z 214 stránek
Titul
1
2
Předmluva
3
Edice
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
Obsah dílu prvního
213
Některé opravy a omyly tiskové
214
- s. 22: ...Janovi a nazývá jej angelem a poslem dobrého svědectví od Boha Otce, kterýž měl připraviti cestu před Kristem, synem božím, předejda jej...
- s. 30: ...božím, v pamatování velikého dobrodiní božského v tom, že jest Bůh Otec poslal nám syna svého jednorozeného spasitele našeho, abychom skrze něho...
Název:
Kniha výkladův spasitelných na čtení nedělní celého roku věrného a dobrého muže a Čecha Petra Chelčického, milovníka horlivé pravdy Pána Krista, v kterýchžto knihách mnoho potřebných výstrah a trestání i užitečných naučení upřimně podle smyslu Zákona Božího položeno jest.
Autor:
Benjamin Košut
Rok vydání:
1890
Místo vydání:
Praha
Počet stran celkem:
214
Počet stran předmluvy plus obsahu:
214
Obsah:
- 1: Titul
- 3: Předmluva
- 4: Edice
- 213: Obsah dílu prvního
- 214: Některé opravy a omyly tiskové
upravit
Strana 1
KNIHA výkladův spasitelných na čtení nedělní celého roku věrného a dobrého muže a Čecha Petra Chelčického, milovníka horlivého pravdy Pána Krista, v kterýchžto knihách mnoho potřebných výstrah a trestání i užitečných naučení upřímně podle smyslu Zákona Božího položeno jest. K tisku upravil PhC. Benjamín Košut. Zvláštní příloha k časopisu »Český Bratr.« V PRAZE. Tiskem B. Grunda a V. Svatoně na Kr. Vinohradech. — Nákl. Družstva Českobratrského. 1890.
KNIHA výkladův spasitelných na čtení nedělní celého roku věrného a dobrého muže a Čecha Petra Chelčického, milovníka horlivého pravdy Pána Krista, v kterýchžto knihách mnoho potřebných výstrah a trestání i užitečných naučení upřímně podle smyslu Zákona Božího položeno jest. K tisku upravil PhC. Benjamín Košut. Zvláštní příloha k časopisu »Český Bratr.« V PRAZE. Tiskem B. Grunda a V. Svatoně na Kr. Vinohradech. — Nákl. Družstva Českobratrského. 1890.
Strana 2
Strana 3
Předmluva. Tuto se počínají spasitedlní výkladové na čtení nedělní mnohými dary obohaceného muže Petra Chelčického, Čecha Bohu věrného, kterýž jest byl horlivý milovník Pána Jezukrista a pravdy jeho. A nejprve před- mluva jeho takto: Pán Ježíš, jenž jest počátek a dokonání všech věcí, budiž pomoc má v této práci, aby prospěšna mohla býti k jeho chvále. A že ti, kteříž žádají Bohu věrni býti a plniti přikázání jeho, mají hleděti dobrých příčin a k tomu pomocných, i chci řeč učiniti o tom přikázání, ježto dí Pán Bůh: „Pomni, abys den sváteční nebo sobotní nebo nedělní světil.“ Toho svěcení rozum ukazuje odpočinutí od hříchů smrtelných, nebo s těmi žádný člověk nemůže nic svatě a dobře činiti ani v neděli ani v jiný čas. Druhé odpočinutí v den sváteční jest upokojení ducha i těla s Bohem v dobrých činech a zaneprázdnění v modlitbách a v slovu božím a v tom, což k upamatování dobrodiní božských přisluší. Protož křesťané v slyšení slova božího a v přemyšlování a v čtení trvati mají v den nedělní. A poněvadž jsou čtení zvláštní položena na každou neděli, protož, aby příčina byla k užitečnému svěcení, myslím tuto rozumy těch čtení po- psati tak, jakž já jim po jiných mistřích mohu rozuměti. A že jsou v neděli i v jiné svátky zřídili a položili čtení nejvýbornější, zdá se po tom řádu, že jsou ti milovali Pána Krista i jeho čtení. Ale nyní hledíce na duchovní úředníky, viděti jest po skutcích, že těmi řády slavnými v kostelích toliko zakrývají svá šeredství svých ohavných životů lakomých, svatokupeckých, smilných a prázdných, v rozkošech vychovaných, kteřížto v chrámích oslavují čtení vysokými hlasy je křičíce, zvoníce jemu, kadíce, žehnajíce i líbajíce je a tím činem svou lež odívajíce a pokrytství a lid o duše i statky klamajíce a v slepotu je uvodíce, aby pro jich slavné řády a pro jich mylnou naději nic pravého a upřímného nemohli poznati. Protož, ač tím svrchním hlasitým velebením povyšují čtení a oslavují jím všecky časy, však svým peským životem a nepříkladným každému se rouhají a je potlačují. K tomu, aby je vysokými hlasy zpívali a jemu kadili, přes rok jsou časy každému zřídili. Ale činiti skutečné čtení, tomu jsou nižádného času nepoložili, neboť jsou nepřátelé čtení, vskutku jeho zapírajíce a pro ně věrné kazatele na oheň odsuzujíce a jiné lidi spravedlivé pro ně tisknouce a kaceřujíce. Protož jich oslavování čtení jest peněz lovení, zbohacení a rozkoší těla shromáždění, nebo jsou ne-
Předmluva. Tuto se počínají spasitedlní výkladové na čtení nedělní mnohými dary obohaceného muže Petra Chelčického, Čecha Bohu věrného, kterýž jest byl horlivý milovník Pána Jezukrista a pravdy jeho. A nejprve před- mluva jeho takto: Pán Ježíš, jenž jest počátek a dokonání všech věcí, budiž pomoc má v této práci, aby prospěšna mohla býti k jeho chvále. A že ti, kteříž žádají Bohu věrni býti a plniti přikázání jeho, mají hleděti dobrých příčin a k tomu pomocných, i chci řeč učiniti o tom přikázání, ježto dí Pán Bůh: „Pomni, abys den sváteční nebo sobotní nebo nedělní světil.“ Toho svěcení rozum ukazuje odpočinutí od hříchů smrtelných, nebo s těmi žádný člověk nemůže nic svatě a dobře činiti ani v neděli ani v jiný čas. Druhé odpočinutí v den sváteční jest upokojení ducha i těla s Bohem v dobrých činech a zaneprázdnění v modlitbách a v slovu božím a v tom, což k upamatování dobrodiní božských přisluší. Protož křesťané v slyšení slova božího a v přemyšlování a v čtení trvati mají v den nedělní. A poněvadž jsou čtení zvláštní položena na každou neděli, protož, aby příčina byla k užitečnému svěcení, myslím tuto rozumy těch čtení po- psati tak, jakž já jim po jiných mistřích mohu rozuměti. A že jsou v neděli i v jiné svátky zřídili a položili čtení nejvýbornější, zdá se po tom řádu, že jsou ti milovali Pána Krista i jeho čtení. Ale nyní hledíce na duchovní úředníky, viděti jest po skutcích, že těmi řády slavnými v kostelích toliko zakrývají svá šeredství svých ohavných životů lakomých, svatokupeckých, smilných a prázdných, v rozkošech vychovaných, kteřížto v chrámích oslavují čtení vysokými hlasy je křičíce, zvoníce jemu, kadíce, žehnajíce i líbajíce je a tím činem svou lež odívajíce a pokrytství a lid o duše i statky klamajíce a v slepotu je uvodíce, aby pro jich slavné řády a pro jich mylnou naději nic pravého a upřímného nemohli poznati. Protož, ač tím svrchním hlasitým velebením povyšují čtení a oslavují jím všecky časy, však svým peským životem a nepříkladným každému se rouhají a je potlačují. K tomu, aby je vysokými hlasy zpívali a jemu kadili, přes rok jsou časy každému zřídili. Ale činiti skutečné čtení, tomu jsou nižádného času nepoložili, neboť jsou nepřátelé čtení, vskutku jeho zapírajíce a pro ně věrné kazatele na oheň odsuzujíce a jiné lidi spravedlivé pro ně tisknouce a kaceřujíce. Protož jich oslavování čtení jest peněz lovení, zbohacení a rozkoší těla shromáždění, nebo jsou ne-
Strana 4
4 přátelé kříže Kristova. A to jejich slavné povyšování přes rok čtení jsouť znamení lživá, v nichž jest přišel člověk hřícha, syn zatracení, jenž se povyšuje nade všecko, co slove Bůh, aby těmi znameními svedl všecky ty, kteří jeho lží následují a nevěří pravdě. A tak ta čtení s jich slávami jsou tvář těch pokrytců, o nichž dí svatý Pavel, že budou míti tvářnosť dobroty, ale moci její budou zapírati. A že jest lež a lesť na kněžích i na lidu, to se ukazuje z toho, že jsou opustili všecka při- kázání boží a jsou zlořečeni před Bohem, toliko ústy svými velebíce Boha, ale srdce jich daleko jest od něho. Ale jakž jsou koli těch čtení pokrytci a lidu duchovního přijali k svému zisku tělesnému a k oklamání lidu, však proto jsou od Pána Krista věrným lidem ke spasení ostavena, kteříž by je vskutku činiti chtěli, k utěšení čísti a k urozumění o nich spolu rozmlouvati a na tom den nedělní ztráviti. Protož bude-li vůle boží a dá rozum a pomoc svou k tomu a dopustí konati, budu něco psáti o těch čteních k užitku těch, kteříž jsou poznali a milují pravdu. A že od adventu počínají se čtení přes rok a první neděli v adventé čtení také čte se na květnou neděli a tam se na všecko výklad činí, pročež tuto jediné tu řeč, která se chýlí k adventu, z něho vezmu, kdež dí: I. První neděle v adventě. Čtení svatého Matouše v jedenácté kapitole. Tuto jest výklad na slova z něho vzatá, jež příslušejí k adventu. A tovšecko stalo se jest, aby naplněno bylo písmo, což pověděno jest skrze proroka řkoucího: Aj král tvůj jde k tobě tichý sedě na oslici ana oslátku té po- drobeném. Ta slova písma prorockého a čtení svatého praví se těm, kteří jsou poznali pravdu a kteříž jsou ta dcera Sion a choť Kristova, kterážto sama umí sliby boží vděčně vážiti a k užitku sobě přivésti mnohá do- brodiní boží. Té k utěšení a rozmnožení víry a naděje pověděno jest to od Boha skrze proroky, že král její jde k ní a že jest tichý, aby se ho nebála. Ale jiným lidem tyto věci jako marná pověsť minou k užitku jejímu a těm, jižto ze samých obyčejů mrtvých a ze slepoty se rodí v domnění mylného spasení, těm toliko ten užitek zůstane, že říkají: Advent jest, nemáme masa jísti, budeme calty (koláče) kupovati, půjdeme k zpovědi. Pročež toliko jako hovado kůru svrchu hlozí, hody a posvátné dny k tomu čeni- chajíce, což utěšení a užitků těla mohou při tom popadnouti nebo sytosti a rozpuštění tělesného. A dotýče tu čtení těch, kteříž mají ty noviny dceři Sion praviti. To jsou ti, kteříž bývají k tomu posláni od Boha, jakož jsou byli proroci a po nich apoštolé a potom kazatelé věrní, ježto praví dceři Sionské, choti Kristově, o jejím králi, co v něm dobrého má, že všecka bohatství a všecky moudrosti umění božího v něm jsou slo- ženy i všecka plnosť božství v něm jest, aby v tom plnou radosť měla, že k ní tak velebný král jde, žádaje krásy její. Protož tuto písmo dí o těch, kteříž bývají posláni k dceři Sionské, kterak jsou krásné nohy zvěstujících pokoj, hlásajících dobré věci. A že písmo zvláště nohy chválí, nebo nohy, totižto žádosti těch poslův božích, jsou čisté a nebeské, neb na ně takové žádosti slušejí, ježto mají poselství díti od krále nebeského k choti jeho, aby od ní nehledali zemských věcí, ale aby ji poctivě králi
4 přátelé kříže Kristova. A to jejich slavné povyšování přes rok čtení jsouť znamení lživá, v nichž jest přišel člověk hřícha, syn zatracení, jenž se povyšuje nade všecko, co slove Bůh, aby těmi znameními svedl všecky ty, kteří jeho lží následují a nevěří pravdě. A tak ta čtení s jich slávami jsou tvář těch pokrytců, o nichž dí svatý Pavel, že budou míti tvářnosť dobroty, ale moci její budou zapírati. A že jest lež a lesť na kněžích i na lidu, to se ukazuje z toho, že jsou opustili všecka při- kázání boží a jsou zlořečeni před Bohem, toliko ústy svými velebíce Boha, ale srdce jich daleko jest od něho. Ale jakž jsou koli těch čtení pokrytci a lidu duchovního přijali k svému zisku tělesnému a k oklamání lidu, však proto jsou od Pána Krista věrným lidem ke spasení ostavena, kteříž by je vskutku činiti chtěli, k utěšení čísti a k urozumění o nich spolu rozmlouvati a na tom den nedělní ztráviti. Protož bude-li vůle boží a dá rozum a pomoc svou k tomu a dopustí konati, budu něco psáti o těch čteních k užitku těch, kteříž jsou poznali a milují pravdu. A že od adventu počínají se čtení přes rok a první neděli v adventé čtení také čte se na květnou neděli a tam se na všecko výklad činí, pročež tuto jediné tu řeč, která se chýlí k adventu, z něho vezmu, kdež dí: I. První neděle v adventě. Čtení svatého Matouše v jedenácté kapitole. Tuto jest výklad na slova z něho vzatá, jež příslušejí k adventu. A tovšecko stalo se jest, aby naplněno bylo písmo, což pověděno jest skrze proroka řkoucího: Aj král tvůj jde k tobě tichý sedě na oslici ana oslátku té po- drobeném. Ta slova písma prorockého a čtení svatého praví se těm, kteří jsou poznali pravdu a kteříž jsou ta dcera Sion a choť Kristova, kterážto sama umí sliby boží vděčně vážiti a k užitku sobě přivésti mnohá do- brodiní boží. Té k utěšení a rozmnožení víry a naděje pověděno jest to od Boha skrze proroky, že král její jde k ní a že jest tichý, aby se ho nebála. Ale jiným lidem tyto věci jako marná pověsť minou k užitku jejímu a těm, jižto ze samých obyčejů mrtvých a ze slepoty se rodí v domnění mylného spasení, těm toliko ten užitek zůstane, že říkají: Advent jest, nemáme masa jísti, budeme calty (koláče) kupovati, půjdeme k zpovědi. Pročež toliko jako hovado kůru svrchu hlozí, hody a posvátné dny k tomu čeni- chajíce, což utěšení a užitků těla mohou při tom popadnouti nebo sytosti a rozpuštění tělesného. A dotýče tu čtení těch, kteříž mají ty noviny dceři Sion praviti. To jsou ti, kteříž bývají k tomu posláni od Boha, jakož jsou byli proroci a po nich apoštolé a potom kazatelé věrní, ježto praví dceři Sionské, choti Kristově, o jejím králi, co v něm dobrého má, že všecka bohatství a všecky moudrosti umění božího v něm jsou slo- ženy i všecka plnosť božství v něm jest, aby v tom plnou radosť měla, že k ní tak velebný král jde, žádaje krásy její. Protož tuto písmo dí o těch, kteříž bývají posláni k dceři Sionské, kterak jsou krásné nohy zvěstujících pokoj, hlásajících dobré věci. A že písmo zvláště nohy chválí, nebo nohy, totižto žádosti těch poslův božích, jsou čisté a nebeské, neb na ně takové žádosti slušejí, ježto mají poselství díti od krále nebeského k choti jeho, aby od ní nehledali zemských věcí, ale aby ji poctivě králi
Strana 5
5 zasnoubili. Nebo i on sám král Ježíš ukřižovaný, když jest přišel k té choti sem na nízkosť zemskou, obnoviti jí chtěje pravdu života, ne zemských a tělesných věcí od ní hledal, ale sám se jí u veliký zisk dal, v zisk nebeského života, a té žádosti, kterouž jest k té choti měl, smrtí ukrutnou jest dokázal. Takéž i poslové jeho, věrní apoštolé i jiní, snoubíce jemu tu choť, životy na smrť jsou vydali pro slávu její. A proti tomu opět činí ti, jižto sami běží, an jich Bůh neposýlá, ale sami se činí posly od Krista k té choti jeho. A majíce škaredé nohy, umazané v lejnech zemských žádostí a v zisku těla jsouce postaveni, stádo stříci myslíce, lakomství nenasyceného pilni jsouce, na dvory, na dědiny, na platy, na desátky prve i pilněji nežli na spasení lidské se ptajíce a všecky služebnosti posvátné v zisku peněžitém šacujíce a tak bez milosti a beze studu pod jménem apoštolské služebnosti lid ze statků jich loupíce a o duše zklamávajíce, pročež takoví s těmi nečistými žádostmi nehodí se ku poselství nebeskému, milujíce svět a stojíce v mrzkých žádostech těla a v kalu zemských libostí. Takoví toliko mohou rušiti a překážeti duchu Ježíšovu v lidech a sobě k zisku lid usnoubiti, aniž mohou jednati duchovních a nebeských užitkův v lidech, poněvadž sami ani jich znají, ani mají, ani míti mohou, dokudž tak v rozkoších života tělesného stojí. A poslové boží s krásnými nohami, tiť užitečně zvěstují to poselství k velikému utěšení věřícím, že on jde k dceři sionské a chce králem jejím býti, neboť jest velikou potřebnosť měla a vždy má toho krále, neb jest byla a vždy bude ve mnohém svázání, v nepokoji a vězení, aby ji spravoval, z vězení vyprostil a v pokoji postavil. A to jest dokonal, když jest ji dobyl z moci nejprotivnějšího vraha, smrtelného ďábla, smířiv ji s Bohem a očistiv ji od hříchů v krvi své. Protož mající již pokoj s Bohem a jsoucí svobodna, vždy má ten pokoj, rovně jako město obležené od ne- přátel, dokudž se s nimi tepe a přemáhá je, dotud před nimi pokoj má. Takž jest i tuto. Bude-li proti ďáblům vítězství, tehdyť pokoj ve svědomí s Bohem zůstane skrze vysvobození krále našeho Ježíše ukřižovaného. A toť má dcera sionská za víru držeti, že on jest král její právem božským, biskup a kněz věčný právem přísežným. Protož může věčně spasiti a po- světiti, vždycky jsa živ k orodování za nás. A z té víry dlužna je živa býti dcera sionská. Neb není nižádné jméno pod nebem, v němž by dáno bylo lidem spasení, jediné v Kristu Ježíši, pánu našem. Protož dcera sionská z potřeby spasení svého má se opatřiti, slyšící mnohé hlasy nové a od lidí nalezené a smyšlené, ano v mnohých městech provolávají spasení a posvěcení a mnohých milostí nalezení skrze moc kněží velikých, bohatých a v světě zvelebených, kteříž praví, že moc mají dáti všem hříchům od- puštění za peníze i muk zbavení a rozličné listy k místům posvátným, aby k nim mnohé pouti činěny byly, dávají slavně k obdržení mnohých milostí, aby tak spasení a posvěcení skrze ně slavně šlo, v čemžkoli a kdežkoli je ukáží. A tudy jest odvržen Kristus, kněz a biskup nejvyšší, skrze ty kněze, učiněn jako nemocný před nimi a cizí lidu svému. Protož dlužni jsme o takových kněžích bohatých držeti, že všichni spolu jsou ten nejvyšší Antikrist, kterýž všemi obyčeji mrtví Krista, Pána našeho, tou mocí, kterouž nazývají duchovní. Ale poněvadž skrze ni mrtví Krista, vědomé jest, že jest ducha ďábelského. Též i mocí světskou tlačí a chtějí konečně potlačiti to, což Kristovo jest, i sluhy jeho zvolené. Ale kdož v Boha věří a žádá skrze ného spasen býti, má jeho za svého krále a za pána míti a poddati se v plné poslušenství správě jeho a podkloniti všecko tělo i ducha svého k plnění přikázání jeho. Jinak nižádný nebude 2
5 zasnoubili. Nebo i on sám král Ježíš ukřižovaný, když jest přišel k té choti sem na nízkosť zemskou, obnoviti jí chtěje pravdu života, ne zemských a tělesných věcí od ní hledal, ale sám se jí u veliký zisk dal, v zisk nebeského života, a té žádosti, kterouž jest k té choti měl, smrtí ukrutnou jest dokázal. Takéž i poslové jeho, věrní apoštolé i jiní, snoubíce jemu tu choť, životy na smrť jsou vydali pro slávu její. A proti tomu opět činí ti, jižto sami běží, an jich Bůh neposýlá, ale sami se činí posly od Krista k té choti jeho. A majíce škaredé nohy, umazané v lejnech zemských žádostí a v zisku těla jsouce postaveni, stádo stříci myslíce, lakomství nenasyceného pilni jsouce, na dvory, na dědiny, na platy, na desátky prve i pilněji nežli na spasení lidské se ptajíce a všecky služebnosti posvátné v zisku peněžitém šacujíce a tak bez milosti a beze studu pod jménem apoštolské služebnosti lid ze statků jich loupíce a o duše zklamávajíce, pročež takoví s těmi nečistými žádostmi nehodí se ku poselství nebeskému, milujíce svět a stojíce v mrzkých žádostech těla a v kalu zemských libostí. Takoví toliko mohou rušiti a překážeti duchu Ježíšovu v lidech a sobě k zisku lid usnoubiti, aniž mohou jednati duchovních a nebeských užitkův v lidech, poněvadž sami ani jich znají, ani mají, ani míti mohou, dokudž tak v rozkoších života tělesného stojí. A poslové boží s krásnými nohami, tiť užitečně zvěstují to poselství k velikému utěšení věřícím, že on jde k dceři sionské a chce králem jejím býti, neboť jest velikou potřebnosť měla a vždy má toho krále, neb jest byla a vždy bude ve mnohém svázání, v nepokoji a vězení, aby ji spravoval, z vězení vyprostil a v pokoji postavil. A to jest dokonal, když jest ji dobyl z moci nejprotivnějšího vraha, smrtelného ďábla, smířiv ji s Bohem a očistiv ji od hříchů v krvi své. Protož mající již pokoj s Bohem a jsoucí svobodna, vždy má ten pokoj, rovně jako město obležené od ne- přátel, dokudž se s nimi tepe a přemáhá je, dotud před nimi pokoj má. Takž jest i tuto. Bude-li proti ďáblům vítězství, tehdyť pokoj ve svědomí s Bohem zůstane skrze vysvobození krále našeho Ježíše ukřižovaného. A toť má dcera sionská za víru držeti, že on jest král její právem božským, biskup a kněz věčný právem přísežným. Protož může věčně spasiti a po- světiti, vždycky jsa živ k orodování za nás. A z té víry dlužna je živa býti dcera sionská. Neb není nižádné jméno pod nebem, v němž by dáno bylo lidem spasení, jediné v Kristu Ježíši, pánu našem. Protož dcera sionská z potřeby spasení svého má se opatřiti, slyšící mnohé hlasy nové a od lidí nalezené a smyšlené, ano v mnohých městech provolávají spasení a posvěcení a mnohých milostí nalezení skrze moc kněží velikých, bohatých a v světě zvelebených, kteříž praví, že moc mají dáti všem hříchům od- puštění za peníze i muk zbavení a rozličné listy k místům posvátným, aby k nim mnohé pouti činěny byly, dávají slavně k obdržení mnohých milostí, aby tak spasení a posvěcení skrze ně slavně šlo, v čemžkoli a kdežkoli je ukáží. A tudy jest odvržen Kristus, kněz a biskup nejvyšší, skrze ty kněze, učiněn jako nemocný před nimi a cizí lidu svému. Protož dlužni jsme o takových kněžích bohatých držeti, že všichni spolu jsou ten nejvyšší Antikrist, kterýž všemi obyčeji mrtví Krista, Pána našeho, tou mocí, kterouž nazývají duchovní. Ale poněvadž skrze ni mrtví Krista, vědomé jest, že jest ducha ďábelského. Též i mocí světskou tlačí a chtějí konečně potlačiti to, což Kristovo jest, i sluhy jeho zvolené. Ale kdož v Boha věří a žádá skrze ného spasen býti, má jeho za svého krále a za pána míti a poddati se v plné poslušenství správě jeho a podkloniti všecko tělo i ducha svého k plnění přikázání jeho. Jinak nižádný nebude 2
Strana 6
míti spasení skrze jméno jeho. A že jest správa Kristova, aby lidé věřili v jednoho Boha, stvořitele všech věcí, a ctili jeho takovou poctou, jakož sluší na stvořitele všech věcí a aby věřili ve jméno syna jeho jedno- rozeného, jehož jest otec poslal a dal v něm život věčný všem, kdož věří ve jméno jeho; to také jest správa královská, aby každý, kdo chce míti milosť boží a spasení věčné, varoval se ode všeho nepravého, což Bůh má za nepravé, aby nemiloval světa ani těch věcí, kteréž na světě jsou, a mrtvil žádosti hříchův těla svého. A kdož té správě není poddán, Boha neuzří na věky. Ale lid od Krista poběhlý domnívá se Bohu sloužiti, stoje pod zákony a správami papežskými a prelátskými, ani jsou tím způsobem strženi od Krista a zklamáni o duše, domnívajíce se spasení hledati v tak jedovatých zákonech z rady ďáblovy pošlých, jež jsou tráveniny nevěstky veliké, v nichžto mnozí národové bloudí, odstoupivše od Krista i od jeho zákona. A ty smrtelné věci písmy i duchem svatým jsou ozdobeny od mistrů lži, že mnozí pijí z nich, nestrachujíce se v nich jedu. Ale můžeme se ještě na první řeč navrátiti, kterouž jest Bůh přikázal pověděti dceři sionské, že jí král její jde, aby jeho uměla hodně čekati, poctivě se připravivši. Proto jí i více vzkazuje skrze proroky a dí: „Otřes se z prachu, povstaň a seď, Jerusaleme, otřes se z prachu,“ nebo by jinak krásy neměla, ležíc v prachu zemských věcí; nebo která jest příčina slepoty a bludův lidských? Jediné zemské věci, na něž jsou oči tělesné otevřeli téměř všichni lidé, any se jim zdají veliké vážnosti, veliké krásy, velikých užitků, že k nim tak milostí přilnou, že oči jich vnitřní tak oslní, že nebudou znáti ani Boha, stvořitele svého, ani zákona jeho, ani sami sebe, nebo upadnou v takovou tmu a co činí? Jakož dí písmo svaté, že tmy a blud hříšníkům jsou přirozeny. Také se z prachu dělá bláto, jímž se člověk zmaže; a kde více zmazány duše hříchy? Jediné od zemských věcí. Protož o tom zlém prachu a blátu dí svatý Pavel: „Kořen všeho zlého jest žádosť zemských věcí, jichžto někteří žádajíce, pobloudili jsou od víry a zapletli jsou se v osidla ďábelská.“ Byť nyní svatý Pavel zde byl, co by řídkého nalezl, ježto s vírou stojí, ano téměř všichni bez víry pro žádosť zemských věcí? A nejprve kněží zabloudili jsou od víry pro zemské věci a u veliká osidla ďábelská vpletli jsou se i všechen lid po sobě v ta osidla vlekou. Protož potřebí jest dceři sionské otřísti se z toho prachu, chce-li tvář krále svého spatřiti. Také prach může rozuměti tělo naše zemské, jakož dí Pán Bůh: „Pomni, že jsi prach a v prach se obrátíš,“ a že to tělo jest prach živý z hříchu se rodě a znaje v sobě žádosti hříchův. Protož brzy obalí duši v mrzkosti hříchův, poněvadž vždy žádá proti duchu zlých věcí, jako smilství, obžerství, opilství, pýchy, zvelebení na světě přízně marné, hněvů zlých milostí. Takových i těm podobných žádostí plno jest v těle našem, kteréžto může vždy těžce s sebou mazati duši, jsouc s ní v jednu sukni oblečeno a vždy proti ní žádajíc zlého. Tu jest potřebí veliké bedlivosti a otřásání toho prachu, abychom s ním tomu přejasnému králi v ošklivosť nepřišli. Ještě jí přidává Pán Bůh řka: „Odvaž svázání hrdla svého, jatá dcero sionská.“ To svázání a jetí rozumějí se dávní obyčejové zlí v hříších, z kterýchž nikdy nepomyslí lidé vyjíti, ale že na hrdle mají těžké svazky těch zlých obyčejůvv hříších, kteříž je drží a hned jich pustí, když pochtí z nich. Nebo ač mnozí slyší slovo boží a pokouší se o to, aby život proměnili, ale zřídka se odejmou zlým obyčejům, aby pravé pokání činili, nebo jsou jako za hrdlo svázáni od mladosti zlými obyčeji, smilstvím, milostmi zlými, leností, prázdností, lakotou, láním,
míti spasení skrze jméno jeho. A že jest správa Kristova, aby lidé věřili v jednoho Boha, stvořitele všech věcí, a ctili jeho takovou poctou, jakož sluší na stvořitele všech věcí a aby věřili ve jméno syna jeho jedno- rozeného, jehož jest otec poslal a dal v něm život věčný všem, kdož věří ve jméno jeho; to také jest správa královská, aby každý, kdo chce míti milosť boží a spasení věčné, varoval se ode všeho nepravého, což Bůh má za nepravé, aby nemiloval světa ani těch věcí, kteréž na světě jsou, a mrtvil žádosti hříchův těla svého. A kdož té správě není poddán, Boha neuzří na věky. Ale lid od Krista poběhlý domnívá se Bohu sloužiti, stoje pod zákony a správami papežskými a prelátskými, ani jsou tím způsobem strženi od Krista a zklamáni o duše, domnívajíce se spasení hledati v tak jedovatých zákonech z rady ďáblovy pošlých, jež jsou tráveniny nevěstky veliké, v nichžto mnozí národové bloudí, odstoupivše od Krista i od jeho zákona. A ty smrtelné věci písmy i duchem svatým jsou ozdobeny od mistrů lži, že mnozí pijí z nich, nestrachujíce se v nich jedu. Ale můžeme se ještě na první řeč navrátiti, kterouž jest Bůh přikázal pověděti dceři sionské, že jí král její jde, aby jeho uměla hodně čekati, poctivě se připravivši. Proto jí i více vzkazuje skrze proroky a dí: „Otřes se z prachu, povstaň a seď, Jerusaleme, otřes se z prachu,“ nebo by jinak krásy neměla, ležíc v prachu zemských věcí; nebo která jest příčina slepoty a bludův lidských? Jediné zemské věci, na něž jsou oči tělesné otevřeli téměř všichni lidé, any se jim zdají veliké vážnosti, veliké krásy, velikých užitků, že k nim tak milostí přilnou, že oči jich vnitřní tak oslní, že nebudou znáti ani Boha, stvořitele svého, ani zákona jeho, ani sami sebe, nebo upadnou v takovou tmu a co činí? Jakož dí písmo svaté, že tmy a blud hříšníkům jsou přirozeny. Také se z prachu dělá bláto, jímž se člověk zmaže; a kde více zmazány duše hříchy? Jediné od zemských věcí. Protož o tom zlém prachu a blátu dí svatý Pavel: „Kořen všeho zlého jest žádosť zemských věcí, jichžto někteří žádajíce, pobloudili jsou od víry a zapletli jsou se v osidla ďábelská.“ Byť nyní svatý Pavel zde byl, co by řídkého nalezl, ježto s vírou stojí, ano téměř všichni bez víry pro žádosť zemských věcí? A nejprve kněží zabloudili jsou od víry pro zemské věci a u veliká osidla ďábelská vpletli jsou se i všechen lid po sobě v ta osidla vlekou. Protož potřebí jest dceři sionské otřísti se z toho prachu, chce-li tvář krále svého spatřiti. Také prach může rozuměti tělo naše zemské, jakož dí Pán Bůh: „Pomni, že jsi prach a v prach se obrátíš,“ a že to tělo jest prach živý z hříchu se rodě a znaje v sobě žádosti hříchův. Protož brzy obalí duši v mrzkosti hříchův, poněvadž vždy žádá proti duchu zlých věcí, jako smilství, obžerství, opilství, pýchy, zvelebení na světě přízně marné, hněvů zlých milostí. Takových i těm podobných žádostí plno jest v těle našem, kteréžto může vždy těžce s sebou mazati duši, jsouc s ní v jednu sukni oblečeno a vždy proti ní žádajíc zlého. Tu jest potřebí veliké bedlivosti a otřásání toho prachu, abychom s ním tomu přejasnému králi v ošklivosť nepřišli. Ještě jí přidává Pán Bůh řka: „Odvaž svázání hrdla svého, jatá dcero sionská.“ To svázání a jetí rozumějí se dávní obyčejové zlí v hříších, z kterýchž nikdy nepomyslí lidé vyjíti, ale že na hrdle mají těžké svazky těch zlých obyčejůvv hříších, kteříž je drží a hned jich pustí, když pochtí z nich. Nebo ač mnozí slyší slovo boží a pokouší se o to, aby život proměnili, ale zřídka se odejmou zlým obyčejům, aby pravé pokání činili, nebo jsou jako za hrdlo svázáni od mladosti zlými obyčeji, smilstvím, milostmi zlými, leností, prázdností, lakotou, láním,
Strana 7
marným mluvením bez míry, svobodám zlým, soběvolnostem rozpuštěným i jiným věcem k těm podobným, v nichž obyčejem svázán bývá člověk, z nichž se nesnadně dobude, leč v dlouhém čase, střídmě jsa živ, v pokoji proti nim pracuje a násilí sobě čině, jedva je tak bude moci darem božím skrze víru přemoci. Pakli sobě bude v nich lahoditi a je vymlouvati, tedy umře v nich. Ještě ten milý král, když sobě ta dcera Sion, přebývající v tomto údolí pláče, steskne v úzkostech mnohých, jsoucí potlačena zlými věcmi a dí: „Opustil jest mne Pán Bůh a zapomněl jest mne,“ tedy ji k utěšení odpoví: „Zdali může zapomenouti máť děťátka svého? pakli se ona za- pomene, ale já tebe nezapomenu. Aj toť na rukou svých napsal jsem ti.“ To mluvě ten veliký nebeský král dceři sionské, choti své, k utěšení jejímu a ku pozdvižení naděje k sobě, vypravuje jí veliké svázání milosti, kterouž k ní má. Protož předkládá srdce mateřino láskou přivázané k synu, jejž porodila jest, kteréhož lehce opustiti nemůže, ani zapomenouti v příhodě těžké a zlé, aniž může kdy zanedbati které potřeby jeho, malé neb veliké. Protož svého života raději poskytne k ráně, než by jeho opustila a trpěti jemu dala. A ještě jí více své milování nad milosť mateřskou slibuje tento král ukázati, řka: „A byť by se pak ona nad synem zapomenula, ale já tebe nezapomenu.“ A toť na rukou svých napsal jsem ti a to velmi těžkým nápisem, dav sobě přibiti ostrými hřebíky ruce, aby ti šrámové nižádným zapomenutím nemohli zhlazeni býti. Tyto věci užitečné jsou těm, kdož v nich něco čísti mohou, ježto v naději slibů božích stojí, chvátajíce k odplatě budoucí z tohoto příbytku hořkého, kdež mnohé zlé věci je tisknou, aby na tato slova boží vzpo- mínali, kteraké jest přivázání lásky jeho k nám se vším obmyslem našich potřebností, aby z toho veliké doufání zůstalo v nás k němu a v něho, že máme jeho nyní vždy horlivého spomocníka. Ještě ta slova čtení jsou velmi užitečna a utěšena milovníkům Ježíše Krista, kdež dí: „Neroď se báti, dcero sionská; aj král tvůj jde k tobě tichý, sedě na oslici.“ Nejprve velí se jí nebáti krále svého a příčinu toho praví, od níž bázeň nepochodí, řka: „Tvůj král jde k tobě tichý, sedě na oslíku pokojně jede, nehrozí jí panováním a porobením ukrutným ani robotami, ani platy velikými, ale přišed k ní, všecky svazky, břemena i obtížení robotná, pod nimiž jest ležela, podvržena jsoucí na zemi pro nouzi těch robot a služebností ďábelských, ty všecky věci naše vymazal tento milosrdný král a sňal je s hrdla jejího, vise na kříži s pláčem bolestně, aniž jest ji také obtížil, pokrmův nákladných a desátkův obilných na ni nepoloživ, aby sluhy své sytil těmi pokrmy, ale sám své tělo a svou krev dal jí za pokrm a nápoj; aniž jest ji také kterými slu- žebnostmi robotnými obtížil, ale sám jí ráčil sloužiti, protož aby se jeho nebála v ničem, nebo k užitku jejímu, k utěšení a k rozmnožení naděje přišel jest jí, aby jí přivedl pokoj a svobodu a vešel s ní v pravé milování. Nebo nic od ní nežádá, jediné toho, aby jemu dala srdce své a v milování pravé s ním vešla a v té milosti jeho věřila a plnila vůli jeho a v něm všecku svou naději složila a uměla za mnohé dobrodiní děkovati Bohu skrze něho. 2*
marným mluvením bez míry, svobodám zlým, soběvolnostem rozpuštěným i jiným věcem k těm podobným, v nichž obyčejem svázán bývá člověk, z nichž se nesnadně dobude, leč v dlouhém čase, střídmě jsa živ, v pokoji proti nim pracuje a násilí sobě čině, jedva je tak bude moci darem božím skrze víru přemoci. Pakli sobě bude v nich lahoditi a je vymlouvati, tedy umře v nich. Ještě ten milý král, když sobě ta dcera Sion, přebývající v tomto údolí pláče, steskne v úzkostech mnohých, jsoucí potlačena zlými věcmi a dí: „Opustil jest mne Pán Bůh a zapomněl jest mne,“ tedy ji k utěšení odpoví: „Zdali může zapomenouti máť děťátka svého? pakli se ona za- pomene, ale já tebe nezapomenu. Aj toť na rukou svých napsal jsem ti.“ To mluvě ten veliký nebeský král dceři sionské, choti své, k utěšení jejímu a ku pozdvižení naděje k sobě, vypravuje jí veliké svázání milosti, kterouž k ní má. Protož předkládá srdce mateřino láskou přivázané k synu, jejž porodila jest, kteréhož lehce opustiti nemůže, ani zapomenouti v příhodě těžké a zlé, aniž může kdy zanedbati které potřeby jeho, malé neb veliké. Protož svého života raději poskytne k ráně, než by jeho opustila a trpěti jemu dala. A ještě jí více své milování nad milosť mateřskou slibuje tento král ukázati, řka: „A byť by se pak ona nad synem zapomenula, ale já tebe nezapomenu.“ A toť na rukou svých napsal jsem ti a to velmi těžkým nápisem, dav sobě přibiti ostrými hřebíky ruce, aby ti šrámové nižádným zapomenutím nemohli zhlazeni býti. Tyto věci užitečné jsou těm, kdož v nich něco čísti mohou, ježto v naději slibů božích stojí, chvátajíce k odplatě budoucí z tohoto příbytku hořkého, kdež mnohé zlé věci je tisknou, aby na tato slova boží vzpo- mínali, kteraké jest přivázání lásky jeho k nám se vším obmyslem našich potřebností, aby z toho veliké doufání zůstalo v nás k němu a v něho, že máme jeho nyní vždy horlivého spomocníka. Ještě ta slova čtení jsou velmi užitečna a utěšena milovníkům Ježíše Krista, kdež dí: „Neroď se báti, dcero sionská; aj král tvůj jde k tobě tichý, sedě na oslici.“ Nejprve velí se jí nebáti krále svého a příčinu toho praví, od níž bázeň nepochodí, řka: „Tvůj král jde k tobě tichý, sedě na oslíku pokojně jede, nehrozí jí panováním a porobením ukrutným ani robotami, ani platy velikými, ale přišed k ní, všecky svazky, břemena i obtížení robotná, pod nimiž jest ležela, podvržena jsoucí na zemi pro nouzi těch robot a služebností ďábelských, ty všecky věci naše vymazal tento milosrdný král a sňal je s hrdla jejího, vise na kříži s pláčem bolestně, aniž jest ji také obtížil, pokrmův nákladných a desátkův obilných na ni nepoloživ, aby sluhy své sytil těmi pokrmy, ale sám své tělo a svou krev dal jí za pokrm a nápoj; aniž jest ji také kterými slu- žebnostmi robotnými obtížil, ale sám jí ráčil sloužiti, protož aby se jeho nebála v ničem, nebo k užitku jejímu, k utěšení a k rozmnožení naděje přišel jest jí, aby jí přivedl pokoj a svobodu a vešel s ní v pravé milování. Nebo nic od ní nežádá, jediné toho, aby jemu dala srdce své a v milování pravé s ním vešla a v té milosti jeho věřila a plnila vůli jeho a v něm všecku svou naději složila a uměla za mnohé dobrodiní děkovati Bohu skrze něho. 2*
Strana 8
8 II. Druhá neděle v adventě. Čtení svatého Lukáše v XXI. kapitole. Budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách a na zemi dav lidí pro slévání zvuku mořského a vlnobití, tak že schnouti budou lidé pro strach a pro očekávání těch věcí, kteréž přijdou na vešken svět, nebo moci nebeské pohnou se. A tehdyť uzří syna člověka přichá- zejícího v oblace s mocí velikou a velebností. A když ty věci počnou se díti, pohleďtež a pozdvihnětež hlav vašich, nebť se přibližuje vykoupení vaše. I pověděl jim podo- benství: „Patřtež na fíkové dřevo i na všecka dříví; když již vydávají ze sebe ovoce, víte, že blízko jest léto. Takéž i vy, když uzříte, ano se tyto věci dějí, věztež, žeť blízko jest království boží; zajisté pravím vám, žeť nepomine po- kolení toto, ažť se všecky věci stanou. Nebe a země po- minou, ale slova má nepominou.“ Toto čtení svaté chýlí se k sondu konečnému Kristovu a jest o těch příhodách hrozných, kteréž mají předjíti jeho soud. A snad jest ten úmysl byl těch, kteříž jsou řád čtení nedělních položili, aby v první neděli v adventě pamatovali lidé příchod Kristův na svět v těle a v tom příchodu milosrdenství boží a v druhou neděli příchod Kristův poslední k soudu a v něm spravedlnosť boží. Nejprve přišel jest, chtě se smilovati dobrotivě, ale podruhé přijde hrozně nemilostivým, aby je porazil spravedlivě jako neposlušné, postavě k jich odsouzení všecko stvoření na svědectví zlosti jich, nebo písmo dí, že Bůh obleče v odění všecko stvoření proti lidem nepravým, nebo jest všecko stvořil k jich užitku a k službě jim, poddal jim vše ku poslušenství a to proto, aby oni sami byli Bohu poddáni v poslušenství a skrze ty dobré věci vždy jemu chválu vzdávali. Ale když to nemoudří lidé lehce váží a ještě toho stvoření proti Bohu po- žívají a Boha skrze ně tupí, nevděčně a neskrovně žerouce je, pýchajíce skrze ně a více sobě vážíce stvoření než stvořitele samého, vždycky jeho milosť tratíce pro užitek a pro milosť stvoření, protož Bůh postaví proti nim stvoření na jich věčné potupení a postaví tvář nemilostivého proti němu samému, aby byl sám svědek své zlosti. A podle toho postaví Bůh proti hříšným i všecka dobrodiní svá, což jsou jich od něho měli, protože jsou je nadarmo brali, spasení svého jsou nehledali, ani jemu skrze ně chvály vzdávali. A tak, což slyší užitečného v neděli první, měli by se radovati a tuto slyšíce hrozné věci, měla by v nich bázeň boží zůstati, a tak by jim bylo obé k užitku, když by pravda šla v těch věcech. Ale když kněží pokrytci a nepřátelé kříže Kristova již těmi řády ustanovenými vládnou, nic neuzdraví lidu, ani co živého v nich zjednají, poněvadž jsou Krista v lidu umrtvili mnohými svody a lžemi, ale vždy dále budou jeho mořiti v nich těmi tráveninami, léčíce rány jich k ohavnosti, aby potom vždy větší rozkysání ran jich bylo. Ale těm, jižto Bohu živě věří, sluší jim toto čtení hrozné vážiti, aby majíce před očima výstrahu z řečí Kri- stových, mohli utéci těch zlých věcí, kteréž se dějí a díti budou, až i přijde ten, jehož věrní radostně čekají a zlí nezvědí, až i přijde. A že tu čtení svaté dí: „Budou znamení na slunci, na měsíci a na hvězdách,“ ta slova mistři rozličně vykládají. Však mi se tento výklad zdá nejpří- ležitější, kdež vykládají slunce Krista Ježíše a měsíc církev jeho, a že
8 II. Druhá neděle v adventě. Čtení svatého Lukáše v XXI. kapitole. Budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách a na zemi dav lidí pro slévání zvuku mořského a vlnobití, tak že schnouti budou lidé pro strach a pro očekávání těch věcí, kteréž přijdou na vešken svět, nebo moci nebeské pohnou se. A tehdyť uzří syna člověka přichá- zejícího v oblace s mocí velikou a velebností. A když ty věci počnou se díti, pohleďtež a pozdvihnětež hlav vašich, nebť se přibližuje vykoupení vaše. I pověděl jim podo- benství: „Patřtež na fíkové dřevo i na všecka dříví; když již vydávají ze sebe ovoce, víte, že blízko jest léto. Takéž i vy, když uzříte, ano se tyto věci dějí, věztež, žeť blízko jest království boží; zajisté pravím vám, žeť nepomine po- kolení toto, ažť se všecky věci stanou. Nebe a země po- minou, ale slova má nepominou.“ Toto čtení svaté chýlí se k sondu konečnému Kristovu a jest o těch příhodách hrozných, kteréž mají předjíti jeho soud. A snad jest ten úmysl byl těch, kteříž jsou řád čtení nedělních položili, aby v první neděli v adventě pamatovali lidé příchod Kristův na svět v těle a v tom příchodu milosrdenství boží a v druhou neděli příchod Kristův poslední k soudu a v něm spravedlnosť boží. Nejprve přišel jest, chtě se smilovati dobrotivě, ale podruhé přijde hrozně nemilostivým, aby je porazil spravedlivě jako neposlušné, postavě k jich odsouzení všecko stvoření na svědectví zlosti jich, nebo písmo dí, že Bůh obleče v odění všecko stvoření proti lidem nepravým, nebo jest všecko stvořil k jich užitku a k službě jim, poddal jim vše ku poslušenství a to proto, aby oni sami byli Bohu poddáni v poslušenství a skrze ty dobré věci vždy jemu chválu vzdávali. Ale když to nemoudří lidé lehce váží a ještě toho stvoření proti Bohu po- žívají a Boha skrze ně tupí, nevděčně a neskrovně žerouce je, pýchajíce skrze ně a více sobě vážíce stvoření než stvořitele samého, vždycky jeho milosť tratíce pro užitek a pro milosť stvoření, protož Bůh postaví proti nim stvoření na jich věčné potupení a postaví tvář nemilostivého proti němu samému, aby byl sám svědek své zlosti. A podle toho postaví Bůh proti hříšným i všecka dobrodiní svá, což jsou jich od něho měli, protože jsou je nadarmo brali, spasení svého jsou nehledali, ani jemu skrze ně chvály vzdávali. A tak, což slyší užitečného v neděli první, měli by se radovati a tuto slyšíce hrozné věci, měla by v nich bázeň boží zůstati, a tak by jim bylo obé k užitku, když by pravda šla v těch věcech. Ale když kněží pokrytci a nepřátelé kříže Kristova již těmi řády ustanovenými vládnou, nic neuzdraví lidu, ani co živého v nich zjednají, poněvadž jsou Krista v lidu umrtvili mnohými svody a lžemi, ale vždy dále budou jeho mořiti v nich těmi tráveninami, léčíce rány jich k ohavnosti, aby potom vždy větší rozkysání ran jich bylo. Ale těm, jižto Bohu živě věří, sluší jim toto čtení hrozné vážiti, aby majíce před očima výstrahu z řečí Kri- stových, mohli utéci těch zlých věcí, kteréž se dějí a díti budou, až i přijde ten, jehož věrní radostně čekají a zlí nezvědí, až i přijde. A že tu čtení svaté dí: „Budou znamení na slunci, na měsíci a na hvězdách,“ ta slova mistři rozličně vykládají. Však mi se tento výklad zdá nejpří- ležitější, kdež vykládají slunce Krista Ježíše a měsíc církev jeho, a že
Strana 9
9 by podobně, jakož slunce a měsíc zatmívají se, světlosť a moc svou ztracují, takéž i Kristus v své pravdě a v své moci že by zkažen a pohaněn byl a stál jako tma na očích lidem, aby v něm ani moci ani moudrosti nižádné nemohli znáti ani činiti, jako v mrtvém. Protož, když on tak velebně svítí svým svatým a pokorným životem a svou nejsvětější pravdou, aby každý, patře na ni, mohl tu světlo života nalézti a jemu se naučiti. Tehdy se tu nalezne znamenitá proměna a odporná věc tomu slunci vší spra- vedlnosti, jelikožto na těch, kteříž jsou náměstkové apoštolští na místech posvátných jakožto úředníci Kristovi, kterak ty všecky milé věci Kristovy, v nichž se jest nejvíce skvěl, ve tmu jsou se proměnily, jako by se to již nepodobné zdálo, což jest on s apoštoly svými vedl. Nebo ti, ježto jsou vešli na místa apoštolská, chudobu Kristovu změnili jsou u veliké panství, že jsou jako knížata světská jeho skrovnosť v obžerství, v lakotu, v sytosť knížecí uvedli, místo práce Kristovy a běhání o spasení lidské mají pokoje čisté, země, hrady, domy krásné, život prázdný a lení rozkoši mnohé, platy, dědiny, dvory a na smrti Kristově hořké a úzké udělali jsou cestu širokou a svobodnou do nebes všem hříšníkům nespravedlivým, na klíče svatého Petra svatokupectví rozšířili, odpustkův hojné dávání, ode všech hříchů i muk zbavení, rozhřešování velikých hříchův z peněz. Ty i jiné mnohé věci zlé založeny jsou na Kristovi lstně a na něj svaleny, aby již na něho nižádný nemohl patřiti. Druhé v tom zatmělo se jest to slunce vší spravedlnosti totižto v své pravdě, že se to dávno nesvětí na světě, nebo již dávno přišel jest Antikrist, protivník Kristův, ježto ne- návidí pravdy jeho, sám ji nekáže a jiným, kdož by ji kázati chtěli, brání a místo pravdy Kristovy rozmnožil jest Antikrist zákony mnohé a při- kázání svá a práva duchovní ustavil a řády mnohé k sloužení Bohu způ- sobil. Protož Kristus příliš svou pravdou zatměl se jest v srdcích lidských, že nižádného poznání pravého v něm nemají, aniž mohou právě znáti, proč jest přišel, co nám dobrého učinil, která jest víra jeho, nebo jest dávno mlčáno o tom o všem a na kázaních papež a jeho moc hlásána a velebena byla a vždy se ještě hlásá. Protož Kristus a jeho pravda jako pytel žíněný zatměl se jest. Třetím obyčejem děje se zatmění Krista skrze zjevné postavení Antikrista proti Kristu, proti jeho pravdě i proti zvoleným jeho, a to s mocí světskou i duchovní; a to ohledej, kdo chce, že zjevně proti čtení povstal jest. Kalich boží obci křesťanské odnímá a kdož jej pijí bez jeho vůle, za kacířství jim to počítá a všecka pravda čtení potud jest u něho vážna, pokud on ji povolí a pokud on jí ducha svého dá. Ale podle ducha Kristova všecko čtení i jeho písma jsou u něho kacířství a to jest velmi zjevno, neb ty kazatele, kteříž čtení zvěstují podle ducha Kristova, pálí, v žalářích je hnojí, klne, kaceřuje i těm, kteříž čtení následují, posmívá i rouhá se, hrozí, tepe, stíná, pálí, žalařuje a o to pilně usiluje, aby ústa zavřel všem zvěstujícím čtení a vykořenil ty ze země, kteříž vyznávají jméno Ježíšovo a na to i rady svolává i moci světské hledá. A ač ten Antikrist v kostele čtení žehná, kadí jemu i zvoní a slavně je zpívá i líbá; však všecka ta snaženství proto jedná, aby pravdu čtení umrtvil i s těmi, kdož jemu věří a o nich mluví: Protož podle takového potupení velmi se jest zatměl Kristus a znamenité proměny i potupy na něm jsou a již jediné porouhání a posmívání na tomto světě jest. Takéž ten lid, skrze měsíc vyznamenaný, kterýž by měl Krista následovati a chotí jeho býti a světlo jako měsíc od slunce bráti, ten jest Antikrist ve všeliké zkažení uvedl, lžmi a bludy mnohými jest na- spílání, že již dále neví, kam blouditi, hříchy a potupením naplněn jest, ježto nepřináleží to lidu Kristovu přičítati. 3
9 by podobně, jakož slunce a měsíc zatmívají se, světlosť a moc svou ztracují, takéž i Kristus v své pravdě a v své moci že by zkažen a pohaněn byl a stál jako tma na očích lidem, aby v něm ani moci ani moudrosti nižádné nemohli znáti ani činiti, jako v mrtvém. Protož, když on tak velebně svítí svým svatým a pokorným životem a svou nejsvětější pravdou, aby každý, patře na ni, mohl tu světlo života nalézti a jemu se naučiti. Tehdy se tu nalezne znamenitá proměna a odporná věc tomu slunci vší spra- vedlnosti, jelikožto na těch, kteříž jsou náměstkové apoštolští na místech posvátných jakožto úředníci Kristovi, kterak ty všecky milé věci Kristovy, v nichž se jest nejvíce skvěl, ve tmu jsou se proměnily, jako by se to již nepodobné zdálo, což jest on s apoštoly svými vedl. Nebo ti, ježto jsou vešli na místa apoštolská, chudobu Kristovu změnili jsou u veliké panství, že jsou jako knížata světská jeho skrovnosť v obžerství, v lakotu, v sytosť knížecí uvedli, místo práce Kristovy a běhání o spasení lidské mají pokoje čisté, země, hrady, domy krásné, život prázdný a lení rozkoši mnohé, platy, dědiny, dvory a na smrti Kristově hořké a úzké udělali jsou cestu širokou a svobodnou do nebes všem hříšníkům nespravedlivým, na klíče svatého Petra svatokupectví rozšířili, odpustkův hojné dávání, ode všech hříchů i muk zbavení, rozhřešování velikých hříchův z peněz. Ty i jiné mnohé věci zlé založeny jsou na Kristovi lstně a na něj svaleny, aby již na něho nižádný nemohl patřiti. Druhé v tom zatmělo se jest to slunce vší spravedlnosti totižto v své pravdě, že se to dávno nesvětí na světě, nebo již dávno přišel jest Antikrist, protivník Kristův, ježto ne- návidí pravdy jeho, sám ji nekáže a jiným, kdož by ji kázati chtěli, brání a místo pravdy Kristovy rozmnožil jest Antikrist zákony mnohé a při- kázání svá a práva duchovní ustavil a řády mnohé k sloužení Bohu způ- sobil. Protož Kristus příliš svou pravdou zatměl se jest v srdcích lidských, že nižádného poznání pravého v něm nemají, aniž mohou právě znáti, proč jest přišel, co nám dobrého učinil, která jest víra jeho, nebo jest dávno mlčáno o tom o všem a na kázaních papež a jeho moc hlásána a velebena byla a vždy se ještě hlásá. Protož Kristus a jeho pravda jako pytel žíněný zatměl se jest. Třetím obyčejem děje se zatmění Krista skrze zjevné postavení Antikrista proti Kristu, proti jeho pravdě i proti zvoleným jeho, a to s mocí světskou i duchovní; a to ohledej, kdo chce, že zjevně proti čtení povstal jest. Kalich boží obci křesťanské odnímá a kdož jej pijí bez jeho vůle, za kacířství jim to počítá a všecka pravda čtení potud jest u něho vážna, pokud on ji povolí a pokud on jí ducha svého dá. Ale podle ducha Kristova všecko čtení i jeho písma jsou u něho kacířství a to jest velmi zjevno, neb ty kazatele, kteříž čtení zvěstují podle ducha Kristova, pálí, v žalářích je hnojí, klne, kaceřuje i těm, kteříž čtení následují, posmívá i rouhá se, hrozí, tepe, stíná, pálí, žalařuje a o to pilně usiluje, aby ústa zavřel všem zvěstujícím čtení a vykořenil ty ze země, kteříž vyznávají jméno Ježíšovo a na to i rady svolává i moci světské hledá. A ač ten Antikrist v kostele čtení žehná, kadí jemu i zvoní a slavně je zpívá i líbá; však všecka ta snaženství proto jedná, aby pravdu čtení umrtvil i s těmi, kdož jemu věří a o nich mluví: Protož podle takového potupení velmi se jest zatměl Kristus a znamenité proměny i potupy na něm jsou a již jediné porouhání a posmívání na tomto světě jest. Takéž ten lid, skrze měsíc vyznamenaný, kterýž by měl Krista následovati a chotí jeho býti a světlo jako měsíc od slunce bráti, ten jest Antikrist ve všeliké zkažení uvedl, lžmi a bludy mnohými jest na- spílání, že již dále neví, kam blouditi, hříchy a potupením naplněn jest, ježto nepřináleží to lidu Kristovu přičítati. 3
Strana 10
10 Též o hvězdách, skrze něž podle výkladu mistrův učení se míní, k jichžto založení hledíce, nezdá se mluviti o jich kterém zkažení aneb poměrně jinak, než toliko tak, jakož se zakládají na Kristu, pravíce, že jsou oni se svým učením obranci víry jeho, aby ji bránili před kacíři a před jinými bludnými, aby nezahynula. I nezdá se to za podobné, aby ta pýcha vysoké moudrosti tohoto světa oděna, rozkoší tělesnou porostlá, lakomství nenasyceného plná mohla brániti Ježíše Krista ukřižovaného a od světa pohrdaného, posmívaného, chudého, pokorného, pracovitého bolestně o spasení lidské, ale spíše takoví svou moudrostí a smysly pohan- skými jsou osidlo a poražení vší sprostnosti Kristovy. Protož mohouť tak s těmi běhy obránci víry Kristovy býti, rovně jako papež apoštolem a svědkem utrpení Kristových, nebo jsou oni smrť kříže jeho a hanba před pohany sprostnosti jeho. Ale pravdu toho zatmění hvězd ukázal Kristus, když jest mluvil o těch příhodách, kteréž předejdou soud jeho poslední, že to zlé přijde, že láska ustydne a zlosť se přimnoží a vy budete v nenávisť všem lidem pro jméno mé, ne pohanům ani cizím, ale svým domácím, kteříž, ač v slovích ústy vyznávati budou a velebiti Krista, však Kristus v své pravdě tak od nich potupen bude, že jeho učedlníky budou míti v takovou nenávisť, že je zmordují a spálí pro jméno jeho. A toť jest nebezpečenství největší a osidlo učedlníkům Kristovým nade všecka jiná, aby od těch, ježto chválí Krista a nábožně se jemu klanějí, měli zmordováni býti pro jméno jeho i jinak haněni a posmíváni jako kacíři. Dále dí čtení: „A na zemi dav lidu pro slévání zvuku mořského.“ V těch slovích můžeme tento rozum vzíti podlé řečí Kristových, kdež dí, že povstane lid proti lidu a království proti království a že se přimnoží zlosť a ustydne láska mnohých. A tak, když lásky boží a bratrské mezi lidmi nebude, tehdy den těžký a všecka nemoc mezi ně upadne, závisť, nenávisť, hněvové, svárové, hanění, utrhání, zrazování, tajností pronášení, nesvornosti, neshovění jeden druhému, tělesných věcí lakomé osobení jeden před druhým, spolu bití i zabíjení, bojování i krve prolití, násilí a loupení a všeliké bezpráví jednoho od druhého a to proto, že lid proti lidu povstal z příčiny víry, kteráž jest již dávno potlačena a z toho jsou se dali u veliké sváry a mordy i v nemilosti. I zdaliž to nejsou mezi lidmi převelicí davové? Jsouť pak i jiné mnohé věci zlé, ježto nevím, by je kdo vyčísti mohl, jimiž se lidé vždy bez přestání dáví. Zdali davu není od lakomců, kteříž vše hltají před jinými? od těch opět, kteří zlými obchody vůkol jdou, šantroky, lichvami a rozličným oklamáváním bližních v řemeslech i jinde. Zdali též od lenochův prázdných, ježto lestně leží na lidu robotném, nic nezasluhujíce, ale jako trubci mezi včelami hotové vyžírajíce. Zdali davu není od obžerství, opilství, hodování ustavičného a neplodného, ježto z toho újma veliká bývá chudině v potřebných pokrmech? Opět jest dav od pýchy veliké a odění drahých a nákladných a rozmnožených, že z toho mnoho nahých a odraných musí býti a skrze to násilí, draní, loupežové, křiví soudové i jiné mnohé zlé. Zdali davu velikého není od králův, od knížat — od pánův, od rytířův, od panošův, od jich úřadníkův při lidu poddaném a též i od duchovních, papežův, kardinálův, biskupův, opatů a farářův a jiných, jichž jména nejsou napsána v knihách života, ježto veliký soud ponesou, nehodně stojíce na místech posvátných, pravdě se protivíce a lid poddaný násilím utiskujíc a jej svodíc od pravdy? A což by zlého mohlo pověděno
10 Též o hvězdách, skrze něž podle výkladu mistrův učení se míní, k jichžto založení hledíce, nezdá se mluviti o jich kterém zkažení aneb poměrně jinak, než toliko tak, jakož se zakládají na Kristu, pravíce, že jsou oni se svým učením obranci víry jeho, aby ji bránili před kacíři a před jinými bludnými, aby nezahynula. I nezdá se to za podobné, aby ta pýcha vysoké moudrosti tohoto světa oděna, rozkoší tělesnou porostlá, lakomství nenasyceného plná mohla brániti Ježíše Krista ukřižovaného a od světa pohrdaného, posmívaného, chudého, pokorného, pracovitého bolestně o spasení lidské, ale spíše takoví svou moudrostí a smysly pohan- skými jsou osidlo a poražení vší sprostnosti Kristovy. Protož mohouť tak s těmi běhy obránci víry Kristovy býti, rovně jako papež apoštolem a svědkem utrpení Kristových, nebo jsou oni smrť kříže jeho a hanba před pohany sprostnosti jeho. Ale pravdu toho zatmění hvězd ukázal Kristus, když jest mluvil o těch příhodách, kteréž předejdou soud jeho poslední, že to zlé přijde, že láska ustydne a zlosť se přimnoží a vy budete v nenávisť všem lidem pro jméno mé, ne pohanům ani cizím, ale svým domácím, kteříž, ač v slovích ústy vyznávati budou a velebiti Krista, však Kristus v své pravdě tak od nich potupen bude, že jeho učedlníky budou míti v takovou nenávisť, že je zmordují a spálí pro jméno jeho. A toť jest nebezpečenství největší a osidlo učedlníkům Kristovým nade všecka jiná, aby od těch, ježto chválí Krista a nábožně se jemu klanějí, měli zmordováni býti pro jméno jeho i jinak haněni a posmíváni jako kacíři. Dále dí čtení: „A na zemi dav lidu pro slévání zvuku mořského.“ V těch slovích můžeme tento rozum vzíti podlé řečí Kristových, kdež dí, že povstane lid proti lidu a království proti království a že se přimnoží zlosť a ustydne láska mnohých. A tak, když lásky boží a bratrské mezi lidmi nebude, tehdy den těžký a všecka nemoc mezi ně upadne, závisť, nenávisť, hněvové, svárové, hanění, utrhání, zrazování, tajností pronášení, nesvornosti, neshovění jeden druhému, tělesných věcí lakomé osobení jeden před druhým, spolu bití i zabíjení, bojování i krve prolití, násilí a loupení a všeliké bezpráví jednoho od druhého a to proto, že lid proti lidu povstal z příčiny víry, kteráž jest již dávno potlačena a z toho jsou se dali u veliké sváry a mordy i v nemilosti. I zdaliž to nejsou mezi lidmi převelicí davové? Jsouť pak i jiné mnohé věci zlé, ježto nevím, by je kdo vyčísti mohl, jimiž se lidé vždy bez přestání dáví. Zdali davu není od lakomců, kteříž vše hltají před jinými? od těch opět, kteří zlými obchody vůkol jdou, šantroky, lichvami a rozličným oklamáváním bližních v řemeslech i jinde. Zdali též od lenochův prázdných, ježto lestně leží na lidu robotném, nic nezasluhujíce, ale jako trubci mezi včelami hotové vyžírajíce. Zdali davu není od obžerství, opilství, hodování ustavičného a neplodného, ježto z toho újma veliká bývá chudině v potřebných pokrmech? Opět jest dav od pýchy veliké a odění drahých a nákladných a rozmnožených, že z toho mnoho nahých a odraných musí býti a skrze to násilí, draní, loupežové, křiví soudové i jiné mnohé zlé. Zdali davu velikého není od králův, od knížat — od pánův, od rytířův, od panošův, od jich úřadníkův při lidu poddaném a též i od duchovních, papežův, kardinálův, biskupův, opatů a farářův a jiných, jichž jména nejsou napsána v knihách života, ježto veliký soud ponesou, nehodně stojíce na místech posvátných, pravdě se protivíce a lid poddaný násilím utiskujíc a jej svodíc od pravdy? A což by zlého mohlo pověděno
Strana 11
11 býti, toť jest na nich, ježto skrze to musí veliké davení a nátisk všecka zem trpěti. Potom ukazaje spasitel příčinu, proč ten veliký dav na zemi bude a dí: že pro slévání zvuku mořského a vlnobití jeho. To moře nepokojné někde se míní mnoho lidí zlých a někde jeden obzvláště, jakož dí Pán Bůh: „Nemilostiví jako moře nepokojné, ježto se upokojiti nemůže.“ Toho zvuku moře ukrutného a vlnobití jeho tato země česká velmi jest zkusila, nebo bezmála všecky země okolní proti ní povstaly jsou pro při víry, takže ten zvuk od těch vln mohl jest po všem světě téměř slyšán býti. Také bouření toho moře může býti a často bývá pro zemské věci, vždy pro ně jedni proti druhým války vedou, chtíce se povýšiti jedni nad druhé a lepší býti; i vadí se o to a sáhají sobě na zboží, na lid i na česť a o to se tepou, pálí, sobě krev prolévají. Též i jiný lid hříšný jako moře nepokojný a nepřemožený v zlosti, jímžto ďáblové hýbají k nepokojem, aby vždy ziosť proti zlosti šla jako vlny mořské proti vlnám, sváda proti svádě, pýcha proti pýše, nesnáze proti nesnázi, onde se sbili, onde pobrali sobě, onde sobě odpověděli, že se chtí bíti nebo sobě bráti, a tak vždy ten přežalostný zvuk toho moře jest slyšeti. A v těch ve všech bouřkách toho moře Kristovým sluhám se pokušení vypravuje, jakož jest jim mluvil Pán řka: „Když uslyšíte boje a sváry, neroďte se báti, nepře- kvačíť vás to moře svými vlnami, neb vlas s hlavy vaší nezhyne; ostaneteli ve mně, pokoj můj ve vás ostane a bouře mořská mimo vás půjde. A ty všecky věci, kteréž tu Kristus praví, nutí nás na hotově se mít, abychom jeho hodně dočekali. Potom dále dí čtení, že schnouti budou lidé pro strach a pro čekání, které má přijíti všemu světu, to jest pro tu nouzi, kterou budou trpěti a jí se báti, kteráž jest vzniknout měla lidem v času největšího zarmoucení od Krista pověděného, kteréž z blízka ukazuje blízký příchod Kristův, jakož o tom sám dí, že jest nebylo prvé tak velikého aniž potom bude. A ačkoli v těchto časech zkusili jsou lidé této země i okolní velikých zarmoucení, běd a nouzí, když se stalo vzbouření strany proti straně z příčiny víry, že jedni na druhé tiskli mocí jako na kacíře. A trvala válka ukrutná na patnácte let se záhubami přílišnými, s velikými strachy a s davy. Mnozí ze sedlákův a lidí robotných pro chudobu a pro hlad nemohli na dědinách ostati, nebo někteří troje nebo čtvery platy na hrady a na města musili platiti oběma stranama a vojska polní ostatek jim vydrali. Však o tom schnutí lidském a největším zarmoucení můžeme rozuměti podle duchovních nouzí, kteréž jsou měli a ještě mají mnozí v svědomích svých podlé škody víry, ježto pro ty i schnouť i blázniti mohli jsou, nebo ten zármutek jest některou stranou upadl a přišel skrze falešné proroky, o nichž jest Pán Kristus pověděl, že přijdou ve jménu jeho a svedou mnohé. Ti nejprve vidouce, že král a páni protiví se kázání pravému a kalichu božímu, zdvihli jsou boj proti nim, a potom ti lidé změnivše kázání pravé a zatočivše lidem na jiné cesty, popouzejíce jich k bojům proti straně odporné a roztrhali jsou ten lid rozličnými naučeními v roty, jakož jest Daniel prorok pověděl, že v času toho zarmoucení bude mnohotvárné umění, na němž jsou ti falešní proroci stáli a ještě stojí, každý z nich lid sobě osobiv, jinak a jinak Krista jim ukazuje. A tím mnohotvárným učením roztrhán jest lid v roty a postaven jeden proti druhému, a tím jest nejvíce láska umrtvena a zlosť velká povstala mezi lidem, a z toho veliké zatočení u víře ve svědomí jest ostalo mnohým a tak pochybování i lekání a skrze to veliké zarmoucení, ježto jsou pro nižádné škody tělesné
11 býti, toť jest na nich, ježto skrze to musí veliké davení a nátisk všecka zem trpěti. Potom ukazaje spasitel příčinu, proč ten veliký dav na zemi bude a dí: že pro slévání zvuku mořského a vlnobití jeho. To moře nepokojné někde se míní mnoho lidí zlých a někde jeden obzvláště, jakož dí Pán Bůh: „Nemilostiví jako moře nepokojné, ježto se upokojiti nemůže.“ Toho zvuku moře ukrutného a vlnobití jeho tato země česká velmi jest zkusila, nebo bezmála všecky země okolní proti ní povstaly jsou pro při víry, takže ten zvuk od těch vln mohl jest po všem světě téměř slyšán býti. Také bouření toho moře může býti a často bývá pro zemské věci, vždy pro ně jedni proti druhým války vedou, chtíce se povýšiti jedni nad druhé a lepší býti; i vadí se o to a sáhají sobě na zboží, na lid i na česť a o to se tepou, pálí, sobě krev prolévají. Též i jiný lid hříšný jako moře nepokojný a nepřemožený v zlosti, jímžto ďáblové hýbají k nepokojem, aby vždy ziosť proti zlosti šla jako vlny mořské proti vlnám, sváda proti svádě, pýcha proti pýše, nesnáze proti nesnázi, onde se sbili, onde pobrali sobě, onde sobě odpověděli, že se chtí bíti nebo sobě bráti, a tak vždy ten přežalostný zvuk toho moře jest slyšeti. A v těch ve všech bouřkách toho moře Kristovým sluhám se pokušení vypravuje, jakož jest jim mluvil Pán řka: „Když uslyšíte boje a sváry, neroďte se báti, nepře- kvačíť vás to moře svými vlnami, neb vlas s hlavy vaší nezhyne; ostaneteli ve mně, pokoj můj ve vás ostane a bouře mořská mimo vás půjde. A ty všecky věci, kteréž tu Kristus praví, nutí nás na hotově se mít, abychom jeho hodně dočekali. Potom dále dí čtení, že schnouti budou lidé pro strach a pro čekání, které má přijíti všemu světu, to jest pro tu nouzi, kterou budou trpěti a jí se báti, kteráž jest vzniknout měla lidem v času největšího zarmoucení od Krista pověděného, kteréž z blízka ukazuje blízký příchod Kristův, jakož o tom sám dí, že jest nebylo prvé tak velikého aniž potom bude. A ačkoli v těchto časech zkusili jsou lidé této země i okolní velikých zarmoucení, běd a nouzí, když se stalo vzbouření strany proti straně z příčiny víry, že jedni na druhé tiskli mocí jako na kacíře. A trvala válka ukrutná na patnácte let se záhubami přílišnými, s velikými strachy a s davy. Mnozí ze sedlákův a lidí robotných pro chudobu a pro hlad nemohli na dědinách ostati, nebo někteří troje nebo čtvery platy na hrady a na města musili platiti oběma stranama a vojska polní ostatek jim vydrali. Však o tom schnutí lidském a největším zarmoucení můžeme rozuměti podle duchovních nouzí, kteréž jsou měli a ještě mají mnozí v svědomích svých podlé škody víry, ježto pro ty i schnouť i blázniti mohli jsou, nebo ten zármutek jest některou stranou upadl a přišel skrze falešné proroky, o nichž jest Pán Kristus pověděl, že přijdou ve jménu jeho a svedou mnohé. Ti nejprve vidouce, že král a páni protiví se kázání pravému a kalichu božímu, zdvihli jsou boj proti nim, a potom ti lidé změnivše kázání pravé a zatočivše lidem na jiné cesty, popouzejíce jich k bojům proti straně odporné a roztrhali jsou ten lid rozličnými naučeními v roty, jakož jest Daniel prorok pověděl, že v času toho zarmoucení bude mnohotvárné umění, na němž jsou ti falešní proroci stáli a ještě stojí, každý z nich lid sobě osobiv, jinak a jinak Krista jim ukazuje. A tím mnohotvárným učením roztrhán jest lid v roty a postaven jeden proti druhému, a tím jest nejvíce láska umrtvena a zlosť velká povstala mezi lidem, a z toho veliké zatočení u víře ve svědomí jest ostalo mnohým a tak pochybování i lekání a skrze to veliké zarmoucení, ježto jsou pro nižádné škody tělesné
Strana 12
12 a trápení nebyli tak obtíženi zármutky, jako pro to zapletení u víře, nevědouce, co držeti za pravé, ano onen kněz jinak a onen jinak učí. Po tom dí čtení: „A tehdy uzří syna člověka jdoucího v oblacích s mocí velikou a velebností.“ Jinak tedy přijde, nežli prve. Nebo prve tichý, sedě pokorně na oslíku přišel, nehroze pomstou, ale naději dávaje bázlivým, chtě se nad nimi smilovati a z pomsty věčné vyprostiti. Ale již naposledy přijde s mocí, aby potřel všecky mocné a hrdé tohoto světa, ježto jsou mocí tupili a odpuzovali pravdu jeho, sluhy i chudinu jeho jsou drali a žrali pot jich a ukrutně nad nimi panovali. Již tu uzří pána a mstitele své chudiny, k nimž jest on více práva měl, koupiv je sobě krví svou, nežli oni koupivše je sobě za peníze. Těžkoť bude s ním tehdáž pánům tohoto světa, ježto jsou bez milosti vozili se na jeho robotné chu- dině, draze od něho koupené, nebt' se tu již okáže ne jako prve ne- mocný, nahý, na kříži hřeby přibitý, obloupený, bolestivý, žíznivý, plač- tivý, sirý a ode všech opuštěný a uporouhaný a pro bolesť srdce volající. ale tuto s mocí velikou a velebností, aby tu poznali slávu jeho ti, ježto jsou na něho vydali soud největšího potupení, nemníce, by ten Ježíš kdy potom již kterou slávu a moc měl. Protož leknouce se moci jeho, dějít horám: „Přikryjte nás,“ nebo, kterého jsou viděvše zapřeli, tu jeho musí vyznat králem svým na své odsouzení, a kterémuž jsou, vyznávajíce jej, nechtěli z milosti poddáni býti, tehdy se musí jemu poddati, jdouce k jeho rozkázání na věčné zatracení. Protož z těchto věcí nic potřebnějšího nevidím rozumným lidem, jediné to, aby, znamenajíce tak tvrdý soud nepřemožené upřímnosti a na věky neodvolaný, kterýž půjde proti nemilostivým a nekajícím, opatřili se, pomníce na řeč S. Pavla, ježto dí: „Všichni my musíme se postaviti před stolici Kristovu, aby každý přinesl zvláštní věci těla svého, kteréž jest činil, buďto dobré nebo zlé.“ Snad tu něčí dobrota za hříchy těžké bude od jeho upřímnosti odsouzena a ty věci, jichž jsou lidé za hříchy zde neměli, tam je soudce za těžké hříchy okáže. Protož to toliko ostává opatrným, aby vydali ducha i tělo své spravedlnosti Boží a zaneprázdnili se po všechny časy věrou a dobrými skutky, ukázanými zákonem božím, neb tam nebudou přijati nižádní ze zámysla lidského pošlí a podlé jich zákonův nalezení ani ti, ježto se dějí podlé svých zvláštních zámyslův, ani se ti zlíbí, ježto se mísí: stránkou dobrý a stránkou zlý jsa člověk; jedině prostě samí dobří. Protož ti jedno nebudou tam souzeni, kteříž prostě podlé správy zákona božího z víry a z hnutí ducha svatého budou děláni úmyslem upřímným. Dále dí čtení: „A když se ty věci díti počnou, vyhlédněte a po- zdvihněte hlav vašich, neboť se blíží vykoupení vaše. I pověděl jim podo- benství: „Patřte na fíkové dřevo a na všecky štěpy; když již vydávají ze sebe ovoce, víte, že blízko jest léto; taktéž i vy, když uzříte, že se tyto věci dějí, vězte, že blízko jest království boží.“ Tato všecka řeč spasitele našeho přísluší ku první, aby první srozumína byla skrze po- slední. Protož skrze podobenství to ukazuje, aby patřili na dřevo fikové i na jiné dříví; když list a ovoce počnou ze sebe vydávati, že znají blízko býti léto; též aby i o jeho příchodu měli poznání: že když zlé věci a znamení půjdou, blízko jest příchod jeho, aby hotovi byli. A to již ze skutkův můžeme znáti, že jsou ti zármutkové nejtěžší upadli na lidi v tyto časy poslední, když se jest zlosť Antikristova na vrch doplnila; tehdy slovo pravdy ohlášeno jest proti jeho zlosti a odkryt jest člověk hřícha v svých tajných zlostech. A hned vylila se jest zlosť jeho proti pravdě
12 a trápení nebyli tak obtíženi zármutky, jako pro to zapletení u víře, nevědouce, co držeti za pravé, ano onen kněz jinak a onen jinak učí. Po tom dí čtení: „A tehdy uzří syna člověka jdoucího v oblacích s mocí velikou a velebností.“ Jinak tedy přijde, nežli prve. Nebo prve tichý, sedě pokorně na oslíku přišel, nehroze pomstou, ale naději dávaje bázlivým, chtě se nad nimi smilovati a z pomsty věčné vyprostiti. Ale již naposledy přijde s mocí, aby potřel všecky mocné a hrdé tohoto světa, ježto jsou mocí tupili a odpuzovali pravdu jeho, sluhy i chudinu jeho jsou drali a žrali pot jich a ukrutně nad nimi panovali. Již tu uzří pána a mstitele své chudiny, k nimž jest on více práva měl, koupiv je sobě krví svou, nežli oni koupivše je sobě za peníze. Těžkoť bude s ním tehdáž pánům tohoto světa, ježto jsou bez milosti vozili se na jeho robotné chu- dině, draze od něho koupené, nebt' se tu již okáže ne jako prve ne- mocný, nahý, na kříži hřeby přibitý, obloupený, bolestivý, žíznivý, plač- tivý, sirý a ode všech opuštěný a uporouhaný a pro bolesť srdce volající. ale tuto s mocí velikou a velebností, aby tu poznali slávu jeho ti, ježto jsou na něho vydali soud největšího potupení, nemníce, by ten Ježíš kdy potom již kterou slávu a moc měl. Protož leknouce se moci jeho, dějít horám: „Přikryjte nás,“ nebo, kterého jsou viděvše zapřeli, tu jeho musí vyznat králem svým na své odsouzení, a kterémuž jsou, vyznávajíce jej, nechtěli z milosti poddáni býti, tehdy se musí jemu poddati, jdouce k jeho rozkázání na věčné zatracení. Protož z těchto věcí nic potřebnějšího nevidím rozumným lidem, jediné to, aby, znamenajíce tak tvrdý soud nepřemožené upřímnosti a na věky neodvolaný, kterýž půjde proti nemilostivým a nekajícím, opatřili se, pomníce na řeč S. Pavla, ježto dí: „Všichni my musíme se postaviti před stolici Kristovu, aby každý přinesl zvláštní věci těla svého, kteréž jest činil, buďto dobré nebo zlé.“ Snad tu něčí dobrota za hříchy těžké bude od jeho upřímnosti odsouzena a ty věci, jichž jsou lidé za hříchy zde neměli, tam je soudce za těžké hříchy okáže. Protož to toliko ostává opatrným, aby vydali ducha i tělo své spravedlnosti Boží a zaneprázdnili se po všechny časy věrou a dobrými skutky, ukázanými zákonem božím, neb tam nebudou přijati nižádní ze zámysla lidského pošlí a podlé jich zákonův nalezení ani ti, ježto se dějí podlé svých zvláštních zámyslův, ani se ti zlíbí, ježto se mísí: stránkou dobrý a stránkou zlý jsa člověk; jedině prostě samí dobří. Protož ti jedno nebudou tam souzeni, kteříž prostě podlé správy zákona božího z víry a z hnutí ducha svatého budou děláni úmyslem upřímným. Dále dí čtení: „A když se ty věci díti počnou, vyhlédněte a po- zdvihněte hlav vašich, neboť se blíží vykoupení vaše. I pověděl jim podo- benství: „Patřte na fíkové dřevo a na všecky štěpy; když již vydávají ze sebe ovoce, víte, že blízko jest léto; taktéž i vy, když uzříte, že se tyto věci dějí, vězte, že blízko jest království boží.“ Tato všecka řeč spasitele našeho přísluší ku první, aby první srozumína byla skrze po- slední. Protož skrze podobenství to ukazuje, aby patřili na dřevo fikové i na jiné dříví; když list a ovoce počnou ze sebe vydávati, že znají blízko býti léto; též aby i o jeho příchodu měli poznání: že když zlé věci a znamení půjdou, blízko jest příchod jeho, aby hotovi byli. A to již ze skutkův můžeme znáti, že jsou ti zármutkové nejtěžší upadli na lidi v tyto časy poslední, když se jest zlosť Antikristova na vrch doplnila; tehdy slovo pravdy ohlášeno jest proti jeho zlosti a odkryt jest člověk hřícha v svých tajných zlostech. A hned vylila se jest zlosť jeho proti pravdě
Strana 13
13 a zármutkové počali růsti, až jsou na vrch dorostli do největšího za- rmoucení, kteréž vypravuje Pán Ježíš, počínaje od falešných proroků, že mnozí přijdou ve jméno jeho a svedou mnohé a dají znamení tak velká, to jest znamenité věci k oklamání brzké budou mluviti, že by mohlo býti, i volené boží by svedli. A tak se jest vše dálo. Potom jim praví, že povstane lid proti lidu, království proti krá- lovství a budou bojové a domnění bojův, svárové a roztržení a budou se spolu zrazovati, spolu sebe nenáviděti. Také jest pověděl, že budou morové, hladové a zemětřesení po místech; to jest vše přeběhlo v času tohoto zarmoucení. A vymluviv Pán Ježíš ty věci a jiné, velí učedlníkům patřiti na fíkové dřevo a na všecky štěpy; z kterýchžto zjevno jest, že učedlníky připravuje k tomu, aby ten čas neomylně v sobě drželi, kterýž z blízka ukazovati bude soud boží. Protož jim utvrzuje to, že zarmoucení takového nebylo jest, jakž jsou počali lidé na zemi přebývati, aniž potom bude, nebo v tom zarmoucení ztracena jest i naděje života časného a každé věci dobré jeho a ve mnohých ztracena jest i naděje spasení pro přílišné zapletení a pochybování u víře z učení mnohotvárného falešných prorokův. Potom jim praví k utěšení: „Pozdvihněte hlav svých, neb se blíží vykoupení vaše,“ totižto aby se nebáli, když se zlé věci zdvihnou, ani se pro ně zarmucovali, držíce se jistoty, že po nich jako v patách vykoupení spravedlivých blíží se, nebo jediné pravých učedlníkův utěšení jest čekati toho vykoupení. Protož nejprvnější rada a napomenutí o tom jest, aby tam lidé hlavy pozdvihli, kam jíti žádají a kde jich konečné složení naděje jich čeká. Potom dí čtení: „Věrně pravím vám, že nebe i země pominou a že pokolení toto nepomine, až se všecky věci stanou.“ Těmi slovy Pán po- tvrzuje prvních věcí, kteréž jest mluvil o skonání světa a o příhodách, kteréž předejdou soud jeho, že se tak jistě dokoná bez pochybení a bez umenšení jednoho slova. Jedno dí, že pokolení lidské nepomine bytem v stavu nynějším na zemi a nepřenese se od smrtedlnosti v nesmrtedl- nosť, až ty věci pověděné ve čtení dokonají se. Druhé dí, že nebe i země pominou. To jest podle hrubosti vidomé; nebo potom teprve budou krásné, až se objeví Bůh, jakož svatý Petr svědčí, že přijde den boží jako zloděj, v němžto nebesa velikou prudkostí pominou a živlové horkostí ohně se rozplynou. I přidává a dí: „Poněvadž ty věci tak býti musejí, kterací my musíme býti v svatých obcováních a dobrotách, čekajíce a chvátajíce ku příchodu dne Pána našeho Jezu Krista? Protož nejmilejší nových nebes a nové země podle slibův jeho čekáme, v nichž spravedlnosť přebývá. I dopovídá Pán Ježíš: „Ale slova má nepominou.“ Tu mluví spasitel o jistotě slov svých, že se nemohou proměniti, ani nestáti, ani odvolána býti, v čem jsou koli pověděna, neb jsou slova boží. A tu se dává bázeň všem, aby lehce nevážili jeho slov, ale s největší pilností aby každé slovo jeho skutečně naplnili. To znamenajíce, že jsme slovy jeho tak svázáni, že v nižádný čas ani v které věci můžeme se odchýliti od jeho slov, neb nám přikazuje, abychom jej milovali ze všeho srdce na každý čas a abychom každou věc činili podle jeho přikázaní, a abychom všecko buď v slově nebo v skutku z milosti té činili k jeho chvále, ve všem si jeho hledajíce. Protož slova jeho nedopustí nám činiti něco kromě Boha nebo proti Bohu. Protož nám toliko zůstává všeliký čas péči míti na boží slovo, vědouce, že jinak nemůže nic býti než tak, jakž slovo boží chce. Pakli my z nevěry a z nedbání pustíme se več podle vůle své, jehoť se upří- 4
13 a zármutkové počali růsti, až jsou na vrch dorostli do největšího za- rmoucení, kteréž vypravuje Pán Ježíš, počínaje od falešných proroků, že mnozí přijdou ve jméno jeho a svedou mnohé a dají znamení tak velká, to jest znamenité věci k oklamání brzké budou mluviti, že by mohlo býti, i volené boží by svedli. A tak se jest vše dálo. Potom jim praví, že povstane lid proti lidu, království proti krá- lovství a budou bojové a domnění bojův, svárové a roztržení a budou se spolu zrazovati, spolu sebe nenáviděti. Také jest pověděl, že budou morové, hladové a zemětřesení po místech; to jest vše přeběhlo v času tohoto zarmoucení. A vymluviv Pán Ježíš ty věci a jiné, velí učedlníkům patřiti na fíkové dřevo a na všecky štěpy; z kterýchžto zjevno jest, že učedlníky připravuje k tomu, aby ten čas neomylně v sobě drželi, kterýž z blízka ukazovati bude soud boží. Protož jim utvrzuje to, že zarmoucení takového nebylo jest, jakž jsou počali lidé na zemi přebývati, aniž potom bude, nebo v tom zarmoucení ztracena jest i naděje života časného a každé věci dobré jeho a ve mnohých ztracena jest i naděje spasení pro přílišné zapletení a pochybování u víře z učení mnohotvárného falešných prorokův. Potom jim praví k utěšení: „Pozdvihněte hlav svých, neb se blíží vykoupení vaše,“ totižto aby se nebáli, když se zlé věci zdvihnou, ani se pro ně zarmucovali, držíce se jistoty, že po nich jako v patách vykoupení spravedlivých blíží se, nebo jediné pravých učedlníkův utěšení jest čekati toho vykoupení. Protož nejprvnější rada a napomenutí o tom jest, aby tam lidé hlavy pozdvihli, kam jíti žádají a kde jich konečné složení naděje jich čeká. Potom dí čtení: „Věrně pravím vám, že nebe i země pominou a že pokolení toto nepomine, až se všecky věci stanou.“ Těmi slovy Pán po- tvrzuje prvních věcí, kteréž jest mluvil o skonání světa a o příhodách, kteréž předejdou soud jeho, že se tak jistě dokoná bez pochybení a bez umenšení jednoho slova. Jedno dí, že pokolení lidské nepomine bytem v stavu nynějším na zemi a nepřenese se od smrtedlnosti v nesmrtedl- nosť, až ty věci pověděné ve čtení dokonají se. Druhé dí, že nebe i země pominou. To jest podle hrubosti vidomé; nebo potom teprve budou krásné, až se objeví Bůh, jakož svatý Petr svědčí, že přijde den boží jako zloděj, v němžto nebesa velikou prudkostí pominou a živlové horkostí ohně se rozplynou. I přidává a dí: „Poněvadž ty věci tak býti musejí, kterací my musíme býti v svatých obcováních a dobrotách, čekajíce a chvátajíce ku příchodu dne Pána našeho Jezu Krista? Protož nejmilejší nových nebes a nové země podle slibův jeho čekáme, v nichž spravedlnosť přebývá. I dopovídá Pán Ježíš: „Ale slova má nepominou.“ Tu mluví spasitel o jistotě slov svých, že se nemohou proměniti, ani nestáti, ani odvolána býti, v čem jsou koli pověděna, neb jsou slova boží. A tu se dává bázeň všem, aby lehce nevážili jeho slov, ale s největší pilností aby každé slovo jeho skutečně naplnili. To znamenajíce, že jsme slovy jeho tak svázáni, že v nižádný čas ani v které věci můžeme se odchýliti od jeho slov, neb nám přikazuje, abychom jej milovali ze všeho srdce na každý čas a abychom každou věc činili podle jeho přikázaní, a abychom všecko buď v slově nebo v skutku z milosti té činili k jeho chvále, ve všem si jeho hledajíce. Protož slova jeho nedopustí nám činiti něco kromě Boha nebo proti Bohu. Protož nám toliko zůstává všeliký čas péči míti na boží slovo, vědouce, že jinak nemůže nic býti než tak, jakž slovo boží chce. Pakli my z nevěry a z nedbání pustíme se več podle vůle své, jehoť se upří- 4
Strana 14
14 mnosť nepromění proto jinak. Ale když my jeho slovo opustíme, ihned jeho milosť ztratíme a v jeho prokletí upadneme; a potom nás peklo čeká, nepokajeme-li se. III. Třetí neděle v Adventě. Čtení svatého Matouše v XI. kapitole. A když uslyšel Jan v okovech skutky Kristovy, poslav dva učedlníky své, řekl jemu: „Ty-li jsi, jenž přijíti máš čili jiného čekáme?“ I odpovídaje Ježíš, řekl jim: „Jdouce povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli. Slepí vidí, kulhaví přímě chodí, malomocní se čistí, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudí se čtením zpravují. A blahoslavený jest, kdo se ne- pohoršil na mne.“ A když jsou odešli, počal Ježíš mluviti k zástupům o Janovi: „Co jste vycházeli na poušť, viděti-li tresť větrem klácenou aneb co jste vycházeli? Zdali viděti člověka měkkým rouchem oděného? Aj, kteříž se měkkým rouchem odívají, v domech královských jsou. Ale co jste vycházeli viděti? Proroka-li? Jistěť pravím vám, ivíce než pro- roka. Totoť jest zajisté o něm psáno jest: „„Aj, já po- sýlám anjela svého před tváři tvou, kterýžto při- praví cestu tvou před tebou.““ Toto svaté čtení nejprve činí zmínku o Janovu vězení, kteréž jest trpěl pro svou upřímnosť, kterouž jest měl v trestání krále Herodesa pro cizoložstvo, že měl ženu bratra svého. Protož jest jej Herodes jal a v žalář vsadil i hrdla zbavil, jsa oslepen milostí ženy a rozkoší smilnou, ne- obrátiv se na svatosť jeho a tím jest obtížil hřích svůj. Jedno, že jest potupil napomenutí pravé člověka svatého, druhé, že jest jej proto i ži- vota zbavil, aby jemu v jeho smilstvu nepřekážel a tak hřích na hřích na se uvalil: cizoložství potupné a vraždu. A v tom se zná těžkosť osidla hříchu smilného, kterak se pro něj velikých věcí lidé odváží, nejprve Boha a jeho milosti a potom potupují napomínání dobrých lidí i na hrdla jim sáhají a naberou na se hříchů těžkých bez čísla. Zatmívají také v sobě rozum i poznání věcí pravých pro žádosť ženskou, jakož jest to učinil Ša- lomoun, kterýž velikou moudrosť od Boha maje i jiných darů více nad jiné lidi, však jest se modlám klaněl pro žádosť žen, neb ten hřích v jakés zoufalství a poběhlosť uvozuje lidi, aby se Boha i jeho darův odvážili i zboží, lidí i hrdla. Takéž při tomto trestání Janovu známa jest upřímnosť, jenž jest směle králi řekl: „Nesluší tobě míti ženy cizí.“ A o tom jest naučení ostaveno upřímným kněžím, svědkům Kristovým, aby trestali upřímo zlosti všech lidí odvažujíce se přes ní i života. Ač by to úzko bylo nyní v tento čas sodomský říci někomu: „Nesluší tobě té zlé věci míti,“ neb nyní všecko sluší každému. A kdož by z čeho jich potrestal, hned se na něho osopí, a ovšem hlavatí, ježto jim duchovní lstiví, pokrytci pomazují rány ku po- tření, říkajíce jich velikým hříchům: „Pane, toť na tvou milosť sluší, toť jest váš řád.“ Ale byť na to přišel Jan, milosť Boží maje v sobě a vy- trhne meč pravdy na to zlé, řekl by jim: „Nesluší na vás, páni, ta lenosť celý den prázdniti, seděti, tu toulati se, v šachy, vrchcáby neb kostky hráti, dlouho spáti, vždy smilniti jako hovadům, vždy v se cpáti a líti
14 mnosť nepromění proto jinak. Ale když my jeho slovo opustíme, ihned jeho milosť ztratíme a v jeho prokletí upadneme; a potom nás peklo čeká, nepokajeme-li se. III. Třetí neděle v Adventě. Čtení svatého Matouše v XI. kapitole. A když uslyšel Jan v okovech skutky Kristovy, poslav dva učedlníky své, řekl jemu: „Ty-li jsi, jenž přijíti máš čili jiného čekáme?“ I odpovídaje Ježíš, řekl jim: „Jdouce povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli. Slepí vidí, kulhaví přímě chodí, malomocní se čistí, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudí se čtením zpravují. A blahoslavený jest, kdo se ne- pohoršil na mne.“ A když jsou odešli, počal Ježíš mluviti k zástupům o Janovi: „Co jste vycházeli na poušť, viděti-li tresť větrem klácenou aneb co jste vycházeli? Zdali viděti člověka měkkým rouchem oděného? Aj, kteříž se měkkým rouchem odívají, v domech královských jsou. Ale co jste vycházeli viděti? Proroka-li? Jistěť pravím vám, ivíce než pro- roka. Totoť jest zajisté o něm psáno jest: „„Aj, já po- sýlám anjela svého před tváři tvou, kterýžto při- praví cestu tvou před tebou.““ Toto svaté čtení nejprve činí zmínku o Janovu vězení, kteréž jest trpěl pro svou upřímnosť, kterouž jest měl v trestání krále Herodesa pro cizoložstvo, že měl ženu bratra svého. Protož jest jej Herodes jal a v žalář vsadil i hrdla zbavil, jsa oslepen milostí ženy a rozkoší smilnou, ne- obrátiv se na svatosť jeho a tím jest obtížil hřích svůj. Jedno, že jest potupil napomenutí pravé člověka svatého, druhé, že jest jej proto i ži- vota zbavil, aby jemu v jeho smilstvu nepřekážel a tak hřích na hřích na se uvalil: cizoložství potupné a vraždu. A v tom se zná těžkosť osidla hříchu smilného, kterak se pro něj velikých věcí lidé odváží, nejprve Boha a jeho milosti a potom potupují napomínání dobrých lidí i na hrdla jim sáhají a naberou na se hříchů těžkých bez čísla. Zatmívají také v sobě rozum i poznání věcí pravých pro žádosť ženskou, jakož jest to učinil Ša- lomoun, kterýž velikou moudrosť od Boha maje i jiných darů více nad jiné lidi, však jest se modlám klaněl pro žádosť žen, neb ten hřích v jakés zoufalství a poběhlosť uvozuje lidi, aby se Boha i jeho darův odvážili i zboží, lidí i hrdla. Takéž při tomto trestání Janovu známa jest upřímnosť, jenž jest směle králi řekl: „Nesluší tobě míti ženy cizí.“ A o tom jest naučení ostaveno upřímným kněžím, svědkům Kristovým, aby trestali upřímo zlosti všech lidí odvažujíce se přes ní i života. Ač by to úzko bylo nyní v tento čas sodomský říci někomu: „Nesluší tobě té zlé věci míti,“ neb nyní všecko sluší každému. A kdož by z čeho jich potrestal, hned se na něho osopí, a ovšem hlavatí, ježto jim duchovní lstiví, pokrytci pomazují rány ku po- tření, říkajíce jich velikým hříchům: „Pane, toť na tvou milosť sluší, toť jest váš řád.“ Ale byť na to přišel Jan, milosť Boží maje v sobě a vy- trhne meč pravdy na to zlé, řekl by jim: „Nesluší na vás, páni, ta lenosť celý den prázdniti, seděti, tu toulati se, v šachy, vrchcáby neb kostky hráti, dlouho spáti, vždy smilniti jako hovadům, vždy v se cpáti a líti
Strana 15
15 víno nebo pivo co do sudu. Také nesluší na vás, lidi chudé své dráti a bezpráví jim činiti robotami, lovy, pomůckami přimyšlenými a jinými bře- meny jich tisknouti. A co by jiných věcí mohlo nalezeno býti, ježto na ně nesluší a již nyní jsou na nich se ctí jako slušnosť. A ještě pilněji slova čtení o tom Janovu poslání a otázce sluší zna- menati, že jest nebylo z nižádného pochlebování a nevědomí o Pánu Kristu, neb on ještě v životu matky jsa, radoval se jest jemu jako spasiteli všech věřících a když jej křtil, slyšelť jest hlas otcův s nebe řkoucí: „Ten jest syn můj milý, jeho poslouchejte.“ A když kázal s učedlníky chodě, tehdy jest naň ukázal, řka: „Aj, beránek boží, aj, jenž snímá hříchy se světa. Ale to poselství je učinil pro ty učedlníky své, aby napraveni u víře byli i pro všecky budoucí lidi, kteříž jsou měli uvěřiti v Syna božího, nebo jest byla toho veliká příčina, že rozdvojení a pochybení bylo o našem spasiteli a zvláště pro osobu svatého Jana. Nebo Jan některým zvláštnosť byl jest znamenitější v lidu nežli Pán Kristus, že zvláštější život tvrdý a posvátný na poušti přebývaje vedl, pokrmu i oděvu neměl podle obec- ného lidu, ale sprostný ze srstí velbloudových. A pro ta posvátná zna- mení měli jsou větší zření k osobě Janově, domnívajíce se, že by on byl Kristus. Protož Jan jako věrný sluha Kristův, poslán jsa proto, aby svě- dectví vydal o něm, aby všichni věřili skrze svědectví v syna božího, ode- hnal jest od sebe a ukázal lidem jich spasitele, aby k němu hleděli o své spasení. Takáž věc přísluší všem, kteříž jsou postaveni v služebnostech a v poselstvích Kristových, aby té moci a dostatečnosti Kristovy, kteráž v těch služebnostech přináleží k spasení lidskému, netahali na se ani z pýchy ani pro lakomství, aby tak Pána svého neobloupili ze cti, berouce jeho dobré věci k své vůli a k své cti. A poněvadž pro posvátnou osobu svatého Jana bylo jest dvojení a pochybování o Kristovi a větší zření bylo k Janovi nežli ke Kristovi, mnohem více nyní může býti k Anti- kristovi; a netoliko pochybování o Kristovi, ale konečné odstoupení od něho, neb jest se usadil Antikrist na místě apoštolském u veliké slávě, maje velikou moc tohoto světa a moc apoštolskou i moc boží pravě se míti, moha posvěcovati hříšných všech a milosti všecky jim dávati, kdož ve jméno jeho požádají, oděn jsa svatostí a náboženstvím mnohým příliš velebně. Protož množství nesčíslné lidí světských miluje a zvoluje ta jeho svatosť a moc a již mnozí národové odpočívají pod jeho požehnáním, čekajíce spasení skrze jméno slávy jeho, jenž tak mocně a moudře po svěcuje všech, pravě, že má plnou moc Kristem i svatého Petra a což učiní o spasení duší, že Bůh se všemi svatými toho potvrzuje. Pakli by kdo pochyboval a tomu odpíral, by spasení u něho bylo, ale má moc světskou a nebeskou, aby mohl připuditi každého k tomu a toho, kdož by tak tvrdé šíje byl a nechtěl věřiti, má moc jináče jej stíti a spáliti dáti. Protož úzkáť jest brána provolati nyní spasení ve jméno Kristovo. Že jest pak Jan v okovech a v žaláři jsa zavržen ptal se na skutky Kristovy, toť jest v něm milosť činila, kterouž jest k němu měl svoboden jsa. I nemohli v něm té milosti ani okovy, ani žalář zastaviti, neb se tak může pravá milosť shledati. Protož jest i svatý Pavel, pravý milovník Kristův, říkal: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zdali meč, zdali oheň, zdali protivenství, zdali smrť? Jistěť nic takového nemůže nás od- loučiti od lásky Kristovy.“ Protož jediné ten užitečné přistoupí ke Kristovi, kdož srdce své ustaví milo ti boží, tať nikdy neodpadne pro nesnáze; okusivši, kterak jest milý a sladký Pán Bůh, a vždy jest srdci tomu všudy
15 víno nebo pivo co do sudu. Také nesluší na vás, lidi chudé své dráti a bezpráví jim činiti robotami, lovy, pomůckami přimyšlenými a jinými bře- meny jich tisknouti. A co by jiných věcí mohlo nalezeno býti, ježto na ně nesluší a již nyní jsou na nich se ctí jako slušnosť. A ještě pilněji slova čtení o tom Janovu poslání a otázce sluší zna- menati, že jest nebylo z nižádného pochlebování a nevědomí o Pánu Kristu, neb on ještě v životu matky jsa, radoval se jest jemu jako spasiteli všech věřících a když jej křtil, slyšelť jest hlas otcův s nebe řkoucí: „Ten jest syn můj milý, jeho poslouchejte.“ A když kázal s učedlníky chodě, tehdy jest naň ukázal, řka: „Aj, beránek boží, aj, jenž snímá hříchy se světa. Ale to poselství je učinil pro ty učedlníky své, aby napraveni u víře byli i pro všecky budoucí lidi, kteříž jsou měli uvěřiti v Syna božího, nebo jest byla toho veliká příčina, že rozdvojení a pochybení bylo o našem spasiteli a zvláště pro osobu svatého Jana. Nebo Jan některým zvláštnosť byl jest znamenitější v lidu nežli Pán Kristus, že zvláštější život tvrdý a posvátný na poušti přebývaje vedl, pokrmu i oděvu neměl podle obec- ného lidu, ale sprostný ze srstí velbloudových. A pro ta posvátná zna- mení měli jsou větší zření k osobě Janově, domnívajíce se, že by on byl Kristus. Protož Jan jako věrný sluha Kristův, poslán jsa proto, aby svě- dectví vydal o něm, aby všichni věřili skrze svědectví v syna božího, ode- hnal jest od sebe a ukázal lidem jich spasitele, aby k němu hleděli o své spasení. Takáž věc přísluší všem, kteříž jsou postaveni v služebnostech a v poselstvích Kristových, aby té moci a dostatečnosti Kristovy, kteráž v těch služebnostech přináleží k spasení lidskému, netahali na se ani z pýchy ani pro lakomství, aby tak Pána svého neobloupili ze cti, berouce jeho dobré věci k své vůli a k své cti. A poněvadž pro posvátnou osobu svatého Jana bylo jest dvojení a pochybování o Kristovi a větší zření bylo k Janovi nežli ke Kristovi, mnohem více nyní může býti k Anti- kristovi; a netoliko pochybování o Kristovi, ale konečné odstoupení od něho, neb jest se usadil Antikrist na místě apoštolském u veliké slávě, maje velikou moc tohoto světa a moc apoštolskou i moc boží pravě se míti, moha posvěcovati hříšných všech a milosti všecky jim dávati, kdož ve jméno jeho požádají, oděn jsa svatostí a náboženstvím mnohým příliš velebně. Protož množství nesčíslné lidí světských miluje a zvoluje ta jeho svatosť a moc a již mnozí národové odpočívají pod jeho požehnáním, čekajíce spasení skrze jméno slávy jeho, jenž tak mocně a moudře po svěcuje všech, pravě, že má plnou moc Kristem i svatého Petra a což učiní o spasení duší, že Bůh se všemi svatými toho potvrzuje. Pakli by kdo pochyboval a tomu odpíral, by spasení u něho bylo, ale má moc světskou a nebeskou, aby mohl připuditi každého k tomu a toho, kdož by tak tvrdé šíje byl a nechtěl věřiti, má moc jináče jej stíti a spáliti dáti. Protož úzkáť jest brána provolati nyní spasení ve jméno Kristovo. Že jest pak Jan v okovech a v žaláři jsa zavržen ptal se na skutky Kristovy, toť jest v něm milosť činila, kterouž jest k němu měl svoboden jsa. I nemohli v něm té milosti ani okovy, ani žalář zastaviti, neb se tak může pravá milosť shledati. Protož jest i svatý Pavel, pravý milovník Kristův, říkal: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zdali meč, zdali oheň, zdali protivenství, zdali smrť? Jistěť nic takového nemůže nás od- loučiti od lásky Kristovy.“ Protož jediné ten užitečné přistoupí ke Kristovi, kdož srdce své ustaví milo ti boží, tať nikdy neodpadne pro nesnáze; okusivši, kterak jest milý a sladký Pán Bůh, a vždy jest srdci tomu všudy
Strana 16
16 chuten, v chudobě, v žaláři, v haněních, v pracech i v jiných bezprávích vždy nepřestává milovati a ptáti se na jeho vůli i na skutky. Jinak, čím se koli ustavuje, s Kristem nestojí. A jako Jan tuto chválu má, že, jsa v okovech, neopustil jest pro okovy ptáti se na skutky Kristovy, tak zase pohaněn jest člověk líný a nedbalý, ježto maje svobodu a čas vzácný k tomu, nedbá se ptáti na skutky Kristovy, aniž dbá mysliti na ně; protož z nich nebude děkovati, ani jich potom může účasten býti. Protož tuto Jan, chtě ustaviti učedlníky své nepochybně u víře syna Božího, aby oni neměli zření k němu, jako by on byl Kristus, ani také jiného potom čekali, i odeslal jest je od sebe ku Pánu Kristu, aby tomu úplně věřili, že ta osoba Kristova podle slibu v prorocích poslána jest na vykoupení světa. I nás témuž učí, abychom se i každého témuž učili a od bludův odvodili, kterak koli kdo bloudí, anebo pochybuje o Kristovi. Nebo že sobě někdo zvoluje Antikrista místo Krista a hledá spasení s mocí jeho, spasení toho, kteréž skrze vykoupení a moc Kristovu dáno jest, nezná, a z toho nyní vyvésti lidi, mnoho jest řečeno. Potom dí čtení: „A odpověděv Ježíš, vece jim: Jdouce povězte Janovi ty věci, kteréž jste slyšeli a viděli. Slepí vidí, chromí chodí, malo- mocní se čistí a hluší slyší.“ Z těch slov čtení můžeme znáti nejprve to, že Kristus učedlníky Janovy učí takové pravdě, aby nikdy jiného nesvěd- čili, jediné to, co by viděli a slyšeli. A tím příkladem i nás učí pravdě, abychom se v tomto světě lživém Bohu neohyzdili, jiného něco svědčíce než což jsme viděli a slyšeli jistého, ježto z úst božích pocházejí zprávy neoklamané. Tu odpověď dále hodné jest znamenati, kdež Kristus dí: Slepí vidí, chromí chodí a všichni nemocní zdraví berou; aby to učedlníci ti Janovi pověděli, aby Jan učedlníkům dále řekl, že již jiného nemáte hledati ani čekati, jediné toho, na komž se to písmo naplní skrze proroka pověděné, že se oči otevrou slepým a chromý bude skákati jako jelen uzdraven jsa, aniž se na mně mylte, neb na mně takých skutkův nevidíte. A nejprve se tu mluví o ráně slepoty, neb slepota duchovní nad jiné rány škodí, neb jest v ní neznámosť Boha i jiné cti i všech potřebných věcí. A ty slepé nazýváme některým obyčejem lid prostný a hloupý, ježto nemá smyslů vysokých a projatých, než toliko o nízkých věcech smýšlí, pokrmy a pohodlí těla na mysli má a o zemských věcech pečuje, ale o bož- ských věcech téměř nic neví. A na tom lidu již znáti jest, že skrze sly- šení pravdy ta nebezpečenství, kteráž spasení se dotýkají, ve mnohých věcech poznal jest a prozřel, kterak mnohými bludy a svody zmámil jest dávno Antikrist svět tento, rozšiřuje své jedovaté milosti a hříchů všech odpuštění i muk zbavení. A i to poznání má ten lid prostý skrze slovo pravdy, že pro nižádné slibování Antikristovo a jeho poslů není aniž býti může hříchů odpuštění, nebude-li jich z plného srdce ostání; a to poznati sprostným, právěť jsou prozřeli. Jiní slepí jsou, že, ač mnoho mohou zde na světě spatřiti očima tělesnýma a smyslem tělesným, ale o pravých a božských věcech mají velikou slepotu. Tělesně smyslem spatřují velikosť skutků božích v stvo- ření a kterak se ten svět válí v hojnosti, ve cti, ve zboží, v rozkošech a u pokoji skrze ty dobré věci stvořené i obracejí se k nim a ubíhají v ta utěšení a v rozkoši světa a oslnou v lahodách jeho a zaneprázdní se tím a tomu živi budou, jako onen bohatec, kterýž na každý den skvostně hodoval, tak byl oslnul, že teprv v pekle prozřel. Takéž tito tak
16 chuten, v chudobě, v žaláři, v haněních, v pracech i v jiných bezprávích vždy nepřestává milovati a ptáti se na jeho vůli i na skutky. Jinak, čím se koli ustavuje, s Kristem nestojí. A jako Jan tuto chválu má, že, jsa v okovech, neopustil jest pro okovy ptáti se na skutky Kristovy, tak zase pohaněn jest člověk líný a nedbalý, ježto maje svobodu a čas vzácný k tomu, nedbá se ptáti na skutky Kristovy, aniž dbá mysliti na ně; protož z nich nebude děkovati, ani jich potom může účasten býti. Protož tuto Jan, chtě ustaviti učedlníky své nepochybně u víře syna Božího, aby oni neměli zření k němu, jako by on byl Kristus, ani také jiného potom čekali, i odeslal jest je od sebe ku Pánu Kristu, aby tomu úplně věřili, že ta osoba Kristova podle slibu v prorocích poslána jest na vykoupení světa. I nás témuž učí, abychom se i každého témuž učili a od bludův odvodili, kterak koli kdo bloudí, anebo pochybuje o Kristovi. Nebo že sobě někdo zvoluje Antikrista místo Krista a hledá spasení s mocí jeho, spasení toho, kteréž skrze vykoupení a moc Kristovu dáno jest, nezná, a z toho nyní vyvésti lidi, mnoho jest řečeno. Potom dí čtení: „A odpověděv Ježíš, vece jim: Jdouce povězte Janovi ty věci, kteréž jste slyšeli a viděli. Slepí vidí, chromí chodí, malo- mocní se čistí a hluší slyší.“ Z těch slov čtení můžeme znáti nejprve to, že Kristus učedlníky Janovy učí takové pravdě, aby nikdy jiného nesvěd- čili, jediné to, co by viděli a slyšeli. A tím příkladem i nás učí pravdě, abychom se v tomto světě lživém Bohu neohyzdili, jiného něco svědčíce než což jsme viděli a slyšeli jistého, ježto z úst božích pocházejí zprávy neoklamané. Tu odpověď dále hodné jest znamenati, kdež Kristus dí: Slepí vidí, chromí chodí a všichni nemocní zdraví berou; aby to učedlníci ti Janovi pověděli, aby Jan učedlníkům dále řekl, že již jiného nemáte hledati ani čekati, jediné toho, na komž se to písmo naplní skrze proroka pověděné, že se oči otevrou slepým a chromý bude skákati jako jelen uzdraven jsa, aniž se na mně mylte, neb na mně takých skutkův nevidíte. A nejprve se tu mluví o ráně slepoty, neb slepota duchovní nad jiné rány škodí, neb jest v ní neznámosť Boha i jiné cti i všech potřebných věcí. A ty slepé nazýváme některým obyčejem lid prostný a hloupý, ježto nemá smyslů vysokých a projatých, než toliko o nízkých věcech smýšlí, pokrmy a pohodlí těla na mysli má a o zemských věcech pečuje, ale o bož- ských věcech téměř nic neví. A na tom lidu již znáti jest, že skrze sly- šení pravdy ta nebezpečenství, kteráž spasení se dotýkají, ve mnohých věcech poznal jest a prozřel, kterak mnohými bludy a svody zmámil jest dávno Antikrist svět tento, rozšiřuje své jedovaté milosti a hříchů všech odpuštění i muk zbavení. A i to poznání má ten lid prostý skrze slovo pravdy, že pro nižádné slibování Antikristovo a jeho poslů není aniž býti může hříchů odpuštění, nebude-li jich z plného srdce ostání; a to poznati sprostným, právěť jsou prozřeli. Jiní slepí jsou, že, ač mnoho mohou zde na světě spatřiti očima tělesnýma a smyslem tělesným, ale o pravých a božských věcech mají velikou slepotu. Tělesně smyslem spatřují velikosť skutků božích v stvo- ření a kterak se ten svět válí v hojnosti, ve cti, ve zboží, v rozkošech a u pokoji skrze ty dobré věci stvořené i obracejí se k nim a ubíhají v ta utěšení a v rozkoši světa a oslnou v lahodách jeho a zaneprázdní se tím a tomu živi budou, jako onen bohatec, kterýž na každý den skvostně hodoval, tak byl oslnul, že teprv v pekle prozřel. Takéž tito tak
Strana 17
17 daleko oslnou skrze ty libosti v stvoření, že stvořitele všech věcí zapo- menou a tak jim zmalí, že jako nic bude jim na mysli. Protož takoví, když k nim přijde slovo pravdy, jež světlo nohám jest všech, v němž světle mohou poznati všeliké odpornosti vůli boží i ty mocné libosti a rozkoše tohoto světa, ač jest jim ten svět svou rozkoší byl veliký v očích, že se jim zdál jako ráj utěšení, všudy kveta radostí, přízní, přátely a jinými lahodami svými, již potom skrze pravdu prozříce, uzří, že jest to všecko lživé, oklamané a krátké a že jest zde na světě jedno úsilí bolesť a brzké zahynutí. I zarodí se v nich všecka vděčnosť a poctivosť k Bohu, že netoliko hříchů velikých, ale i řečí lehkých a pomyšlení marného bojí se před ním pomysliti. Protož velké uzdravení od zlé rány jest zproštěnu býti od temností a přijíti pravé světlo víry z daru božího. Potom dí Pán: Chromí chodí. To jest ti, kteří jsou prve na obě strany kulhali, skrze pravdu uzdraveni jsouce, upřímé kroky činí nohám svým. Ti chromí rozliční jsou. Jedni jsou, ježto se zdají, že někdy chodí a to jsou křesťané nehodní, bez pravdy, kteříž sebou někdy hýbají k do- brým skutkům křesťanským, jako někdy v skrovnosti pobyti, postiti se, s jinými rovně v náboženství se ukazovati, tělo a krev Pána Ježíše při- jímati, modliti se, milosrdné skutky někdy chudým ukazovati, to již mají jednu nohu; ale druhou nohou srovnávají se se světem v marných věcech, v lakotě, v pilnostech a péčech o zboží a jiné světské věci, v přízní s moc- nými lidmi, v kvasech, v řečech marných dlouhé časy trávíce, v chlou- bách světa, v lenostech, nedbání na Boha, v zapomenutí na přikázání boží. A s těmi obyčeji vždy klečejí na obě strany před lidmi, ale před Bohem nepovstávají nikdy podle vůle, jíž se vždy přidrží světa. Protož jich bláznovství haně Bůh skrze proroka dí: Dokavad budete kulhati na obě strany, jestli Bůh vaším bohem, následujtež jej; pakli jest Bál bůh váš, tehdy choďte za ním, jestli svět tento vám za boha a práce břicha vašeho, buďtež jemu věrni, může-liť vás na věky sprostiti od zlého, učiní-liť vám dobře. Pakli věříte, že Bůh váš jest pravý stvořitel a vykupitel váš a dává vám všecko dobré a může vás vyprostiti ode všeho zlého, milujtež jeho a držte se jeho celým srdcem a položte naději plnou v něj. Jiní kulhaví jsou takoví, ježto jsou již svrchními obyčeji pominuli svět a k Bohu se chýlí, ale neúplně, nebo ne ovšem by chtěli zavrženi a pohaněni býti od světa pro jméno Jezu Krista, ještě se jim mnoho stydí, ani křivdy které odpustiti, ani zisku tělesného opustiti pro něho chtíce, o nichž písmo dí: Běda těm, kteří jsou rozdvojeného srdce, co ti učiní, když počne přihlédati Pán. Však i v ty když přijde pravda Kristova, ihned spraví kroky své na cestách pravých a poskočí jako jelen cele nohama jejich. Potom dí čtení: Malomocní se čistí. Malomocenství tělesné jest nemoc ohavná, již by lidé neradi na sobě měli, ale duchovní na duši neváží sobě, aniž jemu rozumějí. Tělesné malomocenství mají v mrzkosť a z obce lidi pro ně vymítají, neboť jich nemoc na jiné přechází a kazí je a smrdí lidem, skrze niž může rozuměna býti každá zlosť, jež kazí jiné týmž šeredstvím nepravosti a uvodí je v ni a může býti nevěra bludů nebo učení odporných víře Kristovy, ježto ihned může jiné zkaziti u víře. A toho jest již nyní přemnoho, že již pravé učení místa nemá, nýbrž tak jest uhaněno, že stojí jako blud bláznivý, ale učení nepravé jako zlý kvas zakvasilo se jest a zmalomocnilo zemi všelikými ohavnostmi. Také skrze malomocenství může rozuměna býti všeliká zlosť, jížto lidé činí mrzkou duši Bohu a uvodí na jiné takovéž věci zlé a zmalomocnějí je řečí zlou 5
17 daleko oslnou skrze ty libosti v stvoření, že stvořitele všech věcí zapo- menou a tak jim zmalí, že jako nic bude jim na mysli. Protož takoví, když k nim přijde slovo pravdy, jež světlo nohám jest všech, v němž světle mohou poznati všeliké odpornosti vůli boží i ty mocné libosti a rozkoše tohoto světa, ač jest jim ten svět svou rozkoší byl veliký v očích, že se jim zdál jako ráj utěšení, všudy kveta radostí, přízní, přátely a jinými lahodami svými, již potom skrze pravdu prozříce, uzří, že jest to všecko lživé, oklamané a krátké a že jest zde na světě jedno úsilí bolesť a brzké zahynutí. I zarodí se v nich všecka vděčnosť a poctivosť k Bohu, že netoliko hříchů velikých, ale i řečí lehkých a pomyšlení marného bojí se před ním pomysliti. Protož velké uzdravení od zlé rány jest zproštěnu býti od temností a přijíti pravé světlo víry z daru božího. Potom dí Pán: Chromí chodí. To jest ti, kteří jsou prve na obě strany kulhali, skrze pravdu uzdraveni jsouce, upřímé kroky činí nohám svým. Ti chromí rozliční jsou. Jedni jsou, ježto se zdají, že někdy chodí a to jsou křesťané nehodní, bez pravdy, kteříž sebou někdy hýbají k do- brým skutkům křesťanským, jako někdy v skrovnosti pobyti, postiti se, s jinými rovně v náboženství se ukazovati, tělo a krev Pána Ježíše při- jímati, modliti se, milosrdné skutky někdy chudým ukazovati, to již mají jednu nohu; ale druhou nohou srovnávají se se světem v marných věcech, v lakotě, v pilnostech a péčech o zboží a jiné světské věci, v přízní s moc- nými lidmi, v kvasech, v řečech marných dlouhé časy trávíce, v chlou- bách světa, v lenostech, nedbání na Boha, v zapomenutí na přikázání boží. A s těmi obyčeji vždy klečejí na obě strany před lidmi, ale před Bohem nepovstávají nikdy podle vůle, jíž se vždy přidrží světa. Protož jich bláznovství haně Bůh skrze proroka dí: Dokavad budete kulhati na obě strany, jestli Bůh vaším bohem, následujtež jej; pakli jest Bál bůh váš, tehdy choďte za ním, jestli svět tento vám za boha a práce břicha vašeho, buďtež jemu věrni, může-liť vás na věky sprostiti od zlého, učiní-liť vám dobře. Pakli věříte, že Bůh váš jest pravý stvořitel a vykupitel váš a dává vám všecko dobré a může vás vyprostiti ode všeho zlého, milujtež jeho a držte se jeho celým srdcem a položte naději plnou v něj. Jiní kulhaví jsou takoví, ježto jsou již svrchními obyčeji pominuli svět a k Bohu se chýlí, ale neúplně, nebo ne ovšem by chtěli zavrženi a pohaněni býti od světa pro jméno Jezu Krista, ještě se jim mnoho stydí, ani křivdy které odpustiti, ani zisku tělesného opustiti pro něho chtíce, o nichž písmo dí: Běda těm, kteří jsou rozdvojeného srdce, co ti učiní, když počne přihlédati Pán. Však i v ty když přijde pravda Kristova, ihned spraví kroky své na cestách pravých a poskočí jako jelen cele nohama jejich. Potom dí čtení: Malomocní se čistí. Malomocenství tělesné jest nemoc ohavná, již by lidé neradi na sobě měli, ale duchovní na duši neváží sobě, aniž jemu rozumějí. Tělesné malomocenství mají v mrzkosť a z obce lidi pro ně vymítají, neboť jich nemoc na jiné přechází a kazí je a smrdí lidem, skrze niž může rozuměna býti každá zlosť, jež kazí jiné týmž šeredstvím nepravosti a uvodí je v ni a může býti nevěra bludů nebo učení odporných víře Kristovy, ježto ihned může jiné zkaziti u víře. A toho jest již nyní přemnoho, že již pravé učení místa nemá, nýbrž tak jest uhaněno, že stojí jako blud bláznivý, ale učení nepravé jako zlý kvas zakvasilo se jest a zmalomocnilo zemi všelikými ohavnostmi. Také skrze malomocenství může rozuměna býti všeliká zlosť, jížto lidé činí mrzkou duši Bohu a uvodí na jiné takovéž věci zlé a zmalomocnějí je řečí zlou 5
Strana 18
18 neb příklady zlými. A těch malomocných nyní mnoho jest všudy a vždy rostou jedni od druhých a rodíce skrze zlosť. Ti malomocní se čistí tehdáž, když pravda Kristova živě a mocně přijde v některé z nich a očistí je mocně a dostatečně. Ale nyní jsou se ti malomocní velmi rozmnožili, kteříž netoliko nehledají uzdraveni býti, ale pudí každého, aby s nimi byl malomocný a nechtí mezi sebou trpěti toho, na němž jeho nevidí, a pakliť kde trpí, ale mučí jej smradem svého malomocenství jako Lota v Sodomě. Potom dí Pán: Hluší slyší. Uzdravení hluchoty tělesné vážno jest velmi lidem a rádi jsou tomu, ale té hluchoty, která jest v duchu jich, ani sobě váží, ani jí rozumějí, protož k ní lékařství nehledají, ale Bůh více váží i mluví v hluchotě duchovní nežli v tělesné, nebo ne každý tělesně jsa hluch, bude v pekle. Ale kdož jest hluch duchovně, nelze mu než v pekle býti. A to jest ten, kdož slyší pravé věci, v nichž se jemu vůle boží oznamuje i pohrdá jimi a vždy hřeší a bude ten horší než jest prvé byl nepřijav slova života. A že jsou rozliční hluší, jako židé a pohané, ti prostě neslyší, že jim není kázáno a to jest soud a tajnosť božská; onť ví, proč. Jiní hluší jsou křesťané, že také kázaní nemají; pakli mají, ale jest tak nepravé, a jedovaté, že v něm toliko zabití duší jest. Nebo lidé du- chovní, dělníci lstiví pod slovy čtení a písma svatého všecky své bludy jedovaté vspílají na kázaních v ten lid. A to může býti zasloužením zlého lidu, že jim podle řeči S. Pavla pošle bůh činitele bludův a kazatelé lží, aby věříce jim zatraceni byli. Jiní mohou nalezeni býti tou příčinou hluší, že ač by mohli pravé slyšení pravdy míti, ale zamýšlejí sobě tehdáž jiná zaneprázdnění světská s kupectvím, s hodováním i s jinými věcmi. Jiní jsou, ježto těžkou hluchotu mají, kteříž mnoho poslouchají a čtou zákona božího, však skrze to mnohé slyšení nepřicházejí k spravedl- nosti, kteréž slovo boží učí; někdy proto, že slyšíce nerozumějí, někdy zlou vůli majíce nepovolují slovu božímu, ale protiví se jemu a tak bez užitku zhyne v nich slovo boží, když se jemu úplně nedají. Protož k takým ke všem hluchým, kteří slyšíce neslyší, praví Pán Bůh: Kdo jest hluch, jedině ten, ne komuž já posýlám sluhy mé proroky.“ A tak již ohluchl ten domácí lid obvolaný, žeť se jeho nižádný nedovolá. Potom dí Pán: A mrtví vstávají, to jest z mrtvých ožívají skrze moc spasitele. A proto jest Pán Ježíš křísil mrtvé na těle, aby tím spíše mohli vstáti mrtví na duši; nebo vidouce divy od něho, spíše jsou pravdě uvě- řili a tak jsou z mrtvých na duši vstali. Ale mluví ti o tom, kdo jsou mrtvi na duši, nevidí zjevnější jistoty, jediné tu, že ti všichni jsou mrtví, kteří v koření Kristovi živou vírou, láskou a nadějí nestojí, jakož dí: „Kdož ve mne neostane, ten jako větev uschne.“ A v něm nemůže nižádný jinak ostati, jediné ač každé jeho přikázání zachová, nebo smrť vždy ostává v člověku, kteréžkoli jeho přikázání přestoupí a hned milosť boží ztratí a v prokletí jeho upadne; pakli zhřeší jednou, hřeší na to dlouho již z obyčeje, tehdy vždy více mře a tak se umrtví, že nechtivosť věcí k dobrému ostane a veliká příchylnosť a hotovosť k zlému vzroste. Protož těžká jest smrť mnohého hřešení a jediné sám Bůh může z ní člověka vzkřísiti a jeho slova, jež jsou pravda mocná, kterýž by hříšník chtěl se jí poddati. Potom dí Pán: A chudí slovem božím prospívají, to jest chudí duchem užitek přivodí skrze slovo boží; ale to jest znamenité, že jediné v chudých duchem ukázal jest prospěch slova božího. Nebo tak jest daleko
18 neb příklady zlými. A těch malomocných nyní mnoho jest všudy a vždy rostou jedni od druhých a rodíce skrze zlosť. Ti malomocní se čistí tehdáž, když pravda Kristova živě a mocně přijde v některé z nich a očistí je mocně a dostatečně. Ale nyní jsou se ti malomocní velmi rozmnožili, kteříž netoliko nehledají uzdraveni býti, ale pudí každého, aby s nimi byl malomocný a nechtí mezi sebou trpěti toho, na němž jeho nevidí, a pakliť kde trpí, ale mučí jej smradem svého malomocenství jako Lota v Sodomě. Potom dí Pán: Hluší slyší. Uzdravení hluchoty tělesné vážno jest velmi lidem a rádi jsou tomu, ale té hluchoty, která jest v duchu jich, ani sobě váží, ani jí rozumějí, protož k ní lékařství nehledají, ale Bůh více váží i mluví v hluchotě duchovní nežli v tělesné, nebo ne každý tělesně jsa hluch, bude v pekle. Ale kdož jest hluch duchovně, nelze mu než v pekle býti. A to jest ten, kdož slyší pravé věci, v nichž se jemu vůle boží oznamuje i pohrdá jimi a vždy hřeší a bude ten horší než jest prvé byl nepřijav slova života. A že jsou rozliční hluší, jako židé a pohané, ti prostě neslyší, že jim není kázáno a to jest soud a tajnosť božská; onť ví, proč. Jiní hluší jsou křesťané, že také kázaní nemají; pakli mají, ale jest tak nepravé, a jedovaté, že v něm toliko zabití duší jest. Nebo lidé du- chovní, dělníci lstiví pod slovy čtení a písma svatého všecky své bludy jedovaté vspílají na kázaních v ten lid. A to může býti zasloužením zlého lidu, že jim podle řeči S. Pavla pošle bůh činitele bludův a kazatelé lží, aby věříce jim zatraceni byli. Jiní mohou nalezeni býti tou příčinou hluší, že ač by mohli pravé slyšení pravdy míti, ale zamýšlejí sobě tehdáž jiná zaneprázdnění světská s kupectvím, s hodováním i s jinými věcmi. Jiní jsou, ježto těžkou hluchotu mají, kteříž mnoho poslouchají a čtou zákona božího, však skrze to mnohé slyšení nepřicházejí k spravedl- nosti, kteréž slovo boží učí; někdy proto, že slyšíce nerozumějí, někdy zlou vůli majíce nepovolují slovu božímu, ale protiví se jemu a tak bez užitku zhyne v nich slovo boží, když se jemu úplně nedají. Protož k takým ke všem hluchým, kteří slyšíce neslyší, praví Pán Bůh: Kdo jest hluch, jedině ten, ne komuž já posýlám sluhy mé proroky.“ A tak již ohluchl ten domácí lid obvolaný, žeť se jeho nižádný nedovolá. Potom dí Pán: A mrtví vstávají, to jest z mrtvých ožívají skrze moc spasitele. A proto jest Pán Ježíš křísil mrtvé na těle, aby tím spíše mohli vstáti mrtví na duši; nebo vidouce divy od něho, spíše jsou pravdě uvě- řili a tak jsou z mrtvých na duši vstali. Ale mluví ti o tom, kdo jsou mrtvi na duši, nevidí zjevnější jistoty, jediné tu, že ti všichni jsou mrtví, kteří v koření Kristovi živou vírou, láskou a nadějí nestojí, jakož dí: „Kdož ve mne neostane, ten jako větev uschne.“ A v něm nemůže nižádný jinak ostati, jediné ač každé jeho přikázání zachová, nebo smrť vždy ostává v člověku, kteréžkoli jeho přikázání přestoupí a hned milosť boží ztratí a v prokletí jeho upadne; pakli zhřeší jednou, hřeší na to dlouho již z obyčeje, tehdy vždy více mře a tak se umrtví, že nechtivosť věcí k dobrému ostane a veliká příchylnosť a hotovosť k zlému vzroste. Protož těžká jest smrť mnohého hřešení a jediné sám Bůh může z ní člověka vzkřísiti a jeho slova, jež jsou pravda mocná, kterýž by hříšník chtěl se jí poddati. Potom dí Pán: A chudí slovem božím prospívají, to jest chudí duchem užitek přivodí skrze slovo boží; ale to jest znamenité, že jediné v chudých duchem ukázal jest prospěch slova božího. Nebo tak jest daleko
Strana 19
19 od zemských lidí bohatých slovo boží, že v nich hned nemůže místa míti pro jich odporné žádosti, jakož sám Pán o tom ve čtení dí, že v ně jako v trní slovo boží padá, kteréž v sobě péčemi světa, rozkošemi těla i jinými zlými žádostmi umrtví. Protož chudí duchem, ježto od světa odstupují, od jeho péčí a rozkoší se vzdalují nedostatky těla a protivenství mnohá a soužení podstupujíce a jedva tak budou moci prospěch slova božího míti, neb tu musí býti srdce dobré a nejlepší, kteréž v trpělivosti a v pokusech mnohých zachová slovo boží. Takéž i ti, kteříž skrze kázání mají prospěch učiniti v slovu božím, musí chudí duchem i tělem býti nelakomí, neobžerní, pro kteréžto věci oni pak táhnou k sobě zemská zboží a hromadí je, aby rozkošný, sytý a prázdný život vedli. Aniž jest potřebí o tom z písma důvodů, kterak a proč jsou nyní kněží jaloví, nepřivodíce užitkův skrze slovo boží; nebo zapletše se v zemské zboží jako páni tohoto světa panují a rozkoš tělesnou vedou a péči o svět mají: Protož sami slova božího nečiní a jiným jeho kázati neumějí aniž chtějí, aniž se jemu učiti chtějí; nebo nejprve sám kněz musí je činiti a potom musí v sobě míti umění a moudrosť slova božího nesmíšeného, ale čistého, odloučeného od bludův a od zákonův lidských. A tak kněz chudý duchem i tělem mohl by mnoho prospěti slovem božím, nehorše sprostných, ani jich svodě učením křivým, maje slovo poslané s nebe. Potom dí Pán: Blahoslavení, kdožkoli se nade mne nepohorší, totiž to, že nižádnou lehkostí ani pochybením z nevěry ani protivenstvím nebude oderván ode mne pro ohyzdu, kterou na mne uvedou učení mistři a biskupové, zapírajíce toho, bych já byl syn boží a všecky od té víry od- vodíce a ještě i z obce vymítajíce ty, kdož by věřiti chtěli ve mne. Protož blaze tomu bude, kdož se nepohorší na mne a nebude odvrácen ode mne nižádnou nevěrou ani strachem. Ty věci jest mluvil Pán Ježíš zvláště pro učedlníky Janovy, aby v pravdě poznali, že on jest, jehož jsou čekali. A že jsou se vždycky horšili na Pánu Ježíšovi, i dnes se horší židé a po- hané, však to není tak divné. Ale totoť jest divné a neznámé pohoršení na Pánu Ježíšovi, kteréž skrze pokryctví jde na domácích křesťanech, ježto se nezdá, by na kom z nich býti mohlo, neb každý z nich vyznává jej bohem a spasitelem svým a věří tomu, že jest za ně umřel a je od zatracení vykoupil. A s tou vírou modlí se jemu jako Bohu a chválí jeho velmi, že jest milosrdný, a naději mají, že skrze něho spaseni budou. Protož takoví neměli by se horšiti nad ním, tolik služeb a poctivostí jemu činíce. Pakli půjdeme k lidu učenému, tu ovšem shledáme velikou víru v Pánu Ježíšovi a chválu povýšenou jména jeho, a kterak jeho brání před kacíři pilně skrze moudrosť písma mnohého, by pak kdo chtěl zle držeti o Kristovi, ale oni se postaví proti němu, nebo mají knihy hlubokých smyslův moudré a dekrety veliké, logiku, grammatiku a bibli a doktorů mnoho. Byť někdo od kraje světa přišel, chtě se pohoršiti nad Pánem Kristem anebo jej lehce vážiti, obrání jemu a dovedou jemu všecko, oč se jest nad ním horšil. Protož nepodobné jest, domnívati se, by oni v církvi Kristově byli první pohoršitelé nad Kristem k uvedení všech pohoršení v křesťanstvo, jímž jest umrtven Kristus v nich. A to může známo býti tu, kdež dí: „Já jsem pravda a cesta.“ Protož postavíce pravdu Kristovu proti mistrům učeným a duchovním, domělým pastýřům, již jsou pohrdli Kristem a jeho chudým a pracovitým životem, jeho pokorou a sprostností a uvalili jsou se v svět a lakomství, v lakotu a v rozkoš tělesnou, v pa- nování pohanské, v pýchu, hledajíce zvelebení na světě jako pohané, ježto
19 od zemských lidí bohatých slovo boží, že v nich hned nemůže místa míti pro jich odporné žádosti, jakož sám Pán o tom ve čtení dí, že v ně jako v trní slovo boží padá, kteréž v sobě péčemi světa, rozkošemi těla i jinými zlými žádostmi umrtví. Protož chudí duchem, ježto od světa odstupují, od jeho péčí a rozkoší se vzdalují nedostatky těla a protivenství mnohá a soužení podstupujíce a jedva tak budou moci prospěch slova božího míti, neb tu musí býti srdce dobré a nejlepší, kteréž v trpělivosti a v pokusech mnohých zachová slovo boží. Takéž i ti, kteříž skrze kázání mají prospěch učiniti v slovu božím, musí chudí duchem i tělem býti nelakomí, neobžerní, pro kteréžto věci oni pak táhnou k sobě zemská zboží a hromadí je, aby rozkošný, sytý a prázdný život vedli. Aniž jest potřebí o tom z písma důvodů, kterak a proč jsou nyní kněží jaloví, nepřivodíce užitkův skrze slovo boží; nebo zapletše se v zemské zboží jako páni tohoto světa panují a rozkoš tělesnou vedou a péči o svět mají: Protož sami slova božího nečiní a jiným jeho kázati neumějí aniž chtějí, aniž se jemu učiti chtějí; nebo nejprve sám kněz musí je činiti a potom musí v sobě míti umění a moudrosť slova božího nesmíšeného, ale čistého, odloučeného od bludův a od zákonův lidských. A tak kněz chudý duchem i tělem mohl by mnoho prospěti slovem božím, nehorše sprostných, ani jich svodě učením křivým, maje slovo poslané s nebe. Potom dí Pán: Blahoslavení, kdožkoli se nade mne nepohorší, totiž to, že nižádnou lehkostí ani pochybením z nevěry ani protivenstvím nebude oderván ode mne pro ohyzdu, kterou na mne uvedou učení mistři a biskupové, zapírajíce toho, bych já byl syn boží a všecky od té víry od- vodíce a ještě i z obce vymítajíce ty, kdož by věřiti chtěli ve mne. Protož blaze tomu bude, kdož se nepohorší na mne a nebude odvrácen ode mne nižádnou nevěrou ani strachem. Ty věci jest mluvil Pán Ježíš zvláště pro učedlníky Janovy, aby v pravdě poznali, že on jest, jehož jsou čekali. A že jsou se vždycky horšili na Pánu Ježíšovi, i dnes se horší židé a po- hané, však to není tak divné. Ale totoť jest divné a neznámé pohoršení na Pánu Ježíšovi, kteréž skrze pokryctví jde na domácích křesťanech, ježto se nezdá, by na kom z nich býti mohlo, neb každý z nich vyznává jej bohem a spasitelem svým a věří tomu, že jest za ně umřel a je od zatracení vykoupil. A s tou vírou modlí se jemu jako Bohu a chválí jeho velmi, že jest milosrdný, a naději mají, že skrze něho spaseni budou. Protož takoví neměli by se horšiti nad ním, tolik služeb a poctivostí jemu činíce. Pakli půjdeme k lidu učenému, tu ovšem shledáme velikou víru v Pánu Ježíšovi a chválu povýšenou jména jeho, a kterak jeho brání před kacíři pilně skrze moudrosť písma mnohého, by pak kdo chtěl zle držeti o Kristovi, ale oni se postaví proti němu, nebo mají knihy hlubokých smyslův moudré a dekrety veliké, logiku, grammatiku a bibli a doktorů mnoho. Byť někdo od kraje světa přišel, chtě se pohoršiti nad Pánem Kristem anebo jej lehce vážiti, obrání jemu a dovedou jemu všecko, oč se jest nad ním horšil. Protož nepodobné jest, domnívati se, by oni v církvi Kristově byli první pohoršitelé nad Kristem k uvedení všech pohoršení v křesťanstvo, jímž jest umrtven Kristus v nich. A to může známo býti tu, kdež dí: „Já jsem pravda a cesta.“ Protož postavíce pravdu Kristovu proti mistrům učeným a duchovním, domělým pastýřům, již jsou pohrdli Kristem a jeho chudým a pracovitým životem, jeho pokorou a sprostností a uvalili jsou se v svět a lakomství, v lakotu a v rozkoš tělesnou, v pa- nování pohanské, v pýchu, hledajíce zvelebení na světě jako pohané, ježto
Strana 20
20 naděje nemají o budoucí odplatě. Z těch věcí poznáme, kterak ti učení a duchovní jménem toliko daleko jsou od Krista a kterak jest jim mrzek v své pravdě a nejvíce, když se ohlašuje pravda chudoby jeho a cesty úzké proti lakomství a rozkošem jich. Tuť se zjevně ukáže veliké jich horšení nad pravdu Kristovu, kterakť jim bude položena v nenávisť, v mrzkosť, v rouhání, v hněvy veliké až do vylévání krve. Takéž i jiný lid u víře Kristově, jakožkoli vyznává a chválí jeho a poklony slavné jemu činí v chrámích, však přiměšíce pravdu Kristovu k jich zlým a nectným životům a obyčejům, kteříž jsou ve všelikém pře- stoupení přikázání božích ustaveni, též k jich stavům, úřadům, obchodům, k jich službám Bohu milostí lživou obaleným, shledáme a na oko uzříme, že v tom ve všem, v čem jsou se upokojili, pravda Kristova bludem jest nazvána a ukáže se, kterak těžké pohoršení a rouhání na pravdu upadne, nebo to jinak nepomine, než že on jest kámen uražení a skála pohoršení. Protož, když se pravda skrytá a neobvyklá zjeví, tehdy netoliko lehkým lidem, ale i těm, jižto by měli z blízka býti učedlníky jeho, bude se bludem zdáti. A nad to pak, jestli co pro ni trpěti neb haněnu býti neb velikých věcí odstoupiti nebo obyčeje tvrdé a jedovaté změniti, tehdy i takoví, jako čelední pohoršíť se nad pravdu a s nepřátely se srovnávajíce, uběhnou v jich bludy, aby jednou při cti a při dobrém bydle zůstati mohli. Protož není to řeč Páně lehká, jenž dí: „Blahoslavený, kdož se na mne nepo- horší,“ nebo pohoršitelům nad Kristem neostává spasení způsobené skrze Krista. Potom dí čtení: „A když oni odešli, počal Ježíš mluviti k zástupům o Janovi. Co jste vycházeli na poušť, vidět-li tresť větrem klácenou.“ V té řeči nás spasitel učí moudrosti a pravdě spasitelné, abychom věděli, před kým a o kom co mluviti, abychom nedýmali marnou pochvalu v ucho lidem ani zlým ani dobrým, málo je chválíce a ještě méně hyzdíce. Nebo pravý přítel jakož odjímá hanění nepříznivé v uši, takéž odjímá od přitele pochlebné chválení, aby jemu nebyl příčinou k nadu- tosti a k marné chloubě. Ale že jest pochválil Pán Ježíš Jana svatého před zástupy jakožto člověka svatého a u víře stálého, na němžto zástup netoliko příklad svatosti mohl jest nalézti, ale také i naučení upřímné k spasení mohl jest od něho míti, neb jest nebyl jako tresť jednak věře, jednak pochybuje. A protož, poněvadž ze stálosti takové chválí Pán Jana, známo jest z toho, žeť ji miluje na každém a chce ji m ti; neb kdož jest jako tresť lehký, žádný takový jemu se nelíbí aniž může jeho sluha býti. Protož sluší znamenati, proč se tresť tak snadně větrem klátí, že proto, nebo v bahně mdle kořenem stojí a jest v sobě prázdná a lehká. Takť jest i pokolení lidské, zakládaje se na základu těla a krve, jako na bahně ohyzdném, i nemá moci ku pravé dobrotě, neb jest hotové a hbité ke zlým věcem, protož mezi větry mnohých pokušení a proměn jako tresť se točí sem i tam. A s tím potřebuje stálosti Janovy a moci od Boha, neb jinak státi nebude moci. Také se tresť proto klátí, neb jest prázdná a lehká. I rozumí se skrze ní člověk prázdný a to bývá tehdy, když v sobě nemá milosti boží, kterážto jest moc a síla duchovní, ježto netoliko bezpráví malé, ale i smrť přemáhá, kdež jest dokonalá; ale kdež jest malá nebo nižádná, hned to ukáže malé protivenství, jedno slovce protivné a nelibé, i hned tě tresť prázdnou zarmoutí a k zemi sehne, tak že neobstojí tam nic, ač jest co božího prvé tam bylo. Ještě jest jedna nemoc, v nížto může býti člověk ukázán jako tresť hýbavá na dvě strany. To jest úmysl dvojí v člověku, kterýmž díl hledí
20 naděje nemají o budoucí odplatě. Z těch věcí poznáme, kterak ti učení a duchovní jménem toliko daleko jsou od Krista a kterak jest jim mrzek v své pravdě a nejvíce, když se ohlašuje pravda chudoby jeho a cesty úzké proti lakomství a rozkošem jich. Tuť se zjevně ukáže veliké jich horšení nad pravdu Kristovu, kterakť jim bude položena v nenávisť, v mrzkosť, v rouhání, v hněvy veliké až do vylévání krve. Takéž i jiný lid u víře Kristově, jakožkoli vyznává a chválí jeho a poklony slavné jemu činí v chrámích, však přiměšíce pravdu Kristovu k jich zlým a nectným životům a obyčejům, kteříž jsou ve všelikém pře- stoupení přikázání božích ustaveni, též k jich stavům, úřadům, obchodům, k jich službám Bohu milostí lživou obaleným, shledáme a na oko uzříme, že v tom ve všem, v čem jsou se upokojili, pravda Kristova bludem jest nazvána a ukáže se, kterak těžké pohoršení a rouhání na pravdu upadne, nebo to jinak nepomine, než že on jest kámen uražení a skála pohoršení. Protož, když se pravda skrytá a neobvyklá zjeví, tehdy netoliko lehkým lidem, ale i těm, jižto by měli z blízka býti učedlníky jeho, bude se bludem zdáti. A nad to pak, jestli co pro ni trpěti neb haněnu býti neb velikých věcí odstoupiti nebo obyčeje tvrdé a jedovaté změniti, tehdy i takoví, jako čelední pohoršíť se nad pravdu a s nepřátely se srovnávajíce, uběhnou v jich bludy, aby jednou při cti a při dobrém bydle zůstati mohli. Protož není to řeč Páně lehká, jenž dí: „Blahoslavený, kdož se na mne nepo- horší,“ nebo pohoršitelům nad Kristem neostává spasení způsobené skrze Krista. Potom dí čtení: „A když oni odešli, počal Ježíš mluviti k zástupům o Janovi. Co jste vycházeli na poušť, vidět-li tresť větrem klácenou.“ V té řeči nás spasitel učí moudrosti a pravdě spasitelné, abychom věděli, před kým a o kom co mluviti, abychom nedýmali marnou pochvalu v ucho lidem ani zlým ani dobrým, málo je chválíce a ještě méně hyzdíce. Nebo pravý přítel jakož odjímá hanění nepříznivé v uši, takéž odjímá od přitele pochlebné chválení, aby jemu nebyl příčinou k nadu- tosti a k marné chloubě. Ale že jest pochválil Pán Ježíš Jana svatého před zástupy jakožto člověka svatého a u víře stálého, na němžto zástup netoliko příklad svatosti mohl jest nalézti, ale také i naučení upřímné k spasení mohl jest od něho míti, neb jest nebyl jako tresť jednak věře, jednak pochybuje. A protož, poněvadž ze stálosti takové chválí Pán Jana, známo jest z toho, žeť ji miluje na každém a chce ji m ti; neb kdož jest jako tresť lehký, žádný takový jemu se nelíbí aniž může jeho sluha býti. Protož sluší znamenati, proč se tresť tak snadně větrem klátí, že proto, nebo v bahně mdle kořenem stojí a jest v sobě prázdná a lehká. Takť jest i pokolení lidské, zakládaje se na základu těla a krve, jako na bahně ohyzdném, i nemá moci ku pravé dobrotě, neb jest hotové a hbité ke zlým věcem, protož mezi větry mnohých pokušení a proměn jako tresť se točí sem i tam. A s tím potřebuje stálosti Janovy a moci od Boha, neb jinak státi nebude moci. Také se tresť proto klátí, neb jest prázdná a lehká. I rozumí se skrze ní člověk prázdný a to bývá tehdy, když v sobě nemá milosti boží, kterážto jest moc a síla duchovní, ježto netoliko bezpráví malé, ale i smrť přemáhá, kdež jest dokonalá; ale kdež jest malá nebo nižádná, hned to ukáže malé protivenství, jedno slovce protivné a nelibé, i hned tě tresť prázdnou zarmoutí a k zemi sehne, tak že neobstojí tam nic, ač jest co božího prvé tam bylo. Ještě jest jedna nemoc, v nížto může býti člověk ukázán jako tresť hýbavá na dvě strany. To jest úmysl dvojí v člověku, kterýmž díl hledí
Strana 21
21 k svrchním věcem a díl k zemským. O takovýchto lidech svatý Jakub dí: „Muž dvojího úmyslu neustavičen jest ve všech cestách svých.“ Na jednu stranu chýlí se, chtě něco Boha získati, a na druhou stranu také chtě získati svět, přízeň lidskou, česť a chválu a chtě pokoj se světem míti, i ztratí obé, nebo Bůh chce míti celé srdce a oko upřímné, aby jedno k němu prostě hledělo; neb to jinak nepůjde, jediné tak, že kdo se chce lidem světským líbiti, ten sluha Kristův nemůže býti. Také klácení to, jako tresť může býti u věcech libých a nelibých, neb když štěstí, pro- spěch a chvála od lidí půjde, tehdy člověka sehne na jednu stranu, aby se tomu radoval a tím se chlubil, že jest v tom šťasten na světě; pakli odtud povstane ohyzda, hanění a bezpráví, odkud prve chvála šla a štěstí, tehdy bude sehnut na druhou stranu, neb ihned bude hněv, reptání, pomsta, zármutek a oboření všeho člověka, že nemůže snadně ukojen býti. Může také ten rozum v třtině klácené státi na těch kněžích, kteří pochybování u víře mají a někteří o mnohých stránkách víry, protož se v tom točí, jako tresť nevidouce pravdy. Ale není veliký div nyní, že by pochybovali lidé u víře, kdežto mnohotvárná učení jsou, na nichž mnozí učení, falešní proroci stojí a mnohé jsou od víry svedli a mnohé ztočili a spletli u víře, že nevědí, co pravého o ní držeti, neb proti sobě odporně lid učí; což jeden za víru drží a lidu praví, to druhý za blud vyznává. Protož o těch není naděje, by nynější zapletení a pochybení u víře napravili. Potom dí čtení: „I co jste vyšli viděti-li člověka měkkým rouchem oblečeného; však ti, kteříž se měkkými věcmi odívají, v domech krá- lovských jsou.“ Tu Pán Ježíš jinou chválu Janovi dává před zástupy, že se měkkými věcmi neodíval, rozkoš těla a chvály světa v nich hledaje, jako ti činí to, kteříž v domech královských jsou, ale jakož potřebnosť života žádá, proto jej nosí, aby zimu zahnal a nahotu přikryl, houní ze srstí velbloudových na se vžetl, jako ten, jenžto rouchem oznamuje a svědčí pokání po ztracení spravedlnosti, jenž jest pravý oděv člověka. Také jest na poušti chudě přebýval, aby v pravdě ukázal, že nemá zde bydla zůstávajícího, ale budoucího hledá, jsa poutníkem pro pokání a pro hledání chvály nebeské na poušti plačtivé zdejší. Protož jej spasitel chválí, aby tím jeho životem pokorným a trplivým trestal nepravosť lidskou, ježto marné chvály a rozkoší hledají v oděvech měkkých a nákladných, v sta- vení domů zbytečných ku pochvale lidí, v pokrmích rozkošných, majíce to zde za konečné dobré a rozkošemi v nebi pohrdnuvše a již nad sebou i nad zatracením svým zoufavše, ani tomu, co Kristus pověděl, věří, kterak bohatec z takových rozkoší jest vynesen a v pekle pohřben. Takéž měšťané i jiní lidé obecní, hledíce jedni na druhé, nic jiného nemyslí, jediné lakomství a dobývání zboží, aby z toho mohli vésti roz- koši tělesné v hodování, v pěkných oděvech měkkých, drahých, potvorných, hedbávných, stavení domův a pokojův krásných a nákladných — a tak k vůli tělu a k libosti cizího i svého oka, podobně jako pohané přebý- vajíce, o budoucí slávě nic nevěří. A netoliko ten lid, ježto slove světský v takových hříších leží, ale i ten, ježto slove a měl by býti duchovní, měkkosť roucha mají, domy královské a knížetské, oděvy mnohé, drahé a měkké v chození i v lehání, pokrmy rozkošné, hodování častá s pány a s měšťany na úsilí chudých, svatokupecky na nich vydírajíce a majíce lid do nebe vésti i předčí v těchto věcech, kteréž ku peklu vedou a jiní po nich jdouce, nemohou jinudy, než těmiž šlépějemi kráčeti. A ač se rozličně s těchto hříchův mnozí vymlouvají, však tato chvála Janova od Krista zjevně jim ukáže, že se zle a lživě vymlouvají. Nebo byť nebyl 6
21 k svrchním věcem a díl k zemským. O takovýchto lidech svatý Jakub dí: „Muž dvojího úmyslu neustavičen jest ve všech cestách svých.“ Na jednu stranu chýlí se, chtě něco Boha získati, a na druhou stranu také chtě získati svět, přízeň lidskou, česť a chválu a chtě pokoj se světem míti, i ztratí obé, nebo Bůh chce míti celé srdce a oko upřímné, aby jedno k němu prostě hledělo; neb to jinak nepůjde, jediné tak, že kdo se chce lidem světským líbiti, ten sluha Kristův nemůže býti. Také klácení to, jako tresť může býti u věcech libých a nelibých, neb když štěstí, pro- spěch a chvála od lidí půjde, tehdy člověka sehne na jednu stranu, aby se tomu radoval a tím se chlubil, že jest v tom šťasten na světě; pakli odtud povstane ohyzda, hanění a bezpráví, odkud prve chvála šla a štěstí, tehdy bude sehnut na druhou stranu, neb ihned bude hněv, reptání, pomsta, zármutek a oboření všeho člověka, že nemůže snadně ukojen býti. Může také ten rozum v třtině klácené státi na těch kněžích, kteří pochybování u víře mají a někteří o mnohých stránkách víry, protož se v tom točí, jako tresť nevidouce pravdy. Ale není veliký div nyní, že by pochybovali lidé u víře, kdežto mnohotvárná učení jsou, na nichž mnozí učení, falešní proroci stojí a mnohé jsou od víry svedli a mnohé ztočili a spletli u víře, že nevědí, co pravého o ní držeti, neb proti sobě odporně lid učí; což jeden za víru drží a lidu praví, to druhý za blud vyznává. Protož o těch není naděje, by nynější zapletení a pochybení u víře napravili. Potom dí čtení: „I co jste vyšli viděti-li člověka měkkým rouchem oblečeného; však ti, kteříž se měkkými věcmi odívají, v domech krá- lovských jsou.“ Tu Pán Ježíš jinou chválu Janovi dává před zástupy, že se měkkými věcmi neodíval, rozkoš těla a chvály světa v nich hledaje, jako ti činí to, kteříž v domech královských jsou, ale jakož potřebnosť života žádá, proto jej nosí, aby zimu zahnal a nahotu přikryl, houní ze srstí velbloudových na se vžetl, jako ten, jenžto rouchem oznamuje a svědčí pokání po ztracení spravedlnosti, jenž jest pravý oděv člověka. Také jest na poušti chudě přebýval, aby v pravdě ukázal, že nemá zde bydla zůstávajícího, ale budoucího hledá, jsa poutníkem pro pokání a pro hledání chvály nebeské na poušti plačtivé zdejší. Protož jej spasitel chválí, aby tím jeho životem pokorným a trplivým trestal nepravosť lidskou, ježto marné chvály a rozkoší hledají v oděvech měkkých a nákladných, v sta- vení domů zbytečných ku pochvale lidí, v pokrmích rozkošných, majíce to zde za konečné dobré a rozkošemi v nebi pohrdnuvše a již nad sebou i nad zatracením svým zoufavše, ani tomu, co Kristus pověděl, věří, kterak bohatec z takových rozkoší jest vynesen a v pekle pohřben. Takéž měšťané i jiní lidé obecní, hledíce jedni na druhé, nic jiného nemyslí, jediné lakomství a dobývání zboží, aby z toho mohli vésti roz- koši tělesné v hodování, v pěkných oděvech měkkých, drahých, potvorných, hedbávných, stavení domův a pokojův krásných a nákladných — a tak k vůli tělu a k libosti cizího i svého oka, podobně jako pohané přebý- vajíce, o budoucí slávě nic nevěří. A netoliko ten lid, ježto slove světský v takových hříších leží, ale i ten, ježto slove a měl by býti duchovní, měkkosť roucha mají, domy královské a knížetské, oděvy mnohé, drahé a měkké v chození i v lehání, pokrmy rozkošné, hodování častá s pány a s měšťany na úsilí chudých, svatokupecky na nich vydírajíce a majíce lid do nebe vésti i předčí v těchto věcech, kteréž ku peklu vedou a jiní po nich jdouce, nemohou jinudy, než těmiž šlépějemi kráčeti. A ač se rozličně s těchto hříchův mnozí vymlouvají, však tato chvála Janova od Krista zjevně jim ukáže, že se zle a lživě vymlouvají. Nebo byť nebyl 6
Strana 22
22 těžký hřích, k zatracení, roucho drahé k libosti a k rozkošem připravené, nikdy by spasitel pro ně zatracení bohatcova neohlásil; takéž byť nebyla ctnosť Bohu milá roucho sprostné na spravedlivém, nikdy by Jana ze sprostného roucha Pán nechválil. Protož houně Janova odsoudí všecky lidi pyšné i ty popy s jich drahými oděvy. Jestli je rozum jiný té řeči Páně o těch věcech měkkých, z nichž to také jedna a znamenitá jest pochlebenství, v niž se Jan neoděl, neb jest tvrdě přestupníky trestal. A to pochlebenství nejvíce panuje a nejškodněji u lidí velikých, u králův, u knížat, u pánův, u vladyk, u měšťanů, u papeže, u kardinálův, u bi- skupův, u farářův atd. A ti nejvíce jsou porušeni pochlebenstvím, tak že žádného řádu ani pravdy nedrží. Prelát a kněžstvo téměř všeckno došli jsou úřadův a bohatství skrze pochlebenství u králův, u knížat, u papeže, u biskupův a v městech, pochlebujíce jim a padajíce před nimi a přidá- vajíce jim svatosť velikou lživě, ani jí i málo nemají. A tak vešken lid tím jest pokažen; sluhové pánům svým pochlebují a řeči sladké jim mluví k jich chvále, hledajíce od nich darův a svobody zlostem svým, a oni jim všecko dopustí, majíce je za věrné pro jich pochlebenství sladké. Takéž i přátelé tělesní nic pravého neumějí jedni druhým mluviti, jediné chváliti a pochlebovati, zlé věci na sobě omlouvati, a tak se spolu kazí a mrtví tím pochlebenstvím. Též otcové a matky dětem ihned od mladosti pochlebovati počnou a tím je kazí, že z nich potom zlí lidé budou bez bázně vyrostouce, že se potom ani vésti ani kárati dají. Též i duchovní i mniši, ježto svět tráví pochlebenstvím tu, kdež by jím měli upřímo pravdu praviti a hříchy na lidech tvrdě trestati, tu hříšníkům pochlebují pro tělesné užitky, mluvíce jim řeči sladké a za- kládajíce jim spasení na svých modlitbách a na jiných náboženstvích i na lecjakýchs věcech lehkých, nejistých, světu libých. Protož jich po- chlebenství jest jed smrtelný, nebo, ač pochlebník všudy raní, kdež přijat bývá, však největší škodou raní ti, kteříž v těch věcech, kteréž k spasení příslušejí, lstivě pochlebují. — Ještě jinými měkkostmi odívají se lidé, když chválu a poctivosť vždy chtějí míti a měkké věci a libé vždy chtějí slyšeti o sobě i k sobě, a cožkoli činí, vždy chtějí, aby to chváleno bylo a za dobré a moudré počteno. A takových lidí vůle žádá pokoje, těla čistoty, pěknosti a měkkosti a tvrdých věcí nenávidí, aby jí žádný nebořil, nezarmucoval, ani co ne- libého mluvil. Potom dí čtení: „Co jste vyšli vidět? proroka li? Ovšem pravím vám: více než proroka. Tento jest jistě, o němž psáno jest: Aj já posýlám angela mého před tváři tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou.“ V těch slovích vypravuje spasitel chválu o Janovi a nazývá jej angelem a poslem dobrého svědectví od Boha Otce, kterýž měl připraviti cestu před Kristem, synem božím, předejda jej v skutcích spravedlivých, káže pokání lidu a křtí. A nazývá jeho Pán více než proroka, nebo proroci pravili jsou o něm, že má přijíti. Ale Jan jest na něj prstem ukázal, řka: „Aj beránek boží, jenž snímá hříchy světa,“ to jest všech lidí, kteří uvěří v něho pravou a živou vírou. A tu cestu nejinde jest připravoval, jediné v srdcích lidských, aby hotova byla jeho kázaním ku přijetí Krista, syna božího. A z toho můžeme býti napomenuti, že netoliko v ten čas, když jest byl přítomně syn boží na světě, bylo jest potřebí pravého svědectví o něm, ale i nyní. Nebo známo jest, kterak Kristus umřel jest již v lidu i jeho víra i všecky jeho milé věci zahynuly jsou, protože jest již dávno
22 těžký hřích, k zatracení, roucho drahé k libosti a k rozkošem připravené, nikdy by spasitel pro ně zatracení bohatcova neohlásil; takéž byť nebyla ctnosť Bohu milá roucho sprostné na spravedlivém, nikdy by Jana ze sprostného roucha Pán nechválil. Protož houně Janova odsoudí všecky lidi pyšné i ty popy s jich drahými oděvy. Jestli je rozum jiný té řeči Páně o těch věcech měkkých, z nichž to také jedna a znamenitá jest pochlebenství, v niž se Jan neoděl, neb jest tvrdě přestupníky trestal. A to pochlebenství nejvíce panuje a nejškodněji u lidí velikých, u králův, u knížat, u pánův, u vladyk, u měšťanů, u papeže, u kardinálův, u bi- skupův, u farářův atd. A ti nejvíce jsou porušeni pochlebenstvím, tak že žádného řádu ani pravdy nedrží. Prelát a kněžstvo téměř všeckno došli jsou úřadův a bohatství skrze pochlebenství u králův, u knížat, u papeže, u biskupův a v městech, pochlebujíce jim a padajíce před nimi a přidá- vajíce jim svatosť velikou lživě, ani jí i málo nemají. A tak vešken lid tím jest pokažen; sluhové pánům svým pochlebují a řeči sladké jim mluví k jich chvále, hledajíce od nich darův a svobody zlostem svým, a oni jim všecko dopustí, majíce je za věrné pro jich pochlebenství sladké. Takéž i přátelé tělesní nic pravého neumějí jedni druhým mluviti, jediné chváliti a pochlebovati, zlé věci na sobě omlouvati, a tak se spolu kazí a mrtví tím pochlebenstvím. Též otcové a matky dětem ihned od mladosti pochlebovati počnou a tím je kazí, že z nich potom zlí lidé budou bez bázně vyrostouce, že se potom ani vésti ani kárati dají. Též i duchovní i mniši, ježto svět tráví pochlebenstvím tu, kdež by jím měli upřímo pravdu praviti a hříchy na lidech tvrdě trestati, tu hříšníkům pochlebují pro tělesné užitky, mluvíce jim řeči sladké a za- kládajíce jim spasení na svých modlitbách a na jiných náboženstvích i na lecjakýchs věcech lehkých, nejistých, světu libých. Protož jich po- chlebenství jest jed smrtelný, nebo, ač pochlebník všudy raní, kdež přijat bývá, však největší škodou raní ti, kteříž v těch věcech, kteréž k spasení příslušejí, lstivě pochlebují. — Ještě jinými měkkostmi odívají se lidé, když chválu a poctivosť vždy chtějí míti a měkké věci a libé vždy chtějí slyšeti o sobě i k sobě, a cožkoli činí, vždy chtějí, aby to chváleno bylo a za dobré a moudré počteno. A takových lidí vůle žádá pokoje, těla čistoty, pěknosti a měkkosti a tvrdých věcí nenávidí, aby jí žádný nebořil, nezarmucoval, ani co ne- libého mluvil. Potom dí čtení: „Co jste vyšli vidět? proroka li? Ovšem pravím vám: více než proroka. Tento jest jistě, o němž psáno jest: Aj já posýlám angela mého před tváři tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou.“ V těch slovích vypravuje spasitel chválu o Janovi a nazývá jej angelem a poslem dobrého svědectví od Boha Otce, kterýž měl připraviti cestu před Kristem, synem božím, předejda jej v skutcích spravedlivých, káže pokání lidu a křtí. A nazývá jeho Pán více než proroka, nebo proroci pravili jsou o něm, že má přijíti. Ale Jan jest na něj prstem ukázal, řka: „Aj beránek boží, jenž snímá hříchy světa,“ to jest všech lidí, kteří uvěří v něho pravou a živou vírou. A tu cestu nejinde jest připravoval, jediné v srdcích lidských, aby hotova byla jeho kázaním ku přijetí Krista, syna božího. A z toho můžeme býti napomenuti, že netoliko v ten čas, když jest byl přítomně syn boží na světě, bylo jest potřebí pravého svědectví o něm, ale i nyní. Nebo známo jest, kterak Kristus umřel jest již v lidu i jeho víra i všecky jeho milé věci zahynuly jsou, protože jest již dávno
Strana 23
23 přestalo pravé svědectví o Kristovi a umlkli jsou o něm psi němí, ježto štěkati neumějí, knězí velicí a bohatí, stojíce na místech apoštolských, přebývajíce v domech královských a v pokoji v rozkošech světských, muži rozumní roztylí s velikými hříchy, o stůl tučný vždy péči a starosť majíce větší než o duše lidské. Nemohouť ti býti praví svědkové Krista Ježíše chudého, bolestného, od světa pohrdaného, aniž takoví na věky budou svědkové jeho, jsouce nepřátelé kříže jeho a vždy jej mrtvíce v lidu a život svůj vzdělávajíce skrze něj, mohouť oni toliko svědčiti o svých panstvích, kterak jsou veliká, o zisku, kterýž mají, peněžíce svátostí, o dědinách a hospodářství, o vínech, koliko drajlíňkův (třívědro) jeho mají a o hustých pivech starých a tráveninách nevěstky veliké, kterak by je v kostelích vylili v lid boha neznající, aby ovšem Kristus těmi tráve- ninami byl umrtven a zapomenut v lidu. Jichžto ramene Pán Bůh ze své milosti ukrátí a sílu jich setře a paměť jich rozvěje jako péří vichrem, aby byli u věčné proklínání všemu světu, protože Krista obživitele duší mořili jsou v lidu pro své břicho. Jakožto se již rozmáhá nyní tento čas skrze posly boží, že lidé po- znávají v německých krajinách i všudy téměř veliké lotrovství kněžské a své skrze ně zavedení, čas již ten jde, žeť dá Pán Bůh a pošle dělníky na žeň svou a dá svobodu milujícím se i své pravdě. IV. Neděle čtvrtá v adventě. Čtení svatého Jana v první kapitole. Za onoho času poslali jsou židé do Jeruzaléma kněze a jahny k Janovi, aby otázali se ho: Ty kdo jsi? I vyznal jest a nezapřel a vyznal, že já nejsem Kristus. I otázali se ho: Což tehdy Eliáš ty jsi? I řekl: Nejsem. Prorok-li jsi? A odpověděl: Nic. Tehdy řekli jemu: Kdo jsi? ať od- pověď dáme těm, kteříž jsou nás poslali, co pravils sám o sobě. Dí: Já, hlas volajícího na poušti: zpravte cestu Páně, jakož dí Isaiáš prorok. A kteříž byli posláni, ze zákonníkův jsou byli. I otázali se ho a řekli jemu: Což tedy křtíš, poněvadž ty nejsi Kristus, ani Eliáš ani prorok. Odpověděl jim, řka: Já, křtím u vodě, ale uprostřed vás stál, jehož vy nevíte; onť jest, jenž pomně přijíti má, jenž nade mne učiněn jest, jehož já nejsem hoden rozvázati řemenka u obuvi jeho. — Tyto věci v Betany stali jsou se za Jordánem, kdežto byl Jan, křtě. Toto čtení svaté ukazuje nám velikou lesť a neupřímnosť židovskou. Jedno, že se nepravým úmyslem táží. Druhé, že se tu táží, kdež toho není, nač se táží. V tom jest jistota, že jsou nepravým úmyslem se tázali, neb jsou nepřijali, ani uvěřili od- povědi pravé o tom, o čem jsou tázali se v Kristu, již-li jest přišel, a že svatý Jan i sám spasitel pravdou důvodnou řečí i skutkem ukázal jest, a nechtěli jsou uvěřiti, ale popuzeni jsouce k hněvu, potupili jsou konečně to, nač jsou se tázali. Té neupřímnosti i nyní následují mnozí lidé, že se někdy pilně táží na dobré věci a potom to málo váží a lehce zanedbají a bez užitkův zmaří anebo někdy pro malou škodu neb pro bázeň a hanění, nebo pro přízeň lidskou opustí to dobré, na něž jsou se pilně tázali. Jako
23 přestalo pravé svědectví o Kristovi a umlkli jsou o něm psi němí, ježto štěkati neumějí, knězí velicí a bohatí, stojíce na místech apoštolských, přebývajíce v domech královských a v pokoji v rozkošech světských, muži rozumní roztylí s velikými hříchy, o stůl tučný vždy péči a starosť majíce větší než o duše lidské. Nemohouť ti býti praví svědkové Krista Ježíše chudého, bolestného, od světa pohrdaného, aniž takoví na věky budou svědkové jeho, jsouce nepřátelé kříže jeho a vždy jej mrtvíce v lidu a život svůj vzdělávajíce skrze něj, mohouť oni toliko svědčiti o svých panstvích, kterak jsou veliká, o zisku, kterýž mají, peněžíce svátostí, o dědinách a hospodářství, o vínech, koliko drajlíňkův (třívědro) jeho mají a o hustých pivech starých a tráveninách nevěstky veliké, kterak by je v kostelích vylili v lid boha neznající, aby ovšem Kristus těmi tráve- ninami byl umrtven a zapomenut v lidu. Jichžto ramene Pán Bůh ze své milosti ukrátí a sílu jich setře a paměť jich rozvěje jako péří vichrem, aby byli u věčné proklínání všemu světu, protože Krista obživitele duší mořili jsou v lidu pro své břicho. Jakožto se již rozmáhá nyní tento čas skrze posly boží, že lidé po- znávají v německých krajinách i všudy téměř veliké lotrovství kněžské a své skrze ně zavedení, čas již ten jde, žeť dá Pán Bůh a pošle dělníky na žeň svou a dá svobodu milujícím se i své pravdě. IV. Neděle čtvrtá v adventě. Čtení svatého Jana v první kapitole. Za onoho času poslali jsou židé do Jeruzaléma kněze a jahny k Janovi, aby otázali se ho: Ty kdo jsi? I vyznal jest a nezapřel a vyznal, že já nejsem Kristus. I otázali se ho: Což tehdy Eliáš ty jsi? I řekl: Nejsem. Prorok-li jsi? A odpověděl: Nic. Tehdy řekli jemu: Kdo jsi? ať od- pověď dáme těm, kteříž jsou nás poslali, co pravils sám o sobě. Dí: Já, hlas volajícího na poušti: zpravte cestu Páně, jakož dí Isaiáš prorok. A kteříž byli posláni, ze zákonníkův jsou byli. I otázali se ho a řekli jemu: Což tedy křtíš, poněvadž ty nejsi Kristus, ani Eliáš ani prorok. Odpověděl jim, řka: Já, křtím u vodě, ale uprostřed vás stál, jehož vy nevíte; onť jest, jenž pomně přijíti má, jenž nade mne učiněn jest, jehož já nejsem hoden rozvázati řemenka u obuvi jeho. — Tyto věci v Betany stali jsou se za Jordánem, kdežto byl Jan, křtě. Toto čtení svaté ukazuje nám velikou lesť a neupřímnosť židovskou. Jedno, že se nepravým úmyslem táží. Druhé, že se tu táží, kdež toho není, nač se táží. V tom jest jistota, že jsou nepravým úmyslem se tázali, neb jsou nepřijali, ani uvěřili od- povědi pravé o tom, o čem jsou tázali se v Kristu, již-li jest přišel, a že svatý Jan i sám spasitel pravdou důvodnou řečí i skutkem ukázal jest, a nechtěli jsou uvěřiti, ale popuzeni jsouce k hněvu, potupili jsou konečně to, nač jsou se tázali. Té neupřímnosti i nyní následují mnozí lidé, že se někdy pilně táží na dobré věci a potom to málo váží a lehce zanedbají a bez užitkův zmaří anebo někdy pro malou škodu neb pro bázeň a hanění, nebo pro přízeň lidskou opustí to dobré, na něž jsou se pilně tázali. Jako
Strana 24
24 ono kníže, kteréž se tázalo Pána Ježíše, co čině, bude míti život věčný. Kterýž když zvěděl, zarmoutil se a odešel pryč od něho. Jiné tázání neupřímné bývá, když se kdo táže lstivě na některou věc, chtě toho, na němž se táže, v něčem podtrhnouti, aby vyzvěda úmysl jeho i připravil jej o statek neb o jinou věc anebo aby jej zradil aneb jej potupil, jako židé, když se tázali Pána Ježíše: Sluší-li daň dáti císaři čili nic. Druhé se ukazuje neupřímnosť židův v tom, že se táží tu, kdež toho není, nač se táží, neb táží se Jana, jestli on Kristus, a samého Krista se netáží. V tom se ukazuje veliká slepota těch židův i jiných lidí po- běhlých, že se vždy od Boha chýlí jinam, se všemi věcmi, kterýchž po- třebují. A to jest oklamání ďáblovo, že on vždy na to lidi vede, aby kromě Boha svého dobrého hledali. Ač jest on pán všech mocností, moha všecko, což chce, učiniti a nad každým bezprávím panovati, avšak kou- zelníci, čarodějníci, věštkaři, hadači ducha ďábelského následujíce, více jsou nyní mnohým vážni, než Bůh ve všelikých pomocech a potřebnostech. A téměř všecko množství hříšníkův pospíchá za nimi, toulajíce se z krajův do krajův a na pomoci k potřebám svým ptajíce se u nich. Též v mocných lidech tohoto světa nejvíce nyní všichni naději kladou v nich; největší zření, poddání, padání, klanění, pochlebování a přichýlení vším srdcem k nim mají, kteréž všecky věci na samého Boha slušejí. Ale poněvadž ta postava posvátná Janova zevnitř k oku lidem dala jest příčinu, aby se domnívali o něm, že by on byl Kristus a o to se tázali a zatím samého Pána opustili. Což tehdy chválení ta převýšená mnohých svatých a jich mnohá milosť, pomoc i přímluva za hříšné lidi? Poněvadž se nad Krista vychvalují ty milosti a pomoci svatých k hříšným, tehdy všichni téměř nyní nemeškajíce, obracejí se k svatým, hledajíce u nich milosti a pomoci, aby je zastoupili před Bohem o jich dobré. A poněvadž jest nevěrně zapřen Kristus se svou mocí, kterouž má nad smrtí i nad peklem, již svatá Barbora jest schválena, že může bolesť očí uzdraviti, svatá Apolena zuby, svatý Valentin padoucí nemoc. A tak, kdožkoli co trpí, vždy ke každé příhodě a nemoci jest zvláštní svatý, ježto pomoha, uzdravuje a zprošťuje, aby tu již nebyl potřeben Kristus, kdež zastává svatý Jiří s kopím před drakem. A ještě více, když se ohlašuje hříšným naděje, pomoc i přímluva taková, kteráž jim v Bohu, ani v Kristu, synu jeho, nevstává. Nebo, v čemž sobě Boha hrozného činí a naděje k slyšení svých modliteb nesmějí v samém Bohu míti pro hřích svého života, s tím životem obrátí se k svatým, majíce v nich tu naději o své dobré, kteréž nemohou míti v samém Bohu v též dobré. Protož jim v Bohu bázeň ostává a v svatých naděje; proč je Bůh zamítá, s tím útočistě mají k svatým. Protož o každé prohřešení mohou se smluviti se svatými a s Bohem nesmějí, ježto se hněvá, ale svatí se přimlouvají. Pakli by kteříž svatí nebyli dostatečni zastoupiti hříšné od hněvu božího, ale matka jeho, jež jest naděje hříšných a matka milosrdenství, všecko obdrží. A již ta víra dávno jest oznámena skrze kněží ofěr následovné, že za kohož se ona přimluví, nižádný nebude zatracen. A podle jejího širokého milo- srdenství mohou všichni hříšní spaseni býti a bude hříšným více platno její milosrdenství nežli smrť Kristova. A z toho může známo býti, kterak Bůh a Kristus daleko jest na stranu odstaven. A tak nebe, peklo i svět loupí Boha ze cti skrze ústa nepravých a lživých kněží. Nebo podle jich úst nebe se postavuje za hříšné a modlí se za ně, prve slitování maje, než Bůh a peklo je čistí, ač by svatí docela komu milosti nevyprosili.
24 ono kníže, kteréž se tázalo Pána Ježíše, co čině, bude míti život věčný. Kterýž když zvěděl, zarmoutil se a odešel pryč od něho. Jiné tázání neupřímné bývá, když se kdo táže lstivě na některou věc, chtě toho, na němž se táže, v něčem podtrhnouti, aby vyzvěda úmysl jeho i připravil jej o statek neb o jinou věc anebo aby jej zradil aneb jej potupil, jako židé, když se tázali Pána Ježíše: Sluší-li daň dáti císaři čili nic. Druhé se ukazuje neupřímnosť židův v tom, že se táží tu, kdež toho není, nač se táží, neb táží se Jana, jestli on Kristus, a samého Krista se netáží. V tom se ukazuje veliká slepota těch židův i jiných lidí po- běhlých, že se vždy od Boha chýlí jinam, se všemi věcmi, kterýchž po- třebují. A to jest oklamání ďáblovo, že on vždy na to lidi vede, aby kromě Boha svého dobrého hledali. Ač jest on pán všech mocností, moha všecko, což chce, učiniti a nad každým bezprávím panovati, avšak kou- zelníci, čarodějníci, věštkaři, hadači ducha ďábelského následujíce, více jsou nyní mnohým vážni, než Bůh ve všelikých pomocech a potřebnostech. A téměř všecko množství hříšníkův pospíchá za nimi, toulajíce se z krajův do krajův a na pomoci k potřebám svým ptajíce se u nich. Též v mocných lidech tohoto světa nejvíce nyní všichni naději kladou v nich; největší zření, poddání, padání, klanění, pochlebování a přichýlení vším srdcem k nim mají, kteréž všecky věci na samého Boha slušejí. Ale poněvadž ta postava posvátná Janova zevnitř k oku lidem dala jest příčinu, aby se domnívali o něm, že by on byl Kristus a o to se tázali a zatím samého Pána opustili. Což tehdy chválení ta převýšená mnohých svatých a jich mnohá milosť, pomoc i přímluva za hříšné lidi? Poněvadž se nad Krista vychvalují ty milosti a pomoci svatých k hříšným, tehdy všichni téměř nyní nemeškajíce, obracejí se k svatým, hledajíce u nich milosti a pomoci, aby je zastoupili před Bohem o jich dobré. A poněvadž jest nevěrně zapřen Kristus se svou mocí, kterouž má nad smrtí i nad peklem, již svatá Barbora jest schválena, že může bolesť očí uzdraviti, svatá Apolena zuby, svatý Valentin padoucí nemoc. A tak, kdožkoli co trpí, vždy ke každé příhodě a nemoci jest zvláštní svatý, ježto pomoha, uzdravuje a zprošťuje, aby tu již nebyl potřeben Kristus, kdež zastává svatý Jiří s kopím před drakem. A ještě více, když se ohlašuje hříšným naděje, pomoc i přímluva taková, kteráž jim v Bohu, ani v Kristu, synu jeho, nevstává. Nebo, v čemž sobě Boha hrozného činí a naděje k slyšení svých modliteb nesmějí v samém Bohu míti pro hřích svého života, s tím životem obrátí se k svatým, majíce v nich tu naději o své dobré, kteréž nemohou míti v samém Bohu v též dobré. Protož jim v Bohu bázeň ostává a v svatých naděje; proč je Bůh zamítá, s tím útočistě mají k svatým. Protož o každé prohřešení mohou se smluviti se svatými a s Bohem nesmějí, ježto se hněvá, ale svatí se přimlouvají. Pakli by kteříž svatí nebyli dostatečni zastoupiti hříšné od hněvu božího, ale matka jeho, jež jest naděje hříšných a matka milosrdenství, všecko obdrží. A již ta víra dávno jest oznámena skrze kněží ofěr následovné, že za kohož se ona přimluví, nižádný nebude zatracen. A podle jejího širokého milo- srdenství mohou všichni hříšní spaseni býti a bude hříšným více platno její milosrdenství nežli smrť Kristova. A z toho může známo býti, kterak Bůh a Kristus daleko jest na stranu odstaven. A tak nebe, peklo i svět loupí Boha ze cti skrze ústa nepravých a lživých kněží. Nebo podle jich úst nebe se postavuje za hříšné a modlí se za ně, prve slitování maje, než Bůh a peklo je čistí, ač by svatí docela komu milosti nevyprosili.
Strana 25
25 A tak jim vždy spasení dojde; protož kdo se doptá, co jsou cesty boží podle těch řečí? Potom dí čtení: A vyznal jest a nezapřel, že já nejsem Kristus. To jest: vyznal Jan, vida, že se o něm domnívají, že by byl Kristus, odehnal je od sebe a pověděl jim řka: „Mezi vámi stál jest, jehož vy neznáte.“ A to povědouce i my o Kristovi, že jest spasitel lidský, po- třebné jest nám o něm míti takové rozsouzení, aby poznáno bylo, co jest on a co není — a nejvíce proto, že mnozí zpět vyznávají. Tu Kristus praví, kdež jeho není a kdež jest, tu jeho zapírají, ač ne osobně Krista, ale pravdy jeho. Nebo se tak rozumí, že kde a v čem spasení jest, tu Kristus jest a kdež a v čem spasení není, tu Krista není. Protož poznati právě to, že není sám jest spasení lidí věrných a v čem a kde jest ukázal spa- sení, tu jest. Ale kdež lidé hříšní podle bludu a zámyslu svého ukazují spasení, tu jeho není. A kdyžby to Bůh dal, aby to rozsouzení pravé o spasení došlo, zhynula by doufání falešná o spasení a pravé by zůstalo, kteréž v Pánu Ježíši jest a tím by Antikrist zahynul, nebo to jest dílo jeho, ve lži spasení praviti a pravé spasení v Kristu dané rušiti. Ale poněvadž tuto čtení chválí Jana z toho, že jest vypsal pravdu a nezapřel, ta věc z víry přináleží každému, kdož chce sluha Kristův býti, zavázán jest pravdu o něm vyznati a nezapírati jeho přetěžkým zá- vazkem. Neb sám o tom dí: „Kdož mě vyzná před lidmi, vyznám jeho před otcem mým i před anděly jeho, a kdož mě zapří, také já zapřím jeho. A že příčina bývá, aby zapřín byl Pán Ježíš, když v nenávisť upadne a uhaněn bude od hříšníkův mocných tohoto světa, jeho pravda a upřímnosť počtem bude jako škoda a schození světa a všechen v hanbě od nich postaven bude, a spasení, kteréž skrze něho jest, položeno bude bludem a kacířstvím, aby každý s Ježíšem v hanbě a v nároku kacířství zůstal mezi těmi, ježto moudře se ctí a u pokoji Boha a spasení hledají. Protož tehdáž vyznávati jméno Pána Ježíše a jeho upřímnosť a v něm spasení proti zámyslům hříšníkův, ihned přináleží posmívání, rouhání, vyobcování, oloupení, vězení i hrdla zbavení těm, kdož by Krista upřímě vyznali, jakož nyní čas toho přináleží. Protož neníť lehká řeč: „Kdož mě vyzná před tím pokolením zlým.“ Nemůžeť tu býti srdce lehké, proti tak mno- hému bezpráví se postaviti. Neučiníť toho ten, kdož nechce posmíván býti od mnohých a blázen a kacíř býti nazván. A kdo jim nesmí se statkem i hrdlem v ruce upadnouti, ale radějiť zapří aneb se učiní toho nevěda, což o Kristovi a jeho pravdě přináleží. Potom dále dí čtení: I otázali jsou se jeho: „Což tehdy Eliáš jsi ty. A odpověděv, řekl jest: „Nejsem.“ „Prorok-li jsi?“ Odpověděl: „Nic.“ V té odpovědi ukazuje svatý Jan moudrosť a pravdu užitečnou. Neb, což vy- znává, pravě vyznává, a což tají, to moudře činí. Zapírá osoby Eliáše, kterýž byl za Achaba krále; zapírá i proroka, že není žádný z těch pro- rokův prvních, kteříž jsou budoucího Krista prorokovali někdy. A toho mudrce tají, že jest Eliáš v duchu, jakož jest to sám spasitel o něm po- věděl, že jest Eliáš a více než prorok. A v tom nás učí Jan, abychom podle soudu lidí nevědomých nebyli uvedeni v domění lživé sami o sobě skrze jich svědectví nejisté. Ještě z tohoto tajení moudrého Janova, co on jest, může nám tento rozum zůstati, že nepřátel pravdy aneb lidí, pravdy nevědomých může člověk odbyti podobnou řečí kromě lži. Ale úmyslův tajných o pravdě, anebo o božích věcech, anebo o svých tajnostech nemá jim praviti, jimž by se pohoršili pro svou nerozumnosť a obrátili by to ve zlé, aneb by to zradili ještě horším.
25 A tak jim vždy spasení dojde; protož kdo se doptá, co jsou cesty boží podle těch řečí? Potom dí čtení: A vyznal jest a nezapřel, že já nejsem Kristus. To jest: vyznal Jan, vida, že se o něm domnívají, že by byl Kristus, odehnal je od sebe a pověděl jim řka: „Mezi vámi stál jest, jehož vy neznáte.“ A to povědouce i my o Kristovi, že jest spasitel lidský, po- třebné jest nám o něm míti takové rozsouzení, aby poznáno bylo, co jest on a co není — a nejvíce proto, že mnozí zpět vyznávají. Tu Kristus praví, kdež jeho není a kdež jest, tu jeho zapírají, ač ne osobně Krista, ale pravdy jeho. Nebo se tak rozumí, že kde a v čem spasení jest, tu Kristus jest a kdež a v čem spasení není, tu Krista není. Protož poznati právě to, že není sám jest spasení lidí věrných a v čem a kde jest ukázal spa- sení, tu jest. Ale kdež lidé hříšní podle bludu a zámyslu svého ukazují spasení, tu jeho není. A kdyžby to Bůh dal, aby to rozsouzení pravé o spasení došlo, zhynula by doufání falešná o spasení a pravé by zůstalo, kteréž v Pánu Ježíši jest a tím by Antikrist zahynul, nebo to jest dílo jeho, ve lži spasení praviti a pravé spasení v Kristu dané rušiti. Ale poněvadž tuto čtení chválí Jana z toho, že jest vypsal pravdu a nezapřel, ta věc z víry přináleží každému, kdož chce sluha Kristův býti, zavázán jest pravdu o něm vyznati a nezapírati jeho přetěžkým zá- vazkem. Neb sám o tom dí: „Kdož mě vyzná před lidmi, vyznám jeho před otcem mým i před anděly jeho, a kdož mě zapří, také já zapřím jeho. A že příčina bývá, aby zapřín byl Pán Ježíš, když v nenávisť upadne a uhaněn bude od hříšníkův mocných tohoto světa, jeho pravda a upřímnosť počtem bude jako škoda a schození světa a všechen v hanbě od nich postaven bude, a spasení, kteréž skrze něho jest, položeno bude bludem a kacířstvím, aby každý s Ježíšem v hanbě a v nároku kacířství zůstal mezi těmi, ježto moudře se ctí a u pokoji Boha a spasení hledají. Protož tehdáž vyznávati jméno Pána Ježíše a jeho upřímnosť a v něm spasení proti zámyslům hříšníkův, ihned přináleží posmívání, rouhání, vyobcování, oloupení, vězení i hrdla zbavení těm, kdož by Krista upřímě vyznali, jakož nyní čas toho přináleží. Protož neníť lehká řeč: „Kdož mě vyzná před tím pokolením zlým.“ Nemůžeť tu býti srdce lehké, proti tak mno- hému bezpráví se postaviti. Neučiníť toho ten, kdož nechce posmíván býti od mnohých a blázen a kacíř býti nazván. A kdo jim nesmí se statkem i hrdlem v ruce upadnouti, ale radějiť zapří aneb se učiní toho nevěda, což o Kristovi a jeho pravdě přináleží. Potom dále dí čtení: I otázali jsou se jeho: „Což tehdy Eliáš jsi ty. A odpověděv, řekl jest: „Nejsem.“ „Prorok-li jsi?“ Odpověděl: „Nic.“ V té odpovědi ukazuje svatý Jan moudrosť a pravdu užitečnou. Neb, což vy- znává, pravě vyznává, a což tají, to moudře činí. Zapírá osoby Eliáše, kterýž byl za Achaba krále; zapírá i proroka, že není žádný z těch pro- rokův prvních, kteříž jsou budoucího Krista prorokovali někdy. A toho mudrce tají, že jest Eliáš v duchu, jakož jest to sám spasitel o něm po- věděl, že jest Eliáš a více než prorok. A v tom nás učí Jan, abychom podle soudu lidí nevědomých nebyli uvedeni v domění lživé sami o sobě skrze jich svědectví nejisté. Ještě z tohoto tajení moudrého Janova, co on jest, může nám tento rozum zůstati, že nepřátel pravdy aneb lidí, pravdy nevědomých může člověk odbyti podobnou řečí kromě lži. Ale úmyslův tajných o pravdě, anebo o božích věcech, anebo o svých tajnostech nemá jim praviti, jimž by se pohoršili pro svou nerozumnosť a obrátili by to ve zlé, aneb by to zradili ještě horším.
