rybníka, pro- tože chová nejmenší kapry. Do většího rybníka mají být přesazeni kapři druhé třídy, to je dvouroční. Do třetího a největšího rybníka nesmí být na- sazen jiný plůdek než ten, který je určen k žíru, v jistém množství, určeném podle rozlohy rybníka. Do onoho rybníčku pro nejmenší plůdek nasazujeme jen 50
Kap. 7. O POLOZE LIHNIŠŤ MÍSTO pro nádrže, jež jsou určeny k vylíhnutí potěru, nevyhledává se podle tolika pravidel jako pro větší rybníky, ve kterých se chová již dospělý kapr, ale takové nádrže mohou být dobře zřízeny v jakémkoli, i sebeskrovněj- ším koutku pozemku, jen když není bez vody. Nevyžadují totiž ani velkého prostoru, ani polohy pěkně na výsluní, ani tučné a úrodné spodiny, neboť ta- kové nádrže se zřizují toliko na to, aby shromažďovaly potěr, který musí být brzy přenesen jinam, na vydatnější pastvu. Dej však dobrý pozor, abys vybral pro líhniště místo písčité, nikoliv bahnité, poněvadž jikry kapra, které spadnou po vzájemném vytření do bláta, jsou blátem jakoby uškrceny a nemohou oživ- nout, a k životu se snadno budí jen ty, které jsou uloženy na mělkých písči- nách. Nádrže pak jsou zřizovány zcela týmž způsobem jako větší rybníky. Skutečně mají hráz, obval, výběh, rouru, potrubí a ohradu, jenže podle roz- měru rybníčků se zmenšuje i rozměr základů a množství nákladů. Čím více líhnišť si opatříš, tím budeš mít lepší možnost si vybrat z kaprů plůdek, který se bude zdát vhodnější jak k chovu, tak i k žíru. Kapr se totiž v jedné nádrži rodívá, v druhé dospívá, ve třetí přibývá na váze, a proto vyžaduje také na různých místech oddělených rybníků. Kap. 8. O ROZDĚLENÍ RYBNÍKŮ NA TŘI TŘÍDY JAKO podle zprávy Varronovy míval Pausias“ a ostatní malíři toho směru skřínky, opatřené přihrádkami pro ukládání různých barev, tak je vhodné, abychom i my měli na svých statcích rybníky s oddíly, abychom chovali ryby různého věku a velikosti také na různých místech. To je totiž pro rybnikáře zvláště prospěšné, mají-li kapří plůdek tak po rybnících rozdělen, že hned vědí, odkud mají vzít plůdek jednoletý, odkud dvouletý a odkud tříletý a kam který mají podle jeho stáří přesadit. Rybám pak to, že ryby stejného způsobu života a stáří jsou přidružovány ke stejným, půjde velmi k duhu, aby tím snáze dosa- hovaly stejného přírůstku. Stačí pak, abychom rozdělovali rybníky na tři třídy. V první třídě vycho- váváme nejmladší kapří potěr a tato třída vyžaduje nejmenšího rybníka, pro- tože chová nejmenší kapry. Do většího rybníka mají být přesazeni kapři druhé třídy, to je dvouroční. Do třetího a největšího rybníka nesmí být na- sazen jiný plůdek než ten, který je určen k žíru, v jistém množství, určeném podle rozlohy rybníka. Do onoho rybníčku pro nejmenší plůdek nasazujeme jen 50
Strana 51
ryby násadové, někdy ne více než tři, někdy devět nebo patnáct. Kapří rod je totiž velmi plodný a tře se s takovou rychlostí, že to nelze téměř pozorovat. Kap. 9. O TŘENÍ KAPRŮA ŠTIK NASADOVÉ ryby nazývají prostí rybáři „trdelníky“, protože jako velmi mnoho ryb slaví každoročně sňatek vzájemným dotýkáním a otíráním břich. Dělají to v měsíci dubnu nebo v květnu, podle toho, jak se v nich podle teploty vody dříve nebo později vzbuzuje touha, jejich to záhuba. Když tato touha na ně doráží a lechtá je, má samec zjevně chámovody tak plné tekutého mlíčí a otevřené, že stiskneš-li mu jen lehce břicho, hned ti odtamtud vytéká semeno. V ten čas prozrazuje také samice známky vzájemného vášnivého toužení tím, že vystrkuje břicho, nadmuté jikrami více než obyčejně, ze všech sil pronásle- duje samce a spěchá se vytřít a zbavit tělo jiker. Aristoteles píše v VI. knize Živočichopisu, že často pronásleduje jednu samici třináct nebo čtrnáct kaprů, ale jestliže někdy samci dorážejí poněkud váhavěji, že samice samy, jsouce roz- drážděny pudovou touhou, vyplouvají jim vstříc, aby dorážely tlamami na břicho kaprů a donutily je k vydání životodárného semene, aby se jikry oplod- nily, neboť jikry neoživnou, nebyly-li skropeny životodárným semenem samce. Nepodaří se to všem jikrám při jich velkém množství. Jinak by, jak píše Pli- nius, naplnily moře a jezera, protože každá samice nosí v břiše nespočetné jikry. Týž Aristoteles udává, že kapří jikry, zasažené oplodňovacím semenem, dorůstají téhož dne velikosti prosa. Kapři začínají rodit životaschopný plod od věku tří let a rodí jej přes třicátý rok. Ostatně tehdy je třeba velké bedlivosti, aby se v době líhnutí nevyskytl okoun nebo štika, protože okoun hned napadá právě snesené jikry, štika zase řádí v jikrách již oplozených. Také rozmnožování této štiky se děje stejně jako u kapra, totiž podobným třením břich, leč dochází k němu poněkud dříve, totiž kolem jarní rovno- dennosti. Kap. 10. TŘE SE KAPR V RYBNÍCÍCH JEDNOU NEBO ČASTĚJI jak se to děje v moři NĚKOLIK šlechtických rybnikářů, jaké Cicero nazýval Tritony, účastnilo se hostiny u mého představeného Stanislava. Když se při hostině nemluvilo téměř o ničem jiném než o rybnících, táže se konečně jeden šlechtic ostatních na rození kaprů, zda nastává do roka jednou nebo několikrát. Jeho soused 51
ryby násadové, někdy ne více než tři, někdy devět nebo patnáct. Kapří rod je totiž velmi plodný a tře se s takovou rychlostí, že to nelze téměř pozorovat. Kap. 9. O TŘENÍ KAPRŮA ŠTIK NASADOVÉ ryby nazývají prostí rybáři „trdelníky“, protože jako velmi mnoho ryb slaví každoročně sňatek vzájemným dotýkáním a otíráním břich. Dělají to v měsíci dubnu nebo v květnu, podle toho, jak se v nich podle teploty vody dříve nebo později vzbuzuje touha, jejich to záhuba. Když tato touha na ně doráží a lechtá je, má samec zjevně chámovody tak plné tekutého mlíčí a otevřené, že stiskneš-li mu jen lehce břicho, hned ti odtamtud vytéká semeno. V ten čas prozrazuje také samice známky vzájemného vášnivého toužení tím, že vystrkuje břicho, nadmuté jikrami více než obyčejně, ze všech sil pronásle- duje samce a spěchá se vytřít a zbavit tělo jiker. Aristoteles píše v VI. knize Živočichopisu, že často pronásleduje jednu samici třináct nebo čtrnáct kaprů, ale jestliže někdy samci dorážejí poněkud váhavěji, že samice samy, jsouce roz- drážděny pudovou touhou, vyplouvají jim vstříc, aby dorážely tlamami na břicho kaprů a donutily je k vydání životodárného semene, aby se jikry oplod- nily, neboť jikry neoživnou, nebyly-li skropeny životodárným semenem samce. Nepodaří se to všem jikrám při jich velkém množství. Jinak by, jak píše Pli- nius, naplnily moře a jezera, protože každá samice nosí v břiše nespočetné jikry. Týž Aristoteles udává, že kapří jikry, zasažené oplodňovacím semenem, dorůstají téhož dne velikosti prosa. Kapři začínají rodit životaschopný plod od věku tří let a rodí jej přes třicátý rok. Ostatně tehdy je třeba velké bedlivosti, aby se v době líhnutí nevyskytl okoun nebo štika, protože okoun hned napadá právě snesené jikry, štika zase řádí v jikrách již oplozených. Také rozmnožování této štiky se děje stejně jako u kapra, totiž podobným třením břich, leč dochází k němu poněkud dříve, totiž kolem jarní rovno- dennosti. Kap. 10. TŘE SE KAPR V RYBNÍCÍCH JEDNOU NEBO ČASTĚJI jak se to děje v moři NĚKOLIK šlechtických rybnikářů, jaké Cicero nazýval Tritony, účastnilo se hostiny u mého představeného Stanislava. Když se při hostině nemluvilo téměř o ničem jiném než o rybnících, táže se konečně jeden šlechtic ostatních na rození kaprů, zda nastává do roka jednou nebo několikrát. Jeho soused 51
Strana 52
řekne, že se mu zdá, že kapr rodí do roka jen jednou stejně jako štika a mnohé jiné ryby. „Jak se tedy stane,“ řekne ten, který se tázal, „že v jednom kapřím líhništi nalézáme potěr nejen dvojí, ale i trojí, navzájem odlišný a různě ve- liký?“ Ten druhý odpoví, že taková rozmanitost neplyne z toho, že titíž kapři mají mladé častěji než jednou, ale z toho, že z týchž kaprů kladou jedni jikry dříve, druzí později. Mínění se rozcházela, a to tím více, že jsem tehdy také společně přisedaje ke stolu uvedl na potvrzení této domněnky ve známost něco podobného o tuňácích, pravě, že Aristoteles uvádí, že tuňák je obtěžkán jen jednou do roka, protože však část jiker klade velmi záhy, část později, že se lidé domnívají, že je za rok dvakrát těhotný a dvakrát má mladé. Tu mě kdosi přeruší, kdo byl na takové věci velmi zvědavý: „Jestliže mají kapři mladé do roka jen jednou, chci vědět, jak to přijde, že se přece nachází dvojí nebo trojí potěr, zrozený ve zcela různé době, v rybníčku, ve kterém není mnoho kaprů, takže by se mohlo říci, že jedni předešli druhé, ale ve kterém je jen jeden manžel s jednou manželkou?“ Když spolustolovníci neměli na to odpovědi, dodá, že je nejen přesvědčen, že kapr má mladé třikrát do roka, ale že se nechce přít ani s tím, kdo by říkal, že týž kapr má mladé i na podzim, protože i v oné době chycený kapr mívá břicho plné jiker, že však je pře- svědčen, že tehdy takový plod jako potracený bez života hyne. Proč tedy v moři rodí kapři beze škody pětkrát podle Oppiana, podle Plinia a Aristotela šestkrát? Proto, že pohlavní zdatnost ryb, jež žijí svobodně v moři, je méně otupována než zdatnost ryb, žijících v rybničním zajetí? Či napomáhá nějakým dílem povaha místa samého také k této plodnosti? To se domníval patrně Aristoteles, který o této věci píše v V. knize Živočichopisu, že různá poloha kraje a místní rozdíly mají nejenom velký vliv a velmi mnoho napomáhají k tomu, aby ryby na jednom místě rostly zdárněji než na druhém, stejně jako i stromy a keře, ale že působí i na to, aby táž zvířata někde obco- vala a měla mladé častěji, jinde řidčeji. Mluvím však příliš mnoho o kaprech. Tím tedy kratčeji o štikách. Kap. I1. KDY JE NEJVHODNĚJŠÍ nasadit do rybníků štiky ZAHRADNÍCI nedovolí, aby pleč vešel na záhony nově osázené dříve, dokud nevidí, že zarostly zbytečným a nepotřebným býlím; jinak v nepravý čas pleč ještě pošlape dobré výhonky, neřku-li aby vyplel škodlivé. Tím více se takové počínání hodí pro nás, abychom nasazovali štiku, tuto pohromu a zkázu pro kapří rod, do rybníka jen ve vhodné době, a ne do kteréhokoliv rybníka, ale jen do těch, které jsme určili pro onu třetí třídu, totiž tu největší. 52
řekne, že se mu zdá, že kapr rodí do roka jen jednou stejně jako štika a mnohé jiné ryby. „Jak se tedy stane,“ řekne ten, který se tázal, „že v jednom kapřím líhništi nalézáme potěr nejen dvojí, ale i trojí, navzájem odlišný a různě ve- liký?“ Ten druhý odpoví, že taková rozmanitost neplyne z toho, že titíž kapři mají mladé častěji než jednou, ale z toho, že z týchž kaprů kladou jedni jikry dříve, druzí později. Mínění se rozcházela, a to tím více, že jsem tehdy také společně přisedaje ke stolu uvedl na potvrzení této domněnky ve známost něco podobného o tuňácích, pravě, že Aristoteles uvádí, že tuňák je obtěžkán jen jednou do roka, protože však část jiker klade velmi záhy, část později, že se lidé domnívají, že je za rok dvakrát těhotný a dvakrát má mladé. Tu mě kdosi přeruší, kdo byl na takové věci velmi zvědavý: „Jestliže mají kapři mladé do roka jen jednou, chci vědět, jak to přijde, že se přece nachází dvojí nebo trojí potěr, zrozený ve zcela různé době, v rybníčku, ve kterém není mnoho kaprů, takže by se mohlo říci, že jedni předešli druhé, ale ve kterém je jen jeden manžel s jednou manželkou?“ Když spolustolovníci neměli na to odpovědi, dodá, že je nejen přesvědčen, že kapr má mladé třikrát do roka, ale že se nechce přít ani s tím, kdo by říkal, že týž kapr má mladé i na podzim, protože i v oné době chycený kapr mívá břicho plné jiker, že však je pře- svědčen, že tehdy takový plod jako potracený bez života hyne. Proč tedy v moři rodí kapři beze škody pětkrát podle Oppiana, podle Plinia a Aristotela šestkrát? Proto, že pohlavní zdatnost ryb, jež žijí svobodně v moři, je méně otupována než zdatnost ryb, žijících v rybničním zajetí? Či napomáhá nějakým dílem povaha místa samého také k této plodnosti? To se domníval patrně Aristoteles, který o této věci píše v V. knize Živočichopisu, že různá poloha kraje a místní rozdíly mají nejenom velký vliv a velmi mnoho napomáhají k tomu, aby ryby na jednom místě rostly zdárněji než na druhém, stejně jako i stromy a keře, ale že působí i na to, aby táž zvířata někde obco- vala a měla mladé častěji, jinde řidčeji. Mluvím však příliš mnoho o kaprech. Tím tedy kratčeji o štikách. Kap. I1. KDY JE NEJVHODNĚJŠÍ nasadit do rybníků štiky ZAHRADNÍCI nedovolí, aby pleč vešel na záhony nově osázené dříve, dokud nevidí, že zarostly zbytečným a nepotřebným býlím; jinak v nepravý čas pleč ještě pošlape dobré výhonky, neřku-li aby vyplel škodlivé. Tím více se takové počínání hodí pro nás, abychom nasazovali štiku, tuto pohromu a zkázu pro kapří rod, do rybníka jen ve vhodné době, a ne do kteréhokoliv rybníka, ale jen do těch, které jsme určili pro onu třetí třídu, totiž tu největší. 52
Strana 53
V té se často stává, že když nastane tření již starších kaprů, jsou rybníky za- plaveny takovým množstvím nového potěru, že pastva nemůže uživit tak velké množství. Tehdy je tedy nejvhodnější doba k nasazení štiky, aby svou ozu- benou tlamou spásala příliš hojné nové pokolení. Podle velikosti rybníka a podle množství potěru se pak do něho nasazuje více nebo méně štik. Toto nasazení není bez prospěchu, protože štiky, které se živí přebytečným kapřím potěrem, rostou nejenom více, ale i rychleji, a protože jsou větší, jsou pro- dávány také dráže. Vzpomínám si, že asi šedesát štik, vykrmených v rybní- cích tímto způsobem, o němž jsem právě mluvil, stálo na Moravě čtyřicet zlatých, tehdy, když se polský král Zikmund ubíral s nádherným, vskutku královským průvodem — neboť ho doprovázelo na tři tisíce rytířů — z Kra- kova do Vídně k císaři Maxmiliánovi a svému vlastnímu bratru Vladislavovi, králi uherskému a českému, a když byl jako host přijat v Kroměříži mým představeným Stanislavem. Není však tak snadné říci, jak se stává a přihází, že se najde štika i v rybnících, které nedostávají vodu z řeky nebo z potoka, odkud by štika mohla spolu připlout, ale jen s nebe a mraků. Kap. 12. DOMNĚNKA, PROČ SE ŠTIKY dostávají samovolně do rybníků NENÍ-LI výklad filosofů, odkud se štiky dostávají samy od sebe do ryb- níků, podle mé libosti, mám zatím mlčením přejít i domněnku, kterou roz- šiřují rybnikáři v lidu? Já zde vskutku raději uvedu domněnku lidí třebas neučených, než abych se odvážil tvrdit s filosofy Athenaiem a Fylarchem, že někdy ryby pršely s nebe na zem s deštěm. K takovému dešti arci u nás nikdy nedochází, ale často přilétají k našim rybníkům kachničky, aby na- plnily své vole buď plůdkem nebo jikrami jak štik, tak kaprů. A tak se zdá pravděpodobnější to, co říkají rybnikáři, že když kachničky ulehčí plnému a zkaženému žaludku tím, že vydáví štičí potěr, osadí zároveň oním vyvrže- ným potěrem rybníky a že z tohoto potěru se k životu probudí štiky. Ať se tomu diví ti, kdo nečetli u Plinia, který to převzal z Aristotela, o koroptvích, že samičky, postaví-li se proti samcům, otěhotní větrem, který od nich vane. „V té době však,“ praví, „vášnivě čekají s otevřeným zobákem a vyplazeným jazykem a obtěžkávají dechem samců, kteří letí nad nimi, a často i když jen zaslechnou hlas samce.“ Tolik Plinius. Poslyš dále, máš-li kdy, co vypráví M. Varro o koních. „Při plození,“ říká, „děje se v Hispanii neuvěřitelná věc, ale je to pravda, že v přímořské Lusitanii, v kraji, kde je město Olysippo, obtěžkávají některé kobyly větrem, jak to dělají i slepice, jejichž vejce se 53
