z 191 stránek
Titul
1
2
3
4
5
6
Nástin husova zápalu
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
Řeč o míru
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
O postačitelnosti Kristova zákona
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
Řeč o víře
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
Prohlášení o článcích Pálčových
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
Poznámky
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
Rejstřík biblických míst
181
182
183
Rejstřík jmen a autorit
184
185
186
Obsah
187
Obrazová příloha
188
189
190
191
- s. 88: ...tom mluví v 43. kapitole Eklesiastiku [v. 25]: „Zasadil ho Pán Ježíš“; a zde má význam jména obecného a překládá se spasitel....
- s. 137: ...nebo svazoval, pokud nežije v souhlase s hlavou církve, naším Pánem Ježíšem Kristem. Proto záleží na tom, aby se věřící uvaroval tohoto...
- s. 170: ...[vyd. P. Krüger 1877, s. 15, 34—16, 1] — Vyznáváme Pána Ježíše... Cyril Alexandrejský, zemřelý r. 444, patriarcha, obhájce pravověří, cituje v...
Název:
Husova výzbroj do Kostnice
Autor:
Dobiáš, František Mrázek; Molnár, Amedeo
Rok vydání:
1965
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
189
Počet stran předmluvy plus obsahu:
189
Obsah:
- 1: Titul
- 7: Nástin husova zápalu
- 55: Řeč o míru
- 83: O postačitelnosti Kristova zákona
- 109: Řeč o víře
- 127: Prohlášení o článcích Pálčových
- 164: Poznámky
- 181: Rejstřík biblických míst
- 184: Rejstřík jmen a autorit
- 187: Obsah
- 188: Obrazová příloha
upravit
Strana 1
HUSOVA VÝZBRO] DO KOSTNICE Reč o míru O postačitelnosti Kristova zákona Řeč o víře Prohlášení o článcích Pálčových K VYDANÍ PŘIPRAVILI F. M. DOBIAŠ A AMEDEO MOLNAR EDICE KALICH — PRAHA 1965
HUSOVA VÝZBRO] DO KOSTNICE Reč o míru O postačitelnosti Kristova zákona Řeč o víře Prohlášení o článcích Pálčových K VYDANÍ PŘIPRAVILI F. M. DOBIAŠ A AMEDEO MOLNAR EDICE KALICH — PRAHA 1965
Strana 2
Strana 3
HUSOVA VÝZBROJ DO KOSTNICE
HUSOVA VÝZBROJ DO KOSTNICE
Strana 4
Strana 5
Strana 6
O F. M. Dobiáš a Amedeo Molnár, 1965
O F. M. Dobiáš a Amedeo Molnár, 1965
Strana 7
Uplynulo 550 let od chvíle, kdy dozněl hlas pražského universitního mistra a betlémského kazatele před hlavami, které vládly tehdejší církvi a společnosti. Ačkoli umlčeli jeho poselství, přece se nepodařilo vymýtit Husovo jméno ani ze starých literárních památek, ani ze srdcí lidí zápasících o spra- vedlnost. Po staletí zůstalo symbolem nepodplatného zaujetí pro poznanou pravdu a odpovědnosti, která necouvá ani před obětí vlastního života. Zejména svým revolučním dosa- hem v Čechách se stala kostnická hranice výzvou, na jejíž zavolání povstaly zástupy, aby se daly do služeb a na obranu programu, jenž měl přivodit nové vztahy mezi lidmi, zalo- žené na spravedlnosti a spravedlivém pokoji, slovem na od- povědném lidství. Naposledy zachytilo Husovo pero zvlášť jasně základní motivy zápasu, který vedl už od let, ve čtyřech dokumentech, jež tvořily hlavní literární a bohosloveckou výzbroj pro jeho vrcholné utkání. Letošní jubileum dává českému čtenáři příležitost seznámit se s nimi v této knize. První tři z těchto dokumentů, přichystané Husem ještě před jeho odchodem z Čech do Kostnice, otiskujeme zde ve vúbec prvním českém překladu, Husovu obranu stěžejního díla O církvi proti žalobným článkům Pálčovým, vzniklou již v Kostnici, vydáváme pak v novém převodu. TVŮRČÍ ROZHOVOR Život a působení M. Jana Husa je organicky spjat na jedné straně s dobovým životním zápasem českého lidu, na druhé straně s onou křesťanskou tradicí, kterou z Kristova evangelia oslovila především výzva k hojnější spravedlnosti a která se proto dostávala stále znovu do ostrého rozporu s nesvobodou, útlakem a vykořisťováním, zastíranými kon-
Uplynulo 550 let od chvíle, kdy dozněl hlas pražského universitního mistra a betlémského kazatele před hlavami, které vládly tehdejší církvi a společnosti. Ačkoli umlčeli jeho poselství, přece se nepodařilo vymýtit Husovo jméno ani ze starých literárních památek, ani ze srdcí lidí zápasících o spra- vedlnost. Po staletí zůstalo symbolem nepodplatného zaujetí pro poznanou pravdu a odpovědnosti, která necouvá ani před obětí vlastního života. Zejména svým revolučním dosa- hem v Čechách se stala kostnická hranice výzvou, na jejíž zavolání povstaly zástupy, aby se daly do služeb a na obranu programu, jenž měl přivodit nové vztahy mezi lidmi, zalo- žené na spravedlnosti a spravedlivém pokoji, slovem na od- povědném lidství. Naposledy zachytilo Husovo pero zvlášť jasně základní motivy zápasu, který vedl už od let, ve čtyřech dokumentech, jež tvořily hlavní literární a bohosloveckou výzbroj pro jeho vrcholné utkání. Letošní jubileum dává českému čtenáři příležitost seznámit se s nimi v této knize. První tři z těchto dokumentů, přichystané Husem ještě před jeho odchodem z Čech do Kostnice, otiskujeme zde ve vúbec prvním českém překladu, Husovu obranu stěžejního díla O církvi proti žalobným článkům Pálčovým, vzniklou již v Kostnici, vydáváme pak v novém převodu. TVŮRČÍ ROZHOVOR Život a působení M. Jana Husa je organicky spjat na jedné straně s dobovým životním zápasem českého lidu, na druhé straně s onou křesťanskou tradicí, kterou z Kristova evangelia oslovila především výzva k hojnější spravedlnosti a která se proto dostávala stále znovu do ostrého rozporu s nesvobodou, útlakem a vykořisťováním, zastíranými kon-
Strana 8
venční zbožností. Dramatičnost Husovy cesty je dána zápa- sem s přesilou papežské instituční církve a její hierarchie. Ale toto napětí bylo na druhé straně živeno neustálým tvůr- čím rozhovorem mezi pražským mistrem a lidem jeho poslu- chačů a stoupenců. Byl to rozhovor, který se ptal jedním dechem jak po nejvlastnějších potřebách konkrétních lidí, tak po pravdě Kristova zákona, po svrchované normě každého mravního rozhodování. Hus si tento rozhovor ne- ulehčoval. Důslednost, s jakou ztělesňoval jednotu myšlenky a činu, víry a skutku s nasazením života, je klíčem k pochopení, proč v něm nejširší vrstvy viděly svého mluvčího i učitele a proč ještě dlouho po jeho smrti spojovaly s jeho jménem svůj zápas o to, aby se pravda v lidské společnosti prosadila. Do vlastního rozhovoru a jeho rostoucího napětí se Hus dostával ovšem poznenáhlu. Dvě skutečnosti tu hrály význam- nou úlohu. Za prvé jeho účast na životě pražské university a přilnutí k českému reformnímu hnutí, za druhé jeho setkání s myšlenkovým světem Viklefovým a s jeho kritikou soudobého křesťanstva. REFORMNÍ OVZDUŠÍ NA UNIVERSITĚ Když Hus sotva dvacetiletý přišel r. 1390 do Prahy, zastihl universitu, založenou v polovině století, zmítanou vnitřními spory i kvasem růstu. V otázkách filosofických stáli proti sobě nominalisté a realisté. Nominalismus zastával teorii poznání, podle níž obecné pojmy jsou subjektivní souhrny jednotlivých věcí, vytvořené činností lidské mysli, ale objektivně neexistu- jící. Starší realismus učil, že obecné pojmy mají svou samo- statnou jsoucnost. Toto seskupení filosofických front nebylo sice v životě tehdejších universit nic neobvyklého, avšak v Praze nabylo zvláštního vyostření tím, že nominalistický 8
venční zbožností. Dramatičnost Husovy cesty je dána zápa- sem s přesilou papežské instituční církve a její hierarchie. Ale toto napětí bylo na druhé straně živeno neustálým tvůr- čím rozhovorem mezi pražským mistrem a lidem jeho poslu- chačů a stoupenců. Byl to rozhovor, který se ptal jedním dechem jak po nejvlastnějších potřebách konkrétních lidí, tak po pravdě Kristova zákona, po svrchované normě každého mravního rozhodování. Hus si tento rozhovor ne- ulehčoval. Důslednost, s jakou ztělesňoval jednotu myšlenky a činu, víry a skutku s nasazením života, je klíčem k pochopení, proč v něm nejširší vrstvy viděly svého mluvčího i učitele a proč ještě dlouho po jeho smrti spojovaly s jeho jménem svůj zápas o to, aby se pravda v lidské společnosti prosadila. Do vlastního rozhovoru a jeho rostoucího napětí se Hus dostával ovšem poznenáhlu. Dvě skutečnosti tu hrály význam- nou úlohu. Za prvé jeho účast na životě pražské university a přilnutí k českému reformnímu hnutí, za druhé jeho setkání s myšlenkovým světem Viklefovým a s jeho kritikou soudobého křesťanstva. REFORMNÍ OVZDUŠÍ NA UNIVERSITĚ Když Hus sotva dvacetiletý přišel r. 1390 do Prahy, zastihl universitu, založenou v polovině století, zmítanou vnitřními spory i kvasem růstu. V otázkách filosofických stáli proti sobě nominalisté a realisté. Nominalismus zastával teorii poznání, podle níž obecné pojmy jsou subjektivní souhrny jednotlivých věcí, vytvořené činností lidské mysli, ale objektivně neexistu- jící. Starší realismus učil, že obecné pojmy mají svou samo- statnou jsoucnost. Toto seskupení filosofických front nebylo sice v životě tehdejších universit nic neobvyklého, avšak v Praze nabylo zvláštního vyostření tím, že nominalistický 8
Strana 9
směr zastávali především učenci němečtí, zatímco se čeští hlásili k pravdám realismu. Mladý chudý student, který ne- dávno opustil své jihočeské rodiště [narodil se v Husinci u Prachatic po r. 1370], byl přímo stržen do víru středověkého velkoměsta. Na jeho vysokém učení se setkává s významnými projevy rašícího vědomí české národnosti. Novému nástupu čes- kých vzdělanců stála v cestě stará universitní správa vybudo- vaná v šedesátých letech podle vzoru pařížské university. Cizí, tak zvané universitní národy rozhodovaly ve věcech vysokého učení třemi hlasy, zatímco český národ měl hlas pouze jediný. To se projevovalo nepříznivě v povolávání českých učenců k profesurám a k vedení kolejí. Uprázdněná místa v kolejích bývala doplňována kooptací mistrů většinou německých. Vleklý spor byl prozatímně urovnán dohodou, k níž došlo krátce před Husovým příchodem do Prahy, podle níž v každé koleji připadalo z dvanácti profesur pět uchazečům českým. Každá nová profesura dávala zároveň nemajetným českým studentům příležitost k obživě, neboť se mohli ucházet o místo fámula. Také Hus se tímto způsobem uchytil v Karlově koleji jako fámulus českého mistra a mohl tak ve studiu pokračovat. Jako chlapec si vydělával na chleba zpěvem v kostelích; teď se rázem octl v nových poměrech, poznamenaných zápasem českých vzdělanců na universitě. Když se později rozpomínal na své mládí, upřímně přiznal, že jej zprvu lákala bludička zajištěného života a společenského postavení. Brzy však z toho- to jinošského snu vystřízlivěl pod tlakem zcela jiných starostí. Tento životní zvrat vyjádřil sám Hus slovy: „Když jsem Písmu srozuměl. K poznání pravdy Písma dospěl ovšem jako člověk své doby a prostředí. Svou účastí na zápasech českých univer- sitních mistrů dostal se bezděky do nejtěsnějšího styku s do- mácím hnutím, usilujícím o nápravu církve. Hnutí vzniklo z podnětu podmanivé osobnosti Miliče z Kroměříže a z jeho kazatelské činnosti vlastně mimo universitu a jeho nejvýraz- 9
směr zastávali především učenci němečtí, zatímco se čeští hlásili k pravdám realismu. Mladý chudý student, který ne- dávno opustil své jihočeské rodiště [narodil se v Husinci u Prachatic po r. 1370], byl přímo stržen do víru středověkého velkoměsta. Na jeho vysokém učení se setkává s významnými projevy rašícího vědomí české národnosti. Novému nástupu čes- kých vzdělanců stála v cestě stará universitní správa vybudo- vaná v šedesátých letech podle vzoru pařížské university. Cizí, tak zvané universitní národy rozhodovaly ve věcech vysokého učení třemi hlasy, zatímco český národ měl hlas pouze jediný. To se projevovalo nepříznivě v povolávání českých učenců k profesurám a k vedení kolejí. Uprázdněná místa v kolejích bývala doplňována kooptací mistrů většinou německých. Vleklý spor byl prozatímně urovnán dohodou, k níž došlo krátce před Husovým příchodem do Prahy, podle níž v každé koleji připadalo z dvanácti profesur pět uchazečům českým. Každá nová profesura dávala zároveň nemajetným českým studentům příležitost k obživě, neboť se mohli ucházet o místo fámula. Také Hus se tímto způsobem uchytil v Karlově koleji jako fámulus českého mistra a mohl tak ve studiu pokračovat. Jako chlapec si vydělával na chleba zpěvem v kostelích; teď se rázem octl v nových poměrech, poznamenaných zápasem českých vzdělanců na universitě. Když se později rozpomínal na své mládí, upřímně přiznal, že jej zprvu lákala bludička zajištěného života a společenského postavení. Brzy však z toho- to jinošského snu vystřízlivěl pod tlakem zcela jiných starostí. Tento životní zvrat vyjádřil sám Hus slovy: „Když jsem Písmu srozuměl. K poznání pravdy Písma dospěl ovšem jako člověk své doby a prostředí. Svou účastí na zápasech českých univer- sitních mistrů dostal se bezděky do nejtěsnějšího styku s do- mácím hnutím, usilujícím o nápravu církve. Hnutí vzniklo z podnětu podmanivé osobnosti Miliče z Kroměříže a z jeho kazatelské činnosti vlastně mimo universitu a jeho nejvýraz- 9
Strana 10
nější teolog Matěj z Janova byl do značné míry odchovancem Paříže. Hnutí bylo také tvrdě potlačeno jednak vyvrácením Miličovy kazatelské školy na Starém Městě pražském, jednak násilným umlčením literárního díla Janovova, ale právě v době Husových universitních studií se projevilo s novou silou a — což je významné — spojilo se tentokráte s realistic- kým směrem na universitě. MILIČOVSKÁ TRADICE Oč usilovalo toto starší české reformní hnutí? Usilovalo o obnovu církve návratem k apoštolskému poselství a k čino- rodé naději v Boží království, Kristem zaslíbené. Prakticky znamenalo toto úsilí odvážnou kritiku společenských pořádků, jak se vyhranily zejména v Českém království. Z hlavních příčin všeobecné nespokojenosti byl vyslo- veně peněžní ráz církevní správy. Avignonští papežové, vždy spíše právníci než bohoslovci, usilovali už od počátku 14. sto- letí přetvořit samu organizační strukturu církve. Aby se zmoc- nili výnosů všech obročí, rozvinuli promyšlenou soustavu po- platků, která obzvláště s nástupem Urbana V. dolehla na všechny velké a bezmála i všechny malé držitele obročí v celém evropském křesťanstvu. Tento fiskální systém pronikl hluboko do života církve. Je pravda, že císař Karel IV. hleděl své dobré vztahy k papežskému stolci co nejvydatněji využít k vlastnímu prospěchu, tím však jen stížil beztak svízelnou situaci. Tlak vyděračské soustavy se projevil ve všech zemích, podléhajících jeho vládě, a dolehl s krajní bezohledností právě na Čechy, kde více než třetina zemědělské půdy byla v rukou církve. Není tedy divu, že světští feudálové záviděli církevní hierarchii její statky a výsadní moc. Kněžské bezženství za- ručovalo totiž ustavičný růst církevních držav, kdežto panská 10
nější teolog Matěj z Janova byl do značné míry odchovancem Paříže. Hnutí bylo také tvrdě potlačeno jednak vyvrácením Miličovy kazatelské školy na Starém Městě pražském, jednak násilným umlčením literárního díla Janovova, ale právě v době Husových universitních studií se projevilo s novou silou a — což je významné — spojilo se tentokráte s realistic- kým směrem na universitě. MILIČOVSKÁ TRADICE Oč usilovalo toto starší české reformní hnutí? Usilovalo o obnovu církve návratem k apoštolskému poselství a k čino- rodé naději v Boží království, Kristem zaslíbené. Prakticky znamenalo toto úsilí odvážnou kritiku společenských pořádků, jak se vyhranily zejména v Českém království. Z hlavních příčin všeobecné nespokojenosti byl vyslo- veně peněžní ráz církevní správy. Avignonští papežové, vždy spíše právníci než bohoslovci, usilovali už od počátku 14. sto- letí přetvořit samu organizační strukturu církve. Aby se zmoc- nili výnosů všech obročí, rozvinuli promyšlenou soustavu po- platků, která obzvláště s nástupem Urbana V. dolehla na všechny velké a bezmála i všechny malé držitele obročí v celém evropském křesťanstvu. Tento fiskální systém pronikl hluboko do života církve. Je pravda, že císař Karel IV. hleděl své dobré vztahy k papežskému stolci co nejvydatněji využít k vlastnímu prospěchu, tím však jen stížil beztak svízelnou situaci. Tlak vyděračské soustavy se projevil ve všech zemích, podléhajících jeho vládě, a dolehl s krajní bezohledností právě na Čechy, kde více než třetina zemědělské půdy byla v rukou církve. Není tedy divu, že světští feudálové záviděli církevní hierarchii její statky a výsadní moc. Kněžské bezženství za- ručovalo totiž ustavičný růst církevních držav, kdežto panská 10
Strana 11
půda se rok od roku nutně drobila dědickými nároky šlechtic- kých synů a dcer. Důsledkem kuriálního centralismu v jednot- livých církevních provinciích klesala odpovědnost prelátů a upadala kázeň a mravnost duchovenstva. Široké vrstvy tehdejší české společnosti cítily potřebu radikální obnovy, nejasná jim však byla cesta, jak jí dosáhnout. Mravokárci se pokoušeli léčit aspoň symptomy choroby očistou mravů, jiní spojovali obrodu s papežovým návratem do Říma. Německý kazatel Konrad Waldhauser začal hlásáním mravní očisty, ale brzy poznal, že závažným zdrojem mravního rozkladu je bohatství klášterů. Moravan Milič z Kroměříže očekával zprvu nápravu od papežova návratu do věčného města, kam se sám vypravil r. 1367 v naději, že se tam dočká návratu Urbana V. z „babylonského zajetí“ avignonského. Zlořády v církvi i ve společnosti Miliče hluboce znepokojovaly. Viděl je ve světle nově oživlých představ o konci světa. Ani před římskou inkvizicí neváhal vyjádřit své přesvědčení, že skutečnou ob- novnou silou je toliko zvěstované evangelium. Proto v přichá- zejících posledních dnech čekal potlačení antikristovy moci od promyšlené a soustavně organizované kazatelské činnosti. Antikrist mu byl souhrnným pojmem pro mravní bídu a ztros- kotání západního křesťanstva. Vyhlásil plán, jak působením věrných kazatelů vrátit mládí a krásu církvi, dějinnými hříchy zestárlé a svraštělé. Římem odmítnut, rozhodl se r. 1372 vybudovat v samém středu Prahy „Nový Jeruzalém“ jako středisko pospolitého života kajících žen. Zde zároveň založil kazatelskou školu evropského dosahu. Jeho snaha narazila na tuhý odpor. Musel se po dvakrát před kurií ospravedlňovat z obvinění, která proti němu vznesla hierarchie a mnišské řehole. V červnu r. 1374 zemřel v avignonském sídle papežově, kam byl předvolán. Podstatné bylo u Miliče eschatologické zdůvodnění vší jeho prorocko-symbolické činnosti. Kázání Božího slova a chudoba byly mu znaky přicházejícího věku Ducha sva- 11
půda se rok od roku nutně drobila dědickými nároky šlechtic- kých synů a dcer. Důsledkem kuriálního centralismu v jednot- livých církevních provinciích klesala odpovědnost prelátů a upadala kázeň a mravnost duchovenstva. Široké vrstvy tehdejší české společnosti cítily potřebu radikální obnovy, nejasná jim však byla cesta, jak jí dosáhnout. Mravokárci se pokoušeli léčit aspoň symptomy choroby očistou mravů, jiní spojovali obrodu s papežovým návratem do Říma. Německý kazatel Konrad Waldhauser začal hlásáním mravní očisty, ale brzy poznal, že závažným zdrojem mravního rozkladu je bohatství klášterů. Moravan Milič z Kroměříže očekával zprvu nápravu od papežova návratu do věčného města, kam se sám vypravil r. 1367 v naději, že se tam dočká návratu Urbana V. z „babylonského zajetí“ avignonského. Zlořády v církvi i ve společnosti Miliče hluboce znepokojovaly. Viděl je ve světle nově oživlých představ o konci světa. Ani před římskou inkvizicí neváhal vyjádřit své přesvědčení, že skutečnou ob- novnou silou je toliko zvěstované evangelium. Proto v přichá- zejících posledních dnech čekal potlačení antikristovy moci od promyšlené a soustavně organizované kazatelské činnosti. Antikrist mu byl souhrnným pojmem pro mravní bídu a ztros- kotání západního křesťanstva. Vyhlásil plán, jak působením věrných kazatelů vrátit mládí a krásu církvi, dějinnými hříchy zestárlé a svraštělé. Římem odmítnut, rozhodl se r. 1372 vybudovat v samém středu Prahy „Nový Jeruzalém“ jako středisko pospolitého života kajících žen. Zde zároveň založil kazatelskou školu evropského dosahu. Jeho snaha narazila na tuhý odpor. Musel se po dvakrát před kurií ospravedlňovat z obvinění, která proti němu vznesla hierarchie a mnišské řehole. V červnu r. 1374 zemřel v avignonském sídle papežově, kam byl předvolán. Podstatné bylo u Miliče eschatologické zdůvodnění vší jeho prorocko-symbolické činnosti. Kázání Božího slova a chudoba byly mu znaky přicházejícího věku Ducha sva- 11
Strana 12
tého. Budoucnostní povahu měl i Miličův požadavek častého přijímání večeře Páně a jeho odpor ke školské logice. Tím, že dočasně viděl antikrista v císaři, potom však obecněji ve zvykovém, eticky zneplodnělém křesťanství, naučil své stou- pence hledat příčinu zlořádů nikoli mimo křesťanstvo, nýbrž v samém jeho středu. Miličovy podněty převzal a rozvinul Matěj z Janova [† 1393], podrobiv je biblickému prověření a pročištění. Janovovo dílo, jeho Pravidla Starého a Nového zákona, v podstatě výklad ústředních motivů biblického bohosloví, překvapovalo čtenáře vírou v možnost i nutnost úderného zjednodušení tradičního křesťanského kázání ve smyslu apoštolské zvěsti. Nadále má kázání vyjadřovat vlastní jádro biblického poselství. I u Janova je naléhavost kazatelského poslání zvyšována blízkostí posledního dne, v němž Pán dějin podrobí svému soudu právě tak církev jako svět. Tak se stalo neklamným znakem miličovského hnutí, že v naději v příchod Kristův pronikavě relativizovalo všechny společen- ské nároky a nauky instituční církve. I tam, kde kázání miličov- ců nevedlo přímo k revolučním závěrům, přece bylo mnoho- stranně podnětné. Stačí připomenout rozsáhlé české literární dílo Tomáše Štítného [† okolo 1409], který doznal: „Byť nebyl on [Milič], snadť by i těch všech knih nebylo, kteréť jsem já psal.“ Ačkoli Štítného vzdělavatelné spisy nepřesahují rámec scholastické tradice, odvážně zavádějí český jazyk do náboženské literatury tradičně latinské. Štítný zdůvodnil tento krok motivem typickým pro české reformní hnutí: Evangelium bylo zvěstováno a psáno pro všechny křesťany, nejen pro učené nebo pro mnichy. Že se však všechny tyto snahy v radikalizované podobě staly věcí nejširších lidových vrstev, aniž se omezily na úzký kruh ušlechtilých jedinců, oddaných pěstování niterné zbož- nosti, to je dílo husitské revoluce. Lze sice v předchozím českém reformním hnutí spatřovat nikoli bezvýznamné vý- 12
tého. Budoucnostní povahu měl i Miličův požadavek častého přijímání večeře Páně a jeho odpor ke školské logice. Tím, že dočasně viděl antikrista v císaři, potom však obecněji ve zvykovém, eticky zneplodnělém křesťanství, naučil své stou- pence hledat příčinu zlořádů nikoli mimo křesťanstvo, nýbrž v samém jeho středu. Miličovy podněty převzal a rozvinul Matěj z Janova [† 1393], podrobiv je biblickému prověření a pročištění. Janovovo dílo, jeho Pravidla Starého a Nového zákona, v podstatě výklad ústředních motivů biblického bohosloví, překvapovalo čtenáře vírou v možnost i nutnost úderného zjednodušení tradičního křesťanského kázání ve smyslu apoštolské zvěsti. Nadále má kázání vyjadřovat vlastní jádro biblického poselství. I u Janova je naléhavost kazatelského poslání zvyšována blízkostí posledního dne, v němž Pán dějin podrobí svému soudu právě tak církev jako svět. Tak se stalo neklamným znakem miličovského hnutí, že v naději v příchod Kristův pronikavě relativizovalo všechny společen- ské nároky a nauky instituční církve. I tam, kde kázání miličov- ců nevedlo přímo k revolučním závěrům, přece bylo mnoho- stranně podnětné. Stačí připomenout rozsáhlé české literární dílo Tomáše Štítného [† okolo 1409], který doznal: „Byť nebyl on [Milič], snadť by i těch všech knih nebylo, kteréť jsem já psal.“ Ačkoli Štítného vzdělavatelné spisy nepřesahují rámec scholastické tradice, odvážně zavádějí český jazyk do náboženské literatury tradičně latinské. Štítný zdůvodnil tento krok motivem typickým pro české reformní hnutí: Evangelium bylo zvěstováno a psáno pro všechny křesťany, nejen pro učené nebo pro mnichy. Že se však všechny tyto snahy v radikalizované podobě staly věcí nejširších lidových vrstev, aniž se omezily na úzký kruh ušlechtilých jedinců, oddaných pěstování niterné zbož- nosti, to je dílo husitské revoluce. Lze sice v předchozím českém reformním hnutí spatřovat nikoli bezvýznamné vý- 12
Strana 13
chodisko evropského duchovního proudu, označovaného jako devotio moderna, onoho raného humanismu na sever od Alp, soustředěného k mravní nápodobě Ježíše Krista; vždyť Geert Groote byl již r. 1378 ve spojení s Prahou a jeho žák Florens Radewijns studoval zde pět let, dost dlouho, aby se ještě mohl stát svědkem ztroskotání Miličovy kazatelské školy. Ale hnutí tak do sebe obrácené mohlo důslednou reformaci církve jenom signalizovat. Teprve zbudování Betlémské kaple v Praze vytvořilo jedinečnou základnu pro předání odkazu miličovské školy reformnímu nástupu universitních učenců, i když jejich snahy rostly už také z jiných předpokladů. Ve vzdálenosti jen několika kroků od někdejšího Miličo- va Jeruzaléma založila malá skupina jeho duchovních dědiců nový „dům chleba“, Betlémskou kapli. Zakladatelé, kteří měli přátelský vztah i k universitě, chtěli dát Praze místo, v němž by byl chléb Božího slova českému lidu podáván v jeho ma- teřském jazyce. Když zmlkla Miličova „ohňová slova“, kázalo se česky už jen při pohřbech nebo v soukromých domech. Založení nového kazatelského střediska tento stav změnilo. Zcela ve smyslu miličovského hnutí vyslovuje Hanuš z Mil- heimu v zakládací listině kaple v květnu 1391 požadavek, aby hlásání Božího slova se znovu stalo, jak to předpokládá apo- štolská zvěst [2. Timoteovi 2, 9], dílem nad jiné nejsvobod- nějším. Jenom Boží slovo může zachránit společnost před zkázou, která jí hrozí. Brzy byla ke kapli připojena kolej pro universitní studenty. Miličův sen vytvořit školu nového ducha, v níž by se vzdělávali lidoví kazatelé v čisté evangelijní zvěsti, došel tak splnění. Byl to však Hus, kdo tomuto snu propůjčil uskutečňovatelskou údernost. 13
chodisko evropského duchovního proudu, označovaného jako devotio moderna, onoho raného humanismu na sever od Alp, soustředěného k mravní nápodobě Ježíše Krista; vždyť Geert Groote byl již r. 1378 ve spojení s Prahou a jeho žák Florens Radewijns studoval zde pět let, dost dlouho, aby se ještě mohl stát svědkem ztroskotání Miličovy kazatelské školy. Ale hnutí tak do sebe obrácené mohlo důslednou reformaci církve jenom signalizovat. Teprve zbudování Betlémské kaple v Praze vytvořilo jedinečnou základnu pro předání odkazu miličovské školy reformnímu nástupu universitních učenců, i když jejich snahy rostly už také z jiných předpokladů. Ve vzdálenosti jen několika kroků od někdejšího Miličo- va Jeruzaléma založila malá skupina jeho duchovních dědiců nový „dům chleba“, Betlémskou kapli. Zakladatelé, kteří měli přátelský vztah i k universitě, chtěli dát Praze místo, v němž by byl chléb Božího slova českému lidu podáván v jeho ma- teřském jazyce. Když zmlkla Miličova „ohňová slova“, kázalo se česky už jen při pohřbech nebo v soukromých domech. Založení nového kazatelského střediska tento stav změnilo. Zcela ve smyslu miličovského hnutí vyslovuje Hanuš z Mil- heimu v zakládací listině kaple v květnu 1391 požadavek, aby hlásání Božího slova se znovu stalo, jak to předpokládá apo- štolská zvěst [2. Timoteovi 2, 9], dílem nad jiné nejsvobod- nějším. Jenom Boží slovo může zachránit společnost před zkázou, která jí hrozí. Brzy byla ke kapli připojena kolej pro universitní studenty. Miličův sen vytvořit školu nového ducha, v níž by se vzdělávali lidoví kazatelé v čisté evangelijní zvěsti, došel tak splnění. Byl to však Hus, kdo tomuto snu propůjčil uskutečňovatelskou údernost. 13
Strana 14
BETLÉMSKÝ KAZATEL V březnu 1402 vstoupil Hus poprvé na kazatelnu kaple, vybudované před necelými deseti lety. Její správa byla nyní svěřena universitnímu mistru. Jako kazatel Betlémské kaple vyzrál Hus k svému dějinnému významu. Jeho dosavadní cesta se nevyznačovala ničím mimořádným. První tři léta studia na vysokém učení zakončil r. 1393 dosažením hodnosti bakaláře, po dalších třech letech se stal mistrem svobodných umění a v r. 1398 zahájil vlastní přednášky. R. 1400 přijal kněžské svěcení a studoval dále teologii nejspíše za vedení M. Štěpána z Kolína. Svými prvními kázáními se dostal do přímého styku s lidem a jeho utrpením. Jak hluboce se ho toto utrpení dotklo, dokazuje jeho pozdější vzpomínka na to, jak se tehdy, když Praha byla obležena nepřátelským vojskem a země pustošena ohněm a mečem [1401], zasazoval poprvé ve jménu evangelia o nové soužití různých národností na základě na- prosté rovnorodosti. „Řekl jsem tehdy a tvrdím to i dnes, že podle zákonů, zejména podle zákona Božího i v souhlase s vrozeným smyslem pro spravedlnost, by se Čechům v Čes- kém království mělo dostat předních úřadů, právě tak jako tyto úřady zastávají ve Francouzském království Francouzi a v německých zemích Němci, tak aby Čech spravoval své poddané a Němec zase Němce. Jaký by z toho byl prospěch, kdyby Čech neznalý německé řeči, byl farářem nebo bisku- pem v Německu? Byl by zajisté právě tak zbytečný jako pro stádo němý pes, který nemůže štěkat. Právě tak zbytečný je nám Čechům Němec. Protože vím, že se to protiví jak Božímu " zákonu, tak církevnímu právu, tvrdím, že je to nepřípustné.“ Slyšíme z těchto slov ozvěnu zkušenosti, kterou Hus učinil za svých studijních let na universitě, ale uvědomujeme si také jeden z důsledků Husova stálého rozhovoru s lidem v jeho zcela konkrétní situaci. 14
BETLÉMSKÝ KAZATEL V březnu 1402 vstoupil Hus poprvé na kazatelnu kaple, vybudované před necelými deseti lety. Její správa byla nyní svěřena universitnímu mistru. Jako kazatel Betlémské kaple vyzrál Hus k svému dějinnému významu. Jeho dosavadní cesta se nevyznačovala ničím mimořádným. První tři léta studia na vysokém učení zakončil r. 1393 dosažením hodnosti bakaláře, po dalších třech letech se stal mistrem svobodných umění a v r. 1398 zahájil vlastní přednášky. R. 1400 přijal kněžské svěcení a studoval dále teologii nejspíše za vedení M. Štěpána z Kolína. Svými prvními kázáními se dostal do přímého styku s lidem a jeho utrpením. Jak hluboce se ho toto utrpení dotklo, dokazuje jeho pozdější vzpomínka na to, jak se tehdy, když Praha byla obležena nepřátelským vojskem a země pustošena ohněm a mečem [1401], zasazoval poprvé ve jménu evangelia o nové soužití různých národností na základě na- prosté rovnorodosti. „Řekl jsem tehdy a tvrdím to i dnes, že podle zákonů, zejména podle zákona Božího i v souhlase s vrozeným smyslem pro spravedlnost, by se Čechům v Čes- kém království mělo dostat předních úřadů, právě tak jako tyto úřady zastávají ve Francouzském království Francouzi a v německých zemích Němci, tak aby Čech spravoval své poddané a Němec zase Němce. Jaký by z toho byl prospěch, kdyby Čech neznalý německé řeči, byl farářem nebo bisku- pem v Německu? Byl by zajisté právě tak zbytečný jako pro stádo němý pes, který nemůže štěkat. Právě tak zbytečný je nám Čechům Němec. Protože vím, že se to protiví jak Božímu " zákonu, tak církevnímu právu, tvrdím, že je to nepřípustné.“ Slyšíme z těchto slov ozvěnu zkušenosti, kterou Hus učinil za svých studijních let na universitě, ale uvědomujeme si také jeden z důsledků Husova stálého rozhovoru s lidem v jeho zcela konkrétní situaci. 14
Strana 15
Tento živý rozhovor s posluchači se plně rozvinul za jeho desetileté betlémské činnosti [1402—1413]. Pod jeho kazatelnu spěchali příslušníci všech vrstev lidu. Byla zde významná skupina zbožných žen, které střežily miličovské dědictví; patřila k nim například Anežka, dcera Štítného. Přicházeli sem také bohatí čeští měšťané Starého Města praž- ského spolu s četnými řemeslníky Nového Města. Sem se utíkali nesčetní chudí, o něž v pražských městech nikdy nouze nebyla, a obzvláště nadšený a vznětlivý živel universitního studentstva. Nejednou se objevili mezi posluchači členové šlechty a dvořané krále Václava IV., ano sama královna Žofie naslouchala s překvapujícím pochopením některým re- formním návrhům betlémského kazatele. Vedle venkovských návštěvníků, kteří se vypravili na dalekou cestu, aby aspoň jednou vyslechli milovaného mistra, přicházeli později stále častěji nezvaní slídilové, kteří ve službách reformátorových nepřátel číhali na každé slovíčko, jež mohlo znít kacířsky. Každá z těchto skupin byla Husovým slovem zasažena. Jeho kázání prozrazují dokonalou znalost jejich života, práce i myš- lení. Jako duchovní pastýř byl Hus neobvykle silnou osobností. Augustiniánský mnich Oswald Reinlein z Norimberka, ačkoli proti Husovi vystupoval s krajní ostrostí a brojil proti jeho stoupencům, vydal mu v tomto ohledu dobré svědectví: „Na jeho kázání se hrnula téměř celá Praha, když kázal v Betlémě o svátcích dvakrát denně a v každý postní den rovněž dvakrát. Nadto konal denně dvě přednášky a o nedělích mluvil dokonce třikrát. Chudým, kteří mu byli doporučeni, vyprošoval almuž- ny od těch, s nimiž se stýkal, mistry zvával k sobě ke stolu a s laskavou shovívavostí přijímal každého náhodného hosta, jakož i ty, kdo mu z oddanosti chtěli být nablízku.“ Zachované náčrtky a osnovy jeho kázání nebo záznamy posluchačů dovo- lují nahlédnout do vývoje Husova kazatelského umění. Rok od roku jsou jeho myšlenky odvážnější a ukazují s rostoucím nasazením celé kazatelovy osobnosti, co je třeba odstranit, aby 15
Tento živý rozhovor s posluchači se plně rozvinul za jeho desetileté betlémské činnosti [1402—1413]. Pod jeho kazatelnu spěchali příslušníci všech vrstev lidu. Byla zde významná skupina zbožných žen, které střežily miličovské dědictví; patřila k nim například Anežka, dcera Štítného. Přicházeli sem také bohatí čeští měšťané Starého Města praž- ského spolu s četnými řemeslníky Nového Města. Sem se utíkali nesčetní chudí, o něž v pražských městech nikdy nouze nebyla, a obzvláště nadšený a vznětlivý živel universitního studentstva. Nejednou se objevili mezi posluchači členové šlechty a dvořané krále Václava IV., ano sama královna Žofie naslouchala s překvapujícím pochopením některým re- formním návrhům betlémského kazatele. Vedle venkovských návštěvníků, kteří se vypravili na dalekou cestu, aby aspoň jednou vyslechli milovaného mistra, přicházeli později stále častěji nezvaní slídilové, kteří ve službách reformátorových nepřátel číhali na každé slovíčko, jež mohlo znít kacířsky. Každá z těchto skupin byla Husovým slovem zasažena. Jeho kázání prozrazují dokonalou znalost jejich života, práce i myš- lení. Jako duchovní pastýř byl Hus neobvykle silnou osobností. Augustiniánský mnich Oswald Reinlein z Norimberka, ačkoli proti Husovi vystupoval s krajní ostrostí a brojil proti jeho stoupencům, vydal mu v tomto ohledu dobré svědectví: „Na jeho kázání se hrnula téměř celá Praha, když kázal v Betlémě o svátcích dvakrát denně a v každý postní den rovněž dvakrát. Nadto konal denně dvě přednášky a o nedělích mluvil dokonce třikrát. Chudým, kteří mu byli doporučeni, vyprošoval almuž- ny od těch, s nimiž se stýkal, mistry zvával k sobě ke stolu a s laskavou shovívavostí přijímal každého náhodného hosta, jakož i ty, kdo mu z oddanosti chtěli být nablízku.“ Zachované náčrtky a osnovy jeho kázání nebo záznamy posluchačů dovo- lují nahlédnout do vývoje Husova kazatelského umění. Rok od roku jsou jeho myšlenky odvážnější a ukazují s rostoucím nasazením celé kazatelovy osobnosti, co je třeba odstranit, aby 15
Strana 16
se poslušnost evangelia mohla v životě plně uplatnit. V prvních letech se Hus omezil na prosté tlumočení základů křesťanství, brzy však zdůrazňoval nutnost mravní obrody nejprve u du- chovenského stavu, a konečně požadoval všeobecnou refor- maci církve v nejširších souvislostech. Požadavek reformace se stává tím nevyhnutelnější, čím více se církevní vrchnost Husa zříká pro jeho věrnost k Ježíši Kristu. Cesta za pravou Kristovou církví vede tak u něho přes „srozumění Písmu“ k zápasu o právo Božího zákona rozhodovat o životě. SETKÁNÍ S VIKLEFEM Viděli jsme, že Hus silně zdůraznil význam okamžiku, kdy došel „srozumění Písma“ nebo, jak jindy napsal: „Když mi dal Pán Buoh poznánie v Písmě“. Toto poznání se mu otevřelo přispěním důkladné četby spisů Angličana Jana Viklefa, evangelického doktora, jak býval nazýván. Husův myšlenkový svět je do značné míry shodný s názory tohoto oxfordského profesora, který zemřel, když bylo Husovi něco přes deset let [1384]. Viklefův program obnovy církve nedokázal v jeho vlasti zapustit natrvalo hluboké kořeny. Zato v Čechách se setkal nejenom s vnímavými a oddanými stoupenci, nýbrž samo položení zdejších společenských sil a poměrů dovolovalo spatřovat v něm pokračování miličovského reformního hnutí a přálo pokusům o jeho uskutečnění. Od roku 1398 se stalo setkání s Viklefovým literárním odkazem pro Husa rozhodujícím. S předvídavým humorem poznamenal tenkrát na okraj svého opisu Viklefových filoso- fických prací: „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!“ Některé Viklefovy spisy donesli do Prahy čeští studenti z Oxfordu, jejichž počet vzrostl zejména po zasnoubení sestry krále Václava IV. s anglickým králem Richardem II. Na 16
se poslušnost evangelia mohla v životě plně uplatnit. V prvních letech se Hus omezil na prosté tlumočení základů křesťanství, brzy však zdůrazňoval nutnost mravní obrody nejprve u du- chovenského stavu, a konečně požadoval všeobecnou refor- maci církve v nejširších souvislostech. Požadavek reformace se stává tím nevyhnutelnější, čím více se církevní vrchnost Husa zříká pro jeho věrnost k Ježíši Kristu. Cesta za pravou Kristovou církví vede tak u něho přes „srozumění Písmu“ k zápasu o právo Božího zákona rozhodovat o životě. SETKÁNÍ S VIKLEFEM Viděli jsme, že Hus silně zdůraznil význam okamžiku, kdy došel „srozumění Písma“ nebo, jak jindy napsal: „Když mi dal Pán Buoh poznánie v Písmě“. Toto poznání se mu otevřelo přispěním důkladné četby spisů Angličana Jana Viklefa, evangelického doktora, jak býval nazýván. Husův myšlenkový svět je do značné míry shodný s názory tohoto oxfordského profesora, který zemřel, když bylo Husovi něco přes deset let [1384]. Viklefův program obnovy církve nedokázal v jeho vlasti zapustit natrvalo hluboké kořeny. Zato v Čechách se setkal nejenom s vnímavými a oddanými stoupenci, nýbrž samo položení zdejších společenských sil a poměrů dovolovalo spatřovat v něm pokračování miličovského reformního hnutí a přálo pokusům o jeho uskutečnění. Od roku 1398 se stalo setkání s Viklefovým literárním odkazem pro Husa rozhodujícím. S předvídavým humorem poznamenal tenkrát na okraj svého opisu Viklefových filoso- fických prací: „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!“ Některé Viklefovy spisy donesli do Prahy čeští studenti z Oxfordu, jejichž počet vzrostl zejména po zasnoubení sestry krále Václava IV. s anglickým králem Richardem II. Na 16