Strana 26
26 Dále čtení dí: Tehdy řekli jemu: „Kdo jsi? ať odpověď dáme těm, kteří jsou nás poslali. Co díš o sobě?“ I vece: „Já, hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, jakož dí Isaiáš prorok.“ Z této otázky ji- dášské: „Co díš o sobě?“ můžeme tento rozum vzíti, že se v tom osidlo ukazuje, netoliko Janovi, ale i nynějším, kdož následují spravedlnosti Kristovy. Neb tuto, kdež táží se Jana, co dí o sobě, míní o těch věcech, kteréž spasení se dotýkají, totiž podle těch věcí, poněvadž kážeš a křtíš a duchovní věci jednáš, pověz o sobě podle těch činů, co jsi? Protož nyní za dnů Antikristových, ježto zpět proti Kristovi spasení lidské jedná a osidla léčí věrným lidem, zobalovav své zámysly jedovaté a bludné písmy mnohými, i postavil je jako víru a cestu spasení před lidem. I pudí všecky, aby jeho bludy ozdobené spasením drželi jako víru boží a tre- stati chce všecky jako přestupníky víry, kdoby jeho zákony jedovaté opustili. Protož předložíce věrným ty zákony, taží se jich k vědomí a pod přísahou, co řkou o sobě při těch věcech, co o nich smýšlí a drží. A bude-li to vyznání proti nim, aby u vězení jako kacíře vsadili, neb chtí, aby o jich moci drželi jako o moci boží, o jich zboží a panství jako o dědictví Kristovu, o očistění duší v pekle pilněji než očistění duší v krvi Kristově. A těch zámyslův jich, ježto již jako víra stojí, mnoho jest, ježto chtí zvěděti, co by kdo o nich držel anebo řekl, aby mohl v tom polapen býti. Ještě může nějaký rozum z té odpovědi Janovy býti, ježto dí: „Já, hlas volajícího na poušti.“ V tom by mohla pokora Janova i naše ukázána býti, když bychom k těm slovům srdcem přistoupili, nebo nazvati se hlasem, to jest mdlá věc, ježto na mále trvá, když se počne, brzo se skoná. A opět písmo nazývá život náš stín brzy pomíjející a párou, ježto z úst pochází a ukážící se ihned zahyne. Tak jest život náš mdlý a krátký, nepevný a nemocný. Ale že jsou lidé oslepeni pýchou, protož toho, což jsou neváží, aniž na to pomní, že jsou nemoc neužitečná. A za- pomenouce toho, i nadmou se a veliké věci o sobě smyslí a chodí podle smělosti srdce svého, doufají v své bláznovství, povstávají jedni proti druhým pyšně, haníce se spolu, utiskajíce jedni druhé, chlubíce se jedni proti druhým bohatstvím, silou, moudrostí, urozením, důstojenstvím tohoto světa, aniž na to kdy pomyslí, že jsou pára brzy pominoucí. Ale Jan spravedlivý nízko stojí, vyznávaje, že jest hlas volajícího na poušti a krátkého času. Ještě považme těchto slov Janových, ježto dí: „Já, hlas volajícího na poušti: Zpravte cestu Páně, jakož dí Isaiáš prorok.“ Tu Jan vyznává, že jest hlas toho, ježto volá, to jest posel boží, provolávaje vůli jeho. Nebo Bůh jest ten, ježto volá lidi, aby se k němu obrátili, u něho a v něm svého dobrého hledali. A to pak nejpilněji volá k nalezení sebe: Zpravte cestu Páně. A cesta Páně jest, jakož prorok dí: „Cestou přikázání tvých běžel jsem, když jsi rozšířil srdce mé.“ Protož Jan jest proto poslán od Boha, aby navedl lid na cesty přikázání jeho, aby opustíce cesty své na- křivené a nepravé, obrátili se a živi byli k vůli jeho. A tomu říkáme pokání, když nemilostivý opustí cesty své nepravé a bude choditi ve všech přikázáních jeho. A toť jest byl hlas v Janovi položený od Boha, když na poušti židovské přebývaje řekl jest: „Pokání čiňte a přiblíží se k Vám království nebeské.“ Protož pokání nemůže jinak jíti, jediné tak, aby ne- milostivý opustil cesty své. Jakož jest přivykl svou vůli míti v rozkošech těla, v obžerství, v opilství, ve frejích, v milostech tělesných, v lakomství, v zlých obchodech, v nespravedlivých dílech, v pýše, v tovaryšství marném,
26 Dále čtení dí: Tehdy řekli jemu: „Kdo jsi? ať odpověď dáme těm, kteří jsou nás poslali. Co díš o sobě?“ I vece: „Já, hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, jakož dí Isaiáš prorok.“ Z této otázky ji- dášské: „Co díš o sobě?“ můžeme tento rozum vzíti, že se v tom osidlo ukazuje, netoliko Janovi, ale i nynějším, kdož následují spravedlnosti Kristovy. Neb tuto, kdež táží se Jana, co dí o sobě, míní o těch věcech, kteréž spasení se dotýkají, totiž podle těch věcí, poněvadž kážeš a křtíš a duchovní věci jednáš, pověz o sobě podle těch činů, co jsi? Protož nyní za dnů Antikristových, ježto zpět proti Kristovi spasení lidské jedná a osidla léčí věrným lidem, zobalovav své zámysly jedovaté a bludné písmy mnohými, i postavil je jako víru a cestu spasení před lidem. I pudí všecky, aby jeho bludy ozdobené spasením drželi jako víru boží a tre- stati chce všecky jako přestupníky víry, kdoby jeho zákony jedovaté opustili. Protož předložíce věrným ty zákony, taží se jich k vědomí a pod přísahou, co řkou o sobě při těch věcech, co o nich smýšlí a drží. A bude-li to vyznání proti nim, aby u vězení jako kacíře vsadili, neb chtí, aby o jich moci drželi jako o moci boží, o jich zboží a panství jako o dědictví Kristovu, o očistění duší v pekle pilněji než očistění duší v krvi Kristově. A těch zámyslův jich, ježto již jako víra stojí, mnoho jest, ježto chtí zvěděti, co by kdo o nich držel anebo řekl, aby mohl v tom polapen býti. Ještě může nějaký rozum z té odpovědi Janovy býti, ježto dí: „Já, hlas volajícího na poušti.“ V tom by mohla pokora Janova i naše ukázána býti, když bychom k těm slovům srdcem přistoupili, nebo nazvati se hlasem, to jest mdlá věc, ježto na mále trvá, když se počne, brzo se skoná. A opět písmo nazývá život náš stín brzy pomíjející a párou, ježto z úst pochází a ukážící se ihned zahyne. Tak jest život náš mdlý a krátký, nepevný a nemocný. Ale že jsou lidé oslepeni pýchou, protož toho, což jsou neváží, aniž na to pomní, že jsou nemoc neužitečná. A za- pomenouce toho, i nadmou se a veliké věci o sobě smyslí a chodí podle smělosti srdce svého, doufají v své bláznovství, povstávají jedni proti druhým pyšně, haníce se spolu, utiskajíce jedni druhé, chlubíce se jedni proti druhým bohatstvím, silou, moudrostí, urozením, důstojenstvím tohoto světa, aniž na to kdy pomyslí, že jsou pára brzy pominoucí. Ale Jan spravedlivý nízko stojí, vyznávaje, že jest hlas volajícího na poušti a krátkého času. Ještě považme těchto slov Janových, ježto dí: „Já, hlas volajícího na poušti: Zpravte cestu Páně, jakož dí Isaiáš prorok.“ Tu Jan vyznává, že jest hlas toho, ježto volá, to jest posel boží, provolávaje vůli jeho. Nebo Bůh jest ten, ježto volá lidi, aby se k němu obrátili, u něho a v něm svého dobrého hledali. A to pak nejpilněji volá k nalezení sebe: Zpravte cestu Páně. A cesta Páně jest, jakož prorok dí: „Cestou přikázání tvých běžel jsem, když jsi rozšířil srdce mé.“ Protož Jan jest proto poslán od Boha, aby navedl lid na cesty přikázání jeho, aby opustíce cesty své na- křivené a nepravé, obrátili se a živi byli k vůli jeho. A tomu říkáme pokání, když nemilostivý opustí cesty své nepravé a bude choditi ve všech přikázáních jeho. A toť jest byl hlas v Janovi položený od Boha, když na poušti židovské přebývaje řekl jest: „Pokání čiňte a přiblíží se k Vám království nebeské.“ Protož pokání nemůže jinak jíti, jediné tak, aby ne- milostivý opustil cesty své. Jakož jest přivykl svou vůli míti v rozkošech těla, v obžerství, v opilství, ve frejích, v milostech tělesných, v lakomství, v zlých obchodech, v nespravedlivých dílech, v pýše, v tovaryšství marném,
Strana 27
27 aby ty všecky zlé věci vypustil z vůle a z úmyslu a vskutku od nich přestal a do smrti toho želel. Protož s násilím a těžkým bojem musí lidé ustavičně celým srdcem Pána Boha žádati, aby jim tu moc a dostatečnosť, k tomu ráčil dáti, totiž víru předkem, aby z té víry mohli pracovati a zvítěziti proti těm hříchům a proti zlým obyčejům. Nebo ti obyčejové a libosti vždy zase táhnou člověka a dráždí to srdce zlé a popouzejí je k prvnímu běhu zlému. Protož toť by první stránka pokání byla odstoupiti z vůle od každé zlosti. Druhá choditi ve všech přikázáních božích, nebo jinak nemůže míti člověk milosti boží, leč svolí státi v každém přikázání božím. Jinak jest pokání mylné a zamýšlené, jimž se lidé nemoudří svodí, na ně spoléhajíce, toliko některé časy ku pokání sobě ukládajíce a tu se něco v obyčejích zlých pokrotíce, několik se dní postíce a opět se v též hříchy zase na- vracují a míní, že těch hříchův se zbudou, úmyslu ani vůle od hříchův neodvrátivše. Toť jest cesta oklamání lstivých kněží s lidem nemoudrým. Potom dí čtení: A ti, kteříž jsou byli posláni, byli jsou ze zákon- níkův. I otázali jsou se jeho a řekli jsou jemu: „Což tehdy křtíš, po- něvadž nejsi Kristus, ani Eliáš, ani prorok?“ Z té řeči k nynějšímu běhu pohledíce, můžeme tvrdší bezpráví pravdě nalézti od našich zákonníkův a od velkých sloupův, na nichž bludové pevněji stojí než na oněch prvních. A že oni zákonníci, což jest na nich bylo, chtěli křest Janovi staviti řkouce: „Což tedy křtíš, když ty nejsi Kristus, ani Eliáš?“ Křtu neza- pírají, ale chtí, aby k němu byl nějaký veliký Eliáš, ale malý jako Jan že by neměl té moci ani toho hoden byl. A v té šlépěji stojí také Antikrist, kterýž se jest nad Boha povýšil a moc boží sobě osobil a tu jedno spasení půjčuje, což z jeho moci vy- chází. Protož jest sobě osobil všecky skutky, v nichž by měli lidé spasení hledati a všecky řády a služebnosti v duchovenství. A ustavil jest úředníky zvláštní z moci své s velikými jmény, aby oni měli ty služebnosti v svých rukou a těžili z nich a bez jich povolení a moci, aby nižádný nemohl skutků spasitelných činiti nižádných, až by i svatý a Bohu milý byl. A tím jest všecka svoboda pravdě a sluhám božím zastoupena v služebnostech. Protož pošle-li koho Bůh se svým duchem, jakož jest byl Jana poslal, ti kněží velicí odsoudí jeho na oheň, proto že není od nich poslán a svěcen a že jsou jemu oni moci nedali. Ale ty, Pane Bože, vzpomeň na to bezpráví, nechtěj dlouho utěšen být nad jich pýchu! Potom dí čtení: A odpověděl jim Jan řka: „Jáť křtím u vodě, ale mezi vámi stál jest ten, jenž po mně přijde, kterýž nad mne učiněn jest, jehožto nejsem hoden řeménka u obuvi rozvázati.“ Jan, chtě dostiučiniti otázce jejich, odpovídá o svém křtu, že jest ještě nedostatečný, toliko uvodě pokání, ale že jiný má po něm přijíti, dokonale křtě v duchu svatém. Ač jsou proto Židé ani Janova, ani Kristova křtu nevážili, ale nám by mohlo něco povědění Janovo platno býti, ježto vyznává, že on toliko u vodě křtí, kteréžto víc přináleží spravedlnosti zevnitřní, kterouž člověk může dělati zevnitř očitě, spravuje se v tom přikázáním božím, co jemu ono kde a o čem mluví, aby při tom ostal, hříchův tělesných, krádežův, cizoložstva, smilstva i jiných nepravostí aby nečinil a od nich aby tělem odstoupil a proti nim bojoval, a to jest umývání zevnitř, jako vodou. Ale ten, jenž jest silnější po Janovi přišel, maje moc, aby uvnitř umýval a čistil duchem svatým, spravuje člověka při dobrých skutcích, kteréž on dělá v něm, aby při nich měl pravý úmysl, aby je činil prostě, z milosti a pro chválu boží, maje žádosť, aby Bůh byl zveleben skrze to
27 aby ty všecky zlé věci vypustil z vůle a z úmyslu a vskutku od nich přestal a do smrti toho želel. Protož s násilím a těžkým bojem musí lidé ustavičně celým srdcem Pána Boha žádati, aby jim tu moc a dostatečnosť, k tomu ráčil dáti, totiž víru předkem, aby z té víry mohli pracovati a zvítěziti proti těm hříchům a proti zlým obyčejům. Nebo ti obyčejové a libosti vždy zase táhnou člověka a dráždí to srdce zlé a popouzejí je k prvnímu běhu zlému. Protož toť by první stránka pokání byla odstoupiti z vůle od každé zlosti. Druhá choditi ve všech přikázáních božích, nebo jinak nemůže míti člověk milosti boží, leč svolí státi v každém přikázání božím. Jinak jest pokání mylné a zamýšlené, jimž se lidé nemoudří svodí, na ně spoléhajíce, toliko některé časy ku pokání sobě ukládajíce a tu se něco v obyčejích zlých pokrotíce, několik se dní postíce a opět se v též hříchy zase na- vracují a míní, že těch hříchův se zbudou, úmyslu ani vůle od hříchův neodvrátivše. Toť jest cesta oklamání lstivých kněží s lidem nemoudrým. Potom dí čtení: A ti, kteříž jsou byli posláni, byli jsou ze zákon- níkův. I otázali jsou se jeho a řekli jsou jemu: „Což tehdy křtíš, po- něvadž nejsi Kristus, ani Eliáš, ani prorok?“ Z té řeči k nynějšímu běhu pohledíce, můžeme tvrdší bezpráví pravdě nalézti od našich zákonníkův a od velkých sloupův, na nichž bludové pevněji stojí než na oněch prvních. A že oni zákonníci, což jest na nich bylo, chtěli křest Janovi staviti řkouce: „Což tedy křtíš, když ty nejsi Kristus, ani Eliáš?“ Křtu neza- pírají, ale chtí, aby k němu byl nějaký veliký Eliáš, ale malý jako Jan že by neměl té moci ani toho hoden byl. A v té šlépěji stojí také Antikrist, kterýž se jest nad Boha povýšil a moc boží sobě osobil a tu jedno spasení půjčuje, což z jeho moci vy- chází. Protož jest sobě osobil všecky skutky, v nichž by měli lidé spasení hledati a všecky řády a služebnosti v duchovenství. A ustavil jest úředníky zvláštní z moci své s velikými jmény, aby oni měli ty služebnosti v svých rukou a těžili z nich a bez jich povolení a moci, aby nižádný nemohl skutků spasitelných činiti nižádných, až by i svatý a Bohu milý byl. A tím jest všecka svoboda pravdě a sluhám božím zastoupena v služebnostech. Protož pošle-li koho Bůh se svým duchem, jakož jest byl Jana poslal, ti kněží velicí odsoudí jeho na oheň, proto že není od nich poslán a svěcen a že jsou jemu oni moci nedali. Ale ty, Pane Bože, vzpomeň na to bezpráví, nechtěj dlouho utěšen být nad jich pýchu! Potom dí čtení: A odpověděl jim Jan řka: „Jáť křtím u vodě, ale mezi vámi stál jest ten, jenž po mně přijde, kterýž nad mne učiněn jest, jehožto nejsem hoden řeménka u obuvi rozvázati.“ Jan, chtě dostiučiniti otázce jejich, odpovídá o svém křtu, že jest ještě nedostatečný, toliko uvodě pokání, ale že jiný má po něm přijíti, dokonale křtě v duchu svatém. Ač jsou proto Židé ani Janova, ani Kristova křtu nevážili, ale nám by mohlo něco povědění Janovo platno býti, ježto vyznává, že on toliko u vodě křtí, kteréžto víc přináleží spravedlnosti zevnitřní, kterouž člověk může dělati zevnitř očitě, spravuje se v tom přikázáním božím, co jemu ono kde a o čem mluví, aby při tom ostal, hříchův tělesných, krádežův, cizoložstva, smilstva i jiných nepravostí aby nečinil a od nich aby tělem odstoupil a proti nim bojoval, a to jest umývání zevnitř, jako vodou. Ale ten, jenž jest silnější po Janovi přišel, maje moc, aby uvnitř umýval a čistil duchem svatým, spravuje člověka při dobrých skutcích, kteréž on dělá v něm, aby při nich měl pravý úmysl, aby je činil prostě, z milosti a pro chválu boží, maje žádosť, aby Bůh byl zveleben skrze to
Strana 28
28 a aby to činil ne bezděky, připuzen jsa jako člověk líný, ježto božské věcí s mrzkostí dělá, ani pekla toliko se boje, ale Boha miluje a pro něho to činí a nedomnívaje se, by ze zasloužení svého spasení došel, ale z milosti boží. Také v těch slovech od Jana pověděných záleží všecka škoda těch Židův, že jsou neznali toho, kdo jest měl moc, křtíti je v duchu svatém. A Jana jsou znali, ježto jediné vodou moc měl křtíti. Protož i dnes všem lidem jest takováž škoda, že jenom ty znáti mohou, kteříž je vodou křtí a spravedlnosti vidomé zamýšlené na ně uvodí a v těch jim spasení slibují. Ale toho neznají, ježto moc má křtíti v duchu svatém a neznají ani zákona jeho, kterakž tedy spaseni mohou býti skrze něho, neznajíce jeho. Však on dí: „Ovce mé znají mne a hlas můj slyší a následují mne a já jim dám život věčný.“ Pohled, že těm tolik slibuje život věčný, neb všeliký, kdož odchází, a neostává v naučení Kristovu, ten Boha nemá, aniž jeho na věky míti bude, jakožto člověk nevidomý Krista, narodě se přijímá křest vodou od těch, ježto také Krista nevidí, jako jsou kněží svatokupci, kacíři největší, ježto prodávají a zrazují Krista za peníze. A též otec, máti i kmotrové neznají Krista a nevěří v něho a neposlouchají jeho, svět milují a nepravosti plni jsou. A křtěný, ten dorůstá, na též cesty vstoupí, jako otec jeho, a bude rouhač Kristův více nežli pohan. Protož jsouce nepřátelé Kristovi, marně svou naději kladou ve křtu vodním nebo jiných spravedlnostech lidmi vymyšlených, poněvadž z víry živé s milováním spojené spasení v Kristu zůstává těm, ježto Krista znají a jemu věří. Ještě jim Jan přidává ku první řeči, povyšuje před nimi Krista a dí: „Mezi vámi stál jest ten, jenž po mne přijde, skutek dokonalý maje, křtě v duchu svatém, kterýž nad mne učiněn jest. Protož Jan svou malost z pokory před ním vyznávaje dí: „Jehož já nejsem hoden, abych rozvázal řemen u obuvi jeho.“ Obutí Kristovo a rozvázání Janovo může tento rozum míti: Že Pán Kristus podle božství byl jest nevědom a člověčenstvím obut. Protož Jan vyznává, že není hoden toho spojení božství s člově- čenstvím rozvázati, rozumem toho dosahuje a jiným to vypravovati chtě, ježto jest věc to skrytá od smyslu všech lidí. I dopovídá čtení: A ty věci staly jsou se v Betany za Jordanem, kdežto byl Jan, křtě. Jenž jest Betany dům poslušenství, též v čeledi, kteráž poslouchá Boha i dnes všecko se to děje, což čtení dí. V. Na den narození božího. Řeč velmi utěšená na slova prorocká níže položená. Tuto řeč bude o narození spasitele našeho Pána Jezukrista, pokudž umím a mohu mluviti o něm s krátkou dostatečností a potom také bude i na čtení výklad položen, kteréž se čte na ten den slavný. Ale k mluvení o hodu narození spasitele našeho příslušejí slova prorocká, jakož se zpí- vají na ten hod, kdež prorok dí: „Děťátko narodilo se jest nám a syn dán jest nám.“ Ta slova boží příslušejí k naději a radosti věrných lidí, jež v pravdě pamatují a slaví hod narození Kristova, nebo ti sami mohou mluviti tato slova v pravdě: Děťátko narodilo se jest nám milostivé, ježto se hněvati neumí; aby vinní a hněvu hodní utěšili se nad tímto děťátkem, v němžto odnesen jest hněv boží od nich, aby jim milosť boží dána byla
28 a aby to činil ne bezděky, připuzen jsa jako člověk líný, ježto božské věcí s mrzkostí dělá, ani pekla toliko se boje, ale Boha miluje a pro něho to činí a nedomnívaje se, by ze zasloužení svého spasení došel, ale z milosti boží. Také v těch slovech od Jana pověděných záleží všecka škoda těch Židův, že jsou neznali toho, kdo jest měl moc, křtíti je v duchu svatém. A Jana jsou znali, ježto jediné vodou moc měl křtíti. Protož i dnes všem lidem jest takováž škoda, že jenom ty znáti mohou, kteříž je vodou křtí a spravedlnosti vidomé zamýšlené na ně uvodí a v těch jim spasení slibují. Ale toho neznají, ježto moc má křtíti v duchu svatém a neznají ani zákona jeho, kterakž tedy spaseni mohou býti skrze něho, neznajíce jeho. Však on dí: „Ovce mé znají mne a hlas můj slyší a následují mne a já jim dám život věčný.“ Pohled, že těm tolik slibuje život věčný, neb všeliký, kdož odchází, a neostává v naučení Kristovu, ten Boha nemá, aniž jeho na věky míti bude, jakožto člověk nevidomý Krista, narodě se přijímá křest vodou od těch, ježto také Krista nevidí, jako jsou kněží svatokupci, kacíři největší, ježto prodávají a zrazují Krista za peníze. A též otec, máti i kmotrové neznají Krista a nevěří v něho a neposlouchají jeho, svět milují a nepravosti plni jsou. A křtěný, ten dorůstá, na též cesty vstoupí, jako otec jeho, a bude rouhač Kristův více nežli pohan. Protož jsouce nepřátelé Kristovi, marně svou naději kladou ve křtu vodním nebo jiných spravedlnostech lidmi vymyšlených, poněvadž z víry živé s milováním spojené spasení v Kristu zůstává těm, ježto Krista znají a jemu věří. Ještě jim Jan přidává ku první řeči, povyšuje před nimi Krista a dí: „Mezi vámi stál jest ten, jenž po mne přijde, skutek dokonalý maje, křtě v duchu svatém, kterýž nad mne učiněn jest. Protož Jan svou malost z pokory před ním vyznávaje dí: „Jehož já nejsem hoden, abych rozvázal řemen u obuvi jeho.“ Obutí Kristovo a rozvázání Janovo může tento rozum míti: Že Pán Kristus podle božství byl jest nevědom a člověčenstvím obut. Protož Jan vyznává, že není hoden toho spojení božství s člově- čenstvím rozvázati, rozumem toho dosahuje a jiným to vypravovati chtě, ježto jest věc to skrytá od smyslu všech lidí. I dopovídá čtení: A ty věci staly jsou se v Betany za Jordanem, kdežto byl Jan, křtě. Jenž jest Betany dům poslušenství, též v čeledi, kteráž poslouchá Boha i dnes všecko se to děje, což čtení dí. V. Na den narození božího. Řeč velmi utěšená na slova prorocká níže položená. Tuto řeč bude o narození spasitele našeho Pána Jezukrista, pokudž umím a mohu mluviti o něm s krátkou dostatečností a potom také bude i na čtení výklad položen, kteréž se čte na ten den slavný. Ale k mluvení o hodu narození spasitele našeho příslušejí slova prorocká, jakož se zpí- vají na ten hod, kdež prorok dí: „Děťátko narodilo se jest nám a syn dán jest nám.“ Ta slova boží příslušejí k naději a radosti věrných lidí, jež v pravdě pamatují a slaví hod narození Kristova, nebo ti sami mohou mluviti tato slova v pravdě: Děťátko narodilo se jest nám milostivé, ježto se hněvati neumí; aby vinní a hněvu hodní utěšili se nad tímto děťátkem, v němžto odnesen jest hněv boží od nich, aby jim milosť boží dána byla
Strana 29
29 a hotová k nalezení byla. Protož přidává Pán, řka: A syn dán jest nám. To jest syn panny a syn boží jednorozený, z věčné lásky otcovy poslán a dán jest nám k utěšení a k spasení, abychom skrze něho život věčný měli. Protož k dokonalé naději dán jest nám syn boží jednorozený, maje moc spasení učiniti úplně a dokonale a smířiti nás s Bohem v krvi své a umyti nás od svědomí zlého, abychom mohli hodně Bohu sloužiti, jsouce spravedlivi od hříchův skrze něho. Protož majíce již syna božího sobě k užitku daného, k obnovení, k ospravedlnění a k věčnému oslavení, choďmež v novotě života. Nebo poněvadž máme slaviti hod narození Kristova a nového člověka, musíme k němu podobni býti novým a ctnostným ži- votem. Nebo jako tma noční nemůže chváliti světla denního, protože jest jeho odporná věc a od něho vzdálená, takéž hříšníci v starém životě po- škvrněném nemohouť slaviti narození Kristova, nebo Kristus nový člověk jest z Boha narozený, ale oni skrze zlosť hříchů rodí se z ďábla u vetchý život ohyzdný. Protož, ač se zdá zevnitř, že velikou slávu činí Kristu, pamatujíce skrze tělesné a slepé obyčeje den narození jeho, avšak, když hříchy smrtedlnými a těžkými obvázáni jsouce v slepotě stojí, nesvětí ani slaví narození Kristova, ale své narození, jímž se z ďábla rodí a Kristovu narození, jenž jest nové, rouhají se. Nebo co činí kněží svato- kupci, lakomí a omylní na den narození Kristova tři mše sloužíce a jiné slavnosti v chrámích jednajíce, však to, aby lid loupili těmi dlouhými mšemi, měšce a tobolky aby jim vyprázdnili a sobě aby hromadu peněz shrnuli a potom za ně hodovali a pili dobrá vína a tak v hojnosti roz- koší tělesných život ohyzdný aby rozmnožili. Což ti tedy jiného světí než lakomství a svatokupectví svá, lejna a smilství tou pamětí narození Kristova i jiných hodů jeho? A též i hodové svatých rozmnožení posluhujíť jich lakomství a občerství i jiným rozkošem. Také i ten lid plný hříchův a slepotou obtížený, jenž nemá ducha ani srdce v sobě, tělesné obyčeje a mrtvé toliko plní, na den narození Kristova, čáry, kouzla a pově v jedná na ten hod a myslí, co na které mši má ofěry položiti, co kterým ko- ledníkům dáti, kterak všecky pokoje i chlévy zkaditi, rozkoši slavné sobě připraviti, v roucha čistá a drahá se obléci a světu se v nich poctivě ukazovati. Protož těmi všemi věcmi jest, své zvláštní narození poškvrněné světiti a slaviti a narození Kristovo svaté tupiti a jemu se rouhati a pod jménem narození Kristova dáblům se klaněti. Protož takovým neprospějí ta slova, kteráž se zpívají: „Děťátko narodilo se nám a syn dán jest nám.“ Nebo takoví nemohou míti syna božího k svému dobrému, aniž mohou světiti narození jeho svatého, dokavadž narození své z hříchu a z ďábla velebí a ctí. Nebo co jest poctivosť Kristu od těch křesťanů, kteříž falešně tvářnosť víry jeho na se berouce, hříchy svými těžkými ustavičně jej křižují a pravdě i pokoře jeho ustavičně se posmívají? Však jich poctivosť a klanění před Kristem jest takovéž vážnosti jako oněch rytířů, ježto jsou před nimi klekali a vstanouce, poličky jej bili a na tvář jemu plvali řkouce: „Prorokuj nám, Kriste, kdo jest, jenž tě tepe.“ Z těch řečí může býti známo všem, že narození Krista nového, duchem svatým počatého, z panny narozeného, nemůže nižádný hodně světiti v životě starém smrtelnými hříchy poškvrněném přebývaje. Protož poctivou věcí a svatou musí ctíti věc poctivou a svatou. Nový člověk, jenž se z Boha rodí, ten může slaviti a světiti nové narození Kristovo, nebť o těch čtení dí: „Kteřížkoli přijali jsou jeho, totiž rozumnou a živou víru, dal jest jim moc, aby byli synové boží, kteříž ne z těla ani z krve rodí se, ale z Boha.“ Protož přijavše skrze Krista Ježíše nové rození z Boha, ctí 8
29 a hotová k nalezení byla. Protož přidává Pán, řka: A syn dán jest nám. To jest syn panny a syn boží jednorozený, z věčné lásky otcovy poslán a dán jest nám k utěšení a k spasení, abychom skrze něho život věčný měli. Protož k dokonalé naději dán jest nám syn boží jednorozený, maje moc spasení učiniti úplně a dokonale a smířiti nás s Bohem v krvi své a umyti nás od svědomí zlého, abychom mohli hodně Bohu sloužiti, jsouce spravedlivi od hříchův skrze něho. Protož majíce již syna božího sobě k užitku daného, k obnovení, k ospravedlnění a k věčnému oslavení, choďmež v novotě života. Nebo poněvadž máme slaviti hod narození Kristova a nového člověka, musíme k němu podobni býti novým a ctnostným ži- votem. Nebo jako tma noční nemůže chváliti světla denního, protože jest jeho odporná věc a od něho vzdálená, takéž hříšníci v starém životě po- škvrněném nemohouť slaviti narození Kristova, nebo Kristus nový člověk jest z Boha narozený, ale oni skrze zlosť hříchů rodí se z ďábla u vetchý život ohyzdný. Protož, ač se zdá zevnitř, že velikou slávu činí Kristu, pamatujíce skrze tělesné a slepé obyčeje den narození jeho, avšak, když hříchy smrtedlnými a těžkými obvázáni jsouce v slepotě stojí, nesvětí ani slaví narození Kristova, ale své narození, jímž se z ďábla rodí a Kristovu narození, jenž jest nové, rouhají se. Nebo co činí kněží svato- kupci, lakomí a omylní na den narození Kristova tři mše sloužíce a jiné slavnosti v chrámích jednajíce, však to, aby lid loupili těmi dlouhými mšemi, měšce a tobolky aby jim vyprázdnili a sobě aby hromadu peněz shrnuli a potom za ně hodovali a pili dobrá vína a tak v hojnosti roz- koší tělesných život ohyzdný aby rozmnožili. Což ti tedy jiného světí než lakomství a svatokupectví svá, lejna a smilství tou pamětí narození Kristova i jiných hodů jeho? A též i hodové svatých rozmnožení posluhujíť jich lakomství a občerství i jiným rozkošem. Také i ten lid plný hříchův a slepotou obtížený, jenž nemá ducha ani srdce v sobě, tělesné obyčeje a mrtvé toliko plní, na den narození Kristova, čáry, kouzla a pově v jedná na ten hod a myslí, co na které mši má ofěry položiti, co kterým ko- ledníkům dáti, kterak všecky pokoje i chlévy zkaditi, rozkoši slavné sobě připraviti, v roucha čistá a drahá se obléci a světu se v nich poctivě ukazovati. Protož těmi všemi věcmi jest, své zvláštní narození poškvrněné světiti a slaviti a narození Kristovo svaté tupiti a jemu se rouhati a pod jménem narození Kristova dáblům se klaněti. Protož takovým neprospějí ta slova, kteráž se zpívají: „Děťátko narodilo se nám a syn dán jest nám.“ Nebo takoví nemohou míti syna božího k svému dobrému, aniž mohou světiti narození jeho svatého, dokavadž narození své z hříchu a z ďábla velebí a ctí. Nebo co jest poctivosť Kristu od těch křesťanů, kteříž falešně tvářnosť víry jeho na se berouce, hříchy svými těžkými ustavičně jej křižují a pravdě i pokoře jeho ustavičně se posmívají? Však jich poctivosť a klanění před Kristem jest takovéž vážnosti jako oněch rytířů, ježto jsou před nimi klekali a vstanouce, poličky jej bili a na tvář jemu plvali řkouce: „Prorokuj nám, Kriste, kdo jest, jenž tě tepe.“ Z těch řečí může býti známo všem, že narození Krista nového, duchem svatým počatého, z panny narozeného, nemůže nižádný hodně světiti v životě starém smrtelnými hříchy poškvrněném přebývaje. Protož poctivou věcí a svatou musí ctíti věc poctivou a svatou. Nový člověk, jenž se z Boha rodí, ten může slaviti a světiti nové narození Kristovo, nebť o těch čtení dí: „Kteřížkoli přijali jsou jeho, totiž rozumnou a živou víru, dal jest jim moc, aby byli synové boží, kteříž ne z těla ani z krve rodí se, ale z Boha.“ Protož přijavše skrze Krista Ježíše nové rození z Boha, ctí 8
Strana 30
30 a slaví Jezukrista a narození jeho nové, v novotě života chodíce a spra- vedlnosť podobnou jemu na svém těle nosíce, též čistotu, zdrželivosť, skrovnosť, pokoru, tichosť, trpělivosť, pohanění mnohá od světa i jiné věci, kteréž k nevinnosti života Kristova příslušejí, ty všecky mají na se bráti: A tak majíce novotu života Kristova na svém těle, ustavičně na každý den slaví a ctí sebou a v sobě narození Kristovo, neb jednou v rok koláči a caltami velikými ani svíceninami mnohými žádný jeho neuctí. Ale věrní na den narození Kristova, jehož památka v rok přichází, zane- prazdňují se věcmi duchovními, modlitbami hodnými v duchu a v pravdě, v slovu božím, v pamatování velikého dobrodiní božského v tom, že jest Bůh Otec poslal nám syna svého jednorozeného spasitele našeho, abychom skrze něho živi byli a že syn boží, vtěliv se v život panny Marie duchem svatým, narodil se jest z ní jako ten den a to v chudobě. I děkují a chválu jemu vzdávají z lásky jeho nesmírné, nedomněné a k divu podobné, že jest Bůh ráčil pro nás býti člověkem chudým, robotným a bolestným, aby nás skrze člověčenství své vysvobodil z moci ďábelské, pod níž jsme leželi, zavázáni jsouce k věčnému zatracení. Nebo proto jest Bůh ráčil lidí účasten býti, aby oni mohli účastni býti Boha, a proto ráčil býti člověkem, aby lidi učinil bohy, ne přirozením, ale účastenstvím. A takovým pamatováním sluší se zaneprázdniti na den narození spasitele našeho, což kdo nejvíce může a umí. A v tomť záleží zevnitřní a posvátné svěcení narození Kristova, jenž jest v pravdě i duchovní. Čtení toto svaté píše svatý Lukáš v druhé kapitole. I stalo se jest v těch dnech: Vyšlo jest vyrčení od císaře Augusta, aby popsán byl veškeren svět. To popsání nejprve stalo se od vladaře syrského Cyryna. I šli jsou všichni, aby se přiznali, každý do svého města. Vstoupil jest také i Josef od Galilee z města Nazareta do židovstva do města Davidova, jež slove Betlém, protože byl z domu a čeledi Davidovy, aby se přiznal s Marií oddanou sobě manželkou těhotnou. I stalo se jest, když jsou tu byli, i naplnili jsou se dnové, aby porodila. I porodila jest syna svého jedno- rozeného a plénkami jeho ovinula a položila v jeslích, neb mu nebylo místa v hospodě. A pastýři byli v kra- jině té ponocujíce a ostříhajíce bdění nočního nad svým stádem. A aj anděl Páně postavil se podle nich a jasnosť boží obklíčila je. Ibáli jsou se bázní velikou. I řekl jim anděl: Nebojtež se, neb aj zvěstuji vám radosť velikou, kteráž bude všemu lidu; neb narodil se jest nám dnes spasitel, jenž jest Kristus Pán v městě Davidově. A toto vám znamení: Naleznete nemluv- ňátko plénkami ovinuté a položené v jeslích. A hned s andělem stálo jest množství rytířstva nebeského zástupu, chválíce Boha a řkouce: Sláva na vysostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Tuto evangelista ukazuje nejprve znamenitou věc zemskou, aby po ní ukázal znamenitější nebeskou, neb ukazuje, že císař veliký, jenž pa- noval všemu světu, přikázal jest z moci své, aby byl popsán ten svět, aby věděl, kterak veliké jest číslo lidí na všem světě. A když jest bylo tak pokojné panování jedné moci na všem světě, tu ihned čtení ukazuje vyšší a znamenitější věc nebeskou, že se jest v tu chvíli narodil spasitel
30 a slaví Jezukrista a narození jeho nové, v novotě života chodíce a spra- vedlnosť podobnou jemu na svém těle nosíce, též čistotu, zdrželivosť, skrovnosť, pokoru, tichosť, trpělivosť, pohanění mnohá od světa i jiné věci, kteréž k nevinnosti života Kristova příslušejí, ty všecky mají na se bráti: A tak majíce novotu života Kristova na svém těle, ustavičně na každý den slaví a ctí sebou a v sobě narození Kristovo, neb jednou v rok koláči a caltami velikými ani svíceninami mnohými žádný jeho neuctí. Ale věrní na den narození Kristova, jehož památka v rok přichází, zane- prazdňují se věcmi duchovními, modlitbami hodnými v duchu a v pravdě, v slovu božím, v pamatování velikého dobrodiní božského v tom, že jest Bůh Otec poslal nám syna svého jednorozeného spasitele našeho, abychom skrze něho živi byli a že syn boží, vtěliv se v život panny Marie duchem svatým, narodil se jest z ní jako ten den a to v chudobě. I děkují a chválu jemu vzdávají z lásky jeho nesmírné, nedomněné a k divu podobné, že jest Bůh ráčil pro nás býti člověkem chudým, robotným a bolestným, aby nás skrze člověčenství své vysvobodil z moci ďábelské, pod níž jsme leželi, zavázáni jsouce k věčnému zatracení. Nebo proto jest Bůh ráčil lidí účasten býti, aby oni mohli účastni býti Boha, a proto ráčil býti člověkem, aby lidi učinil bohy, ne přirozením, ale účastenstvím. A takovým pamatováním sluší se zaneprázdniti na den narození spasitele našeho, což kdo nejvíce může a umí. A v tomť záleží zevnitřní a posvátné svěcení narození Kristova, jenž jest v pravdě i duchovní. Čtení toto svaté píše svatý Lukáš v druhé kapitole. I stalo se jest v těch dnech: Vyšlo jest vyrčení od císaře Augusta, aby popsán byl veškeren svět. To popsání nejprve stalo se od vladaře syrského Cyryna. I šli jsou všichni, aby se přiznali, každý do svého města. Vstoupil jest také i Josef od Galilee z města Nazareta do židovstva do města Davidova, jež slove Betlém, protože byl z domu a čeledi Davidovy, aby se přiznal s Marií oddanou sobě manželkou těhotnou. I stalo se jest, když jsou tu byli, i naplnili jsou se dnové, aby porodila. I porodila jest syna svého jedno- rozeného a plénkami jeho ovinula a položila v jeslích, neb mu nebylo místa v hospodě. A pastýři byli v kra- jině té ponocujíce a ostříhajíce bdění nočního nad svým stádem. A aj anděl Páně postavil se podle nich a jasnosť boží obklíčila je. Ibáli jsou se bázní velikou. I řekl jim anděl: Nebojtež se, neb aj zvěstuji vám radosť velikou, kteráž bude všemu lidu; neb narodil se jest nám dnes spasitel, jenž jest Kristus Pán v městě Davidově. A toto vám znamení: Naleznete nemluv- ňátko plénkami ovinuté a položené v jeslích. A hned s andělem stálo jest množství rytířstva nebeského zástupu, chválíce Boha a řkouce: Sláva na vysostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Tuto evangelista ukazuje nejprve znamenitou věc zemskou, aby po ní ukázal znamenitější nebeskou, neb ukazuje, že císař veliký, jenž pa- noval všemu světu, přikázal jest z moci své, aby byl popsán ten svět, aby věděl, kterak veliké jest číslo lidí na všem světě. A když jest bylo tak pokojné panování jedné moci na všem světě, tu ihned čtení ukazuje vyšší a znamenitější věc nebeskou, že se jest v tu chvíli narodil spasitel
Strana 31
31 světa, skrze něhož svět učiněn jest. A přišel jest žádoucí všech lidí a poslán jest ten, kterýž měl poslán býti podle slibů božích, aby upokojil v pravdě svět a království nad ním obdržel a panoval nad dobrými i nad zlými, dobrým aby v pravdě pokoj přivedl, s Bohem je smíře. A mnohem pravěji ví Kristus, Pán a král nebeský i všeho světa, počet všech lidí nežli tento císař, kázav je popsati, nebo v něm napsáni jsou všichni jako v živých knihách, netoliko živí, ale také i mrtví, což jich bylo od po- čátku světa a bude až do skonání. Neb všichni jsou sečteni u něho i jich myšlení i slova i skutkové a před jeho soudem stanou všichni a vydají počet ze zlých skutkův i dobrých. Potom dí čtení: „I šli jsou všichni, aby se přiznali, každý do svého města. Vstoupil jest také i Josef od Galilee z města Nazareta do židovstva města Davidova, ježto slove Betlém, protože byl z domu a z čeledi Davi- dovy, aby se přiznal s Marií oddanou sobě manželkou těhotnou.“ Ale že jest to znamenité, že k tomu poslušenství císařovu šli jsou všichni i Josef také s matkou Ježíšovou, to může rozumně vzato býti k užitku, že i svatým lidem sluší poddánu býti mocem vyšším, ale opatrně, totižto v těch věcech, kteréž by přikazovali, ježto by nebyly proti Pánu Bohu, to jest poddánu býti s platy, s děly pracovitými, ježto je chtějí míti páni od poddaných. Řekl jsem, že mají poddáni býti lidé všichni mocem vyšším v těch věcech, kteréž by nebyly proti Bohu, jakož jsou učinili tomuto císaři. Ale však se jest vždy nalézalo, že jsou lidé poddáni byli a poslušni pánův světských i v těch věcech, kteréž jsou proti Bohu, jakož jsou učinili všichni kromě tří mládenců Nabuchodonosorovi, králi Babylonskému, že se klaněli soše zlaté k jeho rozkázání. A téžť učiní i nyní lid lehký a prázdný, bez víry, žeť přikázání královská nebo panská více vážiti bude nežli přikázání božská. A teď toho důvod ve čtení, že jsou všichni na světě šli ku přikázání císařovu, každý do svého města. Ale když jest hlas přikázání božího vyšel, aby pokání činili všichni po všem světě, nikdy se jest toho nestalo. Protož znajíce moc velikou těch lidí vysokých ve světě, příliš se jich bojí a třesou se před nimi a všichni poctivosť božskou na ně vznášejí klaněním, padáním i klekáním i všelikou službou a poslu- šenstvím nad Boha. Ale křesťanův věrných i doktorů tento jest rozum: Přikáže-li pán to, což jest proti písmu svatému, není v tom a nemá býti sluha poddán pánu. Protož jestli dobré to, což císař přikazuje, plň rád vůli jeho, pakli jest zle, odpověz řka: Musím více Boha poslouchati než lidí. Ale hubený a poběhlý toho nenaplní; neb jest jemu vážnější člověk hříšný než Bůh, stvořitel jeho. A že Josef s pannou Marií šli jsou ku přiznání do Betléma k přikázání císařovu, v tom nám čtení jich pokoru a poslušenství na příklad oznamuje, že oni jsouce svatí a dokonalí, byli jsou poddáni pohanu před Bohem zavrženému. Neb poněvadž jsou se nej- více pro svou pokoru líbili Bohu, chtěli jsou všudy tu pokoru ukázati, netoliko k Bohu, ale i k lidem zlým, ač však ne ve zlém. Jinak panna Maria nemohla by byla podobně říci, že jest Bůh vzezřel na její pokoru, pro níž jí veliké věci učinil, více na něm dobyla pokorou než čistotou. Neb čistota veliká slávy jest s pokorou spojena, ale sama čistota na pyšném člověku taková jest, že na ni Bůh nevzezří, neb by to mohlo býti, že by člověk pyšný dosáhl andělského života, neslíbí se Bohu. A toho jest důvod na andělu, kterýž pro pýchu dáblem učiněn jest a v nebi nemohl zůstati. A protož, hledíce na příklad pokory těchto svatých lidí, na něž Bůh vzezřel pro jich pokoru, nevím, kterým duchem a kterou příčinou nyní někteří přistupují 8*
31 světa, skrze něhož svět učiněn jest. A přišel jest žádoucí všech lidí a poslán jest ten, kterýž měl poslán býti podle slibů božích, aby upokojil v pravdě svět a království nad ním obdržel a panoval nad dobrými i nad zlými, dobrým aby v pravdě pokoj přivedl, s Bohem je smíře. A mnohem pravěji ví Kristus, Pán a král nebeský i všeho světa, počet všech lidí nežli tento císař, kázav je popsati, nebo v něm napsáni jsou všichni jako v živých knihách, netoliko živí, ale také i mrtví, což jich bylo od po- čátku světa a bude až do skonání. Neb všichni jsou sečteni u něho i jich myšlení i slova i skutkové a před jeho soudem stanou všichni a vydají počet ze zlých skutkův i dobrých. Potom dí čtení: „I šli jsou všichni, aby se přiznali, každý do svého města. Vstoupil jest také i Josef od Galilee z města Nazareta do židovstva města Davidova, ježto slove Betlém, protože byl z domu a z čeledi Davi- dovy, aby se přiznal s Marií oddanou sobě manželkou těhotnou.“ Ale že jest to znamenité, že k tomu poslušenství císařovu šli jsou všichni i Josef také s matkou Ježíšovou, to může rozumně vzato býti k užitku, že i svatým lidem sluší poddánu býti mocem vyšším, ale opatrně, totižto v těch věcech, kteréž by přikazovali, ježto by nebyly proti Pánu Bohu, to jest poddánu býti s platy, s děly pracovitými, ježto je chtějí míti páni od poddaných. Řekl jsem, že mají poddáni býti lidé všichni mocem vyšším v těch věcech, kteréž by nebyly proti Bohu, jakož jsou učinili tomuto císaři. Ale však se jest vždy nalézalo, že jsou lidé poddáni byli a poslušni pánův světských i v těch věcech, kteréž jsou proti Bohu, jakož jsou učinili všichni kromě tří mládenců Nabuchodonosorovi, králi Babylonskému, že se klaněli soše zlaté k jeho rozkázání. A téžť učiní i nyní lid lehký a prázdný, bez víry, žeť přikázání královská nebo panská více vážiti bude nežli přikázání božská. A teď toho důvod ve čtení, že jsou všichni na světě šli ku přikázání císařovu, každý do svého města. Ale když jest hlas přikázání božího vyšel, aby pokání činili všichni po všem světě, nikdy se jest toho nestalo. Protož znajíce moc velikou těch lidí vysokých ve světě, příliš se jich bojí a třesou se před nimi a všichni poctivosť božskou na ně vznášejí klaněním, padáním i klekáním i všelikou službou a poslu- šenstvím nad Boha. Ale křesťanův věrných i doktorů tento jest rozum: Přikáže-li pán to, což jest proti písmu svatému, není v tom a nemá býti sluha poddán pánu. Protož jestli dobré to, což císař přikazuje, plň rád vůli jeho, pakli jest zle, odpověz řka: Musím více Boha poslouchati než lidí. Ale hubený a poběhlý toho nenaplní; neb jest jemu vážnější člověk hříšný než Bůh, stvořitel jeho. A že Josef s pannou Marií šli jsou ku přiznání do Betléma k přikázání císařovu, v tom nám čtení jich pokoru a poslušenství na příklad oznamuje, že oni jsouce svatí a dokonalí, byli jsou poddáni pohanu před Bohem zavrženému. Neb poněvadž jsou se nej- více pro svou pokoru líbili Bohu, chtěli jsou všudy tu pokoru ukázati, netoliko k Bohu, ale i k lidem zlým, ač však ne ve zlém. Jinak panna Maria nemohla by byla podobně říci, že jest Bůh vzezřel na její pokoru, pro níž jí veliké věci učinil, více na něm dobyla pokorou než čistotou. Neb čistota veliká slávy jest s pokorou spojena, ale sama čistota na pyšném člověku taková jest, že na ni Bůh nevzezří, neb by to mohlo býti, že by člověk pyšný dosáhl andělského života, neslíbí se Bohu. A toho jest důvod na andělu, kterýž pro pýchu dáblem učiněn jest a v nebi nemohl zůstati. A protož, hledíce na příklad pokory těchto svatých lidí, na něž Bůh vzezřel pro jich pokoru, nevím, kterým duchem a kterou příčinou nyní někteří přistupují 8*
Strana 32
32 k Bohu a nač své úsilí nakládají mnoho let, naduvše se zřejmě proto pýchou. A zdá se čím dále trvají v službě boží, že vždy více pýchy nabývají a pokory méně mají. Ženy ukazují znamení pýchy na závitcích podobně k lidem marným a lehkým se připravujíce, jež jsou znamení pýchy vnitřní a důvod srdce lehkého a neupřímného. Také lézti po marné chvále a řečmi se vylévati ve mnohých věcech v chloubu, to vše z pýchy srdce rodí se; také řeči drzé, pyšné, svárlivé s haněním, toť jsou vše ze srdce pyšného pochodící. Ale když bývá člověk pyšný pohaněn aneb když se jemu jaké bezpráví stane, tu nejzvláštněji svou pýchu obnaží zase, haněje a mstě se a chtě svou česť haněním opraviti i pak více na se hanby uvede a nalezen bude netrpělivý hance a rozmnožitel svárův. Ale že čtění mluví o panně Marii, že jest oddána byla v manželství a porodila spasitele našeho, můžem sobě z toho některý rozum vzíti. Nebo sám spasitel dí, že ten, kdož činí vůli boží, jest matka má, a po- něvadž takový má býti, matka tehdy jeho roditi má, ne tělesně, ale du- chovně skrze ty ctnosti, kteréž jest on měl na sobě a skrze víru a dobré žádosti. Ale toto jest nejvážnější, že ta, kteráž jest porodila spasitele, byla jest panna a že byla oddána muži. A toho potřebuje každý, kdožby měl duchovně roditi spasitele, že oddán má býti jako choť muži svému. A to oddání někdy přidává se rozumu osvícenému a stálému, že má vůle oddána býti jemu a skrze ten rozum Bohu samému. A tak bývá duše způsobena k rození Krista skrze víru a dobré žádosti, to jest, mající celosť a nevinnosť svědomí, kteréhož jest na křtu dobyla. Pakli jest je ztratila a poškvrnila hříchy smrtedlnými, ale musí skrze pokání pravé, rozumné a předkem skrze víru hledati znovu dobrého svědomí a nevin- nosti pannenské, navrátíc se celým srdcem k Bohu a opravujíc na sobě věci porušené skrze hříchy. Ale aby člověk měl svědomí pravé a tak nevinnosť a čistotu pannenskou v duchu svém, mnohoť jest řečeno, nebť se řídko nalézá svědomí pravé podle víry, ač se jich mnoho může nalézti, ježto u sebe mají svědomí dobré, jehož jsou sami soudce a mají je, v čem chtějí, pokud chtějí a kdy chtějí. Roucho pyšné a drahé poctivosť nazývají a tuť v nich svědomí není z pýchy a z nákladův přílišných, a tak zhyne svědomí ve všech hříších, že budou vymlouváni užitky, potře- bami, zákony, stavy, obyčeji, urozením, mladosti i jinými věcmi. Ale já to býti pravím svědomí dobré, kteréž jest i před Bohem i před lidmi pravé a kteréž jest bez pokryctví, beze lsti, beze lži i bez viny hříchů smrtelných. A to jinak v lidech státi nemůže, leč se srovnají vůli, úmyslem i každým skutkem s přikázáním božím, nebo nižádný nemůže svědomí dobrého míti, kteréžkoli nejmenší přikázání zruší vědomě. Protož svědomí dobré jest nevinné, pokojné, radostné, k tomu jest tehdy přijíti, aby pannenská mysl rodila spasitele svého. A že ta panna, kteráž jest porodila spasitele našeho, slula jest Maria, jež se vykládá hořká. A to se přidrží těch pravých, čistých a pannenských myslí, ježto rodí v duchu svém spasitele svého, tiť v mnohých hořkostech musí často býti a zvláště když se rozpomínají na věci minulé nehodné, jakož písmo dí: Rozpomenul já tobě léta má v hořkosti duše mé; to jest, kteráž jsou hříchy zaneprázdněna byla, v nichž jest člověk milosti boží ztratil a hněvu jeho zasluhoval a bez užitku jej ztrávil, nic v nich k věčnosti nezasluhuje. I jinak vždy takoví s mnohými hořkostmi pokušení rozličných musí roditi spasitele skrze ctnosti, neb takoví nemohou
32 k Bohu a nač své úsilí nakládají mnoho let, naduvše se zřejmě proto pýchou. A zdá se čím dále trvají v službě boží, že vždy více pýchy nabývají a pokory méně mají. Ženy ukazují znamení pýchy na závitcích podobně k lidem marným a lehkým se připravujíce, jež jsou znamení pýchy vnitřní a důvod srdce lehkého a neupřímného. Také lézti po marné chvále a řečmi se vylévati ve mnohých věcech v chloubu, to vše z pýchy srdce rodí se; také řeči drzé, pyšné, svárlivé s haněním, toť jsou vše ze srdce pyšného pochodící. Ale když bývá člověk pyšný pohaněn aneb když se jemu jaké bezpráví stane, tu nejzvláštněji svou pýchu obnaží zase, haněje a mstě se a chtě svou česť haněním opraviti i pak více na se hanby uvede a nalezen bude netrpělivý hance a rozmnožitel svárův. Ale že čtění mluví o panně Marii, že jest oddána byla v manželství a porodila spasitele našeho, můžem sobě z toho některý rozum vzíti. Nebo sám spasitel dí, že ten, kdož činí vůli boží, jest matka má, a po- něvadž takový má býti, matka tehdy jeho roditi má, ne tělesně, ale du- chovně skrze ty ctnosti, kteréž jest on měl na sobě a skrze víru a dobré žádosti. Ale toto jest nejvážnější, že ta, kteráž jest porodila spasitele, byla jest panna a že byla oddána muži. A toho potřebuje každý, kdožby měl duchovně roditi spasitele, že oddán má býti jako choť muži svému. A to oddání někdy přidává se rozumu osvícenému a stálému, že má vůle oddána býti jemu a skrze ten rozum Bohu samému. A tak bývá duše způsobena k rození Krista skrze víru a dobré žádosti, to jest, mající celosť a nevinnosť svědomí, kteréhož jest na křtu dobyla. Pakli jest je ztratila a poškvrnila hříchy smrtedlnými, ale musí skrze pokání pravé, rozumné a předkem skrze víru hledati znovu dobrého svědomí a nevin- nosti pannenské, navrátíc se celým srdcem k Bohu a opravujíc na sobě věci porušené skrze hříchy. Ale aby člověk měl svědomí pravé a tak nevinnosť a čistotu pannenskou v duchu svém, mnohoť jest řečeno, nebť se řídko nalézá svědomí pravé podle víry, ač se jich mnoho může nalézti, ježto u sebe mají svědomí dobré, jehož jsou sami soudce a mají je, v čem chtějí, pokud chtějí a kdy chtějí. Roucho pyšné a drahé poctivosť nazývají a tuť v nich svědomí není z pýchy a z nákladův přílišných, a tak zhyne svědomí ve všech hříších, že budou vymlouváni užitky, potře- bami, zákony, stavy, obyčeji, urozením, mladosti i jinými věcmi. Ale já to býti pravím svědomí dobré, kteréž jest i před Bohem i před lidmi pravé a kteréž jest bez pokryctví, beze lsti, beze lži i bez viny hříchů smrtelných. A to jinak v lidech státi nemůže, leč se srovnají vůli, úmyslem i každým skutkem s přikázáním božím, nebo nižádný nemůže svědomí dobrého míti, kteréžkoli nejmenší přikázání zruší vědomě. Protož svědomí dobré jest nevinné, pokojné, radostné, k tomu jest tehdy přijíti, aby pannenská mysl rodila spasitele svého. A že ta panna, kteráž jest porodila spasitele našeho, slula jest Maria, jež se vykládá hořká. A to se přidrží těch pravých, čistých a pannenských myslí, ježto rodí v duchu svém spasitele svého, tiť v mnohých hořkostech musí často býti a zvláště když se rozpomínají na věci minulé nehodné, jakož písmo dí: Rozpomenul já tobě léta má v hořkosti duše mé; to jest, kteráž jsou hříchy zaneprázdněna byla, v nichž jest člověk milosti boží ztratil a hněvu jeho zasluhoval a bez užitku jej ztrávil, nic v nich k věčnosti nezasluhuje. I jinak vždy takoví s mnohými hořkostmi pokušení rozličných musí roditi spasitele skrze ctnosti, neb takoví nemohou
Strana 33
33 s utěšením těla roditi svého spasení; také mívají hořkosti ty duše, kteréž v milování Boha sladkosti jeho okoušejí, když se jim to zde ruší odpor- nými věcmi, nebo se vždy protivné věci trou o člověka, rušíce jemu pokoj a utěšení vnitřní. A nejvíce vzteklosť tělesná toho nedopustí, ježto se nese ven skrze smysly tělesné v rozličná vylití se světem, nebo žádosť tělesná vždy chce kromě sebe pohostinou býti. Protož ta duše, kteráž má roditi spasitele, má býti oddána jednomu muži. Položmež ale tuto muže rozum osvícený, ježto může Boha znáti a jeho se přidržeti poddáním pravdě jeho. A ten rozum má vlásti jako muž a držeti duši v božím oddání a poslušenství, tak aby jí žádosť tělesná a světská nevedla po sobě, ale aby sobě jednoho muže Boha skrze poznání rozumu zvolila a jemu poddána byla, tak aby bez jeho rady a bez jeho vůle nic činiti nesměla. Nebo takové oddání má býti, aby bylo ustavičné spojení nerozdílné a věčné a musí býti v tovaryšství účastné, jakož k tomu něco podobně oddání tělesné tovaryšství má, že opustí otce, mateř, přátely i všecky jiné muže; jedině s tím přítomné tovaryšství drží do smrtí, kterémuž bývá oddána. Protož jinak neporodí spasitele, nevejde-li s ním v takový svazek skrze víru a čisté obzvláštní milování, aby jeho s oka nespouštěla a bez něho nikdy býti nechtěla. Nebo jinak duše, kteréž nepřebývají u víře Kristově, jsou jako cizoložnice, k mnohým milovníkům patříce, ač se ústy přizná- vají ke Kristu, ale srdcem i skutkem smilní s tělem světským i s ďábly. A to z toho pochází, že nejsou oddány celým srdcem Bohu, než kam chtí tam jdou, co zamyšlí, to činí. Musí tedy zkárané srdce býti a bázlivé, čině všecko s radou boží, kteréž by mělo v tom oddání býti. Ale pyšní, smilní a soběvolní strhají ty sítě a svazky, nezaváží se v ty úzkosti, jedva s ním v tom ostanou, proč by je světská hanba obtížila. Potom dí čtení: „I stalo se jest, když tu byli, naplnili jsou se dnové, aby porodila. I porodila jest syna svého prvorozeného a plénkami jeho ovinula a položila v jesličky, nebo nebylo jemu místa v obecnici.“ To jest bylo uložením božím, že jsou šli do Betléma, když se čas porodu do- plňoval, nebo jsou písma prorocká o tom byla, že se má Kristus v Be- tlémě naroditi. A že dí čtení: I porodila jest syna svého prvorozeného, proto že jest jej měla Bohu obětovati podle přikázání božího a že k tomu má býti pacholík prvorozený. To jest ve všech věcech našich, aby prvotní úmysl byl to míti, toho požívati pro chválu boží a ke cti jemu. Protož vždy prvorozené obětujem, když napřed Pána Boha předkládáme v každé věci, abychom se jemu v tom slíbili a tím jemu posloužili. Ale lid tento vždy své prvorozené jinému obětuje než Bohu a toho jest jistý důvod. Neb když se přihodí dvě věci, vůli boží naplniti a lidskou, přikázání člověka a přikázání boží, nalézá se, že přikázání boží bývá opuštěno pro lidské aneb pro svůj marný zámysl. Ale že má obětován býti Bohu pa- cholík prvorozený rodu mužského a ne žena; nebo žena znamenává ne- dostatek a neustavičnosť lehkou v dobrém a ta může i na muži býti. Protož může ženou býti muž podle toho rozumu a žena mužem, když zmužile a silně v dobrém prospívá, silně a ustavičně v dobrém trvá a netočí sebou jako tresť lehká a prázdná mezi větry, počnouc to a chytí se opět jiného a toť slove, že na větrna dobrého nekonající. Protož chce Pán zmužile stálostí aby jemu obětována byla. A kdež tuto čtení dí: „I porodila jest syna svého prvorozeného a v plénky jej ovinula a položila v jeslech, neb jemu nebylo místa v obec- nici.“ Ty věci slyšeti nebo čísti nám jsou lehké a našemu životu zhovadi- 9
33 s utěšením těla roditi svého spasení; také mívají hořkosti ty duše, kteréž v milování Boha sladkosti jeho okoušejí, když se jim to zde ruší odpor- nými věcmi, nebo se vždy protivné věci trou o člověka, rušíce jemu pokoj a utěšení vnitřní. A nejvíce vzteklosť tělesná toho nedopustí, ježto se nese ven skrze smysly tělesné v rozličná vylití se světem, nebo žádosť tělesná vždy chce kromě sebe pohostinou býti. Protož ta duše, kteráž má roditi spasitele, má býti oddána jednomu muži. Položmež ale tuto muže rozum osvícený, ježto může Boha znáti a jeho se přidržeti poddáním pravdě jeho. A ten rozum má vlásti jako muž a držeti duši v božím oddání a poslušenství, tak aby jí žádosť tělesná a světská nevedla po sobě, ale aby sobě jednoho muže Boha skrze poznání rozumu zvolila a jemu poddána byla, tak aby bez jeho rady a bez jeho vůle nic činiti nesměla. Nebo takové oddání má býti, aby bylo ustavičné spojení nerozdílné a věčné a musí býti v tovaryšství účastné, jakož k tomu něco podobně oddání tělesné tovaryšství má, že opustí otce, mateř, přátely i všecky jiné muže; jedině s tím přítomné tovaryšství drží do smrtí, kterémuž bývá oddána. Protož jinak neporodí spasitele, nevejde-li s ním v takový svazek skrze víru a čisté obzvláštní milování, aby jeho s oka nespouštěla a bez něho nikdy býti nechtěla. Nebo jinak duše, kteréž nepřebývají u víře Kristově, jsou jako cizoložnice, k mnohým milovníkům patříce, ač se ústy přizná- vají ke Kristu, ale srdcem i skutkem smilní s tělem světským i s ďábly. A to z toho pochází, že nejsou oddány celým srdcem Bohu, než kam chtí tam jdou, co zamyšlí, to činí. Musí tedy zkárané srdce býti a bázlivé, čině všecko s radou boží, kteréž by mělo v tom oddání býti. Ale pyšní, smilní a soběvolní strhají ty sítě a svazky, nezaváží se v ty úzkosti, jedva s ním v tom ostanou, proč by je světská hanba obtížila. Potom dí čtení: „I stalo se jest, když tu byli, naplnili jsou se dnové, aby porodila. I porodila jest syna svého prvorozeného a plénkami jeho ovinula a položila v jesličky, nebo nebylo jemu místa v obecnici.“ To jest bylo uložením božím, že jsou šli do Betléma, když se čas porodu do- plňoval, nebo jsou písma prorocká o tom byla, že se má Kristus v Be- tlémě naroditi. A že dí čtení: I porodila jest syna svého prvorozeného, proto že jest jej měla Bohu obětovati podle přikázání božího a že k tomu má býti pacholík prvorozený. To jest ve všech věcech našich, aby prvotní úmysl byl to míti, toho požívati pro chválu boží a ke cti jemu. Protož vždy prvorozené obětujem, když napřed Pána Boha předkládáme v každé věci, abychom se jemu v tom slíbili a tím jemu posloužili. Ale lid tento vždy své prvorozené jinému obětuje než Bohu a toho jest jistý důvod. Neb když se přihodí dvě věci, vůli boží naplniti a lidskou, přikázání člověka a přikázání boží, nalézá se, že přikázání boží bývá opuštěno pro lidské aneb pro svůj marný zámysl. Ale že má obětován býti Bohu pa- cholík prvorozený rodu mužského a ne žena; nebo žena znamenává ne- dostatek a neustavičnosť lehkou v dobrém a ta může i na muži býti. Protož může ženou býti muž podle toho rozumu a žena mužem, když zmužile a silně v dobrém prospívá, silně a ustavičně v dobrém trvá a netočí sebou jako tresť lehká a prázdná mezi větry, počnouc to a chytí se opět jiného a toť slove, že na větrna dobrého nekonající. Protož chce Pán zmužile stálostí aby jemu obětována byla. A kdež tuto čtení dí: „I porodila jest syna svého prvorozeného a v plénky jej ovinula a položila v jeslech, neb jemu nebylo místa v obec- nici.“ Ty věci slyšeti nebo čísti nám jsou lehké a našemu životu zhovadi- 9
Strana 34
34 lému nepříjemné a méně vážně než nějaké kroniky; nebo se tu praví, že Pán slávy, Pán nebe i země a Pán anjelský přišed k nám skrze tělesné a narození časné, nalezen jest chudý a umenšený. V stáji obecní se na- rodil a i v té stáji jiného místa neměl, než jesličky hovadům připravené a oděv jiný nebyl, jedině plénky. Všecky věci, kteréž k zvelebení slávy zdejší, které k obohacení a k rozkošem jsou, ty jemu nebyly, ani pokojů královských, ani zlatohlavů, ani sluhů mnohých, ani kterých jiných hoj- ností, kteréž k slávě a k rozkoší příslušejí, ale všecky chudé, potupné a od žádostí lidí světských vzdálené. Protož chtě učiti řečí i příkladem lidi zemské dokonalým věcem a žádosti jich k nebeským věcem obrátiti, nejprve ku příkladu potupil vskutku věci zemské, kteréž k slávě a k zve- lebení světa, k zbohacení a rozkošem jsou. A jakž při svém narození, tak i po všecky dny života svého i na skonání obloupený a nahý s pláčem umřel jest. A protož slavíce narození jeho máme věděti, že tím, což o něm pamatujeme, máme napomenuti býti, že, jakož se jest nám ukázal při svém narození bez slávy zemské a bez těch věcí, o nichž povědíno jest, již nás také chce tak míti, proto aby nás zemské věci nevážili od nebeských, nebo nebudeme hodni nebeských držeti, nepotupíme-li zemských dobrovolně. Protož pamatujíce narození spasitele našeho v chudobě bez slávy tohoto světa, i pak hledati bohatství a slávy na světě, co takoví světí, co pamatují, však k nim nic nepřináleží to narození, kteříž s ním tak nemyslí býti, nic jeho nepožijí, nic u něho nevezmou. Potom dí čtení: „A pastuchové byli v krajině té, bdíce a ostříhajíce bdění nočního nad svým stádem. A aj anděl Páně stál jest při nich a jasnosť boží obklíčila je i báli jsou se bázní velikou. I vece jim anděl: „Nechtějte se báti, nebo aj, zvěstuji vám radosť velikou, kteráž bude všemu světu. Nebo se jest narodil nám dnes spasitel, jenž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“ To jsou vše znamenité věci, co tu čtení praví, a zvláště, že narození spasitele našeho, kteréž tajno bylo pastuchům, jest zjeveno skrze anděly v času nočním, u velikém světle jasnosti boží k veliké radosti všemu světu. Ale pominouce již ony pastýře, přistupmež k nynějším, kteříž podle řečí doktorů měli by bdíti nad stády svými, aby se jim zjevení a zvěstování stalo prvotně o narození našeho spasitele. Ale nyní jest shledáno na mnohých, že na den narození božího proto bdí od půl noci a upíjí až do poledne, že jim ofěry kladou a zahrnou mnoho peněz po tom raním bdění, aby se měli nač vína napíti v svaté hody. Tiť jako vlci bdí, aby zdávili, sežrali, stříhli, dojili, loupili ovce a dali stádo na roztrhání veliké zvěři polní. A to činí pod koží ovčí, aby se jich vystříci nemohli. Ale pravá jsou slova ve čtení a k divu podobná, že tak slavné narození Kristovo nejprve jest oznámeno pastýřům, lidem zavrženým a prostým, jež jsou sobě pracně chleba dobývali pasením stáda ve dne i v noci a že jest Bůh s tím pominul biskupy, ježto jsou zákonem vládli a k nim příslušelo o narození spasitele lidského, též i mistry v zá- koně učené, krále, knížata i všecky moudré tohoto světa, aby v tom pravé bylo, z čehož jest sám spasitel Bohu otci děkoval, řka: „Díky činím tobě, otče a pane nebeský, že jsi ty věci skryl od moudrých a opatrných tohoto světa a zjevil si je maličkým; tak se jest líbilo, otče, před tebou.“ Nebo sprostnosť a upřimnosť lidská, při níž lsti není, ta se líbí Bohu a ohavnosť jest jemu veliký lhář a lstivý, ale se sprostými jest rozmlouvání jeho, jakož se tuto vidí s pastýři, chytrých světa nechav. Však věděti sluší, že ne hlouposť a ne slepota lidská jest sprostnosť, ta ctnosť Bohu milá. Ale sprostnosť, upřímnosť míní k Bohu i k lidem, neb nesprostní vždy musí
34 lému nepříjemné a méně vážně než nějaké kroniky; nebo se tu praví, že Pán slávy, Pán nebe i země a Pán anjelský přišed k nám skrze tělesné a narození časné, nalezen jest chudý a umenšený. V stáji obecní se na- rodil a i v té stáji jiného místa neměl, než jesličky hovadům připravené a oděv jiný nebyl, jedině plénky. Všecky věci, kteréž k zvelebení slávy zdejší, které k obohacení a k rozkošem jsou, ty jemu nebyly, ani pokojů královských, ani zlatohlavů, ani sluhů mnohých, ani kterých jiných hoj- ností, kteréž k slávě a k rozkoší příslušejí, ale všecky chudé, potupné a od žádostí lidí světských vzdálené. Protož chtě učiti řečí i příkladem lidi zemské dokonalým věcem a žádosti jich k nebeským věcem obrátiti, nejprve ku příkladu potupil vskutku věci zemské, kteréž k slávě a k zve- lebení světa, k zbohacení a rozkošem jsou. A jakž při svém narození, tak i po všecky dny života svého i na skonání obloupený a nahý s pláčem umřel jest. A protož slavíce narození jeho máme věděti, že tím, což o něm pamatujeme, máme napomenuti býti, že, jakož se jest nám ukázal při svém narození bez slávy zemské a bez těch věcí, o nichž povědíno jest, již nás také chce tak míti, proto aby nás zemské věci nevážili od nebeských, nebo nebudeme hodni nebeských držeti, nepotupíme-li zemských dobrovolně. Protož pamatujíce narození spasitele našeho v chudobě bez slávy tohoto světa, i pak hledati bohatství a slávy na světě, co takoví světí, co pamatují, však k nim nic nepřináleží to narození, kteříž s ním tak nemyslí býti, nic jeho nepožijí, nic u něho nevezmou. Potom dí čtení: „A pastuchové byli v krajině té, bdíce a ostříhajíce bdění nočního nad svým stádem. A aj anděl Páně stál jest při nich a jasnosť boží obklíčila je i báli jsou se bázní velikou. I vece jim anděl: „Nechtějte se báti, nebo aj, zvěstuji vám radosť velikou, kteráž bude všemu světu. Nebo se jest narodil nám dnes spasitel, jenž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“ To jsou vše znamenité věci, co tu čtení praví, a zvláště, že narození spasitele našeho, kteréž tajno bylo pastuchům, jest zjeveno skrze anděly v času nočním, u velikém světle jasnosti boží k veliké radosti všemu světu. Ale pominouce již ony pastýře, přistupmež k nynějším, kteříž podle řečí doktorů měli by bdíti nad stády svými, aby se jim zjevení a zvěstování stalo prvotně o narození našeho spasitele. Ale nyní jest shledáno na mnohých, že na den narození božího proto bdí od půl noci a upíjí až do poledne, že jim ofěry kladou a zahrnou mnoho peněz po tom raním bdění, aby se měli nač vína napíti v svaté hody. Tiť jako vlci bdí, aby zdávili, sežrali, stříhli, dojili, loupili ovce a dali stádo na roztrhání veliké zvěři polní. A to činí pod koží ovčí, aby se jich vystříci nemohli. Ale pravá jsou slova ve čtení a k divu podobná, že tak slavné narození Kristovo nejprve jest oznámeno pastýřům, lidem zavrženým a prostým, jež jsou sobě pracně chleba dobývali pasením stáda ve dne i v noci a že jest Bůh s tím pominul biskupy, ježto jsou zákonem vládli a k nim příslušelo o narození spasitele lidského, též i mistry v zá- koně učené, krále, knížata i všecky moudré tohoto světa, aby v tom pravé bylo, z čehož jest sám spasitel Bohu otci děkoval, řka: „Díky činím tobě, otče a pane nebeský, že jsi ty věci skryl od moudrých a opatrných tohoto světa a zjevil si je maličkým; tak se jest líbilo, otče, před tebou.“ Nebo sprostnosť a upřimnosť lidská, při níž lsti není, ta se líbí Bohu a ohavnosť jest jemu veliký lhář a lstivý, ale se sprostými jest rozmlouvání jeho, jakož se tuto vidí s pastýři, chytrých světa nechav. Však věděti sluší, že ne hlouposť a ne slepota lidská jest sprostnosť, ta ctnosť Bohu milá. Ale sprostnosť, upřímnosť míní k Bohu i k lidem, neb nesprostní vždy musí
Strana 35
35 býti lstiví a velmi nesnadně může v nich státi pravá milosť k Bohu i k bližním. Ale sprostí jsou jako volové, ježto, ač jsou velicí a silní, však je malé robě zapřáhne v těžký vůz, ani se jemu nebrání. Též sprost- nosť pravá, ježto upřímně k Bohu zří, což na ní vloženo bude, vždy před se jde a neukřiví jí nic protivného ani libého, vše pominoucí, vždy se Boha přidrží a jest bližnímu povolna, mající milosť k přátelům i k ne- přátelům. Ale že jest Bůh zjevil narození syna svého těm pastuchům, kteříž jsou bděli nad svými stády a ostříhali jich v čase nočním nebezpečném, protož obrátíce to k rozumu duchovnímu, musíť každý k tomu podobným pastýřem býti, kdo chce rozuměti Kristovu narození a býti jeho účasten. Neb každý má stáda neklidná, ježtoť má co pásti a nad čím bdíti v této veliké a temné noci. Jedno stádo těžké pásti má srdce své, o němž písmo přikazuje a dí: „Pakli v ně vpustils zlé věci, tehdy hotová smrť v něm stojí;“ nebo Bůh chce, aby jemu samému oddáno bylo a v něm toliko milování boží bylo. A poněvadž se rodí v něm zlá milování, zlá myslení, zlé žádosti hněvivé, závisti, neupřímnosti, lsti, nevěry, pýcha, tehdy je musí člověk na péči míti a bedlivě nad nim státi, aby ty zlé věci, počnouce růsti v srdci, moci nevzaly a nezkazily v něm milování božího. A též pilně ostříhati musí srdce člověk i od těch věcí, ježto v ně upadají ze světa, mezi nimiž vždy člověk přebývá a vidí a slyší je, nebo se ty všecky věci v ně stěhují a chtějí je osednouti a ďáblu v něm hospodu připraviti. Protož chce-li vždy člověk bdíti a stříci jeho, musíť dobrými věcmi zaneprázdniti je jako mlýn pšenicí, aby much a plev nemlel, nebo prázden zůstati nemůže. Druhé stádo pásti má smysly tělesné, ježto jsou jako brány, skrze něž se zlé věci v srdce stěhují a jsou okna, skrze něž smrť v naše domy vchází. Protož musí to stádo pilně pásti, aby ne všeho viděl a poslouchal. ne všeho čenichal a okoušel, ne všeho se dotýkal, ne všudy nohami kráčel, neb to všeho stádo jeho jest. Třetí stádo jest obcování, aby nad tím bděl a pilně je pásl, aby bylo příkladné, poctivé, stydlivé, pokorné, krotké, snažné, nelenivé, služebné, jiným k užitku a ku polepšení, opatrné v skutku i v řeči, neb jest to spasitel sám přikázal, řka: „Tak svěť světlo vaše, aby lidé vidouce dobře skutky vaše, velebili Boha otce, jenž v nebesích jest. Čtvrté stádo pásti má skutky dobré, kterýmiž dlužen jest z přiká- zání božího a za které má čekati chvály v nebi. Protož je pásti má, pilen jsa jich, dokudž k nim čas má, jakož Pán dí: „Dělejte, dokudž den jest; neboť přijde noc, když nižádný nebude moci nic dělati.“ Dokudž tedy čas jest, pilnosť má býti z víry o dobrých skutcích, aby jimi ujistil po- volání a spasení své. Protož mají býti pilní a nesmíšení ze zlými, upřímní, beze lsti, nad kterýmžto stádem mnoho bdíti musí, aby jeho lenosť a pokrytství neumenšilo a nezkazilo. „A když jsou tak pastuchové bděli, aj anděl Páně stál jest při nich“ atd. Ty pastýře nejprve vidění andělské zarmoutilo jest a potom je utěšilo, jakož jest obyčej dobrých andělův. Ale ďábel, zlý anděl, ježto hledá za- tracení lidského, ten hned lahodí nemoudrým, aby se v hříších ubezpečili, až by smrt přijdoucí do pekla je provodila. A že se to zvěstování spasitele našeho narození stalo o půl noci s jasností velikou, skrze to se rozumí, že čas temné noci byl jest na světě a on jakožto pravé světlo světa přišel jest uprostřed těch temností. Jakož písmo dí: „Lid, kterýž jest seděl 9*
35 býti lstiví a velmi nesnadně může v nich státi pravá milosť k Bohu i k bližním. Ale sprostí jsou jako volové, ježto, ač jsou velicí a silní, však je malé robě zapřáhne v těžký vůz, ani se jemu nebrání. Též sprost- nosť pravá, ježto upřímně k Bohu zří, což na ní vloženo bude, vždy před se jde a neukřiví jí nic protivného ani libého, vše pominoucí, vždy se Boha přidrží a jest bližnímu povolna, mající milosť k přátelům i k ne- přátelům. Ale že jest Bůh zjevil narození syna svého těm pastuchům, kteříž jsou bděli nad svými stády a ostříhali jich v čase nočním nebezpečném, protož obrátíce to k rozumu duchovnímu, musíť každý k tomu podobným pastýřem býti, kdo chce rozuměti Kristovu narození a býti jeho účasten. Neb každý má stáda neklidná, ježtoť má co pásti a nad čím bdíti v této veliké a temné noci. Jedno stádo těžké pásti má srdce své, o němž písmo přikazuje a dí: „Pakli v ně vpustils zlé věci, tehdy hotová smrť v něm stojí;“ nebo Bůh chce, aby jemu samému oddáno bylo a v něm toliko milování boží bylo. A poněvadž se rodí v něm zlá milování, zlá myslení, zlé žádosti hněvivé, závisti, neupřímnosti, lsti, nevěry, pýcha, tehdy je musí člověk na péči míti a bedlivě nad nim státi, aby ty zlé věci, počnouce růsti v srdci, moci nevzaly a nezkazily v něm milování božího. A též pilně ostříhati musí srdce člověk i od těch věcí, ježto v ně upadají ze světa, mezi nimiž vždy člověk přebývá a vidí a slyší je, nebo se ty všecky věci v ně stěhují a chtějí je osednouti a ďáblu v něm hospodu připraviti. Protož chce-li vždy člověk bdíti a stříci jeho, musíť dobrými věcmi zaneprázdniti je jako mlýn pšenicí, aby much a plev nemlel, nebo prázden zůstati nemůže. Druhé stádo pásti má smysly tělesné, ježto jsou jako brány, skrze něž se zlé věci v srdce stěhují a jsou okna, skrze něž smrť v naše domy vchází. Protož musí to stádo pilně pásti, aby ne všeho viděl a poslouchal. ne všeho čenichal a okoušel, ne všeho se dotýkal, ne všudy nohami kráčel, neb to všeho stádo jeho jest. Třetí stádo jest obcování, aby nad tím bděl a pilně je pásl, aby bylo příkladné, poctivé, stydlivé, pokorné, krotké, snažné, nelenivé, služebné, jiným k užitku a ku polepšení, opatrné v skutku i v řeči, neb jest to spasitel sám přikázal, řka: „Tak svěť světlo vaše, aby lidé vidouce dobře skutky vaše, velebili Boha otce, jenž v nebesích jest. Čtvrté stádo pásti má skutky dobré, kterýmiž dlužen jest z přiká- zání božího a za které má čekati chvály v nebi. Protož je pásti má, pilen jsa jich, dokudž k nim čas má, jakož Pán dí: „Dělejte, dokudž den jest; neboť přijde noc, když nižádný nebude moci nic dělati.“ Dokudž tedy čas jest, pilnosť má býti z víry o dobrých skutcích, aby jimi ujistil po- volání a spasení své. Protož mají býti pilní a nesmíšení ze zlými, upřímní, beze lsti, nad kterýmžto stádem mnoho bdíti musí, aby jeho lenosť a pokrytství neumenšilo a nezkazilo. „A když jsou tak pastuchové bděli, aj anděl Páně stál jest při nich“ atd. Ty pastýře nejprve vidění andělské zarmoutilo jest a potom je utěšilo, jakož jest obyčej dobrých andělův. Ale ďábel, zlý anděl, ježto hledá za- tracení lidského, ten hned lahodí nemoudrým, aby se v hříších ubezpečili, až by smrt přijdoucí do pekla je provodila. A že se to zvěstování spasitele našeho narození stalo o půl noci s jasností velikou, skrze to se rozumí, že čas temné noci byl jest na světě a on jakožto pravé světlo světa přišel jest uprostřed těch temností. Jakož písmo dí: „Lid, kterýž jest seděl 9*
Strana 36
36 v temnostech, uzřel jest světlosť velikou a sedícím v krajině stínu smrti světlo vzešlo jest jim.“ Byloť by jistě i nyní veliké potřeby, aby to světlo zasvítilo ve tmách již škodnějších, nebo jsou tuto již převýšenější škody, když světlo slova božího tmami jest a tmy světlem, aby skrze zlý smysl víry, skrze písma a skrze duchovní a posvátné věci bloudili a slepí byli a zahynuli. Ale to světlo jest takové a tak mocné, žeť může i ty všecky tmy proskočiti a nahotu a hanbu všech ukázati a každého, kdož v kterých tmách bloudí, osvítiti. Nebo on jest světlo pravé, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. „Také tu anděl Páně pastýřům dí: „Neroďte se báti“ a praví jim příčinu, proč se nemají báti, řka jim: „Neb aj zvěstuji vám radosť velikou, kteráž bude všemu světu, nebo se jest dnes nám narodil spasitel,“ nebo on spasí lid svůj od hříchův jich a tak i od pekla, neb jest nás smířil s Bohem, otcem, v krvi své a přivedl milosť i pokoj. Koho se tehdy báti budeme, doufajíce v Boha, jako synové v otce? Právě tehdy zvěstuje narození spasitele anděl dí: „Neroďte se báti, neb se jest nám narodil ne k bázni, ale k naději, ne k zármutku, ne k zatracení, ale aby nás spasil od hříchů našich, ne ku pohanění, ale k věčnému oslavení.“ A dí tu anděl: Narodil se nám; nebo jako se jest narodil lidem k slávě, takéž andělům k radosti. Nebo pád andělský opravil jest poko- lením lidským, naplňuje jimi kůry andělské, z nichž jsou andělé zlí vypadli. To jest pak znamenité, že tu dí anděl, že bude radosť všemu lidu, to jest věřícímu v něho živou vírou. Nebo taková víra živá uvodí užitek narození Kristova, aby se v duchu mohli radovati, majíce v sobě moc na- rození jeho, aby necizími ústy říci mohli: „Nám se jest narodil spasitel.“ Jinak netoliko pohané a židé nemohou se radovati z jeho narození, ale všecko množství toho křesťanstva, ježto jej ústy vyznávají a velebí jeho narození v chrámech, ale skutky zlými jeho zapírají. Tiť se neradují jeho narození v pravdě, leč skrze píšťaly varhan a skrze nějaké písně s láma- nými notami. Potom dí čtení: „A to vám znamení; naleznete nemluvňátko v plénky ovinuté a položené v jeslech.“ Vše znamení královská, aby jeho po erbech a po korouhvích poznali, po zlatohlavích a po síních krásných; toho všeho nic neměl. Protož ďěťátkem chtěl od pastýřů nalezen býti, v plénky ovinutý a v jeslech položený. A ty všecky věci jsou znamení pokory a chudoby, kteréž jest zvolil po všechny dny života svého až do smrti ohavné kříže, kdež chudě oloupený, a nahý, umřel jest pro nás Ale Antikristova znamení jsou proti tomu zpět slova pýchy, bohatství, rozkoš veliká, kterýž všeho nenavidí a varuje se, což jest koli Pán Ježíš na sobě měl. Dí dále čtení: „A náhle stálo jest s andělem množství rytířstva nebeského, chválíce Boha.“ To jest, aby tvrdě a pevně ujistilo množství andělů to, což jest anděl jeden pastýřům zvěstoval o narození spasitele našeho, kteréž jsou dávno proroci předpověděli, aby omluvy neměli po- tupní židé, že jsou přišlého potupili, an jim slíben byl a aby vždy věčně jich nevděčnosť pamatována a hlásána byla. Ale není div tak veliký do židů nevěrných, že jsou tak mnohým svědectvím o příští Kristovu věřiti nechtěli, ani jemu samému, ano i dnes množství národů, zemí a jazyků věříce a ústy vyznávajíce, že on jest Kristus, syn boží, ale z mnoha set lidí nebude nalezen jeden, ježto by jeho věřil a činil, což on přikazuje. Budeme křičeti od půl noci, velebíce narození jeho hlasy mnohými, ale malé věci tělesné nedáme na jeho soud a pro haléř selžeme.
36 v temnostech, uzřel jest světlosť velikou a sedícím v krajině stínu smrti světlo vzešlo jest jim.“ Byloť by jistě i nyní veliké potřeby, aby to světlo zasvítilo ve tmách již škodnějších, nebo jsou tuto již převýšenější škody, když světlo slova božího tmami jest a tmy světlem, aby skrze zlý smysl víry, skrze písma a skrze duchovní a posvátné věci bloudili a slepí byli a zahynuli. Ale to světlo jest takové a tak mocné, žeť může i ty všecky tmy proskočiti a nahotu a hanbu všech ukázati a každého, kdož v kterých tmách bloudí, osvítiti. Nebo on jest světlo pravé, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. „Také tu anděl Páně pastýřům dí: „Neroďte se báti“ a praví jim příčinu, proč se nemají báti, řka jim: „Neb aj zvěstuji vám radosť velikou, kteráž bude všemu světu, nebo se jest dnes nám narodil spasitel,“ nebo on spasí lid svůj od hříchův jich a tak i od pekla, neb jest nás smířil s Bohem, otcem, v krvi své a přivedl milosť i pokoj. Koho se tehdy báti budeme, doufajíce v Boha, jako synové v otce? Právě tehdy zvěstuje narození spasitele anděl dí: „Neroďte se báti, neb se jest nám narodil ne k bázni, ale k naději, ne k zármutku, ne k zatracení, ale aby nás spasil od hříchů našich, ne ku pohanění, ale k věčnému oslavení.“ A dí tu anděl: Narodil se nám; nebo jako se jest narodil lidem k slávě, takéž andělům k radosti. Nebo pád andělský opravil jest poko- lením lidským, naplňuje jimi kůry andělské, z nichž jsou andělé zlí vypadli. To jest pak znamenité, že tu dí anděl, že bude radosť všemu lidu, to jest věřícímu v něho živou vírou. Nebo taková víra živá uvodí užitek narození Kristova, aby se v duchu mohli radovati, majíce v sobě moc na- rození jeho, aby necizími ústy říci mohli: „Nám se jest narodil spasitel.“ Jinak netoliko pohané a židé nemohou se radovati z jeho narození, ale všecko množství toho křesťanstva, ježto jej ústy vyznávají a velebí jeho narození v chrámech, ale skutky zlými jeho zapírají. Tiť se neradují jeho narození v pravdě, leč skrze píšťaly varhan a skrze nějaké písně s láma- nými notami. Potom dí čtení: „A to vám znamení; naleznete nemluvňátko v plénky ovinuté a položené v jeslech.“ Vše znamení královská, aby jeho po erbech a po korouhvích poznali, po zlatohlavích a po síních krásných; toho všeho nic neměl. Protož ďěťátkem chtěl od pastýřů nalezen býti, v plénky ovinutý a v jeslech položený. A ty všecky věci jsou znamení pokory a chudoby, kteréž jest zvolil po všechny dny života svého až do smrti ohavné kříže, kdež chudě oloupený, a nahý, umřel jest pro nás Ale Antikristova znamení jsou proti tomu zpět slova pýchy, bohatství, rozkoš veliká, kterýž všeho nenavidí a varuje se, což jest koli Pán Ježíš na sobě měl. Dí dále čtení: „A náhle stálo jest s andělem množství rytířstva nebeského, chválíce Boha.“ To jest, aby tvrdě a pevně ujistilo množství andělů to, což jest anděl jeden pastýřům zvěstoval o narození spasitele našeho, kteréž jsou dávno proroci předpověděli, aby omluvy neměli po- tupní židé, že jsou přišlého potupili, an jim slíben byl a aby vždy věčně jich nevděčnosť pamatována a hlásána byla. Ale není div tak veliký do židů nevěrných, že jsou tak mnohým svědectvím o příští Kristovu věřiti nechtěli, ani jemu samému, ano i dnes množství národů, zemí a jazyků věříce a ústy vyznávajíce, že on jest Kristus, syn boží, ale z mnoha set lidí nebude nalezen jeden, ježto by jeho věřil a činil, což on přikazuje. Budeme křičeti od půl noci, velebíce narození jeho hlasy mnohými, ale malé věci tělesné nedáme na jeho soud a pro haléř selžeme.
Strana 37
37 K těm pak slovům máme pilně zříti, kterýmiž množství rytířstva nebeského chválili jsou Boha, řkouce: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Andělé Bohu slávu a velebnosť ohlašují zrození Kristova, neb jest v tom nesmírné milosrdenství lidem hříšným ukázal, poslav syna svého jednorozeného spasitele světa, aby skrze něho živi byli. Také proto vzdávali Bohu chválu andělé, neb jest byla Bohu odjata v pokolení lidském, kdežto pokolení skrze hřích Adamova přestoupení od- jato jest bylo Bohu, takže jest nemohlo hodně Bohu chvály vzdávati, tupíc Boha hříchy svými, jsouc prodáno pro hřích v službu dáblu. Protož skrze vykoupení spasitele navráceno jest Bohu, jsouc již smířeno s ním v krvi jeho. A tudy jest sňata potupa s Pána Boha, že to pokolení, jsouc očistěno od hříchu, jest již ke cti a k chvále boží připraveno, aby v něm Bůh veleben byl jako v svém zvláštním stvoření sobě ke cti připraveném, aby již jako člověk rozumný z úmyslu a z vůle ve všelikém skutku hledal cti a chvály boží, a všudy s pilností ostříhal se, aby k hanbě a ku po- tupě Bohu nic neučinil, ani nemluvil, ani sám byl. Nebo cožkoli kdo proti přikázání jeho učiní, to na potupu a ku posměchu Bohu učiní. Protož říše nebeská vzdavši Bohu chválu na výsosti, vyznává na zemi pokoj lidem dobré vůle, pokoj, kterýmž skrze Jezukrista, syna božího, smířeni jsou s Bohem. Nebo na tom nejvíce záleží pokoj jich, jehož po- třebují, aby v pravém míru s Bohem stáli. Nebo snadně ten může pokoj míti, komuž Bůh přeje a kdož má milosť jeho. A ten pokoj ne každému dán bývá, jakož jsou andělé pověděli, ale toliko lidem dobré vůle. A toť jsou ti, kteříž žádají a milují to dobré, kteréž se Bohu líbí. A to se jemu líbí, aby každá vůle dobrá šla po jeho nejlepší vůli, kterážto jinde jest ovšem skryta, jedině v jeho zákoně jest zjevna těm, kteříž ji hledají a na ni se v zákoně jeho ptají, myslíce na ni ve dne i v noci. A ta dobrá vůle v člověku musí býti pracovita, chtící vždy dobrá býti. Nebo dobré vůli mnohé zlé věci přináležejí, ježto s utěšením, s radostí a s libostmi lahodnými táhnou vůli dobrou v přestoupení. Protož bude-li dobrá vůle spojena s dobrou vůlí boží, musí těmi všemi lahodnými a libými věcmi těla pohrdati a jim se s bolestí odjíti. Aniž by mohla poznána býti, by dobrá byla, když by zlého svobodně nezavrhla, bývajíc od něho la- hodně jímána. Druhé zlé jest protivné, ježto sužuje a zarmucuje vůli dobrou a někdy ji násilím poráží a obtěžuje a ke zlému popuzuje. Protož ty věci protivné dobrá vůle musí trpělivostí a pokorou přemoci a v těch zlých věcech bolestně s nouzí nevinnosť zachovati. Někdy skrze mnohá proti- venství poskvrní se a ztratí dobrotu svou a někdy malé a lehké bezpráví uvede člověka u velikou nepokoru, v sváry, v hanění, v pomsty. A již ji ty protivné věci poskvrní a hned nebude dobrá vůle spojena s vůlí boží, leč to pokáním opraví. Také dobrá vůle musí přemoci a odraziti od sebe lenosť, z níž po- chází opuštění dobrého, váhání, nechtivosť, rozmařilosť, nedbání, tesknosť, bázeň, rozpaky toužebné a potom mrzkosť k zlému a nechání dobrého. Protož musí býti horlivá, pilná, snažná k naplnění vůle boží. Také dobrá vůle musí býti trvalá a ustavičná, dlouho trpělivá, aby počnoucí dobré konala před se, nepřestávajíc pro mnohé odpornosti, ani se nerozpakujíc pro dlouhé časy, a toť slove dlouho čekání Boha. Také dobrá vůle musí býti upřímná, tak aby ji nemohlo ukřiviti od vůle boží pokrytectví ani marná chvála, ani přízeň, ani zisk tělesný, ani aby co dobrého pro ty pověděné věci činiti chtěl, nebo kterou zlosť tajně 10
37 K těm pak slovům máme pilně zříti, kterýmiž množství rytířstva nebeského chválili jsou Boha, řkouce: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Andělé Bohu slávu a velebnosť ohlašují zrození Kristova, neb jest v tom nesmírné milosrdenství lidem hříšným ukázal, poslav syna svého jednorozeného spasitele světa, aby skrze něho živi byli. Také proto vzdávali Bohu chválu andělé, neb jest byla Bohu odjata v pokolení lidském, kdežto pokolení skrze hřích Adamova přestoupení od- jato jest bylo Bohu, takže jest nemohlo hodně Bohu chvály vzdávati, tupíc Boha hříchy svými, jsouc prodáno pro hřích v službu dáblu. Protož skrze vykoupení spasitele navráceno jest Bohu, jsouc již smířeno s ním v krvi jeho. A tudy jest sňata potupa s Pána Boha, že to pokolení, jsouc očistěno od hříchu, jest již ke cti a k chvále boží připraveno, aby v něm Bůh veleben byl jako v svém zvláštním stvoření sobě ke cti připraveném, aby již jako člověk rozumný z úmyslu a z vůle ve všelikém skutku hledal cti a chvály boží, a všudy s pilností ostříhal se, aby k hanbě a ku po- tupě Bohu nic neučinil, ani nemluvil, ani sám byl. Nebo cožkoli kdo proti přikázání jeho učiní, to na potupu a ku posměchu Bohu učiní. Protož říše nebeská vzdavši Bohu chválu na výsosti, vyznává na zemi pokoj lidem dobré vůle, pokoj, kterýmž skrze Jezukrista, syna božího, smířeni jsou s Bohem. Nebo na tom nejvíce záleží pokoj jich, jehož po- třebují, aby v pravém míru s Bohem stáli. Nebo snadně ten může pokoj míti, komuž Bůh přeje a kdož má milosť jeho. A ten pokoj ne každému dán bývá, jakož jsou andělé pověděli, ale toliko lidem dobré vůle. A toť jsou ti, kteříž žádají a milují to dobré, kteréž se Bohu líbí. A to se jemu líbí, aby každá vůle dobrá šla po jeho nejlepší vůli, kterážto jinde jest ovšem skryta, jedině v jeho zákoně jest zjevna těm, kteříž ji hledají a na ni se v zákoně jeho ptají, myslíce na ni ve dne i v noci. A ta dobrá vůle v člověku musí býti pracovita, chtící vždy dobrá býti. Nebo dobré vůli mnohé zlé věci přináležejí, ježto s utěšením, s radostí a s libostmi lahodnými táhnou vůli dobrou v přestoupení. Protož bude-li dobrá vůle spojena s dobrou vůlí boží, musí těmi všemi lahodnými a libými věcmi těla pohrdati a jim se s bolestí odjíti. Aniž by mohla poznána býti, by dobrá byla, když by zlého svobodně nezavrhla, bývajíc od něho la- hodně jímána. Druhé zlé jest protivné, ježto sužuje a zarmucuje vůli dobrou a někdy ji násilím poráží a obtěžuje a ke zlému popuzuje. Protož ty věci protivné dobrá vůle musí trpělivostí a pokorou přemoci a v těch zlých věcech bolestně s nouzí nevinnosť zachovati. Někdy skrze mnohá proti- venství poskvrní se a ztratí dobrotu svou a někdy malé a lehké bezpráví uvede člověka u velikou nepokoru, v sváry, v hanění, v pomsty. A již ji ty protivné věci poskvrní a hned nebude dobrá vůle spojena s vůlí boží, leč to pokáním opraví. Také dobrá vůle musí přemoci a odraziti od sebe lenosť, z níž po- chází opuštění dobrého, váhání, nechtivosť, rozmařilosť, nedbání, tesknosť, bázeň, rozpaky toužebné a potom mrzkosť k zlému a nechání dobrého. Protož musí býti horlivá, pilná, snažná k naplnění vůle boží. Také dobrá vůle musí býti trvalá a ustavičná, dlouho trpělivá, aby počnoucí dobré konala před se, nepřestávajíc pro mnohé odpornosti, ani se nerozpakujíc pro dlouhé časy, a toť slove dlouho čekání Boha. Také dobrá vůle musí býti upřímná, tak aby ji nemohlo ukřiviti od vůle boží pokrytectví ani marná chvála, ani přízeň, ani zisk tělesný, ani aby co dobrého pro ty pověděné věci činiti chtěl, nebo kterou zlosť tajně 10
Strana 38
38 a pokrytě sobě osobiti, než aby všecko dobré činil pro samou česť a chválu boží z milosti a odplaty, aby v zadlužení Pána Krista mohl a žádal dojíti. Protož nižádný pokrytec pyšný, marnomluvný není upřímný a není dobré vůle, ani ten, kdož se kterým hříchem dělí od vůle boží. VI. Toto čtení též čte se na den božího narození. Lukáš v II. kapitole. I stalo se jest, když odešli od nich andělé do nebe, pastýři mluvili jsou vespolek, řkouce: „Pojďme až do Betléma a vizme to slovo, které se jest stalo, které učinil Pán a ukázal nám.“ I přišli chvátajíce a nalezli Marii a Josefa a nemluvňátko položené v jeslech a uzřevše poznali o slovu, kteréž jim pověděno bylo o tom dítěti. I divili jsou se všichni, kteříž slyšeli je, i těm věcem, kteréž praveny byly od pastýřův k nim. A Maria zachovala všecka slova, skládajíc je v srdci svém. I navrátili jsou se pastýři, chválíce a velebíce Boha ze všech věcí, kteréž byli slyšeli a viděli, jakož jest pověděno k nim. Tu čtení mluví o andělech, že zděvše poselství k pastýřům od Boha, vrátili se do nebe. Neb tak andělé slovou poslové poslaní v službu pro ty, kteříž dědictví spasení přijmouti mají, aby i v tom Bůh povýšil člověka, přidávaje jemu k službě anděly, když by toho uměl vděčen býti. Dále tu mluví čtení o pastýřích, kterak majíce zjevení z nebe a poselství od Boha, ihned z toho obnoveni jsou u vnitřním člověku a ne- mohli jsou tajiti toho, ale počali mluviti spolu o tom. Nebo dar nebeský jako oheň zapaluje mysl lidskou v dobrém a rozum osvěcuje, aby ti darové hojněji v nich rostly. Protož bude-li to pravda, že se jest nám s pastýři narodil spasitel a jest-li jako jiskra jich ohně v nás, nebudeť to tajno a bu- deme radostně o něm mluviti, aby srdce naše v ce spolu hořelo radostí, kteráž jest pěstována od andělů všemu lidu věřícímu. A že jsou pastýři řekli: „Pojďme do Betléma.“ Betlém se vykládá dům chleba. Protož ta srdce, v nichž hojně slovo boží přebývá, dům chlebný jsou a tu se duchovní spasitel rodí. Dejž nám to, Pane Bože, aby v nás slovo boží se urodilo a užitek neslo a nezhynulo jako manna neposlušným židům, ale abychom v něm život nalezli a spasitele z něho duchovně rodili! A dále pastýři dějí: „A vizme to slovo, kteréž jest učinil Pán a ukázal nám, ohledejme to děťátko!“ Protož poslušenství skutečné v tom k slovu božímu ukazují, což jest jim tu koli ukázalo a zjevilo, tomu jsou uvěřili a skutečně naplnili, a toť jest výklad nejjistější, na tomť všecko záleží, aby, kdož slyší slovo boží, viděl je také okem rozumnosti a poznal, k čemu člověka vede a přidal k němu víru a skutkem to naplnil, cožkoli ono chce a přikazuje. Nebo jako jest bylo potřebné pastýřům podle těch slov zvěděti o jeho synu, takť jest i nám potřebí rozuměti a věřiti, že se jest vtělil, u veliké pokoře a chudobě se narodil, pracovitě a bolestně na tom světě obcoval a ohavně v ukrutných bolestech a v největší chudobě, oloupený jsa, za naše hříchy jest umřel. Protož ty věci spatřiti a víru živou k nim míti jest užitek spasení. Tak však, ač kdo uzří a spatří slova
38 a pokrytě sobě osobiti, než aby všecko dobré činil pro samou česť a chválu boží z milosti a odplaty, aby v zadlužení Pána Krista mohl a žádal dojíti. Protož nižádný pokrytec pyšný, marnomluvný není upřímný a není dobré vůle, ani ten, kdož se kterým hříchem dělí od vůle boží. VI. Toto čtení též čte se na den božího narození. Lukáš v II. kapitole. I stalo se jest, když odešli od nich andělé do nebe, pastýři mluvili jsou vespolek, řkouce: „Pojďme až do Betléma a vizme to slovo, které se jest stalo, které učinil Pán a ukázal nám.“ I přišli chvátajíce a nalezli Marii a Josefa a nemluvňátko položené v jeslech a uzřevše poznali o slovu, kteréž jim pověděno bylo o tom dítěti. I divili jsou se všichni, kteříž slyšeli je, i těm věcem, kteréž praveny byly od pastýřův k nim. A Maria zachovala všecka slova, skládajíc je v srdci svém. I navrátili jsou se pastýři, chválíce a velebíce Boha ze všech věcí, kteréž byli slyšeli a viděli, jakož jest pověděno k nim. Tu čtení mluví o andělech, že zděvše poselství k pastýřům od Boha, vrátili se do nebe. Neb tak andělé slovou poslové poslaní v službu pro ty, kteříž dědictví spasení přijmouti mají, aby i v tom Bůh povýšil člověka, přidávaje jemu k službě anděly, když by toho uměl vděčen býti. Dále tu mluví čtení o pastýřích, kterak majíce zjevení z nebe a poselství od Boha, ihned z toho obnoveni jsou u vnitřním člověku a ne- mohli jsou tajiti toho, ale počali mluviti spolu o tom. Nebo dar nebeský jako oheň zapaluje mysl lidskou v dobrém a rozum osvěcuje, aby ti darové hojněji v nich rostly. Protož bude-li to pravda, že se jest nám s pastýři narodil spasitel a jest-li jako jiskra jich ohně v nás, nebudeť to tajno a bu- deme radostně o něm mluviti, aby srdce naše v ce spolu hořelo radostí, kteráž jest pěstována od andělů všemu lidu věřícímu. A že jsou pastýři řekli: „Pojďme do Betléma.“ Betlém se vykládá dům chleba. Protož ta srdce, v nichž hojně slovo boží přebývá, dům chlebný jsou a tu se duchovní spasitel rodí. Dejž nám to, Pane Bože, aby v nás slovo boží se urodilo a užitek neslo a nezhynulo jako manna neposlušným židům, ale abychom v něm život nalezli a spasitele z něho duchovně rodili! A dále pastýři dějí: „A vizme to slovo, kteréž jest učinil Pán a ukázal nám, ohledejme to děťátko!“ Protož poslušenství skutečné v tom k slovu božímu ukazují, což jest jim tu koli ukázalo a zjevilo, tomu jsou uvěřili a skutečně naplnili, a toť jest výklad nejjistější, na tomť všecko záleží, aby, kdož slyší slovo boží, viděl je také okem rozumnosti a poznal, k čemu člověka vede a přidal k němu víru a skutkem to naplnil, cožkoli ono chce a přikazuje. Nebo jako jest bylo potřebné pastýřům podle těch slov zvěděti o jeho synu, takť jest i nám potřebí rozuměti a věřiti, že se jest vtělil, u veliké pokoře a chudobě se narodil, pracovitě a bolestně na tom světě obcoval a ohavně v ukrutných bolestech a v největší chudobě, oloupený jsa, za naše hříchy jest umřel. Protož ty věci spatřiti a víru živou k nim míti jest užitek spasení. Tak však, ač kdo uzří a spatří slova
Strana 39
39 ta, kteráž jest nám mluvil na zemi s námi přebývaje, nebo jsou slova života věčného, ježto podle nich máme zříditi skutky své k vůli boží a takť přijíti může užitek narození Kristova. Ale bez toho mluviti o plénkách, o jeslech, o pastýřích a o jiných věcech, kteréž byli při tom, a na to oslavovati narození Kristovo písněmi sladkými a mnohými, ještě i kadidla přikládajíce, nic tím Boha nezklameme, ani se Pán Ježíš ukojí těmi věcmi, když my jeho pokoru a chudobu, kterouž jest v plénkách a v jeslech leže ukázal, potupíme jako blud, varujíce se jím jako čert kříže. Potom dí čtení: „I přišli jsou s chvátáním a nalezli jsou Marii a Josefa a děťátko položené v jeslech. A uzřevše poznali jsou o slovu, které jim bylo pověděno o tom dítěti.“ Že jsou tito pastýři poslušenství s chvá- táním učinili, tomu může snadno uvěřeno býti, když jsou měli zjevení z nebe, ježto jsou jim osvíceni byli a obnoveni u vnitřním člověku a jako ohněm zapáleni i radostí obveseleni. Protož jsou nemohli váhati meškajíce, ani leniti nedbajíce, nebo i nyní, když málo srdce lidská budou svlažena darem milosti boží, ihned jako ze sna probuzeni bývají, snaženství s chvá- táním ukazujíce v těch věcech, ke kterým je milosť boží pudí. Aniž se to může utajiti, neb pospíchají vždy z dobrého v lepší. Pakli toho daru božského není v kom, tehdy všecko, což božího jest, mlčí v něm, pokoj má jako pustina bez lidí. Přišedše pak takoví poslušní pastýřové, poznali jsou ta znamení, kteráž jim anděl oznámil, při tom děťátku a uvěřili jsou slovům božím, že to děťátko položené v jeslech jest spasitel světa, Kristus Ježíš v zákoně slíbený. A to jsou mohli z toho míti, že jsou již byli uvěřili prve slovu božímu od anděla pravenému. A ač jsou věci sprostné a nezřetedlné byly při tom, stáje, jesle, plíny i jiné věci chudé, kteréž jsou jim za znamení byly dány, však jsou nepochybili pro ta znamení chatrná a chudá. A z toho nám naučení ostává, po jakých znameních nám slovo boží pravdu ukazuje. Považ onoho, kdež svatý Jakub dí: „Kdo chce moudrým býti, budiž bláznem ve světě, aby byl moudrý, a opět kdoť dá v líce, nastav mu i druhého, a kdo se chce s tebou soudem svářiti o sukni, přidej mu i plášť a když všecko zlé řkou na vás, radujte se.“ Však to vše prvé bláznovství u světa jest a slovo boží jest k tomu, jehož se přidrží jakási potupnosť posměšná a kdož v tom uvěří slovu božímu, porozumíť pravdě. Potom dí čtení: „A všichni, kdož jsou to slyšeli, divili jsou se i těm věcem, kteréž praveny byly od pastýřů k nim.“ Tito pastýřové byli jsou první svědkové z lidí Kristova narození a kazatelé, vyznávajíce jméno Ježíšovo za jeho dětinství. Dobyl sobě kazatelův ze stáda a brzo je naučil kázati. Protož, Pane Ježíši, velikéť jest nyní mlčení o tobě, ač jest mnohé huhlání ďábelství školního, poněvadž jsi otevřel ústa pastýřům neumělým, mocen jsi i dnes dáti slovo své neumělým, aby jiného nic nečinili, než jméno tvé mnohým ohlásili. Pane, pomni, že daremný jsi, darmo jsi se narodil a darmo jsi trpěl, neb již pokrytci bohatí vyprázdnili jsou chválu tvou. Však oni praví, že jich modlitby platny jsou, ne tvé; oniť prosí, oniť vyprošují, oniť čistí, oniť spravedlivými činí, oniť hříchy od- pouštějí, a všech spasení v rukou jich a ty jsi odstrčen, jedině tebou v měšec lidi ženou! A žeť pro kázání pastýřů o Pánu Ježíšovi divili jsou se všichni, neb oheň nemohl prázdniti, kterýž jest v ně Bůh milostivě s nebe vpustil a ihned se zapaloval ve mnohých, kteříž slyšeli slovo boží od nich o synu božím. A že jich mluvení bylo jest z upřímnosti, i mohlo jest mnohými hnouti a milosti přidati a i dnes to býti může. 10*
39 ta, kteráž jest nám mluvil na zemi s námi přebývaje, nebo jsou slova života věčného, ježto podle nich máme zříditi skutky své k vůli boží a takť přijíti může užitek narození Kristova. Ale bez toho mluviti o plénkách, o jeslech, o pastýřích a o jiných věcech, kteréž byli při tom, a na to oslavovati narození Kristovo písněmi sladkými a mnohými, ještě i kadidla přikládajíce, nic tím Boha nezklameme, ani se Pán Ježíš ukojí těmi věcmi, když my jeho pokoru a chudobu, kterouž jest v plénkách a v jeslech leže ukázal, potupíme jako blud, varujíce se jím jako čert kříže. Potom dí čtení: „I přišli jsou s chvátáním a nalezli jsou Marii a Josefa a děťátko položené v jeslech. A uzřevše poznali jsou o slovu, které jim bylo pověděno o tom dítěti.“ Že jsou tito pastýři poslušenství s chvá- táním učinili, tomu může snadno uvěřeno býti, když jsou měli zjevení z nebe, ježto jsou jim osvíceni byli a obnoveni u vnitřním člověku a jako ohněm zapáleni i radostí obveseleni. Protož jsou nemohli váhati meškajíce, ani leniti nedbajíce, nebo i nyní, když málo srdce lidská budou svlažena darem milosti boží, ihned jako ze sna probuzeni bývají, snaženství s chvá- táním ukazujíce v těch věcech, ke kterým je milosť boží pudí. Aniž se to může utajiti, neb pospíchají vždy z dobrého v lepší. Pakli toho daru božského není v kom, tehdy všecko, což božího jest, mlčí v něm, pokoj má jako pustina bez lidí. Přišedše pak takoví poslušní pastýřové, poznali jsou ta znamení, kteráž jim anděl oznámil, při tom děťátku a uvěřili jsou slovům božím, že to děťátko položené v jeslech jest spasitel světa, Kristus Ježíš v zákoně slíbený. A to jsou mohli z toho míti, že jsou již byli uvěřili prve slovu božímu od anděla pravenému. A ač jsou věci sprostné a nezřetedlné byly při tom, stáje, jesle, plíny i jiné věci chudé, kteréž jsou jim za znamení byly dány, však jsou nepochybili pro ta znamení chatrná a chudá. A z toho nám naučení ostává, po jakých znameních nám slovo boží pravdu ukazuje. Považ onoho, kdež svatý Jakub dí: „Kdo chce moudrým býti, budiž bláznem ve světě, aby byl moudrý, a opět kdoť dá v líce, nastav mu i druhého, a kdo se chce s tebou soudem svářiti o sukni, přidej mu i plášť a když všecko zlé řkou na vás, radujte se.“ Však to vše prvé bláznovství u světa jest a slovo boží jest k tomu, jehož se přidrží jakási potupnosť posměšná a kdož v tom uvěří slovu božímu, porozumíť pravdě. Potom dí čtení: „A všichni, kdož jsou to slyšeli, divili jsou se i těm věcem, kteréž praveny byly od pastýřů k nim.“ Tito pastýřové byli jsou první svědkové z lidí Kristova narození a kazatelé, vyznávajíce jméno Ježíšovo za jeho dětinství. Dobyl sobě kazatelův ze stáda a brzo je naučil kázati. Protož, Pane Ježíši, velikéť jest nyní mlčení o tobě, ač jest mnohé huhlání ďábelství školního, poněvadž jsi otevřel ústa pastýřům neumělým, mocen jsi i dnes dáti slovo své neumělým, aby jiného nic nečinili, než jméno tvé mnohým ohlásili. Pane, pomni, že daremný jsi, darmo jsi se narodil a darmo jsi trpěl, neb již pokrytci bohatí vyprázdnili jsou chválu tvou. Však oni praví, že jich modlitby platny jsou, ne tvé; oniť prosí, oniť vyprošují, oniť čistí, oniť spravedlivými činí, oniť hříchy od- pouštějí, a všech spasení v rukou jich a ty jsi odstrčen, jedině tebou v měšec lidi ženou! A žeť pro kázání pastýřů o Pánu Ježíšovi divili jsou se všichni, neb oheň nemohl prázdniti, kterýž jest v ně Bůh milostivě s nebe vpustil a ihned se zapaloval ve mnohých, kteříž slyšeli slovo boží od nich o synu božím. A že jich mluvení bylo jest z upřímnosti, i mohlo jest mnohými hnouti a milosti přidati a i dnes to býti může. 10*
Strana 40
40 Potom dí čtení: „A Maria zachovávala všecka slova ta, snášejíc je v srdci svém.“ Tu čtení oznamuje plnosť panny Marie při slovech pravdy, kteráž jsou tehdy mluvena byla od Boha skrze anděly k pastýřům i jiným lidem o Pánu Kristu. Měla jest srdce dobré, ježto se hodilo v něm chovati slova pravdy, zvláště v tu chvíli, když se jest narodil z ní a dítětem byl. Neb mnohé věci podle zjevení ducha svatého mluveny jsou o něm od lidí dobrých, protož všech nás měla by zapomenouti její pilnosť k zacho- vání slov božích, abychom jich větrně a lehce nevážili, ani v zapomenutí jich vešli sami pro se i pro blížní. Nebo se máme na nich zasta- viti ve všeliké při i příhodě naší, neb víra na slovech božích stojí; ale když jich nevíme nebo zapomínáme, aniž víry míti budeme. I dí čtení: „Vrátili jsou se pastýři, chválíce a velebíce Boha ve všech věcech, kteréž jsou viděli a slyšeli, jakož jest mluveno k nim.“ Vrátili se, jsouce již více obohaceni v milosti boží a v radosti, nalezše spasitele světa a již jej očima spatřivše plénkami ovinutého a v jeslech položeného. Nebo jeho zjevení komuž jest, vždy s bohacením jest amen. VII. Neděle první po božím narození. Čtení svatého Lukáše v II. kapitole. Za onoho času byli jsou otec jeho a matka, divíce se těm věcem, kteréž praveny byly o něm. I požehnal jich Simeon a řekl k Marii, matce jeho: „Aj, položen jest tento na pád a ku povstání mnohých v lidu isra- elském a na znamení, jemuž to bude odpíráno, a tvouť duši pronikne jeho meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ Byla také Anna prorokyně, dcera Samuelova, z pokolení Asser; ta se byla sestarala ve dnech mnohých a živa byla s mužem svým sedm let od panenství svého. A ta vdova byla až do let osmdesáti a čtyř, kterážto neodcházela z chrámu, posty a modlit- bami sloužíc Bohu ve dne i v noci. A ta v tu hodinu přišedši chválila Hospodina a mluvila o něm všem, kteříž čekali vykoupení israelského. A když jsou do- konali všecky věci podle zákona Páně, vrátili jsou se do Galilee, města svého Nazareta. Dítě pak rostlo a posilňovalo se plné moudrosti a milosť boží byla v něm. Nejprve tu čtení vypravuje, kterak Josef, otec domnělý, a matka, pravá panna Maria, divili jsou se těm divným věcem tajným i zjevným, kteréž jsou praveny byly o tom děťátku Pánu Ježíšovi od pastýřův, od tří králů, kteříž od východu slunce přišli s dary a klaněli se jemu, od andělův i od lidí a kterak Bůh hýbe srdci lidskými, oznamuje jim to děťátko. A mnohým, ježto jsou spasení čekali, zjevuje se jim k utěšení. A jim nejprve jakožto rodičům k utěšení nejhojnějšímu, jimžto svěřen byl poklad nejvyšší s nebe syn boží jednorozený, jenž jest chtěl tělo z této drahé panny přijmouti a synem jejím býti a to jest jí bylo nejvíce divno a to veliké dobré ukázal jest jí pro její pokoru. Ale chváliti lidi svaté, že jsou tak věrni Bohu byli a čtení právě plnili, neprospěje nám to, nebudeme-li jim v tom podobni, nebo jsou se
40 Potom dí čtení: „A Maria zachovávala všecka slova ta, snášejíc je v srdci svém.“ Tu čtení oznamuje plnosť panny Marie při slovech pravdy, kteráž jsou tehdy mluvena byla od Boha skrze anděly k pastýřům i jiným lidem o Pánu Kristu. Měla jest srdce dobré, ježto se hodilo v něm chovati slova pravdy, zvláště v tu chvíli, když se jest narodil z ní a dítětem byl. Neb mnohé věci podle zjevení ducha svatého mluveny jsou o něm od lidí dobrých, protož všech nás měla by zapomenouti její pilnosť k zacho- vání slov božích, abychom jich větrně a lehce nevážili, ani v zapomenutí jich vešli sami pro se i pro blížní. Nebo se máme na nich zasta- viti ve všeliké při i příhodě naší, neb víra na slovech božích stojí; ale když jich nevíme nebo zapomínáme, aniž víry míti budeme. I dí čtení: „Vrátili jsou se pastýři, chválíce a velebíce Boha ve všech věcech, kteréž jsou viděli a slyšeli, jakož jest mluveno k nim.“ Vrátili se, jsouce již více obohaceni v milosti boží a v radosti, nalezše spasitele světa a již jej očima spatřivše plénkami ovinutého a v jeslech položeného. Nebo jeho zjevení komuž jest, vždy s bohacením jest amen. VII. Neděle první po božím narození. Čtení svatého Lukáše v II. kapitole. Za onoho času byli jsou otec jeho a matka, divíce se těm věcem, kteréž praveny byly o něm. I požehnal jich Simeon a řekl k Marii, matce jeho: „Aj, položen jest tento na pád a ku povstání mnohých v lidu isra- elském a na znamení, jemuž to bude odpíráno, a tvouť duši pronikne jeho meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ Byla také Anna prorokyně, dcera Samuelova, z pokolení Asser; ta se byla sestarala ve dnech mnohých a živa byla s mužem svým sedm let od panenství svého. A ta vdova byla až do let osmdesáti a čtyř, kterážto neodcházela z chrámu, posty a modlit- bami sloužíc Bohu ve dne i v noci. A ta v tu hodinu přišedši chválila Hospodina a mluvila o něm všem, kteříž čekali vykoupení israelského. A když jsou do- konali všecky věci podle zákona Páně, vrátili jsou se do Galilee, města svého Nazareta. Dítě pak rostlo a posilňovalo se plné moudrosti a milosť boží byla v něm. Nejprve tu čtení vypravuje, kterak Josef, otec domnělý, a matka, pravá panna Maria, divili jsou se těm divným věcem tajným i zjevným, kteréž jsou praveny byly o tom děťátku Pánu Ježíšovi od pastýřův, od tří králů, kteříž od východu slunce přišli s dary a klaněli se jemu, od andělův i od lidí a kterak Bůh hýbe srdci lidskými, oznamuje jim to děťátko. A mnohým, ježto jsou spasení čekali, zjevuje se jim k utěšení. A jim nejprve jakožto rodičům k utěšení nejhojnějšímu, jimžto svěřen byl poklad nejvyšší s nebe syn boží jednorozený, jenž jest chtěl tělo z této drahé panny přijmouti a synem jejím býti a to jest jí bylo nejvíce divno a to veliké dobré ukázal jest jí pro její pokoru. Ale chváliti lidi svaté, že jsou tak věrni Bohu byli a čtení právě plnili, neprospěje nám to, nebudeme-li jim v tom podobni, nebo jsou se
Strana 41
41 oni z víry divili a z milosti těm věcem, kteréž jsou praveny byly o tom děťátku. Též i my, milujíce jeho, máme se diviti těm věcem, které jsou praveny o něm od věkův. Protož nelehce tu čtení dí: „Byli tu otec a máti divíce se.“ Nebo jiným nižádným lidem nepřináleží diviti se o té věci, jedině aby matka jeho byla, ježto rodí v duchu svém Pána Ježíše a miluje jej ze srdce. A takové milovníky své sám matkami nazývá, řka: „Kdož činí vůli otce mého, jenž v nebi jest, ten matka má jest.“ Tenť počíná pak spasitele duchem svatým, když své spasení počne dělati z mi- losti Boží a z úmyslu pravého, všecko pro chválu boží dělaje a pro po- lepšení svých blížních. Nic z bezděčnosti a z připuzení, ani z obyčejů mrtvých, ani pro marnou chválu, ani pro užitky tělesné, ale prostě z mi- losti boží a pro chválu jeho. A že matka Ježíšova má jméno Maria a nejprve podle rozumu písem vykládá se osvícena, jasnosť světla božího v sobě mající; a tu jest po- třebí těm, kdož jsou matky Pána Ježíše, aby v nich světlo známosti boží bylo, aby mohli spatřiti božské věci a rozumni v nich býti a povýšení slávy Pána Ježíše aby mohli svědomi býti, jakož ve čtení jest pověděno: „Viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od otce, plného mi- losti a pravdy; a my z jeho milosti všecko béřem, a kdož té plnosti nezná, jako chudý žebrák všudy jinde hledaje, chudobu svou nalezne.“ Druhé Maria vykládá se hořká; a ta jest potřebnosť těch, jež vůli boží činíce, mají býti matky Ježíšovy, aby znali a čili hořkosť tohoto světa, že on jest v sobě pln jedovaté hořkosti a kdož ji nezná a nečije, tomu se zdá sladek, lahoden a pln utěšení jako ráj, ano se mu na něm všecko dobře líbí a chce se na něm dlouho býti. Protož matka Ježíšova musí býti hořká, znající a čitelná jsoucí hořkostí tohoto světa, aby ji omrzel, aby od něho nebyla zklamaná a vůle boží pro něj neztratila. Druhá strana hořkosti matek Ježíšových jest, že u veliké hořkosti jsouce, musí vůli boží činiti, nebo naše přilišné porušení a zkažení od- porno jest vůli boží v nás. Protož jedva s násilím a s prací můžeme svou zlou vůli přemoci a dáti místo vůli boží; a netoliko ten zlý život náš tomu odpírá, ale všechen svět i s ďábly zrohatí se proti nám, když bychom chtěli vůli boží činiti, chtě v nás ten úmysl zkaziti. Protož chtíce vůli boží činiti, netoliko pokoje tělesného a libých věcí světa musíme se odvážiti, ale i bezpráví mnohá od něho podstoupiti, abychom tak vůli boží mohli v sobě místo dáti a matky Ježíšovy s hořkostí býti. A že s mnohých věcí divu podobných to jest předivné, že Bůh věčný, nesmrtelný a v slávě převýšený ráčil jest býti člověkem tělesným a smrtelným pro naše oslavení a povýšení, chudý se naroditi v obecnici, v jeslech položen býti a plénkami ovinut a všecken byt putování jeho zde pracovitý, trpělivý, bolestný, soužený, pohaněný chudý až do kříže příliš trpkého byl jest. A ty všecky věci z nesmírné lásky, kterouž k nám má, postoupil jest. Protož komuž jest plnosť všeho dobrého Pán Ježíš, ten se diví všemu, což jest o něm praveno, s vážností ducha svého; ale kdož se jest ukojil žádostí svou v marných věcech tohoto světa, tomu nic není divno to, což se praví o jeho takovém ponížení, o plnosti a o slávě jeho. Neb jeho duše jinému se diví, což jeho oko libého vidí a ucho slyší, v tom se jeho mysl pase a utěšení své má. Takéž i kněží bohatí, sytí a mající život rozkošný, ač mnoho o tom mohu kázati s výklady činiti, ale sami v tom divení jsou jaloví a prázdní bez ducha jako hovada, mající chuť v rozkošné krmě a hojná pití, oděvy hojné s pochvalou; protož v řídkých lidech pravdy nalezne to čtení, než toliko samo mluvení.
41 oni z víry divili a z milosti těm věcem, kteréž jsou praveny byly o tom děťátku. Též i my, milujíce jeho, máme se diviti těm věcem, které jsou praveny o něm od věkův. Protož nelehce tu čtení dí: „Byli tu otec a máti divíce se.“ Nebo jiným nižádným lidem nepřináleží diviti se o té věci, jedině aby matka jeho byla, ježto rodí v duchu svém Pána Ježíše a miluje jej ze srdce. A takové milovníky své sám matkami nazývá, řka: „Kdož činí vůli otce mého, jenž v nebi jest, ten matka má jest.“ Tenť počíná pak spasitele duchem svatým, když své spasení počne dělati z mi- losti Boží a z úmyslu pravého, všecko pro chválu boží dělaje a pro po- lepšení svých blížních. Nic z bezděčnosti a z připuzení, ani z obyčejů mrtvých, ani pro marnou chválu, ani pro užitky tělesné, ale prostě z mi- losti boží a pro chválu jeho. A že matka Ježíšova má jméno Maria a nejprve podle rozumu písem vykládá se osvícena, jasnosť světla božího v sobě mající; a tu jest po- třebí těm, kdož jsou matky Pána Ježíše, aby v nich světlo známosti boží bylo, aby mohli spatřiti božské věci a rozumni v nich býti a povýšení slávy Pána Ježíše aby mohli svědomi býti, jakož ve čtení jest pověděno: „Viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od otce, plného mi- losti a pravdy; a my z jeho milosti všecko béřem, a kdož té plnosti nezná, jako chudý žebrák všudy jinde hledaje, chudobu svou nalezne.“ Druhé Maria vykládá se hořká; a ta jest potřebnosť těch, jež vůli boží činíce, mají býti matky Ježíšovy, aby znali a čili hořkosť tohoto světa, že on jest v sobě pln jedovaté hořkosti a kdož ji nezná a nečije, tomu se zdá sladek, lahoden a pln utěšení jako ráj, ano se mu na něm všecko dobře líbí a chce se na něm dlouho býti. Protož matka Ježíšova musí býti hořká, znající a čitelná jsoucí hořkostí tohoto světa, aby ji omrzel, aby od něho nebyla zklamaná a vůle boží pro něj neztratila. Druhá strana hořkosti matek Ježíšových jest, že u veliké hořkosti jsouce, musí vůli boží činiti, nebo naše přilišné porušení a zkažení od- porno jest vůli boží v nás. Protož jedva s násilím a s prací můžeme svou zlou vůli přemoci a dáti místo vůli boží; a netoliko ten zlý život náš tomu odpírá, ale všechen svět i s ďábly zrohatí se proti nám, když bychom chtěli vůli boží činiti, chtě v nás ten úmysl zkaziti. Protož chtíce vůli boží činiti, netoliko pokoje tělesného a libých věcí světa musíme se odvážiti, ale i bezpráví mnohá od něho podstoupiti, abychom tak vůli boží mohli v sobě místo dáti a matky Ježíšovy s hořkostí býti. A že s mnohých věcí divu podobných to jest předivné, že Bůh věčný, nesmrtelný a v slávě převýšený ráčil jest býti člověkem tělesným a smrtelným pro naše oslavení a povýšení, chudý se naroditi v obecnici, v jeslech položen býti a plénkami ovinut a všecken byt putování jeho zde pracovitý, trpělivý, bolestný, soužený, pohaněný chudý až do kříže příliš trpkého byl jest. A ty všecky věci z nesmírné lásky, kterouž k nám má, postoupil jest. Protož komuž jest plnosť všeho dobrého Pán Ježíš, ten se diví všemu, což jest o něm praveno, s vážností ducha svého; ale kdož se jest ukojil žádostí svou v marných věcech tohoto světa, tomu nic není divno to, což se praví o jeho takovém ponížení, o plnosti a o slávě jeho. Neb jeho duše jinému se diví, což jeho oko libého vidí a ucho slyší, v tom se jeho mysl pase a utěšení své má. Takéž i kněží bohatí, sytí a mající život rozkošný, ač mnoho o tom mohu kázati s výklady činiti, ale sami v tom divení jsou jaloví a prázdní bez ducha jako hovada, mající chuť v rozkošné krmě a hojná pití, oděvy hojné s pochvalou; protož v řídkých lidech pravdy nalezne to čtení, než toliko samo mluvení.
Strana 42
42 Potom dí čtení: „A požehnal jest jim Simeon a řekl k Marii, matce jeho: „Aj položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Israeli. Dí tuto: požehnal; ne rukou nad nimi pomáchav jako knězi nad soli neb na koláči, žehnajíce je. Ale pochválil Pána Ježíše s matkou a s Josefem, ne tím chválením, jako svět chválí sobě podobné ve zlých věcech, ale božím chválením, jakož mohou chváleni býti svatí lidé z dobrých věcí, kteréž má v nich Bůh skrze dary své, jako jest Alžběta řekla panně Marii: „Blahoslavena jsi, žes uvěřila.“ Též tuto Simeon vida, kterak jsou v tom obdarováni od Boha, že jsou měli syna božího přítomného s sebou a ona matka jeho byla, tělesně jej porodivši, a Josef strážce a pěstoun jeho, protož podle zvláštních milostí a obdarování od boha mohl jest jim blahoslaviti řka: „Blaženi jste nalezše zvláštní a první milosť od Boha, jsouce rodiči a strážci toho, skrze něhož všem věřícím v něho dána bude milosť. A tak můžem žehnání rozuměti, pro dobré věci boží lidí pochváliti, dobrých věcí jim žádati, z dobrých věcí za ně bohu děkovati, Boha v nich chváliti a dobré jich v Bohu vypravovati, kteréž jest připravil k jich věčné slávě. A což jest pak koli bylo v tom požehnání dobrého, pro naše věčné požehnání jest bylo, ač s nimi tovaryšství v spravedlivosti Kristově budeme moci přistihnouti. A řekl jest Simeon k Marii, matce jeho: „Aj položen jest tento ku pádu atd.“ Tu máme rozuměti, že není položen z úmyslu chtě tomu, aby padli v něm nebo skrze něho v hříchy a potom v zatracení, poněvadž chce, aby všichni lidé spaseni byli a ku poznání pravdy přišli; ale ze strany zlých lidí že jeho dobrota a upřímnosť bude jim na pád. Tu, kdež jsou měli vstáti, tu padnou, kdež měli život vzíti, tu vezmou smrť. A že dí čtení: „Položen jest na pád mnohým v Israeli,“ to jest v lidu domácím, jimž jest byl slíben a činil mezi nimi mnohé moci; ale oni jsou se zatvrdili proti němu a nechtěli jemu věřiti, ani k tomu svoliti, by on jsa člověkem byl také pravým Bohem. Protož jeho dobré věci obraceli jsou ve zlé a pohoršivše se nad ním, ukřižovali jsou jej. A to pohoršování nejprve se počalo v domácích a zlehka se i v domácích skoná, kteříž jsou jeho přijali samým jménem a vírou mrtvou, ale pravda jeho jest jim úraz, nebo jsou zašli v přílišnou slepotu pro mnohou moudrost ženskou a pro umění lidská. Učených smysl nemůže přistoupiti k umění Kristovu a lid obecný toliko v zemské moudrosti jest postaven a všecko srdce postavil jest odporně proti duchu Ježíšovu v lakomství vymyšleném a neslýchaném, v rozkošech tělesných, v nadutí pýchy veliké i v jiných nepravostech. Protož nemůže ani věřiti ani povoliti tomu, by to pravé bylo, co učení Kristovo žádá a jeho svatý a příkladný život následovati velí; všecko to jest hněv, reptání, rouhání a kacířství tomu lidu a tak ku pádu Ježíš ukřižovaný. Také těm bude na pád Kristus, kteříž jsou se pevně utvrdili v usta- noveních lidských a zvolili je sobě nad zákon Kristův, kterážto ustano- vení příliš jsou rozmnožena a slavně ozdobena jakožto řád boží a chvála jeho, tak že jest v ně lid uveden od dávných časů a zvykl jim, že neumí Bohu jinak sloužiti jedině tak, jakožto ustanovení učí; ale zákona Kristova nevidí ani drží, neb spasení svého podle těch ustanovení hledají, kteréž jako pravda víry stojí, ano jich brání doktory svatými jako řádu božího duchem svatým uvedeného řádně skrze otce svaté ducha svatého plné, ježto blouditi nemohou. Protož nevím nižádné příčiny, pro niž by mohl Kristus v tak těžký pád položen býti lidu mnohému jako jsou ti slavní
42 Potom dí čtení: „A požehnal jest jim Simeon a řekl k Marii, matce jeho: „Aj položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Israeli. Dí tuto: požehnal; ne rukou nad nimi pomáchav jako knězi nad soli neb na koláči, žehnajíce je. Ale pochválil Pána Ježíše s matkou a s Josefem, ne tím chválením, jako svět chválí sobě podobné ve zlých věcech, ale božím chválením, jakož mohou chváleni býti svatí lidé z dobrých věcí, kteréž má v nich Bůh skrze dary své, jako jest Alžběta řekla panně Marii: „Blahoslavena jsi, žes uvěřila.“ Též tuto Simeon vida, kterak jsou v tom obdarováni od Boha, že jsou měli syna božího přítomného s sebou a ona matka jeho byla, tělesně jej porodivši, a Josef strážce a pěstoun jeho, protož podle zvláštních milostí a obdarování od boha mohl jest jim blahoslaviti řka: „Blaženi jste nalezše zvláštní a první milosť od Boha, jsouce rodiči a strážci toho, skrze něhož všem věřícím v něho dána bude milosť. A tak můžem žehnání rozuměti, pro dobré věci boží lidí pochváliti, dobrých věcí jim žádati, z dobrých věcí za ně bohu děkovati, Boha v nich chváliti a dobré jich v Bohu vypravovati, kteréž jest připravil k jich věčné slávě. A což jest pak koli bylo v tom požehnání dobrého, pro naše věčné požehnání jest bylo, ač s nimi tovaryšství v spravedlivosti Kristově budeme moci přistihnouti. A řekl jest Simeon k Marii, matce jeho: „Aj položen jest tento ku pádu atd.“ Tu máme rozuměti, že není položen z úmyslu chtě tomu, aby padli v něm nebo skrze něho v hříchy a potom v zatracení, poněvadž chce, aby všichni lidé spaseni byli a ku poznání pravdy přišli; ale ze strany zlých lidí že jeho dobrota a upřímnosť bude jim na pád. Tu, kdež jsou měli vstáti, tu padnou, kdež měli život vzíti, tu vezmou smrť. A že dí čtení: „Položen jest na pád mnohým v Israeli,“ to jest v lidu domácím, jimž jest byl slíben a činil mezi nimi mnohé moci; ale oni jsou se zatvrdili proti němu a nechtěli jemu věřiti, ani k tomu svoliti, by on jsa člověkem byl také pravým Bohem. Protož jeho dobré věci obraceli jsou ve zlé a pohoršivše se nad ním, ukřižovali jsou jej. A to pohoršování nejprve se počalo v domácích a zlehka se i v domácích skoná, kteříž jsou jeho přijali samým jménem a vírou mrtvou, ale pravda jeho jest jim úraz, nebo jsou zašli v přílišnou slepotu pro mnohou moudrost ženskou a pro umění lidská. Učených smysl nemůže přistoupiti k umění Kristovu a lid obecný toliko v zemské moudrosti jest postaven a všecko srdce postavil jest odporně proti duchu Ježíšovu v lakomství vymyšleném a neslýchaném, v rozkošech tělesných, v nadutí pýchy veliké i v jiných nepravostech. Protož nemůže ani věřiti ani povoliti tomu, by to pravé bylo, co učení Kristovo žádá a jeho svatý a příkladný život následovati velí; všecko to jest hněv, reptání, rouhání a kacířství tomu lidu a tak ku pádu Ježíš ukřižovaný. Také těm bude na pád Kristus, kteříž jsou se pevně utvrdili v usta- noveních lidských a zvolili je sobě nad zákon Kristův, kterážto ustano- vení příliš jsou rozmnožena a slavně ozdobena jakožto řád boží a chvála jeho, tak že jest v ně lid uveden od dávných časů a zvykl jim, že neumí Bohu jinak sloužiti jedině tak, jakožto ustanovení učí; ale zákona Kristova nevidí ani drží, neb spasení svého podle těch ustanovení hledají, kteréž jako pravda víry stojí, ano jich brání doktory svatými jako řádu božího duchem svatým uvedeného řádně skrze otce svaté ducha svatého plné, ježto blouditi nemohou. Protož nevím nižádné příčiny, pro niž by mohl Kristus v tak těžký pád položen býti lidu mnohému jako jsou ti slavní
Strana 43
43 řádové od lidí vymýšlení, neb všecken smysl i srdce lidská vyvráceny jsou od Krista i od jeho zákona pro ně. Druhá strana té řeči dí: „A na vstání mnohých,“ to jest, že Kristus, syn Boží, svým příštím bude mnohým příčina a moc dostatečná, aby skrze něho vstali z pádu hříchův a z moci dáblovy, neb jest přišel dobře čině a uzdravuje všecky posedlé od ďábla. A opět proto jest přišel syn boží, aby rozvázal díla dáblova. Protož moc lásky Kristovy můžeť nám pomoci z moci ďáblovy, avšak tak, chceme-li se jeho pustiti a života, kteréhož nám Kristus podává, chceme-li se držeti, a tak povstaneme skrze něho od smrti v život; to jest opustíce život smrtedlný, hřešící, povstanem v život milosti a ctnosti. Potom dí čtení: „A na znamení, jemužto bude odpíráno,“ to jest lidem zlým položen jest na znamení odpornosti, v porouhání a v nenávisť, ale milujícím Boha a vděčným položen jest na znamení milosti. Jako mezi chotěm a chotí bývají darové, aby jim znamení milosti vždy před očima bylo, protož Bůh otec z věčné lásky choti své a choti Kristově dal jest dar nejdražší, poslav jí syna svého, aby byl znamení lásky nej- vyšší. Neb v tom jest láska boží s námi, že Bůh otec poslal syna svého spasitele světa, abychom živi byli skrze něho a aby nás s sebou skrze něho smířil, abychom mohli přístup míti ke stolici milosti jeho ve všeliké potřebnosti naší, majíce syna jeho před ním, ježto vždy jest živ k orodo- vání za nás. Protož on jest znamení slibův božích mezi Bohem a námi, jako ona duha, kterouž jest Bůh po potopě všeho světa za znamení v oblacích postavil, učiniv s Noe spravedlivým smlouvu a sliby. Ještě o tom znamení Kristovu jinak můžem mluviti k tomu rozumu, jakož se k němu čtení chylí, když dí: „A na znamení, jemužto bude od- píráno.“ I může to slovo tu velmi divno býti, že ta věc, kteráž jest svrchovaně dobrá a tolik sama jest pravý užitek lidský, má býti znamení nenávistné lidem. A kterak jest to lid nešťastný byl a bude, když jemu ta svrchovaná dobrota bude k znamení odpornému a k odmlouvání. To vše musí jíti nepoznáním té dobroty a ve zlé obrácením, jakož jest to bylo nejprve na židech, ježto jsou jeho mnohé dobroty obrátili ve škodu sobě a jeho svaté skutky přičtli jsou raději ďáblům než Bohu. Byl jest jim tehdy jako znamení odpornosti k rouhání a byl jest jim těžký i k vidění. Co pak díme o tom lidu, kterýž vyznává ústy, že by on byl spasitel jich a podle zprávy oklamané má za to, že jemu tak spasení dojde skrze Krista s mrtvou vírou? Ale kterak jest jemu protiven a od něho dalek, pohlédněme. Kristus jest duchovní a nebeský, s Bohem spojený, v největším ponížení postavený, v pokoře, v pohanění, ohavně jsa uplván, uposmíván a potupně ukřižován a jest převýšeně upřímný ve své pravdě, kteráž od- děluje člověka úplně od světa a od žádostí těla. A ty všecky potupnosti a pohanění Kristova jsou příklad plný každého člověka, kterýž by chtěl jeho účasten byti, aby pod ně podnikl a dobrovolně je na sobě nosil, nestydě se jimi, ale chlubě se v nich. A z toho může známo býti, že ten lid, kterýž se lstivě přičítá Kristovi, nalezen bude zjevně, rouhaje se a mluvě proti všemu, což jest Kristovo. Neb ze skutků zjevno jest, že nemůže více potlačeno a zrouháno býti vše, což jest Kristovo, jako již jest porouháno od domácích nepřátel, jižto pod jménem víry stojíce. lstivé služby a poklony jemu činí a všecky jeho milé věci jsou potlačili a uhanili jako kacířství, zákon jeho jako blud odsoudili, pro něž sluhy jeho mrtví a pálí. Ale zákony císařskými, městskými, prelátskými spra-
43 řádové od lidí vymýšlení, neb všecken smysl i srdce lidská vyvráceny jsou od Krista i od jeho zákona pro ně. Druhá strana té řeči dí: „A na vstání mnohých,“ to jest, že Kristus, syn Boží, svým příštím bude mnohým příčina a moc dostatečná, aby skrze něho vstali z pádu hříchův a z moci dáblovy, neb jest přišel dobře čině a uzdravuje všecky posedlé od ďábla. A opět proto jest přišel syn boží, aby rozvázal díla dáblova. Protož moc lásky Kristovy můžeť nám pomoci z moci ďáblovy, avšak tak, chceme-li se jeho pustiti a života, kteréhož nám Kristus podává, chceme-li se držeti, a tak povstaneme skrze něho od smrti v život; to jest opustíce život smrtedlný, hřešící, povstanem v život milosti a ctnosti. Potom dí čtení: „A na znamení, jemužto bude odpíráno,“ to jest lidem zlým položen jest na znamení odpornosti, v porouhání a v nenávisť, ale milujícím Boha a vděčným položen jest na znamení milosti. Jako mezi chotěm a chotí bývají darové, aby jim znamení milosti vždy před očima bylo, protož Bůh otec z věčné lásky choti své a choti Kristově dal jest dar nejdražší, poslav jí syna svého, aby byl znamení lásky nej- vyšší. Neb v tom jest láska boží s námi, že Bůh otec poslal syna svého spasitele světa, abychom živi byli skrze něho a aby nás s sebou skrze něho smířil, abychom mohli přístup míti ke stolici milosti jeho ve všeliké potřebnosti naší, majíce syna jeho před ním, ježto vždy jest živ k orodo- vání za nás. Protož on jest znamení slibův božích mezi Bohem a námi, jako ona duha, kterouž jest Bůh po potopě všeho světa za znamení v oblacích postavil, učiniv s Noe spravedlivým smlouvu a sliby. Ještě o tom znamení Kristovu jinak můžem mluviti k tomu rozumu, jakož se k němu čtení chylí, když dí: „A na znamení, jemužto bude od- píráno.“ I může to slovo tu velmi divno býti, že ta věc, kteráž jest svrchovaně dobrá a tolik sama jest pravý užitek lidský, má býti znamení nenávistné lidem. A kterak jest to lid nešťastný byl a bude, když jemu ta svrchovaná dobrota bude k znamení odpornému a k odmlouvání. To vše musí jíti nepoznáním té dobroty a ve zlé obrácením, jakož jest to bylo nejprve na židech, ježto jsou jeho mnohé dobroty obrátili ve škodu sobě a jeho svaté skutky přičtli jsou raději ďáblům než Bohu. Byl jest jim tehdy jako znamení odpornosti k rouhání a byl jest jim těžký i k vidění. Co pak díme o tom lidu, kterýž vyznává ústy, že by on byl spasitel jich a podle zprávy oklamané má za to, že jemu tak spasení dojde skrze Krista s mrtvou vírou? Ale kterak jest jemu protiven a od něho dalek, pohlédněme. Kristus jest duchovní a nebeský, s Bohem spojený, v největším ponížení postavený, v pokoře, v pohanění, ohavně jsa uplván, uposmíván a potupně ukřižován a jest převýšeně upřímný ve své pravdě, kteráž od- děluje člověka úplně od světa a od žádostí těla. A ty všecky potupnosti a pohanění Kristova jsou příklad plný každého člověka, kterýž by chtěl jeho účasten byti, aby pod ně podnikl a dobrovolně je na sobě nosil, nestydě se jimi, ale chlubě se v nich. A z toho může známo býti, že ten lid, kterýž se lstivě přičítá Kristovi, nalezen bude zjevně, rouhaje se a mluvě proti všemu, což jest Kristovo. Neb ze skutků zjevno jest, že nemůže více potlačeno a zrouháno býti vše, což jest Kristovo, jako již jest porouháno od domácích nepřátel, jižto pod jménem víry stojíce. lstivé služby a poklony jemu činí a všecky jeho milé věci jsou potlačili a uhanili jako kacířství, zákon jeho jako blud odsoudili, pro něž sluhy jeho mrtví a pálí. Ale zákony císařskými, městskými, prelátskými spra-
Strana 44
44 vují se i v službě, kterouž Bohu činí. Protož Pán Ježíš chudý, pokorný, trpělivý, pracovitý, uposmívaný a ukřižovaný, co jim bude jedině znamení ku posmívání a k rouhání položené, jimž se oni stydí a všecku pokoru i chudobu jeho v nenávisti mají. Spatřmež také, kterak pýcha a rozkož papežská, biskupská a kněžská odporna jest kříži Kristovu; u těch jest již dávno jat, svázán, uplván a uposmíván jako blázen. Již ti moudří muži kostela mají jej ve své moci, vládnou jím, jakž chtějí a vedou jeho, kam chtějí a cení jeho, jakž nejdráže mohou, jím mnozí svatokupci zbohatnou a každého, kdož jim peníz za něho podá a udaruje, účastna jeho činí, ale jeho bolestem a pohanění vždy se posmívají a rouhají a střílejí k němu jako ze samostřílův mírně lstivými vtipy, aby bláznivou světu učinili moudrosť jeho a svou moudrosť zamyšlenou zvelebili, aby se zdála pravdivější než Kristova, a moc svou aby učinili užitečnější ku posvěcení nežli moc Kristovu. A již oni z moci své posvěcují úplně člověka, dávajíce mu odpuštění všech hříchův; protož již do smrti ustřílen jest od nich Kristus a jeho kříž ohavný jich slávou v rouhání jest dán, jeho pravdy upřímnosť skrze jich přemoudrý smysl bludem jest položena. Potom dí svatý Simeon k Marii, matce jeho: „A tvou duší projde meč.“ V těch slovech prorokuje jí zármutek a bolesť, která jest měla projíti její duší pro smrť syna jejiho. A tak se vskutku stalo, že, přistojíc jeho bolestem, nesla jest s ním kříž a meč těžký prošel jest duší její. A k tomu podobně i těch, kteříž jsou matky Pána Ježíše, můžeť nyní ten meč bolesti procházeti duše pro smrť Kristovu, když bývá právě v paměti držána a rozjímána, kterak jest byla ukrutna, těžka, pohaněna, posmívána i jinými ohyzdami potupena a to vše pro naše hříchy mnohé a těžké, pro naše zlé libosti a rozkoši v nich, pro naše zlá utěšení a veselí v pýchách, v chloubách, v hodováních i v jiných svobodách ne- pravých, v nichž se vůle tělesná zlá plní; a tohoť nemůže než matka jeho učiniti, kteráž jej miluje. Jidáš jest toho neučinil, kterýž jej zradil, ani Kaifáš, ježto jej odsoudil na smrť a pod křížem se jemu rouhal s jinými židy, než ještě radosť jsou měli z toho, že jest smrť vzal. Takéž i dnes ti křesťané falešní, ježto jsou z roty Jidášovi, nic smrti jeho ne- želejí ani na ni pamatují, ale vždy jej zrazují a křižují a přidávají ran k bolestem jeho, tiť jsou vzdáleni od těchto řečí. A že dí dále Simeon ve čtení: „A tvou duší projde meč, aby byla zjevena z mnohých srdcí myšlení,“ to jest, že v mnohých srdcích myšlení o příchodu Kristovu budoucím byla jsou tajna a vše v nich spalo. Ale když jest přišel a trpěl, tehdy jich myšlení zjevena jsou, některých velmi zlá a Kristovi protivná, kteříž jsou se na něm pohoršili a potupili jej jako svůdce a dábelníka a jeho dobré věci obrátili jsou ve zlé. Takéž i v nynějším lidu pokrytém, ježto miluje svět, chválu marnou a rozkoš tělesnou a stojí všecken proti Ježíšovi ukřižovánému, takováž myšlení zjeví se a zjevují již proti Ježíšovi, aby jej vyhladili ze země živých a přestali kázati té krvi jeho, kteráž jest za mnohé vylita na odpuštění hříchův. Také jsou byla zjevena myšlení z mnohých srdcí milostivých lidí, ježto jsou uvěřili v syna Božího a skrze světlo známosti boží poznali jsou moc a užitek bolestí Kristových a ihned svatá a spasitelná myšlení zjevena jsou z jich srdcí. A težť i dnes mohou zjevena býti, když paměť bolestí Kristových projde živě jako meč ostrý srdce jich, že se zjeví ku pokání, k chválení Boha a k děkování jemu z jeho nesmírného milosrdenství, kteréž jest nám ukázal v synu svém.
44 vují se i v službě, kterouž Bohu činí. Protož Pán Ježíš chudý, pokorný, trpělivý, pracovitý, uposmívaný a ukřižovaný, co jim bude jedině znamení ku posmívání a k rouhání položené, jimž se oni stydí a všecku pokoru i chudobu jeho v nenávisti mají. Spatřmež také, kterak pýcha a rozkož papežská, biskupská a kněžská odporna jest kříži Kristovu; u těch jest již dávno jat, svázán, uplván a uposmíván jako blázen. Již ti moudří muži kostela mají jej ve své moci, vládnou jím, jakž chtějí a vedou jeho, kam chtějí a cení jeho, jakž nejdráže mohou, jím mnozí svatokupci zbohatnou a každého, kdož jim peníz za něho podá a udaruje, účastna jeho činí, ale jeho bolestem a pohanění vždy se posmívají a rouhají a střílejí k němu jako ze samostřílův mírně lstivými vtipy, aby bláznivou světu učinili moudrosť jeho a svou moudrosť zamyšlenou zvelebili, aby se zdála pravdivější než Kristova, a moc svou aby učinili užitečnější ku posvěcení nežli moc Kristovu. A již oni z moci své posvěcují úplně člověka, dávajíce mu odpuštění všech hříchův; protož již do smrti ustřílen jest od nich Kristus a jeho kříž ohavný jich slávou v rouhání jest dán, jeho pravdy upřímnosť skrze jich přemoudrý smysl bludem jest položena. Potom dí svatý Simeon k Marii, matce jeho: „A tvou duší projde meč.“ V těch slovech prorokuje jí zármutek a bolesť, která jest měla projíti její duší pro smrť syna jejiho. A tak se vskutku stalo, že, přistojíc jeho bolestem, nesla jest s ním kříž a meč těžký prošel jest duší její. A k tomu podobně i těch, kteříž jsou matky Pána Ježíše, můžeť nyní ten meč bolesti procházeti duše pro smrť Kristovu, když bývá právě v paměti držána a rozjímána, kterak jest byla ukrutna, těžka, pohaněna, posmívána i jinými ohyzdami potupena a to vše pro naše hříchy mnohé a těžké, pro naše zlé libosti a rozkoši v nich, pro naše zlá utěšení a veselí v pýchách, v chloubách, v hodováních i v jiných svobodách ne- pravých, v nichž se vůle tělesná zlá plní; a tohoť nemůže než matka jeho učiniti, kteráž jej miluje. Jidáš jest toho neučinil, kterýž jej zradil, ani Kaifáš, ježto jej odsoudil na smrť a pod křížem se jemu rouhal s jinými židy, než ještě radosť jsou měli z toho, že jest smrť vzal. Takéž i dnes ti křesťané falešní, ježto jsou z roty Jidášovi, nic smrti jeho ne- želejí ani na ni pamatují, ale vždy jej zrazují a křižují a přidávají ran k bolestem jeho, tiť jsou vzdáleni od těchto řečí. A že dí dále Simeon ve čtení: „A tvou duší projde meč, aby byla zjevena z mnohých srdcí myšlení,“ to jest, že v mnohých srdcích myšlení o příchodu Kristovu budoucím byla jsou tajna a vše v nich spalo. Ale když jest přišel a trpěl, tehdy jich myšlení zjevena jsou, některých velmi zlá a Kristovi protivná, kteříž jsou se na něm pohoršili a potupili jej jako svůdce a dábelníka a jeho dobré věci obrátili jsou ve zlé. Takéž i v nynějším lidu pokrytém, ježto miluje svět, chválu marnou a rozkoš tělesnou a stojí všecken proti Ježíšovi ukřižovánému, takováž myšlení zjeví se a zjevují již proti Ježíšovi, aby jej vyhladili ze země živých a přestali kázati té krvi jeho, kteráž jest za mnohé vylita na odpuštění hříchův. Také jsou byla zjevena myšlení z mnohých srdcí milostivých lidí, ježto jsou uvěřili v syna Božího a skrze světlo známosti boží poznali jsou moc a užitek bolestí Kristových a ihned svatá a spasitelná myšlení zjevena jsou z jich srdcí. A težť i dnes mohou zjevena býti, když paměť bolestí Kristových projde živě jako meč ostrý srdce jich, že se zjeví ku pokání, k chválení Boha a k děkování jemu z jeho nesmírného milosrdenství, kteréž jest nám ukázal v synu svém.
Strana 45
45 Dí potom čtení: „A byla Anna prorokyně, dcera Samuelova, z po- kolení Asser; a ta se byla sestarala ve dnech mnohých a byla jest živa s mužem svým od panenství svého let VII, a ta vdova byla až do let osmdesáti a čtyř.“ Tou řečí čtení chválí tuto svatou ženu ze tří stavů jejích a dotýče (se) panenství, manželství i vdovství. Nebo tato dobrá Anna zachovala panenství do manželství, jakož obyčej byl toho zákona; a to by i dnes poctivo bylo mezi křesťany, aby ty panny, které se mají vdávati, zachovaly se v studu a v bázni. Nebo chce-li se dobře vdáti a dobrou manželkou býti, aby prve dobrý a poctivý život předešel; neb když se ihned z mládí poskvrní freji a smilstvím, to bude potom svobodně beze studu konati, jakož to nynějšího lidu běh ohavný ukazuje, ježto beze studu a bez poslušenství bydlí ve frejích, v smilství pokoutném, v tancích, v touláních po jarmarcích, po posvíceních, po krčmách, v rozpuštěních nestydatých, oplzlých a rufianských, slibují sobě děvečky a pacholky bez vůle starosť svých a nebudou-liť míti svobody a povolení naspěch od starších, tehdy ihned samy běží leckams za pacholky, aby se spíše na- páchali smilství. A není div, že jest takový neřád v lidu mladém; nebo od starých není naveden k nižádným ctnostem křesťanským, a sami staří takéž jsou vzrostlí v slepotě a nevědomí a jich děti též po nich. Protož nemůže ten lid slepý a v hříchy zavedený právě v manželství vstupovati ani v něm právě státi, neb nezná při tom pravdy. Ale na této Anně netoliko panny a manželky, ale i vdovy měly by teď příklad bráti, kterak jest řádně stav vdovský vedla v modlitbách, v postech a v chválení Boha ve dne i v noci. Ale nyní, když jest spra- vedlnosť padla na ulici a umění božího není, tehdy přebývajíce pesky v manželstvích, ne hned potom zechce se (znechutí se) svatého vdovství a leč již přílišná starosť nadělá co vdov, ctnosť málo. Protož jsou-li kde které pravé vdovy, teď mají příklad na Anně. Ale pohříchu zjevné jest to, že jest nyní málo ve vdovství prospěšných lidí, aby pravé pokání činili v něm z první rozkoší a z hříchův mnohých a zvláště z povýšených lidí; spíše najdeme život lenivý, soběvolný, ani svobody těla nezbedněji hledají než v manželství s velikým honěním a s nesnadnými službami. A toť jsou před Bohem podle řeči svatého Pavla vdovy mrtvé. Takové nejvíce náboženstvím mnišských a kněžských jsou zkaženy, jimž mniši a jiní kněží lstivě podlehují pro statek tělesný, kterýž ony jim obyčejně dávají. Protož kdež se zdá opuštění světa, tu jest nalezení nezbedného a sobě- volného života, již ty vdovy všechen čas svůj ztráví v utrhání, v posuzo- vání a v klevetách. A potom dí čtení: „Ta v tu hodinu přišedši, chválila Boha a mluvila o něm všem, kteříž jsou očekávali vykoupení israelského.“ V těch slovech jest tento rozum, že v tu hodinu, když matka Ježíšova a Josef přinesli jsou děťátko Ježíše do chrámu božího, aby zaň oběť činili, podle zákona dvé hrdličátek neb holoubátek obětujíce, přišla jest také tato Anna do chrámu a majíc ducha prorockého, poznala jest, že to dítě Ježíš jest, ten spasitel, jehož jsou věrní čekali podle slibův božích. A mluvila o něm i jiným, jistíc je v tom, že jest ten před nimi, o němž jsou proroci psali a mluvili, aby již i s ní Boha chválili, z toho daru nevýmluvného, že jest jim poslal syna svého, spasitele světa, kterýž má vykoupiti z moci ďábelské lid svůj. A toto jest znamenité, že když jsou obětovali dítě Ježíše v chrámě, tehdy ihned ustanovil jest Bůh pravé svědky k lidu o něm, Simeona 11
45 Dí potom čtení: „A byla Anna prorokyně, dcera Samuelova, z po- kolení Asser; a ta se byla sestarala ve dnech mnohých a byla jest živa s mužem svým od panenství svého let VII, a ta vdova byla až do let osmdesáti a čtyř.“ Tou řečí čtení chválí tuto svatou ženu ze tří stavů jejích a dotýče (se) panenství, manželství i vdovství. Nebo tato dobrá Anna zachovala panenství do manželství, jakož obyčej byl toho zákona; a to by i dnes poctivo bylo mezi křesťany, aby ty panny, které se mají vdávati, zachovaly se v studu a v bázni. Nebo chce-li se dobře vdáti a dobrou manželkou býti, aby prve dobrý a poctivý život předešel; neb když se ihned z mládí poskvrní freji a smilstvím, to bude potom svobodně beze studu konati, jakož to nynějšího lidu běh ohavný ukazuje, ježto beze studu a bez poslušenství bydlí ve frejích, v smilství pokoutném, v tancích, v touláních po jarmarcích, po posvíceních, po krčmách, v rozpuštěních nestydatých, oplzlých a rufianských, slibují sobě děvečky a pacholky bez vůle starosť svých a nebudou-liť míti svobody a povolení naspěch od starších, tehdy ihned samy běží leckams za pacholky, aby se spíše na- páchali smilství. A není div, že jest takový neřád v lidu mladém; nebo od starých není naveden k nižádným ctnostem křesťanským, a sami staří takéž jsou vzrostlí v slepotě a nevědomí a jich děti též po nich. Protož nemůže ten lid slepý a v hříchy zavedený právě v manželství vstupovati ani v něm právě státi, neb nezná při tom pravdy. Ale na této Anně netoliko panny a manželky, ale i vdovy měly by teď příklad bráti, kterak jest řádně stav vdovský vedla v modlitbách, v postech a v chválení Boha ve dne i v noci. Ale nyní, když jest spra- vedlnosť padla na ulici a umění božího není, tehdy přebývajíce pesky v manželstvích, ne hned potom zechce se (znechutí se) svatého vdovství a leč již přílišná starosť nadělá co vdov, ctnosť málo. Protož jsou-li kde které pravé vdovy, teď mají příklad na Anně. Ale pohříchu zjevné jest to, že jest nyní málo ve vdovství prospěšných lidí, aby pravé pokání činili v něm z první rozkoší a z hříchův mnohých a zvláště z povýšených lidí; spíše najdeme život lenivý, soběvolný, ani svobody těla nezbedněji hledají než v manželství s velikým honěním a s nesnadnými službami. A toť jsou před Bohem podle řeči svatého Pavla vdovy mrtvé. Takové nejvíce náboženstvím mnišských a kněžských jsou zkaženy, jimž mniši a jiní kněží lstivě podlehují pro statek tělesný, kterýž ony jim obyčejně dávají. Protož kdež se zdá opuštění světa, tu jest nalezení nezbedného a sobě- volného života, již ty vdovy všechen čas svůj ztráví v utrhání, v posuzo- vání a v klevetách. A potom dí čtení: „Ta v tu hodinu přišedši, chválila Boha a mluvila o něm všem, kteříž jsou očekávali vykoupení israelského.“ V těch slovech jest tento rozum, že v tu hodinu, když matka Ježíšova a Josef přinesli jsou děťátko Ježíše do chrámu božího, aby zaň oběť činili, podle zákona dvé hrdličátek neb holoubátek obětujíce, přišla jest také tato Anna do chrámu a majíc ducha prorockého, poznala jest, že to dítě Ježíš jest, ten spasitel, jehož jsou věrní čekali podle slibův božích. A mluvila o něm i jiným, jistíc je v tom, že jest ten před nimi, o němž jsou proroci psali a mluvili, aby již i s ní Boha chválili, z toho daru nevýmluvného, že jest jim poslal syna svého, spasitele světa, kterýž má vykoupiti z moci ďábelské lid svůj. A toto jest znamenité, že když jsou obětovali dítě Ježíše v chrámě, tehdy ihned ustanovil jest Bůh pravé svědky k lidu o něm, Simeona 11
Strana 46
46 proroka a Annu prorokyni, aby skrze ně oznámen byl potřebně věrným k spasení a potom jim sám mluvil. Potom poslal apoštoly k židům i k po- hanům, aby jim oznámil syna božího a v něm spasení plné a dostatečné. Protož i nyní v tento čas potřebí jest o něm pravých svědků, ježto by měli v sobě ducha Ježíšova, neb Antikrist, vrah jeho smrtelný, potlačil jest jej a umrtvil v lidu a dán jest v zapomenutí, jako mrtvý od srdce, tak že tíže oznámen může býti tomu lidu zkaženému, nežli zprvu po- hanům, ježto jsou prostě nic o něm nevěděli ani o které dobrotě boží. Ale tato Anna mluvila jest o něm všem, kteříž jsou čekali vykoupení israelského a takovýmť i dnes prospěšně oznámen bude Kristus skrze kázaní pravdy, kteříž čekají vykoupení jeho, kteréž jest milujícím Boha slíbeno, v nichž to čekání a naděje tohoto světa umřela jest, ale sám pán naděje jich jest. Potom dí čtení: „A když jsou se dokonaly všecky věci podle zákona božího, vrátili jsou se do Galilee, města svatého, Nazaretu,“ to jest, když se všecky věci dokonaly, kteréž jsou k obětem příslušely při pacholících prvorozených z přikázání božího i to, což ženám slušelo činiti, když jsou k úvodu šli, ač jest k nim tato svatá panna zákonem nebyla zavázána jako jiná žena. Nebo co jest ona byla a kterak jest toho syna počala, toho jest svět nevěděl jako tajemství božího. A ta slova nyní ze čtení pověděná, mnoho velí a žádají od nás, konati všecky věci dle zákona božího, neb čtení dí, že jsou dítě Ježíše obětovali Pánu a dvé hrdličátek. Což tehdy i my jako matky jeho také bychom jeho obětovati měli Pánu jako svou oběť nám od otce danou, abychom skrze něho milostí od Boha vždy hledali jako skrze svou oběť za hříchy naše obětovanou. Ale že jsou s ním také obětovali z pokolení ptačího čistého, hrdliček a holoubátek po dvém, ty věci nám ostávají k znamení věcí duchovních, jakož mistři vykládají i písma, že hrdlička písně žalostné má, když osamí a sedá na suchém dříví, a holoubek sprostnosť ukazuje. Protož obětujíce Pána Ježíše otci za hříchy své, i tyto menší oběti jsou potřebné k oné veliké. Hrdličky, ježto osamělé žalostně zpívají, tak nám obětí mohou býti, když bychom skrze víru mohli číti tu osamělosť, která jest na nás někdy upadla pro ztracení Boha a jeho milosti skrze hříchy, která jest škodna, že sám člověk ostane sirý, nižádné dobroty nemaje a upadá v chudobu všelikého prokletí, co jeho může svět i peklo míti. Protož kdožby měl ducha truchlivého hrdličky osamělé po svém Bohu, vždy na to smutné lkání musil by míti a k němu volati, aby on víru živou, sílu a dostatečnosť k naplnění své svaté vůle ráčil dáti, jinak u veselí, ve cti světa, v roz- koši těla známostí boží jistě nedojdeme. Druhá hrdlice, totiž to lkání, měla by obětována býti na to, že nikdy nemůžeme aniž umíme úplně líbiti se Bohu, dokudž jsme zde na světě, kterakkoli o to pracujeme neb se snažujeme, vždy jsme daleko od toho, kterak by hodné bylo úplně se líbiti Bohu; ale žádati máme, aby on v synu svém, v Pánu Kristu umučeném a v jeho zasloužení nám odpustil nedostatky a viny naše, a v něm nás a skrze něho spravedlivými učinil. Protož milujícím Boha zůstává mnohé lkání za to, nebo v zemi živých toliko úplně se jemu líbiti budou. A ty dvě hrdlice dvojího lkání upřímně srdcem skroušeným obětovati Bohu spasitelné jest. Ještě k té oběti přísluší ty dvě holubice chce je Pán míti za pilné oběti sobě, když přikazuje učeníkům: „Buďte sprostni jako holubice, neb drahá oběť Pánu jest sprostnosť srdce. A jestiť ta sprostnosť dobrota uvnitřní v srdci, činící každý skutek dobrý Bohu libý a bez ní dobří
46 proroka a Annu prorokyni, aby skrze ně oznámen byl potřebně věrným k spasení a potom jim sám mluvil. Potom poslal apoštoly k židům i k po- hanům, aby jim oznámil syna božího a v něm spasení plné a dostatečné. Protož i nyní v tento čas potřebí jest o něm pravých svědků, ježto by měli v sobě ducha Ježíšova, neb Antikrist, vrah jeho smrtelný, potlačil jest jej a umrtvil v lidu a dán jest v zapomenutí, jako mrtvý od srdce, tak že tíže oznámen může býti tomu lidu zkaženému, nežli zprvu po- hanům, ježto jsou prostě nic o něm nevěděli ani o které dobrotě boží. Ale tato Anna mluvila jest o něm všem, kteříž jsou čekali vykoupení israelského a takovýmť i dnes prospěšně oznámen bude Kristus skrze kázaní pravdy, kteříž čekají vykoupení jeho, kteréž jest milujícím Boha slíbeno, v nichž to čekání a naděje tohoto světa umřela jest, ale sám pán naděje jich jest. Potom dí čtení: „A když jsou se dokonaly všecky věci podle zákona božího, vrátili jsou se do Galilee, města svatého, Nazaretu,“ to jest, když se všecky věci dokonaly, kteréž jsou k obětem příslušely při pacholících prvorozených z přikázání božího i to, což ženám slušelo činiti, když jsou k úvodu šli, ač jest k nim tato svatá panna zákonem nebyla zavázána jako jiná žena. Nebo co jest ona byla a kterak jest toho syna počala, toho jest svět nevěděl jako tajemství božího. A ta slova nyní ze čtení pověděná, mnoho velí a žádají od nás, konati všecky věci dle zákona božího, neb čtení dí, že jsou dítě Ježíše obětovali Pánu a dvé hrdličátek. Což tehdy i my jako matky jeho také bychom jeho obětovati měli Pánu jako svou oběť nám od otce danou, abychom skrze něho milostí od Boha vždy hledali jako skrze svou oběť za hříchy naše obětovanou. Ale že jsou s ním také obětovali z pokolení ptačího čistého, hrdliček a holoubátek po dvém, ty věci nám ostávají k znamení věcí duchovních, jakož mistři vykládají i písma, že hrdlička písně žalostné má, když osamí a sedá na suchém dříví, a holoubek sprostnosť ukazuje. Protož obětujíce Pána Ježíše otci za hříchy své, i tyto menší oběti jsou potřebné k oné veliké. Hrdličky, ježto osamělé žalostně zpívají, tak nám obětí mohou býti, když bychom skrze víru mohli číti tu osamělosť, která jest na nás někdy upadla pro ztracení Boha a jeho milosti skrze hříchy, která jest škodna, že sám člověk ostane sirý, nižádné dobroty nemaje a upadá v chudobu všelikého prokletí, co jeho může svět i peklo míti. Protož kdožby měl ducha truchlivého hrdličky osamělé po svém Bohu, vždy na to smutné lkání musil by míti a k němu volati, aby on víru živou, sílu a dostatečnosť k naplnění své svaté vůle ráčil dáti, jinak u veselí, ve cti světa, v roz- koši těla známostí boží jistě nedojdeme. Druhá hrdlice, totiž to lkání, měla by obětována býti na to, že nikdy nemůžeme aniž umíme úplně líbiti se Bohu, dokudž jsme zde na světě, kterakkoli o to pracujeme neb se snažujeme, vždy jsme daleko od toho, kterak by hodné bylo úplně se líbiti Bohu; ale žádati máme, aby on v synu svém, v Pánu Kristu umučeném a v jeho zasloužení nám odpustil nedostatky a viny naše, a v něm nás a skrze něho spravedlivými učinil. Protož milujícím Boha zůstává mnohé lkání za to, nebo v zemi živých toliko úplně se jemu líbiti budou. A ty dvě hrdlice dvojího lkání upřímně srdcem skroušeným obětovati Bohu spasitelné jest. Ještě k té oběti přísluší ty dvě holubice chce je Pán míti za pilné oběti sobě, když přikazuje učeníkům: „Buďte sprostni jako holubice, neb drahá oběť Pánu jest sprostnosť srdce. A jestiť ta sprostnosť dobrota uvnitřní v srdci, činící každý skutek dobrý Bohu libý a bez ní dobří
Strana 47
47 skutkové jsou hříchové a nebude-li pravé sprostnosti srdce, nemůže toho dosáhnouti, aby úplně k Bohu přistoupilo a jemu se všecko dálo tak, jakž on jemu chce. A to by byl počátek té sprostnosti, když by neměl člověk nižádného skutku za dobrý a Bohu libý, jedině ten, kterýž Bůh přikazuje a tak by nesloužil Bohu přikázáními zamyšlenými od lidí, než prostě, což z Boha a z jeho zámyslu vyšlo, a při těch dobrých skutcích aby měl svobodnou vůli, aby jich nečinil, nějakou bezděčností přinucen jsa, jako zlí lidé činí, ani toliko pro bázeň pekla, ani by v ně nedoufal, chtěje za své zasloužení a že jsi je učinil hoden odplaty býti, než tolik ze samé milosti, pro česť a chválu boží aby je činil, žádaje jeho vůli naplniti v nich a to jest spasení bez přimíšení, zření míti k Bohu. Tu jest pak nejvíce nebezpečna sprostnosť, kde může opojiti člověka marná chvála, když pro dobré skutky bývá přidána a člověk tím zjevně utěšen bude anebo se ještě dále těmi skutky chlubí. Též, jestliže kteří skutkové dobří užitky těla přinášejí a člověk jest tu bezpečen, neleká se toho, s chutí to přijímá a tíhne se na to již právem, což jest sobě navedl příčinu dobrých skutků, tuť jest již sprostnosť pryč. Tyto věci jsou ještě, ježto ruší sprostnosť srdce v dobrých skutcích: bázeň protivných věcí, moudrosť zemská, lenosť a zoufání. Bázeň nakři- vuje srdce při skutcích dobrých a někdy prostě odráží od nich a někdy v nich člověka seslabí, že jich zujímá a nebo se v nich jinak předělá, nebo jedny opustí a jiné na se vezme, míře je k těm, jichž se bojí. A to pochodí z toho, že upřímo k Bohu nehledí, ale více sobě váží lidí, pro něž Boha nechá. Moudrosť zemská podle těla ustavuje člověka, požívajíc opatrnosti tělesné v službě boží, ostříhajíc prospěchů těla, odstoupíc od prospěchův a užitků ducha a skřivuje příliš srdce před Bohem a zabijí v sobě tu sprostnosť. Lenosť z neupřímnosti pochodí, nebo upřímnosť jest ze všeho srdce milostí boží vedenu býti k dobrým skutkům, a tu by lenosť místa neměla; nebo milosť je silná jako smrť, kteráž přemůže ducha spásy. A že malá milůstka vlažná rodí lenosť, a lenosť má tesknosť, toužebnosť i hořkého ducha, roztrhané srdce a z toho opuštění dobrých věcí a s tím jako na hlavě maje zoufání, nebo nic není, na čem by naději postavil, sám sobě mrzek i těžek jsa. A toť všecko dělá v lidech nesprostné srdce. Protož velmi jest drahá ctnosť sprostnosť a kdož jí rozumí, aby s ní uměl dělati své spasení, drahou holubici obětoval by Bohu s Pánem Ježíšem. Druhá holubice má býti sprostnosť ke každému bližnímu v tom, jakož nás zákon k ní přivazuje řka: „A svého bližního jako sám sebe. A v tom přikázání stojí pravá sprostnosť k bližním, nebo tu nemůže nižádná neupřímnosť ani oklamání, ani lesť místa míti. A není-li tak prostě, jakož se tu velí, tehdy vždy lstivě s nevěrou jde proti bližnímu. Ale kdož tomu srozuměti může a v sprostnosti srdce přistoupiti k milování bratrskému, ten holubici drahou obětuje Bohu s Pánem Ježíšem a dokoná všecky věci podle zákona božího, ktréžkoli k milování Boha a bližního vedou i ku všeliké spravedlnosti. Nebo sám zákon boží jest nepoškvrněný, jiní zákonové lidští jsou marni a kalu bludů plni, aby se v nich poškvrnil každý, kdož se k nim přichýlí. A dí tu čtení: „A dokonavše všecky věci podle zákona božího, vrátili jsou se do Galilee.“ Prve jsou byli v Jeruzalémě obětujíce, modlíce se, chválu Bohu vzdávajíce, skutky duchovní a povýšené činíce, kteřížto skutkové sjednávají ducha člověčího s Bohem a obživují jej i utěšení 11*
47 skutkové jsou hříchové a nebude-li pravé sprostnosti srdce, nemůže toho dosáhnouti, aby úplně k Bohu přistoupilo a jemu se všecko dálo tak, jakž on jemu chce. A to by byl počátek té sprostnosti, když by neměl člověk nižádného skutku za dobrý a Bohu libý, jedině ten, kterýž Bůh přikazuje a tak by nesloužil Bohu přikázáními zamyšlenými od lidí, než prostě, což z Boha a z jeho zámyslu vyšlo, a při těch dobrých skutcích aby měl svobodnou vůli, aby jich nečinil, nějakou bezděčností přinucen jsa, jako zlí lidé činí, ani toliko pro bázeň pekla, ani by v ně nedoufal, chtěje za své zasloužení a že jsi je učinil hoden odplaty býti, než tolik ze samé milosti, pro česť a chválu boží aby je činil, žádaje jeho vůli naplniti v nich a to jest spasení bez přimíšení, zření míti k Bohu. Tu jest pak nejvíce nebezpečna sprostnosť, kde může opojiti člověka marná chvála, když pro dobré skutky bývá přidána a člověk tím zjevně utěšen bude anebo se ještě dále těmi skutky chlubí. Též, jestliže kteří skutkové dobří užitky těla přinášejí a člověk jest tu bezpečen, neleká se toho, s chutí to přijímá a tíhne se na to již právem, což jest sobě navedl příčinu dobrých skutků, tuť jest již sprostnosť pryč. Tyto věci jsou ještě, ježto ruší sprostnosť srdce v dobrých skutcích: bázeň protivných věcí, moudrosť zemská, lenosť a zoufání. Bázeň nakři- vuje srdce při skutcích dobrých a někdy prostě odráží od nich a někdy v nich člověka seslabí, že jich zujímá a nebo se v nich jinak předělá, nebo jedny opustí a jiné na se vezme, míře je k těm, jichž se bojí. A to pochodí z toho, že upřímo k Bohu nehledí, ale více sobě váží lidí, pro něž Boha nechá. Moudrosť zemská podle těla ustavuje člověka, požívajíc opatrnosti tělesné v službě boží, ostříhajíc prospěchů těla, odstoupíc od prospěchův a užitků ducha a skřivuje příliš srdce před Bohem a zabijí v sobě tu sprostnosť. Lenosť z neupřímnosti pochodí, nebo upřímnosť jest ze všeho srdce milostí boží vedenu býti k dobrým skutkům, a tu by lenosť místa neměla; nebo milosť je silná jako smrť, kteráž přemůže ducha spásy. A že malá milůstka vlažná rodí lenosť, a lenosť má tesknosť, toužebnosť i hořkého ducha, roztrhané srdce a z toho opuštění dobrých věcí a s tím jako na hlavě maje zoufání, nebo nic není, na čem by naději postavil, sám sobě mrzek i těžek jsa. A toť všecko dělá v lidech nesprostné srdce. Protož velmi jest drahá ctnosť sprostnosť a kdož jí rozumí, aby s ní uměl dělati své spasení, drahou holubici obětoval by Bohu s Pánem Ježíšem. Druhá holubice má býti sprostnosť ke každému bližnímu v tom, jakož nás zákon k ní přivazuje řka: „A svého bližního jako sám sebe. A v tom přikázání stojí pravá sprostnosť k bližním, nebo tu nemůže nižádná neupřímnosť ani oklamání, ani lesť místa míti. A není-li tak prostě, jakož se tu velí, tehdy vždy lstivě s nevěrou jde proti bližnímu. Ale kdož tomu srozuměti může a v sprostnosti srdce přistoupiti k milování bratrskému, ten holubici drahou obětuje Bohu s Pánem Ježíšem a dokoná všecky věci podle zákona božího, ktréžkoli k milování Boha a bližního vedou i ku všeliké spravedlnosti. Nebo sám zákon boží jest nepoškvrněný, jiní zákonové lidští jsou marni a kalu bludů plni, aby se v nich poškvrnil každý, kdož se k nim přichýlí. A dí tu čtení: „A dokonavše všecky věci podle zákona božího, vrátili jsou se do Galilee.“ Prve jsou byli v Jeruzalémě obětujíce, modlíce se, chválu Bohu vzdávajíce, skutky duchovní a povýšené činíce, kteřížto skutkové sjednávají ducha člověčího s Bohem a obživují jej i utěšení 11*
Strana 48
48 v něm ostavují. A ty věci duchovní činili jsou v Jeruzalémě, jenž jest vodění pokoje, nebo tu může nějaký pokoj viděn býti, když se mysl po- výší skrze duchovní věci vzhůru k Bohu a nějakou sílu a obnovení vnitř přijme z milosti boží. A odtud se vrátí do Galilee, ježto jest neustavičnosť zdejšího bydlení v proměnách a v prácech, kteréž zde z potřeby přináleží; nebo to sluší na putující zde, aby se jeden čas přidrželi u pokoji srdce svého v duchovních věcech, a odpočinouce v nich, vrátili se potom k časným věcem, aby v nich mohli s utěšením pracovati, aby nebyli skrze tělesné věci oloupeni z duchovních pro nezpůsob ducha svého; jakož se to děje na mnohých, když se tak zapustí v nedbáních, ani se modlíce, ani čím duchovním ducha svého posilujíce a tak zlehčujíce v chudobě ducha svého, pustí se v proměnu prací zdejších zevnitř a s teskností je konají a někdy z toho v hněvy, v reptání i v sváry zacházejí. Potom dí čtení, že jsou přišli do svého města Nazaretu, budoucího dobrého může slouti město své, ježto všecko kvete dobrotou boží, o němž k utěšení putujícím svatý Pavel dí: „Nemáme zde místa zůstávajícího ale budoucího hledejme, aby tím více pospíchali odsud z tohoto bezbydlí stěhovati se do města svého Bohem připraveného, úsilí krátké oblehčujíce sobě věčným odpočinutím, aby v něm neustávali, rozpakujíce se nad prací těžkých pokušení.“ Dále dí čtení: „A dítě rostlo jest a sílilo se plné moudrosti a milosť boží byla v něm.“ Rostlo dítě a sílilo se podle těla, aby řád s lidmi za- choval, roste pomalu podle těla a síly více béře pod časem delším. Byl jest tak pln moudrosti jsa dítětem jako jsa mužem, nebo vždy byl jest plný Bůh. Ač nehned v skutcích a v řeči ukázal jest té moudrosti, jsa dítětem, jako jest ukázal jsa již mužem v skutcích dokonalých. Potom dí čtení: „A milosť boží byla v něm,“ to jest zvláštněji nad jiné lidi svaté, kteříž jsou byli od počátku světa, neb jest jeho pomazal Bůh milostí ducha svatého nade všecky účastníky jeho. Nebo jiní měli jsou milosť sami toliko líbiti se Bohu skrze ní ještě nedokonale a něco mluviti z daru božího jiným lidem. Ale tento toliko sám dobrý a dokonalý byl skrze milosť boží a každému svatému dobyl jest dobroty a milosti. Protož jest nám položena naděje v té milosti, kteráž jest v Kristu ve vší plnosti, aby všichni svou plnosť, kteréž dosáhnou, měli z plnosti jeho, amen. VIII. Druhá neděle po božím narození. Čtení svatého Lukáše v II. kapitole. Když byl učiněn Ježíš ve dvanácti letech a oni vstupovali do Jeruzaléma podle obyčeje dne sváteč- ního, tehdy konavše dni, když se navracovali, zůstalo dítě Ježíš v Jeruzalémě a nepoznali rodičové jeho. A domnívajíce se o něm, že by byl v zástupu, přišli jsou cestu dne jednoho, i hledali ho mezi příbuznými a známými a nenalezše vrátili jsou se do Jeruzaléma hledajíce jeho. I stalo se jest, po třech dnech nalezli jsou jej v chrámě, an sedí mezi doktory poslouchaje jich a otazuje se. Tehdy strašili se všichni, kteříž jej slyšeli, nad opatrností a odpověďmi jeho a vidouce divili jsou se. Iřekla matka jeho k němu: „Synu, co
48 v něm ostavují. A ty věci duchovní činili jsou v Jeruzalémě, jenž jest vodění pokoje, nebo tu může nějaký pokoj viděn býti, když se mysl po- výší skrze duchovní věci vzhůru k Bohu a nějakou sílu a obnovení vnitř přijme z milosti boží. A odtud se vrátí do Galilee, ježto jest neustavičnosť zdejšího bydlení v proměnách a v prácech, kteréž zde z potřeby přináleží; nebo to sluší na putující zde, aby se jeden čas přidrželi u pokoji srdce svého v duchovních věcech, a odpočinouce v nich, vrátili se potom k časným věcem, aby v nich mohli s utěšením pracovati, aby nebyli skrze tělesné věci oloupeni z duchovních pro nezpůsob ducha svého; jakož se to děje na mnohých, když se tak zapustí v nedbáních, ani se modlíce, ani čím duchovním ducha svého posilujíce a tak zlehčujíce v chudobě ducha svého, pustí se v proměnu prací zdejších zevnitř a s teskností je konají a někdy z toho v hněvy, v reptání i v sváry zacházejí. Potom dí čtení, že jsou přišli do svého města Nazaretu, budoucího dobrého může slouti město své, ježto všecko kvete dobrotou boží, o němž k utěšení putujícím svatý Pavel dí: „Nemáme zde místa zůstávajícího ale budoucího hledejme, aby tím více pospíchali odsud z tohoto bezbydlí stěhovati se do města svého Bohem připraveného, úsilí krátké oblehčujíce sobě věčným odpočinutím, aby v něm neustávali, rozpakujíce se nad prací těžkých pokušení.“ Dále dí čtení: „A dítě rostlo jest a sílilo se plné moudrosti a milosť boží byla v něm.“ Rostlo dítě a sílilo se podle těla, aby řád s lidmi za- choval, roste pomalu podle těla a síly více béře pod časem delším. Byl jest tak pln moudrosti jsa dítětem jako jsa mužem, nebo vždy byl jest plný Bůh. Ač nehned v skutcích a v řeči ukázal jest té moudrosti, jsa dítětem, jako jest ukázal jsa již mužem v skutcích dokonalých. Potom dí čtení: „A milosť boží byla v něm,“ to jest zvláštněji nad jiné lidi svaté, kteříž jsou byli od počátku světa, neb jest jeho pomazal Bůh milostí ducha svatého nade všecky účastníky jeho. Nebo jiní měli jsou milosť sami toliko líbiti se Bohu skrze ní ještě nedokonale a něco mluviti z daru božího jiným lidem. Ale tento toliko sám dobrý a dokonalý byl skrze milosť boží a každému svatému dobyl jest dobroty a milosti. Protož jest nám položena naděje v té milosti, kteráž jest v Kristu ve vší plnosti, aby všichni svou plnosť, kteréž dosáhnou, měli z plnosti jeho, amen. VIII. Druhá neděle po božím narození. Čtení svatého Lukáše v II. kapitole. Když byl učiněn Ježíš ve dvanácti letech a oni vstupovali do Jeruzaléma podle obyčeje dne sváteč- ního, tehdy konavše dni, když se navracovali, zůstalo dítě Ježíš v Jeruzalémě a nepoznali rodičové jeho. A domnívajíce se o něm, že by byl v zástupu, přišli jsou cestu dne jednoho, i hledali ho mezi příbuznými a známými a nenalezše vrátili jsou se do Jeruzaléma hledajíce jeho. I stalo se jest, po třech dnech nalezli jsou jej v chrámě, an sedí mezi doktory poslouchaje jich a otazuje se. Tehdy strašili se všichni, kteříž jej slyšeli, nad opatrností a odpověďmi jeho a vidouce divili jsou se. Iřekla matka jeho k němu: „Synu, co
Strana 49
49 jsi nám učinil tak? aj otec tvůj a já se žalostí jsme hledali tebe.“ I řekl k nim: „Co jest, že jste mne hle- dali? zdali jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím já býti?“ A oni nesrozuměli slovu, kteréž jest mluvil k nim. I sestoupil jest s nimi a přišel do Nazareta a byl poddán jim a matka jeho zachovávala všecka slova ta, snášejíc je v srdci svém, a Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí před Bohem i předlidmi. V těch slovích čtení ukazuje poctivosť a poslušenství Pána Ježíše s matkou a s Josefem k Bohu a v jeho přikázání, že jsou chodili po všecka léta rodičové jeho do Jeruzaléma na den slavný velikonoční, a tuto jsou i Pána Ježíše, když ve dvanácti letech byl učiněn, s sebou pojali. Neb jest byl pilně přikázal Bůh židům ten hod velikonoční slaviti čtrnáctý den měsíce dubna, počnouce s večera, aby ten večer beránka jedli, pamatujíce, že toho času a toho měsíce vyvedeni jsou otcové jich z Egypta, z nouze a ze služby těžké krále Egyptského v ruce silné a v divech mnohých. Protož, kdož jsou milovali Pána Boha a vážili sobě zákou jeho, ti jsou s pilností činili to přikázání, jakož teď Pán Ježíš se svými rodiči, ježto jsou nad jiné pilni byli skutků božích, aby je pama- tovali podle přikázání jeho. Protož jsou měli mnohé obyčeje duchovní a hody slavné, aby často duchovních skutků následovali, památku Boha svého v nich obnovujíce, kteréžto věci duchovní mnohem více našemu stavu křesťanskému měli by příslušeti, když bychom příliš tělesni nebyli a mohli srozuměti, co jsou duchovní věci. Netoliko dím duchovní věci, věci kostelní zaneprázdněné s modlosloužením a se svatokupectvím a trá- veninami kurvy veliké, ale abychom mohli těm věcem duchovním rozuměti, kteréž vždy při nás býti mají, neb nás Bůh chce míti duchovní, když bychom mohli k duchu přijíti a od těla odkročiti. Židé jsou pamatovali velikou noc v podobenství, že jsou tělesně z moci nepřátel velikých vysvobozeni silnou rukou boží, ale my z ruky těžšího nepřítele vyproštěni jsme, kterýž držel císařství smrti, jenž jest byl zabil všecko pokolení lidské a mrtvé sobě v službě a v těžké robotě ostavil, z níž jest nás sobě dobyl syn boží skrze nemoc těla svého, umíraje bolestně na kříži, živé nás sobě v duchu ustavil, abychom jemu živi byli v dobrých skutcích. Protož abychom takového dobrodiní památku živou a častou činili, ne jednou v rok, ale z potřeby na každý den, již ne tě- lesného beránka jako židé obětu íce, ale samého syna božího v pravdě již majíce tělo a krev Kristovu, k živé paměti jeho veliké a mnohé lásky, kterou jest nám ukázal, naše tělo na se přijav, toliko pokušení práce a chudoby v něm pro nás trpěv a krev svou z něho vyliv na odpuštění hříchův. Protož ta paměť jest nejvyšší lásky syna božího k nám a nej- vyššího svazku s námi, abychom v něm byli a on v nás skrze jedení těla a pití krve jeho. Ač budeme moci okusiti, kterak on to k nám mluví a to dobré nám ukázav, jest nám sladký Bůh v těch milostech, které jest nám ukázal skrze to tělo, a ty věci jsou duchovní, kdo jich skrze víru a duchovní smysl může zkusiti. Potom dí čtení: „Ostalo jest dítě Ježíš v Jeruzalémě a nepoznali jsou otec a máti jeho, domnívajíce se, že by v zástupu byl.“ V těch slovech ukazuje čtení, že matka Ježíšova a Josef ztratili jsou Pána Ježíše na té pouti a toho ztracení byla dvoje příčina.
49 jsi nám učinil tak? aj otec tvůj a já se žalostí jsme hledali tebe.“ I řekl k nim: „Co jest, že jste mne hle- dali? zdali jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím já býti?“ A oni nesrozuměli slovu, kteréž jest mluvil k nim. I sestoupil jest s nimi a přišel do Nazareta a byl poddán jim a matka jeho zachovávala všecka slova ta, snášejíc je v srdci svém, a Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí před Bohem i předlidmi. V těch slovích čtení ukazuje poctivosť a poslušenství Pána Ježíše s matkou a s Josefem k Bohu a v jeho přikázání, že jsou chodili po všecka léta rodičové jeho do Jeruzaléma na den slavný velikonoční, a tuto jsou i Pána Ježíše, když ve dvanácti letech byl učiněn, s sebou pojali. Neb jest byl pilně přikázal Bůh židům ten hod velikonoční slaviti čtrnáctý den měsíce dubna, počnouce s večera, aby ten večer beránka jedli, pamatujíce, že toho času a toho měsíce vyvedeni jsou otcové jich z Egypta, z nouze a ze služby těžké krále Egyptského v ruce silné a v divech mnohých. Protož, kdož jsou milovali Pána Boha a vážili sobě zákou jeho, ti jsou s pilností činili to přikázání, jakož teď Pán Ježíš se svými rodiči, ježto jsou nad jiné pilni byli skutků božích, aby je pama- tovali podle přikázání jeho. Protož jsou měli mnohé obyčeje duchovní a hody slavné, aby často duchovních skutků následovali, památku Boha svého v nich obnovujíce, kteréžto věci duchovní mnohem více našemu stavu křesťanskému měli by příslušeti, když bychom příliš tělesni nebyli a mohli srozuměti, co jsou duchovní věci. Netoliko dím duchovní věci, věci kostelní zaneprázdněné s modlosloužením a se svatokupectvím a trá- veninami kurvy veliké, ale abychom mohli těm věcem duchovním rozuměti, kteréž vždy při nás býti mají, neb nás Bůh chce míti duchovní, když bychom mohli k duchu přijíti a od těla odkročiti. Židé jsou pamatovali velikou noc v podobenství, že jsou tělesně z moci nepřátel velikých vysvobozeni silnou rukou boží, ale my z ruky těžšího nepřítele vyproštěni jsme, kterýž držel císařství smrti, jenž jest byl zabil všecko pokolení lidské a mrtvé sobě v službě a v těžké robotě ostavil, z níž jest nás sobě dobyl syn boží skrze nemoc těla svého, umíraje bolestně na kříži, živé nás sobě v duchu ustavil, abychom jemu živi byli v dobrých skutcích. Protož abychom takového dobrodiní památku živou a častou činili, ne jednou v rok, ale z potřeby na každý den, již ne tě- lesného beránka jako židé obětu íce, ale samého syna božího v pravdě již majíce tělo a krev Kristovu, k živé paměti jeho veliké a mnohé lásky, kterou jest nám ukázal, naše tělo na se přijav, toliko pokušení práce a chudoby v něm pro nás trpěv a krev svou z něho vyliv na odpuštění hříchův. Protož ta paměť jest nejvyšší lásky syna božího k nám a nej- vyššího svazku s námi, abychom v něm byli a on v nás skrze jedení těla a pití krve jeho. Ač budeme moci okusiti, kterak on to k nám mluví a to dobré nám ukázav, jest nám sladký Bůh v těch milostech, které jest nám ukázal skrze to tělo, a ty věci jsou duchovní, kdo jich skrze víru a duchovní smysl může zkusiti. Potom dí čtení: „Ostalo jest dítě Ježíš v Jeruzalémě a nepoznali jsou otec a máti jeho, domnívajíce se, že by v zástupu byl.“ V těch slovech ukazuje čtení, že matka Ježíšova a Josef ztratili jsou Pána Ježíše na té pouti a toho ztracení byla dvoje příčina.
Strana 50
50 První jest nepoznání neb nevědomí, nebo to spolu zároveň jde, kdož nezná, ten také neví. Druhá příčina jest domnění založené v nejistotě. Protož rána nejtěžší od počátku trvající na lidech škodně k ztracení Boha rodí se z nepoznání Boha a jeho pravdy. Nebo poněvadž v té duši světla moudrosti boží a jeho milování naplněné a k němu srdcem přivázané nevědomí k ztracení jeho nalezeno jest, kde jiný méně rozumný, méně jeho milovný a méně s ním spojený bezpečen sebou může býti? Ale tuto ničehož o světu ne- může mluveno býti, by on pro které neumění a nepoznání měl ztratiti Boha, nebo se odpírá světu poznání jeho slovem čtení: „A svět jeho nepoznal“ a opět: „Svět nevidí mne,“ to sám Pán mluví. A klade se toho příčina, proč jeho nezná svět v písmě, kteréž o milovnících světa dí: „Veselí se v nejhorších věcech a výhrách, drží buben a housle, radují se ze zvuku varhan, vedou v dobrých věcech dni své a v okamžení do pekla sestupují ti, kteří jsou řekli: Odejdi od nás umění, cest tvých nechceme.“ To o světu písmo dí. Druhá příčina byla jest k ztracení Pána Ježíše matce jeho velmi škodna, totiž domnění, tak že jest zanedbala ujistiti se jím, míníc, by byl v zástupu. I klamalo jest ji to, že jest vždy bez něho domů přišla. Protož koliká nám bázeň ostává v její ztrátě a nejvíce proto, že nevědomě a duchovně můžeme ztratiti své spasení, nejistě se někde domnívajíce, jako domněti se toho, že naše spasení bezpečno jest v zástupu neb tova- ryšství kromě nás. Protož při těch věcech, kteréž se mluví o nebezpečném zklamání, rozliční lidé mohli by v něm shledáni býti, ježto se domnívají Ježíše a tovaryšství bezpečné míti. Protož nejprve o pravdě povím, kteráž se domnívá u sousedův o Ježíšovi, ale doma jeho nechce míti, o kteréžto pravdě svatý Pavel dí: „Pro tu věc klekám na svá kolena k otci Pána našeho Jezukrista, z něhožto všeliké otcovstvo v nebi v zemi jmenuje se, aby nám dal podle bohatství slávy své, ku posilnění skrze ducha jeho u vnitřním člověku přebývati Krista skrze víru v srdcích našich.“ Ta slova apoštola nemají v sobě ani nevědomí, ani domnívání, ani pochybení, ani zablouzení, ale pravdy prostě následují v tom, aby lidé Krista měli v srdci živě skrze víru a to samo bezpečné jest. Protož v komž jest Kristus, nemůžeť se to tajiti, nebť musí živě živé věci činiti, pakli jeho není, tehdy nic živého není v člověku. Protož svatý Pavel dí: „Jestli Kristus v nás, tělo zajisté umřelo jest hříchu, ale duch živ jest spravedlnosti; a toť jest život z víry se rodě.“ Jakož Pán Bůh dí: „Spravedlivý můj z víry živ jest, z víry Bohem vdechnuté, ne lidmi nalezené.“ Ale ta živá víra jedině souženým, bedlivým a milovným Bohu dána bude, ale jiným, aby se o ní domnívali, že někde v tovaryšství podle člověka stojí, jako bývá při věcech, zákony lidskými uložených, ač pak některé ze zákona božího vybrány jsou od nich k vůli jich. Protož v těch zákonech práce vésti časy ulože- nými a to obyčeji s lidmi zvyklými, to jest tovaryšství dosti blízké. A tu se může snadně domnívati člověk spasení, čině ty řády kostelní, lidmi vymyšlené, v nichž se všem spasení slibuje zjevně a slavně. Nebo nehloupě jsou ujištěni spasením pod těmi zákony prelátskými, neb jsou je písmem svatým zodívali, a starými svatými doktory, plnými ducha svatého, řádem božím a chválou jeho, tak že jedva z těch věcí mohou vyplésti se vyvo- lenci boží. Protož kde rada jich stará zastane, tu již nemá řečeno býti demnění mylné o spasení, ale nejvyšší doufání jistoty. Ale že ty věci zůstávají v tovaryšství nepravých, ježto Boha nenávidí a Jezukrista den od dne křižují svými nešlechetnými činy.
50 První jest nepoznání neb nevědomí, nebo to spolu zároveň jde, kdož nezná, ten také neví. Druhá příčina jest domnění založené v nejistotě. Protož rána nejtěžší od počátku trvající na lidech škodně k ztracení Boha rodí se z nepoznání Boha a jeho pravdy. Nebo poněvadž v té duši světla moudrosti boží a jeho milování naplněné a k němu srdcem přivázané nevědomí k ztracení jeho nalezeno jest, kde jiný méně rozumný, méně jeho milovný a méně s ním spojený bezpečen sebou může býti? Ale tuto ničehož o světu ne- může mluveno býti, by on pro které neumění a nepoznání měl ztratiti Boha, nebo se odpírá světu poznání jeho slovem čtení: „A svět jeho nepoznal“ a opět: „Svět nevidí mne,“ to sám Pán mluví. A klade se toho příčina, proč jeho nezná svět v písmě, kteréž o milovnících světa dí: „Veselí se v nejhorších věcech a výhrách, drží buben a housle, radují se ze zvuku varhan, vedou v dobrých věcech dni své a v okamžení do pekla sestupují ti, kteří jsou řekli: Odejdi od nás umění, cest tvých nechceme.“ To o světu písmo dí. Druhá příčina byla jest k ztracení Pána Ježíše matce jeho velmi škodna, totiž domnění, tak že jest zanedbala ujistiti se jím, míníc, by byl v zástupu. I klamalo jest ji to, že jest vždy bez něho domů přišla. Protož koliká nám bázeň ostává v její ztrátě a nejvíce proto, že nevědomě a duchovně můžeme ztratiti své spasení, nejistě se někde domnívajíce, jako domněti se toho, že naše spasení bezpečno jest v zástupu neb tova- ryšství kromě nás. Protož při těch věcech, kteréž se mluví o nebezpečném zklamání, rozliční lidé mohli by v něm shledáni býti, ježto se domnívají Ježíše a tovaryšství bezpečné míti. Protož nejprve o pravdě povím, kteráž se domnívá u sousedův o Ježíšovi, ale doma jeho nechce míti, o kteréžto pravdě svatý Pavel dí: „Pro tu věc klekám na svá kolena k otci Pána našeho Jezukrista, z něhožto všeliké otcovstvo v nebi v zemi jmenuje se, aby nám dal podle bohatství slávy své, ku posilnění skrze ducha jeho u vnitřním člověku přebývati Krista skrze víru v srdcích našich.“ Ta slova apoštola nemají v sobě ani nevědomí, ani domnívání, ani pochybení, ani zablouzení, ale pravdy prostě následují v tom, aby lidé Krista měli v srdci živě skrze víru a to samo bezpečné jest. Protož v komž jest Kristus, nemůžeť se to tajiti, nebť musí živě živé věci činiti, pakli jeho není, tehdy nic živého není v člověku. Protož svatý Pavel dí: „Jestli Kristus v nás, tělo zajisté umřelo jest hříchu, ale duch živ jest spravedlnosti; a toť jest život z víry se rodě.“ Jakož Pán Bůh dí: „Spravedlivý můj z víry živ jest, z víry Bohem vdechnuté, ne lidmi nalezené.“ Ale ta živá víra jedině souženým, bedlivým a milovným Bohu dána bude, ale jiným, aby se o ní domnívali, že někde v tovaryšství podle člověka stojí, jako bývá při věcech, zákony lidskými uložených, ač pak některé ze zákona božího vybrány jsou od nich k vůli jich. Protož v těch zákonech práce vésti časy ulože- nými a to obyčeji s lidmi zvyklými, to jest tovaryšství dosti blízké. A tu se může snadně domnívati člověk spasení, čině ty řády kostelní, lidmi vymyšlené, v nichž se všem spasení slibuje zjevně a slavně. Nebo nehloupě jsou ujištěni spasením pod těmi zákony prelátskými, neb jsou je písmem svatým zodívali, a starými svatými doktory, plnými ducha svatého, řádem božím a chválou jeho, tak že jedva z těch věcí mohou vyplésti se vyvo- lenci boží. Protož kde rada jich stará zastane, tu již nemá řečeno býti demnění mylné o spasení, ale nejvyšší doufání jistoty. Ale že ty věci zůstávají v tovaryšství nepravých, ježto Boha nenávidí a Jezukrista den od dne křižují svými nešlechetnými činy.
Strana 51
51 Z toho známo jest, že se jedině domnívá ten lid spasení pod těmi zákony všem k tovaryšství položenými a v hod skrojenými, aby všecko množství přestupníků ze spolka posloužíce Bohu v chrámích podle ustavení starších, také a ze spolka zjednali v pýše, v lakomství, v rozkošech tě- lesných, v obžerství, v opilství, v rozpuštění, výhrách ve veselích, v tancích i jiných všech poběhlostech pohanských a s tím se vším aby odpočinuli na Pánu Bohu a na jeho věčném spasení. A netoliko tu, ježto jest nějaká svátosť lžemi poctivými okrášlena, ale i veliké hříchy jich v zasloužení spasení položí jim; když mohou, krev svatých vylijí aneb když bráníce zákona anebo církve svaté a řádův jejich mnoho lidí zmordují, tehdy jsou službu ve vůni chutnou Bohu učinili. A pak služba svatokupecká mší a jiných věcí duchovních za peníze a za jiné užitky tělesné zceněná, koliké se tu spasení duší slibuje. A pravda dí, že jest to největší kacířství. A tak ďábel, kde chce, může cestu spa- sení uvésti tomu lidu, pouti mnohé oslaviti, aby v tovaryšství radostně jdouce, hojně jedouce a pijíce, spasení tak u svatých na poklonách hle- dali a věřili, že kněží bohatí mají velikou moc odpuštění hříchův tu dávati a lidí rozličně posvěcovati. Také se mnozí domnívají v některých kněžích, že mají tovaryšství s Bohem i skupují se v jich zasloužení a domnívají se, že jim tu spasení na hotově stojí a nad to pak chtějí ještě spoléhati na svatosť svatých v nebi, více než na svatosť mnišskou spoléhají. A tak potom až i do pekla sestoupí za svou nadějí, když by jim již všecka posuzování domněná nemohla plné naděje v Bohu samém ustanoviti, ale peklu sebe svěří a sestoupí do něho, aby je úplně vyčistilo, a do nebe vzhůru poslalo. A na tom domnění téměř množství hříšníků stojí, pokání nečiníce a v očistci své dokonalé spasení věříce. A to všecko, cožkoli může bludného a lehkého domnívání o spasení býti, učinila jest neznámosť Boha a blud Antikristův oděný a příliš rozlitý. A tím Kristus i jeho pravda jest po- tlačena a jako rouhání bláznivé postavena. Dále dí čtení: „I šedše cestou jednoho dne, hledali jsou jeho mezi přátely a známými a nenalezše vrátili jsou se do Jeruzaléma, hledajíce jeho. Tuto nám naučení užitečné zůstává, kterak Pán Ježíš od matky ztracený, nechtěl od ní nalezen býti mezi přátely a známými, abychom my tomu rozuměli, že když jej ztratíme, nenalezneme jeho mezi přátely a známými, to jest bydlíce s nimi podle žádostí tělesných. Nebo milování přátelské jest velmi smrtedlné a nenávistné Bohu a jeho milostem, v němž jest těžký svazek, jimž táhnou jedni druhé ke zlým věcem, a ze zlých věcí sebe netrestá ani sobě v nich překážejí, ale táhnou jedni druhé v ní, pomáhají sobě v nich, zovou se spolu k hodováním časným, veselí ne- slušná jednají mezi sebou. I od víry i od svátosti života i od pravého úmyslu odvedou jedni druhé, a všecko srdce kazí ta přízeň a zaneprázdní je sebou. A z toho bývá plno nepokojův, zármutkův, pláčův a bláznivých vztekání, když škody nebo smrti vberou se mezi ně. Protož pak jest to jedovatá přízeň, že nemůže tak mnoho lidem uškoditi zlosť nepřátel jako ona uškodí, o nichž Pán Ježíš dí: „Nepřítele člověka domácí jeho“ a opět dí: „Kdož se jich neodřekne a v nenávisti jich nemá, nemůže býti můj učedlník.“ Takéž stojíce v přízni tovaryšské, ježto jest podobně ku prvnímu jedovata, táhnoucí ve zlé radou, pomocí i příklady zlými a obyčeji zvyklými, lahodnými a pochlebnými, a mnohdy těchto časů pro tovaryše zlé, ale oni
51 Z toho známo jest, že se jedině domnívá ten lid spasení pod těmi zákony všem k tovaryšství položenými a v hod skrojenými, aby všecko množství přestupníků ze spolka posloužíce Bohu v chrámích podle ustavení starších, také a ze spolka zjednali v pýše, v lakomství, v rozkošech tě- lesných, v obžerství, v opilství, v rozpuštění, výhrách ve veselích, v tancích i jiných všech poběhlostech pohanských a s tím se vším aby odpočinuli na Pánu Bohu a na jeho věčném spasení. A netoliko tu, ježto jest nějaká svátosť lžemi poctivými okrášlena, ale i veliké hříchy jich v zasloužení spasení položí jim; když mohou, krev svatých vylijí aneb když bráníce zákona anebo církve svaté a řádův jejich mnoho lidí zmordují, tehdy jsou službu ve vůni chutnou Bohu učinili. A pak služba svatokupecká mší a jiných věcí duchovních za peníze a za jiné užitky tělesné zceněná, koliké se tu spasení duší slibuje. A pravda dí, že jest to největší kacířství. A tak ďábel, kde chce, může cestu spa- sení uvésti tomu lidu, pouti mnohé oslaviti, aby v tovaryšství radostně jdouce, hojně jedouce a pijíce, spasení tak u svatých na poklonách hle- dali a věřili, že kněží bohatí mají velikou moc odpuštění hříchův tu dávati a lidí rozličně posvěcovati. Také se mnozí domnívají v některých kněžích, že mají tovaryšství s Bohem i skupují se v jich zasloužení a domnívají se, že jim tu spasení na hotově stojí a nad to pak chtějí ještě spoléhati na svatosť svatých v nebi, více než na svatosť mnišskou spoléhají. A tak potom až i do pekla sestoupí za svou nadějí, když by jim již všecka posuzování domněná nemohla plné naděje v Bohu samém ustanoviti, ale peklu sebe svěří a sestoupí do něho, aby je úplně vyčistilo, a do nebe vzhůru poslalo. A na tom domnění téměř množství hříšníků stojí, pokání nečiníce a v očistci své dokonalé spasení věříce. A to všecko, cožkoli může bludného a lehkého domnívání o spasení býti, učinila jest neznámosť Boha a blud Antikristův oděný a příliš rozlitý. A tím Kristus i jeho pravda jest po- tlačena a jako rouhání bláznivé postavena. Dále dí čtení: „I šedše cestou jednoho dne, hledali jsou jeho mezi přátely a známými a nenalezše vrátili jsou se do Jeruzaléma, hledajíce jeho. Tuto nám naučení užitečné zůstává, kterak Pán Ježíš od matky ztracený, nechtěl od ní nalezen býti mezi přátely a známými, abychom my tomu rozuměli, že když jej ztratíme, nenalezneme jeho mezi přátely a známými, to jest bydlíce s nimi podle žádostí tělesných. Nebo milování přátelské jest velmi smrtedlné a nenávistné Bohu a jeho milostem, v němž jest těžký svazek, jimž táhnou jedni druhé ke zlým věcem, a ze zlých věcí sebe netrestá ani sobě v nich překážejí, ale táhnou jedni druhé v ní, pomáhají sobě v nich, zovou se spolu k hodováním časným, veselí ne- slušná jednají mezi sebou. I od víry i od svátosti života i od pravého úmyslu odvedou jedni druhé, a všecko srdce kazí ta přízeň a zaneprázdní je sebou. A z toho bývá plno nepokojův, zármutkův, pláčův a bláznivých vztekání, když škody nebo smrti vberou se mezi ně. Protož pak jest to jedovatá přízeň, že nemůže tak mnoho lidem uškoditi zlosť nepřátel jako ona uškodí, o nichž Pán Ježíš dí: „Nepřítele člověka domácí jeho“ a opět dí: „Kdož se jich neodřekne a v nenávisti jich nemá, nemůže býti můj učedlník.“ Takéž stojíce v přízni tovaryšské, ježto jest podobně ku prvnímu jedovata, táhnoucí ve zlé radou, pomocí i příklady zlými a obyčeji zvyklými, lahodnými a pochlebnými, a mnohdy těchto časů pro tovaryše zlé, ale oni
Strana 52
52 že dobrými jmenují, statek, přátely pravé, hrdlo i Boha ztratí a ovšem jeho tu nenajde pro tu zlou přízeň. A v témž rozumu jest škodliva přízeň tohoto světa a překáží velmi nalézti Pána Ježíše, neb ta ovšem odejme srdce Bohu. Protož svatý Jakub dí: „Cizoložníci, zdali nevíte, že přízeň světa jest nepřítelkyně bohu.“ Jsou ještě i jiní přátelé těla, kteříž jsou na překážku velikou k nalezení Pána Ježíše, totižto každá věc, kteráž člověku dobře činí a libosť ukazuje podle těla, jako měkkosť roucha drahého ne ku potřebě putujících strojeného, ale k rozkošem a k libostem bohatce potřebného v pekle. Přátelé také jsou hojnosť pokrmův a nápojů drahých k rozkošem připravených. Přátelé jsou domové krásní a mnohými pokoji k svobodám, k roz- košem, k chloubám a k libostem oka nákladně připravení. Přátelé jsou hovění sluh nezbedné, ježto mnozí nemohou jedné vůli vyhověti. Přátelé jsou všecky lahodné měkkosti, v nichž se vůle těla pase. Přítel pak nejbližší člověku jest vůle domácí, ježto jemu nejvíce přeje mimo jiné přátely, a ráda by všecky jiné libé věci k němu přivedla a přitáhla, nelibé a protivné všecky zahnala. Protož mezi takovými přátely nižádný nemůže Boha nalézti, kdož jich tak požívá, ne ku potřebám, ale k rozkošem, nebo ne na své úsilí, ale na lidské plníce rozkoši své. Takoví, neřku, Boha hledají, ale těmi všemi nepravostmi ztracují jeho. Také matka Ježíšova a Josef, hledavše jeho mezi známými, nena- lezli jsou jeho a můžeť se i dnes množství velikému též přihoditi, žeť Ježíše mezi známými nenajdou. A toť jsou obyčejové mrtví dávno od kněží lstivých k hledání Boha uvedení pro zvláštní zisk jich, ježto jsou již nyní i hloupým oráčům dobře známi, po jich ustavičném rozkazování jako jsou zpověď třikrát do roka s pokáním peněžitým, aby hned potom přijímati tělo boží mohli, ofěry, desátky, kropení i mnozí jiní řádové a práva, v nichžto vždy lid slepý Boha hledá a nalézti jeho nemůže. Ještě jinak může býti hledání mezi známým i škodným obyčejem, když se někteří lidé zastaví na svém poznání v hledání Boha. A dím proto na svém, nebo ač písmo nebo rozumové prví nemohou od nich slyšáni býti, avšak to s nimi jinak neostane, jedině na jich poznání neb víře písmo i jiná naučení k zaměřenému cíli svých obyčejů a těch ne- ústupně brání i s hněvy. Potom dí čtění: „I stalo se jest po třech dnech nalezli jsou jej v chrámě sedícího mezi mistry poslouchajícího a tážícího se jich.“ Toto hledání matky Pána Ježíše bylo jest hodné k nalezení, neb jest bylo hořké a pilné, že se jest nemohla upokojiti ani odpočinouti ani sna očim dáti, neb ji k tomu sama milosť hořící pudila. A dokudž jeho nenalezla, dotud vždy truchlosť srdce jejího obtěžovala jest. Protož máme-li příklad vzíti v jejím hledání, co k tomu díme, že není již jedno naše ztracení, ale tak mnohé, jak mnohé bývá přestoupení. Protož kterak jeho hledati budeme po mnohém ztracení, nebude-li v nás tak mnohého milování, pilnosti a horlivé snažnosti jak v jeho matce. Ale že tu čtení dí, že jest nalezla matka Pána Ježíše po třech dnech, ač to rozličně mistři vykládají, však já znamenaje, že nižádné božské věci ani hledány, ani držány, ani činěny mohou býti bez milosti boží a poznání jeho. Neřku, aby jej kdo úplně poznal v jeho slávě, ale při nejmenším, aby mohl poznati jeho rozumnosť vypravenou v zákoně
52 že dobrými jmenují, statek, přátely pravé, hrdlo i Boha ztratí a ovšem jeho tu nenajde pro tu zlou přízeň. A v témž rozumu jest škodliva přízeň tohoto světa a překáží velmi nalézti Pána Ježíše, neb ta ovšem odejme srdce Bohu. Protož svatý Jakub dí: „Cizoložníci, zdali nevíte, že přízeň světa jest nepřítelkyně bohu.“ Jsou ještě i jiní přátelé těla, kteříž jsou na překážku velikou k nalezení Pána Ježíše, totižto každá věc, kteráž člověku dobře činí a libosť ukazuje podle těla, jako měkkosť roucha drahého ne ku potřebě putujících strojeného, ale k rozkošem a k libostem bohatce potřebného v pekle. Přátelé také jsou hojnosť pokrmův a nápojů drahých k rozkošem připravených. Přátelé jsou domové krásní a mnohými pokoji k svobodám, k roz- košem, k chloubám a k libostem oka nákladně připravení. Přátelé jsou hovění sluh nezbedné, ježto mnozí nemohou jedné vůli vyhověti. Přátelé jsou všecky lahodné měkkosti, v nichž se vůle těla pase. Přítel pak nejbližší člověku jest vůle domácí, ježto jemu nejvíce přeje mimo jiné přátely, a ráda by všecky jiné libé věci k němu přivedla a přitáhla, nelibé a protivné všecky zahnala. Protož mezi takovými přátely nižádný nemůže Boha nalézti, kdož jich tak požívá, ne ku potřebám, ale k rozkošem, nebo ne na své úsilí, ale na lidské plníce rozkoši své. Takoví, neřku, Boha hledají, ale těmi všemi nepravostmi ztracují jeho. Také matka Ježíšova a Josef, hledavše jeho mezi známými, nena- lezli jsou jeho a můžeť se i dnes množství velikému též přihoditi, žeť Ježíše mezi známými nenajdou. A toť jsou obyčejové mrtví dávno od kněží lstivých k hledání Boha uvedení pro zvláštní zisk jich, ježto jsou již nyní i hloupým oráčům dobře známi, po jich ustavičném rozkazování jako jsou zpověď třikrát do roka s pokáním peněžitým, aby hned potom přijímati tělo boží mohli, ofěry, desátky, kropení i mnozí jiní řádové a práva, v nichžto vždy lid slepý Boha hledá a nalézti jeho nemůže. Ještě jinak může býti hledání mezi známým i škodným obyčejem, když se někteří lidé zastaví na svém poznání v hledání Boha. A dím proto na svém, nebo ač písmo nebo rozumové prví nemohou od nich slyšáni býti, avšak to s nimi jinak neostane, jedině na jich poznání neb víře písmo i jiná naučení k zaměřenému cíli svých obyčejů a těch ne- ústupně brání i s hněvy. Potom dí čtění: „I stalo se jest po třech dnech nalezli jsou jej v chrámě sedícího mezi mistry poslouchajícího a tážícího se jich.“ Toto hledání matky Pána Ježíše bylo jest hodné k nalezení, neb jest bylo hořké a pilné, že se jest nemohla upokojiti ani odpočinouti ani sna očim dáti, neb ji k tomu sama milosť hořící pudila. A dokudž jeho nenalezla, dotud vždy truchlosť srdce jejího obtěžovala jest. Protož máme-li příklad vzíti v jejím hledání, co k tomu díme, že není již jedno naše ztracení, ale tak mnohé, jak mnohé bývá přestoupení. Protož kterak jeho hledati budeme po mnohém ztracení, nebude-li v nás tak mnohého milování, pilnosti a horlivé snažnosti jak v jeho matce. Ale že tu čtení dí, že jest nalezla matka Pána Ježíše po třech dnech, ač to rozličně mistři vykládají, však já znamenaje, že nižádné božské věci ani hledány, ani držány, ani činěny mohou býti bez milosti boží a poznání jeho. Neřku, aby jej kdo úplně poznal v jeho slávě, ale při nejmenším, aby mohl poznati jeho rozumnosť vypravenou v zákoně
Strana 53
53 jeho, kteroužto rozumností vládna člověk, poznal by cestu dobrých a Bohu libých skutkův a měl by počátek k hledání Boha. Neb on dí sám: „Proto jest lid můj jatý veden, neb jest neměl umění,“ to jest poznání Boha a jeho zákona. Proto jakož se vždy ztracuje Bůh pro nepoznání a nevěru zákona jeho, takéž jest počátek k nalezení přistoupiti k umění zákona jeho, v němž jest zpráva skutků božích a i to jiným dáno nebývá, než milovníkům toho zákona. A kdož by k tomu přišel, ten by již první den měl, znaje, kterak má hledati Pána, dokudž může nalezen býti a volal by k němu, dokudž blízko jest, chtě uslyšeti. A urodil by se jemu z toho den druhý, to jest poznání samého sebe, když by již umění zákona božího světlem jeho bylo na scestí, aby se mohl ohledati, kdo jest a uzře se, že jest potřebný, nuzný i vší bídou naplněný, aby tím pilněji hledal Pána. Neb pohledí-li na se, maje oko světlé, uzří, že jest dům chudoby, do něhož se všemi cestami chudoba stěhuje z každé strany. A uzří dům prázdný, nic nemaje toho, což pravého jest, nemaje zboží, jež z Boha jest, nemaje zdraví ani života a jedině to najde v sobě, že by mohl dobře přijíti v se, když by k němu mohl přistoupiti pro svou chudobu a mohl jemu místo dáti a na to dobré právě patřiti. A tak by třetí den mohl hledati toho, jehož miluje duše má, milovníka chudých. Nebo on jest pán náš Ježíš, jenž jsa bohatý světa stvořitel, pán nad pány, a král nad králi, učinil se jest chudý pro nás, abychom my jeho chudobou zbohatli ve všelikém zboží duchovním, v slovích pravdy a ve všelikém umění božím i v každé milosti jeho, sjednávaje ducha našeho s Bohem a s blížním jeho. Protož ač v těchto věcech světlo boží posvítí komu a den třetí v něm učiní, tak hledati bude toho, v němžto opravení a život může nalézti. Kdež pak čtení dí, že jest ho matka nalezla v chrámě sedícího mezi učiteli, poslouchajícího a tážícího se jich, tu jest Pán příklad ostavil těm, kteříž jeho hodně chtějí následovati, že není nalezen na místě hanby a žaloby hodném, ale na místě posvátném, ke cti Bohu připraveném, aby člověk boží na něho pomně, varoval se všelikého místa, na němž Boha nechválí a nectí, ale tupí, a na němž by duši svou poškvrnil a úraz blížním ostavil a v zlé domnění o sobě je uvedl, jako kdež jest opilství, hodování frejovné, oplzlé, rozpustilé veselí, tancové i jiné nestydatosti, aby tu nikdy nebýval. I v tom také ostavil jest příklad pokory Pán Ježíš, že poslouchal a tázal se mistrův a jsa sám mistrem umění pravdy nade všecky mistry A toto jsou hodné příčiny k nalezení Pána Ježíše. Jedna ta, že jest nalezen od matky v místě modlitebném a to může býti v místě pokoje, to jest v duchu a v pravdě podle přikázání Kristova, kdež nejpodivněji může srdce upokojeno býti a k Bohu svou žádostí obráceno. A že modlitba ten skutek mnoho bývá prospěšen k nalezení Boha, nebo člověk dobývá modlitbou odpuštění hříchův, jimiž Boha ztracuje, dobývá také milosti a darův od Boha, jimiž bývá utvrzen v dobrém. Také i ty příčiny jsou hodné k nalezení Boha, to jest poslouchání a tázání pravdy, nebo v těch věcech nalézá se rozumnosť umění, kteráž vydána jest od Boha v zákoně jeho a ti toho nejvíce mohou míti, kteříž poslouchají učení zákona a táží se oni s moudrými učiteli, kteréž Bůh k tomu pošle a dá jim v srdce zákon svůj, aby se z úst jich tázali naň a ti by nepochybně nalezli PánaJežíše v poslouchání a v tázání. A potom dí čtení: „I strašili jsou se všichni, kteříž jsou jeho slyšeli, nad moudrostí a odpověďmi jeho a vidouce divili se.“ Tuto čtení oznamuje, 12
53 jeho, kteroužto rozumností vládna člověk, poznal by cestu dobrých a Bohu libých skutkův a měl by počátek k hledání Boha. Neb on dí sám: „Proto jest lid můj jatý veden, neb jest neměl umění,“ to jest poznání Boha a jeho zákona. Proto jakož se vždy ztracuje Bůh pro nepoznání a nevěru zákona jeho, takéž jest počátek k nalezení přistoupiti k umění zákona jeho, v němž jest zpráva skutků božích a i to jiným dáno nebývá, než milovníkům toho zákona. A kdož by k tomu přišel, ten by již první den měl, znaje, kterak má hledati Pána, dokudž může nalezen býti a volal by k němu, dokudž blízko jest, chtě uslyšeti. A urodil by se jemu z toho den druhý, to jest poznání samého sebe, když by již umění zákona božího světlem jeho bylo na scestí, aby se mohl ohledati, kdo jest a uzře se, že jest potřebný, nuzný i vší bídou naplněný, aby tím pilněji hledal Pána. Neb pohledí-li na se, maje oko světlé, uzří, že jest dům chudoby, do něhož se všemi cestami chudoba stěhuje z každé strany. A uzří dům prázdný, nic nemaje toho, což pravého jest, nemaje zboží, jež z Boha jest, nemaje zdraví ani života a jedině to najde v sobě, že by mohl dobře přijíti v se, když by k němu mohl přistoupiti pro svou chudobu a mohl jemu místo dáti a na to dobré právě patřiti. A tak by třetí den mohl hledati toho, jehož miluje duše má, milovníka chudých. Nebo on jest pán náš Ježíš, jenž jsa bohatý světa stvořitel, pán nad pány, a král nad králi, učinil se jest chudý pro nás, abychom my jeho chudobou zbohatli ve všelikém zboží duchovním, v slovích pravdy a ve všelikém umění božím i v každé milosti jeho, sjednávaje ducha našeho s Bohem a s blížním jeho. Protož ač v těchto věcech světlo boží posvítí komu a den třetí v něm učiní, tak hledati bude toho, v němžto opravení a život může nalézti. Kdež pak čtení dí, že jest ho matka nalezla v chrámě sedícího mezi učiteli, poslouchajícího a tážícího se jich, tu jest Pán příklad ostavil těm, kteříž jeho hodně chtějí následovati, že není nalezen na místě hanby a žaloby hodném, ale na místě posvátném, ke cti Bohu připraveném, aby člověk boží na něho pomně, varoval se všelikého místa, na němž Boha nechválí a nectí, ale tupí, a na němž by duši svou poškvrnil a úraz blížním ostavil a v zlé domnění o sobě je uvedl, jako kdež jest opilství, hodování frejovné, oplzlé, rozpustilé veselí, tancové i jiné nestydatosti, aby tu nikdy nebýval. I v tom také ostavil jest příklad pokory Pán Ježíš, že poslouchal a tázal se mistrův a jsa sám mistrem umění pravdy nade všecky mistry A toto jsou hodné příčiny k nalezení Pána Ježíše. Jedna ta, že jest nalezen od matky v místě modlitebném a to může býti v místě pokoje, to jest v duchu a v pravdě podle přikázání Kristova, kdež nejpodivněji může srdce upokojeno býti a k Bohu svou žádostí obráceno. A že modlitba ten skutek mnoho bývá prospěšen k nalezení Boha, nebo člověk dobývá modlitbou odpuštění hříchův, jimiž Boha ztracuje, dobývá také milosti a darův od Boha, jimiž bývá utvrzen v dobrém. Také i ty příčiny jsou hodné k nalezení Boha, to jest poslouchání a tázání pravdy, nebo v těch věcech nalézá se rozumnosť umění, kteráž vydána jest od Boha v zákoně jeho a ti toho nejvíce mohou míti, kteříž poslouchají učení zákona a táží se oni s moudrými učiteli, kteréž Bůh k tomu pošle a dá jim v srdce zákon svůj, aby se z úst jich tázali naň a ti by nepochybně nalezli PánaJežíše v poslouchání a v tázání. A potom dí čtení: „I strašili jsou se všichni, kteříž jsou jeho slyšeli, nad moudrostí a odpověďmi jeho a vidouce divili se.“ Tuto čtení oznamuje, 12
Strana 54
54 že moudrosť Pána Ježíše v odpověděch a v tázáních dala jim bázeň a divení, ale víry nevím by jim přidala. A toť jest věc malá v sobě diviti se moudrosti boží a ji se leknouti a víry potom neustaviti k Bohu. Takť bývá, že někdy i nevěrní mohou se jí diviti jako novině neslýchané a zázraku nově přišlému, potom lehce mimo se pustí. Ale na ty, ježto víry a pravdy následují, přísluší dokonaleji a s užitkem diviti se moudrosti boží z víry a milosti, kterýmžto divením duše roste a sílu béře v životě duchovním. A ač se věrní mohou mnoho velebnosti a moudrosti jeho diviti v tom, že jest stvořil nebe i zemi i všech věcí. Avšak mnohem divnější bývá těm, kteříž jej milují v tom, že sám ráčil člověkem býti, bídu mnohou a dlouhou na těle nésti a potom smrť ukrutnou pro naše spasení podstoupiti, a tuť již bude divení i nad milosti nejvyšší, nebo větší milosti nad tu nižádný nemá, nežli kdož svůj život dá za své přátely. A z toho divení přichází zase milování k němu, a s ním sjednání. Nebo milosť pravá chtěla by ráda na sobě míti, což na něm vidí a což jest on nesl, vše by s ním ráda nesla a což velí, všecko by ráda učinila. Takéž má strachování a bázeň k němu ne jako otrok lenivý ku pánu ukrutnému, toliko pomsty se boje, činí vůli jeho jako syn otce, od něhož dědictví čeká. Kterýž místo bázni, ježto muku má vždy, poctivosť a milo- vání k němu zachovává. Dí dále čtení: „I vece matka jeho k němu: Synu, co jsi učinil nám tak! I otec tvůj i já s bolestí hledali jsme tebe. I vece k nim: Co jest, že jste mne hledali? zdali jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím býti?“ V tom slovu může býti tázání nebo trestání, že by jim v tom křivdu učinil, ostav bez jich vědomí a je k takové práci a žalosti připraviv. A kdyby jeho příčina hodná nevymlouvala, byl by jim křiv. Protož matka od pola tresce jej dobrotivě a táže se také, proč jsi nám to učinil, ty víš, poněvadž pochybiti nemůžeš, ani zle učiniti. A mohli by se tuto lidé poučiti od této svaté matky, ježto dětí káží, aby moudře kázali. Ale blázen blázna nenavede, dadouc dětem vůli v jich bláznivé soběvolnosti, potom je tepou bez rozumu, lajíce a klnouce jim. A v těch slovech matky Ježíšovy: „Synu, co jsi nám učinil tak, neb s žalostí hledali jsme tebe,“ rozum ostává těm, kdož jej mohou nalézti a přijíti, že lehce a snadně bývá ztracen Pán Ježíš, ale s velkou prací, se zármutkem i s žalostí může nalezen býti od těch, kteříž naleznouce jej, myslí s nim na věky v plné přízni ostati jako matka jeho. Ale od těch nebude nikdy nalezen, kteříž podle své vůle myslí jeho v některé časy hledati a jiné časy jeho křižovati. A to by mělo strašiti lidi rozumné, že lehce může ztracen býti, ale ne každý ztratě ihned zase nalezne jeho. Malé povolení proti zápovědi boží k jedení jablka, ó kterak dlouho pře- sedá pokolení Evinému, kterak od toho jablka dlouhé laskominy mají na zubích synové Adamovi, co bídy přetrpí a co jich v pekle jest a bude pro to jablko. A co my již máme přikázání vydaných od Boha, ježto v každého přestoupení stojí ztracení Boha. A netoliko přestoupení skutkem, ale v žádostí s povolením záleží brzké ztracení milosti boží a to stojí na libosti věcí zapověděných a ač ty libosti velmi rychle minou, však pro ně člověk může věčně zatracen býti. Protož ne každé ztracení přichází k nalezení, ale milosť boží veliká jest, komuž to dá, aby po ztrátě mohl s žalostí hledati, ještě jest naděje o něm, ač bude žalosť míti, jako Bůh velí: „Pláč jednorozeného učiň sobě pro přestoupení tvá,“ to jest, aby toho hořce želel až do smrti, jako máti syna svého jediného až do smrti, nepro- měňuje se v úmyslu, u víře a v skutcích dobrých. A takové pokání dáno bývá
54 že moudrosť Pána Ježíše v odpověděch a v tázáních dala jim bázeň a divení, ale víry nevím by jim přidala. A toť jest věc malá v sobě diviti se moudrosti boží a ji se leknouti a víry potom neustaviti k Bohu. Takť bývá, že někdy i nevěrní mohou se jí diviti jako novině neslýchané a zázraku nově přišlému, potom lehce mimo se pustí. Ale na ty, ježto víry a pravdy následují, přísluší dokonaleji a s užitkem diviti se moudrosti boží z víry a milosti, kterýmžto divením duše roste a sílu béře v životě duchovním. A ač se věrní mohou mnoho velebnosti a moudrosti jeho diviti v tom, že jest stvořil nebe i zemi i všech věcí. Avšak mnohem divnější bývá těm, kteříž jej milují v tom, že sám ráčil člověkem býti, bídu mnohou a dlouhou na těle nésti a potom smrť ukrutnou pro naše spasení podstoupiti, a tuť již bude divení i nad milosti nejvyšší, nebo větší milosti nad tu nižádný nemá, nežli kdož svůj život dá za své přátely. A z toho divení přichází zase milování k němu, a s ním sjednání. Nebo milosť pravá chtěla by ráda na sobě míti, což na něm vidí a což jest on nesl, vše by s ním ráda nesla a což velí, všecko by ráda učinila. Takéž má strachování a bázeň k němu ne jako otrok lenivý ku pánu ukrutnému, toliko pomsty se boje, činí vůli jeho jako syn otce, od něhož dědictví čeká. Kterýž místo bázni, ježto muku má vždy, poctivosť a milo- vání k němu zachovává. Dí dále čtení: „I vece matka jeho k němu: Synu, co jsi učinil nám tak! I otec tvůj i já s bolestí hledali jsme tebe. I vece k nim: Co jest, že jste mne hledali? zdali jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím býti?“ V tom slovu může býti tázání nebo trestání, že by jim v tom křivdu učinil, ostav bez jich vědomí a je k takové práci a žalosti připraviv. A kdyby jeho příčina hodná nevymlouvala, byl by jim křiv. Protož matka od pola tresce jej dobrotivě a táže se také, proč jsi nám to učinil, ty víš, poněvadž pochybiti nemůžeš, ani zle učiniti. A mohli by se tuto lidé poučiti od této svaté matky, ježto dětí káží, aby moudře kázali. Ale blázen blázna nenavede, dadouc dětem vůli v jich bláznivé soběvolnosti, potom je tepou bez rozumu, lajíce a klnouce jim. A v těch slovech matky Ježíšovy: „Synu, co jsi nám učinil tak, neb s žalostí hledali jsme tebe,“ rozum ostává těm, kdož jej mohou nalézti a přijíti, že lehce a snadně bývá ztracen Pán Ježíš, ale s velkou prací, se zármutkem i s žalostí může nalezen býti od těch, kteříž naleznouce jej, myslí s nim na věky v plné přízni ostati jako matka jeho. Ale od těch nebude nikdy nalezen, kteříž podle své vůle myslí jeho v některé časy hledati a jiné časy jeho křižovati. A to by mělo strašiti lidi rozumné, že lehce může ztracen býti, ale ne každý ztratě ihned zase nalezne jeho. Malé povolení proti zápovědi boží k jedení jablka, ó kterak dlouho pře- sedá pokolení Evinému, kterak od toho jablka dlouhé laskominy mají na zubích synové Adamovi, co bídy přetrpí a co jich v pekle jest a bude pro to jablko. A co my již máme přikázání vydaných od Boha, ježto v každého přestoupení stojí ztracení Boha. A netoliko přestoupení skutkem, ale v žádostí s povolením záleží brzké ztracení milosti boží a to stojí na libosti věcí zapověděných a ač ty libosti velmi rychle minou, však pro ně člověk může věčně zatracen býti. Protož ne každé ztracení přichází k nalezení, ale milosť boží veliká jest, komuž to dá, aby po ztrátě mohl s žalostí hledati, ještě jest naděje o něm, ač bude žalosť míti, jako Bůh velí: „Pláč jednorozeného učiň sobě pro přestoupení tvá,“ to jest, aby toho hořce želel až do smrti, jako máti syna svého jediného až do smrti, nepro- měňuje se v úmyslu, u víře a v skutcích dobrých. A takové pokání dáno bývá
Strana 55
55 z milosti některým, ale ne všem. Nebo někteří s pláčem i s žalostí hledali jsou milosti a nenalezli jsou, jako Esau a Saul proto, nebo lehce vážíce Boha, hřešili jsou proti němu a zavrženi jsou. A že tu dí Pán Ježíš: „Co jest, že jste mne hledali? zdali jste ne- věděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím býti?“ Tu, ač milosť jich váží, pro níž jsou jeho žalostně hledali, však nevědomí jich přitom nelíbí se jemu. A tenť nedostatek vždy na lidech jest, neb kterak- koli jsou dokonalí a mnoho Boha znají a víru velikou k němu mají, však jeho převýšeným myšlením a zvláštnostem rozuměti úplně nemohon ani jich stíhati stačí, protož se brzo v něčem pro nevědomí s ním chybí. A někdy ta známosť udušena bývá příčinami protivnými, jako by ji neměli, že brzy smutek nebo roztrhání upadne na ně. Protož nám více vážiti to sluší, ježto méně známosti a víry v něm a k němu máme, a tak mnohé nevědomí a z toho pochybení i jiné nemoci rostou v nás. A podle toho nerozumějíce vůli boží a jeho tajným soudům, staneme proti nim, jinak chtíce nežli on, a budeme snad i reptati proti němu. A proč my trpíme mnoho nelibých věcí, jedině proto, že plného sjednání s jeho vůlí nemáme, jinam táhnouce, než on nás zapřahá. Ale Pán Ježíš matce dí: „Zdali jste nevěděli, že v těch věcech ježto jsou dokonalejší a Bohu libější musím býti,“ nebo to jeho doko- nalosti příslušelo, aby nižší věci opustě, přistoupil k dokonalejším a může to i jiným příslušeti, aby pro nebeské zemské opouštěli. Ještě těmi slovy, ježto dí: „Musím býti v těch věcech, které jsou otce mého“ zavrhl jest každou věc, kteráž není otcova, i matky i Josefa i všecky jiné, kdož by jeho k jinému táhli, nežli otec jeho nebeský. Protož on sobě to pokládá za pokrm řka: „to jest pokrm můj, abych činil vůli toho, jenž mne jest poslal.“ A v tom ostavuje příklad všem, kdož jeho chtějí následovati, aby se tak ustavili ve svém duchu spojené s vůli boží a aby neposlouchali nižádných lidí proti vůli boží ani rady, ani prosby, ani puzení násilnému žadný nemá poddán býti proti vůli boží. Protož ani pánům, ani rodičům, ani tovaryšům, ani manželu nemá poddán býti sluha boží proti Bohu, vždy na tom stoje, že v těch věcech musím býti, kteréž jsou otce mého. A tak ani žádostem těla, ani dáblům nemá povoliti, aby ostal vždy v těch věcech, kteréž jsou boží. Potom dí čtení: „A oni jsou nerozuměli slovu, které jest pověděl k nim,“ a v tom nedostatek ukazuje se na nich, že jsou tak pilné věci nerozuměli. By to mohli mniši shladiti, rádi by to učinili, ježto velebí matku boží nad syna slepě ďábelsky a lživě na oklamání lidu slepému, ježto Boha nectí, bludně doufaje, že matka boží ve všem je zastane, čímž se oni Bohu rouhají, přestupujíce přikázání jeho. A to pro jich vele- bení liché, bez víry důstojenství jejího. Ale teď čtení ukazuje, že i matka jeho všech tajností jeho nevěděla, ani všem řečem jeho úplně rozuměla v některý čas, ale což jí Bůh z daru svého dal, kterýž všem moudře rozdává k užitku a štědře. Ale vždy tak, aby jim ostalo něco nedostatků, aby věděli, že jsou lidé a nezpýchali jako luciper. Protož hověje, hoví nemocem jich, nechá jich v nemocech a klade je před ně, aby hledíce na nemoci své kořili a nížili se v nich. Potom dí čtení: „I stoupil jest s nimi a byl jest poddán jim,“ to jest slouže a přikázání jich plně. Protož nesluší toho v nedbání položiti, neb jest to veliká věc, že Pán všeho světa, skrze něhož jest svět učiněn a věky věčně jeho obmýšlením jsou ostaveny. A oči naše vidí to poslušenství, kteréž jemu zachovávají všecka stvoření, ukazujíce skutek svůj k jeho přikázání a nám posluhujíce. A teď jest sestoupil a člověkem učiněn nám
55 z milosti některým, ale ne všem. Nebo někteří s pláčem i s žalostí hledali jsou milosti a nenalezli jsou, jako Esau a Saul proto, nebo lehce vážíce Boha, hřešili jsou proti němu a zavrženi jsou. A že tu dí Pán Ježíš: „Co jest, že jste mne hledali? zdali jste ne- věděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím býti?“ Tu, ač milosť jich váží, pro níž jsou jeho žalostně hledali, však nevědomí jich přitom nelíbí se jemu. A tenť nedostatek vždy na lidech jest, neb kterak- koli jsou dokonalí a mnoho Boha znají a víru velikou k němu mají, však jeho převýšeným myšlením a zvláštnostem rozuměti úplně nemohon ani jich stíhati stačí, protož se brzo v něčem pro nevědomí s ním chybí. A někdy ta známosť udušena bývá příčinami protivnými, jako by ji neměli, že brzy smutek nebo roztrhání upadne na ně. Protož nám více vážiti to sluší, ježto méně známosti a víry v něm a k němu máme, a tak mnohé nevědomí a z toho pochybení i jiné nemoci rostou v nás. A podle toho nerozumějíce vůli boží a jeho tajným soudům, staneme proti nim, jinak chtíce nežli on, a budeme snad i reptati proti němu. A proč my trpíme mnoho nelibých věcí, jedině proto, že plného sjednání s jeho vůlí nemáme, jinam táhnouce, než on nás zapřahá. Ale Pán Ježíš matce dí: „Zdali jste nevěděli, že v těch věcech ježto jsou dokonalejší a Bohu libější musím býti,“ nebo to jeho doko- nalosti příslušelo, aby nižší věci opustě, přistoupil k dokonalejším a může to i jiným příslušeti, aby pro nebeské zemské opouštěli. Ještě těmi slovy, ježto dí: „Musím býti v těch věcech, které jsou otce mého“ zavrhl jest každou věc, kteráž není otcova, i matky i Josefa i všecky jiné, kdož by jeho k jinému táhli, nežli otec jeho nebeský. Protož on sobě to pokládá za pokrm řka: „to jest pokrm můj, abych činil vůli toho, jenž mne jest poslal.“ A v tom ostavuje příklad všem, kdož jeho chtějí následovati, aby se tak ustavili ve svém duchu spojené s vůli boží a aby neposlouchali nižádných lidí proti vůli boží ani rady, ani prosby, ani puzení násilnému žadný nemá poddán býti proti vůli boží. Protož ani pánům, ani rodičům, ani tovaryšům, ani manželu nemá poddán býti sluha boží proti Bohu, vždy na tom stoje, že v těch věcech musím býti, kteréž jsou otce mého. A tak ani žádostem těla, ani dáblům nemá povoliti, aby ostal vždy v těch věcech, kteréž jsou boží. Potom dí čtení: „A oni jsou nerozuměli slovu, které jest pověděl k nim,“ a v tom nedostatek ukazuje se na nich, že jsou tak pilné věci nerozuměli. By to mohli mniši shladiti, rádi by to učinili, ježto velebí matku boží nad syna slepě ďábelsky a lživě na oklamání lidu slepému, ježto Boha nectí, bludně doufaje, že matka boží ve všem je zastane, čímž se oni Bohu rouhají, přestupujíce přikázání jeho. A to pro jich vele- bení liché, bez víry důstojenství jejího. Ale teď čtení ukazuje, že i matka jeho všech tajností jeho nevěděla, ani všem řečem jeho úplně rozuměla v některý čas, ale což jí Bůh z daru svého dal, kterýž všem moudře rozdává k užitku a štědře. Ale vždy tak, aby jim ostalo něco nedostatků, aby věděli, že jsou lidé a nezpýchali jako luciper. Protož hověje, hoví nemocem jich, nechá jich v nemocech a klade je před ně, aby hledíce na nemoci své kořili a nížili se v nich. Potom dí čtení: „I stoupil jest s nimi a byl jest poddán jim,“ to jest slouže a přikázání jich plně. Protož nesluší toho v nedbání položiti, neb jest to veliká věc, že Pán všeho světa, skrze něhož jest svět učiněn a věky věčně jeho obmýšlením jsou ostaveny. A oči naše vidí to poslušenství, kteréž jemu zachovávají všecka stvoření, ukazujíce skutek svůj k jeho přikázání a nám posluhujíce. A teď jest sestoupil a člověkem učiněn nám
Strana 56
56 podobným a šel s lidmi v tovaryšství jeda, pije, spě, lačněje, vstávaje jako i oni a byl jest jim poddán v poslušenství a v službu ten, jehož všecko poslouchá a slouží jemu. Protož divné jest v tom jeho ponížení a neníť bez příčiny, ale pro užitek velký všech lidí, aby tím ponížením trestal jich pýchu a naučil je pokoře. A nejvíce jeho pokorné poddání rodičům mělo by lidem mladým za příklad spasitedlný býti, aby oni také byli poddáni rodičům v dobrém. Ale to vše málo se nyní děje ctnostně, nebo víra a ctnosť, poněvadž jest zhynula v starých, kteříž nemajíce v sobě známosti a poslušenství božího, přebývají v slepotě a ve všelikém pře- stoupení přikázání božích. Protož takoví jako pohané bez Boha jsouce, kterak mohou k ctnostnému životu neb ke kterému zřízení podle Boha vésti a navésti děti své mladé, zšedivše sami bez umění božího a bez bázni boží? Protož zase mladí, nepřijavše moudrosti od starých, nemohou k nim zachovati poctivosti dlužné a poslušenství, ale jdou podle vůle své v nebázní, zlostem starých obvykajíce, světu a marnostem jeho se učíce, v lotrovství poběhlé pospíchajíce, v rozpustilosť a v smilství pokoutná lezouce. Protož, neopraví-li sám Pán lidu v těch věcech, tak jest již lid po lidu padl, aby vstáti nemohl. Potom dí čtení: „A matka jeho zachovala všecka slova ta, skládajíc je v srdci svém.“ Ač jim v tu chvili rozuměti nemohla, však jich proto lehce nevážila, neb jest věděla, že nižádné není lehké ani daremné, proto jest je hromáždila jako drahé kamení v srdci svém, aby byla za poklad budoucímu lidu. Takéž i nyní, kteréž jsou matky jeho duchovní, tyť za- chovávají slova jeho v srdci svém k svému utěšení, neb jsou takovým utěšení v zármutcích slova jeho, protož na ně pamatují v srdci svém, ne v ústech toliko k chloubě, k svárům, k hanění a k ukazování umění, před druhými je mívajíce, ale srdce prázdné od živého slova božího. A to jsou nejnebezpečnější věci, tak tělesné a mrtvé míti obcování v slovích božích z obyčejův dávných. Dále dí čtení: „A Ježíš prospíval věkem, moudrostí i milostí před Bohem i před lidmi.“ Prospíval věkem tělesně rosta od dětinství v jinošství a potom až do plného mužství. Také prospíval moudrostí i milostí, ač ji vždy i v dětinství měl, avšak časem podle věku více ji v skutcích i v řeči ukazoval jiným k užitku. A to jest budoucím na příklad ostaveno, aby také věděli, že mají prospívati v dobrém. Ale ta věc nemůže mluvena býti o světu, když moudrosti boží ani z mládí ani na starosť nemá. Protož o takových může právě pověděno býti, že prospívají věkem a zlostí, aby čím déle jsou živi, tím v rozmnoženější a hojnější zlosti byli. Ale na těch, kteříž prospívají v dobrém, může někdy poznáno býti, že mají pod časem delším více do sebe dobrého, nežli jsou počínajíce měli, lepší svě- domí, obyčeje krotší, vážnější, příkladnější, v lásce spojenější, a moudrosti boží také více mívají než prve. Dí tu čtení, že Pán Ježíš prospíval moudrostí a milostí před Bohem i před lidmi. Netoliko se chtěl Bohu líbiti, ale i lidem v dobrém A v tom jest každý zavázán Pána Ježíše následovati, nebo v tom záleží obecní přikázání boží, ze všeho srdce Boha milovati a svého blížního jako sám se. Protož miluje tak Boha, prospívá před Bohem milostí a miluje bližní jako sám se, prospívá před lidmi milostí. A milovati tak bližní jest se jim vydati k dobrému, jakož by od nich chtěl v svou potřebu míti buď statkem nebo životem, a zlého aby jim nic neučinil, ani žádal, neškodil, nepřekázel, nezklamával, nedával zlé rady ani naučení, ni čímž jich ne- horšil, ani kterých úrazův dával. A tomuť jsou apoštolé lid věrný učili, aby obmýšleli dobré věci netoliko před Bohem, ale také přede všemi lidmi.