V té se často stává, že když nastane tření již starších kaprů, jsou rybníky za- plaveny takovým množstvím nového potěru, že pastva nemůže uživit tak velké množství. Tehdy je tedy nejvhodnější doba k nasazení štiky, aby svou ozu- benou tlamou spásala příliš hojné nové pokolení. Podle velikosti rybníka a podle množství potěru se pak do něho nasazuje více nebo méně štik. Toto nasazení není bez prospěchu, protože štiky, které se živí přebytečným kapřím potěrem, rostou nejenom více, ale i rychleji, a protože jsou větší, jsou pro- dávány také dráže. Vzpomínám si, že asi šedesát štik, vykrmených v rybní- cích tímto způsobem, o němž jsem právě mluvil, stálo na Moravě čtyřicet zlatých, tehdy, když se polský král Zikmund ubíral s nádherným, vskutku královským průvodem — neboť ho doprovázelo na tři tisíce rytířů — z Kra- kova do Vídně k císaři Maxmiliánovi a svému vlastnímu bratru Vladislavovi, králi uherskému a českému, a když byl jako host přijat v Kroměříži mým představeným Stanislavem. Není však tak snadné říci, jak se stává a přihází, že se najde štika i v rybnících, které nedostávají vodu z řeky nebo z potoka, odkud by štika mohla spolu připlout, ale jen s nebe a mraků. Kap. 12. DOMNĚNKA, PROČ SE ŠTIKY dostávají samovolně do rybníků NENÍ-LI výklad filosofů, odkud se štiky dostávají samy od sebe do ryb- níků, podle mé libosti, mám zatím mlčením přejít i domněnku, kterou roz- šiřují rybnikáři v lidu? Já zde vskutku raději uvedu domněnku lidí třebas neučených, než abych se odvážil tvrdit s filosofy Athenaiem a Fylarchem, že někdy ryby pršely s nebe na zem s deštěm. K takovému dešti arci u nás nikdy nedochází, ale často přilétají k našim rybníkům kachničky, aby na- plnily své vole buď plůdkem nebo jikrami jak štik, tak kaprů. A tak se zdá pravděpodobnější to, co říkají rybnikáři, že když kachničky ulehčí plnému a zkaženému žaludku tím, že vydáví štičí potěr, osadí zároveň oním vyvrže- ným potěrem rybníky a že z tohoto potěru se k životu probudí štiky. Ať se tomu diví ti, kdo nečetli u Plinia, který to převzal z Aristotela, o koroptvích, že samičky, postaví-li se proti samcům, otěhotní větrem, který od nich vane. „V té době však,“ praví, „vášnivě čekají s otevřeným zobákem a vyplazeným jazykem a obtěžkávají dechem samců, kteří letí nad nimi, a často i když jen zaslechnou hlas samce.“ Tolik Plinius. Poslyš dále, máš-li kdy, co vypráví M. Varro o koních. „Při plození,“ říká, „děje se v Hispanii neuvěřitelná věc, ale je to pravda, že v přímořské Lusitanii, v kraji, kde je město Olysippo, obtěžkávají některé kobyly větrem, jak to dělají i slepice, jejichž vejce se 53
Strana 54
nazývají povětrná.“ Abych nyní pomlčel o tom, že lidé, bydlící u řeky Dněpru, shodně tvrdí, kdykoliv k nám přijdou, že v jejich kraji jsou rybníky po výlovu velmi zřídka znovu osazovány, ale že samy od sebe oplývají rybami, ať již vznikly z vlhké země nebo z nebeské vláhy. Abych se však někomu nezprotivil, že uvádím novou a neobyčejnou do- mněnku, přestanu o tom mluvit a v další knížce se vrátím k předešlému způ- sobu vyprávění o rybnících. 54
nazývají povětrná.“ Abych nyní pomlčel o tom, že lidé, bydlící u řeky Dněpru, shodně tvrdí, kdykoliv k nám přijdou, že v jejich kraji jsou rybníky po výlovu velmi zřídka znovu osazovány, ale že samy od sebe oplývají rybami, ať již vznikly z vlhké země nebo z nebeské vláhy. Abych se však někomu nezprotivil, že uvádím novou a neobyčejnou do- mněnku, přestanu o tom mluvit a v další knížce se vrátím k předešlému způ- sobu vyprávění o rybnících. 54
Strana 55
KNIHA ČTVRTÁ KRÁTKÝ ÚVOD „UDRŽET to, čehos dobyl, jeť nemenší zdatnost než dobýt.“ Když jsme tedy vynaložili dosud na získání a přípravu rybníků péči a všemožnou pozor- nost, sluší se, abychom se již dále starali o to, aby se nám zle nerozplynulo, čeho jsme dobře dobyli, kdyby nás snad opustila rozvážnost a důvtip, které udržují rybnikářství. Především tedy bude nutno být rozvážným, abychom poznali, co a jak máme při údržbě rybníků dělat, potom dokáže důvtip, že to vykonáme horlivě, obratně a dobře. Rozvážnosti pak, jíž se má řídit každý, komu je svěřena ochrana rybníků, nabývá se z jakýchsi rad rybnikářů, které my odděleně podle čtyř ročních období vyložíme v této čtvrté knížce, aby ten, kdo bude porybným, věděl zvlášť, co má dělat na jaře, oč má pečovat v létě a oč se má starat na podzim a v zimě. A čím začneme lépe než prací porybného? Kap. 1. O PRÁCI PORYBNÉHO TEN, komu budou svěřeny rybníky, má vědět, že se musí starat hlavně o tři věci: za prvé o to, co se týká vody, za druhé o to, co se vztahuje k rybám, a za třetí musí svou péčí obsáhnout celý rybník. Pokud jde o vodu, musí dávat porybný pozor na to, aby rybníky nezůstaly nikdy bez nezbytné vláhy, aby ani příval neprotrhl hráz, stoupne-li při bouř- livém počasí náhle voda, ani aby voda nehnila a netvořila škodlivé usazeniny, kdyby příliš dlouho stála. Pokud jde o ryby, bude se porybný starat o to, aby se násadové ryby třely v líhništích ve správnou dobu, aby potěr byl přesazen včas, kdy je to vhodné, a aby se během přesazování s ním zacházelo a byl převážen opatrně, aby se u pána učinil záznam o počtu ryb a posléze aby byly ryby v rybnících živeny správným způsobem. Příroda si totiž nemůže vždy opatřit vlastními silami, čeho potřebuje, ale někdy vyžaduje, aby jí pomohla naše přičinlivost a práce. Proto pozorujeme, že obdělávání polí a vinic, štěpování stromů a chov 55
KNIHA ČTVRTÁ KRÁTKÝ ÚVOD „UDRŽET to, čehos dobyl, jeť nemenší zdatnost než dobýt.“ Když jsme tedy vynaložili dosud na získání a přípravu rybníků péči a všemožnou pozor- nost, sluší se, abychom se již dále starali o to, aby se nám zle nerozplynulo, čeho jsme dobře dobyli, kdyby nás snad opustila rozvážnost a důvtip, které udržují rybnikářství. Především tedy bude nutno být rozvážným, abychom poznali, co a jak máme při údržbě rybníků dělat, potom dokáže důvtip, že to vykonáme horlivě, obratně a dobře. Rozvážnosti pak, jíž se má řídit každý, komu je svěřena ochrana rybníků, nabývá se z jakýchsi rad rybnikářů, které my odděleně podle čtyř ročních období vyložíme v této čtvrté knížce, aby ten, kdo bude porybným, věděl zvlášť, co má dělat na jaře, oč má pečovat v létě a oč se má starat na podzim a v zimě. A čím začneme lépe než prací porybného? Kap. 1. O PRÁCI PORYBNÉHO TEN, komu budou svěřeny rybníky, má vědět, že se musí starat hlavně o tři věci: za prvé o to, co se týká vody, za druhé o to, co se vztahuje k rybám, a za třetí musí svou péčí obsáhnout celý rybník. Pokud jde o vodu, musí dávat porybný pozor na to, aby rybníky nezůstaly nikdy bez nezbytné vláhy, aby ani příval neprotrhl hráz, stoupne-li při bouř- livém počasí náhle voda, ani aby voda nehnila a netvořila škodlivé usazeniny, kdyby příliš dlouho stála. Pokud jde o ryby, bude se porybný starat o to, aby se násadové ryby třely v líhništích ve správnou dobu, aby potěr byl přesazen včas, kdy je to vhodné, a aby se během přesazování s ním zacházelo a byl převážen opatrně, aby se u pána učinil záznam o počtu ryb a posléze aby byly ryby v rybnících živeny správným způsobem. Příroda si totiž nemůže vždy opatřit vlastními silami, čeho potřebuje, ale někdy vyžaduje, aby jí pomohla naše přičinlivost a práce. Proto pozorujeme, že obdělávání polí a vinic, štěpování stromů a chov 55
Strana 56
dobytka se neděje sám sebou, ale spíše lidskou obratností. Právě takové obratnosti má velmi zapotřebí i krmení kaprů v rybnících. Tyto rybníky — neboť o nich zbývá promluvit na tomto třetím místě — má porybný velmi často obcházet a starat se o to, co je kde třeba ucpat nebo obnovit. Na rybnících je pak vždy více než dost příležitostí, kde je třeba ucpávky, jakmile něco prorazí vítr, bouře nebo prudká voda, a kde je třeba hned potom se postarat o to, aby tam nepůsobili ptáci, dobytek a lidé nějakou škodu. Když je totiž hlídač daleko, hned přilétají potápky, jichž je několik druhů, hned se do rybníků dostanou vydry a po libosti chytají ryby. Dále prasata, krávy a koně, přihnaní k rybníkům na pastvu, pobořují a pošlapávají hráz, potom nehodní pastýři vytrhávají brlení, které brání rybám v útěku, a u vytržených příček chytají ryby, které se chystají k útěku. Proto ten, kdo se chce osvědčit jako spolehlivý porybný, má horlivě ob- cházet rybník a pozorně se rozhlížet, aby mu neušla na rybnících žádná ná- straha. Jen ať je neobchází tak, že se spíše prochází, když chce ukazovat svou práci, a že touží spíše po věcech příjemných a bezcenných, než aby s užitkem obcházel rybníky. Po obecném úvodě musím však už vyložit o jednotlivých povinnostech porybného. Kaр. 2. OČ MÁ PEČOVAT PORYBNÝ NA JAŘE JARO vyžaduje zajisté poněkud více práce s rybníky a rozděluje pozor- nost porybného na mnoho různých úkolů. On si je pak má rozdělit tak, aby se nejprve vykonalo to, co se beze škody nemůže odložit, a pak aby se ve vhodné době vykonalo ostatní. Nejméně však lze odkládat stavby a zábranná zařízení, která se musí opravit na náspu, brlení a na ostatním ohrazení. Proto také jakmile se na jaře naskytne možnost pracovat, má se porybný starat nejprve o to, aby ucpal místa, která vyrazil příboj nebo která se poško- dila stářím. Potom má pracovat na čištění struh, vodních přítoků a příkopů, které svádějí do rybníků sněhovou a dešťovou vodu. Po napuštění vody má roz- dělit plůdek do rybníků podle tříd, protože jakýkoliv plůdek je nejvhodnější přesazovat na jaře, jak bylo dříve řečeno. Tehdy také má chodit k rybníkům nejen ve dne, ale i v noci — protože se kapři třou vášnivěji v noci než ve dne — a má dávat pozor, aby jim v té době nikdo nekladl nástrahy. Zdá se totiž, že se nikdy jindy nedají kapři snadněji chytit, než když se jako slepí ženou do vzájemné lásky a neopatrně se v hejnech potulují kolem mělčin. V tomto jarním období se nejvíce klade porybnému na srdce to, aby vždy, kdykoliv „žene se deštivé jaro“, otevřel stavidla rybníků, ve kterých rostou dospělí 6
dobytka se neděje sám sebou, ale spíše lidskou obratností. Právě takové obratnosti má velmi zapotřebí i krmení kaprů v rybnících. Tyto rybníky — neboť o nich zbývá promluvit na tomto třetím místě — má porybný velmi často obcházet a starat se o to, co je kde třeba ucpat nebo obnovit. Na rybnících je pak vždy více než dost příležitostí, kde je třeba ucpávky, jakmile něco prorazí vítr, bouře nebo prudká voda, a kde je třeba hned potom se postarat o to, aby tam nepůsobili ptáci, dobytek a lidé nějakou škodu. Když je totiž hlídač daleko, hned přilétají potápky, jichž je několik druhů, hned se do rybníků dostanou vydry a po libosti chytají ryby. Dále prasata, krávy a koně, přihnaní k rybníkům na pastvu, pobořují a pošlapávají hráz, potom nehodní pastýři vytrhávají brlení, které brání rybám v útěku, a u vytržených příček chytají ryby, které se chystají k útěku. Proto ten, kdo se chce osvědčit jako spolehlivý porybný, má horlivě ob- cházet rybník a pozorně se rozhlížet, aby mu neušla na rybnících žádná ná- straha. Jen ať je neobchází tak, že se spíše prochází, když chce ukazovat svou práci, a že touží spíše po věcech příjemných a bezcenných, než aby s užitkem obcházel rybníky. Po obecném úvodě musím však už vyložit o jednotlivých povinnostech porybného. Kaр. 2. OČ MÁ PEČOVAT PORYBNÝ NA JAŘE JARO vyžaduje zajisté poněkud více práce s rybníky a rozděluje pozor- nost porybného na mnoho různých úkolů. On si je pak má rozdělit tak, aby se nejprve vykonalo to, co se beze škody nemůže odložit, a pak aby se ve vhodné době vykonalo ostatní. Nejméně však lze odkládat stavby a zábranná zařízení, která se musí opravit na náspu, brlení a na ostatním ohrazení. Proto také jakmile se na jaře naskytne možnost pracovat, má se porybný starat nejprve o to, aby ucpal místa, která vyrazil příboj nebo která se poško- dila stářím. Potom má pracovat na čištění struh, vodních přítoků a příkopů, které svádějí do rybníků sněhovou a dešťovou vodu. Po napuštění vody má roz- dělit plůdek do rybníků podle tříd, protože jakýkoliv plůdek je nejvhodnější přesazovat na jaře, jak bylo dříve řečeno. Tehdy také má chodit k rybníkům nejen ve dne, ale i v noci — protože se kapři třou vášnivěji v noci než ve dne — a má dávat pozor, aby jim v té době nikdo nekladl nástrahy. Zdá se totiž, že se nikdy jindy nedají kapři snadněji chytit, než když se jako slepí ženou do vzájemné lásky a neopatrně se v hejnech potulují kolem mělčin. V tomto jarním období se nejvíce klade porybnému na srdce to, aby vždy, kdykoliv „žene se deštivé jaro“, otevřel stavidla rybníků, ve kterých rostou dospělí 6
Strana 57
kapři, a aby vpustil déšť a zároveň řeky, které nesou s sebou s úrodnějších polí hlínu a mrvu. Žádná pastva není totiž kaprům milejší než tato a z žádné rychleji netloustnou. Ze zkalených vod plyne rybníkům také zároveň ten prospěch, že jsou rozhojňovány bez naší práce a vydání rybami, které tehdy přitékají s říční vodou. Je-li totiž voda stále čistá a nezakalená, stane se zřídka, že do rybníka připlavou cizí ryby. Kар. 3. OČ JE NUTNO PEČOVAT V LÉTĚ NAPROTI tomu v létě se má porybný zabývat tím a o to pečovat, aby byla všechna stavidla na rybnících zavřena, aby neměl přitékající proud do rybníka přístupu. Tehdy kapr potřebuje nejvíce pokoje a klidu, protože tak nejvíce vyrůstá a sílí, pase-li se jen v klidu, neboť v létě má nejbohatší a nej- milejší pastvu. Kapři netuční totiž pohybem, ale klidem. Proto je třeba spustit v té době stavidla, aby do rybníků nepřitékala čerstvá voda, neboť kapr by se zdržoval více u jejího přítoku, než by se pásl. Aby ses však nedomníval, že nečinností tuční jen kapr; Plinius vypravuje, že na Kadaře, ostrově v Rudém moři, vyrůstají pro obzvláštní klid na tom místě tak mohutná zvířata, že se nemohou hýbat, tuňáci pak že tuční do takové míry, že pukají. Avšak jako je pro kapry nevhodná v létě voda, která přitéká nepřetržitě, tak je jim pří- jemný a milý mírný déšť. O tom říká opět obratně a s rozvahou Plinius: „Ryby se radují a živí z mírných dešťů. Vždyť ani rákos, ačkoliv se rodí v mokřině, nevyroste bez deště, a jindy umírají ryby, jestliže neprší, kdekoliv jsou neustále v téže vodě“ Tolik Plinius. Protože jsme se však v této jedné kapitole zmínili o pastvě a o rákosí, promluvíme si nejprve o potravě kaprů, pak o hubení rákosu. Kap. 4. O POTRAVĚ KAPRŮ AČKOLIV je opravdu všem rybám společné, že berou hlavní část své potravy z vody, přece jsou kromě toho i jiné pokrmy, které jsou takřka vlastní každému druhu ryb podle jeho přirozenosti. Mořští úhoři totiž, jak píše Aristoteles, murény a mořští okouni se živí jen masem, parmy masem a řasa- mi, pyskoun jen řasami, treska řasami a bahnem a tloušti hlínou. Abych však nevyjmenovával jiné ryby, které teď není nutné uvádět, i sám náš kapr se pase v bahně a v písku, promíšeném hlínou. Ačkoliv není masožravec, přece 57
kapři, a aby vpustil déšť a zároveň řeky, které nesou s sebou s úrodnějších polí hlínu a mrvu. Žádná pastva není totiž kaprům milejší než tato a z žádné rychleji netloustnou. Ze zkalených vod plyne rybníkům také zároveň ten prospěch, že jsou rozhojňovány bez naší práce a vydání rybami, které tehdy přitékají s říční vodou. Je-li totiž voda stále čistá a nezakalená, stane se zřídka, že do rybníka připlavou cizí ryby. Kар. 3. OČ JE NUTNO PEČOVAT V LÉTĚ NAPROTI tomu v létě se má porybný zabývat tím a o to pečovat, aby byla všechna stavidla na rybnících zavřena, aby neměl přitékající proud do rybníka přístupu. Tehdy kapr potřebuje nejvíce pokoje a klidu, protože tak nejvíce vyrůstá a sílí, pase-li se jen v klidu, neboť v létě má nejbohatší a nej- milejší pastvu. Kapři netuční totiž pohybem, ale klidem. Proto je třeba spustit v té době stavidla, aby do rybníků nepřitékala čerstvá voda, neboť kapr by se zdržoval více u jejího přítoku, než by se pásl. Aby ses však nedomníval, že nečinností tuční jen kapr; Plinius vypravuje, že na Kadaře, ostrově v Rudém moři, vyrůstají pro obzvláštní klid na tom místě tak mohutná zvířata, že se nemohou hýbat, tuňáci pak že tuční do takové míry, že pukají. Avšak jako je pro kapry nevhodná v létě voda, která přitéká nepřetržitě, tak je jim pří- jemný a milý mírný déšť. O tom říká opět obratně a s rozvahou Plinius: „Ryby se radují a živí z mírných dešťů. Vždyť ani rákos, ačkoliv se rodí v mokřině, nevyroste bez deště, a jindy umírají ryby, jestliže neprší, kdekoliv jsou neustále v téže vodě“ Tolik Plinius. Protože jsme se však v této jedné kapitole zmínili o pastvě a o rákosí, promluvíme si nejprve o potravě kaprů, pak o hubení rákosu. Kap. 4. O POTRAVĚ KAPRŮ AČKOLIV je opravdu všem rybám společné, že berou hlavní část své potravy z vody, přece jsou kromě toho i jiné pokrmy, které jsou takřka vlastní každému druhu ryb podle jeho přirozenosti. Mořští úhoři totiž, jak píše Aristoteles, murény a mořští okouni se živí jen masem, parmy masem a řasa- mi, pyskoun jen řasami, treska řasami a bahnem a tloušti hlínou. Abych však nevyjmenovával jiné ryby, které teď není nutné uvádět, i sám náš kapr se pase v bahně a v písku, promíšeném hlínou. Ačkoliv není masožravec, přece 57
