Strana 1
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD PAMÁTKY STARÉ LITERATURY ČESKÉ SV. 26 (ZALOŽILA MATICE ČESKÁ) VERŠOVANÉ SKLADBY DOBY HUSITSKÉ

Strana 2
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD Ústav pro českou literaturu Vědecký redaktor: univ. prof. dr. Josef Hrabák Recenzovali: akademik Josef Macek a doc. dr. Jiří Daňhelka

Strana 3
VERŠOVANÉ SKLADBY DOBY HUSITSKÉ K VYDÁNÍ PŘIPRAVIL AÚVOD NAPSAL FRANTIŠEK SVEJKOVSKY PRAHA 1963 NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD

Strana 4
František Svejkovský 1963

Strana 5
ÚVOD Několik prvních desetiletí 15. století, ta doba rozmachu husitského revolučního hnutí, které svými událostmi zasáhlo hluboko do života českých zemí a zabouřilo vzdáleným ohlasem na nejednom místě v Evropě, — doba, která kladla základy tradice živé až do naší součas- nosti, je i na poli umělecké tvorby obdobím kvasu a hlubokých proměn. Tyto proměny se týkaly stejně pojetí stěžejních otázek společenské funkce umění jako způsobů tvorby. Zároveň s novými úkoly vyvstávala nutnost hledat jiné možnosti a vyjadřovací prostředky, neboť dosavadní druhy a způsoby projevů nedovolovaly vždycky autorům dát odpověď na po- žadavky současnosti, nedovolovaly plně zvládat to, čím doba žila, oč zápasila a jak si hledala cestu k plnému uměleckému vyjádření. Proto pozorujeme v různých odvětvích umělecké tvorby vědomý odvrat od typických starších postupů a také zrod nové umělecké metody. V ovzduší ideového vření a společenských zápasů doby husitské procházelo tedy umění těžkou zkouškou a dostávalo se na nové cesty. Změny jsou tu ve srovnání se starším vývojem proto tak veliké, že svými kořeny tkví v atmosféře převratných historických událostí, a zároveň že umění nejen citlivě na soudobé dění reagovalo, nýbrž přímo do jeho běhu zasa- hovalo. V našich zemích se tehdy počala projevovat výrazně první krize feudálního zřízení, v níž se jako mohutný projev odporu proti této středověké společenské soustavě zvedlo husitské revoluční hnutí. Bylo vzněcováno úsilím o vítězství nových společenských řádů a názorů na život jednotlivce i společnosti a také vůlí dosáhnout jejich uskutečnění třeba bojem. V této situaci se počaly na základě střetání sociálních, hospodářských i ideologických zájmů různých společenských složek vyhraňovat zvláště od druhého desetiletí 15. století dva tábory stojící proti sobě ve stále otevřenějším nepřátelství. Cílem útoků stala se především církev, ale vedle ní i panstvo a měšťanský patriciát. Proti nim se zvedal odpor husitů. V husitském táboře se na počátku setkáváme 5

Strana 6
s širokou koalicí, jejíž jádro tvořilo především měšťanstvo a rostoucí zástupy bezprávného lidu z měst a venkova. K nim se přidala část nižší šlechty i někteří páni. Ovšem další vývoj událostí, zvláště rozmach síly radikálních složek lidových v letech 1419—1421, ukázal, že tato koalice nebyla pevným celkem. Tak jako v některých otázkách — hlavně v počá- tečních bojích proti církvi a Zikmundovi — setkávali se ve svých třídních zájmech příslušníci různých společenských vrstev a spojovali se k společ- nému boji, tak jindy naopak se rozcházeli, ba přímo střetali. Ukázalo se to brzy, zvláště od doby rychlého vývoje revolučního hnutí na roz- hraní dvacátých let. Tehdy se projevily v husitském táboře rozpory charakterizované zradou panstva vůči husitství, ale také neshodami stanovisek měštanské opozice k programu revolučního křídla husitského a kolísáním mezi bojem a jednáním o smír s nepřáteli. Z této složité politické, společenské a ideologické situace vyrůstaly události, v nichž se rozhodovalo o dalším vývoji poměrů. Jejich ukazateli — přímo symbolickými — se staly Tábor na jedné, Basilej a Lipany na druhé straně. V těchto dobách, kdy v umění rozhodovala schopnost tvorby nejen obrážet živě společenské dění, nýbrž i podílet se na jeho utváření a stát se tak vskutku uměleckým projevem okamžiku chystajícího vý- znamné události další historie, otevřely se velké možnosti projevu slo- vesnému, a tedy i literatuře. Dostal se vskutku do popředí. Vedle válečného umění byl právě jednou z nejúčinnějších zbraní „božích bojovníků“ i jejich nepřátel. Vzrušoval a bouřil neustále mysl i jednání lidí, mířil k různým složkám tehdejší společnosti, ba v některých formách provázel přímo zápas na bitevním poli, jak nejlépe připomíná tradice, že husitská píseň sama stačila přemáhat nebo podlamovat sílu nepřátel- ských vojsk. Nová orientace literatury projevila se brzy nejen v latinské produkci, ale změnila i ráz dosavadní české tvorby, která se v prvním období svého rozvoje během 14. a na počátku 15. století obracela především k nadskutečným ideálům světského i náboženského života, oslavovala typické hrdiny středověku — světce nebo rytíře — a byla často naplňo- vána fantastičností nebo dobrodružnou zábavností. Skutečný život do- léhal do této středověké literatury pouze vzdálenými a řídkými ohlasy, takže se během 14. století naplňovala přímými pohledy na životní 6

Strana 7
skutečnosti jen ojedinělá díla, která tak mohla hlouběji zasahovat do vývoje společenského dění i názorů. Vzpomeňme především na Dali- milovu kroniku nebo na okruh počínající moralizujícími skladbami a končící satirami (nejznámější jsou satiry z tzv. Hradeckého rukopisu), v nichž už narůstala kritika některých jevů života feudální společnosti. Zato v době husitské byla literatura zcela strhována doprostřed každodenního života. Autoři v ní nalezli prostředek k nejúčinnějšímu vyjádření toho, čím tehdy žila společnost v našich zemích. Naplňovali literaturu palčivými problémy své doby. Při jejich výběru přestával být rozhodující zájem a vkus oněch vládnoucích kruhů, které do té doby uplatňovaly nejvíce svůj vliv na literární tvorbu. V době husitské se začaly obdobně jako na jiných úsecích umělecké tvorby výrazně projevo- vat souvislosti literární produkce s širším okruhem středověké společ- nosti. V literární tvorbě získalo především převahu měšťanstvo, které mělo rozhodující vliv na zrod nového pojetí literatury, způsobu zpraco- vání i úkolů autora. Spisovatelé vzešlí z tohoto společenského prostředí stávali se tak hlavními tvůrci produkce doby husitské. Vedle nich našly své autory i lidové zástupy, a to především ve skladatelích písní a v kazatelích. Literatura přestala tak být jen zdrojem zábavy, součástí společenského života hradní společnosti nebo četbou vzdělanců. Ideály, které se staly předmětem velkého společenského boje a které prostu- povaly rovněž literární tvorbu, byly vzdáleny oněm nedostižným a vzru- šujícím souhrnům dokonalosti výjimečných jednotlivců nebo společen- ských skupin, jaké znala starší doba. Byly reálným a v představách svých hlasatelů dosažitelným cílem, ať se zdály být v podmínkách feudální společnosti sebeodvážnější svou revolučností a ať byla cesta k nim sebevíce obtížná. Tím vším se stal slovesný projev silou, která působila přímo na formování životních názorů, a zasahoval do rychle se vyvíjejících událostí. Je pozoruhodné, jak hluboký byl dosah této historicky závažné změny základních stránek literární práce a jejího pojetí. Usměrnil nejen hlavní vývojový proud literatury husitské, nýbrž v podstatě všechnu tvorbu té doby, která vznikala v našich zemích, ať už v jazyce latinském nebo českém. Ačkoliv v protihusitském táboře, kde nadále vládly starší řády a s nimi i kulturní formy, byly zajisté podmínky pro trvání před- cházející literární tradice spjaté s tímto společenským ovzduším, do- Z

Strana 8
cházelo i tam často k jejímu dočasnému oslabení nebo dokonce k pře- rušení. A naopak, právě těm projevům, které v rukách husitských autorů hrály nejdůležitější úlohu, jako byly např. veršované polemiky, satiry, popěvky, traktátová literatura, počali i literární mluvčí druhé strany přizpůsobovat svou tvorbu a sahali k obdobným prostředkům, aby mohli měřit své síly v ideových zápasech a stejným způsobem ovliv- ňovat veřejné mínění. Zároveň s naplňováním nových úkolů literatury a s důrazem na ten- denčnost, která se stala onou závažnou silou pohybující dosavadními funkcemi i uměleckými hodnotami literatury, měnil se také způsob práce spisovatelů a básníků. Především v ní sílilo uplatnění češtiny vedle jazyka latinského stejně jàko v jiných okruzích kulturního a veřej- ného života (srov. význam češtiny v bohoslužbě, administrativě). Měnila se i poetika. Důraz na široký společenský dosah literárních projevů a na jejich přímý vztah k dobovému dění vedly autory k přehodnocování tradičních norem středověké poetiky a také k vytváření nových. Ideálem se stala tvorba vyslovující obsah srozumitelně a výrazně, neboť na něm spočívala všechna váha slovesného projevu. Odtud snaha po oproštění výrazu a po zamítání neobvyklosti nebo pestrosti samoúčelných prostředků, jež středověká poetika tolik vyzdvihovala. Současně s tím pozorujeme i proměnu v uplatňování jednotlivých literárních druhů. V české poezii ztrácí např. svou životnost veršovaná povídka rytířská, legenda nebo dvorská lyrika, zato hojně se šíří popěvek, píseň, veršo- vaná polemika. V próze se vedle nových, pro dobovou situaci charakteris- tických útvarů, jako byl manifest nebo list, uplatnily zvláště některé starší druhy, především náboženské úvahy, kázání, kroniky, ale způsob jejich zpracování se proměnil. Staly se z nich projevy naplněné nikoli problematikou úzce náboženskou, nýbrž zasahovaly široce do událostí společenského dění. Tentýž přístup k literární tvorbě orientoval i práci kronikářů k současnosti a stupňoval v jejich dílech zřetel k aktuální problematice. Zatímco starší kronikáři pojímali své úkoly jako vypsání zpráv týkajících se především dějin vládnoucí třídy nebo církve a obra- celi svou pozornost k dávné minulosti, k níž připojovali zprávy z dějů své doby, řídila aktualizace v nových dílech zájem plně k nové době a k pokledu na události z hlediska jiných vrstev než vládnoucích feudálů. Zároveň pak snaha zdůraznit tendenci díla vedla k překonávání pouhého 8

Strana 9
řazení zpráv a faktů. Zcela do pozadí ustoupila v nových podmínkách tvorba dramatická, která nevykazuje podstatný přínos dalších děl. Přitom ovšem kritické stanovisko, které zaujímali někteří mluvčí strany husitské k dřívější tvorbě dramatické a k jejím dalším ohlasům, otřáslo středověkými koncepcemi dramatu i divadla natolik, že zastavilo jeho další vývoj v našich zemích. Když autoři husitské doby vybírali slovesné prostředky zvlášť vhodné k plnění závažné společenské funkce, dostalo se nového a vskutku širo- kého uplatnění poezii, kterou právě v této knize sledujeme. Veršovaná forma převažovala v předcházejícím vývoji česky psané literatury až do druhé poloviny 14. století, kdy se počala souvisle rozvíjet také próza. Využití verše procházelo tehdy proměnami. Nadále se uplatňoval pře- vážně v projevech lyrických nebo didaktických a naopak ustupoval v epice. K významnému jeho rozvoji došlo opět v době husitské. Především sevřenost, vhodnost k šíření přednesem, účinnost rytmu, možnost spojovat slovo s melodií dovolovaly autorům užít jej k splnění důležitých úkolů, jaké měla literatura polemická, agitační, bojová, aby mohla pohotově zaznívat přímo tam, kde se rodil a probíhal společenský zápas. Přitom se právě veršovaného projevu nejčastěji užívá také k tomu, aby plnil další závažný společenský úkol — aby poučoval na spole- čenské základně co nejširší. Začteme-li se do skladeb vydávaných v tomto svazku, ocitáme se přímo uprostřed dobového vření a zápasů. Napovídají mnohé z toho, co předcházelo výbuchu husitského revolučního hnutí, nebo zase ukazují, jak slovo veršovců provázelo na obou stranách vzájemná stře- tání, jak mělo působit na utváření stanoviska a názorů tehdejší společ- nosti. Marně bychom hledali mezi vznikajícími skladbami některé z vy- hraněných druhů starší epiky nebo lyriky. Pojetí literárního projevu vede v této době k stírání hranic mezi oběma žánry. Výraz citů, názorů a nálad prolíná se s prvky dějovými v nové specifické útvary ovládané vyhrocenou tendenčností, jakou vytvořila právě tato doba. Přitom epické prvky skýtá autorům sám život, události, jimiž den ode dne jsou vzrušováni; nálady, city nebo myšlenky, které tlumočí, jsou vyvolány

Strana 10
kolektivní reakcí na dobovou problematiku. V této situaci rozvinulo se i historické veršování, čerpající látku ze současnosti. Nejvýznamnější a také nejlidovější formou veršovaného projevu doby husitské byla píseň. Především výsledky rozsáhlého studia Zdeňka Nejedlého ukázaly její společenský význam a místo ve vývoji naší literatury i vokální hudby.1 V písni se odrážel mnohostranně životní názor tehdejšího člověka, jeho zážitky i zkušenosti z událostí, jichž byl účast- níkem. Protože píseň obsáhla vlastně celou rozlohu života, měla k ní blízko svou problematikou i veršovaná tvorba mluvní, tj. určená k recitaci. Není proto náhodou, když se nejednou setkáme s doklady těsné souvztažnosti mezi písní a veršovanou tvorbou recitační. Ukazují to různé případy. Tak např. známe ve dvojím znění — písňovém i mluvním — zveršované argumenty pro přijímání podobojí, a to ve skladbě počínající slovy Otázka nynie taková běží2 a v její písňové úpravě se začátkem Kristovoť jest ustavenie. Jinde nalezneme blízký vztah mezi protihusitskými motivy v jejich písňovém zpracování, které po Palackém označujeme souhrnně jako Žaloby na husity,4 a mezi polemickými veršovanými skladbami, jež dále otiskujeme. Podobné vztahy lze dokumentovat i mezi jinou písní, Slyšte všichni, poslúchajte,“ a básní Slyšte všickni, staří i vy, děti“. — Takovéto dvojí zpracování téže problematiky ukazuje, že oba kruhy spojoval především agitační cíl a určení proniknout co nejvíce do širokého okruhu posluchačů, popřípadě čtenářů. Zároveň však srovnáním zjišťujeme i závažné roz- díly, které vyplynuly z celkového pojetí funkce skladeb. Píseň vede svými základními rysy k účinné zkratce, k zhuštěnosti a lapidárnosti ve vyjádření obsahu. Přitom dává možnost šířit se rychle, uplatnit se v každé situaci a stát se při spojení slova s melodií zvlášť oblíbeným projevem kolektivu. Tvůrci českých písní doby husitské vycházeli z těchto mož- ností a viděli v nich útvar vhodný pro nejširší kruhy, které je vskutku brzy přejímaly za své. Naproti tomu obsah i zpracování, a tedy i spole- čenské rozšíření veršovaných skladeb recitačních, které známe z doby Z. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu, 2. vydání v šesti svazcích, Praha 1954— 1956. 2 Text je otištěn v tomto svazku na str. 90n. Píseň je vydána v citovaném díle Z. Nejedlého, díl 6, str. 258n.; tam je rovněž odkaz k rozboru. Výbor z literatury české, 2. díl, Praha 1868, sl. 239n. 5 Vydal J. Sedlák, Studie a texty k náboženským dějinám, Praha 1919, str. 105n. Text je otištěn v tomto svazku na str. 102n. 10

Strana 11
husitské, jsou už jiné. Autoři se tu nespokojovali jen s jednoduchým nebo stručným vyslovením myšlenky, jak to známe z písní, nýbrž for- mulovali myšlenky obšírněji a snažili se rovněž obsáhnout v jedné skladbě rozsáhlejší problematiku. Proto u nich hrají tak důležitou úlohu argumenty, citace, rozbory nebo příklady, čímž tyto skladby nejednou připomenou tehdejší odbornou, převážně latinskou tvorbu polemickou, traktátovou. Taková veršovaná díla polemická nebo dobové politické projevy nemohou se už vynořovat v každé situaci a zaznívat tak bez- prostředně v souvislosti s událostmi, jak jsme toho svědky u písňové nebo kazatelské tvorby, která se tolik šířila mezi zástupy lidu venkov- ského nebo městského. Naopak, žádají určité soustředění, velkou po- zornost a čas posluchačů nebo čtenářů. Nejsou už projevem určeným, aby koloval v ústech kolektivu, nýbrž aby mu byl přednášen — mají tedy po mnoha stránkách jiné místo v tehdejším životě. Vskutku ve většině dochovaných skladeb určených k přednesu lze zřetelně po- zorovat snahu autorů přenést hlavní váhu do podrobných rozborů a osvětlování ideových nebo společenských otázek, aby s nimi byli posluchači podrobně seznámeni. Přitom se veršovci soustřeďovali hlavně k některým stránkám dobového dění a myšlenkového kvasu: po- litický zápas mezi přívrženci Zikmundovými a stranou husitskou, snaha o nové uspořádání poměrů v zemi nebo zase problematika odda- nosti církvi římské, závaznosti jejích ustanovení, přijímání podobojí, vzájemná kritika jednání a činů příslušníků obou táborů — to jsou některé z hlavních námětů těchto skladeb. Zároveň nelze přehlédnout v protihusitské literatuře, že při útocích na husity jsou stíhány především ty názory a činy, které nejvíce otřásaly starými řády a životními hod- notami středověké společnosti — tedy zvláště táborské. Ale všechna tato tvorba nezaznamenává, nekonstatuje nebo neshrnuje pouze, nýbrž je zároveň — a vlastně především — vášnivým výrazem stanoviska autorova, popř. jeho strany. Proto většina z nich má tak blízko k řeči dobových polemik, politických projevů nebo traktátů. Nejednou do- konce autoři veršovaných skladeb přímo oživovali závažná místa latin- ských disputací, traktátů, manifestů, různých usnesení apod., aby v nové formě a v českém zpracování šířili ty myšlenky a argumenty, které ze svého hlediska pokládali za nejzávažnější. Touto cestou chtěli ovliv- ňovat stanovisko širších vrstev, mezi něž se nemohly dostat přímé 11

Strana 12
ohlasy těch latinských projevů, které se hojně vynořovaly během cír- kevních a politických jednání. Mnohdy přitom veršovci své prameny ani podstatně nepřetvářeli, podržovali často formu disputace, hádání, obžaloby apod. nebo dokonce podávali ve verších pouze závažné ci- táty z polemik bez dalšího rozvádění, jak můžeme pozorovat třeba u skladby začínající slovy Otázka nynie taková běží. Obsah a funkce těchto veršovaných skladeb rovněž objasňují, proč většina z nich spadá vznikem do doby největšího ideového kvasu od smrti Husovy do poloviny druhého desetiletí 15. století, kdežto později už převažují náměty historické. Za touto hranicí rozkvět mluvní poezie ustává a v dalším vývoji literatury plní její základní společenskou funkci převážně prozaické polemiky, výklady nebo kronikářské záznamy. Na- proti tomu píseň zůstávala i potom stále vyhledávanou formou jako výraz živé reakce na dobové problémy; v ovzduší vojenských událostí a pokra- čujících jednání dokonce její význam ještě rostl zvláště mezi skladateli strany husitské. Z pozdější veršované produkce je známa ještě rozsáhlá báseň Vavřince z Březové Carmen insignis coronae Bohemiae — ta je však latinská.7 Toto rozlišení funkcí a forem písní na jedné a básnictví recitativního na druhé straně se odráží také v rozdílné účasti husitů a strany proti- husitské na jejich rozvíjení. Písňová tvorba docházela v celé šíři ohlasu hlavně v táboře husitském, nikoli u příslušníků opačného tábora, neboť těm oficiální názory bránily uplatnit českou píseň jako součást obřadů nebo jako souhrn věroučných zásad, zatímco husité ji právě v těchto funkcích rozvinuli. Zato častěji volili v protihusitském táboře veršované zpracování recitační jako prostředek boje a agitace. Můžeme dokonce pozorovat, že právě v básních s protihusitským zaměřením byla spatřo- vána protiváha nejedné husitské písně polemické, satirické nebo věro- učné. Proto také v okruhu veršovaných skladeb určených k přednesu můžeme sledovat častější střetání názorů obou stran než v oblasti písně. Společenské určení i obsah veršované tvorby jak husitské, tak i proti- husitské měly patrný vliv na způsob zpracování skladeb a přinášely 7 Skladba byla vydána v latinském znění i v českém překladu pod titulem Vavřinec z Březové, Píseň o vítězství u Domažlic, připravili K. Hrdina a B. Ryba, přebásnil J. B. Čapek, Praha 1951. 12

Strana 13
tak hojné podněty k volbě vhodných prostředků básnické tvorby. Stejně jako v každém období závažných vývojových proměn pozorujeme také tady, že vedle odvratu od starší tradice a hledání nového obsahu i způsobů tvorby nezůstávaly ovšem bez významu pro vývoj poezie doby husitské ani některé podněty starších básníků. Např. už dříve vznikaly pokusy přiblížit i literaturu konkrétním životním situacím tím, že se v ní obrážely přímo některé jevy současného života nebo byly rozbírány jednotlivé společenské a náboženské problémy. Již tehdy objevovali autoři cenu satiry jako účinného prostředku literatury, na- cházeli v ní nové výrazové možnosti, na něž básníci doby husitské na- vázali. Základní tvůrčí princip umění doby husitské — vytvářet hodnoty aktuální, živě navazující na dobové dění, tedy hodnoty vyjadřující vyhra- něné stanovisko střetávajících se společenských tříd nebo stran — nesl s sebou požadavek výrazové srozumitelnosti a názornosti. Šlo přece o to získat názorům v dílech vysloveným široký ohlas. Proto autoři neformulují své myšlenky obecně ani zase nesahají k vyjádření obraz- nému, nýbrž snaží se dosáhnout účinu především konkrétností, užitím obecně srozumitelných prostředků výrazových, uváděním skutečných událostí nebo opřením o citáty a argumenty z autorit. Sledujme jen, jak často sahali k příkladům nebo k dokladům ze živé současnosti, např. v Žalobě Koruny české, v Poroku české Koruny nebo v hádání Václava, Havla a Tábora. Pod vlivem této tendence se proměňuje i staročeská satira. Autoři překonávají středověký způsob typizace určitých jevů, jakého užívali básníci doby předhusitské, nevolí cestu abstraktního zobecňování, nýbrž cestu blízkou novodobému umění: zobecňují pro- střednictvím konkrétního obrazu, uváděním konkrétních událostí a činů osob, aby na jejich osudech, jednáních nebo vlastnostech ukazovali určité stránky soudobého života. Strhávat a vzrušovat měla především myšlenka, nikoli výrazový patos; nezahaloval ji ani symbol, ani složitý obraz, oprostila se od různých tehdy oblíbených „ozdob“. I po této stránce se nejednou projeví sblížení s prózou, např. kazatelskou, traktátovou nebo i s kronikářskými zprá- vami, od nichž mnohdy poezii odlišuje pouze úprava do veršů, z velké části bezrozměrných (srov. veršované traktáty nebo některá historická veršování). Ovšem tendence k záměrné jednoduchosti neznamená, že 13

Strana 14
by se autoři zbavovali všech tradičních výrazových prostředků, šlo-li o posílení názornosti a účinnosti jejich projevů. Sledujme třeba, jak časté bývá přirovnání, které stupňuje názornost projevu; autoři pro ně sahají příznačně do dvou okruhů blízkých svým posluchačům, do bible nebo do soudobého života. Stejně tak dovedli někdy osobitě najít oporu nejen v látkové tradici, jak ukazuje např. námět Rozmlouvání člověka se smrtí, ale i ve starší poetice, jak zvlášť názorně dokládá zpraco- vání českých skladeb tzv. Budyšínského rukopisu, v nichž nalézáme např. etymologizování, syntaktické paralelismy, promyšlené využití exklamace, apostrofy, ba i zvukové stránky slova apod. Oblíbeným prostředkem autorů doby husitské bylo využívání rytmic- kých kvalit jazyka, a to je právě přivádělo tak často k verši. Z dochova- ných textů můžeme soudit, že volili dvě cesty, jednak verš pravidelný, převážně osmislabičný (popř. s malými odchylkami od tohoto rozměru v některých verších, jak bývalo tehdy obvyklé), nebo verš bezrozměrný, tedy o nepravidelném počtu slabik. První typ měl nepochybně vedle starší literární tradice (v poezii ze 14. a ze začátku 15. století převažoval ve veršované epice, ale objevoval se i v didaktických skladbách lyricko- epických, jako byla např. Nová rada Smila Flašky z Pardubic, nebo v satirách) oporu i v ústní slovesnosti, která žila v prostředí, jemuž veršovci doby husitské především určovali svá díla. Osmislabičným veršem jsou zpracovány skladby Žaloba Koruny české, Porok české Koruny a Hádání Prahy s Kutnou Horou z Budyšínského rukopisu. U památek vydávaných v tomto svazku volil tuto formu autor historic- kého veršování známého jako Zlomky rýmované kroniky. Snaha o pravi- delnost rozměru hlásí se i ze skladby Rozmlouvání člověka se smrtí. Převažuje v ní rovněž osmislabičný verš, i když se někdy objeví od- chylky; ale ani v případech těchto odchylek autor neizoluje jednotlivý verš, nýbrž ve snaze o pravidelnost spojuje ve větší celek několik veršů (alespoň dva) o stejném počtu slabik (buď sedm slabik nebo devět až deset)8. Rovněž ve veršovaných traktátech o přijímání podobojí a proti poutím převažují partie osmislabičné. Na druhé straně v některých částech skladby Otázka nynie taková běží se naopak výrazně hlásí 8 Podrobně tuto otázku sleduje J. Hrabák ve Studiích o českém verši, Praha 1959, str. 104. Při závěrech je třeba míti na mysli, že Rozmlouvání člověka se smrtí známe ovšem až z verzí 16. století, takže nejsou vyloučeny pozdější zásahy. 14

Strana 15
verš bezrozměrný. Odklon od pravidelného schématu tu není náhodný, nýbrž takto je zpracován vždy uzavřený celek, celý citát (srov. citát z Cy- priana).9 — Druhý typ, verš bezrozměrný, se uplatnil nejčastěji v pole- mické, satirické a historické tvorbě, kterou vesměs přináší naše edice. Volný jeho rámec zajisté vyhovoval více potřebě zpracovávat v přístupné formulaci soudobé náměty a zároveň sbližoval obdobně jako jiné pro- středky tuto tvorbu s prózou, k níž měly — jak víme — tyto skladby obsahem velmi blízko. Nebyla tedy ona polemická a kronikářská próza, o kterou se veršovci opírali, bez vlivu ani po této stránce a po- dílela se tak na prozaizaci básnictví své doby. Ba zdá se, že rozpad pravidelných veršovaných útvarů šel ještě dále, neboť např. ve skladbě Slyšte všickni, staří i vy, děti můžeme pozorovat i nepravidelnost v do- držování schématu rýmovaného dvojverší. Rozšířením tohoto typu během 15. století se podstatně mění dosavadní význam bezrozměrného verše v mluvní poezii české. Pro svůj obsah staly se veršované skladby doby husitské cenným zdrojem historic- kého poznání. Historikové oceňovali vysoko jejich dokumentární význam, ale přitom zřetel k dokumentární ceně památek zastiňoval nejednou zájem o jejich slovesné hodnoty. Přehlížení nebo podceňování této složky dochovaných památek se projevovalo i v některých starších závěrech literárněhistorických. Bylo to proto, že se kritéria pro hodnocení literární produkce celé starší doby vyvozovala nehistoricky z literárněumělec- kých principů tvorby 14. století, nebo že se na tuto tvorbu přenášela kritéria novodobá. Výsledkem pak byly závěry o malé poetičnosti, o výrazové jednoduchosti husitských skladeb apod. Nejednou tak docházelo k rozporům mezi vysokým hodnocením ideové stránky těchto děl a jejich dokumentární ceny na jedné straně a mezi odsuzujícími výroky o literárních kvalitách na straně druhé, jak ukazují např. i některé názory Palackého, Vlčka nebo Pekaře. A přece právě v oproštění námětů i výrazu lze nalézt u nejvýznam- nějších děl husitského období projevy tvůrčí síly, která byla vývojem celkové společen- ské situace uvedena na nové cesty a vyvolala i jiný přístup k některým otázkám pojetí slovesné práce a jejích estetických hodnot, jak jsme se už výše nad tím zamýšleli. Jména těch, kdo veršované skladby husitské doby tvořili, zůstávají nám většinou neznáma. Je vskutku obtížné dosáhnout jednoty v názo- rech nebo se dobrat jména některého z veršovců tam, kde prameny mlčí a kde znalosti o literární tvorbě jsou stále mezerovité. Cestu ovšem ne- ztěžuje pouze anonymita, která je zvlášť častá u každé tvorby rodící se 9 Srov. k tomu ještě dále výklad na str. 24. 15

Strana 16
a působící uprostřed bouřlivého vývoje událostí, ale i celkový ráz skla- deb. Už při obecných charakteristikách veršované tvorby doby husit- ské jsme poznávali blízkost obsahu, který se v různých obměnách vracel stejně v latinské literatuře (srov. traktáty, výroky university, výnosy arcibiskupa, záznamy z disputací aj.) jako v českých zpracováních pro- zaických a veršovaných, když je počal ovládat okruh námětů vyvěrají- cích přímo z ideologických a společenských bojů doby. Důležité myš- lenky, argumenty nebo citáty se znovu a znovu objevovaly v dílech různých autorů a stávaly se tak obecným majetkem. Nalezneme je dokonce někdy aktualizovány různým způsobem v souhlase s koncepcí jednotlivých památek, ba někdy bývají využity a uzpůsobeny podle potřeby obou nepřátelských táborů. Proto se s takovýmito shodami setkáme i u nejvýznamnějších literátů a učených polemiků doby, jako např. Jana Husa, Jakoubka ze Stříbra, Mikuláše z Drážďan, Šimona z Tišnova a na straně katolických vzdělanců u Štěpána z Dolan, Ondřeje z Brodu, Maříka Rvačky a jiných. Ale nejen to, byly přebírány i ustálené motivy, přirovnání, obrazy (srov. např. v protihusitských polemikách označení „bledí kacíři“ nebo jiné rysy “ charakterizující kacíře, spojení řemeslníci-kazatelé, přezdívka „viklef“, „machometa“, a v literatuře husitů papež-kuběnář, motiv „lútky“ při kritice obřadů, oslavná epiteta u jména města Prahy).10 Právě tyto charakteristické motivy nebo prostředky veršované tvorby doby husitské upoutávaly pozornost badatelů a staly se v poslední době důležitým kritériem při určování autora, popř. při řešení otázek, co z dochovaných památek lze připsat jedné osobnosti autorské. Zájem badatelů obrátil v poslední době pozornost k některým osobnostem známým ještě odjinud z veřejného i literárního života doby husitské, a v nich jsou hledáni i autoři anonymních veršovaných skladeb. Tak se objevuje jméno M. Vavřince z Březové, M. Maříka Rvačky, 10 Patří tedy k typickým znakům této literatury, že její autoři vědomě vycházeli z obecně přejímaných a rozšiřovaných myšlenek i citátů a dávali jim specifický umělecký výraz. Proto nelze spokojit se s určením místa v bibli nebo v jiném díle, neboť autor je převážně přejímal nikoli z původního pramene, nýbrž z druhé ruky. Zato je však třeba si všímat případů, které dokládají souvislost s ostatní dobovou literaturou. O to jsme se právě pokusili ve vysvětlivkách k jednotlivým textům (str. 186n.). Ovšem přitom nebylo možné vždy jednoznačně rozhodnout otázku přímého zdroje myšlenek nebo ci- tátů pro jejich obecnou rozšířenost a hojné tradování. 16

Strana 17
kněze Jakuba Trcha a Prokopa Písaře.l1 Ale domněnky o jejich podílu na veršované tvorbě nedosáhly zatím všeobecného přijetí. Stačí např. srovnat rozdíly v nejnovějších závěrech o autorství některých skladeb, jak je podávají výsledky studia dvou významných znalců doby husitské R. Urbánka a F. M. Bartoše, abychom si uvědomili ne- snadnost řešení. Toto řešení je tím obtížnější, že shoda myšlenek nebo výrazových prostředků nemusí být v těchto případech — jak vyplývá z výkladů — vždycky dostatečně pevným vodítkem nebo hned do- kladem pro autorství či pro přímou filiaci textů. Přitom v dochovaných zápisech veršovaných skladeb nebo ve starých zprávách o nich setkáváme se pouze ojediněle s uvedením jména některého autora. Tak např. je uvedeno jméno kněze Jana Čapka u skladby Otázka nynie taková běží, a to u opisu uloženého dnes v basilejské knihovně; nebo z latinské kro- niky Prokopa Písaře se dovídáme v letmé zmínce o knězi Trškovi (patrně Trchovi), autoru českých skladeb, z nichž je v Prokopově kronice uvedeno několik veršů. Vcelku je tedy nutno konstatovat, že při dosavadním stavu poznání můžeme o autorech skladeb tohoto svazku vyslovovat zatím pouze dohady. Přes ničivé stopy mnoha staletí, i přes záměrné vyhlazování husitské tradice v minulosti dochovalo se nám vedle nepřímých zpráv a zlomků několik cenných českých památek veršované tvorby mluvní. I z tohoto torza je možno poznat ráz poezie doby husitské, její funkci a ideové nebo literární hodnoty. Přinášíme tu většinu dochovaných textů až na rozsáhlý celek husitských skladeb z tzv. Budyšínského rukopisu, které byly před časem vydány samostatně J. Daňhelkou; teprve s nimi je obraz této tvorby ucelený. Ale nestačí přihlížet jen k tomuto okruhu, chceme-li poznat celkový ráz poezie doby husitské, je třeba vzít v úvahu stejně závažný okruh veršovaných skladeb a písní latinských, které jsou 11 R. Urbánek, Satirická skládání Budyšínského rukopisu M. Vavřince z Březové z roku 1420, Věstník Král. české společnosti nauk 1951; tam je uvedena i předcházející literatura. — Týž, Mařík Rvačka, jako protihusitský satirik, Časopis Společnosti přátel starožitností 63, 1955, 1n. — Týž, O volbě Jiřího z Poděbrad za krále českého, Praha 1958, str. 46n. (kapitola nazvaná Veršovaná kronika Prokopa Pražského, písaře novo- městského). — F. M. Bartoš, Z politické literatury doby husitské, Sborník historický 5, Praha 1957, str. 21n. (kapitola 1. Protihusitský veršovec Jakub Trch., 3. Vavřinec z Březové). 17

Strana 18
zatím málo přístupné dnešním čtenářům a vedle nedávno vydané velké básně Vavřince z Březové, věnované vítězství husitů u Domažlic, čekají na novodobé vydání. Skladby, které vydáváme v tomto svazku a nad nimiž se dále budeme podrobněji zamýšlet, jsou seřazeny chronologicky, někdy ovšem jen na základě pravděpodobných závěrů o dataci. Přitom se dostaly k sobě na začátku skladby husitských autorů, k nimž je třeba připočítat celek skladeb z Budyšínského rukopisu, a za nimi pak následují skladby protihusitské. Motiv sporu duše s tělem, který je východiskem autora ROZMLOU- VÁNÍ ČLOVĚKA SE SMRTÍ, byl ve středověkých literaturách oblíbeným prostředkem pro rozvinutí moralizujících úvah. Ještě v pozdějších stale- tích můžeme si znovu a znovu ověřovat jeho životnost v literatuře i v li- dové slovesnosti. Východiskem nejstarších z těchto skladeb bývalo latinské Colloquium inter mortem et Polycarpum, ale později se roz- šířila a na další tvorbu působila i jiná zpracování. V zastavení nad umírajícím člověkem mohl skladatel středověké morality připomínat nejednu stránku tehdejšího života, nejeden záporný rys a vyslovovat se k nim. Bylo možno obsáhnout v takovém pohledu celou strukturu středověké společnosti nebo se zastavit jen u některé její vrstvy. Také staročeští veršovci ze 14. století volili tuto látku k zpracování, jak ukazují např. Spory duše s tělem nebo skladba zvaná O bohatci aj. Znovu tedy ožila tato látka během 15. a 16. století, jak lze soudit právě z Rozmlouvání člověka se smrtí a jeho dalšího ohlasu. Tentokrát ji potkáváme ovšem v nové podobě, neboť neznámý český básník ji dovedl osobitě přetvořit, když oživil tradiční námět prvky vyrůstajícími z ideologie rodícího se hnutí husitského. Dílo je nám dnes známo jen z tisků 16. století a celkovým rázem má blízko k tehdejší rozmanité mravokárné literatuře v próze i ve verši (vzpomeňme např. na typické „tance smrti“). S mnohým dílem toho druhu má společné i kritické stanovisko proti římské církvi. Ale základním pojetím, zvláště pak narážkou na Jana Žižku, vrací nás dochovaný text do doby husit- ské. Skladatel nepatří k těm, kdo pod vlivem situace a vztahu k tradici hledali nové náměty i prostředky a tak podstatně proměňovali ráz litera- tury. Námět jeho skladby i některé stránky jeho zpracování ukazují, že byl ještě silně vázán starším literárním vývojem. Zato novum je 18

Strana 19
v celkovém pojetí díla, které tradiční středověkou moralitu mění v pro- test a kritiku. Na místě pouhých výčtů a výtek stíhajících přestupky příslušníků různých společenských vrstev proti obecným příkazům křesťanské morálky hlásí se tu v ohlédnutí smrti po životě tehdejší společnosti stanovisko usměrněné názory šířícího se hnutí husitského. Pro poznání autorovy koncepce je závažné všimnout si, že hlavní váha jeho kritických útoků míří proti církvi, proti jejím představitelům a institucím. Všímá si hlavně života duchovenstva, ostře vystupuje proti papeži, proti majetku církve a proti způsobům života v klášterech, stíhá prodávání odpustků, odsuzuje almužny dávané církvi. Z jiných příznačných stránek ideologických sporů tu nalezneme ohlas otázek, k nimž se tehdy obracela pozornost, např. očistce, významu proseb za zemřelé, procesí, milostivého léta — a nechybí ani zmínka o papežské klatbě. Na všech těchto místech je dílo spjato se soudobými problémy a má tak blízko k projevům, které jsou známy už z doby Husovy a které zanechávaly nejeden ohlas v literatuře (uveďme hlavně kazatelské projevy, z veršovaných zvláště skladbu o Pravdě). Vedle toho básníkovy verše stíhají na různých místech skladby i světské vládnoucí vrstvy, ovšem tady je ve srovnání s útoky na církev v jejich kritice více neurčitosti blízké staršímu moralizujícímu pojetí, jak ukazuje autorovo podání ústřední postavy. Vybral si — jako mnozí jiní zpracovatelé tohoto sporu — „boháče“ charakterizovaného v prvé řadě majetkem; v majetku spočívá jeho moc, postavení i životní jistota (někdy jej nazývá „hospo- dářem“). Obraceje se k němu ústy smrti, ukazuje mu spíše cestu k ná- pravě, hlavně požadavkem, aby plnil povinnosti náboženské a nalezl lidský vztah k bližnímu (žádá např., aby chudým dával almužny, srov. v. 1073n.). Nepostupuje tedy se stejnou důkladností a názorovou vy- hroceností jako činil v kritikách církve, když odsuzoval nebo se snažil dobrat příčin odsuzovaných jevů. Útok na římskou církev stál v popředí jeho zájmu (také Žižka je v textu vzpomenut především jako nepřítel církve); širší společenské rozpory a jejich dobový ohlas v jeho pohledu však nenalezly místa. Tento autorův rys není náhodný, uvědomíme-li si celkový odraz krize české společnosti v životě a literatuře, zvláště z období Husova vystoupení a po jeho smrti. Tehdy se zvedal útok světských vrstev především proti církvi. Při něm se mnohde na čas dokonce ztrácely rozdíly stanovisek a zájmů jednotlivých společenských 19

Strana 20
tříd, které se k tomuto útoku proti církvi spojovaly. Zvláště v kruzích šlechtických vznikaly přímé útoky, jejichž cílem bylo hlavně zabrání církevního majetku. Právě v takovém ovzduší se asi rodilo Rozmlouvání člověka se smrtí. Svérázný skladatelův přístup k středověké látkové tradici, kterým proměnil oblíbený námět v aktuální dílo, pronikl i jeho prostředky. Sledujme způsob, jak zbavuje skladbu abstraktnosti středověkých mora- lit, třeba když zobrazuje situace nebo děje, o nichž je ve skladbě řeč. Srov. např. až naturalistické líčení umírání se všemi podrobnostmi, jímž se vyrovná pozdějším barokním básním na totéž téma; nebo jak nabyly problémy konkrétnosti a životnosti stykem s českou situací, třeba vyhroceně formulovanými útoky na kněze a mnichy, v nichž proniká výrazně emocionální podbarvení. Rovněž v jeho jazyce stává se úsilí o výrazovou názornost a účinnost určujícím činitelem při volbě prostředků. Skladba, zpracovaná ve formě dialogu, stává se skutečnou hádkou, místy hodně vzrušenou: je naplněna rčeními, úslovími, přirovnáními (srov. odkazy ve vysvětlivkách na str. 186), objeví se i nadávky nebo jiné prvky běžné řeči hovorové. Ale autor dovede těžit i ze zvukových stránek slova a uplatnit je tak, aby jejich prostřednictvím dosahoval ještě většího účinku na závažných místech (někdy dokonce s využitím humoru). Zvlášť často uplatní tento postup v rýmech (srov. např. ve verších, kde se dotýká mnichů, rýmuje: řehola — hlava holá, v. 439—440; mnich — měch, v. 429—430, srov. k tomu i pozn. na str. 187; z jiných případů: mladost — marnost, v. 719—720; rekové—lelkové, v. 585—586; konšely — buvoly, v. 663 až 664).12 V souhlase se staršími moralitami a společensko-kritickou literaturou podržuje si skladba místní i dobovou neurčitost a s tím i ráz jakéhosi souhrnu všeobecně platných životních principů, tedy něco, co je v dal- ších typických skladbách husitského období vystřídáno záměrnou snahou o aktualizaci ve vztahu ke konkrétním problémům a událostem doby. Pouze na jediném místě je tento celkový ráz Rozmlouvání porušen, když se ozve přímá zmínka o Žižkovi (srov. v. 1059n.). V kon- 12 Uvažujeme-li o jazykových prostředcích, nelze zcela přejít, že je někdy nutno počítat i s možností pozdějších zásahů do této stránky díla, zvláště jde-li o tisky ze 16. století. Srov. výše pozn. č. 8 týkající se rytmické složky díla. 20

Strana 21
textu díla působí tato narážka na konkrétní osobu neobvykle; představuje totiž jiný stupeň aktualizace nežli ostatní zpracování. A nejen to, hrozba tresty a vojenskou mocí vnáší do textu náhle vlnu vzrušení, které rovněž odlišuje toto místo od předcházejících i následujících částí skladby. Působí to jako odbočka (nebo dokonce snad nějaká vložka, vřazená sem později?), která měla ještě prohloubit tendenčnost díla a vyhrotit jeho husitské stanovisko.13 Možnost dodatečného vřazení místa o Žižkovi posouvala by složení spíše zpět do druhého desetiletí 15. století, tedy více k rozhraní vývojové epochy husitské a před- husitské, kam se také hlásí nejedním společným rysem souvisejícím se středověkou litera- turou, jak jsme si uvědomovali výše. Ale i v případě pozdějšího vzniku — tedy v době Žižkova vojenského vystupování († 1424) — je skladba cenným dokladem trvajících vztahů a vyrovnání husitské tvorby se starší tradicí. O přesnější datování vzniku skladby se pokusil polský badatel J. Woronczak, který pomýšlí na období kolem roku 1423, neboť se ve skladbě připomíná jako významná událost v životě křesťana milostivé léto (srov. v. 1001); to právě připadalo na uvedený rok.14 Ale zmínka o milostivém létě v sou- vislostech ostatního textu není o nic konkrétnější než narážky na jiné církevní zvyklosti, které zároveň s tím autor odsuzuje. Nelze je proto interpretovat jednoznačně jako kon- krétní narážku, i když by blízkost roku 1423 k tomu sváděla. Další vydávané skladby uvádějí nás už přímo do středu složitého ideového vření, do ovzduší střetání názorů a brzy i zbraní. U prvních dvou, u VERŠOVANÝCH TRAKTÁTŮ věnovaných otázce přijímání podobojí a tehdy oblíbeným náboženským poutím, můžeme pozorovat, jak husitští autoři usilovali prostřednictvím českých veršovaných skladeb získat mezi širšími vrstvami zájem o některé závažné věroučné spory, které byly mezi husitskými kněžími a římskou církví. Dosah těchto sporů nezůstával totiž omezen pouze na oblast teologickou, nýbrž stano- visko husitských mluvčích zasahovalo ve svých důsledcích přímo základy vztahu věřících k římské církvi a k jejím představitelům, jak ukazují např. spory o kalich, o majetek církve atd. Proto kazatelé a literáti usilovali, aby některé z těchto otázek pronikaly i do projevů 13 Pozornosti zasluhuje, že v druhé z dochovaných verzí skladby toto místo s na- rážkou na Žižkovy činy není. Je možno konstatovat, že to odpovídá celkové koncepci druhého dochovaného znění, v němž právě útoky proti římské církvi jsou méně vyhroceny a skladba má proto blíže k obecným moralitám středověku. 14 J. Woronczak, Skarga umierajacego, najstarsze przekazy i obce wzory, Pamietnik literacki 39, 1950, 166. — Na možnost této datace upozornil už před Woronczakem J. Pekař, ale zamítl ji (Žižka II, str. 232, pozn. 2 ke str. 73). 21

Strana 22
určených laikům, jako byla kázání nebo jiná slovesná díla, aby i takto získávali oporu širších vrstev, působili na jejich stanovisko a na jejich rozhodování v době rostoucího napětí i pozdějších bojů. Traktátový boj, jehož ohlasem je skladba začínající slovy Otázka nynie taková běží, začal zároveň s veřejnými disputacemi koncem roku 1414.15 Od té doby až do rozhodování kostnického koncilu o těchto otázkách snesli už teologové na obou stranách obsáhlý soubor citátů z bible nebo z jiných spisů církevních autorit doby starší i nedávné a zároveň formulovali nejzávažnější závěry k tomuto sporu, takže byl shromážděn materiál, který byl pak nejčastěji v různých zpracováních už pouze přejímán a jen zřídka byl dále rozšiřován nebo komentován. Z těchto zdrojů čerpal také český veršovec, který neusiloval ve své skladbě o více, než aby podal několik závažných citátů formou vázanou. Proto nerozváděl ani nekomentoval a rovněž se nesnažil o nějaké osobité zpracování této látky. Naopak, co nejvíce se přimkl k latinskému origi- nálu, z něhož převáděl do češtiny, a spokojil se s krátkým úvodem a s několika stručnými větami, jimiž jednotlivé citáty uváděl. U této skladby je možno zamyslet se vážně i nad otázkou autorství. V jednom ze zápisů, které nám ji uchovaly, v rukopise basilejském16 je — jak jsme již vzpomněli — za jejího autora označen známý táborský kněž a skladatel husitských písní Jan Čapek. Toto určení je možno podpořit ještě jedním pozorováním. Zpracování některých míst z církev- ních autorit formou veršovanou nenalézáme pouze v zápisech naší skladby, nýbrž je také zařazeno do prozaického textu jednoho z docho- vaných českých husitských traktátů o bohoslužbě a přijímání podobojí. Za autora tohoto traktátu v jiné souvislosti označil F. M. Bartoš právě Jana Čapka.17 Zastavíme-li se u některých veršů vložených do tohoto traktátu, poznáme, že jsou — až na drobné odchylky — shodné. Zdá se, že Čapek uplatnil v prozaickém traktátu formu vázanou jako 15 Základní data k počátkům kalicha podali J. Sedlák, Počátkové kalicha, Casopis katol. duchovenstva 1911, 1913, 1914 (pokračování) a F. M. Bartoš, Husitství a cizina, Praha 1931, str. 59n. (stať Počátky kalicha v Čechách). 16 Srov. F. M. Bartoš, Husitika a bohemika několika knihoven německých a švýcar- ských, Věstník Král. české společnosti nauk 1931, zvl. otisk str. 57. K tomu stať citovaná výše v pozn. č. 15. 17 Viz výše poznámku č. 11. — Podrobné srovnání těchto dvou památek spolu s výkladem o vztahu k některým místům v Jistebnickém kancionálu srov. ve studii F. Svejkovského Z básnické činnosti Jana Čapka, LF 85, 1962, str. 282n. 22

Strana 23
prostředek k zdůraznění závažnosti některé myšlenky čerpané z autorit. Tak se setkáváme dvakrát s verši téhož znění, přitom pokaždé v jiném druhu literárního projevu. V prozaickém zpracování užil převážně verše bezrozměrného. V téže úpravě nalezneme některé citáty i ve skladbě Otázka nynie taková běží. Naproti tomu ty citáty, které v prozaickém traktátu zveršovány nejsou nebo se v něm vůbec neobjevují, nalezneme ve veršovaném traktátu upraveny do verše osmislabičného; pouze citát z díla Tomáše Akvinského je už v prozaickém traktátu upraven do veršů s tendencí k osmislabičnému schématu, k němuž se další malou úpravou ve skladbě Otázka nynie taková běží ještě více přiblížil. Závěry o vztazích obou zpracování mohou být i podnětem k řešení datace: prozaický traktát z roku 1417 patrně předcházel vzniku veršo- vané skladby Otázka nynie taková běží. Autor z něho vyšel, jak ukazují shody některých veršovaných částí. Ovšem tam, kde neměl oporu, sáhl při zpracování našeho veršovaného traktátu k osmislabičnému roz- měru, často užívanému v českém básnictví, a zveršoval tak další části skladby. Určitá samostatnost jednotlivých částí—citátů z různých autorit způsobovala, že asi nepociťoval při práci nad skladbou Otázka nynie taková běží potřebu sjednotit úplně rytmickou stránku skladby jako celku. Stanovit přesněji dobu, kdy tato skladba vznikla, nelze. Je však možno soudit, že spíše než doba počátků sporu o kalich na konci roku 1414, kam ji klade F. M. Bartoš v citované studii o Čapkovi a kdy šlo především o problém teologů, padá v úvahu pravděpodobně až doba kolem roku 1417, na kterou nás upozornily závěry o souvislos- tech s prozaickým traktátem. Právě v roce 1417 je možno pozorovat, jak ohlas pře o přijímání laiků podobojí pronikal působením duchoven- stva v širší známost. Z významných projevů, které přímo dokládají, jak se v tomto údobí dostávala otázka kalicha do veřejného života, lze uvést zvláště deklaraci pražské university z 10. března 1417, v níž je schvalováno přijímání z kalicha; rovněž na sjezdu husitského panstva v červnu téhož roku byla otázka předmětem zvláštního jednání a vyvolala novou žádost, aby o ní jednal kostnický koncil.18 — Vezmeme-li v úvahu 18 Zprávám o těchto událostech věnovali pozornost J. Kejř ve studii Deklarace pražské university z 10. března 1417 o přijímání pod obojí a její historické pozadí (Sborník historický 8, 1961, str. 133n.) a F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, Praha 1940, str. 25n. K otázce datace srov. jestě studii citovanou v poznámce č. 17. 23

Strana 24
některé důvody, ke kterým jsme došli rozborem textu i zamyšlením nad historickou situací, můžeme uzavřít, že verše skladby Otázka nynie ta- ková běží se vynořily nejspíše v ovzduší událostí kolem roku 1417. Z Písma a ze známých církevních spisovatelů vybral několik závaž- ných citátů také tvůrce dochovaných českých veršů proti poutím. Jeho způsob zpracování je shodný s předcházející skladbou; citát z latin- ského originálu se střídá s českým převodem, který je někdy volnější, jindy se váže těsněji k předloze. V mikulovském rukopise, který nám dochoval jediný záznam této skladby, následují za textem věnovaným poutím ještě latinské citáty týkající se např. pohřbů, uctívání ostatků aj. Také k nim je připojeno české znění, ale nikoli už ve verších, nýbrž prozaické. Tato část spolu s textem proti poutím tvoří jediný celek. Přitom celková koncepce i shodný způsob zpracování je ještě přiřazují do blízkosti skladby o přijímání podobojí Otázka nynie taková běží, která dokonce předchází v mikulovském dochování zápisu těchto textů. To vybízí k úvaze o možnosti společného autora. Určení doby vzniku této památky nemůže být zatím přesné, ale lze předpokládat, že česká úprava vznikla v době blízké zpracování skladby Otázka nynie taková běží, s níž má tolik společného i po stránce techniky zpracování. Je to tedy ne příliš daleko od smrti Husovy, v období formo- vání závažných názorů husitského hnutí. Tehdy totiž byla i problema- tika tvořící obsah našich veršů živá, jak opět nejlépe dokazují zpracování těchto otázek v latinské traktátové literatuře. Vrcholné projevy husitské polemické poezie — skladby Žaloba Koruny české, Porok české Koruny a Hádání Prahy s Kutnou Horou z roku 1420— uzavírají vývojovou řadu nám známých husitských veršovaných děl z tohoto období. Ostatní soudobé dochované památky vyšly z kruhů protihusitských. Jak jsme viděli výše, byli i obhájci protihusitských pozic přes zásadní názorovou rozdílnost přivedeni situací k tomu, aby se chopili rovněž zbraně slova a uplatnili ji v ideologických sporech nebo v politickém boji. Stejně jako v projevech psaných latinsky vynutila si husitská tvorba odezvu reagující nejen na problémy ideové, ale i na různost jejich slovesných forem. Rovněž protihusitsky orientovaní ver- šovci se podíleli pod tlakem potřeb doby v okruhu agitační nebo pole- mické literatury na hledání nových výrazových možností a dávali tak zase z jiné strany nahlédnout do událostí. Protože tyto projevy obsahují 24

Strana 25
typické motivy protihusitské propagandy, seznamují nás především se způsoby boje proti husitům. Zároveň však přinášejí i pozorování cenná pro obohacení zpráv o husitech, neboť přes tendenční vyhrocení lze v této literatuře mnohdy nalézt fakta, která nám mohou osvětlit ne- jeden dobový rys jasněji než jiné tehdejší prameny. A je-li přitom ještě řeč jiných dochovaných pramenů někdy kusá, pak jsou takovéto literární zdroje zvlášť závažné. Pro příklad jděme třeba do protihusitského textu tzv. Zlomků rýmované kroniky; její známé verše výstižně postihují atmo- sféru poutí na hory: Ale oni na Beránku shrnuchu svú boží stránku, na Táboře, jinde také, jmiechu sňatky nejednaké. U pokoře, v náboženství, v lásce i bratrském svorenství jeden s druhým i vajéčko dělil, i chleba maličko (v. 1—8); obdobně ve skladbě Václav, Havel a Tábor lze ze stručných charakte- ristik Tábora nebo Havla Vrtocha až do podrobností vyčíst ledaco příznačného pro poznání dobových názorů na lidové hnutí táborské a na jeho představitele; v osobě Havlově je možno zase poznat autorem ze života dobře odpozorovaný typ lidí, kteří se se svými sobeckými zájmy dovedli přiživovat na sporu obou stran. Ale nejen o událostech nebo o myšlenkovém vření můžeme tu získat takovéto dílčí pozorování. Někdy dává skladatel pocítit i zaujetí a odpor, které naplňovaly za- stánce té či oné strany a které vytvářely onu vznětlivou a bojovnou atmosféru doby. A tak z veršů můžeme vyčíst nejen odhodlání, nenávist nebo vzdor, ale i nejistotu, úzkost, která je rovněž příznakem doby, jak napovídá na některých místech např. skladba Slyšte všickni, staří i vy, děti. Obdobou satirických popěvků a písní husitských, které hned od počátku provázely vznikající hnutí proti římské církvi a proti jejím představitelům, je satira VLKA POZNÁŠ PO SRSTI, kterou Palacký nazval Zbarvení mnichové. Několik událostí ze života tří bývalých mnichů — vlastně především dvou z nich, Filipa a Otíka —, kteří se 25

Strana 26
přidali na stranu husitskou a získali fary na rožmberském panství v Soběslavi, je autoru příležitostí k tomu, aby znevažoval nejen jmeno- vané postavy, ale vůbec mnichy přešlé k husitům, a zároveň s tím ně- které husitské zásady. V pozadí výčtu špatných vlastností přičítaných kritizovaným mnichům jsou tehdy časté výtky zhýralosti, chamtivosti, loupeživosti a bezbožnosti, které mají dokládat rozpory mezi husitskými zásadami a skutečnou životní praxí. Tady se autor opřel nejednou o soudobé názory, popř. i o jejich běžné formulace, které známe z teh- dejší literatury. Každý z motivů umožňuje mu rozvinout řadu satiric- kých útoků, podtrhovaných také několikrát se vracejícím přirovnáním s vlky, motivem čertů a na počátku i motivem „přebarvení“ mnichů. Utočnost a výrazovou účinnost projevu vystupňovával pohotový sklada- tel až k výrokům naplněným hojnými slovy expresívními, která ještě více zvýrazňují jeho stanovisko. Za stejným cílem volí i rčení a přísloví čerpaná jistě přímo z běžné mluvyl9. Celkový účinek díla je proto vskutku působivý a skladba patří mezi nejsamostatnější a nejživější projevy protihusitské literatury. Uvedení konkrétních postav působících v Soběslavi umožňuje skladbu datovat do druhé poloviny roku 1417, kdy byly na rožmberském panství obsazovány fary husitskými kněžími.20 Tyto události vyvolaly nespokojenost a odpor katolických duchovních, jak také naše satira jasně ukazuje. Mezi nespokojence patřil patrně i autor skladby, znalý poměrů v těchto končinách. Z toho také vycházejí pokusy Urbánkovy a Bartošovy určit autora. První jej hledá v Maříku Rvačkovi, druhý v knězi Trchovi.21 I když nelze otázku zatím jednoznačně roz- hodnout, je možno upozornit, že u Trcha máme doloženy v dvou jiných skladbách narážky na situaci jihočeských katolických kněží;22 nezna- mená to ovšem, že by byl v jihočeských končinách jediným literátem, 19 Na doklady upozorňuji dále v poznámkách (str. 188). 20 K tomu J. Pekař, Žižka I, Praha 1933, str. 216, poznámka 2 ke str. 24. - R. Urbánek na str. 11n. stati o Maříku Rvačkovi, citované výše v poznámce č. 11. 21 Srov. studie citované výše v pozn. č. 11. 22 Autorství Trchovo lze doložit akrostichem u dvou skladeb, který nebyl dosavad- ními badateli pozorován: Předně u latinské, která už v nadpise připomíná tuto osobu — Luctus Trchonis (naposled o ní u F. M. Bartoše v cit. kapitole o Trchovi, srov. výše pozn. č. 11). Zadruhé u české písně Truchle k nebi, kterou úplně vydal J. Sedlák v Hlídce 28, 1911, str. 15n. I v této skladbě objeví se stejné znění jména „Trcho“ jako v latinské. K otázce akrostichu v těchto dvou skladbách se vrátím ve zvláštním článku. 26