56 podobným a šel s lidmi v tovaryšství jeda, pije, spě, lačněje, vstávaje jako i oni a byl jest jim poddán v poslušenství a v službu ten, jehož všecko poslouchá a slouží jemu. Protož divné jest v tom jeho ponížení a neníť bez příčiny, ale pro užitek velký všech lidí, aby tím ponížením trestal jich pýchu a naučil je pokoře. A nejvíce jeho pokorné poddání rodičům mělo by lidem mladým za příklad spasitedlný býti, aby oni také byli poddáni rodičům v dobrém. Ale to vše málo se nyní děje ctnostně, nebo víra a ctnosť, poněvadž jest zhynula v starých, kteříž nemajíce v sobě známosti a poslušenství božího, přebývají v slepotě a ve všelikém pře- stoupení přikázání božích. Protož takoví jako pohané bez Boha jsouce, kterak mohou k ctnostnému životu neb ke kterému zřízení podle Boha vésti a navésti děti své mladé, zšedivše sami bez umění božího a bez bázni boží? Protož zase mladí, nepřijavše moudrosti od starých, nemohou k nim zachovati poctivosti dlužné a poslušenství, ale jdou podle vůle své v nebázní, zlostem starých obvykajíce, světu a marnostem jeho se učíce, v lotrovství poběhlé pospíchajíce, v rozpustilosť a v smilství pokoutná lezouce. Protož, neopraví-li sám Pán lidu v těch věcech, tak jest již lid po lidu padl, aby vstáti nemohl. Potom dí čtení: „A matka jeho zachovala všecka slova ta, skládajíc je v srdci svém.“ Ač jim v tu chvili rozuměti nemohla, však jich proto lehce nevážila, neb jest věděla, že nižádné není lehké ani daremné, proto jest je hromáždila jako drahé kamení v srdci svém, aby byla za poklad budoucímu lidu. Takéž i nyní, kteréž jsou matky jeho duchovní, tyť za- chovávají slova jeho v srdci svém k svému utěšení, neb jsou takovým utěšení v zármutcích slova jeho, protož na ně pamatují v srdci svém, ne v ústech toliko k chloubě, k svárům, k hanění a k ukazování umění, před druhými je mívajíce, ale srdce prázdné od živého slova božího. A to jsou nejnebezpečnější věci, tak tělesné a mrtvé míti obcování v slovích božích z obyčejův dávných. Dále dí čtení: „A Ježíš prospíval věkem, moudrostí i milostí před Bohem i před lidmi.“ Prospíval věkem tělesně rosta od dětinství v jinošství a potom až do plného mužství. Také prospíval moudrostí i milostí, ač ji vždy i v dětinství měl, avšak časem podle věku více ji v skutcích i v řeči ukazoval jiným k užitku. A to jest budoucím na příklad ostaveno, aby také věděli, že mají prospívati v dobrém. Ale ta věc nemůže mluvena býti o světu, když moudrosti boží ani z mládí ani na starosť nemá. Protož o takových může právě pověděno býti, že prospívají věkem a zlostí, aby čím déle jsou živi, tím v rozmnoženější a hojnější zlosti byli. Ale na těch, kteříž prospívají v dobrém, může někdy poznáno býti, že mají pod časem delším více do sebe dobrého, nežli jsou počínajíce měli, lepší svě- domí, obyčeje krotší, vážnější, příkladnější, v lásce spojenější, a moudrosti boží také více mívají než prve. Dí tu čtení, že Pán Ježíš prospíval moudrostí a milostí před Bohem i před lidmi. Netoliko se chtěl Bohu líbiti, ale i lidem v dobrém A v tom jest každý zavázán Pána Ježíše následovati, nebo v tom záleží obecní přikázání boží, ze všeho srdce Boha milovati a svého blížního jako sám se. Protož miluje tak Boha, prospívá před Bohem milostí a miluje bližní jako sám se, prospívá před lidmi milostí. A milovati tak bližní jest se jim vydati k dobrému, jakož by od nich chtěl v svou potřebu míti buď statkem nebo životem, a zlého aby jim nic neučinil, ani žádal, neškodil, nepřekázel, nezklamával, nedával zlé rady ani naučení, ni čímž jich ne- horšil, ani kterých úrazův dával. A tomuť jsou apoštolé lid věrný učili, aby obmýšleli dobré věci netoliko před Bohem, ale také přede všemi lidmi.
Strana 57
57 IX. Neděle třetí po Božím Narození, aneb první po Ochtábu Božího křtění. Čtení sv. Jana v II. kapitole: Toho času stala se jest svatba v káni Galilejské: a byla matka Ježíšova tu. A pozván jest také Ježíš i učedníci jeho na svatbu. A když se nedostalo vína, dí matka Ježíšova k němu: „Vína nemají.“ I dí jí Ježíš: Comně a tobě, ženo, ještě nepřišla hodina má. Řekla matka jeho služebníkům: „Cožkoli dá vám, učiňte.“ A bylo tu kamenných štoudví šest postaveno vedle očisťování židovského berouce v se jedna každá mě- řice dvě nebo tři. Dí jim Ježíš: „Naplňte štoudve vodou.“ I naplnil jsou je až do vrchu. Idí jim Ježíš: „Beřte již a neste přednímu hosti.“ I nesli jsou. A když okusil přední host vody vínem učiněné, a nevěděl odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteří vážili vodu. Povolal ženicha přední host a dí jemu: Každý člověk nejprve dobré víno staví, a kdyžby se podnapili, tedy to které horší jest. Ale ty zachoval jsi víno dobré až do- savad. To učinil Ježíš počátek divů v káni Galilejské a zjevil slávu svou, a věřili jsou v něho učedlníci jeho. Příčina toho, že jest pán Ježíš s učedlníky svými i matkou byl na této svatbě, může býti taková: že ti lidé, kteří jsou svatbu měli, byli jsou přátelé Panny Marie. A byli jsou bezpochyby lidé bohabojní, kdežto řeči pravé pána Ježíše mohly jsou místo míti, a k utěšení od kvasitelů sva- tebních slyšány býti. Jakož se jest to stalo, že zázrak slavný k jich utě- šení tu jest ukázal, z vody víno učiniv. Jinak pán Ježíš ani jeho matka nešli by na svatbu, když by šla nynějším během rufianským s rozpuštěním vzteklým a nepoctivým bez studu počínajíce manželství na základ smilství, sta- věti, neb o tom jedině řec chtí míti již na svatbách. Ale že za nejpilnější chtí míti ze čtení to, že pán Ježíš a matka jeho byli jsou na svatbě, aby tím potvrdili svátosti manželské, že o sobě není bludem, neb jest ji Bůh na počátku ustavil v ráji. I takť jest, že jest v sobě dobré, ale s příči- nami dobrými jest dobré. Nejprve pro užitek rozmnožení poctivého lidí, neb jest to zřízení bozí, aby se dva člověky snímala k manželství hodná a zavázaná byla sobě do smrti, aby žádní neřádové místa mezi lidmi ne- měli a pokolení lidské aby v pohanění neupadlo. Druhý užitek manželství jest ve věcech tělesných, že mohou jíti nějakým řádem, nebo lidé mladí a svobodní nižádné pilnosti potřebné o hospodářství nemají. K marnostem poběhlým toliko zří, ale když se pojmou, ihned jinam nemyslí, péči k hospodářství přiloží, aby se s čeledí a s dětmi živiti mohli. Ale k tomuto rozumu hledíce, jenž se dí, že manželství jest znamení věcí svatých, a jest svátosť církve svaté. Podle toho mniši a jiní kněží ten lid nikterak spasením bezpečí, smilství jich svobodné a rozmnožené nazývajíce svátosť manželskou. Pýchu a rozkoš mnohou, řád jich, a že to na ně sluší podle jich stavu. Lakomství a šan- troky lichevné přisvědčili jim za hospodářství. Protož ta svátosť man- želství snědla jest všecky hříchy, že jim nic hřích není, jedno cizoložství ještě se něco v některých váží, že jest s hanbou před lidmi. Ale cožkoli
57 IX. Neděle třetí po Božím Narození, aneb první po Ochtábu Božího křtění. Čtení sv. Jana v II. kapitole: Toho času stala se jest svatba v káni Galilejské: a byla matka Ježíšova tu. A pozván jest také Ježíš i učedníci jeho na svatbu. A když se nedostalo vína, dí matka Ježíšova k němu: „Vína nemají.“ I dí jí Ježíš: Comně a tobě, ženo, ještě nepřišla hodina má. Řekla matka jeho služebníkům: „Cožkoli dá vám, učiňte.“ A bylo tu kamenných štoudví šest postaveno vedle očisťování židovského berouce v se jedna každá mě- řice dvě nebo tři. Dí jim Ježíš: „Naplňte štoudve vodou.“ I naplnil jsou je až do vrchu. Idí jim Ježíš: „Beřte již a neste přednímu hosti.“ I nesli jsou. A když okusil přední host vody vínem učiněné, a nevěděl odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteří vážili vodu. Povolal ženicha přední host a dí jemu: Každý člověk nejprve dobré víno staví, a kdyžby se podnapili, tedy to které horší jest. Ale ty zachoval jsi víno dobré až do- savad. To učinil Ježíš počátek divů v káni Galilejské a zjevil slávu svou, a věřili jsou v něho učedlníci jeho. Příčina toho, že jest pán Ježíš s učedlníky svými i matkou byl na této svatbě, může býti taková: že ti lidé, kteří jsou svatbu měli, byli jsou přátelé Panny Marie. A byli jsou bezpochyby lidé bohabojní, kdežto řeči pravé pána Ježíše mohly jsou místo míti, a k utěšení od kvasitelů sva- tebních slyšány býti. Jakož se jest to stalo, že zázrak slavný k jich utě- šení tu jest ukázal, z vody víno učiniv. Jinak pán Ježíš ani jeho matka nešli by na svatbu, když by šla nynějším během rufianským s rozpuštěním vzteklým a nepoctivým bez studu počínajíce manželství na základ smilství, sta- věti, neb o tom jedině řec chtí míti již na svatbách. Ale že za nejpilnější chtí míti ze čtení to, že pán Ježíš a matka jeho byli jsou na svatbě, aby tím potvrdili svátosti manželské, že o sobě není bludem, neb jest ji Bůh na počátku ustavil v ráji. I takť jest, že jest v sobě dobré, ale s příči- nami dobrými jest dobré. Nejprve pro užitek rozmnožení poctivého lidí, neb jest to zřízení bozí, aby se dva člověky snímala k manželství hodná a zavázaná byla sobě do smrti, aby žádní neřádové místa mezi lidmi ne- měli a pokolení lidské aby v pohanění neupadlo. Druhý užitek manželství jest ve věcech tělesných, že mohou jíti nějakým řádem, nebo lidé mladí a svobodní nižádné pilnosti potřebné o hospodářství nemají. K marnostem poběhlým toliko zří, ale když se pojmou, ihned jinam nemyslí, péči k hospodářství přiloží, aby se s čeledí a s dětmi živiti mohli. Ale k tomuto rozumu hledíce, jenž se dí, že manželství jest znamení věcí svatých, a jest svátosť církve svaté. Podle toho mniši a jiní kněží ten lid nikterak spasením bezpečí, smilství jich svobodné a rozmnožené nazývajíce svátosť manželskou. Pýchu a rozkoš mnohou, řád jich, a že to na ně sluší podle jich stavu. Lakomství a šan- troky lichevné přisvědčili jim za hospodářství. Protož ta svátosť man- želství snědla jest všecky hříchy, že jim nic hřích není, jedno cizoložství ještě se něco v některých váží, že jest s hanbou před lidmi. Ale cožkoli
Strana 58
58 ti mniši a kněži řkou o jich svatosti, podle toho, že manželství jest svaté věci znamení, to jest spojení Krista ženicha s chotí jeho církví svatou, jenž jest sbor všech vyvolených božích. Podle těch slov nic k spasení nemají, leč jsou z těch vyvolených, a že jich duše jsou v pravdě choti Kristovi oddané, jemu skrze živou víru a lásku, aby jakož jsou znamení té nejvyšší svátosti, jenž jest v Kristu a v církvi jeho takéž byli i pravda podle spojení duchův jich s Kristem skrze víru a lásku. A takové by pojímání bylo již v Kristu a v jeho zprávě, odvrhouce odtud vůli tělesnou a obyčeje tohoto světa. Nebo k víře v pravdě hledíce, nižádnému stavu, kterýž má místo pod vírou Boží, jemuž přičítáno a slibováno býti spasení připravené skrze pána Jezu Krista a pro nižádné znamení svaté věci, anebo pro svátosť nazvanou od lidí. Ale pro víru toliko a pro pravdu ži- vota slíbeno jest spasení boží skrze pána Jezu Krista, kterážto pravda života jde podle zprávy přikázání božích. Nebo jiná zpráva ku pravdě života býti nemůž, jediné ta, kterouž jest Bůh položil v zákoně svém. Pakli se kdo jinak domnívá nebo hledá spasení, to již podle sklamání a ne podle božího slíbení jest. Nebo smlouva Boží a slibové jeho oddáni věčného spasení s těmi jest, kteříž uvěří v syna jeho pána Jezu Krista a zachovají přikázáni jeho všecka. Nebo nižádný nemůž milosti Boží míti, a účasten býti pána Jezu Krista a jeho bolesti, jedině ten, kdož u víře jediné jeho úplně stojí, zachovávaje přikázání jeho. Protož bez zachování přikázání jeho nižádný stav ani úřad nemůž přičtěn býti Kristovi v pravdě než toliko skrze blud Antikristův. Protož ani zákonové mnišští, ani stav manželský, nedrže přikázání Kristových, není stav jeho, neb se nespravuje zákonem jeho v těch věcech, v nichž jest sobě zvolil státi. A což nestojí pod správou zákona jeho, všecko jest nečisté a nemůž vjíti do království nebeského. Potom dí čtení: A když se vína nedostalo, řekla jest matka Ježí- šova k němu: „Vína nemají.“ Netoliko jest matka jeho nechtěla, aby svatební kvasitelé s zármutkem na svatbě byli, vědouce, že on můž opra- viti jich nedostatek s jich velikým užitkem jakožto přátelům. Ale mnohem více, aby se jim zjevil skrze ten zázrak v moci veliké své, aby jim mohl u větší užitek býti podle duchovního utěšení a opravení na duši. Aby to víno z vody učiněné byla jim příčina k věčnému utěšení, kteréhož by mohli dojíti věřící v něho. A že dvojím obyčejem mluvíme nyní o světle, to jest tělesně a duchovně, a podle toho měla by býti řeč o nedostatku vína, když by platna byla. O tělesných svatbách lidé mají dosti řečí od kněží, ani je příliš slavně tím odívají, že pán Ježíš s matkou svou na svatbě byl a že tím potvrdil jich stavu svatého. A jáť také k tomu to dím, že ona dobrá Sára měla jest sedm svateb a na každé byl ďábel, a zdávil jí ty všecky muže, kteří ji pro chlípnosť pojímali. Kterak se pak zdá o nynějších lidech, ježto jsou od víry odstoupili a bydlí v slepotě jako pohané a sběhnou se jako psi pro smilství a jednají svatby během rufiánským s rozpuštěním oplzlým a se vší nepoctivostí v řeči i v skutku. Co tu bude ďáblův, jižto je bez pochyby zdáví na duši mnohem škodněji, nežli by je na těle toliko zdávili. I na ono také pohleďme, kterak jest Bůh všecken svět potopil, když lidé z nejkrasších žen vybravše sobě, i pojímali je pro smilství. To zlé bůh vida, řekl jest: „Žel mi, že jsem člověka stvořil, protož jej zahladím se světa.“ Protož takoví hříšníci i dnes nechtěliť by, aby Pán Ježíš přišel na jejich svatby a učinil jim vodu vínem, aby utěšení na ní duchovní
58 ti mniši a kněži řkou o jich svatosti, podle toho, že manželství jest svaté věci znamení, to jest spojení Krista ženicha s chotí jeho církví svatou, jenž jest sbor všech vyvolených božích. Podle těch slov nic k spasení nemají, leč jsou z těch vyvolených, a že jich duše jsou v pravdě choti Kristovi oddané, jemu skrze živou víru a lásku, aby jakož jsou znamení té nejvyšší svátosti, jenž jest v Kristu a v církvi jeho takéž byli i pravda podle spojení duchův jich s Kristem skrze víru a lásku. A takové by pojímání bylo již v Kristu a v jeho zprávě, odvrhouce odtud vůli tělesnou a obyčeje tohoto světa. Nebo k víře v pravdě hledíce, nižádnému stavu, kterýž má místo pod vírou Boží, jemuž přičítáno a slibováno býti spasení připravené skrze pána Jezu Krista a pro nižádné znamení svaté věci, anebo pro svátosť nazvanou od lidí. Ale pro víru toliko a pro pravdu ži- vota slíbeno jest spasení boží skrze pána Jezu Krista, kterážto pravda života jde podle zprávy přikázání božích. Nebo jiná zpráva ku pravdě života býti nemůž, jediné ta, kterouž jest Bůh položil v zákoně svém. Pakli se kdo jinak domnívá nebo hledá spasení, to již podle sklamání a ne podle božího slíbení jest. Nebo smlouva Boží a slibové jeho oddáni věčného spasení s těmi jest, kteříž uvěří v syna jeho pána Jezu Krista a zachovají přikázáni jeho všecka. Nebo nižádný nemůž milosti Boží míti, a účasten býti pána Jezu Krista a jeho bolesti, jedině ten, kdož u víře jediné jeho úplně stojí, zachovávaje přikázání jeho. Protož bez zachování přikázání jeho nižádný stav ani úřad nemůž přičtěn býti Kristovi v pravdě než toliko skrze blud Antikristův. Protož ani zákonové mnišští, ani stav manželský, nedrže přikázání Kristových, není stav jeho, neb se nespravuje zákonem jeho v těch věcech, v nichž jest sobě zvolil státi. A což nestojí pod správou zákona jeho, všecko jest nečisté a nemůž vjíti do království nebeského. Potom dí čtení: A když se vína nedostalo, řekla jest matka Ježí- šova k němu: „Vína nemají.“ Netoliko jest matka jeho nechtěla, aby svatební kvasitelé s zármutkem na svatbě byli, vědouce, že on můž opra- viti jich nedostatek s jich velikým užitkem jakožto přátelům. Ale mnohem více, aby se jim zjevil skrze ten zázrak v moci veliké své, aby jim mohl u větší užitek býti podle duchovního utěšení a opravení na duši. Aby to víno z vody učiněné byla jim příčina k věčnému utěšení, kteréhož by mohli dojíti věřící v něho. A že dvojím obyčejem mluvíme nyní o světle, to jest tělesně a duchovně, a podle toho měla by býti řeč o nedostatku vína, když by platna byla. O tělesných svatbách lidé mají dosti řečí od kněží, ani je příliš slavně tím odívají, že pán Ježíš s matkou svou na svatbě byl a že tím potvrdil jich stavu svatého. A jáť také k tomu to dím, že ona dobrá Sára měla jest sedm svateb a na každé byl ďábel, a zdávil jí ty všecky muže, kteří ji pro chlípnosť pojímali. Kterak se pak zdá o nynějších lidech, ježto jsou od víry odstoupili a bydlí v slepotě jako pohané a sběhnou se jako psi pro smilství a jednají svatby během rufiánským s rozpuštěním oplzlým a se vší nepoctivostí v řeči i v skutku. Co tu bude ďáblův, jižto je bez pochyby zdáví na duši mnohem škodněji, nežli by je na těle toliko zdávili. I na ono také pohleďme, kterak jest Bůh všecken svět potopil, když lidé z nejkrasších žen vybravše sobě, i pojímali je pro smilství. To zlé bůh vida, řekl jest: „Žel mi, že jsem člověka stvořil, protož jej zahladím se světa.“ Protož takoví hříšníci i dnes nechtěliť by, aby Pán Ježíš přišel na jejich svatby a učinil jim vodu vínem, aby utěšení na ní duchovní
Strana 59
59 měli. Neboť oni jiná utěšení mívají v chůdcích, v pištcích, v tancích, v trubačích a v mnohých rozpuštěních; v pití a žrádle neslýchaném a v kvasích neskrovných. Kdežto bez pochyby mezi takové koffeřsto peské a bezectné nevešel by pán Ježíš, aniž by také jeho mezi se pustili s jeho svatými řečmi, ježto jich nenávidí jako smrti své, protož takovým sva- tebníkům brzo se vína nedostane, tudíž to jich utěšení a plesání zby- tečné přestane a bída mnohá je posede. Nebo takoví musí mnohé zá- rmutky těla nésti. A když Pánu Kristu nevěří a naděje v něm nemají, kterak k pomoci své hledati jeho budou? Jinak svatba jest duchovní, kterouž jest učinil král nebeský, bůh otec, synu svému pánu Ježíši. A posílal i ještě posílá mnohé posly, aby vdali a snubili choť synu královu. Neb všecky duše svatých jsou jedna choť toho syna králova a každá zvláště. A poslové jeho o to mají pra- covati, aby jemu hodně ty choti usnubili, aby s tím chotěm v pravou známosť vešli, a v pravou jednotu skrze milosť s ním se sjednali a skrze víru nezrušenou pevností věčně se s ním spojili. K tomu mají zvány býti všecky duše svatých do skonání, jakož to znamenati můžem na těch poslech, kteréž jest sám ženich poslal, to jest apoštoly své, z nichž jeden, Svatý Pavel, k židům i pohanům již k známosti Kristově obráceným dí: „Za- A to snoubil jsem vás jistě jednomu muži pannu čistou vydati Kristu.“ nejvíce maje míti v své řeči ti, kdož zovou a snoubí tu choť, aby ji od mnohých milovníkův odvolali a jednoho chotě nejkrasšího, Krista, syna božího jí ukázali a s ním oddali. Jakož on sobě tím zavazuje každou duši jako choť, aby jemu všecko srdce dala a milosť k němu samému měla, víru plnou jemu zachovala a v něm samém naději svou všecku slo- žila a tak by podle toho nevinnosť jako panna čistá měla. Ale to, což se tuto praví, s prací a s pokušením i s pláčem musí na pánu Bohu vyžá- dáno a dobyto býti, a boj ustavičný na to naložiti, kdož by chěl chotí Kristovou býti. Nebo všecken svět táhne od Krista naše srdce v cizo- ložštví s dáblem. A ta svatba nyní koná se tak s nedostatkem vína: nebo ve mnohých zarmouceních usilují spravedliví, opuštěni jsouce od božského utěšení na čas, jako od vína, ježto lidí obveseluje. A že jest tuto matka Ježíšova sama pečovala o nedostatek vína, toť by měli du- chovní správcové také do sebe míti, jako matky o to pečujíce, kdyby se vína utěšení a milosti nedostalo, aby volali k ženichovi svatby, řkouce: „Vína nemají. Pane smiluj se, chudoba nás přistihla a všeliké opuštěni a jako noc temná jsme bez tebe. Ty ku pomoci naší vzezři, pane, aby nám pomohl, pospěš.“ Ale zdá se mi, že nyní duchovní správcové málo neb nic toho činí, kterak jest lid velmi opuštěn u veliké chudobě duchovní, nebo jemu není utěšitel nalezen. Ano duchovní sami nic nevědí o utěšení duchovním, podle těla se těší, pokud pokoj tělesný a život sytý a prázdný mají, dotud se jim zdá, že dobře stojí, a že v knězství prospívají. A když se těch věcí nedostane, nájemník hned uteče a vlk pastýřem ostane a ovce sem tam rozžene. Ale když tu matka Ježíšova pečující o nedostatek vína, řekla k němu: „Vína nemají;“ vece jim Ježíš: „Co mně a tobě, ženo, ještě jest ne- přišla hodina má.“ V těch slovích Páně zdá se tu jakási neochotná od- pověď matce, neb jí tu nic nepřimastil, neřekl jí matko, ani panno, ani jí to obé mohlo právě řečeno býti. Tu bychom se mohli něco poučiti od té moudrosti, ježto se nic s světem nesrovnává. O její panenství nic říci nechtěl, jako o věci tajné a od lidí nepřijaté v tu chvíli. Ani chtěl říci matko, kdež pochlebenství příleží, jehož jest k ní nepožíval tu, ani jinde,
59 měli. Neboť oni jiná utěšení mívají v chůdcích, v pištcích, v tancích, v trubačích a v mnohých rozpuštěních; v pití a žrádle neslýchaném a v kvasích neskrovných. Kdežto bez pochyby mezi takové koffeřsto peské a bezectné nevešel by pán Ježíš, aniž by také jeho mezi se pustili s jeho svatými řečmi, ježto jich nenávidí jako smrti své, protož takovým sva- tebníkům brzo se vína nedostane, tudíž to jich utěšení a plesání zby- tečné přestane a bída mnohá je posede. Nebo takoví musí mnohé zá- rmutky těla nésti. A když Pánu Kristu nevěří a naděje v něm nemají, kterak k pomoci své hledati jeho budou? Jinak svatba jest duchovní, kterouž jest učinil král nebeský, bůh otec, synu svému pánu Ježíši. A posílal i ještě posílá mnohé posly, aby vdali a snubili choť synu královu. Neb všecky duše svatých jsou jedna choť toho syna králova a každá zvláště. A poslové jeho o to mají pra- covati, aby jemu hodně ty choti usnubili, aby s tím chotěm v pravou známosť vešli, a v pravou jednotu skrze milosť s ním se sjednali a skrze víru nezrušenou pevností věčně se s ním spojili. K tomu mají zvány býti všecky duše svatých do skonání, jakož to znamenati můžem na těch poslech, kteréž jest sám ženich poslal, to jest apoštoly své, z nichž jeden, Svatý Pavel, k židům i pohanům již k známosti Kristově obráceným dí: „Za- A to snoubil jsem vás jistě jednomu muži pannu čistou vydati Kristu.“ nejvíce maje míti v své řeči ti, kdož zovou a snoubí tu choť, aby ji od mnohých milovníkův odvolali a jednoho chotě nejkrasšího, Krista, syna božího jí ukázali a s ním oddali. Jakož on sobě tím zavazuje každou duši jako choť, aby jemu všecko srdce dala a milosť k němu samému měla, víru plnou jemu zachovala a v něm samém naději svou všecku slo- žila a tak by podle toho nevinnosť jako panna čistá měla. Ale to, což se tuto praví, s prací a s pokušením i s pláčem musí na pánu Bohu vyžá- dáno a dobyto býti, a boj ustavičný na to naložiti, kdož by chěl chotí Kristovou býti. Nebo všecken svět táhne od Krista naše srdce v cizo- ložštví s dáblem. A ta svatba nyní koná se tak s nedostatkem vína: nebo ve mnohých zarmouceních usilují spravedliví, opuštěni jsouce od božského utěšení na čas, jako od vína, ježto lidí obveseluje. A že jest tuto matka Ježíšova sama pečovala o nedostatek vína, toť by měli du- chovní správcové také do sebe míti, jako matky o to pečujíce, kdyby se vína utěšení a milosti nedostalo, aby volali k ženichovi svatby, řkouce: „Vína nemají. Pane smiluj se, chudoba nás přistihla a všeliké opuštěni a jako noc temná jsme bez tebe. Ty ku pomoci naší vzezři, pane, aby nám pomohl, pospěš.“ Ale zdá se mi, že nyní duchovní správcové málo neb nic toho činí, kterak jest lid velmi opuštěn u veliké chudobě duchovní, nebo jemu není utěšitel nalezen. Ano duchovní sami nic nevědí o utěšení duchovním, podle těla se těší, pokud pokoj tělesný a život sytý a prázdný mají, dotud se jim zdá, že dobře stojí, a že v knězství prospívají. A když se těch věcí nedostane, nájemník hned uteče a vlk pastýřem ostane a ovce sem tam rozžene. Ale když tu matka Ježíšova pečující o nedostatek vína, řekla k němu: „Vína nemají;“ vece jim Ježíš: „Co mně a tobě, ženo, ještě jest ne- přišla hodina má.“ V těch slovích Páně zdá se tu jakási neochotná od- pověď matce, neb jí tu nic nepřimastil, neřekl jí matko, ani panno, ani jí to obé mohlo právě řečeno býti. Tu bychom se mohli něco poučiti od té moudrosti, ježto se nic s světem nesrovnává. O její panenství nic říci nechtěl, jako o věci tajné a od lidí nepřijaté v tu chvíli. Ani chtěl říci matko, kdež pochlebenství příleží, jehož jest k ní nepožíval tu, ani jinde,
Strana 60
60 jaká člověk duchovnímu, neb pochlebenství jest věc jedovatá, ježto zkla- mává a změkčuje škodně srdce lidská, a tělesný člověk vždy o ně stojí, vždy se pasa pochlebenstvím a lísáním. Protož jest to odjal v mluvení s matkou řka: „Co mně a tobě, ženo.“ Pravdu pověděl, neb jest přiro- zením byla žena. Ale což bylo k okrase té ženy jako panna a matka, toho v slovích nechal, ač to obé na ni v pravdě miloval. Také jest jí ta slova pro péči, kterouž měla o nedostatek vína, řekl jakoby ji na tom pozastavil, že mně a tobě ta věc nepříleží, nebo jsme hosté zde na svatbě a svatba hospodáře a starosty má, kteříž myslí o potřebách svatby, ale my, což slušíť k slávě života budoucího, o to mysliti máme. Protož tyto věci mohly by užitečné býti těm, kteříž jsou došli takých věcí duchovních, ježto by se mohli povýšiti k svrchním věcem, nízkými pohrdavše. Jako by měli býti kněží, panny, vdovy i jiní lidé, kteříž se zjevně bohu od- dávají v službu, že mají mysliti ty věci, kteréž jsou boží, aby byli svě duchem i tělem, aby jim nebyla péče o svatbách světských, o posvíceních Antikristových, o jarmarcích, o trzích, o zvaních kvasohodných, o kvasích přátelských, o pilnostech světských, o pečování věcí tělesných, o utěšení marných lidí, jimiž se zanášejí prázdní a mrtví bez boha lidé. Ač zevnitř způsoby duchovní mají někteří, však v těchto slovích Páně nemají dílu takoví, nebo mysl jich tvrdě se drží zemských věcí a božských nezná. Druhá strana té odpovědi Pána Ježíše matce, kdež jí řekl: „Ještě jest nepřišla hodina má,“ ukazuje, jakoby jí zjevně řekl: „Ty žádalas, abych já péči měl o víno na tomto kvasu svatebním, aby veselí a radosť uči- nilo kvasitelům. Tato svatba tělesná jest znamení anebo stín daleký té svatby, o kteréž já myslím, jejíž ženich jsem já, i k tomu jest ještě ne- přišla hodina má, když já se radovati budu s chotí svou, když doroste a naplní se svět její, aby víno utěšení a veselí za stolem mým postaveno bylo. Neb ještě prve mám trpěti a v hořkosť obrácen býti, abych mra dobyl sobě té choti, o niž stojím a pro niž umříti musím, abych ji sobě dobyl z moci ďábelské a abych ji sobě očistil a ukrásnil krví svou, aby na sobě neměla nižádné poskvrny, ani vrásky mně nelibé. A teprv když z mrtvých vstanu a oslaven budu, dokoná čas věkův a soudu mého, tehdy ta choť bude v své plnosti a obleče se v slávu svou, v ne- smrtelnosť věčnou.“ A tehdy nastane čas radujících se na svatbě a bude jim řečeno: „Pijte, přátelé, víno, které jsem vám smísila já moudrosť a na- pojte se nejmilejší.“ A tuť bude chvála a radosť všem svatým, a bude jim řečeno: „Chválu vzdávejte Bohu našemu všichni světí jeho, a jenž se bojíte boha, malí i velicí, nebo jest kraloval pán bůh náš všemohoucí. Ra- dujme se a veselme se a vzdejme bohu chválu, nebo jest přišla svatba be- ránkova a choť jeho připravila se jest. A protož blahoslaveni, kteříž jsou na večeři svatby beránkovy pozváni, tuť bude hodina jeho, o níž jest řekl matce, že jest nepřišla ještě.“ Potom dí čtení: I vece matka jeho sluhám: „Cožkoli dí vám, učiňte.“ Nechavši matka slov těch něco tvrdých, kteráž k ní po- věděl, přikazuje sluhám, aby učinili všecko, což jim rozkáže, neb jest více doufala jeho lásce, nežli se bála jeho tvrdých slov. A toť činí plné spo- jení s bohem, žeť nemůž odehnati člověka od Boha, ani mnohá nesnáze od jeho doufání. Ale lehký člověk, jediné se naň nějaké protivenství voškeří, užť prchne pryč, nebo se lehce boha přidrží i lehce se jeho pustí. Ale ti, kteříž jsou založeni pevně v milostech božích, rozumějí jim, že najdou v lísání tělesném a v trestání častém, a někdy i v tvrdém, nebo kohož on miluje, toho tresce. A tuto by měli naučení vzíti ti, kteříž podle svodův Autikristových větší zření mají k panně Marii, nežli k sa-
60 jaká člověk duchovnímu, neb pochlebenství jest věc jedovatá, ježto zkla- mává a změkčuje škodně srdce lidská, a tělesný člověk vždy o ně stojí, vždy se pasa pochlebenstvím a lísáním. Protož jest to odjal v mluvení s matkou řka: „Co mně a tobě, ženo.“ Pravdu pověděl, neb jest přiro- zením byla žena. Ale což bylo k okrase té ženy jako panna a matka, toho v slovích nechal, ač to obé na ni v pravdě miloval. Také jest jí ta slova pro péči, kterouž měla o nedostatek vína, řekl jakoby ji na tom pozastavil, že mně a tobě ta věc nepříleží, nebo jsme hosté zde na svatbě a svatba hospodáře a starosty má, kteříž myslí o potřebách svatby, ale my, což slušíť k slávě života budoucího, o to mysliti máme. Protož tyto věci mohly by užitečné býti těm, kteříž jsou došli takých věcí duchovních, ježto by se mohli povýšiti k svrchním věcem, nízkými pohrdavše. Jako by měli býti kněží, panny, vdovy i jiní lidé, kteříž se zjevně bohu od- dávají v službu, že mají mysliti ty věci, kteréž jsou boží, aby byli svě duchem i tělem, aby jim nebyla péče o svatbách světských, o posvíceních Antikristových, o jarmarcích, o trzích, o zvaních kvasohodných, o kvasích přátelských, o pilnostech světských, o pečování věcí tělesných, o utěšení marných lidí, jimiž se zanášejí prázdní a mrtví bez boha lidé. Ač zevnitř způsoby duchovní mají někteří, však v těchto slovích Páně nemají dílu takoví, nebo mysl jich tvrdě se drží zemských věcí a božských nezná. Druhá strana té odpovědi Pána Ježíše matce, kdež jí řekl: „Ještě jest nepřišla hodina má,“ ukazuje, jakoby jí zjevně řekl: „Ty žádalas, abych já péči měl o víno na tomto kvasu svatebním, aby veselí a radosť uči- nilo kvasitelům. Tato svatba tělesná jest znamení anebo stín daleký té svatby, o kteréž já myslím, jejíž ženich jsem já, i k tomu jest ještě ne- přišla hodina má, když já se radovati budu s chotí svou, když doroste a naplní se svět její, aby víno utěšení a veselí za stolem mým postaveno bylo. Neb ještě prve mám trpěti a v hořkosť obrácen býti, abych mra dobyl sobě té choti, o niž stojím a pro niž umříti musím, abych ji sobě dobyl z moci ďábelské a abych ji sobě očistil a ukrásnil krví svou, aby na sobě neměla nižádné poskvrny, ani vrásky mně nelibé. A teprv když z mrtvých vstanu a oslaven budu, dokoná čas věkův a soudu mého, tehdy ta choť bude v své plnosti a obleče se v slávu svou, v ne- smrtelnosť věčnou.“ A tehdy nastane čas radujících se na svatbě a bude jim řečeno: „Pijte, přátelé, víno, které jsem vám smísila já moudrosť a na- pojte se nejmilejší.“ A tuť bude chvála a radosť všem svatým, a bude jim řečeno: „Chválu vzdávejte Bohu našemu všichni světí jeho, a jenž se bojíte boha, malí i velicí, nebo jest kraloval pán bůh náš všemohoucí. Ra- dujme se a veselme se a vzdejme bohu chválu, nebo jest přišla svatba be- ránkova a choť jeho připravila se jest. A protož blahoslaveni, kteříž jsou na večeři svatby beránkovy pozváni, tuť bude hodina jeho, o níž jest řekl matce, že jest nepřišla ještě.“ Potom dí čtení: I vece matka jeho sluhám: „Cožkoli dí vám, učiňte.“ Nechavši matka slov těch něco tvrdých, kteráž k ní po- věděl, přikazuje sluhám, aby učinili všecko, což jim rozkáže, neb jest více doufala jeho lásce, nežli se bála jeho tvrdých slov. A toť činí plné spo- jení s bohem, žeť nemůž odehnati člověka od Boha, ani mnohá nesnáze od jeho doufání. Ale lehký člověk, jediné se naň nějaké protivenství voškeří, užť prchne pryč, nebo se lehce boha přidrží i lehce se jeho pustí. Ale ti, kteříž jsou založeni pevně v milostech božích, rozumějí jim, že najdou v lísání tělesném a v trestání častém, a někdy i v tvrdém, nebo kohož on miluje, toho tresce. A tuto by měli naučení vzíti ti, kteříž podle svodův Autikristových větší zření mají k panně Marii, nežli k sa-
Strana 61
61 mému pánu Kristu, synu božímu. Ať pohledí, kam jest je nosy obrátila v jich potřebu, v sobě-li jest jim dobré ukázala čili v synu božím. A zjevné jest, že jest přísně obrátila je s potřebou jich k synu svému řkoucí: „Což vám koli přikáže, učiňte.“ Aby chtěli to víno míti, uči- nili všecko, což on jim přikáže. Proto, kdožkoli hledá které milosti od Boha, že ji jinak nikdy nemuž nalézti, jediné skrze Jezu Krista. A skrze něho žádný nic nevezme od Boha, jediné tak, ač jeho uposlouchá a učiní všecko, cožkoli jemu přikazuje. A z těchto řečí může známo býti ono, ježto se praví, že přímluva panny Marie stačí každému hříšnému k spasení. Ale tutoť jest odporné, by který hříšník měl spasení pro její přímluvy, neb pro čí pro jiné, po- něvadž ne přímluvy položeny jsouť k získání spasení, ale víra Ježíše Krista v zachování přikázání jeho. A poněvadž tak a v tom záleží spasení, tehdy milosti a přímluvy, ježto matce páně Antikrist pro zisk svůj přidává po- vyšuje ji nad Krista, nejsouť pravé, a čím více jich šíří, tím více lež rozmnožuje skrze ní a oklamává sladkou řečí ty, kteříž jsou se vždy přivykli lží pásti. Potom dí čtení: „A bylo tu štoudví kamenných šest postavených podle čistění židovského,“ to jest, že jsou měli takové štoudve v domích, v nichž jsou se umývali od svých nečistot podle zákona Mojžíšova. A o těch jest řekl pán sluhám: „Naplňte štoudve vodou,“ a naplnili je až do vrchu. A o tom známo jest, že ten, jenž jest z ničehož všecko učinil, kázal vody v štoudve nalíti, a z nich nejlepšího vína kázal okusiti, z dobré věci učinil lepší, neb jest s polepšením přišel a všecky věci činí nové, činí ze zlých lidí svaté, a z porušených a zemských nesmrtedlné a oslavené. Ale aby nám nějaký rozumec z toho ostal, ty štoudve mohou býti čas našeho zde přebývání, jež se koná v šesti dnech. Voda pak, která se má líti v ty štoudve, jest práce naše, v niž jsme postaveni. A to můžem mluviti podle zákona božího, jenž dí: „Šesť dní dělati budeš a všeliké dílo v nich učiníš, a sedmý den odpočineš, nebo ten den jest svatý pánu Bohu tvému.“ Protož práce naše jsouť nechutné jako voda, ježto se jich lidem velmi nechce. Nobo dí Pán: „V potu tváří tvé budeš robovati.“ A jinde písmo dí: „Rozsývali jsou s pláčem semena svá, ale snopky s radostí jsou nesli.“ Protož těch věcí nejvíce sluší pilnu býti, kteréž Bůh přikazuje, ač jsou protivné a nechutné, protoť mohou býti užitečné, když se v nich vůle Boží plní, a máť býti plné doufání v Bohu, že náš smutek a pláč zdejší obrátí v radosť. Potom dí čtení: I řekl jest Pán Ježíš: „Beřte nyní, a neste pře- dnímu hosti; a nesli jsou, a když okusil, nevěděl jest, odkud by bylo, ale služebníci jsou věděli, kteříž jsou víno brali.“ Ten zázrak učinil Pán Ježíš, aby moc jeho oznámena byla, kteroužto moc poznal jest přední host tehdáž, když jest okusil vody vínem učiněné. A že jsou nemohli poznati moci jeho jedno skrze okušení, můž z toho známo býti, že i podnes ten kořen vinný může mezi námi býti jako mrtvý a nevědomý, že o nižádné moci jeho a velebnosti ani o které jeho sladkosti nic neokoušíme. Protož písmo dí: Okuste a vizte, kterak jest chutný pán Bůh. A kdož jeho sladkosti okusiti mohou, těm někdy promění vodu v víno, že jim práce jich robotné v pokušeních oblehčeny bývají. Nebo tu sílu duchovní berou z toho kořene v okušení jeho, a moc plnosti jeho poznávají. Obrátíce pak řeč k tomu, což dokonalejšího bude konečně na svatbě beránkově, můž .“ tato řeč velmi pravá býti, ježto dí: „Beřte nyní a neste prvnímu hosti; neboť my toliko dostateční budem skrze něho v našich skutcích, přijati 13
61 mému pánu Kristu, synu božímu. Ať pohledí, kam jest je nosy obrátila v jich potřebu, v sobě-li jest jim dobré ukázala čili v synu božím. A zjevné jest, že jest přísně obrátila je s potřebou jich k synu svému řkoucí: „Což vám koli přikáže, učiňte.“ Aby chtěli to víno míti, uči- nili všecko, což on jim přikáže. Proto, kdožkoli hledá které milosti od Boha, že ji jinak nikdy nemuž nalézti, jediné skrze Jezu Krista. A skrze něho žádný nic nevezme od Boha, jediné tak, ač jeho uposlouchá a učiní všecko, cožkoli jemu přikazuje. A z těchto řečí může známo býti ono, ježto se praví, že přímluva panny Marie stačí každému hříšnému k spasení. Ale tutoť jest odporné, by který hříšník měl spasení pro její přímluvy, neb pro čí pro jiné, po- něvadž ne přímluvy položeny jsouť k získání spasení, ale víra Ježíše Krista v zachování přikázání jeho. A poněvadž tak a v tom záleží spasení, tehdy milosti a přímluvy, ježto matce páně Antikrist pro zisk svůj přidává po- vyšuje ji nad Krista, nejsouť pravé, a čím více jich šíří, tím více lež rozmnožuje skrze ní a oklamává sladkou řečí ty, kteříž jsou se vždy přivykli lží pásti. Potom dí čtení: „A bylo tu štoudví kamenných šest postavených podle čistění židovského,“ to jest, že jsou měli takové štoudve v domích, v nichž jsou se umývali od svých nečistot podle zákona Mojžíšova. A o těch jest řekl pán sluhám: „Naplňte štoudve vodou,“ a naplnili je až do vrchu. A o tom známo jest, že ten, jenž jest z ničehož všecko učinil, kázal vody v štoudve nalíti, a z nich nejlepšího vína kázal okusiti, z dobré věci učinil lepší, neb jest s polepšením přišel a všecky věci činí nové, činí ze zlých lidí svaté, a z porušených a zemských nesmrtedlné a oslavené. Ale aby nám nějaký rozumec z toho ostal, ty štoudve mohou býti čas našeho zde přebývání, jež se koná v šesti dnech. Voda pak, která se má líti v ty štoudve, jest práce naše, v niž jsme postaveni. A to můžem mluviti podle zákona božího, jenž dí: „Šesť dní dělati budeš a všeliké dílo v nich učiníš, a sedmý den odpočineš, nebo ten den jest svatý pánu Bohu tvému.“ Protož práce naše jsouť nechutné jako voda, ježto se jich lidem velmi nechce. Nobo dí Pán: „V potu tváří tvé budeš robovati.“ A jinde písmo dí: „Rozsývali jsou s pláčem semena svá, ale snopky s radostí jsou nesli.“ Protož těch věcí nejvíce sluší pilnu býti, kteréž Bůh přikazuje, ač jsou protivné a nechutné, protoť mohou býti užitečné, když se v nich vůle Boží plní, a máť býti plné doufání v Bohu, že náš smutek a pláč zdejší obrátí v radosť. Potom dí čtení: I řekl jest Pán Ježíš: „Beřte nyní, a neste pře- dnímu hosti; a nesli jsou, a když okusil, nevěděl jest, odkud by bylo, ale služebníci jsou věděli, kteříž jsou víno brali.“ Ten zázrak učinil Pán Ježíš, aby moc jeho oznámena byla, kteroužto moc poznal jest přední host tehdáž, když jest okusil vody vínem učiněné. A že jsou nemohli poznati moci jeho jedno skrze okušení, můž z toho známo býti, že i podnes ten kořen vinný může mezi námi býti jako mrtvý a nevědomý, že o nižádné moci jeho a velebnosti ani o které jeho sladkosti nic neokoušíme. Protož písmo dí: Okuste a vizte, kterak jest chutný pán Bůh. A kdož jeho sladkosti okusiti mohou, těm někdy promění vodu v víno, že jim práce jich robotné v pokušeních oblehčeny bývají. Nebo tu sílu duchovní berou z toho kořene v okušení jeho, a moc plnosti jeho poznávají. Obrátíce pak řeč k tomu, což dokonalejšího bude konečně na svatbě beránkově, můž .“ tato řeč velmi pravá býti, ježto dí: „Beřte nyní a neste prvnímu hosti; neboť my toliko dostateční budem skrze něho v našich skutcích, přijati 13
Strana 62
62 jsouc libě od otce, jako víno z vody učiněné. Nebo Bůh otec jest strůjce té svatby, kterou jest učinil synu svému, a on jest proto položil všecky své milosti v tak dobrý kořen vinný, aby se od něho zlepšili a vzali sladkosť a moc pravé dobroty, vše od kořene tak tučného a sladkého. Potom dí čtení: A zavolav ženicha přední hosť i dí jemu: „Každý člověk nejprve dobré víno staví, a když se podnapijí, tehdy to, které horší jest.“ Ty věci mohou právě samému Bohu býti přidány, kterýžto všecky věci podle moudrosti své právě dělá skrze pána Jezu Krista. Takéž i od- platu poslední věrným skrze něho dokoná podle těchto řečí. Naposledy jako moudrý, nejlepší víno zachovaje. Protož se právě dí: Každý člověk tohoto světa tak činí, že libými napřed předchází. Ale svrchovaná moudrost boha našeho toho nečiní, aby nejprve na dobrých a libých věcech lidi spokojil a usadil jako na lsti je chtě ubezpečiti, ale tvrdsí věci jim prve předkládá. Nebo víra naše podle slov božích takové věci ukazuje všude, že úzkou cestou skrze trpké věci vede Bůh volené své do života večného, podávaje jim zde prací mnohých nepokojův, lstí, pokušení protivných a těmi nechutnými věcmi zkusí jich, právě-li se jeho drží, práve-li jeho milují, a stojí-li s ním v zármutcích, zjevno bude, že se jeho nelstně drží. A takovým potom slibuje a zachovává dobré takové, jehož jest oko nevidělo, ani ucho slyšelo, ani na srdce člověku vstoupilo, kteréž jest připravil Bůh těm v pánu Kristu, kdož jeho milují a v pokušení s ním setrvají. A to jest naposledy zachoval, když se skonají kratochvíle utěšení a rozkoše tohoto života, jimiž svět jest zklamán. Tehdy pán všeho svéta načne přátelům víno sladké a nejlepší, a posadí je za stolem svým v krá- lovství svém a dí jim: Pijtež, přátelé, a zapijtež se nejmilejší utěšením Boha vašeho. A tehdy choť beránkova bude uvedena do jeho pokoje, s níž se jest oddal na věky skrze víru, a bude s ní trvati bez skonání, v milováních. Ty věci jsou víry naší a jsou slibové Boží, ale málo lidí jest, ježtoby na to myslili. Tohoto jest více, jež to ve čtení praví, že každý člověk nejprve dobré víno staví, a když se zpijí, tehdy to, kteréž horší jest. To činí také i svět i dábel svým milovníkům, ježto je zklamává. Nejprve jim podává libých věcí, aby je osadil na svém řádu, a opojil je lahodami marnými jako sladkým vínem. Takť činí i človek človeku, ježto skrze lahody a pochlebenství neupřímně zklamává jeden druhého, pekne jemu v oči mluvé, ale lstivé, a takový jest syn dábluv. Nebo tak ďábel, otec všech zlých, činí lidem nemoudrým tohoto světa, že skrze lahodné věci k nim přistupuje, aby věcmi libými spojil je a oslepil, aby nesroz- uměli tomu, co činí, kam jdou, a kam se konečně podějí. Aniž tak opilí lidé vínem utěšení tohoto světa mohou pomysliti. By co nad svět lepšiho bylo, ani Bůh svrchovaně dobré, nebo jeho věčná moudrost nic jim k mysli není. Nebo mysl jich prve opila se jest libostí tohoto svéta, a chuť jeho vše jest vzala, že pravá dobrota Božská nemůž v ní vstoupiti, jako nové víno v láhvici staré. Protož když tak napojí dábel milovníky tohoto svéta vínem utěšení zdejšího, potom pak má horší, kteréhož kryje a tají nyní před nimi a činí je bezpečny a dává jim dobrou mysl, aby sobé nestýskali a na budoucí věci nepamatovali. Jako onen bohatec, ježto duši svou k hodování byl připravil, nic na to nemyslil, že té noci duši z něho ďáblové vydrou, a načnou jemu ten nápoj nejhorší v ohni věčném, na kterýž jest on nemyslil, ani jeho čekal, než zdál se sobě před ním bezpečen. A toť přijde všem, kteréž jest dábel zapojil milostí tohoto světa. Potom dí čtení: „To jest učinil počátek divův pán Ježíš v Káni Galilejské.“ To jest, učiniv vodu vínem a ohlásil jest těm slávu svou, to
62 jsouc libě od otce, jako víno z vody učiněné. Nebo Bůh otec jest strůjce té svatby, kterou jest učinil synu svému, a on jest proto položil všecky své milosti v tak dobrý kořen vinný, aby se od něho zlepšili a vzali sladkosť a moc pravé dobroty, vše od kořene tak tučného a sladkého. Potom dí čtení: A zavolav ženicha přední hosť i dí jemu: „Každý člověk nejprve dobré víno staví, a když se podnapijí, tehdy to, které horší jest.“ Ty věci mohou právě samému Bohu býti přidány, kterýžto všecky věci podle moudrosti své právě dělá skrze pána Jezu Krista. Takéž i od- platu poslední věrným skrze něho dokoná podle těchto řečí. Naposledy jako moudrý, nejlepší víno zachovaje. Protož se právě dí: Každý člověk tohoto světa tak činí, že libými napřed předchází. Ale svrchovaná moudrost boha našeho toho nečiní, aby nejprve na dobrých a libých věcech lidi spokojil a usadil jako na lsti je chtě ubezpečiti, ale tvrdsí věci jim prve předkládá. Nebo víra naše podle slov božích takové věci ukazuje všude, že úzkou cestou skrze trpké věci vede Bůh volené své do života večného, podávaje jim zde prací mnohých nepokojův, lstí, pokušení protivných a těmi nechutnými věcmi zkusí jich, právě-li se jeho drží, práve-li jeho milují, a stojí-li s ním v zármutcích, zjevno bude, že se jeho nelstně drží. A takovým potom slibuje a zachovává dobré takové, jehož jest oko nevidělo, ani ucho slyšelo, ani na srdce člověku vstoupilo, kteréž jest připravil Bůh těm v pánu Kristu, kdož jeho milují a v pokušení s ním setrvají. A to jest naposledy zachoval, když se skonají kratochvíle utěšení a rozkoše tohoto života, jimiž svět jest zklamán. Tehdy pán všeho svéta načne přátelům víno sladké a nejlepší, a posadí je za stolem svým v krá- lovství svém a dí jim: Pijtež, přátelé, a zapijtež se nejmilejší utěšením Boha vašeho. A tehdy choť beránkova bude uvedena do jeho pokoje, s níž se jest oddal na věky skrze víru, a bude s ní trvati bez skonání, v milováních. Ty věci jsou víry naší a jsou slibové Boží, ale málo lidí jest, ježtoby na to myslili. Tohoto jest více, jež to ve čtení praví, že každý člověk nejprve dobré víno staví, a když se zpijí, tehdy to, kteréž horší jest. To činí také i svět i dábel svým milovníkům, ježto je zklamává. Nejprve jim podává libých věcí, aby je osadil na svém řádu, a opojil je lahodami marnými jako sladkým vínem. Takť činí i človek človeku, ježto skrze lahody a pochlebenství neupřímně zklamává jeden druhého, pekne jemu v oči mluvé, ale lstivé, a takový jest syn dábluv. Nebo tak ďábel, otec všech zlých, činí lidem nemoudrým tohoto světa, že skrze lahodné věci k nim přistupuje, aby věcmi libými spojil je a oslepil, aby nesroz- uměli tomu, co činí, kam jdou, a kam se konečně podějí. Aniž tak opilí lidé vínem utěšení tohoto světa mohou pomysliti. By co nad svět lepšiho bylo, ani Bůh svrchovaně dobré, nebo jeho věčná moudrost nic jim k mysli není. Nebo mysl jich prve opila se jest libostí tohoto svéta, a chuť jeho vše jest vzala, že pravá dobrota Božská nemůž v ní vstoupiti, jako nové víno v láhvici staré. Protož když tak napojí dábel milovníky tohoto svéta vínem utěšení zdejšího, potom pak má horší, kteréhož kryje a tají nyní před nimi a činí je bezpečny a dává jim dobrou mysl, aby sobé nestýskali a na budoucí věci nepamatovali. Jako onen bohatec, ježto duši svou k hodování byl připravil, nic na to nemyslil, že té noci duši z něho ďáblové vydrou, a načnou jemu ten nápoj nejhorší v ohni věčném, na kterýž jest on nemyslil, ani jeho čekal, než zdál se sobě před ním bezpečen. A toť přijde všem, kteréž jest dábel zapojil milostí tohoto světa. Potom dí čtení: „To jest učinil počátek divův pán Ježíš v Káni Galilejské.“ To jest, učiniv vodu vínem a ohlásil jest těm slávu svou, to
Strana 63
63 jest božskou, kteráž jest byla skrytá, aby v obém byl lidem zjeven a skrze to vážen a milován byl, že maje slávu božskou, chtěl také míti nízkosť a nemoc lidskou, aby s nimi člověkem jsa nejpříznivěji s nimi v milosť všel a je slávy své účastny učinil. A že jest pro nic jiného ne- ohlásil té slávy lidem, jedině proto, aby poznajíce slávu jeho, hledali jí účastni býti. Protož to hned potřebno bude k tomu, což čtení na skonání dí: „A uvěřili jsou v něj učedlníci jeho.“ Tehdáž když skrze div ohlásil slávu svou, a bylo by dosti i nyní, aby poznajíce slávu jeho a plnosť uvěřili v něho, aby mohli jeho účastni býti. Nebo víra živá a rozumná v syna božího jest dostatečná, aby skrze ní účastni byli Boha a jeho slávy. Ale že věřiti v něho jest býti člověkem jeho a z víry jeho živu býti a to musí státi pod zprávou učení jeho, nebo nijak jeho nižádný nemůž býti, jediné tak, aby pod zprávou učení jeho stál. A toť jest z víry jeho živu býti. X. Čtvrtá neděle po Božím narození. Čtení sv. Matouše v VIII. kapitole. A když sstoupil pán Ježíš s hory, šli jsou za ním zástupové mnozí; a aj malomocný přišed klaněl se jemu, řka: Pane, chceš-li můžeš mne očistiti. I vztáhl Ježíš ruku, dotekl se hořka: Chci, buď čist, a ihned očistěno jest malomocenství jeho. I řekl jest jemu Ježíš: „Viziž, aby žádnému nepravil, ale jdi a ukaž se knězi, a obětuj dar, kterýž jest přikázal Mojžíš na svědectví jim. A když jest všel do Kaffarnaum, přistoupil k nému Centurio, prose jeho ařka: Pane, služebník můj leží v domu dnou zlámaný, a zle setrápí. Iřekl jemu Ježíš: Jáť půjdu a uzdravím jeho. A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsemť hoden, abych vešel pod střechu, ale toliko rci slovem, a uzdraven bude slu- žebník můj. Nebi já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou rytíře, a dím tomuto jdi, a půjde, a jinému pojď, a přijde, a služebníku mému učiň to a učiní. To uslyšev Ježíš, podivil se jest a jdoucím po sobě řekl: Zajisté, pravím vám, nenalezl jsem tak veliké víry v lidu Israelském. Nebť pravím vám, že přijdou mnozí od východu a od západu slunce a od- počívati budou s Abrahamem a Izákem a Jakobem v království nebeském, ale synové království uvrženi budou do temností zevnitřních, tuť bude pláč a skří- pení zubů. I řekl jest Ježíš setníkovi: Jdi, a jako's uvěřil, staň se tobě. I pozdraven jest služebník jeho v tu hodinu. Toto čtení nám oznamuje, že Pán Ježíš s některé hory scházel tělesně. Neb čas života svého u veliké robotě a práci zaneprázdňoval se jest. Protož někdy vcházel jest na hory soukromně od zástupův k pokoj- nému modlení a zvláštnímu rozmlouvání o věcech dokonalých s učedníky. A v tom duchovním odpočinutí čas zaneprázdnil, a potom k zástupům scházel jim k užitku. A to jest vždy potřebné lidem rozumným, aby se
63 jest božskou, kteráž jest byla skrytá, aby v obém byl lidem zjeven a skrze to vážen a milován byl, že maje slávu božskou, chtěl také míti nízkosť a nemoc lidskou, aby s nimi člověkem jsa nejpříznivěji s nimi v milosť všel a je slávy své účastny učinil. A že jest pro nic jiného ne- ohlásil té slávy lidem, jedině proto, aby poznajíce slávu jeho, hledali jí účastni býti. Protož to hned potřebno bude k tomu, což čtení na skonání dí: „A uvěřili jsou v něj učedlníci jeho.“ Tehdáž když skrze div ohlásil slávu svou, a bylo by dosti i nyní, aby poznajíce slávu jeho a plnosť uvěřili v něho, aby mohli jeho účastni býti. Nebo víra živá a rozumná v syna božího jest dostatečná, aby skrze ní účastni byli Boha a jeho slávy. Ale že věřiti v něho jest býti člověkem jeho a z víry jeho živu býti a to musí státi pod zprávou učení jeho, nebo nijak jeho nižádný nemůž býti, jediné tak, aby pod zprávou učení jeho stál. A toť jest z víry jeho živu býti. X. Čtvrtá neděle po Božím narození. Čtení sv. Matouše v VIII. kapitole. A když sstoupil pán Ježíš s hory, šli jsou za ním zástupové mnozí; a aj malomocný přišed klaněl se jemu, řka: Pane, chceš-li můžeš mne očistiti. I vztáhl Ježíš ruku, dotekl se hořka: Chci, buď čist, a ihned očistěno jest malomocenství jeho. I řekl jest jemu Ježíš: „Viziž, aby žádnému nepravil, ale jdi a ukaž se knězi, a obětuj dar, kterýž jest přikázal Mojžíš na svědectví jim. A když jest všel do Kaffarnaum, přistoupil k nému Centurio, prose jeho ařka: Pane, služebník můj leží v domu dnou zlámaný, a zle setrápí. Iřekl jemu Ježíš: Jáť půjdu a uzdravím jeho. A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsemť hoden, abych vešel pod střechu, ale toliko rci slovem, a uzdraven bude slu- žebník můj. Nebi já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou rytíře, a dím tomuto jdi, a půjde, a jinému pojď, a přijde, a služebníku mému učiň to a učiní. To uslyšev Ježíš, podivil se jest a jdoucím po sobě řekl: Zajisté, pravím vám, nenalezl jsem tak veliké víry v lidu Israelském. Nebť pravím vám, že přijdou mnozí od východu a od západu slunce a od- počívati budou s Abrahamem a Izákem a Jakobem v království nebeském, ale synové království uvrženi budou do temností zevnitřních, tuť bude pláč a skří- pení zubů. I řekl jest Ježíš setníkovi: Jdi, a jako's uvěřil, staň se tobě. I pozdraven jest služebník jeho v tu hodinu. Toto čtení nám oznamuje, že Pán Ježíš s některé hory scházel tělesně. Neb čas života svého u veliké robotě a práci zaneprázdňoval se jest. Protož někdy vcházel jest na hory soukromně od zástupův k pokoj- nému modlení a zvláštnímu rozmlouvání o věcech dokonalých s učedníky. A v tom duchovním odpočinutí čas zaneprázdnil, a potom k zástupům scházel jim k užitku. A to jest vždy potřebné lidem rozumným, aby se
Strana 64
64 jím spravovali v práci na čas trvajíce, a potom k modlení pokoje hleda- jíce od zástupův nepokojných a blekotných vzdalujíce se. Jiným obyčejem můžem rozuměti o sejití s hůry, to jest s nebes na údolí pláče, kdežto množství nemocných stůně a v lačnosti přebývá, a mnohé nedostatky trpí. Protož Spasitel sstoupil jest s hůry jakožto dokonalý lékař a otec sirotků milosrdný. Ten mezi ty potřebné a obtížné přišel jest, aby je opravil v jich nouzech a zlehčil jich rány, a zástupy lačné aby nasytil, a s pilností se jest na to vydal, aby chodě hledal a spasil to, což bylo zahynulo, a aby v něm duch lkajících odpočinul, a zarmoucení aby se jím obradovali, a Boha pochválili, že jest jim poslal syna svého, spasitele světa, aby živi byli skrze něho. A že dí čtení: A šli jsou po něm zástupové mnozí. To jest bylo příčinou rozličnou. Duchovní mistři a zákonníci nejvíce jsou proto chodili po něm, aby jeho v řeči nebo v skutku popadli, a potom jeho obžalovali a zradili, jiní aby nasyceni byli, jiní aby od svých nemocí byli sproštěni. a slovo boží aby od něho slyšeli. A taková rozličnosť lidí i dnes býti může, neb lehcí a marní zástupové toulají se po světě, a hledají Boha tu, kdež jeho nenajdou, po lhářích, ježto je svodí bludy svými, běží po poutěch a po milostech lživých, jedni druhých zříce a cest božích nevědí. Ale jiní z zástupův, žádajíce zdraví a nakrmení a naučení, a chodí o to k Pánu Ježíšovi, právě podle písma, ježto dí, že bude připravena hora domu Božího, a potáhnou se k ní všichni lidé, řkouce: „Pojďte, vzejděme k hoře boží a k domu Boha Jákobova, a naučíť nás cestám svým.“ Nebo Pán Ježíš jest ta hora, k níž se dobře táhnou nemocní, lační a žízniví, aby život věčný v ní nalezli a cestám božím se naučili. Potom dí čtení: A aj malomocný přišel, modlil se jest jemu řka: Pane, chceš-li můžeš mne očistiti. Malomocný podle řeči naší ten jest, kdož málo moci, neb nic nemá. A jest ten, kterýž jest moc svou ztratil přestoupením přikázání božího, a tenť i milosť boží ztratí, a tak Boha se vším jeho dobrým, a jest se vším prokletý, hoden jsa všeho zlého. Jinak také malomocenství jest ohyzda, nebo ohavnosť, kteréž Bůh nenávidí. Jakož zákon starý široce to ukazuje, kterak jest Bůh mnohé věci o něm přikazoval kněžím starého zákona, aby se vší pilností opatrovali lid, aby se na nižádném člověku nerozmohlo, a kdežby se koli zjevilo nejmenším znamením, aby ihned toho člověka z obce vyvrhli, a dotud jemu místa v obci nedali, dokudž by na něm které znamení malomocenství bylo. A to jest bylo jedno znamení duchovního malomocenství, jenž jest poskvrna vnitř na duši, vstupující na ni skrze všeliké přestoupení přiká- zání božích. Avšak jsou kněží musili přílišnou práci míti s těmi malo- mocnými, vždycky je ohledajíce. A co jsou potom práce s nimi měli, když se očisťovali, to zákon široce ukazuje, aby známo bylo, že pravda těch podobenství mnohem více má ostříhána býti. Nebo upadnutí v duchovní malomocenství nikdy menší škody nemůž nésti, než ztratiti milosť boží a upadnutí v hněv jeho, a to se stane pro každé přestoupení přikázání božích. O tom malomocenství není potřebí mnoho řečí šířiti, nebo ono samo volá po ulicích a po ryncích, všudy přestoupení zjevno jest, a nepravosť přemohla všecky, aniž se za ně Boha bojí ani lidí stydí. A poněvadž jest tak rozmnoženo po všech domích, a spěšně leze s jedněch na druhé, protož jedva ti, ježto se od něho pilně vystříhají, budou před ním zacho- váni. A že jest dal Bůh znáti malomocenství kněžím zákona starého na
64 jím spravovali v práci na čas trvajíce, a potom k modlení pokoje hleda- jíce od zástupův nepokojných a blekotných vzdalujíce se. Jiným obyčejem můžem rozuměti o sejití s hůry, to jest s nebes na údolí pláče, kdežto množství nemocných stůně a v lačnosti přebývá, a mnohé nedostatky trpí. Protož Spasitel sstoupil jest s hůry jakožto dokonalý lékař a otec sirotků milosrdný. Ten mezi ty potřebné a obtížné přišel jest, aby je opravil v jich nouzech a zlehčil jich rány, a zástupy lačné aby nasytil, a s pilností se jest na to vydal, aby chodě hledal a spasil to, což bylo zahynulo, a aby v něm duch lkajících odpočinul, a zarmoucení aby se jím obradovali, a Boha pochválili, že jest jim poslal syna svého, spasitele světa, aby živi byli skrze něho. A že dí čtení: A šli jsou po něm zástupové mnozí. To jest bylo příčinou rozličnou. Duchovní mistři a zákonníci nejvíce jsou proto chodili po něm, aby jeho v řeči nebo v skutku popadli, a potom jeho obžalovali a zradili, jiní aby nasyceni byli, jiní aby od svých nemocí byli sproštěni. a slovo boží aby od něho slyšeli. A taková rozličnosť lidí i dnes býti může, neb lehcí a marní zástupové toulají se po světě, a hledají Boha tu, kdež jeho nenajdou, po lhářích, ježto je svodí bludy svými, běží po poutěch a po milostech lživých, jedni druhých zříce a cest božích nevědí. Ale jiní z zástupův, žádajíce zdraví a nakrmení a naučení, a chodí o to k Pánu Ježíšovi, právě podle písma, ježto dí, že bude připravena hora domu Božího, a potáhnou se k ní všichni lidé, řkouce: „Pojďte, vzejděme k hoře boží a k domu Boha Jákobova, a naučíť nás cestám svým.“ Nebo Pán Ježíš jest ta hora, k níž se dobře táhnou nemocní, lační a žízniví, aby život věčný v ní nalezli a cestám božím se naučili. Potom dí čtení: A aj malomocný přišel, modlil se jest jemu řka: Pane, chceš-li můžeš mne očistiti. Malomocný podle řeči naší ten jest, kdož málo moci, neb nic nemá. A jest ten, kterýž jest moc svou ztratil přestoupením přikázání božího, a tenť i milosť boží ztratí, a tak Boha se vším jeho dobrým, a jest se vším prokletý, hoden jsa všeho zlého. Jinak také malomocenství jest ohyzda, nebo ohavnosť, kteréž Bůh nenávidí. Jakož zákon starý široce to ukazuje, kterak jest Bůh mnohé věci o něm přikazoval kněžím starého zákona, aby se vší pilností opatrovali lid, aby se na nižádném člověku nerozmohlo, a kdežby se koli zjevilo nejmenším znamením, aby ihned toho člověka z obce vyvrhli, a dotud jemu místa v obci nedali, dokudž by na něm které znamení malomocenství bylo. A to jest bylo jedno znamení duchovního malomocenství, jenž jest poskvrna vnitř na duši, vstupující na ni skrze všeliké přestoupení přiká- zání božích. Avšak jsou kněží musili přílišnou práci míti s těmi malo- mocnými, vždycky je ohledajíce. A co jsou potom práce s nimi měli, když se očisťovali, to zákon široce ukazuje, aby známo bylo, že pravda těch podobenství mnohem více má ostříhána býti. Nebo upadnutí v duchovní malomocenství nikdy menší škody nemůž nésti, než ztratiti milosť boží a upadnutí v hněv jeho, a to se stane pro každé přestoupení přikázání božích. O tom malomocenství není potřebí mnoho řečí šířiti, nebo ono samo volá po ulicích a po ryncích, všudy přestoupení zjevno jest, a nepravosť přemohla všecky, aniž se za ně Boha bojí ani lidí stydí. A poněvadž jest tak rozmnoženo po všech domích, a spěšně leze s jedněch na druhé, protož jedva ti, ježto se od něho pilně vystříhají, budou před ním zacho- váni. A že jest dal Bůh znáti malomocenství kněžím zákona starého na
Strana 65
65 trojí barvě, kteráž se ukazovala na kůži a na vlasích, červená, bledá a bílá, jež rozličné poskvrny vnitřní mohou znamenati. Červená barva znamená krvavosti tělesné, ježto se rodí z těla a z krve. Jako jest smilství, i všeliká nečistota smilná, nestydatosť, svárové, hněvové, hanění, utrhání, nenávisti, vraždy, obžerství, opilství, hodování, soběvolnosti, svobody zlé, odpuštění nepravé rodíce, pohoršení mnohá pýcha, nadutí, smělosť a chlouba obvyklá v ústech. Ty věci a k těm podobné rodí se z těla a krve, o němž dí svatý Pavel: „Toto pravím, že tělo a krev nepřijmou království božího. Druhá barva byla bledá, a znamená zlosti přikryté pod ponižováním těla, kterouž trestal Spasitel na zákonnících, že postíce se i ukazovali bledou tvář lidem, aby vídáni byli od lidí, že se postí. A v tom se zná úmysl porušený a od Boha odchylený, a tu jest oko křivé, a všecko tělo temné a malomocenství duchovní veliké. Třetí barva, ježto ukazovala malomocenství, byla bílá. A ta může znamenati okrasu a pěknosť svrchní, jež jest pokrytectví, o němž jest po- věděl Pán: „Běda vám, mistři, zákonníci, pokrytci, ježto jste podobni k hrobům zbíleným, zdáte se lidem spravedliví svrchu, ale vnitř jste plni pokrytství a vší nečistoty. Okrašlujete hroby spravedlivých, ano je otcové vaši zbili.“ A pod takovým bílením okrášleným jest i nyní lid duchovní pokrytý, plný malomocenství nejhoršího, oděv se v chválu Boží a řády mnohými duchovními, svátostmi, úřady, mocí duchovní lživou, pln jsa po- krytství a kacířství mnohotvarného, a všech mylností oklamaných. A v těch se stkví slavně tomuto světu na věčné sklamání, dávajíce jemu svobodu a bezpečenství, ve všelikém přestoupení přikázání Božích, svými falešnými milostmi náboženskými, a modlitbami protávanými. Protož sami jsouce v největším malomocenství bludův a hříchův těžkých, svatokupeckých a lakomých, i vedou svět po sobě v každé malomocenství, kteréž Bůh za- povídá a v mrzkosť má. Protož jest potřebí těm, jenž v sobě mají duši čistou, a od malomocenství omytou, prozříti k těm slovům božím, ježto dí: Ostříhejte se pilně, abyste neupadli v malomocenství. Nebo rozlito jest všude široce. Služba duchovní obrácena jest v malomocenství, a poro- zuje svět ve všeliké malomocenství. Nebo takoví správcové duchovní od- stoupivše od Boha, a zákon jeho zavrhše, nic právě v službách svých činiti nemohou, kterakž je koli lidem k oku slavně vedou jediné svá po- krytectví jimi zakrývají a peníze jimi těží, a lidi jimi tráví jako jedem. Nebo ta služebnosť přestupníkův zákona božího z zámysla hříšníkův pošla jest skrze jednání ďábelské k zabití duší lidských, a ohavné jsou ty věci před Bohem. Protož dí skrze proroka: Neobětujte mi posvátné oběti, na- darmoť jest; zápalná oběť ohavnosť jest mně, hodův a svátkův vašich nenáviděla jest duše má. Protož když budete množiti modlitby, neuslyším vás, nebo ruce vaše plné jste krve, a vkydnuť já na váš obličej lejno svátkův vašich. Protož poněvadž nyní taková služba duchovní jest, tehdy musí býti pilný strážce ten, kdožby nyní chtěl utéci rány tohoto malo- mocenství. Ovšem pak tu v hotově stojí malomocenství, kdež jest zjevno na ulicích, v domích, v tvrzích, stavích, v úřadech, čekajíc všudy člověka, aby jeho poskvrnilo nepravostí, nebo všudy zlý příklad slyší i vidí, jímž pohoršen bývá. Protož apoštolé Kristovi, znajíce taková malomocenství ne po barvách na koži, ale po skutcích zlých nebo dobrých a po obcování, nechtěli jsou takových v obcích trpěti. A toho důvod v Korinthu na onom smilníku, kteréhož jsou nechtěli trpěti, jako zlého kvasu, aby jiných neposkvrnil.
65 trojí barvě, kteráž se ukazovala na kůži a na vlasích, červená, bledá a bílá, jež rozličné poskvrny vnitřní mohou znamenati. Červená barva znamená krvavosti tělesné, ježto se rodí z těla a z krve. Jako jest smilství, i všeliká nečistota smilná, nestydatosť, svárové, hněvové, hanění, utrhání, nenávisti, vraždy, obžerství, opilství, hodování, soběvolnosti, svobody zlé, odpuštění nepravé rodíce, pohoršení mnohá pýcha, nadutí, smělosť a chlouba obvyklá v ústech. Ty věci a k těm podobné rodí se z těla a krve, o němž dí svatý Pavel: „Toto pravím, že tělo a krev nepřijmou království božího. Druhá barva byla bledá, a znamená zlosti přikryté pod ponižováním těla, kterouž trestal Spasitel na zákonnících, že postíce se i ukazovali bledou tvář lidem, aby vídáni byli od lidí, že se postí. A v tom se zná úmysl porušený a od Boha odchylený, a tu jest oko křivé, a všecko tělo temné a malomocenství duchovní veliké. Třetí barva, ježto ukazovala malomocenství, byla bílá. A ta může znamenati okrasu a pěknosť svrchní, jež jest pokrytectví, o němž jest po- věděl Pán: „Běda vám, mistři, zákonníci, pokrytci, ježto jste podobni k hrobům zbíleným, zdáte se lidem spravedliví svrchu, ale vnitř jste plni pokrytství a vší nečistoty. Okrašlujete hroby spravedlivých, ano je otcové vaši zbili.“ A pod takovým bílením okrášleným jest i nyní lid duchovní pokrytý, plný malomocenství nejhoršího, oděv se v chválu Boží a řády mnohými duchovními, svátostmi, úřady, mocí duchovní lživou, pln jsa po- krytství a kacířství mnohotvarného, a všech mylností oklamaných. A v těch se stkví slavně tomuto světu na věčné sklamání, dávajíce jemu svobodu a bezpečenství, ve všelikém přestoupení přikázání Božích, svými falešnými milostmi náboženskými, a modlitbami protávanými. Protož sami jsouce v největším malomocenství bludův a hříchův těžkých, svatokupeckých a lakomých, i vedou svět po sobě v každé malomocenství, kteréž Bůh za- povídá a v mrzkosť má. Protož jest potřebí těm, jenž v sobě mají duši čistou, a od malomocenství omytou, prozříti k těm slovům božím, ježto dí: Ostříhejte se pilně, abyste neupadli v malomocenství. Nebo rozlito jest všude široce. Služba duchovní obrácena jest v malomocenství, a poro- zuje svět ve všeliké malomocenství. Nebo takoví správcové duchovní od- stoupivše od Boha, a zákon jeho zavrhše, nic právě v službách svých činiti nemohou, kterakž je koli lidem k oku slavně vedou jediné svá po- krytectví jimi zakrývají a peníze jimi těží, a lidi jimi tráví jako jedem. Nebo ta služebnosť přestupníkův zákona božího z zámysla hříšníkův pošla jest skrze jednání ďábelské k zabití duší lidských, a ohavné jsou ty věci před Bohem. Protož dí skrze proroka: Neobětujte mi posvátné oběti, na- darmoť jest; zápalná oběť ohavnosť jest mně, hodův a svátkův vašich nenáviděla jest duše má. Protož když budete množiti modlitby, neuslyším vás, nebo ruce vaše plné jste krve, a vkydnuť já na váš obličej lejno svátkův vašich. Protož poněvadž nyní taková služba duchovní jest, tehdy musí býti pilný strážce ten, kdožby nyní chtěl utéci rány tohoto malo- mocenství. Ovšem pak tu v hotově stojí malomocenství, kdež jest zjevno na ulicích, v domích, v tvrzích, stavích, v úřadech, čekajíc všudy člověka, aby jeho poskvrnilo nepravostí, nebo všudy zlý příklad slyší i vidí, jímž pohoršen bývá. Protož apoštolé Kristovi, znajíce taková malomocenství ne po barvách na koži, ale po skutcích zlých nebo dobrých a po obcování, nechtěli jsou takových v obcích trpěti. A toho důvod v Korinthu na onom smilníku, kteréhož jsou nechtěli trpěti, jako zlého kvasu, aby jiných neposkvrnil.
Strana 66
66 A přikázal jest jim apoštol, aby se k žádnému takovému malomocnému nepřiměšovali, řka: Jestliže ten, ježto bratrem slove mezi vámi, jest smilník. nebo lakomec nebo modlosluha nebo opilec anebo dráč, s takovým ani pokrmův přijímejte. A v tom má známo býti odstoupení nynějšího kněžstva i s lidem od Boha a od zákona jeho, že tak spolu pokojně stojí, naplněni jsouce každého malomocenství, neb jest všeliké přestoupení na hlavě všech. a ohavnosť rozličná nad pohany. Kdož tehdy toho vyvrže z obce, kněz-li obec peskou, čili obec kněze malomocného, svatokupectvím, s lakom- stvím, s životem prázdným a rozkošným, pohoršeným, umrzlým a ne- užitečným jako sůl zmařilou? Snad spíše ta obec malomocná i s knězem. kdyžby kdo zdravý maje víru Ježíšovu přišel mezi ně, strpěti by jeho nemohli, ale vyvrhli by jej z sebe jako nečistotu. A v tom zjevno jest. že ty kněží i s lidem spravuje ona kurva veliká, ježto se jest opila krví svatých a mučedlníkův Ježíšových, s níž jsou smilnili králové zemští a spili jsou se vínem smilství jejího všichni, kteříž bydlí na zemi. Nebo jako obecná kurva smilní se všemi z nájmu, takéž ten sbor pokrytého kněžstva veliké kurvy synové, všecky dobré věci Kristovy sluhám božím připravené, v nichžto oni služebností požívají, učinili jsou obecny všem přestupníkům tohoto světa pro užitky tělesné. A získali jsou sobě přízeň všech lidí světských, podavajíce jim spasení pod služebností, svátostí Kristových za dobré věci těla. Protož takoví zrádcové lidu neodlučíť ne- čistého od čistého. Nebo ne boží cti hledají, ale ziskův svých, zbohacení a chvály na světě, a rozkoší těla svého, skrze ty věci svaté bolestmi Kristovými dobyté k spasení těch, kteříž jsou uvěřili v něho a miluji jméno jeho. Ale oni tak služebnosť ukazují v těch věcech jako lotři a zloději, jižto jsou vešli v ovčinec kromě dveří proto toliko, aby kradli, zabíjeli a zatratili. Protož všecko zpět převráceně činí, pravdy nehledajíce v té služebnosti, ale uvodíc ji škodlivě k zabití duší lidských. Nečistým a prokletým svaté věci dávajíce, aby zabitým od nich na jich dušech hojnější zatracení připravili, než je pohané u modl ležíce přijmou. A toť jest dílo lotrovo, dobré věci zkaziti a ve zlé je obrátiti. A dí tu čtení: A aj malomocný přišed modlil se jemu řka: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistiti.“ Tento malomocný poznav moc dokonalou a božskou v Pánu Ježíšovi, nechav všech lékařův obrátil se k němu, a modlil se jemu za své zdraví, vyznávaje moc jeho panství, kteráž můž zahnati a uzdraviti každou nemoc. A tu jest cesta ukázána všem, kdož hledaj zdraví tělesného, nebo duchovního, aby s takovým poznáním a věrou šli k tomuto milosrdnému všech mocí Pánu, jenžto chce a můž uzdraviti, a má klíče od smrti i pekla, aby bez jeho vůle nemohla k člověku ani smrť, ani peklo, ani nemoc, ani zármutek, ani které nestěstí přistoupiti. Pakli co takového člověka obtíží, onť nad tím moc má zahnati to vše od těch, kteří naději mají v něm, a obracují se k němu s plnou věrou v nouzech a potřebách svých. Ale když toho milosrdného všech mocí Pána neznají lidé a jemu nevěří, ač jsou na duši malomocní, však s tím od ného zdraví nehledají, aniž se v svém neduhu znají. Nebo světské lidi duchovní malomocenství nehněte aniž bolí, ale libosť tělu a rozkoš přivodí, protož v ní nemoudří radostně pospíchají, pokojní v něm odpočívají, a spěšně lékařem Kristem hrdají. Ale tento malomocný vyznav jeho svobodnou moc, podává svého zdraví na jeho vůli řka: „Chceš-li ty, milý Pane, ježto pravdu víš a soudíš o všech věcech a znáš kdy co komu dobré jest, jestli to pravé před tebou a mně užitečné, abych byl zdráv, učiň to, milý Pane! „Nebo ne vždy zdraví
66 A přikázal jest jim apoštol, aby se k žádnému takovému malomocnému nepřiměšovali, řka: Jestliže ten, ježto bratrem slove mezi vámi, jest smilník. nebo lakomec nebo modlosluha nebo opilec anebo dráč, s takovým ani pokrmův přijímejte. A v tom má známo býti odstoupení nynějšího kněžstva i s lidem od Boha a od zákona jeho, že tak spolu pokojně stojí, naplněni jsouce každého malomocenství, neb jest všeliké přestoupení na hlavě všech. a ohavnosť rozličná nad pohany. Kdož tehdy toho vyvrže z obce, kněz-li obec peskou, čili obec kněze malomocného, svatokupectvím, s lakom- stvím, s životem prázdným a rozkošným, pohoršeným, umrzlým a ne- užitečným jako sůl zmařilou? Snad spíše ta obec malomocná i s knězem. kdyžby kdo zdravý maje víru Ježíšovu přišel mezi ně, strpěti by jeho nemohli, ale vyvrhli by jej z sebe jako nečistotu. A v tom zjevno jest. že ty kněží i s lidem spravuje ona kurva veliká, ježto se jest opila krví svatých a mučedlníkův Ježíšových, s níž jsou smilnili králové zemští a spili jsou se vínem smilství jejího všichni, kteříž bydlí na zemi. Nebo jako obecná kurva smilní se všemi z nájmu, takéž ten sbor pokrytého kněžstva veliké kurvy synové, všecky dobré věci Kristovy sluhám božím připravené, v nichžto oni služebností požívají, učinili jsou obecny všem přestupníkům tohoto světa pro užitky tělesné. A získali jsou sobě přízeň všech lidí světských, podavajíce jim spasení pod služebností, svátostí Kristových za dobré věci těla. Protož takoví zrádcové lidu neodlučíť ne- čistého od čistého. Nebo ne boží cti hledají, ale ziskův svých, zbohacení a chvály na světě, a rozkoší těla svého, skrze ty věci svaté bolestmi Kristovými dobyté k spasení těch, kteříž jsou uvěřili v něho a miluji jméno jeho. Ale oni tak služebnosť ukazují v těch věcech jako lotři a zloději, jižto jsou vešli v ovčinec kromě dveří proto toliko, aby kradli, zabíjeli a zatratili. Protož všecko zpět převráceně činí, pravdy nehledajíce v té služebnosti, ale uvodíc ji škodlivě k zabití duší lidských. Nečistým a prokletým svaté věci dávajíce, aby zabitým od nich na jich dušech hojnější zatracení připravili, než je pohané u modl ležíce přijmou. A toť jest dílo lotrovo, dobré věci zkaziti a ve zlé je obrátiti. A dí tu čtení: A aj malomocný přišed modlil se jemu řka: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistiti.“ Tento malomocný poznav moc dokonalou a božskou v Pánu Ježíšovi, nechav všech lékařův obrátil se k němu, a modlil se jemu za své zdraví, vyznávaje moc jeho panství, kteráž můž zahnati a uzdraviti každou nemoc. A tu jest cesta ukázána všem, kdož hledaj zdraví tělesného, nebo duchovního, aby s takovým poznáním a věrou šli k tomuto milosrdnému všech mocí Pánu, jenžto chce a můž uzdraviti, a má klíče od smrti i pekla, aby bez jeho vůle nemohla k člověku ani smrť, ani peklo, ani nemoc, ani zármutek, ani které nestěstí přistoupiti. Pakli co takového člověka obtíží, onť nad tím moc má zahnati to vše od těch, kteří naději mají v něm, a obracují se k němu s plnou věrou v nouzech a potřebách svých. Ale když toho milosrdného všech mocí Pána neznají lidé a jemu nevěří, ač jsou na duši malomocní, však s tím od ného zdraví nehledají, aniž se v svém neduhu znají. Nebo světské lidi duchovní malomocenství nehněte aniž bolí, ale libosť tělu a rozkoš přivodí, protož v ní nemoudří radostně pospíchají, pokojní v něm odpočívají, a spěšně lékařem Kristem hrdají. Ale tento malomocný vyznav jeho svobodnou moc, podává svého zdraví na jeho vůli řka: „Chceš-li ty, milý Pane, ježto pravdu víš a soudíš o všech věcech a znáš kdy co komu dobré jest, jestli to pravé před tebou a mně užitečné, abych byl zdráv, učiň to, milý Pane! „Nebo ne vždy zdraví
Strana 67
67 tělesné užitečné jest některým, ale někdy nemocí, aby vždy v ponížení a v trestání božím byli a zachováni byli s těmi nemocmi těla od nemoci duše. Ale málo lidí najdeš, by se na vůli boží poddávali s tělesným zdravím, ale vždy chtí a žádají zdrávi býti, aby bolesti unikli a světem v utěšení ještě pobyli a aniž zdraví k dobrému užívati umějí. Potom dí čtení: A vztáhl Ježíš ruku, a dotekl se jest jeho řka: „Chci, buď čist.“ Tu čtení ukazuje velikou a rychlou hotovosť k uslyšení tohoto malomocného, kterýž se jemu s věrou pomodlil. Nebo předcházeje žádosť malomocných, přišel jest na svět, protož jest snadně uslyšel je a nalezen od nich. A vztáhl ruku, dotekl se jeho. Tu nejblíže, když jsa Bohem, učiněn jest člověkem pro ně, aby s nimi tovaryšství měl, člověcky s nimi přebývaje, i dotekl se jest z blízka malomocenství jich, rukou nejvyššího milosrdenství svého, a očistil všecka malomocenství jich, umyv hřích jich v krvi své, aby pořádně a v pravdě očistěn byl malomocný, a Bůh ukojen byl za něho, aby věčné prchlivosť jeho nehněvala se na malomocného. Nebo ten kněz veliký Pán Ježíš vždy stojí před Bohem modle se za něho. Také se jest proto dotekl Pán Ježíš nemoci člověka toho ohyzdného, jsa sám velebný, aby svou pokorou potupil a odsoudil pýchu prelátův nadutých, papežův, kardinálův, biskupův, farářův a jiných kněží pyšných, i všech, lidí jižto mají v mrskosť chudé lidí a nemocné, a aby naději dal a potěšení veliké nemocným a malomocným. Protož dále čtení dí: „A ihned očisténo jest malomocenství jeho. Totiž k slovům jeho mocným, nebo nebe i země ihned bez pomeškání byli jsou k jeho slovům. Takéž i nemoci musí pominouti a přestati na každém, když on chce a přikáže jim, i z mrtvých všichni vstanou k jeho přikázání, protož smrť i život, zdraví i nemoc v rukou jeho jest. Potom dí čtení: Vece jemu Ježíš: „Nižádnému neprav.“ To jest škodně, nepotřebné a lehce chlubě se darem vzatým od Boha jako by to sám od sebe měl. Nebo dar od Boha proto dán bývá, aby z něho Bohu dě- koval a více jej než prvé miloval, cti a chvály jeho skrze to hledal, aby tak hojně jeho jméno svaté bylo zvelebeno. Také dar boží proto dán bývá, aby jím prospěl člověk bližním k jich spasení, a v čemž by koli mohl. Jinak aby s lehkostí o nich nemluvil, ani jich lidem zjevoval, sáhnut kterou koli marností ziskův tělesných, nebo chvály marné za ně hledaje, nebo v ně doufaje, nebo se jimi chlubě, jako by jich svým zasloužením dobyl. Potom dí Pán Ježíš malomocnému již očištěnému: „Jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, jakož jest přikázal Mojžíš.“ A to jest bylo libo kněžím oněm i nynejším, aby se jim malomocní ukazovali a dary jim obětovali. Protož to kneží s chválou ohlašují a mnoho se chlubí, že spasení lidské na nich záleží a že nemohou bez nich spaseni býti. Ale jáť dím, že bez kněze Krista nejvyššího žádný nemůže spasen býti. Ale kdož se přidrží kněze lotra a zloděje, nelze jemu zatracení ujíti: protož se bláhově chlubí takovi, více se tomu radujíce, že tu od nich dary berou, nežli zdraví malomocných. A protož pilně lakomí popkové napomínají, aby se jim ti malomocní ukazovali, nebo zisku tělesného od nich dosahují, ale o jich čistění nemnoho stojí, nebo se jich tobolce lépe hodí malomocní nežli čistí. Ale když by se radovali zdraví malomocných, tak by je pilněji táhli z malomocenství, učíce je pilně řečí a příkladem, aby v ně nižádnou cestou neupadli. Ale zle sobě tuto kněží čtením dovodí, že se jim mají malo- mocní s dary ukazovati. Nebo tam kněží podle zákona mnoho jsou musili malomocné ohledovati a práci s nimi míti, ale nižádných darův od nich
67 tělesné užitečné jest některým, ale někdy nemocí, aby vždy v ponížení a v trestání božím byli a zachováni byli s těmi nemocmi těla od nemoci duše. Ale málo lidí najdeš, by se na vůli boží poddávali s tělesným zdravím, ale vždy chtí a žádají zdrávi býti, aby bolesti unikli a světem v utěšení ještě pobyli a aniž zdraví k dobrému užívati umějí. Potom dí čtení: A vztáhl Ježíš ruku, a dotekl se jest jeho řka: „Chci, buď čist.“ Tu čtení ukazuje velikou a rychlou hotovosť k uslyšení tohoto malomocného, kterýž se jemu s věrou pomodlil. Nebo předcházeje žádosť malomocných, přišel jest na svět, protož jest snadně uslyšel je a nalezen od nich. A vztáhl ruku, dotekl se jeho. Tu nejblíže, když jsa Bohem, učiněn jest člověkem pro ně, aby s nimi tovaryšství měl, člověcky s nimi přebývaje, i dotekl se jest z blízka malomocenství jich, rukou nejvyššího milosrdenství svého, a očistil všecka malomocenství jich, umyv hřích jich v krvi své, aby pořádně a v pravdě očistěn byl malomocný, a Bůh ukojen byl za něho, aby věčné prchlivosť jeho nehněvala se na malomocného. Nebo ten kněz veliký Pán Ježíš vždy stojí před Bohem modle se za něho. Také se jest proto dotekl Pán Ježíš nemoci člověka toho ohyzdného, jsa sám velebný, aby svou pokorou potupil a odsoudil pýchu prelátův nadutých, papežův, kardinálův, biskupův, farářův a jiných kněží pyšných, i všech, lidí jižto mají v mrskosť chudé lidí a nemocné, a aby naději dal a potěšení veliké nemocným a malomocným. Protož dále čtení dí: „A ihned očisténo jest malomocenství jeho. Totiž k slovům jeho mocným, nebo nebe i země ihned bez pomeškání byli jsou k jeho slovům. Takéž i nemoci musí pominouti a přestati na každém, když on chce a přikáže jim, i z mrtvých všichni vstanou k jeho přikázání, protož smrť i život, zdraví i nemoc v rukou jeho jest. Potom dí čtení: Vece jemu Ježíš: „Nižádnému neprav.“ To jest škodně, nepotřebné a lehce chlubě se darem vzatým od Boha jako by to sám od sebe měl. Nebo dar od Boha proto dán bývá, aby z něho Bohu dě- koval a více jej než prvé miloval, cti a chvály jeho skrze to hledal, aby tak hojně jeho jméno svaté bylo zvelebeno. Také dar boží proto dán bývá, aby jím prospěl člověk bližním k jich spasení, a v čemž by koli mohl. Jinak aby s lehkostí o nich nemluvil, ani jich lidem zjevoval, sáhnut kterou koli marností ziskův tělesných, nebo chvály marné za ně hledaje, nebo v ně doufaje, nebo se jimi chlubě, jako by jich svým zasloužením dobyl. Potom dí Pán Ježíš malomocnému již očištěnému: „Jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, jakož jest přikázal Mojžíš.“ A to jest bylo libo kněžím oněm i nynejším, aby se jim malomocní ukazovali a dary jim obětovali. Protož to kneží s chválou ohlašují a mnoho se chlubí, že spasení lidské na nich záleží a že nemohou bez nich spaseni býti. Ale jáť dím, že bez kněze Krista nejvyššího žádný nemůže spasen býti. Ale kdož se přidrží kněze lotra a zloděje, nelze jemu zatracení ujíti: protož se bláhově chlubí takovi, více se tomu radujíce, že tu od nich dary berou, nežli zdraví malomocných. A protož pilně lakomí popkové napomínají, aby se jim ti malomocní ukazovali, nebo zisku tělesného od nich dosahují, ale o jich čistění nemnoho stojí, nebo se jich tobolce lépe hodí malomocní nežli čistí. Ale když by se radovali zdraví malomocných, tak by je pilněji táhli z malomocenství, učíce je pilně řečí a příkladem, aby v ně nižádnou cestou neupadli. Ale zle sobě tuto kněží čtením dovodí, že se jim mají malo- mocní s dary ukazovati. Nebo tam kněží podle zákona mnoho jsou musili malomocné ohledovati a práci s nimi míti, ale nižádných darův od nich
Strana 68
68 nemohli jsou ani Bohu obětovati, ani sobě vzíti prve, než až malomocný na místu očištěn byl. Protož by aspoň nynější kněží židovským se rovnali, aby se na nižádné dary malomocných netáhli, leč by prve svou prací modlitbou a naučením svatým skrze víru malomocného k čistotě svědomí přivedli. Potom dí čtení: A když jest všel do Kafarnaum, přistoupil k němu centurio prose jeho a řka: „Pane, služebník můj leží v domu dnou zlá- maný a zle se trápí.“ Vece jemu Ježíš: „„Já půjdu a uzdravím jeho.““ Tu čtení oznamuje, že všel Pán Ježíš do toho města, kteréž bylo hlavní v galilejské vlasti, jménem Kafarnaum, v němžto jest mnoho kázal a divů činil, ale oni jsou nevěřili kázaní jeho, ani jsou pokání činili pro ta všecka dobrodiní jeho. Protož to město Kafarnaum vykládají mistři Ves tučností, ježto jsou byli roztyli, zbujeli a pohrdali Bohem svým, pozdvihli jsou se býti pýchou až do nebe a poníženi jsou až do pekla: a po nich všichni následovníci jich roztučněli jsou v rozkoších, hrdajíce Bohem svým, a nejvíce ti, jižto mnohé slovo boží potupí a pokání po něm nečiní. A když všel Pán Ježíš do toho města, nahodil se jemu pohan vděčný s velikou věrou centurio nebo setník, sto rytířův maje pod sebou a jsa vladařem od Římanův ustaven nad tím městem. Ten maje sluhu nemo- cného, když poznal, že Pán Ježíš lékař nejlepší maje moc nade všemi nemocmi, přišel k nim; ihned toho pilen byl, aby prosil za zdraví svého sluhy, jenž těžkou nemoc dny trpěl. A v tom se ukazuje zvláštní láska, aby tam ten pán o zdraví sluhy svého stál. A tím jest to divnější na pohanu, čím se méně toho na křesťanech nalézá, kteříž mnohým bezprávím sluhy obtěžují, slitování k nim nemajíce, potřeby jim nedávajíce, díly těžkými nad moc je obtěžujíce, na mzdách jim ujímajíce, škody na ně lstivě skládajíce, aby jim mzdu sráželi. A přihodí-li se nemoc, nic na ně nedbají, spíše by psa svého politovali a pohodlí jemu učinili než svým robotníkům. Protož tento pohan centurio na potupu křesťanům poběhlým sluhu svého miluje, plní písmo naučiv se jemu, ježto dí: „Máš-li sluhu věrného, buď tobě mil jako duše tvá a nakládej s ním jako s bratrem.“ Protož hledaje jemu zdraví tento setník od Pána Ježíše, vypravuje nouzi jeho, že se dnou zle trápí. A že dna jest nemoc těžká, že netoliko činí bolesť lidem velikou, ale i kosti v nich zláme: protož k ní lékařství hledají neb podle těla čitedlni jsou nouze té. Ale mohlo by rozumíno býti, že i podle duše mívají nemoc dny, ježto v nich duchovní kosti lámá; ale ne tém jsou čitelni trápení té dny tělesné, nebo života vnitřního ne- znají, nebo jsou ovšem mrtví v své duši, protož ran a bolestí v své duši nečijí, nebo jsou zetříni dnou v kostech svých a ztratili jsou život duše A že kosti duše jsou moci její u vnitřním člověku rozum, paměť a vůle, kteréžto moci mají v sobě víru a úmysly tvrdé, uložené s Bohem; a v těch věcech všecka síla a dostatečnosť ctnostná stojí v člověku a drží jeho v celosti s Bohem, dokud ty moci zdravé a celé stojí v člověku. Protož jest řeč o nemoci dny, kteráž netoliko bolesti uvodí, ale i kosti lámá v silných. A někdy toliko lámá bolesti přivodíc a někdy pak i kosti zlámá. A že vím a úmysly pravé a ctnosti věci silné protivné věci lámají, neb jsou rozličná trápení ďáblova, ježto úmysly tvrdé jako kosti mohou lámati a s tím i víra i jiné věci duše bývají zlámány. Někdy to bývá skrze obyčeje staré, zlému přivyklé od mladosti, jestliže jich neumrtní v sobě člověk, že skrze ně zlámán bude; a přijdou-li k nim příčiny zlé, může v nich i zahynouti člověk a zlámán býti, by pak měl železné úmysly. Také strachem těžkých muk může brzy zlámán býti a od víry odstoupiti.
68 nemohli jsou ani Bohu obětovati, ani sobě vzíti prve, než až malomocný na místu očištěn byl. Protož by aspoň nynější kněží židovským se rovnali, aby se na nižádné dary malomocných netáhli, leč by prve svou prací modlitbou a naučením svatým skrze víru malomocného k čistotě svědomí přivedli. Potom dí čtení: A když jest všel do Kafarnaum, přistoupil k němu centurio prose jeho a řka: „Pane, služebník můj leží v domu dnou zlá- maný a zle se trápí.“ Vece jemu Ježíš: „„Já půjdu a uzdravím jeho.““ Tu čtení oznamuje, že všel Pán Ježíš do toho města, kteréž bylo hlavní v galilejské vlasti, jménem Kafarnaum, v němžto jest mnoho kázal a divů činil, ale oni jsou nevěřili kázaní jeho, ani jsou pokání činili pro ta všecka dobrodiní jeho. Protož to město Kafarnaum vykládají mistři Ves tučností, ježto jsou byli roztyli, zbujeli a pohrdali Bohem svým, pozdvihli jsou se býti pýchou až do nebe a poníženi jsou až do pekla: a po nich všichni následovníci jich roztučněli jsou v rozkoších, hrdajíce Bohem svým, a nejvíce ti, jižto mnohé slovo boží potupí a pokání po něm nečiní. A když všel Pán Ježíš do toho města, nahodil se jemu pohan vděčný s velikou věrou centurio nebo setník, sto rytířův maje pod sebou a jsa vladařem od Římanův ustaven nad tím městem. Ten maje sluhu nemo- cného, když poznal, že Pán Ježíš lékař nejlepší maje moc nade všemi nemocmi, přišel k nim; ihned toho pilen byl, aby prosil za zdraví svého sluhy, jenž těžkou nemoc dny trpěl. A v tom se ukazuje zvláštní láska, aby tam ten pán o zdraví sluhy svého stál. A tím jest to divnější na pohanu, čím se méně toho na křesťanech nalézá, kteříž mnohým bezprávím sluhy obtěžují, slitování k nim nemajíce, potřeby jim nedávajíce, díly těžkými nad moc je obtěžujíce, na mzdách jim ujímajíce, škody na ně lstivě skládajíce, aby jim mzdu sráželi. A přihodí-li se nemoc, nic na ně nedbají, spíše by psa svého politovali a pohodlí jemu učinili než svým robotníkům. Protož tento pohan centurio na potupu křesťanům poběhlým sluhu svého miluje, plní písmo naučiv se jemu, ježto dí: „Máš-li sluhu věrného, buď tobě mil jako duše tvá a nakládej s ním jako s bratrem.“ Protož hledaje jemu zdraví tento setník od Pána Ježíše, vypravuje nouzi jeho, že se dnou zle trápí. A že dna jest nemoc těžká, že netoliko činí bolesť lidem velikou, ale i kosti v nich zláme: protož k ní lékařství hledají neb podle těla čitedlni jsou nouze té. Ale mohlo by rozumíno býti, že i podle duše mívají nemoc dny, ježto v nich duchovní kosti lámá; ale ne tém jsou čitelni trápení té dny tělesné, nebo života vnitřního ne- znají, nebo jsou ovšem mrtví v své duši, protož ran a bolestí v své duši nečijí, nebo jsou zetříni dnou v kostech svých a ztratili jsou život duše A že kosti duše jsou moci její u vnitřním člověku rozum, paměť a vůle, kteréžto moci mají v sobě víru a úmysly tvrdé, uložené s Bohem; a v těch věcech všecka síla a dostatečnosť ctnostná stojí v člověku a drží jeho v celosti s Bohem, dokud ty moci zdravé a celé stojí v člověku. Protož jest řeč o nemoci dny, kteráž netoliko bolesti uvodí, ale i kosti lámá v silných. A někdy toliko lámá bolesti přivodíc a někdy pak i kosti zlámá. A že vím a úmysly pravé a ctnosti věci silné protivné věci lámají, neb jsou rozličná trápení ďáblova, ježto úmysly tvrdé jako kosti mohou lámati a s tím i víra i jiné věci duše bývají zlámány. Někdy to bývá skrze obyčeje staré, zlému přivyklé od mladosti, jestliže jich neumrtní v sobě člověk, že skrze ně zlámán bude; a přijdou-li k nim příčiny zlé, může v nich i zahynouti člověk a zlámán býti, by pak měl železné úmysly. Také strachem těžkých muk může brzy zlámán býti a od víry odstoupiti.
Strana 69
69 Také lámá dna některé, že bolesť a trápení čijí, ale nemůže jich zlámati v úmysle a u vůli rozumné, ač se rmoutí, ale s odplatou. Takoví se mohou Bohu modliti podle písma řkouce: „Hospodine, smiluj se nade mnou, neboť nemocen jsem; uzdrav mne, Hospodine, neboť jsou zarmouceny všecky kosti mé.“ Jako jest tento pohan učinil, čije nouzi sluhy svého, prosil jest za zdraví jeho. A Pán ihned povolil jest a řka: „Já přijdu a uzdravím jeho.“ Neodpověděl tvrdě, neodkládal ani zmeškal nouzi trpících prosby, aby v nás dokonale doufání svého milosrdenství utvrdil a aby také dal příklad svým kněžím a svým následovníkům, aby uměli hotovi býti a služební těm, kdož jich budou žádati v svých potřebách, neod- jídajíce se, ani hanějíce, ani odkládajíce. A též mají všichni učiniti, kdož se Kristovy sluhy načítají, aby opatřili žádosť prosících bližních potřebných dobrotivě a hotově, nehanějíce, nekřikajíce, neodkládajíce, ani se lstivě vymlouvajíce. A když se Pán Ježíš hotově k tomu postavil, aby přijda uzdravil sluhu tomuto pohanu veliké víry. A odpověděl jest Pánu Ježíšovi řka: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou.“ V těch slovech ukazuje se pokora pravá a víra veliká na tomto pánu světském. Víra v tom, že vyznamenává velebnosť a důstojenství Pána Ježíše, řka jemu: „Pane.“ A pokora v tom, že nehodnosť svou oznamuje řka: „Nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,“ znaje se býti pohanem a že v domu jeho nic božského a nic poctivého není. Takové poznání přivodí lidi ku pravé pokoře, že poznajíce svou nehodnosť i božskou velebnosť, i vstanou v svém po- nížení, loučíce od sebe všecky pochvaly z upřímného srdce Neb jest zjevno na mnohých, kteříž takového poznání neznají a nemají, že, ač mnoho po- tupného a nehodného o sobě mluví ústy, že se zdáti bude veliká pokora a srdce nízké v nich. Však že jest to lesť, z toho může známo býti, že, když jich kdo jiný takéž nebo méně poníží, tehdy se o to tuze zastaví, odhánějíce to zlé a potupné od sebe, a z toho se ukazuje, že skrze tu pokoru chtějí sobě osobiti jméno dobré u lidí i u Boha. Někteří se také ponižují a pokoru ukazují řkouce, že jsou nehodní a hříšní i zmeškalí, aby se tím získali lidem, aby se domnívali, že jsou pokorní a dobří; a tak dosáhnou chvály a povýšení od lidí. Jiní opět bývají proto ponížení, aby slávy došli. Jest pak ještě pokora velmi zlá, v nížto se někteří ponižují bez míry škodně, netoliko před lidmi, ale před ďábly, takové poznání o svých hříších majíce i z nehodnosti své, že v nich místa nemůže míti naděje pravá; a toho ďábel ihned hledí v zoufalství uvésti, aby zoufaje jako Jidáš oběsil se, nebo utopil, nebo zabil, jakož jest to shledáno na některých Ale pokory pravé příklad máme na tomto pohanu ve čtení, že jest v pravdě řekl: „Nejsem hoden přítomnosti Pána Ježíše v domu svém.“ Ač jest však rozumně milosti žádal, téžť i nám přináleží k té pokoře, kteráž beze lsti jest, říci, že nejsme hodni chvály ani těch věcí, které na hodné slušejí. A potáhl-li by jich kdo od nás, abychom bez hněvu, bez pomsty svolili tomu, že nejsme hodni; pakli by nás zlými věcmi ohyzdili, abychom ze srdce vyznali, že jsme toho hodni pro naši nehodnosť i mnohem více a těm protivníkům abychom zlého za zlé nečinili, ani k nim milosti ztratili a tak abychom srovnali srdce s ústy, říkajíce: nejsme hodni. Máme pak z takové upřímé pokory a z potřeby své žádati a hledati milosti boží, neb věrou a dary jeho opravuje se nehodnosť naše a činí z nás nehodných hodné. Neb proto Kristus z největší milosti od otce poslán jest k nám, aby nás opravil a hodnými a účastnými sebe učinil a ospravedlnil nás 14
69 Také lámá dna některé, že bolesť a trápení čijí, ale nemůže jich zlámati v úmysle a u vůli rozumné, ač se rmoutí, ale s odplatou. Takoví se mohou Bohu modliti podle písma řkouce: „Hospodine, smiluj se nade mnou, neboť nemocen jsem; uzdrav mne, Hospodine, neboť jsou zarmouceny všecky kosti mé.“ Jako jest tento pohan učinil, čije nouzi sluhy svého, prosil jest za zdraví jeho. A Pán ihned povolil jest a řka: „Já přijdu a uzdravím jeho.“ Neodpověděl tvrdě, neodkládal ani zmeškal nouzi trpících prosby, aby v nás dokonale doufání svého milosrdenství utvrdil a aby také dal příklad svým kněžím a svým následovníkům, aby uměli hotovi býti a služební těm, kdož jich budou žádati v svých potřebách, neod- jídajíce se, ani hanějíce, ani odkládajíce. A též mají všichni učiniti, kdož se Kristovy sluhy načítají, aby opatřili žádosť prosících bližních potřebných dobrotivě a hotově, nehanějíce, nekřikajíce, neodkládajíce, ani se lstivě vymlouvajíce. A když se Pán Ježíš hotově k tomu postavil, aby přijda uzdravil sluhu tomuto pohanu veliké víry. A odpověděl jest Pánu Ježíšovi řka: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou.“ V těch slovech ukazuje se pokora pravá a víra veliká na tomto pánu světském. Víra v tom, že vyznamenává velebnosť a důstojenství Pána Ježíše, řka jemu: „Pane.“ A pokora v tom, že nehodnosť svou oznamuje řka: „Nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,“ znaje se býti pohanem a že v domu jeho nic božského a nic poctivého není. Takové poznání přivodí lidi ku pravé pokoře, že poznajíce svou nehodnosť i božskou velebnosť, i vstanou v svém po- nížení, loučíce od sebe všecky pochvaly z upřímného srdce Neb jest zjevno na mnohých, kteříž takového poznání neznají a nemají, že, ač mnoho po- tupného a nehodného o sobě mluví ústy, že se zdáti bude veliká pokora a srdce nízké v nich. Však že jest to lesť, z toho může známo býti, že, když jich kdo jiný takéž nebo méně poníží, tehdy se o to tuze zastaví, odhánějíce to zlé a potupné od sebe, a z toho se ukazuje, že skrze tu pokoru chtějí sobě osobiti jméno dobré u lidí i u Boha. Někteří se také ponižují a pokoru ukazují řkouce, že jsou nehodní a hříšní i zmeškalí, aby se tím získali lidem, aby se domnívali, že jsou pokorní a dobří; a tak dosáhnou chvály a povýšení od lidí. Jiní opět bývají proto ponížení, aby slávy došli. Jest pak ještě pokora velmi zlá, v nížto se někteří ponižují bez míry škodně, netoliko před lidmi, ale před ďábly, takové poznání o svých hříších majíce i z nehodnosti své, že v nich místa nemůže míti naděje pravá; a toho ďábel ihned hledí v zoufalství uvésti, aby zoufaje jako Jidáš oběsil se, nebo utopil, nebo zabil, jakož jest to shledáno na některých Ale pokory pravé příklad máme na tomto pohanu ve čtení, že jest v pravdě řekl: „Nejsem hoden přítomnosti Pána Ježíše v domu svém.“ Ač jest však rozumně milosti žádal, téžť i nám přináleží k té pokoře, kteráž beze lsti jest, říci, že nejsme hodni chvály ani těch věcí, které na hodné slušejí. A potáhl-li by jich kdo od nás, abychom bez hněvu, bez pomsty svolili tomu, že nejsme hodni; pakli by nás zlými věcmi ohyzdili, abychom ze srdce vyznali, že jsme toho hodni pro naši nehodnosť i mnohem více a těm protivníkům abychom zlého za zlé nečinili, ani k nim milosti ztratili a tak abychom srovnali srdce s ústy, říkajíce: nejsme hodni. Máme pak z takové upřímé pokory a z potřeby své žádati a hledati milosti boží, neb věrou a dary jeho opravuje se nehodnosť naše a činí z nás nehodných hodné. Neb proto Kristus z největší milosti od otce poslán jest k nám, aby nás opravil a hodnými a účastnými sebe učinil a ospravedlnil nás 14
Strana 70
70 v krvi své. Dále dí centurio: „Ale jedině rci slovem a uzdraven bude sluha můj. Však i já člověk jsem pod mocí postavený, maje pod sebou rytíře. A dím tomuto: jdi a jde a jinému ,přijď“ a přijde; a sluhovi svému ,učiň to“ a učiní.“ V těch slovích centurio vyznává moc velikou slova Kristova, že, což chce, může učiniti i nemoc každou překaziti, netoliko stoje blízko, ale daleko jsa od něho, neboť já věřím, že ty, Pane, máš tak mocná slova, že jich musí poslouchati každá nemoc. Aniž jim může překážeti která dalekosť, nebo jsi přítomen každému místu v nebi i na zemi: všeckoť musí býti k tvému slovu. Protož jedině rci slovem, ihned přispěje zdraví i život. A což jest tuto pověděl tento světský člověk o moci slova Kristova, toho potvrzuje sám sebou řka: „Však i já člověk jsem pod mocí císaře římského ustavený, poslouchaje přikázání jeho a mám sluhy pod sebou a rozkazuji jim a oni poslouchají mne:“ jako by řekl: „Poněvadž já, jsa člověk hříšný a nestatečný, mohu přikazovati sluhám svým po své vůli, což chci; ovšem ty, Pane, všech mocí, ježto tobě všecko slouží a činí tvé přikázání. Protož jedině rci slovem a ihned nebude nemoc na sluhovi mém.“ Protož víra rozumná, kteráž k Bohu pří- sluší, ukazuje se na tomto člověku, kteráž by právě měla býti na tom lidu, kterýž pod jménem víry stojí u veliké slepotě. Kterážto slepota v tom jest zjevna, že o Pánu Bohu zle a bludně smyslíc, jako by tělesný byl, že by otec jiné tělo byl, syn jiné a duch svatý tělo holubice maje. Protož Bohu i svatým obrazy dělají a modlí se před nimi, tepouce se v prsa, jako pohané před modlami; nebo víru bludnou o Bohu mají. Též v jeho moc nic téměř nevěří, neb ji ku pomoci své nehledají, ale modlí se svatým v nemocech a v jiných potřebách a hledají čárův, kouzel a hádačův. Takoví neřkou: „Jedině rci slovem a nemoci naše zdravé budou.“ Též také míní, že by byl Bůh slepý, neb kdež oko lidské nevidí, všecko zlé tu činí, ani svědomí při tom ani hanby mají. Jako by nebylo oka jeho, kteréž ve tmách i v srdcích všecko vidí a pomstí zlého. Protož ani roz- umného věření, ani ctnostného obcování, ani kterého v Bohu poslušenství ten lid v dobrotě zhynutí nemá. Potom dí čtení: „To když uslyšel Pán Ježíš, divil se jest a jdoucím po sobě řekl jest: „Věrně, pravím vám, nenalezl jsem takové víry v lidu israelském.““ To divení Pána Ježíše nemáme tak bráti, by on se tak divil čemu, jako my se divíme něčemu novému, čehož jsme nevídali, ani slýchali; neb Pán Ježíš takového divení nemá. Ale divení jeho takto máme vzíti, že slovy nebo postavou ukázal divení, jakožto věc sobě milou a nám divnou, že ten pohan tak slavně v něm víru vyznal nade všecku obec židovskou. A že jest Pán Ježíš tu řekl: „Nenalezl jsem takové víry v Israeli,“ tomu má takto rozumíno býti, že tak veliké víry nenalezl mezi židy obecným věcem mluvíce. Ale v osobách zvláštních nalezl jest, jakožto v matce své, v Alžbětě, v Zachariášovi, v Simeonovi, v apoštolech, v Martě, v Magdaleně, v Anně prorokyni i v jiných židech dobrých, ježto jsou řeči jeho poslouchali a věřili v něho. Protož ta slova přináleží obci židovské nevděčné, že mezi nimi tak veliké víry člověka nenalezl, jako tohoto pohana. Již pak nám k naučení touto chválou víry centurionovy oznamuje cestu a chce, abychom jí šli. Nebo víře veliké a rozumné chce od lidí a bez té se nižádný nemůže líbiti Bohu, ani spasen býti. Protož víra roz- umná jest stíhání dokonalostí božských podle moci, moudrosti a dobroty jeho, aby z té víry rozumné mohl o něm věřiti tak, jakož jsi zjevně mohl znáti, co jeho moc jest, co moudrosť a dobrota, kteréž nám dávno slavně
70 v krvi své. Dále dí centurio: „Ale jedině rci slovem a uzdraven bude sluha můj. Však i já člověk jsem pod mocí postavený, maje pod sebou rytíře. A dím tomuto: jdi a jde a jinému ,přijď“ a přijde; a sluhovi svému ,učiň to“ a učiní.“ V těch slovích centurio vyznává moc velikou slova Kristova, že, což chce, může učiniti i nemoc každou překaziti, netoliko stoje blízko, ale daleko jsa od něho, neboť já věřím, že ty, Pane, máš tak mocná slova, že jich musí poslouchati každá nemoc. Aniž jim může překážeti která dalekosť, nebo jsi přítomen každému místu v nebi i na zemi: všeckoť musí býti k tvému slovu. Protož jedině rci slovem, ihned přispěje zdraví i život. A což jest tuto pověděl tento světský člověk o moci slova Kristova, toho potvrzuje sám sebou řka: „Však i já člověk jsem pod mocí císaře římského ustavený, poslouchaje přikázání jeho a mám sluhy pod sebou a rozkazuji jim a oni poslouchají mne:“ jako by řekl: „Poněvadž já, jsa člověk hříšný a nestatečný, mohu přikazovati sluhám svým po své vůli, což chci; ovšem ty, Pane, všech mocí, ježto tobě všecko slouží a činí tvé přikázání. Protož jedině rci slovem a ihned nebude nemoc na sluhovi mém.“ Protož víra rozumná, kteráž k Bohu pří- sluší, ukazuje se na tomto člověku, kteráž by právě měla býti na tom lidu, kterýž pod jménem víry stojí u veliké slepotě. Kterážto slepota v tom jest zjevna, že o Pánu Bohu zle a bludně smyslíc, jako by tělesný byl, že by otec jiné tělo byl, syn jiné a duch svatý tělo holubice maje. Protož Bohu i svatým obrazy dělají a modlí se před nimi, tepouce se v prsa, jako pohané před modlami; nebo víru bludnou o Bohu mají. Též v jeho moc nic téměř nevěří, neb ji ku pomoci své nehledají, ale modlí se svatým v nemocech a v jiných potřebách a hledají čárův, kouzel a hádačův. Takoví neřkou: „Jedině rci slovem a nemoci naše zdravé budou.“ Též také míní, že by byl Bůh slepý, neb kdež oko lidské nevidí, všecko zlé tu činí, ani svědomí při tom ani hanby mají. Jako by nebylo oka jeho, kteréž ve tmách i v srdcích všecko vidí a pomstí zlého. Protož ani roz- umného věření, ani ctnostného obcování, ani kterého v Bohu poslušenství ten lid v dobrotě zhynutí nemá. Potom dí čtení: „To když uslyšel Pán Ježíš, divil se jest a jdoucím po sobě řekl jest: „Věrně, pravím vám, nenalezl jsem takové víry v lidu israelském.““ To divení Pána Ježíše nemáme tak bráti, by on se tak divil čemu, jako my se divíme něčemu novému, čehož jsme nevídali, ani slýchali; neb Pán Ježíš takového divení nemá. Ale divení jeho takto máme vzíti, že slovy nebo postavou ukázal divení, jakožto věc sobě milou a nám divnou, že ten pohan tak slavně v něm víru vyznal nade všecku obec židovskou. A že jest Pán Ježíš tu řekl: „Nenalezl jsem takové víry v Israeli,“ tomu má takto rozumíno býti, že tak veliké víry nenalezl mezi židy obecným věcem mluvíce. Ale v osobách zvláštních nalezl jest, jakožto v matce své, v Alžbětě, v Zachariášovi, v Simeonovi, v apoštolech, v Martě, v Magdaleně, v Anně prorokyni i v jiných židech dobrých, ježto jsou řeči jeho poslouchali a věřili v něho. Protož ta slova přináleží obci židovské nevděčné, že mezi nimi tak veliké víry člověka nenalezl, jako tohoto pohana. Již pak nám k naučení touto chválou víry centurionovy oznamuje cestu a chce, abychom jí šli. Nebo víře veliké a rozumné chce od lidí a bez té se nižádný nemůže líbiti Bohu, ani spasen býti. Protož víra roz- umná jest stíhání dokonalostí božských podle moci, moudrosti a dobroty jeho, aby z té víry rozumné mohl o něm věřiti tak, jakož jsi zjevně mohl znáti, co jeho moc jest, co moudrosť a dobrota, kteréž nám dávno slavně
Strana 71
71 v svých velkých skutcích ukazuje; a také, aby z poznání té víry věděl, které věci jsou Bohu libé a které nelibé a v té rozumnosti aby zůstal, nehýbaje se po žádném bludu ani zámyslu lidském. A kdož se v těch věcech pevněji a rozumněji ustaví, ten větší víry jest. Také veliká víra jest a může býti podle toho, že někdo z víry živ jest, jakož dí Pán Bůh: „Spravedlivý muž z víry živ jest a ten z víry živ jest, kdož svůj život srovná a uvede jej v poslušenství Boha podle rozumu víry Kristovy, po- mine všecky zprávy a zákony lidské. Protož musí pustiti vůli tělesnou od sebe, chce-li, aby víra ctnostný život v něm dělala, aby ani tělo, ani svět nedělalo v něm života mrtvého a hříchy poškvrněného, nebo život z víry rosta jest osvícený ctnostmi a jest duchovní. Také může býti víra veliká, kdož z víry a pro víru těžké věci trpí, tak že té víry těžká a tvrdá po- kušení nemohou zlámati, škody i jiná bezpráví podstupují i život k smrti spíše poddají, než by víru boží změnili. Než musí k dobytí víry dar Boží veliký býti, aby člověk ze všech stran od hříchův se zdržoval, soužení sobě činil, často prosil, volal ku pánu Bohu s pláčem, srdcem skroušeným a pokorným té víry hledal a jí v sobě místo dal. A takovým lidem za- slíbil jest Pán ji dáti a v srdcích jich zákon napsati. Dále spasitel ve čtení dí, že mnozí od východu i od západu slunce přijdou a seděti budou s Abrahamem, Izákem a Jakobem v království nebeském a synové království budou vyvrženi. Tu pohanům od končin země předpovídá sliby ty, kteří Abrahamovi i jeho semeni zaslíbeny jsou a domácí židy potupuje a zamítá od toho, což jsou nejprve držeti měli podle slibův božích. Protož hrozné jest to slyšeti z úst božích, kdožby mohl věřiti k sobě slovu božímu, ježto jeho nelze odvolati ani minouti, ale vždy je proto na věky nésti. A nejvíce domácím, ježto by měli synové boží býti, jimž Bůh mnoho dobrého činí nad jiné lidi, dávaje jim poznání a mnohé dary své, kteréž mají tovaryšství s řečmi božími a s duchovními věcmi a při tom sebe nepoznávají, ani jeho dobrodiním rozumějí, ani jich vděčni jsou, jako i oni židé spasitele svého. Protož strach jest za mnohé, by na ně tato řeč nepřišla: „A synové království budou vyvrženi v tem- nosti zevnitřní; tam bude pláč a skřípení zubův.“ I konaje čtení dí Pán Ježíš tomu pohanu: „Jdi a jaks uvěřil, tak se tobě staň!“ A uzdraven jest sluha jeho v tu hodinu. Protož i nám, jakž věřiti, budem, tak se stane, bude-li v nás víra veliká, živá a upřímná; ihned zdraví pravé duchovní v svědomí, v žádostech i rozumu přijde. Pakli budem míti víru mrtvou, prokysalou a obvyklou podle sousedův, tak i my prokysalí a zneduživělí povláčeti se budeme stonajíce. Ano svědomí bolestné, ran mnohých plné a zevnitř život hnětlivý pravdou neuzdravený vždy se vleka v úzkosti skrze křivoty mnohé a neumělosti slepé, v nichž se mnozí, jako ve tmách šámají a urážejí, světla víry živé a rozumu ne- majíce, tak bídně se jako neduživí obracejíce. XI. Pátá neděle po božím narození. Čtení svatého Matouše v XIII. kapitole: Když vstoupil Pán Ježíš na lodičku, vstoupili jsou za ním i učedlníci jeho. A aj, bouřka veliká stala se jest na moři tak, že lodička přikrývala se vlnami. Ale 14*
71 v svých velkých skutcích ukazuje; a také, aby z poznání té víry věděl, které věci jsou Bohu libé a které nelibé a v té rozumnosti aby zůstal, nehýbaje se po žádném bludu ani zámyslu lidském. A kdož se v těch věcech pevněji a rozumněji ustaví, ten větší víry jest. Také veliká víra jest a může býti podle toho, že někdo z víry živ jest, jakož dí Pán Bůh: „Spravedlivý muž z víry živ jest a ten z víry živ jest, kdož svůj život srovná a uvede jej v poslušenství Boha podle rozumu víry Kristovy, po- mine všecky zprávy a zákony lidské. Protož musí pustiti vůli tělesnou od sebe, chce-li, aby víra ctnostný život v něm dělala, aby ani tělo, ani svět nedělalo v něm života mrtvého a hříchy poškvrněného, nebo život z víry rosta jest osvícený ctnostmi a jest duchovní. Také může býti víra veliká, kdož z víry a pro víru těžké věci trpí, tak že té víry těžká a tvrdá po- kušení nemohou zlámati, škody i jiná bezpráví podstupují i život k smrti spíše poddají, než by víru boží změnili. Než musí k dobytí víry dar Boží veliký býti, aby člověk ze všech stran od hříchův se zdržoval, soužení sobě činil, často prosil, volal ku pánu Bohu s pláčem, srdcem skroušeným a pokorným té víry hledal a jí v sobě místo dal. A takovým lidem za- slíbil jest Pán ji dáti a v srdcích jich zákon napsati. Dále spasitel ve čtení dí, že mnozí od východu i od západu slunce přijdou a seděti budou s Abrahamem, Izákem a Jakobem v království nebeském a synové království budou vyvrženi. Tu pohanům od končin země předpovídá sliby ty, kteří Abrahamovi i jeho semeni zaslíbeny jsou a domácí židy potupuje a zamítá od toho, což jsou nejprve držeti měli podle slibův božích. Protož hrozné jest to slyšeti z úst božích, kdožby mohl věřiti k sobě slovu božímu, ježto jeho nelze odvolati ani minouti, ale vždy je proto na věky nésti. A nejvíce domácím, ježto by měli synové boží býti, jimž Bůh mnoho dobrého činí nad jiné lidi, dávaje jim poznání a mnohé dary své, kteréž mají tovaryšství s řečmi božími a s duchovními věcmi a při tom sebe nepoznávají, ani jeho dobrodiním rozumějí, ani jich vděčni jsou, jako i oni židé spasitele svého. Protož strach jest za mnohé, by na ně tato řeč nepřišla: „A synové království budou vyvrženi v tem- nosti zevnitřní; tam bude pláč a skřípení zubův.“ I konaje čtení dí Pán Ježíš tomu pohanu: „Jdi a jaks uvěřil, tak se tobě staň!“ A uzdraven jest sluha jeho v tu hodinu. Protož i nám, jakž věřiti, budem, tak se stane, bude-li v nás víra veliká, živá a upřímná; ihned zdraví pravé duchovní v svědomí, v žádostech i rozumu přijde. Pakli budem míti víru mrtvou, prokysalou a obvyklou podle sousedův, tak i my prokysalí a zneduživělí povláčeti se budeme stonajíce. Ano svědomí bolestné, ran mnohých plné a zevnitř život hnětlivý pravdou neuzdravený vždy se vleka v úzkosti skrze křivoty mnohé a neumělosti slepé, v nichž se mnozí, jako ve tmách šámají a urážejí, světla víry živé a rozumu ne- majíce, tak bídně se jako neduživí obracejíce. XI. Pátá neděle po božím narození. Čtení svatého Matouše v XIII. kapitole: Když vstoupil Pán Ježíš na lodičku, vstoupili jsou za ním i učedlníci jeho. A aj, bouřka veliká stala se jest na moři tak, že lodička přikrývala se vlnami. Ale 14*
Strana 72
72 on jest spal. I přistoupili a vzbudili jej, řkouce: „Pane, pomoz nám, nebo hyneme!“ Idí jim: „Co se bojíte, malé víry?“ Tehdy vstav, přikázal větrům a moři; i stalo se utišení veliké, tak že se divili lidé řkouce: „I kteraký jest tento, že větrové a moře poslouchají jeho. Tuto čtení ukazuje tělesné vstoupení na lodičku Pána Ježíše s uče- dlníky jeho, tělesné také zbouření moře a tak nebezpečenství životův tě- lesných v bouři mořské, když se již lodička přikrývala vlnami. Kdež snažnou práci na Pánu Ježíšovi vidíme, jenž chodí po světě a přes vody se voze z krajin do krajin, kázal a uzdravoval nemocné, aby od těch, kterýchž jest tak pilně a robotně hledal, tím více milován byl a aby jeho snažení v nich dobré vzbudilo, jich línou mysl k milování jeho a ku pil- nosti dobrých skutků, kteříž přísluší k jeho chvále a k spasení duší jich. Také čtení toto dokazuje div na Pánu Ježíšovi, že moři a větrům přikázal, aby se ukrotili od svého nepokoje. A těm jest oznámil moc svou, aby ti zázrakové přidali lidem poznání a víry o něm. Ale nyní lid tento nemůže skrze víru Kristovu pohnut býti k dobrotě ani skrze jeho divy. Nebo k zabití duší lidských postavena jest víra Kristova skrze kněží lotry, ježto jsou kromě dveří vešli v dům boží, Krista život věčný v smrť jim obrátivše skrze ducha lživého, kladouce jeho lidem v srdce k jich okla- mání a k zabití duší jejich. V těch slovích čtení, ježto dí: „Vstoupil Ježíš na lodičku s učedl- níky svými. A aj, bouře veliká stala se jest na moři,“ to vstoupení jeho tělesné i moře zbouření k tomu nás vede, abychom s ním také na lodičku vstoupili, na kteréž bychom se mohli převézti přes moře nepokojné tohoto světa. Nebo jakož na moři tělesném nemůže nižádný bez lodi choditi bez- pečně, neb by život ztratil; takéž podle rozumu duchovního nebude-li kdo na lodi seděti s Pánem Ježíšem, zahyne v moři nebezpečném tohoto světa. Ale těm toliko může čtení duchovními rozumy vykládáno býti, kteříž mohou duchovním věcem rozuměti, ježto mají duši živou a čijí zahynutí její a rozumějí plavení nebezpečnému přes moře tohoto světa. Protož ti ještě hledají lodi celé a pevné, aby neztonuli v nepravostech tohoto světa a neztratili života pravého a věcného. A že jest vstoupil Pán Ježíš na lodičku malou a úzkou, ježto na ní nemůže mnoho vsednouti, jediné učedlníci jeho chudí, opustivše svět. Protož bohatí, ježto jsou rozhýřili cesty své na světě, ti nevsednou na tu lodičku. Ale že rozličně vykládají tu lodičku úzkou, někteří kříž úzký Kristův, někteří život jeho soužený a někteří pokání neb pravdu jeho, protož tuto zdá mně se o pravdě řeč míti. Neb kdož by se právě usta- noviti mohl na cestách pravdy Kristovy, mohl by ty všecky věci na sobě míti. Kříž Kristův má, kdož svůj nese, jda po Kristovi, jakož on velí; a tu i jeho život úzký na sobě čije i pokání činí, nebo tomu všemu pravda jeho učí. Ale pravdou se vésti a změřiti úzkéť jest. Jedno proto, že křivda všudy vůkol přístojící, táhne člověka od pravdy. Protož chce-li kdo v pravdě zůstati, musí nejprve vůli své křivé násilí učiniti, přemáhaje libosť hřícha domácího, jenž se rodí z vůle tělesné. Pakli pokušení hříchu přijde na nás z nepřízni a křivdy od jiných lidí, tuť bude trpělivosti potřebí, neb pro každou takovou netrpělivosť pravdu ztratíme. Také bývá člověku úzko pro neznámosť pravdy. Protož bude-li kdo chtíti pravdu držeti v duchov- ních věcech a božských, musí ji s prací zvěděti, ji hledati, učiti se, ptáti se, tázati se, aby pravý rozum v slovích božích mohl míti, v nichžto všecka pravda stojí. Také ku poznání pravdy boží našemu rozumu ma-
72 on jest spal. I přistoupili a vzbudili jej, řkouce: „Pane, pomoz nám, nebo hyneme!“ Idí jim: „Co se bojíte, malé víry?“ Tehdy vstav, přikázal větrům a moři; i stalo se utišení veliké, tak že se divili lidé řkouce: „I kteraký jest tento, že větrové a moře poslouchají jeho. Tuto čtení ukazuje tělesné vstoupení na lodičku Pána Ježíše s uče- dlníky jeho, tělesné také zbouření moře a tak nebezpečenství životův tě- lesných v bouři mořské, když se již lodička přikrývala vlnami. Kdež snažnou práci na Pánu Ježíšovi vidíme, jenž chodí po světě a přes vody se voze z krajin do krajin, kázal a uzdravoval nemocné, aby od těch, kterýchž jest tak pilně a robotně hledal, tím více milován byl a aby jeho snažení v nich dobré vzbudilo, jich línou mysl k milování jeho a ku pil- nosti dobrých skutků, kteříž přísluší k jeho chvále a k spasení duší jich. Také čtení toto dokazuje div na Pánu Ježíšovi, že moři a větrům přikázal, aby se ukrotili od svého nepokoje. A těm jest oznámil moc svou, aby ti zázrakové přidali lidem poznání a víry o něm. Ale nyní lid tento nemůže skrze víru Kristovu pohnut býti k dobrotě ani skrze jeho divy. Nebo k zabití duší lidských postavena jest víra Kristova skrze kněží lotry, ježto jsou kromě dveří vešli v dům boží, Krista život věčný v smrť jim obrátivše skrze ducha lživého, kladouce jeho lidem v srdce k jich okla- mání a k zabití duší jejich. V těch slovích čtení, ježto dí: „Vstoupil Ježíš na lodičku s učedl- níky svými. A aj, bouře veliká stala se jest na moři,“ to vstoupení jeho tělesné i moře zbouření k tomu nás vede, abychom s ním také na lodičku vstoupili, na kteréž bychom se mohli převézti přes moře nepokojné tohoto světa. Nebo jakož na moři tělesném nemůže nižádný bez lodi choditi bez- pečně, neb by život ztratil; takéž podle rozumu duchovního nebude-li kdo na lodi seděti s Pánem Ježíšem, zahyne v moři nebezpečném tohoto světa. Ale těm toliko může čtení duchovními rozumy vykládáno býti, kteříž mohou duchovním věcem rozuměti, ježto mají duši živou a čijí zahynutí její a rozumějí plavení nebezpečnému přes moře tohoto světa. Protož ti ještě hledají lodi celé a pevné, aby neztonuli v nepravostech tohoto světa a neztratili života pravého a věcného. A že jest vstoupil Pán Ježíš na lodičku malou a úzkou, ježto na ní nemůže mnoho vsednouti, jediné učedlníci jeho chudí, opustivše svět. Protož bohatí, ježto jsou rozhýřili cesty své na světě, ti nevsednou na tu lodičku. Ale že rozličně vykládají tu lodičku úzkou, někteří kříž úzký Kristův, někteří život jeho soužený a někteří pokání neb pravdu jeho, protož tuto zdá mně se o pravdě řeč míti. Neb kdož by se právě usta- noviti mohl na cestách pravdy Kristovy, mohl by ty všecky věci na sobě míti. Kříž Kristův má, kdož svůj nese, jda po Kristovi, jakož on velí; a tu i jeho život úzký na sobě čije i pokání činí, nebo tomu všemu pravda jeho učí. Ale pravdou se vésti a změřiti úzkéť jest. Jedno proto, že křivda všudy vůkol přístojící, táhne člověka od pravdy. Protož chce-li kdo v pravdě zůstati, musí nejprve vůli své křivé násilí učiniti, přemáhaje libosť hřícha domácího, jenž se rodí z vůle tělesné. Pakli pokušení hříchu přijde na nás z nepřízni a křivdy od jiných lidí, tuť bude trpělivosti potřebí, neb pro každou takovou netrpělivosť pravdu ztratíme. Také bývá člověku úzko pro neznámosť pravdy. Protož bude-li kdo chtíti pravdu držeti v duchov- ních věcech a božských, musí ji s prací zvěděti, ji hledati, učiti se, ptáti se, tázati se, aby pravý rozum v slovích božích mohl míti, v nichžto všecka pravda stojí. Také ku poznání pravdy boží našemu rozumu ma-
Strana 73
73 lému a zatmělému překáží veliká mylnosť a pokrytství v duchovenství, kteréž sebou pravdu zastírá. Nebo všecko to duchovenství obráceno jest v lež od lidí duchovních, pokrytých, kteřížto, odstoupivše od Boha a zákon jeho opustivše, uvedli jsou své zákony rozmnožené a ozdobené zevnitř k oku lidem. Služby a řády kostelní mnohé a nazvali jsou ty věci chválou boží, řádem božím a poklonou boží a pozdvihli jsou jich s ve- likou slávou až do nebe na odiv lidu slepému, kterýž jistě mní, že není jiné cesty k sloužení Bohu, jedno ti zákonové a řádové vymyšlení dávno od prelátů pokryteckých. Protož jako oblak slunce, tak ta mylnosť lžmi skovaná zastírá pravdu Kristovu, že ji pro ní lidé nesnadno poznají, leč to z daru božího bude komu dáno. Také ku poznání pravdy přináleží mi- nouti všecky lidi v těch věcech, v nichž bezpečně stojí se ctí tohoto světa, nehledajíce při tom pravdy. Protož kdož se na pravdu ptá, má vě- děti, že každý stav, obchod, řemeslo, úřad, obyčej, trh musí pravdou zá- kona božího zpraven býti. Protož tenť učedlník s pánem Ježíšem v lodičku vsedá, kdo ze všech stran a ve všech věcech pravdu potvrzuje, drží ji skutečně a tenť loď celou má, aby nepravosť, jako voda mořská, nemohla nižádným místem k němu přistoupiti. Ale že tu dále dí čtení: „Když vstoupil Ježíš na lodičku s učedl- níky svými, tehdy se stalo hnutí veliké na moři, tak že se lodička při- krývala vlnami.“ Tu ukazuje čtení, že vstoupení na lodičku Pána Ježíše s učedlníky byla jest příčina vzbouření moře tělesného, aby skrze to známo bylo, že všecek svět i ďáblové rozhněvali jsou se jako moře ukrutné a hořké proto, že Pán Ježíš chudý s učedlníky svými vezl se jest na lo- dičce, pravdu ohlašuje a velebě ji. A to se vše chýlí na pohanění světa a na zboření království dáblova. Nebo svět všecken ustaven jest v marno- stech ve lži mnohé a v mylnostech skrze zastaralou chytrosť ďáblovu. Protož i nyní Pán Ježíš veza se na té lodičce, budeť ohlašovati pravdu svou proti lži, proti mylnosti, proti všelikému spiknutí ďábelskému, v němžto jest svět upokojil, oslepil a vyprázdnil pravdu v srdcích lidských a ustanovil všecky po své vůli a na svou stranu, světské i duchovní, ve všech stavích i úřadech svázal je jako řetězy, aby sobě jednomyslně pomocni byli proti pravdě Ježíše chudého a od nich odsouzeného, aby moc světskou i du- chovní a všelikou moudrostí tohoto světa táhli svorně ua sprostnosť Pána Ježíše. Ti, jež jsou sebraní v jednom duchu dábelském a spokojili se v sloužení Bohu zamýšleném, mylném, pokrytém a kacířském a ve vše- likém přestoupení zákona božího, v pýchách, v rozkošech, v cizoložstvích, ve všelikých mrzkostech nestydatých, v obžervstvích, v opilstvích, v la- komstvích, v lichvách, v šantrocích, v loupežích, v násilích, v krveprolévání i v jiných přestoupeních a poběhlostech, v nichžto ten sbor satanův pod věrou spokojil se jest, že již ani svědomí ani hanby z těch věcí převrá- cených sobě nečiní. Protož, když ten sbor tak obnažen bude v své hanbě skrze pravdu Pána Ježíše, tehdy se ďábel proto popudí, vida, že by se tak království jeho zrušilo a jeho velebnosť na zemi by padla. I zbouří to všecko množství v dáblu spojené a popudí jich k velikým hněvům a k hrůzám, aby se postavili proti pravdě, aby ji potlačili a ulili svým bez- právím, aby pravé bylo, což čtení dí, že se lodička přikrývala vlnami. Nebo pravda Kristova příliš jest protivná dáblu a jeho údům, ježto se lží ďáblovou krmí, že, kdož se od nich oddělí skrze pravdu, ihned se naň oboří a pokoje jemu nedají, všecka pokušení a bezpráví na něho uvalí, puzení, hanění, posmívání, vězení, mučení, pálení i všecko, což zlého mohou vymysliti naň, to jemu učiní. A sám dábel chodí jako lev řva, hle-
73 lému a zatmělému překáží veliká mylnosť a pokrytství v duchovenství, kteréž sebou pravdu zastírá. Nebo všecko to duchovenství obráceno jest v lež od lidí duchovních, pokrytých, kteřížto, odstoupivše od Boha a zákon jeho opustivše, uvedli jsou své zákony rozmnožené a ozdobené zevnitř k oku lidem. Služby a řády kostelní mnohé a nazvali jsou ty věci chválou boží, řádem božím a poklonou boží a pozdvihli jsou jich s ve- likou slávou až do nebe na odiv lidu slepému, kterýž jistě mní, že není jiné cesty k sloužení Bohu, jedno ti zákonové a řádové vymyšlení dávno od prelátů pokryteckých. Protož jako oblak slunce, tak ta mylnosť lžmi skovaná zastírá pravdu Kristovu, že ji pro ní lidé nesnadno poznají, leč to z daru božího bude komu dáno. Také ku poznání pravdy přináleží mi- nouti všecky lidi v těch věcech, v nichž bezpečně stojí se ctí tohoto světa, nehledajíce při tom pravdy. Protož kdož se na pravdu ptá, má vě- děti, že každý stav, obchod, řemeslo, úřad, obyčej, trh musí pravdou zá- kona božího zpraven býti. Protož tenť učedlník s pánem Ježíšem v lodičku vsedá, kdo ze všech stran a ve všech věcech pravdu potvrzuje, drží ji skutečně a tenť loď celou má, aby nepravosť, jako voda mořská, nemohla nižádným místem k němu přistoupiti. Ale že tu dále dí čtení: „Když vstoupil Ježíš na lodičku s učedl- níky svými, tehdy se stalo hnutí veliké na moři, tak že se lodička při- krývala vlnami.“ Tu ukazuje čtení, že vstoupení na lodičku Pána Ježíše s učedlníky byla jest příčina vzbouření moře tělesného, aby skrze to známo bylo, že všecek svět i ďáblové rozhněvali jsou se jako moře ukrutné a hořké proto, že Pán Ježíš chudý s učedlníky svými vezl se jest na lo- dičce, pravdu ohlašuje a velebě ji. A to se vše chýlí na pohanění světa a na zboření království dáblova. Nebo svět všecken ustaven jest v marno- stech ve lži mnohé a v mylnostech skrze zastaralou chytrosť ďáblovu. Protož i nyní Pán Ježíš veza se na té lodičce, budeť ohlašovati pravdu svou proti lži, proti mylnosti, proti všelikému spiknutí ďábelskému, v němžto jest svět upokojil, oslepil a vyprázdnil pravdu v srdcích lidských a ustanovil všecky po své vůli a na svou stranu, světské i duchovní, ve všech stavích i úřadech svázal je jako řetězy, aby sobě jednomyslně pomocni byli proti pravdě Ježíše chudého a od nich odsouzeného, aby moc světskou i du- chovní a všelikou moudrostí tohoto světa táhli svorně ua sprostnosť Pána Ježíše. Ti, jež jsou sebraní v jednom duchu dábelském a spokojili se v sloužení Bohu zamýšleném, mylném, pokrytém a kacířském a ve vše- likém přestoupení zákona božího, v pýchách, v rozkošech, v cizoložstvích, ve všelikých mrzkostech nestydatých, v obžervstvích, v opilstvích, v la- komstvích, v lichvách, v šantrocích, v loupežích, v násilích, v krveprolévání i v jiných přestoupeních a poběhlostech, v nichžto ten sbor satanův pod věrou spokojil se jest, že již ani svědomí ani hanby z těch věcí převrá- cených sobě nečiní. Protož, když ten sbor tak obnažen bude v své hanbě skrze pravdu Pána Ježíše, tehdy se ďábel proto popudí, vida, že by se tak království jeho zrušilo a jeho velebnosť na zemi by padla. I zbouří to všecko množství v dáblu spojené a popudí jich k velikým hněvům a k hrůzám, aby se postavili proti pravdě, aby ji potlačili a ulili svým bez- právím, aby pravé bylo, což čtení dí, že se lodička přikrývala vlnami. Nebo pravda Kristova příliš jest protivná dáblu a jeho údům, ježto se lží ďáblovou krmí, že, kdož se od nich oddělí skrze pravdu, ihned se naň oboří a pokoje jemu nedají, všecka pokušení a bezpráví na něho uvalí, puzení, hanění, posmívání, vězení, mučení, pálení i všecko, což zlého mohou vymysliti naň, to jemu učiní. A sám dábel chodí jako lev řva, hle-
Strana 74
74 daje, koho by a kterak by sežral to, což pravého v kom nalezne, aby jeho svou nenávistí zpřesýval jako pšenici na řešetě, zármutky mnohými hoř- kými, duchem soužebným a roztrhaným, vrtkostí neustavičnou, nedověrou, a pochlebováním, rozpačí a leností k dobrému, zaufalstvím a jinými ne- snázemi, aby skrze takové těžkosti lidem nezvyklé potřel pravdu v srd- cích, jako vlmami prudkými. I dí dále čtení: „A on jest spal. I přistoupivše k němu učedlníci, zbudili jsou jej řkouce: „Pane, pomoz, hyneme!“ Tato slova potřebí jest nám vážiti, že jest usnul v největším nebezpečenství, když nejvíce potřebí bylo bdíti. To jest darmo nebylo, ale z příčiny učedlníkům, že jest bylo uvnitř v nich škodné spaní. Protož jest usnul Pán v čas bouře, aby je tím probudil z nebezpečenství škodného a z nedostatku víry, aby jim bouře vnitřní oči otevřela. Protož podle takovéhoto rozumu my jeho často uspíme svým spaním, ač on nikdy nespí. Ale když spíme v lenosti pro- kysalé a rozmařilé, v nevěře, v škodném ubezpečení, v libosti marných věcích a nečijem škody své v tom, ani ji rozumíme, protož on usne, opou- štěje nás v pokušeních protivných, aby nás jimi probudil z našeho škod- ného sna. A sám se utají, jako by spal a nevěděl, co zlého trpíme, tak dlouho, až nám pokušení vnitřní oči otevře a samo trápení dá rozum a přivede nás k tomu, abychom Pána zbudili, volajíce na něj s těmito uče- dlníky a řkouce: „Pane, spomoziž nám, hynemeť.“ Nebo pokušení těžká a a násilná jsou příčina k zahynutí duší, nebo jsou smrť všem lidem, kteří jsou se nepřipravili k nim s mocí duchovní. Nebo člověk tělesný a opu- štěný jako nahý před mečem bude zetřín bez ní. Ihned bázeň zabí jeho, leknouc se protivných věcí, v nepokoru, v netrpělivosť upadne pro bez- práví, kteráž naň přijdou od zlých lidí: a z toho v žaloby, v reptání proti Bohu i proti lidem: a potom změtení na rozumu i na svědomí a z toho v rozpačení v dobrém a odvrácení konečné a tak zahynutí v po- kušeních přichází. Také při tom známo býti má, že člověk, odpíraje pokušením skrze netrpělivosť a reptání, nezažene jich od sebe, ani jich sobě umenší, ale rozmnoží a prodlí v nich svou netrpělivostí a reptáním, hněvy mstivými, čině zlé za zlé; i rozmnoží sobě více nepřízní, nepokojův a škod, jako onen lid reptavý na poušti, jimž za den rok a za čtyřiceti dní čtyřiceti let přibylo práce i všech pokušení a množství jich zemřelo na poušti pro reptání. Nebo reptání nepřivodí smilování Božího, aby pomohl v času zármutku, ale přivodí hněv a pomstu. Protož z těchto řečí nezůstává jiného těm, kteříž sedí s Pánem Ježíšem na lodičce uprostřed vln mořských, jedině, aby ta vlnobití potkali vítězstvím, trpělivě snášejíce trestání od Boha a pomoci k tomu od něho hledajíce, vezmouce příklad na těch, ježto se tělesně plaví na moři, že oni mívají k tomu mnoho pomoci, vesla, kotvy, plátno atd., aby neztonuli u velikých bouřích mořských. Kotva jest k tomu, aby zadržela lodi na místě, aby se prudkostí větrův nepřevrhla. Kotva tedy proti větrům duchovním, ježto pochodí z nenávisti ďáblovy a údův jeho, má býti naděje silná k Bohu, kteroužto naději nazývá apoštol kotvou duši bezpečnou, aby v bouřích a nebezpečenstvích tohoto světa plným srdcem spolehl se člověk na Pána Boha, naději své pomoci v něm polože. Nebo ta naděje přidává síly v pokušeních, aby věrně stál a nerozpáčil se, že za tu víru a v ní práci odplata hojná připravuje se v nebi. Plátno také pomáhá lodi na moři; nebo tiskne loď aby nestála, ale spěšně běžela. Na duchovní lodi pak potřebna jest kázeň boží k vezení spěšnému, aby ji lenosť a rozpačitosť toužebná nezastavila, ani vítr z cesty
74 daje, koho by a kterak by sežral to, což pravého v kom nalezne, aby jeho svou nenávistí zpřesýval jako pšenici na řešetě, zármutky mnohými hoř- kými, duchem soužebným a roztrhaným, vrtkostí neustavičnou, nedověrou, a pochlebováním, rozpačí a leností k dobrému, zaufalstvím a jinými ne- snázemi, aby skrze takové těžkosti lidem nezvyklé potřel pravdu v srd- cích, jako vlmami prudkými. I dí dále čtení: „A on jest spal. I přistoupivše k němu učedlníci, zbudili jsou jej řkouce: „Pane, pomoz, hyneme!“ Tato slova potřebí jest nám vážiti, že jest usnul v největším nebezpečenství, když nejvíce potřebí bylo bdíti. To jest darmo nebylo, ale z příčiny učedlníkům, že jest bylo uvnitř v nich škodné spaní. Protož jest usnul Pán v čas bouře, aby je tím probudil z nebezpečenství škodného a z nedostatku víry, aby jim bouře vnitřní oči otevřela. Protož podle takovéhoto rozumu my jeho často uspíme svým spaním, ač on nikdy nespí. Ale když spíme v lenosti pro- kysalé a rozmařilé, v nevěře, v škodném ubezpečení, v libosti marných věcích a nečijem škody své v tom, ani ji rozumíme, protož on usne, opou- štěje nás v pokušeních protivných, aby nás jimi probudil z našeho škod- ného sna. A sám se utají, jako by spal a nevěděl, co zlého trpíme, tak dlouho, až nám pokušení vnitřní oči otevře a samo trápení dá rozum a přivede nás k tomu, abychom Pána zbudili, volajíce na něj s těmito uče- dlníky a řkouce: „Pane, spomoziž nám, hynemeť.“ Nebo pokušení těžká a a násilná jsou příčina k zahynutí duší, nebo jsou smrť všem lidem, kteří jsou se nepřipravili k nim s mocí duchovní. Nebo člověk tělesný a opu- štěný jako nahý před mečem bude zetřín bez ní. Ihned bázeň zabí jeho, leknouc se protivných věcí, v nepokoru, v netrpělivosť upadne pro bez- práví, kteráž naň přijdou od zlých lidí: a z toho v žaloby, v reptání proti Bohu i proti lidem: a potom změtení na rozumu i na svědomí a z toho v rozpačení v dobrém a odvrácení konečné a tak zahynutí v po- kušeních přichází. Také při tom známo býti má, že člověk, odpíraje pokušením skrze netrpělivosť a reptání, nezažene jich od sebe, ani jich sobě umenší, ale rozmnoží a prodlí v nich svou netrpělivostí a reptáním, hněvy mstivými, čině zlé za zlé; i rozmnoží sobě více nepřízní, nepokojův a škod, jako onen lid reptavý na poušti, jimž za den rok a za čtyřiceti dní čtyřiceti let přibylo práce i všech pokušení a množství jich zemřelo na poušti pro reptání. Nebo reptání nepřivodí smilování Božího, aby pomohl v času zármutku, ale přivodí hněv a pomstu. Protož z těchto řečí nezůstává jiného těm, kteříž sedí s Pánem Ježíšem na lodičce uprostřed vln mořských, jedině, aby ta vlnobití potkali vítězstvím, trpělivě snášejíce trestání od Boha a pomoci k tomu od něho hledajíce, vezmouce příklad na těch, ježto se tělesně plaví na moři, že oni mívají k tomu mnoho pomoci, vesla, kotvy, plátno atd., aby neztonuli u velikých bouřích mořských. Kotva jest k tomu, aby zadržela lodi na místě, aby se prudkostí větrův nepřevrhla. Kotva tedy proti větrům duchovním, ježto pochodí z nenávisti ďáblovy a údův jeho, má býti naděje silná k Bohu, kteroužto naději nazývá apoštol kotvou duši bezpečnou, aby v bouřích a nebezpečenstvích tohoto světa plným srdcem spolehl se člověk na Pána Boha, naději své pomoci v něm polože. Nebo ta naděje přidává síly v pokušeních, aby věrně stál a nerozpáčil se, že za tu víru a v ní práci odplata hojná připravuje se v nebi. Plátno také pomáhá lodi na moři; nebo tiskne loď aby nestála, ale spěšně běžela. Na duchovní lodi pak potřebna jest kázeň boží k vezení spěšnému, aby ji lenosť a rozpačitosť toužebná nezastavila, ani vítr z cesty
Strana 75
75 pravé nenakřivil; neb se líní v tomto přívoze nehodí, kdež vlny na lodi bez přestání tepou. Líný by se zmeškal, jako Jonáš na lodi spě, až by se převrhla loď bouří velikou. Ale bázeň proboudí ta spaní zmeškalá. Také převozníka s veslem potřebí jest na lodi, jehožto opatrnosti nejvíce měla by míti loď prospěchu u vlnobití mořském. Převozník by měl býti kněz opatrný a veslo jeho zákon Boží, v němž jest položena všeliká moc a dostatečnosť k spravování jistému a bezpečnému té lodi. Ale že kněží toho vesla nemají, nebo jsou dávno odstoupili od zákona božího. Protož ani jemu rozumějí a mnozí nevědí, co jest zákon Boží, básně, sny a lži rozsívají, a tupí duše lidské v zatracení. Ale kdož by zákon boží v ruce vzal, mohl by sobě i jiným prospěšen i pomocen býti ku přívozu na té lodičce. Také pomoc velmi prospěšná k bezpečnému převezení jestiť modlitba podle přikázání Kristova, jenž dí: „Jděte a mo- dlete se, abyste nevešli v pokušení.“ Kteréžto vlnobití pokušení vždy žijíce a trpíce, potřebí se jest vždy modliti, aby nám spomohl v těch nouzech a bouřích velikých. Pakliť spí, utajiv se a jako nevěda o našem nepokoji, ale budíme jeho naším pilným voláním k němu za pomoc. A nemůžeť tak tvrdě usnouti, by jeho snažná modlitba násilí trpících z víry pocházející nevzbudila. Potom dí čtení: „I vece jim Pán: Co bázniví jste malé víry.““ Tuto Pán Ježíš potrestal učedlníkův svých pro bázeň a pro malou víru a tak pro nedostatek, ale milostivě. A tu by nám mohlo býti naučení v tom, abychom milostivě trestali bližní své. A má býti trestání pro zlé a kdež není zlého, tu není přestoupení. Protož z hněvu a nenávisti a pýchy nemá trestati nižádný nevinného. Však, když jsou příčiny na lidech, ve- douce je v hříchy, měli by v tom napomenuti býti, aby za příčinami v hříchy nevešli. A že tuto Spasitel jmenuje malosť víry a bázeň, a ta se rodí z malosti víry, nebo, když by kdo měl víru velikou neb doko- nalou, ten by se báti škodlivě nemohl. Ale tuto o učedlnících Kristových nesnadno může pověděno býti o veliké víře jich. Nebo, ač jsou tomu úplně věřili, že jest on pravým Bohem, ale že jsou to opustili, obtíženi jsouce strachem v čas bouře veliké, když se lodička vlnami přikrývala, že jsou vyraženi byli z sebe strachem, aby na to nepamatovali s velikou věrou, že ten s nimi tu jest, ježto utonouti nemůže a ježto moc má nad větry i nade vším stvořením. Protož, ač jest podle člověčenství mohl spáti, ale podle božství nikdy nespí, aniž může milujících opustiti ten, o němž prorok dí v žalmu: „Nezdřímeť se ani usne, kterýž ostříhá Israele. Protož tak jsou mohli malé víry býti, jsouce strachem u víře umenšeni. Nebo, jako z malé víry bázeň se rodí, takéž bázeň náramná víru umen- šuje a poráží v lidech, že nemají vážnosti k těm věcem, kteréž jsou z víry drželi; a někdy odstoupí od nich, leknouce se. Jako tuto učedlníci domnívali se, že snad s nim ztonou: tak v nich víra zmalela strachem. Protož i nyní může též nebo hůře býti, že z malé víry veliká bázeň a ne- řádná s mnohými hříchy se vleče v lidu nečíslném, ježto pod jménem víry stojí. A netoliko má víru malou, ale také slepou, bludnou a mrtvou, ježto ani o Bohu, ani o jeho pravdě a cestě co rozumného drží. Což jako za víru drží, to jest pouhý a zjevný blud, v němž se ďáblům klanějí. Protož v slepotě stojíce, podle těla jsou živi jako pohané ve všelikém přestoupení. Jiní jsou pak rozumnější; jako kněži a mistři, ježto mnohou roz- umnosť o Bohu mají v sobě, kteréž jsou došli a naučinili se skrze umění a knihy prvotních učitelův. Ale i ti také nemají živé víry v sobě o Bohu,
75 pravé nenakřivil; neb se líní v tomto přívoze nehodí, kdež vlny na lodi bez přestání tepou. Líný by se zmeškal, jako Jonáš na lodi spě, až by se převrhla loď bouří velikou. Ale bázeň proboudí ta spaní zmeškalá. Také převozníka s veslem potřebí jest na lodi, jehožto opatrnosti nejvíce měla by míti loď prospěchu u vlnobití mořském. Převozník by měl býti kněz opatrný a veslo jeho zákon Boží, v němž jest položena všeliká moc a dostatečnosť k spravování jistému a bezpečnému té lodi. Ale že kněží toho vesla nemají, nebo jsou dávno odstoupili od zákona božího. Protož ani jemu rozumějí a mnozí nevědí, co jest zákon Boží, básně, sny a lži rozsívají, a tupí duše lidské v zatracení. Ale kdož by zákon boží v ruce vzal, mohl by sobě i jiným prospěšen i pomocen býti ku přívozu na té lodičce. Také pomoc velmi prospěšná k bezpečnému převezení jestiť modlitba podle přikázání Kristova, jenž dí: „Jděte a mo- dlete se, abyste nevešli v pokušení.“ Kteréžto vlnobití pokušení vždy žijíce a trpíce, potřebí se jest vždy modliti, aby nám spomohl v těch nouzech a bouřích velikých. Pakliť spí, utajiv se a jako nevěda o našem nepokoji, ale budíme jeho naším pilným voláním k němu za pomoc. A nemůžeť tak tvrdě usnouti, by jeho snažná modlitba násilí trpících z víry pocházející nevzbudila. Potom dí čtení: „I vece jim Pán: Co bázniví jste malé víry.““ Tuto Pán Ježíš potrestal učedlníkův svých pro bázeň a pro malou víru a tak pro nedostatek, ale milostivě. A tu by nám mohlo býti naučení v tom, abychom milostivě trestali bližní své. A má býti trestání pro zlé a kdež není zlého, tu není přestoupení. Protož z hněvu a nenávisti a pýchy nemá trestati nižádný nevinného. Však, když jsou příčiny na lidech, ve- douce je v hříchy, měli by v tom napomenuti býti, aby za příčinami v hříchy nevešli. A že tuto Spasitel jmenuje malosť víry a bázeň, a ta se rodí z malosti víry, nebo, když by kdo měl víru velikou neb doko- nalou, ten by se báti škodlivě nemohl. Ale tuto o učedlnících Kristových nesnadno může pověděno býti o veliké víře jich. Nebo, ač jsou tomu úplně věřili, že jest on pravým Bohem, ale že jsou to opustili, obtíženi jsouce strachem v čas bouře veliké, když se lodička vlnami přikrývala, že jsou vyraženi byli z sebe strachem, aby na to nepamatovali s velikou věrou, že ten s nimi tu jest, ježto utonouti nemůže a ježto moc má nad větry i nade vším stvořením. Protož, ač jest podle člověčenství mohl spáti, ale podle božství nikdy nespí, aniž může milujících opustiti ten, o němž prorok dí v žalmu: „Nezdřímeť se ani usne, kterýž ostříhá Israele. Protož tak jsou mohli malé víry býti, jsouce strachem u víře umenšeni. Nebo, jako z malé víry bázeň se rodí, takéž bázeň náramná víru umen- šuje a poráží v lidech, že nemají vážnosti k těm věcem, kteréž jsou z víry drželi; a někdy odstoupí od nich, leknouce se. Jako tuto učedlníci domnívali se, že snad s nim ztonou: tak v nich víra zmalela strachem. Protož i nyní může též nebo hůře býti, že z malé víry veliká bázeň a ne- řádná s mnohými hříchy se vleče v lidu nečíslném, ježto pod jménem víry stojí. A netoliko má víru malou, ale také slepou, bludnou a mrtvou, ježto ani o Bohu, ani o jeho pravdě a cestě co rozumného drží. Což jako za víru drží, to jest pouhý a zjevný blud, v němž se ďáblům klanějí. Protož v slepotě stojíce, podle těla jsou živi jako pohané ve všelikém přestoupení. Jiní jsou pak rozumnější; jako kněži a mistři, ježto mnohou roz- umnosť o Bohu mají v sobě, kteréž jsou došli a naučinili se skrze umění a knihy prvotních učitelův. Ale i ti také nemají živé víry v sobě o Bohu,
Strana 76
76 kterakkoli velikou rozumnosť a víru mají v sobě, však v nich nedělá mi- lování božího, spravedlnosti v poslušenství k Bohu, neb jsou nadutí pýchou velikou, lakomstvím, rouháním mnohým Bohu, svody těžkými oklamávajíce lid v jich spasení. A tak podle milosti a pravdy malá jest a mrtvá víra v nich. A ještě mezi tím jest rozličný lid, ježto může míti větší neb menší víru, jakož jsou mohli ku poznání Boha přijíti více nebo méně, pak věří o něm neb jemu. Protož víra ze slyšení jest, a slyšení ze slov Kristových a z těch slov poznání Boha. Pakli jest malé poznání, tehdy bude i víra malá, a z malé víry malá milosť k němu, z malé víry a milosti malá poctivosť k němu a vážnosť téměř žádná k jeho úzké cestě a k jeho přikázaním a tak i malé věření k němu by tak tvrdě mělo držáno býti, že by prve měl člověk život i statek tělesný ztratiti, než by pře- stoupil přikázaní boží. A z té malé víry i to pochází, že lidé nevěří, by každé přikázaní boží pomstěno bylo a že pro každého přestoupení milosť boží člověk ztracuje a pekla zasluhuje a jest prokletý před Bohem, kde jest ta víra nyní v lidech. Protož, jako málo věříme o jeho moci a o jeho svrchované dobrotě, tak málo doufáme jeho smilování a pomoci v svých potřebách a zármutcích. A tak vždy z té malé víry veliká bázeň a ne- řádná vzroste a ostaví lidi v tom, aby se jedno báli za život tělesný, aby v nedostatky neupadli. Potom dí čtení: „A vstav, přikázal jest větrům a moři; i stalo se jest utišení veliké.“ Nejprv učedlníkův potrestal z malé víry, kteříž jsou hodně a dlužně měli míti velikou; ale potom se jest nad nimi nerozpačil a dobře jim učinil i s malou vírou v nouzi jich. Neb on svou dobrotou povyšuje víry v lidech, ač oni málo věří, ale on jim mnoho dobrého činí, aby tudy větší víru v nich utvrdil mnohou milostí svou, popouzeje jich k velikému věření a doufání v se. Protož tu dí: „A vstav, přikázal větrům a moři; i stalo se jest utišení veliké.“ Neb když on povstane s mocí svou silou velikou, tehdy ihned budou rozptyleni nepřátele jemu, jako pýř koudelný od tváři větru a učiní sluhám svým svobodu a tichosť ve- likou, jakož jest teď učedlníkům učinil s malou vírou. Ovšem pak, když by kdo velikou víru měl k němu, učinil by jemu tichosť a spokojil by ho. Protož kdož trpí co a kteroukoli bouři a nesnáz má, onť jest plné moci a hotov jest vstáti a přikázati větrům prudkým a silným, aby ne- váli, ač jedině sám někdo nebude se meškati, aby jeho budil, modle se jemu v bouři vlnobití mořského. Můžeš dobře i nyní, milý pane, pro své volené učiniti to a ukrátiti těch dní, aby mohli spaseni býti a vysvobozeni z rukou falešných a svobodných správcův a navráceni k tvé pravdě z tak velikého roztrhání a umdlení. Pošli, pane, anděly své s troubou, ať shro- máždí volené tvé od čtyř větrův nebeských, ať tě chválí, jako zprvu. Již jsi dávno hověl a milostiv byl v tom těm, ježto se tobě posmívají a rou- hají, dobře jsi činil těm, ježto jsou tě na zemi povrhli a život tvůj jako v bláté potlačili. Nebuď déle milostiv ústům jich k rouhání otevřeným. Povstaň, Pane, a rozprchnouť se tvoji nepřátelé, zemdli jich sílu velikou, o níž praví, že na věky zůstane nepohnuta, roztrhej svazky jich železné, v nichž naději mají. Neboť tobě, milý Pane, všecky věci podobné jsou, ty můžeš to moře ukrutné spokojiti jako jednoho člověka nyní, neb když se tobě líbiti bude. Jedině v tento čas zachovej lid svůj prostý, kterýž miluješ, aby nezahynul v těchto bouřích, kteréž můžeš brzo ukrotiti, jestli tak libé a pravé před tebou. Potom dí čtení: „Tehdy lidé divili jsou se řkouce: „Kteraký jest tento, ježto větrové a moře poslouchají jeho?““ — To divení bylo jest
76 kterakkoli velikou rozumnosť a víru mají v sobě, však v nich nedělá mi- lování božího, spravedlnosti v poslušenství k Bohu, neb jsou nadutí pýchou velikou, lakomstvím, rouháním mnohým Bohu, svody těžkými oklamávajíce lid v jich spasení. A tak podle milosti a pravdy malá jest a mrtvá víra v nich. A ještě mezi tím jest rozličný lid, ježto může míti větší neb menší víru, jakož jsou mohli ku poznání Boha přijíti více nebo méně, pak věří o něm neb jemu. Protož víra ze slyšení jest, a slyšení ze slov Kristových a z těch slov poznání Boha. Pakli jest malé poznání, tehdy bude i víra malá, a z malé víry malá milosť k němu, z malé víry a milosti malá poctivosť k němu a vážnosť téměř žádná k jeho úzké cestě a k jeho přikázaním a tak i malé věření k němu by tak tvrdě mělo držáno býti, že by prve měl člověk život i statek tělesný ztratiti, než by pře- stoupil přikázaní boží. A z té malé víry i to pochází, že lidé nevěří, by každé přikázaní boží pomstěno bylo a že pro každého přestoupení milosť boží člověk ztracuje a pekla zasluhuje a jest prokletý před Bohem, kde jest ta víra nyní v lidech. Protož, jako málo věříme o jeho moci a o jeho svrchované dobrotě, tak málo doufáme jeho smilování a pomoci v svých potřebách a zármutcích. A tak vždy z té malé víry veliká bázeň a ne- řádná vzroste a ostaví lidi v tom, aby se jedno báli za život tělesný, aby v nedostatky neupadli. Potom dí čtení: „A vstav, přikázal jest větrům a moři; i stalo se jest utišení veliké.“ Nejprv učedlníkův potrestal z malé víry, kteříž jsou hodně a dlužně měli míti velikou; ale potom se jest nad nimi nerozpačil a dobře jim učinil i s malou vírou v nouzi jich. Neb on svou dobrotou povyšuje víry v lidech, ač oni málo věří, ale on jim mnoho dobrého činí, aby tudy větší víru v nich utvrdil mnohou milostí svou, popouzeje jich k velikému věření a doufání v se. Protož tu dí: „A vstav, přikázal větrům a moři; i stalo se jest utišení veliké.“ Neb když on povstane s mocí svou silou velikou, tehdy ihned budou rozptyleni nepřátele jemu, jako pýř koudelný od tváři větru a učiní sluhám svým svobodu a tichosť ve- likou, jakož jest teď učedlníkům učinil s malou vírou. Ovšem pak, když by kdo velikou víru měl k němu, učinil by jemu tichosť a spokojil by ho. Protož kdož trpí co a kteroukoli bouři a nesnáz má, onť jest plné moci a hotov jest vstáti a přikázati větrům prudkým a silným, aby ne- váli, ač jedině sám někdo nebude se meškati, aby jeho budil, modle se jemu v bouři vlnobití mořského. Můžeš dobře i nyní, milý pane, pro své volené učiniti to a ukrátiti těch dní, aby mohli spaseni býti a vysvobozeni z rukou falešných a svobodných správcův a navráceni k tvé pravdě z tak velikého roztrhání a umdlení. Pošli, pane, anděly své s troubou, ať shro- máždí volené tvé od čtyř větrův nebeských, ať tě chválí, jako zprvu. Již jsi dávno hověl a milostiv byl v tom těm, ježto se tobě posmívají a rou- hají, dobře jsi činil těm, ježto jsou tě na zemi povrhli a život tvůj jako v bláté potlačili. Nebuď déle milostiv ústům jich k rouhání otevřeným. Povstaň, Pane, a rozprchnouť se tvoji nepřátelé, zemdli jich sílu velikou, o níž praví, že na věky zůstane nepohnuta, roztrhej svazky jich železné, v nichž naději mají. Neboť tobě, milý Pane, všecky věci podobné jsou, ty můžeš to moře ukrutné spokojiti jako jednoho člověka nyní, neb když se tobě líbiti bude. Jedině v tento čas zachovej lid svůj prostý, kterýž miluješ, aby nezahynul v těchto bouřích, kteréž můžeš brzo ukrotiti, jestli tak libé a pravé před tebou. Potom dí čtení: „Tehdy lidé divili jsou se řkouce: „Kteraký jest tento, ježto větrové a moře poslouchají jeho?““ — To divení bylo jest
Strana 77
77 pro neznámost, kde se jest ta moc v něm vzala, že on, jsa člověkem nám podobným, činí skutky božské; protož se ptají, kteraký jest tento a kdo by byl. A k tomuť jsou skutkové jeho velicí byli, aby moc jeho božská oznámena byla skrze ní, aby ten v těle poznán byl, kterýž vládne nebem i zemí a chodí na vlnách mořských a přikazuje jim býti i nebýti. Též i nyní může býti. Kdož rozumně jeho zvědí, mohouť v něm moc do- konalou k spasení svému poznati, ač ne skrze divy, ale ze slyšení slova Božího, tiť spasení v něm naleznou. Ale nyní mnozí jiní sklamáni jsou skrze lživé divy Antikristovy, kterýž jest přišel proti Kristovi ve všelikém svodu nepravosti, v znameních a v zázracích lživých, dávaje milosti křivé, odpuštění hříchům, léta milostivá, pouti lživé, listy na svobodu hřešení i jiná posvěcení lživá, ježto jim věří lid od Krista poběhlý a klade na- ději spasení svého v moci Antikristově a potupuje pravou moc, která v Kristu jest k spasení dostatečná všem lidem. XII. Šestá neděle po božím narození. Čtení sv. Matouše v XI. kapitole. V ten čas odpověděv Pán Ježíš řekl: „Chválím tě otče nebe i země, žes skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým; tak otče, neb tak líbilo se před tebou. Všecky věci dány jsou mi od otce mého a nižádný nezná syna, jediné otec, ani otce kdo zná, jedině syn a komu bude chtíti syn zjeviti. Pojďte ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste a jáť vás nakrmím. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, nebť jsem já tichý a pokorný srdcem a naleznete od- počinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť sladké a břímě mé lehké.“ Tuto řeč učinil jest Pán Ježíš v ten čas, když jsou se učedlnící jeho vrátili z kázaní a když Pán Ježíš zlořečil městům pro nevděčnosť mnohého dobrodiní jeho. A že v tu chvíli učedlníci přišedše, i pravili jsou jemu, že i ďáblové jsou jim poddáni ve jméno jeho. A z toho zradoval se jest Pán Ježíš v duchu svatém a řekl: „Chválím tě, otče, pane nebes i země.“ Tu jest potřebí nám znamenati slova toho chválení. Kdo chválí: že syn boží věčný; koho chválí: že otce svého, Boha věčného, pána nebe i země; z čeho chválí a děkuje jemu z toho: že jest skryl své věci pravé a nej- lepší, duchovní a spasitelné, jakožto poklady svého bohatství; od koho skryl: od těch moudrých, ježto se mohou mnohých věcí domysliti a do- vtípiti, mnohých zkusiti, které jsou lepší a kde jich dobývati mají a kterak k nim moudře přijíti. A to jsou moudří tohoto světa a opatrní, ježto moudře umějí ohledati tento svět a moudře jej umějí získati a věci nej- lepší a nejpoctivější na něm zvoliti, k nim přistoupiti a je smyslem, silou, směrem i mocí obdržeti. Ale takoví jsou před Bohem nehodní a jemu nemilí, tak že moudrosti věčné, synu božímu, nezdálo se nižádným pohaněním nebo prokletím jich potupení vypraviti, jediné aby Boha po- chválil a jemu poděkoval, že jest před takými skryl moudrosť nebeskou a své nejlepší věci, ježto jsou pravé a uvodí lidi v tovaryšství boží a v jeden duch s Bohem. A proto jich Bůh nejvíce nenávidí, že skrze tu 15
77 pro neznámost, kde se jest ta moc v něm vzala, že on, jsa člověkem nám podobným, činí skutky božské; protož se ptají, kteraký jest tento a kdo by byl. A k tomuť jsou skutkové jeho velicí byli, aby moc jeho božská oznámena byla skrze ní, aby ten v těle poznán byl, kterýž vládne nebem i zemí a chodí na vlnách mořských a přikazuje jim býti i nebýti. Též i nyní může býti. Kdož rozumně jeho zvědí, mohouť v něm moc do- konalou k spasení svému poznati, ač ne skrze divy, ale ze slyšení slova Božího, tiť spasení v něm naleznou. Ale nyní mnozí jiní sklamáni jsou skrze lživé divy Antikristovy, kterýž jest přišel proti Kristovi ve všelikém svodu nepravosti, v znameních a v zázracích lživých, dávaje milosti křivé, odpuštění hříchům, léta milostivá, pouti lživé, listy na svobodu hřešení i jiná posvěcení lživá, ježto jim věří lid od Krista poběhlý a klade na- ději spasení svého v moci Antikristově a potupuje pravou moc, která v Kristu jest k spasení dostatečná všem lidem. XII. Šestá neděle po božím narození. Čtení sv. Matouše v XI. kapitole. V ten čas odpověděv Pán Ježíš řekl: „Chválím tě otče nebe i země, žes skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým; tak otče, neb tak líbilo se před tebou. Všecky věci dány jsou mi od otce mého a nižádný nezná syna, jediné otec, ani otce kdo zná, jedině syn a komu bude chtíti syn zjeviti. Pojďte ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste a jáť vás nakrmím. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, nebť jsem já tichý a pokorný srdcem a naleznete od- počinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť sladké a břímě mé lehké.“ Tuto řeč učinil jest Pán Ježíš v ten čas, když jsou se učedlnící jeho vrátili z kázaní a když Pán Ježíš zlořečil městům pro nevděčnosť mnohého dobrodiní jeho. A že v tu chvíli učedlníci přišedše, i pravili jsou jemu, že i ďáblové jsou jim poddáni ve jméno jeho. A z toho zradoval se jest Pán Ježíš v duchu svatém a řekl: „Chválím tě, otče, pane nebes i země.“ Tu jest potřebí nám znamenati slova toho chválení. Kdo chválí: že syn boží věčný; koho chválí: že otce svého, Boha věčného, pána nebe i země; z čeho chválí a děkuje jemu z toho: že jest skryl své věci pravé a nej- lepší, duchovní a spasitelné, jakožto poklady svého bohatství; od koho skryl: od těch moudrých, ježto se mohou mnohých věcí domysliti a do- vtípiti, mnohých zkusiti, které jsou lepší a kde jich dobývati mají a kterak k nim moudře přijíti. A to jsou moudří tohoto světa a opatrní, ježto moudře umějí ohledati tento svět a moudře jej umějí získati a věci nej- lepší a nejpoctivější na něm zvoliti, k nim přistoupiti a je smyslem, silou, směrem i mocí obdržeti. Ale takoví jsou před Bohem nehodní a jemu nemilí, tak že moudrosti věčné, synu božímu, nezdálo se nižádným pohaněním nebo prokletím jich potupení vypraviti, jediné aby Boha po- chválil a jemu poděkoval, že jest před takými skryl moudrosť nebeskou a své nejlepší věci, ježto jsou pravé a uvodí lidi v tovaryšství boží a v jeden duch s Bohem. A proto jich Bůh nejvíce nenávidí, že skrze tu 15
Strana 78
78 moudrosť toliko se umějí od Boha vzdalovati a zvláště ti největší mudrci světa, mistři a doktoři, ježto umějí svými smysly pravdu Kristovu a mou- drosť nesmrtelnosti jeho postaviti před mnohým lidem, jako lež bláznivou a jako blud kacířský a svou lež vymyšlenou, jako víru. A toť jest i dnes moudrosť Kristova skrze jich smysly, jako smích všem v ústech; protož hodni jsou všeho tohoto pohanění, kteréž jsou na Krista uvedli. Protož tyto řeči syna božího mohou toliko vážni býti těm, kdož jsou neuvázli v osidle moudrosti tohoto světa, aby se jí varovali, slyšíce o ní zlou pověsť, horší než o zloději a rufianu. A pakli by se nahodil kdo, ježto by se káti chtěl té moudrosti, i tomu by prospěla řeč syna božího, slyše, že syn boží prokletí nejvyšší položil jest na lid pro moudrosť zemskou i nad hříchy tělesné ohyzdné. Neb ta moudrosť jest cesta a prospěch ke všem hříchům a všech hříchy zakrývá, aby nevážili jich, ani se za ně styděli; nebo tou moudrostí ozdobeni jsou hříchové největší, aby je za ctnosti, za poctivosť a za řád měli. Protož nad jiné prokletí to jest: „Děkuji tobě, otče pane, že jsi skryl své drahé věci od moudrých tak, aby jich ne- nalezli, ani se o nich domysliti mohli, ale aby, stojíce tak ve cti zemské moudrosti, beze strachu hromaždili na se skrze ní veliké hříchy a potom s nimi vstoupili nejhlouběji do pekla.“ A že ta moudrosť zemská nejvíce chýlí lidi ku povyšení a k zvelebení na světě, k rozkošem těla a k upo- kojení zde v časných věcech s prospěchem bez zármutkův a bez překážek a těch věcí mistryně jest ta moudrosť, neb skrze ní k těm věcem při- cházejí lidé a řídí se v nich skrze ní a nejvíce nade všecko žádají po- výšení a cti; a toť jest pýcha. Protož ze zlého založení hledají jména velikého po rodích, po úřadech, po umění písem, po služebnostech v kněžství, po náboženství zákonním i po stavích obecných; a tomu všemu dala jest jim cestu moudrosť zemská. A z toho dále táž moudrosť, jakož žádá ve cti a v rozkošech zvelebena býti na světě, tať nenávidí věcí sobě odporných a vždy je od sebe žene a vzdaluje všeliké pohanění, nmenšení, bídnosť, ponížení, chudobu, práci, služebnosť, trestání, aby nikdyž v ničemž jako hubený a zavržený a beze cti neostal. Pakli by od koho pohaněn a ponížen byl v které věci, o to ihned v svár a vyvozování a zase hanění i v bití zajde Ty všecky věci i k těm podobné dělá moudrosť zemská a zaneprázdní sebou všeho člověka i všecky jeho věci. Protož se teď té moudrosti největší potupení od syna božího vydává, že tak ve všem Boha zbavuje a není jemu poddána, jakož svatý Pavel dí: „Moudrosť těla smrť jest a zákonu božímu není poddána, aniž může.“ Neb zákon Kristův na pokoře, na ponížení a na trpení hanby záleží; a moudrosť těla a světa všecko to zamítá. Také moudrosti z blízka poddána jest opatrnosť těla. Ta má dů- mysly rozšířené v shromáždění a v zachování tělesných ziskův; jedině myslí o zbohacení na světě, kterak by a v čem jeho dosáhla. Nebo rozkoš těla, svoboda, sytosť, prázdnosť a pokoj nemůže chudému přijíti, by pak chtěl. Protož k těm svobodám a rozkošem musí zboží býti; a zboží ne- opatrný nesnadno dobude. Pakli kdy po rodích přijde, to neopatrný brzo rozptýlí a bude lotrem běhati. Ale opatrní, aby prospěch v rozkošech a ve cti měli, musí k němu moudře a s opatrností přistoupiti loupeží, násilím, lichvami, kupectvím, trhy, šantroky, rozličnými obchody, šenky, kramářstvím, aby jim vždy zboží rostlo. A ta ziskování opatrná na bližních s oklamáním jsou, proti lásce bratrské, ježto na to srdce vylévají, myslíce. kterakoukoli lstí, příčinami, slovy mohli by dobyti statku jich na nich. A jakož jsou zlé opatrní v dobývání zboží, takéž jsou zlé opatrní v utra-
78 moudrosť toliko se umějí od Boha vzdalovati a zvláště ti největší mudrci světa, mistři a doktoři, ježto umějí svými smysly pravdu Kristovu a mou- drosť nesmrtelnosti jeho postaviti před mnohým lidem, jako lež bláznivou a jako blud kacířský a svou lež vymyšlenou, jako víru. A toť jest i dnes moudrosť Kristova skrze jich smysly, jako smích všem v ústech; protož hodni jsou všeho tohoto pohanění, kteréž jsou na Krista uvedli. Protož tyto řeči syna božího mohou toliko vážni býti těm, kdož jsou neuvázli v osidle moudrosti tohoto světa, aby se jí varovali, slyšíce o ní zlou pověsť, horší než o zloději a rufianu. A pakli by se nahodil kdo, ježto by se káti chtěl té moudrosti, i tomu by prospěla řeč syna božího, slyše, že syn boží prokletí nejvyšší položil jest na lid pro moudrosť zemskou i nad hříchy tělesné ohyzdné. Neb ta moudrosť jest cesta a prospěch ke všem hříchům a všech hříchy zakrývá, aby nevážili jich, ani se za ně styděli; nebo tou moudrostí ozdobeni jsou hříchové největší, aby je za ctnosti, za poctivosť a za řád měli. Protož nad jiné prokletí to jest: „Děkuji tobě, otče pane, že jsi skryl své drahé věci od moudrých tak, aby jich ne- nalezli, ani se o nich domysliti mohli, ale aby, stojíce tak ve cti zemské moudrosti, beze strachu hromaždili na se skrze ní veliké hříchy a potom s nimi vstoupili nejhlouběji do pekla.“ A že ta moudrosť zemská nejvíce chýlí lidi ku povyšení a k zvelebení na světě, k rozkošem těla a k upo- kojení zde v časných věcech s prospěchem bez zármutkův a bez překážek a těch věcí mistryně jest ta moudrosť, neb skrze ní k těm věcem při- cházejí lidé a řídí se v nich skrze ní a nejvíce nade všecko žádají po- výšení a cti; a toť jest pýcha. Protož ze zlého založení hledají jména velikého po rodích, po úřadech, po umění písem, po služebnostech v kněžství, po náboženství zákonním i po stavích obecných; a tomu všemu dala jest jim cestu moudrosť zemská. A z toho dále táž moudrosť, jakož žádá ve cti a v rozkošech zvelebena býti na světě, tať nenávidí věcí sobě odporných a vždy je od sebe žene a vzdaluje všeliké pohanění, nmenšení, bídnosť, ponížení, chudobu, práci, služebnosť, trestání, aby nikdyž v ničemž jako hubený a zavržený a beze cti neostal. Pakli by od koho pohaněn a ponížen byl v které věci, o to ihned v svár a vyvozování a zase hanění i v bití zajde Ty všecky věci i k těm podobné dělá moudrosť zemská a zaneprázdní sebou všeho člověka i všecky jeho věci. Protož se teď té moudrosti největší potupení od syna božího vydává, že tak ve všem Boha zbavuje a není jemu poddána, jakož svatý Pavel dí: „Moudrosť těla smrť jest a zákonu božímu není poddána, aniž může.“ Neb zákon Kristův na pokoře, na ponížení a na trpení hanby záleží; a moudrosť těla a světa všecko to zamítá. Také moudrosti z blízka poddána jest opatrnosť těla. Ta má dů- mysly rozšířené v shromáždění a v zachování tělesných ziskův; jedině myslí o zbohacení na světě, kterak by a v čem jeho dosáhla. Nebo rozkoš těla, svoboda, sytosť, prázdnosť a pokoj nemůže chudému přijíti, by pak chtěl. Protož k těm svobodám a rozkošem musí zboží býti; a zboží ne- opatrný nesnadno dobude. Pakli kdy po rodích přijde, to neopatrný brzo rozptýlí a bude lotrem běhati. Ale opatrní, aby prospěch v rozkošech a ve cti měli, musí k němu moudře a s opatrností přistoupiti loupeží, násilím, lichvami, kupectvím, trhy, šantroky, rozličnými obchody, šenky, kramářstvím, aby jim vždy zboží rostlo. A ta ziskování opatrná na bližních s oklamáním jsou, proti lásce bratrské, ježto na to srdce vylévají, myslíce. kterakoukoli lstí, příčinami, slovy mohli by dobyti statku jich na nich. A jakož jsou zlé opatrní v dobývání zboží, takéž jsou zlé opatrní v utra-
Strana 79
79 cení jeho, milosrdenství chudým a nuzným nečiníce, aby jim zboží neubylo. A to se zdá jich opatrnosť, hromažditi, chovati, nedati se oklamati, ale jiné pod jménem trhu klamati všelikerak; a kdož se jinak má, blázen jest a hlupec, ten neumí svého hleděti, ani chovati. Protož ta opatrnosť moci a obrany světské požívá a z toho bojové, svády, svárové, soudové, přísahy, svědectví křivá a hanění jdou mezi lidem. Nebo tu již hanba postavena jest, kdož by se soudem nebo svárem nepostavil o své věci, ten hubený, utulný a bláznivý jest, dá se oklamati o své věci hubenějším, než sám jest. Ale kdož s hrdou smělostí a s vymyšlenými křivotami, mocí i soudy umí svých věcí brániti, ten moudrý a dobrý jest. A taková opatrnosť zemská jest jako máti jiných zlostí a jest příliš protivna zá- konu božímu, porážejíc všecko dobré v lidech, pokoru, trpělivosť, upřímnosť, milování, slitování a spravedlnosť. Protož syn boží děkuje otci, že jest před takovými skryl své nejlepší věci, jako poklady drahé. Jakožto činí i moudří světa i páni; kterýmž do plna nevěří, těm poroučejí ty věci, kteréž sobě málo váží, ale poklady drahé a tajné přátelům toliko. Takéž Bůh před nevěrnými, ježto sobě více váží zemské věci než Boha, moudře umějí svět získati, rozkoš tělesnou, chválu i pokoj a toho všeho moudře ostříhají, před těmi pravých věcí kryje, ale toliko jim zemi ustavil, aby se na ni mučili, pečujíce o zemských věcech. Druhé z toho syn boží děkuje otci, že jest své drahé poklady zjevil maličkým, jakožto přátelům zvláštním sobě věrným, ježto cti a chvály jeho hledají z těch věcí, kteréž jim Bůh zjevuje. A to těm maličkým, kteříž od Boha poznáni jsou, že před ním v pravdě maličcí jsou, ježto pokoru pravou a plnosť srdečnou v sobě mají. Kteříž v sobě nemají vy- sokých věcí, ani jich o sobě myslí, nechlubí se dobrými věcmi svými, nepovyšují se nad jiné, aniž jiných potupují, netáhnou k sobě vysokých věcí, ale pohrdají jimi a utíkají od nich, malým a potupným věcem se poddávají a jim povolují Protož takoví, majíce tak ponížený duch, ač mají naději k Bohu živému, že je spasí skrze svou dobrotu, ale však ne v dobrých skutcích zakládají té naděje, ale v milosti boží a v smrti Kri- stově. Protož ten, jenž jest před Bohem v pravdě maličký, leká se všech skutků svých, vida, že při všem, což činí, obmeškalosť ustavičná a mnohá mísí se nevěda soudu božího tajného o tom, líbí li se jemu čili nelíbí v svých skutcích a tím se snížuje; jedině sama víra, kteráž duši čistí a naděje v dobrotě boží, ta jeho drží a těší, že on podle svého bohatství a milosrdenství svých může jej pro tu víru a ty skutky malé a zmeškalé zbohatěti a přijíti. A on pán Ježíš, ježto stojí před otcem za všecky pře- stupníky jich a doplňuje jich zmeškalosť, ten je drží v naději pravé a těm Bůh zjeví to dobré, za kteréž teď spasitel děkuje otci; a to jiné není jedno oznámení toho spasitele, jehož jest poslal na svět pro hříšné z největší lásky své. A v komž takové poznání bude, v tomť umře svět a Kristus oživne v něm skrze víru a tak pravý užitek spasitelný v Kristu nalezne a skrze něho samého Boha v užitek míti bude. Ale to poznání v Kristovi, kteréž ve mnohých jest svrchní a jalové, omylné jest, když vyznávají ústy, že jest přišel, ale nepoznávají úmyslův jeho a moci doko- nalé k spasení. Protož bývají lstivě bludem svedeni, domnívajíce se skrze něho spaseni býti, přikázání jeho nepoznavše a zákon i spravedlnosť jeho potupivše, bez níž nemohou jeho účastni býti ani spasení dojíti. I přidává spasitel ku prvním slovům, řka: „Tak, otče, neb tak líbilo se před tehou,“ to jest, aby pyšné lidi zavrhl, ježto v se doufají a sobě se líbí a svou moudrosť obzvláště velebí, ale tvou moudrosť věčnou, v níž 15*
79 cení jeho, milosrdenství chudým a nuzným nečiníce, aby jim zboží neubylo. A to se zdá jich opatrnosť, hromažditi, chovati, nedati se oklamati, ale jiné pod jménem trhu klamati všelikerak; a kdož se jinak má, blázen jest a hlupec, ten neumí svého hleděti, ani chovati. Protož ta opatrnosť moci a obrany světské požívá a z toho bojové, svády, svárové, soudové, přísahy, svědectví křivá a hanění jdou mezi lidem. Nebo tu již hanba postavena jest, kdož by se soudem nebo svárem nepostavil o své věci, ten hubený, utulný a bláznivý jest, dá se oklamati o své věci hubenějším, než sám jest. Ale kdož s hrdou smělostí a s vymyšlenými křivotami, mocí i soudy umí svých věcí brániti, ten moudrý a dobrý jest. A taková opatrnosť zemská jest jako máti jiných zlostí a jest příliš protivna zá- konu božímu, porážejíc všecko dobré v lidech, pokoru, trpělivosť, upřímnosť, milování, slitování a spravedlnosť. Protož syn boží děkuje otci, že jest před takovými skryl své nejlepší věci, jako poklady drahé. Jakožto činí i moudří světa i páni; kterýmž do plna nevěří, těm poroučejí ty věci, kteréž sobě málo váží, ale poklady drahé a tajné přátelům toliko. Takéž Bůh před nevěrnými, ježto sobě více váží zemské věci než Boha, moudře umějí svět získati, rozkoš tělesnou, chválu i pokoj a toho všeho moudře ostříhají, před těmi pravých věcí kryje, ale toliko jim zemi ustavil, aby se na ni mučili, pečujíce o zemských věcech. Druhé z toho syn boží děkuje otci, že jest své drahé poklady zjevil maličkým, jakožto přátelům zvláštním sobě věrným, ježto cti a chvály jeho hledají z těch věcí, kteréž jim Bůh zjevuje. A to těm maličkým, kteříž od Boha poznáni jsou, že před ním v pravdě maličcí jsou, ježto pokoru pravou a plnosť srdečnou v sobě mají. Kteříž v sobě nemají vy- sokých věcí, ani jich o sobě myslí, nechlubí se dobrými věcmi svými, nepovyšují se nad jiné, aniž jiných potupují, netáhnou k sobě vysokých věcí, ale pohrdají jimi a utíkají od nich, malým a potupným věcem se poddávají a jim povolují Protož takoví, majíce tak ponížený duch, ač mají naději k Bohu živému, že je spasí skrze svou dobrotu, ale však ne v dobrých skutcích zakládají té naděje, ale v milosti boží a v smrti Kri- stově. Protož ten, jenž jest před Bohem v pravdě maličký, leká se všech skutků svých, vida, že při všem, což činí, obmeškalosť ustavičná a mnohá mísí se nevěda soudu božího tajného o tom, líbí li se jemu čili nelíbí v svých skutcích a tím se snížuje; jedině sama víra, kteráž duši čistí a naděje v dobrotě boží, ta jeho drží a těší, že on podle svého bohatství a milosrdenství svých může jej pro tu víru a ty skutky malé a zmeškalé zbohatěti a přijíti. A on pán Ježíš, ježto stojí před otcem za všecky pře- stupníky jich a doplňuje jich zmeškalosť, ten je drží v naději pravé a těm Bůh zjeví to dobré, za kteréž teď spasitel děkuje otci; a to jiné není jedno oznámení toho spasitele, jehož jest poslal na svět pro hříšné z největší lásky své. A v komž takové poznání bude, v tomť umře svět a Kristus oživne v něm skrze víru a tak pravý užitek spasitelný v Kristu nalezne a skrze něho samého Boha v užitek míti bude. Ale to poznání v Kristovi, kteréž ve mnohých jest svrchní a jalové, omylné jest, když vyznávají ústy, že jest přišel, ale nepoznávají úmyslův jeho a moci doko- nalé k spasení. Protož bývají lstivě bludem svedeni, domnívajíce se skrze něho spaseni býti, přikázání jeho nepoznavše a zákon i spravedlnosť jeho potupivše, bez níž nemohou jeho účastni býti ani spasení dojíti. I přidává spasitel ku prvním slovům, řka: „Tak, otče, neb tak líbilo se před tehou,“ to jest, aby pyšné lidi zavrhl, ježto v se doufají a sobě se líbí a svou moudrosť obzvláště velebí, ale tvou moudrosť věčnou, v níž 15*
Strana 80
80 jest život, tupí, za bláznovství mají, jí se posmívají a poddaní jí býti ne- chtějí. Aby před takými skryl své věci nejlepší duchovní, nebeské a věčné a učinil je cizí v dědictví tvém a v tovaryšství volených tvých a aby jich nechal v žádostech srdce jich a rozkošech tohoto světa, aby se v nich pásli a váleli, až by splynuli jako nečistota do pekla ti, kteříž jsou své dobré přikládali kromě tebe v svých dostatečnostech a v svých šered- stvích, jako by jich smysl lepší věci nalezl než ty, milý otče. Protož pravě a dobře se jest líbilo před tebou, aby také před nimi skryl pravé a sobě libé věci a zjevil je maličkým a nízkým v svých očích, ježto ne- mají smyslu na světě, ale v tobě a v tvém smyslu všecka dostatečnosť a radosť jich a ty sám doufání jich jsi. Potom dí Pán Ježíš: „Všecky věci dány jsou mi od otce mého, to jest všecky věci, kteréž otec má, ty jest dal synu míti. To jest byt podstaty své, aby, jakož otec v sobě má život, takéž jest dal synu míti život v sobě samém. A v tom se rovnosť ukazuje v božství a v osobách syna s otcem, v moci, v moudrosti, v poznání, v dobrotě, v nesmírnosti, ve věčnosti. A což sluší k slávě a ku plnosti božské míti otci, to má i syn a oběma rovný duch svatý; nebo ti tři v osobách jedno jsou v božství. Opět jinak dány jsou mi všecky věci od otce. Pánu Kristu, synu božímu, jelikož člověkem jest, dána jest všeliká moc v nebi i v zemi, aby byl pánem nebe i země, andělův i lidí, aby měl moc nad každým tělem spasiti nebo do pekla poslati, aby měl moc soud učiniti o všech lidech i všech jich hříších. Aby ani císař mocný, ani papež pyšný, ani kdo na světě hlavatý neodhrozil se a nevyšel svou moudrostí jeho rukou, ale musil k jeho slovu lézti do pekla s ďábly v oheň věčný, anť s něho již seberou koruny slavné, postavce skvělé, rozkoše jeho i množství sluh. Takovýť soud má moc učiniti chudý Pán Ježíš nad pyšnými, ježto jsou jím zde pohrdali a jeho i pravdu jeho odsuzovali. Všecky věci dány jsou od otce Kristovi člověku, to jest všeliká moc k učinění spasení plného všem v něho nevěřícím tak, aby neměli potřeby hledati jeho jinde v které věci nebo v kterém člověku kromě něho. Nebo kdož jeho jinde hledá, ten jeho nenalezne a Pánu Kristu křivdu činí. Protož ani v papeži, ani v moci jeho, a v jeho ustaveních, ani v biskupech, ani v jich koní spasení jest Nebo falešná jich moc, falešná jich ustavení, falešná jich množství koní k spasení, falešné zdi vysoké kostelův a klášterův k spasení, falešná všech pokrytcův náboženstvi k spasení. Protož jediný Kristus jest pravda k spa- sení všem věřícím v něho. Potom dí Pán Ježíš: „Nižádný jest nepoznal syna, jedině otec, ani kdo poznal otce, jedině syn.“ To jest tím poznáním vlastním božským, kterak syn otce a otec syna zná od věčnosti, jiný nižádný jich tak nezná. Ale jiní některak zdaleka mohou Trojici svatou znáti skrze víru jako v podobenství, pokudž syn komu ráčí zjeviti; nebo syn má zvláštnosť s lidmi nejbližší, jsa s nimi a pro ně člověkem. A otec skrze něho dává lidem všecky milosti i zjevuje, což se jemu komu líbí. A poněvadž trojice svatá jeden Bůh jest, stvořitel všech věcí i nejlepší dobré, což tedy lepšího a potřebnějšího jest lidem, jediné poznati otce, syna i ducha svatého, jednoho Boha? Neb tajná věc jest a nejvíce potřebná a nižádný o ní neví, jediné ten, komuž syn zjeví a syn nižádnému nezjeví, jediné tomu, kdož s plnou věrou přistoupí a poddá se jemu v poslušenství. Potom dí Pán Ježíš: „Pojďte ke mně všichni, kteří usilujete a ob- tíženi jste a já nekrmím vás.“ Ten, jenž všecky věci otce má a vládne
80 jest život, tupí, za bláznovství mají, jí se posmívají a poddaní jí býti ne- chtějí. Aby před takými skryl své věci nejlepší duchovní, nebeské a věčné a učinil je cizí v dědictví tvém a v tovaryšství volených tvých a aby jich nechal v žádostech srdce jich a rozkošech tohoto světa, aby se v nich pásli a váleli, až by splynuli jako nečistota do pekla ti, kteříž jsou své dobré přikládali kromě tebe v svých dostatečnostech a v svých šered- stvích, jako by jich smysl lepší věci nalezl než ty, milý otče. Protož pravě a dobře se jest líbilo před tebou, aby také před nimi skryl pravé a sobě libé věci a zjevil je maličkým a nízkým v svých očích, ježto ne- mají smyslu na světě, ale v tobě a v tvém smyslu všecka dostatečnosť a radosť jich a ty sám doufání jich jsi. Potom dí Pán Ježíš: „Všecky věci dány jsou mi od otce mého, to jest všecky věci, kteréž otec má, ty jest dal synu míti. To jest byt podstaty své, aby, jakož otec v sobě má život, takéž jest dal synu míti život v sobě samém. A v tom se rovnosť ukazuje v božství a v osobách syna s otcem, v moci, v moudrosti, v poznání, v dobrotě, v nesmírnosti, ve věčnosti. A což sluší k slávě a ku plnosti božské míti otci, to má i syn a oběma rovný duch svatý; nebo ti tři v osobách jedno jsou v božství. Opět jinak dány jsou mi všecky věci od otce. Pánu Kristu, synu božímu, jelikož člověkem jest, dána jest všeliká moc v nebi i v zemi, aby byl pánem nebe i země, andělův i lidí, aby měl moc nad každým tělem spasiti nebo do pekla poslati, aby měl moc soud učiniti o všech lidech i všech jich hříších. Aby ani císař mocný, ani papež pyšný, ani kdo na světě hlavatý neodhrozil se a nevyšel svou moudrostí jeho rukou, ale musil k jeho slovu lézti do pekla s ďábly v oheň věčný, anť s něho již seberou koruny slavné, postavce skvělé, rozkoše jeho i množství sluh. Takovýť soud má moc učiniti chudý Pán Ježíš nad pyšnými, ježto jsou jím zde pohrdali a jeho i pravdu jeho odsuzovali. Všecky věci dány jsou od otce Kristovi člověku, to jest všeliká moc k učinění spasení plného všem v něho nevěřícím tak, aby neměli potřeby hledati jeho jinde v které věci nebo v kterém člověku kromě něho. Nebo kdož jeho jinde hledá, ten jeho nenalezne a Pánu Kristu křivdu činí. Protož ani v papeži, ani v moci jeho, a v jeho ustaveních, ani v biskupech, ani v jich koní spasení jest Nebo falešná jich moc, falešná jich ustavení, falešná jich množství koní k spasení, falešné zdi vysoké kostelův a klášterův k spasení, falešná všech pokrytcův náboženstvi k spasení. Protož jediný Kristus jest pravda k spa- sení všem věřícím v něho. Potom dí Pán Ježíš: „Nižádný jest nepoznal syna, jedině otec, ani kdo poznal otce, jedině syn.“ To jest tím poznáním vlastním božským, kterak syn otce a otec syna zná od věčnosti, jiný nižádný jich tak nezná. Ale jiní některak zdaleka mohou Trojici svatou znáti skrze víru jako v podobenství, pokudž syn komu ráčí zjeviti; nebo syn má zvláštnosť s lidmi nejbližší, jsa s nimi a pro ně člověkem. A otec skrze něho dává lidem všecky milosti i zjevuje, což se jemu komu líbí. A poněvadž trojice svatá jeden Bůh jest, stvořitel všech věcí i nejlepší dobré, což tedy lepšího a potřebnějšího jest lidem, jediné poznati otce, syna i ducha svatého, jednoho Boha? Neb tajná věc jest a nejvíce potřebná a nižádný o ní neví, jediné ten, komuž syn zjeví a syn nižádnému nezjeví, jediné tomu, kdož s plnou věrou přistoupí a poddá se jemu v poslušenství. Potom dí Pán Ježíš: „Pojďte ke mně všichni, kteří usilujete a ob- tíženi jste a já nekrmím vás.“ Ten, jenž všecky věci otce má a vládne
Strana 81
81 jimi, volá k sobě pracovité a obtížené, chtěje opraviti a polehčiti jim v jich nouzi; ale jinak k němu nemohou lidé přijíti, než skrze víru roz- umnou, aby jej poznali a s ním se spojili. Nepřijdou li, tak také těch věcí, kterých podává, míti nemohou. A ne nohami tělesnými mají k němu někam na pouť jíti, ale vůlí srdce svého k jeho úmyslům a k jeho zá- konům přistoupiti a tak po něm jíti cestou úzkou, kříž svůj nesouce. A tiť přijmou pomocí a užitky od něho, kteréž chce dáti těm, kteříž k němu tak přijdou, jakož povědíno jest. A tyť volá k sobě, kteříž po rozkázání božím usilují z víry na dílech jeho jakožto jeho sluhové. Jiní jsou, ježto zlá díla dělají podle žádostí svých z přikázání ďá- belského. Jestliže Pán volá k sobě takové zlé dělníky, chtě jim zpolehčiti břemen těch a krmiti je, tehdy je ku pokání nejprve volá podle řeči boží: Opusť nemilostivý cestu svou a muž nepravý myšlení svá a navrať se k Hospodinu; a smilujeť se nad ním.“ A že na cestách nepravosti jest úsilí a obtížení, toť nemilostiví časem svým vyznávají, řkouce: „Ustá- vali jsme na cestě nepravosti a zatracení chodili jsme po nesnadných cestách a cesty boží jsme nevěděli.“ Protož milosrdný spasitel, maje lítosť nad hříšnými v té jich přezlé práci, dí jim: „Pojďte ke mně všichni, ježto tak zle a daremně usilujete a obtíženi jste nad moc zlosti vaší, a na- krmím vás chlebem života.“ Však tyto přeutěšené a spasitelné věci proto málo vážny jsou hříšným, že je teď spasitel tak milostivě k sobě volá, chtě jim dobře učiniti a z bídy veliké je vysvoboditi. Nebo ve tmách bloudíce, nemohou sebe znáti, jakož dí písmo, že cesta nemilostivých tmavá jest, že nezvědí, ažť klesnou, aniž mohou znamenati svého úsilí a obtíženi v hříších. Co jeho mají lakomí, lovíce peníze, ano jim často spáti a téměř nikdy žádného pokoje nedá. Též pyšní co práce mají s pýchou, nemohouce jí nikdy vhod býti, ani jí nasytiti barvami, kroji lepými a dvornými, ani stoly na chloubu připravenými. Takéž smilníci, ožralci, kostkaři, co ti dobrých nocí nespí a život sobě kazí pro své lo- trovství. Též zloději, loupežníci, vražedlníci, hněviví, ježto se ve svádách mordují a loupí a schnou hněvy, nenávistmi, pomstami. A protož litostivý spasitel, znaje jich obtížení daremné, volá je k sobě, chtě jim to oblehčiti, jich posilniti v dobrém a nakrmiti je. Neb on tak činí všem těm, kteréž k sobě přivolá, že s nich ta břemena ďábelská sebéře a uvede je v svo- bodu skrze pravdu svou, kteráž může vysvoboditi z takových obtížení a soužení. A tak díla dáblova a díla Pána Ježíše mohou známa býti, že ďábel raní, zarmoutí a obtiží a Pán Ježíš uzdravuje a oblehčuje a svo- bodu uvodí a dává utěšení a na to teď k sobě volá. Jiní jsou pak, ježto je volá k sobě tento milostivý Pán, kteříž usi- lují a obtíženi jsou díly spravedlivými, kteráž dělají z jeho přikázání. Nebo tu musí býti ustavičná práce, proti nepřátelům, jenž jsou opět tělo a ďábel ježto nás vždy v hříchy uvésti chtějí. A on nám za dílo při- kazuje, abychom nehřešili a hříchové nám vždy přistojí uvnitř i zevnitř, pudíce nás, abychom je činili. Všecko tělo i srdce plno jest hříchů svých, zlých žádostí, libostí, ke zlému chýlení, pýchy, nenávisti, pomsty, marnosti, leh- kosti, soběvolnosti. Protož musí vždy člověk bdíti a stříci srdce svého i smyslů tělesných, nebo skrze ně hříchové vždy silně v srdce pospíchají od světa, ježto jest na něm plno zlých příkladů. A to vše přemáhati, aby těmi věcmi nebyl člověk poškvrněn, a tuť musí práce a úsilí býti. Těch práci skrze víru oblehčuje Pán Ježíš a každou těžkosť svou moudrostí osladí zde, svou milosť dada a potom věčnou radosť. Také má člověk z přikázání božího vždy spravedlnosť činiti, což kde
81 jimi, volá k sobě pracovité a obtížené, chtěje opraviti a polehčiti jim v jich nouzi; ale jinak k němu nemohou lidé přijíti, než skrze víru roz- umnou, aby jej poznali a s ním se spojili. Nepřijdou li, tak také těch věcí, kterých podává, míti nemohou. A ne nohami tělesnými mají k němu někam na pouť jíti, ale vůlí srdce svého k jeho úmyslům a k jeho zá- konům přistoupiti a tak po něm jíti cestou úzkou, kříž svůj nesouce. A tiť přijmou pomocí a užitky od něho, kteréž chce dáti těm, kteříž k němu tak přijdou, jakož povědíno jest. A tyť volá k sobě, kteříž po rozkázání božím usilují z víry na dílech jeho jakožto jeho sluhové. Jiní jsou, ježto zlá díla dělají podle žádostí svých z přikázání ďá- belského. Jestliže Pán volá k sobě takové zlé dělníky, chtě jim zpolehčiti břemen těch a krmiti je, tehdy je ku pokání nejprve volá podle řeči boží: Opusť nemilostivý cestu svou a muž nepravý myšlení svá a navrať se k Hospodinu; a smilujeť se nad ním.“ A že na cestách nepravosti jest úsilí a obtížení, toť nemilostiví časem svým vyznávají, řkouce: „Ustá- vali jsme na cestě nepravosti a zatracení chodili jsme po nesnadných cestách a cesty boží jsme nevěděli.“ Protož milosrdný spasitel, maje lítosť nad hříšnými v té jich přezlé práci, dí jim: „Pojďte ke mně všichni, ježto tak zle a daremně usilujete a obtíženi jste nad moc zlosti vaší, a na- krmím vás chlebem života.“ Však tyto přeutěšené a spasitelné věci proto málo vážny jsou hříšným, že je teď spasitel tak milostivě k sobě volá, chtě jim dobře učiniti a z bídy veliké je vysvoboditi. Nebo ve tmách bloudíce, nemohou sebe znáti, jakož dí písmo, že cesta nemilostivých tmavá jest, že nezvědí, ažť klesnou, aniž mohou znamenati svého úsilí a obtíženi v hříších. Co jeho mají lakomí, lovíce peníze, ano jim často spáti a téměř nikdy žádného pokoje nedá. Též pyšní co práce mají s pýchou, nemohouce jí nikdy vhod býti, ani jí nasytiti barvami, kroji lepými a dvornými, ani stoly na chloubu připravenými. Takéž smilníci, ožralci, kostkaři, co ti dobrých nocí nespí a život sobě kazí pro své lo- trovství. Též zloději, loupežníci, vražedlníci, hněviví, ježto se ve svádách mordují a loupí a schnou hněvy, nenávistmi, pomstami. A protož litostivý spasitel, znaje jich obtížení daremné, volá je k sobě, chtě jim to oblehčiti, jich posilniti v dobrém a nakrmiti je. Neb on tak činí všem těm, kteréž k sobě přivolá, že s nich ta břemena ďábelská sebéře a uvede je v svo- bodu skrze pravdu svou, kteráž může vysvoboditi z takových obtížení a soužení. A tak díla dáblova a díla Pána Ježíše mohou známa býti, že ďábel raní, zarmoutí a obtiží a Pán Ježíš uzdravuje a oblehčuje a svo- bodu uvodí a dává utěšení a na to teď k sobě volá. Jiní jsou pak, ježto je volá k sobě tento milostivý Pán, kteříž usi- lují a obtíženi jsou díly spravedlivými, kteráž dělají z jeho přikázání. Nebo tu musí býti ustavičná práce, proti nepřátelům, jenž jsou opět tělo a ďábel ježto nás vždy v hříchy uvésti chtějí. A on nám za dílo při- kazuje, abychom nehřešili a hříchové nám vždy přistojí uvnitř i zevnitř, pudíce nás, abychom je činili. Všecko tělo i srdce plno jest hříchů svých, zlých žádostí, libostí, ke zlému chýlení, pýchy, nenávisti, pomsty, marnosti, leh- kosti, soběvolnosti. Protož musí vždy člověk bdíti a stříci srdce svého i smyslů tělesných, nebo skrze ně hříchové vždy silně v srdce pospíchají od světa, ježto jest na něm plno zlých příkladů. A to vše přemáhati, aby těmi věcmi nebyl člověk poškvrněn, a tuť musí práce a úsilí býti. Těch práci skrze víru oblehčuje Pán Ježíš a každou těžkosť svou moudrostí osladí zde, svou milosť dada a potom věčnou radosť. Také má člověk z přikázání božího vždy spravedlnosť činiti, což kde
Strana 82
82 přikazuje k své chvále a k prospěchu bližních. Co tu i obecných prací bývá, v nichž se potiti lidé musí každý podle svého povolání a mocí. A co obtížení v pokušeních a v zármutcích od světa a od ďáblů, v nichžto spravedliví z víry usilují a někdy jimi nad sílu obtíženi bývají. Protož teď Pán Ježíš volá takové k sobě a chce nakrmiti jako ustalé na cestě dlouhé a na to jim připravil pokrm těla svého pravý a nápoj krve své, aby sebe mohli právě posilniti na cestě ustalí: i jinak mnohá posílení dává v slovu svém i utěšení ducha svého. Potom dí pán Ježíš: „Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, žeť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí dušem vašim.“ V této řeči spasitel již jim velí vzíti na se jho své tak, aby první jho těžké, pod nímž jsou stonali, složili s sebe a jeho lehké a snadné jho na se vzali, nebo obou žádný nositi nemůže. Ale že jho jeho jest zákon jeho dokonalé svobody, kterýmž Bůh na člověka vírou a láskou s sebou svá- zaného vzkládá mnohé věci, jako nesnáze, pokušení, zármutky, hanění, nepřízni, chudobu, nemoci a což koli jest těch věcí protivných a praco- vitých, ježto je člověk z vůle Boží a z přikázaní jeho má činiti a sná- šeti, a toť bude břímě. Nebo ta duše, která jest svázána pravou milostí s pánem Ježíšem, žádným protivenstvím ani prací nemůže odtržena býti od jeho milování, všeckoť po sobě potáhne, všecko snese, vše ji snadno přijde. Ale člověk tělesný, ježto jhem lásky není svázán s Bohem, býváť tesklivý, tužebný, reptavý, netrpělivý, žalobný a mrzkostí obtížený nad každým skutkem od Boha přikázaným i nad každým pokušením. A při- kázav spasitel, aby jho jeho na se brali, přidává k tomu, řka: „A učte se ode mne, žeť tichý jsem a pokorného srdce.“ Velí, aby se od něho učili jakožto od nejvyššího mistra, ježto všecka umění božské moudrosti v sobě má a poblouditi v učení a u vydání zákona nemůže. Protož on sám uměl jest lidi učiti a umění v zákoně k jich správě vydati bez ne- dostatku, jimižto spravujíce se, mohli by se líbiti bohu a spaseni býti bez jiných zákonův lidských z pýchy zamyšlených, od hříšníkův v světě povýšených, Kristovu zákonu odporných. Kteřížto zákonové nemohli jsou nic lepšího, ani moudřejšího nad zákon Kristův ukázati, ale odpornosti bláznivé k zabití duší lidských rozmnožili jsou v svých zákonech. Také tento nejvyšší mistr Pán Ježíš netoliko chtěl moudrostí slov lidi učiti, ale příkladem i svátostí. Protož nedí: „Učte se ode mne řečem moudrosti,“ ale „tichosti a pokoře,“ jakožto na knihách prstem božím napsaných. A to pak zvlášté váženo má býti, čemu učí; že pokoře a ti- chosti, což jest u něho nám nejdivnější. Neb on, jsa nejvyšší a nejveleb- nější Bůh, pokoren býti chtěl, zmařil se a ponížil, člověkem ráčiv býti. A jsa člověkem, ponížil se pod věci malé, potupné a bídné, chudobu, práci, pohanění a bezpráví od hříšníkův podstoupiv pokorně, krotce a ne- mstivě. A tomu se velí učiti lidem hříšným, zavrženým a vší bídy napl- něným, kteří jsouce takoví, však pokory míti nechtí. Ale vždy zvelebení, povýšení a cti na světě hledají, jsouce ji nehodni, a chtí býti to, což nejsou a býti v pravdě nemohou. Protož vida na nich milostivý spasitel tu ránu a nemoc nejtěžší, i chtěl je odvésti od toho nadýmání pyšného a učiti je sám sebou pokoře a tichosti. A že tichosť poznána může býti zevnitř v obcování, na obyčejích skrovných a krotkých, dobrotivých a ne- mstivých; že takoví tiší nepopouzejí jiných k hněvu, k svárům, ani k jiným nepokojům, ale s krotkostí milostivou obcují. Také sebe nedají popuditi k hněvům, k náhlostem, k svádám, ku pomstám protivnými věcmi. Toto také o pokoře mluviti můžem, že jest tu pravá pokora, kdež