Strana 17
přelomu století se pak vrátil z Oxfordu do svého rodného města Husův mladší přítel Jeroným ještě i s teologickými pracemi velkého anglického realisty. V Praze byly tyto spisy horlivě čteny českými profesory. Jednak proto, že poskytovaly nové zbraně a nové zdůvodnění realistické filosofii proti pozdnímu nominalismu, stále hlouběji propadajícímu sklo- nům zpátečnickým, jednak a hlavně proto, že mocným prou- dem biblického světla objasňovaly palčivé otázky současného života církevního a společenského. Viklef si energicky přál, aby církevní společenství bylo ztvárněno po vzoru apoštolské doby. Proto měly být odstraněny důsledky tak zvaného Konstantinova obdarování, onoho převratu, jímž se církev na úsvitu 4. století změnila z pronásledované v pronásledovatelku a podlehla pokušení bohatství a moci. Jestliže se papež a římská hierarchie zvrhli v antikrista, nezbývalo podle Viklefova soudu než očekávat od světské moci, od státu, ozdravující útok na bohatství, na preláty a na svátostnou, magii zcela propadlou soustavu pozdně středověkého církev- nictví. Pravou církev definoval Viklef jako soubor vyvolených, přivtělených Kristu Božím svrchovaným úradkem. Tito vyvo- lení a předurčení křesťané přitom nemusejí být ústrojně zapo- jeni do viditelné církevní organizace. Hlavně proto, že Viklef napadl katolické učení o transsubstanciaci, o dokonalém pro- měňování svátostného chleba a vína v tělo a krev Kristovu, odsoudil londýnský koncil z roku 1382 čtyřiadvacet jeho vět, jimž se navíc přičítala odpovědnost za velké selské povstání v Anglii z předchozího roku. Základní Viklefovy myšlenky byly v mnohém souběžné s učením Miličovým a Janovovým. V praktickém ohledu se však oba směry rozcházely v otázce metod. České reformní hnutí čekalo obnovu církve od lidu, osloveného Božím slovem a hotového k vyznavačskému činu, Viklef od státu. V hierar- chii přestali doufat i miličovci i Viklef. Viklefovy bohoslovecké spisy, zamítané německými no- 17
přelomu století se pak vrátil z Oxfordu do svého rodného města Husův mladší přítel Jeroným ještě i s teologickými pracemi velkého anglického realisty. V Praze byly tyto spisy horlivě čteny českými profesory. Jednak proto, že poskytovaly nové zbraně a nové zdůvodnění realistické filosofii proti pozdnímu nominalismu, stále hlouběji propadajícímu sklo- nům zpátečnickým, jednak a hlavně proto, že mocným prou- dem biblického světla objasňovaly palčivé otázky současného života církevního a společenského. Viklef si energicky přál, aby církevní společenství bylo ztvárněno po vzoru apoštolské doby. Proto měly být odstraněny důsledky tak zvaného Konstantinova obdarování, onoho převratu, jímž se církev na úsvitu 4. století změnila z pronásledované v pronásledovatelku a podlehla pokušení bohatství a moci. Jestliže se papež a římská hierarchie zvrhli v antikrista, nezbývalo podle Viklefova soudu než očekávat od světské moci, od státu, ozdravující útok na bohatství, na preláty a na svátostnou, magii zcela propadlou soustavu pozdně středověkého církev- nictví. Pravou církev definoval Viklef jako soubor vyvolených, přivtělených Kristu Božím svrchovaným úradkem. Tito vyvo- lení a předurčení křesťané přitom nemusejí být ústrojně zapo- jeni do viditelné církevní organizace. Hlavně proto, že Viklef napadl katolické učení o transsubstanciaci, o dokonalém pro- měňování svátostného chleba a vína v tělo a krev Kristovu, odsoudil londýnský koncil z roku 1382 čtyřiadvacet jeho vět, jimž se navíc přičítala odpovědnost za velké selské povstání v Anglii z předchozího roku. Základní Viklefovy myšlenky byly v mnohém souběžné s učením Miličovým a Janovovým. V praktickém ohledu se však oba směry rozcházely v otázce metod. České reformní hnutí čekalo obnovu církve od lidu, osloveného Božím slovem a hotového k vyznavačskému činu, Viklef od státu. V hierar- chii přestali doufat i miličovci i Viklef. Viklefovy bohoslovecké spisy, zamítané německými no- 17
Strana 18
minalisty pražské university, ale obhajované českými realisty jako vhodná studijní četba, se staly vleklým předmětem sporu mezi českými stoupenci reformace a Římem. Už roku 1403 se podařilo slezskému mistru Janu Hübnerovi dosáhnout od- souzení Viklefova učení Karlovou universitou za rektorátu Waltera Harassera. Husovi přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč nepřestali však Viklefa hájit. Zvláštní ohlas měly Viklefovy teze zaměřené proti všem formám svatoku- pectví. Obnovné a převratné myšlenky se šířily o to rychleji, že nový pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka zprvu reformním snahám nebránil. Nejspíše pod vlivem Husovým zakázal Zbyněk pověrečné pouti k některým poutním místům v Čechách. Pověřil dokonce Husa a Stanislava, aby kriticky prozkoumali spolehlivost pověstí o zázračné krvavé hostii v braniborském Wilsnacku, kam se táhly zástupy. Hus o tom sepsal celé dobrozdání, které arcibiskupa pak přimělo k tomu, že pouti do Wilsnacku zakázal. Zákaz vyhlásil roku 1405 na diecésním synodu, na němž byl Hus synodním kazatelem. K tomuto čestnému úkolu byl ostatně Hus arcibiskupem vyzván už roku 1404 a znovu roku 1407. Využil těchto ne- všedních příležitostí k tomu, aby otevřeně odhalil a káral zlořády duchovenstva. Ačkoli nebyl ani k Viklefovi nekritický a nepřijal zejména jeho pojetí večeře Páně, vždycky se se vší rozhodností zdráhal hledět na jeho spisy jako na kacířské. Tu však byl Viklef napaden znovu a tvrději. V dorozu- mění s některými pražskými preláty a s universitou heidelber- skou, vydal se saský mistr Ludolf Meistermann roku 1408 k papežské kurii, aby tam obžaloval české reformátory z viklefského kacířství. Spor o Viklefovo pojetí křesťanství, který se dosud omezoval na pražskou universitu, rozšířil se tak až do Říma. Kardinálové pohotově odsoudili učení a spisy Viklefovy a pohnali k soudu mistra Stanislava, aby se zodpo- vídal za svůj drobný spisek o večeři Páně. Stanislav se spolu se svým žákem Pálčem opravdu vydal na cestu. Ale už 18
minalisty pražské university, ale obhajované českými realisty jako vhodná studijní četba, se staly vleklým předmětem sporu mezi českými stoupenci reformace a Římem. Už roku 1403 se podařilo slezskému mistru Janu Hübnerovi dosáhnout od- souzení Viklefova učení Karlovou universitou za rektorátu Waltera Harassera. Husovi přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč nepřestali však Viklefa hájit. Zvláštní ohlas měly Viklefovy teze zaměřené proti všem formám svatoku- pectví. Obnovné a převratné myšlenky se šířily o to rychleji, že nový pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka zprvu reformním snahám nebránil. Nejspíše pod vlivem Husovým zakázal Zbyněk pověrečné pouti k některým poutním místům v Čechách. Pověřil dokonce Husa a Stanislava, aby kriticky prozkoumali spolehlivost pověstí o zázračné krvavé hostii v braniborském Wilsnacku, kam se táhly zástupy. Hus o tom sepsal celé dobrozdání, které arcibiskupa pak přimělo k tomu, že pouti do Wilsnacku zakázal. Zákaz vyhlásil roku 1405 na diecésním synodu, na němž byl Hus synodním kazatelem. K tomuto čestnému úkolu byl ostatně Hus arcibiskupem vyzván už roku 1404 a znovu roku 1407. Využil těchto ne- všedních příležitostí k tomu, aby otevřeně odhalil a káral zlořády duchovenstva. Ačkoli nebyl ani k Viklefovi nekritický a nepřijal zejména jeho pojetí večeře Páně, vždycky se se vší rozhodností zdráhal hledět na jeho spisy jako na kacířské. Tu však byl Viklef napaden znovu a tvrději. V dorozu- mění s některými pražskými preláty a s universitou heidelber- skou, vydal se saský mistr Ludolf Meistermann roku 1408 k papežské kurii, aby tam obžaloval české reformátory z viklefského kacířství. Spor o Viklefovo pojetí křesťanství, který se dosud omezoval na pražskou universitu, rozšířil se tak až do Říma. Kardinálové pohotově odsoudili učení a spisy Viklefovy a pohnali k soudu mistra Stanislava, aby se zodpo- vídal za svůj drobný spisek o večeři Páně. Stanislav se spolu se svým žákem Pálčem opravdu vydal na cestu. Ale už 18
Strana 19
v Bologni byli zatčeni a tvrdým jednáním navždy za- strašeni. V Praze mezitím nový synod zapověděl kazatelům ja- koukoli kritiku církve z kazatelen a vyloučil z kostelů zpěv nových českých duchovních písní s výjimkou čtyř, známých z dřívějších dob. Nařízení mířilo hlavně na Husovu činnost v Betlémě, kde byly nové písně oblíbeny. Hus sice vyhověl arcibiskupově výzvě, aby byly odevzdány některé Viklefovy spisy, ale nezměnil ani obsah, ani dosah svých kázání. Po tom, co se dali Stanislav a Páleč násilím kardinálů zastrašit, a co Páleč dokonce začal couvat zpět do slepého poslušenství papeže, stával se Hus stále jednoznačněji vůdcem reformní strany. A v otázce, která vývojem událostí nabyla nové aktuál- nosti, v otázce papežského schismatu, se mnozí hleděli oriento- vat podle Husa, který se posléze rozhodl pro tak zvanou neutralitu. CÍRKEVNĚ POLITICKÉ POZADÍ Od jara roku 1408 pomýšlelo totiž třináct kardinálů, odstouplých od obou soupeřících papežů, z nichž Rehoř XII. sídlel v Římě [1406—1415] a Benedikt XIII. v Avigno- nu [1394—1424], svolat na příští březen ekumenický koncil do Pisy. Ten měl konečně odstranit dvojpapežství, současníky bolestně a vlekle prožívanou trhlinu západního křesťanstva. Sotvaže se tato trhlina před celým už pokolením roku 1378 prvně objevila, položili si významní bohoslovci otázku: Kdo rozhodne v nastalé tísni o tom, který z papežů vznáší oprávně- ný nárok na vládu v církvi? Dva pařížští profesoři Jindřich z Langensteinu a Konrád z Gelnhausenu tehdy odpověděli, že jedinou nadějí zůstává koncil, pokud ovšem představuje vše- světovou církev. Takový koncil může a má být mírou, zá- vaznou jak pro kardinály, tak pro papeže. 25 19
v Bologni byli zatčeni a tvrdým jednáním navždy za- strašeni. V Praze mezitím nový synod zapověděl kazatelům ja- koukoli kritiku církve z kazatelen a vyloučil z kostelů zpěv nových českých duchovních písní s výjimkou čtyř, známých z dřívějších dob. Nařízení mířilo hlavně na Husovu činnost v Betlémě, kde byly nové písně oblíbeny. Hus sice vyhověl arcibiskupově výzvě, aby byly odevzdány některé Viklefovy spisy, ale nezměnil ani obsah, ani dosah svých kázání. Po tom, co se dali Stanislav a Páleč násilím kardinálů zastrašit, a co Páleč dokonce začal couvat zpět do slepého poslušenství papeže, stával se Hus stále jednoznačněji vůdcem reformní strany. A v otázce, která vývojem událostí nabyla nové aktuál- nosti, v otázce papežského schismatu, se mnozí hleděli oriento- vat podle Husa, který se posléze rozhodl pro tak zvanou neutralitu. CÍRKEVNĚ POLITICKÉ POZADÍ Od jara roku 1408 pomýšlelo totiž třináct kardinálů, odstouplých od obou soupeřících papežů, z nichž Rehoř XII. sídlel v Římě [1406—1415] a Benedikt XIII. v Avigno- nu [1394—1424], svolat na příští březen ekumenický koncil do Pisy. Ten měl konečně odstranit dvojpapežství, současníky bolestně a vlekle prožívanou trhlinu západního křesťanstva. Sotvaže se tato trhlina před celým už pokolením roku 1378 prvně objevila, položili si významní bohoslovci otázku: Kdo rozhodne v nastalé tísni o tom, který z papežů vznáší oprávně- ný nárok na vládu v církvi? Dva pařížští profesoři Jindřich z Langensteinu a Konrád z Gelnhausenu tehdy odpověděli, že jedinou nadějí zůstává koncil, pokud ovšem představuje vše- světovou církev. Takový koncil může a má být mírou, zá- vaznou jak pro kardinály, tak pro papeže. 25 19
Strana 20
Naděje v obrodné, až reformní poslání koncilu se ovšem zrodila ještě dříve. Objevila se právě v době, kdy papežové začali nejbezohledněji prosazovat svůj nárok na vládu nad světem. Když Bonifác VIII. roku 1302 nadekretoval, že „pod ztrátou spásy se všecko lidské stvoření musí nevyhnutelně podrobovat římskému biskupovi“, ozval se pařížský dominikán Jan Quidort na obranu věty, že jako je svět větší než město Řím, má koncil v zastoupení všeho křesťanstva větší váhu pro život církve než osamělý papež. Všem pozdějším zastáncům koncilu proti absolutní vládě papežů posloužil pak Marsilio z Padovy důmyslným rozpracováním této zásady na základě hojných dokladů z Písma a ze staršího církevního práva. V díle „Obránce míru“ prokazoval, že se světská moc řím- ských biskupů rozvinula poměrně pozdě v dějinách, a to jako důsledek postátnění církve za císaře Konstantina a jeho ná- stupců. Z hlediska Nového zákona není tato moc oprávněná. Kristus svěřil organizační správu církve celé pospolitosti věří- cích, ale nevymanil ji z poddanosti světskému zákonodárství. Duchovní správa církve je takto soustředěna ve všeobecném koncilu, jímž vládne Duch svatý. „Je proto zapotřebí“, psal Marsilio roku 1324, „aby obecný koncil a lidský zákonodárce zbavili římského biskupa té moci, jež rozvrací mír věřících a jež mu nebyla dána v souhlase s Božím zákonem. V nejrozmanitějších obměnách se Marsiliovy myšlenky nebo aspoň doklady, které pro ně vyhledal a snesl, objevují po celá desetiletí na straně nespokojenců se zbytnělým rozsa- hem papežské nadvlády. Jejich hlas mohutní zejména po roce 1378, kdy se po trpkých zkušenostech přestávalo věřit, že papežové mají dost dobré vůle a schopností k tomu, aby ušetřili církev a společnost nejhorších zmatků a hmotného i mravního strádání. Rychle za sebou vznikají nová teoretická díla, zdůvodňující naléhavou nutnost svolat koncil. Zastánci konciliární teorie jako Jindřich a Konrád ovšem nikdy ne- chápali obecný koncil ve smyslu plně zastupitelském, jak o tom 20
Naděje v obrodné, až reformní poslání koncilu se ovšem zrodila ještě dříve. Objevila se právě v době, kdy papežové začali nejbezohledněji prosazovat svůj nárok na vládu nad světem. Když Bonifác VIII. roku 1302 nadekretoval, že „pod ztrátou spásy se všecko lidské stvoření musí nevyhnutelně podrobovat římskému biskupovi“, ozval se pařížský dominikán Jan Quidort na obranu věty, že jako je svět větší než město Řím, má koncil v zastoupení všeho křesťanstva větší váhu pro život církve než osamělý papež. Všem pozdějším zastáncům koncilu proti absolutní vládě papežů posloužil pak Marsilio z Padovy důmyslným rozpracováním této zásady na základě hojných dokladů z Písma a ze staršího církevního práva. V díle „Obránce míru“ prokazoval, že se světská moc řím- ských biskupů rozvinula poměrně pozdě v dějinách, a to jako důsledek postátnění církve za císaře Konstantina a jeho ná- stupců. Z hlediska Nového zákona není tato moc oprávněná. Kristus svěřil organizační správu církve celé pospolitosti věří- cích, ale nevymanil ji z poddanosti světskému zákonodárství. Duchovní správa církve je takto soustředěna ve všeobecném koncilu, jímž vládne Duch svatý. „Je proto zapotřebí“, psal Marsilio roku 1324, „aby obecný koncil a lidský zákonodárce zbavili římského biskupa té moci, jež rozvrací mír věřících a jež mu nebyla dána v souhlase s Božím zákonem. V nejrozmanitějších obměnách se Marsiliovy myšlenky nebo aspoň doklady, které pro ně vyhledal a snesl, objevují po celá desetiletí na straně nespokojenců se zbytnělým rozsa- hem papežské nadvlády. Jejich hlas mohutní zejména po roce 1378, kdy se po trpkých zkušenostech přestávalo věřit, že papežové mají dost dobré vůle a schopností k tomu, aby ušetřili církev a společnost nejhorších zmatků a hmotného i mravního strádání. Rychle za sebou vznikají nová teoretická díla, zdůvodňující naléhavou nutnost svolat koncil. Zastánci konciliární teorie jako Jindřich a Konrád ovšem nikdy ne- chápali obecný koncil ve smyslu plně zastupitelském, jak o tom 20
Strana 21
možná snil jediný Marsilio. Měli na mysli shromáždění hierarchické, sjezd nositelů tak zvané apoštolské posloupnosti s právem kněžského svěcení, tedy vposledu biskupů. Kdykoli volali, tak jako kardinálové shromáždění v létě roku 1408 do Livorna, po obecném, ekumenickém koncilu, mysleli přede- vším na biskupy a opaty ze všech koutů obydlené země. Spor- nou jim zůstala jen otázka, kdo má právo koncil vyhlásit a svolat. Nejčastěji soudili, že zklamal-li papež, smí to udělat císař. Ale Dietrich z Niemu, ostatně v jiných otázkách tuhý odpůrce Husův právě od roku 1409, přiznával to právo dost revolučně dokonce sedlákům a v krajní nouzi i ženám. Protože se doufalo, že koncil v Pise rozhodne o skuteč- ném dědici svatopetrského stolce, byli vladaři křesťanských zemí vyzváni, zachovat až do koncilního rozhodnutí vůči oběma papežům neutralitu. Také Václav IV., český a římský král, se rozhodl pro neutralitu, kterou Hus doporučoval svými projevy i spisy jako vhodné dočasné řešení. Naproti tomu setrvával pražský arcibiskup v podřízenosti římského Rehoře XII. a zakázal Husovi výkon jeho kněžských funkcí v Praze, i když se mu nepodařilo plně prosadit svou vůli. Když arci- biskup takto odpíral podporovat královu mezinárodní poli- tiku, hleděl se Václav IV. opřít aspoň o mravní a vědeckou autoritu university. Její přispění se mu zdálo o to potřebnější, že zvláštní poselstvo francouzského dvora přišlo do Prahy požádat krále o podporu chystaného koncilu v Pise. Cizí universitní národy však odmítaly vyjít českému králi vstříc. Václav IV. proto významným škrtem pera změnil poměr hla- sů ve volebních řádech Karlovy university a dal českému universitnímu národu, o jehož sympatiích k politice neutrality v otázce papežského schismatu věděl, tři hlasy místo dosavad- ního jednoho. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 se universita dostala pod rozhodující vliv české reformní strany. Před několika jen dny vyjádřila tato strana svou soudržnost na každoroční kvodlibetní disputaci, jíž tentokrát předsedal 21
možná snil jediný Marsilio. Měli na mysli shromáždění hierarchické, sjezd nositelů tak zvané apoštolské posloupnosti s právem kněžského svěcení, tedy vposledu biskupů. Kdykoli volali, tak jako kardinálové shromáždění v létě roku 1408 do Livorna, po obecném, ekumenickém koncilu, mysleli přede- vším na biskupy a opaty ze všech koutů obydlené země. Spor- nou jim zůstala jen otázka, kdo má právo koncil vyhlásit a svolat. Nejčastěji soudili, že zklamal-li papež, smí to udělat císař. Ale Dietrich z Niemu, ostatně v jiných otázkách tuhý odpůrce Husův právě od roku 1409, přiznával to právo dost revolučně dokonce sedlákům a v krajní nouzi i ženám. Protože se doufalo, že koncil v Pise rozhodne o skuteč- ném dědici svatopetrského stolce, byli vladaři křesťanských zemí vyzváni, zachovat až do koncilního rozhodnutí vůči oběma papežům neutralitu. Také Václav IV., český a římský král, se rozhodl pro neutralitu, kterou Hus doporučoval svými projevy i spisy jako vhodné dočasné řešení. Naproti tomu setrvával pražský arcibiskup v podřízenosti římského Rehoře XII. a zakázal Husovi výkon jeho kněžských funkcí v Praze, i když se mu nepodařilo plně prosadit svou vůli. Když arci- biskup takto odpíral podporovat královu mezinárodní poli- tiku, hleděl se Václav IV. opřít aspoň o mravní a vědeckou autoritu university. Její přispění se mu zdálo o to potřebnější, že zvláštní poselstvo francouzského dvora přišlo do Prahy požádat krále o podporu chystaného koncilu v Pise. Cizí universitní národy však odmítaly vyjít českému králi vstříc. Václav IV. proto významným škrtem pera změnil poměr hla- sů ve volebních řádech Karlovy university a dal českému universitnímu národu, o jehož sympatiích k politice neutrality v otázce papežského schismatu věděl, tři hlasy místo dosavad- ního jednoho. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 se universita dostala pod rozhodující vliv české reformní strany. Před několika jen dny vyjádřila tato strana svou soudržnost na každoroční kvodlibetní disputaci, jíž tentokrát předsedal 21
Strana 22
mistr Matěj z Knína, právě vyváznuvší z pronásledování. Slavnost vyzněla pohotovou obranou práva university na stu- dium myšlenek zastávaných Viklefem. Jeroným Pražský na ní působivou řečí vyzval studenty k pilné četbě Viklefových knih: „Jestliže od jinošských let s námahou čítáme a s největší pílí studujeme pohana Aristotela spolu s ostatními pohanský- mi filosofy, v jejichž knihách jsou velmi četné bludy odporující katolické víře, přece nám nikdo nebrání podržet přečetné jasné pravdy, které obsahují. Proč bychom tedy nečetli knihy Viklefovy, když do nich skvělým způsobem uložil nesčetné svaté pravdy, třebas zneklidňují jak zpupné kněze, tak laiky? Na tom není nic divného, jestliže totiž jasné světlo lahodí sice zraku člověka jasně vidoucího, ale krhavým očím škodí. Ať pochopí hloupí nedoukové, že stříbro, zlato a drahé kameny bývají obaleny blátivou nerostnou vrstvou, a kdo ji odborně nezná, necení ji více než jinou obyčejnou hlínu. Avšak ty, kdo se vyznají v tom umění, ani nenapadne pohrdat zlatem nebo perlami proto, že se vyskytují obklopeny hlínou, ale naopak svým uměním oddělují a rozlučují v tavicích pecích bláto od zlata. Kdo vám tedy, jinoši, může zabránit, abyste se ve Viklefových knihách učili rozpoznávat žílu pravdy? Pokud jest na mně, napomínám vás s největší naléhavostí, abyste často čítali a pilně studovali jeho knihy. Na začátku nového semestru se němečtí členové tří zahraničních universitních národů v odpověď na Kutnohorský dekret přísahou zavázali, že raději Prahu opustí, než by Če- chům přáli právo tří hlasů. Marně zdůrazňoval tehdy Hus ve svých přednáškách na Sentence Petra Lombarda, že taková přísaha „narušuje lásku, potlačuje pravdu, poskvrňuje čest a hatí to, co je prospěšné“. Němečtí profesoři a studenti opravdu v květnu město opustili a odešli většinou do Lipska, kde založili novou universitu v dorozumění s papežem Ale- xandrem V., zvoleným v Pise v červnu 1409. Ani pražský arcibiskup nezůstal nečinný. Nařídil, aby 22
mistr Matěj z Knína, právě vyváznuvší z pronásledování. Slavnost vyzněla pohotovou obranou práva university na stu- dium myšlenek zastávaných Viklefem. Jeroným Pražský na ní působivou řečí vyzval studenty k pilné četbě Viklefových knih: „Jestliže od jinošských let s námahou čítáme a s největší pílí studujeme pohana Aristotela spolu s ostatními pohanský- mi filosofy, v jejichž knihách jsou velmi četné bludy odporující katolické víře, přece nám nikdo nebrání podržet přečetné jasné pravdy, které obsahují. Proč bychom tedy nečetli knihy Viklefovy, když do nich skvělým způsobem uložil nesčetné svaté pravdy, třebas zneklidňují jak zpupné kněze, tak laiky? Na tom není nic divného, jestliže totiž jasné světlo lahodí sice zraku člověka jasně vidoucího, ale krhavým očím škodí. Ať pochopí hloupí nedoukové, že stříbro, zlato a drahé kameny bývají obaleny blátivou nerostnou vrstvou, a kdo ji odborně nezná, necení ji více než jinou obyčejnou hlínu. Avšak ty, kdo se vyznají v tom umění, ani nenapadne pohrdat zlatem nebo perlami proto, že se vyskytují obklopeny hlínou, ale naopak svým uměním oddělují a rozlučují v tavicích pecích bláto od zlata. Kdo vám tedy, jinoši, může zabránit, abyste se ve Viklefových knihách učili rozpoznávat žílu pravdy? Pokud jest na mně, napomínám vás s největší naléhavostí, abyste často čítali a pilně studovali jeho knihy. Na začátku nového semestru se němečtí členové tří zahraničních universitních národů v odpověď na Kutnohorský dekret přísahou zavázali, že raději Prahu opustí, než by Če- chům přáli právo tří hlasů. Marně zdůrazňoval tehdy Hus ve svých přednáškách na Sentence Petra Lombarda, že taková přísaha „narušuje lásku, potlačuje pravdu, poskvrňuje čest a hatí to, co je prospěšné“. Němečtí profesoři a studenti opravdu v květnu město opustili a odešli většinou do Lipska, kde založili novou universitu v dorozumění s papežem Ale- xandrem V., zvoleným v Pise v červnu 1409. Ani pražský arcibiskup nezůstal nečinný. Nařídil, aby 22
Strana 23
mu byly vydány všechny opisy Viklefových děl a pověřil zvláštní komisi, vedenou inkvizitorem Maříkem Rvačkou, která měla prozkoumat Husovu pravověrnost a zahájit proti němu kacířský proces. Hus z betlémské kazatelny proti tomu- to opatření protestoval. Arcibiskupova a mistrova cesta se nadobro a navždy rozešly. Kacířský proces proti Husovi se dostával pomalu, ale bezpečně do proudu. Co jej ještě na chvíli pozdrželo, byla mnohými nečekaná volba Jana Husa za rektora pražské university. O PRAVOU POSLUŠNOST V osobě nového rektora, zvoleného v říjnu již podle nových universitních řádů, dosáhla universita znovu evrop- ského významu, třebaže se zdálo, že odchodem německých profesorů a studentů ztratí mezinárodní povahu. Hus si uvě- domoval svízelnost svého postavení. Od konce roku 1409 se v jeho projevech stále častěji objevuje úvaha, že láska k pravdě se nemůže brát širokou cestou laciného úspěchu, nýbrž musí být připravena na nepřátelství, pronásledování a útisk. Hus se hotovil k nerovnému zápasu, v němž nakonec opravdu stál osamocen tváří v tvář největším mocnostem doby. Už v pro- sinci podepsal Alexandr V. bulu, která zmocňovala pražského arcibiskupa k dalekosáhlým zákrokům proti Husovi. Zbyněk Zajíc její obsah vyhlásil teprve v červnu 1410. Arcibiskupova vyhláška Husa výslovně nejmenovala, ačkoli každou svou větou mířila proti betlémskému kazateli. Arcibiskup ve jménu kurie odsoudil Viklefovy spisy a jeho učení, zakázal jeho roz- šiřování a zejména jakoukoli kazatelskou činnost provozova- nou jinde než v kostelích farních nebo klášterních. Tím ztrácela betlémská kazatelna všecku svou církevně právní základnu. 23
mu byly vydány všechny opisy Viklefových děl a pověřil zvláštní komisi, vedenou inkvizitorem Maříkem Rvačkou, která měla prozkoumat Husovu pravověrnost a zahájit proti němu kacířský proces. Hus z betlémské kazatelny proti tomu- to opatření protestoval. Arcibiskupova a mistrova cesta se nadobro a navždy rozešly. Kacířský proces proti Husovi se dostával pomalu, ale bezpečně do proudu. Co jej ještě na chvíli pozdrželo, byla mnohými nečekaná volba Jana Husa za rektora pražské university. O PRAVOU POSLUŠNOST V osobě nového rektora, zvoleného v říjnu již podle nových universitních řádů, dosáhla universita znovu evrop- ského významu, třebaže se zdálo, že odchodem německých profesorů a studentů ztratí mezinárodní povahu. Hus si uvě- domoval svízelnost svého postavení. Od konce roku 1409 se v jeho projevech stále častěji objevuje úvaha, že láska k pravdě se nemůže brát širokou cestou laciného úspěchu, nýbrž musí být připravena na nepřátelství, pronásledování a útisk. Hus se hotovil k nerovnému zápasu, v němž nakonec opravdu stál osamocen tváří v tvář největším mocnostem doby. Už v pro- sinci podepsal Alexandr V. bulu, která zmocňovala pražského arcibiskupa k dalekosáhlým zákrokům proti Husovi. Zbyněk Zajíc její obsah vyhlásil teprve v červnu 1410. Arcibiskupova vyhláška Husa výslovně nejmenovala, ačkoli každou svou větou mířila proti betlémskému kazateli. Arcibiskup ve jménu kurie odsoudil Viklefovy spisy a jeho učení, zakázal jeho roz- šiřování a zejména jakoukoli kazatelskou činnost provozova- nou jinde než v kostelích farních nebo klášterních. Tím ztrácela betlémská kazatelna všecku svou církevně právní základnu. 23
Strana 24
Hus však dne 25. června oznámil svým posluchačům, že se proti těmto opatřením arcibiskupovým odvolává k papeži. Ze zprávy, pohotově podané o Husovi kurii, můžeme vyčíst, jak se v těchto rozhodujících okamžicích prohluboval Husův rozhovor se sborem vyznavačů a jak určující význam měl pro Husovo rozhodování a jeho postoj. Když Hus mluvil o obvi- nění, které chtělo záměrně vyvolat dojem, že „v Čechách a na Moravě jsou mnohá srdce nakažena kacířstvím“, přerušil jej shromážděný lid voláním: „Lže, lže!“ „Nedávno zesnulý papež,“ pokračoval Hus, narážeje na smrt Alexandra V. z počátku května 1410, „papež, o němž nevím, zda se dostal do nebe anebo do pekla, přikazuje na svých oslích kůžích, aby arcibiskup dal spálit knihy mistra Jana Viklefa, ačkoli obsahují mnoho dobrého. Odvolal jsem se proti nařízením arcibiskupovým a odvolávám se znovu. Chcete při mně stát?“ A všechen lid, dodává zpravodaj, hlasitě odpověděl v českém jazyce: „Chceme při tobě stát!“ A Hus pokračoval: „Musím, jak dobře víte, buď dále kázat, nebo opustit zemi anebo zemřít v žaláři. Papežové mohou lhát a lžou, nelže však Bůh. Jestliže jste se rozhodli pro mou při, nestrachujte se klatby, neboť spolu se mnou jste se odvolali podle církevního řádu i zvyku.“ Do měsíce byly v Praze Viklefovy knihy okázale spáleny a arcibiskup vyhlásil nad Husem klatbu. Kurie klatbu potvr- dila a pohnala Husa před svůj soud. Tímto zákrokem se cítil dotčen sám král Václav. Ujal se Husa a požádal papeže a kardinála Colonnu o zastavení procesu proti Husovi. Hus papežskému příkazu nevyhověl. Spokojil se tím, že se prostřed- nictvím prokurátorů u kurie omluvil. Bylo mu stále jasnější, že církevní hierarchie zneužívá své autority a dopouští se tak zločinu, který se podobá znesvěcení, jakého se na jeruzalém- ském chrámu dopustil král Antiochus [1. Makabejská I, 46—66]: „Hle, čteš to přímo v bibli. Můžeš rovnou nahma- tat, jak podobný je náš případ. Vždyť byly rozeslány listy do 24
Hus však dne 25. června oznámil svým posluchačům, že se proti těmto opatřením arcibiskupovým odvolává k papeži. Ze zprávy, pohotově podané o Husovi kurii, můžeme vyčíst, jak se v těchto rozhodujících okamžicích prohluboval Husův rozhovor se sborem vyznavačů a jak určující význam měl pro Husovo rozhodování a jeho postoj. Když Hus mluvil o obvi- nění, které chtělo záměrně vyvolat dojem, že „v Čechách a na Moravě jsou mnohá srdce nakažena kacířstvím“, přerušil jej shromážděný lid voláním: „Lže, lže!“ „Nedávno zesnulý papež,“ pokračoval Hus, narážeje na smrt Alexandra V. z počátku května 1410, „papež, o němž nevím, zda se dostal do nebe anebo do pekla, přikazuje na svých oslích kůžích, aby arcibiskup dal spálit knihy mistra Jana Viklefa, ačkoli obsahují mnoho dobrého. Odvolal jsem se proti nařízením arcibiskupovým a odvolávám se znovu. Chcete při mně stát?“ A všechen lid, dodává zpravodaj, hlasitě odpověděl v českém jazyce: „Chceme při tobě stát!“ A Hus pokračoval: „Musím, jak dobře víte, buď dále kázat, nebo opustit zemi anebo zemřít v žaláři. Papežové mohou lhát a lžou, nelže však Bůh. Jestliže jste se rozhodli pro mou při, nestrachujte se klatby, neboť spolu se mnou jste se odvolali podle církevního řádu i zvyku.“ Do měsíce byly v Praze Viklefovy knihy okázale spáleny a arcibiskup vyhlásil nad Husem klatbu. Kurie klatbu potvr- dila a pohnala Husa před svůj soud. Tímto zákrokem se cítil dotčen sám král Václav. Ujal se Husa a požádal papeže a kardinála Colonnu o zastavení procesu proti Husovi. Hus papežskému příkazu nevyhověl. Spokojil se tím, že se prostřed- nictvím prokurátorů u kurie omluvil. Bylo mu stále jasnější, že církevní hierarchie zneužívá své autority a dopouští se tak zločinu, který se podobá znesvěcení, jakého se na jeruzalém- ském chrámu dopustil král Antiochus [1. Makabejská I, 46—66]: „Hle, čteš to přímo v bibli. Můžeš rovnou nahma- tat, jak podobný je náš případ. Vždyť byly rozeslány listy do 24
Strana 25
všech českých měst, aby byl Hus dán do klatby, aby nesměl kázat, nesměl sloužit oběť smíření v chrámě Božím. A nestačí jim, že spálili knihy Božího zákona, ještě navíc chtějí, aby jim byly vydány další, aby je také mohli spálit, a lidi, u nichž by se nalezly, odpravit. Avšak s pomocí Páně se přece mnozí rozhodli jich v této věci neposlechnout. Pohleďte, jak je církev Ježíše Krista znesvěcena! Právě v otázce poslušnosti Hus směle přehodnocuje základní pojem tradiční mravnosti. Ne každý rozkaz je třeba vykonat. Prvenství Kristovy autority osvobozuje Husa od po- vinné poslušnosti papeže právě tak, jako osvobozuje každého křesťana od slepé poslušnosti vůči příkazům představených. Je mimo všecku pochybnost, že Hus žil svou odpovědnost za kázání evangelia ve světle Kristova autoritativního nároku. Vnější postavení bylo tou dobou pro Husa natolik přízni- vé, že mohl doufat nejen v královo zastání, nýbrž rovnou v ob- novu církve, která by se v českých zemích uskutečnila jaksi shora, zásahem světských vrchností. Tím směrem zajisté uka- zovala reformní teorie Viklefova. Hus s touto možností také počítal, ale nikdy v ni nedůvěřoval cele a bez výhrad. Roku 1410 se zdálo, že takové řešení je nasnadě. Král Václav si byl konečně zase po dlouhé době jist svou věcí. Smrt Ruprechta III., který mu od roku 1400 upíral právo na vládu v Říši, otvírala Václavovi výhled na uznání v Německu. Vzhledem k této své zahraniční politice, měl všechen zájem na klidném vývoji domácích záležitostí. V každém očernění svých poddaných v českých zemích, v každém podezírání jich z kacířství musel vidět přímý útok na svou osobu a ohrožení svých plánů. Jak by jen mohl být král kacířů uznán císařem! Roztrpčovalo ho proto k hněvu, vynášely-li se teologické spory z Čech před papežskou kurii, a pracoval k tomu, aby byly naopak rozsuzovány a usmiřovány doma. Tou dobou se ještě i odjinud dočkala nejširší veřejnost utvrzení v názoru, že svět- ská moc církve není nepřemožitelná: V pozdním létě se Pra- 25
všech českých měst, aby byl Hus dán do klatby, aby nesměl kázat, nesměl sloužit oběť smíření v chrámě Božím. A nestačí jim, že spálili knihy Božího zákona, ještě navíc chtějí, aby jim byly vydány další, aby je také mohli spálit, a lidi, u nichž by se nalezly, odpravit. Avšak s pomocí Páně se přece mnozí rozhodli jich v této věci neposlechnout. Pohleďte, jak je církev Ježíše Krista znesvěcena! Právě v otázce poslušnosti Hus směle přehodnocuje základní pojem tradiční mravnosti. Ne každý rozkaz je třeba vykonat. Prvenství Kristovy autority osvobozuje Husa od po- vinné poslušnosti papeže právě tak, jako osvobozuje každého křesťana od slepé poslušnosti vůči příkazům představených. Je mimo všecku pochybnost, že Hus žil svou odpovědnost za kázání evangelia ve světle Kristova autoritativního nároku. Vnější postavení bylo tou dobou pro Husa natolik přízni- vé, že mohl doufat nejen v královo zastání, nýbrž rovnou v ob- novu církve, která by se v českých zemích uskutečnila jaksi shora, zásahem světských vrchností. Tím směrem zajisté uka- zovala reformní teorie Viklefova. Hus s touto možností také počítal, ale nikdy v ni nedůvěřoval cele a bez výhrad. Roku 1410 se zdálo, že takové řešení je nasnadě. Král Václav si byl konečně zase po dlouhé době jist svou věcí. Smrt Ruprechta III., který mu od roku 1400 upíral právo na vládu v Říši, otvírala Václavovi výhled na uznání v Německu. Vzhledem k této své zahraniční politice, měl všechen zájem na klidném vývoji domácích záležitostí. V každém očernění svých poddaných v českých zemích, v každém podezírání jich z kacířství musel vidět přímý útok na svou osobu a ohrožení svých plánů. Jak by jen mohl být král kacířů uznán císařem! Roztrpčovalo ho proto k hněvu, vynášely-li se teologické spory z Čech před papežskou kurii, a pracoval k tomu, aby byly naopak rozsuzovány a usmiřovány doma. Tou dobou se ještě i odjinud dočkala nejširší veřejnost utvrzení v názoru, že svět- ská moc církve není nepřemožitelná: V pozdním létě se Pra- 25
Strana 26
hou rozletěla zpráva o porážce, která u Grunwaldu rozdrtila tvrdý řád německých rytířů. A když dal arcibiskup 15. března 1411 vyhlásit zostře- nou klatbu na Husa, protože uplynula lhůta, v níž se měl Hus dostavit před soud kurie, pohrozil král zabavením církevních statků a začal hned také svou hrozbu uskutečňovat. Zbyněk se rozhodl k protiútoku. Dne 18. června postihl Prahu inter- diktem, to jest zákazem všech bohoslužeb a svátostných výko- nů, dokud se Hus nevzdálí z města. Přesto se Václavovi po- dařilo prosadit, že pře mezi arcibiskupem s jeho kapitulou na jedné straně a mezi Husem s universitou na straně druhé byla svěřena rozhodčímu výroku smírčího soudu, jmenované- ho králem. Byl to smělý pokus přiznat státu nezvyklé právo rozhodovat ve věcech náboženských, a to bez ohledu na uči- telský úřad papeže jakožto hlavy církve. Bezmála tu ožily zásady státního práva, jak je počátkem 14. století načrtl Marsilio z Padovy a na konci toho století Viklef. Rozhodnutí smírčího soudu uložilo arcibiskupovi, aby zrušil klatbu a interdikt a zprostil Husa povinnosti odpovídat se v Římě. Arcibiskup se však nepodrobil. Zemřel na cestě do Uher ke králi Zikmundovi, jehož chtěl pohnout k ozbroje- nému zásahu v Čechách. Zatím se dařilo Husovu právnímu zástupci v Římě Janu z Jesenic Husův proces oddalovat po dva roky až do okamžiku, kdy byl sám uvržen do vězení. PROTI SVATÉ VÁLCE A ODPUSTKŮM Kurie správně postihla, že pohnutky Husovy neústup- nosti byly zcela jiného rázu než ohledy, které vedly českého krále. Čekala jen na chvíli, kdy bude Hus opuštěn i samým králem, aby mu pak zasadila smrtelnou ránu. Tato chvíle na- stala dříve než se tušilo. 26
hou rozletěla zpráva o porážce, která u Grunwaldu rozdrtila tvrdý řád německých rytířů. A když dal arcibiskup 15. března 1411 vyhlásit zostře- nou klatbu na Husa, protože uplynula lhůta, v níž se měl Hus dostavit před soud kurie, pohrozil král zabavením církevních statků a začal hned také svou hrozbu uskutečňovat. Zbyněk se rozhodl k protiútoku. Dne 18. června postihl Prahu inter- diktem, to jest zákazem všech bohoslužeb a svátostných výko- nů, dokud se Hus nevzdálí z města. Přesto se Václavovi po- dařilo prosadit, že pře mezi arcibiskupem s jeho kapitulou na jedné straně a mezi Husem s universitou na straně druhé byla svěřena rozhodčímu výroku smírčího soudu, jmenované- ho králem. Byl to smělý pokus přiznat státu nezvyklé právo rozhodovat ve věcech náboženských, a to bez ohledu na uči- telský úřad papeže jakožto hlavy církve. Bezmála tu ožily zásady státního práva, jak je počátkem 14. století načrtl Marsilio z Padovy a na konci toho století Viklef. Rozhodnutí smírčího soudu uložilo arcibiskupovi, aby zrušil klatbu a interdikt a zprostil Husa povinnosti odpovídat se v Římě. Arcibiskup se však nepodrobil. Zemřel na cestě do Uher ke králi Zikmundovi, jehož chtěl pohnout k ozbroje- nému zásahu v Čechách. Zatím se dařilo Husovu právnímu zástupci v Římě Janu z Jesenic Husův proces oddalovat po dva roky až do okamžiku, kdy byl sám uvržen do vězení. PROTI SVATÉ VÁLCE A ODPUSTKŮM Kurie správně postihla, že pohnutky Husovy neústup- nosti byly zcela jiného rázu než ohledy, které vedly českého krále. Čekala jen na chvíli, kdy bude Hus opuštěn i samým králem, aby mu pak zasadila smrtelnou ránu. Tato chvíle na- stala dříve než se tušilo. 26
Strana 27