Strana 27
který by mohl zpracovat takovouto obžalobu husitství s využitím tradič- ních motivů a který by proto musel být nutně i tvůrcem naší skladby. Obdobně jako v latinských básních napsaných protihusitskými autory nacházíme i mezi česky psanými veršovanými díly projevy, které se neobírají pouze některou stránkou tehdejších sporů nebo jen některými otázkami, nýbrž mají obsáhnout v hlavních rysech všechno podstatné, co především vzrušovalo a bylo v popředí zájmu i bojů. Obvykle tu autor konfrontuje stanoviska obou táborů, ovšem s tendenčním vyhroce- ním, takže už z formulací je patrno, na kterou stranu se přiklání a kterou odsuzuje. Toho druhu jsou dvě z dochovaných památek: Slyšte všickni, staří i vy, děti, a hádání Václav, Havel a Tábor. Ve skladbě SLYŠTE VŠICKNI, STAŘÍ I VY, DĚTI je na ploše téměř pěti set veršů připomínána nejedna stránka „nového zákona“, jak říká autor po tehdejším způsobu nauce a názorům husitů. V charakte- ristice husitů shrnul všechny nejčastější motivy a argumenty, s nimiž se setkáváme v tehdejších protihusitských projevech. Útočí především na ty stránky husitských zásad, v nichž se jejich hlasatelé rozcházejí s vládnoucími názory středověké společnosti a církve. Proto může vyústit v označení husitů jako nepřátel trvalého pořádku. Většinu z jeho myšlenek nalezneme i v latinské literatuře vznikající u nás už za života Husova v souvislosti se spory o odpustky, o Viklefa (stačí připomenout projevy universitních mistrů, polemické spisy, žaloby Štěpána z Dolan aj.)23 nebo o něco později v bohaté literatuře z období kostnického koncilu. Je pochopitelné, že v básni nalezneme také ohlasy reakce na rodící se hnutí lidové, které v revolučních názorech a ideá- lech společenských i náboženských vzrušovalo svou dobu nejvíce. Tak je vedle úvah o poslušnosti církve, o autoritě papeže a jiných duchov- ních, o přijímání podobojí nebo o dávkách určených církvi probírán také odpor proti různým tradičním zvykům a obřadům, jako je uctívání obrazů, poutě, svěcení předmětů, prosby za mrtvé aj. Autor neopomene uvést ani útoky na zjevnou laicizaci náboženského života, známou nám především opět z lidových hnutí. Objeví se ohlasy zne- važování křtu, funkce duchovního a především často tehdy opakovaná výtka, že se řemeslníci stali kazateli, a že se rovněž ženy podílejí ne- bývalou měrou na náboženském životě. Obdobně jako jiní autoři spojuje 23 Srov. výčet hlavních pramenů na str. 44n. 27

Strana 28
tu náš básník v celkové charakteristice husitství a jeho působení ohlasy různých tendencí, které vyvolával v jednotlivých společenských vrstvách sociální a ideologický kvas pod vlivem nového hnutí. Pojal husitství jako jednotný kacířský proud, jehož obraz buduje na vytčení několika závažných rysů, které je mají ukázat v nejtemnějších stránkách, a tím i vyhrotit hrozbu nebezpečí, jaké v něm viděli nepřátelé. Jako nejvýraz- nější důsledky husitského hnutí zdůraznil věroučné rozpory s oficiální naukou a především projevy lidového kacířství, jehož ohlasy se tehdy stávaly už šíře známé a budily zájem stejně mezi duchovenstvem jako mezi světskými vládnoucími kruhy, neboť v něm poznávali nebezpečí pro dosavadní společenské řády a názory. Přitom nelze v naší básni přehlédnout, že autor vidí počátky vzniku a rozšiřování „nového zá- kona“ zjednodušeně, když podněty k němu hledá jen v duchovenstvu. Kněží podle jeho mínění působí na pány a zároveň pobuřují lid. — Také tímto názorem je autor blízký závěrům mnohých tehdejších vzdě- lanců (nevyjímaje ani některé husity), kteří uvažovali o zrodu husitského hnutí a chápali je pouze jako otázku názorových rozdílů s církví. Své argumenty opírá básník převážně o bibli. Pozoruhodné přitom je, že neuvádí doklady z autorit, ač to byl tehdy obvyklý způsob, a také literatura, která mu byla vedle vlastních zkušeností jistě velkou oporou, přináší pro jejich uplatnění dostatek materiálu i podnětů. Proto jsou zcela ojedinělé citáty z Bernarda, Jana Zlatoústého a Augustina, — ostatně i ty podává autor v upravené formulaci. Tak asi na něj zapůsobil vztah husitů k bibli, která byla právě pro ně rozhodnou autoritou. Zároveň se vyhýbal tomu, aby zdůrazňoval husity odmítané „nálezky církve“ a myšlenky přejaté z některých církevních autorů, kteří rovněž nebyly jako rozhodující autorita v husitském táboře uznáváni. Vedle biblických citaci snaží se tento protihusitský veršovec uplatnit ještě příklady a zkušenosti ze soudobých událostí. Připojuje je — podobně jako citáty z bible — k jednotlivým probíraným myšlenkám a výtkám jako fakta dotvrzující vyslovené názory. Zvláště podrobně přitom roz- vedl zmínky o dvou událostech, o odvolání protihusitského stanoviska M. Petrem z Uničova (v. 187n.) a o svěcení husitských kněží na Lipnici (v. 421n.). Dále se několikrát zmiňuje o postoji krále Václava IV. a královny Žofie k rozvíjejícímu se novému hnutí. Na krále se dívá jako na příznivce husitů, který podlehl hlasům některých husitských kněží 28

Strana 29
a světských rádců. Přitom naráží hlavně na Václavův vztah k římské církvi a na to, že podporoval útoky proti církevnímu majetku. Ve skladbě Slyšte všickni, staří i vy, děti, máme dílo, jehož autor se pokusil obsáhnout všechno podstatné, co bylo sledováno na vzmáhajícím se hnutí husitském a co už nalezlo i své ohlasy v písemnictví, přede- vším v latinských disputacích, traktátech, ba dostalo se i do výnosů koncilu, synod, listin veřejné povahy atd. Ale autor se nezastavil u pouhého shrnutí jednotlivých jevů, nýbrž dovedl tento materiál uspořádat ve svérázný projev, neboť svým dílem nechtěl působit jenom na rozum, ale i na cit. Tak chce kolem sebe šířit protihusitské zaujetí a zároveň překonávat strach a depresi, které se už v protihusitském táboře projevují (srov. zvláště v. 446—453). Proto se obrací k bohu, ke králi i ke všem „starým i mladým“, živí na všech stranách nedůvěru k husitům a burcuje k odporu proti nim. Skladba je stylizována jako promluva, vlastně jako obžaloba husitů opřená o rozbor jejich názorů a činů. Takovouto úpravou do přímé řeči se otvírala cesta výrazům citového zaujetí k událostem i k úvahám o nich. Autor využíval bohatě zkušeností řečníka a kazatele, aby dosáhl co největší účinnosti. Sledujme jeho přímý vztah k posluchačům; ne- ustále s nimi udržuje styk oslovováním a vřazováním různých odboček, především komentářů. Časté je uvádění vět citoslovci uvozujícími různá žalující zvolání (zvláště citoslovce Ó!); ozývají se opět a opět, a tak člení skladbu v uzavřené menší myšlenkové celky, v jakési výkřiky, jejichž vyvrcholením je modlitba s ohlasem známých českých nábožen- ských písní (srov. v. 454n.). Autor po nejedné stránce osvědčil smysl pro působivou kompozici skladby. Jinde opět ve vzrušených větách naplněných řečnickými otázkami a množstvím expresívních výrazů přímo oslovuje husity. Dokonce jim dává vystoupit a formulovat ně- které názory v přímé řeči, aby dosáhl účinnějšího vyhrocení myšlenky a mohl na to vyslovit svou ostrou kritiku.— Ještě nad jedním příkladem si připomeňme tento přístup ke zpracování díla: když chce autor vzpo- menout současných rozbrojů, volí obraz častý v tehdejší polemické a výkladové literatuře, obraz rozkladu života rodiny, aby jím zaútočil především na cit svých posluchačů (srov. verš 85n.). Snad právě tomuto vzrušenému tónu skladby lze připsat i zvláštnosti v její rytmické stavbě. Oba dochované zápisy (navzájem v textu poně- 29

Strana 30
kud odchylné)24 ukazují, že autor volil verš bez pravidelného počtu slabik, který místy připomíná rýmovanou prózu (srov. v. 296n.). A stejně tak se možná nesnažil dodržovat přísně pravidelné schéma dvojverší spojovaného rýmem, neboť se setkáváme jednak s ojedinělými verši bez rýmujících se protějšků, jednak zase s větším počtem veršů spjatých stejným rýmem (trojverší). Ovšem při těchto úvahách nelze nepři- pomenout, že obě rukopisná dochování nejsou přesná, což může mít vliv i na konečné závěry týkající se rytmické stránky skladby. Uvedení dvou příhod z r. 1417 (případ M. Petra z Uničova a události lipnické) je rozhodující i pro datování veršů, a to ještě do téhož roku, kdy k událostem došlo (tak soudí např. Pekař a Urbánek); vedle toho uvažuje Pekař i o možnosti pozdějšího vzniku v roce 1418 nebo 1419. Ostatně také R. Urbánek upozorňuje ve své studii o M. Maříku Rvačkovi na místo, které už připomíná boje husitů (srov. v. 335—340), tedy spíše události o něco pozdější, ale přece jen podržuje dataci do roku 1417, neboť tyto „verše... nemusejí býti pokládány za ještě nečasové v roce 1417, protože možno předpokládati, že se takové bouřlivé scény dostavovaly již dříve“.25 Na váhu padá i to, že se autor několikrát vrací k jednání Václava IV. Ta přímá oslovení krále, s kterými se setká- váme v textu, měla aktuální smysl jen za jeho života, tedy ještě před výbuchem revolučního hnutí. — K rozvinutí přímých bojů i k rozšíření nových názorů, které skladba připomíná, došlo teprve po Václavově smrti (r. 1419) nebo přesněji v poslední fázi jeho života. Za zvláštní pozornost stojí u této skladby ještě vztah k tvorbě písňové. Je jedním z dokladů těsných souvislostí mezi písňovou a recitační poezií doby husitské, o níž jsme už výše uvažovali. Obdobu k naší skladbě je možno nalézt jednak v písni Slyšte všichni, poslúchajte, která 26 dokonce shodně začíná, a částečně v jiné písni, Všichni poslúchajte. Jednou z nejobsáhlejších polemických skladeb, do níž soustředil kato- lický vzdělanec — zajisté nějaký duchovní — ohlasy společenských a především náboženských sporů své doby, je veršované hádání VÁCLAV, HAVEL a TÁBOR neboli Rozmlouvání o Čechách roku 1424, jak je nazval 24 Popis je na str. 176. 25 K dataci srov. u Pekaře, Žižka I, str. 22, pozn. 4 na str. 216, a na str. 12 statě R. Urbánka o Maříku Rvačkovi, citované výše v pozn. č. 11. 26 Srov. na str. 20 citované statě Urbánkovy. — Skladbu Všichni poslúchajte vydal Erben ve Výboru z literatury české II, Praha 1868, sl. 239n. 30

Strana 31
Fr. Palacký. Stránkou obsahovou i způsobem zpracování jeví se nám tato skladba jako protiváha známého husitského Hádání Prahy s Kutnou Horou z roku 1420. Ovšem mezi vznikem Hádání Prahy s Kutnou Horou, které zaznívalo do počátků husitských bojů, a mezi složením této skladby uplynulo několik let naplněných událostmi pro vývoj dalších poměrů v zemi nad jiné závažnými. Je to doba velkých vítězství Žižkových, doba největšího rozmachu lidových revolučních sil a slávy Tábora; na straně protihusitské se tehdy střídaly naděje s tísní a strachem po zkla- mávané důvěře ve vítězství Zikmunda a jeho evropských i domácích vojenských spojenců. Vývoj přinesl zatím také s vyhraněním třídních stanovisek v přístupu k řešení ideologických a společenských problémů ostřejší diferenciaci mezi husitskými stranami. Začaly se objevovat i hlasy kolísavých, hledajících kompromisy především s ohledem na osobní prospěch. Husitský program už dostal výraznou formulaci ve čtyřech artikulech pražských a radikální názory vykrystalizovaly v chiliastické články táborské, které byly výrazem revolučního úsilí chudiny. Zatímco se stěžejní ideologické spory mezi husity a druhou stranou už v zásadě vyhranily v řadě jednání, disputací a literárních prací, takže další literatura toho druhu už z nich v převážné části vycházela, — řešily se teď nejzávažnější problémy na bojištích a v jedná- ních politických. Životní zkušenosti a důsledky vývoje událostí přiměly asi v první polovině roku 1424 některého blíže neznámého básníka k napsání skladby zvané Václav, Havel a Tábor.27 Ovšem ohlas událostí a ideové problematiky doby je v jeho díle určován stanoviskem autora proti husi- tům, neboť výrazná tendenčnost — tato významná síla tvorby doby husitské — byla i v naší skladbě rozhodujícím činitelem při jejím vzniku. Básník volil osvědčenou formu pře a dal v ní přímo vyznívat a zároveň se střetat různým protichůdným názorům. Aby posílil tento jednoduchý rámec disputace, rámoval ji prostým dějem. Ve vypáleném kostele se setkávají tři postavy, z nichž dvě — Václav a Tábor — vedou spor o pravdu stanoviska katolického a husitského. Spor je nakonec vystupňo- ván tak, že Tábor chce přejít k násilí. Ale na hádání se podílí ještě další 27 O přesnějším určení doby vzniku uvažuje R. Urbánek na str. 23 několikrát už citované statě o Maříku Rvačkovi. Tam naznačuje rovněž možnost autorství Maříka Rvačky, ovšem otázkou se dále nezabývá. K tomu F. M. Bartoš v článku o J. Trchovi, citovaném výše v pozn. č. 11. 31

Strana 32
osoba. Snaha postihnout vskutku důkladně podstatné rysy českých poměrů vedla autora k tomu, že přibral ještě třetí postavu — typ člověka názorově i povahově nestálého, hledícího těžit jednou z požadavků husitských, podruhé zase ze stanoviska jejich odpůrců. Ve skladbě je Havel příznačně nazván Vrtochem. Autor jej charakterizuje ústy Václa- vovými takto: Ty toliko jedno o pokoj zemský stojíš, neb se života svého a zbožie ztratiti bojíš. Vrtochu, zlý ještě svuoj úmysl máš, když na vieru a na dobrotu málo tbáš. S Táborem držíš, aby také cizé držal zbožie, se mnú držíš, nebo věrní křesťané také hrozie... (srov. v. 773n.) — Katolík Václav již svým jménem připomíná autorovo pojetí české země jako země knížete Václava a nenechává nás ani na chvíli na pochy- bách, že na jeho straně jsou básníkovy sympatie. Jeho krédo lze vy- jádřit ve zkratce asi těmito verši z promluvy Václavovy: Nelzeť jest jinak mieti takového pokoje, než v starý řád vstúpiti, nechajíce rozbroje, nových zámysluov nechati, po něž jest tato nechvíle, s uobecnú věrú držeti věrně, právě a míle. (v. 787—790) Jestliže jméno jeho protivníka je Tábor, není to v roce 1424 náhodné ve srovnání s Hádáním Prahy a Kutné Hory, kdy za typického před- stavitele husitství vybral autor — příslušník pražské měšťanské složky husitů — Prahu. Chtěl-li neznámý původce skladby Václav, Havel a Tábor vyhrotit útok proti husitství, ukázat je v nejnebezpečnější podobě, nemohl volit lépe, než vybrat Tábora-sedláka, tak jako jeho předchůdci i následovníci mezi katolickými autory nacházeli právě v táborství nejvýraznější znaky nového hnutí a především ty také napadali. Nej- radikálnější projevy lidového hnutí mají se stát oporou pro vytvoření nepřátelské nálady, mají osvětlovat a podněcovat odpor proti husitství vůbec. Autor nečiní výslovně rozdíl mezi jednotlivými stranami. Pouze ojediněle — když to může posloužit tendenci díla — připomene roz- pory mezi táborským a pražským stanoviskem v některých otázkách (srov. zvl. v. 924n.), aby z toho mohl těžit a aby mohl ukázat nejednot- nost jejich ideologie. — Dále věnuje hodně pozornosti otázkám věro- 32

Strana 33
učným (např. o nauce eucharistii), aniž v nich ovšem rozlišuje mezi názory jednotlivých husitských složek. Ve skladbě Václav, Havel a Tábor nenacházíme ovšem přímý ohlas oněch událostí, které autora vzrušovaly a vyvolávaly jeho odpor, jeho strach i naděje. Ty mu byly jen podnětem, neboť všechno, co na něj a na jeho stranu doléhalo, převáděl především na základní otázky ideo- logické. V nich vidí začátek a také těžiště problémů své doby stejně jako mnozí jeho současníci, hlavně z kruhů duchovenstva, kteří po- jímali celý spor jako otázku věroučných a náboženských sporů vůbec. Způsob, jak autor vyjádřil ideologické problémy, dobře vystoupí při srovnání se starší skladbou Slyšte všickni, staří i vy, děti, o níž byla výše řeč a která je mu pojetím situace i tendencí blízká. Tam připomínal skladatel odraz husitských názorů a činů v životní praxi, aby jejich kritikou útočil na základy husitství; v hádání Václava, Havla a Tábora přechází naproti tomu hlavní váha na analýzu myšlenek, na mluvu argumentů a citátů ihned, jakmile byl vytvořen rámec dialogů a bylo charakterizováno prostředí i jednající postavy. Proto tu nemůže vystoupit do popředí ani subjektivní prvek, tak charakteristický pro druhou báseň. Skladba se blíží učené disputaci, v níž jen místy zazní osobní a živější tón, když autor uvádí jednotlivé promluvy a naznačuje způsob, jak jednají jednotlivé postavy, nebo když dává alespoň zčásti proniknout do jejich promluv výrazům rozhořčení, nepřátelství apod. Vskutku, celkové zpracování ukazuje, že látku své básně hledal autor spíše v ovzduší polemické literatury než přímo v životě. Své literární prameny obsáhl ve velké šíři. Zná přirozeně nejen litera- turu vznikající v táboře, ke kterému patří, ale i práce husitských autorů, což ostatně u polemické literatury ani jinak být nemůže. Proto v jeho díle mohou vystoupit všechny složky příznačné pro dobové spory a boje, jako např. husitský výklad vzniku bojů pro zlořády v životě církve, rozsáhle založené střetání autorit pro kalich i proti němu a ne- chybí ani zmínka o přijímání dětí; z katolické strany se hlásí zdůrazňo- vaný požadavek jednoty církve a z toho plynoucí nutnost poddat se Římu, dále odpor proti třetímu článku čtyř pražských artikulů, týkají- címu se světských statků církve atd. Autorovy útoky připomínají některé hojně uplatňované motivy, kterými bývaly tehdy charakterizovány husit- ské názory. Uvádí lakomství, zabírání církevních statků, vraždy kněží, 33

Strana 34
mnichů a jeptišek, boření kostelů i klášterů, ničení knih, obřadních před- mětů a rouch, zneuctívání těla božího atd. K husitským útokům na duchovenstvo připojuje autor už ve vstupních verších i útoky na panstvo, aby tím vyzdvihl další stránku ideologie husitského hnutí. Ústy Vrto- chovými pak dá promlouvat o situaci těm, kteří se chtějí především obohacovat zabíráním majetku církve a zajistit si klidný život bez obětí a odříkání. Jemu dává argumentovat také důvody vlasteneckými. Snad právě tady — ve vystoupeních Vrtochových proniklo do skladby nejvíce z přímého pozorování lidí, nezastřeného učenými úvahami a argumenty. Pečeť vztahu k polemické a traktátové próze nese i autorovo úsilí o slovesné vyjádření hlavních problémů, jimiž se skladba obírá. Těžiště své práce přenesl do zpracování jednotlivých názorů životních a nábo- ženských formou disputace. Právě v této úpravě může vedle sebe uvést několik různých názorů, přičemž se výslovně nestaví na stranu žádné z jednajících postav. Chce, aby si čtenář sám odvodil stanovisko z kon- frontací názorů a částečně i z jednání postav. Proto značně omezuje funkci vyprávěče a vzdává se možnosti využít širších komentářů. O to větší péči věnuje rozvoji dialogu nebo trialogu. Nejednou dokáže účinně vyhrotit napětí mezi jednotlivými promluvami, aby nakonec polemika vyústila proti husitství. Tak např. si k tomu připravuje cestu, když dává Táborovi vyložit, co je „zákon boží“, a pak Václavovi rozvádět, že katolíkům nestačí jen víra, nýbrž spojení víry s láskou k bližnímu, která právě husitům chybí. Nato pak pointuje Václavovu promluvu obžalobou husitů z tvrdosti a bezcitnosti. Podobně usměrňuje své publikum řídkými a roztroušenými zmínkami o zevnějšku, povaze, jed- nání, způsobu mluvy jednotlivých postav, které ovšem formuluje jako výsledky objektivního pozorování. Přitom i tyto drobné charakteristiky jsou prodchnuty snahou, aby se Tábor jevil jako člověk hrubý, prchlivý, jako násilník, Havel Vrtoch jako vypočítavý a zištný, kdežto Václav i po osobní stránce jako ztělesnitel nejlepších vlastností. Charakteris- tika prostředí, v němž celé hádání probíhá, je rovněž stručná, ale přece výmluvná a plně v souladu s tendenčním využíváním literárních pro- středků: dostáváme se do vypáleného kostela. Už na počátku skladby vrhne tento detail světlo na celkové ovzduší a začíná působit na postoj publika, neboť není pochyb o tom, že vypálení kostela je dílem husitů. 34

Strana 35
Rozbor skladby napovídá, že máme před sebou dílo autora, který při snaze vyčerpat všechny podstatné problémy nepřestával si být vědom, že jeho úspěch u publika závisí i na způsobu ztvárnění této látky. Přestože ho celková koncepce skladby a snaha přiblížit materiál z pole- mické a traktátové literatury ve znění téměř doslovném vedly především k interpretaci různých názorů a zároveň k výčtům a citacím, vytvořil dílo umělecky působivé, které dosvědčuje literární dovednost svého neznámého původce. Jestliže jsme se už jednou obrátili ke srovnání s husitským Hádáním Prahy s Kutnou Horou, vracíme se k němu závěrem ještě jednou. Skladba Václav, Havel a Tábor jistě upoutá i svými slovesnými hodnotami, přesto ovšem nedosahuje působivosti svého protějšku. Příčinu toho lze nejspíše hledat v základech inspirace obou básníků a v podnětech jejich práce. Autor hádání Václava, Havla a Tábora musel především obhajovat, bránit, se strachem očeká- vat zvrat poměrů. Svou polemiku s husity opřel především o přesvědčení, že těžiště problémů je v otřesení ideovou jednotou, která vznikla odtrže- ním husitů od římské církve. Proto jeho hlavní oporou v díle se staly literární a spekulativní zdroje, které také omezily rozvinutí uměleckých prostředků do plné šíře. Naproti tomu autor husitské skladby stál po boku těch, kdo cítili svou sílu i příznivou situaci pro dosažení cílů, které se už zčásti naplňovaly. Proto do jeho díla, obracejícího se k širo- kým zástupům husitů, pronikaly vedle podnětů latinské předlohy daleko bezprostředněji také ohlasy současných událostí a nálad. Právě sepětí s tímto děním i společenské určení skladby byly tím rozhodným pod- nětem, který přivedl básníka skladeb Budyšínského rukopisu k vytvoření onoho vzrušeného odrazu v literárně uměleckém tvaru. — Ještě jeden typický veršovaný druh pěstovali autoři doby husitské vedle satir a veršovaných polemik nebo traktátů, a to veršovaná zpraco- vání soudobých historických událostí. Ovšem takováto díla nejsou pou- hou kronikářskou zprávou, nýbrž historická látka se tu mění v projev aktuální a tendenční, v zrcadlo i výzvu doby. Jejich tvůrci nebyli pouhými pozorovateli, nýbrž mluvčími určité strany, obhájci i kritiky v duchu jejích názorů. Když husité zpracovávali historické téma veršem, sahali s oblibou k písni. V ní reagovali na události bezprostředně, s malým časovým odstupem, a proto se v písni obvykle setkáváme s ohlasem jediné udá- 35

Strana 36
losti. Naproti tomu mluvní historické veršované skladby psané česky jsou převážně dílem autorů katolických a na rozdíl od husitských písní svědčí o snaze obsáhnout delší časové úseky, přirozeně už s odstupem od líčených událostí. Tento pozoruhodný přístup k historické látce měl patrně příčiny v tom, že autorům nešlo pouze o zveršování zpráv, že nechtěli jen bezprostředně reagovat na dobové dění. Ve svých projevech se snažili — jak se zdá — postavit do popředí kritiku husitství vůbec, boj proti husitské ideologii, který trval i později, když události ve verších vzpomínané zapadaly do minulosti. A tu tendenčně protihusitsky vy- hrocená úprava výkladů o historických událostech měla sloužit konkre- tizaci některých rysů husitství, proti nimž se hlavně obracely útoky nepřátel. V některých případech je dokonce agitační a kritické hledisko autorovo přímo vyjádřeno. Především jsou známy tzv. ZLOMKY RÝMOVANÉ KRONIKY Z LET 1419—1420, jak označil dochovaný text Fr. Palacký. Tato památka je dnes často citována, hlavně pro počáteční verše věnované pověstným poutím lidu na hory. Text je zapsán na dvoulistě a obsahuje 150 veršů. Je to zlomek, který nedovoluje vyslovit přesnější závěry o celku, jehož součástí byl. Je to ovšem zlomek tím cennější, že nám výjimečně dovo- luje nahlédnout do dílny básníka husitského období, básníka oriento- vaného protihusitsky. Máme tu totiž možnost sledovat přímo zrod no- vých veršů, neboť jde o zachovaný koncept. Škrty a úpravy ukazují, jak se původní znění dalšími úpravami proměňovalo a vyhraňovalo. Autor se snaží obsáhnout příběhy z delšího časového úseku, z let 1419 a 1420. V podstatě zachycuje ve shodě s jinými kronikáři sled hlavních událostí; přitom se v první části zvlášť podrobně zastavuje u jednání Čechů se Zikmundem o jeho nastoupení na český trůn a v druhé části u založení Tábora a u počátků jeho rozvoje. Autorův přístup k materiálu ukazuje, že chtěl vylíčit především zá- važné události a zároveň vyjádřit k nim i k dalšímu jejich vývoji určité stanovisko28. Nehledal osobité výrazové prostředky. Svůj styl přizpůso- boval stylu tradičních letopisných vyprávění, pouze místy vřadil mezi líčení událostí stručnou, zřídka obsáhlejší úvahu. V těchto úvahách 28 Pozoruhodné je, že také ve změnách, které jsou prováděny v zachovaném zápisu textu, obracel pozornost jen k této stránce a upravoval především věcně (jednotlivé změny jsou uvedeny v poznámkách na str. 183n). 36

Strana 37
— zdá se — jakoby vystupoval názor někoho, kdo sleduje líčené udá- losti už s odstupem doby (např. když v závěru vyprávění o poutích na hory vyjadřuje náznakem to, co vyroste z lidového hnutí, nebo když uvažuje o důsledcích Zikmundova stanoviska k pražskému poselstvu). Především ovšem autor vyjadřuje ve svých odbočkách od děje kritické stanovisko k husitům, což se projevuje hlavně v partiích charakterizu- jících husity a jejich hnutí. Na těchto místech se nám znovu vynoří motivy známé i z jiných tehdejších kritik; husité jsou označováni za zhoubce klášterů, kostelů a jejich zařízení (v. 29n., 89n.), jsou připomíná- ny některé husitské názory, zvyklosti a stránky obřadu (v. 128n., 121n.). Básníkovu záměru zpracovat závažné události doby především pro přednes vyhověla vžitá forma pravidelného osmislabičného verše. K zvláštnostem rytmické složky skladby patří přesahy, které neshodou rytmického a větného členění oslabují výrazné hranice veršů. Dobu sepsání zlomků nelze přesně určit. Události, o kterých se tu vypráví, neumožňují nám orientovat se zcela jednoznačně, ba naopak. Už výše jsme si uvědomili, že autor k nim někdy přistupuje tak, jako by je pozoroval se zkušenostmi nabytými během dalších let, možná desetiletí. O možnostech přesnějšího označení uvažoval podrobně J. Pekař. Rozhodl se pro datování do doby po roce 1437, a to pro zmínku, že se Zikmund při jednání s Pražany nepřiklonil k myšlence kalicha; ovšem letmo uvedl Pekař i možnost vzniku v druhé pol. 15. století. S uvedeným datováním do konce třicátých let je třeba se spokojit, nelze-li však onu poznámku českého veršovce o Zikmundovi vztahovat na události z počátku dvacátých let. Šlo by buď o rok 1420, kdy někteří mluvčí strany Zikmundovy, zvláště papežský legát Fernando, byli nakloněni k jednání ve věci kalicha; nebo by bylo možno uva- žovat o roce 1421, kdy sám Zikmund alespoň tvrdil, že je nakloněn dohodám o čtyřech artikulech a s tím i o otázce přijímání podobojí.29 Pak by nebyla vyloučena ani možnost dřívějšího vzniku. — Pekařův názor o možnosti vzniku až ve druhé polovině 15. století vychází asi z některých shod textu v detailech s kronikou Eneáše Silvia. Jde však pouze o jednotlivosti, které nelze přeceňovat; spíše vzniká otázka spo- lečného pramene jednotlivých těchto motivů nebo obrazů, které tak 29 K tomu srov. poznámky na str. 205 a k v. 219n. a 316n. skladby Václav, Havel a Tábor. 37

Strana 38
často migrovaly z díla do díla, jak známe z jiných případů literatury této doby. Dohady o době vzniku Zlomků rýmované kroniky provází někdy ještě myšlenka tradovaná už od výkladu Palackého, že snad autorem je Prokop Písař,3 jemuž se v jednom z rukopisů mikulovské knihovny připisuje autorství české kroniky v souvislosti se zápisem dvou veršova- ných historických celků. Dohady o Prokopově autorství našeho zlomku nebyly však zatím přesvědčivě potvrzeny a už Pekař vyslovil k nim vážné pochyby. Jednoznačné rozhodnutí je zatím obtížné. Mezi veršo- vanými skladbami z mikulovského sborníku a mezi Zlomky jsou některé závažné rozdíly, např. už ve vzájemném poměru dějového a úvahového prvku. Naproti tomu shody jsou spíše formální, především ve stejném rozměru verše. K otázce bude proto třeba se vrátit při detailnějším srovnávání s dalšími historickými zlomky dochovanými z 15. století. — Zlomky rýmované kroniky nejsou jediným dokladem pokusů o zveršo- vání historického dění v době husitské. Hlavně kronikářům vděčíme za možnost poznat alespoň zčásti šíři historického veršování, i když se nám všechny památky v doslovném znění nedochovaly. V letopisných dílech čteme vedle zmínek o písních nebo o satirických popěvcích třeba jen v krátké citaci úryvky skladeb jinak neznámých. Tak nám připomene Prokop Písař ve své latinské kronice existenci nějaké básně týkající se svěcení husitských kněží biskupem Heřmanem. Dokonce uvedl i jméno autora; mluví o Trškovi, což je patrně kněz Jakub Trch, jehož autorství máme vedle toho přímo doloženo u jedné latinské a jedné české skladby.31 Z Trškovy tvorby cituje Prokop tyto verše:32 Světili se na Lipnici, budú z nich kati, biřici. A dále: Čeněk kázal kněží světiti v Lipnici na hradě, učinilt jest šermici, nenie kto rozvadie? 30 Přehled názorů starších badatelů podává J. Pekař, Žižka II, str. 78, 246 (v pozn. 3 ke str. 108). 31 O tom výše v poznámce č. 20. 32 Prokopovu kroniku vydal K. Höfler, Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen, Praha 1856; citované verše jsou tam na str. 72 a 73. 38

Strana 39
Velikét jest znamenie země zkaženie. Druhý citát je patrně z nějaké písně. Stejně tak i v několika dalších verších citovaných Prokopem lze vzhledem k pětiveršovému celku (snad jedné strofě) předpokládat, že jde o část nějaké časové písně, neboť v písňové tvorbě byla právě pětiveršová strofa často užívána. Voksa, Racek Kobyla, ta jsta sobě dobyla, aby kněžie lúpila. Sama oběšena byla vedlé pana Zaule. Snad tedy alespoň v prvním citátu máme doklad další veršované tvorby s historickou tematikou, není-li to ovšem citát z nějakého veršo- vaného projevu polemického nebo satirického, v nichž — jak víme — užívali skladatelé často příklady čerpané z historických událostí (v pole- mické literatuře protihusitské nalezneme např. nejednu zmínku o udá- lostech na Lipnici, kde byli svěceni husitští kněží biskupem Heřmanem zajatým od Čeňka z Vartenberka); ostatně Trch, který je asi autorem těchto veršů, zmiňoval se o lipnické události i v dalších svých skladbách, které máme dochovány. Ohlasy básnické tvorby můžeme však nalézt nejen u Prokopa, nýbrž i jinde v kronikářské próze. Takovým zdrojem jsou nám na několika místech i Staré letopisy české, v nichž nalezneme veršované vložky. Do- slovné shody se nám objeví mezi úvodní částí ze skladby Václav, Havel a Tábor a jednou ze Starých letopisů českých otištěnou Palackým (viz na str. 181); nebo zase v jiném rukopise Starých letopisů českých, v Křižovnickém, je citována celá rozsáhlá písňová skladba o kardi- nálu Karvajalovi.33 A konečně v Oseckém rukopise téhož díla a zároveň v dalším, Vratislavském,3 nalezneme doslovnou shodu s poměrně roz- sáhlou částí veršů, které v obšírnějším znění známe ještě z tzv. Vyšehradského rukopisu a které bývají připisovány Prokopu Písaři jako autoru. 33 F. Šimek, Staré letopisy české z Křižovnického rukopisu, Praha 1959, str. 182n. — 34 Vydal F. Šimek, Staré letopisy české z Vratislavského rukopisu, Praha 1937. K shodám textů viz poznámky dále na str. 185. 39

Strana 40
Tímto souborem protihusitských historických skladeb z Vyšehrad- ského rukopisu jsou jakési VERŠOVANÉ LETOPISY, které Palacký shrnul pod tituly Počátkové husitství a O sektě táborské. Máme v nich dochovány texty cenné historickou látkou, neboť jsou tam uváděna některá zají- mavá fakta, zvláště k historii zrodu husitského hnutí a k situaci na Tá- boře v prvních dobách po založení. Ale neméně pozoruhodná je i složka literární. Především lze v těchto textech postihnout odjinud nám už známé sbližování oblasti poezie a prózy. Styl se vyznačuje výrazovou strohostí a odpovídá stylu soudobých prozaických letopisů, jejichž autoři usilují zachytit v úsporné a věcné zkratce události nebo osoby a podat charakteristiku názorů (srov. např. i celkové uspořádání a řazení jed- notlivých událostí; obvykle jsou úseky k sobě přiřazovány počátečním „Potom...“). Přitom autor stojí na rozdíl od tvůrce Zlomků rýmované kroniky v pozadí jako pozorovatel (ovšem zaujatý protihusitsky). Není tu však zvláštních úvah ani komentářů. Protihusitská tendence není výslovně zdůrazňována na rozdíl od opačného způsobu, který byl ob- vyklý v tehdejší literatuře. I tento rys sbližuje verše s letopisnou prózou. Obdobně se projevil vztah k próze i v rytmickém plánu. Volba bez- rozměrných veršů dovolovala libovolný jejich rozsah. Ve skladbě je toho plně využito především tak, že autor nemusel omezovat své sdělení (hranice věty se obvykle kryje s hranicí verše), a tím deformovat myšlenku. Mnohdy dokonce přechází bezrozměrný verš až v prózu. Prozaizace poezie je tedy vskutku výrazná, zvláště když ani základní schéma rýmů není plně dodržováno. Obvyklá tendence vytvářet ve skladbě dvojveršové celky, které se rýmují, je sice vcelku patrná, ale přesto je často porušována buď osamostatňováním jednotlivého, s ničím se nerýmujícího verše nebo větším počtem veršů se stejným rýmem. Rým je přitom převážně nehledaný a gramatický, jak to vyplývá z para- lelní stavby vět v jednotlivých verších. A tak i rým podporuje celkovou tendenci básně k prozaizaci. — Není proto divu, že verše splynuly zčásti v některých rukopisech Starých letopisů českých s prozaickým textem, jak o tom byla výše řeč. Ještě je třeba zamyslet se nad dobou vzniku textu a nad určením autora, které s tím souvisí. Řešení těchto problémů je závažné pro cha- rakteristiku dochovaných veršů, ale přitom obtížné, jak ukazuje několik dosavadních pokusů. Především je třeba vzít v úvahu, že celá dochovaná 40

Strana 41
památka má některými závažnými detaily nebo ohlasem blízko k dílům spadajícím vznikem do druhé poloviny 15. nebo na začátek 16. století. Tak nalezneme závažné shody s kronikou Eneáše Silvia, která vznikla v padesátých letech; ovšem akademik Urbánek předběžně upozornil, že se shody týkají asi až tištěného vydání z roku 1475. Dále je možno nalézt ohlasy našich veršů ve Starých letopisech českých, ale teprve ve Vratislavském a Oseckém rukopise z konce 15. století; Vyšehradský rukopis, v němž jsou verše zapsány samostatně, pochází přibližně z téže doby.35 Na druhé straně nelze ovšem přehlédnout, že text zahrnuje události z doby Husovy až po rok 1422. Přitom na jednom místě v textu čteme: „O tom se kněží rozlítili a od krále se odtrhli a k své vuoli činili, jak chtěli, i podnes, a to léta 1416 na hromnice“, což varuje před příliš pozdní datací. Proto Pekař přijímá jako nejzazší mez doby vzniku rok 1448 a uvažuje spíše o době lipanské. Stejně tak je nutno přistupovat opatrně k shodám se Silviovou kronikou. Shledáme je někdy v celkovém líčení, jindy v detailu, ale objeví se nám rovněž rozdíly, které jsou při řešení stejně závažné. Pro některá místa našich veršů naopak vůbec nenalezneme obdobu v jiných dochovaných památkách. Proto je těžké dobrat se jednoznačných závěrů o vzájemné závislosti, zvláště když víme, že Silvius měl při práci k dispozici zprávy a prameny od českých pomoc- níků a znal nejen latinská díla, nýbrž v překladech i díla česká, mezi nimiž mohl být také pramen, který byl v nějakém vztahu k naší veršované památce. Tím by se objevil i zdroj některých shod. Ještě pro jeden důvod posunuje se někdy zrod těchto veršů do druhé poloviny století, a to pro dohad, že autorem je Prokop Písař. Vyslovil jej už Palacký a nejnověji se k němu vrací akad. Urbánek.36 Z díla Prokopova zatím známe bezpečně jeho nedokončenou latinskou kroniku, jejímž pramenem byla — jak se soudí — vedle kroniky Vav- řince z Březové právě kronika Eneáše Silvia. Toto pozorování je v souvislosti s předcházejícími poznámkami významné, neboť víme dále (z výše už vzpomínané poznámky v mikulovském rukopise), že Prokop asi zpracoval ještě nějakou českou veršovanou kroniku, v níž 35 K popisu rukopisu srov. poznámky na str. 184. 38 R. Urbánek, O volbě Jiřího z Poděbrad za krále českého, Praha 1958, str. 46; — též F. M. Bartoš, Počátky kalicha, Časopis Českého musea 1923, str. 164, pozn. 25. Přehled starších názorů shrnul J. Pekař, Žižka II, str. 246 (pozn. 3 ke str. 108) a tamtéž str. 244n. (pozn. 3 ke str. 107), str. 263 (pozn. 2 a 4 ke str. 146). 41

Strana 42
mohl zajisté postupovat obdobně a užívat stejných pramenů. Kdy- bychom připustili, že obě tyto kroniky, latinská a česká, vznikly tedy ve druhé polovině 15. století, spadaly by do konce Prokopova života, takže by autor tvořil takto pilně až ve velmi vysokém věku (zemřel asi na začátku osmdesátých let 15. stol.). Ovšem ani eventualita, že je autorem Prokop Písař, nevylučuje mož- nost staršího vzniku. Především proto, že Prokop se narodil koncem 14. století (asi kolem roku 1390) a měl tedy blízko svou činností i zájmem k tvorbě první poloviny 15. století. Kromě toho není vyloučeno, že ve Veršovaných letopisech jsou dochovány jakési ohlasy, resp. zpracování starší tvorby, kterou mohl Prokop znát a upravit podobně, jako tomu bylo u skladby v mikulovském rukopise. Tam totiž máme právě u čes- kých veršů — Prokopovi výslovně připisovaných — možnost poznat, že jejich autor vyšel ze starší básně a tu přepracoval. Ukazuje to R. Urbánek v citované studii a zamýšlí se v jiné souvislosti šíře nad tímto způsobem Prokopovy práce. Také z latinské Prokopovy kroniky víme, že dobře znal českou veršovanou tvorbu husitskou a dokonce z ní citoval. Máme tedy sdostatek dokladů pro vztahy Prokopovy k historic- kým veršovaným skladbám. A i kdyby skladby Vyšehradského rukopisu byly dílem pozdějším, jak se někdy soudí, mohou být jakýmsi ukazate- lem k dalším, snad starším dílům tohoto okruhu. K definitivnímu roz- řešení otázek okolo Prokopovy české kroniky a našich skladeb bude třeba ještě více podložit dosavadní dohady, neboť různorodé zlomky, které jsou pokládány za zbytky kroniky, obsahují řadu problémů. Vedle problémů obecných, které vyplývají z rozdílů mezi jednotlivými sklad- bami, připisovanými Prokopovi jako součást jeho kroniky, je třeba si uvědomit, že navíc ještě jsou přímo ve veršovaných textech z Vyšehrad- ského rukopisu některé zvláštnosti hodné pozornosti. Není tu úplná kontinuita ve vyprávění, jednotlivé části tvoří spíše samostatné celky a snad i tak vznikaly. Ve dvou prvých úsecích se částečně vrací vy- právění o historickém dění zpět a zprávy o některých událostech se v jednotlivých částech opakují (srov. v. 56n. a 85n. o upálení Husa, v. 59n. a 87n. o novotě přijímání podobojí). Zatím se nám zdá, že není důvodů, proč bychom v dochovaných verších z Vyšehradského rukopisu nemohli hledat souvislost s tvorbou, která byla psána v přímé reakci na události z první poloviny 15. století. 42

Strana 43
Přehlédneme-li vývojovou linii veršované tvorby, která vznikala převážně v první polovině 15. století, tedy v jedné z nejvýznamnějších fází našich dějin, vidíme, že největší doba rozkvětu této větve české literatury byla v druhém a třetím desetiletí. Tehdy se stala především součástí ideologických a společenských bojů, které pak doznívaly hlavně ve verších historických. Její těsné sepětí s vyvíjejícími se událostmi předznamenávalo zároveň i její životnost. Byla určena především době, pro kterou vznikala, na jejíž podněty a potřeby reagovala — a když rychlý spád dějin přinášel nové otázky a nové úkoly, ztrácely postupně starší skladby svůj význam i ohlas. Tak zapadaly i verše, které ve své době měly širokou oblibu, jak ukazuje např. několik dochovaných zápisů veršovaného traktátu Otázka nynie taková běží nebo satira Zbarvení mnichové. V tom se tedy odlišují veršované skladby mluvní od některých okruhů písňové produkce, která nepozbyla svůj význam ani v pozdějších dobách. Avšak ani některé veršované skladby se ne- ztratily zcela v dalším vývoji literatury a vynořily se ještě později, jak ukazuje třeba pozdní zápis skladby Václav, Havel a Tábor nebo ohlas historických veršů v pozdějších dílech: Traktátový a protihusitsky polemický ráz veršů Václava, Havla a Tábora plnil znovu svůj úkol, když ožily teologické spory mezi kališníky a katolíky ve druhé polovině 15. století; ne náhodou nacházíme tuto skladbu v rukopise vedle pole- mických katolických děl Hilaria Litoměřického. Historické verše našly uplatnění ještě v některých verzích Starých letopisů českých; tak byly připsány za text ve Vyšehradském rukopise a pronikají rovněž ve Vratisla- vském a Oseckém rukopise. Ve Starých letopisech se vedle toho dokonce ozvou i verše známé nám ze začátku skladby Václav, Havel a Tábor. Ovšem význam těchto veršovaných skladeb ve vývoji naší literatury se neomezuje pouze na jejich aktuální společenský ohlas v době vzniku. Má ještě jednu závažnou stránku, a tou je celkový jejich vliv na pojetí a orientaci literární tvorby: skladatelé těchto veršovaných děl pomáhali svou koncepcí spolu s ostatními autory otvírat nové cesty a nové úkoly literatuře — cesty, na nichž se snažili spojit těsně literaturu se životem a život s literaturou, i když zatím tak činili spíše přímým zpracováním ideologických bojů než zobrazením a typizací životních jevů. A to je jeden z nejzávažnějších přínosů pro další rozvoj české literatury, k ně- muž podněcoval revoluční kvas doby husitské. 43

Strana 44
Na závěr své práce pokládám za povinnost poděkovat všem institucím, zahranič- ním i domácím, které mi umožnily studovat rukopisy památek z originálů nebo fotokopií. Dále s vděčností vzpomínám práce obou recenzentů, akad. J. Macka a doc. dr. J. Daň- helky, z redakce Památek staré literatury české prof. dr. J. Hrabáka a dr. D. Ma- rečkové. Nemohu ještě v této chvíli nevzpomenout zemřelého prof. dr. A. Grunda, který mne jako člen redakce Památek staré literatury české první vybídl, abych se zamýšlel nad přípravou vydání veršovaných skladeb husitského období. Vedení Ústavu pro jazyk český ČSAV děkuji za možnost ověřit si materiál ve sbírkách k chystanému staročeskému slovníku. LITERATURA Výčet základních pramenů a prací, k nimž bylo přihlíženo v této edici. Literatura k jednotlivým místům v památkách a přehled starších edic je v poznámkách a odkazech na příslušných místech. 1. Prameny Aeneas Silvius, Historie česká, překlad J. Vičara. Archiv český, red. F. Palacký, sv. I—VI. Bartoš F. M., Manifesty města Prahy z doby husitské, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 7, Praha 1932. Fejfalik J., Altčechische Leiche, Lieder und Sprüche des XIV. und XV. Jahrhunderts, Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Klasse der Akademie der Wissen- schaften Wien, 39, 1862. Goll Jaroslav, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder, Praha 1878—1882. Gratinaus, Decreti, vydal J. Friedberg (1879 — 81). von der Hardt Hermann, Magnum oecumenicum Constantiense concilium pro refor- matione ecclesiae, t. I-VII, 1697 až 1700 (zvl. sv. III a 1V). Höfler K., Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen, Wien 1856—1866. Loserth J., Beiträge zur Geschichte der hussitischen Bewegung, Archiv für österreichische Geschichte, zvl. 4. část ve sv. 74, Wien 1889. Macek J., Ktož jsú boží bojovníci, Praha 1951 (ukázky z některých děl nebo překlady latinských textů). Migne J. P., Patrologiae latinae cursus completus (1844—66). Nejedlý Z., Prameny k synodám strany pražské a táborské, Praha 1900. Palacký F., Documenta Mag. Johannis Hus, Praha 1869. Palacký F., Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges I—II, Praha 1872 až 1873. Sedlák J., Studie a texty k náboženským dějinám českým I—III, Praha 1914—1919. Siegl K., Briefe und Urkunden zur Geschichte der Hussitenkriege,Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 22, 1918. 44

Strana 45
Staří letopisové čeští, vyd. F. Palacký, Praha 1829; znovu v Díle Fr. Palackého, sv. 2, připravil J. Charvát, Praha 1941. Staré letopisy české z rukopisu Vratislavského, vyd. F. Šimek, Praha 1937. Staré letopisy české z Křižovnického rukopisu, vyd. F. Šimek, Praha 1959. Vavřinec z Březové, Husitská kronika, přeložil F. Heřmanský, Praha 1954. Výbor z literatury české II, připravil K. J. Erben, Praha 1868. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957. 2. Literatura Bartoš F. M., Husitství a cizina, Praha 1931. Bartoš F. M., Z politické literatury doby husitské, Sborník historický 5, Praha 1957. Dějiny české literatury I, Praha 1959. Hrabák J., Studie o českém verši, Praha 1959 (s přehledem starší literatury). Macek J., Tábor v husitském revolučním hnutí I—II, Praha 1952 a 1956. Nejedlý Z., Dějiny husitského zpěvu, Praha 1954—1956. Palacký F., Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, různá vydání, (zvl. díl 3). Pekař J., Žižka a jeho doba, I—IV, Praha 1927—1933. Přehled československých dějin, I, Praha 1958. Svejkovský F., Z básnické činnosti Jana Čapka, Listy filologické 85, 1962, str. 282n. Tomek V. V., Dějepis města Prahy I—XII, Praha 1855—1901. Urbánek R., Mařík Rvačka jako protihusitský satirik, Časopis Společnosti přátel starožitností 63, 1955, ln. Pozň.: Podrobný výčet historické literatury osvětlující zvláště některé události připomí- nané ve skladbách přináší výše citovaný Přehled československých dějin I, Praha 1958, str. 780n. 45

Strana 46

Strana 47
TEXTY

Strana 48

Strana 49
ROZMLOUVÁNÍ ČLOVĚKA SE SMRTÍ Člověk: Smrt: 10 15 Člověk: 20 [ ...... se jmenovala, dobrous mi výstrahu dala. Musímť se na péči míti, a tím lépe dveří přivříti. Neb jakž by se ke mně vloudila, bez škody by se nevypravila. Vždyť prosím a radím tobě, pusť mne bez nesnází k sobě, těch šprýmů se mnou nechaje, neb nevím, jakť to prospěje; jakož se tak jiným stává, žeť jim jich žert neprospívá. Hrdšíť jsou než ty bývali, všet v mé ruce upadali. A pakli mne nechceš pustiti, chci] tě mocí i právem honiti a oznámímť své ortele, že se ztáhneš při kostele. Smrti, slýchal sem o tobě, že moc připisuješ sobě nad stvořením všelijakým, kdež pak koli muožeš nad kým. A již slyším osobu tvú, že se voláš i ku právu, protož bych rád o něm slyšal, ať bych také pod ně slušal. Pakli bych mohl zniknúti jeho, A 1- B (13) 25 49

Strana 50
ještě bych byl vděčnějí toho. Smrt: 35 40 45 Člověk: 50 Mé právo jest velmi tvrdé, žeť sobě poddává hrdé, a což koli má v sobě duši, pod mé právo slušeti muší. Já treskci všecky napořád, buď pak kto rád nebo nerád. Všeť já navštieviti umím i papežit neodpustím, ani jeho kardináluom, všickni též musejí v ] muoj duom. Nestydímť se ciesaře i krále v jich velmi neustavičné chvále. Vše i s jich hrdými pány puojmu je do hrozné jámy. Pěkní, silní, mladí, staří upadujíť před mú tváří. Každému zajedno měři, též šarlatu jako šeři. O těžkých mi práviech pravíš, od koho je máš, to ty vieš. Protož se tebe optati musím, ač nevděk slyšeti, aby mi to vše zjevila, nebs mě velmi přestrašila, že se tvých práv velmi lekám a již nevím, co jsem sám. Pověz mi nětco libějšího, ať nezbudu smysla svého. 1 b 30 55 Smrt: 60 Věz, člověče, že má práva jsou vždy i od stara dávna. Když bóh byl Adama stvořil, dábel jej hřilechem porazil, 50

Strana 51
65 70 že přestúpil přikázanie, božieho zapověděnie. Tu sem se ho hned zmocnila, pro hřiech k němu právo vzala. I všecko jeho pokolenie musíť do mého vězenie. Buoh spravedlivý to usúdil, aby se nad člověkem pomstil. Pro jeho hřiech a nebázeň dal jej v mou ukrutnú kázeň, že jemu nikoli neodpustím, až se proto nad ním dobře pomstím. Čím se pak chceš vyměřiti, poněvadžs účasten smrti? Člověk: 75 80 85 90 Smrt: Já sem to pak slýchal heslo, že jest tvé právo již kleslo, kdyžs se o toho pokusila, od něhož si všicku moc měla: syna božieho nevinného umořilas jako hřiešného, tu jsi sama škodně padla a tvá moc jest již uvadla. Protož ] darmo hlavu zdvíháš, neb již k lidem práva nemáš, ale u pekelné skrýši, tam buď s svými tovařiši a nemuť nás, zlé strašidlo, ať zde máme dobré bydlo. Daj lidem veselu býti a strachóv žádných neměti. Ovšem, jakž dieš, jestiť tak, žeť sem tehdáž padla znak, když ten syn boží nevinný, bojovník převelmi silný, 2b 51

Strana 52
100 105 110 115 Člověk: 120 125 počal se mnú tu bitvu vésti. Jeho moci nemohúc snésti, poražena sem až k zemi skrze jeho ponížení, jenž mi se dobrovolně poddal, a tudy jest mě chytře zklamal. Své věrné ode mne zprostil a mne se již věčně zhostil, že již nad ním i nad jeho nemám práva nižádného kromě Adamova dluhu, tohoť dobývati mohu, a by smrt těla podnikli a tudy mne spíše znikli. To když mi tak zaplatie, hned z mé moci vyletie, neb jest jistý pomocník ten, jenž pro ně těžce umrtven. Ale ještěť mám moci dosti já nad těmi, kteříž svých zlostí neostali sú bohu k vůli, těch se již nespustím nikoli, neb ti musie věčně mříti a zlé bydlo se mnú míti. Milo mi jest slyšeti jedno, však druhé mi velmi přesedlo, neb dieš, že jsi přemožena, jsúc až k zemi ponížena, jako skrze oklamání a od tebe vyhoštění. Ale že vždy i ještě moc máš a své ukrutnosti nenecháš, nad každým se hrozíš mstíti a svou vuoli provoditi, protožť se tebe velmi lekám 3а 95 52

Strana 53
Smrt: 135 140 145 150 155 160 i radšiť s tebú řeči nechám, neb viem, že mi málo přeješ a mému se zlému směješ. Dotud by ke mně mluvila, až by mou duši vyloudila. Já sem zlá zlým, dobrá dobrým, neboj se mne, toběť pravím, nebo mé navštívení jest dobrým k utěšení. Tiť skrze mě ujdú strasti, kteréž mají v světě dosti, roboty, práce i ustánie, pláče, žalosti, pokušenie. Odejmu od nich zlé bydlo, když přeskočie mé osidlo. Dám jim pokoj, miesto šťastné, všech rozkoší naplněné, radost plnú bez žalosti, sytost hojnú bez lačnosti, jakož se stalo mučedlníkóm i všem božím služebníkóm, že skrze mě zlého ušli a radosti v nebi došli. Jižť se viece mne nebojí, aniž má moc o ně stojí. Ale zlýmť jsem hořká máti, kteříž na mě nechtěli tbáti, aby se mnú vzali smlúvu, než je napomenu z dluhu; ale mně se posmievají, vždy svú vuoli v zlém konají. K těmť já přijdu nenadále, žeť jich ostane na mále, zbavím je zdejších libostí, puojdu s nimi do propasti. 130 3b 53

Strana 54
170 Tuť jim dám hořké koláče, škřehot zubuom, očima pláče, bolest všeho těla úduom, když je uvedu v svój duom. Tuť uzřie mnohá divadla, dábelských tváří strašidla. Pozovuť jich na posvícenie, na němž nic dobrého nenie, než bolest, žalost, věčný plamen, jemuž nebude nikdy amen. 165 Clověk: 175 180 185 Smrt: 190 195 Smrti, čím tě déle slyším, vždy se tebe viece straším. Avšak poněvadžtě nezbytí, chci s tebú ještě pomluviti. Ale neokazuj mi své tváři, ještě mluv se mnú tak skrze dveři. Neb jakž bych tvú tvář opatřil, snad bych se až na smrt zděsil. Protož se tebe chci ptáti, aby mi to dala znáti, co jest to smrt a jaková jest, a kde bytem a seděním jest. Rád bych o ní docela věděl, zda bych se s ní smluviti uměl. Dobrý úmysl, člověče, máš, když co jest smrt, věděti žádáš. Smrt pak nic viec jiného nenie, než duše s tělem rozdělenie, kteréž se s libostí zde spojí, potom se s bolestí rozdělí. Jakož to pak i sám vídáš, jestli při nemocných býváš, jak nesnadně duše z těla vystěhuje se docela. 4b 54

Strana 55
205 210 215 220 225 230 Jako hospodář z domu svého nepostěhuje se rád z něho, [leč jemu násilé přijde, toť jej z něho ven vybode, takť duše z těla bolestí vyhnána bývá s žalostí. A nejvíc se toho leká, neb tu vidí svého soka, ďábla, přehrozného vraha, jenž na ni ukrutně sahá, aby ji spíš vydřel z hrdla a nesl v pekelná bydla. Toť duši nejvíc rozpakuje, žeť nesmí vyjíti z šíje. Také hříšné tělo vaše nerádo by zbylo duše. Radče aby živo bylo a v světě kochání mělo. Od ženy, dětí i přátel by nerádo, musí za kostel, opustiti stříbro, zlato a lehnouti v mrzké bláto. Jsa v rozkoši vychováno, červům v zemi bude dáno. To rozdělení tak trpké jest všemu stvoření těžké. A bez divu jest člověku, kterýž umí užívat dobrého věku. Jáť se na to neobrátím, aniž se slituji nad kým. Buď mu již libo nebo žel, musí jíti, kamž by nechtěl. Protož se mne všickni bojí, jenž o život zdejší stojí. A třesou se mocní přede mnú, když na ně svým prstem pokynu, (43) 200 B (3b) 55

Strana 56
240 245 250 255 260 an i ten syn boží drahý, znaje mé těžké povahy, počal se byl strachovati, maje mé chvíle čekati. A vídáš-li mocné pány, krále, císaře, zemany? Též i ti bohatí preláti, jak přede mnou nemohou státi, když na ně vojensky táhnu a pošli morovou ránu. Každý běží, kam kdo věda, kde by se skryl, místa hledá, vybíraje lepší povětří, nejedent zdechne nazajtří. Utíkajíce s hradu na hrad, a každý by se mně skryl rád. I tut je nejednou zteku a odtud za paty svleku. Protož od nich nemám] lásky pro mé ustavičné (války). A byť mě mohli zahubiti, nemohlať bych se vyprositi. Zlata bych od nich dosti měla, bych je jediné bráti chtěla. I jest mi ta moc bohem dána, že žádnému nejsem poddána. Každý pod mě slušeti muší, když koli přijdu, hned daj duši! I ty také stuluj kviky, ať nevstřelím hlízy v boky, avšak tbaj na to, cožť pravím, ať tě za ucho neraním. A 5a 235 265 Člověk: Ještě, smrti, milá máti, chciť se na tobě dál ptáti, aby mi viece pověděla, 56

Strana 57
275 s čím jsi se ke mně vypravila. Ač pak již mám dosti smutku, slyše tvú hroznú rozprávku, avšak se vždy ještě ohrozím a tvého mluvenie poslyším, zdať bych se aspoň polepšil a tvé přie stra(chy se) zprostil. Pověz mi již o své osobě, o tvárnosti i o podobě. I toho přede mnú nezatajíš, kde máš svuoj duom a kde bydlíš. 5b 270 280 Smrt: 285 290 295 300 Jáť sem u pekle seděním, na tomtoť světě nedědím, ale semť přilezlá hosti, všady lécejíc své pasti, do nichžto každý uhodí, nechť kudy chce koli chodí. Neb na světě mám trváti, dokavadž svět bude státi. Ale když svět změněn bude, mé právo v něm viec nebude. A tu vezma, což jest mého, potáhnu do bydla svého, již do pekelné propasti, tamť budu na věky vlásti. I chceš-liž mú osobu znáti a mú tvář překrásnú vídati, chodiž častokrát k nemocným a nahlédaj v tvář umrlým. Tu uhlédáš mú postavu, když uzříš umrlčí barvu, hroznú, smrdutú a zsinalú, škaredú, žlutú a zčernalú, nad nižto mrzčejšie není ve všeho světa stvoření, 57