82 přikazuje k své chvále a k prospěchu bližních. Co tu i obecných prací bývá, v nichž se potiti lidé musí každý podle svého povolání a mocí. A co obtížení v pokušeních a v zármutcích od světa a od ďáblů, v nichžto spravedliví z víry usilují a někdy jimi nad sílu obtíženi bývají. Protož teď Pán Ježíš volá takové k sobě a chce nakrmiti jako ustalé na cestě dlouhé a na to jim připravil pokrm těla svého pravý a nápoj krve své, aby sebe mohli právě posilniti na cestě ustalí: i jinak mnohá posílení dává v slovu svém i utěšení ducha svého. Potom dí pán Ježíš: „Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, žeť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí dušem vašim.“ V této řeči spasitel již jim velí vzíti na se jho své tak, aby první jho těžké, pod nímž jsou stonali, složili s sebe a jeho lehké a snadné jho na se vzali, nebo obou žádný nositi nemůže. Ale že jho jeho jest zákon jeho dokonalé svobody, kterýmž Bůh na člověka vírou a láskou s sebou svá- zaného vzkládá mnohé věci, jako nesnáze, pokušení, zármutky, hanění, nepřízni, chudobu, nemoci a což koli jest těch věcí protivných a praco- vitých, ježto je člověk z vůle Boží a z přikázaní jeho má činiti a sná- šeti, a toť bude břímě. Nebo ta duše, která jest svázána pravou milostí s pánem Ježíšem, žádným protivenstvím ani prací nemůže odtržena býti od jeho milování, všeckoť po sobě potáhne, všecko snese, vše ji snadno přijde. Ale člověk tělesný, ježto jhem lásky není svázán s Bohem, býváť tesklivý, tužebný, reptavý, netrpělivý, žalobný a mrzkostí obtížený nad každým skutkem od Boha přikázaným i nad každým pokušením. A při- kázav spasitel, aby jho jeho na se brali, přidává k tomu, řka: „A učte se ode mne, žeť tichý jsem a pokorného srdce.“ Velí, aby se od něho učili jakožto od nejvyššího mistra, ježto všecka umění božské moudrosti v sobě má a poblouditi v učení a u vydání zákona nemůže. Protož on sám uměl jest lidi učiti a umění v zákoně k jich správě vydati bez ne- dostatku, jimižto spravujíce se, mohli by se líbiti bohu a spaseni býti bez jiných zákonův lidských z pýchy zamyšlených, od hříšníkův v světě povýšených, Kristovu zákonu odporných. Kteřížto zákonové nemohli jsou nic lepšího, ani moudřejšího nad zákon Kristův ukázati, ale odpornosti bláznivé k zabití duší lidských rozmnožili jsou v svých zákonech. Také tento nejvyšší mistr Pán Ježíš netoliko chtěl moudrostí slov lidi učiti, ale příkladem i svátostí. Protož nedí: „Učte se ode mne řečem moudrosti,“ ale „tichosti a pokoře,“ jakožto na knihách prstem božím napsaných. A to pak zvlášté váženo má býti, čemu učí; že pokoře a ti- chosti, což jest u něho nám nejdivnější. Neb on, jsa nejvyšší a nejveleb- nější Bůh, pokoren býti chtěl, zmařil se a ponížil, člověkem ráčiv býti. A jsa člověkem, ponížil se pod věci malé, potupné a bídné, chudobu, práci, pohanění a bezpráví od hříšníkův podstoupiv pokorně, krotce a ne- mstivě. A tomu se velí učiti lidem hříšným, zavrženým a vší bídy napl- něným, kteří jsouce takoví, však pokory míti nechtí. Ale vždy zvelebení, povýšení a cti na světě hledají, jsouce ji nehodni, a chtí býti to, což nejsou a býti v pravdě nemohou. Protož vida na nich milostivý spasitel tu ránu a nemoc nejtěžší, i chtěl je odvésti od toho nadýmání pyšného a učiti je sám sebou pokoře a tichosti. A že tichosť poznána může býti zevnitř v obcování, na obyčejích skrovných a krotkých, dobrotivých a ne- mstivých; že takoví tiší nepopouzejí jiných k hněvu, k svárům, ani k jiným nepokojům, ale s krotkostí milostivou obcují. Také sebe nedají popuditi k hněvům, k náhlostem, k svádám, ku pomstám protivnými věcmi. Toto také o pokoře mluviti můžem, že jest tu pravá pokora, kdež
Strana 83
83 jest pravé poddání Bohu v poslušenství. Nebo ten vždy pýchu činí, kdož Boha neposlouchaje, hřeší, přestupuje přikázaní jeho. Nebo písmo dí: „Každého hříchu počátek jest pýcha;“ že vždy člověk nejprve musí Bohem pohrdnouti a jeho potupiti a tak, neváže jeho, přestoupiti přikázauí jeho. Jinak podle řečí prvních pokora jest nízké srdce, sama u sebe znajíc svou malosť, nízkosť a nehodnosť, to o sobě drže a na tom stoje srdcem svým. Protož není lehká ctnosť pokora srdečná, ač ji mnoho může býti na řeči, na rouše a na jiných potupnostech tělesných zevnitř, na ponižo- váních těla, v postech, v klekáních, v bděních, v tvrdých léháních, v žíních i v jiných poklonách zevnitřních ku pokání přidaných. Těch všech ponížení může se mnoho nalézti, ale pokora srdečná velmi řídko, aby se člověk viděl malého, nízkého a nedůstojného. A při tom což jest, aby stál srdcem a netáhl na se loupežem skrze lež chvály, povyšení a pocti- vosti křivé od světa a svolil proti sobě ohyzdám a ponižováním od jiných pokojně, nepopouzeje se k hněvům a svárům. Tenť se jest právě naučil pokoře srdečné od Pána Ježíše. A takovýmť užitek toho slibuje, řka: „A naleznete odpočinutí dušem vašim.“ A toť jest užitek velmi drahý, kdož by jej hledaje, mohl nalézti a uměl jej sobě vážiti. Ačkoliv lidé mnozí bloudíce, jinak hledají sobě odpočinutí a upokojení duší svých v rozličném stvoření a v rozličných vymyšleních; však nic nenaleznou. Neb jim nestačí k tomu odpočinutí množství zlata, stříbra, kamení dra- hého a mnohého, ani krása a libosť lidská, ani hlasové sladcí písem a hudeb, ani kochání v rozkošech tělesných a u vůních chutných, jídel a pití rozkošných, ani u velikém bohatství, ani ve cti mnohé a v důsto- jenství tohoto světa. Taková nižádná věc světská a tělesná nemůže při- vésti odpočinutí duší, ač se to zdá lidem světským podle jich slepoty a bludův, že těmi věcmi upokojí duše své jako onen boháč, jenžto byl mnoho obilí nashromaždil a řekl duši své: „Máš mnoho zboží složeného za mnohá léta: protož odpočívej, jez a pij a hoduj, duše má!“ O co jest brzo na zlé hody přišla. Protož křivě nemoudří hledají odpočinutí dušem svým v hladu a v chudobě své jako onen syn marnotratný, vzav díl otce svého, i utratil jej a zle upadl v chudobu a v hlad a žádal mlátem na- sycen býti a nižádný jemu jeho nemohl dosti dáti. A toť jsou ti, ježto boha, své dobré, opustivše, žádají rozkoší libých v stvořeních jakožto mláta, ale nemohou se těmi libostmi nasytiti, ač se v nich pasou, žádajíce odpočinutí. Nebo není jiného v těch stvořeních, jediné chudoba a hlad duši položen a duše má žádosti tak náramné a nesyté, že jedině ten, kdož ji stvořil, může žádosti její nasytiti a jim odpočinutí dáti. Protož spasitel milostivý vida, že jsou lidé zabloudili v této věci, hledajíce křivě s hříchy odpočinutí dušem svým v libých věcech těla, i nalézají chudobu, nepokoj, hlad, nemoc, úsilí a břímě neunosné, i dí jim: „Pojďte ke mne a vezměte jho mé na se a učte se ode mne, že tichý jsem a pokorného srdce a naleznete odpočinutí dušem vašim.“ V těchto pak slovích ozna- muje konečně, v čem záleží to odpočinutí duší, řka: „Nebo jho mé sladké jest a břímě mé lehké.“ Ale, co by v pravdě jeho jho a břímě bylo, může známo býti, že to jho jest svazek člověka s Kristem skrze milování pravé v jednotu norozdílnou. A břímě jeho to jest, což on na člověka vzkládá, chtě, aby to nosil na sobě. A že to jho jest sladké, to může ten poznati, kdož okusí a má ten svazek skrze milosť s Kristem. A tenť musí jiných milostí odporných Kristu, nechati a toliko jemu živ býti a o to pracovati, aby mohl hoden býti jísti mannu skrytou, kteréž nižádný neví, než ten, kdož ji vezme. A kdož by té manny okusil, ten by věděl,
83 jest pravé poddání Bohu v poslušenství. Nebo ten vždy pýchu činí, kdož Boha neposlouchaje, hřeší, přestupuje přikázaní jeho. Nebo písmo dí: „Každého hříchu počátek jest pýcha;“ že vždy člověk nejprve musí Bohem pohrdnouti a jeho potupiti a tak, neváže jeho, přestoupiti přikázauí jeho. Jinak podle řečí prvních pokora jest nízké srdce, sama u sebe znajíc svou malosť, nízkosť a nehodnosť, to o sobě drže a na tom stoje srdcem svým. Protož není lehká ctnosť pokora srdečná, ač ji mnoho může býti na řeči, na rouše a na jiných potupnostech tělesných zevnitř, na ponižo- váních těla, v postech, v klekáních, v bděních, v tvrdých léháních, v žíních i v jiných poklonách zevnitřních ku pokání přidaných. Těch všech ponížení může se mnoho nalézti, ale pokora srdečná velmi řídko, aby se člověk viděl malého, nízkého a nedůstojného. A při tom což jest, aby stál srdcem a netáhl na se loupežem skrze lež chvály, povyšení a pocti- vosti křivé od světa a svolil proti sobě ohyzdám a ponižováním od jiných pokojně, nepopouzeje se k hněvům a svárům. Tenť se jest právě naučil pokoře srdečné od Pána Ježíše. A takovýmť užitek toho slibuje, řka: „A naleznete odpočinutí dušem vašim.“ A toť jest užitek velmi drahý, kdož by jej hledaje, mohl nalézti a uměl jej sobě vážiti. Ačkoliv lidé mnozí bloudíce, jinak hledají sobě odpočinutí a upokojení duší svých v rozličném stvoření a v rozličných vymyšleních; však nic nenaleznou. Neb jim nestačí k tomu odpočinutí množství zlata, stříbra, kamení dra- hého a mnohého, ani krása a libosť lidská, ani hlasové sladcí písem a hudeb, ani kochání v rozkošech tělesných a u vůních chutných, jídel a pití rozkošných, ani u velikém bohatství, ani ve cti mnohé a v důsto- jenství tohoto světa. Taková nižádná věc světská a tělesná nemůže při- vésti odpočinutí duší, ač se to zdá lidem světským podle jich slepoty a bludův, že těmi věcmi upokojí duše své jako onen boháč, jenžto byl mnoho obilí nashromaždil a řekl duši své: „Máš mnoho zboží složeného za mnohá léta: protož odpočívej, jez a pij a hoduj, duše má!“ O co jest brzo na zlé hody přišla. Protož křivě nemoudří hledají odpočinutí dušem svým v hladu a v chudobě své jako onen syn marnotratný, vzav díl otce svého, i utratil jej a zle upadl v chudobu a v hlad a žádal mlátem na- sycen býti a nižádný jemu jeho nemohl dosti dáti. A toť jsou ti, ježto boha, své dobré, opustivše, žádají rozkoší libých v stvořeních jakožto mláta, ale nemohou se těmi libostmi nasytiti, ač se v nich pasou, žádajíce odpočinutí. Nebo není jiného v těch stvořeních, jediné chudoba a hlad duši položen a duše má žádosti tak náramné a nesyté, že jedině ten, kdož ji stvořil, může žádosti její nasytiti a jim odpočinutí dáti. Protož spasitel milostivý vida, že jsou lidé zabloudili v této věci, hledajíce křivě s hříchy odpočinutí dušem svým v libých věcech těla, i nalézají chudobu, nepokoj, hlad, nemoc, úsilí a břímě neunosné, i dí jim: „Pojďte ke mne a vezměte jho mé na se a učte se ode mne, že tichý jsem a pokorného srdce a naleznete odpočinutí dušem vašim.“ V těchto pak slovích ozna- muje konečně, v čem záleží to odpočinutí duší, řka: „Nebo jho mé sladké jest a břímě mé lehké.“ Ale, co by v pravdě jeho jho a břímě bylo, může známo býti, že to jho jest svazek člověka s Kristem skrze milování pravé v jednotu norozdílnou. A břímě jeho to jest, což on na člověka vzkládá, chtě, aby to nosil na sobě. A že to jho jest sladké, to může ten poznati, kdož okusí a má ten svazek skrze milosť s Kristem. A tenť musí jiných milostí odporných Kristu, nechati a toliko jemu živ býti a o to pracovati, aby mohl hoden býti jísti mannu skrytou, kteréž nižádný neví, než ten, kdož ji vezme. A kdož by té manny okusil, ten by věděl,
Strana 84
84 kterak jest sladké jho Kristovo a mohl by i jiným něco pověděti o tom. Ale poněvadž od každého obecně chce milován býti, kdož jemu chce sloužiti, tehdy musí každý něco té milosti míti, aby se jí spojil s Kristem. A kdož by jí nic neměl, nemůže jiného jha míti, aby jej s nim spřáhlo. A nespřeže-li se s ním tou pravou milostí, nic jemu nemůže sladko býti, ani Kristus, ani jeho úzká cesta, ani království nebeské; i v čemž tehdy taková mysl sladkosť počije? Že pak vešken svět liknuje se břemena Kristova a utíká od něho, maje je za nejtěžší, to jest pro nerozum lidský, že jsou nepoznali, ani zkusili břemena Kristova. Protož, když slova břemene toho uslyší, ihned se leknou a smutí pro ně a počnou jim prve odpovídati, než je na ramena vezmou. Ale vždy to pravé jest, že proti jich břemeni, kteréž oni, k vůli dáblu a světu hanebně a pracně sehnuvše se pod ním, nesou, příliš jest lehké břímě Kristovo tomu, kdož jeho okusí a na sobě je nosí. Nebo, poněvadž jen zákon, kterýž jest dokonalé svobody, vzkládá břímě na člověka, není pochyby, že to břímě musí býti lehké nade všecky zákony lidské, ježto jimi neunositelná břemena vzkládají na ramena lidská. A proto má jméno to zákon boží, že jest dokonalé svobody, neb snímá s lidí břemena těžká a neúnosná, kteráž na ně ďábel a svět vzkládá skrze slepotu a bludy. A nejprve všecky hříchy smrtelné vymítá z nich, neb na nižádném člověku nemůž býti s hříchy ten zákon. A když již bude skrze ten zákon hříchův, tehdy i břemena těch hříchův svalena budou s ramena člověka; a tak bude svoboden a oblečen. Potom pak, což vzkládá na člověka ten zákon, světlo jest; a kdož jej v se vezme skrze víru a poznání, bude míti světlo života, aby viděl, kam jde a kterak co kde dělati má, zví to právě. Také proto jest zákon dokonalé svobody, neb přikazuje dokonalou pravdu činiti, kterážto pravda dělá břímě lehké, neb odjímá od člověka zbytečné a daremné věci, kteréž by jemu těžkosť činili. A přikazuje lidem, aby jako hosté a poutníci přebývali na zemi vědouce, že jsou nic s sebou nepřinesli, aby majíce pokrm a oděv, na tom dosti měli. Aby tím skrovným a malým osobením častých věcí všecka pečování nesmírná a zaneprázdnění mnohá ustřeli od sebe a ostane-li při tom chudoba dobrovolná, učiní lehké břímě. Také bude-li pravda činěna podle přikázání zákona Kristova, toť přivede pravou nevinn sť svědomí a radosť srdcí. Nebo ten, kdož miluje Boha, raduje se v pravdě Protož to vše činí lehké břímě Kristovo. Ještě v tomto záleží lehkosť břemene Kristova těm, kdož se naučí od něho tichosti a pokoře srdečné. Neb jest tu sám odpočinutí duší přidal, že tichosť mající, dobrotivé a krotké obcování, nepopouzí v jiných ne- pokojův, svárův, rozbrojův, ani kterých nemilostí. A sama se také nedá popouzeti cizím bezprávím, k svárům, k hanění, k činění zlého za zlé i mine skrze to mnohé a těžké nesnáze i bude tichému to jediné břímě, nepočínati popouzením zlých věcí a pakli jimi počnou, nedati se zlostí přemoci, aby zlým za zlé neodplácel; i požije mnohého pokoje a lehce projdou všecky věci jeho. Takéž, nauče se pokoře srdečné od Pána Ježíše, zavře pýchu, kteráž daremně nadýmá člověka, aby hledal cti a chvály a povýšení na světě a táhne po sobě mnoho nákladův a prací těžkých a osidel plná jest, hanění ani bezpráví nechce trpěti, protož ve svádách přebývá, Bohu se nechce poddati a s lidmi nechce srovnati. Protož nauče se člověk pokoře od Pána Ježíše, to přetěžké břímě, kteréž pýcha po sobě táhne, svalil by s sebe a pod lehkým břemenem ostal by. Nebo pokora snadné věci při sobě má,
84 kterak jest sladké jho Kristovo a mohl by i jiným něco pověděti o tom. Ale poněvadž od každého obecně chce milován býti, kdož jemu chce sloužiti, tehdy musí každý něco té milosti míti, aby se jí spojil s Kristem. A kdož by jí nic neměl, nemůže jiného jha míti, aby jej s nim spřáhlo. A nespřeže-li se s ním tou pravou milostí, nic jemu nemůže sladko býti, ani Kristus, ani jeho úzká cesta, ani království nebeské; i v čemž tehdy taková mysl sladkosť počije? Že pak vešken svět liknuje se břemena Kristova a utíká od něho, maje je za nejtěžší, to jest pro nerozum lidský, že jsou nepoznali, ani zkusili břemena Kristova. Protož, když slova břemene toho uslyší, ihned se leknou a smutí pro ně a počnou jim prve odpovídati, než je na ramena vezmou. Ale vždy to pravé jest, že proti jich břemeni, kteréž oni, k vůli dáblu a světu hanebně a pracně sehnuvše se pod ním, nesou, příliš jest lehké břímě Kristovo tomu, kdož jeho okusí a na sobě je nosí. Nebo, poněvadž jen zákon, kterýž jest dokonalé svobody, vzkládá břímě na člověka, není pochyby, že to břímě musí býti lehké nade všecky zákony lidské, ježto jimi neunositelná břemena vzkládají na ramena lidská. A proto má jméno to zákon boží, že jest dokonalé svobody, neb snímá s lidí břemena těžká a neúnosná, kteráž na ně ďábel a svět vzkládá skrze slepotu a bludy. A nejprve všecky hříchy smrtelné vymítá z nich, neb na nižádném člověku nemůž býti s hříchy ten zákon. A když již bude skrze ten zákon hříchův, tehdy i břemena těch hříchův svalena budou s ramena člověka; a tak bude svoboden a oblečen. Potom pak, což vzkládá na člověka ten zákon, světlo jest; a kdož jej v se vezme skrze víru a poznání, bude míti světlo života, aby viděl, kam jde a kterak co kde dělati má, zví to právě. Také proto jest zákon dokonalé svobody, neb přikazuje dokonalou pravdu činiti, kterážto pravda dělá břímě lehké, neb odjímá od člověka zbytečné a daremné věci, kteréž by jemu těžkosť činili. A přikazuje lidem, aby jako hosté a poutníci přebývali na zemi vědouce, že jsou nic s sebou nepřinesli, aby majíce pokrm a oděv, na tom dosti měli. Aby tím skrovným a malým osobením častých věcí všecka pečování nesmírná a zaneprázdnění mnohá ustřeli od sebe a ostane-li při tom chudoba dobrovolná, učiní lehké břímě. Také bude-li pravda činěna podle přikázání zákona Kristova, toť přivede pravou nevinn sť svědomí a radosť srdcí. Nebo ten, kdož miluje Boha, raduje se v pravdě Protož to vše činí lehké břímě Kristovo. Ještě v tomto záleží lehkosť břemene Kristova těm, kdož se naučí od něho tichosti a pokoře srdečné. Neb jest tu sám odpočinutí duší přidal, že tichosť mající, dobrotivé a krotké obcování, nepopouzí v jiných ne- pokojův, svárův, rozbrojův, ani kterých nemilostí. A sama se také nedá popouzeti cizím bezprávím, k svárům, k hanění, k činění zlého za zlé i mine skrze to mnohé a těžké nesnáze i bude tichému to jediné břímě, nepočínati popouzením zlých věcí a pakli jimi počnou, nedati se zlostí přemoci, aby zlým za zlé neodplácel; i požije mnohého pokoje a lehce projdou všecky věci jeho. Takéž, nauče se pokoře srdečné od Pána Ježíše, zavře pýchu, kteráž daremně nadýmá člověka, aby hledal cti a chvály a povýšení na světě a táhne po sobě mnoho nákladův a prací těžkých a osidel plná jest, hanění ani bezpráví nechce trpěti, protož ve svádách přebývá, Bohu se nechce poddati a s lidmi nechce srovnati. Protož nauče se člověk pokoře od Pána Ježíše, to přetěžké břímě, kteréž pýcha po sobě táhne, svalil by s sebe a pod lehkým břemenem ostal by. Nebo pokora snadné věci při sobě má,
Strana 85
85 ježto i chudý může s ní býti. Protož pokornému a tichému lehké jest břímě Kristovo; vše, což on přikazuje s prací a s pohaněním, tiší a pokorní snadně naplní, neb srdce jich podává se potupným ohyzdám, nebo samo v sobě přiměřeno jest k malým věcem a svoluje pokorným, ježto jim pýcha na očí nedá. A kdož by se naučil pravé pokoře od Pána Ježíše, tent pozná slova jeho pravá v tom, že břímě jeho jest nejlehčí ze všech těm, kteří snadně bez úrazův a bez osidel a břemen ďáblových žádají příbytek zemský přeminonti. Nebo pokora lehkým pérem praví se býti a ze všech osidel snadně do nebe vletí. A všecky ty věci působí to jho sladkého svázání milováním s Kristem, ježto každému práci přikázanou Kristem může sladkou učiniti, aby se lidé radovali a chlubili ve mnohých zármutcích, vědouce, že ti zármutkové příčina jsou velké věci a nejlepší. Nebo milosť nečije, ani pomní, ani váží těžkosti; nebo hořkosti mnohé obrátí sobě v sladkosť pro milosť toho, pro něhož trpí, neb nestojí srdce jeho tu, kdež trpí, ale kdež miluje. Protož na jhu sladkém nese břímě sladké a lehké. XIII. Sedmá neděle po Božím narození. Čtení svatého Matouše v XIII. kapitole. Podobno učiněno jest království nebeské člověku kterýž nasel dobrého semene na poli svém. A když jsou zesnuli lidé, přišel nepřítel jeho a nasel koukole uprostřed pšenice a odešel. A když jest vzrostla bylina a užitek učinila, tehdy se ukázal i koukol. A přistoupivše služeb- níci hospodářovi, řekli jsoujemu: „Pane! však jsi dobrého semene nasel na svém poli, kdež se pak vzal koukol?“ I řekl jim: „Nepřítel člověk jest to učinil.“ Tehdy služeb- níci řekli jemu: „Chceš-li, půjdemeť a vytrhámeť jej.“ Iřekl: „Nic, abyste snad trhajíce koukol, spolus ním nevytrhali i pšenice; nechtež, ať obé spolu roste až do žní a v čas žní dím žencům: „Vytrhejtež nejprve koukol a svažtež jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažděte do mé stodoly. Všecka řeč tohoto čtení svatého mluví se skrze podobenství, aby pravda tu pověděna byla zlým pro nehodnosť skrytá a těm, ježto pravdy následují a věrně se na ní ptají, aby rozumu podobenství přidalo. A ta- ková slova často bývají ve čtení položena. Někdy dí spasitel, že jest po- dobno království nebeské člověku bohatému, nebo hospodáři, nebo králi a rozumí se o bohu A někdy ta slova „království nebeské“ rozumějí sbor vyvolených zde na světě, jenž jest církev svatá rytěřují í a někdy svrchní království boží. Ale v tomto čtení sám o sobě dí, že rozsívá dobré símě, lidi spravedlivé, zde na světě jako na poli; a to se děje skrze moc slova jeho. Nebo člověk padlý nemůže jinak opraven býti, jediné aby uvěřil skrze slovo boží pravdě Kristově a tak aby byl účasten smrti jeho a omyt od hříchův svých v krvi jeho. A jiný nižádný nemá moci té, aby rozsíval syny království nebeského, nebo nižádný nemá slova života, ježto by porodil lidi v život nový a nikdo té moci má, aby po- světil v krvi své těch, kteréž by slovem naučil. Ale Kristus to obé má, 16
85 ježto i chudý může s ní býti. Protož pokornému a tichému lehké jest břímě Kristovo; vše, což on přikazuje s prací a s pohaněním, tiší a pokorní snadně naplní, neb srdce jich podává se potupným ohyzdám, nebo samo v sobě přiměřeno jest k malým věcem a svoluje pokorným, ježto jim pýcha na očí nedá. A kdož by se naučil pravé pokoře od Pána Ježíše, tent pozná slova jeho pravá v tom, že břímě jeho jest nejlehčí ze všech těm, kteří snadně bez úrazův a bez osidel a břemen ďáblových žádají příbytek zemský přeminonti. Nebo pokora lehkým pérem praví se býti a ze všech osidel snadně do nebe vletí. A všecky ty věci působí to jho sladkého svázání milováním s Kristem, ježto každému práci přikázanou Kristem může sladkou učiniti, aby se lidé radovali a chlubili ve mnohých zármutcích, vědouce, že ti zármutkové příčina jsou velké věci a nejlepší. Nebo milosť nečije, ani pomní, ani váží těžkosti; nebo hořkosti mnohé obrátí sobě v sladkosť pro milosť toho, pro něhož trpí, neb nestojí srdce jeho tu, kdež trpí, ale kdež miluje. Protož na jhu sladkém nese břímě sladké a lehké. XIII. Sedmá neděle po Božím narození. Čtení svatého Matouše v XIII. kapitole. Podobno učiněno jest království nebeské člověku kterýž nasel dobrého semene na poli svém. A když jsou zesnuli lidé, přišel nepřítel jeho a nasel koukole uprostřed pšenice a odešel. A když jest vzrostla bylina a užitek učinila, tehdy se ukázal i koukol. A přistoupivše služeb- níci hospodářovi, řekli jsoujemu: „Pane! však jsi dobrého semene nasel na svém poli, kdež se pak vzal koukol?“ I řekl jim: „Nepřítel člověk jest to učinil.“ Tehdy služeb- níci řekli jemu: „Chceš-li, půjdemeť a vytrhámeť jej.“ Iřekl: „Nic, abyste snad trhajíce koukol, spolus ním nevytrhali i pšenice; nechtež, ať obé spolu roste až do žní a v čas žní dím žencům: „Vytrhejtež nejprve koukol a svažtež jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažděte do mé stodoly. Všecka řeč tohoto čtení svatého mluví se skrze podobenství, aby pravda tu pověděna byla zlým pro nehodnosť skrytá a těm, ježto pravdy následují a věrně se na ní ptají, aby rozumu podobenství přidalo. A ta- ková slova často bývají ve čtení položena. Někdy dí spasitel, že jest po- dobno království nebeské člověku bohatému, nebo hospodáři, nebo králi a rozumí se o bohu A někdy ta slova „království nebeské“ rozumějí sbor vyvolených zde na světě, jenž jest církev svatá rytěřují í a někdy svrchní království boží. Ale v tomto čtení sám o sobě dí, že rozsívá dobré símě, lidi spravedlivé, zde na světě jako na poli; a to se děje skrze moc slova jeho. Nebo člověk padlý nemůže jinak opraven býti, jediné aby uvěřil skrze slovo boží pravdě Kristově a tak aby byl účasten smrti jeho a omyt od hříchův svých v krvi jeho. A jiný nižádný nemá moci té, aby rozsíval syny království nebeského, nebo nižádný nemá slova života, ježto by porodil lidi v život nový a nikdo té moci má, aby po- světil v krvi své těch, kteréž by slovem naučil. Ale Kristus to obé má, 16
Strana 86
86 také má moc, aby je ustavičně rozsýval skrze duchovní dary, dávaje pro- spěch tomu, což seje skrze slovo boží, svlažuje je jako déšť častý zemi, dávaje v srdce věřících světlo moudrosti své, utvrzení v úmyslech pra- vých, stálosť v trpělivosti, skrovnosť v obyčejích, žádosť pravou k svrcho- vaným věcem, krotkosť života, ponížení srdce a milování sebe, aby větrové a vedro nemohli přemoci toho setí, jakožto deštěm rozličným dary svými spomáhá a sílí to, což jest nasál a což vždy seje v těch, kteříž jsou jeho pole, jímž on vládne a oře je, jakž ráčí a zavláčuje pluhem a branami ostrých pokušení, aby, což bylo prve ostré a nerovné, učinil v rovné cesty. Obyčeje zlé, pyšné, tvrdé, soběvolné jakož ostrou bránu zdrhne a změlní, aby v krotkosť obráceni byli, aby se mohlo síti símě dobré tu, kdež sobě Bůh po své vůli připraví. Potom dále dí čtení: „A když jsou zesnuli lidé, přišel jest nepřítel jeho i nasál koukole mezi pšenici a odešel jest.“ Tu praví Pán, že usledil nepřítel jeho, ďábel, ty lidi, v kterémž jest semeno dobré nasáto, ani zesnuli; i nasál koukole mezi pšenici. A vykládá sám Pán, že dobré símě jsou synové království a koukol synové zlostní, kteréž dábel rozsívá ve spaní, bludy a rozličné zlosti uvodí svým chytrým řemeslem v srdce spán- livých. Ale dokavadž jest ten lid, kterýž přijal semeno dobré Pána Ježíše v se, měl správce a strážce apoštoly i jiné věrné pastýře po nich, ježto jsou bděli nad nimi jakožto nad stádem dobytým krví Kristovou a učili stádo jeho, aby střízliví byli a bděli na modlitbách, že dábel protivník jich chodí okolo nich, řve jako lev, hledaje koho by sežral; i nemohl jest pro takové pilné bdění tak snadně nasíti koukole. Ale když jest činil meškání ženich, zdřímaly jsou se a zesnuly všecky panny. Pohlediž, že prodlení přidalo stydlosti, lenosti, bázni tělesné a dřímání i spaní uvedlo na lidi. A prvotně na kněží, kteříž jsou měli býti náměstkové apoštolští, bdíce a ostříhajíce stáda božího; ti pak v rozličná spaní dali jsou se. A tu nejznamenitěji, když jsou byli puzeni pro víru a soužení mnohá trpěti od pohanův, kryjíce se v jamách, v lesích i jinde, ano jim všudy těsno. A zatím císař jeden, uvěřiv v Krista, podal zboží, cti a chválu tohoto světa těm kněžím z lesa již bezpochyby ustrašeným a v duchu zemdleným. Nebo by v tom knězi, kterýž jest tak rychle česť světa přijal, horlivosť milosti apoštolské a víra živá a nepochybná byla, kterak by panství a slávu císaře pohanského na se vzal a v ní všel. Vida před sebou příklad spasitele svého, život pokorný, pracovitý, bolestný a od světa pohrdnutý, kterýž jest zjevně cti tohoto světa utíkal a u věci světské se nepletl a své apoštoly od světa odvolal, v chudobě, v práci a v pu- zeních nepříznivých je ustavil a chudobu jim přikázal. Protož to vše po- minouti knězi, náměstku jich a vstoupiti v česť a slávu císařskou a zve- lebenu býti podle světa nade všecky lidi. To je musilo býti veliké spaní nevěry a omráčení slepoty v tak zpětný život Kristu uvaliti se k vůli pohanu, protože jest byl nějak uvěřil. A ten kněz, přijav jeho u víru, není zjevno, by jej naučil ponížení Kristovu. Ale to jest zjevno, že císař kněze naučil zvelebení pohanských králův a odsadil jej daleko od pokory a chudoby Kristovy. Protož v tom takovém spaní hlas slyšán jest. Dnes jest vlit jed v církev svatou. A tuť jest koukol od ďábla mezi pšenici rozsat v tom spaní a hluboce se i široce vkořenil a mnohé syny zlostné zradil již ve mnoho stech letech. Nebo z toho počátku jedovatého nižádný papež nechce chudoby a pokory Kristovy nésti, ale panství a chválu králů pohanských. A po něm též biskupové a farářové chtí míti dědiny, platy i s jiným lakomstvím. A tak všichni kněží i zákonníci v zboží panství
86 také má moc, aby je ustavičně rozsýval skrze duchovní dary, dávaje pro- spěch tomu, což seje skrze slovo boží, svlažuje je jako déšť častý zemi, dávaje v srdce věřících světlo moudrosti své, utvrzení v úmyslech pra- vých, stálosť v trpělivosti, skrovnosť v obyčejích, žádosť pravou k svrcho- vaným věcem, krotkosť života, ponížení srdce a milování sebe, aby větrové a vedro nemohli přemoci toho setí, jakožto deštěm rozličným dary svými spomáhá a sílí to, což jest nasál a což vždy seje v těch, kteříž jsou jeho pole, jímž on vládne a oře je, jakž ráčí a zavláčuje pluhem a branami ostrých pokušení, aby, což bylo prve ostré a nerovné, učinil v rovné cesty. Obyčeje zlé, pyšné, tvrdé, soběvolné jakož ostrou bránu zdrhne a změlní, aby v krotkosť obráceni byli, aby se mohlo síti símě dobré tu, kdež sobě Bůh po své vůli připraví. Potom dále dí čtení: „A když jsou zesnuli lidé, přišel jest nepřítel jeho i nasál koukole mezi pšenici a odešel jest.“ Tu praví Pán, že usledil nepřítel jeho, ďábel, ty lidi, v kterémž jest semeno dobré nasáto, ani zesnuli; i nasál koukole mezi pšenici. A vykládá sám Pán, že dobré símě jsou synové království a koukol synové zlostní, kteréž dábel rozsívá ve spaní, bludy a rozličné zlosti uvodí svým chytrým řemeslem v srdce spán- livých. Ale dokavadž jest ten lid, kterýž přijal semeno dobré Pána Ježíše v se, měl správce a strážce apoštoly i jiné věrné pastýře po nich, ježto jsou bděli nad nimi jakožto nad stádem dobytým krví Kristovou a učili stádo jeho, aby střízliví byli a bděli na modlitbách, že dábel protivník jich chodí okolo nich, řve jako lev, hledaje koho by sežral; i nemohl jest pro takové pilné bdění tak snadně nasíti koukole. Ale když jest činil meškání ženich, zdřímaly jsou se a zesnuly všecky panny. Pohlediž, že prodlení přidalo stydlosti, lenosti, bázni tělesné a dřímání i spaní uvedlo na lidi. A prvotně na kněží, kteříž jsou měli býti náměstkové apoštolští, bdíce a ostříhajíce stáda božího; ti pak v rozličná spaní dali jsou se. A tu nejznamenitěji, když jsou byli puzeni pro víru a soužení mnohá trpěti od pohanův, kryjíce se v jamách, v lesích i jinde, ano jim všudy těsno. A zatím císař jeden, uvěřiv v Krista, podal zboží, cti a chválu tohoto světa těm kněžím z lesa již bezpochyby ustrašeným a v duchu zemdleným. Nebo by v tom knězi, kterýž jest tak rychle česť světa přijal, horlivosť milosti apoštolské a víra živá a nepochybná byla, kterak by panství a slávu císaře pohanského na se vzal a v ní všel. Vida před sebou příklad spasitele svého, život pokorný, pracovitý, bolestný a od světa pohrdnutý, kterýž jest zjevně cti tohoto světa utíkal a u věci světské se nepletl a své apoštoly od světa odvolal, v chudobě, v práci a v pu- zeních nepříznivých je ustavil a chudobu jim přikázal. Protož to vše po- minouti knězi, náměstku jich a vstoupiti v česť a slávu císařskou a zve- lebenu býti podle světa nade všecky lidi. To je musilo býti veliké spaní nevěry a omráčení slepoty v tak zpětný život Kristu uvaliti se k vůli pohanu, protože jest byl nějak uvěřil. A ten kněz, přijav jeho u víru, není zjevno, by jej naučil ponížení Kristovu. Ale to jest zjevno, že císař kněze naučil zvelebení pohanských králův a odsadil jej daleko od pokory a chudoby Kristovy. Protož v tom takovém spaní hlas slyšán jest. Dnes jest vlit jed v církev svatou. A tuť jest koukol od ďábla mezi pšenici rozsat v tom spaní a hluboce se i široce vkořenil a mnohé syny zlostné zradil již ve mnoho stech letech. Nebo z toho počátku jedovatého nižádný papež nechce chudoby a pokory Kristovy nésti, ale panství a chválu králů pohanských. A po něm též biskupové a farářové chtí míti dědiny, platy i s jiným lakomstvím. A tak všichni kněží i zákonníci v zboží panství
Strana 87
87 vešli jsou. A za tím kázaní pravé čtení svatého opustili jsou a odstoupivše od zákona božího, obrátili jsou se v lež a v básně a v ustavení lidská a zákony své příliš jsou rozmnožili a tím jsou strávili svět jedem smrte- dlným a ustavili jsou množství hříšníkův jako zlý koukol. Ale poněvadž jsou odstoupili sami od zákona božího, již divno není, že jest všecka obec odešla ve všeliká přestoupení a rozmnožena jsou na zemi ohavenství po- dobná pohanům. Protož z toho počátku kněžského zbohacení tak jest da- leko sáhlo oslepení a přestoupení, že jest všecko množství v koukol obrátilo a tak rozmohlo, že z mnoha tisícův lidí jedva může nalezeno býti ně- koliko zrnec pšenice, ježto by v nich živa víra Ježíšova byla. A z téhož počátku vyrostl jest člověk hřícha, syn ztracení, aby skrze něho takovými cestami byli rozmnoženi a utvrzeni hříchové, aby jich tu se nesnadno mohl kdo zniknouti nebo skrze něho téměř všichni v osidlo a v příčinu hříchův uvedeni jsou. Všecka služebnosť úřadu kněžského i se svatostmi v smrť obrácena jest skrze jich rozum převrácení. Jedno v tom, že jsou je uvedli podlé zámysla lidských zákonův a ustavení. Druhé proto, že ta služebnosť toliko pro užitky peněžité tělesných zbohacení jedná se, obyčeji nepoctivými a svatokupeckými, aby vždy pla- cena byla s napomínáním a stržením nestydlivým, pakli nebude placena, aby přestala. Třetí proto, že ta služebnosť kněžská učiněna jest obecná všem pře- stupníkům zákona božího, ježto jsou prokleti před Bohem. A ještě více nad tu služebnosť jest hříchův rozmnožitel skrze moc, kterouž jest sobě nad Krista osobil, aby v té moci všecky hříchy odpouštěl za peníze těm, kterýmž Bůh neodpouští, ježto stojí bez pokání v ustavičném přestoupení přikázaní jeho. Ale že tu čtení mluví o spasení duchovním, kteréž může mnohými obyčeji rozumíno býti. Nejprve to spaní může býti zameškání nedbanlivé, ježto z lenosti a neostříhání sebe pochodí. Nebo písmo kořen všech škod člověčích lenosť býti okazuje. A protož křesťanu lenivému se praví: „Do- kavad lení spíš, dokavad ze sna nepovstaneš, málo nyní pospíš a málo podřímeš, maličko ruce složíš, aby odpočinul a přijde na ně jako běhař chudoba tvá a žebrota tvá jako muž oděnec.“ Protož ďábel, chodě okolo, zařevá jako lev, hledaje, koho by sežral, vida spaní mnohá toho lenivého, an studen a bojí se práce dobrých skutkův, rozpačí tužebných pln jest; i jest pilen síti tu koukol svůj v těch spaních tak, jakož koho vidí, přístupa k němu a svá pokušení vpouští. Některým zlé a bludné rozumy o víře aneb o slovích božích, aby bludné to neb ono držal, zlé rozumy o tom měli. Některým zlá myšlení, zlé žádosti, zlé milosti, tě- lesné přízni s marnými lidmi, pýchu, lakomství, aby skrze ty věci v koukol obrátil člověka. Ale ty věci dábel rozsívá tajně a nečitelně ve spaních, ješto oko tělesné na to nemůže patřiti, kteraké se spaní v duši děje. Protož Pán Ježíš dí: „Ale to vězte, byť věděl hospodař, v kterou hodinu zloděj měl by přijíti, bděl by zajisté a nedal by podkopati domu svého. Proti spaní ukazuje bdění, ježto může ostříci člověka, aby síti koukole v se nedal ani domu podkopati. Potom dí čtení: „A když vzrostla bylina a užitek učinila, tehdy se ukázal i koukol.“ Když nejprve byl vsat koukol, nemohl vidín býti, ale rosta ven se pšenicí, ježto by již měl znám býti užitek, tuť koukol oznámen bývá. Nebo při tom, když pravda čtení skrze duchovní a rozumné posly Kristovy bývá ohlášena, ježto jako duchovní všecky věci víry stíhají
87 vešli jsou. A za tím kázaní pravé čtení svatého opustili jsou a odstoupivše od zákona božího, obrátili jsou se v lež a v básně a v ustavení lidská a zákony své příliš jsou rozmnožili a tím jsou strávili svět jedem smrte- dlným a ustavili jsou množství hříšníkův jako zlý koukol. Ale poněvadž jsou odstoupili sami od zákona božího, již divno není, že jest všecka obec odešla ve všeliká přestoupení a rozmnožena jsou na zemi ohavenství po- dobná pohanům. Protož z toho počátku kněžského zbohacení tak jest da- leko sáhlo oslepení a přestoupení, že jest všecko množství v koukol obrátilo a tak rozmohlo, že z mnoha tisícův lidí jedva může nalezeno býti ně- koliko zrnec pšenice, ježto by v nich živa víra Ježíšova byla. A z téhož počátku vyrostl jest člověk hřícha, syn ztracení, aby skrze něho takovými cestami byli rozmnoženi a utvrzeni hříchové, aby jich tu se nesnadno mohl kdo zniknouti nebo skrze něho téměř všichni v osidlo a v příčinu hříchův uvedeni jsou. Všecka služebnosť úřadu kněžského i se svatostmi v smrť obrácena jest skrze jich rozum převrácení. Jedno v tom, že jsou je uvedli podlé zámysla lidských zákonův a ustavení. Druhé proto, že ta služebnosť toliko pro užitky peněžité tělesných zbohacení jedná se, obyčeji nepoctivými a svatokupeckými, aby vždy pla- cena byla s napomínáním a stržením nestydlivým, pakli nebude placena, aby přestala. Třetí proto, že ta služebnosť kněžská učiněna jest obecná všem pře- stupníkům zákona božího, ježto jsou prokleti před Bohem. A ještě více nad tu služebnosť jest hříchův rozmnožitel skrze moc, kterouž jest sobě nad Krista osobil, aby v té moci všecky hříchy odpouštěl za peníze těm, kterýmž Bůh neodpouští, ježto stojí bez pokání v ustavičném přestoupení přikázaní jeho. Ale že tu čtení mluví o spasení duchovním, kteréž může mnohými obyčeji rozumíno býti. Nejprve to spaní může býti zameškání nedbanlivé, ježto z lenosti a neostříhání sebe pochodí. Nebo písmo kořen všech škod člověčích lenosť býti okazuje. A protož křesťanu lenivému se praví: „Do- kavad lení spíš, dokavad ze sna nepovstaneš, málo nyní pospíš a málo podřímeš, maličko ruce složíš, aby odpočinul a přijde na ně jako běhař chudoba tvá a žebrota tvá jako muž oděnec.“ Protož ďábel, chodě okolo, zařevá jako lev, hledaje, koho by sežral, vida spaní mnohá toho lenivého, an studen a bojí se práce dobrých skutkův, rozpačí tužebných pln jest; i jest pilen síti tu koukol svůj v těch spaních tak, jakož koho vidí, přístupa k němu a svá pokušení vpouští. Některým zlé a bludné rozumy o víře aneb o slovích božích, aby bludné to neb ono držal, zlé rozumy o tom měli. Některým zlá myšlení, zlé žádosti, zlé milosti, tě- lesné přízni s marnými lidmi, pýchu, lakomství, aby skrze ty věci v koukol obrátil člověka. Ale ty věci dábel rozsívá tajně a nečitelně ve spaních, ješto oko tělesné na to nemůže patřiti, kteraké se spaní v duši děje. Protož Pán Ježíš dí: „Ale to vězte, byť věděl hospodař, v kterou hodinu zloděj měl by přijíti, bděl by zajisté a nedal by podkopati domu svého. Proti spaní ukazuje bdění, ježto může ostříci člověka, aby síti koukole v se nedal ani domu podkopati. Potom dí čtení: „A když vzrostla bylina a užitek učinila, tehdy se ukázal i koukol.“ Když nejprve byl vsat koukol, nemohl vidín býti, ale rosta ven se pšenicí, ježto by již měl znám býti užitek, tuť koukol oznámen bývá. Nebo při tom, když pravda čtení skrze duchovní a rozumné posly Kristovy bývá ohlášena, ježto jako duchovní všecky věci víry stíhají
Strana 88
88 a zkušují, tehdy srdce lidská zjevena budou, když slyšení vskutku mají ukázati. Nebo ihned, jakž uslyší pravdu někteří, koukol nenávisti pravdě odporný bude jim vsat v srdce a hned jej zjeví protivnou odporností pvavdě, že, pohoršíce se, odvrátíce a zlořečiti budou cestu boží, repcíce a utrhajíce. A někteří na obě straně budou, majíce stránky křesťanských skutkův neplné, ani vždy trvající a s tím také v nich koukol roste, žá- dosti tělesné a zemské, zlí, tvrdí a soběvolní obyčejové, svárové, hanění, utrhání, rozbrojové a jiné poběhlosti. Ti ani chutně pravdy následují, ani jí chutě zapří, nebo jsou dvojího srdce Bohu nemilí a lidem ohyzdní. Jiní přijmouce pravdu slova Božího, i spí při tom, nemajíce dosta- tečného poznání v slovích Božích, protož v ně dábel naseje rozumův bludnýsh a kacířských, aby učení boží bludem v nich ostalo. A těch jest nyní příliš mnoho v řadích kněžských na místech apoštolských, ježto ne- toliko bludy tajně skládají, aby je čas svůj uhledajíce zjevili. Ale již moc císařskou a královskou mají a nad tím bdí, kde by se pravda ká- zaní zjevila, jich úhlavním kacířstvím odporná, aby to silně posedli roz- umy bludnými, svá kacířství věrou, řádem božím a poklonou boží činíce a víru pravou za kacířství potupujíce, lidi pro ní pálíce, stínajíce, u vě- zení moříce, klnouce, zlořečíce. Ten koukol již se jest nyní velmi zjevil a přemohl proti pravdě a užitek zlých prospěchův ukázal těm kdož naň mohou pohledéti. Potom dí čtení: „A přistoupivši sluhové hospodářovi, řekli jsou jemu: „Pane, však jsi dobrého semene nasál na svém poli, kde se jest vzal koukol?“ i vece jim: „Nepřítel člověk to učinil!““ Tyto sluhy tíží, odkud jest koukol mezi pšenicí, želejíce skutku dobrého hospodáře v tom, že koukol mezi pšenici vsatý pohaněl dílo boží dobré. A toť přísluší sluhám božím vždy toho želeti, v čemž koli díla boží pohaněna bývají aneb v kom bývají daremná skrze nenávisť a jednání dáblovo. Nebo v ně- kterých bývá daremná i práce i smrť Kristova, v nichž jest byla ozdo- bena v častnosti ducha svatého a odvrátíce se, potom v nich bývá Kristus ukřižován. A to jest veliké žalosti hodné, že se tak křivda děje velikému dobrodinci duší lidských. Proto pán oznamuje sluhám bezpráví své a dí jim: „Nepřítel člověk učinil to.“ To o ďáblu dí a může tak právě nazván býti, neb jest nepřítel člověka. Nebo nenávistí ďáblovou vešla jest smrť na okršlek vší země. Ale sluhové, želíce potupy Pána svého skrze koukol ohyzdný, řkou jemu: „Chceš-li, ať půjdeme a vytrháme jej,“ vece jim hospodář: „Nic, neb snad trhajíce koukol, vytrhali byste i pšenici.“ Protož jim hájí, neb on sám jediný zná nepochybně jako Bůh, která jest pšenice a který koukol, ale jim to nepřináleží. Protož hodně chce do času nechati koukole se pšenicí. Protož brání koukole trhati, totiž soudu smrti zbraňuje proti hříšným, pro něž jest Kristus přišel, aby je ku pokání volal. A toho jim brání z nejlepší této příčiny, neb jest jim vydal přikázaní, aby se spolu milovali; a netoliko přátely, ale i nepřátely, ježto jich nenávidí, hanějí a jim se protiví, aby takové milujíce, dobře jim činili, a za ně se modlili. A takové milování nemůže nic zlého ani přátelům, ani nepřátelům činiti, ani žádati, ani přijíti, ani zabíjeti jich, neb jest to největší zlé. Protož podle toho zákona nemůže žádný žádného zabiti, kdož by jej plnil a dokud. Tehdy zabití musí kromě toho zákona nalezeno býti. Také proto lidé lidi nemohou zabíjeti, neb jsou sobě rovni v od- souzení viny. Jako ten hoden jest zlého, kdož zabit bývá, takéž ten, kdož zabíjí, Protož jest Pán ten soud zabíječům položil, řka o oné cizoložnici:
88 a zkušují, tehdy srdce lidská zjevena budou, když slyšení vskutku mají ukázati. Nebo ihned, jakž uslyší pravdu někteří, koukol nenávisti pravdě odporný bude jim vsat v srdce a hned jej zjeví protivnou odporností pvavdě, že, pohoršíce se, odvrátíce a zlořečiti budou cestu boží, repcíce a utrhajíce. A někteří na obě straně budou, majíce stránky křesťanských skutkův neplné, ani vždy trvající a s tím také v nich koukol roste, žá- dosti tělesné a zemské, zlí, tvrdí a soběvolní obyčejové, svárové, hanění, utrhání, rozbrojové a jiné poběhlosti. Ti ani chutně pravdy následují, ani jí chutě zapří, nebo jsou dvojího srdce Bohu nemilí a lidem ohyzdní. Jiní přijmouce pravdu slova Božího, i spí při tom, nemajíce dosta- tečného poznání v slovích Božích, protož v ně dábel naseje rozumův bludnýsh a kacířských, aby učení boží bludem v nich ostalo. A těch jest nyní příliš mnoho v řadích kněžských na místech apoštolských, ježto ne- toliko bludy tajně skládají, aby je čas svůj uhledajíce zjevili. Ale již moc císařskou a královskou mají a nad tím bdí, kde by se pravda ká- zaní zjevila, jich úhlavním kacířstvím odporná, aby to silně posedli roz- umy bludnými, svá kacířství věrou, řádem božím a poklonou boží činíce a víru pravou za kacířství potupujíce, lidi pro ní pálíce, stínajíce, u vě- zení moříce, klnouce, zlořečíce. Ten koukol již se jest nyní velmi zjevil a přemohl proti pravdě a užitek zlých prospěchův ukázal těm kdož naň mohou pohledéti. Potom dí čtení: „A přistoupivši sluhové hospodářovi, řekli jsou jemu: „Pane, však jsi dobrého semene nasál na svém poli, kde se jest vzal koukol?“ i vece jim: „Nepřítel člověk to učinil!““ Tyto sluhy tíží, odkud jest koukol mezi pšenicí, želejíce skutku dobrého hospodáře v tom, že koukol mezi pšenici vsatý pohaněl dílo boží dobré. A toť přísluší sluhám božím vždy toho želeti, v čemž koli díla boží pohaněna bývají aneb v kom bývají daremná skrze nenávisť a jednání dáblovo. Nebo v ně- kterých bývá daremná i práce i smrť Kristova, v nichž jest byla ozdo- bena v častnosti ducha svatého a odvrátíce se, potom v nich bývá Kristus ukřižován. A to jest veliké žalosti hodné, že se tak křivda děje velikému dobrodinci duší lidských. Proto pán oznamuje sluhám bezpráví své a dí jim: „Nepřítel člověk učinil to.“ To o ďáblu dí a může tak právě nazván býti, neb jest nepřítel člověka. Nebo nenávistí ďáblovou vešla jest smrť na okršlek vší země. Ale sluhové, želíce potupy Pána svého skrze koukol ohyzdný, řkou jemu: „Chceš-li, ať půjdeme a vytrháme jej,“ vece jim hospodář: „Nic, neb snad trhajíce koukol, vytrhali byste i pšenici.“ Protož jim hájí, neb on sám jediný zná nepochybně jako Bůh, která jest pšenice a který koukol, ale jim to nepřináleží. Protož hodně chce do času nechati koukole se pšenicí. Protož brání koukole trhati, totiž soudu smrti zbraňuje proti hříšným, pro něž jest Kristus přišel, aby je ku pokání volal. A toho jim brání z nejlepší této příčiny, neb jest jim vydal přikázaní, aby se spolu milovali; a netoliko přátely, ale i nepřátely, ježto jich nenávidí, hanějí a jim se protiví, aby takové milujíce, dobře jim činili, a za ně se modlili. A takové milování nemůže nic zlého ani přátelům, ani nepřátelům činiti, ani žádati, ani přijíti, ani zabíjeti jich, neb jest to největší zlé. Protož podle toho zákona nemůže žádný žádného zabiti, kdož by jej plnil a dokud. Tehdy zabití musí kromě toho zákona nalezeno býti. Také proto lidé lidi nemohou zabíjeti, neb jsou sobě rovni v od- souzení viny. Jako ten hoden jest zlého, kdož zabit bývá, takéž ten, kdož zabíjí, Protož jest Pán ten soud zabíječům položil, řka o oné cizoložnici:
Strana 89
89 „Kdo z vás jest bez hříchu, ten první vrz na ni kamenem.“ I nevrhl jest na ni nižádný; neb každý poznal na sobě takéž i větší hříchy a utekl pryč, nechav kamenování. A že při tom skutku trhání koukole nejvíce by mohlo překaziti sluhám božím nevědomí jemu na potupu, neb sluhové mohou toliko znáti zevnitř pšenici po dobrých skutcích a koukol po zlých. Ale, poněvadž jest Pán přišel volat hříšných ku pokání, tehdy hříšný odvrátí se od své zlosti, bude-li činiti pokání a přiblíží se jemu království nebeské a již bude pšenice čistá. A když by jej sluhové byli zabili, potupili by zvole- ného, ježto jest měl dokonati zvolení své skrze pokání a skrze obmytí hříchův svých v krvi Kristově. Protož jest nedal trhati sluhům toho kou- kole, neb nemohou tak jako Bůh znáti všech příčin, které jsou při kou- koli a při pšenici. Ale jakož jest pověděno, že Pán brání koukole trhati, tím vraždy zapovídá. Proti tomu činí církev římská, vzavši smělosť a svobodu v pro- lévání krve lidské mnohými obyčeji. A pominuvši již koukol, na pšenici hospodářovu se jest zakrvavila, aby ji vytrhala a již na to i odpůstky vy- dává, aby skrze boje mnohá krev vylita byla těch, kterýmž ona nepřeje. A tím uvedením tak smělého vylévání krve lidské učinila jest ránu ve- likou víře Kristově i všemu lidu, ježto se od ní tráví, že téměř každý žízní krve bližního svého. Také proto nedá vytrhovati hospodář koukole, skrze zahlazení smrti, neb jsou prospěšni zlí lidé dobrým, trápíce je bezprávím, haněním, ne- pokojem i jiným protivenstvím, aby tak spravedliví zkušeni byli skrze ně v své dobrotě, právě-li se Boha bojí a jej milují. Neb to i někteří z moudrých praví, že spravedliví nemohli by právě dobří býti, když by zlých nebylo. Ale však i v tom potřebí jest opatrnosti, neb koukol vždy hledí pšenici v se obrátiti a dobrotu její v svou zlosť proměniti. A také i písmo nám k výstraze dí: „S převráceným převrácený budeš.“ Protož spravedliví musí prázdni býti obcování s hříšnými, aby poškvrněni nebyli jich hříchy. Neb to i sám Bůh přikazuje, aby po třetím trestání takových se varovali a apoštol s takovými i pokrmu brání přijímati. Potom dí čtení: „Nechte obého růsti až do žní a v čas žní dím žencům: „Vytrhejte nejprve koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažte do stodoly mé.““ To již prve pověděno jest, že jest proto bránil hospodář koukole vytrhati, nebo sluhové neumějí, ani mohou smrtí jeho vytrhati. Druhé proto, že jest Pán pro hříšné přišel na svět a chce, aby všichni lidé spaseni byli a v známosť pravdy jeho přišli a z koukole pše- nici byli. Pakli nebudou chtíti pšenicí býti, nechtež tak obého do žní růsti, neboť se i to hodí k mé slávě. Nebo jakož se zvelebuje milosr- denství jeho, když se slituje nad hříšnými, kteříž se kají a spasí se. Takéž se osvobozuje jeho spravedlnosť, když zatratí odporné a někající hříšníky. Protož i v tom zveleben bude v své převýšené slávě, že ten koukol od- porný zetře. A jakož jinde písmo dí o synu dívky: „Vyvrz dívku v syna jejího, neboť nebude dědicem syn dívky se synem svobodné,“ takéž i tuto dí: „A v čas žní dí žencům: „Vytrhejte nejprve koukol a svažte jej v snopky k ohni!“ Svázání ukazuje nesvobodu; nebo kohož sváže, ten sebou ovládati nemůže. A že zlí jsouce, ten koukol nehodný, dokavadž zde živi jsou, toto za nejlepší a za svůj oddíl mají, aby svobody zlé a nehodné v zlostech, v rozkošech, v hodováních, v pitích, v smilstvích, v rozpuštěních, ve veselích i v jiných nejhorších svobodách vůli boží pro-
89 „Kdo z vás jest bez hříchu, ten první vrz na ni kamenem.“ I nevrhl jest na ni nižádný; neb každý poznal na sobě takéž i větší hříchy a utekl pryč, nechav kamenování. A že při tom skutku trhání koukole nejvíce by mohlo překaziti sluhám božím nevědomí jemu na potupu, neb sluhové mohou toliko znáti zevnitř pšenici po dobrých skutcích a koukol po zlých. Ale, poněvadž jest Pán přišel volat hříšných ku pokání, tehdy hříšný odvrátí se od své zlosti, bude-li činiti pokání a přiblíží se jemu království nebeské a již bude pšenice čistá. A když by jej sluhové byli zabili, potupili by zvole- ného, ježto jest měl dokonati zvolení své skrze pokání a skrze obmytí hříchův svých v krvi Kristově. Protož jest nedal trhati sluhům toho kou- kole, neb nemohou tak jako Bůh znáti všech příčin, které jsou při kou- koli a při pšenici. Ale jakož jest pověděno, že Pán brání koukole trhati, tím vraždy zapovídá. Proti tomu činí církev římská, vzavši smělosť a svobodu v pro- lévání krve lidské mnohými obyčeji. A pominuvši již koukol, na pšenici hospodářovu se jest zakrvavila, aby ji vytrhala a již na to i odpůstky vy- dává, aby skrze boje mnohá krev vylita byla těch, kterýmž ona nepřeje. A tím uvedením tak smělého vylévání krve lidské učinila jest ránu ve- likou víře Kristově i všemu lidu, ježto se od ní tráví, že téměř každý žízní krve bližního svého. Také proto nedá vytrhovati hospodář koukole, skrze zahlazení smrti, neb jsou prospěšni zlí lidé dobrým, trápíce je bezprávím, haněním, ne- pokojem i jiným protivenstvím, aby tak spravedliví zkušeni byli skrze ně v své dobrotě, právě-li se Boha bojí a jej milují. Neb to i někteří z moudrých praví, že spravedliví nemohli by právě dobří býti, když by zlých nebylo. Ale však i v tom potřebí jest opatrnosti, neb koukol vždy hledí pšenici v se obrátiti a dobrotu její v svou zlosť proměniti. A také i písmo nám k výstraze dí: „S převráceným převrácený budeš.“ Protož spravedliví musí prázdni býti obcování s hříšnými, aby poškvrněni nebyli jich hříchy. Neb to i sám Bůh přikazuje, aby po třetím trestání takových se varovali a apoštol s takovými i pokrmu brání přijímati. Potom dí čtení: „Nechte obého růsti až do žní a v čas žní dím žencům: „Vytrhejte nejprve koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažte do stodoly mé.““ To již prve pověděno jest, že jest proto bránil hospodář koukole vytrhati, nebo sluhové neumějí, ani mohou smrtí jeho vytrhati. Druhé proto, že jest Pán pro hříšné přišel na svět a chce, aby všichni lidé spaseni byli a v známosť pravdy jeho přišli a z koukole pše- nici byli. Pakli nebudou chtíti pšenicí býti, nechtež tak obého do žní růsti, neboť se i to hodí k mé slávě. Nebo jakož se zvelebuje milosr- denství jeho, když se slituje nad hříšnými, kteříž se kají a spasí se. Takéž se osvobozuje jeho spravedlnosť, když zatratí odporné a někající hříšníky. Protož i v tom zveleben bude v své převýšené slávě, že ten koukol od- porný zetře. A jakož jinde písmo dí o synu dívky: „Vyvrz dívku v syna jejího, neboť nebude dědicem syn dívky se synem svobodné,“ takéž i tuto dí: „A v čas žní dí žencům: „Vytrhejte nejprve koukol a svažte jej v snopky k ohni!“ Svázání ukazuje nesvobodu; nebo kohož sváže, ten sebou ovládati nemůže. A že zlí jsouce, ten koukol nehodný, dokavadž zde živi jsou, toto za nejlepší a za svůj oddíl mají, aby svobody zlé a nehodné v zlostech, v rozkošech, v hodováních, v pitích, v smilstvích, v rozpuštěních, ve veselích i v jiných nejhorších svobodách vůli boží pro-
Strana 90
90 tivných požívali. Protož jim rovnou pomstu činiti přikazuje, aby je svá- zali, každou svobodu jim odejmouce, aby již ničímž nevládli, ani sebou, ani vůlí, ani světem, ani životem. Ale aby jimi vládlo všecko zlé, jemuž jsou nechtěli a jehož jsou se báli a nebo trpěti nechtěli pro své dobré zde v světě; avšak již teď to trpěti věčně musí. Svažte je; neboť oni jsou prve vázali chudé a spravedlivé a vodili je do žalářův i na smrť a páni zde svou chudinku rozličně trápili mnohými nespravedlnostmi jako ukrutní pohané. Protož dí Pán: „Svažte je v snopky;“ každého pokolení hříšníky spolu. Pyšných snop s Luciperem, králem jich; vražedlníky všechny s Kainem nenavistivým; smilníky všecky se Sodomskými; žráče, hodovníky a ožralce peské s bohatcem, kterýž hodoval na každý den skvostvě a potom v pekle pohřeben. Lakomce s oním bohatcem sváží, ježto zbořiti chtěl stodoly staré a nově ustavěti a naplniti je a než jimi dospěl, už z něho čerti duši vydřeli. Lenivé všecky s oním lenochem, ježto vzal hřivnu, zakopal ji, a netěžil jí. A tak všecky hříšníky sobě podobné v úmyslech i v skutcích, kteříž jsou sobě pomocni byli radami nebo jinými příčinami kterýchkoli zlostí, nebo se v bludy svodili, aby také tak spolu svázáni byli v snopky k věčnému ohni. I dí dále čtení: „A pšenici shromažděte do stodoly mé.“ Tehdy se stkvíti budou spravedliví jako slunce v království otce jich; to jest, když všecken koukol od nich oddělen bude a svázán v snopky k spálení. A tu Pán dí k jich utěšení a naději, že se budou stkvíti jakožto slunce, ježto jest největší krásy a jasnosti v světle. A praví jim kde: že v království otce všech zvolených, kdež nebude slunce, neb sám Bůh bude světlo toho království, a všichni volení k němu podobni budou v jasnosti slávy jeh XIV. Osmá neděle po božím narození. Čtení svatého Matouše v XX. kapitole. V ten čas řekl Pán Ježíš učedlníkům svým: „Po- dobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž jest vyšel nejprve ráno, aby uvedl dělníky na vinnici svou. A když se smlouva stala s dělníky z pe- níze denního, poslalje na vinnici svou. A vyšed v ho- dinu třetí, uzřel jiné na najmišti, ani stojí prázdni. I řekl jim: „„Jděte i vy na vinnici mou, a co bude spra- vedlivého, dámť vám.““ A oni šli jsou. Opět pak vyšed při šesté a deváté hodině a učinil též. Při jedenácté pak hodině vyšel a nalezl jiné, ani stojí. I řekl jim: »„Cotu stojíte celý den prázdní.““ Řkou jemu: „„Neb nižádný nás nenajal.““ Dí jim: „„Jděte i vy na vinnici mou.““ A když byl večér, řek! Pán vinnice šafáři svému: »„Povolejž dělníkův a zaplať jim mzdu, počna od posled- ních do prvních.““ A když jsou přišli ti, ježto byli při jedenácté hodině přišli, vzali jsou po jednom penízi. A přišedše první, domnívali jsou se, že by více měli vzíti. Ale vzali jsou i oni po jednom penízi. A vzavše, reptali jsou proti hospodáři, řkouce: »„Tito poslední jednu ho- dinu jsou dělali a rovné jsi je nám učinil, jenž jsme nesli
90 tivných požívali. Protož jim rovnou pomstu činiti přikazuje, aby je svá- zali, každou svobodu jim odejmouce, aby již ničímž nevládli, ani sebou, ani vůlí, ani světem, ani životem. Ale aby jimi vládlo všecko zlé, jemuž jsou nechtěli a jehož jsou se báli a nebo trpěti nechtěli pro své dobré zde v světě; avšak již teď to trpěti věčně musí. Svažte je; neboť oni jsou prve vázali chudé a spravedlivé a vodili je do žalářův i na smrť a páni zde svou chudinku rozličně trápili mnohými nespravedlnostmi jako ukrutní pohané. Protož dí Pán: „Svažte je v snopky;“ každého pokolení hříšníky spolu. Pyšných snop s Luciperem, králem jich; vražedlníky všechny s Kainem nenavistivým; smilníky všecky se Sodomskými; žráče, hodovníky a ožralce peské s bohatcem, kterýž hodoval na každý den skvostvě a potom v pekle pohřeben. Lakomce s oním bohatcem sváží, ježto zbořiti chtěl stodoly staré a nově ustavěti a naplniti je a než jimi dospěl, už z něho čerti duši vydřeli. Lenivé všecky s oním lenochem, ježto vzal hřivnu, zakopal ji, a netěžil jí. A tak všecky hříšníky sobě podobné v úmyslech i v skutcích, kteříž jsou sobě pomocni byli radami nebo jinými příčinami kterýchkoli zlostí, nebo se v bludy svodili, aby také tak spolu svázáni byli v snopky k věčnému ohni. I dí dále čtení: „A pšenici shromažděte do stodoly mé.“ Tehdy se stkvíti budou spravedliví jako slunce v království otce jich; to jest, když všecken koukol od nich oddělen bude a svázán v snopky k spálení. A tu Pán dí k jich utěšení a naději, že se budou stkvíti jakožto slunce, ježto jest největší krásy a jasnosti v světle. A praví jim kde: že v království otce všech zvolených, kdež nebude slunce, neb sám Bůh bude světlo toho království, a všichni volení k němu podobni budou v jasnosti slávy jeh XIV. Osmá neděle po božím narození. Čtení svatého Matouše v XX. kapitole. V ten čas řekl Pán Ježíš učedlníkům svým: „Po- dobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž jest vyšel nejprve ráno, aby uvedl dělníky na vinnici svou. A když se smlouva stala s dělníky z pe- níze denního, poslalje na vinnici svou. A vyšed v ho- dinu třetí, uzřel jiné na najmišti, ani stojí prázdni. I řekl jim: „„Jděte i vy na vinnici mou, a co bude spra- vedlivého, dámť vám.““ A oni šli jsou. Opět pak vyšed při šesté a deváté hodině a učinil též. Při jedenácté pak hodině vyšel a nalezl jiné, ani stojí. I řekl jim: »„Cotu stojíte celý den prázdní.““ Řkou jemu: „„Neb nižádný nás nenajal.““ Dí jim: „„Jděte i vy na vinnici mou.““ A když byl večér, řek! Pán vinnice šafáři svému: »„Povolejž dělníkův a zaplať jim mzdu, počna od posled- ních do prvních.““ A když jsou přišli ti, ježto byli při jedenácté hodině přišli, vzali jsou po jednom penízi. A přišedše první, domnívali jsou se, že by více měli vzíti. Ale vzali jsou i oni po jednom penízi. A vzavše, reptali jsou proti hospodáři, řkouce: »„Tito poslední jednu ho- dinu jsou dělali a rovné jsi je nám učinil, jenž jsme nesli
Strana 91
91 břímě dne i vedra.““ A on odpověděv jednomu z nich, řekl: „„Příteli, nečinímť tobě křivdy, však z peníze den- ního smluvil se mnou; vezmiž, což tvého jest a jdi. Chciť zajisté i tomuto poslednímu dáti jako i tobě. Zdaliž mi nesluší učiniti, což chci? čili oko tvé nešlechetné jest, že já dobrý jsem? Takť budou poslední první a první po- slední; neb jest mnoho povolaných, ale málo vyvole- ný ch.““a Toto podobenství od Spasitele našeho pověděné jest i tajemství plné skrytých a velikých věcí božských a naší hlouposti jako tvrdý pokrm před dětmi položený, však příliš chutný a síly plný. Protož ty, milý ho- spodáři náš, pane Jezu Kriste, račiž nám toho chleba ulomiti, abychom z něho síly a nasycení nabyli a k tvé cti a k chvále spolu s bližními se jím sdíleli atd. To království nebeské tuto se rozumí, že jest církev svatá, jenž jest sbor vyvolených božích k věčnému spasení, v němžto on bydlí a bydliti chce. Vinnice pak ta, do níž ten hospodář dělníky uvodí, takéž týmž jménem církev svatá jmenuje se, kterouž jest tuto připodobnil k této hmotné vinnici, na níž hospodář, učině smlouvu s dělníky z peníze den- ního, posílá je, aby tam dělali. Aby z takového příkladu tělesného mohla snáze pravda srozuměna býti, kteroužto pravdou spravovati se má lid boží v cestě spasení svého. Dí tu čtení, že jest vyšel nejprve ráno, aby uvedl dělníky na vinnici svou. A když se smlouva stala s dělníky z pe- níze denního, poslal je do vinnice své. To jest, že ten hospodář, nejpil- nější a nejmoudřejší Bůh všech zástupův, hned z počátku, jakž jest lidi stvořil, vždy jest hledal těch, kteří by se hodili na to dílo výborné do jeho vinnice. Protož hned ráno na počátku světa uvedl jest na své dílo ty, kteříž jsou se jemu líbili a jemu věřili. Ale hledíce ku počátku řeči čtení tohoto, když jest sobě zvolil vinnici ze všech národův na světě a štípil ji krví syna svého, to může nejprve ráno býti, když jest tento hospodář vinnice sám přišel volat dělníkův na dílo vinnice své. A nejprv- nější dělníky na tuto vinnici uvedl jest apoštoly své a zdělal je po sobě zprávce a vinaře té vinnice, kteréž jest dobyl a štípil ji krví svou a poslal je po všem světě, aby kázali čtení všemu stvoření a volali dělníky do vinnice jeho. A učinil s nimi smlouvu o všelikém díle, kterak co má dě- láno býti v jeho vinnici. A tu všecku smlouvu položil jim v zákoně svém a na tu smlouvu dal jim moc a klíče umění ku poznání všelikého díla zlého nebo dobrého, aby tím uměním poznávajíce zlé dělníky, nedali jim místa ve vinnici. Nebo i s první vinnicí, kterouž jest sobě byl z Egypta vyvedl v ruce silné, smlouvu velmi rozumnou, pamětlivou a tvrdou učinil jest, aby všecko tak děláno bylo, jakž smlouva jeho zákona učí. A za to jim slíbil pod přísahou dáti zemi dobrou, mlékem a strdí tekoucí, však tak, jestliže naplní přikázaní jeho. Protož přišel sám na svět, učinil jest smlovu s dělníky vinnice, kterouž jest zvolil ze všech národův pod nebem a štípil ji krví svou. A dělníkům to za dílo položil smlouvě, aby nejprv věřili jemu a milovali Pána Boha ze všeho srdce svého, ze vší duše své a ze všech mocí svých a to milování tak ujistili, ostříhajíce všech přikázaní jeho. Nebo nižádný nemůže milovati Boha, kdo se jemu protiví; a ten se každý jemu protiví a jej tupí, kdož přikázaní jeho nedrží. A v těch přikázaních jest rozumnosť, umění těch díl, která mají dělníci na vinnici boží dělati. Nebo nižádný neprospěje ani se zlíbí hospodáři, kterakkoli
91 břímě dne i vedra.““ A on odpověděv jednomu z nich, řekl: „„Příteli, nečinímť tobě křivdy, však z peníze den- ního smluvil se mnou; vezmiž, což tvého jest a jdi. Chciť zajisté i tomuto poslednímu dáti jako i tobě. Zdaliž mi nesluší učiniti, což chci? čili oko tvé nešlechetné jest, že já dobrý jsem? Takť budou poslední první a první po- slední; neb jest mnoho povolaných, ale málo vyvole- ný ch.““a Toto podobenství od Spasitele našeho pověděné jest i tajemství plné skrytých a velikých věcí božských a naší hlouposti jako tvrdý pokrm před dětmi položený, však příliš chutný a síly plný. Protož ty, milý ho- spodáři náš, pane Jezu Kriste, račiž nám toho chleba ulomiti, abychom z něho síly a nasycení nabyli a k tvé cti a k chvále spolu s bližními se jím sdíleli atd. To království nebeské tuto se rozumí, že jest církev svatá, jenž jest sbor vyvolených božích k věčnému spasení, v němžto on bydlí a bydliti chce. Vinnice pak ta, do níž ten hospodář dělníky uvodí, takéž týmž jménem církev svatá jmenuje se, kterouž jest tuto připodobnil k této hmotné vinnici, na níž hospodář, učině smlouvu s dělníky z peníze den- ního, posílá je, aby tam dělali. Aby z takového příkladu tělesného mohla snáze pravda srozuměna býti, kteroužto pravdou spravovati se má lid boží v cestě spasení svého. Dí tu čtení, že jest vyšel nejprve ráno, aby uvedl dělníky na vinnici svou. A když se smlouva stala s dělníky z pe- níze denního, poslal je do vinnice své. To jest, že ten hospodář, nejpil- nější a nejmoudřejší Bůh všech zástupův, hned z počátku, jakž jest lidi stvořil, vždy jest hledal těch, kteří by se hodili na to dílo výborné do jeho vinnice. Protož hned ráno na počátku světa uvedl jest na své dílo ty, kteříž jsou se jemu líbili a jemu věřili. Ale hledíce ku počátku řeči čtení tohoto, když jest sobě zvolil vinnici ze všech národův na světě a štípil ji krví syna svého, to může nejprve ráno býti, když jest tento hospodář vinnice sám přišel volat dělníkův na dílo vinnice své. A nejprv- nější dělníky na tuto vinnici uvedl jest apoštoly své a zdělal je po sobě zprávce a vinaře té vinnice, kteréž jest dobyl a štípil ji krví svou a poslal je po všem světě, aby kázali čtení všemu stvoření a volali dělníky do vinnice jeho. A učinil s nimi smlouvu o všelikém díle, kterak co má dě- láno býti v jeho vinnici. A tu všecku smlouvu položil jim v zákoně svém a na tu smlouvu dal jim moc a klíče umění ku poznání všelikého díla zlého nebo dobrého, aby tím uměním poznávajíce zlé dělníky, nedali jim místa ve vinnici. Nebo i s první vinnicí, kterouž jest sobě byl z Egypta vyvedl v ruce silné, smlouvu velmi rozumnou, pamětlivou a tvrdou učinil jest, aby všecko tak děláno bylo, jakž smlouva jeho zákona učí. A za to jim slíbil pod přísahou dáti zemi dobrou, mlékem a strdí tekoucí, však tak, jestliže naplní přikázaní jeho. Protož přišel sám na svět, učinil jest smlovu s dělníky vinnice, kterouž jest zvolil ze všech národův pod nebem a štípil ji krví svou. A dělníkům to za dílo položil smlouvě, aby nejprv věřili jemu a milovali Pána Boha ze všeho srdce svého, ze vší duše své a ze všech mocí svých a to milování tak ujistili, ostříhajíce všech přikázaní jeho. Nebo nižádný nemůže milovati Boha, kdo se jemu protiví; a ten se každý jemu protiví a jej tupí, kdož přikázaní jeho nedrží. A v těch přikázaních jest rozumnosť, umění těch díl, která mají dělníci na vinnici boží dělati. Nebo nižádný neprospěje ani se zlíbí hospodáři, kterakkoli
Strana 92
92 dělá, nedělá-li podle smlouvy těch díl, kteráž on přikazuje. A tu smlouvu učinil s dělníky, kteříž právě dělati budou z peníze denního, to jest, aby skonajíce práci díla u vinnici jeho, měli za to odplatu věčnou. Jakož dí svatý Jan: „To jest zaslíbení, kteréž jest zaslíbil nám život věčný. Protož nic nemůže býti pomyšleno na světě milejšího lidem putujícím, než takové naděje čekání, aby jich práce byla takového štěstí, po níž tak slavné odpočinutí a života zvelebení má přijato býti. A dokavadž jest takové doufání bylo v lidech živo, dotud štěstí a rozkoše světa v mrzkosti jako lejna byly jsou a práce díla na vinnice chutna byla bez lenosti; bez- práví a smrť pro jméno Boží trpěti byla jim radosť. Ale když jest ta- kové doufání v lidech umřelo, všecky ty věci pověděné padly jsou v nich a milování světa a tělesného života živo v nich jest, lenosť k skutkům dobrým a bázeň veliká k trpení protivných věcí a z toho všecka sprave- dlnosť v lidech umrtvena jest. Protož my již v těchto časích zlých a nebezpečných, v nichžto se svět skoná, nic utěšeného nemůžeme o té vinnici mluviti. Nebo vepř di- voký z lesa z kořen vykopal ji a zvláštní zvěř s desíti rohy a se sedmi hlavami spásla ji a zkazila ohradu její a v planosť obráceno jest a cizího štěpení nese překyselý hrozen z vinnice Sodomských a z předměstí Go- morských, jahodka vinná jich jahodka žlučí a hrozen převelmi hořký, žlně drakův víno jich. Nebo vinaři té vinnice opustili jsou Pána Boha a opili jsou se krví svatých, kteréž Bůh posýlá k tomu, aby opravili zka- žení té vinnice. A sami vinaři přezlí vešli jsou v smlouvu s dělníky vin- nice skrze cizí duch lživý pod jménem víry Kristovy, postavivše je na svých lživých zákonech i učí dělníky dělati podle zprávy těch zákonů, davše jim cesty a svobodu ve všelikém přestoupení zákona božího, ště- pují je skrze svůj duch lživý v skutcích zamyšlené a mylné spravedlnosti podle zákonův svých, zákonu Kristovu odporných. A podle toho slibují jim v Kristu lstivě spasení. A tak pod jménem Krista svou lež provedou, svůj duch lživý v něj obalujíce; protož neokusí hospodář vína jich tak přezlého. Aniž takoví vinaři převrácení uvodí koho do vinnice sodomských a smlouvy s ním činí jinak, jedině aby sobě jeho v užitek smluvili a hrozny se jim činili, aby z nich ssáli sladkosť užitkův zemských k utě- šení těla. Nebo všecka jich posvěcování i svatosti, služebnosti jich, všecky jich slavnosti hodův a nábožeuství jsou v zisku zceněny. Potom dí čtení: „A vyšed v hodinu třetí, uzřel jiné stojíce na naj- mišti prázdny. I řekl jim: „„Jděte i vy na vinnici mou a což bude spra- vedlivé, dámť vám.““ I šli jsou. A opět vyšed v hodinu šestou a de- vátou a učinil též. V jedenáctou pak hodinu vyšel jest a nalezl jiné sto- jící, i řekl jim: „„Co tu stojíte celý den prázdni.““ Řekli jsou jemu: „„Neb nás nižádný nenajal.““ Vece jim: „„Jděte i vy na vinnici mou.““ V těch slovích čtení ukazuje pilnosť hospodáře, že od první hodiny až do jedenácté vycházel na najmiště k najímání dělníků rozličných na vin- nici svou, aby na ní vždy celý den děláno bylo, aby pro nedostatek děl- níků nezpustla. Protož veliké štěstí nahodí se tomu, kdož jsa povolán na jeho vinnici, dělá věrně podle smlouvy. Neb kromě té vinnice, Boha zá- stupův, cožkoli kdo dělá, nedělá díla božího, aniž může dělati. A po- něvadž podle smlouvy nedělá v jeho vinnici, takéť peníze denního nebude míti od něho. Skrze ty pak hodiny rozumějí se věkové světa, že on jako hospodář, ježto všem věcem rozumí, znal jest od počátku, koho, kterak a kdy má povolati do své vinnice na tak výborné dílo a k tak veliké odplatě při-
92 dělá, nedělá-li podle smlouvy těch díl, kteráž on přikazuje. A tu smlouvu učinil s dělníky, kteříž právě dělati budou z peníze denního, to jest, aby skonajíce práci díla u vinnici jeho, měli za to odplatu věčnou. Jakož dí svatý Jan: „To jest zaslíbení, kteréž jest zaslíbil nám život věčný. Protož nic nemůže býti pomyšleno na světě milejšího lidem putujícím, než takové naděje čekání, aby jich práce byla takového štěstí, po níž tak slavné odpočinutí a života zvelebení má přijato býti. A dokavadž jest takové doufání bylo v lidech živo, dotud štěstí a rozkoše světa v mrzkosti jako lejna byly jsou a práce díla na vinnice chutna byla bez lenosti; bez- práví a smrť pro jméno Boží trpěti byla jim radosť. Ale když jest ta- kové doufání v lidech umřelo, všecky ty věci pověděné padly jsou v nich a milování světa a tělesného života živo v nich jest, lenosť k skutkům dobrým a bázeň veliká k trpení protivných věcí a z toho všecka sprave- dlnosť v lidech umrtvena jest. Protož my již v těchto časích zlých a nebezpečných, v nichžto se svět skoná, nic utěšeného nemůžeme o té vinnici mluviti. Nebo vepř di- voký z lesa z kořen vykopal ji a zvláštní zvěř s desíti rohy a se sedmi hlavami spásla ji a zkazila ohradu její a v planosť obráceno jest a cizího štěpení nese překyselý hrozen z vinnice Sodomských a z předměstí Go- morských, jahodka vinná jich jahodka žlučí a hrozen převelmi hořký, žlně drakův víno jich. Nebo vinaři té vinnice opustili jsou Pána Boha a opili jsou se krví svatých, kteréž Bůh posýlá k tomu, aby opravili zka- žení té vinnice. A sami vinaři přezlí vešli jsou v smlouvu s dělníky vin- nice skrze cizí duch lživý pod jménem víry Kristovy, postavivše je na svých lživých zákonech i učí dělníky dělati podle zprávy těch zákonů, davše jim cesty a svobodu ve všelikém přestoupení zákona božího, ště- pují je skrze svůj duch lživý v skutcích zamyšlené a mylné spravedlnosti podle zákonův svých, zákonu Kristovu odporných. A podle toho slibují jim v Kristu lstivě spasení. A tak pod jménem Krista svou lež provedou, svůj duch lživý v něj obalujíce; protož neokusí hospodář vína jich tak přezlého. Aniž takoví vinaři převrácení uvodí koho do vinnice sodomských a smlouvy s ním činí jinak, jedině aby sobě jeho v užitek smluvili a hrozny se jim činili, aby z nich ssáli sladkosť užitkův zemských k utě- šení těla. Nebo všecka jich posvěcování i svatosti, služebnosti jich, všecky jich slavnosti hodův a nábožeuství jsou v zisku zceněny. Potom dí čtení: „A vyšed v hodinu třetí, uzřel jiné stojíce na naj- mišti prázdny. I řekl jim: „„Jděte i vy na vinnici mou a což bude spra- vedlivé, dámť vám.““ I šli jsou. A opět vyšed v hodinu šestou a de- vátou a učinil též. V jedenáctou pak hodinu vyšel jest a nalezl jiné sto- jící, i řekl jim: „„Co tu stojíte celý den prázdni.““ Řekli jsou jemu: „„Neb nás nižádný nenajal.““ Vece jim: „„Jděte i vy na vinnici mou.““ V těch slovích čtení ukazuje pilnosť hospodáře, že od první hodiny až do jedenácté vycházel na najmiště k najímání dělníků rozličných na vin- nici svou, aby na ní vždy celý den děláno bylo, aby pro nedostatek děl- níků nezpustla. Protož veliké štěstí nahodí se tomu, kdož jsa povolán na jeho vinnici, dělá věrně podle smlouvy. Neb kromě té vinnice, Boha zá- stupův, cožkoli kdo dělá, nedělá díla božího, aniž může dělati. A po- něvadž podle smlouvy nedělá v jeho vinnici, takéť peníze denního nebude míti od něho. Skrze ty pak hodiny rozumějí se věkové světa, že on jako hospodář, ježto všem věcem rozumí, znal jest od počátku, koho, kterak a kdy má povolati do své vinnice na tak výborné dílo a k tak veliké odplatě při-
Strana 93
93 děliti jeho. Ale že jest některé hodiny opustil, nevycházeje najímat, snad proto, že viděl některé nehodné k dílu vinnice své a tak i k odplatě. Také skrze hodiny dne věkové člověka každého rozumějí se. Protož tento hospodář přemoudrý, znaje běh každého člověka i v tom, že ne v každou hodinu volá jeho na dílo do vinnice své, ale některé ráno v ne- vinnosti, hned z mládí přivolá k spravedlnosti a ku poctivým stavům, některé volá v třetí, v šestou a v devátou hodinu, jako v jinošství i v mužství a nad to výše. Nebo takoví silní mohou u vítězství stálí býti proti hříchům, nebo v těch časích nejvíce panují lidem smilstva, utěšení světa a k mnohým zlostem chtění, a to bude jich dílo na vinnici, pře- moci ty klopotnosti držící ke zlému. Také mohou býti silní, podstoupiti veliká pokušení a bezpráví od světa. Také mohou býti stateční k slu- žebnostem dobrých skutkův podlé úřadův nebo jinak. A to vše díla hodná na vinnici podle úmluvy hospodářovy. Ti pak, kteříž jsou až do deváté hodiny kromě vinnice byli, nic dobrého nedělajíce, takoví bývají, ježto se již rozličných hříchův napasou na světě, tak že jim někdy samým počnou v mrzkosti býti a Pán v tu hodinu zavolá na ně, aby šli na jeho dílo do vinnice. Nebo v ten čas bývají pochopnější, než v tu chvíli, když jsou vřeli v zlostech s mnohou libostí, ale však po velikém hřešení s velikou ranou ostanou. Neboť obvyklosť mnohá v hříších s libostmi ostane v nich, popouzející mysli i srdce ku prvním činům zlým. Protož ty věci skrotiti a domův s nimi přijíti, těžko jest v tom obvyklým lidem. Avšak to za dílo na vinnici podlé smlouvy majíce, musí s násilím přemáhati vůli tělesnou a obyčeje zlé, aby za to peníz denní podle smlouvy vzali. Ale ti, jižto jsou v jedenáctou hodinu povolaní, rozumějí se lidé staří podle těla, ježto jsou již jako na podčepí a jsou již mrtví světu a svět k nim mrzkosť má. Avšak málo takových do vinnice boží vchodí, neb aniž již mohou právě rozuměti božím věcem. Ale však těmto hospodář dobrotivý, ježto v své vinnici má nedostatek v dělnicích, i takovým ne- pohrdá a ještě je přijme, půjdou-li na dílo dobrovolně do jeho vinnice. Také jedenáctá hodina může býti čas poslední před smrtí člověka, ježto rozličnými smrtmi vnáhle zachváceni jsouce, hledají milosti boží, jako lotr, na kříži vise s pánem Ježíšem, pozdě se kaje, milosť boží jest nalezl. Nebo jest k tomu řeč svatého Petra, jenžto dí: „Nemeškáť pán po zaslíbením, ale trpělivě čeká pro vás nechtě, aby kdo zahynul, ale aby se všichni ku pánu obrátili.“ A z toho jest známo, že Bůh některé lidi trpí dlouho, čekaje obrácení jich do poslední hodiny. Ale ti nejsou tímto mluvením ujištěni, ježto často mnohá léta jsouce voláni ku pokání, vždy zhrdají pravé pokání činiti; ti sobě nebezpečně tím lotrem pozdě kajícím cestu ku pokání na smrť stelou. Nebo poslední čas nejistý k opravení života a ku pokání sobě ukládaji a jistý s potupou pomíjejí, mnohá volání a napomínání zmeškajíce někdy zoumyslně. A dí tu čtení, že jsou stáli na najmišti. I můžeme skrze to roz- uměti tento svět, na němž marní lidé prázdni stojí a zlý trh na něm konají a směnu s ďáblem ve dne i v noci mají. Nebo přijímajíce od ďábla hřích, v němž jest smrť jich, sami se dáblu v moc a v službu dávají a tak v něho se najímají a všecko své dobré vnitřní a duchovní za bláto zemských rozkoší těla a věčné dobré za časný a krátký příbytek zdejší směňují. A řekl jim hospodář, že stojí na tom tržišti prázdni. Ač jim ďábel prázdniti nedá, ale vodí je po nesnadných cestách. Však jsou proto prázdni, neb jsou užitkův zbaveni, kterýmiž se život věčný zasluhuje 17
93 děliti jeho. Ale že jest některé hodiny opustil, nevycházeje najímat, snad proto, že viděl některé nehodné k dílu vinnice své a tak i k odplatě. Také skrze hodiny dne věkové člověka každého rozumějí se. Protož tento hospodář přemoudrý, znaje běh každého člověka i v tom, že ne v každou hodinu volá jeho na dílo do vinnice své, ale některé ráno v ne- vinnosti, hned z mládí přivolá k spravedlnosti a ku poctivým stavům, některé volá v třetí, v šestou a v devátou hodinu, jako v jinošství i v mužství a nad to výše. Nebo takoví silní mohou u vítězství stálí býti proti hříchům, nebo v těch časích nejvíce panují lidem smilstva, utěšení světa a k mnohým zlostem chtění, a to bude jich dílo na vinnici, pře- moci ty klopotnosti držící ke zlému. Také mohou býti silní, podstoupiti veliká pokušení a bezpráví od světa. Také mohou býti stateční k slu- žebnostem dobrých skutkův podlé úřadův nebo jinak. A to vše díla hodná na vinnici podle úmluvy hospodářovy. Ti pak, kteříž jsou až do deváté hodiny kromě vinnice byli, nic dobrého nedělajíce, takoví bývají, ježto se již rozličných hříchův napasou na světě, tak že jim někdy samým počnou v mrzkosti býti a Pán v tu hodinu zavolá na ně, aby šli na jeho dílo do vinnice. Nebo v ten čas bývají pochopnější, než v tu chvíli, když jsou vřeli v zlostech s mnohou libostí, ale však po velikém hřešení s velikou ranou ostanou. Neboť obvyklosť mnohá v hříších s libostmi ostane v nich, popouzející mysli i srdce ku prvním činům zlým. Protož ty věci skrotiti a domův s nimi přijíti, těžko jest v tom obvyklým lidem. Avšak to za dílo na vinnici podlé smlouvy majíce, musí s násilím přemáhati vůli tělesnou a obyčeje zlé, aby za to peníz denní podle smlouvy vzali. Ale ti, jižto jsou v jedenáctou hodinu povolaní, rozumějí se lidé staří podle těla, ježto jsou již jako na podčepí a jsou již mrtví světu a svět k nim mrzkosť má. Avšak málo takových do vinnice boží vchodí, neb aniž již mohou právě rozuměti božím věcem. Ale však těmto hospodář dobrotivý, ježto v své vinnici má nedostatek v dělnicích, i takovým ne- pohrdá a ještě je přijme, půjdou-li na dílo dobrovolně do jeho vinnice. Také jedenáctá hodina může býti čas poslední před smrtí člověka, ježto rozličnými smrtmi vnáhle zachváceni jsouce, hledají milosti boží, jako lotr, na kříži vise s pánem Ježíšem, pozdě se kaje, milosť boží jest nalezl. Nebo jest k tomu řeč svatého Petra, jenžto dí: „Nemeškáť pán po zaslíbením, ale trpělivě čeká pro vás nechtě, aby kdo zahynul, ale aby se všichni ku pánu obrátili.“ A z toho jest známo, že Bůh některé lidi trpí dlouho, čekaje obrácení jich do poslední hodiny. Ale ti nejsou tímto mluvením ujištěni, ježto často mnohá léta jsouce voláni ku pokání, vždy zhrdají pravé pokání činiti; ti sobě nebezpečně tím lotrem pozdě kajícím cestu ku pokání na smrť stelou. Nebo poslední čas nejistý k opravení života a ku pokání sobě ukládaji a jistý s potupou pomíjejí, mnohá volání a napomínání zmeškajíce někdy zoumyslně. A dí tu čtení, že jsou stáli na najmišti. I můžeme skrze to roz- uměti tento svět, na němž marní lidé prázdni stojí a zlý trh na něm konají a směnu s ďáblem ve dne i v noci mají. Nebo přijímajíce od ďábla hřích, v němž jest smrť jich, sami se dáblu v moc a v službu dávají a tak v něho se najímají a všecko své dobré vnitřní a duchovní za bláto zemských rozkoší těla a věčné dobré za časný a krátký příbytek zdejší směňují. A řekl jim hospodář, že stojí na tom tržišti prázdni. Ač jim ďábel prázdniti nedá, ale vodí je po nesnadných cestách. Však jsou proto prázdni, neb jsou užitkův zbaveni, kterýmiž se život věčný zasluhuje 17
Strana 94
94 a milosť boží, a té milosti nemohou míti jinak, leč je hospodář uvede na dílo do vinnice své. Nebo jedině v té platna jsou s užitkem díla. I dí tu, že jsou se vymlouvali z té prázdnoty, řkouce: „Nebo jest nás nižádný nepojal do vinnice.“ Protož jedině sám tento hospodář sli- toval se a pojal takové prázdné do vinnice. Nebo není o tom pochybení nyní i jindy, by jeho obzvláštní milosti v tom nebyla, nižádný by nebyl uveden na dílo do vinnice jeho. Neb, ač mnozí jsou ti přezlí vinaři, tiť nemohou nižádného uvésti do té vinnice. Poněvadž zabíjejí sluhy jeho, kteréž on posýlá k opravení té vinnice, kterouž jsou oni zkazili a spásli jako zlá zvěř a již jsou i samého hospodáře z ní vyvrhli. Již sami panují, již sami posvěcuj místo něho. A již ne krev Kristova posvěcuje a smývá hříchův lidských, ale on z své moci činí svaty, kteréž chtí. Protož, pane Bože mocný, obrať se a sezři s nebe a viz a navštěv vinnici tuto a do- konej ji, kterouž jest štípila pravice tvá. Ty sám, milý pane, oprav zka- žení její a pošli na ni vinaře podle ducha apoštolův svých, ať by se za- zelenala skrze moc syna tvého, sladkosť hroznův k libosti tvé aby přinesla a vypleniž z ní zlé vinaře a nájemníky, kteréž jsou do ní děrou se vetřeli a neprávě v ní šafují. Potom dí čtení: „A když se stal večer, řekl pán vinnice vladaři svému: „Povolej dělníkův a dej jim mzdu jich, počna od nejposlednějších až do prvních.“ A když jsou přišli ti, kteříž jsou v jedenáctou hodinu přišli, vzali jsou jednostejné peníze.“ V těch slovích čtení vypravuje se veliké utěšení tím vinnici boží. A dí: „Když byl večer.“ A tenť přijde každému na smrti anebo v soudný den, když pán vinnice platiti bude skrze vladaře Krista všem těm podle skutkův, kteří jsou dělali na vin- nici jeho. Večer dělníci rádi vidí, neb jeho žádostivě čekají pro odpoči- nutí své práce, kteráž se jim prodlévala, přivodící ustání a zemdlení života. Ó, kterak nad to po takovém obtížení, kteréž zde věrně nesou, chutný večer bude, skonávaje práce ty a přivodě odpočinutí s utěšením, po němž již nikdy žádná práce nenastane! A nad to více, že tu mzda za práci dána bude s plnou radostí, s poznáním Boha s jeho plností. Jakož on sám dí: „Já jsem odplata tvá hojná.“ A též i Spasitel dí: „Toť jest život věčný, aby poznali tě samého pravého Boha“ atd. A jest tuto utěšení v slovích pána vinnice lekavým, zmeškalým a pozdě do vinnice přišlým s malým zasloužením, když přikazuje vladaři, aby platil dělníkům, počna od nejposlednějších až do prvních, a aby dal posledním tolikéž peněz za dílo jedné hodiny, jako prvním za dílo celého dne, aby ukázal ochotnosť svou zmeškalým, aby v něm větší víru a na- ději měli. A dí dále čtení: „A vidouce to první, domnívali se, že by měli více vzíti a vzali jsou i oni jednostejné peníze; a vzavše, reptali jsou proti hospodáři, řkouce: Tito nejposlednější jedinou hodinu dělali jsou a rovné jsi je nám učinil, ježto jsme nesli břemeno dne a horka.““ Tato slova činí velikou nesnáz. Nebo přidadouce víry k těm slovům, díme, že večer jest soudný den, kdežto jednomu každému bude zaplaceno podle skutkův jeho. Ale, aby tu dělníci, vezmouce blahoslavenství věčného, reptali proti hospodáři, to nemůže státi podle víry naší. Jakož i dokto- rové tomu odpírají, řkouce, že nižádný nepřijde do blahoslavenství věč- ného, kdož repce, ani kdo reptavý může tam vstáti. Nebo blahoslavenství takové dokonalosti jest, že ty, kteříž tam přijdou, v se promění a spojí je v jednu vůli s Bohem a naplní je radostí bez nedostatku. Protož ta- koví již nebudou moci reptati proti Bohu, ani proti bližním svým, nebo
94 a milosť boží, a té milosti nemohou míti jinak, leč je hospodář uvede na dílo do vinnice své. Nebo jedině v té platna jsou s užitkem díla. I dí tu, že jsou se vymlouvali z té prázdnoty, řkouce: „Nebo jest nás nižádný nepojal do vinnice.“ Protož jedině sám tento hospodář sli- toval se a pojal takové prázdné do vinnice. Nebo není o tom pochybení nyní i jindy, by jeho obzvláštní milosti v tom nebyla, nižádný by nebyl uveden na dílo do vinnice jeho. Neb, ač mnozí jsou ti přezlí vinaři, tiť nemohou nižádného uvésti do té vinnice. Poněvadž zabíjejí sluhy jeho, kteréž on posýlá k opravení té vinnice, kterouž jsou oni zkazili a spásli jako zlá zvěř a již jsou i samého hospodáře z ní vyvrhli. Již sami panují, již sami posvěcuj místo něho. A již ne krev Kristova posvěcuje a smývá hříchův lidských, ale on z své moci činí svaty, kteréž chtí. Protož, pane Bože mocný, obrať se a sezři s nebe a viz a navštěv vinnici tuto a do- konej ji, kterouž jest štípila pravice tvá. Ty sám, milý pane, oprav zka- žení její a pošli na ni vinaře podle ducha apoštolův svých, ať by se za- zelenala skrze moc syna tvého, sladkosť hroznův k libosti tvé aby přinesla a vypleniž z ní zlé vinaře a nájemníky, kteréž jsou do ní děrou se vetřeli a neprávě v ní šafují. Potom dí čtení: „A když se stal večer, řekl pán vinnice vladaři svému: „Povolej dělníkův a dej jim mzdu jich, počna od nejposlednějších až do prvních.“ A když jsou přišli ti, kteříž jsou v jedenáctou hodinu přišli, vzali jsou jednostejné peníze.“ V těch slovích čtení vypravuje se veliké utěšení tím vinnici boží. A dí: „Když byl večer.“ A tenť přijde každému na smrti anebo v soudný den, když pán vinnice platiti bude skrze vladaře Krista všem těm podle skutkův, kteří jsou dělali na vin- nici jeho. Večer dělníci rádi vidí, neb jeho žádostivě čekají pro odpoči- nutí své práce, kteráž se jim prodlévala, přivodící ustání a zemdlení života. Ó, kterak nad to po takovém obtížení, kteréž zde věrně nesou, chutný večer bude, skonávaje práce ty a přivodě odpočinutí s utěšením, po němž již nikdy žádná práce nenastane! A nad to více, že tu mzda za práci dána bude s plnou radostí, s poznáním Boha s jeho plností. Jakož on sám dí: „Já jsem odplata tvá hojná.“ A též i Spasitel dí: „Toť jest život věčný, aby poznali tě samého pravého Boha“ atd. A jest tuto utěšení v slovích pána vinnice lekavým, zmeškalým a pozdě do vinnice přišlým s malým zasloužením, když přikazuje vladaři, aby platil dělníkům, počna od nejposlednějších až do prvních, a aby dal posledním tolikéž peněz za dílo jedné hodiny, jako prvním za dílo celého dne, aby ukázal ochotnosť svou zmeškalým, aby v něm větší víru a na- ději měli. A dí dále čtení: „A vidouce to první, domnívali se, že by měli více vzíti a vzali jsou i oni jednostejné peníze; a vzavše, reptali jsou proti hospodáři, řkouce: Tito nejposlednější jedinou hodinu dělali jsou a rovné jsi je nám učinil, ježto jsme nesli břemeno dne a horka.““ Tato slova činí velikou nesnáz. Nebo přidadouce víry k těm slovům, díme, že večer jest soudný den, kdežto jednomu každému bude zaplaceno podle skutkův jeho. Ale, aby tu dělníci, vezmouce blahoslavenství věčného, reptali proti hospodáři, to nemůže státi podle víry naší. Jakož i dokto- rové tomu odpírají, řkouce, že nižádný nepřijde do blahoslavenství věč- ného, kdož repce, ani kdo reptavý může tam vstáti. Nebo blahoslavenství takové dokonalosti jest, že ty, kteříž tam přijdou, v se promění a spojí je v jednu vůli s Bohem a naplní je radostí bez nedostatku. Protož ta- koví již nebudou moci reptati proti Bohu, ani proti bližním svým, nebo
Strana 95
95 v nich nenávisti nebude, kteráž zbuzuje reptání. Tam vše pokojní a vděční budou. Nebo psáno jest, že ti, kteříž děkují Bohu a chválí jej, děditi budou zemi věčnou. Aniž také vladař Pán Ježíš u večer v den soudný, platě každému podle skutkův jeho, dí k němu: „Příteli, nečiním tobě křivdy; vezma, což tvého jest, jdiž.“ Ale dí těm, kteříž budou odplaty hodni od něho: „Pojďte, požehnaní otce mého, a vládněte královstvím vám připraveným.“ A druhým dí: „Odstupte ode mne, zlořečení, do ohně věčného.“ A to nebude peníz denní za dílo na vinnici, ale pomsta hrozná za hříchy. Aniž také z toho, že hospodář kázal platiti všem dělníkům, počna od posledních až do prvních, ujištěno jest, že by toliko samí dobří kromě zlých vcházeli nebo trvali u vinnici boží, poněvadž jisté jest, že od počátku v oné první vinnici, kterouž jest převedl z Egypta a štípil ji pravicí svou, bylo jest mnoho zlých přimíšeno. Takéž i v této, kterouž jest štípil skrze krev syna svého, mnoho stojí suchých ratolestí na kořenu Kristovi, kteréž hospodář vinnice odtíná, aby darmo na kořenu nestáli a těm neplatí za to peníze denního. Z kterýchžto věcí jest jistota, že ti dělníci, kterýmž jest kázal dáti peníz denní, nevšichni jsou přijali nebo přijmou věčného života. A to můžeme ještě z téhož čtení poznati, kdež Pán Ježíš dí: „Nebo mnozí jsou povolaní, ale nemnozí vyvolení.“ A to o těch dí, kterýmž hospodář kázal platiti, počna od posledních až do prvních, že z těch mnozí reptající byli, jsouce povolaní a nevyvolení a tak odplaty v nebi nebudou pro své reptání míti. Ale kde by pak ta slova Páně svou pravdu držela, že dělníci vzavše peníz, reptali jsou proti hospodářovi, můžeme jim některak toho půjčiti v tom, že, kteříž bývají povolaní do vinnice jeho, tak mnoho mají a berou od Boha, že stránkou může řečeno býti, že berou peníz denní. Nebo mnohé dary jako základ budoucího života berou, jichž by neměli, jsouce kromě vinnice, ale zkazí sobě to, aby jim nedošel život věčný nevděčným reptáním. Protož můžeme z toho podobenství o vinnici vzíti pravdu uži- tečnou těm dělníkům, kteříž na vinnici dělati mají, nechajíce všeho lidu poběhlého z vinnice Sodomským, kterýž jest štípen od pokrytcův skrze duch lživý v rozmnožené bludy. Toliko jest mluviti o těch, kteříž podle smlouvy hospodářovy s prvními dělníky do vinnice vcházejí. Tu teprv nalezen bývá nedostatek mnohý, neznamenitý, vnitřní, ježto se může zje- viti reptáním nezávistivým proti hospodářovi i proti spoludělníkům. Nebo mohou mnozí na se vzíti všecky práce zevnitřní skutkův přikázaných zá- konem, avšak pod těmi skutky zákonními a pracemi těžkými nespravují srdce svého s Bohem u víře, v lásce a naději, ani vůle své srovnávají s vůlí boží. A tu neupřímnosť a ne celé srdce zůstává, maje mnoho kalu Bohu protivného v sobě, pokrytství mnohé, nadýmání pýchy, líbením se sobě samých ve svých zvláštních spravedlnostech, jiných ponižování, duch ukrutný proti bližním zmeškalým a nedostatečným, pohrdání jinými, soběvolnosť mnohá při službě povolání svého, nedotčivosť netrpělivá, mysl zármutkem povržená, žalobná, ku pomstě a v tvrdých protivenstvích ho- tova vždy k reptání. Protož zře k takovým nemocem a porušením Pán Ježíš, pověděl jest dodobenství toto o vinnici, v němž nejpilněji k užitku našemu oznamuje reptání nespravedlivé proti hospodářovi, protože on podlé své štědrosti chtěl jest platiti posledním zmeškalým za malou práci jako jim za velikou. Protož znamenaje, že pod zákonem starým mnoho toho reptání pro úsilí těžké i pro jiné věci mnohé přeběhlo jest, i tehdáž za Pána Ježíše, i vždy až sem, chtěl jest za velikou škodu oznámiti skrze podobenství toto, aby se lidé dále naučili opatrnosti, netoliko aby
95 v nich nenávisti nebude, kteráž zbuzuje reptání. Tam vše pokojní a vděční budou. Nebo psáno jest, že ti, kteříž děkují Bohu a chválí jej, děditi budou zemi věčnou. Aniž také vladař Pán Ježíš u večer v den soudný, platě každému podle skutkův jeho, dí k němu: „Příteli, nečiním tobě křivdy; vezma, což tvého jest, jdiž.“ Ale dí těm, kteříž budou odplaty hodni od něho: „Pojďte, požehnaní otce mého, a vládněte královstvím vám připraveným.“ A druhým dí: „Odstupte ode mne, zlořečení, do ohně věčného.“ A to nebude peníz denní za dílo na vinnici, ale pomsta hrozná za hříchy. Aniž také z toho, že hospodář kázal platiti všem dělníkům, počna od posledních až do prvních, ujištěno jest, že by toliko samí dobří kromě zlých vcházeli nebo trvali u vinnici boží, poněvadž jisté jest, že od počátku v oné první vinnici, kterouž jest převedl z Egypta a štípil ji pravicí svou, bylo jest mnoho zlých přimíšeno. Takéž i v této, kterouž jest štípil skrze krev syna svého, mnoho stojí suchých ratolestí na kořenu Kristovi, kteréž hospodář vinnice odtíná, aby darmo na kořenu nestáli a těm neplatí za to peníze denního. Z kterýchžto věcí jest jistota, že ti dělníci, kterýmž jest kázal dáti peníz denní, nevšichni jsou přijali nebo přijmou věčného života. A to můžeme ještě z téhož čtení poznati, kdež Pán Ježíš dí: „Nebo mnozí jsou povolaní, ale nemnozí vyvolení.“ A to o těch dí, kterýmž hospodář kázal platiti, počna od posledních až do prvních, že z těch mnozí reptající byli, jsouce povolaní a nevyvolení a tak odplaty v nebi nebudou pro své reptání míti. Ale kde by pak ta slova Páně svou pravdu držela, že dělníci vzavše peníz, reptali jsou proti hospodářovi, můžeme jim některak toho půjčiti v tom, že, kteříž bývají povolaní do vinnice jeho, tak mnoho mají a berou od Boha, že stránkou může řečeno býti, že berou peníz denní. Nebo mnohé dary jako základ budoucího života berou, jichž by neměli, jsouce kromě vinnice, ale zkazí sobě to, aby jim nedošel život věčný nevděčným reptáním. Protož můžeme z toho podobenství o vinnici vzíti pravdu uži- tečnou těm dělníkům, kteříž na vinnici dělati mají, nechajíce všeho lidu poběhlého z vinnice Sodomským, kterýž jest štípen od pokrytcův skrze duch lživý v rozmnožené bludy. Toliko jest mluviti o těch, kteříž podle smlouvy hospodářovy s prvními dělníky do vinnice vcházejí. Tu teprv nalezen bývá nedostatek mnohý, neznamenitý, vnitřní, ježto se může zje- viti reptáním nezávistivým proti hospodářovi i proti spoludělníkům. Nebo mohou mnozí na se vzíti všecky práce zevnitřní skutkův přikázaných zá- konem, avšak pod těmi skutky zákonními a pracemi těžkými nespravují srdce svého s Bohem u víře, v lásce a naději, ani vůle své srovnávají s vůlí boží. A tu neupřímnosť a ne celé srdce zůstává, maje mnoho kalu Bohu protivného v sobě, pokrytství mnohé, nadýmání pýchy, líbením se sobě samých ve svých zvláštních spravedlnostech, jiných ponižování, duch ukrutný proti bližním zmeškalým a nedostatečným, pohrdání jinými, soběvolnosť mnohá při službě povolání svého, nedotčivosť netrpělivá, mysl zármutkem povržená, žalobná, ku pomstě a v tvrdých protivenstvích ho- tova vždy k reptání. Protož zře k takovým nemocem a porušením Pán Ježíš, pověděl jest dodobenství toto o vinnici, v němž nejpilněji k užitku našemu oznamuje reptání nespravedlivé proti hospodářovi, protože on podlé své štědrosti chtěl jest platiti posledním zmeškalým za malou práci jako jim za velikou. Protož znamenaje, že pod zákonem starým mnoho toho reptání pro úsilí těžké i pro jiné věci mnohé přeběhlo jest, i tehdáž za Pána Ježíše, i vždy až sem, chtěl jest za velikou škodu oznámiti skrze podobenství toto, aby se lidé dále naučili opatrnosti, netoliko aby
Strana 96
96 vcházeli na vinnici na dílo podle smlouvy s hospodářem učiněné, ale aby s pokorou a s upřímností dělali, neposuzujíce hospodáře, kterak on komu platí, buď mnoho nebo málo. Ale se sami aby rozsuzovali, že, což dělají a kterakkoli mnoho dělají, že jest to zmeškalé a více kázni hodné, nežli záplaty (zaplacení) zasloužilé. Aby pravé bylo toto povědění, když všecko učiníte, což jest vám přikázáno, to jest, ač všelikou práci od jitra mla- dosti až do večera šedin snesete, tehdy rcete: neužiteční sluhové jsme, to všecko učinivše. Protož spasí-li nás Bůh, ne pro naše skutky a spra- vedlnosti to učiní, ale podle svého milosrdenství nesmírného. A když se tak srdce spraví, tehdy reptání nepovstane proti hospodářovi, ani závi- stivé rozsuzování štědrosti jeho k zmeškalým. A že tuto Pán na reptavých znamenitou příčinu ukazuje, pro kte- roužto puzeni jsou k reptání. To jest, že jsou od jitra až do večera dělali na vinnici a nesli břímě a vedro dne celého, a poslední jedinou hodinu k večeru podělali bez vedra, a hospodář je s prvními v odplatě srovnal, a oni to hospodáři k nepravosti početše, příčinu k reptání vzali jsou. Kterážto věc tělesně známa jest, aby skrze ní duchovní lépe ukázána byla. A že na vinnici tělesné jest břímě těžkého úsilí, potiti se mnoho a péci na horku přes celý den, větrův a dešťův mnoho snésti, žízní také i hladu trpěti. Protož jedině chudina chatrná na vinnicích dělají, ježto snadně z obyčeje takové břímě úsilí a vedra a jiných nechutí snesou. Ale lidé rozkošní tohoto světa a chladoležkové nechodí na vinnici dělat, anobrž i dívati se jim těžko dělníkům bývá, jako měšťané roztylí a měštky, páni a vladykové. Kněži, ti se pak proto světí, aby práce ušli. Mniši a jeptišky, takoví se nenajímají na vinnici pro svůj rozkošný život, neb jsou nepřivykli na horku býti. Ale takoví obecně vína vyžerou, sedíce v chládku v domích krásných, a za krátkou choutku dají ty peníze, z kterýchž tito pracně a dlouho dělají. A poněvadž se takoví nehodí na dílo vinnice tělesné, ovšem pak na vinnici boží nepůjdou, ježto jest břímě těžké a vedro velmi ukrutné na ní milovníkům světa a těla, těm, ježto sobě lahodí a pochlebují v rozkošech těla, měkkosti a utěšení jeho vždy pilni jsouce, chválu a česť za své dobré zvolujíce. Pročež těm na se vzíti břemeno vinnice boží jestiť podstoupiti ty práce, kteréž se přikazují od hospodáře v smlouvě. Aby se poddali těm spravedlnostem, kteréž se skrze zákon boží přikazují a společně tomu chtí, aby člověk od vůle tělesné odstoupil a ji zapřel, i zisky nepravé tohoto světa mimo se pustil, ne- právě nedobývaje, ani se o dobytí se svárem a soudem vadě, i jinak podlé přikázaní rozličné práce v služebnostech božských na se bera a v nich snaženství víry své k Bohu ukazuje, a vždy proti vůli těla a žádostem hříchů pracuje. Takové břímě nésti těm, ježto jsou rozkošem těla obvykli a v nich se vykrmili a vždy sobě v těle pochlebují a pochle- bování žádají v hříších a vždycky to za zisk měli jsou tu vůli těla v žá- dostech a v rozkošech hříchův pásti. Těžké břímě jim jest opustiti to, více než na vinnici tělesné potě se, kopati. Protož k tomu břemenu musí dobře otřelý býti a velmi se života tělesného, ziskův a pochvaly světa odvážiti. Taktéž vedro celého dne nésti v chladu obvyklým jest těžko, žá- dosti smilné, hněvivé jakožto náramné vedro od mladosti přemáhati a vždy jako na vedře státi v ohni zapáleném od hříšníkův tohoto světa. Nebo všechen svět ve zlém ohni položen jest. Protož stoje člověk uprostřed tohoto plamene jakožto na vedře ukrut- ném, má příčiny zapalovati se ke zlému a přemáhati, jako vedro trpí. Nebo v ohni pokoušejí zlata a stříbra, ale lidé vzácní Bohu bývají u výhni po-
96 vcházeli na vinnici na dílo podle smlouvy s hospodářem učiněné, ale aby s pokorou a s upřímností dělali, neposuzujíce hospodáře, kterak on komu platí, buď mnoho nebo málo. Ale se sami aby rozsuzovali, že, což dělají a kterakkoli mnoho dělají, že jest to zmeškalé a více kázni hodné, nežli záplaty (zaplacení) zasloužilé. Aby pravé bylo toto povědění, když všecko učiníte, což jest vám přikázáno, to jest, ač všelikou práci od jitra mla- dosti až do večera šedin snesete, tehdy rcete: neužiteční sluhové jsme, to všecko učinivše. Protož spasí-li nás Bůh, ne pro naše skutky a spra- vedlnosti to učiní, ale podle svého milosrdenství nesmírného. A když se tak srdce spraví, tehdy reptání nepovstane proti hospodářovi, ani závi- stivé rozsuzování štědrosti jeho k zmeškalým. A že tuto Pán na reptavých znamenitou příčinu ukazuje, pro kte- roužto puzeni jsou k reptání. To jest, že jsou od jitra až do večera dělali na vinnici a nesli břímě a vedro dne celého, a poslední jedinou hodinu k večeru podělali bez vedra, a hospodář je s prvními v odplatě srovnal, a oni to hospodáři k nepravosti početše, příčinu k reptání vzali jsou. Kterážto věc tělesně známa jest, aby skrze ní duchovní lépe ukázána byla. A že na vinnici tělesné jest břímě těžkého úsilí, potiti se mnoho a péci na horku přes celý den, větrův a dešťův mnoho snésti, žízní také i hladu trpěti. Protož jedině chudina chatrná na vinnicích dělají, ježto snadně z obyčeje takové břímě úsilí a vedra a jiných nechutí snesou. Ale lidé rozkošní tohoto světa a chladoležkové nechodí na vinnici dělat, anobrž i dívati se jim těžko dělníkům bývá, jako měšťané roztylí a měštky, páni a vladykové. Kněži, ti se pak proto světí, aby práce ušli. Mniši a jeptišky, takoví se nenajímají na vinnici pro svůj rozkošný život, neb jsou nepřivykli na horku býti. Ale takoví obecně vína vyžerou, sedíce v chládku v domích krásných, a za krátkou choutku dají ty peníze, z kterýchž tito pracně a dlouho dělají. A poněvadž se takoví nehodí na dílo vinnice tělesné, ovšem pak na vinnici boží nepůjdou, ježto jest břímě těžké a vedro velmi ukrutné na ní milovníkům světa a těla, těm, ježto sobě lahodí a pochlebují v rozkošech těla, měkkosti a utěšení jeho vždy pilni jsouce, chválu a česť za své dobré zvolujíce. Pročež těm na se vzíti břemeno vinnice boží jestiť podstoupiti ty práce, kteréž se přikazují od hospodáře v smlouvě. Aby se poddali těm spravedlnostem, kteréž se skrze zákon boží přikazují a společně tomu chtí, aby člověk od vůle tělesné odstoupil a ji zapřel, i zisky nepravé tohoto světa mimo se pustil, ne- právě nedobývaje, ani se o dobytí se svárem a soudem vadě, i jinak podlé přikázaní rozličné práce v služebnostech božských na se bera a v nich snaženství víry své k Bohu ukazuje, a vždy proti vůli těla a žádostem hříchů pracuje. Takové břímě nésti těm, ježto jsou rozkošem těla obvykli a v nich se vykrmili a vždy sobě v těle pochlebují a pochle- bování žádají v hříších a vždycky to za zisk měli jsou tu vůli těla v žá- dostech a v rozkošech hříchův pásti. Těžké břímě jim jest opustiti to, více než na vinnici tělesné potě se, kopati. Protož k tomu břemenu musí dobře otřelý býti a velmi se života tělesného, ziskův a pochvaly světa odvážiti. Taktéž vedro celého dne nésti v chladu obvyklým jest těžko, žá- dosti smilné, hněvivé jakožto náramné vedro od mladosti přemáhati a vždy jako na vedře státi v ohni zapáleném od hříšníkův tohoto světa. Nebo všechen svět ve zlém ohni položen jest. Protož stoje člověk uprostřed tohoto plamene jakožto na vedře ukrut- ném, má příčiny zapalovati se ke zlému a přemáhati, jako vedro trpí. Nebo v ohni pokoušejí zlata a stříbra, ale lidé vzácní Bohu bývají u výhni po-
Strana 97
97 níženi rozličných zármutkův, bezpráví, loupení, vězení, hanění, zlého jména narčení, nepřízní, z obce vymítáním. Protož takoví zármutkové jsouť vedro veliké a býti jest člověku dražšímu než zlato, kterýž by tak rozličnými obyčeji vedro celý den od mladosti nesl. A to se musí přihoditi na díle v boží vinnici, aniž se kdo pokoušej jíti do ní jinak, jedině leč by, před- lože sobě radosť a odplatu peníze denního, chtěl podstoupiti břímě díla vinnice boží a vedro dne nésti. Jinak leniví, chladoležní, teskliví, nedutčiví a strašliví nic neprospějí ve vinnici boží. Protož hledíce k tomu, kde a kterak mohli bychom takových reptání proti hospodáři pravdu nalézti a v kterých lidech až do nás, jenž by ta- kovou važností zasloužení svého hnuti jsouce, mohli reptati proti hospo- dáři a bližních svých ponižovati, z toho znajíce je, že jsou menšího za- sloužení než oni, to poznati ve čtení, byl by nám užitek. Protož k těm slovům hledíce, že hospodář u večer na skonání dne přikázal vladaři děl- níky svolati, a mzdu jim dáti. Již povědíno jest, že večer jest věk poslední, v němžto dává rozuměti poslední soud, kdež se svět koná. Nebo apoštolé Kristovi již v tu chvíli pravili jsou, že končiny světa již jsou přišli a že poslední hodina jest, o níž dějí, že Kristus přišel jest na skonání věkův, na zkažení hřícha skrze oběť svou v tu poslední hodinu. A on jest ten vladař, on platí dělníkům, počav od posledních až do prvních. Nebo v jeho ruce jest záplata i slibové boží. Protož jest počal posledním platiti, prve lotru, pozdě kajícímu nežli prorokům prvním v slibích a než svým apoštolům. Toho dne hned ráj jemu dáti slíbiv, ne pro zasloužení skrze spravedlnosť zákona starého, poněvadž pro hříchy umrtven jest, ale skrze víru Kristovu a jeho milosť spasen jest, že tu na kříži uvěřil v syna bo- žího. A netoliko tomu opozdilému platiti počal, ale přišed na skonání věkův jako v poslední hodinu jedenáctou, poslal apoštoly své po všem světě, aby kázali čtení pohanům, kteřížto od počátku stáli jsou prázdní na tržišti tohoto světa, ano jich nižádný nenajal na dílo do vinnice boží. Protož uvěřivše pohané v syna božího, mohli jsou prve mnozí život věčný míti, než někteří židé, ježto jsou dříve uvěřili v syna božího než pohané, ač židům prve byl slíben a poslán. Protož počav od nevěrných a zpo- zdilých hříšníkův platiti, platil jest od těch, ježto první v slibích a v práci díla byli. Ale že jest řeč a reptání proti hospodářovi pro takové placení, prvním nelibé, můžeme to znáti z onoho podobenství, kteréž Pán Ježíš dí: „Člověk jeden měl dva syny,“ skrze kteréž mistři rozumějí dvojí lid, totiž židovský, syn starší, ježto od počátku u víře boží stál, a pohanský lid, syn mladší, ježto díl od otce vzal a zašel daleko, s modlami se obcházel i jinak v mrzkostech přebýval a v hladu jako psi k večeru toulali jsou se, všecky přirozené věci dobré utrativše v svém šeredství. A když jim bohatství otcovo ohlášeno skrze kazání apoštolův, ihned sobě steskli svým hladem a požádali jsou hojnosti chlebův, kteří jsou v domu otce jich. A když se k tomu pochýlili, chtíce okusiti těch chlebův, ihned otec hnut jsa milosrdenstvím, vyšel jim v půtku na pomoc a hody jim nastrojil, tele tučné zabil a veselí připravil. To jest za utěšení na hodech dal jim syna svěho obětovaného, aby jim byl pokrmem a obětí. A kázal roucho první nevinnosti přinésti, které jsou byli v Adamovi ztratili a tak přízeň a poctivosť božskou na ně vložil. Syn jeho starší, jenžto na poli tělesných spravedlností zákona starého stál, zvěděv, že otec poctil syna ztraceného takovými hody, netoliko reptal proti otci a proti bratru, ale rozhněval se na otce, nechtěl na místo jich hodování Takť se nalézá reptání toho lidu domácího proti pohanům
97 níženi rozličných zármutkův, bezpráví, loupení, vězení, hanění, zlého jména narčení, nepřízní, z obce vymítáním. Protož takoví zármutkové jsouť vedro veliké a býti jest člověku dražšímu než zlato, kterýž by tak rozličnými obyčeji vedro celý den od mladosti nesl. A to se musí přihoditi na díle v boží vinnici, aniž se kdo pokoušej jíti do ní jinak, jedině leč by, před- lože sobě radosť a odplatu peníze denního, chtěl podstoupiti břímě díla vinnice boží a vedro dne nésti. Jinak leniví, chladoležní, teskliví, nedutčiví a strašliví nic neprospějí ve vinnici boží. Protož hledíce k tomu, kde a kterak mohli bychom takových reptání proti hospodáři pravdu nalézti a v kterých lidech až do nás, jenž by ta- kovou važností zasloužení svého hnuti jsouce, mohli reptati proti hospo- dáři a bližních svých ponižovati, z toho znajíce je, že jsou menšího za- sloužení než oni, to poznati ve čtení, byl by nám užitek. Protož k těm slovům hledíce, že hospodář u večer na skonání dne přikázal vladaři děl- níky svolati, a mzdu jim dáti. Již povědíno jest, že večer jest věk poslední, v němžto dává rozuměti poslední soud, kdež se svět koná. Nebo apoštolé Kristovi již v tu chvíli pravili jsou, že končiny světa již jsou přišli a že poslední hodina jest, o níž dějí, že Kristus přišel jest na skonání věkův, na zkažení hřícha skrze oběť svou v tu poslední hodinu. A on jest ten vladař, on platí dělníkům, počav od posledních až do prvních. Nebo v jeho ruce jest záplata i slibové boží. Protož jest počal posledním platiti, prve lotru, pozdě kajícímu nežli prorokům prvním v slibích a než svým apoštolům. Toho dne hned ráj jemu dáti slíbiv, ne pro zasloužení skrze spravedlnosť zákona starého, poněvadž pro hříchy umrtven jest, ale skrze víru Kristovu a jeho milosť spasen jest, že tu na kříži uvěřil v syna bo- žího. A netoliko tomu opozdilému platiti počal, ale přišed na skonání věkův jako v poslední hodinu jedenáctou, poslal apoštoly své po všem světě, aby kázali čtení pohanům, kteřížto od počátku stáli jsou prázdní na tržišti tohoto světa, ano jich nižádný nenajal na dílo do vinnice boží. Protož uvěřivše pohané v syna božího, mohli jsou prve mnozí život věčný míti, než někteří židé, ježto jsou dříve uvěřili v syna božího než pohané, ač židům prve byl slíben a poslán. Protož počav od nevěrných a zpo- zdilých hříšníkův platiti, platil jest od těch, ježto první v slibích a v práci díla byli. Ale že jest řeč a reptání proti hospodářovi pro takové placení, prvním nelibé, můžeme to znáti z onoho podobenství, kteréž Pán Ježíš dí: „Člověk jeden měl dva syny,“ skrze kteréž mistři rozumějí dvojí lid, totiž židovský, syn starší, ježto od počátku u víře boží stál, a pohanský lid, syn mladší, ježto díl od otce vzal a zašel daleko, s modlami se obcházel i jinak v mrzkostech přebýval a v hladu jako psi k večeru toulali jsou se, všecky přirozené věci dobré utrativše v svém šeredství. A když jim bohatství otcovo ohlášeno skrze kazání apoštolův, ihned sobě steskli svým hladem a požádali jsou hojnosti chlebův, kteří jsou v domu otce jich. A když se k tomu pochýlili, chtíce okusiti těch chlebův, ihned otec hnut jsa milosrdenstvím, vyšel jim v půtku na pomoc a hody jim nastrojil, tele tučné zabil a veselí připravil. To jest za utěšení na hodech dal jim syna svěho obětovaného, aby jim byl pokrmem a obětí. A kázal roucho první nevinnosti přinésti, které jsou byli v Adamovi ztratili a tak přízeň a poctivosť božskou na ně vložil. Syn jeho starší, jenžto na poli tělesných spravedlností zákona starého stál, zvěděv, že otec poctil syna ztraceného takovými hody, netoliko reptal proti otci a proti bratru, ale rozhněval se na otce, nechtěl na místo jich hodování Takť se nalézá reptání toho lidu domácího proti pohanům
Strana 98
98 i proti jiným křesťanům, jimž Bůh zvláštní přízeň ukazuje, jakoby oněm tou přízní křivdu činil. Ještě i jiné reptání zjevno jest za apoštolův proti pohanům. Když slovo boží a duch svatý přišel na ně, tehdy jsou reptali proti Petrovi ti židé, kteří jsou byli již uvěřili v Pána Ježíše řkouce: „Proč jsi všel k mužům neobřezaným a jedl jsi s nimi?“ I zpravil se jim Petr řečí mnohou, že i pohanům dal jest Bůh milosť svou. A ulekli jsou v reptání a řekli: „Tehdy i pohanům dal jest Bůh pokání k životu věčnému.“ A to dobře příleží ke čtení vzíti, poněvadž jsou v jedenáctou hodinu povoláni pohané, ježto se den koná, aby počna jim platiti i dál do prvních. A ne- toliko jsou reptali židé proti pohanům, ale haněli jsou je, chlubíce se proti nim a řkouce: „My sami hodni jsme byli zákon boží přijíti;“ i jiné pochvaly mnohé vypravili jsou o sobě pohanův ponížujíce tím, že je pán více psy nazýval než lidmi. A mohouť takoví mnozí býti i nyní pod zákonou spravedlností zevnitř, jako jsou byli za pána Ježíše zákonníci, jižto jsou způsob zákona měli, ale v pravdě zákona nečinili. Však jsou vždy reptali proti pánu Ježíšovi proto, že hříšným hříchy odpouští, s nimi jí a přijímá je i vymlouvá před reptavými a s ními obcuje a dá se jim dotýkati sebe. Protož i dnes takoví duchovní pod spravedlností zákonův lidských jako první hodinu počínajíce díla, ježto se skvějí jako svatá k oku lidem; i vždy repcí proti zpozdilým hříšníkům nezasloužilým, ježto jim kajícím dává Bůh milosti a dary své a poznání mnohá hojněji než těm zákonníkům, ježto se mnoho chlubí svými spravedlnostmi, pravíce jiným: „Vy nemůžete pro svá díla Bohu sloužiti, my za vás ve dne a v noci Bohu sloužíme, my vás účastny činíme našich svatých mší, hodin, žaltářův, vigilií, jedno vy naplňte pytle naše.“ A jakž takoví uzří, ano Bůh s hříšníky v přízeň zachází prve a více než s nimi, ihned repcí proti němu i proti hříšným a zdá se jim Bůh nespravedlivý v tom, že počne pozdním prve platiti než jim prvním. Nebo darové boží jsou počátek placení a již to, co žádají držeti, v naději zde počínají míti. A toť nyní tvrdě lid učený drží, že by Bůh nespravedlivý byl, když by za pokání jedné hodiny tak spěšně dal království nebeské jako za pokání mnohých let. Protož jsou položili artikul nebo článek víry o očistci, pod tímto usouzením zákon Bohu uloživše, že když by byli dva lidé, jeden aby dobře živ byl od své mladosti až do starosti aneb do smrtí a druhý by byl zle živ též od své mladosti až do starosti a před smrti učinil pokání krátké, a když oba umrou pojednou, ihned-li oba půjdou do nebe? Dí-li kdo, že oba půjdou do nebe, odpovídají k tomu, že, když by to tak bylo, byl by Bůh nespravedlivý, dav tolikéž za malou práci jako velikou. Protož má na to očistec v pekle, aby toho, ježto zde neučinil pokáním dosti za hříchy, mukami pekelnými dokonal. Potom dí čtení: „Tehdy on odpověděv jednomu z nich řekl: „Příteli, nečiním tobě křivdy, však jsi z peníze denního smluvil se mnou. Vezmiž, což tvého jest a jdiž.““ Tento milostivý hospodář, vymlouvaje se reptavému z křivdy, podává jemu na se práva úmluvního, řka jemu: „Však jsi z pe- níze denního smluvil se mnou a ten já tobě dávám. Protož podle smlouvy nemůžeš mi nižádné křivdy přičítati.“ Protož obecná smlouva s lidmi jest zákon jeho, aby tak dělali na vinnici, jakož zpráva toho zákona učí, a peníz denní aby za to vzali, aby proti smlouvě hospodář více břemene nepřidával ani mzdy ujímal a dělníci také díla zahálením neujímali, ani se čeho neprávě proti smlouvě chytali. Aby z toho rozum byl, že tento hospodář, Bůh věčný, spravedlivý jest v smlouvách svých, že nedopustí
98 i proti jiným křesťanům, jimž Bůh zvláštní přízeň ukazuje, jakoby oněm tou přízní křivdu činil. Ještě i jiné reptání zjevno jest za apoštolův proti pohanům. Když slovo boží a duch svatý přišel na ně, tehdy jsou reptali proti Petrovi ti židé, kteří jsou byli již uvěřili v Pána Ježíše řkouce: „Proč jsi všel k mužům neobřezaným a jedl jsi s nimi?“ I zpravil se jim Petr řečí mnohou, že i pohanům dal jest Bůh milosť svou. A ulekli jsou v reptání a řekli: „Tehdy i pohanům dal jest Bůh pokání k životu věčnému.“ A to dobře příleží ke čtení vzíti, poněvadž jsou v jedenáctou hodinu povoláni pohané, ježto se den koná, aby počna jim platiti i dál do prvních. A ne- toliko jsou reptali židé proti pohanům, ale haněli jsou je, chlubíce se proti nim a řkouce: „My sami hodni jsme byli zákon boží přijíti;“ i jiné pochvaly mnohé vypravili jsou o sobě pohanův ponížujíce tím, že je pán více psy nazýval než lidmi. A mohouť takoví mnozí býti i nyní pod zákonou spravedlností zevnitř, jako jsou byli za pána Ježíše zákonníci, jižto jsou způsob zákona měli, ale v pravdě zákona nečinili. Však jsou vždy reptali proti pánu Ježíšovi proto, že hříšným hříchy odpouští, s nimi jí a přijímá je i vymlouvá před reptavými a s ními obcuje a dá se jim dotýkati sebe. Protož i dnes takoví duchovní pod spravedlností zákonův lidských jako první hodinu počínajíce díla, ježto se skvějí jako svatá k oku lidem; i vždy repcí proti zpozdilým hříšníkům nezasloužilým, ježto jim kajícím dává Bůh milosti a dary své a poznání mnohá hojněji než těm zákonníkům, ježto se mnoho chlubí svými spravedlnostmi, pravíce jiným: „Vy nemůžete pro svá díla Bohu sloužiti, my za vás ve dne a v noci Bohu sloužíme, my vás účastny činíme našich svatých mší, hodin, žaltářův, vigilií, jedno vy naplňte pytle naše.“ A jakž takoví uzří, ano Bůh s hříšníky v přízeň zachází prve a více než s nimi, ihned repcí proti němu i proti hříšným a zdá se jim Bůh nespravedlivý v tom, že počne pozdním prve platiti než jim prvním. Nebo darové boží jsou počátek placení a již to, co žádají držeti, v naději zde počínají míti. A toť nyní tvrdě lid učený drží, že by Bůh nespravedlivý byl, když by za pokání jedné hodiny tak spěšně dal království nebeské jako za pokání mnohých let. Protož jsou položili artikul nebo článek víry o očistci, pod tímto usouzením zákon Bohu uloživše, že když by byli dva lidé, jeden aby dobře živ byl od své mladosti až do starosti aneb do smrtí a druhý by byl zle živ též od své mladosti až do starosti a před smrti učinil pokání krátké, a když oba umrou pojednou, ihned-li oba půjdou do nebe? Dí-li kdo, že oba půjdou do nebe, odpovídají k tomu, že, když by to tak bylo, byl by Bůh nespravedlivý, dav tolikéž za malou práci jako velikou. Protož má na to očistec v pekle, aby toho, ježto zde neučinil pokáním dosti za hříchy, mukami pekelnými dokonal. Potom dí čtení: „Tehdy on odpověděv jednomu z nich řekl: „Příteli, nečiním tobě křivdy, však jsi z peníze denního smluvil se mnou. Vezmiž, což tvého jest a jdiž.““ Tento milostivý hospodář, vymlouvaje se reptavému z křivdy, podává jemu na se práva úmluvního, řka jemu: „Však jsi z pe- níze denního smluvil se mnou a ten já tobě dávám. Protož podle smlouvy nemůžeš mi nižádné křivdy přičítati.“ Protož obecná smlouva s lidmi jest zákon jeho, aby tak dělali na vinnici, jakož zpráva toho zákona učí, a peníz denní aby za to vzali, aby proti smlouvě hospodář více břemene nepřidával ani mzdy ujímal a dělníci také díla zahálením neujímali, ani se čeho neprávě proti smlouvě chytali. Aby z toho rozum byl, že tento hospodář, Bůh věčný, spravedlivý jest v smlouvách svých, že nedopustí
Strana 99
99 více trpěti než člověk může snésti, ale aby přišel prospěch s pokoušením. Aniž jest vložil zákonem svým na člověka toho břemene, jehož by snésti nemohl, ale pověděl, že břímě mé jest lehké a jho sladké. Ani v placení činí jemu křivdy, dávaje jemu život nesmrtelný, v slávě dokonalý podle smlouvy za život krátký, smrtelný a hříšný. Protož dí reptavému: „Ne- činím tobě křivdy; ale ty mně činíš, chtě placení nad smlouvu.“ A také dí jemu: „Vezmi, co tvého jest a jdi.“ To jest, jakož jsi uvěřil v smlouvě slibům mým, drže naději pravou v tom, jdiž v jedné ctnosti v druhou a setrvejž v tom až do konce, jestliže setrváš u víře živé, v lásce a v na- ději. Jáť tobě křivdy neučiním v poslední odplatě života věčného. Tu ho- spodář tento, vymluviv se reptavému z křivdy, dí jemu: „Já tomuto chci zmeškalému poslednímu tolikéž dáti, jako i tobě. Nebo tobě jsem zaslíbil život věčný dáti podle smlouvy obecné, kterouž jsem učinil se všemi dělníky vinnice. A tuť spravedlnosť k tobě držím. Však chci i tomuto zmeškalému a pozdě kajícímu za práci jedné hodiny dáti království ne- beské jako i tobě za práci celého dne. Ač činím to ne podle zasloužení, ale podle milosti ze své štědroty, dávaje všem jakž chce. A z toho může rozum ostati, že ani dlouhou prací, ani krátkou ne- mohl by nižádný zasloužiti království nebeského, když by jeho Bůh z mi- losti každému nedal. Ale něco stránku můžeme zasluhovati tak, když my víru živou majíce k němu a milosť, i z té víry a milosti usilujeme, boj vedouce proti tělu a ďáblu, a vůli boží plníme. A tak bude pravé, že ne podle našeho zasloužení, ale z milosrdenství svého spaseny nás činí. A kdož více miluje, více se mu odpouští podle řeči spasitele, a tak více zasluhuje, ale však úplně zasloužiti nemůže. Protož musí vždy z milosti a ne ze zasloužení přijíti království boží. A poněvadž i první, i poslední z milosti přijímají, tehdy jedině větší milosť v odplatě můžeme znáti s tím, kterýž dlouho se Bohu protiví, pozdě skrze pokání milosť boží nalezl. Ale v tom jest první více milosti přijal, že ihned z mládí povalen jsa, v nevinnosti přebýval a netupě Boha skrze hříchy, ale vůli boží čině a Boha ctě, mnoho má takový nad onoho darův od Boha a může býti větší slávy v nebi než první. Ale mohl by někdo říci: „Poněvadž poslední zpozdilý dosti má úsilí jedné hodiny, aby mohl přijmouti království ne- beské, tehdy není potřebí o to pracovati mnoho let, ale toliko poslední hodinu zachovaje člověk ku pokání, nalezne spasení. K tomu může tento rozum býti, že taková rozsuzování nejsou na vůli lidské, aby oni hledali Boha, když chtí, a svou vůli v hříších aby měli, dokudž chtí. Nebo tento zpozdilý stoje prázden na tržišti do jede- nácté hodiny, ne v tom úmyslu jest stál tak dlouho, aby jedno v poslední hodinu podělaje, zasloužil sobě peníze denního. Ale proto jest stál celý den prázden, neb jeho nižádný nenajal a tak pro nevědomí a ne pro ne- dbání zmeškal dílo celého dne. Ale kdož jest ráno povolán a jíti nechtěl, mysle své vůle požívati až do poslední hodiny, kdo ze všech takový spasen bude anebo jest, aby sobě volně odjímaje se volání božímu, chtěl sobě zvoliti čas ku po- kání? Na lotru nevědomém není důvod jedině nevědomým, ježto jich prve nižádný nevedl ku pokání. Nebo takové uložení pokání k času poslednímu proto, aby do té chvíle pásl svou vůli a k tomu předložení sobě milo- srdenství Božího, že jemu Bůh odpustí hříchy pro poslední pokání, jest hřešení na milosrdenství boží. A poněvadž jest z úmyslu a svobodné vůle hřešení, tehdy jest hřích proti duchu svatému ze zlosti. Protož nebezpečné jest, opouštějíce mnohá napomínání ku pokání za mnohé časy, odkládati
99 více trpěti než člověk může snésti, ale aby přišel prospěch s pokoušením. Aniž jest vložil zákonem svým na člověka toho břemene, jehož by snésti nemohl, ale pověděl, že břímě mé jest lehké a jho sladké. Ani v placení činí jemu křivdy, dávaje jemu život nesmrtelný, v slávě dokonalý podle smlouvy za život krátký, smrtelný a hříšný. Protož dí reptavému: „Ne- činím tobě křivdy; ale ty mně činíš, chtě placení nad smlouvu.“ A také dí jemu: „Vezmi, co tvého jest a jdi.“ To jest, jakož jsi uvěřil v smlouvě slibům mým, drže naději pravou v tom, jdiž v jedné ctnosti v druhou a setrvejž v tom až do konce, jestliže setrváš u víře živé, v lásce a v na- ději. Jáť tobě křivdy neučiním v poslední odplatě života věčného. Tu ho- spodář tento, vymluviv se reptavému z křivdy, dí jemu: „Já tomuto chci zmeškalému poslednímu tolikéž dáti, jako i tobě. Nebo tobě jsem zaslíbil život věčný dáti podle smlouvy obecné, kterouž jsem učinil se všemi dělníky vinnice. A tuť spravedlnosť k tobě držím. Však chci i tomuto zmeškalému a pozdě kajícímu za práci jedné hodiny dáti království ne- beské jako i tobě za práci celého dne. Ač činím to ne podle zasloužení, ale podle milosti ze své štědroty, dávaje všem jakž chce. A z toho může rozum ostati, že ani dlouhou prací, ani krátkou ne- mohl by nižádný zasloužiti království nebeského, když by jeho Bůh z mi- losti každému nedal. Ale něco stránku můžeme zasluhovati tak, když my víru živou majíce k němu a milosť, i z té víry a milosti usilujeme, boj vedouce proti tělu a ďáblu, a vůli boží plníme. A tak bude pravé, že ne podle našeho zasloužení, ale z milosrdenství svého spaseny nás činí. A kdož více miluje, více se mu odpouští podle řeči spasitele, a tak více zasluhuje, ale však úplně zasloužiti nemůže. Protož musí vždy z milosti a ne ze zasloužení přijíti království boží. A poněvadž i první, i poslední z milosti přijímají, tehdy jedině větší milosť v odplatě můžeme znáti s tím, kterýž dlouho se Bohu protiví, pozdě skrze pokání milosť boží nalezl. Ale v tom jest první více milosti přijal, že ihned z mládí povalen jsa, v nevinnosti přebýval a netupě Boha skrze hříchy, ale vůli boží čině a Boha ctě, mnoho má takový nad onoho darův od Boha a může býti větší slávy v nebi než první. Ale mohl by někdo říci: „Poněvadž poslední zpozdilý dosti má úsilí jedné hodiny, aby mohl přijmouti království ne- beské, tehdy není potřebí o to pracovati mnoho let, ale toliko poslední hodinu zachovaje člověk ku pokání, nalezne spasení. K tomu může tento rozum býti, že taková rozsuzování nejsou na vůli lidské, aby oni hledali Boha, když chtí, a svou vůli v hříších aby měli, dokudž chtí. Nebo tento zpozdilý stoje prázden na tržišti do jede- nácté hodiny, ne v tom úmyslu jest stál tak dlouho, aby jedno v poslední hodinu podělaje, zasloužil sobě peníze denního. Ale proto jest stál celý den prázden, neb jeho nižádný nenajal a tak pro nevědomí a ne pro ne- dbání zmeškal dílo celého dne. Ale kdož jest ráno povolán a jíti nechtěl, mysle své vůle požívati až do poslední hodiny, kdo ze všech takový spasen bude anebo jest, aby sobě volně odjímaje se volání božímu, chtěl sobě zvoliti čas ku po- kání? Na lotru nevědomém není důvod jedině nevědomým, ježto jich prve nižádný nevedl ku pokání. Nebo takové uložení pokání k času poslednímu proto, aby do té chvíle pásl svou vůli a k tomu předložení sobě milo- srdenství Božího, že jemu Bůh odpustí hříchy pro poslední pokání, jest hřešení na milosrdenství boží. A poněvadž jest z úmyslu a svobodné vůle hřešení, tehdy jest hřích proti duchu svatému ze zlosti. Protož nebezpečné jest, opouštějíce mnohá napomínání ku pokání za mnohé časy, odkládati
Strana 100
100 to ku poslednímu času. Nebo čtení toto nic jiného nám tuto o zpozdilých nepraví, jedině nevědomí, že jich nižádný nenajal prve, až v jedenáctou hodinu, a hospodář z milosti platí jako i prvním. I dále hospodář reptavému: „Zdaliž mně nesluší učiniti, což chci? Čili oko tvé křivé jest? Jako by jemu řekl: „Povol, kterému chceš, nebo že mé svobodné dobrotě a moci nesluší učiniti, což chci, anebo že oko tvé křivé jest, závidíc mi v tom, že já se smiluji, nad kýmž chci a milo- srdenství okáži, kdož mi se líbí. A horšíš se nad tím, že já hříšné ku pokání přijímám a chci je spasiti tak dobře, jako nevinné. A to sluší na mou dobrotu učiniti, netoliko podle toho, což lidé mohou o ní věřiti a rozuměti, ale nad to více jest má dobrota k nim, než oni věří a rozumějí i nad to, než oni zasloužiti mohou.“ Nebo sluší na jeho svobodnou do- brotu a moc, aby některé zbohatil a oslavil bez zasloužení, jako duchy anjelské, kteréž jest stvořil v přirozené ctnosti k slávě tak, aby nemohli hnuti býti ke zlému. A z lidí některé osvítil v životě mateře jich a po- výšil jich svátosti nad jiné lidi a některé zachoval po křtu bez hříchův a povýšil jich ctnostmi. A někteří s velikou prací a s mnohými pokuše- ními došli jsou spasení z milosti jeho, pokávše ze hříchův velikých. A ně- kteří zmeškavše všechen čas, v poslední hodinu nalezli jsou milosť jeho. Nebo jemu sluší učiniti, což chce a nižádný jemu nemůže říci, proč tak činíš, aniž může kdo závidě reptati proti němu, že onomu dal mnoho, onomu málo a jinému nic. A pro takové věci dí reptavému: „Neboť oko tvé křivé jest, že já dobrý jsem. To jest úmysl křivý neb rozum slepý, pro nějž mne zle soudíš, jako bych na tom křivdu učinil, že svou dobrotu ukazuji, komuž chci, jako by má dobrota obtěžovala tě a byla příčina tvé zlosti.“ A to jest znamenité, že pro křivé oko neupřímného úmyslu mnohokrát může dobrota boží býti na pád lidem, aby se jí rozličně horšili, zle rozumějíce dobrotě a milosrdenství božímu. Potom dí čtení: „Takť budou poslední první a první poslední.“ Ta slova Páně v některém rozumu jsou velmi hrozná a mohouť také s užitkem býti. A tu neškodně poslední první bývají, když někteří počnou vésti život spravedlivý a jiní po nich, počnouce pravdy následovati, předejdou první v tom, snažným a horlivým duchem Bohu sloužíce, i ostaví první na zad. Jiný těch slov rozum chýlí se na židy, ježto jsou první hodinu od počátku otcové jich povoláni do vinnice boží a s nimi smlouva o dílo vinnice stala se jest, jim prvotně slibové spasení zaslíbeni jsou. A potom tak dlouho v té vinnici stáli jsou s mnohým reptáním, s neposlušenstvím, s nevděčnostmi pyšnými a nadutými, že jest se bohu stýskalo nad nimi. A potom jsou proroky zabíjeli, které k nim posýlal, aby jemu užitky z vinnice přinášeli. A potom jsou i syna božího zabili, kterýž jim prvotně slíben byl, a protož jest došel na ně hněv boží, aby věčným zapomenutím nemohl shlazen býti. Protož byvše první do vinnice, potom pro svou pýchu poslední a cizí od milosti a od spasení učiněni jsou. A pohané potupení a ohyzdní do jedenácté hodiny jsou stáli jako poslední a od- souzení. A když jich povolal do vinnice, přijali jsou slávu prvních, milosť jsou nalezli, slibův božích účastni jsou učiněni a prvotnosť života věčného jsou přijali skrze milosť Pána našeho Jezu Krista, jímžto jsou první po- hrdali, posledním učiněn jest v naději. Ale ještě ta řeč není vyprázdněna, nebo je lid vždy dvojí. Jeden jako první oděný zevnitř spravedlností zákonní, ale jest neupřímný, nemá
100 to ku poslednímu času. Nebo čtení toto nic jiného nám tuto o zpozdilých nepraví, jedině nevědomí, že jich nižádný nenajal prve, až v jedenáctou hodinu, a hospodář z milosti platí jako i prvním. I dále hospodář reptavému: „Zdaliž mně nesluší učiniti, což chci? Čili oko tvé křivé jest? Jako by jemu řekl: „Povol, kterému chceš, nebo že mé svobodné dobrotě a moci nesluší učiniti, což chci, anebo že oko tvé křivé jest, závidíc mi v tom, že já se smiluji, nad kýmž chci a milo- srdenství okáži, kdož mi se líbí. A horšíš se nad tím, že já hříšné ku pokání přijímám a chci je spasiti tak dobře, jako nevinné. A to sluší na mou dobrotu učiniti, netoliko podle toho, což lidé mohou o ní věřiti a rozuměti, ale nad to více jest má dobrota k nim, než oni věří a rozumějí i nad to, než oni zasloužiti mohou.“ Nebo sluší na jeho svobodnou do- brotu a moc, aby některé zbohatil a oslavil bez zasloužení, jako duchy anjelské, kteréž jest stvořil v přirozené ctnosti k slávě tak, aby nemohli hnuti býti ke zlému. A z lidí některé osvítil v životě mateře jich a po- výšil jich svátosti nad jiné lidi a některé zachoval po křtu bez hříchův a povýšil jich ctnostmi. A někteří s velikou prací a s mnohými pokuše- ními došli jsou spasení z milosti jeho, pokávše ze hříchův velikých. A ně- kteří zmeškavše všechen čas, v poslední hodinu nalezli jsou milosť jeho. Nebo jemu sluší učiniti, což chce a nižádný jemu nemůže říci, proč tak činíš, aniž může kdo závidě reptati proti němu, že onomu dal mnoho, onomu málo a jinému nic. A pro takové věci dí reptavému: „Neboť oko tvé křivé jest, že já dobrý jsem. To jest úmysl křivý neb rozum slepý, pro nějž mne zle soudíš, jako bych na tom křivdu učinil, že svou dobrotu ukazuji, komuž chci, jako by má dobrota obtěžovala tě a byla příčina tvé zlosti.“ A to jest znamenité, že pro křivé oko neupřímného úmyslu mnohokrát může dobrota boží býti na pád lidem, aby se jí rozličně horšili, zle rozumějíce dobrotě a milosrdenství božímu. Potom dí čtení: „Takť budou poslední první a první poslední.“ Ta slova Páně v některém rozumu jsou velmi hrozná a mohouť také s užitkem býti. A tu neškodně poslední první bývají, když někteří počnou vésti život spravedlivý a jiní po nich, počnouce pravdy následovati, předejdou první v tom, snažným a horlivým duchem Bohu sloužíce, i ostaví první na zad. Jiný těch slov rozum chýlí se na židy, ježto jsou první hodinu od počátku otcové jich povoláni do vinnice boží a s nimi smlouva o dílo vinnice stala se jest, jim prvotně slibové spasení zaslíbeni jsou. A potom tak dlouho v té vinnici stáli jsou s mnohým reptáním, s neposlušenstvím, s nevděčnostmi pyšnými a nadutými, že jest se bohu stýskalo nad nimi. A potom jsou proroky zabíjeli, které k nim posýlal, aby jemu užitky z vinnice přinášeli. A potom jsou i syna božího zabili, kterýž jim prvotně slíben byl, a protož jest došel na ně hněv boží, aby věčným zapomenutím nemohl shlazen býti. Protož byvše první do vinnice, potom pro svou pýchu poslední a cizí od milosti a od spasení učiněni jsou. A pohané potupení a ohyzdní do jedenácté hodiny jsou stáli jako poslední a od- souzení. A když jich povolal do vinnice, přijali jsou slávu prvních, milosť jsou nalezli, slibův božích účastni jsou učiněni a prvotnosť života věčného jsou přijali skrze milosť Pána našeho Jezu Krista, jímžto jsou první po- hrdali, posledním učiněn jest v naději. Ale ještě ta řeč není vyprázdněna, nebo je lid vždy dvojí. Jeden jako první oděný zevnitř spravedlností zákonní, ale jest neupřímný, nemá
Strana 101
101 hrdce pravého k Bohu, jest reptavý, nadutý pýchou, nemaje slitování nad říšnými. Ten s chválou jako první stoje, hrdaje jinými, ten odvržen bude od slávy boží a na zad, totiž v pekle, zůstane. A poslední budou první. Zjevní hříšníci pokání činiti budou a předejdou ty posvátné pokrytce pyšné do království nebeského. I dí dále Pán: „Nebo mnozí jsou povolaní, ale málo vyvolených.“ To jest z židů i z pohanů veliké množství jest jich povolánona dílo do vinnice boží, ale z toho množství nemnozí jsou vyvolení k životu věčnému, jakožto skutek ukazuje, kterak z toho přílišného množství, kteréž pod jménem víry stojí, jedva z mnoha tisíc jeden nahodí se, že by ovce Kristova byl a hlas jeho slyšel. Neb on potom dává znáti ovce své zvolené, kteréž hlas jeho slyší a v skutku drží to, což on přikazuje a v čem jim příklad dává. Protož ti sami jsou zvolení jeho, jako hroznové vinní zralí a přechutní k libosti hospodářově. Nebo ti sami berou moc a život z života pravého duchovního kořene Krista. Ale jiní, jižto s mrtvou věrou stojí v té vin- nici jako suché větve k ohni připravené, ti jsou jako pres na vinnici, aby dávili zvolené jako hrozny svým nenávistným ukrutenstvím. Protož těmito slovy posledními spasitel vykládá to podobenství o vinnici a o dělnících, že, ač jich mnoho povoláno bývá do ní, však málo vyvolených nalezeno bude. A kteříž z toho množství nejsou zvoleni, ti do pekla půjdou. XV. Devátá neděle po božím narození. Čtení svatého Lukáše v VIII. kapitole. Za onoho času, když zástup mnohý sejde se a z měst pospíchali k Ježíšovi, pravil jest jim skrze podobenství: „Vyšel, jenž rozsívá, aby rozsíval símě své. A když rozsí val, jedno padlo podle cesty, i potlačeno jest; a ptáci nebeští sezobali je. A jiné padlo na skálu; a když vzešlo, uvadlo jest, neb nemělo vlhkosti. Jiné pak padlo mezi trní; a spolu vzešlé trní udusilo je. A jiné padlo do země dobré; a když vzešlo, učinilo užitek stý.“ To pověděv, volal jest: „Kdo má uši k sly- šení, slyš.“ I tázali se ho učedlníci jeho, které by to bylo podobenství. Jimžto on řekl: Vám jest dáno znáti tajemství království božího, ale jiným v podobenství, aby vidouce neviděli a slyšíce nerozuměli. I jestiť podobenství toto: Símě jest království boží. Kteří pak vedle cesty, to jsou ti, kteří slyší; a potom při- chází ďábel a vynímá slovo ze srdce jich, aby věříce spaseni nebyli. Ale kteří na skálu, ti jsou, kteříž, když uslyší slovo, s radostí přijímají; a tiť kořenův ne- mají, nebo na čas věří a v čas pokušení odstupují. Které pak padlo mezi trní, tiť jsou, ježto slyší a po pečování a zboží a rozkošech života chodíce, bývají udušeni a nepřinášejí užitka. Ale které do země dobré, tiť jsou, jižto v srdci dobrém a výborném sly- šíce slovo, zachovávají a užitek přinášejí v trpěli- vosti. 18
101 hrdce pravého k Bohu, jest reptavý, nadutý pýchou, nemaje slitování nad říšnými. Ten s chválou jako první stoje, hrdaje jinými, ten odvržen bude od slávy boží a na zad, totiž v pekle, zůstane. A poslední budou první. Zjevní hříšníci pokání činiti budou a předejdou ty posvátné pokrytce pyšné do království nebeského. I dí dále Pán: „Nebo mnozí jsou povolaní, ale málo vyvolených.“ To jest z židů i z pohanů veliké množství jest jich povolánona dílo do vinnice boží, ale z toho množství nemnozí jsou vyvolení k životu věčnému, jakožto skutek ukazuje, kterak z toho přílišného množství, kteréž pod jménem víry stojí, jedva z mnoha tisíc jeden nahodí se, že by ovce Kristova byl a hlas jeho slyšel. Neb on potom dává znáti ovce své zvolené, kteréž hlas jeho slyší a v skutku drží to, což on přikazuje a v čem jim příklad dává. Protož ti sami jsou zvolení jeho, jako hroznové vinní zralí a přechutní k libosti hospodářově. Nebo ti sami berou moc a život z života pravého duchovního kořene Krista. Ale jiní, jižto s mrtvou věrou stojí v té vin- nici jako suché větve k ohni připravené, ti jsou jako pres na vinnici, aby dávili zvolené jako hrozny svým nenávistným ukrutenstvím. Protož těmito slovy posledními spasitel vykládá to podobenství o vinnici a o dělnících, že, ač jich mnoho povoláno bývá do ní, však málo vyvolených nalezeno bude. A kteříž z toho množství nejsou zvoleni, ti do pekla půjdou. XV. Devátá neděle po božím narození. Čtení svatého Lukáše v VIII. kapitole. Za onoho času, když zástup mnohý sejde se a z měst pospíchali k Ježíšovi, pravil jest jim skrze podobenství: „Vyšel, jenž rozsívá, aby rozsíval símě své. A když rozsí val, jedno padlo podle cesty, i potlačeno jest; a ptáci nebeští sezobali je. A jiné padlo na skálu; a když vzešlo, uvadlo jest, neb nemělo vlhkosti. Jiné pak padlo mezi trní; a spolu vzešlé trní udusilo je. A jiné padlo do země dobré; a když vzešlo, učinilo užitek stý.“ To pověděv, volal jest: „Kdo má uši k sly- šení, slyš.“ I tázali se ho učedlníci jeho, které by to bylo podobenství. Jimžto on řekl: Vám jest dáno znáti tajemství království božího, ale jiným v podobenství, aby vidouce neviděli a slyšíce nerozuměli. I jestiť podobenství toto: Símě jest království boží. Kteří pak vedle cesty, to jsou ti, kteří slyší; a potom při- chází ďábel a vynímá slovo ze srdce jich, aby věříce spaseni nebyli. Ale kteří na skálu, ti jsou, kteříž, když uslyší slovo, s radostí přijímají; a tiť kořenův ne- mají, nebo na čas věří a v čas pokušení odstupují. Které pak padlo mezi trní, tiť jsou, ježto slyší a po pečování a zboží a rozkošech života chodíce, bývají udušeni a nepřinášejí užitka. Ale které do země dobré, tiť jsou, jižto v srdci dobrém a výborném sly- šíce slovo, zachovávají a užitek přinášejí v trpěli- vosti. 18
Strana 102
102 První slovo čtení tohoto jest o zástupích, kterak jsou pospíchali k Pánu Ježíšovi. A taková slova často ve čtení slyšána bývají, že jsou zástupové chodili za Pánem Ježíšem. Nebo veliké a mnohé užitky měli jsou z toho, neb neduhy a bolesti na nich uzdravoval, ďábelství ze mnohých vymítal, učil je užitečně a krmil je také. Ale kněží a zákonníci, ti jsou neupřímně za ním chodili mezi zástupy, aby jej v slovích popadli a jeho dobré skutky ve zlé obrátili a dáblům je přičtli. Protož i dnes bohatí kněži a zákonníci smucují zástupy, kteří by rádi slyšeli slovo boží, hyzdí jim je jako kacířství a činí jim bezpráví pro ně, neb se bojí, aby tudy pohaněni nebyli a zboží aby neztratili. Také to chvátání zástupův bylo jest z velké žádosti a horlivé, nebo jsou okoušeli hojné vody živé k zahnání těžké žízni. Z kterýchžto věcí může býti napomenutí i trestání křesťanům lenivým, ustydlým a proky- salým, jižto pak bídně mnohá léta stojí u víře Kristově, nepoznavše ni- žádných užitkův, ani které moci duchovní v této studnici Pána Ježíše, plné vody živých; i jsou zhynutí a uvadlí v duchu svém. Protož nepo- spíchají s chvátáním, aby pili živé vody z té studnice, více horlivosť majíce k světu, neb se jim mnohé věci líbí na něm. Protož k nim srdce přikládají a duch svůj k nim vylévají. Ale což Boha se dotýče, to leniví nechtivě a zpozdile činí. Potom spasitel dí: „Vyšel jest, kterýž rozsívá, rozsívat semene svého.“ To jest na své vlastní pole, ač jest prve posýlal mnohé, aby roz- sívali jeho símě tak, jak jest jim přikazoval. Ale nyní již sám vyšel k rozsévání, aby lidé více vážili samého a styděli se hospodáře toho, kterýž všecko rozsívá a všemu vzrůst dává. A to símě jest slovo boží, jakož sám vykládá. Tehdy jest on Bůh, a mluví slovo své jako věrný Bůh, věda to, o čem, komu a proč mluví tak jistě a dokonale, aby ni- žádný potom nemohl tomu odpírati, ani reptati, ani polepšiti jeho mlu- vení. Nebo Bůh ten, jenžto jest lidi stvořil, sám jediný uměl jest a mohl užitečně k naučení jim mluviti a zákon o všech věcech položiti, kterým by nejlépe spraveni byli. Ale jiní nemohou toho říci, by své semeno roz- sívali.. Ale kteříž bývají posláni od něho, tiť jsou jako rozsívky jeho a tiť mluví slovo jeho tak, jakž on jim dává moc k mluvení. A jiného nic ne- mohou, aniž smějí mluviti, jedině slovo jeho Jakož jeden z poslův jeho, svatý Pavel o sobě dí: „Já nesmím ničehož mluviti těch věcí, kterýchž jest skrze mne nejednal Kristus ku poslušenství pohanstva slovem, ani skutkem." Takéž zase všichni lháři, ježto svět oklamávají, jsou rozsívky ďá- blovy na jeho lži založené, na žádostech svých a na žádostech tohoto světa. Protož ti, naberouce v své hrdlo lživé slov božích, i vypra- vují pod nimi žádosti srdce svého a obracejí je, k čemu chtí. Neb úmysl slova božího jest k tomu, aby nepravosti hříchů rušeny byly skrze ně a dobrota ctnostná od Boha přikázaná aby vzdělána byla. Protož, když takoví lháři jmenují a mluví slovo boží ústy a neruší zlosti v lidu světském, ale vzdělávají sami se v těle, v sytosti, ve cti, v zboží, v po- koji světském a tělesném, v přízni s marnými lidmi tohoto světa. Tehdy jest jistota, že oni, jmenujíce slovo boží, káží se sami pod nimi, protož podle své žádosti vykládají slova boží a hýbají jimi v hod svému měšci a břichu, aby svými výklady nevzbudili nepřízni na se od zlých lidí ani nedostatku tělesného uvedli, ani z obce vyhnáni. Ale čím slavnější ka- zatel, tím více přibývá mu platů, knih a sádla v břiše, líce bývají červe- nější a roucha zbytečného hojnosť. Nebo kázaní jeho dobré a moudré jest a líbí se dobře lidem světským a mužům rathouzním, a chvála po
102 První slovo čtení tohoto jest o zástupích, kterak jsou pospíchali k Pánu Ježíšovi. A taková slova často ve čtení slyšána bývají, že jsou zástupové chodili za Pánem Ježíšem. Nebo veliké a mnohé užitky měli jsou z toho, neb neduhy a bolesti na nich uzdravoval, ďábelství ze mnohých vymítal, učil je užitečně a krmil je také. Ale kněží a zákonníci, ti jsou neupřímně za ním chodili mezi zástupy, aby jej v slovích popadli a jeho dobré skutky ve zlé obrátili a dáblům je přičtli. Protož i dnes bohatí kněži a zákonníci smucují zástupy, kteří by rádi slyšeli slovo boží, hyzdí jim je jako kacířství a činí jim bezpráví pro ně, neb se bojí, aby tudy pohaněni nebyli a zboží aby neztratili. Také to chvátání zástupův bylo jest z velké žádosti a horlivé, nebo jsou okoušeli hojné vody živé k zahnání těžké žízni. Z kterýchžto věcí může býti napomenutí i trestání křesťanům lenivým, ustydlým a proky- salým, jižto pak bídně mnohá léta stojí u víře Kristově, nepoznavše ni- žádných užitkův, ani které moci duchovní v této studnici Pána Ježíše, plné vody živých; i jsou zhynutí a uvadlí v duchu svém. Protož nepo- spíchají s chvátáním, aby pili živé vody z té studnice, více horlivosť majíce k světu, neb se jim mnohé věci líbí na něm. Protož k nim srdce přikládají a duch svůj k nim vylévají. Ale což Boha se dotýče, to leniví nechtivě a zpozdile činí. Potom spasitel dí: „Vyšel jest, kterýž rozsívá, rozsívat semene svého.“ To jest na své vlastní pole, ač jest prve posýlal mnohé, aby roz- sívali jeho símě tak, jak jest jim přikazoval. Ale nyní již sám vyšel k rozsévání, aby lidé více vážili samého a styděli se hospodáře toho, kterýž všecko rozsívá a všemu vzrůst dává. A to símě jest slovo boží, jakož sám vykládá. Tehdy jest on Bůh, a mluví slovo své jako věrný Bůh, věda to, o čem, komu a proč mluví tak jistě a dokonale, aby ni- žádný potom nemohl tomu odpírati, ani reptati, ani polepšiti jeho mlu- vení. Nebo Bůh ten, jenžto jest lidi stvořil, sám jediný uměl jest a mohl užitečně k naučení jim mluviti a zákon o všech věcech položiti, kterým by nejlépe spraveni byli. Ale jiní nemohou toho říci, by své semeno roz- sívali.. Ale kteříž bývají posláni od něho, tiť jsou jako rozsívky jeho a tiť mluví slovo jeho tak, jakž on jim dává moc k mluvení. A jiného nic ne- mohou, aniž smějí mluviti, jedině slovo jeho Jakož jeden z poslův jeho, svatý Pavel o sobě dí: „Já nesmím ničehož mluviti těch věcí, kterýchž jest skrze mne nejednal Kristus ku poslušenství pohanstva slovem, ani skutkem." Takéž zase všichni lháři, ježto svět oklamávají, jsou rozsívky ďá- blovy na jeho lži založené, na žádostech svých a na žádostech tohoto světa. Protož ti, naberouce v své hrdlo lživé slov božích, i vypra- vují pod nimi žádosti srdce svého a obracejí je, k čemu chtí. Neb úmysl slova božího jest k tomu, aby nepravosti hříchů rušeny byly skrze ně a dobrota ctnostná od Boha přikázaná aby vzdělána byla. Protož, když takoví lháři jmenují a mluví slovo boží ústy a neruší zlosti v lidu světském, ale vzdělávají sami se v těle, v sytosti, ve cti, v zboží, v po- koji světském a tělesném, v přízni s marnými lidmi tohoto světa. Tehdy jest jistota, že oni, jmenujíce slovo boží, káží se sami pod nimi, protož podle své žádosti vykládají slova boží a hýbají jimi v hod svému měšci a břichu, aby svými výklady nevzbudili nepřízni na se od zlých lidí ani nedostatku tělesného uvedli, ani z obce vyhnáni. Ale čím slavnější ka- zatel, tím více přibývá mu platů, knih a sádla v břiše, líce bývají červe- nější a roucha zbytečného hojnosť. Nebo kázaní jeho dobré a moudré jest a líbí se dobře lidem světským a mužům rathouzním, a chvála po
Strana 103
103 něm zůstává, že krásně čtení vykládá a mnoho písma doktorského umí a mnoho kapitol vyjmenuje ze zákona. A s tím do klády nebude od bo- hatých veden po kázaní, ale spíše za tučný stůl bude od nich pozván. Protož takoví ze světa jsou, o světu mluví a svět jich poslouchá, nebo neruší obyčejův a bludův jeho, ale mluví jemu libé věci, pochlebujíce jim v zlých svobodách, a mnohého činí se nevědouc a za nejpilnější věc mají prositi Boha za jich přátely, kteříž jsou v třetím pekle v očistci. Protož pro převýšenou moc, kterouž jest lež obdržela skrze ty rozsívky ďáblovy rozmnožené a mocí světskou oděné, jíž tento rozsévač věrný Kristus, jenžto své símě dobré rozsívá, místa na světě nemá, aniž má, kde by rozsýval a kam by koho svého poslal rozsívat, ano všudy roz- sívky ďáblovy zastoupily s mocí světskou, rozsívajíce lež ďáblovu na oklamávání všemu světu. Protož potřebí by bylo prositi Pána rozsívání, aby poslal slovo své na zemi, aby pozdravena byla. Nebo všecko jest stráveno skrze lež pod jménem jeho, aby on místa neměl na světě. Potom čtení o tom pravém rozsívaći Pánu Ježíšovi, dí: „A když rozsívá, jiné jest padlo podle cesty a potlačeno jest od lidí a ptáci ne- beští snědli jsou je.“ K urozuměni těch slov nemůže pravější výklad býti, nežli jeho samého, spasitele našeho, že, kdož podle cesty sát jest, ten jest, kdož slyší slovo boží a nerozumí jemu, a přijda dábel, vyjme to, což vsáto jest v srdci. Neb z nerozumnosti ihned bude nevážnosť, zane- dbání a zapomenutí, a tak bude daremné to, což se slyší, nebo rozumnosť slova božího s utěšením a rozsouzením světla přichází, a když s těmi věcmi nepřijde k tomu, tehdy nic svého neostaví v člověku. Jinak ještě nerozum překáží v slyšení slova božího, když jemu kdo zle srozumí, ne jeho vlastní rozum z něho vezma. Tu vždy musí býti bez užitku slovo boží. A bude-li které skutky činiti, podle cizího rozumu, kterýž jest pochytil pod slovem božím, tuť jest bludem klamán pod ním, aby domnívaje se činiti slovo boží, bludu následoval a přestupoval slovo boží. A toho nejvíce má ten lid, jenžto sobě chutná zákony lidské, za- mýšlené pod cizími rozumy slova božího. Též všecka náboženství lidmi vymyšlená, ježto jich potvrzují cizoložnými rozumy Písma svatého, prostě jsou dílem ptáka, vysoko létajícího dábla, jenžto jest v nich sezobal slovo boží velmi smyslně, aby od něho neodcházeli, ani jeho zapírali, ale na něm stáli domněle, konajíce bludy posvátné, oděné nespravedlností mylnou, lidmi vymyšlenou pod cizími rozumy Písma svatého a slova bo- žího. A tím během nyní nejvíce prospívá v křesťanstvu, ustaviv je na cizích rozumích víry Písma svatého a na křivých rozumích při požívání svátostí a stavův, aby se domnívali víru hodně držeti. A také jim přidává více sklamání, aby s tou věrou domněnou mohli také i svět milovati a své vůle v hříších požívati, jakž chtí. Takéť má dábel mnoho pyšných lidí, mistrův a doktorův velmi vysoko umělých, jakožto ptákův, jižto svými smysly pod nebem létají. A ti na to nakládají všecko své umění, aby po- tlačili chytře slovo boží, pracujíce o to nyní u králův, u knížat, u pánův i měšťanův, aby v nich zradili slovo boží. A mnoho jsou prospěli v těchto časích, bráníce kázati slova božího a obci lidu sprostného bráníce poslou- chati. A dva lidi spravedlivé s velkými náklady upálili jsou v Konstanci pro kázaní, a to veliký sbor mistrův, biskupův i s papežem svatokupcem, hlavou svou. Druhou příčinu znamenitou pán Ježíš praví, pro níž prospěchu ne- může míti slovo boží v některých lidech a dí, že padlo podle cesty a bývá potlačeno od lidí. To může nejspíše býti, když lidé svou nepravostí, 18*
103 něm zůstává, že krásně čtení vykládá a mnoho písma doktorského umí a mnoho kapitol vyjmenuje ze zákona. A s tím do klády nebude od bo- hatých veden po kázaní, ale spíše za tučný stůl bude od nich pozván. Protož takoví ze světa jsou, o světu mluví a svět jich poslouchá, nebo neruší obyčejův a bludův jeho, ale mluví jemu libé věci, pochlebujíce jim v zlých svobodách, a mnohého činí se nevědouc a za nejpilnější věc mají prositi Boha za jich přátely, kteříž jsou v třetím pekle v očistci. Protož pro převýšenou moc, kterouž jest lež obdržela skrze ty rozsívky ďáblovy rozmnožené a mocí světskou oděné, jíž tento rozsévač věrný Kristus, jenžto své símě dobré rozsívá, místa na světě nemá, aniž má, kde by rozsýval a kam by koho svého poslal rozsívat, ano všudy roz- sívky ďáblovy zastoupily s mocí světskou, rozsívajíce lež ďáblovu na oklamávání všemu světu. Protož potřebí by bylo prositi Pána rozsívání, aby poslal slovo své na zemi, aby pozdravena byla. Nebo všecko jest stráveno skrze lež pod jménem jeho, aby on místa neměl na světě. Potom čtení o tom pravém rozsívaći Pánu Ježíšovi, dí: „A když rozsívá, jiné jest padlo podle cesty a potlačeno jest od lidí a ptáci ne- beští snědli jsou je.“ K urozuměni těch slov nemůže pravější výklad býti, nežli jeho samého, spasitele našeho, že, kdož podle cesty sát jest, ten jest, kdož slyší slovo boží a nerozumí jemu, a přijda dábel, vyjme to, což vsáto jest v srdci. Neb z nerozumnosti ihned bude nevážnosť, zane- dbání a zapomenutí, a tak bude daremné to, což se slyší, nebo rozumnosť slova božího s utěšením a rozsouzením světla přichází, a když s těmi věcmi nepřijde k tomu, tehdy nic svého neostaví v člověku. Jinak ještě nerozum překáží v slyšení slova božího, když jemu kdo zle srozumí, ne jeho vlastní rozum z něho vezma. Tu vždy musí býti bez užitku slovo boží. A bude-li které skutky činiti, podle cizího rozumu, kterýž jest pochytil pod slovem božím, tuť jest bludem klamán pod ním, aby domnívaje se činiti slovo boží, bludu následoval a přestupoval slovo boží. A toho nejvíce má ten lid, jenžto sobě chutná zákony lidské, za- mýšlené pod cizími rozumy slova božího. Též všecka náboženství lidmi vymyšlená, ježto jich potvrzují cizoložnými rozumy Písma svatého, prostě jsou dílem ptáka, vysoko létajícího dábla, jenžto jest v nich sezobal slovo boží velmi smyslně, aby od něho neodcházeli, ani jeho zapírali, ale na něm stáli domněle, konajíce bludy posvátné, oděné nespravedlností mylnou, lidmi vymyšlenou pod cizími rozumy Písma svatého a slova bo- žího. A tím během nyní nejvíce prospívá v křesťanstvu, ustaviv je na cizích rozumích víry Písma svatého a na křivých rozumích při požívání svátostí a stavův, aby se domnívali víru hodně držeti. A také jim přidává více sklamání, aby s tou věrou domněnou mohli také i svět milovati a své vůle v hříších požívati, jakž chtí. Takéť má dábel mnoho pyšných lidí, mistrův a doktorův velmi vysoko umělých, jakožto ptákův, jižto svými smysly pod nebem létají. A ti na to nakládají všecko své umění, aby po- tlačili chytře slovo boží, pracujíce o to nyní u králův, u knížat, u pánův i měšťanův, aby v nich zradili slovo boží. A mnoho jsou prospěli v těchto časích, bráníce kázati slova božího a obci lidu sprostného bráníce poslou- chati. A dva lidi spravedlivé s velkými náklady upálili jsou v Konstanci pro kázaní, a to veliký sbor mistrův, biskupův i s papežem svatokupcem, hlavou svou. Druhou příčinu znamenitou pán Ježíš praví, pro níž prospěchu ne- může míti slovo boží v některých lidech a dí, že padlo podle cesty a bývá potlačeno od lidí. To může nejspíše býti, když lidé svou nepravostí, 18*
Strana 104
104 kterážto jich vlastní jest, upadají na ně, chodíce podle cesty své, kterouž na svět přicházejí, a ta cesta jich jest v kochání smilném, a kdož kročí srdcem na tu cestu a poddá se jí, musíť v něm všecko, což božího jest, potlačeno býti. A když v obyčej tohoto hříchu uběhnou, tehdy od něho náramně puzeni bývají, svázáni jsouce libostmi jeho, žeť málo moci nad sebou mohou míti. A k tomn přičiny zapletené a těžké z milosti tělesné k němu mají, ženy k mužům a muži k ženám. A těmi milostmi a libostmi toho hřícha tak jsou popadeni, že nic pravého nemůže se od nich založiti, ano srdce plno vždy nepokoje, paměť tím zaneprázdní na puděcí k těm statkům, rozum slep při tom soudu nemaje. Protož slovo boží tu podle té plzké a ohavné cesty padnouc, od lidí potlačeno bývá. Nebo ten, kterýž jest pro smilství ženu pojal, ihned bez omluvy odpověděl, že nemůže přijíti na večeři, proto že jest ženu pojal. A tak v smilnících jsou bližší příčiny a příchylnosti zlé s libostmi spojené, aby jimi ďábel umrtvil slovo boží v nich, aby jeho ani v paměti držeti mohli, ani v žádosti, ani jemu srozuměti. A příčiny, praví spasitel, proč to ďábel činí, vynímaje tak z lidí slovo boží. Dí, že proto, aby věříce spaseni nebyli. A toť jest nepřízeň jeho od počátku proti lidem, aby všemi obyčeji rušil jich spasení, jehož největší příčinu mají v slovu božím. Protož závidě jim toho spasení, jest toho pilen, aby hned z počátku vyzobal z nich slovo boží. Pakli je již v paměti držeti budou, ale hledí, aby zlý rozum uvrhl při slovu božím. Nebo také víra z něho nevzroste, když je vše zlým rozumem vezme člověk, ale blud se urodí. Jinak ďábel protiví se slovu božímu v těch osobách, které káží a nebo kázati mají slovo boží, že nebo je v hříchy hledí zavésti, aneb v bludy odporné pravdě. A těmi věcmi poráží v nich pravdu kázaní, aby místo té svodili od pravdy a zlým životem aby horšili lidi místo spasi- tedlných příkladův. A některé strachem odtiskne od kázaní, popudí proti nim údův svých, aby se jim protivili a kázati bránili. A některým pravdy ujmou ta protivenství, když nechtí upřímo pro pravdu pohaníni býti, ale chtíc se zlými pokoj míti, oslabí v kázaní, lidem k vůli kážíce. A to vše ďábel jedná, aby v těch osobách upřímnosť slova božího poražena byla. Potom dí čtení: „Jiné jest padlo na skálu; a když vyšlo, uschlo jest, neb nemělo vláhy.“ V těch slovích ukazuje spasitel opět jiné pře- kážky v některých lidech, po níž zhyne a nepřijde k užitku slovo boží pro zvláštní nedostatek srdce jich, a ty nazývá skalou. A sám vykládá, co ta skála se rozumí, nebo které příčiny mají ti lidé, jižto jsou skále podobni a slovo v nich daremné bývá. Dí o nich: „Když uslyší slovo boží, s radostí je přijmou ihned.“ A to jest veliká příčina k tomu, aby prospěch konečný slovo boží vzalo v nich, poněvadž ihned spěšně, jakž uslyší, s radostí přijmou, nebo tu ani odpornosti, ani mrzkosti může na- lezeno k slovu božímu, ale mnoho milosti a vážnosti k němu ta radosť ukazuje. Avšak i to ještě nespomůže k dokonání pravého, skutečného pro- spěchu slova božího, když není pravého založení, aneb kořene k tomu. A to jest hrozné i bázni hodné, když tak mnoho mají v člověku slova boží, že se raduje, spěšně je přijímaje, a ještě i v takových brzo zhyne. Což tedy v těch, ježto slyšíce je v ucho, ihned se popouzejí, rmoutí, repcí a horší se, majíce mrzkosť k tomu, což slyší; od takových ovšem daleko jest slovo boží. Protož ta skála mohou rozumíni býti pyšní lidé s vysokou myslí, mnoho o sobě smýšlejíce, sobě se líbíce, dobří a moudří vždy ostati a jméno veliké zde obdržeti chtíce. Ti uslyšíce slovo boží, mohou je snadno
104 kterážto jich vlastní jest, upadají na ně, chodíce podle cesty své, kterouž na svět přicházejí, a ta cesta jich jest v kochání smilném, a kdož kročí srdcem na tu cestu a poddá se jí, musíť v něm všecko, což božího jest, potlačeno býti. A když v obyčej tohoto hříchu uběhnou, tehdy od něho náramně puzeni bývají, svázáni jsouce libostmi jeho, žeť málo moci nad sebou mohou míti. A k tomn přičiny zapletené a těžké z milosti tělesné k němu mají, ženy k mužům a muži k ženám. A těmi milostmi a libostmi toho hřícha tak jsou popadeni, že nic pravého nemůže se od nich založiti, ano srdce plno vždy nepokoje, paměť tím zaneprázdní na puděcí k těm statkům, rozum slep při tom soudu nemaje. Protož slovo boží tu podle té plzké a ohavné cesty padnouc, od lidí potlačeno bývá. Nebo ten, kterýž jest pro smilství ženu pojal, ihned bez omluvy odpověděl, že nemůže přijíti na večeři, proto že jest ženu pojal. A tak v smilnících jsou bližší příčiny a příchylnosti zlé s libostmi spojené, aby jimi ďábel umrtvil slovo boží v nich, aby jeho ani v paměti držeti mohli, ani v žádosti, ani jemu srozuměti. A příčiny, praví spasitel, proč to ďábel činí, vynímaje tak z lidí slovo boží. Dí, že proto, aby věříce spaseni nebyli. A toť jest nepřízeň jeho od počátku proti lidem, aby všemi obyčeji rušil jich spasení, jehož největší příčinu mají v slovu božím. Protož závidě jim toho spasení, jest toho pilen, aby hned z počátku vyzobal z nich slovo boží. Pakli je již v paměti držeti budou, ale hledí, aby zlý rozum uvrhl při slovu božím. Nebo také víra z něho nevzroste, když je vše zlým rozumem vezme člověk, ale blud se urodí. Jinak ďábel protiví se slovu božímu v těch osobách, které káží a nebo kázati mají slovo boží, že nebo je v hříchy hledí zavésti, aneb v bludy odporné pravdě. A těmi věcmi poráží v nich pravdu kázaní, aby místo té svodili od pravdy a zlým životem aby horšili lidi místo spasi- tedlných příkladův. A některé strachem odtiskne od kázaní, popudí proti nim údův svých, aby se jim protivili a kázati bránili. A některým pravdy ujmou ta protivenství, když nechtí upřímo pro pravdu pohaníni býti, ale chtíc se zlými pokoj míti, oslabí v kázaní, lidem k vůli kážíce. A to vše ďábel jedná, aby v těch osobách upřímnosť slova božího poražena byla. Potom dí čtení: „Jiné jest padlo na skálu; a když vyšlo, uschlo jest, neb nemělo vláhy.“ V těch slovích ukazuje spasitel opět jiné pře- kážky v některých lidech, po níž zhyne a nepřijde k užitku slovo boží pro zvláštní nedostatek srdce jich, a ty nazývá skalou. A sám vykládá, co ta skála se rozumí, nebo které příčiny mají ti lidé, jižto jsou skále podobni a slovo v nich daremné bývá. Dí o nich: „Když uslyší slovo boží, s radostí je přijmou ihned.“ A to jest veliká příčina k tomu, aby prospěch konečný slovo boží vzalo v nich, poněvadž ihned spěšně, jakž uslyší, s radostí přijmou, nebo tu ani odpornosti, ani mrzkosti může na- lezeno k slovu božímu, ale mnoho milosti a vážnosti k němu ta radosť ukazuje. Avšak i to ještě nespomůže k dokonání pravého, skutečného pro- spěchu slova božího, když není pravého založení, aneb kořene k tomu. A to jest hrozné i bázni hodné, když tak mnoho mají v člověku slova boží, že se raduje, spěšně je přijímaje, a ještě i v takových brzo zhyne. Což tedy v těch, ježto slyšíce je v ucho, ihned se popouzejí, rmoutí, repcí a horší se, majíce mrzkosť k tomu, což slyší; od takových ovšem daleko jest slovo boží. Protož ta skála mohou rozumíni býti pyšní lidé s vysokou myslí, mnoho o sobě smýšlejíce, sobě se líbíce, dobří a moudří vždy ostati a jméno veliké zde obdržeti chtíce. Ti uslyšíce slovo boží, mohou je snadno
Strana 105
105 přijíti, mnoho o něm chvály mohou vydati, že dobré a pravé jest. Ale nic dále, než potud, dokudž jich nepotáhne slovo boží k tomu, aby se ponížili, rohy vysoké složili a u pokoře na světě přebývali, spasitele svého následovali, pyšné obyčeje Luciperovy zavrhnouce. Tuť bude kámen tvrdý, zdrastíť se to srdce pyšné. A tuto ještě tvrdší kámen bude, když po- hanění, posmívání a zlehčení od jiných na to srdce pyšné přijde, ježto jest obvyklo vždycky pochlebenství, pochvalí, lísaní a mnohotvárným pocti- vostem, tehdy se ihned zetře a všecko zavrženo bude zármutky, pláči a horlením, a bude hroziti a mstíti se. A tuť kámen tvrdý ukázán bude, ježto tu slova boží nemohou růsti, neb vláhy nemají. Takéž všecka tvrdosť srdce muže býti kámen a skála, když některé věci aneb mnohé časné osobí sobě na světě neústupně, protože jsou tělu líbé. A když k tomu slovo boží podáno bude, aby ty věci člověk opustil, aby v nich nezahynul, ihned se kámen ukáže tvrdého srdce; a žeť takový, raději pustí od sebe slovo boží, než ty užitky tělesné, ježto v nich tělo sytosť a svobodu i jiná utěšení má. A též i všichni obyčejové zlí, přivázaní k srdci ne- ústupně, vždy zamítají slovo boží, aby sami ostali. Ještě spasitel vykládá o těch, kteří jsou skála, že jsou ti kteříž slyší, ale kořene k tomu nemají pravého založení, a že jsou časní, ježto na čas věří a v čas pokušení odstupují. Nebo když nastane zarmoucení a protivenství pro slovo boží, tehdy se pohorší. Tu spasitel ukazuje zvláštní překážku, pro níž daremné bývá slovo boží v těch, na něž protivenství a zarmoucení bude přicházeti pro slovo boží. Z kterýchž jedni tehdáž se pohoršují, když pravda slova božího v nenávisť upadá nepřátelům silným a mnohým, že pro ní pálí, stínají, mučí, u vězeních trápí, statky odjímají, z obcí vymítají, zlořečí, klnou jako kacíře. Tehdy se nad pravdou slova božího pohorší a od ní odstupují. Jakož se jest na mnohých nalezlo v tyto časy, kteříž jsou drželi v pokoji tu pravdu o kalichu Páně i o mnohé jiné pravdě zákona božího. A když jsou proto počali páliti, stínati a vězení dávati, z obcí vymítati, kleti, do pekla odsuzovati, tehdy jsou se mnozí pohoršili a odstoupili od toho, nechtíce proto trpěti smrti, ani hanění, ani jiných bezpráví. Jiní jsou, jižto se pohoršují, když, uvěříce slovu božímu, k jeho na- učení opustí svět a odstoupí od jeho marnosti, vzdálí se od jeho plzkého a převráceného obcování i od tovaryšstva zlého a zbaví se kvasův a spolkův takových lidí a obrátí se k spravedlnosti, čistotě a k jiným ctnostem, myslíce se již samému bohu líbiti. Tehdy ihned svět jako moře ukrutné, rozvodní se v svém vztekání, činí mnohá protivenství, hanění, posmívání, zlé narčení, lží vymyšlených skládání, nepřízní a bezpráví zjevných i tajných jednati nepřestane. Protož, nebude-li to dílo míti založení pravého z Boha V takových zármutcích, tehdy se pohorší a odstoupí od slova božího. Protož takový nižádný nemůže míti dobroty plné a dokonalé, jedině dotud, dokudž jeho dobrotě nic protivného nepřekáží, ani ji čím ruší a dokudž ji pochvalují a lahodí a ji zpodpírají, chráníce ji jako nežitu bolestného, aby se ničímž neupšil, a jedva tak něco šero. Ale protivného a ostrého nic nepřidávej takovým lidem, ať se nerozpuknou jako nežit bolestný s mnohou prchlivostí nezbednou. O takových ovšem již pravených dí tuto pán Ježíš, že v nich slovo boží na skálu padá a kořene nemají. Skála jest v nich ta mysl neustupně přivána sama k sobě, nechtící své zlé vůle od sebe pustiti a místa v sobě dáti slovu božímu, neb kořene nemá pravé milosti k samému Bohu, ale pro tu milosť sobě libé věci mohla opustiti a protivné strpěti.
105 přijíti, mnoho o něm chvály mohou vydati, že dobré a pravé jest. Ale nic dále, než potud, dokudž jich nepotáhne slovo boží k tomu, aby se ponížili, rohy vysoké složili a u pokoře na světě přebývali, spasitele svého následovali, pyšné obyčeje Luciperovy zavrhnouce. Tuť bude kámen tvrdý, zdrastíť se to srdce pyšné. A tuto ještě tvrdší kámen bude, když po- hanění, posmívání a zlehčení od jiných na to srdce pyšné přijde, ježto jest obvyklo vždycky pochlebenství, pochvalí, lísaní a mnohotvárným pocti- vostem, tehdy se ihned zetře a všecko zavrženo bude zármutky, pláči a horlením, a bude hroziti a mstíti se. A tuť kámen tvrdý ukázán bude, ježto tu slova boží nemohou růsti, neb vláhy nemají. Takéž všecka tvrdosť srdce muže býti kámen a skála, když některé věci aneb mnohé časné osobí sobě na světě neústupně, protože jsou tělu líbé. A když k tomu slovo boží podáno bude, aby ty věci člověk opustil, aby v nich nezahynul, ihned se kámen ukáže tvrdého srdce; a žeť takový, raději pustí od sebe slovo boží, než ty užitky tělesné, ježto v nich tělo sytosť a svobodu i jiná utěšení má. A též i všichni obyčejové zlí, přivázaní k srdci ne- ústupně, vždy zamítají slovo boží, aby sami ostali. Ještě spasitel vykládá o těch, kteří jsou skála, že jsou ti kteříž slyší, ale kořene k tomu nemají pravého založení, a že jsou časní, ježto na čas věří a v čas pokušení odstupují. Nebo když nastane zarmoucení a protivenství pro slovo boží, tehdy se pohorší. Tu spasitel ukazuje zvláštní překážku, pro níž daremné bývá slovo boží v těch, na něž protivenství a zarmoucení bude přicházeti pro slovo boží. Z kterýchž jedni tehdáž se pohoršují, když pravda slova božího v nenávisť upadá nepřátelům silným a mnohým, že pro ní pálí, stínají, mučí, u vězeních trápí, statky odjímají, z obcí vymítají, zlořečí, klnou jako kacíře. Tehdy se nad pravdou slova božího pohorší a od ní odstupují. Jakož se jest na mnohých nalezlo v tyto časy, kteříž jsou drželi v pokoji tu pravdu o kalichu Páně i o mnohé jiné pravdě zákona božího. A když jsou proto počali páliti, stínati a vězení dávati, z obcí vymítati, kleti, do pekla odsuzovati, tehdy jsou se mnozí pohoršili a odstoupili od toho, nechtíce proto trpěti smrti, ani hanění, ani jiných bezpráví. Jiní jsou, jižto se pohoršují, když, uvěříce slovu božímu, k jeho na- učení opustí svět a odstoupí od jeho marnosti, vzdálí se od jeho plzkého a převráceného obcování i od tovaryšstva zlého a zbaví se kvasův a spolkův takových lidí a obrátí se k spravedlnosti, čistotě a k jiným ctnostem, myslíce se již samému bohu líbiti. Tehdy ihned svět jako moře ukrutné, rozvodní se v svém vztekání, činí mnohá protivenství, hanění, posmívání, zlé narčení, lží vymyšlených skládání, nepřízní a bezpráví zjevných i tajných jednati nepřestane. Protož, nebude-li to dílo míti založení pravého z Boha V takových zármutcích, tehdy se pohorší a odstoupí od slova božího. Protož takový nižádný nemůže míti dobroty plné a dokonalé, jedině dotud, dokudž jeho dobrotě nic protivného nepřekáží, ani ji čím ruší a dokudž ji pochvalují a lahodí a ji zpodpírají, chráníce ji jako nežitu bolestného, aby se ničímž neupšil, a jedva tak něco šero. Ale protivného a ostrého nic nepřidávej takovým lidem, ať se nerozpuknou jako nežit bolestný s mnohou prchlivostí nezbednou. O takových ovšem již pravených dí tuto pán Ježíš, že v nich slovo boží na skálu padá a kořene nemají. Skála jest v nich ta mysl neustupně přivána sama k sobě, nechtící své zlé vůle od sebe pustiti a místa v sobě dáti slovu božímu, neb kořene nemá pravé milosti k samému Bohu, ale pro tu milosť sobě libé věci mohla opustiti a protivné strpěti.
Strana 106
106 Druhý kořen jest víra, kteráž užitečná přistojí k slyšení slova božího, aby skrze ní rostlo skutečně v člověku, když živě věří, že za každou práci, kteréž učí slovo boží, za pokušení těžká a za vítězství v nich, za zármutky hořké bude veliká odplata, rozkoš a radosť věčná na věky v nebi. Druhá strana té víry v tom jest, že věřiti máme, že všeliké slovo boží dlužni jsme naplniti, vědouce to, kteréhožkoli naplníme, že vždy milosť boží zatracujem a hněv jeho na se uvodíme a zatracení věčného za- sluhujem. Potom dí čtení: „A jiné jest padlo mezi trní a spolu vzešlé udusilo je trní.“ A toť jsou ti, jižto slyší slovo, a od pečlivosti bohatství a roz- koší života jdouce, udušeni bývají. V těch slovích ukazuje spasitel třetí lid, jenžto opět zvláštními obyčeji mrtví v sobě slovo boží, že, ač jest již rostlo spolu s trním, ale trní, majíc moc velikou, hustě a vysoce vzrostlo okolo slova božího, i udusilo je a bez užitku učinilo. Kteráž slova sám spasitel vykládá a dí, že jsou ti, jižto slyší slovo boží, jsouc v pečli- vostech tohoto světa. A již by na té překážce dosti bylo, ale k tomu ještě toto přistojí bohatství, jehož uloviti nelze, a více ještě rozkoší ži- vota, ježto v nich umře slovo boží, jako v bahně rozsatá zrna. Protož při těch bohatstvích a rozkošech ne jeden, ale mnoho hříchů musí býti. Nebo rozkoš má v sobě obžerství, opilství, hodování, rozkošných věcí k jídlu a ku pití s velikými náklady dobývání, lenosť, prázdnosť, spaní mnohá, sedání dlouhá s mluvením utěšeným, s veselými kratochvílemi, kteréž se zalévají trunky pití lahodných. A co smilství bývá v těch lidech sytých, ožralých a prázdných, co péčí nesmírných a snaženství náramných. Protož tu nemůže slovo boží prospěchu míti, nebo srdce těch lidí mi- lostmi odpornými polapeno a svázáno jest, i nemůže v sobě dáti místa slovu božímu. Protož spasitel takové lidi, pečlivé o svět a zboží, na- zývá trním, ježto bode, ač oni jeho za trní nemají ani bodení jeho činí; však je mnoho bode. Co toho bodení mají v dobývání zboží, kterakou srdce bolesť má, chtě jeho mnoho shromážditi; protož mnoho běhá, jezdí po zemích, nespí, mnohá nebezpečenství na cestách podstupuje, loupeže a zabití se bojí, hlad, žízeň, zimu, déšť trpí, a jaká nouze mysli té bývá, když se ziskování nedaří podle naděje. A tak i ve všelikých obchodích lakomci schnou a žerou se hořem, když jim ta věc nejde, jakž chtí Co pak v ostříhání zboží lopoty mají, chtíce, aby neubylo, ale přibylo. Jaká nevole s čeleďmi, vždy se s nimi rotíc, an díla meškají a nevěrně dělají. Kteraká bázeň před zloději a násilníky, aby jim zboží nepobrali. A co pak bodení bývá po ztrátě zboží; všecko srdce zhyne smutkem a žalostí, že sobě pro ně lakomci i životy odjímají. Co pro ztrátu jeho svárův, bití, soudův, nepokojův, pomst, že někdy ostatek jeho doutratí, tepouce se a soudíce o ně a vždy se jim nezdá, by trní bylo. Ano i na smrti trním jest některým, ano se nechce od něho, ano milo bylo v něm oči pásti, a někdy nebude jeho komu milému ostaviti, než nepřátelům, a s sebou ho nelze pobrati, i musí se s ním bídně a žalostně rozděliti. A toho i svatý Pavel potvrzuje, že zboží trní jest, kdež dí: „Kdož chtí bohatí býti, upadají v pokušení a v osidlo ďáblovo a v žádosti mnohé neuži- tečné, ježto pohřižují lidi na zatracení.“ Nebo mnozí, žádajíce jeho, po- bloudili jsou od víry a upletli jsou se v bolesti rozličné. Že pak bodení jeho nečijí, to činí milosť, kterou mají k zboží, a proto také, že skrze ně rozkoší tělesných mohou mnoho míti, kterýchž užívajíce, nečiní ran a bolestí, kteréž jim to trní svým bodením dělá. Také i proto nemohou
106 Druhý kořen jest víra, kteráž užitečná přistojí k slyšení slova božího, aby skrze ní rostlo skutečně v člověku, když živě věří, že za každou práci, kteréž učí slovo boží, za pokušení těžká a za vítězství v nich, za zármutky hořké bude veliká odplata, rozkoš a radosť věčná na věky v nebi. Druhá strana té víry v tom jest, že věřiti máme, že všeliké slovo boží dlužni jsme naplniti, vědouce to, kteréhožkoli naplníme, že vždy milosť boží zatracujem a hněv jeho na se uvodíme a zatracení věčného za- sluhujem. Potom dí čtení: „A jiné jest padlo mezi trní a spolu vzešlé udusilo je trní.“ A toť jsou ti, jižto slyší slovo, a od pečlivosti bohatství a roz- koší života jdouce, udušeni bývají. V těch slovích ukazuje spasitel třetí lid, jenžto opět zvláštními obyčeji mrtví v sobě slovo boží, že, ač jest již rostlo spolu s trním, ale trní, majíc moc velikou, hustě a vysoce vzrostlo okolo slova božího, i udusilo je a bez užitku učinilo. Kteráž slova sám spasitel vykládá a dí, že jsou ti, jižto slyší slovo boží, jsouc v pečli- vostech tohoto světa. A již by na té překážce dosti bylo, ale k tomu ještě toto přistojí bohatství, jehož uloviti nelze, a více ještě rozkoší ži- vota, ježto v nich umře slovo boží, jako v bahně rozsatá zrna. Protož při těch bohatstvích a rozkošech ne jeden, ale mnoho hříchů musí býti. Nebo rozkoš má v sobě obžerství, opilství, hodování, rozkošných věcí k jídlu a ku pití s velikými náklady dobývání, lenosť, prázdnosť, spaní mnohá, sedání dlouhá s mluvením utěšeným, s veselými kratochvílemi, kteréž se zalévají trunky pití lahodných. A co smilství bývá v těch lidech sytých, ožralých a prázdných, co péčí nesmírných a snaženství náramných. Protož tu nemůže slovo boží prospěchu míti, nebo srdce těch lidí mi- lostmi odpornými polapeno a svázáno jest, i nemůže v sobě dáti místa slovu božímu. Protož spasitel takové lidi, pečlivé o svět a zboží, na- zývá trním, ježto bode, ač oni jeho za trní nemají ani bodení jeho činí; však je mnoho bode. Co toho bodení mají v dobývání zboží, kterakou srdce bolesť má, chtě jeho mnoho shromážditi; protož mnoho běhá, jezdí po zemích, nespí, mnohá nebezpečenství na cestách podstupuje, loupeže a zabití se bojí, hlad, žízeň, zimu, déšť trpí, a jaká nouze mysli té bývá, když se ziskování nedaří podle naděje. A tak i ve všelikých obchodích lakomci schnou a žerou se hořem, když jim ta věc nejde, jakž chtí Co pak v ostříhání zboží lopoty mají, chtíce, aby neubylo, ale přibylo. Jaká nevole s čeleďmi, vždy se s nimi rotíc, an díla meškají a nevěrně dělají. Kteraká bázeň před zloději a násilníky, aby jim zboží nepobrali. A co pak bodení bývá po ztrátě zboží; všecko srdce zhyne smutkem a žalostí, že sobě pro ně lakomci i životy odjímají. Co pro ztrátu jeho svárův, bití, soudův, nepokojův, pomst, že někdy ostatek jeho doutratí, tepouce se a soudíce o ně a vždy se jim nezdá, by trní bylo. Ano i na smrti trním jest některým, ano se nechce od něho, ano milo bylo v něm oči pásti, a někdy nebude jeho komu milému ostaviti, než nepřátelům, a s sebou ho nelze pobrati, i musí se s ním bídně a žalostně rozděliti. A toho i svatý Pavel potvrzuje, že zboží trní jest, kdež dí: „Kdož chtí bohatí býti, upadají v pokušení a v osidlo ďáblovo a v žádosti mnohé neuži- tečné, ježto pohřižují lidi na zatracení.“ Nebo mnozí, žádajíce jeho, po- bloudili jsou od víry a upletli jsou se v bolesti rozličné. Že pak bodení jeho nečijí, to činí milosť, kterou mají k zboží, a proto také, že skrze ně rozkoší tělesných mohou mnoho míti, kterýchž užívajíce, nečiní ran a bolestí, kteréž jim to trní svým bodením dělá. Také i proto nemohou
Strana 107
107 číti mnohých ran, neb jsou vnitř mrtvi v svém duchu; protož, což se tu děje hříchův v těch rozkošech a pečlivostech pro zboží, nic toho nečijí v svědomí. A co nepokojův a zármutkův mají zevnitř, to jim též ta milosť, kterouž k zboží mají, oblehčí. Protož číti rány od zboží v svě- domí a rozbroje zevnitřní, musí býti duše zdráva v svědomí a upokojena, mající vnitř život boží, ježto může v sobě rány číti, odkud kdy upadnou v srdce; protož i ta zboží zná, že jsou život hříchův a smrť ctností. A to řkou netoliko o velikém a mnohém zboží, ale i v malé a nuzné potřebě, ježto bez ní nemohou snadně lidé býti; avšak se i tou prací a pilností nezřízenou poráží a hyne duch. A to vše mohou znáti ti, kdož mají život vnitřní zdravý; ale mrtvý nic nedí, ani čije, ač by jemu se- kerou ránu v hlavě učinil. Ale tuto jest pán Ježíš odsoudil lidi takové, bohaté, o svět pečlivé a rozkošné, že, ač se chápají slova božího, a myslí s těmi rozkošemi spasení svého hledati. Ale že to nemůže na nich státi tak, aby v rozkošech stojíce, mohli také Boha hledati podle naučení slova božího, poněvadž v nich nemá moci slovo boží a udušeno bývá od nich. Potom dí čtení: „A jiné jest padlo v zem dobrou, a učinilo užitek stý.“ V těch slovích oznamuje spasitel čtvrtou stranu lidí, kteříž poslou- chají slova božího, že ve třech stránkách lidí neprospělo slovo boží. Kteréž nazývá cestu, skálou a trním, a čtvrtá toliko stránka přináší užitek slova božího, kterouž nazývá zemí dobrou. A v tom měla by býti bázeň všem, kteříž poslouchají slova božího, aby v tom množství nebyli počtěni, kteréžto marně poslouchajíc, užitka nepřináší a spaseno nebude. Také při těch věcech, kteréž se mluví, zjevno jest sklamání kněžské, kteréž uvodí na lid, že všecky přičítají spasení ne z té jistoty, že jsou v pravdě zachovali slovo boží, ale že jsou skrze ně smířeni a přičteni k spasení podle zámyslův jich, jimiž lid tráví, kladouce v nich spasení množství hříšníkův, v nichžto smrť a lež jest, někde přikryta někde zjevna. A není, kdo by z nich pomyslil na pravdu Kristovu, že málo spaseno bude těch, jediné ti, kteříž v pravdě slovo boží slyší a shutkem za- chovávají. O tom pak srdci dobrém rozum jest, že jinak nemůže býti dobré, než tak, aby převrácených věcí nečinilo, kteréž jsou s přestoupením při- kázání božích. Nebo nižádných lidí srdce bez toho nemůže býti dobré mnoho ani málo, nebo prostě jediné v tom dobré jest, že povoluje a pod- dává se přikázáním božím, kteréž zdržují člověka od smrtelných hříchův. Jsouť pak nemoci jiné lidské, jimž říkáme nedostatek, ježto umenšují milosť boží v srdci. Nebo s hříchem smrtelným milost boží nemůže spo- lečně státi, ale s mnohými nemocmi a nedostatky může státi v těch, ježto tak milují Boha, aby z vůle, z vědomí a z úmysla nehřešili smrteluě. Nýbrž i malých věcí z vůle svobodné, aby nečinili proti Bohu; neboť nikdy hřích malý nebýval, když z vůle svobodné a s potupou bývá činěn. Protož snad v některých věcech můžeme jeho povýšiti, aby bylo nejlepší. A nej- více v tom, že sobě úplně zvoluje Boha a chce s ním vlastní z blízka víru a přízeň míti. A podle toho zámysla spatřuje okolo sebe všecky věci, které se jeho přidrží a které jemu milé jsou a potřebny, ke kterým se srdce jeho chýlí, které jeho obtěžují, zaneprázdňují, nepokoj vzbuzují i menšují a pomeškávají. Ty věci od sebe zamítá, před nimi utíká a jimi pro milování Boha svého pohrdá, jehož samého za své utěšení a za své všecko dobré sobě zvolují, aby sobě ničímž nepřekážel a nepokoje ne- uvodil těmi věcmi, v nichž svět neduží a smrť sobě v nich připravuje. Ale i nejlepší srdce ještě mnoho nemocí a nedostatkův duchovních
107 číti mnohých ran, neb jsou vnitř mrtvi v svém duchu; protož, což se tu děje hříchův v těch rozkošech a pečlivostech pro zboží, nic toho nečijí v svědomí. A co nepokojův a zármutkův mají zevnitř, to jim též ta milosť, kterouž k zboží mají, oblehčí. Protož číti rány od zboží v svě- domí a rozbroje zevnitřní, musí býti duše zdráva v svědomí a upokojena, mající vnitř život boží, ježto může v sobě rány číti, odkud kdy upadnou v srdce; protož i ta zboží zná, že jsou život hříchův a smrť ctností. A to řkou netoliko o velikém a mnohém zboží, ale i v malé a nuzné potřebě, ježto bez ní nemohou snadně lidé býti; avšak se i tou prací a pilností nezřízenou poráží a hyne duch. A to vše mohou znáti ti, kdož mají život vnitřní zdravý; ale mrtvý nic nedí, ani čije, ač by jemu se- kerou ránu v hlavě učinil. Ale tuto jest pán Ježíš odsoudil lidi takové, bohaté, o svět pečlivé a rozkošné, že, ač se chápají slova božího, a myslí s těmi rozkošemi spasení svého hledati. Ale že to nemůže na nich státi tak, aby v rozkošech stojíce, mohli také Boha hledati podle naučení slova božího, poněvadž v nich nemá moci slovo boží a udušeno bývá od nich. Potom dí čtení: „A jiné jest padlo v zem dobrou, a učinilo užitek stý.“ V těch slovích oznamuje spasitel čtvrtou stranu lidí, kteříž poslou- chají slova božího, že ve třech stránkách lidí neprospělo slovo boží. Kteréž nazývá cestu, skálou a trním, a čtvrtá toliko stránka přináší užitek slova božího, kterouž nazývá zemí dobrou. A v tom měla by býti bázeň všem, kteříž poslouchají slova božího, aby v tom množství nebyli počtěni, kteréžto marně poslouchajíc, užitka nepřináší a spaseno nebude. Také při těch věcech, kteréž se mluví, zjevno jest sklamání kněžské, kteréž uvodí na lid, že všecky přičítají spasení ne z té jistoty, že jsou v pravdě zachovali slovo boží, ale že jsou skrze ně smířeni a přičteni k spasení podle zámyslův jich, jimiž lid tráví, kladouce v nich spasení množství hříšníkův, v nichžto smrť a lež jest, někde přikryta někde zjevna. A není, kdo by z nich pomyslil na pravdu Kristovu, že málo spaseno bude těch, jediné ti, kteříž v pravdě slovo boží slyší a shutkem za- chovávají. O tom pak srdci dobrém rozum jest, že jinak nemůže býti dobré, než tak, aby převrácených věcí nečinilo, kteréž jsou s přestoupením při- kázání božích. Nebo nižádných lidí srdce bez toho nemůže býti dobré mnoho ani málo, nebo prostě jediné v tom dobré jest, že povoluje a pod- dává se přikázáním božím, kteréž zdržují člověka od smrtelných hříchův. Jsouť pak nemoci jiné lidské, jimž říkáme nedostatek, ježto umenšují milosť boží v srdci. Nebo s hříchem smrtelným milost boží nemůže spo- lečně státi, ale s mnohými nemocmi a nedostatky může státi v těch, ježto tak milují Boha, aby z vůle, z vědomí a z úmysla nehřešili smrteluě. Nýbrž i malých věcí z vůle svobodné, aby nečinili proti Bohu; neboť nikdy hřích malý nebýval, když z vůle svobodné a s potupou bývá činěn. Protož snad v některých věcech můžeme jeho povýšiti, aby bylo nejlepší. A nej- více v tom, že sobě úplně zvoluje Boha a chce s ním vlastní z blízka víru a přízeň míti. A podle toho zámysla spatřuje okolo sebe všecky věci, které se jeho přidrží a které jemu milé jsou a potřebny, ke kterým se srdce jeho chýlí, které jeho obtěžují, zaneprázdňují, nepokoj vzbuzují i menšují a pomeškávají. Ty věci od sebe zamítá, před nimi utíká a jimi pro milování Boha svého pohrdá, jehož samého za své utěšení a za své všecko dobré sobě zvolují, aby sobě ničímž nepřekážel a nepokoje ne- uvodil těmi věcmi, v nichž svět neduží a smrť sobě v nich připravuje. Ale i nejlepší srdce ještě mnoho nemocí a nedostatkův duchovních
Strana 108
108 má v sobě, pro něž sobě styští, žádaje se rozloučiti s tělem a býti s Kristem. Nebo tu teprve bude dobré a nejlepší, když znikne přebytka zdejšího, ježto uvodí nemoc a nedostatek srdci a táhne je k tomu, aby vždy zlé a křivé bylo. Ještě z řeči pána můžeme poznati srdce dobré a nejlepší, patříce, kde on zlé srdce ukazuje: že tu, kde cesta jest, kdež nerozumějí slovu božímu a pro jich nerozum přijda dábel, a vezme slovo ze srdce jich. I jest proti tomu srdce dobré to, kteréž ku poznání božímu přichodí, a Bůh ze své milosti zákon vlévá a živou víru v něj i světlo své, tak že rozumí pravdě boží v slovích jeho. A podle toho poznání umí v sobě ostříhati slova božího před ďáblem, aby, přijda tajně svou lstí, i nevy- zobal slova božího ze srdce. Opět zlé srdce jest tu, kdež skála jest, kdežto srdce jest pýchou naduté, zavřené, jakožto hory Gelboe prokleté od Davida, aby na ní déšť ani rosa milosti boží nepřicházela. Ale proti tomu srdce dobré a nejlepší jest, kteréž se pravě poníží, uče se pokoře od svého spasitele; a takovéť od něho mnohých darův nabývá. Opět zlé srdce jest, kdež trní lakomých a rozkošných lidí jest, ježto jich péče a žalosti libých věcí na světě i mnozí nepokojové, a jako trní bodou slova boží, a mocí svou udusí je, aby užitka nemohlo přinésti. Ale proti tomu jest srdce dobré a nejlepší těch, kteří jsou blahoslaveni chudí duchem, kteříž sobě zvolují umenšení u věcech světských a těles- ných, aby tak péči mnohých, žádostí marných a nepokojů roztrhaných mohli utéci a tím se více k Bohu přiblížiti. A pro ty věci může býti dobré, libé věci opouštějíc, dobrovolné pro milování pána Boha svého, ale nejlepší proto, že zlé věci a nedostatky protivné trpělivě snáší pro něho. A netoliko tak, ale také všecka bezpráví, kteráž na nás od světa upadají, musíme pro slovo boží trpělivě snésti, jinak nemůže nižádné moci v nás míti slovo boží. Protož musí sám sebe člověk zapříti a násilím žádosti hříchův, kteréž v těle a v srdci jsou, mrtviti a dáti místo slovu božímu, aby místo hříchů v ctnosti stály v nás. Bezpráví také, kteráž na nás upa- dají, musí trpělivě přemožena býti, abychom za zlý učinek dobře činili nepřátelům, místo pomsty modléce se za ně; a tuť se musí hněv umrtviti, škod svých nevážiti. Protož srdce k tomu připraviti, musíť býti dobré a nejlepší, nebo jediné zdaru božího může to býti a musí sobě velmi umříti člověk a Boha milovati, aby to k jeho cti a chvále a pro jeho milování všecko mohl činiti s jeho pomocí, což on tak nesnadného přikazuje. XVI. V neděli masopustní. Čtení svatého Lukáše v XVIII. kapitole. Pojal Pán Ježíš dvanácte učedlníkův svých ařekl jim: „Aj, vstupujeme do Jerusaléma, a dokonají se všecky věci, kteréž jsou psány skrze proroky o synu člověka. Nebo vydán bude pohanům a bude posmíván a bičován a uplván. A když jej ubičují, zabijí jej a třetí den z mrtvých vstane.“ A oni jsou tomu nic nesrozuměli, a bylo toto slovo skryto před nimi a ne- srozuměli, co se pravilo. I stalo se jest, když se při- bližoval k Jerichu, slepý seděl vedle cesty, žebře.