Papež Jan XXIII., nástupce papeže nedávno v Pise zvoleného, chystal se k válce proti neapolskému králi Ladisla- vovi, aby tak upevnil své postavení vůči nárokům svého před- chůdce Rehoře XII. Břemeno nákladného válečného podniku měli nést poddaní, kteří uznávali jeho svrchovanost. Válka byla prohlášena za křížovou výpravu a jejím účastníkům slí- beno prominutí hříchů. Především však papež počítal s vý- nosným prodejem odpustků. Tento prodej svěřil v Čechách pasovskému děkanu Václavu Tiemovi. Ten se ujal svého úřadu s bezohlednou dravostí, podporován nejenom novým arci- biskupem, nýbrž i králem, jemuž papež zajistil podstatný podíl na výnosu z prodeje. Jenže v Čechách narazilo odpust- kové kramaření na odpor nejširších vrstev. Mravního opráv- nění je zbavili už představitelé staršího domácího reformního hnutí. Už před dvaceti lety si trpce stěžoval pražský domini- kán Jindřich z Bitterfeldu: „Svatokupci mají ve svých rukou takovou moc, že nejenom toto kacířství obhajují, nýbrž je rovnou doporučují.“ V této situaci bylo zřejmé, že kdokoli vystoupí proti obchodu s odpustky, ztratí i královu přízeň. Obecný lid stihal kramáře se svatými věcmi břitkými popěvky. Mohl Hus mlčet? Hus se ozval na kazatelně i na universitní katedře. V kázáních ukazoval, že tak zvaná svatá válka, v jejímž jménu hrozí lidem bída a smrt, nemůže vyrůstat z lásky, a proto také není v souhlase s poselstvím evangelia. Dne 17. června 1412 podrobil pak ve veřejné universitní disputaci zničující teologické kritice papežovu odpustkovou bulu. Je- roným Pražský se v tomto zápase postavil Husovi po bok s ce- lým zápalem své výmluvnosti. Jinak se však kolem Husa vytvořilo zlověstné prázdno. Nejbolestněji se ho dotkla ztráta přátelství Pálčova. Štěpán Páleč, který nedávno dosáhl hod- nosti doktora teologie a byl právě děkanem bohoslovecké fakulty, přiměl krále, aby ostře zasáhl proti rušitelům odpust- kového prodeje. 27
Papež Jan XXIII., nástupce papeže nedávno v Pise zvoleného, chystal se k válce proti neapolskému králi Ladisla- vovi, aby tak upevnil své postavení vůči nárokům svého před- chůdce Rehoře XII. Břemeno nákladného válečného podniku měli nést poddaní, kteří uznávali jeho svrchovanost. Válka byla prohlášena za křížovou výpravu a jejím účastníkům slí- beno prominutí hříchů. Především však papež počítal s vý- nosným prodejem odpustků. Tento prodej svěřil v Čechách pasovskému děkanu Václavu Tiemovi. Ten se ujal svého úřadu s bezohlednou dravostí, podporován nejenom novým arci- biskupem, nýbrž i králem, jemuž papež zajistil podstatný podíl na výnosu z prodeje. Jenže v Čechách narazilo odpust- kové kramaření na odpor nejširších vrstev. Mravního opráv- nění je zbavili už představitelé staršího domácího reformního hnutí. Už před dvaceti lety si trpce stěžoval pražský domini- kán Jindřich z Bitterfeldu: „Svatokupci mají ve svých rukou takovou moc, že nejenom toto kacířství obhajují, nýbrž je rovnou doporučují.“ V této situaci bylo zřejmé, že kdokoli vystoupí proti obchodu s odpustky, ztratí i královu přízeň. Obecný lid stihal kramáře se svatými věcmi břitkými popěvky. Mohl Hus mlčet? Hus se ozval na kazatelně i na universitní katedře. V kázáních ukazoval, že tak zvaná svatá válka, v jejímž jménu hrozí lidem bída a smrt, nemůže vyrůstat z lásky, a proto také není v souhlase s poselstvím evangelia. Dne 17. června 1412 podrobil pak ve veřejné universitní disputaci zničující teologické kritice papežovu odpustkovou bulu. Je- roným Pražský se v tomto zápase postavil Husovi po bok s ce- lým zápalem své výmluvnosti. Jinak se však kolem Husa vytvořilo zlověstné prázdno. Nejbolestněji se ho dotkla ztráta přátelství Pálčova. Štěpán Páleč, který nedávno dosáhl hod- nosti doktora teologie a byl právě děkanem bohoslovecké fakulty, přiměl krále, aby ostře zasáhl proti rušitelům odpust- kového prodeje. 27
Strana 28
Počátkem července byli zatčeni tři tovaryši, protože se odvážili hlasitě se v kostele ozvat proti prodávání odpustků. Hus se cítil za tyto mladé lidi odpovědný. Šel na staroměstskou radnici, aby buď dosáhl jejich propuštění, anebo byl potrestán na jejich místě. Radní páni Husovi sice přislíbili, že tovaryše propustí, jakmile se srocené zástupy lidu rozejdou, ale své slovo nedodrželi. Jan, Martin a Stašek byli stati. To jsou první mučedníci husitského hnutí. Jejich pohřeb z Betlémské kaple vyvolal v Praze i v zemi velikou účast. ODVOLÁNÍ KE KRISTU Zatímco taková opatření hluboce jitřila vzrušení obec- ného lidu, schylovalo se na universitě k závěrečnému boji o Viklefa. Proti vůli opatrnických profesorů teologie obhajoval Hus některé věty oxfordského učence, které nabyly zvláštní ožehavosti, obzvláště větu, že řádný kněz smí a má kázat i bez výslovného biskupského svolení a že se tohoto svého kazatel- ského poslání, jež mu bylo uloženo Pánem církve, nesmí zříci ani pod hrozbou klatby. Jakoubek ze Stříbra zdůvodňoval novými doklady nutnost chudoby církve, mají-li být odstra- něny zlořády v křesťanstvu. Po bok českým mistrům se posta- vil i německý mistr Fridrich Epinge, zamítaje teologickou oprávněnost klatby. Společný tento pokus obhájit Viklefovu pravověrnost byl o to smělejší, že sama oxfordská universita se před nedávnem [1411] Viklefa zřekla. Poslední rozhodnutí sporných otázek bylo ovšem v moci kurie. Ta vyhlásila ještě v červenci 1412 nad Husem ztíženou církevní klatbu a interdikt nad místem jeho pobytu. Hus měl být zatčen a souzen podle kanonického práva, a Betlémská kaple zbořena. Nebylo moci, která by se podle platného práva odvážila vzít Husa pod ochranu. 28
Počátkem července byli zatčeni tři tovaryši, protože se odvážili hlasitě se v kostele ozvat proti prodávání odpustků. Hus se cítil za tyto mladé lidi odpovědný. Šel na staroměstskou radnici, aby buď dosáhl jejich propuštění, anebo byl potrestán na jejich místě. Radní páni Husovi sice přislíbili, že tovaryše propustí, jakmile se srocené zástupy lidu rozejdou, ale své slovo nedodrželi. Jan, Martin a Stašek byli stati. To jsou první mučedníci husitského hnutí. Jejich pohřeb z Betlémské kaple vyvolal v Praze i v zemi velikou účast. ODVOLÁNÍ KE KRISTU Zatímco taková opatření hluboce jitřila vzrušení obec- ného lidu, schylovalo se na universitě k závěrečnému boji o Viklefa. Proti vůli opatrnických profesorů teologie obhajoval Hus některé věty oxfordského učence, které nabyly zvláštní ožehavosti, obzvláště větu, že řádný kněz smí a má kázat i bez výslovného biskupského svolení a že se tohoto svého kazatel- ského poslání, jež mu bylo uloženo Pánem církve, nesmí zříci ani pod hrozbou klatby. Jakoubek ze Stříbra zdůvodňoval novými doklady nutnost chudoby církve, mají-li být odstra- něny zlořády v křesťanstvu. Po bok českým mistrům se posta- vil i německý mistr Fridrich Epinge, zamítaje teologickou oprávněnost klatby. Společný tento pokus obhájit Viklefovu pravověrnost byl o to smělejší, že sama oxfordská universita se před nedávnem [1411] Viklefa zřekla. Poslední rozhodnutí sporných otázek bylo ovšem v moci kurie. Ta vyhlásila ještě v červenci 1412 nad Husem ztíženou církevní klatbu a interdikt nad místem jeho pobytu. Hus měl být zatčen a souzen podle kanonického práva, a Betlémská kaple zbořena. Nebylo moci, která by se podle platného práva odvážila vzít Husa pod ochranu. 28
Strana 29
Hus si byl toho plně vědom. Odvolal se proto k právní instanci, kterou kanonické právo vůbec neznalo, pro něho však byla jistotou neotřesitelnou. Své odvolání z 18. října 1412 určil výslovně Ježíši Kristu a zveřejnil je přibitím na vrata mostecké brány, kudy vedla cesta ke dvoru arcibiskupovu. Odpovídal tak na tvrdé zákroky mocenské církve, která mu znemožňovala kazatelskou a učitelskou činnost. V hutné zkratce vyložil zde hlavní důvody svého odboje a doložil, čím byl k němu donucen: VŠEMOHOUCÍ BUH jediný v bytnosti a trojí v oso- bách, je první a poslední útočiště utlačovaných. On je Hospodin, který „střeží pravdu na věky a zjednává právo a milosrdenství těm, jimž se děje bezpráví“. „Blízko je všem, kdo ho vzývají v pravdě“, „zajaté zbavuje pout“, „uskutečňuje touhu těch, kdo se ho bojí, střeží všechny, kdo ho milují, a záhubou trestá všechny“ nenapravitelné „hříšníky“ Kristus Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, sevřen ze všech stran od velekněží, zákoníků, farizeů, kněží, věro- lomných soudců a svědků, chtěje jako Boží Syn svou přetěžkou a nejpotupnější smrtí vykoupit z věčného zatracení vyvolené před založením světa, dal svým následovníkům ten svrchovaně významný příklad, aby nezapomněli svěřit svou při všemohoucímu, vševědou- címu a všelaskavému Pánu, když řekl: „Viz, Hospo- " dine, mé trápení, že povstal nepřítel.“ „Vždyť ty jsi má pomoc a zaštítění.“ „Ty, Hospodine, jsi mi odhalil jejich nástrahy; a poznal jsem je, neboť jsi mi je ukázal. A já jsem byl jako krotký beránek, když ho vlečou k oběti, a netušil jsem, že proti mně strojili úklady, říkajíce: Dejme mu otrávený chléb a vyhlaďme ho ze země živých, aby jeho jméno upadlo zcela v zapome- nutí. Ty však, Hospodine zástupů, který spravedlivě 29
Hus si byl toho plně vědom. Odvolal se proto k právní instanci, kterou kanonické právo vůbec neznalo, pro něho však byla jistotou neotřesitelnou. Své odvolání z 18. října 1412 určil výslovně Ježíši Kristu a zveřejnil je přibitím na vrata mostecké brány, kudy vedla cesta ke dvoru arcibiskupovu. Odpovídal tak na tvrdé zákroky mocenské církve, která mu znemožňovala kazatelskou a učitelskou činnost. V hutné zkratce vyložil zde hlavní důvody svého odboje a doložil, čím byl k němu donucen: VŠEMOHOUCÍ BUH jediný v bytnosti a trojí v oso- bách, je první a poslední útočiště utlačovaných. On je Hospodin, který „střeží pravdu na věky a zjednává právo a milosrdenství těm, jimž se děje bezpráví“. „Blízko je všem, kdo ho vzývají v pravdě“, „zajaté zbavuje pout“, „uskutečňuje touhu těch, kdo se ho bojí, střeží všechny, kdo ho milují, a záhubou trestá všechny“ nenapravitelné „hříšníky“ Kristus Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, sevřen ze všech stran od velekněží, zákoníků, farizeů, kněží, věro- lomných soudců a svědků, chtěje jako Boží Syn svou přetěžkou a nejpotupnější smrtí vykoupit z věčného zatracení vyvolené před založením světa, dal svým následovníkům ten svrchovaně významný příklad, aby nezapomněli svěřit svou při všemohoucímu, vševědou- címu a všelaskavému Pánu, když řekl: „Viz, Hospo- " dine, mé trápení, že povstal nepřítel.“ „Vždyť ty jsi má pomoc a zaštítění.“ „Ty, Hospodine, jsi mi odhalil jejich nástrahy; a poznal jsem je, neboť jsi mi je ukázal. A já jsem byl jako krotký beránek, když ho vlečou k oběti, a netušil jsem, že proti mně strojili úklady, říkajíce: Dejme mu otrávený chléb a vyhlaďme ho ze země živých, aby jeho jméno upadlo zcela v zapome- nutí. Ty však, Hospodine zástupů, který spravedlivě 29
Strana 30
soudíš a zpytuješ ledví a srdce, dej, ať spatřím tvou c pomstu nad nimi. Tobě zajisté jsem předložil svou při“, neboť „rozmnožili se ti, kdo mne sužují“ a „usnesli se jednomyslně: Bůh jej opustil; pronásledujte a zmocněte " se ho, neboť není nikoho, kdo by jej vysvobodil. „Pohleď tedy, Hospodine, a uvaž,“ vždyť „ty máš se mnou trpělivost“, „vytrhni mne z rukou mých nepřá- tel“. „Ty jsi Bůh můj, neodstupuj ode mne, protože násilí na mne doléhá a není, kdo by pomohl.“ „Bože, Bože můj, popatř na mne, proč jsi mne opustil. „Svědčili proti mně lstivým jazykem a nenávistnými řečmi mne obklíčili a bez důvodu mi vyhlásili boj, místo aby mne milovali, zlehčovali mne..., splatili mi zlým za dobré a nenávistí za moje milování. Hle, opíraje se o tento nejsvětější a nejúčinnější příklad Vykupitelův, z těžkého útlaku, z křivého roz- sudku a z předstírané klatby velekněží, zákoníků, farizeů a soudců, sedících na stolici Mojžíšově, k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při. V tom následuji šlépěje Spasitele Ježíše Krista, podobně jako se pokorně a prospěšně odvolali, když jim bylo bezprávně ukřiv- děno, svatý a veliký patriarcha cařihradský Jan Zlato- ústý od dvou koncilů biskupů a duchovenstva, a v nadě- ji blažení biskupové Ondřej, biskup Pražský, a Robert, biskup Linkolnský, od papeže k svrchovanému a nej- spravedlivějšímu soudci, který se nedá zastrašit bázní, ani zviklat přízní, ani získat darem, ani oklamat ne- pravdivými svědky. Přeji si tedy, aby všichni Kristovi věrní a obzvláště knížata, páni, rytíři, zemané a ostatní obyvatelé našeho Českého království o tom věděli a stáli při mně, jenž jsem tak těžce postižen předstíranou klatbou, kterou proti mně vymohl hlavně můj udavač a odpůrce Michal de Causis, kdysi farář kostela svatého Vojtěcha na 30
soudíš a zpytuješ ledví a srdce, dej, ať spatřím tvou c pomstu nad nimi. Tobě zajisté jsem předložil svou při“, neboť „rozmnožili se ti, kdo mne sužují“ a „usnesli se jednomyslně: Bůh jej opustil; pronásledujte a zmocněte " se ho, neboť není nikoho, kdo by jej vysvobodil. „Pohleď tedy, Hospodine, a uvaž,“ vždyť „ty máš se mnou trpělivost“, „vytrhni mne z rukou mých nepřá- tel“. „Ty jsi Bůh můj, neodstupuj ode mne, protože násilí na mne doléhá a není, kdo by pomohl.“ „Bože, Bože můj, popatř na mne, proč jsi mne opustil. „Svědčili proti mně lstivým jazykem a nenávistnými řečmi mne obklíčili a bez důvodu mi vyhlásili boj, místo aby mne milovali, zlehčovali mne..., splatili mi zlým za dobré a nenávistí za moje milování. Hle, opíraje se o tento nejsvětější a nejúčinnější příklad Vykupitelův, z těžkého útlaku, z křivého roz- sudku a z předstírané klatby velekněží, zákoníků, farizeů a soudců, sedících na stolici Mojžíšově, k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při. V tom následuji šlépěje Spasitele Ježíše Krista, podobně jako se pokorně a prospěšně odvolali, když jim bylo bezprávně ukřiv- děno, svatý a veliký patriarcha cařihradský Jan Zlato- ústý od dvou koncilů biskupů a duchovenstva, a v nadě- ji blažení biskupové Ondřej, biskup Pražský, a Robert, biskup Linkolnský, od papeže k svrchovanému a nej- spravedlivějšímu soudci, který se nedá zastrašit bázní, ani zviklat přízní, ani získat darem, ani oklamat ne- pravdivými svědky. Přeji si tedy, aby všichni Kristovi věrní a obzvláště knížata, páni, rytíři, zemané a ostatní obyvatelé našeho Českého království o tom věděli a stáli při mně, jenž jsem tak těžce postižen předstíranou klatbou, kterou proti mně vymohl hlavně můj udavač a odpůrce Michal de Causis, kdysi farář kostela svatého Vojtěcha na 30
Strana 31
Novém Městě pražském, se souhlasem a s přispěním kanovníků pražské katedrály. Tuto klatbu vydal a slav- nostně vyhlásil Petr, kardinál diakon při římském koste- le svatého Anděla, ustanovený za soudce římským veleknězem Janem XXIII. Ten se bezmála po dva roky zdráhal povolit mým obhájcům a zástupcům slyšení, ačkoli se nemá odepřít ani židu, ani pohanu ani kacíři. Stejně se zdráhal připustit jakoukoli rozumovou omluvu pro to, že jsem se osobně na předvolání ne- dostavil, nebo přijmout shovívavě s otcovskou laska- vostí svědecké listiny pražské university, ačkoli byly opatřeny visutou pečetí a prohlášením veřejných notá- řů, povolaných k ověření jejich pravosti. Je tedy zřejmé, že jsem si nezasloužil, abych nesl potupnou známku vzdorovitého, protože jsem se ne- dostavil na předvolání k římské kurii nikoli z pohrda- vosti, nýbrž z rozumných důvodů, jednak proto, že na cestě na mne ze všech stran číhaly nástrahy, jednak proto, že mne učinila ostražitým nebezpečí, do nichž upadli jiní, jako bylo oloupení a uvěznění mistrů Stani- slava a Štěpána Pálče. Ti, chtějíce uposlechnout před- volání, byli v Bologni oloupeni o peníze a jiný majetek a potupně uvězněni. Jednali s nimi jako se zločinci bez jakéhokoli předchozího výslechu. Dále také proto, že moji zástupci byli odhodláni zavázat se u římské kurie ke zkoušce ohněm s každým, kdo by se chtěl proti mně postavit jako žalující strana. Dále také proto, že mého zákonného zástupce u zmíněné kurie uvěznili, třebaže, jak soudím, neprovinil se ničím. Dále také proto, poněvadž jsem byl milostí pana krále usmířen s pražským arcibiskupem panem Zbyň- kem svaté paměti. Smír mezi panem Zbyňkem a mnou i jinými mistry vyhlásili knížata a páni a královská rada s připojením svých pečetí s tím, aby pan arcibiskup 31
Novém Městě pražském, se souhlasem a s přispěním kanovníků pražské katedrály. Tuto klatbu vydal a slav- nostně vyhlásil Petr, kardinál diakon při římském koste- le svatého Anděla, ustanovený za soudce římským veleknězem Janem XXIII. Ten se bezmála po dva roky zdráhal povolit mým obhájcům a zástupcům slyšení, ačkoli se nemá odepřít ani židu, ani pohanu ani kacíři. Stejně se zdráhal připustit jakoukoli rozumovou omluvu pro to, že jsem se osobně na předvolání ne- dostavil, nebo přijmout shovívavě s otcovskou laska- vostí svědecké listiny pražské university, ačkoli byly opatřeny visutou pečetí a prohlášením veřejných notá- řů, povolaných k ověření jejich pravosti. Je tedy zřejmé, že jsem si nezasloužil, abych nesl potupnou známku vzdorovitého, protože jsem se ne- dostavil na předvolání k římské kurii nikoli z pohrda- vosti, nýbrž z rozumných důvodů, jednak proto, že na cestě na mne ze všech stran číhaly nástrahy, jednak proto, že mne učinila ostražitým nebezpečí, do nichž upadli jiní, jako bylo oloupení a uvěznění mistrů Stani- slava a Štěpána Pálče. Ti, chtějíce uposlechnout před- volání, byli v Bologni oloupeni o peníze a jiný majetek a potupně uvězněni. Jednali s nimi jako se zločinci bez jakéhokoli předchozího výslechu. Dále také proto, že moji zástupci byli odhodláni zavázat se u římské kurie ke zkoušce ohněm s každým, kdo by se chtěl proti mně postavit jako žalující strana. Dále také proto, že mého zákonného zástupce u zmíněné kurie uvěznili, třebaže, jak soudím, neprovinil se ničím. Dále také proto, poněvadž jsem byl milostí pana krále usmířen s pražským arcibiskupem panem Zbyň- kem svaté paměti. Smír mezi panem Zbyňkem a mnou i jinými mistry vyhlásili knížata a páni a královská rada s připojením svých pečetí s tím, aby pan arcibiskup 31
Strana 32
napsal panu papeži, že neví o žádných kacířských bludech ani v Českém království, ani v městě Pražském, ani v Markrabství moravském a že nikdo nebyl usvěd- čen z kacířství a že je se mnou i s jinými mistry docela smířen. Měl také napsat, aby mne apoštolský pán zprostil povinnosti se dostavit, zrušil předvolání a vy- vázal mne z klatby. Stará práva zajisté, ať už jde o práva božská ve Starém a Novém zákoně, nebo o práva ka- nonická, všechna hájí zásadu, že soudcové se mají odebrat na místa, kde byl podle udání zločin spáchán, a tam vyšetřovat oprávněnost obvinění proti obžalova- nému nebo nařčenému výslechem těch, kdo obžalova- ného znají z osobního styku, kdo nejsou zaujatí odpůrci nebo nepřátelé obžalovaného či udaného člověka, nýbrž jsou čestní a nikoho nehanobí, ano horlivě milují zákon Ježíše Krista. A konečně hájí zásadu, že se pohnanému nebo obžalovanému má dostat vhodného a bezpečného přístupu k soudu a že ani soudce ani svědkové nemají být jeho osobní nepřátelé. Poněvadž tedy zřejmě chyběly tyto podmínky, potřebné k tomu, abych se mohl dostavit živ a zdráv, měl jsem právo cítit se před Bohem prost obvinění ze zatvrzelosti a zbaven předstírané a nestoudné klatby. Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské university, kněz a kazatel potvrzený při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka. Odvolání k Ježíši Kristu napsal Hus s vědomím, že musí z Prahy odejít. Podrobil se králově vůli a přestal kázat. Později vyjádřil bolestnou sevřenost vlastního svědomí nad 32
napsal panu papeži, že neví o žádných kacířských bludech ani v Českém království, ani v městě Pražském, ani v Markrabství moravském a že nikdo nebyl usvěd- čen z kacířství a že je se mnou i s jinými mistry docela smířen. Měl také napsat, aby mne apoštolský pán zprostil povinnosti se dostavit, zrušil předvolání a vy- vázal mne z klatby. Stará práva zajisté, ať už jde o práva božská ve Starém a Novém zákoně, nebo o práva ka- nonická, všechna hájí zásadu, že soudcové se mají odebrat na místa, kde byl podle udání zločin spáchán, a tam vyšetřovat oprávněnost obvinění proti obžalova- nému nebo nařčenému výslechem těch, kdo obžalova- ného znají z osobního styku, kdo nejsou zaujatí odpůrci nebo nepřátelé obžalovaného či udaného člověka, nýbrž jsou čestní a nikoho nehanobí, ano horlivě milují zákon Ježíše Krista. A konečně hájí zásadu, že se pohnanému nebo obžalovanému má dostat vhodného a bezpečného přístupu k soudu a že ani soudce ani svědkové nemají být jeho osobní nepřátelé. Poněvadž tedy zřejmě chyběly tyto podmínky, potřebné k tomu, abych se mohl dostavit živ a zdráv, měl jsem právo cítit se před Bohem prost obvinění ze zatvrzelosti a zbaven předstírané a nestoudné klatby. Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské university, kněz a kazatel potvrzený při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka. Odvolání k Ježíši Kristu napsal Hus s vědomím, že musí z Prahy odejít. Podrobil se králově vůli a přestal kázat. Později vyjádřil bolestnou sevřenost vlastního svědomí nad 32
Strana 33
tímto umlknutím, když napsal: „Mám za to, že jsem zhřešil, když jsem na přání královo upustil od kázání. A proto již nechci tak hřešit.“ PRACOVITÉ VYHNANSTVÍ Od podzimu 1412 pobýval Hus na hradech přátelských pánů v Čechách a jen výjimečně se nakrátko objevoval v Pra- ze. Až do léta roku 1414 stal se tak venkov novým a posledním působištěm reformátorovým. Daleko od svých pražských přá- tel a jenom v listovním styku s drahým Betlémem, žil nyní s jihočeským lidem, z něhož vzešel. Kázal ve volné přírodě, navštěvoval vsi a samoty a využil nedobrovolného ústraní k tomu, aby domyslel a prověřil pohnutky svého dějinného rozhodnutí v rozhovoru s prostými lidmi, kteří ho vyhledá- vali. Zde také vznikala nejzralejší díla jeho spisovatelské čin- nosti, psaná už nejen jazykem vzdělanců, nýbrž jadrnou a prostě srozumitelnou mateřštinou. V prvních měsících svého vyhnanství napsal česky svůj Velký výklad apoštolského vyznání víry, desatera Božích přikázání a modlitby Páně. Opíraje se o svého oblíbeného Bernarda z Clairvaux, napsal kruhu Betlémských posluchaček půvabnou knížku Dcerka. Nejostřejší kritiku současné církve i společnosti, jaké je Hus kdy podrobil, čteme v jeho spise O svatokupectví. Vyslovuje zde dokonce požadavek, aby si věřící lid sám volil kněze. Nejrozsáhlejší českou prací Husovou je jeho sbírka kázání a výkladů na evangelijní perikopy církev- ního roku, Postila. Dokončil ji na podzim 1413 jako souhrn- ný výraz své dlouholeté kazatelské činnosti. Jednotně osnova- né dílo se brzy stalo lidovým čtením a zdrojem reformačních myšlenek, jež se stávaly majetkem nejširších vrstev. Bylo to slovo kazatele, který hledal pravdu bez ohledu na kurii nebo 33
tímto umlknutím, když napsal: „Mám za to, že jsem zhřešil, když jsem na přání královo upustil od kázání. A proto již nechci tak hřešit.“ PRACOVITÉ VYHNANSTVÍ Od podzimu 1412 pobýval Hus na hradech přátelských pánů v Čechách a jen výjimečně se nakrátko objevoval v Pra- ze. Až do léta roku 1414 stal se tak venkov novým a posledním působištěm reformátorovým. Daleko od svých pražských přá- tel a jenom v listovním styku s drahým Betlémem, žil nyní s jihočeským lidem, z něhož vzešel. Kázal ve volné přírodě, navštěvoval vsi a samoty a využil nedobrovolného ústraní k tomu, aby domyslel a prověřil pohnutky svého dějinného rozhodnutí v rozhovoru s prostými lidmi, kteří ho vyhledá- vali. Zde také vznikala nejzralejší díla jeho spisovatelské čin- nosti, psaná už nejen jazykem vzdělanců, nýbrž jadrnou a prostě srozumitelnou mateřštinou. V prvních měsících svého vyhnanství napsal česky svůj Velký výklad apoštolského vyznání víry, desatera Božích přikázání a modlitby Páně. Opíraje se o svého oblíbeného Bernarda z Clairvaux, napsal kruhu Betlémských posluchaček půvabnou knížku Dcerka. Nejostřejší kritiku současné církve i společnosti, jaké je Hus kdy podrobil, čteme v jeho spise O svatokupectví. Vyslovuje zde dokonce požadavek, aby si věřící lid sám volil kněze. Nejrozsáhlejší českou prací Husovou je jeho sbírka kázání a výkladů na evangelijní perikopy církev- ního roku, Postila. Dokončil ji na podzim 1413 jako souhrn- ný výraz své dlouholeté kazatelské činnosti. Jednotně osnova- né dílo se brzy stalo lidovým čtením a zdrojem reformačních myšlenek, jež se stávaly majetkem nejširších vrstev. Bylo to slovo kazatele, který hledal pravdu bez ohledu na kurii nebo 33
Strana 34
pražský dvůr a neváhal tváří v tvář zbohatlému kněžstvu vyslovit evangelický požadavek chudoby církve. Všecka jeho slova jsou zde poznamenána osobním zápasem, jehož pathos je pročišťován stálým zřetelem k nejzazšímu tribunálu. Zdá se, že Hus se v těchto letech pokusil i o revizi českého znění Písma svatého, k níž vytvořil znamenitý předpoklad teoretický spisek o českém pravopise. Z latinských spisů dokončil své nejvýznamnější dílo O církvi, které se mu brzy stalo osudným zejména tím, že jeho někdejší přítel Páleč z něho vyňal 42 článků, které měly Husa usvědčit jako kacíře. Spisem O církvi odpověděl Hus na úder církevní vrch- nosti, kterým sáhla nejprve na svobodu universitní práce a potom na svobodu kázání v kapli Betlémské, a kterým po- stihla postupně všemi stupni církevních trestů až po klatbu a interdikt břitkého osnovatele kritiky a neúplatného odhalo- vatele její hluboké krize. Tento protiúder, vedený ve chvíli, kdy byl Hus opuštěn některými druhy na universitě i přáteli na královském dvoře, je vyvrcholením dramatického boje, který se stal bojem českého lidu. Hus — třebas v klatbě žijící křesťan — se přece pokládá za člena církve, ač byl papežem z církve vyhoštěn, a sám papeži, ač se vydává za hlavu církve, členství v církvi upírá, pokud svým životem neodpovídá řádům onoho těla, jehož hlavou je Kristus. Církev není pouhá společenská instituce, v níž její představitelé vykonávají autoritu, kterou často sami uchvátili, nýbrž souhrn vyvolených, jejichž počet zná sám skutečný Pán církve Ježíš Kristus. Údem jeho církve vyvole- ných může být jen ten, kdo žije podle zákona Kristova; proto i papež může být členem církve antikristovy, nežije-li ctnostným životem. Hlavou církve je Kristus a nikoli papež, který po vzoru apoštolů má být jen služebníkem církve. Papež nemůže být neomylný a poslušnost mu nenáleží, neřídí-li se duchem evangelia Kristova. Hus tím vypovídá papeži po- 34
pražský dvůr a neváhal tváří v tvář zbohatlému kněžstvu vyslovit evangelický požadavek chudoby církve. Všecka jeho slova jsou zde poznamenána osobním zápasem, jehož pathos je pročišťován stálým zřetelem k nejzazšímu tribunálu. Zdá se, že Hus se v těchto letech pokusil i o revizi českého znění Písma svatého, k níž vytvořil znamenitý předpoklad teoretický spisek o českém pravopise. Z latinských spisů dokončil své nejvýznamnější dílo O církvi, které se mu brzy stalo osudným zejména tím, že jeho někdejší přítel Páleč z něho vyňal 42 článků, které měly Husa usvědčit jako kacíře. Spisem O církvi odpověděl Hus na úder církevní vrch- nosti, kterým sáhla nejprve na svobodu universitní práce a potom na svobodu kázání v kapli Betlémské, a kterým po- stihla postupně všemi stupni církevních trestů až po klatbu a interdikt břitkého osnovatele kritiky a neúplatného odhalo- vatele její hluboké krize. Tento protiúder, vedený ve chvíli, kdy byl Hus opuštěn některými druhy na universitě i přáteli na královském dvoře, je vyvrcholením dramatického boje, který se stal bojem českého lidu. Hus — třebas v klatbě žijící křesťan — se přece pokládá za člena církve, ač byl papežem z církve vyhoštěn, a sám papeži, ač se vydává za hlavu církve, členství v církvi upírá, pokud svým životem neodpovídá řádům onoho těla, jehož hlavou je Kristus. Církev není pouhá společenská instituce, v níž její představitelé vykonávají autoritu, kterou často sami uchvátili, nýbrž souhrn vyvolených, jejichž počet zná sám skutečný Pán církve Ježíš Kristus. Údem jeho církve vyvole- ných může být jen ten, kdo žije podle zákona Kristova; proto i papež může být členem církve antikristovy, nežije-li ctnostným životem. Hlavou církve je Kristus a nikoli papež, který po vzoru apoštolů má být jen služebníkem církve. Papež nemůže být neomylný a poslušnost mu nenáleží, neřídí-li se duchem evangelia Kristova. Hus tím vypovídá papeži po- 34
Strana 35
slušnost a zbavuje jí každého, pokud představitel církve a před- ní její biskup nebude konformní s Biskupem lidských duší a Dobrým pastýřem. Kniha teoreticky zdůvodňuje a prakticky podpírá zápas s feudální mocí a autoritou reprezentovanou papežem a kurií. Má 23 kapitol. První část [1—10] vykazuje celkem klidný tok bohosloveckého výkladu o pojetí církve jako souhrnu vyvolených — jak učil Augustin a Viklef. Druhá část [11—23) je polemický rozbor a odmítnutí rady doktorů teologie pražské university z února 1413, kritika buly papeže Bonifáce VIII. s nárokem na vládu nad celým světem, Husovo zdůvodnění, proč odmítá zákaz papežův kázat v kaplích, proč odmítá výzvu ke křížové výpravě vzdoropapeže Jana XXIII. a proč se nedostavil do Říma k výslechu. Je tedy druhá část praktic- kým odmítnutím papežova nároku na bezvýhradnou posluš- nost poddaných. Svatá církev obecná, kterou tvoří souhrn predestino- vaných, je jedna [1], skládá se však ze tří částí: bojující, spící a zvítězilé [2]. Ne všichni, kdo jsou v církvi, jsou jejími pravý- mi údy [3]. Hlavou církve je sám Kristus [4], ale v ní — jako na mlatě jsou zrna a plevy— jsou dobří a zlí [5]. Kristus je hlava vyvolených, antikrist hlava zavržených [6]. Základ pravé církve [7], jak se o tom dovídáme ve víře [8], je Kristus sám [9]. Podle Matouše 16 pojednává Hus dále o moci církve, o moci klíčů [10] a o problému apoštola Petra, o nějž se opírá primát papežský [11]. Nejvyšším knězem je Kristus [12], papež není hlavou, ale náměstkem [13], jako kardinálové nejsou pravými nástupci Kristových apoštolů, nežijí-li v sou- hlase s Písmem [14]. Církev je schopna života i bez papeže a kardinálů [15]. Měřítkem života i moci je zákon Boží [16]; tím je odmítnut nárok papežovy autority na absolutní po- slušnost [17]. V dalších kapitolách pojednává Hus o stolci apoštolském [18], o poslušnosti vůči prelátům a představeným vůbec [19], o poslušnosti vůči církvi [20], o podmínkách po- 3 35
slušnost a zbavuje jí každého, pokud představitel církve a před- ní její biskup nebude konformní s Biskupem lidských duší a Dobrým pastýřem. Kniha teoreticky zdůvodňuje a prakticky podpírá zápas s feudální mocí a autoritou reprezentovanou papežem a kurií. Má 23 kapitol. První část [1—10] vykazuje celkem klidný tok bohosloveckého výkladu o pojetí církve jako souhrnu vyvolených — jak učil Augustin a Viklef. Druhá část [11—23) je polemický rozbor a odmítnutí rady doktorů teologie pražské university z února 1413, kritika buly papeže Bonifáce VIII. s nárokem na vládu nad celým světem, Husovo zdůvodnění, proč odmítá zákaz papežův kázat v kaplích, proč odmítá výzvu ke křížové výpravě vzdoropapeže Jana XXIII. a proč se nedostavil do Říma k výslechu. Je tedy druhá část praktic- kým odmítnutím papežova nároku na bezvýhradnou posluš- nost poddaných. Svatá církev obecná, kterou tvoří souhrn predestino- vaných, je jedna [1], skládá se však ze tří částí: bojující, spící a zvítězilé [2]. Ne všichni, kdo jsou v církvi, jsou jejími pravý- mi údy [3]. Hlavou církve je sám Kristus [4], ale v ní — jako na mlatě jsou zrna a plevy— jsou dobří a zlí [5]. Kristus je hlava vyvolených, antikrist hlava zavržených [6]. Základ pravé církve [7], jak se o tom dovídáme ve víře [8], je Kristus sám [9]. Podle Matouše 16 pojednává Hus dále o moci církve, o moci klíčů [10] a o problému apoštola Petra, o nějž se opírá primát papežský [11]. Nejvyšším knězem je Kristus [12], papež není hlavou, ale náměstkem [13], jako kardinálové nejsou pravými nástupci Kristových apoštolů, nežijí-li v sou- hlase s Písmem [14]. Církev je schopna života i bez papeže a kardinálů [15]. Měřítkem života i moci je zákon Boží [16]; tím je odmítnut nárok papežovy autority na absolutní po- slušnost [17]. V dalších kapitolách pojednává Hus o stolci apoštolském [18], o poslušnosti vůči prelátům a představeným vůbec [19], o poslušnosti vůči církvi [20], o podmínkách po- 3 35
Strana 36
slušnosti [21], o klatbě [22] a o sesazení a interdiktu [23]. Po Viklefovi je to vlastně první samostatný bohoslovecký spis o církvi. Učebnice dogmatiky středověkých universit, kniha Lombardových Sentencí, nepojednává o církvi jako o samostatném dogmatickém článku; podobně vrcholný systém středověké církevní moudrosti Summa Tomáše Akvin- ského nemá zvláštní kapitoly nebo článku o církvi. Církev, její podstata, funkce, smysl a cíl, se prostě předpokládala. Teprve když se církev stala problémem, když hluboká krize zproblematizovala samozřejmost tradovaných předpokladů, dostává se církev do středu pozornosti, rozboru, úvah a kritiky. Do jaké míry je Husovo dílo původní? Uváděla se ne- přejně závislost Husova na Viklefovi. Sami jsme zjistili, že 23 procent celého latinského díla O církvi je převzato zhusta v doslovném znění aspoň ze čtrnácti děl Viklefových. I když metoda vědecké i polemické práce středověké byla zcela jiná než v moderní době, přece nešlo u Husa o pouhé opisovačství, plagiátorství nebo parafrázi. Hus nebyl nekritický k svému největšímu učiteli. Znal a studoval většinu jeho spisů, byl jimi tak proniknut, že myslel i psal v kategoriích a formulacích Viklefových, ale uměl je domyslet, kam až se Viklef neodvážil, a uměl je oživit a udělat životním programem celého českého lidu. Co Husa na Viklefovi především lákalo, byly mravně a sociálně revoluční důsledky jeho pochopení evange- lia. Tak se dostaly ideje anglického reformního hnutí do bouřlivého řečiště reformní tradice domácí. Oba měli společný odpor k světovládným nárokům římského papeže, to jest k autoritativní moci papežově. V zápase mezi papalismem hájeným stranou, která prosazovala papežovu neomezenou vládu v církvi, a konciliarismem, zastávaným stoupenci názoru, který tuto vládu vázal na souhlas koncilu nebo ji autoritou koncilu přímo nahrazoval, stáli na straně konciliární. Anglic- kému i českému reformnímu hnutí bylo společné úsilí o mravní život křesťanů všech stavů, zvláště pak kněží a pánů, kteří 36
slušnosti [21], o klatbě [22] a o sesazení a interdiktu [23]. Po Viklefovi je to vlastně první samostatný bohoslovecký spis o církvi. Učebnice dogmatiky středověkých universit, kniha Lombardových Sentencí, nepojednává o církvi jako o samostatném dogmatickém článku; podobně vrcholný systém středověké církevní moudrosti Summa Tomáše Akvin- ského nemá zvláštní kapitoly nebo článku o církvi. Církev, její podstata, funkce, smysl a cíl, se prostě předpokládala. Teprve když se církev stala problémem, když hluboká krize zproblematizovala samozřejmost tradovaných předpokladů, dostává se církev do středu pozornosti, rozboru, úvah a kritiky. Do jaké míry je Husovo dílo původní? Uváděla se ne- přejně závislost Husova na Viklefovi. Sami jsme zjistili, že 23 procent celého latinského díla O církvi je převzato zhusta v doslovném znění aspoň ze čtrnácti děl Viklefových. I když metoda vědecké i polemické práce středověké byla zcela jiná než v moderní době, přece nešlo u Husa o pouhé opisovačství, plagiátorství nebo parafrázi. Hus nebyl nekritický k svému největšímu učiteli. Znal a studoval většinu jeho spisů, byl jimi tak proniknut, že myslel i psal v kategoriích a formulacích Viklefových, ale uměl je domyslet, kam až se Viklef neodvážil, a uměl je oživit a udělat životním programem celého českého lidu. Co Husa na Viklefovi především lákalo, byly mravně a sociálně revoluční důsledky jeho pochopení evange- lia. Tak se dostaly ideje anglického reformního hnutí do bouřlivého řečiště reformní tradice domácí. Oba měli společný odpor k světovládným nárokům římského papeže, to jest k autoritativní moci papežově. V zápase mezi papalismem hájeným stranou, která prosazovala papežovu neomezenou vládu v církvi, a konciliarismem, zastávaným stoupenci názoru, který tuto vládu vázal na souhlas koncilu nebo ji autoritou koncilu přímo nahrazoval, stáli na straně konciliární. Anglic- kému i českému reformnímu hnutí bylo společné úsilí o mravní život křesťanů všech stavů, zvláště pak kněží a pánů, kteří 36
Strana 37
měli být příkladem lidu a vést jej životem, jenž by byl důsled- kem víry a odpovídal evangeliu. Oběma byly společné i úvahy o možnostech sociálně revolučních zásahů do struktury tehdej- ší feudální společnosti, jejíž institučnost, neměnnost a autori- tativnost ztělesňovala církev. Kritika vůči ní se stávala kritikou celé společnosti a krize církve ukázala tak hlubokou krizi obecnou. A zde Hus daleko víc než Viklef rozšířil myšlenku velkého sociálně revolučního dosahu: že poddaný nemusí za všech okolností slepě poslouchat nejen svou duchovní, ale ani svou světskou vrchnost. Tato Husova aplikace sehrála v husit- ské revoluci svou dějinnou úlohu. Byla i v pozdějších dobách výbušninou, ke které sahal lid v odporu proti každému absolutismu. Husův spis O církvi se stal základním dokumentem, z něhož byl reformátor obviněn a odsouzen kostnickým sně- mem, když se ho nevzdal ani tváří v tvář smrti v plamenech. Poznámky, které Hus v kostnickém žaláři přičinil k 42 člán- kům Pálčem vybraným z knihy O církvi, odmítají nařčení z kacířství a jsou tak obranou základního smyslu tohoto vý- znamného díla. Žár a zář tohoto spisu působily i na světovou reformaci. Dr. Martin Luther vydává v roce 1520, v roce svého výrazného vykročení na cestu reformace, Husův spis O církvi. Téhož roku vychází v Německu ještě i jiné vydání tohoto díla. Ale i Ulrich von Hutten, Tomáš Müntzer, Huldreich Zwingli, štrasburští reformátoři i výrazný luterský historik a dogmatik Flacius stáli pod vlivem Husových idejí, vyjádřených v tomto spise, který mnozí pro svou potřebu překládali a pro širokou evangelickou veřejnost i vydávali tiskem. Moderní český překlad vydala k uctění 550. výročí Husovy mučednické smrti Československá akademie věd [Praha 1965]. Ale samota vyhnanství, kterou Hus proměnil v neobyčej- ně tvůrčí období své literární činnosti, byla jen krátkou mezi- hrou před vyvrcholením evropského i jeho osobního dramatu. 37