Strana 58
310 315 320 325 330 335 takže i svým milým zmrzí, jeho se postavy shrozí. Pospiechají s ním přátelé, aby spieš byl při kostele. Toť jest má tvář tak výtečná, že i přáteluom nevděčná. Také nahlédaj do kostnice, kdež jest mých přátel hostnice. Tuť já za roveň všecky skladu, když je s tohoto světa svedu. Uzříš tu rozličné kosti, podobné sobě v pěknosti, hlavy, nohy, ruce, zuby, vše obrácené naruby; shnilé, zvadlé, práchnivé, suché, též slepé, němé, mrtvé, hluché. A nemuožeš tu poznati, ani právě rozhádati, které jsú kosti bohatého, které chudého neb mocného, které mladého, kte ré starého, též pěkného nebo škaredého. Nebť já to smrt všecko srovnám, do jedné komory schovám. Všem jednostajnu posteli v zemi a v kostnici steli. Tuť se již žádný nevýší, ani jiného poníží, aniž kto koho šanuje neb se druhého liknuje, ale kdež položím koho, tuť lehne do dne soudného. Bychť měla vše vypraviti, musela by chvíle býti. Protož bývaj při nemocných, tu mne dobře uzříš při nich. 6b 305 340 58

Strana 59
345 350 355 360 365 Když tvář zbledne, oči se vyvrátie, ano i žíly v těle se krátie, nos obostří i uši hlechnú, zuby černají, dásně prahnú, chropot v hrdle, srdce vadne a jazyk se v hrdlo táhne, ruce opadnú, nohy klesnú, již všecky moci těla hynú, duch pospiechá, stydnú nohy, trhají se v těle žíly, — tu uslyšíš píseň smutnú, kterúž já skládám, bolestnú: „Auvech, běda, teskno, bolí, bolesti u srdce kolí, svaté Mařie, ach, nastojte, pomozte a polekujte. Jižť mě bolí všecko všudy, přineste svacené vody! Najvieceť mě bolí hlava, žeť mi již nechutná ztrava. Jiedlo, pitie, vše mě mrzí, nebť mi hlíza v hrdle vězí. Bolesti mě všudy kroutie, hřiechové mě najviec moutie, kteréž sem páchal z mladosti, bojím se pekelné vlasti." To, člověče, smutné pěnie uslyše, hned bez prodlenie hleď svých skutkuov polepšovati a mne bezpečnějí čekati. Neb, což sú oni, to ty budeš, a toho nikoli neujdeš. 370 Člověk: 375 Cožs mi, smrti, pověděla, nesrozuměl sem docela: že jsi u pekle sedělním 7b 59

Strana 60
380 Smrt: 385 390 395 400 405 a na světě putováním. Toto chci od tebe znáti, kde ty se umieš schovati, že tebe člověk neucítí, až tobě na ocas vstúpí. Ukažiž ty mi své skrýše, zdať bych mohl vyhnúti spieše. Chci tvé rady poslechnúti a před tebú pokoj míti. Já sem smrt jakožto zloděj, hned ty se toho nenaděj, by mne mohl docela znáti a z mých osidl se vybrati, neb stojím za křem s palicí, vás pocestných čakajíci. A když na mne najméň tbáte, v moji ruce upadáte. Neb mnozí pro minulé zbožie rušíte přikázanie božie, hledajíce velikých ziskuov, by jakž koli nabyli statkuov, opúštějíc modlitby s věrnými, zaměstknaje se věcmi časnými, robotně cesta mi pracujíc, ve dne i v noci přemýšlejíc, kde by mohlo na čem přijíti, byť i s hřiechem všehoť dojíti; chudého v nouzi utiskaje, jiného, kdež muož, oklamaje, ni se hřiecha nevarujíc, nic na boha zpomínajíc. Tuť já vás smrtedlně raním a všeho, což máte, zbavím. Zbavím sukně i kabáta, že nazí půjdete do bláta. 8a 410 60

Strana 61
415 420 425 430 435 440 Já sem také kosa břitká, jenž všecko napořád seká, trávu, bylinu i sítie, kořenie i rozkošné kvítie. Takť i já smrt nevybierám, ale vše napořád sbírám: mladé, staré, také děti, neodpustím babě, kmeti, chudému ni bohatému, urozenému ni sprostnému. Buď svatého, neb hřiešného nestydím se i mocného. Já najsvětějšíeho otce svrhu s jeho pyšné stolice. A vezmúci jej v svú kázeň, ztopím mu zádušní lázeň. Nespomóžť mu jeho klatba, ni trojieho královstvie sláva. Kardinála, biskupa, mnicha, vženuť já do svého měcha a schovám je do dědiny, nespomohouť jim jich hodiny. Vyslédímť já i bosáka, toho kláštera ležáka, sšlakujit jej po trepkách, uhodímť za ním i do Cách. Nestydéc se jeho kápě, uchopím jej do své sápě. Neobráníť ho řehola, ani jeho hlava holá. Ale bosáky i konvrjše, všeckyť vženu do své vrše. Uhodímť já i k vopatu, vezmu jej na svú lopatu. Děkan, farář i s proboštem musieť býti pod mým mostem. 8b 445 61

Strana 62
450 455 460 465 470 Člověk: 475 Smrt: Nespomuožeť jim jich zbožie, když je pod kameny vložie. Takéť já i krále najdu, kdyžto v jeho pokoj vejdu. Netřeba mne opoviedati, mohuť s ním i obědvati. Druhdy mu i v krmi vskočím, až z něho duši vytočím. Známť já také pány hrdé, pyšné, ukrutné, naduté. Bývámť s nimi v jich veselí všudy i hledéc jich bezhrdlí. Jedu s nimi v bitvu, v kolbu a vždy hledím svého holdu. Když své hrdinstvo ukazují, často se se mnú potýkají. A tak faráře, žáka, střiedníka najduť já, i kostelníka, měšťana i také dvořáka, rychtáře, pa stuchu, sedláka. Všeckyť sberu do své školy a naplním jimi zmoly. Nelzeť žádnému ujíti, ani se přede mnú skrýti. Slyším tě, smrti, ač nerád, však mi proto pověz pořád, o čem jsem se počal ptáti, nechtěj zápolé dělati. Pověz mi, vždy kde se tajíš, když člověka k sobě vnadíš? Já, jako rybář na udici anebo čihař na humenci ryby a ptáky zklamává a jim chytrú vnadu dává, 9b 480 62

Strana 63
485 490 495 500 505 510 tak já lidské pokolenie zklamávám skrze stvořenie, kteréžto v světě milují a v něm utěšenie mají, jenž jest jim dáno k živnosti i k rozličné pohodlnosti. Dělám jim z něho nástrahu, tudy i na jich život sahu. Takť jsem Adama zkla mala, když sem se v jablku schovala, v rozkošném na pohleděnie a v chutném na okušenie; jenž jest ho všetečně tkysil, tudy se smrtedlně ztrávil. Též oni Židé na púšti, žádajíce maso jiesti, lakotně je brali v hrdlo, v němž jest bylo mé osidlo, že maso v zubiech vězelo a množstvie jich zcepenělo. Takť já podnes mnohým činím a tudy je velmi lovím, že opitím a obžerstvem viec jich ztepu nežli mečem. Někoho v lahodném víně dočekám jako na ráně, že se tak hanebně užře, až spolu usne i umře. Jiného napojím kvasnicemi, až po něj přijdou s svícemi. Někomu pak jedu dadie a mne s ním smrtedlně svadie, že než přijde třetí d(en), vynesú jej ze dveří ven. J(iného) vodú napojím, až z něho duši vytopím. 10a 515 10b 63

Strana 64
520 525 530 535 540 545 Někoho pak ohněm spálím a na jiného se unáhlím, žeť jej žáha posede, až pojednou duše zbude. Jednoho skokem, druhého pádem, jiného žalářem, jiného hladem — umiem já každému poléci, žeť trefí na mou stupici. Někoho ve spaní zkradu a za ucho jemu vsedu. Večer, ráno, ve dne, v noci, vždycky já mám dosti moci. Ještěť mám chytré osidlo a přejiezevné žihadlo: zlato, střiebro i penieze, toť mi lidi tuze vieže, žeť jich tiem mnoho nalovím a rozličnú smrtí zmořím. Neb se někto pro ně zděsí a s Jidášem se oběsí, jiný po kupectví (b)ěží, s pilností penězi těží. Tuť já (sm)rt jej často potkám, střelou neb (meče)m přivítám, a tak jej ško dně předěsím, peněz i života zprostím. Někto pro ně bývá umučen, oběšen, spálen, utopen, přijde o sílu i o zdravie, i o čest mnohé připravie. A bych měla vše praviti a svá osidla zjeviti, kteráž já lakomcuom skrývám, bylo by dlúho — i ponechám. Pozorujž dále, coť povím, když se na vojnu vystrojím, 113 550 64

Strana 65
560 565 570 575 580 585 tuť dobře navostřím meč, žeť vás bude mnoho preč, sekajíci na vše strany, ažť vámi naplním jámy. A tomu já se zasměji když množstvie krve vyliji. Ještě i toto znamenaj a na toto pilně potbaj, že to stvořenie najkraššie, podlé světa najmilejšie, ženské pohlavie zdařilé jest mně najvětšie pohodlé, neb skrze ně mnoho činím, lidi smyslu, zdravie zbavím, zbožie, života i pověsti i té nebeské radosti. Tuť se já smrt lstivě kryji, pod ženskú libostí utaji, pod jich barvy, pod jich krásy i pod rozkošnými vlasy, pod ozdobami šperkovnými i pod řečmi lahodnými. A pro jejich libé skoky zklamávám udatné reky, nebť já z nich nástrahy činím a k sobě jimi množstvie vnadím, že pro krásu a libost ženskú potrácují vážnost mužskú. Vystupují z svého smyslu, jdúce po ženském úmyslu. Zapomenú řádu, stavu pro ženskou hladkou postavu. Mnozí mudrci i rekové učiněni jsú lelkové a pro ženskú náhlú milost vydali se v nebezpečnost, 11b 555 65

Strana 66
595 600 605 610 615 620 v bitvy, v kolby i v krádeže i v rozličné lúpeže, že jich mnoho život ztratí a uhodie do mých pastí. Pyšného krále Eroda žena zmámila jako velblúda, že on pro jejie plesánie vsadil Jana do vězenie. Šalomún, mudřec najvětší, Samson, bitec najsilnější, David svatý, múdrý král, ženskú podobú se zklamal, pro ni boha k hněvu zbudil, mnoho pomst trpěti musil. A slýchal-lis v kronice dávné, kterak Troja, město slavné, pro ženskú krásu zkaženo a lidu množstvie zhubeno, viece než dvadceti králóv, a co zbito silných rekóv, lidu nečíslné tisíce — vše pro ženské marné líce. Tyť jsem já smrt všecky vzala, své domy jimi naplnila a jiných mnoho bez čísla, kteří jsú neměli smysla, skrze ty ženské nástrahy pobrala jsem na své drá hy. Protož již, člověče, znáš, kdeť smrt bydlí, poněvadž se ptáš: že v stvoření najmilejšiem, najkraššiem i najlibějšiem, k němuž lidé zřiec najviece oklamají se najspieše. Když nechtie rozumem vlásti, ve všem sobě miery klásti, 12b 590 12a 66

Strana 67
625 na boha zapomínají, dobrého zle požívají a pro libost časného stvořenie potracují své spasenie. Clověk: 630 Stýště mi se poslúchati, beřiž se pryč, šeredná smrti! Dostiť mám tvého kázaní, neb nemáš smiery v mluvení. Chcit se tebe již zbaviti, a tiem lépe se přivřieti. Smrt: 640 645 650 655 Nepopúzej se, člověče, však já netbám velmi na tě! Viem, že na mě nevražíte a na mě zuby škřipíte, nebo k vám přicházím nevčas a zbořuji vám libý kvas. A když mne najméň čekáte, u sebe mne hosti máte. A jakož mluvíš nemúdře, by radši pomlčal moudře! Chceš se přede mnou zavřieti, jako by se chtěl brániti, a já zlezu města, hrady, naleznu vás vždycky všady. Tak směle na hrad potluku jako na sedlskú chalupu. Tak do sklepu zamčeného jako do domu pastušího, přes příkopy i přes valy vlezu na vysoké skály. Pány, krále vytáhnu ven, sezpievám jim rekviem. Nevystřehou jich ni hlásní, ani obránie ponocní. 13а 635 67

Strana 68
665 670 675 680 685 690 Zbudím je z libého spaní, ač péče na mě nemají. Vejduť také do měst pevných, neoptajíci se branných. Shledámť já městské konšely, roztylé jako bu voly, jenž málo cti božie hledie, jedno hojně pijí, jedie. Nepomohouť jim ortely na jich smrtedlné posteli, jich práva i jich soudové, lichvy i jich obchodové; i jich rozliční šantroci nebudouť jim ku pomoci. Vlezuť do klášteruov pevných, do těch stavení daremných, mezi mnichy se přilúdím a na hodiny je zbudím. Vkraduť se mezi jeptišky, chytré a pokryté lišky. Sedruť s nich kápě i vély, neostojiet jim i cely. Přijduť také i mezi sedláky, hlúpé, zúfalé teláky, závistné, zlostné, opilé, spasenie svého netbalé. Shledámť já je po zálesí, pojmu je bezděky ke mši. Dám jim konec masopusta, žeť jim ostane ves pusta, jenž činie skoky telecie, když se jelita na mecí, tudížť já jim stavím skoky, když se vsadím na jich boky. Já smrt všecky cesty schodím, proto nikdý nezabloudím. 13b B (9b) 660 68

Strana 69
700 705 Člověk: 710 715 Smrt: 720 725 Přes moře, přes lesy, přes skalé schodím veškeren svět vmále. Vímť já cestu i do Říma, kdež papežův dvůr obývá. Chodívám tam často na pout, svědomá jsem, kde který kút. Žádám často i odpustků od apoštolských náměstků. A s ním se často radím, a tudíž je jich chvály zbavím. Nebudeť jim na pomoc jich komonstvo ani moc. — I ty se také neschováš, ješto mi hrdě odmlouváš. Ó zlá, nešťastná smrti, nechtěj tak hrdě mluviti! Nevejdeš ke mně tak snadně, mámť závory dosti pevné; mladost, síla, zboží, zdraví, dobrých lékařův lékařství — můžeť mne to pobrániti, že mne nebudeš moci raniti. Nespomohouť tvé závory, kdyžť se vloudím do komory. Nespoléhaj na svou mladost, nebť nic není, nežli marnost. Nejsi mladší nežli dítě, kteréž v mateřinském životě. I toť často umořím, hned z břicha do hrobu vložím. A to také i sám vídáš, když nastane morový čas, co tu klesne mladic, mládencův, víc než starých bab a kmetův. (103) 695 69

Strana 70
735 740 745 750 755 760 A kdo na trhu bývají ......... tak mnoho dříví mladého zroubají jako starého. Protož se nechlub mladostí, neb tudíž přijdeš k starosti. Než přijde osm]desát let, bude z tebe baba nebo kmet. Tuť já na tě dám jinú barvu a udělám z tebe larvu, když nos zčerná, tvář se svraská a smrděti budú usta. Oči hnijí, černá líce, třese se hlava, hrají ruce, uši hlechnou, vlasy lezú, nohy se po zemi vlekú, krčie žíly, hřbet se kloní a zuba již v hrdle není, hlava šediví, lysie čelo a z nosa kape kyselo, bolesti, nemoci, stýskanie, dřiemota, od lidí postrkánie — toť jest tvá, člověče, mladost, kterakť brzo ztratí radost! Protož na ni nezpoléhaj, ale mne, smrti, vždy čekaj. I v svú sílu nedoufaj, ale mně se raději daj. Nejsi silnější Samsona i trojanského Hektora, neb sou ti již dávno moji i tváť síla neostojí. Mněť tak snadno o reka jako o starého kmejtíka. Neb já i silné porazím, bradú je zhuoru obrátím. Neobráníť jich oděnie, A 143 14b 730 70

Strana 71
770 775 780 785 790 795 ani v pancíři choděnie, jich mečové i jich střely, byť pak na mne táhli s děly. Podskočímť já jim pod kopie, žeť tudiež lehnou, až zchropie. Také tvému zdraví, zboží tudiežť já konec uloži. Dnes budeš veselý, zdravý, zítra tě vnesú do trávy, dnes se v zboží těšíš, kocháš, zítra ho leckomus necháš. Puojdeš přerdse, otra ruce, lehneš na faářské lúce. I tvéť mocnosti tu sejdú, když již po tě s křížem přijdú. Schovajíce tě do truhly, položie v kostelní úhly. Přestane tvé rozkazovánie, hrozenie, bitie i lánie. Žádnýt tebe neposlechne, ani se tvé moci lekne. Nebudúť již na tě tbáti, ale po tobě šlapati. Nepomohút talké i lékaři, ani žádní babští čáři, nebť proti mé radě neroste kořenie v zahradě; pakli ty je umieš znáti, nelenuj se ho kopati. Nebť já najdu i lékaře, toho chytrého lúdaře. Vytáhnu jej z apatéky, netbajíc na jeho léky, na traňky, na masti, na prachy, nakrmímť já jej také strachy, žeť se lekne, až oněmí, 15a 765 800 71

Strana 72
805 810 Člověk: 815 820 825 830 neuslyšíť ani zvonění. Dámť já jemu svých pilulí, ažť mu na marách ustelí. Jakúž pak máš, člověče závoru, tak pevnou u svého dvoru, bychť já jie nepřelomila a k tobě se nedobyla? Ale radímť tobě věrně, pusť mne k sobě dobrovolně. Neb budeš-li se chtieti dáti, ještěť se vždy muož milost státi. Divnés ty, smrti, strašidlo, vědúc, že mám zde ctné bydlo. Nic sobě mne nešanuješ a všeho mne zbaviti chceš, ano všeho dobrého dosti, jiedla, pitie bez lačnosti, špižierny plné i stodoly a na dvoře tučné voly, šatstva v komorách, peněz v truhlách, a co na zemi, na dědinách! Mám pak ode všeho jíti a ničímž toho nepožiti? Měj nade mnú slitovánie, šanuj mého urozenie! Cti aspoň mé veliké rody, beř sobě ty chlapské ruody. Však máš dosti lidí jiných, chudých, nuzných, slepých, chromých. Povol sobě s takovými, s starými a s nemocnými, pomoz jim z té biedy psoty, z chudoby i z roboty. A mne nechaj u pokoji, toť já tobě přikazuji. 15b 835 72

Strana 73
Pakli by chtěla dary bráti, chtělť bych zlata, střiebra dáti, co by ho směla I požádati, chtěl bych se holdovati. 163 Smrt: 845 850 855 860 865 Rozumiem, člověče, tvé hrdosti, že nemiluješ spravedlnosti. Chceš mě dary oslepiti a od pravdy odhroziti, ať bych tak škodně blúdila a po osobách súdila, utiskujíci chudého a šanujíc bohatého, jakož vy tak v světě činíte, neb se boha nebojíte. Jáť mám spravedlivá práva, jež sou mi od boha dána, ať bych takež bohatému činila jako chudému, touž měrou urozenému měřila jako sprostnému; nevybierajíc škaredého, vzala též i výtečného, též starého jako mladého, nemocného neb zdravého, tak statečného hrdinu, jako shnilého šedinu. Známť každého chvíli i čas, neuč mne tomu žádný z vás. Viem, každého kdy hledati, pokud má na světě trváti. Protož hleď mne v každú chvíli, v kterúž se koli přišpúli. I ty také se nedvoře otevři mi spieše dvéře! 16b 840 73

Strana 74
Člověk: 870 875 880 885 890 Ó, jaks přeukrutná, smrti, pohleď aspoň na ty děti, krásné, mladé a zdařilé a mně přieliš velmi milé. Nečiň mi takých zámutkuov a z dětí nedělaj sirotkuov. Komuž je mám poručiti, zdaliž je mohu s sebú vzíti? Vostanou v sirobě, v psotě, a to, smrti, všecko pro tě. Pohleď i na tu ctnú paní, mého domu hospodyni, krásnú, věrnú a mně milú a na mě přieliš laskavú. Nezamucuj jie tak těžce, ať jejie nezemdlí srdce. Komuž se již viec utěší, když se mnú přiebytek zruší? Jižť vostane vosiřelá, za mnohé časy plačtivá. A snad, smrti, nevíš toho, kterak já mám přátel mnoho i chceš mne od nich odděliti a všecky zde pro mne zkvieliti? 173 Smrt: 895 900 Nemuť se, člověče, pro to, však já často činievám to, žet i milé různo dělím a na obě straně zkvielím, otce od dětí, ženy od muží, od přátel jiných i od zboží. A toť já proto činievám, neb na vás hovadnost vídám, že se přieliš milujete, nad boha sobě přejete. 74

Strana 75
910 915 920 925 930 935 Lakomieval jsi pro své děti a netbals jich k bohu vésti. Protož ty jich již oželej a ke mně se předse stěhuj. Nebť dětem otec zuostane, buoh, jenž o ně věrně stane, jenž sirotky má v paměti, budú-li se ho držeti. I že nyť jest opykati a od nie se v zemi bráti, s níž jsi své libosti mieval a nad bohas ji miloval. Kochaje se v jejiem těle, netbals svého spasitele. Nepomněl si na smrt, na mě, žeť velmi nevražím na ně, kteříž se přieliš milují ve zlém sobě povolují. Přicházím k nim v nelibý čas a zbořuji jich libý kvas. Takéť se žena neztratí, ač se pak čas zamútí, provodéci tě do hrobu, najdeť sobě hned svú dobu. Dokud jsi v domu na marách, dotud mívá smutek i strach. Kvielí, pláče i omdlévá, lomí rukama, líbá, objímá, stará se a stýště sobě, chtéc s tebú ležeti v hrobě. A když tě odnesú s očí, hned jie mysl jinam zatočí. Zapomenúc umrlého, oblíbí sobě živého. Nepyč také ] svých přátel, že od nich puojdeš za kostel. 17b 905 183 75

Strana 76
945 950 955 Neb ač se sejdú okolo tebe, žalostně litujíc tebe, tiežíce tebe: „Jak se máš, co mi památného dáš? Nerádť vidím, muoj přieteli, že ležíš na té posteli.“ A když tě k hrobu provodie, hned se o tvé zboží vadie, soudy, práva osazujíce, mnozí po smrti tě klnúce. Dotud na tvú duši pomnie, dokudž tobě hrany zvonie. Protož se tiem nevymlúvaj, ale předse se jíti chystaj! Nebť já na tom nepřestanu, ale dámť smrtedlnú ránu, že u věčnú jámu puojdeš a tu do dne soudu lehneš. 940 Člověk: 960 965 970 Ještě, smrti, prosím za to a slibujiť věrně toto: žeť již chci jinak živ býti a na tě vždy pamět mieti. Nebeř mne tak vnáhle, vskok, po nech mne ještě aspoň rok, nebť se polepšiti míním, zlý život v dobrý proměním. Poznám svého stvořitele, abych pak skonal vesele. A ty, smrti, kdyžto přijdeš, což jest tvého, tepruov vezmeš. Nepospiechaj ještě velmě, ale daj mne na rukojmě. Chcit rád pomalu platiti, neroď na mě tak kvapiti. 18b 76

Strana 77
Smrt: 980 985 Člověk: 990 995 1000 Slibem se blázni zpravují, ale múdří se kárají. Slýchalať sem dosti toho, žeť sou slibovali mnoho; tehdy když sem já potlúkla a svój strach na ně pustila, že slíbili polepšiti, aby mne mohli zniknúti. A když sou z mých rukú vyšli, zase v své mrzkosti vešli, což slíbili, nezdrželi a ze mne posměchy měli. Protož já již slibóm vašim tiem méně věřiti muším a netbajíc vašich slibóv ukrátím vašich životóv. Ó smrti, šelmo nemilá, vidím, žes se rozlítila, že se na nic neobrátíš, aniž mne již v čem uslyšíš. Avšak ještě tebe prosím, nechť se s kněžími poradím, od nichž dosáhnu odpustkóv a na odpustky hamfeštuov. Popřej mi i putovánie pro mých hřiechuóv odpuštěnie. Pakli muožeš počekati a delší prodlenie dáti do léta milostivého, byl bych velmi vděčen toho. Neb bych tu všech hřiechuov pozbyl, jako bych se dnes narodil. Ať také svuoj statek zřiedím, almužny svaté učiním 19a 975 1005 77

Strana 78
1010 na kláštery i na mnichy, nechť nasytím jich teřichy, zdat bych měl na nich přímluvce, do stanu-li se do očistce; nebť mi pomohú ven spieše, slúžiece za mne mše. 19b Smrt: 1020 1025 1030 1035 Slýchal-lis, člověče, příslovie: pokánie pozdnie řiedko pravé? Chceš se teprv hřiechóv káti, když jich nemuožeš páchati. Toť nenie pokánie pravé, když nenie z vuole svobodné. Neb když by mohl déle hřešiti, nechtěl by se ještě káti, ale tehdys hřiechuov přestal, když jest tebe sám hřiech ostal. I na zpověd nezpoléhaj, ani se jí scestně klamaj, nebť se jich mnoho zpoviedá, a málo kto polepšievá, aniž za své proviněnie hledají dosti učiněnie. Než když svuoj peniez knězi dá, hned mní, že již hřiechuov nemá. Neboť jest to pravá zpověd, všech těžkých hřiechuov odpo věd a za ně přijma pokánie trváti v tom až do skonánie. Zklamajíť tě odpustkové, lakomých kněží ziskové, anižť pomohú tvé pouti, když sebú nemuožeš hnouti. Nebs měl prvé putovati, od hřiechuov se vzdalovati, blížiti se k svatým ctnostem, 20a 1015 1040 78

Strana 79
1050 1055 1060 1065 1070 1075 a tak k nebeským radostem. Ba i na léto milostné, od papežóv zamyšlené, radímť věrně, nezpoléhaj, aniž se po světě šúlaj. Neb to nic jiného nenie než popské zbohacenie. Ale dokudžs živ chvíle této, vždyckyť jest milostné léto, tu hledaj boží milosti, nebo ji móžeš nalésti: když se koli bohu poddáš, hned milostivé léto máš. Také i mší kupovánie, na kláštery nakládanie jest zbytečné nakládati, vysoká stavenie dělati, kteréž to s pomocí boží Žižka bojovník oboří a ty neužitečné mnichy zavazuje dobře v měchy. Bosáky i křižovníky rozsadím v řeky a v rybníky. Neklaď také své naděje v očistci na onom světě, neb očistec nejistec naplňuje kněžský měšec. Ciň zde dobře, dokudž máš čas, nebo po smrti mine čas. Hleď své hřiechy zde čistiti, almužny chudým činiti, ne klášterským zahalečuom, Kristova čtenie rúhačuom, ale jiným věrným křesťánkóm, nuzným, biedným nebožátkóm. Dělaj sobě z těch přátely, — 20b 1045 79

Strana 80
1085 Člověk: 1090 1095 jenž by při smrti prospěli. Daj, dokudž máš sílu, zdraví, prvé než tě smrt udáví. Neb tu stěžka platno bude, když již tvého nic nebude a teprv to rozděluješ, čehož s sebou ] vzíti nemůžeš, aniž tiem již mnoho vládneš, když v nemoc smrtedlnú vpadneš. Protož všech šermóv nechaje, stěhuj se do mého kraje. Již, smrti, ukrutná zběři, vidím, žeť se nevyměři. Chciť se již bezděky dáti, byť mi se mohla milost státi. Kéžs mi to prvé zjevila, své posly ke mně poslala, ať bych se některak zpravil, k tobě, smrti, se připravil. Než připadlas na mne vnáhle, žeť mne již bude na mále. 213 1080 Smrt: 1100 1105 1110 Věz to, člověče, docela, žeť sem tebe nezmeškala, bychť neslala prvé k tobě, aby pomyslil o sobě. Ale mnohými bolestmi, zámutky, také tesknostmi, také rozličnými strachy dávalať sem své výstrahy. Bolest[ očí, hlavy, zubuov, rozličných nemoci úduov, zimnice i pakostnice — toť sou byly mé předchuodce. Toť sú i moji poslové, 21b 80

Strana 81
1120 1125 1130 1135 1140 1145 jsúť posláni pro dobré tvé, na něž si ty tbáti nechtěl, protožs již v mé ruce přišel. Jižs dosti dělal vokolky, umlkni nynie a stul kviky, nebť již slyšeti nebudu, ale hned na hrdlo vsedu. — A s tiem smrt dveři vyrazí, hned hospodáře porazí. — Pokoj tobě, hospodáři, jižť k tobě opravdu nazři. Prvés na mě nechtěl tbáti, již mě musíš přivítati. Užíval jsi svých libostí, vzbuzuje boha k hněvivosti, vesel jsi byl v mnohých časiech, ztrávils léta v marných kvasiech. Již tvé radosti míjejí zámutci tě obkličují. Přestalyť sú již tvé hody, ležíš nynie [strádaje vody a tvá všeliká kochání dnes budou míti skonání. Dostis již na světě chodil, čas jest, aby se již složil. Jáť jsem tvé kroky čítala a tvé stezky znamenala. Střehouc tebe každým časem, sedělať jsem za tvým pasem. A tys mne nechtěl dbáti, ani se svých hříchův káti. Ale odkládal jsi k starosti, že ku pokání bude chvílle dosti. Z jiných posměchy mívaje, popuzuje, utrhaje, nepomněl jsi na boha svého, B (15a) (15b) 1115 81

Strana 82
1155 1160 1165 1170 Člověk: 1175 1180 anižs dbal na posly jeho. Mněl jsi, že tak dlouho bude a žet tebe bůh nenajde. Můžeš-li, již spomoz sobě, neb at kdo retuje tebe. Zvolaj z svatých k některému, aneb beř se na pout k němu. Poraď se s přátely svými, zdať by co prospěli oni. Pozov kněží do svého domu, zdat by poradili k tomu. Však také máš zboží dosti, užívaj ho k své libosti. Zjednaj sobě pití, jídla a užij dobrého bydla, v šatech chození premovaných, barev rozličných vymyšlených. Všeckoť to, člověče, mine, cožs učinil, toť ostane, buď dobrého nebo zlého, nevezmeš odsud nic jiného, než sami skutkové tvoji za tebou se postěhují. Vítaj, ó nevděčný hosti, můj smutku i má žalosti, Smrti, přehrozné strašidlo, jak jest s tebou hořké bydlo! Nemilostivá příšero, že mne umoříš tak skůro. Všech živých nepřítelkyně, proč ty se tak zlobíš na mne a žádného nešanuješ, ale všecky pod se hrneš. A hořká jest tvá památka na nás hříjšná nebožátka. 1150 (16a) 82

Strana 83
1190 1195 1200 1205 1210 1215 Lép se bylo neroditi, nežli tebe okusiti. Ó, neštastný jest ten den, v němž jsem já bídný narozen. I ta noc buď zlořečená, v níž jest mne matka má počala. I ten člověk zlořečený, jenž o mně pravil noviny, otce mého obveselil řka, žeť se jest syn narodil. Kéž jsem v břiše matky zmizal, než jsem světlo světa poznal. Proč mne tam neumořila a v břiše hrobu neudělala. Přivedlas mne k hořké chvíli, k tomu smrtedlnému cíli. Jižť se nevím kde ukryti před tebou, ukrutná smrti. Což mi prospějí přátelé stojíc okolo mé postele. Nemohuť přítele míti, aby za mne chtěl umříti. Kde jsou nyní již moji rodové, strejci, báby i dědové, sestry, bratří, žena, děti, bych mohl od nich pomoc míti? Kde jsou lékařská troštování anebo babská žehnání? Jižť se nelze odžehnati, ni odprositi, ni odláti. Kde jsou nyní kněžské rady, odpustkové i zpovědi? I to milostivé léto nespomůž mi chvíle této. Bych volal na pomoc k mocným nebo šel na radu k moudrým, 1185 83

Strana 84
1225 1230 1235 1240 1245 1250 bych žádal obrany silných aneb vzal zprávu od moudrých, od bohatých založení, nic mi to již platno není. Neb jsou ti již mnozí padli, sami sobě nespomohli. Zhynula jich moc i sláva jako letní rosa a tráva. Upadli v hlubokost nyní jakož to těžké kamení. Kde má síla i mé zdraví, neb mne již nemoci dáví? Chtěl jsem prvé rekem slouti, již sebou nemohu hnouti. Co mi má krása přivede, když má tvář zchudne a zbledne. Byv někdy mnohým milý, již teď budu všem ošklivý, co jsú platné mé rozkoši, když do hlíny] jíti muši. Tělo rozkošně chováno, od červuov bude sežráno. Již mé střiebro i mé zlato mrzí mne dnes jako bláto. Nemuož mi nic platno býti, ani mne již vykúpiti. A bych pak měl svět vešken, již by mi nic nebyl platen. Již mne všecko milé mrzí, neb žalost v mém srdci vězí. Obkličují mne strachové, přistupují zlí duchové. Buoh mne z počtu napomíná, dábel mi hřiechy zpomíná. Nelzeť se před bohem skrýti, musí předeň duše jíti, (16b) A 22а 1220 1255 84

Strana 85
1260 1265 1270 1275 1280 1285 toho hněvivého soudce, upadnúti v jeho ruce. Ó, kam jest nynie ujíti, aneb kde se mohu skrýti? Peklo pode mnú otevřené, nebe nade mnú zavřené. Anjelé mě opustili, dáblové mě ostúpili. Hryze mě vnitř zlé svědomie, kteréhož I již zbytí nenie. Ó, bych mohl býti hovadem v tento muoj přehořký den, snadně bych tu smrt přeskočil a do pekla bych nevkročil. Ó, přešťastná sou hovada, neb jich ten strach nenapadá, ať by po své časné smrti měla v peklo věčné jíti jako my, hřiešní a biední, býváme ho často hodni pro své těžké zaviněnie a své zúfalé nekánie, že na boha nechcem tbáti a pekla se včas lekati. Ó dušičko má jediná, drahú mzdú jsúc vykúpena, kteraks se zmařila lehce, jsúci vykúpena těžce. Dražšie jsúc než vešken svět, budeš dábluom na posměch. Pro hubenú hřiecha kořist ztratilas nebeskú radost. Byla jsi bohu podobna, budeš v ďábla proměněna. Mohlas nesmrtedlná bý/ti, musíš v pekle věčně mříti. 22b 1290 23a 85

Strana 86
1295 Smrt: 1300 1305 Neb když si v těle bydlela, nedobřes je zpravovala, svolujíc jemu v libostech i také v rozličných zlostech. Tudys sama se zavedla, i tělo za sebú si svedla, že obé dvé boha zbude a u věčný plamen půjde. Již té řeči dosti máš, stroj se předse, neb je čas! Zaplat mi spieš, co si dlužen, ač pak vidím, že jsi nuzen. A vydávaj bohu počet ze všech svých minulých let, nebť déle nechci čekati a tvých řečí poslúchati. Nebo jakžs zasluhoval sobě, odplacenoť bude tobě. Clověk: 1310 1315 1320 Jakž rozkážeš, zrádná smrti, již tak musím učiniti. Buď pak vólí neb nevolí, musím býti po tvé vóli. — A hned člověk na muky vstúpí a oči hro(z)ně vylúpí, potratí svój vešken zrak a obrátí oči opak. Tu uši potratí svuoj sluch a z těla pospiechá duch, neb jej bolesti ven ženú, kteréž se v srdce zběhnú. Tělo mře, stydne, dřevěnie, žíly se trhají, kosti se lomie. Usta se otevrú a hrozně chropí, barva se umrlčie chopí. 23b 1325 86

Strana 87
1330 1335 1340 1345 1350 1355 Duše se rmútí, v hrdle lkytá a vyjíti se poskytá. Ale vidúc nepřietele, schovává se zase v těle. Strachuje se před se jíti, neb se nevie, kam podieti, kde prvnie hospoda bude, když z tohoto domu vyjde. Ale nemohúc ostati a bolestem odolati, zatřese tělem a je skrútí a usta budú zévati; a vtom hned duše vystúpí, stěhujíc se z své chalupy. A kdež sobě nynie ustele, tu věčně bydliti bude. A když ten hospodář vyjde, duše se z těla vybéře, ostane tělo člověka jako vyprázdněná pústka, hrozná, smrdutá, otevřená, nepoklidná, neveselá. Takéž i tělo člověčie bude po vyjití duše: usta otevřena stojie, mlčie a s žádným nemluvie, oči hledie a nevidie a uši zvuku neslyšie, ruce se dotýkají a nečijí, aniž již chřiepě vonějí. Ale jakožto obraz bezdušný, bude slepý, hluchý, němý. A již viec ničemuž není, než táhne k svému zkažení, k porušení a k smradění, červóm a žabám k snědení, 24a 1360 87

Strana 88
1365 1370 1375 1380 1385 1390 a aby byl v zemi vložen, z niež jest při počátku stvořen. A tu bude dotud spáti, dokudž buoh nekáže vstáti všem zhuoru, zlým také dob/rým, při svém příchodu posledním. Dobré vzkřiesí k utěšení a zlé k věčnému mučení. A když tělo v zemi puojde, tu již konec všemu bude. Když odpláčí, odzpievají, vodzvonie i vodřiekají, přátelóm zbožie, tělo červóm, strach, by duše nešla k čertóm, zbožie se rozejde sem i tam: vono vranám, vono strakám, vono kněžím, vono žákóm, ono mnichóm, ono žebrákóm, ať by prosili boha za vás jako vlk za kraví vocas. Nětco se dostane přátelóm, nětco k záduší kostelóm, a někdy pak všecko pánuom a snad i nepřátelóm. Tak ta památka zahyne a s zvukem zvonuov pomine, leč by pozuostala v kněžiech, v jich hodinách a v slúženiech, žeť by památku činili na to, lépe jedli, pili, pasúc se na urmlých duše jakožto koba na mrše, majíc péči o umrlém a netbavše nic o živém, ať by v světě dobře živ byl a v peklo hrozné neuhodil, 24b 25a 1395 88

Strana 89
v němž jest muka, věčný plamen; uchovaj nás, Kriste! Amen. Konec. 89

Strana 90
VERŠOVANÉ TRAKTÁTY OTÁZKA NYNIE TAKOVÁ BĚŽÍ Počíná se řeč o přijímaní těla božieho pod obým zpósobem Čapkova. 371b Otázka nynie taková běží mezi světskými i také kněží, slušie-li však věrným křesťanóm, ženám svěckým anebo mužóm, z kalicha přijímati krev boží, čili jest to ustaveno toliko kněží. 10 Mathei 26°: „Cenantibus autem illis accepit Iesus panem et benedixit ac fregit deditque discipulis suis dicens: Accipite et comedite, hoc est corpus meum.“ Et accipiens calicem gratias egit deditque illis dicens:„Bibite ex hoc omnes. Hic est enim sanguis meus novi testamenti, "" qui pro multis effundetur in remissionem peccatorum. 15 20 25 Kristovoť jest ustavenie všem věrným i ohlášenie, svatý Matěj jest svědek, že Kristus u Veliký čtvrtek vzem chléb žehnal, potom lámal a svým učedlníkóm dával a řekl: „Vezměte a jezte, toť jest tělo mé zajisté.“ Potom také kalich jest vzal a bohu otci chválu vzdal i řekl: „Píte všickni z něho, toť krev Zákona nového, neb mnohým hřiechóm na obmytie budeť této krve vylitie." 372а Prima Corinthiorum 11°: „Ego enim accepi a Domino quod et tradidi vobis, quoniam Dominus Iesus in qua nocte tradebatur, accepit panem 90

Strana 91
30 et gratias agens fregit et dixit: ,Accipite et manducate: hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur; hoc facite in meam commemoracio- nem.' Similiter et calicem, postquam cenavit, dicens: ,Hic calix Novum testamentum est in meo sanguine: hoc facite quocienscumque bibetis in meam commemoracionem.““ 35 40 45 Svatýť Pavel také píše řka: „Jáť sem vzal od Ježíše to, cožť sem Korintóm vydal. Kristať sem v tom následoval, žeť pán Ježíš před umučením v tu noc a před svým zrazením vzem chléb žehnal, potom lámal a svým učedlníkóm dával a řekl: »Vezměte a jezte, toť jest tělo mé zajisté.“ Potom také kalich jest vzal, když jesti byl odvečeřal, řka: „Teď kalich zákonu nového jestit krve vylitie mého. Na mú památku to čiňte, kolikrát se z něho napijete.“ 50 55 Et quod durare debeat usque ad diem iudicii, Apostolus dicit: „Quo- cienscumque enim manducabitis panem hunc et calicem bibetis, mortem Domini annunciabitis, donec veniat.“ Glossa ordinaria: Donec veniat ad iudicium, quia hoc non mutabitur usque tunc. Et conformiter dicit Lyra: „Donec, inquit, veniat ad iudicium etc.“ A žeť to má státi a trváti do dne súdného, svědek jest toho sv. Pavel a Lyra. A najprvé sv. Pavel takto die: 372b Protož kolikrát kolivěk jiete chléb tento neb kalich piete, smrt Kristovu vyznávajte, donidž nepřijde, a to važte. Z položenie výklada řádného máť to trvati do dne súdného. Item sanctus Thomas parte 3a, questione 76a, articulo 2° dicit: „Quam- 60 91

Strana 92
65 70 vis totus Cristus sit sub utraque specie, non tamen frustra datur sub specie utraque, quia hoc est conveniens usui huius sacramenti, ut seorsum exhibeatur fidelibus corpus Cristi in cibum et sanguis in potum, quia corpus exhibetur pro salute corporis et sanguis pro salute anime. Proč má dávána býti a přijímána ta svátost pod obým zpósobem, o tom píše sv. Tomáš a die: 75 80 Ačkolivěk Kristus celý jesti pod zpósobem obým, však ne darmo dáván bývá pod zpósoboma obýma. Ale jestiť to podobné a lidu velmi úžitečné zvlášče tělo božie jiesti a krev svatú zvlášče píti; neb těla božieho přijímanie jestit těla našeho na spasenie a krve jeho svaté pitie naší duši na obmytie. 85 90 95 Cyprianus, martyr gloriosus, in epistola 34a ad Cecilium de sacramento dominici calicis dicit: „Quidam episcopi vel ignoranter vel simpliciter in calice dominico sanctificando et plebi ministrando non hoc faciunt, quod Iesus Cristus, Dominus noster, sacrificii huius auctor et doctor, fecit et docuit. Religiosum pariter et necessarium duxi de hoc litteras facere, ut, si quis adhuc in isto errore tenetur, veritatis luce perspecta ad radicem atque originem tradicionis revertatur. — Nam si sacerdotes Dei et Cristi sumus, non invenio, quem magis sequi, quam Cristum debeamus. Quare, si in lumine Cristi ambulare volumus, a preceptis et monitis eius non recedamus. — Et eadem, que magister fecit et docuit, discipulos docet observare et facere. Neque ipse Apostolus, neque angelus de celo annunciare potest aliter, preterquam quod Cristus docuit semel et apostoli eius annunciaverunt.“ Hec ille. Svatý Cyprian o tom také píše, že mnozí pro to v bludy padají, když podlé Kristova ustavenie nečinie: Mučedlník slavný a svatý Cyprian, 92

Strana 93
105 110 115 120 tent jesti o tom také popsal, že někteří biskupi nebo kněžie jsú, jenž pro sprostnost anebo hlúpost svú, kalicha božieho když posvěcují, věrným křesťanóm z něho neudělují. Však Kristus, svátosti té rozmnožitel, činitel jesti byl i učitel: „Protož úžitečné mi se zdálo, aby o tom něco bylo psáno: Byl-li by kto v tomto bludu, slyše světlú a zjevnú pravdu, k vydání obyčejnému a k kořenu navrátě se, i seznal pravdu. Neb boží kněží a Kristovi chcemy-li slúti, tak nalezuji, že se jeho mámy báti nad jiné i následovati. Protož, chcemy-li v světle choditi, od jeho ustavenie nemámy odstúpiti. Neb kteréž jest věci sám mistr činil, činiti i zachovávati i nás jest učil. A apoštol již nižádný, ani anjel s nebe poslaný nemóž toho proměniti, ale v téžť má podstúpiti, což jest Kristus ustanovil a zbor apoštolský mluvil.“ 373а 100 125 Idem in eadem epistola dicit: „Sed, frater karissime, id quod constat Dominum fecisse, faciamus. Si quis autem de antecessoribus nostris vel ignoranter vel simpliciter non hoc observavit et tenuit, quod nos Dominus facere exemplo et magisterio suo docuit, potest simplicitati eius de indulgencia Domini venia concedi; nobis vero non potest ignosci, qui nunc a Domino moniti et instructi sumus.“ Hec ille. 130 Rada svatého Cypriana: Protož Cecilí, najmilejší bratře, 93

Strana 94
135 140 145 božie ustavenie i se mnú spatře, Pánu se v tom neprotivmy, ale též i sami čiňmy! A jestliže naši předci z hlúposti aneb z sprostnosti toho sú dřév nedrželi, ani také zachovali, což jest Kristus ustavil a nám na příklad ostavil, pro jich hlúpost a sprostnost dáť jim pán bóh svú milost. Ale nám, pán bóh kteréž jest již napomenul a vystřehl jest, nebude viny odpuščenie pro naši zlost a zapeklenie. 150 155 373b 160 Idem in epistola 13a ad Tibaritanos dicit: „Scire debetis et pro certo credere ac tenere pressure diem super caput cepisse et occasum seculi atque Anticristi tempora appropinquasse, ut parati ad prelium omnes stemus nec quicquam nisi gloriam vite eterne et coronam confessionis dominice cogitemus, nec putemus talia esse, que veniunt, qualia fuerunt illa, que transierunt. Gravior nunc et ferocior pugna imminet, ad quam fide incorrupta et virtute robusta parare se debeant milites Cristi, considerantes idcirco se cottidie calicem sanguinis Cristi bibere, ut possint et ipsi propter Cristum sanguinem fundere. Hoc enim est velle cum Cristo inveniri, secundum (?) id, quod Cristus et docuit et fecit, imitari; secundum Ioannem Apostolum dicentem: �Qui dicit se in Cristo manere, debet, quomodo ipse ambulavit, et ipse ambulare.““ Hec Cyprianus. Totoť také píše sv. Cyprian a die: 165 Máte také ovšem věděti, držeti i jistě věřiti, že nesnáze mnohých nátiskóv rozmohly se za našich dnóv a že již světa ukrácenie a Antikristovo ustavenie 94

Strana 95
175 180 185 190 před našima očima stojí; budiž každý hotov k boji a nechajíce všelikakého myšlenie, chcemy-li dojíti věčného korunovánie, ustavenie božie snažně vyznávajmy a od něho se odstrčiti nedajmy! Nemněmy, byť nás též nesnáze potkaly, kteréž jsú se za dřevních časóv dály, ale daleko otužnější boj náš bude i těžší. A rytieři, kteříž chtějí hotovi býti k tomu boji, mějte vieru neporušenú a ctnostmi mnohými upevněnú, neb to rozvážiti mají, kteříž krev boží často přijímají, aby mohli hodni býti pro Krista svú krev vyliti. Neb ten chce s Kristem nalezen býti, ktož i nesnáze chce podstúpiti, drže se jeho učenie, chopě se i následovánie. Neb ktož die, by v Kristu přebýval, hlediž, aby se tiemto zpravoval. Po jeho cestách máš choditi, chceš-li účasten odplaty věčné býti. 170 195 Item Gelasius papa De consecracione, distinccione 2a episcopis sic scribit: „Comperimus, quod quidam sumpta tantummodo corporis sacri porcione a calice sacrati cruoris abstineant. Qui procul dubio, nescio qua supersticione docentur astringi, aut integra sacramenta percipiant, aut ab integris arceantur. Quia divisio unius eiusdemque mysterii sine grandi sacrilegio non potest provenire. Gelasius takto píše: 200 Papež Gelasius takto praví — a to mámy v duchovniem právě, 95

Strana 96
205 210 že jest do mnohých shledáno, když jim božie tělo dáváno, stránku posvátnú těla božieho přijmúc, od kalicha posvěceného zdržují se krve božie. A tací bez pochybenie anebť z purnosti to činie, neb z súženého naučenie. Protož aneb svátost celú přijímajte, aneb od celé zapuzeni buďte! Však též a jedné svátosti rozdělenie nemóž býti bez velikého svatokradenie." 215 PROTI POUTÍM Ioannes 4°: Mulier Samaritana dixit ad Iesum: „Patres nostri in monte hoc adoraverunt et vos dicitis, quia Ierosolimis est locus, ubi adorare oportet.“ Dixit ei Iesus: „Mulier, crede michi, quia veniet hora, quando nec in monte hoc nec Ierosolimis adorabitis patrem.“ Et infra: „Venit hora, et nunc est, quando veri adoratores adorabunt in spiritu et veritate, et pater tales querit, qui adorant eum." 10 V čtvrté kapitole píše svatý Jan: „Když s Samaritánkú mluvil Ježíš sám, řekl jé: „Ženo, věřiž mi, žeť ještě přijdú ty dni, když lidé přestanú po horách túlanie a do Jeruzalema putovánie. V duchu se budú bohu otci modliti, neb takové modlitebníky on chce uslyšeti““ 15 Augustinus De verbis Apostoli, sermone 66°: "Non corpore inpellitur quis ad Christum venire, sed desiderio colligatur; sic et tu veni ad Christum et noli longa itinera meditari. Ubi credis, ibi venis; ad illum enim, qui ubique est, venitur amando, non navigando.“ Nemá žádný býti přinucen, 96

Strana 97
25 aby chodě tělestně Krista nalézti měl; neb Krista člověk všady nalezne, když dobrú žádostí jemu se zavieže. Takéž i ty ku pánu Kristu poď, nemysle mnoho o dlúhých cestách, aniž jimi choď. Neb vieru svú skutky ozdobuje Ježíše nalezneš, srdcem se k němu přibližuje. Však poňavadž pán bóh jest všady, miluje jeho k němu přijdeš, neplavě se přes vody. 20 Augustinus super Ioannem, omelia 32a: „In toto orbe terrarum consti- 30 tutum est regnum celorum. Qui vis per terram venire ad eum, qui implet terram, fidem habe in Domino Deo tuo et permane in loco tuo. Non gressu pedum, sed gressu morum querendus est Deus. Locum, non animum mutant, qui trans mare currunt. 35 40 45 Jakož svět široký jest, tak královstvie nebeské všady jest. Proč chceš tehda po zemi běhati, což móžeš doma jsa nalézti? Vieru měj o pánu bohu tvém, netúlaje se ostaniž v domu svém. Neb ne tvých noh běháním, ale mravným chozením má bóh hledán a nalezen býti. Ktož za moře běhají, po větřie proměňují, ale svého nakvašenie nebrzo Římem proměnie.“ 282а Item Augustinus omelia 15a: „Si aliquem locum sanctum queris, intus exhibe templum Deo. Templum enim Dei sanctum est, quod estis vos. In templo vis orare: in te ora, sed prius esto temlum Dei, 50 quia ille in templo suo exaudiet orantem." Po chrámu božiem ptáš-li se, aby chrámem božím byl, připrav se. Však chrám boží při člověce jest, kterýž člověk svatě živ jest. 97

Strana 98
55 Protož, chceš-li boha ctíti modlením, připrav se, aby byl chrámem božím, neb bóh v chrámě k němu podobném uslyší člověka ve všem dobrém. 60 Jeronymus 12°, questione 2a: „Crucis et resureccionis loca non hiis prosunt, qui solo corpore illic habitant, sed hiis, qui portant crucem " suam et cum Christo resurgunt a mortuis cottidie." 65 Miesto, v kterém jest kříž stál, a hrob, z něhož Kristus vstal, ne těm, kteříž samým tělem tam bydlé, jest prospěšno jim, ale kteříž svój kříž vzemše a Kristu se poručivše, z mrtvých s Kristem vstávají, když se hřiechóv ostřiehají. 98

Strana 99
VLKA POZNÁŠ PO SRSTI 10 15 20 25 Vlka poznáš po srsti a mnicha po jeho chytrosti. Když s sebe svrže kápi a svěckého se rúcha chopí, mní, by ho čert nepoznal a v tom rúše se bohu dostal. Musil by v stúpě stlúci srdce vše jeho, i ruce: nemóž se tak měniti, by ho čert nemohl poznati! V Soběslavě je barvie — jinde to všady pravie, z bielého, šerého neb černého tu učinie světského. Protoť jej čert zná dobře u farářově dvoře i kóře. Filip, apostata, scandal, drahně lotóv střiebra prodal. Též Otík, farář z mnicha, jenž ženám popravuje břicha. Mníš, by to bylo skryto, což u Moravě činil? — Viem to! Filipe, šenkovals v Znojmi s ženú, ještěť tebe odsad poženú; puols léta v žaláři seděl, toť sem já dobře věděl. I chceš jiné tresktati zlosti, maje jich sám do sebe dosti? Mní, by jiné zkázal, 186 99

Strana 100
35 40 45 50 55 60 an ho čert svú mocí svázal. Požívá čertové chytrosti, aby kázal jeho zlosti. Co je proti cierkvi svaté, to je kázal zde i jinde také, proti mistróm zboru pražského i také konstanského. Slyševše to, pamatují, avšak tomu nic nedějí. Když kto což káže, zapří, máť před svú stranú dobrú při. Však jest pán buoh přikázal, aby pro žádnú věc nelhal proti svému bližniemu, toj' proti člověku každému. To kázavše zpieváte, však toho v srdci nejmáte: Nepožádáš věci jeho, ani obroka kterého. Již by rádi pobrali skopce, berany, by vám dali. V kostely ste se uvázali, koně i krávy pobrali. Dřév ste toho bránili, již ste to vše sami pohýlili. Protož se dobře opatřte, na jiné to necpajte; chcete-li u boha býti, mosíte všecko opustiti, zbožie, ženy i děti, a tak nikdiež nic neměti. To čtenie ukazuje a tiem verše dva zavazuje: apoštolé příkladem božím sú lásku kázali a tu po vše časy mezi sebú zachovali. Vy kážete sváry; 186b 30 65 100

Strana 101
70 75 80 85 natešíť vám v klášteře zpáry, když se zase musíte vrátiti a pokánie činiti. Vedlé řeholy vašie mosíte požívati kaše. Proč ste z kláštera vyběhli, aby svú vóli měli, aby starších neposlúchali, kudy chtěli, běhali? Vlk z jámy vybera se, nerád uhodí zase; též mnich vybera se z nich, nerad pójde opět do nich. Črta když zaklínají, do pekla poslati moc jmají, ač volí svú nechce jíti, však to mosí učiniti. Musíť mnich do kápě se bráti a do smrti se kázati. Již by ho rád ostal čert, an běhá za ním vždy jako chrt; nechcet jeho ostati, mosíť se jemu najposlé dostati. 90 Sdělta se o tuto řeč, pak pójdeta z Soběslavy preč, Filipe s Prokopem, spařieť vás jako psy úkropem! 101

Strana 102
SLYŠTE VŠICKNI, STAŘÍ I VY, DĚTI 10 15 20 25 Slyšte všickni, staří i vy, děti, co já vám chci pověděti: o novém zákoně dvorné položenie, jehožť k božiemu zákonu podobno nenie. Neb mnozí dějí, byť byl zákon boží, an jedno zlost a vraždy množí. Ktož smysl má, móžť rozuměti a to dobře znamenati. Přezdělit sú všecci zákon tomu, kdež mají co pobrati komu, nazývajíc jeho zlého protivníka k tomu, a řkúc: „Králi, kacieřem tě nazývá! — Pobrati jemu, což kolik má!“ Ale dne smrti nepamatují, jedno den ode dne lži a lsti skládají. V tom radost, utěšenie veliké jmají, na jiné nic netbají, neb jim vše dobře prospievá, to vše, co jim ukazuje viera nová. Takéť jim nebránie toho, protož vedú zlého přemnoho, činiece se nad chudými vítězi, lúpíc chudú kněží právu stieží. A tak dějí: „Naše milá králová, tať jest zacelo pravá viera nová. A ktož jie nechce s námi držeti, mosie na svém zboží i na těle trpěti.“ A tak činie lidu veliké bezprávie, jiného tu nenie, jedno duší ztracenie. 107a 102

Strana 103
35 40 45 50 55 60 Jižť nevědie, co v té vieře držiece, všeckny pořád obecně lúpiece. Toť má črt po své vóli, bud to v kostele, nebo na poli, neb kdežkoli. Zlú jim radu vždycky dávají a řkúc: „Pobeřte farářóm a kněží, kde co mají, a k tomu všem zákoníkóm, boha se nic nebojiece a na žádného také netbajíce.“ Také lúpie měšťáky i sedláky, chudú kněží, kaplany, kórnie žáky. Znamenajte, čím chtie zákon tvrditi, mieniec všecky pořád lúpiti! V tom se velmi kochají a již na jiné nic netbají. A ti novověrci neb noví zákoníci slovút všickni zámutníci, jenž vieru pravú rušie, zajisté toť na ně neslušie. Nemajíť žádného poslušenstvie, jehožť na tom světě lepšieho nenie k lidskému zdraví i k spasení i k věčnému životu zachování. Však to všickni dobře vědie, kteříž sú bez poslušenstvie. Ó, přehrozné jich oslepenie! Svatý Bernard tak die, neb to duchem svatým vie, pokládaje v jedněch kněhách o poslušenství a řka: „Veliký hřiech neposlušenstvie jestit prvnieho anděla z nebe strčenie, neb jest hrdost a pýchu chtěl mieti. Druhé: vyhnal Adama z ráje, musil jíti ven i s Evú a lkaje. Třetie: velikého Saula krále, jeho královstvie bylo na mále, 30 65 103

Strana 104
neb starých nechtěl poslúchati. Salomon, král veliké múdrosti, odlúčen jest byl božie milosti." 75 80 85 90 95 Protož, což sú sobě novověrci umyslili, že sú se dvorného zákona přijeli, věz to každý, že jim to neostojí, a řkúc, žeť biskup neb papež nic nenie, nebo sami ostati vždyckny mienie, byť to jim mohlo ostati. S staršími se nikdy netázali, až sú se v nový zákon uvázali. A toť nenie božím spósobem, ani jeho zjednáním. Jinak sú nemohli toho zdieti, musili sú k sobě svěckú ruku přijieti, a to vše k lidskému pohoršení, — nebo všecko zle činie. Ó přebludný váš zákone, skóro-li vaše bláznovstvie stane? Již ste svadili syna s mateří, i také otce vlastnieho se dceří. Toť lásky vše uhašenie. Také ste svadili kmotra s kmotrem, kto nechce s vámi držeti, nazvali ste jeho lotrem. Také ste lidi svěcké k sobě přichýlili, neb ste je svým pokrytstvím zmámili. Chtiec se jim dále slíbiti, kázali ste jim krev z kalicha píti. Toť řád apoštolský nikdy nenie, jedno vaše křivé zamyšlenie. O dvanácte apoštolóv prvních nemáte psáno, byť od nich bylo pod dvojí spósobú dáváno, jedno od těch, od kterýchž přišlo z nerozumu, toť světí doktorové chtie tomu. Ale vy vše jinak obraciete, 107b 70 100 104

Strana 105
105 110 115 120 125 130 neb písmu zle rozumiete, i ti všickni, ktož vás poslúchají a vašeho bludu následují. Také diete: „My poslúcháme Krista.“ ale toť jest řeč nejistá, neb s vámi hřiešnými nebude mluviti, a toť každý z vás móže věděti. A jáť pravi vám všem zacelo: ktož chtie přijímati božie tělo, věz to, žeť jest tu krev, tělo i duše, tot každému praviti slušie; tuť jest plný buoh, jenž tě stvořil i také pro tě svú svatú krev prolil. Žádný nemá to jinak pověděti, ač chce pravú vieru mieti. I což ty, sprostný, na to tbáš, když ty plného boha přijímáš. Tuť nenie žádného umenšenie, ani také kterého přivětšenie. Pakli ty, sprostný, kterému knězi dieš: „A proč sám božie tělo a boží krev pieš?“ toť každý kněz činí pro trojie obětovánie, a tobě sprostnému třeba nenie: První obět činí za všicku říši nebeskú, i všech svatých, i také andělskú; druhá obět za všeckny křesťany věrné, ješto stojie u vieře křesťanské; třetie obět za všecky křesťanské duše. — Aj, tyť oběti na kněze slušie. A na pamět jeho umučenie jen obé, tělo i krev, bylo viděno zvláště. A kněžie to mají pamatovati a to za zákon kázáno jim obětovati, ať by jim dal bóh nebeské královstvie i všem věřícím také. Kteříž to jinak pokládají, — — 135 105