108 má v sobě, pro něž sobě styští, žádaje se rozloučiti s tělem a býti s Kristem. Nebo tu teprve bude dobré a nejlepší, když znikne přebytka zdejšího, ježto uvodí nemoc a nedostatek srdci a táhne je k tomu, aby vždy zlé a křivé bylo. Ještě z řeči pána můžeme poznati srdce dobré a nejlepší, patříce, kde on zlé srdce ukazuje: že tu, kde cesta jest, kdež nerozumějí slovu božímu a pro jich nerozum přijda dábel, a vezme slovo ze srdce jich. I jest proti tomu srdce dobré to, kteréž ku poznání božímu přichodí, a Bůh ze své milosti zákon vlévá a živou víru v něj i světlo své, tak že rozumí pravdě boží v slovích jeho. A podle toho poznání umí v sobě ostříhati slova božího před ďáblem, aby, přijda tajně svou lstí, i nevy- zobal slova božího ze srdce. Opět zlé srdce jest tu, kdež skála jest, kdežto srdce jest pýchou naduté, zavřené, jakožto hory Gelboe prokleté od Davida, aby na ní déšť ani rosa milosti boží nepřicházela. Ale proti tomu srdce dobré a nejlepší jest, kteréž se pravě poníží, uče se pokoře od svého spasitele; a takovéť od něho mnohých darův nabývá. Opět zlé srdce jest, kdež trní lakomých a rozkošných lidí jest, ježto jich péče a žalosti libých věcí na světě i mnozí nepokojové, a jako trní bodou slova boží, a mocí svou udusí je, aby užitka nemohlo přinésti. Ale proti tomu jest srdce dobré a nejlepší těch, kteří jsou blahoslaveni chudí duchem, kteříž sobě zvolují umenšení u věcech světských a těles- ných, aby tak péči mnohých, žádostí marných a nepokojů roztrhaných mohli utéci a tím se více k Bohu přiblížiti. A pro ty věci může býti dobré, libé věci opouštějíc, dobrovolné pro milování pána Boha svého, ale nejlepší proto, že zlé věci a nedostatky protivné trpělivě snáší pro něho. A netoliko tak, ale také všecka bezpráví, kteráž na nás od světa upadají, musíme pro slovo boží trpělivě snésti, jinak nemůže nižádné moci v nás míti slovo boží. Protož musí sám sebe člověk zapříti a násilím žádosti hříchův, kteréž v těle a v srdci jsou, mrtviti a dáti místo slovu božímu, aby místo hříchů v ctnosti stály v nás. Bezpráví také, kteráž na nás upa- dají, musí trpělivě přemožena býti, abychom za zlý učinek dobře činili nepřátelům, místo pomsty modléce se za ně; a tuť se musí hněv umrtviti, škod svých nevážiti. Protož srdce k tomu připraviti, musíť býti dobré a nejlepší, nebo jediné zdaru božího může to býti a musí sobě velmi umříti člověk a Boha milovati, aby to k jeho cti a chvále a pro jeho milování všecko mohl činiti s jeho pomocí, což on tak nesnadného přikazuje. XVI. V neděli masopustní. Čtení svatého Lukáše v XVIII. kapitole. Pojal Pán Ježíš dvanácte učedlníkův svých ařekl jim: „Aj, vstupujeme do Jerusaléma, a dokonají se všecky věci, kteréž jsou psány skrze proroky o synu člověka. Nebo vydán bude pohanům a bude posmíván a bičován a uplván. A když jej ubičují, zabijí jej a třetí den z mrtvých vstane.“ A oni jsou tomu nic nesrozuměli, a bylo toto slovo skryto před nimi a ne- srozuměli, co se pravilo. I stalo se jest, když se při- bližoval k Jerichu, slepý seděl vedle cesty, žebře.
Strana 109
109 A když uslyšel zástup pomíjející, otázal se, co by to bylo. I řekli jemu, že Ježíš Nazaretský zde. I zvolal řka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tehda, kteříž napředšli, přimlouvali jemu, aby mlčel. Ale on mnohem více volal: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tehdy zastaviv se Ježíš, kázal ho sobě přivésti. A když se přiblížil, otázal hořka: „Co chceš, ať tobě učiním?“ A on řekl: „Pane, ať vidím!“ A Ježíš řekl jemu: „Prozři, víra tvá ta tě jest uzdravila.“ A ihned jest viděl a šel za ním, velebě Boha. A veškeren lid, když to uzřel, vzdal jest chválu Bohu. V tomto čtení svatém spasitel oznamuje umučení své, uložené od Boha a zvěstované skrze proroky, a že se časem přibližovalo. Ale že jest to znamenité, že to čtení o umučení Kristovu čtou v masopustní neděli, kdežto nejvíce křesťané nepraví Krista křižují, jemu se rouhají a na jeho umučení ovšem nepamatují. Nebo dábel zapálí ten lid, jako pec, ve mnoha vzteklá bláznovství, v smilství, v obžerství, v opilství, v marné veselí, v nestydaté rozpuštění již za právo na masopust uvedené. I praví kněží, takovým že proto dnes čtení o umučení Kristovu jest, aby dcery a synové boží, pamatujíce na Spasitele svého, zdrželi se od marnosti. Ale synové boží nemají se masopusty spravovati, ale duchem svatým, jakož svatý Pavel dí, že všichni, kteříž jsou synové a dcery boží, duchem božím spra- vují se. Aniž jest podobné, by synové boží toliko tak pamatovali umučení Kristovo, že se čte v tom čtení v tu neděli. Aniž jest to rozum pravý, aby synové boží, jižto se spravují duchem božím a mají pravdu usta- vičnou v pamatování umučení Kristova, aby oni toliko časův některých k tomu požívali a jiné časy opět se jinak změnili, v hříchy se obrátíce. To nepřísluší synům božím, ježto ustavičnou poctivosť otci svému nebeskému činiti mají, neb jest jim nedal nižádného času k hřešení, ale každý k mi- lování sebe, a chce, aby na každý den pamatovali umučení Kristovo sku- tečně, na svém životě kříž svůj nosíce. Jakož jest jim přikázal, řka: „Ač kdo chce po mně přijíti zapři sám sebe a vezmi kříž svůj na každý den a pojď po mně“. Také jest více vážil ku pamatování umučení svého, aby často tělo jeho jedli a jeho krev pili, a tu pamatovali smrť jeho. Ale kněží, opustivše pravdu zákona božího, již podle obyčejův zamýšlených a mrtvých, provolávají jedny časy k hřešení a druhé ku pokání. Masopust, aby s nimi v obžerství a v jiných ohavnostech, jako pohanstvo, beze studu trvali. A půst ku pokání, aby je v pokrytectví do času pod kyselem za- vřeli a chovali pod falešnými zpověďmi a pod mylnými pokáními bez opra- vení života hříšného, majíce nepřestávající vůli k budoucímu hřešení. A v tom převýšeném bludu spokojili jsou ten lid a ubezpečili v mylné naději spasení. Protož dí čtení: „Vstupuje Ježíš do Jeruzaléma, pojal jest dvanácte učedlníkův tajně“. Jakož jest slušelo na jeho moudrosť svrchovanou, aby, maje pilné a tajné věci mluviti a všemu světu skryté, toliko učedlníky své věrné k tomu pojal. Kteréžto věci jediné samým učedlníkům jeho k užitku připraveny jsou, kteříž toho vděčni jsou také, s ním trpíce a žádajíce účastni býti jeho smrti. Tiť srozumějí úmyslům Pána Ježíše, kterak jest on umínil za hříšné umříti, že ne za ty hříšné, kteříž rozmno- žují hříchy skrze smrť jeho, ale za ty, v kterýchž hříchové skrze smrť jeho umrou a zahynou, aby již více nad nimi hřích nepanoval, ale aby Bohu svatí a nepoškvrnění byli. 19
109 A když uslyšel zástup pomíjející, otázal se, co by to bylo. I řekli jemu, že Ježíš Nazaretský zde. I zvolal řka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tehda, kteříž napředšli, přimlouvali jemu, aby mlčel. Ale on mnohem více volal: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tehdy zastaviv se Ježíš, kázal ho sobě přivésti. A když se přiblížil, otázal hořka: „Co chceš, ať tobě učiním?“ A on řekl: „Pane, ať vidím!“ A Ježíš řekl jemu: „Prozři, víra tvá ta tě jest uzdravila.“ A ihned jest viděl a šel za ním, velebě Boha. A veškeren lid, když to uzřel, vzdal jest chválu Bohu. V tomto čtení svatém spasitel oznamuje umučení své, uložené od Boha a zvěstované skrze proroky, a že se časem přibližovalo. Ale že jest to znamenité, že to čtení o umučení Kristovu čtou v masopustní neděli, kdežto nejvíce křesťané nepraví Krista křižují, jemu se rouhají a na jeho umučení ovšem nepamatují. Nebo dábel zapálí ten lid, jako pec, ve mnoha vzteklá bláznovství, v smilství, v obžerství, v opilství, v marné veselí, v nestydaté rozpuštění již za právo na masopust uvedené. I praví kněží, takovým že proto dnes čtení o umučení Kristovu jest, aby dcery a synové boží, pamatujíce na Spasitele svého, zdrželi se od marnosti. Ale synové boží nemají se masopusty spravovati, ale duchem svatým, jakož svatý Pavel dí, že všichni, kteříž jsou synové a dcery boží, duchem božím spra- vují se. Aniž jest podobné, by synové boží toliko tak pamatovali umučení Kristovo, že se čte v tom čtení v tu neděli. Aniž jest to rozum pravý, aby synové boží, jižto se spravují duchem božím a mají pravdu usta- vičnou v pamatování umučení Kristova, aby oni toliko časův některých k tomu požívali a jiné časy opět se jinak změnili, v hříchy se obrátíce. To nepřísluší synům božím, ježto ustavičnou poctivosť otci svému nebeskému činiti mají, neb jest jim nedal nižádného času k hřešení, ale každý k mi- lování sebe, a chce, aby na každý den pamatovali umučení Kristovo sku- tečně, na svém životě kříž svůj nosíce. Jakož jest jim přikázal, řka: „Ač kdo chce po mně přijíti zapři sám sebe a vezmi kříž svůj na každý den a pojď po mně“. Také jest více vážil ku pamatování umučení svého, aby často tělo jeho jedli a jeho krev pili, a tu pamatovali smrť jeho. Ale kněží, opustivše pravdu zákona božího, již podle obyčejův zamýšlených a mrtvých, provolávají jedny časy k hřešení a druhé ku pokání. Masopust, aby s nimi v obžerství a v jiných ohavnostech, jako pohanstvo, beze studu trvali. A půst ku pokání, aby je v pokrytectví do času pod kyselem za- vřeli a chovali pod falešnými zpověďmi a pod mylnými pokáními bez opra- vení života hříšného, majíce nepřestávající vůli k budoucímu hřešení. A v tom převýšeném bludu spokojili jsou ten lid a ubezpečili v mylné naději spasení. Protož dí čtení: „Vstupuje Ježíš do Jeruzaléma, pojal jest dvanácte učedlníkův tajně“. Jakož jest slušelo na jeho moudrosť svrchovanou, aby, maje pilné a tajné věci mluviti a všemu světu skryté, toliko učedlníky své věrné k tomu pojal. Kteréžto věci jediné samým učedlníkům jeho k užitku připraveny jsou, kteříž toho vděčni jsou také, s ním trpíce a žádajíce účastni býti jeho smrti. Tiť srozumějí úmyslům Pána Ježíše, kterak jest on umínil za hříšné umříti, že ne za ty hříšné, kteříž rozmno- žují hříchy skrze smrť jeho, ale za ty, v kterýchž hříchové skrze smrť jeho umrou a zahynou, aby již více nad nimi hřích nepanoval, ale aby Bohu svatí a nepoškvrnění byli. 19
Strana 110
11) A dí jim: „Aj, vstupujem do Jeruzaléma“. Vstupujem dobrovolně, nejsouce puzeni, bežděky, aby věřící a vykoupení větší z toho poznali milosť, vidouce, že z dobré a svobodné vůle Spasitele našeho vykoupení naše pošlo jest. A dí, vstupujeme všickni spolu k utrpení, nebo já jsem kořen a vy ratolesti, aby, jakož kořen dáven bude, takéž i ratolesti touž cestou aby šli. A dí jim, že vstupujem do Jeruzaléma, jenž jest vidění pokoje těle- sného a světského, kdežto jest místo posvátné a jsou v něm veliké slávy a má v sobě mnoho kněží duchovních a mistrův učených i měšťanův bo- hatých. A ti všichni jednu radu vidí, pokoj tohoto světa, v mé smrti jej založivše. Protož tam mezi ně vstupuje Pán, chtě je z pýchy a z lakomství trestati. A že tu musí zasazen býti syn člověka knížatům kněžským a pohanům od Jidáše apoštola, a že bude od nich posmíván bičován a za- bijí jeho a třetí den vstane z mrtvých. Ty všecky věci učinili jsou jemu z nenávisti, vidouce v tom a obmyšlejíce pokoj svůj. Ještě ta slova Páně: „Aj, vstupujeme do Jeruzaléma a budou do- konány všecky věci“ mohou nyní nalezena býti v tak rouhavém pokoji, jakož tu praveno jest. Tu, kdež člověk hřícha sedí v chrámě božím, uka- zuje se, jako by on byl Bůh, naduv se pýchou velikou a jsa ohavný ne- přítel Pána Ježíše, stojí uprostřed církve jeho, osadiv všecky úřady du- chovní svými apoštoly, falešnými pomocníky, jižto všichni spolu skrze duch ďábelský spojeni jsou v jednu radu proti němu. A ti všichni jsou spolu člověk hřícha, ve všech jiných hřích rodíce a rozmáhajíce. A všichni vidí pokoj tělesný a světský skrze těžké bolesti, mnohou a dlouhou prací a robotou jeho, osáhše úřady duchovní, místa apoštolská i svátosti lidu věřícímu od Krista vydané k spasení jich i všelikou moc, kteráž přísluší apoštolům Kristovým, i klíče jich. A ty všecky věci duchovní obrátili jsou na zisk tělesný, a skrze to jsou dosáhli panství tohoto světa, chvály a cti a rozkoší tělesných. Všecka služebnosť kněžství jich zaneprázdněna jest ziskem tělesným, lakomstvím a svatokupectvím. Opět jinak vidí pokoj v Kristovu zahynutí. To jest, kdyby se Kristus zjevil ve své pravdě skrze údy své a počal oznamovati a trestati pýchu, svatokupectní, smilství a rozkoše jich a rušiti jim jich pokoj zlý v hříších, kterýž jsou sobě jeho bolestmi moudře přivedli. Tehdy oni pohledíce na tak sladký pokoj, an jim padá skrze kázaní pravdy Kristovy, nenazvouť toho pravdou, ale kacířstvím nejhorším, z kořen víru křesťanskou kazícím. Protož takoví otcové moudří, želejíce svaté matky církve římské, nepokoje jejího a zkažení, všecku pilnosť přičinivše, snažili jsou se, aby to kacířství mocí světa, pálíce, stínajíce a v žalářích moříce takové, kteříž káží pravdu Kristovu, od nich kacířstvím nazvanou. A již mnoho let o tom pra- cují s císaři, s králi, s knížaty, s pány, válkami a nesnázemi těžkými, myslíce tak zkaziti to kacířství sobě nelibé. A v tom známo jest, kterak oni vidí pokoj tohoto světa v potlačení Krista s jeho pravdou a s jeho údy, kterýž jest vstoupil do toho Jeruzaléma. A tuť jest již jat i svázán, a stojí u biskupů, nevládna ničím, jsa na jich milosti, co oni o jeho pravdě uloží a usoudí, to ona musí býti; trestati se jí a učiti nedají. Ale kdež břicho jich sytí a cti světské jim nahání, tuť ji podají tomu skrze duch svůj, odporný duchu Ježíšovu, v němžto jest lež k zabití duší lidských. A zradili jsou jej pohanům a v moc jim dali; a ti pohané jsou lid světský, hříšný, hovadný, ukrutný, nerozumný, zlostí naplněný, Kristovi a jeho pravdě všechen odporný. S tím lidem biskupové a kněží spojili jsou se v jednostejnou přízeň a poddali jsou jim v moc Krista,
11) A dí jim: „Aj, vstupujem do Jeruzaléma“. Vstupujem dobrovolně, nejsouce puzeni, bežděky, aby věřící a vykoupení větší z toho poznali milosť, vidouce, že z dobré a svobodné vůle Spasitele našeho vykoupení naše pošlo jest. A dí, vstupujeme všickni spolu k utrpení, nebo já jsem kořen a vy ratolesti, aby, jakož kořen dáven bude, takéž i ratolesti touž cestou aby šli. A dí jim, že vstupujem do Jeruzaléma, jenž jest vidění pokoje těle- sného a světského, kdežto jest místo posvátné a jsou v něm veliké slávy a má v sobě mnoho kněží duchovních a mistrův učených i měšťanův bo- hatých. A ti všichni jednu radu vidí, pokoj tohoto světa, v mé smrti jej založivše. Protož tam mezi ně vstupuje Pán, chtě je z pýchy a z lakomství trestati. A že tu musí zasazen býti syn člověka knížatům kněžským a pohanům od Jidáše apoštola, a že bude od nich posmíván bičován a za- bijí jeho a třetí den vstane z mrtvých. Ty všecky věci učinili jsou jemu z nenávisti, vidouce v tom a obmyšlejíce pokoj svůj. Ještě ta slova Páně: „Aj, vstupujeme do Jeruzaléma a budou do- konány všecky věci“ mohou nyní nalezena býti v tak rouhavém pokoji, jakož tu praveno jest. Tu, kdež člověk hřícha sedí v chrámě božím, uka- zuje se, jako by on byl Bůh, naduv se pýchou velikou a jsa ohavný ne- přítel Pána Ježíše, stojí uprostřed církve jeho, osadiv všecky úřady du- chovní svými apoštoly, falešnými pomocníky, jižto všichni spolu skrze duch ďábelský spojeni jsou v jednu radu proti němu. A ti všichni jsou spolu člověk hřícha, ve všech jiných hřích rodíce a rozmáhajíce. A všichni vidí pokoj tělesný a světský skrze těžké bolesti, mnohou a dlouhou prací a robotou jeho, osáhše úřady duchovní, místa apoštolská i svátosti lidu věřícímu od Krista vydané k spasení jich i všelikou moc, kteráž přísluší apoštolům Kristovým, i klíče jich. A ty všecky věci duchovní obrátili jsou na zisk tělesný, a skrze to jsou dosáhli panství tohoto světa, chvály a cti a rozkoší tělesných. Všecka služebnosť kněžství jich zaneprázdněna jest ziskem tělesným, lakomstvím a svatokupectvím. Opět jinak vidí pokoj v Kristovu zahynutí. To jest, kdyby se Kristus zjevil ve své pravdě skrze údy své a počal oznamovati a trestati pýchu, svatokupectní, smilství a rozkoše jich a rušiti jim jich pokoj zlý v hříších, kterýž jsou sobě jeho bolestmi moudře přivedli. Tehdy oni pohledíce na tak sladký pokoj, an jim padá skrze kázaní pravdy Kristovy, nenazvouť toho pravdou, ale kacířstvím nejhorším, z kořen víru křesťanskou kazícím. Protož takoví otcové moudří, želejíce svaté matky církve římské, nepokoje jejího a zkažení, všecku pilnosť přičinivše, snažili jsou se, aby to kacířství mocí světa, pálíce, stínajíce a v žalářích moříce takové, kteříž káží pravdu Kristovu, od nich kacířstvím nazvanou. A již mnoho let o tom pra- cují s císaři, s králi, s knížaty, s pány, válkami a nesnázemi těžkými, myslíce tak zkaziti to kacířství sobě nelibé. A v tom známo jest, kterak oni vidí pokoj tohoto světa v potlačení Krista s jeho pravdou a s jeho údy, kterýž jest vstoupil do toho Jeruzaléma. A tuť jest již jat i svázán, a stojí u biskupů, nevládna ničím, jsa na jich milosti, co oni o jeho pravdě uloží a usoudí, to ona musí býti; trestati se jí a učiti nedají. Ale kdež břicho jich sytí a cti světské jim nahání, tuť ji podají tomu skrze duch svůj, odporný duchu Ježíšovu, v němžto jest lež k zabití duší lidských. A zradili jsou jej pohanům a v moc jim dali; a ti pohané jsou lid světský, hříšný, hovadný, ukrutný, nerozumný, zlostí naplněný, Kristovi a jeho pravdě všechen odporný. S tím lidem biskupové a kněží spojili jsou se v jednostejnou přízeň a poddali jsou jim v moc Krista,
Strana 111
111 aby měli plné právo k víře jeho, jako světští lidé, jelikož jich služebník vládne Kristem a má jeho; tak jsou jej dali k vůli tomu polanstvu za peníze. Ale jinak jeho dáti nemohu jim, jedině skrze duch svůj lživý k zabití duší jich. Protož, když jsou jim jeho v moc dali, aby jeho tak smrtedlně účastni byli, tak jsou jim jeho dali a k tomu, aby od nich byl posmíván, uplván, bičován a vždy ustavičně křižován a mrtven v své pravdě a v údech svých. Nebo v nich jest hanba. Kristus se svou upří- mností, se sprostností, s pokorou, s chudobou, s čistotou, se skromností. Ale cožkoli jest mrzkého a ohavného před Bohem, to jest v nich chvála a česť. A když Kristus vstupuje se svými učedlníky do toho Jeruzaléma, ježto v něm mají vidění pokoje tělesného a světského k zahubení a po- tlačení Krista, pravdy jeho i učedlníkův, tehdy jim není jiné naděje, ani čekání zde na světě, jedno zahynutí a potlačení od nepřátel pravdy. A tu se jest nám připraviti k témuž, což na Kristovi čijem, chceme-li jeho účastni býti. Nebo nebudeme-li s ním trpěti, také do království jeho ne- přijdeme. A že dí tuto čtení: „A dokonají se všecky věci, kteréž psány jsou skrze proroky o synu člověka.“ V tom ukazuje jistotu nepohnutou řečí božích, kteréž jsou povědíny od Boha skrze proroky v zaslíbení našeho vykoupení skrze Spasitele našeho, že jest tak měl trpěti a vykoupiti lid věřící od zatracení a smířiti jej s Bohem v krvi své. A z toho dále aby srdce naše nepochybně drželo o všech slibích božích, kteříž nepohnutě v písmích svatých utvrzeni jsou, abychom na nich stojíce, nebyli pohnuti v čas bouře protivné, ani se obtěžovali zármutky časnými, poněvadž nám slibové věční k utěšení utvrzeni jsou od Boha v písmích svatých a nej- dokonaleji v synu jeho vlastním. Ale že i tuto jim k utěšení praví, že z mrtvých vstane. A z toho jest jistota, že zlí lidé nebudou mořiti Krista na věky, ani jeho sluh. Vstanouť jako hlava jich Kristus v kráse veliké a budou na věky živi a budou se skvíti, jakožto slunce v království otce jich. Potom dí čtení: „A oni tomu nic nerozuměli, a bylo slovo to skryto od ni h a nerozuměli jsou, co jim praveno bylo.“ To jich nerozumění nemohlo jest bez škody některé býti, jako v tom, že nerozuměvše jeho mluvení o umučení jeho, nemohli jsou tomu snadně uvěřiti, by z mrtvých vstal, an jim to obé spolu pravil. Ale té jich nerozumnosti může příčina býti zármutek, jimž jsou byli obtíženi, slyšíce od něho ty věci. Jakožto čtení zjevně ukazuje: „Jdu k němu, jenž mne jest poslal, a nižádný ne- táže se mne, kam jdeš? ale že jsem to pověděl vám, zármutek naplnil jest srdce vaše.“ Protož smutkem zaneprázdněná srdce nemohou svobodna býti k rozumnostem božských věcí. Jako i jiným, čímž se koli zaneprázdní, buď milostmi tělesnými, péčemi světskými, bázní nezřízenou, hořkostí te- sklivou, to vše, jako tma světlu odjímá moc, takéž ty věci stíní roz- umnosť v lidech. Potom dí čtení: „I stalo se jest, když se přibližoval k Jerichu, slepý jeden seděl podle cesty žebře.“ Toto přiblížení Spasitele našeho tento rozum duchovní v sobě drží, že pro přílišnou lásku, kterouž jest měl k svému stvoření, aby jemu tudy z nouze a z psoty věčně pomohl, ráčil se přiblížiti k Jerichu, proměna hubenství zdejších tehdáž, když tělo pravé lidské na se vzal, ale bez hříchu, než jiné všecky b dnosti s lidmi jest nesl, aby svými nemocmi jich nemoci uzdravil. Ten také slepý, kteréhož jest nalezl podle cesty, znamenáť všecko pokolení lidské, jako jednoho slepého. Neb pro pád prvního člověka všichni nemocí hřícha 19°
111 aby měli plné právo k víře jeho, jako světští lidé, jelikož jich služebník vládne Kristem a má jeho; tak jsou jej dali k vůli tomu polanstvu za peníze. Ale jinak jeho dáti nemohu jim, jedině skrze duch svůj lživý k zabití duší jich. Protož, když jsou jim jeho v moc dali, aby jeho tak smrtedlně účastni byli, tak jsou jim jeho dali a k tomu, aby od nich byl posmíván, uplván, bičován a vždy ustavičně křižován a mrtven v své pravdě a v údech svých. Nebo v nich jest hanba. Kristus se svou upří- mností, se sprostností, s pokorou, s chudobou, s čistotou, se skromností. Ale cožkoli jest mrzkého a ohavného před Bohem, to jest v nich chvála a česť. A když Kristus vstupuje se svými učedlníky do toho Jeruzaléma, ježto v něm mají vidění pokoje tělesného a světského k zahubení a po- tlačení Krista, pravdy jeho i učedlníkův, tehdy jim není jiné naděje, ani čekání zde na světě, jedno zahynutí a potlačení od nepřátel pravdy. A tu se jest nám připraviti k témuž, což na Kristovi čijem, chceme-li jeho účastni býti. Nebo nebudeme-li s ním trpěti, také do království jeho ne- přijdeme. A že dí tuto čtení: „A dokonají se všecky věci, kteréž psány jsou skrze proroky o synu člověka.“ V tom ukazuje jistotu nepohnutou řečí božích, kteréž jsou povědíny od Boha skrze proroky v zaslíbení našeho vykoupení skrze Spasitele našeho, že jest tak měl trpěti a vykoupiti lid věřící od zatracení a smířiti jej s Bohem v krvi své. A z toho dále aby srdce naše nepochybně drželo o všech slibích božích, kteříž nepohnutě v písmích svatých utvrzeni jsou, abychom na nich stojíce, nebyli pohnuti v čas bouře protivné, ani se obtěžovali zármutky časnými, poněvadž nám slibové věční k utěšení utvrzeni jsou od Boha v písmích svatých a nej- dokonaleji v synu jeho vlastním. Ale že i tuto jim k utěšení praví, že z mrtvých vstane. A z toho jest jistota, že zlí lidé nebudou mořiti Krista na věky, ani jeho sluh. Vstanouť jako hlava jich Kristus v kráse veliké a budou na věky živi a budou se skvíti, jakožto slunce v království otce jich. Potom dí čtení: „A oni tomu nic nerozuměli, a bylo slovo to skryto od ni h a nerozuměli jsou, co jim praveno bylo.“ To jich nerozumění nemohlo jest bez škody některé býti, jako v tom, že nerozuměvše jeho mluvení o umučení jeho, nemohli jsou tomu snadně uvěřiti, by z mrtvých vstal, an jim to obé spolu pravil. Ale té jich nerozumnosti může příčina býti zármutek, jimž jsou byli obtíženi, slyšíce od něho ty věci. Jakožto čtení zjevně ukazuje: „Jdu k němu, jenž mne jest poslal, a nižádný ne- táže se mne, kam jdeš? ale že jsem to pověděl vám, zármutek naplnil jest srdce vaše.“ Protož smutkem zaneprázdněná srdce nemohou svobodna býti k rozumnostem božských věcí. Jako i jiným, čímž se koli zaneprázdní, buď milostmi tělesnými, péčemi světskými, bázní nezřízenou, hořkostí te- sklivou, to vše, jako tma světlu odjímá moc, takéž ty věci stíní roz- umnosť v lidech. Potom dí čtení: „I stalo se jest, když se přibližoval k Jerichu, slepý jeden seděl podle cesty žebře.“ Toto přiblížení Spasitele našeho tento rozum duchovní v sobě drží, že pro přílišnou lásku, kterouž jest měl k svému stvoření, aby jemu tudy z nouze a z psoty věčně pomohl, ráčil se přiblížiti k Jerichu, proměna hubenství zdejších tehdáž, když tělo pravé lidské na se vzal, ale bez hříchu, než jiné všecky b dnosti s lidmi jest nesl, aby svými nemocmi jich nemoci uzdravil. Ten také slepý, kteréhož jest nalezl podle cesty, znamenáť všecko pokolení lidské, jako jednoho slepého. Neb pro pád prvního člověka všichni nemocí hřícha 19°
Strana 112
112 a slepotou poraženi jsou u nitřním člověko na rozumu, že božských věcí a duchovních nic téměř nemohou znáti. A že tento slepý seděl podle cesty, toť k tomu půjde, že slepota nemá jiného dílu, jedno podle cesty seděti, nebo po cestě nemůže jíti proto, že jí nemůže viděti. Cesta do nebe jest zákon jeho, jakož prorok dí: „Cestou přikázání tvých běhal jsem, když jsi rozšířil srdce mé.“ A kdež ta přikázání s věrou živou jsou, tuť jest i světlo, nebo ona sama v sobě světlo jsou, a kdož na ně vstoupí, ač by slep byl, ihned prozří, a vida, půjde cestou rovnou bez úrazu. Ale na cestě těch přikázaní nejsa, sedí ve tmách, slep jsa a ne- vida již nic, kam by se na kterou stranu měl bezpečně obrátiti, aniž ví, kde jest skonání cesty jeho. Protož musí každý, nebo uvěře přikázaní jeho, jako v světle jsa, k němu jíti, nebo ve tmě hříchův a bludův jsa, od něho jíti v zatracení. A jiného nic nezůstává všelikému člověku, což se koli domnívá v spasení a kterakkoli svátosti dobývá, neb ji následuje, kterýmkoli zákonem spravedliv se činí, nestojí li na cestě přikázání božích, vždy ve tmě bludův a přestoupení stojí, pospíchaje k zatracení. Nebo nižádný nevejde do království nebeského, jedině ten, kdož činí vůli boží. A vůle jeho tu jest, kdež jest přikázaní jeho. Neb on, což chtěl a což za dobré sám v sebe měl, to přikázal, a v tom ukázal vůli svou, a tak chce míti. A všudy kromě vůle jeho, ukázané v jeho zákoně, jest tma, blud bludův, a po nich prokletí a zatracení. V kteréžto bludy a tmy i v smrť také všecko pokolení lidské v Adamovi počátkem upadlo jest. A po tom pádu příliš daleko ve mnohé jiné pády, úrazy a slepoty zapletlo se jest. Protož Pán Ježíš, syn boží, přiblížil se jest k Jerichu, člověčenství naše na se vzav, v němž nedostatky a proměny lidské na se přijal, aby skrze tělo své opravil pokolení lidské, a světlo víry a pravé známosti božské u vnitřním člověku aby jim dal. Nebo on jest světlo tohoto světa, osvěcuje každého člověka v se věřícího, aby ve tmách nechodil, ale aby měl světlo života. A proto jest poslal otec syna svého, spasitele světa, aby skrze něho opravil a spasení dal všelikému věřícímu v něho. A dal jim skrze něho všecky zákony své, kteréž jest koli chtěl na nich míti, aby se všeliký člověk skrze něho tázal úst božích o vše- likých věcech. Neboť jest sám řekl: „Tentoť jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo; jeho poslouchejte.“ A dí tu čtení, že ten slepý seděl podle cesty, a nestál na nohách, ani dělal díl pravých a potřebných, nebo to obé člověk na duši slepý na sobě má. Jedno, že sedí, nebo nevidí pro slepotu nebezpečenství, v kterémž jest a které má naň přijíti; protož sedí pokojně, bezpečen jsa, nečekaje na se zlé příhody. Ne proto by, pokoj pravý maje, bezpečen byl, ale proto, že nevidí toho nebezpečenství, v němž jest, ani budoucího, kteréhož nevěda, na se čeká. Nebo v něm jest nebezpečenství pro provinění mnohých hříchův a slepota s mnohými bludy. V kterýchžto věcech zlých neznaje sebe, pokoj zlý má, aniž také vidí posledního soudu spravedli- vého, kterýž vydán bude proti zlým podle skutkův jich. Protož sedí, pokoj a bezpečenství zlé maje, zle se veselí, dobrou mysl sobě v hříších dávaje, hřích na hřích přičiní je. Rovně jako ten, jenžto zpívá, ano jej na šibenici vedou. Ještě slepý proto sedí, upokojen jsa od skutkův pravých, nebo jich dělati nemůže. Nebo k dobrým skutkům musí býti poznání, světlosť očí vnitřních, a kterak by měly dělány býti. A poněvadž slepý nemá umění k rozeznání zlého a dobrébo, nemůže činiti dobroty, známosti v ní nemaje. Neb jest soud v něm převrácen, aby říkal zlému dobré a dobrému zlé.
112 a slepotou poraženi jsou u nitřním člověko na rozumu, že božských věcí a duchovních nic téměř nemohou znáti. A že tento slepý seděl podle cesty, toť k tomu půjde, že slepota nemá jiného dílu, jedno podle cesty seděti, nebo po cestě nemůže jíti proto, že jí nemůže viděti. Cesta do nebe jest zákon jeho, jakož prorok dí: „Cestou přikázání tvých běhal jsem, když jsi rozšířil srdce mé.“ A kdež ta přikázání s věrou živou jsou, tuť jest i světlo, nebo ona sama v sobě světlo jsou, a kdož na ně vstoupí, ač by slep byl, ihned prozří, a vida, půjde cestou rovnou bez úrazu. Ale na cestě těch přikázaní nejsa, sedí ve tmách, slep jsa a ne- vida již nic, kam by se na kterou stranu měl bezpečně obrátiti, aniž ví, kde jest skonání cesty jeho. Protož musí každý, nebo uvěře přikázaní jeho, jako v světle jsa, k němu jíti, nebo ve tmě hříchův a bludův jsa, od něho jíti v zatracení. A jiného nic nezůstává všelikému člověku, což se koli domnívá v spasení a kterakkoli svátosti dobývá, neb ji následuje, kterýmkoli zákonem spravedliv se činí, nestojí li na cestě přikázání božích, vždy ve tmě bludův a přestoupení stojí, pospíchaje k zatracení. Nebo nižádný nevejde do království nebeského, jedině ten, kdož činí vůli boží. A vůle jeho tu jest, kdež jest přikázaní jeho. Neb on, což chtěl a což za dobré sám v sebe měl, to přikázal, a v tom ukázal vůli svou, a tak chce míti. A všudy kromě vůle jeho, ukázané v jeho zákoně, jest tma, blud bludův, a po nich prokletí a zatracení. V kteréžto bludy a tmy i v smrť také všecko pokolení lidské v Adamovi počátkem upadlo jest. A po tom pádu příliš daleko ve mnohé jiné pády, úrazy a slepoty zapletlo se jest. Protož Pán Ježíš, syn boží, přiblížil se jest k Jerichu, člověčenství naše na se vzav, v němž nedostatky a proměny lidské na se přijal, aby skrze tělo své opravil pokolení lidské, a světlo víry a pravé známosti božské u vnitřním člověku aby jim dal. Nebo on jest světlo tohoto světa, osvěcuje každého člověka v se věřícího, aby ve tmách nechodil, ale aby měl světlo života. A proto jest poslal otec syna svého, spasitele světa, aby skrze něho opravil a spasení dal všelikému věřícímu v něho. A dal jim skrze něho všecky zákony své, kteréž jest koli chtěl na nich míti, aby se všeliký člověk skrze něho tázal úst božích o vše- likých věcech. Neboť jest sám řekl: „Tentoť jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo; jeho poslouchejte.“ A dí tu čtení, že ten slepý seděl podle cesty, a nestál na nohách, ani dělal díl pravých a potřebných, nebo to obé člověk na duši slepý na sobě má. Jedno, že sedí, nebo nevidí pro slepotu nebezpečenství, v kterémž jest a které má naň přijíti; protož sedí pokojně, bezpečen jsa, nečekaje na se zlé příhody. Ne proto by, pokoj pravý maje, bezpečen byl, ale proto, že nevidí toho nebezpečenství, v němž jest, ani budoucího, kteréhož nevěda, na se čeká. Nebo v něm jest nebezpečenství pro provinění mnohých hříchův a slepota s mnohými bludy. V kterýchžto věcech zlých neznaje sebe, pokoj zlý má, aniž také vidí posledního soudu spravedli- vého, kterýž vydán bude proti zlým podle skutkův jich. Protož sedí, pokoj a bezpečenství zlé maje, zle se veselí, dobrou mysl sobě v hříších dávaje, hřích na hřích přičiní je. Rovně jako ten, jenžto zpívá, ano jej na šibenici vedou. Ještě slepý proto sedí, upokojen jsa od skutkův pravých, nebo jich dělati nemůže. Nebo k dobrým skutkům musí býti poznání, světlosť očí vnitřních, a kterak by měly dělány býti. A poněvadž slepý nemá umění k rozeznání zlého a dobrébo, nemůže činiti dobroty, známosti v ní nemaje. Neb jest soud v něm převrácen, aby říkal zlému dobré a dobrému zlé.
Strana 113
113 Také jich nemůže proto činiti, neb mrtev jest, nemaje v sobě života milosti boží. Protož nic živého a Bohu milého nemůže činiti, ani sobě odplaty budoucí v nebi zasluhovati, a tak jest daremný a jalový od vzrůstu a množení dobrých skutků na tom místě, kteréž jedině k dobrým skutkům dáno jest, aby sobě zasluhovali lidé života věčného; to vše slepý zmešká, prázden sedě. Tuto bídu také ten slepý měl jest, že tak sedě, žebral, jakož běh slepých jest, že dělati nemohouce pro slepotu, jsou chudí, i musí žebráním hubeně živi býti. Mnohem více toho má slepota duchovní, jsoucí uvalena v přílišnou chudobu. Jedno proto, že nechodí po cestě, Krista následuje; protož zaslí- bení dědictví skrze Krista zbaven jest, jest chudý a nedostatkův všech naplněný. Také proto musí chudobu velikou trpěti ten slepý, nebo jest opustil pána Boha, stvořitele svého, dobrotu svrchovanou a studnici živých vod, ježto jest v ní plnosť všech dobrých věcí. Protož jako bídný musí žebrati, malých a krátkých žádaje užitkův a libostí, kteréž v stvoření jsou od Svořitele dané, jakožto krupičky rosné v trávě. Jichžto rozkoší a libosti zkusí ten slepý žebrák, popásaje v nich svých žádostí a nemoha jich tudy nikdy nasytiti. Neb těmi rozkošmi a libostmi, které v stvoření jsou, nemohou ty žádosti upokojeny býti. Nebo ony vždy volají: „přines podej, nabeř, kup, dobuď, shromažď, tohoto dnes k večeři zjednejte a tohoto zítra ku obědu napecte, navažte, poveďme, pohrajme atd. neb pojďme spat, zítra přivstanem a půjdem tuto a tuto atd.“ Tak i jinak ten slepec žebře, loví, honí, pospíchá, ano všecko krátko, nemůže se v ničem upokojiti a odpočinouti. Málo a krátko jemu bývá panství i království ve- liké tohoto světa, více a spíše to všecko přivodí tomu srdce žebrání a chudoby, než pastýřovi hůl, ježto se po ní dosti bídně živí. Potom dí čtení: „A když slepý uslyšel zákon pomíjející, tázal se, co by to bylo. I řekli jemu, že Ježíš Nazaretský jde. I volal jest, řka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.““ Tento slepý čtyry nedostatky veliké na sobě měl jest: Slepotu, mdlobu, blud a chudobu. Jakožto vše na něm se ukazuje, i na každém duchovně slepém. Nejprve dí, že byl slepý, Boha neznaje. Druhé, že byl mdlý, neb jest seděl, nemoha státi pro mdlobu a hubenství. Třetí, že jest bloudil bez pravdy, neb dí, že seděl podle cesty. Čtvrté, že byl chudý, neb jest žebral. A tak všecko hubenství drží se člověka na duši slepého, dokudž jeho Pán Ježíš neosvítí a nezbohatí milostmi svými a dary ducha svatého. Tento slepý zvěděv, že Ježíš Nazaretský v tom zástupu jde, volal jest k němu, řka: „Ježíši, synu Da- vidův, smiluj se nade mnou.“ Neb zaslíbil jest a přisáhl Bůh Davidovi, že z rodu jeho vyvede spasitele lidu věřícího. Protož tento slepý tak věře, volal k němu a žádá smilování od něho u zvláštní potřebnosti své, aby slepoty znikl. Protož každý člověk s tou potřebností, kteráž jeho se do- týče, má hledati milosti jeho srdcem skroušeným a poníženým, volaje k něm, aby se nad ním smiloval. A když tento slepý počal volati ku Pánu Ježíšovi, smilování od něho prose, tehdy zástup, kterýž napřed šel, přimlouvali jsou jemu, aby mlčel a nedali jsou jemu volati. A toť se i dnes děje, že, kdož pozni Pána Ježíše a uvěří v něho a počne volati k němu a v něm samém toliko své spasení položí, tehdy se ihned nepřízeň a překážka kdesi vezme.
113 Také jich nemůže proto činiti, neb mrtev jest, nemaje v sobě života milosti boží. Protož nic živého a Bohu milého nemůže činiti, ani sobě odplaty budoucí v nebi zasluhovati, a tak jest daremný a jalový od vzrůstu a množení dobrých skutků na tom místě, kteréž jedině k dobrým skutkům dáno jest, aby sobě zasluhovali lidé života věčného; to vše slepý zmešká, prázden sedě. Tuto bídu také ten slepý měl jest, že tak sedě, žebral, jakož běh slepých jest, že dělati nemohouce pro slepotu, jsou chudí, i musí žebráním hubeně živi býti. Mnohem více toho má slepota duchovní, jsoucí uvalena v přílišnou chudobu. Jedno proto, že nechodí po cestě, Krista následuje; protož zaslí- bení dědictví skrze Krista zbaven jest, jest chudý a nedostatkův všech naplněný. Také proto musí chudobu velikou trpěti ten slepý, nebo jest opustil pána Boha, stvořitele svého, dobrotu svrchovanou a studnici živých vod, ježto jest v ní plnosť všech dobrých věcí. Protož jako bídný musí žebrati, malých a krátkých žádaje užitkův a libostí, kteréž v stvoření jsou od Svořitele dané, jakožto krupičky rosné v trávě. Jichžto rozkoší a libosti zkusí ten slepý žebrák, popásaje v nich svých žádostí a nemoha jich tudy nikdy nasytiti. Neb těmi rozkošmi a libostmi, které v stvoření jsou, nemohou ty žádosti upokojeny býti. Nebo ony vždy volají: „přines podej, nabeř, kup, dobuď, shromažď, tohoto dnes k večeři zjednejte a tohoto zítra ku obědu napecte, navažte, poveďme, pohrajme atd. neb pojďme spat, zítra přivstanem a půjdem tuto a tuto atd.“ Tak i jinak ten slepec žebře, loví, honí, pospíchá, ano všecko krátko, nemůže se v ničem upokojiti a odpočinouti. Málo a krátko jemu bývá panství i království ve- liké tohoto světa, více a spíše to všecko přivodí tomu srdce žebrání a chudoby, než pastýřovi hůl, ježto se po ní dosti bídně živí. Potom dí čtení: „A když slepý uslyšel zákon pomíjející, tázal se, co by to bylo. I řekli jemu, že Ježíš Nazaretský jde. I volal jest, řka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.““ Tento slepý čtyry nedostatky veliké na sobě měl jest: Slepotu, mdlobu, blud a chudobu. Jakožto vše na něm se ukazuje, i na každém duchovně slepém. Nejprve dí, že byl slepý, Boha neznaje. Druhé, že byl mdlý, neb jest seděl, nemoha státi pro mdlobu a hubenství. Třetí, že jest bloudil bez pravdy, neb dí, že seděl podle cesty. Čtvrté, že byl chudý, neb jest žebral. A tak všecko hubenství drží se člověka na duši slepého, dokudž jeho Pán Ježíš neosvítí a nezbohatí milostmi svými a dary ducha svatého. Tento slepý zvěděv, že Ježíš Nazaretský v tom zástupu jde, volal jest k němu, řka: „Ježíši, synu Da- vidův, smiluj se nade mnou.“ Neb zaslíbil jest a přisáhl Bůh Davidovi, že z rodu jeho vyvede spasitele lidu věřícího. Protož tento slepý tak věře, volal k němu a žádá smilování od něho u zvláštní potřebnosti své, aby slepoty znikl. Protož každý člověk s tou potřebností, kteráž jeho se do- týče, má hledati milosti jeho srdcem skroušeným a poníženým, volaje k něm, aby se nad ním smiloval. A když tento slepý počal volati ku Pánu Ježíšovi, smilování od něho prose, tehdy zástup, kterýž napřed šel, přimlouvali jsou jemu, aby mlčel a nedali jsou jemu volati. A toť se i dnes děje, že, kdož pozni Pána Ježíše a uvěří v něho a počne volati k němu a v něm samém toliko své spasení položí, tehdy se ihned nepřízeň a překážka kdesi vezme.
Strana 114
114 Nebo ďábel nenávidí toho těžce, když které srdce vidí, ano se chýlí ku Pánu Ježíšovi. Protož i zástup zlostný, a předkem i některého pana faráře proti němu zbouří, aby se protivili, haněli, láli a bránili volati a následo- vati Pána Ježíše. I ty také sladké zástupy, domácí přátely, ženy a jiné dábel popudí proti takovým lidem, aby z jedné strany láli, hrozili, a z druhé strany lahodili, pochlebovali, mnoho slibovali, sladké řeči dávali a srdce obměkčili, aby nekvapili mnoho volati a toulati se po Ježíšovi, že i doma jest Bůh a že člověk bydle jako jiní lidé a nevytrhaje se z nich a nečině hanby přá- telům, může Bohu sloužiti; těmi zrádnými řečmi mnohé od pravé služby boží odráží ti lstiví přátelé. Ale že tu ve čtení dí, že ten zástup, kterýž jest předcházel pána Ježíše, lál a bránil tomu slepému volati ku pánu Ježíšovi. To musel býti zástup svedený od kněží a od zákonníkův, kteřížto velebíce zákony a ustavení svá nad zákon Kristův, předčí před Ježíšem, jako by oni lépe a rozumněji nalezli cestu spasení lidskému, než pán Ježíš. Protož takoví předčíc pyšně před Ježíšem, svedli jsou zástupy mnohé, velebíce před nimi svá ustavení a posvěcování, kladouce jim větší naději v svatých a matce Kristově, než v samém Bohu; a k nim velejíce volati, a to vše pro své lakomství, neb svatyni a matku Kristovu mnoho peněz i jiných ziskův vylhou na zástupích. Protož takoví kněží i s zástupy sobě povolu- jícími a v jednostejných bludech jsouce, nenávidí těch, kteříž prozřevše skrze moc pána Ježíše, jeho velebí, k němu volají, jemu věří a v něm samém naději svého spasení kladou. Ty oni i s kněžími hanějí, bludují, klnou a kaceřují. A tak nezřetelně jméno Kristovo potupí v těch, kteříž jsou nalezli milosť v pánu Ježíši a toliko ve jménu jeho vyznávají spa- sení. Protož takovým potřebí jest připraviti duši svou ku pokušení, vidouce při sobě zástup hněvem nenávistivým zapálený. Ale když jsou zástupové tomuto slepému láli a bránili, aby nevolal ku pánu Ježíšovi, neobrátil jest se slepý na jich bránění, ale vždy mnohem více volal a chválil pána Ježíše, trpě odporností svého volání. Nebo jest pro lidi nepočal dobrém, také pro jich lání a bránění nenechal svého zámysla v dobrém počatého. A tu jest naučení každému věrnému a dobrému srdci, kteréž upřímě Boha hledá, ježto nepočíná dobrých skutků pro chválu lidskou, ani pro přízeň, ani pro zisk dělati. Též také pro jich hrůzy, hanění, nenávisti nemá nechati dobrého, ani opustiti, neb to sluší na věrného člověka, aby čím více překážek protivenství jemu přibývá, tím více volal ku pánu Bohu, žádaje milosti, pomoci i síly od něho k setrvání; nebo kdo v takových nesnázech setrvá a pohnouti se od dobrého nedá, ten spasen bude. Jest ještě jiný zástup okolo člověka v srdci jeho ze mnohých věcí tohoto světa, jenžto roztrhuje člověka svou neprázní a svými hřmoty ne- pokojnými, chtě staviti, aby ten člověk, kterýž jest poznal své dobré v pánu Ježíšovi, nevolal k němu na pomoc. A někdy ti zástupové jsou povyk a hřmot tohoto světa, uvodíc v srdce nepokoj a roztrhání, jako obcování tovaryšstva zlého, přátel i jiných známých, jižto jsou bez pokoje; a těch zástupův z úmysla moudří utíkají. Ale nemoudří v ně se bez po- třeby upletouce, nechají volání pokojného na modlitbách ku Pánu Ježí- šovi a jednají lecjakés věci a poběhlosti marné s těmi zástupy, činíce se účastní světských nepokojův. Jiní zástupové jsou zaneprázdnění hospodářských péčí a pilností bezpřímných, ježto svým nepokojem velmi brání volati ku Pánu Ježíšovi,
114 Nebo ďábel nenávidí toho těžce, když které srdce vidí, ano se chýlí ku Pánu Ježíšovi. Protož i zástup zlostný, a předkem i některého pana faráře proti němu zbouří, aby se protivili, haněli, láli a bránili volati a následo- vati Pána Ježíše. I ty také sladké zástupy, domácí přátely, ženy a jiné dábel popudí proti takovým lidem, aby z jedné strany láli, hrozili, a z druhé strany lahodili, pochlebovali, mnoho slibovali, sladké řeči dávali a srdce obměkčili, aby nekvapili mnoho volati a toulati se po Ježíšovi, že i doma jest Bůh a že člověk bydle jako jiní lidé a nevytrhaje se z nich a nečině hanby přá- telům, může Bohu sloužiti; těmi zrádnými řečmi mnohé od pravé služby boží odráží ti lstiví přátelé. Ale že tu ve čtení dí, že ten zástup, kterýž jest předcházel pána Ježíše, lál a bránil tomu slepému volati ku pánu Ježíšovi. To musel býti zástup svedený od kněží a od zákonníkův, kteřížto velebíce zákony a ustavení svá nad zákon Kristův, předčí před Ježíšem, jako by oni lépe a rozumněji nalezli cestu spasení lidskému, než pán Ježíš. Protož takoví předčíc pyšně před Ježíšem, svedli jsou zástupy mnohé, velebíce před nimi svá ustavení a posvěcování, kladouce jim větší naději v svatých a matce Kristově, než v samém Bohu; a k nim velejíce volati, a to vše pro své lakomství, neb svatyni a matku Kristovu mnoho peněz i jiných ziskův vylhou na zástupích. Protož takoví kněží i s zástupy sobě povolu- jícími a v jednostejných bludech jsouce, nenávidí těch, kteříž prozřevše skrze moc pána Ježíše, jeho velebí, k němu volají, jemu věří a v něm samém naději svého spasení kladou. Ty oni i s kněžími hanějí, bludují, klnou a kaceřují. A tak nezřetelně jméno Kristovo potupí v těch, kteříž jsou nalezli milosť v pánu Ježíši a toliko ve jménu jeho vyznávají spa- sení. Protož takovým potřebí jest připraviti duši svou ku pokušení, vidouce při sobě zástup hněvem nenávistivým zapálený. Ale když jsou zástupové tomuto slepému láli a bránili, aby nevolal ku pánu Ježíšovi, neobrátil jest se slepý na jich bránění, ale vždy mnohem více volal a chválil pána Ježíše, trpě odporností svého volání. Nebo jest pro lidi nepočal dobrém, také pro jich lání a bránění nenechal svého zámysla v dobrém počatého. A tu jest naučení každému věrnému a dobrému srdci, kteréž upřímě Boha hledá, ježto nepočíná dobrých skutků pro chválu lidskou, ani pro přízeň, ani pro zisk dělati. Též také pro jich hrůzy, hanění, nenávisti nemá nechati dobrého, ani opustiti, neb to sluší na věrného člověka, aby čím více překážek protivenství jemu přibývá, tím více volal ku pánu Bohu, žádaje milosti, pomoci i síly od něho k setrvání; nebo kdo v takových nesnázech setrvá a pohnouti se od dobrého nedá, ten spasen bude. Jest ještě jiný zástup okolo člověka v srdci jeho ze mnohých věcí tohoto světa, jenžto roztrhuje člověka svou neprázní a svými hřmoty ne- pokojnými, chtě staviti, aby ten člověk, kterýž jest poznal své dobré v pánu Ježíšovi, nevolal k němu na pomoc. A někdy ti zástupové jsou povyk a hřmot tohoto světa, uvodíc v srdce nepokoj a roztrhání, jako obcování tovaryšstva zlého, přátel i jiných známých, jižto jsou bez pokoje; a těch zástupův z úmysla moudří utíkají. Ale nemoudří v ně se bez po- třeby upletouce, nechají volání pokojného na modlitbách ku Pánu Ježí- šovi a jednají lecjakés věci a poběhlosti marné s těmi zástupy, činíce se účastní světských nepokojův. Jiní zástupové jsou zaneprázdnění hospodářských péčí a pilností bezpřímných, ježto svým nepokojem velmi brání volati ku Pánu Ježíšovi,
Strana 115
115 a těmi zástupy se mnozí vymlouvají, že nemají kdy volati a modliti se k Bohu. Ale já nevím, příjme-li Bůh tu výmluvu, aby oni, nechajíce milo- vání Boha, obrátili je k hospodářství lakomému žádostí. Ještě jiní zástupové jsou, jižto se v srdci rodí z pokušení těžkých, jako žádosti zlé, popuzení srdce v netrpělivosť, v smutek, v pochybování, v neustavičnosti, v rozpačí tužebné. Z kterýchžto věcí nashromáždí se v srdci nepokojův a roztrhání takových, že nedají volati ku Pánu Bohu skrze svá volání na to srdce. Protož nepřevolá-li on jich snažným mo- dlením k Pánu Bohu a převolají-li ony jeho svým nepokojným křikem, tehdy zapovědí jemu modlitby a chválení Boha a budou jemu mluviti se a svůj nepokoj. Potom dí čtení: „A zastaviv se Ježíš, kázal jej přivésti k sobě. A když se přiblížil, otázal se jeho řka: ,Co chceš, ať učiním tobě?“ A on řekl: „Pane, ať vidím!“ I řekl jemu Ježíš: „Prozříš, víra tvá tě uzdravila.““ Tu se pokora a milosrdenství jeho ukazuje, že nepohrdal potupným žebrákem, ale kázav jej k sobě přivésti, litostivě jemu z bídy pomohl, aby tou po- korou pohaněl papežovu pýchu, biskupův i jiných prelátův, jižto mrzkosť mají k chudým, aniž jim předsedají, to jedině před ně v postavcích a v zlatě mohou přijíti. Ale že Pán Ježíš táže se slepého, co by chtěl od něho, podávaje toho na jeho vůli. Nebo dobrého našeho bez vůle naší nečiní v některých věcech, ježto mu je můžeme zvoliti neb opustiti, ale slepý zvolil to, aby viděl. A to jest vážné podle ducha prozříti, ale podle těla ne vždy; nebo vidění tělesné v mnohých jest slepota duše. Protož na duši prozříti bez- pochyby jest dar veliký, neb jest v něm poznání Boha i všeliké pravdy, potřebné ke spasení našemu. A toho my nemůžeme vychváliti, co dobrého může míti poznání boží; nebo všech božských činův jest počátek i zří- zené plnění jich a také na tom poznání věčný život záleží. Neb spasitel dí: „Totoť jest věčný život, aby tě poznali pravého Boha a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista.“ Ale tento slepý, přijav zrak, šel jest po pánu Ježíšovi, velebě Boha. A to jest rozum, co činí osvěcení, kteréž dává pán Ježíš, že to, aby šel člověk po něm, velebě Boha, nesedě v prázd- nosti, jako jest prve slepý jsa, seděl, ani chodě po kom jiném, ale po něm, ježto jest cesta do nebe. Velebě Boha z toho, že jest nám poslal syna svého, spasitele světa, abychom živi byli skrze něho. Potom dí čtení: „A veškeren lid, když to uzřel, dal jest chválu Bohu.“ Tu ještě tento lid tělesný přidal lidu, aby pochválili skutku Kri- stova v osvícení slepého. Ale nyní, kdož by prozřel, od Pána Ježíše jsa na vnitřních očích vírou osvícen, tak by byl protiven lidu zkaženému, když by se s ním v sloužení Bohu nesrovnal, že by řekli spíše, že jest v kacířství upadl, nežli prozřel. XVII. První neděle v postě. Čtení svatého Matouše v IV. kapitole. V ten čas veden jest Pán Ježíš na poušť od ducha, aby byl pokoušen od dábla. A když se postil čtyři- ceti dní a čtyřiceti nocí, potom jest zlačněl. A při- stoupiv pokušitel, řekl jemu: „Jsi-li syn boží, rciž, ať kamení toto chlebové budou.“ Kterýž odpověděv,
115 a těmi zástupy se mnozí vymlouvají, že nemají kdy volati a modliti se k Bohu. Ale já nevím, příjme-li Bůh tu výmluvu, aby oni, nechajíce milo- vání Boha, obrátili je k hospodářství lakomému žádostí. Ještě jiní zástupové jsou, jižto se v srdci rodí z pokušení těžkých, jako žádosti zlé, popuzení srdce v netrpělivosť, v smutek, v pochybování, v neustavičnosti, v rozpačí tužebné. Z kterýchžto věcí nashromáždí se v srdci nepokojův a roztrhání takových, že nedají volati ku Pánu Bohu skrze svá volání na to srdce. Protož nepřevolá-li on jich snažným mo- dlením k Pánu Bohu a převolají-li ony jeho svým nepokojným křikem, tehdy zapovědí jemu modlitby a chválení Boha a budou jemu mluviti se a svůj nepokoj. Potom dí čtení: „A zastaviv se Ježíš, kázal jej přivésti k sobě. A když se přiblížil, otázal se jeho řka: ,Co chceš, ať učiním tobě?“ A on řekl: „Pane, ať vidím!“ I řekl jemu Ježíš: „Prozříš, víra tvá tě uzdravila.““ Tu se pokora a milosrdenství jeho ukazuje, že nepohrdal potupným žebrákem, ale kázav jej k sobě přivésti, litostivě jemu z bídy pomohl, aby tou po- korou pohaněl papežovu pýchu, biskupův i jiných prelátův, jižto mrzkosť mají k chudým, aniž jim předsedají, to jedině před ně v postavcích a v zlatě mohou přijíti. Ale že Pán Ježíš táže se slepého, co by chtěl od něho, podávaje toho na jeho vůli. Nebo dobrého našeho bez vůle naší nečiní v některých věcech, ježto mu je můžeme zvoliti neb opustiti, ale slepý zvolil to, aby viděl. A to jest vážné podle ducha prozříti, ale podle těla ne vždy; nebo vidění tělesné v mnohých jest slepota duše. Protož na duši prozříti bez- pochyby jest dar veliký, neb jest v něm poznání Boha i všeliké pravdy, potřebné ke spasení našemu. A toho my nemůžeme vychváliti, co dobrého může míti poznání boží; nebo všech božských činův jest počátek i zří- zené plnění jich a také na tom poznání věčný život záleží. Neb spasitel dí: „Totoť jest věčný život, aby tě poznali pravého Boha a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista.“ Ale tento slepý, přijav zrak, šel jest po pánu Ježíšovi, velebě Boha. A to jest rozum, co činí osvěcení, kteréž dává pán Ježíš, že to, aby šel člověk po něm, velebě Boha, nesedě v prázd- nosti, jako jest prve slepý jsa, seděl, ani chodě po kom jiném, ale po něm, ježto jest cesta do nebe. Velebě Boha z toho, že jest nám poslal syna svého, spasitele světa, abychom živi byli skrze něho. Potom dí čtení: „A veškeren lid, když to uzřel, dal jest chválu Bohu.“ Tu ještě tento lid tělesný přidal lidu, aby pochválili skutku Kri- stova v osvícení slepého. Ale nyní, kdož by prozřel, od Pána Ježíše jsa na vnitřních očích vírou osvícen, tak by byl protiven lidu zkaženému, když by se s ním v sloužení Bohu nesrovnal, že by řekli spíše, že jest v kacířství upadl, nežli prozřel. XVII. První neděle v postě. Čtení svatého Matouše v IV. kapitole. V ten čas veden jest Pán Ježíš na poušť od ducha, aby byl pokoušen od dábla. A když se postil čtyři- ceti dní a čtyřiceti nocí, potom jest zlačněl. A při- stoupiv pokušitel, řekl jemu: „Jsi-li syn boží, rciž, ať kamení toto chlebové budou.“ Kterýž odpověděv,
Strana 116
116 řekl jemu: „Psánoť jest zajisté, že ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž pochází z úst božích.“ Tehdy pojav jej dábel do svatého města a postaviv na vrchu chrámovém, a řekl jemu: „Jsi-li syn boží, spusť se dolů, neboť psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tě, aby snad ne- urazil o kámen nohy své.“ I řekl jemu Ježíš: „Takéť psáno jest, nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ Opět pojal jej ďábel na horu vysokou velmi a ukázal muvšecka krá- lovství světa i slávu jich, a řekl jemu: „Ty všecky věci dám tobě, ač padna, budeš mi se klaněti.“ Tehdy řekl mu Ježíš: „Jdi, satanáši, nebo jest psáno: Pánu Bohu tvému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti.“ Tehdy opustil jej ďábel. A aj, andělé přistoupili a posluhovali jemu. Ty věci psány jsou o našem spasiteli, to jest, že utrpení v postu a vítězství proti dáblu dokonal jest. A jsou ty věci na příklad všem následovníkům Kristovým, kteříž chtí za ním do nebe jíti, že musí jeho šlépějemi kráčeti. A dí nejprv čtení, že veden jest na poušť od ducha. To jest, že duch svatý, jehož jest pln byl, vedl jeho na poušť k dobrým skutkům, k tomu, aby se tam postil a dábla přemohl. A bezpochyby, že tam jsa u pokoji, mnoho se jest modlil, nebo i jindy to jest činil, odcházeje od učedlníkův na pusté místo, modlíval se jest. A že obecno jemu bylo, aby jej duch svatý vodil ve všech skutcích jeho, neb jeho pln byl, a nic u něho nikdy nebylo bez díla ducha svatého. Ale tuto pro zvláštní pří- činy, jakož dí čtení, veden jest od ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Neb jinde mezi lidem neměl k němu ďábel takových přístupův k takovému pokoušení, jako na poušti, v samotnosti a v příčině hodné ku pokušení, to jest v lačnosti postní. Protož jest jeho tu pokoušel, chtě na něm tu dobrotu zrušiti, aby jeho od ní odvedl aneb ji na něm něčím ohyzdil. Ale nemohl jest na něm ničímž prospěti, nebo jest on jediný ze všech zdravý, ježto jest na něm ničehož svého neměl, ale na jiných na všech má a nižádného nepropustí. A poněvadž má býti o tom řeč, že jest on příklad a zpráva těm, kteří mají spaseni býti. Protož těm, kteříž chtí následovati Krista a na poušti s ním býti, tyto řeči mají býti mluveny, aby se poznali, kterým duchem na poušť vedeni bývají. Nebo tuto nižádná řeč není o těch, kteří vedeni bývají v svět, v hříchy, ve veselí, v rozkoše a v jiná odstoupení od Boha. Neb v ty věci netoliko je dábel vede, ale sami svými vlastními žádostmi a tovaryšstvem sobě rovným vedeni v takové věci bývají, a není jest potřebí k takým bludům pokoušení ďáblova tak daleko, neb tu každý svůj dábel jest příčinami, radou, pomocí, příbuzením, jako jhem jedni druhé táhnou v zatracení, předcházejíce ďábla v jeho lání. A že poušť tělesná bývá místo samotné na horách kromě lidí bez rozkoší tělesných, bez utěšení tělesného, ježto někteří lidé z milosti po- koje s Bohem žádajíce požívati a pohrdnuvše světem, s jeho nepokoji bývali jsou tam. Taktéž podle rozumu duchovního poušť jest, rozkoše a utěšení světa opustiti, ziskování lakomá, tovaryšství zlá, rozbroje a zaneprázdnění da- remná i jiné nespravedlnosti světské pro milosť boží a příčin ku pokoji hledati. Takť by pouště dosti bylo, a veliké opuštění zlých věcí stalo by se. A tyť věci táhnou se ku následování Pána Ježíše, jakož on učí svět
116 řekl jemu: „Psánoť jest zajisté, že ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž pochází z úst božích.“ Tehdy pojav jej dábel do svatého města a postaviv na vrchu chrámovém, a řekl jemu: „Jsi-li syn boží, spusť se dolů, neboť psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tě, aby snad ne- urazil o kámen nohy své.“ I řekl jemu Ježíš: „Takéť psáno jest, nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ Opět pojal jej ďábel na horu vysokou velmi a ukázal muvšecka krá- lovství světa i slávu jich, a řekl jemu: „Ty všecky věci dám tobě, ač padna, budeš mi se klaněti.“ Tehdy řekl mu Ježíš: „Jdi, satanáši, nebo jest psáno: Pánu Bohu tvému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti.“ Tehdy opustil jej ďábel. A aj, andělé přistoupili a posluhovali jemu. Ty věci psány jsou o našem spasiteli, to jest, že utrpení v postu a vítězství proti dáblu dokonal jest. A jsou ty věci na příklad všem následovníkům Kristovým, kteříž chtí za ním do nebe jíti, že musí jeho šlépějemi kráčeti. A dí nejprv čtení, že veden jest na poušť od ducha. To jest, že duch svatý, jehož jest pln byl, vedl jeho na poušť k dobrým skutkům, k tomu, aby se tam postil a dábla přemohl. A bezpochyby, že tam jsa u pokoji, mnoho se jest modlil, nebo i jindy to jest činil, odcházeje od učedlníkův na pusté místo, modlíval se jest. A že obecno jemu bylo, aby jej duch svatý vodil ve všech skutcích jeho, neb jeho pln byl, a nic u něho nikdy nebylo bez díla ducha svatého. Ale tuto pro zvláštní pří- činy, jakož dí čtení, veden jest od ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Neb jinde mezi lidem neměl k němu ďábel takových přístupův k takovému pokoušení, jako na poušti, v samotnosti a v příčině hodné ku pokušení, to jest v lačnosti postní. Protož jest jeho tu pokoušel, chtě na něm tu dobrotu zrušiti, aby jeho od ní odvedl aneb ji na něm něčím ohyzdil. Ale nemohl jest na něm ničímž prospěti, nebo jest on jediný ze všech zdravý, ježto jest na něm ničehož svého neměl, ale na jiných na všech má a nižádného nepropustí. A poněvadž má býti o tom řeč, že jest on příklad a zpráva těm, kteří mají spaseni býti. Protož těm, kteříž chtí následovati Krista a na poušti s ním býti, tyto řeči mají býti mluveny, aby se poznali, kterým duchem na poušť vedeni bývají. Nebo tuto nižádná řeč není o těch, kteří vedeni bývají v svět, v hříchy, ve veselí, v rozkoše a v jiná odstoupení od Boha. Neb v ty věci netoliko je dábel vede, ale sami svými vlastními žádostmi a tovaryšstvem sobě rovným vedeni v takové věci bývají, a není jest potřebí k takým bludům pokoušení ďáblova tak daleko, neb tu každý svůj dábel jest příčinami, radou, pomocí, příbuzením, jako jhem jedni druhé táhnou v zatracení, předcházejíce ďábla v jeho lání. A že poušť tělesná bývá místo samotné na horách kromě lidí bez rozkoší tělesných, bez utěšení tělesného, ježto někteří lidé z milosti po- koje s Bohem žádajíce požívati a pohrdnuvše světem, s jeho nepokoji bývali jsou tam. Taktéž podle rozumu duchovního poušť jest, rozkoše a utěšení světa opustiti, ziskování lakomá, tovaryšství zlá, rozbroje a zaneprázdnění da- remná i jiné nespravedlnosti světské pro milosť boží a příčin ku pokoji hledati. Takť by pouště dosti bylo, a veliké opuštění zlých věcí stalo by se. A tyť věci táhnou se ku následování Pána Ježíše, jakož on učí svět
Strana 117
117 opustiti a sebe následovati v pokoře, v chudobě, v trpělivosti a v jiných zavrženích světa. Ale ne každý proto zevnitř některak svět opustí, na poušť tělesně jda, nebo do kláštera, nebo jinak život duchovní v příčinách zevnitřních zvolujíc, duchem svatým veden bývá k tomu. Nebo takové duchovní lidi, buďto poustevníky, nebo mnichy, nebo kněži, nebo jiné duchovní strýce, panny, vdovy tresceme pod jménem duchovního života, totižto lakomce, opilce, hance lidí, utrhače, svárlivé, neústupné, nemilostivé, pohoršitele škodné, kteříž na potupu jménu božímu horší než rufiani na- lezeni bývají soběvolní, nekázaní lidmi, ani Bohem, kteřížto opili jsou se zevnitř tím náboženstvím lstivým a zesnuli jsou v něm. Jakožto mniši v svých vymyšlených zákonech pro zisk i jiní jim v tom podobní. Takovým není tato řeč, duchem svatým vedena býti, jako pán Ježíš. Ale ty uvodí dábel, aby s nimi takového boje neměl jako s Pánem Ježíšem. Nebo více sobě takoví pokoj tělesný a svobodu předkládají, než co duchovního, aby v té svobodě živi byli bez trestání, aby jim žádný nic nepřikazoval, ani jimi v čem vlásti mohl, aby tak Bohu sloužili, úplně svoji jsouce. Protož ďábel vida takové lidi v kněžství, u mnichův, u poustevníkův, u panen, u vdov i všudy u těch soběvolných duchovních a velmi nemoudrých lidí, zdaliž jim záviděti bude v tom duchovenství? však je tam rád uvede, i dnes by k tomu pomohl, aby polovice lidu byli takovými kněžími a mnichy, jako jsou nynější, aby více lidu do pekla vehnali a sobě většího zatracení dobyli. Protož hledíce k slovům čtení i k těm řečem napřed pověděným, že ti, kteréž duch svatý na tu poušť duchovní příkladem pána Ježíše vede, musí v pravdě opustiti svět i ty věci, kteréž mají z potřeby opustiti pro milování pána Boha z pravého úmysla, žádajíce se toliko samému Bohu v tom slíbiti a jeho vůli naplniti. Nepředkládajíce na té poušti v ničemž své vůle proti vůli boží hledati, ani kterých lidí na příklad bráti na pomoc své vůli, aneb svobody které podobné, nebo k vymlouvání zlých obyčejův. Ale více, aby člověk v takových věcech víry následoval, ježto ona lidi nenásleduje, ani jich zámyslův. Ale tresce na lidech všecky věci vnitř i zevnitř, které jsou Bohu protivné, s nímž nechce v člověku příbytku míti. A také duch svatý vede na poušť člověka, aby skrze víru tak se způsobil, tak z ní živ byl, aby v sobě příbytek duchu svatému zpravil, upokoje se na poušti od světa. Aniž se kdo domnívej, by koho duch svatý uvedl na poušť a v duchovní stav nebo život, kdož zkázán býti nemůže skrze pravdu víry, ani může převeden býti učením z víry ku pravému svědomí. Nebo jinak duch svatý nevede lidi k jich spasení, než podle víry jednou dané svatým od Boha, aby z ní živi byli. Protož ta víra kazí na lidech všecko, cožkoli tělo a krev vymejšlí, a čímkoli svět posluhuje žádostem lidským křivým a čím ďábel zklamává lid. To víra tresce a ruší na těch, kteréž duch svatý na poušť vede. A tuť jest hned ďábel hotov, aby pokoušel, maje nenávisť k tomu, což duch svatý zpravuje a dělá v lidech, jako k věci sobě protivné. Protož toho želeje, všecka svá pokušení a osidla napraví proti tomu člověku, aby v něm těmi pokušeními protivnými zkazil dílo ducha svatého, aby obtížil a soužil v člověku dobré úmysly, žádostí zlých naseje v něho, a popudil proti němu zlých lidí, aby jeho haněli, pudili, překáželi, srdce také obrací v hořkosť, v bázeň, v pochybování, aby jsa člověk obtížen takovými věcmi, i steskl sobě s dobrým úmyslem a odpadl od něho pro těžkosť protivných pokušení. I takť usiluje ďábel proti člověku, kteréhož nalezne, an se postí od žádostí tohoto světa a svého těla a má mnoho suchých dní a jalových 20
117 opustiti a sebe následovati v pokoře, v chudobě, v trpělivosti a v jiných zavrženích světa. Ale ne každý proto zevnitř některak svět opustí, na poušť tělesně jda, nebo do kláštera, nebo jinak život duchovní v příčinách zevnitřních zvolujíc, duchem svatým veden bývá k tomu. Nebo takové duchovní lidi, buďto poustevníky, nebo mnichy, nebo kněži, nebo jiné duchovní strýce, panny, vdovy tresceme pod jménem duchovního života, totižto lakomce, opilce, hance lidí, utrhače, svárlivé, neústupné, nemilostivé, pohoršitele škodné, kteříž na potupu jménu božímu horší než rufiani na- lezeni bývají soběvolní, nekázaní lidmi, ani Bohem, kteřížto opili jsou se zevnitř tím náboženstvím lstivým a zesnuli jsou v něm. Jakožto mniši v svých vymyšlených zákonech pro zisk i jiní jim v tom podobní. Takovým není tato řeč, duchem svatým vedena býti, jako pán Ježíš. Ale ty uvodí dábel, aby s nimi takového boje neměl jako s Pánem Ježíšem. Nebo více sobě takoví pokoj tělesný a svobodu předkládají, než co duchovního, aby v té svobodě živi byli bez trestání, aby jim žádný nic nepřikazoval, ani jimi v čem vlásti mohl, aby tak Bohu sloužili, úplně svoji jsouce. Protož ďábel vida takové lidi v kněžství, u mnichův, u poustevníkův, u panen, u vdov i všudy u těch soběvolných duchovních a velmi nemoudrých lidí, zdaliž jim záviděti bude v tom duchovenství? však je tam rád uvede, i dnes by k tomu pomohl, aby polovice lidu byli takovými kněžími a mnichy, jako jsou nynější, aby více lidu do pekla vehnali a sobě většího zatracení dobyli. Protož hledíce k slovům čtení i k těm řečem napřed pověděným, že ti, kteréž duch svatý na tu poušť duchovní příkladem pána Ježíše vede, musí v pravdě opustiti svět i ty věci, kteréž mají z potřeby opustiti pro milování pána Boha z pravého úmysla, žádajíce se toliko samému Bohu v tom slíbiti a jeho vůli naplniti. Nepředkládajíce na té poušti v ničemž své vůle proti vůli boží hledati, ani kterých lidí na příklad bráti na pomoc své vůli, aneb svobody které podobné, nebo k vymlouvání zlých obyčejův. Ale více, aby člověk v takových věcech víry následoval, ježto ona lidi nenásleduje, ani jich zámyslův. Ale tresce na lidech všecky věci vnitř i zevnitř, které jsou Bohu protivné, s nímž nechce v člověku příbytku míti. A také duch svatý vede na poušť člověka, aby skrze víru tak se způsobil, tak z ní živ byl, aby v sobě příbytek duchu svatému zpravil, upokoje se na poušti od světa. Aniž se kdo domnívej, by koho duch svatý uvedl na poušť a v duchovní stav nebo život, kdož zkázán býti nemůže skrze pravdu víry, ani může převeden býti učením z víry ku pravému svědomí. Nebo jinak duch svatý nevede lidi k jich spasení, než podle víry jednou dané svatým od Boha, aby z ní živi byli. Protož ta víra kazí na lidech všecko, cožkoli tělo a krev vymejšlí, a čímkoli svět posluhuje žádostem lidským křivým a čím ďábel zklamává lid. To víra tresce a ruší na těch, kteréž duch svatý na poušť vede. A tuť jest hned ďábel hotov, aby pokoušel, maje nenávisť k tomu, což duch svatý zpravuje a dělá v lidech, jako k věci sobě protivné. Protož toho želeje, všecka svá pokušení a osidla napraví proti tomu člověku, aby v něm těmi pokušeními protivnými zkazil dílo ducha svatého, aby obtížil a soužil v člověku dobré úmysly, žádostí zlých naseje v něho, a popudil proti němu zlých lidí, aby jeho haněli, pudili, překáželi, srdce také obrací v hořkosť, v bázeň, v pochybování, aby jsa člověk obtížen takovými věcmi, i steskl sobě s dobrým úmyslem a odpadl od něho pro těžkosť protivných pokušení. I takť usiluje ďábel proti člověku, kteréhož nalezne, an se postí od žádostí tohoto světa a svého těla a má mnoho suchých dní a jalových 20
Strana 118
118 pátkův. A kdož bude zkušen v těch věcech protivných, v tom díla ducha svatého dokonalá budou, neb jsou prve nebyla ujištěna. Ale když jsou jich nemohla protivná pokušení zkaziti, již budou zkoušená a dokonalá v něm. Ale kdož nemůže zkoušen býti, v tom díla ducha svatého nemohou ostati, nebo je ztratí v čas pokušení a úmysl dobrý promění, pravdu potupí a odstoupí od víry. Ke zkoušení musí býti trpělivosť, aby ty věci protivné, které u pokušení přichodí, mohl trpělivě snésti, aby pro netrpělivosť neproměnil úmysla a ctnosti neztratil. Protož člověk netrpělivý nemůže zkoušen býti protivnou věcí, že nebo repce, nebo se mstí, nebo ji od sebe nepokorně tiskne, nebo před ní utíká, nebo pro ní ctnosť tratí, a tak jest vždy horší skrze pokušení, nežli jest prve byl. Potom dí čtení: „A když se postil čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí, potom jest zlačněl.“ Božské jest čtyřiceti dní a tolikéž nocí nic nejísti, ani píti; ale člověcké jest lačněti. Protož položíce jeho post pravý jakožto ctnosť dokonalou, i to, že my jeho tak máme následovati, čtyřiceti dní se postíce, to jest tak řeč o tom. A kněží sádelní s rumnými lícemi hustě to hlásají měšťanům utylým a břichatým a pánům rozkošným, ježto vždy v ruku skvostní pokrmové v nich plovají. A vidím, že jest dábel příliš vděčen toho postu, nebo k jeho lovům moudrým jest jemu mnoho prospěšnější než masopust, věda, že jest ten lid křesťanský do naha vyvlekl ze všeho oděvu duchovního, v přestoupení všech přikázání božích, ze všech ctností i ze všech pravých poctivostí božských, u poběhlosť nestydatých a rozlitých hříchův a u přílišnou slepotu, že stopy pravé nikdyž neví ten z Boha vytržený lid. Protož to ďábel moudře opatruje, aby ten lid neviděl své nahoty ohavné, i přimítá naň starý oděv zedraný na jich hanebnosť, totiž půst čtyřiceti dní. A popuzuje těch kněží a mistrův roztylých, aby vysoko ústa otevřeli v první neděli, v postní, oslavujíce ji postem pána Ježíše, že on svatý jsa, postil se za nás, za hříšné, čtyřiceti dní a tolikéž noci nejeda, ani pije až do lačnosti; ovšem my hříšní máme jeho následovati v tom. To i jiné všecko slavně vymluvíce tomu lidu, i ustanon i s ním na tom rozkošném a sytém postu, jakož jsou jemu prvé obvykli, ježto jeho čertu nebude žel. Ale že jsou prokleti před Bohem pro tak mnohá přestoupení zákona jeho i s tím takovým postem, toho ani vědí, ani to jim na mysl vstupuje. Ale že dí svatý Pavel: „Bych dal tělo své na utrpení tak, že bych hořel, a lásky neměl bych, nic mi to platno není.“ A lásky boží nižádný nemá, kdož nedrží každého přikázání božího. Nebo svatý Jan dí: „Kdož by řekl, že Boha zná anebo miluje a přikázání jeho neplní, lhář jest a pravdy v něm není.“ Nebo láska jest, abychom chodili podle při- kázání jeho. Protož vědomo jest z víry boží, že Bůh nižádnému lidu ani v starém ani v novém zákoně nepředložil jest postův zákonu svému, aby se jemu postili, a nevědouce cest položených v zákoně jeho aneb z úmysla pohrdajíce jeho zákonem, i pak chtěli by jeho ctíti posty sytými. Nebo půst jest ctnosť, v nížto rozumný člověk, milovník boží, ponižuje dobro- volně těla svého skrovností jídla a pití pro milosť boží, tresce tím tělo své, aby poddáno bylo duchu. Protož toho skutku Bohu ke cti nemůže učiniti, kdož své tělo i srdce poddává hříchům; protož trpení tělesná platná jsou milujícím Boha. Ale kdož dávají srdce hříchům a břicho jalovým krmím a tělo trápení, ti jako ďáblové se postí. A tyto věci, kteréž se praví, známy mohou býti z řečí božích, ježto se mluví o postu, kdež lid neposlušný dí: „Proč jsme se postili a nevzhlédl jsi; pokořili jsme duše naše, a neviděl jsi.“ Dí jim k tomu odpověď božská: „Aj v den postu vašeho nalézá se vůle vaše. Všecky dlužníky vaše tvrdě napomínáte
118 pátkův. A kdož bude zkušen v těch věcech protivných, v tom díla ducha svatého dokonalá budou, neb jsou prve nebyla ujištěna. Ale když jsou jich nemohla protivná pokušení zkaziti, již budou zkoušená a dokonalá v něm. Ale kdož nemůže zkoušen býti, v tom díla ducha svatého nemohou ostati, nebo je ztratí v čas pokušení a úmysl dobrý promění, pravdu potupí a odstoupí od víry. Ke zkoušení musí býti trpělivosť, aby ty věci protivné, které u pokušení přichodí, mohl trpělivě snésti, aby pro netrpělivosť neproměnil úmysla a ctnosti neztratil. Protož člověk netrpělivý nemůže zkoušen býti protivnou věcí, že nebo repce, nebo se mstí, nebo ji od sebe nepokorně tiskne, nebo před ní utíká, nebo pro ní ctnosť tratí, a tak jest vždy horší skrze pokušení, nežli jest prve byl. Potom dí čtení: „A když se postil čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí, potom jest zlačněl.“ Božské jest čtyřiceti dní a tolikéž nocí nic nejísti, ani píti; ale člověcké jest lačněti. Protož položíce jeho post pravý jakožto ctnosť dokonalou, i to, že my jeho tak máme následovati, čtyřiceti dní se postíce, to jest tak řeč o tom. A kněží sádelní s rumnými lícemi hustě to hlásají měšťanům utylým a břichatým a pánům rozkošným, ježto vždy v ruku skvostní pokrmové v nich plovají. A vidím, že jest dábel příliš vděčen toho postu, nebo k jeho lovům moudrým jest jemu mnoho prospěšnější než masopust, věda, že jest ten lid křesťanský do naha vyvlekl ze všeho oděvu duchovního, v přestoupení všech přikázání božích, ze všech ctností i ze všech pravých poctivostí božských, u poběhlosť nestydatých a rozlitých hříchův a u přílišnou slepotu, že stopy pravé nikdyž neví ten z Boha vytržený lid. Protož to ďábel moudře opatruje, aby ten lid neviděl své nahoty ohavné, i přimítá naň starý oděv zedraný na jich hanebnosť, totiž půst čtyřiceti dní. A popuzuje těch kněží a mistrův roztylých, aby vysoko ústa otevřeli v první neděli, v postní, oslavujíce ji postem pána Ježíše, že on svatý jsa, postil se za nás, za hříšné, čtyřiceti dní a tolikéž noci nejeda, ani pije až do lačnosti; ovšem my hříšní máme jeho následovati v tom. To i jiné všecko slavně vymluvíce tomu lidu, i ustanon i s ním na tom rozkošném a sytém postu, jakož jsou jemu prvé obvykli, ježto jeho čertu nebude žel. Ale že jsou prokleti před Bohem pro tak mnohá přestoupení zákona jeho i s tím takovým postem, toho ani vědí, ani to jim na mysl vstupuje. Ale že dí svatý Pavel: „Bych dal tělo své na utrpení tak, že bych hořel, a lásky neměl bych, nic mi to platno není.“ A lásky boží nižádný nemá, kdož nedrží každého přikázání božího. Nebo svatý Jan dí: „Kdož by řekl, že Boha zná anebo miluje a přikázání jeho neplní, lhář jest a pravdy v něm není.“ Nebo láska jest, abychom chodili podle při- kázání jeho. Protož vědomo jest z víry boží, že Bůh nižádnému lidu ani v starém ani v novém zákoně nepředložil jest postův zákonu svému, aby se jemu postili, a nevědouce cest položených v zákoně jeho aneb z úmysla pohrdajíce jeho zákonem, i pak chtěli by jeho ctíti posty sytými. Nebo půst jest ctnosť, v nížto rozumný člověk, milovník boží, ponižuje dobro- volně těla svého skrovností jídla a pití pro milosť boží, tresce tím tělo své, aby poddáno bylo duchu. Protož toho skutku Bohu ke cti nemůže učiniti, kdož své tělo i srdce poddává hříchům; protož trpení tělesná platná jsou milujícím Boha. Ale kdož dávají srdce hříchům a břicho jalovým krmím a tělo trápení, ti jako ďáblové se postí. A tyto věci, kteréž se praví, známy mohou býti z řečí božích, ježto se mluví o postu, kdež lid neposlušný dí: „Proč jsme se postili a nevzhlédl jsi; pokořili jsme duše naše, a neviděl jsi.“ Dí jim k tomu odpověď božská: „Aj v den postu vašeho nalézá se vůle vaše. Všecky dlužníky vaše tvrdě napomínáte
Strana 119
119 až i k svárům i k svádám postíte se a tepete pěstí nemilostivě. Zdali jest takový půst, kterýž jsem já vyvolil, přes den trápiti člověku duši svou? Zdali jako obručem stisknouti hlavu svou a pytlem přistříti? Zdali to nazývati budeš za půst a za den vzácný Pánu? Z těch řečí může známo býti, kdož by chtěli srozuměti, že se darmo zklamávají všichni lidé nemoudří, nejsouce Bohu poddaní a nedržíce jeho přikázání, řečem jeho nevěříce, ani jich vážíce a tak jim samým zhrdajíce. I zamýšlejí sobě zvláštní cestu, chtíce se jemu líbiti svými posty a trápe- ními těla vymýšlenými. Byť pak ze sebe bláznův nadělali tím trápením a spáliti se dali jemu ke cti, nepohledíť Bůh na to, poněvadž jeho při- kázání ruší a neváží jeho, a on to jich trápení jako lejno svátkův jich váží. Nebo poněvadž člověk té služby, kterouž Bůh zvoluje a jemu při- kazuje, neváží a zamítá ji, ovšem více Bůh zhrdá tou službou, kterouž člověk hříšný zvoluje a sám ze sebe zamejšlí, chtě tak Boha svým zá- myslem poctíti, pohrdav jeho pravdou jemu libou, od něho zvolenou a člověku pod pokutou věčného zatracení přikázanou. Ale že kněží mnoho mluví a napomínají lid k následování Krista v jeho postu. Kterak to pravé bude, však toho ovšem nižádný nečiní, aniž učiniti může, a tak daremně mluví o jeho následování, klamajíce sami se i lid. Pakli položí následování Krista, uloží sobě na každý den sytý oběd, ryby ve trojích proměnách, v jiných a v jiných kořeních, huspeniny rozkošné, heryňky, vyzinu, fíky a mandle, řecké víno, i jiné věci rozkošné v nemalém počtu krmí, víno k tomu dobré a pivo husté pijíce až do večera a s tím spát půjdou. Takť se postí nejprve kněží a mistři, potom knížata, páni, měšťané i sedláci, již jich také následují, pokudž nejdéle mohou, ač tak rozkošných krmí míti nemohou, ale nažerou se smatlok obecných, že jim jedva břicha stačí. I jest pak v takovém postu následování Krista, ano bude to pravda, až on k takovému postu svolí. Však jest to takový půst, o němž jest řeč božská málo napřed po- vědína, jenž dí: „Aj v den postu vašeho nalézá se vůle vaše.“ Z kterýchžto řečí zjevno jest před Bohem, že ten lid v těch postech soběvolných a sytých Krista nenásleduje, ale své vůle a ďábla, jedině že svou lež odívá následováním Krista, jako oděvem smrdutým, velmi zedraným, nemaje ni- žádného dílu s Kristem, jako který dábel, toliko jím zakrývá svá mnohá ohavná šeredství, v kterýchžto jako řeka prudce teče v zatracení, pod jménem víry jeho stoje. Protož ti jedno následují Krista v postu jeho, kteříž za ním jdou, bezpráví rozličná, kteráž na ně přicházejí, trpělivě pro jméno jeho snášejíce, nečiníce zlého za zlé. Takoví, když se postí od pokrmův z dobré vůle podle moci své pro milosť boží čtyřiceti dní, nebo šedesát, nebo deset, nebo týden, nebo dva dni, neb jeden, dobře a libě Bohu postí se. Dí dále čtení, že když zlačněl, přistoupil k němu tehdy pokušitel; neb snad na tváři po zbledělé bylo poznati lačnosť. A to vida, přistoupil k němu chytře, z jedné strany chtěl se tím ujistiti, jestli syn Boží. Z druhé strany chtě jeho lakotu poraziti, i řekl jest jemu: „Jsi-li syn boží, rci, ať toto kamení chlebové budou.“ A poněvadž jest k němu přistoupil, příčinu blízkou k tomu pokušení na něm nalezl. Neméně těch všech lidí pilen jest s lakotou v takových příčinách, když je uznamená lačné, ježto by rádi syti byli, aneb syté, ježto se bojí, by lačni nebyli. Neodpustíť jim v ten čas, ale podáť jim podobných věcí k jich úmyslům, kterou by cestou mohli k lakotě přijíti, nebo počatou konati. Nebť on shlídne všecky lidi v tom, k čemu se chýlí a čeho jsou lačni a v čem by se rádi 20*
119 až i k svárům i k svádám postíte se a tepete pěstí nemilostivě. Zdali jest takový půst, kterýž jsem já vyvolil, přes den trápiti člověku duši svou? Zdali jako obručem stisknouti hlavu svou a pytlem přistříti? Zdali to nazývati budeš za půst a za den vzácný Pánu? Z těch řečí může známo býti, kdož by chtěli srozuměti, že se darmo zklamávají všichni lidé nemoudří, nejsouce Bohu poddaní a nedržíce jeho přikázání, řečem jeho nevěříce, ani jich vážíce a tak jim samým zhrdajíce. I zamýšlejí sobě zvláštní cestu, chtíce se jemu líbiti svými posty a trápe- ními těla vymýšlenými. Byť pak ze sebe bláznův nadělali tím trápením a spáliti se dali jemu ke cti, nepohledíť Bůh na to, poněvadž jeho při- kázání ruší a neváží jeho, a on to jich trápení jako lejno svátkův jich váží. Nebo poněvadž člověk té služby, kterouž Bůh zvoluje a jemu při- kazuje, neváží a zamítá ji, ovšem více Bůh zhrdá tou službou, kterouž člověk hříšný zvoluje a sám ze sebe zamejšlí, chtě tak Boha svým zá- myslem poctíti, pohrdav jeho pravdou jemu libou, od něho zvolenou a člověku pod pokutou věčného zatracení přikázanou. Ale že kněží mnoho mluví a napomínají lid k následování Krista v jeho postu. Kterak to pravé bude, však toho ovšem nižádný nečiní, aniž učiniti může, a tak daremně mluví o jeho následování, klamajíce sami se i lid. Pakli položí následování Krista, uloží sobě na každý den sytý oběd, ryby ve trojích proměnách, v jiných a v jiných kořeních, huspeniny rozkošné, heryňky, vyzinu, fíky a mandle, řecké víno, i jiné věci rozkošné v nemalém počtu krmí, víno k tomu dobré a pivo husté pijíce až do večera a s tím spát půjdou. Takť se postí nejprve kněží a mistři, potom knížata, páni, měšťané i sedláci, již jich také následují, pokudž nejdéle mohou, ač tak rozkošných krmí míti nemohou, ale nažerou se smatlok obecných, že jim jedva břicha stačí. I jest pak v takovém postu následování Krista, ano bude to pravda, až on k takovému postu svolí. Však jest to takový půst, o němž jest řeč božská málo napřed po- vědína, jenž dí: „Aj v den postu vašeho nalézá se vůle vaše.“ Z kterýchžto řečí zjevno jest před Bohem, že ten lid v těch postech soběvolných a sytých Krista nenásleduje, ale své vůle a ďábla, jedině že svou lež odívá následováním Krista, jako oděvem smrdutým, velmi zedraným, nemaje ni- žádného dílu s Kristem, jako který dábel, toliko jím zakrývá svá mnohá ohavná šeredství, v kterýchžto jako řeka prudce teče v zatracení, pod jménem víry jeho stoje. Protož ti jedno následují Krista v postu jeho, kteříž za ním jdou, bezpráví rozličná, kteráž na ně přicházejí, trpělivě pro jméno jeho snášejíce, nečiníce zlého za zlé. Takoví, když se postí od pokrmův z dobré vůle podle moci své pro milosť boží čtyřiceti dní, nebo šedesát, nebo deset, nebo týden, nebo dva dni, neb jeden, dobře a libě Bohu postí se. Dí dále čtení, že když zlačněl, přistoupil k němu tehdy pokušitel; neb snad na tváři po zbledělé bylo poznati lačnosť. A to vida, přistoupil k němu chytře, z jedné strany chtěl se tím ujistiti, jestli syn Boží. Z druhé strany chtě jeho lakotu poraziti, i řekl jest jemu: „Jsi-li syn boží, rci, ať toto kamení chlebové budou.“ A poněvadž jest k němu přistoupil, příčinu blízkou k tomu pokušení na něm nalezl. Neméně těch všech lidí pilen jest s lakotou v takových příčinách, když je uznamená lačné, ježto by rádi syti byli, aneb syté, ježto se bojí, by lačni nebyli. Neodpustíť jim v ten čas, ale podáť jim podobných věcí k jich úmyslům, kterou by cestou mohli k lakotě přijíti, nebo počatou konati. Nebť on shlídne všecky lidi v tom, k čemu se chýlí a čeho jsou lačni a v čem by se rádi 20*
Strana 120
120 pásli. A takť přestupa zákon, když ještě je v škole s mošnou vidí, ježto jim partekové chleba žádni jsou, i pokouší jich, ukazuje jim stůl tučný a lahodný u kněží, ani dobrá bydla mají, rozkošný a sytý život vedou beze vší práce na úsilí a krev robotného lidu. Jako na ně to svědčí jich tuční a širocí teřichové, sádlem porostlí zašijkové a lalokové utylí a líce ducaté a rumné, an je sobě vychoval Antikrist na bohatých farách, co pekař vepře na krmníku, an chodí jako páni v čistých čubách. Protož dábel s tím jich životem sytým a lahodným přistupuje k těm školním lačným a psoty plným, aby se pilně učili, a naučíce se něco, aby na svěcení mohli jíti, a nažebříce peněz, pleš sobě koupiti, aby mohli mší sloužiti a jiné řády a neřády kněžím ustavené vésti a tak k tučným oněm stolům po hladu školním dojíti. A ne toliko k mladým žákům tak dábel přistoupá s lakotou, ale i k jich otcům, aby své děti tím úmyslem do školy dávali, aby jsouce kněžími, dobrá bydla v sytosti života měli a cti na světě dosáhli. A pro tu sytou lakotu mnoho kněží a mnichův neuži- tečných ďáblovým jednáním v kněžství vchází. A tím činem také dábel přistoupá k lidem mladým, robotným a lačným, aby se táhli ke dvorům panským, k biskupům, k opatům a k jiným kněžím sytým, vidouce v nich sytosť lehce dobytou, aby jich stolův tučných požívali, ježto by u pluhu aneb při jiné spravedlivé práci nemohli k témuž přijíti. K sytým tak přistoupá, ježto se bojí, aby nikdy lačni nebyli; protož je napne, aby pilně peněz dobývali lichvami a jinými nevěrami, aby se na dlouhosť jídlem zásobili, aby k nim nemohl hlad za mnoho let přijíti. Páni a jiní násilníci na to loupí a svou chudinu derou, aby jim stolové sytí nezhynuli, těch ďábel k násilí popouzí pro budoucí lakotu, aby jiné lačny zdělali, chtíce lakotu svou vždy hrdlatě sytiti. Protož všecky spořádá a proleze dábel lakotou a v nepravosť je obalí skrze ní; i těch jest s ní pilen, ježto by se rádi postili i jinak dobří rádi byli, aby je zklamal lakotou a v nepravosť je uvedl a z toho v nelibosť Bohu i v pohoršení jiných, tak jich skrovnosť hledí porušiti, aby někdy drahých věcí pro libosť požívali v jídle, mohouce bez ní dobře živi býti anebo aby neskrovně příliš jedli do obtížení těla. Anebo aby opět bez času za obyčej jídla tkysali, nechtějíce toho obyčeje lakoty přemoci. Aneb aby klopotně a chvá tavě hltali, tak i jinak hledí dábel lidi lapati, jako rybář ryby nastraže udice. A dokudž duchovní takovými věcmi napájí, ó jistěť jsou jemu vhod soleni. Také jest řekl ďábel pánu Ježíšovi: „Jsi-li syn boží, rci, ať kamení toto chlebové jsou.“ Můžeť toho nyní i jiným podávati, kteříž již úmysl dobrý mají a v tvrdé práci při službě boží stojí, jako synové boží, ježto ta práce jest tělu těžká, jako kamení; i můžť toho ďábel podati pode lstí, aby to kamení v chléb obrátili, neví, že jsou synové boží, a že synové boží všeho jsou hodni, by mohli zlato jísti a v šarlatu choditi; však ta utrpení tělesná málo prospívají, jedno úmysl když jest dobrý a svědomí čisté a žeť není těch nesnází potřebí tvrdých. A můžť dábel tak podobně a chytře raditi synům božím skrze své údy, žeť sobě z úzké cesty širokou učiní. A strach jest, že na tento smysl zákonníci někteří kartouští i jiní uházejí a pod tvárnosti mučedlnictva rozkoší panských požívají. Protož pod jménem synovství božího opustiti trpělivosť, pracovité a ponížené věci, kteréž jsou dlužni synové boží nésti pro dokázání tohoto synovství, a pod tím odpustiti sobě svobody, kteréž neslušejí na syny boží; a tak nadělati z kamení chlebův není ten smysl od Boha. A mám za to, že by ten smysl i v kněžích k oku lidem nábožných
120 pásli. A takť přestupa zákon, když ještě je v škole s mošnou vidí, ježto jim partekové chleba žádni jsou, i pokouší jich, ukazuje jim stůl tučný a lahodný u kněží, ani dobrá bydla mají, rozkošný a sytý život vedou beze vší práce na úsilí a krev robotného lidu. Jako na ně to svědčí jich tuční a širocí teřichové, sádlem porostlí zašijkové a lalokové utylí a líce ducaté a rumné, an je sobě vychoval Antikrist na bohatých farách, co pekař vepře na krmníku, an chodí jako páni v čistých čubách. Protož dábel s tím jich životem sytým a lahodným přistupuje k těm školním lačným a psoty plným, aby se pilně učili, a naučíce se něco, aby na svěcení mohli jíti, a nažebříce peněz, pleš sobě koupiti, aby mohli mší sloužiti a jiné řády a neřády kněžím ustavené vésti a tak k tučným oněm stolům po hladu školním dojíti. A ne toliko k mladým žákům tak dábel přistoupá s lakotou, ale i k jich otcům, aby své děti tím úmyslem do školy dávali, aby jsouce kněžími, dobrá bydla v sytosti života měli a cti na světě dosáhli. A pro tu sytou lakotu mnoho kněží a mnichův neuži- tečných ďáblovým jednáním v kněžství vchází. A tím činem také dábel přistoupá k lidem mladým, robotným a lačným, aby se táhli ke dvorům panským, k biskupům, k opatům a k jiným kněžím sytým, vidouce v nich sytosť lehce dobytou, aby jich stolův tučných požívali, ježto by u pluhu aneb při jiné spravedlivé práci nemohli k témuž přijíti. K sytým tak přistoupá, ježto se bojí, aby nikdy lačni nebyli; protož je napne, aby pilně peněz dobývali lichvami a jinými nevěrami, aby se na dlouhosť jídlem zásobili, aby k nim nemohl hlad za mnoho let přijíti. Páni a jiní násilníci na to loupí a svou chudinu derou, aby jim stolové sytí nezhynuli, těch ďábel k násilí popouzí pro budoucí lakotu, aby jiné lačny zdělali, chtíce lakotu svou vždy hrdlatě sytiti. Protož všecky spořádá a proleze dábel lakotou a v nepravosť je obalí skrze ní; i těch jest s ní pilen, ježto by se rádi postili i jinak dobří rádi byli, aby je zklamal lakotou a v nepravosť je uvedl a z toho v nelibosť Bohu i v pohoršení jiných, tak jich skrovnosť hledí porušiti, aby někdy drahých věcí pro libosť požívali v jídle, mohouce bez ní dobře živi býti anebo aby neskrovně příliš jedli do obtížení těla. Anebo aby opět bez času za obyčej jídla tkysali, nechtějíce toho obyčeje lakoty přemoci. Aneb aby klopotně a chvá tavě hltali, tak i jinak hledí dábel lidi lapati, jako rybář ryby nastraže udice. A dokudž duchovní takovými věcmi napájí, ó jistěť jsou jemu vhod soleni. Také jest řekl ďábel pánu Ježíšovi: „Jsi-li syn boží, rci, ať kamení toto chlebové jsou.“ Můžeť toho nyní i jiným podávati, kteříž již úmysl dobrý mají a v tvrdé práci při službě boží stojí, jako synové boží, ježto ta práce jest tělu těžká, jako kamení; i můžť toho ďábel podati pode lstí, aby to kamení v chléb obrátili, neví, že jsou synové boží, a že synové boží všeho jsou hodni, by mohli zlato jísti a v šarlatu choditi; však ta utrpení tělesná málo prospívají, jedno úmysl když jest dobrý a svědomí čisté a žeť není těch nesnází potřebí tvrdých. A můžť dábel tak podobně a chytře raditi synům božím skrze své údy, žeť sobě z úzké cesty širokou učiní. A strach jest, že na tento smysl zákonníci někteří kartouští i jiní uházejí a pod tvárnosti mučedlnictva rozkoší panských požívají. Protož pod jménem synovství božího opustiti trpělivosť, pracovité a ponížené věci, kteréž jsou dlužni synové boží nésti pro dokázání tohoto synovství, a pod tím odpustiti sobě svobody, kteréž neslušejí na syny boží; a tak nadělati z kamení chlebův není ten smysl od Boha. A mám za to, že by ten smysl i v kněžích k oku lidem nábožných
Strana 121
121 nalezl, že sobě lahodí a hovějí, nadělavše z útrpných a mučedlnických životův, jako z kamení tvrdého, životův rozkošných bohatcových. Mučedlníky v kostele chválí a bohatce doma následují, všecka kamení tvrdá v chléb rozkoši obrátivše, jako pěstounové a synové boží. Ale pán Ježíš nechtěl jest k vůli ďáblu z kamení chleba nadělati. Než řekl jemu: „Psánoť jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž pochází z úst božích.“ Jakož on nepochybně člověcky v postě čtyřiceti dní a tolikéž nocí živ jest byl těmi pravými slovy v duchu svém, v nichž se kochaje, že i ten zevnitřní tělesný člověk tou silou mohl jest trvati tak dlouho bez pokrmu tělesného. A k tomu něco podobně mohli by býti i jiní, kteřížto přeneseni jsou od smrti v život a okusili jsou dobrého slova božího, kterak jest ono veliké moci a plno jest sladkosti boží nad stred. Takoví mohou panovati nad lakotou, i tělesný a zemský člověk v nich ukrocen bývá v svých žádostech zlých tou mocí slova božího, že není tak klopoten ku pokrmům tělesným, ani k lehkostem, k smíchům, k řečem mnohým a ke všelikým žádostem hříchův, a všeliká vážnosť i stydlivosť zevnitř na tom člověku bývá, když jest v něm živé slovo boží svou mocí. Ale duše jalová, ježto v ní se zvukem pomíjí slovo boží, ta nižádné moci z něho nebéře, není živa tím slovem, vždy taková jest, jako před tím. Potom dí čtení: „Tehdy vzal jeho ďábel do svatého města a postavil jeho na vrchu chrámovém a řekl jemu: »Jsi-li syn boží, pusť se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě a na rukou ponesou tě, aby snad neurazil o kámen nohy své.“ Dí jemu Ježíš: A také jest psáno: „Nebudeš pokoušeti pána Boha svého.“ V tom, že se jest dal dáblu nositi, pokora veliká se ukazuje, že nejprve tomu, jenž jest počátek zlostí a nepřízní spasení lidského, dal jest sebou vlásti. Potom jeho údům zlostným dal se jímati, vázati bíti, na se plvati a na kříž přibíti. A tak se pod zlé věci ponížil trpělivě a pokorně, nerepce, nemstě se, aby tím rozdíl ukázal mezi dobrými a zlými, aby dobří z té pokory a trpělivosti poznáni byli, trpíce bezpráví od zlých nevinní. A zlí potom že bez příčiny nespravedlivě dobrým škodí, aby ctnosť dobrých tím dokonalejší byla, že jsou tak hubené a nešlechetné údy ďábelské pokorně strpěli. Ale že jest dábel nosil spasitele, však jest tím nic lepší nebyl, ale horší. Takéž i zlí kněží, ježto pyšně nad obec povyšují, chlubíce se tím, že Boha stvořují a pěstují, a tak se jim zdá, že Kristem i vírou i jeho svátostmi lakomě a pyšně obracejíce to k rozkošem a k zvelebení svému na světě, nad jiné jich hříchy těžší jest ten, neb v tom dábla převyšují zlostí. Tak panujíce nad vírou a po své vůli jí vládnouce, škodlivěji vodí pána Ježíše a nosí, než ďábel. Nebo jest pán tu ďábla přemohl, když jest jej nosil. Ale když kněží k ziskům a k zvelebení svému nosí jej a vládnou pravdou jeho a činí z ní, což chtí, jako zloději a lotři dírou se vedřevše do jeho ovčince, i v tom hromáždí mnohé hříchy k svedení mnohých od pravdy Ježíšovy. A tak na zkažení Krista Pána samého jest jich pěstování a Kristem vládnutí. Ale tuto ďábel vzal pána Ježíše a postavil jeho vysoko na vrchu chrámovém, na místě posvátném, ježto zákon a proroky mistři a kněží tu čítali, aby jeho pýchu pokusil, aby své umění chlubně tu ukázal. Vida to ďábel, že jest tu v chrámě mnohé mistry a kněží mohl pýchu zkla- mati skrze umění písma, kdežto se ukazují jedni před druhými, každý chtě umělejším býti. Protož vida to ďábel, že skrze ní mohl největší
121 nalezl, že sobě lahodí a hovějí, nadělavše z útrpných a mučedlnických životův, jako z kamení tvrdého, životův rozkošných bohatcových. Mučedlníky v kostele chválí a bohatce doma následují, všecka kamení tvrdá v chléb rozkoši obrátivše, jako pěstounové a synové boží. Ale pán Ježíš nechtěl jest k vůli ďáblu z kamení chleba nadělati. Než řekl jemu: „Psánoť jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž pochází z úst božích.“ Jakož on nepochybně člověcky v postě čtyřiceti dní a tolikéž nocí živ jest byl těmi pravými slovy v duchu svém, v nichž se kochaje, že i ten zevnitřní tělesný člověk tou silou mohl jest trvati tak dlouho bez pokrmu tělesného. A k tomu něco podobně mohli by býti i jiní, kteřížto přeneseni jsou od smrti v život a okusili jsou dobrého slova božího, kterak jest ono veliké moci a plno jest sladkosti boží nad stred. Takoví mohou panovati nad lakotou, i tělesný a zemský člověk v nich ukrocen bývá v svých žádostech zlých tou mocí slova božího, že není tak klopoten ku pokrmům tělesným, ani k lehkostem, k smíchům, k řečem mnohým a ke všelikým žádostem hříchův, a všeliká vážnosť i stydlivosť zevnitř na tom člověku bývá, když jest v něm živé slovo boží svou mocí. Ale duše jalová, ježto v ní se zvukem pomíjí slovo boží, ta nižádné moci z něho nebéře, není živa tím slovem, vždy taková jest, jako před tím. Potom dí čtení: „Tehdy vzal jeho ďábel do svatého města a postavil jeho na vrchu chrámovém a řekl jemu: »Jsi-li syn boží, pusť se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě a na rukou ponesou tě, aby snad neurazil o kámen nohy své.“ Dí jemu Ježíš: A také jest psáno: „Nebudeš pokoušeti pána Boha svého.“ V tom, že se jest dal dáblu nositi, pokora veliká se ukazuje, že nejprve tomu, jenž jest počátek zlostí a nepřízní spasení lidského, dal jest sebou vlásti. Potom jeho údům zlostným dal se jímati, vázati bíti, na se plvati a na kříž přibíti. A tak se pod zlé věci ponížil trpělivě a pokorně, nerepce, nemstě se, aby tím rozdíl ukázal mezi dobrými a zlými, aby dobří z té pokory a trpělivosti poznáni byli, trpíce bezpráví od zlých nevinní. A zlí potom že bez příčiny nespravedlivě dobrým škodí, aby ctnosť dobrých tím dokonalejší byla, že jsou tak hubené a nešlechetné údy ďábelské pokorně strpěli. Ale že jest dábel nosil spasitele, však jest tím nic lepší nebyl, ale horší. Takéž i zlí kněží, ježto pyšně nad obec povyšují, chlubíce se tím, že Boha stvořují a pěstují, a tak se jim zdá, že Kristem i vírou i jeho svátostmi lakomě a pyšně obracejíce to k rozkošem a k zvelebení svému na světě, nad jiné jich hříchy těžší jest ten, neb v tom dábla převyšují zlostí. Tak panujíce nad vírou a po své vůli jí vládnouce, škodlivěji vodí pána Ježíše a nosí, než ďábel. Nebo jest pán tu ďábla přemohl, když jest jej nosil. Ale když kněží k ziskům a k zvelebení svému nosí jej a vládnou pravdou jeho a činí z ní, což chtí, jako zloději a lotři dírou se vedřevše do jeho ovčince, i v tom hromáždí mnohé hříchy k svedení mnohých od pravdy Ježíšovy. A tak na zkažení Krista Pána samého jest jich pěstování a Kristem vládnutí. Ale tuto ďábel vzal pána Ježíše a postavil jeho vysoko na vrchu chrámovém, na místě posvátném, ježto zákon a proroky mistři a kněží tu čítali, aby jeho pýchu pokusil, aby své umění chlubně tu ukázal. Vida to ďábel, že jest tu v chrámě mnohé mistry a kněží mohl pýchu zkla- mati skrze umění písma, kdežto se ukazují jedni před druhými, každý chtě umělejším býti. Protož vida to ďábel, že skrze ní mohl největší
Strana 122
122 rámus víře učiniti, i jest pilen, aby je na ty stolice uvodil, aby jimi snadně svět oklamával a pravdu přemáhal skrze jich vtipy pohanské. Též kazatele Antikristovy na stolice chrámové uvodí, aby se naduli pýchou nad jiné a žádnému se trestati nedali a aby vlili lež ďáblovu v lid nemoudrý skrze čtení a skrze jiná písma a opasky peněz a zlatých z nich nalovili a shromáždili, a potom život peský na příklad po sobě zůstavili. Ale že ten dábel jako pravou cestu chtě spasiteli ukázati, dovodí jemu písmem řka: „Jsi-li syn boží, pusť se dolů, nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruku uchopí tě, aby snad o kámen neurazil nohy své“ A tak chytře skrze písmo svaté chtěl pána pod- trhnouti v svůj smysl křivý, aby doufaje Bohu, pustil se dolů, že andělové přistojí a nedopustí naň žadné škody, ani úrazu, aby se tu ukázal, božské věci čině, moha to člověckým skutkem postihnouti. I nechtěl jest spasitel uposlechnouti v tom dábla, neb to jest Boha pokoušeti. Jakož jest tak ďáblu odpověděl: A také psáno jest: „Nebudeš pokoušeti pána Boha svého.“ I jest tu naučení od spasitele, aby lidé Boha nepokoušeli tím, na Boha to vzkládajíce, což jest jim on v moc dal, a chce práci a opa- trnosť jich v tom míti, jenž i to nám z jeho daru dáno jest. Neb jest nám dal k tomu zvláštní rozumnosť, aby zlé poznajíce, svobodnou vůli odchýlili se od něho, ježto bychom podle těchto zlých věcí živi jsouce, zahynuli skrze ně. Než, když by člověk v osidla upadna, neměl síly ani opatrnosti k vyjití z nich, tehdy v ten čas má upřímo na milosť boží spolehnouti, maje v něm víru a naději pravou, neboť on může pomoci z těch všech zlých věcí. Ale nedbajíce opatrnosti požívati, kterouž on nám přikazuje míti, i jdeme bezpečně v osidla, v nichž jest převrácení naše, spoléhajíce na pomoci boží, tu jest Boha pokoušeti. A opět, když to ztratíme, v čemž jsme lestně Bohu doufali, nechtíce sami sobě pomoci, ani sebe ostříhati, opět bludně díme: „Nechtěl jest Bůh tomu, bychom to dobré měli, anebo ten stan drželi, snad nás takto chtěl míti.“ A tak, což jim blud, nedbání a neopatrnosť přinesla, to Bohu přičtou. Opět ti Boha pokoušejí, kteříž hledíce k onomu písmu bláznově, kdež dí ve čtení Kristus: „Neroďte pečovati, co byste jedli a co byste pili“, nechtí z úmysla dělati, mohouce, ani jinak potřebně a spravedlivě obmysliti svých potřeb. A v témž rozumu jest všeliká opatrnosť o zacho- vávání života tělesného, kdež by mohl ujíti člověk osidel zlých lidí, neb smrti skrze podobnou opatrnosť, aby v ta osidla všetečně nevcházel, na Boha tu bláznově spoléhaje. Ale že tuto dábel dovodí písmem tak pravě jako i Ježíš, ta věc potřebuje rozmyslu pravého, když by kdo byl tak pečlivý; neboť v tom záleží nebezpečenství veliké, jehož se sprostní nevystřehou, ani nedbanliví. Ač jeho velmi mnoho jest, však se proto nepohnou k opatrnosti. Nebo jako sám dábel proti spasiteli našemu prve písmo zle jest vykládal, chtě jej v svou křivotu uvésti pod písmem pravým, takéž údové jeho proti údům Kristovým k oklamání jich písma pravého požívají, lstivým smyslem proti nim jdouce skrze ďábelský duch vymyšleným. A v tom nyní záleží veliký svod a oklamání křesťanské, kdežto bezmála všechen lid učený opil se jest lží dáblovou, potvrzuje skrze písma pravá božská všelikých bludův ze sebe nalezených a vymyšlených, aby ti odporní bludové písmy zodívání mistrně zdáli se písmo svaté a jako zákon od Boha vydaný. A tak lid oklamaný a slepý ctí lež ďáblovu skrze písmo pravé. Nebo což chtí a z vůle, to písmem obalíc ti lstiví lháři, vybijí v srdce tomu lidu,
122 rámus víře učiniti, i jest pilen, aby je na ty stolice uvodil, aby jimi snadně svět oklamával a pravdu přemáhal skrze jich vtipy pohanské. Též kazatele Antikristovy na stolice chrámové uvodí, aby se naduli pýchou nad jiné a žádnému se trestati nedali a aby vlili lež ďáblovu v lid nemoudrý skrze čtení a skrze jiná písma a opasky peněz a zlatých z nich nalovili a shromáždili, a potom život peský na příklad po sobě zůstavili. Ale že ten dábel jako pravou cestu chtě spasiteli ukázati, dovodí jemu písmem řka: „Jsi-li syn boží, pusť se dolů, nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruku uchopí tě, aby snad o kámen neurazil nohy své“ A tak chytře skrze písmo svaté chtěl pána pod- trhnouti v svůj smysl křivý, aby doufaje Bohu, pustil se dolů, že andělové přistojí a nedopustí naň žadné škody, ani úrazu, aby se tu ukázal, božské věci čině, moha to člověckým skutkem postihnouti. I nechtěl jest spasitel uposlechnouti v tom dábla, neb to jest Boha pokoušeti. Jakož jest tak ďáblu odpověděl: A také psáno jest: „Nebudeš pokoušeti pána Boha svého.“ I jest tu naučení od spasitele, aby lidé Boha nepokoušeli tím, na Boha to vzkládajíce, což jest jim on v moc dal, a chce práci a opa- trnosť jich v tom míti, jenž i to nám z jeho daru dáno jest. Neb jest nám dal k tomu zvláštní rozumnosť, aby zlé poznajíce, svobodnou vůli odchýlili se od něho, ježto bychom podle těchto zlých věcí živi jsouce, zahynuli skrze ně. Než, když by člověk v osidla upadna, neměl síly ani opatrnosti k vyjití z nich, tehdy v ten čas má upřímo na milosť boží spolehnouti, maje v něm víru a naději pravou, neboť on může pomoci z těch všech zlých věcí. Ale nedbajíce opatrnosti požívati, kterouž on nám přikazuje míti, i jdeme bezpečně v osidla, v nichž jest převrácení naše, spoléhajíce na pomoci boží, tu jest Boha pokoušeti. A opět, když to ztratíme, v čemž jsme lestně Bohu doufali, nechtíce sami sobě pomoci, ani sebe ostříhati, opět bludně díme: „Nechtěl jest Bůh tomu, bychom to dobré měli, anebo ten stan drželi, snad nás takto chtěl míti.“ A tak, což jim blud, nedbání a neopatrnosť přinesla, to Bohu přičtou. Opět ti Boha pokoušejí, kteříž hledíce k onomu písmu bláznově, kdež dí ve čtení Kristus: „Neroďte pečovati, co byste jedli a co byste pili“, nechtí z úmysla dělati, mohouce, ani jinak potřebně a spravedlivě obmysliti svých potřeb. A v témž rozumu jest všeliká opatrnosť o zacho- vávání života tělesného, kdež by mohl ujíti člověk osidel zlých lidí, neb smrti skrze podobnou opatrnosť, aby v ta osidla všetečně nevcházel, na Boha tu bláznově spoléhaje. Ale že tuto dábel dovodí písmem tak pravě jako i Ježíš, ta věc potřebuje rozmyslu pravého, když by kdo byl tak pečlivý; neboť v tom záleží nebezpečenství veliké, jehož se sprostní nevystřehou, ani nedbanliví. Ač jeho velmi mnoho jest, však se proto nepohnou k opatrnosti. Nebo jako sám dábel proti spasiteli našemu prve písmo zle jest vykládal, chtě jej v svou křivotu uvésti pod písmem pravým, takéž údové jeho proti údům Kristovým k oklamání jich písma pravého požívají, lstivým smyslem proti nim jdouce skrze ďábelský duch vymyšleným. A v tom nyní záleží veliký svod a oklamání křesťanské, kdežto bezmála všechen lid učený opil se jest lží dáblovou, potvrzuje skrze písma pravá božská všelikých bludův ze sebe nalezených a vymyšlených, aby ti odporní bludové písmy zodívání mistrně zdáli se písmo svaté a jako zákon od Boha vydaný. A tak lid oklamaný a slepý ctí lež ďáblovu skrze písmo pravé. Nebo což chtí a z vůle, to písmem obalíc ti lstiví lháři, vybijí v srdce tomu lidu,
Strana 123
123 v němž není opatrnosti božské, ani zkoušení duchův, již tak všecko pijí spolu jako hovada nerozumná z louže kalné. A již se ďáblu z potřebí zdá, aby opustě všecka oklamání jiná, i vyléval svůj duch lživý skrze písma, ústy falešného kněžstva, aby písmo stálo jako modla, aby se všudy dáblu a jeho lži klaněli pod tváří písma. Neb duch lživý skrze písma prolitý již jest umrtvil hřích v lidech, aby nic nebyl na světě. Protož již podle jednání chytrého dáblova písma pravá obrácena jsou v lež na rozmnožení hříchův, a aby přikrývání a vymlouvání byli hříchové skrze písma. Protož nyní samou milostí boží může někdo zachován býti, kdož toho upřímně pokorným a zkroušeným srdcem na pánu Bohu žádá. Potom dí čtení: „Opět vzal jeho ďábel na horu vysokou velmi a ukázal mu všecka království světa i slávu jich a řekl jemu: „Ta všecka tobě dám, ač padna, klaněti mne se budeš.“ Tehdy vece jemu Ježíš: „Jdi, satane, nebo psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.““ Trojím obyčejem pokoušel jest ďábel pána Ježíše. Nejprve lakotou, druhé pýchou. A třetí teď lakomstvím a pýchou i modlo- sloužením. Podávaje jemu všech království světa s jich chválou, aby tak bohatým a slavným králem nade všecky jiné byl za to, když by padna, modlil se jemu. Viziš každý tohoto čerta chudého a pyšného, coť se jemu chce, aby před ním padali a modlili se jemu, jako Bohu, kdežto slibuje to dáti, čehož nemá; nebo nic svého nemá, jedině hřích a peklo, a toho nižádnému neslibuje dáti, ale lstivě a skrytě pracuje o to, aby všecky do pekla připravil, zakrývaje před nimi hříchy a zaslepuje zlostmi lidi, pro něž do pekla půjdou a pokání jim odkládá do smrti. A na těch lžech téměř všecky drží bez svědomí v hříších i bez pokání, aby je do pekla vloudil, do něhož sám odsouzen jest. Protož slibuje dáti, čehož sám nemá, a v tom ujišťuje, což není a nebude a nemůž býti, jako prvotní lhář a otec každé lži. Ale tento dokonalý člověk nebeský shůry přišed, jako lejno slávu zemskou a bohatství potlačiv, nemohl jest býti oklamán těmi věcmi, jimiž jest ďábel oklamal přílišné množství bláznův tohoto světa. Nebo proto jest poslán sem spasitel, aby od těch věcí porušitelných odvrátil milovníky světa, kteří jemu a v něho uvěří, příkladem i řečí uče je tomu, aby nemilovali světa, ani těch věcí, kteréž na něm jsou; nebo všecky zahynou i s těmi, kdož je milují a o ně stojí. Ale aby po něm táhli upřímo do nebe, ty minuté a padoucí věci opustíce, jsouce jako poutníci zde se nesobíce. Protož ďábel chtě, aby před ním lidé padali za dar těch království, kteráž jsou jeho toliko skrze hřích na ní uvedený od něho. Povýšil jest Antikrista, náměstka svého, na římské stolici u velikém důstojenství a zboží tohoto světa, aby seděl v chrámě božím, povyšuje se nade všecko, což slove Bůh, maje jméno otec nejsvětější a Bůh zemský, před nímž padají místo čerta, paty jemu líbajíce a na kolenou klekajíce a na tvář padajíce jako před Bohem, aby on, jako Bůh sedě, rozdával obroky za zlaté. A zákony své odporné zákonu Kristovu ustavuje a spasení z moci své štědře všem na listech rozpisuje a rozsýlá milosti a odpustky ode všech hříchův i od muk. Protož aby ten Bůh tak mocný na místě čertovy pýchy sedě, i mohl říci kněžstvu svému svatokupeckému i k jinému lidu, ač padna, modliti se budeš mne a dáš opasek zlatých, budeš biskupem, opatem, kanovníkem, farářem a třebas lotrem, i čím chceš. Ale tuto ďábel lhář chtěl jest dáti království všeho světa, nemaje jich. Také Antikrist, náměstek ďáblův, rozdává obroky, úřady, důstojenství, sám nic nemaje, ani věda, kde jest, což dává. A ještě v zlosti převyšuje
123 v němž není opatrnosti božské, ani zkoušení duchův, již tak všecko pijí spolu jako hovada nerozumná z louže kalné. A již se ďáblu z potřebí zdá, aby opustě všecka oklamání jiná, i vyléval svůj duch lživý skrze písma, ústy falešného kněžstva, aby písmo stálo jako modla, aby se všudy dáblu a jeho lži klaněli pod tváří písma. Neb duch lživý skrze písma prolitý již jest umrtvil hřích v lidech, aby nic nebyl na světě. Protož již podle jednání chytrého dáblova písma pravá obrácena jsou v lež na rozmnožení hříchův, a aby přikrývání a vymlouvání byli hříchové skrze písma. Protož nyní samou milostí boží může někdo zachován býti, kdož toho upřímně pokorným a zkroušeným srdcem na pánu Bohu žádá. Potom dí čtení: „Opět vzal jeho ďábel na horu vysokou velmi a ukázal mu všecka království světa i slávu jich a řekl jemu: „Ta všecka tobě dám, ač padna, klaněti mne se budeš.“ Tehdy vece jemu Ježíš: „Jdi, satane, nebo psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.““ Trojím obyčejem pokoušel jest ďábel pána Ježíše. Nejprve lakotou, druhé pýchou. A třetí teď lakomstvím a pýchou i modlo- sloužením. Podávaje jemu všech království světa s jich chválou, aby tak bohatým a slavným králem nade všecky jiné byl za to, když by padna, modlil se jemu. Viziš každý tohoto čerta chudého a pyšného, coť se jemu chce, aby před ním padali a modlili se jemu, jako Bohu, kdežto slibuje to dáti, čehož nemá; nebo nic svého nemá, jedině hřích a peklo, a toho nižádnému neslibuje dáti, ale lstivě a skrytě pracuje o to, aby všecky do pekla připravil, zakrývaje před nimi hříchy a zaslepuje zlostmi lidi, pro něž do pekla půjdou a pokání jim odkládá do smrti. A na těch lžech téměř všecky drží bez svědomí v hříších i bez pokání, aby je do pekla vloudil, do něhož sám odsouzen jest. Protož slibuje dáti, čehož sám nemá, a v tom ujišťuje, což není a nebude a nemůž býti, jako prvotní lhář a otec každé lži. Ale tento dokonalý člověk nebeský shůry přišed, jako lejno slávu zemskou a bohatství potlačiv, nemohl jest býti oklamán těmi věcmi, jimiž jest ďábel oklamal přílišné množství bláznův tohoto světa. Nebo proto jest poslán sem spasitel, aby od těch věcí porušitelných odvrátil milovníky světa, kteří jemu a v něho uvěří, příkladem i řečí uče je tomu, aby nemilovali světa, ani těch věcí, kteréž na něm jsou; nebo všecky zahynou i s těmi, kdož je milují a o ně stojí. Ale aby po něm táhli upřímo do nebe, ty minuté a padoucí věci opustíce, jsouce jako poutníci zde se nesobíce. Protož ďábel chtě, aby před ním lidé padali za dar těch království, kteráž jsou jeho toliko skrze hřích na ní uvedený od něho. Povýšil jest Antikrista, náměstka svého, na římské stolici u velikém důstojenství a zboží tohoto světa, aby seděl v chrámě božím, povyšuje se nade všecko, což slove Bůh, maje jméno otec nejsvětější a Bůh zemský, před nímž padají místo čerta, paty jemu líbajíce a na kolenou klekajíce a na tvář padajíce jako před Bohem, aby on, jako Bůh sedě, rozdával obroky za zlaté. A zákony své odporné zákonu Kristovu ustavuje a spasení z moci své štědře všem na listech rozpisuje a rozsýlá milosti a odpustky ode všech hříchův i od muk. Protož aby ten Bůh tak mocný na místě čertovy pýchy sedě, i mohl říci kněžstvu svému svatokupeckému i k jinému lidu, ač padna, modliti se budeš mne a dáš opasek zlatých, budeš biskupem, opatem, kanovníkem, farářem a třebas lotrem, i čím chceš. Ale tuto ďábel lhář chtěl jest dáti království všeho světa, nemaje jich. Také Antikrist, náměstek ďáblův, rozdává obroky, úřady, důstojenství, sám nic nemaje, ani věda, kde jest, což dává. A ještě v zlosti převyšuje
Strana 124
124 ďábla v tom. Nebo dábel, ač jest lživě chtěl dáti to, což nemá, ale ne- žádal peněz za svou lež. Ale Antikrist takéž nic nemaje, samé lži té jestě darmo nedává, ale zlaté za to vezme, čehož jest ani koupil, ani vy- dělal, ani ví, v kterou jest stranu ten kostel, za nějž peníze béře. Protož ďábel toho nepřestává skrze náměstka svého říkati: „Ač padna, budeš mi se modliti a podáš mi zlatých, než darmoť nic neudělám, budeš větší tohoto světa, dobré bydlo maje, a zbohatneš tudíž, když také od tebe jiní menší budou kupovati spasení své a žáci pleše.“ Takéž i u králů a knížat a u jiných mocných tohoto světa padají, pochlebují jim a stojí před nimi, přehybujíce nohy své a klanějí se jim, jako Bohům, chtíce u nich mnoho vysloužiti. A netoliko tak, ale i sám dábel vkládá se v srdce lidem marným, aby padali všichni před ním, vůli jeho se poddávajíce, a on jim zjedná bohatství veliká a důstojenství tohoto světa. Nebo lichevníci, kupci, šantročníci, trhovci, krčmáři i všichni lakomci nejprve musí padnouti před ďáblem a ve všem se poddati jeho vůli, jeho lstem a nevěrám a dobý- váním s oklamáním bližních. A tak skrze to dohodí jim ďábel zboží mnoho, rozkoši i chvály zde na světě. Aniž jeden haléř může býti dobyt nespra- vedlivě, jedině aby prve padl před ďáblem, vůli jeho se poddávaje. Protož mnohoť nyní ďábel služebníkův, ježto padají před ním skrze jeho ná- městky, papeže, biskupy, krále, knížata a jiné povznešené lidi v světě, pyšné a skrze křivě dobývání zboží. Ale kdož se Bohu klanějí a jeho ctí, nemohou tak nižádnými obchody spravedlivými zbohatěti. Nebo pro jeho přikázaní nesmějí žáduého oklamati o nižádnou věc a spravedlivě dobývajíce, jedva skrovnou potřebu mohou z toho míti. Ale že jest tuto řeč o Pánu Ježíšovi, že jest nechtěl před ďáblem padati, ale zahnal jej statečně od sebe, řka: „Jdiž, satane!“ Nebo což jest se dotýkalo jeho člověčenství, i s ďáblem choditi i od něho nosen býti pokorně povolil. Ale padati před ním a modliti se jemu nechtěl, neb jest to Bohu rouhání a potupa. Tu jest jeho nechtěl dále strpěti což se cti božské dotýkalo. A tím nás učí, abychom tak pohanění na se brali, ale na Pána Boha pohanění nedopouštěli, což na nás býti může. I dí tu Spasitel, zaháněje dábla pyšného a rouhavého: „Jdiž, satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému modliti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“ A z těchto slov převěrných známo jest, že nižádnému nepůjčuje toho, jedině samému Bohu modliti se a sloužiti jemu. Nebo jest tím přivázal k sobě stvořitel stvoření rozumné člověka, aby jeho miloval ze všeho srdce, sloužil jemu a modlil se jemu, a to samému jemu musí učiniti, ale stvoření nižádnému, neb hned by za Bůh měl stvoření. Nejprve tu dí o modlení: „Pánu Bohu modliti se budeš.“ Nebo stvoření rozumné dlužně to učiniti má stvořiteli svému, poněvadž má svou bytnosť od něho stvořením, spravováním, zachováváním, krmením i brá- něním, i což může řečeno býti k životu duchovnímu i tělesnému potře- bného. A to právo chce míti stvořitel k člověku v modlení, aby je k němu obrátil za všelikou potřebnosť svou obojího života, věře toliko v něm všemu svému dobrému, jako v stvořiteli svém. Nebo on chce a může dobře učiniti stvoření svému, kteréž v něho samého doufá. Takéž i druhé slovo, ježto dí: „A jemu samému sloužiti budeš. I máme rozuměti, co jest to samému Bohu sloužiti? To můžeme poznati ze slov božích, že sloužiti Bohu jest ponížiti se před ním s nejvyšší pocti- vostí, s klaněním, na kolena klekáním, tváří na zemi padáním, rukou spí-
124 ďábla v tom. Nebo dábel, ač jest lživě chtěl dáti to, což nemá, ale ne- žádal peněz za svou lež. Ale Antikrist takéž nic nemaje, samé lži té jestě darmo nedává, ale zlaté za to vezme, čehož jest ani koupil, ani vy- dělal, ani ví, v kterou jest stranu ten kostel, za nějž peníze béře. Protož ďábel toho nepřestává skrze náměstka svého říkati: „Ač padna, budeš mi se modliti a podáš mi zlatých, než darmoť nic neudělám, budeš větší tohoto světa, dobré bydlo maje, a zbohatneš tudíž, když také od tebe jiní menší budou kupovati spasení své a žáci pleše.“ Takéž i u králů a knížat a u jiných mocných tohoto světa padají, pochlebují jim a stojí před nimi, přehybujíce nohy své a klanějí se jim, jako Bohům, chtíce u nich mnoho vysloužiti. A netoliko tak, ale i sám dábel vkládá se v srdce lidem marným, aby padali všichni před ním, vůli jeho se poddávajíce, a on jim zjedná bohatství veliká a důstojenství tohoto světa. Nebo lichevníci, kupci, šantročníci, trhovci, krčmáři i všichni lakomci nejprve musí padnouti před ďáblem a ve všem se poddati jeho vůli, jeho lstem a nevěrám a dobý- váním s oklamáním bližních. A tak skrze to dohodí jim ďábel zboží mnoho, rozkoši i chvály zde na světě. Aniž jeden haléř může býti dobyt nespra- vedlivě, jedině aby prve padl před ďáblem, vůli jeho se poddávaje. Protož mnohoť nyní ďábel služebníkův, ježto padají před ním skrze jeho ná- městky, papeže, biskupy, krále, knížata a jiné povznešené lidi v světě, pyšné a skrze křivě dobývání zboží. Ale kdož se Bohu klanějí a jeho ctí, nemohou tak nižádnými obchody spravedlivými zbohatěti. Nebo pro jeho přikázaní nesmějí žáduého oklamati o nižádnou věc a spravedlivě dobývajíce, jedva skrovnou potřebu mohou z toho míti. Ale že jest tuto řeč o Pánu Ježíšovi, že jest nechtěl před ďáblem padati, ale zahnal jej statečně od sebe, řka: „Jdiž, satane!“ Nebo což jest se dotýkalo jeho člověčenství, i s ďáblem choditi i od něho nosen býti pokorně povolil. Ale padati před ním a modliti se jemu nechtěl, neb jest to Bohu rouhání a potupa. Tu jest jeho nechtěl dále strpěti což se cti božské dotýkalo. A tím nás učí, abychom tak pohanění na se brali, ale na Pána Boha pohanění nedopouštěli, což na nás býti může. I dí tu Spasitel, zaháněje dábla pyšného a rouhavého: „Jdiž, satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému modliti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“ A z těchto slov převěrných známo jest, že nižádnému nepůjčuje toho, jedině samému Bohu modliti se a sloužiti jemu. Nebo jest tím přivázal k sobě stvořitel stvoření rozumné člověka, aby jeho miloval ze všeho srdce, sloužil jemu a modlil se jemu, a to samému jemu musí učiniti, ale stvoření nižádnému, neb hned by za Bůh měl stvoření. Nejprve tu dí o modlení: „Pánu Bohu modliti se budeš.“ Nebo stvoření rozumné dlužně to učiniti má stvořiteli svému, poněvadž má svou bytnosť od něho stvořením, spravováním, zachováváním, krmením i brá- něním, i což může řečeno býti k životu duchovnímu i tělesnému potře- bného. A to právo chce míti stvořitel k člověku v modlení, aby je k němu obrátil za všelikou potřebnosť svou obojího života, věře toliko v něm všemu svému dobrému, jako v stvořiteli svém. Nebo on chce a může dobře učiniti stvoření svému, kteréž v něho samého doufá. Takéž i druhé slovo, ježto dí: „A jemu samému sloužiti budeš. I máme rozuměti, co jest to samému Bohu sloužiti? To můžeme poznati ze slov božích, že sloužiti Bohu jest ponížiti se před ním s nejvyšší pocti- vostí, s klaněním, na kolena klekáním, tváří na zemi padáním, rukou spí-
Strana 125
125 náním, v prsy se bitím, hlavy obnažením, i kterážkoli poklona pokorná sluší na jeho poctivosť, ta aby jemu samému byla od lidí vzdávána. Také jest ponížení před ním a jemu samému sužování těla rozumné a trápení, buďto postem nebo kteroukoli prací hodnou, v níž se člověk obětuje Bohu, jemu samému se tím ponižuje, jako sluha jeho pokorný. Ale toto jest nejzjevnější věc, v níž má služba Bohu ukázána býti, to jest pravé a poslušné poddání Bohu. A to se plní v tom, že věříme tak v něm a jemu, jakož on nás zavazuje k tomu. Takéž i v přikázáních jeho máme jemu poddáni býti, nebo, poněvadž i lidé lidem slouží a v tom se jim poddávají, což jim přikazovati budou, aby toto ostříhali. Mnohem hojněji stvořitel chce míti k tomu právo, aby jemu lidé poddáni byli s plným poslušenstvím ve všem, což on jim přikazuje. Protož jest jim přikázaní vydal o spravedlnostech sobě libých, aby je činíce, byli dílo ke cti jeho připravené. A v tom budou jemu samému sloužiti, vůli jeho libou činíce v jeho přikázáních. Jiná přikázání nejsou z toho počtu těch lidí, kteříž, zavrhše při- kázaní jeho, sami sobě vymýšlejí obyčej k sloužení Bohu. Anebo zvolují k tomu sobě zákony od prvních složené, aby jemu mnohé písmo tvořili pod sladkými notami a mnoho ústy bublali vymyšlených modliteb oby- čejem pekelníkův. A mnoho těch obyčejův zamyšlených lid bludem od kněží oklamaný má, ježto se v nich domnívá Bohu sloužiti, jakož jsou náboženství ustanovená podle časův celého roku, svěcení, postění, kostelní řádové, putování z jedněch krajův do druhých, kdežto otec jich nejsvě- tější zbohatil jest ty pouti mnohými odpustky lživými. Protož takové služby jsou tmy noční, ježto jest v nich zesnul lid hříšný. A v tom spaní těch temností ukradl jest jim ďábel pravou službu boží, kteráž jest podle jeho přikázání. A již jim ďábel lže, co chce o těch náboženstvích smrtel- ných, že nemůž takové lži kněz vynésti mezi ně, by ji s chutí nevypili pod jménem služby boží, neb nižádné moci ani obrany nemohou míti k rozeznání bludu, stojíce v toliké tmě té služby lstivé. Ale že při těchto slovích páně, jenž dí: „Pánu Bohu tvému modliti se budeš a jemu samému sloužiti budeš,“ mistři a kněží, ocasové Anti- kristovi, jižto hanby jeho chrání jazykem lživým, nechtí tomu, abychom při těch slovích upřímně tak ostali, dosti majíce na modlení a službě samému pánu Bohu. Ale přidávají nám k tomu všecky svaté, abychom se jim modlili, sloužili, postili, světili, obětovali, světla pálili, neřku menší slávu než Bohu, ale co největší mohou, převyšujíce i dni páně, neděle boží, svatých chválením velikým. A příliš mistrně to uvodí, aby se jim modlili a sloužili, chtíce své lstivé vtipy jako víru o tom v lidu ustaviti, ale nižádný jich důvod nemůž pravý býti. Poněvadž víra apoštolská v Kristu ukazuje přímluvu všem dostatečnou, tehdy jinde, kromě té víry apoštolské, nemohou ji ustaviti nižádnými smysly nejmoudřejšími. Dí svatý Jan sboru křesťanův, kteříž jsou v Krista uvěřili a od nich čtením svatým zpravováni byli: „Synáčkové moji, totoť píši vám, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Boha, otce našeho, pána Ježíše spra- vedlivého; a onť jest slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za všeho světa.“ Protož z toho písma i z jiných mnohých máme víru utvrzenou, že Kristus Ježíš, syn boží, jest smírce všech lidí vyvolených s Bohem, a jest přímluvce dostatečný za ně před otcem v čas jich pro- hřešení. Neb on snímá hříchy světa a má kněžství věčné, pro něž může také věčně spasiti, věčně jsa živ k orodování za nás. Protož jako všech vykoupení a smíření v něm samém stojí, takéž i přímluva k nalezení 21
125 náním, v prsy se bitím, hlavy obnažením, i kterážkoli poklona pokorná sluší na jeho poctivosť, ta aby jemu samému byla od lidí vzdávána. Také jest ponížení před ním a jemu samému sužování těla rozumné a trápení, buďto postem nebo kteroukoli prací hodnou, v níž se člověk obětuje Bohu, jemu samému se tím ponižuje, jako sluha jeho pokorný. Ale toto jest nejzjevnější věc, v níž má služba Bohu ukázána býti, to jest pravé a poslušné poddání Bohu. A to se plní v tom, že věříme tak v něm a jemu, jakož on nás zavazuje k tomu. Takéž i v přikázáních jeho máme jemu poddáni býti, nebo, poněvadž i lidé lidem slouží a v tom se jim poddávají, což jim přikazovati budou, aby toto ostříhali. Mnohem hojněji stvořitel chce míti k tomu právo, aby jemu lidé poddáni byli s plným poslušenstvím ve všem, což on jim přikazuje. Protož jest jim přikázaní vydal o spravedlnostech sobě libých, aby je činíce, byli dílo ke cti jeho připravené. A v tom budou jemu samému sloužiti, vůli jeho libou činíce v jeho přikázáních. Jiná přikázání nejsou z toho počtu těch lidí, kteříž, zavrhše při- kázaní jeho, sami sobě vymýšlejí obyčej k sloužení Bohu. Anebo zvolují k tomu sobě zákony od prvních složené, aby jemu mnohé písmo tvořili pod sladkými notami a mnoho ústy bublali vymyšlených modliteb oby- čejem pekelníkův. A mnoho těch obyčejův zamyšlených lid bludem od kněží oklamaný má, ježto se v nich domnívá Bohu sloužiti, jakož jsou náboženství ustanovená podle časův celého roku, svěcení, postění, kostelní řádové, putování z jedněch krajův do druhých, kdežto otec jich nejsvě- tější zbohatil jest ty pouti mnohými odpustky lživými. Protož takové služby jsou tmy noční, ježto jest v nich zesnul lid hříšný. A v tom spaní těch temností ukradl jest jim ďábel pravou službu boží, kteráž jest podle jeho přikázání. A již jim ďábel lže, co chce o těch náboženstvích smrtel- ných, že nemůž takové lži kněz vynésti mezi ně, by ji s chutí nevypili pod jménem služby boží, neb nižádné moci ani obrany nemohou míti k rozeznání bludu, stojíce v toliké tmě té služby lstivé. Ale že při těchto slovích páně, jenž dí: „Pánu Bohu tvému modliti se budeš a jemu samému sloužiti budeš,“ mistři a kněží, ocasové Anti- kristovi, jižto hanby jeho chrání jazykem lživým, nechtí tomu, abychom při těch slovích upřímně tak ostali, dosti majíce na modlení a službě samému pánu Bohu. Ale přidávají nám k tomu všecky svaté, abychom se jim modlili, sloužili, postili, světili, obětovali, světla pálili, neřku menší slávu než Bohu, ale co největší mohou, převyšujíce i dni páně, neděle boží, svatých chválením velikým. A příliš mistrně to uvodí, aby se jim modlili a sloužili, chtíce své lstivé vtipy jako víru o tom v lidu ustaviti, ale nižádný jich důvod nemůž pravý býti. Poněvadž víra apoštolská v Kristu ukazuje přímluvu všem dostatečnou, tehdy jinde, kromě té víry apoštolské, nemohou ji ustaviti nižádnými smysly nejmoudřejšími. Dí svatý Jan sboru křesťanův, kteříž jsou v Krista uvěřili a od nich čtením svatým zpravováni byli: „Synáčkové moji, totoť píši vám, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Boha, otce našeho, pána Ježíše spra- vedlivého; a onť jest slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za všeho světa.“ Protož z toho písma i z jiných mnohých máme víru utvrzenou, že Kristus Ježíš, syn boží, jest smírce všech lidí vyvolených s Bohem, a jest přímluvce dostatečný za ně před otcem v čas jich pro- hřešení. Neb on snímá hříchy světa a má kněžství věčné, pro něž může také věčně spasiti, věčně jsa živ k orodování za nás. Protož jako všech vykoupení a smíření v něm samém stojí, takéž i přímluva k nalezení 21
Strana 126
126 všelikého odpuštění hříchův a k nalezení všeliké milosti a obdarování od Boha. Protož nižádný z těch, kteříž jsou spravedlivi učinění skrze Jezukrista od hříchův, nehledal jest milosti, pomoci a přímluvy v jiném sobě rovném, kterážto milosť, pomoc a přímluva toliko v samém Kristu stojí, jenž jest Bohem i člověkem, a v něm jest odpuštění z milostí nalezení všem; nebo všichni jsou zhřešili a všichni potřebují slávy boží skrze Jezukrista, pána našeho. Protož všecko toto čtení i bez spasitele s ďáblem jest věrným lidem k užitku a na příklad, aby hledíce na něho, kterak jest přemohl ďábla v lakotě, v pýše, v lakomství, v modlosloužení, písmem se bráně jemu, abychom i my též činili, cožkoli proti nám zbudí protivného anebo úmysl pustí přikázání božímu odporného, abychom proti jeho zástřelám smrtelným písmem a modlitbou bojovali. Vědouce to, že ani jeho síla, ani jeho chytrosť nic nemůže proti nám, nebude-li míti na pomoc našeho povolení a lenosti naší nedbanlivé a neopatrné. Nebo on toho nejvíce hledí, aby z nás samých taras sobě udělal a aby námi nás dobýval, vida, že naše nemoudrosť, lenosť a lehkosť a příčiny nebezpečné jsou jemu odění proti nám. Ale když jest spasitel dábla přemohl a zahnal, tehdy jsou andělé přistoupili a posluhovali jemu, aby těm zjevno bylo, že po zdejším vítězství proti světu, tělu a ďáblu bude utěšení v službě andělův a netoliko andělův, ale i sám spasitel káže jim sísti a chodě bude jim sloužiti. XVIII. Druhá neděle v postě. Čtení svatého Matouše v XV. kapitole. V ten čas vyšed pán Ježíš odtud, šel jest do krajin týrských a sydonských. A aj žena kananejská od končin těch vyšedši, volala, řkoucí jemu: „Smiluj se nade mnou, pane, synu Davidův. Dcera má zle se od ďábla trápí.“ Kterýžto neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci, prosili jsou ho, řkouce: „Pustiž ji, nebť volá po nás.“ A on odpověděv, řekl: „Nejsem poslán jedině k ovcím, které jsou zahynuly domu Israelského.“ Tehdy ona přistoupila a klaněla se jemu, řkoucí: „Pane, pomoz mi!“ Kterýž odpověděv, řekl: „Neníť dobré, vzíti chléb synův a vrci psům.“ I ona řekla: „Ovšem, pane; avšak i štěňátka jedí drobty, kteréž padají se stolův pánův jich.“ Tehdy Ježíš řeklji: „O ženo, velikáť jest víra tvá; staniž se tobě, jakž chceš.“ I uzdravena jest dcera její v tu hodinu. V tomto svatém čtení, ač mnohé věci mohou býti k naučení, však zvláště skutek slavný pána Ježíše měl by vážen býti, kdežto moc velikou nad dáblem učinil, vyvrhl jeho ze dcery té ženy kananejské. Ale jinak nemůže nic vážno býti, co jest činil pán Ježíš aneb moc ukazoval nad dábly, jedině leč by v kom živá víra byla. Ta sama mohla by činiti o skutcích pána Ježíše některou chuť, jinak toto i jiné všecko jako báseň skrze uši lehce proběhne. A kněží teď něco o tom pobájí druhou neděli v postě, uloživše rok po tři neděle postní ďábelství z lidí vymítati a v čtvrtou neděli říci sproštěním od ďábelství „letare“ totiž: „Raduj se, Jeruzaléme". Nebo ten lid, jenž vidí pokoj, zbaven jest ďáblův; ale chy-
126 všelikého odpuštění hříchův a k nalezení všeliké milosti a obdarování od Boha. Protož nižádný z těch, kteříž jsou spravedlivi učinění skrze Jezukrista od hříchův, nehledal jest milosti, pomoci a přímluvy v jiném sobě rovném, kterážto milosť, pomoc a přímluva toliko v samém Kristu stojí, jenž jest Bohem i člověkem, a v něm jest odpuštění z milostí nalezení všem; nebo všichni jsou zhřešili a všichni potřebují slávy boží skrze Jezukrista, pána našeho. Protož všecko toto čtení i bez spasitele s ďáblem jest věrným lidem k užitku a na příklad, aby hledíce na něho, kterak jest přemohl ďábla v lakotě, v pýše, v lakomství, v modlosloužení, písmem se bráně jemu, abychom i my též činili, cožkoli proti nám zbudí protivného anebo úmysl pustí přikázání božímu odporného, abychom proti jeho zástřelám smrtelným písmem a modlitbou bojovali. Vědouce to, že ani jeho síla, ani jeho chytrosť nic nemůže proti nám, nebude-li míti na pomoc našeho povolení a lenosti naší nedbanlivé a neopatrné. Nebo on toho nejvíce hledí, aby z nás samých taras sobě udělal a aby námi nás dobýval, vida, že naše nemoudrosť, lenosť a lehkosť a příčiny nebezpečné jsou jemu odění proti nám. Ale když jest spasitel dábla přemohl a zahnal, tehdy jsou andělé přistoupili a posluhovali jemu, aby těm zjevno bylo, že po zdejším vítězství proti světu, tělu a ďáblu bude utěšení v službě andělův a netoliko andělův, ale i sám spasitel káže jim sísti a chodě bude jim sloužiti. XVIII. Druhá neděle v postě. Čtení svatého Matouše v XV. kapitole. V ten čas vyšed pán Ježíš odtud, šel jest do krajin týrských a sydonských. A aj žena kananejská od končin těch vyšedši, volala, řkoucí jemu: „Smiluj se nade mnou, pane, synu Davidův. Dcera má zle se od ďábla trápí.“ Kterýžto neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci, prosili jsou ho, řkouce: „Pustiž ji, nebť volá po nás.“ A on odpověděv, řekl: „Nejsem poslán jedině k ovcím, které jsou zahynuly domu Israelského.“ Tehdy ona přistoupila a klaněla se jemu, řkoucí: „Pane, pomoz mi!“ Kterýž odpověděv, řekl: „Neníť dobré, vzíti chléb synův a vrci psům.“ I ona řekla: „Ovšem, pane; avšak i štěňátka jedí drobty, kteréž padají se stolův pánův jich.“ Tehdy Ježíš řeklji: „O ženo, velikáť jest víra tvá; staniž se tobě, jakž chceš.“ I uzdravena jest dcera její v tu hodinu. V tomto svatém čtení, ač mnohé věci mohou býti k naučení, však zvláště skutek slavný pána Ježíše měl by vážen býti, kdežto moc velikou nad dáblem učinil, vyvrhl jeho ze dcery té ženy kananejské. Ale jinak nemůže nic vážno býti, co jest činil pán Ježíš aneb moc ukazoval nad dábly, jedině leč by v kom živá víra byla. Ta sama mohla by činiti o skutcích pána Ježíše některou chuť, jinak toto i jiné všecko jako báseň skrze uši lehce proběhne. A kněží teď něco o tom pobájí druhou neděli v postě, uloživše rok po tři neděle postní ďábelství z lidí vymítati a v čtvrtou neděli říci sproštěním od ďábelství „letare“ totiž: „Raduj se, Jeruzaléme". Nebo ten lid, jenž vidí pokoj, zbaven jest ďáblův; ale chy-
Strana 127
127 bujíť velmi v těch řečech, více těmi řády ustavenými zklamávajíce lid a dábly v nich zamazujíce. Nebo ani v postě, ani kromě postu nemohou z lidí vymetati ďábla, vždy lid bez pokání v hříších smrtelných trvá; a oni jim o ďáblech kdes jinde rozprávějí, ani jich doma plní. A že tu dí čtení: „Vyšed Ježíš odtud“. Tu míní, že vyšel od židův nevděčných, i šel mezi pohany, neb se spíše někdo vděčný jeho mnohých milostí nahodil mezi nimi. Neb před tím byl jest mezi židy nadutými pýchou a oslepenými moudrostí tělesnou a spravedlností domněnou, pro níž jsou učení Kristova nepřijímali, ani jsou vážili skutkův jeho, ale trestali jsou jeho i učedlníky, že nedrží ustavení starších, a proto jsou se i horšili nad ním. Protož jsou jeho dobroty a moci u velikých skutcích nemohli vážiti, ani jich k dobrému sobě obrátiti, jsouce slepí se svou spravedlností. Protož jako daremný jsa jich nevěře, odešel jest od nich. A jako ten lid, jsa sklamán spravedlností zákonní a věrou domněnou, nepřijal pána Ježíše, též lid nynější, ježto stojí pod jménem víry a pod zákony lidmi ustave- nými, a tou spravedlností lidmi zamyšlenou stkví se a moudrostí tělesnou naplněn jest. Ten lid nepřijme pána Ježíše, aniž která vděčnosť jeho mnohé lásky, kterouž jest nám ukázal, může v něm nalezena býti. Protož jsou to nejhorší věci, když pán Ježíš pro ně odchází od lidí tak zkažených, jižto stojí pod jménem víry bez pravdy života a bez poslušenství božího, oslepeni jsouce mylnou a zamýšlenou spravedlností a nemohouce se poddati pravdě boží pro zvláštní moudrosť a opatrnosť těla. Ale leč jaks jinak ze zámyslu svého a spravedlností lidskou chtí velmi svatí býti, náboženství veliká, trpení a množení modliteb majíc. Ale pravda Kristova, ježto vede ku poslušenství Boha a k opuštění zvláštní vůle své, nemůže v srdce těm lidem. A to zkažení duchovní protivnější jest Pánu Ježíšovi, než zjevné hřešení lidí nevědomých, s nimiž on neostane, jako i s těmito židy zkuše- nými a nevděčnými, kteréž opustiv, odešel mezi pohany. Jakož teď dí čtení, že jest šel do krajin tyrských a sydonských, ježto se vykládají soužení a lov. A to zlým příleží, ježto bez Boha bydlí, pravdy a víry v sobě nemajíce; protož jsou robotné sluhy ďáblovi byli tyrští a sydonští, soužení bludem, slepotou, zoufalstvím, hořkou nemilostí. Jakož i dnes svět v tom soužení stůně, obtížen jsa břemeny ďábelskými, sužené kroky maje nepravostmi svými. Také jsou vždy na lovu, množíce zlosti, loví více než mohou popadnouti, nebo neskrovné sytí žádostí tělesných mají. Neb to jsou ty krajiny sužené a lov, tu kdež chudoba největší přebývá mezi takovými, v nichž Boha není. Ale že jest pán Ježíš šel do těch krajin, nebo v tom lidu nevědomém a opuštěném spíše se nahodí někdo, ježto pozná a přijme pravdu Kristovu a bude pokání činiti. A může jim pravda snadně hříchy ukázati, aby je sobě vážili, jich želeli a za ně se styděli i káli, nevymlouvajíce jich jako onino svou křivou spravedlností, pro niž se nemohou znáti v hříších, ale mnoho jich brániti umějí a protož se káti nemohou jich. Ale tito vděční bývají milosti pána Ježíše, kterouž on k hříšným ukazuje. Jakož teď praví čtení o ženě kananejské, kteráž z krajin tyrských a sydonských vyšla, když od ďábla soužení trpěla a v přezlém lovu byla, u veliké chudobě bez Boha. Protož volá teď ku pánu Ježíšovi, řkoucí jemu: „Smiluj se nade mnou pane, synu Davidův, neb dcera má zle se od ďábla trápí.“ Protož tato žena, poznavši, že jest lékař veliký do jich krajin přišel, hnulo se jest srdce její k němu a křičela jest, oznamující jemu bolesť svou a prosíc, aby ďábla vyvrhl z dcery její, nebo bolesť neduhu svého těžce jest trpěla. Sobě smilování prosí, ale mučení dcery své od ďábla 21*
127 bujíť velmi v těch řečech, více těmi řády ustavenými zklamávajíce lid a dábly v nich zamazujíce. Nebo ani v postě, ani kromě postu nemohou z lidí vymetati ďábla, vždy lid bez pokání v hříších smrtelných trvá; a oni jim o ďáblech kdes jinde rozprávějí, ani jich doma plní. A že tu dí čtení: „Vyšed Ježíš odtud“. Tu míní, že vyšel od židův nevděčných, i šel mezi pohany, neb se spíše někdo vděčný jeho mnohých milostí nahodil mezi nimi. Neb před tím byl jest mezi židy nadutými pýchou a oslepenými moudrostí tělesnou a spravedlností domněnou, pro níž jsou učení Kristova nepřijímali, ani jsou vážili skutkův jeho, ale trestali jsou jeho i učedlníky, že nedrží ustavení starších, a proto jsou se i horšili nad ním. Protož jsou jeho dobroty a moci u velikých skutcích nemohli vážiti, ani jich k dobrému sobě obrátiti, jsouce slepí se svou spravedlností. Protož jako daremný jsa jich nevěře, odešel jest od nich. A jako ten lid, jsa sklamán spravedlností zákonní a věrou domněnou, nepřijal pána Ježíše, též lid nynější, ježto stojí pod jménem víry a pod zákony lidmi ustave- nými, a tou spravedlností lidmi zamyšlenou stkví se a moudrostí tělesnou naplněn jest. Ten lid nepřijme pána Ježíše, aniž která vděčnosť jeho mnohé lásky, kterouž jest nám ukázal, může v něm nalezena býti. Protož jsou to nejhorší věci, když pán Ježíš pro ně odchází od lidí tak zkažených, jižto stojí pod jménem víry bez pravdy života a bez poslušenství božího, oslepeni jsouce mylnou a zamýšlenou spravedlností a nemohouce se poddati pravdě boží pro zvláštní moudrosť a opatrnosť těla. Ale leč jaks jinak ze zámyslu svého a spravedlností lidskou chtí velmi svatí býti, náboženství veliká, trpení a množení modliteb majíc. Ale pravda Kristova, ježto vede ku poslušenství Boha a k opuštění zvláštní vůle své, nemůže v srdce těm lidem. A to zkažení duchovní protivnější jest Pánu Ježíšovi, než zjevné hřešení lidí nevědomých, s nimiž on neostane, jako i s těmito židy zkuše- nými a nevděčnými, kteréž opustiv, odešel mezi pohany. Jakož teď dí čtení, že jest šel do krajin tyrských a sydonských, ježto se vykládají soužení a lov. A to zlým příleží, ježto bez Boha bydlí, pravdy a víry v sobě nemajíce; protož jsou robotné sluhy ďáblovi byli tyrští a sydonští, soužení bludem, slepotou, zoufalstvím, hořkou nemilostí. Jakož i dnes svět v tom soužení stůně, obtížen jsa břemeny ďábelskými, sužené kroky maje nepravostmi svými. Také jsou vždy na lovu, množíce zlosti, loví více než mohou popadnouti, nebo neskrovné sytí žádostí tělesných mají. Neb to jsou ty krajiny sužené a lov, tu kdež chudoba největší přebývá mezi takovými, v nichž Boha není. Ale že jest pán Ježíš šel do těch krajin, nebo v tom lidu nevědomém a opuštěném spíše se nahodí někdo, ježto pozná a přijme pravdu Kristovu a bude pokání činiti. A může jim pravda snadně hříchy ukázati, aby je sobě vážili, jich želeli a za ně se styděli i káli, nevymlouvajíce jich jako onino svou křivou spravedlností, pro niž se nemohou znáti v hříších, ale mnoho jich brániti umějí a protož se káti nemohou jich. Ale tito vděční bývají milosti pána Ježíše, kterouž on k hříšným ukazuje. Jakož teď praví čtení o ženě kananejské, kteráž z krajin tyrských a sydonských vyšla, když od ďábla soužení trpěla a v přezlém lovu byla, u veliké chudobě bez Boha. Protož volá teď ku pánu Ježíšovi, řkoucí jemu: „Smiluj se nade mnou pane, synu Davidův, neb dcera má zle se od ďábla trápí.“ Protož tato žena, poznavši, že jest lékař veliký do jich krajin přišel, hnulo se jest srdce její k němu a křičela jest, oznamující jemu bolesť svou a prosíc, aby ďábla vyvrhl z dcery její, nebo bolesť neduhu svého těžce jest trpěla. Sobě smilování prosí, ale mučení dcery své od ďábla 21*
Strana 128
128 vypravuje. Na kteréžto mateři znamenité milování nalezeno bude, že vidoucí trápení ďábelské na své dceři, rmoutí se a proto hledá milosti u pána Ježíše, aby z ní ďábla vyvrhl. A to jest milování pravé a užitečné každému otci a mateři státi o to, aby dcera nebo syn z moci dáblovy vyproštěni byli, aby v jich duši nepanoval a v zatracení jich neuvedl. Ale milování tělesné a hovadné rodičův k dětem připouští jim zlou svobodu a soběvolnou míti ve všem, nebo bez kázně je vychovají, a oni bez studu se sestarají a o jiné nestojí, než aby z nich česť tohoto světa měli a na to nakládají a k tomu je z mládí vedou, aby se světu přirovnali, živnosti a skutkův neprávě dobývali, se zlým tovaryštvem v přízeň vešli, pěkně se lidem k oku v drahá roucha připravovali, k tancům a k jiným marným veselím aby chodili. A milujíce je tak převráceně, k tomu je vedou a připravují, aby dábla v se přijali skrze ty hříchy; i vedou je za mladu v nemilosť Bohu, nedbajíce jich učiti dobrému a nestavujíce na nich trestáním zlých věcí, ale ještě sami jich zlým příkladem pohoršujíc. Protož jich zavedením prvotně vinni budou. A tak jest po skutcích zjevno, že se málo matek a otcův těchto časův najde, aby proto bolesť a žalosť měli, že dábel jich syny a dcery trápí mnohými nepravostmi, freji plzkými táhna je v pokoutná smilství, nadýmaje srdce jich zlými žádostmi, úmysly i skutky. Protož jest to, že jsou sami hovadní, slepí a tělesní, protož božských věcí a duchovních na dětech, jako i na sobě neznají, anobrž toho znají, proč a k čemu dětí mají. Protož zatracení a trápení od dábla dětí jich zdá se jim česť a poctivosť a prospěch na světě. I dí dále čtení: „I neodpověděl jest jí slova. A přistoupivše učedlníci, prosili jsou jeho, řkouce: „Pusť ji, neb volá po nás.“ Ale on odpověděv, vece: „Nejsem poslán, jedině k ovcem, které jsou zahynuly z domu israel- ského.“ Hledíce k osobě této ženy, že jest jí nic neodpověděl v času volání a zármutku jejího, zdá se protivné slyšeti o něm, že ten, ježto s ním přišlo všecko slitování na svět, takovou nouzi vida a volání slyše, teď mlčí, jako nic toho nedbaje, jako by se hněval aneb mrzkosť k tomu měl, protož jí nic neodpovídá, ani jiných za ní se přimlouvajících slyší. Ale u něho i to pravé jest a příčina nám spasitelna, ač této ženě velmi teskliva a k rozpačení o jeho slovutném milosrdenství hotova. Protož on znaje, co chce učiniti, mešká do času, aby potom prospěšně jí učinil, aby prodlením odporným podržel žádosti její a popudil ji k větší snažnosti a stálosti, aby dlouho a nesnadně o dobré stojící, tím věrnější a jistější nalezena byla v tom, oč jest stála. Neboť on i podnes umí moudře s lidmi nakládati a ne ihned jim dá, oč oni stojí, aby někomu dlouho nedada, potom mohl s užitkem a s větší vděčností dáti. A někomu nedá k jeho chtění, vida, že není komu dáti. Nebo snad pochce někdo, a vida, že jemu rychle k vůli nedá, ihned o to dále nestojí. Nebo jedině ti o dobré právě stojí a užitečné dobré vezmou, kdož nepohnutě dlouho pracují a volají, nerozpakujíce se pro jeho mlčení a neochotné odmlouvání, a kdož setrvá tluka, vždy se dotluče, aby jemu otevřeli. Ale v horko nakvašení po malé praci, není-li jim jich k vůli dáno, ihned se rozpačí a počaté dobré opustí, a někteří jako Saul, jsa soužen od nepřátel, hledal rady od Boha skrze oběti, skrze kněží, skrze proroky, a nedal jemu Bůh. A on nechav potud hledati Boha, oddal je na čarodějníky a nalezl babu čarodějnou, aby s ní radu bral o své příhodě. Takéž i nyní může býti nezaloženým u víře a vrtkavým lidem, že k své pomoci v čas pokušení buď kouzelníkův nebo ďáblův nebo cožkoli protivného Bohu hledají, chtíce tím na spěch pokušení zbýti Protož z těchto řečí můžeme rozum míti, že naše vzteklosť klopotná,
128 vypravuje. Na kteréžto mateři znamenité milování nalezeno bude, že vidoucí trápení ďábelské na své dceři, rmoutí se a proto hledá milosti u pána Ježíše, aby z ní ďábla vyvrhl. A to jest milování pravé a užitečné každému otci a mateři státi o to, aby dcera nebo syn z moci dáblovy vyproštěni byli, aby v jich duši nepanoval a v zatracení jich neuvedl. Ale milování tělesné a hovadné rodičův k dětem připouští jim zlou svobodu a soběvolnou míti ve všem, nebo bez kázně je vychovají, a oni bez studu se sestarají a o jiné nestojí, než aby z nich česť tohoto světa měli a na to nakládají a k tomu je z mládí vedou, aby se světu přirovnali, živnosti a skutkův neprávě dobývali, se zlým tovaryštvem v přízeň vešli, pěkně se lidem k oku v drahá roucha připravovali, k tancům a k jiným marným veselím aby chodili. A milujíce je tak převráceně, k tomu je vedou a připravují, aby dábla v se přijali skrze ty hříchy; i vedou je za mladu v nemilosť Bohu, nedbajíce jich učiti dobrému a nestavujíce na nich trestáním zlých věcí, ale ještě sami jich zlým příkladem pohoršujíc. Protož jich zavedením prvotně vinni budou. A tak jest po skutcích zjevno, že se málo matek a otcův těchto časův najde, aby proto bolesť a žalosť měli, že dábel jich syny a dcery trápí mnohými nepravostmi, freji plzkými táhna je v pokoutná smilství, nadýmaje srdce jich zlými žádostmi, úmysly i skutky. Protož jest to, že jsou sami hovadní, slepí a tělesní, protož božských věcí a duchovních na dětech, jako i na sobě neznají, anobrž toho znají, proč a k čemu dětí mají. Protož zatracení a trápení od dábla dětí jich zdá se jim česť a poctivosť a prospěch na světě. I dí dále čtení: „I neodpověděl jest jí slova. A přistoupivše učedlníci, prosili jsou jeho, řkouce: „Pusť ji, neb volá po nás.“ Ale on odpověděv, vece: „Nejsem poslán, jedině k ovcem, které jsou zahynuly z domu israel- ského.“ Hledíce k osobě této ženy, že jest jí nic neodpověděl v času volání a zármutku jejího, zdá se protivné slyšeti o něm, že ten, ježto s ním přišlo všecko slitování na svět, takovou nouzi vida a volání slyše, teď mlčí, jako nic toho nedbaje, jako by se hněval aneb mrzkosť k tomu měl, protož jí nic neodpovídá, ani jiných za ní se přimlouvajících slyší. Ale u něho i to pravé jest a příčina nám spasitelna, ač této ženě velmi teskliva a k rozpačení o jeho slovutném milosrdenství hotova. Protož on znaje, co chce učiniti, mešká do času, aby potom prospěšně jí učinil, aby prodlením odporným podržel žádosti její a popudil ji k větší snažnosti a stálosti, aby dlouho a nesnadně o dobré stojící, tím věrnější a jistější nalezena byla v tom, oč jest stála. Neboť on i podnes umí moudře s lidmi nakládati a ne ihned jim dá, oč oni stojí, aby někomu dlouho nedada, potom mohl s užitkem a s větší vděčností dáti. A někomu nedá k jeho chtění, vida, že není komu dáti. Nebo snad pochce někdo, a vida, že jemu rychle k vůli nedá, ihned o to dále nestojí. Nebo jedině ti o dobré právě stojí a užitečné dobré vezmou, kdož nepohnutě dlouho pracují a volají, nerozpakujíce se pro jeho mlčení a neochotné odmlouvání, a kdož setrvá tluka, vždy se dotluče, aby jemu otevřeli. Ale v horko nakvašení po malé praci, není-li jim jich k vůli dáno, ihned se rozpačí a počaté dobré opustí, a někteří jako Saul, jsa soužen od nepřátel, hledal rady od Boha skrze oběti, skrze kněží, skrze proroky, a nedal jemu Bůh. A on nechav potud hledati Boha, oddal je na čarodějníky a nalezl babu čarodějnou, aby s ní radu bral o své příhodě. Takéž i nyní může býti nezaloženým u víře a vrtkavým lidem, že k své pomoci v čas pokušení buď kouzelníkův nebo ďáblův nebo cožkoli protivného Bohu hledají, chtíce tím na spěch pokušení zbýti Protož z těchto řečí můžeme rozum míti, že naše vzteklosť klopotná,
Strana 129
129 soběvolná a netrpělivá nic nenalezne u Boha tak, jakož ona rozumí a chce. Ale pokorní a trpěliví, ježto nevážíce své mnohé práce a dlouhé, pokorně Boha čekají, dokudž on se nesmiluje. Jakož David o tom dí: „Očekávaje, očekával jsem Hospodina a naklonil se jest ke mne. Neb on sám zná čas hodný k tomu, kde se má smilovati a kterak, a komu s jeho pokušením říci má: „Dosti máš na mé milosti.““ I dí dále čtení: „A přistoupivše učedlníci, prosili jsou jeho, řkouce: „Pusť ji, neboť volá po nás.“ To jest ženu tuto, kterouž drží smutek a dábel nouzi velikou ji činí, pusť ji z té nouze. A to jsou učinili učedlníci, jako budoucí kněží, pilnosť pastýřskou spasení duší počavše míti v tom, což na ní sluší jako na vůdce, aby smutné a zavedené pilně vedli ku pánu Ježíšovi. Ale nynější kněží odjídaví nehodí se k tomu, neb spíše zarmouceným a žádajícím dobrého smutku přidají, než je utěší. Nebyli jsou při tom, když jest za ně trudně s velikým zármutkem umíral pán Ježíš. Protož v nich není toho srdce, aby napomohli bolestem jeho v těch zármutcích a těsili je tou láskou jeho. Ale když jsou učedlníci prosili tak, aby pustil ženu a milosť s ní učinil, toho jsou kněží neopustili daremní, ale jako na víře stále zakládají tuto přímluvy svatých. Ač by jich tu ovšem neměli správní zakládati, neb jest jich přímluv neuslyšel za tu ženu. Druhé, proto nemohou pravě zakládati přímluv svatých, kteří jsou v nebi na těch přímluvách, které zde na světě bývají, o těch věcech, které jsou naše lidské, jimiž jsme sobě vespolek zároveň dlužni jedni za druhé se přimlouvati a skrze lásku sobě sloužiti. Protož ta přímluva, kteráž v nebi jest, toliko samému Kristu dána jest za volené jeho, nemůže se zakládati na nízkých přímluvách. Ani na té apoštolské za tuto ženu kananejskou, již jest neuslyšel. Nebo ta přímluva, kterou Kristus, syn boží má, není nižádným přímluvám podobná, nebo on se za nižádného pro dary nepřimlouvá, ani se za které jiné přimlouvá, jediné za ty, které jest Bůh vyvolil, kteříž jemu poddani jsou a činí vůli jeho a Krista v skutcích následují. Ti, když z nemoci nechtěním anebo nevědomím v hříchy padají, Kristovy přímluvy potřebují a mají ji. Nebo kterou milostí připuzen jsa, umíral jest za ně, touž milostí vždycky připuzen bývá při- mlouvati se za ně. A netoliko v ten čas hotov jest přimlouvati se za nás, když my se jemu za to modlíme, ale i prve, když on naši potřebu zná. Nebo, jsa Bohem, lépe zná naše potřeby, než my sami. A jsa nesmírného milosrdenství, více předčí nám dobře činiti, než my prosíme a než toho na něm zasluhujem. A onť se může právě přimlouvati za lid sobě povolu- jící před Bohem, kterýž jest mohl je smířiti s Bohem v krvi své. Ale jiné přímluvy jsou nové, přidané a zamýšlením lidským nalezené, penězům kněží svatokupeckých poslouchajíce, doufání jedovaté a oklamavé lidu hříšnému uvodíce. Kteřížto naděje pravé v Boha nemajíce, lestní na pří- mluvách svatých odpočívají, doufání v nich majíce, že pro jich dary, posty a služby za ně se přimlouvají. Potom dí: „A ona přišedši, modlila se jemu, řkoucí: „Pane, pomoz mi.“ Kterýžto odpověděv řekl: „Není dobré vzíti chléb synovský a dáti psům.“ Tato věc k divu podobná jest na této ženě pohanské, že tvrdými odpověďmi nemohla rozpačena býti, ale ustavična jsoucí, modlila se jest pánu krátce, ale příliš pravě a užitečně řkoucí: „Pomoz mi!“ K úmyslu páně modlitby požívá, neb on také učí, řka: „když se modlíte, nechtějte mnoho mluviti, jako pekelníci činí, domnívajíce se, že v svém dlouhém modlení budou uslyšáni.“ Jako nynější kněží s pekelníky držíce, napsali jsou sobě velké knihy k dlouhému bublání, ale ne k modlení v duchu a
129 soběvolná a netrpělivá nic nenalezne u Boha tak, jakož ona rozumí a chce. Ale pokorní a trpěliví, ježto nevážíce své mnohé práce a dlouhé, pokorně Boha čekají, dokudž on se nesmiluje. Jakož David o tom dí: „Očekávaje, očekával jsem Hospodina a naklonil se jest ke mne. Neb on sám zná čas hodný k tomu, kde se má smilovati a kterak, a komu s jeho pokušením říci má: „Dosti máš na mé milosti.““ I dí dále čtení: „A přistoupivše učedlníci, prosili jsou jeho, řkouce: „Pusť ji, neboť volá po nás.“ To jest ženu tuto, kterouž drží smutek a dábel nouzi velikou ji činí, pusť ji z té nouze. A to jsou učinili učedlníci, jako budoucí kněží, pilnosť pastýřskou spasení duší počavše míti v tom, což na ní sluší jako na vůdce, aby smutné a zavedené pilně vedli ku pánu Ježíšovi. Ale nynější kněží odjídaví nehodí se k tomu, neb spíše zarmouceným a žádajícím dobrého smutku přidají, než je utěší. Nebyli jsou při tom, když jest za ně trudně s velikým zármutkem umíral pán Ježíš. Protož v nich není toho srdce, aby napomohli bolestem jeho v těch zármutcích a těsili je tou láskou jeho. Ale když jsou učedlníci prosili tak, aby pustil ženu a milosť s ní učinil, toho jsou kněží neopustili daremní, ale jako na víře stále zakládají tuto přímluvy svatých. Ač by jich tu ovšem neměli správní zakládati, neb jest jich přímluv neuslyšel za tu ženu. Druhé, proto nemohou pravě zakládati přímluv svatých, kteří jsou v nebi na těch přímluvách, které zde na světě bývají, o těch věcech, které jsou naše lidské, jimiž jsme sobě vespolek zároveň dlužni jedni za druhé se přimlouvati a skrze lásku sobě sloužiti. Protož ta přímluva, kteráž v nebi jest, toliko samému Kristu dána jest za volené jeho, nemůže se zakládati na nízkých přímluvách. Ani na té apoštolské za tuto ženu kananejskou, již jest neuslyšel. Nebo ta přímluva, kterou Kristus, syn boží má, není nižádným přímluvám podobná, nebo on se za nižádného pro dary nepřimlouvá, ani se za které jiné přimlouvá, jediné za ty, které jest Bůh vyvolil, kteříž jemu poddani jsou a činí vůli jeho a Krista v skutcích následují. Ti, když z nemoci nechtěním anebo nevědomím v hříchy padají, Kristovy přímluvy potřebují a mají ji. Nebo kterou milostí připuzen jsa, umíral jest za ně, touž milostí vždycky připuzen bývá při- mlouvati se za ně. A netoliko v ten čas hotov jest přimlouvati se za nás, když my se jemu za to modlíme, ale i prve, když on naši potřebu zná. Nebo, jsa Bohem, lépe zná naše potřeby, než my sami. A jsa nesmírného milosrdenství, více předčí nám dobře činiti, než my prosíme a než toho na něm zasluhujem. A onť se může právě přimlouvati za lid sobě povolu- jící před Bohem, kterýž jest mohl je smířiti s Bohem v krvi své. Ale jiné přímluvy jsou nové, přidané a zamýšlením lidským nalezené, penězům kněží svatokupeckých poslouchajíce, doufání jedovaté a oklamavé lidu hříšnému uvodíce. Kteřížto naděje pravé v Boha nemajíce, lestní na pří- mluvách svatých odpočívají, doufání v nich majíce, že pro jich dary, posty a služby za ně se přimlouvají. Potom dí: „A ona přišedši, modlila se jemu, řkoucí: „Pane, pomoz mi.“ Kterýžto odpověděv řekl: „Není dobré vzíti chléb synovský a dáti psům.“ Tato věc k divu podobná jest na této ženě pohanské, že tvrdými odpověďmi nemohla rozpačena býti, ale ustavična jsoucí, modlila se jest pánu krátce, ale příliš pravě a užitečně řkoucí: „Pomoz mi!“ K úmyslu páně modlitby požívá, neb on také učí, řka: „když se modlíte, nechtějte mnoho mluviti, jako pekelníci činí, domnívajíce se, že v svém dlouhém modlení budou uslyšáni.“ Jako nynější kněží s pekelníky držíce, napsali jsou sobě velké knihy k dlouhému bublání, ale ne k modlení v duchu a
Strana 130
130 v pravdě. Protož jest tato žena na příklad, že v krátké řeči nalezla pravou modlitbu, řkoucí: „Pane pomoz mi!“ Žádá pomoci, jako násilí trpíce od nepřítele, a žádá ji od pána, kterýž může pomoci tomu, kdož násilí a bezpráví trpí. Pohanka o potřebné věci tu víru měla, že není člověku obtíženému bezprávím na světě spomocníka, kromě našeho spasitele na hanbu mistrů, kněží a křesťanů pokrytému, ježto skrze poběhlé pomoci Krista tupí, kromě něho je shledávaje. A jakož cizoložní proti víře pomoci svatých hledají, tak snadně skrze bludné domnění na poutech zamýšlených křivým pomocem se nadějí, tak snadně i od kouzelníkův i od čarodějníkův. A které jest bezpráví nebo nouze mezi nimi, aby s nimi přijdouce ke Kristovi, spasiteli i stvořiteli svému, řekli jemu: „Pomoz nám, pane, z nouze naší, nebť nám není jiný pomocník v nebi ani v zemi, kromě tebe. Ale tito všecko zpět, jako cizoložné pokolení dělají, v otevření nebeském i zemském pomoci ke všemu hledají a naději v nich kladou. Protož ta víra ostává těm, kteříž jsou v pravdě v Krista, syna božího, uvěřili, že ti v něm samém všech pomocí hledati mají. Neb to mluví prorok, řka: „Pozdvihl jsem očí mých k horám, odkud by mi pomoc přišla, pomoc má od hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.“ Ale tuto spasitel věda, co myslí učiniti ženě této naposledy, nyní ji tvrdě odpovídá, jako by ji zahnati chtěl, řka: „Není dobré vzíti chléb synům a vrci jej psům.“ Ale ona i v tom nepohnula se od počatého zámysla, ač ji tak pohaněl, jako psa a odsoudil ji těch chlebův kteříž synům připraveni jsou. A jest to řeč znamenitá, že psům není ten chléb a pokrm připraven. Nebo psi jsou hovada nečistá a mrzké věci žerou, mrchy smrduté, lejna, mouchy a což nejohavnějšího, to hltají. A takovými psy pán Ježíš pohany nazývá, neb všecky nečistoty Bohu ohavné za pokrm měli jsou, u modl, jako u mrchy nečisté ležíce, a obvykli srdce své pásti v smilství nestydatém i ve všech mrzkostech. Jakož i dnes mnozí hříšníci pod věrou stojíce, tak jsou jako pohané živi, nečisté za čisté mají a všecky ohavnosti a přestoupení milují a na sobě mají, jako i jiní pohané. Protož pokrmové synův božích na ty psy nečisté, kousavé, hanlivé, hněvivé, utrhavé neslušejí. A ten soud páně zrušili jsou kněží, lotři a zloději, všedše v přízeň se světem, všecky svaté věci, jelikož jimi vládnou podle služebnosti své, učinili jsou obecny psům a sviním pro zisk tělesný a v tom nemají rozdílu mezi svatým a proklatým, jako zrádce pána svého jeho dobré věci mrhajíce Tělo a krev jeho, chléb živý, jenž jest s nebe sestoupil, prodávají peskému lidu třiceti mší za patnácte grošův. Ano, co jest již svatého Kristova, ježto by oni toho trhavě nezcenili? A kdy dějí neslušejí svaté věci psům a sviním, poněvadž jsou vešli v přízeň se světem v Krista a v jeho dobré věci, jimiž služebně vládnou, svět ctí za peníze, dávajíce naději falešnou tomuto světu skrze Krista a skrze jeho svaté věci za tělesný zisk. Ale toto jest znamenité ve čtení na této ženě, když jí dí pán: „Není dobré vzíti chléb synům a dáti jej psům.“ To pohanění ona stále, trpělivě a pokorně přijala jest, nic neodpadla, ani se rozpačila pro jeho tvrdé a nepříjemné odpovědi, mající doufání, že svou stálostí přemůže jeho prodlévání a tvrdá slova jeho že změkčí trváním svým, že se nebude moci zdržeti jeho vylité srdce k milosrdenství, jako studnice živá plná vody a že ukáže nad ní lítosť. A netoliko jest tak stále trvala, ale pokorně a moudře odpověděla k tomu, když ji ponížil, řka: „Není dobré vzíti chléb synům a vrci jej psům.“ To jemu pokorně potvrdila, řkoucí: „Ovšem, pane, takť jest, což díš; ale však také štěňátka jedí drobty, kteréž padají
130 v pravdě. Protož jest tato žena na příklad, že v krátké řeči nalezla pravou modlitbu, řkoucí: „Pane pomoz mi!“ Žádá pomoci, jako násilí trpíce od nepřítele, a žádá ji od pána, kterýž může pomoci tomu, kdož násilí a bezpráví trpí. Pohanka o potřebné věci tu víru měla, že není člověku obtíženému bezprávím na světě spomocníka, kromě našeho spasitele na hanbu mistrů, kněží a křesťanů pokrytému, ježto skrze poběhlé pomoci Krista tupí, kromě něho je shledávaje. A jakož cizoložní proti víře pomoci svatých hledají, tak snadně skrze bludné domnění na poutech zamýšlených křivým pomocem se nadějí, tak snadně i od kouzelníkův i od čarodějníkův. A které jest bezpráví nebo nouze mezi nimi, aby s nimi přijdouce ke Kristovi, spasiteli i stvořiteli svému, řekli jemu: „Pomoz nám, pane, z nouze naší, nebť nám není jiný pomocník v nebi ani v zemi, kromě tebe. Ale tito všecko zpět, jako cizoložné pokolení dělají, v otevření nebeském i zemském pomoci ke všemu hledají a naději v nich kladou. Protož ta víra ostává těm, kteříž jsou v pravdě v Krista, syna božího, uvěřili, že ti v něm samém všech pomocí hledati mají. Neb to mluví prorok, řka: „Pozdvihl jsem očí mých k horám, odkud by mi pomoc přišla, pomoc má od hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.“ Ale tuto spasitel věda, co myslí učiniti ženě této naposledy, nyní ji tvrdě odpovídá, jako by ji zahnati chtěl, řka: „Není dobré vzíti chléb synům a vrci jej psům.“ Ale ona i v tom nepohnula se od počatého zámysla, ač ji tak pohaněl, jako psa a odsoudil ji těch chlebův kteříž synům připraveni jsou. A jest to řeč znamenitá, že psům není ten chléb a pokrm připraven. Nebo psi jsou hovada nečistá a mrzké věci žerou, mrchy smrduté, lejna, mouchy a což nejohavnějšího, to hltají. A takovými psy pán Ježíš pohany nazývá, neb všecky nečistoty Bohu ohavné za pokrm měli jsou, u modl, jako u mrchy nečisté ležíce, a obvykli srdce své pásti v smilství nestydatém i ve všech mrzkostech. Jakož i dnes mnozí hříšníci pod věrou stojíce, tak jsou jako pohané živi, nečisté za čisté mají a všecky ohavnosti a přestoupení milují a na sobě mají, jako i jiní pohané. Protož pokrmové synův božích na ty psy nečisté, kousavé, hanlivé, hněvivé, utrhavé neslušejí. A ten soud páně zrušili jsou kněží, lotři a zloději, všedše v přízeň se světem, všecky svaté věci, jelikož jimi vládnou podle služebnosti své, učinili jsou obecny psům a sviním pro zisk tělesný a v tom nemají rozdílu mezi svatým a proklatým, jako zrádce pána svého jeho dobré věci mrhajíce Tělo a krev jeho, chléb živý, jenž jest s nebe sestoupil, prodávají peskému lidu třiceti mší za patnácte grošův. Ano, co jest již svatého Kristova, ježto by oni toho trhavě nezcenili? A kdy dějí neslušejí svaté věci psům a sviním, poněvadž jsou vešli v přízeň se světem v Krista a v jeho dobré věci, jimiž služebně vládnou, svět ctí za peníze, dávajíce naději falešnou tomuto světu skrze Krista a skrze jeho svaté věci za tělesný zisk. Ale toto jest znamenité ve čtení na této ženě, když jí dí pán: „Není dobré vzíti chléb synům a dáti jej psům.“ To pohanění ona stále, trpělivě a pokorně přijala jest, nic neodpadla, ani se rozpačila pro jeho tvrdé a nepříjemné odpovědi, mající doufání, že svou stálostí přemůže jeho prodlévání a tvrdá slova jeho že změkčí trváním svým, že se nebude moci zdržeti jeho vylité srdce k milosrdenství, jako studnice živá plná vody a že ukáže nad ní lítosť. A netoliko jest tak stále trvala, ale pokorně a moudře odpověděla k tomu, když ji ponížil, řka: „Není dobré vzíti chléb synům a vrci jej psům.“ To jemu pokorně potvrdila, řkoucí: „Ovšem, pane, takť jest, což díš; ale však také štěňátka jedí drobty, kteréž padají
Strana 131
131 se stolův pánův jich. Protož, milý pane, ač tvých synův hojnosti chlebův nejsem hodna, ale rač na to pomněti, když jsou již synové tvoji syti hojností chlebův stolu tvého, mně jako štěněti neužitečnému uděl malý drobet slitování tvého.“ Z těchto řečí pověděných může pomyšleno býti, že by šťastně nyní nalezeno bylo z mnoha křesťanův několiko, ježto mnoho let Bohu slouží a od mladosti se o něm učí, aby s touto ženou dosáhli stálosti a rozumnosti, kteráž jest potřebná k službě boží, aby s ní mohli trpělivě Boha sčekati, jeho takové ukazování přehověti a jíti v něm před se z jedné ctnosti v druhou, neohlédajíce se, nepovstávajíce, nerozpakujíce se v tom, nerepcíce v ten čas, ježto se jim zdá, že je zamítá a od sebe odhání tvrdými od- pornostmi, ježto se to vzdaluje od milování. Mnohoť jest to, státi tu a před se jíti, držíce naději nepohnutou k němu, an jako cizí vzhlédá po oku a slova rovného nepromluví. Jinéť jest to, ježto člověk slouží Bohu, nešetří toho, jestli před se či za se postupá. A mezi tím neznamená, v které chuti aneb tvrdý-li je jemu Bůh čili ochotný, o to sobě mnoho nestýše. Ten nic neví, kterým obyčejem tato žena chválu má ze své stálosti. A že proto, že počavši jíti v dobrém, šla před se, potýkající se sprostými odpornostmi svému úmyslu dotud, dokudž milosti nenalezla svou ustavičností. Těch věcí ne- znamená ten, kdož nečije, roste-li čili hyne a menší-li se v tom, což jest v domnění lidem, že by boží bylo. Opět řkou, že jiný běh jest v boží službě těch, kteříž jsou nikdy toho v srdce nevkládali, chtíce Bohu sloužiti, aby se při tom protivným věcem vydali a skrze trpělivosť zkušeni u víře své byli. Ale to napřed více uloživše, aby se opatřili protivných věcí ucházeti, kterýmžkoli oby- čejem mohou a kteráž protivenství na ně připadnou, to bez hanby a bez svědomí z obyčeje činí, že se jim odjídají se svárem, s haněním za se, s pomlouváním a s reptáním. A nebo před nimi utíkají, nebo je od sebe zahánějí a vždy ty protivné věci v smutku, v hořkosti, v roztrhání, a svědomí jich v toužebnosti žalobné a raněné je ostavují. Oni mají na mysli, nechtíce zlému, a zlé v patách za nimi stojí, rány na ně vklá- dajíc. To vše mají z toho, že jsou nikdy neuložili v srdci Boha a jeho milosť nalézti skrze protivné věci, jedině tak lidsky tělesně něco smyšle o Bohu a o svém spasení majíce zhynutý duch v sobě, málo neb nic pravdě nevěříce. Ale k trestání těch křesťanův neujištěných a velmi ne- bezpečných v jich spasení, jest příklad ve čtení, stálosť ženy pohanské, kterážto nepředložila v srdci svém hledati milosti boží toliko do některé nesnáze a do odpovědnosti protivné, ale více to uložila zanedbati, pokorně a trpělivě snésti, cožkoli půjde proti ní, jakýchkoli protivných věcí, aby s nadějí všecko to přečekajíce, i přemoci mohla davatele dobrých věcí stálostí, aby on dlouho se drže, dlouho odpovídaje, i nemohl dále od- povídati, ale řekl: „Ó ženo, velikáť jest víra tvá, že jsi mne tak dlouho trpěla a že jsi se pro tak dlouhé odpornosti nade mnou nepohoršila, toliko jsi o mne mysliti mohla nad židy, domácí mé. Protož veliká jest víra tvá a čeho jsi hodna zasloužením nebyla, v tom jest tě víra dosta- tečnou učinila, abys milování nalezla.“ Protož již teď tato žena ne drobty a trusy jí ze stolu jeho, ale za stůl synův svých již jest ji zasadil, aby hojně s nimi požívala všeho dobrého, řka: „Buď tobě, jakž chcež; již sama vládni, buď zdraví a zproštění dcery víra tvá“. Ty všecky věci jsou ujištění v skutcích našeho spasitele, aby mysl těch, kteříž pravdy násle- dují, měla v něčem z jistoty zastaviti v pokušeních. A tím větší naději
131 se stolův pánův jich. Protož, milý pane, ač tvých synův hojnosti chlebův nejsem hodna, ale rač na to pomněti, když jsou již synové tvoji syti hojností chlebův stolu tvého, mně jako štěněti neužitečnému uděl malý drobet slitování tvého.“ Z těchto řečí pověděných může pomyšleno býti, že by šťastně nyní nalezeno bylo z mnoha křesťanův několiko, ježto mnoho let Bohu slouží a od mladosti se o něm učí, aby s touto ženou dosáhli stálosti a rozumnosti, kteráž jest potřebná k službě boží, aby s ní mohli trpělivě Boha sčekati, jeho takové ukazování přehověti a jíti v něm před se z jedné ctnosti v druhou, neohlédajíce se, nepovstávajíce, nerozpakujíce se v tom, nerepcíce v ten čas, ježto se jim zdá, že je zamítá a od sebe odhání tvrdými od- pornostmi, ježto se to vzdaluje od milování. Mnohoť jest to, státi tu a před se jíti, držíce naději nepohnutou k němu, an jako cizí vzhlédá po oku a slova rovného nepromluví. Jinéť jest to, ježto člověk slouží Bohu, nešetří toho, jestli před se či za se postupá. A mezi tím neznamená, v které chuti aneb tvrdý-li je jemu Bůh čili ochotný, o to sobě mnoho nestýše. Ten nic neví, kterým obyčejem tato žena chválu má ze své stálosti. A že proto, že počavši jíti v dobrém, šla před se, potýkající se sprostými odpornostmi svému úmyslu dotud, dokudž milosti nenalezla svou ustavičností. Těch věcí ne- znamená ten, kdož nečije, roste-li čili hyne a menší-li se v tom, což jest v domnění lidem, že by boží bylo. Opět řkou, že jiný běh jest v boží službě těch, kteříž jsou nikdy toho v srdce nevkládali, chtíce Bohu sloužiti, aby se při tom protivným věcem vydali a skrze trpělivosť zkušeni u víře své byli. Ale to napřed více uloživše, aby se opatřili protivných věcí ucházeti, kterýmžkoli oby- čejem mohou a kteráž protivenství na ně připadnou, to bez hanby a bez svědomí z obyčeje činí, že se jim odjídají se svárem, s haněním za se, s pomlouváním a s reptáním. A nebo před nimi utíkají, nebo je od sebe zahánějí a vždy ty protivné věci v smutku, v hořkosti, v roztrhání, a svědomí jich v toužebnosti žalobné a raněné je ostavují. Oni mají na mysli, nechtíce zlému, a zlé v patách za nimi stojí, rány na ně vklá- dajíc. To vše mají z toho, že jsou nikdy neuložili v srdci Boha a jeho milosť nalézti skrze protivné věci, jedině tak lidsky tělesně něco smyšle o Bohu a o svém spasení majíce zhynutý duch v sobě, málo neb nic pravdě nevěříce. Ale k trestání těch křesťanův neujištěných a velmi ne- bezpečných v jich spasení, jest příklad ve čtení, stálosť ženy pohanské, kterážto nepředložila v srdci svém hledati milosti boží toliko do některé nesnáze a do odpovědnosti protivné, ale více to uložila zanedbati, pokorně a trpělivě snésti, cožkoli půjde proti ní, jakýchkoli protivných věcí, aby s nadějí všecko to přečekajíce, i přemoci mohla davatele dobrých věcí stálostí, aby on dlouho se drže, dlouho odpovídaje, i nemohl dále od- povídati, ale řekl: „Ó ženo, velikáť jest víra tvá, že jsi mne tak dlouho trpěla a že jsi se pro tak dlouhé odpornosti nade mnou nepohoršila, toliko jsi o mne mysliti mohla nad židy, domácí mé. Protož veliká jest víra tvá a čeho jsi hodna zasloužením nebyla, v tom jest tě víra dosta- tečnou učinila, abys milování nalezla.“ Protož již teď tato žena ne drobty a trusy jí ze stolu jeho, ale za stůl synův svých již jest ji zasadil, aby hojně s nimi požívala všeho dobrého, řka: „Buď tobě, jakž chcež; již sama vládni, buď zdraví a zproštění dcery víra tvá“. Ty všecky věci jsou ujištění v skutcích našeho spasitele, aby mysl těch, kteříž pravdy násle- dují, měla v něčem z jistoty zastaviti v pokušeních. A tím větší naději
Strana 132
132 aby měli v Bohu, čím více těch milosrdenství jeho ve čtení staveno jest. Neboť není to pro ony lidi psáno čtení, ale pro poslední, kteříž mají uvěřiti v syna bozího, aby takoví podle příkladu čtení z víry hledajíce Boha, v protivných věcech nebyli zemdleni rozpačí, zoufáním skrze na- dýmání ďábelské. Nebo Pán chválí víru velikou ženy této proto, že v pro- tivné věci trvala v počatém dobrém a že jest v tom následovala těch, ježto jsou skrze víru přemohli svět a mnoho zlých věcí strpěli, aby Bohu věrní nalezeni byli, v protivných věcech dlouho se snášejíce. A když Pán Ježíš víru velikou té ženy vyhlásil, řka: „Ó ženo, ve- liká jest víra tvá. Budiž tobě, jakož chceš!“ V tu chvíli vyhnal jest ďábla z její dcery pro víru mateřinu. A z té pravdy jest naučení, že otcové a mateře, majíce víru velikou, živou, skutečnou a rozumnou, mohli by mnoho prospěti dětem svým k dobytí milosti boží a k vyproštění z moci dábelské. A v té víře, kterou sami drží, mohli by děti vychová- vatí a přivésti je k tomu, aby i ty děti z víry Kristovy živy byly, a tu by mnoho prospěla víra mateřina a otcova dětem. Též i jiných křesťanův svatých víra veliká a živá mnohými obyčeji prospívá jich bližním, aby i oni právě věřili a z víry živi byli. Jako víra svatých apoštolův prospěla pohanům, aby i oni touž víru drželi. Ale že mistři a kněži nynější, ježto péči nesou těch duší, které jsou v třetím pekle, v očistci, dovodí touto ženou kananejskou velmi smyslně, kterak víra veliká její prospěla jest dceři, aby dábla sproštěna byla. A že takéž může prospěti víra přátel těm, kteříž se v pekle čistí, aby věrou jich z toho pekla vyšli. A přivodí k tomu ten obyčej, kterýž se na křtu děje dětem, a že děti ti přijímají na křtu milosť synovství bo- žího beze všeho zasloužení svého skrze zasloužení Kristovo, a skrze víru církve, rodičův a kmotrův. Protož já o křtu dím, že při tom, což oni mluví, může býti půjčeno lidu naučenému víře apoštolské, že ti, věříce ve čtení a křtíce se a své děti, mohli jsou spaseni býti, protože jsou skutečně víru živou měli i s dětmi. Ale toto jest jiné, ježto již svět má v moci křest vodný a tělesný, již dávno odstoupil od Boha a od jeho zákona, čtení nevěří a ovšem jeho vskutku nedrží, ježto jest prvotný základ potřebný ke křtu, věřiti čtení a vskutku je zachovávati. Nebo nikdyž apoštolé nekřtili jsou prvé, dokudž jsou čtení nevěřili a vskutku jeho nečinili. Protož pochybnéť jest o tom, když kněži ten svět poběhlý od Boha, kterýž čtení nevěří, církví svaté nazývají, aby on svou věrou zasluhoval na křtu dětem synovství božího, jehož sám nemá, aniž ví, co jest to synovství boží. A tací, kteříž se křtí v té slepotě a v hříších rostou a sestarají se, nevědouc nic o synovství božím, jako i jich otcové A tak jedno pokolení po druhém jde bludem předkův svých se napájejíce a Boha neznajíce a svatostí tak tělesně bez rozumu od kněží svatoku- peckých následujíce. Protož hledíce k apoštolům i k jich přítomným učedlníkům, kterak jsou oni víry požívali za mladé děti na křtu, ne- můžem tohoto světa poběhlého a od Boha odvraceného přirovnati k nim v tom skutku. Nebo oni prvotní měli jsou sami víru skutečnou, pravou a živou a tak jsou dětem křest dávali týmž činem, aby ony z víry živy byly. Ale nynější svatokupci i s jinými hříšnými a nešlechetnými kmotry nemají toho řádu v sobě, ani v své moci, aby své děti jinak vedli, jedině k týmž bludům, v nichž sami stojí, jakožto rouhači a posměvači božských zákonův a potlačitelé domácí nejhorší bolestí Kristových i jeho všech mi- lostí, kteréž jest nám ukázal svými těžkými pracemi. Jakéž i to založení na víře ženy kananejské o těch, kteří po tomto životě v třetím pekle
132 aby měli v Bohu, čím více těch milosrdenství jeho ve čtení staveno jest. Neboť není to pro ony lidi psáno čtení, ale pro poslední, kteříž mají uvěřiti v syna bozího, aby takoví podle příkladu čtení z víry hledajíce Boha, v protivných věcech nebyli zemdleni rozpačí, zoufáním skrze na- dýmání ďábelské. Nebo Pán chválí víru velikou ženy této proto, že v pro- tivné věci trvala v počatém dobrém a že jest v tom následovala těch, ježto jsou skrze víru přemohli svět a mnoho zlých věcí strpěli, aby Bohu věrní nalezeni byli, v protivných věcech dlouho se snášejíce. A když Pán Ježíš víru velikou té ženy vyhlásil, řka: „Ó ženo, ve- liká jest víra tvá. Budiž tobě, jakož chceš!“ V tu chvíli vyhnal jest ďábla z její dcery pro víru mateřinu. A z té pravdy jest naučení, že otcové a mateře, majíce víru velikou, živou, skutečnou a rozumnou, mohli by mnoho prospěti dětem svým k dobytí milosti boží a k vyproštění z moci dábelské. A v té víře, kterou sami drží, mohli by děti vychová- vatí a přivésti je k tomu, aby i ty děti z víry Kristovy živy byly, a tu by mnoho prospěla víra mateřina a otcova dětem. Též i jiných křesťanův svatých víra veliká a živá mnohými obyčeji prospívá jich bližním, aby i oni právě věřili a z víry živi byli. Jako víra svatých apoštolův prospěla pohanům, aby i oni touž víru drželi. Ale že mistři a kněži nynější, ježto péči nesou těch duší, které jsou v třetím pekle, v očistci, dovodí touto ženou kananejskou velmi smyslně, kterak víra veliká její prospěla jest dceři, aby dábla sproštěna byla. A že takéž může prospěti víra přátel těm, kteříž se v pekle čistí, aby věrou jich z toho pekla vyšli. A přivodí k tomu ten obyčej, kterýž se na křtu děje dětem, a že děti ti přijímají na křtu milosť synovství bo- žího beze všeho zasloužení svého skrze zasloužení Kristovo, a skrze víru církve, rodičův a kmotrův. Protož já o křtu dím, že při tom, což oni mluví, může býti půjčeno lidu naučenému víře apoštolské, že ti, věříce ve čtení a křtíce se a své děti, mohli jsou spaseni býti, protože jsou skutečně víru živou měli i s dětmi. Ale toto jest jiné, ježto již svět má v moci křest vodný a tělesný, již dávno odstoupil od Boha a od jeho zákona, čtení nevěří a ovšem jeho vskutku nedrží, ježto jest prvotný základ potřebný ke křtu, věřiti čtení a vskutku je zachovávati. Nebo nikdyž apoštolé nekřtili jsou prvé, dokudž jsou čtení nevěřili a vskutku jeho nečinili. Protož pochybnéť jest o tom, když kněži ten svět poběhlý od Boha, kterýž čtení nevěří, církví svaté nazývají, aby on svou věrou zasluhoval na křtu dětem synovství božího, jehož sám nemá, aniž ví, co jest to synovství boží. A tací, kteříž se křtí v té slepotě a v hříších rostou a sestarají se, nevědouc nic o synovství božím, jako i jich otcové A tak jedno pokolení po druhém jde bludem předkův svých se napájejíce a Boha neznajíce a svatostí tak tělesně bez rozumu od kněží svatoku- peckých následujíce. Protož hledíce k apoštolům i k jich přítomným učedlníkům, kterak jsou oni víry požívali za mladé děti na křtu, ne- můžem tohoto světa poběhlého a od Boha odvraceného přirovnati k nim v tom skutku. Nebo oni prvotní měli jsou sami víru skutečnou, pravou a živou a tak jsou dětem křest dávali týmž činem, aby ony z víry živy byly. Ale nynější svatokupci i s jinými hříšnými a nešlechetnými kmotry nemají toho řádu v sobě, ani v své moci, aby své děti jinak vedli, jedině k týmž bludům, v nichž sami stojí, jakožto rouhači a posměvači božských zákonův a potlačitelé domácí nejhorší bolestí Kristových i jeho všech mi- lostí, kteréž jest nám ukázal svými těžkými pracemi. Jakéž i to založení na víře ženy kananejské o těch, kteří po tomto životě v třetím pekle
Strana 133
133 spí, čistíce se a že by těm měla víra živých prospěti k jich dočištění spěšnému a nebo z toho pekla vyproštění, není pravé. Nebo by nejprve musila býti víra křesťanská založena v písmě svatém o tom čistění v třetím pekle. A potom jestli přikázání boží k tomu, aby živí zde skrze velikou víru vyprostili ty spící z tohoto pekla, tehdy může právě ta věc zaklá- dána býti na víře ženy kananejské. Ale že nikdyž ve všech písmích svatých nemohou mistři a kněží ukázati takového očistce, který oni za víru držíc, tvrdí, ani těch obyčejův a příčinkův, kterýmiž ozdobují ten očistec. Ale více známo jest, že ten očistec zakládají na divích nejistých, na snech a domněních mnohými vtipy skovaných. Na nichžto víra křesťanská od svatých apoštolův nebyla jest zakládána, ale na Kristu a na jeho slovích. A nejvíce o čistotě člověka věřícího v Krista vždy jsou vyznávali, že jest nás tak miloval, že nás omyl v krvi své od hříchův našich. Pakli se zdá mistrům založiti víru v doktořích o těch, ježto spí v třetím pekle, ta víra ovšem v jich písmích nemůže založena býti, nebo se všichni doktorové toho potvrzují. A nejvíce staří a dávní řkou, že po umučení Kristově duše svatých křesťanův nejdou do žádných pekel. A ně- kteří z nich praví, že po tomto životě místo očistce není ukázáno, ale toliko mnohými příklady a zjevováními duší v těch mukách položených. Protož snad podobněji řečeno bude, že všecky duše v těch místech nej- podobněji pomstu trpí, po kterýchž jsou hřešili. Protož nemůže víra státi podobně očistění duší po tomto životě na takových různicích doktorských, sobě odporných a na písmě svatém nezáložených, o němž jsou se tak velmi lidé nesrovnali, a Bůh o něm nic nepověděl, nač tu víru má obrátiti ta církev, jako na propasť, ježto jí dna není. XIX. Třetí neděle v postě. Čtení svatého Lukáše v XI. kapitole. Za onoho času byl jest pán Ješíš, vymítaje dábel- ství, a to němé. A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý; i divili jsou se zástupové. Ale někteří z nich pravili: „V Belzebubu, knížeti ďábelském, vymítá ďábly.“ A jiní pokoušejíce, znamení s nebe hledali od něho. Ale on když uzřel myšlení jich, řekl jim: „Každé království samo v sobě rozdělené, spustne a dům na dům padne. Protož jestliže i satanáš proti sobě jest rozdělen, kterak stane království jeho. Nebo pravíte, že já v Belzebubu vymítám ďábly. A jestliže já v Belze- bubu vymítám ďábly, synové vaši kým vymítají, protož oni soudci vaši budou. Pakli prstem božím vymítám ďábly, jistě přišlo jest mezi vás království boží. Když silný oděnec ostříhá símě své, v pokoji jsou však věci, kterýmž vládne. Paklisilnější než on přijda, přemůže jej, všecka odění jeho odejme, v něž jest doufal a loupeže jeho rozdělí. Kdoť není se mnou, proti mně jest, a kdo ne- sbírá, se mnou rozptylujeť. Když nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, a nenalezna, i dí: „Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel.“ A když přijde, nalezne jej choštišti učistěný a 22
133 spí, čistíce se a že by těm měla víra živých prospěti k jich dočištění spěšnému a nebo z toho pekla vyproštění, není pravé. Nebo by nejprve musila býti víra křesťanská založena v písmě svatém o tom čistění v třetím pekle. A potom jestli přikázání boží k tomu, aby živí zde skrze velikou víru vyprostili ty spící z tohoto pekla, tehdy může právě ta věc zaklá- dána býti na víře ženy kananejské. Ale že nikdyž ve všech písmích svatých nemohou mistři a kněží ukázati takového očistce, který oni za víru držíc, tvrdí, ani těch obyčejův a příčinkův, kterýmiž ozdobují ten očistec. Ale více známo jest, že ten očistec zakládají na divích nejistých, na snech a domněních mnohými vtipy skovaných. Na nichžto víra křesťanská od svatých apoštolův nebyla jest zakládána, ale na Kristu a na jeho slovích. A nejvíce o čistotě člověka věřícího v Krista vždy jsou vyznávali, že jest nás tak miloval, že nás omyl v krvi své od hříchův našich. Pakli se zdá mistrům založiti víru v doktořích o těch, ježto spí v třetím pekle, ta víra ovšem v jich písmích nemůže založena býti, nebo se všichni doktorové toho potvrzují. A nejvíce staří a dávní řkou, že po umučení Kristově duše svatých křesťanův nejdou do žádných pekel. A ně- kteří z nich praví, že po tomto životě místo očistce není ukázáno, ale toliko mnohými příklady a zjevováními duší v těch mukách položených. Protož snad podobněji řečeno bude, že všecky duše v těch místech nej- podobněji pomstu trpí, po kterýchž jsou hřešili. Protož nemůže víra státi podobně očistění duší po tomto životě na takových různicích doktorských, sobě odporných a na písmě svatém nezáložených, o němž jsou se tak velmi lidé nesrovnali, a Bůh o něm nic nepověděl, nač tu víru má obrátiti ta církev, jako na propasť, ježto jí dna není. XIX. Třetí neděle v postě. Čtení svatého Lukáše v XI. kapitole. Za onoho času byl jest pán Ješíš, vymítaje dábel- ství, a to němé. A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý; i divili jsou se zástupové. Ale někteří z nich pravili: „V Belzebubu, knížeti ďábelském, vymítá ďábly.“ A jiní pokoušejíce, znamení s nebe hledali od něho. Ale on když uzřel myšlení jich, řekl jim: „Každé království samo v sobě rozdělené, spustne a dům na dům padne. Protož jestliže i satanáš proti sobě jest rozdělen, kterak stane království jeho. Nebo pravíte, že já v Belzebubu vymítám ďábly. A jestliže já v Belze- bubu vymítám ďábly, synové vaši kým vymítají, protož oni soudci vaši budou. Pakli prstem božím vymítám ďábly, jistě přišlo jest mezi vás království boží. Když silný oděnec ostříhá símě své, v pokoji jsou však věci, kterýmž vládne. Paklisilnější než on přijda, přemůže jej, všecka odění jeho odejme, v něž jest doufal a loupeže jeho rozdělí. Kdoť není se mnou, proti mně jest, a kdo ne- sbírá, se mnou rozptylujeť. Když nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, a nenalezna, i dí: „Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel.“ A když přijde, nalezne jej choštišti učistěný a 22
Strana 134
134 ozdobený, atehdy jde a přijme ksobě jiných sedm duchův horších sebe; a vejdouc, přebývají tam. I jsou poslední věci člověka toho horší prvních.“ I stalo se jest, když to pověděl, pozdvihši hlasu jedna žena ze zástupu, řekla jemu: „Blahoslavený život, jenž tě jest nosil a prsy, jichž jsi požíval“. A on řekl: „Zajisté tak jest; blahoslavení, kteříž slyší slovo boží a ostříhají jeho. Dí na počátku čtení: „Byl Ježíš, vymítaje dábelství.“ To jest, moc nad ním maje. Nebo jsou ďáblové takové moci, že není nižádná moc na zemi, ježto by se jí báli. Protož jest jediný pán Ježíš přišel s mocí velikou, aby vymetal z lidí dábelství, kteříž jemu věří a jemu povolují. Jinak ďábel nad každým moc má a díla svá v něm dělá. Ale že jest pán Ježíš proto přišel, aby jeho ven vymetal a zkazil díla jeho v těch, kteří uvěří v něho a vděčni jeho budou, že je vyprostí z tak zlostné moci, ježto jest je v smrti držela a v smrť věčnou vedla. Dí dále čtení: „A to bylo němé.“ To jest, že ďábel, kterýž jest byl v člověku, oslepil a oněmil jeho. Aby v tom znali lidé dábla v jeho skutcích zlostných; nebo to jsou skutkové jeho raniti, nemoci, slepotu, němotu přivésti a umořiti. A těch vše věcí lidé čitedlni jsou, když se tělesně na nich dějí, a všemi obyčeji hledají zdraví a pomoci od těch ran; nemůž-li býti prospěšno lékařstvím a kořením, ale žehnáním, na- láváním, pověrami, kouzly, hadači; všeho jsou pilni ptáti se pro zdraví těla, by je i u ďáblův mohli lidé tělesní nalézti, nic by se nerozmyslili, že jest to proti Bohu. Ale které rány a nemoci od ďáblův mají na duši, těch nečijí, ani jim rozumějí; protož na to nestoní, ani pláčí, ani se na lékaře těch ran a nemocí ptají. Pakli by lékaře poptají u těch, ježto jsou sami raněni od ďáblův, takoví svým lékařstvím do konce je umoří, uzdravujíce rány jich ku potření skrze blud. Dí čtení, že jest ďábel ranil toho člověka slepotou, z něhož jest jej pán Jezíš vyvrhl. Slepota tělesná jest známa lidem, o níž ďábel ne- velmi stojí, aby jí člověka ranil. Nebo že lidé tělesní očima pasou po marnostech světa a vidouce je, o ně stojí; to jest dáblu pomocno, neb je tím vžene snáze do pekla. Ale kdož vidí v duchu svém vůli boží, může utéci dáblu z rukou. Protož on pilněji hledá oslepiti člověka na rozumu, aby nepoznal vůle boží a nevěděl, kam jde a dílům spravedlnosti boží aby nerozuměl a aby tak pro slepotu zahynul. A tak jest nyní velmi oslepil lidí skrze kněze mylnou spravedlností, kteříž jsou nikdy nepoznali vůle boží v zákoně jeho, ani ji činili. Ti sklamáni jsouce, domnívají se, že Boha ctí a jemu slavné služby činí, následujíce zákonův lidských, zamyšlených a spravedlností mylných, uvedených od lakomých kněží k jich ziskům a aby byli velebeni na světě. A taková slepota není jiným podobná, aby tak neuptale mohla vyprázdniti Boha z lidí pod jakous slávou jeho služby skrze cizí duch uvedené. A že dábel tento, kterýž oslepil člověka, také jest jej i oněmil. Ač nepřekáží mluviti jemu příliš mnoho marných a škodlivých věcí, ale uvnitř jest něm od chválení Boha a od vyznání jména jeho a pravdy jeho a od pravého mluvení mezi bližními ku polepšení; to vše umlkne v něm. Ale že se mluví ve čtení o ďábelství němém, může toho tento rozum vzat býti, když něco zlého a neslušného skryto anebo tajno bývá v jednom nebo ve mnohých; a to může mnoho uškoditi, mlče v tajnosti. Nebo sobě dábel proto osobí člověka tak, a vede jeho k tomu, aby kryl a tajil zlostí některých, aby v nich prospěl daleko k velikým škodám, aby zoufaje se,
134 ozdobený, atehdy jde a přijme ksobě jiných sedm duchův horších sebe; a vejdouc, přebývají tam. I jsou poslední věci člověka toho horší prvních.“ I stalo se jest, když to pověděl, pozdvihši hlasu jedna žena ze zástupu, řekla jemu: „Blahoslavený život, jenž tě jest nosil a prsy, jichž jsi požíval“. A on řekl: „Zajisté tak jest; blahoslavení, kteříž slyší slovo boží a ostříhají jeho. Dí na počátku čtení: „Byl Ježíš, vymítaje dábelství.“ To jest, moc nad ním maje. Nebo jsou ďáblové takové moci, že není nižádná moc na zemi, ježto by se jí báli. Protož jest jediný pán Ježíš přišel s mocí velikou, aby vymetal z lidí dábelství, kteříž jemu věří a jemu povolují. Jinak ďábel nad každým moc má a díla svá v něm dělá. Ale že jest pán Ježíš proto přišel, aby jeho ven vymetal a zkazil díla jeho v těch, kteří uvěří v něho a vděčni jeho budou, že je vyprostí z tak zlostné moci, ježto jest je v smrti držela a v smrť věčnou vedla. Dí dále čtení: „A to bylo němé.“ To jest, že ďábel, kterýž jest byl v člověku, oslepil a oněmil jeho. Aby v tom znali lidé dábla v jeho skutcích zlostných; nebo to jsou skutkové jeho raniti, nemoci, slepotu, němotu přivésti a umořiti. A těch vše věcí lidé čitedlni jsou, když se tělesně na nich dějí, a všemi obyčeji hledají zdraví a pomoci od těch ran; nemůž-li býti prospěšno lékařstvím a kořením, ale žehnáním, na- láváním, pověrami, kouzly, hadači; všeho jsou pilni ptáti se pro zdraví těla, by je i u ďáblův mohli lidé tělesní nalézti, nic by se nerozmyslili, že jest to proti Bohu. Ale které rány a nemoci od ďáblův mají na duši, těch nečijí, ani jim rozumějí; protož na to nestoní, ani pláčí, ani se na lékaře těch ran a nemocí ptají. Pakli by lékaře poptají u těch, ježto jsou sami raněni od ďáblův, takoví svým lékařstvím do konce je umoří, uzdravujíce rány jich ku potření skrze blud. Dí čtení, že jest ďábel ranil toho člověka slepotou, z něhož jest jej pán Jezíš vyvrhl. Slepota tělesná jest známa lidem, o níž ďábel ne- velmi stojí, aby jí člověka ranil. Nebo že lidé tělesní očima pasou po marnostech světa a vidouce je, o ně stojí; to jest dáblu pomocno, neb je tím vžene snáze do pekla. Ale kdož vidí v duchu svém vůli boží, může utéci dáblu z rukou. Protož on pilněji hledá oslepiti člověka na rozumu, aby nepoznal vůle boží a nevěděl, kam jde a dílům spravedlnosti boží aby nerozuměl a aby tak pro slepotu zahynul. A tak jest nyní velmi oslepil lidí skrze kněze mylnou spravedlností, kteříž jsou nikdy nepoznali vůle boží v zákoně jeho, ani ji činili. Ti sklamáni jsouce, domnívají se, že Boha ctí a jemu slavné služby činí, následujíce zákonův lidských, zamyšlených a spravedlností mylných, uvedených od lakomých kněží k jich ziskům a aby byli velebeni na světě. A taková slepota není jiným podobná, aby tak neuptale mohla vyprázdniti Boha z lidí pod jakous slávou jeho služby skrze cizí duch uvedené. A že dábel tento, kterýž oslepil člověka, také jest jej i oněmil. Ač nepřekáží mluviti jemu příliš mnoho marných a škodlivých věcí, ale uvnitř jest něm od chválení Boha a od vyznání jména jeho a pravdy jeho a od pravého mluvení mezi bližními ku polepšení; to vše umlkne v něm. Ale že se mluví ve čtení o ďábelství němém, může toho tento rozum vzat býti, když něco zlého a neslušného skryto anebo tajno bývá v jednom nebo ve mnohých; a to může mnoho uškoditi, mlče v tajnosti. Nebo sobě dábel proto osobí člověka tak, a vede jeho k tomu, aby kryl a tajil zlostí některých, aby v nich prospěl daleko k velikým škodám, aby zoufaje se,
Strana 135
135 trval v nich do smrti bez pokání. A těmito příčinami chce býti tajen člověk v zlosti. Nebo proto, že nemíní ostati pro libosť hříchův, nebo pro zisk, nebo pro stuch a pro bázeň, aby nebyl pohaněn, aneb aby něco pro ty hříchy netrpěl. A při těch tajeních škodných běží hříchové smilní, ohyzdní, cizoložstva, frejové, milosti tělesné, zlodějství, kacířství, jichžto tají lidé pro ty věci pověděné a nejdou s nimi na světlo, aby trestáni z nich nebyli a opustiti jich nemusili. Pakli by se kdy zjevovati počali, tehdy nebo zapří nebo výmluvu chytrou ihned k tomu naleznou. A tak ďábel němý má v nich moc prospěšnou sobě a oni jeho přikrývají a tají v sobě, aby bez překážky dokonal v nich zatracení jich. O, co by o tom ďábelství němém mohlo povědíno býti, které se zakrývá, tají a vymlouvá v církvi římské! A co se ovšem zakryti a utajiti každému nemůže ta poběhlosť a odstoupení od Boha a od zákona jeho, máť ďábel v té církvi mnoho prelátův a kněží, aby vymlouvali a bránili bludům jich a hříchův, aby jim neříkali skutkové ďábelští, ale přirození lidské, řád, potřebnosť, obchodové opatrní, církvi svaté prospěšní. Mordéřství a násilí praví, že jest řád rytířský, bez něhož by církev svatá nemohla řádův božských pro- vésti. Svatokupectví, to kacířství největší, jest hodný pokrm dělníkův a péče duší, kteréž v očistci trpí. Rozkoš a prázdnosť kněžská jest pokojný život lidí duchovních. A co pak oděvů má dábel němý, pod nimiž se kryje, jako by tu nebyl, totiž řádů posvátných, chvály boží, rozmnožení odpustkův, let milostivých, poutí, náboženství, posvěcování rozličných, jimiž jest dábel zakryt tak, aby se tu o něm žádný nic zlého nedomníval, by on tu pod těmi oděvy stkvělými byl, ale myslil, že raději Bůh v své slávě odpočívá v takových řádích tu poctivě k jeho chvále uvedených. A aby tu, kdež čert sedí, hltaje duše, naději v Bohu měli a spasení jeho čekali a čerta tu se nelekali, ani jeho na paměť brali. Potom dí čtení: „A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý.“ Totiž ten, kterýž jest tělesnou němotu měl. Takéž i v duchovním dábelství němém bývá, když je vyvrže pán Ježíš z koho, přestaneť v něm němota pliskavá, hltavá, utrhavá, svárlivá a budeť mluviti chválu boží a ty věci kteréž jsou k vzdělání bližních. Ale že všecka moc toho ďábelství němého stojí v kněžství bohatém, svatokupeckém, svodném a nepříkladném, ježto jsou lidu obecnému za jámu a bránu pekelní. Protož můžeť vyvrci pán Ježíš to ďábelství skrze ohlášení své upřímé pravdy v kázaní pravém, anebo jakž bude chtíti ukrátit ramene jich, a tak bude moci němý lid promluvit pravdu o svém bohu a budeť od nich zveleben pán Bůh a ohlášena bude pravda jeho, když vyvrže psy němé, ježto štěkati neumějí, v nichž jsou všickni úrazové lidu božímu položeni a všecky odpornosti Kristovy. I dí dále čtení: „A divili jsou se zástupové a vecechu: „I zdali jest tento syn Davidův?“ Ale zákonníci pravili: Tento nevymítá ďáblův jedině Belzebubem, knížetem ďábelským.““ Různice tehdy znamenitá byla jest o skutky pána Ježíše, zástupové lidu sprostného diví se moci božské v jeho skutcích. A toho nejspíše může býti ta příčina, že jsou mohli míti zvláštní nevinnosť podle své sprostnosti, mimo ony chytré a prolezlé v písmích. Protož jich sprostnosti nevinné mohla se jest slíbiti pravda pána Ježíše a jeho skutkové slavní, mocí božskou činění, že jsou se v nich moci božské podivili, kterak ona dělá takové divy neslýchané od počátka, přikazující mocně ďábelství vyjíti od člověka. Ale zákonníci duchovní, jako nepřátelé zvláštní a úhlavní pána Ježíše, uslyševše, že to o něm zástup mluví a skutky jeho slavné pravě vykládá, 23*
135 trval v nich do smrti bez pokání. A těmito příčinami chce býti tajen člověk v zlosti. Nebo proto, že nemíní ostati pro libosť hříchův, nebo pro zisk, nebo pro stuch a pro bázeň, aby nebyl pohaněn, aneb aby něco pro ty hříchy netrpěl. A při těch tajeních škodných běží hříchové smilní, ohyzdní, cizoložstva, frejové, milosti tělesné, zlodějství, kacířství, jichžto tají lidé pro ty věci pověděné a nejdou s nimi na světlo, aby trestáni z nich nebyli a opustiti jich nemusili. Pakli by se kdy zjevovati počali, tehdy nebo zapří nebo výmluvu chytrou ihned k tomu naleznou. A tak ďábel němý má v nich moc prospěšnou sobě a oni jeho přikrývají a tají v sobě, aby bez překážky dokonal v nich zatracení jich. O, co by o tom ďábelství němém mohlo povědíno býti, které se zakrývá, tají a vymlouvá v církvi římské! A co se ovšem zakryti a utajiti každému nemůže ta poběhlosť a odstoupení od Boha a od zákona jeho, máť ďábel v té církvi mnoho prelátův a kněží, aby vymlouvali a bránili bludům jich a hříchův, aby jim neříkali skutkové ďábelští, ale přirození lidské, řád, potřebnosť, obchodové opatrní, církvi svaté prospěšní. Mordéřství a násilí praví, že jest řád rytířský, bez něhož by církev svatá nemohla řádův božských pro- vésti. Svatokupectví, to kacířství největší, jest hodný pokrm dělníkův a péče duší, kteréž v očistci trpí. Rozkoš a prázdnosť kněžská jest pokojný život lidí duchovních. A co pak oděvů má dábel němý, pod nimiž se kryje, jako by tu nebyl, totiž řádů posvátných, chvály boží, rozmnožení odpustkův, let milostivých, poutí, náboženství, posvěcování rozličných, jimiž jest dábel zakryt tak, aby se tu o něm žádný nic zlého nedomníval, by on tu pod těmi oděvy stkvělými byl, ale myslil, že raději Bůh v své slávě odpočívá v takových řádích tu poctivě k jeho chvále uvedených. A aby tu, kdež čert sedí, hltaje duše, naději v Bohu měli a spasení jeho čekali a čerta tu se nelekali, ani jeho na paměť brali. Potom dí čtení: „A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý.“ Totiž ten, kterýž jest tělesnou němotu měl. Takéž i v duchovním dábelství němém bývá, když je vyvrže pán Ježíš z koho, přestaneť v něm němota pliskavá, hltavá, utrhavá, svárlivá a budeť mluviti chválu boží a ty věci kteréž jsou k vzdělání bližních. Ale že všecka moc toho ďábelství němého stojí v kněžství bohatém, svatokupeckém, svodném a nepříkladném, ježto jsou lidu obecnému za jámu a bránu pekelní. Protož můžeť vyvrci pán Ježíš to ďábelství skrze ohlášení své upřímé pravdy v kázaní pravém, anebo jakž bude chtíti ukrátit ramene jich, a tak bude moci němý lid promluvit pravdu o svém bohu a budeť od nich zveleben pán Bůh a ohlášena bude pravda jeho, když vyvrže psy němé, ježto štěkati neumějí, v nichž jsou všickni úrazové lidu božímu položeni a všecky odpornosti Kristovy. I dí dále čtení: „A divili jsou se zástupové a vecechu: „I zdali jest tento syn Davidův?“ Ale zákonníci pravili: Tento nevymítá ďáblův jedině Belzebubem, knížetem ďábelským.““ Různice tehdy znamenitá byla jest o skutky pána Ježíše, zástupové lidu sprostného diví se moci božské v jeho skutcích. A toho nejspíše může býti ta příčina, že jsou mohli míti zvláštní nevinnosť podle své sprostnosti, mimo ony chytré a prolezlé v písmích. Protož jich sprostnosti nevinné mohla se jest slíbiti pravda pána Ježíše a jeho skutkové slavní, mocí božskou činění, že jsou se v nich moci božské podivili, kterak ona dělá takové divy neslýchané od počátka, přikazující mocně ďábelství vyjíti od člověka. Ale zákonníci duchovní, jako nepřátelé zvláštní a úhlavní pána Ježíše, uslyševše, že to o něm zástup mluví a skutky jeho slavné pravě vykládá, 23*