měli být příkladem lidu a vést jej životem, jenž by byl důsled- kem víry a odpovídal evangeliu. Oběma byly společné i úvahy o možnostech sociálně revolučních zásahů do struktury tehdej- ší feudální společnosti, jejíž institučnost, neměnnost a autori- tativnost ztělesňovala církev. Kritika vůči ní se stávala kritikou celé společnosti a krize církve ukázala tak hlubokou krizi obecnou. A zde Hus daleko víc než Viklef rozšířil myšlenku velkého sociálně revolučního dosahu: že poddaný nemusí za všech okolností slepě poslouchat nejen svou duchovní, ale ani svou světskou vrchnost. Tato Husova aplikace sehrála v husit- ské revoluci svou dějinnou úlohu. Byla i v pozdějších dobách výbušninou, ke které sahal lid v odporu proti každému absolutismu. Husův spis O církvi se stal základním dokumentem, z něhož byl reformátor obviněn a odsouzen kostnickým sně- mem, když se ho nevzdal ani tváří v tvář smrti v plamenech. Poznámky, které Hus v kostnickém žaláři přičinil k 42 člán- kům Pálčem vybraným z knihy O církvi, odmítají nařčení z kacířství a jsou tak obranou základního smyslu tohoto vý- znamného díla. Žár a zář tohoto spisu působily i na světovou reformaci. Dr. Martin Luther vydává v roce 1520, v roce svého výrazného vykročení na cestu reformace, Husův spis O církvi. Téhož roku vychází v Německu ještě i jiné vydání tohoto díla. Ale i Ulrich von Hutten, Tomáš Müntzer, Huldreich Zwingli, štrasburští reformátoři i výrazný luterský historik a dogmatik Flacius stáli pod vlivem Husových idejí, vyjádřených v tomto spise, který mnozí pro svou potřebu překládali a pro širokou evangelickou veřejnost i vydávali tiskem. Moderní český překlad vydala k uctění 550. výročí Husovy mučednické smrti Československá akademie věd [Praha 1965]. Ale samota vyhnanství, kterou Hus proměnil v neobyčej- ně tvůrčí období své literární činnosti, byla jen krátkou mezi- hrou před vyvrcholením evropského i jeho osobního dramatu. 37
Strana 38
ROZHODNUTÍ VYDAT SE NA KONCIL Koncil v Pise skončil nezdarem. Od roku 1409 mělo křesťanstvo na vybranou mezi třemi papeži. Tento stav byl tak tíživý, že se stále více ujímal názor o nutnosti svolat nový ekumenický koncil i bez papežského souhlasu, aby vyře- šil úkoly, které vzrušovaly celý křesťanský svět. Císař Zik- mund, bratr Václava IV., se vydával za ochránce církve a umínil si uvést navrhovaný koncil v život. Měl zahájit své práce 1. listopadu 1414 v Kostnici. Úkoly, které na něj čekaly, byly nemalé. Měl obnovit jednotu církve volbou nového pa- peže, zastavit mravní rozklad duchovenstva a odstranit názo- rové spory a zmatky. Od počátku bylo jasné, že na pořad jednání bude uvedena i otázka Viklefova a Husova kacířství. Císař Zikmund měl jako dědic české koruny osobně zájem na Husově při. Vyzval Husa, aby přišel do Kostnice a zaručil mu svým královským slovem bezpečný návrat. Hus zprvu váhal. Ke konečnému rozhodnutí vypravit se do Kostnice jej přiměla hrozba křížové výpravy proti Čechám. Aby tuto pohromu odvrátil, odhodlal se obětovat sebe. Koncem srpna 1414 se rozhodl jít do Kostnice. Mělo ho k tomu mnoho okolností, především však a nej- více přesvědčení, že nesmí zanedbat jedinečnou příležitost hájit Boží při otevřeně před zástupci všeho křesťanstva. Věděl předem, že má malou naději na zdar. Jestliže dosud odmítal dostavit se do Říma na soud, o jehož zaujatosti nebylo pochyb, do Kostnice odcházel přece aspoň s nadějí, že bude smět „přede všemi“ vyložit naléhavost pravdy, která si ho podma- nila, a posloužit jí k novému vítězství, ať už svým slovním svě- dectvím, ať svou smrtí. Toto vědomí prostupuje jeho veřejné vyhlášky z konce srpna 1414 i dopis římskému králi Zikmun- dovi z 1. září: „Přeji si ne v tajnosti, ale ve veřejném slyšení být slyšen a zkoumán, kázat a s pomocí Ducha Páně odpoví- dat všem, kolik jich bude chtít mě vinit. A nebudu se doufám 38
ROZHODNUTÍ VYDAT SE NA KONCIL Koncil v Pise skončil nezdarem. Od roku 1409 mělo křesťanstvo na vybranou mezi třemi papeži. Tento stav byl tak tíživý, že se stále více ujímal názor o nutnosti svolat nový ekumenický koncil i bez papežského souhlasu, aby vyře- šil úkoly, které vzrušovaly celý křesťanský svět. Císař Zik- mund, bratr Václava IV., se vydával za ochránce církve a umínil si uvést navrhovaný koncil v život. Měl zahájit své práce 1. listopadu 1414 v Kostnici. Úkoly, které na něj čekaly, byly nemalé. Měl obnovit jednotu církve volbou nového pa- peže, zastavit mravní rozklad duchovenstva a odstranit názo- rové spory a zmatky. Od počátku bylo jasné, že na pořad jednání bude uvedena i otázka Viklefova a Husova kacířství. Císař Zikmund měl jako dědic české koruny osobně zájem na Husově při. Vyzval Husa, aby přišel do Kostnice a zaručil mu svým královským slovem bezpečný návrat. Hus zprvu váhal. Ke konečnému rozhodnutí vypravit se do Kostnice jej přiměla hrozba křížové výpravy proti Čechám. Aby tuto pohromu odvrátil, odhodlal se obětovat sebe. Koncem srpna 1414 se rozhodl jít do Kostnice. Mělo ho k tomu mnoho okolností, především však a nej- více přesvědčení, že nesmí zanedbat jedinečnou příležitost hájit Boží při otevřeně před zástupci všeho křesťanstva. Věděl předem, že má malou naději na zdar. Jestliže dosud odmítal dostavit se do Říma na soud, o jehož zaujatosti nebylo pochyb, do Kostnice odcházel přece aspoň s nadějí, že bude smět „přede všemi“ vyložit naléhavost pravdy, která si ho podma- nila, a posloužit jí k novému vítězství, ať už svým slovním svě- dectvím, ať svou smrtí. Toto vědomí prostupuje jeho veřejné vyhlášky z konce srpna 1414 i dopis římskému králi Zikmun- dovi z 1. září: „Přeji si ne v tajnosti, ale ve veřejném slyšení být slyšen a zkoumán, kázat a s pomocí Ducha Páně odpoví- dat všem, kolik jich bude chtít mě vinit. A nebudu se doufám 38
Strana 39
bát vyznávat Krista Pána, a bude-li třeba, za jeho nejpravdi- vější zákon vytrpěti smrt.“ A znovu vzpomínaje svého odvo- lání ke Kristu, žádá krále, aby mu na koncilu vymohl veřejné slyšení: „Svěřil jsem se do rukou Nejspravedlivějšího soudce, pro jehož slávu mi Vaše Vlídnost, jak doufám, opatří, dá-li Pán Ježíš Kristus, bezpečné a veřejné slyšení.“ Z listu, který vyjadřuje tak pevné odhodlání, můžeme při bedlivějším čtení vyposlechnout už i náznak trojího tématu projevů, které Hus hodlal před koncilem pronést. Hus tu zajisté vyslovuje přání, aby „v pokoji přijda“ mohl na obec- ném koncilu „veřejně vyznat víru“ a odpovídat všem na základě „nejpravdivějšího zákona Krista Pána“, za nějž je ochoten i zemřít. Vskutku známe z jeho pera tři spisy určené pro Kostnici, jež svým obsahem zcela odpovídají naznačené tematice: Řeč o míru, Výklad o víře a pojednání [kvestii] O postačitelnosti Kristova zákona. Žádný z těchto spisů nebyl 1. září 1414 ještě napsán. Ale dopis králi Zikmundovi nám dovoluje zastihnout první dosud nepřesné obrysy myšlenky, která potom urychleně uzrála pod tlakem nutnosti v horeč- ném spěchu posledních Husových příprav na cestu. Koncem srpna se sice Husovi ještě zdálo, že svou ochotu „stát v Kost- nici“ ohlašuje „celé české zemi i jiným zemím před časem dosti velikým“. Bylo to však pravda jen vzhledem k veřejnosti domácí i evropské. Hus sám měl teď volného času na literární práci pranepatrně. Konec srpna a značnou část měsíce září strávila Husovi sháňka nejdůležitějších dokladů, jež měly podepřít a zdůvod- nit jeho postoj ve vleklém procesu s papežskou kurií. I když mu v opatřování notářsky ověřených listin přátelsky pomohli Jan z Jesenic a M. Jan z Příbramě, Hus musel sám myslit na všechno, zejména pak připojit obranné odpovědi k trojí řadě žalobních článků, které proti němu sestavili inkvizitoři a nepřá- telé. Z šesti krátkých neděl, které po napsání listu Zikmundovi Husovi zbývaly do 11. října, kdy z hradu Krakovce vyrazil se 39
bát vyznávat Krista Pána, a bude-li třeba, za jeho nejpravdi- vější zákon vytrpěti smrt.“ A znovu vzpomínaje svého odvo- lání ke Kristu, žádá krále, aby mu na koncilu vymohl veřejné slyšení: „Svěřil jsem se do rukou Nejspravedlivějšího soudce, pro jehož slávu mi Vaše Vlídnost, jak doufám, opatří, dá-li Pán Ježíš Kristus, bezpečné a veřejné slyšení.“ Z listu, který vyjadřuje tak pevné odhodlání, můžeme při bedlivějším čtení vyposlechnout už i náznak trojího tématu projevů, které Hus hodlal před koncilem pronést. Hus tu zajisté vyslovuje přání, aby „v pokoji přijda“ mohl na obec- ném koncilu „veřejně vyznat víru“ a odpovídat všem na základě „nejpravdivějšího zákona Krista Pána“, za nějž je ochoten i zemřít. Vskutku známe z jeho pera tři spisy určené pro Kostnici, jež svým obsahem zcela odpovídají naznačené tematice: Řeč o míru, Výklad o víře a pojednání [kvestii] O postačitelnosti Kristova zákona. Žádný z těchto spisů nebyl 1. září 1414 ještě napsán. Ale dopis králi Zikmundovi nám dovoluje zastihnout první dosud nepřesné obrysy myšlenky, která potom urychleně uzrála pod tlakem nutnosti v horeč- ném spěchu posledních Husových příprav na cestu. Koncem srpna se sice Husovi ještě zdálo, že svou ochotu „stát v Kost- nici“ ohlašuje „celé české zemi i jiným zemím před časem dosti velikým“. Bylo to však pravda jen vzhledem k veřejnosti domácí i evropské. Hus sám měl teď volného času na literární práci pranepatrně. Konec srpna a značnou část měsíce září strávila Husovi sháňka nejdůležitějších dokladů, jež měly podepřít a zdůvod- nit jeho postoj ve vleklém procesu s papežskou kurií. I když mu v opatřování notářsky ověřených listin přátelsky pomohli Jan z Jesenic a M. Jan z Příbramě, Hus musel sám myslit na všechno, zejména pak připojit obranné odpovědi k trojí řadě žalobních článků, které proti němu sestavili inkvizitoři a nepřá- telé. Z šesti krátkých neděl, které po napsání listu Zikmundovi Husovi zbývaly do 11. října, kdy z hradu Krakovce vyrazil se 39
Strana 40
svým průvodem na cestu, musíme tedy odečíst všechen tento jitřivý čas, věnovaný korespondenci a poradám s přáteli, abychom si uvědomili, v jak tísnivém nedostatku klidu praco- val Hus na osnovách tří projevů, jimiž chtěl oslovit koncil. Všechny tři projevy se rodily v Husově mysli i pracovně zároveň. Už z listu Zikmundovi z 1. září nám zazněl akord míru, víry a Kristova zákona. Znovu se s ním setkáváme na jedinečném dokumentu, napsaném vlastní rukou Husovou a jenž se později dostal do kodexu, chovaného dnes ve Vídni. Zběžný prvopis je poznamenán stopami Husova autorského hledání. Hus vsouvá slova, ve spěchu buď zapomenutá anebo opožděně upřesňující původní myšlenku. Lehce škrtá formu- lace, které opustil, když je byl nahradil šťastnějšími. Na jediný list [viz obrazovou přílohu v čele knihy] tak vměstnal trojí postupně zpřesňovanou formulaci otázky o dostačitelnosti Kristova zákona, osnovu a výpisky k projevu o míru a vy- brané novozákonní doklady k pojmu víry a k vystižení křesťanského vyznavačství: Zda zákon Krista, pravého Boha a (pravého) člo- věka, narozeného z Marie Panny, byl vyhlášen (naří- zen) jako postačující pro spásu lidského rodu. Zda zákon Krista, pravého Boha a pravého člově- ka, narozeného z Marie Panny, plně postačuje k řízení člověka, aby byl spasen. Amen, amen. Stačí na to, aby modlitebně a prosebně se vzta- hovalo na všechny a na jednoho každého zvlášť, aby prosili za to (rozuměj), co slouží míru svaté matky církve. Mír co je kolikerý je jak se ho dosahuje jak je užitečný církvi Zda zákon Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, sám o sobě po- stačuje ke správě boju- jící církve. 40
svým průvodem na cestu, musíme tedy odečíst všechen tento jitřivý čas, věnovaný korespondenci a poradám s přáteli, abychom si uvědomili, v jak tísnivém nedostatku klidu praco- val Hus na osnovách tří projevů, jimiž chtěl oslovit koncil. Všechny tři projevy se rodily v Husově mysli i pracovně zároveň. Už z listu Zikmundovi z 1. září nám zazněl akord míru, víry a Kristova zákona. Znovu se s ním setkáváme na jedinečném dokumentu, napsaném vlastní rukou Husovou a jenž se později dostal do kodexu, chovaného dnes ve Vídni. Zběžný prvopis je poznamenán stopami Husova autorského hledání. Hus vsouvá slova, ve spěchu buď zapomenutá anebo opožděně upřesňující původní myšlenku. Lehce škrtá formu- lace, které opustil, když je byl nahradil šťastnějšími. Na jediný list [viz obrazovou přílohu v čele knihy] tak vměstnal trojí postupně zpřesňovanou formulaci otázky o dostačitelnosti Kristova zákona, osnovu a výpisky k projevu o míru a vy- brané novozákonní doklady k pojmu víry a k vystižení křesťanského vyznavačství: Zda zákon Krista, pravého Boha a (pravého) člo- věka, narozeného z Marie Panny, byl vyhlášen (naří- zen) jako postačující pro spásu lidského rodu. Zda zákon Krista, pravého Boha a pravého člově- ka, narozeného z Marie Panny, plně postačuje k řízení člověka, aby byl spasen. Amen, amen. Stačí na to, aby modlitebně a prosebně se vzta- hovalo na všechny a na jednoho každého zvlášť, aby prosili za to (rozuměj), co slouží míru svaté matky církve. Mír co je kolikerý je jak se ho dosahuje jak je užitečný církvi Zda zákon Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, sám o sobě po- stačuje ke správě boju- jící církve. 40
Strana 41
Dosahuje se ho (obecně) následováním Krista v mravech; zachováním jeho zákona, odstraňováním jemu odporujících zákonů a neřestí a přibližováním se ke stavu nevinnosti ať je mír bojující církve upevňován, nikoli rozhodnutím papeže, (ani přivěšováním pečetí králů nebo světských knížat, ani) připojováním notář- ských znaků, ani jinými znaky nebo honosivým, lakot- ným, kořistným a vražedným útokem proti bližním. Prvá část je zřejmá z toho, že se lidem míru nedostává, leč dá-li jim jej Bůh jako milostivý zázrak. Avšak pro to, co je řečeno uprostřed, totiž pro účinné zachovávání jeho zákona, dal by jej Bůh velice rychle. Tedy následo- váním Krista obecně v mravech byl by upevněn mír bojující církve. Vy tedy milujte Krista krále, střežte jeho zákon, neboť tak budete mít pokoj. Vždyť v žalmu [118, 165] se říká: „Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj zákon, aniž jim je k pohoršení. Odkázal (apoštolům) mír ve svém příkladu, roz- kázal jej vyhlásit ve svém slovu a po vzkříšení jej dal v slovu, ve svém učení. VÍRA 1. Petrova 3, [15]: „Mějte ve svých srdcích Pána Krista za svatého, vždy hotovi plně se zodpovídat z víry a naděje, která je ve vás, každému, kdo vás o to požádá. Židům 11, [6]: „Bez víry není možné líbit se Bohu. Ten, kdo chce k němu přijít, musí věřit, že Bůh je, a že odměňuje ty, kdo ho hledají. Jakub 2, [26]: „Víra bez skutků je mrtvá." SLAVNOSTNÍ PROHLÁŠENÍ „Boží pomocí podpírán až do dnešního dne ne- přestávám stát ve svém svědectví vůči velikému i malé- 41
Dosahuje se ho (obecně) následováním Krista v mravech; zachováním jeho zákona, odstraňováním jemu odporujících zákonů a neřestí a přibližováním se ke stavu nevinnosti ať je mír bojující církve upevňován, nikoli rozhodnutím papeže, (ani přivěšováním pečetí králů nebo světských knížat, ani) připojováním notář- ských znaků, ani jinými znaky nebo honosivým, lakot- ným, kořistným a vražedným útokem proti bližním. Prvá část je zřejmá z toho, že se lidem míru nedostává, leč dá-li jim jej Bůh jako milostivý zázrak. Avšak pro to, co je řečeno uprostřed, totiž pro účinné zachovávání jeho zákona, dal by jej Bůh velice rychle. Tedy následo- váním Krista obecně v mravech byl by upevněn mír bojující církve. Vy tedy milujte Krista krále, střežte jeho zákon, neboť tak budete mít pokoj. Vždyť v žalmu [118, 165] se říká: „Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj zákon, aniž jim je k pohoršení. Odkázal (apoštolům) mír ve svém příkladu, roz- kázal jej vyhlásit ve svém slovu a po vzkříšení jej dal v slovu, ve svém učení. VÍRA 1. Petrova 3, [15]: „Mějte ve svých srdcích Pána Krista za svatého, vždy hotovi plně se zodpovídat z víry a naděje, která je ve vás, každému, kdo vás o to požádá. Židům 11, [6]: „Bez víry není možné líbit se Bohu. Ten, kdo chce k němu přijít, musí věřit, že Bůh je, a že odměňuje ty, kdo ho hledají. Jakub 2, [26]: „Víra bez skutků je mrtvá." SLAVNOSTNÍ PROHLÁŠENÍ „Boží pomocí podpírán až do dnešního dne ne- přestávám stát ve svém svědectví vůči velikému i malé- 41
Strana 42
mu [a nehlásám nic jiného, než co proroci] řekli. Skutky 26, [22]. 1. Petrova 4, [14—17]: „Trpíte-li pohanění pro Kristovo jméno, budete blahoslavení, protože na vás spočine něco ze cti, slávy a síly Boží a jeho Duch. Nikdo z vás ať však netrpí jako vrah, nebo zloděj, ne- bo pomlouvač, nebo uchvatitel cizího. Trpí-li však jako křesťan, ať se nestydí, ale ať oslavuje Boha v tomto jmé- nu. Neboť je čas, aby se soud začal od Božího domu. Začne-li však nejprve od vás, jaký bude konec těch, kdo " nevěří evangeliu? ŘEČ O MÍRU Řeč o míru vypracoval Hus jako slavnostní kázání [viz str. 55]. Představoval si, jak osloví koncil po Kristově a apoštolském vzoru pozdravem „Mír tomuto domu“ [Mat. 10, 12]. Hus tedy předem viděl koncilní jednání ve světle slov Písma, která mu obsahovala i přání a požadavek míru pro rozdělený dům křesťanstva. Ježíš, tak můžeme shrnout Husovu řeč, po nejtěžší a nejpotupnější smrti, dokonav své zcela výji- mečné dílo, jako slavný vítěz nad smrtí nabídl svým učední- kům mír. A ve chvíli, kdy jim ukládal kazatelské poslání, rozkázal jim, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru. Tak i Hus, jakkoli kněz nejnepatrnější, přichází právě s tímto pozdravem ke koncilu. Je dvojí mír, Boží a světský. Kdo má snahu nevyrušovat lidi z neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože narušuje pokoj mezi člověkem a Bohem. Mír Boží je však utišení mysli zakotvené v ctnostech. Kdo svým životem škodí bližnímu a společnosti, ztrácí skutečný mír i právo naň. Boží mír má vždycky tři stránky: usmíření s Bohem v Kristu, mír 42
mu [a nehlásám nic jiného, než co proroci] řekli. Skutky 26, [22]. 1. Petrova 4, [14—17]: „Trpíte-li pohanění pro Kristovo jméno, budete blahoslavení, protože na vás spočine něco ze cti, slávy a síly Boží a jeho Duch. Nikdo z vás ať však netrpí jako vrah, nebo zloděj, ne- bo pomlouvač, nebo uchvatitel cizího. Trpí-li však jako křesťan, ať se nestydí, ale ať oslavuje Boha v tomto jmé- nu. Neboť je čas, aby se soud začal od Božího domu. Začne-li však nejprve od vás, jaký bude konec těch, kdo " nevěří evangeliu? ŘEČ O MÍRU Řeč o míru vypracoval Hus jako slavnostní kázání [viz str. 55]. Představoval si, jak osloví koncil po Kristově a apoštolském vzoru pozdravem „Mír tomuto domu“ [Mat. 10, 12]. Hus tedy předem viděl koncilní jednání ve světle slov Písma, která mu obsahovala i přání a požadavek míru pro rozdělený dům křesťanstva. Ježíš, tak můžeme shrnout Husovu řeč, po nejtěžší a nejpotupnější smrti, dokonav své zcela výji- mečné dílo, jako slavný vítěz nad smrtí nabídl svým učední- kům mír. A ve chvíli, kdy jim ukládal kazatelské poslání, rozkázal jim, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru. Tak i Hus, jakkoli kněz nejnepatrnější, přichází právě s tímto pozdravem ke koncilu. Je dvojí mír, Boží a světský. Kdo má snahu nevyrušovat lidi z neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože narušuje pokoj mezi člověkem a Bohem. Mír Boží je však utišení mysli zakotvené v ctnostech. Kdo svým životem škodí bližnímu a společnosti, ztrácí skutečný mír i právo naň. Boží mír má vždycky tři stránky: usmíření s Bohem v Kristu, mír 42
Strana 43
člověka se sebou samým a mír člověka s bližním. Mír s Bohem je takového dosahu, že každý jiný mír je bez něho natrvalo nemyslitelný. Kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evan- gelia a vedlo své podřízené cestou následování Krista, vytvá- řelo by mírové vztahy poddaných, a tedy všeho lidu jak k Bo- hu, tak i k sobě samým. Zpronevěřuje-li se však právě tomuto úkolu duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. Zde je tedy, u církve a její zrady, začátek všech rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Mír světa záleží v klidném uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, a v jejich užívání nenarušova- ném nepříznivými poruchami. Mívá základ v lidské, zhusta vychytralé dohodě mezi několika spojenci, chabě sdruženými poutem časného zájmu. Odtud jeho vratkost a nezajištěnost. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zaslepené hlou- posti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, a nedat přednost jeho míru. Takovýje mír, jejž Hus přeje účastníkům koncilu v jejich pracovním úsilí a rozhodování. Řeč o míru je opravdu kázáním obráceným k duchoven- stvu, a plně odpovídá Husovu úmyslu. Pověděl o něm na podzim r. 1414: „Proti zločinům duchovenstva jsem kázal a budu kázat, jak doufám, na koncilu, a to bez nadsázky a bez bludů“. Mluvil-li tak karatelsky, bylo to proto, že si s bolestí uvědomoval jako „kněz nejnepatrnější“, že právě církev, svědkyně míru, bez něhož nelze ve světě ustavit trvalé vztahy pokoje, zklamala ve svém poslání. O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA Z písemností, které si Hus přichystal jako materiál pro své vystoupení před koncilem, je tematicky nejvýznamnější souhrn argumentů pro kladnou odpověď na otázku, zda zákon 43
člověka se sebou samým a mír člověka s bližním. Mír s Bohem je takového dosahu, že každý jiný mír je bez něho natrvalo nemyslitelný. Kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evan- gelia a vedlo své podřízené cestou následování Krista, vytvá- řelo by mírové vztahy poddaných, a tedy všeho lidu jak k Bo- hu, tak i k sobě samým. Zpronevěřuje-li se však právě tomuto úkolu duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. Zde je tedy, u církve a její zrady, začátek všech rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Mír světa záleží v klidném uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, a v jejich užívání nenarušova- ném nepříznivými poruchami. Mívá základ v lidské, zhusta vychytralé dohodě mezi několika spojenci, chabě sdruženými poutem časného zájmu. Odtud jeho vratkost a nezajištěnost. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zaslepené hlou- posti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, a nedat přednost jeho míru. Takovýje mír, jejž Hus přeje účastníkům koncilu v jejich pracovním úsilí a rozhodování. Řeč o míru je opravdu kázáním obráceným k duchoven- stvu, a plně odpovídá Husovu úmyslu. Pověděl o něm na podzim r. 1414: „Proti zločinům duchovenstva jsem kázal a budu kázat, jak doufám, na koncilu, a to bez nadsázky a bez bludů“. Mluvil-li tak karatelsky, bylo to proto, že si s bolestí uvědomoval jako „kněz nejnepatrnější“, že právě církev, svědkyně míru, bez něhož nelze ve světě ustavit trvalé vztahy pokoje, zklamala ve svém poslání. O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA Z písemností, které si Hus přichystal jako materiál pro své vystoupení před koncilem, je tematicky nejvýznamnější souhrn argumentů pro kladnou odpověď na otázku, zda zákon 43
Strana 44
Ježíše Krista sám o sobě postačuje ke správě bojující církve [viz str. 83]. Je příznačné, že si Hus zvolil právě tuto otázku k osvětlení svého zásadního východiska. Situace a prostředí, pro něž svůj projev určil, zvyšuje jeho váhu. Vystihuje teore- ticky základ celého Husova zápasu s tehdejší církví, zákon Kristův, a s neúchylnou důsledností naznačuje, kam až sahá jeho převratná náročnost. Již volbu tématu v měsících jeho života dramaticky vrcholících musíme označit za tvůrčí čin Husovy odvahy. Hlavní obsah, tezi, že zákon Kristův sám dostačuje ke správě pozemské církve s vyloučením protichůdných lidských ustanovení, podává autor sevřenou scholastickou formou kvestie. V úvodu prohlašuje, že chce rozumně vyložit důvody, jimiž je vázáno jeho svědomí, a to před shromážděnými zástup- ci celého světa. Způsob, jímž chce postupovat, má metodicky navázat na jeho dřívější snahu podřizovat se ve všem Kristu. Sleduje čest Boží, vyznání pravdy, vyvrácení křivého pode- zření, jež na něm ulpívá, a obranu Kristova zákona. Ve světle prvního principu, jímž mu je Ježíš Kristus, předkládá tedy posluchačům titulní otázku. Aby na ni mohl odpovědět kladně proti možným námitkám, autor po protestaci, v níž ujišťuje svou ochotou vytrpět za věrný výklad Kristova zákona třeba i smrt, vymezuje jednotlivé pojmy šesterou poznámkou [1. Ježíš Kristus, 2. pravý Bůh, 3. pravý člověk, 4. zákon, 5. sám o sobě, 6. správa bojující církve] a v sedmé stanoví, že se kvestie ptá po postačitelnosti Kristova zákona pro bojující církev. První závěr potvrzuje předpoklad Kristova božství autoritou Písma a Augustinovou a třemi dodatky dokládá Kristovu pravdomluvnost, spolehlivost jeho slibů a jeho nárok být svrchovanou mravní normou. Druhý závěr potvrzuje druhý předpoklad kvestie, Kristovo pravé lidství, třemi dodatky; první dokládá tento závěr autoritou starých koncilů a Augusti- novou, druhý konstatuje celostnost Kristova lidství, třetí zdů- razňuje podle apoštola Pavla jeho zrození z ženy. Přechodem 44
Ježíše Krista sám o sobě postačuje ke správě bojující církve [viz str. 83]. Je příznačné, že si Hus zvolil právě tuto otázku k osvětlení svého zásadního východiska. Situace a prostředí, pro něž svůj projev určil, zvyšuje jeho váhu. Vystihuje teore- ticky základ celého Husova zápasu s tehdejší církví, zákon Kristův, a s neúchylnou důsledností naznačuje, kam až sahá jeho převratná náročnost. Již volbu tématu v měsících jeho života dramaticky vrcholících musíme označit za tvůrčí čin Husovy odvahy. Hlavní obsah, tezi, že zákon Kristův sám dostačuje ke správě pozemské církve s vyloučením protichůdných lidských ustanovení, podává autor sevřenou scholastickou formou kvestie. V úvodu prohlašuje, že chce rozumně vyložit důvody, jimiž je vázáno jeho svědomí, a to před shromážděnými zástup- ci celého světa. Způsob, jímž chce postupovat, má metodicky navázat na jeho dřívější snahu podřizovat se ve všem Kristu. Sleduje čest Boží, vyznání pravdy, vyvrácení křivého pode- zření, jež na něm ulpívá, a obranu Kristova zákona. Ve světle prvního principu, jímž mu je Ježíš Kristus, předkládá tedy posluchačům titulní otázku. Aby na ni mohl odpovědět kladně proti možným námitkám, autor po protestaci, v níž ujišťuje svou ochotou vytrpět za věrný výklad Kristova zákona třeba i smrt, vymezuje jednotlivé pojmy šesterou poznámkou [1. Ježíš Kristus, 2. pravý Bůh, 3. pravý člověk, 4. zákon, 5. sám o sobě, 6. správa bojující církve] a v sedmé stanoví, že se kvestie ptá po postačitelnosti Kristova zákona pro bojující církev. První závěr potvrzuje předpoklad Kristova božství autoritou Písma a Augustinovou a třemi dodatky dokládá Kristovu pravdomluvnost, spolehlivost jeho slibů a jeho nárok být svrchovanou mravní normou. Druhý závěr potvrzuje druhý předpoklad kvestie, Kristovo pravé lidství, třemi dodatky; první dokládá tento závěr autoritou starých koncilů a Augusti- novou, druhý konstatuje celostnost Kristova lidství, třetí zdů- razňuje podle apoštola Pavla jeho zrození z ženy. Přechodem 44
Strana 45
k třetímu závěru jsou dva předpoklady, z nichž první, obec- nější, ztotožňuje Kristův zákon se Starým a Novým zákonem biblickým, druhý, specifikující, omezuje vlastní zákon Kristův na ustanovení Páně, vydaná za jeho života. V třetím závěru celá kvestie vrcholí důrazným zdůvodněním 1] závaznosti Kristova zákona pro bojující církev, 2] jeho postačitelnosti ke spáse celého světa, 3] trvalé jeho platnosti v čase, 4] jeho dokonalosti, 5] Kristových uzdravitelských možností a 6] lásky jako hlavního obsahu Kristova zákona. Dále 7] spisovatel do- vozuje, že každý vpravdě mravný, to jest spravedlivý čin od- povídá laskavé vůli Boží, a 8] že plnění Kristova zákona zacho- vává člověka v Božím milování. 9] Devátým argumentem rozlišuje autor mezi lidskými ustanoveními trojí jejich stupeň: Jsou-li v Kristově zákoně obsažena, nemají přídatnou povahu a jejich závaznost je úplná. Nenáleží-li ke Kristovu zákonu, vzbuzují nepřípustný dojem, že Kristův zákon má nedostatky. Odporují-li mu přímo, jsou to ustanovení nepravá. Bylo by tedy 10] rouháním dbát lidského zákonodárství více než Kristova. První důsledek těchto deseti argumentů vyhlašuje Krista za nejlepšího zákonodárce; druhý naprostou postači- telnost jeho zákona, která nestrpí ani újmy ani doplnění ze strany lidí; třetí upozorňuje, že každá platná pravda náleží ke Kristovu zákonu; a čtvrtá vymezuje poměr lidského práva církevního i světského k právu Božímu. Posléze autor uzavírá, že zákon Ježíše Krista především má spravovat církev, život společnosti i život soukromý. Navíc se Hus vrací k námitce, že by zákon Kristův mohl učinit lidské právo vůbec zbytečným. Námitku tu odmítá výkladem o vzájemné, vzhledem k Písmu svatému služebné doplňkovosti umění svobodných a řemesl- ných. Celá kvestie pak končí vyslovením požadavku, aby biskupové a zejména papež byli teology, to jest stali se znalci a uskutečňovateli Kristova zákona, jehož svrchované normě podléhá bojující církev. Při shromažďování látky měl Hus nepochybně po ruce 45
k třetímu závěru jsou dva předpoklady, z nichž první, obec- nější, ztotožňuje Kristův zákon se Starým a Novým zákonem biblickým, druhý, specifikující, omezuje vlastní zákon Kristův na ustanovení Páně, vydaná za jeho života. V třetím závěru celá kvestie vrcholí důrazným zdůvodněním 1] závaznosti Kristova zákona pro bojující církev, 2] jeho postačitelnosti ke spáse celého světa, 3] trvalé jeho platnosti v čase, 4] jeho dokonalosti, 5] Kristových uzdravitelských možností a 6] lásky jako hlavního obsahu Kristova zákona. Dále 7] spisovatel do- vozuje, že každý vpravdě mravný, to jest spravedlivý čin od- povídá laskavé vůli Boží, a 8] že plnění Kristova zákona zacho- vává člověka v Božím milování. 9] Devátým argumentem rozlišuje autor mezi lidskými ustanoveními trojí jejich stupeň: Jsou-li v Kristově zákoně obsažena, nemají přídatnou povahu a jejich závaznost je úplná. Nenáleží-li ke Kristovu zákonu, vzbuzují nepřípustný dojem, že Kristův zákon má nedostatky. Odporují-li mu přímo, jsou to ustanovení nepravá. Bylo by tedy 10] rouháním dbát lidského zákonodárství více než Kristova. První důsledek těchto deseti argumentů vyhlašuje Krista za nejlepšího zákonodárce; druhý naprostou postači- telnost jeho zákona, která nestrpí ani újmy ani doplnění ze strany lidí; třetí upozorňuje, že každá platná pravda náleží ke Kristovu zákonu; a čtvrtá vymezuje poměr lidského práva církevního i světského k právu Božímu. Posléze autor uzavírá, že zákon Ježíše Krista především má spravovat církev, život společnosti i život soukromý. Navíc se Hus vrací k námitce, že by zákon Kristův mohl učinit lidské právo vůbec zbytečným. Námitku tu odmítá výkladem o vzájemné, vzhledem k Písmu svatému služebné doplňkovosti umění svobodných a řemesl- ných. Celá kvestie pak končí vyslovením požadavku, aby biskupové a zejména papež byli teology, to jest stali se znalci a uskutečňovateli Kristova zákona, jehož svrchované normě podléhá bojující církev. Při shromažďování látky měl Hus nepochybně po ruce 45
Strana 46
Viklefovo Opus evangelicum a první knihu jeho díla De civili dominio. Uspořádání v poměrně přísně dodržené formě kvestie je původním dílem Husovým. Z takto shromážděné látky nej- spíše zamýšlel zpracovat konečné znění svého proslovu až v Kostnici. ŘEČ O VÍŘE Žaloby z kacířství, vznesené proti Husovi, pranýřovaly zejména jeho názory, které podvracely pojetí církve dosud obecně platné a vládnoucí hierarchií prosazované. Chtěje se očistit z tohoto nařčení, věnoval Hus třetí z prací, určených pro Kostnici, obhajobě svého chápání církve jako předmětu víry. Vzal proto za základ své Řeči o víře [viz str. 109-126] třetí článek tzv. apoštolského vyznání víry, v němž je víra v Ducha svatého klíčem právě k porozumění církve a obe- cenství svatých. Po úvodním slavnostním prohlášení, v němž celou svou dosavadní činnost vidí jako úsilí o poslušnost Kristova zákona, s nímž ani církevní ustanovení nesmějí být v rozporu, přistu- puje k zevrubnému objasnění příslušných slov Apostolika. Přiznav se k víře v Trojici ve smyslu hlavních tří starocírkev- ních symbolů, připomíná klasické trojí rozlišení víry. To usnadňuje pochopení základního biblického předpokladu, že víra v Boha nepřipouští věřit ve stejném smyslu v člověka. Každý člověk, byť si to byl apoštol, Panna Marie nebo papež, který by se odvážil pro sebe vyžadovat tuto víru, dopouští se rouhání. Ani církev se nesmí stát předmětem víry v tomto smy- slu. Zároveň má víra napořád etický, mravně závazný dosah. Vysvětluje slova „věřím církev“ vychází Hus ze svého viklefovského výkladu církve jako souhrnu všech předurčených. Dalším slovům o „obecenství svatých“ rozumí jednak jako 46
Viklefovo Opus evangelicum a první knihu jeho díla De civili dominio. Uspořádání v poměrně přísně dodržené formě kvestie je původním dílem Husovým. Z takto shromážděné látky nej- spíše zamýšlel zpracovat konečné znění svého proslovu až v Kostnici. ŘEČ O VÍŘE Žaloby z kacířství, vznesené proti Husovi, pranýřovaly zejména jeho názory, které podvracely pojetí církve dosud obecně platné a vládnoucí hierarchií prosazované. Chtěje se očistit z tohoto nařčení, věnoval Hus třetí z prací, určených pro Kostnici, obhajobě svého chápání církve jako předmětu víry. Vzal proto za základ své Řeči o víře [viz str. 109-126] třetí článek tzv. apoštolského vyznání víry, v němž je víra v Ducha svatého klíčem právě k porozumění církve a obe- cenství svatých. Po úvodním slavnostním prohlášení, v němž celou svou dosavadní činnost vidí jako úsilí o poslušnost Kristova zákona, s nímž ani církevní ustanovení nesmějí být v rozporu, přistu- puje k zevrubnému objasnění příslušných slov Apostolika. Přiznav se k víře v Trojici ve smyslu hlavních tří starocírkev- ních symbolů, připomíná klasické trojí rozlišení víry. To usnadňuje pochopení základního biblického předpokladu, že víra v Boha nepřipouští věřit ve stejném smyslu v člověka. Každý člověk, byť si to byl apoštol, Panna Marie nebo papež, který by se odvážil pro sebe vyžadovat tuto víru, dopouští se rouhání. Ani církev se nesmí stát předmětem víry v tomto smy- slu. Zároveň má víra napořád etický, mravně závazný dosah. Vysvětluje slova „věřím církev“ vychází Hus ze svého viklefovského výkladu církve jako souhrnu všech předurčených. Dalším slovům o „obecenství svatých“ rozumí jednak jako 46
Strana 47
sdílnému společenství lásky těch, kdo byli předurčeni, jednak jako účasti na duchovních hodnotách. V závěru výmluvně odmítá některá jmenovitá křivá obvinění z bludných názorů, domněle vyplývajících z jeho pojetí obecenství svatých. Dokla- dový materiál biblický a z autorit církevních otců vybral zde Hus vesměs z prvních kapitol svého spisu O církvi. Časová tíseň, do níž se Hus dostal, jak jsme ukázali, v září 1414, snadno vysvětlí, proč v Řeči o míru, právě tak jako v ostatních dvou projevech chystaných pro Kostnici, tak vydatně užil Viklefa. Vážil si neobyčejně evangelického dokto- ra pro hloubku a hodnověrnost jeho výkladu Písma. Kolikrát jen v uplynulých letech obhajoval jeho dílo před kaceřováním! Teď, mysle na koncil, vděčně sáhl po jeho spisech a vybral z nich místa, která se znamenitě hodila hlavně při rozpra- cování Husova původního rozvrhu. HUSOVO ZATČENÍ Dne 11. října 1414 vyjel Hus z hradu Krakovce do Kostnice. Cesta vedla přes Norimberk, Ulm, Biberach. Hus se na ní setkával s projevy překvapivě vřelých sympatií. Do Kostnice dorazil se svým průvodem 3. listopadu. Slíbený průvodní list císaře Zikmunda, který mu měl zaručit bezpeč- nost, byl mu odevzdán teprve třetího dne. Ale jen krátké tři týdny trvala Husova svoboda, v níž mohl nadějně pomýšlet na slyšení před koncilem. Nepřátelé a žalobci nezaháleli. Pochybnou horlivostí vynikli zvláště Štěpán Páleč, Michal z Německého Brodu, zvaný de Causis, a Václav Tiem, který Husovi nedovedl za- pomenout, že se vzepřel jeho odpustkovému kramářství. Někteří z nich se neštítili užít proti Husovi pomluv a lží. Ochotně jim naslouchalo kolegium kardinálů, v němž Zaba- 47
sdílnému společenství lásky těch, kdo byli předurčeni, jednak jako účasti na duchovních hodnotách. V závěru výmluvně odmítá některá jmenovitá křivá obvinění z bludných názorů, domněle vyplývajících z jeho pojetí obecenství svatých. Dokla- dový materiál biblický a z autorit církevních otců vybral zde Hus vesměs z prvních kapitol svého spisu O církvi. Časová tíseň, do níž se Hus dostal, jak jsme ukázali, v září 1414, snadno vysvětlí, proč v Řeči o míru, právě tak jako v ostatních dvou projevech chystaných pro Kostnici, tak vydatně užil Viklefa. Vážil si neobyčejně evangelického dokto- ra pro hloubku a hodnověrnost jeho výkladu Písma. Kolikrát jen v uplynulých letech obhajoval jeho dílo před kaceřováním! Teď, mysle na koncil, vděčně sáhl po jeho spisech a vybral z nich místa, která se znamenitě hodila hlavně při rozpra- cování Husova původního rozvrhu. HUSOVO ZATČENÍ Dne 11. října 1414 vyjel Hus z hradu Krakovce do Kostnice. Cesta vedla přes Norimberk, Ulm, Biberach. Hus se na ní setkával s projevy překvapivě vřelých sympatií. Do Kostnice dorazil se svým průvodem 3. listopadu. Slíbený průvodní list císaře Zikmunda, který mu měl zaručit bezpeč- nost, byl mu odevzdán teprve třetího dne. Ale jen krátké tři týdny trvala Husova svoboda, v níž mohl nadějně pomýšlet na slyšení před koncilem. Nepřátelé a žalobci nezaháleli. Pochybnou horlivostí vynikli zvláště Štěpán Páleč, Michal z Německého Brodu, zvaný de Causis, a Václav Tiem, který Husovi nedovedl za- pomenout, že se vzepřel jeho odpustkovému kramářství. Někteří z nich se neštítili užít proti Husovi pomluv a lží. Ochotně jim naslouchalo kolegium kardinálů, v němž Zaba- 47
Strana 48
rella, Colonna a Fillastre vedli oposici proti papeži Janu XXIII. Té se postavil v čelo Pierre d'Ailly po svém příchodu do Kostnice 17. listopadu. O deset dní později, 28. listopadu, pozvali kardinálové Husa k přátelskému, jak tvrdili, rozho- voru. Byla to však jen záminka. Hus byl zatčen a svobody již nikdy nenabyl. Pan Jan z Chlumu, Husův věrný průvodce a ochránce, marně protestoval. Kardinálové prosadili svou. SYMBOL KALICHA Husovo postavení bylo ještě ztíženo, když znepokojující zprávy z Čech vzrušily koncil. Koncem října začali v Praze přátelé a stoupenci Husovi vysluhovat večeři Páně obecnému lidu pod obojí způsobou. Přesvědčení o nezbytnosti kalicha zrálo již od let v českém reformním hnutí, které se orientovalo na vzoru a odkazu apoštolské církve. Rozhodující teologické zdůvodnění kalicha vypracoval Jakoubek ze Stříbra už na jaře toho roku [1414]. Husovi byl tento názor blízký, avšak pro zavedení kalicha při vysluhování večeře Páně laikům chtěl vyčkat klidnějších dob a souhlasu koncilu. Ještě před svým zatčením napsal zvláštní úvahu o vhodnosti kalicha, kterou chtěl přispět k upokojení v Čechách. Nepochyboval však o tom, že užívání kalicha je spolehlivě doloženo novozákonním po- dáním. Ale v zasedání z 15. června 1415 koncil zamítl českou žádost o uznání kalicha, kterou mu předložil pražský mistr Křišťan z Prachatic. Koncil sice připustil, že prvotní církev kalich lidu neodpírala, jak dovozoval Jakoubek, ale zdůrazňuje platnost pozdější tradice, trval na její neměnnosti. V Čechách tento zákaz vývoj nezastavil, jen ještě utvrdil odpor ke koncilu. Kalich se stal přes noc symbolem husitského hnutí. V tomto znamení překročilo husitství oblast české národnosti a nabylo významu evropského. Kalich hájili i němečtí bohoslovci a mu- 48