Strana 106
140 145 150 155 160 165 tiť plné viery nejmají, ale jedno vieru pravu rušie, protož kacieři vždy slúti musie řkúc: „Ustavenie božie držeti máme, ale jiných svatých nic netbáme. Věz to každý, žeť jest to viery zlé položenie a jich dušiem věčné zatracenie. Tomu die svatý Jan evanjelista — a toť jest řeč velmě jistá — v jednom jeho svatém čtení, ještoť bývá před Božiem vstúpení; tuť Kristus v tom čtení sám die — a toť každý kněz dobře vie — a řka: „Mnohoť bych vám měl praviti, nynie nemóžte toho snésti ani věděti. A když vstúpím na nebe k svému otci svú pravú božskú mocí, pošli vám utěšitele ducha svatého, ten u vaše srdce podnese i naučení mnoho dobrého.“ Skrze tuto řeč máme znamenati a tak svatých ustavenie poslúchati, najviec ustavenie svatých apoštolóv i také jiných prorokóv. Neb to je v kněhách psáno, žeť jim jest od milého boha dáno, majíť skrze ducha svatého naučenie, všech zákonóv svatých ustavenie. A to móž svatým čtením býti dokázáno o onom bohatci, ješto máme psáno, ješto řekl: „Otče Abrahame, Abrahame, pověz mým bratřím, ať se jim též nestane! Abraham jemu tak odpověděl, neb jest to dobře věděl, řekl jemu: „Písaře i proroky mezi sebú jmají, proč jim nevěřie, však je dobře znají. Protož mám já u plně za to, 108“ 170 106

Strana 107
180 185 190 195 200 205 tehdyť mně samému neuvěřie nad to.“ Po tomto všichni věrní znamenajte, a svésti se s toho ižádnému nedajte! Takéť jest mnoho o prorociech psáno, žeť jim jest mocně od boha dáno, a tak sú světí řád a zákony ustavili, aby se dobří lidé i kněžie v nich bohu modlili. Ale nenější novověrci toho neznají, ještě dějí, žeť zákonové býti nejmají. Ó vy kněžie zákona nového, činíte v něm přieliš mnoho zlého. Tisknete lidi bezděky k svému zákonu, ano sám milý bóh nechce tomu. I co vám mistr Petr učinil nebo v které věci vám provinil, že ste jeho svěckú rukú na rathaus jeli, potom ste jeho do své školy přijeli? Ižádnýť jemu nemá za zlé mieti, žeť jest nechtěl darmo umřieti, bohdá ještě lidu prospěje! Věz to každý, žeť jest veliký div, když jest mohl ostati živ, maje od nich tak veliké muky. Musil jest učiniti, co sú jemu kázali, ani jeho mnohými hrózami svázali. To všechno svú bezděčnú mocí, což jemu kolivěk napsali, to jemu sú čísti všecko kázali a řkúc: „To všecko odvolati musíš, neb nám naši vieru rušíš a to vše proti naší vóli činíš. Protož kaž to, což my kážeme, však vidíš, že tě v své moci máme. Nemóžeš tomu jinak zdieti, musíš s námi naši vieru držeti." Rekl jest: „Chciť vaši vieru držeti 175 107

Strana 108
210 215 220 a s vámi u plně tovařistvo mieti.“ A tak od nich nemoha pokoje mieti, musil jest s sebú jich kniehy vzieti. To, co jest bezděky odvolal, to zase přivolal, úfaje v Jezukrista, milého boha. — Již tisknú mistry jímajíc, ižádné lásky k nim nejmajíc, neb od boha nejsú posláni, ani duchem svatým požehnáni, řkúc: „Musíte s námi držeti anebo vám jest ukrutně umřéti!“ Znamenaj toho milovánie: Nedržíť v tom božieho přikázanie, ale každého na jeho cti ranie. 230 235 240 Také káží-li co dobrého, tehdy uvrhú v to mnoho zlého. Kážíť svú zlú vieru držeti, chtiec od králové i od krále lásku mieti. A toho služebníci jich dotiskují, nebo Davida proroka neposlúchají, jedno v své zlosti vždy trvají. David prorok v žaltáři die, neb to duchem svatým dobře vie, což jest kolivěk psáno a nám k naučení vydáno: „Dobrovolně budeš posvěcovati“, točíž věrné modlitby vzdávati; toť u plně sám bóh chválí a dobrovolného nikdy od sebe nevzdálí. Protož bych mluvil o tom do roka, varuj se každý nového proroka, neb jinak vieru převracují a v tom vešken lid věrný zamucují. Neb neprávě všickni vedú, 225 108b 108

Strana 109
250 255 260 265 270 275 poznáte je s tváří bledú, velikým myšlením o to stojiece a lid pravý s viery svodiece, a takéť ti sprostně chodie, neb v tom pokrytství mnoho zlého plodie. Vězte to všickni, bude-li toho déle, pohřiechu zleť se v Čechách smele, neb ti proroci noví dějí — já to u plně řéci směji — řkúc: „Nemáte nic kněžím dávati“, tak dějí: „Nedávejte ofěry ani od zpovědi, ani od svátosti, ani čiňte kterých svatých obětí, neb vám celé večeře nedávají, jedno sami, když slúžie, přijímají.“ Takéť dějí: „Netřebať je obrazóv, ani kterých v kostele mnoho oltářóv, po zbití některých kněží i také kaplanóv.“ O tom jest skrze Davida v žaltáři psáno — a to móž býti samým bohem dokázáno —, die: „Neroďte uražovati kristóv mých, jestiť hřiech, ani zlostiti u mých prorociech!“ Dějíť také, žeť nemají putovati, jedno se doma vždy kochati. Také dějí: „Netřebať je zvonóv, ani vysokých kóróv. Potom dějí: „Učiňte nad námi z dřeva svázanie, " ať by jedno mohlo býti vám kázanie." A když by přivedli vše po své vóli, slúžili by ve všech stodolách i na poli. Potom by řekli: „Netřeba svěc světiti, ani se ženě které z postele uvoditi." Také řkú: „Netřeba světiti mazancóv, ani beránkóv, ani slanin, ani sýróv." Dějí: „Složme některé také hody a nebudeme světiti v neděli soli ani vody. Také složme některé svátky 245 109

Strana 110
285 290 295 300 305 310 a nebude se u vigilí postiti, ani u pátky. Také nebudete činiti posvátných věcí, ani kostelních práv, ani kterých obětí. A když by se jim prodlilo ještě málo, ještěť by se od nich horšie stalo. Proti tomu jest v kněhách Machabeorum psáno a to nám na příklad dáno, že mají býti posvátné věci i také oběti. Toť svatý Jan Zlatoustý svědčí a dokazuje to z bible dobrú řečí, žeť jest Judas Machabeus tak řečený dával rád oběti své bez proměny; pojednú dvanádct tisíc hřiven střiebra poslal a to milému bohu za mrtvé dušičky a své hřiechy obětoval. Tiemtě u plně dokázáno, že má býti od dobrých obětováno. Také dějí novověrci: „Neslušie za mrtvé boha prositi, ani kterých modlitev, ani obětí za ně činiti. V těch kněhách Machabeorum jest psáno — a to jest u plně dokázáno —: „Svaté a úžitečné jest za mrtvé prošenie, aby měli hříchóv zproštěnie. Také ti novověrci sú řekli: „Netřeba se zpoviedati, jedno se u vieře milovati, u boze a také u vieře " a najviec nynie, v této mieře. Potom by řekli: „To hřiech nenie, co jest těla počiščovánie." A na to svatý Augustin die, neb to svatým duchem vie: „Hřiech, kterýž nenie pokáním pravým shlazen tobě, " inhed svú těžkostí jiný tiehne k sobě. Potom by řekli: „Nenie hřiech křtíti děti v ledakakéž vodě i u potocích. A ti novověrci jsúť velmi smělí, již sú papeži všicku moc odjeli, 280 “ 315 110

Strana 111
320 325 330 335 340 345 řkúť: „Přiď se zpoviedat ke mně, dám tobě velmě malé pokánie.“ Buďte malí nebo velicí hřieši, všecky obecně rozhřeší; rozhřešíť lúpežníka i násilníka, také mordéře, žháře i proradníka, rozhřešíť lichevníka i najvěčšieho všelikého hřiešníka. Blaze vám té pochvaly, jestiť v tom blud nemalý. Ó, překrašší ste kazateli, vybíjiete již kostely! Ó, někdajší dobří poprávce došli by s vámi veliké práce, ani jedny topie i jímají, druhé věšie a jiné stínají. Ó překraššie utěšenie, ano od vás nic dobrého nenie! Chodíte kázat s rukavicemi i s meči, strojíce lid vždycky k seči, také s kordy i s dlúhými sudlicemi, s velikými oštěpy i s palicemi. A to činíte kvaltem a mocí, když chcete, ve dne i také v noci. Svatý Pavel proti tomu die, — a to každý z vás dobře vie —: „Kdež bych slyšal Krista menovati, inhed nechtěl bych tu kázati, abych nekázal těm věrným, od jiných na vieru obráceným. Ale vy diete, že bližnému křivdy nečiníte; v tom lež a lest u plně všickni pravíte. A to jest známo, že mocí obsedete, a nepójde-li ven, ale vyženúc i stepete. Znamenajte toho milovánie, nedržiet v tom božieho přikázanie. 94a 350 111

Strana 112
355 360 365 370 375 380 Potom ti noví proroci dějí — a toť směle řéci směji — řkúc: „Nasaďte se pro boží zákon a bíte, a ktož nechce s vámi držeti, zabíte!“ Ó kacieři, však bóh nekázal zabiti, ani kterému člověku krev proliti. Sám Kristus řekl: „Nechci smrti hřiešného, ale aby živ byl a dostal se do královstvie mého." I čím vy lidi dobré viníte a sami nic dobrého činíte! Bylo-liť by na vaší vóli, kláštery by zbořiti kázali, aby se s svěckými v jich zbožie uvázali. Protož věz to každý, žeť nenie při nich spasenie, jedno mnoho lidu dobrého zatracenie. Vězte to, lidé všichni viery nové, u malých letech byli byste jako pohanové. Ach, toť vás ta nová viera mýlí, již sami mníte, byste kněží byli. Neb ti kněžie vaši nové viery klamajíť vás i bez miery. Načiniliť sú z vás kazatelóv, z ševcóv, krajčóv i z knapuov, k tomu z mlynářóv i hrnčieřóv i řezníkóv, z kolářóv, bečvářóv, z pekařóv i sedlářóv, z konvářóv i z uzdářóv, z uostrožníkóv, z koželuhóv i z střelcóv, z lazebníkóv, z pásařóv i z jiných řemeslníkóv. Také sú ženám kázati kázali, o to sú se s svatým Pavlem netázali, neb v jedné v své epištole die — toť každý kněz dobře vie, v niežto přikazuje ženám, aby nekázaly, ani také nad mužmi panovaly. A vy to jinak obracujete, učiníte, což kolivěk chcete. Tak činíte, což ráčíte, 385 112

Strana 113
395 400 405 410 415 420 věrné slúhy božie tlačíte. Blaze vám té pochvaly! Žel se tobě, všemohúcí pane bože, králi! Také sobě skládáte mnoho nového, ješto v tom jest málo pravého. Mnozí dějí z vás, milý králi, žeť sú za mistra Husi mnoho peněz dali, a k tomu sú jemu žádného slyšenie nedali. A ktož mluví, buď starý nebo mladý, veliký nebo malý, v tom sú všickni selhali. Také jeho svatým nazýváte, v tom se velice i jiné klamáte, neb to nikdy nenie slýcháno, byť bylo svatým jmenováno, jeližť jest prvé v diviech poznán, a potom zdvižen i kanonisován. Také jiné divy činíte, všecky pořád dobré viníte, a tak svú vóli v zlosti vždy plníte. Ó milý králi, již k své starosti přepustíš-li vzniknúti té zlosti? Již nás po všech zemiech za nic nemají, a kudyž jedeme nebo deme, kacieře spielají. Protož, milý králi, jestiť o tobě zlé domněnie, mnějíť mnozí, by to bylo tvé povolenie, nebo tvoji milostníci právu stieží, lúpiet pořád všichnu kněží. Byloť by o to mnoho praviti, chciť té řeči všie ukrátiti. Však novověrci pravie: „Papež, biskup nic nenie." A chtiec svěcenie na Lipnici mieti, prosili pana Cenka, aby kázal biskupa jieti. Po tomto se znáti dáte, že i lidi i sami se klamáte. Vidíte, že bez věčšie moci 94b 390 113

Strana 114
430 435 440 445 450 nemóžte sobě nic spomoci; a již vy mníte, byť ti byli svěcenci. Ó pane Čenku, s kým si se o to tázal, žes biskupa jieti kázal? Bylť by tobě lépe radil, aby svú pečet z Konstancie vyvadil. Ó přenesčastné vašie viery rozdvojenie, v niežť lúpeži konce nikdy nenie, jedno našie lásky vše uhašenie! Takéť sú mistři někteří zákona nového, ještoť v něm činie mnoho zlého, mluviec: „Králi, hřiechuť nenie vzieti, což koli kněžie mohu jmieti." V tom mají viery zlé položenie, a jižť mnějí, byť vedli právě, a tak sobě ukrátie zdravie. Nechtieť věděti zlého potkánie, však smrt jim trpěti, aneb přijieti pokánie, jedno chtie nade všecky býti, úfajíc v lidi, by se mohli skrýti. Protož činie lidu veliké násilé ovšem nynie, této chvíle. Znamenaj to každý člověk, nebyl nikdy takový věk, byť se tak v Čechách dálo, ještoť by se tak mnoho zlého stalo. Protož již pohřiechu nenieť věrným do smiechu. Aj, toť naše veliké zamúcenie, jemuž rovně nikdy nenie. 425 455 Protož, milý pane hospodine, jenž se k tobě svatá cierkev vine, rač se smilovati nad námi, nad svými věrnými křesťany, rač pomstíti na těle, nic na duši, 114

Strana 115
465 470 475 kteříž pravú vieru ruší, nebť nečinie tvú svatú mocí, ale jedno ďábelskú spomocí. Protož, milá panno Maria žádúcie, jenž róže z nebe přesktvúcie, pros za ny svého milého syna, ať nám bude odpuštěna naše vina. Také, Jezukriste, milý pane, ať se tvá vóle stane, dajž nám jednotu svatú, zruš tu búři proklatú! Skrze své milosrdenstvie svaté rač smútiti lidi klaté. Daj požiti své svaté milosti, neposlušným zkaz jich zlosti. Nedaj jim panovati na dlúze, zbavíš své věrné veliké núze. Ať tě věrní tvoji chválé, Pána nebeského, Jezukrista krále. Rač nám dáti dobré skončenie, dobrú pamět i všech svatých požehnánie. Neodluč ny své svaté milosti, daj nám, věrným svým, přiebytek v nebeské radosti! 95а 460 480 115

Strana 116
VÁCLAV, HAVEL A TÁBOR 10 15 20 25 Když čas bieše léta od narozenie syna božieho tisíc čtyřset čtrmezcietmého, tehdy země česká u veliké bieše biedě. Co se zlého činieše, známoť jest, dobře vědě, avšak na pamět a pro výstrahu slušie psáti, ač mi budú snad mnozí změtenci z toho láti. Když se sta roztržení veliké u vieře křesťanské, zahubeno by najprvé kněžstvo, potom zbožie panské. Šibalské biechu tehdy moci silné, náboženstvie tehdy bieše pokrytské, velmi divné. Ktož ukrutnější mordéř, násilník, žhář bieše, ten heslo to obránce zákona božieho jmějieše. Kostely, kaply, kláštery, oltáře, to vše bořéchu napořád, lúpiec, berúc, mordujíc diechu: „Toť jest dobrý náš řád.“ O boží zákon usty velmi pilně mluviechu, zbožie cizieho zuby i nehty se pevně držiechu. Českú zemi mezi sebú na tré rozbrojiechu: pražáci najprvé jednu rotu sobě strojiechu, táboři, šielenci, Žižku za hlavu zvolichu; ten učini v české zemi mnoho zlého. Osta Čechuov něco vedlé Václava svatého, ostřiehajíce se toho bludu prokletého. Čtvrtý také lid takový bieše, ten se sem i tam mezi třmi stranami vrtieše. Kterak se zdviže ta nechvíle tak hrozná, kto bude chtieti, (z) zjevného písma to pozná. Tuto chci toliko trojí řeč položiti, budeť se, dá-li buoh, budúcím lidem hoditi. 194 116

Strana 117
30 35 Sta se toho léta, bieše jeden pátek, snidechu se třie, a ten den bieše svátek. Václav první jméno křestné jmějieše, druhý Tábor, třetí Havel Vrtoch bieše. (U) vypáleném se snidechu kostele i vece Tábor bledý, hledě jako jiné tele: „Bratřie, jáť mám vepřovú pečeni, v této peleši sediece snieme ji.“ 194b 40 45 Havel Vrtoš k tomu brzo odpovědě a řka: „Co mám činiti, toho ještě právě nevědě, snad jest hřiech u pátek maso jiesti. Kmotře Václave, chceš-li vedlé nás tuto siesti? Václav vece: „Táboře, pohan-li si čili žid? A ty, Havle Vrtoši, svú se řečí také styď! Čili nevieš, že se postiti máme dnes, nebuď lakoten jako Tábor, hltavý pes. Také v božím domu máme se bohu modliti, neslušieť nám u posvátném miestě stoliti. Vrtoch k tomu tak řka i vece: „Jáť ještě dnes masa nebudu jiesti lehce, ale rád bych, abychom byli za jednoho člověka, jakož se jest dálo od počátku starého věka.“ 50 55 Tábor s palicí stoje velmi křiče, maje na sobě potvorné a zbledělé líce: „Ty, Václave, vždy si protivník boží, toť již vědie na tě bratřie naši mnozí. A ty, bratře Vrtochu, raziť, neposlúchaj jeho, najez se masa, budeš dobře silen z něho! Poveduť tě k našemu dobrému knězi, ten vie dobře pravého božieho zákona mezi. Dáť ihned tobě tělo i krev boží, jakoť činie světí lidé mnozí. 60 117

Strana 118
65 Pójdeš s bohem a s námi na protivníky, tu teprv právě shledáš božie zákoníky. Budeš jmieti plnú svobodu a k tomu zbožie dosti, když zavítáme mezi protivničie hosti. Pobeř i spal, zabij s bohem vše napořád, toť písmo velí a náš vešken svatý řád. V jich krvi své ruce často umyješ, a tudy zákonu božiemu velmi prospěješ.“ 195a 70 75 Vrtoch uslyšav to i podrba se v hlavě řka: „Takto bylť sem v Čechách i v Moravě, avšak u plně nejsem zpraven toho, bych zabil nebo zlúpil pro buoh koho, bych také božie domy bořil nebo pálil, do té chvíle od toho ještě sem se vždy vzdálil. Božie krve také hyzditi vždy nemohu, — popóm zbožie chceš-li odjímati, tohoť pomohu. A přesto ještě bych rád právě prvé slyšel, proč jest mezi námi tento veliký neklid vyšel. 80 85 90 Tábor se rychle k své řeči uteče: „Mlčiž ty, protivníče Václave“, to jemu vece, „a jáť Vrtocha snadně a upřiemně zpravím toho, nebť nenie k tomu řeči třeba přieliš mnoho. Byliť sú papeži, legáti, kardináli, biskupové, mnišie, faráři lakomí svatokupci, svatokrádci, nesmierní kuběnáři, zatajili božieho zákonu pro svú nešlechetnú lenost, a tudyť se jest zjevila na ně ta jich všecka zlost. I dal jest buoh ducha svého svatého v dobrú kněží naši i v nás také, člověka všelikého, zjevně věděti, co jest z moci božie vuole, protož boha brániece, své sme opustili všechny rolé. By bohu nelíbilo se, co my koli děláme, sám by to již stavil, za to my všichni máme. To jest ta búře a najvěčí k tomu příčina, na popy krvavé jde ta jistá všecka vina. 118

Strana 119
100 Protož ode mne přijmi tuto všichnu svatú správu, chceš-li mieti svú hlavu bez bolesti a bez úrazu zdrávu." Václav odpověděv pěkně k této řeči vece: „Chceš-li Táboře, ponechati svých krikuov a svého meče, chciť se také k vaší řeči dobře přimluviti; protož žádám, by pomoc božská ráčila se mnú býti. Toť vám i také sobě pravé naučenie dávám: mluvmež spolu v dobrotě, vážiec slova, tohoť žádám. 195b 95 105 110 115 120 Vrtoch proti tomu vece: „Dávnoť sem žádal toho, bych byl zpraven kdy té pře od někoho.“ Tábor k tomu velmi brzo odpovědě: „Mluv, protivníče boží, tuto mezi námi stoje, zdali mníš, bychom neuměli božieho zákona, a tu se jest námi zjevil a námi se také dokoná. Václav spěšně odpovědě k tomu: „Z toho, Táboře, tě trestati dobře mohu. Svatý Pavel píše k Římenínóm v epištole, snad vám toho nekáží vaši kněžie v táborské škole, že boží zákon přestupujíc, jím se chlubíte a pod heslem zákona božieho českú zemi hubíte. Zdali ste neslýchali Jezukrista, pána svatého, čtenie, kteréž sú měli světí apoštolé od toho pána řečenie: »A řka: Když to vše, což jest přikázáno, učiníte, rcete, že sluhy súce nehodné, vpravdě se viníte.“ A že mě nazýváš také protivníka zákona božieho, pravdu pravíš, dotkni se také svědomí sám svého, neb dieme-li my, že my hřiechu ižádného nemáme, sami se v tom, jakož die svatý Jan, klamáme, poněvaž každý hřiech jest proti božiemu rozkázaní, takéž si ty protivník boží i s jinými tábořany. Pravý člověk má se najprvé sám viniti, ani dobrým, ani zlým skutkem nemá se chlubiti. 125 119

Strana 120
Protož chceš-li se mnú mluviti o zákon boží, s rozmyslem mluv, jakož činie múdří lidé mnozí.“ 196а 135 140 145 150 Vrtoch pochváli řeči Václavovy: „Právěť jest v tom pověděl,“ to vece Táborovi, „ale poněvaž sta dotýkala božieho zákona oba, napřed povězta, co jest boží zákon, to jest naše doba.“ Tábor přijev otázku, takto k ní odpovědě: „Poviemť o tom, také že Václav pochválí, dobře vědě. Slušie to praviti i také vážiti dosti draze, tomuť sem se naučil dobře dávno u Praze: boží zákon božie jest přikázanie a k tomu svaté čtenie, jiné, písmo bohem dané, v němž nic zlosti žádné nenie, co jest popsal Mojžieš a jiní proroci světí; v kněhách biblí plný zákon jest, chceš-li za to mieti. Vrtochu, chceš-li písmo božieho zákonu převěděti, musíš se výkladuov našich dobrých kněží držeti. Choď k nám na kázanie, na nižádného netbaje, ač tobě kto po staru dávnu jinak baje. Staříť sú nesrozuměli jako lidé hlúpí, z písma zvěz, kde najdeš drahú kúpi. Naše písmo a náš výklad proti všem starým osta, zbožie kněžské, královo, panské tudy se nám dosta. Protož, Vrtochu, již slyšíš tuto všicku zprávu, " drž se nás chutně, nechaje toho starého stavu!“ Vrtoch vece: „Mnohoť ještě mám pochybenie, ještěť tuto plné zprávy při mně nenie. Nechť k tomu Václav něco řekne také, zda bych se ještě vtípil řeči jaké." 130 155 Václavova odpověd zajisté bieše tato: „Neměj, Vrtochu, ihned u plně za to, cožť Tábor radí, když tak chytře odpovie. Toť na ně mnohý křestan dobře vie, 120

Strana 121
165 170 175 180 185 190 že pěkně počnúc, avšak zle konají, pravdu povědúc, mnohé bludy kovají. Najprvé sú božie přikázanie kázali, ale již sú je svými skutky zlámali a zmazali. Duchem počavše, tělem konají, ale svatého Pavla výstrahy netbají, jakož ti lidé sami k sobě vyznávají, když na lakomství svú řeč dokonávají. Napřed dobře jest pověděl, co jest boží zákon, týž počátek o zákonu já pravím také jako i on. Ovšem, boží zákon jest božie přikázanie a svaté čtenie, jiné, písmo bohem dané, v němž nic zlosti žádné nenie. Chciť to dále všecko rozšířiti, v písmě svatém svú řeč pravú založiti: Vešken zákon i všechny cesty božie viera sú a milosrdenstvie, toť jest pravé zbožie, jakož svatý David svědčí i jiní mnozí proroci, proti tomu ižádný bludný nemá moci. Boží zákon jest, aby pravú vieru měl o bohu, bližnieho jako sám se miloval; to ještě řéci mohu, že ve všem písmě svatém prvé jest rozkázanie, těmatoma se základoma všecko písmo klanie. Netřebať jest těch čtyř kusuov pražských k tomu, jenž sú mnohého křesťana vypudily z jeho domu. Vierat jest nečitedlné a jisté božie poznánie, láska pravá boha a bližnieho svého milovánie. Proti vieře dráhu táhnú pohané a všichni židé, proti lásce kacieři, take die svatý Rehoř, a všichni zlí lidé, ač také nalézáme v písmě mnohé kacieře, ješto sú blúdili proti křesťanské pravé vieře. Vrtoch vece: „Že v tom se oba zjednáváte, zákon boží za přikázanie a písmo svaté máte, a že viera a láska vešken boží zákon zavierá, viem, že na tom leží křesťanská naše viera. Pověztaž mi, co mají věrní křestané věřiti, 160 196b 197а 121

Strana 122
zdali bychom se mohli kdy všichni vespolek smieřiti?“ 200 205 210 215 220 225 Tábor: „Kterak chceš mier mezi námi tuto mieti? Čekaj, ažť nebudú v Čechách i u Moravě co mieti žieti. Teprvť protivníci pod bratřie slušeti budú, ažť jim bratr Žižka dá kázeň tvrdú. Chceš o vieře věděti viece a pilnějí, věř v jednoho boha, toť jest najpilnějí. Když sobě samého boha zachováš, i co viec na koho jiného tbáš? Jedno vyvrz z sebe ten tvuoj starý kvas, tak teprv vděčně přijmeš nové viery hlas. Na tomť sme ostali s pražany dávno mnozí, že tělo zvláště a krev přijímáme boží. Proti tomu ižádný mistr mluviti nemuož, kéž jim který doktor aneb jich písmo pomuož! Tať jest viera v svatém čtení založena, nepadneť nám, neb jest pevně položena: „Leč jiesti budete tělo mé a krev mú píti, nemuožte jinak k životu věčnému dojíti.“ „Všichni jezte tělo a krev píte mú!“ — kdož tobě jinak praví, svedeť duši tvú. Majíť naši na to písma přieliš dosti, nebojieť se v tom kusu ižádného hosti. Ani papež, ani staří mistři, ani kardináli, proti této vieře sú nám všichni malí. Kdež sú ti, kéž se s námi o to hádají, našiť kněžie toho vždycky žádají. By, bratře Vrtoši, déle se nevrtěl, tuto zprávu ote mne chutně přijel: věz, že božie tělo a krev jeho svatá dobré jest, nenieť přitom také ižádná lest. Když k tomu svým skutkem přistúpíš, jiných kusuov našie viery snadně koupíš. Kéž se u plně s našimi kněžími zjednají, neb druhé kusy svornosti nemají, 197b 195 122

Strana 123
230 235 ale když jest o najpilnější věc ostálo, o jiné kusy musíš nám přehověti málo.“ Vrtoch poče děkovati i kléce a tak Táborovi odpověděv i vece: „Toť jest jistě snadná a podobná správa, že buoh tak snadně věčný život dává. Kdož jiesti bude tělo jeho a krev píti, nelze jemu na věky zatracenu býti." 240 245 250 255 260 Václavovi se dosta také mluviti, a tak vece: „V zákoně božím chci svú řeč založiti. Vrtoši, jest psáno, v písmě božím svatým Pavlem, známoť jest, toť dobře viem, že sú mnozí neduživí a mnozí sú také zemřeli, všakť sú proto pravú vieru vždy věřili. Ten každý, ktož tu velebnú svátost nehodně přijímá, ten věčné zatracenie a peklo před sebú má. Jidáš přijav tělo a krev od Jezukrista, svého pána však jeho duše na zatracenie jest dána. A protož, ktož přijímá tělo božie neb jeho svatú krev a nehodně, súd věčný sobě jie a krev boží pie přieliš škodně. Protož die svatý Pavel: »Takto sám sebe každý zkus, a tak s božskú bázní té drahé svátosti okus.“ Táboři to sobě velmi lehce vážie i také pražáci, neboť sú praví změtenci a satanovi žáci. Netbají nic na buoh, leda v křesťanstvu učinili roztrženie, nebo jich práce o nižádné věci nenie, jedno aby brali, lúpili, pálili a dobré křestany mordovali a potom se všem čertóm do pekla s těly i s duší dostali. Protož radím nepřestúpiti řádu křesťanského, ale drž se pevně u vieře kostela římského. Tábor jest takto tobě dvojí řeč založil a vuobec jest vešken zmatek položil řka: »Takto věř v jednoho boha samého, nedbaje na jiného mnohého; 198a 123

Strana 124
265 270 275 280 285 290 když sobě zachováš jediného mocného toho, netbaj ani na duchovnie, ani také na světské." Viz, žeť blud miení, srozumětiť nenie těžké. Jakož nemuož pána boha milovati, jehož nevidí, též právě, ktož bratra svého nenávidí, — die svatý Jan, — jehožto vidí, též nemuož se ižádný člověk zachovati bohu samému, ktož zpurnost vede proti bližniemu svému. Neb sám die buoh ve čtení: »Mnút zhrzie, ktož zhrzí vámi', toť v zákoně psáno jest, viete to dobře sami. Takéť Tábor miení svú řečí proklatú, aby na svaté netbal, ani na pannu Marii svatú. Druhé jest za vieru položiti lstivě směl, jehož jest ižádný svatý za vieru nikdy neměl: By to byla viera přijímanie těla a krve posvátné, tehdy by byla apoštolská viera písmo zmatné. Umieš-li ji také právě pěti do konce, nenajdeš o tom položeno ijednoho slovce. Ale že své řeči, Táboře, svatým čtením dovodíš, nejdeť dobře k tvému smyslu, když právě vyložíš. Slyš výklad pravý našeho Jezukrista pána, ten mluví sám řka ve čtení svatého Jana: když sú řeči mé nesrozuměli lidé mnozí, taktoť jim pán Kristus svú řeč tudíž vyloží — „Řeč ta jistá, kterúž sem mluvil a řka k vám, duch a život jest, toť vám svědčí syn boží sám.“ A toť jest také napřed svatým apoštolóm vyložil, když jest jim nápoj své svaté krve za vieru položil. Milovánie božské mienil jest pokrmem těla svého řka: „Ktož jie mě, jde ke mně poslúchaje přikázanie mého.“ Toť jest: ten pokrm jiesti a ten nápoj píti, die svatý Augustin, Krista v sobě mieti a v něm býti. Svatý Jan praví a rozum toho dává v své kanonice: »Buoh láska jest, ten v něm jest, ktož bydlí u boží lásce.“ Toť jest vuole boha otce, toť jeho svaté přikázanie, bychom věřili v syna jeho, majíc vespolek milovánie. 198b 295 124

Strana 125
305 310 315 320 325 A na to také volá všecko písmo zákona starého: ,Poďte, jezte chléb muoj a píte víno smiešenie mého." Ktož takú věrú pie a milováním jeho tělo jie, život věčný má, toť písmo svaté zjevně die. Toť také svatý Pavel světle v epištole svědčí, že spravedlivý věrú živ jest; tak pokládá v své řeči. Rehoř papež svatý podobenstvie tato vydává: jakož ižádná ratolest bez kořene živa nezuostává, též právě ižádný skutek, zdaj se dobrý nebo zlý, člověčí živ nemuož býti, když na pravé vieře neklečí. A když onen lotr na kříži prosil věrnú žádostí, obdržel sobě milost a spasenie věčné radosti. Ačkoli nejedl ani pil těla božieho, však hodnějí jest než Jidáš, přijímav bydla věčného. Protož všeckno písmo právě tiehne na to, všichni světí také svorně mají za to, že podstata našeho spasenie i dokonánie viera jest a skutečné božie milovánie. O hádaní se dotýká Tábor i také o slyšenie, že se s nimi naši hádati nesmějí — to pravda nenie. Král jim dával častokrát čas i miesto k slyšení, viklefi sú byli vždycky lstiví, k tomu léní. Protož radím, nechvátaj, milý Vrtochu, všetečně nepřijímaj oboje zpósoby, milý kmochu, ať také jako táboruov čert tebe neposede a v zúfalé skutky opět tebe nepřivede. Uslyšav to Vrtoch vece: „Kterak se nemám vrtěti, ponidž jistoty od vás ižádné pravé nemohu mieti, neb oba z písma mluvíta všecko podobně, protož neviem, co mám právě držeti ještě hodně. Tábor zakaliv své oči velmi hrozně křiče: „Hyběti tobě, Václave, krvavý a nešlechetný protivníče! Bratřieť rukama lép nežli písmem dovedú toho, světlúť pravdu máme, k tomu písma příliš mnoho. 199a 300 330 125

Strana 126
335 340 345 350 355 360 Jižť o to dále musím a chci mluviti a před Vrtochem také chci se s tebú súditi. Bibli najprv otevrúc, tu nalezneme psáno Regum kapitolu, že proroku Eliášovi na posilu dáno chléb a čéši vody, z nichžto posílenie měl; čtyřiceti dní a nocí na tu horu Oreb šel. Tak v kněhách Mojžéšových psáno stojí, když Abraham, vítěz jsa, i vracoval se po boji, Melchizedech, král Sálem, sa Boha návyššieho kněz, chléb a víno obětoval. — Ještě třetie písmo věz, co v Novém zákoně svědčie evanjelisti, čti v nich každý, to sú svědci evanjeličtí: vezměte chléb mezi se, dělte, všichni z něho jezte a z kalichu nápoj krve boží všichni z toho beřte. Korintóm také píše o dvú spósobú svatý Pavel, zda mníš, protivníče, byť tomu nesrozuměl Vrtoch Havel — což jest tehdy pán Kristus učinil sám, bychom též činili, to jest on přikázal sám řka: „Takto kolikrát to činíte, činíte na mú památku.“ Protož, Havle, nemáš v tom ižádného zmatku. K témuž máš Cypriana, Donata i jiných mnohých doktoruov, 199b protož sú protivníci museli jíti od svých domuov. Nadto také věz, podobné-li jiesti a nepíti, neslušiet po jiedle ižádné žiezně trpěti. A poněvaž pod chlebnú zpósobú přijímati sme hodni, když také pod vínem přijmem, nebudem toho škodni. Majíť tu svátost všichni věrní křesťané přijieti, staří, mladí, múdří, blázni i také všichny děti.“ Odpovědě Václav: „Vrtochu, tomu se nic nediv, duovodnější druhá lež jest než pravda, jakos tu živ. Toť chytrost činí lidská, sám dobře vieš, svědčíť nám to Kristus a pohan Aristotileš. Každý kacieř písmem se chce brániti, jako boha bráně, svú řeč usiluje praviti. Netbaj na jeho bratrské hruozy, 365 126

Strana 127
370 375 380 385 390 395 duši jměj a čest celú radějí nežli tu kuoži. Taktoť odpoviedám k tomu písmu o Eliáši: Eliáš kněz byl, nenieť podobenství k řeči naší. Melchizedech, Abraham, kněžský sú vedli řád, toť písmo k světským neslušie všechno napořád. Což píší evanjelisti i také svatý Pavel, tomuť já dobře věřím i Vrtoch náš Havel. Viem to, když pán Ježíš chtěl jíti s tohoto světa, na poslední večeři svú památku ostavil — to oba vieta, abychom jej vždy měli v naší paměti, neb svú vieru a svú lásku chtěl v nás mieti, ale že jest nedal těla jiesti a krve píti tehdy jiným, jedno apoštolóm, svým kněžím milým. Matka jeho hodnější byla než který jeho apoštol — kéž jest jiné zasadil než svú kněží o ten stuol? Apoštolóm svým poručil svátosti rozdávati, jakožto svatý křest, božie slovo, zpověd i pokánie. A nečtem, by kdy lidu obecniemu světí apoštolové tak tu drahú svátost rozdávali, jako činie viklefové. Psáno stojí, že sú chleby apoštolové lámali, tělo božie lidu v jedné zpósobě rozdávali. Tak z naučenie a z daru ducha svatého věrní křestané to držie varujíce se bludu proklatého. V tom také, což svatým Korintóm píše, když chceš jeho napřed právě čísti výše, uzříš, že potřebný k spasení pokrm ten a nápoj jiný miení než posvátný, poslúchaj, ty Havle muoj! Die svatý Pavel takto: týž pokrm a nápoj duchovní pili staří, proňž buoh věčným životem své sluhy daří; ještě nebyla ta svátost ustavena za věka starého a týž pokrm a nápoj, aby pili jako my věka mladého, když se svatý Pavel velí prvé pokusiti, jest-li k prospěchu viery a lásky, rozsúditi. Neb buoh poslušenstvie a jednotu viec něž obět miluje, když za to věčný život svým věrným slibuje. Ale tiem přijímaním jde roztrženie od viery obecné, 200a 400 127

Strana 128
410 415 420 425 430 435 zpurnost, mord, lúpež, pálenie, násilé, zatracenie věčné. Svatý Augustin svědčí na Cypriana svatého, že svatá církev netvrdí mnoho písma jeho. Protož die svatý Augustin: ,Také já jeho netvrdím, co jest zle napsal, umučením jeho shlazeno súdím.“ V kronice to psáno jest svatého Donata, že konečně nebyla viec dávána krev svatá; když [se] jáhnovi v rozdávaní kalich zlámal, přijav zprávu, viec krve svaté nerozdával. K Silvestrovi papeži stala se jest z nebe řeč, když bieše na pomstu pán Buoh vytrhl svuoj meč: „Silvestře, viz k tomu a patř velmi pilně, ať přestanú rány mé hrozné velmi divně, kterak velice lidé i také sami se urazují, když mú krev tak ohavně vždycky rozlévají. Krev mú nositi a tak ji trýzniti zapověz, neboť ji velice poskvrňují, to ty jistě věz.“ O tom Tábor chce dóvod tělesný mieti, když die takto: ,Po jédlu slušie nápoj vzéti." Svatý Pavel die tak: ,Duchovní každý člověk, jenž rozsuzuje právě a opatrně vešken věk, duchovní věc má řád k duchu přirovnati, tělesných věcí k duchovním vždy nepřirovnati.“ Neb v tom pokrmu jédlo i nápoj vešken jest, ač pravú vieru máš, v kteréž nenie ižádná lest. Kdež jest tělo živé, tu jest krev toho těla, jakož vláščé viera jest, za to cierkev svatá měla. A jako ten zákon naplnil jest, ktož právě miluje, takež ten, ktož jednu zpósobu béře, písmoť za to slibuje. A pán Kristus o to mluvě v své řeči, učinil založenie: ktož ten chléb bez hřiechu jie, život bude mieti bez skončenie. Také, Táboře, bláznivú řeč vždy mluvíš, když se hoden přijímanie jedné spósoby činíš. Z své milosti nesmierné přál nám pán té svátosti; nikdy sme toho nezaslúžili, neb sme zlosti plni a chytrosti. Na skonánie řeči, Táboře, tak u plně svój blud dokonáváš, 200b 405 128

Strana 129
445 450 455 460 465 když dětem i bláznóm tak velikú svátost dáváš, poněvaž ta svátost s rozsúzením má přijata býti; ktož rozumu nemá a jeho nepožívá, má se od nie zdáliti. Ktož té drahé svátosti pravú vieru neznají, " kterak pak velebnú svátost hodně přijímají? Vrtoch pochváli velice řeči Václavovy, že by podobnú odpověd dal bratru Táborovi, řka: „Ještě bych to rád slyšel, Václave, od tebe, by nám další zprávu dal toho sám od sebe.“ Václav vece: „Ponidž sem se o to s vámi smluvil, chciť o to dále mluviti, aby Vrtoch viece nezblúdil. Ktož koli má pokorné srdce sám v sobě, křesťanské obci má věřiti najviec v této době. A najviece jest svatá cierkev ustavila, múdrost syna božieho všecko jest zjevila. Pán Ježíš za jednotu prosil otce svého, ktož jednotu ruší, hněvajíť jistě jeho. Té jednoty hlava jest stolice římská, proti ní každá moc lidská má býti nízká. V Starém zákoně bylo to bohem vzkázáno, v Novém zákoně přikázanie též nám dáno, když se které pochybenie zdvihne v lidu, aby vyšší kněžie pojednali toho neklidu. Což by v tom ustavili kněžie najvyšší, neměli sú rušiti jiní ižádní nižší, ni také polepšiti nikoli toho, ani na pravici, ani na levici vésti koho. Toho potvrditi chci slovem pána Ježíše, jenž k tomu nám dal na příklad Mojžieše, ješto mnoho súdcí pod sebú měl, věčie a těžšie pře sám súditi chtěl. Ten božskú mocí to sám přikázal, lid boží jest k tomu pilně zavázal, aby k súdu a nálezu stáli biskupa najvyššého, 201“ 440 470 129

Strana 130
480 485 490 495 500 po jeho rozkázaní šli, by se pak zdálo co lepšieho, nebo tak die: ,Ni na levici, ni na pravici neschylujte, jiného sobě zámysla pro nic nemilujte.“ Neb by každý chtěl po své hlavě jíti, a tak mnohý by neřád často v lidu musil býti, jakož jest mezi pikharty a viklefy nastal, takež jest proti římské stolici mnohý povstal. Pán Kristus nám v svatém čtení přikázal, k poslušenství zlých kněží nás jest zavázal řka: „Těch, ktož na Mojžiešově stolici sedie, ješto z úřadu k zprávě lida božieho hledie, co vám pravie a rozkáží, to činiti máte, a což oni činie zlého, toho vy zřieti nemáte." Protož svatý Augustin obecné křesťanské ustavenie váží právě tak velmi jako svaté čtenie; proti Faustovi takto jest psal a tu řeč mluvil: „Čtení bych já nevěřil, by mě kostel nepřipudil.“ Innocencius k Decentinovi tak píše a přikazuje, že ode všech má držáno býti, což kostel římský rozkazuje: ,Protož nám, biskupe Decentine, vzkaž, kto jiné obyčeje proti kostelu římskému nalézá, nám to ukaž!“ Svatý Rehoř die k Topaciovi: »Kto se chce kostelu římskému protiviti, jako zatracence od duostojenstvie slušie zapuditi." Anakletus svatý die: »Římský kostel apoštolský jmenován od samého spasitele a svatého Petra jest nazván." Kristus řekl Petrovi: „Tys zajisté vyznavač mój, a na tu skálu, kterús vyznával, ustavím kostel svój." Na sobě syn boha živého kostel založil, od Petrova jména příjmie kostelu jest položil, abychom, že Kristus jest buoh a člověk, věřili a Petrovy apoštolské se stolice přídrželi. Beda velebný kněz takéž tu řeč tvrdí, že spasen nemuož býti, ktož se od římského kostela lúdí. Obecně všichni světí doktorové na tom ostávají, že ti všichni své duše na zatracenie dávají, 201b 475 505 130

Strana 131
510 515 ktožkoli k roztržení který nový nalézají obyčej, nebo lásku v lidu zatracují, za to jistě měj, bez niež ižádný spasen nikoli nemuož býti, to svědčí svatý Rehoř, k jehož řeči opět chci jíti. Ten svatý směl v svém písmě tak psáti, že kostel římský všech kosteluov jest máti, od jehož zpráv křesťanu pro nic se děliti neslušie; ktož spaseni chtie býti, jeho poslúchati musie. Viz, Vrtochu, z toho písma napořád tuto psáno, v Starém i v Novém zákoně nám dávno dáno o ten zmatek posvátného přijímanie a pochybenie: držáno má býti římského kostela utvrzenie.“ 202a 525 530 535 Tábor odpověděv k němu takto vece: „Našit kněžie ten dóvod zavrhují velmi lehce, co nám popy dovodíš a papeži kuběnáři, neboť sú praví svatokrádci a zlí lháři. Dovoď nám písmem Starého neb Nového zákona, jinak se řeč naše nikoli nedokoná. Kéž Kristuov skutek a příklad nebo písmo toho máte, " proč nám přijímati neslušie zvláště krve svaté.“ Václav takúto odpověd da táborskému: „Vidím, žeť nedá zlost rozuměti slovu mému. Zdali sem toho nedovedl písmem Zákona obého, písmem zjevným nejednoho svatého, že kněžstvo kostela římského, jež haníš z uobyčeje, božskú moc má při svátostech ustavovati obyčeje? Nenieť ona řeč Kristova k apoštolóm s cesty: »Mnoho mám vám praviti, jehož nemuožte nenie snésti. Když příde duch spravedlnosti, jehož vám pošli od otce mého, ten vás naučí všemu, což jest potřebného.“ Protož ty, Táboře, svaté písmo i zákon boží zamietáš, " ponidž na ten duovod málo nebo nic tbáš." 520 540 Vrtoch vece: „Ponidž ste se na tom oba sjednali, 131

Strana 132
545 boží zákon přikázanie a písmo jeho nazvali, povolta sobě ještě viece té řeči, chcit poslúchati, byť mi nocí bylo tuto léci. Dosti podobná byla řeč Václavova, žádost mi se také líbí Táborova. Když chce Tábor ještě poslúchati, neroď, Václave, jemu toho odpierati!“ 202b 555 560 565 570 Václav vece: „Když vám slyšeti teskno nenie, nemáť má řeč býti k tomu tak léně. Ačť nemám bible a jiných kněh u sebe — jedny ste mi spálili, druhé sú snad, Táboře, u tebe, přesto, cožť pomnieti mohu, toť vám poviem. Jest psáno v druhých kněhách Mojžiešových, toť dobře viem, že pán buoh anjelský chléb na púšti lidu dal, od něhož každé chuti požitek člověk vzal. Tohoto pokrmu neslušalo ižádnému hovadu jiesti, neb jest měl božieho těla podobenstvie nésti. Ale když buoh dal na púšti lidu píti vodu, slušalo ji píti také hovadnému rodu, nebo chléb z nebe dán, ale z země dána voda; toť našeho podobenstvie k svátosti jistá doba. A jakož lid svárem zhřešil pro vodu i Mojžieš, též nenie lidé pro nápoj — chceš-li, zrozumieš. V týchž kněhách lidu jest přikázáno, aby obětovali beránka a jedli, tak stojí psáno; o nápoji nenie zmienka ižádná. Že obětného nápoje světští nepili, to figura snadná: jako David, když z Betléma vodu obětoval bohu, sám jie nepil, ani jiným dal, směleť řéci mohu. V čtvrtých kněhách bohem Mojžieš přikázal, aby obět rozplynulú sami kněžie přijímali, rozkázal. V pátých kněhách čtúc písmo tak nalézáme, že obětná krev na oltáři ostávala, za to máme. Opět jest nám to psáno na příklad, jakož miení mnohých svatých výklad, — 550 575 132

Strana 133
580 585 590 595 600 605 že na oltáři měl býti chléb před tváří boží, manna chléb zachován v arše, vědieť to dobře mnozí. Chléb posvátný dán Davidovi od kněze, tehdy když k němu utiekaje před Saulem... V Králových sem také kněhách viděl, co jest o Elí psáno, snad si také slyšel: že budúcie jest, by byl s kněžstva ssazen, oběti kněžské úřadu jeho byl jest zbaven. A ktož z jeho rodu ostane, peniez knězi bude obětovati, by k jedné stránce kněžské dopuštěn byl, orodovati. To veliký mistr Albrecht vykládá v písmě o mši — že příklad světským tu psán, řéciť muši, aby jednu stránku oběti žádali od kněží pod podobenstvím chleba, na toť příklad běží: V Novém zákoně, když patříš pilně, najdeš, že Kristus nakrmil chleby dvakrát divně. V tom pokrmě měli moc všeho nápoje, jako v těle božím krev jest, toť pravá viera moje. Též po z mrtvých vzkřiešení dvěma učedlníkoma dal chléb jiesti v kaštele Emaus lámaje oběma. Svatý Augustin svědčí na to svaté čtenie, že jim tělo své dal, a jinak to nenie. Rciž, žeť jest Kristus tu byl svatokrádcem, když jest nebyl tehdy své krve zvláštie dárcem! Jedl opět ryby před učedlníky a plástek medu; třetie na břehu u moře jedl, čteníť tobě vedu. O pití tu písmo nic nepraví, hleďte k tomu, viklefi leptaví! Chceš-li čísti knichy apoštolského ustavenie, tuť svaté krve nepíší pro lid zachovánie, jakož píší u plně o tělu božím: o kalichu zmienky nenie, toť já tobě směle poviem. By za apoštoluov lidu svátost z kalichu rozdávali, byliť by naučenie jiným dali, kterak by ji schovávali. Svatý Augustin světské přijímanie miení pod jednú spósobú chleba, najdeš psáno, nebudeš-li léní. 203b 203а 610 133

Strana 134
615 620 625 630 635 640 Neb to v práviech máme a nalézáme psáno, že kněžím, když mše neslúžie, jako světským má býti dáno, točíž pod jednú spósobú, vedlé toho výkladu i také vedlé mnohých písem příkladu. Na to máš mieti radu doktora mnohého, Tomáše, Bedu, Lyru, Bernarta i mnohého jiného. Chtěl-li by těchto a jiných mnohých písmo mieti, musil by mi mnoho té řeči přieti. Ale viklefi pro to snadně lidi zamietají, ktož koli proti nim mluvie, toho nepřijímají. Protož chci tobě příčinu pověděti, proč svěcký obojie zpósoby nemá přijieti. Jižs sám slyšel, že nápoj viera, pokrm láska znamená, ale zvláště má býti viera od kněze zpravena. Světský má vieru prostě držeti, skutečně milovati, kněz má vieru mieti vyšší, rozjímati. Protož tiem podobenstvím kněz každý na mši svaté přijieti má dvojí zpuosobu; již příklad ten snad znáte. A jakož viera bez milovánie dosti k spasení nenie, též přijetí svaté krve neslušie bez těla smiešenie; proto kněz vpustí v kalich stránku třetí, ktož jinak činí, sú svatokrádci prokletí. Druhá jest také příčina toho, aby nebylo při svátosti roztrženie mnoho: Když by jedni přijímali svatú krev zvláště, druzí nemohú mieti dosti vína, kalichové drástě, neb ne všechny země mají hojnost vína, jakožto dacká, norvierská, livonská i mnohá země jiná. By buoh dal ten zákon pod zatracením věčným, dosti by také byl dal vína všem zemiem viery vděčným. Třetie příčina pro počest té svátosti hrozné: by se nestalo ulitie na zemi té svátosti zbožné. Tak Pelagius kacieř za to jistě měl, by v tělu svatém krev nebyla, to řéci směl. Snad by hlúpí lidé téhož se domnievali, by jim zvláště kněžie krev v usta vlévali. 204a 645 134

Strana 135
655 660 665 670 675 680 Opět pro blud Viklefóv, kterýž jest položil, by chléb hmotný a víno v té svátosti ostalo, obnovil. To první krik obnovil byl všie búře této, to kacířstvie od stara dávna vždy jest kleto. Augustin, Jeronym, Ambrož, Rehoř a jiní světí tupie vždy to s svatú cierkví, — máš i ty za to vzéti. Když tu hmotná v ustech chut ostává, hlupcóm pochybenie velmi snadně dává. Víno rozličné chuti viec nežli chléb má, protož to zblúzenie Viklefovo někomu se podobno zdá. Tiť to držie, ktož stojie o přijímaní pod spósobú vína, zvieš to, když otiežeš Viklefova syna. Opět tuto duovod snadný máš, když málo něco svatého písma znáš. Ktož hodně tu velebnú svátost přijímají, ti vždy v dobrých skutciech prospievají, ale kdož nehodně tu drahú svátost žerú, Judášem pohoršenie sobě škodně berú. Judáš přijev tu svátost nehodně, krve prolití inhed žádal sobě velmi škodně. Doniž pikharti té svátosti tak nepřijímali, u pokoji i také u vieře i v lásce přebývali, ale jakož se z kalichu napíjeti počechu, tak se krásti, páliti, mordovati i rúhati jechu. A pán Ježíš řekl, že po skutciech máme je poznati, kto zlý nebo dobrý jest, ovocem rozeznati. Viz, co jest v malé rotě roztrženie, pikhartuov, táboruov, pražan, viklefóv, cafúruov vztrojenie. Z nich právě tří nenie, by se u plně zjednali, by svých bluduov rozličně vymýšlejíc nekázali. Dobře se šelmě o mnohých hlavách přirovnávají; ač se hlavami dělé, však ocasy se srovnávají. Ale veliká obec křesťanská v jednotě jest, jeden je buoh, jedna viera, svátost, jeden křest, neb v jedné čeledi má býti jeden obyčej; kdež jednoty nenie, vše zlé jest, za to jistě jměj, 204b 650 135

Strana 136
690 695 700 705 710 715 neb milost, láska a svornost záleží v jednotě, kdež jie nenie, nic dobrého nenie v žádné rotě. Protož každý věrný křestan varuj se silně přijímati pod obú spósobú, přikazujiť pilně! Viz mnohé, donidž sú nepřijímali tak té svátosti, neměli v sobě mnohých zlých skutkuov ani žádostí. Ale jakž sú přijímali pod obú spósobú, jako Judáše dábel je inhed posedl v tu dobu. Že svatú krev proti zřézení přijímají, proto křesťanskú krev směle vylévají, lúpie, pálé dobré lidi vše napořád, pravieť ještě, že v tom vedú pravý boží řád.“ Tábor vece: „Co my na tvé mnohé písmo tbáme, myť lepšie písmo nežli vy máme. Však sme na božím přikázaní svú při založili, hrdé sme popy a pány zemské pod bratřie porobili. Dřéve bratřie naši nátisky měli rozličné, zpovědi, posty, desátky, ofěry i rozličné poplatky, pro něž bratřie nesnázi měli a mnohé zmatky. Ale když vstachu Machomet, Viklef Angliš a Čech Hus ti nám zjevichu na zlé popy jeden dobrý kus, aby kněžie, páni i panoše zbožie ižádného nedrželi, toť sme za pravú pravdú všichni rádi vzeli. Ale aby za to, Václave protivníče, neměl, bychť v tvém klevetání ovšem já seděl, že nám vytiskáš lúpeží, pálením, mordy oči, taktoť proti tobě písmem jasným kroči: byť se bohu nelíbila naše dobrá diela, dávnoť by od něho samého stavena byla. Ale buoh na protivníky krvavé přepustil, bychom je hubili, zbožie jim brali, dopustil. Či-li nevieš, že Židé ejipskú zemi sú zlúpili, vše pohanstvo v slíbené zemi sú zahubili? Zdalis toho v svatém písmě neslýchal, kterakú pomstu Mojžieš na modlosluhy dal? " 205a 685 136

Strana 137
725 730 735 740 745 Mnoho tisíc lidu jednoho dne zbil nebť jest statečně božie křivdy mstil. Též my také mstíme pána boha, neostaneť krvavých protivníkuov ijedna noha. Zdali také nepíše David v žaltáři svém: „Radovati se budú spravedliví, tobě směle diem, když pomstu uzří nad zlým,' viece slibuje, že v hřiešného krvi spravedlivý své ruce umyje. Zdalis opět v žaltáři viece nečítal, každý náš bratr to jest častokrát slýchal, že oheň před bohem tak veliký pójde, až plamen okolo nich nepřátel i dojde. Zdali proto král Saul královstvie neztratil, že jest hřiešníkuov amalechitských u plně neshladil? Bil krále a mnohé jiné podlé krále zachoval, protož nad božím lidem nemnoho jest kraloval. Finees, že jest meč cizoložstva a smilstva pomstil, skrze to kněžstva sobě věčně dostihl. Též my mstíme také zákona božieho, právě netbajíc na nižádného jiného. Ty hubíme pořád, ješto se Bohu protivie, že jest to pravda, on sám dobře vie, neb jest řekl sám buoh v svém čtení: „Nepřišel sem pokoje pustiti, ale meč v zemi." Protož lže Václav, bychme se pohoršili; přijímajíc krev svatú tak sme se polepšili, že směle zákona božieho snažností bráníme, božie nepřátely napořád všechny dávíme. Aj, Vrtochu, že písmem dovodím tohoto skutku: beř napořád, netbaj otcova ani mateřina smutku! 205b 720 750 Vrtoch uslyšav tu řeč velmě sobě steště řka: „Musím s vámi pilně pomluviti ještě. Toť mi se nelíbí do tebe, bratře Táboře, že se vždy búříš jako větrem moře. Neodpověděv u plně Václavově řeči, 206 137

Strana 138
755 760 765 strojiti chceš za odpověd velmi škodné seči. Nelíbíť mi se od tebe ta vaše pomsta náhlá. Kéž jest vaše moc na židy neb na pohany sáhla, ješto se zjevně vieře a zákonu protivie; žádný žid z kalichu nepie, to z vás každý dobře vie. Jedno ste svú zemi zahubili a kázali jazyk svuoj, k zahlazení všech Čechuov vy svuoj vždy strojíte boj. Jižť jest opuštěna v Čechách mnohá dědina, potom osadí ji cizozemská rodina. Když zahubíte a zemdlíte zemi českú, potom zvelebíte v zemi rotu německú, a tak nás snadně z toho světa shladie. Učiníte vy na tom velmi přieliš mladě mniec, by byla jedna viera právě jako druhá, byť nás nedotkla ještě věčí túha.“ 775 780 785 Václav vece: „Však sem napřed tobě to všecko založil, bychom sobě k rozumu mluvili, to sem tak položil. Vidím, že se dlúhá řeč nehodí oběma váma, pomlčiž, Vrtochu, ať my krátce pomluvíme sama. Ty toliko jedno o pokoj zemský stojíš, neb se života svého a zbožie ztratiti bojíš. Vrtochu, zlý ještě svuoj úmysl máš, když na vieru a na dobrotu málo tbáš. S Táborem držíš, aby také cizé držal zbožie, se mnú držíš, nebo věrní křesťané také hrozie. Zbožie se tobě líbí i všelikaké věci kněžské, zahubení se tobě nelíbí ovšem také české. Třetím jazykem chceš pokoj v zemi činiti, a tiem jazykem nemuož té řeči kliditi. Zradě se rovná ten tvuoj jazyk třetí, potom snad další řeč jinde budeš o tom mieti. Ty s tiem držeti chceš, ktož ovšem ostojí, žádost máš toliko k tělestnému pokoji. Nelzeť jest jinak mieti takového pokoje, než v starý řád vstúpiti, nechajíce rozbroje, 206b 770 138

Strana 139
790 nových zámysluov nechati, po něž jest tato nechvíle, s uobecnú věrú držeti věrně, právě a míle.“ 795 800 805 Tábor vece: „Pomlč mledle, kmotře muoj Vrtoši, jižť se s protivníkem opravdu hádati muši! — Mluvíš, krvavý člověče, velmi opatrně, " jáť tobě nebudu jako Vrtoch odpoviedati matně. Václav vece: „Tys krvavý Tábor sám, nebo o krve vylitie stojíš, o krvi své všecky řeči vždy strojíš. Pověděl sem tobě mezi jinú takovú řečí, ješto na tom proti vašemu přijímaní duovod klečí, že ste se po tom přijímaní krve božie tak málo polepšili jako slaniny kozie. Lúpíte, mordy strojíte, boha vražedlníkem činíte, pekla, ohně, věčného zatracenie se nebojíte řkúc tak, že v tom boží vuoli plníte, najlepšieho pána a věrného křesťana zlými skutky viníte. Protož to přijímaní takové nenie hodné, nám i také vám jest velmi škodné.“ 207a 810 815 Tábor vece: „Však sem odpověd dal již písmem na to, a když ještě vždy nechceš mieti právě za to, ukaž písmem, že zlé činíme páléc a mordujíc, " kostely bořéc, tiem zákon nad jiné milujíc.“ Václav vece: „Pán Ježíš zprávu proti falešným dal, aby je po jich skutciech každý snadně znal. Protož, pokrytci, doniž ste své zlosti nepáchali, naši duovodové nezdáli se proti vám malí. Také o skutky chci s tebú dále mluviti, neb pán mocný chce naše skutky súditi. A poněvaž z každého slova marného máme počet dáti, což tehdy o skutciech našich chcem tak málo tbáti?“ Tábor vece: „Znám to, že skutky naše pán buoh velmi váží, 139