Strana 58
velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou. Proto, procházel-li by ses bez práce na blízku a tiše na- slouchal, když loví hmyz, uslyšíš jasně, že vydává tlamou jakési mlaskání. Rybnikáři, kteří poněkud rozlišují ve své řeči pastvy kaprů, nazývají tuto hmyzí potravu jednak letní, jednak povrchovou, protože se takovýto hmyz v létě plazí nahoře po povrchu země nebo létá nad hladinou. Druhou pastvu, kterou poskytuje kaprům bahno a písek na dně rybníka, nazývají pak hlubin- nou, protože leží hlouběji, a dodávají, že první potravou se kapři nejen lépe vykrmí než druhou, ale že mají z ní také jemnější maso. Příčinou toho je, že to, co se jí s větší chutí a libostí, má také lepší a jemnější výsledky ve výživě. Není však třeba pochybovat o tom, že se kapři živí pastvou ze země i v zimě, kdy se skrývají ve skrýších v hlubší vodě, protože v té době nacházíme jejich lože vyhloubena stejným způsobem, jakým vepři rozrývají svá bahniště. Mimo to se množství rybnikářů rozhodlo krmit kapry v dřevěných sádkách ve vodě máčeným obilím, určeným na nápoj, který podle Cerery nazýváme cerevisia“9 (pivo). Dále je krmí hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpra- covanou s olejnatými pokrutinami, neboť tato potrava je pro kapra vydatnější stravou než obilí. A tak se nelze někdy dost vynadivit obdivuhodné pečlivosti Pliniově, že mu neušlo ani toto olejnaté koření, kterým se někdy koření rybám příkrm. Říká totiž, ale jen velmi zběžně a povrchně, v IX. knize toto: „Nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti.“ Kap. 5. O HUBENÍ RÁKOSU NA RYBNÍCÍCH PO častých deštích roste rákos rychle, je-li půda mastná a úrodná a je-li v rybnících málo vody. Jakmile vyroste a rozmůže se, zatlačuje lepší pastvu pro kapra, která roste na mělčinách a při krajích rybníků, a někdy zabere rákosí celé rybníky, v kterých je nepatrné množství vody, neboť větší množství vody mu rozrůstání nedovolí. Důvtipnější porybní to poznali, a proto se horlivě starají jak o to, aby hned jedním proudem naplnili rybníky vodou do patřičné výše, tak i o to, aby v nich nenechali po vypuštění vody ani trochu vláhy, zvláště v době rašení rákosu. Tam pak, kde se toto zlo v rybnících rozmohlo, dá se nesnadno zcela odstranit. Podetneš-li totiž rákos kosou, roste znovu a bujnější, podpálíš-li jej, roste hustší. Použil-li bys pak k tomu vlastních rukou, spíše bys jej zlomil než vytrhl. Ale ani pluhu se nepoddává snadno, protože má kořeny hluboko v zemi a jsou navzájem v husté spleti tak zaple- teny, že nemohou být rozpleteny a vyorány. Přece však nebudeš usilovat marně o jeho vyhubení tímto způsobem. Budeš-li za letního slunovratu jezdit po rybníku plném vody na lodce z jednoho 58
velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou. Proto, procházel-li by ses bez práce na blízku a tiše na- slouchal, když loví hmyz, uslyšíš jasně, že vydává tlamou jakési mlaskání. Rybnikáři, kteří poněkud rozlišují ve své řeči pastvy kaprů, nazývají tuto hmyzí potravu jednak letní, jednak povrchovou, protože se takovýto hmyz v létě plazí nahoře po povrchu země nebo létá nad hladinou. Druhou pastvu, kterou poskytuje kaprům bahno a písek na dně rybníka, nazývají pak hlubin- nou, protože leží hlouběji, a dodávají, že první potravou se kapři nejen lépe vykrmí než druhou, ale že mají z ní také jemnější maso. Příčinou toho je, že to, co se jí s větší chutí a libostí, má také lepší a jemnější výsledky ve výživě. Není však třeba pochybovat o tom, že se kapři živí pastvou ze země i v zimě, kdy se skrývají ve skrýších v hlubší vodě, protože v té době nacházíme jejich lože vyhloubena stejným způsobem, jakým vepři rozrývají svá bahniště. Mimo to se množství rybnikářů rozhodlo krmit kapry v dřevěných sádkách ve vodě máčeným obilím, určeným na nápoj, který podle Cerery nazýváme cerevisia“9 (pivo). Dále je krmí hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpra- covanou s olejnatými pokrutinami, neboť tato potrava je pro kapra vydatnější stravou než obilí. A tak se nelze někdy dost vynadivit obdivuhodné pečlivosti Pliniově, že mu neušlo ani toto olejnaté koření, kterým se někdy koření rybám příkrm. Říká totiž, ale jen velmi zběžně a povrchně, v IX. knize toto: „Nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti.“ Kap. 5. O HUBENÍ RÁKOSU NA RYBNÍCÍCH PO častých deštích roste rákos rychle, je-li půda mastná a úrodná a je-li v rybnících málo vody. Jakmile vyroste a rozmůže se, zatlačuje lepší pastvu pro kapra, která roste na mělčinách a při krajích rybníků, a někdy zabere rákosí celé rybníky, v kterých je nepatrné množství vody, neboť větší množství vody mu rozrůstání nedovolí. Důvtipnější porybní to poznali, a proto se horlivě starají jak o to, aby hned jedním proudem naplnili rybníky vodou do patřičné výše, tak i o to, aby v nich nenechali po vypuštění vody ani trochu vláhy, zvláště v době rašení rákosu. Tam pak, kde se toto zlo v rybnících rozmohlo, dá se nesnadno zcela odstranit. Podetneš-li totiž rákos kosou, roste znovu a bujnější, podpálíš-li jej, roste hustší. Použil-li bys pak k tomu vlastních rukou, spíše bys jej zlomil než vytrhl. Ale ani pluhu se nepoddává snadno, protože má kořeny hluboko v zemi a jsou navzájem v husté spleti tak zaple- teny, že nemohou být rozpleteny a vyorány. Přece však nebudeš usilovat marně o jeho vyhubení tímto způsobem. Budeš-li za letního slunovratu jezdit po rybníku plném vody na lodce z jednoho 58
Strana 59
kmene a oboříš se v té době na rákosí kosou a při kosení rákosu budeš řídit kosu tak, abys jí podtínal rákos nejméně pod kolínkem, které je pod vodou, vsákne rákos dutou částí stébla vodu, která je tehdy prohřátá žárem slunce, a zajde stejně, jako kdyby se napil smrtelného jedu. Plinius nabádá pro onen zcela utajený vzájemný vztah věcí, abychom ke kose přidělali kapradí. Pliniova slova z 18. kn. jeho Přírodopisu znějí: „Říkají, že neroste znovu kapradí, vy- trhané v době slunovratu, a to, které se posekalo rákosem nebo vyoralo plu- hem, na který se dal rákos. Podobně radí vyorávat také rákos pluhem, na který se přidá kapradí.“ Nebudu se ostýchat a připomenu také to, co jsem četl u téhož Plinia o mýcení lesů, protože se často stává, že zakládáme rybníky v lesích. Tedy Plinius říká podle Demokrita, že se lesy kácejí květem vlčího bobu, který se namočí na jeden den do šťávy bolehlavu a kterým se pokropí kořeny. Bylo by dosti řečeno o letních pracích, kdyby nebyli kapři někdy v létě pokoušeni chorobou. Kaр. 6. O NEMOCÍCH KAPRŮ TYŽ Plinius píše v 9. kn., že žádný z rybích druhů nezná nemoci, že však některé ryby svou hubeností, zatím co jiné téhož druhu se chytají tučné, pro- zrazují, že jednotlivé ryby stůňou. A o sumci říká: „Sumec při východu Psí hvězdy bývá nemocen a jindy je omámen bleskem. To se prý stává i kapru v moři.“ Ba dokonce je jisté a nepochybné, že také kapři ve vnitrozemských rybnících vlivem té hvězdy ochabují a někdy jsou omámeni a není jim pomoci, zvláště nastane-li ono jasné záření, které vyčerpá káď, ačkoliv víko zůstane zavřeno, a ve kterém březí matky pozbývají plodu, ale zůstávají na živu bez jakéhokoliv jiného neštěstí. Ostatně kdykoliv kapři onemocní nikoliv působením hvězdy, ale z porušené a zkažené vody v rybnících nebo když někdy začnou churavět z nedostatku vody, je velmi vhodné jako pomoc proti obojí nehodě napustit hodně nové a čerstvé vody. Že pak ryby hynou, žijí-li déle tam, kde je málo vody, stejně jako ostatní živočichové, mají-li málo vzduchu, to dosvědčuje znamenitý pozo- rovatel života zvířat, Aristoteles. Nic více nepomůže než vyměnit a obnovit vodu i tehdy, přihodí-li se, že rybám i odjinud hrozí záhuba, buď od divizny, hozené do rybníků, nebo od kořene slunečnice, kterou proto nazývají „hubitel- kou ryb“, nebo od mléka rostliny pryšce, kterou někteří jmenují locikou kozí, Cornelius mořskou. O tomto mléku pryšce se vypráví, že popíše-li se jím něčí tělo, a po uschnutí se nápis pokryje popelem, vystoupí písmena tak, že je může číst i cizoložnice. Kromě toho je pro ryby zhoubný podražec, protože Plinius 59
kmene a oboříš se v té době na rákosí kosou a při kosení rákosu budeš řídit kosu tak, abys jí podtínal rákos nejméně pod kolínkem, které je pod vodou, vsákne rákos dutou částí stébla vodu, která je tehdy prohřátá žárem slunce, a zajde stejně, jako kdyby se napil smrtelného jedu. Plinius nabádá pro onen zcela utajený vzájemný vztah věcí, abychom ke kose přidělali kapradí. Pliniova slova z 18. kn. jeho Přírodopisu znějí: „Říkají, že neroste znovu kapradí, vy- trhané v době slunovratu, a to, které se posekalo rákosem nebo vyoralo plu- hem, na který se dal rákos. Podobně radí vyorávat také rákos pluhem, na který se přidá kapradí.“ Nebudu se ostýchat a připomenu také to, co jsem četl u téhož Plinia o mýcení lesů, protože se často stává, že zakládáme rybníky v lesích. Tedy Plinius říká podle Demokrita, že se lesy kácejí květem vlčího bobu, který se namočí na jeden den do šťávy bolehlavu a kterým se pokropí kořeny. Bylo by dosti řečeno o letních pracích, kdyby nebyli kapři někdy v létě pokoušeni chorobou. Kaр. 6. O NEMOCÍCH KAPRŮ TYŽ Plinius píše v 9. kn., že žádný z rybích druhů nezná nemoci, že však některé ryby svou hubeností, zatím co jiné téhož druhu se chytají tučné, pro- zrazují, že jednotlivé ryby stůňou. A o sumci říká: „Sumec při východu Psí hvězdy bývá nemocen a jindy je omámen bleskem. To se prý stává i kapru v moři.“ Ba dokonce je jisté a nepochybné, že také kapři ve vnitrozemských rybnících vlivem té hvězdy ochabují a někdy jsou omámeni a není jim pomoci, zvláště nastane-li ono jasné záření, které vyčerpá káď, ačkoliv víko zůstane zavřeno, a ve kterém březí matky pozbývají plodu, ale zůstávají na živu bez jakéhokoliv jiného neštěstí. Ostatně kdykoliv kapři onemocní nikoliv působením hvězdy, ale z porušené a zkažené vody v rybnících nebo když někdy začnou churavět z nedostatku vody, je velmi vhodné jako pomoc proti obojí nehodě napustit hodně nové a čerstvé vody. Že pak ryby hynou, žijí-li déle tam, kde je málo vody, stejně jako ostatní živočichové, mají-li málo vzduchu, to dosvědčuje znamenitý pozo- rovatel života zvířat, Aristoteles. Nic více nepomůže než vyměnit a obnovit vodu i tehdy, přihodí-li se, že rybám i odjinud hrozí záhuba, buď od divizny, hozené do rybníků, nebo od kořene slunečnice, kterou proto nazývají „hubitel- kou ryb“, nebo od mléka rostliny pryšce, kterou někteří jmenují locikou kozí, Cornelius mořskou. O tomto mléku pryšce se vypráví, že popíše-li se jím něčí tělo, a po uschnutí se nápis pokryje popelem, vystoupí písmena tak, že je může číst i cizoložnice. Kromě toho je pro ryby zhoubný podražec, protože Plinius 59
Strana 60
vypráví, že viděl na vlastní oči, když jej kampanští rybáři rozdrtili, smísili s vápnem a vhodili do moře, jak ryby hned s podivuhodnou dychtivostí při- pluly a hned plavaly mrtvé. Také hořká šťáva konopí působí rybám smrt, a proto my, poněvadž v našich zemích oplýváme jak konopím, tak rybníky, zakazujeme zákonem a pod pokutou, že nikdo nesmí máčet konopí blízko ryb- níků.° Naproti tomu je pro ryby stižené chorobou velmi zdravý miřík, jak praví týž Plinius ve 20. kn. těmito slovy: „Také churavějí-li ryby v rybnících, zotaví se čerstvým miříkem.“ Nyní pospěšme k podzimu. Kap. 7. CO MÁ DĚLAT PORYBNÝ NA PODZIM JESTLIŽE se upustí od podzimního rybolovu a odloží se na jaro, přináší podzimní péče o rybníky téměř více potěšení než práce, lov ptactva totiž, který nám k naší potěše poskytují divoké husy a kachny, jež se na podzim slétají k rybníkům. Já jsem častokrát viděl, jak se radovali a jaké veselosti se od- dávali lovci, vracející se od rybníků, když před pánem prohlíželi svazky ulove- ných hus nebo kachen a když pán na druhé straně chválil jejich lov jako výborný nejen slovy, ale kromě toho i nějakou odměnou, aby jakoby navnaděni takovým lákadlem ochotněji lov opakovali a často zásobovali pánovu spíži. Avšak i podzim na rybnících, naplněných vodou a kapry, vyžaduje zvláštní péče. Ti porybní, kteří ji vykonají včas, přispějí velmi mnoho k budoucímu vzrůstu kaprů. Tato péče záleží v tom, že se před počátkem zimy voda vypustí i od okrajů, aby právě tyto okraje, když je nezalévá voda, v zimě vyschly a zvětraly sněhem a mrazy. Dej však pozor, abys z rybníků nevypustil s pře- bytečnou vodou i vodu nezbytnou. Je totiž mnohem lépe se obejít bez zvětrání, než aby bylo pro nedostatek vody ohroženo zdraví ryb, zvláště hrozí-li zima, ve které se dá čekat led a vysoký sníh. Na podzim „častokrát přichází s nebe nesmírná záplava vody“. Hleď tedy v každé době čelit nepohodě tím, že otevřeš stavy, roury a odtoky, dříve než přijde a přinese s sebou nějakou pohromu pro rybníky. Kap. 8. O PÉČI O RYBNÍKY V ZIMĚ ANI v zimě nejsou na rybnících halkyonie,“ jakkoli se to zdá, neboť led často hrozí velkým strachem z nebezpečí, ačkoliv by se o něm myslelo, že poutá a drží ryby v úkrytu a uzavření, a že proto slibuje porybným bezstarost- 60
vypráví, že viděl na vlastní oči, když jej kampanští rybáři rozdrtili, smísili s vápnem a vhodili do moře, jak ryby hned s podivuhodnou dychtivostí při- pluly a hned plavaly mrtvé. Také hořká šťáva konopí působí rybám smrt, a proto my, poněvadž v našich zemích oplýváme jak konopím, tak rybníky, zakazujeme zákonem a pod pokutou, že nikdo nesmí máčet konopí blízko ryb- níků.° Naproti tomu je pro ryby stižené chorobou velmi zdravý miřík, jak praví týž Plinius ve 20. kn. těmito slovy: „Také churavějí-li ryby v rybnících, zotaví se čerstvým miříkem.“ Nyní pospěšme k podzimu. Kap. 7. CO MÁ DĚLAT PORYBNÝ NA PODZIM JESTLIŽE se upustí od podzimního rybolovu a odloží se na jaro, přináší podzimní péče o rybníky téměř více potěšení než práce, lov ptactva totiž, který nám k naší potěše poskytují divoké husy a kachny, jež se na podzim slétají k rybníkům. Já jsem častokrát viděl, jak se radovali a jaké veselosti se od- dávali lovci, vracející se od rybníků, když před pánem prohlíželi svazky ulove- ných hus nebo kachen a když pán na druhé straně chválil jejich lov jako výborný nejen slovy, ale kromě toho i nějakou odměnou, aby jakoby navnaděni takovým lákadlem ochotněji lov opakovali a často zásobovali pánovu spíži. Avšak i podzim na rybnících, naplněných vodou a kapry, vyžaduje zvláštní péče. Ti porybní, kteří ji vykonají včas, přispějí velmi mnoho k budoucímu vzrůstu kaprů. Tato péče záleží v tom, že se před počátkem zimy voda vypustí i od okrajů, aby právě tyto okraje, když je nezalévá voda, v zimě vyschly a zvětraly sněhem a mrazy. Dej však pozor, abys z rybníků nevypustil s pře- bytečnou vodou i vodu nezbytnou. Je totiž mnohem lépe se obejít bez zvětrání, než aby bylo pro nedostatek vody ohroženo zdraví ryb, zvláště hrozí-li zima, ve které se dá čekat led a vysoký sníh. Na podzim „častokrát přichází s nebe nesmírná záplava vody“. Hleď tedy v každé době čelit nepohodě tím, že otevřeš stavy, roury a odtoky, dříve než přijde a přinese s sebou nějakou pohromu pro rybníky. Kap. 8. O PÉČI O RYBNÍKY V ZIMĚ ANI v zimě nejsou na rybnících halkyonie,“ jakkoli se to zdá, neboť led často hrozí velkým strachem z nebezpečí, ačkoliv by se o něm myslelo, že poutá a drží ryby v úkrytu a uzavření, a že proto slibuje porybným bezstarost- 60
Strana 61