Strana 136
136 ihned nenávistně jako bláto to zakydli, řkouce: „Tento nevymítá ďáblův jinak, jedno Belzebubem, knížetem ďábelským.“ A to mluvíce zákonníci, žádali jsou ohyzditi pána Ježíše i skutky jeho zástupům tak, aby se oni nic dobrého o něm nedomnívali, jako by on nebyl Mesiáš, ale tovaryš ďáblův. A netoliko takovou zlosť má nenávisť, aby zlými věcmi žádala ohyzditi sobě nemilého, ale i dobré věci jeho lehčí, ujímá, tají jich, za- pírá jich a ve zlé obrací jeho dobré skutky, nemůže-li jich utajiti a zapíříti. Protož kdo může vymluviti v nebezpečenství těchto věcí, kteréž se praví v času nemilosti? Že jsou pak zákonníci, jsouce nenavisti oslepení, skutky Kristovy dáblům přičetli, to jest musilo býti převrácení veliké v rozumu, že oni, čtouce zákon v proroky, v nichž jest jim slíben Kristus a vidouce jeho i skutky jeho slavné Bohu činiti hodné, první pak proti němu po- vstali jsou. Tu jiného nemůžeme říci, jedině tvrdý soud boží na takové lidi, že poznání majíce o Bohu, i nechtí jsou jeho. Protož jest je poddal v převrácený smysl a srdce jich nemoudré zatmělo se jest tu, když světlo světa přišlo, tehdy jsou oni v největší tmu uběhli, temnostem pekelním přičítajíce to světlo. A takovéž protivenství i rouhání děje se i nyní pravdě Kristově od přílišného množství lidu duchovního, od papežův, kardinalův, biskupův, opatův, mistrů, kněží, mnichův, ježto v těle přišlého Krista slavně velebí ústy, ale skutky zapírají a proti pravdě jeho štěkají jako psi nestydatí, kaceřujíce a pálíce dobrý lid pro ní. A vždy se sbírají v rady proti pravdě jeho, myslíce ji zahladiti ze světa. Tu není jiné příčiny, jedině hrozný soud boží na to množství duchovních, ježto Boha nectí, vůle jeho nečiníce; protož jsou dáni v zlý smysl a činí ty věci, kteréž neslušejí. Pravdu, kterouž jsou měli sami kázati a činiti, té brání kázati a činiti jiným. Potom dí čtení: „A on vida myšlení jich, řekl jim: „Každé království samo v sobě rozdělené spustne a dům na dům padne. A poněvadž satan v sobě rozdělen jest, kterak stane království jeho? A že mne pravíte Belzebubem vymítati dábly. Synové však kým vymítají; protož oni soudci vašimi budou.“ Tím podobenstvím brání se pán Ježíš zákonníkům proti tomu narčení, které jsou jemu nenávistně přidali, řka, že toho ďábel nemůže učiniti, aby panství své sám rušil. Nebo ďábel svoren jest jeden s druhým a v zlosti se tvrdí a ustavuje království jeho, když každý z nich jednomyslně hledá, aby nás oslepil, oněměl, ranil, nemoc uvedl, tělo zetřel, umrtvil a do pekla vehnal. Ale proti němu upřímo Kristus, syn boží, život má a ten dělá v těch, kteříž věří v něho a povolují jemu. Nebo jest proto přišel, aby život měli a což jest dábel zkazil, ranil a umrtvil, aby to zase napravil, uléčil a obživil. Království pak Kristovo, již se nyní nazývá církev svatá římská, kteráž by nic jinak, dosti svorná v zlosti byla, když by tolik šíbalství a rot mnichových v sobě neměla a tolik pánův duchovních neužitečných, ježto lid derou a trhají mezi sebou. A toliko klášterův a zákonův, toliko domnění a rozdílův u víře, a všemi těmi domněními táhnou lid od víry a od zákona Kristova. Protož ta církev poběhlá jest od Krista a učiněna jest království a příbytek ďáblův. Ale stránka ta, kteráž by se chtěla Kristu přičísti a jeho království býti, ta jest příliš v sobě rozdělená pro mnohé falešné proroky, ježto s mnohotvárným uměním jsouce, roztrhali jsou lid v roty a mezi tím mnohotvární a soběvolní duchové pronikli jsou srdce mnohých, aby se každý na svou cestu naklonil, po svém rozumu jda, od jiného se děle, jinému nejsa poddán, jinému nevěře, jiného neváže, každý sám se sobě
136 ihned nenávistně jako bláto to zakydli, řkouce: „Tento nevymítá ďáblův jinak, jedno Belzebubem, knížetem ďábelským.“ A to mluvíce zákonníci, žádali jsou ohyzditi pána Ježíše i skutky jeho zástupům tak, aby se oni nic dobrého o něm nedomnívali, jako by on nebyl Mesiáš, ale tovaryš ďáblův. A netoliko takovou zlosť má nenávisť, aby zlými věcmi žádala ohyzditi sobě nemilého, ale i dobré věci jeho lehčí, ujímá, tají jich, za- pírá jich a ve zlé obrací jeho dobré skutky, nemůže-li jich utajiti a zapíříti. Protož kdo může vymluviti v nebezpečenství těchto věcí, kteréž se praví v času nemilosti? Že jsou pak zákonníci, jsouce nenavisti oslepení, skutky Kristovy dáblům přičetli, to jest musilo býti převrácení veliké v rozumu, že oni, čtouce zákon v proroky, v nichž jest jim slíben Kristus a vidouce jeho i skutky jeho slavné Bohu činiti hodné, první pak proti němu po- vstali jsou. Tu jiného nemůžeme říci, jedině tvrdý soud boží na takové lidi, že poznání majíce o Bohu, i nechtí jsou jeho. Protož jest je poddal v převrácený smysl a srdce jich nemoudré zatmělo se jest tu, když světlo světa přišlo, tehdy jsou oni v největší tmu uběhli, temnostem pekelním přičítajíce to světlo. A takovéž protivenství i rouhání děje se i nyní pravdě Kristově od přílišného množství lidu duchovního, od papežův, kardinalův, biskupův, opatův, mistrů, kněží, mnichův, ježto v těle přišlého Krista slavně velebí ústy, ale skutky zapírají a proti pravdě jeho štěkají jako psi nestydatí, kaceřujíce a pálíce dobrý lid pro ní. A vždy se sbírají v rady proti pravdě jeho, myslíce ji zahladiti ze světa. Tu není jiné příčiny, jedině hrozný soud boží na to množství duchovních, ježto Boha nectí, vůle jeho nečiníce; protož jsou dáni v zlý smysl a činí ty věci, kteréž neslušejí. Pravdu, kterouž jsou měli sami kázati a činiti, té brání kázati a činiti jiným. Potom dí čtení: „A on vida myšlení jich, řekl jim: „Každé království samo v sobě rozdělené spustne a dům na dům padne. A poněvadž satan v sobě rozdělen jest, kterak stane království jeho? A že mne pravíte Belzebubem vymítati dábly. Synové však kým vymítají; protož oni soudci vašimi budou.“ Tím podobenstvím brání se pán Ježíš zákonníkům proti tomu narčení, které jsou jemu nenávistně přidali, řka, že toho ďábel nemůže učiniti, aby panství své sám rušil. Nebo ďábel svoren jest jeden s druhým a v zlosti se tvrdí a ustavuje království jeho, když každý z nich jednomyslně hledá, aby nás oslepil, oněměl, ranil, nemoc uvedl, tělo zetřel, umrtvil a do pekla vehnal. Ale proti němu upřímo Kristus, syn boží, život má a ten dělá v těch, kteříž věří v něho a povolují jemu. Nebo jest proto přišel, aby život měli a což jest dábel zkazil, ranil a umrtvil, aby to zase napravil, uléčil a obživil. Království pak Kristovo, již se nyní nazývá církev svatá římská, kteráž by nic jinak, dosti svorná v zlosti byla, když by tolik šíbalství a rot mnichových v sobě neměla a tolik pánův duchovních neužitečných, ježto lid derou a trhají mezi sebou. A toliko klášterův a zákonův, toliko domnění a rozdílův u víře, a všemi těmi domněními táhnou lid od víry a od zákona Kristova. Protož ta církev poběhlá jest od Krista a učiněna jest království a příbytek ďáblův. Ale stránka ta, kteráž by se chtěla Kristu přičísti a jeho království býti, ta jest příliš v sobě rozdělená pro mnohé falešné proroky, ježto s mnohotvárným uměním jsouce, roztrhali jsou lid v roty a mezi tím mnohotvární a soběvolní duchové pronikli jsou srdce mnohých, aby se každý na svou cestu naklonil, po svém rozumu jda, od jiného se děle, jinému nejsa poddán, jinému nevěře, jiného neváže, každý sám se sobě
Strana 137
137 libě a v svém smysle hojen jsa. Protož přílišné poražení, zemdlení, i ze- tření toho lidu jest zevnitř na víře, na ctnostech i na pomoci bratrské. Nebť není bratr bratru pomocen, ale loví jej až k smrti, žádaje jeho pravým lovem učiniti kacíře, a to mnohými důvody naň uvésti, a to pro svá domnění, kteráž za víru má. A z toho bývají zjevní svárové, hanění, utrhání, bojové, mordové a veliká zetření vycházejí. Protož již přílišné zpuštění toho království jest a dům na dům padá, lid proti lidu, člověk proti člověku, aby neměl naděje jeden v druhém, ale podvrácení a oklamání. Tak že jedva samou milostí boží může někdo nalezen býti z toho lidu na cestě spasení, aby utekl těch hříchův, ježto se přemnožily pro zhašení lásky a rozmnožení nenávisti a jiné nemilosti až nad míru a těch učením mnohotvárných s rozšířenými bludy, pro něž by to mohlo býti i volení boží že by byli v bludy zavedeni. Také by mělo býti království Kristovo vlastní, všeliký ten, kdož se nazývá sluha jeho, aby v věm vládl a panoval a příbytek s odpočinutím měl. A toho příbytka u nižádného jiného jinak míti nemůže, leč by jej spravoval mocně zákonem svým. A kdož se jemu tak spravovati nedá, ten nepřipustí jemu královati nad sebou. A zříce k těmto slovům, ježto dí: „Každé království v sobě rozdělené spustne a dům na dům padne.“ Tehdy i to království duchovní, jsouc rozdělené, musí býti zpuštěno. I bývá to království tímto rozděleno, když někdo chce býti stránkou Kristův a stránkou svůj a tohoto světa. A to musí býti muž dvojího úmysla, ne- ustavičný na všech cestách svých. Což jeden čas ustaví, podle Krista stoje, to druhý čas sboří, přiměřeje se k světu milostí, přízní, tovaryšstvem, zapletením oním i oním v jeho tenata pilnostmi světu pomocnými, při- rovnáním k němu ve mnohých věcech. Takový se nelíbí pánu Kristu a zhyne to království, dvoje věci odporné sobě maje, ježto jedny druhé ruší. Potom dí čtení: „Vymítám-li já v Belzebubu ďábly, synové vaši v kom vymítají, protož oni soudci vaši budou.“ To jest, poněvadž mě tupíte jako ďábelníka, co tehdy díte o synech vašich, kterak oni ďábly vymítají a čí mocí Protož oni budou proti vám na svědectví k soudu postaveni pro vaši nevděčnosť a rouhání. Nebo jsem já přišel pro vaše spasení, a vy jste mne nepřijali a tupíte mne. A netoliko pro mne obtíženi soudem budete, ale i pro mé učedlníky, kteříž jsou ve jméno mé veliké a božské skutky činili před vašima rukama, abyste vidouce to, věřili a spaseni byli. Ale vy to vše potupíce, ze všeho soud hrozný na se hromáždíte. Takéž i nynější lid zoufalý činí, kterýž mnohá napomínání maje a dobrodiní božská přijímaje neleká se zanedbati a potupiti dobrot jeho a soud těžký pro nevděčnosť na se hromážditi. I dí dále pán Kristus: „Pakli já vymítám prstem božím ďábly, jistě přišlo jest mezi vás království boží. To jest zaslíbení boží naplněno jest, které jest skrze Mojžíše a mnohé proroky sliboval, že má přijíti spasitel tohoto světa a všecky nemoci lidské má léčiti, ďábelství vymítati a spasení věčné přivésti všem věřícím a v království nebeské je uvésti. Potom dí čtení: „Když silný oděnec ostříhá símě své, u pokoji jsou všecky věci, kterýmiž vládne. Pakli silnější nad něho přijda, přemůže jeho, všecka odění jeho odejme, v kteréž jest doufal, a loupež joho roz- dělí.“ Tou řečí chce nám pán Ježíš dáti rozum, že ďábel jest ten silný oděnec, ostříhaje syny loupežemi dobyté i těch věcí, kterýchž jest loupežemi nahromaždil, totižto světa tohoto, neb lidu mnohého, kterýž jemu v po- slušenství poddán jest anebo jednoho člověka, jehož v sobě jest v moc osobil a v to ve vše kříže a loupežem ve víře, nebo i svět i každý člověk
137 libě a v svém smysle hojen jsa. Protož přílišné poražení, zemdlení, i ze- tření toho lidu jest zevnitř na víře, na ctnostech i na pomoci bratrské. Nebť není bratr bratru pomocen, ale loví jej až k smrti, žádaje jeho pravým lovem učiniti kacíře, a to mnohými důvody naň uvésti, a to pro svá domnění, kteráž za víru má. A z toho bývají zjevní svárové, hanění, utrhání, bojové, mordové a veliká zetření vycházejí. Protož již přílišné zpuštění toho království jest a dům na dům padá, lid proti lidu, člověk proti člověku, aby neměl naděje jeden v druhém, ale podvrácení a oklamání. Tak že jedva samou milostí boží může někdo nalezen býti z toho lidu na cestě spasení, aby utekl těch hříchův, ježto se přemnožily pro zhašení lásky a rozmnožení nenávisti a jiné nemilosti až nad míru a těch učením mnohotvárných s rozšířenými bludy, pro něž by to mohlo býti i volení boží že by byli v bludy zavedeni. Také by mělo býti království Kristovo vlastní, všeliký ten, kdož se nazývá sluha jeho, aby v věm vládl a panoval a příbytek s odpočinutím měl. A toho příbytka u nižádného jiného jinak míti nemůže, leč by jej spravoval mocně zákonem svým. A kdož se jemu tak spravovati nedá, ten nepřipustí jemu královati nad sebou. A zříce k těmto slovům, ježto dí: „Každé království v sobě rozdělené spustne a dům na dům padne.“ Tehdy i to království duchovní, jsouc rozdělené, musí býti zpuštěno. I bývá to království tímto rozděleno, když někdo chce býti stránkou Kristův a stránkou svůj a tohoto světa. A to musí býti muž dvojího úmysla, ne- ustavičný na všech cestách svých. Což jeden čas ustaví, podle Krista stoje, to druhý čas sboří, přiměřeje se k světu milostí, přízní, tovaryšstvem, zapletením oním i oním v jeho tenata pilnostmi světu pomocnými, při- rovnáním k němu ve mnohých věcech. Takový se nelíbí pánu Kristu a zhyne to království, dvoje věci odporné sobě maje, ježto jedny druhé ruší. Potom dí čtení: „Vymítám-li já v Belzebubu ďábly, synové vaši v kom vymítají, protož oni soudci vaši budou.“ To jest, poněvadž mě tupíte jako ďábelníka, co tehdy díte o synech vašich, kterak oni ďábly vymítají a čí mocí Protož oni budou proti vám na svědectví k soudu postaveni pro vaši nevděčnosť a rouhání. Nebo jsem já přišel pro vaše spasení, a vy jste mne nepřijali a tupíte mne. A netoliko pro mne obtíženi soudem budete, ale i pro mé učedlníky, kteříž jsou ve jméno mé veliké a božské skutky činili před vašima rukama, abyste vidouce to, věřili a spaseni byli. Ale vy to vše potupíce, ze všeho soud hrozný na se hromáždíte. Takéž i nynější lid zoufalý činí, kterýž mnohá napomínání maje a dobrodiní božská přijímaje neleká se zanedbati a potupiti dobrot jeho a soud těžký pro nevděčnosť na se hromážditi. I dí dále pán Kristus: „Pakli já vymítám prstem božím ďábly, jistě přišlo jest mezi vás království boží. To jest zaslíbení boží naplněno jest, které jest skrze Mojžíše a mnohé proroky sliboval, že má přijíti spasitel tohoto světa a všecky nemoci lidské má léčiti, ďábelství vymítati a spasení věčné přivésti všem věřícím a v království nebeské je uvésti. Potom dí čtení: „Když silný oděnec ostříhá símě své, u pokoji jsou všecky věci, kterýmiž vládne. Pakli silnější nad něho přijda, přemůže jeho, všecka odění jeho odejme, v kteréž jest doufal, a loupež joho roz- dělí.“ Tou řečí chce nám pán Ježíš dáti rozum, že ďábel jest ten silný oděnec, ostříhaje syny loupežemi dobyté i těch věcí, kterýchž jest loupežemi nahromaždil, totižto světa tohoto, neb lidu mnohého, kterýž jemu v po- slušenství poddán jest anebo jednoho člověka, jehož v sobě jest v moc osobil a v to ve vše kříže a loupežem ve víře, nebo i svět i každý člověk
Strana 138
138 stvoření boží jest. Ale nejvíce toho hledí, aby mnohý lid sobě osobil skrze hlavní lidi, krále, knížata, pány a skrze vysoké preláty a učené lidi, aby skrze jich zlá poslušenství a nepravé učení všecko množství poddaných získal a učinil sobě z nich dům A tím činem všeliký lid, ježto v něm Boha není, jest síň nebo dům ďáblův, a on vždy hledí toho, aby pokojně bez překážky odpočíval, střeha toho domu. Ale oděnec silnější jest pán Ježíš, kterýž jest přišel na něho a pře- mohl jeho a odjal mu odění i ty loupeže, v které se jest uvázal křivě, obloupiv Boha z jeho vlastního stvoření. A nejprve počal tělesně na těch, kteří jsou byli dáblem posedeni a nouzi tělesnou a rány od nich trpěli, ty jest sprostil božskou mocí od nich, jako teď tohoto slepého a němého. Ale naposledy za odění nejsilnější proti ďáblu i všemu odění jeho a moci nemoc těla svého položiv a zjevně nad ním skrze smrť zvítěziv, moc jeho odjav i loupež, kterýž držel v žaláři pekelném. Ale toliko v těch jemu moc odjal, kteříž uvěří ve jméno jeho a budou umyti od hříchův svých v jeho krvi, kteříž konečně zůstanou v učení jeho. Protož musí taký, kdož chce míti užitek vítězství Kristova nad ďáblem, sám také přemoci ďábla v tom, kdež jej chce v hříchy zavésti. Potom dí čtení: „Kdož není se mnou, proti mně jest, a kdož ne- sbírá se mnou, rozptylujeť.“ Tu vždy ještě pán Ježíš odpírá zákonníkům o tom naučení, kteréž jsou jemu z nenávisti přidávali, že by on byl tovaryš ďáblův a ukazuje dílo dáblovo, totižto raniti nemocí, slepotou i smrtí. A že nejsa se mnou v dobrotě, ani v moci, nic dobrého se mnou nedělá. A já také nejsa s ním v nižádné zlé lsti, nic zlého s ním nedělám; protož on úplně jest proti mně a já proti němu. On kazí mé dobré dílo a já jeho zlé ruším a opravují jeho zkažení na všem díle. Můžeme i takto vzíti ta slova páně: „Kdož není se mnou, proti mně jest.“ Někdy tak prostě ďábel úmyslem zlým stojí proti Kristu člověk nepravý. A někteří jsou s Kristem stránkami některých spravedlností svrchních, ale srdcem a pravým milováním nejsou s ním. Milují svět a přízeň na světě i jiné věci Kristu odporné. Protož když kdo srdcem celým není s Kristem, jest proti němu, ač pak i ty stránky má s ním. Ale kdož celé srdce má s Kristem, pokudž je může všudy všecko sebrati k němu, tehdy ještě mnoho nemocí Kristu protivných ostává na těch lidech; ale ty on trpí na nich, ježto oni jim úplně vlásti nemohou, ty on jim odpouští, maje lítosť na jich nemocmi. Ještě v těchto slovích páně jest pře mistrův o jich ustaveních a zákoních, že je chtí zvýšiti, aby byly zákonu Kristovu rovni a tak užitečni jedině tím, že nejsou proti zákonu Kristovu. A to by musilo tak pravé býti, což oni v těch moudrostech skládají, že jsou jich zákonové úplné též moci a dostatečnosti, jako zákon Kristův, a tak by nebyli proti němu, ale s ním. A jestli to tak, tehdy není jeden davatel zákona, ale mnozí. Co jest těch papežův a biskupův, ježto jsou zvláštní zákony ustavovali? Všichni jsou davatelé zákonův Kristu podobných. Ale že to není pravda. Neb dí svatý Jakub, že jest jeden davatel zákona a soudce. A o tom jest řekl Bůh otec: „Toť jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo; jeho poslouchejte.“ Protož z těch písem známo jest, že, poněvadž Kristus Bůh a člověk, jeden ustavitel zákona jest, tehdy potom mnozí ustavitelé rozmnožených zákonův nepošli jsou z vůle boží, tak nejsou s ním. Protož kdo by chtěl aneb mohl na to pohleděti, netoliko by neřekl, že nejsou proti zákonu Kristovu, ale zpět by musil říci, že jest taková cesta musila v ďáblu nalezena býti, ježto by pro ní mohli lidé tak zákon boží od sebe
138 stvoření boží jest. Ale nejvíce toho hledí, aby mnohý lid sobě osobil skrze hlavní lidi, krále, knížata, pány a skrze vysoké preláty a učené lidi, aby skrze jich zlá poslušenství a nepravé učení všecko množství poddaných získal a učinil sobě z nich dům A tím činem všeliký lid, ježto v něm Boha není, jest síň nebo dům ďáblův, a on vždy hledí toho, aby pokojně bez překážky odpočíval, střeha toho domu. Ale oděnec silnější jest pán Ježíš, kterýž jest přišel na něho a pře- mohl jeho a odjal mu odění i ty loupeže, v které se jest uvázal křivě, obloupiv Boha z jeho vlastního stvoření. A nejprve počal tělesně na těch, kteří jsou byli dáblem posedeni a nouzi tělesnou a rány od nich trpěli, ty jest sprostil božskou mocí od nich, jako teď tohoto slepého a němého. Ale naposledy za odění nejsilnější proti ďáblu i všemu odění jeho a moci nemoc těla svého položiv a zjevně nad ním skrze smrť zvítěziv, moc jeho odjav i loupež, kterýž držel v žaláři pekelném. Ale toliko v těch jemu moc odjal, kteříž uvěří ve jméno jeho a budou umyti od hříchův svých v jeho krvi, kteříž konečně zůstanou v učení jeho. Protož musí taký, kdož chce míti užitek vítězství Kristova nad ďáblem, sám také přemoci ďábla v tom, kdež jej chce v hříchy zavésti. Potom dí čtení: „Kdož není se mnou, proti mně jest, a kdož ne- sbírá se mnou, rozptylujeť.“ Tu vždy ještě pán Ježíš odpírá zákonníkům o tom naučení, kteréž jsou jemu z nenávisti přidávali, že by on byl tovaryš ďáblův a ukazuje dílo dáblovo, totižto raniti nemocí, slepotou i smrtí. A že nejsa se mnou v dobrotě, ani v moci, nic dobrého se mnou nedělá. A já také nejsa s ním v nižádné zlé lsti, nic zlého s ním nedělám; protož on úplně jest proti mně a já proti němu. On kazí mé dobré dílo a já jeho zlé ruším a opravují jeho zkažení na všem díle. Můžeme i takto vzíti ta slova páně: „Kdož není se mnou, proti mně jest.“ Někdy tak prostě ďábel úmyslem zlým stojí proti Kristu člověk nepravý. A někteří jsou s Kristem stránkami některých spravedlností svrchních, ale srdcem a pravým milováním nejsou s ním. Milují svět a přízeň na světě i jiné věci Kristu odporné. Protož když kdo srdcem celým není s Kristem, jest proti němu, ač pak i ty stránky má s ním. Ale kdož celé srdce má s Kristem, pokudž je může všudy všecko sebrati k němu, tehdy ještě mnoho nemocí Kristu protivných ostává na těch lidech; ale ty on trpí na nich, ježto oni jim úplně vlásti nemohou, ty on jim odpouští, maje lítosť na jich nemocmi. Ještě v těchto slovích páně jest pře mistrův o jich ustaveních a zákoních, že je chtí zvýšiti, aby byly zákonu Kristovu rovni a tak užitečni jedině tím, že nejsou proti zákonu Kristovu. A to by musilo tak pravé býti, což oni v těch moudrostech skládají, že jsou jich zákonové úplné též moci a dostatečnosti, jako zákon Kristův, a tak by nebyli proti němu, ale s ním. A jestli to tak, tehdy není jeden davatel zákona, ale mnozí. Co jest těch papežův a biskupův, ježto jsou zvláštní zákony ustavovali? Všichni jsou davatelé zákonův Kristu podobných. Ale že to není pravda. Neb dí svatý Jakub, že jest jeden davatel zákona a soudce. A o tom jest řekl Bůh otec: „Toť jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo; jeho poslouchejte.“ Protož z těch písem známo jest, že, poněvadž Kristus Bůh a člověk, jeden ustavitel zákona jest, tehdy potom mnozí ustavitelé rozmnožených zákonův nepošli jsou z vůle boží, tak nejsou s ním. Protož kdo by chtěl aneb mohl na to pohleděti, netoliko by neřekl, že nejsou proti zákonu Kristovu, ale zpět by musil říci, že jest taková cesta musila v ďáblu nalezena býti, ježto by pro ní mohli lidé tak zákon boží od sebe
Strana 139
139 odvrci a jeho zapomenouti a v tak přílišnou nerozumnosť upadnouti, jako skrze ty zákony posvátné a slávou velikou ozdobené upadli jsou. Protož zůstavše v těch zákoních hříšníci tohoto světa, vzali jsou všecku smělosť přestupovati zákon boží a štěkati proti němu, jako psi nestydatí. Nebo milujíce tento svět a stojíce v jeho běhu bolestném, hledají k tomu zprávy zákonův lidských, neb ji v zákoně Kristově nemohou nalézti. Neb zákon boží nezpravuje svárův, mordův, bojů, loupeží, násilí, pýchy, lakomství, soudů i všech rozdílův tohoto světa; neb ty všecky věci za blud odsuzuje a odvodí od nich ty, kdož se dají odvésti. A k tomu ke všemu hříšníci mají zprávy v zákoních císařských, zemských i v právích městských. Takéž církev římská, nemohouc pýchy své veliké, svatokupectví, rozkoší a panování pohanského zpravovati zákonem Kristovým, i má k tomu ustavení zákonův svých, práva duchovní, dekrety, dekretály, klementiny a mnohé doktory, ježto schvalují oděvy mrzkosti její a zakrývají mnohé její šeredství. O druhé straně této řeči dí spasitel: „A kdož nesbírá se mnou, ten rozptyluje.“ Nejprve ďábel s nim nesbírá v jednotu, v lásku, v svornosť a v pokoj. Ale vše na různo děle a trhaje, jiné srdce v každém hledí ustaviti, aby se nadýmali jedni proti druhým a líbil se sobě každý nad jiné, ponižuje jiných, jich neváže. A tak ďábel všecko rozptyluje na různo, všecky obzvláště snadně zlapá, jako z boje poběhlé, ježto žádný druhému nemůže pomoci; toť jsou jeho díla odporná pánu Ježíšovi, kterýž proti tomu množství věřících činí jednoho srdce a jednoho ducha a vede je k tomu, aby dokonalí byli v jednotě, v svornosti u víře a v milování. A jakož dábel na různo rozptyluje, takéž i ten, kdož s ďáblem drží, jeho v tom následuje a hledaje roty rozsévati a snášeti k rozdělení a k uhašení milosti mezi bratřími. Ale kdož jest sám spojen s Kristem u víře a v jednom duchu, ten také může s nim sbírati v týž duch, aby jedno v Kristu mnozí byli. Ale neníť tato řeč o těch šíbalstvích, kteréž sobě k užitku kněží nynější hledí uvésti, aby měli lid svorný v témž smysle, v kterémž jest je kněz nasolil, aby se netrhali různo v tom, což jim on za víru ukládá v jich srdce. A z toho aby bylo toliko jest kněží, toliko rozdílův u víře. Protož tu pán Ježíš dí: „Kdož se mnou nesbírá v touž víru, ten rozptyluje.“ Neboť jsou jednoty shromážděné v lidech, ne v duchu Kristova, ale ze zámysla lidského toliko tělesnými příčinami spletené, ale tak, aby s tou jednotou každý byl svůj se vším, čímž vládne a jiným sebe udával k té jednotě, pokudž chce a jiní jemu též zase a mezi tím každý druhého spatřuje a viny jeho. Protož ztrhaná jest ta jednota a čert může v ní vkročiti, kudy chce, jako mezi lidi tělesné, ježto v nich není smysla, ani moci duchovní. Protož mnohoť jest řečeno: „Kdož se mnou nesbírá,“ neb mnozí mohou sběrati, ale ne s ním. Neb i Kristův duch cizí také by rád odpočinul v nějaké shromážděné jednotě, aby ji zisk tělesný měl a může tu jednotu shromážditi slovy Kristovými, ale sebe tu ustaviti žádá a prvním v ní býti, jakož i v tom šejdířství mnichovská i jiná k tomu podobná stojí. Může také sběrati s Kristem skrze pilné snaženství dobrých skutků, dokavadž živ jest, nebo potom ani rozum, ani skutek, ani čas dán bude. A kdož tak užitečně s Kristem nesbírá, ten rozptyluje všecko, nebo se neshledá s ničímž v den smrti své. Ač jest pak mnoho na světě zboží nahromáždil, panování velikého dosáhl, cti a chvály mnoho měl, rozkošný život k vůli své získal a mnohé pod se probil a co by mohlo pomyšleno
139 odvrci a jeho zapomenouti a v tak přílišnou nerozumnosť upadnouti, jako skrze ty zákony posvátné a slávou velikou ozdobené upadli jsou. Protož zůstavše v těch zákoních hříšníci tohoto světa, vzali jsou všecku smělosť přestupovati zákon boží a štěkati proti němu, jako psi nestydatí. Nebo milujíce tento svět a stojíce v jeho běhu bolestném, hledají k tomu zprávy zákonův lidských, neb ji v zákoně Kristově nemohou nalézti. Neb zákon boží nezpravuje svárův, mordův, bojů, loupeží, násilí, pýchy, lakomství, soudů i všech rozdílův tohoto světa; neb ty všecky věci za blud odsuzuje a odvodí od nich ty, kdož se dají odvésti. A k tomu ke všemu hříšníci mají zprávy v zákoních císařských, zemských i v právích městských. Takéž církev římská, nemohouc pýchy své veliké, svatokupectví, rozkoší a panování pohanského zpravovati zákonem Kristovým, i má k tomu ustavení zákonův svých, práva duchovní, dekrety, dekretály, klementiny a mnohé doktory, ježto schvalují oděvy mrzkosti její a zakrývají mnohé její šeredství. O druhé straně této řeči dí spasitel: „A kdož nesbírá se mnou, ten rozptyluje.“ Nejprve ďábel s nim nesbírá v jednotu, v lásku, v svornosť a v pokoj. Ale vše na různo děle a trhaje, jiné srdce v každém hledí ustaviti, aby se nadýmali jedni proti druhým a líbil se sobě každý nad jiné, ponižuje jiných, jich neváže. A tak ďábel všecko rozptyluje na různo, všecky obzvláště snadně zlapá, jako z boje poběhlé, ježto žádný druhému nemůže pomoci; toť jsou jeho díla odporná pánu Ježíšovi, kterýž proti tomu množství věřících činí jednoho srdce a jednoho ducha a vede je k tomu, aby dokonalí byli v jednotě, v svornosti u víře a v milování. A jakož dábel na různo rozptyluje, takéž i ten, kdož s ďáblem drží, jeho v tom následuje a hledaje roty rozsévati a snášeti k rozdělení a k uhašení milosti mezi bratřími. Ale kdož jest sám spojen s Kristem u víře a v jednom duchu, ten také může s nim sbírati v týž duch, aby jedno v Kristu mnozí byli. Ale neníť tato řeč o těch šíbalstvích, kteréž sobě k užitku kněží nynější hledí uvésti, aby měli lid svorný v témž smysle, v kterémž jest je kněz nasolil, aby se netrhali různo v tom, což jim on za víru ukládá v jich srdce. A z toho aby bylo toliko jest kněží, toliko rozdílův u víře. Protož tu pán Ježíš dí: „Kdož se mnou nesbírá v touž víru, ten rozptyluje.“ Neboť jsou jednoty shromážděné v lidech, ne v duchu Kristova, ale ze zámysla lidského toliko tělesnými příčinami spletené, ale tak, aby s tou jednotou každý byl svůj se vším, čímž vládne a jiným sebe udával k té jednotě, pokudž chce a jiní jemu též zase a mezi tím každý druhého spatřuje a viny jeho. Protož ztrhaná jest ta jednota a čert může v ní vkročiti, kudy chce, jako mezi lidi tělesné, ježto v nich není smysla, ani moci duchovní. Protož mnohoť jest řečeno: „Kdož se mnou nesbírá,“ neb mnozí mohou sběrati, ale ne s ním. Neb i Kristův duch cizí také by rád odpočinul v nějaké shromážděné jednotě, aby ji zisk tělesný měl a může tu jednotu shromážditi slovy Kristovými, ale sebe tu ustaviti žádá a prvním v ní býti, jakož i v tom šejdířství mnichovská i jiná k tomu podobná stojí. Může také sběrati s Kristem skrze pilné snaženství dobrých skutků, dokavadž živ jest, nebo potom ani rozum, ani skutek, ani čas dán bude. A kdož tak užitečně s Kristem nesbírá, ten rozptyluje všecko, nebo se neshledá s ničímž v den smrti své. Ač jest pak mnoho na světě zboží nahromáždil, panování velikého dosáhl, cti a chvály mnoho měl, rozkošný život k vůli své získal a mnohé pod se probil a co by mohlo pomyšleno
Strana 140
140 býti k vůli jeho libého, že by to vše k svému utěšení měl, všecko to smrť odejme a rozptýleno bude, že jemu ze všeho nic jiného neostane, jedno zkáza, utěšení, hřích a za něj peklo. Ještě jest dlužen člověk sbírati srdce ku pokoji, k milování a k celosti, aby skrze mnohá rozptýlení neztratil jeho, pustě je od sebe skrze mnohé vylití v marné mluvení, skrze marná utěšení, přichýlení přízni přátelské. Protož kdož v sobě neumí srdce sebrati v jedné věci pravé a držeti je spolu, tenť mnoho rozptyluje té moci duchovní a vnitřní. A co od Boha daných darův, milostí, časův užitečných rozptýlí, ježto by všecko měl sběrati se pánem Ježíšem. Protož co kterak rozptylují a tratí, ne- mohou těch škod duchovních znamenati, ani se pro ně rmutiti, dokudž pravé světlo vnitřní a život boží nepříjde, kdy v ní chodí a nečijí. Potom dí čtení: „A když duch nečistý vyjde z člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí. A nenalezna dí: »Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel“; a když přijde, nalezne jej chvoštišti umetený a okrášlený. I jde a přijme jiných sedm duchův horších sebe, a vejdouce, přebývají tam; a jsou poslední věcí člověka toho horší nežli první.“ V těch slovích oznamuje pán Ježíš, že ten duch nečistý jest dábel Bohu, pravé, svrchované čistotě odporný. Neb jest upadl v zlosť a obalil se v nečistotu odpornou jeho svrchované dobrotě a pravdě a pozdvihl se proti němu, maje v nenávisti všecko, což Bůh miluje, a ruší všecko, což Bůh ustavuje. Protož jest Bohu tak nečistý a mrzký, více než nám mohou býti mrzké které nečistoty mrch, pro své odstoupení pyšné a pro své dílo nenávistné, kteréž vždy dělá v synech nevěrných. Neb i proto jest zvláště nečistý, že jest znečistil sebou všecko pokolení lidské a vždy na ně uvodí svou nečistotu a činí je Bohu tak mrzké, jako je sám, veda je v přestoupení, v němž sám stojí. Protož pravé jest, co svatý Jan dí: „Kdož činí hřích, z ďábla jest, neb s jeho radou duch nečistý jeho v se béře. A konaje hřích, s ďábla se rodí a jest ďábel pro zlosť, kterouž jest na se z ďábla vzal. Protož dábel od počátku hřeší, neb skrze něho jsou všickni hříchové všech těch, kteří jsou od počátka hřešili. Zdá se pak některým z těch slov Kristových tento rozum vzíti, že na počátku víry křesťanské skrze kázaní apoštolské byl jest vyšel duch nečistý z lidu mnohého, pohanského i židovského, ježto uvěřivše čtení, odstoupili jsou od model i od jiných bludův a zlostí a byli jsou jako čistý dům boží, činíce vůli jeho podle naučení čtení. Ale v prodlení času, když jsou praví učitelé a kazatelé, apoštolé zemřeli a učení pravé pře- stalo a křivé jako koukol rozmnožilo se falešnými kazateli v času spasení lidského. Tehdy ten duch nečistý opět se jest vrátil v ten dům se sedmi ďábly horšími, než jest sám. Neboť hříchy těžké mnohotvárné uvedl jest v ten lid pokrytstvím vymyšleným a neslýchaným prve na světě, Bohem je zodívav. Protož nad ony hříchy pohanské v těžký jest zavedl poslední kresťany. Neb první oni v slepotě a nevědomí skrze modly a jiné příčiny sobě blízké hřešili jsou. Ale tento lid nemůže se již takovým nevědomím vymlouvati, přijav již mnoho účastností božských a mnohých milostí, kterýchž zasloužil Kristus, syn boží, lidu svému dlouhou svou prací a těžkou smrtí. Protož ten lid to všecko potupuje dobrodinství svou ne- vděčností a hříchy těžké na to činí, opět znovu syna božího křižuje po- tupněji nežli pohané, skrze Boha a milosti jeho hřeše, a nevděčnosť jemu ukazuje. Ale ještě jest podobné ku pravdě vzíti tuto řeč pána Ježíše o tom lidu, k němuž jest ji obrátil. A potom na ty, kteříž by nejblíže byli po-
140 býti k vůli jeho libého, že by to vše k svému utěšení měl, všecko to smrť odejme a rozptýleno bude, že jemu ze všeho nic jiného neostane, jedno zkáza, utěšení, hřích a za něj peklo. Ještě jest dlužen člověk sbírati srdce ku pokoji, k milování a k celosti, aby skrze mnohá rozptýlení neztratil jeho, pustě je od sebe skrze mnohé vylití v marné mluvení, skrze marná utěšení, přichýlení přízni přátelské. Protož kdož v sobě neumí srdce sebrati v jedné věci pravé a držeti je spolu, tenť mnoho rozptyluje té moci duchovní a vnitřní. A co od Boha daných darův, milostí, časův užitečných rozptýlí, ježto by všecko měl sběrati se pánem Ježíšem. Protož co kterak rozptylují a tratí, ne- mohou těch škod duchovních znamenati, ani se pro ně rmutiti, dokudž pravé světlo vnitřní a život boží nepříjde, kdy v ní chodí a nečijí. Potom dí čtení: „A když duch nečistý vyjde z člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí. A nenalezna dí: »Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel“; a když přijde, nalezne jej chvoštišti umetený a okrášlený. I jde a přijme jiných sedm duchův horších sebe, a vejdouce, přebývají tam; a jsou poslední věcí člověka toho horší nežli první.“ V těch slovích oznamuje pán Ježíš, že ten duch nečistý jest dábel Bohu, pravé, svrchované čistotě odporný. Neb jest upadl v zlosť a obalil se v nečistotu odpornou jeho svrchované dobrotě a pravdě a pozdvihl se proti němu, maje v nenávisti všecko, což Bůh miluje, a ruší všecko, což Bůh ustavuje. Protož jest Bohu tak nečistý a mrzký, více než nám mohou býti mrzké které nečistoty mrch, pro své odstoupení pyšné a pro své dílo nenávistné, kteréž vždy dělá v synech nevěrných. Neb i proto jest zvláště nečistý, že jest znečistil sebou všecko pokolení lidské a vždy na ně uvodí svou nečistotu a činí je Bohu tak mrzké, jako je sám, veda je v přestoupení, v němž sám stojí. Protož pravé jest, co svatý Jan dí: „Kdož činí hřích, z ďábla jest, neb s jeho radou duch nečistý jeho v se béře. A konaje hřích, s ďábla se rodí a jest ďábel pro zlosť, kterouž jest na se z ďábla vzal. Protož dábel od počátku hřeší, neb skrze něho jsou všickni hříchové všech těch, kteří jsou od počátka hřešili. Zdá se pak některým z těch slov Kristových tento rozum vzíti, že na počátku víry křesťanské skrze kázaní apoštolské byl jest vyšel duch nečistý z lidu mnohého, pohanského i židovského, ježto uvěřivše čtení, odstoupili jsou od model i od jiných bludův a zlostí a byli jsou jako čistý dům boží, činíce vůli jeho podle naučení čtení. Ale v prodlení času, když jsou praví učitelé a kazatelé, apoštolé zemřeli a učení pravé pře- stalo a křivé jako koukol rozmnožilo se falešnými kazateli v času spasení lidského. Tehdy ten duch nečistý opět se jest vrátil v ten dům se sedmi ďábly horšími, než jest sám. Neboť hříchy těžké mnohotvárné uvedl jest v ten lid pokrytstvím vymyšleným a neslýchaným prve na světě, Bohem je zodívav. Protož nad ony hříchy pohanské v těžký jest zavedl poslední kresťany. Neb první oni v slepotě a nevědomí skrze modly a jiné příčiny sobě blízké hřešili jsou. Ale tento lid nemůže se již takovým nevědomím vymlouvati, přijav již mnoho účastností božských a mnohých milostí, kterýchž zasloužil Kristus, syn boží, lidu svému dlouhou svou prací a těžkou smrtí. Protož ten lid to všecko potupuje dobrodinství svou ne- vděčností a hříchy těžké na to činí, opět znovu syna božího křižuje po- tupněji nežli pohané, skrze Boha a milosti jeho hřeše, a nevděčnosť jemu ukazuje. Ale ještě jest podobné ku pravdě vzíti tuto řeč pána Ježíše o tom lidu, k němuž jest ji obrátil. A potom na ty, kteříž by nejblíže byli po-
Strana 141
141 dobni jemu v hříších a v témž bludu a duchu odporném. A že bezpochyby ze slov čtení poznati můžeme, že jest tu řeč mluvil o těch zákonnících, kteříž jsou jemu přidali to, že Belzebubem, knížetem ďábelským vymítá ďábly. A vymluviv jim mnohé řeči tvrdé, i tuto řeč o duchu nečistém, že se sedmi ďábly horšími vejde v dům, z kteréhož jest vyšel. I dí jim: „Takť bude pokolení tomuto nejhoršímu.“ To pokolení nejhorší byli jsou ti jistí zákonníci, horší nežli pohané a horší než židé, zjevní hříšníci, protivnější Bohu a škodnější pravdě i spasení lidskému k většímu pádu a oklamání. Majíce zevnitř život posvátný a okrášlený spravedlnostmi mylnými a jsouc jako hrobové zbílení k oku lidem, ale uvnitř plni loupeže, pokrytství i vší nepravosti. A všecky skutky své činíce proto, aby vidíni byli od lidí jako dobří a aby za to chválu od nich měli. A nade všecky jich hříchy, kteréž o nich syn boží vypravuje, ten jsou měli nejhorší, že spasitele světa, o jehožto příští mluvili jsou všichni proroci a radovali se jemu, toho jsou oni nenáviděli a lidu hyzdili, a potom jej na smrť při- pravili, protož jsou nejhorší pokolení nade všecky zlé lidi. Ale co jest o těch zákonnících židovských mluviti, však jest jich pod věrou Kristovou mnohem více tak zlých nebo horších s těmi nejtěžšími hříchy duchovními, ježto jsou všeliká rouhání proti duchu svatému. Tělesní hříchové, ti jsou již zjevní na nich. A co pokrytství, v němž stojí hříchové duchovní, kacířství mnoha, tak rouhání Bohu. A již není říci, když vyjde duch ne- čistý, ale vcházeje nejprve člověk mladý mezi ně, bude ihned poseden kvasem pokrytství jich a znovu obrácený od nich, učiněn bude dvakrát větší pekelník od nich, než ti zastaralí preláti, spolu nenávistní a úhlavní nepřátelé pravdy Kristovy i všech následovníkův jeho zrádce. Protož není tuto říci, že by kam čert od těch vycházel, kteréž z počátku kam uvede, když sobě z nich dům k bydlení připraví. A toho všudy báti se jest, kdež pokrytci pod jménem pokání a mylné spravedlnosti stojí na odivu k oklamání lidem, aby někteří myslíce některá pokání s nimi činiti, prve se naplnili jedu pokrytství jich a zkažení takového, ježto nebudou moci pravdou ani příkladem spravedlivých opraveni býti, když pohoršíce se naposledy, plinou na to náboženství, řkouce: „Pravíť jsou zlosynové po- krytí, neníť nižádného dobrého mezi nimi;“ již prokvétají taková slova. Protož když se již pohorší takoví, neníť dáblu již potřebné nikam, pro- cházíť se v nich, radějíť podělá sobě v hod těch srdcí, buď že pokrytými pohrzejíce, v svět půjdou, buď s nimi vstanou, nebudou na škodu ďáblu. Ale hledíce k slovům Páně, vždy jest to pravé, že jest od některých vyšel duch nečistý některak, že může řečeno býti, že jest vyšel. A od některých může právě vyjíti, pokáním jsa vyhnán, že jsou při nejmenším tělesných hříchův ponechavše, pokání svrchní na se vzali a s ďáblem tím pokáním se rozešli, jakožto za příměřím; ale vyšed ven, chodí po místech suchých, hledaje sobě odpočinutí a nenalezne jeho atd. Místa suchá mohou rozumína býti lidé nevěrní, buďto pohané neb hříšní křesťané, nebo jinak lidé oddělení věrou a milostí od Boha, v nichžto není vláhy Ducha svatého kterýžto nestojí na kořenu Kristovi, z něhož by měl duchovní život jich živnosť bráti a ovoce spravedlnosti nésti. A těch míst suchých mnoho jest, ježto se po nich ďábel toulá, hledaje odpočinutí a nemůže odpočinouti v nich, neb v nich nemá nic v sobě od- porného, ani Bohu milého ale tuť by jeho nenávistná žádosť odpočinula, když by mohl sobě k bydlení koho dosáhnouti, v komž jest Bůh bydlil, anebo sobě připravoval, aby tu vejda, s chutí Boha potupil. Nebo v tom 24
141 dobni jemu v hříších a v témž bludu a duchu odporném. A že bezpochyby ze slov čtení poznati můžeme, že jest tu řeč mluvil o těch zákonnících, kteříž jsou jemu přidali to, že Belzebubem, knížetem ďábelským vymítá ďábly. A vymluviv jim mnohé řeči tvrdé, i tuto řeč o duchu nečistém, že se sedmi ďábly horšími vejde v dům, z kteréhož jest vyšel. I dí jim: „Takť bude pokolení tomuto nejhoršímu.“ To pokolení nejhorší byli jsou ti jistí zákonníci, horší nežli pohané a horší než židé, zjevní hříšníci, protivnější Bohu a škodnější pravdě i spasení lidskému k většímu pádu a oklamání. Majíce zevnitř život posvátný a okrášlený spravedlnostmi mylnými a jsouc jako hrobové zbílení k oku lidem, ale uvnitř plni loupeže, pokrytství i vší nepravosti. A všecky skutky své činíce proto, aby vidíni byli od lidí jako dobří a aby za to chválu od nich měli. A nade všecky jich hříchy, kteréž o nich syn boží vypravuje, ten jsou měli nejhorší, že spasitele světa, o jehožto příští mluvili jsou všichni proroci a radovali se jemu, toho jsou oni nenáviděli a lidu hyzdili, a potom jej na smrť při- pravili, protož jsou nejhorší pokolení nade všecky zlé lidi. Ale co jest o těch zákonnících židovských mluviti, však jest jich pod věrou Kristovou mnohem více tak zlých nebo horších s těmi nejtěžšími hříchy duchovními, ježto jsou všeliká rouhání proti duchu svatému. Tělesní hříchové, ti jsou již zjevní na nich. A co pokrytství, v němž stojí hříchové duchovní, kacířství mnoha, tak rouhání Bohu. A již není říci, když vyjde duch ne- čistý, ale vcházeje nejprve člověk mladý mezi ně, bude ihned poseden kvasem pokrytství jich a znovu obrácený od nich, učiněn bude dvakrát větší pekelník od nich, než ti zastaralí preláti, spolu nenávistní a úhlavní nepřátelé pravdy Kristovy i všech následovníkův jeho zrádce. Protož není tuto říci, že by kam čert od těch vycházel, kteréž z počátku kam uvede, když sobě z nich dům k bydlení připraví. A toho všudy báti se jest, kdež pokrytci pod jménem pokání a mylné spravedlnosti stojí na odivu k oklamání lidem, aby někteří myslíce některá pokání s nimi činiti, prve se naplnili jedu pokrytství jich a zkažení takového, ježto nebudou moci pravdou ani příkladem spravedlivých opraveni býti, když pohoršíce se naposledy, plinou na to náboženství, řkouce: „Pravíť jsou zlosynové po- krytí, neníť nižádného dobrého mezi nimi;“ již prokvétají taková slova. Protož když se již pohorší takoví, neníť dáblu již potřebné nikam, pro- cházíť se v nich, radějíť podělá sobě v hod těch srdcí, buď že pokrytými pohrzejíce, v svět půjdou, buď s nimi vstanou, nebudou na škodu ďáblu. Ale hledíce k slovům Páně, vždy jest to pravé, že jest od některých vyšel duch nečistý některak, že může řečeno býti, že jest vyšel. A od některých může právě vyjíti, pokáním jsa vyhnán, že jsou při nejmenším tělesných hříchův ponechavše, pokání svrchní na se vzali a s ďáblem tím pokáním se rozešli, jakožto za příměřím; ale vyšed ven, chodí po místech suchých, hledaje sobě odpočinutí a nenalezne jeho atd. Místa suchá mohou rozumína býti lidé nevěrní, buďto pohané neb hříšní křesťané, nebo jinak lidé oddělení věrou a milostí od Boha, v nichžto není vláhy Ducha svatého kterýžto nestojí na kořenu Kristovi, z něhož by měl duchovní život jich živnosť bráti a ovoce spravedlnosti nésti. A těch míst suchých mnoho jest, ježto se po nich ďábel toulá, hledaje odpočinutí a nemůže odpočinouti v nich, neb v nich nemá nic v sobě od- porného, ani Bohu milého ale tuť by jeho nenávistná žádosť odpočinula, když by mohl sobě k bydlení koho dosáhnouti, v komž jest Bůh bydlil, anebo sobě připravoval, aby tu vejda, s chutí Boha potupil. Nebo v tom 24
Strana 142
142 mysl jeho může odpočinouti, pasouc žádosť v potupení Boha a v zahy- nutí našem. Jinak o místech suchých může rozumíno býti, že jsou lidé spravedliví, kteříž trescí tělo své a mrtví žádosti tělesné, vlažnosť hříchů skrze posty v sobě vysušujíce, a tu dábel hledaje odpočinutí, nemůže jeho nalézti, ač se tam poskytne, rozsívaje zlé žádosti v srdce, však se jemu protiví. A když jest tu nikdyž nemohl tak k své libosti nalézti odpočinutí, řekl na své mysli „Navrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel,“ a přijda, nalezne ten dům prázdný, chvoštišti umetený a okrášlený. To jest velmi hrozné, že dábel toho člověka, z něhož jest byl vyšel, nazývá domem svým. To může býti nejspíše proto, že jda od něho, nepustil jest byl od něho úplně, ale prošel se byl někam na chvíli, maje tu naději, že se po některém času vrátí zase s větším užitkem. A může podobně řečeno býti, že z mnohých vychází ďábel tak, jakož jsou jemu kněží míru a obyčej k vyjití položili. Jako čas čtyřiceti dní, aby se proměnil s přidanými pokáními a posvěceními od nich nalezenými, aby v některých věcech hříchův ponechali a vymetli dům chvoštištěm zpovědi a želem, a okrášlili svrchu pokáními určenými tělem Kristovým a jeho svatou krví. Protož projda se dábel doprovodu po místech suchých, i vrátí se v dům ten an jemu okrášlen, ano se jemu zpovídali, postili a všecko posvátně jednali, aby se on pod tím jako pod zlatým příkrovem ztáhl. I přijme ze své čeledi sedm ďáblův horších, než sám jest, k obtížení hříchův posledních, více než prvních. Nebo ta pokání takým během uvedená jsou posmívání a rouhání Bohu, a tak nejtěžší Boha potupení. Můžeme ještě bližším obyčejem znamenati ta slova, ježto je ďábel mluví, chtě se vrátiti v dům svůj, že to mohou býti takoví, ježto opustí všecky hříchy zevnitř, z nichž by mohli slyšáni býti, jako přestupníci. Opustí někteří zboží, přátely, tovaryšství marné i jiné věci světské. Ale že by dábel mohl o těch říci, že jsou dům jeho, toť by mohlo býti proto, že jest srozuměl tomu člověku, jda prve od něho jednou cestou, že druhou anebo touž bude se moci vrátiti zase. Neboť mnoho může člověk opustiti, chtě Bohu sloužiti, ale sám sebe nesnadně, ne ihned chce dáti celého srdce Bohu, ne ihned plného úmysla s Bohem spojí, ne ihned srozumí svému povolání a obyčejův služby boží, ne ihned se pravě na Bohu za- loží. Protož dále dábel člověku rozumí i jeho povahám, nežli on sám sobě. Protož spatře jeho, projda jeho skrze, obejda okolo, i může o něm říci: „Vrátím se do domu svého.“ Nebude-li podobně s týmiž hříchy tělesnými, s kterýmiž prve v něm byl, ale s těžkými duchovními. Nebo prve přebývaje v tom člověku, sám jest byl, ale v druhém vrácení se znamenitými příčinami chce odpočívati, kdežto dům umetený jest od ne- čistot, po nichž by dábla osledili a okrášlený, aby se Bohem a jeho svátostí skvěl a prázdný, aby tam ďábla nic nehnětlo, ani sužovalo, aby on vezma sedm ďáblův horších, než jest sám, tu s nimi přebýval, dělaje dokonalé zatracení těch lidí, jakožto v nejhorším pokolení Bohu nemilém. V domu svém umeteném a okrášleném Bohem a ctnostmi, kteréž může ten člověk míti na sobě zevnitř, aby jméno měl duchovní, zákonník, poustevník, kněz, kazatel, panna nebo vdova duchovní. Aby pod takovými duchovenstvími ozdobnými on se sedmi dábly horšími než sám jest mohl odpočívati s libosti nejpochotnější, uvodí potupení největší na pána Boha skrze ty lidi, ježto přidržujíce se Boha lestně, mohou mnohými milostmi božími vinni býti. A z druhé strany mnohá pohoršení uvésti sebou na potupu jménu božímu. A že na nich zůstaví ďábel všecky ctnosti zevnitřní,
142 mysl jeho může odpočinouti, pasouc žádosť v potupení Boha a v zahy- nutí našem. Jinak o místech suchých může rozumíno býti, že jsou lidé spravedliví, kteříž trescí tělo své a mrtví žádosti tělesné, vlažnosť hříchů skrze posty v sobě vysušujíce, a tu dábel hledaje odpočinutí, nemůže jeho nalézti, ač se tam poskytne, rozsívaje zlé žádosti v srdce, však se jemu protiví. A když jest tu nikdyž nemohl tak k své libosti nalézti odpočinutí, řekl na své mysli „Navrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel,“ a přijda, nalezne ten dům prázdný, chvoštišti umetený a okrášlený. To jest velmi hrozné, že dábel toho člověka, z něhož jest byl vyšel, nazývá domem svým. To může býti nejspíše proto, že jda od něho, nepustil jest byl od něho úplně, ale prošel se byl někam na chvíli, maje tu naději, že se po některém času vrátí zase s větším užitkem. A může podobně řečeno býti, že z mnohých vychází ďábel tak, jakož jsou jemu kněží míru a obyčej k vyjití položili. Jako čas čtyřiceti dní, aby se proměnil s přidanými pokáními a posvěceními od nich nalezenými, aby v některých věcech hříchův ponechali a vymetli dům chvoštištěm zpovědi a želem, a okrášlili svrchu pokáními určenými tělem Kristovým a jeho svatou krví. Protož projda se dábel doprovodu po místech suchých, i vrátí se v dům ten an jemu okrášlen, ano se jemu zpovídali, postili a všecko posvátně jednali, aby se on pod tím jako pod zlatým příkrovem ztáhl. I přijme ze své čeledi sedm ďáblův horších, než sám jest, k obtížení hříchův posledních, více než prvních. Nebo ta pokání takým během uvedená jsou posmívání a rouhání Bohu, a tak nejtěžší Boha potupení. Můžeme ještě bližším obyčejem znamenati ta slova, ježto je ďábel mluví, chtě se vrátiti v dům svůj, že to mohou býti takoví, ježto opustí všecky hříchy zevnitř, z nichž by mohli slyšáni býti, jako přestupníci. Opustí někteří zboží, přátely, tovaryšství marné i jiné věci světské. Ale že by dábel mohl o těch říci, že jsou dům jeho, toť by mohlo býti proto, že jest srozuměl tomu člověku, jda prve od něho jednou cestou, že druhou anebo touž bude se moci vrátiti zase. Neboť mnoho může člověk opustiti, chtě Bohu sloužiti, ale sám sebe nesnadně, ne ihned chce dáti celého srdce Bohu, ne ihned plného úmysla s Bohem spojí, ne ihned srozumí svému povolání a obyčejův služby boží, ne ihned se pravě na Bohu za- loží. Protož dále dábel člověku rozumí i jeho povahám, nežli on sám sobě. Protož spatře jeho, projda jeho skrze, obejda okolo, i může o něm říci: „Vrátím se do domu svého.“ Nebude-li podobně s týmiž hříchy tělesnými, s kterýmiž prve v něm byl, ale s těžkými duchovními. Nebo prve přebývaje v tom člověku, sám jest byl, ale v druhém vrácení se znamenitými příčinami chce odpočívati, kdežto dům umetený jest od ne- čistot, po nichž by dábla osledili a okrášlený, aby se Bohem a jeho svátostí skvěl a prázdný, aby tam ďábla nic nehnětlo, ani sužovalo, aby on vezma sedm ďáblův horších, než jest sám, tu s nimi přebýval, dělaje dokonalé zatracení těch lidí, jakožto v nejhorším pokolení Bohu nemilém. V domu svém umeteném a okrášleném Bohem a ctnostmi, kteréž může ten člověk míti na sobě zevnitř, aby jméno měl duchovní, zákonník, poustevník, kněz, kazatel, panna nebo vdova duchovní. Aby pod takovými duchovenstvími ozdobnými on se sedmi dábly horšími než sám jest mohl odpočívati s libosti nejpochotnější, uvodí potupení největší na pána Boha skrze ty lidi, ježto přidržujíce se Boha lestně, mohou mnohými milostmi božími vinni býti. A z druhé strany mnohá pohoršení uvésti sebou na potupu jménu božímu. A že na nich zůstaví ďábel všecky ctnosti zevnitřní,
Strana 143
143 posty, modlení, svátosti přijímání i jiná náboženství kostelní a služebnosti kněžské i zdrženlivosť na některých věcech do času. Neb pod těmi ctnostmi již bezpečně odpočine, lépe než by to vše vyprázdnil z člověka a postavil jeho naha bez dobroty. Protož ďábel lépe pod Bohem odpočine, nežli v obloupeném člověku. A některé z nich v obludy kacířské vžene. Jakož jest to mnohým učinil před našima očima, vyprázdniv z nich víru tak daleko, že i Boha zapírají, písmu a ctnostem se posmívají, hříchu v ničemž nemají, o budoucím životě nic nedrží. Protož to jest musilo býti dílem ze sedmi ďábly nejhoršími. Ale největší stranu toho lidu má, v kterémž se podruhé vracuje, aby je pokrytstvím nakvasil, pod nimžto uvede hříchy těžké na ně duchovní i tělesné. Protož první rána na pokrytcích jest milování tělesného života a z toho milování odpuštění sobě v mnohých věcech zlých bez svědomí, jedině aby se kryla oka těch, kdož by je trestali. A v tom odpuštění učiní sobě cestu širokou, mnohé svobody tělesného života v potřebách zavrou hovění mnohá s pohoršením. A jestliže jsou, kteří měli na sobě kterou pokoru, stud, krotkosť, horlivosť k Bohu z prvu, z toho je obloupí ďábel, aby bez pokory a bez studu s velikou smělostí a nadutým srdcem stáli, hotovi jsouce bez studu k řečem dřív a nemoudrým, k haněním, k utrháním, k svárům, k pomstám. Nebo to jest jedno a zvláštní dílo toho nejhoršího ďábelství, aby milosť umrtvilo v těch lidech a srdce ukrutné, pyšné a mstivé s velikou soběvolností v nich ustavilo. A protož se tu dí, že ten duch nečistý nalézá dům prázdný, totižto nemaje lásky boží v něm. Nebo tu, kdež jí není, všecko musí prázdno býti, ač i umetený a okrášlený některak dobrotou mohl býti, ta jest jemu k užitku mohla ostati, aby pod ní poslední hříchy činili, těžší než první, potupení mnohých milostí božích, těla a krve Kristovy nehodné přijímání a směle slova božího v lehkosť obrácení. Skrze moudrosť tělesnou vy- stříhati se kříže Kristova umějí, opatrujíce se, aby nic protivného jich nedotklo, hanění aby nepřišlo, svoboda aby rostla. To moudře loviti těžší jest, nežli lakomství tělesné. Též pýcha, již jsou pilni pokrytci ti se sedmi ďábly nejhoršími, ježto skrze mylnou spravedlnosť jméno křivě osobené od lidí chvály do- bývají, a to jest více nežli chvála tělesná. Potom dí čtení: „I stalo se jest když ty věci mluvil, pozdvihši hlasu jedna žena ze zástupu, vece: „Blahoslavené břicho, jenž tě nosilo a prsy, kterýchž jsi požíval.“ A on vece: „Ano, jest tak; blahoslavení, kteříž slyší slovo boží a ostříhají jeho“ Tato žena, poznavši pravdu v skutcích pána Ježíše i v jeho pravých odpověděch, kteréž jest dával rouhavým zákonníkům na potupu jich rouháním, pochválila jest pána Ježíše a jeho přemoudrých odpovědí. A statečně pozdvihši hlasu nad zástup, ohlásila jeho pravdu a dala selhání rouhavým zákonníkům, ježto jsou jeho svaté skutky ve zlé obrátili a ďáblům je přičítali. Ač jsou se duchovní snažili, chtíce jeho potupiti, ale ženě Bůh srdce otevřel, aby bránila jeho pravdy a nevinnosti Protož i nyní nechať ať se radí, roky a sněmy sklá- dají v chudého pána Ježíše a o pravdy jeho, nechť o to usilují, jezdí, po zemích běhají; vždyť rada boží ostane a rada nemilostivých zahyne. Ale kdež se oni nenadějí, tuť může Bůh cestu své pravdě nalézti a vyvésti ji na světlo k užitku lidu svého a na jich věčnou hanbu. Protož pán Ježíš slyše od této ženy, ana jeho blahosloví pro jeho dobrotu i matku jeho, ukázal ji cestu, že i sama může býti blahoslavena, naplnící skutkem slovo boží. Nebo se i jiným zdá mnoho blažiti svaté pro jich dobrotu a sami
143 posty, modlení, svátosti přijímání i jiná náboženství kostelní a služebnosti kněžské i zdrženlivosť na některých věcech do času. Neb pod těmi ctnostmi již bezpečně odpočine, lépe než by to vše vyprázdnil z člověka a postavil jeho naha bez dobroty. Protož ďábel lépe pod Bohem odpočine, nežli v obloupeném člověku. A některé z nich v obludy kacířské vžene. Jakož jest to mnohým učinil před našima očima, vyprázdniv z nich víru tak daleko, že i Boha zapírají, písmu a ctnostem se posmívají, hříchu v ničemž nemají, o budoucím životě nic nedrží. Protož to jest musilo býti dílem ze sedmi ďábly nejhoršími. Ale největší stranu toho lidu má, v kterémž se podruhé vracuje, aby je pokrytstvím nakvasil, pod nimžto uvede hříchy těžké na ně duchovní i tělesné. Protož první rána na pokrytcích jest milování tělesného života a z toho milování odpuštění sobě v mnohých věcech zlých bez svědomí, jedině aby se kryla oka těch, kdož by je trestali. A v tom odpuštění učiní sobě cestu širokou, mnohé svobody tělesného života v potřebách zavrou hovění mnohá s pohoršením. A jestliže jsou, kteří měli na sobě kterou pokoru, stud, krotkosť, horlivosť k Bohu z prvu, z toho je obloupí ďábel, aby bez pokory a bez studu s velikou smělostí a nadutým srdcem stáli, hotovi jsouce bez studu k řečem dřív a nemoudrým, k haněním, k utrháním, k svárům, k pomstám. Nebo to jest jedno a zvláštní dílo toho nejhoršího ďábelství, aby milosť umrtvilo v těch lidech a srdce ukrutné, pyšné a mstivé s velikou soběvolností v nich ustavilo. A protož se tu dí, že ten duch nečistý nalézá dům prázdný, totižto nemaje lásky boží v něm. Nebo tu, kdež jí není, všecko musí prázdno býti, ač i umetený a okrášlený některak dobrotou mohl býti, ta jest jemu k užitku mohla ostati, aby pod ní poslední hříchy činili, těžší než první, potupení mnohých milostí božích, těla a krve Kristovy nehodné přijímání a směle slova božího v lehkosť obrácení. Skrze moudrosť tělesnou vy- stříhati se kříže Kristova umějí, opatrujíce se, aby nic protivného jich nedotklo, hanění aby nepřišlo, svoboda aby rostla. To moudře loviti těžší jest, nežli lakomství tělesné. Též pýcha, již jsou pilni pokrytci ti se sedmi ďábly nejhoršími, ježto skrze mylnou spravedlnosť jméno křivě osobené od lidí chvály do- bývají, a to jest více nežli chvála tělesná. Potom dí čtení: „I stalo se jest když ty věci mluvil, pozdvihši hlasu jedna žena ze zástupu, vece: „Blahoslavené břicho, jenž tě nosilo a prsy, kterýchž jsi požíval.“ A on vece: „Ano, jest tak; blahoslavení, kteříž slyší slovo boží a ostříhají jeho“ Tato žena, poznavši pravdu v skutcích pána Ježíše i v jeho pravých odpověděch, kteréž jest dával rouhavým zákonníkům na potupu jich rouháním, pochválila jest pána Ježíše a jeho přemoudrých odpovědí. A statečně pozdvihši hlasu nad zástup, ohlásila jeho pravdu a dala selhání rouhavým zákonníkům, ježto jsou jeho svaté skutky ve zlé obrátili a ďáblům je přičítali. Ač jsou se duchovní snažili, chtíce jeho potupiti, ale ženě Bůh srdce otevřel, aby bránila jeho pravdy a nevinnosti Protož i nyní nechať ať se radí, roky a sněmy sklá- dají v chudého pána Ježíše a o pravdy jeho, nechť o to usilují, jezdí, po zemích běhají; vždyť rada boží ostane a rada nemilostivých zahyne. Ale kdež se oni nenadějí, tuť může Bůh cestu své pravdě nalézti a vyvésti ji na světlo k užitku lidu svého a na jich věčnou hanbu. Protož pán Ježíš slyše od této ženy, ana jeho blahosloví pro jeho dobrotu i matku jeho, ukázal ji cestu, že i sama může býti blahoslavena, naplnící skutkem slovo boží. Nebo se i jiným zdá mnoho blažiti svaté pro jich dobrotu a sami
Strana 144
144 majíce takouž příčinu k svátosti jako oni, avšak nemají té vážnosti doma té svátosti hledati, kterouž na jiných chválí. Protož nečině toho člověk, moha s to býti, darmo svaté blahoslaví, spoléhaje na jich svatosť. XX. Čtvrtá neděle v postě. Čtení svatého Jana v VI. kapitole. V ten čas odšel jest pán Ježíš za moře galilejské, jenž jest tiberiadské, a šlo za ním množství veliké; neb jsou viděli divy, které jest činil nad těmi, kteříž nemocni byli. Tehdy vstoupil na horu Ježíš a tam seděl s učedlníky svými. A byla blízká veliká noc, den sváteční židovský. Protož když pozdvihl Ježíš svých očí a viděl, že množství veliké jde k němu, dí k Fili- povi: „Odkud nakoupíme chlebův, aby jedli tito?“ Ale to jest řekl, zkoušeje jeho; neb jest sám věděl, co by „Za dvě stě peněz měl učiniti. Odpověděl jemu Filip dý něco maličko chlebův nestačí jim, aby jeden ka vzal.“ Dí jemu jeden z učedlníkův jeho Ondřej, bratr Šimona Petra: „Jestiť zde jeden mládenec, ježto má pět chlebův ječných a dvě ryby; ale co jest to mezi tak mnohé?“ Tehdy řekl jim Ježíš: „Kažte lidu sísti!“ A bylo trávy mnoho na tom místě. I posadilo se mužův v počtu jakožto pět tisícův. Tehdy Ježíš vzal chleby a když díky učinil, rozdával sedícím, též i ryby, jakž jsou mnoho chtěli. A když byli syti, řekl učedlníkům svým: „Zběřte, kteří zůstaly drobty, ať nezhynou!“ Tehdy sebrali a naplnili dvanácte košův drobtů z pěti chlebův ječných a ze dvou ryb, ježto jsou ostaly po těch, kteří jsou jedli. Ti pak lidé, když uzřeli div, kterýž byl učinil, řekli jsou: „Tento jest jistě prorok, kterýž měl přijíti na svět. Rozličné zřízení jest k tomuto čtení. První svatého Jana, kterýž napsav to čtení, chtěl jest oznámiti, že pán Ježíš odšel za moře galilejské, a tu div veliký učinil, nakrmiv množství veliké lidí z pěti pecnův chleba a ze dvou ryb. A v tom divu aby moc pána Ježíše oznámena byla, že mocně, jako silný Bůh v pravém těle člověckém, skutky velebné, kteříž na Boha slušejí, činil jest, pracovitě životem tělesným chodě po krajinách za moře i přes moře, kdež viděl prospěch a potřebnosti lidské, tu kázal, divy činil, nemoci na lidech uzdravoval, A na to jest řád tohoto čtení popsán, aby z těch mocných a velikých skutkův pána Ježíše víra budou- címu lidu ostala. Ale jiná zřízení potomní mnohých k tomuto čtení jinak, než první, položena jsou. Jakož jest zjevno o řádu postu sedmi nedělí, kterýž jest nazván čas kajicí. A tímto řádem se koná, aby první tři neděle s ďábel- stvím se obírala církev svatá, vymítající ta dábelství rozličná němá, slepá i hluchá i hříšníkův svatým pokáním. A když již těch všech ďábelství ve třech nedělí pozbude, tehdy v čtvrtou neděli podle čtení vyjdoucí s kají- cími, odpočine od hořkosti ďábelské, a od zármutkův jich, a to se skrze moře galilejské znamená. A jižť k utěšení a k nasycení chlebův provedouce
144 majíce takouž příčinu k svátosti jako oni, avšak nemají té vážnosti doma té svátosti hledati, kterouž na jiných chválí. Protož nečině toho člověk, moha s to býti, darmo svaté blahoslaví, spoléhaje na jich svatosť. XX. Čtvrtá neděle v postě. Čtení svatého Jana v VI. kapitole. V ten čas odšel jest pán Ježíš za moře galilejské, jenž jest tiberiadské, a šlo za ním množství veliké; neb jsou viděli divy, které jest činil nad těmi, kteříž nemocni byli. Tehdy vstoupil na horu Ježíš a tam seděl s učedlníky svými. A byla blízká veliká noc, den sváteční židovský. Protož když pozdvihl Ježíš svých očí a viděl, že množství veliké jde k němu, dí k Fili- povi: „Odkud nakoupíme chlebův, aby jedli tito?“ Ale to jest řekl, zkoušeje jeho; neb jest sám věděl, co by „Za dvě stě peněz měl učiniti. Odpověděl jemu Filip dý něco maličko chlebův nestačí jim, aby jeden ka vzal.“ Dí jemu jeden z učedlníkův jeho Ondřej, bratr Šimona Petra: „Jestiť zde jeden mládenec, ježto má pět chlebův ječných a dvě ryby; ale co jest to mezi tak mnohé?“ Tehdy řekl jim Ježíš: „Kažte lidu sísti!“ A bylo trávy mnoho na tom místě. I posadilo se mužův v počtu jakožto pět tisícův. Tehdy Ježíš vzal chleby a když díky učinil, rozdával sedícím, též i ryby, jakž jsou mnoho chtěli. A když byli syti, řekl učedlníkům svým: „Zběřte, kteří zůstaly drobty, ať nezhynou!“ Tehdy sebrali a naplnili dvanácte košův drobtů z pěti chlebův ječných a ze dvou ryb, ježto jsou ostaly po těch, kteří jsou jedli. Ti pak lidé, když uzřeli div, kterýž byl učinil, řekli jsou: „Tento jest jistě prorok, kterýž měl přijíti na svět. Rozličné zřízení jest k tomuto čtení. První svatého Jana, kterýž napsav to čtení, chtěl jest oznámiti, že pán Ježíš odšel za moře galilejské, a tu div veliký učinil, nakrmiv množství veliké lidí z pěti pecnův chleba a ze dvou ryb. A v tom divu aby moc pána Ježíše oznámena byla, že mocně, jako silný Bůh v pravém těle člověckém, skutky velebné, kteříž na Boha slušejí, činil jest, pracovitě životem tělesným chodě po krajinách za moře i přes moře, kdež viděl prospěch a potřebnosti lidské, tu kázal, divy činil, nemoci na lidech uzdravoval, A na to jest řád tohoto čtení popsán, aby z těch mocných a velikých skutkův pána Ježíše víra budou- címu lidu ostala. Ale jiná zřízení potomní mnohých k tomuto čtení jinak, než první, položena jsou. Jakož jest zjevno o řádu postu sedmi nedělí, kterýž jest nazván čas kajicí. A tímto řádem se koná, aby první tři neděle s ďábel- stvím se obírala církev svatá, vymítající ta dábelství rozličná němá, slepá i hluchá i hříšníkův svatým pokáním. A když již těch všech ďábelství ve třech nedělí pozbude, tehdy v čtvrtou neděli podle čtení vyjdoucí s kají- cími, odpočine od hořkosti ďábelské, a od zármutkův jich, a to se skrze moře galilejské znamená. A jižť k utěšení a k nasycení chlebův provedouce
Strana 145
145 je, zazpívá řkoucí: „Raduj se, Jeruzaléme, nebo lide boží, ježto již vidíš pokoj a utěšení máš v nasycení chlebův božských. „A když by ty věci pravdu měly, kteréž tak leká uší bláznům, nižádný by neměl toho hyzditi, jakožto polepšení a utvrzení křesťanského. Ale skutek odpírá, a zjevnou lež znáti dává, neb ďáblův z lidí nevymítají ani ve třech nedělích, ani v sedmi letech, ani nikdy. Nebo nepřestávající hříchové a všecky ohavnosti z obyčeje pohanského zoufalého a zatvrzeného, ten lid zjevně beze studu činí s těmi pokáními i po těch pokáních. Protož uložení takové časův posvátných s těmi řády a posvěceními vymyšlenými pod jménem naplnění, čtení jest uspěti lid hříšný v neuptalém a věčném nekání a dáti jim cestu svobodnou k smělému a zoufalému hřešení. A tak úplně zavřen jest lid v slepotě bludův neskonalých pod jménem naplnění čtení. Ale majíť to rozumní lidé poznati, k čemuť to čtení posluhuje a kterak je odporným smyslem domnívají se takoví plniti a skrze ně tak škodně chtí lháti, ne- věříce jemu. Ale patříce k výkladům čtení při těch slovích: „Vyšed Ježíš za moře galilejské,“ tento se rozum od moudrých ukazuje, že moře galilejské jest tento svět hořký, nepokojný a neustavičný, toče se jako kolo v roz- ličných proměnách. Ten rozum tak daleko jest pravý, jak daleko může někdo z toho rozumu naučen býti tomu, aby v pravdě s pánem Ježíšem to moře hořké a nepokojné přešel anebo za ně zašel. Jinak neprospěje, by pak kdo nejmoudřejšími smysly a výklady na to čtení mluvil nebo psal. Neb ne hned milovníci tohoto světa těla svolí k tomu a za pravé to vezmou. Neb oni hořkosti a nepokoje na světě číti nemohou, nebo což má svět, to jich utěšení jest a tu se jich srdce ustavuje a jinde nic, a jich mysl nic jest jiného nikdy neokusila. Protož tyto věci, kteréž se mluví, těm jsou rozumné, kteříž jsou odvolání od milosti světa slovem pravdy. Kteřížto vyšedše ze světa, pohrdli jsou jím a oddělili jsou se od něho. Tiť znají a čijí hořkosť jeho, nepokoj, neb jest již mysl jich v slad- kosti božského milování obrácena a okusila, kterak jest sladký Bůh a dobrý velmi těm, kteříž se jeho bojí. Protož jim za to moře zajíti nebo z něho vyjíti jest potřebné, aby jich tento svět svou hořkostí nenapájel a svým rozbrojem neroztrhal. Nebo hotové jest, aby ti, kteříž se k němu přiměšují přízní, tovaryšstvem, milostí přátelskou, nebo některými zisky tělesnými, nebo obchody, nebo úřady, nebo kterýmikoli příčinami, aby je skrze ty věci napájel jedem smrtelným své hořkosti, nepokojův, péčí, roz- trháním, zármutky, neustavičnostmi, a aby tak srdce jich obrátil v svou hořkosť a zetřel v něm pokoj boží a sladkosť jeho v mrzkosť obrátil. Protož ti, jižto světu tak rozumějí a čijí jeho porušenou hořkosť, vzdalují se od něho a jsou na něm jako poutníci a hosté a varují se přízní a tovaryšštví jeho, jakožto snaha smrtelného, ježto zabijí všecko dobré vnitřní jich duše. A jestliže kdo v pravdě vyjde s pánem Ježíšem za to moře plné hořkosti neustavičné, po tomto poznán bývá, že nižádná věc světská není při tom člověku, ježto by jeho mohla v hořkosť obrátiti v času ztráty nebo škody. Nebo o takových, jižto jsou tak úplně to moře přešli, paměť slavná apoštolská jest, že loupež statku svého s radostí jsou přijímali, věříce, že lepší a zůstávající statek mají v nebi. Neb dokudž milosť, která v srdci jest k těm věcem časným nezřízena, dotud zármutky, horlivosti, popouzení, sváry, péče, roztrhání a rozličné nepokoje uvodí těm lidem. „Ale když jest pán Ježíš zašel za moře, šlo jest po něm množství veliké, nebo jsou viděli divy, které jest činil nad těmi, kteříž jsou ne-
145 je, zazpívá řkoucí: „Raduj se, Jeruzaléme, nebo lide boží, ježto již vidíš pokoj a utěšení máš v nasycení chlebův božských. „A když by ty věci pravdu měly, kteréž tak leká uší bláznům, nižádný by neměl toho hyzditi, jakožto polepšení a utvrzení křesťanského. Ale skutek odpírá, a zjevnou lež znáti dává, neb ďáblův z lidí nevymítají ani ve třech nedělích, ani v sedmi letech, ani nikdy. Nebo nepřestávající hříchové a všecky ohavnosti z obyčeje pohanského zoufalého a zatvrzeného, ten lid zjevně beze studu činí s těmi pokáními i po těch pokáních. Protož uložení takové časův posvátných s těmi řády a posvěceními vymyšlenými pod jménem naplnění, čtení jest uspěti lid hříšný v neuptalém a věčném nekání a dáti jim cestu svobodnou k smělému a zoufalému hřešení. A tak úplně zavřen jest lid v slepotě bludův neskonalých pod jménem naplnění čtení. Ale majíť to rozumní lidé poznati, k čemuť to čtení posluhuje a kterak je odporným smyslem domnívají se takoví plniti a skrze ně tak škodně chtí lháti, ne- věříce jemu. Ale patříce k výkladům čtení při těch slovích: „Vyšed Ježíš za moře galilejské,“ tento se rozum od moudrých ukazuje, že moře galilejské jest tento svět hořký, nepokojný a neustavičný, toče se jako kolo v roz- ličných proměnách. Ten rozum tak daleko jest pravý, jak daleko může někdo z toho rozumu naučen býti tomu, aby v pravdě s pánem Ježíšem to moře hořké a nepokojné přešel anebo za ně zašel. Jinak neprospěje, by pak kdo nejmoudřejšími smysly a výklady na to čtení mluvil nebo psal. Neb ne hned milovníci tohoto světa těla svolí k tomu a za pravé to vezmou. Neb oni hořkosti a nepokoje na světě číti nemohou, nebo což má svět, to jich utěšení jest a tu se jich srdce ustavuje a jinde nic, a jich mysl nic jest jiného nikdy neokusila. Protož tyto věci, kteréž se mluví, těm jsou rozumné, kteříž jsou odvolání od milosti světa slovem pravdy. Kteřížto vyšedše ze světa, pohrdli jsou jím a oddělili jsou se od něho. Tiť znají a čijí hořkosť jeho, nepokoj, neb jest již mysl jich v slad- kosti božského milování obrácena a okusila, kterak jest sladký Bůh a dobrý velmi těm, kteříž se jeho bojí. Protož jim za to moře zajíti nebo z něho vyjíti jest potřebné, aby jich tento svět svou hořkostí nenapájel a svým rozbrojem neroztrhal. Nebo hotové jest, aby ti, kteříž se k němu přiměšují přízní, tovaryšstvem, milostí přátelskou, nebo některými zisky tělesnými, nebo obchody, nebo úřady, nebo kterýmikoli příčinami, aby je skrze ty věci napájel jedem smrtelným své hořkosti, nepokojův, péčí, roz- trháním, zármutky, neustavičnostmi, a aby tak srdce jich obrátil v svou hořkosť a zetřel v něm pokoj boží a sladkosť jeho v mrzkosť obrátil. Protož ti, jižto světu tak rozumějí a čijí jeho porušenou hořkosť, vzdalují se od něho a jsou na něm jako poutníci a hosté a varují se přízní a tovaryšštví jeho, jakožto snaha smrtelného, ježto zabijí všecko dobré vnitřní jich duše. A jestliže kdo v pravdě vyjde s pánem Ježíšem za to moře plné hořkosti neustavičné, po tomto poznán bývá, že nižádná věc světská není při tom člověku, ježto by jeho mohla v hořkosť obrátiti v času ztráty nebo škody. Nebo o takových, jižto jsou tak úplně to moře přešli, paměť slavná apoštolská jest, že loupež statku svého s radostí jsou přijímali, věříce, že lepší a zůstávající statek mají v nebi. Neb dokudž milosť, která v srdci jest k těm věcem časným nezřízena, dotud zármutky, horlivosti, popouzení, sváry, péče, roztrhání a rozličné nepokoje uvodí těm lidem. „Ale když jest pán Ježíš zašel za moře, šlo jest po něm množství veliké, nebo jsou viděli divy, které jest činil nad těmi, kteříž jsou ne-
Strana 146
146 mocni byli.“ Množství veliké šlo za ním za moře, následujíce jeho šlépějí, opustivše svět a jim pohrdavše, nebo jsou nic svého nenalezli na něm, jedině že jsou oklamáni bláznivých a hořkostí daremních mnoho viděli na něm. Šlo jest po něm také množství proto, že jest mnohé divy nevídané činil nad těmi, kteří nemoci, nouze a trápení ďáblovo trpěli jsou. A mohli jsou mnozí skrze ty divy tělesné uvěřiti v něho úplně a s ním moře světa tohoto opustiti a následovati jeho, neb jest činil divy pravé, aby víru a pravdu skrze ní uvedl. Ale Antikrist potom přišel jest v znameních a v zázracích lživých na to, aby skrze ta znamení víru a pravdu u mnohých zkazil. Protož musí býti úzko víře Kristově v tu chvíli, kdyžto dosti mají divadel Antikristových a těch falešných prorokův, jižto rozmnožují znamení taková, pro něžto by mohlo býti, i volené boží svedli by s víry. Neb těmi znameními tak jest zkažen, a roztrhán lid, že není čemu věřiti. Potom dí čtení: „I vejde pán Ješíš na horu a seděl jest tu s učedlníky svými.“ Neb což lepšího může býti, než od nižších věcí k vyšším vstoupiti? Jakož teď pán Ježíš, přešed moře hořké s učedlníky svými, všel jest na horu a tu s nimi seděv, upokojil se v božských věcech, ježto mysl ob- veselují. Ale k tomu učením lidským nemůže nižádný přijíti, jedině z daru milosti boží, aby zkroušeným srdcem odvole hříchům, často člověk žádal, aby mu živá víra a to světlo vnitřní s hůry dáno bylo, aby prozřel a spatřil věci duchovní a mohl jim něco srozuměti a znáti, že netoliko jest dobré hořkosti moře tohoto světa přejíti, ale že ještě lepší jest život svůj opatřiti a chýliti jej k tomu, aby v dobrém prospíval, netoliko v snaženství dobrých skutkův, ale v opatrném zřízení života, ruše na něm zlé a za- staralé obyčeje, klopotné, neskrovné, roztrhané, soběvolné, pohoršené, lidem těžké, nepříkladné, s mnohou nezbedností, příčiny škodné a po- horšení od sebe vzdaluje a krotkosť obyčejův na se bera. A z toho by mohli na tu horu vkročiti, majíce horlivou žádosť k věcem svrchovaným a duchovním, k modlení a k utěšení sobě požívajíce slova božího, aby je rozjímali v duchu svém, žádosť majíce života budoucího a pokoj v ta- kových věcech milujíce; ale kdož v krajinách toho moře ostávají, mnohéť věci světa tvrdě sobě ostaví, pro něž mnoho bolestí hořkých v srdci mívají i pláčův pro ztrátu přátel i jiných věcí milých Takoví ne brzo na horu k vyšším věcem pospíší, aniž k nim mohou přijíti, ani jim rozuměti. Než toliko budou pracovati v zevnitřních skutcích a život tesklivý vésti v tom, počínajíc vždy, ano se jim boží dílo jich a duchovní věci mohou na sobě míti toliko zevnitř změřené lidmi, a to z toho jde, že na gruntu živé víry, lásky a naděje nejsou založeni. A dí tu dále čtení: „A byla blízko veliká noc, den slavný židovský.“ V němžto měli jsou židé jísti beránka, pamatujíce čas vyvedení z Egypta, kdežto jsou byli podrobeni v službu králi egyptskému a souženi díly náramnými. Ale když volali ku pánu Bohu, uslyšal je a vyvedl je odtud v ruce silné a v divích velikých. Ty věci šly jsou u židů tak tělesně v znamení pravdy, která jest měla v Kristu naplněna býti, kdež pokolení lidské bylo jest podrobeno pod moc a službu ďábelskou. Protož jest pán Ježíš vyprostil je z moci jeho skrze nemoc těla svého, obětuje sám se Bohu na kříži oběť zápalnou a u vůni chutnou. Protož my tu velikou noc již pamatujeme, totiž vyjíti z temnosti bludův, z moci ďábelské a z věčného zatracení skrze milosť pána Jezukrista. Protož na památku těch milostí, které jest nám ukázal, umíraje bolestně za nás a vyprošťuje nás
146 mocni byli.“ Množství veliké šlo za ním za moře, následujíce jeho šlépějí, opustivše svět a jim pohrdavše, nebo jsou nic svého nenalezli na něm, jedině že jsou oklamáni bláznivých a hořkostí daremních mnoho viděli na něm. Šlo jest po něm také množství proto, že jest mnohé divy nevídané činil nad těmi, kteří nemoci, nouze a trápení ďáblovo trpěli jsou. A mohli jsou mnozí skrze ty divy tělesné uvěřiti v něho úplně a s ním moře světa tohoto opustiti a následovati jeho, neb jest činil divy pravé, aby víru a pravdu skrze ní uvedl. Ale Antikrist potom přišel jest v znameních a v zázracích lživých na to, aby skrze ta znamení víru a pravdu u mnohých zkazil. Protož musí býti úzko víře Kristově v tu chvíli, kdyžto dosti mají divadel Antikristových a těch falešných prorokův, jižto rozmnožují znamení taková, pro něžto by mohlo býti, i volené boží svedli by s víry. Neb těmi znameními tak jest zkažen, a roztrhán lid, že není čemu věřiti. Potom dí čtení: „I vejde pán Ješíš na horu a seděl jest tu s učedlníky svými.“ Neb což lepšího může býti, než od nižších věcí k vyšším vstoupiti? Jakož teď pán Ježíš, přešed moře hořké s učedlníky svými, všel jest na horu a tu s nimi seděv, upokojil se v božských věcech, ježto mysl ob- veselují. Ale k tomu učením lidským nemůže nižádný přijíti, jedině z daru milosti boží, aby zkroušeným srdcem odvole hříchům, často člověk žádal, aby mu živá víra a to světlo vnitřní s hůry dáno bylo, aby prozřel a spatřil věci duchovní a mohl jim něco srozuměti a znáti, že netoliko jest dobré hořkosti moře tohoto světa přejíti, ale že ještě lepší jest život svůj opatřiti a chýliti jej k tomu, aby v dobrém prospíval, netoliko v snaženství dobrých skutkův, ale v opatrném zřízení života, ruše na něm zlé a za- staralé obyčeje, klopotné, neskrovné, roztrhané, soběvolné, pohoršené, lidem těžké, nepříkladné, s mnohou nezbedností, příčiny škodné a po- horšení od sebe vzdaluje a krotkosť obyčejův na se bera. A z toho by mohli na tu horu vkročiti, majíce horlivou žádosť k věcem svrchovaným a duchovním, k modlení a k utěšení sobě požívajíce slova božího, aby je rozjímali v duchu svém, žádosť majíce života budoucího a pokoj v ta- kových věcech milujíce; ale kdož v krajinách toho moře ostávají, mnohéť věci světa tvrdě sobě ostaví, pro něž mnoho bolestí hořkých v srdci mívají i pláčův pro ztrátu přátel i jiných věcí milých Takoví ne brzo na horu k vyšším věcem pospíší, aniž k nim mohou přijíti, ani jim rozuměti. Než toliko budou pracovati v zevnitřních skutcích a život tesklivý vésti v tom, počínajíc vždy, ano se jim boží dílo jich a duchovní věci mohou na sobě míti toliko zevnitř změřené lidmi, a to z toho jde, že na gruntu živé víry, lásky a naděje nejsou založeni. A dí tu dále čtení: „A byla blízko veliká noc, den slavný židovský.“ V němžto měli jsou židé jísti beránka, pamatujíce čas vyvedení z Egypta, kdežto jsou byli podrobeni v službu králi egyptskému a souženi díly náramnými. Ale když volali ku pánu Bohu, uslyšal je a vyvedl je odtud v ruce silné a v divích velikých. Ty věci šly jsou u židů tak tělesně v znamení pravdy, která jest měla v Kristu naplněna býti, kdež pokolení lidské bylo jest podrobeno pod moc a službu ďábelskou. Protož jest pán Ježíš vyprostil je z moci jeho skrze nemoc těla svého, obětuje sám se Bohu na kříži oběť zápalnou a u vůni chutnou. Protož my tu velikou noc již pamatujeme, totiž vyjíti z temnosti bludův, z moci ďábelské a z věčného zatracení skrze milosť pána Jezukrista. Protož na památku těch milostí, které jest nám ukázal, umíraje bolestně za nás a vyprošťuje nás
Strana 147
147 z moci ďáblovy, ostavil nám tělo své a krev v svátosti chlebové a vinné, abychom jedouce a pijíce je hodně, pamatovali tu lásku zvláštní jeho, že se jest račil vtěliti, pracovati a umříti za nás, a tak abychom měli den slavný velikonoční. Potom dí čtení: „Protož když pozdvihl očí Ježíš a uzřel, že množství veliké jde k němu.“ Na množství oči pozdvihl jako mnohých čeledí otec, maje na nich péči jich nouzi, chtě jich hlady a nouzi opraviti. A netoliko o těch péči má otcovskou, kteříž jeho prosí a jdou k němu v času svých potřebností. Ale i o těch, kteříž od něho jdou a neprosí jeho, ani jsou vděčni všech dobrých věcí, kteréž jim ze své dobroty činí, z mnohých nesnází, z nebezpečenství, z nemocí i od smrti někdy je vysvobozuje, chtě vždy je k svému milování vésti. Protož teď spatřiv to množství veliké a umíniv opraviti jich nedostatky, vece k Filipovi: „Odkud koupíme chlebův, aby jedli tito?“ Vece jemu Filip: „Za dvě stě peněz chleba ne- stačí jim, aby každý něco málo vzal.“ Tu pán na Filipa podává a s ním se táže o nasycení toho množství velikého, co by Filip o něm rozuměl, bude-li moci dojíti. Ale Filip nemocně a dalece od pána radu svou vynáší a praví, že z toho nic nebude. I dí dále čtení: „Ale to jest řekl, pokoušeje jeho; nebo jest věděl, co má učiniti.“ A to jest nadarmo nebylo, že tak Filipa tázal, pokoušeje jeho, neb skutkové jeho tak slavní a převyšení byli jsou, že netoliko zá- stupové příchozí o nich jsou víry a rozumu neměli. Ale ani jeho domácí učedlníci, jenž jsou na oko viděli mnoho skutkův božských od pána Ježíše, z nichž jest mohl Filip tento znáti, že pán má tu moc, aby nasytil ten zástup bez koupení chlebův; nebylo jest té víry v něm. Protož pán pro jeho víry nedostatek a pro lepší jeho pokusil jeho tou otázkou, aby on to opatřil, že ještě veliký nedostatek u víře má, chodě s ním čeledně a mnoho skutkův božských vida od něho. A z těch věcí může známo býti, že vždy škody veliké jsou na těch, kteříž by měli Bohu sloužiti, po jeho cestách chodíce, že takoví nemohou někdy znáti na sobě těch škod a ne- dostatkův, kteréž mají v té službě, jakéž by Bůh chtěl od nich, aby byla rozumná a celá s dobrým svědomím a s plnou živou věrou. Protož z po- třebí pán pokouší takových, protivné věci na ně dopouštěje a uvodě jich slepoté a domněním, které jim škodí a drží je ve zlém anebo je vedou ve zlé. Protož bude se zdáti některým, že mnoho smysla mají a že vědí vše, což na slouhy boží sluší. A někdy Bůh pravdu slova svého proti nim pošle, aby je jím ukázalo a nahy postavilo, aby opatřili slepotu svou, že někdy počátku pravého neuzří v sobě, neměvše za to prve, že není při nich nižádná nerozumnosť. Někdy mnějí, že jsou plni ctností a když se pokoušení hříchův na ně oboří, poznají z toho, že zřídka ctnosť celá může se nalézti v nich, ano vše skrze pokoušení hříchův potříno bude. Zdá se někdy veliké pokory člověk, ano jej rovné pohanění zbouří a srdce se zdrastí a nadýmá se pýchou, počne zase haněti. Protož pokušení moudrým a dobrým lidem zdrávo jest, aby jim jich nemoci ukázalo. Někdy mysl hojnou má někdo, domnívaje se velikých věcí do sebe, jakoby dokonalý byl, mluví směle o mučedlnictvu, o trpení, o stálosti u velikých nesnázech, jichž jest ještě neokusil a které jsou daleko od něho. A přijdouc malé pokušení, někdy škoda rovná a někdy strach malý, až ta hrdinství plevou ostanou a větřík malý zanese je a člověk roztrhaný ostane, sehnut jsa k zemi tím, ježto jest počátek maličký pokoušení. Též někdy mní, že jest velmi upřímně srdce s Bohem srovnal, že toliko k němu se vším upřímo zří. Avšak shledáno bývá, ano satan srdce to po sobě vleče,
147 z moci ďáblovy, ostavil nám tělo své a krev v svátosti chlebové a vinné, abychom jedouce a pijíce je hodně, pamatovali tu lásku zvláštní jeho, že se jest račil vtěliti, pracovati a umříti za nás, a tak abychom měli den slavný velikonoční. Potom dí čtení: „Protož když pozdvihl očí Ježíš a uzřel, že množství veliké jde k němu.“ Na množství oči pozdvihl jako mnohých čeledí otec, maje na nich péči jich nouzi, chtě jich hlady a nouzi opraviti. A netoliko o těch péči má otcovskou, kteříž jeho prosí a jdou k němu v času svých potřebností. Ale i o těch, kteříž od něho jdou a neprosí jeho, ani jsou vděčni všech dobrých věcí, kteréž jim ze své dobroty činí, z mnohých nesnází, z nebezpečenství, z nemocí i od smrti někdy je vysvobozuje, chtě vždy je k svému milování vésti. Protož teď spatřiv to množství veliké a umíniv opraviti jich nedostatky, vece k Filipovi: „Odkud koupíme chlebův, aby jedli tito?“ Vece jemu Filip: „Za dvě stě peněz chleba ne- stačí jim, aby každý něco málo vzal.“ Tu pán na Filipa podává a s ním se táže o nasycení toho množství velikého, co by Filip o něm rozuměl, bude-li moci dojíti. Ale Filip nemocně a dalece od pána radu svou vynáší a praví, že z toho nic nebude. I dí dále čtení: „Ale to jest řekl, pokoušeje jeho; nebo jest věděl, co má učiniti.“ A to jest nadarmo nebylo, že tak Filipa tázal, pokoušeje jeho, neb skutkové jeho tak slavní a převyšení byli jsou, že netoliko zá- stupové příchozí o nich jsou víry a rozumu neměli. Ale ani jeho domácí učedlníci, jenž jsou na oko viděli mnoho skutkův božských od pána Ježíše, z nichž jest mohl Filip tento znáti, že pán má tu moc, aby nasytil ten zástup bez koupení chlebův; nebylo jest té víry v něm. Protož pán pro jeho víry nedostatek a pro lepší jeho pokusil jeho tou otázkou, aby on to opatřil, že ještě veliký nedostatek u víře má, chodě s ním čeledně a mnoho skutkův božských vida od něho. A z těch věcí může známo býti, že vždy škody veliké jsou na těch, kteříž by měli Bohu sloužiti, po jeho cestách chodíce, že takoví nemohou někdy znáti na sobě těch škod a ne- dostatkův, kteréž mají v té službě, jakéž by Bůh chtěl od nich, aby byla rozumná a celá s dobrým svědomím a s plnou živou věrou. Protož z po- třebí pán pokouší takových, protivné věci na ně dopouštěje a uvodě jich slepoté a domněním, které jim škodí a drží je ve zlém anebo je vedou ve zlé. Protož bude se zdáti některým, že mnoho smysla mají a že vědí vše, což na slouhy boží sluší. A někdy Bůh pravdu slova svého proti nim pošle, aby je jím ukázalo a nahy postavilo, aby opatřili slepotu svou, že někdy počátku pravého neuzří v sobě, neměvše za to prve, že není při nich nižádná nerozumnosť. Někdy mnějí, že jsou plni ctností a když se pokoušení hříchův na ně oboří, poznají z toho, že zřídka ctnosť celá může se nalézti v nich, ano vše skrze pokoušení hříchův potříno bude. Zdá se někdy veliké pokory člověk, ano jej rovné pohanění zbouří a srdce se zdrastí a nadýmá se pýchou, počne zase haněti. Protož pokušení moudrým a dobrým lidem zdrávo jest, aby jim jich nemoci ukázalo. Někdy mysl hojnou má někdo, domnívaje se velikých věcí do sebe, jakoby dokonalý byl, mluví směle o mučedlnictvu, o trpení, o stálosti u velikých nesnázech, jichž jest ještě neokusil a které jsou daleko od něho. A přijdouc malé pokušení, někdy škoda rovná a někdy strach malý, až ta hrdinství plevou ostanou a větřík malý zanese je a člověk roztrhaný ostane, sehnut jsa k zemi tím, ježto jest počátek maličký pokoušení. Též někdy mní, že jest velmi upřímně srdce s Bohem srovnal, že toliko k němu se vším upřímo zří. Avšak shledáno bývá, ano satan srdce to po sobě vleče,
Strana 148
148 pýchou se nadýmaje, ano mnohé věci dobré marné chvály dle dělá, nebo přízni tělesnou jsou v to uvedeno. A někdy zlé věci sobě odpouští a lehčí je, kdež oko lidské nevidí; a ty věci z neupřímnosti srdce pochodí. Protož na ně uvodí Bůh pokoušení taková, ježto jim otevrou oči, aby sobě po- rozuměli v tom, což mají v sobě Bohu protivného. A to jedině sami dobří poznajíce, se opraví; ale zlí skrze pokoušení vždy dále ve zlé jdou. Potom dí čtení: „I řekl jest jemu jeden z učedlníků jeho Ondřej, bratr Šimona Petra: Jest mládenec jeden zde, jenž má pět chlebův ječných a dvě ryby; ale co jest to mezi tak mnohé.““ V těch slovích oznamuje se odpověď Ondřejova i Filipova, že jsou oba na tělesném rozumu založili nasycení toho zástupu, v jichžto řečech záleží tělesný smysl, nic tu víry nedotýkaje. Protož tou cestou všichni lidé tělesní jdou, ježto nejsou živi z víry, zavříni jsouce v tom, což mohou počíti a shro- mážditi těch věcí časných, a bude-li jich mnoho, tehdy sobě dobře tuší a větší naději mají, že vždy syti budou a dlouho. Pakli těch věcí málo shrnou a sečtou, tehdy sobě stesknou a řkouc, jako tito učedlníci: „Co jest to mezi tolik čeledí do roka a k tomu jsme mnoho dlužni atd." Nebo ten lid úplně jest odstoupil od Boha, protož v něm nižádné nemá naděje, aniž se může v čem kde na Bohu zastaviti, jedině toliko na těch zemských věcech se obrací. A z toho pak ihned zatvrzení bude, aby nižádný nedal druhému sebe užiti v ničemž, ani dáním, ani půjčením, boje se každý, aby jemu neublížilo. Protož lakomství všudy povstati musí, aby každý lapal a hromáždil zboží, kudyžkoli může, pravými i nepravými obchody, aby vždy mnoho nahromaždili k dlouhým časům. Též i nynější apoštolé, ježto z víry Kristovy živi nejsou, ovšem ti v kněžství nebrzo půjdou jinak, leč by obrok jistý měli, platu mnoho, faru bohatou, s po- četnými užitky. Protož ti ne v boží naději, ale v jistotě lakomcův kně- žími chtějí býti. Protož neníť div o jiném lidu, že se jest tak vší věci strhl od Boha, doufaje v to, což ruka drží a což polapiti může, poněvadž ten příklad vidí na kněžích s moudřejší opatrností, ani jedině na určenou a počtenou jistotu počínají Bohu sloužiti, a tu mají zápisy císařskými a jinými mnohými utvrzenou, aby jim do smrti zhynouti nemohla, a jinak by k službě boží nepřistoupili, leč jich taková sytá a bezpečná jistota břicha povolala. Těch pak pět pecnův ječných, o nichž čtení zmínku činí, válejí nyní z rozličné mouky, oni tak, oni jinak káží. Někteří pět ran Kristových jimi činí. Jiní, že zpověď kněžím v uši jest první pecen. Druhý stud za hříchy před knězem. Třetí dosti učinění Bohu za hříchy. Čtvrtý setrvání v dobrém. Pátý naděje. To jedni tak praví, že těmi peceny lid krmí. A dvě ryby. Modlitba nábožná to ryba první. Slova božího poslouchání, ryba druhá. A ty dvě ryby ochutnajíť svou sladkostí pět pecnův ječných, aby bylo plné nasycení lidu již radujícího se, jemuž církev svatá pozbytí ďábelství na každý rok v čtvrtou neděli postní zazpívá, řkoucí: „Raduj se Jerusaléme anebo ty lide boží, ježto již pokoj vidíš a raduješ se po zbyv ďáblův.“ Ale skutek lež ukazuje a nekající lid svědčí, že pravda není, což oni tak skládají vymýšlené řeči. Nebo lid dávno za jich básněmi odstoupil jest od Boha a od jeho zákona, a pokání pravého nečiní ani může činiti, dokudž tak stojí v přestoupení, a dokudž jest oklamán jich mylným a lstivým pokáním, aniž může jísti kterých pecnův, v nichž by mohlo býti duchovní nasycení, duchovních milostí nebo utěšení božských, a toť jsou nejpřednější peceny.
148 pýchou se nadýmaje, ano mnohé věci dobré marné chvály dle dělá, nebo přízni tělesnou jsou v to uvedeno. A někdy zlé věci sobě odpouští a lehčí je, kdež oko lidské nevidí; a ty věci z neupřímnosti srdce pochodí. Protož na ně uvodí Bůh pokoušení taková, ježto jim otevrou oči, aby sobě po- rozuměli v tom, což mají v sobě Bohu protivného. A to jedině sami dobří poznajíce, se opraví; ale zlí skrze pokoušení vždy dále ve zlé jdou. Potom dí čtení: „I řekl jest jemu jeden z učedlníků jeho Ondřej, bratr Šimona Petra: Jest mládenec jeden zde, jenž má pět chlebův ječných a dvě ryby; ale co jest to mezi tak mnohé.““ V těch slovích oznamuje se odpověď Ondřejova i Filipova, že jsou oba na tělesném rozumu založili nasycení toho zástupu, v jichžto řečech záleží tělesný smysl, nic tu víry nedotýkaje. Protož tou cestou všichni lidé tělesní jdou, ježto nejsou živi z víry, zavříni jsouce v tom, což mohou počíti a shro- mážditi těch věcí časných, a bude-li jich mnoho, tehdy sobě dobře tuší a větší naději mají, že vždy syti budou a dlouho. Pakli těch věcí málo shrnou a sečtou, tehdy sobě stesknou a řkouc, jako tito učedlníci: „Co jest to mezi tolik čeledí do roka a k tomu jsme mnoho dlužni atd." Nebo ten lid úplně jest odstoupil od Boha, protož v něm nižádné nemá naděje, aniž se může v čem kde na Bohu zastaviti, jedině toliko na těch zemských věcech se obrací. A z toho pak ihned zatvrzení bude, aby nižádný nedal druhému sebe užiti v ničemž, ani dáním, ani půjčením, boje se každý, aby jemu neublížilo. Protož lakomství všudy povstati musí, aby každý lapal a hromáždil zboží, kudyžkoli může, pravými i nepravými obchody, aby vždy mnoho nahromaždili k dlouhým časům. Též i nynější apoštolé, ježto z víry Kristovy živi nejsou, ovšem ti v kněžství nebrzo půjdou jinak, leč by obrok jistý měli, platu mnoho, faru bohatou, s po- četnými užitky. Protož ti ne v boží naději, ale v jistotě lakomcův kně- žími chtějí býti. Protož neníť div o jiném lidu, že se jest tak vší věci strhl od Boha, doufaje v to, což ruka drží a což polapiti může, poněvadž ten příklad vidí na kněžích s moudřejší opatrností, ani jedině na určenou a počtenou jistotu počínají Bohu sloužiti, a tu mají zápisy císařskými a jinými mnohými utvrzenou, aby jim do smrti zhynouti nemohla, a jinak by k službě boží nepřistoupili, leč jich taková sytá a bezpečná jistota břicha povolala. Těch pak pět pecnův ječných, o nichž čtení zmínku činí, válejí nyní z rozličné mouky, oni tak, oni jinak káží. Někteří pět ran Kristových jimi činí. Jiní, že zpověď kněžím v uši jest první pecen. Druhý stud za hříchy před knězem. Třetí dosti učinění Bohu za hříchy. Čtvrtý setrvání v dobrém. Pátý naděje. To jedni tak praví, že těmi peceny lid krmí. A dvě ryby. Modlitba nábožná to ryba první. Slova božího poslouchání, ryba druhá. A ty dvě ryby ochutnajíť svou sladkostí pět pecnův ječných, aby bylo plné nasycení lidu již radujícího se, jemuž církev svatá pozbytí ďábelství na každý rok v čtvrtou neděli postní zazpívá, řkoucí: „Raduj se Jerusaléme anebo ty lide boží, ježto již pokoj vidíš a raduješ se po zbyv ďáblův.“ Ale skutek lež ukazuje a nekající lid svědčí, že pravda není, což oni tak skládají vymýšlené řeči. Nebo lid dávno za jich básněmi odstoupil jest od Boha a od jeho zákona, a pokání pravého nečiní ani může činiti, dokudž tak stojí v přestoupení, a dokudž jest oklamán jich mylným a lstivým pokáním, aniž může jísti kterých pecnův, v nichž by mohlo býti duchovní nasycení, duchovních milostí nebo utěšení božských, a toť jsou nejpřednější peceny.
Strana 149
149 Potom dí čtení: „Tehdy vece Ježíš: „Kažte lidu sýsti.“ I sedlo jest mužův v počtu jako pět tisícův.“ I vzal Ježíš chleby a když díly učinil, rozdělil jest sedícím, též i ryb, kterak jsou mnoho chtěli.“ Učedlníci velejí lid rozpustiti, protože pozdě bylo a místo pusté. A pán je velí ssaditi, jakožto na kvasu, aby ukázal, že daleko jsou myšlení lidská od myšlení božích. Což lidé nemohou rozuměti, ani věřiti to on může nad hojnost učiniti. Což mře na mysli lidem, to život na smrti nepřemožený v rukou jeho. Protož aby skrze takový div poznán byl od lidí, že on jest ten, že netoliko z pěti chlebův mohl mnoho chleba rozmnožiti k nasycení toho zástupu mnohého. Ale také, že z ničehož mohl svět krásný a veliký stvořiti, nebesa i zemi i všecky zástupy nebeské i zemské a že on je všecky sytí, pokrmy jim připravuje, na to poznání a na tu víru divové tělesní přišli jsou, aby poznajíce jeho, stvořitele svého v jeho velebných skutcích, kteréž jest činila ruka jeho, a jsouce vždy syti chválu jemu vzdávali, jakožto vše berouce z rukou jeho. A netoliko tomu máme rozu- měti ze skutkův jeho, že nás tak tělesně ustavičně sytí. Ale více, že nás chce sytiti duchovně, ač budeme moci tomu rozuměti a hodni toho budeme; kteréžto nasycení duchovní pravější dává moc a vzrůst lepšího a důstoj- nějšího života než pokrm tělesný. Protož čtení mluví, že po nasycení tělesném zástupa mluvil jest pán Ježíš o pokrmu duchovním, kterýž ne- zhyne, ale zůstává k životu věčnému. A sám se nazývá tím pokrmem, řka: „Já jsem chléb živý; kdož přijde ke mně, nebude lačněti a kdož věří ve mne, nebude žízniti na věky. Jáť jsem chléb živý, který jsem s nebe stoupil; ač kdo bude jísti z toho chleba, živ bude na věky A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest za život světa.“ Ty věci mluví pán o pokrmu dokonalém, a nechceť tomu, bychom v něm jinak rozuměli, by který jiný dáti chtěl, než sám sebe pravým chlebem života těm, kdož jemu srozumějí a budou jej jísti hodně. A že ten chléb bude dokonale krmiti je, aby po něm nelačněli. Protož aby všech jeho dobrodiní, které jest nám ukázal v své mnohé a dlouhé práci, v tom těle zde přebývaje a potom je na smrť vydávaje, paměť živá v nás ostala a vděčnosť a milo- vání se odchovalo, dal jest nám tělo své za pokrm a krev svou za nápoj, a tak sám se živý chléb, jenž jest s nebe sestoupil. Aby to mohlo v pa- měti užitečně a rozumně nám zůstati, že on pravý Bůh ponížil se, tělo pravé člověcké na se vzav a skrze to tělo nám všecky milosti své ukázal a dal. Protož kdož může věřiti a rozuměti, že to tělo jísti má, které jest pro nás pracovalo a trpělo, a v tom jedení živě vzpomínati tu lásku, kteráž jest jeho přivedla k tomu, aby to tělo na se vzal, v něm pracoval a trpěl A tyť krmí tím živým chlebem, dávaje z toho nasycení duchu člověčímu, aby nelačněl. A aby ten zlý hlad a žízeň přestala, kterýž trpí hříšníci, jako psi obcházejíce město, žádajíce nasytiti břich svůj mlátem hříchův a žádosti své upokojiti libosti hříchův, ale nemohou, neb on sám jediný může žádosti lidské nasytiti a upokojiti a ten přezlý hlad zahnati. Protož já tuto za těch pět pecnův k nasycení zástupu ostavuji samého pána Ježíše těm, kdož mohou rozuměti a jeho samého okusiti v tom duchovním pravém jedení, a v kterýchž pán Kristus přebývá skrze víru a oni v něm. V kterýchž svět umírá a oni světu. Jiným nic nemůže mluveno býti o nižádném nasycení duchovním a božském. Ale že pán chtě nasytiti množství na poušti, přikázal, aby sedli na seně ti, kteříž měli nasyceni býti. Protož zdá se za podobné moudrým, že by i dnes bylo toho potřebí těm, kteříž hledají božského nasycení, aby sedli na seně. 25
149 Potom dí čtení: „Tehdy vece Ježíš: „Kažte lidu sýsti.“ I sedlo jest mužův v počtu jako pět tisícův.“ I vzal Ježíš chleby a když díly učinil, rozdělil jest sedícím, též i ryb, kterak jsou mnoho chtěli.“ Učedlníci velejí lid rozpustiti, protože pozdě bylo a místo pusté. A pán je velí ssaditi, jakožto na kvasu, aby ukázal, že daleko jsou myšlení lidská od myšlení božích. Což lidé nemohou rozuměti, ani věřiti to on může nad hojnost učiniti. Což mře na mysli lidem, to život na smrti nepřemožený v rukou jeho. Protož aby skrze takový div poznán byl od lidí, že on jest ten, že netoliko z pěti chlebův mohl mnoho chleba rozmnožiti k nasycení toho zástupu mnohého. Ale také, že z ničehož mohl svět krásný a veliký stvořiti, nebesa i zemi i všecky zástupy nebeské i zemské a že on je všecky sytí, pokrmy jim připravuje, na to poznání a na tu víru divové tělesní přišli jsou, aby poznajíce jeho, stvořitele svého v jeho velebných skutcích, kteréž jest činila ruka jeho, a jsouce vždy syti chválu jemu vzdávali, jakožto vše berouce z rukou jeho. A netoliko tomu máme rozu- měti ze skutkův jeho, že nás tak tělesně ustavičně sytí. Ale více, že nás chce sytiti duchovně, ač budeme moci tomu rozuměti a hodni toho budeme; kteréžto nasycení duchovní pravější dává moc a vzrůst lepšího a důstoj- nějšího života než pokrm tělesný. Protož čtení mluví, že po nasycení tělesném zástupa mluvil jest pán Ježíš o pokrmu duchovním, kterýž ne- zhyne, ale zůstává k životu věčnému. A sám se nazývá tím pokrmem, řka: „Já jsem chléb živý; kdož přijde ke mně, nebude lačněti a kdož věří ve mne, nebude žízniti na věky. Jáť jsem chléb živý, který jsem s nebe stoupil; ač kdo bude jísti z toho chleba, živ bude na věky A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest za život světa.“ Ty věci mluví pán o pokrmu dokonalém, a nechceť tomu, bychom v něm jinak rozuměli, by který jiný dáti chtěl, než sám sebe pravým chlebem života těm, kdož jemu srozumějí a budou jej jísti hodně. A že ten chléb bude dokonale krmiti je, aby po něm nelačněli. Protož aby všech jeho dobrodiní, které jest nám ukázal v své mnohé a dlouhé práci, v tom těle zde přebývaje a potom je na smrť vydávaje, paměť živá v nás ostala a vděčnosť a milo- vání se odchovalo, dal jest nám tělo své za pokrm a krev svou za nápoj, a tak sám se živý chléb, jenž jest s nebe sestoupil. Aby to mohlo v pa- měti užitečně a rozumně nám zůstati, že on pravý Bůh ponížil se, tělo pravé člověcké na se vzav a skrze to tělo nám všecky milosti své ukázal a dal. Protož kdož může věřiti a rozuměti, že to tělo jísti má, které jest pro nás pracovalo a trpělo, a v tom jedení živě vzpomínati tu lásku, kteráž jest jeho přivedla k tomu, aby to tělo na se vzal, v něm pracoval a trpěl A tyť krmí tím živým chlebem, dávaje z toho nasycení duchu člověčímu, aby nelačněl. A aby ten zlý hlad a žízeň přestala, kterýž trpí hříšníci, jako psi obcházejíce město, žádajíce nasytiti břich svůj mlátem hříchův a žádosti své upokojiti libosti hříchův, ale nemohou, neb on sám jediný může žádosti lidské nasytiti a upokojiti a ten přezlý hlad zahnati. Protož já tuto za těch pět pecnův k nasycení zástupu ostavuji samého pána Ježíše těm, kdož mohou rozuměti a jeho samého okusiti v tom duchovním pravém jedení, a v kterýchž pán Kristus přebývá skrze víru a oni v něm. V kterýchž svět umírá a oni světu. Jiným nic nemůže mluveno býti o nižádném nasycení duchovním a božském. Ale že pán chtě nasytiti množství na poušti, přikázal, aby sedli na seně ti, kteříž měli nasyceni býti. Protož zdá se za podobné moudrým, že by i dnes bylo toho potřebí těm, kteříž hledají božského nasycení, aby sedli na seně. 25
Strana 150
150 Sedění to ukazuje ponížení a poddání, kteréž nejvíce Bohu přísluší, aby se každý poddal jeho přikázání. A ovšem tu ponížení pokorného bylo by potřebí, kdož by mohl znamenati, za čí stůl zasednouti má a kterými věcmi se za ním nasytiti žádá. A že myslí za stůl boží zasednouti a tu pokrm těla jeho jísti a nápoj krve jeho píti. Protož člověku hříšnému k tomu stolu jíti a tu nasycení božského hledati, hodné jest mnoho se ponížiti a říci: „Pane, nejsem hoden, abys všel pod mou střechu; ale rci slovem a buduť uzdraven od mých hříchův.“ A že to sedění přikázáno jest znamenitě na seně, v němž dí pán skrze proroka: „Každé tělo seno a chvála jeho jako květ sena.“ A poněvadž tak jest, tehdy nejpodobněji jest na tom seně seděti, hovadnosť jeho poddati rozumu, aby ne podle žádostí jeho nepořádných šel člověk v zlosti, ale zdržel je, panoval nad ním, kdyžto žádosti těla táhnou člověka v přestoupení, v smilství, v ob žerství, v hodování, v rozkoši, v hněvy, v milosti, v pomsty, v sobě- volnosti, v pýchu, v chloubu, v pokryctví a v jiné svobody zlé. A těm více potřebí jest toho, aby libosti a rozkoši tělesné byly umrtveny. Nebo poněvadž rozkoší božských k nasycení u jeho stolu hledáme, s právem rozkošmi hříchův zhrdati máme. Nebo tu nemohou božská nasycení místa míti, kdež srdce žádá se rozkoší hříchův nasytiti. Potom dí čtení: „I řekl jest Ježíš učedlníkům svým: „Zběřte drobty, kteříž jsou zůstaly, ať nezhynou.“ I sebrali jsou dvanácte košův drobtův z pěti chlebův ječných a ze dvou ryb, jenž jsou zůstaly těm, kteříž jedli. Protož tou řečí pán Ježíš ukazuje, že nechce nic daremného míti z dobrých věcí, kteréž on tak slavně činí, ale aby s užitkem byly. Protož majíce hojnosť dobrých věcí z rukou jeho, mají všecko pilně opatřiti, aby nižádná věc nedbáním nezahynula, ani ne marná věc utracena byla. Nebo k užitku pravému, ježto ostává u věčný život dána jest. A bude-li marně utrácena, musí z ní počet vydati pánu nejvyššímu; nebo sám pán váží to, který užitek může býti z těch věcí, které zbývají, a dí: „Což vám zbývá, dávejte almužnou; a aj, všecky věci budou vám čisté.“ A to jest užitek veliký, tak z potřebné čistoty zasloužiti za dání zbytečných věcí. Může také přikázaní to k tomu táhnouti, aby po tak znamenitém divu ti zbytkové drobtův sebráni byli, aby delší paměť toho skutku tak velkého a slavného zůstala, aby tím více syn boží zveleben byl. Nebo i v zákoně starém takových skutkův božích přikazoval Bůh paměť ostaviti, aby budoucí lid skutky boží znal a v paměti držel. Mohl jest také k trestání nedůvěry apoštolské to přikázati, kdež jsou oni konečně té víry neměli, aby z těch chlebův pěti tak veliké množství pán Ježíš nasytil, aby pak zbytků toliko košův nabrali, koliko jest apoštolův bylo, aby potom nepochybovali v nasycení zástupův ani na poušti, ani na poli, kdež pán Ježíš jest, že všudy může učiniti sytosť. Dí dále čtení: „A když jsou uzřeli lidé ten div, řekli jsou, že tento jest jistě prorok, kterýž přijíti měl na svět.“ Protož ze skutku božího přišlo jím poznání boží, neb skutkové boží na to jsou, aby skrze ně byl poznán Bůh, a po poznání velmi milován a nade všecko zveleben a zvýšen od nich. Ale oslepené jest srdce nynějšího lidu, tak že nižádní skutkové boží, ani řeči jeho milostivé, ani hrozné, ani nižádná dobrodiní nic jich nemůže přivésti ku poznání jeho a ovšem k milování. Prázden jest Bůh v nich a oni jsou uvedli, kromě něho jsou život pominuli a v smrť jsou obaleni.
150 Sedění to ukazuje ponížení a poddání, kteréž nejvíce Bohu přísluší, aby se každý poddal jeho přikázání. A ovšem tu ponížení pokorného bylo by potřebí, kdož by mohl znamenati, za čí stůl zasednouti má a kterými věcmi se za ním nasytiti žádá. A že myslí za stůl boží zasednouti a tu pokrm těla jeho jísti a nápoj krve jeho píti. Protož člověku hříšnému k tomu stolu jíti a tu nasycení božského hledati, hodné jest mnoho se ponížiti a říci: „Pane, nejsem hoden, abys všel pod mou střechu; ale rci slovem a buduť uzdraven od mých hříchův.“ A že to sedění přikázáno jest znamenitě na seně, v němž dí pán skrze proroka: „Každé tělo seno a chvála jeho jako květ sena.“ A poněvadž tak jest, tehdy nejpodobněji jest na tom seně seděti, hovadnosť jeho poddati rozumu, aby ne podle žádostí jeho nepořádných šel člověk v zlosti, ale zdržel je, panoval nad ním, kdyžto žádosti těla táhnou člověka v přestoupení, v smilství, v ob žerství, v hodování, v rozkoši, v hněvy, v milosti, v pomsty, v sobě- volnosti, v pýchu, v chloubu, v pokryctví a v jiné svobody zlé. A těm více potřebí jest toho, aby libosti a rozkoši tělesné byly umrtveny. Nebo poněvadž rozkoší božských k nasycení u jeho stolu hledáme, s právem rozkošmi hříchův zhrdati máme. Nebo tu nemohou božská nasycení místa míti, kdež srdce žádá se rozkoší hříchův nasytiti. Potom dí čtení: „I řekl jest Ježíš učedlníkům svým: „Zběřte drobty, kteříž jsou zůstaly, ať nezhynou.“ I sebrali jsou dvanácte košův drobtův z pěti chlebův ječných a ze dvou ryb, jenž jsou zůstaly těm, kteříž jedli. Protož tou řečí pán Ježíš ukazuje, že nechce nic daremného míti z dobrých věcí, kteréž on tak slavně činí, ale aby s užitkem byly. Protož majíce hojnosť dobrých věcí z rukou jeho, mají všecko pilně opatřiti, aby nižádná věc nedbáním nezahynula, ani ne marná věc utracena byla. Nebo k užitku pravému, ježto ostává u věčný život dána jest. A bude-li marně utrácena, musí z ní počet vydati pánu nejvyššímu; nebo sám pán váží to, který užitek může býti z těch věcí, které zbývají, a dí: „Což vám zbývá, dávejte almužnou; a aj, všecky věci budou vám čisté.“ A to jest užitek veliký, tak z potřebné čistoty zasloužiti za dání zbytečných věcí. Může také přikázaní to k tomu táhnouti, aby po tak znamenitém divu ti zbytkové drobtův sebráni byli, aby delší paměť toho skutku tak velkého a slavného zůstala, aby tím více syn boží zveleben byl. Nebo i v zákoně starém takových skutkův božích přikazoval Bůh paměť ostaviti, aby budoucí lid skutky boží znal a v paměti držel. Mohl jest také k trestání nedůvěry apoštolské to přikázati, kdež jsou oni konečně té víry neměli, aby z těch chlebův pěti tak veliké množství pán Ježíš nasytil, aby pak zbytků toliko košův nabrali, koliko jest apoštolův bylo, aby potom nepochybovali v nasycení zástupův ani na poušti, ani na poli, kdež pán Ježíš jest, že všudy může učiniti sytosť. Dí dále čtení: „A když jsou uzřeli lidé ten div, řekli jsou, že tento jest jistě prorok, kterýž přijíti měl na svět.“ Protož ze skutku božího přišlo jím poznání boží, neb skutkové boží na to jsou, aby skrze ně byl poznán Bůh, a po poznání velmi milován a nade všecko zveleben a zvýšen od nich. Ale oslepené jest srdce nynějšího lidu, tak že nižádní skutkové boží, ani řeči jeho milostivé, ani hrozné, ani nižádná dobrodiní nic jich nemůže přivésti ku poznání jeho a ovšem k milování. Prázden jest Bůh v nich a oni jsou uvedli, kromě něho jsou život pominuli a v smrť jsou obaleni.
Strana 151
151 XXI. Pátá neděle v postě. Čtení svatého Jana v osmé kapitole. Za onoho času řekl Ježíš učedlníkům svým a knížatům kněžským: „Kdoz vás bude mě trestati z hříchu? poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte? Kdo z Boha jest, slova boží slyší; protož vy neslyšíte, nebo z Bohanejste.“ Tehdy odpověděli židé a řekli jemu: „Však my dobře díme, že jsi Samaritán a dábla máš.“ Odpověděl Ježíš: „Já ďábla nemám, ale ctím otce svého; a vy jste mne nectili. Jáť zajisté nehledám chvály mé; jestiť, kdoť hledá a soudí. Jistě, jistě pravím vám: Bude-li kdo řeč mou zachovávati, smrti neuzří na věky.“ Tehdy řekli židé: „Nyní jsme po- znali, že ďábla máš. Abraham umřel jest i proroci zemřeli jsou, a ty pravíš, bude-li kdo zachovávati řeč mou, smrti neokusí na věky. Zdali ty větší jsi, než otec náš Abrahám, kterýž jest umřel, i proroci umřeli jsou; kým se sám Odpověděl Ježíš: „Chválím-li se já sám, chvála činíš?“ má nic není; jestiť otec můj, jenž mne chválí, jehož vy pravíte, že Bůh váš jest a nepoznali jste ho, ale já jej znám; a dím-li, že ho neznám budu podobný vám lhář; ale znám jej a řeč jeho zachovávám. Abraham, otec váš, radoval se jest, aby viděl den můj; viděl jest a radoval se.“ Tehdy řekli k němužidé: „Padesáti let ještě nemáš a Abrahama jsi viděl?“ Řekl jim Ježíš: „Jistě, jistě pravím vám: dříve než jest Abraham byl, jáť jsem.“ I zchápali jsou židé kamení, aby házeli na něho. Ale Ježíš skryl se jest a vyšel z chrámu. Toto čtení svaté kterakés odpornosti praví, kteréž jsou se dály mezi pánem Ježíšem a mezi židy. A kterak hrozně židé podle slepoty a ne- věry své zetřeli jsou se jeho upřímnosti a hříchy těžkými obtíženi jsou, pohaněvše jeho. A pohoršivše se nad jeho upřímností, nižádného uzdravení nemohli jsou přijíti z jeho tak pravých čtení. Ale čím více jim mluvil, tím vždy u větší slepotu a zatvrzení jsou padali. A to jest vždy nej- hroznější, komuž lékař rozmnožení nemoci jest a spasitel zatracení nej- hlubší. A toto trestání, kteréž čtení vypravuje, nejvíce jest obrátil na duchovní. Nebo oni, když jsou byli zlí a bloudili, ne sami jsou zlí a bloudili, ale i množství lidu na pád a na oklamání mnohá za sebou jsou táhli. I dí na počátku: „Kdo z vás bude mne trestati z hříchu?“ V tom oznamuje nevinnosť svou, k níž nemůže nic vinného přimíšeno býti, proč by žaloba anebo trestání mohlo na něho uvedeno býti. Protož všecky ohyzdy a nařčení z nenávisti přidavše mně a dobré věci ve zlé obrátivše, netoliko mne pro ně trescete, ale haníte a bezživotí mého hledíte. Také těmi slovy ukazuje spasitel, že trestání nemá býti než z hříchu, když by nalezeno bylo přestoupení přikázání božích. A když se jinak děje trestání, to bývá z nedostatku toho, kdož tresce, když trestání zakládá v nejisté žalobě anebo v svém domnění nejistém aneb že má něco za hřích ze slepoty, ježto jest lidský zámysl; i tresce tak bližního, jako by přikázání boží přestoupil. Jinak také trestání nepravé bývá, když z nenávisti a z hněvu sklá- dají jedni na druhé viny, zbírajíce je z oněch i z oněch příčin i z písem, 25*
151 XXI. Pátá neděle v postě. Čtení svatého Jana v osmé kapitole. Za onoho času řekl Ježíš učedlníkům svým a knížatům kněžským: „Kdoz vás bude mě trestati z hříchu? poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte? Kdo z Boha jest, slova boží slyší; protož vy neslyšíte, nebo z Bohanejste.“ Tehdy odpověděli židé a řekli jemu: „Však my dobře díme, že jsi Samaritán a dábla máš.“ Odpověděl Ježíš: „Já ďábla nemám, ale ctím otce svého; a vy jste mne nectili. Jáť zajisté nehledám chvály mé; jestiť, kdoť hledá a soudí. Jistě, jistě pravím vám: Bude-li kdo řeč mou zachovávati, smrti neuzří na věky.“ Tehdy řekli židé: „Nyní jsme po- znali, že ďábla máš. Abraham umřel jest i proroci zemřeli jsou, a ty pravíš, bude-li kdo zachovávati řeč mou, smrti neokusí na věky. Zdali ty větší jsi, než otec náš Abrahám, kterýž jest umřel, i proroci umřeli jsou; kým se sám Odpověděl Ježíš: „Chválím-li se já sám, chvála činíš?“ má nic není; jestiť otec můj, jenž mne chválí, jehož vy pravíte, že Bůh váš jest a nepoznali jste ho, ale já jej znám; a dím-li, že ho neznám budu podobný vám lhář; ale znám jej a řeč jeho zachovávám. Abraham, otec váš, radoval se jest, aby viděl den můj; viděl jest a radoval se.“ Tehdy řekli k němužidé: „Padesáti let ještě nemáš a Abrahama jsi viděl?“ Řekl jim Ježíš: „Jistě, jistě pravím vám: dříve než jest Abraham byl, jáť jsem.“ I zchápali jsou židé kamení, aby házeli na něho. Ale Ježíš skryl se jest a vyšel z chrámu. Toto čtení svaté kterakés odpornosti praví, kteréž jsou se dály mezi pánem Ježíšem a mezi židy. A kterak hrozně židé podle slepoty a ne- věry své zetřeli jsou se jeho upřímnosti a hříchy těžkými obtíženi jsou, pohaněvše jeho. A pohoršivše se nad jeho upřímností, nižádného uzdravení nemohli jsou přijíti z jeho tak pravých čtení. Ale čím více jim mluvil, tím vždy u větší slepotu a zatvrzení jsou padali. A to jest vždy nej- hroznější, komuž lékař rozmnožení nemoci jest a spasitel zatracení nej- hlubší. A toto trestání, kteréž čtení vypravuje, nejvíce jest obrátil na duchovní. Nebo oni, když jsou byli zlí a bloudili, ne sami jsou zlí a bloudili, ale i množství lidu na pád a na oklamání mnohá za sebou jsou táhli. I dí na počátku: „Kdo z vás bude mne trestati z hříchu?“ V tom oznamuje nevinnosť svou, k níž nemůže nic vinného přimíšeno býti, proč by žaloba anebo trestání mohlo na něho uvedeno býti. Protož všecky ohyzdy a nařčení z nenávisti přidavše mně a dobré věci ve zlé obrátivše, netoliko mne pro ně trescete, ale haníte a bezživotí mého hledíte. Také těmi slovy ukazuje spasitel, že trestání nemá býti než z hříchu, když by nalezeno bylo přestoupení přikázání božích. A když se jinak děje trestání, to bývá z nedostatku toho, kdož tresce, když trestání zakládá v nejisté žalobě anebo v svém domnění nejistém aneb že má něco za hřích ze slepoty, ježto jest lidský zámysl; i tresce tak bližního, jako by přikázání boží přestoupil. Jinak také trestání nepravé bývá, když z nenávisti a z hněvu sklá- dají jedni na druhé viny, zbírajíce je z oněch i z oněch příčin i z písem, 25*
Strana 152
152 chtíce je něčím lživě u vinnu vehnati a z toho je trestati, haněti a lidem ohyzditi žádajíce a místo trestání pomstu vylévajíce na bližních. V tako- vých věcech má veliký nedostatek ten, kdož tresce jiné, nepožívaje roz- umu, pravdy nevěda, milosti k bližním nemaje a Boha se boje. Také se strany těch, kteří trestáni bývají, jsou nedostatkové; někdo nemá pána, ani mistra, ani těch, od nichž by měl hodně často trestán býti a bratra se nestydí v trestání a menšího sebe neváží a rovného sobě uhaní. Protož ze všech jeden nenahodí se lidem soběvolným, jehož by trestání mohlo s užitkem na nich projíti. Nebo pýcha soběvolná oslepila jest rozum jich a milosť svá domácí, pro níž se sobě líbí ve všem a zdají se sobě moudří a praví; protož nikdy trestání nepovolí proti sobě. Neb trestání jest s pohaněním a se zrušením vůle jich zlé a obyčejů nehodných. A pýcha nikdy haněna býti nechce a milosť svá nic nechce pustiti, v čemž jest obvykla rozkoši a libosti míti. A že jsem řekl, že nemá trestán býti nižádný podle hněvův a zámyslův, než toliko z přestoupení přikázání božích. Ale však ještě toto přidím, že mezi svatými lidmi netoliko trestání ku polepšení bývá potřebno, ale i napomínání z dobroty, aby ty příčiny, po nichžto pádové nebo pohoršení pospíchají, opuštěny byly, aby od nich odstoupili prvé, než přinesou zlé svědomí a křik mezi lidmi. A milostiví lidé, kteříž se dají pravdou vésti, tiť povolí napomínání a utekou osidel nebezpečných prvé, než se z nich zrost urodí. Ale lidé soběvolní z toho sváry, nadýmání a různice zdvihnou, na tom stojíce, že na ně nemůže nižádný hříchu ukázati, než že se toho na ně domnívají zlá srdce, ano jim nikdy na mysl nevzešlo. Protož co jest mělo je skrze dobrotivé napo- mínání k opatrnosti přivésti, to se jest v jed smrtelný obrátilo pro zlou nepovolnosť. Protož toto dím, že nižádný lid chtě Bohu sloužiti bez trestání a napomínání, nemůže dobře státi a ďábla utéci, neb jsou jemu v nich dvéře otevřeny. Co pak díme o trestání u těch, ježto se domnívají první vůdce spasení lidského býti. A stojí v úřadech apoštolských a obaleni jsou svátostí velikou a slovou otcové svatí a nejsvětější, místo Boha na světě nemohouce poblouditi a jsouce v raddě ducha svatého čeledně, posvěcu- íce všeho a svato činíce; kdy pak u těch hřích bude a co jest hřích u nich? Smilství a rufianství přirozená věc. Panování a pýcha Luciperova, to poctivosť náměstkův apoštolských, svatokupectví, to jim sluší; nebo hoden jest dělník pokrmu svého, poněvadž duchovní věci rozsívá, proč by tělesných nežal? Protož nikdyž v nich hřích není. A kdo by je trestal, ten by proti písmu učinil; vyššího netrescí, neb mají moc velikou a mohou ty spáliti, kdož je trescí a kdož jich zlosynstva jinými bludy ohlašují. Potom dále pán Ježíš dopovídá těm mistrům a biskupům židovským, řka: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ I chtěl jest nám tím rozum dáti, že, kdež hřích místa nemá, tu sama pravda místo má, a tu jedině jistá jest, kdež hřích nepanuje. A to jest toliko na synu božím bylo, že jsou jeho nemohli z hříchu nižádného, z velikého, ani z malého trestati. Neb on jediný, člověkem jsa, ze všech byl jest bez každého hříchu, aby mohl všech jiných hříchy nésti. A tak jest měl sám ze sebe pravdu čistou a plnou, pravdu božskou a dostatečnou, aby, činíce ji lidé, mohli zasloužiti života věčného. Protož v jiných, ježto mohon s namíšením pravdu mluviti, není tak jistá; a ovšem tu jichž život může trestán býti z mnohých hříchův, kdež jest život rozkošný, pasa se za obyčej laho- dami, jako život bohatcův, život měkký rozmazaný, čistě na ložích, a
152 chtíce je něčím lživě u vinnu vehnati a z toho je trestati, haněti a lidem ohyzditi žádajíce a místo trestání pomstu vylévajíce na bližních. V tako- vých věcech má veliký nedostatek ten, kdož tresce jiné, nepožívaje roz- umu, pravdy nevěda, milosti k bližním nemaje a Boha se boje. Také se strany těch, kteří trestáni bývají, jsou nedostatkové; někdo nemá pána, ani mistra, ani těch, od nichž by měl hodně často trestán býti a bratra se nestydí v trestání a menšího sebe neváží a rovného sobě uhaní. Protož ze všech jeden nenahodí se lidem soběvolným, jehož by trestání mohlo s užitkem na nich projíti. Nebo pýcha soběvolná oslepila jest rozum jich a milosť svá domácí, pro níž se sobě líbí ve všem a zdají se sobě moudří a praví; protož nikdy trestání nepovolí proti sobě. Neb trestání jest s pohaněním a se zrušením vůle jich zlé a obyčejů nehodných. A pýcha nikdy haněna býti nechce a milosť svá nic nechce pustiti, v čemž jest obvykla rozkoši a libosti míti. A že jsem řekl, že nemá trestán býti nižádný podle hněvův a zámyslův, než toliko z přestoupení přikázání božích. Ale však ještě toto přidím, že mezi svatými lidmi netoliko trestání ku polepšení bývá potřebno, ale i napomínání z dobroty, aby ty příčiny, po nichžto pádové nebo pohoršení pospíchají, opuštěny byly, aby od nich odstoupili prvé, než přinesou zlé svědomí a křik mezi lidmi. A milostiví lidé, kteříž se dají pravdou vésti, tiť povolí napomínání a utekou osidel nebezpečných prvé, než se z nich zrost urodí. Ale lidé soběvolní z toho sváry, nadýmání a různice zdvihnou, na tom stojíce, že na ně nemůže nižádný hříchu ukázati, než že se toho na ně domnívají zlá srdce, ano jim nikdy na mysl nevzešlo. Protož co jest mělo je skrze dobrotivé napo- mínání k opatrnosti přivésti, to se jest v jed smrtelný obrátilo pro zlou nepovolnosť. Protož toto dím, že nižádný lid chtě Bohu sloužiti bez trestání a napomínání, nemůže dobře státi a ďábla utéci, neb jsou jemu v nich dvéře otevřeny. Co pak díme o trestání u těch, ježto se domnívají první vůdce spasení lidského býti. A stojí v úřadech apoštolských a obaleni jsou svátostí velikou a slovou otcové svatí a nejsvětější, místo Boha na světě nemohouce poblouditi a jsouce v raddě ducha svatého čeledně, posvěcu- íce všeho a svato činíce; kdy pak u těch hřích bude a co jest hřích u nich? Smilství a rufianství přirozená věc. Panování a pýcha Luciperova, to poctivosť náměstkův apoštolských, svatokupectví, to jim sluší; nebo hoden jest dělník pokrmu svého, poněvadž duchovní věci rozsívá, proč by tělesných nežal? Protož nikdyž v nich hřích není. A kdo by je trestal, ten by proti písmu učinil; vyššího netrescí, neb mají moc velikou a mohou ty spáliti, kdož je trescí a kdož jich zlosynstva jinými bludy ohlašují. Potom dále pán Ježíš dopovídá těm mistrům a biskupům židovským, řka: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ I chtěl jest nám tím rozum dáti, že, kdež hřích místa nemá, tu sama pravda místo má, a tu jedině jistá jest, kdež hřích nepanuje. A to jest toliko na synu božím bylo, že jsou jeho nemohli z hříchu nižádného, z velikého, ani z malého trestati. Neb on jediný, člověkem jsa, ze všech byl jest bez každého hříchu, aby mohl všech jiných hříchy nésti. A tak jest měl sám ze sebe pravdu čistou a plnou, pravdu božskou a dostatečnou, aby, činíce ji lidé, mohli zasloužiti života věčného. Protož v jiných, ježto mohon s namíšením pravdu mluviti, není tak jistá; a ovšem tu jichž život může trestán býti z mnohých hříchův, kdež jest život rozkošný, pasa se za obyčej laho- dami, jako život bohatcův, život měkký rozmazaný, čistě na ložích, a
Strana 153
153 v lázních častých a v lékařstvích, život lakomý táhna zemské věci bez studu od lidí, dvory, dědiny, platy, desátky, sýry i jiné zámysly lakomé a svatokupecké s mnohými pohoršeními sprostných lidí, často i se sváry. Protož jestli tu která pravda, musíť býti velmi trudna, jako u trní stojící, namíšená a splácená pravou žebrotou z cizích knih a nejistých, dobře lžemi prorostlých, pod nimiž se čtení provede v kázáních, jako raněné a slepé, jemuž jsou oči vyloupeny smysly nejistých lidí, aby tak rozum dávalo, jakž jsou oni chtěli, kteříž nemohou daleko kázati čtení od svého života, od svého stolu i od jiných věcí, kteréž sobě osobují proti čtení, musí k tomu výklady přiměřiti. Avšak proti vždy říkají: „Čtení kážeme, ano by bylo pravěji říci, že sebe kážeme skrze čtení. Protož bude-li která pravda pověděna od takových, potřebí jest, aby dobře zkoušena byla, aby uslyše tak někdo jednu pravdu, i nepozřel s ní několika lží. Protož nic takoví kněží neprospějí, ač mnoho těch prací zvláštních přepáší s oním i s oním. Nebo více boří spravedlnosť v lidu svými obojetnostmi a ne- příklady, nežli vzdělávají svými kázáními; neb nic řeč nemůž vážná býti, když skutek jich jim v ohyzdě jest. Ale pán tuto dí: „Poněvadž já pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ Aby se nižádný lidmi nevymlouval, že oni bloudí a lži rozsívají pod po- kryctvím a svodí lidi. Ale tuto se nemohou ničímž vymlouvati, proč by Kristově pravdě nevěřili, neb nevzkládá na lidi těžkých věcí, poněvadž břímě jeho jest lehké a jho sladké. Ani učí co škodného, ale tomu, což jest užitečné k zachování života časného i věčného, ani učí co nepotřebného, ale tomu, což jest dobré pověsti a což jest boží. Ale lidé pro zoufání nemohou věřiti Kristu a jeho pravdě, neb mnohá jiná věření jsou jim postavena, blíže osazena a oznámena, nežli věření pravdě Kristově. Ne- zdajíť se málo věřiti papeži s jeho mocí velikou, ježto může všecky hříchy odpustiti a ještě i muk zbaviti. Mistři ku pokání nesmějí ještě upřímo do nebe propustiti, ale v očistec do třetího pekla do muk; než papež i bez muk. Protož byť dnes pán Ježíš řekl: „Proč mi nevěříte?“ Řekli bychom, neb se nám lepší nahází. Lepšíť jest naše toto míti milosti, hříchům odpuštění snadně a tak spasení, nenosíce kříže, ani muk trpíce, než bychom se tu bídně nuzovali a trápili podle zákona Kristova. A co jest těch zákonův papežských, ježto jsou v nich mnozí artikulové za víru lidu utvrzeni, ježto jako čtení musí držáni býti, a kdož by je přestoupil, aby jakožto kacíř potupen byl. Co práv městských a císařských jest, ježto na nich odpočívá ta církev se vším množstvím, jakožto na víře čtení, všecky své dobré věci opatrující podle zprávy těch zákonův a práv. Protož poněvadž Antikrist plné posvěcení i odpuštění může lidem dávati za peníze a zákony plné ustavovati k zpravování duchovních i časných věcí, proč by věřili Kristovi a jeho pravdě, mohouce snáze podle svobody těla přebývati a potom spaseni býti, než by robotně hřích a s hanbou vždy nosili, spasení hledajíce? A co jesti mužův slavných církve a jmenovitých, jimž jest přidána svátosť veliká a plnosť ducha svatého a převýšená moudrosť; a ti jsou postaveni za víru lidu i s každou řečí svou a spíše by pro jich řeči kacířem zůstal, nežli pro čtení. Protož dí-li pán Ježíš opět: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ díme: „Neb jsme uvěřili mužům velikým kostela, plným ducha svatého, po nichž nám ostává naděje v nebi i v pekle.“ V nebi všichni zástupové nebeští přimlouvajíce se za hříšné, na něž se Bůh hněvá pro jich hříchy mnohé, a peklo je má čistiti od hříchův, jichž jsou se zde právě nepokáli. Ostává nám také z jich velikých smyslův meč ostrý
153 v lázních častých a v lékařstvích, život lakomý táhna zemské věci bez studu od lidí, dvory, dědiny, platy, desátky, sýry i jiné zámysly lakomé a svatokupecké s mnohými pohoršeními sprostných lidí, často i se sváry. Protož jestli tu která pravda, musíť býti velmi trudna, jako u trní stojící, namíšená a splácená pravou žebrotou z cizích knih a nejistých, dobře lžemi prorostlých, pod nimiž se čtení provede v kázáních, jako raněné a slepé, jemuž jsou oči vyloupeny smysly nejistých lidí, aby tak rozum dávalo, jakž jsou oni chtěli, kteříž nemohou daleko kázati čtení od svého života, od svého stolu i od jiných věcí, kteréž sobě osobují proti čtení, musí k tomu výklady přiměřiti. Avšak proti vždy říkají: „Čtení kážeme, ano by bylo pravěji říci, že sebe kážeme skrze čtení. Protož bude-li která pravda pověděna od takových, potřebí jest, aby dobře zkoušena byla, aby uslyše tak někdo jednu pravdu, i nepozřel s ní několika lží. Protož nic takoví kněží neprospějí, ač mnoho těch prací zvláštních přepáší s oním i s oním. Nebo více boří spravedlnosť v lidu svými obojetnostmi a ne- příklady, nežli vzdělávají svými kázáními; neb nic řeč nemůž vážná býti, když skutek jich jim v ohyzdě jest. Ale pán tuto dí: „Poněvadž já pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ Aby se nižádný lidmi nevymlouval, že oni bloudí a lži rozsívají pod po- kryctvím a svodí lidi. Ale tuto se nemohou ničímž vymlouvati, proč by Kristově pravdě nevěřili, neb nevzkládá na lidi těžkých věcí, poněvadž břímě jeho jest lehké a jho sladké. Ani učí co škodného, ale tomu, což jest užitečné k zachování života časného i věčného, ani učí co nepotřebného, ale tomu, což jest dobré pověsti a což jest boží. Ale lidé pro zoufání nemohou věřiti Kristu a jeho pravdě, neb mnohá jiná věření jsou jim postavena, blíže osazena a oznámena, nežli věření pravdě Kristově. Ne- zdajíť se málo věřiti papeži s jeho mocí velikou, ježto může všecky hříchy odpustiti a ještě i muk zbaviti. Mistři ku pokání nesmějí ještě upřímo do nebe propustiti, ale v očistec do třetího pekla do muk; než papež i bez muk. Protož byť dnes pán Ježíš řekl: „Proč mi nevěříte?“ Řekli bychom, neb se nám lepší nahází. Lepšíť jest naše toto míti milosti, hříchům odpuštění snadně a tak spasení, nenosíce kříže, ani muk trpíce, než bychom se tu bídně nuzovali a trápili podle zákona Kristova. A co jest těch zákonův papežských, ježto jsou v nich mnozí artikulové za víru lidu utvrzeni, ježto jako čtení musí držáni býti, a kdož by je přestoupil, aby jakožto kacíř potupen byl. Co práv městských a císařských jest, ježto na nich odpočívá ta církev se vším množstvím, jakožto na víře čtení, všecky své dobré věci opatrující podle zprávy těch zákonův a práv. Protož poněvadž Antikrist plné posvěcení i odpuštění může lidem dávati za peníze a zákony plné ustavovati k zpravování duchovních i časných věcí, proč by věřili Kristovi a jeho pravdě, mohouce snáze podle svobody těla přebývati a potom spaseni býti, než by robotně hřích a s hanbou vždy nosili, spasení hledajíce? A co jesti mužův slavných církve a jmenovitých, jimž jest přidána svátosť veliká a plnosť ducha svatého a převýšená moudrosť; a ti jsou postaveni za víru lidu i s každou řečí svou a spíše by pro jich řeči kacířem zůstal, nežli pro čtení. Protož dí-li pán Ježíš opět: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ díme: „Neb jsme uvěřili mužům velikým kostela, plným ducha svatého, po nichž nám ostává naděje v nebi i v pekle.“ V nebi všichni zástupové nebeští přimlouvajíce se za hříšné, na něž se Bůh hněvá pro jich hříchy mnohé, a peklo je má čistiti od hříchův, jichž jsou se zde právě nepokáli. Ostává nám také z jich velikých smyslův meč ostrý
Strana 154
154 k obraně svaté matky církve římské, aby skrze ten meč mohla se zacho- vati v své spravedlnosti, kterouž ona miluje, všelikému bezpráví bráníce se, kteréž by měla Kristu věřící trpěti. Již v jich smyslu všecky věci stojí, což církev svatá žádá a ona z nich učí věřiti. A tak těmi pravdami lidskými pravda Kristova jest zaslepena, že se zdá bláznovství, lež a hanba. Protož totoť může každému řečeno býti: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ Ohledejž se tehdy každý z nás, proč ta nevěra na kom stojí. Nebo v někom malá věc činí tu nevěru, po níž se vleče věčné peklo, jako malé věci po žádání malé pochýlení milosti, malý zisk těles- ných a zemských věcí, malá svoboda, malé pohanění, malá bázeň od světa; a to každé činí velikou nevěru pravdě jeho. Protož všecko smíchu hodné jest, proč by koli kdo nevěřil pravdě; neb by pro marnou a bídnou věc nevěřil veliké a věčné pravdě. Potom dí čtení: „Kdož z Boha jest, slovo boží slyší. Protož vy ne- slyšíte, nebo z Boha nejste.“ Tu již mluví pán Ježíš o slovu božím, o té nejvyšší pravdě, že jest jeho Bůh poslal na to, aby slovo jeho nejdo- konaleji vypravil, a to pravdou nazývá, kterouž jest od Boha slyšel. Protož tuto ukazuje, že jedině ten slyší pravdu slova božího, kdož z Boha jest zvoleným a skrze dar jeho. Neb mnozí mohou v ucho slyšeti, ale nerozumějí tomu, aniž srdce mají hodného a v Bohu založeného; a to jsou slyšení marná. Protož tuto spasitel o slyšení pravém a skutečném praví, ježto z Boha pochází skrze dar jeho milosti, kteráž předchází a osvěcuje srdce a způsobuje vůli ku poddání slovu božímu, aby je s utěšením brala v se a rozumnosť většího poznání z něho přijímala. A tak počne se roditi z Boha člověk, ustavuje se u víře a spravedlnosti, kterouž jemu Bůh přikazuje v slovu svém a obrátí se v rod boží duchovní podle vůle a úmysla, jímžto se v jednom duchu s Bohem ustavuje, a učiní se již nový člověk, maje již nové srdce, nové úmysly, nové poznání i nové skutky a bude slyšeti slovo boží, svázán jsa žádostmi tělesnými a svět- skými. Smilstvem, rozkošmi, pýchou, lakomstvím, hněvy, pomstami, svobo- dami tělesnými, soběvolností mnohou, nevěrami a zlými obvyklostmi, kteréžto všecky věci slovo boží zapovídá a ruší v člověku. Protož to pravé jest, že jedině ten, kdož z Boha jest, může v pravdě slyšeti slovo boží, maje již rod boží v sobě, z něhož má milosť k Bohu, aby z té milosti vážil sobě slovo boží a maje v sobě moc duchovní z rodu božího, aby tou mocí mohl v sobě přemoci žádosti, libosti a rozkoši hříchův, kterýchž zbraňuje slovo boží. A aby mohl přemoci skrze trpělivosť protivná bez- práví, hanění a mnohá pokušení, ježto to musí trpělivostí přemoci, kdo chce slovo boží zachovati. Jinak každý člověk z dábla jsa, nemůže slyšeti slova božího. Jakož tuto pán dí: „Protož vy neslyšíte, nebo z Boha nejste.“ Nebo jsouce rod ďáblův, Bohu protivní, nemůžete slyšeti slova božího. Nebo dábel, maje ve vás příbytek svůj, nedá místa slovu božímu u vás, aby se jeho příbytek nezrušil a aby lidé, neslyšíce slova božího. jiným také slyšeti i vymluviti bránili. Potom dí čtení: „Tehdy odpověděvše židé, řekli jsou jemu: „Však my dobře pravíme, že Samarytán jsi ty a ďábla máš.““ Tu židé, aby jim svědomí pohanění neostalo, pouze se tím ohradili, že dobře haněti budou a mluviti to, že on jest pohan, změtenec a ďábelník, I to jest znamenité, že nemilostiví proto nejvíce hřeší a rozličné zlé věci činí, že, majíce v sobě převrácení, i nazývají zlé věci dobrými a dobré zlými. Protož chtíce nejhorší věci synu božímu činiti a ďábelníků jemu nadávati, i řkou tomu, že dobře činí; protož u těch zlých lidí zpětná je dobrota, což Bůh
154 k obraně svaté matky církve římské, aby skrze ten meč mohla se zacho- vati v své spravedlnosti, kterouž ona miluje, všelikému bezpráví bráníce se, kteréž by měla Kristu věřící trpěti. Již v jich smyslu všecky věci stojí, což církev svatá žádá a ona z nich učí věřiti. A tak těmi pravdami lidskými pravda Kristova jest zaslepena, že se zdá bláznovství, lež a hanba. Protož totoť může každému řečeno býti: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ Ohledejž se tehdy každý z nás, proč ta nevěra na kom stojí. Nebo v někom malá věc činí tu nevěru, po níž se vleče věčné peklo, jako malé věci po žádání malé pochýlení milosti, malý zisk těles- ných a zemských věcí, malá svoboda, malé pohanění, malá bázeň od světa; a to každé činí velikou nevěru pravdě jeho. Protož všecko smíchu hodné jest, proč by koli kdo nevěřil pravdě; neb by pro marnou a bídnou věc nevěřil veliké a věčné pravdě. Potom dí čtení: „Kdož z Boha jest, slovo boží slyší. Protož vy ne- slyšíte, nebo z Boha nejste.“ Tu již mluví pán Ježíš o slovu božím, o té nejvyšší pravdě, že jest jeho Bůh poslal na to, aby slovo jeho nejdo- konaleji vypravil, a to pravdou nazývá, kterouž jest od Boha slyšel. Protož tuto ukazuje, že jedině ten slyší pravdu slova božího, kdož z Boha jest zvoleným a skrze dar jeho. Neb mnozí mohou v ucho slyšeti, ale nerozumějí tomu, aniž srdce mají hodného a v Bohu založeného; a to jsou slyšení marná. Protož tuto spasitel o slyšení pravém a skutečném praví, ježto z Boha pochází skrze dar jeho milosti, kteráž předchází a osvěcuje srdce a způsobuje vůli ku poddání slovu božímu, aby je s utěšením brala v se a rozumnosť většího poznání z něho přijímala. A tak počne se roditi z Boha člověk, ustavuje se u víře a spravedlnosti, kterouž jemu Bůh přikazuje v slovu svém a obrátí se v rod boží duchovní podle vůle a úmysla, jímžto se v jednom duchu s Bohem ustavuje, a učiní se již nový člověk, maje již nové srdce, nové úmysly, nové poznání i nové skutky a bude slyšeti slovo boží, svázán jsa žádostmi tělesnými a svět- skými. Smilstvem, rozkošmi, pýchou, lakomstvím, hněvy, pomstami, svobo- dami tělesnými, soběvolností mnohou, nevěrami a zlými obvyklostmi, kteréžto všecky věci slovo boží zapovídá a ruší v člověku. Protož to pravé jest, že jedině ten, kdož z Boha jest, může v pravdě slyšeti slovo boží, maje již rod boží v sobě, z něhož má milosť k Bohu, aby z té milosti vážil sobě slovo boží a maje v sobě moc duchovní z rodu božího, aby tou mocí mohl v sobě přemoci žádosti, libosti a rozkoši hříchův, kterýchž zbraňuje slovo boží. A aby mohl přemoci skrze trpělivosť protivná bez- práví, hanění a mnohá pokušení, ježto to musí trpělivostí přemoci, kdo chce slovo boží zachovati. Jinak každý člověk z dábla jsa, nemůže slyšeti slova božího. Jakož tuto pán dí: „Protož vy neslyšíte, nebo z Boha nejste.“ Nebo jsouce rod ďáblův, Bohu protivní, nemůžete slyšeti slova božího. Nebo dábel, maje ve vás příbytek svůj, nedá místa slovu božímu u vás, aby se jeho příbytek nezrušil a aby lidé, neslyšíce slova božího. jiným také slyšeti i vymluviti bránili. Potom dí čtení: „Tehdy odpověděvše židé, řekli jsou jemu: „Však my dobře pravíme, že Samarytán jsi ty a ďábla máš.““ Tu židé, aby jim svědomí pohanění neostalo, pouze se tím ohradili, že dobře haněti budou a mluviti to, že on jest pohan, změtenec a ďábelník, I to jest znamenité, že nemilostiví proto nejvíce hřeší a rozličné zlé věci činí, že, majíce v sobě převrácení, i nazývají zlé věci dobrými a dobré zlými. Protož chtíce nejhorší věci synu božímu činiti a ďábelníků jemu nadávati, i řkou tomu, že dobře činí; protož u těch zlých lidí zpětná je dobrota, což Bůh
Strana 155
155 chce, to oni tupí a čím se Bohu protiví, to za dobré chválí. A když prostá odpornosť hříchův u nich dobrotou jest, což pak blud přikrytý svátostí mnohem více dobrý a svatý jest, kdož jim tehdy svědomí učiní a kdož jim želeti káže hříchů jich, ani se u nich ctnostmi skvějí. A že toto popouzení k hněvu a k hanění proti pánu Ježíšovi z té pravdy jest pošlo, ježto jim řekl: „Kdož z Boha jest, slovo Boží slyší; protož vy neslyšíte, nebo z Boha nejste.“ A z toho může známo býti, že v tom nejtěžší popouzení může býti duchovních lidí, pokrytých k hněvům, kdyby kdo skrze pravdu slova božího pohaněv jich posvátných náboženství, pod nimiž jsou se spokojili v svém pokryctví a ve mnohém rouhání Bohu. A těm přidati, že neposlouchají Boha a jeho pravdě nevěří a že z Boha nejsou, jako štípení cizoložné, jehož jest neštípil otec nebeský. Co většího kacířství, tolik svatých řádův a služeb Bohu pohaněti a velikých svatých zákony ustavené tak všetečně potupiti a tyto od Boha odvrci, ani v sobě v něm naději ustlali mnohými službami a náboženstvími; protož postav někdo proti nim největší pravdu a pošli proti nim mnohé svědky Kristus, jižt církev římská s mnichy tak velikou moc má, že všecky potupí, zkaceřuje a spolapí. Protož teď spasitel pro věci k těm podobné pohaněn jest jako ďábelník. Co pak nyní bude, to víš, pane! Dále čtení dí: „Odpověděv Ježíš, vece: Já ďábla nemám, ale ctím otce mého, a vy jste mne neuctili. Já zajisté chvály mé nehledám; jestiť, kdo hledá a souditi bude.““ V těch slovích spasitele našeho pokorná a trpělivá odpověď se ukazuje k nepřátelům jeho, od nichž jest potupně pohaněn, a zase jich nehaněl a zlým za zlé jim neodplácel, ale dobrotivě odpověděl, že dábla nemá. A může býti příklad někomu, jenž pravdy následuje, aby bránil a vymlouval svou nevinnu doněkud, když by nařčen byl zlou pověstí křivě a haněním nepravým ohyzděn; a může-li se vy- vésti bez svárův a bez hanění a oznámiti nevinu svou, dobře činí. Pakli jeho výmluvy dobrotivé nepřijímají, takéť svárem a haněním dobré pověsti sobě nenavrátí, ani nevinen ostane, ale dále se v pohanění a v hřích zavede. Pakli jest pohaněn pro pravdu víry kacířstvím, může-li se věrou a pravdu vyvésti z toho, dobře jest; pakli nemůže, aby se lží nevymlouval, ano pravdy zapíral, ani od ní odstupoval pro hanění a pro hrůzy nepřátel. Protož pán Ježíš, jelikož jest byl vzdálen od ďábla i od jeho vší zlostí a svrchovaně stál v plné nevinnosti, tak jest mohl říci: „Já ďábla nemám ani které ohyzdy jeho. Ale ctím otce mého dokonalou nevinností, jsa chrám nejčistší ke cti jeho připravený.“ Protož, kdož nectí Boha čistotou srdce, kamením vysoko zdělaným, zlatem a stříbrem, podstavci drahými, pálením vosku mnohého a jinými náklady tělesnými, nemůže jeho ctíti; nebo on v takových věcech nekochá se. Aniž hříšník může jeho ctíti tím, co jest prvé sobě ke cti Bůh stvořil. Když on toho nespravedlivě lichvou nebo lstí, nebo násilím dosáhl, i chce tím Boha ctíti a sám chce příbytek ďáblův býti. Také jest tím znamenitě pán Ježíš ctil otce, že v této při strpěl pokorně hanění a bezpráví od svých nepřátel, zase se mstě, ale pomstu Bohu poroučeje podle přikázání jeho, ježto dí: „Mně pomsta a já od- platím.“ Kdož se tehdy sám mstí, béře na se to, což na samého Boha sluší a taky chválu jeho loupežně na se béře. Protož veliký jest příklad ostavil pán Ježíš svým následovníkům, nehaněje zase nepřátel svých pro poctivosť boží. Protož tuto pyšným a netrpělivým nedostává se toho svatého příkladu, ježto malé věci, ani veliké, což je nelibého a protivného kdy potká, nemohou mimo se pustiti pokorně, ani pomsty Bohu poručiti,
155 chce, to oni tupí a čím se Bohu protiví, to za dobré chválí. A když prostá odpornosť hříchův u nich dobrotou jest, což pak blud přikrytý svátostí mnohem více dobrý a svatý jest, kdož jim tehdy svědomí učiní a kdož jim želeti káže hříchů jich, ani se u nich ctnostmi skvějí. A že toto popouzení k hněvu a k hanění proti pánu Ježíšovi z té pravdy jest pošlo, ježto jim řekl: „Kdož z Boha jest, slovo Boží slyší; protož vy neslyšíte, nebo z Boha nejste.“ A z toho může známo býti, že v tom nejtěžší popouzení může býti duchovních lidí, pokrytých k hněvům, kdyby kdo skrze pravdu slova božího pohaněv jich posvátných náboženství, pod nimiž jsou se spokojili v svém pokryctví a ve mnohém rouhání Bohu. A těm přidati, že neposlouchají Boha a jeho pravdě nevěří a že z Boha nejsou, jako štípení cizoložné, jehož jest neštípil otec nebeský. Co většího kacířství, tolik svatých řádův a služeb Bohu pohaněti a velikých svatých zákony ustavené tak všetečně potupiti a tyto od Boha odvrci, ani v sobě v něm naději ustlali mnohými službami a náboženstvími; protož postav někdo proti nim největší pravdu a pošli proti nim mnohé svědky Kristus, jižt církev římská s mnichy tak velikou moc má, že všecky potupí, zkaceřuje a spolapí. Protož teď spasitel pro věci k těm podobné pohaněn jest jako ďábelník. Co pak nyní bude, to víš, pane! Dále čtení dí: „Odpověděv Ježíš, vece: Já ďábla nemám, ale ctím otce mého, a vy jste mne neuctili. Já zajisté chvály mé nehledám; jestiť, kdo hledá a souditi bude.““ V těch slovích spasitele našeho pokorná a trpělivá odpověď se ukazuje k nepřátelům jeho, od nichž jest potupně pohaněn, a zase jich nehaněl a zlým za zlé jim neodplácel, ale dobrotivě odpověděl, že dábla nemá. A může býti příklad někomu, jenž pravdy následuje, aby bránil a vymlouval svou nevinnu doněkud, když by nařčen byl zlou pověstí křivě a haněním nepravým ohyzděn; a může-li se vy- vésti bez svárův a bez hanění a oznámiti nevinu svou, dobře činí. Pakli jeho výmluvy dobrotivé nepřijímají, takéť svárem a haněním dobré pověsti sobě nenavrátí, ani nevinen ostane, ale dále se v pohanění a v hřích zavede. Pakli jest pohaněn pro pravdu víry kacířstvím, může-li se věrou a pravdu vyvésti z toho, dobře jest; pakli nemůže, aby se lží nevymlouval, ano pravdy zapíral, ani od ní odstupoval pro hanění a pro hrůzy nepřátel. Protož pán Ježíš, jelikož jest byl vzdálen od ďábla i od jeho vší zlostí a svrchovaně stál v plné nevinnosti, tak jest mohl říci: „Já ďábla nemám ani které ohyzdy jeho. Ale ctím otce mého dokonalou nevinností, jsa chrám nejčistší ke cti jeho připravený.“ Protož, kdož nectí Boha čistotou srdce, kamením vysoko zdělaným, zlatem a stříbrem, podstavci drahými, pálením vosku mnohého a jinými náklady tělesnými, nemůže jeho ctíti; nebo on v takových věcech nekochá se. Aniž hříšník může jeho ctíti tím, co jest prvé sobě ke cti Bůh stvořil. Když on toho nespravedlivě lichvou nebo lstí, nebo násilím dosáhl, i chce tím Boha ctíti a sám chce příbytek ďáblův býti. Také jest tím znamenitě pán Ježíš ctil otce, že v této při strpěl pokorně hanění a bezpráví od svých nepřátel, zase se mstě, ale pomstu Bohu poroučeje podle přikázání jeho, ježto dí: „Mně pomsta a já od- platím.“ Kdož se tehdy sám mstí, béře na se to, což na samého Boha sluší a taky chválu jeho loupežně na se béře. Protož veliký jest příklad ostavil pán Ježíš svým následovníkům, nehaněje zase nepřátel svých pro poctivosť boží. Protož tuto pyšným a netrpělivým nedostává se toho svatého příkladu, ježto malé věci, ani veliké, což je nelibého a protivného kdy potká, nemohou mimo se pustiti pokorně, ani pomsty Bohu poručiti,
Strana 156
156 aneb ještě pravěji Bohu se za nepřátely modliti, aby jim odpustil, ale ihned zlé za zlé činí, hanějí, klnou, lají, utrhají, mstí se, tepou, zabíjejí. A netoliko tak, jak jsou pohaněni a škodu trpěli, ale což nejvíce mohou vymyšleně haněti a škody činiti, to činí, aby se pomstili. A což vědí tajných věcí svých hanci, to vše v sváru k jich hanbě a škodě na ně vy- nesou. A netoliko nejhorší to činí, ale i ti, ježto moc mají pohaněti pro bezpráví svá, před konšely žalovati, do vězení dávati, z měst vymítati, na stolicích v chrámích pod jménem kázání vymstíti se do své libosti nejmenšího slovce. Též páni a panoši, ti pak vsedají v svou dobrotu a v marnou česť tohoto světa, nežli by pohanění trpěli, raději na smrť vy- dávají životy své a než by ostali dlapy, raději ostanou dábly pyšnými. Protož ze všech lidí málo se nalezne, kdo by poctil Boha v tom, nemstě se sám pro svá pohanění a bezpráví, jakož jest teď všech pán učinil, řka: „Já ctím otce mého, ale vy jste mne neuctili.“ Tak jakož jest hodno bylo ctíti syna božího, takouž ctí, jakož ctí otce. Ale ďáblům zlořečeným jeho přičísti a říci, že je v sobě má a jimi se zpravuje v zlostech, to jest nejodpornější pohanění synu božímu a rouhání veliké. A nemůžeme tomu rovného pohanění synu božímu nalézti nyní, jedině tu, kdož jeho milosti účastni jsouce, potupí jeho hříchy v sobě, podruhé křížujíce syna božího a jemu se posmívajíce. Ještě pán k témuž rozumu přidává slov, řka: „Já zajisté chvály mé nehledám,“ totiž tak, jakož hledána bývá od lidí marných, kteříž, když kdo pohaní jich jména a urození, skutkem toho brání zase, haněním, vsedáním, pomstami i všemi obyčeji zlořečenými, chtíce tím svou česť opraviti, abych já týmž hříchem a pýchou chtěl potupu svou oblepšiti a dobrým před těmi hříšníky ostati, ale jestiť jiný, kdo hledá chvály mé a soudiť bude při mou proti nepřátelům mým. Protož předloživ sobě radosť a pravou chválu v nebi od Boha, všech hanění i ohavné smrti se odvážil a ponížil sám se a učinil se poslušným otci až do smrti a smrti kříži. Protož Bůh povýšil jeho, aby ve jméno jeho každé koleno klekalo i všeliký jazyk vyznával, že pán Ježíš jest v slávě Boha otce, na pravici jeho kraluje, dokudž nepodloží nepřátel všech jeho pod jeho nohy a pře jeho neusoudí proti nim. Potom dí čtení: „I řekl jest židům Ježíš: Jistě, jistě pravím vám: Bude-li kdo řeč mou zachovávati, smrti neuzří na věky.““ Tu řeč přidává jim k oné první, kdež dí: „Kdo z Boha jest, slovo boží slyší; ale vy proto neslyšíte, nebo z Boha nejste,“ pro niž jsou na něho byli tolik s haněním povstali. A tím ukazuje, že jich mnoho nebude, ani všichni, kteří by zachovali ty řeči, ale velmi řídcí; neb ty věci jsou svrchované a duchovní, dělajíce v lidech nové rození z Boha v nový život duchovní. A kdož může ten užitek řečí jeho poznati, ten je s radostí přijímá a zachovává a v nich se obnovuje podle vnitřního člověka. Ale nevěrní hanějí pro ně lidi a rouhají se jim. Protož jsou řekli židé: „Nyní jsme poznali, že ďábla máš. Abraham umřel jest i proroci, a ty díš: »Ač kdo řeč mou zachovává, smrti ne- okusí na věky.“ Zdali ty větší jsi, než Abraham a proroci, ježto jsou řečí boží větší, než tvé zachovali, avšak jsou zemřeli? protož kým se ty činíš nad ně?“ Tu již jest jedno v zuby pěstí dáti bylo, aby se nad tak svaté lidi, Abrahama a proroky nepozdvihoval v pýchu a nerozsíval v lid jakýchsi novin bludných. Takovíť jsou i nynější kněží mnozí i s preláty ježto milují svět, bohatství, panování, pýchu, rozkoše, obchody svatokupecké, břicho své za Bůh majíce. Co méně nenávisti ukáží, když ty svaté řeči
156 aneb ještě pravěji Bohu se za nepřátely modliti, aby jim odpustil, ale ihned zlé za zlé činí, hanějí, klnou, lají, utrhají, mstí se, tepou, zabíjejí. A netoliko tak, jak jsou pohaněni a škodu trpěli, ale což nejvíce mohou vymyšleně haněti a škody činiti, to činí, aby se pomstili. A což vědí tajných věcí svých hanci, to vše v sváru k jich hanbě a škodě na ně vy- nesou. A netoliko nejhorší to činí, ale i ti, ježto moc mají pohaněti pro bezpráví svá, před konšely žalovati, do vězení dávati, z měst vymítati, na stolicích v chrámích pod jménem kázání vymstíti se do své libosti nejmenšího slovce. Též páni a panoši, ti pak vsedají v svou dobrotu a v marnou česť tohoto světa, nežli by pohanění trpěli, raději na smrť vy- dávají životy své a než by ostali dlapy, raději ostanou dábly pyšnými. Protož ze všech lidí málo se nalezne, kdo by poctil Boha v tom, nemstě se sám pro svá pohanění a bezpráví, jakož jest teď všech pán učinil, řka: „Já ctím otce mého, ale vy jste mne neuctili.“ Tak jakož jest hodno bylo ctíti syna božího, takouž ctí, jakož ctí otce. Ale ďáblům zlořečeným jeho přičísti a říci, že je v sobě má a jimi se zpravuje v zlostech, to jest nejodpornější pohanění synu božímu a rouhání veliké. A nemůžeme tomu rovného pohanění synu božímu nalézti nyní, jedině tu, kdož jeho milosti účastni jsouce, potupí jeho hříchy v sobě, podruhé křížujíce syna božího a jemu se posmívajíce. Ještě pán k témuž rozumu přidává slov, řka: „Já zajisté chvály mé nehledám,“ totiž tak, jakož hledána bývá od lidí marných, kteříž, když kdo pohaní jich jména a urození, skutkem toho brání zase, haněním, vsedáním, pomstami i všemi obyčeji zlořečenými, chtíce tím svou česť opraviti, abych já týmž hříchem a pýchou chtěl potupu svou oblepšiti a dobrým před těmi hříšníky ostati, ale jestiť jiný, kdo hledá chvály mé a soudiť bude při mou proti nepřátelům mým. Protož předloživ sobě radosť a pravou chválu v nebi od Boha, všech hanění i ohavné smrti se odvážil a ponížil sám se a učinil se poslušným otci až do smrti a smrti kříži. Protož Bůh povýšil jeho, aby ve jméno jeho každé koleno klekalo i všeliký jazyk vyznával, že pán Ježíš jest v slávě Boha otce, na pravici jeho kraluje, dokudž nepodloží nepřátel všech jeho pod jeho nohy a pře jeho neusoudí proti nim. Potom dí čtení: „I řekl jest židům Ježíš: Jistě, jistě pravím vám: Bude-li kdo řeč mou zachovávati, smrti neuzří na věky.““ Tu řeč přidává jim k oné první, kdež dí: „Kdo z Boha jest, slovo boží slyší; ale vy proto neslyšíte, nebo z Boha nejste,“ pro niž jsou na něho byli tolik s haněním povstali. A tím ukazuje, že jich mnoho nebude, ani všichni, kteří by zachovali ty řeči, ale velmi řídcí; neb ty věci jsou svrchované a duchovní, dělajíce v lidech nové rození z Boha v nový život duchovní. A kdož může ten užitek řečí jeho poznati, ten je s radostí přijímá a zachovává a v nich se obnovuje podle vnitřního člověka. Ale nevěrní hanějí pro ně lidi a rouhají se jim. Protož jsou řekli židé: „Nyní jsme poznali, že ďábla máš. Abraham umřel jest i proroci, a ty díš: »Ač kdo řeč mou zachovává, smrti ne- okusí na věky.“ Zdali ty větší jsi, než Abraham a proroci, ježto jsou řečí boží větší, než tvé zachovali, avšak jsou zemřeli? protož kým se ty činíš nad ně?“ Tu již jest jedno v zuby pěstí dáti bylo, aby se nad tak svaté lidi, Abrahama a proroky nepozdvihoval v pýchu a nerozsíval v lid jakýchsi novin bludných. Takovíť jsou i nynější kněží mnozí i s preláty ježto milují svět, bohatství, panování, pýchu, rozkoše, obchody svatokupecké, břicho své za Bůh majíce. Co méně nenávisti ukáží, když ty svaté řeči
Strana 157
157 proti jich peskému a rouhavému životu postaveny budou; zdali jsou jim nepřidali kacířství a nespálili pro ně spravedlivých v Konstancí a duše jich čertům jsou poručili, kteříž jsou věrně řeči Kristovy proti jich lakomému svatokupectví kázali? Potom dí čtení: „Odpověděl jim Ježíš: Jestliže já chválím sám se, chvála má nic uení; jestiť otec můj, jenž chválí mne, jehož vy pravíte, že Bůh váš jest a nepoznali jste jeho'“ atd. Pán Ježíš ne lstivě mohl jest říci: „Chvála má nic není.“ Ne jako lidé mnozí říkají, že marná chvála nic není, a když jich kdo pohaní a jimi pohrdne, tehdy sobě chvály do- bývají svárem, haněním i pomstami; ale když jest v pánu Ježíši nebyla, nic jest zlého v něm činiti nemohla, ani skutkem, ani řečí, ani znameními. Ale dokudž v kom marná chvála jest, dotud dělá, což jejího jest. Protož pán potupiv tu chválu, ježto nic není, i dí: „Jestiť otec můj, ježto chválí mne.“ To jest tak v pravdě, jako sluší na Boha chváliti, kterýž nemůže nic chváliti, což by nebylo chvály hodné. Protož chválu zdejších hříšných lidí jako mrzkosť potupil jest spasitel, čekaje pravé a věčné od Boha. Též i každý člověk může učiniti, kterýž by poznal mrzkosť chvály lidské a srozuměl, která jest česť chvály božské. I dí tuto pán Ježíš: „Jestiť otec můj, ježto mne chválí; o němž vy díte, že Bůh váš jest a nepoznali jste jeho.“ A to jest nejhroznější věc, vyznávati ústy Boha a načítati jeho Bohem svým, chlubiti se jim a neznati jeho; toť jest oklamání nejhorší. Nebo dí svatý Jan: „Kdož dí, že Boha zná a přikázaní jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není. Protož v tom omylu množství lidí tápá, netoliko prostých a hloupých, ale i mistrův, ježto se některak Bohu načítají, Bohem jeho nazývajíce a všeliké přestoupení jeho zákona činí. Protož jsouce ve tmě zavříni mylnosti ošemetnou, nejhůře se i jiné zklamávají. Potom pán řka, že jsou jeho nepoznali, dí o sobě: „A dím-li, že nepoznám jeho, budu podobný vám lhář; ale znám jeho a řeč jeho zachovávám.“ Ta řeč páně protivná a tvrdá židům slepým těmto proto jest nejvíce byla, že jsou se domnívali, že jsou velmi blízcí Boha a že jsou rod jeho, tak i jinak jim se chlubíce a pána Ježíše vždy jsou tlačili, ďáblům jej přičítajíce jako pohana. Proto jest jim řekl, že jste nepoznali Boha, ač se jím mnoho chlubíte, neb ani jeho zákon držíce, ani jeho za Bůh máte, i protož cožkoli o něm tako- kového víte, všecko lžete. A tím by měla trestána býti slepota všech těch, jižto pouhou lží chtí se vepříti v Boha a včísti se jemu v přátelství. Potom dí čtení: „I řekl jest Ježíš židům: Abraham, otec váš, ra- doval se jest.“ Vida pán Ježíš, ani ti židé mnoho se chlubí tím svatým člověkem Abrahamem, z jehož jsou pokolení byli, i chtěli se včísti Bohu v rod jim; protož k hanbě jim přivodí toho Abraháma, že on, zdaleka poznav narození Kristovo budoucí, radoval se jemu. A tito synové jeho přítomného Krista jsou neviděli mezi sebou. A v tom veliká moc víry živé se ukazuje, že Abraham daleký a nepřítomný radoval se příští Kristovu. Kdež jest tehdy víra živá, tať se raduje z víry Kristovy, ale prokysalou víru kdož mají, tyť rmoutí víra Kristova. I řekli jsou jemu židé: „Padesáti let ještě nemáš a Abrahama jsi viděl?“ Tu řeč jemu ihned zpět obrátili. On řekl: „Abraham se ra- doval, aby viděl den můj.“ A oni jinak: „Viděls Abrahama.“ A toť nenávisť činí majícím mrzkosť k tomu, kdož mluví, těžce slyší a ne- může nic rozuměti. A toť jest i dnes známo na nepřátelích pravdy, že řeči těch, jižto pravdu káží, rozličně převracují, lži skládajíce o nich, zlé řeči jich vykládajíce, zraditi je, obžalovati i na smrť připraviti, což jest na nich, hotovi jsou. 26
157 proti jich peskému a rouhavému životu postaveny budou; zdali jsou jim nepřidali kacířství a nespálili pro ně spravedlivých v Konstancí a duše jich čertům jsou poručili, kteříž jsou věrně řeči Kristovy proti jich lakomému svatokupectví kázali? Potom dí čtení: „Odpověděl jim Ježíš: Jestliže já chválím sám se, chvála má nic uení; jestiť otec můj, jenž chválí mne, jehož vy pravíte, že Bůh váš jest a nepoznali jste jeho'“ atd. Pán Ježíš ne lstivě mohl jest říci: „Chvála má nic není.“ Ne jako lidé mnozí říkají, že marná chvála nic není, a když jich kdo pohaní a jimi pohrdne, tehdy sobě chvály do- bývají svárem, haněním i pomstami; ale když jest v pánu Ježíši nebyla, nic jest zlého v něm činiti nemohla, ani skutkem, ani řečí, ani znameními. Ale dokudž v kom marná chvála jest, dotud dělá, což jejího jest. Protož pán potupiv tu chválu, ježto nic není, i dí: „Jestiť otec můj, ježto chválí mne.“ To jest tak v pravdě, jako sluší na Boha chváliti, kterýž nemůže nic chváliti, což by nebylo chvály hodné. Protož chválu zdejších hříšných lidí jako mrzkosť potupil jest spasitel, čekaje pravé a věčné od Boha. Též i každý člověk může učiniti, kterýž by poznal mrzkosť chvály lidské a srozuměl, která jest česť chvály božské. I dí tuto pán Ježíš: „Jestiť otec můj, ježto mne chválí; o němž vy díte, že Bůh váš jest a nepoznali jste jeho.“ A to jest nejhroznější věc, vyznávati ústy Boha a načítati jeho Bohem svým, chlubiti se jim a neznati jeho; toť jest oklamání nejhorší. Nebo dí svatý Jan: „Kdož dí, že Boha zná a přikázaní jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není. Protož v tom omylu množství lidí tápá, netoliko prostých a hloupých, ale i mistrův, ježto se některak Bohu načítají, Bohem jeho nazývajíce a všeliké přestoupení jeho zákona činí. Protož jsouce ve tmě zavříni mylnosti ošemetnou, nejhůře se i jiné zklamávají. Potom pán řka, že jsou jeho nepoznali, dí o sobě: „A dím-li, že nepoznám jeho, budu podobný vám lhář; ale znám jeho a řeč jeho zachovávám.“ Ta řeč páně protivná a tvrdá židům slepým těmto proto jest nejvíce byla, že jsou se domnívali, že jsou velmi blízcí Boha a že jsou rod jeho, tak i jinak jim se chlubíce a pána Ježíše vždy jsou tlačili, ďáblům jej přičítajíce jako pohana. Proto jest jim řekl, že jste nepoznali Boha, ač se jím mnoho chlubíte, neb ani jeho zákon držíce, ani jeho za Bůh máte, i protož cožkoli o něm tako- kového víte, všecko lžete. A tím by měla trestána býti slepota všech těch, jižto pouhou lží chtí se vepříti v Boha a včísti se jemu v přátelství. Potom dí čtení: „I řekl jest Ježíš židům: Abraham, otec váš, ra- doval se jest.“ Vida pán Ježíš, ani ti židé mnoho se chlubí tím svatým člověkem Abrahamem, z jehož jsou pokolení byli, i chtěli se včísti Bohu v rod jim; protož k hanbě jim přivodí toho Abraháma, že on, zdaleka poznav narození Kristovo budoucí, radoval se jemu. A tito synové jeho přítomného Krista jsou neviděli mezi sebou. A v tom veliká moc víry živé se ukazuje, že Abraham daleký a nepřítomný radoval se příští Kristovu. Kdež jest tehdy víra živá, tať se raduje z víry Kristovy, ale prokysalou víru kdož mají, tyť rmoutí víra Kristova. I řekli jsou jemu židé: „Padesáti let ještě nemáš a Abrahama jsi viděl?“ Tu řeč jemu ihned zpět obrátili. On řekl: „Abraham se ra- doval, aby viděl den můj.“ A oni jinak: „Viděls Abrahama.“ A toť nenávisť činí majícím mrzkosť k tomu, kdož mluví, těžce slyší a ne- může nic rozuměti. A toť jest i dnes známo na nepřátelích pravdy, že řeči těch, jižto pravdu káží, rozličně převracují, lži skládajíce o nich, zlé řeči jich vykládajíce, zraditi je, obžalovati i na smrť připraviti, což jest na nich, hotovi jsou. 26
Strana 158
158 Potom dí čtení: „Řekl jest jim Ježíš: „Jistě, jistě pravím vám, prve než jest Abraham byl, já jsem.“ Tehdy zchápali jsou židé kamení, aby házeli na něho; ale Ježíš skryl se a vyšel z chrámu.“ Toť jimi teprv dospěl tou odpovědí až do zetření srdce. Protož dokud jemu láli, dáblům jej přičítajíce, až zchytivše kamení, chtěli jej kamenovati. Co tehdy sle- pota učiní lidem a co zlého činící lekne se toho, poněvadž syna božího s takovou chutí žádá kamenovati. To nerovenství pánu a spasiteli všech věřících šlo jest od jeho nepřátel. A též i za dnův Antikristových pravda jeho bude míti mnoho nátiskův bezprávných, hanění, kaceřování, žalařo- vání, pálení; sluhové Antikristovi ukáží těm, kteříž by pravdy Kristovy následovali, více než židé pánu Kristu. Nebo Antikrist vládne úřady apo- štolskými i vírou, aby toliko lidem šlo spasení z jeho rukou, jenž jest ne- přítel úhlavní a domácí Kristův, ježto pod jménem pravdy Kristovy a pod způsobem úřadův a služebností apoštolských svou lež vylévá a ukazuje v ní spasení lidem a pravdu mrtví i s těmi, kdož se jí přidrží. Protož tuť musí velmi úzko býti těm, kdož pravdě věří a jí rozuměti mohou, když jest v moci Antikristově pravda, aby on ji soudil, jakž chce a což on s ní dí, to buď pravda, a kdež on ji odsoudí, tu se na ni žádný neptej. Ale že židé obtížili jsou se těmi slovy Páně, kdež jest řekl: „Prvé než Abrahám byl, já jsem;“ ne podle člověka to jest řekl, ale že jest podle božství prve než tělesně Abraham byl. Protož chýlivše tělesně slova Páně, zapálili se hněvem proti němu a nenalezše více odpo vědi za důvod, zchytili jsou kamení, sobě podobné věci, jsouce sami kamení studené a zatvrzelé, aby Pána srdcem i rukama ukamenovali. A též i dnes mohou jeho kamenovati lidé tvrdého srdce a nepoddaného, mnohé pravdy slyšíce nemohou býti přivedeni ku pokání, ani k spravedl- nosti, aniž mohou odvedeni býti od svých sobě volných obyčejův nižá- dnými napomínáními, ani trestáním dobrotivým, ani ostrým, ani sliby božími, ani hrůzami jeho, vždy jsou kamenitého a nepohnutého srdce. Ale pán Ježíš, nečekav jich kamenování, skryl se jest od nich, aby nám tím oznámil, že pravda skryta bývá před těmi, kteříž se jí slovy házejí. Protož ty, jejižto slova pravdy zamítají, hodně v slepotě ustavuje, aby jako ve tmách šámali se bez světla. Protož pán Ježíš moha a uměje mluviti všecky, skryl se a učinil se nemocný a neumělý, aby nás naučil skrze pokoru a nemoc ustoupiti ne pravdy, ale svárův daremných. A ač jest to drahá věc, v čas potřebný pravdu vyznati ústy před nepřátely pravdy. Ale ještě jest dražší, zůstati s pravdou v čas pokušení, a nezapříti ani ustoupiti ji pro bázeň, ale setrvati až do konce a do smrtí v ní, jakož jest potřebí z víry k tomu cíli táhnouti. XXII. Neděle květná. Jenž jest šestá v postě. Čtení svatého Matouše v XXI. kapitole. V ten čas, když se přiblížil pán Ježíš k Jeruza lému a přišel do Betsaje k hoře Olivetské, tehdy poslal dva z učedlníkův svých, řkajim: „Jděte do ka- stelu, kterýž proti vám jest, a ihned naleznete oslici přivázanou a oslátko s ní; odvažte a přiveďte ke mně. A dí-liť co kdo vám, rcete, že pán jich potřebuje; a
158 Potom dí čtení: „Řekl jest jim Ježíš: „Jistě, jistě pravím vám, prve než jest Abraham byl, já jsem.“ Tehdy zchápali jsou židé kamení, aby házeli na něho; ale Ježíš skryl se a vyšel z chrámu.“ Toť jimi teprv dospěl tou odpovědí až do zetření srdce. Protož dokud jemu láli, dáblům jej přičítajíce, až zchytivše kamení, chtěli jej kamenovati. Co tehdy sle- pota učiní lidem a co zlého činící lekne se toho, poněvadž syna božího s takovou chutí žádá kamenovati. To nerovenství pánu a spasiteli všech věřících šlo jest od jeho nepřátel. A též i za dnův Antikristových pravda jeho bude míti mnoho nátiskův bezprávných, hanění, kaceřování, žalařo- vání, pálení; sluhové Antikristovi ukáží těm, kteříž by pravdy Kristovy následovali, více než židé pánu Kristu. Nebo Antikrist vládne úřady apo- štolskými i vírou, aby toliko lidem šlo spasení z jeho rukou, jenž jest ne- přítel úhlavní a domácí Kristův, ježto pod jménem pravdy Kristovy a pod způsobem úřadův a služebností apoštolských svou lež vylévá a ukazuje v ní spasení lidem a pravdu mrtví i s těmi, kdož se jí přidrží. Protož tuť musí velmi úzko býti těm, kdož pravdě věří a jí rozuměti mohou, když jest v moci Antikristově pravda, aby on ji soudil, jakž chce a což on s ní dí, to buď pravda, a kdež on ji odsoudí, tu se na ni žádný neptej. Ale že židé obtížili jsou se těmi slovy Páně, kdež jest řekl: „Prvé než Abrahám byl, já jsem;“ ne podle člověka to jest řekl, ale že jest podle božství prve než tělesně Abraham byl. Protož chýlivše tělesně slova Páně, zapálili se hněvem proti němu a nenalezše více odpo vědi za důvod, zchytili jsou kamení, sobě podobné věci, jsouce sami kamení studené a zatvrzelé, aby Pána srdcem i rukama ukamenovali. A též i dnes mohou jeho kamenovati lidé tvrdého srdce a nepoddaného, mnohé pravdy slyšíce nemohou býti přivedeni ku pokání, ani k spravedl- nosti, aniž mohou odvedeni býti od svých sobě volných obyčejův nižá- dnými napomínáními, ani trestáním dobrotivým, ani ostrým, ani sliby božími, ani hrůzami jeho, vždy jsou kamenitého a nepohnutého srdce. Ale pán Ježíš, nečekav jich kamenování, skryl se jest od nich, aby nám tím oznámil, že pravda skryta bývá před těmi, kteříž se jí slovy házejí. Protož ty, jejižto slova pravdy zamítají, hodně v slepotě ustavuje, aby jako ve tmách šámali se bez světla. Protož pán Ježíš moha a uměje mluviti všecky, skryl se a učinil se nemocný a neumělý, aby nás naučil skrze pokoru a nemoc ustoupiti ne pravdy, ale svárův daremných. A ač jest to drahá věc, v čas potřebný pravdu vyznati ústy před nepřátely pravdy. Ale ještě jest dražší, zůstati s pravdou v čas pokušení, a nezapříti ani ustoupiti ji pro bázeň, ale setrvati až do konce a do smrtí v ní, jakož jest potřebí z víry k tomu cíli táhnouti. XXII. Neděle květná. Jenž jest šestá v postě. Čtení svatého Matouše v XXI. kapitole. V ten čas, když se přiblížil pán Ježíš k Jeruza lému a přišel do Betsaje k hoře Olivetské, tehdy poslal dva z učedlníkův svých, řkajim: „Jděte do ka- stelu, kterýž proti vám jest, a ihned naleznete oslici přivázanou a oslátko s ní; odvažte a přiveďte ke mně. A dí-liť co kdo vám, rcete, že pán jich potřebuje; a
Strana 159
159 ihned je propustí.“ Toto pak stalo se jest, aby se na- plnilo, což povědíno jest skrze proroka, jenž dí: „Po- vězte dceři Sionské: Aj král tvůj jde k tobě tichý, sedě na oslici a na oslátku té podrobeném.“ I šedše učedlníci, učinili, jakož jim přikázal Ježíš a přivedli oslici i oslátko a vložili jsou na ně roucha svá a jemu, aby svrchu seděl, připravili jsou. Mnohý pak zástup stlali jsou roucha svá na cestě. Jiní pak ratolesti se- kali a metali na cestě. A zástupové, kteříž napřed šli i kteříž na zad, volali jsou řkouce: „Spasení synem Davidovým, chvály hodný, jenž se béře ve jméno páně, spas nás na vysostech! Přiblížil se k Jeruzalému pán Ježíš, jenž jest vidění pokoje velmi pravé, že jest i člověkem ráčil býti i pracovati i umříti. Proto, aby jsa pokorným králem, i přiblížil se k vidění pokoje, pokoje věčného podle člověčenství, zaslouže jeho sobě i všem zvoleným. I přišel k hoře Oli- vetské, ježto jest hojnosť oleje a znamená milosrdenství jeho vysoké, jakožto horu, z níž potokové milosrdenství tekou všem věřícím v něho. Protož k té hoře milosrdenství nejvyššího přišel jest, když se ráčil vtěliti pro nás a umříti za hříchy naše. Jakož sám o tom dí: „Větší milosti nad tu nižádný nemá, než ten, kdož dá život za své přátely.“ Protož čtení toto chce nám tu lásku nejvyšší toho krále pověděti v těch slovích, kdež dí: „Povězte dceři Sionské“, totižto každému sboru věřícímu v Krista, syna božího. „Neroď se báti, dcero Sionská; aj, král tvůj jde k tobě tichý, sedě na oslici,“ aby se nelekala ani zoufala, že jí k užitku její král jde u veliké tichosti a s největší láskou, aby to slyšíce, radovala se a děkovala z toho Bohu, že jest jí tak pokojného a milosrd- ného krále poslal, kterýž ne porobiti jí chce, ale vyprostiti z těžkého po- robení, ne bráti od ní, ale dáti vše dobré. „I protož raduj se králi svému, neboť tobě k utěšení jde a s ním tobě jde všecko dobré.“ A ten král chce od tebe za službu míti to, abys v něho věřila rozumnou a živou vírou, ze všeho srdce abys jej milovala a o něm samém abys plnou naději měla o všech svých potřebnostech a v každých svých příhodách, v teskno- stech a v pokušeních, neb on každého dokonale opraví a spomůže v ta- kových věcech člověku doufajícímu v se. Takéť chce, aby jeho přikázání držel ten, kdož slouží jemu, nebo jinak král nemůže vlásti, ani spravovati lidu, jedině leč se jemu poddá v poslušenství v těch věcech, kteréž on přikazuje. A že dva učedlníky poslal, řka jim: „Jděte do hrádku, kterýž proti vám jest, a ihned naleznete oslici přivázanou a oslátko s ní; rozvažte a přiveďte mi.“ To se mluví o poslech, kteříž jsou byli k skutku tělesnému. Ale kdoby duchovní osly odvázal, těch není, leč je pán milostivý pošle, když se slituje nad těmi hříšnými osly. Neb nynější kněži sami oslové jsou leniví, strašliví a smyslu k odvázání málo neb nic mají, více osly zaplétajíce svazky těžkými, jsouce rozkošmi a břichem u světa přivázáni. Protož pošle-li pán anjely své s troubou k odvázání těch oslův, dobře učiní těm oslům, jakož jest dobře učinil, přišed sám pro hříšné osly na svět. Ten pak hrádek protivný učedlníkům Kristovým mistři vykládají svět protivný a nebo spojení sboru satanova pokrytcův rozličných, jenž jest tělo Antikristovo, spojené tvrdě v bludech a v zamyšleních lidských a v jiných zlostech rozmnožených. Takové množství jako město tvrdé proti pravdě Kristově jest ohrazené ukrutností Antikristovou, jížto trápí
159 ihned je propustí.“ Toto pak stalo se jest, aby se na- plnilo, což povědíno jest skrze proroka, jenž dí: „Po- vězte dceři Sionské: Aj král tvůj jde k tobě tichý, sedě na oslici a na oslátku té podrobeném.“ I šedše učedlníci, učinili, jakož jim přikázal Ježíš a přivedli oslici i oslátko a vložili jsou na ně roucha svá a jemu, aby svrchu seděl, připravili jsou. Mnohý pak zástup stlali jsou roucha svá na cestě. Jiní pak ratolesti se- kali a metali na cestě. A zástupové, kteříž napřed šli i kteříž na zad, volali jsou řkouce: „Spasení synem Davidovým, chvály hodný, jenž se béře ve jméno páně, spas nás na vysostech! Přiblížil se k Jeruzalému pán Ježíš, jenž jest vidění pokoje velmi pravé, že jest i člověkem ráčil býti i pracovati i umříti. Proto, aby jsa pokorným králem, i přiblížil se k vidění pokoje, pokoje věčného podle člověčenství, zaslouže jeho sobě i všem zvoleným. I přišel k hoře Oli- vetské, ježto jest hojnosť oleje a znamená milosrdenství jeho vysoké, jakožto horu, z níž potokové milosrdenství tekou všem věřícím v něho. Protož k té hoře milosrdenství nejvyššího přišel jest, když se ráčil vtěliti pro nás a umříti za hříchy naše. Jakož sám o tom dí: „Větší milosti nad tu nižádný nemá, než ten, kdož dá život za své přátely.“ Protož čtení toto chce nám tu lásku nejvyšší toho krále pověděti v těch slovích, kdež dí: „Povězte dceři Sionské“, totižto každému sboru věřícímu v Krista, syna božího. „Neroď se báti, dcero Sionská; aj, král tvůj jde k tobě tichý, sedě na oslici,“ aby se nelekala ani zoufala, že jí k užitku její král jde u veliké tichosti a s největší láskou, aby to slyšíce, radovala se a děkovala z toho Bohu, že jest jí tak pokojného a milosrd- ného krále poslal, kterýž ne porobiti jí chce, ale vyprostiti z těžkého po- robení, ne bráti od ní, ale dáti vše dobré. „I protož raduj se králi svému, neboť tobě k utěšení jde a s ním tobě jde všecko dobré.“ A ten král chce od tebe za službu míti to, abys v něho věřila rozumnou a živou vírou, ze všeho srdce abys jej milovala a o něm samém abys plnou naději měla o všech svých potřebnostech a v každých svých příhodách, v teskno- stech a v pokušeních, neb on každého dokonale opraví a spomůže v ta- kových věcech člověku doufajícímu v se. Takéť chce, aby jeho přikázání držel ten, kdož slouží jemu, nebo jinak král nemůže vlásti, ani spravovati lidu, jedině leč se jemu poddá v poslušenství v těch věcech, kteréž on přikazuje. A že dva učedlníky poslal, řka jim: „Jděte do hrádku, kterýž proti vám jest, a ihned naleznete oslici přivázanou a oslátko s ní; rozvažte a přiveďte mi.“ To se mluví o poslech, kteříž jsou byli k skutku tělesnému. Ale kdoby duchovní osly odvázal, těch není, leč je pán milostivý pošle, když se slituje nad těmi hříšnými osly. Neb nynější kněži sami oslové jsou leniví, strašliví a smyslu k odvázání málo neb nic mají, více osly zaplétajíce svazky těžkými, jsouce rozkošmi a břichem u světa přivázáni. Protož pošle-li pán anjely své s troubou k odvázání těch oslův, dobře učiní těm oslům, jakož jest dobře učinil, přišed sám pro hříšné osly na svět. Ten pak hrádek protivný učedlníkům Kristovým mistři vykládají svět protivný a nebo spojení sboru satanova pokrytcův rozličných, jenž jest tělo Antikristovo, spojené tvrdě v bludech a v zamyšleních lidských a v jiných zlostech rozmnožených. Takové množství jako město tvrdé proti pravdě Kristově jest ohrazené ukrutností Antikristovou, jížto trápí
Strana 160
160 těžce vyvolené boží. Příkop okolo toho města jest vtip lstivý hlubokého smyslu a odporného pravdě Kristově a jeho vyvoleným, aby tou lstivou chytrostí Antikristovou sklamáno bylo téměř všecko množství oslův, kte- řížto jsou uvázáni těžce v tom městě pod mocí ukrutnou, světskou i du- chovní. Ti pak učedlníci Páně musili jsou nejprv oslici odvázati a potom roucha svá na ni vkladli a tak jsou hodně Pánu k jízdě tu oslici při- pravili. Musíť tehdy tu býti smysl, aby mohl takové zápletky rozvázati, jimiž jest Antikrist i ďábel uvázal k své vůli a k svým užitkům ty osly a oslici, a musí býti blízce při něm umění boží, aby skrze pravdu Kri- stovu věděl rozdíl mezi hříchy a ctnostmi, mezi hříchy menšími a většími. A kterak jsou kterým přivázaní příčinami kterými neb úmysly neústup- nými, nebo umění z víry Kristovy musí míti k odvázání, a bez toho mohl by se domnívati, že rozvazuje, an svazuje více a zaplétá osly hloupé. Kteréž pak bude moci odvázati, ty aby ku pánu Ježíšovi přivedl, aby u něho spasení hledali, ne u papeže anebo v jiných domněních bludných. A roucha svá aby na ně vložil, aby tak pán seděl na nich sobě poddaných a měkkých, aby jemu poddáni byli, činíce jeho přikázání, neb on bez- toho nebude na nich seděti chtíti, jako na mrzkých. Roucha pak na ně klásti mají dobrých příkladův. A toť jsou roucha kněžská, o nichž prorok dí: „Kněží tvoji oblečeni buďte v spravedlnosť; nebo lidé příklady dobrých skutkův berouce na kněžích, více se budou líbiti pánu. A dále dí čtení: „A mnohý zástup stlali jsou roucha svá na cestě; a jiní řezali ratolesť ze stromův a stlali na cestě. A zástupové, kteří napřed šli, volali řkouce: „Spas nás, synu Davidův požehnaný, jenž se béře ve jméno páně, spas nás na výsosti:“ že jest tak pokorně ráčil pán Ježíš jeti na oslíku a jsa králem všeho světa. To jest jedno proto, aby dokonalý příklad pokory ukázal na sobě těm, kteříž se jí hodně od něho naučiti mají. Druhé proto ráčil jest na oslíku jeti, aby potupil pýchu a marnou velebnosť tohoto světa na lidech mocných, na králích, knížatech, pánech a ovšem na papeži, na biskupích a jiných prelátech, ježto s velikou pýchou jezdí a s tím se chtí Kristu přičísti a jeho účastní býti. A zdá se jim, že jedině jemu pokora sluší a jim aby pýcha odpuštěna byla taková, aby před nimi padali, klekali, klaněli se, stáli, shýbali se jako před Bohem! A že nejvíce má potupena býti pýcha kněžská pokorou pána Ježíše, ježto chtí býti poslové jeho, a jsouce zpět, jinak rouhají se jemu více, než světské pohanstvo. Pán Ježíš pokorně na oslíku jel, ale papež na velikém bílém hynštu, v uzdě zlatem okované, prsoviny, zlaté, velebné k světu připravené. Třapce u kloboukův barevné s perlovými knoflíky. Dek, kterýž kůň kryje, brunátný, zlatem vyrážovaný, až se koni do země vleče a s ve- likým zástupem rytířstva a panoši, ani nad nim nebesa nesou. A tak jede s velikou slávou tohoto světa a v radosti, ano se jemu veliká česť děje. Aj, toť pravý Antikrist, ježto se protiví Kristu pýchou. Ale náš spasitel Kristus na oslíku s pláčem velikým jel jest. Nerovná jsou tedy srovnání tato. Bůh věčný ponížil se. A papež člověk hříšný, čině se náměstkem Kristovým, nepodobně se sjednává s ním, aby v tom byl poznán od věrných, že bloudí a že jest náměstkem ďáblův Protož slepota lidská jej jako Boha ctí, a pravda božská jako lucipera jej tupí a hyzdí. Kterak jest pak nepodobný hlas ten: „Požehnaný, jenž jsi přišel ve jméno boží“ k onomu: „Ukřižuj, ukřižuj jeho.“ A opět: „Krále nemáme, jedno císaře.“
160 těžce vyvolené boží. Příkop okolo toho města jest vtip lstivý hlubokého smyslu a odporného pravdě Kristově a jeho vyvoleným, aby tou lstivou chytrostí Antikristovou sklamáno bylo téměř všecko množství oslův, kte- řížto jsou uvázáni těžce v tom městě pod mocí ukrutnou, světskou i du- chovní. Ti pak učedlníci Páně musili jsou nejprv oslici odvázati a potom roucha svá na ni vkladli a tak jsou hodně Pánu k jízdě tu oslici při- pravili. Musíť tehdy tu býti smysl, aby mohl takové zápletky rozvázati, jimiž jest Antikrist i ďábel uvázal k své vůli a k svým užitkům ty osly a oslici, a musí býti blízce při něm umění boží, aby skrze pravdu Kri- stovu věděl rozdíl mezi hříchy a ctnostmi, mezi hříchy menšími a většími. A kterak jsou kterým přivázaní příčinami kterými neb úmysly neústup- nými, nebo umění z víry Kristovy musí míti k odvázání, a bez toho mohl by se domnívati, že rozvazuje, an svazuje více a zaplétá osly hloupé. Kteréž pak bude moci odvázati, ty aby ku pánu Ježíšovi přivedl, aby u něho spasení hledali, ne u papeže anebo v jiných domněních bludných. A roucha svá aby na ně vložil, aby tak pán seděl na nich sobě poddaných a měkkých, aby jemu poddáni byli, činíce jeho přikázání, neb on bez- toho nebude na nich seděti chtíti, jako na mrzkých. Roucha pak na ně klásti mají dobrých příkladův. A toť jsou roucha kněžská, o nichž prorok dí: „Kněží tvoji oblečeni buďte v spravedlnosť; nebo lidé příklady dobrých skutkův berouce na kněžích, více se budou líbiti pánu. A dále dí čtení: „A mnohý zástup stlali jsou roucha svá na cestě; a jiní řezali ratolesť ze stromův a stlali na cestě. A zástupové, kteří napřed šli, volali řkouce: „Spas nás, synu Davidův požehnaný, jenž se béře ve jméno páně, spas nás na výsosti:“ že jest tak pokorně ráčil pán Ježíš jeti na oslíku a jsa králem všeho světa. To jest jedno proto, aby dokonalý příklad pokory ukázal na sobě těm, kteříž se jí hodně od něho naučiti mají. Druhé proto ráčil jest na oslíku jeti, aby potupil pýchu a marnou velebnosť tohoto světa na lidech mocných, na králích, knížatech, pánech a ovšem na papeži, na biskupích a jiných prelátech, ježto s velikou pýchou jezdí a s tím se chtí Kristu přičísti a jeho účastní býti. A zdá se jim, že jedině jemu pokora sluší a jim aby pýcha odpuštěna byla taková, aby před nimi padali, klekali, klaněli se, stáli, shýbali se jako před Bohem! A že nejvíce má potupena býti pýcha kněžská pokorou pána Ježíše, ježto chtí býti poslové jeho, a jsouce zpět, jinak rouhají se jemu více, než světské pohanstvo. Pán Ježíš pokorně na oslíku jel, ale papež na velikém bílém hynštu, v uzdě zlatem okované, prsoviny, zlaté, velebné k světu připravené. Třapce u kloboukův barevné s perlovými knoflíky. Dek, kterýž kůň kryje, brunátný, zlatem vyrážovaný, až se koni do země vleče a s ve- likým zástupem rytířstva a panoši, ani nad nim nebesa nesou. A tak jede s velikou slávou tohoto světa a v radosti, ano se jemu veliká česť děje. Aj, toť pravý Antikrist, ježto se protiví Kristu pýchou. Ale náš spasitel Kristus na oslíku s pláčem velikým jel jest. Nerovná jsou tedy srovnání tato. Bůh věčný ponížil se. A papež člověk hříšný, čině se náměstkem Kristovým, nepodobně se sjednává s ním, aby v tom byl poznán od věrných, že bloudí a že jest náměstkem ďáblův Protož slepota lidská jej jako Boha ctí, a pravda božská jako lucipera jej tupí a hyzdí. Kterak jest pak nepodobný hlas ten: „Požehnaný, jenž jsi přišel ve jméno boží“ k onomu: „Ukřižuj, ukřižuj jeho.“ A opět: „Krále nemáme, jedno císaře.“
Strana 161
161 Opět nepodobné srovnání, ratolesti metali pod nohy oslíku jeho a po malé chvíli kříž těžký vložili na samého. Prvé svá roucha před oslíka stláti na cestě a potom jeho vlastní sukni svléci s něho a losy o ní metati. To opět nepodobní hlasové byli jsou: „Spas nás,“ a potom říci: „Pomoz sám sobě, jsi-li syn boží,“ a to vše pro naše hříchy tak ohavnou a ukrutnou smrť ráčil jest podstoupiti. Ti pak zástupové, kteříž byli věrni, jako učedlníci a jeho přátelé, ježto pravou víru majíce k němu, činili jsou jemu ty poctivosti, roucha svá mecíce i jiné věci, mohou býti na příklad těm, kteříž z též víry svláčí s sebe roucho starého člověka poškvrněného, staré obyčeje hříchův, i me- cíce před Pána Ježíše, vyznávajíce před ním hříchy své a poddávajíce se jemu, aby on tlačil po žádostech jich starého života, kteréž bydlí v jich těle; a to roucho stláti tak předeň vždycky potřebí jest Jiní pak ratolesti mecí s oliví, když milosrdné skutky pro Pána Ježíše činí, chudé krmíce, napájejíce, odívajíce, z hříchův táhnouce, trescíce, těšíce, v dobrém potvrzujíce a odpouštějíce křivdy jedni k druhým. Jiní jsou, ježto mecí kvítí dobrých příkladův, jenž voní jako kvítí, obcování pochotné mají bez svárův, pokorné a poddané posluhování, tichosť a mlčelivosť bez plekotnosti; to vše dobře voní a tím které člověk v božské poctivosti. Jiní jsou, ježto palmy mecí; a znamená se vítězství nad hříchy těch, kteří jsou přemohli tělo své v žádostech jeho a v obyčejích zlých a svět s povyky a neřády a ďábla v jeho chytrosti. A to jest vítězství veliké a pravé, krátce se praví; ale majíť s ním dosti činiti vždy bez přestání největší hrdiny v božských statečnostech, anižť naleznou zde více, s čímž by u potkání pánu Ježíšovi vyšli, jedno chválíce Boha a řkouce: „Spas nás skrze syna Davidova, pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jsi dal spasení všelikému lidu, věřícímu v něho; učiň nás účastny sebe skrze robotu jeho, neb on nás účasten jest skrze lásku tvou věčnou.“ Amen. XXIII. Na den slavný velikonoční. Čtení svatého Marka v XVI. kapitole. Za onoho času Maria Magdalena a Maria Jakobova a Salomé nakoupily vonných mastí, aby přijdouce pomazaly Ježíše. A velmi ráno v neděli přišly jsou k hrobu, an již slunce vzešlo. I řekly jsou vespolek: „Kdo nám odvalí kámen oddveří hrobových?“ A vzhlédše, uzřely jsou odvalený kámen; byl jest zajisté veliký velmi. A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým; i užasly se. Kte- rýžto řekljim: „Nechtějte se báti. Ježíše hledáte Na- zaretského ukřížovaného? Vstalť jest, není tuto; aj, místo, kdežto byli jej položili. Ale jděte a povězte učedlníkům jeho i Petrovi, žeť vás předejde do Galilee; tam jej uzříte, jakož jsem pověděl vám.“ Toto čtení svaté přidáno jest k hodu slavnému velikonočnímu. V němžto jest paměť slavná vzkříšení spasitele našeho pána Jezu Krista,
161 Opět nepodobné srovnání, ratolesti metali pod nohy oslíku jeho a po malé chvíli kříž těžký vložili na samého. Prvé svá roucha před oslíka stláti na cestě a potom jeho vlastní sukni svléci s něho a losy o ní metati. To opět nepodobní hlasové byli jsou: „Spas nás,“ a potom říci: „Pomoz sám sobě, jsi-li syn boží,“ a to vše pro naše hříchy tak ohavnou a ukrutnou smrť ráčil jest podstoupiti. Ti pak zástupové, kteříž byli věrni, jako učedlníci a jeho přátelé, ježto pravou víru majíce k němu, činili jsou jemu ty poctivosti, roucha svá mecíce i jiné věci, mohou býti na příklad těm, kteříž z též víry svláčí s sebe roucho starého člověka poškvrněného, staré obyčeje hříchův, i me- cíce před Pána Ježíše, vyznávajíce před ním hříchy své a poddávajíce se jemu, aby on tlačil po žádostech jich starého života, kteréž bydlí v jich těle; a to roucho stláti tak předeň vždycky potřebí jest Jiní pak ratolesti mecí s oliví, když milosrdné skutky pro Pána Ježíše činí, chudé krmíce, napájejíce, odívajíce, z hříchův táhnouce, trescíce, těšíce, v dobrém potvrzujíce a odpouštějíce křivdy jedni k druhým. Jiní jsou, ježto mecí kvítí dobrých příkladův, jenž voní jako kvítí, obcování pochotné mají bez svárův, pokorné a poddané posluhování, tichosť a mlčelivosť bez plekotnosti; to vše dobře voní a tím které člověk v božské poctivosti. Jiní jsou, ježto palmy mecí; a znamená se vítězství nad hříchy těch, kteří jsou přemohli tělo své v žádostech jeho a v obyčejích zlých a svět s povyky a neřády a ďábla v jeho chytrosti. A to jest vítězství veliké a pravé, krátce se praví; ale majíť s ním dosti činiti vždy bez přestání největší hrdiny v božských statečnostech, anižť naleznou zde více, s čímž by u potkání pánu Ježíšovi vyšli, jedno chválíce Boha a řkouce: „Spas nás skrze syna Davidova, pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jsi dal spasení všelikému lidu, věřícímu v něho; učiň nás účastny sebe skrze robotu jeho, neb on nás účasten jest skrze lásku tvou věčnou.“ Amen. XXIII. Na den slavný velikonoční. Čtení svatého Marka v XVI. kapitole. Za onoho času Maria Magdalena a Maria Jakobova a Salomé nakoupily vonných mastí, aby přijdouce pomazaly Ježíše. A velmi ráno v neděli přišly jsou k hrobu, an již slunce vzešlo. I řekly jsou vespolek: „Kdo nám odvalí kámen oddveří hrobových?“ A vzhlédše, uzřely jsou odvalený kámen; byl jest zajisté veliký velmi. A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým; i užasly se. Kte- rýžto řekljim: „Nechtějte se báti. Ježíše hledáte Na- zaretského ukřížovaného? Vstalť jest, není tuto; aj, místo, kdežto byli jej položili. Ale jděte a povězte učedlníkům jeho i Petrovi, žeť vás předejde do Galilee; tam jej uzříte, jakož jsem pověděl vám.“ Toto čtení svaté přidáno jest k hodu slavnému velikonočnímu. V němžto jest paměť slavná vzkříšení spasitele našeho pána Jezu Krista,
Strana 162
162 jenž jest po tak velikém zarmoucení a ukrutné smrti třetí den z mrtvých vstal skrze slávu otcovu, maje již přeradostný život beze vší bídy, anjelům podobný, slavný a nesmrtelnosti naplněný. Toto pak čtení oslaveno jest rozličnými rozumy mistrův dávných i potomních, a nejvíce o třech Mariích, že jména jich vykládají se osví- cená. Neb majíce poznání o těch věcech, kteréž jsou za masti počtli, jest jim první Marie Magdalena. Ta jest měla poznání o svých hříších a o pánu Ježíšovi, že ji může hříchy odpustiti. Protož, jakž poznala, že pán Ježíš všel v dům zákonníka, tak jest i ona vešla, a padši k nohám jeho, i plakala nad hříchy a slzami umývala nohy jeho. A v tom se vypravuje počátek obrácení jejího k Bohu skrze pokání, aneb číhožkoli. Protož ti slovou počínající v božských věcech podíl míti, kteříž změníce zlý život, i činí pokání. Druhá Maria jest Jakobova; té se přidává statečnosť v přemožení a znamená lidi prospívající v počatém dobrém, že chtějí-li dále prospěti v tom, což jsou počali, musí přemáhati hříchy silou boží. Nebo by jinak daremný počátek v obrácení byl, když by kdo proti hříchům pracovati nechtěl. Třetí Marie byla Salomé. Tu vykládají pokojnou; a to jest doko- nalosť těch lidí, kteřížto pracovitě přemáhají hříchy a jíž potom přicházejí ku pokoji božímu, v němžto odpočinou s utěšením v dobrém svědomí. To jsou masti těch Marií v něčích knihách připravené k mluvení božímu. Ale ty věci jsou lidé spravedliví vždy míti musili i před umučením Kristovým. A že se vyznává, že pán Ježíš vstal z mrtvých slavně a odpírá se toho, by s mrtvými ležel v hrobě. Protož toto čtení dí o jich skutku, že se jim dva anjelé ukázali a byli jsou se tváří k zemi obrátili. I řekli jsou k nim: „Koho hledáte živého s mrtvými? Neníť tuto, vstal jest. Vzpo- meňte, kterak jest mluvil vám, dokudž ještě s vámi byl, řka, že musí syn člověka zrazen býti v ruce hříšných lidí a ukřížován, a třetí den z mrtvých vstáti.“ I rozpomenuly jsou se na jeho slova. Tyto věci po- vědíny jsou od anjelův, že jsou tyto ženy skrze pochybení hledaly mrtvého pána Ježíše mazati, ano již k oslavenému mazání nepříslušelo. Ale o jich pochybení skroměji může mluveno býti proto, že jest v nich tudíž opra- veno bylo skrze pána Ježíše, když se jim živý ukázal. Potom dí čtení: „I řekli jsou jedna k druhé: „Kdo nám odvalí kámen od dveří hrobových?“ A vzhlédše, uzřeli jsou odvalený kámem; byl jest zajisté veliký velmi.“ To jsou mluvily ty ženy podle té milosti, kterou jsou mohly míti k živému pánu Ježíšovi, chtíce ji nad mrtvým dokonati. Protož Bůh vida jich srdce upřímnosť, nezanedbal jich při tom pochybení a nevědomí, chtě jim lepší ukázati, poslal jest anjela, aby kámen odvalil, aby místo spatřily, kde jest položen byl a slyšely, že jest již vstal, živ jsa již na věky. I může nám k užitku z toho vzat býti rozum některý o těch nesnázích, jimiž pravda Kristova v hrobu zavalená jest jako kamenem v tom lidu poběhlém, ježto pod jmény víry Kristovy jest, aby ti, jižto následují milosti Kristovy, jako mastmi vonnými mazáni, ne- mohli prospěchu míti ve mnohých věcech dobrých, v nichž by tu milosť měli ukázati pánu Ježíšovi a zvláště u vyznání pravdy jeho. Neb Antikrist ve své slávě ukazuje se, jakoby on Bohem byl, čině plné spasení lidem kromě Krista. Moc všecku duchovní, klíče apoštolské k rozvázání a k svá- zání maje, povýšen jsa ve cti, v bohatství a maje na pomoc všecky klá- šterské roty, všecky koleje mistrské s jich vtipy mnohými; a ti jedním duchem společně proti pravdě Kristově stojí, aby pod nimi jako mrtvá
162 jenž jest po tak velikém zarmoucení a ukrutné smrti třetí den z mrtvých vstal skrze slávu otcovu, maje již přeradostný život beze vší bídy, anjelům podobný, slavný a nesmrtelnosti naplněný. Toto pak čtení oslaveno jest rozličnými rozumy mistrův dávných i potomních, a nejvíce o třech Mariích, že jména jich vykládají se osví- cená. Neb majíce poznání o těch věcech, kteréž jsou za masti počtli, jest jim první Marie Magdalena. Ta jest měla poznání o svých hříších a o pánu Ježíšovi, že ji může hříchy odpustiti. Protož, jakž poznala, že pán Ježíš všel v dům zákonníka, tak jest i ona vešla, a padši k nohám jeho, i plakala nad hříchy a slzami umývala nohy jeho. A v tom se vypravuje počátek obrácení jejího k Bohu skrze pokání, aneb číhožkoli. Protož ti slovou počínající v božských věcech podíl míti, kteříž změníce zlý život, i činí pokání. Druhá Maria jest Jakobova; té se přidává statečnosť v přemožení a znamená lidi prospívající v počatém dobrém, že chtějí-li dále prospěti v tom, což jsou počali, musí přemáhati hříchy silou boží. Nebo by jinak daremný počátek v obrácení byl, když by kdo proti hříchům pracovati nechtěl. Třetí Marie byla Salomé. Tu vykládají pokojnou; a to jest doko- nalosť těch lidí, kteřížto pracovitě přemáhají hříchy a jíž potom přicházejí ku pokoji božímu, v němžto odpočinou s utěšením v dobrém svědomí. To jsou masti těch Marií v něčích knihách připravené k mluvení božímu. Ale ty věci jsou lidé spravedliví vždy míti musili i před umučením Kristovým. A že se vyznává, že pán Ježíš vstal z mrtvých slavně a odpírá se toho, by s mrtvými ležel v hrobě. Protož toto čtení dí o jich skutku, že se jim dva anjelé ukázali a byli jsou se tváří k zemi obrátili. I řekli jsou k nim: „Koho hledáte živého s mrtvými? Neníť tuto, vstal jest. Vzpo- meňte, kterak jest mluvil vám, dokudž ještě s vámi byl, řka, že musí syn člověka zrazen býti v ruce hříšných lidí a ukřížován, a třetí den z mrtvých vstáti.“ I rozpomenuly jsou se na jeho slova. Tyto věci po- vědíny jsou od anjelův, že jsou tyto ženy skrze pochybení hledaly mrtvého pána Ježíše mazati, ano již k oslavenému mazání nepříslušelo. Ale o jich pochybení skroměji může mluveno býti proto, že jest v nich tudíž opra- veno bylo skrze pána Ježíše, když se jim živý ukázal. Potom dí čtení: „I řekli jsou jedna k druhé: „Kdo nám odvalí kámen od dveří hrobových?“ A vzhlédše, uzřeli jsou odvalený kámem; byl jest zajisté veliký velmi.“ To jsou mluvily ty ženy podle té milosti, kterou jsou mohly míti k živému pánu Ježíšovi, chtíce ji nad mrtvým dokonati. Protož Bůh vida jich srdce upřímnosť, nezanedbal jich při tom pochybení a nevědomí, chtě jim lepší ukázati, poslal jest anjela, aby kámen odvalil, aby místo spatřily, kde jest položen byl a slyšely, že jest již vstal, živ jsa již na věky. I může nám k užitku z toho vzat býti rozum některý o těch nesnázích, jimiž pravda Kristova v hrobu zavalená jest jako kamenem v tom lidu poběhlém, ježto pod jmény víry Kristovy jest, aby ti, jižto následují milosti Kristovy, jako mastmi vonnými mazáni, ne- mohli prospěchu míti ve mnohých věcech dobrých, v nichž by tu milosť měli ukázati pánu Ježíšovi a zvláště u vyznání pravdy jeho. Neb Antikrist ve své slávě ukazuje se, jakoby on Bohem byl, čině plné spasení lidem kromě Krista. Moc všecku duchovní, klíče apoštolské k rozvázání a k svá- zání maje, povýšen jsa ve cti, v bohatství a maje na pomoc všecky klá- šterské roty, všecky koleje mistrské s jich vtipy mnohými; a ti jedním duchem společně proti pravdě Kristově stojí, aby pod nimi jako mrtvá
Strana 163
163 ležela. Protož kdoby mohl na to bezpráví hleděti a želet potlačení ta- kovéto pravdy od svých domácích, mohl by říci: „Pane Bože, kdo nám odvalí kámen veliký velmi, pod nimž pravda tvá umrtvena leží. A nebudeť nalezen nižádný, leč ty pošleš anjela kterého, aby se Babylon zvrátil silou jeho.“ Dále praví čtení: „A všedše do hrobu, i uzřely jsou mládence, sedícího na pravici, oděného rouchem bílým; i lekly jsou se. Kterýž vece jim: „Neroďte se báti. Ježíše hledáte Nazaretského ukřížovaného? Vstalť jest nyníť tuto; aj místo, kdež jsou jej byli položili.““ Dí tu čtení, že se ženám ukázal anjel v postavě mládence a byl oblečen rouchem bílým jako sníh, po pravé straně hrobu sedě. Tím uka- zuje přenesení života ze smrtelnosti v nesmrtelnosť. Protož jest anjel do- brého zvěstování, aby takové radostné věci zvěstoval: tou také postavou milou mládence a roucha stkoucího ukazuje čistotu, nevinnosť a krásu ne- smrtelnosti a slávy nového života pána Ježíše i všech věřících, kteříž vstanou z mrtvých v slávě života a obnoví se jako orlice. A proto jest spasitel přišel na svět, aby toho života dobyl dlouhou prací a smrtí svou těm, kdož budou věřiti v něho. Neb život nynější bídný, porušený a smrtelný dobře známe a jeho břímě čijeme. Nebo o něm písmo dí: „Blaho- slavení, kteříž mají částku v prvním z mrtvých vstání; v těch druhá smrť nemá moci, totiž to zatracení.“ Protož Kristus dvojího z mrtvých vstání našeho počátek a příklad jest. O prvním písmo dí: „Blahoslavení a velmi šťastní, kteříž se nahodí, ježto budou míti částku v prvním z mrtvých vstání; život starý ukřížo- vavše, v novotě rostou života svatého a rozmáhají se v spravedlnosti, kterouž jest spasitel činil a sluhám svým přikázal. Takovíť pravé čekají života druhého z mrtvých vstání.“ Ale že tuto dí čtení, že ženy, uzřevše odvalený kámen a mládence oděného rouchem stkvoucím, lekly jsou se, jakožto nedomněné věci. Protož v tom leknutí utěšil jest je, jakož sluší na dobrého anjela, aby bázlivé a zarmoucené těšil. Neb oni pro smrť Pána svého byly jsou zarmouceny a jeho jsou se lekly. Protož jest k nim promluvil řka: „Nechtějte se báti.“ Neb takové zarmoucení a bázeň umenšuje srdce a od naděje vede, a ďábel ihned přistupuje k člověku smutnému a zvláště pro pád hříchu a přidává smutku na smutek a tiskne k zoufalství, a zhrozí člověka tím, řka: že jemu neodpustí Bůh hříchův a nesmiluje se nad ním. I přikvačí zlý duch tím smutkem člověka, hledaje tím umrtviti v něm, což jest prvé ten do- brého shromáždil; a k takovým pokušením dobrých anjelův bylo by po- třebí, kdyby je Bůh ráčil poslati. Ale že tuto anjel boží k většímu utěšení ženám dí: „Neroďte se báti vy! Vím zajisté, že Ježíše, kterýž jest ukří- žován, hledáte; vstalť jest, není zde.“ V těch slovích anjel boží praví jim příčinu dostatečnou, pro níž se báti nemají a řka: „Vím zajisté, že Ježíše kterýž ukřížován jest a z mrtvých vstal, hledáte.“ Nebo těm v pravdě není bázni, kteříž toho, kterýž ukřížován jest za hříchy naše, celým srdcem hledají. Neb se jest proto ukřížovati dal, aby dokonalou obětí za hříchy byl a smířil s Bohem všecky věřící v se. Neroďte se tedy báti, kdožkoli o to pracujete, abyste nalezli Ježíše, kterýž jest pro vás ukřížován a z mrtvých vstal, aby vás od každé bázně zlé vyprostil. Ale bojtež se, biskupové a mistři i rytíři, jižto jsou jeho zlostně a z nenávisti ukřížovali a na smrť vydali. Bojte se, nynější hlavatí papeži, biskupi, arcibiskupi, jižto touž nenávistí proti němu pod pokrytstvím stojíte, chtíce jeho pravdu potlačiti a sami panovati v pokoji a v rozkošech.