Strana 140
820 825 takéť na to naši kněžie ovšem pilně káží. Ale kteříž sú skutci zlí, o to se nesjednáváme, myť vždy ještě u plně tak za to máme, že to sú dobří skutci naši ještě, žeť se bohu líbie, zdalit se proto stýště, že protivníky božie napořád hubíme; a to se bohu líbí, to my právě súdíme.“ 830 Václav vece: „Řekl si napřed Táboře, že ste svú při založili, na božím přikázaní své ste skutky položili, protož tebe tieži, má-li držáno býti jedno přikázanie a druhé zavrženo má býti božské rozkázanie? Svatý Jakub praví: »Ktož v jednom přikázaní úraz činí, takého přestupci božieho zákona viní.“ K témuž die Aristotileš pohan: „Ktož jedné nemá ctnosti, ten žádné nemá, ale v sobě má přieliš zlosti.““ 207b 840 845 850 Tábor vece: „Téť řeči povoliti muším, co z toho má jíti, vždyť tebe zkúším.“ Václav vece: „Po potopě světa k Noe stalo se přikázanie, aby nebývalo člověčie krve prolévanie: »Ktož koli vylé krev člověčí,“ die buoh pán, ,toho krev bude vylita zaň, neb člověk má podobenstvie božie." Protož mordéřóm všechna hrozie. Přikázal buoh svým písmem: nepožádáš, nepokradeš, nezabieš, ani cizé věci žádné — co, Táboře, k tomu dieš? V Novém zákoně jest pilně přikázáno, abychom i zlým dobře činili, rozkázáno: Jako buoh své slunce dobrým i zlým dává, déšť a pokrm, kéž se od vás též jim stává! Svatý Pavel die: ,Jest-li lačen neb žiezniv nepřietel tvuoj, pokrm a nápoj daj ty jemu svuoj." Proti tomu vy, táboři, lidi tepete křesťanské, pokrm a nápoj jim béřete; toť sú zlosti pohanské. 835 140

Strana 141
860 865 870 875 880 Tábor vece: „Znám, že jest to buoh přikázal, ale tohoto písma svých kněh nevymazal, aby zločince netrpěl živa býti na zemi, toť my sobě k potvrzení kážemy. Jako jest Mojžieš křivdy božie mstil, mnoho lidí pro modloslúženie zbil, též my božie, ne své křivdy litujíce tepem zlé protivníky, tiem je milujíce. A ponidž my bohu slúžíme a zbožie jest jeho,! za svú věrnú službu žold béřem od něho. A tak sú činili staří Židé, zbožie brali sobě, když sú od nich zbiti byli lidé." Václav vece: „Když znáš, že jest boží přikázaní, aby nezabil a cizé věci žádné sobě nevnadil, čemuž proti tomu zjevně činíte, že ste proti pánu bohu, sami se viníte. Jedno proti druhému nenie přikázanie. Viz, žeť jest tvé nemúdré klevetánie: písmem, kteréž k mordu a k lúpeži přivodíš, sám sobě a svým bratróm provaz na hrdlo strojíš, neb ponidž jste zhúbce české země i moravské, buoh proti takým dal kniežecie moci i královské. Žeť kniežecká moc i královská jest od boha, svatý Pavel svědčí a jiná písma mnohá. Ne darmoť meč nosie králi a kniežata ke cti dobrým a ku pomstě na zlá zvieřata, ješto i vinici boží spasují a kazie. Svatý Augustin téhož se rovně házie řka:»Coť jest vám, zda, bratřie, rozumu nemáte, proč vyhnal jest Agar od Sáry neznamenáte? Když buoh chce moci proti kacieřóm popuditi, oddělence cierkve, zkázce a rúhače odsúditi, nedivte se, že buoh přepustil, aby Agar bita byla od Sáry; radíť anděl: Pokoř se, Agar, Sáře, slož ty sváry!“ Die svatý Augustin:, Kterak by z panství počet dali bohu 208a 855 885 141

Strana 142
895 900 905 910 915 králi a kniežata, směleť řéci mohu, že to slušie na krále světské křesťanské, aby pokoj církvi dělajíc, shladili plémě kacierské." Tak Mojžieš, že vývoda byl lidu židovského, také král Nabochodonozor vydal byl súd, kto by proti tomu bohu rúhanie vedl nebo blud, aby byl na zatracenie dán, jeho duom, zbožie i také on sám. Pakli vy diete, že o tom od boha přikázanie máte, který toho duovod nám o sobě dáte? Když se před vámi jako před Židy moře rozstúpí, ohnivý slúp v noci, oblak ve dne s nebe k vám (s)stúpí, když váš Mojžieš, Žižka kat, s bohem bude mluviti, udeří metlú v skálu suchú a pójdú vody ku pití, když suše přejedete přes Dunaj jako Židé přes Jordán, vešken kraj za Dunajem bude vám dán; když sedmkrát Plzeň objedete a zdi samy padnú, budete mieti božskú válku velmi snadnú, jako se stalo Židóm, když přijeli k Jericho městu, když jim sám buoh činil do slíbené země cestu. Ale vy pro svój zámysl, pych a lakomstvie svú zemi pracnú hubíte, dobývajíc sobě panstvie.“ Tábor vece: „Tvé řeči, protivníče, již rozumiem, bychme byli kacéři, rád to na tě viem, že hanieš svatú obec naši, nemohúť toho dovésti všichni kněží vaši. Vy ste sami kacieři krvaví toť na vás každý z nás směle praví. Hanieš všecku zemi českú, búříš na nás mocnú ruku světskú. Bychť byl bezpečenstvie k mluvení nedal, coť bych učinil, to by ty dobře shledal, krvavý machometo, zrádný, nečistý, jistě viem, žes protivník boží jistý. Které vedeme kacieřské kusy, 209a 890 208b 920 142

Strana 143
pověz chutně, ještěť od tebe slyšeti musi.“ 930 935 940 945 950 Václav vece: „Pražáci z toho se hněvali, že sú druhé bludné jmenovali. A ti to na vás svědčie sami, že sú mnohá kacieřstva mezi vámi; vypsalit sú na vás mnoho hrozného ostřez buoh těch bluduov každého zbožného! Najprvé se vyveďte z toho pražákóm, mistróm, kněžím i jiným žákóm, zejménať menuje Ambrože, Jakuba, Mikuláše, Martina, Kycla, Markolta, Kondráda, Jičína, kněžie vaše. Skutciť zlí na vás ukazují, klášteři, kostelové, kališi, obrazové žalují, vsi, města mnohá i hradové vdovy, sirotci, opálení v plotech kolové. Všichnu ste zemi již ve psí učinili, i pohané sú vás šielenstvím vinili, jako die Šalomún: „Šielenci město kazie." Vizte, co ste udělali té někdy slavné Praze, okrase, obraně, někdy radě, cti, koruně české! Zkláli ste všecko dobré městské, oltáře ste rozmetali, ornáty roztrhali, zlúpivše poklady obecné, ty ste rozmrhali, božie tělo a svátost nohami tlačili, na oltáře cídili, kostely svaté zmlátivše pálili. Věrné křesťany jste rozehnali, zmordovali mnohé, páléc, topiec, nosy, uši, prsy řežíc, lítí lvové. Panny bohu zaslíbené jste porušili, pojímati jsú sobě muže mnohé musily. Falešný peniez tepete v ciziem rázu, vší obci učinili ste v zemi velikú zkázu; málo ste již v Čechách kotluov ostavily, neb ste všechno na falešný peniez obrátili. Nenie div, že falešnú vieru i falešný peniez máte, v tom sami se vinni znáte. 209b 925 955 143

Strana 144
960 965 970 Pro vás poklady české země sú utraceny, mnozí na těle i na duši zatraceni. Pověztež jeden svuoj dobrý skutek, nic dobrého v zemi nenie, jedno lúpež, mord a smutek. Maso u pátek i u postě žéřete směle, hovadný život s pikharty vedete vy v svém těle. Smilně, obžerně bydlíte jako pohané, pikharti, cafúři, svatokrádci, šielení rohané. Kto by mohl vaše zlosti vyčísti, co ste zlého učinili, zúfalci nečistí, co biedy trpie mnozí pro vás v cizích zemích, vešken svět již má Čechy u posměch. Na křesťanskú ste zemi zlé vznesli slovo, po mnohých letech budúcím našim to bude novo. Nebude-li samé obrany božské, shlazenoť bude pro vás všechno plémě české. Budiž tobě, svatý Václave, žalováno, že tvé kněžstvo bludné jest nazváno!" 210a 975 980 985 990 Tábor vece: „Ha, ha, ha, to-li jest dobrý dóvod váš, že od pražen na nás svědectvie máš? Chceš-li jim ve všem věřiti, musíš mnoho lží pokrytstvím peřiti. Pražáci dřéve nedali žádného Čecha kaceřovati, sami nás chtie jako kacieře vyobcovati. Když s tebú dokonám tuto řeč, proti pražanóm, bude-lit třeba, vytrhnu z písma meč. Pražáci zase v plachtách slúžie, dojdúť s námi ještě veliké núze. Chtie z věrných bratruov již vyniknúti, ještě se s námi musie schuknúti. Tiť sú dobře jako my kostely pálili, ot zbožie cizého sami se nedálili. Kostely zbořivše lúpili, kostelnie kamenie na Vítkovu horu vozili. A píší nám, že se lúpežem živíme, 144

Strana 145
1000 1005 1010 1015 1020 v tom my se jim velmi divíme, že břevna v oku svém nevidie, činivše viec než my, mluviti se nestydie. Ale že nás vyníš našimi dobrými skutky, že sme zkazili v kostelech mnohé lútky, v tom sme nezhřešili, že sme mnohé pýchy umenšili. Potom, že jest česká země v zlé pověsti, chciť k výmluvě tobě písmo přivésti. Jest ve čtení psáno: blahoslavení, když vám bude láno, radujte se, veselte se pro odplatu nebesku. Chcemeť my ještě zvelebiti zemi českú. Všechny skutky naše, kteréž si již vyčítal, viece by jich zvěděl, kdyby mezi bratřie zavítal. Že maso u pátek jieme, v tom nehřešíme, my dobře vieme. A že v bohu milují sestry bratřie, aby se bohu lid svatý plodil, k tomu patřie. A konečně, co činíme, to jest božie vuole, tomuť věřie ti, ktožť sú v naší škole, neb vše činíme pro zákon boží a toť vědie naši dobří lidé mnozí. Že my bráti, páliti musíme, neb tiem božie protivníky i naše dusíme. Nemohuť ke všemu odpoviedati pořád, vidíte sami, žeť vedeme statečně boží řád. Znamenaj, co Machabeus a jeho bratřie jsú páchali, kterak sú statečně svými meči máchali; shladili (s) světa hřiešné lidi, vysvobodili od pohanstva všecky věrné Židy. Tohož my se statečně držíme, že právě vedeni písmem, to súdíme.“ 210b 995 1025 Václav vece: „Tiem se vždy táboři vymlúvají, že v svých skutcích dobrý úmysl mají. 145

Strana 146
1035 1040 1045 1050 1055 1060 Svatý Pavel je již odsúdil: kto zlé pro dobré činí, velmi blúdí. »Ktož die: Činíme zlé věci, ať dobré vejdú z toho, hodné jich jest zatracenie,“ svatý Pavel svědek toho. Zlost dobrého nemuož činiti, žádná lež pravdy nemuož tvrditi. Kterak chcete boží zákon zvésti, ponidž základu jeho viery a lásky nebudete vésti? Die buoh:"Ne oběti chci, ale milosrdenstvie“; nad oběti váží sobě pán buoh poslušenstvie. Vy obět vážíte jako zákon boží, aby obět z kalichu pili lidé mnozí. Najvěčie přikázanie jest milovati, nade všecko lásku má každý zachovati. A pokoj jest skutek lásky pravé, ktož jej rušie, ti viery nemají zdravé, neb viera živá skutky vede milovánie; proti vieře i lásce vaše jest krikovánie. Podobenstvie svatosti chcete mieti, že vás vešken svět pro zlost již smie kléti. Kdybyste měli svatost apoštolskú pro lánie odplatu byste mohli mieti božskú. Šalomún radí, aby o dobrú pověst pečoval, svatý Pavel die, aby věrný s nevěrným neobcoval. Zda ste nečtli, že pán Ježíš kletbu založil, abychme zúfalce neústupné za pekelníky měli, položil. Také svatý Pavel velí člověka kacieře varovati se lidem, jenž stojí u pravé vieře. Vy ste horše než ďábel, ten žádného nezabie (z) své zlosti, ale vy horší ste než ďábel, mordujíc lidi bez milosti. O ukrutenství písma přivodíte, kéž kdy k milosrdenství pána Krista hledíte! Plno písma o milosti máte, ale vy pohřiechu málo na ně tbáte. Machabai zákona bránili proti pohanstvu, vy svú válkú stojíte proti křesťanstvu.“ 211b 1030 2113 146

Strana 147
1065 1070 Tábor vece: „Nemohuť ke všemu odpoviedati tobě, uskrovniž, krvavý člověče, té řeči sobě! Byť se bohu nelíbila naše diela, neživilť by on dávno našeho žádného těla. Kterak by často boj zdařil nám, by nám nepomáhal pán buoh sám? Co činíme, vše jest božie vuole, netbámeť, co nám proti tomu protivníci solé.“ 1075 1080 1085 Vrtoch vida, že Tábor oči zakalil a své řeči pro hněv umálil, vece: „Chtěl bych rád slyšeti od Václava, kterak na tvú řeč odpověd svú dává, proč jest buoh dopustil hrdinstva tak mnoho táborským popřieti, chciť slyšeti toho. Tábor vece: „Poněvaž buoh všecky věci předvěděl, než se stanú, v svém poznání prvé jměl, a nemuož se žádná věc bez něho státi, což nám tehdy má pro naše skutky láti? Myť vždy boží vuoli plníme, jako staří naši dábly ničíme, proti jeho zjednání my nic nečiníme. Nechť se proti tomu protivník zavře, odolát jemu v tom naše malé cafúře. 1090 1095 Václav vece: „Táboře, již se vrtíš v jedné řeči jako na kolku, 2122 nebo nemá pravda s tvú pří ižádného spolku. Často se jednú řečí zamietáš a v své řeči již najvěčí blud máš, že boha zlými skutky viníš, duchu svatému v tom rúhanie činíš. Die svatý Pavel: ,Buoh nenie rozmnožitel zlého", neb on jest, die písmo, stvořitel všeho dobrého. Žádnému nepřikázal zlé činiti, žádného času nedal, by v něm měl hřešiti. 147

Strana 148
1100 1105 1110 1115 1120 1125 Vieš-li, co jest řekl buoh zboru židovskému: že mord, lež slušie k rozmnožení ďábelskému. Ten, ktož ďábelské skutky plodí, dábla otce má, jenž ho k tomu vodí. Ač jest buoh dobrý předzvěděl zlost každú, však se jí protiví, to máš jistú pravdu. Pro otplatu dal na vuoli stvoření rozumnému, by bez přinucenie sáhl ke zlému neb k dobrému. Jako ty vidíš, že já se tobě protivím, nerad vidíš, žeť se ještě živím. Tvé vědomie mně pomocno na překázanie, též pána boha o zlých skutcích převěděnie. Zlosti příčina nenie žádná, toť odpověd na tvuoj blud velmi snadná. Táboře, tvrdých se bluduov chytáš, proti dobrotě a múdrosti božské v kacieřstvie směle saháš. Šílenče, Táboře, jižť sem tvuoj taras porazil, k Vrtochovi chci mluviti, by se u plně neskazil. Tiem se na věc horšie Vrtochové, že v zlostech prospěch mají táborští kmotrové. Ot svatého Pavla zlí bludní svědectvie mají, zlí svuodce zle v zlosti a v bludu prospívají, neb přepustí buoh duch bludný v jich v hlavy, jimi své věrné treskce, aby byli zdrávi, jakož die svatý David v svém pění, že buoh na dobré nedopúštie zlých mocí, to miení, aby neztáhli k zlosti rukú svú, jako ty syna kážeš na dobré metlú zlú. Často zlostní dobré silně pudili, proroky, apoštoly, mnohé svaté jiné zhubili, nadto syn boží od zlých chtěl umřéti, aby zde spravedliví trpěli, to chce mieti. Seneka na tělesném otci toho podobenstvie dává, že od múdrého otce synóm se často tresktání stává, aby zlosti nechali, ctnosti se přidrželi, bázeň nad sebú aby vždycky měli; 212b 1130 148

Strana 149
1135 1140 1145 1150 tak die Seneka. Otcovský úmysl buoh proti dobrým má — je (ve) všem užitečném milování silně chová, aby prací, bolestí, škodami zčištěni byli; když to mile přetrpie, budú jemu věčně milí. Toť písma svatá věrně svědčiece běžie, že když mnohé zámutky trpie, do nebes se stěžie. Svatý Petr die: »Ač málo musíme nynie potrpěti zde na světě, rozličná pokušenie mieti, aby naše viera byla pokušena, jako zlato ohněm zčištěna a nezrušena.“ Nejdeť se do nebes tělesnú rozkoší, k radosti nebeské kto chce, zde trpěti muší, nebo jako po mračnu jasnost jest světlejší, " též po smutku radost každému jest vděčnější.“ Tábor vece: „Tehdy jest ještě má řeč práva! Ponidž buoh na své lidi utrpenie dává, tak my v tom boha poslúcháme, berúc, páléc, tepúc, v tom se chutně známe. Byť buoh nechtěl tomu, nemohliť bychme spáliti ižádného domu. 213а 1155 1160 1165 Václav vece: „Ještě, Táboře, nechceš svého bludu ostati, musímť tehdy Vrtochovi další zprávu dáti. Viem, že se tiem nepolepšíš řečí mú, zatvrzenu máš pevně zlost svú. Neb, ktož poznav cestu kacieřskú, od nie se jest odvrátil? Die svatý Pavel: „Nenie podobno, by se zase vrátil." Protož pro Vrtochat odpoviem na ten zmatek a svú řeč dokonám tento pátek. Tak nám radí jinde svatý Pavel: ,Po druhém napomenutí i třetím má se věrný kacieře vystřiehati, ještě řéci smiem.“ Vie to každý dobrý, ktož rozum dobrý má, že toho buoh nevelí, což zapoviedá. A všem lidem to za přikázanie položil, u přirozeném zákoně to za právo uložil, 149

Strana 150
1170 1175 1180 1185 aby žádný druhu nečinil toho, co sobě nechce kto od jiného koho. Táboři nechtie, by je bili a pálili; by dobrý smysl měli, jiných by také nedávili. Také, Táboře, chceš-li svuoj duovod držeti, nemajít tebe naše diela odporná mrzeti. My bychom také nic nemohli proti vám, leč by nám tu moc dal pán buoh sám. Ten řád staré viery křestanské, jemuž se vždy protiví plémě kacieřské, božím zjednáním jest utvrzen, proč tehdy od vás jest tak velmi súzen? Ponidž tvuoj duovod de proti tobě, nehrň ho viec, radímť, k sobě! Neb tvú řečí a tvým duovodem svú při tak dobře jako ty povedem. Každý žid, každý pohan bludu svého brániti muož vedlé klevetánie tvého. Tvým tě mečem již porazím, tvuoj blud tvú lží já snadně pokazím, neb vida, že zle činíš, nechceš tbáti, musíš se za to u pekle káti. 213b Et sic est finis. 150

Strana 151
ZLOMKY RÝMOVANÉ KRONIKY 10 15 20 25 Ale oni na Beránku shrnuchu svú boží stránku, na Táboře, jinde také, jmiechu sňatky nejednaké. U pokoře, v náboženství, v lásce i v bratrském svorenství jeden s druhým i vajéčko dělil, i chleba maličko. I krev boží přijímáchu, tak po horách putováchu. Řekl král Václav, když to zvěděl, ktož tu byl, když mu pověděl: „Znamenajte pilně ten lid, žeť učiní v zemi neklid! Jakž nynie s hólkami chodie v pokrytství, kdyžť se rozplodie, ežť válku velikú povedú a v bludy lidi uvedu." Múdré to královo slovo potom, jakž řekl, bylo novo, neb brzo to se naplni: když se v procesí shrnuli, konšely jeho smetali v Novém městě, zmordovali, z rathausu nemilostivě. Král se smúti žalostivě, ež od té žalosti snide; tak horšie šelma přijide. Sebrachu se dosti v mále, 223 151

Strana 152
35 40 45 50 55 60 v Praze plačíc smrti krále, kostely, kláštery také i obrazy všelikaké, ej, i stolice vybichu, varhanóm neodpustichu. Majíc na tom málo dosti, rosypachu svatých kosti v tom oltáři i ornáty, musichu se dáti znáti. Kartúsy klášter spálichu a mnichy ven vyvodichu řkúce: „Hej, na ty němice, " ležé jakž vepři v krmníce! — A na Křížkách tisíc mnoho sebra se pak lidu toho, lásku zevnitř okazujíc, s hólkami sprostně putujíc. Ihned Sigmund, uherský král, slavné listy Čechóm jest slal mnohú řečí ozdobené, aby i páni Pražené, oněch búřek nechajíce, v kostely nesahajíce, řádem za král vzeli jeho jakžto dědice pravého, aby v zemi pokoj měli. Když sú na to k němu jeli, velmi se poddávajíce, za pána přijímajíce, s tiem žádali pilně jeho, by krev kalicha svatého Kristovým ustanovením dopustil bráti poddaným, ež to svědčí svaté čtenie i skutky cérkve prvotnie, mnozí doktorové světí. 223b 30 65 152

Strana 153
70 75 80 Král toho nechtě přijieti, vida, že se mu modliechu. Čeho se bráni, pohřiechu málo múdré rady maje, potom to přijal pykaje a svátosti mnoho k tomu i zbožie českého domu rozdal vojsku velikému — neprospěl úmyslu svému. Krve vylitie mnohé vzjide, nežli on k zemi přijide. Radíť mudřec z mudrovánie: „Přijmi rovné podávanie, ač chceš v tom ctný prospěch jmieti, potomť se muož jinak dieti." Běh ten v sobě se jmějieše: když král v Vratislavi bieše, i kázal konšely stieti, měštěnína z Prahy jieti.... 90 95 Lid z Prahy i s Vyšehradem měl příměřie s pražským hradem. Ej, však tehda u Plzenště, u Vltavstvě i v Bechynště Žižka s lidem malým rotně jezdil, pále neochotně kláštery i kněžské domy; mají v tom dvorné rozomy slušné že jest protivníky božie býti, zákonníky. K tomu mu kněžie radichu, že přemnohé kněží zbichu, ež jich potom žádni byli a falešní se v ně vlúdili. Mnozí súce řemeslníci, zdělali sú se kněžníci; 85 235 100 153

Strana 154
105 110 115 120 125 130 u vieře sú se zblúdili, mnozí kněží se změnili. V úterý po masopustě vskočichu do Ústie hustě, ež mnichy, kněžie ztopichu a to město vypálichu. V Hradišti se budováchu a tam se osazováchu. Onde, kdež pána dobychu na hradě, a jej zabichu, dědictvie jeho odjechu a tomu Tábor přezděchu. I tu se jich sebra mnoho, hájiec silně města toho, ež z pustého udělachu nové, z něhož bojováchu a mnohú škodu činichu, když se silně rozmnožichu. Lid ukrutný přieliš bieše, neb kněží falešnú jmieše. U vieře velmi blúdili, bez ornátuov mši slúžili; zarostivše sobě pleše, dlúhá brada takých bieše, jakžto ševci druzí holí, nejsúc slaní boží solí. Což by náhoršieho bludu, ten kázáchu i bez studu, že mordy, oheň zvalichu a mnoho křesťanóv zbichu. K tomu při božiem těle hrozný blud kázali směle, ež nechci toho praviti, lépe toho zatajiti. Města kněžie i lid toho žrali v puostě masa mnoho, 235b 135 154

Strana 155
140 145 nedržiechu nic o poštění, k svatým ni o jich prošení, muky také očistcové; ti i jiní tu bludové a neřádi se kázáchu a jinde se rozmáháchu. — Potom v pátek u Veliký Žižka, maje neveliký králi proti lid sebraný, porazi mu lid vybraný rychle u Vožici v noci ihned dále tu z té moci, ač by množstvie proti němu, však neodolachu jemu. 150 155

Strana 156
VERŠOVANÉ LETOPISY 10 15 20 25 Sluší každému věděti a budúcím to pověděti, kterak sú knichy Viklefovy do Čech přišly a mezi mistry vešly: když mistr Mařík doktor u svatého Kříže v Praze byl, ten toho Viklefa kulhavého dobře znal, kterýž jest proti papeži i biskupuom i kněžím kněhy psal, protože jeho kardinálem neučinili, neb jeho bludným dobře znali. V Englantě jedno město Viklef slovíše, v němž ten Jan Viklef farářem bíše; také učený a slovútný bíše. Pak po jeho smrti mnoho divného psaní a skládání nalezeno. A proto jeho za bludného odsúdili, také kníhy jeho potupili. A když mistr Jan Hus a Jeronym a jiní mistři ty knichy mezi sebú jmějíchu a rádi se velmi v nich učíchu, i poče mistr Hus proti papeži a proti všem kněžím kázati, lakomce, svatokupce, kuběnáře jim dávati; a lidé počechu hned kněží v nenávist míti. Král Václav káza kněží lúpiti a sboží jim odjímati. Voksa, Racek Kobyla ta sta korektory byla. Kněží velmi šacováchu, a což sú měli, jim vše pobíráchu 222 156

Strana 157
30 35 Potom Racek Kobyla do Hory jsta přijela chtíce u svaté Barbory kněží šacovati, klénoty a stříbro jim pobrati. Když to havéři zvědíchu, velmi se brzo sebrachu a na Racka udeřichu a v kusy jej rozsekachu a sama dvanáctého v šachtu vmetachu, nebo některé v domě zbili a některé z domu smetali. A to se vše stalo pro kázaní mistra Jana Husi, ješto kázal na svých kázaních, aby kněží žádných sboží neměli. A v tom král Václav zle učinil, že k tomu svolil Rackovi Kobylovi. Potom král to i je chtě staviti, i nemohl, neb dal jiskře uhlem býti. Potom se kněží rozlítili a od krále se odtrhli a k své vuoli činili, jak chtěli, i podnes, a to léta 1416° na Hromnice. 222b 50 55 60 Léta božieho 1413° mistr Jan Hus z Prahy pro kletby vyhnán bíše, ten na Kozím v stodole slúžíše i kázáše, a mnoho na jeho kázaní z Ústí býváše, neb proti papeži, biskupuom, kanovníkuom velmi kázal a napořád řád velmi duchovní haněl. Tu kněz Věněk poče děti v rybníce křtíti a křižmo svaté a olej tupiti a vodu svěcenú haněti. Potom mistr Hus do Prahy se vráti a král jemu na roce v Konstancí káza státi; a odtud se zase nevráti, neb jeho tam upálichu a mistru Jeronymovi po roce též učinichu. Potom se v Praze kněží zbúřili a krev boží rozdávali. Mistr Jakúbek počátek učinil u svatého Michala. 157

Strana 158
65 70 75 Odtud až do Ústí přišlo, tu se o to vadili a kněží jedni druhé z kostela honili. Tu u Johy pekaře sobě slúžíchu a bezmál do roka tu bydléchu. Pytel súkenník tu bohatý bíše, ten kněží na ztravě mějíše, mistra Jičína, Věnka, Petra velikého, Antoše, Petra ústského, Pšeničku, Kániše, Bydlína. I jiní kněží tu ztravu jmějíchu, a jakž se jim zdálo, tak činíchu. A skrze to město na tré děléchu a nikdy mírem s sebú nebíchu; a mnoho lidí o životy připravichu. A skrze to město zkazichu a pusto je učinichu. 80 85 Potom kanovníci a faráři v hromadu se sebrachu, o to pilnú radu v(ze)chu. Mistra Husi (do Říma pohn)achu a v kletbu jej vehnachu, služ bu boží po vší Praze stavichu a potom z Prahy vyhnachu a naposledy v Konstancí upálichu léta božieho 1415 v sobotu v ochtáb svatého Petra a Pavla apošto- 223a luov. 90 Toho léta v Praze Na příkopě u Černé ruože mistři a bakalářové drážďanští bydléchu a tu bursu mějíchu, mistr Petr, mistr Mikuláš, Engliš a Nikolaus Loripes. Ti z Drážďan vyhnáni bíchu, neb tajně boží krev rozdáváchu. 158

Strana 159
100 105 110 115 120 Ti počechu mistru Jičínovi raditi, aby počal krev boží rozdávati, a Jičín se toho přichopi a mistra Jakúbka k sobě namluvi a jiných kněží mnoho, aby se drželi toho. A když počechu krev boží rozdávati, ihned počechu od far utiekati. Mniši z klášterův utíkáchu a viklefové se jim posmieváchu. Také měšťané pražští od svých domuov běžíchu a viklefové na to netbáchu. Potom pan Ceněk Vatmberský s Lipnice, učinil v Čechách málo dobrého nebo nic, jal biskupa Heřmana Planého, na Lipnici nese jeho; tu musi kněží bezděky světiti a k vuoli jeho býti. A by toho byl neučinil, byl by život svój za to dal. A cožkoli tu jich byl světil, žádný se jemu nezdařil, neb potom všickni proti němu byli a vším zlým se jemu odplatili. Nebo což on jim dobrého učinil, že z nich kněží načinil, pak když sú Přibenic táboři dobyli, pak sú toho času biskupa pod mostem utopili a za to svěcení se jemu dobrým odplatili. 95 125 Také pan Lacek Moravský a pan Petr Strážnický a pan Heralt Skalský a pan Jan Tovačovský, ti sobě kněží viklefóv do Moravy nabrali, aby tam krev boží (roz)dávali. 159

Strana 160
135 140 A] na ně biskupové moravští velmi reptali, a oni na to málo tbali. Potom se v Moravě viklefové rozmnožichu a mnoho zlého učinichu, měst, hraduov dobývajíc, kostely, kláštery velmi boříc. Páni počechu se hněvati a kacíře jim dávati, protože sú kostely bořili a nekřesťansky sú to činili. Neb když (by) byli páni čeští i moravští biskupuom v právo jich nesahali, 130 223b 145 aby oni kněží sami trestali, nikdy by bludové v Čechách nebyli. Ale tepruv chtí staviti, když tomu nemohú nic učiniti, ano se již tak rozmohli biechu, že již i po horách chodíchu a bez ornátuov mše slúžíchu. 150 155 160 Léta božieho 1420° Pražané Vyšehrad oblehli a přes celé léto před hradem leželi. Tak dlúho tu ležíchu, až je hladem vyležíchu, že hrad musichu dáti, a král Zigmund uherský měl je retovati. I zmeškal jednu hodinu, že jim nepřijel na retunk tu. Té chvíle král v Říčanech podlé Prahy ležíše a Vyšehrad retovati chtíše. A když svatého Pangrací dojede, tu se s Pražany sjede. Tu spolu boj vzechu a krále uherského tu bojem pobichu; pánuov českých a moravských mnoho zbichu. Tu zabichu pana Petra Konopištského 160

Strana 161
165 170 175 a pana Jindřicha Krumlovského, pana Henricha Bechynského a pana Jaroslava Veselského, pana Voka z Holštýna, pana Mikuláše Zajíce, pana Samvalského z Malenovic, pana Cernohorského a Michalce mladého a Sobína, rytieře udatného, a jiných pánuov tu mnoho snide a král Z(igmund) s velikým hořem z Čech vyjede. Potom (Pra)žané a Žižka Horú vládníchu (a) vždy jim víru Viklefovu držeti veléchu. A (Horníci se) tím velice rmútíchu a králi uherskému toho túžíchu. Potom král po roce do Čech přijede a Horníky s sebú z Čech ven vyvede. 2243 180 Téhož léta 1420° stalo se na Táboře mezi kněžími veliké roz- dělení a mezi lidem búření. Mistr Jičín a Filip, kněz Prokop Holý, Chřenovský, Štěpán Pacovský, Abraham jednu stranu držíchu, ale Martínek kazatel Húska z Moravy, Petr Kániš a Jan Bydlinský, Bartoš a Mikuláš slepý a Tršáček, ti počechu tělo boží modlú a motýlem nazývati a mnohé ohyzdy proti velebné svátosti počechu vynášeti a vždy chtíce potlačiti a kněží zmordovati. Tak pak vespolek se vadíchu a Martínka pikhartem nazýváchu, neb ta strana Martínkova pokútně v hospodách počechu sobě kázati a divné obyčeje neslýchané mezi sebú mieti. 190 195 Potom se s Tábora pryč bráchu, s ženami i s dětmi do Přibenic se stěhováchu. Těch lidí na tři sta bíše, a u víře divně ten lid blúdíše. Tu na hradě i dole bydléchu a nepoctivě se scházíchu. A jiní nazí běháchu, neb sú již někteří smysla zbyli, 161

Strana 162
200 205 210 215 protože se mnoho postili, chtíce, aby jim buoh svú vuoli zjevil, ano je byl ďábel přelúdil. Potom kněze Martínka na Tábor pozvachu a tu se s ním hádáchu. Potom musil v kostele státi a na kazatedlnici odvolati. Potom jim tu nedachu býti, až musiechu do jednoho lesa jíti proti Dražicóm nad řekú, tu opět chvíli bydléchu. A když to Žižka zvědě, ihned na ně jede a zjímav do Klokot je vede. Tu dlúho s nimi pracovali, aby svého bludu ostali, ale druzí nikoli nechtěli, až jich tu čtyřmezcítma upálili. Ale ještě jich mnoho bylo na bernatické lesy uteklo, (ti tu) opět bydléchu, a zjímavše je, i (spálichu). O naháčích 224b 225 Tehda jiní, kteříž utekše zuostali, na Valovský les se brali. Blíž od Stráže na jednom ostrově byli, a tu (se) byli ohradili. I počechu odtud mordovati, lidi, muže, ženy i děti v kolébkách zabíjeti. Najprv u Veselí jedné noci městečko zapálili a tu šestnáct mužuov zabili. Potom v Rečici, v Plešiech a v Stráži mnoho lidí zbili a jich domy spálili. Šorce z Valu, panoši dobrého, jali 220 230 162

Strana 163
235 240 245 a na ten ostrov s sebú vzeli. Potom jemu hlavu stěli a do řeky uvrhše, za nohu přivázali. Tento obyčej mějíchu: nazí všickni, muži i ženy, chodíchu, zkupíce se potom spolu léháchu. A když tak mnoho zlého činíchu a tak ohavně bydléchu, že nazí spolu tancováchu — panny i paní krásné mezi nimi bíchu —, tehdy Žižka posla lidu oděného čtyři sta dobrého, na tom ostrově je obehnachu, ale oni silně se bráníchu. Tu hajtmana Bořka Klatovského zabichu. Potom jich vždy dobychu a mnoho jich tu zbichu a ostatek zpálichu. Tak to plémě pikhartské snide, potom tak mocně vzhuoru nevznide. 250 163

Strana 164

Strana 165
POZNÁMKOVÝ APARÁT

Strana 166

Strana 167
POZNÁMKY KE KRITICE TEXTU ROZMLOUVÁNÍ ČLOVĚKA SE SMRTÍ Tuto památku zachovaly tisky z 16. století, rukopisný záznam nebo jiný starší doklad nalezen nebyl. Oba dochované tisky jsou uloženy v knihovně Národního muzea v Praze: A Starší znění, asi z prvního desetiletí 16. století, sign. 25 E 2. — B Tisk z druhé poloviny 16. století, vydaný v tiskárně Jiříka Dačického na Novém Městě Pražském, sign. 27 F 27; je svázán v jeden knižní celek spolu s jinými tisky z tohoto období. V obou exemplářích chybí začátek a vedle toho v A jsou i uvnitř mezery; rovněž titul obou není dochován. J. Jungmann zaznamenal ve své Historii literatury české, odd. IV, č. 1810 (2. vyd., Praha 1849) ještě další tisk z roku 1557, ale ten dnes znám není. Podrobný popis tisků přináší Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století, kde jsou skladby zařazeny pod heslem „Hádání smrti s člověkem“, č. 2838 a 2841; neznámý exemplář uvedený Jungmannem je pod č. 2840. Dále je pod uvedeným heslem (č. 2839) zařazen leták z počátku 16. století, který je sice tematikou Rozmlouvání blízký, ale je to skladba zcela jiná; vydal ji a tisk popsal Č. Zíbrt v Českém lidu 28, 1914, str. 37—41. Naše vydání se opírá o nejstarší známý tisk, který — jak se zdá — je i bližší pů- vodnímu znění skladby, a to nejen obsahem, ale i jazykem. Tisk B svědčí o dalších úpra- vách jazykových i věcných. Přes tyto rozdíly vřadili jsme v této edici znění z tisku B na místech mezer v A, aby neúplnost textu nebyla tak veliká, a označili jsme je závor- kami [ J. Jsou to verše 1—16, 201—253, 691—734, 1132—1238; začátek ovšem chybí v obou tiscích. V exempláři A je třeba všimnout si ještě jedné zvláštnosti: veršem 155 a částí verše 156 jedna stránka končí a druhá jimi začíná (jsou to slova „ale zlými jsem hořká máti, kteříž“). Nelze vyloučit možnost, že tu byly spojeny dva různé tisky, jak soudí ve výkladech ke své edici tohoto díla St. Vrtel-Wierczyński, kterou připomí- náme níže. Dochovaný exemplář A byl svázán v minulém století, přitom prvních pět listů je přeházeno (jejich pořadí je 4, 5, 1, 2, 3). Vedle ztracených listů je tisk A ještě na ně- kterých místech drobně porušen, proto i v takových případech bylo nutno přihlédnout k tisku B, ačkoliv ve většině případů lze několik písmen nebo ojedinělá slova z kontextu lehce doplnit. Tyto případy neuvádíme v poznámkách, nýbrž v textu jsou označeny kulatou závorkou ( ). Verše nejsou v tisku oddělovány v samostatných řádcích, jsou psány nepřetržitě a jsou označovány většinou dvojtečkou. Přitom každé dvojverší začíná velkým písmenem. V následujících poznámkách upozorňujeme především na závažné věcné změny mezi oběma dochovanými verzemi, ale nezaznamenáváme rozdíly, které vznikly jazykovou úpravou mladšího textu, hlavně úpravy hláskoslovné, tvaroslovné, různé užívání příklonek -ž, -t, předpon, vynechávání pomocného slovesa u tvarů minulého času, změny 167

Strana 168
v pořádku slov. Při transkripci se řídíme běžnými zásadami pro vydávání starších tisků a uchováváme bez zásahů původní verzi, pouze v jediném případě bylo třeba častěj- ších zásahů a úprav, a to u dlouhého ie, které se v tisku objevuje nenáležitě na místě í. Jde tu o jev častý v textech 15. a 16. století, který provázel úžení je v í, neboť mnohdy písaři (popř. i tiskaři) místo vyslovovaného í psali ie. V těchto případech upravujeme na í. O přepisu --1f-zvl. u slova musiti srov. pozn. na str. 177. Zatím bylo Rozmlouvání vydáno pouze jednou, a to původním pravopisem. Edic, s úvodními výklady připravil St. Vrtel-Wierczyński ve Sborníku filologickém 9, 1931, str. 17—66, pod titulem Staroczeski dialog moralisujący z początku wieku XVI. (dále W). V úvodu je tam vedle literárněhistorických poznámek podán i popis obou docho- vaných tisků. Až na několik ojedinělých opomenutí je vydání velmi přesné a lze k němu odkázat jako k základní transliterované edici; srov. k tomu F. Šimek, LF 60, 1933, 200n.-Také tady postupoval editor tak, že vyšel z textu A a doplňoval mezery z tisku B. Začátek v A i v B chybí. — 1— 16 text z tisku B. Text z tisku A: 17 oznámímt] oznámít A, oznamit W — 32 slušeti muší A] všecko sluší B — 38 všickni též A] ba všickniť B — 40 chvále A] slávě B — 47 pravieš A — 54 a A] takže B — 65 I všecko jeho A] takže všecko B — 68 v B: by se člověk v psotě troudil — 71 že jemu nikoli A] A já mu toho B — 72 proto není v B — 74 v B: když mi dáno vše zmořiti — 78 měla A] vzala B — 87 nemuť A] nermut B — 92 padla A] upadla B — 95 tu není v B — 103 již není v B — 107 před tímto veršem v B: skrze bolest, tesk- nost, pracnost i rozličnou nepohodlnost — 109 tak A] kolivěk B — 111 jest jistý A] jim jest B — 114 já není v B — 116 těch A] těch já B; již není v B — 118 zlé bydlo A) zle se B — 119 jest není v B — 120 však A] než B; mi není v B — 125 v B: Ale vždy sobě moc přičítáš — 126 a není v B — 129 velmi A] vždy B — 133 ke mně A] se mnou B — 137 nebo mé A] nebo dobrým mé B — 138 jest dobrým A] bývá vždycky B — 140 kteréž A] kterýchž B — 141 i není v B — 149 mučedlníkóm A] učedlníkům B — 155 hořká A] přehořká B — 156 v B: jenž na mne nechtí dbáti — 159 ale mně se A] Toliko se mně B — 161 nenadále A] v nenadále B — 168 když je A] když já je B — 171 Pozovuť A] Pozvu B — 174 v B: jemuž nebude konce. Amen. — 177 Avšak A] A B — 178 pomluviti A] mluviti B — 180 ještě není v B — 191 viec není v B — 197 jak A] kterak B — 200 ne- postěhuje A] nestěhuje B. 201—253 text z tisku B: 205 A B]OW 254—690 text z tisku A: 258 v B: bychť jediné bráti a přijímati chtěla — 261 pod mě slušeti A] pod mé právo slušeti B — 273 avšak A] však B — 274 tvého mluvenie A] tvých řečí B — 277 již není v B — 278 i o podobě A] a podobě B — 279 I toho A) Věřím, že B — 282 nedědím A] nedednim W — 283 v B: a sem k vám přijela jsem za hosti — 291 A tu A] Tu pak B — uzřieš A (a dále) — 303 mrzčejšie A] nic mrzčejšího B- 305 zmrzí A] mrzí B — 312 hostnice A] hostinice B — 320 též slepé A] slepé B — 322 rozhádati A] rozhodnouti B — 323 jsú není v B — 325 v B: též mladého i starého — 326 též není v B — 338 by A] bych B — 343 i není v B — 347 v B: ruce i údy opadnou — 348 již není v B — 364 moutie A] rmoutí B — 367 pěnie] pinie A — 369 polepšovati A] polepšiti B — 378 umieš] vmeß A — 382 zdat] zdadt W — 392 v B: 168

Strana 169
tehdáž mi v ruce padáte — 393 mnozí A] vy B — 394 přikázanie A] zápověd B — 396 v B: dojíti jakž koli statků — 397 s věrnými A] věrných B — 398 v B: žádost máte věcí časných — 401 v B: kde by co mohlo přijíti — 415 Takť i já A] také já B — 424 pyšné A] slavné B — 426 zádušní] zaduſími W — 430 vženuť já do A] vezmuť ho do B není v B — 435 jej po trepkách A] jej po trepách B — 458 hledéc A] hleďtz W — 463 A tak A] Též B — 465 i není v B — 468 zmoly A] hroby B — 472 pověz A] zvěstuj B — 474 zápolé] zapolie A — 475 Pověz mi A] a pověz B — 479 zklamává A] oklamává B — 483 milují A] milugi B — 488 i není v B — 489 Takť A] Takéť B — 493 jest není v B; tkysil A] zakusil B — 484 mají A] magi B — 495 oni A] ani W — 507 užře A] užíře B — 509 kvasnicemi A] kwasnicem W — 514 jej A] ho B — 515 Ji- ného roh stránky je utržen — 519 žáha] zhaha A — 522 jiného žalářem A] jiného pak žalářem B — 530 žihadlo A] žahadlo B — 535 někto pro ně A] někdy mnohý B — 538 penězi těží A] peníze trží B — 539 Tuť A] Tam B — 543 umučen A] zmučen B — 545 i není v B — 550 ponechám A] zanechám B — 551 povím] powiem A — 558 množstvie A] mnoho B — 561 najkraššie] naykrassye A — 562 najmilejšie] naymiley- ssye A, naymileysse W — 569 se já A] i já B — 579 libost] lijboſt A — 585 i není v B — 594 jako A] co B — 595 plesánie] pliesanie A — 617 znáš A] vše znáš B — 618 poněvadž A] jakož B — 621 zřiec A] zření mají B — 622 oklamají se A] oklamá- vají se tím B — 631 kázaní] kazanie A (upraveno pro rým podle úpravy v následujícím verši 632— 632 v mluvení] v mluwenie A — 638 na mě A] zlobně B — 648 naleznu A] a na- leznu B; vždycky A] tam B — 664 roztylé A] rozptýlím je B — 668 v B: žet se mne napořád zděsí — 689, 690 koncovky v rýmech jsou ponechány, nebot na konci v. 690 pokračuje verze z tisku B (tisk A je utržen); — 690 když se jelita A] kdyžto se jelit B. 691—734 text z tisku B: 695 skalé] skálé B — 729 za tímto veršem část textu chybí 735—1131 text z tisku A: 736 já na tě dám A] dám na tě B— 741 v B: hlava se třese i ruce — 744 v B: žíly se krčí, hřbet kloní — 747 kape A] teče B — 748—749 v B: Bolest, nemoc i dřímání, tesknost, od lidí zhrdání — 751 kterakť A] kteráž B — 753 v B: se mnou se radče umlouvaj — 769 lehnou, až A] padnouce B — 770 zdraví (v A zdrawie), zboží A] zdraví (v B zdrawij) spolu s zbožím B — 788 také není v B — 789 v B: ani žádné babské čáry — 790 proti mé A] proti této mé B — 799 já není v B — 804—805 v B: Není tak pevná závora, v niž doufáš u tvého dvora — 810—811 v B: Neb chceš-li mi se podati, může se ještě milost státi — 813 zde ctné A] dobré B — 837 střiebra dáti A] stříbra dosti dáti B — 839 se holdovati A] se rád holdovati B — 852 v B: abych tak bohatému — 862 chvíli] chwieli A (stejně i dále) — 867 přišpúli A] při- touli B — 872 a není v B — 875 dětí] dětie A — 884 Nezamucuj A] Nezarmucuj B— 885 nezemdlí] nezemdlie A — 898 dětí] dětie A; v B: ženu od muže, otce od dětí — 899 jiných A] jejich B — 905 v B je za tím ještě další dvojverší: Ale všeho povoluje, o jich spasení nedbaje — 906 oželej A] oželuj B — 913 v zemi A] v zem hned B — — 923 zbořuji jich libý A] zbořuji jim jich libý B — 925 pak čas A] pak na čas B — 933 chtéc] chtecz A — 937 oblíbí A] i oblíbí B — 942 tiežiece tebe A] tížíce se tebe B — 943 dáš A] necháš B — 944 muoj přieteli A] můj milý příteli B — 947 zboží] zobži A — 948 práva A] a práva B — 956 puojdeš] puodeš A — 957 soudu A] soud- ného B — 964 míním] miniem A — 965 proměním] proměniem A — 970 velmě A] 169

Strana 170
velmi B — 973 neroď na mě A] nechtěj na mne B — 978 tehdy A] tehdáž B — 996 od nichž A] od nich B — 1006 Ať A] A ať B— 1010 zdať A] zdali B — 1013 mše před tím v B často — 1020 Neb když by A] nebo kdyby B — 1025 jí] jie A; scestně A] scetňe W — 1029 hledají A] nehledají B — 1044—1065 v B čteme na místě těchto veršů: Ba i na léto milostivé, od lidí lakomých zamyšlené. Neb nevíš, jak ho dočekáš, od zlého přestati vždycky čas máš. Když se koli bohu poddáš, hned milostivé léto máš. — 1050 chvíle] chwiele A — 1068—1069 toto dvojverší je v B vynecháno — 1071 nebo A] neb již B — 1074 klášterským A] některým B — 1075 čtenie A] evangelium B — 1076 křesťánkóm A] křesťanům B — 1087 vpadneš A] padneš B — 1091 žeť se nevyměři A] žeť se žádný nevyměří B — 1094 Kéžs] Kes A — 1098 Než připadlas A] než žes připadla B — 1099 žeť A] protož B — 1114 ty A] nic B 1133—1239 text z tisku B: 1133 ležíš] ležieš A — 1136 Dostis B] Dostit W — 1145 chvíle dosti v tisku se neopakují slabiky z kustodu — 1222 založení] zaleženij W — 1232 slouti] býti B (upraveno pro rým) 1239—1399 text z tisku A: 1257 upadnouti] vpadnouti A — 1260 pode mnú A] přede mnou B — 1263 ostúpili A] obstoupili B — 1272 ať by A] aby již B — 1274 biední A] bídní B — 1276 zaviněnie] zawinňenie A — 1281 jsúc vykúpena A] jsi... vykoupena B — 1285 v B: budeš již ďáblům v posměch — 1289 budeš A] budeš již B — 1294 Svolujíc jemu A] Povolujíc jemu zde B — 1297 v B: tělo své za sebou svedla — 1298 obé dvé A] oboje B — 1301 za tím je v B ještě další dvojverší: Nechajíc svých roz- pakování, však jsi měl čas k zasluhování — 1303 jsi nuzen A] jsi velmi nuzen B — 1304 A A] Protož B — 1309 v B: takť bude odplaceno tobě — 1314 A hned A] Ihned B — 1315 hrozně] hroňě A — 1316 vešken A] veškeren B — 1325 za umrlčie je v B hnedky — 1328 za vidúc je v B svého — 1330 Strachuje se A] straší se B — 1332 kde prvnie A] a kde její první B — 1333 domu A] světa B — 1342 A A] Neb B — 1344 ostane A] zůstane B — 1347 za nepoklidná je v B a — 1348 Takéž A] takovéž B — 1349 v B: bývá po duši vyjití — 1350 za usta je v B jsouc — 1353 a uši A] uši také B — 1357 za hluchý je v B i — 1358 není] nenie A (upraveno pro rým se správným tvarem slova z následujícího verše) — 1359 k svému zkažení] zkaženie A — 1360 k smradění A] k smrazení B — 1361 v B: žabám, červům a hadům k snědení — 1365 dokudž buch nekáže A] dokudž mu bůh nerozkáže B — 1370 A když A] Když pak B — 1372 za odpláčí je v Ba — 1377 vono strakám A] jiné strakám B — 1378 vono... vono A] jedno... druhé B — 1379 ono... ono A] třetí ... čtvrté B — 1380 ať by A] aby B — 1381 kraví A] kravský B; vocas] wočas A — 1383 nětco k záduší A] něco pak záduší B — 1385 a snad A] snad také B — 1387 před pomine je v B časně — 1390 žeť A] takže B — 1392 pasúc se A] pasouce B — 1396 at by A] aby B OTÁZKA NYNIE TAKOVÁ BĚŽÍ Skladbu známe ze čtyř zápisů vzniklých v 15. století: A V universitní knihovně basilejské, sign. A X 66, folio 371b—373b; popis rukopisu podává F. M. Bartoš ve stati Husitika a bohemika několika knihoven německých a švýcarských (Věstník Král. české společ- 170

Strana 171
nosti nauk 1931, č. 1, str. 55n). — B Ve vídeňské Národní knihovně, rukopis č. 4550, folio 59a— 64a; obsah rukopisu v Tabulae codicum manu scriptorum praeter graecos et orientales in Bibliotheca palatina Vindobonensi asservatorum, vol. III, str. 308 (Vídeň 1869). — C Tamtéž rukopis č. 4916, folio 12a—15a; obsah rovněž v cit. díle, sv. 3, str. 417. — D V mikulovském rukopise uloženém nyní v brněnské Universitní knihovně, sign. Mk 108 (II. 24), folio 279a—281a; rukopis popsal naposled Vl. Dokoupil v Soupise rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny, str. 190 (Praha 1954). — K tomu připojujeme ještě odkazy k traktátu, v němž nalezneme veršované části shodné s někte- rými místy skladby Otázka nynie taková běží. V poslední době tento traktát připsal F. M. Bartoš knězi Janu Čapkovi (srov. výše str. 17). Traktát je znám ze dvou zápisů: E Rukopis Národní knihovny ve Vídni, č. 4557, folio 76a—88b (popis srov. ve výše cit. díle, sv. 3, str. 357) — F Rukopis arcibiskupské knihovny v Praze, sign. C 32, folio 66a—81b (o něm srov. J. Annenkov — A. Patera, O nově nalezeném rukopise spisů Petra Chelčického, Časopis Českého musea 56, 1882, str. 270n., popis našeho traktátu je na str. 285—286); tento rukopis, obsahující především známé traktáty Chelčického, je dnes nezvěstný, proto jsem mohl použít pouze snímků, které mi laskavě půjčil akad. F. Ryšánek. — Zbývá ještě připomenout varianty z písňového zpracování naší skladby, ale na ty zvlášť neupozorňujeme, neboť jde o jinou úpravu textu a uvedl je už Z. Nejedlý v Dějinách husitského zpěvu, kniha šestá, str. 259—262 (2. vyd., Praha 1956). V této knize přetiskujeme text z dosud nevydaného zápisu v obsáhlém husitském sborníku z 15. století, který se chová v Basileji (sign. A X 66) a byl uveden do naší litera- tury F. M. Bartošem v citované práci. Při přípravě edice měl jsem k dispozici fotogra- fické snímky tohoto rukopisu. Shodami se text blíží znění z vídeňského rukopisu č. 4550. V dalších citovaných rukopisech nalezneme už více drobných odchylek od těchto dvou; z nich v poznámkách neuvádíme rozdíly hláskoslovné, tvaroslovné, změny v pořádku slov, v užívání příklonného -t, -ž, -to a některé další drobnosti vzniklé jazykovou úpravou jednotlivých zápisů z 15. století. Latinské části skladby jsou úplně zapsány v A, B, D, kdežto v C uvádí písař pouze začátek a konec latinských citátů — V basilejském rukopise podržuje písař v českých částech skladby členění na verše nebo dvojverší tím, že každý je psán na samostatném řádku. Jinak je zvlášť neoznačuje a také interpunkčních znamé- nek neužívá. Skladba je zapsána zběžným písmem, text je někdy opravován nebo škrtán; v pravopise už převažují diakritická znaménka. V jazyce památky objevuje se převážně jotace v dlouhých slabikách; ojediněle je napsáno ie na místě náležitého í ve slově naší (řádek 82), což je v edici upraveno. Na několika místech je v rukopise napsáno po sykav- kách s a c ie (= ě), jinde ovšem už jotace v krátkých slabikách označována není. Proto lze tento způsob psaní pokládat za záležitost grafickou, zvláště jde-li o psaní částice sě (ve všech případech), které je časté v tehdejších rukopisech, a o ojedinělý případ psaní cie (ř. 193 Pogeho cieftach). V prepise upravujeme tyto případy na se a ce. K charakteristic- kým jazykovým rozdílům, které se objevují při srovnání s ostatními zápisy skladby, patří v basilejském rukopise užívání koncovky -my u sloves v první osobě množného čísla. Shodně s jinými rukopisy 15. století nalezneme i tady v českém textu uplatněny běžné zkratky, které ovšem v latinských částech jsou daleko častější. Dosavadní vydání: 1. Ferd. Menčík otiskl skladbu podle zápisu C v Časopise Čes- 171

Strana 172
kého musea 53, 1879, str. 153—157 s titulem Píseň o přijímání kalicha; vydal však pouze české části bez latinské prózy. — 2. Z. Nejedlý vydal v Dějinách husitského zpěvu, kniha šestá, str. 260—262 (2. vyd., Praha 1956) rovněž jen české verše, a to podle B a v poznámkách uvedl některé varianty z C; dále tu nebyla přetištěna závěrečná část skladby, české prozaické zpracování citátu z kázání papeže Lva (srov. dále v poznámkách na str. 173). — Zprávy o rukopisech podali vedle uvedených vydavatelů ještě J. Sedlák ve Studiích a textech k náboženským dějinám českým III, 1919, str. 109, a naposled F. M. Bartoš ve stati Z politické literatury doby husitské, 2. Kněz Jan Čapek (Sborník historický V, 1957, str. 32, pozn. 2). — Traktát označovaný zde E byl vydán dvakrát: Ferd. Menčíkem v Rozmanitostech I, str. 86—98 (Jičín 1880) a J. Dobiášem v Časopise historickém I, 1881, str. 52—60. 4 křesťanóm A, C, D] krzestiankom B — 5 mužóm B, C, D (přijato pro rým)] mužiem A — 28 accepit A, B] accipit D — 31—33 část textu Similiter... in meam commemoracionem se v A dvakrát opakuje, poprvé ovšem chybí slova quociens- cumque bibetis; bibetis A, B] bibitis D — 40 vzem] wzmem A — 50 durare debeat není v C — 57 kolikrát kolivěk A, B, C, D, E] kolikratkoli F, v A původně kolikrat- koli a wiek je teprve dodatečně nadepsáno — 61 v A a C je po straně rukou písaře rukopisu připsána poznámka: Glossa ordinaria — 66 Cristi A, B] v D však není; sanguis B, D) sanguinem A — 67 pro salute A, D] in salutem B — 69 Proč A, C, D] Protož B — 72 obým C, D, E, Fl obý A, B — 73 ne darmo A, B, C, D, E] nenadarmo F — 74 zpó- soboma A, B, C, D] E, zpuosobem F; obýma A, C, E] oběma B, D (psáno různým pravopisem), wobogim F — 75 v E je za to ještě welmi — 75—76 v F je místo textu těchto dvou veršù: ale gesstit to welmi vziteczno (srov. lat. text); 76 lidu A, B, C, D] lidem E — 77 božie A, B, C, E, F Kristo D — 78 svatú A, B, C, D] geho E — 79 odlišně v E a F (tam jen s přehozením slov tiela swateho): neb geho ſwateho tèla gedenie — 80 na spasenie A, B, D, E, F] napoſsilenie C — 82 naší] naſie A; v F naſsi duſse obziwenie — 83 in není v B, C, D — 86 Dominus A] et Deus B, et Dominus D; noster chybí v B; ac A] et B, D — — 89 v B je za tradicionis ještě dominice — 95 eius není v B — 103 ne- udělují A, B, C] nevdielegi D, zápis slova v A vznikl úpravou a přepsáním jiného slova, je nečitelné — 104 té původně této, ale druhá slabika je v A škrtnuta — 110 obyčej- nému A, C, D] k obyczegnemu B — 113 za slúti je škrtnuto krátké slovo, snad zkratka XI; před tak je značka ukazující patrně, že slova tak nalezuji patří ještě k předcházejícímu verši — 119 i zachovávati A] a zachowawati B, C, i zachowati D — 123 podstúpiti A, B, C] postupiti D — 124 ustanovil no je v A nadepsáno nad původním vſtavil — 130 de indulgentia D] de ignorancia A, B (srov. s tím české znění, v. 144—145); vero není v D — 134 i je písařem dodatečně vsunuto do textu — 135 neprotivmy A] ne- protiwme B, C, neprotivice D — 136 čiňmy A] czynme B, C, činiece D — 141 ustavil A] učinil B, C, D (různým pravopisem) — 146 napomenul A] napomanul C, D napominal B — 155 v B je za incorrupta ještě další slovo omnes a škrtnuté ad prelium — 163 Máte A, B, C, E, F] Mame D; také není v E a F — 168 ustavenie A, B, C, D, E, F — 172 korunovánie A, D, E, F] koronowanie C, kralowanie B — 175 nemněmy A] nemnieme C, E, nemnieyme B, D; nás není v D; nesnáze A, B, C, E, F] natiſky D — 176 v F je na rozdíl od ostatních znění místo se... dály bywali — 177 otužnější A, B, 172