rella, Colonna a Fillastre vedli oposici proti papeži Janu XXIII. Té se postavil v čelo Pierre d'Ailly po svém příchodu do Kostnice 17. listopadu. O deset dní později, 28. listopadu, pozvali kardinálové Husa k přátelskému, jak tvrdili, rozho- voru. Byla to však jen záminka. Hus byl zatčen a svobody již nikdy nenabyl. Pan Jan z Chlumu, Husův věrný průvodce a ochránce, marně protestoval. Kardinálové prosadili svou. SYMBOL KALICHA Husovo postavení bylo ještě ztíženo, když znepokojující zprávy z Čech vzrušily koncil. Koncem října začali v Praze přátelé a stoupenci Husovi vysluhovat večeři Páně obecnému lidu pod obojí způsobou. Přesvědčení o nezbytnosti kalicha zrálo již od let v českém reformním hnutí, které se orientovalo na vzoru a odkazu apoštolské církve. Rozhodující teologické zdůvodnění kalicha vypracoval Jakoubek ze Stříbra už na jaře toho roku [1414]. Husovi byl tento názor blízký, avšak pro zavedení kalicha při vysluhování večeře Páně laikům chtěl vyčkat klidnějších dob a souhlasu koncilu. Ještě před svým zatčením napsal zvláštní úvahu o vhodnosti kalicha, kterou chtěl přispět k upokojení v Čechách. Nepochyboval však o tom, že užívání kalicha je spolehlivě doloženo novozákonním po- dáním. Ale v zasedání z 15. června 1415 koncil zamítl českou žádost o uznání kalicha, kterou mu předložil pražský mistr Křišťan z Prachatic. Koncil sice připustil, že prvotní církev kalich lidu neodpírala, jak dovozoval Jakoubek, ale zdůrazňuje platnost pozdější tradice, trval na její neměnnosti. V Čechách tento zákaz vývoj nezastavil, jen ještě utvrdil odpor ke koncilu. Kalich se stal přes noc symbolem husitského hnutí. V tomto znamení překročilo husitství oblast české národnosti a nabylo významu evropského. Kalich hájili i němečtí bohoslovci a mu- 48
Strana 49
čedníci jako Mikuláš Drážďanský nebo anglický učený vikle- fovec Peter Payne. Někteří dějepisci unáhleně tvrdili, že liturgickou změnou, jakou kalich znamenal, lze těžko přivodit proměnu světa. Nezapomeňme však, že reformace jako hnutí lidové vždycky nastupuje ve jménu pravdy, vyjádřené ve zkratce zápalným, srozumitelným a podmanivým symbolem. Požadavek kalicha zahrnoval poznání, že církev jako lidská instituce není poslední autoritou a že naopak Kristus sám je svrchovaný soudce nad jejím životem a vyznáním. Husité očekávali od kalicha posilu v zápase se zpronevěřilým křesťan- stvem. Po vzoru církevního otce Cypriána znamenal jim kalich povzbuzení Kristova bojovníka v tísni posledních dní. Tak nabyl kalich významné sociální funkce. Odhaloval sobectví kněžstva a vracel lidu opět vědomí, že je před Bohem sám od- povědný za církev. Už Matěj z Janova se dal z Písma přesvěd- čit o sborotvornosti večeře Páně, při níž Kristus člověku zje- vuje jeho vlastní určení, v němž lidství člověkovo je dáno vztahem lásky k bratru, za něhož Kristus také zemřel. Na široké zástupy působil kalich podivuhodně. Bezprávné a utla- čované zval k účasti na Kristově spravedlnosti jako předjímka království, které přijíti má. Kalich nabízený každému křesťa- nu rušil obvyklé rozrůznění středověké společnosti na duchov- ní a laiky. Právě tohoto společenského dosahu kalicha se otco- vé koncilu nejvíce obávali. Obava byla umocněna naléhavými protesty moravské a české šlechty proti Husovu uvěznění, o nichž se koncil dovídal zároveň se zprávami o šíření kalicha. PROHLÁŠENÍ O ČLÁNGÍCH PÁLČOVÝCH Ve vlhkém žaláři dominikánského kláštera, umístěném pod úrovní Bodamského jezera, onemocněl Hus vysilujícími horečkami, když komise, které byl svěřen jeho proces, zahá- 49
čedníci jako Mikuláš Drážďanský nebo anglický učený vikle- fovec Peter Payne. Někteří dějepisci unáhleně tvrdili, že liturgickou změnou, jakou kalich znamenal, lze těžko přivodit proměnu světa. Nezapomeňme však, že reformace jako hnutí lidové vždycky nastupuje ve jménu pravdy, vyjádřené ve zkratce zápalným, srozumitelným a podmanivým symbolem. Požadavek kalicha zahrnoval poznání, že církev jako lidská instituce není poslední autoritou a že naopak Kristus sám je svrchovaný soudce nad jejím životem a vyznáním. Husité očekávali od kalicha posilu v zápase se zpronevěřilým křesťan- stvem. Po vzoru církevního otce Cypriána znamenal jim kalich povzbuzení Kristova bojovníka v tísni posledních dní. Tak nabyl kalich významné sociální funkce. Odhaloval sobectví kněžstva a vracel lidu opět vědomí, že je před Bohem sám od- povědný za církev. Už Matěj z Janova se dal z Písma přesvěd- čit o sborotvornosti večeře Páně, při níž Kristus člověku zje- vuje jeho vlastní určení, v němž lidství člověkovo je dáno vztahem lásky k bratru, za něhož Kristus také zemřel. Na široké zástupy působil kalich podivuhodně. Bezprávné a utla- čované zval k účasti na Kristově spravedlnosti jako předjímka království, které přijíti má. Kalich nabízený každému křesťa- nu rušil obvyklé rozrůznění středověké společnosti na duchov- ní a laiky. Právě tohoto společenského dosahu kalicha se otco- vé koncilu nejvíce obávali. Obava byla umocněna naléhavými protesty moravské a české šlechty proti Husovu uvěznění, o nichž se koncil dovídal zároveň se zprávami o šíření kalicha. PROHLÁŠENÍ O ČLÁNGÍCH PÁLČOVÝCH Ve vlhkém žaláři dominikánského kláštera, umístěném pod úrovní Bodamského jezera, onemocněl Hus vysilujícími horečkami, když komise, které byl svěřen jeho proces, zahá- 49
Strana 50
jila svá šetření. Hus byl vyslýchán ve vězeňské kobce, vyzván vyjádřit se písemně k Viklefovým tezím, odsouzeným v Římě roku 1413, a konfrontován se svědky žaloby. Mistr Štěpán Páleč, bývalý Husův přítel, předložil pro- střednictvím prokurátora Michala z Brodu vyšetřující komisi koncilu 42 vět, většinou vybraných z Husova spisu O církvi. Komisi se tak dostal do rukou vítaný materiál, usvědčující tentokrát Husa přímo jeho výroky. Dosud byl jeho proces veden na základě žaloby, která mu vytýkala příklon k zavrže- nému učení Viklefovu. Články Pálčem vybrané nyní umožňo- valy žalobu zaměřit proti vlastnímu učení Husovu, které došlo v knize O církvi svého nejzralejšího a nejpřevratnějšího výrazu. Po obsahové stránce čerpal Páleč pro prvních 34 článků svého podání více nebo méně přesně z Husova díla O církvi. Zbývajících osm článků hledí prokázat Husovo kacířství z jeho ostatní činnosti. Vybrané články prokazují dobrou znalost Husova pojetí církve a společnosti, jakou v té době měl právě Páleč, autor kritiky reformátorova učení, vyjádřené v bojov- ných spisech Antihus a Tractatus de ecclesia. Pálčovým horli- vým spolupracovníkem byl Michal de Causis, kdysi farář u svatého Vojtěcha v pražských Jirchářích. Po útěku do Říma se stal advokátem u kurie a v Kostnici právním zástupcem nepřátel Husových z řad české hierarchie. Jako prokurátor předložil komisi články Pálčem sestavené, v nichž narážky na Husovu korespondenci z vězení jsou nepochybně dílem Micha- lova slídičství. Ve svém Prohlášení k článkům Pálčovým [viz str. 127], opíral se Hus o spis O církvi, který mu vyšetřující komise zapůjčila. Citoval z něho pozorně a odtud také čerpal většinu dokladů. Po ruce měl ještě svou Řeč o míru. Napsal-li v dopise Janovi z Chlumu z prvních lednových dní roku 1415, že svou odpověď psal „nemaje žádné knihy ku pomoci“, chtěl tím říci, že nemohl užít žádné knihy autorit, ani Písma ani Dekretu. Přesto tak vznikla pozoruhodná obrana hlavních 50
jila svá šetření. Hus byl vyslýchán ve vězeňské kobce, vyzván vyjádřit se písemně k Viklefovým tezím, odsouzeným v Římě roku 1413, a konfrontován se svědky žaloby. Mistr Štěpán Páleč, bývalý Husův přítel, předložil pro- střednictvím prokurátora Michala z Brodu vyšetřující komisi koncilu 42 vět, většinou vybraných z Husova spisu O církvi. Komisi se tak dostal do rukou vítaný materiál, usvědčující tentokrát Husa přímo jeho výroky. Dosud byl jeho proces veden na základě žaloby, která mu vytýkala příklon k zavrže- nému učení Viklefovu. Články Pálčem vybrané nyní umožňo- valy žalobu zaměřit proti vlastnímu učení Husovu, které došlo v knize O církvi svého nejzralejšího a nejpřevratnějšího výrazu. Po obsahové stránce čerpal Páleč pro prvních 34 článků svého podání více nebo méně přesně z Husova díla O církvi. Zbývajících osm článků hledí prokázat Husovo kacířství z jeho ostatní činnosti. Vybrané články prokazují dobrou znalost Husova pojetí církve a společnosti, jakou v té době měl právě Páleč, autor kritiky reformátorova učení, vyjádřené v bojov- ných spisech Antihus a Tractatus de ecclesia. Pálčovým horli- vým spolupracovníkem byl Michal de Causis, kdysi farář u svatého Vojtěcha v pražských Jirchářích. Po útěku do Říma se stal advokátem u kurie a v Kostnici právním zástupcem nepřátel Husových z řad české hierarchie. Jako prokurátor předložil komisi články Pálčem sestavené, v nichž narážky na Husovu korespondenci z vězení jsou nepochybně dílem Micha- lova slídičství. Ve svém Prohlášení k článkům Pálčovým [viz str. 127], opíral se Hus o spis O církvi, který mu vyšetřující komise zapůjčila. Citoval z něho pozorně a odtud také čerpal většinu dokladů. Po ruce měl ještě svou Řeč o míru. Napsal-li v dopise Janovi z Chlumu z prvních lednových dní roku 1415, že svou odpověď psal „nemaje žádné knihy ku pomoci“, chtěl tím říci, že nemohl užít žádné knihy autorit, ani Písma ani Dekretu. Přesto tak vznikla pozoruhodná obrana hlavních 50
Strana 51
Husových zásad. S názory, které převládaly na koncilu, se rozcházely tak pronikavě, že se staly hlavním základem Hu- sova odsouzení. HUSŮV PROCES A ODSOUZENÍ Sotvaže Hus nabyl trochu sil, připravoval se k slíbenému slyšení. Jeho možnost svitla už s příchodem krále Zikmunda do Kostnice. Hus psal listy přátelům v Kostnici i doma a do- konce se vzchopil k poslednímu spisovatelskému vypětí. Tak napsal v únoru a ještě počátkem března sedm kratších pojed- nání o životě víry, připsaných italským žalářníkům i z vděč- nosti za to, že mu umožnili spojení s přáteli. Když Jan XXIII. uprchl z Kostnice, kde se mu nepoda- řilo strhnout vládu na sebe, a klíče žaláře se dostaly nečekaně do rukou Zikmundových, mohla vzniknout naděje na Husovo propuštění. Ale v noci 24. března byl Hus převezen v člunu po Rýně na pevný hrad kostnického biskupa do Gottliebenu, připoután ve věži a po celé dvě měsíce vězněn v naprosté od- loučenosti. Akta jeho procesu přešla mezitím na ústřední komisi koncilu pro věroučné záležitosti, která za předsednictví kardinála d'Ailly a ve spolupráci s kancléřem pařížské univer- sity Janem Gersonem soustředila svou pozornost k Husovu pojetí církve, jak je vyjádřil ve spise O církvi. Ani tato nová komise neměla v úmyslu přiznat kacíři slyšení ve valném shromáždění koncilu. Husovi šlechtičtí přátelé se pokoušeli s neúnavnou vytr- valostí vymoci mu přece slyšení. Obrátili se proto na koncilní kurii německého národa, která zahrnovala i Poláky, Uhry, Čechy, ano i Skandinávce. Zoufalý pokus přispět Husovi na pomoc podnikl jeho přítel Jeroným Pražský. Ačkoli Hus listem do Čech varoval Jeronýma i právníka Jesenice, aby do Kost- 51
Husových zásad. S názory, které převládaly na koncilu, se rozcházely tak pronikavě, že se staly hlavním základem Hu- sova odsouzení. HUSŮV PROCES A ODSOUZENÍ Sotvaže Hus nabyl trochu sil, připravoval se k slíbenému slyšení. Jeho možnost svitla už s příchodem krále Zikmunda do Kostnice. Hus psal listy přátelům v Kostnici i doma a do- konce se vzchopil k poslednímu spisovatelskému vypětí. Tak napsal v únoru a ještě počátkem března sedm kratších pojed- nání o životě víry, připsaných italským žalářníkům i z vděč- nosti za to, že mu umožnili spojení s přáteli. Když Jan XXIII. uprchl z Kostnice, kde se mu nepoda- řilo strhnout vládu na sebe, a klíče žaláře se dostaly nečekaně do rukou Zikmundových, mohla vzniknout naděje na Husovo propuštění. Ale v noci 24. března byl Hus převezen v člunu po Rýně na pevný hrad kostnického biskupa do Gottliebenu, připoután ve věži a po celé dvě měsíce vězněn v naprosté od- loučenosti. Akta jeho procesu přešla mezitím na ústřední komisi koncilu pro věroučné záležitosti, která za předsednictví kardinála d'Ailly a ve spolupráci s kancléřem pařížské univer- sity Janem Gersonem soustředila svou pozornost k Husovu pojetí církve, jak je vyjádřil ve spise O církvi. Ani tato nová komise neměla v úmyslu přiznat kacíři slyšení ve valném shromáždění koncilu. Husovi šlechtičtí přátelé se pokoušeli s neúnavnou vytr- valostí vymoci mu přece slyšení. Obrátili se proto na koncilní kurii německého národa, která zahrnovala i Poláky, Uhry, Čechy, ano i Skandinávce. Zoufalý pokus přispět Husovi na pomoc podnikl jeho přítel Jeroným Pražský. Ačkoli Hus listem do Čech varoval Jeronýma i právníka Jesenice, aby do Kost- 51
Strana 52
nice nechodili, přece se Jeroným počátkem dubna v Kostnici objevil a žádal Zikmunda o Husovo propuštění. Koncil však odpověděl zatykačem. Jeroným prchaje zpět do Čech byl na bavorské hranici poznán, zatčen a v květnu odevzdán do moci koncilu. Neuplynul ani rok od Husovy popravy a Jero- ným skončí rovněž smrtí v plamenech [30. května 1416]. Dne 18. května navštívil Husa ve vězení kardinál Pierre d'Ailly s dvěma průvodci. Vyzvali Husa, aby odvolal výroky, které vyšetřující komise prohlásila za kacířské na základě vý- povědí svědků a jeho vlastních spisů. Hus odmítl, a dovolával se králova slibu, že mu bude dovoleno hájit se ve veřejném slyšení. Vleklému jednání se nakonec přece podařilo slyšení vymoci. Veřejné utkání s odpůrci bylo jediným významným vítězstvím, jehož Hus v Kostnici dosáhl. Dožádat se tohoto slyšení ovšem nebylo v možnostech Husových českých průvod- ců. Jejich úsilí ztroskotalo na postoji krále Václava IV., který ztratil zájem o Husovu při a vydal jej koncilu na milost a ne- milost. Teprve přímluva poselstva polského krále přiměla koncil v posledním okamžiku Husa vyslechnout. Tento úspěch zaplatil však pražský Mistr svým životem. Refektář františkánského kláštera se stal 5. června svěd- kem Husova prvního výslechu. Doufal-li Hus až dosud, že mu bude dána možnost klidně a zevrubně vyložit své vyznání, byl zklamán. Komisaři jej nepřipustili ke slovu. O bouřlivém jednání se nezachovaly podrobnější záznamy. Lépe jsme zpra- veni o průběhu výslechů ze 7. a 8. června, konaných za předsednictví Zikmundova pod přímým vedením kardinálů Franceska Zabarelly a Pierra d'Ailly. Hus směle přiznal, že nevyhověl příkazu nejvyšší církevně právní instituce, když na něm žádala, aby se zřekl kazatelské činnosti. Vytýkali mu jeho odvolání ke Kristu jako hrubé provinění proti kanonic- kému postupu. Na to odpověděl: „Prohlašuji zde veřejně, že není odvolání spravedlivějšího a účinnějšího než ke Kristu. Vždyť odvolat se podle platného práva znamená, bylo-li nám 52
nice nechodili, přece se Jeroným počátkem dubna v Kostnici objevil a žádal Zikmunda o Husovo propuštění. Koncil však odpověděl zatykačem. Jeroným prchaje zpět do Čech byl na bavorské hranici poznán, zatčen a v květnu odevzdán do moci koncilu. Neuplynul ani rok od Husovy popravy a Jero- ným skončí rovněž smrtí v plamenech [30. května 1416]. Dne 18. května navštívil Husa ve vězení kardinál Pierre d'Ailly s dvěma průvodci. Vyzvali Husa, aby odvolal výroky, které vyšetřující komise prohlásila za kacířské na základě vý- povědí svědků a jeho vlastních spisů. Hus odmítl, a dovolával se králova slibu, že mu bude dovoleno hájit se ve veřejném slyšení. Vleklému jednání se nakonec přece podařilo slyšení vymoci. Veřejné utkání s odpůrci bylo jediným významným vítězstvím, jehož Hus v Kostnici dosáhl. Dožádat se tohoto slyšení ovšem nebylo v možnostech Husových českých průvod- ců. Jejich úsilí ztroskotalo na postoji krále Václava IV., který ztratil zájem o Husovu při a vydal jej koncilu na milost a ne- milost. Teprve přímluva poselstva polského krále přiměla koncil v posledním okamžiku Husa vyslechnout. Tento úspěch zaplatil však pražský Mistr svým životem. Refektář františkánského kláštera se stal 5. června svěd- kem Husova prvního výslechu. Doufal-li Hus až dosud, že mu bude dána možnost klidně a zevrubně vyložit své vyznání, byl zklamán. Komisaři jej nepřipustili ke slovu. O bouřlivém jednání se nezachovaly podrobnější záznamy. Lépe jsme zpra- veni o průběhu výslechů ze 7. a 8. června, konaných za předsednictví Zikmundova pod přímým vedením kardinálů Franceska Zabarelly a Pierra d'Ailly. Hus směle přiznal, že nevyhověl příkazu nejvyšší církevně právní instituce, když na něm žádala, aby se zřekl kazatelské činnosti. Vytýkali mu jeho odvolání ke Kristu jako hrubé provinění proti kanonic- kému postupu. Na to odpověděl: „Prohlašuji zde veřejně, že není odvolání spravedlivějšího a účinnějšího než ke Kristu. Vždyť odvolat se podle platného práva znamená, bylo-li nám 52
Strana 53
ukřivděno soudcem u nižší stolice, dožádat se pomoci soudce vyššího. A který soudce je účinnější a spravedlivější než Kristus? Kdo dovede spolehlivěji se ujmout utiskovaných a utlače- ných a zastat se jich než Kristus, který ani neklame, ani nemůže být oklamán?“ Nejnebezpečnější třaskavinou byl v očích koncilu Husův spis O církvi. Pozornost soudců zaujaly zejmé- na teze, v nichž se Hus odvážil rozpoznávat a uznávat pravou církev jenom tam, kde křesťané usilují následovat Krista a kde životní sloh poslušný Kristova zákona zviditelňuje obecenství s Bohem. Z tohoto hlediska obhajoval Hus i zásadu, že král, papež nebo biskup žijící ve smrtelném hříchu, není v plném a pravém slova smyslu králem, papežem nebo biskupem. Revo- luční dosah této zásady je zřejmý. Hus tu přímo v základech zasáhl oba nosné sloupy středověké společnosti, papeže i císaře, moc duchovní i světskou. Otcové koncilu se postarali o to, aby Zikmund nepřeslechl toto hrozivé zahřmění. Vázal-li Hus dále papežskou moc na příkazy evangelia [Mat. 18, 15—20], protestoval tím zároveň proti inkvizičnímu zvyku stíhat kacíře trestem smrti. Soudcové koncilu správně postřehli, že učení Mistra Jana ohrožuje ustálené pořádky moci duchovní a světské, nechtěli však připustit, že údernost Husovy kritiky vyrůstala z jeho oddanosti Kristu. Poslední dva pokusy ještě z počátku července, které ho měly přimět k odvolání, ztroskotaly na jeho rozhodnosti. Dne 6. července byl v kostnické biskupské kated- rále okázale odsouzen jako kacířsky zatvrzelý hlasatel Vikle- fových bludů a potupným obřadem zbaven kněžství. Ještě dopoledne téhož dne byl rozsudek proveden. Když byl Hus veden k hranici vztyčené za hradbami města, šel smrti vstříc pokojně a odhodlaně, posiluje se zpěvem žalmů. Zemřel obraceje se i v poslední okamžik k nejspravedlivějšímu soudci, jemuž svou při odkázal: „Pro tvé evangelium a pro kázání tvého slova. Na konečné Husovo rozhodnutí neodvolat, působil 53
ukřivděno soudcem u nižší stolice, dožádat se pomoci soudce vyššího. A který soudce je účinnější a spravedlivější než Kristus? Kdo dovede spolehlivěji se ujmout utiskovaných a utlače- ných a zastat se jich než Kristus, který ani neklame, ani nemůže být oklamán?“ Nejnebezpečnější třaskavinou byl v očích koncilu Husův spis O církvi. Pozornost soudců zaujaly zejmé- na teze, v nichž se Hus odvážil rozpoznávat a uznávat pravou církev jenom tam, kde křesťané usilují následovat Krista a kde životní sloh poslušný Kristova zákona zviditelňuje obecenství s Bohem. Z tohoto hlediska obhajoval Hus i zásadu, že král, papež nebo biskup žijící ve smrtelném hříchu, není v plném a pravém slova smyslu králem, papežem nebo biskupem. Revo- luční dosah této zásady je zřejmý. Hus tu přímo v základech zasáhl oba nosné sloupy středověké společnosti, papeže i císaře, moc duchovní i světskou. Otcové koncilu se postarali o to, aby Zikmund nepřeslechl toto hrozivé zahřmění. Vázal-li Hus dále papežskou moc na příkazy evangelia [Mat. 18, 15—20], protestoval tím zároveň proti inkvizičnímu zvyku stíhat kacíře trestem smrti. Soudcové koncilu správně postřehli, že učení Mistra Jana ohrožuje ustálené pořádky moci duchovní a světské, nechtěli však připustit, že údernost Husovy kritiky vyrůstala z jeho oddanosti Kristu. Poslední dva pokusy ještě z počátku července, které ho měly přimět k odvolání, ztroskotaly na jeho rozhodnosti. Dne 6. července byl v kostnické biskupské kated- rále okázale odsouzen jako kacířsky zatvrzelý hlasatel Vikle- fových bludů a potupným obřadem zbaven kněžství. Ještě dopoledne téhož dne byl rozsudek proveden. Když byl Hus veden k hranici vztyčené za hradbami města, šel smrti vstříc pokojně a odhodlaně, posiluje se zpěvem žalmů. Zemřel obraceje se i v poslední okamžik k nejspravedlivějšímu soudci, jemuž svou při odkázal: „Pro tvé evangelium a pro kázání tvého slova. Na konečné Husovo rozhodnutí neodvolat, působil 53
Strana 54
vydatně rozhovor, který ani ve své vězeňské odloučenosti ne- přestal vést se svým vzdáleným sborem betlémským i s náro- dem. Když mu byla předložena zmírněná odvolací formule, odmítl ji přijmout: „Neodvažuji se podle dodaného znění podrobit se koncilu, jednak že bych musel odsoudit mnoho pravd, které, jak jsem od nich slyšel, nazývají pohoršujícími, jednak že bych musel upadnout v křivopřísežnictví pro od- přisáhnutí, když bych vyznal, že jsem držel bludy, čímž bych pohoršil velmi mnoho lidu Božího, které ode mne slýchal v kázání pravý opak...“ „Kterak bych tedy já, maje tyto [příklady ze Starého zákona] před očima i mnoho svatých a světic Nového zákona, kteří a které se vydali na umučení, nechtíce souhlasit s hříchem, já, který jsem kromě toho po tolik let kázal o trpělivosti a stálosti, měl upadnout v množství lží a v křivopřísežnictví a pohoršit mnoho synů Božích? Odstup, odstup to ode mne! Posluchači, na které až do poslední chvíle myslel, se mezitím rozrostli v téměř všechen český lid. Když rýnské vody pohltily popel hranice, aby po kacíři nezůstala ani nejmenší památka, vzplanul v Čechách neuhasitelný požár. F. M. DOBIÁŠ A AMEDEO MOLNÁR 54
vydatně rozhovor, který ani ve své vězeňské odloučenosti ne- přestal vést se svým vzdáleným sborem betlémským i s náro- dem. Když mu byla předložena zmírněná odvolací formule, odmítl ji přijmout: „Neodvažuji se podle dodaného znění podrobit se koncilu, jednak že bych musel odsoudit mnoho pravd, které, jak jsem od nich slyšel, nazývají pohoršujícími, jednak že bych musel upadnout v křivopřísežnictví pro od- přisáhnutí, když bych vyznal, že jsem držel bludy, čímž bych pohoršil velmi mnoho lidu Božího, které ode mne slýchal v kázání pravý opak...“ „Kterak bych tedy já, maje tyto [příklady ze Starého zákona] před očima i mnoho svatých a světic Nového zákona, kteří a které se vydali na umučení, nechtíce souhlasit s hříchem, já, který jsem kromě toho po tolik let kázal o trpělivosti a stálosti, měl upadnout v množství lží a v křivopřísežnictví a pohoršit mnoho synů Božích? Odstup, odstup to ode mne! Posluchači, na které až do poslední chvíle myslel, se mezitím rozrostli v téměř všechen český lid. Když rýnské vody pohltily popel hranice, aby po kacíři nezůstala ani nejmenší památka, vzplanul v Čechách neuhasitelný požár. F. M. DOBIÁŠ A AMEDEO MOLNÁR 54
Strana 55
MISTR JAN HUS Reč o míru
MISTR JAN HUS Reč o míru
Strana 56
Strana 57
ŘEČO MIRU Pán náš Ježíš Kristus, dokonalý Vykupitel a Spa- sitel světa, protože pravý Bůh i člověk, kněz podle řádu Melchisedechova [Židům 5, 10], a proto nejvyšší vele- kněz, který není nucen denně přinášet oběti za svůj vlastní hřích [Žid. 7, 27], je u Boha Otce a sedí na jeho pravici [Žid. 8, 1], jsa stále živ, aby se nás zastával Žid. 7, 25]. Jemu nebyla na překážku ani vlastní vina, ani mu nezabránil někdo jiný, ani zapomnětlivost, lakota nebo zahálka, aby svým poddaným neopatřil všecko dobré, takže po nejtěžší a nejpotupnější smrti dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný a zmrt- výchvstalý vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír slovy: „Pokoj vám [Lukáš 24, 36]. " A v očekávání trestu smrti, ve chvíli kdy učedníkům ukládal kazatelský úřad, rozkázal jim kromě jiného, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru a pokoje. „Vcházejíce do domu“, řekl, „pozdravte jej slovy: Mír tomuto domu. A bude-li toho onen dům hoden, váš mír na něm spočine; nebude-li však toho hoden, váš mír se k vám navrátí“ [Matouš 10, 12—13]. Apoštolové, dbalí jeho příkazu i příkladu, zdravili lid pozdravem pokoje. Proto apoštol Petr v obou svých epištolách [1. Petr. 1, 2; 2. Petr. 1, 2]. zdraví Boží lid " takto: „Milost vám a mír nechť se rozhojní.“ Také Pa- 57
ŘEČO MIRU Pán náš Ježíš Kristus, dokonalý Vykupitel a Spa- sitel světa, protože pravý Bůh i člověk, kněz podle řádu Melchisedechova [Židům 5, 10], a proto nejvyšší vele- kněz, který není nucen denně přinášet oběti za svůj vlastní hřích [Žid. 7, 27], je u Boha Otce a sedí na jeho pravici [Žid. 8, 1], jsa stále živ, aby se nás zastával Žid. 7, 25]. Jemu nebyla na překážku ani vlastní vina, ani mu nezabránil někdo jiný, ani zapomnětlivost, lakota nebo zahálka, aby svým poddaným neopatřil všecko dobré, takže po nejtěžší a nejpotupnější smrti dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný a zmrt- výchvstalý vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír slovy: „Pokoj vám [Lukáš 24, 36]. " A v očekávání trestu smrti, ve chvíli kdy učedníkům ukládal kazatelský úřad, rozkázal jim kromě jiného, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru a pokoje. „Vcházejíce do domu“, řekl, „pozdravte jej slovy: Mír tomuto domu. A bude-li toho onen dům hoden, váš mír na něm spočine; nebude-li však toho hoden, váš mír se k vám navrátí“ [Matouš 10, 12—13]. Apoštolové, dbalí jeho příkazu i příkladu, zdravili lid pozdravem pokoje. Proto apoštol Petr v obou svých epištolách [1. Petr. 1, 2; 2. Petr. 1, 2]. zdraví Boží lid " takto: „Milost vám a mír nechť se rozhojní.“ Také Pa- 57
Strana 58
vel, vyvolený nástroj, ve všech svých epištolách [Řím. 1, 7; 1. Kor. 1, 3; 2. Kor. 1, 2; Gal. 1, 3; Ef. 1, 2; Fil. 1, 2; Kol. 1, 3; 1. Tes. 1, 2; 2. Tes. 1, 2; 1. Tim. 1, 2; 2. Tim. 1, 2; Tit. 1, 4; Filem. 3] s výjimkou listu k Židům, zdravil sbory pozdravem pokoje. „Milost vám a mír“, říká, „od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Já tedy, kněz nejnepatrnější, pevně se přidržuje šlépějí našeho Vykupitele a nejvyššího velekněze a jeho apoštolů, beru si hned v úvodu za základ svého kázání slova Pána a Spasitele: MIR TOMUTO DOMU. Vykupitel lidského rodu nabídl svým učedníkům mír dvojím způsobem. Jednou v podobě závěti, když po dle 14. kapitoly Janovy [v. 27] v den večeře na rozlouče- nou, osvědčiv před smrtí naposledy svou vlídnost, odkázal ve své otcovské lásce nejmilejším synům mír jako dar nej- významnější slovy: „Pokoj vám zanechávám, mír svůj vám dávám.“ Podruhé nabídl učedníkům mír v podobě pozdravu, když po svém vzkříšení je několikrát pozdra- vil mírumilovným přáním „Pokoj vám“. Lukáš 24 [v. 36] a Jan 20 [v. 19]. Je zajisté dvojí mír, mír Boží a mír světa, což Kristus naznačuje, když jako Bůh říká: „Svůj mír vám dávám; nedávám vám mír, jaký dává tento svět“ [Jan 14, 27]; kdežto o míru světa praví u Matouše 10 [v. 34—35]: „Nepřišel jsem uvésti mír na zemi, ale meč. Přišel jsem totiž rozdvojit lidi, aby se postavila dcera proti matce a snacha proti tchyni.“ Kristus král míru- milovný přišel zajisté, aby zmařil spolčení, zosno- vané mezi světskými lidmi z ďábelské pýchy, která zaslepuje nejmocnější muže tohoto světa. Neboť ďábel, který kraluje nade všemi zplozenci pýchy, poutá do 58
vel, vyvolený nástroj, ve všech svých epištolách [Řím. 1, 7; 1. Kor. 1, 3; 2. Kor. 1, 2; Gal. 1, 3; Ef. 1, 2; Fil. 1, 2; Kol. 1, 3; 1. Tes. 1, 2; 2. Tes. 1, 2; 1. Tim. 1, 2; 2. Tim. 1, 2; Tit. 1, 4; Filem. 3] s výjimkou listu k Židům, zdravil sbory pozdravem pokoje. „Milost vám a mír“, říká, „od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Já tedy, kněz nejnepatrnější, pevně se přidržuje šlépějí našeho Vykupitele a nejvyššího velekněze a jeho apoštolů, beru si hned v úvodu za základ svého kázání slova Pána a Spasitele: MIR TOMUTO DOMU. Vykupitel lidského rodu nabídl svým učedníkům mír dvojím způsobem. Jednou v podobě závěti, když po dle 14. kapitoly Janovy [v. 27] v den večeře na rozlouče- nou, osvědčiv před smrtí naposledy svou vlídnost, odkázal ve své otcovské lásce nejmilejším synům mír jako dar nej- významnější slovy: „Pokoj vám zanechávám, mír svůj vám dávám.“ Podruhé nabídl učedníkům mír v podobě pozdravu, když po svém vzkříšení je několikrát pozdra- vil mírumilovným přáním „Pokoj vám“. Lukáš 24 [v. 36] a Jan 20 [v. 19]. Je zajisté dvojí mír, mír Boží a mír světa, což Kristus naznačuje, když jako Bůh říká: „Svůj mír vám dávám; nedávám vám mír, jaký dává tento svět“ [Jan 14, 27]; kdežto o míru světa praví u Matouše 10 [v. 34—35]: „Nepřišel jsem uvésti mír na zemi, ale meč. Přišel jsem totiž rozdvojit lidi, aby se postavila dcera proti matce a snacha proti tchyni.“ Kristus král míru- milovný přišel zajisté, aby zmařil spolčení, zosno- vané mezi světskými lidmi z ďábelské pýchy, která zaslepuje nejmocnější muže tohoto světa. Neboť ďábel, který kraluje nade všemi zplozenci pýchy, poutá do 58
Strana 59
svých osidel všechny hříšníky, a ty především je třeba rozdvojit Kristovou pokorou, lidi tělesné pak, které spojuje neřestný chtíč, je třeba od sebe odtrhnout Kristovým pokáním, kdežto ty, kdo z lakoty uzavřeli sňatek se světem, je třeba rozloučit Kristovou chudobou. Kdokoli tedy má snahu hovět lidu v některé z těchto tří neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože maří původní pokoj mezi člověkem a Bohem, což je vlastní dílo hříchu. Avšak mír Boží je utišení mysli zakotvené v ctno- stech. Z toho je zřejmé, že každý člověk žijící v zločinu ztrácí svým jednáním mír církve svaté. Neboť v 9. ka- pitole Jobovy knihy [v. 4] je napsáno: „Kdo se mu kdy c vzepřel, a žil dál v pokoji? Tento mír pak má tři různé stránky: mír člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. A celý tento mír má svůj základ v zachovávání Božích příkazů. Mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír ne- myslitelný. Kdo jej však má, dosahuje i obou dalších. Nic totiž nemaří mír s Bohem tak jako hřích, protože toliko hřích rozlučuje Boha a člověka podle známého výroku Izaiášova v 59. kapitole [v. 2]: „Vaše nepra- vosti odloučily vás od Boha.“ Proto je třeba s největší ostražitostí vyhýbat se hříchu, který je svatému míru na překážku. Máme tedy mít v neskonale větší nená- visti hříchy než jakékoli tělesné tresty, stejně jako máme mít v neskonale větší lásce ctnosti než rozkoš, bohatství nebo pocty. A toto pravidlo by mohlo svrchovaně za- jistit mír mezi lidmi. Vždyť zachováváním tohoto pra- vidla se člověku dostává práva být přítelem Božím. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ [Řím. 8, 31]. Neboť v tomto míru těm, kdo se Boha bojí, „všecko 59
svých osidel všechny hříšníky, a ty především je třeba rozdvojit Kristovou pokorou, lidi tělesné pak, které spojuje neřestný chtíč, je třeba od sebe odtrhnout Kristovým pokáním, kdežto ty, kdo z lakoty uzavřeli sňatek se světem, je třeba rozloučit Kristovou chudobou. Kdokoli tedy má snahu hovět lidu v některé z těchto tří neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože maří původní pokoj mezi člověkem a Bohem, což je vlastní dílo hříchu. Avšak mír Boží je utišení mysli zakotvené v ctno- stech. Z toho je zřejmé, že každý člověk žijící v zločinu ztrácí svým jednáním mír církve svaté. Neboť v 9. ka- pitole Jobovy knihy [v. 4] je napsáno: „Kdo se mu kdy c vzepřel, a žil dál v pokoji? Tento mír pak má tři různé stránky: mír člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. A celý tento mír má svůj základ v zachovávání Božích příkazů. Mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír ne- myslitelný. Kdo jej však má, dosahuje i obou dalších. Nic totiž nemaří mír s Bohem tak jako hřích, protože toliko hřích rozlučuje Boha a člověka podle známého výroku Izaiášova v 59. kapitole [v. 2]: „Vaše nepra- vosti odloučily vás od Boha.“ Proto je třeba s největší ostražitostí vyhýbat se hříchu, který je svatému míru na překážku. Máme tedy mít v neskonale větší nená- visti hříchy než jakékoli tělesné tresty, stejně jako máme mít v neskonale větší lásce ctnosti než rozkoš, bohatství nebo pocty. A toto pravidlo by mohlo svrchovaně za- jistit mír mezi lidmi. Vždyť zachováváním tohoto pra- vidla se člověku dostává práva být přítelem Božím. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ [Řím. 8, 31]. Neboť v tomto míru těm, kdo se Boha bojí, „všecko 59
Strana 60
napomáhá k dobrému“ [Řím. 8, 28]. I když tedy ne- přítel pronásleduje člověka, který žije v tomto vzácném míru a pokojně užívá svého bohatství, důstojenství i života až do smrti, přece mu zcela bezděky prospívá; rozhojňuje totiž zásluhu, z níž plyne člověku velká čest. Proto říká 138. žalm o sužovaných přátelích Kristových [v. 17]: „Náramně jsou poctěni tvoji přáte- lé, Bože!“ Jenže tuto čest, které lze dosáhnout ctnost- ným životem, a vpředu zmíněné pravidlo víry, které by mělo řídit celou bojující církev, si uvědomují pohří- chu jen nemnozí; bůh tohoto světa naopak v takové míře zaslepil oči křesťanů prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že zhola nic nedbají o tento nade vše významný mír. Pokud jde o mír v druhém smyslu, totiž člověka se sebou samým, uvážíme-li dvojí přirozenost člověka, je zřejmé, že podstatou tohoto míru je povinná podřa- zenost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit. Že však tělo je po pádu drze dotěrné, musí být zřejmě kroceno, aby byl zdolán odboj hněvu, bujnosti a pýchy, vášní, představ a netečnosti, které uvádějí duši ve zmatek. Kdyby byl tělu v těchto věcech moudře zjed- nán klid, to by byl teprve mír těla s duší a konec nevra- živých řečí a zvrácených činů, jimiž je urážen Bůh i bližní a jimiž nad hříšným člověkem vítězí dábel, jeho nejhorší nepřítel. A pokud jde o mír v třetím smyslu, to jest o mír člověka s bližním, je zřejmé, že se projevuje bratrským milováním a že tedy předpokládá víru a naději. Vychá- zejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství svatých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťana k to- mu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jako zase každý zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu jakkoli vzdálenému. A tomuto článku víry se zpronevě- 60
napomáhá k dobrému“ [Řím. 8, 28]. I když tedy ne- přítel pronásleduje člověka, který žije v tomto vzácném míru a pokojně užívá svého bohatství, důstojenství i života až do smrti, přece mu zcela bezděky prospívá; rozhojňuje totiž zásluhu, z níž plyne člověku velká čest. Proto říká 138. žalm o sužovaných přátelích Kristových [v. 17]: „Náramně jsou poctěni tvoji přáte- lé, Bože!“ Jenže tuto čest, které lze dosáhnout ctnost- ným životem, a vpředu zmíněné pravidlo víry, které by mělo řídit celou bojující církev, si uvědomují pohří- chu jen nemnozí; bůh tohoto světa naopak v takové míře zaslepil oči křesťanů prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že zhola nic nedbají o tento nade vše významný mír. Pokud jde o mír v druhém smyslu, totiž člověka se sebou samým, uvážíme-li dvojí přirozenost člověka, je zřejmé, že podstatou tohoto míru je povinná podřa- zenost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit. Že však tělo je po pádu drze dotěrné, musí být zřejmě kroceno, aby byl zdolán odboj hněvu, bujnosti a pýchy, vášní, představ a netečnosti, které uvádějí duši ve zmatek. Kdyby byl tělu v těchto věcech moudře zjed- nán klid, to by byl teprve mír těla s duší a konec nevra- živých řečí a zvrácených činů, jimiž je urážen Bůh i bližní a jimiž nad hříšným člověkem vítězí dábel, jeho nejhorší nepřítel. A pokud jde o mír v třetím smyslu, to jest o mír člověka s bližním, je zřejmé, že se projevuje bratrským milováním a že tedy předpokládá víru a naději. Vychá- zejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství svatých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťana k to- mu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jako zase každý zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu jakkoli vzdálenému. A tomuto článku víry se zpronevě- 60
Strana 61
řují lidé všech stavů, a to jak středních, tak nejnižších i nejvyšších. Vždyť je nabíledni, že kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Pána, vytvářelo by mírové vztahy poddaných, takže by lid žil v míru jak s Bohem, tak i s nimi. Zpronevěřuje-li se však tomuto úkolu ducho- venstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. A zde je začátek rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Je totiž nezbytné, má-li vůbec nastat mír s bližním, aby byl napřed uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým. A poněvadž tento trojí mír má svůj původ v Boží moci, moudrosti a dobrotivosti, prosme Boha míru, ať sešle tomuto domu první mír, aby Boha nade vše milo- val. A ať sešle tomuto domu druhý mír, aby se svatě spravoval. A ať sešle tomuto domu třetí mír, aby všem bližním prospěl k spáse. Mír tomuto domu, aby bez bázně hleděl k Bohu, sám v sobě se ztišil a v lásce sloužil všem. Mír tomuto domu, aby srazil zpupné, pozvedl pokorné, uklidnil nesvorné a smířil nepřátele. Mír tomuto domu, aby nehledal svůj vlastní prospěch, sebe nevynášel, ale krotil nezřízenou osobivost, vážil nepodplatně na vahách soudu, nedal se úplatkem pohnout ke křivdě, zlořečil Gézimu [2. Král. 5, 26n], proklel Šimona [Sk. 8, 20], všem toužil prospět a vy- trval v milosti Ducha svatého. Mír tomuto domu — ten první jako dar Otcovy moci, aby jej upevňoval. Mír tomuto domu — ten druhý jako dar Synovy moudrosti, aby jej vzdělával. Mír tomuto domu — ten třetí jako dar milostivosti Ducha svatého, aby jej do konce zacho- val ve víře, naději a lásce tvořící mír. A tolik jsem chtěl říci o trojím míru Božím, který je utišením mysli za- kotveným v ctnostech. Druhý mír, jak jsem naznačil, je mír světa, jehož 61