163 ležela. Protož kdoby mohl na to bezpráví hleděti a želet potlačení ta- kovéto pravdy od svých domácích, mohl by říci: „Pane Bože, kdo nám odvalí kámen veliký velmi, pod nimž pravda tvá umrtvena leží. A nebudeť nalezen nižádný, leč ty pošleš anjela kterého, aby se Babylon zvrátil silou jeho.“ Dále praví čtení: „A všedše do hrobu, i uzřely jsou mládence, sedícího na pravici, oděného rouchem bílým; i lekly jsou se. Kterýž vece jim: „Neroďte se báti. Ježíše hledáte Nazaretského ukřížovaného? Vstalť jest nyníť tuto; aj místo, kdež jsou jej byli položili.““ Dí tu čtení, že se ženám ukázal anjel v postavě mládence a byl oblečen rouchem bílým jako sníh, po pravé straně hrobu sedě. Tím uka- zuje přenesení života ze smrtelnosti v nesmrtelnosť. Protož jest anjel do- brého zvěstování, aby takové radostné věci zvěstoval: tou také postavou milou mládence a roucha stkoucího ukazuje čistotu, nevinnosť a krásu ne- smrtelnosti a slávy nového života pána Ježíše i všech věřících, kteříž vstanou z mrtvých v slávě života a obnoví se jako orlice. A proto jest spasitel přišel na svět, aby toho života dobyl dlouhou prací a smrtí svou těm, kdož budou věřiti v něho. Neb život nynější bídný, porušený a smrtelný dobře známe a jeho břímě čijeme. Nebo o něm písmo dí: „Blaho- slavení, kteříž mají částku v prvním z mrtvých vstání; v těch druhá smrť nemá moci, totiž to zatracení.“ Protož Kristus dvojího z mrtvých vstání našeho počátek a příklad jest. O prvním písmo dí: „Blahoslavení a velmi šťastní, kteříž se nahodí, ježto budou míti částku v prvním z mrtvých vstání; život starý ukřížo- vavše, v novotě rostou života svatého a rozmáhají se v spravedlnosti, kterouž jest spasitel činil a sluhám svým přikázal. Takovíť pravé čekají života druhého z mrtvých vstání.“ Ale že tuto dí čtení, že ženy, uzřevše odvalený kámen a mládence oděného rouchem stkvoucím, lekly jsou se, jakožto nedomněné věci. Protož v tom leknutí utěšil jest je, jakož sluší na dobrého anjela, aby bázlivé a zarmoucené těšil. Neb oni pro smrť Pána svého byly jsou zarmouceny a jeho jsou se lekly. Protož jest k nim promluvil řka: „Nechtějte se báti.“ Neb takové zarmoucení a bázeň umenšuje srdce a od naděje vede, a ďábel ihned přistupuje k člověku smutnému a zvláště pro pád hříchu a přidává smutku na smutek a tiskne k zoufalství, a zhrozí člověka tím, řka: že jemu neodpustí Bůh hříchův a nesmiluje se nad ním. I přikvačí zlý duch tím smutkem člověka, hledaje tím umrtviti v něm, což jest prvé ten do- brého shromáždil; a k takovým pokušením dobrých anjelův bylo by po- třebí, kdyby je Bůh ráčil poslati. Ale že tuto anjel boží k většímu utěšení ženám dí: „Neroďte se báti vy! Vím zajisté, že Ježíše, kterýž jest ukří- žován, hledáte; vstalť jest, není zde.“ V těch slovích anjel boží praví jim příčinu dostatečnou, pro níž se báti nemají a řka: „Vím zajisté, že Ježíše kterýž ukřížován jest a z mrtvých vstal, hledáte.“ Nebo těm v pravdě není bázni, kteříž toho, kterýž ukřížován jest za hříchy naše, celým srdcem hledají. Neb se jest proto ukřížovati dal, aby dokonalou obětí za hříchy byl a smířil s Bohem všecky věřící v se. Neroďte se tedy báti, kdožkoli o to pracujete, abyste nalezli Ježíše, kterýž jest pro vás ukřížován a z mrtvých vstal, aby vás od každé bázně zlé vyprostil. Ale bojtež se, biskupové a mistři i rytíři, jižto jsou jeho zlostně a z nenávisti ukřížovali a na smrť vydali. Bojte se, nynější hlavatí papeži, biskupi, arcibiskupi, jižto touž nenávistí proti němu pod pokrytstvím stojíte, chtíce jeho pravdu potlačiti a sami panovati v pokoji a v rozkošech.
Strana 164
164 Bojte se všichni hlavatí nepřátelé kříže jeho, jižto se posmíváte jeho chu- dému a potupnému životu a nevěříte jeho pravdě. Bojte se všichni, jižto Boha hledáte lstivě, spoléhajíce na jeho milosrdenství a na svá lživá po- svěcování a protivenství kříže Kristova trpěti nechcete. Bojte se všichni, jižto hledáte svatých, skrze ně lstivě do nebe chtíce a svátosti svatých nenávidíce. A boj se každý, kohožkoli kdo v nebi nebo v zemi hledá a doufá v něho, když nehledá Ježíše ukřižovaného, v němž se bázeň vymítá, těm, kteříž milují Boha. Tito pak nejvíce mají se báti a jsou nejhorší, kteříž jsou ovšem od pravdy odstoupili pode lstí přikrytou a pro obroky tučné kanovnické a pro česť. Kteřížto zajisté lidu praví, že jest tu pán Ježíš, kdež jeho není, aniž tu může býti. Nebo odstoupivše od pravdy zákona božího, i stojí na bludích zamyšlených a v těch bludích spasení lidu ukazují a zjevné lži věřiti lidem velejí. Protož jsou takoví jako židé a rytíři, jižto jsou ostří- hali hrobu, zapečetivše Ježíše mrtvého v něm, i mněli jsou, že by vždy tu Ježíš mrtvý ležel po jich vůli, an jest vstal, když ráčil, jako mocný pán. Takéž tito, potlačivše všecku dostatečnosť spasení, kteráž k moci Kristově přísluší, pod své zákony Kristu odporné, pod zámysly a obyčeje mrtvé, i praví v nich spasení lidem, zapečetivše to starými svatými, Ducha svatého naplněnými, starou církví svatou apoštolskou i jich písmy, aby duch svatý i apoštolé potvrdili spasení všemu světu v těch zámyslech zákonních. Potom dí čtení: „Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee; tu jeho uzříte, jakož jest pověděl vám. „Tuto čtení znamenitou věc praví, že pán z mrtvých vstav, ukázal se ženám a posýlá je k učedlníkům, aby jim pověděly, že jest vstal a že je má před- jíti do Galilee a že jej tu uzří. Tu pán nenásleduje úřadu apoštolského, ani kněžského, kdež se zdá, že na ty toliko sluší zjevení boží a na víru obracování a na žádné jiné. Protož nechť se nynější preláti, mistři a kněží pochlubí svými úřady, pravíce, že se jest Bůh přivázal k jich úřadům a že v nich jest všecka rada boží. A ženám, laikům a chlapům ať zapovědí čtení čísti a k Bohu mluviti, protože kněží nejsou. Však písmo dí, že jest pán vzezřel na pokoru dívky své, ne na úřad kněžský. A teď vzezřel na pokoru žen a na jich snaženství a nevzezřel na chloubu apoštolskou, ani na jich lenosť a nevěru. Ale že pán rozkázal učedlníkům, že se jim chce ukázati v Galilei, jenž se rozumí přestěhování, aby se zjednal skutek s pravdou. Nebo pán přestěhoval se jest od smrti v život. A jakož se jest pán přestěhoval od starého života v nový, takéž zákon přenesen jest, aby již nebyl zachováván u podobenstvích židovských, ale v pravdě, kterou jest Kristus vydal, totiž zákon nový. V kterémž již nemáme obětovati telat, ale samého spasitele máme zápalnou oběť u vůni chutnou Bohu za hříchy naše, jakožto oběť živou, svatou a Bohu libou. A tím se také přestěhujeme s pánem Ježíšem od života starého v nový, když odvrhneme skutky těla nepravé; a tak se bude radovati srdce naše a té radosti žádný neodejme od nás, amen. XXIV. V pondělí velikonoční. Čtení svatého Lukáše v XXIV. kapitole. V ten čas dva z učedlníkův Ježíšových šli jsou toho dne do kastelu, jenž byl vzdálí od Jeruzaléma
164 Bojte se všichni hlavatí nepřátelé kříže jeho, jižto se posmíváte jeho chu- dému a potupnému životu a nevěříte jeho pravdě. Bojte se všichni, jižto Boha hledáte lstivě, spoléhajíce na jeho milosrdenství a na svá lživá po- svěcování a protivenství kříže Kristova trpěti nechcete. Bojte se všichni, jižto hledáte svatých, skrze ně lstivě do nebe chtíce a svátosti svatých nenávidíce. A boj se každý, kohožkoli kdo v nebi nebo v zemi hledá a doufá v něho, když nehledá Ježíše ukřižovaného, v němž se bázeň vymítá, těm, kteříž milují Boha. Tito pak nejvíce mají se báti a jsou nejhorší, kteříž jsou ovšem od pravdy odstoupili pode lstí přikrytou a pro obroky tučné kanovnické a pro česť. Kteřížto zajisté lidu praví, že jest tu pán Ježíš, kdež jeho není, aniž tu může býti. Nebo odstoupivše od pravdy zákona božího, i stojí na bludích zamyšlených a v těch bludích spasení lidu ukazují a zjevné lži věřiti lidem velejí. Protož jsou takoví jako židé a rytíři, jižto jsou ostří- hali hrobu, zapečetivše Ježíše mrtvého v něm, i mněli jsou, že by vždy tu Ježíš mrtvý ležel po jich vůli, an jest vstal, když ráčil, jako mocný pán. Takéž tito, potlačivše všecku dostatečnosť spasení, kteráž k moci Kristově přísluší, pod své zákony Kristu odporné, pod zámysly a obyčeje mrtvé, i praví v nich spasení lidem, zapečetivše to starými svatými, Ducha svatého naplněnými, starou církví svatou apoštolskou i jich písmy, aby duch svatý i apoštolé potvrdili spasení všemu světu v těch zámyslech zákonních. Potom dí čtení: „Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee; tu jeho uzříte, jakož jest pověděl vám. „Tuto čtení znamenitou věc praví, že pán z mrtvých vstav, ukázal se ženám a posýlá je k učedlníkům, aby jim pověděly, že jest vstal a že je má před- jíti do Galilee a že jej tu uzří. Tu pán nenásleduje úřadu apoštolského, ani kněžského, kdež se zdá, že na ty toliko sluší zjevení boží a na víru obracování a na žádné jiné. Protož nechť se nynější preláti, mistři a kněží pochlubí svými úřady, pravíce, že se jest Bůh přivázal k jich úřadům a že v nich jest všecka rada boží. A ženám, laikům a chlapům ať zapovědí čtení čísti a k Bohu mluviti, protože kněží nejsou. Však písmo dí, že jest pán vzezřel na pokoru dívky své, ne na úřad kněžský. A teď vzezřel na pokoru žen a na jich snaženství a nevzezřel na chloubu apoštolskou, ani na jich lenosť a nevěru. Ale že pán rozkázal učedlníkům, že se jim chce ukázati v Galilei, jenž se rozumí přestěhování, aby se zjednal skutek s pravdou. Nebo pán přestěhoval se jest od smrti v život. A jakož se jest pán přestěhoval od starého života v nový, takéž zákon přenesen jest, aby již nebyl zachováván u podobenstvích židovských, ale v pravdě, kterou jest Kristus vydal, totiž zákon nový. V kterémž již nemáme obětovati telat, ale samého spasitele máme zápalnou oběť u vůni chutnou Bohu za hříchy naše, jakožto oběť živou, svatou a Bohu libou. A tím se také přestěhujeme s pánem Ježíšem od života starého v nový, když odvrhneme skutky těla nepravé; a tak se bude radovati srdce naše a té radosti žádný neodejme od nás, amen. XXIV. V pondělí velikonoční. Čtení svatého Lukáše v XXIV. kapitole. V ten čas dva z učedlníkův Ježíšových šli jsou toho dne do kastelu, jenž byl vzdálí od Jeruzaléma
Strana 165
165 honův šedesáte, jménem Emaus a mluvili vespolek o těch věcech, které se byly přihodily. I stalo se jest, když jsou rozmlouvali a sebe otazovali, tedy Ježíš přiblíživ se, šel s nimi: ale očijich držány byly, aby ho nepoznaly. I dí k nim: „Které jsou to řeči, ježto rozmlouváte vespolek jdouce a jste smutni?“ A od- pověděv jeden, jemužto jméno Kleofáš, řekl jemu: „Ty jsi příchozím sám do Jeruzaléma a nepoznal jsi, které se věci staly v něm tyto dny?“ Jimžto on dí: „Které?“ I řekli jsou: „O Ježíšovi Nazaretském, jenž byl muž prorok mocný v skutku i v řeči před Bohem i přede vším lidem. A kterak jsou vydali jej nejvyšší kněží a knížata naše na odsouzení k smrti a ukřižovali jsou jej; a my jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti lid izraelský. A nyní tomuvšemu třetí den jest dnes, jakž jsou se tyto věci staly. Ale i ženy některé z našich strašili jsou nás, které přede dnem byly u hrobu a ne- nalezše těla jeho, přišly pravíce, ze jsou také vidění anjelské viděly, kteřížto praví, že by živ byl. I odešli jsou někteří z našich k hrobu a nalezli jsou tak, jakž ženy pravily, ale jeho nenalezli.“ Tedy on řekl k nim: „O, blázni a zpozdilí srdcem k věření všemu, což jsou mluvili proroci. Však ty věci musil Kristus trpěti a tak vzíti do své slávy“. A počav od Mojžíše a všech prorokův, vzkládal jim ze všech písem, kteréž o něm byly. I přiblížili se ke kastelu, do kteréhož šli, a on potrhl se dále jíti; i přinutili jsou ho řkouce: „Zůstaň s námi, pane, neb se již připozdívá a den se již na- chýlil“. Išel s nimi. I stalo se jest, když seděl s nimi za stolem, vzal chléb a dobrořečil a lámal i podával jim. I otevřeny jsou oči jejich a poznali jsou jeho. A on zmizel od očí jich. I řekli jsousami ksobě: „Však srdce naše hořelo v nás, když mluvil na cestě a otvíral nám písma.“ A vstavše v tu hodinu, vrátili se do Jeruza- léma a nalezli shromážděných jedenácte a ty, jižto s nimi byli, ani praví, že vstal pán právě a ukázal se Šimonovi. A tito také vypravovali, které věci staly se na cestě a kterak jsou jej poznali v lámání chleba. Dí tuto čtení na počátku, že dva z učedlníkův Ježíšových šli jsou. Tak jsou zajisté naučení měli, aby po dvou chodili. A to jest podobné podle vydání zákona, v němž jest přikázal, aby se spolu milovali a podle toho milování i spolu chodili. Rozmlouvání pak těchto učedlníkův nebylo jest o věcech marných a neužitečných, aniž nyní těch má býti, kdož chtí býti učedlníci Kristovi, ač o příhodách rozličných někdy mohou s užitkem mluviti, ale jinak, než světský lid mluví. Protož takových příhod nebezpečenství na mysli míti a mezi sebou o ně mluviti zdržovalo jest učedlníky Ježíšovy, aby neměli za velikou věc toho, že se mnozí šťastně, v hojností, v zboží a ve cti ustaví a rádi by v tom prospěli na věčné časy. Protož taková rozumná mluvení učedlníkům Ježíšovým v příhodách přítomných i budoucích spasitelná jsou. Neb hrozné jest, na kohož v náhle upadne zlá příhoda, an ji nečekal. Potom dí čtení: „I stalo se jest, když jsou rozmlouvali a spolu 27
165 honův šedesáte, jménem Emaus a mluvili vespolek o těch věcech, které se byly přihodily. I stalo se jest, když jsou rozmlouvali a sebe otazovali, tedy Ježíš přiblíživ se, šel s nimi: ale očijich držány byly, aby ho nepoznaly. I dí k nim: „Které jsou to řeči, ježto rozmlouváte vespolek jdouce a jste smutni?“ A od- pověděv jeden, jemužto jméno Kleofáš, řekl jemu: „Ty jsi příchozím sám do Jeruzaléma a nepoznal jsi, které se věci staly v něm tyto dny?“ Jimžto on dí: „Které?“ I řekli jsou: „O Ježíšovi Nazaretském, jenž byl muž prorok mocný v skutku i v řeči před Bohem i přede vším lidem. A kterak jsou vydali jej nejvyšší kněží a knížata naše na odsouzení k smrti a ukřižovali jsou jej; a my jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti lid izraelský. A nyní tomuvšemu třetí den jest dnes, jakž jsou se tyto věci staly. Ale i ženy některé z našich strašili jsou nás, které přede dnem byly u hrobu a ne- nalezše těla jeho, přišly pravíce, ze jsou také vidění anjelské viděly, kteřížto praví, že by živ byl. I odešli jsou někteří z našich k hrobu a nalezli jsou tak, jakž ženy pravily, ale jeho nenalezli.“ Tedy on řekl k nim: „O, blázni a zpozdilí srdcem k věření všemu, což jsou mluvili proroci. Však ty věci musil Kristus trpěti a tak vzíti do své slávy“. A počav od Mojžíše a všech prorokův, vzkládal jim ze všech písem, kteréž o něm byly. I přiblížili se ke kastelu, do kteréhož šli, a on potrhl se dále jíti; i přinutili jsou ho řkouce: „Zůstaň s námi, pane, neb se již připozdívá a den se již na- chýlil“. Išel s nimi. I stalo se jest, když seděl s nimi za stolem, vzal chléb a dobrořečil a lámal i podával jim. I otevřeny jsou oči jejich a poznali jsou jeho. A on zmizel od očí jich. I řekli jsousami ksobě: „Však srdce naše hořelo v nás, když mluvil na cestě a otvíral nám písma.“ A vstavše v tu hodinu, vrátili se do Jeruza- léma a nalezli shromážděných jedenácte a ty, jižto s nimi byli, ani praví, že vstal pán právě a ukázal se Šimonovi. A tito také vypravovali, které věci staly se na cestě a kterak jsou jej poznali v lámání chleba. Dí tuto čtení na počátku, že dva z učedlníkův Ježíšových šli jsou. Tak jsou zajisté naučení měli, aby po dvou chodili. A to jest podobné podle vydání zákona, v němž jest přikázal, aby se spolu milovali a podle toho milování i spolu chodili. Rozmlouvání pak těchto učedlníkův nebylo jest o věcech marných a neužitečných, aniž nyní těch má býti, kdož chtí býti učedlníci Kristovi, ač o příhodách rozličných někdy mohou s užitkem mluviti, ale jinak, než světský lid mluví. Protož takových příhod nebezpečenství na mysli míti a mezi sebou o ně mluviti zdržovalo jest učedlníky Ježíšovy, aby neměli za velikou věc toho, že se mnozí šťastně, v hojností, v zboží a ve cti ustaví a rádi by v tom prospěli na věčné časy. Protož taková rozumná mluvení učedlníkům Ježíšovým v příhodách přítomných i budoucích spasitelná jsou. Neb hrozné jest, na kohož v náhle upadne zlá příhoda, an ji nečekal. Potom dí čtení: „I stalo se jest, když jsou rozmlouvali a spolu 27
Strana 166
166 sebe otazovali, a on Ježíš přiblíživ se, šel s nimi; a oči jich byly jsou držány, aby jeho nepoznaly. I vece k nim: „Které jsou to řeči, ježto spolu mluvíte a jste smutni?““ Přiblíživ se pán Ježíš k těmto učedlníkům, šel s nimi cestou, aby jim to naplnil, což jest byl slíbil řka: „Kdež dva nebo tři zberou se ve jméno mé, tu jsem já mezi nimi.“ Protož netoliko s nimi byl, ale i šel, tovaryšství s nimi zvoluje; a to jest věc drahá. Nebo od jeho spolutovaryšství člověk zbohatí ve všem dobrém, utěší jeho sám sebou a bude s nim šťasten, bezpečen a hojen. Ale že ty věci nejsou tělesné, protož málo se kdo po nich roztouží. Nebo člověk obvyklý v my- slech tělesných přebírati se, neví o tom nic, kteraké jest to tovaryšství duchovní. A když se pán přiblížil a šel s učedlníky těmito, oči jich držány byly a nepoznaly jsou jeho. Žádný jiný, než pán, držel jest oči jich, aby, jsa s nimi, nebyl poznán od nich. Protož vyslyšev jich pochyby o sobě, teprv měl příčinu napraviti je a k poznání pravému sobě přivésti. Nejprve cizím se znáti dal, aby za tím snáze vlastní poznání jim ukázati mohl. A takť se i jiným může též v cizí tváři ukázati, kteréž on miluje pro jich polepšení, vida v nich mnoho kazův škodných, ani se v nich neznají, daleko v některých věcech od pravdy i od jeho úmyslův jsouce, neroz- umějí tomu. Protož někdy jako v cizí tváří protivně a tvrdě se jim ukáže jako otec, nebo spasitel, ale jako ukrutník cizí s neznámými pří- činami a skydne jako smradem člověka ohavnými věcmi, aby tím člověka ponížil, aby, vida se v mrzkosti postaven, i poznal se, kterak daleko od Boha stojí v oněch i v oněch věcech. Také některých lidí oči z pomsty drží, aby vidouce neviděli, nebo mnohou nepoctivosť činí Bohu, majíce známosť pravdy jeho, i zadržejí ji v nespravedlnosti, protož je dá ve zlý smysl pravdě odporný, aby činili ty věci, kteréž nesluší. Dí dále čtení: „I tázal se jich, které jsou to řeči, ježto mluvíte spolu a jste smutni?“ Totoť tázání jeho, ježto ví a zná všecky věci prvé, než se stanou, neníť lehké. Neboť jest soudce a budeť nás tázati o všem životě našem, tuť nám bude těžko odpovídati. Otážeť se o všech věcech každého, zeptáť se na jich myšlení, otážeť se na všecky řeči i na každé slovo, kteréž prve promluvili všech dní života našeho, bylo-li jest k chvále boží a k prospěchu našich bližních. A pakli prve co chtěli, na všeť se táže a dí: „Které jsou to řeči, ježto jste tak mnoho jich proti Bohu vy- mlouvali?“ Díť také: „Kteří jsou to loupežové, ježto jste chudé a mdlé drali; a já to zapověděl? Které jsou to lichvy a šantroky, které jsou to krčmy rufianské a řemesla zlá; a já to vše zapověděl?“ A potázav se na jich řeči, dí jim pán: „A jste smutní.“ Byl jest smutek obtížil srdce jich jako ženu rodící. Jakož jim byl pán předpověděl na smrť se připravuje; a ten smutek na nich byl pro ztracení pána Je- žíše, tak že jsou již byli téměř od něho pustili. Protož i nyní tohoto času pro ztracení pána Ježíše zármutek veliký lidi posedá, že jim život žáden není, aniž jich co může ukojiti v tom smutku, ani jístí, ani spáti mohou, než pláč, stýskání a hořká toužebnosť na nich ostane až do zkažení hlav i síly zbytí, a někdy i smysla zbývají a někteří všeho tak nechajíce, ne- ptají se na nic. Ale kterým to pochybování právě k srdci přijde, tiť po- hryzají zármutkův, nevědouce, co za pravé míti a komu věřiti. A mnozí natočivše se v těch pochybeních, zůstali jsou v bludech a již v nich pokoj mají, a víře se posmívají. Také jsou někteří, ježto se kolebí, vždy se jeden čas vzdělávajíce a druhý se rušíce skrze zlé obyčeje svědomí po- škvrňujíce. Protož ti mnoho smutkův zderou a nemohou naděje pravé
166 sebe otazovali, a on Ježíš přiblíživ se, šel s nimi; a oči jich byly jsou držány, aby jeho nepoznaly. I vece k nim: „Které jsou to řeči, ježto spolu mluvíte a jste smutni?““ Přiblíživ se pán Ježíš k těmto učedlníkům, šel s nimi cestou, aby jim to naplnil, což jest byl slíbil řka: „Kdež dva nebo tři zberou se ve jméno mé, tu jsem já mezi nimi.“ Protož netoliko s nimi byl, ale i šel, tovaryšství s nimi zvoluje; a to jest věc drahá. Nebo od jeho spolutovaryšství člověk zbohatí ve všem dobrém, utěší jeho sám sebou a bude s nim šťasten, bezpečen a hojen. Ale že ty věci nejsou tělesné, protož málo se kdo po nich roztouží. Nebo člověk obvyklý v my- slech tělesných přebírati se, neví o tom nic, kteraké jest to tovaryšství duchovní. A když se pán přiblížil a šel s učedlníky těmito, oči jich držány byly a nepoznaly jsou jeho. Žádný jiný, než pán, držel jest oči jich, aby, jsa s nimi, nebyl poznán od nich. Protož vyslyšev jich pochyby o sobě, teprv měl příčinu napraviti je a k poznání pravému sobě přivésti. Nejprve cizím se znáti dal, aby za tím snáze vlastní poznání jim ukázati mohl. A takť se i jiným může též v cizí tváři ukázati, kteréž on miluje pro jich polepšení, vida v nich mnoho kazův škodných, ani se v nich neznají, daleko v některých věcech od pravdy i od jeho úmyslův jsouce, neroz- umějí tomu. Protož někdy jako v cizí tváří protivně a tvrdě se jim ukáže jako otec, nebo spasitel, ale jako ukrutník cizí s neznámými pří- činami a skydne jako smradem člověka ohavnými věcmi, aby tím člověka ponížil, aby, vida se v mrzkosti postaven, i poznal se, kterak daleko od Boha stojí v oněch i v oněch věcech. Také některých lidí oči z pomsty drží, aby vidouce neviděli, nebo mnohou nepoctivosť činí Bohu, majíce známosť pravdy jeho, i zadržejí ji v nespravedlnosti, protož je dá ve zlý smysl pravdě odporný, aby činili ty věci, kteréž nesluší. Dí dále čtení: „I tázal se jich, které jsou to řeči, ježto mluvíte spolu a jste smutni?“ Totoť tázání jeho, ježto ví a zná všecky věci prvé, než se stanou, neníť lehké. Neboť jest soudce a budeť nás tázati o všem životě našem, tuť nám bude těžko odpovídati. Otážeť se o všech věcech každého, zeptáť se na jich myšlení, otážeť se na všecky řeči i na každé slovo, kteréž prve promluvili všech dní života našeho, bylo-li jest k chvále boží a k prospěchu našich bližních. A pakli prve co chtěli, na všeť se táže a dí: „Které jsou to řeči, ježto jste tak mnoho jich proti Bohu vy- mlouvali?“ Díť také: „Kteří jsou to loupežové, ježto jste chudé a mdlé drali; a já to zapověděl? Které jsou to lichvy a šantroky, které jsou to krčmy rufianské a řemesla zlá; a já to vše zapověděl?“ A potázav se na jich řeči, dí jim pán: „A jste smutní.“ Byl jest smutek obtížil srdce jich jako ženu rodící. Jakož jim byl pán předpověděl na smrť se připravuje; a ten smutek na nich byl pro ztracení pána Je- žíše, tak že jsou již byli téměř od něho pustili. Protož i nyní tohoto času pro ztracení pána Ježíše zármutek veliký lidi posedá, že jim život žáden není, aniž jich co může ukojiti v tom smutku, ani jístí, ani spáti mohou, než pláč, stýskání a hořká toužebnosť na nich ostane až do zkažení hlav i síly zbytí, a někdy i smysla zbývají a někteří všeho tak nechajíce, ne- ptají se na nic. Ale kterým to pochybování právě k srdci přijde, tiť po- hryzají zármutkův, nevědouce, co za pravé míti a komu věřiti. A mnozí natočivše se v těch pochybeních, zůstali jsou v bludech a již v nich pokoj mají, a víře se posmívají. Také jsou někteří, ježto se kolebí, vždy se jeden čas vzdělávajíce a druhý se rušíce skrze zlé obyčeje svědomí po- škvrňujíce. Protož ti mnoho smutkův zderou a nemohou naděje pravé
Strana 167
167 míti, ano vždy zlé svědomí v nich, neb nechtí upřímo pravdy následovati i odpouštějí sobě zlé věci. Dí dále čtení: „A odpověděv jeden, jemuž jméno Kleofáš, vece jemu: „Ty sám poutník jsi neb příchozí do Jeruzaléma, a nepoznal jsi, které věci staly se v něm tyto dni?““ Jimžto on vece: „Které?“ Jako by řekli: „Kterak se to neznámě tážeš na tak velké věci, jda z města, ano plno město těch nových příhod?“ Ale že jemu řkou: „Ty sám poutník jsi;“ i může v tomto rozumu mluveno býti o tom poutníku, že tento obyčej má, že jest neustavičný místem, že jedině přijda na místo, hned jinam jíti myslí, neb tu nic milého, ani úplně svého nepočítá. Protož pro příčiny potřebné stavě se, i jde pryč. K tomu podobně o Bohu můžeme něco mluviti, že nevšudy příbytka ustavičného a celého nalezne, aby tu chtěl ostati jako vladař toho domu, aby jim úplně vládl. Neboť málo má těch lidí, ať by chtěli úplně v sobě vladařství Bohu dáti a svou vůli zavrci. Ale chtěli by stránkami některými v rovných věcech odbyti jeho, časy a roky jemu ukládajíce, aby on na tom dosti měl, kdy a v čem by se jim zachtělo Bohu posloužiti, a které obyčeje oni jemu v tom sloužení zvolí, aby on za dosti to přijal. A v tom zvolení jich bude krátká paměť v něm a velmi řídké mluvení, ale mnohé o světu a o marných věcech, malé a řídké modlení kratičce jako na úskok. Protož odsadí jeho s těmi řídkými a krátkými díly podle své vůle uloženými. Ale nejvíceť se vzdá- vají k vůli světu a tělu v snaženství pilná a mluvení mnohá a v roz- ličná vylévání srdce v světské a tělesné věci. A takové věci pochodíť ze srdce rozděleného a neupřímného, ježto nevěrně k Bohu při- stoupá a nerozumí službě boží. A protož tuť Bůh toliko jako poutník řídko se staví neb ukáže. Jakož také řídko ti lidé žádají s ním utěšení a tovaryšství míti a krátce jeho chtí se vším odbyti. A jakož oni krátce a málo chtí jeho býti a jemu se k vůli vydávati, takéž on krátce od jich se paměti staví jako poutník cizí, ježto utěšení ani bydlení v nich nemá, a oni nezvědí, kdo jest on a co jeho dokonalosť jest; nepokusíť jeho v známosti míti, neokusíť jeho, kterak chutný a sladký jest pán. Protož bývaje tak poutníkem aneb hostem řídko u nich, dotýká se jich paměti jako stěny mrtvé, a tak ji jalovou a prázdnou ostaví od svého bohatství, jako poutník cizí na hospodu přijda, nebudeť vidín, ani kdo jest, ani odkud jest, což opět pryč půjde. Neb obcování s Bohem, ježto bývá to- liko v smyslech tělesných, čitedlné jest a poběhlé, ježto mrtvě v paměť přichází, nic v ní neostavuje živého. Nebo v obyčeji mrtvém, v slovích a v hlasích mrtvých a v pracech tělu čitedlných bez duchu to obcování děje se a jalového člověka ostavuje. Protož jakož obloupený má škody, tak také ten, u něhož Bůh poutníkem bývá, nepřebývaje u něho ani skrze plné a založené úmysly, ani skrze víru živou, lásku a naději, ani skrze chtivé neb horlivé žádosti, ani skrze okušení pochotné. Neb jest ten zvolil s Bohem malé a krátké a čitedlné v smyslech zevnitř tovaryšství a chce sám svůj úplně býti. A byť takový mohl v tom někdy i svou škodu znáti nebo chudobu, že Bůh u něho tak krátce poutníkem bývá, proto nedbá. Ale toto jest dobré poznání, kdož může k němu přijíti, když Bůh od by- dlení člověka se vzdaluje, jako za nepřítele jeho maje, svá milosrdenství od něho vzdaluje a nepomocným se ukazuje, v chudobě jej ostavuje. Ale zmrtví-li ten člověk v tom, tehdy o těch škodách nic nezví, ani jich ne- pozná. Ale že jsou učedlníci řekli pánu: „Ty sám poutníkem jsi.“ To snad proto, že to slovo nižádnému pravěji nemohlo řečeno býti, podle toho, 27*
167 míti, ano vždy zlé svědomí v nich, neb nechtí upřímo pravdy následovati i odpouštějí sobě zlé věci. Dí dále čtení: „A odpověděv jeden, jemuž jméno Kleofáš, vece jemu: „Ty sám poutník jsi neb příchozí do Jeruzaléma, a nepoznal jsi, které věci staly se v něm tyto dni?““ Jimžto on vece: „Které?“ Jako by řekli: „Kterak se to neznámě tážeš na tak velké věci, jda z města, ano plno město těch nových příhod?“ Ale že jemu řkou: „Ty sám poutník jsi;“ i může v tomto rozumu mluveno býti o tom poutníku, že tento obyčej má, že jest neustavičný místem, že jedině přijda na místo, hned jinam jíti myslí, neb tu nic milého, ani úplně svého nepočítá. Protož pro příčiny potřebné stavě se, i jde pryč. K tomu podobně o Bohu můžeme něco mluviti, že nevšudy příbytka ustavičného a celého nalezne, aby tu chtěl ostati jako vladař toho domu, aby jim úplně vládl. Neboť málo má těch lidí, ať by chtěli úplně v sobě vladařství Bohu dáti a svou vůli zavrci. Ale chtěli by stránkami některými v rovných věcech odbyti jeho, časy a roky jemu ukládajíce, aby on na tom dosti měl, kdy a v čem by se jim zachtělo Bohu posloužiti, a které obyčeje oni jemu v tom sloužení zvolí, aby on za dosti to přijal. A v tom zvolení jich bude krátká paměť v něm a velmi řídké mluvení, ale mnohé o světu a o marných věcech, malé a řídké modlení kratičce jako na úskok. Protož odsadí jeho s těmi řídkými a krátkými díly podle své vůle uloženými. Ale nejvíceť se vzdá- vají k vůli světu a tělu v snaženství pilná a mluvení mnohá a v roz- ličná vylévání srdce v světské a tělesné věci. A takové věci pochodíť ze srdce rozděleného a neupřímného, ježto nevěrně k Bohu při- stoupá a nerozumí službě boží. A protož tuť Bůh toliko jako poutník řídko se staví neb ukáže. Jakož také řídko ti lidé žádají s ním utěšení a tovaryšství míti a krátce jeho chtí se vším odbyti. A jakož oni krátce a málo chtí jeho býti a jemu se k vůli vydávati, takéž on krátce od jich se paměti staví jako poutník cizí, ježto utěšení ani bydlení v nich nemá, a oni nezvědí, kdo jest on a co jeho dokonalosť jest; nepokusíť jeho v známosti míti, neokusíť jeho, kterak chutný a sladký jest pán. Protož bývaje tak poutníkem aneb hostem řídko u nich, dotýká se jich paměti jako stěny mrtvé, a tak ji jalovou a prázdnou ostaví od svého bohatství, jako poutník cizí na hospodu přijda, nebudeť vidín, ani kdo jest, ani odkud jest, což opět pryč půjde. Neb obcování s Bohem, ježto bývá to- liko v smyslech tělesných, čitedlné jest a poběhlé, ježto mrtvě v paměť přichází, nic v ní neostavuje živého. Nebo v obyčeji mrtvém, v slovích a v hlasích mrtvých a v pracech tělu čitedlných bez duchu to obcování děje se a jalového člověka ostavuje. Protož jakož obloupený má škody, tak také ten, u něhož Bůh poutníkem bývá, nepřebývaje u něho ani skrze plné a založené úmysly, ani skrze víru živou, lásku a naději, ani skrze chtivé neb horlivé žádosti, ani skrze okušení pochotné. Neb jest ten zvolil s Bohem malé a krátké a čitedlné v smyslech zevnitř tovaryšství a chce sám svůj úplně býti. A byť takový mohl v tom někdy i svou škodu znáti nebo chudobu, že Bůh u něho tak krátce poutníkem bývá, proto nedbá. Ale toto jest dobré poznání, kdož může k němu přijíti, když Bůh od by- dlení člověka se vzdaluje, jako za nepřítele jeho maje, svá milosrdenství od něho vzdaluje a nepomocným se ukazuje, v chudobě jej ostavuje. Ale zmrtví-li ten člověk v tom, tehdy o těch škodách nic nezví, ani jich ne- pozná. Ale že jsou učedlníci řekli pánu: „Ty sám poutníkem jsi.“ To snad proto, že to slovo nižádnému pravěji nemohlo řečeno býti, podle toho, 27*
Strana 168
168 že on, přišed na svět, nic sobě na něm nezvolil k utěšení, k panování, k dědictví, ani k vladařství anebo ke kterým rozkošem. Ale vešken svět opustil s jeho marnostmi, nebeský život vedl, chvátaje do své vlasti, jakož na poutníka sluší. A protož může každý sám od sebe říci jemu, divě se: „Milý pane, ty sám poutník jsi na zemi, ač jsi k tomu velmi nepodoben podle tvé božské slávy, jsa nesmrtelný a netrpělivý, učiněn jsi člověkem smrtedlným. Jsa pán anjelský a pán vší slávy, učiněn jsi sluha lidský. Ty sám poutníkem na této zemi jsi potě se, robotně ustávaje a tak pro lidské spasení pracuje. Protož ze všech nejdivnější poutník jsi Ale komu budeš divem, že jsi takovým poutníkem, když já budu oslepen, neroz- uměje tobě, proč jsi ty ráčil poutníkem býti? A že ne pro svou potřebu ty zde putuješ, ale pro mě hříšného, že já jako zběh vyhnaný jsa v tomto, bez obydlí pro přestoupení otce našeho prvního bydlím na této zemi bíden jsa a svého pokoje zbaven. Protož ty sám učiněn jsi poutníkem, abys mě navrátil k vlasti slíbené živých. A proto jsi chtěl zde poutníkem býti, opustiv svět, bydla sobě zde neklada, ale buloucího hledaje, abys mě naučil svým příkladem, kterak já jsa sem přišlý malého času, i měl bych jako poutník zde pobyti tebe následuje, nedědě tohoto světa, nehledaje panovati, ani vládnouti, ani velikým ve cti se zde ustaviti, ani v libých věcech jeho dlouho utěšení žádaje, ale všecko takové žádostí mých trá- pení pomina, abych upřímo za tebou pospíšil z nepřátel smrtedlných.“ Jako poutník tělesný, jenžto jediné potřeby k zahnání hladu a nahoty má při sobě, ale zbytečného nic nechce míti, což by jeho meškalo aneb pře- káželo a obtížilo v spěšném jíti. Nechce ani úředníkem býti, ani kde by- dleti, jedině noclehu na mále pod střechou požívá, neb pospíchá den od dne do své vlasti. A což kde bezpráví trpí, nemstí se, ale ve všem po- korně a stydlivě přebývá jako v cizí vlasti a o ničemž větší péči nemá jedině aby doma byl; tu sobě pokoj a utěšení ukládá. Protož ty všecky věci pán slávy, jenž jest sám ráčil poutníkem býti, nejpravěji na sobě chtěl je nám ukázati, kteréžkoli na cestě našeho putování měli by nám překážeti, obtížiti nás a zbrániti k dojití naší vlasti; toho on nám sám svým zákonem zbraňuje a velí nám sebe následovati. A když jemu řekl Kleofáš: „Ty sám poutník jsi do Jeruzaléma a nepoznal jsi, co se jest stalo v něm v těchto dnech.“ Tehdy on milý poutník zamlčel to, čině se toho nevěda. Ale byť byl chtěl vypravovati, Ó toť by byl mohl říci: „Příliš jsem poznal ty příhody, nebť jest jich okusil hořce můj život a pozřel je na kříži umíraje. Ale nechtě praviti, otázal se jich, řka: „Které?“ A oni řekli: „O Ježíši Nazaretském, jenž jest byl muž, prorok mocný v skutku i v řeči před Bohem i přede všemi lidmi. A kterak jsou jeho vydali nejvyšší kněží a knížata naše na odsouzení k smrti a ukřižovali jsou jeho, a my jsme doufali, že by on měl vykoupiti lid israelský.“ V těch slovích vyznávají, co jest u nich pán Ježíš, ač v něm pravé věci vyznávají, ale kteraká jest pravda on byl a kterakou pravdu on konal, od toho jsou dalecí byli. I řkou, že byl muž prorok, mocný v skutcích i v řeči před Bohem i před lidmi. A to jest mnoho a vše velmi pravé, že skutky měl veliké nade všecky proroky, kříse mrtvé, nemocné uzdra- vuje, ďábly vymítaje a jiné divy veliké čině, káže a uče nejpravěji a cnostně živ jsa nad jiné lidi svaté. Ale že jest byl Bohem pravým a člověkem a že by v něm spasení všech lidí bylo, v tom jsou byli u víře zmeškáni. Vyznali jsou také hřích kněží nejvyšších a knížat, že zanedbavše na něm vší jeho svatosti, nevinnosti a zachování Bohu i lidem, bez žaloby
168 že on, přišed na svět, nic sobě na něm nezvolil k utěšení, k panování, k dědictví, ani k vladařství anebo ke kterým rozkošem. Ale vešken svět opustil s jeho marnostmi, nebeský život vedl, chvátaje do své vlasti, jakož na poutníka sluší. A protož může každý sám od sebe říci jemu, divě se: „Milý pane, ty sám poutník jsi na zemi, ač jsi k tomu velmi nepodoben podle tvé božské slávy, jsa nesmrtelný a netrpělivý, učiněn jsi člověkem smrtedlným. Jsa pán anjelský a pán vší slávy, učiněn jsi sluha lidský. Ty sám poutníkem na této zemi jsi potě se, robotně ustávaje a tak pro lidské spasení pracuje. Protož ze všech nejdivnější poutník jsi Ale komu budeš divem, že jsi takovým poutníkem, když já budu oslepen, neroz- uměje tobě, proč jsi ty ráčil poutníkem býti? A že ne pro svou potřebu ty zde putuješ, ale pro mě hříšného, že já jako zběh vyhnaný jsa v tomto, bez obydlí pro přestoupení otce našeho prvního bydlím na této zemi bíden jsa a svého pokoje zbaven. Protož ty sám učiněn jsi poutníkem, abys mě navrátil k vlasti slíbené živých. A proto jsi chtěl zde poutníkem býti, opustiv svět, bydla sobě zde neklada, ale buloucího hledaje, abys mě naučil svým příkladem, kterak já jsa sem přišlý malého času, i měl bych jako poutník zde pobyti tebe následuje, nedědě tohoto světa, nehledaje panovati, ani vládnouti, ani velikým ve cti se zde ustaviti, ani v libých věcech jeho dlouho utěšení žádaje, ale všecko takové žádostí mých trá- pení pomina, abych upřímo za tebou pospíšil z nepřátel smrtedlných.“ Jako poutník tělesný, jenžto jediné potřeby k zahnání hladu a nahoty má při sobě, ale zbytečného nic nechce míti, což by jeho meškalo aneb pře- káželo a obtížilo v spěšném jíti. Nechce ani úředníkem býti, ani kde by- dleti, jedině noclehu na mále pod střechou požívá, neb pospíchá den od dne do své vlasti. A což kde bezpráví trpí, nemstí se, ale ve všem po- korně a stydlivě přebývá jako v cizí vlasti a o ničemž větší péči nemá jedině aby doma byl; tu sobě pokoj a utěšení ukládá. Protož ty všecky věci pán slávy, jenž jest sám ráčil poutníkem býti, nejpravěji na sobě chtěl je nám ukázati, kteréžkoli na cestě našeho putování měli by nám překážeti, obtížiti nás a zbrániti k dojití naší vlasti; toho on nám sám svým zákonem zbraňuje a velí nám sebe následovati. A když jemu řekl Kleofáš: „Ty sám poutník jsi do Jeruzaléma a nepoznal jsi, co se jest stalo v něm v těchto dnech.“ Tehdy on milý poutník zamlčel to, čině se toho nevěda. Ale byť byl chtěl vypravovati, Ó toť by byl mohl říci: „Příliš jsem poznal ty příhody, nebť jest jich okusil hořce můj život a pozřel je na kříži umíraje. Ale nechtě praviti, otázal se jich, řka: „Které?“ A oni řekli: „O Ježíši Nazaretském, jenž jest byl muž, prorok mocný v skutku i v řeči před Bohem i přede všemi lidmi. A kterak jsou jeho vydali nejvyšší kněží a knížata naše na odsouzení k smrti a ukřižovali jsou jeho, a my jsme doufali, že by on měl vykoupiti lid israelský.“ V těch slovích vyznávají, co jest u nich pán Ježíš, ač v něm pravé věci vyznávají, ale kteraká jest pravda on byl a kterakou pravdu on konal, od toho jsou dalecí byli. I řkou, že byl muž prorok, mocný v skutcích i v řeči před Bohem i před lidmi. A to jest mnoho a vše velmi pravé, že skutky měl veliké nade všecky proroky, kříse mrtvé, nemocné uzdra- vuje, ďábly vymítaje a jiné divy veliké čině, káže a uče nejpravěji a cnostně živ jsa nad jiné lidi svaté. Ale že jest byl Bohem pravým a člověkem a že by v něm spasení všech lidí bylo, v tom jsou byli u víře zmeškáni. Vyznali jsou také hřích kněží nejvyšších a knížat, že zanedbavše na něm vší jeho svatosti, nevinnosti a zachování Bohu i lidem, bez žaloby
Strana 169
169 odsoudili jsou jej z nenávisti na smrť nejpotupnější a ukřižovali jsou jej proto, že jich hříchy svatokupecké a lakomé trestal. Protož i nynější kněží bohatí i dnes nepodbajíť čížkoli svatosti a nevinnosti. Vyználiť kdo, že sám Bůh hříchy odpouští a že oni jsou svatokupci, panujíce jako po- hané. Nebudouť se ptáti na svědomí, ani na to, kterou by pravdu ukázal proti jich hříchům, jedno s ním spíše na oheň. A toť jest ten hřích lidu duchovního, daného z pomsty boží. A že tu učedlníci řkou: „My jsme doufali, že by on měl vykoupiti lid izraelský; ale již vidíme, že z toho nic není.“ A to jsou mluvili, nebo jsou daleko stáli od úmysla pána Ježíše o tom vykoupení, kteréž se jest stalo skrze něho, tak o něm víry, ani rozumu nemajíce. A potom dí čtení: „A již tomu dnes třetí den, jakž jsou se ty věci staly. A aj, ženy některé z našich strašily jsou nás, jenž jsou přede dnem byly u hrobu A nenalezše jeho, přišly jsou, řkouce, že jsou vidění an- jelské viděly, jenž praví, že živ jest. I šli jsou někteří z našich k hrobu a tak jsou nalezli, jakž jsou ženy pravily, ale jeho jsou nenalezli. Ta řeč, kterouž tu od žen slyševše praví, byla jest jako pravení senné, nejisté, ježto jsou k němu víry neměli; protož cizí řeč mrtvě rozprávějí o pánu Ježíšovi. A z toho může známo býti že, jakž jest člověk založen vnitř u víře, tak i praví. Nebo víra nerozumná, na pravdě neza- ložená spasení člověka neprospěšná jest. A ovšem pak, jestli kněz takový, ježto jest neokusil Boha míti v známosti, ani pána Jezukrista, ani jeho pravdy, ale kněžství z lidí vzav a snad koupil a služebnosť kněžskou koná nejvíce podle zprávy zákonův papežských, ten nemůže pravého svě- dectví o Kristu vydati, jako tito učedlníci, ježto jsou o něm jako něco mrtvého rozprávěli. Co bychom tomu i nyní řekli, když by víra Kristova, kteráž nové a živé věci dělá, z mrtvých povstala, co by strachu dala těm, kteříž s mrtvou věrou skrze blud obvykli jsou se pěstovati. Však by se jí lekli jako nového bludu, ježto je nejhloubě na zatracení vede, a jako toho, jenžto jim řády boží a chválu jeho z kořen vyvrátiti chce. Potom dí čtení: „A on vece k nim: ,Ó, blázni a zpozdilého srdce k věření ve všech věcech, kteréž jsou mluvili proroci; však tak musil Kristus trpěti a tak vjíti v svou slávu.“ A počav od Mojžíše a prorokův, vykládal jim všecka písma, kteráž jsou byla o něm.“ Dí jim tuto „blázni“ a zapověděv to jiným, řka: „Kdo dí bratru svému blázne, hoden bude pekelného ohně.“ Tu rozuměj, že, kdož vidí bratra svého, an bláznivě činí a dí jemu „blázne“ k trestání, žádaje na něm opravy bláznovství, dobře činí. Jakož teď řekl pán „blázni,“ tresce je z nesmysla a ukazuje znamenitě, že to bláznovství bylo jest odchýlen! od té pravdy, kterouž jsou proroci mluvili o Kristu, že jest skrze svou smrť měl dokonati vykoupení israelské. A že jest to v nich přišlo z po- zdilého srdce a ze zmeškalého věřiti prorokům o té pravdě, že tak musil Kristus trpěti a vjíti do své slávy. Musil podle uložení božího a podle písem prorockých tak trpěti a slávy sobě zasloužiti a dlouhou prací a těžkou svou smrtí lidské pokolení vykoupiti. Nebo jeho trpení s naším prospěje nám; budeme-li spolu trpěti, také budeme spolu kralovati. A když potrestal pán učedlníkův z jich zpozdilosti u víře, vykládal jim všecka písma, počas od Mojžíše a proroků, kteráž jsou byla skryta v podobenstvích a obětech, cožkoli jeho smrť a obětování na kříži zna- menalo a vylití krve jeho k obmytí hříchův lidských. Potom dí čtení: „A přiblížili jsou se ke kastelu, do kteréhož jsou šli. A on se potrhl dále jíti. I přinutili jsou ho, řkouce: „Zůstaň s námi,
169 odsoudili jsou jej z nenávisti na smrť nejpotupnější a ukřižovali jsou jej proto, že jich hříchy svatokupecké a lakomé trestal. Protož i nynější kněží bohatí i dnes nepodbajíť čížkoli svatosti a nevinnosti. Vyználiť kdo, že sám Bůh hříchy odpouští a že oni jsou svatokupci, panujíce jako po- hané. Nebudouť se ptáti na svědomí, ani na to, kterou by pravdu ukázal proti jich hříchům, jedno s ním spíše na oheň. A toť jest ten hřích lidu duchovního, daného z pomsty boží. A že tu učedlníci řkou: „My jsme doufali, že by on měl vykoupiti lid izraelský; ale již vidíme, že z toho nic není.“ A to jsou mluvili, nebo jsou daleko stáli od úmysla pána Ježíše o tom vykoupení, kteréž se jest stalo skrze něho, tak o něm víry, ani rozumu nemajíce. A potom dí čtení: „A již tomu dnes třetí den, jakž jsou se ty věci staly. A aj, ženy některé z našich strašily jsou nás, jenž jsou přede dnem byly u hrobu A nenalezše jeho, přišly jsou, řkouce, že jsou vidění an- jelské viděly, jenž praví, že živ jest. I šli jsou někteří z našich k hrobu a tak jsou nalezli, jakž jsou ženy pravily, ale jeho jsou nenalezli. Ta řeč, kterouž tu od žen slyševše praví, byla jest jako pravení senné, nejisté, ježto jsou k němu víry neměli; protož cizí řeč mrtvě rozprávějí o pánu Ježíšovi. A z toho může známo býti že, jakž jest člověk založen vnitř u víře, tak i praví. Nebo víra nerozumná, na pravdě neza- ložená spasení člověka neprospěšná jest. A ovšem pak, jestli kněz takový, ježto jest neokusil Boha míti v známosti, ani pána Jezukrista, ani jeho pravdy, ale kněžství z lidí vzav a snad koupil a služebnosť kněžskou koná nejvíce podle zprávy zákonův papežských, ten nemůže pravého svě- dectví o Kristu vydati, jako tito učedlníci, ježto jsou o něm jako něco mrtvého rozprávěli. Co bychom tomu i nyní řekli, když by víra Kristova, kteráž nové a živé věci dělá, z mrtvých povstala, co by strachu dala těm, kteříž s mrtvou věrou skrze blud obvykli jsou se pěstovati. Však by se jí lekli jako nového bludu, ježto je nejhloubě na zatracení vede, a jako toho, jenžto jim řády boží a chválu jeho z kořen vyvrátiti chce. Potom dí čtení: „A on vece k nim: ,Ó, blázni a zpozdilého srdce k věření ve všech věcech, kteréž jsou mluvili proroci; však tak musil Kristus trpěti a tak vjíti v svou slávu.“ A počav od Mojžíše a prorokův, vykládal jim všecka písma, kteráž jsou byla o něm.“ Dí jim tuto „blázni“ a zapověděv to jiným, řka: „Kdo dí bratru svému blázne, hoden bude pekelného ohně.“ Tu rozuměj, že, kdož vidí bratra svého, an bláznivě činí a dí jemu „blázne“ k trestání, žádaje na něm opravy bláznovství, dobře činí. Jakož teď řekl pán „blázni,“ tresce je z nesmysla a ukazuje znamenitě, že to bláznovství bylo jest odchýlen! od té pravdy, kterouž jsou proroci mluvili o Kristu, že jest skrze svou smrť měl dokonati vykoupení israelské. A že jest to v nich přišlo z po- zdilého srdce a ze zmeškalého věřiti prorokům o té pravdě, že tak musil Kristus trpěti a vjíti do své slávy. Musil podle uložení božího a podle písem prorockých tak trpěti a slávy sobě zasloužiti a dlouhou prací a těžkou svou smrtí lidské pokolení vykoupiti. Nebo jeho trpení s naším prospěje nám; budeme-li spolu trpěti, také budeme spolu kralovati. A když potrestal pán učedlníkův z jich zpozdilosti u víře, vykládal jim všecka písma, počas od Mojžíše a proroků, kteráž jsou byla skryta v podobenstvích a obětech, cožkoli jeho smrť a obětování na kříži zna- menalo a vylití krve jeho k obmytí hříchův lidských. Potom dí čtení: „A přiblížili jsou se ke kastelu, do kteréhož jsou šli. A on se potrhl dále jíti. I přinutili jsou ho, řkouce: „Zůstaň s námi,
Strana 170
170 pane! nebť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I všel jest s nimi. I stalo se jest, když s nimi seděl, vzal jest chléb, dobrořečil a lámal i podával jim. I otevříny jsou oči jich a poznali jsou jeho.“ Dějí učedlníci pánu: „Ostaň s námi“ atd. Když tak chutnou cestu činili v rozmlouvání božském, že žádosť hořící přišla z něho učedlníkům. a pán se dále potrhl jíti, jako by již to utěšení, které jsou počali míti z jeho sladkého rozmlouvání, chtěl jim odjíti. Ale on, dav jim okusiti slov medových, chtěl jich žádosti více tím popuditi, pryč se od nich po- trhaje, aby více žádali v ta mluvení s ním zajíti. Protož oni okusivše užitku přesladkého z jeho tovaryšství chutného v mluvení, přinutili jsou jeho, aby s nimi ostal na další chvíli. Nebo duch jich ožil v nich po hořkém zármutku z jeho spolujití na cestě. A toť činí okušení sladkosti boží, žeť v něm oživl duch těch, ježto bývají stíháni hořkými útoky těžkých pokušení, jako jelen od lovcův a v oddechův u studnice živých vod. A když se to utěšení čím od nich pochýlí, ihned o to usilují, aby mohli s tím dobrým vždy ostati, nebo takoví nikdy by toho neradi ztratili, čehož se i málo myslí mohou dotknouti. A že tuto učedlníci žádajíce aby s nimi dále pán ostal, příčinu hodnou jemu k zůstání předkládají, řkouce: „Ostaň s námi, pane milý; neboť se již připozdívá a den se chýlí pryč;“ tělesně to jest šlo při nich. Ale škodněji podle ducha nebo světla pravého poznání a víry o pánu ne- dostávalo se jim a již jako den téměř bylo zhynulo a tma konečné ne- věry jako noc blízka jim byla. Protož potřebí jim bylo říci: „Ostaň s námi, pane! ať nás noc konečné slepoty a zatracení světla prvního nepostihne.“ A toť jest i nyní řeč těch, jižto žádoucí utěšení Páně znají a v jeho světle radostně oddechnou. A když se nad nimi počne tma bouří rozličných zdvihati, on světlo jich očí, jako by se vzdálil od nich a byl jim skryt trnami rozličnými, kteréž na ně upadají v zdejším přebývání, v němž se rozum náš trnami sužuje a duch se obtěžuje zevní domácí tělem. Protož ti, kdož vědí a čijí, což se praví, snažněť žádají, řkouce: „Pane, ostaň s námi; nebo dobře jest nám s tebou býti a jižť pozdě jest den; ihned od nás odstoupí, jakž tebe s námi nebude a tmyť nás zachvátí. Nebo ty jsi světlo očí našich, neuchylujž se od nás, nebo kromě tebe není nám světla, není nám utěšení, není nám pokoje, není spomocníka, není vůdce. A protož zůstaň s námi, milý pane, nebo ty jsi bohatství naše i všeliká dostatečnosť života našeho; neodcházejž od nás, neboť bez tebe ihned chudoba, nemoc, soužení ducha, bouře a temnosti přistihnou nás a jako noc temná ostanemť bez tebe a jako město nezavřené bez obrany, jako sirotci bez otce a bez spomocníka.“ A že tuto jsa nucen a žádán, všel jest s nimi, dávaje tím naději i nyní žádajícím, že může nalezen býti od potřebných žádajících. Nebo žádosti pravé věrných lidí nutí jeho, aby ostal s nimi; a zapříti sebe nemůže v jich potřebě, ani tovaryšství s nimi společného, jakož se jest zavázal atd. Ale lení a nevděční lidé zapudí jeho od sebe svou nedbavou leností a mrzkou prokysalostí, a aniž takoví mohou nutiti pilně jeho, aby s nimi ostal. Nebo v něm těch potřebných užitkův ani jeho spolubytí neznají, ani čijí, kterak jest sladký v svých slibích a utěšený v své přítomnosti a vždy v každé potřebnosti hotový spomocník a světlo pravé uprostřed temnosti, a tmy noční nemohou se přiblížiti, dokudž den světla trvá. A kdož těchto věcí dosáhne, ten zví, že jsou pravé a jsou život člověku majícímu je. A kdož pak kromě nich jest, jsou jemu jako rozprávka o loňském létě, ježto jest daleko od něho. A tak jsa přinucen jako poutník potřebný v dům, aby nakrmen byl a od-
170 pane! nebť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I všel jest s nimi. I stalo se jest, když s nimi seděl, vzal jest chléb, dobrořečil a lámal i podával jim. I otevříny jsou oči jich a poznali jsou jeho.“ Dějí učedlníci pánu: „Ostaň s námi“ atd. Když tak chutnou cestu činili v rozmlouvání božském, že žádosť hořící přišla z něho učedlníkům. a pán se dále potrhl jíti, jako by již to utěšení, které jsou počali míti z jeho sladkého rozmlouvání, chtěl jim odjíti. Ale on, dav jim okusiti slov medových, chtěl jich žádosti více tím popuditi, pryč se od nich po- trhaje, aby více žádali v ta mluvení s ním zajíti. Protož oni okusivše užitku přesladkého z jeho tovaryšství chutného v mluvení, přinutili jsou jeho, aby s nimi ostal na další chvíli. Nebo duch jich ožil v nich po hořkém zármutku z jeho spolujití na cestě. A toť činí okušení sladkosti boží, žeť v něm oživl duch těch, ježto bývají stíháni hořkými útoky těžkých pokušení, jako jelen od lovcův a v oddechův u studnice živých vod. A když se to utěšení čím od nich pochýlí, ihned o to usilují, aby mohli s tím dobrým vždy ostati, nebo takoví nikdy by toho neradi ztratili, čehož se i málo myslí mohou dotknouti. A že tuto učedlníci žádajíce aby s nimi dále pán ostal, příčinu hodnou jemu k zůstání předkládají, řkouce: „Ostaň s námi, pane milý; neboť se již připozdívá a den se chýlí pryč;“ tělesně to jest šlo při nich. Ale škodněji podle ducha nebo světla pravého poznání a víry o pánu ne- dostávalo se jim a již jako den téměř bylo zhynulo a tma konečné ne- věry jako noc blízka jim byla. Protož potřebí jim bylo říci: „Ostaň s námi, pane! ať nás noc konečné slepoty a zatracení světla prvního nepostihne.“ A toť jest i nyní řeč těch, jižto žádoucí utěšení Páně znají a v jeho světle radostně oddechnou. A když se nad nimi počne tma bouří rozličných zdvihati, on světlo jich očí, jako by se vzdálil od nich a byl jim skryt trnami rozličnými, kteréž na ně upadají v zdejším přebývání, v němž se rozum náš trnami sužuje a duch se obtěžuje zevní domácí tělem. Protož ti, kdož vědí a čijí, což se praví, snažněť žádají, řkouce: „Pane, ostaň s námi; nebo dobře jest nám s tebou býti a jižť pozdě jest den; ihned od nás odstoupí, jakž tebe s námi nebude a tmyť nás zachvátí. Nebo ty jsi světlo očí našich, neuchylujž se od nás, nebo kromě tebe není nám světla, není nám utěšení, není nám pokoje, není spomocníka, není vůdce. A protož zůstaň s námi, milý pane, nebo ty jsi bohatství naše i všeliká dostatečnosť života našeho; neodcházejž od nás, neboť bez tebe ihned chudoba, nemoc, soužení ducha, bouře a temnosti přistihnou nás a jako noc temná ostanemť bez tebe a jako město nezavřené bez obrany, jako sirotci bez otce a bez spomocníka.“ A že tuto jsa nucen a žádán, všel jest s nimi, dávaje tím naději i nyní žádajícím, že může nalezen býti od potřebných žádajících. Nebo žádosti pravé věrných lidí nutí jeho, aby ostal s nimi; a zapříti sebe nemůže v jich potřebě, ani tovaryšství s nimi společného, jakož se jest zavázal atd. Ale lení a nevděční lidé zapudí jeho od sebe svou nedbavou leností a mrzkou prokysalostí, a aniž takoví mohou nutiti pilně jeho, aby s nimi ostal. Nebo v něm těch potřebných užitkův ani jeho spolubytí neznají, ani čijí, kterak jest sladký v svých slibích a utěšený v své přítomnosti a vždy v každé potřebnosti hotový spomocník a světlo pravé uprostřed temnosti, a tmy noční nemohou se přiblížiti, dokudž den světla trvá. A kdož těchto věcí dosáhne, ten zví, že jsou pravé a jsou život člověku majícímu je. A kdož pak kromě nich jest, jsou jemu jako rozprávka o loňském létě, ježto jest daleko od něho. A tak jsa přinucen jako poutník potřebný v dům, aby nakrmen byl a od-
Strana 171
171 počinul. Jakož spravedlivých ten obyčej jest, poutníky a pocestné přijí- mati v dům, nohy jim mýti, krmiti je a nocleh jim dáti. A tím jsou dlužni, kdož domy aneb statky mají potřebným to učiniti. Ale tento poutník jináče zpět činí, přišed pohostinu s požehnáním božím, rozmnožuje chléb, aby jim nakrmil velmi lačné a potřebné, jako dokonalý a všech dobrých věcí naplněný. A že tu v lámání chleba ote- vřely jsou se oči jich a poznali jsou jeho. To lámání chleba mistři praví vykládání písem býti, aby lidé nasyceni byli a rozum u víře přijali, aby jim oči duchovní otevříny byly, aby poznali pána Ježíše. Potom dí čtení: „A když zmizel od očí jich, řekli jsou jeden k dru- hému: „Však srdce naše hořelo jest v nás, když nám ještě na cestě mluvil a otvíral nám písma.“ I vstavše v tu hodinu, vrátili se do Jeru- zaléma. A nalezli jsou sebraných jedenácte i ty, jižto s nimi byli, ani praví, že jest pán vstal v pravdě a ukázal se Šimonovi. A oni také vypra- vovali jsou ty věci, které jsou se staly na cestě a kterak jsou jej poznali v lámání chleba.“ I jest tu toužebnosť veliká nad obyčej těm, kdož milují pána jako tito učedlníci. Jedno majíce jeho s sebou, i nepoznati jeho a neuměti s ním. A jsouce jeho zbaveni, ihned o ztraceném se domnívati, zármutkem se obtěžujíce a přijdouce s ním v přítomnou známosť, ihned jeho neměti. Ó, kterak veliká bolesť bývá těm, kdož jsou na tom kvasu bývati zvykli! Protož tito učedlníci, jsouce zbaveni takového utěšení z jeho přítomnosti, řekli jsou: „Však srdce naše hořelo jest v nás, když nám mluvil na cestě. Neb mluvení jeho sladké a slova jeho, jakožto pochodně, a řeč jeho, jako oheň spalujíce studené věci, zapaluje. Protož srdce učedlníkův za- páleno jest milostí hořící, slyšíc ta slova ohnivá a k tomu slyšení velmi hotová a upřímná. Ale nyní jest Bůh poslal chudobu mezi kněží falešné, mající rámě uschlé a oko pravé zatměné, jižto nemají v sobě slova bo- žího ohnivého, ale mrtvě mluví cizí řeči, nemajíce milosti pravé k lidu z příčin neupřímných a z peněz to činíce. Ale toto pamětlivé jest, že tito učedlníci, ježto jest v nich srdce hořelo milostí boží, poznavše jeho, vrátili se v tu hodinu do Jeruzaléma s tím, že jest již vstal pán. A nic se na to nerozmýšleli, že již pozdě jest, ač jsou i pána tím zdrželi, řkouce: „Ostaň s námi, pane, nebť jest již pozdě jíti do Jeruzaléma;“ ale ihned v tu hodinu beze všeho meškání šli jsou! Neb kdež jest milosť náramná, tať se nerozmýšlí mnoho na ne- snáze, kteréžkoli jí před očima stojí. XXV. V úterý velikonoční. Čtení svatého Lukáše v XXIV. kapitole. V ten čas stál pán Ježíš uprostřed učedlníkův svých a řekljim: „Pokoj vám; jáť jsem, nechtějte se báti.“ Ale zarmouceni a přestrašeni jsouce, domní- vali se, že by ducha viděli. I řekl jim: „Co jste za- rmouceni a myšlení vstupuje na srdce vaše? Vizte ruce mé a nohy mé, že já ten jsem. Dotýkejte se a vizte, že duch těla a kosti nemá, jakož mne vidíte míti.“ A když to pověděl, ukázal jim ruce a bok. A když oni ještě nevěřili, ale divili se pro radosť, dí k nim: „Máte-li
171 počinul. Jakož spravedlivých ten obyčej jest, poutníky a pocestné přijí- mati v dům, nohy jim mýti, krmiti je a nocleh jim dáti. A tím jsou dlužni, kdož domy aneb statky mají potřebným to učiniti. Ale tento poutník jináče zpět činí, přišed pohostinu s požehnáním božím, rozmnožuje chléb, aby jim nakrmil velmi lačné a potřebné, jako dokonalý a všech dobrých věcí naplněný. A že tu v lámání chleba ote- vřely jsou se oči jich a poznali jsou jeho. To lámání chleba mistři praví vykládání písem býti, aby lidé nasyceni byli a rozum u víře přijali, aby jim oči duchovní otevříny byly, aby poznali pána Ježíše. Potom dí čtení: „A když zmizel od očí jich, řekli jsou jeden k dru- hému: „Však srdce naše hořelo jest v nás, když nám ještě na cestě mluvil a otvíral nám písma.“ I vstavše v tu hodinu, vrátili se do Jeru- zaléma. A nalezli jsou sebraných jedenácte i ty, jižto s nimi byli, ani praví, že jest pán vstal v pravdě a ukázal se Šimonovi. A oni také vypra- vovali jsou ty věci, které jsou se staly na cestě a kterak jsou jej poznali v lámání chleba.“ I jest tu toužebnosť veliká nad obyčej těm, kdož milují pána jako tito učedlníci. Jedno majíce jeho s sebou, i nepoznati jeho a neuměti s ním. A jsouce jeho zbaveni, ihned o ztraceném se domnívati, zármutkem se obtěžujíce a přijdouce s ním v přítomnou známosť, ihned jeho neměti. Ó, kterak veliká bolesť bývá těm, kdož jsou na tom kvasu bývati zvykli! Protož tito učedlníci, jsouce zbaveni takového utěšení z jeho přítomnosti, řekli jsou: „Však srdce naše hořelo jest v nás, když nám mluvil na cestě. Neb mluvení jeho sladké a slova jeho, jakožto pochodně, a řeč jeho, jako oheň spalujíce studené věci, zapaluje. Protož srdce učedlníkův za- páleno jest milostí hořící, slyšíc ta slova ohnivá a k tomu slyšení velmi hotová a upřímná. Ale nyní jest Bůh poslal chudobu mezi kněží falešné, mající rámě uschlé a oko pravé zatměné, jižto nemají v sobě slova bo- žího ohnivého, ale mrtvě mluví cizí řeči, nemajíce milosti pravé k lidu z příčin neupřímných a z peněz to činíce. Ale toto pamětlivé jest, že tito učedlníci, ježto jest v nich srdce hořelo milostí boží, poznavše jeho, vrátili se v tu hodinu do Jeruzaléma s tím, že jest již vstal pán. A nic se na to nerozmýšleli, že již pozdě jest, ač jsou i pána tím zdrželi, řkouce: „Ostaň s námi, pane, nebť jest již pozdě jíti do Jeruzaléma;“ ale ihned v tu hodinu beze všeho meškání šli jsou! Neb kdež jest milosť náramná, tať se nerozmýšlí mnoho na ne- snáze, kteréžkoli jí před očima stojí. XXV. V úterý velikonoční. Čtení svatého Lukáše v XXIV. kapitole. V ten čas stál pán Ježíš uprostřed učedlníkův svých a řekljim: „Pokoj vám; jáť jsem, nechtějte se báti.“ Ale zarmouceni a přestrašeni jsouce, domní- vali se, že by ducha viděli. I řekl jim: „Co jste za- rmouceni a myšlení vstupuje na srdce vaše? Vizte ruce mé a nohy mé, že já ten jsem. Dotýkejte se a vizte, že duch těla a kosti nemá, jakož mne vidíte míti.“ A když to pověděl, ukázal jim ruce a bok. A když oni ještě nevěřili, ale divili se pro radosť, dí k nim: „Máte-li
Strana 172
172 tuto něco, ježto by se pojedlo?“ A oni podali jemu částku ryby pečené a plástu strdi. A když jest po- jedl před nimi, vzav ostatky, dal jim a řekl k nim: „Tatoť jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, když jsem ještě s vámi byl, že potřebí jest, aby se naplnilyvšecky věci, kteréž psány jsou v zákoně Mojžíšově a v pro- rocích i v žalmíchomně.“ Tehdy otevřel jim smysl, aby rozuměli písmům a řekl jim, že tak psáno jest a tak musil Kristus trpěti a třetí den z mrtvých vstáti a aby bylo kázano ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchův mezi všemi národy. V tomto svatém čtení ukazuje se nejprv nevěra a pochybení učedl- níkův Kristových a na pánu Kristu ukazuje se milosť veliká, neb jest je nemile navedl, dovodě jim, že jest právě z mrtvých vstal. A nejprve jim toto dovedl, že obluda není, skrze smysl tělesný. A prvotně skrze vidění, když jim řekl: „Vizte, že duch těla a kosti nemá, jakož mne vidíte míti“. Potom skrze dotýkání, když jim řekl: „Makejte“. Opět jim toho tím dovedl, že jest právě jedl s nimi. Potom jim dovedl písmem zákona božího a prorokův toho, že jest právě z mrtvých vstal. A tak čtení toto jest ku potvrzení víry křesťanské, abychom již nic nepochybujíce u víře, v skutcích dobrých živi jsouce, spaseni byli. Dí tu čtení na počátku, že, když jsou mluvili o něm, stál jest Ježíš uprostřed učedlníkův. Tu vizme, kteraký užitek nese mluvení dobré vespolek. Jeden užitek toho jest, že tovaryštví činí s Bohem. Jakož toto čtení ukazuje, že když jsou mluvili učedlníci o umučení a o vzkříšení jeho, ihned stál jest uprostřed nich. A ten užitek veliký měl by nás k tomu přivésti, abychom o něm rádi mluvili, aby s námi vždy byl v tovaryšství, požehnání nám dávaje, jakožto biskup nejvyšší. Jiný užitek o Bohu mluviti jest, že skrze takové mluvení osvěcuje se rozum, že lépe pozná člověk sám se i Boha i jiné věci k spasení potřebné. Ještě i ten užitek jest takového mluvení o Bohu, že se zapaluje žádosť k dobrému. A toho obého máme důvod na těch dvou učedlníků, jdoucích do Emaus, když jsou mluvili o umučení Kristovu, kterak jest se k nim přiblížil a písma jim vykládal užitečně, tak že jsou jeho tu poznali a žádosť k dobrému zapálila se v nich. Opět jiný užitek o Bohu mluviti jest, že zahání tesknosti neužitečné a škodné. Protož by měli lidé rádi mluviti o Bohu, aby od sebe ďábla odehnali, kterýž ty tesknosti seje v srdce lidem. A že žalostivé jest nyní v tento čas, hledíce ovšem na všecky lidi, kterak jsou velmi zlehčilí a zvětralí a vylévají se skrze řeči zlé, nehodné a lehké a pasou se bídnící v řečech smilných, v chloubách, ve lžech, v novinách, v utrháních, v láních, v přísahání, ve věrování a pochlebování jeden druhému v rozpravení marných věcí, mluvíce v podobenství zlé věci, ježto se chýlí ku popouzení smilství, hádajíce se o zlé věci, bájíce o sobě lži. A tak se ty duše krmí těmi věcmi, jako svině mlátem s oním synem marnotratným, jenžto žádal nasytiti břicho své mlátem, a nižádný jemu nedal, takéž tento lid zlostný nemůže syt býti těch věcí bídných, neb jim jich nižádný nemůže dosti dáti, ani tělo, ani svět, ani ďábel, ale tak jedněch ponechajíce, druhých se chopí jako svině hladovitá běhá podle domův, lapající kde se jí co nahodí na smetišti, buď ohryzek, kosť i lejno. Takýž jest tento lačný lid
172 tuto něco, ježto by se pojedlo?“ A oni podali jemu částku ryby pečené a plástu strdi. A když jest po- jedl před nimi, vzav ostatky, dal jim a řekl k nim: „Tatoť jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, když jsem ještě s vámi byl, že potřebí jest, aby se naplnilyvšecky věci, kteréž psány jsou v zákoně Mojžíšově a v pro- rocích i v žalmíchomně.“ Tehdy otevřel jim smysl, aby rozuměli písmům a řekl jim, že tak psáno jest a tak musil Kristus trpěti a třetí den z mrtvých vstáti a aby bylo kázano ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchův mezi všemi národy. V tomto svatém čtení ukazuje se nejprv nevěra a pochybení učedl- níkův Kristových a na pánu Kristu ukazuje se milosť veliká, neb jest je nemile navedl, dovodě jim, že jest právě z mrtvých vstal. A nejprve jim toto dovedl, že obluda není, skrze smysl tělesný. A prvotně skrze vidění, když jim řekl: „Vizte, že duch těla a kosti nemá, jakož mne vidíte míti“. Potom skrze dotýkání, když jim řekl: „Makejte“. Opět jim toho tím dovedl, že jest právě jedl s nimi. Potom jim dovedl písmem zákona božího a prorokův toho, že jest právě z mrtvých vstal. A tak čtení toto jest ku potvrzení víry křesťanské, abychom již nic nepochybujíce u víře, v skutcích dobrých živi jsouce, spaseni byli. Dí tu čtení na počátku, že, když jsou mluvili o něm, stál jest Ježíš uprostřed učedlníkův. Tu vizme, kteraký užitek nese mluvení dobré vespolek. Jeden užitek toho jest, že tovaryštví činí s Bohem. Jakož toto čtení ukazuje, že když jsou mluvili učedlníci o umučení a o vzkříšení jeho, ihned stál jest uprostřed nich. A ten užitek veliký měl by nás k tomu přivésti, abychom o něm rádi mluvili, aby s námi vždy byl v tovaryšství, požehnání nám dávaje, jakožto biskup nejvyšší. Jiný užitek o Bohu mluviti jest, že skrze takové mluvení osvěcuje se rozum, že lépe pozná člověk sám se i Boha i jiné věci k spasení potřebné. Ještě i ten užitek jest takového mluvení o Bohu, že se zapaluje žádosť k dobrému. A toho obého máme důvod na těch dvou učedlníků, jdoucích do Emaus, když jsou mluvili o umučení Kristovu, kterak jest se k nim přiblížil a písma jim vykládal užitečně, tak že jsou jeho tu poznali a žádosť k dobrému zapálila se v nich. Opět jiný užitek o Bohu mluviti jest, že zahání tesknosti neužitečné a škodné. Protož by měli lidé rádi mluviti o Bohu, aby od sebe ďábla odehnali, kterýž ty tesknosti seje v srdce lidem. A že žalostivé jest nyní v tento čas, hledíce ovšem na všecky lidi, kterak jsou velmi zlehčilí a zvětralí a vylévají se skrze řeči zlé, nehodné a lehké a pasou se bídnící v řečech smilných, v chloubách, ve lžech, v novinách, v utrháních, v láních, v přísahání, ve věrování a pochlebování jeden druhému v rozpravení marných věcí, mluvíce v podobenství zlé věci, ježto se chýlí ku popouzení smilství, hádajíce se o zlé věci, bájíce o sobě lži. A tak se ty duše krmí těmi věcmi, jako svině mlátem s oním synem marnotratným, jenžto žádal nasytiti břicho své mlátem, a nižádný jemu nedal, takéž tento lid zlostný nemůže syt býti těch věcí bídných, neb jim jich nižádný nemůže dosti dáti, ani tělo, ani svět, ani ďábel, ale tak jedněch ponechajíce, druhých se chopí jako svině hladovitá běhá podle domův, lapající kde se jí co nahodí na smetišti, buď ohryzek, kosť i lejno. Takýž jest tento lačný lid
Strana 173
173 a opuštěný ode všech darův božích, neb při nich není ani víry živé, ani bázni boží, ani paměti na mnohá dobrodiní božská, ani na smrť, ani na soud boží poslední. Ale tak zlostný pokoj, křivé bezpečenství, těžká slepota a usnutí v tom lidu jest ode všech dobrých věcí. Ale ústa spravedlivého mysliti budou moudrosť a jazyk jeho mluviti bude soud. Člověk moudrý mlčeti bude až do času, ale lehký a nemoudrý nezachová času. A opět jiné písmo dí: „Ústa nemoudrých praví bláznové věci, ale slova moudrých na váhach vážena budou; v ústech bláznů jest srdce jich, ale ústa moudrých jsou v srdci jich.“ A tak již máme rozum z těch písem svatých, kteraký jest užitek z dobrého mluvení a jaká jest škoda i před lidmi, hanba i za- hynutí věčné jazyka zlého. I dí tu čtení: „Stál Ježíš uprostřed učedlníkův.“ Tu nejprve sluší vážiti to, že jest stál proto, aby nás tím naučil, abychom s ním stáli. Nebo někteří jsou u víře Kristově, i leží v pýše, v lakomství, v smilství, v rozkoši, v slepotě, v bludích. Jiní pak jsou, jižto sedí; a to jsou lidé lení, ač nejsou v hříších smrtelných, ale jsou rozmařilí a život vedou rozkošný, příliš sobě hovějíce, zasedí a zaleží mnoho časův. A o těch čtení dí, že, když meškání činil ženich, zesnuly a zdřímaly jsou se všecky panny ty. To jest lid ten ke skonání světa, kterýž jest pod věrou Kristovou, i leží. Jedni spí v hříších těžkých, druzí sedí dřímajíc v lenosti. Ale ty, milý ženichu, pane Kriste, pokřikni na ně, jenž pospícháš k soudu, ať vstanou ze snu hříchu a lenosti! Ještě máme to vážiti, že Ježíš stál uprostřed učedlníkův, aby jej všichni viděli, aby nižádný omluvy neměl z hříchův svých. Opět jest stál Ježíš uprostřed, jako srdce v těle obživuje, jsa uprostřed všecko tělo. Též i pán Ježíš, jenž jest život pravý, všecko obživuje a všecko se jím hýbe. Neb sám dí: „Já jsem přišel, aby život měli a hojněji aby měli.“ Opět stojí Ježíš volaje a řka: „Ač kdo žízní, pojď ke mně;“ a tak volá, chtě napojiti a obživiti, má-li kdo v sobě co mrtvého, přijďte ke mne s věrou. Voláť a chce dáti každému dosti a neuhaníť, dávaje. Ne, ještě žaluje na ty, kteříž naň nedbají a nechtí k němu jíti, řka skrze proroka: „Dvoje zlé učinil jest lid můj; mne jsou opustili, studnici vody živé, a vykopali jsou sobě cisterny děravé, ježto v sobě nemohou zachovati vody. „To jest v stvoření, ježto nesytí duše, ale dráždí ji svou libostí a činí jí laskominy, aby se jí nezachtělo pravého pokrmu milování božího. Opět stál Ježíš uprostřed, aby nám ukázal, že uprostřed může nalezen býti, neb on jest spasení, a chce-li jeho kdo hledati, musí ve všem pro- středka hledati. Protož vizme, v čem má býti zachován prostředek a v čem nemá. Nejprve v tom nemá býti nižádného prostředku, čímž se jest člověk zavázal Bohu. Jako pannou býti, nebo vdovou, nebo v man- želství jíti, to jest potřebí držeti bez oblevení a bez opuštění až do smrti. Opět ve zlém nemá býti prostředka, ale každý človék má se jeho stříci vždy v každém místě, v každém skutku, což nejvíce může. Opět nemá býti prostředku v pravém a v řízeném milování Boha, jenž záleží na dobré vůli, na paměti a na žádosti; a těch věcí nikdy není příliš, neb jeho nižádný nepřemiluje. Protož má-li tu milosť kdo v sobě právě, skutkem toho má dokázati; a tenť ukáže pravdu toho milování. Z kteréhož když pochází skutek zevnitřní, tehdy chce-li, aby nezkazil milosti té člověk a aby ji v sobě mohl zachovati, musí se míti řádně v skutcích zevnitřních a musí ve všech prostředka hledati, aby ničehož nebylo velmi málo, ani velmi mnoho, ani řídko, ani často, ale vhod. Nebo bude-li mnoho jísti a píti, bude jemu to příčina k smilství. Také skrze 28
173 a opuštěný ode všech darův božích, neb při nich není ani víry živé, ani bázni boží, ani paměti na mnohá dobrodiní božská, ani na smrť, ani na soud boží poslední. Ale tak zlostný pokoj, křivé bezpečenství, těžká slepota a usnutí v tom lidu jest ode všech dobrých věcí. Ale ústa spravedlivého mysliti budou moudrosť a jazyk jeho mluviti bude soud. Člověk moudrý mlčeti bude až do času, ale lehký a nemoudrý nezachová času. A opět jiné písmo dí: „Ústa nemoudrých praví bláznové věci, ale slova moudrých na váhach vážena budou; v ústech bláznů jest srdce jich, ale ústa moudrých jsou v srdci jich.“ A tak již máme rozum z těch písem svatých, kteraký jest užitek z dobrého mluvení a jaká jest škoda i před lidmi, hanba i za- hynutí věčné jazyka zlého. I dí tu čtení: „Stál Ježíš uprostřed učedlníkův.“ Tu nejprve sluší vážiti to, že jest stál proto, aby nás tím naučil, abychom s ním stáli. Nebo někteří jsou u víře Kristově, i leží v pýše, v lakomství, v smilství, v rozkoši, v slepotě, v bludích. Jiní pak jsou, jižto sedí; a to jsou lidé lení, ač nejsou v hříších smrtelných, ale jsou rozmařilí a život vedou rozkošný, příliš sobě hovějíce, zasedí a zaleží mnoho časův. A o těch čtení dí, že, když meškání činil ženich, zesnuly a zdřímaly jsou se všecky panny ty. To jest lid ten ke skonání světa, kterýž jest pod věrou Kristovou, i leží. Jedni spí v hříších těžkých, druzí sedí dřímajíc v lenosti. Ale ty, milý ženichu, pane Kriste, pokřikni na ně, jenž pospícháš k soudu, ať vstanou ze snu hříchu a lenosti! Ještě máme to vážiti, že Ježíš stál uprostřed učedlníkův, aby jej všichni viděli, aby nižádný omluvy neměl z hříchův svých. Opět jest stál Ježíš uprostřed, jako srdce v těle obživuje, jsa uprostřed všecko tělo. Též i pán Ježíš, jenž jest život pravý, všecko obživuje a všecko se jím hýbe. Neb sám dí: „Já jsem přišel, aby život měli a hojněji aby měli.“ Opět stojí Ježíš volaje a řka: „Ač kdo žízní, pojď ke mně;“ a tak volá, chtě napojiti a obživiti, má-li kdo v sobě co mrtvého, přijďte ke mne s věrou. Voláť a chce dáti každému dosti a neuhaníť, dávaje. Ne, ještě žaluje na ty, kteříž naň nedbají a nechtí k němu jíti, řka skrze proroka: „Dvoje zlé učinil jest lid můj; mne jsou opustili, studnici vody živé, a vykopali jsou sobě cisterny děravé, ježto v sobě nemohou zachovati vody. „To jest v stvoření, ježto nesytí duše, ale dráždí ji svou libostí a činí jí laskominy, aby se jí nezachtělo pravého pokrmu milování božího. Opět stál Ježíš uprostřed, aby nám ukázal, že uprostřed může nalezen býti, neb on jest spasení, a chce-li jeho kdo hledati, musí ve všem pro- středka hledati. Protož vizme, v čem má býti zachován prostředek a v čem nemá. Nejprve v tom nemá býti nižádného prostředku, čímž se jest člověk zavázal Bohu. Jako pannou býti, nebo vdovou, nebo v man- želství jíti, to jest potřebí držeti bez oblevení a bez opuštění až do smrti. Opět ve zlém nemá býti prostředka, ale každý človék má se jeho stříci vždy v každém místě, v každém skutku, což nejvíce může. Opět nemá býti prostředku v pravém a v řízeném milování Boha, jenž záleží na dobré vůli, na paměti a na žádosti; a těch věcí nikdy není příliš, neb jeho nižádný nepřemiluje. Protož má-li tu milosť kdo v sobě právě, skutkem toho má dokázati; a tenť ukáže pravdu toho milování. Z kteréhož když pochází skutek zevnitřní, tehdy chce-li, aby nezkazil milosti té člověk a aby ji v sobě mohl zachovati, musí se míti řádně v skutcích zevnitřních a musí ve všech prostředka hledati, aby ničehož nebylo velmi málo, ani velmi mnoho, ani řídko, ani často, ale vhod. Nebo bude-li mnoho jísti a píti, bude jemu to příčina k smilství. Také skrze 28
Strana 174
174 pití a jídlo neskrovné rozum potuchá a zatmívá se. Také bývá obtížen člověk, že není způsoben ani k dílu, ani k modlení, tak že na mnoho jídla a pití musí býti mnoho nákladův, práce a pečování. A tak všecky ty věci jsou proti té milosti, tak že nebude kdy Boha milovati pro ta zaneprázdnění. Opět bude-li příliš málo jísti a píti, zemdlí tělo a blázna z něho učiní; a tím neřádem i tělo i duše bývá poražena. A duše ne- může bez těla skutečně Boha milovati. Protož musí býti všecko vhod, chce-li zachovati spravedlnosť. A též rozuměj i o spasení i o jiných skutcích. Potom dí pán učedlníkům: „Pokoj vám!“ V tom slovu ukazuje se milosť a jest slyšení pochotné, když pán Ježíš pokoj zvěstuje. Nebo každé stvoření podle svého přirození žádá pokoje, neb u pokoji záleží život právě každé věci živé. Ovšem více člověk, jehož jest Bůh stvořil nejblíže sebe a ustavil jej pánem nade vším stvořením, žádostiv jest pokoje a raději a více slyšeti má, když se jemu pokoj zvěstuje. A bude li to vážiti, kdo jemu pokoj zvěstuje, ovšem se bude v tom radovati a že jemu pokoj zvěstuje ten, kterýž jest všecko učinil a všemu pokoj dává. Ale važme příčinu, proč jest řekl pán Ježíš učedlníkům: „Pokoj vám!“ A že proto, neb jest byl v nich veliký nepokoj a rozbroj těžký v srdcích jich. Bylo jest plno nevěry, bludu, bázni, tesknosti. Protož jest jim bylo potřebí, aby jim řekl pán Ježíš: „Pokoj vám!“ Neb není o tom pochybení, že jest jim tu dal pokoj od takových věcí. Jiný pokoj jest, který dává pán Bůh svým věrným. Jakož jest dal učedlníkům svým za večeři řka: „Pokoj ostavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám.“ Z té řeči pána Ježíše můžeme sobě rozum vybrati, že svět dává pokoj svůj zlý milovníkům svým a Bůh svým také dává pokoj dobrý. Ale toho pokoje člověk tělesný nemůže míti, neb jinde pokoje hledá v těle a nebo z těla. A z toho již rozum máme, že nejde ten pokoj skrze mnoho domův, nebo měst, nebo hradův, nebo peněz, ale skrze opuštění těch všech věcí. Ani se také dělá ten pokoj boží skrze mnohá jídla a pití, ani skrze mnoho roucha drahého a rozkošné lehání, ani skrze dlouhé spaní, ale skrze skrovné toho k potřebě požívání. Ani se také dělá v člověku, když jemu všecko s cesty uklidí a čistě umetou, ani tehdy, když nižádný netiskne, nekřiká a nepřekáží. Ale tudy se dělá, když to člověk trpí, když jemu co jest protivno. Ani se také dělá skrze česť a chválu světa, ale skrze pohanění od něho. Ani skrze radosť a veselí těla, ani skrze pochlebenství, ale skrze laskavé trestání. Dále dí pán: „Jáť jsem, nechtějte se báti!“ Z té řeči můžeme užitek veliký vzíti, když budeme vážiti to, že dí: „Jáť jsem.“ Neb v tom slovu něco velikého do sebe praví. A když dí: „Neroďte se báti!“ Tu bezpečenství ukazuje, nebo člověk vždy hledá, kudy by ušel půtek a za- hynutí. Protož tento pán veliký bezpečí jeho řka: „Neroďte se báti!“ A tak sluší ohledati velikosť jeho, abychom jemu lépe věřili. Neb jinde opět o sobě dí: „Já jsem, jenž jsem.“ V kterýchžto slovích moc svou velikou ukazuje v tom, že jest nade všecky moci. Protož bude moci brá- niti těch, kteříž budou žádati jeho obrany, aby se nelekali nepřátel svých. Za večeři opět řekl jest učedlníkům svým: „Nermuť se srdce vaše, ani se strachuj; věříte-li v Boha, i ve mě věřte.“ V tom ukazuje, že jest Bůh veliký a mocný, nejsa k strachu lidem, ale k utěšení. Dále dí čtení: „A zarmoutivše se a zastrašivše, domnívali se, že by ducha viděli.“ Tu vážiti máme, kterak Bůh někdy hrozně mluví s přátely svými, aby jim ukázal, kterak jest v sobě člověk věc mrzká, velmi ne- hodná a daleko od něho vzdálená. Aby vida jeho velikosť a důstojenství
174 pití a jídlo neskrovné rozum potuchá a zatmívá se. Také bývá obtížen člověk, že není způsoben ani k dílu, ani k modlení, tak že na mnoho jídla a pití musí býti mnoho nákladův, práce a pečování. A tak všecky ty věci jsou proti té milosti, tak že nebude kdy Boha milovati pro ta zaneprázdnění. Opět bude-li příliš málo jísti a píti, zemdlí tělo a blázna z něho učiní; a tím neřádem i tělo i duše bývá poražena. A duše ne- může bez těla skutečně Boha milovati. Protož musí býti všecko vhod, chce-li zachovati spravedlnosť. A též rozuměj i o spasení i o jiných skutcích. Potom dí pán učedlníkům: „Pokoj vám!“ V tom slovu ukazuje se milosť a jest slyšení pochotné, když pán Ježíš pokoj zvěstuje. Nebo každé stvoření podle svého přirození žádá pokoje, neb u pokoji záleží život právě každé věci živé. Ovšem více člověk, jehož jest Bůh stvořil nejblíže sebe a ustavil jej pánem nade vším stvořením, žádostiv jest pokoje a raději a více slyšeti má, když se jemu pokoj zvěstuje. A bude li to vážiti, kdo jemu pokoj zvěstuje, ovšem se bude v tom radovati a že jemu pokoj zvěstuje ten, kterýž jest všecko učinil a všemu pokoj dává. Ale važme příčinu, proč jest řekl pán Ježíš učedlníkům: „Pokoj vám!“ A že proto, neb jest byl v nich veliký nepokoj a rozbroj těžký v srdcích jich. Bylo jest plno nevěry, bludu, bázni, tesknosti. Protož jest jim bylo potřebí, aby jim řekl pán Ježíš: „Pokoj vám!“ Neb není o tom pochybení, že jest jim tu dal pokoj od takových věcí. Jiný pokoj jest, který dává pán Bůh svým věrným. Jakož jest dal učedlníkům svým za večeři řka: „Pokoj ostavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám.“ Z té řeči pána Ježíše můžeme sobě rozum vybrati, že svět dává pokoj svůj zlý milovníkům svým a Bůh svým také dává pokoj dobrý. Ale toho pokoje člověk tělesný nemůže míti, neb jinde pokoje hledá v těle a nebo z těla. A z toho již rozum máme, že nejde ten pokoj skrze mnoho domův, nebo měst, nebo hradův, nebo peněz, ale skrze opuštění těch všech věcí. Ani se také dělá ten pokoj boží skrze mnohá jídla a pití, ani skrze mnoho roucha drahého a rozkošné lehání, ani skrze dlouhé spaní, ale skrze skrovné toho k potřebě požívání. Ani se také dělá v člověku, když jemu všecko s cesty uklidí a čistě umetou, ani tehdy, když nižádný netiskne, nekřiká a nepřekáží. Ale tudy se dělá, když to člověk trpí, když jemu co jest protivno. Ani se také dělá skrze česť a chválu světa, ale skrze pohanění od něho. Ani skrze radosť a veselí těla, ani skrze pochlebenství, ale skrze laskavé trestání. Dále dí pán: „Jáť jsem, nechtějte se báti!“ Z té řeči můžeme užitek veliký vzíti, když budeme vážiti to, že dí: „Jáť jsem.“ Neb v tom slovu něco velikého do sebe praví. A když dí: „Neroďte se báti!“ Tu bezpečenství ukazuje, nebo člověk vždy hledá, kudy by ušel půtek a za- hynutí. Protož tento pán veliký bezpečí jeho řka: „Neroďte se báti!“ A tak sluší ohledati velikosť jeho, abychom jemu lépe věřili. Neb jinde opět o sobě dí: „Já jsem, jenž jsem.“ V kterýchžto slovích moc svou velikou ukazuje v tom, že jest nade všecky moci. Protož bude moci brá- niti těch, kteříž budou žádati jeho obrany, aby se nelekali nepřátel svých. Za večeři opět řekl jest učedlníkům svým: „Nermuť se srdce vaše, ani se strachuj; věříte-li v Boha, i ve mě věřte.“ V tom ukazuje, že jest Bůh veliký a mocný, nejsa k strachu lidem, ale k utěšení. Dále dí čtení: „A zarmoutivše se a zastrašivše, domnívali se, že by ducha viděli.“ Tu vážiti máme, kterak Bůh někdy hrozně mluví s přátely svými, aby jim ukázal, kterak jest v sobě člověk věc mrzká, velmi ne- hodná a daleko od něho vzdálená. Aby vida jeho velikosť a důstojenství
Strana 175
175 a svou mdlobu a křehkosť, i ponížil se velmi před ním. Někdy také proto mluví k člověku hrozně, aby jemu oznámil těžkosť hříchův jeho, aby uměl jich želeti. Někdy opět proto mluví hrozně k člověku, aby uměl vážiti řeči boží, že jsou velké, aby se bál jich přestoupiti. Zlým také hrozně mluví Bůh. Jakož se čte u vidění Davidovu, když s ním Bůh mluvil, tehdy ti můži, kteříž s Danielem stáli, lekli jsou se strachem přílišným a utekli jsou pryč, neb jsou zlí byli. Také v těch slovích čtení, kdež dí: „Domnívali se, že by ducha vi- děli“ Vizme veliké škody a co zlého činí nepoznání Boha, kterak tito učedlníci Kristovi nepoznavše Boha, měli jsou jej za obludu a za své oklamání; a již prvé uvěřivše i poznavše to, že jest pravý syn boží od otce poslaný. A když se jim ukázal jinak, než se jim zdálo, ihned jej proto měli za bludného. O, co se nám hříšným stane, jižto jsme nikdy neměli takového počátku jako oni! Ale hleďme nyní na lid křesťanský, nemá-li Boha za bludného. Položme odplatu budoucí zlých i dobrých od Boha slíbenou, zlým muky a dobrým radosť. Díme-li, že by ten lid měl naději k radosti, tohotoť nesvědčí život jich, neb zde v rozkoši bydlí a nemnějí, by co lepšího bylo, jedině ten život rozkošný, lení a milování zemských věcí. Protož život věčný nic jim není vzácen před očima, nic jeho neváží, jako by nebyl slíben věrným. Též i muky věčné se nelekají, řeči boží právě jsou jim jako kacířství a život pána Ježiše pokorný, chudý, trpělivý jest jim posměch a bláznovství. A ukáže-li Bůh svou pravdu v takém lidu a bude protivna jich obyčejům, brzo ji potupí za blud. A když jest to tak, tehdy i Bůh bludný jest před tím lidem takovým. Dále dí čtení: „I řekl jest jim Ježíš: »Co zarmouceni jste a myšlení vstupují na srdce vaše?““ Tuto jim již dovodí, že není duch, ani omyl, ale že jest pravý Bůh, kterýž zná skryté tajnosti a myšlení srdce křivého a že jeho mrzejí myšlení zlá a že bude mstíti myšlení zlých. Ale že tomu lidé nevěří, protož netoliko myslí, ale i činí všecko zlé svobodně, jako by Boha nebylo. A darmoť toho písmo nedí: „Řekl jest nemilostivý v srdci svém: „Není Boha;““ to jest, tak sobě činí svobodně bez strachu, že se mu zdá, jako by o tom Bůh nic nevěděl. Dí dále čtení: „Vizte ruce mé i nohy mé, žeť já týž jsem; ma- kejte a vizte, že duch těla a kostí nemá, jakož mne vidíte míti.“ A když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Těmito všemi slovy pán Ježíš dovodí, že jest pravý člověk a že jest vstal právě z mrtvých a že není duch omylný K našemu pak naučení važme nejprve, kdež tu dí: „Makejte a vizte.“ Že tím dovodí člověku, aby viděl, to jest rozuměl a nemněl i věřil o takých věcech plných k spasení, aby vše, což sluší k spasení, viděl a rozsoudil podle víry a podle pravdy písma. Neb kdož se nyní na něj ne- podepře a nehledí jistoty podle zprávy písma, takový brzo bude míti Boha, žeť jest duch nebo omyl. Také v jiném písmě dí: „Okuste a vizte, kterak jest sladký Bůh!“ Protož potřebí jest, když pozná rozum pravé věci v Bohu, aby také člověk okusil Boha v mysli své, kteraký jest v své pochotnosti. A když to právě rozkuše, musí říci, že není nic lepšího, než to, čemuž říkáme nejlepší dobré, jenž jest pán Bůh náš. A tuto ve čtení dí: „Dotýkejte se a vizte;“ a tu ujistiti chce, aby nepochyboval nižádný. Tomu dotýkání můžeme se naučiti od oné ženy, kteráž se jest dotkla podolku pána Ježíše s velikou vírou a uzdravena jest od své těžké nemoci. Podolek jeho jest tělo jeho; a tak přistupuje člověk často dotýkaje se ústy svatosti vidomé, tu ještě nic nepozná. Ale 27*
175 a svou mdlobu a křehkosť, i ponížil se velmi před ním. Někdy také proto mluví k člověku hrozně, aby jemu oznámil těžkosť hříchův jeho, aby uměl jich želeti. Někdy opět proto mluví hrozně k člověku, aby uměl vážiti řeči boží, že jsou velké, aby se bál jich přestoupiti. Zlým také hrozně mluví Bůh. Jakož se čte u vidění Davidovu, když s ním Bůh mluvil, tehdy ti můži, kteříž s Danielem stáli, lekli jsou se strachem přílišným a utekli jsou pryč, neb jsou zlí byli. Také v těch slovích čtení, kdež dí: „Domnívali se, že by ducha vi- děli“ Vizme veliké škody a co zlého činí nepoznání Boha, kterak tito učedlníci Kristovi nepoznavše Boha, měli jsou jej za obludu a za své oklamání; a již prvé uvěřivše i poznavše to, že jest pravý syn boží od otce poslaný. A když se jim ukázal jinak, než se jim zdálo, ihned jej proto měli za bludného. O, co se nám hříšným stane, jižto jsme nikdy neměli takového počátku jako oni! Ale hleďme nyní na lid křesťanský, nemá-li Boha za bludného. Položme odplatu budoucí zlých i dobrých od Boha slíbenou, zlým muky a dobrým radosť. Díme-li, že by ten lid měl naději k radosti, tohotoť nesvědčí život jich, neb zde v rozkoši bydlí a nemnějí, by co lepšího bylo, jedině ten život rozkošný, lení a milování zemských věcí. Protož život věčný nic jim není vzácen před očima, nic jeho neváží, jako by nebyl slíben věrným. Též i muky věčné se nelekají, řeči boží právě jsou jim jako kacířství a život pána Ježiše pokorný, chudý, trpělivý jest jim posměch a bláznovství. A ukáže-li Bůh svou pravdu v takém lidu a bude protivna jich obyčejům, brzo ji potupí za blud. A když jest to tak, tehdy i Bůh bludný jest před tím lidem takovým. Dále dí čtení: „I řekl jest jim Ježíš: »Co zarmouceni jste a myšlení vstupují na srdce vaše?““ Tuto jim již dovodí, že není duch, ani omyl, ale že jest pravý Bůh, kterýž zná skryté tajnosti a myšlení srdce křivého a že jeho mrzejí myšlení zlá a že bude mstíti myšlení zlých. Ale že tomu lidé nevěří, protož netoliko myslí, ale i činí všecko zlé svobodně, jako by Boha nebylo. A darmoť toho písmo nedí: „Řekl jest nemilostivý v srdci svém: „Není Boha;““ to jest, tak sobě činí svobodně bez strachu, že se mu zdá, jako by o tom Bůh nic nevěděl. Dí dále čtení: „Vizte ruce mé i nohy mé, žeť já týž jsem; ma- kejte a vizte, že duch těla a kostí nemá, jakož mne vidíte míti.“ A když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Těmito všemi slovy pán Ježíš dovodí, že jest pravý člověk a že jest vstal právě z mrtvých a že není duch omylný K našemu pak naučení važme nejprve, kdež tu dí: „Makejte a vizte.“ Že tím dovodí člověku, aby viděl, to jest rozuměl a nemněl i věřil o takých věcech plných k spasení, aby vše, což sluší k spasení, viděl a rozsoudil podle víry a podle pravdy písma. Neb kdož se nyní na něj ne- podepře a nehledí jistoty podle zprávy písma, takový brzo bude míti Boha, žeť jest duch nebo omyl. Také v jiném písmě dí: „Okuste a vizte, kterak jest sladký Bůh!“ Protož potřebí jest, když pozná rozum pravé věci v Bohu, aby také člověk okusil Boha v mysli své, kteraký jest v své pochotnosti. A když to právě rozkuše, musí říci, že není nic lepšího, než to, čemuž říkáme nejlepší dobré, jenž jest pán Bůh náš. A tuto ve čtení dí: „Dotýkejte se a vizte;“ a tu ujistiti chce, aby nepochyboval nižádný. Tomu dotýkání můžeme se naučiti od oné ženy, kteráž se jest dotkla podolku pána Ježíše s velikou vírou a uzdravena jest od své těžké nemoci. Podolek jeho jest tělo jeho; a tak přistupuje člověk často dotýkaje se ústy svatosti vidomé, tu ještě nic nepozná. Ale 27*
Strana 176
176 dotkne-li se vírou velikou toho, co jest tu skryto v té svatosti, tuť pozná velikou a zvláštní lásku k sobě, že jest se dal člověku příznivě Bůh, aby jemu byl za pokrm a za nápoj. A kdož se jeho tak dotýká a okouší jeho tak, tehdy jemu ukáže velikou jistotu, žeť není omyl, ani oklamání které, ale že jest veliký Bůh, neb se tu Boha dotýká srdce jeho věrou paměti. Neb tak dí: „To čiňte na mé připomínání.“ Ale duch bez kostí jest člověk hřícha, to jest lid duchovní pokrytý, jenž jest vzal na se tělo povětrné, to jest spravedlnosť mylnou, ježto se jedině zdá, by byla a není nic. Ale věrní nemají hleděti na tvář tak ulíčenou, ale mají pomakati v té kráse velikých důstojenství, úřadův, řádův ustanovených od lidí, posvátných věcí, zpívání mnohých, říkání dlouhých, jsou-li to kosti, jestli co tu živého a pevného k spasení. Ale nebrzo tu věrní co naleznou, neb všecko téměř, co se tu děje v kostelech od toho lidu neupřímného, děje se na zklamání lidu sprostného, a vše pro užitky tělesné. A děje se ne z vnuknutí ducha svatého, ale ze samého obyčeje starého. A protož ani odpustkové, ani prodávání mší, ani tržení za svátosť nic neprospívají k spasení, ale jsou pravý duch bez kosti, nemajíce v sobě živosti ducha svatého. Dále dí čtení: „A když ještě nevěřili, ale divili se pro radosť. vece jim: „Máte-li zde, co by se pojedlo?““ V té řeči se ukazuje veliký nedostatek člověčí po pádu v hřích, že ač má mnoho dobrodiní od Boha, mnohé pomoci a napomínání, avšak pro své přílišné nezpůsoben jest, nechtiv a nedbanliv, že se neobrátí statečně s pilností k Bohu, řečí jeho i dobrodiní lehce zapomene, marně se bezpečí k jinému času odkládaje dobrých věcí, všecko kteraks málo váží, což jest božího. A to se tuto míní, když po tak mnohých důvodech a ujistění pána Ježíše nechtěli jsou tito učedlníci věřiti jemu. Druhé se v této řeči ukazuje veliká pilnosť boží v člověku tak za- vedeném, že pro to nepřestává dobře činiti jemu, napomíná, trpělivě čeká mnoho časův, rovnaje se kteraks jeho nedostatkům a shovívaje jeho mdlobě. Však neobrátí li se člověk po tak mnohém napomínání a tak dlouhém čekání a zmešká-li takovou dobrotu boží, chyběti jemu bude proto. A dále jim tu řekl pán Ježíš: „Máte-li zde, co by se pojedlo?“ A oni jsou jemu dali kus ryby pečené a plást strdí. To jest jim řekl pro radosť svou i jich. Nebo jinde dí: „To jsem mluvil vám, aby radosť má byla ve vás a radosť vaše byla plná.“ Opět jinde dí: „Já stojím u dveří, tluka; otevře-li mi kdo, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“ A že jsou jemu dali kus ryby pečené a medu, v tom se ukazuje že my jako chudí nemáme, čím bychom hojně ctili tak bohatého pána, ale po kusu jako chudí dáváme. Protož kus té ryby pečené, kterouž jemu dáti máme, jestiť život pracovitý, tak že se člověk peče jako ryba prací těžkou a pokušeními jako ohněm; a tak jest Bohu pochoten, jako ryba pečená. Medu pak kus jest mysl srdečná, když pustíc všecko marné mimo se, i zavře se což může nejvíce před Bohem světských rozbrojův, aby mohla tím svobodněji s nejmilejším svým chotěm něco pilného mluviti vnitř ve svém srdci o své potřebě. To jest kus medu, neb jest toho maličká částka na světě v srdcích lidských. Potom dí čtení: „A když jest pojedl, dal jim ostatky.“ To jest po jídle těch kusův dá ostatky věrným, když se dokoná ostatek světa, tehdy jim dí: „Pojďte a vládněte královstím atd.“ Ale těch ostatkův nedá všem, jedině svým vyvoleným.
176 dotkne-li se vírou velikou toho, co jest tu skryto v té svatosti, tuť pozná velikou a zvláštní lásku k sobě, že jest se dal člověku příznivě Bůh, aby jemu byl za pokrm a za nápoj. A kdož se jeho tak dotýká a okouší jeho tak, tehdy jemu ukáže velikou jistotu, žeť není omyl, ani oklamání které, ale že jest veliký Bůh, neb se tu Boha dotýká srdce jeho věrou paměti. Neb tak dí: „To čiňte na mé připomínání.“ Ale duch bez kostí jest člověk hřícha, to jest lid duchovní pokrytý, jenž jest vzal na se tělo povětrné, to jest spravedlnosť mylnou, ježto se jedině zdá, by byla a není nic. Ale věrní nemají hleděti na tvář tak ulíčenou, ale mají pomakati v té kráse velikých důstojenství, úřadův, řádův ustanovených od lidí, posvátných věcí, zpívání mnohých, říkání dlouhých, jsou-li to kosti, jestli co tu živého a pevného k spasení. Ale nebrzo tu věrní co naleznou, neb všecko téměř, co se tu děje v kostelech od toho lidu neupřímného, děje se na zklamání lidu sprostného, a vše pro užitky tělesné. A děje se ne z vnuknutí ducha svatého, ale ze samého obyčeje starého. A protož ani odpustkové, ani prodávání mší, ani tržení za svátosť nic neprospívají k spasení, ale jsou pravý duch bez kosti, nemajíce v sobě živosti ducha svatého. Dále dí čtení: „A když ještě nevěřili, ale divili se pro radosť. vece jim: „Máte-li zde, co by se pojedlo?““ V té řeči se ukazuje veliký nedostatek člověčí po pádu v hřích, že ač má mnoho dobrodiní od Boha, mnohé pomoci a napomínání, avšak pro své přílišné nezpůsoben jest, nechtiv a nedbanliv, že se neobrátí statečně s pilností k Bohu, řečí jeho i dobrodiní lehce zapomene, marně se bezpečí k jinému času odkládaje dobrých věcí, všecko kteraks málo váží, což jest božího. A to se tuto míní, když po tak mnohých důvodech a ujistění pána Ježíše nechtěli jsou tito učedlníci věřiti jemu. Druhé se v této řeči ukazuje veliká pilnosť boží v člověku tak za- vedeném, že pro to nepřestává dobře činiti jemu, napomíná, trpělivě čeká mnoho časův, rovnaje se kteraks jeho nedostatkům a shovívaje jeho mdlobě. Však neobrátí li se člověk po tak mnohém napomínání a tak dlouhém čekání a zmešká-li takovou dobrotu boží, chyběti jemu bude proto. A dále jim tu řekl pán Ježíš: „Máte-li zde, co by se pojedlo?“ A oni jsou jemu dali kus ryby pečené a plást strdí. To jest jim řekl pro radosť svou i jich. Nebo jinde dí: „To jsem mluvil vám, aby radosť má byla ve vás a radosť vaše byla plná.“ Opět jinde dí: „Já stojím u dveří, tluka; otevře-li mi kdo, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“ A že jsou jemu dali kus ryby pečené a medu, v tom se ukazuje že my jako chudí nemáme, čím bychom hojně ctili tak bohatého pána, ale po kusu jako chudí dáváme. Protož kus té ryby pečené, kterouž jemu dáti máme, jestiť život pracovitý, tak že se člověk peče jako ryba prací těžkou a pokušeními jako ohněm; a tak jest Bohu pochoten, jako ryba pečená. Medu pak kus jest mysl srdečná, když pustíc všecko marné mimo se, i zavře se což může nejvíce před Bohem světských rozbrojův, aby mohla tím svobodněji s nejmilejším svým chotěm něco pilného mluviti vnitř ve svém srdci o své potřebě. To jest kus medu, neb jest toho maličká částka na světě v srdcích lidských. Potom dí čtení: „A když jest pojedl, dal jim ostatky.“ To jest po jídle těch kusův dá ostatky věrným, když se dokoná ostatek světa, tehdy jim dí: „Pojďte a vládněte královstím atd.“ Ale těch ostatkův nedá všem, jedině svým vyvoleným.
Strana 177
177 Potom dí čtení: „Tato jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, jsa s vámi, že se musejí naplniti všecka písma, kteráž jsou psána v zákoně božím.“ Z kterýchž řečí máme rozum, že všecky řeči psané o Kristu na- plnily jsou se, když jest trpěl. Opět z té řeči máme, že mají naplněna býti i jiná všecka písma časem svým, o kteréžkoli věci jsou položena. Jakož jinde dí pán Ježíš, že nebe i země mine, ale slova, má nepominou. A ta řeč nutí člověka k veliké pilnosti, aby ji měl k zákonu božímu, aby poznal a věděl, které věci jsou v něm psány a které věci dotýkají jeho stavu, jeho obchodu, tomu pilně srozuměl. A když srozumí, aby to ovšem pilněji skutkem naplnil a v čem jest kdy zákon boží přestoupil, aby toho úplně želel a v čem jest obmeškal plniti jej, aby to pilně opravil. Potom dí čtení: I otevřel jim smysl, aby rozuměli písmu.“ A též i my, když tomu právě věříme, že musíme všecko naplniti, ihned bude bázeň a ptaní pilné při nás a budeme-li volati k Bohu se skroušeným srdcem jako David svatý často říkajíce: „Nauč mě, pane, činiti vůli tvou a otevři srdce mé a rozum můj k chválení jména tvého atd.“ I z toho člověk srozumí z daru božího, ale ne sám z sebe písmu Nebo tou příčinou veškeren lid zaveden jest, když jest jim to oblehčeno, aby na to péče a pilnosti neměli, věříce, že všecko tvrdě pod pokutu věčného zatracení mělo by držáno býti, což jest v zákoně božím psáno. Dále jim dí pán Ježíš, že tak psáno jest a tak jest musil Kristus trpěti a vstáti třetí den, aby kázáno bylo ve jménu jeho pokání k od- puštění hříchům všem lidem. Važme to slovo, když dí: „Musil Kristus trpěti, aby kázáno bylo pokání ve jménu jeho.“ Musil, to jest z milosti ráčil musiti proto, že se člověk pozdvihl v pýchu, Boha potupil, jemu chválu odjal a na se ji lživě vzal. A protož jest Kristus byl potupen, posmíván, plván, z města jako lotr vyveden, aby svou potupou zase Bohu chválu navrátil A to proto, aby v to jméno kázáno bylo pokání všem lidem. V to jméno, to jest tak, jakož slyšíme, kterak se jmenuje, že musil Kristus trpěti a potupen býti a tak Bohu chválu navrátiti. Touž cestou každý člověk má u pokání veden býti, aby, jakož jest Boha potupoval, pozdvihl se byl proti Bohu a velebil se sám v své zlosti. Takéž má po- haněn býti a se potupiti a ponížiti a kteréž by pohanění naň Bůh pře- pustil, aby to rád mile trpěl. To jest v to jméno pokání kázati. Ale Anti- krist ne v to jméno pokání káže, neb bude-li kdo pyšný, smilný, lakomý, všech zlostí plný, Antikrist toho všeho zbaví svými odpustky lživými, mšemi kupovanými, poutmi toulavými, zpovědmi šeptanými, když jedno kdo peněz podá. Ale pán Ježíš dí, že musí kázáno býti všem l dem. Ne- vyjímá žádného, ani papeže, ani císaře, ani rytíře, ani vladyky rozkošného. Ale všichni, nebudou-li se tak podle vůle jeho káti, do pekla se pořád postěhují. XXVI. Neděle první po velikonoci. Čtení svatého Jana v XX. kapitole. V ten čas, když byl večer toho dne po sobotě a dvéře byly zavříny, když se byli učedlníci sebrali pro strach židovský, přišel Ježíš a stál uprostřed učedlníkův a řekl jim: „Pokoj vám“; a když to pověděl, ukázal jim ruce i bok. I zradovali jsou seučedlníci,
177 Potom dí čtení: „Tato jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, jsa s vámi, že se musejí naplniti všecka písma, kteráž jsou psána v zákoně božím.“ Z kterýchž řečí máme rozum, že všecky řeči psané o Kristu na- plnily jsou se, když jest trpěl. Opět z té řeči máme, že mají naplněna býti i jiná všecka písma časem svým, o kteréžkoli věci jsou položena. Jakož jinde dí pán Ježíš, že nebe i země mine, ale slova, má nepominou. A ta řeč nutí člověka k veliké pilnosti, aby ji měl k zákonu božímu, aby poznal a věděl, které věci jsou v něm psány a které věci dotýkají jeho stavu, jeho obchodu, tomu pilně srozuměl. A když srozumí, aby to ovšem pilněji skutkem naplnil a v čem jest kdy zákon boží přestoupil, aby toho úplně želel a v čem jest obmeškal plniti jej, aby to pilně opravil. Potom dí čtení: I otevřel jim smysl, aby rozuměli písmu.“ A též i my, když tomu právě věříme, že musíme všecko naplniti, ihned bude bázeň a ptaní pilné při nás a budeme-li volati k Bohu se skroušeným srdcem jako David svatý často říkajíce: „Nauč mě, pane, činiti vůli tvou a otevři srdce mé a rozum můj k chválení jména tvého atd.“ I z toho člověk srozumí z daru božího, ale ne sám z sebe písmu Nebo tou příčinou veškeren lid zaveden jest, když jest jim to oblehčeno, aby na to péče a pilnosti neměli, věříce, že všecko tvrdě pod pokutu věčného zatracení mělo by držáno býti, což jest v zákoně božím psáno. Dále jim dí pán Ježíš, že tak psáno jest a tak jest musil Kristus trpěti a vstáti třetí den, aby kázáno bylo ve jménu jeho pokání k od- puštění hříchům všem lidem. Važme to slovo, když dí: „Musil Kristus trpěti, aby kázáno bylo pokání ve jménu jeho.“ Musil, to jest z milosti ráčil musiti proto, že se člověk pozdvihl v pýchu, Boha potupil, jemu chválu odjal a na se ji lživě vzal. A protož jest Kristus byl potupen, posmíván, plván, z města jako lotr vyveden, aby svou potupou zase Bohu chválu navrátil A to proto, aby v to jméno kázáno bylo pokání všem lidem. V to jméno, to jest tak, jakož slyšíme, kterak se jmenuje, že musil Kristus trpěti a potupen býti a tak Bohu chválu navrátiti. Touž cestou každý člověk má u pokání veden býti, aby, jakož jest Boha potupoval, pozdvihl se byl proti Bohu a velebil se sám v své zlosti. Takéž má po- haněn býti a se potupiti a ponížiti a kteréž by pohanění naň Bůh pře- pustil, aby to rád mile trpěl. To jest v to jméno pokání kázati. Ale Anti- krist ne v to jméno pokání káže, neb bude-li kdo pyšný, smilný, lakomý, všech zlostí plný, Antikrist toho všeho zbaví svými odpustky lživými, mšemi kupovanými, poutmi toulavými, zpovědmi šeptanými, když jedno kdo peněz podá. Ale pán Ježíš dí, že musí kázáno býti všem l dem. Ne- vyjímá žádného, ani papeže, ani císaře, ani rytíře, ani vladyky rozkošného. Ale všichni, nebudou-li se tak podle vůle jeho káti, do pekla se pořád postěhují. XXVI. Neděle první po velikonoci. Čtení svatého Jana v XX. kapitole. V ten čas, když byl večer toho dne po sobotě a dvéře byly zavříny, když se byli učedlníci sebrali pro strach židovský, přišel Ježíš a stál uprostřed učedlníkův a řekl jim: „Pokoj vám“; a když to pověděl, ukázal jim ruce i bok. I zradovali jsou seučedlníci,
Strana 178
178 vidouce pána. Tehdy opět díjim: „Pokoj vám; jakož mě poslal otec, i já posýlám vás.“ To když řekl, vdechl na ně a řekljim: „Příjmětež ducha svatého; kterýmž odpustíte hříchy, odpouštějíť se jim a kterýmž za- držíte, zadrženy jsou.“ Tomáš pak, jeden ze dvanácti, kterýž slove pochybující, nebyl s nimi, když přišel Ježíš. I řekli jemu jiní učedlníci: „Viděli jsme pána.“ A on řekl jim: „Neuzřím-li v rukou jeho bodení hřebův a nevpustím-li prstu svého v místo hřebův a ruky své nevložím-li v bok jeho, nevěřím.“ A po osmi dnech opět byli učedlníci jeho vnitř a Tomáš s nimi. I přijde Ježíš zavřenými dvěřmi. I stál uprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Potom dí Tomášovi: „Vložiš prst svůj sem a viz ruce mé a ztáhni ruku svou a spusť v bok můj a ne- chtěj býti nevěrný, ale věrný.“ Odpověděl Tomáš a řekl jemu: „Pán můj a Bůh můj.“ Dí jemu Ježíš: „Žes mě viděl, Tomáši, uvěřil jsi; blahoslavení, kteříž jsou neviděli a uvěřili“ Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obli- čejem učedlníků svých, kteří nejsou psány v knihách těchto, ale tyto věci jsou psány, abyste věřili, že Ježíš Kristus jest syn boží a abyste věříce, život věčný měli ve jméno jeho. Tyto věci, kteréž čtení svaté vypravuje, na počátku nedostatky a ne- moci učedlníkův ukazují. Kdež dí: „Když byl večer dne jednoho po so- botě,“ totižto na velikonoc pozdě v soumrak. Neb jest jim již bylo pozdě i sobota jakási neužitečná a odpočinutí bez chvály. Neb jich běh, kterýž v ten čas byl, známe, že jsou zarmouceni byli pro ztracení pána Ježíše a že jsou již téměř byli pustili od něho se vším, což jsou se domnívali a věřili o něm. A pustivše naději svého čekání, řekli jsou: „My jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti Israel a kterak jsou jeho dali kněži a knížata naše na odsouzení k smrti atd.“ Tu jest již světlo víry a po- znání pravého téměř pryč bylo. Protož jest již bylo velmi pozdě v nich, jedině zoufajíce nad tím, i pustili ode všeho, neb jsou byli bázliví. Protož dí čtení: „A dvéře byly zavříny, kdež jsou se byli sebrali učedlníci pro strach židovský.“ Neb již byli ztratili bezpečenství a naději obrany své, když již pustili od Pána Ježíše, spasitele svého, jako by jim zhynul skrze smrť. Protož bezpečných věcí zevnitř hledali jsou, bojíce se životův ztratiti od těch nepřátel, kteříž jsou pána jich umrtvili, pro něž jsou tak dvéře zavřeli. Ale však jest jich pán ostříhal, ač jsou oni, smutkem a bázní jsouce poraženi, nekladli naděje v něm. Ani toho znáti mohli, že on tak smrtí od nepřátel zhynuv, všecky jich nepřátely pře- mohl a je bezpečny učinil. Ale není veliká věc mluviti o jich bázni, která na nich byla v takovém pokoušení, když jsou potom, opraveni jsouce, posláni na všecken svět, jakožto ovce mezi vlky a nebojíce se jich dásní, kázali jsou čtení všemu světu. Protož jich skutek pravý nemohl bázní všech ukrutníkův zrušen býti. Ale patříce na škodu, kterou jest bázeň uvedla na ty, kteříž se jich náměstkové chtí přičísti, v těch horší věc nalezneme. Nebo jsou v nich dobří skutkové pro bázeň přestali a více jsou se uzavírali pro strach židovský, než oni první. Neb nejvyšší kněži a biskupi i všichni duchovní jsou již bezpečni před strachem, nebo jsou jedno s mocí tohoto světa a nad ně mají moc. Neb císař, králi, knížata, rytíři i panoši jsou jim poddaní a jsou jednoho duchu spolu. Kněži
178 vidouce pána. Tehdy opět díjim: „Pokoj vám; jakož mě poslal otec, i já posýlám vás.“ To když řekl, vdechl na ně a řekljim: „Příjmětež ducha svatého; kterýmž odpustíte hříchy, odpouštějíť se jim a kterýmž za- držíte, zadrženy jsou.“ Tomáš pak, jeden ze dvanácti, kterýž slove pochybující, nebyl s nimi, když přišel Ježíš. I řekli jemu jiní učedlníci: „Viděli jsme pána.“ A on řekl jim: „Neuzřím-li v rukou jeho bodení hřebův a nevpustím-li prstu svého v místo hřebův a ruky své nevložím-li v bok jeho, nevěřím.“ A po osmi dnech opět byli učedlníci jeho vnitř a Tomáš s nimi. I přijde Ježíš zavřenými dvěřmi. I stál uprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Potom dí Tomášovi: „Vložiš prst svůj sem a viz ruce mé a ztáhni ruku svou a spusť v bok můj a ne- chtěj býti nevěrný, ale věrný.“ Odpověděl Tomáš a řekl jemu: „Pán můj a Bůh můj.“ Dí jemu Ježíš: „Žes mě viděl, Tomáši, uvěřil jsi; blahoslavení, kteříž jsou neviděli a uvěřili“ Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obli- čejem učedlníků svých, kteří nejsou psány v knihách těchto, ale tyto věci jsou psány, abyste věřili, že Ježíš Kristus jest syn boží a abyste věříce, život věčný měli ve jméno jeho. Tyto věci, kteréž čtení svaté vypravuje, na počátku nedostatky a ne- moci učedlníkův ukazují. Kdež dí: „Když byl večer dne jednoho po so- botě,“ totižto na velikonoc pozdě v soumrak. Neb jest jim již bylo pozdě i sobota jakási neužitečná a odpočinutí bez chvály. Neb jich běh, kterýž v ten čas byl, známe, že jsou zarmouceni byli pro ztracení pána Ježíše a že jsou již téměř byli pustili od něho se vším, což jsou se domnívali a věřili o něm. A pustivše naději svého čekání, řekli jsou: „My jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti Israel a kterak jsou jeho dali kněži a knížata naše na odsouzení k smrti atd.“ Tu jest již světlo víry a po- znání pravého téměř pryč bylo. Protož jest již bylo velmi pozdě v nich, jedině zoufajíce nad tím, i pustili ode všeho, neb jsou byli bázliví. Protož dí čtení: „A dvéře byly zavříny, kdež jsou se byli sebrali učedlníci pro strach židovský.“ Neb již byli ztratili bezpečenství a naději obrany své, když již pustili od Pána Ježíše, spasitele svého, jako by jim zhynul skrze smrť. Protož bezpečných věcí zevnitř hledali jsou, bojíce se životův ztratiti od těch nepřátel, kteříž jsou pána jich umrtvili, pro něž jsou tak dvéře zavřeli. Ale však jest jich pán ostříhal, ač jsou oni, smutkem a bázní jsouce poraženi, nekladli naděje v něm. Ani toho znáti mohli, že on tak smrtí od nepřátel zhynuv, všecky jich nepřátely pře- mohl a je bezpečny učinil. Ale není veliká věc mluviti o jich bázni, která na nich byla v takovém pokoušení, když jsou potom, opraveni jsouce, posláni na všecken svět, jakožto ovce mezi vlky a nebojíce se jich dásní, kázali jsou čtení všemu světu. Protož jich skutek pravý nemohl bázní všech ukrutníkův zrušen býti. Ale patříce na škodu, kterou jest bázeň uvedla na ty, kteříž se jich náměstkové chtí přičísti, v těch horší věc nalezneme. Nebo jsou v nich dobří skutkové pro bázeň přestali a více jsou se uzavírali pro strach židovský, než oni první. Neb nejvyšší kněži a biskupi i všichni duchovní jsou již bezpečni před strachem, nebo jsou jedno s mocí tohoto světa a nad ně mají moc. Neb císař, králi, knížata, rytíři i panoši jsou jim poddaní a jsou jednoho duchu spolu. Kněži
Strana 179
179 světské spasením troštují, hříchy jim odpouštějí a rozličné milosti jim dávají a modlí se za ně ve dne v noci. A světští jim zase hodně zboží nadávají a jich hájí a brání, protož jsou sobě kněži ti v tom opatřili pokoj, aby na ně strach žádný nešel od moci světské. A netoliko tak, ale sami mají moc velikou; v zástupích jezdí s rytířstvem a sedí na hradích i na městech dobře ohražených, aby na ně strach s žádného ne- upadl, ale s nich na jiné. A netoliko ti preláti, jižto tak panují, ale i ti, jižto chtí lid vésti, hledí měst, zámkův a moci, aby je bezpečny učinili a před strachem. Protož jsou se zavřeli pro bázeň chudoby, hladu, žízně, horka, zimy a hanby, aby se ty věci nemohly jich dotknouti, kteréž jsou protivné jich životu rozkošnému, prázdnému, sytému a nedotčivému. Protož jsou se před tím zavřeli dědinami, platy, desátky i jinými užitky, aby nedostatek nemohl k nim. A tak zboží zatvrdili jsou sobě, jako závo- rami, zápisy královskými, knížecími, panskými, papežskými, aby jim ne- mohla v ničemž zhynouti až do smrti. Protož strach nemá dveří, kterými by na ně všel anebo z čeho by se narodil; ty dvéře jsou proti němu pevně zavřeli. Protož na ně tuto řeč toliko o té škodě, kteráž se mluví, ale i o tom, že ta příčina uvedla jest mlčení v pravém kázaní čtení, v práci spasitedlné lidem, v příkladu dobrém, jenžto by mnoho prospěl, když by oni ctnostně živi byli. Protož jsou škodně zastoupili místa apo- štolská, jako bídni trupi, včelám nic nenosíce, ale hotové jim žerouce a jedné překážejíc jiným. Též i veškeren lid po nich, zlé věci těla před- kládaje sobě i bojí se jich z daleka, opatrností tělesnou zavírá se před nimi, každý hledě, kterou by cestou přišel k zboží, kterého by panování dosáhl, kterým dílem, službou nebo řemeslem, uličky, obchody, zklamáním nebo lichvami, nižádného svědomí nemaje, kterakkoli kdo dobývá, buď že krade, buď že násilím déře. A to lovení lakomé, vše z toho pochází, že se bojí nedostatkův tělesných a žádají v rozkošech pokoj míti. Protož strach z daleka padaje na ně, pudí je k tomu, aby se před ním zavřeli, aby je lehce nevyhubil hlad, ani chudoba. Potom dí čtení: „I přišed Ježíš a stál uprostřed učedlníkův a vece jim: „Pokoj vám,“ to když pověděl, ukázal jim ruce a bok.“ Že přišed mezi ně Pán, stál uprostřed nich, tím naučení dává, že pravda má hle- dána býti v prostředku, neb nestojí na krajích, kdež jest lenosť, ta ne- přestihne pravdy a kdež také jest klopotnosť vzteklá, ta pravdě nesroz- umí; ale potře ji svými skoky prudkými. K hledání pak těch prostředkův musí býti pilný a rozumný člověk, ježto žádá ve všem víru k Bohu za- chovati a ukázati a jemu se líbiti. A že Pán, stoje uprostřed nich, řekl jim: „Pokoj vám.“ A to jest příliš potřebné bylo, aby jim s pokojem přišel, neb jsou měli nepokoj tělesný i duchovní. Tělesný pro bázeň ži- dovskou, čekajíce, skoro-li je zmordují, jako jsou Pána jim zamordovali. Duchovní nepokoj také v nich byl, neb jsou u víře pochybovali; a to jest těžce jich myslí točilo a veliký nepokoj srdce jich přivedlo. Protož dí: „Pokoj vám.“ Toho pokoje ráčil jest divným obyčejem dobývati těm, kdož jej budou moci přijíti od Boha skrze něho. Nebo tak jsou daleko zba- veni pokoje lidé, že jeho ani žádati neumějí, ani znají cesty pokoje. Také řídký člověk přijme ten pokoj, neb jeho tak podává lidem, ač jej kteří chtí za pána přijíti a jemu se úplně v poslušenství poddati, aby vše, což jim rozkáže, činili a vše, což na ně vzloží, pokorně nesli, aby tak, jsouce lid jeho zvláštní, krví jeho koupený, i měli ten pokoj, kteréhož jest dobyl jich král. Dí také jinde, že nižádný nepřijde ke mně, leč otec můj ne- beský přitrhne jej. Neb tak jest protivné jíti k němu a za pána jeho
179 světské spasením troštují, hříchy jim odpouštějí a rozličné milosti jim dávají a modlí se za ně ve dne v noci. A světští jim zase hodně zboží nadávají a jich hájí a brání, protož jsou sobě kněži ti v tom opatřili pokoj, aby na ně strach žádný nešel od moci světské. A netoliko tak, ale sami mají moc velikou; v zástupích jezdí s rytířstvem a sedí na hradích i na městech dobře ohražených, aby na ně strach s žádného ne- upadl, ale s nich na jiné. A netoliko ti preláti, jižto tak panují, ale i ti, jižto chtí lid vésti, hledí měst, zámkův a moci, aby je bezpečny učinili a před strachem. Protož jsou se zavřeli pro bázeň chudoby, hladu, žízně, horka, zimy a hanby, aby se ty věci nemohly jich dotknouti, kteréž jsou protivné jich životu rozkošnému, prázdnému, sytému a nedotčivému. Protož jsou se před tím zavřeli dědinami, platy, desátky i jinými užitky, aby nedostatek nemohl k nim. A tak zboží zatvrdili jsou sobě, jako závo- rami, zápisy královskými, knížecími, panskými, papežskými, aby jim ne- mohla v ničemž zhynouti až do smrti. Protož strach nemá dveří, kterými by na ně všel anebo z čeho by se narodil; ty dvéře jsou proti němu pevně zavřeli. Protož na ně tuto řeč toliko o té škodě, kteráž se mluví, ale i o tom, že ta příčina uvedla jest mlčení v pravém kázaní čtení, v práci spasitedlné lidem, v příkladu dobrém, jenžto by mnoho prospěl, když by oni ctnostně živi byli. Protož jsou škodně zastoupili místa apo- štolská, jako bídni trupi, včelám nic nenosíce, ale hotové jim žerouce a jedné překážejíc jiným. Též i veškeren lid po nich, zlé věci těla před- kládaje sobě i bojí se jich z daleka, opatrností tělesnou zavírá se před nimi, každý hledě, kterou by cestou přišel k zboží, kterého by panování dosáhl, kterým dílem, službou nebo řemeslem, uličky, obchody, zklamáním nebo lichvami, nižádného svědomí nemaje, kterakkoli kdo dobývá, buď že krade, buď že násilím déře. A to lovení lakomé, vše z toho pochází, že se bojí nedostatkův tělesných a žádají v rozkošech pokoj míti. Protož strach z daleka padaje na ně, pudí je k tomu, aby se před ním zavřeli, aby je lehce nevyhubil hlad, ani chudoba. Potom dí čtení: „I přišed Ježíš a stál uprostřed učedlníkův a vece jim: „Pokoj vám,“ to když pověděl, ukázal jim ruce a bok.“ Že přišed mezi ně Pán, stál uprostřed nich, tím naučení dává, že pravda má hle- dána býti v prostředku, neb nestojí na krajích, kdež jest lenosť, ta ne- přestihne pravdy a kdež také jest klopotnosť vzteklá, ta pravdě nesroz- umí; ale potře ji svými skoky prudkými. K hledání pak těch prostředkův musí býti pilný a rozumný člověk, ježto žádá ve všem víru k Bohu za- chovati a ukázati a jemu se líbiti. A že Pán, stoje uprostřed nich, řekl jim: „Pokoj vám.“ A to jest příliš potřebné bylo, aby jim s pokojem přišel, neb jsou měli nepokoj tělesný i duchovní. Tělesný pro bázeň ži- dovskou, čekajíce, skoro-li je zmordují, jako jsou Pána jim zamordovali. Duchovní nepokoj také v nich byl, neb jsou u víře pochybovali; a to jest těžce jich myslí točilo a veliký nepokoj srdce jich přivedlo. Protož dí: „Pokoj vám.“ Toho pokoje ráčil jest divným obyčejem dobývati těm, kdož jej budou moci přijíti od Boha skrze něho. Nebo tak jsou daleko zba- veni pokoje lidé, že jeho ani žádati neumějí, ani znají cesty pokoje. Také řídký člověk přijme ten pokoj, neb jeho tak podává lidem, ač jej kteří chtí za pána přijíti a jemu se úplně v poslušenství poddati, aby vše, což jim rozkáže, činili a vše, což na ně vzloží, pokorně nesli, aby tak, jsouce lid jeho zvláštní, krví jeho koupený, i měli ten pokoj, kteréhož jest dobyl jich král. Dí také jinde, že nižádný nepřijde ke mně, leč otec můj ne- beský přitrhne jej. Neb tak jest protivné jíti k němu a za pána jeho
Strana 180
180 zvoliti, že tělo a krev nestačí se vypraviti na tu cestu, aby přišli ku pánu Ježíšovi, jedině prostě dar s hůry od Boha otce daný může na to člověka tělesného poníženého uvésti, aby odpověda se sám sebe i světských rozkoší a ctí, i šel k němu a zvolil jeho za pána sobě. A pán Ježíš, podav jim pokoje, ukázal jim ruce, nohy i bok. A to jest proto učinil, neb jsou ne hned pokoje přijali, ani v něho uvěřili, ale zarmoutivše se, i mněli, že by ducha viděli. Protož jim řekl: „Makejte a vizte, žeť duch těla a kosti nemá, jakož mne vidíte míti.“ Aby tím čitedlně poznali, že není duch, ale pravý člověk, tělo s kostmi maje, ježto toho duch omylný nemůže míti. Protož jest jim na to ukázal zna- mení ran přibitých na kříži hřeby a kopím, aby tím jisti byli, že týž jest, kterýž tak na kříži zbodený byl. Potom dí čtení: „I zradovali se učedlníci, vidouce Pána. I vece jim opět: „Pokoj vám. Jakož mne poslal otec, i já posýlám vás.“ To když řekl, vdechl jest na ně a řekl: „Příjměte ducha svatého, kterýmž hříchy odpustíte, odpouštějí se jim; a kterýmž zadržíte, budou jim zadrženy.““ I může z toho rozum býti, že jsou se učedlníci zradovali, již uvěřivše v něho; nebo jest prve velmi daleko byl od jich srdce, že jsou nemohli věřiti, by on mohl z mrtvých vstáti. Protož již věřícím podal jest pokoje a řekl: „Jakož mě jest poslal otec, i já posýlám vás s vámi pokojem.“ Poslal je jako ovce mezi vlky a dosti to nelahodný pokoj býti může, když vlci koži zderou. Protož toho pokoje nemůže svět přijmouti, jedině učedlníci jeho, ježto mohou pokoj Kristův míti v nepokoji tohoto světa, když je vlci sápají. Ale kněží nynější, tiť nepovolí pokoji Kristovu, kteříž od světa pokoj berou v domích dobrých, v světnicích čistých, na loží měkých a na stolech skvostných. Ale pán Ježíš dí: „Jakož mě jest poslal otec, i já posýlám vás. To jest, že mne poslal otec prvotně proto, abych v pravdě spasení duší nalezl skrze vtělení a skrze práci mnohou v kázání i jinak a potom skrze smrť, abych je vykoupil a obmyl od hříchův v krvi své. Takéž já vás posýlám, abyste dokonali skutek můj, jdouce po všem světě, jsouce v chudobě, v práci, v pokušeních mnohých, aby tak, poní- ženi jsouce mnohým bezprávím od světa, v pokoře a v trpělivosti prospěch v tom poselství dobrým příkladem dokonali, a abyste vydali svědectví o mně, kážíce čtení všemu stvoření k dokonání spasení uloženého od Boha skrze mne. Dábel také své kněží posýlá, a jakož on, sám jsa otec jich, jest lhář, pyšný a mordéř, v takovéž činy vede je podle své žádosti, aby zve- lebení, cti a povýšení zde hledaly, bohatství, panování aby lakomě šířili, rozkoši a svobody těla a dobré bydlo aby nad pohany zde měli a to skrze lež přikrytou pod písmy a pod služebnostmi kněžskými a věcmi posvát- nými, aby k oklamání lži vylévali a na duši lidí zmordovali. Nebo skrze mě dábel jsa od počátku mordéř, koná své mordéřství, maje v nich duch svůj smrtelný, aby jím mořili všecky věřící jich sladké lži. Ale pán Ježíš, posýlaje učedlníky k skutku dokonalému, dí jim: „Příjmětež ducha svatého“ atd. Aby nám při těch věcech velikých rozum ostal, kterak to slovo Páně má rozumíno býti, když lidem pouhým při- kazuje hříchy odpouštěti, ježto jinde mluví pán Bůh, že to sobě zacho- vává a ostavuje odpuštění hříchům. Protož viděti máme, že jest pán ne- poručil tak sprostně lidem odpuštění hříchův, ale dal jim ducha svatého, aby z moci jeho odpouštěli tak, jakož je naučí a způsobí v tom odpuštění, aby odpouštěli služebně, jakož na lidí sluší, ale své moci nic ani ze své vůle. A ta služebnosť jich má v nich býti podle způsobení ducha svatého,
180 zvoliti, že tělo a krev nestačí se vypraviti na tu cestu, aby přišli ku pánu Ježíšovi, jedině prostě dar s hůry od Boha otce daný může na to člověka tělesného poníženého uvésti, aby odpověda se sám sebe i světských rozkoší a ctí, i šel k němu a zvolil jeho za pána sobě. A pán Ježíš, podav jim pokoje, ukázal jim ruce, nohy i bok. A to jest proto učinil, neb jsou ne hned pokoje přijali, ani v něho uvěřili, ale zarmoutivše se, i mněli, že by ducha viděli. Protož jim řekl: „Makejte a vizte, žeť duch těla a kosti nemá, jakož mne vidíte míti.“ Aby tím čitedlně poznali, že není duch, ale pravý člověk, tělo s kostmi maje, ježto toho duch omylný nemůže míti. Protož jest jim na to ukázal zna- mení ran přibitých na kříži hřeby a kopím, aby tím jisti byli, že týž jest, kterýž tak na kříži zbodený byl. Potom dí čtení: „I zradovali se učedlníci, vidouce Pána. I vece jim opět: „Pokoj vám. Jakož mne poslal otec, i já posýlám vás.“ To když řekl, vdechl jest na ně a řekl: „Příjměte ducha svatého, kterýmž hříchy odpustíte, odpouštějí se jim; a kterýmž zadržíte, budou jim zadrženy.““ I může z toho rozum býti, že jsou se učedlníci zradovali, již uvěřivše v něho; nebo jest prve velmi daleko byl od jich srdce, že jsou nemohli věřiti, by on mohl z mrtvých vstáti. Protož již věřícím podal jest pokoje a řekl: „Jakož mě jest poslal otec, i já posýlám vás s vámi pokojem.“ Poslal je jako ovce mezi vlky a dosti to nelahodný pokoj býti může, když vlci koži zderou. Protož toho pokoje nemůže svět přijmouti, jedině učedlníci jeho, ježto mohou pokoj Kristův míti v nepokoji tohoto světa, když je vlci sápají. Ale kněží nynější, tiť nepovolí pokoji Kristovu, kteříž od světa pokoj berou v domích dobrých, v světnicích čistých, na loží měkých a na stolech skvostných. Ale pán Ježíš dí: „Jakož mě jest poslal otec, i já posýlám vás. To jest, že mne poslal otec prvotně proto, abych v pravdě spasení duší nalezl skrze vtělení a skrze práci mnohou v kázání i jinak a potom skrze smrť, abych je vykoupil a obmyl od hříchův v krvi své. Takéž já vás posýlám, abyste dokonali skutek můj, jdouce po všem světě, jsouce v chudobě, v práci, v pokušeních mnohých, aby tak, poní- ženi jsouce mnohým bezprávím od světa, v pokoře a v trpělivosti prospěch v tom poselství dobrým příkladem dokonali, a abyste vydali svědectví o mně, kážíce čtení všemu stvoření k dokonání spasení uloženého od Boha skrze mne. Dábel také své kněží posýlá, a jakož on, sám jsa otec jich, jest lhář, pyšný a mordéř, v takovéž činy vede je podle své žádosti, aby zve- lebení, cti a povýšení zde hledaly, bohatství, panování aby lakomě šířili, rozkoši a svobody těla a dobré bydlo aby nad pohany zde měli a to skrze lež přikrytou pod písmy a pod služebnostmi kněžskými a věcmi posvát- nými, aby k oklamání lži vylévali a na duši lidí zmordovali. Nebo skrze mě dábel jsa od počátku mordéř, koná své mordéřství, maje v nich duch svůj smrtelný, aby jím mořili všecky věřící jich sladké lži. Ale pán Ježíš, posýlaje učedlníky k skutku dokonalému, dí jim: „Příjmětež ducha svatého“ atd. Aby nám při těch věcech velikých rozum ostal, kterak to slovo Páně má rozumíno býti, když lidem pouhým při- kazuje hříchy odpouštěti, ježto jinde mluví pán Bůh, že to sobě zacho- vává a ostavuje odpuštění hříchům. Protož viděti máme, že jest pán ne- poručil tak sprostně lidem odpuštění hříchův, ale dal jim ducha svatého, aby z moci jeho odpouštěli tak, jakož je naučí a způsobí v tom odpuštění, aby odpouštěli služebně, jakož na lidí sluší, ale své moci nic ani ze své vůle. A ta služebnosť jich má v nich býti podle způsobení ducha svatého,
Strana 181
181 aby v nich bylo světlo moudrosti, aby měli umění zákona božího, skrze něž by mohli pravý soud učiniti o vinách a nevinách lidských. Protož oni jako prostředek mezi Bohem a lidmi mají býti, služebně lidi způsobujíce k odpuštění hříchův, ukazujíce jim pravdu zákona božího a kteříž by uvě- řili Bohu a jeho pravdě, úmyslu jsou jich hledali i vůle, chtí-li se dáti v poslušenství v těch věcech, kteréž jim zákon jeho ukáže, těm jsou od- pouštěli hříchy jich služebně, svědčíce jim odpuštění skrze milosť pána Ježíše, v něhož jsou uvěřili. Takové odpuštění hříchův věříme o apoštolech, ježto jsou měli ducha svatého správci při tom odpuštění. A kdož jsou po nich ducha svatého majíce, odpouštěli hříchy, nikdy jsou jinak neodpouštěli, než tak, jakž Bůh odpouští, aniž jsou komu zadrželi, jedině komuž je Bůh zadržívá; nebo duch svatý byl jest vždy správce toho díla. Ale již za dnův Antikristových, ježto jsou kněží odstoupili od zákona božího, od víry Ježíšovy, nerozumějí zákonu božímu, aniž jemu věří a již zjevně i s lidem stojí ve velikém přestoupení zákona božího. Protož za- vrhše zákon boží od sebe, klíčův umění nemají a nemohou souditi mezi čistým a nečistým. A zakládají to rozvázání na moci, pravíce, že ji tu berou, kdež pán řekl Petrovi: „Tobě dám klíče“ atd. a že jim tak za jedno s Petrem dal tu moc, aby vázali svobodně i rozvázali, koho chtí, aby do nebe poslali a koho chtí, do pekla. Tak že by již úplně dal jim v jich moc ty klíče, aby oni podle své vůle svázali neb rozvázali, kohož chtí, ani se o to s Bohem tážíce, ani s jeho zákonem. Protož podav jim Bůh v moc těch klíčův, musí býti na jich milosti, pustí-li jemu koho do nebes, přijmi od nich za dobré, pakli se unáhlíce pro některé bezpráví, zavrhou od království nebeského ty, které jest on zvolil a krví svou vy- koupil, tyť oni spálí a čertům je poručíc, do pekla pošlí, jako Mistra Jana Husy budiž toho škoden Bůh, dav jim takovou moc neopatrně, ježto z té moci mohou dávati všem hříchům odpuštění i muk zbavení těm, jižto jsou nikdy pokání za hříchy nečinili. A Bůh dav jim právo k tako- vému rozvázání musí přijmouti do nebe ty, ježto do pekla slušejí. Tak se zdá pýše papežově a jeho pochlebníkům, že by oni mohli takové věci jednati. Jiní mají jakés domnění, že, světíce se od biskupa na kněžství, berou tu moc od něho k rozvázání a že ji ukazují, když na zpovědi ruce vzkládajíce člověku na hlavu a některá slova říkajíce, těm rozvazují ty, jižto nikdy těch věcí, které jsou jemu pravili, opraviti zůstatním nemíní, ale napášíce se těch i jiných hříchův, potom i praví je opět knězi. A on opět týmiž slovy rozhřeší je z peněz. A tak rozvazuje vždy ty, ježto ne- jsou rozvázáni, dává svobodu a cestu k hřešení lidu slepému, aby doufa- jíce jeho snadnému rozhřešování, směle hřešili, přestanouce na něm. A že to kněžstvo Antikristovo odstoupilo jest od zákona božího, protož řídko pováží komu toho přestoupení zákona při tom rozhřešování, nebo kace- řujíce zákon boží, spíše obtíží svědomí těm, kdož se na něj ptají, žáda- jíce jej činiti a protož že jsou lidi ustanovili na svých zákoních za- myšlených; z těch jim svědomí činí, když je přestupují. A jako mrtvý nevzkřísí mrtvého, takéž hříšníci slepí neodpustíť nic sobě rovným hříš- níkům slepým a oklamaným od nich, jižto se v to pletou užitečně skrze blud. Ale apoštolé jsouce způsobeni skrze moc ducha svatého, věděli jsou, komu mají vysvědčiti odpuštění hříchu a komu zadržeti. A tak jsou vě- 29
181 aby v nich bylo světlo moudrosti, aby měli umění zákona božího, skrze něž by mohli pravý soud učiniti o vinách a nevinách lidských. Protož oni jako prostředek mezi Bohem a lidmi mají býti, služebně lidi způsobujíce k odpuštění hříchův, ukazujíce jim pravdu zákona božího a kteříž by uvě- řili Bohu a jeho pravdě, úmyslu jsou jich hledali i vůle, chtí-li se dáti v poslušenství v těch věcech, kteréž jim zákon jeho ukáže, těm jsou od- pouštěli hříchy jich služebně, svědčíce jim odpuštění skrze milosť pána Ježíše, v něhož jsou uvěřili. Takové odpuštění hříchův věříme o apoštolech, ježto jsou měli ducha svatého správci při tom odpuštění. A kdož jsou po nich ducha svatého majíce, odpouštěli hříchy, nikdy jsou jinak neodpouštěli, než tak, jakž Bůh odpouští, aniž jsou komu zadrželi, jedině komuž je Bůh zadržívá; nebo duch svatý byl jest vždy správce toho díla. Ale již za dnův Antikristových, ježto jsou kněží odstoupili od zákona božího, od víry Ježíšovy, nerozumějí zákonu božímu, aniž jemu věří a již zjevně i s lidem stojí ve velikém přestoupení zákona božího. Protož za- vrhše zákon boží od sebe, klíčův umění nemají a nemohou souditi mezi čistým a nečistým. A zakládají to rozvázání na moci, pravíce, že ji tu berou, kdež pán řekl Petrovi: „Tobě dám klíče“ atd. a že jim tak za jedno s Petrem dal tu moc, aby vázali svobodně i rozvázali, koho chtí, aby do nebe poslali a koho chtí, do pekla. Tak že by již úplně dal jim v jich moc ty klíče, aby oni podle své vůle svázali neb rozvázali, kohož chtí, ani se o to s Bohem tážíce, ani s jeho zákonem. Protož podav jim Bůh v moc těch klíčův, musí býti na jich milosti, pustí-li jemu koho do nebes, přijmi od nich za dobré, pakli se unáhlíce pro některé bezpráví, zavrhou od království nebeského ty, které jest on zvolil a krví svou vy- koupil, tyť oni spálí a čertům je poručíc, do pekla pošlí, jako Mistra Jana Husy budiž toho škoden Bůh, dav jim takovou moc neopatrně, ježto z té moci mohou dávati všem hříchům odpuštění i muk zbavení těm, jižto jsou nikdy pokání za hříchy nečinili. A Bůh dav jim právo k tako- vému rozvázání musí přijmouti do nebe ty, ježto do pekla slušejí. Tak se zdá pýše papežově a jeho pochlebníkům, že by oni mohli takové věci jednati. Jiní mají jakés domnění, že, světíce se od biskupa na kněžství, berou tu moc od něho k rozvázání a že ji ukazují, když na zpovědi ruce vzkládajíce člověku na hlavu a některá slova říkajíce, těm rozvazují ty, jižto nikdy těch věcí, které jsou jemu pravili, opraviti zůstatním nemíní, ale napášíce se těch i jiných hříchův, potom i praví je opět knězi. A on opět týmiž slovy rozhřeší je z peněz. A tak rozvazuje vždy ty, ježto ne- jsou rozvázáni, dává svobodu a cestu k hřešení lidu slepému, aby doufa- jíce jeho snadnému rozhřešování, směle hřešili, přestanouce na něm. A že to kněžstvo Antikristovo odstoupilo jest od zákona božího, protož řídko pováží komu toho přestoupení zákona při tom rozhřešování, nebo kace- řujíce zákon boží, spíše obtíží svědomí těm, kdož se na něj ptají, žáda- jíce jej činiti a protož že jsou lidi ustanovili na svých zákoních za- myšlených; z těch jim svědomí činí, když je přestupují. A jako mrtvý nevzkřísí mrtvého, takéž hříšníci slepí neodpustíť nic sobě rovným hříš- níkům slepým a oklamaným od nich, jižto se v to pletou užitečně skrze blud. Ale apoštolé jsouce způsobeni skrze moc ducha svatého, věděli jsou, komu mají vysvědčiti odpuštění hříchu a komu zadržeti. A tak jsou vě- 29
Strana 182
182 řícím v Krista a jemu povolujícím odpouštěli, a nevěřícím a odporným zadrželi. Potom dí čtení: „Ale Tomáš, jeden ze dvanácti, jenž slove po- chybující, nebyl jest s nimi, když jest přišel Ježíš. I řekli jsou jemu jiní nčedlníci: „Viděli jsme pána.“ A on vece: „Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebův a vpustím prst můj v bok jeko, neuvěřím.““ Tuto se vy- pravuje, že Tomáš někde chodě, zmeškal to dobré, když pán Ježíš vstal z mrtvých, přišel k učedlníkům a mluvil s nimi veliké věci božské. A padl pro to zmeškání v nedostatek nevěry, že se potom jedva s nesnází na- pravil k věření, ale ještě jest vždy dobře, když jest mohl opraviti zme- škání své. Ale kdož nemůže opraviti zmeškání svého, toť jest již horší. Jako Esau, chodě po lovu zmeškal požehnání, kteréhož potom s pláčem hledaje, nemohl jest ho nalézti. A bláznivé panny nevčas šedše kupovat oleje, i zmeškaly jsou ženicha a nikdy potom nalézti jsou ho nemohly. Ale že Tomáš, opustiv tovaryšství dobré s učedlníky, toulal se a za- meškal pána Ježíše a potom se nesnadně dal opraviti. A to i dnes může na lidi přijíti, když se pustí tovaryšství dobrého a pokojného, že mnoho dobrého mohou zmeškati, toulajíce se někde po marných věcech pro libosť srdce svého, nebo pro přízeň lidskou. A často uloví příčiny k nevěře a upletou se v osidla, z nichž se potom nosnadně vypletou někdy, což by se mohli vydati jako oběť utěšení pochotného Bohu v dobrých žádostech, v modlitbách, v děkování, v milování pokojném. To vydají mnohé řeči marné, toulání i sedání dlouhé, daremná a tu příčiny k zmeškání na- leznouce někdy snad i nevěru, že se potom těžce opraví. Ale Tomáš zatvrdil se, že nechce věřiti, leč by se prve dotýkal ru- kama ran Ježíšových. Ale lidé někteří zatvrdí se, ne ran Ježíšových žá- dajíce se dotýkati, ale že svých ran ze srdce nemohou zbýti. Nebo jsou to rány v srdci, když něco milují protivného Bohu a to nepřemůže jich tvrdosti; a tak stojíce v své soběvolnosti, mnohá dobrodiní boží v napo- mínání lehce sobě váží, ani se odvésti od toho dají. A když by některým Bůh ze své milosti neroztrhal těch svazkův, jimiž jsou přivázáni k marným věcem, jinak by zemřeli spíše, nežli by to, což se jim líbí, pustili dobro- volně od sebe. A to může Bůh někomu ze své milosti učiniti, ale některé napomíná i tresce rozličně, aby k poznání sebe přišli a čeká jich dlouho; oni zatvrdí-li se v tom, zle se bude míti srdce jich naposledy, neboť na se shromáždí veliký hněv boží. Dí dále čtení: „A po osmi dnech opět byli učedlníci jeho vnitř a Tomáš s nimi. I všel jest Ježíš zavřenými dveřmi a stál uprostřed nich a vece jim: „Pokoj vám.“ Potom dí Tomášovi: „Vnes sem prst svůj a ohledej ruce mé a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj a nechtěj býti nevěrný, ale věrný.““ Pán po vzkříšení svém vzdálil se od jich obcování ustavičného, jedno k radosti veliké a k potřebě pilné navštěvoval je, aby jim k větší vážnosti byl, utěšeje řídce v pokušení. Znáť zajisté i dnes, co jest užitečno lidem těm, jižto mohou okusiti co jest přítomnosť Páně a co vzdálení jeho. Že přítomnosť jest utěšení, odpočinutí, bohatství, hořkosti vzdálení a světlo uprostřed temnosti. Ale vzdálení jeho jest si- roba, opuštění a obtížení toho, kdož o těch věcech ví. Protož někdy prodli přijíti k člověku, až jeho chudoba velká zetře, aby více žádal přítomnosti jeho pro obohacení chudoby své. Ale kdož vždy v povyku světa přebývá, ten nic neví o jeho přítomnosti, neb neví srdce, co činí, ani kterak. Dí tu, že po osmi dnech byli jsou učedlníci vnitř. Již ne pro strach židovský, ale v pokoji čekajíce zaslíbení božího. Neb jsou již byli uvěřili,
182 řícím v Krista a jemu povolujícím odpouštěli, a nevěřícím a odporným zadrželi. Potom dí čtení: „Ale Tomáš, jeden ze dvanácti, jenž slove po- chybující, nebyl jest s nimi, když jest přišel Ježíš. I řekli jsou jemu jiní nčedlníci: „Viděli jsme pána.“ A on vece: „Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebův a vpustím prst můj v bok jeko, neuvěřím.““ Tuto se vy- pravuje, že Tomáš někde chodě, zmeškal to dobré, když pán Ježíš vstal z mrtvých, přišel k učedlníkům a mluvil s nimi veliké věci božské. A padl pro to zmeškání v nedostatek nevěry, že se potom jedva s nesnází na- pravil k věření, ale ještě jest vždy dobře, když jest mohl opraviti zme- škání své. Ale kdož nemůže opraviti zmeškání svého, toť jest již horší. Jako Esau, chodě po lovu zmeškal požehnání, kteréhož potom s pláčem hledaje, nemohl jest ho nalézti. A bláznivé panny nevčas šedše kupovat oleje, i zmeškaly jsou ženicha a nikdy potom nalézti jsou ho nemohly. Ale že Tomáš, opustiv tovaryšství dobré s učedlníky, toulal se a za- meškal pána Ježíše a potom se nesnadně dal opraviti. A to i dnes může na lidi přijíti, když se pustí tovaryšství dobrého a pokojného, že mnoho dobrého mohou zmeškati, toulajíce se někde po marných věcech pro libosť srdce svého, nebo pro přízeň lidskou. A často uloví příčiny k nevěře a upletou se v osidla, z nichž se potom nosnadně vypletou někdy, což by se mohli vydati jako oběť utěšení pochotného Bohu v dobrých žádostech, v modlitbách, v děkování, v milování pokojném. To vydají mnohé řeči marné, toulání i sedání dlouhé, daremná a tu příčiny k zmeškání na- leznouce někdy snad i nevěru, že se potom těžce opraví. Ale Tomáš zatvrdil se, že nechce věřiti, leč by se prve dotýkal ru- kama ran Ježíšových. Ale lidé někteří zatvrdí se, ne ran Ježíšových žá- dajíce se dotýkati, ale že svých ran ze srdce nemohou zbýti. Nebo jsou to rány v srdci, když něco milují protivného Bohu a to nepřemůže jich tvrdosti; a tak stojíce v své soběvolnosti, mnohá dobrodiní boží v napo- mínání lehce sobě váží, ani se odvésti od toho dají. A když by některým Bůh ze své milosti neroztrhal těch svazkův, jimiž jsou přivázáni k marným věcem, jinak by zemřeli spíše, nežli by to, což se jim líbí, pustili dobro- volně od sebe. A to může Bůh někomu ze své milosti učiniti, ale některé napomíná i tresce rozličně, aby k poznání sebe přišli a čeká jich dlouho; oni zatvrdí-li se v tom, zle se bude míti srdce jich naposledy, neboť na se shromáždí veliký hněv boží. Dí dále čtení: „A po osmi dnech opět byli učedlníci jeho vnitř a Tomáš s nimi. I všel jest Ježíš zavřenými dveřmi a stál uprostřed nich a vece jim: „Pokoj vám.“ Potom dí Tomášovi: „Vnes sem prst svůj a ohledej ruce mé a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj a nechtěj býti nevěrný, ale věrný.““ Pán po vzkříšení svém vzdálil se od jich obcování ustavičného, jedno k radosti veliké a k potřebě pilné navštěvoval je, aby jim k větší vážnosti byl, utěšeje řídce v pokušení. Znáť zajisté i dnes, co jest užitečno lidem těm, jižto mohou okusiti co jest přítomnosť Páně a co vzdálení jeho. Že přítomnosť jest utěšení, odpočinutí, bohatství, hořkosti vzdálení a světlo uprostřed temnosti. Ale vzdálení jeho jest si- roba, opuštění a obtížení toho, kdož o těch věcech ví. Protož někdy prodli přijíti k člověku, až jeho chudoba velká zetře, aby více žádal přítomnosti jeho pro obohacení chudoby své. Ale kdož vždy v povyku světa přebývá, ten nic neví o jeho přítomnosti, neb neví srdce, co činí, ani kterak. Dí tu, že po osmi dnech byli jsou učedlníci vnitř. Již ne pro strach židovský, ale v pokoji čekajíce zaslíbení božího. Neb jsou již byli uvěřili,
Strana 183
183 že jest Pán z mrtvých vstal a přijavše ducha svatého, již jsou strachu neměli, ani se v roztrhání srdce točili; protož vnitř doma jsou byli, roz- umu a víry následujíce. Příležitá tehdy věc jest učedlníkům Ježíšovým vnitř doma býti a dočekati tu, aby k nim přišel zavřenými dveřmi. Protož ti, jižto v ně jsou v smyslech tělesných a od srdce odcházejí, ti vnitřních a duchovních věcí poznati nemohou, ani jich účastni býti. Protož tito učedlníci Ježíšovi vnitř v pokoji doma pro svědomí jsouce, dočekali jsou Pána, že k nim přišel zavřenými dveřmi a řekl: „Pokoj vám.“ Ale když přijde a hospodáře doma není, není komu říci „pokoj vám.“ Než snad nalezne čeleď peskou v tom domu a pokoje nehodnou, ana myslí o zra- zení Ježíšovu, ne o jeho vzkříšení, ana jej křižuje znovu a nevěří v ni- čemž jemu; toť u těch najde nejspíše, kteří v ně jsou pohostinu se toulajíce. Ale kdož může toho dosáhnouti a naučiti se od pána Ježíše, aby mohl znáti, co jest to vnitřní život duchovní, v němžto člověk roz- umné víry následuje vnitřně, může přijíti k milování božímu, nepouštěje paměti a žádosti ven od sebe, aby se nevylévaly k mnohým věcem a srdce za sebou v lotrovství neuvedly, aby ono, obvyknouc tomu, i chtělo pohostinu jako zběh toliko doma bývati smysly tělesnými jako branami ven se ve všecky cesty stěhovati, všecko spatřiti, ohledati, na vše se uptati, co se kde nového stane, všemu hospodu dáti, co odkud přijde, o všecko tlachati bez potřeby a samému za obyčej pohostinu někde býti; to jest tělesný život. Ale vlásti těmi věcmi a panovati mysli i srdci svému, ostříhaje jeho od takových poběhlostí, jest podle duchu z víry živu býti. Potom dí Tomášovi: „Vnes sem prst svůj a ohledej ruce mé a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj.“ Což Tomášovi tvrdostí scházelo, to pán svou dobrotivosti zdržívá a spomáhaje nevěřícím k věření, všel k nim zavřenými dveřmi, aby jim ukázal netoliko to, že jest z mrtvých vstal právě, ale také že jest vstal v slávě života neporušeného, již po- výšeného nad moc lidskou, vcházeje zavřenými dveřmi, ježto to ne těla smrtelného, ale těla nebeského moc jest. Také pán, povoliv Tomášovi, aby se ran jeho dotýkal, řekl jemu: „Nechtěj býti nevěřící, ale věrný.“ A tím se jemu zbraňuje nevěry a potom každému. Nebo nevěra jest nevědomí a slepota oddalující lidi od Boha i oď všelikého poznání božských věcí a ostavující je v bludích a v rozličných šeredstvích života jich. A kdež jest co zlého na světě, to vše z nevěry pocházejí. Ale bez víry nelze se jest líbiti Bohu, neb víra uvodí poznání Boha a jeho zákona, a z toho potom všech věcí pravých i nepravých poznání. A to uvodí lidi, aby z víry živi jsouce, Bohu se libili a spasení dojíti mohli. Ale Tomáš dotekl se ran Páně a uvěřil v něho, a řekl: „Pán můj a Bůh můj.“ Neb z toho dotýkání moc božská dotkla se jest jeho vnitř a světlo pravého poznání, že dotýkaje se člověčenství, poznal v něm skrytě pravého Boha a človčka. Jakož každý z víry své má to o něm držeti, věřiti a vyznávati. A kdož jej též pánem a Bohem vyznává, k tomuť pří- sluší pravé poddání a poslušenství a poctivosť taková, jako na Boha sluší. Uslyšev vyznání pán Ježíš Tomášovo, řekl jemu: „Tomáši, že jsi viděl mne, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž jsou neviděli a uvěřili. Není div, že jsi v mě uvěřil, očima vida a rukama se dotýkaje.“ Protož praví: „Blahoslavení jsou ti, kteříž jsou nevidouce uvěřili, totižto proroci a jiní spravedliví, jižto jsou prve uvěřili v syna božího, než se jest vtělil, ne- viděvše jeho okem tělesným. A po vstoupení jeho na nebesa množství pohanův a židův uvěřili jsou v něho tělesně, jeho nevidouce. A též i nyní mnozí věří ve jméno jeho, neviděvše jeho. Protož ke všelikému věření 29*
183 že jest Pán z mrtvých vstal a přijavše ducha svatého, již jsou strachu neměli, ani se v roztrhání srdce točili; protož vnitř doma jsou byli, roz- umu a víry následujíce. Příležitá tehdy věc jest učedlníkům Ježíšovým vnitř doma býti a dočekati tu, aby k nim přišel zavřenými dveřmi. Protož ti, jižto v ně jsou v smyslech tělesných a od srdce odcházejí, ti vnitřních a duchovních věcí poznati nemohou, ani jich účastni býti. Protož tito učedlníci Ježíšovi vnitř v pokoji doma pro svědomí jsouce, dočekali jsou Pána, že k nim přišel zavřenými dveřmi a řekl: „Pokoj vám.“ Ale když přijde a hospodáře doma není, není komu říci „pokoj vám.“ Než snad nalezne čeleď peskou v tom domu a pokoje nehodnou, ana myslí o zra- zení Ježíšovu, ne o jeho vzkříšení, ana jej křižuje znovu a nevěří v ni- čemž jemu; toť u těch najde nejspíše, kteří v ně jsou pohostinu se toulajíce. Ale kdož může toho dosáhnouti a naučiti se od pána Ježíše, aby mohl znáti, co jest to vnitřní život duchovní, v němžto člověk roz- umné víry následuje vnitřně, může přijíti k milování božímu, nepouštěje paměti a žádosti ven od sebe, aby se nevylévaly k mnohým věcem a srdce za sebou v lotrovství neuvedly, aby ono, obvyknouc tomu, i chtělo pohostinu jako zběh toliko doma bývati smysly tělesnými jako branami ven se ve všecky cesty stěhovati, všecko spatřiti, ohledati, na vše se uptati, co se kde nového stane, všemu hospodu dáti, co odkud přijde, o všecko tlachati bez potřeby a samému za obyčej pohostinu někde býti; to jest tělesný život. Ale vlásti těmi věcmi a panovati mysli i srdci svému, ostříhaje jeho od takových poběhlostí, jest podle duchu z víry živu býti. Potom dí Tomášovi: „Vnes sem prst svůj a ohledej ruce mé a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj.“ Což Tomášovi tvrdostí scházelo, to pán svou dobrotivosti zdržívá a spomáhaje nevěřícím k věření, všel k nim zavřenými dveřmi, aby jim ukázal netoliko to, že jest z mrtvých vstal právě, ale také že jest vstal v slávě života neporušeného, již po- výšeného nad moc lidskou, vcházeje zavřenými dveřmi, ježto to ne těla smrtelného, ale těla nebeského moc jest. Také pán, povoliv Tomášovi, aby se ran jeho dotýkal, řekl jemu: „Nechtěj býti nevěřící, ale věrný.“ A tím se jemu zbraňuje nevěry a potom každému. Nebo nevěra jest nevědomí a slepota oddalující lidi od Boha i oď všelikého poznání božských věcí a ostavující je v bludích a v rozličných šeredstvích života jich. A kdež jest co zlého na světě, to vše z nevěry pocházejí. Ale bez víry nelze se jest líbiti Bohu, neb víra uvodí poznání Boha a jeho zákona, a z toho potom všech věcí pravých i nepravých poznání. A to uvodí lidi, aby z víry živi jsouce, Bohu se libili a spasení dojíti mohli. Ale Tomáš dotekl se ran Páně a uvěřil v něho, a řekl: „Pán můj a Bůh můj.“ Neb z toho dotýkání moc božská dotkla se jest jeho vnitř a světlo pravého poznání, že dotýkaje se člověčenství, poznal v něm skrytě pravého Boha a človčka. Jakož každý z víry své má to o něm držeti, věřiti a vyznávati. A kdož jej též pánem a Bohem vyznává, k tomuť pří- sluší pravé poddání a poslušenství a poctivosť taková, jako na Boha sluší. Uslyšev vyznání pán Ježíš Tomášovo, řekl jemu: „Tomáši, že jsi viděl mne, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž jsou neviděli a uvěřili. Není div, že jsi v mě uvěřil, očima vida a rukama se dotýkaje.“ Protož praví: „Blahoslavení jsou ti, kteříž jsou nevidouce uvěřili, totižto proroci a jiní spravedliví, jižto jsou prve uvěřili v syna božího, než se jest vtělil, ne- viděvše jeho okem tělesným. A po vstoupení jeho na nebesa množství pohanův a židův uvěřili jsou v něho tělesně, jeho nevidouce. A též i nyní mnozí věří ve jméno jeho, neviděvše jeho. Protož ke všelikému věření 29*
Strana 184
184 spasitelnému již ne dotýkání tělesného, ale slova božího jest nám potřebí, na němž toliko víra má zakládána býti a musí se nyní pilně poptati člověk, co by měl věřiti podle slova božího. Nebo zlí a lživí lidé roz- množili jsou to věření těchto časův, že jim sami dna nevědí. Potom dí čtení: „Mnohé ještě i jiné znamení učinil jest pán Ježíš před obličejem učedlníkův svých, kteráž nejsou popsána v těchto knihách. Ale tato jsou napsána, abyste věřili, že Ježíš Kristus jest syn boží. A abyste věříce, měli život věčný ve jménu jeho.“ Tato řeč čtení svatého oznamuje, že, ač jest po z mrtvích vstání Pán mnohé a znamenité věci činil před učedlníky svými; však svatý Jan nechtěl všech psáti, ale ně- které pro jistotu víry věrných, kteříž povolují pravdě. Ti, ač i málo skutkův Kristových poznají, však může v nich tak plná víra býti o Kristu, jako by jich mnoho poznali. Nebo i jedna pravda pocházející z úst božích může mnohou dostatečnosť světla k věření srdci pravému uvésti. Ale ne- věrným a zatvrzeným ani mnoho, ani málo písma platno jest, neb vším pohrdají a proti všemu se zatvrzují ve své nevěře. Ale tuto svatý Jan ukazuje, proč všecko písmo božské jest; že proto, aby lidé věřili, že Ježíš Kristus jest syn boží a že se jest proto vtělil v životě panny Marie skrze moc ducha svatého, a z ní se narodil, pracoval a trpěl i z mrtvých vstal, aby věřící měli život věčný skrze něho. Nebo všecka písma božská na to táhnou, aby v lidech utvrzen a živ byl Kristus. Nebo není v ni- žádném jiném pod nebem spasení, než toliko v Kristu Ježíši. XXVII. Druhá neděle po velikonoci. Čtení svatého Jana v X. kapitole. Za onoho času řekl Ježíš učedlníkům svým: „Jáť jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce své. Ale nájemník a jenžto není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce a utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. Nájemník pakutíká, nebo nájemník jest a nic mu není do ovec. Já jsem dobrý pastýř a známť ovce své a znajíť mě mé. Jakož mě zná otec, i já znám otce, a duši svou pokládám za své ovce. A jiné ovce mám, kteréž nejsou z tohoto ovčince, a tyť musím přivésti a hlas můj slyšeti budou; a budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Dí tu na počátku čtení pán Ježíš: „Já jsem pastýř dobrý.“ „Dobrý“ dí k utěšení ovcím, aby se více táhli na jeho pastvu. A že není tak dobrý, jako jiní dobří bývají; ale zvláštní dobrotu z sebe dobrý, neb ne- béře své dobroty od jiného, ale jakožto Bůh maje z sebe plnou dobrotu a nemoha ji ničím ztratiti. Jiní pastýři, jsou-li dobří, ti svou dobrotu od tohoto dokonalého pastýře berou, následujíce jeho v skutcích. A někteří nebývají ustaviční v své dobrotě, nebo se časem pohoršují. Ale tento bez pohnutí a bez pro- měny vždy dokonalou dobrotu má a teď nám ji oznamuje, ne aby ji chtěl prodávati chudým, ale darmo dáti. A těch, kteří jsou zhynuli, nechtěl jinak nazvati, jedině ovcemi, nebo jsou podobni ovcem bludným. A podle toho jest jim potřebí pastýře dobrého, aby bludné, rozptýlené, strašlivé,
184 spasitelnému již ne dotýkání tělesného, ale slova božího jest nám potřebí, na němž toliko víra má zakládána býti a musí se nyní pilně poptati člověk, co by měl věřiti podle slova božího. Nebo zlí a lživí lidé roz- množili jsou to věření těchto časův, že jim sami dna nevědí. Potom dí čtení: „Mnohé ještě i jiné znamení učinil jest pán Ježíš před obličejem učedlníkův svých, kteráž nejsou popsána v těchto knihách. Ale tato jsou napsána, abyste věřili, že Ježíš Kristus jest syn boží. A abyste věříce, měli život věčný ve jménu jeho.“ Tato řeč čtení svatého oznamuje, že, ač jest po z mrtvích vstání Pán mnohé a znamenité věci činil před učedlníky svými; však svatý Jan nechtěl všech psáti, ale ně- které pro jistotu víry věrných, kteříž povolují pravdě. Ti, ač i málo skutkův Kristových poznají, však může v nich tak plná víra býti o Kristu, jako by jich mnoho poznali. Nebo i jedna pravda pocházející z úst božích může mnohou dostatečnosť světla k věření srdci pravému uvésti. Ale ne- věrným a zatvrzeným ani mnoho, ani málo písma platno jest, neb vším pohrdají a proti všemu se zatvrzují ve své nevěře. Ale tuto svatý Jan ukazuje, proč všecko písmo božské jest; že proto, aby lidé věřili, že Ježíš Kristus jest syn boží a že se jest proto vtělil v životě panny Marie skrze moc ducha svatého, a z ní se narodil, pracoval a trpěl i z mrtvých vstal, aby věřící měli život věčný skrze něho. Nebo všecka písma božská na to táhnou, aby v lidech utvrzen a živ byl Kristus. Nebo není v ni- žádném jiném pod nebem spasení, než toliko v Kristu Ježíši. XXVII. Druhá neděle po velikonoci. Čtení svatého Jana v X. kapitole. Za onoho času řekl Ježíš učedlníkům svým: „Jáť jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce své. Ale nájemník a jenžto není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce a utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. Nájemník pakutíká, nebo nájemník jest a nic mu není do ovec. Já jsem dobrý pastýř a známť ovce své a znajíť mě mé. Jakož mě zná otec, i já znám otce, a duši svou pokládám za své ovce. A jiné ovce mám, kteréž nejsou z tohoto ovčince, a tyť musím přivésti a hlas můj slyšeti budou; a budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Dí tu na počátku čtení pán Ježíš: „Já jsem pastýř dobrý.“ „Dobrý“ dí k utěšení ovcím, aby se více táhli na jeho pastvu. A že není tak dobrý, jako jiní dobří bývají; ale zvláštní dobrotu z sebe dobrý, neb ne- béře své dobroty od jiného, ale jakožto Bůh maje z sebe plnou dobrotu a nemoha ji ničím ztratiti. Jiní pastýři, jsou-li dobří, ti svou dobrotu od tohoto dokonalého pastýře berou, následujíce jeho v skutcích. A někteří nebývají ustaviční v své dobrotě, nebo se časem pohoršují. Ale tento bez pohnutí a bez pro- měny vždy dokonalou dobrotu má a teď nám ji oznamuje, ne aby ji chtěl prodávati chudým, ale darmo dáti. A těch, kteří jsou zhynuli, nechtěl jinak nazvati, jedině ovcemi, nebo jsou podobni ovcem bludným. A podle toho jest jim potřebí pastýře dobrého, aby bludné, rozptýlené, strašlivé,
Strana 185
185 nad nimiž zlé věci panují, shromáždil a od zlých věcí vysvobodil, jakožto péče pastýřská jest. Protož nejpodobněji takovým svou dobrotu oznamuje pod jménem dobrého pastýře. Kteroužto dobrotu dále oznamuje v tom, že duši svou dává za ovce své, totižto život svůj na smrť, aby jim život navrátil a vyprostil je z těch smrtedlných nepřátel a nájemníkův, jimž jsou upadly v moc ty ovce. A ačkoli mohl by byl i jinou příčinou vysvoboditi z toho zahynutí ty ovce než smrtí svou. Ale neráčil, než tak chtě jim své milování a svou věrnosť ukázati v tom, mra pro ně, aby jim mohl tak mluviti, že většího milování nad to nižádný nemá, než ten, kdo dá život svůj za své přátely. Aby tím zase přitáhl je k svému milování, aby jim netoliko mil byl pro svou věrnosť, ale aby jim vlastní byl a oni jemu též, aby jen duch spolu s nimi byl, jako choť se svou chotí, aby nižádná milosť mezi nimi nebyla najata, koupena, otročí, služebná, k oku na čas, ale vlastní, přirozená, božská a věčná. Protož, poněvadž z převýšené lásky dal jest život za ovce své, které jest dobré, aby je v něm obmeškal a zanedbal učiniti těm ovcím. Ale vždy, poněvadž jich pastýřem jest, pase je, ostříhá, brání a krmí, uzdravuje a vše činí dokonale, což na dobrého pastýře sluší a vždy nad nimi oči má, patře na to, co by nebezpečného a škodného mohlo se k nim přiblížiti, toho nezmešká opatřiti. Protož dí: „Utvrdím nad tebou oči mé.“ A jinde dí: „nezdřímeť se ani usne, když ostříhá Izraele.“ A nic není opatrnosť všech proti němu. Neb dí: „Ne- bude-li Pán ostříhati města, nadarmo bdí, kdož střehou jeho.“ On netoliko ovec svých milých ostříhá, ale nic by nikdy neostalo bez jeho ostříhání. Také obrance jest mocný od násilí a bezpráví ovec svých, aby nižádná moc zemská ani pekelná nemohla jich z rukou jeho vytrhnouti; nebudou se jí báti ty ovce, kteréž věří a všecku svou naději kladou v toho pa- stýře. Dí David: „By povstal proti mně boj, v němť já budu doufati.“ Ještě více ten pastýř pase ty ovce, krmě je a napájeje, aby život pravý měly, pokrm jest jim připravil a nápoj sám svou vlastní podstatou. A tělo své a krev svou za pokrm a za nápoj dal jest jim, aby jeho samého, chleba živého, v tom těle a v té krvi okoušeli a tak duch jeho brali v se a z toho sílu života duchovního. Také tento pastýř zná všecky ne- moci ovec svých a uzdravuje jich rány ze sinalosti ran svých; nebo on raněn jest pro nepravosti naše a my uzdravení jsouc ze sinalosti ran jeho, a on neduhy naše nesl jest a umyl nás v krvi své od všeliké mrzkosti naší. Z těchto řečí jest naučení ovcem jeho, aby, poznajíce dobrotu ne- smírnou toho pastýře a biskupa duší lidských ve všem dostatečného, s věrou a milostí k němu se obrátili a v něm naději plnou o všecko své dobré položili, velmi se jeho drželi, hlasu jeho pilně poslouchali, vědouce, že jeho péče pastýřská jest jich život. A když by poznali ovce Kristovy pravou dobrotu svého pastýře, také budou moci poznati toho, který bude poslán od něho, nebo nižádný nebude věren ovcem Kristovým, jedině ten, kteréhož on pošle. A tenť nebude v ničemž odporem nejvyššímu pastýři, ale věrně je bude pásti těmi pastvami, které jest připravil nejvyšší pastýř svým ovcem. Z toho také budou moci ovce poznati ty, jižto se všetečně pletou v to, činíce se pastýři a nejsouc, ne duše pásti myslíce, ale sami se, ne pomáhati ovcím, ale dráti a loupiti je násilím, ne obživiti, ale zmordovati, ne na cestu je navésti, ale ve tmách bludův je postaviti. Potom dí čtení: „Ale nájemník a jenž není pastýř, jehožto nejsou ovce vlastní, vida vlka přicházejícího, opouští ovce a utíká, a vlk lapá a rozptyluje ovce. Ale nájemník utíká, nebo nájemník jest a nepřísluší
185 nad nimiž zlé věci panují, shromáždil a od zlých věcí vysvobodil, jakožto péče pastýřská jest. Protož nejpodobněji takovým svou dobrotu oznamuje pod jménem dobrého pastýře. Kteroužto dobrotu dále oznamuje v tom, že duši svou dává za ovce své, totižto život svůj na smrť, aby jim život navrátil a vyprostil je z těch smrtedlných nepřátel a nájemníkův, jimž jsou upadly v moc ty ovce. A ačkoli mohl by byl i jinou příčinou vysvoboditi z toho zahynutí ty ovce než smrtí svou. Ale neráčil, než tak chtě jim své milování a svou věrnosť ukázati v tom, mra pro ně, aby jim mohl tak mluviti, že většího milování nad to nižádný nemá, než ten, kdo dá život svůj za své přátely. Aby tím zase přitáhl je k svému milování, aby jim netoliko mil byl pro svou věrnosť, ale aby jim vlastní byl a oni jemu též, aby jen duch spolu s nimi byl, jako choť se svou chotí, aby nižádná milosť mezi nimi nebyla najata, koupena, otročí, služebná, k oku na čas, ale vlastní, přirozená, božská a věčná. Protož, poněvadž z převýšené lásky dal jest život za ovce své, které jest dobré, aby je v něm obmeškal a zanedbal učiniti těm ovcím. Ale vždy, poněvadž jich pastýřem jest, pase je, ostříhá, brání a krmí, uzdravuje a vše činí dokonale, což na dobrého pastýře sluší a vždy nad nimi oči má, patře na to, co by nebezpečného a škodného mohlo se k nim přiblížiti, toho nezmešká opatřiti. Protož dí: „Utvrdím nad tebou oči mé.“ A jinde dí: „nezdřímeť se ani usne, když ostříhá Izraele.“ A nic není opatrnosť všech proti němu. Neb dí: „Ne- bude-li Pán ostříhati města, nadarmo bdí, kdož střehou jeho.“ On netoliko ovec svých milých ostříhá, ale nic by nikdy neostalo bez jeho ostříhání. Také obrance jest mocný od násilí a bezpráví ovec svých, aby nižádná moc zemská ani pekelná nemohla jich z rukou jeho vytrhnouti; nebudou se jí báti ty ovce, kteréž věří a všecku svou naději kladou v toho pa- stýře. Dí David: „By povstal proti mně boj, v němť já budu doufati.“ Ještě více ten pastýř pase ty ovce, krmě je a napájeje, aby život pravý měly, pokrm jest jim připravil a nápoj sám svou vlastní podstatou. A tělo své a krev svou za pokrm a za nápoj dal jest jim, aby jeho samého, chleba živého, v tom těle a v té krvi okoušeli a tak duch jeho brali v se a z toho sílu života duchovního. Také tento pastýř zná všecky ne- moci ovec svých a uzdravuje jich rány ze sinalosti ran svých; nebo on raněn jest pro nepravosti naše a my uzdravení jsouc ze sinalosti ran jeho, a on neduhy naše nesl jest a umyl nás v krvi své od všeliké mrzkosti naší. Z těchto řečí jest naučení ovcem jeho, aby, poznajíce dobrotu ne- smírnou toho pastýře a biskupa duší lidských ve všem dostatečného, s věrou a milostí k němu se obrátili a v něm naději plnou o všecko své dobré položili, velmi se jeho drželi, hlasu jeho pilně poslouchali, vědouce, že jeho péče pastýřská jest jich život. A když by poznali ovce Kristovy pravou dobrotu svého pastýře, také budou moci poznati toho, který bude poslán od něho, nebo nižádný nebude věren ovcem Kristovým, jedině ten, kteréhož on pošle. A tenť nebude v ničemž odporem nejvyššímu pastýři, ale věrně je bude pásti těmi pastvami, které jest připravil nejvyšší pastýř svým ovcem. Z toho také budou moci ovce poznati ty, jižto se všetečně pletou v to, činíce se pastýři a nejsouc, ne duše pásti myslíce, ale sami se, ne pomáhati ovcím, ale dráti a loupiti je násilím, ne obživiti, ale zmordovati, ne na cestu je navésti, ale ve tmách bludův je postaviti. Potom dí čtení: „Ale nájemník a jenž není pastýř, jehožto nejsou ovce vlastní, vida vlka přicházejícího, opouští ovce a utíká, a vlk lapá a rozptyluje ovce. Ale nájemník utíká, nebo nájemník jest a nepřísluší
Strana 186
186 k němu o ovcích.“ V těch slovích čtení ukazuje odpornosť pastýři pra- vému v takových lidech, kteréž tuto pán jménem nájemníka nazývá. Ale již nyní ty odpornosti nemohou vymluveny býti pod jménem nájemníka. Nebo dále a u větší odpornosť sahají ti, kteříž stojí na místech apoštol- ských, nežli by prostě všichni takoví nájemníci byli. Jakož jest papež, kardinálové, biskupové, opatové i jiní preláti velicí, jižto mají panství ve- liká tohoto světa, panoši a jiných čeledí rozličných zástupy nemalé, jako jest obyčej u dvorův královských a knížecích chovajíce, panství světská spravujíce, v rozkošech a pýchách života přebývajíce. Tiť kázati neumějí, ani služebností pastýřských činí. Ale toliko nad věrou panují, zákony jí ukládajíce, což by se jim o ní zdálo, to aby víra byla. Pokud chtí, potud jí moci půjčí a jakýž chtí, taký rozum jí naleznou. Nebo na nich jest zákony lidem ustanovovati, aby podle nich Bohu sloužili a oni jim z moci své odpustky za peníze rozdávali. Ti jsou se u nižádného nenajali, po- něvadž k jich moci každý o všecko musí zříti. Takovým se vlk nenahodí, aby se jeho leknouce, utekli od ovec, nebo císaři, králi sami před nimi padají jako před Bohem; tiť jim vlkem nebudou. Pakli se nahodí který dobrý a chudý kněz, čtení káže, a bude jim vlkem, koho oni kacířem na- zvouce, řkou, že církev svatou zarmucuje a ruší ji; upáliť ho anebo v ža- láři uhnojí. Ti opět, o nichž pán dí: „Kteříž neodcházejí dveřmi v ovčinec ovcí, ale jinudy vstupují, že jsou zloději a lotři, nevchodíce tam pro jiné, jedině proto, aby kradli, mordovali, zatratili.“ Ti nejsou nájemníci, utí- kajíce od ovec před vlkem, poněvadž sami jsou mordéři ovec; a ti jsou zřízeni od oněch prvních na místa pastýřská. A ti také lid sobě podrobivše, skrze moc panují nad ním s ukrutností podle vůle svého panství, mléko dojí, vlnu stříhají, osahše lid a zcenivše jím všecko, co, kdy a zač dají, a sami se pasou v rozkošech a stádo jsou dali v roztrhání všeliké zvěři polní. Jakož o nich Bůh mluví mnoho těch věcí. A toť se nyní nejlépe líbí kněžím, aby, osednouce faru a dům, i měli pokoj tělesný a stůl sytý. A trvajíce mnohé časy s přestupníky rozličnými, vždy jim káží, křtí, oddávají, svá- tostmi posluhují a vždy se hanějí s tím lidem, pravíce, že jest pln hříchův a že pokání nečiní a slovu božímu nevěří a že jest proto pekla hoden; avšak se tu chce knězem býti pro břicho. Tuť nic jiného není, nežli žeť nic není do ovec Kristových těm nájemníkům, ježto sami ne- vědí, co pasou a proč jsou kněžími. A kdož by se uchýlil od jich nepravé služebnosti, ten od nich nazván bude poběhlý kacíř od víry a sektář. Ale o tom, ježto pán mluví o nájemníku: ta věc nalezena může býti jinou zvláštností, protivná Kristu Ježíšovi, pravému pastýři. A že nájemník může býti něco bližší pravdy pod jménem Kristovým. Ale že při tom, což učí pravého, nestojí s tou upřímností, která sluší na věrného a pra- vého pastýře, aby hotov byl v čas potřebný svůj život dáti za ovce a posluhoval jim prostě z milosti, toho do sebe nemají ti najemníci. Ale z příčin některých mohou jim praviti dobré věci pro užitky své v čas pokoje, dokud těžko není a dokud nic pro to trpěti nemají; a když se vlk přiblíží, tehdy utekou a ovce opouští v hrdle vlků. Ale žeť i o těch nemůže řeč jednostejná býti. Nebo může v některých býti jiná přičina, jako zvláště v užitcích, z nichž se najímají u stáda, že ne každý tak bez studu na lidech ulehne. A též jest i o vlku. Ne všickni dočkají vlka, až by přijda, ústa veliká vlčí na ně rozíval. Ale chytří jsou v tom pastýři; prve pohledí na to a poptá se pilně, kde vlka není a kdež se nemůže snadně zle k němu přiblížiti. Protož nejradši hledí do města za příkopy a za zeď vejda, odtud vykoukati na vlky a ovce, jsa bezpečen, pásti a
186 k němu o ovcích.“ V těch slovích čtení ukazuje odpornosť pastýři pra- vému v takových lidech, kteréž tuto pán jménem nájemníka nazývá. Ale již nyní ty odpornosti nemohou vymluveny býti pod jménem nájemníka. Nebo dále a u větší odpornosť sahají ti, kteříž stojí na místech apoštol- ských, nežli by prostě všichni takoví nájemníci byli. Jakož jest papež, kardinálové, biskupové, opatové i jiní preláti velicí, jižto mají panství ve- liká tohoto světa, panoši a jiných čeledí rozličných zástupy nemalé, jako jest obyčej u dvorův královských a knížecích chovajíce, panství světská spravujíce, v rozkošech a pýchách života přebývajíce. Tiť kázati neumějí, ani služebností pastýřských činí. Ale toliko nad věrou panují, zákony jí ukládajíce, což by se jim o ní zdálo, to aby víra byla. Pokud chtí, potud jí moci půjčí a jakýž chtí, taký rozum jí naleznou. Nebo na nich jest zákony lidem ustanovovati, aby podle nich Bohu sloužili a oni jim z moci své odpustky za peníze rozdávali. Ti jsou se u nižádného nenajali, po- něvadž k jich moci každý o všecko musí zříti. Takovým se vlk nenahodí, aby se jeho leknouce, utekli od ovec, nebo císaři, králi sami před nimi padají jako před Bohem; tiť jim vlkem nebudou. Pakli se nahodí který dobrý a chudý kněz, čtení káže, a bude jim vlkem, koho oni kacířem na- zvouce, řkou, že církev svatou zarmucuje a ruší ji; upáliť ho anebo v ža- láři uhnojí. Ti opět, o nichž pán dí: „Kteříž neodcházejí dveřmi v ovčinec ovcí, ale jinudy vstupují, že jsou zloději a lotři, nevchodíce tam pro jiné, jedině proto, aby kradli, mordovali, zatratili.“ Ti nejsou nájemníci, utí- kajíce od ovec před vlkem, poněvadž sami jsou mordéři ovec; a ti jsou zřízeni od oněch prvních na místa pastýřská. A ti také lid sobě podrobivše, skrze moc panují nad ním s ukrutností podle vůle svého panství, mléko dojí, vlnu stříhají, osahše lid a zcenivše jím všecko, co, kdy a zač dají, a sami se pasou v rozkošech a stádo jsou dali v roztrhání všeliké zvěři polní. Jakož o nich Bůh mluví mnoho těch věcí. A toť se nyní nejlépe líbí kněžím, aby, osednouce faru a dům, i měli pokoj tělesný a stůl sytý. A trvajíce mnohé časy s přestupníky rozličnými, vždy jim káží, křtí, oddávají, svá- tostmi posluhují a vždy se hanějí s tím lidem, pravíce, že jest pln hříchův a že pokání nečiní a slovu božímu nevěří a že jest proto pekla hoden; avšak se tu chce knězem býti pro břicho. Tuť nic jiného není, nežli žeť nic není do ovec Kristových těm nájemníkům, ježto sami ne- vědí, co pasou a proč jsou kněžími. A kdož by se uchýlil od jich nepravé služebnosti, ten od nich nazván bude poběhlý kacíř od víry a sektář. Ale o tom, ježto pán mluví o nájemníku: ta věc nalezena může býti jinou zvláštností, protivná Kristu Ježíšovi, pravému pastýři. A že nájemník může býti něco bližší pravdy pod jménem Kristovým. Ale že při tom, což učí pravého, nestojí s tou upřímností, která sluší na věrného a pra- vého pastýře, aby hotov byl v čas potřebný svůj život dáti za ovce a posluhoval jim prostě z milosti, toho do sebe nemají ti najemníci. Ale z příčin některých mohou jim praviti dobré věci pro užitky své v čas pokoje, dokud těžko není a dokud nic pro to trpěti nemají; a když se vlk přiblíží, tehdy utekou a ovce opouští v hrdle vlků. Ale žeť i o těch nemůže řeč jednostejná býti. Nebo může v některých býti jiná přičina, jako zvláště v užitcích, z nichž se najímají u stáda, že ne každý tak bez studu na lidech ulehne. A též jest i o vlku. Ne všickni dočkají vlka, až by přijda, ústa veliká vlčí na ně rozíval. Ale chytří jsou v tom pastýři; prve pohledí na to a poptá se pilně, kde vlka není a kdež se nemůže snadně zle k němu přiblížiti. Protož nejradši hledí do města za příkopy a za zeď vejda, odtud vykoukati na vlky a ovce, jsa bezpečen, pásti a
Strana 187
187 zjednati se u nich z jistých peněz a užitkův, aby mohl stůl tak hojný jako rychář míti a což nejvýše může užitky sobě z lidí přivésti. I může tak dlouho kázati, dokud se ten vlk nenahodí, který by jeho měl ukou- snoutí, ale s těmi může i tu býti, jižto ovce dáví. Nebo ďábla také vlkem vykládají a tenť může všudy množství ovec zdáviti skrze hříchy smrtedlné a blndy. A nájemník povolaje, na toho vlka proto nevelmi dbá, ale okojíť se tu dobrému vínu a starému pivu a tučnémn stolu, a vstaneť tu s vlky i s ovcemi zdávenými na duši, dokud na samého vlk nepřijde. Protož ne před každým vlkem nájemník utíká, nebo s mrtvými ovcemi bydlí od dábla zdávenými, tím zjeven jest nájemník, že k němu nepřísluší ovce. Jakož pán dí atd. Protož nevěra nájemníkova jakož se zná po utečení před vlkem, takéž se zná po díle zlém, neužitečném a nevěrném, že dělá to, čehož nemůže zniknouti a dělá tak jako chtě od toho poběhnouti, leda z rukou bylo. Takéž tuto, kdež není té milosti k dušem, že by pro ně rád umřel, by jim tím mohl prospěti, tehdy vždy nevěrně s nimi na- kládá jako nájemník. Však takový, upleta se v přízeň se světskými lidmi od ďábla umrtvenými, posluhuje jim pro svůj tělesný život, vida zjevně a znaje, že v zatracení plovou; a toť musí veliké zoufalství a nedbání nájem- níkovo býti. Protož z neřádu té nevěry nemůže nižádný rozumný jinak jich souditi, než za zlé a nepravé nájemníky, jižto sebou pomykají často sem i tam, vybírajíce, kde by méně práce bylo a užitkův více a kdež se jim lepší pastva nehodí, utekou od těch prvních pryč a potom nepodbají i nejméné na ten lid. Protož takoví lení a nevěrní nájemníci by svého pásu dali někomu pochovati spíše, by se naň poptali. Ale tuto podavše mnohých slov božích, těla Kristova a tak jeho bolestí, i uchem nehnou, kam se to dělo tělo Kristovo, čertu-li je v hrdlo vrazili čili jím člověka svatého nakrmili; od toho všeho utekli, nic se víc na to neptajíce. Neb ze všech dělníkův, což jest jich pod nebem, není nižádných nedbalejších, aby od svého díla tak hanebně utíkali, jako oni, ježto božské služebnosti v takou potupu uvodí a již obchodí se jimi jako řemeslem mezi ne- přátely boží vejdouce, těm upřímo nic není do ovec Kristových. Tuto také velmi znamenit jest nájemník, když by mnoho pravých věcí kázal a z toho kázání protivenství by se zdvihlo od násilníkův, že by pro ně hleděli knězi k hrdlu, nebo u vězení chtěli by kněze i lidi pro kázání sázeti; a kněz vida to jako vlka, utekl by a lid v tom ostavil, aby jej vězeli atd. a jinak trápili, z města vyháněli; na tom by se také právě to vyplnilo: „Nájemník utíká atd. a vlk lapá a rozptyluje ovce.“ Opět kdyby kdo s učením bludným přišel, maje moc světskou k tomu učení, chtě pravdu rušiti v lidu bludem svým, má kněz státi a brániti ovec; a pakli uteče a ovce v tom nebezpečenství ostaví, nájemník jest. Opět kdež by koli lid žádal kněze, aby od něho slyšel slovo boží a naučen byl pravdě boží a kněz an se drastí, repce a vymlouvá se prací těžkou, předkládá nebezpečenství života, že jsou tam lidé ukrutní a není tam potřebí ani pohodlí, ani kde býti; i předlože sobě to, zdá se mu, že tu veliký lev na cestě stojí s velikými zuby, aby kněze roztrhal; i nepůjde, aby těm chudým a potřebným lidem spomohl a milosrdenství ukázal, za něž Kristus umřel, a tento nesmí pro ně nejmenší práce, ani protivenství strpěti; jistě nájemník jest a nic mu není do ovcí Kristových. Od Boha takoví nájemníci čekají odplaty v soudný den, takovou nevěru ukazovavše Kristu i jeho ovcím. Onť jim z víry nepoděkuje, ale pro ne- věru do pekla je odsoudí a pro jich nepravé spravování. Potom dí čtení: „Já jsem pastýř dobrý a znám ovce mé a znají
187 zjednati se u nich z jistých peněz a užitkův, aby mohl stůl tak hojný jako rychář míti a což nejvýše může užitky sobě z lidí přivésti. I může tak dlouho kázati, dokud se ten vlk nenahodí, který by jeho měl ukou- snoutí, ale s těmi může i tu býti, jižto ovce dáví. Nebo ďábla také vlkem vykládají a tenť může všudy množství ovec zdáviti skrze hříchy smrtedlné a blndy. A nájemník povolaje, na toho vlka proto nevelmi dbá, ale okojíť se tu dobrému vínu a starému pivu a tučnémn stolu, a vstaneť tu s vlky i s ovcemi zdávenými na duši, dokud na samého vlk nepřijde. Protož ne před každým vlkem nájemník utíká, nebo s mrtvými ovcemi bydlí od dábla zdávenými, tím zjeven jest nájemník, že k němu nepřísluší ovce. Jakož pán dí atd. Protož nevěra nájemníkova jakož se zná po utečení před vlkem, takéž se zná po díle zlém, neužitečném a nevěrném, že dělá to, čehož nemůže zniknouti a dělá tak jako chtě od toho poběhnouti, leda z rukou bylo. Takéž tuto, kdež není té milosti k dušem, že by pro ně rád umřel, by jim tím mohl prospěti, tehdy vždy nevěrně s nimi na- kládá jako nájemník. Však takový, upleta se v přízeň se světskými lidmi od ďábla umrtvenými, posluhuje jim pro svůj tělesný život, vida zjevně a znaje, že v zatracení plovou; a toť musí veliké zoufalství a nedbání nájem- níkovo býti. Protož z neřádu té nevěry nemůže nižádný rozumný jinak jich souditi, než za zlé a nepravé nájemníky, jižto sebou pomykají často sem i tam, vybírajíce, kde by méně práce bylo a užitkův více a kdež se jim lepší pastva nehodí, utekou od těch prvních pryč a potom nepodbají i nejméné na ten lid. Protož takoví lení a nevěrní nájemníci by svého pásu dali někomu pochovati spíše, by se naň poptali. Ale tuto podavše mnohých slov božích, těla Kristova a tak jeho bolestí, i uchem nehnou, kam se to dělo tělo Kristovo, čertu-li je v hrdlo vrazili čili jím člověka svatého nakrmili; od toho všeho utekli, nic se víc na to neptajíce. Neb ze všech dělníkův, což jest jich pod nebem, není nižádných nedbalejších, aby od svého díla tak hanebně utíkali, jako oni, ježto božské služebnosti v takou potupu uvodí a již obchodí se jimi jako řemeslem mezi ne- přátely boží vejdouce, těm upřímo nic není do ovec Kristových. Tuto také velmi znamenit jest nájemník, když by mnoho pravých věcí kázal a z toho kázání protivenství by se zdvihlo od násilníkův, že by pro ně hleděli knězi k hrdlu, nebo u vězení chtěli by kněze i lidi pro kázání sázeti; a kněz vida to jako vlka, utekl by a lid v tom ostavil, aby jej vězeli atd. a jinak trápili, z města vyháněli; na tom by se také právě to vyplnilo: „Nájemník utíká atd. a vlk lapá a rozptyluje ovce.“ Opět kdyby kdo s učením bludným přišel, maje moc světskou k tomu učení, chtě pravdu rušiti v lidu bludem svým, má kněz státi a brániti ovec; a pakli uteče a ovce v tom nebezpečenství ostaví, nájemník jest. Opět kdež by koli lid žádal kněze, aby od něho slyšel slovo boží a naučen byl pravdě boží a kněz an se drastí, repce a vymlouvá se prací těžkou, předkládá nebezpečenství života, že jsou tam lidé ukrutní a není tam potřebí ani pohodlí, ani kde býti; i předlože sobě to, zdá se mu, že tu veliký lev na cestě stojí s velikými zuby, aby kněze roztrhal; i nepůjde, aby těm chudým a potřebným lidem spomohl a milosrdenství ukázal, za něž Kristus umřel, a tento nesmí pro ně nejmenší práce, ani protivenství strpěti; jistě nájemník jest a nic mu není do ovcí Kristových. Od Boha takoví nájemníci čekají odplaty v soudný den, takovou nevěru ukazovavše Kristu i jeho ovcím. Onť jim z víry nepoděkuje, ale pro ne- věru do pekla je odsoudí a pro jich nepravé spravování. Potom dí čtení: „Já jsem pastýř dobrý a znám ovce mé a znají
Strana 188
188 mne mé. Jakož mě zná otec, i já znám otce a duši svou kladu za ovce. Tuto pán dobrotu svého pastýřství po druhé opětuje, však tu o jiných dobrotách nedí nic, jedině o této, že duši svou na smrť dává za ovce své. Protož jako víra a milosť páně k ovcím ukazuje se v tom, že jest za ně umřel, takéž nájemníkův lest pokrytá v tom nahá jest, že nic ne- váží ovec těžce dobytých krví Kristovou, pomoci rady a posílení jim ne- dávají v zármutcích, než lstivě jich odbývají chalybaly lecjaks; oni sami leží jako krávy roztylé na místech a dábel jako vlk všudy ovce dáví, maje vůli a svobodu, ano jemu žádný nepřekáží. A že Pán o svých ovcech dí, že je zná Nebo ta věc sluší na do- brého pastýře, aby ovce své znal, jinak by nevěděl, co pase, oč pracuje a co má domů přihnati; jináče zná, nežli nájemníci a mordéři ovce znají, nebo která ovce Kristova poznala by pastýře svého, a potáhla by se na jeho pastvu, tu oni za bludnou mají, ale lid opilý a svého spasení nedbalý, ježto jich lžem a bludům věří, ty oni za ovce své mají a znají je potom, která co desátku má dávati a co s které kdy mohou se- dříti k hodům nebo k posvícení uhoniti atd. Ale tento dobrý pastýř zná své ovce od věčnosti, neb jest je stvořil k obrazu a k podobenství svému, chválou a ctí ozdobil jest je. A dí dále tento pastýř: „A znají mne ovce mé.“ A toť jest ovcem velmi potřebné, po té lásce, kterou jest jim ukázal, práci velikou naloživ na ně a umíraje za ně, že i po hlasu mají znáti pastýře svého. A potom, kterak je na dobrých pastvách pase. Neb jinak brzo může každá zablou- diti, jdoucí po cizích, ježto se lstivě činí pastýři ovec a hlas mají smrtedlný, aby jím umrtvili ovce, života za ovce nedávajíce, ale hojně jej pickujíce z mléka ovec, nekrmíce ovec, ale trávíce ovce jedem svým. Protož ani po nich choditi, ani jim věřiti, ani jich hlasu slyšeti ovce Kristovy mají. Potom dí čtení: „A jiné ovce mám, ježto nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivésti a hlas můj uslyší a budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Ovčinec boží v tu chvíli byl jest lid židovský toliko, ježto znal pána Boha a věřil v něho. Jiné pak ovce, o nichž tuto mluví, ač jsou nebyly z počtu židův, ale však jsou byly také jeho podle vyvolení, totižto lid pohanský, kterýžto Pán, vstav z mrtvých, přivedl jest do ovčince a poslal apoštoly mezi pohany, aby kázali čtení všemu stvoření pod nebem. A kdož ze všech uvěřil čtení a vskutku je zachoval a pokřtil se, ten byl spasen. Protož jest povolal židův i pohanův, aby byli jeden lid, jednu víru maje, jednoho Boha, jednoho pastýře Krista, syna božího, jenž jest smírce a prostředek mezi Bohem a lidmi. Že pak pán nazývá ten lid volený ovcemi, toť není daremné; nebo ovce tělesné mají přirození po- korné, krotké, nemstivé, svorné, bázlivé, poslušné a užitečné na mléce, na mase i na koži. Protož způsob jich přirození jest k příkladu duchovních mravův, aby lidé rozumní, berouce duchovní ty mravy na se, i byli ovce boží duchovní. A podle té povahy, že jest sice pokorná, krotká a nemstivá, sám Pán ráčil se k ní přirovnati. Neb jako ovce na zabití veden jest a neotevřel jest úst svých, když jej těžce stříhli na kříži, oněměl jest. Protož ovce jeho, pomníce na něho, mají se jemu v tom připodobniti, aby pokorně a trpělivě bezpráví snášely, neodplácejíce nižádnému zlým za zlé, nemstíce se, nerepcíce, ani zlořečíce. Také jest sobě Bůh beránky a ovce proto k obětem zvolil, že dělí kopejtka na dvé a že přežívají pokrm a že jsou byla hovádka čistá k obětem. A to jest potřebné, aby lidé pravdu těch znamení měli na sobě. Jako ovce dělí kopyta, tak má býti v těch ovcích Kristových rozumnosť božská tak světlá a zřízená, aby
188 mne mé. Jakož mě zná otec, i já znám otce a duši svou kladu za ovce. Tuto pán dobrotu svého pastýřství po druhé opětuje, však tu o jiných dobrotách nedí nic, jedině o této, že duši svou na smrť dává za ovce své. Protož jako víra a milosť páně k ovcím ukazuje se v tom, že jest za ně umřel, takéž nájemníkův lest pokrytá v tom nahá jest, že nic ne- váží ovec těžce dobytých krví Kristovou, pomoci rady a posílení jim ne- dávají v zármutcích, než lstivě jich odbývají chalybaly lecjaks; oni sami leží jako krávy roztylé na místech a dábel jako vlk všudy ovce dáví, maje vůli a svobodu, ano jemu žádný nepřekáží. A že Pán o svých ovcech dí, že je zná Nebo ta věc sluší na do- brého pastýře, aby ovce své znal, jinak by nevěděl, co pase, oč pracuje a co má domů přihnati; jináče zná, nežli nájemníci a mordéři ovce znají, nebo která ovce Kristova poznala by pastýře svého, a potáhla by se na jeho pastvu, tu oni za bludnou mají, ale lid opilý a svého spasení nedbalý, ježto jich lžem a bludům věří, ty oni za ovce své mají a znají je potom, která co desátku má dávati a co s které kdy mohou se- dříti k hodům nebo k posvícení uhoniti atd. Ale tento dobrý pastýř zná své ovce od věčnosti, neb jest je stvořil k obrazu a k podobenství svému, chválou a ctí ozdobil jest je. A dí dále tento pastýř: „A znají mne ovce mé.“ A toť jest ovcem velmi potřebné, po té lásce, kterou jest jim ukázal, práci velikou naloživ na ně a umíraje za ně, že i po hlasu mají znáti pastýře svého. A potom, kterak je na dobrých pastvách pase. Neb jinak brzo může každá zablou- diti, jdoucí po cizích, ježto se lstivě činí pastýři ovec a hlas mají smrtedlný, aby jím umrtvili ovce, života za ovce nedávajíce, ale hojně jej pickujíce z mléka ovec, nekrmíce ovec, ale trávíce ovce jedem svým. Protož ani po nich choditi, ani jim věřiti, ani jich hlasu slyšeti ovce Kristovy mají. Potom dí čtení: „A jiné ovce mám, ježto nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivésti a hlas můj uslyší a budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Ovčinec boží v tu chvíli byl jest lid židovský toliko, ježto znal pána Boha a věřil v něho. Jiné pak ovce, o nichž tuto mluví, ač jsou nebyly z počtu židův, ale však jsou byly také jeho podle vyvolení, totižto lid pohanský, kterýžto Pán, vstav z mrtvých, přivedl jest do ovčince a poslal apoštoly mezi pohany, aby kázali čtení všemu stvoření pod nebem. A kdož ze všech uvěřil čtení a vskutku je zachoval a pokřtil se, ten byl spasen. Protož jest povolal židův i pohanův, aby byli jeden lid, jednu víru maje, jednoho Boha, jednoho pastýře Krista, syna božího, jenž jest smírce a prostředek mezi Bohem a lidmi. Že pak pán nazývá ten lid volený ovcemi, toť není daremné; nebo ovce tělesné mají přirození po- korné, krotké, nemstivé, svorné, bázlivé, poslušné a užitečné na mléce, na mase i na koži. Protož způsob jich přirození jest k příkladu duchovních mravův, aby lidé rozumní, berouce duchovní ty mravy na se, i byli ovce boží duchovní. A podle té povahy, že jest sice pokorná, krotká a nemstivá, sám Pán ráčil se k ní přirovnati. Neb jako ovce na zabití veden jest a neotevřel jest úst svých, když jej těžce stříhli na kříži, oněměl jest. Protož ovce jeho, pomníce na něho, mají se jemu v tom připodobniti, aby pokorně a trpělivě bezpráví snášely, neodplácejíce nižádnému zlým za zlé, nemstíce se, nerepcíce, ani zlořečíce. Také jest sobě Bůh beránky a ovce proto k obětem zvolil, že dělí kopejtka na dvé a že přežívají pokrm a že jsou byla hovádka čistá k obětem. A to jest potřebné, aby lidé pravdu těch znamení měli na sobě. Jako ovce dělí kopyta, tak má býti v těch ovcích Kristových rozumnosť božská tak světlá a zřízená, aby
Strana 189
189 mezi pravým a nepravým mohli souditi podle slov zákona božího: „Co zákon boží pravým ukazuje, to za pravé míti a co brání, to míti za ne- čisté; a nemůže-li kdo tak děliti nepravých věcí od pravých, tehdy tudiž bude neprávě mysliti i činiti a držeti a bude i sám nepravý a nebude moci býti ovcí Kristovou“. Také ovce přežívají pokrm. Též také musí býti ovce Kristovy, aby víru přežívaly, rozumně ji v sobě držíce podle zkušení a pravého uptání na to, co jest víra a kterak v ní má rozumíno býti, aby při tom nebyl člověk jako svině neb vlk, ježto pokrm hltají, nepřeží- vajíce. Protož věřiti, že Bůh jest a neměti rozum o něm a nepřežívati v mysli jeho velikosti a jeho dobroty, jest oblo hltati. Též tělo Kristovo a jeho krev tak tělesně a posvátně přijíti bez pravého duchovního pama- tování, nepozná se moc ani chuť toho pokrmu. Nebo pokrmové duchovní tehdáž užiteční bývají a chuť dávají, neb v nich Boha okoušejí a sílu z nich v tom přežívání berou. A kdož ty věci pouští od sebe z mysli, tehdy hyne u vnitřním člověku a béře v se nemoc duchovní. Toto jest také znamenité, když tu dí Pán o svých ovcech: „A hlas můj uslyší.“ Ze všech věcí, kteréž mu na těch ovcích libé býti mají, to nejpilnější praví, že jeho hlas mají slyšeti a jeho následovati, a na to jsou všecka písma, oznamujíce vůli jeho a táhnouce člověka k tomu, aby se vůli jeho poddal. Nebo jinak nižádný nemůže býti ovcí jeho, jedině tak, aby, znaje vůli jeho v jeho slovích, i činil jí skutkem. A nižádný vůle jeho činiti nemůže, leč odstoupí od své vůle a činiti ji přestane. Protož apoštol dí, že každý, kdož odchází a nezůstává v naučení Kristovu, Boha nezná. A v těch slovích úplně dělí a zamítá od Boha každého, kdož neostává skutečně v naučení Kristovu. Nebo ten neslyší hlasu pastýřova a není, aniž může býti ovce jeho. Nebo když neslyší hlasu jeho, nemůže vůle jeho poznati, ani ji činiti a nečině jí, nemůže býti účasten jeho. Protož z potřeby musí každý hlas jeho slyšeti, nechce-li od něho odloučen býti a do pekla jíti. „Ale jiní pastýři sami jsou se pásli a stáda mého jsou nepásli, dí Pán. „Protož ty, pastýři dobrý, rozpomeň se sám na své stádo a učiň, jako jsi řekl, aby takoví falešní nebyli pastýři. Ukrať ramene jich, ať uschnou uschnutím, ať již více stáda nebudou jim v loupež a v rozkoši jich mnohého hodování. I konaje tuto řeč Pán dí: „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Z obojího lidu, z židovského i z pohanského učinil jest lid věřící v se, a proto jest umřel za lid, aby syny boží shromáždil v jedno, kteříž jsou byli rozptýleni po zemích, po národech a po jazycích. Ač jest ne v jedno místo shromáždil takové, ale v jednu víru, naději a lásku, aby všichni v jednoho Boha věřili a jej spolu ctili, jeden křest, jeden pokrm a nápoj duchovní aby spolu měli, jednoho smírce pastýře a prostředníka Ježíše Krista, syna božího. A za tu jednotu Pán chtě na smrť jíti, modlil se jest Bohu v otci, aby všichni jedno byli a aby v té jednotě byli do- konalí. XXVIII. Neděle třetí po velikonoci. Čtení svatého Jana v XVI. kapitole. V ten čas řekl Ježíš učedlníkům svým: „Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne; neboť 30
189 mezi pravým a nepravým mohli souditi podle slov zákona božího: „Co zákon boží pravým ukazuje, to za pravé míti a co brání, to míti za ne- čisté; a nemůže-li kdo tak děliti nepravých věcí od pravých, tehdy tudiž bude neprávě mysliti i činiti a držeti a bude i sám nepravý a nebude moci býti ovcí Kristovou“. Také ovce přežívají pokrm. Též také musí býti ovce Kristovy, aby víru přežívaly, rozumně ji v sobě držíce podle zkušení a pravého uptání na to, co jest víra a kterak v ní má rozumíno býti, aby při tom nebyl člověk jako svině neb vlk, ježto pokrm hltají, nepřeží- vajíce. Protož věřiti, že Bůh jest a neměti rozum o něm a nepřežívati v mysli jeho velikosti a jeho dobroty, jest oblo hltati. Též tělo Kristovo a jeho krev tak tělesně a posvátně přijíti bez pravého duchovního pama- tování, nepozná se moc ani chuť toho pokrmu. Nebo pokrmové duchovní tehdáž užiteční bývají a chuť dávají, neb v nich Boha okoušejí a sílu z nich v tom přežívání berou. A kdož ty věci pouští od sebe z mysli, tehdy hyne u vnitřním člověku a béře v se nemoc duchovní. Toto jest také znamenité, když tu dí Pán o svých ovcech: „A hlas můj uslyší.“ Ze všech věcí, kteréž mu na těch ovcích libé býti mají, to nejpilnější praví, že jeho hlas mají slyšeti a jeho následovati, a na to jsou všecka písma, oznamujíce vůli jeho a táhnouce člověka k tomu, aby se vůli jeho poddal. Nebo jinak nižádný nemůže býti ovcí jeho, jedině tak, aby, znaje vůli jeho v jeho slovích, i činil jí skutkem. A nižádný vůle jeho činiti nemůže, leč odstoupí od své vůle a činiti ji přestane. Protož apoštol dí, že každý, kdož odchází a nezůstává v naučení Kristovu, Boha nezná. A v těch slovích úplně dělí a zamítá od Boha každého, kdož neostává skutečně v naučení Kristovu. Nebo ten neslyší hlasu pastýřova a není, aniž může býti ovce jeho. Nebo když neslyší hlasu jeho, nemůže vůle jeho poznati, ani ji činiti a nečině jí, nemůže býti účasten jeho. Protož z potřeby musí každý hlas jeho slyšeti, nechce-li od něho odloučen býti a do pekla jíti. „Ale jiní pastýři sami jsou se pásli a stáda mého jsou nepásli, dí Pán. „Protož ty, pastýři dobrý, rozpomeň se sám na své stádo a učiň, jako jsi řekl, aby takoví falešní nebyli pastýři. Ukrať ramene jich, ať uschnou uschnutím, ať již více stáda nebudou jim v loupež a v rozkoši jich mnohého hodování. I konaje tuto řeč Pán dí: „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Z obojího lidu, z židovského i z pohanského učinil jest lid věřící v se, a proto jest umřel za lid, aby syny boží shromáždil v jedno, kteříž jsou byli rozptýleni po zemích, po národech a po jazycích. Ač jest ne v jedno místo shromáždil takové, ale v jednu víru, naději a lásku, aby všichni v jednoho Boha věřili a jej spolu ctili, jeden křest, jeden pokrm a nápoj duchovní aby spolu měli, jednoho smírce pastýře a prostředníka Ježíše Krista, syna božího. A za tu jednotu Pán chtě na smrť jíti, modlil se jest Bohu v otci, aby všichni jedno byli a aby v té jednotě byli do- konalí. XXVIII. Neděle třetí po velikonoci. Čtení svatého Jana v XVI. kapitole. V ten čas řekl Ježíš učedlníkům svým: „Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne; neboť 30
Strana 190
190 jdu k otci.“ Tehdy řekli učedlníci jeho vespolek: „Co jest to, že dí nám: Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne a že jdu k otci.“ Protož řekli jsou: „Co jest to, ženám dí maličko; nevíme, co praví?“ I poznal jest Ježíš, že jsou ho chtěli otázati i řekl: „O tom-li tážete mezi sebou, že jsem řekl: Maličko a neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne. Jistě, jistě pravím vám, že kvíleti a plakati budete vy, ale svět se bude radovati a vy se budete rmoutiti; ale zá- rmutek váš obrátí se v radosť. Žena když rodí, zá- rmutek má, neb jest přišla hodina její; ale když po- rodí dítě, již nepamatuje na bolesť pro radosť; neb se jest narodil člověk na svět. Protož i vy nyní zá- rmutek máte; ale opět uzřím vás a radovati se bude srdce vaše a radosti vaši žádný neodejme od vás. Toto čtení mluví o posledním času Pána Ježíše, v němž jest se k smrti připravil. Protož tu jest mluvil učedlníkům, chtě od nich skrze smrť odjíti, některé věci k utěšení a některé k zármutku, aby jim zá- rmutek v náhle přicházející oznámil a potom spěšné utěšení, aby dlouhým smutkem nezahynuli, když by brzo po něm utěšení nečekali. Protož dí jim: „Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne.“ A v tom míní rozuměti čásek krátký, dokudž jsou jeho viděli až do jetí, nebo do pohřbu. A že dí opět: „Maličko a uzříte mne“ To jest od pohřbu až do z mrtvých vstání; třetí den jsou jej viděli. A tomu času krátkému tuto dí: „A opět maličko a uzříte mne, když vstanu z mrtvých.“ Ale že nám ty věci nemohou se přihoditi, bychom jeho okem tělesným viděli někdy za malý čas a opět jeho ztratili, protož k duchovnímu rozumu můžeme ta slova čtení bráti: „Maličko a neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne.“ A to ještě řka, že nemohou ta slova duchovně užitečná býti tomu, kdož jim ne rozuměti a užívati jich chce. Nebo duchovní věci krátké jsou mnohým málo, co s nimi mají činiti. Neb mysl jich zavřená v temnostech a obvyklá pěstovati se se zemskými věcmi mine se lehce s duchovními, že ani jim porozumí, ani jich kdy okusí, protož může o nich poslyšeti jako o daleké básni. Ale že v těch slovích Pán protivné a hořké ukazuje v tom, kdež dí: „Maličko,“ že se oddálí od přítomnosti pochotné duši a nebývá vidín. Ale ježto dí: „Opět maličko a uzříte mne.“ To jest chutné slyšeti, že po času malého vzdálení brzo má vidín býti od toho, kdo jej rád vidí. Protož neustavičnosť proměnnou v tom ukazuje, že málo nevidí a málo času a místa má, aby viděl Pána svého ten, kdož jeho miluje a žádá, aby vždy mohl jeho viděti u vnitřním světle a v odpočinutí ducha svého. Ale řídké jsou ty věci a vzdalují se často i od těch, ježto jich okoušejí a více je drží chudoba, tma a opuštění od přítomného vidění a utěšení Pána milého jich; málo se jim a řídko projasní jako mezi veli- kými temnostmi a bouřemi, v hořkosti pokušení mnohých postaveni jsouc, jako opuštěni někdy a zapomenuti od přítomného vidění Pána svého. Jakož Job svatý, muž vážen, stav hořký zdejšího příbytku, zaneprázdněný zlými věcmi, dí o sobě: „Já měl jsem neužitečné měsíce a noci pracovité jsem sobě počítal; toť usnu-li, dím: Kdy vstanu, a opět budu čekati, skoro-li bude večer a tak budu naplněn bolestí až do soumraku.“ Protož v tom písmě oznamuje se neustavičnosť tesklivá v bídných věcech, ježto my lidé mohli bychom je vždy číti, když by v nás život vnitřní duchovní byl, v jakých jsme proměnách a čekání zlých věcí jedněch po druhých,
190 jdu k otci.“ Tehdy řekli učedlníci jeho vespolek: „Co jest to, že dí nám: Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne a že jdu k otci.“ Protož řekli jsou: „Co jest to, ženám dí maličko; nevíme, co praví?“ I poznal jest Ježíš, že jsou ho chtěli otázati i řekl: „O tom-li tážete mezi sebou, že jsem řekl: Maličko a neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne. Jistě, jistě pravím vám, že kvíleti a plakati budete vy, ale svět se bude radovati a vy se budete rmoutiti; ale zá- rmutek váš obrátí se v radosť. Žena když rodí, zá- rmutek má, neb jest přišla hodina její; ale když po- rodí dítě, již nepamatuje na bolesť pro radosť; neb se jest narodil člověk na svět. Protož i vy nyní zá- rmutek máte; ale opět uzřím vás a radovati se bude srdce vaše a radosti vaši žádný neodejme od vás. Toto čtení mluví o posledním času Pána Ježíše, v němž jest se k smrti připravil. Protož tu jest mluvil učedlníkům, chtě od nich skrze smrť odjíti, některé věci k utěšení a některé k zármutku, aby jim zá- rmutek v náhle přicházející oznámil a potom spěšné utěšení, aby dlouhým smutkem nezahynuli, když by brzo po něm utěšení nečekali. Protož dí jim: „Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne.“ A v tom míní rozuměti čásek krátký, dokudž jsou jeho viděli až do jetí, nebo do pohřbu. A že dí opět: „Maličko a uzříte mne“ To jest od pohřbu až do z mrtvých vstání; třetí den jsou jej viděli. A tomu času krátkému tuto dí: „A opět maličko a uzříte mne, když vstanu z mrtvých.“ Ale že nám ty věci nemohou se přihoditi, bychom jeho okem tělesným viděli někdy za malý čas a opět jeho ztratili, protož k duchovnímu rozumu můžeme ta slova čtení bráti: „Maličko a neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne.“ A to ještě řka, že nemohou ta slova duchovně užitečná býti tomu, kdož jim ne rozuměti a užívati jich chce. Nebo duchovní věci krátké jsou mnohým málo, co s nimi mají činiti. Neb mysl jich zavřená v temnostech a obvyklá pěstovati se se zemskými věcmi mine se lehce s duchovními, že ani jim porozumí, ani jich kdy okusí, protož může o nich poslyšeti jako o daleké básni. Ale že v těch slovích Pán protivné a hořké ukazuje v tom, kdež dí: „Maličko,“ že se oddálí od přítomnosti pochotné duši a nebývá vidín. Ale ježto dí: „Opět maličko a uzříte mne.“ To jest chutné slyšeti, že po času malého vzdálení brzo má vidín býti od toho, kdo jej rád vidí. Protož neustavičnosť proměnnou v tom ukazuje, že málo nevidí a málo času a místa má, aby viděl Pána svého ten, kdož jeho miluje a žádá, aby vždy mohl jeho viděti u vnitřním světle a v odpočinutí ducha svého. Ale řídké jsou ty věci a vzdalují se často i od těch, ježto jich okoušejí a více je drží chudoba, tma a opuštění od přítomného vidění a utěšení Pána milého jich; málo se jim a řídko projasní jako mezi veli- kými temnostmi a bouřemi, v hořkosti pokušení mnohých postaveni jsouc, jako opuštěni někdy a zapomenuti od přítomného vidění Pána svého. Jakož Job svatý, muž vážen, stav hořký zdejšího příbytku, zaneprázdněný zlými věcmi, dí o sobě: „Já měl jsem neužitečné měsíce a noci pracovité jsem sobě počítal; toť usnu-li, dím: Kdy vstanu, a opět budu čekati, skoro-li bude večer a tak budu naplněn bolestí až do soumraku.“ Protož v tom písmě oznamuje se neustavičnosť tesklivá v bídných věcech, ježto my lidé mohli bychom je vždy číti, když by v nás život vnitřní duchovní byl, v jakých jsme proměnách a čekání zlých věcí jedněch po druhých,
Strana 191
191 že než jednu pozřem, už na jinou hledíme, myslíce ji poznati. Protož dí: „Měl jsem pracovité noci.“ Poněvadž on, ježto jest světlo očí vnitřních, odchyluje se, aby vidín nemohl býti, i musí noci temností mnohých a nevědomí nás zastihnouti, rodíce úsilí a bolesti. Nebo noc temná nemůže jiného přinésti, jedině práci robotnou pro neznámosť cesty pravé a pro osidla, v něž se člověk plete a uráží o ně po tmě. Co těžkého v času pokušení a zármutkův, jedině tmy vnitřní jako v noci, aby se všeliké břímě obtížilo a robotné učinilo, proto že pravá rozumnosť při nich po- hyne. Protož, když zlé věci a nešťastné rozmnoží se a přistihnou člověka pro zbavení utěšení a světla jeho přítomného, může býti řečeno: „Maličko a neuzříte mne.“ Nebo tehdy zajde vidění pokoje a světlo rozumnosti pohyne a on se učiní, jako by skryl tvář svou od člověka a zašel pryč od něho. A po těch tmách dí druhé: „A opět maličko a uzříte mne.“ Protož zlé málo potrvalo, v němž jest zbavení vidění a utěšení přítomného Pána, milostivého a potom málo a bývá vidín. Protož krátké, neustavičné a nedokonalé věci praví se v těch slovích, kteréž s námi zde v tomto stavu trvají. Ač by žádosť milujících Boha vždy ráda tím dobrým zane- prázdněna byla, aby vždy toho, jehož miluje, viděla a přítomně měla. Nebo to jest duši milující Boha prostě dobré, nebo jeho viděti a pří- tomného míti jest radosť srdci a odpočinutí mysli po oněch nocech pra- covitých. Protož té ustálé duši po práci nižádné utěšení na světě k tomu podobné nemůže z ničehož přijíti jako z vidění toho, jehož miluje. Nebo on netoliko utěšení, ale dokonání a upokojení žádostí lidských jest. Ale s ukrácením tuto mluví v něm, řka: „Málo a uzříte mne a opět málo a neuzříte mne.“ Nebo ještě duše lidské v sobě jsou nedokonalé a ne- způsobné k tomu, aby božských utěšení mnoho neb ustavičně požívali, přebývajíce v hovadství tohoto života, ježto mnoho sobě mají zlých mi- lostí tělesných, pečlivostí, roztrhání, zaneprázdnění, nerozumností. Protož málo a řídko mohou pochopni býti božských přítomností s utěšením a s okušením jeho, čímž by jich uměli vděčni býti, kdyby jim vždy pří- tomny byly. Protož málo a řídko toliko k potřebnému posilnění, aby tak opuštěná duše v chudobě zemdlející nezhynula na cestě, ustanoucí bez- právím tohoto života. Protož Pán jim pokrm a nápoj připravil zde na cestě k posílení, aby tu dlouhou cestu mohli konati užívajíce toho chleba živého, jenž jest s nebe sestoupil v tom pokrmu a nápoji a tak jeho u víře myslí svou viděli a okoušeli a tam pospíchali za tím do oné slí- bené země mlékem a strdím tekoucí a jej okem k oku mohli tam viděti; a s nímž zde řídko bývají, tam věčně jemu přítomni byli. Takéž může duše žádostivá a rozumná vídati Pána svého v každém dobrodiní, kteréž od něho béře, každý dar i všecko dobré pochází s hůry od otce světlosti k službě a k utěšení těch, ježto umějí jemu z toho děkovati a podívati se v tom ve všem jeho mnohým milostem a jeho věčnému obmýšlení, ježto jest tak vším dobrým ohradil člověka pečlivě, jako otec syna odívaje, bráně, a v tom může viděti přízeň jeho ustavičnou. Ač nemůž vždy viděti dokonale a ustavičně, jakož žádá, ale tuto počíná míti stránky toho, což potom dokonale žádá míti. Tyto věci povědíny jsou k tomu, aby v nich povážili lidé slov Páně, ježto dí: „Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne.“ A tomu se hodí, kdož jich může dosíci, více nebo méně. Potom dí čtení: „Tehdy řekli jsou učedlníci jeho mezi sebou: »Co jest to, že nám dí ,maličko“; nevíme, co mluví?““ V těch slovích čtení oznamuje nerozumnosť učedlníkův k těm slovům. Protož jsou o to mlu- 80*
191 že než jednu pozřem, už na jinou hledíme, myslíce ji poznati. Protož dí: „Měl jsem pracovité noci.“ Poněvadž on, ježto jest světlo očí vnitřních, odchyluje se, aby vidín nemohl býti, i musí noci temností mnohých a nevědomí nás zastihnouti, rodíce úsilí a bolesti. Nebo noc temná nemůže jiného přinésti, jedině práci robotnou pro neznámosť cesty pravé a pro osidla, v něž se člověk plete a uráží o ně po tmě. Co těžkého v času pokušení a zármutkův, jedině tmy vnitřní jako v noci, aby se všeliké břímě obtížilo a robotné učinilo, proto že pravá rozumnosť při nich po- hyne. Protož, když zlé věci a nešťastné rozmnoží se a přistihnou člověka pro zbavení utěšení a světla jeho přítomného, může býti řečeno: „Maličko a neuzříte mne.“ Nebo tehdy zajde vidění pokoje a světlo rozumnosti pohyne a on se učiní, jako by skryl tvář svou od člověka a zašel pryč od něho. A po těch tmách dí druhé: „A opět maličko a uzříte mne.“ Protož zlé málo potrvalo, v němž jest zbavení vidění a utěšení přítomného Pána, milostivého a potom málo a bývá vidín. Protož krátké, neustavičné a nedokonalé věci praví se v těch slovích, kteréž s námi zde v tomto stavu trvají. Ač by žádosť milujících Boha vždy ráda tím dobrým zane- prázdněna byla, aby vždy toho, jehož miluje, viděla a přítomně měla. Nebo to jest duši milující Boha prostě dobré, nebo jeho viděti a pří- tomného míti jest radosť srdci a odpočinutí mysli po oněch nocech pra- covitých. Protož té ustálé duši po práci nižádné utěšení na světě k tomu podobné nemůže z ničehož přijíti jako z vidění toho, jehož miluje. Nebo on netoliko utěšení, ale dokonání a upokojení žádostí lidských jest. Ale s ukrácením tuto mluví v něm, řka: „Málo a uzříte mne a opět málo a neuzříte mne.“ Nebo ještě duše lidské v sobě jsou nedokonalé a ne- způsobné k tomu, aby božských utěšení mnoho neb ustavičně požívali, přebývajíce v hovadství tohoto života, ježto mnoho sobě mají zlých mi- lostí tělesných, pečlivostí, roztrhání, zaneprázdnění, nerozumností. Protož málo a řídko mohou pochopni býti božských přítomností s utěšením a s okušením jeho, čímž by jich uměli vděčni býti, kdyby jim vždy pří- tomny byly. Protož málo a řídko toliko k potřebnému posilnění, aby tak opuštěná duše v chudobě zemdlející nezhynula na cestě, ustanoucí bez- právím tohoto života. Protož Pán jim pokrm a nápoj připravil zde na cestě k posílení, aby tu dlouhou cestu mohli konati užívajíce toho chleba živého, jenž jest s nebe sestoupil v tom pokrmu a nápoji a tak jeho u víře myslí svou viděli a okoušeli a tam pospíchali za tím do oné slí- bené země mlékem a strdím tekoucí a jej okem k oku mohli tam viděti; a s nímž zde řídko bývají, tam věčně jemu přítomni byli. Takéž může duše žádostivá a rozumná vídati Pána svého v každém dobrodiní, kteréž od něho béře, každý dar i všecko dobré pochází s hůry od otce světlosti k službě a k utěšení těch, ježto umějí jemu z toho děkovati a podívati se v tom ve všem jeho mnohým milostem a jeho věčnému obmýšlení, ježto jest tak vším dobrým ohradil člověka pečlivě, jako otec syna odívaje, bráně, a v tom může viděti přízeň jeho ustavičnou. Ač nemůž vždy viděti dokonale a ustavičně, jakož žádá, ale tuto počíná míti stránky toho, což potom dokonale žádá míti. Tyto věci povědíny jsou k tomu, aby v nich povážili lidé slov Páně, ježto dí: „Maličko a již neuzříte mne a opět maličko a uzříte mne.“ A tomu se hodí, kdož jich může dosíci, více nebo méně. Potom dí čtení: „Tehdy řekli jsou učedlníci jeho mezi sebou: »Co jest to, že nám dí ,maličko“; nevíme, co mluví?““ V těch slovích čtení oznamuje nerozumnosť učedlníkův k těm slovům. Protož jsou o to mlu- 80*
Strana 192
192 vili mezi sebou, což by ta řeč mínila. Protož mnohem více vzdaluje se od nás rozum v tom, kterak má vidín býti nebo nevidín podle běhu du- chovního, ježto jest věc vzdálená od tělesného člověka. Kdy on zví, která jemu toho škodna bude, že jeho neuzří pro svou vinu, někdo ani zde duchovně, ani potom věčně přítomně, nic tomu nerozumí mnohý člověk; ani potom zpláče. Protož ani se a kdy radovati může z vidění jeho, ani toho umí znáti, čím by toho zasloužil, aby jeho nyní viděl věrou a potom okem k oku. Protož jedva ten, ježto pravé oko má, to jest světlo vnitř a ježto snažně s žádostí hledá, může nalézti to, která jest škoda nevi- děti jeho nyní skrze víru u vnitřním člověku a skrze okušení. A tenť i to zná, proč nemůže vidín býti, čím se to ztracuje a která chudoba ostává a rána, po níž vidín nebývá. I to vážnosti jest hodné, že ti, ježto jsou byli jeho čelední a ježto proň opustili všechen svět a celým srdcem k němu přistoupili a byli pilni, učili se od něho, řekli jsou: „Nevíme, co mluví?“ Což tedy div jest do jeho nepřátel, že tak řeknou řečem jeho: „Nevíme, co mluví?“ Co i o těch, ježto jsou ustavili srdce své proti jeho řečem, všechen smysl i všecky skutky své, ti ovšem řečem jeho mohou říkati: „Nevíme, co mluví, blázní, ďábelství majíce jeho posloucháme. Velí nám chudý život vésti, pokorně bydliti, veselí opustiti, jedno by se nám kázal zvěsiti, tak nás za živa sužuje svými řečmi, že by nám život na světě žáden nebyl, všecko tupí a odjímá od nás, což jest lidem ke cti, k utěšení a k svobodě. Obchody nepravé trpí, čím bychom se živili, brániti ani mstíti se nedá, však by nás, kdož by chtěl, zbil.“ Protož takoví, netoliko aby řekli: „nevíme, co mluví,“ ale nadali by jemu i ďábelníkův a kamení by naň zchápali jako oni židé. A to pochodí lidem z toho, že jeho řečem nerozumějí a sami se ustavili příliš a zatvrdili proti Bohu a řečem jeho s některakou ctí křivou tohoto světa, jako opatrní a moudří; a zdá se jim, že jsou dobří křesťané. A netoliko na tu škodu již pověděnou, kteráž přichází pro nerozumnosť, patřiti máme, kteráž tak v obec běží v lidu poběhlém a ne- moudrém, že se tak rozličně řečem Kristovým rouhají proto, neb nevědí, co ty řeči mluví a co dobrého v lidech věrných dělají a dělati mohou a těch, kdož jim místo v sobě dají. Ale tuto potupnější a těžší škodu vážiti máme, že ti, ježto by měli svědectví vydati jiným o řečech Kristových a učiti tomu pilně jiné, aby rozuměli, co mluví pán Ježíš a v čem a co žádá svým mluvením od lidí. A že takoví, stojíce na místech apoštolských, jsouce velicí kněži a mistři mnohého umění, Krista nevyznávají, neb čtení a jiným písmům neroz- umějí, aniž by o něm kázali, by cizích rozumů v tom nepožívali. A jim se zdá, že jsou oni bohatí a hojní ve všelikém smysle víry skrze doktory. A již se nepokoušej sprostý kněz a dobrý člověk čtení před nimi podle smyslu Kristova mluviti, neb jest to potupné u nich a s hanbou jako blud- ostává. Potom dí čtení: „I poznal jest Ježíš, že jsou chtěli jeho tázati; i řekl jim: »O tom tážete mezi sebou, že jsem řekl: Maličko a již ne- uzříte mne a opět maličko a uzříte mne? Jistě, jistě pravím vám, že plakati a kvíleti budete vy, ale svět se bude radovati; ale zármutek váš obrátí se v radosť.““ Jich otázku pán předešel odpovědí, aby poznali, že jako Bůh zná tajnosti lidské a odpovídá jim prve, nežli se o ně táží. Aby i to vážili více, čemuž nerozumějíce, řekli jsou: „Nevíme, co mluví?“ Poněvadž Bohem jest, pravěť mluví. Ale že naše hlouposť nepostihá jeho pravého mluvení, i zdá se nám jako nevědomé a cizí. Ale tuto jest po-
192 vili mezi sebou, což by ta řeč mínila. Protož mnohem více vzdaluje se od nás rozum v tom, kterak má vidín býti nebo nevidín podle běhu du- chovního, ježto jest věc vzdálená od tělesného člověka. Kdy on zví, která jemu toho škodna bude, že jeho neuzří pro svou vinu, někdo ani zde duchovně, ani potom věčně přítomně, nic tomu nerozumí mnohý člověk; ani potom zpláče. Protož ani se a kdy radovati může z vidění jeho, ani toho umí znáti, čím by toho zasloužil, aby jeho nyní viděl věrou a potom okem k oku. Protož jedva ten, ježto pravé oko má, to jest světlo vnitř a ježto snažně s žádostí hledá, může nalézti to, která jest škoda nevi- děti jeho nyní skrze víru u vnitřním člověku a skrze okušení. A tenť i to zná, proč nemůže vidín býti, čím se to ztracuje a která chudoba ostává a rána, po níž vidín nebývá. I to vážnosti jest hodné, že ti, ježto jsou byli jeho čelední a ježto proň opustili všechen svět a celým srdcem k němu přistoupili a byli pilni, učili se od něho, řekli jsou: „Nevíme, co mluví?“ Což tedy div jest do jeho nepřátel, že tak řeknou řečem jeho: „Nevíme, co mluví?“ Co i o těch, ježto jsou ustavili srdce své proti jeho řečem, všechen smysl i všecky skutky své, ti ovšem řečem jeho mohou říkati: „Nevíme, co mluví, blázní, ďábelství majíce jeho posloucháme. Velí nám chudý život vésti, pokorně bydliti, veselí opustiti, jedno by se nám kázal zvěsiti, tak nás za živa sužuje svými řečmi, že by nám život na světě žáden nebyl, všecko tupí a odjímá od nás, což jest lidem ke cti, k utěšení a k svobodě. Obchody nepravé trpí, čím bychom se živili, brániti ani mstíti se nedá, však by nás, kdož by chtěl, zbil.“ Protož takoví, netoliko aby řekli: „nevíme, co mluví,“ ale nadali by jemu i ďábelníkův a kamení by naň zchápali jako oni židé. A to pochodí lidem z toho, že jeho řečem nerozumějí a sami se ustavili příliš a zatvrdili proti Bohu a řečem jeho s některakou ctí křivou tohoto světa, jako opatrní a moudří; a zdá se jim, že jsou dobří křesťané. A netoliko na tu škodu již pověděnou, kteráž přichází pro nerozumnosť, patřiti máme, kteráž tak v obec běží v lidu poběhlém a ne- moudrém, že se tak rozličně řečem Kristovým rouhají proto, neb nevědí, co ty řeči mluví a co dobrého v lidech věrných dělají a dělati mohou a těch, kdož jim místo v sobě dají. Ale tuto potupnější a těžší škodu vážiti máme, že ti, ježto by měli svědectví vydati jiným o řečech Kristových a učiti tomu pilně jiné, aby rozuměli, co mluví pán Ježíš a v čem a co žádá svým mluvením od lidí. A že takoví, stojíce na místech apoštolských, jsouce velicí kněži a mistři mnohého umění, Krista nevyznávají, neb čtení a jiným písmům neroz- umějí, aniž by o něm kázali, by cizích rozumů v tom nepožívali. A jim se zdá, že jsou oni bohatí a hojní ve všelikém smysle víry skrze doktory. A již se nepokoušej sprostý kněz a dobrý člověk čtení před nimi podle smyslu Kristova mluviti, neb jest to potupné u nich a s hanbou jako blud- ostává. Potom dí čtení: „I poznal jest Ježíš, že jsou chtěli jeho tázati; i řekl jim: »O tom tážete mezi sebou, že jsem řekl: Maličko a již ne- uzříte mne a opět maličko a uzříte mne? Jistě, jistě pravím vám, že plakati a kvíleti budete vy, ale svět se bude radovati; ale zármutek váš obrátí se v radosť.““ Jich otázku pán předešel odpovědí, aby poznali, že jako Bůh zná tajnosti lidské a odpovídá jim prve, nežli se o ně táží. Aby i to vážili více, čemuž nerozumějíce, řekli jsou: „Nevíme, co mluví?“ Poněvadž Bohem jest, pravěť mluví. Ale že naše hlouposť nepostihá jeho pravého mluvení, i zdá se nám jako nevědomé a cizí. Ale tuto jest po-
Strana 193
193 věděno, že učedlníci chtěli tázati pána v tom, čemuž jsou nerozuměli. Neb to sluší na dobrotu pokorných lidí, aby o těch věcech, jimž roz- uměti nemohou, tázali se s těmi, kteříž v pravdě jim potřebné rozuměti mohou. Ale pyšní se nemnoho táží, nebo za to nemají, by měli jaký ne- dostatek v umění; protož více chtí jiným raditi, než rady jiných požívati. Nebo pýcha zlého pokolení jest nadýmání se mnoho daremně a ráda se chlubí cizím a tím, zač by se styděti měla a učí tomu, čemuž se sama neučila, radí o tom, o čemž sama nepřijme rady od jiných. Protož pán, znaje nesnáze a pochybení učedlníkův při těch slovích, zpravil jest je jako věrný vůdce. Nebo, kdož jiné chce vésti, toliko rozumnosti k zprávám potřebuje, kterak mnoho neumělosti mohou míti ti, ježto se od něho učí. Pakli kdo stojí na místě správce a zprávy, nemá v nesnázech a neumě- lostech, kterýchž se od něho táží, nemůže jich rozvazovati neb svazovati, neb klíče umění nemá, ani jich může utěšiti v zármutcích, v kteréž padají. Ale pán, zpraviv učedlníky při nerozumnosti slov svých, pověděl jim i to, kterak se při tom míti budou, když ty řeči k místu přijdou a dí: „Jistě, jistě pravím vám, že plakati a kvíliti budete vy a svět se bude radovati.“ Totižto když mě vám smrť odejme, tehdy čas pláče a zármutku vašeho nastane, jakožto po ztracení otce milého a spasitele věčného. Jim jest to tělesně došlo, ale jiným milovníkům duchovně; nebo někteří vinami svými ztracují jeho pro přestoupení jeho přikázaní. Jako svatý Petr, jeho milovník, zapřel jeho s přísahou a potom, přišed k sobě, plakal jest hořce. A někdy pro zkušení větší milujícím Boha odjat bývá podle utěšení a světla vnitřního, že v temnostech hořkých ostaveni jsouce, pláči dáni bývají na malý čas, jako tito učedlníci, kteříž po malém času uzřevše jeho, zradovali jsou se a pláč jich obrátil se jim v radosť novou a nevýmluvnou. A dí: „Svět se bude radovati a vy budete plakati.“ Nebo z mnohých příčin tyto řeči pravé ostavují, aby se svět zaneprázdnil křivou a krátkou radostí a věrní a milí Bohu zármutky a pláči. A že na učedlnících páně zvláště z příčiny smrti jeho tato řeč pravá jest, že jsou obtíženi byli zár- mutkem a pláči. Protož podobně k tomu nyní i vždy vstává milým božím, aby svět jich nepoznaje, sobě z nich škody největší skládal a hledal je vždy v pláči a v zármutku ostaviti, jako sobě protivné a nemilé. A uprázdní je sobě z cesty smrťmi a jinými potupami, aby se radoval zlému jich. Jakož se praví o dvou svědcích Kristových, kteréž jest on poslal, aby prorokovali dnův tisíc. A když je šelma přemohoucí zmorduje, tehdy se budou radovati nad jich zahynutím přebývající na zemi a dary sobě budou posýlati vespolek a to za noviny přeradostné, že jsou takových zlosynů kacířských zbaveni, kteříž jsou církev rmoutili a řády boží a jeho chválu rušili. Protož ta příčina jest, aby se svět radoval, uprázdně sobě s očí takové nemilé, aby mu nepřekáželi v jeho nepravostech, ani ho netrestali. A Bohu milí, jichžto svět nezná, zármutky a pláč budou míti, bezprávím tohoto světa sblíženi jsouce. Také věrní a Bohu milí budou plakati a zármutek míti na úzké cestě stojíce a boj proti žádostem a rozkošem tělesným činíce. Nebo odjíti tělu rozkoši jeho a rozpuštění na světě v zlých utěšeních, zármutek a kání jest. Nebo tělo ve své svobodě a sobě- volnosti neukrocené bude postaveno v chudobě a tovaryšství pláče tou- žebného, protože nemá života svého podle obvyklých příchylností svých; i žádá a vymejšlí vždy nějaké nové libosti konati skrze smysly tělesné, nebo skrze jiné moci své a nemůže-li dále kročiti v nižádné rozkoši své, aby se v nich páslo, ale na jazyku se popásá, něco jim vždy svého pře-
193 věděno, že učedlníci chtěli tázati pána v tom, čemuž jsou nerozuměli. Neb to sluší na dobrotu pokorných lidí, aby o těch věcech, jimž roz- uměti nemohou, tázali se s těmi, kteříž v pravdě jim potřebné rozuměti mohou. Ale pyšní se nemnoho táží, nebo za to nemají, by měli jaký ne- dostatek v umění; protož více chtí jiným raditi, než rady jiných požívati. Nebo pýcha zlého pokolení jest nadýmání se mnoho daremně a ráda se chlubí cizím a tím, zač by se styděti měla a učí tomu, čemuž se sama neučila, radí o tom, o čemž sama nepřijme rady od jiných. Protož pán, znaje nesnáze a pochybení učedlníkův při těch slovích, zpravil jest je jako věrný vůdce. Nebo, kdož jiné chce vésti, toliko rozumnosti k zprávám potřebuje, kterak mnoho neumělosti mohou míti ti, ježto se od něho učí. Pakli kdo stojí na místě správce a zprávy, nemá v nesnázech a neumě- lostech, kterýchž se od něho táží, nemůže jich rozvazovati neb svazovati, neb klíče umění nemá, ani jich může utěšiti v zármutcích, v kteréž padají. Ale pán, zpraviv učedlníky při nerozumnosti slov svých, pověděl jim i to, kterak se při tom míti budou, když ty řeči k místu přijdou a dí: „Jistě, jistě pravím vám, že plakati a kvíliti budete vy a svět se bude radovati.“ Totižto když mě vám smrť odejme, tehdy čas pláče a zármutku vašeho nastane, jakožto po ztracení otce milého a spasitele věčného. Jim jest to tělesně došlo, ale jiným milovníkům duchovně; nebo někteří vinami svými ztracují jeho pro přestoupení jeho přikázaní. Jako svatý Petr, jeho milovník, zapřel jeho s přísahou a potom, přišed k sobě, plakal jest hořce. A někdy pro zkušení větší milujícím Boha odjat bývá podle utěšení a světla vnitřního, že v temnostech hořkých ostaveni jsouce, pláči dáni bývají na malý čas, jako tito učedlníci, kteříž po malém času uzřevše jeho, zradovali jsou se a pláč jich obrátil se jim v radosť novou a nevýmluvnou. A dí: „Svět se bude radovati a vy budete plakati.“ Nebo z mnohých příčin tyto řeči pravé ostavují, aby se svět zaneprázdnil křivou a krátkou radostí a věrní a milí Bohu zármutky a pláči. A že na učedlnících páně zvláště z příčiny smrti jeho tato řeč pravá jest, že jsou obtíženi byli zár- mutkem a pláči. Protož podobně k tomu nyní i vždy vstává milým božím, aby svět jich nepoznaje, sobě z nich škody největší skládal a hledal je vždy v pláči a v zármutku ostaviti, jako sobě protivné a nemilé. A uprázdní je sobě z cesty smrťmi a jinými potupami, aby se radoval zlému jich. Jakož se praví o dvou svědcích Kristových, kteréž jest on poslal, aby prorokovali dnův tisíc. A když je šelma přemohoucí zmorduje, tehdy se budou radovati nad jich zahynutím přebývající na zemi a dary sobě budou posýlati vespolek a to za noviny přeradostné, že jsou takových zlosynů kacířských zbaveni, kteříž jsou církev rmoutili a řády boží a jeho chválu rušili. Protož ta příčina jest, aby se svět radoval, uprázdně sobě s očí takové nemilé, aby mu nepřekáželi v jeho nepravostech, ani ho netrestali. A Bohu milí, jichžto svět nezná, zármutky a pláč budou míti, bezprávím tohoto světa sblíženi jsouce. Také věrní a Bohu milí budou plakati a zármutek míti na úzké cestě stojíce a boj proti žádostem a rozkošem tělesným činíce. Nebo odjíti tělu rozkoši jeho a rozpuštění na světě v zlých utěšeních, zármutek a kání jest. Nebo tělo ve své svobodě a sobě- volnosti neukrocené bude postaveno v chudobě a tovaryšství pláče tou- žebného, protože nemá života svého podle obvyklých příchylností svých; i žádá a vymejšlí vždy nějaké nové libosti konati skrze smysly tělesné, nebo skrze jiné moci své a nemůže-li dále kročiti v nižádné rozkoši své, aby se v nich páslo, ale na jazyku se popásá, něco jim vždy svého pře-
Strana 194
194 žívaje, aby tak ovšem nebylo vyprázdněno z každé svobody svých povo- lení, a nebude-li moci a síly duchovní v člověku, nebudeť moci jemu toho zastaviti. Jiných ještě mnoho příčin, v nichžto pláč mají spravedliví, jako příbytek zdejší nebezpečný, pro něž sobě sv. Pavel stejskal. Opět pláč mají, hříchy své sobě připomínajíce, kterak jsou jim Boha potupo- vali, jako nevděční jeho mnohých milostí. Potom dí čtení: „Žena když rodí, zármutek má, neb jest přišla ho- dina její; ale když porodí dítě, již nepomní bolestí pro radosť: nebo se jest narodil člověk na svět. Protož i vy zármutek máte nyní. Ale opět uzřím vás a zradujeť se srdce vaše a radosti vaší nižádný neodejme od vás.“ Tu spasitel na ty řeči napřed pověděné příklad o ženě praví, aby srozumíno bylo snáze těm věcem, o kterýchž jsou rozuměti nemohli, že na ně hodina bolestná měla přijíti jako na tu ženu. Neb když jest on trpěl, tehdy jsou oni podobni byli ženě rodící v zármutku, neb jsou nad obyčej veliký zármutek měli. A když jest z mrtvých vstal, tehdy jsou se zradovali učedlníci, uzřevše pána a zapomenuli jsou smutku pro radosť. Může také každá duše věrná býti ta žena duchovně choť Jezukri- stova, ježto spasení hledá a žádající chce, kterouž on jest porodil prve na kříži v nový život: a tu také má roditi syny duchovní skrze víru. Ale to vše těžké a bolestné musí býti, nebo úzkosť mnohou bude míti a pře- kážku v tom od světa, od ďábla i od svého těla a od údův Antikristových, aby to, co véří a myslí, vskutku dokonala. I musí se obléci v odění boží a v nové úmysly a obyčeje a všechen nový život míti, svlekoucí s sebe starý, z Adama pošlý; a musí pracovati a boj vésti proti těm lstivým nepřátelům opatrně a násilí sobě u vůli tělesné činiti v snaženství dobrých skutkův, aby lenosť a pokryctví neposedlo znenáhla a starého života ne- zřetedlně na člověka neuvedlo, potlačujíc rození nové z Boha v člověku. Aniž k takovému rození novému kdo navede člověka, leč by měl srdce zkroušené, víru a milosť pravou k Bohu, jináč se o to darmo pokouší, nebo bez toho starý život nedopouští novému růsti. A skonávaje pán řeč začatou dí: „A opět uzřím vás a radovati se bude srdce vaše a radosti vaši žádný neodejme od vás.“ Totiž po tom zármutku, kterýž máte v času mého trpení a umučení jako žena rodící, když vás uzřím z mrtvých vstana, radovati se bude srdce vaše, jakož se raduje žena, když porodí děťátko, že zapomene prvního smutku pro hojnosť radosti. A dí pán, že radosti vaší žádný neodejme od vás, totiž té, kteráž konečně v Bohu spravedlivém ostane, nižádný nebude, kdo by ji odjal. Neb ďábel se již nepokouší, aby ji odjal tomu srdci, kteréhož jest ne- mohl svésti od pravdy křivou radostí tohoto světa. Také skrze tělo ne- bude ta radosť odjata, neb již v něm nebude bolesti, ani lačnosti, ani žízně, ani zármutku, ani práce, v níž lidé ustávají, ani těch věcí, kteréž- koli mohly by radosť v srdci zkaziti, ani smrť přijde k nim, aniž v Bohu může přestati. A konečně nižádnou příčinou nebude jim tam odjata, ne- zmrhají-li ji zde leností a nedbáním. Čert pak nic jiného nemá, než peklo; toho neslibuje dáti, ale tají a všichni po něm lezou, jako by jemu chtěli. Jehož nás zachovati rač, pane Bože náš!