Strana 173
C, E] obtuzniesi D, v A je upraveno z původního otužňegsie tak i F — 182 v F misto upevněnú je na rozdíl od ostatních rukopisů ozdobenu i pewnu — 189 — 190 v F opět odchylně od ostatních rukopisů: a ze sie geho vczenie chopiesse y naſledowanie (srov. latinský text) — 194 odplaty věčné] v Aje věčné připsáno na konci verše a přeřazeno znamenkem vsuvky — 196 tantummodo není v D — 197 sacri A, B] sacra D (písař vztahuje k porcione) — 202 takto není v B,C,D — 205 dáváno A, C, D] dano B — 208 zdržují A] vzdržují B, C, D (různým pravopisem) — 211 z súženého] 1 sužene° A — 213 v B je za celé ještě swatofti — 215 před nemóž je škrtnuto Nebo z a dále před svatokradenie kr — Na konci skladby je v C: Finis huius opusculi. Amen. — V B pokračuje ještě text rozsáhlým latinským citátem z kázání papeže Lva a prozaickým převodem do češtiny se stopami rýmů; český text je i v Ea F. Podáváme znění podle B na foliu 63a — 64b (varianty z E a F jsou na konci v poznámkách): Huius adversarii dolos non solum in illecebris gule, sed in proposito abstinencie caveamus. Qui enim scivit humano generi mortem inferre per cibum, novit et per ipsum nocere ieiunium; et ad contrariam fraudem, famulis utendo Manicheis, sicut impulit interdicta presumi, ita suadet concessa vitari. — Et infra: Et ob hoc diem nostre leticie, ieiunii sui merore condempnant. Cumque ad tegendam infidelitatem suam nostris audent interesse conventibus, ita sacramentorum se communione temperant, ut interdum, ne penitus latere non possint, ore indigno Cristi corpus accipiant, sanguinis (63b) autem nostre redempcionis calicem haurire, declinant. Quod ideo vestre notum faci- mus sanctitati, ut vobis huiusmodi homines et in suis manifestantur indiciis, et quorum de- prehensa fuerit sacrilega simulacio, a societate sanctorum sacerdotali auctoritate pellantur. De talibus enim beatus apostolus Paulus ecclesiam Dei provide monet, dicens: „Rogo autem vos, fratres, ut eos observetis, qui dissensiones et offendicula preter doctrinam quam didicistis faciunt, et declinate ab illis. Huiusmodi enim Cristo Domino non serviunt, sed suo ventri; et per dulces sermones et benedicciones seducunt corda innocentium. — Hec Leo papa in sermone De Quadragesima, qui sermo sic incipit: „Predicaturus vobis etc.". Papež Lev v jednom kázaní postním oznamuje toto lidem všem pro rozličná zkla- mánie: „Lsti a chytrosti našeho nepřietele netoliko v pití a v jedení neslušném se vystřie- hajme, ale i v zdržování. Nebť kterýž jest uměl lidskému pokolení pokrmem smrt zpóso- biti, týž umie i postem uškoditi. A tu svú chytrost dvojnásobnu ukazuje a Manicheóv, svých slúh v tom požívaje. Jakúž jest smělost dal při věcech zbraněných, takéžť radí se vzdržovati i od pójčených. — A proto na (64a) šeho obradovánie den jich postem a truch- lostí jest potupen. A pro přikrytie své zlé viery, mezi náš zbor kdyžť přicházejí, v přijímaní posvátných věcí takť se uskrovňují, žeť na čas, aby ovšem zevní nebyli, usty poškvrněnými k tělu božiemu sú přistupovali, ale ať by krve našeho vykúpenie nepili, od kalicha sú se odchylovali. A protoť sme toto vašie svatosti oznámili, ať by od vás ti lidé po skutciech jich poznáni byli, a kterýchž lidí bude nalezeno to pokryté svatokradenie, mocí kněžskú zahnáni buďte od svatých obcování. Neb boží lid vystřiehaje od takových, svatý Pavel řka velmi vtipně takto jest pověděl: »Prosímť vás, bratřie, pro rozličné vystřiehanie pamatujte na dávno přijaté naučenie, ač chcete mieti těch lidí poznánie, kteřížť sú vám na úraz a na roztrženie, a chcete-li jich prázdni býti, musíte se od nich odchýliti. Nebť 173

Strana 174
tací pánu Kristu neposluhují, než tolikoť svému břichu holdují; a jich řeč sladká a lahodná od přižehnánie svodí srdce nevinná.“ Etc. Poznámky k tomuto textu: Latinský text kázání papeže Lva srov. u Migne, PL 54, 278—280. — Varianty českého textu z rukopisů E (na f. 84a—84b) a F (na f. 77a—78b): 1n. uvozovací věta cítátu z kázání papeže Lva je v E a F jiná, neboť navazuje na předcházející kontext. — 2 vy- striehajme E] wyſtrziehati F — 5 v tom není v E; požívaje] pożywage E, požiwage F, Menčík čte pozývaje (srov. lat. utendo); zbraněných] zabranienich E, zabranienych F — 6 vzdržovati] zdržowati E, F — 8 aby ovšem] at by owsem E, atby owssem F — 9 při- stupovali F] su prziſtupali E — 10 odchylovali] vchylowali E, v F chybí — 11 jich] swych E; lidí E] není v F (srov. lat. text); to F] toto E — 13 řka velmi vtipně, takto jest pověděl] welmi gest wtipnie powiedel rzka E, welmi wtipnie gest powiedel F — 16 břichu E] v F toto slovo není — 17 v E a F následuje ještě výklad k tomuto citátu. PROTI POUTÍM Jediný dnes známý zápis této památky je v rukopise mikulovské dietrichsteinské knihovny, uloženém nyní v brněnské Universitní knihovně pod sign. Mk 108 (II 24), folio 281b —282a (dále A). Podrobný obsah tohoto rozsáhlého husitského sborníku podává Vl. Dokoupil v Soupisu rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny, Brno 1954; rukopis je tu datován do let 1440—1460. Naše skladba navazuje na zápis obdobně koncipovaného díla počínajícího slovy Otázka nynie taková běží (srov. výše str. 170). Obě památky jsou zapsány jedním písařem, který ještě na následujících foliích 282a—283b připojil další citáty z autorit, týkající se uctívání obrazů a ostatků; české převody těchto posledních latinských citátů nejsou však už upraveny ve verších, nýbrž prózou. Text týkající se obrazů a ostatků má nadpis, kdežto verše proti poutím nadepsány nejsou. Text je psán zběžným, nestylizovaným písmem, pravopisem diakritickým se staršími prvky pravopisu spřežkového; Měkkost je převážně označována tečkou nad souhláskou, ojediněle se objevuje také nad c ve slově přinucen (v. 19) a nad z ve slově chozením (v. 43). Tak jako v některých jiných památkách vydávaných v tomto svazku objevuje se místo e ojediněle v zápisu veršů proti poutím ie po s, š; částice se je soustavně psána sie (v. 14, 22, 26, 28, 39, 51, 56, 67, 69). Ve slovceh vzemše (v. 66) a poručivše (v. 67) není jotace zapsaná v rukopise na místě, ovšem nelze vyloučit, že tu písař označoval podle staršího zápisu pouze měkkost předcházející souhlásky, neboť právě v těchto dvou přípa- dech není š označeno tečkou nad -J- jako jinde. V dlouhých slabikách je -ie- ještě zacho- váno. Kvantita označována není. Písař užil v latinském, ale několikrát i v českém textu zkratek. Latinský i český text je bez interpunkce; rovněž členění na verše není zvlášt vyznačeno. Skladbu uvedl do naší literatury J. Sedlák a vydal ji ve Studiích a textech k nábožen- ským dějinám českým III, 1919, str. 109—111 (dále S). Jinde zatím skladba přetištěna nebyla. 174

Strana 175
31 implet terram A] terram implet S — 40 běháním] biehanie A — 47 před aliquem je podčárkováním zrušeno q's; — 48 sanctum A] chybí u S — 57 v chrámě A] v chovánie S — 69 když se hřiechóv ostřiehají A] když hřiechóv se ostřiehají S (přehození slov je v A naznačeno znaménkem). VLKA POZNÁŠ PO SRSTI (Zbarvení mnichové) Text je dochován ve dvou zápisech, jednou úplně a jednou částečně (do v. 64). Oba zápisy jsou v jediném rukopise, uloženém v knihovně pražského Národního musea, sign. I E 6. Celý text je tam zapsán na foliích 186a—186b (dále A) a neúplný na f. 241b (dále B). Celkovou charakteristiku rukopisu podává F. M. Bartoš v Soupisu rukopisů Národního musea v Praze, I, str. 28n. (Praha 1926); pozoruhodné pozbámky k němu přinesl článek R. Urbánka Mařík Rvačka jako protihusitský satirik, Časopis Společnosti přátel starožitností 63, 1955, 1n. Oba zápisy jsou psány stejnou rukou. Písmo je zběžné, na jednom řádku jsou napsány vždy dva verše, oddělované uprostřed svislou čárkou. Některé iniciály jsou červené, červeně jsou též přetržena začáteční písmena na každém řádku; červená čára podtrhává některé řádky, nelze v tom ovšem nalézt zvláštní vztah k celkovému členění básně nebo k jejímu obsahu (srov. poznámky na str. 176 k jiné skladbě tohoto rukopisu, Slyšte všickni, staří i vy, děti, kde je situace obdobná). — Pravopis je spřežkový, kvantita a interpunkce označeny nejsou. Několikrát je užito běžných zkratek. Ojediněle se v zápise setkáváme s jotací v krátkých slabikách, ale její označení je zcela náhodné a reflektuje pouze kolísání v písařově grafice. Tak píše sie ve všech případech zvratného se a dvakrát u příslovce zase (v. 67, 76); výjimečně je že psáno zie ve slově káže (v. 39), kdežto jinde je v těchto případech rukopisné ze. Soustavně užívá psaní ssie, sie, sye k označení še. Také psaní slabiky je kolísá, vedle ge máme několikrát gie, aniž ovšem šlo o náležitou jotaci (v. 2 gieho, 20 poprawugie, 33 a 34 gie = jest, 61 vkazugie). Jotace v dlouhých sla- bikách je ještě převážně zachována; ojediněle je zapsáno ie na místě náležitého í (v. 58 mojiete), což je v edici upraveno. Báseň byla dříve otištěna V. Nebeským v ČČM 26, 1852, sv. II, 76—78 (dále N) a s některými rozdíly v přepisu K. J. Erbenem ve Výboru z literatury české II, sl. 235—238 (Praha 1868; dále V); omyly dřívějších vydavatelů a úpravy, hlavně hlásko- slovné, v poznámkách výslovně nezaznamenáváme. 4 se rúcha A] rucha sie B — 7 v stúpě A] wstlupie B — 11 V Soběslavě A, V] wssobieslawy B, v Soběslavi N — 13 černého v B je před tím předložka z, v A je s se stopami vyškrabávání, takže asi ani tady nepatří do textu — 19, 20 tyto dva verše v B nejsou — 23 Filipe není v B; v Znojmi A, N] v Znojmě V — 27 tresktati] trzeſktati A — 34 i není v B — 35 v B zní tento verš: proty zboru mystrow praſkeho — 40 máť N] maty A, máš V — 54 v B je to až za sami; pohýlili A] pohiltili B — 58 mosíte] mosiete A — 64 zde zápis B končí odkazem písaře k s. 186, tedy k textu A — 88 mosíť se] mozit ſie A — 90 z Soběslavyl ſsobieſlawy A. 175

Strana 176
SLYŠTE VŠICKNI, STAŘÍ I VY, DĚTI Báseň známe ve dvou rukopisných zněních z 15. století: A V rukopise knihovny pražského Národního muzea, sign. I E 6, folio 107a —108b a 94a— 95b; popis a obsah rukopisu je u F. M. Bartoše v Soupise rukopisů Národního musea v Praze, I, str. 28n. (Praha 1926). — B V rukopise pražské Universitni knihovny sign. XX B7 folio 37a— 44b; popis podali V. Tille a J. Vilikovský v článku Bohemika v klášterní knihovně v Admontě (Časopis archivní školy 11, 1934, 117n.). — Text obou dochovaných zápisů není zcela shodný. Rozdíly ukazují, že v obou rukopisech je původní znění skladby částečně porušeno. K vydání volíme text po této stránce lepší — z rukopisu muzejního, který je ve srovnání s B také delší. Jen ojediněle obsahuje naopak B verše, které v A nejsou, jak na to upozorňujeme v poznámkách. Bylo by proto možno uvažovat o doplnění A z B. Ale nejsme plně přesvědčeni, že by začlenění dalších veršů bylo vhodnou cestou, jak se více přiblížit původní verzi. U poezie tohoto druhu, poezie aktuální, časové, nelze vyloučit možnost dalších proměn a úprav při novém a novém přednášení, což by mohlo vysvětlit některé rozdíly vhodněji než odvolání na nedbalost nebo přehlédnutí písařovo. Ani zřetel k rytmické stránce, k tendenci členit skladbu na sdruženě rýmovaná dvojverší nemůže být plně oporou, neboť jak v A, tak i v B je často dochován jednotlivý verš bez rýmujícího se protějšku; tak je tomu i právě v těch případech, které bychom mohli do- plnit z B. Přitom častější výskyt jednotlivého verše nelze přejít, neboť není vyloučeno, že i v původní verzi nebylo dvouveršové schéma pravidelně dodržováno (srov. pozn. na str. 29n). Ve dvou případech se ovšem takové doplnění nabízí: v A je dochován jed- notlivý verš (v. 87 a 426) a B přináší druhý, textem vhodně navazující a rýmem shodný (srov. dále poznámku k v. 86 a 425). Ale s ohledem na vyloučení ostatních případů ne- zařadili jsme ani tyto dva do textu. — Oba dochované texty liší se částečně také po stránce jazykové, ovšem v aparátu zaznamenáváme pouze ty případy, které jsou závaž- né pro charakteristiku a genezi textu památky. Neuvádíme proto takové odchylky, které vznikaly patrně zásahem písařovým, jako jsou některé rozdíly hláskoslovné nebo tvaroslovné, vyplývající z vývojových proměn češtiny 15. století, nebo změny v pořádku slov, rozdílné užívání příklonky -t apod. Muzejní rukopis I E 6 je cenným souborem latinské a české literatury doby husit- ské; nedávno ocenil jeho význam znovu R. Urbánek ve studii Mařík Rvačka jako proti- husitský satirik (Časopis Společnosti přátel starožitností 63, 1955, str. 1n.). V naší edici je z tohoto rukopisu vydávána ještě další skladba, Vlka poznáš po srsti (srov. výše str. 99n.). — Již výše jsme uvedli, že text básně Slyšte všickni, staří i vy, děti, je zapsán na dvou místech. První část je nadepsána De novis hereticis pustilla (f. 107a); v B je báseň charak- terizována explicitem: Explicit processus contra hereticos wicleffistas compilatus in Con- stantia etc. Text, který vydáváme, je napsán zběžným písmem, verše nejsou oddělovány na samostatné řádky, pouze jejich konec bývá obvykle označen tečkou. Jednotlivé části skladby počínají červenou iniciálou a červeně jsou také podtrhány některé řádky textu, ovšem bez zřejmého vztahu k obsahu skladby. Text je na konci prvé části, na f. 108 uzavřen odkazem k pokračování: finis hujus articuli folio 94. — Pravopis je spřežkový, 176

Strana 177
kvantita označována není, rovněž tak interpunkce. Zřídka užil písař běžných zkratek. V některých případech po souhlásce j, po sykavkách a po ř bývá v krátkých slabikách označována jotace. Je to však záležitost pouze grafická, jak ukazuje rozbor pravopisu památky, neboť vedle případů, kdy je starší jotace zaznamenávána, jsou jiné, kdy je takové označení nenáležité nebo kdy jde o označování měkkosti předcházející souhlásky. Tak ojediněle je zapsáno gie (v. 58 pokladagie, 62 z ragie, 91, 160, 171, 244 gie, 214 ufagie; nenáležitě 192 prospiegie a 223 na gieho). Po s je jotace označena pravidelně a ve shodě s běžným usem tehdejších písařů u zvratného se (sie); vedle toho nalezneme ještě několik dalších případů (v. 39 siedlaky, 213 zassie, 335 kssveczi, 397 svelhali). Ojedi- nělý je případ po z u předložky skrzie (v. 470), ač jinde v tomto případě čteme -ze-. Uř se setkáváme s psaním rzie ve slovech, která na jiných místech bývají rovněž psána rze (v. 302 netrzieba, 319 rozhrzieſsi, 322 rozhrziesit) a u podstatného jména křestan ve v. 126, jehož grafika ve staročeských textech vůbec kolísá mezi rzie a rze. Še píše opisovač obvykle ssie, sie, ssye, ojediněle sse, a to dvakrát ve slově uhašenie (v. 87 a 432). Že označuje ze, zřídka zie (v. 107 mozie, 390 ziel a bozie, 463 rozie). V dlouhých slabikách se setkáváme jak s je, tak s í vzniklým úžením. Podle rukopisu podržujeme toto kolísání, které je pro dobu vzniku našeho zápisu charakteristické; zásahy jsme učinili pouze v rý- mech, když v rýmujících se slovech bylo kolísání mezi ie a í (na tyto případy upozorňují poznámky). Grafika --, -sí- nedovoluje jednoznačně rozhodnout, zda je třeba přepiso- vat s nebo š (zvl. u slova musiti); přepisujeme s není-li zvláštní důvod (v rýmu). Z muzejního rukopisu vydal tuto skladbu V. B. Nebeský v Časopise Českého musea 26, 1852, sv. 1, str. 141—151 v přepisu diakritickým pravopisem (dále N). — Text B otiskl v původním pravopise A. Patera v Českém museu filologickém 3, 1897, str. 162— 175 (dále P), doplnil pouze interpunkci a v poznámkách uvedl varianty z muzejního rukopisu. V následujících poznámkách neuvádíme některé zásahy V. B. Nebeského do textu. 4 celý verš v B chybí — 5 Neb není v B — 7 rozuměti] znamenati B — 8 celý verš v B chybí — 9 všecci A] swieczti B — 10 co není v B — 13 což kolik] czoczkolik A, czozkoliwyek B — 17 celý verš v B chybí — 21 přemnoho A] mnoho B — 22 činiece se A] czynyet sye se B; vítězi] wytiesi A, nad -- je dodatečně nadepsáno z — 23 celý verš v B chybí — 24 tak A] taket B — 25 za tímto veršem následuje v B: Neb gym po gich woli stogy, což v A není — 27 na těle A] na zywotie B — 29 celý verš v B chybí — 30 držiece A] czynyecze B — 31 pořád není v B; za tím je v B, ale bez dalšího rýmujícího se verše: Gyneho tu nenye gedno duſje zatraczenye — 32 po své vóli A] po sswe wſsie voly B — 33 v kostele B] w kosteli A — 35—36 v B změněný text A rzkucz: poberzte wſsem ffararzom, A k tomu wssem knyezy y take zakonykom; pobeřte] pobrzte A; farářóm B] fararzow A — 38 celý verš chybí v B; netbajíce] nekbagicze A — 39 ve slově sedláky je před ki škrtnuto jedno nečitelné písmeno — 40 v B: Chudu knyezy y kuornye- ky, zaky — 43 kochají A] kochati B — 48 celý verš v B chybí — 52 celý verš v B chybí — 55 před oslepenie je v B welike — 62 za vyhnal je v B angel — 66 starých A] starssiech B; poslúchati] posluchaiti A — 67 múdrosti B] milosti A — 68 byl není v B — 70 dvorného A] dywneho B — 73 celý verš v B chybí — 75 S staršími] Starsymj A — 77 božím 177

Strana 178
spósobem A] z bozym spossobenym B — 78 celý verš v B chybí — 79 nemohli toho A] tomu nemohli B, nemohli to N — 80 k sobě A] ssobye B — 82 celý verš je v B až dále, za veršem 84 — 86 vlastnieho] zwítnyeho A; v B je za tímto veršem další, který v A ne- nalézáme: Blaze wam to vtyeſsenye — 87—92 tyto verše jsou v rukopise přeházeny (pů- vodní pořadí bylo: 87+88, 91, 89, 90, 92) a správné jejich zařazení je označeno po straně písmeny A—E; v B je text verše 87 psán až mezi verš 90 a 91 — 89 kto A] A kto B; nazvali ste A] nazywate B — 90 Také A] A také B; lidi svěcké A] lyd sswieczky B — 91 zmámili A] zmylili B; za zmámili je v A radováno kto nechcze ſwamy — 92 Chtiec B] Chtiet A — 93 kázali ste jim A] Kazte gym B — 96 prvních v rukopise je w nadepsáno nad rasurou — 97 pod dvobojí spósobú dáváno A] pod dwogy ossobu dano B — 98 kterýchž] kteriz A — 101 celý verš v B chybí — 102 všickni A] wsseczky B — 103 celý verš v B chybí — 105 toť jest řeč A] to gyest wyecz B — 107 móže] mozie A; celý verš v B chybí — 114 to A] toho B — 117 plného Boha A] plne boztwye B — 118 žádného A] zadne B — 119 kterého A] ktere B; přivětšenie] przywieczczenye A — 120 Pakli ty, sprostný, kterému knězi A] Pakli sprostnemu kteremu knyezy B — 121 boží krev v B chybí slovo boží — 122 každý není v B — 123 třeba A] toho trzeba B; za tím v B ještě další verš, který v A není: Any ty mozejí vczynyti — 125 andělskú] andiesku A, angelssku B — 128 křesťanské A] mrtwe B — 129 oběti] obiti A — 130—133 chybějí v B — 135 celý verš v B chybí — 137 plné] prawe B — 139 vždy není v B — 140 řkúc A] rzkut B — 143 dušiem A] dussi B — 147 vstúpení A] wsstupenym B — 150 bych vám A] bych ya wam B — 155 ten u vaše srdce A] tent wassich srdtczy B — 159 jiných prorokóv A] gynych wſſelikakych prorokow B — 160 v B: Nebt to gyeſt w knyehach pſſano mnohiech — 167 jim není v B — 173 neuvěřie nad to A] newyerzie na to B — 179 bohu není v B — 180 nenější] nenyeyssi A, neneyssi B — 186 mistr Petr A] myster peter B — 187 nebo v které A] nebo kterey B; vám není v B — 188 na rathaus A] na rathausu B — 193 jest není v B — 197 v B: A mnohymy hrozamy geho swazali — 203 proti naší vóli A] bez naſsie woli B — 204 kaž to, což A] kaz to, czo B — 208 celý verš v B chybí — 209 a A] Y B — 210 celý verš v B chybí — 213 přivolal A] prziwola B (ale rýmuje se v B s otwolal) — 214 Jezukrista] kriſta B — 227 i od krále je v A napsáno týmž písařem na okraji se znaménkem vsuvky; od králové i od krále není v B — 232 dobře není v B — 234 celý verš v B chybí — 238 nevzdálí] newzdadi A — 243—244 v B: Nebt neprawye wſſeczkny wiedu, Poznate gye, kterziz w twarzi blednu — 247 a takét ti A] A take tyt B — 248 pokrytství] pokristwy A, pokricztwie B — 253 řkúc A] Rzkůt B; kněžím A] knyezi B — 254 tak dějí: „Nedávejte...“ A] Taket dyegy: nedaway B — 257 jedno A] Gednot B; slúžie B] slusie A, N; přijímají A] pozywagy B — 259 kterých v kostele mnoho A] ktereich mnohiech w koſtele B — 261 skrze B] skorze A — 264 celý vers chybí v B — 265 za nemají je v A škrtnuto lidé, které v textu B je ponecháno — 268 v B za kóróv následuje ještě: a take nekterich kostelow — 272 ve všech stodolách A] w lessiech, w stodolach B — 275 Také řkú A] A take by rzeli B — 277 také není v B — 280 a ne- bude se A] A take nebudeme ssey B; u vigilí] v wigilgij A, v B neni — 284 stalo A] dalo B — 285 v kněhách Jwknyechach A — 287 také není v B — 289 z bible] zbiblie A, z bibli B — 290 tak není v B — 293 za mrtvé dušičky a není v B; a své hřiechy je v A napsáno týmž písařem na okraji se znamením vsuvky — 294 Tiemtě N] Tiem tie A, Tyemt gest B — 178

Strana 179
296 boha není v B — 297 ani obětí není v B; modlitev] modlyteb B — 298 jest není v B — 301 aby A] At by B; zproštěnie B] zproſtieny A (upraveno pro rým) — 302 ve slově zpoviedati je e nadepsáno nad i — 304 v B: V boze y take y v wierze — 305 nynie není v B — 306 To hřiech A] tot hrziechu B — 309 to není v B — 311 tiehne A] trhne B — 313 ledakakéž A] ledakterezz B; u potocích] vopotoczieh A — 317 vehně] wehne A — 314 novověrci A] nowi wyerczi B — 316 zpoviedat A] spowiedayte B; v B je za ke mně ještě nynye — 320—323 v B: Rozhrziessit swatokradcze y wyboynyka, Rozhrzieyſfyt lichewnyka y wſſelikeho hrziefsnyka — 326 Ó překrašší] Oprzekrajse A — 330 jedny B] gednye A — 331 iiné A] nektere B — 332 utěšenie Jytie ieny A (upraveno pro rým s nenie) — 333 za tímto veršem je v A odkaz k foliu 94 — 336 i s dlúhými] vzduhymy As nadepsaným 1 — 339 také není v B — 342 Kdež A] kdyz B — 349 vyženúc A] wez- mucz B — 350 Znamenajte A] Zanemenate B — 354 řkúc A] Rzkut B — 355 v B je za držeti ještě toho — 356 však bóh nekázal A] nekazal buoh B — 357 krev A] krwe B — 358 řekl] rzelk A — 362 Bylo-liť by na vaší vóli] Bulolitbi ... A, Budetely na nych woly B — 363 s svěckými] swieczkimi A — 366 Vezte to, lidé všichni A] Wyez to byt lide wſſyczkny B — 373 z ševcóv] zzffyewczow A; krajčóv A] krayczierzow B — 376 z konvářóv] skonwarzow A — 378 z lazebníkóv, z pásařóv] slazebnykow spaſfarzow A; řemeslníkóv] rzeme likow A — 380 netázali A] neſtali B; s svatým Pavlem] swatym A — 381 v jedné] gednye A s vyškrabaným w před tímto slovem (w gednye), w giedne B — 384 panovaly A] nepanowali B — 386 za tímto veršem je v B ještě: Tak czinite czozkoli- wiek chczeté (snad kontaminací slov verše předcházejícího a následujícího) — 390 pane bože není v B — 396 malý A] mlady B — 399 se není v B; i není v B; jiné] gene A — 403 zdvižen A] geft zdwyzen B; kanonisován] kanyzowan A — 406 vždy není v B — 408 přepustíš-li v A je upraveno radováním z původního przepujtil li — 422 v B: Ze lyd y ff wamy ſye klamete — 424 spomoci A] pomoczi B — 425 v B je za tím verš: Tehdy wyezte to na mye zetjſu prawi zmyetenczi — 426 o to neni v B — 428 v B: Bylt bi tobie radyl, lepe radyl — 442 Jedno je připsáno před začátkem verše, kde je vyškrabáno jiné krátké slovo — 453 celý verš v B chybí — 460 svatú mocí A] ſwatu mylojti nebo moczy B — 463 celý verš v B chybí — 469 zruš A] rusf B — 476 Ať tě] Aty tye A, At tye B — 476 skončenie A] skonanye B — 481 věrným svým není v B; v B čteme na konci ještě Amen. VÁCLAV, HAVEL A TÁBOR Skladba je dochována v jediném rukopise z duchcovské knihovny, uloženém nyní ve Státním zámku v Mnichově Hradišti. Vedle této básně, zapsané na konci rukopisu (folio 194a—213b), tvoří hlavní část sborníku latinský a český polemický traktát Hilaria Litoměřického proti utrakvistům z doby kolem roku 1465 (k tomu srov.: A. Podlaha, Hilaria Litoměřického traktát o nejsvětějším přijímání lidu obecného pod jednou v Editiones archivi et bibliothecae metropolitani Pragensis, Praha 1905, a Tom. Kalina, Hilarius Litoměřický, Český časopis historický, 1899, 333n.); na prvních devíti foliích rukopisu čteme zápisy českých modliteb, písemnosti z doby Vladislava Jagellonského spjaté s pražskou arcidiecézí a latinské Credo. Rukopis pocházi z rozhraní 15. a 16. století. 179

Strana 180
Báseň Václav, Havel a Tábor je zapsána jinou rukou nežli ostatní části rukopisu. Obsahem se připíná hlavně k Hilarovým traktátům, a proto není toto spojení v jediném svazku náhodné. Nadpis báseň nemá. Po úvodních verších psaných bez oddělování počíná písař od verše 7 zapisovat každý verš na samostatném řádku a ještě přetrhává první písmeno červenou čarou. Na začátku promluv jednotlivých jednajících postav jsou větší červené iniciály. Na okrajích stránek jsou někde latinské přípisky písařovy nebo značky upozorňující na závažná místa; obvykle charakterizují obsah nebo uvádějí jména některých citovaných autorit. Patrně jsou to ještě přípisky písařovy. Vedle toho na foliu 205a je český přípisek psaný jinou rukou, pozdější (srov. dále v poznámkách). — Text je psán pravopisem spřežkovým. Kvantita ani interpunkce označovány nejsou. Jotace je zachována v dlouhých slabikách, pouze ojedinělé jsou případy ztráty jotace; zčásti už se setkáváme také s úžením. Vzhledem k celkovému rázu textu, v němž pře- važuje nezúžené ie, je možno změnu v í připsat hlavně pozdnímu dochování zápisu skladby, neboť v té době už ve výslovnosti převažovalo í. Ve vydání podržujeme v tomto případě stav rukopisu, pouze s ohledem na rým opravujeme í na ie, jestliže se slabika rýmuje s takovou, ve které je ie dochováno; na tyto úpravy upozorňují poznámky k jed- notlivým veršům. Ojedinělý byl případ analogického je ve slově o slyšení (o flyfjenie v. 316), které se rýmuje s nenie. Ve slabikách krátkých jotace už klesá a není důsledně zaznamenávána. Avšak stav zápisu ukazuje, že v jeho předloze byl ještě určitý stupeň jotace uchováván. Doklady toho nacházíme hlavně po ř a zčásti po sykavkových (s, c, š, ž); rovněž po j nalezneme několik případů, ale ty jsou vzhledem k době vzniku skladby i zápisu vskutku náhodné, neboť ztráta jotace po této souhlásce už dávno převládla. Vzhledem k této rozkolísanosti a k převažujícímu poklesu jotace v zápisu sáhli jsme k úpravě a případy jotace zaznamenáváme pouze v textově kritických poznámkách. K tomuto rozhodnutí nás vedlo i to, že v dochovaném zápise v týchž případech nebo dokonce v týchž slovech na různých místech jotace jednou dochována je a jindy zase není. K přepisu -li-, -i- srov. pozn. na str. 177. Po ř ji nalézáme nejčastěji v předponě pře-, před-, přes- (v. 77, 113, 132, 141, 167, 230, 244, 257, 288, 333, 391, 415, 469, 552, 576, 579, 600, 669, 729, 769, 827, 832, 885, 898, 1078, 1108), v příslovcích dobře (v. 4, 56, 58, 99, 134, 136, 158, 167, 240, 271, 281, 362, 372, 553,577,740,758,846, 920, 1009,1182), chytře (v. 157), v různých tvarech slovesa hřešiti (v. 562, 998, 1009, 1096), ve slovech tvořených ze základu třeb- (v. 82, 181, 392, 537) a v několika dalších případech: pře (v. 104), u vieře (v. 7), ostřez (v. 929). Setkáváme se i s kolísáním v různých tvarech slov křestan, křesťanský apod. (s jotací ve v. 7, 31, 158, 182, 188, 192, 193, 253, 255, 257, 383, 389, 486, 514, 680, 851, 889, 970, 1063, 1175) a slova třetí (v. 32, 341, 601, 632, 642, 783, 1161), což bylo v těchto případech tehdy časté i v jiných rukopisech; v našem textu převažuje u obou ie nad e. Nenáležitou jotaci nalezneme v koncovkách vokativu některých maskulin (kmotře v. 40, 791; bratře 55, 221, 791; Silvestře 414, Táboře 751, 827, 1087). — Ojedinělé jsou případy po s ve slovech posedl, okrase, zase (v. 691, 942, 985) a důsledně u zvratného zájmena se, jak bylo v té době častým zvykem písařů, i když se už vyslovovalo se bez jotace. — Několikrát se objeví jotace po c (v. 118 rcete, 367 celú, 534 s cesty, 1130 otce; 1137 nenáležitě svědčiece) a po ž (v různých tvarech slovesa držeti: 309 obdržel, 327 držeti, 503, přidrželi dále v. 874 180

Strana 181
knižecie a ojediněle v nenáležitém psaní spojky že, např. 886, 890, 1156). — Po š převažují případy jotace nenáležité, proto zaznamenání náležité jotace v některých tvarech číslovky vše, zájmena náš, váš a dále ve slovech panoše (v. 705), suše (v. 902) zdá se být vzhledem k celkovému stavu náhodné a písař patrně graficky nerozlišoval psaní -sse- a -ffie-, obojí ve smyslu še; přitom psaní -se- je častější. — Podobně če- zapsal dvakrát czie- (v. 17 českú, 367 čest, v obou případech nenáležitá jotace), ačkoli jinde užívá psaní -cze-. — Ojedinělé případy jotace po j jsou ve v. 51 stoje, 52 maje, 56 najez, 567 nápoje, 714, 812, 861 je; nenáležitě ve v. 68 prospěješ, 670 napíjeti. Na některých místech je text patrně porušen, jak ukazuje i porušení rýmových dvojic (srov. v. 569, 1083). Pozoruhodné je, že vedle jediného známého rukopisu skladby nalezneme ještě citaci veršů 7—16 v jednom z textů Starých letopisů, který otiskl ve své edici Palacký. Verše jsou tu vřazeny do prozaického textu a odlišují se od našeho znění pouze drob- nými úpravami, takže i rýmy jsou zachovány (citujeme je dále v poznámce k v. 7n.). Toto místo otiskl Palacký ve vydání Starých letopisů pod čarou na str. 473; shodou s naší skladbou se obírá J. Pekař ve svém Žižkovi I, str. 239; II, str. 232. Báseň Václav, Havel a Tábor nebyla dosud celá vydána. Ukázky z ní otiskl Fr. Palacký v Časopise Českého musea 5, 1831, str. 378n., a to verše 1—206, 312—331, 668—722, 749—790, 897—1004, 1164—1189 (dále cituji P). Tytéž části skladby přinesl i Erbenův Výbor z literatury české II, sl. 285—304 (Praha 1868), ale místy s malými odchylkami v přepisu nebo ve čtení některých slov (dále V). V poznámkách výslovně neuvádíme poměrně časté případy úprav v P a V, hlavně pokud jde o úpravy hlásko- slovné, a zaznamenáváme především závažné rozdíly v interpretaci některých míst. — Vedle P a V cituje některé pasáže z naší památky J. Pekař v práci Žižka a jeho doba I, str. 84—95 (Praha 1933). Užil přepisu J. V. Šimáka, zapůjčeného mu R. Urbánkem, a připojil v komentáři poznámky k textu, přičemž se někdy v otázkách filologických opíral o rady V. Flajšhanse. 7—16 V rukopise Starých letopisů čteme text v tomto znění: Tehdáž roztržení veliké stalo se u víře křesťanské; zahubeno bylo najprv kněžstvo, potom zboží panské. Divné tehdy bíchu roty silné, náboženství tehdy bíše velmi divné. Ktož najukrutnější zloděj a mordéř bíše, ten heslo obránce zákona božího jmějíše. Statky cizí berúce, lidi mordujíc, věrnými se nazýváchu, o boží zákon usty mluvíchu, a zboží cizieho pevně se držíchu. — 11 ukrutnější] vkrutniessy A — 26 z zjevného V] zgewneho A, P; — 32 třetí] trzietie A — 33 U vypáleném] Wypalenem A celý verš je připsán na konci stránky (za v. 63) se zname- ním vsuvky — 47 řka i vece] rzk y wecze A, řka, vece P, V — 56 z něho] snieho A — 94 jde] gda A — 106 stoje A, P] sedě V (pro rým) — 107 před božieho napsal písař omylem ještě jednou zakona a nepřeškrtl — 123 poněvaž písař důsledně zachovává ve všech případech podobu poniewaz (tak i ve v. 131, 356, 440, 817, 1078); rozkázaní] roz- kazanie A — 129 před waczlawowy je škrtnuto taborowy — 130 pověděl] powidiel A — 137 před božie je škrtnuto pozy zakon — 226 koupíš] kaupy s A — 228 svornosti] zwor- noſti A — 239 božím (srov. rým)] bozym A — 255 křesťany] krziestane A — 276 těla tělo A — 318 k slyšení] k slijfenie A (srov. i rým s léní) — 319 lstiví] lstiwie A, lstivi P, V — 322 čert upraveno v rukopise z původního črt, e je nadepsáno — 364 písmem] 181

Strana 182
pijme A — 366 hruozy] hruoji A — 375 ostavil je nadepsáno místo původního učinil — 414 k tomu] kto tomu A — 453 jest zjevila] get zgiwila A — 463 nižší] nijfy A — 472 najvyššého] naywijseho A — 482 Mojžiešově] moziesfowie A — 484 vám] nam A — 501 Od O A — 517 dáno je upraveno z původního dáného pro rým s psáno ve v. 516 — 524 zákona (úprava pro rým)] zakonu A — 529 nedá] nedam A — 570 Mojžieš] mozie s A- 571 před obiet je napsáno obietna (původně místo b bylo p), což nepatří do textu; patrně jde o přehlédnutí písařovo (srov. v. 574 a 575) — 575 miení] myni A, e je nadepsáno — 594 dvěma] dwima A — 606 božím] bozym A — 621 Jižs sám] gyz fam A — 627 vyšší] wifsie A — 637 kalichové] Kalichowie A — 668 pikharti] picharti A — 673 u kto je v A na konci škrtnuto z — 703 Angliš] anglis A — 706 za pravú pravdú] z prawu prawdu A — 709 Pekař s Flajšhansem upravují čtení tohoto verše na: Že nám vytýkáš lúpeži, pálením, mordy oči (Pekař, Žižka I, str. 89 a pozn. na str. 241); úprava je založena na jiných dokladech ze starší české literatury (srov. Jungmannův Slovník, sv. 5, str. 372), ovšem právě Jungmann připouští i znění doložené z našeho rukopisu („vytiskati“) a uvádí celou vazbu ve svém Slovníku (tamtéž, str. 371). Je to však doklad jediný toho druhu, což asi rozhodlo u Flajšhanse přiklonit se k úpravě. — 714 k v. 703—714 je připsána jinou rukou po- známka: též udělal Martinus lotr (= Luter), nešlechetný kacíř, v Němcích — 719 lidn] ludu A — 741 v svém] wjſem A — 744 za krev je škrtnuto boží — 759 kázali A, P] kazili V — 782 nemuož té řeči] nemuožte řeči P, V — 783 jazyk] zazik A — 891 za tímto veršem patrně jeden další verš chybí (srov. smysl místa a také porušení dvojveršového schématu rýmového) — 871 písmem] pi mo A — 899 sstúpí] stupi A — 900 s bohem] z bohem A — 915 před praví je škrtnuto die — 924 hněvali upravil písař v A z původního hniewagi — 962 u postě] vpujtie A — 964 pohané] pohanee A (stejně tak v následujícím verši rohanee) — 965 šielení] sfielenie A — 968 zemích] zemich A, zemiech P, V — 1000 pověsti] powijti A; přípisek jako lotrovské víry to činí — 1027 v svých] wssich A — 1056 z své zlosti] swezlo ti A — 1083 ničíme] czinime A — 1107 na přikázanie] ny prziekazanie A — 1119 před hlavy napsal písař omylem a škrtl hlawu w — 1158 zase) zasse (jinde zaſie) — 1161 třetím] trzetiem A. ZLOMKY RÝMOVANÉ KRONIKY Zlomky rýmované kroniky jsou dochovány pouze ve významném sborníku literár- ních památek doby husitské ze Státního archívu v Třeboni, signatura A 16. Je to jeden z rukopisů Oldřicha Kříže z Telče. Podrobný jeho popis podává Soupis rukopisů v Třeboni a v Českém Krumlově od J. Webera, J. Tříšky a P. Spunara (Praha 1958, str. 115 až 116). Mezi texty tohoto sborníku je vložen dvoulist se zápisem veršů, které tu vydá- váme; tvoří 223. a 235. jeho folio a je psán jinou rukou než Křížovou (dále A). V textu jsou škrty, takže můžeme pozorovat, jak písař dochované památky znění některých míst měnil a upravoval. Tím vyvolává tento zápis dojem, že jde o koncept, a to hlavně na prvním foliu, kdežto v druhé části už je méně oprav a zdá se spíše, že jde o přepis nějakého hotového znění (podrobně srov. dále v poznámkách k textu). Škrtnutá slova je možno většinou přečíst, proto jim věnujeme zvláštní pozornost v poznámkách, neboť osvětlují 182

Strana 183
genezi textu. Každé rýmující se dvojverší je zapsáno na jednom řádku a uprostřed je konec prvního verše označen svislou čárkou. První písmeno každého dvojverší je pře- trženo, jak bylo tehdy častým zvykem, červenou čárkou. Pravopis je spřežkový, délka samohlásek označována není. Jotace je zachována jen ojediněle a zřejmě neodpovídala výslovnosti. Zatímco v dlouhých slabikách je dochováno ie, v krátkých slabikách je jotace zaznamenána zcela náhodně. Proto jotaci v krátkých slabikách ve vydání neoznačujeme. Jde o tyto případy: po j (v. 111 odgiechu), po c (v. 42 wkrmniczye) a poř (v. 101 V wierzie a 121 V wiezzie se zz místo rz); nenáležité psaní ie je ve slově Czieho (v. 68), na jiném místě se če píše cze (v. 72). Dosud vyšly tyto zlomky pouze v Erbenově Výboru z literatury české II, sl. 251 až 256 (Praha 1868) s titulem Ulomky rýmované kroniky české z r. 1419 a 1420, odtud pak byly ukázky často přetiskovány; tuto edici označujeme dále V. V připojených poznám- kách k textu odkazujeme k závažným shodám nebo rozdílům s edicí Erbenovou, ne- upozorňujeme však na všechny rozdíly s V, neboť u této památky Erben prováděl častěji samostatné, v rukopise ne vždy podložené zásahy, zvláště do stránky hláskoslovné, a do pořádku slov. K tomuto rozhodnutí byl přiveden patrně rázem zápisu, o němž byla výše řeč (zvláště na některých místech není zřetelně odlišeno definitivní znění jinde zase je text těžko čitelný pro zběžný zápis písařův). 8 před dělil je škrtnuto rozdie — 9 upraveno z původního I przigimachu krew bozi opustiwsse swietſke zbozi, což bylo dále změněno škrtnutím slova opuſtiwffe, nad nímž čteme netbagicz o — 15 za Jakž je škrtnuto tu — 17—18 Toto dvojverší je upraveno po několika škrtech a změnách písařových. Prvotní znění bylo: Ezt walku powedu weliku (ku je nadepsáno dodatečně), zet se toho zemi zzeli (se je opět nadepsáno). Po škrtnutí slov od weliku až do konce zůstává tento text: Ezt walku weliku (slovo je nadepsáno dodatečně) powedu, z rzaduow swiery lidit (za tím je škrtnuto nedopsané slovo ſweu — patrně swedu) a po čárce za škrtnutým ſwe následuje celý nový verš awbludy lidi vwedu, který jsme jako celek uchovali v edici. Ve V je toto dvojverši rekonstruováno takto: válku velikú povedú, z řádóv lidi v bludy svedú; jde tady o volný výběr slov z dvou veršovaných celků. V naší edici jsme se snažili spíše celky veršové uchovat, a proto jsme vypustili nedokončený verš zrzadow swiery lidit, který patrně omylem písař už neškrtl, když za ním připsal poslední osmislabičný celek awbludy lidi vwedu — 21 neb brzo V] Ne brzo A — 28 přijide V (srov. rým)] przigede A — 29 dosti v mále A] v dosti mále V — 33 ej, i A] až i V; i je v A dodatečně připsáno písařem rukopisu — 39 původně zněl v rukopisu tento verš: k tomu klafftery palichu — 41 upraveno z původního Rzkucze czo ti Niemyczy; slovo Niemyczye v konečném znění rukopisu interpretuje Erben ve V jako Němice, šlo by tu však o ojedinělý tvar vlastního jména Němec (je ovšem pravda, že tito mniši byli převážně Němci) — 42 za tímto veršem bylo další dvojverší, které písař škrtl: A geptisſky mnichy k tomu/ wywodiechu z gegich domu (před geptifsky je nedokončené slovo počínající gesí, patrně omyl písařův; nad mnichy bylo nadepsáno kniezstwo) — 44 za tímto veršem je škrtnuto: ... o tom mnoho psati/ wkronikach se da lep znati (začátek je nečitelný) — 48 nad slal je nadepsáno pjal a není škrtnuto — 63 ež to je místo původního a škrtnutého Yakzto; ve V Jakž to — 66 král je nadepsáno nad nečitelným krátkým slovem (an, on?) — 67 před Vida je škrtnuto těžko čitelné wida ze se, před modliechu jsou silně přeškrtnutá slova A (ni?) se gemu — 69—70 183

Strana 184
původní znění: Radu neopatrnu mage/potom przyge to pykage — 71 svátosti je nade- psáno nad špatně čitelnými slovy (snad ktomu take) — 77 mudřec] mudrecz A; z mu- drovánie] z Mudrovaně V — 78 rovné] rowe A — 84 za tím jsou škrtnuty další dva verše, které jsou ve V otištěny v textu: Ez byl tam na Jarmark przygel Kraſa sobye ten gmeno gmiel 87 Ej] Ey A, Tu V — 88 u Vltavstvě] v wltawstwie A, u Vltavště V — 95 u kniežie je e ve slabice nie nadepsáno — 97 ež A] ač V — 99 nad u ve slově suczi je oblouček nebo kroužek — 100 kněžníci A] kněžici V — 101 zblúdili V] zbudili A — 102 mnozí kněží se změnili] mnozij kniezi se zmienili A, mezi kněžie se vmiesili V — 105 ež] Ez A, též V; ztopichu A] ztepichu V — 106 město vypálichu je nadepsáno nad neškrtnutým se... osazowachu, písař patrně omylem opsal konec následujícího dvojverší (srov. v. 108) — 107 budováchu V] budowach A — 108 tam] tu V — 110 a jej je nadepsáno nad škrtnutým a špatně čitelným slovem (snad snjm) — 112 a tomu V] a tem nebo a tom A — 115 ež] až V — 117 mnohú V] mnoho (?) A; činichu je nadepsáno nad škrtnutým ziniechu (nebo zmiechu), což je patrně písařský omyl při čtení slova czinichu — 119 přieliš z původního przielich nebo przieſich, kde je poslední slabika škrtnuta; slovo je upraveno na przyeliſs; ve V je přepsáno přielich — 120 kněží falešné] kniezi faleffnu A, kněžie falešné V - 121 vieře] wiezzie A — 123 zarostivše je nadepsáno nad původním zaroſtiecze — 125 druzí je upraveno z druhij — 127 náhoršieho] nahorffe° A, najhoršieho V — 129 že až V — 131 při je nadepsáno — 133 ež] až V — 135 kněžie je nadepsáno nad škrtnutým keze — 139 očistcové Vl v A je nejasné coczísczowe — 142 rozmáháchu V] roz- machachu A — 143 Potom Vl v A je nejasné dvojslabičné slovo Rzmtom (Rzmitem?) s nadepsaným o před t; lze to asi vysvětlit mechanickým opisováním z nějaké předlohy jako se to projevovalo v některých předcházejících případech druhé části tohoto textu. VERŠOVANÉ LETOPISY Text je dochován v tzv. Vyšehradském sborníku právním, uloženém v knihovně pražského Národního muzea, sign. V E 89, folio 222a až 224b (dále A) mezi texty leto- pisů, z nichž část vydal Fr. Palacký jako rukopis O Starých letopisů českých. Vznik sborníku se klade na začátek 16. století. Písmo zápisu je úhledné, jednotlivé oddíly počínají červenými iniciálami. Verše vydávaného textu nejsou tam oddělovány na samostatné řádky, nýbrž souvisle, a konec je označován červenou čárkou. Nadpis má pouze poslední část „O naháčích“; je psán červeně podobně jako nadpis další kapitoly na této stránce rukopisu „O kněžiech“, ovšem to už je text prozaický. Na několika místech je papír rukopisu v dolních částech stránky porušen. Na okraji stránek je připsáno několik poznámek pozdější rukou (viz dále). Pravopis památky je směsí pravopisu spřežkového a diakritického. Zřídka je označo- vána kvantita. Proto nedovoluje tato grafika rozhodnout jednoznačně především otázky kvantity, a to v těch případech, kdy je třeba odlišit jednoduché tvary praeteritální, aorist a imperfektum. Je to zvlášť obtížné u tohoto zápisu, pocházejícího z doby, kdy jednoduché tvary praeteritální zanikají a když už kolísá rozlišování jejich významu: v našem případě 184

Strana 185
se to projevuje zvláště v rýmujících se slovech, na grafiku v těchto případech upozorňují poznámky. — V rukopisu je užito některých zkratek, hlavně u koncovek. Interpunkce označována není. Vedle tohoto zápisu nalezneme citováno několik veršů — jsou to v. 217—238 — v textu Starých letopisů českých, a to ve Vratislavském rukopise; v aparátu k němu odkazujeme zkratkou SL, neuvádíme ovšem drobné rozdíly hláskoslovné a tvaroslovné. Verše, které v této knize vydáváme, přetiskl už Fr. Palacký v dodatcích ke své edici Starých letopisů českých (Scriptorum rerum Bohemicarum Tomus III, str. 470—478, Praha 1829; dále označujeme P). Tam také Palacký vytvořil pro jednotlivé části názvy, které se dosud běžně užívají. První část nazval Počátkové husitství v Čechách (v. 1—179), druhou O sektě táborské (v. 180—249), kam zahrnul i verše nadepsané v rukopise O nahá- čích (v. 221—249). Palacký ve své edici částečně zasahoval do původní hláskové podoby textu a několikrát upravoval i tvaroslovně. S ohledem na srozumitelnost zasáhl ojediněle i do věčného smyslu míst; přitom v. 166 v jeho edici zcela chybí. Tento druh zásahů Palackého v poznámkách neuvádíme. — Vratislavský rukopis Starých letopisů, kde je několik z vydávaných veršů, vyšel péčí Fr. Šimka (Praha 1937). Část, které si tu vší- máme, je na str. 29—30. 10 Viklef slovíše] [lowijffe Wygleff A (pořadí slov upraveno pro rým) — 35 udeřichu] uderzijchu A — 37 dvanáctého] XII° A — 47 na okraji je poznámka mladší rukou, která značkou odkazuje ke slovu na Kozím: Aliter hrad Kozý, ubi Hus anno 1413 finivit sua Postillam in Dominica. — 71 Bydlína klade P na začátek dalšího verše — 77 zkazichu] zkazijchu A — 78 učinichu] vežinichu A — 80, 81 rukopis je v těchto místech částečně porušen — 83 stavichu] stawijchu A — 85 upálichu] vpalijchu A — 89 bakalářové] Bactalarzowee A — 103 z klášterův] z clášterúw A, z klášteruov P, — 108 čárka označující konec předcházejícího verše je až za učinil. — 130 A je málo čitelné — 140 a 152 proti ver- šům je na okraji připsáno jinou rukou, než je ruka písaře textu i přípisku u v. 47: Owikle- ffich, O wiffehradu — 167 Voka P] Volo A — 176 rukopis je na tomto místě po- rušen — 215 čtyřmezcítma] XXIIIIa A — 218, 219 rukopis je na tomto místě porušen — 218 shodně s P doplňujeme ti tu — 219 doplněno podle znění ve SL — 223 se doplněno, je rovněž v SL — 225 ženy] i ženy SL — 227 šestnáct] XVIt A — 228 a v Stráži v SL a není — 237—238 není v SL — 245 zabichu] zabijchu A — 247 zbichu] zbijchu A — 250 prozaický text, který v A bezprostředně následuje za těmito verši ve stejné úpravě a s nadpisem O kněžích, má rovněž obdobu ve SL, a to v téže kapitole vratislavského ru- kopisu, kde čteme citované verše 218—238. Kapitola je tam nazvána O kněžiech tábor- ských (srov. cit. edici str. 27n.). 185

Strana 186
VĚCNÉ POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY ROZMLOUVÁNÍ ČLOVĚKA SE SMRTÍ V. 45n. Každému zajedno měři, též šarlatu jako šeři — oblíbená průpověď, do- ložená v literatuře 15. století častěji (např. ve staročeské básni o Pravdě a u Husa; srov. doklady u V. Flajšhanse, Česká přísloví 2, 478, č. 24). 59n. Srov. Gen. kap. 3. 75n. a 91n. Srov. v bibli o Kristově zmrtvýchvstání a vykoupení zemřelých: Mat. 28, 6; Mar. 16, 6; Luk. 24, 6; Jan 20, 9 (dále Mat. 20, 28, Mar. 10, 45). 105 kromě Adamova dluhu — obrazně, znamená smrtelnost; srov. Gen. 3, 19. 164n. Ve verších se objevuje ohlas různých biblických míst líčících pekelná muka; srov. např. Mat. 8, 12; 18, 8, 25, 41 a 46 aj.; Luk. 13, 28. 222 červům v zemi bude dáno — srov. s biblickými texty, zvl. s knihou Jobovou. 430 vženut já do svého měcha — rčení doložené častěji v naší starší literatuře, původem ze zvyků loveckých (srov. V. Flajšhans, Česká přísloví 1, 894, č. 4). 489n. Srov. Gen., kap. 3. 495n. Srov. Num., kap. 11. 536 a s Jidášem se oběsí — oběsí se jako biblický Jidáš; srov. Mat. 27, 5. 593n. Autor připomíná osudy statečných a mocných lidí známých z bible nebo z jiné literatury a uvádí, jak i je zlomila smrt prostřednictvím ženy. Výběr postav byl ve středověké literatuře toho druhu, jako je Rozmlouvání, velmi ustálen; patřili mezi ně i ti, které připomíná náš autor: Erodes (srov. Mar. 6, 17n.), Šalomún (I Král. 11, 1n.), Samson (Soud. 16, 1n.), David (2 Sam. 11, 1n.). 605 pro ženskú krásu zkaženo — autor naráží na příběhy z trojské války a připo- míná Helenu, jejíž krása podle pověsti byla příčinou vedoucí k desetiletému boji před Trójou. Tato antická látka byla středověkému čtenáři dobře známa z některých zpraco- vání (srov. např. i staročeskou Kroniku trojánskou). 681n. Tak jako na jiných místech skladby, lze nalézt i v narážkách na venkovany (sedláky) styčné body se středověkou literaturou, zvláště satirickou a společenskokritic- kou; např. v latinské poezii žákovské nebo v českých skladbách, nejvýrazněji v básni o sedlácích Chcete-li poslúchati (vyd. J. Vilikovský, Staročeská lyrika, Praha 1940, str. 111 a 190; ve v. 56 tam čteme: „činíť chlap skoky telecí“); rovněž v kazatelské litera- tuře jsou podobné charakteristiky, jak upozornil J. Pekař odkazem na studii R. Říčana Johlín z Vodňan, křižovník kláštera zderazského (Žižka II, 233, pozn. 2 ke str. 74). — Autorův povýšený přístup k venkovskému lidu, jaký lze vycítit z tónu těchto veršů, dotváří jeho charakteristiku, kterou jsme sledovali výše na str. 19. 186

Strana 187
756n. Nejsi silnější Samsona i trojanského Hektora — srov. pozn. k v. 593n.; Hektor hrdina z války trojské. 894n. V celé této promluvě smrti se objevují opět obvyklé motivy takovýchto skladeb o smrti, především zmínky o osudu manželky a dětí po smrti mužově, dále o jednání přátel, na něž myslel umírající. 974n. Slibem se blázni zpravují, ale múdří se kárají — různé varianty tohoto pří- sloví jsou doloženy už od 14. století; srov. u V. Flajšhanse, Česká přísloví II, 450. 1061n. Žižka... neužitečné mnichy zavazuje dobře v měchy — v době husitské bývali takto trestáni kněží a mniši; srov. v kronice Vavřince z Březové:„... biřici jménem krále a konšelů po městě hlasitě vyhlásili, aby... se nikdo budoucně neopovažoval pokřikovati na kněze a zejména na mnichy slovy »V sak, mniše, v sak!““ (cit. překlad str. 42). 1184n. Obdobně jako ve verších 894n. je tady v promluvě využito tradičních motivů, např. lépe by bylo nenaroditi se (srov. Mat. 26, 24), vztah přátel k umírajícímu atd. 1252 Buch mne z počtu napomíná — biblický obrat, často užívaný v Novém zákoně (srov. ještě ve v. 1304). 1299 u věčný plamen půjde — srov. pozn. k v. 164n. 1304 Srov. pozn. k v. 1252. 1364n. Srov. biblickou tradici o konci světa, zvl. Mat., kap. 13, 24 a 25. 1376n. zbožie se rozejde sem i tam: vono vranám, vono strakám — spojení vrána — straka je časté v českých příslovích a rčeních ve významu jeden-druhý; doklady srov. zvl. u F. L. Čelakovského, Mudrosloví, poslední vydání K. Dvořáka v Sebraných spisech, Praha 1949 (podle rejstříku). 1380n. at by prosili boha za vás jako vlk za kraví vocas — doklady tohoto rčení z literatury 16. století podává V. Flajšhans, Česká přísloví 2, 781, č. 37. OTÁZKA NYNIE TAKOVÁ BĚŽÍ 8 Mat. 26, 26—28. 27 1 Kor. 11, 22—24. 50 1 Kor. 11, 26. 52 Glossa ordinaria — srov. Biblia sacra cum glossa..., tom. VI, Antverpiae 1634, sl. 1208. 56 Lyra — Nicolaus de Lyra, srov. tamtéž. 63 Thomas Aquinas, III Summae, qu. 76, art. 2 (Migne, PL 4, 734). 83 Cyprianus, Epistola ad Caecilium (Migne, PL 4, 383—401). 126 Cyprianus, Epistola ad Caecilium; srov. shodu citace s Gratianem, Decreti tertia pars De consecratione, dist. II, cap. 3. 149 Cyprianus, Epistola ad Tybarianos (Migne, PL 4, 359—360). 160 1Jan 2, 6. 195 Gelasius je citován z Gratiana, Decreti tertia pars De consecratione, dist. II, cap. 12. 187

Strana 188
PROTI POUTÍM 1 Jan 4, 20, 21, 23. 15 Augustinus, neurčeno. 29 Na uvedeném místě není v doslovném znění. 47 Augustinus, In Iohannis evangelium (Migne, PL 35, 1519—1520). 59 Hyeronimus, neurčeno. VLKA POZNÁŠ PO SRSTI (Zbarvení mnichové) 1—2 Srovnání člověka s vlkem má bohatou tradici v příslovích, v bibli a potom v celé literatuře (srov. V. Flajšhans, Česká přísloví II, 320, č. 18; 784, č. 48, 49; 787, č. 62); hojně se objevovalo právě v latinské polemické i jiné literatuře doby husitské. 13 z bielého, šerého neb černého (mnicha)... autor má na mysli příslušníky růz- ných mnišských řádů, kteří bývali někdy označováni podle barvy roucha; bílé měli např. premonstráti a kartuziáni, černé benediktýni, bílé a černé dominikáni, šedé cisterciáci. — Podobným obrazem naráží na situaci v Soběslavi jedno místo v díle zcela odlišném, v latinském komentáři k písni Vojtěcha Raňkův z Ježova Ach, in luctum chelym verto (srov. výklad i část textu ve studii J. Vilikovského Latinská poesie v středověkých Čechách I, časopis Bratislava IV, 1938, str. 87n.). V textu čteme větu: „Sic in Sobjeslaw de albo monacho faciunt secularem“ (tak v Soběslavi dělají z bílého mnicha světského). 17 Filip — asi jde o osobu známou později mezi táborskými kněžími. O táborském knězi Filipovi píše podle pramenů V. V. Tomek: „... v osadě sv. Petra na Poříčí... dosadili (v r. 1421) dva kněží táborské, Prokopa a Filipa, zběhlé mnichy a lidi nechvalné pověsti...“ (Dějepis města Prahy IV, 2, str. 187); druhá osoba, o níž se zmiňuje Tomek, je asi ten Prokop, o němž se rovněž naše báseň zmiňuje (srov. v. 91). Naposledy psal o této otázce R. Urbánek ve studii Mařík Rvačka jako protihusitský satirik, Časopis Společnosti přátel starožitností 63, 1955, str. 18, pozn. 75, kde jsou rovněž odkazy k dalším pramenům. Výčet táborských kněží podal po výběru z různých pramenů J. Ma- cek, Tábor II, str. 45n. apostata, scandal — odpadlík, rozkolník; tyto hanlivé přívlastky nejsou v literatuře husitské ojedinělé, nacházíme je zvláště v latinských invektivách. 19 Otík — vedle zmínky v naší básni týká se této osoby — jinak blíže neznámé — asi také místo v latinské skladbě Invectio satyrica (Palacký, Documenta, str. 695). 29n Srov. s rčením Čert čerta káže, ale pozdě (tamtéž, str. 654). 32 Motiv, že husité káží a jednají z návodu dáblova nebo v souladu s jeho zá- měry, je častý nejen v této skladbě, ale vůbec v protihusitské literatuře (srov. např. na str. 190 pozn. k v. 32); je znám všeobecně také ze středověké literatury o kacířích. 35 proti mistróm zboru pražského — týká se veřejného vystoupení některých pražských mistrů, kteří se stavěli jak v jednáních na universitě, tak v literárních proje- vech, především proti růstu radikálních názorů husitských. Zvláště v letech 1416 a 1417 se ozývaly tyto hlasy důrazně, ale setkáváme se s nimi již dříve, jak ukazují různé dobové 188