řují lidé všech stavů, a to jak středních, tak nejnižších i nejvyšších. Vždyť je nabíledni, že kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Pána, vytvářelo by mírové vztahy poddaných, takže by lid žil v míru jak s Bohem, tak i s nimi. Zpronevěřuje-li se však tomuto úkolu ducho- venstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. A zde je začátek rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Je totiž nezbytné, má-li vůbec nastat mír s bližním, aby byl napřed uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým. A poněvadž tento trojí mír má svůj původ v Boží moci, moudrosti a dobrotivosti, prosme Boha míru, ať sešle tomuto domu první mír, aby Boha nade vše milo- val. A ať sešle tomuto domu druhý mír, aby se svatě spravoval. A ať sešle tomuto domu třetí mír, aby všem bližním prospěl k spáse. Mír tomuto domu, aby bez bázně hleděl k Bohu, sám v sobě se ztišil a v lásce sloužil všem. Mír tomuto domu, aby srazil zpupné, pozvedl pokorné, uklidnil nesvorné a smířil nepřátele. Mír tomuto domu, aby nehledal svůj vlastní prospěch, sebe nevynášel, ale krotil nezřízenou osobivost, vážil nepodplatně na vahách soudu, nedal se úplatkem pohnout ke křivdě, zlořečil Gézimu [2. Král. 5, 26n], proklel Šimona [Sk. 8, 20], všem toužil prospět a vy- trval v milosti Ducha svatého. Mír tomuto domu — ten první jako dar Otcovy moci, aby jej upevňoval. Mír tomuto domu — ten druhý jako dar Synovy moudrosti, aby jej vzdělával. Mír tomuto domu — ten třetí jako dar milostivosti Ducha svatého, aby jej do konce zacho- val ve víře, naději a lásce tvořící mír. A tolik jsem chtěl říci o trojím míru Božím, který je utišením mysli za- kotveným v ctnostech. Druhý mír, jak jsem naznačil, je mír světa, jehož 61
Strana 62
podstatou je klidné uspořádání časných věcí, potřeb- ných k lidskému životu, nebo jejich klidné užívání ne- narušované nepříznivými poruchami. Tento mír má tak velikou přitažlivost, že všichni lidé po něm přirozeně touží, takže právě o něj se vedou všechny války, které by byly zbytečné nebýt tohoto cíle. Proto praví blažený Augustin v knize O obci Boží: „Hodnota míru je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic nesly- šíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího konečně nemůžeme nalézti.“ Tak Augustin. Ano, tak silně touží lidé po míru, že dokonce i lupiči se mezi sebou domáhají míru, protože jinak by se jejich tlupa rozpad- la. A tak se lidé mezi sebou perou o to, aby mohli v míru užívat svých statků. Tak lidské tělo, tak každá sloučeni- na i protikladných prvků se udržuje jaksi v míru svor- ností a shodou, kterou Empedokles nazývá přátelstvím, jež je příčinou všeho vznikání, právě tak jako je svár příčinou všeho rozkladu. A ačkoli je tento mír světa něčím dobrým, když je nástrojem upokojení mysli, přece se po mnoha strán- kách liší od Božího míru. Především v tom, že Boží mír vždy pevně tkví v Boží dobrotivosti, má základy v ctnostech a těší se přátelství andělů, a navíc k němu přistupuje panství nad světem a zajištěnost přede všemi nepřáteli; kdežto mír světa má svůj základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika nestálými spojenci, chabě sdru- ženými časným poutem. Proto samozřejmě není s tímto mírem spojeno žádné pravé panství ani zajištěnost před nepřáteli, nýbrž spíše podvod a klam. Příznačně proto praví Kristus, král míru, ve 14. kapitole Janova evangelia [v. 27]: „Mír vám zanechávám, svůj mír vám dávám. Nedávám vám mír jako dává svět.“ Kdykoli totiž Kristus dává svůj mír, který záleží v utišení mysli 62
podstatou je klidné uspořádání časných věcí, potřeb- ných k lidskému životu, nebo jejich klidné užívání ne- narušované nepříznivými poruchami. Tento mír má tak velikou přitažlivost, že všichni lidé po něm přirozeně touží, takže právě o něj se vedou všechny války, které by byly zbytečné nebýt tohoto cíle. Proto praví blažený Augustin v knize O obci Boží: „Hodnota míru je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic nesly- šíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího konečně nemůžeme nalézti.“ Tak Augustin. Ano, tak silně touží lidé po míru, že dokonce i lupiči se mezi sebou domáhají míru, protože jinak by se jejich tlupa rozpad- la. A tak se lidé mezi sebou perou o to, aby mohli v míru užívat svých statků. Tak lidské tělo, tak každá sloučeni- na i protikladných prvků se udržuje jaksi v míru svor- ností a shodou, kterou Empedokles nazývá přátelstvím, jež je příčinou všeho vznikání, právě tak jako je svár příčinou všeho rozkladu. A ačkoli je tento mír světa něčím dobrým, když je nástrojem upokojení mysli, přece se po mnoha strán- kách liší od Božího míru. Především v tom, že Boží mír vždy pevně tkví v Boží dobrotivosti, má základy v ctnostech a těší se přátelství andělů, a navíc k němu přistupuje panství nad světem a zajištěnost přede všemi nepřáteli; kdežto mír světa má svůj základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika nestálými spojenci, chabě sdru- ženými časným poutem. Proto samozřejmě není s tímto mírem spojeno žádné pravé panství ani zajištěnost před nepřáteli, nýbrž spíše podvod a klam. Příznačně proto praví Kristus, král míru, ve 14. kapitole Janova evangelia [v. 27]: „Mír vám zanechávám, svůj mír vám dávám. Nedávám vám mír jako dává svět.“ Kdykoli totiž Kristus dává svůj mír, který záleží v utišení mysli 62
Strana 63
před Bohem, dává především sama sebe a v důsled- ku toho všechny statky světa. Odtud vyplývá i zajiště- nost, neboť člověku, smířenému v Bohu, slouží všechno stvoření. Vždyť ten, komu se dostalo tak mocného míru může se spolehnout na svou bezpečnost. Proto Kristus dodává: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ [Jan 14, 27]. Což by se mohl opravdový Kristův učedník děsit, vida, kterak bezmocný nepřítel se sám zraňuje a vlastním oštěpem probodává, a jak dokonce toho, na něhož se sápe, vzpřimuje a jeho slavný boj podpírá? Mohl by se děsit, když vidí, že sám král mu jde na pomoc s povzbuzením a se zaslíbením odměny? Tak je na tom každý rytíř Kristův, který bojuje proti tro- jímu nepříteli, to jest proti tělu, ďáblu a světu. Majíce toto na paměti, Kristovi mučedníci právě svou smrtí dokonale zvítězili nad nejrozmanitějšími ukrutnostmi a dokonce nad svými nepřáteli. Proto v žáru velkého pronásledování na konci věku, v němž vychladne láska a vyvrcholí nepravost [Mat. 24, 12], rozkvete Kristovu rytíři, dík těmto zbraním víry a trpělivé lásce, největší bezpečnost, nejutěšenější život a nejbohatší odměna, takže podle názoru svatého Rehoře a svatého Augustina bude mučedník za okolnos- tí jinak podobných v tom čase slavnější než by byl v prvotní církvi. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zaslepené světské hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, nedat přednost jeho míru, ale raději se rozhodnout pro mír světa. Věru mrzutá a nevděčná by to byla hloupost zříci se Boha a doufat v člověka, když přece přístup k Bohu je napořád svobodnější, i získat jeho mír je snazší a udržet jej bezpečnější i nekonečně výhodnější. Vždyť každý křesťan může v kteroukoli chvíli hovořit s Kristem Pánem jako s nejlaskavějším otcem, nejmi- 63
před Bohem, dává především sama sebe a v důsled- ku toho všechny statky světa. Odtud vyplývá i zajiště- nost, neboť člověku, smířenému v Bohu, slouží všechno stvoření. Vždyť ten, komu se dostalo tak mocného míru může se spolehnout na svou bezpečnost. Proto Kristus dodává: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ [Jan 14, 27]. Což by se mohl opravdový Kristův učedník děsit, vida, kterak bezmocný nepřítel se sám zraňuje a vlastním oštěpem probodává, a jak dokonce toho, na něhož se sápe, vzpřimuje a jeho slavný boj podpírá? Mohl by se děsit, když vidí, že sám král mu jde na pomoc s povzbuzením a se zaslíbením odměny? Tak je na tom každý rytíř Kristův, který bojuje proti tro- jímu nepříteli, to jest proti tělu, ďáblu a světu. Majíce toto na paměti, Kristovi mučedníci právě svou smrtí dokonale zvítězili nad nejrozmanitějšími ukrutnostmi a dokonce nad svými nepřáteli. Proto v žáru velkého pronásledování na konci věku, v němž vychladne láska a vyvrcholí nepravost [Mat. 24, 12], rozkvete Kristovu rytíři, dík těmto zbraním víry a trpělivé lásce, největší bezpečnost, nejutěšenější život a nejbohatší odměna, takže podle názoru svatého Rehoře a svatého Augustina bude mučedník za okolnos- tí jinak podobných v tom čase slavnější než by byl v prvotní církvi. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zaslepené světské hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, nedat přednost jeho míru, ale raději se rozhodnout pro mír světa. Věru mrzutá a nevděčná by to byla hloupost zříci se Boha a doufat v člověka, když přece přístup k Bohu je napořád svobodnější, i získat jeho mír je snazší a udržet jej bezpečnější i nekonečně výhodnější. Vždyť každý křesťan může v kteroukoli chvíli hovořit s Kristem Pánem jako s nejlaskavějším otcem, nejmi- 63
Strana 64
lejším bratrem a nejvěrnějším spoludědicem. A to povzbuzuje zbožné k tomu, aby ho neúnavně vzývali. Opatřit si však Boží mír je ponecháno na dobré vůli člověka jako příčině nejvlastnější. Vždyť pro toho, kdo chce, je vůle i bezpečnost nejvíce nasnadě. Z toho vy- plývá, že onen mír závisí toliko na nepohnutelném Bohu a na dobré vůli usmířeného člověka. Onen mír zajisté nelze oddělit od lidí dobré vůle, protože anděl říká v 1. kapitole Lukášově [2, 14]: „A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Je zřejmé, že mír Boží se liší od míru světa za druhé v tom, že člověk nemůže Boží mír nikdy ztratit, leč by tomu chtěl, kdežto mír světa ztrácí i proti své vůli. Za třetí se liší v tom, že Boží mír je sám o sobě dobrý a postačující, kdežto mír světa je nepostačující, nepokojný a nestálý. Nepostačující je proto, že bez míru Božího nemá smyslu. Nestálý je proto, že závisí na vrtkavosti rozmaru hříšné vůle. Proto se ani nesmírná spousta světských mírů nevyrovná ani v nejmenším Božímu míru. Za čtvrté se Boží mír liší od míru světa v tom, že mír Boží nestrpí, aby smířený člověk žil zároveň ve zločinu, zatímco světský mír se obecně zaplétá do zločinů, jak ukazuje 32. kapitola Deuteronomia, kde Bůh prohlašuje o člověku, který užívá světského míru [v. 15]: „Ztučněl milovaný a vzepřel se, ztučněl, ztloustl a stal se otylým, opustil Boha stvořitele svého a odstoupil od Boha svého spasení.“ A u Ezechiele v 16. kapitole [v. 49] se praví, že nepravostí Sodomy byla pýcha, sytost chleba, hojnost a zahálka. Je tedy zřejmé, že dobrý mír světa mohou mít dobří i zlí, kdežto Boží pokoj nemohou mít zlí, pokud žijí s Bohem v nepřátelství. O tomto pokoji se píše u Izaiáše v 48. kapitole [v. 22]: „Nemají pokoj 64
lejším bratrem a nejvěrnějším spoludědicem. A to povzbuzuje zbožné k tomu, aby ho neúnavně vzývali. Opatřit si však Boží mír je ponecháno na dobré vůli člověka jako příčině nejvlastnější. Vždyť pro toho, kdo chce, je vůle i bezpečnost nejvíce nasnadě. Z toho vy- plývá, že onen mír závisí toliko na nepohnutelném Bohu a na dobré vůli usmířeného člověka. Onen mír zajisté nelze oddělit od lidí dobré vůle, protože anděl říká v 1. kapitole Lukášově [2, 14]: „A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Je zřejmé, že mír Boží se liší od míru světa za druhé v tom, že člověk nemůže Boží mír nikdy ztratit, leč by tomu chtěl, kdežto mír světa ztrácí i proti své vůli. Za třetí se liší v tom, že Boží mír je sám o sobě dobrý a postačující, kdežto mír světa je nepostačující, nepokojný a nestálý. Nepostačující je proto, že bez míru Božího nemá smyslu. Nestálý je proto, že závisí na vrtkavosti rozmaru hříšné vůle. Proto se ani nesmírná spousta světských mírů nevyrovná ani v nejmenším Božímu míru. Za čtvrté se Boží mír liší od míru světa v tom, že mír Boží nestrpí, aby smířený člověk žil zároveň ve zločinu, zatímco světský mír se obecně zaplétá do zločinů, jak ukazuje 32. kapitola Deuteronomia, kde Bůh prohlašuje o člověku, který užívá světského míru [v. 15]: „Ztučněl milovaný a vzepřel se, ztučněl, ztloustl a stal se otylým, opustil Boha stvořitele svého a odstoupil od Boha svého spasení.“ A u Ezechiele v 16. kapitole [v. 49] se praví, že nepravostí Sodomy byla pýcha, sytost chleba, hojnost a zahálka. Je tedy zřejmé, že dobrý mír světa mohou mít dobří i zlí, kdežto Boží pokoj nemohou mít zlí, pokud žijí s Bohem v nepřátelství. O tomto pokoji se píše u Izaiáše v 48. kapitole [v. 22]: „Nemají pokoj 64
Strana 65
bezbožní, praví Hospodin.“ Nemají-li tedy bezbožní pokoj, musí věřící prosit za to, aby se bezbožní odvrátili od své bezbožnosti, musí se modlit, aby svatá církev vedla svůj boj v míru. Neboť říká prorok: „Proste za to, co slouží Jeruzalému v pokoji“ — Žalm 121,6. Proto s láskou a s modlitbou v srdci přivolávám právě církvi Kristovo slovo, když říkám: Mír tomuto domu. Mír buď tomuto domu v jeho myšlenkovém úsilí, aby nezabředl do bludů. Mír buď tomuto domu v jeho rozhodování, aby se dal ochotně vést k Bohu. Mír bud tomuto domu v jeho náklonnosti, aby se nedal zmítat nezřízenými vášněmi. Mír buď tomuto domu, aby se nakonec sjednotil v Kristu Pánu vírou, nadějí a lás- kou. A tolik jsem chtěl říci o světském míru a o rozdíl- nosti, kterou se liší od míru Ježíše Krista Pána, Boha našeho. Když jsem pojednal o dvojím míru, který je vlastní bojující církvi, pokud je domem Božím, musím ještě promluvit o tom, proč je Boží dům po tak dlouhý čas zneklidňován a jakými prostředky by mohl být jeho mír účinně upevněn. A pokud jde o první otázku, je zřejmé z toho, co zákon Hospodinův podává, že jen přestupování Božích příkazů a odklon od jeho zákona zbavují bojující církev míru, takže bojující církev může pak ve svých údech jako oddaná vdova Kristova s Baruchem [kapitola 4, 12—13] říci: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuště- nou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů, protože se uchýlili od Božího zákona. Nepoznali nic z jeho spravedlnosti, nedali se cestou Božích příkazů ani po stezkách jeho pravdy.“ Hle, tak zní hlas plačící církve: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou " vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů.“ Opuštěná je zajisté bojující církev Kristova pro hříchy 65
bezbožní, praví Hospodin.“ Nemají-li tedy bezbožní pokoj, musí věřící prosit za to, aby se bezbožní odvrátili od své bezbožnosti, musí se modlit, aby svatá církev vedla svůj boj v míru. Neboť říká prorok: „Proste za to, co slouží Jeruzalému v pokoji“ — Žalm 121,6. Proto s láskou a s modlitbou v srdci přivolávám právě církvi Kristovo slovo, když říkám: Mír tomuto domu. Mír buď tomuto domu v jeho myšlenkovém úsilí, aby nezabředl do bludů. Mír buď tomuto domu v jeho rozhodování, aby se dal ochotně vést k Bohu. Mír bud tomuto domu v jeho náklonnosti, aby se nedal zmítat nezřízenými vášněmi. Mír buď tomuto domu, aby se nakonec sjednotil v Kristu Pánu vírou, nadějí a lás- kou. A tolik jsem chtěl říci o světském míru a o rozdíl- nosti, kterou se liší od míru Ježíše Krista Pána, Boha našeho. Když jsem pojednal o dvojím míru, který je vlastní bojující církvi, pokud je domem Božím, musím ještě promluvit o tom, proč je Boží dům po tak dlouhý čas zneklidňován a jakými prostředky by mohl být jeho mír účinně upevněn. A pokud jde o první otázku, je zřejmé z toho, co zákon Hospodinův podává, že jen přestupování Božích příkazů a odklon od jeho zákona zbavují bojující církev míru, takže bojující církev může pak ve svých údech jako oddaná vdova Kristova s Baruchem [kapitola 4, 12—13] říci: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuště- nou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů, protože se uchýlili od Božího zákona. Nepoznali nic z jeho spravedlnosti, nedali se cestou Božích příkazů ani po stezkách jeho pravdy.“ Hle, tak zní hlas plačící církve: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou " vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů.“ Opuštěná je zajisté bojující církev Kristova pro hříchy 65
Strana 66
křesťanů od pohanů i židů. Ti s pohrdáním odmítají přijmout Kristovu víru, když vidí jejich zjevné zločiny. Opuštěná je nejenom od kacířů a rozkolníků, nýbrž dokonce od svých takzvaných synů, kteří se sedmi smrtelnými hříchy oddělili od této svaté církve. Proto říká: „Nikdo se neraduj nade mnou.“ Z téhož důvodu smutným hlasem naříká Kristus v 7. kapitole Micheá- šově [v. 1—2]: „Běda mně, že jsem podobný člověku, který na podzim paběrkuje po vinobraní. Nezbyl už ani hrozen k jídlu, ačkoli má duše zatoužila po raných fících. Vyhynul svatý na zemi a není správného člověka mezi lidmi.“ Hle, říká: „Vyhynul svatý na zemi“, neboť, žel, je velice vzácný. A když dodává: „A není správného člověka mezi lidmi“, naznačuje, že napohled se mnozí sice stavějí jako přátelé církve, jsou však jejími úhlavními nepřáteli. Vší silou rozvracejí její mír, protože hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokry- tectví, jaké jen ctižádost dovede zplodit. O této ctižádosti, pokrytectví a rozvracení míru takto mluví svatý Bernard v 33. kázání na Píseň: „To zajisté“, rozuměj pokrytectví, „pochází ze ctižádosti a jeho příbytek je v temnotách. Nadto zakrývá to, čím je; a to, čím není, lživě předstírá. Bez přestání totiž usiluje o to skrýt se pod rouškou zbožnosti; přisvojuje si její ctnost a kupuje si její pocty... Běda tomuto pokolení pro farizejský kvas, jímž je pokrytectví, ač-li smíme nazývat pokrytectvím to, co se pro svou rozbu- jelost nedá utajit, ani ve své nestoudnosti ukojit. Den ze dne se rozlézá hnilobný sliz po celém těle církve a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, a čím hlouběji proniká, tím je nebezpečnější. Neboť kdyby se vzbouřil zjevný kacíř, byl by vyvržen ven a zahynul by. Kdyby vyvstal násilný nepřítel, snad by se před ním církev skryla. Koho však dnes má vyvrhnout anebo před 66
křesťanů od pohanů i židů. Ti s pohrdáním odmítají přijmout Kristovu víru, když vidí jejich zjevné zločiny. Opuštěná je nejenom od kacířů a rozkolníků, nýbrž dokonce od svých takzvaných synů, kteří se sedmi smrtelnými hříchy oddělili od této svaté církve. Proto říká: „Nikdo se neraduj nade mnou.“ Z téhož důvodu smutným hlasem naříká Kristus v 7. kapitole Micheá- šově [v. 1—2]: „Běda mně, že jsem podobný člověku, který na podzim paběrkuje po vinobraní. Nezbyl už ani hrozen k jídlu, ačkoli má duše zatoužila po raných fících. Vyhynul svatý na zemi a není správného člověka mezi lidmi.“ Hle, říká: „Vyhynul svatý na zemi“, neboť, žel, je velice vzácný. A když dodává: „A není správného člověka mezi lidmi“, naznačuje, že napohled se mnozí sice stavějí jako přátelé církve, jsou však jejími úhlavními nepřáteli. Vší silou rozvracejí její mír, protože hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokry- tectví, jaké jen ctižádost dovede zplodit. O této ctižádosti, pokrytectví a rozvracení míru takto mluví svatý Bernard v 33. kázání na Píseň: „To zajisté“, rozuměj pokrytectví, „pochází ze ctižádosti a jeho příbytek je v temnotách. Nadto zakrývá to, čím je; a to, čím není, lživě předstírá. Bez přestání totiž usiluje o to skrýt se pod rouškou zbožnosti; přisvojuje si její ctnost a kupuje si její pocty... Běda tomuto pokolení pro farizejský kvas, jímž je pokrytectví, ač-li smíme nazývat pokrytectvím to, co se pro svou rozbu- jelost nedá utajit, ani ve své nestoudnosti ukojit. Den ze dne se rozlézá hnilobný sliz po celém těle církve a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, a čím hlouběji proniká, tím je nebezpečnější. Neboť kdyby se vzbouřil zjevný kacíř, byl by vyvržen ven a zahynul by. Kdyby vyvstal násilný nepřítel, snad by se před ním církev skryla. Koho však dnes má vyvrhnout anebo před 66
Strana 67
kým se skrýt? Všichni přátelé, a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí, a přece všichni odpůrci, všichni domácí, a přece žádní tvůrcové pokoje, všichni jsou bližní, a přece všichni hledají svůj prospěch, všichni jsou služebníci Kristovi, a přece všichni slouží antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají. Odtud se bere ta nevěstčí nádhera, kterou na každý den vídáš, ten kejklířský převlek a královská okázalost. Odtud uzdy, sedla, ostruhy — samé zlato. Spíše se lesknou polštáře než oltáře. Odtud skvěle prostřené stoly plné pokrmů a pohárů. Odtud tolik obžerství a opilství, tolik hluku na loutny, lyry a píšťaly. Odtud lisy přetékající vínem a plné špíže — a říhavost z přejedení i z přepití. Odtud celé bečky koření. Odtud nacpané žoky peněz. Tohle jsou důvody, proč chtějí být a proč také jsou v církvi probošty, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A to vše zajisté nezískali odměnou za ctnost, ale oním podnikáním, které se štítí světla. Kdysi bylo předpověděno [Iz. 38, 17], co se právě za našich časů splňuje: Aj, uprostřed míru potkala mne hořkost nejhořčejší. Zprvu byla hořká pro popravy mučedníků, později byla hořčejší pro nápor kacířů, avšak nejhořčejší je nyní pro zpustlost vlastních lidí. Nelze je na útěk zahnat, nelze se útěkem před nimi spasit, tak se vzmohli a tak se rozmohli nad nás. V nitru církve krvácí rána a zhojit se nedá, a proto uprostřed míru ji potkala nejhořčejší hořkost. Ale uprostřed jakého míru? Je mír a není mír [Jer. 8, 11]. Máme pokoj od pohanů, máme pokoj od kacířů, ale vlastní synové pokoj nepůsobí. Zní hlas naříkajícího v tomto čase [Iz. 1, 2]: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni však mnou pohrdli! Pohrdli mnou a poskvrnili mne svým hanebným životem, hrabivostí, mrzkým kupčením a vším tím podnikáním, které se štítí světla. Nezbývá 5. 67
kým se skrýt? Všichni přátelé, a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí, a přece všichni odpůrci, všichni domácí, a přece žádní tvůrcové pokoje, všichni jsou bližní, a přece všichni hledají svůj prospěch, všichni jsou služebníci Kristovi, a přece všichni slouží antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají. Odtud se bere ta nevěstčí nádhera, kterou na každý den vídáš, ten kejklířský převlek a královská okázalost. Odtud uzdy, sedla, ostruhy — samé zlato. Spíše se lesknou polštáře než oltáře. Odtud skvěle prostřené stoly plné pokrmů a pohárů. Odtud tolik obžerství a opilství, tolik hluku na loutny, lyry a píšťaly. Odtud lisy přetékající vínem a plné špíže — a říhavost z přejedení i z přepití. Odtud celé bečky koření. Odtud nacpané žoky peněz. Tohle jsou důvody, proč chtějí být a proč také jsou v církvi probošty, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A to vše zajisté nezískali odměnou za ctnost, ale oním podnikáním, které se štítí světla. Kdysi bylo předpověděno [Iz. 38, 17], co se právě za našich časů splňuje: Aj, uprostřed míru potkala mne hořkost nejhořčejší. Zprvu byla hořká pro popravy mučedníků, později byla hořčejší pro nápor kacířů, avšak nejhořčejší je nyní pro zpustlost vlastních lidí. Nelze je na útěk zahnat, nelze se útěkem před nimi spasit, tak se vzmohli a tak se rozmohli nad nás. V nitru církve krvácí rána a zhojit se nedá, a proto uprostřed míru ji potkala nejhořčejší hořkost. Ale uprostřed jakého míru? Je mír a není mír [Jer. 8, 11]. Máme pokoj od pohanů, máme pokoj od kacířů, ale vlastní synové pokoj nepůsobí. Zní hlas naříkajícího v tomto čase [Iz. 1, 2]: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni však mnou pohrdli! Pohrdli mnou a poskvrnili mne svým hanebným životem, hrabivostí, mrzkým kupčením a vším tím podnikáním, které se štítí světla. Nezbývá 5. 67
Strana 68
konečně už nic jiného, než aby bylo odstraněno ono ďábelství polední [Ž. 90, 6], které obmýšlí svést i zbytek těch, kdo jsouce v Kristu, dosud zůstávají věrni jeho prostotě. Vždyť to už pohltilo řeky mudrců a bystřiny mocnářů, a dělá si naději, že do jeho úst vplyne Jordán [Job 40, 18], to jest pokorní a prostí lidé, kteří jsou v církvi.“ Tak Bernard na shora uvedeném místě. A v 77. kázání téže knihy říká: „Ti, v nichž dnes vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou mezi všemi jejími příznivci ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Milují úplatky, takže nemohou milovat Krista, když se dali spoutat mamonem. Jen se podívej, jak si vykračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů bezmála jako nevěsta, vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytnělý nadbytek všeho, ta nesmír- ná nádhera jejich šatů, přepych prohýbajících se stolů a spousta nádob zlatých a stříbrných? Jistě z majetku nevěsty. Proto se stalo, že tu zůstala chudá, ožebračená a nahá, zubožená, zanedbaná, zpustlá a jako bez krve. Proto dnes znamená takové jednání nikoli nevěstu zdo- bit, ale olupovat, nikoli střežit, ale hubit, nikoli brát v ochranu, ale dávat na pospas, nikoli mít v úctě, ale veřejně prodávat, nikoli stádo pást, ale vybíjet je a po- žírat. Jim praví Hospodin: Požírají můj lid, jako by jedli chléb“ [Žalm 13, 4; 52, 5]. A dále: „Jmenuj mi z představených jediného, kdo by si nehleděl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykoře- nit jejich neřesti! Kde jsou ti, kdo mají modlitbou po- P tlačovat hněv a zvěstovat milostivé léto Hospodinovo“? O něco dále dodává: „Dej Bůh, aby byli právě tak bdělí v pastýřské péči, jak se čile shánějí po biskupských stolcích! Pak by se vší bdělostí úzkostlivě sloužili nevěstě, jež jim byla svěřena, ano dali by si i na sebe 68
konečně už nic jiného, než aby bylo odstraněno ono ďábelství polední [Ž. 90, 6], které obmýšlí svést i zbytek těch, kdo jsouce v Kristu, dosud zůstávají věrni jeho prostotě. Vždyť to už pohltilo řeky mudrců a bystřiny mocnářů, a dělá si naději, že do jeho úst vplyne Jordán [Job 40, 18], to jest pokorní a prostí lidé, kteří jsou v církvi.“ Tak Bernard na shora uvedeném místě. A v 77. kázání téže knihy říká: „Ti, v nichž dnes vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou mezi všemi jejími příznivci ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Milují úplatky, takže nemohou milovat Krista, když se dali spoutat mamonem. Jen se podívej, jak si vykračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů bezmála jako nevěsta, vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytnělý nadbytek všeho, ta nesmír- ná nádhera jejich šatů, přepych prohýbajících se stolů a spousta nádob zlatých a stříbrných? Jistě z majetku nevěsty. Proto se stalo, že tu zůstala chudá, ožebračená a nahá, zubožená, zanedbaná, zpustlá a jako bez krve. Proto dnes znamená takové jednání nikoli nevěstu zdo- bit, ale olupovat, nikoli střežit, ale hubit, nikoli brát v ochranu, ale dávat na pospas, nikoli mít v úctě, ale veřejně prodávat, nikoli stádo pást, ale vybíjet je a po- žírat. Jim praví Hospodin: Požírají můj lid, jako by jedli chléb“ [Žalm 13, 4; 52, 5]. A dále: „Jmenuj mi z představených jediného, kdo by si nehleděl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykoře- nit jejich neřesti! Kde jsou ti, kdo mají modlitbou po- P tlačovat hněv a zvěstovat milostivé léto Hospodinovo“? O něco dále dodává: „Dej Bůh, aby byli právě tak bdělí v pastýřské péči, jak se čile shánějí po biskupských stolcích! Pak by se vší bdělostí úzkostlivě sloužili nevěstě, jež jim byla svěřena, ano dali by si i na sebe 68
Strana 69
pozor a nedopustili, aby o nich platilo: Moji přátelé a nejbližší se přiblížili a postavili proti mně [Ž. 37, 12]. Těmito slovy Bernard jasně ukazuje na pokrytectví, ctižádost, lakotu, chamtivost, pýchu a nevázanost synů církve, kteří především svým pokrytectvím rozvracejí mír jako její úhlavní nepřátelé. Svatý Bernard proto praví ještě i jinde: „Zpupnost duchovních uvádí ve zmatek a zatěžuje církev všude po světě... Cizí zajisté prací se obohacují duchovní, bezplatně pohlcují plody " země a jejich nepravost se nadula jako vypasený břich [Ž. 72, 7]. A blažený Jeroným říká: „Při studiu starých dějin jsem zjistil, že nikdo tak nerozštěpil církev a ne- odvedl celé národy od Božího domu jako právě ti, kdo byli ustanoveni za Boží kněze a proroky, to jest za stráž- né. Ti se totiž proměnili v záludné osidlo a stali se pohoršením pro všechny lidi.“ Tak v 24. odd., v kvestii 3., Transferunt. V oddíle, který jsme už uvedli z Barucha [4, 12], sama církev potvrdila, že příčinou rozštěpení, rozvratu a odboje v církvi je to, že „se uchýlili od Božího zákona“, že si jej totiž nechtějí osvojit, nechtějí mu ro- zumět, nechtějí mu vyučovat lid, ani jej skutkem plnit. Více se učí a vyučují lidským tradicím, více je zachová- vají a více si jich váží než svrchovaně významného zákona našeho Boha. Proto vám může Spasitel přivolá- vat ono slovo z 15. kapitoly Matouše [v. 6—9]: „Zru- šili jste Boží příkaz pro svou tradici. Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš: Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne vzdáleno; marně mě uctíva- jí vyučujíce naukám a příkazům lidským.“ Proto praví církev na naznačeném místě u Barucha [4, 13]: „Ne- poznali nic z jeho spravedlnosti a nedali se cestou Bo- žích příkazů. Spravedlnost Boží a jeho zákona je svornost, po- 69
pozor a nedopustili, aby o nich platilo: Moji přátelé a nejbližší se přiblížili a postavili proti mně [Ž. 37, 12]. Těmito slovy Bernard jasně ukazuje na pokrytectví, ctižádost, lakotu, chamtivost, pýchu a nevázanost synů církve, kteří především svým pokrytectvím rozvracejí mír jako její úhlavní nepřátelé. Svatý Bernard proto praví ještě i jinde: „Zpupnost duchovních uvádí ve zmatek a zatěžuje církev všude po světě... Cizí zajisté prací se obohacují duchovní, bezplatně pohlcují plody " země a jejich nepravost se nadula jako vypasený břich [Ž. 72, 7]. A blažený Jeroným říká: „Při studiu starých dějin jsem zjistil, že nikdo tak nerozštěpil církev a ne- odvedl celé národy od Božího domu jako právě ti, kdo byli ustanoveni za Boží kněze a proroky, to jest za stráž- né. Ti se totiž proměnili v záludné osidlo a stali se pohoršením pro všechny lidi.“ Tak v 24. odd., v kvestii 3., Transferunt. V oddíle, který jsme už uvedli z Barucha [4, 12], sama církev potvrdila, že příčinou rozštěpení, rozvratu a odboje v církvi je to, že „se uchýlili od Božího zákona“, že si jej totiž nechtějí osvojit, nechtějí mu ro- zumět, nechtějí mu vyučovat lid, ani jej skutkem plnit. Více se učí a vyučují lidským tradicím, více je zachová- vají a více si jich váží než svrchovaně významného zákona našeho Boha. Proto vám může Spasitel přivolá- vat ono slovo z 15. kapitoly Matouše [v. 6—9]: „Zru- šili jste Boží příkaz pro svou tradici. Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš: Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne vzdáleno; marně mě uctíva- jí vyučujíce naukám a příkazům lidským.“ Proto praví církev na naznačeném místě u Barucha [4, 13]: „Ne- poznali nic z jeho spravedlnosti a nedali se cestou Bo- žích příkazů. Spravedlnost Boží a jeho zákona je svornost, po- 69
Strana 70
kora, dobrovolná chudoba, čistota, trpělivost a účinné kázání evangelia. Pokud jde o první znak spravedlnosti, prohlašuje mírumilovný král v 5. kapitole Matoušově [v. 39—40]: „Pravím vám: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou, a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti košili, nech i svůj plášť.“ A Pavel, vyvolený nástroj, píše v 1. epištole Korintským 11 [v. 16], následuje v tom Krista, svého mírumilovného krále: „Má-li někdo zalíbení ve spo- rech, my ani církev Boží takový zvyk nemáme.“ Ach, ty Kristův apoštole a učiteli církve! Který z náměstků Petrových anebo tvých by dnes mohl po pravdě opako- vat tvá slova? Vždyť my duchovní jsme si dokonale zvykli na spory v církvi, jak o tom svědčí zkušenost pro všechny poučná! Co jenom rozkolů vzniklo od času obdarování církve! Co lidí, celé tisíce, bylo hanebně povražděno v zápasech o biskupské stolce! Odkud se vzalo opakované a hrůzné vyzdvižení kříže proti křesťanům? Odkud rozvrat a vykrádání celé církve? Vpravdě všecko to pochází, jak praví Bernard, ze ctižádostivosti synů církve. Neboť v třetí knize věnované papeži Eugenovi říká v souvislosti se soudními spory a sváry duchovenstva: „Tebou se v církvi ujímá vlády ctižádostivost.“ Proto už v první knize se obrací na papeže slovy: „Řekni mi, prosím, sám, kdy jsi vůbec svobodný, kdy bezpečný, kdy jsi sám svůj? Všude kolem tebe chřestí zbraně a bouří se lid, všude na tebe doléhá jho tvého zotročení. A nemysli si, že teď snad proti mně uvedeš Apoštolův výrok [1. Kor. 9, 19]: ,Ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech.“ K tomu máš velice daleko. Což chtěl Apoštol tímto svým otročením poslu- hovat lidem, aby nabývali mrzkého zisku? Což se k němu z celého světa sbíhali ctižádostivci, lakomci, 70
kora, dobrovolná chudoba, čistota, trpělivost a účinné kázání evangelia. Pokud jde o první znak spravedlnosti, prohlašuje mírumilovný král v 5. kapitole Matoušově [v. 39—40]: „Pravím vám: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou, a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti košili, nech i svůj plášť.“ A Pavel, vyvolený nástroj, píše v 1. epištole Korintským 11 [v. 16], následuje v tom Krista, svého mírumilovného krále: „Má-li někdo zalíbení ve spo- rech, my ani církev Boží takový zvyk nemáme.“ Ach, ty Kristův apoštole a učiteli církve! Který z náměstků Petrových anebo tvých by dnes mohl po pravdě opako- vat tvá slova? Vždyť my duchovní jsme si dokonale zvykli na spory v církvi, jak o tom svědčí zkušenost pro všechny poučná! Co jenom rozkolů vzniklo od času obdarování církve! Co lidí, celé tisíce, bylo hanebně povražděno v zápasech o biskupské stolce! Odkud se vzalo opakované a hrůzné vyzdvižení kříže proti křesťanům? Odkud rozvrat a vykrádání celé církve? Vpravdě všecko to pochází, jak praví Bernard, ze ctižádostivosti synů církve. Neboť v třetí knize věnované papeži Eugenovi říká v souvislosti se soudními spory a sváry duchovenstva: „Tebou se v církvi ujímá vlády ctižádostivost.“ Proto už v první knize se obrací na papeže slovy: „Řekni mi, prosím, sám, kdy jsi vůbec svobodný, kdy bezpečný, kdy jsi sám svůj? Všude kolem tebe chřestí zbraně a bouří se lid, všude na tebe doléhá jho tvého zotročení. A nemysli si, že teď snad proti mně uvedeš Apoštolův výrok [1. Kor. 9, 19]: ,Ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech.“ K tomu máš velice daleko. Což chtěl Apoštol tímto svým otročením poslu- hovat lidem, aby nabývali mrzkého zisku? Což se k němu z celého světa sbíhali ctižádostivci, lakomci, 70
Strana 71
svatokupci, rouhači, kuběnáři, krvesmilníci a všichni lidé tohoto obludného druhu, aby jim svou apoštolskou autoritou dopomohl k církevním hodnostem nebo jim je zajistil?“ A o sváru mezi duchovními připomíná dá- le: „Je nějaká práce otročtější a zvláště nejvyššího velekněze méně důstojná než se lopotit — a to ne v každý den, nýbrž bezmála v každou hodinu — s takovými věcmi a pro takové lidi? Kdy se potom modlíme, kdy učíme národy, kdy budujeme církev, kdy přemýšlíme v zákoně? Vždyť dnes a denně se palác hlučně ozývá citováním zákonů, jenže Justiniánových, nikoli Hospo- dinových! Zda se i toto děje právem, posuď sám. Vždyť zákon Hospodinův je neposkvrněný a obrací duše [Žalm 18,8], kdežto tyhle zákony jsou spíše záho- ny svárů a chytráctví, jež podvracejí soud. Ty však, pastýři a biskupe duší, poslyš, jak to, že vůbec strpíš, aby Boží zákon před tebou musel stále jen mlčet, zatímco se tyhle zákony halasně rozkřikují? Musel bych se moc mýlit, kdyby se tě tato zvrácenost nebyla ani trochu dotkla. Myslím si naopak, že tě co chvíli nutí volat s prorokem: Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podle tvého zákona“ [Žalm 118, 85] Tak svatý Bernard. Je zřejmé, jak trestuhodně opustili synové církve svornost i mír. Druhý znak spravedlnosti Božího zákona je, jak jsem uvedl, pokora, které Pán učil své učedníky nejprve skutkem a potom slovem, když u Matouše v 11. kapitole pravil [v. 29]: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Avšak běda, synové církve dali tuto spravedlnost do klatby, takže pýcha ovládla pole, a to zvláště u duchovních, kteří mají být pro ostatní příkla- dem pokory. Proto říká blažený Rehoř ve svém Listáři: „Pravda předpověděla: Mor a meč zuří na světě, národy povstávají proti sobě, zemětřesení zachvacuje svět i s je- 71
svatokupci, rouhači, kuběnáři, krvesmilníci a všichni lidé tohoto obludného druhu, aby jim svou apoštolskou autoritou dopomohl k církevním hodnostem nebo jim je zajistil?“ A o sváru mezi duchovními připomíná dá- le: „Je nějaká práce otročtější a zvláště nejvyššího velekněze méně důstojná než se lopotit — a to ne v každý den, nýbrž bezmála v každou hodinu — s takovými věcmi a pro takové lidi? Kdy se potom modlíme, kdy učíme národy, kdy budujeme církev, kdy přemýšlíme v zákoně? Vždyť dnes a denně se palác hlučně ozývá citováním zákonů, jenže Justiniánových, nikoli Hospo- dinových! Zda se i toto děje právem, posuď sám. Vždyť zákon Hospodinův je neposkvrněný a obrací duše [Žalm 18,8], kdežto tyhle zákony jsou spíše záho- ny svárů a chytráctví, jež podvracejí soud. Ty však, pastýři a biskupe duší, poslyš, jak to, že vůbec strpíš, aby Boží zákon před tebou musel stále jen mlčet, zatímco se tyhle zákony halasně rozkřikují? Musel bych se moc mýlit, kdyby se tě tato zvrácenost nebyla ani trochu dotkla. Myslím si naopak, že tě co chvíli nutí volat s prorokem: Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podle tvého zákona“ [Žalm 118, 85] Tak svatý Bernard. Je zřejmé, jak trestuhodně opustili synové církve svornost i mír. Druhý znak spravedlnosti Božího zákona je, jak jsem uvedl, pokora, které Pán učil své učedníky nejprve skutkem a potom slovem, když u Matouše v 11. kapitole pravil [v. 29]: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Avšak běda, synové církve dali tuto spravedlnost do klatby, takže pýcha ovládla pole, a to zvláště u duchovních, kteří mají být pro ostatní příkla- dem pokory. Proto říká blažený Rehoř ve svém Listáři: „Pravda předpověděla: Mor a meč zuří na světě, národy povstávají proti sobě, zemětřesení zachvacuje svět i s je- 71
Strana 72
ho obyvateli, a s mizející zemí hynou [Mat. 24, 7]. Uskutečňuje se vše, co bylo předpověděno. Král pýchy se přiblížil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohotovo- sti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře.“ Tak svatý papež Rehoř. O tom, jak se rvou o nejvyšší místa, jsme pověděli shora slovy blaženého Bernarda, jenž ve čtvrté knize, připsané papeži Eugenovi, říká také toto: „Prosím tě, věnuj mi ještě chvíli, trpělivě mě vyslyš a dej na má slova, která neříkám jen tak, nýbrž spíše s ostychem. Vždyť na tebe naléhám s oprávněnou naléhavostí a přál bych si, aby byla právě tak účinná jako prospěš- ná. Vím, kde pobýváš; nevěrci a podvratníci jsou s te- bou. Jsou to vlci, ne ovce. Takových lidí jsi přece pastý- řem! Věru prospěšná úvaha, jestliže se ti snad podaří objevit, jak bys je mohl obrátit, aby oni nepodvrátili tebe. Proč bychom neměli důvěřovat, že se mohou znovu stát ovcemi ti, kdo se z ovcí stali vlky? V té věci ti neodpustím nic, aby ti mohl odpustit Bůh. Buď se tomuto lidu prokaž, že jsi pastýř, nebo to popři. Nebu- deš to moci popřít, aniž zároveň popřeš, že jsi dědicem toho, jehož místo zaujímáš. O Petrovi nevíme, že by se byl kdy procházel ozdoben drahokamy a v hedvábí, ani že se oblékal do zlata nebo jezdil na bílém koni nebo byl provázen stráží či hemžícím se služebnictvem. A přece věřil, že i bez těchto věcí může dostatečně plnit spasitelné přikázání: Miluješ-li mne, pas mé ovce [Jan 21, 15]. V těchto věcech ses stal nástupcem nikoli Petra, nýbrž Konstantina.“ Tak svatý Bernard. A ji- ným duchovním vytýká v třetí knize téhož spisu pyšný oděv slovy: „K čemu to je, že duchovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát? Vždyť je to zcela nepoctivé, zcela neupřímné. Svým vystupováním vy- 72