194 žívaje, aby tak ovšem nebylo vyprázdněno z každé svobody svých povo- lení, a nebude-li moci a síly duchovní v člověku, nebudeť moci jemu toho zastaviti. Jiných ještě mnoho příčin, v nichžto pláč mají spravedliví, jako příbytek zdejší nebezpečný, pro něž sobě sv. Pavel stejskal. Opět pláč mají, hříchy své sobě připomínajíce, kterak jsou jim Boha potupo- vali, jako nevděční jeho mnohých milostí. Potom dí čtení: „Žena když rodí, zármutek má, neb jest přišla ho- dina její; ale když porodí dítě, již nepomní bolestí pro radosť: nebo se jest narodil člověk na svět. Protož i vy zármutek máte nyní. Ale opět uzřím vás a zradujeť se srdce vaše a radosti vaší nižádný neodejme od vás.“ Tu spasitel na ty řeči napřed pověděné příklad o ženě praví, aby srozumíno bylo snáze těm věcem, o kterýchž jsou rozuměti nemohli, že na ně hodina bolestná měla přijíti jako na tu ženu. Neb když jest on trpěl, tehdy jsou oni podobni byli ženě rodící v zármutku, neb jsou nad obyčej veliký zármutek měli. A když jest z mrtvých vstal, tehdy jsou se zradovali učedlníci, uzřevše pána a zapomenuli jsou smutku pro radosť. Může také každá duše věrná býti ta žena duchovně choť Jezukri- stova, ježto spasení hledá a žádající chce, kterouž on jest porodil prve na kříži v nový život: a tu také má roditi syny duchovní skrze víru. Ale to vše těžké a bolestné musí býti, nebo úzkosť mnohou bude míti a pře- kážku v tom od světa, od ďábla i od svého těla a od údův Antikristových, aby to, co véří a myslí, vskutku dokonala. I musí se obléci v odění boží a v nové úmysly a obyčeje a všechen nový život míti, svlekoucí s sebe starý, z Adama pošlý; a musí pracovati a boj vésti proti těm lstivým nepřátelům opatrně a násilí sobě u vůli tělesné činiti v snaženství dobrých skutkův, aby lenosť a pokryctví neposedlo znenáhla a starého života ne- zřetedlně na člověka neuvedlo, potlačujíc rození nové z Boha v člověku. Aniž k takovému rození novému kdo navede člověka, leč by měl srdce zkroušené, víru a milosť pravou k Bohu, jináč se o to darmo pokouší, nebo bez toho starý život nedopouští novému růsti. A skonávaje pán řeč začatou dí: „A opět uzřím vás a radovati se bude srdce vaše a radosti vaši žádný neodejme od vás.“ Totiž po tom zármutku, kterýž máte v času mého trpení a umučení jako žena rodící, když vás uzřím z mrtvých vstana, radovati se bude srdce vaše, jakož se raduje žena, když porodí děťátko, že zapomene prvního smutku pro hojnosť radosti. A dí pán, že radosti vaší žádný neodejme od vás, totiž té, kteráž konečně v Bohu spravedlivém ostane, nižádný nebude, kdo by ji odjal. Neb ďábel se již nepokouší, aby ji odjal tomu srdci, kteréhož jest ne- mohl svésti od pravdy křivou radostí tohoto světa. Také skrze tělo ne- bude ta radosť odjata, neb již v něm nebude bolesti, ani lačnosti, ani žízně, ani zármutku, ani práce, v níž lidé ustávají, ani těch věcí, kteréž- koli mohly by radosť v srdci zkaziti, ani smrť přijde k nim, aniž v Bohu může přestati. A konečně nižádnou příčinou nebude jim tam odjata, ne- zmrhají-li ji zde leností a nedbáním. Čert pak nic jiného nemá, než peklo; toho neslibuje dáti, ale tají a všichni po něm lezou, jako by jemu chtěli. Jehož nás zachovati rač, pane Bože náš!
Strana 195
195 XXIX. Neděle čtvrtá po velikonoci. Čtení sv. Jana v XVI. kapitole. V ten čas řekl pán Ježíš učedlníkům svým: „Jdu k němu, jenž mne jest poslal a nižádný vás netáže mne, kam jdeš? Ale že tyto věci mluvil jsem vám, zármutek naplnil srdce vaše. Ale jáť pravdu pravím vám, potřebíť jest vám, abych já odešel. Nebo neodejdu-liť, utě- šitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošluť jeho k vám. A když přijde, onť trestati bude svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Z hříchu zajisté, neb jsou nevěřili v mě. Ale ze spravedlnosti, neboť jdu k otci a již neuzříte mne. Z soudu pak, neb kníže tohoto světa již jest odsouzeno. Ještě mnohé věci mám praviti vám, ale nemůžete snésti nyní. Ale když přijde ten duch pravdy, naučíť vás každé pravdě, neboť nebude mlu- viti sám od sebe;ale což uslyší, mluviti bude. A které věci přijíti mají, zvěstujeť vám. Onť mě oslaví, nebť z mého vezme a zvěstuje vám.“ Toto pán Ježíš mluví o svém poselství a vyznává se býti poslem, že jest jeho otec poslal. Nebo z vůle otcovy syn se jest vtělil v životě panny Marie, mocí ducha svatého člověkem učiněn jest i z vůle své. A tak z vůle vší Trojice svaté syn boží vtělil se jest. Protož to poselství konaje, dí: „Jdu k němu, jenž mě poslal.“ A že jest jej proto poslal, aby pokolení lidské, padlé od Boha skrze hřích, napravil a zase Bohu navrátil. Protož jest to poselství konal, počav od svého narození práci mnohou a nejvíce v kázaní, v chození, v modlení i v jiných skutcích našemu spasení prospěšných. A že tuto dí: „Jdu k němu, jenž mě jest poslal.“ To jest, skrze smrť, aby tu již konečně dokonal to spasení, obětuje se samého Bohu za hříchy všech, kteříž mají spasení býti. A také jest k tomu šel, aby odplatu slávy přijal podle člověčenství svého již vstav z mrtvých v životě slavném, přenesl se jest od smrtedlnosti v nesmrtedl- nosť. A k tomu podobně každý syn boží poslán bývá od Boha otce, aby jeho poselství činil, jakož jemu otec přikazuje. Nebo pravý posel nesmí jinak poselství díti, jedině tak, jakž jest jemu rozkázáno. A to by mnoho člověka vázalo, kdyby se v tom znal, že jest poslán od otce věčného na dobré poselství, aby sobě jinak nezamejšlel o tom podle své vůle anebo něčího rozkázání neposlouchal, ani aby nezahálel v nedbavé lenosti, věda to, žeť nezděje jinak dobře k libosti otcově toho poselství, leč že tak bude jednati, jakž jemu jest v zákoně jeho přikázáno. Dábel také posýlá ty, kteříž se z něho rodí skrze zlosť, aby činili vůli jeho v zlých skutcích. Protož ze skutkův známo bývá, od koho kdo poslán jest a čí syn jest; od tohoť i odplatu vezme. Nebo dí Pán: „Jdu k němu, jenž mě jest poslal a nižádný z vás netáže mne, kam jdeš?“ Ač jest to příliš veliká věc byla, proč a kam a kterak jest on šel k otci, a věc přílišného užitka a potřeby všem lidem. Nebo jest šel na smrť pro hříšné, aby je očistil od hříchův v krvi své a smířil je s Bohem; nešel-li by on tak na smrť za všecky, všichni by byli ostali v smrti věčného zatracení. Avšak učedlníci jeho tu sedíce a mluvení jeho v ucho slyšíce,
195 XXIX. Neděle čtvrtá po velikonoci. Čtení sv. Jana v XVI. kapitole. V ten čas řekl pán Ježíš učedlníkům svým: „Jdu k němu, jenž mne jest poslal a nižádný vás netáže mne, kam jdeš? Ale že tyto věci mluvil jsem vám, zármutek naplnil srdce vaše. Ale jáť pravdu pravím vám, potřebíť jest vám, abych já odešel. Nebo neodejdu-liť, utě- šitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošluť jeho k vám. A když přijde, onť trestati bude svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Z hříchu zajisté, neb jsou nevěřili v mě. Ale ze spravedlnosti, neboť jdu k otci a již neuzříte mne. Z soudu pak, neb kníže tohoto světa již jest odsouzeno. Ještě mnohé věci mám praviti vám, ale nemůžete snésti nyní. Ale když přijde ten duch pravdy, naučíť vás každé pravdě, neboť nebude mlu- viti sám od sebe;ale což uslyší, mluviti bude. A které věci přijíti mají, zvěstujeť vám. Onť mě oslaví, nebť z mého vezme a zvěstuje vám.“ Toto pán Ježíš mluví o svém poselství a vyznává se býti poslem, že jest jeho otec poslal. Nebo z vůle otcovy syn se jest vtělil v životě panny Marie, mocí ducha svatého člověkem učiněn jest i z vůle své. A tak z vůle vší Trojice svaté syn boží vtělil se jest. Protož to poselství konaje, dí: „Jdu k němu, jenž mě poslal.“ A že jest jej proto poslal, aby pokolení lidské, padlé od Boha skrze hřích, napravil a zase Bohu navrátil. Protož jest to poselství konal, počav od svého narození práci mnohou a nejvíce v kázaní, v chození, v modlení i v jiných skutcích našemu spasení prospěšných. A že tuto dí: „Jdu k němu, jenž mě jest poslal.“ To jest, skrze smrť, aby tu již konečně dokonal to spasení, obětuje se samého Bohu za hříchy všech, kteříž mají spasení býti. A také jest k tomu šel, aby odplatu slávy přijal podle člověčenství svého již vstav z mrtvých v životě slavném, přenesl se jest od smrtedlnosti v nesmrtedl- nosť. A k tomu podobně každý syn boží poslán bývá od Boha otce, aby jeho poselství činil, jakož jemu otec přikazuje. Nebo pravý posel nesmí jinak poselství díti, jedině tak, jakž jest jemu rozkázáno. A to by mnoho člověka vázalo, kdyby se v tom znal, že jest poslán od otce věčného na dobré poselství, aby sobě jinak nezamejšlel o tom podle své vůle anebo něčího rozkázání neposlouchal, ani aby nezahálel v nedbavé lenosti, věda to, žeť nezděje jinak dobře k libosti otcově toho poselství, leč že tak bude jednati, jakž jemu jest v zákoně jeho přikázáno. Dábel také posýlá ty, kteříž se z něho rodí skrze zlosť, aby činili vůli jeho v zlých skutcích. Protož ze skutkův známo bývá, od koho kdo poslán jest a čí syn jest; od tohoť i odplatu vezme. Nebo dí Pán: „Jdu k němu, jenž mě jest poslal a nižádný z vás netáže mne, kam jdeš?“ Ač jest to příliš veliká věc byla, proč a kam a kterak jest on šel k otci, a věc přílišného užitka a potřeby všem lidem. Nebo jest šel na smrť pro hříšné, aby je očistil od hříchův v krvi své a smířil je s Bohem; nešel-li by on tak na smrť za všecky, všichni by byli ostali v smrti věčného zatracení. Avšak učedlníci jeho tu sedíce a mluvení jeho v ucho slyšíce,
Strana 196
196 všecko to jsou zapsali a nižádný se na tak potřebné věci nepotázal, jako by jim nic do toho nebylo. A to jest z té jedné příčiny bylo, že jest mysl jich nebyla při tom, co on mluví a oč mluví; nebyli doma. Což tehdy do těch může býti div, že se netáží na takové spasitedlné věci, ježto od přítomného mluvícího spasitele daleko jsou. Poněvadž přítomní pro svůj nezpůsob tázati se zmeškali jsou, kterak ta srdce, ježto světem zaneprázdněna jsou a nejsou doma v rozumu, v soudu a v paměti roz- mysla, kterak se potáží na to veliké dobré, kam jest šel a pro koho šel tento milostivý pán? A kdyby se uměli dotázati, poznali by, že z veliké lásky šel jest pro ně na smrť, aby je svou smrtí vyprostil z věčné smrti a dobyl jim života věčného. Ale jsouce prodání dáblu, všecko to zmeškají a přivázáni jsouce k svému tělu na to myslí, kterak by je krmili. Protož což sluší k požitku toho života, na to se každý pilně otáže, buď jakáž- koli malá věc, tu zohledaje, cení se, mnoho mluví o ní a na to rady i otazu hledá, aby v ničemž zklamán, nebo kde a při čemž milosť jest, tu i moudrosť hledá. Ale víra a spasení duší umřela jest v tom lidu, protož netáže se na to, ani také mají s kým věrně potázati se o spasení, ano by snad řídko mohl nalezen býti kněz, jenžto by u něho smrť nebyla pod jménem spasení, aby tu v svých radách dáblu místa nepřipravoval v lidu. Protož ten lid neutáže-li se na to konečně, kam jest pán Ježíš šel a pro koho; neostáváť mu, jedině zatracení. Protož Pán vida, že se netáží na to, kam on jde, přidává k tomu řka: „Ale že jsem to mluvil vám, zármutek naplnil jest srdce vaše; ale já pravdu pravím vám.“ Z těch věcí pravých, které jest jim pověděl o svém odjíti, zarmoutili jsou se tito učedlníci, nebo byli daleko od úmysla i od skutku pána Ježíše. Aniž jest div, nebo kdo by tělesně smysle, ztratiti mohl tak milého a užitečného přítele bez zármutku, leč by kdo smysl jeho spasitedlný maje v sobě, zjednal se s ním a povolil jemu na tom. Ale učedlníci jeho, že jsou tělesně žádali vždy s ním v utěšení a v pokoji trvati, i musili jsou se pro jeho rozdělení rmoutiti. A v tom jest zjeven každý tělesný člověk, že při ztracení milých věcí a sobě prospěšných, přátel, statku, svobody, pokoje, chvály, zdraví nemůže pominouti zármutku, nebo na těch věcech stojí srdce a prospěch života jeho a když ty věci hynou škodami, tehdy srdce zhyne s nimi. A netoliko zármutek mívají pro ty věci, ale hněvy, sváry, pomsty, soudové, přísahy, bití, pláči, reptání; ty věci jsou jim při tom obecny. A to jest běh světských a tělesných lidí, jižto ducha nemají a nevládnou sebou. I dí tu Pán: „Ale já pravdu pravím vám o mém odjíti k otci vám tak užitečném, a vy slyšíce zármutkem jste naplněni pro tu pravdu.“ Protož mnohem více to učiní křesťanstvo nynější slepé, světem sklamané a bludy mnohými pod jménem víry otrávené, že pravdě spasitedlné pána Ježíše nepovolí, ani ji přijme. Ale popouzí se k hněvům a k zlostem velikým pro ni. Nebo dotud pravda Páně nutí člověka, dokudž jeho těší libosť zemská a tělesná, neb se vždy zatvrzuje proti pravdě, vždy na ní hledá výmluv a křivých výkladův, vždy pro ni repce, křivdu a břímě těžké sobě v ní skládaje. Potom dí Pán: „Potřebí jest, abych já odešel, nebo neodejdu-li já, utěšitel nepřijde k vám.“ Tato slova Páně jsou znamenitá a veliké váž- nosti hodná, neb s užitkem chce odjíti, aby po sobě škody neostavil, ale zisk, ne zarmoucení, ale ducha svatého, utěšení. Z kterýchžto slov může rozumíno býti o užitku posledním, kterýž jest skrze ducha svatého měl uveden býti. Nebo duch svatý jest moc a užitek vtělení syna božího, práce
196 všecko to jsou zapsali a nižádný se na tak potřebné věci nepotázal, jako by jim nic do toho nebylo. A to jest z té jedné příčiny bylo, že jest mysl jich nebyla při tom, co on mluví a oč mluví; nebyli doma. Což tehdy do těch může býti div, že se netáží na takové spasitedlné věci, ježto od přítomného mluvícího spasitele daleko jsou. Poněvadž přítomní pro svůj nezpůsob tázati se zmeškali jsou, kterak ta srdce, ježto světem zaneprázdněna jsou a nejsou doma v rozumu, v soudu a v paměti roz- mysla, kterak se potáží na to veliké dobré, kam jest šel a pro koho šel tento milostivý pán? A kdyby se uměli dotázati, poznali by, že z veliké lásky šel jest pro ně na smrť, aby je svou smrtí vyprostil z věčné smrti a dobyl jim života věčného. Ale jsouce prodání dáblu, všecko to zmeškají a přivázáni jsouce k svému tělu na to myslí, kterak by je krmili. Protož což sluší k požitku toho života, na to se každý pilně otáže, buď jakáž- koli malá věc, tu zohledaje, cení se, mnoho mluví o ní a na to rady i otazu hledá, aby v ničemž zklamán, nebo kde a při čemž milosť jest, tu i moudrosť hledá. Ale víra a spasení duší umřela jest v tom lidu, protož netáže se na to, ani také mají s kým věrně potázati se o spasení, ano by snad řídko mohl nalezen býti kněz, jenžto by u něho smrť nebyla pod jménem spasení, aby tu v svých radách dáblu místa nepřipravoval v lidu. Protož ten lid neutáže-li se na to konečně, kam jest pán Ježíš šel a pro koho; neostáváť mu, jedině zatracení. Protož Pán vida, že se netáží na to, kam on jde, přidává k tomu řka: „Ale že jsem to mluvil vám, zármutek naplnil jest srdce vaše; ale já pravdu pravím vám.“ Z těch věcí pravých, které jest jim pověděl o svém odjíti, zarmoutili jsou se tito učedlníci, nebo byli daleko od úmysla i od skutku pána Ježíše. Aniž jest div, nebo kdo by tělesně smysle, ztratiti mohl tak milého a užitečného přítele bez zármutku, leč by kdo smysl jeho spasitedlný maje v sobě, zjednal se s ním a povolil jemu na tom. Ale učedlníci jeho, že jsou tělesně žádali vždy s ním v utěšení a v pokoji trvati, i musili jsou se pro jeho rozdělení rmoutiti. A v tom jest zjeven každý tělesný člověk, že při ztracení milých věcí a sobě prospěšných, přátel, statku, svobody, pokoje, chvály, zdraví nemůže pominouti zármutku, nebo na těch věcech stojí srdce a prospěch života jeho a když ty věci hynou škodami, tehdy srdce zhyne s nimi. A netoliko zármutek mívají pro ty věci, ale hněvy, sváry, pomsty, soudové, přísahy, bití, pláči, reptání; ty věci jsou jim při tom obecny. A to jest běh světských a tělesných lidí, jižto ducha nemají a nevládnou sebou. I dí tu Pán: „Ale já pravdu pravím vám o mém odjíti k otci vám tak užitečném, a vy slyšíce zármutkem jste naplněni pro tu pravdu.“ Protož mnohem více to učiní křesťanstvo nynější slepé, světem sklamané a bludy mnohými pod jménem víry otrávené, že pravdě spasitedlné pána Ježíše nepovolí, ani ji přijme. Ale popouzí se k hněvům a k zlostem velikým pro ni. Nebo dotud pravda Páně nutí člověka, dokudž jeho těší libosť zemská a tělesná, neb se vždy zatvrzuje proti pravdě, vždy na ní hledá výmluv a křivých výkladův, vždy pro ni repce, křivdu a břímě těžké sobě v ní skládaje. Potom dí Pán: „Potřebí jest, abych já odešel, nebo neodejdu-li já, utěšitel nepřijde k vám.“ Tato slova Páně jsou znamenitá a veliké váž- nosti hodná, neb s užitkem chce odjíti, aby po sobě škody neostavil, ale zisk, ne zarmoucení, ale ducha svatého, utěšení. Z kterýchžto slov může rozumíno býti o užitku posledním, kterýž jest skrze ducha svatého měl uveden býti. Nebo duch svatý jest moc a užitek vtělení syna božího, práce
Strana 197
197 jeho i smrti i těch všech věcí, což jest syn boží v těle jsa činil. Nebo kdo by se radoval z toho, že jest syn boží zaň trpěl, s Bohem jeho smířil a milosti jemu zasloužil, když by apoštolé boží toho neohlásili kázaním svým, naučeni jsouce duchem svatým? Protož pravé jest, že by se nižádný nemohl radovati v tom, že jest syn boží poslán na svět a že jest skrze svou smrť vyprostil pokolení lidské z moci ďábelské a smířil je s Bohem a v milosti a v naději života věčného je ustanovil, jedině skrze moc ducha svatého. Onť jest jistě dokonání těch milostí, kteréž jsou dány lidem skrze Ježíše Krista. A jest utěšitelem všech, kteříž uvěřili v syna božího. Nebo on vykoupení jeho spravuje v lidech věřících a moc jemu dává v nich, onť srdce lidská ustavuje svou milostí a žádosť jich naplňuje v dobrém a v pravdě je těší skrze Krista. Protož pro ty všecky věci potřebí bylo, aby Pán odešel a duch svatý aby přišel. Protož tu dí Pán: „Pakliť odejdu, pošliť jeho k vám. Tenť vám více prospěje, než byste vždy se mnou tě- lesně byli. Nebo on vám dá pravé utěšení vnitř a všecky pravé věci uvede ve vás. A ještě v pravější milování mne vás uvede, než je nyní máte ke mně. Nebo skrze něj poznáte mne pravěji, již ne jako člověka, jenžto se na smrť připravuje, ale již jako Boha a člověka oslaveného; protož mne pravěji milovati i ctíti budete. Ale poněvadž tito učedlníci nemohli jsou přijíti pravého utěšení ducha svatého, dokudž Pán tělesně neodešel od nich a že přichýlení ze- vnitřní podle smyslův těla k člověčenství Kristovu mohlo jim překážeti přijíti vnitřního utěšení ducha svatého. Mnohem více nyní hovadným lidem, jižto se jedině v zlých utěšeních obírají a v ohavnostech hříchův stydkých, v milostech zlých tělesných, nepřijde nikdy utěšitel, duch svatý, neode- jdou-li ta utěšení a libosti v hříších nepořádně od nich. Potom dí čtení: „A když přijde, ten bude trestati svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Z hříchu zajisté, nebo jsou nevěřili v mě. Ze spravedlnosti, že jdu k otci a již nevěříte v mě. A ze soudu, nebo kníže tohoto světa odsouzeno jest“. V těch řečech spasitel ukazuje skutky ducha svatého, které bude dělati, když přijde. A nazývá jeho utěšitelem uče- dlníkův svých, nebo jim proto dán bývá, aby je v zármutcích a pokušeních těšil. A dí tu Pán, že bude trestati z hříchů nejprve svět a marnosti jeho. A to jest učinil v apoštolech a potom v jiných věrných kazatelech, haněje ten svět a táhna jej z hříchův k pokání, nebo jinak spasení nižádnému lidu není, jedině tak, aby, odvrhnouce hříchy, pokání činili za ně a dali v sobě místo v duchu svatém, neb on nebude přebývati v těle, poddaném hříchu, a před pokrytstvím utíká a nevysvobodí zlořečeného od jeho rtův, ani v duši zlé vůle vejde. Ale Antlkrist, syn ďáblův, člověk hřícha, syn zatracení na to jest přišel s velikou mocí tohoto světa v údech svých, pokrytých, duchovních, aby proti duchu svatému odporně všecky hříchy rozsyl, ustavil, vymlouval i bránil jich, aby z nich svědomí neměli, aby v nich pochleboval. A proto jest jemu dáno jméno člověk hřícha, neb on jest počátek, kořen a roz- množitel všech hříchův a ohavností na světě. A on jest sňal hříchy se světa, aby nebyli a neslouli hříchové hříchem, ale aby se obrátili hříchové v cnosti, v řády, v slušnosť a poctivosť, v potřebnosť mnohou života těle- sného, v přirození a v spravedlnosť obecného dobrého. Tak že již řídko co nalezeno může býti hříchem. Pakli co Antikrist za hřích míti může, to snímá pokáními falešnými a mnohým posvěcováním lživým, odpustky za peníze prodává na odpuštění všech hříchův i muk zbavení a tak otvírá svobodu k hřešení skrze ty odpustky a pokání falešná, z jeho moci ulo- 31
197 jeho i smrti i těch všech věcí, což jest syn boží v těle jsa činil. Nebo kdo by se radoval z toho, že jest syn boží zaň trpěl, s Bohem jeho smířil a milosti jemu zasloužil, když by apoštolé boží toho neohlásili kázaním svým, naučeni jsouce duchem svatým? Protož pravé jest, že by se nižádný nemohl radovati v tom, že jest syn boží poslán na svět a že jest skrze svou smrť vyprostil pokolení lidské z moci ďábelské a smířil je s Bohem a v milosti a v naději života věčného je ustanovil, jedině skrze moc ducha svatého. Onť jest jistě dokonání těch milostí, kteréž jsou dány lidem skrze Ježíše Krista. A jest utěšitelem všech, kteříž uvěřili v syna božího. Nebo on vykoupení jeho spravuje v lidech věřících a moc jemu dává v nich, onť srdce lidská ustavuje svou milostí a žádosť jich naplňuje v dobrém a v pravdě je těší skrze Krista. Protož pro ty všecky věci potřebí bylo, aby Pán odešel a duch svatý aby přišel. Protož tu dí Pán: „Pakliť odejdu, pošliť jeho k vám. Tenť vám více prospěje, než byste vždy se mnou tě- lesně byli. Nebo on vám dá pravé utěšení vnitř a všecky pravé věci uvede ve vás. A ještě v pravější milování mne vás uvede, než je nyní máte ke mně. Nebo skrze něj poznáte mne pravěji, již ne jako člověka, jenžto se na smrť připravuje, ale již jako Boha a člověka oslaveného; protož mne pravěji milovati i ctíti budete. Ale poněvadž tito učedlníci nemohli jsou přijíti pravého utěšení ducha svatého, dokudž Pán tělesně neodešel od nich a že přichýlení ze- vnitřní podle smyslův těla k člověčenství Kristovu mohlo jim překážeti přijíti vnitřního utěšení ducha svatého. Mnohem více nyní hovadným lidem, jižto se jedině v zlých utěšeních obírají a v ohavnostech hříchův stydkých, v milostech zlých tělesných, nepřijde nikdy utěšitel, duch svatý, neode- jdou-li ta utěšení a libosti v hříších nepořádně od nich. Potom dí čtení: „A když přijde, ten bude trestati svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Z hříchu zajisté, nebo jsou nevěřili v mě. Ze spravedlnosti, že jdu k otci a již nevěříte v mě. A ze soudu, nebo kníže tohoto světa odsouzeno jest“. V těch řečech spasitel ukazuje skutky ducha svatého, které bude dělati, když přijde. A nazývá jeho utěšitelem uče- dlníkův svých, nebo jim proto dán bývá, aby je v zármutcích a pokušeních těšil. A dí tu Pán, že bude trestati z hříchů nejprve svět a marnosti jeho. A to jest učinil v apoštolech a potom v jiných věrných kazatelech, haněje ten svět a táhna jej z hříchův k pokání, nebo jinak spasení nižádnému lidu není, jedině tak, aby, odvrhnouce hříchy, pokání činili za ně a dali v sobě místo v duchu svatém, neb on nebude přebývati v těle, poddaném hříchu, a před pokrytstvím utíká a nevysvobodí zlořečeného od jeho rtův, ani v duši zlé vůle vejde. Ale Antlkrist, syn ďáblův, člověk hřícha, syn zatracení na to jest přišel s velikou mocí tohoto světa v údech svých, pokrytých, duchovních, aby proti duchu svatému odporně všecky hříchy rozsyl, ustavil, vymlouval i bránil jich, aby z nich svědomí neměli, aby v nich pochleboval. A proto jest jemu dáno jméno člověk hřícha, neb on jest počátek, kořen a roz- množitel všech hříchův a ohavností na světě. A on jest sňal hříchy se světa, aby nebyli a neslouli hříchové hříchem, ale aby se obrátili hříchové v cnosti, v řády, v slušnosť a poctivosť, v potřebnosť mnohou života těle- sného, v přirození a v spravedlnosť obecného dobrého. Tak že již řídko co nalezeno může býti hříchem. Pakli co Antikrist za hřích míti může, to snímá pokáními falešnými a mnohým posvěcováním lživým, odpustky za peníze prodává na odpuštění všech hříchův i muk zbavení a tak otvírá svobodu k hřešení skrze ty odpustky a pokání falešná, z jeho moci ulo- 31
Strana 198
198 žená. Protož duch lživý, duchu svatému odporný, jsa v ústech všech kněží Antikristových, ustavuje na světě hřích, ale duch svatý tresce svět pro hříchy. Ještě z těch slov můžeme vzíti tento rozum, že duch svatý jest svrchovaná dobrota a rozmnožitel milostí a darův duchovních, kteréžto jsou odporny milostem tělesným a nemohou se v člověku pokojně spolu zbýti, vždy jedna druhou ven žene. Když milosť tělesná silně srdce uvede, tehdy milosť boží odžene od člověka. Ale milosť, kteráž pochází od ducha svatého, ta tresce a hněvá se na zlé věci, ruší je, místa jim nedává, pře- káží jim, neomlouvá jich, nepochlebuje nižádnému ve zlém. Protož jestli který lid milostí a pravdou ducha svatého sebrán, spolu z těchto věcí může poznán býti, že dobrotivě a zřízení podle milosti, rovnosť a pokoj mezi sebou mají a pilně toho šetří, aby zlé věci neměly místa mezi nimi, pakli by se zjevily pod pokrytstvím, aby trestány byly. Ale že tuto Pán dí, že duch svatý bude trestati ze trojí věci, z hříchu, spravedlnosti a ze soudu. Nebo ty tři stránky jsou té milosti, kteráž se jest nám stala skrze syna božího. Ledva že se jest vtělil a přišel na svět podle slibův božích. Druhá, že jest trpěl a tím trpením a smrtí dobyl nám spravedlnosti, kteréž jsme my bez toho trpení míti nemohli. Třetí, že jest nepřítele našeho dábla přemohl a nás z jeho moci vysvobodil. Jakož dí: „Nebudete-li věřiti, že já jsem přišel ve jménu otce mého, zemřete v hříších vašich.“ A z toho hříchu duch svatý skrze apoštoly trestal jest nevěru židovskou, že jsou z té nevěry zamordovali jeho. Ale nezdá se, by měl pro takovou nevěru nyní duch svatý trestati křesťany, neb mezi nimi učení mnozí a v rozumu dospělí mistři a kněži jsou, jižto v syna božího věří a umějí o té víře zřízeně mluviti, že hned není při ní nedostatku, neb vyznávají, že se jest narodil, že jest trpěl atd., a tak by nebyli trestáni z takové nevěry jako pohané a židé. Ale tuto se jim víry nedostává, že nevěří jemu v tom, což on přikazuje a čemu je učí. A tak nevěříce jemu, neposlouchají jeho a nejsou jemu poddáni; protož jsou pokrytci nemilí jemu, majíce víru slepou a mrtvou; a ta- kových křesťanů s tou mrtvou věrou jest tyto časy nejvíce, jižto o při- kázáních božích nic nevědí. Dále dí pán, že duch svatý bude trestati z spravedlnosti. To jest z té viny, že spravedlnosť přivedena jest skrze smrť pána Ježíše a oči- stění hříchův stalo jest se skrze krev jeho; a to pro nevěru nedošlo ně- kterým. Ale těch nejvíce bude, jižto z té spravedlnosti trestáni budou, jižto věří v synu božím, ale nevěří jemu v tom, což on přikazuje a tak jeho neposlouchají a nemají milosti k němu, aniž mohou účastni býti smrti jeho. Protož z toho má známo býti, že všichni přestupníci přikázání božích nebudou spravedliví od hříchův skrze krev Kristovu, protože jsou nedrželi spravedlnosti té, kterouž jest on přikazoval. A z těchto věcí může dále známo býti v třetí stránce té viny, z níž jest trestal a bude trestati duch svatý proto, že kníže tohoto světa odsouzeno jest a mocí zkaženo skrze Kristovu smrť nad těmi, kteří uvěřili v něho a umyti jsou od hříchův svých v krvi jeho, ti jsou vyproštěni z moci ďáblovy. Ale jiní všichni, stojíce v hříších, jsou pod mocí jeho. Zvláštní pak potupu synu božímu činili, kteří byvše osvíceni v krvi Kristově a z moci ďáblovy vyproštěni, i potupili jsou v tom milosť Kri- stovu, poddavše se dobrovolně v moc ďáblovu. Tiť budou trestáni z té viny, že jsou nevážili lásky Kristovy v tom, že jest jich vraha zkazil,
198 žená. Protož duch lživý, duchu svatému odporný, jsa v ústech všech kněží Antikristových, ustavuje na světě hřích, ale duch svatý tresce svět pro hříchy. Ještě z těch slov můžeme vzíti tento rozum, že duch svatý jest svrchovaná dobrota a rozmnožitel milostí a darův duchovních, kteréžto jsou odporny milostem tělesným a nemohou se v člověku pokojně spolu zbýti, vždy jedna druhou ven žene. Když milosť tělesná silně srdce uvede, tehdy milosť boží odžene od člověka. Ale milosť, kteráž pochází od ducha svatého, ta tresce a hněvá se na zlé věci, ruší je, místa jim nedává, pře- káží jim, neomlouvá jich, nepochlebuje nižádnému ve zlém. Protož jestli který lid milostí a pravdou ducha svatého sebrán, spolu z těchto věcí může poznán býti, že dobrotivě a zřízení podle milosti, rovnosť a pokoj mezi sebou mají a pilně toho šetří, aby zlé věci neměly místa mezi nimi, pakli by se zjevily pod pokrytstvím, aby trestány byly. Ale že tuto Pán dí, že duch svatý bude trestati ze trojí věci, z hříchu, spravedlnosti a ze soudu. Nebo ty tři stránky jsou té milosti, kteráž se jest nám stala skrze syna božího. Ledva že se jest vtělil a přišel na svět podle slibův božích. Druhá, že jest trpěl a tím trpením a smrtí dobyl nám spravedlnosti, kteréž jsme my bez toho trpení míti nemohli. Třetí, že jest nepřítele našeho dábla přemohl a nás z jeho moci vysvobodil. Jakož dí: „Nebudete-li věřiti, že já jsem přišel ve jménu otce mého, zemřete v hříších vašich.“ A z toho hříchu duch svatý skrze apoštoly trestal jest nevěru židovskou, že jsou z té nevěry zamordovali jeho. Ale nezdá se, by měl pro takovou nevěru nyní duch svatý trestati křesťany, neb mezi nimi učení mnozí a v rozumu dospělí mistři a kněži jsou, jižto v syna božího věří a umějí o té víře zřízeně mluviti, že hned není při ní nedostatku, neb vyznávají, že se jest narodil, že jest trpěl atd., a tak by nebyli trestáni z takové nevěry jako pohané a židé. Ale tuto se jim víry nedostává, že nevěří jemu v tom, což on přikazuje a čemu je učí. A tak nevěříce jemu, neposlouchají jeho a nejsou jemu poddáni; protož jsou pokrytci nemilí jemu, majíce víru slepou a mrtvou; a ta- kových křesťanů s tou mrtvou věrou jest tyto časy nejvíce, jižto o při- kázáních božích nic nevědí. Dále dí pán, že duch svatý bude trestati z spravedlnosti. To jest z té viny, že spravedlnosť přivedena jest skrze smrť pána Ježíše a oči- stění hříchův stalo jest se skrze krev jeho; a to pro nevěru nedošlo ně- kterým. Ale těch nejvíce bude, jižto z té spravedlnosti trestáni budou, jižto věří v synu božím, ale nevěří jemu v tom, což on přikazuje a tak jeho neposlouchají a nemají milosti k němu, aniž mohou účastni býti smrti jeho. Protož z toho má známo býti, že všichni přestupníci přikázání božích nebudou spravedliví od hříchův skrze krev Kristovu, protože jsou nedrželi spravedlnosti té, kterouž jest on přikazoval. A z těchto věcí může dále známo býti v třetí stránce té viny, z níž jest trestal a bude trestati duch svatý proto, že kníže tohoto světa odsouzeno jest a mocí zkaženo skrze Kristovu smrť nad těmi, kteří uvěřili v něho a umyti jsou od hříchův svých v krvi jeho, ti jsou vyproštěni z moci ďáblovy. Ale jiní všichni, stojíce v hříších, jsou pod mocí jeho. Zvláštní pak potupu synu božímu činili, kteří byvše osvíceni v krvi Kristově a z moci ďáblovy vyproštěni, i potupili jsou v tom milosť Kri- stovu, poddavše se dobrovolně v moc ďáblovu. Tiť budou trestáni z té viny, že jsou nevážili lásky Kristovy v tom, že jest jich vraha zkazil,
Strana 199
199 a oni že jsou jemu v hrdlo lezli soběvolně a tak jsou v jeho zlosti zahynuli. Potom dí Pán: „Ještě vám mám mnoho praviti, ale nemůžete snésti nyní. Ale když přijde ten duch pravdy, naučíť nás všeliké pravdě.“ Vida pán Ježíš, že jsou učedlníci jeho obtíženi zármutkem a že nemohou ani rozuměti, ani v paměti držeti řeči jeho, opustil to mluvení potřebné. Ale pověděl jim, že je duch svatý tomu všemu naučí, čemu jsou tehdáž pro zármutek rozuměti nemohli. A z toho by mohlo naučení býti těm, jižto chtí jiné vésti v cestě boží, aby darmo nemluvili, ani obtěžovali poslu- chačů nad jich moc, pravíce ty věci, jichž snésti nemohou pro hlouposť nebo pro těžkosť. Protož promluviti o pravdě Kristově, ježto o ní ten lid bludův nassátý neslýchal, tuť jest velmi nemocen a nemůže snésti, a zdá se mu, že nové a neslýchané kacířství zjevilo se tomu lidu. Pakli by jich potáhl od nezvyklých bludův a nebo jim jich polehčil, ten zkazitel víry a spasení lidského ostane a tak vždy kacířem. Druhé jsou nemocni k slyšení pravdy Kristovy v tom, že jsou zka- ženi hříchy těžkými všemi, v nichž jsou z dětinství vyrostli a náramně jim obvykli a jsou jim již zákon přirozený. Protož takoví hříšníci zkažení nemocní jsou slyšeti pravdu Kristovu, když jim mluvena bude na jich pýchu nadutou, na jich lakomství nesyté, na obchody nepravé, na lichvy, na jich opilství a obžerství, na smilství a na jich oplzlosti nestydaté, na jich práva a zákony odporné zákonu božím, ježto stojí pod nimi jako pod věrou. Co tu bude hněvů, hanění, utrhání, reptání proti té pravdě od takých lidí zkažených, dvojího pekla hodných. Tomu pak duchu dobrému dal jest jméno Pán „duch pravdy“, a že ten má utěšiti učedlníky Krisťovy i všecky věřící v něho. Protož Pán dí, že vás naučí všeliké pravdě, kteroužto pravdu máte ustanoviti u víře a v cnostech všecky věřící, aby ji znajíce, i mohli ujíti všeliké lži, ježto od ďábla pochodí. A má také učiti všecky věřící v Krista každé pravdě o něm, aby jeho právě poznali, že v něm Bůh položil spasení všelikému lidu, věřícímu v něho dostatečně. I té pravdě naučí ten duch, kterou jest on vydal v zákoně svém, aby v ní ostal. A tyto věci nejvíce jsou po- třebny lidu božímu v těchto časích nebezpečných, v nichžto ďábel, duch lživý rozvázán jest, aby svou lží všudy všecky lidi svázal. Protož, po- něvadž duch svatý jest duch pravdy a má učiti všeliké pravdě lid věřící v syna božího, kdož tehdy pozná, kdy on učiti bude pravdě, poněvadž ďábel duch lživý, oddívaje se v něho, ustavuje lež lidem skrze něho? To může toliko poznáno býti od těch, kteříž jsou poznali pravdu, v čem ona stojí. A že v tom pravda boží ostává, což Bůh přikazuje za víru dr- žeti a činiti. Protož duch svatý jest duch té pravdy, která jest v zákoně Kristově popsaná a na tu pravdu vede všecky, kteříž se jemu učiti dají. Ale ďábel, duch lživý, mužť býti podobné, žeť jest řekl: „Půjdu a budu duch lživý v ústech všech kněží Antikristových a budu lháti ústy jich skrze Boha, zkrze jeho ducha, skrze písma a skrze řády duchovní všem přestupníkům a zklamám je o jich spasení jako jsem Achaba zklamal skrze ústa jeho lživých proroků.“ Protož zpět učí a vede následovníky své v přestoupení té pravdy. Ale ne tak jich sprostně otejde v těch přestoupeních, ale oděje je svátostí lživou a duchem svatým. A na to má své falešné proroky a kněží, aby zakrývali hanbu a šeredství toho lidu svými mšemi, službami, náboženstvími a řádem v kostelích i všeli- kými žehnáními a posvěcováními svými, aby nehleděli na svou ohavnosť, majíce na sobě oděv tak poctivý. Ale kdož jsou poznali pravdu, neobrátíť 31*
199 a oni že jsou jemu v hrdlo lezli soběvolně a tak jsou v jeho zlosti zahynuli. Potom dí Pán: „Ještě vám mám mnoho praviti, ale nemůžete snésti nyní. Ale když přijde ten duch pravdy, naučíť nás všeliké pravdě.“ Vida pán Ježíš, že jsou učedlníci jeho obtíženi zármutkem a že nemohou ani rozuměti, ani v paměti držeti řeči jeho, opustil to mluvení potřebné. Ale pověděl jim, že je duch svatý tomu všemu naučí, čemu jsou tehdáž pro zármutek rozuměti nemohli. A z toho by mohlo naučení býti těm, jižto chtí jiné vésti v cestě boží, aby darmo nemluvili, ani obtěžovali poslu- chačů nad jich moc, pravíce ty věci, jichž snésti nemohou pro hlouposť nebo pro těžkosť. Protož promluviti o pravdě Kristově, ježto o ní ten lid bludův nassátý neslýchal, tuť jest velmi nemocen a nemůže snésti, a zdá se mu, že nové a neslýchané kacířství zjevilo se tomu lidu. Pakli by jich potáhl od nezvyklých bludův a nebo jim jich polehčil, ten zkazitel víry a spasení lidského ostane a tak vždy kacířem. Druhé jsou nemocni k slyšení pravdy Kristovy v tom, že jsou zka- ženi hříchy těžkými všemi, v nichž jsou z dětinství vyrostli a náramně jim obvykli a jsou jim již zákon přirozený. Protož takoví hříšníci zkažení nemocní jsou slyšeti pravdu Kristovu, když jim mluvena bude na jich pýchu nadutou, na jich lakomství nesyté, na obchody nepravé, na lichvy, na jich opilství a obžerství, na smilství a na jich oplzlosti nestydaté, na jich práva a zákony odporné zákonu božím, ježto stojí pod nimi jako pod věrou. Co tu bude hněvů, hanění, utrhání, reptání proti té pravdě od takých lidí zkažených, dvojího pekla hodných. Tomu pak duchu dobrému dal jest jméno Pán „duch pravdy“, a že ten má utěšiti učedlníky Krisťovy i všecky věřící v něho. Protož Pán dí, že vás naučí všeliké pravdě, kteroužto pravdu máte ustanoviti u víře a v cnostech všecky věřící, aby ji znajíce, i mohli ujíti všeliké lži, ježto od ďábla pochodí. A má také učiti všecky věřící v Krista každé pravdě o něm, aby jeho právě poznali, že v něm Bůh položil spasení všelikému lidu, věřícímu v něho dostatečně. I té pravdě naučí ten duch, kterou jest on vydal v zákoně svém, aby v ní ostal. A tyto věci nejvíce jsou po- třebny lidu božímu v těchto časích nebezpečných, v nichžto ďábel, duch lživý rozvázán jest, aby svou lží všudy všecky lidi svázal. Protož, po- něvadž duch svatý jest duch pravdy a má učiti všeliké pravdě lid věřící v syna božího, kdož tehdy pozná, kdy on učiti bude pravdě, poněvadž ďábel duch lživý, oddívaje se v něho, ustavuje lež lidem skrze něho? To může toliko poznáno býti od těch, kteříž jsou poznali pravdu, v čem ona stojí. A že v tom pravda boží ostává, což Bůh přikazuje za víru dr- žeti a činiti. Protož duch svatý jest duch té pravdy, která jest v zákoně Kristově popsaná a na tu pravdu vede všecky, kteříž se jemu učiti dají. Ale ďábel, duch lživý, mužť býti podobné, žeť jest řekl: „Půjdu a budu duch lživý v ústech všech kněží Antikristových a budu lháti ústy jich skrze Boha, zkrze jeho ducha, skrze písma a skrze řády duchovní všem přestupníkům a zklamám je o jich spasení jako jsem Achaba zklamal skrze ústa jeho lživých proroků.“ Protož zpět učí a vede následovníky své v přestoupení té pravdy. Ale ne tak jich sprostně otejde v těch přestoupeních, ale oděje je svátostí lživou a duchem svatým. A na to má své falešné proroky a kněží, aby zakrývali hanbu a šeredství toho lidu svými mšemi, službami, náboženstvími a řádem v kostelích i všeli- kými žehnáními a posvěcováními svými, aby nehleděli na svou ohavnosť, majíce na sobě oděv tak poctivý. Ale kdož jsou poznali pravdu, neobrátíť 31*
Strana 200
200 se na to, že se tak dábel odívá Bohem a jeho řádem, ale zkusíť duchův atd. A netoliko tak ten duch lživý prospívá v oklamání pod ducho- venstvím uvedeným a mylným, kdež pod ním lid pije lež jako víno sladké pod těmi zákony pokrytých duchovních lidí. Ale má také při každém člověku příčiny sobě pomocné, skrze něž provede svou lež v člověku ne- zřetedlně pod životem duchovním. A to z mnohých příčin dáblu pomocných a mohou tyto býti toho příčiny: Milování tělesné a neřádné sebe a z toho přichýlení k ostříhání života tělesného nad míru v jeho žádostech, že pod jménem potřeb tvářnosti dobroty mnohé věci pravé pomine a v zlé věci se zaplete a v milosti tělesné, až se mu pak srdce ukradne k tomu, že jeho nebude míti v své moci. Jiná příčina jest horlivosť náramná, aby se vydávali nad moc v utrpení tělesná, ani spasení potřebného, ani pokrmu požívajíce, chtíc nad jiné lidi v tom se pozdvihati. Opět jsouce ukrutní, jiné soudíce a jimi hrdajíce. Opět některé vyvleče dábel ze sprostnosti víry a z obecné spravedlnosti ustavené od Boha a v jakés dvornosti ne- zbedné ostaví je a v smyslech vysokých, aby v své nerovnosti jsouce, vzdalovali se od milosti bratrské, pominouce všecky lidi, nemohli se nikdyž s žádným srovnati. Protož z těchto věcí může známo býti, že ti lidé všichni, kteří se přiměšují k Bohu, chtíce jemu sloužiti a nepoznavše vůle jeho, aby sprostně z víry jeho živi byli, v lásce a v naději trvali, že ti musí býti duchem lživým v takové zvláštnosti škodné podle svých domnění nadutých a soběvolných vedeni. Dí tu dále Pán: „Onť mne oslaví.“ Totiž ten duch pravý. Nejprve přišed, v apoštoly oslavil jest jej. Nebo apoštolé z daru jeho oznámili jsou lidem spasitele jich, že on, jsa Bohem věčným, člověkem jest učiněn, poníživ se, pracoval pro spasení lidské a potom umřel za jich hříchy a je s Bohem smířil a umyl je v krvi své. A když jsou to kázali apo- štolé lidem a oni tomu uvěřili, tehdy jest oslaven syn boží na světě. A tak k tomu dán bývá duch svatý, aby v pravdě vydal svědectví o Kristu zjevně, že v něm toliko jest spasení všem věřícím. A tím se obrátí v srdce mnohých, aby velebili pána Ježiše a skrze něho ctili Boha otce, díky jemu vzdávajíce z toho, že jest nám poslal syna svého, spasitele světa, abychom skrze něho život věčný měli. Toho nám rač dopomoci Otec, Syn i Duch svatý! Amen. XXX. Neděle pátá po velikonoci. Čtení svatého Jana v XVI. kapitole. Za onoho času řekl pán Ježíš učedlníkům svým: „Jistě, jistě pravím vám, budete-li zač prositi otce mého ve jméno mé, dáť vám: až dosavad neprosili jste za nic ve jméno mé, proste a vezmete, aby radosť vaše plná byla. Toto v přísloví mluvil jsem vám. Přicházíť hodina, když již ne v přísloví mluviti budu vám, ale zjevně o svém otci zvěstujiť vám. V ten den ve jméno mé prositi budete. A nyní pravím vám, že já budu pro- siti otce za vás, neb otec miluje vás, neb jste vy mne milovali a uvěřili jste, že jsem od Boha vyšel. Vyšelť jsem od Boha a přišel jsem na svět, opět opouštím svět
200 se na to, že se tak dábel odívá Bohem a jeho řádem, ale zkusíť duchův atd. A netoliko tak ten duch lživý prospívá v oklamání pod ducho- venstvím uvedeným a mylným, kdež pod ním lid pije lež jako víno sladké pod těmi zákony pokrytých duchovních lidí. Ale má také při každém člověku příčiny sobě pomocné, skrze něž provede svou lež v člověku ne- zřetedlně pod životem duchovním. A to z mnohých příčin dáblu pomocných a mohou tyto býti toho příčiny: Milování tělesné a neřádné sebe a z toho přichýlení k ostříhání života tělesného nad míru v jeho žádostech, že pod jménem potřeb tvářnosti dobroty mnohé věci pravé pomine a v zlé věci se zaplete a v milosti tělesné, až se mu pak srdce ukradne k tomu, že jeho nebude míti v své moci. Jiná příčina jest horlivosť náramná, aby se vydávali nad moc v utrpení tělesná, ani spasení potřebného, ani pokrmu požívajíce, chtíc nad jiné lidi v tom se pozdvihati. Opět jsouce ukrutní, jiné soudíce a jimi hrdajíce. Opět některé vyvleče dábel ze sprostnosti víry a z obecné spravedlnosti ustavené od Boha a v jakés dvornosti ne- zbedné ostaví je a v smyslech vysokých, aby v své nerovnosti jsouce, vzdalovali se od milosti bratrské, pominouce všecky lidi, nemohli se nikdyž s žádným srovnati. Protož z těchto věcí může známo býti, že ti lidé všichni, kteří se přiměšují k Bohu, chtíce jemu sloužiti a nepoznavše vůle jeho, aby sprostně z víry jeho živi byli, v lásce a v naději trvali, že ti musí býti duchem lživým v takové zvláštnosti škodné podle svých domnění nadutých a soběvolných vedeni. Dí tu dále Pán: „Onť mne oslaví.“ Totiž ten duch pravý. Nejprve přišed, v apoštoly oslavil jest jej. Nebo apoštolé z daru jeho oznámili jsou lidem spasitele jich, že on, jsa Bohem věčným, člověkem jest učiněn, poníživ se, pracoval pro spasení lidské a potom umřel za jich hříchy a je s Bohem smířil a umyl je v krvi své. A když jsou to kázali apo- štolé lidem a oni tomu uvěřili, tehdy jest oslaven syn boží na světě. A tak k tomu dán bývá duch svatý, aby v pravdě vydal svědectví o Kristu zjevně, že v něm toliko jest spasení všem věřícím. A tím se obrátí v srdce mnohých, aby velebili pána Ježiše a skrze něho ctili Boha otce, díky jemu vzdávajíce z toho, že jest nám poslal syna svého, spasitele světa, abychom skrze něho život věčný měli. Toho nám rač dopomoci Otec, Syn i Duch svatý! Amen. XXX. Neděle pátá po velikonoci. Čtení svatého Jana v XVI. kapitole. Za onoho času řekl pán Ježíš učedlníkům svým: „Jistě, jistě pravím vám, budete-li zač prositi otce mého ve jméno mé, dáť vám: až dosavad neprosili jste za nic ve jméno mé, proste a vezmete, aby radosť vaše plná byla. Toto v přísloví mluvil jsem vám. Přicházíť hodina, když již ne v přísloví mluviti budu vám, ale zjevně o svém otci zvěstujiť vám. V ten den ve jméno mé prositi budete. A nyní pravím vám, že já budu pro- siti otce za vás, neb otec miluje vás, neb jste vy mne milovali a uvěřili jste, že jsem od Boha vyšel. Vyšelť jsem od Boha a přišel jsem na svět, opět opouštím svět
Strana 201
201 a jdu k otci“ Řekli jsou jemu učedlníci jeho: „Aj, nyní zjevně mluvíš a přísloví žádného nepravíš; nyní jsme po- znali, že víš vsecko a není tobě potřebí, aby se kdo tebe otázal; po tomť věříme, že jsi od Boha přišel.“ Na počátku čtení tohoto mluví spasitel o skutku modlitby, jenž jest mezi duchovními skutky pilnými jeden potřebný těm, kdož věří v Boha a mají naději v něm, že on jest dárce každého daru i každé dobroty potřebné duši i tělu. A že jest sprostitel z každého pokušení i bezpráví, kteréž může na lidi upadnouti. Protož tuto spasitel učí a napomíná k modlitbě učedlníky své, aby se rozumě modlili, vědouce, zač se mají modliti, komu a skrze koho. A že se mají modliti Bohu otci skrze syna jeho a mají se modliti jemu za potřebné a hodné věci. Ale že takových věcí duchovních nemoudří lidé neznají, ani kterým by řádem své modlitby činili. Protož na prázdno jedni ústy klapají a jméno boží nadarmo berou v slovích modlitby, ani tu paměti, ani žádosti, ani rozumnosti požívajíce, rozmnoženými slovy za dlouhý čas bez náboženství blektavě, nesmírně, z obyčeje a ze zámyslu zákonů lidských to jednají, kteříž mnějí, že svým valným mluvením Boha přemohou a umluví, aby je musil uslyšeti; protož takoví tak blekcíce, nic neuprosí. Jiní ač modléce se, žádosť při tom mají, ale zle se za ty věci modlí, kteréž jsou jim k zatracení, jako za pokoj tělesný, za štěstí tohoto světa, za zdraví těla, za zboží mnohé, aby v zdraví tělesném, dlouhém, v rozkošech, v povýšení a ve cti živi byli, aneb aby se pomstili nad těmi, kdož jim bezpráví činí, aneb aby jich pomstil Bůh. Protož ti prosí, aby jim Bůh dal prospěch, aby hříchy rozmnožili zde, aby prospívajíce ve zlém, širokou cestou pospíšili do pekla. O jichžto prosbě Pán dí: „Nevíte, co prosíte.“ Někdy Bůh z milosti neslyší prosby bláznivých lidí, nebo nevědouce, co prosí, nejspíše by sobě peklo vyprosili, kdyby jim to Bůh dal, zač prosí. Některým pak dá za pomstu žádosti srdce jich. Některých modlitby jsou bludné v tom, že je k stvoření obracejí, o těch věcech naději majíce v stvoření, o kterých jsou měli míti v stvo- řiteli. Protož se obrazům modlí, domnívajíce se, že divy činí a že v nich moc boží jest k uzdravení anebo k jiným pomocem. Jiní se modlí svatým a někteří nejistým a mnichům utylým, kteříž od svatokupcův nazvanou svátosť mají, oslavenou zázraky a divy lživými, jenž mohou spíše v pekle býti než v nebi. A prosí jich, aby je vyprostili ze zlých věcí, z vězení, z neštěstí, z hanby světské, od bolení zubův i očí, od vlkův, od hadův i od jiných věcí protivných a od nemocí. Ti mají naději nad Boha v těch svatých a nevědí, co prosí a koho prosí. Jiní padají, klekajíce na kolena před papežem, modlíce se a zlatých mnoho k své modlitbě přidávajíce, aby jim ráčil dáti hříchův odpuštění aneb muk zbavení aneb obroky peněžité, syté, aby na nich stáli, jako koně sytí, bujní a prázdní. Jiní padají a klekají před lidmi mocnými tohoto světa, před císaři, před králi, před knížaty, pány, pochlebujíce a modlíce se jim za dary a za zboží vším srdcem nad Bůh. Jiní se modlí čarodějníkům, kouzelníkům, hádačům, aby skrze ně zdraví nalezli a zvěděli o svých škodách; a za to jim i penězi platí. Protož takoví všichni, odstoupivše s nadějí a s modlitbou od Boha, ďáblům se klaní a modlí v těch hříšných lidech. Protož pán Ježíš uče- dlníkům svým naučení dává proti těm bludům řka: „Ač co budete prositi otce ve jméno mé, dáť vám.“ Nebo toliko Bohu, trojici svaté, má býti
201 a jdu k otci“ Řekli jsou jemu učedlníci jeho: „Aj, nyní zjevně mluvíš a přísloví žádného nepravíš; nyní jsme po- znali, že víš vsecko a není tobě potřebí, aby se kdo tebe otázal; po tomť věříme, že jsi od Boha přišel.“ Na počátku čtení tohoto mluví spasitel o skutku modlitby, jenž jest mezi duchovními skutky pilnými jeden potřebný těm, kdož věří v Boha a mají naději v něm, že on jest dárce každého daru i každé dobroty potřebné duši i tělu. A že jest sprostitel z každého pokušení i bezpráví, kteréž může na lidi upadnouti. Protož tuto spasitel učí a napomíná k modlitbě učedlníky své, aby se rozumě modlili, vědouce, zač se mají modliti, komu a skrze koho. A že se mají modliti Bohu otci skrze syna jeho a mají se modliti jemu za potřebné a hodné věci. Ale že takových věcí duchovních nemoudří lidé neznají, ani kterým by řádem své modlitby činili. Protož na prázdno jedni ústy klapají a jméno boží nadarmo berou v slovích modlitby, ani tu paměti, ani žádosti, ani rozumnosti požívajíce, rozmnoženými slovy za dlouhý čas bez náboženství blektavě, nesmírně, z obyčeje a ze zámyslu zákonů lidských to jednají, kteříž mnějí, že svým valným mluvením Boha přemohou a umluví, aby je musil uslyšeti; protož takoví tak blekcíce, nic neuprosí. Jiní ač modléce se, žádosť při tom mají, ale zle se za ty věci modlí, kteréž jsou jim k zatracení, jako za pokoj tělesný, za štěstí tohoto světa, za zdraví těla, za zboží mnohé, aby v zdraví tělesném, dlouhém, v rozkošech, v povýšení a ve cti živi byli, aneb aby se pomstili nad těmi, kdož jim bezpráví činí, aneb aby jich pomstil Bůh. Protož ti prosí, aby jim Bůh dal prospěch, aby hříchy rozmnožili zde, aby prospívajíce ve zlém, širokou cestou pospíšili do pekla. O jichžto prosbě Pán dí: „Nevíte, co prosíte.“ Někdy Bůh z milosti neslyší prosby bláznivých lidí, nebo nevědouce, co prosí, nejspíše by sobě peklo vyprosili, kdyby jim to Bůh dal, zač prosí. Některým pak dá za pomstu žádosti srdce jich. Některých modlitby jsou bludné v tom, že je k stvoření obracejí, o těch věcech naději majíce v stvoření, o kterých jsou měli míti v stvo- řiteli. Protož se obrazům modlí, domnívajíce se, že divy činí a že v nich moc boží jest k uzdravení anebo k jiným pomocem. Jiní se modlí svatým a někteří nejistým a mnichům utylým, kteříž od svatokupcův nazvanou svátosť mají, oslavenou zázraky a divy lživými, jenž mohou spíše v pekle býti než v nebi. A prosí jich, aby je vyprostili ze zlých věcí, z vězení, z neštěstí, z hanby světské, od bolení zubův i očí, od vlkův, od hadův i od jiných věcí protivných a od nemocí. Ti mají naději nad Boha v těch svatých a nevědí, co prosí a koho prosí. Jiní padají, klekajíce na kolena před papežem, modlíce se a zlatých mnoho k své modlitbě přidávajíce, aby jim ráčil dáti hříchův odpuštění aneb muk zbavení aneb obroky peněžité, syté, aby na nich stáli, jako koně sytí, bujní a prázdní. Jiní padají a klekají před lidmi mocnými tohoto světa, před císaři, před králi, před knížaty, pány, pochlebujíce a modlíce se jim za dary a za zboží vším srdcem nad Bůh. Jiní se modlí čarodějníkům, kouzelníkům, hádačům, aby skrze ně zdraví nalezli a zvěděli o svých škodách; a za to jim i penězi platí. Protož takoví všichni, odstoupivše s nadějí a s modlitbou od Boha, ďáblům se klaní a modlí v těch hříšných lidech. Protož pán Ježíš uče- dlníkům svým naučení dává proti těm bludům řka: „Ač co budete prositi otce ve jméno mé, dáť vám.“ Nebo toliko Bohu, trojici svaté, má býti
Strana 202
202 modlení za všecky věci potřebné, kterýchž nemají stvoření pouhá na zemi, ani v nebi, ani jich dáti mohou. A ve jméno Jezukristovo prositi otec jest skrze zasloužení jeho hledati od Boha všeliké milosti a potřebnosti. Nebo syn boží smířil jest nás s Bohem, umíraje podle člověčenství a umyl jest nás v krvi své od hříchův našich. Také jest zvolil Bůh otec toliko jeho přímluvu za ty hříšné, aby vždy do soudného dne hledal mi- losti svou přímluvu těm, kteří věří v něho a umytí jsou od hříchův v krvi jeho. A toho jest svědek svatý Jan, jenž dí: „Pakli jest kdo zhřešil, přímluvce máme u otce našeho JezuKrista spravedlivého; onť jest slitování za hříchy naše. Ale poslové Antikristovi proti tomu uvodí lež na svět skrze svaté, chtíce hříšným více svaté učiniti dobré a potřebné nežli samého Boha, jako by oni chtěli spasení hříšných proti vůli boží a prve než Bůh. Ano sám dí o tom k proroku: „By stál za ten lid přede mnou Mojžíš, Samuel, Noe, Job a Daniel a modlili se za ně; neníť duše má k tomu lidu. Protož ty nechtěj se modliti za ně a za ten lid a nepřekážej mi, neb neuslyším tebe.“ Protož by matka boží se všemi apoštoly i se vší říší nebeskou stála; modlíce se za ty hříšníky svedené od zákona božího a jižto mají naději v svatých; neuslyšíť všech Bůh, nebť neodvolá Bůh slov svých jinak. Protož mistři s kněžími velebíce přímluvy mnohých svatých, zradili jsou lid blázuový a ztratili jsou za tím jistou a dostatečnou přímluvu, kterou jest Bůh ustavil v synu svém. Ač ji někdy umísí mezi jiné jako mnicha nějakého, ale neuléčí na ní hříšných, jako na přímluvě svatého Linharta, ježto okovy vládne. A jako svatého Valentina, ježto vládne pa- doucí nemocí. Těch přímluv jsou pilni, nebo jsou je svatokupci zvelebili hříšníkům pro své lakomství pilněji nežli přímluvu pána Ježíše. Protož pán Ježíš mluvě o své přímluvě učedlníkům dí: Až dosavad neprosili jste ničehož ve jméno mé." A to jest bylo proto, že jsou o tom rozumu neměli, by měli ve jméno jeho prositi, aby toliko skrze něho modlitby lidské prospěch míti měly. A také jest byl ještě čas nepřišel, nebo se ještě byl neobětoval a lidí s Bohem nesmířil. Ale když jest skutek kněžství jeho dokonán a když přistojí již před obličejem božím, vykoupení věčné nalezl, jsa biskupem budoucího dobrého, vždy jest hotov prositi za ty, kteříž věří v něho a chodí v přikázáních jeho. A že tuto dí spasitel: „Proste a vezmete.“ Doufání jim klade v prosbě, poněvadž vzíti mají, prosíce. A napomíná je k prosbě, nebo k tomu čas jest, dokavadž brána milosrdenství otevřína jest a aby tím pilněji prosili vědouce, že darmo prositi otce bohatého a štědrého ne- budou. Protož pro tu štědrotu otcovu velí prositi za plnou radosť. Nebo to jest prostě dobré a užitečné lidem. Neb radosť plná v Bohu jest do- konalosť, již lidé zde žádajíce, nemohou dokonalé míti a plné, ale řídko se malé a krátké dotknou pro mnohé bídy a zármutky, kteréž je zde po- stihají. Protož plné zření s doufáním máme míti k němu na modlitbě o všecky věci, které k zasloužení plné radosti pomáhají. A jest i sama prosba věrná spravedlivých lidí dostatečná k dojítí plné radosti. Ano i lotr, nemaje žádného zasloužení, však skrze modlitbu žádostivou na kříži jest uslyšán a té radosti plné došel jest. A onomu sluhovi také množství hříchův jako deset tisíc hřiven za jednu prosbu pokornou Pán odpustil jest. Ovšem nad to může dáti radosť plnou těm za prosby mnohé, kteříž vzdychají s pláčem, žádajíce se obléci v příbytek svůj, který v nebi jest v radosti plné. A čím více zármutkové zdejší tisknou takové lidi, tím více vzdychají, pláčí a modlí se Bohu, aby jich zármutky obrátil jim
202 modlení za všecky věci potřebné, kterýchž nemají stvoření pouhá na zemi, ani v nebi, ani jich dáti mohou. A ve jméno Jezukristovo prositi otec jest skrze zasloužení jeho hledati od Boha všeliké milosti a potřebnosti. Nebo syn boží smířil jest nás s Bohem, umíraje podle člověčenství a umyl jest nás v krvi své od hříchův našich. Také jest zvolil Bůh otec toliko jeho přímluvu za ty hříšné, aby vždy do soudného dne hledal mi- losti svou přímluvu těm, kteří věří v něho a umytí jsou od hříchův v krvi jeho. A toho jest svědek svatý Jan, jenž dí: „Pakli jest kdo zhřešil, přímluvce máme u otce našeho JezuKrista spravedlivého; onť jest slitování za hříchy naše. Ale poslové Antikristovi proti tomu uvodí lež na svět skrze svaté, chtíce hříšným více svaté učiniti dobré a potřebné nežli samého Boha, jako by oni chtěli spasení hříšných proti vůli boží a prve než Bůh. Ano sám dí o tom k proroku: „By stál za ten lid přede mnou Mojžíš, Samuel, Noe, Job a Daniel a modlili se za ně; neníť duše má k tomu lidu. Protož ty nechtěj se modliti za ně a za ten lid a nepřekážej mi, neb neuslyším tebe.“ Protož by matka boží se všemi apoštoly i se vší říší nebeskou stála; modlíce se za ty hříšníky svedené od zákona božího a jižto mají naději v svatých; neuslyšíť všech Bůh, nebť neodvolá Bůh slov svých jinak. Protož mistři s kněžími velebíce přímluvy mnohých svatých, zradili jsou lid blázuový a ztratili jsou za tím jistou a dostatečnou přímluvu, kterou jest Bůh ustavil v synu svém. Ač ji někdy umísí mezi jiné jako mnicha nějakého, ale neuléčí na ní hříšných, jako na přímluvě svatého Linharta, ježto okovy vládne. A jako svatého Valentina, ježto vládne pa- doucí nemocí. Těch přímluv jsou pilni, nebo jsou je svatokupci zvelebili hříšníkům pro své lakomství pilněji nežli přímluvu pána Ježíše. Protož pán Ježíš mluvě o své přímluvě učedlníkům dí: Až dosavad neprosili jste ničehož ve jméno mé." A to jest bylo proto, že jsou o tom rozumu neměli, by měli ve jméno jeho prositi, aby toliko skrze něho modlitby lidské prospěch míti měly. A také jest byl ještě čas nepřišel, nebo se ještě byl neobětoval a lidí s Bohem nesmířil. Ale když jest skutek kněžství jeho dokonán a když přistojí již před obličejem božím, vykoupení věčné nalezl, jsa biskupem budoucího dobrého, vždy jest hotov prositi za ty, kteříž věří v něho a chodí v přikázáních jeho. A že tuto dí spasitel: „Proste a vezmete.“ Doufání jim klade v prosbě, poněvadž vzíti mají, prosíce. A napomíná je k prosbě, nebo k tomu čas jest, dokavadž brána milosrdenství otevřína jest a aby tím pilněji prosili vědouce, že darmo prositi otce bohatého a štědrého ne- budou. Protož pro tu štědrotu otcovu velí prositi za plnou radosť. Nebo to jest prostě dobré a užitečné lidem. Neb radosť plná v Bohu jest do- konalosť, již lidé zde žádajíce, nemohou dokonalé míti a plné, ale řídko se malé a krátké dotknou pro mnohé bídy a zármutky, kteréž je zde po- stihají. Protož plné zření s doufáním máme míti k němu na modlitbě o všecky věci, které k zasloužení plné radosti pomáhají. A jest i sama prosba věrná spravedlivých lidí dostatečná k dojítí plné radosti. Ano i lotr, nemaje žádného zasloužení, však skrze modlitbu žádostivou na kříži jest uslyšán a té radosti plné došel jest. A onomu sluhovi také množství hříchův jako deset tisíc hřiven za jednu prosbu pokornou Pán odpustil jest. Ovšem nad to může dáti radosť plnou těm za prosby mnohé, kteříž vzdychají s pláčem, žádajíce se obléci v příbytek svůj, který v nebi jest v radosti plné. A čím více zármutkové zdejší tisknou takové lidi, tím více vzdychají, pláčí a modlí se Bohu, aby jich zármutky obrátil jim
Strana 203
203 v radosť plnou, kterážto přijde, když jeho samého a pravého Boha po- znají a Jezu Krista, syna jeho, a okem k oku uzří. Dále dí čtení: „To jsem vám mluvil v příslovích. Ale přicházíť ho- dina, kdy již v příslovích nebudu mluviti vám. Ale zjevně vám zvěstuji o otci mém.“ To jest se tak stalo, že skrze ducha svatého mluvil jest jim Pán zjevně bez zakrytí o Bohu, trojici svaté. Nebo vnitř v duchu otevřel jim rozum a všeliké tajnosti skryté a duchovní známy jim učinil. Ale lidu nehodnému a od Boha odvrácenému mluvil jsem v podobenství, ježto tak nehodně poslouchá, aniž rozuměti dbá jako ten, ježto mu do Boha nic není. Ač hlas tělesný dotýká se ducha jich, však světlo roz- umnosti nedochází srdce jich. A též, když tělo a krev Kristovu hovadný člověk v ústa vezme, touž již stojí vší vážnosti, dále se neptaje, ani umučeni jeho pamatuje. A když u mše stojí, tehdy jedině okem zazře svátosť ihned ven běží, aby se dále s Bohem nezaneprázdnil. Světí-li svátek, to na tom záleží, aby dílo z rukou polože, dobré roucho na se vzal a oběd hojný sobě připravil a potom celý den dělal, což mu čert rozkazovati bude. Postí-li se chudý, to zná na jalových krmích a bohatý na tlustých rybách. A to vše z toho jde, že víra slepá, bludná a mrtvá v tom lidu kněžími svedeném jest. Potom dí Pán: „A nepravím vám, že já budu prositi otce za vás, neb on sám miluje vás, neb jste vy mne milovali a uvěřili jste, že jsem od Boha vyšel. Vyšelť jsem od otce a přišel na svět“ Tu mluví Pán podle té zvláštnosti, kterouž jest otec měl v těch učedlnících. A i nyní může míti u věrných přízeň a milosť zvláštně, pro kterouž přijímá obzvláštně jich modlitby. Však prvotně skrze modlitbu Kristovu všecky jest přijal. Jakož jest za všecky smrť trpěl, takéž se jest za všecky modlil. A bez jeho modlitby nižádný by spasen nebyl. A také jest vždy hotov k orodo- vání za ty, kdož mají naději v jeho přímluvě. Neb to přesahá všecka dů- stojenství světa, držeti se pána Ježíše a státi v jeho milování; neb ta milosť nutí Boha, aby dobře činil těm milovníkům syna svého sám od sebe. A netoliko jim dobře činí, když oni o to stojí, ale prve zdaleka jich dobré předchází a prve než budou volati k němu za své potřeby, až je uslyší. Dí tu Pán: „A neřku, já prositi budu za vás, nebo on sám otec miluje vás.“ V tom jich víru váží sobě syn boží, že jsou tomu věřili, že jest on od Boha přišel. A ta víra jest každému potřebná, kdož žádají spaseni býti skrze Jezu Krista, aby měli víru rozumnou a živou o něm a v něho věříce, neb slepá, bludná a mrtvá víra, jako ji svět svedený má, nic neprospěje. I dí dále Pán: „Přišel jsem na svět a opět opouštím svět a jdu k otci.“ Potřebně všem věřícím na svět přišel jest, aby jich z moci ďá- belské dobyl, s Bohem je smířil a k milosti je navrátil, umyv je v krvi své a dobyv jim života věčného, a kteří jsou jej přijali skrze víru, dal jest jim moc, aby synové boží byli. Protož všecko dokonav na světě, opustiv jej, vrátil se k otci s velikým užitkem a s velikou radostí a s chválou podle člověčenství svého. Neb podle božství vždy bez proměny, plný chvály a cti byl jest i na kříži. A jakož jest Pán jsa na světě nic jiného nečinil než to, což jest vůle boží byla a nezapletal se v svět, ani v nižádné marnosti na světě, ale opustil jej v jeho chvále a rozkošech a dobrovolně chudobu a práci podstoupil, aby svou chudobou veliké bo- hatství všem věřícím a milujícím sebe přivedl. Protož podobně k tomu synové zvolení od Boha bývají posláni, aby na světě byli jako poutníci,
203 v radosť plnou, kterážto přijde, když jeho samého a pravého Boha po- znají a Jezu Krista, syna jeho, a okem k oku uzří. Dále dí čtení: „To jsem vám mluvil v příslovích. Ale přicházíť ho- dina, kdy již v příslovích nebudu mluviti vám. Ale zjevně vám zvěstuji o otci mém.“ To jest se tak stalo, že skrze ducha svatého mluvil jest jim Pán zjevně bez zakrytí o Bohu, trojici svaté. Nebo vnitř v duchu otevřel jim rozum a všeliké tajnosti skryté a duchovní známy jim učinil. Ale lidu nehodnému a od Boha odvrácenému mluvil jsem v podobenství, ježto tak nehodně poslouchá, aniž rozuměti dbá jako ten, ježto mu do Boha nic není. Ač hlas tělesný dotýká se ducha jich, však světlo roz- umnosti nedochází srdce jich. A též, když tělo a krev Kristovu hovadný člověk v ústa vezme, touž již stojí vší vážnosti, dále se neptaje, ani umučeni jeho pamatuje. A když u mše stojí, tehdy jedině okem zazře svátosť ihned ven běží, aby se dále s Bohem nezaneprázdnil. Světí-li svátek, to na tom záleží, aby dílo z rukou polože, dobré roucho na se vzal a oběd hojný sobě připravil a potom celý den dělal, což mu čert rozkazovati bude. Postí-li se chudý, to zná na jalových krmích a bohatý na tlustých rybách. A to vše z toho jde, že víra slepá, bludná a mrtvá v tom lidu kněžími svedeném jest. Potom dí Pán: „A nepravím vám, že já budu prositi otce za vás, neb on sám miluje vás, neb jste vy mne milovali a uvěřili jste, že jsem od Boha vyšel. Vyšelť jsem od otce a přišel na svět“ Tu mluví Pán podle té zvláštnosti, kterouž jest otec měl v těch učedlnících. A i nyní může míti u věrných přízeň a milosť zvláštně, pro kterouž přijímá obzvláštně jich modlitby. Však prvotně skrze modlitbu Kristovu všecky jest přijal. Jakož jest za všecky smrť trpěl, takéž se jest za všecky modlil. A bez jeho modlitby nižádný by spasen nebyl. A také jest vždy hotov k orodo- vání za ty, kdož mají naději v jeho přímluvě. Neb to přesahá všecka dů- stojenství světa, držeti se pána Ježíše a státi v jeho milování; neb ta milosť nutí Boha, aby dobře činil těm milovníkům syna svého sám od sebe. A netoliko jim dobře činí, když oni o to stojí, ale prve zdaleka jich dobré předchází a prve než budou volati k němu za své potřeby, až je uslyší. Dí tu Pán: „A neřku, já prositi budu za vás, nebo on sám otec miluje vás.“ V tom jich víru váží sobě syn boží, že jsou tomu věřili, že jest on od Boha přišel. A ta víra jest každému potřebná, kdož žádají spaseni býti skrze Jezu Krista, aby měli víru rozumnou a živou o něm a v něho věříce, neb slepá, bludná a mrtvá víra, jako ji svět svedený má, nic neprospěje. I dí dále Pán: „Přišel jsem na svět a opět opouštím svět a jdu k otci.“ Potřebně všem věřícím na svět přišel jest, aby jich z moci ďá- belské dobyl, s Bohem je smířil a k milosti je navrátil, umyv je v krvi své a dobyv jim života věčného, a kteří jsou jej přijali skrze víru, dal jest jim moc, aby synové boží byli. Protož všecko dokonav na světě, opustiv jej, vrátil se k otci s velikým užitkem a s velikou radostí a s chválou podle člověčenství svého. Neb podle božství vždy bez proměny, plný chvály a cti byl jest i na kříži. A jakož jest Pán jsa na světě nic jiného nečinil než to, což jest vůle boží byla a nezapletal se v svět, ani v nižádné marnosti na světě, ale opustil jej v jeho chvále a rozkošech a dobrovolně chudobu a práci podstoupil, aby svou chudobou veliké bo- hatství všem věřícím a milujícím sebe přivedl. Protož podobně k tomu synové zvolení od Boha bývají posláni, aby na světě byli jako poutníci,
Strana 204
204 vědouce, že jsou sem nic nepřinesli a bez pochybení také odsud nic ne- ponesou; protož nic zde nemají hledati marného a zlého, čím by se po- skvrnili a Bohu v nemilosť upadli, ani se zapletali v která osidla a bře- mena na něm. Neb kdož v Bohu rytěřuje, neplete se v světské věci, než hledí, aby se slíbil tomu a toho vůli plnil, jemuž se jest oddal. I řekli jsou k těm řečem učedlníci Páně: „Aj, nyní zjevně mluvíš a přísloví žádného nepravíš; již známe, že víš všecky věci a není tobě potřebí, aby tebe kdo otázal; v tom věříme, že jsi od Boha přišel.“ V těch slovích učedlníci vyznávají, že když jim Pán zjevně bez přísloví mluvil, že jsou z toho poznali, že jest od Boha vyšel Protož by vždy bylo potřebné mluvení božských věcí zjevně a rozumně, aby skrze roz- umné mluvení pravdy boží poznali lidé Boha a jeho vůli. Neb to jest dar boží a na tom záleží všecko dobré, spasitelné, když dá pán Bůh sly- šení zjevné a rozumné slova svého. A zase to jest jeho zjevný hněv, když odejme rozum od lidí moudrých proto, že jsou se odchýlili srdcem od jeho zákona a báli jsou se jeho přikázáními lidskými a rty svými ctili jsou jeho Protož netoliko jest skryl moudrosť slova svého od nich, ale dopouští na ty mudráky opatrné těla ještě chytřejší, nežli jsou oni lháře a bludův činitelé, aby jich lži věříce a bludův jich následujíce, zatraceni byli, protože jsou věřili pravdě. Potom odpověděv Pán učedlníkům, vece: „Aj, hodina jde a již jest přišla, že se rozprchnete každý k svým věcem a mne samého ostavíte.“ Tu řeč Pán mluvil učedlníkům, když jsou v něm nejochotněji pravou víru vyznávali, poznavše, že od Boha jest vyšel a ví všecko jako Bůh. Tehda Pán věda všecky věci, také i to věděl, že po té krásné řeči po malé chvíli utekou od něho. Jakož se potom tak stalo, že jsou opustili pána svého a mistra, ač znali, že jest od Boha vyšel. Protož paměti hodné jest toto netoliko lehhým a nemoudrým lidem, ale i těm, jižto s Pánem za stolem sedají a v radu s ním vchodí a mnoho se jemu zakazují, chtíce proň do žaláře i na smrť jíti. A to vše v čas pokoje za dobrým stolem. Ale přijde li protivné pokušení, toť dosyhne člověka a ukáže, co jest v něm a uzří tu mnohý, že méně má v skutku než v řeči, a snad nic v skutku a v řeči zbytky. Protož pyšný a smělý člověk cožkoli myslí a kterakkoli slavně víru vyznává jazykem, vždy proto není ujištěn v čas pokušení, nebo setřín v něm bývá a z kořen vyvrácen. Protož jedva po- korní a bázliví věrou a milostí boží jsouce posíleni, ostojí v nich. Aniž kdo živý může se tím chlubiti, ani co o sobě jistiti, jedině z milosti boží již pokoušen jsa mnohými věcmi, může se a má nadíti setrvání. XXXI. Šestá neděle po velikonoci. Čtení svatého Jana v XV. a v XVI. kapitole. V ten čas řekl pán Ježíš učedlníkům svým: „Když přijde utěšitel, kteréhož já pošli vám od otce, ducha pravdy, jenž od otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně a vy svědectví vydávati budete, nebo od počátku se mnou jste. Tyto věci mluvil jsem vám, abyste se nehoršili; ven z obcí honiti budou vás. Ale přijdeť čas, že každý, kdožť vás zabíjí, domnívati se
204 vědouce, že jsou sem nic nepřinesli a bez pochybení také odsud nic ne- ponesou; protož nic zde nemají hledati marného a zlého, čím by se po- skvrnili a Bohu v nemilosť upadli, ani se zapletali v která osidla a bře- mena na něm. Neb kdož v Bohu rytěřuje, neplete se v světské věci, než hledí, aby se slíbil tomu a toho vůli plnil, jemuž se jest oddal. I řekli jsou k těm řečem učedlníci Páně: „Aj, nyní zjevně mluvíš a přísloví žádného nepravíš; již známe, že víš všecky věci a není tobě potřebí, aby tebe kdo otázal; v tom věříme, že jsi od Boha přišel.“ V těch slovích učedlníci vyznávají, že když jim Pán zjevně bez přísloví mluvil, že jsou z toho poznali, že jest od Boha vyšel Protož by vždy bylo potřebné mluvení božských věcí zjevně a rozumně, aby skrze roz- umné mluvení pravdy boží poznali lidé Boha a jeho vůli. Neb to jest dar boží a na tom záleží všecko dobré, spasitelné, když dá pán Bůh sly- šení zjevné a rozumné slova svého. A zase to jest jeho zjevný hněv, když odejme rozum od lidí moudrých proto, že jsou se odchýlili srdcem od jeho zákona a báli jsou se jeho přikázáními lidskými a rty svými ctili jsou jeho Protož netoliko jest skryl moudrosť slova svého od nich, ale dopouští na ty mudráky opatrné těla ještě chytřejší, nežli jsou oni lháře a bludův činitelé, aby jich lži věříce a bludův jich následujíce, zatraceni byli, protože jsou věřili pravdě. Potom odpověděv Pán učedlníkům, vece: „Aj, hodina jde a již jest přišla, že se rozprchnete každý k svým věcem a mne samého ostavíte.“ Tu řeč Pán mluvil učedlníkům, když jsou v něm nejochotněji pravou víru vyznávali, poznavše, že od Boha jest vyšel a ví všecko jako Bůh. Tehda Pán věda všecky věci, také i to věděl, že po té krásné řeči po malé chvíli utekou od něho. Jakož se potom tak stalo, že jsou opustili pána svého a mistra, ač znali, že jest od Boha vyšel. Protož paměti hodné jest toto netoliko lehhým a nemoudrým lidem, ale i těm, jižto s Pánem za stolem sedají a v radu s ním vchodí a mnoho se jemu zakazují, chtíce proň do žaláře i na smrť jíti. A to vše v čas pokoje za dobrým stolem. Ale přijde li protivné pokušení, toť dosyhne člověka a ukáže, co jest v něm a uzří tu mnohý, že méně má v skutku než v řeči, a snad nic v skutku a v řeči zbytky. Protož pyšný a smělý člověk cožkoli myslí a kterakkoli slavně víru vyznává jazykem, vždy proto není ujištěn v čas pokušení, nebo setřín v něm bývá a z kořen vyvrácen. Protož jedva po- korní a bázliví věrou a milostí boží jsouce posíleni, ostojí v nich. Aniž kdo živý může se tím chlubiti, ani co o sobě jistiti, jedině z milosti boží již pokoušen jsa mnohými věcmi, může se a má nadíti setrvání. XXXI. Šestá neděle po velikonoci. Čtení svatého Jana v XV. a v XVI. kapitole. V ten čas řekl pán Ježíš učedlníkům svým: „Když přijde utěšitel, kteréhož já pošli vám od otce, ducha pravdy, jenž od otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně a vy svědectví vydávati budete, nebo od počátku se mnou jste. Tyto věci mluvil jsem vám, abyste se nehoršili; ven z obcí honiti budou vás. Ale přijdeť čas, že každý, kdožť vás zabíjí, domnívati se
Strana 205
205 bude, že by tím Bohu posloužil. A toť učiní vám, neboť jsou neznali ani otce, ani mne. Pak tyto věci protoť jsem mluvil vám, abyste, když by přišla hodina těch věcí, rozpomenuli se, že já pověděl jsem vám.“ V tomto svatém čtení spasitel opět mluví o duchu svatém utěšiteli, jakožto o nejpotřebnější věci svým učedlníkům, nebo jest jich dostatečnosť v nebezpečenství zdejšího života. Neb i před touto řečí mluvil jest mnoho učedlníkům svým o zlosti tohoto světa, kterou jim má ukazovati. I v tomto čtení praví, že je budou z obcí vymítati pro jméno jeho i jiné řeči mnohé o bezpráví a nenávisti tohoto světa jim vypraviv. Mluví také o utěšení ducha svatého, kterýž svým utěšením mohl jest zdržeti a zachovati ty lidi v takových protivenstvích mnohých, aby v nich nezahynuli, majíce utěšitele ducha svatého, jenžto převyšuje všeliké zármutky svým utěšením. Již pak nyní nemůžeme tak snadně čtení tohoto i jiných vykládati, ani tak vlastních věcí a potřebných v duchu svatém mluviti. Nebo Anti- krist ten lid křesťanský skrze cizí duch lží spojil jest s Bohem a v zka- žení nevýmluvná zapletl jest jej, aby dvojího srdce byli, aby svět milovali a také s tím spasení svého skrze lež a blud se domnívali. Protož takoví zkažení lidé nemyslí v utěšení ducha svatého, ani o něm co vědí. Nebo utěšení a radování zlá na světě v hříších jako pohané mají v houslích, v píšťalách a v troubách, v smilství a v hodování, v zpívání a v peských rozpustilostech. Protož jsou velmi vzdáleni od utěšení ducha svatého. A netoliko ten lid lehký, z úst božích vyvrácený, tak se zle raduje, ale i muži apoštolští na místech a úřadech apoštolských, jižto by ti měli míti utěšení ducha svatého v náboženství duchovním. Ti jsou nejdále od toho, nebo jsou sobě zjednali radování tělesná a světská nad jiné hří- šníky tohoto světa, v panství a ve cti světské, v rozkošech tělesných, v smilstvích, v hodováních, v sladkých vína pitích. Protož sbor pokrytců těch bohatých jsou spolu jeden Antikrist, jenž se rouhá duchu svatému, tlačí Jezukrista ukřižovaného a činí sobě rozkoši z jeho bolestí jazykem. Protož svatý Jakub váže zlosť jazyka, dí: „Jazyk jest malý úd a veliké věci povyšuje a jest nepokojné zlé, pln jedu smrtedlného, v němžto chvá- líme Boha otce a v něm zlořečíme lidi, jenž k podobenství božímu uči- něni jsou“ Z týchž úst vychodí požehnání i zlořečení a dí: „Nemají ty věci tak býti, bratři moji.“ Protož duch pravdy jinak ustavuje lidi v ta- kových věcech, aby nepřátely milovali a dobře činili těm, kdož jim zle činí. A půjdou-li podle toho duchu pravého, nebudouť míti místa, aby zlořečili ty, kteréž mají milovati a dobře jim činiti. Pakli kdo nebude míti té pravdy ducha svatého v skutcích jazyka svého, upadnet v ten soud, o němž svatý Jakub dí: „Kdo mní, že by nábožný byl, neskrotiv jazyka svého, ale svodí srdce své, toho jest marné náboženství, všecka svrchní práce nebude vzácná, když vylit jest člověk v marnosť skrze jazyk, vždy nemoudrosť jeho zjevná jesť skrze neskrovnosť jazyka.“ Protož nejvýše přileží zpráva ducha pravdy k skutkům jazyka, neb když toho není v mluvení, tehdy hned hřeší, lží svou jsa sveden. Také duch pravdy může srdce člověčí přistaviti k těm skutkům, kteříž se Bohu líbí. Nebo jako člověk v rozumu zatmělý sám z sebe nemůže ztíhati cest k pravým skutkům, takéž nemá k nim moci, aby je konal pro své porušení. Protož jedno skrze moc ducha pravdy srozumí jim a naplniti je může. A tak k těm věcem musí rozum býti, z kterých příčin pocházejí skutkové lidští, aby to lidé vědouce, mohli právě dojíti toho, kdy jsou praví sku- tkové v nich, ježto je duch pravý dělá a kdy jsou ti, ježto je v nich 32
205 bude, že by tím Bohu posloužil. A toť učiní vám, neboť jsou neznali ani otce, ani mne. Pak tyto věci protoť jsem mluvil vám, abyste, když by přišla hodina těch věcí, rozpomenuli se, že já pověděl jsem vám.“ V tomto svatém čtení spasitel opět mluví o duchu svatém utěšiteli, jakožto o nejpotřebnější věci svým učedlníkům, nebo jest jich dostatečnosť v nebezpečenství zdejšího života. Neb i před touto řečí mluvil jest mnoho učedlníkům svým o zlosti tohoto světa, kterou jim má ukazovati. I v tomto čtení praví, že je budou z obcí vymítati pro jméno jeho i jiné řeči mnohé o bezpráví a nenávisti tohoto světa jim vypraviv. Mluví také o utěšení ducha svatého, kterýž svým utěšením mohl jest zdržeti a zachovati ty lidi v takových protivenstvích mnohých, aby v nich nezahynuli, majíce utěšitele ducha svatého, jenžto převyšuje všeliké zármutky svým utěšením. Již pak nyní nemůžeme tak snadně čtení tohoto i jiných vykládati, ani tak vlastních věcí a potřebných v duchu svatém mluviti. Nebo Anti- krist ten lid křesťanský skrze cizí duch lží spojil jest s Bohem a v zka- žení nevýmluvná zapletl jest jej, aby dvojího srdce byli, aby svět milovali a také s tím spasení svého skrze lež a blud se domnívali. Protož takoví zkažení lidé nemyslí v utěšení ducha svatého, ani o něm co vědí. Nebo utěšení a radování zlá na světě v hříších jako pohané mají v houslích, v píšťalách a v troubách, v smilství a v hodování, v zpívání a v peských rozpustilostech. Protož jsou velmi vzdáleni od utěšení ducha svatého. A netoliko ten lid lehký, z úst božích vyvrácený, tak se zle raduje, ale i muži apoštolští na místech a úřadech apoštolských, jižto by ti měli míti utěšení ducha svatého v náboženství duchovním. Ti jsou nejdále od toho, nebo jsou sobě zjednali radování tělesná a světská nad jiné hří- šníky tohoto světa, v panství a ve cti světské, v rozkošech tělesných, v smilstvích, v hodováních, v sladkých vína pitích. Protož sbor pokrytců těch bohatých jsou spolu jeden Antikrist, jenž se rouhá duchu svatému, tlačí Jezukrista ukřižovaného a činí sobě rozkoši z jeho bolestí jazykem. Protož svatý Jakub váže zlosť jazyka, dí: „Jazyk jest malý úd a veliké věci povyšuje a jest nepokojné zlé, pln jedu smrtedlného, v němžto chvá- líme Boha otce a v něm zlořečíme lidi, jenž k podobenství božímu uči- něni jsou“ Z týchž úst vychodí požehnání i zlořečení a dí: „Nemají ty věci tak býti, bratři moji.“ Protož duch pravdy jinak ustavuje lidi v ta- kových věcech, aby nepřátely milovali a dobře činili těm, kdož jim zle činí. A půjdou-li podle toho duchu pravého, nebudouť míti místa, aby zlořečili ty, kteréž mají milovati a dobře jim činiti. Pakli kdo nebude míti té pravdy ducha svatého v skutcích jazyka svého, upadnet v ten soud, o němž svatý Jakub dí: „Kdo mní, že by nábožný byl, neskrotiv jazyka svého, ale svodí srdce své, toho jest marné náboženství, všecka svrchní práce nebude vzácná, když vylit jest člověk v marnosť skrze jazyk, vždy nemoudrosť jeho zjevná jesť skrze neskrovnosť jazyka.“ Protož nejvýše přileží zpráva ducha pravdy k skutkům jazyka, neb když toho není v mluvení, tehdy hned hřeší, lží svou jsa sveden. Také duch pravdy může srdce člověčí přistaviti k těm skutkům, kteříž se Bohu líbí. Nebo jako člověk v rozumu zatmělý sám z sebe nemůže ztíhati cest k pravým skutkům, takéž nemá k nim moci, aby je konal pro své porušení. Protož jedno skrze moc ducha pravdy srozumí jim a naplniti je může. A tak k těm věcem musí rozum býti, z kterých příčin pocházejí skutkové lidští, aby to lidé vědouce, mohli právě dojíti toho, kdy jsou praví sku- tkové v nich, ježto je duch pravý dělá a kdy jsou ti, ježto je v nich 32
Strana 206
206 lež rodí. A že prvotní skutkové lidští jsou, ježto prostě z těla a z žá- dostí jeho rostou; a to jsou hříchové, dělíce lidi od Boha. Jiní skutkové lidští jsou z potřebnosti jich, v nichž usilují, připu- zeni jsouce potřebností těla; a ti skutkové sami z sebe jsou nevinni, stojí-li na nevinném člověku. Jiní skutkové jsou ze světa, ježto se v ně vměšují lidé jedni víc a druzí méně a někteří se v ně prostě žádostí tělesnou vměšují a jiní z ně- jakých potřebností. Jiní skutkové jsou, v nichž lidé požívají služebnosti k Bohu. A ti mohou pojíti skrze lež k oklamání a mohou pojíti skrze pravdu k spasení. Protož člověk nepozná dobrých věcí mezi nimi, nebude-li míti správce ducha pravdy. Takéž i ti skutkové, ježto se v ně vplétají lidé příkladem tohoto světa pro marnou chválu a pro lakomství, ti ovšem spomohou člověku k hříchům a obrátí se v hříchy. Ale ti skutkové, kteříž přislušejí k službě boží a pochodí někteří z přikázání božích, však když stojí v člo- věku s hříchy mnohými, nemají moci a jsou také mrtví. Nebo v duši mrtvé hříchy smrtedlnými nic živého a Bohu milého nemůže ostati. Byť mnohá přikázáni boží v hříchu smrtedlném jsa člověk činil, všeckoť v něm hřích umoří. Ovšem pak ti skutkové, jižto jsou přičteni Bohu a jeho službě, skrze zámysl lidský uvedení a duchem Antikristovým štípeni, k zabití duší lidských připraveni, stojíce tak na hříšnících tohoto světa a zakrývajíce ohavnosť jich, aby ta mrzkosť nestála tak nahá jako na po- hanech. Kterak se koli stkvějí zevnitř svou slávou velikou a svátostí na- zvanou a domněnou, obyčeji posvátnými a řády kostelními slavnými, však jich proto neobživují, ani spasují, ale kryji smrti jich, aby nebyla v nich domnína, aby bez bázni doběhli u věčnou smrť. Tyto věci se mluví, které se dělají obzvláštně kromě ducha pravdy prostě skrze lež Antikristovou, aby skrze to mohli dále známi býti skutkové ti, které dělá a uvodí duch pravdy v lidech sobě povolných. A takoví skutkové tento pořad a počátek mají, že nejprve duch pravdy opravuje v lidech ta díla, která jest Bůh zvolil a ustanovil v svém zákoně. Jinak nižádný nemůže se Bohu líbiti. ani v čem jiném vůle jeho líbezné naplniti, ani milosti jeho obdržeti. Nebo ta sama díla ducha pravdy odlučují člověka od skutkův těla smrtedl- ných a Boha nenávistných a ustavují jej v skutcích Bohem zvolených a v novotě života a v jednom duchu s Bohem. Protož když se člověk poddá v poslušenství Bohu, čině přikázání jeho, ihned bude rozdělen se světem, úmyslem i skutkem. A z té příčiny hned upadne světu v nenávisť a ne- přízeň jeho rozlí se proti němu. A to jest daleko od vůle člověka tělesné a velmi nepříjemné. Protož žádná jiná smrtedlná věc nemůže té vůle na to navésti, aby se poddala takové nepřízni, jedině toliko ten duch pravdy. Nebo ten duch může oblehčiti ta posvěcování, nepřízně i také protivenství, aby se již více člověk radoval, jsa od nich pohaněn, nežli se rmoutil v tom pohanění A z těchto řečí může všem známo býti, že pán Bůh ze své zvláštní milosti lidem dobré vůle pokorným a skroušeného srdce dává toho ducha pravdy, kterýž vnitř obživuje duch člověčí, vůli jeho zapaluje a rozum osvěcuje. Aby tak jsa oživen skrze moc toho ducha u vnitřním člověku, uměl odvrci z vůle žádosti libé hříchův, v mrzkosť je míti, skutkem od nich odstoupiti, poddati se vůli boží v těch věcech, kteréž on prokazuje v zákoně svém, ježto jsou to duchovní a převýšené věci nad smrtedlnosť člověka, jimžto tělesný člověk ani může rozuměti, ani jich má moci sám z sebe plniti. Ale ten duch pravdy sám vodí lidi sobě povolné a pokorné
206 lež rodí. A že prvotní skutkové lidští jsou, ježto prostě z těla a z žá- dostí jeho rostou; a to jsou hříchové, dělíce lidi od Boha. Jiní skutkové lidští jsou z potřebnosti jich, v nichž usilují, připu- zeni jsouce potřebností těla; a ti skutkové sami z sebe jsou nevinni, stojí-li na nevinném člověku. Jiní skutkové jsou ze světa, ježto se v ně vměšují lidé jedni víc a druzí méně a někteří se v ně prostě žádostí tělesnou vměšují a jiní z ně- jakých potřebností. Jiní skutkové jsou, v nichž lidé požívají služebnosti k Bohu. A ti mohou pojíti skrze lež k oklamání a mohou pojíti skrze pravdu k spasení. Protož člověk nepozná dobrých věcí mezi nimi, nebude-li míti správce ducha pravdy. Takéž i ti skutkové, ježto se v ně vplétají lidé příkladem tohoto světa pro marnou chválu a pro lakomství, ti ovšem spomohou člověku k hříchům a obrátí se v hříchy. Ale ti skutkové, kteříž přislušejí k službě boží a pochodí někteří z přikázání božích, však když stojí v člo- věku s hříchy mnohými, nemají moci a jsou také mrtví. Nebo v duši mrtvé hříchy smrtedlnými nic živého a Bohu milého nemůže ostati. Byť mnohá přikázáni boží v hříchu smrtedlném jsa člověk činil, všeckoť v něm hřích umoří. Ovšem pak ti skutkové, jižto jsou přičteni Bohu a jeho službě, skrze zámysl lidský uvedení a duchem Antikristovým štípeni, k zabití duší lidských připraveni, stojíce tak na hříšnících tohoto světa a zakrývajíce ohavnosť jich, aby ta mrzkosť nestála tak nahá jako na po- hanech. Kterak se koli stkvějí zevnitř svou slávou velikou a svátostí na- zvanou a domněnou, obyčeji posvátnými a řády kostelními slavnými, však jich proto neobživují, ani spasují, ale kryji smrti jich, aby nebyla v nich domnína, aby bez bázni doběhli u věčnou smrť. Tyto věci se mluví, které se dělají obzvláštně kromě ducha pravdy prostě skrze lež Antikristovou, aby skrze to mohli dále známi býti skutkové ti, které dělá a uvodí duch pravdy v lidech sobě povolných. A takoví skutkové tento pořad a počátek mají, že nejprve duch pravdy opravuje v lidech ta díla, která jest Bůh zvolil a ustanovil v svém zákoně. Jinak nižádný nemůže se Bohu líbiti. ani v čem jiném vůle jeho líbezné naplniti, ani milosti jeho obdržeti. Nebo ta sama díla ducha pravdy odlučují člověka od skutkův těla smrtedl- ných a Boha nenávistných a ustavují jej v skutcích Bohem zvolených a v novotě života a v jednom duchu s Bohem. Protož když se člověk poddá v poslušenství Bohu, čině přikázání jeho, ihned bude rozdělen se světem, úmyslem i skutkem. A z té příčiny hned upadne světu v nenávisť a ne- přízeň jeho rozlí se proti němu. A to jest daleko od vůle člověka tělesné a velmi nepříjemné. Protož žádná jiná smrtedlná věc nemůže té vůle na to navésti, aby se poddala takové nepřízni, jedině toliko ten duch pravdy. Nebo ten duch může oblehčiti ta posvěcování, nepřízně i také protivenství, aby se již více člověk radoval, jsa od nich pohaněn, nežli se rmoutil v tom pohanění A z těchto řečí může všem známo býti, že pán Bůh ze své zvláštní milosti lidem dobré vůle pokorným a skroušeného srdce dává toho ducha pravdy, kterýž vnitř obživuje duch člověčí, vůli jeho zapaluje a rozum osvěcuje. Aby tak jsa oživen skrze moc toho ducha u vnitřním člověku, uměl odvrci z vůle žádosti libé hříchův, v mrzkosť je míti, skutkem od nich odstoupiti, poddati se vůli boží v těch věcech, kteréž on prokazuje v zákoně svém, ježto jsou to duchovní a převýšené věci nad smrtedlnosť člověka, jimžto tělesný člověk ani může rozuměti, ani jich má moci sám z sebe plniti. Ale ten duch pravdy sám vodí lidi sobě povolné a pokorné
Strana 207
207 v skutky dokonalé a Bohu milé, aby se v nich podobali Kristu Ježíši, synu božímu, novému člověku. Aby, jakož jsou koupeni jemu v lid v krvi jeho, také podobnosť novoty života jeho na sobě nosili i podobnosť ran jeho, jimiž jsou uzdraveni, pohanění jeho na sobě nosíce od světa. Můžeť také duch pravdy srdce člověka ustanoviti a moudrosť jemu dáti k tomu, aby sobě potřeby tohoto světa skrovnil, pokrmu aby hledal k posílení toliko a k obživení těla, aby duchu poddáno bylo. Takéž i oděvu pro teplotu a pro zakrytí hanby a nahoty užívajíce, pýchu daremní a náklady odvrhneme a ostane potřeba rovná a laciná i snadná. Natoť jest žádný jiný svatého Pavla nenavedl, aby řekl: „Majíce pokrm a oděv, na tom dosti mějme;“ i na to také, aby v nahotě a v hladu často býval, nežli ten duch pravdy. Toto jest také nebezpečná věc při dobrých skutcích: oko křivé. Nebo ač mnohé a chvalitebné skutky může člověk shromážditi, však jestliže na ně křivé oko pohledí a chvály z nich požádá anebo o ní stane, tak se ve tmu obrátí. Protož při těch ctnostných skutcích veliká sprostnosť srdce měla by býti, aby se jinam srdce nenakřivilo, něco jiného hledaje než chvály boží, aby je člověk činil z víry živé a z milosti pro vzdělání svých bližních, sám se sobě nezaliboval v nich, ani v nich doufal, ale všecku svou naději složil v zasloužení pána Krista; a v tomť nižádná věc lidi nespravuje a nezachovává, jedině ten duch pravdy. Dí tu spasitel o tom duchu pravdy, jenž od otce pochodí: „Ne tělesně s místa na místo někam pochodí, ale bytí své osoby od otce má.“ Dí dále: „Tenť svědectví vydá o mně i vy svědectví vydáte, nebo od počátku se mnou jste.“ A že jest největší potřebnosť křesťanům vždy byla, aby pravé svědectví o Kristu mluveno bylo. Nebo ač svět tento skrze něho učiněn jest a s velikým užitkem na něm byl jest, však obtížen jsa slepotou, nepoznal jest stvořitele svého pravého a spasitele věrného, kterýž maje slitováni nad pokolením lidským, upadlým v smrť pod moc ďáblovu, z milosti své svaté ráčil pro ně člověkem chudým a pracovitým býti a potom za ně ukrutnou smrť trpěti, aby jich tak z moci ďáblovy dobyl, s Bohem je smířil a učistil svědomí jich od skutkův zlých v krvi své, aby hodni byli sloužiti Bohu živému. Však ty věci, ač jsou byly velmi dobré a užitečné, když jest pak o nich svět nic nevěděl, nic jsou jemu platny nemohly býti. Protož řeč tato pána Ježíše k tomu jest potřebná byla, aby poslán byl apoštolům duch pravdy, aby oni skrze jeho moc svědectví vydali o pánu Kristu, aby v jich kázaní poznal svět spasitele svého a věře v něho, aby spasení došel skrze něho. A že k lidu cizímu bylo jest svědectví jich, protož jako lid nový v Kristu štípili jsou, ježto se jich prostě mohla pravda přijíti. Ale již potom za dnův Antikristových, kterýž jest domácí a smrtedlný Kristův nepřítel, příliš nesnadně může projíti svědectví pravé o Kristu. Nebo Antikrist všel jest v úřady apoštolské a dosáhl moci veliké tohoto světa; panství, kteráž měl císař, to kněz papež nej- vyšší má. A má sobě na pomoc císaře, krále, knížata, pány zemské i v městech konšely, jižto v sobě mají duch Antikristův, též smýšlíce jako on. A notoliko má tohoto světa moc, ale osobil jest sobě i moc boží, aby mohl všecky hříchy lidem za peníze odpustiti a muk je zbaviti i do pekla poslati, kohož chce, a do nebe též. A může posvětiti lid, jak chce a ustaviti jim svátosť, jakouž chce a v čem chce, a může ustanoviti zákon lidem k spasení, jakýž chce. A může zákon boží složiti a svůj ustaviti. Protož jest nepřítel Kristův, ježto jej kazí, moří a zapírá jeho. 82.*
207 v skutky dokonalé a Bohu milé, aby se v nich podobali Kristu Ježíši, synu božímu, novému člověku. Aby, jakož jsou koupeni jemu v lid v krvi jeho, také podobnosť novoty života jeho na sobě nosili i podobnosť ran jeho, jimiž jsou uzdraveni, pohanění jeho na sobě nosíce od světa. Můžeť také duch pravdy srdce člověka ustanoviti a moudrosť jemu dáti k tomu, aby sobě potřeby tohoto světa skrovnil, pokrmu aby hledal k posílení toliko a k obživení těla, aby duchu poddáno bylo. Takéž i oděvu pro teplotu a pro zakrytí hanby a nahoty užívajíce, pýchu daremní a náklady odvrhneme a ostane potřeba rovná a laciná i snadná. Natoť jest žádný jiný svatého Pavla nenavedl, aby řekl: „Majíce pokrm a oděv, na tom dosti mějme;“ i na to také, aby v nahotě a v hladu často býval, nežli ten duch pravdy. Toto jest také nebezpečná věc při dobrých skutcích: oko křivé. Nebo ač mnohé a chvalitebné skutky může člověk shromážditi, však jestliže na ně křivé oko pohledí a chvály z nich požádá anebo o ní stane, tak se ve tmu obrátí. Protož při těch ctnostných skutcích veliká sprostnosť srdce měla by býti, aby se jinam srdce nenakřivilo, něco jiného hledaje než chvály boží, aby je člověk činil z víry živé a z milosti pro vzdělání svých bližních, sám se sobě nezaliboval v nich, ani v nich doufal, ale všecku svou naději složil v zasloužení pána Krista; a v tomť nižádná věc lidi nespravuje a nezachovává, jedině ten duch pravdy. Dí tu spasitel o tom duchu pravdy, jenž od otce pochodí: „Ne tělesně s místa na místo někam pochodí, ale bytí své osoby od otce má.“ Dí dále: „Tenť svědectví vydá o mně i vy svědectví vydáte, nebo od počátku se mnou jste.“ A že jest největší potřebnosť křesťanům vždy byla, aby pravé svědectví o Kristu mluveno bylo. Nebo ač svět tento skrze něho učiněn jest a s velikým užitkem na něm byl jest, však obtížen jsa slepotou, nepoznal jest stvořitele svého pravého a spasitele věrného, kterýž maje slitováni nad pokolením lidským, upadlým v smrť pod moc ďáblovu, z milosti své svaté ráčil pro ně člověkem chudým a pracovitým býti a potom za ně ukrutnou smrť trpěti, aby jich tak z moci ďáblovy dobyl, s Bohem je smířil a učistil svědomí jich od skutkův zlých v krvi své, aby hodni byli sloužiti Bohu živému. Však ty věci, ač jsou byly velmi dobré a užitečné, když jest pak o nich svět nic nevěděl, nic jsou jemu platny nemohly býti. Protož řeč tato pána Ježíše k tomu jest potřebná byla, aby poslán byl apoštolům duch pravdy, aby oni skrze jeho moc svědectví vydali o pánu Kristu, aby v jich kázaní poznal svět spasitele svého a věře v něho, aby spasení došel skrze něho. A že k lidu cizímu bylo jest svědectví jich, protož jako lid nový v Kristu štípili jsou, ježto se jich prostě mohla pravda přijíti. Ale již potom za dnův Antikristových, kterýž jest domácí a smrtedlný Kristův nepřítel, příliš nesnadně může projíti svědectví pravé o Kristu. Nebo Antikrist všel jest v úřady apoštolské a dosáhl moci veliké tohoto světa; panství, kteráž měl císař, to kněz papež nej- vyšší má. A má sobě na pomoc císaře, krále, knížata, pány zemské i v městech konšely, jižto v sobě mají duch Antikristův, též smýšlíce jako on. A notoliko má tohoto světa moc, ale osobil jest sobě i moc boží, aby mohl všecky hříchy lidem za peníze odpustiti a muk je zbaviti i do pekla poslati, kohož chce, a do nebe též. A může posvětiti lid, jak chce a ustaviti jim svátosť, jakouž chce a v čem chce, a může ustanoviti zákon lidem k spasení, jakýž chce. A může zákon boží složiti a svůj ustaviti. Protož jest nepřítel Kristův, ježto jej kazí, moří a zapírá jeho. 82.*
Strana 208
208 Jakož dí svatý Jan: „Kdo jest lhář? jedině ten, kdož zapírá, že Ježíš není Kristus.“ A tenť jest Antikrist. A to zapírání vede pod pokrytstvím nezřetedlně a někde zjevně zapírá pravdy jeho a klne ji jako kacířství. Ale ústy samými vyznává slavně Krista a služby slavné v chrámích jedná jemu ke cti. Ale to všecko na zkažení Krista působí. Moc, kterouž v pravdě Kristus náš vykupitel má, aby hříchy odpouštěl, tu jest již sobě osobil; a to vše pod pokrytstvím lstivě. Všecky protivnosti, kterýmiž Krista kazí a zapírá jeho, ty jim samým zakrývá jeho písmy, jeho svátostmi, aby se zdálo, že on ke Kristu vede lid, jeho čtení a svátosti naskýtaje lidu. Ale tím, že béře věci na se Kristovy a k nim je přiměšuje, sám se a svou lež za- krývá, aby lidé jeho lží opilí nepoznali jeho, ani poslův jeho, an jím vždy na každý den tělo Kristovo stvořuje, chválí, ukazuje i dává. A na to tělo pase své tělo hojně a chodí roztyv a uchovav břicho jako kráva na tělo Kristovo. A kdež by koli dobré pastvy nebylo, tu by nikdy nechtěl Boha, jako tak praví, stvořiti. Neb již Kristus a jeho tělo jest břicho Anti- kristovo a jiné svátosti jsou svoboda zbohacení a rozkoš jemu. Protož tím činem ovšem umrtvil jest pána Ježíše, vzdělávaje se v těle skrze něho. Z těch řečí může známo býti, kterak nesnadně může mluveno býti pravě a úplně o Kristu, kdež Antikrist vládne s tak velikou mocí tohoto světa. Nebo kteříž by chtěli vyznávati jméno Kristovo upřímě a z milosti, jichžto srdci duch pravdy hýbe k tomu, aby spasení jich provolali v samém jménu Jezukristovu, těm nedá místa k mluvení Antikrist, brání jim, sází je do žalářův a pálí je jako kacíře. Druhá nesnáze a příčina jest, pro níž těžce může nyní projíti pravé svědectví o pánu Ježíšovi. Nebo lid tak jest velmi zkažen u víře i v smysle skrze lež Antikristovu, že, což se dotýče víry, spasení, hříchův svědomí, tomu jinak rozuměti, ani přijíti nemohou, jedině tak daleko, jakož jim o tom skrze lež Antikristovu k libosti jich mluveno bude. Ale což by jim kdo podle upřímnosti Kristovy a jeho duchu chtěl mluviti o těch věcech, k tomu ani rozumu mají, ani smějí přijíti, bojíce se, aby v bludné ne- upadli. Neb jest je Antikrist oslepil a svým duchem jedovatým otrávil. Ale ta řeč o duchu pravdy velmi jest potřebná; rozuměti, ji pamatovati a ji spravovati máme, že ten duch, když přijde v koho věrného milostí a dary svými, v tom má znám býti, že svědectví pravé vydá o pánu Je- žíšovi, jako jest skrze apoštoly vydal, že není spasení v žádném jiném pod nebem, než toliko ve jménu pána Ježíše Krista, kterýž jest umřel za naše hříchy a umyl nás v krvi své od svědomí zlého. Takéž ten duch pravdy odkrývá Antikrista v tom, že jest lhář a povyšuje se nade všecko, což slove Bůh a zapírá Krista v jeho pravé moci, kterouž má od Boha, aby mohl spasiti věřící v se. Též zákony jeho vymyšlené k lakomství a k zvelebení jeho připravené, v nichž se zdá, že by novou moudrosť a řádnou službu Bohu způsobil. To všecko ten duch pravdy ukáže lidem konečně, že tu všecka služba svatokupectvím, pýchou hříchem Anti- kristovým smrdí. Ty věci i k těm podobné duch pravdy lidem těm, kteří jsou Kristovi, známy činí a Krista vždy jim v paměť uvodí, aby v jich srdci láska jeho živá byla, aby se jeho vlastními skutky z milosti zane- prázdnili, aby se tím duchovní život vnitř v nich obnovoval a sílil u větší utvrzení a rozmnožení v žádostech dobrých a úmyslech a aby se v celosti víry a v hojnější naději rozmáhali. A tak ten duch pravdy skrze víru, lásku a naději přivodí lidi k takovým věcem duchovním a živy je činí Bohu. Těm i svět i jeho mrzkou marnosť ukáže a nejvíce v paměti jich
208 Jakož dí svatý Jan: „Kdo jest lhář? jedině ten, kdož zapírá, že Ježíš není Kristus.“ A tenť jest Antikrist. A to zapírání vede pod pokrytstvím nezřetedlně a někde zjevně zapírá pravdy jeho a klne ji jako kacířství. Ale ústy samými vyznává slavně Krista a služby slavné v chrámích jedná jemu ke cti. Ale to všecko na zkažení Krista působí. Moc, kterouž v pravdě Kristus náš vykupitel má, aby hříchy odpouštěl, tu jest již sobě osobil; a to vše pod pokrytstvím lstivě. Všecky protivnosti, kterýmiž Krista kazí a zapírá jeho, ty jim samým zakrývá jeho písmy, jeho svátostmi, aby se zdálo, že on ke Kristu vede lid, jeho čtení a svátosti naskýtaje lidu. Ale tím, že béře věci na se Kristovy a k nim je přiměšuje, sám se a svou lež za- krývá, aby lidé jeho lží opilí nepoznali jeho, ani poslův jeho, an jím vždy na každý den tělo Kristovo stvořuje, chválí, ukazuje i dává. A na to tělo pase své tělo hojně a chodí roztyv a uchovav břicho jako kráva na tělo Kristovo. A kdež by koli dobré pastvy nebylo, tu by nikdy nechtěl Boha, jako tak praví, stvořiti. Neb již Kristus a jeho tělo jest břicho Anti- kristovo a jiné svátosti jsou svoboda zbohacení a rozkoš jemu. Protož tím činem ovšem umrtvil jest pána Ježíše, vzdělávaje se v těle skrze něho. Z těch řečí může známo býti, kterak nesnadně může mluveno býti pravě a úplně o Kristu, kdež Antikrist vládne s tak velikou mocí tohoto světa. Nebo kteříž by chtěli vyznávati jméno Kristovo upřímě a z milosti, jichžto srdci duch pravdy hýbe k tomu, aby spasení jich provolali v samém jménu Jezukristovu, těm nedá místa k mluvení Antikrist, brání jim, sází je do žalářův a pálí je jako kacíře. Druhá nesnáze a příčina jest, pro níž těžce může nyní projíti pravé svědectví o pánu Ježíšovi. Nebo lid tak jest velmi zkažen u víře i v smysle skrze lež Antikristovu, že, což se dotýče víry, spasení, hříchův svědomí, tomu jinak rozuměti, ani přijíti nemohou, jedině tak daleko, jakož jim o tom skrze lež Antikristovu k libosti jich mluveno bude. Ale což by jim kdo podle upřímnosti Kristovy a jeho duchu chtěl mluviti o těch věcech, k tomu ani rozumu mají, ani smějí přijíti, bojíce se, aby v bludné ne- upadli. Neb jest je Antikrist oslepil a svým duchem jedovatým otrávil. Ale ta řeč o duchu pravdy velmi jest potřebná; rozuměti, ji pamatovati a ji spravovati máme, že ten duch, když přijde v koho věrného milostí a dary svými, v tom má znám býti, že svědectví pravé vydá o pánu Je- žíšovi, jako jest skrze apoštoly vydal, že není spasení v žádném jiném pod nebem, než toliko ve jménu pána Ježíše Krista, kterýž jest umřel za naše hříchy a umyl nás v krvi své od svědomí zlého. Takéž ten duch pravdy odkrývá Antikrista v tom, že jest lhář a povyšuje se nade všecko, což slove Bůh a zapírá Krista v jeho pravé moci, kterouž má od Boha, aby mohl spasiti věřící v se. Též zákony jeho vymyšlené k lakomství a k zvelebení jeho připravené, v nichž se zdá, že by novou moudrosť a řádnou službu Bohu způsobil. To všecko ten duch pravdy ukáže lidem konečně, že tu všecka služba svatokupectvím, pýchou hříchem Anti- kristovým smrdí. Ty věci i k těm podobné duch pravdy lidem těm, kteří jsou Kristovi, známy činí a Krista vždy jim v paměť uvodí, aby v jich srdci láska jeho živá byla, aby se jeho vlastními skutky z milosti zane- prázdnili, aby se tím duchovní život vnitř v nich obnovoval a sílil u větší utvrzení a rozmnožení v žádostech dobrých a úmyslech a aby se v celosti víry a v hojnější naději rozmáhali. A tak ten duch pravdy skrze víru, lásku a naději přivodí lidi k takovým věcem duchovním a živy je činí Bohu. Těm i svět i jeho mrzkou marnosť ukáže a nejvíce v paměti jich
Strana 209
209 ustavuje příklad života Kristova a jeho slov pravých, jenž jsou slova života věčného a zpráva nejdokonalejší člověka putujícího na zemi. I dí tu Pán učedlníkům: „I vy svědectví vydáváte o mně, nebo od počátku se mnou jste.“ To jest, že jste mne i mých skutkův svědomi, od počátku se mnou byvše. A k tomu jest jim i duch svatý dán, aby jim dal smysl a naučil je všeliké pravdě, kterou jsou svědčiti měli o Kristu. Nebo o tak velikých věcech duchovních a božských musí býti svědkové jistí svědomi a Krista, jeho slov, skutkův i úmyslův. Jinak budou-li o něm některé věci svědčiti, ale nejisté a mohou Krista škodně v srdce vložiti k zabití duší lidských. A to může známo býti z řečí pána Ježíše, jenž dí, že mnozí falešní proroci přijdou ve jméno mé a svedou mnohé. Přijdou, jako by posláni byli od něho, chválíce jeho, chtíce provésti pravdu jeho i zákon jeho všemu světu oznámiti a všem věcem, které nejsou v zákoně psány selhání dávati a to s velikou horlivostí. Jakož jsou to učinili ně- kteří, vedení jsouce tou slepou horlivostí, jako by velmi milovali Pána Ježíše a zákon jeho, i uvedli v to množství lidu, aby ve jméno Ježíšovo mordovali lidi, statky jim brali, domy pálili, aby zákon Kristův vysvobo- dili. A potom dále z toho tíží, že tělo a krev Kristova v svátostí oltářní za modlu jsou potupili. A to vše proto, že jsou v radě boží nestáli a Krista svědomi nebyli, i vydávali jsou o něm svědectví nejistá k zabití duší lidských. A poněvadž jsou mordy a zlodějství mohli provést ve jméno Ježíšovo jako službu a prospěch zákona jeho, čím více domnění mnohá, ježto jsou pouzí bludové, provedou nyní a již jsou dávno provedli pod jménem jeho jako víru, přičtouce to starým svatým, plným ducha svatého. A tím způsobem, což chtíce, nazovou Kristovo, omáčejíce v ducha svatého. Ale neslušíť jim věřiti, ani po nich choditi, nebo jsou ti nebyli s Ježíšem s počátku, ani kdy potom jednoho ducha, aby je duch pravdy vnitř učil, ale když žebřem v cizích rozumích jako skrze tlumače nejisté něco na- leznou, to svědčí o Ježíšovi. Potom dí Pán: „To jsem mluvil vám, abyste se nehoršili; ven z obcí vyvrhnouť vás. A přijde hodina, že každý, kdož vás zabijí, bude se do- mnívati, že by tím Bohu sloužil.“ Chtě pán Ježíš poslati učedlníky u bez- práví světa tohoto jako ovce mezi vlky, aby je drali, předpověděl jim a utvrdil je v dobrém, aby se nehoršili, nezvěděvše prve těch nesnází. A k tomu jim slíbil poslati utěšitele ducha svatého, aby skrze jeho moc osvíceni a utvrzeni jsouce nepohoršili se v takých puzeních. Ale že jsou již oni přešli to moře, nepohoršivše se, ale nyní nezdá se těm, kteříž se činí náměstkové, apoštolé a táhnou se v úřady jich, by měli toto čtení plniti, následujíce apoštolův v protivenství od světa a vymítáni býti z měst pro jméno Ježíšovo a pro čtení jeho a praví, že již čtení Kristovo nemá takových protivníkův jako jsou byli pohané. Může k tomu odpověděno býti, že, ač nejsou takoví protivníci jako za apoštolův, ale jsou mnohem horší domácí Antikrist a jeho služebníci pod jménem víry a tak svět pro- tivný a rouhavý pravdě Kristově. Protož nemilosť jest protivenství pro jméno Kristovo, kdy by je byl kdo trpěl; ale toto překáží náměstkům apoštolským, aby netrpěli protivenství kříže Kristova a z měst vymítáni nebyli. Jedno jest, že nejsou k tomu řádně voleni, ani dveřmi vcházejí, ale z rukou Antikristových kněžství jsou přijali a jeho duchem jsou napojeni; protož s ním pokoj mají jako čeledíni jeho. Druhé proto, že jsou se světem v přízeň vešli skrze ty věci po- svátné, kterýchž jest Kristus dobyl svým zvoleným dlouhou prací a těžkou
209 ustavuje příklad života Kristova a jeho slov pravých, jenž jsou slova života věčného a zpráva nejdokonalejší člověka putujícího na zemi. I dí tu Pán učedlníkům: „I vy svědectví vydáváte o mně, nebo od počátku se mnou jste.“ To jest, že jste mne i mých skutkův svědomi, od počátku se mnou byvše. A k tomu jest jim i duch svatý dán, aby jim dal smysl a naučil je všeliké pravdě, kterou jsou svědčiti měli o Kristu. Nebo o tak velikých věcech duchovních a božských musí býti svědkové jistí svědomi a Krista, jeho slov, skutkův i úmyslův. Jinak budou-li o něm některé věci svědčiti, ale nejisté a mohou Krista škodně v srdce vložiti k zabití duší lidských. A to může známo býti z řečí pána Ježíše, jenž dí, že mnozí falešní proroci přijdou ve jméno mé a svedou mnohé. Přijdou, jako by posláni byli od něho, chválíce jeho, chtíce provésti pravdu jeho i zákon jeho všemu světu oznámiti a všem věcem, které nejsou v zákoně psány selhání dávati a to s velikou horlivostí. Jakož jsou to učinili ně- kteří, vedení jsouce tou slepou horlivostí, jako by velmi milovali Pána Ježíše a zákon jeho, i uvedli v to množství lidu, aby ve jméno Ježíšovo mordovali lidi, statky jim brali, domy pálili, aby zákon Kristův vysvobo- dili. A potom dále z toho tíží, že tělo a krev Kristova v svátostí oltářní za modlu jsou potupili. A to vše proto, že jsou v radě boží nestáli a Krista svědomi nebyli, i vydávali jsou o něm svědectví nejistá k zabití duší lidských. A poněvadž jsou mordy a zlodějství mohli provést ve jméno Ježíšovo jako službu a prospěch zákona jeho, čím více domnění mnohá, ježto jsou pouzí bludové, provedou nyní a již jsou dávno provedli pod jménem jeho jako víru, přičtouce to starým svatým, plným ducha svatého. A tím způsobem, což chtíce, nazovou Kristovo, omáčejíce v ducha svatého. Ale neslušíť jim věřiti, ani po nich choditi, nebo jsou ti nebyli s Ježíšem s počátku, ani kdy potom jednoho ducha, aby je duch pravdy vnitř učil, ale když žebřem v cizích rozumích jako skrze tlumače nejisté něco na- leznou, to svědčí o Ježíšovi. Potom dí Pán: „To jsem mluvil vám, abyste se nehoršili; ven z obcí vyvrhnouť vás. A přijde hodina, že každý, kdož vás zabijí, bude se do- mnívati, že by tím Bohu sloužil.“ Chtě pán Ježíš poslati učedlníky u bez- práví světa tohoto jako ovce mezi vlky, aby je drali, předpověděl jim a utvrdil je v dobrém, aby se nehoršili, nezvěděvše prve těch nesnází. A k tomu jim slíbil poslati utěšitele ducha svatého, aby skrze jeho moc osvíceni a utvrzeni jsouce nepohoršili se v takých puzeních. Ale že jsou již oni přešli to moře, nepohoršivše se, ale nyní nezdá se těm, kteříž se činí náměstkové, apoštolé a táhnou se v úřady jich, by měli toto čtení plniti, následujíce apoštolův v protivenství od světa a vymítáni býti z měst pro jméno Ježíšovo a pro čtení jeho a praví, že již čtení Kristovo nemá takových protivníkův jako jsou byli pohané. Může k tomu odpověděno býti, že, ač nejsou takoví protivníci jako za apoštolův, ale jsou mnohem horší domácí Antikrist a jeho služebníci pod jménem víry a tak svět pro- tivný a rouhavý pravdě Kristově. Protož nemilosť jest protivenství pro jméno Kristovo, kdy by je byl kdo trpěl; ale toto překáží náměstkům apoštolským, aby netrpěli protivenství kříže Kristova a z měst vymítáni nebyli. Jedno jest, že nejsou k tomu řádně voleni, ani dveřmi vcházejí, ale z rukou Antikristových kněžství jsou přijali a jeho duchem jsou napojeni; protož s ním pokoj mají jako čeledíni jeho. Druhé proto, že jsou se světem v přízeň vešli skrze ty věci po- svátné, kterýchž jest Kristus dobyl svým zvoleným dlouhou prací a těžkou
Strana 210
210 smrtí, aby jim k spasení byli. V těch kněží duchem Antikristovým štípeni služebnosti požívají a učinili jsou sobě dobrou přízeň s tímto světem skrze bolesti Kristovy a dosáhli jsou skrze ně panství, zboží, dvorův, dědin, nábytka mnoho, platův, desátkův i jiných užitkův, zcenivše bolesti Kristovy a na peníze je provedše, jakž nejvýše a nejchytřeji mohli, a tak cti, chvály a rozkoši dobyli jsou sobě na ně od světa. Protož takoví nemají proč puzeni býti, ani od koho z měst vymítáni býti, nebo svět takových žádá, kteříž jej vzdělávají v slávě a v rozkošech a v ničemž mu protivni nejsou a těchť on vyvrže ze sboru svého, ale s prvními zasadí za dobrý stůl. Aniž se mají takoví proč hor šiti v služebnosti kněžství svého, dosáhše skrze ně chvály, pokoje a rozkoši na světě. Nebo kdež prve apoštolu Kristovu zůstaven jest za kšaft a předpovědín žalář a meč na hrdlo, tu nyní kněží pokoj, kostel a stůl dobrý od Antikrista; protož minuloť jest u nich pohoršení. Ale tyto věci, kteréž praví Pán o pohor- šení, pro vymítání ze sborů nebo z měst pro jméno jeho, jsout každému potřebny, kdož v pravdě víry Kristovy následují, a nejvíce tu, kdež víra pravá bývá bludem nařčená a bludové Antikristovi za víru snažně vyzdvi- ženi. Při tom věrní lidé nemohou nikdy bez protivenství býti, nebo mají a povinni jsou víru vždy vyznávati a držeti, ač se jí protiví světští a pyšní lidi a kacířstvím ji nazývají a pro ni z měst vypovídají. A bludův Antikristových nemají za víru přijímati, ač je pak největší svátostí pre- mují a odívají slávou. Jiná pohoršení nyní jdou o těch, kteří jsou bludy Antikristovy za víru přijali a od víry boží jsou odstoupili. Ti se horší nad těmi, kteříž nechtí bludův Antikristových zmalovaných písmy, doktory, duchem svatým a řády božími za víru přijíti. Protož se nad nimi pro to horší, díl jako nad kacíři, díl jim hrozí smrtí a peklem, díl jich želejí vážně, nad nimi vzdýchajíce a řkouce: „líto jich nebožátek oklamaných, ač sic mají dobrý život, ale zléť jsou víry a plni bludův.“ Taková zapletení přistojí pravdě, aby se z těch příčin horšili rozličně nad ní, nemohouce ji poznati, protože se bludové slavně stkví jako víra. Ale o těch má znamenitější řeč býti, kteříž jsou pravdu poznali a dlužni jsou pro ni trpěti a z obcí vymítáni býti. A nebudou-li k tomu moci duchovní míti, pohorší se, ač by i velmi mnoho pravdy znali, když mají domy, dědiny, statky, čeledi a k tomu mysl ustydlou a víru mrtvou. Protož takovým bude-li řečeno: „Co chceš ve psí býti zdarma, zdaž ne- můžeš zde s obcí Bohu sloužiti, maje čistý řád boží jako kde ve všech Čechách? Máš-li co dobrého, mějž v srdci a netrať sobě darmo pánů sousedův i čeledi a statku neutrácej, hleď svého a nebuď bláznem.“ Ale ten pateř s radostí to lehké srdce uslyší a s chutí přijme a dá se navésti a naučiti opatrným mužům a pohorší se nad pravdou pro libé věci těla. A ten běh může uvésti v pohoršení nad pravdou mnoho lidí vlažných a rozdělených srdcem. A nyní zdá mi se, by nebylo náhlého stětí nebo upálení, neb od statku vyvržení, že by služba kostelní usta- vila všecky doma v pokoji a nebyl by nalezen, aby kdo chtěl pro víru vymítán z obce býti. A není div, že lid obecný nemá horlivosti té pro pravdu boží trpěti pohanění a škody, když kněží, vůdce jich, nemají té víry k Bohu a k jeho pravdě, by chtěli pro ni z obce vymetáni býti, ač něco pravdy v ústech mají, ale opatrně se s ní obchodí, toliko na kazatel- nici někdy ji něco vyspou, ale jinak učiní sobě dobrý pokoj s obcí skrze pravdu. Ale spasitel dí, že přijde hodina, že každý, kdož vás zabíjí, bude
210 smrtí, aby jim k spasení byli. V těch kněží duchem Antikristovým štípeni služebnosti požívají a učinili jsou sobě dobrou přízeň s tímto světem skrze bolesti Kristovy a dosáhli jsou skrze ně panství, zboží, dvorův, dědin, nábytka mnoho, platův, desátkův i jiných užitkův, zcenivše bolesti Kristovy a na peníze je provedše, jakž nejvýše a nejchytřeji mohli, a tak cti, chvály a rozkoši dobyli jsou sobě na ně od světa. Protož takoví nemají proč puzeni býti, ani od koho z měst vymítáni býti, nebo svět takových žádá, kteříž jej vzdělávají v slávě a v rozkošech a v ničemž mu protivni nejsou a těchť on vyvrže ze sboru svého, ale s prvními zasadí za dobrý stůl. Aniž se mají takoví proč hor šiti v služebnosti kněžství svého, dosáhše skrze ně chvály, pokoje a rozkoši na světě. Nebo kdež prve apoštolu Kristovu zůstaven jest za kšaft a předpovědín žalář a meč na hrdlo, tu nyní kněží pokoj, kostel a stůl dobrý od Antikrista; protož minuloť jest u nich pohoršení. Ale tyto věci, kteréž praví Pán o pohor- šení, pro vymítání ze sborů nebo z měst pro jméno jeho, jsout každému potřebny, kdož v pravdě víry Kristovy následují, a nejvíce tu, kdež víra pravá bývá bludem nařčená a bludové Antikristovi za víru snažně vyzdvi- ženi. Při tom věrní lidé nemohou nikdy bez protivenství býti, nebo mají a povinni jsou víru vždy vyznávati a držeti, ač se jí protiví světští a pyšní lidi a kacířstvím ji nazývají a pro ni z měst vypovídají. A bludův Antikristových nemají za víru přijímati, ač je pak největší svátostí pre- mují a odívají slávou. Jiná pohoršení nyní jdou o těch, kteří jsou bludy Antikristovy za víru přijali a od víry boží jsou odstoupili. Ti se horší nad těmi, kteříž nechtí bludův Antikristových zmalovaných písmy, doktory, duchem svatým a řády božími za víru přijíti. Protož se nad nimi pro to horší, díl jako nad kacíři, díl jim hrozí smrtí a peklem, díl jich želejí vážně, nad nimi vzdýchajíce a řkouce: „líto jich nebožátek oklamaných, ač sic mají dobrý život, ale zléť jsou víry a plni bludův.“ Taková zapletení přistojí pravdě, aby se z těch příčin horšili rozličně nad ní, nemohouce ji poznati, protože se bludové slavně stkví jako víra. Ale o těch má znamenitější řeč býti, kteříž jsou pravdu poznali a dlužni jsou pro ni trpěti a z obcí vymítáni býti. A nebudou-li k tomu moci duchovní míti, pohorší se, ač by i velmi mnoho pravdy znali, když mají domy, dědiny, statky, čeledi a k tomu mysl ustydlou a víru mrtvou. Protož takovým bude-li řečeno: „Co chceš ve psí býti zdarma, zdaž ne- můžeš zde s obcí Bohu sloužiti, maje čistý řád boží jako kde ve všech Čechách? Máš-li co dobrého, mějž v srdci a netrať sobě darmo pánů sousedův i čeledi a statku neutrácej, hleď svého a nebuď bláznem.“ Ale ten pateř s radostí to lehké srdce uslyší a s chutí přijme a dá se navésti a naučiti opatrným mužům a pohorší se nad pravdou pro libé věci těla. A ten běh může uvésti v pohoršení nad pravdou mnoho lidí vlažných a rozdělených srdcem. A nyní zdá mi se, by nebylo náhlého stětí nebo upálení, neb od statku vyvržení, že by služba kostelní usta- vila všecky doma v pokoji a nebyl by nalezen, aby kdo chtěl pro víru vymítán z obce býti. A není div, že lid obecný nemá horlivosti té pro pravdu boží trpěti pohanění a škody, když kněží, vůdce jich, nemají té víry k Bohu a k jeho pravdě, by chtěli pro ni z obce vymetáni býti, ač něco pravdy v ústech mají, ale opatrně se s ní obchodí, toliko na kazatel- nici někdy ji něco vyspou, ale jinak učiní sobě dobrý pokoj s obcí skrze pravdu. Ale spasitel dí, že přijde hodina, že každý, kdož vás zabíjí, bude
Strana 211
211 se domnívati, že by tím Bohu sloužil.“ A to jsou nejprve učinili samému Pánu a spasiteli, že jsou jeho z nenávisti veliké zabili, řkouce: „My zákon máme a podle zákona má umříti.“ Takéž i apoštoly jeho, když jsou kažíce všudy vyznávali Krista býti spasitele všech věřících, tehdy na ně mnohé žaloby křivé skládali, pravíce, že mluví proti zákonu jich, proti chrámu a že spasení lidu ne v jich zákoně, ale v Kristu ukazují a tak že jich zákon i služby jich ruší; i dali jim desátky, sloužíce Bohu nad jich hlavami. A pán poslav je kázat, odtušil jim, že Bohu poslouží, drouce s nich kůže, tak budou vzácni světu v jeho poselství. Podobně k tomu jde protivenství nyní sluhám Kristovým ve dnech Antikristových z příčiny duchovních služebností, pro něž Antikrist ukru- tenství svá nenávistná sluhám Kristovým ukazuje, jako želeje křivdy boží, kteráž se jemu děje na jeho službě od těch, kteří znají Antikrista a jinak Bohu slouží nežli on. Neb jemu slouží tak, jakož on přikazuje v zákoně svém, poddávajíce se vůli jeho ve všech věcech, kteréž on zvoluje; protož ta jest příčina nenávisti a nepřízni Antikristovy proti sluhám Kristovým, aby je zmorduje, domníval se, že tím Bohu poslouží. Nebo sluhové Kri- stovi v službě Antikristově znají lež, oděnou svátostí mylnou slavně k oku lidem tohoto světa. A vidí, že pod tu službu kryje Antikrist svých ne- přízní, kteréž tajně jedná proti Kristu. A vidí, že ta služba jest Anti- kristovi užitečná k zbohačení a k zvelebení na světě a vidí, že v té službě jest lež zakryta k zabití duší lidských, v kteréžto lži svět ďáblům se klaní pod jménem služby boží a skrze tu lež svět plove v zatracení. Protož sluhové Kristovi poznavše to, dělí se od té služby, aby skrze ni nezahynuli a ohlašují světu lež a smrť v té službě, kterouž jedná a roz- množuje skrze ní své svatokupectví a svět loupí časných věcí skrze svá náboženství a nadějí lživou spasení uvedl jest světu skrze věci posvátné, kteréž světu za peníze prodává. Protož Antikrist vida, any se takové věci hlásají o něm a že mu běží o jeho panství, o chválu i o rozkoši jeho a tak o jeho konečné zkažení, náramný zapaluje se v něm hněv proti sluhám Kristovým, spraviv na ně všecka kacířství, že jsou rušitelé z kořen vší cti a chvály boží i všech řádův duchovních. Protož žádaje, žádá rukou svých posvětiti v krvi jich, řka, že církev svatá nikoli neodpočine, leč to kacířství do pekla sestoupí. Protož vždy tak půjde, aby se svět domníval zlého o dobrých a že ztepá je; zdá mu se, že Bohu i obci tím poslouží. A protož k tomu bludu dí spasitel: „A to učiní vám, neb jsou ne- poznali otce ani mne.“ Ale toto jest znamenité, že neznámosť Boha činí tak opětné a převrácené věci, že lidé oslepení světští zmordujíce nejlepší sluhy boží; i mní, že se jemu líbí, kudyž od něho nejdále odstoupají, v tom se domnívají, že k němu přistupují a kdy se s ním takoví shledají. Protož, poněvadž nepoznání Boha může v takovou odpornosť uvésti lidi proti Bohu, čím více ta slepota a nepoznání Boha uvede lidi v služby nemilé jemu, ježto se zevnitř nějakou svatostí skvějí, když mše slouží, hodiny a vigilie i requiem říkají a jiná náboženství svatokupecky a oby- čejem trhovým jednají. Protož tato slova Páně měla by všem bázlivým býti hrozná, že ne- poznání Boha jest příčina, aby hříchy těžkými protivě se člověk Bohu, i domníval se, že jimi Bohu slouží. Protož tak bloudíce takoví nemohou o ničemž soudu pravého učiniti, ani koho pravě trestati, ani komu pravě říci „bloudíš“, nebo jsou převráceni, říkajíce dobrému zlé a zlému dobré. Jakož tuto Pán praví o převrácení služby boží, řka: „Každý, kdo vás za- bíjí, bude mníti, že by tím Bohu sloužil a to proto, že jsou nepoznali
211 se domnívati, že by tím Bohu sloužil.“ A to jsou nejprve učinili samému Pánu a spasiteli, že jsou jeho z nenávisti veliké zabili, řkouce: „My zákon máme a podle zákona má umříti.“ Takéž i apoštoly jeho, když jsou kažíce všudy vyznávali Krista býti spasitele všech věřících, tehdy na ně mnohé žaloby křivé skládali, pravíce, že mluví proti zákonu jich, proti chrámu a že spasení lidu ne v jich zákoně, ale v Kristu ukazují a tak že jich zákon i služby jich ruší; i dali jim desátky, sloužíce Bohu nad jich hlavami. A pán poslav je kázat, odtušil jim, že Bohu poslouží, drouce s nich kůže, tak budou vzácni světu v jeho poselství. Podobně k tomu jde protivenství nyní sluhám Kristovým ve dnech Antikristových z příčiny duchovních služebností, pro něž Antikrist ukru- tenství svá nenávistná sluhám Kristovým ukazuje, jako želeje křivdy boží, kteráž se jemu děje na jeho službě od těch, kteří znají Antikrista a jinak Bohu slouží nežli on. Neb jemu slouží tak, jakož on přikazuje v zákoně svém, poddávajíce se vůli jeho ve všech věcech, kteréž on zvoluje; protož ta jest příčina nenávisti a nepřízni Antikristovy proti sluhám Kristovým, aby je zmorduje, domníval se, že tím Bohu poslouží. Nebo sluhové Kri- stovi v službě Antikristově znají lež, oděnou svátostí mylnou slavně k oku lidem tohoto světa. A vidí, že pod tu službu kryje Antikrist svých ne- přízní, kteréž tajně jedná proti Kristu. A vidí, že ta služba jest Anti- kristovi užitečná k zbohačení a k zvelebení na světě a vidí, že v té službě jest lež zakryta k zabití duší lidských, v kteréžto lži svět ďáblům se klaní pod jménem služby boží a skrze tu lež svět plove v zatracení. Protož sluhové Kristovi poznavše to, dělí se od té služby, aby skrze ni nezahynuli a ohlašují světu lež a smrť v té službě, kterouž jedná a roz- množuje skrze ní své svatokupectví a svět loupí časných věcí skrze svá náboženství a nadějí lživou spasení uvedl jest světu skrze věci posvátné, kteréž světu za peníze prodává. Protož Antikrist vida, any se takové věci hlásají o něm a že mu běží o jeho panství, o chválu i o rozkoši jeho a tak o jeho konečné zkažení, náramný zapaluje se v něm hněv proti sluhám Kristovým, spraviv na ně všecka kacířství, že jsou rušitelé z kořen vší cti a chvály boží i všech řádův duchovních. Protož žádaje, žádá rukou svých posvětiti v krvi jich, řka, že církev svatá nikoli neodpočine, leč to kacířství do pekla sestoupí. Protož vždy tak půjde, aby se svět domníval zlého o dobrých a že ztepá je; zdá mu se, že Bohu i obci tím poslouží. A protož k tomu bludu dí spasitel: „A to učiní vám, neb jsou ne- poznali otce ani mne.“ Ale toto jest znamenité, že neznámosť Boha činí tak opětné a převrácené věci, že lidé oslepení světští zmordujíce nejlepší sluhy boží; i mní, že se jemu líbí, kudyž od něho nejdále odstoupají, v tom se domnívají, že k němu přistupují a kdy se s ním takoví shledají. Protož, poněvadž nepoznání Boha může v takovou odpornosť uvésti lidi proti Bohu, čím více ta slepota a nepoznání Boha uvede lidi v služby nemilé jemu, ježto se zevnitř nějakou svatostí skvějí, když mše slouží, hodiny a vigilie i requiem říkají a jiná náboženství svatokupecky a oby- čejem trhovým jednají. Protož tato slova Páně měla by všem bázlivým býti hrozná, že ne- poznání Boha jest příčina, aby hříchy těžkými protivě se člověk Bohu, i domníval se, že jimi Bohu slouží. Protož tak bloudíce takoví nemohou o ničemž soudu pravého učiniti, ani koho pravě trestati, ani komu pravě říci „bloudíš“, nebo jsou převráceni, říkajíce dobrému zlé a zlému dobré. Jakož tuto Pán praví o převrácení služby boží, řka: „Každý, kdo vás za- bíjí, bude mníti, že by tím Bohu sloužil a to proto, že jsou nepoznali
Strana 212
212 otce ani mne.“ Ovšem pak více z též slepoty obalená kacířství, lakomství a pokrytství mnohá pod jménem svatosti mohou nazývati službou boží. Též o poctivosti boží bloudí, domnívajíce se ji Bohu činiti u ve- likých kostelech zmalovaných a rozličně okrášlených, mnohých svíc pá- lením, hlasův vysokých lámáním a divným notováním, zvony velikými, varhany hlasitými a mnohým znamením zevnitř. Ale o tom se jedno pře- stupníci domnívají, že by veliká česť a chvála Bohu byla v těch věcech. Ale svatý Jan jinak o tom svědectví vydává, řka: „Kdo dí, že by znal Boha, přikázání jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není.“ Ač mnoho o Bohu ví a hvězdám nebeským rozumí a mnoho učiti může, ale jest-li pyšný, lakomý neb jinak přestupuje-li přikázání boží, vždy jest lhář a pravdy v něm není, v temnostech jest a neví kam jde, jedno ze samé slepoty se domnívá, že Boha ctí a jemu slouží. Protož z těchto řečí rozum jest, že jedině ti mohou sloužiti Bohu hodně a líbezně a sobě spasite- dlně, kdož jsou jeho poznali a činí vůli jeho v těch věcech, které jim přikazuje v zákoně svém. Potom dí spasitel: „Ale to jsem vám mluvil, abyste, když přijde hodina těch věcí, rozpomenuli se, že jsem to pověděl vám. Ale toho jsem vám nepravil s počátku, neb jsem s vámi byl.“ Tuto spasitel znamenitě učedlníkům ukládá v paměť ty věci hrozné, které jsou je měly potkati pro vyznání jména jeho; a prvotně od židův, že jsou je měli ze sborův a z měst vymetati jako zlořečené a zabíjeti je s chválou, domnívajíce se, že svatou službu Bohu učiní, shladíce se světa tak zlé kacíře, jižto chválu boží a řád jeho kazí. Aby to učedlníci znali, že jest to býti mu- silo z vůle boží, aby vyznávajíce jméno jeho, za nejhorší jmíni byli a nej- potupněji zemřeli. Nebo v pokušení slova jeho jsou síla, utěšení a oheň zapalující, aby bázeň odehnal a smělosť dal v trpení, aby odvrhnouce zármutek, radovali se, jdouce od tváří nepřátel, že jsou hodni nalezeni pohanění trpěti pro jméno Ježíšovo. A to jest byla příčina té stálosti, že jsou živě na to pomněli, což jest jim toto pravil. Nebo výstraha o bu- doucích půtkách uvodí hotovosť mysli, aby s silnou myslí přistoupil k po- kušení člověk. A dí jim Pán: „Ale toto jsem vám od počátku nepravil, neb jsem s vámi byl.“ Nebo s nimi přebývaje jako otec čelední, ode všeho jich zlého choval a ostříhal a pravil jim jiné věci potřebné. Ale chtě odejíti od nich, za obchodné a za poručenství ostavil jim slova přepravá, ježto jsou jim byla velmi užitečna. Konec prvního dílu.
212 otce ani mne.“ Ovšem pak více z též slepoty obalená kacířství, lakomství a pokrytství mnohá pod jménem svatosti mohou nazývati službou boží. Též o poctivosti boží bloudí, domnívajíce se ji Bohu činiti u ve- likých kostelech zmalovaných a rozličně okrášlených, mnohých svíc pá- lením, hlasův vysokých lámáním a divným notováním, zvony velikými, varhany hlasitými a mnohým znamením zevnitř. Ale o tom se jedno pře- stupníci domnívají, že by veliká česť a chvála Bohu byla v těch věcech. Ale svatý Jan jinak o tom svědectví vydává, řka: „Kdo dí, že by znal Boha, přikázání jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není.“ Ač mnoho o Bohu ví a hvězdám nebeským rozumí a mnoho učiti může, ale jest-li pyšný, lakomý neb jinak přestupuje-li přikázání boží, vždy jest lhář a pravdy v něm není, v temnostech jest a neví kam jde, jedno ze samé slepoty se domnívá, že Boha ctí a jemu slouží. Protož z těchto řečí rozum jest, že jedině ti mohou sloužiti Bohu hodně a líbezně a sobě spasite- dlně, kdož jsou jeho poznali a činí vůli jeho v těch věcech, které jim přikazuje v zákoně svém. Potom dí spasitel: „Ale to jsem vám mluvil, abyste, když přijde hodina těch věcí, rozpomenuli se, že jsem to pověděl vám. Ale toho jsem vám nepravil s počátku, neb jsem s vámi byl.“ Tuto spasitel znamenitě učedlníkům ukládá v paměť ty věci hrozné, které jsou je měly potkati pro vyznání jména jeho; a prvotně od židův, že jsou je měli ze sborův a z měst vymetati jako zlořečené a zabíjeti je s chválou, domnívajíce se, že svatou službu Bohu učiní, shladíce se světa tak zlé kacíře, jižto chválu boží a řád jeho kazí. Aby to učedlníci znali, že jest to býti mu- silo z vůle boží, aby vyznávajíce jméno jeho, za nejhorší jmíni byli a nej- potupněji zemřeli. Nebo v pokušení slova jeho jsou síla, utěšení a oheň zapalující, aby bázeň odehnal a smělosť dal v trpení, aby odvrhnouce zármutek, radovali se, jdouce od tváří nepřátel, že jsou hodni nalezeni pohanění trpěti pro jméno Ježíšovo. A to jest byla příčina té stálosti, že jsou živě na to pomněli, což jest jim toto pravil. Nebo výstraha o bu- doucích půtkách uvodí hotovosť mysli, aby s silnou myslí přistoupil k po- kušení člověk. A dí jim Pán: „Ale toto jsem vám od počátku nepravil, neb jsem s vámi byl.“ Nebo s nimi přebývaje jako otec čelední, ode všeho jich zlého choval a ostříhal a pravil jim jiné věci potřebné. Ale chtě odejíti od nich, za obchodné a za poručenství ostavil jim slova přepravá, ježto jsou jim byla velmi užitečna. Konec prvního dílu.
Strana 213
Obsah dílu první no. Strana Předmluva . I. První neděle v adventě II. Druhá neděle v adventě . . III. Třetí neděle v adventě . . . IV. Čtvrtá neděle v adventě . V. Na den narození božího . . VI. Na den narození božího . VII. Neděle první po božím narození VIII. Neděle druhá po božím narození IX. Neděle třetí po božím narození X. Neděle čtvrtá po božím narození . XI. Neděle pátá po božím narození XII. Neděle šestá po božím narození . XIII. Neděle sedmá po božím narození . XIV. Neděle osmá po božím narození XV. Neděle devátá po božím narození V neděli masopustní . XVI. . XVII. První neděle v postě . Druhá neděle v postě XVIII. . . XIX. Třetí neděle v postě XX. Čtvrtá neděle v postě . . XXI. Pátá neděle v postě . XXII. Neděle květná XXIII. Na den slavný velikonoční V pondělí velikonoční . XXIV. XXV. V úterý velikonoční XXVI. Neděli první po velikonoci Neděle druhá po velikonoci . XXVII. Neděle třetí po velikonoci XXVIII. Neděle čtvrtá po velikonoci . XXIX. XXX. Neděle pátá po velikonoci . XXXI. Neděle šestá po velikonoci . 3 . . . . . . . . . . . . 4 8 . . . . . 14 . . 23 28 . . . 38 40 48 57 63 71 77 85 90 . 101 . 108 . 115 126 . 133 . 144 . 151 . 158 . 161 164 . 171 . 177 . 184 . 189 . 195 . 200 . 204 . . . . . — a . * . . . . . . . . * . . . . . V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . — . . — . . . . . —
Obsah dílu první no. Strana Předmluva . I. První neděle v adventě II. Druhá neděle v adventě . . III. Třetí neděle v adventě . . . IV. Čtvrtá neděle v adventě . V. Na den narození božího . . VI. Na den narození božího . VII. Neděle první po božím narození VIII. Neděle druhá po božím narození IX. Neděle třetí po božím narození X. Neděle čtvrtá po božím narození . XI. Neděle pátá po božím narození XII. Neděle šestá po božím narození . XIII. Neděle sedmá po božím narození . XIV. Neděle osmá po božím narození XV. Neděle devátá po božím narození V neděli masopustní . XVI. . XVII. První neděle v postě . Druhá neděle v postě XVIII. . . XIX. Třetí neděle v postě XX. Čtvrtá neděle v postě . . XXI. Pátá neděle v postě . XXII. Neděle květná XXIII. Na den slavný velikonoční V pondělí velikonoční . XXIV. XXV. V úterý velikonoční XXVI. Neděli první po velikonoci Neděle druhá po velikonoci . XXVII. Neděle třetí po velikonoci XXVIII. Neděle čtvrtá po velikonoci . XXIX. XXX. Neděle pátá po velikonoci . XXXI. Neděle šestá po velikonoci . 3 . . . . . . . . . . . . 4 8 . . . . . 14 . . 23 28 . . . 38 40 48 57 63 71 77 85 90 . 101 . 108 . 115 126 . 133 . 144 . 151 . 158 . 161 164 . 171 . 177 . 184 . 189 . 195 . 200 . 204 . . . . . — a . * . . . . . . . . * . . . . . V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . — . . — . . . . . —
Strana 214
Některé opravy a omyly tiskové. Na str. 1. v řádku 7. s hora má státi 6. 25. n n 9. 2. z dola n 3. s hora 10. 11. z dola 14. 13. 17. 2. s hora 18. 13. 18. 20. z dola 18. 18. 15. „ 19. 14. 20. s hora 20. 4. 23. n 13. z dola 23. 12. s hora 25. 25. 25. 13. z dola 28. 7. 31. n n n n 1 7 n n „ 1 n n n 77 „upřímě“ místo „upřímně“. „samy“ místo „sami“. „naspílán“ místo „naspílání“. „o proměnění“ místo „poměrně“. „A v tom“ místo A o tom“. „celé nohy majíc“ místo „cele nohama jejich“. „rodíce se“ místo „a rodíce“. „slyše“ místo „slyší“. „ke komuž“ místo „ne komuž“. „mluviti“ místo „mluví ti“. „o Pánu Ježíši“ místo „v Pánu Ježíši“. „jedno“ místo „jednou“. „břichy“ místo „hříchy“ „staly“ místo „stali“. „on sám“ místo „není sám“. „ochuzení“ místo „schození“. „učí“ místo „dí“. „veliké slávy“ místo „veliká slávy“. n „ Ostatní chyby tiskové a omyly nedopatřením a přehlédnutím povstalé opraví si laskavý čtenář sám.
Některé opravy a omyly tiskové. Na str. 1. v řádku 7. s hora má státi 6. 25. n n 9. 2. z dola n 3. s hora 10. 11. z dola 14. 13. 17. 2. s hora 18. 13. 18. 20. z dola 18. 18. 15. „ 19. 14. 20. s hora 20. 4. 23. n 13. z dola 23. 12. s hora 25. 25. 25. 13. z dola 28. 7. 31. n n n n 1 7 n n „ 1 n n n 77 „upřímě“ místo „upřímně“. „samy“ místo „sami“. „naspílán“ místo „naspílání“. „o proměnění“ místo „poměrně“. „A v tom“ místo A o tom“. „celé nohy majíc“ místo „cele nohama jejich“. „rodíce se“ místo „a rodíce“. „slyše“ místo „slyší“. „ke komuž“ místo „ne komuž“. „mluviti“ místo „mluví ti“. „o Pánu Ježíši“ místo „v Pánu Ježíši“. „jedno“ místo „jednou“. „břichy“ místo „hříchy“ „staly“ místo „stali“. „on sám“ místo „není sám“. „ochuzení“ místo „schození“. „učí“ místo „dí“. „veliké slávy“ místo „veliká slávy“. n „ Ostatní chyby tiskové a omyly nedopatřením a přehlédnutím povstalé opraví si laskavý čtenář sám.
- 1: Array
- 3: Array
- 4: Array
- 213: Array
- 214: Array