ný klid. Led totiž svou mohutností a silou by mohl zadusit ryby v rybníce tím, že jim odnímá možnost volně vdechovat a vydechovat. Vždyť často za- lehne rybníky led dvě i více stop silný a sníh tam častěji jeho tloušťku ještě zvýší a zamezí rybám dýchání, nepřijde-li porybný, aby odstranil s několika míst rybníka sníh a aby na těch místech prosekal led sekerou a otevřel pro- hlubně, jimiž může vnikat do rybníka vzduch a občerstvovat ochablé ryby. Je neklamnou známkou slabosti kaprů, jestliže se hromadí s otevřenou tlamou u prosekané prohlubně, jako by nemohli dechu popadnout, neboť zdraví a svěží kapři se tam neobjeví buď nikdy, nebo objeví-li se někdy, ihned odtam- tud odplují. V takovém případě nic neprospěje více, než přivést z řeky novou vodu, která vytlačí starou. Viděl jsem nejednou, když rybník neměl přítoku a nebylo odkud nahradit starou vodu, která by se z rybníka vypustila, že se ochablí kapři, bloudící kolem prohlubně, vybírají malou sítí a přenášejí pak do blízké řeky, aby se vzpamatovali. Kdo by ovšem mohl tuto práci podniknout na velkých rybnících? Snad pečoval o své ryby lépe Petr Rožmberk, nejvzne- šenější z českých pánů, který byl vybraně vzdělán v ušlechtilých vědách. Ten vymyslil přístroj a kola, která se neustále v rybníku otáčela, a jimi dobře odstraňoval zkaženost vody, které nabyla dlouhým klidem, a tak obnovoval sílu ryb, hnitím vody oslabenou. Kromě toho se porybný musí v zimní době starat o to, aby sehnal for- many, jimiž jsou obvykle naši sedláci, pro dopravu dříví, potřebného k opravě rybníků, a to v době, kdy je ještě sníh a kdy sami sedláci užívají ještě saní, jimiž se sváží dříví mnohem pohodlněji než na vozech. Na jaře se totiž velmi těžce odtrhují od pole a pluhu. Co se tedy má v té které době na rybnících dělat, to, myslím, bylo již vyloženo více než dost. 61
ný klid. Led totiž svou mohutností a silou by mohl zadusit ryby v rybníce tím, že jim odnímá možnost volně vdechovat a vydechovat. Vždyť často za- lehne rybníky led dvě i více stop silný a sníh tam častěji jeho tloušťku ještě zvýší a zamezí rybám dýchání, nepřijde-li porybný, aby odstranil s několika míst rybníka sníh a aby na těch místech prosekal led sekerou a otevřel pro- hlubně, jimiž může vnikat do rybníka vzduch a občerstvovat ochablé ryby. Je neklamnou známkou slabosti kaprů, jestliže se hromadí s otevřenou tlamou u prosekané prohlubně, jako by nemohli dechu popadnout, neboť zdraví a svěží kapři se tam neobjeví buď nikdy, nebo objeví-li se někdy, ihned odtam- tud odplují. V takovém případě nic neprospěje více, než přivést z řeky novou vodu, která vytlačí starou. Viděl jsem nejednou, když rybník neměl přítoku a nebylo odkud nahradit starou vodu, která by se z rybníka vypustila, že se ochablí kapři, bloudící kolem prohlubně, vybírají malou sítí a přenášejí pak do blízké řeky, aby se vzpamatovali. Kdo by ovšem mohl tuto práci podniknout na velkých rybnících? Snad pečoval o své ryby lépe Petr Rožmberk, nejvzne- šenější z českých pánů, který byl vybraně vzdělán v ušlechtilých vědách. Ten vymyslil přístroj a kola, která se neustále v rybníku otáčela, a jimi dobře odstraňoval zkaženost vody, které nabyla dlouhým klidem, a tak obnovoval sílu ryb, hnitím vody oslabenou. Kromě toho se porybný musí v zimní době starat o to, aby sehnal for- many, jimiž jsou obvykle naši sedláci, pro dopravu dříví, potřebného k opravě rybníků, a to v době, kdy je ještě sníh a kdy sami sedláci užívají ještě saní, jimiž se sváží dříví mnohem pohodlněji než na vozech. Na jaře se totiž velmi těžce odtrhují od pole a pluhu. Co se tedy má v té které době na rybnících dělat, to, myslím, bylo již vyloženo více než dost. 61
Strana 62
KNIHA PÁTÁ KRÁTKÁ PŘEDMLUVA ZBYVA páté a poslední dějství této rybnikářské hry, veselejší než ostatní — jak tomu bývá v komediích 2 — poněvadž je tato hra uzavírána zá- věrem rybnikářům nejmilejším a nejvytouženějším, totiž ziskem a výdělkem, který ve velké hojnosti plyne z rybolovu a prodeje ryb. Jako totiž netruchlí rolník nad sklizní ani vinař nad vinobraním, ale spíše se oba radují, když dosáhnou výnosu — jaký se jistě má z práce vytěžit — tak rybnikář, odnášeje “63 z lovu truhlici plnou peněz, vesele zpívá: „Tleskejte. Tedy nejprve promluvíme o výlovu a věcech lovu se týkajících, pak o pro- dávání ryb na rybnících, potom o obnovování starých rybníků a posléze na závěr připojíme výklad o rybnících pro pstruhy, poněvadž řeky, které tekou kolem Červeného hrádku, nám poskytly pěknou zásobu ryb tohoto druhu. Kap. 1. O DOBĚ VÝLOVU A O NÁŘADÍ, které se má předlovem připravit ŘEKLI jsme již dříve, když jsme mluvili o přesazování kapřího plůdku, že k lovení rybníků se hodí dvě období, a to jarní a podzimní, a zároveň jsme ukázali, které z těchto období je lepší než druhé. Ať však dojde k lovu na podzim nebo na jaře, připrav si, dříve než začneš lovit, nářadí k lovu potřebné, abys při lovu hanebně a bez výsledku neuvázl, kdybys začal práci nedbale. Především je třeba nejméně dvou nevodů, jednoho trochu většího, druhého menšího. Větší nevod má mít pletivo s většími oky, aby propouštěl drobnější ryby a sbíral a zachycoval jen ryby větší. Naproti tomu menší nevod je menší i co do ok a uzlů, aby mohl v rybnících zadržovat kapří plůdek, jiné menší ryby a ty, které Aristoteles nazývá xvvol, to je ryby tažné, protože se chytají v hejnech do sítí. Potom, když jsou ryby nachytány a naloveny, je třeba kádí a nejméně dvojích nádob, aby se v jedněch uchová- valy zvlášť chycené štiky, v druhých kapři, dokud nebudou buď hned na místě prodáni, nebo mají-li být uschováni, dokud nebudou převezeni do ryb- 62
KNIHA PÁTÁ KRÁTKÁ PŘEDMLUVA ZBYVA páté a poslední dějství této rybnikářské hry, veselejší než ostatní — jak tomu bývá v komediích 2 — poněvadž je tato hra uzavírána zá- věrem rybnikářům nejmilejším a nejvytouženějším, totiž ziskem a výdělkem, který ve velké hojnosti plyne z rybolovu a prodeje ryb. Jako totiž netruchlí rolník nad sklizní ani vinař nad vinobraním, ale spíše se oba radují, když dosáhnou výnosu — jaký se jistě má z práce vytěžit — tak rybnikář, odnášeje “63 z lovu truhlici plnou peněz, vesele zpívá: „Tleskejte. Tedy nejprve promluvíme o výlovu a věcech lovu se týkajících, pak o pro- dávání ryb na rybnících, potom o obnovování starých rybníků a posléze na závěr připojíme výklad o rybnících pro pstruhy, poněvadž řeky, které tekou kolem Červeného hrádku, nám poskytly pěknou zásobu ryb tohoto druhu. Kap. 1. O DOBĚ VÝLOVU A O NÁŘADÍ, které se má předlovem připravit ŘEKLI jsme již dříve, když jsme mluvili o přesazování kapřího plůdku, že k lovení rybníků se hodí dvě období, a to jarní a podzimní, a zároveň jsme ukázali, které z těchto období je lepší než druhé. Ať však dojde k lovu na podzim nebo na jaře, připrav si, dříve než začneš lovit, nářadí k lovu potřebné, abys při lovu hanebně a bez výsledku neuvázl, kdybys začal práci nedbale. Především je třeba nejméně dvou nevodů, jednoho trochu většího, druhého menšího. Větší nevod má mít pletivo s většími oky, aby propouštěl drobnější ryby a sbíral a zachycoval jen ryby větší. Naproti tomu menší nevod je menší i co do ok a uzlů, aby mohl v rybnících zadržovat kapří plůdek, jiné menší ryby a ty, které Aristoteles nazývá xvvol, to je ryby tažné, protože se chytají v hejnech do sítí. Potom, když jsou ryby nachytány a naloveny, je třeba kádí a nejméně dvojích nádob, aby se v jedněch uchová- valy zvlášť chycené štiky, v druhých kapři, dokud nebudou buď hned na místě prodáni, nebo mají-li být uschováni, dokud nebudou převezeni do ryb- 62
Strana 63
níčků a sádek na vozech a v sudech, které mají být připraveny stejně jako kádě. Menší rybičky pak budeš dávat do vrší a košů, ponořených do čistší vody. A tak musejí být připraveny také koše a vrše a kromě toho kesery a řešeta plná otvorů, aby vodu hned procedily a zachytily ryby, které chceme z kádí vyjmout. Kdybychom totiž brali ryby příliš často do rukou a ohmatá- vali je, mohly by se častým dotekem poškodit, a byly by proto prodávány za menší cenu. Protože pak při prodeji drobných ryb užíváme míry, ne počtu, postaráme se také o to, abychom měli po ruce nádoby určité míry, jako jsou džbery, hrnky a košíky. Na dobu trvání lovu povoláme hlídače, aby v chatrči, postavené na hrázi ze slámy a rákosu nazdařbůh sneseného, hlídal rybníky před lstivými zloději. Na hrázi postavíme také řadu kolů, aby se na ně mohly zavěšovat sítě při lovu zvlhlé k uschnutí, aby nám je ustavičné a bahnité mokro v rybnících předčasně nezničilo. Kap. 2. O LOVU KAPRŮA ŠTIK KDYŽ jsme opatřili a připravili nářadí, o němž jsme mluvili, i to, které snad mi vypadlo z paměti, a když také voda byla z rybníka správně vypuštěna, tu je na čase začít s lovem, na všechen způsob v ranní hodině, protože ráno se pouštějí rybáři do práce s větší chutí a ryby se tehdy dají nejen snáze chytit, ale také je práce s nimi bezpečnější, dokud totiž slunce den neprohřálo. Plinius velmi spolehlivě vykládá, že při lovu záleží na tom, zda se opakuje zátah ryb- níka, a že při druhém zatáhnutí se vyloví více ryb než při prvním. Příčinou toho bude snad to, že při druhém zátahu je voda v rybnících více zkalena než při prvním a že proto rozlévá před očima ryb temno, takže se nemohou dobře vyhnout úkladným osidlům. Obvykle při rozhození sítí vběhnou do ok první většinou štiky, a to ty největší, protože z chtivosti po kořisti plavou vždy při hladině, a proto jsou také vydány všanc příkoří, poněvadž sítě, jež se roztahují k lovení štik, plavou také z největší části při povrchu vody. Naproti tomu kapři se ocítají v síti z počátku menší, později větší, protože milují dno rybníka. Proto rybnikáři, kteří jsou obratnými kupci, jako vyhlašují cenu štik hned při prvním vhození sítí, tak schválně odkládají s cenou kaprů, čekajíce, až téměř na konci lovu budou vytaženi kapři největší, aby na ně obrátili pozornost kupců a zatajili kapry menší. Lze mít za známku obratnosti kaprů, že hned schovávají hlavu do bahna, kdykoliv je přepadne strach z rozepjatých sítí, aby tak snáze kluzkým ocasem unikli sítím a rybářům. I sami rybáři musí být pobízeni a nuceni, aby lov brzy dokončili, protože stěží se zdržují, aby nesáhli na ryby, jež 63
níčků a sádek na vozech a v sudech, které mají být připraveny stejně jako kádě. Menší rybičky pak budeš dávat do vrší a košů, ponořených do čistší vody. A tak musejí být připraveny také koše a vrše a kromě toho kesery a řešeta plná otvorů, aby vodu hned procedily a zachytily ryby, které chceme z kádí vyjmout. Kdybychom totiž brali ryby příliš často do rukou a ohmatá- vali je, mohly by se častým dotekem poškodit, a byly by proto prodávány za menší cenu. Protože pak při prodeji drobných ryb užíváme míry, ne počtu, postaráme se také o to, abychom měli po ruce nádoby určité míry, jako jsou džbery, hrnky a košíky. Na dobu trvání lovu povoláme hlídače, aby v chatrči, postavené na hrázi ze slámy a rákosu nazdařbůh sneseného, hlídal rybníky před lstivými zloději. Na hrázi postavíme také řadu kolů, aby se na ně mohly zavěšovat sítě při lovu zvlhlé k uschnutí, aby nám je ustavičné a bahnité mokro v rybnících předčasně nezničilo. Kap. 2. O LOVU KAPRŮA ŠTIK KDYŽ jsme opatřili a připravili nářadí, o němž jsme mluvili, i to, které snad mi vypadlo z paměti, a když také voda byla z rybníka správně vypuštěna, tu je na čase začít s lovem, na všechen způsob v ranní hodině, protože ráno se pouštějí rybáři do práce s větší chutí a ryby se tehdy dají nejen snáze chytit, ale také je práce s nimi bezpečnější, dokud totiž slunce den neprohřálo. Plinius velmi spolehlivě vykládá, že při lovu záleží na tom, zda se opakuje zátah ryb- níka, a že při druhém zatáhnutí se vyloví více ryb než při prvním. Příčinou toho bude snad to, že při druhém zátahu je voda v rybnících více zkalena než při prvním a že proto rozlévá před očima ryb temno, takže se nemohou dobře vyhnout úkladným osidlům. Obvykle při rozhození sítí vběhnou do ok první většinou štiky, a to ty největší, protože z chtivosti po kořisti plavou vždy při hladině, a proto jsou také vydány všanc příkoří, poněvadž sítě, jež se roztahují k lovení štik, plavou také z největší části při povrchu vody. Naproti tomu kapři se ocítají v síti z počátku menší, později větší, protože milují dno rybníka. Proto rybnikáři, kteří jsou obratnými kupci, jako vyhlašují cenu štik hned při prvním vhození sítí, tak schválně odkládají s cenou kaprů, čekajíce, až téměř na konci lovu budou vytaženi kapři největší, aby na ně obrátili pozornost kupců a zatajili kapry menší. Lze mít za známku obratnosti kaprů, že hned schovávají hlavu do bahna, kdykoliv je přepadne strach z rozepjatých sítí, aby tak snáze kluzkým ocasem unikli sítím a rybářům. I sami rybáři musí být pobízeni a nuceni, aby lov brzy dokončili, protože stěží se zdržují, aby nesáhli na ryby, jež 63
Strana 64
je nutné vytáhnout, a jsou-li v rybníku déle, jsou málo pozorní na to, aby nepošlapali kapry, skrývající se v bahně. Nic pak nepřispěje k rychlému skončení lovu tak jako sádky, založené v blízkosti rybníků, do kterých mohou nosiči snadno odnést chycené a vy- tažené ryby bud na zádech, nebo na ramenou. Nádrže a kádě nepojmou totiž ani mnoho ryb ani je nezachovají dlouho bez poškození, a hlavně protahují trvání lovu, což je ovšem škodlivé. Kар. 3. SÁDKY SE MAJÍ ZAKLÁDAT BLÍZKO RYBNÍKŮ MA-LI místo tak vhodnou polohu, že se sádky pro kapry mohou umístit v nejbližším sousedství rybníků, nelze pochybovat o tom, že takové místo je vzhledem k snadnému a rychlému přenášení ryb, o němž jsme právě mluvili, nejvhodnější. Ani tehdy, jestliže tomu tak není, nebude se smět ustoupit od zřízení sádek, ale bude se hledat místo pro ně vhodné jinde, nejlépe u dvora a před pánovýma očima. Jakmile se místo nalezne, vykopá se do hloubky dvou nebo více loket a do délky osmnácti loket — více méně — podle toho, jak si to vyžádá prospěch a množství ryb. Podle tohoto množství ryb se určí také množství nádrží. Každá nádrž bude postavena tak, že bude na všech stranách svírána také hrází. Od rybníků se bude lišit jedině tím, že v nádržích je po celé čtvercové ploše dno stejně vyhloubeno a že je sevřeno břehy se všech stran, kdežto rybníky jsou z velké části otevřené a jsou při okrajích mělké. Ostatní věci jsou však téměř stejné. Sádky jsou totiž naprosto stejně jako rybníky opatřovány rourami, troubami a brlením, jímž se brání rybám v útěku, a stejně také vyžadují, aby byla nablízku neustále voda. Ta však má přitékat do sádek neustále, jinak bez stálého přítoku čerstvé vody by kapři nevydrželi, protože jsou v sádkách obvykle nahromaděni ve velkém množ- ství. Kolem těchto sádek stavíme plot, abychom zabránili v přístupu zlodějům. Chováme totiž ryby v sádkách na prodej, nikoliv abychom o ně přišli. Někdy pak si je ponecháváme tak dlouho, až tržní cena ryb stoupne, což přináší jak prospěch, tak i čest a slávu, jak říká ve svém naučném spise o hospodářství Cato. My si nyní vyložíme způsob, jak lze lovit i pod ledem. Kap. 4. JAK LZE LOVIT V ZAMRZLÝCH RYBNÍCÍCH ČASTO se přihodí, že jsou u nás rybníky ještě spoutány ledem ve dnech postu, který připadá každý rok na jinou dobu, podle kratšího nebo delšího trvání masopustu.“4 Proto, aby právě v té době, kdy je třeba nejvíce kupovat 64
je nutné vytáhnout, a jsou-li v rybníku déle, jsou málo pozorní na to, aby nepošlapali kapry, skrývající se v bahně. Nic pak nepřispěje k rychlému skončení lovu tak jako sádky, založené v blízkosti rybníků, do kterých mohou nosiči snadno odnést chycené a vy- tažené ryby bud na zádech, nebo na ramenou. Nádrže a kádě nepojmou totiž ani mnoho ryb ani je nezachovají dlouho bez poškození, a hlavně protahují trvání lovu, což je ovšem škodlivé. Kар. 3. SÁDKY SE MAJÍ ZAKLÁDAT BLÍZKO RYBNÍKŮ MA-LI místo tak vhodnou polohu, že se sádky pro kapry mohou umístit v nejbližším sousedství rybníků, nelze pochybovat o tom, že takové místo je vzhledem k snadnému a rychlému přenášení ryb, o němž jsme právě mluvili, nejvhodnější. Ani tehdy, jestliže tomu tak není, nebude se smět ustoupit od zřízení sádek, ale bude se hledat místo pro ně vhodné jinde, nejlépe u dvora a před pánovýma očima. Jakmile se místo nalezne, vykopá se do hloubky dvou nebo více loket a do délky osmnácti loket — více méně — podle toho, jak si to vyžádá prospěch a množství ryb. Podle tohoto množství ryb se určí také množství nádrží. Každá nádrž bude postavena tak, že bude na všech stranách svírána také hrází. Od rybníků se bude lišit jedině tím, že v nádržích je po celé čtvercové ploše dno stejně vyhloubeno a že je sevřeno břehy se všech stran, kdežto rybníky jsou z velké části otevřené a jsou při okrajích mělké. Ostatní věci jsou však téměř stejné. Sádky jsou totiž naprosto stejně jako rybníky opatřovány rourami, troubami a brlením, jímž se brání rybám v útěku, a stejně také vyžadují, aby byla nablízku neustále voda. Ta však má přitékat do sádek neustále, jinak bez stálého přítoku čerstvé vody by kapři nevydrželi, protože jsou v sádkách obvykle nahromaděni ve velkém množ- ství. Kolem těchto sádek stavíme plot, abychom zabránili v přístupu zlodějům. Chováme totiž ryby v sádkách na prodej, nikoliv abychom o ně přišli. Někdy pak si je ponecháváme tak dlouho, až tržní cena ryb stoupne, což přináší jak prospěch, tak i čest a slávu, jak říká ve svém naučném spise o hospodářství Cato. My si nyní vyložíme způsob, jak lze lovit i pod ledem. Kap. 4. JAK LZE LOVIT V ZAMRZLÝCH RYBNÍCÍCH ČASTO se přihodí, že jsou u nás rybníky ještě spoutány ledem ve dnech postu, který připadá každý rok na jinou dobu, podle kratšího nebo delšího trvání masopustu.“4 Proto, aby právě v té době, kdy je třeba nejvíce kupovat 64