Strana 189
prameny; srov. např. výše citované edice Palackého, Loserthovu nebo studii J. Kejře (s přehledem starší literatury) Deklarace pražské university z 10. března 1417 o přijímání pod obojí a její historické pozadí, Sborník historický 8, 1961, 133n. 41 Srov. v Desateru, Exod. 20, 16 (Deut. 5, 20). 45n. S tvrzením, že kacíři něco jiného hlásají a zase jinak vystupují nebo jednají, setkáváme se ve středověké inkviziční a jiné literatuře o kacířích jako s jedním z tzv. znaků kacíře, jak se tam říkalo; nejednou nalezneme tuto myšlenku i v protihusitské literatuře latinské nebo české. — Určit přímý zdroj těchto obecných myšlenek o kacířích je pro jejich rozšíření a časté přejímání z jednoho díla do druhého obtížné nejen v této skladbě, ale i v dalších, které v tomto svazku otiskujeme. Vedle Gratianových Dekretů objevují se nejčastěji v literatuře doby husitské odkazy k spisu Řehořovu (590—604) Libri moralium; oblíben byl i spisek dominikána Reinhera Tractatus contra haereticos (srov. u Hardta, cit. ed. III, str. 663n.). Řadu děl s touto tematikou nalezneme v ruko- pisných záznamech doby husitské; mnohdy jsou to různé kompilace určené přímo praxi, tak např. v muzejním rukopise, z něhož vydáváme báseň Vlka poznáš po srsti, je tomuto námětu věnováno mezi zapsanými texty velké místo. — 45 To kázavše zpieváte... — snad je to narážka přímo na zpívané Desatero, které známe z husitské písňové tvorby (srov. Zd. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu 3, 147n., a 405n.). — 47 Srov. v Desa- teru, Exod. 20, 17 (Deut. 5, 21). 49n. Autor se tu přiklání k postupům oblíbeným u protihusitských polemiků: útoky na majetek církve a na duchovenstvo vysvětluje touhou husitských kněží po majetku. Přitom se připomíná, že tím nezachovávají zásadu chudoby, kterou husité hlásají. 57n. Ve verších se projevuje ohlas husitských výzev, aby mniši opustili kláštery, pracovali a ženili se. 63n. Ohlas dalšího známého protihusitského motivu: Proti křesťanskému ideálu lásky staví husité svár, boj; za hlavní strůjce tohoto stavu jsou označováni kazatelé. 75—76 Tyto dva verše uvádí V. Flajšhans mezi příslovími (Česká přísloví I, 786, č. 58), ovšem jiné doklady nemá; může odkázat pouze na jinou variantu německou. 91 Prokop — k dohadům o této osobě srov. výše v pozn. k v. 17. SLYŠTE VŠICKNI, STAŘÍ I VY, DĚTI V. 3 o novém zákoně — autor skladby užívá přívlastku „nový“ příznačně v celé skladbě, když mluví o husitech, o jejich názorech, nauce apod.; s podobným užitím setkáváme se tehdy běžně v latinské i české literatuře, zvláště od poloviny druhého deseti- letí 15. století. 5—48 V této části je vyhrocena jedna z běžných protihusitských myšlenek trado- vaných už od nejstarších polemik proti husitskému hnutí, že husité ve jménu obhajoby božího zákona konají a vyvolávají zlo; autor vyzdvihuje především zabíjení a zabírání nebo ničení majetku církve, ale ojediněle též útoky na majetek světských lidí (srov. zvl. v. 39). 12n. Svým stanoviskem k činům krále Václava IV. připojuje se autor k těm 189

Strana 190
kritikům, kteří jej označovali za příznivce husitů. Dokonce i do Kostnice byly sněmu zaslány takovéto stížnosti (srov. např. Palacký, Documeta, str. 638n.). Bylo to zvláště pro jeho spory s arcibiskupem, pro přízeň prokazovanou Husovi a jeho přívržencům a konečně v době rozvoje husitského hnutí, pro kolísavost v plnění některých požadavků římské církve. Autor reaguje především na Václavovy útoky proti církevnímu majetku. (Srov. ještě dále v. 413n. a 435n.). 24n. Mnohdy ještě více než král Václav IV. byla pro náklonnost k husitskému hnutí kritizována jeho manželka královna Žofie; vyplývá to i z formulace našeho básníka. Někdy dokonce v invektivách proti Václavu IV. jako příznivci husitů myslí autoři především na ni, když jej varují před vlivem žen (srov. např. skladbu Invectio satyrica in reges et proceres viam Wiclef tenentes, Palacký, Documenta, str. 691, nebo zmínku v komentáři k písni Vojtěcha Raňkův z Ježova „Ach, in luctum chelym verto“, J. Vili- kovský, Latinská poesie ve středověkých Čechách I, časopis Bratislava 4, 1930, str. 121,; zvláštní pozornost věnoval otázce F. M. Bartoš, Jihočeský sborník historický 1937, 19n. 32 Motiv spojení husitů s ďáblem je v protihusitské literatuře častý a charakte- ristický. Základem je pojetí ďábla jako svůdce, který má v husitech vykonavatele své vůle: dábel svedl lid prostřednictvím kněží, kteří hlásají bludy. — Ovšem stejně je tohoto motivu užito v obdobných útocích husitů proti představitelům a obhájcům římské církve. 49—90 V této části skladby je rozváděn další stěžejní problém doby: poslušnost církve a rozbíjení její jednoty. V českých poměrech se objevuje už od počátku 15. století, zvláště za sporů, které probíhaly na universitě o Viklefa, proti odpustkům a dále v bojích Husových, znovu pak za jednání kostnických; samozřejmě od této doby se neustále vracel jako častý námět protihusitských polemik a útoků. Už od nejstarších fází bývá v těchto projevech uváděn často citát o poslušnosti z díla Bernardova, který připomíná i náš autor ve v. 56n. 56n. Bernardus, De obedientia (Migne, PL 184, 799n., 1233n.). 72 Ve verši se ohlašuje známý motiv odporu proti církevním hodnostářům, který je ještě dále rozvinut (srov. zvl. v. 418n.). 75 S staršími se nikdy netázali — protihusitští polemikové se nejednou zaštitují autoritou starších spisovatelů uznávaných církví. Naopak husitští mluvčí je jako závazné autority odmítali zcela, někteří jejich význam alespoň omezovali. 80 musili sú k sobě svěckú ruku přijieti — podněty pro tuto výtku nalezl autor v událostech své doby. Napětí mezi církví a světskými pány tento postup ještě podporo- valo. Vedle toho se setkáváme s tímto rysem i ve středovké literatuře proti kacířům jako s jedním ze znaků kacíře; uvádí se tam obvykle, že se opírají o světskou moc, ba že dokonce světské pány nadřazují církevním (k této literatuře srov. pozn. na str. 189 k v. 45n. a studii J. Kejře Boj o státní formu v husitském revolučním hnutí, Právněhistorické studie 2, Praha 1956, str. 130n.). 85n. Vzájemná nedůvěra v rodině a mezi příbuznými patří k dalším jevům, které bývají vytýkány jako zlo vyvolané husity; lze v tom hledati tendenčně upravený ohlas názorů, které se objevily později též mezi chiliastickými články táborskými, kde se volá 190

Strana 191
po odchodu z rodiny, jestliže život v ní brání naplňovat „boží zákon“ v duchu lidového hnutí (celkový výklad a přehled pramenů podal naposled J. Macek, Táborské chilias- tické články, Sborník historický 1, 1953, str. 53n.). 91—135 Velkou pozornost věnuje autor boji o přijímání podobojí jako další příčině rozkolu. Ohlas učených polemik a řeč citátů zaznívá zde jen v pozadí, neboť autor se snaží postihnout tento problém v jeho důsledcích a ohlasech v životě. 94n. Srov. Skut. 2; odvolání k praxi staré církve a především apoštolů bývá v pole- mické a odborné literatuře často uváděno (např. zde i v jiných vydávaných skladbách, srov. zvl. str. 198, v. 450—539). 99 světí doktorové chtie tomu — básník navazuje po způsobu jiných polemiků na předcházející a k autoritě staré církevní praxe připojuje ještě odvolání k dílům církev- ních autorů. 104 My poslúcháme Krista — autor naráží na Kristovy výroky citované v evange- liích, které husitští ideologové uváděli jako doklady pro požadavek přijímání podobojí (jejich výčet srov. na str. 195 v pozn. k v. 211 a 213). Autor naší skladby je přímo ne- cituje, což je v souladu s jeho celkovým pojetím výkladu, neměnit skladbu v polemiku s převahou citací. 109n. Verše oživují výklad přijímání laiků podjednou, jaký podává římská církev, a staví jej proti názorům obhájců utrakvismu. 120n. Na předcházející výklad o přijímání laiků navazuje opět tradiční inter- pretaci nauky o smyslu a funkci přijímání podobojí pouze kněžími. 136—181 K úvahám o přijímání laiků a kněží připojuje hned autor problematiku autority a tradice v římské církvi; k tomuto navázání na předcházející rozbory otázky o přijímání podobojí byl jistě přiveden jinými projevy, v nichž se stalo zvykem spojovat těsně obě otázky (srov. např. většinu traktátů otištěných Hardtem v 3. svazku citované edice). V katolických traktátech byla zdůrazňována úplná závaznost všech uznávaných autorit a zavedené praxe. Husité naopak uznávali za své východisko bibli a jí měřili všechny ostatní názory; právě proti tomuto stanovisku míří útok autora naší skladby, srov. v. 140n.: Ustavenie božie držeti máme, ale jiných svatých nic netbáme. 144n. Jan 16, 12; odkaz k tomuto místu evangelia bývá katolickými autory citován, podepřel zásadu přijímat myšlenky a nařízení Kristových nástupců v církvi. aby 147 ještot bývá před Božiem vstúpení — před svátkem nanebevstoupení Krista. 157n. V literatuře katolických autorů této doby bylo shromážděno mnoho citátů o závaznosti tradice a názorů přejatých z děl (výroky z bible, církevních spisovatelů, světců, papežů, koncilů nebo různá nařízení). Autor je připomíná pouze všeobecně a uvádí z nich jen několik: 160n. Skut. 20, 28. 164n. Luk. 16, 27—31. 182—233 V této části skladby je rozváděna myšlenka, že husité nutí k své víře i násilím. Autor se výslovně obrací opět proti kněžím, jimž v celé skladbě připisuje hlavní vinu na rozpoutání nového hnutí a jeho projevů (srov. výše str. 28). 187n. Jako příklad násilného přinucování uvádí se ve skladbě osud mistra Petra z Uničova; ve stejném smyslu býval tento případ citován i v jiných projevech té doby. 191

Strana 192
— Dominikán Petr z Uničova, mistr pražské university, byl znám jako protivník Husa i jeho strany. Tak vystupoval i na kostnickém koncilu a také později. Událost, která se ve verších připomíná, stala se 13. března 1417. Bylo to v době živých sporů a disputací na universitě, v níž se utvářel její vztah k historickému vývoji našich zemí. Tehdy byl mistr Petr přinucen odvolat své útoky proti straně Husově a přiznat se k jejím zása- dám. (K události srov. J. Sedlák, Počátkové kalicha, Časopis katol. duchovenstva 1914, str. 315n.; J. Pekař, Žižka I, str. 125, 20 a poznámky; R. Urbánek, Mařík Rvačka, str. 12.) 216n. Ve verších lze hledat ohlas ještě dalších událostí, jako bylo např. stíhání M. Jana z Hradce (srov. Tomek, Dějepis III, str. 614; Pekař, Žižka I, str. 120, 123 a poznámky) nebo celková situace na universitě (z posledních prací srov. J. Kejř, Deklarace pražské university z 10. března 1417 o přijímání pod obojí a její historické pozadí, Sborník historický 8, 1961, 133n., s přehledem starší literatury). 224—445 Hlavní část skladby tvoří výčty a rozbory dalších názorů nebo činů, kterými chce autor charakterizovat husity jako kacíře. Zároveň přenáší pozornost posluchače, popř. čtenáře, od otázek řešených hlavně v odborné literatuře k událostem tehdejšího života. Výčet a pojetí jednotlivých jevů nepřináší nic podstatně odlišného od ostatních dokumentů té doby, ba naopak ukazuje, že autor vycházel z obecného mínění a ze zpráv, na něž se soustřeďovala pozornost katolické strany zvláště v letech 1416 a 1417. Objevuje se tu proto ohlas jak událostí v Praze, tak i na venkově. Aktuálnost myšlenek zdůrazňovaných v této skladbě nám mohou potvrdit i četné dobové prameny. Vedle traktátové literatury je možno zvlášť odkázat k dokumentům postihujícím růst radikálních myšlenek hlavně mezi venkovským lidem (srov. např. relaci o situaci v okolí hrádku Kozí a Sezimova Ústí, Palacký, Documenta 636n.; list olomoucké kapituly z r. 1416 kostnickému koncilu, Archiv ƒ. österreichische Geschichte 80, 1894, str. 312n., a 82, 1896, str. 386n.; spis Štěpána z Dolan Epistola contra Hussitas dokončený v r. 1417, vydal Pez, Thesaurus anecdotarum IV, 2, 503n.). V některých formulacích se projeví i vliv inkvizičních příruček a jiné literatury o kacířích, která byla tehdy v našich zemích velmi aktuální a na jejímž pozadí katoličtí autoři mnohdy své charakteristiky husitů formulovali. 224n. Ve spisech o kacířích nalézáme velmi často obdobný závěr: mísí dobré se zlým („multa falsa circa vera immiscent“, Hardt, cit. dílo 3, str. 665); srov. též na str. 195, v. 158. 226n. Srov. pozn. k v. 12n., 24n. 236n. Ž. 54, 8. 243—406 Zvláště v těchto verších vyzdvihuje autor rysy, které byly tehdy v litera- tuře obecně zdůrazňovány jako znaky kacířů: Odhaluje je v jednání, v zevnějšku, v jejich působení mezi lidem, v projevech odporu proti poplatkům dávaným duchovenstvu, proti výzdobě a zařízení kostelů, proti zvykům, jako jsou poutě, modlitby a prosby za mrtvé, uvádění žen, svěcení předmětů, proti dodržování svátků a postu, proti ústní zpovědi; dále ve způsobech, jak káží, slouží mši na různých místech (kazateli jsou i řemesl- níci a ženy), jak se staví proti moci papežské, utiskují duchovenstvo. Usvědčují je i bludné spisy. K tomu připojuje ještě výtku, že uctívají Husa-kacíře jako světce. 192

Strana 193
261n. Ž. 105, 15. 285n. 1 Machab. 1, 49n. Jan Zlatoústý, neurčeno. 288n. 1 Machab. 1, 53n. 298n. Augustin, neurčeno. 308n. 340n. Řím. 15, 20. 363n. Zmínka o vztahu kacířů k světské moci; srov. pozn. k v. 80n. — Zároveň lze tu sledovat ohlas vztahu světského panstva k majetku církve; srov. též poznámku k v. 12, 413. 381n. 1 Kor. 14, 34. 384 Ef. 5, 22n.; Kol. 3, 18; Tit. 2, 5. 394n. Přívrženci Husovi skutečně sbírali peníze (srov. J. Sedlák, M. Jan Hus, Praha 1915, str. 260, 273, a V. Novotný, M. Jan Hus II, Praha 1919, str. 248, 254, 267, 369); stejně sbírali i Husovi nepřátelé. 398 Ohlas kultu Husa jako světce dostal se až do stížností zasílaných do Kostnice. 409n. V oslovení krále se objevuje stížnost často tehdy opakovaná při různých příležitostech, že v očích ostatní Evropy jsou české země pohaněny (srov. např. na str. 201, pozn. k v. 759). 413 tvoji milostníci právu stieží — narážka na královy milce, kteří vystupují proti majetku církve (srov. pozn. k v. 363n.); v jiných skladbách bývají přímo jmenováni nej- častěji Voksa a Racek Kobyla (srov. str. 207, v. 25). 418—445 Před závěrem skladby autor znovu připomněl to, co pokládal za nej- závažnější: odmítání představitelů církve husity a zabírání jejich majetku. Jeho obžaloba pak vyúsťuje v závěr, který byl v útocích proti husitům stále opakován, že odklon od pravé víry je zdrojem všech jejich špatných činů. 419n. Jako příklad důsledků husitského kacířství rozvádí autor historii svěcení husitských kněží na Lipnici biskupem Heřmanem, aby dokázal, že i husité potřebují vyšších církevních hodnostářů. Událost, o které se zmiňuje, je z března roku 1417 a měla v polemické literatuře katolické velký ohlas. Tehdy byl zajat titulární biskup nikopolský Heřman z Mindelheimu, farář v Miličíně, Čeňkem z Vartemberka, který byl čelným představitelem husitské šlechty. Čeněk jej přinutil, aby vysvětil husitské kněze, když pražský arcibiskup odmítal vykonat tento obřad. 421—422 Po tomto se znáti dáte... — verše připomínají opět něco z literatury proti kacířům, zmiňují se přímo o jednom ze znaků, podle kterého je lze usvědčit. 429 aby svú pečet z Konstancie vyvadil — narážka na účast Čeňka z Vartemberka při protestech proti upálení Husa a proti rozhodnutím koncilu v otázkách českých zemí; zvlášť tu má autor na mysli asi protestní listinu české a moravské šlechty z 2. září 1415. 432n. Znovu — jistě záměrně — se autor vrací, aby upozorňoval na králův podíl při útocích na církevní majetek (srov. pozn. k v. 413). 454—481 Obdobně jako někteří básníkovi současníci uzavřel i on skladbu troj- dílnou modlitbou k bohu, panně Marii a ke Kristu. V ní se ozvou na mnoha místech reminiscence na nejstarší české náboženské písně Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave 193

Strana 194
a Bóh všemohúcí (texty srov. ve Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957, tam jsou i odkazy k další literatuře). VÁCLAV, HAVEL A TÁBOR V. 11—16 V těchto počátečních verších je uvedeno několik tehdy obvyklých výtek a útoků na činy husitů a na jejich nauku, které autor teprve v dalších částech skladby rozvede v polemiku. 18—19 Pražané a táboři jsou výslovně odlišováni jako dvě strany (srov. ještě dále, zvl. v. 924n.). 33 U vypáleném se snidechu kostele — protihusitský motiv připomínající ničení kostelů. 34—36 Charakteristika Tábora je podána v souladu s tradičními rysy přičíta- nými kacířům v tehdejších příručkách inkvizitorů nebo v jiné literatuře toho druhu (srov. pozn. na str. 189 k v. 45n.); na tomto místě připomíná z nich autor bledost ai hloupý výraz tváře, dále, že Tábor jí v pátek maso a že nazývá kostel peleší (husité nazývali chrámy „peleší lotrovskou“ podle bible; srov. Mat. 11, 17). 51 Opět je Tábor charakterizován způsobem, který uplatňoval autor dříve (srov. předcházející poznámku k v. 34n). Z jeho vlastností připomíná násilí, hrubost a znovu bledé líce. 53 protivník boží — toto označení patří k ustáleným spojením v polemické tvorbě doby husitské; rovněž náš autor ho užil několikrát. 55—68 V těchto verších je podán výčet některých názorů vytýkaných v té době především táborům. Lze v nich přímo nalézt reakci na táborské názory známé z chiliastic- kých článků, v něž vykrystalizovaly různé starší tendence lidového hnutí v jižních Čechách (rozbor a odkazy k edicím nebo k literatuře viz ve studii J. Macka, Táborské chiliastické články, Sborník historický 1, Praha 1953, str. 53n.). 82—86 Hlavní myšlenky této části skladby se opírají o některé složky tehdejších kritik duchovenstva; rovněž spisy proti kacířům je uvádějí jako znaky, podle nichž je možno kacíře poznat. 87—90 V promluvě Táborově nalezneme ohlas husitských názorů na úkol „božích bojovníků“ a jejich kněží. Motiv poznání skutečné pravdy a vůle boží, stejně jako opou- štění statků, nalezneme vyjádřen i v táborských článcích (srov. o nich v pozn. k v. 55n.). 91—92 Připomíná se jeden z častých argumentů opakovaných obránci husitského revolučního hnutí. 93—94 Myšlenka, že především duchovenstvo nese vinu na rozpoutání bojů, objevuje se v různých variantách v tehdejších projevech jako základ historických vý- kladů vzniku husitského revolučního hnutí. Hlavně v protihusitské literatuře bývá takový- to pohled na vznik a vývoj hnutí obvyklý (srov. i v tomto svazku skladeb např. pojetí autora básně Slyšte všickni, staří i vy, děti nebo v historických verších), ale nalezneme jej i v útocích některých husitských autorů na vůdce lidových hnutí (např. u Vavřince z Březové, Jana z Příbramě aj.). 194

Strana 195
105—194 První z obšírnějších rozborů, které autor věnuje otázkám nebo názorům podle jeho mínění zvlášť závažným a sporným, obrací pozornost k polemice o pojetí „božího zákona“. V polemické literatuře se toto téma objevovalo často, zvláště v sou- vislosti s husitským heslem uskutečňování božího zákona cestou přímého boje a s úvahami o jeho oprávněnosti. 111n. Řím. 2, 23. 117n. Luk. 17, 10. 121n. 1 Jan I,8. 136 tomut sem se naučil dobře dávno u Praze — v řeči Táborově je narážka na „učení v Praze“ (tj. studium), která uvozuje další část jeho promluvy koncipované jako učená disputace. 145n. Autor připomíná odpor husitů k starší tradici i k výkladům církve a zároveň využívá příležitosti, aby v duchu svého celkového záměru napadal husity tvrzením, že ve svých výkladech bible nacházejí ospravedlnění útoků proti církevnímu a panskému majetku. Ohlas odporu proti majetku je zvlášť výrazně vyjádřen ve známých táborských článcích, k nimž lze odkázat stejně jako v předcházejících případech (v. 55n., 87n.) a v řadě dalších myšlenek, které jsou z husitských názorů vybírány. 158n. Mezi obecnými znaky kacířů se rovněž uvádí, že mísí pravdu s nepravdou nebo že jsou rozpory mezi myšlenkami, které hlásají, a mezi jejich činy. Obdobných formulací bylo využito mnohdy i proti husitům (srov. např. poznámky ke skladbě Slyšte všickni, str. 192, v. 224n.). 163 Srov. Gal 3, 3. 173n. Husitům se nejednou vyčítalo, že mění Kristův zákon lásky v zákon hněvu a krutosti; toho ohlasem jsou i tyto verše. Rovněž katolík Václav nad shodou mezi svou a Táborovou definicí „božího zákona“ zdůrazňuje „milosrdenstvie“ — lásku (srov. dále v. 265n.). 175n. Ž. 85, 11. 181 Netřebat jest těch čtyř kusuov pražských k tomu — narážka na čtyři artikuly pražské a na jejich prosazování husity. 185 Rehoř, neurčeno. 195—230 V promluvě Táborově chce autor uplatnit především myšlenku, že se husité odtrhli od obecné církve a chtějí násilím přinutit všechny k svým názorům. Znovu se přitom vrací k motivu odporu proti nauce římské církve a připomene stručně i přijímání podobojí, k němuž se dále ještě velmi podrobně dostane. 205 Na tomt sme ostali s pražany dávno mnozí — výslovně tu autor připomene odlišnost složky táborské a pražské (srov. v. 18 a dále v. 251 a zvláště 924). 211n. Jan 6, 53. Mat. 26, 26n; Mar. 14, 22n; Luk. 22, 19n. 213n. 219n. Autor naráží na výzvy k disputacím a jednáním o sporných věroučných otázkách. Ozývaly se na obou stranách už od dob kostnického koncilu, ale nedocházelo k nim. Buď byly odmítnuty (zvl. císařem Zikmundem), nebo se nemohly konat, protože obě strany se plně neshodly na podmínkách schůzky, např. chyběla někdy i vzájemná důvěra v zajištění bezpečnosti shromážděných. Proto se z obou stran nejednou svalovala 195

Strana 196
vina na odpůrce. Srov. některá data u F. M. Bartoše, Manifesty, a u J. Pekaře, Žižka IV, přehled na str. 280n. 237—323 V replice Václavově rozvíjí autor hlavně požadavek naprosté oddanosti nauce církve římské, další to závažnou součást protihusitských polemik. 240n. Srov. 1 Kor. 11, 26—29. 252 změtenci a satanovi žáci — takto často označovali husity jejich nepřátelé; husité bývali tak nazýváni právě jako kacíři. 253 v křestanstvu učinili roztrženie — husité bývali obviňováni, že způsobili roz- dělení jednoty církve. 255 Znovu se vrací pohana husitů jako zlodějů a vrahů, která patřila pod dojmem útoků na majetek církve a otevřených bojů k nejčastějším. 261n. V následujících verších lze sledovat reakci na několik názorů, které autor hodnotí jako bludy. Většina těchto názorů je vyjádřena právě v táborských článcích: není třeba se podrobovat ani duchovním, ani světským pánům, jen bohu (v. 261n); Tábor projevuje nenávist k lidem dopouštěje se na nich násilí (v. 265n.); zamítá rovněž úctu svatých a panny Marie (v. 273n.); hájí přijímání podobojí (v. 276n.). 265n. 1 Jan 4, 20. — 270 Luk. 10, 16. 277 apoštolská viera — apoštolské vyznání víry (tzv. Symbolum apostolicum) obsahující základní články křesťanské víry; v projevech proti utrakvistům bývá nejednou uváděno jako rozhodující autorita v otázce způsobu přijímání. 280—281 Proti husitským výkladům bible operovali odpůrci obvykle odkazem, že není možno držet se vždy doslovného smyslu textu, nýbrž vykládat jej alegoricky nebo symbolicky. K tomu se uváděl jako důkaz citát z Janova evangelia, který také v této skladbě je hned připojen (srov. v. 284n.). 286n. Jan 6, 63. 293 Augustinus, In Iohannis evangelium (Migne, PL 35, 1614). 294n. Srov. 1 Jan 4, 16. 299 Srov. pozn. k v. 211 a 213. 300 Jan 6, 54. 302n. Srov. Řím. 1, 17; Galat. 3, 11; Žid. 10, 38. 304 Řehoř, neurčeno. 308 Luk. 23, 40—43. 316n. Srov. pozn. k v. 219. — Právě z roku 1424 je dochován dokument, v němž zástupci Zikmundovi v odpovědi polskému králi Vladislavovi vysvětlují, že Zikmund dával příležitost k jednání, a připomínají, kdy to bylo: 1. v Praze (červen 1420), 2. v Kra- kově (1421), 3. v Brně (někdy od konce roku 1423); srov. Palacký, Urkundliche Bei- träge, str. 324n. 329n. Autor znovu vyzdvihuje hrubost a násilí jako vlastnosti Tábora. 334—443 Nyní autor plně rozvíjí v hádání mezi Táborem a Václavem spor o při- jímání podobojí, a to po způsobu literárních polemik a disputací věnovaných tomuto problému husitskými i katolickými teology (z nejstarších srovnejme např. práce Jakoubka ze Stříbra, Mikuláše z Drážďan, Ondřeje z Brodu a další, jejichž nejbohatší výčet na- lezneme pro dobu počátků sporu v citovaných studiích J. Sedláka a F. M. Bartoše 196

Strana 197
(srov. na str. 44n). Ze znalosti těchto projevů vycházel a shodně s nimi postupoval také náš autor opíraje se hlavně o výběry citátů z bible a jiných autorit. I tento výběr je tradiční, nepřináší žádný nový materiál do těchto sporů. Nejprve je takto podán názor husitský (promluva Táborova) a pak odpověď katolíka Václava (srov. ještě později v. 553n.). 1 Král. 19, 6. 335n. Gen. 14, 18. 338n. Mat. 26, 26—27; Mar. 14, 22—23; Luk. 23, 17—19 (srov. už výše v. 213n.). 342n. 346n. 1 Kor. 11, 22—24. 350 1 Kor. 11, 24. 352 K témuž máš Cypriana, Donata — Cyprian biskup (žil v 3. stol.), jeho dílo bylo vyhledáváno husitskými autory, např. zvlášť Jakoubkem ze Stříbra, neboť v něm nalézali oporu pro svůj boj za přijímání podobojí; tak bývá citován hlavně jeho dopis Caeciliovi, ale i jiné (srov. výše poznámky k skladbě Otázka nynie taková běží). — Stejně tak sloužil i příběh o Donatovi (žil asi na zač. 4. stol.), známý z Rehoře (590—604), tj. z Rehořových Dialogorum liber I, kap. 8 (Migne, PL 77, 184), ovšem tam není v tomto znění; tradiční verze známá z husitských traktátů vycházela ještě z jiných pramenů, srov. též Acta sanctorum (7. srpna) a Speculum sanctorale (odkaz u F. Šimka v edici a článku Traktát Jana Rokycany O přijímání krve, Věstník Král. české společnosti nauk, roč. 1940, II, str. 9, pozn. č. 45). K tomu ještě v replice Václavově v. 408 n. 359 blázni i také všichny děti — výslovně se tu připomíná i přijímání „bláznů a dětí“. Otázce, zda je správné, aby přijímali také děti a lidé, kteří nejsou duševně zcela zdrávi, a nejsou tedy plně schopni vnímat smysl tohoto obřadu, bylo tehdy věno- váno mnoho pozornosti (srov. např. známý Jakoubkův traktát týkající se zvlášť otázky přijímání dětí nebo častý ohlas v tehdejší odborné literatuře); názor nevyvolával odpor pouze mezi katolickými teology, nýbrž i mezi některými na straně husitské (např. u Šimona z Tišnova, který tehdy ještě nestál mezi nepřáteli husitů). K tomu srov. ještě v. 439n. 364n. Opět stručná charakteristika kacířů, která má obdobu v různých výčtech znaků kacíře, jak je známe z literatury několikrát už vzpomínané. 369n. Je tu shrnuta odpověď na citáty uvedené ve v. 334—346. 378n. Mezi katolickými argumenty se vrací při úvahách o způsobu přijímání rozdíly mezi knězem a laikem (srov. na str. 191, pozn. k v. 109n. a 120n.). 382n. Opět odkaz k praxi apoštolů; k v. 386n. srovn. Sk. 2, 42, 46. 390n. K různému způsobu výkladu biblických textů srov. poz. k v. 280n. 394 Srov. 1 Kor. 10, zvl. v. 3, 4. 402n. V těchto verších se hlásí známá výtka husitům, že spory o přijímání pod- obojí jsou příčinou všeho zla a také rozbrojů v římské církvi. 404n. Srov. v. 352. — Augustinus ,srov. De baptismo (PL 43, 188); srov. Gratianus Decreta, komentář k d. II, c. XXXII. 408n. Srov. v. 352. 412n. Odkaz na legendární motiv zjevení, kterého se dostalo papeži Silvestrovi patřil k tak oblíbeným důvodům proti kalichu, že byl dokonce zveršován do polemic- 197

Strana 198
kých veršů, které se často citovaly. Hypotezu o vzniku této silvestrovské tradice podal J. Sedlák ve studii Několik textů z doby husitské (Hlídka 28, 1911, 155n.); tam připojil rovněž přehled dochovaných latinských veršů, které lze doplnit např. i z musejního rukopisu I E 6, odkud právě v této knize vydáváme několik památek. J. Pekař upozornil ještě na ohlas této tradice v Dialogu Ondřeje Řezenského (Žižka I, str. 240, pozn. 2 ke str. 88). 420 Znovu narážka na rozdílná pojetí výkladu bible; srov. pozn. k v. 390. 422n. 1 Kor. 2, 13—15. 432n. Jan 6, 54. 438n. Srov. pozn. k v. 359 450—539 Součástí úvah o oprávněnosti laiků přijímat podobojí stal se brzy jiný problém — autorita církve, závaznost jejích ustanovení a některých názorů přejatých z děl církevních spisovatelů; na straně protihusitských polemiků vyústil pak v požadavek jednoty církve. Otázky autority církve se ovšem objevovaly v českém prostředí už dříve, srov. spory z doby Husovy a jejich odraz v díle Husově i jiných jeho současníků (např. v polemikách vydaných Loserthem v Beiträge nebo Palackým v Documenta). V souvislostech s teologickými spory o přijímání podobojí ožily znovu a často; stačí např. nahlédnout do známé edice Hardtovy (3. díl). Proto také náš skladatel postupoval obdobně a zařadil úvahy na toto téma do stejných souvislostí a pro citáty, o něž se dialog opírá, šel opět do těchto polemických projevů své doby. 454 Jan 17, zvl. v. 21. 458n. Příklady ze Starého a Nového zákona rozvádí autor hned v následujících verších. 472n. Deut. 17, 9—11— Pro toto místo nalezneme pozoruhodnou latinskou ver- šovanou paralelu, jak dokládá zápis v rukopise knihovny Národního muzea v Praze I Е 6, 69а. 480n. Mat. 23, 2, 3. Augustinus, Contra epistolam Manichaei (PL 42, 176). 486n. 490n. Gratianus, Decreti prima pars, dist. 11, c. 11. Tamtéž, dist. 19, c. 5 (srov. též dist. 12, c. 2). 494n. 496n. Tamtéž, dist. 22, c. 2 (srov. též dist. 21, c. 2). 500n. Srov. Mat. 16, 18, 19. Beda, neurčeno. 504n. Decretalia Gregorii 9, lib. I, tit. 1, c. 2. 512n. 521n. V těchto verších autor ústy Táborovými zdůrazňuje husitský odpor k jiným církevním autoritám než k bibli. 522n. Znovu se opakují ustálené přídomky dávané katolickému duchovenstvu. 535 Jan 16, 12, 13. 550n. Autor vřazuje do promluvy stručnou výtku reagující nepřímo na některé projevy odporu husitů k středověké literatuře a na jejich vztah ke knihám, které nalézali v majetku kněží, klášterních a jiných knihoven; také tyto názory nalezly výraz v tábor- ských článcích. 553—695 Spor se znovu vrací v řadě citátů k přijímání podobojí. 198

Strana 199
553n. Srov. Exod. 16, 4n. — 562 Num., kap. 20 (zvl. 20, 12). 564n. Exod. 12, 3n. 568n. 2 Sam. 23, 16. Num. kap. 18. 570n. Deut. 12, 27. 572n. 1 Sam. 21, 6. 578n. 580n. 1 Sam. 2, 27n. (zvl. v. 36). 586 Albertus Magnus, De sacrificio missae (Alberti Magni Opera, tom. 21, Lug- duni 1651, str. 78b). 590n. Mat. 14, 19; 15, 35; Mk. 6, 43; 8, 8; 19, 20; Luk. 6, 13; 9, 17; Jan 6, 11. 594n. Luk. 24, 30. 596n. Srov. Augustinus, Sermones (PL 38, 1118). 598 Rcit, že jest Kristus tu byl svatokrádcem... — závěr o Kristu, který by byl svatokrádcem, není opět ojedinělý; také pro toto místo nalezneme obdobu v traktátové literatuře, z níž vychází náš skladatel. 600n. Luk. 24, 42. 601 Jan 21, 13. knihy apoštolského ustavenie — srov. apoštolské vyznání víry, Sk. 2, 46. 604 610 Augustinus, srov. pozn. k v. 293, 596 a j. v jeho dílech. 612 Srov. glossu ke Gratianovu kanonu Comperimus, Decreti secunda pars, causa 11, qu. 3, c. 46. 617 V latinské traktátové literatuře nalézáme mnoho citátů z děl uvedených autorů; skladatel je má jistě na mysli, ale vzhledem ke koncepci svého díla jen shrnuje a spokojuje se s menším výběrem. 622n. Autor se v této části polemiky opět vrací k interpretaci biblických textů, jak ji pojímali katoličtí teologové. V projevech z doby husitské se tu obvykle autoři opírají o Augustina (In Johannem, kap. 6), Petra Lombarda (Liber sententiarum VIII, dist. 9) nebo o výroky Ambrosiovy, Gorrovy aj. 634n. Výčty nevýhod při zavedení přijímání vína patří k hojně uváděným a pří- klady dokumentovaným důvodům proti kalichu; náš autor z nich shrnul ve svých verších podstatnou část. 644n. Jako další argument proti utrakvismu bývá v traktátech a disputacích připomínáno nebezpečí bludných názorů. Z obvykle citovaných příkladů připomněl český veršovec pouze Pelagia a Viklefa. Pelagius (žil v 5. stol.) bývá v polemikách o kalichu připomínán vedle Nestoria jako kacíř, který byl odsouzen pro některé názory odchylné od stanoviska církve. 648n. Alespoň stručně dotkl se na tomto místě autor jedné ze závažných otázek středověké filosofie a teologie, která zasahovala do výkladů o eucharistii v podobě sporů o remanenci (tj. názor, že podstata chleba a vína se po posvěcení knězem nemění). V souvislosti s odsouzením 45 článků Viklefových se k ní vrátil i kostnický koncil (srov. Hardt III, sl. 168n. a 212n.), srov. též bulu papeže Martina V. z 22. února 1418 (vydal Hardt IV, sl. 1528). Už od rozhraní 14. a 15. století ožívaly tyto spory i v českém pro- středí, zvláště s ohlasy Viklefovy nauky a se spory o ni na pražské universitě. Ale i v lido- 199

Strana 200
vém hnutí se objevovaly obdobné názory, zcela se rozcházející s oficiální naukou církve o svátosti oltářní. 652n. Pouze jmény jsou uváděni autoři, kteří některým dílem nebo na některém místě svých spisů reagovali na názory odchylující se od stanoviska římské církve. V latin- ské literatuře se obvykle uváděly přímo jejich výroky, které odtud znal jistě i náš básník, ale záměrně tyto citáty ve své skladbě nerozváděl a spokojil se pouze s touto narážkou. 659 Viklefův syn — běžné označování husitů v protihusitských projevech jako odchovanců kacíře Viklefa. 662n. V souvislosti s ohlasem utrakvismu připomíná autor často formulovanou myšlenku, že rozchod s církví a její naukou je začátkem špatných činů. Shodně s jinými autory své doby, popř. se starší literaturou proti kacířům, uvádí některé příklady. 665 Judáš — Jidáš, apoštol, který zradil Krista, když předtím s ním večeřel a přijal od něho posvěcený chléb a víno. 672n. Mat. 7, 16 (Luk. 6, 44); tato myšlenka o poznání kacířů je na základě biblic- kém uváděna ve většině děl o kacířství. 674n. Oblíbeným motivem útoků bývá poukaz na nejednotnost mezi husitskými stranami; ohlasem toho jsou i tyto verše. 675 pikharti — bývají tak označováni zvláště táborští chiliasté, kteří odmítali víru v přítomnost Krista ve svátosti oltářní. 678n. Srov. Apok. 13, 1. 680n. Znovu motiv jednoty církve. 692n. Srov. pozn. k v. 662n. 696—748 Stylizací promluvy Táborovy podává autor tendenčně formulovaný obraz dalších stránek husitských názorů a husitského stanoviska k různým otázkám. Zvláště lze sledovat ohlas radikálního stanoviska táborského, které především vyvolávalo polemiky a nepřátelství katolických mluvčích, ale i obhájců stanoviska husitského měš- ťanstva a šlechty. Právě v těchto polemikách proti táborům se objevovaly některé odkazy k bibli nebo i jiné myšlenky a motivy, které nacházíme také ve verších naší básně. 703 Machomet — V literatuře husitského období bývá Mohamed často připomínán na obou stranách, a to v různém smyslu, např. jako kacíř, nepřítel římské církve nebo jako jeden z těch, kdo nařídili zákon obhajovat mečem, nikoliv v disputaci (srov. v traktátu Šimona z Tišnova Utrum secta christianorum sit perfectior sectis Iudeorum et Sarace- norum). Častá bývala také přezdívka „machometa“ ve smyslu hanlivém, kterou si opět vzájemně dávali příslušníci obou stran od doby Husovy; srov. v této skladbě v. 920. 707n. Tady poznáváme ohlas myšlenky opakované často obhájci husitského stano- viska, že odpor a přímý boj je oprávněný, neboť jinak by jej bůh nestrpěl a nedopřával husitům vítězství. 711 Argument, že husité vedou boj oprávněný, objevoval se nejednou právě ve formulaci, jakou přináší náš básník; k tomu bývaly rovněž připojovány citáty, z nichž některé jsou uváděny ve v. 715—742. 715 Motiv Machabejských jako bojovníků proti pohanům a nepřátelům Židů objevuje se v polemické literatuře velmi brzy (např.v r. 1413 u Ondřeje z Brodu, srov. Loserth, Beiträge IV, str. 393). Byl pak uplatňován s různou interpretací v polemikách 200

Strana 201
obou nepřátelských stran (v básni jej nalezneme v řeči obou, Tábora i Václava). Zvláště od konce roku 1419 se vracel, když se s vystoupením ozbrojených revolučních sil obracel znovu zájem k otázce oprávněnosti boje (srov. např. vyjádření pražské husitské university k této otázce v jednáních na konci roku 1419 a na začátku roku 1420). 723. Ž. 58, 11. Ž. 97, 3. 727 1 Sam., kap. 15, 17, 30. 731 Num. 25, 7, 8. 735 742 Mat. 10, 34. 748 Narážka na rozbroje v rodinách není ojedinělá, nýbrž vrací se v různých obmě- nách v tehdejších projevech častěji (srov. na str. 190 pozn. k v. 85). 753n. Výtka, že husité volí místo jednání raději boj, objeví se několikrát nejen v této skladbě (srov. zvl. v. 715, 795n.), ale i jinde v protihusitských polemikách. 759n. Již v počátcích husitského revolučního hnutí, v době Husově, setkáváme se nejednou v kritikách obhajujících stanovisko zastánců římské církve a starého řádu v českém království s výtkou, že české země jsou pro rozkol s církví v cizině hanobeny. Spolu s tím ožívá v různých podobách (podle stanoviska autorů) i varování před nebezpe- čím hrozícím českému království ze sousedního Německa. 795—1188 V této části skladby se v kratších a živějších dialozích rozvíjejí nej- častější otázky tehdejších polemik; mnohdy se tu setkáváme i s opakováním myšlenek známých nám z předcházejícího textu básně. Verše navazují hlavně na promluvu Tábo- rovu (v. 698—748). 797n. Srov. pozn. k v. 662 aj. 811n. Mat. 7, 16 (Luk. 6, 44); srov. pozn. k v. 672. 827n. Zásada, která je v těchto verších rozváděna, objevuje se také v jiných dílech (srov. např. Hardt III, sl. 351, kde je dokonce spojena i s citací Jakubovy epištoly za- řazenou rovněž do textu básně Václav, Havel a Tábor, v. 832n.). 832n. Jak. 2, 10. 834n. Aristoteles, neurčeno. 837n. Citáty proti zabíjení a válce čerpá autor opět asi z dobových projevů, neboť tam většinu z nich už máme doloženu. 837n. Gen. 9, 6. 843n. Ex. 20, 13, 15, 17. Mat. 5, 45. 845n. Řím. 12, 20. 849n. 857n. Srov. pozn. k v. 711; též V. Kybal, M. Jan Hus, Život a učení 2, 43n. 865n. Srovn. pozn. k v. 843. 873 Srov. pozn. k v. 759. 875n. Tak jako pro argumenty týkající se náboženských otázek je i pro obranu světské moci možno nalézt obdobu v jiných literárních pramenech této doby; ty byly jistě podnětem i našemu autorovi při zpracování této části básně namířené zvláště proti radikálním názorům táborským, které zasahovaly základní vztahy feudální společnosti. 877 Srov. Iz. 3, 14. 201

Strana 202
880n. Augustinus, In Johannis evangelium (PL 35, 1482—83). 892n. 2. Král. 24. 898n. Autor sahá k oblíbenému prostředku středověkých spisovatelů — k aktuali- zaci bible. Srovnání Žižky s biblickými postavami není ojedinělé (např. u Prokopa z Plzně; charakteristický citát z jeho díla uvádí v jiné souvislosti Pekař, Žižka II, 231, pozn. 2 ke str. 69). 898 Ex. 14, 21; srov. též Pekařovo upozornění na církevní kánony, které žádaly pro důkaz božského poslání, přičítaného tu Žižkovi a jeho bojovníkům, zázraky (Žižka I, str. 241, pozn. 2 ke str. 91). 899 Ex. 13, 21. 901 Ex. 17, 4—6. Joz. 3, 16. 903 905 Joz. 6, 15; Plzeň byla známa jako hlava landfrídu a pro husity nedobytné město. 915n. Výtky a nadávky z řeči Václavovy obrací Tábor znovu proti nepříteli. 916n. Srov. v. 759n. a 854n. 918 Srov. pozn. k v. 854. 921 Srovn. pozn. k v. 703. 924n. Zmínka o rozporech mezi pražany a tábory spolu s odsuzováním táborské nauky je opřena o znalost stanoviska a projevů vycházejících hlavně z ovzduší měšťan- ského křídla husitského a s ním spjatých vzdělanců (srov. např. kroniku Vavřince z Bře- zové, projevy Jana Příbrama a další); zvlášť proslula schůzka pražských kněží s tábor- skými v domě Petra Zmrzlíka. Na ní byly odsouzeny pražskou stranou některé táborské názory jako bludné, jak podrobně vypisuje Vavřinec z Březové (srov. cit. vydání, str. 140 n. a jinde); konala se 10. prosince 1420. Vavřinec dále připomíná vystoupení Václava Korandy jménem táborských kněží v řešení otázek mešních rouch a řádu mše (tamtéž str. 154n.) a jinde podává zprávu o listu Mikuláše Biskupce a M. Jana Jičína pražanům o pikartství na Táboře (tamtéž str. 162n.). — K tomu ještě v. 976n. 932n. Většinu uvedených osob známe i z jiných pramenů převážně jako táborské kněze: Mikuláš — Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec; Martin — patrně Martin (Martínek) Húska, řečený Loquis; Markolt — Markolt ze Zbraslavic; Kondrád — asi je míněn Václav Koranda; Jičín — M. Jan Jičín. Tyto osoby uvádí výslovně také Vavřinec z Březové ve zprávách o jednáních mezi pražany a tábory, které jsme připomínali v pozn. k v. 924. — Ambrožem míní autor asi známého královéhradeckého kněze, který stál v čele skupiny orebských. Blíže neurčeny zůstávají osoby Jakuba a Kycla. — Souhrnně o tábor- ských kněžích pojednává nyní J. Macek, Tábor II, str. 45n. 935—974 V obžalobě Václavově rozvádí autor znovu, tentokrát obsáhle, nejčastější motivy útoků proti husitům. Mnohdy tu vlastně jen shrnuje, co už řekl, a vyhrocuje svou polemiku. 940 Př. 29. 8. 941n. Podobné oslavy Prahy objevují se v různých projevech z této doby (srov. např. české i latinské skladby z tzv. Budyšínského rukopisu, které vydal J. Daňhelka, 202

Strana 203
nebo latinské manifesty města Prahy, vydal F. M. Bartoš, Manifesty města Prahy z doby husitské, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 7, 1932). 952n. Autor naráží na stav mince v době husitské a na výrobu peněz ze zkonfisko- vaného kovu, hlavně z předmětů patřících církvi; vedle drahých kovů bylo později užíváno i jiných, hlavně mědi (srov. Palacký, Dějiny 3, 313; Nohejlová-Prátová, ČČM 126, 1960, 34n.). Autor si všímá toho, že se vedle českých peněz razily i peníze cizí (např. vídeňské nebo uherské). Falšování peněz je předmětem protihusitských útoků i v latinských traktátech (např. Prokopa z Plzně, Jana Papouška). 962n. Z dalších motivů přibyla na tomto místě obžaloba z nevázaného života pohlavního, což se vytýkalo ve středověku různým hnutím jako průvodní jev jejich kacíř- ských názorů. 965 šielení rohané — označení skupiny adamitů podle Rohana, kováře z Veselí (srov. zprávu Starých letopisů, rkp. Vratislavský, cit. vyd., str. 29); J. Pekař zaznamenává podobný doklad v Locustariu Vodňanského z r. 1524 (Žižka I, 241, pozn. 2 ke str. 92). 977—1026 Táborova promluva rozvíjí znovu otázku rozdílů i shod v názorech nebo činech táborů a pražanů (srov. pozn. k v. 924). 976n. Ohlas rozporů v nauce, pro které i pražané odsuzovali tábory, jak se vzpo- míná ve skladbě, vyhrotil se zvlášť po přímých jednáních mezi mluvčími obou stran v roce 1420 (srov. pozn. k v. 924). Tyto rozpory byly ovšem ve skutečnosti jenom částí celkového vyhranění rozporů obou stran na základě rozdílných třídních zájmů. 984 Pražáci zase v plachtách slúžie — narážka na spory o užívání ornátů při obřa- dech; řešení měla přinést už schůzka táborských a pražských kněží v domě Zrmzlíkově a vracela se k ní i pozdější jednání. Jednoty však dosaženo nebylo (srov. pozn. k v. 924). 990n. Autor se dotýká událostí z doby bitvy na Vítkově (v roce 1420), kdy se Praha připravovala za pomoci táborských vojsk na útok křižáků a kdy se budovalo na Vítkově opevnění. 992 píší nám — všeobecná zmínka o písemných polemikách a traktátech, které si mluvčí obou stran vyměňovali. 994 Srov. Mat. 7, 3. 997 lútky — narážka na odpor táborů proti výzdobě kostela, zvl. proti sochám a obrazům (srov. např. i v táborských článcích); posměšného označování „lútka“ táboři často užívali, jak dokládají různé záznamy. 1008—1025 Ohlas chiliastických názorů táborského lidu. 1020n. Srov. 2 Machab. kap. 12n. 1027—1064 Václav rozvíjí polemiku proti oprávněnosti činů a bojů táborských; o tom výše pozn. k v. 715. 1028 Řím. 3, 8. 1035 a 1041n. Srov. pozn. k v. 173n. 1036 Mat. 9. 13 aj. 1051 2 Kor. 6, 14n. 1054 Srov. pozn. k v. 1158. Srov. v. 1020. 1062 1064 Tábor opakuje argumenty uváděné již několikrát, 203

Strana 204
1099n. Srov. na str. 188 pozn. k v. 32. 1117. 2 Tim. 3, 13. 1121n. Ž. 125, 3. 1129 Seneca, De clementia, lib. I., c. X, XIV. 1139n. 1 Petr 5, 10, tamtéž 1, 6—7. 1155 Rys zatvrzelosti se uvádí opět jako jeden ze znaků kacíře. 1158n. Srov. Tit. 3, 11—1161 Tit. 3, 10. 1166 u přirozeném zákoně to za právo uložil — z právnické terminologie; v husit- ských polemikách bývá takto označována zásada známá i z právnické praxe středověku: nečiň druhému to, co nechceš, aby jiní činili tobě (srov. v Gratianových Dekretech i v bibli Mat. 7, 12; Luk. 6, 31). — Všeobecně o pojetí přirozeného zákona u husitů po- jednává H. Toman, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy, Praha 1898, str. 38; k pojmu „přirozeného zákona“ ve středověku srov. všeobecné poznamky v článku M. Boháčka, Právní ideologie předhusitského zastánce selské svobody, Sborník historický 8, 1961, zvl. str. 117n. ZLOMKY RÝMOVANÉ KRONIKY 1—18 Začátek dochované skladby rozvíjí líčení poutí na hory. V některých detailech je možno postihnout styčné body s výkladem Vavřince z Březové v jeho Husit- ské kronice (v cit. vyd. str. 89). 1 Beránek — vrch u Mladé Vožice. 3 Tábor — původně vrch u Nemějic na Bechyňsku. 11—18 O obavách krále Václava z poutí na hory a o proměně táborských poutníků v tvrdé bojovníky srov. opět u Vavřince (zvl. na str. 90 a 112 cit. vyd.); ve Starých leto- pisech čteme podobně: „... jedno s huolkami chodili jako pútníci. Ale pohřiechu to se brzo změnilo a v jiné zpátkem obrátilo,“ (srov. cit. vyd. Křižovnického rukopisu, str. 55). 22—25 Verše stručně zachycují pražskou událost z 30. července 1419. 27 Král Václav IV. zemřel 16. srpna 1419. 28 šelma — srov. též bibli, zvláště v Apokalypse. 29—42 Srovnání autorovy zprávy o bouřích pražské chudiny po smrti Václava IV. s jinými dobovými zprávami ukazuje, že básník chtěl — až na zmínku o kartouzském klášteře — uvést především několik rysů, které by obecně charakterisovaly husitské činy. Proto se v jeho líčení setkáváme se stejnými prvky, jaké bývají uváděny všeobecně v protihusitských kritikách (pálení kostelů a klášterů, ničení kostelního zařízení, zneuctění ostatků svatých, útoky na mnichy a kněze), ba mnohdy o kacířích vůbec. 39 Kartouzský klášter byl zničen ve dnech 17. a 18. srpna 1419. 41 na ty němice — příslušníci kartuziánského řádu byli vázáni mlčením; srov. poznámku na str. 183 k tomuto verši. 42 Kláštery bývaly nejednou srovnávány husity s chlévy a o mniších mluvili jako 204

Strana 205
o vykrmovaných vepřích; starší doklad tohoto přirovnání máme u Štěpána z Dolan, Epistolae ad Hussitas (cit. vydání Petzovo, str. 564.) 43—46 Stručná zmínka připomíná shromáždění poutníků na Křížkách, k němuž došlo 30. září 1419. 45—46 Srov. obdobné motivy výše ve v. 15—18. 47—55 Týká se Zikmundových dopisů a výzev z posledních měsíců roku 1419. 56—80 Jednání mezi Zikmundem a pražskými zástupci probíhalo na konci roku 1419 v Brně a koncem dubna roku 1420 v Kutné Hoře. 60n. Při zmínce o přijímání podobojí ohlásí se ve stručnosti obvyklé argumenty husitů: odvolání na Kristovy výroky, na zvyky prvotní církve a na spisy některých církev- ních spisovatelů; právě tyto odkazy bývaly v latinských traktátech rozváděny a dokládány citáty (srov. např. jejich ohlasy ve skladbách otiskovaných i v tomto svazku, především ve veršovaném traktátu Otázka nynie taková běží, Slyšte všickni a v hádání Václav, Havel a Tábor). 70 potom to přijal pykaje... snad má básník v této příliš všeobecné formulaci na mysli pozdější ústupky Zikmundovy, když k tomu byl nucen vývojem událostí v letech 1420 a 1421 nebo o něco později; ale je možno hledat v tom také ohlas událostí daleko pozdějších, jednání basilejských v roce 1432. Proto je toto místo závažné pro dataci skladby (srov. výklad na str. 37). 71 Nejedna slovesná památka doby husitské vyslovuje tuto obžalobu Zikmunda, který promrhal poklady české země, aby mohl hradit především náklady na válku. 75 Stručně jsou připomenuty boje, které trvaly v Praze i na venkově do května roku 1420, kdy přijel Zikmund do Čech. 81—84 Nedokončené líčení se týká události ve Vratislavi, která vzbudila ohlas v tehdejších kronikářských zprávách. Zikmund tam pobýval v březnu 1420. 83 kázal konšely stieti — poprava vratislavských konšelů, kteří v roce 1418 vy- stoupili proti patriciátu a strhli na sebe moc, byla 14. března 1420. 84 měštěnína z Prahy — Jan Krása, který byl ve Vratislavi usmrcen na rozkaz Zikmundův 14. nebo 15. března 1420. 85—86 Příměří bylo uzavřeno 13. listopadu 1419. 87—102 Zpráva se týká Žižkových bojů koncem roku 1419 a na začátku roku 1420 v okolí Plzně, kam odešel spolu s jinými, když nebyl spokojen se situací v Praze po uzavření příměří. Odtud v březnu táhl k Táboru; cestou došlo k slavné bitvě u Sudo- měře. V okolí Tábora se hned nato podílel na dalších vojenských úspěších. 90—99 Líčení Žižkových činů je opět budováno na několika tradičních — a v té době obecně užívaných — motivech. Mluví se pouze o útocích na církevní instituce a o zabíjení mnichů; jinak přesněji Žižkovy činy charakterizovány nejsou. 95n. Podobně oživuje autor další argument proti husitům, že někteří jejich kněží podněcují k těmto činům. 96 že přemnohé kněží zbichu, ež jich potom žádni byli.. — autor naráží na nedostatek kněží, které husité potřebovali (srov. i na str. 193 pozn. k v. 419). 99 Mnozí súci řemeslníci — Hlásí se tu další hodně rozšířený protihusitský argu- 205

Strana 206
ment, že kněžími se stali řemeslníci (srov. např. i Vavřince, cit. vyd. jeho kroniky, str. 95). 103—118 Verše připomínají dobytí Sezimova Ústí 21. února 1420, jeho zničení 30. března téhož roku a založení Tábora na místě bývalého Hradiště. Zástupy lidu tehdy dobyly i hrad Hradiště, jehož pánem byl Jan z Kamenice. (V tomto vypsání událostí se hlásí opět těsný vztah ke zprávám Vavřincovy kroniky, srov. str. 45 cit. vydání.) 119—142 Autor používá znovu příležitosti (po výkladech ve v. 90—102), aby roz- vinul útoky hlavně proti názorům a činům táborské složky husitského revolučního hnutí. Všechny prvky jeho polemických útoků nacházíme opět i jinde v tehdejší literatuře, hlavně ovšem v kritikách názorů, které známe z formulací v táborských článcích (k tomu srov. studii J. Macka Táborské chiliastické články, Sborník historický I, Praha 1953, str. 53n., kde je i přehled starší literatury). 143—150 Stručně vypráví autor v těchto verších o vítězství vojsk přivede- ných z Tábora Žižkou 5. dubna 1420 k Mladé Vožici. VERŠOVANÉ LETOPISY 1—45 Autor vychází shodně s jinými tehdejšími výklady z přesvědčení, že podně- tem k vzniku husitského hnutí bylo poznání názorů Viklefových. Proto sleduje cestu, jak se dostaly do Čech a jaký byl jejich ohlas. 3n. O Viklefovi a jeho nauce je podávána stručná a ne vždy zcela přesná zpráva, jak ukazuje např. poznámka, že motivem jeho vystoupení proti církvi byla nesplněná touha po kardinálské hodnosti nebo zmínka o městě Viklef, kde se zaměňuje místo narození s jménem Viklefova působiště. 5—6 mistr Mařík doktor — M. Mařík Rvačka, člen augustiniánského řádu cyriáků. Je znám zvláště jako inkvizitor a velký odpůrce Husa i husitského hnutí v jednáních i v písemných projevech; takto vystupoval i na kostnickém koncilu. (Literaturu o něm shrnuje poslední studie, která mu byla věnována R. Urbánkem, Mařík Rvačka jako protihusitský satirik, Časopis Společnosti přátel starožitností 63, 1955, 1n.). — Soudí se, že Mařík byl skutečně v Anglii (v Oxfordě), ovšem není jisté, zda poznal Viklefa († 1384), jak se praví v textu. Rovněž není zcela jasné, byl-li Mařík doktorem, jak jej označuje skladatel těchto veršů; o uznání jeho doktorátu se totiž vedly na pražské universitě spory (srov. výše cit. studii R. Urbánka, str. 19). — u svatého Kříže — klášter svatého Kříže Většího, který byl spolu se stejnojmenným kostelem na rozhraní Starého a Židovského města. 17—22 Působení Viklefových myšlenek u Husa, Jeronýma Pražského a jiných mistrů dokládá autor jejich vystupováním proti ostatnímu duchovenstvu a uvádí výslovně ustálenou formuli „lakomci, svatokupci, kuběnáři“, s kterou se obvykle setkáváme v teh- dejších projevech (srov. např. i v jiných skladbách této edice). Stejně tak bývá tato for- mulace uváděna v literatuře o kacířích jako jeden z příznaků jejich odpadu od církve. — Dalším obvyklým motivem protihusitské literatury, kterého je využito na tomto místě, je závěr, že právě kněží mají vinu na rozpoutání lidového hnutí, neboť lid svedli a po- 206