ho obyvateli, a s mizející zemí hynou [Mat. 24, 7]. Uskutečňuje se vše, co bylo předpověděno. Král pýchy se přiblížil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohotovo- sti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře.“ Tak svatý papež Rehoř. O tom, jak se rvou o nejvyšší místa, jsme pověděli shora slovy blaženého Bernarda, jenž ve čtvrté knize, připsané papeži Eugenovi, říká také toto: „Prosím tě, věnuj mi ještě chvíli, trpělivě mě vyslyš a dej na má slova, která neříkám jen tak, nýbrž spíše s ostychem. Vždyť na tebe naléhám s oprávněnou naléhavostí a přál bych si, aby byla právě tak účinná jako prospěš- ná. Vím, kde pobýváš; nevěrci a podvratníci jsou s te- bou. Jsou to vlci, ne ovce. Takových lidí jsi přece pastý- řem! Věru prospěšná úvaha, jestliže se ti snad podaří objevit, jak bys je mohl obrátit, aby oni nepodvrátili tebe. Proč bychom neměli důvěřovat, že se mohou znovu stát ovcemi ti, kdo se z ovcí stali vlky? V té věci ti neodpustím nic, aby ti mohl odpustit Bůh. Buď se tomuto lidu prokaž, že jsi pastýř, nebo to popři. Nebu- deš to moci popřít, aniž zároveň popřeš, že jsi dědicem toho, jehož místo zaujímáš. O Petrovi nevíme, že by se byl kdy procházel ozdoben drahokamy a v hedvábí, ani že se oblékal do zlata nebo jezdil na bílém koni nebo byl provázen stráží či hemžícím se služebnictvem. A přece věřil, že i bez těchto věcí může dostatečně plnit spasitelné přikázání: Miluješ-li mne, pas mé ovce [Jan 21, 15]. V těchto věcech ses stal nástupcem nikoli Petra, nýbrž Konstantina.“ Tak svatý Bernard. A ji- ným duchovním vytýká v třetí knize téhož spisu pyšný oděv slovy: „K čemu to je, že duchovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát? Vždyť je to zcela nepoctivé, zcela neupřímné. Svým vystupováním vy- 72
Strana 73
padají jako vojáci, povoláním jako duchovní, avšak činem neprokazují ani jedno, ani druhé, neboť nebo- jují ani jako vojáci, ani nezvěstují evangelium jako duchovní. K jakému stavu nebo řádu tedy patří? Chtějíce patřit k oběma, oba zrazují, oba rozvracejí. Každý ovšem vstane podle svého řádu, říká Apoštol [1. Kor. 15, 23]. Podle jakého však vstanou tito? Což ti, kdo zhřešili mimo řád, zahynou mimo řád? Ba, věříme-li opravdově, že svrchovaně moudrý Bůh ne- ponechává od shora až dolů nic, co by nebylo zařazeno do pevného řádu, bojím se, že budou zařazeni právě tam, kde nevládne žádný řád, nýbrž odvěká hrůza. Jak ubohá je nevěsta, svěřená takovým dohazovačům, kteří se nestydí zištně pro sebe zadržet to, co jí bylo dáno do výbavy! To věru nejsou přátelé nevěsty, ale lidé, kteří jí nepřejí.“ Tak Bernard. Avšak jak velice zpupně si vedou duchovní od nej- vyššího po nejnižšího, když dychtí po tom, aby byli uctíváni jako bohové, to pohříchu přímo bije do očí v každodenním styku s nimi. Kam se poděl Petr, ten pokorný náměstek Kristův, který zabránil pohanu Korneliovi, aby mu klečel u nohou? Čteme zajisté v 10. kapitole Skutků [v. 25—26], že Petr na Korne- liovu výzvu, sdělenou prostřednictvím poslů, přišel do Césareje. „I stalo se, když vcházel Petr, vyšel mu Korne- lius vstříc a padl mu k nohám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Toto tedy rozvážil svatý a pokorný papež Rehoř a proto, chtěje přimět preláty k pokoře, říká v 21. kapitole svého spisu Moralia „To je důvod, proč první pastýř církve, když se mu zdálo, že pocta, kterou mu vzdává Kornelius, přesahuje dovolenou míru, hned upozorňu- je na rovnost svého postavení slovy: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Každý přece ví, že člověk se má kořit 73
padají jako vojáci, povoláním jako duchovní, avšak činem neprokazují ani jedno, ani druhé, neboť nebo- jují ani jako vojáci, ani nezvěstují evangelium jako duchovní. K jakému stavu nebo řádu tedy patří? Chtějíce patřit k oběma, oba zrazují, oba rozvracejí. Každý ovšem vstane podle svého řádu, říká Apoštol [1. Kor. 15, 23]. Podle jakého však vstanou tito? Což ti, kdo zhřešili mimo řád, zahynou mimo řád? Ba, věříme-li opravdově, že svrchovaně moudrý Bůh ne- ponechává od shora až dolů nic, co by nebylo zařazeno do pevného řádu, bojím se, že budou zařazeni právě tam, kde nevládne žádný řád, nýbrž odvěká hrůza. Jak ubohá je nevěsta, svěřená takovým dohazovačům, kteří se nestydí zištně pro sebe zadržet to, co jí bylo dáno do výbavy! To věru nejsou přátelé nevěsty, ale lidé, kteří jí nepřejí.“ Tak Bernard. Avšak jak velice zpupně si vedou duchovní od nej- vyššího po nejnižšího, když dychtí po tom, aby byli uctíváni jako bohové, to pohříchu přímo bije do očí v každodenním styku s nimi. Kam se poděl Petr, ten pokorný náměstek Kristův, který zabránil pohanu Korneliovi, aby mu klečel u nohou? Čteme zajisté v 10. kapitole Skutků [v. 25—26], že Petr na Korne- liovu výzvu, sdělenou prostřednictvím poslů, přišel do Césareje. „I stalo se, když vcházel Petr, vyšel mu Korne- lius vstříc a padl mu k nohám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Toto tedy rozvážil svatý a pokorný papež Rehoř a proto, chtěje přimět preláty k pokoře, říká v 21. kapitole svého spisu Moralia „To je důvod, proč první pastýř církve, když se mu zdálo, že pocta, kterou mu vzdává Kornelius, přesahuje dovolenou míru, hned upozorňu- je na rovnost svého postavení slovy: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Každý přece ví, že člověk se má kořit 73
Strana 74
svému stvořiteli a nikoli člověku!“ Tak Rehoř. Jeho svatý názor spolu s Petrovým jednáním zavrhují už i nižší preláti a duchovní, kteří se svým nadřízeným koří z pochlebenství a zištné lakoty. Kéž by už vzali vážně Písmo, v němž pokorný Mardocheus v 13. kapitole knihy Ester vzdává Bohu povinnou úctu slovy [v. 12 a 14]: „Ty víš, že jsem nikoli z pýchy, ani na potupu, ani z nějaké žádostivosti po slávě odmítl klanět se pyš- nému Amanovi..., ale že jsem se bál, abych nepřenesl na člověka čest, která patří mému Bohu, a abych se nikomu neklaněl, leč svému Bohu.“ Hle, právě pro tuto výstrahu a poučení, že není dovoleno klanět se člověku, patří zbožnému a pokornému Mardocheovi čest, neboť přispěl v tomto životě k záchraně izraelského li- du ten, kdo byl již odsouzen k smrti. Kdežto naopak pyšný Aman [Est. 7, 10], který bažil po tom, aby se mu lidé kořili, hanebně skončil oběšen na šibenici, kterou přichystal pro Mardochea. Ať si tedy zpupní biskupo- vé, preláti a duchovní dají pozor, aby neviseli pro svou pýchu, prokleti spolu s pyšným Amanem. Vždyť roz- vracejí Kristovu církev, obracejí-li se zády k pokoře Pána Ježíše Krista. A to jsem chtěl říci o druhém znaku spravedlnosti Božího zákona. Třetím znakem spravedlnosti Božího zákona je dobrovolná chudoba, kterou Kristus, král králů nad všechny nejbohatší, na sebe trpělivě vzal a svým učed- níkům přímo uložil. Vzal na sebe chudobu, aby mohl pravdu svobodně kázat a aby nám její službou získal bo- hatství nebeské vlasti; a aby ji učinil pro své náměstky příkladem, uložil učedníkům v 10. kapitole Matoušově [v. 9]: „Nemějte zlato ani stříbro“ — to proto, aby zaujati pozemským bohatstvím neupustili od kázání Božího slova. Proto i sami učedníci podle Skutků 6 [v. 2] prohlásili: „Není žádoucí, abychom zanechali 74
svému stvořiteli a nikoli člověku!“ Tak Rehoř. Jeho svatý názor spolu s Petrovým jednáním zavrhují už i nižší preláti a duchovní, kteří se svým nadřízeným koří z pochlebenství a zištné lakoty. Kéž by už vzali vážně Písmo, v němž pokorný Mardocheus v 13. kapitole knihy Ester vzdává Bohu povinnou úctu slovy [v. 12 a 14]: „Ty víš, že jsem nikoli z pýchy, ani na potupu, ani z nějaké žádostivosti po slávě odmítl klanět se pyš- nému Amanovi..., ale že jsem se bál, abych nepřenesl na člověka čest, která patří mému Bohu, a abych se nikomu neklaněl, leč svému Bohu.“ Hle, právě pro tuto výstrahu a poučení, že není dovoleno klanět se člověku, patří zbožnému a pokornému Mardocheovi čest, neboť přispěl v tomto životě k záchraně izraelského li- du ten, kdo byl již odsouzen k smrti. Kdežto naopak pyšný Aman [Est. 7, 10], který bažil po tom, aby se mu lidé kořili, hanebně skončil oběšen na šibenici, kterou přichystal pro Mardochea. Ať si tedy zpupní biskupo- vé, preláti a duchovní dají pozor, aby neviseli pro svou pýchu, prokleti spolu s pyšným Amanem. Vždyť roz- vracejí Kristovu církev, obracejí-li se zády k pokoře Pána Ježíše Krista. A to jsem chtěl říci o druhém znaku spravedlnosti Božího zákona. Třetím znakem spravedlnosti Božího zákona je dobrovolná chudoba, kterou Kristus, král králů nad všechny nejbohatší, na sebe trpělivě vzal a svým učed- níkům přímo uložil. Vzal na sebe chudobu, aby mohl pravdu svobodně kázat a aby nám její službou získal bo- hatství nebeské vlasti; a aby ji učinil pro své náměstky příkladem, uložil učedníkům v 10. kapitole Matoušově [v. 9]: „Nemějte zlato ani stříbro“ — to proto, aby zaujati pozemským bohatstvím neupustili od kázání Božího slova. Proto i sami učedníci podle Skutků 6 [v. 2] prohlásili: „Není žádoucí, abychom zanechali 74
Strana 75
Božího slova a sloužili při stolech.“ Právě praví apošto- lové opustili všechno a následovali Kristovu chudobu. My však, běda, následujeme lakotu! Jeremiáš praví v 8. kapitole [v. 10]: „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli lakomství a do proroka až do kněze vesměs všichni podvádějí.“ Avšak jakým způsobem následují lakomství všichni — jakkoli každý po svém —, kdo z lidí by to dovedl vylíčit, anebo kdo by uměl vylo- žit nebo jen pochopit všechny úskoky lakoty, když svá- dějí všechny od nejmenšího do největšího? Vždyť přece prorocká řeč říká napořád, že všichni činí lest [Jer. 6, 13]. Kde však vzniká lakomství, to naznačuje Bernard v kázání o obrácení svatého Pavla: „Vyšla nepravost od starších tvých náměstků, o nichž se zdálo, že spravují tvůj lid“ [Dan. 13, 5]. A níže: „Nyní však hodnosti získané svěcením se staly příležitostí k mrzké- mu zisku, a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Je snad nějaká ziskuchtivost hanebnější než svatokupecké ka- cířství, které znečišťuje církevní hodnosti? Vždyť ze zbožnosti si udělali ničemní dědicové Géziho a Judy a Šimona tuto zištnou živnost, když říkají, že k výši peněz požadovaných, vyplacených nebo daných úpi- sem k získání hodnosti biskupské nebo jiného důsto- jenství bude úměrně vysoká milost. Tak ovšem nesou- dil papež Lev, jenž v 1. kvestii prvního oddílu praví: „Není-li milost darována či přijímána zdarma, není milostí. Svatokupci ji však nepřijímají zdarma, nepři- jímají tedy milost, která nejúčinněji působí v církev- ních svěceních.“ Tak Lev. Ale abych už přestal probírat jednotlivé církevní hodnosti, poslyšte nyní, co píše Alanus ve spise Pláč přírody: „Teď už nikoli císař, nýbrž peníze vládnou světem. Peníze zprostředkují ve všem všude kdejaká důstojenství. Peníze se staly naším patriarchou. Peníze, 75
Božího slova a sloužili při stolech.“ Právě praví apošto- lové opustili všechno a následovali Kristovu chudobu. My však, běda, následujeme lakotu! Jeremiáš praví v 8. kapitole [v. 10]: „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli lakomství a do proroka až do kněze vesměs všichni podvádějí.“ Avšak jakým způsobem následují lakomství všichni — jakkoli každý po svém —, kdo z lidí by to dovedl vylíčit, anebo kdo by uměl vylo- žit nebo jen pochopit všechny úskoky lakoty, když svá- dějí všechny od nejmenšího do největšího? Vždyť přece prorocká řeč říká napořád, že všichni činí lest [Jer. 6, 13]. Kde však vzniká lakomství, to naznačuje Bernard v kázání o obrácení svatého Pavla: „Vyšla nepravost od starších tvých náměstků, o nichž se zdálo, že spravují tvůj lid“ [Dan. 13, 5]. A níže: „Nyní však hodnosti získané svěcením se staly příležitostí k mrzké- mu zisku, a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Je snad nějaká ziskuchtivost hanebnější než svatokupecké ka- cířství, které znečišťuje církevní hodnosti? Vždyť ze zbožnosti si udělali ničemní dědicové Géziho a Judy a Šimona tuto zištnou živnost, když říkají, že k výši peněz požadovaných, vyplacených nebo daných úpi- sem k získání hodnosti biskupské nebo jiného důsto- jenství bude úměrně vysoká milost. Tak ovšem nesou- dil papež Lev, jenž v 1. kvestii prvního oddílu praví: „Není-li milost darována či přijímána zdarma, není milostí. Svatokupci ji však nepřijímají zdarma, nepři- jímají tedy milost, která nejúčinněji působí v církev- ních svěceních.“ Tak Lev. Ale abych už přestal probírat jednotlivé církevní hodnosti, poslyšte nyní, co píše Alanus ve spise Pláč přírody: „Teď už nikoli císař, nýbrž peníze vládnou světem. Peníze zprostředkují ve všem všude kdejaká důstojenství. Peníze se staly naším patriarchou. Peníze, 75
Strana 76
si nastolují některé lidi do čela arcibiskupství a jiným propůjčují důstojnost biskupskou. Jedněm svěřují úřady arcijáhenské a druhým dopomáhají k jiným méně významným místům.“ A níže: „Co bych dál povídal? Peníze vítězí, peníze kralují, peníze vládnou všem. Tak Alanus. A přesto, běda, není lidem hanba, ba ani se nestrachují tak nestydatě drát k důstojnostem, ačkoli znají výrok biskupa duší, že ten, „kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž přelézá jinudy, je zloděj a lupič — Jan 10 [v. 1]. Proto ke každému takovému člověku volá svatý Bernard ve výkladu Písně: „Nadutý, ctižá- dostivý člověče, jen si jdi za svým vůdcem dáblem! Žádostivě hltej svýma očima všechno vznešené, chvatně rozmnožuj své příjmy, vyšvihni se tím k arcijáhenství, sáhni potom po arcibiskupství; nenajdeš-li ani tam klid, dokud nedosáhneš ke hvězdám, kam chceš ještě dospět, ubožáku? Nevíš, že se Bůh nad pyšným andě- lem neslitoval? Tím spíše se neslituje ani nad tebou, jenž jsi červ a hnis. Zdali nevíš, že čím vyšší vzestup, tím hlubší pád? Maličko vystoupíš, avšak budeš náhle svržen jako druhý satan.“ Tak Bernard. Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, v jak veliké nenávisti je dobrovolná chudoba u synů církve, kteří přece mají co nejvěrněji následovat chudého Ježíše Krista. Pokud jde o čtvrtý znak spravedlnosti, totiž o čis- totu, kterou mají duchovní co nejpečlivěji více než obecný lid zachovávat předně kvůli Božímu příkazu, za druhé kvůli slibu, který učinili, za třetí kvůli tak významnému úřadu, za čtvrté kvůli prospěšnému příkladu, je jasné, že oni nad jiné propadli zhýralosti, neboť „jejich nepravost se nadula jako vypasený břich“ [Žalm 72, 7]. Proto praví Hospodin u Jere- miáše v 5. kapitole [v. 7—8]: „Nasytil jsem je, ale oni cizoložili a v domě nevěstky hýřili.“ K ženám „se " 76
si nastolují některé lidi do čela arcibiskupství a jiným propůjčují důstojnost biskupskou. Jedněm svěřují úřady arcijáhenské a druhým dopomáhají k jiným méně významným místům.“ A níže: „Co bych dál povídal? Peníze vítězí, peníze kralují, peníze vládnou všem. Tak Alanus. A přesto, běda, není lidem hanba, ba ani se nestrachují tak nestydatě drát k důstojnostem, ačkoli znají výrok biskupa duší, že ten, „kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž přelézá jinudy, je zloděj a lupič — Jan 10 [v. 1]. Proto ke každému takovému člověku volá svatý Bernard ve výkladu Písně: „Nadutý, ctižá- dostivý člověče, jen si jdi za svým vůdcem dáblem! Žádostivě hltej svýma očima všechno vznešené, chvatně rozmnožuj své příjmy, vyšvihni se tím k arcijáhenství, sáhni potom po arcibiskupství; nenajdeš-li ani tam klid, dokud nedosáhneš ke hvězdám, kam chceš ještě dospět, ubožáku? Nevíš, že se Bůh nad pyšným andě- lem neslitoval? Tím spíše se neslituje ani nad tebou, jenž jsi červ a hnis. Zdali nevíš, že čím vyšší vzestup, tím hlubší pád? Maličko vystoupíš, avšak budeš náhle svržen jako druhý satan.“ Tak Bernard. Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, v jak veliké nenávisti je dobrovolná chudoba u synů církve, kteří přece mají co nejvěrněji následovat chudého Ježíše Krista. Pokud jde o čtvrtý znak spravedlnosti, totiž o čis- totu, kterou mají duchovní co nejpečlivěji více než obecný lid zachovávat předně kvůli Božímu příkazu, za druhé kvůli slibu, který učinili, za třetí kvůli tak významnému úřadu, za čtvrté kvůli prospěšnému příkladu, je jasné, že oni nad jiné propadli zhýralosti, neboť „jejich nepravost se nadula jako vypasený břich“ [Žalm 72, 7]. Proto praví Hospodin u Jere- miáše v 5. kapitole [v. 7—8]: „Nasytil jsem je, ale oni cizoložili a v domě nevěstky hýřili.“ K ženám „se " 76
Strana 77
měli jako rujní koňové a hřebci. Každý z nich ržál chtíčem po ženě svého bližního.“ A jací to jsou lidé, ukazuje prorok v téže kapitole o něco dříve [v. 4—5] když říká: „Snad jsou to chudí a blázni, kteří neznají cestu Hospodinovu, ani soud svého Boha. Půjdu tedy k předákům a promluvím s nimi. Ti přece znají cestu Hospodinovu a soud svého Boha. Avšak hle, ti také a více než jiní polámali jho a roztrhli pouta!“ Svatý prorok tedy přímo říká, že předáci, kteří mají znát cestu Hospodinovu a soud svého Boha, jako jsou papežové, kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové, králové a světská knížata, ti také a více než jiní polá- mali příjemné jho Krista Pána [Mat. 11, 30] a pouta jeho příkazů, které znějí: Nezcizoložíš, nepožádáš manželku bližního svého [Mat. 5, 27n]! A pokud jde o pátý znak, to jest trpělivost, o níž říká v 21. kapitole Lukášově [v. 19] svrchovaně trpě- livý Pán: „Svou trpělivostí získáte své duše“, na vlastní oči vidíme, že duchovní jsou pohříchu krajně netrpěliví. Vyznačuje-li se trpělivost třemi známkami, za prvé tím, že pokorně snáší slovní urážky, za druhé tím, že se radostně vyrovnává se ztrátami majetku, a za třetí tím, že vesele podstupuje tělesné útrapy, tu my duchovní odvoláváme nepatrnou slovní urážku teprve za cenu mnoha zlatých, pro sebemenší ztráty na majetku se buď pouštíme do těžkých soudních sporů, nebo se proto trápíme. Tělesným útrapám se vůbec hledíme vyhnout a i za lehké ublížení se těžce mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově 2 [v. 21—23]: „Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abychom následovali jeho šlépěje. On se hříchu nedopustil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, 77
měli jako rujní koňové a hřebci. Každý z nich ržál chtíčem po ženě svého bližního.“ A jací to jsou lidé, ukazuje prorok v téže kapitole o něco dříve [v. 4—5] když říká: „Snad jsou to chudí a blázni, kteří neznají cestu Hospodinovu, ani soud svého Boha. Půjdu tedy k předákům a promluvím s nimi. Ti přece znají cestu Hospodinovu a soud svého Boha. Avšak hle, ti také a více než jiní polámali jho a roztrhli pouta!“ Svatý prorok tedy přímo říká, že předáci, kteří mají znát cestu Hospodinovu a soud svého Boha, jako jsou papežové, kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové, králové a světská knížata, ti také a více než jiní polá- mali příjemné jho Krista Pána [Mat. 11, 30] a pouta jeho příkazů, které znějí: Nezcizoložíš, nepožádáš manželku bližního svého [Mat. 5, 27n]! A pokud jde o pátý znak, to jest trpělivost, o níž říká v 21. kapitole Lukášově [v. 19] svrchovaně trpě- livý Pán: „Svou trpělivostí získáte své duše“, na vlastní oči vidíme, že duchovní jsou pohříchu krajně netrpěliví. Vyznačuje-li se trpělivost třemi známkami, za prvé tím, že pokorně snáší slovní urážky, za druhé tím, že se radostně vyrovnává se ztrátami majetku, a za třetí tím, že vesele podstupuje tělesné útrapy, tu my duchovní odvoláváme nepatrnou slovní urážku teprve za cenu mnoha zlatých, pro sebemenší ztráty na majetku se buď pouštíme do těžkých soudních sporů, nebo se proto trápíme. Tělesným útrapám se vůbec hledíme vyhnout a i za lehké ublížení se těžce mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově 2 [v. 21—23]: „Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abychom následovali jeho šlépěje. On se hříchu nedopustil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, 77
Strana 78
nehrozil, ale vydal se do rukou toho, jenž ho soudil nespravedlivě.“ Pokud jde o šestý skutek spravedlnosti, o němž jsem se zmínil, totiž o účinné kázání evangelia, uložené Ježíšovým učedníkům a jejich náměstkům v 10. [v. 7] a v poslední kapitole Matoušově [28, 19] a v po- slední kapitole Markově [16, 15], jak to dosvědčuje i Petr, přímý Kristův náměstek, v 10. kapitole Skutků [v. 42]: „Nám přikázal Bůh kázat lidu a svědčit“ běda, jak velice tu zůstává kněžský stav dlužen! Proto výborný učitel církve, blažený papež Rehoř, uvažuje nad známým slovem Ježíše Krista z 9. kapitoly Ma- toušovy [v. 37—38]: „Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“, s žalem v srdci si stýská: „To nemůžeme říci bez těžké- ho zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A o něco dále ještě píše: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kaza- telské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme na- zývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Jsouce totiž zaujati světskými sta- rostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horli- vějšími se jevíme ve vnějších věcech.“ A dále: „Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k na- pravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. Přečasto se 78
nehrozil, ale vydal se do rukou toho, jenž ho soudil nespravedlivě.“ Pokud jde o šestý skutek spravedlnosti, o němž jsem se zmínil, totiž o účinné kázání evangelia, uložené Ježíšovým učedníkům a jejich náměstkům v 10. [v. 7] a v poslední kapitole Matoušově [28, 19] a v po- slední kapitole Markově [16, 15], jak to dosvědčuje i Petr, přímý Kristův náměstek, v 10. kapitole Skutků [v. 42]: „Nám přikázal Bůh kázat lidu a svědčit“ běda, jak velice tu zůstává kněžský stav dlužen! Proto výborný učitel církve, blažený papež Rehoř, uvažuje nad známým slovem Ježíše Krista z 9. kapitoly Ma- toušovy [v. 37—38]: „Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“, s žalem v srdci si stýská: „To nemůžeme říci bez těžké- ho zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A o něco dále ještě píše: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kaza- telské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme na- zývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Jsouce totiž zaujati světskými sta- rostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horli- vějšími se jevíme ve vnějších věcech.“ A dále: „Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k na- pravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. Přečasto se 78
Strana 79
ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdržen- livě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stádem přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Neusilujeme vůbec o to, co by bylo ziskem pro duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k pod- poře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za po- zemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je psáno: A jako lid bude i kněz" [Oz. 4, 9]. A dále praví: „Jste svědky toho, jak hrozně je svět pustošen mečem. Pozorujete, jakými ranami lid denně hyne. Pro čí hřích se to děje, ne-li především pro náš? Hle, města jsou vylidněna, hrady pobořeny, kostely a kláštery v rozvalinách, pole obrácena v pustinu. Avšak my to jsme, kdo jsme uprostřed hynoucího lidu způsobili smrt tomu, komu jsme měli být vůdci k životu. Pro náš zajisté hřích byly zahubeny zástupy lidu, pro- tože vinou naší nedbalosti nebyly vedeny k životu. Tím vším svatý papež Rehoř ukazuje, že příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad. Proto je Kristova bojující církev tísněna a oklešťována a splnění Božího království se oddaluje. Proto veliký učitel Robert, biskup církve v Lincol- nu, říká k této otázce v kázání, jež přednesl před pape- žem, asi toto: „A je zcela jasné, proč je církev tak zoufa- le žalostně tísněna a oklešťována a proč je oddalováno splnění nebeského království. Příčinou je nedostatek dobrých pastýřů a narůstající počet zlých pastýřů. 79
ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdržen- livě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stádem přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Neusilujeme vůbec o to, co by bylo ziskem pro duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k pod- poře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za po- zemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je psáno: A jako lid bude i kněz" [Oz. 4, 9]. A dále praví: „Jste svědky toho, jak hrozně je svět pustošen mečem. Pozorujete, jakými ranami lid denně hyne. Pro čí hřích se to děje, ne-li především pro náš? Hle, města jsou vylidněna, hrady pobořeny, kostely a kláštery v rozvalinách, pole obrácena v pustinu. Avšak my to jsme, kdo jsme uprostřed hynoucího lidu způsobili smrt tomu, komu jsme měli být vůdci k životu. Pro náš zajisté hřích byly zahubeny zástupy lidu, pro- tože vinou naší nedbalosti nebyly vedeny k životu. Tím vším svatý papež Rehoř ukazuje, že příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad. Proto je Kristova bojující církev tísněna a oklešťována a splnění Božího království se oddaluje. Proto veliký učitel Robert, biskup církve v Lincol- nu, říká k této otázce v kázání, jež přednesl před pape- žem, asi toto: „A je zcela jasné, proč je církev tak zoufa- le žalostně tísněna a oklešťována a proč je oddalováno splnění nebeského království. Příčinou je nedostatek dobrých pastýřů a narůstající počet zlých pastýřů. 79
Strana 80
Jedna zajisté příčina má jeden důsledek a protikladné příčiny vyvolávají důsledky protikladné. Jestliže tedy byli příčinami rozmachu víry a křesťanského nábožen- ství dobří pastýři a jejich narůstající počet a svoboda pastýřské moci, musí být naopak příčinou stísnění a okleštění této víry a náboženství zlí pastýři a jejich narůstající počet a potlačování pastýřské moci. A po- něvadž zvrácenost dobra znamená vznik protikladného zla a zlí pastýři jsou příčinou zvrácenosti víry a křesťan- ského náboženství, musí být právě oni po celém světě příčinou nevěry, rozkolu, kacířské nepravosti a ne- řestného života. Oni jsou totiž podle prorokových slov [Jeremiáš 12, 10—11] ti, kdo proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všecku zemi, rozptylují, rozsápávají a rozchvacují stádo Hospodino- vo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu a na celou zemi vylévají proudy nečistot. A není divu, vždyť nezvěstují Kristovo evangelium slovem úst, vycházejícím ze srdce, to jest z horlivosti pro spásu duší, slovem, které by bylo umocněno, potvrzeno a dovršeno slovem činů, odpovída- jících co nejvíce skutkům Ježíše Krista. A proto jsou podle svědectví zákonodárce i proroka sami v sobě mrtví a vraždí a hubí duše, svěřené jejich péči. Je-li hlavním dílem Kristovým, pro které přišel na svět, dát duším život, a je-li vlastním a zcela záměrným dílem satana, jenž byl vrah od počátku, vraždit a hubit duše, vyplývá odtud, že pastýři, kteří na sebe vzali tvářnost Ježíše Krista, ale nezvěstují Boží slovo, i kdyby se nedopustili dalších zlovolností, jsou antikristy a sa- tanem, který se proměnil v anděla světla, zloději a lu- piči, vybíječi ovcí a zrádci, kteří činí z domu modlitby doupě lupičů [Mat. 21, 13]. Nadto se dopouštějí ještě kdejaké zpronevěry, takže už není zločinu, pro nějž by je mohl Bůh ještě více trestat. Vždyť jejich pýcha, 80
Jedna zajisté příčina má jeden důsledek a protikladné příčiny vyvolávají důsledky protikladné. Jestliže tedy byli příčinami rozmachu víry a křesťanského nábožen- ství dobří pastýři a jejich narůstající počet a svoboda pastýřské moci, musí být naopak příčinou stísnění a okleštění této víry a náboženství zlí pastýři a jejich narůstající počet a potlačování pastýřské moci. A po- něvadž zvrácenost dobra znamená vznik protikladného zla a zlí pastýři jsou příčinou zvrácenosti víry a křesťan- ského náboženství, musí být právě oni po celém světě příčinou nevěry, rozkolu, kacířské nepravosti a ne- řestného života. Oni jsou totiž podle prorokových slov [Jeremiáš 12, 10—11] ti, kdo proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všecku zemi, rozptylují, rozsápávají a rozchvacují stádo Hospodino- vo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu a na celou zemi vylévají proudy nečistot. A není divu, vždyť nezvěstují Kristovo evangelium slovem úst, vycházejícím ze srdce, to jest z horlivosti pro spásu duší, slovem, které by bylo umocněno, potvrzeno a dovršeno slovem činů, odpovída- jících co nejvíce skutkům Ježíše Krista. A proto jsou podle svědectví zákonodárce i proroka sami v sobě mrtví a vraždí a hubí duše, svěřené jejich péči. Je-li hlavním dílem Kristovým, pro které přišel na svět, dát duším život, a je-li vlastním a zcela záměrným dílem satana, jenž byl vrah od počátku, vraždit a hubit duše, vyplývá odtud, že pastýři, kteří na sebe vzali tvářnost Ježíše Krista, ale nezvěstují Boží slovo, i kdyby se nedopustili dalších zlovolností, jsou antikristy a sa- tanem, který se proměnil v anděla světla, zloději a lu- piči, vybíječi ovcí a zrádci, kteří činí z domu modlitby doupě lupičů [Mat. 21, 13]. Nadto se dopouštějí ještě kdejaké zpronevěry, takže už není zločinu, pro nějž by je mohl Bůh ještě více trestat. Vždyť jejich pýcha, 80
Strana 81
nemluvě o chtivosti a lakotě, zcela nepokrytě narůstá den ze dne, takže již došlo na prorokova slova, podle nichž jeden každý od nejvyššího až k nejposlednější- mu, v honbě za lakotným ziskem, nemoha se ho nasytit, propadl lakotě [Izaiáš 56, 11]. Proto se stali vykořisťovateli vdov, olupovateli sirotků, řezníky zvláš- tě tučných kusů ze stáda; násilím sdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle a prolévají jejich krev [Mich. 3, 2—3] Nadto jsou zhýralejší než všichni smilníci, cizoložníci a krvesmilníci a bez míry se oddávají kdejakému ob- žerství. A abych to stručně shrnul, jsou, jak říkají pro- roci, poskvrnění vší myslitelnou mrzkostí, neřestí, a hanebností, v nichž projevují trestuhodnou vynalé- zavost, Bohu a soudné stolici v nebi svrchovaně ohavní a nenávidění, protože uvádějí v porouhání jméno Boží u všech národů. Poněvadž pak život pastýřů je pro stádo knihou, naukou i poučením, jsou nepochybně právě oni učiteli všech nepravostí. Jak je potom možné, aby nebyli kacíři, zvláště když slovo skutku přesvědčuje účinněji než slovo úst? Mají-li poslání rodit druhé k věčnému životu, jak by nebyli pro zneužití této rodivé schopnosti podle slov prorockých horší a ohavnější než oni tělesní Sodomští, zejména když zneužití je o to horší a ohavnější, oč čistší ctnost zneužívá. Svým poslá- ním jsou pastýři světlem a sluncem, které dává světu světlo a život. Počínají-li si však naopak, vyzařují-li místo světla nejčernější tmu a místo životodárného tepla ničivý a smrtící mráz, je nabíledni, že jsou zhoub- ci celého světa. Co však je základní prapříčinou, zdro- jem i původem tohoto tak velikého zla, velice se bojím a děsím vyslovit. Přece se však neodvažuji to smlčet, abych nebyl postižen oním prorokovým Běda: Běda mně, že jsem zmlkl, protože jsem muž poskvrněných 81
nemluvě o chtivosti a lakotě, zcela nepokrytě narůstá den ze dne, takže již došlo na prorokova slova, podle nichž jeden každý od nejvyššího až k nejposlednější- mu, v honbě za lakotným ziskem, nemoha se ho nasytit, propadl lakotě [Izaiáš 56, 11]. Proto se stali vykořisťovateli vdov, olupovateli sirotků, řezníky zvláš- tě tučných kusů ze stáda; násilím sdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle a prolévají jejich krev [Mich. 3, 2—3] Nadto jsou zhýralejší než všichni smilníci, cizoložníci a krvesmilníci a bez míry se oddávají kdejakému ob- žerství. A abych to stručně shrnul, jsou, jak říkají pro- roci, poskvrnění vší myslitelnou mrzkostí, neřestí, a hanebností, v nichž projevují trestuhodnou vynalé- zavost, Bohu a soudné stolici v nebi svrchovaně ohavní a nenávidění, protože uvádějí v porouhání jméno Boží u všech národů. Poněvadž pak život pastýřů je pro stádo knihou, naukou i poučením, jsou nepochybně právě oni učiteli všech nepravostí. Jak je potom možné, aby nebyli kacíři, zvláště když slovo skutku přesvědčuje účinněji než slovo úst? Mají-li poslání rodit druhé k věčnému životu, jak by nebyli pro zneužití této rodivé schopnosti podle slov prorockých horší a ohavnější než oni tělesní Sodomští, zejména když zneužití je o to horší a ohavnější, oč čistší ctnost zneužívá. Svým poslá- ním jsou pastýři světlem a sluncem, které dává světu světlo a život. Počínají-li si však naopak, vyzařují-li místo světla nejčernější tmu a místo životodárného tepla ničivý a smrtící mráz, je nabíledni, že jsou zhoub- ci celého světa. Co však je základní prapříčinou, zdro- jem i původem tohoto tak velikého zla, velice se bojím a děsím vyslovit. Přece se však neodvažuji to smlčet, abych nebyl postižen oním prorokovým Běda: Běda mně, že jsem zmlkl, protože jsem muž poskvrněných 81
Strana 82
rtů [Iz. 6, 5]. Příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ačkoli ona sama na to nejspíš stačí a má to mít za svou přední povinnost, nýbrž mnohem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provizemi, dispenzacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře, o ja- kých jsme shora mluvili, to jest rovnou zhoubce světa. To je v celé šíři vyňato z kázání biskupa Lincolnského, které přednesl před panem papežem Inocencem IV. v přítomnosti pánů kardinálů. Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a podle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastý- řů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nejlaskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pa- ne, buď mír v tvé síle. Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol a bud mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým, požehnaným na věky věků. Amen. 82
rtů [Iz. 6, 5]. Příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ačkoli ona sama na to nejspíš stačí a má to mít za svou přední povinnost, nýbrž mnohem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provizemi, dispenzacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře, o ja- kých jsme shora mluvili, to jest rovnou zhoubce světa. To je v celé šíři vyňato z kázání biskupa Lincolnského, které přednesl před panem papežem Inocencem IV. v přítomnosti pánů kardinálů. Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a podle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastý- řů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nejlaskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pa- ne, buď mír v tvé síle. Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol a bud mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým, požehnaným na věky věků. Amen. 82
Strana 83
O postačitelnosti Kristova zákona
O postačitelnosti Kristova zákona
Strana 84
Strana 85
O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA Je povinností moudrých, aby nejprve člověka pozorně vyslechli, slyšené zkoumali před soudem ro- zumu, prozkoumané poctivě vážili a teprve potom uvá- žené s čistým svědomím rozsoudili, varujíce se při tom hněvu, závisti, nenávisti a malicherné ctižádosti, vlast- ností, které znemožňují duchu postihovat pravdu a pod- lamují soudcovu spravedlivost. Proto já, nepatrný a bezvýznamný člověk, chystaje se promluvit před mno- hem moudřejšími — jak za to mám — shromážděnými z celého světa, zapřísahám vás milosrdenstvím Ježíše Krista, pravého Boha i pravého člověka, abyste mne tak, jak jsem právě vyložil, v klidu vyslechli. Vím zajisté z výroku Nikodémova, uvedeného v 7. kapitole [v. 51] Janova evangelia, že zákon nesoudí člověka, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá. Proto také praví nejspravedlivější soudce u Lukáše v 6. kapitole [v. 37]: „Nesuďte, a nebudete souzeni; neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Pokusím se tedy já, nejmenší z kněží, tak jako jsem se o to pokoušel v dobách dřívějších, podrobit svou při Kristovu zákonu. Chci se při tom, pokud dopřeje Boží milost, uvarovat hněvivé mstivosti, závisti a malicherné ctižádosti, a horlivě z celého srdce usilovat o to, abych vzdal čest Bohu, vyznal pravdu, vyhladil u bližních zlé 85
O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA Je povinností moudrých, aby nejprve člověka pozorně vyslechli, slyšené zkoumali před soudem ro- zumu, prozkoumané poctivě vážili a teprve potom uvá- žené s čistým svědomím rozsoudili, varujíce se při tom hněvu, závisti, nenávisti a malicherné ctižádosti, vlast- ností, které znemožňují duchu postihovat pravdu a pod- lamují soudcovu spravedlivost. Proto já, nepatrný a bezvýznamný člověk, chystaje se promluvit před mno- hem moudřejšími — jak za to mám — shromážděnými z celého světa, zapřísahám vás milosrdenstvím Ježíše Krista, pravého Boha i pravého člověka, abyste mne tak, jak jsem právě vyložil, v klidu vyslechli. Vím zajisté z výroku Nikodémova, uvedeného v 7. kapitole [v. 51] Janova evangelia, že zákon nesoudí člověka, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá. Proto také praví nejspravedlivější soudce u Lukáše v 6. kapitole [v. 37]: „Nesuďte, a nebudete souzeni; neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Pokusím se tedy já, nejmenší z kněží, tak jako jsem se o to pokoušel v dobách dřívějších, podrobit svou při Kristovu zákonu. Chci se při tom, pokud dopřeje Boží milost, uvarovat hněvivé mstivosti, závisti a malicherné ctižádosti, a horlivě z celého srdce usilovat o to, abych vzdal čest Bohu, vyznal pravdu, vyhladil u bližních zlé 85
Strana 86