Strana 65
rybí pokrmy, překážející led buď neoddálil, nebo nezmařil možnost lovu, je třeba si osvojit způsob, jehož kdysi podle svědectví Ailianova rybáři používali. Ailianos totiž tam, kde pojednává o řece Pádu a Dunaji, praví, že si rybáři, když tyto řeky zamrznou, vyberou nějakou zátočinu, kde velmi ostrými seke- rami vysekají led. Po odstranění ledu se toto místo podobá jezírku. A do tohoto jezírka prý vhodí velký nevod, rozestřou jej obvyklým způsobem a loví ryby. Právě tak loví v rybnících kapry i naši rybáři. Prosekají nejprve led do čtverce v rovných čarách u loviště, které je pro vybírání kaprů blízko trouby. Potom tento led buď roztlukou, nebo může-li být odstraněn, odstraní. Pakli tloušťka ledu oba tyto postupy znemožní, nechají led na místě, avšak přesto otevřenými průseky rozloží pod ledem sítě a vykonají zamýšlený lov. Neobávám se, že budu nejapný, jestliže spíše prozradím než abych se jimi chlubil, způsoby, jimiž jsem postupoval při takovémto lovu v postě, kdy náš nepřemožitelný panovník Ferdinand, král český a uherský a císař římský, přišel na Moravu, aby se se sněmem poradil o důležitých státních věcech, a svolal všechny stavy do Znojma.65 Tehdy tedy, abych předčil v rybolovu své sousedy, protože ryby stoupaly v ceně, opatřil jsem současně mnoho dělníků sekerami, aby na rybníce prosekali led, loket tlustý. Práce rychle pokračovala a dělníci horlivě začínali hloubit přikázané úseky, až jedni sedláci předešli v díle druhé a na některých místech prolomili led, ačkoliv to bylo dosud málo vhodné. Do průseků vnikla tryskající voda a prškou bránila ostatním pokračovat v práci. Někteří dělníci radili, aby se příliš krátká topůrka seker vy- měnila za delší, jiní radili, aby se užilo mlynářské motyky, přizpůsobené k pro- rážení ledu. Udělal jsem obojí, ale nepříjemná prška trvala v obou případech a průtahy byly protivné. Konečně jsem si vzpomněl na pilu, zda snad by se ta nezhostila lépe svého úkolu, kdybychom jí užili k této práci. Dobře to dopadlo. Jakmile bylo totiž přineseno několik pil a přikročilo se s nimi k dílu, šla práce hned kupředu bez jakéhokoliv obtěžování prškou. Led snadno a rychle ustupoval pod pilami, takže již zbýval jen lov, k němuž se rybáři radostně a z vlastní vůle chystali. Vhodili sítě pod led nejednou, ale bylo to počínání stále marné a bezvýsledné. Tu někteří rybáři vinili z neúspěchu vodu. Jedni říkali, že je jí v rybníku dosud příliš mnoho, druzí, že je příliš průzračná a čistá, takže dává rybám možnost sítím se vyhnout. Jiní rybáři si stěžovali na šňůry sítí, že prý jsou příliš lehké než aby mohly dostatečně vymést nej- hlubší dno rybníka, kde se kapři skrývají. Přidali jsme ke šňůrám železné řetězy a prorazili u průseků v ledu několik otvorů, abychom mohli vodu tyčemi a koly vířit a kalit. Více totiž, než jí bylo vypuštěno, nebylo jí možno vypustit bez nebezpečí, jež hrozilo z těžkého ledu. Pak jsme se rozhodli lov obnovit, ale ani tehdy nedopadal příznivě, protože led byl tak tlustý, že jsme nemohli volně tyčemi pohybovat a náležitě zviřovat bahno. Tu dám rozkaz, aby naložili zároveň čtyři vozy, které měly přijet k rybníku, hrnčířskou hlínou. 65
rybí pokrmy, překážející led buď neoddálil, nebo nezmařil možnost lovu, je třeba si osvojit způsob, jehož kdysi podle svědectví Ailianova rybáři používali. Ailianos totiž tam, kde pojednává o řece Pádu a Dunaji, praví, že si rybáři, když tyto řeky zamrznou, vyberou nějakou zátočinu, kde velmi ostrými seke- rami vysekají led. Po odstranění ledu se toto místo podobá jezírku. A do tohoto jezírka prý vhodí velký nevod, rozestřou jej obvyklým způsobem a loví ryby. Právě tak loví v rybnících kapry i naši rybáři. Prosekají nejprve led do čtverce v rovných čarách u loviště, které je pro vybírání kaprů blízko trouby. Potom tento led buď roztlukou, nebo může-li být odstraněn, odstraní. Pakli tloušťka ledu oba tyto postupy znemožní, nechají led na místě, avšak přesto otevřenými průseky rozloží pod ledem sítě a vykonají zamýšlený lov. Neobávám se, že budu nejapný, jestliže spíše prozradím než abych se jimi chlubil, způsoby, jimiž jsem postupoval při takovémto lovu v postě, kdy náš nepřemožitelný panovník Ferdinand, král český a uherský a císař římský, přišel na Moravu, aby se se sněmem poradil o důležitých státních věcech, a svolal všechny stavy do Znojma.65 Tehdy tedy, abych předčil v rybolovu své sousedy, protože ryby stoupaly v ceně, opatřil jsem současně mnoho dělníků sekerami, aby na rybníce prosekali led, loket tlustý. Práce rychle pokračovala a dělníci horlivě začínali hloubit přikázané úseky, až jedni sedláci předešli v díle druhé a na některých místech prolomili led, ačkoliv to bylo dosud málo vhodné. Do průseků vnikla tryskající voda a prškou bránila ostatním pokračovat v práci. Někteří dělníci radili, aby se příliš krátká topůrka seker vy- měnila za delší, jiní radili, aby se užilo mlynářské motyky, přizpůsobené k pro- rážení ledu. Udělal jsem obojí, ale nepříjemná prška trvala v obou případech a průtahy byly protivné. Konečně jsem si vzpomněl na pilu, zda snad by se ta nezhostila lépe svého úkolu, kdybychom jí užili k této práci. Dobře to dopadlo. Jakmile bylo totiž přineseno několik pil a přikročilo se s nimi k dílu, šla práce hned kupředu bez jakéhokoliv obtěžování prškou. Led snadno a rychle ustupoval pod pilami, takže již zbýval jen lov, k němuž se rybáři radostně a z vlastní vůle chystali. Vhodili sítě pod led nejednou, ale bylo to počínání stále marné a bezvýsledné. Tu někteří rybáři vinili z neúspěchu vodu. Jedni říkali, že je jí v rybníku dosud příliš mnoho, druzí, že je příliš průzračná a čistá, takže dává rybám možnost sítím se vyhnout. Jiní rybáři si stěžovali na šňůry sítí, že prý jsou příliš lehké než aby mohly dostatečně vymést nej- hlubší dno rybníka, kde se kapři skrývají. Přidali jsme ke šňůrám železné řetězy a prorazili u průseků v ledu několik otvorů, abychom mohli vodu tyčemi a koly vířit a kalit. Více totiž, než jí bylo vypuštěno, nebylo jí možno vypustit bez nebezpečí, jež hrozilo z těžkého ledu. Pak jsme se rozhodli lov obnovit, ale ani tehdy nedopadal příznivě, protože led byl tak tlustý, že jsme nemohli volně tyčemi pohybovat a náležitě zviřovat bahno. Tu dám rozkaz, aby naložili zároveň čtyři vozy, které měly přijet k rybníku, hrnčířskou hlínou. 65
Strana 66
Jakmile vozy přijely a byly vyloženy na místě, kde rybáři táhli sítě, vzkřiknou náhle rybáři, že táhnou buď jíl nebo kapry. Blížíce se ke břehu vyberou za velké pochvaly více než sto kaprů a jsou velmi vděčni tomu, že byla voda přivezenou hlínou zakalena. Brzy s radostí rozhodí sítě znovu a opět je vý- sledek dosti příznivý. Když pak opakují lov po třetí, nechytnou opět žádné ryby, protože se zase rozprchly a ukryly se pod ledem na mělčinách, plných zákrutů. Při samém návratu, když vozkové odvážejí prázdné vozy a spěchají, aby se vrátili domů, rozvinou náhodou rybáři znovu sítě a chytí ryb více než předtím při obojím vhození. Diví se a žasnou a volají vozky zpět. Přikáží jim, aby jezdili s vozy a koni po ledě, a sami se zatím horlivě zabývají lovem. Nač třeba slov? Čeho jsme nemohli dosáhnout rozumem, toho jsme konečně do- sáhli náhodou, takže jsme se potom těšili ze šťastného lovu. Ryby totiž, které dříve utíkaly zcela beze strachu, byly tehdy skutečně poděšeny řinkotem pod- kov, jimiž byla okována kopyta koní, a hlukem obručí na kolech vozů. Zapo- mněly na útěk a skrýše a v houfech se vrhaly do úkladných sítí a naši rybáři je vytahovali. Kap. 5. PROČ SE LOVÍ V JEDNĚCH RYBNÍCÍCH tlustší kapři, v druhých hubenější, a proč se to někdy stává i v témž rybníku NENÍ možno pochybovat o tom, že hlavní příčinou této rozmanitosti je kromě jiných povaha místa. Má-li totiž jindy takovou moc, že stejně může měnit lidská těla i duše, není divu, že projevuje tuto svou mnohotvarou sílu i na nerozumných tvorech. O této věci pak napsal Cicero v knize De fato toto: „Pohleďme, jak velký je rozdíl mezi povahou jednotlivých míst: jedna jsou zdravá, jiná zhoubná, v jedněch jsou místa plná slizu a jakoby přetékající, v druhých místa vysušená a vyprahlá. A je mnoho jiných věcí, které se od místa k místu různí. V Athénách je podnebí jasné a panuje mínění, že právě proto jsou Athéňané bystřejší. V Thébách je podnebí dusné, a proto jsou Thébané tlustí a silní.“ Potud Cicero. My se pak na podobné poměry spoléháme i u kaprů, takže tvrdíme, že se na jednom místě více osvědčují než na druhém. Čechové českými kapry za- ujímají první, vítězné místo, druhé zaujímají Moravané a třetí Slezané. Dále záleží na tom, jakou vodou se kapři živí. Sladká voda totiž živí kapry lépe než hořká, vlažná lépe než studená. Stejně i půda hlinitá a šťavnatá je lépe živí než vyčerpaná a písčitá. Pak také podnebí, které je občas dusné a přináší déšť, činí kapry tlustšími a silnějšími než podnebí ustavičně suché a vyprahlé. Posléze prospívá kaprům více místo slunné, na mělčiny bohaté a chráněné před větry 66
Jakmile vozy přijely a byly vyloženy na místě, kde rybáři táhli sítě, vzkřiknou náhle rybáři, že táhnou buď jíl nebo kapry. Blížíce se ke břehu vyberou za velké pochvaly více než sto kaprů a jsou velmi vděčni tomu, že byla voda přivezenou hlínou zakalena. Brzy s radostí rozhodí sítě znovu a opět je vý- sledek dosti příznivý. Když pak opakují lov po třetí, nechytnou opět žádné ryby, protože se zase rozprchly a ukryly se pod ledem na mělčinách, plných zákrutů. Při samém návratu, když vozkové odvážejí prázdné vozy a spěchají, aby se vrátili domů, rozvinou náhodou rybáři znovu sítě a chytí ryb více než předtím při obojím vhození. Diví se a žasnou a volají vozky zpět. Přikáží jim, aby jezdili s vozy a koni po ledě, a sami se zatím horlivě zabývají lovem. Nač třeba slov? Čeho jsme nemohli dosáhnout rozumem, toho jsme konečně do- sáhli náhodou, takže jsme se potom těšili ze šťastného lovu. Ryby totiž, které dříve utíkaly zcela beze strachu, byly tehdy skutečně poděšeny řinkotem pod- kov, jimiž byla okována kopyta koní, a hlukem obručí na kolech vozů. Zapo- mněly na útěk a skrýše a v houfech se vrhaly do úkladných sítí a naši rybáři je vytahovali. Kap. 5. PROČ SE LOVÍ V JEDNĚCH RYBNÍCÍCH tlustší kapři, v druhých hubenější, a proč se to někdy stává i v témž rybníku NENÍ možno pochybovat o tom, že hlavní příčinou této rozmanitosti je kromě jiných povaha místa. Má-li totiž jindy takovou moc, že stejně může měnit lidská těla i duše, není divu, že projevuje tuto svou mnohotvarou sílu i na nerozumných tvorech. O této věci pak napsal Cicero v knize De fato toto: „Pohleďme, jak velký je rozdíl mezi povahou jednotlivých míst: jedna jsou zdravá, jiná zhoubná, v jedněch jsou místa plná slizu a jakoby přetékající, v druhých místa vysušená a vyprahlá. A je mnoho jiných věcí, které se od místa k místu různí. V Athénách je podnebí jasné a panuje mínění, že právě proto jsou Athéňané bystřejší. V Thébách je podnebí dusné, a proto jsou Thébané tlustí a silní.“ Potud Cicero. My se pak na podobné poměry spoléháme i u kaprů, takže tvrdíme, že se na jednom místě více osvědčují než na druhém. Čechové českými kapry za- ujímají první, vítězné místo, druhé zaujímají Moravané a třetí Slezané. Dále záleží na tom, jakou vodou se kapři živí. Sladká voda totiž živí kapry lépe než hořká, vlažná lépe než studená. Stejně i půda hlinitá a šťavnatá je lépe živí než vyčerpaná a písčitá. Pak také podnebí, které je občas dusné a přináší déšť, činí kapry tlustšími a silnějšími než podnebí ustavičně suché a vyprahlé. Posléze prospívá kaprům více místo slunné, na mělčiny bohaté a chráněné před větry 66
Strana 67
než místo stinné, vichřicím vystavené a s hlubokou vodou, takže slunce tam může stěží proniknout. Pravím slunce, neboť to svým teplem zahřívá a činí lepším a statnějším nejen to, co je nad zemí a nad ni vyčnívá, ale i to, co je ukryto hlouběji a ve vodě se skrývá, jak říká Theofrastos. Pokud jde pak o to, že v témž rybníku jsou jedni kapři tučnější než druzí, to se stává většinou tím, že jednak byl do jednoho rybníka přesazen rozmanitý kapří plůdek z různých líhnišť, jednak že půda, na které se kapři pasou, je někde v rybníku tučnější, jinde hubenější. Ačkoliv vlastně dosti často se mění podoba kaprů také jakýmsi jejich vlastním působením, jež vzniká z příčiny nám neznámé. Cosi podobného připomíná týž Theofrastos o těch organismech, které pocházejí z jednoho rodu a mají týž název, že však přece jedny z nich jsou plodné, druhé neplodné, že na př. některý dub má plody, jiný ne, a stejně olše, ačkoliv nicméně oba stromy kvetou. To pak ví téměř každý, že každý rybník, který byl osazen a naplněn násadou méně, vyživí kapry, jež mnohem lépe doporučuje i vzhled těla i lahodná chuť, než rybník, který byl osazen příliš hustě. Kaр. 6. JE PROSPĚŠNĚJŠÍ LOVIT KAŽDÝ rybník ob rok nebo každoročně? JAKO obvyklý se udržuje u rybníků zvyk, že se lov koná v jednotlivých rybnících, které byly určeny k výkrmu kaprů, teprve druhého roku. Za jedno léto totiž nemůže dosti vyrůst ani dvouletý plůdek, který se do rybníka nasadí, ba někdy ani tříletý, ale potřebuje nejméně dvou let, aby se vykrmil a dosáhl náležitého vzrůstu. Jak jsem právě řekl, rybnikáři s tím obvykle počítají. Ne- hledě k tomuto užívanému způsobu si však můj pán Stanislav, na Moravě zcela první a jediný, zřídil u vesnice Modřan rybník nikoliv špatný a přistoupil k tomu, že jej stále jakoby po úhoření obnovuje, každoročně jej osazuje a lově. S ohledem na tento rybník měl ovšem několik jiných, chatrnějších rybníků u hradu a města Vyškova, které se na nic více nehodily než na rozmnožování a odchov kapřího plůdku. Tyto rybníky pak má rozděleny tak, že z nich může každý rok vybírat stejný plůdek. Nikdy se nevybírá plůdek menší než tříletý, ani starší než čtyrletý, ale obojí z té obsádky, která jeví sklon k tučnosti a krmení, aby se tím lépe a rychleji vykrmil a nádhernými jídly obohatil stoly, na něž je dáván zvláště ve čtyřech nebo pěti letech pro výhodnost tohoto věku. Pod čtyři roky je totiž maso dosud jalové, nad pět let začíná být příliš tuhé a nechutné. Týž Stanislav se však nespokojil jen výběrem plůdku, ale stará se kromě toho, aby se výlov konal každým podzimem, aby po vypuštění vody získal 67