Strana 207
bouřili proti církvi (v. 22; srov. stejně ve skladbě Slyšte všickni a Václav, Havel a Tábor). 23—39 Autorova zpráva o jednání Václava IV. je ohlasem četných obžalob krále, že vystupoval proti církvi, především proti jejímu majetku. Tento vztah vyostřily královy spory s arcibiskupem v roce 1411 (srov. na str. 189 pozn. k v. 5n.). Na těchto útocích se podíleli zvláště někteří královští úředníci (srov. v. 25). 25 Voksa, Racek Kobyla — Voksa z Valdštejna, Racek Kobyla z Dvoru byli horli- vými nástroji vůle krále Václava zvláště v jeho sporech s arcibiskupem. Proto byli často vzpomínáni i v literatuře (srov. např. úvod na str. 39 a pozn. k v. 5 a 413 na str. 189 a 193). 29n. Ke kutnohorským událostem došlo 2. února 1416. Racek Kobyla byl při nich i se svými služebníky zabit. 40—42 Autor vlastně v próze shrnuje hlavní myšlenky z veršů 17—39. 42n. Potom král to i je chtě staviti, i nemohl, neb dal jiskře uhlem býti — v této narážce lze sledovat především ohlas událostí z rozhraní let 1416 a 1417, kdy se Václav IV. snažil omezovat nebo i potlačovat rozvoj husitského hnutí, aby dosáhl smíru s římskou církví a s jejími světskými ochránci (srov. str. 204, pozn. k v. 11 a poznámky ve studii J. Kejře Deklarace pražské university z 10. března 1417 o přijímání pod obojí a její historické pozadí, Sborník historický 8, 1961, str. 133, kde je zpracována starší literatura), ale verše naznačují, že se mu to nepodařilo. 43 dal jiskře uhlem býti — srov. u V. Flajšhanse, Česká přísloví I, 461, č. 2, kde je srozumitelnější variant se slovem „ohněm“ na místě „uhlem“. 45 na hromnice — tj. 2. února. 46—50 Z doby Husova pobytu na venkově v letech 1412—1414 se tu připomíná jeho činnost v jižních Čechách (hrad Kozí, město Ústí nad Lužnicí). 47 Poznámka, že mše a kázání konal ve stodole, má vedle historického jádra (Hus kázal na venkově na nejrůznějších místech) obdobu ve výtkách ustálených a často opakovaných později protihusitskými polemiky, že husité káží kdekoliv, i ve stodolách. 49 Autor znovu důrazně — a tedy jistě záměrně — opakuje, že útoky některých kněží proti duchovenstvu pobuřují lid. 51—53 Už do souvislostí s Husovým pobytem v jižních Čechách je tu zařazena událost, která patří asi až do následujících let. — Věněk (v některých pramenech též Věnček, Vanček, Vaněk) byl jedním ze zakladatelů Tábora a je uváděn mezi táborským kněžstvem (srov. dále pozn. k v. 69). Ve Starých letopisech (rkp. Vratislavský) je připo- mínán jako první, kdo křtil v potoce (cit. vyd., str. 27). 54—58 Stejně stručně jako v předcházejících částech jsou připomínány další události z Husova života v období 1414—1415. 54 ...Hus do Prahy se vráti — je to zmínka o jednom z tajných Husových pří- chodů do Prahy v době vyhnanství, patrně v dubnu 1414, jak napovídají další verše. 55 Zpráva o výzvě králově se týká pravděpodobně Zikmunda, který navrhoval, aby se Hus dostavil do Kostnice. 58 mistru Jeronymovi po roce též učinichu — přítel Husův, mistr Jeroným Pražský byl v roce 1416 rovněž upálen jako kacíř. 207

Strana 208
59—61 Verše zaznamenávají počátky přijímání podobojí, které spadají na konec roku 1414; srov. na str. 22 pozn. k č. 17. 61 mistr Jakúbek — M. Jakoubek ze Stříbra patří k nejvýznamnějším bojovníkům za kalich mezi vzdělanci a k prvním šiřitelům přijímání podobojí mezi lidem. — u sv. Michala — v kostele sv. Michala na Starém Městě, který patřil vskutku mezi první kostely, kde se takto přijímalo (jejich výčet podává především Vavřinec z Březové ve své kronice, cit. vyd., str. 17). Jinak se ovšem uvádí jako první kostel toho druhu kostel sv. Martina ve zdi (v nynější Martinské ulici u Perštýna). Pozoruhodná je shoda zprávy našeho veršovce a kroniky Eneáše Silvia, kde se rovněž objevuje pouze jméno kostela svatomichalského. 62—78 Zvláštní pozornost věnoval autor podrobnému líčení situace v Ústí nad Lužnicí (Sezimově), v jehož okolí i přímo ve městě se hlásily projevy lidového kacířství už před příchodem Husovým do těchto míst (srov. J. Macek, Tábor I., 184n. aj. podle rejstříku). Příznačná je pro osvětlení situace v roce 1415 a 1416 zpráva o situaci v Ústí určená především církevním místům, v níž jsou uváděny některé výrazné rysy rodí- cího se lidového hnutí, které brzy vyústilo v táborství (srov. Palacký, Documenta, 636). 67 Pytel súkenník — nelze blíže určit; osoba toho jména i s přídomkem se připomíná ve Starých letopisech k roku 1438 mezi vypověděnými z Prahy (cit. vyd. Vratislavského rukopisu, str. 80; Křižovnického rukopisu, str. 146). 69—71 Většina z uváděných kněží je známa z doby o něco pozdější, kdy jsou jme- novaní označováni za kněze nebo kazatele táborské: mistr Jičín — M. Jan z Jičína (dále v pozn. k této básni v. 95). — Věněk — srov. pozn. k v. 51. — Antoš (Antoch). — Pšenička. — Kániš — Petr Kániš. — Bydlín — Jan Bydlinský; odjinud nelze určit osoby Petra velikého a Petra ústského; ve Starých (letopisech cit. vyd. rukopisu Vratislav- ského, str. 27) se připomíná s křestním jménem Petr táborský kněz Petr Němec. 74n. město na tré děléchu... — toto nejasné místo se snaží osvětlit třídními a náboženskými rozpory ve městě J. Macek, Tábor I, 219n. 79—86 Události připomínané tu z Husova života spadají do let 1410 až 1415, do jeho upálení 6. července. 79 Autor myslí na jednání duchovenstva v čele s arcibiskupem. 81 Ke kurii římské byl Hus povolán v srpnu 1410. 82 Klatba na Husa byla vydána pražským arcibiskupem 18. července 1410 a znovu 15. března 1411, když se Hus nedostavil do Říma. 83 Interdikt je z 20. července 1411. 87—106 Ve verších je rozváděn původ myšlenky o přijímání podobojí, první její ohlas mezi universitními mistry a v Praze vůbec. Za původce jsou označeni drážďanští mistři Petr a Mikuláš, kteří přišli do Prahy; tuto zprávu nalezneme shodně v latinských pramenech, ve spisku Jana Papúška a v Kronice pražské university (vydány jsou v cit. díle Höflerově), dále u Eneáše Silvia v jeho kronice a ve Vratislavském rukopise Husitské kroniky Vavřince z Březové (jako pozdější doplněk; srov. pozn. 1 na str. 233 citované edice Vavřincovy kroniky). 91 mistr Petr, mistr Mikuláš — němečtí mistři Petr a Mikuláš z Drážďan, kteří se přiklonili ke straně Husově. V Praze působili v domě Českého národa (kolej) u Černé 208

Strana 209
růže na Příkopech, kde byla německá škola. Zvláště doložená činnost Mikulášova ukazuje, že zasahoval významně do polemik se stranou katolickou. (O Petrovi z Drážďan srov. u F. M. Bartoše, Husitství a cizina, str. 65n. — O Mikuláši z Drážďan tamtéž, podle rejstříku, a v monografii J. Sedláka, Mikuláš z Dráždan, Praha 1914.) 92 Engliš — M. Petr Payne, Angličan, který jako přívrženec Viklefova hnutí musel opustit Anglii a v roce 1414 přišel do Čech, kde se brzy uplatnil v husitském hnutí. (Z poslední literatury o něm srov. sborník statí v Aktech Karlovy university, řada Historica, Praha 1958, drobnou monografii F. M. Bartoše, Mistr Petr Payne, Praha 1958; o vztahu Paynea k drážďanským mistrům srov. některé hypotézy u Pekaře, Žižka I, str. 211, pozn. 4 ke str. 18). — Nikolaus Loripes — postava blíže neznámá. 95 Jičín — M. Jan z Jičína, známý již z období pražských sporů Husových a později jako jeden z táborských kněží (srov. pozn. k v. 69n.), je v tomto textu označen za prostředníka mezi naukou drážďanských mistrů a Jakoubkem ze Stříbra; podobný výklad je i v prozaickém textu Starých letopisů (prozaický text přetiskl Palacký v citované edici Starých letopisů, str. 437 v poznámce). 98 mistra Jakúbka — M. Jakoubka ze Stříbra; o Jakoubkově účasti v počátcích boje o kalich srov. výše pozn. k v. 61. 101—106 Příčiny nepořádku a události v Praze, které líčí autor ve všeobecných rysech, hledá — ve shodě s jinými současníky — v zavedení přijímání podobojí (srov. např. už výše ve v. 101n. nebo na str. 197 v pozn. k v. 402). 107—123 K událostem na Lipnici srov. na str. 193 pozn. k v. 419). 116 žádný se jemu nezdařil — srov. obdobné hodnocení husitských kněží, kteří byli vysvěceni biskupem Heřmanem, v rukopise L Starých letopisů českých, kde o něm čteme: „potom se jim zprotivil, tak mluvě, že jsem všecko lotry vysvětil“ (srov. cit. vyd. Palackého, str. 43). 117 potom všickni proti němu byli — biskup Heřman byl zajat při dobytí Příběnic táborskými (11. nebo 13. listopadu) a utopen. 124—139 Zpráva se týká vývoje husitství na Moravě, asi v letech 1416 a 1417 a všeobecně i pozdějších jeho ohlasů. 124n. Výčet připomíná šlechtice, kteří byli tehdy přívrženci husitství na Moravě: Lacek Moravský — Lacek z Kravař, někdejší Husův ochránce a zemský hejtman morav- ský, který zasahoval výrazně do vývoje událostí v čele moravské šlechty. — Petr Stráž- nický — Petr z Kravař, pán na Strážnici, strýc předcházejícího, od roku 1417 byl krátce hejtmanem moravským a znovu v roce 1422. — Heralt Skalský — Heralt (Erhart) Skalský z Kunštátu, známý již jako zastánce Husův a přívrženec jeho hnutí. — Jan Tovačovský — Jan Tovačovský z Cimburka, po Zikmundově porážce u Vyšehradu se stal jeho nepřítelem a je znám zvláště z bojů proti císařovým vojskům v bojích u Ústí, u Tachova a z jednání mezi oběma nepřátelskými stranami na počátku třicá- tých let 15. století. (Srov. k tomu R. Urbánek, K historii husitské Moravy, Časopis Matice moravské 43, 1940.) 128 ti sobě kněží viklefóv do Moravy nabrali — zmínka napovídá, že moravští páni povolávali husitské kněze z Čech. 209

Strana 210
130n. Mezi moravskou šlechtou byl v první fázi husitského revolučního hnutí velký počet jeho přívrženců, jak dokládá vedle některých historických zpráv zvláště stížný list šlechty do Kostnice nebo zápis ze sněmu konaného v Praze 5. září 1415. 136—147 Dále autor obrací pozornost k důsledkům rozmachu husitského hnutí v lidových vrstvách a charakterizuje je několika typickými rysy: útoky na církev, od- klon od jejích ustálených zvyklostí. Zároveň už naznačuje i rozpory mezi lidovou složkou husitství a šlechtou, aby přitom využil příležitosti k obžalobě světského panstva z hle- diska politiky církve. — K rozporům mezi světskou šlechtou a církví v Čechách srov. např. pozn. na str. 189 ve skladbě Slyšte všickni.) Základní listinný materiál k situaci na Moravě shrnul B. Bretholz, Ubergang Mährens an Herzog Albrecht von Österreich im Jahre 1423 (Archiv f. österreichische Geschichte 80, 1893, 16n.); srov. též literaturu uvedenou výše v pozn. k v. 124n. 148—179 Obléhání Vyšehradu, které je předmětem této části letopisných zpráv, trvalo od dubna do začátku listopadu roku 1420, kdy byla svedena rozhodná bitva popisovaná naším autorem. 153 král Zigmund. .. je retovati — příchod Zikmundův a přípravy k útoku se udály koncem října 1420. 154 zmeškal hodinu — posádka Vyšehradu, obležená pražským vojskem se roz- hodla, že se vzdá, nepřijde-li Zikmund na pomoc do stanovené lhůty 1. listopadu. Zikmund se do té doby nedostavil. Jeho plán společného útoku posádky z Vyšehradu, z pražského hradu a vojsk, které Zikmund přivedl k Praze, byl vyzrazen, takže jeho útok byl husitskými vojsky rozbit. 158 když svatého Pangrací dojede — kostel sv. Pankráce na pankrácké pláni směrem k Vyšehradu. 163—171 Výčet jmen českých a moravských šlechticů, kteří padli v bitvě, je dochován v několika kronikářských zápisech a částečně se různí (srov. Staré letopisy, kroniku Vavřince z Březové): Petr Konopištský — Petr z Šternberka, pán na Konopišti. — Jindřich Krumlovský — Jindřich z Kravař (z Plumlova), patřil mu též Moravský Krumlov. — Henrich Bechynský — Jindřich Lefl z Lažan, pán Bechyně a Krakovce. — Jaroslav Veselský — Jaroslav ze Šternberka a z Veselí nad Moravou. — Vok z Holštýna — Vok z Holštejna a Blanska. — Mikuláš Zajíc — Mikuláš Zajíc z Hasenburka (podle Palackého); v jiných rukopisech je uváděn Vilém Zajíc z Valdeka, pán na Židlochovicích. — Samvalský z Malenovic — Hynek Šumvaldský z Malenovic a Pohořelic (ve Starých letopisech, Vratislavský rukopis: Šamvalský). — Černohorský — Dobeš Černohorský z Boskovic. — Michalec — Jan Michalec z Michalovic. — Sobín — Sobín ze Švábenic. 173 král Zigmund s velikým hořem z Čech vyjede — Zikmund zůstal po porážce u Vyšehradu v zemi až do března roku 1421 a pak ji opustil. 174n. Běh událostí v letech 1421 až 1422 naznačuje autor jen velmi stručně. 174—175 Kutná Hora se vzdala 24. dubna 1421. 176—179 Týká se událostí z konce roku 1421 a ze začátku roku 1422. Po sněmu v Brně na začátku listopadu roku 1421 přitáhl Zikmund znovu do Čech a přiblížil se ke Kutné Hoře. Tehdy zrušili někteří kutnohorští měštané slib daný pražanům, jednali tajně se Zikmundem a vpustili jeho vojsko do města. Ale 6. ledna 1422 Žižkovo vojsko 210

Strana 211
znovu Kutnou Horu obsadilo. Z města pak uprchli spolu se Zikmundem i někteří měštané se svými rodinami, jak výslovně uvádějí některé dochované kronikářské zprávy. 180n. V prozaické části a ve verších těsně na ni navazujících zaznamenává autor situaci, která ukazuje k rozporům na Táboře. Palacký v edici Starých letopisů českých nazval tuto část veršů „O sektě táborské“; nalezneme v ní mnoho styčných bodů zvláště s Vratislavským a Oseckým rukopisem Starých letopisů i s kronikou Vavřince z Březové. — Od konce roku 1420 se začaly výrazně projevovat na Táboře společenské a zároveň názorové rozpory (srov. J. Macek, Tábor II, 47n.). Ve verších je odlišována strana umír- něných představovaná M. Janem z Jičína a dalšími, a skupina radikálních chiliastů, za jejichž vůdce je skladatelem označen Martin Húska (Vavřinec z Březové odlišuje stranu táborskou a pikartskou, v cit. vyd. str. 163). 181—184 Mistr Jičín — srov. pozn. k v. 69. — Filip, Chřenovský — nelze blíže identifikovat (u Palackého v edici těchto veršů je uvedeno jako jedno jméno: Filip Chřenovský). — Štěpán Pacovský a Abraham — jsou vedle sebe uváděni i ve Starých letopisech (srov. vydání Vratislavského rukopisu, str. 27); Abraham je spolu s dalšími dvěma táborskými kněžími Prokopem Holým a Jírou z Klatov připomenut v kronice Vavřince z Březové jako jeden ze zatčených a uvězněných v Praze koncem července 1421 pro podezření z „pikhartského kacířství“ (cit. vyd. str. 187). — Prokop Holý — táborský kněz, po smrti Žižkově slavný vůdce husitských vojsk († 1436). Podle závěrů J. Macka (Tábor II, 49) nepatřil svými názory ke konzervativnímu křídlu M. Jičína, nýbrž spolu s Mikulášem Biskupcem ke středu, který stál mezi stranou Jičínovou a radikály vedenými Martinem Húskou. — Martin Húska, Petr Kániš, Jan Bydlinský — známí představitelé radikální chiliastické skupiny táborské (srov. pozn. k v. 69); k nim řadí autor ještě Bartoše, Mikuláše slepého a Tršáčka, kteří jsou ve stejném pořadí jmenováni i ve výčtu jmen táborských kněží, známém z některých verzí Starých letopisů (srov. vydání Vrati- slavského rukopisu, str. 27). 184—188 Ve stručnosti a v tendenčním zabarvení jsou tu uváděny některé stránky chiliastických názorů táborských. Ohlas těchto názorů zároveň s obžalobou jejich stou- penců, zvláště Martina Húsky (zv. Loquis), nalezneme v kronice Vavřince z Březové (str. 162n. cit. vyd.), hlavně v jeho zprávě o listu zaslaném Mikulášem Biskupcem a Janem z Jičína v únoru roku 1421 do Prahy. 184 motýl — je užito obrazně ve významu padělaný peníz. 187 pikhart — srov. na str. 200 pozn. k v. 675. 190—200 Chiliastická skupina opustila Tábor začátkem roku 1421 (podrobně se rozepsal o těchto událostech J. Macek, Tábor II, 319n.). 195n. Jako jedna z hlavních nesprávností, které byly často vytýkány zastáncům chili- astických názorů vedle pikartství, bylo adamitství, a s ním mravní poklesky; k tomu při- pojuje autor ještě další detail (v. 196—197). 201—204 Z Tábora odešel na Přiběnice patrně také Martin Húska. Byl ovšem nucen vrátit se zpět k jednání. Toto jednání skončilo tím, že musel odvolat některé názory, v nichž se rozcházel s druhou táborskou skupinou. 205—208 Někdy v březnu roku 1421 byla skupina, která odešla na Přiběnice, vyhnána. 211

Strana 212
207 proti Dražicóm — Dražice jsou u Tábora; o bližší určení tohoto místa u Dražic se pokouší J. Macek (Tábor II, 333; tam je uvedena ostatní literatura). 209—215 Žižkův návrat do Tábora, který předcházel událostem líčeným v této části skladby, spadá asi do poloviny dubna roku 1421. 215 K údajům o počtu upálených: Vavřinec z Březové udává v Husitské kronice (cit. vyd. str. 163), že Žižka dal upálit v Klokotech 50 lidí a „po odjezdu Žižkově bratří, kteří tam byli, upálili jich dvacet pět z té pikartské sekty“ (srov. s tím údaj „dvacet- čtyři“ ve v. 214, zatímco o padesáti jiných se tu nepíše). 217 bernatické lesy — lesy kolem Bernartic nedaleko Bechyně. 219 K vyhlazení těchto pronásledovaných zbytků došlo asi na podzim roku 1421 (srov. J. Macek, Tábor II, str. 349); doplněním textu ve verši 218 z druhé verze této skladby (srov. o ní pozn. na str. 185) lze závěry o upálení této skupiny v bernartických lesích formulovat už bez dohadů, jak zatím činil J. Macek na místě, které jsme právě cito- vali (str. 349, pozn. 179). 220—250 Vyprávění se týká osudů dalších táborských chiliastů („naháčů“ — adamitů), kteří se uchýlili dál od Tábora do jižních Čech a byli asi 21. října 1421 vyhlazení Žižkovým vojskem. (Výklady k tomu podal a starší literaturu shrnul J. Macek, Tábor II, str. 349n.). 221 Valovský les — les u vesnice Val nedaleko Lomnice nad Lužnicí. 224—225 a dále 234—240 Pramenem charakteristiky adamitů je tu patrně písemná zpráva Žižkova o životě a názorech adamitů, kterou dal po jejich vyhlazení sestavit podle výpovědi jediného nepopraveného zajatce; zpráva je známa z jiných kronikářských záznamů (srov. cit. vyd. Husitské kroniky Vavřincovy, str. 210n., nebo Staré letopisy české, vydání Vratislavského rukopisu, str. 30—31). 222 Stráž — Stráž nad Nežárkou. 226 Veselí — Veselí nad Lužnicí. 228 v Rečici, v Plešiech a v Stráži — Kardašova Řečice, Pleše u Veselí nad Lužnicí, Stráž nad Nežárkou. 230 Šorc z Valu — osoba odjinud neznámá (srov. pozn. k v. 220); pokus o bližší možné určení je u J. Macka, Tábor II, str. 350. 241 tehdy Žižka posla lidu oděného — Žižka tady zasáhl, když přijel na pomoc posádce obležené v nedalekém hradu Lomnici nad Lužnicí. 245 Bořek Klatovský — je to šlechtic blíže neznámý; Vavřinec ve své kronice jeho jméno ani neuvádí při líčení této výpravy, nýbrž obecně konstatuje: „jednoho panoše Žižkova zabili". 212

Strana 213
SLOVNÍČEK V odkazech k textům užíváme před číslem verše (popř. řádku) těchto zkratek pro jednotlivé skladby: R Rozmlouvání člověka se smrtí; O — Otázka nynie takové věží; P — traktát proti poutím; Vl — Vlka poznáš po srsti; S — Slyšte všickni, staří i vy, děti; V— Václav Havel, a Tábor; K — Zlomky rýmované kroniky; L — Veršované leto- pisy. a a, ale ač jestliže; ačkoli, i když, třebas ale ale, tedy an (ano) a on (ono), ale on (ono); že, protože bájiti vymýšleti, nepravdivě tvrditi bezhrdli smrt (R 458) bezmál bezmála, téměř, skoro bezpečenstvie bezpečnost (V 918) bezpečně: bezpečnějí bezprostředněji běžeti běžeti; míti průchod, místo (V 1137); běžeti po čem (R 537) hnáti se za čím, pachtiti se po čem bitec bojovník (R 598) blaze vám dobře vám (S 324) bosák bosý, žebravý mnich branný strážce brány (R 662) budovati se osaditi se, zvoliti si stálé sídlo (K 107) by kdyby; aby; že by byt byti, existence, podstata (R 186) býti: býti k vuoli býti někomu po vůli (L 112) cafúr přezdívka husitů (V 675, 965; bližší osvětlení významu nebylo zatím po- dáno, srov., V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, str. 53; přehled různých výkladů u Pekaře, Žižka I, str. 240.) cafúře zdrobnělé k cafúr: odolát jemu v tom naše malé cafúře (V 1086) cíditi káleti (V 947) čihař ptáčník (R 478) číslo číslo, počet (R 613) číti (čúti) cítiti číti se cítiti se, pokládati se črt čert čtvrtek: Veliký čtvrtek Zelený čtvrtek (O 15) dáliti se vzdalovati se (V 989) darmo zadarmo; marně, bez příčiny dávati dávati; nadávati dědina dědictví, zděděný statek; pole, po- zemek (R 821, V 761); schovám já je do dědiny schovám je do země, tj. na hřbitově děditi dostati dědictví, získati dědictví, majetek (R 282) div divná věc, zázrak divadlo podívaná divně podivuhodně; zázračně doba způsob, podoba, čas; to je má doba na tom mi záleží, o to mi jde, to je mi vhod: najdet sobě hned svú dobu (R 927), to jest naše doba (V 132), dočekati dočkati, vyčkati: někoho... doče- kám jako na ráně (R 506) jako na dostřel, příhodně dokonati dokončiti, zcela vykonati (V 438) dokonati se vyplniti se (V 108) dóm (duom) dům; rod, dynastie: českého domu české dynastie (K 72) donidž, doniž dokud dostati se: v tom rúše se bohu dostal do- stal se k bohu, do nebe (Vl 6) dotiskovati činiti nátlak, nutiti, doháněti (S 228) čár kouzlo, čarování (R 789) časný dočasný; vezdejší, pozemský (R 1272) 213

Strana 214
dotknüti dotknouti se (V 768) dovoditi dovádéti, dokazovati: dovoditi co čím dokazovati co čím (V 522) dráha cesta; zástup drásta nářadí (V 637) druhé podruhé, za druhé druhý druhý, jiný dräeti drZeti, dodrZovati, zachovévati dřevní džívější, dávný duch duch, dech (R 349) duovod odůvodnění, důkaz dusiti rdousiti dvorný pěkný; divný (S 3, 70) dvořák kdo žije u dvora, dvořan (R 465) dvofiti se zdráhati se, ošklíbati se (R 868) Erod (Erodes) Herodes (R 593) figura obraz, podobenství hamfešt potvrzení, listina (R 997) hanebně ohavně, hrozně házeti házeti; shodovati se, dotykati se: svatý Augustin téhož se rovně házie řka dotýká se téhož stejným způsobem (V 880) heslo sjednané znamení; slovo; propověd; vůdčí myšlenka, zásada (R 75) hladký sličný, milý hleděti: hledčti k čemu starati se oč (V 483) hlechnüti hlechnouti, hluchnouti, stävati se hluchym hlíza podebranina, vřed (R 264) hod: hody (pl.) hostina, hodokvas, slavnost hodiny kněžské hodinky, tj. modlitby určené pro stanovenou dobu denní nebo noční (R 432, 676) hodně vhodně (V 662) hold pocta; slib poddanosti, poslušnosti (R 460) holdovati se poddati se, dáti hold (R 839) hólka hůlka honiti honiti, stíhati hospoda byt, ütulek 214 hosti cizinka, host; p'ilezlá hosti pfivandro- valá cizinka (R 283) hostnice síň pro hosty (R 312) hovadnost zhovadilost, zvířeckost (R 901) hovadný zvířecký, zvrhlý (V 963) hovado zvíře humenec místo na čihadle, na které se ptákům sype zrní hybéti! běda! (V 329) chléb: anjelský chléb (V 554) mana chrt lovecký pes (VI 86) chutné s chutí, ochotné (V 150) chvála sláva, chvála (R 40) ijeden (při záporu) ani jediný, žádný, nikdo inhed ihned jako jako; téměř; poněvadž jakový jaký jazyk jazyk, řeč; národ, národnost; Třetím jazykem chceš pokoj v zemi činiti (V 781) třetí stranou (tj. stranou Vrto- chovou) chceš učinit v zemi klid (srov. tento Flajšhansův názor u Pe- kaře, Žižka I, str. 241) jediné jen jedno jen, pouze jednostajny stejný jieti (jmu, jmeś. . .) zajmouti jíti: jíti po něčem (R 582) jíti, jednati podle něčeho kápě kapuce kárati trestati; příti se, svářeti se (R 975) kaštel městečko (V 595) kázati ukazovati; kárati, trestati; kázali jazyk svuoj (W 759) kárali (trestali) .. svůj národ; kázati koho čím (V 1124) trestati koho čím kázati se ukázňovati se, držeti se zpět (VI 84) 

Strana 215
kázeň kázeň, služba, poslušenství (R 70, R 425); trest, napomenutí (V 198) kéž (zájmeno) kteréž (V 227) kéž (spojka) což pak, zdali (V 381) klamati se klamati se, mýliti se: ani se jí scestně klamaj (R 1025) nedej se jí oklamat, zmýlit kláti (koli, kóleš... 3. os. mn. č. kolí) bodati, píchati (v turnaji) klaněti se čemu klaněti se čemu, ctíti co kléceti kolísati (se), klátiti se: kléce (V 231) zakolísal, zaklátil sebou klečeti klečeti; spočívati (V 307, V 798) kletba (klétba) klatba kmoch kmotr kmotr křtěnec, kterému byl kmotrem (tedy kmotřenec) knap soukenický tovaryš kněžie (ž. rod, jedn. č.) kněží, kněžstvo koba krkavec (R 1393) kochánie (kochání) radost, rozkoš kochati se míti zalíbení, milovati koláč dar, hostina (R 165) kolba klání komonstvo zástup jízdných, družina Konstancí Kostnice konvrš řeholník-laik korektor oprávce, vykonavatel (L 26) kórní: kórní žáci žáci zpívající na kůru (S 40) krčiti stahovati: krčie žíly (R 744) stahují se žíly krik (kryk) různice, hádka (V 98, 650) krikovánie (krykovánie) hádání (V 1045) kristus pomazaný (S 263) křivý nepravý, nepravdivý křižmo svěcený olej, který se užívá při křtu, biřmování aj. kuběnář holkař, kněz vydržující si ženu kupectví obchod kus: čtyři kusy pražské (V 181) čtyři arti- kuly pražské lakomievati bývati lakomý (R 904) larva obluda, maškara (R 737) léceti strojiti (nástrahy, léčky; R 284) léci (lahu, ležeš...) ulehnouti leda jen aby lékařstvie léčení, lék (R 714) lelek kdo lelkuje, zahálí (R 586) léní lenivý (V 611) lenovati se lenošiti, býti líný leptavý leptající, sžíravý (V 603) ležák lenoch, zahaleč libost záliba, radost, láska, příjemnost liknovati se (koho, čeho) odtahovati se, straniti se lkytati úporně vdechovati (R 1326) lot jednotka váhy nebo peněžní (okolo 17 gramů) lúdař kdo loudí, podvodník, šejdíř (R 795) lúditi sváděti, klamati lúka: farářská lúka (R 777) hřbitov lútka loutka, panna (hračka) (V 997) lyseti: lysie čelo (R 746) čelo začíná být lysé machometa nevěřící, pohan; zde je užito hanlivě proti husitům (V 920) málo: žet jich ostane na mále (R 162) že jich zůstane málo malý: u malých letech (S 367) v několika letech marný prázdný, nicotný (R 610) Matěj (evangelista) Matouš mateřinský mateřský (R 722) měch měch, pytel; též rybářská síť v po- době saku mez (meze) mez míle ochotně, rád milost láska kvalt síla, násilný čin, násilí (S 338) kvasnice špatný nápoj, mladé víno (R 509) kyselo polévka z kvasu; kyselá tekutina, zde hlen: z nosa kape kyselo (R 747) 215

Strana 216
milostný: milostné léto (R 1044) milostivé léto milovánie: milovánie božské (V 290) láska boží mladě nemoudře, ukvapeně (V 766) mledle m. mnedle pro mne, tedy mluviti: mluviti oë (V 332) mluviti o čem mnieti domnivati se mocnost moc, sila (R 778) modlitva modlitba modlosluka modloslużebnik mordéř vrah moutiti, mütiti rmoutiti, trápiti (R 364) mrcha zdechlina, mrtvola naciniti nadélati (S 372) nahlédati nahlížeti (R 298) náhlý divoký, prudký nakládanie náklad na něco, podpora: kláštery nakládanie (R 1057) nakvašenie nákaza (bludy) (P 45) nalezovati nalézati (O 113) nametati se (namecu se, nameceś se...) nacpati se namluviti mluvením pohnouti, pfemluviti, nakloniti na svou stranu: mistra Jakübka k sobë namluvi (L 98) napomenouti napomenouti; upomenouti: než je napomenu z dluhu (R 158) napomínati napomínati; upomínati: buoh mne z počtu napomíná (R 1252) bůh mě upomíná, abych vydal počet, abych se odpovídal napofád bez rozdílu nasaditi se obétovati se, vydati se v nebez- peti nâtisk ûtisk navnaditi pfilouditi nazfiti nahlédnouti, podivati se nebo nebo; neboť, protože nečitedlný přesahující zkušenost, nadsmysl- ný, transcendentní: vierať jest ne- čitedlné. .. poznánie (V 183) 216 nejednaký rozmanitý, všelijaký, nestejný nemilostivý nemilosrdný, ukrutný nendvist: poéechu... v nendvist miti (L 22) začali nenávidět nenější nynější nepoklidný nečistý, nepořádný (R 1347) neprávě nesprávně, nenáležitě neroditi nechtíti; nerod na mł kvapiti (R 973) nechtěj, abych spěchal neustavičný nestálý, měnlivý nevděčný nevděčný; nepříjemný (R 310) nevděk nevhod, proti mysli (R 50) nikdiež nikdež (VI 60) o o; okolo: kéž jest jiné zasadil... o ten stuol (V 381) ...okolo toho stolu; stran (V 518) obecní obyčejný, veřejný obmytie omytí: mnohým hřiechóm na ob- mytie (O 25) aby zbavil mnohých hříchů obostřetí zaostřiti se, státi se ostrým (R 343) obracovati obraceti, meniti obrániti ochrániti (R 764) obrátiti se: obrátiti se nač (R 227) dbáti nač obrok obročí, roční důchod, prebenda obsiesti (obsadu, obsede$. . .) obsaditi, zmoc- niti se oby oboji (O 72) obyčejný navyklý, obvyklý, tradiční; častý, obecný oddělenec oddělený člověk, rozkolník (V 884) odhroziti odstraSiti (R 843) odläti: ni odprositi, ni odláti (R 1213) nelze se toho zbaviti ani prosbami, ani länim odpověď odřeknutí (se) (R 1033) odsad odsud, z toho místa (V1 24) odvečeřeti skončiti večeři (O 45) odgehnati zbaviti se něčeho žehnáním (R 1212) oféra obét, milodar 

Strana 217
ohroziti se nabyti odvahy (R 273) ohyzda potupa (L 185) opatriti spatfiti, shlédnouti (R 181); opat?- te se (V1 55) pohlédnéte na sebe opoviedati ohla$ovati (R 451) opykati oplakati, oZeleti (R 912) osazovati uvádéti ve svou moc, zmocňo- vati se (R 948) osazovati se usazovati se (K 108) oslepenie zaslepení, zmámení (S 55) ostati (ostanu, ostanes...) odstoupiti, za- nechati, zfici se (V1 85, 87); zistati (R 162), vydržeti, zůstati beze změny (V 147) ostáti (ostoju, ostojíf...) obstáti, udržeti se; shodnouti se na něčem: když jest o najpilnéjsi véc ostálo (V 229) ostaviti züstaviti, nechati (O 142, V 954) ostroZnik, uostrożźnik Temesnik, který vyrábí ostruhy (S 377) ostiieci (ostfehu, ostłeżeś...) ochrśniti, uchrániti ostřiehati se čeho varovati se čeho: když se hřiechóv ostřiehají (P 69) ostüpiti obstoupiti, obklíčiti (R 1263) padati, padnouti: tu jsi škodně padla (R 81) tu jsi škodně dopadla památka paměť, vzpomínka: hořká jest tvá památka na nás (R 1182) раза? výrobce pasů (S 378) fásti se Ziviti se, vypásati se: pasüc se na umrljch duše (R 1392) vypdsajic se na útraty zemřelých duší Péče: péči jmieti na koho hleděti na koho (R 660) pefiti opefiti, zakryti (V 979) pikhart kacíř pilnějí (komp. od pilné) horlivéji, pečlivěji (V 199) pismo spis, text; bible plachta ornát (v pejorativním významu) (V 984) plně viz u plně po (s ak.) pro: až po něj přijdou (R 510), bo něž jest tato nechvile (V 789); podle: přivedli vše po své vóli (S 271) pobrániti trochu brániti (R 715) pociscovánie Cisténí, ocistováni (S 307) bodddvanie podvoleni (K 78) Podnésti povznésti (S 155) podniknuti podstoupiti (R 107) podobenstvie podobenstvi, obraz, figura (filos.): mél bozieho tëla podobenstvie nésti (V 557) Podobně vhodně, pěkně Podobný náležitý, pravděpodobný, vhodný Podskočiti skočiti pod něco (R 768) podstüpiti vziti na sebe; ale v téžť má podstupiti (O 123) ale má učiniti totéž Ppohodlé příhodné opatření (R 564) pohodlnost prospěch (R 486) pohyliti (pohyliti) pohltiti, uchvätiti (V1 54) fokládati vykládati (S 58, V 303) pokrytsky pokrytecky (V 10) poléci učiniti nástrahu, polożiti nástrahu (R 523) polekovati léciti (R 356) Položenie sepsání, vylíčení (S 3); výklad (S 436) poloziti položiti, vyložiti (V 501); uvésti (V 274) bomluviti hovofiti, pohovořiti (R 178) pomnieti pamatovati se, vzpomínati Ponidž dokud; poněvadž pop knéz Poprávce vykonavatel spravedlnosti, soudce popravovati napravovati (VI 20) fopsati napsati (O 99) popuditi pobidnouti; povzbuditi (V 883) poraziti povaliti, sraziti; uvésti v záhubu: dábel jej hřiechem porazil (R 60) poruciti svétiti, odevzdati porusiti pokaziti; zneuctiti, svésti: panny 217 

Strana 218
bohu zaslíbené jste porušili (V 950) Pořád po řadě, po pořádku posiesti (posadu, posede$...) posednouti, ovládnouti (R 519) poskytati, poskytovati, nastavovati, skytati ; Duse. . . vyjiti se poskytd (R 1327) du- Se se chysta vyjiti postava podoba (R 299) postrkdnie odstrkování, ütisk fosvécovati obétovati, konati obét (S 235) potbati véimnouti si (R 560) potkánie setkání; utkání potlüci zaklepati (R 978) potracovati ztráceti potvorny pitvorny, nestvürny povétiie: povétrie proměňují (P 44) místo, prostředí фотойй býti po vůli, dovoliti: povolta sobě ještě té řeči (V 542) pokračujte ještě v té řeči; povol sobě s takovými (R 830) užij si, učiň si po vůli s ta- kovými Pozov viz pozvati pozvati: pozovut (R 171) pozvu; pozov (R 1158) pozvi poziti (pozivu, poživeš...) čeho, míti užitek z čeho pracny nuzný, bídný, chudý (V 909) pracovati pracovati; usilovati, snaZiti se; cestami pracovati (R 399) putovati, konati cesty; Tu dlúho s nimi pracovali (L 212) tu na ně dlouho působili prach prášek (v lékařství, R 798) právo: kostelní právo (S 282), duchovní právo (O 203) církevní právo; pro hřích k němu právo vzala (R 64) získala na něj právo právě náležitě, zrovna, spravedlivě preč pryč premovany okrasleny (R 1164) grodliti (S 283) poshovéti, vyhovéti proradník zrádce (S 321) protivniëi nepiâtelskÿ (V 64) čeho užíti 218 Provinití komu v čem proviniti se, prohřešiti se čím vůči komu (S 187) provoditi: svou vuoli provodití (R 128) konati svou vůli; doprovoditi (R 926, R 946) prvé po prvé, dříve pred se kupředu přece předěsiti přestrašiti (R 541) přehovětí strpéti, prominouti (V 230) prejiezevny od jiezva: prejiezevné Zahadlo (R 530) nástroj vypalující velké rány prekdzanie (V 107) přesvědčení překrašší komp. od překrásný pPřesednůútí (R 120) zoškliviti se, příčiti se převěděnie poznání, předvědění (V 11009) převědětí poznati, zvédéti (V 141) priestracha strach z nèteho (В 276) pfieti povoliti (V 619) prichopiti se ëeho chopiti se čeho (L 97) prichyliti k sobé nakloniti si (S 90) pfijieti (pfmu, primes...) prijmouti přijtetí se čeho přidržeti se čeho, přijmouti co přijítí: kde by mohlo na čem přijítí (R 401) kde by bylo možno něco získat přikázanie příkaz (V 1107) přilezlý přistěhovalý, přivandrovalý (R 283) primluviti se: chciť se také k vaší řeči... přimluvití (V 99) chci se také přidati k vašemu rozhovoru pripuditi piinutiti (V 489) přirozený: přirozený zákon (V 1166) viz pozn. na str. 204 přišpůlití se zatoulati se (R 867) přivésti dovésti, dosáhnouti (S 271) přivětšenie zvětšení, rozmnožení (S 119) płivfieti se zavfiti se (R 634) psieti pficházeti ve psí, hynouti; neSlechet- né se chovati Puost půst (K 136) purnost vzdorovitost, svéhlavost (O 210) füstka poustevna (R 1345) 

Strana 219
futovati choditi na pouté (S 265) pykati (руби, pyčeš...) litovati, Zeleti (R 938) rathaus radnice ráz ražení, znamení па minci (V 952) retovati zachrańovati, vysvoboditi retunk pomoc, vysvobozeni (L 155) robotné namáhavé (R 399) rohan obecně paličák, beran; označení skupiny táborských chiliastů (V 965; viz poznámku k v. 965 ve vysvětliv- kách na str. 203) rok sněm, shromáždění, soud; státi na roce dostaviti se k soudu (L 55) rosypati rozsypati, rozházeti (K 36) rota strana, skupina rozbrojiti neshodami, nepokoji rozdéliti (V 17) rozhádati rozhodnouti, rozsouditi (R 322) rozpakovatí uváděti v rozpaky (R 211) rozsüzenie poznání, rozsouzení, rozvaha; svátost s rozsúzením má přijata býti (V 440) svátost má být přijata s roz- myslem, s porozuměním roztrženie roztržka, rozpor, odtržení roztylý vypasený (R 664) ruka: svěcká ruka světská moc (S 188) ruod troup, hlupák (R 827) rušití ničiti, porušiti (S 202) řád pořádek, ustanovení, situace; řádem za král vzeli jeho (K 53) podle ustanovení řehola řehole sahu viz sieci sám dvanáctý sám s dvanácti jinými (L 37) sápě pohrabáč, chapadlo (R 438) sdéliti se oč poděliti se oč (VI 89) sebrati se sejíti se, sebrati se: v hromadu se sebrachu (L 79) shromáždili se edénie sídlo, místo (R 186, 281) selhati pověděti nepravdu, lhiti (S 397) зет зе státi se, přihoditi se: zleť se v Če- chách smele (S 250) sezpievati zazpivati (R 656) shrnüti shromäZditi (K 2) sieci (sahu, seżeś...) sahati: tudy i na jich život sahu (R 488) tím i je usmrtím stesti (sadu, sedu, sedes...) sednouti (si) schoditi prochoditi: já smrt všecky cesty schodím (R 693) schuknüti se shluknouti se (V 987) sítie sítina, sítiny (R 413) sjednati se na cem shodnouti se v čem (V 540) sjednávati se viz zjednávati se skalé skály (R 695) sklásti (skladu) sloziti (R 313) skok skok; libé skoky tanec (R 575) skondni: dnes budou miti skondni dnes skončí (R 1135) skóro, skůro skoro, brzo, rychle slaný: nejsúc slaní boží solí (K 126) nejsouce posvéceni sláti (3lu, sles...) posilati slibovati za něco ručiti za něco (V 431) slibiti se zalibiti se (S 92) slovütny slavny slożiti ulożiti, zrusiti (S 277) sluseti: toť každému slušie (S 111) náleží; slušeti na někoho (S 129) příslušeti nékomu; sluseti pod někoho (VN 197, R 261) býti někomu poddán smetati shoditi sméti viz smieti smiera należita mira (R 632) smieti n. sméti (sméju, sméji, smieš...) odvaZovati se, troufati si: za vieru pologiti Istivé směl (V 274) odvážil se uvést jako předmět víry smradění zapáchání (R 1360) smütiti zarmoutiti (S 472) smütiti se zarmoutiti se (K 26) 219 

Strana 220
smysl smysl, rozum; vystupují z svého smyslu (R 581) pozbývají rozumu sňatek shromáždění, schůze (K 4) snésti unésti, vydržeti (S 151) sniti (sejdu, sendu...) zhynouti: snit od něčeho (K 27) zemfiti pro néco sniti se sejiti se soliti: co nám proti tomu protivníci sole (V 1071) co nám proti tomu dělají nepříjemného naši nepřátelé spasovati vypäsati, pasenim ničiti (V 879) spieše rychle (R 382) spomoc pomoc (S 462) spomoci pomoci správa zákon; naučení (V 233) sprostně prostě, skromně sprostnost prostota, neumélost, neznalost (O 103) sprostný prostý, hloupý, neučený srovnávati se býti zajedno (V 679) srozuméti cemu porozuměti čemu sślakovati po čem vystopovati, vyslíditi podle čeho (R 435) státí (stanu, staneš...) zastaviti, vzíti konec; buoh, jenž o ně věrně stane (R 909) ...se postaví za ně, bude o ně pečovat státi (stoju, stojím, stojíš. ..): aby k súdu a nálezu stáli (V 472) aby se dostavili k soudu a k nálezu staviti zastaviti, prekaziti, zabräniti stepati stlouci stesknüti si postesknouti si (V 749) stéziti se dospéti, dostati se (V 1138) stěžka sotva, stěží stieżiti: stieżiti próvu (S 22, 413) ztéZovati uplatnéní práva stoliti jísti, hodovati (V 46) stródati éeho postrádati éeho strana strana, skupina: jednu stranu držíchu (L 182) drželi učení jedné části, skupiny stránka strana, skupinka (K 2) 220 strašití se koho báti se koho, míti strach z koho (R 176) strojiti vytvářeti (V 18); chystati, vésti: strojití řeči (V 796) střiedník vikář, kaplan stuliti, stulovati: stuluj kviky (R 263), stul kviky (R 1117) přestaň křičet stüpa stoupa, moždíř, stroj na drcení materiálu (V1 7) stupice druh pasti (R 524) stýskati se (stýšču, stýšti...): stýšče mi se poslüchati (R. 629) nelibi se mi, je mi obtízno poslouchati súditi: po osobách súdila (R 845) soudila podle osob súžený úzkostlivý, starostlivý (O 211) svacený svěcený (R 358) svaditi znesvářeti svázanie: učiňte nad námi svázante (S 269) udělejte dřevěnou vazbu, spojte ně- kolik dřev (pro stan, pod nímž husit- ští kněží sloužili mši nebo kázali) svěcenec kdo je vysvěcen (S 424) svédoin védom si, znaly (R 700) svorenstvie svornost, shoda v názorech surci (surhu, svrZes. ..) svrhnouti Sacovati vydírati, obírati (L 27, 31) šanovatí šetřiti, míti ohled na někoho šantrok podvod, lichva (R 671) Sarlat tmavočervené sukno, též šarlatu jako šeři (R 46) obrazně o bohatých a mocných šedina: shnilého šedinu (R 861) zchátralého starce Xenkovati nalévati, podávati nápoj na míru (VI 23) šerý šedivý (V1 13) Serm $álení, potyčka (R 1088) šeř šeď, zvl. šedivá látka; zéž šarlatu jako šeři (R 46) obrazně o chudých lidech šibalský podvodny, $ejdifsky (V 9) Skodné škodlivě, se škodou 

Strana 221
take, takež tak, právě tak, stejně taras násep, kryt (V 1113) tázati se s kým raditi se s kým: S staršími se nikdy netázali (S 75) tbáti dbáti, starati se ted 1. tento: Teď kalich (O 46); 2. hle; zde tehda, tehdy tedy telák pasák telat; hlupák lenoch (R 682) tělestně tělesně, hmotně; chodě tělestně (P 20) konaje cesty, poutě tepruov teprve (R 969) teřich břicho (R 1009) teskný: když vám slyšeti teskno nenie (V 548) když vám není obtížné též taktéž, stejně těžeti těžiti; dobývati užitku z čeho s pilností penězi těží (R 538) tkysiti popadnouti, chytiti (R 493) tovařistvo společenství, přátelství (S 209) traňk nápoj, vodička (lék), tekutý lék (R 798) tresktati (treskcu, treskceš...) trestati, kárati trefiti nač přijíti někam, dostati se někam (R 524) troštování těšení (R 1210) tudiež hned, na témž místě (R 769) tupiti zamítati, haněti (L 52) túžiti čeho komu stěžovati si komu nač, naříkati si nač (L 177) tvrditi utvrzovati, upevňovati (S 41) tvrdý: tvrdých bluduov chytáš (V 1111) chytáš se těžkých bludů nalézti cestu kam (R 436, V176); [pasti] ..., do nichžto každý uhodí (R 285) do nichžto každý upadne ukázati ukázati; dokázati: ukaž písmem, že zlé činíme (V 809) ukrácenie konec, zkáza (O 167) úkrop horká, vroucí voda (Vl 92) ukrutný krutý, nemilostivý (R 70) umenšenie zmenšení (S 118) umysliti sobě usmysliti si unáhliti se pospíšiti si, ukvapiti se uostrožník viz ostrožník upadovati padati (R 44) u plně úplně, zcela, dokonale upřiemně přímo, upřímně uražovati urážeti, zraňovati (S 263) ustánie únava (R 141) ustavenie ustanovení, zákon: Antikristovo ustavenie (O 168); apoštolské usta- venie (V 604) apoštolské vyznání víry ustaviti ustanoviti, zříditi utéci se přiběhnouti; k něčemu se obrátiti: Tábor se rychle k své řeči uteče (V 79) utvrzenie schválení, potvrzení, založení (V 519) uvázati se v něco přivlastniti si, převzíti něco (S 363) uvoditi uváděti, přivésti; míti v chrámě úvod: ani se ženě které z postele uvo- diti (S 275) užřieti se žraním se zahubiti (R 507) vážiti všímati si, ceniti, uvažovati (O 60) vděčnějí čeho vděčnější zač (R 28) vedlé podle vědomie vědomost, vědění (V 1107) velmě velmi vél závoj (R 679) škola shromáždění, kde se dostává poučení (R 467, V 1013, S 189) škřipěti skřípati (R 638) šúlati se potulovati se, šourati se (R 1047) úfati doufati, spoléhati úhel kout, roh (R 781) uhoditi do čeho, kam dostati se, trefiti, vésti (vedu, vedeš...) vésti; naváděti, po- učovati, vychovávati: neb neprávě všickni vedú (S 243) viera (víra): apoštolská viera (V 277) apoštolské vyznání víry, Věřím v boha 221

Strana 222
vigilie svatvečer, předvečer svátku (S 280) viklef hanlivé označení husitů jako kacířů přiklánějících se k nauce Viklefově vlast kraj, krajina, země vlásti vládnouti (R 294) vláščí zvláštní vnaditi nékoho vábiti někoho (R 476, R 578) vnáhle náhle volati se: že se voláš i ku právu (R 24) že se odvoláváš i k právu vrše proutěná síť (R 442) vskok rychle (R 962) vstüpiti: až tobě na ocas vstupi (R 380) až se k tobě těsně přiblíží vše, všeť vesměs, zcela všelijaký všeliký, každý všechen vtípiti se porozuméti, poznávati (V 154) vuobec vübec, vespolek vwybósti (vybodu, vybodeś. . .) bodśnim vy- hnati, vypichnouti (R 202) vybrati se odebrati se, vyjiti: z mych osidl se vybrati (R 388) dostati se z mych osidel vyëisti vypočísti (V 966) vydání: k vydání obyčejnému (O 110) k ob- vyklému podání, výkladu vydřítí vydfiti, vyrvati, vytrhnouti vyhnüti uhnouti (R 382) výklad: z poloZenie wvyklada fádného (O 61) zde latinský výklad zvaný glossa ordinaria vyležetí obléháním k něčemu donutiti (L 151) vylitie vylití, proliti: této krve vylitie (O 26) vylüpiti vyloupnouti, vypouliti (R 1315) vyméfiti se zamířiti ven, dostati se z čeho (R 73, R 1091) výmluva: k výmluvě písmo privésti (V 1001) vyvrátiti písmem vymiknůtí odněkud dostati se odněkud (V 986) 222 vypraviti povédéti, vylíčiti (R 337) vypraviti se vyprostiti se (R 6) vyprositi se pro$ením se vysvoboditi (R 256) vysléditi vysliditi (R 433) vystrieci ochrâniti (R 657, O 146) vytiskati: vytiskati komu čím oči před- hazovati komu co: že nám vytiskáš lúpeží, pálením, mordy oči (W 709) vyvaditi osvoboditi, zbaviti závazkü (S 429) vyvésti koho ospravedlniti nékoho: nej- prvé se vyvedte prazákóm (V 930) nejprve se z toho ospravedlňte pra- žanům vývoda vůdce, vládce (V 891) vzdáliti se od čeho vyhnouti se čemu (V 74) vzejítí vystoupiti, vzniknouti (K 75) vzem viz vzieti vzieti Vzíti; vzieti za co miti za co: má i ty za to vzieti (V 653), fádem za král vzeli jeho (K 53) podle ustanovení přijali jej za krále; o to pilni radu vzechu (L 80) důkladně se o tom poradili vzniti (vzendu, vzendes...) vzejiti, vyjiti vztrojenie ztrojení, zmnožení (V 675) za: za se zpět, nazpátek; za roveň stejně; za celo zcela, podle pravdy, zajisté zádušní: zádušní lázeň (R 426) obřad z pohanské tradice, vykonávaný za spásu duše zemřelého zajedno stejně zákon právo, řád zákonník řeholník zálesí krajina za lesy (R 685) založenie základ, doklad (V 432) zaloZiti ustanoviti, dáti za cíl (V 769) zamietati se popírati se (V 1089) zamücenie zarmoucení (S 452) zamucovati zarmucovati (R 884, S 242) zámutek zármutek (R 874) 

Strana 223
zámutník strůjce zármutku, nepokoje, spiklenec (S 46) zámysl úmysl, záměr (V 475) zamyšlenie výmysl (S 95) zamyšlený vymyšlený (R 1045) zapeklenie zatvrzelost (O 148) zápolé okolek, oklika: necht& zäpole delati (R 474) zasaditi: zasadil ... o ten stuol (V 381) posadil ... okolo toho stolu za se viz za zatracenec prokletý člověk zarostití učiniti, aby zarostlo; dáti zarůsti (K 123) zavázati se (zavieżu, zavieži, zaviežeš...) zavázati se, slibiti, ujistiti slibem (P 22) zavazovati v jednopojiti, zahrnovati (V1 62) zavinénie provinéni (R 1276) zavñiti se (zavru, zavres...) Zapâliti se, rozohniti se (V 1085) zbëf sbor; sebranka, holota: ubohé zběři (R 1090) zbiti pobiti, zabiti zbledělý pobledlý zbýti pozbýti zblúzenie poblouzení (V 657) zbofovati boïiti; rusiti: zboïujà vdm liby kvas (R 640) zbožie majetek, statek, bohatství zéistiti očistiti (V 1135) zdařilý dokonalý, ušlechtilý (R 563) zdafiti se vydafiti se (L 116) zdělati udělati (K 100) zdieti uliniti, udélati zdrzeti zachovati, dodrZeti (R 984) zdvihnüti vyzdvihnouti a pfenésti (S 403) zévati zivati (R 1337) zhrzeti (zhrzeju, zhrzieś...) pohrdati (V 270) zhuoru vzhůru zchropëti vydati chraptivy zvuk, začíti chroptét, zachréeti (R 769) zchudnouti: když má tvář zchudne a zbledne (R 1235) když můj obličej pohubne a zbledne zjednati se shodnouti se (V 676) zjednávati se srovnávati se, shodovati se (V 189) zjeviti se zjeviti se; projeviti se (V 108) zjevný zřejmý (O 109); veřejný zkdzati v kazeń pfivćsti, napraviti (VI 29) zkrósti (zkradu, zkradeś,. . .) okrasti; zmo- řiti (o smrti): někoho ve spaní zkradu (R 525) zkupiti se (skupiti se) v hromadu se se- stoupiti, shromazditi se, seskupiti se (L 236) zkvieliti uvésti v nářek, v pláč (R 893) zklamávati oklamávati (R 479) zlézti ztéci: zlezu města, hrady (R 647) zlost zloba, špatnost zlostiti néco ze zlosti učiniti, činiti zlé: ani [nerodte] zlostiti u mých prorociech (S 263) ani prorokům mým nečiňte nic zlého zlüpiti oloupiti (V 72) zlý zlý; špatný (S 142) zmatný zmatený (V 277) zmétenec pomatenec, pohan zmlátiti vymlátiti, ztlouci (V 948) zmol vymol (R 468) zmrzeti omrzeti; zoskliviti se: takže i svým milym zmrzi (R 305) znak naznak: padla znak (R 92) znamenati vSímati si, poznávati zniknůti koho, čeho zbaviti se koho, čeho; uniknouti komu, čemu zpár nehet, dráp: natešíť vám v klášteře zpdry osekaji vám nehty (obrazně) (VI 66) zpoléhati spoléhati se (R 1046) zpominati vzpominati (R 406) zpráva (správa) 1. zpráva; vědomost, na- učení (V. 152). 2. správa, řízení (V 483) 223 

Strana 224
zpraviti vyložiti (V 625); zpraviti čeho (V 81) poučiti o čem zpraviti se očistiti se, ospravedlniti se (R 1096) zpravovati se (spravovati se) říditi se (R 974, O 192) zprostiti osvoboditi, zbaviti zřézenie ustanovení (V 692) ztáhnúti vztáhnouti, natáhnouti (V 1124) ztáhnúti se natáhnouti se: že se ztáhneš při kostele (R 18) že se natáhneš, budeš pohřben vedle kostela (tj. na hřbi- tově) ztéci (zteku, ztečeš...) zmocniti se přepa- dením (R 251) ztráviti se otráviti se (R 494) ztopiti zatopiti (R 426) zvaliti uvaliti, způsobiti: oheň zvalichu (K 129) zvésti provésti (V 1034) zvlášče zvláště žádný žádoucí, milý; žádostivý (K 97) žáha pálení v hrdle; žet jej žáha posede (R 519) začne jej pálit v hrdle živiti zachovati, nechati při životě živiti se udržovati se na živu (V 1106) živnost život; živobytí (R 485) 224

Strana 225
OBSAH ÚVOD. .............. .... ............................................. 5 TEXTY Rozmlouvání člověka se smrti ...... . . . .. .............................. 49 Veršované traktáty Otázka nynie taková běží .... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 90 Proti poutím ... . . . .. .. . ........................ ... ....... ........ 96 Vlka poznáš po srsti (Zbarvení mnichové) ............................... 99 Slyšte všickni, staří i vy, děti............. .... . .. . . . . . . . . . . * ......... 102 Václav, Havel a Tábor .......... * ...... 116 Zlomky rymované kroniky ... . ........................................ 151 Veršované letopisy (Počátkové husitství, O sektě táborské) ................. 156 POZNÁMKOVÝ APARÁT Poznámky ke kritice textu....... ... 167 Věcné poznámky a vysvětlivky .. ... .... 186 Slovníček ......... . . ... ..... .... 213 225

Strana 226

Strana 227
VERŠOVANÉ SKLADBY DOBY HUSITSKÉ K vydání připravil a úvod napsal František Svejkovský Vydalo Nakladatelství Československé akademie věd Praha 1963 Přebal, vazbu a titulní list upravil Jiří Blažek Redaktor publikace: Hana Nahodilová Technický redaktor: Daniela Kadlecová Vydání 1. — 228 str., 2 přílohy (4 obr.) Vytiskla Svoboda, grafické závody, n. p., závod 4, Ostrovní 30, Praha 1. AA 11,97 — VA 12,25 — D-14*30002 Náklad 1000 výtisků — 12/16 — 8025 21-012-63 Cena vázaného výtisku 19,— Kčs 63/VI-2