než místo stinné, vichřicím vystavené a s hlubokou vodou, takže slunce tam může stěží proniknout. Pravím slunce, neboť to svým teplem zahřívá a činí lepším a statnějším nejen to, co je nad zemí a nad ni vyčnívá, ale i to, co je ukryto hlouběji a ve vodě se skrývá, jak říká Theofrastos. Pokud jde pak o to, že v témž rybníku jsou jedni kapři tučnější než druzí, to se stává většinou tím, že jednak byl do jednoho rybníka přesazen rozmanitý kapří plůdek z různých líhnišť, jednak že půda, na které se kapři pasou, je někde v rybníku tučnější, jinde hubenější. Ačkoliv vlastně dosti často se mění podoba kaprů také jakýmsi jejich vlastním působením, jež vzniká z příčiny nám neznámé. Cosi podobného připomíná týž Theofrastos o těch organismech, které pocházejí z jednoho rodu a mají týž název, že však přece jedny z nich jsou plodné, druhé neplodné, že na př. některý dub má plody, jiný ne, a stejně olše, ačkoliv nicméně oba stromy kvetou. To pak ví téměř každý, že každý rybník, který byl osazen a naplněn násadou méně, vyživí kapry, jež mnohem lépe doporučuje i vzhled těla i lahodná chuť, než rybník, který byl osazen příliš hustě. Kaр. 6. JE PROSPĚŠNĚJŠÍ LOVIT KAŽDÝ rybník ob rok nebo každoročně? JAKO obvyklý se udržuje u rybníků zvyk, že se lov koná v jednotlivých rybnících, které byly určeny k výkrmu kaprů, teprve druhého roku. Za jedno léto totiž nemůže dosti vyrůst ani dvouletý plůdek, který se do rybníka nasadí, ba někdy ani tříletý, ale potřebuje nejméně dvou let, aby se vykrmil a dosáhl náležitého vzrůstu. Jak jsem právě řekl, rybnikáři s tím obvykle počítají. Ne- hledě k tomuto užívanému způsobu si však můj pán Stanislav, na Moravě zcela první a jediný, zřídil u vesnice Modřan rybník nikoliv špatný a přistoupil k tomu, že jej stále jakoby po úhoření obnovuje, každoročně jej osazuje a lově. S ohledem na tento rybník měl ovšem několik jiných, chatrnějších rybníků u hradu a města Vyškova, které se na nic více nehodily než na rozmnožování a odchov kapřího plůdku. Tyto rybníky pak má rozděleny tak, že z nich může každý rok vybírat stejný plůdek. Nikdy se nevybírá plůdek menší než tříletý, ani starší než čtyrletý, ale obojí z té obsádky, která jeví sklon k tučnosti a krmení, aby se tím lépe a rychleji vykrmil a nádhernými jídly obohatil stoly, na něž je dáván zvláště ve čtyřech nebo pěti letech pro výhodnost tohoto věku. Pod čtyři roky je totiž maso dosud jalové, nad pět let začíná být příliš tuhé a nechutné. Týž Stanislav se však nespokojil jen výběrem plůdku, ale stará se kromě toho, aby se výlov konal každým podzimem, aby po vypuštění vody získal 67
Strana 68
rybník celou následující zimu pro nové nabytí sil, které ztratil při letním napuštění vodou a aby v jarní době opět poskytoval šťavnatou jarní potravu, vhodnou pro výživu kaprů. Pakli však nemáš velkou zásobu kapřího plůdku, málo ti tento způsob lovení prospěje. Proto máš-li na statku více než jeden výnosný rybník, budeš moci tímto způsobem snadno dosáhnout toho, abys z nich měl každým rokem stejný výtěžek, budeš-li je mít stejnoměrně roz- děleny a určíš-li, aby se každý rok lovila polovina rybníků. Kap. 7. OPRODEJI KAPRŮ NA RYBNÍCÍCH KAPŘI, kteří jsou dáni do prodeje na rybnících, hned jak jsou sítěmi vy- taženi, jdou někdy na odbyt lépe než ti, kteří se přenesli do sádek a uschovávali delší dobu, protože stejně jako jim jejich tělesný vzhled, dosud neporušený, získává u kupců přízeň, tak, když se zajetím zhorší, snižuje i jejich cenu. Nic pak není snazšího než prodávat ryby, máme-li kupce, který je chce koupit. Neřídíme se totiž při jejich prodávání nějakými novými zásadami a nezaru- čujeme se a neznepokojujeme ničím, co se týká jejich zdraví nebo řádnosti, protože ryby churaví velmi zřídka a každému je dovoleno, aby ochutnav je chválil nebo haněl. Jinak pak prodávají ryby na rybnících Čechové a jinak Moravané. Če- chové totiž měří své kapry kupcům na nádoby, jež se téměř rovnají džberům, určivše napřed pevnou cenu za každý džber. Moravané počítají kapry, které prodávají, na kopy a tvrdí, že jejich způsob je jistější a spravedlivější než způsob Čechů, protože počet je vždy v úhrnu týž, ne tak míra, která pro různou velikost kaprů mění dosti často i onen úhrnný počet kaprů. Moravané určují jako nejvyšší cenu za kopu kaprů osm zlatých, jako nejmenší jeden a půl zlatého, ovšem vzhledem k tomu, jak nabídka podle polohy kraje stoupá nebo klesá, protože v té části Moravy, která se dotýká horních Uher a která nyní patří k Rakousku, jsou kapři prodáváni dvakrát a třikrát dráže než v té, která se dotýká Slezska, kde Slezané nastoupili na místo Kvádů. Velmi se mi však líbí způsob, kterého užívají při prodeji kaprů Slezané, kteří zvlášť určují cenu největších kaprů, zvlášť prostředních a zvlášť nejmenších. Je totiž staré poře- kadlo, že rovnost není příčinou války, že však nerovnost nemálo podněcuje nesváry. Kde se prodávají kapři stejně velcí, shodne se hned a bez hádky kupec s prodavačem. Naproti tomu se velmi hádá, vidí-li, že mu prodavač strká jakoby v jedné kupě menší kapry s většími. Tu totiž kupec ukazuje prstem na nejmenší kapry, větší zatají a snaží se, aby byla jejich cena co nejmenší. Na- proti tomu prodavač usiluje o cenu největší kvůli těm kaprům, kteří jsou mezi ostatními největší. 68
rybník celou následující zimu pro nové nabytí sil, které ztratil při letním napuštění vodou a aby v jarní době opět poskytoval šťavnatou jarní potravu, vhodnou pro výživu kaprů. Pakli však nemáš velkou zásobu kapřího plůdku, málo ti tento způsob lovení prospěje. Proto máš-li na statku více než jeden výnosný rybník, budeš moci tímto způsobem snadno dosáhnout toho, abys z nich měl každým rokem stejný výtěžek, budeš-li je mít stejnoměrně roz- děleny a určíš-li, aby se každý rok lovila polovina rybníků. Kap. 7. OPRODEJI KAPRŮ NA RYBNÍCÍCH KAPŘI, kteří jsou dáni do prodeje na rybnících, hned jak jsou sítěmi vy- taženi, jdou někdy na odbyt lépe než ti, kteří se přenesli do sádek a uschovávali delší dobu, protože stejně jako jim jejich tělesný vzhled, dosud neporušený, získává u kupců přízeň, tak, když se zajetím zhorší, snižuje i jejich cenu. Nic pak není snazšího než prodávat ryby, máme-li kupce, který je chce koupit. Neřídíme se totiž při jejich prodávání nějakými novými zásadami a nezaru- čujeme se a neznepokojujeme ničím, co se týká jejich zdraví nebo řádnosti, protože ryby churaví velmi zřídka a každému je dovoleno, aby ochutnav je chválil nebo haněl. Jinak pak prodávají ryby na rybnících Čechové a jinak Moravané. Če- chové totiž měří své kapry kupcům na nádoby, jež se téměř rovnají džberům, určivše napřed pevnou cenu za každý džber. Moravané počítají kapry, které prodávají, na kopy a tvrdí, že jejich způsob je jistější a spravedlivější než způsob Čechů, protože počet je vždy v úhrnu týž, ne tak míra, která pro různou velikost kaprů mění dosti často i onen úhrnný počet kaprů. Moravané určují jako nejvyšší cenu za kopu kaprů osm zlatých, jako nejmenší jeden a půl zlatého, ovšem vzhledem k tomu, jak nabídka podle polohy kraje stoupá nebo klesá, protože v té části Moravy, která se dotýká horních Uher a která nyní patří k Rakousku, jsou kapři prodáváni dvakrát a třikrát dráže než v té, která se dotýká Slezska, kde Slezané nastoupili na místo Kvádů. Velmi se mi však líbí způsob, kterého užívají při prodeji kaprů Slezané, kteří zvlášť určují cenu největších kaprů, zvlášť prostředních a zvlášť nejmenších. Je totiž staré poře- kadlo, že rovnost není příčinou války, že však nerovnost nemálo podněcuje nesváry. Kde se prodávají kapři stejně velcí, shodne se hned a bez hádky kupec s prodavačem. Naproti tomu se velmi hádá, vidí-li, že mu prodavač strká jakoby v jedné kupě menší kapry s většími. Tu totiž kupec ukazuje prstem na nejmenší kapry, větší zatají a snaží se, aby byla jejich cena co nejmenší. Na- proti tomu prodavač usiluje o cenu největší kvůli těm kaprům, kteří jsou mezi ostatními největší. 68
Strana 69
Čechové, Moravané a Slezané se opravdu shodují v tom, že všichni stejně dávají do prodeje štiky ne na míru, ale na kopy a stejně všichni raději odmě- řují množství různých ryb nádobami, než aby je podle nějakého počtu po- čítali. Není totiž snadné počítat hromadu. Protože pak budí u mnohých lidí značný údiv, že s přibýváním rybníků a ryb zároveň vzrůstá také cena a drahota ryb, zdá se mi vhodné vysvětlit a udat příčinu tohoto stavu. Kap. 8. PROČ STOUPÁ CENA KAPRŮ, ačkoliv rybníků přibývá? PŘÍČINA toho je patrně dvojí. Jedna vznikla doma, druhou způsobila ci- zina a obojí příčina, abychom prozradili pravdu, pochází z nezřízené mlsnosti, která stejně jako neklade žádné míry labužnictví, tak ji neklade ani nákladům, za něž se takový požitek kupuje. To však, že kapr je všude počítán mezi slasti hodů, je již tak známo lidem krhavým,“ jak se říká, a holičům, že u nás ani tito krhaví a holiči nezačínají znamenitější hostiny bez kapra, abych pomlčel o předácích lidu, kteří ho dávají k snídani, na přesnídávku, k obědu i při pitce. Podobně nezná zdrženlivosti lid sám a velmi rád, kdykoliv si může kapra opatřit, zatěžuje jím své stoly. Podle městského lidu se řídí a napodobují jej venkované, kteří zvláště v době, kdy přicházejí do měst a vesnic na trh, nevra- cejí se odtud na své statky dříve, dokud si nenaplní chřtán kaprem, a to dosti draho koupeným, jako by žádný kapr nechutnal stejně jako ten, který je draze koupen. Však v tomto smyslu zpívá u Martiala i venkovský pták: „Koroptev z venkova jsem. Co na tom, chutnám-li stejně? Dražší však koroptev je. Proto lepší má chuť.“ Když se tedy kapra dožadují v naší vlasti s takovou chtivostí všechny stavy, ký div, že jak stoupá hlad po něm, tak zároveň stoupá každoročně jeho cena, protože se všichni o překot předhánějí, aby ho koupili. A co pak za hranicemi? Což nepozorujeme, že kapr u nás koupený nejen zabírá téměř všechny hostince v horním Německu, ale že dostává přednost i před rybami, které jsou ušlechtilejší než on? Zastavil jsem se již před jistou dobou v alpském městě Inšpruku u hostinského a žádal jsem ho, aby mi dal k obědu pstruhy. Tu hostinský pravil: „Jestliže si přeješ ryby, přinesu ti hned ryby o něco lahodnější než jsou pstruzi.“ Bez prodlení přinese kapry, kteří byli o něco dříve dovezeni z Čech, a z plna hrdla je chválí a velebí, srovnávaje je hned s benátskými jezerními pstruhy, hned se pstruhy rýnskými. Neodporoval 69
Čechové, Moravané a Slezané se opravdu shodují v tom, že všichni stejně dávají do prodeje štiky ne na míru, ale na kopy a stejně všichni raději odmě- řují množství různých ryb nádobami, než aby je podle nějakého počtu po- čítali. Není totiž snadné počítat hromadu. Protože pak budí u mnohých lidí značný údiv, že s přibýváním rybníků a ryb zároveň vzrůstá také cena a drahota ryb, zdá se mi vhodné vysvětlit a udat příčinu tohoto stavu. Kap. 8. PROČ STOUPÁ CENA KAPRŮ, ačkoliv rybníků přibývá? PŘÍČINA toho je patrně dvojí. Jedna vznikla doma, druhou způsobila ci- zina a obojí příčina, abychom prozradili pravdu, pochází z nezřízené mlsnosti, která stejně jako neklade žádné míry labužnictví, tak ji neklade ani nákladům, za něž se takový požitek kupuje. To však, že kapr je všude počítán mezi slasti hodů, je již tak známo lidem krhavým,“ jak se říká, a holičům, že u nás ani tito krhaví a holiči nezačínají znamenitější hostiny bez kapra, abych pomlčel o předácích lidu, kteří ho dávají k snídani, na přesnídávku, k obědu i při pitce. Podobně nezná zdrženlivosti lid sám a velmi rád, kdykoliv si může kapra opatřit, zatěžuje jím své stoly. Podle městského lidu se řídí a napodobují jej venkované, kteří zvláště v době, kdy přicházejí do měst a vesnic na trh, nevra- cejí se odtud na své statky dříve, dokud si nenaplní chřtán kaprem, a to dosti draho koupeným, jako by žádný kapr nechutnal stejně jako ten, který je draze koupen. Však v tomto smyslu zpívá u Martiala i venkovský pták: „Koroptev z venkova jsem. Co na tom, chutnám-li stejně? Dražší však koroptev je. Proto lepší má chuť.“ Když se tedy kapra dožadují v naší vlasti s takovou chtivostí všechny stavy, ký div, že jak stoupá hlad po něm, tak zároveň stoupá každoročně jeho cena, protože se všichni o překot předhánějí, aby ho koupili. A co pak za hranicemi? Což nepozorujeme, že kapr u nás koupený nejen zabírá téměř všechny hostince v horním Německu, ale že dostává přednost i před rybami, které jsou ušlechtilejší než on? Zastavil jsem se již před jistou dobou v alpském městě Inšpruku u hostinského a žádal jsem ho, aby mi dal k obědu pstruhy. Tu hostinský pravil: „Jestliže si přeješ ryby, přinesu ti hned ryby o něco lahodnější než jsou pstruzi.“ Bez prodlení přinese kapry, kteří byli o něco dříve dovezeni z Čech, a z plna hrdla je chválí a velebí, srovnávaje je hned s benátskými jezerními pstruhy, hned se pstruhy rýnskými. Neodporoval 69
Strana 70
jsem ovšem, protože jsem viděl, že jde o slávu mých krajanů, avšak zatím jsem ho požádal, aby nechal kapry na zítřek a dnešní oběd mi doplnil pstruhy. Hostinský poslechne a připraví pstruhy k obědu, kapry ke snídani. Když začal účtovat, počítá kapry dráže než pstruhy. Spatřiv to, řeknu průvodcům: „Od této chvíle přestaňme se divit, proč cena kaprů stoupá, neboť vidíme, že ci- zinci je cení více než pstruhy.“ Obraťme se proto nejen k rozhojňování nových rybníků, ale i k obnovo- vání starých. Kap. 9. JAK SE OBNOVUJÍ STARÉ RYBNÍKY VODA, která bez přestávky stojí v rybnících, působí, že rybníky předčasně stárnou. Že rybníky stárnou, pozná se pak tehdy, když jsou méně schopny živit ryby, protože ustavičné napuštění vodou vyčerpalo úrodnost, sílu a moc země. Toto zlo se většinou urychluje naší vinou, když jsouce příliš chtiví ma- jetku a dychtíce po stálém zisku stále také beze všeho odpočinku zatěžujeme rybníky vodou, zapomínajíce, co nařizuje rolníkům Vergilius, když říká: „Dovol, by požaté nivy jak úhor ležely ob rok, pole by, úrody prosté, v klidu zas nabylo síly.“ Neméně než rolníkům prospívá však toto nařízení rybnikářům, aby se totiž rybníky omlazovaly a obnovovaly tím, že se ponechají úhorem jako pole, která se mají obnovit. K takové zahálce a přerušení dochází na rybnících po osmi nebo desíti letech, to je po čtvrtém nebo pátém pravidelném výlovu, který se obvykle koná každé dva roky. Klid netrvá déle než mine rok. Avšak ani tento rok není bez úrody tehdy, když je možno osít rybníky, zbavené vody, obilním semenem a těšit se zatím ze žně. Je také možno hned po jednom létě konat výlov, osadíš-li vysušený a obnovený rybník tříletým kapřím plůdkem. Ostatně jestliže rybníky za mnoho roků a za dlouhou dobu tak zestárnou, že jim jasně bude chybět sil a budou vysíleny, tu naprosto nebude stačit nechat je klidně odpočívat jen rok, ale bude nutno přidat druhý a třetí rok, aby se staly opět úrodnými. Udělá se to tak, že první rok se rybníky, které jsou zle vysílené, lehce zorají, nasytí hodně hnojem a osejí semenem, které dobře pro- spívá i ve vysílené půdě. Takovým semenem je semeno prosa, vlašského kopru a vlčího bobu, které i jindy nahrazuje hnůj, kdykoliv se zaorá, jakmile vzejde. Druhého roku budeš moci vyorat v rybníku brázdy a svěřit jim již silnější semeno. Třetího roku budeš moci sít semena obilí jakkoli silná a zároveň žít. Tak ti žádný rok neprojde bez užitku, dokud nezačne rybník dávat obvyklou částku z rybolovu. Jistý rytíř s dlouhou praxí a zkušeností mi doporučil, že 70
jsem ovšem, protože jsem viděl, že jde o slávu mých krajanů, avšak zatím jsem ho požádal, aby nechal kapry na zítřek a dnešní oběd mi doplnil pstruhy. Hostinský poslechne a připraví pstruhy k obědu, kapry ke snídani. Když začal účtovat, počítá kapry dráže než pstruhy. Spatřiv to, řeknu průvodcům: „Od této chvíle přestaňme se divit, proč cena kaprů stoupá, neboť vidíme, že ci- zinci je cení více než pstruhy.“ Obraťme se proto nejen k rozhojňování nových rybníků, ale i k obnovo- vání starých. Kap. 9. JAK SE OBNOVUJÍ STARÉ RYBNÍKY VODA, která bez přestávky stojí v rybnících, působí, že rybníky předčasně stárnou. Že rybníky stárnou, pozná se pak tehdy, když jsou méně schopny živit ryby, protože ustavičné napuštění vodou vyčerpalo úrodnost, sílu a moc země. Toto zlo se většinou urychluje naší vinou, když jsouce příliš chtiví ma- jetku a dychtíce po stálém zisku stále také beze všeho odpočinku zatěžujeme rybníky vodou, zapomínajíce, co nařizuje rolníkům Vergilius, když říká: „Dovol, by požaté nivy jak úhor ležely ob rok, pole by, úrody prosté, v klidu zas nabylo síly.“ Neméně než rolníkům prospívá však toto nařízení rybnikářům, aby se totiž rybníky omlazovaly a obnovovaly tím, že se ponechají úhorem jako pole, která se mají obnovit. K takové zahálce a přerušení dochází na rybnících po osmi nebo desíti letech, to je po čtvrtém nebo pátém pravidelném výlovu, který se obvykle koná každé dva roky. Klid netrvá déle než mine rok. Avšak ani tento rok není bez úrody tehdy, když je možno osít rybníky, zbavené vody, obilním semenem a těšit se zatím ze žně. Je také možno hned po jednom létě konat výlov, osadíš-li vysušený a obnovený rybník tříletým kapřím plůdkem. Ostatně jestliže rybníky za mnoho roků a za dlouhou dobu tak zestárnou, že jim jasně bude chybět sil a budou vysíleny, tu naprosto nebude stačit nechat je klidně odpočívat jen rok, ale bude nutno přidat druhý a třetí rok, aby se staly opět úrodnými. Udělá se to tak, že první rok se rybníky, které jsou zle vysílené, lehce zorají, nasytí hodně hnojem a osejí semenem, které dobře pro- spívá i ve vysílené půdě. Takovým semenem je semeno prosa, vlašského kopru a vlčího bobu, které i jindy nahrazuje hnůj, kdykoliv se zaorá, jakmile vzejde. Druhého roku budeš moci vyorat v rybníku brázdy a svěřit jim již silnější semeno. Třetího roku budeš moci sít semena obilí jakkoli silná a zároveň žít. Tak ti žádný rok neprojde bez užitku, dokud nezačne rybník dávat obvyklou částku z rybolovu. Jistý rytíř s dlouhou praxí a zkušeností mi doporučil, že 70
Strana 71
žádné semeno stejně neprospívá rybníkům i rybám jako semeno máku, nechá-li se dozrálý mák v rybníku, aby tam vysypal z makovic svá semena. Ale odkládáme pstruhy snad déle, než se sluší vzhledem k jejich váženosti. Kap. 10. O PSTRUHOVÝCH RYBNÍCICH JA již dávno dávám v souhlasu s Ausoniem té rybě, která se obecně na- zývá Trutta, jméno Salar (pstruh). Vskutku Ausonius zobrazuje ve své Mo- selle pstruha jeho vlastní barvou takto: „Pstruh též, po těle kryt jenž hvězdami rudého nachu.“7 Je totiž kromě něho ještě jiný pstruh, který také nosí na hřbetě hvězdičky jako známku ušlechtilosti,“ ale černé, a kterého vy Němci nazýváte Eschen.89 Obojí pstruh byl patrně pojmenován podle skákání, protože v prudkých bystři- nách skákává do výše, a obzvlášť onen nachový, který snadno přeskakuje i velmi vysoké splavy a snáší také velmi dobře zajetí, kdežto onen druhý, který je zdobený černými hvězdičkami, snáší nádrže velmi špatně a umírá hned, jakmile je vytažen ze svých vod na vzduch. Tedy pro onoho prvního pstruha začali nedávno u nás nejvybranější rybni- káři zřizovat rybníky, ne ovšem kvůli nějakému zisku, ale pro přepych a velko- lepé hostiny. Způsob jejich stavby je pak co se týče délky, šířky a tvaru téměř stejný jako u sádek, o nichž jsme mluvili před malou chvílí, leč že pstruhové rybníky se vykopávají do větší hloubky. Čím je totiž voda v nich hlubší, tím si podržuje déle v zemi svůj chlad, což je pstruhům velmi milé. Jako totiž vždy touží po tekoucí a čisté vodě, tak touží po vodě studené a na dně po písčité a kamenité půdě. Není-li taková po ruce, musí se přivézti písek a štěrk odjinud a po dně rozprostřít. Také břehy rybníka mají být kolem dokola oblo- ženy kamenem nejen proto, aby se země, kdyby nebyla podepřena zdí, nesle- hávala, ale také proto, aby pstruzi měli v kamení úkryty, do nichž by se mohli skrýt před horkem a nepohodou. Proto stavíme zdi se štěrbinami a spojené v spárách jen zeleným mechem, aby měli pstruzi v hojných otvorech a v ze- leném mechu téměř stejnou možnost uchýlit se do skrýší jako v korytech a ve březích proudů, v nichž se na svobodě nejraději zdržují. Pstruhovými rybníky má stále protékat říční voda, protože stojatá voda jim škodí více, než jim mech a štěrk prospívá. Kromě toho jim škodí palčivý letní žár, jemuž se někteří brání vysazováním stinných stromů. Někteří dávají do rybníků led, který cho- vají po celé léto v studních k chlazení nápojů. Zároveň včas předcházejí hladu pstruhů, aby z něho nepožírali jeden druhého. Nejvhodnější potravou je kapří potěr, bělice a říční tloušti, neboť pstruzi, kteří jsou krmeni drobně rozseka- nými játry nebo jiným masem, mají chuť jen málo příjemnou. 71
žádné semeno stejně neprospívá rybníkům i rybám jako semeno máku, nechá-li se dozrálý mák v rybníku, aby tam vysypal z makovic svá semena. Ale odkládáme pstruhy snad déle, než se sluší vzhledem k jejich váženosti. Kap. 10. O PSTRUHOVÝCH RYBNÍCICH JA již dávno dávám v souhlasu s Ausoniem té rybě, která se obecně na- zývá Trutta, jméno Salar (pstruh). Vskutku Ausonius zobrazuje ve své Mo- selle pstruha jeho vlastní barvou takto: „Pstruh též, po těle kryt jenž hvězdami rudého nachu.“7 Je totiž kromě něho ještě jiný pstruh, který také nosí na hřbetě hvězdičky jako známku ušlechtilosti,“ ale černé, a kterého vy Němci nazýváte Eschen.89 Obojí pstruh byl patrně pojmenován podle skákání, protože v prudkých bystři- nách skákává do výše, a obzvlášť onen nachový, který snadno přeskakuje i velmi vysoké splavy a snáší také velmi dobře zajetí, kdežto onen druhý, který je zdobený černými hvězdičkami, snáší nádrže velmi špatně a umírá hned, jakmile je vytažen ze svých vod na vzduch. Tedy pro onoho prvního pstruha začali nedávno u nás nejvybranější rybni- káři zřizovat rybníky, ne ovšem kvůli nějakému zisku, ale pro přepych a velko- lepé hostiny. Způsob jejich stavby je pak co se týče délky, šířky a tvaru téměř stejný jako u sádek, o nichž jsme mluvili před malou chvílí, leč že pstruhové rybníky se vykopávají do větší hloubky. Čím je totiž voda v nich hlubší, tím si podržuje déle v zemi svůj chlad, což je pstruhům velmi milé. Jako totiž vždy touží po tekoucí a čisté vodě, tak touží po vodě studené a na dně po písčité a kamenité půdě. Není-li taková po ruce, musí se přivézti písek a štěrk odjinud a po dně rozprostřít. Také břehy rybníka mají být kolem dokola oblo- ženy kamenem nejen proto, aby se země, kdyby nebyla podepřena zdí, nesle- hávala, ale také proto, aby pstruzi měli v kamení úkryty, do nichž by se mohli skrýt před horkem a nepohodou. Proto stavíme zdi se štěrbinami a spojené v spárách jen zeleným mechem, aby měli pstruzi v hojných otvorech a v ze- leném mechu téměř stejnou možnost uchýlit se do skrýší jako v korytech a ve březích proudů, v nichž se na svobodě nejraději zdržují. Pstruhovými rybníky má stále protékat říční voda, protože stojatá voda jim škodí více, než jim mech a štěrk prospívá. Kromě toho jim škodí palčivý letní žár, jemuž se někteří brání vysazováním stinných stromů. Někteří dávají do rybníků led, který cho- vají po celé léto v studních k chlazení nápojů. Zároveň včas předcházejí hladu pstruhů, aby z něho nepožírali jeden druhého. Nejvhodnější potravou je kapří potěr, bělice a říční tloušti, neboť pstruzi, kteří jsou krmeni drobně rozseka- nými játry nebo jiným masem, mají chuť jen málo příjemnou. 71
Strana 72
Stěží může být zavedeno nějaké pěknější a výhodnější hospodaření na ta- kovýchto rybnících, než jaké zavedli nedaleko pardubického hradu páni z Pern- štejna. Rybníky jsou rozděleny na tři skupiny a do jednotlivých rybníků jsou rozděleni pstruzi podle trojí různé velikosti. V prvním rybníku plavou větší pstruzi, protože jsou určeni pro panský stůl. V druhém rybníku jsou pstruzi prostřední. V třetím jsou nejmenší, poněvadž jsou určeni k doplňování obou rybníků, takže v rybníku je vždy také určitý počet pstruhů, protože chybějící jsou stále nahrazováni. DOSLOV ASI toto mi přišlo na mysl, milý Antoníne, jako věci, na něž se má při rybnikářství pamatovat. Nyní zbývá připomenout jen to, abychom konali po- vinnosti hospodáře nejen dobře, ale i spravedlivě, kdykoliv se snažíme o zaklá- dání a rozšiřování rybníků, a abychom nikterak nenapodobovali ty pány, z nichž někteří, opovrhnuvše vší spravedlivostí a lidskostí vůči svým podda- ným, vyhánějí a vypuzují je z polí, jiní z luk, jiní z pastvin a někteří z celých vsí, aby se sami zmocnili míst, jež obsadili násilím, a založili rybníky svévolně na cizím pozemku, jako by nebylo možno, abychom dbali svého prospěchu a nedopouštěli se při tom bezpráví a zlých činů na těch, kteří jsou podrobeni naší svrchovanosti. Tak si totiž vedou ti, kdo dbají práva, spravedlnosti a lidskosti tím, že kdykoliv něco činí s pozemky svých poddaných, dávají jim náhradu nejméně stejnou, ne-li větší, to znamená za úhory úhory, za noviny noviny, za pastviny pastviny a za zavodněné louky zavodněné. Nemají-li mož- nost oplatiti stejné stejným, dávají při výměně poddaným o třetinu více než jim vzali. Kdyby se byly nalezly, milý Antoníne, u nás doma, odkud se slušelo vše- chno vzít, lepší věci než tyto, velmi rádi byli bychom Ti přinesli lepší. Nyní jsme, jak se říká, vystavěli město podle svých prostředků, jež se snad zalíbí alespoň novostí, ne-li ničím jiným. 72
Stěží může být zavedeno nějaké pěknější a výhodnější hospodaření na ta- kovýchto rybnících, než jaké zavedli nedaleko pardubického hradu páni z Pern- štejna. Rybníky jsou rozděleny na tři skupiny a do jednotlivých rybníků jsou rozděleni pstruzi podle trojí různé velikosti. V prvním rybníku plavou větší pstruzi, protože jsou určeni pro panský stůl. V druhém rybníku jsou pstruzi prostřední. V třetím jsou nejmenší, poněvadž jsou určeni k doplňování obou rybníků, takže v rybníku je vždy také určitý počet pstruhů, protože chybějící jsou stále nahrazováni. DOSLOV ASI toto mi přišlo na mysl, milý Antoníne, jako věci, na něž se má při rybnikářství pamatovat. Nyní zbývá připomenout jen to, abychom konali po- vinnosti hospodáře nejen dobře, ale i spravedlivě, kdykoliv se snažíme o zaklá- dání a rozšiřování rybníků, a abychom nikterak nenapodobovali ty pány, z nichž někteří, opovrhnuvše vší spravedlivostí a lidskostí vůči svým podda- ným, vyhánějí a vypuzují je z polí, jiní z luk, jiní z pastvin a někteří z celých vsí, aby se sami zmocnili míst, jež obsadili násilím, a založili rybníky svévolně na cizím pozemku, jako by nebylo možno, abychom dbali svého prospěchu a nedopouštěli se při tom bezpráví a zlých činů na těch, kteří jsou podrobeni naší svrchovanosti. Tak si totiž vedou ti, kdo dbají práva, spravedlnosti a lidskosti tím, že kdykoliv něco činí s pozemky svých poddaných, dávají jim náhradu nejméně stejnou, ne-li větší, to znamená za úhory úhory, za noviny noviny, za pastviny pastviny a za zavodněné louky zavodněné. Nemají-li mož- nost oplatiti stejné stejným, dávají při výměně poddaným o třetinu více než jim vzali. Kdyby se byly nalezly, milý Antoníne, u nás doma, odkud se slušelo vše- chno vzít, lepší věci než tyto, velmi rádi byli bychom Ti přinesli lepší. Nyní jsme, jak se říká, vystavěli město podle svých prostředků, jež se snad zalíbí alespoň novostí, ne-li ničím jiným. 72
Strana 73
POZNÁMKY List 1 František Thurzo, synovec olomouckého biskupa Stanislava, byl nitranským bis- kupem od r. 1506. 2 Obchodní spojení mezi Thurzy a Fuggery bylo posíleno několika sňatky. Matka biskupa Stanislava byla rozená Fuggerová a stejně se za Fuggera provdala Stanisla- vova sestra. Toto příbuzenství pomohlo Stanislavovi na biskupský stolec olomoucký a jeho bratru Janovi na stolec vratislavský. 3 Synové Zebedeovi Jan a Jakub zanechali rybolovu, aby následovali Krista (Mat. 4, 21, Mar. 1, 19, Luk. 5, 10). Jak praví Jan 21, 2, vrátili se opět k rybolovu. Kniha I. 4 Konstancie, sestra uherského krále Emericha, byla druhou manželkou Pře- mysla I., který se s ní oženil r. 1198 po rozvodu s Adlétou Míšeňskou. 5 Dub. přirovnává svůj spisek ke komedii (v. V Př.). Předmluva splnila úkol prologu a nyní by měl přijít na scénu pištec, aby zahrál mezihru mezi prologem a prvním jednáním. Tímto pištcem však bude už spisek sám. s lxovorgopeiov (piscium vivarium, piscina) je místo, kde se chovají ryby. Dub. snad znal tento výraz z Columelly 8, 1. 7 Hladkoun (squalus) = Galeus canis. 8 Proudník (mugilis, uútoc) je snad cípal hlavatý (Mugil cephalus) nebo cípal žlutě pruhovaný (Mugil tang). Proudník bylo překládáno podle Balbína Miscellanea I, 55. 9 Muraenae byla římská rodina z gens Licinia. Podle Varrona De re rustica 3, 3, 10 a Columelly 7, 16, 5 byl prvním nositelem tohoto jména L. Licinius Murena, praetor r. 100 př. n. 1., jehož Plinius Naturalis historia 9, 170 uvádí jako prvního zakladatele rybníků. Bylo tedy nasnadě spojovat toto jméno s jménem oblíbené mořské ryby murena (mořský úhoř). Stejné jméno měl však už otec tohoto Mureny. 10 Oratae byla římská rodina z gens Sergia. Varro (frg. v Macr. sat. 3, 15, 2) říká, že C. Sergius Orata byl tak nazván proto, že měl nejraději rybu zvanou aurata (nebo orata = pražma zlatá). 11 P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus minor dobyl r. 133 Numantie a dostal příjmení Numantinus. 12 P. Servilius Vatia slavil r. 74 triumf nad Kiliky a Isaury a dostal příjmení Isauricus. 13 Takového povýšení se dostalo na př. Štěpánkovi Netolickému, který pocházel 73
POZNÁMKY List 1 František Thurzo, synovec olomouckého biskupa Stanislava, byl nitranským bis- kupem od r. 1506. 2 Obchodní spojení mezi Thurzy a Fuggery bylo posíleno několika sňatky. Matka biskupa Stanislava byla rozená Fuggerová a stejně se za Fuggera provdala Stanisla- vova sestra. Toto příbuzenství pomohlo Stanislavovi na biskupský stolec olomoucký a jeho bratru Janovi na stolec vratislavský. 3 Synové Zebedeovi Jan a Jakub zanechali rybolovu, aby následovali Krista (Mat. 4, 21, Mar. 1, 19, Luk. 5, 10). Jak praví Jan 21, 2, vrátili se opět k rybolovu. Kniha I. 4 Konstancie, sestra uherského krále Emericha, byla druhou manželkou Pře- mysla I., který se s ní oženil r. 1198 po rozvodu s Adlétou Míšeňskou. 5 Dub. přirovnává svůj spisek ke komedii (v. V Př.). Předmluva splnila úkol prologu a nyní by měl přijít na scénu pištec, aby zahrál mezihru mezi prologem a prvním jednáním. Tímto pištcem však bude už spisek sám. s lxovorgopeiov (piscium vivarium, piscina) je místo, kde se chovají ryby. Dub. snad znal tento výraz z Columelly 8, 1. 7 Hladkoun (squalus) = Galeus canis. 8 Proudník (mugilis, uútoc) je snad cípal hlavatý (Mugil cephalus) nebo cípal žlutě pruhovaný (Mugil tang). Proudník bylo překládáno podle Balbína Miscellanea I, 55. 9 Muraenae byla římská rodina z gens Licinia. Podle Varrona De re rustica 3, 3, 10 a Columelly 7, 16, 5 byl prvním nositelem tohoto jména L. Licinius Murena, praetor r. 100 př. n. 1., jehož Plinius Naturalis historia 9, 170 uvádí jako prvního zakladatele rybníků. Bylo tedy nasnadě spojovat toto jméno s jménem oblíbené mořské ryby murena (mořský úhoř). Stejné jméno měl však už otec tohoto Mureny. 10 Oratae byla římská rodina z gens Sergia. Varro (frg. v Macr. sat. 3, 15, 2) říká, že C. Sergius Orata byl tak nazván proto, že měl nejraději rybu zvanou aurata (nebo orata = pražma zlatá). 11 P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus minor dobyl r. 133 Numantie a dostal příjmení Numantinus. 12 P. Servilius Vatia slavil r. 74 triumf nad Kiliky a Isaury a dostal příjmení Isauricus. 13 Takového povýšení se dostalo na př. Štěpánkovi Netolickému, který pocházel 73
Strana 74
z poddanských rodičů; proslulými rybničními stavbami si získal přízeň Petra z Rožm- berka, který ho r. 1519 obdařil značnými milostmi a statky. 14 Dub. zde naráží na t. zv. manumissio per vindictam, o níž mluví Persius, při které se pán dotkl otroka hůlkou, obrátil ho a tím okamžikem se otrok stával pro- puštěncem. K svému otrockému jménu (Dama bylo časté jméno otroků) dostával pá- novo předejmení (zde Marcus). 15 Matyáš I. Korvín vládl 1458—1490. 16 Hrad Totis ležel u Komárna. 17 Delfín (porculus marinus). O rybě jménem porculus marinus čteme u Plinia Na- turalis historia 32, 56 a Aeliana Historia animalium 14, 23, ale není jasné, o kterou rybu vlastně jde. Protože jediná ryba vyze podobná je delfín, překládám porculus marinus podle německého překladu takto. 18 Beatrice byla dcerou neapolského krále Ferdinanda a druhou manželkou Ma- tyáše Korvína. 19 Dubravius nahrazuje nesrozumitelné rukopisné mari jménem ryby mario. Pro- tože však u Plinia se vyza nazývá ichtyocolla, pokládal Rondeletius jméno mario za barbarské a navrhoval čísti maior. Nyní se pro toto místo všeobecně přijímá kon- jektura marris J. Hardouina (z r. 1685). 20 Jan z Pernštejna se stal nejbohatším českým šlechticem, když ke svým otcov- ským statkům na Moravě zdědil po smrti bratra Vojtěcha ještě mnoho panství v Če- chách. Byl nejproslulejším rybnikářem své doby. 21 L. Licinius Lucullus, konsul r. 75 př. n. 1., byl proslaven právě tak svými umě- leckými sbírkami jako rybníky (v. I, 4). Jeho rozmařilost, hlavně při hostinách, byla známa: proto se dodnes říká lukulské hody. 22 M. Porcius Cato Uticensis byl nevlastní bratr Servilie, druhé manželky L. Lici- nia Luculla, po jehož smrti (asi r. 57) se stal poručníkem jeho syna Marca. 23 Jezdecký census činil na konci republiky kolem 400 000 sesterciů, senátorský za Augusta 1000 000 sesterciů. 24 Vilém z Pernštejna byl rybníkář na slovo vzatý. Rozhodoval ve všech sporných otázkách rybnikářských nejen doma, ale i v okolním Německu. 25 C. Sergius Orata žil v 1. stol. př. n. 1. Je znám hlavně ze sporu o rybolov na Lukrinském jezeře. Je typem podnikavého obchodníka a spekulanta, který však racio- nálním hospodařením a technickými zlepšeními velmi povznesl římské rybnikářství. Je znám i jako labužník. 26 Lukrinské jezero je název pro vnitřní část zálivu Bajského. Bylo proslulé zvlášt- ním druhem ústřic, které byly po celý starý věk velmi oblíbené. 21 Baiae bylo lázeňské místo na pobřeží kampanském při stejnojmenném zálivu. Ono místo, vybrané pro chov ústřic, je Lukrinské jezero. 28 L. Licinius Crassus Orator žil 140—91. Byl nejslavnější řečník své doby. 29 Válka s Marsy neboli Spojenecká byla v letech 90—88 př. n. 1. 30 L. Licinius Murena v. pozn. 9; Starší je zde řečeno na rozlišení od jeho stejno- jmenného syna. 31 Q. Hortensius Hortalus (114—50), nejslavnější římský řečník po Ciceronovi, měl velké bohatství a vedl rozmařilý život. Jeho luxusní záliby měly neblahý vliv i na jeho činnost veřejnou. Cicero mluví s potupou, narážeje na Hortensia, o rybnikářích, 74
z poddanských rodičů; proslulými rybničními stavbami si získal přízeň Petra z Rožm- berka, který ho r. 1519 obdařil značnými milostmi a statky. 14 Dub. zde naráží na t. zv. manumissio per vindictam, o níž mluví Persius, při které se pán dotkl otroka hůlkou, obrátil ho a tím okamžikem se otrok stával pro- puštěncem. K svému otrockému jménu (Dama bylo časté jméno otroků) dostával pá- novo předejmení (zde Marcus). 15 Matyáš I. Korvín vládl 1458—1490. 16 Hrad Totis ležel u Komárna. 17 Delfín (porculus marinus). O rybě jménem porculus marinus čteme u Plinia Na- turalis historia 32, 56 a Aeliana Historia animalium 14, 23, ale není jasné, o kterou rybu vlastně jde. Protože jediná ryba vyze podobná je delfín, překládám porculus marinus podle německého překladu takto. 18 Beatrice byla dcerou neapolského krále Ferdinanda a druhou manželkou Ma- tyáše Korvína. 19 Dubravius nahrazuje nesrozumitelné rukopisné mari jménem ryby mario. Pro- tože však u Plinia se vyza nazývá ichtyocolla, pokládal Rondeletius jméno mario za barbarské a navrhoval čísti maior. Nyní se pro toto místo všeobecně přijímá kon- jektura marris J. Hardouina (z r. 1685). 20 Jan z Pernštejna se stal nejbohatším českým šlechticem, když ke svým otcov- ským statkům na Moravě zdědil po smrti bratra Vojtěcha ještě mnoho panství v Če- chách. Byl nejproslulejším rybnikářem své doby. 21 L. Licinius Lucullus, konsul r. 75 př. n. 1., byl proslaven právě tak svými umě- leckými sbírkami jako rybníky (v. I, 4). Jeho rozmařilost, hlavně při hostinách, byla známa: proto se dodnes říká lukulské hody. 22 M. Porcius Cato Uticensis byl nevlastní bratr Servilie, druhé manželky L. Lici- nia Luculla, po jehož smrti (asi r. 57) se stal poručníkem jeho syna Marca. 23 Jezdecký census činil na konci republiky kolem 400 000 sesterciů, senátorský za Augusta 1000 000 sesterciů. 24 Vilém z Pernštejna byl rybníkář na slovo vzatý. Rozhodoval ve všech sporných otázkách rybnikářských nejen doma, ale i v okolním Německu. 25 C. Sergius Orata žil v 1. stol. př. n. 1. Je znám hlavně ze sporu o rybolov na Lukrinském jezeře. Je typem podnikavého obchodníka a spekulanta, který však racio- nálním hospodařením a technickými zlepšeními velmi povznesl římské rybnikářství. Je znám i jako labužník. 26 Lukrinské jezero je název pro vnitřní část zálivu Bajského. Bylo proslulé zvlášt- ním druhem ústřic, které byly po celý starý věk velmi oblíbené. 21 Baiae bylo lázeňské místo na pobřeží kampanském při stejnojmenném zálivu. Ono místo, vybrané pro chov ústřic, je Lukrinské jezero. 28 L. Licinius Crassus Orator žil 140—91. Byl nejslavnější řečník své doby. 29 Válka s Marsy neboli Spojenecká byla v letech 90—88 př. n. 1. 30 L. Licinius Murena v. pozn. 9; Starší je zde řečeno na rozlišení od jeho stejno- jmenného syna. 31 Q. Hortensius Hortalus (114—50), nejslavnější římský řečník po Ciceronovi, měl velké bohatství a vedl rozmařilý život. Jeho luxusní záliby měly neblahý vliv i na jeho činnost veřejnou. Cicero mluví s potupou, narážeje na Hortensia, o rybnikářích, 74
Strana 75
kteří kvůli rybníkům zanedbávají politiku. Zvláště slavné byly Hortensiovy rybníky u Baul v Kampanii. 32 L. Licinius Lucullus v. pozn. 21. 33 Cn. Pompeius Magnus byl protivníkem L. Licinia Luculla. 34 Xerxes při svém tažení do Řecka dal vykopat příkop, kterým horu Athos oddělil od pevniny. 35 L. Licinius Crassus v. pozn. 28; byl censorem r. 92. O jeho lásce k úhoři mluví Aelianus Historia animalium 8, 4. 36 Lucius bylo římské předejmení. 37 Český text Ausoniovy Moselly v. 120 nn. cituji v překladu R. Neuhöfra (Brno 1907). 38 Vlk (lupus) říkali Římané o člověku nebo o zvířeti, které bylo nadmíru žravé. Protože z ryb je nejžravější okoun, znamená lupus (pisceus) okouna. Dub. však na tomto místě myslí na onen širší význam slova lupus. 39 Tímto příslovím nahrazuji latinské oves lupo committere, mající týž význam. 40 Cituji v překladě R. Neuhöfra (v. pozn. 37). 41 Lipan (labrus): Labrus je dravá mořská ryba z čeledi okounovitých. Dub. přejal toto jméno pro nějakou zcela jinou rybu sladkovodní. Protože z našich ryb má nápad- nou ocasní ploutev lipan, mohl Dub. takto označit právě jeho. 42 Tloušti (haleculae rivales): Alecula je podle Colum. 8, 17 ryba, která nemá zubů a nakládá se do solného láku. Předpokládáme-li, že alecula je totožná se sleděm, může být jménem alecula rivalis míněna sledi nejpodobnější říční ryba, totiž tloušť, jak soudí i Camerarius. 43 Maenula je patrně vlastní Dubraviova odvozenina od maena. Maena byla moř- ská ryba, která se také nakládala. Je snad totožná s dnešní benátskou ménolou. Nelze určit ani přibližně, kterou z plevelných ryb Dub. takto označil. 44 Říční raci byli u nás chováni i ve speciálních rybnících (Fr. Teplý cit. sp. str. 208) a kromě toho byla jich hojnost téměř ve všech potocích. Je tedy možné, že se dostávali i do rybníků kaprových. 45 Pitruše je podle Th. Mokrého (cit. sp. str. 50) staré označení pro cejna velkého. Tomu však odporují Dub. slova, že pitruše je pravděpodobně degenerovaný kapr. Je tedy patrně správnější výklad V. Dyka (Naše ryby 2, 1946, str. 194), že pitruše je kaprokaras (Cyprinus kollari), kříženec kapra a karase, který se v dalších generacích vrací k původním rodičovským druhům. 46 , xágat je kůl, tyč, násep s koly. 47 Druh s vyčnívajícími zuby (dentium extantium seriem): Nevím, zda má Dub. na mysli karase s obzvlášt drsnými a nápadnými skřelami či zda je to zvláštní druh ryb (který se však nazývá dentex), jak soudí německý překlad. Kniha II. 48 K zveřejnění fastů došlo podle tradice r. 304 př. n. 1. 49 Toto přísloví neznáme ani z českých ani z latinských spisů. Snad zde Dub. na- podobuje biblické Oz. 8, 7 větru rozsívající, vichřici žíti budou. 75
kteří kvůli rybníkům zanedbávají politiku. Zvláště slavné byly Hortensiovy rybníky u Baul v Kampanii. 32 L. Licinius Lucullus v. pozn. 21. 33 Cn. Pompeius Magnus byl protivníkem L. Licinia Luculla. 34 Xerxes při svém tažení do Řecka dal vykopat příkop, kterým horu Athos oddělil od pevniny. 35 L. Licinius Crassus v. pozn. 28; byl censorem r. 92. O jeho lásce k úhoři mluví Aelianus Historia animalium 8, 4. 36 Lucius bylo římské předejmení. 37 Český text Ausoniovy Moselly v. 120 nn. cituji v překladu R. Neuhöfra (Brno 1907). 38 Vlk (lupus) říkali Římané o člověku nebo o zvířeti, které bylo nadmíru žravé. Protože z ryb je nejžravější okoun, znamená lupus (pisceus) okouna. Dub. však na tomto místě myslí na onen širší význam slova lupus. 39 Tímto příslovím nahrazuji latinské oves lupo committere, mající týž význam. 40 Cituji v překladě R. Neuhöfra (v. pozn. 37). 41 Lipan (labrus): Labrus je dravá mořská ryba z čeledi okounovitých. Dub. přejal toto jméno pro nějakou zcela jinou rybu sladkovodní. Protože z našich ryb má nápad- nou ocasní ploutev lipan, mohl Dub. takto označit právě jeho. 42 Tloušti (haleculae rivales): Alecula je podle Colum. 8, 17 ryba, která nemá zubů a nakládá se do solného láku. Předpokládáme-li, že alecula je totožná se sleděm, může být jménem alecula rivalis míněna sledi nejpodobnější říční ryba, totiž tloušť, jak soudí i Camerarius. 43 Maenula je patrně vlastní Dubraviova odvozenina od maena. Maena byla moř- ská ryba, která se také nakládala. Je snad totožná s dnešní benátskou ménolou. Nelze určit ani přibližně, kterou z plevelných ryb Dub. takto označil. 44 Říční raci byli u nás chováni i ve speciálních rybnících (Fr. Teplý cit. sp. str. 208) a kromě toho byla jich hojnost téměř ve všech potocích. Je tedy možné, že se dostávali i do rybníků kaprových. 45 Pitruše je podle Th. Mokrého (cit. sp. str. 50) staré označení pro cejna velkého. Tomu však odporují Dub. slova, že pitruše je pravděpodobně degenerovaný kapr. Je tedy patrně správnější výklad V. Dyka (Naše ryby 2, 1946, str. 194), že pitruše je kaprokaras (Cyprinus kollari), kříženec kapra a karase, který se v dalších generacích vrací k původním rodičovským druhům. 46 , xágat je kůl, tyč, násep s koly. 47 Druh s vyčnívajícími zuby (dentium extantium seriem): Nevím, zda má Dub. na mysli karase s obzvlášt drsnými a nápadnými skřelami či zda je to zvláštní druh ryb (který se však nazývá dentex), jak soudí německý překlad. Kniha II. 48 K zveřejnění fastů došlo podle tradice r. 304 př. n. 1. 49 Toto přísloví neznáme ani z českých ani z latinských spisů. Snad zde Dub. na- podobuje biblické Oz. 8, 7 větru rozsívající, vichřici žíti budou. 75
Strana 76
50 Dlaň (palma) měřila 7,8852 cm. 51 Palec (digitus) měřil 2,4 cm; je tedy délka destičky 16,8—19,2 cm, její šířka je 1,9 cm. 52 Český text Lucretia O přírodě 4, 429 cituji podle překladu J. Koláře (Praha 1948). 53 A. Sedláček (Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Praha 1923, str. 131 a 368) uvádí, že rybniční provazec měří 22 loket, to je asi 13 m, a dokazuje, že není s ohledem na měření krokvicí možné, aby měl více. Podle Dub. však měří ryb- niční provazec 42 lokte, to je 24,8388 m. Jedna strana areoly měří pak 6,2097 m. 54 Objem areoly u vnitřního okraje hráze je asi 23 m3. 55 Za první 4 areoly se zaplatí po 4 gr., za druhé 4 areoly po 5 gr., atd., za poslední areolu (z celkových 21 areol) 9 gr., dohromady 129 gr. = 4 zl. 9 gr. Kniha III. 56 Ponechávám doslovný překlad Dub. termínu seminaria (líhniště), protože se takto uvádí jako novota Dub. v odborné literatuře. Nynější termín je třecí rybníček. 57 Pausias žil ve 2. pol. 4. stol. př. n. 1. Kniha IV. 58 Český text Ovidiova Umění milovati (2, 13) cituji podle překladu I. Bureše (Praha 1932). 59 Pivo (cerevisia) je nazýváno nápojem Cereřiným proto, že jeho nejdůležitější surovinou je ječmen, který je jako ostatní obilí pod ochranou této bohyně. 60 Zákazy, aby se konopí nemočilo nablízku rybníků, protože škodí rybám, jsou pojaty i do zemského zřízení, jež vyšlo r. 1545. Odstavce O tocích vod a O močení konopí jsou na fol. 128—128v. (Hrubý: Z hospodářských převratů českých ve stol. XV. a XVI, ČČH XXX, 1924, str. 216). 61 Halkyonie se nazývalo asi čtrnáct dní uprostřed zimy, kdy panuje na moři ob- zvláštní klid. Název dostaly podle ledňáčka (äkxýov), který má v té době mladé. Dub. užívá tohoto názvu na označení zdánlivého zimního klidu na rybnících. Kniha V. 62 V. pozn. 5. 63 V posledních slovech komedie vyzýval herec diváky k potlesku. 64 Masopust (od Tří králů do Popeleční středy) trval 28—62 dní. 65 Sněm ve Znojmě se konal r. 1535. 66 Lidé krhaví, čím méně pro svůj oční katar vidí a čím více jsou nuceni se zdržo- 76
50 Dlaň (palma) měřila 7,8852 cm. 51 Palec (digitus) měřil 2,4 cm; je tedy délka destičky 16,8—19,2 cm, její šířka je 1,9 cm. 52 Český text Lucretia O přírodě 4, 429 cituji podle překladu J. Koláře (Praha 1948). 53 A. Sedláček (Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Praha 1923, str. 131 a 368) uvádí, že rybniční provazec měří 22 loket, to je asi 13 m, a dokazuje, že není s ohledem na měření krokvicí možné, aby měl více. Podle Dub. však měří ryb- niční provazec 42 lokte, to je 24,8388 m. Jedna strana areoly měří pak 6,2097 m. 54 Objem areoly u vnitřního okraje hráze je asi 23 m3. 55 Za první 4 areoly se zaplatí po 4 gr., za druhé 4 areoly po 5 gr., atd., za poslední areolu (z celkových 21 areol) 9 gr., dohromady 129 gr. = 4 zl. 9 gr. Kniha III. 56 Ponechávám doslovný překlad Dub. termínu seminaria (líhniště), protože se takto uvádí jako novota Dub. v odborné literatuře. Nynější termín je třecí rybníček. 57 Pausias žil ve 2. pol. 4. stol. př. n. 1. Kniha IV. 58 Český text Ovidiova Umění milovati (2, 13) cituji podle překladu I. Bureše (Praha 1932). 59 Pivo (cerevisia) je nazýváno nápojem Cereřiným proto, že jeho nejdůležitější surovinou je ječmen, který je jako ostatní obilí pod ochranou této bohyně. 60 Zákazy, aby se konopí nemočilo nablízku rybníků, protože škodí rybám, jsou pojaty i do zemského zřízení, jež vyšlo r. 1545. Odstavce O tocích vod a O močení konopí jsou na fol. 128—128v. (Hrubý: Z hospodářských převratů českých ve stol. XV. a XVI, ČČH XXX, 1924, str. 216). 61 Halkyonie se nazývalo asi čtrnáct dní uprostřed zimy, kdy panuje na moři ob- zvláštní klid. Název dostaly podle ledňáčka (äkxýov), který má v té době mladé. Dub. užívá tohoto názvu na označení zdánlivého zimního klidu na rybnících. Kniha V. 62 V. pozn. 5. 63 V posledních slovech komedie vyzýval herec diváky k potlesku. 64 Masopust (od Tří králů do Popeleční středy) trval 28—62 dní. 65 Sněm ve Znojmě se konal r. 1535. 66 Lidé krhaví, čím méně pro svůj oční katar vidí a čím více jsou nuceni se zdržo- 76
Strana 77
vat doma, tím horlivěji se vyptávají, co je nového. Stejně tak se vše ve svých krámech dovědí holiči. 67 Český text Ausoniovy Moselly v. 88 cituji v překladu R. Neuhöfra. 68 Nachové skvrny má na hřbetě pstruh nachový, černé pstruh obecný. Dub. spo- juje jejich jméno se skákáním proto, že vyskakují za hmyzem nad vodní hladinu. 69 V Dubraviově textu je psán starším pravopisem zlatinisovaný tvar Oeschenum. 77
vat doma, tím horlivěji se vyptávají, co je nového. Stejně tak se vše ve svých krámech dovědí holiči. 67 Český text Ausoniovy Moselly v. 88 cituji v překladu R. Neuhöfra. 68 Nachové skvrny má na hřbetě pstruh nachový, černé pstruh obecný. Dub. spo- juje jejich jméno se skákáním proto, že vyskakují za hmyzem nad vodní hladinu. 69 V Dubraviově textu je psán starším pravopisem zlatinisovaný tvar Oeschenum. 77
Strana 78
Strana 79
MAKIADATELSTVÍS CSAV » KABINET PRO STUDIA ŘECKÁ, ŘIMSKÁ A LATINSKÁ Sborník filologický I 2 Jan Dubravius O RYBNÍCÍCH věnováno Antonínu Fuggerovi Přeložila ANEŽKA SCHMIDTOVÁ Vědecký redaktor akademik ANTONIN SALAČ Vydalo nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1953. Redaktoři naklada- telství: hlavní redaktor Dr Milan Skalník, redaktorka publikace Jarmila Jelínková, technický redaktor Oldřich Dunka. Obálka a kresba Jiřího Ledra. Z nové sazby písmem Ideal News vytiskly Pražské tiskárny, n. p., provozovna 04, Sámova 12, Praha XIII. I. vydání, náklad 1650 výtisků (1—1650). Podepsáno k tisku 7. VIII. 1953 301-12/16 —231/53/1II/2—63— Sazba 15. V. 1953, tisk 7. IX. 1953 — Plánovacích archů 5,00, autorských archů 5,07, vydavatelských archů 5,17 — Stran 80, obrázků 2 — Papír text 222—17,70x100 cm, 80 g, obálka 228—04, 70x100 cm, 140 g. Cena brož. výtisku 13,— Kčs
MAKIADATELSTVÍS CSAV » KABINET PRO STUDIA ŘECKÁ, ŘIMSKÁ A LATINSKÁ Sborník filologický I 2 Jan Dubravius O RYBNÍCÍCH věnováno Antonínu Fuggerovi Přeložila ANEŽKA SCHMIDTOVÁ Vědecký redaktor akademik ANTONIN SALAČ Vydalo nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1953. Redaktoři naklada- telství: hlavní redaktor Dr Milan Skalník, redaktorka publikace Jarmila Jelínková, technický redaktor Oldřich Dunka. Obálka a kresba Jiřího Ledra. Z nové sazby písmem Ideal News vytiskly Pražské tiskárny, n. p., provozovna 04, Sámova 12, Praha XIII. I. vydání, náklad 1650 výtisků (1—1650). Podepsáno k tisku 7. VIII. 1953 301-12/16 —231/53/1II/2—63— Sazba 15. V. 1953, tisk 7. IX. 1953 — Plánovacích archů 5,00, autorských archů 5,07, vydavatelských archů 5,17 — Stran 80, obrázků 2 — Papír text 222—17,70x100 cm, 80 g, obálka 228—04, 70x100 cm, 140 g. Cena brož. výtisku 13,— Kčs
- 1: Array
- 5: Array
- 19: Array
- 73: Array