podezření a obhájil Kristův zákon. Zajisté je mou po- vinností obhajovat tento nejpřednější Kristův zákon houževnatě, trpělivě i pokorně, když tak činil Kristus Ježíš a jeho učedníci, i proto, že každý věřící člověk musí začínat od Krista Ježíše, jenž především dává první víru, jak pokud jde o víru samu, tak pokud jde o její účinnost. Sluší se proto, aby každý věřící začínal od prvního počátku, jenž je i první poznání. Sám Kris- tus, slovo Boží, je počátek poznaný na prvním místě, jak vysvítá z jeho vlastního vyznání. Neboť když se ho židé dotazovali, kdo on je, odpověděl: „Počátek, který také k vám mluvím“ — Jan 8 [v. 25]. A je nepochybné, že on je první počátek, což jest Bůh, neboť v 1. kapitole Zjevení [v. 8] je psáno: „Já jsem alfa i omega, počátek i konec“, praví Pán Bůh, „který jest a který byl a který přijde, všemohoucí.“ Protože tedy má být Kristus Ježíš ve svém božství poznán nejprve v obecnosti, a ve svém lidství má být poznán nejprve v důstojnosti, ježto je otcem a původcem křesťanského náboženství, jejž má každý jeho učedník poznávat, čerpáme svou víru především z něho jako ze studnice. I začínám od tohoto prvního počátku, pramene nejvydatnějšího, slunce nejjasnějšího a pravého světla, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět [Jan 1, 9], a předkládám posluchačům otázku: ZDA ZÁKON JEŽÍŠE KRISTA, PRAVÉHO BOHA A PRAVÉHO ČLOVĚKA, SÁM O SOBĚ POSTAČUJE KE SPRÁVĚ BOJUJÍCÍ CÍRKVE? Dovozuje se, že nikoli: Vždyť kdyby tomu tak bylo, byly by všechny ostatní zákony a všechna lidská práva zbytečná. Úsudek je falešný a zcela nenáležitý. 86
podezření a obhájil Kristův zákon. Zajisté je mou po- vinností obhajovat tento nejpřednější Kristův zákon houževnatě, trpělivě i pokorně, když tak činil Kristus Ježíš a jeho učedníci, i proto, že každý věřící člověk musí začínat od Krista Ježíše, jenž především dává první víru, jak pokud jde o víru samu, tak pokud jde o její účinnost. Sluší se proto, aby každý věřící začínal od prvního počátku, jenž je i první poznání. Sám Kris- tus, slovo Boží, je počátek poznaný na prvním místě, jak vysvítá z jeho vlastního vyznání. Neboť když se ho židé dotazovali, kdo on je, odpověděl: „Počátek, který také k vám mluvím“ — Jan 8 [v. 25]. A je nepochybné, že on je první počátek, což jest Bůh, neboť v 1. kapitole Zjevení [v. 8] je psáno: „Já jsem alfa i omega, počátek i konec“, praví Pán Bůh, „který jest a který byl a který přijde, všemohoucí.“ Protože tedy má být Kristus Ježíš ve svém božství poznán nejprve v obecnosti, a ve svém lidství má být poznán nejprve v důstojnosti, ježto je otcem a původcem křesťanského náboženství, jejž má každý jeho učedník poznávat, čerpáme svou víru především z něho jako ze studnice. I začínám od tohoto prvního počátku, pramene nejvydatnějšího, slunce nejjasnějšího a pravého světla, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět [Jan 1, 9], a předkládám posluchačům otázku: ZDA ZÁKON JEŽÍŠE KRISTA, PRAVÉHO BOHA A PRAVÉHO ČLOVĚKA, SÁM O SOBĚ POSTAČUJE KE SPRÁVĚ BOJUJÍCÍ CÍRKVE? Dovozuje se, že nikoli: Vždyť kdyby tomu tak bylo, byly by všechny ostatní zákony a všechna lidská práva zbytečná. Úsudek je falešný a zcela nenáležitý. 86
Strana 87
A důsledek je nejspíše založen na zásadě, že je chyba, děje-li se něco skrze mnohé, co může být stejně dobře vykonáno skrze nečetné. Kdežto kladná odpověď na tuto otázku se dokazu- je takto: Zákon Ježíše Krista zcela postačuje k potřebné správě bojující církve; nic k němu nesmíme přidat nebo od něho ubrat. Postačuje tedy sám o sobě ke správě bojující církve. Důsledek je zřejmý z úvahy, že z protikladu následku je možno soudit na opačnou návěst onoho důsledku. A návěst je zřejmá z výroku v 30. kapitole Přísloví [v. 5—6]: „Všeliká Boží řeč je ohnivá, štítem je těm, kteří v něho doufají. Nepřidávej nic k jeho slovům, abys nebyl usvědčen a odsouzen jako lhář.“ Z toho je patrné, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně. Protože nade vše usiluji o čest Boží, o prospěch svaté církve a o to, abych byl věrným údem Ježíše Krista Pána, jenž je hlavou a ženichem svaté církve, kterou vykoupil, slavnostně tedy, jako jsem to už dříve častěji učinil, i nyní prohlašuji, že jsem nikdy zatvrzele netvrdil a ani napříště nechci tvrdit nic, co by odporo- valo pravdě hodné víry. Naopak jsem zastával, zastá- vám a pevně si přeji zastávat všechnu pravdu hodnou víry tak, že bych raději chtěl v naději a s pomocí Páně vytrpět trest kruté smrti než hájit blud odporující pravdě, ano jsem s pomocí Boží odhodlán nasadit svůj bídný život pro Kristův zákon, o němž věřím, že byl v každé částce vydán z rozhodnutí přesvaté Trojice a vyhlášen pro spásu lidského rodu skrze svaté Boží lidi. Věřím dále všem jednotlivým článkům tohoto zákona v tom smyslu, v jakém jim velí věřit blahoslavená Trojice. Jako jsem se při svém zodpovídání, v universit- ních projevech i při veřejných kázáních přečasto podro- bil, tak i nyní se podrobuji a nadále se chci pokorně 87
A důsledek je nejspíše založen na zásadě, že je chyba, děje-li se něco skrze mnohé, co může být stejně dobře vykonáno skrze nečetné. Kdežto kladná odpověď na tuto otázku se dokazu- je takto: Zákon Ježíše Krista zcela postačuje k potřebné správě bojující církve; nic k němu nesmíme přidat nebo od něho ubrat. Postačuje tedy sám o sobě ke správě bojující církve. Důsledek je zřejmý z úvahy, že z protikladu následku je možno soudit na opačnou návěst onoho důsledku. A návěst je zřejmá z výroku v 30. kapitole Přísloví [v. 5—6]: „Všeliká Boží řeč je ohnivá, štítem je těm, kteří v něho doufají. Nepřidávej nic k jeho slovům, abys nebyl usvědčen a odsouzen jako lhář.“ Z toho je patrné, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně. Protože nade vše usiluji o čest Boží, o prospěch svaté církve a o to, abych byl věrným údem Ježíše Krista Pána, jenž je hlavou a ženichem svaté církve, kterou vykoupil, slavnostně tedy, jako jsem to už dříve častěji učinil, i nyní prohlašuji, že jsem nikdy zatvrzele netvrdil a ani napříště nechci tvrdit nic, co by odporo- valo pravdě hodné víry. Naopak jsem zastával, zastá- vám a pevně si přeji zastávat všechnu pravdu hodnou víry tak, že bych raději chtěl v naději a s pomocí Páně vytrpět trest kruté smrti než hájit blud odporující pravdě, ano jsem s pomocí Boží odhodlán nasadit svůj bídný život pro Kristův zákon, o němž věřím, že byl v každé částce vydán z rozhodnutí přesvaté Trojice a vyhlášen pro spásu lidského rodu skrze svaté Boží lidi. Věřím dále všem jednotlivým článkům tohoto zákona v tom smyslu, v jakém jim velí věřit blahoslavená Trojice. Jako jsem se při svém zodpovídání, v universit- ních projevech i při veřejných kázáních přečasto podro- bil, tak i nyní se podrobuji a nadále se chci pokorně 87
Strana 88
podrobovat příkazu, smírčímu výroku a poslušenství tohoto nejsvětějšího zákona, odhodlán odvolat ze svých výroků cokoli, o čem budu poučen, že to odporuje pravdě. Po tomto slavnostním prohlášení připomínám pro porozumění předložené otázce, že Ježíš je vlastní jméno našeho Spasitele, jak je patrno z 1. kapitoly Matoušovy [v. 21] a z 2. Lukášovy [v. 21], i když v Písmu čteme, že se tak nazývali čtyři mužové. Pře- devším se Ježíšem nazývá Kristus, náš Bůh, ve své božské přirozenosti, jak se o tom mluví v 43. kapitole Eklesiastiku [v. 25]: „Zasadil ho Pán Ježíš“; a zde má význam jména obecného a překládá se spasitel. Jakmile však jde o vlastní jméno, vztahuje se na něho jako na člověka, například v 2. kapitole Lukášově [v. 21]: „Bylo mu dáno jméno Ježíš.“ Za druhé se užívá jména Ježíš místo Jozue, jak čteme v 46. kapitole Eklesiastiku [v. 1]: „Udatný v boji byl Ježíš, syn Nave, nástupce Mojžíšův v proroctví, který byl podle svého jména veliký.“ Za třetí byl zván Ježíšem syn Josedechův, o němž se praví v 2. kapitole Aggeově [v. 3]: „Mluv k veleknězi Ježíši, synu Josedechovu. A ve 3. kapitole Zachariášově [v. 1] říká prorok: „I ukázal mi Hospodin velekněze Ježíše.“ Za čtvrté byl zván Ježíšem syn Sirachův, o němž čteme v 50. kapitole Eklesiastiku [v. 29]: „Nauku o moudrosti a kázni sepsal v této knize Ježíš, syn Sirachův, z Jeru- zaléma. Kristus však je jméno obecné, označující božskou a lidskou přirozenost v hypostatické jednotě. Slovo Kristus se totiž překládá „pomazaný“ a označuje v obecném smyslu krále, proroky a kněze, jako napří- klad v kapitolách 16 [v. 13], 24 [v. 7], a 26 [v. 11) první knihy Královské, kde je Saul nazývám Kristem. 88
podrobovat příkazu, smírčímu výroku a poslušenství tohoto nejsvětějšího zákona, odhodlán odvolat ze svých výroků cokoli, o čem budu poučen, že to odporuje pravdě. Po tomto slavnostním prohlášení připomínám pro porozumění předložené otázce, že Ježíš je vlastní jméno našeho Spasitele, jak je patrno z 1. kapitoly Matoušovy [v. 21] a z 2. Lukášovy [v. 21], i když v Písmu čteme, že se tak nazývali čtyři mužové. Pře- devším se Ježíšem nazývá Kristus, náš Bůh, ve své božské přirozenosti, jak se o tom mluví v 43. kapitole Eklesiastiku [v. 25]: „Zasadil ho Pán Ježíš“; a zde má význam jména obecného a překládá se spasitel. Jakmile však jde o vlastní jméno, vztahuje se na něho jako na člověka, například v 2. kapitole Lukášově [v. 21]: „Bylo mu dáno jméno Ježíš.“ Za druhé se užívá jména Ježíš místo Jozue, jak čteme v 46. kapitole Eklesiastiku [v. 1]: „Udatný v boji byl Ježíš, syn Nave, nástupce Mojžíšův v proroctví, který byl podle svého jména veliký.“ Za třetí byl zván Ježíšem syn Josedechův, o němž se praví v 2. kapitole Aggeově [v. 3]: „Mluv k veleknězi Ježíši, synu Josedechovu. A ve 3. kapitole Zachariášově [v. 1] říká prorok: „I ukázal mi Hospodin velekněze Ježíše.“ Za čtvrté byl zván Ježíšem syn Sirachův, o němž čteme v 50. kapitole Eklesiastiku [v. 29]: „Nauku o moudrosti a kázni sepsal v této knize Ježíš, syn Sirachův, z Jeru- zaléma. Kristus však je jméno obecné, označující božskou a lidskou přirozenost v hypostatické jednotě. Slovo Kristus se totiž překládá „pomazaný“ a označuje v obecném smyslu krále, proroky a kněze, jako napří- klad v kapitolách 16 [v. 13], 24 [v. 7], a 26 [v. 11) první knihy Královské, kde je Saul nazývám Kristem. 88
Strana 89
Také David je nazýván Kristem v 88. žalmu [v. 39]: „Tys však zahnal a potupil a rozhněval ses na svého krista.“ A v žalmu 131 [v. 10]: „Neodvracej tvář svého krista.“ Ve zvláštním smyslu je tohoto označení užito pro Cyra, na příklad u Izaiáše ve 45. kapitole [v. 1]: „Takto praví Hospodin svému kristu Cyrovi.“ Rovněž se ho obecně užívá pro kteroukoli z uvedených tří postav, ať je to král, prorok nebo kněz, jak čteme třebas v žalmu 104 [v. 15]: „Nedotýkejte se mých kristů. Avšak antonomasticky znamená slovo Kristus mesiáše zaslíbeného v Zákoně, který je zároveň král, kněz i pro- rok. Vždyť on je pomazán olejem milosti jako nikdo z jeho druhů v lidské přirozenosti, jak se praví v žalmu 44 [v. 8]. Toho tedy antonomasticky označuje slovo Kristus ve 4. kapitole [v. 20] Pláče: „Duch našich úst, Kristus Pán, byl jat v našich hříších.“ A v 9. kapitole Daniele [v. 26]: „Po dvaašedesáti týdnech bude Kristus zabit.“ I židé v Novém zákoně si uvědomovali neoby- čejný význam tohoto jména Kristus, když v 22. kapitole Lukášově [v. 66] řekli: „Jsi-li Kristus, pověz nám to otevřeně“. A v tomto smyslu, v jakém jsem si ho dovolil užít při formulaci otázky, užívá evangelium tohoto jména obecně. Za druhé připomínám vzhledem ke znění otázky, v níž je řeč o pravém Bohu, že pojem Boha lze chápat čtverým způsobem. Především prostě v absolutním smyslu. A tak je výrazem pro svrchované dobro, jímž je prostě Bůh, jenž jest Bohem bohů, Hospodin, jako se například říká v žalmu 49 [v. 1]: „Bůh bohů, Hospo- din, promluvil." Ten také praví v 32. kapitole Deute- ronomia [v. 39]: „Pohleďte, že já jediný jsem a není jiného Boha kromě mne.“ Za druhé lze chápat pojem Boha účastně čili adoptivně, jak ho lze užít pro lidi, kteří mají skrze milost účast na Boží dobrotě. Tak se 89
Také David je nazýván Kristem v 88. žalmu [v. 39]: „Tys však zahnal a potupil a rozhněval ses na svého krista.“ A v žalmu 131 [v. 10]: „Neodvracej tvář svého krista.“ Ve zvláštním smyslu je tohoto označení užito pro Cyra, na příklad u Izaiáše ve 45. kapitole [v. 1]: „Takto praví Hospodin svému kristu Cyrovi.“ Rovněž se ho obecně užívá pro kteroukoli z uvedených tří postav, ať je to král, prorok nebo kněz, jak čteme třebas v žalmu 104 [v. 15]: „Nedotýkejte se mých kristů. Avšak antonomasticky znamená slovo Kristus mesiáše zaslíbeného v Zákoně, který je zároveň král, kněz i pro- rok. Vždyť on je pomazán olejem milosti jako nikdo z jeho druhů v lidské přirozenosti, jak se praví v žalmu 44 [v. 8]. Toho tedy antonomasticky označuje slovo Kristus ve 4. kapitole [v. 20] Pláče: „Duch našich úst, Kristus Pán, byl jat v našich hříších.“ A v 9. kapitole Daniele [v. 26]: „Po dvaašedesáti týdnech bude Kristus zabit.“ I židé v Novém zákoně si uvědomovali neoby- čejný význam tohoto jména Kristus, když v 22. kapitole Lukášově [v. 66] řekli: „Jsi-li Kristus, pověz nám to otevřeně“. A v tomto smyslu, v jakém jsem si ho dovolil užít při formulaci otázky, užívá evangelium tohoto jména obecně. Za druhé připomínám vzhledem ke znění otázky, v níž je řeč o pravém Bohu, že pojem Boha lze chápat čtverým způsobem. Především prostě v absolutním smyslu. A tak je výrazem pro svrchované dobro, jímž je prostě Bůh, jenž jest Bohem bohů, Hospodin, jako se například říká v žalmu 49 [v. 1]: „Bůh bohů, Hospo- din, promluvil." Ten také praví v 32. kapitole Deute- ronomia [v. 39]: „Pohleďte, že já jediný jsem a není jiného Boha kromě mne.“ Za druhé lze chápat pojem Boha účastně čili adoptivně, jak ho lze užít pro lidi, kteří mají skrze milost účast na Boží dobrotě. Tak se 89
Strana 90
praví v 81. žalmu [v. 6]: „Já jsem řekl: Bohové jste. Za třetí můžeme mluvit o bohu nějakého člověka, jímž je pro své zázračné činy. Proto řekl Hospodin Mojžíšovi v 7. kapitole Exodu [v. 1]: „Hle, ustanovil jsem tě za boha faraónova.“ Za čtvrté můžeme užít slova bůh jen podle jména tehdy, když je zúžíme nebo upřesníme rozlišujícím znakem. Proto je nazýván dábel bohem tohoto světa. Praví totiž Apoštol ve 4. kapitole 2. epištoly Korintským [v. 4]: „Bůh tohoto světa oslepil mysli nevěřících, aby do nich nezazářilo světlo evange- lia Kristovy slávy.“ A tímto čtvrtým způsobem ozna- čuje slovo bůh jakékoli dobro, které člověk nadmíru miluje. A tak je podle Apoštolova výroku v 8. kapitole 1. Korintským [v. 4—6] mnoho bohů: „Víme, že není Boha, kromě jednoho. Neboť i když jsou takzvaní boho- vé buď na nebi nebo na zemi, jakože jsou mnozí bohové a páni, my však máme jediného Boha Otce.“ A v tomto smyslu se nazývá břicho bohem lidí propadlých obžer- ství — Filipenským 3 [v. 19]. Statky lakomců se na- zývají jejich bohy. Proto se lakota nazývá v 5. kapitole Efezským [v. 5] modlářstvím. Zkrátka, cokoli člověk miluje nadmíru, to se stává jeho bohem. A proto na rozdíl od těchto bohů je Kristus Ježíš nazýván pravým Bohem, jenž jest dobro, nad něž si nelze pomyslet nic lepšího, jak říká ctihodný Anselm. Za třetí připomínám ve vší stručnosti vzhledem k formulaci, v níž mluvím o pravém člověku, že se slova člověk někdy užívá pro lidského ducha jako v 1. kapitole knihy Genesis [v.26], kde nestvořená Trojice prohlašuje c „Učiňme člověka k našemu obrazu a podobenství.“ Zde Mojžíš, prorok znamenitý, rozumí člověkem jen stvořeného ducha a ne člověkovo tělo, poněvadž Bůh tehdy ještě nepřijal tvary lidských údů, aby člověk mohl být učiněn k podobenství Boha. A to dovozuje blažený 90
praví v 81. žalmu [v. 6]: „Já jsem řekl: Bohové jste. Za třetí můžeme mluvit o bohu nějakého člověka, jímž je pro své zázračné činy. Proto řekl Hospodin Mojžíšovi v 7. kapitole Exodu [v. 1]: „Hle, ustanovil jsem tě za boha faraónova.“ Za čtvrté můžeme užít slova bůh jen podle jména tehdy, když je zúžíme nebo upřesníme rozlišujícím znakem. Proto je nazýván dábel bohem tohoto světa. Praví totiž Apoštol ve 4. kapitole 2. epištoly Korintským [v. 4]: „Bůh tohoto světa oslepil mysli nevěřících, aby do nich nezazářilo světlo evange- lia Kristovy slávy.“ A tímto čtvrtým způsobem ozna- čuje slovo bůh jakékoli dobro, které člověk nadmíru miluje. A tak je podle Apoštolova výroku v 8. kapitole 1. Korintským [v. 4—6] mnoho bohů: „Víme, že není Boha, kromě jednoho. Neboť i když jsou takzvaní boho- vé buď na nebi nebo na zemi, jakože jsou mnozí bohové a páni, my však máme jediného Boha Otce.“ A v tomto smyslu se nazývá břicho bohem lidí propadlých obžer- ství — Filipenským 3 [v. 19]. Statky lakomců se na- zývají jejich bohy. Proto se lakota nazývá v 5. kapitole Efezským [v. 5] modlářstvím. Zkrátka, cokoli člověk miluje nadmíru, to se stává jeho bohem. A proto na rozdíl od těchto bohů je Kristus Ježíš nazýván pravým Bohem, jenž jest dobro, nad něž si nelze pomyslet nic lepšího, jak říká ctihodný Anselm. Za třetí připomínám ve vší stručnosti vzhledem k formulaci, v níž mluvím o pravém člověku, že se slova člověk někdy užívá pro lidského ducha jako v 1. kapitole knihy Genesis [v.26], kde nestvořená Trojice prohlašuje c „Učiňme člověka k našemu obrazu a podobenství.“ Zde Mojžíš, prorok znamenitý, rozumí člověkem jen stvořeného ducha a ne člověkovo tělo, poněvadž Bůh tehdy ještě nepřijal tvary lidských údů, aby člověk mohl být učiněn k podobenství Boha. A to dovozuje blažený 90
Strana 91
Augustin v 7. kapitole dvanácté knihy O Trojici, jak hned uvedu. Jindy se užívá slova člověk pro tělo, jež je druhou složkou lidského bytí, jemuž se také říká vnější člověk. A Apoštol zmiňuje dvojí tento význam ve 4. kapitole 2. epištoly Korintským [v. 16], když pra- ví: „I když náš zevnější člověk chátrá, přece se ten vnitřní obnovuje den ze dne.“ Zde zřejmě nazývá vnitřním člověkem ducha, který byl stvořen neviditel- ným k obrazu a podobenství neviditelné Trojice, kdežto vnějším člověkem nazývá tělo, které vnímáme tělesnými smysly. A tak je podle Apoštola jedna přirozenost zevnější a druhá vnitřní, při čemž posílení jedné zname- ná oslabení druhé. Konečně se užívá slova člověk pro nerozdělenou lidskou přirozenost a právě tento význam přijímá většina filosofů, když říkají, že člověk je tvor rozumný a smrtelný. A blažený Augustin v 7. kapitole 15. knihy O Boží Trojici tvrdí, že člověk je rozumná bytost, složená z těla a duše. Proto sám blažený Augustin učí tomuto trojímu významu slova člověk v 24. kapitole 13. knihy O obci Boží slovy: „To je sice pravda, že duše není celým člo- věkem, nýbrž lepší složkou člověka; ani tělo není celým člověkem, ale nižší složkou člověka; až když je obé spolu spojeno, dostane celek jméno člověk; přesto ho nepozbývají ani jednotlivé složky, i když o nich mluvíme jednotlivě. Vždyť jakýsi zákon každodenní mluvy nikomu nebrání říkat: „Ten člověk zesnul a nyní jest v pokoji nebo v trestu, ačkoli to lze říci jenom o duši, nebo: �Ten člověk je pohřben na tom neb onom místě“, ačkoli to lze chápat jenom o těle. Či snad odpovědí, že Boží Písmo nemá ve zvyku takto mluvit? Naopak, ono mluví v této věci pro nás tak, že i když — tyto dvě složky jsou spojeny — má-li člověk žít přece přikládá každé z nich zvlášť jméno člověk, na- 91
Augustin v 7. kapitole dvanácté knihy O Trojici, jak hned uvedu. Jindy se užívá slova člověk pro tělo, jež je druhou složkou lidského bytí, jemuž se také říká vnější člověk. A Apoštol zmiňuje dvojí tento význam ve 4. kapitole 2. epištoly Korintským [v. 16], když pra- ví: „I když náš zevnější člověk chátrá, přece se ten vnitřní obnovuje den ze dne.“ Zde zřejmě nazývá vnitřním člověkem ducha, který byl stvořen neviditel- ným k obrazu a podobenství neviditelné Trojice, kdežto vnějším člověkem nazývá tělo, které vnímáme tělesnými smysly. A tak je podle Apoštola jedna přirozenost zevnější a druhá vnitřní, při čemž posílení jedné zname- ná oslabení druhé. Konečně se užívá slova člověk pro nerozdělenou lidskou přirozenost a právě tento význam přijímá většina filosofů, když říkají, že člověk je tvor rozumný a smrtelný. A blažený Augustin v 7. kapitole 15. knihy O Boží Trojici tvrdí, že člověk je rozumná bytost, složená z těla a duše. Proto sám blažený Augustin učí tomuto trojímu významu slova člověk v 24. kapitole 13. knihy O obci Boží slovy: „To je sice pravda, že duše není celým člo- věkem, nýbrž lepší složkou člověka; ani tělo není celým člověkem, ale nižší složkou člověka; až když je obé spolu spojeno, dostane celek jméno člověk; přesto ho nepozbývají ani jednotlivé složky, i když o nich mluvíme jednotlivě. Vždyť jakýsi zákon každodenní mluvy nikomu nebrání říkat: „Ten člověk zesnul a nyní jest v pokoji nebo v trestu, ačkoli to lze říci jenom o duši, nebo: �Ten člověk je pohřben na tom neb onom místě“, ačkoli to lze chápat jenom o těle. Či snad odpovědí, že Boží Písmo nemá ve zvyku takto mluvit? Naopak, ono mluví v této věci pro nás tak, že i když — tyto dvě složky jsou spojeny — má-li člověk žít přece přikládá každé z nich zvlášť jméno člověk, na- 91
Strana 92
zývajíc totiž duši vnitřním člověkem, kdežto tělo vněj- ším člověkem, jako kdyby to byli lidé dva, ačkoli obě složky zároveň jsou jeden člověk. Ale musíme tomu rozuměti tak, jako když se mluví o člověku stvo- řeném k obrazu Božímu, a o člověku učiněném ze země, jenž se do země navrátí. Prvé je totiž řečeno s ohledem na rozumnou duši, jakou Bůh vložil do člověka, to jest do lidského těla, vevanutím, či máme-li se vyjádřit případněji, vdechnutím; druhé zase se zřetelem k tělu, k člověku, jak jej Bůh uhnětl z prachu a jemuž byla dána duše, aby se stalo tělem živočišným, to jest aby se člověk stal živou duší.“ Tak doslova Augustin. Za čtvrté připomínám, že slova zákon se užívá někdy jen podle jména, jindy v pravém slova smyslu. Zákon v pravém slova smyslu je pravda řídící člověka k dosažení blaženosti. A tak mu předně rozumíme abstraktně jako první pravdě, za druhé konkrétně jako pravdě svého druhu, od jiných pravd odlišné. První zákon je zajisté božský, druhý lidský, a nejsou přitom v rozporu, ačkoli každý z nich vykazuje trojí rovnocen- nou obměnu. Božským zákonem totiž, a tak zákonem Ježíše Krista se především nazývá zákon Boží vyjádřený v Písmu svatém. Za druhé v širším smyslu se nazývá zákonem Božím každý pravý zákon nějak v Písmu zahrnutý. A takto je každý pravý zákon zákonem Božím. Zákon lidský můžeme chápat trojím způsobem. Předně jako zákon lidmi vynalezený, ale v Písmu sva- tém od starodávna zahrnutý; za druhé jako zákon pra- vý, ať už je obsažen v Božím zákoně výslovně anebo jen zahrnutě, pokud je člověku vodítkem; za třetí jako vyhlášený lidský zákon, který však není v Písmu svatém, nýbrž je s ním v rozporu. A takový zákon je bezprávný. 92
zývajíc totiž duši vnitřním člověkem, kdežto tělo vněj- ším člověkem, jako kdyby to byli lidé dva, ačkoli obě složky zároveň jsou jeden člověk. Ale musíme tomu rozuměti tak, jako když se mluví o člověku stvo- řeném k obrazu Božímu, a o člověku učiněném ze země, jenž se do země navrátí. Prvé je totiž řečeno s ohledem na rozumnou duši, jakou Bůh vložil do člověka, to jest do lidského těla, vevanutím, či máme-li se vyjádřit případněji, vdechnutím; druhé zase se zřetelem k tělu, k člověku, jak jej Bůh uhnětl z prachu a jemuž byla dána duše, aby se stalo tělem živočišným, to jest aby se člověk stal živou duší.“ Tak doslova Augustin. Za čtvrté připomínám, že slova zákon se užívá někdy jen podle jména, jindy v pravém slova smyslu. Zákon v pravém slova smyslu je pravda řídící člověka k dosažení blaženosti. A tak mu předně rozumíme abstraktně jako první pravdě, za druhé konkrétně jako pravdě svého druhu, od jiných pravd odlišné. První zákon je zajisté božský, druhý lidský, a nejsou přitom v rozporu, ačkoli každý z nich vykazuje trojí rovnocen- nou obměnu. Božským zákonem totiž, a tak zákonem Ježíše Krista se především nazývá zákon Boží vyjádřený v Písmu svatém. Za druhé v širším smyslu se nazývá zákonem Božím každý pravý zákon nějak v Písmu zahrnutý. A takto je každý pravý zákon zákonem Božím. Zákon lidský můžeme chápat trojím způsobem. Předně jako zákon lidmi vynalezený, ale v Písmu sva- tém od starodávna zahrnutý; za druhé jako zákon pra- vý, ať už je obsažen v Božím zákoně výslovně anebo jen zahrnutě, pokud je člověku vodítkem; za třetí jako vyhlášený lidský zákon, který však není v Písmu svatém, nýbrž je s ním v rozporu. A takový zákon je bezprávný. 92
Strana 93
A proto mají někteří za to, že zákon božský a zákon lidský si navzájem odporují. A je zřejmo, že jenom ony zákony jsou bezprávné, které jsou v rozporu se zákony božskými a jsou dílem tvorů hřešících. Proto se říká v 10. kapitole Izaiášově [v. 1]: „Běda těm, kdo ustano- vují bezprávné zákony“. Neboť každý takový zákon ustanovil, zavedl i vymyslel pouhý tvor. Proto vytýká Spasitel farizeům jejich tradice, které vymysleli jen ke ždímání peněz, a říká jim v 15. kapitole Matoušově [v. 3]: „Pročpak přestupujete Boží příkaz pro svou tradici?“ A o vyhlašování takových zákonů čteme v žalmu 118 [v. 85]: „Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podle tvého zákona.“ A jsou označovány za lidské nálezky, jako například v žalmu 105 [v. 39]: „Dopustili se smilstva se svými nálezky. Za páté připomínám, že výraz sám o sobě posta- čuje, vyjadřuje někdy postačitelnost dané příčinnosti, která se obejde bez jakékoli sobě rovné pomoci; a jindy vyjadřuje podle logiků vyloučení každé jiné spolupříči- ny. V prvém případě Bůh sám postačuje být příčinou světa a činit mnoho jiného, k čemuž má sám od sebe a sám sebou postačitelnost. V druhém případě, řekne logik, Bůh sám nepostačuje být příčinou světa, protože je mu za- potřebí ještě jiné spolupříčiny, jak je patrné z živlů světa, které jsou jeho hmotnou příčinou, a z obecných živlů, tvořících podstatu věcí, — živlů, o nichž Bůh předem určil, aby byly spolupříčinami, protože podle spisovatele knihy O příčinách první ze všech stvořených věcí je bytí a před ní nebylo stvořeno nic jiného. A toto rozlišení snadno pochopí ten, kdo ví, že filosofové rozli- šují logickou úvahou čtyři druhy příčin. Za šesté připomínám, že správou bojující církve označujeme za prvé to, čím se bojující církev sama spra- vuje, například božské vdechnutí, zákon Boží či kterou- 93
A proto mají někteří za to, že zákon božský a zákon lidský si navzájem odporují. A je zřejmo, že jenom ony zákony jsou bezprávné, které jsou v rozporu se zákony božskými a jsou dílem tvorů hřešících. Proto se říká v 10. kapitole Izaiášově [v. 1]: „Běda těm, kdo ustano- vují bezprávné zákony“. Neboť každý takový zákon ustanovil, zavedl i vymyslel pouhý tvor. Proto vytýká Spasitel farizeům jejich tradice, které vymysleli jen ke ždímání peněz, a říká jim v 15. kapitole Matoušově [v. 3]: „Pročpak přestupujete Boží příkaz pro svou tradici?“ A o vyhlašování takových zákonů čteme v žalmu 118 [v. 85]: „Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podle tvého zákona.“ A jsou označovány za lidské nálezky, jako například v žalmu 105 [v. 39]: „Dopustili se smilstva se svými nálezky. Za páté připomínám, že výraz sám o sobě posta- čuje, vyjadřuje někdy postačitelnost dané příčinnosti, která se obejde bez jakékoli sobě rovné pomoci; a jindy vyjadřuje podle logiků vyloučení každé jiné spolupříči- ny. V prvém případě Bůh sám postačuje být příčinou světa a činit mnoho jiného, k čemuž má sám od sebe a sám sebou postačitelnost. V druhém případě, řekne logik, Bůh sám nepostačuje být příčinou světa, protože je mu za- potřebí ještě jiné spolupříčiny, jak je patrné z živlů světa, které jsou jeho hmotnou příčinou, a z obecných živlů, tvořících podstatu věcí, — živlů, o nichž Bůh předem určil, aby byly spolupříčinami, protože podle spisovatele knihy O příčinách první ze všech stvořených věcí je bytí a před ní nebylo stvořeno nic jiného. A toto rozlišení snadno pochopí ten, kdo ví, že filosofové rozli- šují logickou úvahou čtyři druhy příčin. Za šesté připomínám, že správou bojující církve označujeme za prvé to, čím se bojující církev sama spra- vuje, například božské vdechnutí, zákon Boží či kterou- 93
Strana 94
koli pravdu, jež vede církev k tomu, aby sloužila svému Bohu, jak se sluší. Za druhé rozumíme správou bojující církve život této církve odpovídající správě zprvu jmenované. Z toho vyplývá, že jen tehdy je bojující církev nebo kterýkoli její úd dobře spravován, aby sloužil svému Bohu, jak se sluší, spravuje-li se podle zákona Krista Ježíše. A bojující církev, která podle blaženého Augustina, předního učitele církve, je počet předurčených křesťanů, setrvává v této správě od vydání Kristova zákona. Abych však předešel nedoro- zumění, nazývám Kristovým zákonem zákon evangelic- ký, nezbytný ke správě bojující církve, který vydal Kristus v době, kdy působil on a jeho apoštolové. Konečně připomínám, že naše otázka předpokládá dvě věci a na jednu se ptá. Předpokládá především, že Kristus Ježíš je pravý Bůh. Předpokládá za druhé, že Kristus Ježíš je pravý člověk. Za třetí se ptá, zda zákon Ježíše Krista sám o sobě postačuje ke správě bojující církve. PRVNÍ ZÁVĚR První předpoklad obsahuje tento závěr: Kristus Ježíš je pravý Bůh. Dokazuje se takto: Písmo svaté ukazuje nevývratně víc než jednou, že Kristus Ježíš je pravý Bůh; je tedy závěr správný. Návěst je zřejmá ze Staré i Nové smlouvy zákona Páně, z něhož zde pro stručnost uvádím tři závažné doklady. V 1. kapitole Janově [v. 1] se totiž říká, že „Bůh byl slovo“, a o něco níže [v. 14] se o něm praví: „Slovo se stalo tělem. Dále čteme v 1. kapitole Židům [v. 2], že „na sklonku těchto dní promluvil k nám ve svém Synu, jejž ustanovil 94
koli pravdu, jež vede církev k tomu, aby sloužila svému Bohu, jak se sluší. Za druhé rozumíme správou bojující církve život této církve odpovídající správě zprvu jmenované. Z toho vyplývá, že jen tehdy je bojující církev nebo kterýkoli její úd dobře spravován, aby sloužil svému Bohu, jak se sluší, spravuje-li se podle zákona Krista Ježíše. A bojující církev, která podle blaženého Augustina, předního učitele církve, je počet předurčených křesťanů, setrvává v této správě od vydání Kristova zákona. Abych však předešel nedoro- zumění, nazývám Kristovým zákonem zákon evangelic- ký, nezbytný ke správě bojující církve, který vydal Kristus v době, kdy působil on a jeho apoštolové. Konečně připomínám, že naše otázka předpokládá dvě věci a na jednu se ptá. Předpokládá především, že Kristus Ježíš je pravý Bůh. Předpokládá za druhé, že Kristus Ježíš je pravý člověk. Za třetí se ptá, zda zákon Ježíše Krista sám o sobě postačuje ke správě bojující církve. PRVNÍ ZÁVĚR První předpoklad obsahuje tento závěr: Kristus Ježíš je pravý Bůh. Dokazuje se takto: Písmo svaté ukazuje nevývratně víc než jednou, že Kristus Ježíš je pravý Bůh; je tedy závěr správný. Návěst je zřejmá ze Staré i Nové smlouvy zákona Páně, z něhož zde pro stručnost uvádím tři závažné doklady. V 1. kapitole Janově [v. 1] se totiž říká, že „Bůh byl slovo“, a o něco níže [v. 14] se o něm praví: „Slovo se stalo tělem. Dále čteme v 1. kapitole Židům [v. 2], že „na sklonku těchto dní promluvil k nám ve svém Synu, jejž ustanovil 94
Strana 95
za dědice veškerenstva a skrze něhož učinil i věky“ Z toho vyplývá, že Kristus Ježíš je jakožto Bůh dříve než všechno stvoření. Právem proto slavnostně pěje nikajské vyznání víry, že církev věří „v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z Otce zrozeného přede všemi věky“. Dále řekl sám Kristus Ježíš Filipovi u Jana ve 14. kapitole [v. 9]: „Filipe, kdo vidí mne, vidí i mého Otce.“ Blažený Augustin to vykládá ve své knize O pěti kacířstvích. Jednoho z nich se dopustili ariáni popíráním Kristova božství, podobně jako prý už Filip Krista snížil, když ho žádal: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám postačí“ [Jan 14, 8]. Zdá se, že Otec a Syn nemají tutéž přirozenost. Proto říká Kristus, že kdokoli jej vidí vírou ztvárněnou, vidí jeho božství, a tedy vidí Otce, poněvadž oba mají tutéž nesmíšenou bytnost. O tom píše Augustin: „Když už jsi, ariáne, s apoštolem zbloudil, s apoštolem se navrať, a jeho napomenutí nechť slouží k tvému napravení. Co říká Pán? Tak dlouho jsem s vámi a neznáš mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí i mého Otce. Přišel jsem, abych tě k Otci připojil, nechtěj ty mne od něho oddělit. Tak veliká je jednota, podobenství a láska mezi námi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Proč mručíš, sabeliáne? Buď mne chceš hodit do jednoho pytle s ariánem, anebo mne od něho nadobro odlákat. Odpovídám-li mu však ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, ve jménu nikoli tří, nýbrž jednoho Boha, přece tě nepřehlížím. Co říká Pán? Kdo vidí mne, vidí i mého Otce. Neřekl: Kdo vidí mne, vidí Otce, nebo: Já jsem zároveň i Otec. Řekl naopak [Jan 14, 10]: Já jsem v Otci a Otec je ve mně, a kdo vidí mne, vidí i Otce. Jak velice záleží na vsunutí jediného písmenka, pouhého i.“ Tak Augu- stin. 95
za dědice veškerenstva a skrze něhož učinil i věky“ Z toho vyplývá, že Kristus Ježíš je jakožto Bůh dříve než všechno stvoření. Právem proto slavnostně pěje nikajské vyznání víry, že církev věří „v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z Otce zrozeného přede všemi věky“. Dále řekl sám Kristus Ježíš Filipovi u Jana ve 14. kapitole [v. 9]: „Filipe, kdo vidí mne, vidí i mého Otce.“ Blažený Augustin to vykládá ve své knize O pěti kacířstvích. Jednoho z nich se dopustili ariáni popíráním Kristova božství, podobně jako prý už Filip Krista snížil, když ho žádal: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám postačí“ [Jan 14, 8]. Zdá se, že Otec a Syn nemají tutéž přirozenost. Proto říká Kristus, že kdokoli jej vidí vírou ztvárněnou, vidí jeho božství, a tedy vidí Otce, poněvadž oba mají tutéž nesmíšenou bytnost. O tom píše Augustin: „Když už jsi, ariáne, s apoštolem zbloudil, s apoštolem se navrať, a jeho napomenutí nechť slouží k tvému napravení. Co říká Pán? Tak dlouho jsem s vámi a neznáš mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí i mého Otce. Přišel jsem, abych tě k Otci připojil, nechtěj ty mne od něho oddělit. Tak veliká je jednota, podobenství a láska mezi námi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Proč mručíš, sabeliáne? Buď mne chceš hodit do jednoho pytle s ariánem, anebo mne od něho nadobro odlákat. Odpovídám-li mu však ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, ve jménu nikoli tří, nýbrž jednoho Boha, přece tě nepřehlížím. Co říká Pán? Kdo vidí mne, vidí i mého Otce. Neřekl: Kdo vidí mne, vidí Otce, nebo: Já jsem zároveň i Otec. Řekl naopak [Jan 14, 10]: Já jsem v Otci a Otec je ve mně, a kdo vidí mne, vidí i Otce. Jak velice záleží na vsunutí jediného písmenka, pouhého i.“ Tak Augu- stin. 95
Strana 96
První dodatek Z tohoto závěru plyne především, že cokoli Ježíš Kristus za pravdu prohlásil, to bylo, jest a bude pravda. To je zřejmé, protože Kristus Ježíš je pravý Bůh, jak tvrdí závěr. Bůh však nemůže lhát, jak ujišťuje Apoštol v 6. kapitole epištoly Židům [v. 18]. Je tedy dodatek správný. Druhý dodatek Z toho dále plyne, že není možné, aby Bůh ne- splnil to, co slíbil. Neboť Apoštol říká v 2. kapitole 2. listu Timoteovi [v. 13], že Bůh nemůže zapřít sám sebe. Toho by se však podle Glosy přece dopustil, kdyby slib nesplnil. Proto říká sám Kristus, pravý Bůh, u Matouše v 24. kapitole [v. 34—35] a u Lukáše v 21. kapitole [v. 32—33]: „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Třetí dodatek Za třetí odtud vyplývá, že Krista Ježíše máme na- de všecko milovat, jeho se bát a hledat. To je zřejmé, protože je pravý Bůh, jak tvrdí závěr. Je tedy dodatek správný. 96
První dodatek Z tohoto závěru plyne především, že cokoli Ježíš Kristus za pravdu prohlásil, to bylo, jest a bude pravda. To je zřejmé, protože Kristus Ježíš je pravý Bůh, jak tvrdí závěr. Bůh však nemůže lhát, jak ujišťuje Apoštol v 6. kapitole epištoly Židům [v. 18]. Je tedy dodatek správný. Druhý dodatek Z toho dále plyne, že není možné, aby Bůh ne- splnil to, co slíbil. Neboť Apoštol říká v 2. kapitole 2. listu Timoteovi [v. 13], že Bůh nemůže zapřít sám sebe. Toho by se však podle Glosy přece dopustil, kdyby slib nesplnil. Proto říká sám Kristus, pravý Bůh, u Matouše v 24. kapitole [v. 34—35] a u Lukáše v 21. kapitole [v. 32—33]: „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Třetí dodatek Za třetí odtud vyplývá, že Krista Ježíše máme na- de všecko milovat, jeho se bát a hledat. To je zřejmé, protože je pravý Bůh, jak tvrdí závěr. Je tedy dodatek správný. 96
Strana 97
DRUHÝ ZÁVĚR Druhý předpoklad obsahuje tento závěr: Kristus Ježíš je pravý člověk. Dokazuje se takto: Vždyť Ježíš Kristus je Mesiáš v zákoně zaslíbený, který je zároveň král, kněz i prorok, jak praví první připomínka vzatá z výroků proroka Jeremiáše [Pláč 4, 20] a Daniele [9, 26], jatý a zabitý pro naše hříchy. Je tedy závěr správný a ve shodě s pravou vírou. Vždyť církev ve vyznání Athanasiově takto pěje: „Pravá víra tedy jest, abychom věřili a vyznávali, že Pán náš Ježíš Kristus, Syn Boží, je Bůh i člověk.“ První dodatek Z tohoto závěru právě tak jako z prvního vyplývá především, že Kristus Ježíš je vzhledem k božství stejné podstaty s Otcem a vzhledem k lidství stejné podstaty s námi. Neboť v prvním závěru jsme ukázali, že Kristus Ježíš je pravý Bůh téže bytnosti s Otcem; je tedy stejné podstaty s Otcem. A poněvadž je pravým člověkem, který má rozumnou duši a lidské tělo, jak tvrdí závěr, je tedy dodatek správný. A tento dodatek vyznává na základě nikajského koncilu císař Zenon, když na žádost otců píše Kristovým vyznavačům po celém světě: „Vyznáváme jednoroze- ného Syna Božího a Boha, který se opravdu stal člově- kem, Pána našeho Ježíše Krista, vzhledem k lidství stejné podstaty s námi.“ Tento dodatek je rovněž zřejmý ze zákona Reddentes v zákoníku císaře Justiniána, v oddíle O nejvyšší Trojici a katolické víře: „Nerozlišu- jeme zajisté mezi Bohem Slovem a Kristem, nýbrž 97
DRUHÝ ZÁVĚR Druhý předpoklad obsahuje tento závěr: Kristus Ježíš je pravý člověk. Dokazuje se takto: Vždyť Ježíš Kristus je Mesiáš v zákoně zaslíbený, který je zároveň král, kněz i prorok, jak praví první připomínka vzatá z výroků proroka Jeremiáše [Pláč 4, 20] a Daniele [9, 26], jatý a zabitý pro naše hříchy. Je tedy závěr správný a ve shodě s pravou vírou. Vždyť církev ve vyznání Athanasiově takto pěje: „Pravá víra tedy jest, abychom věřili a vyznávali, že Pán náš Ježíš Kristus, Syn Boží, je Bůh i člověk.“ První dodatek Z tohoto závěru právě tak jako z prvního vyplývá především, že Kristus Ježíš je vzhledem k božství stejné podstaty s Otcem a vzhledem k lidství stejné podstaty s námi. Neboť v prvním závěru jsme ukázali, že Kristus Ježíš je pravý Bůh téže bytnosti s Otcem; je tedy stejné podstaty s Otcem. A poněvadž je pravým člověkem, který má rozumnou duši a lidské tělo, jak tvrdí závěr, je tedy dodatek správný. A tento dodatek vyznává na základě nikajského koncilu císař Zenon, když na žádost otců píše Kristovým vyznavačům po celém světě: „Vyznáváme jednoroze- ného Syna Božího a Boha, který se opravdu stal člově- kem, Pána našeho Ježíše Krista, vzhledem k lidství stejné podstaty s námi.“ Tento dodatek je rovněž zřejmý ze zákona Reddentes v zákoníku císaře Justiniána, v oddíle O nejvyšší Trojici a katolické víře: „Nerozlišu- jeme zajisté mezi Bohem Slovem a Kristem, nýbrž 97
Strana 98
naopak v něm poznáváme jednu jedinou osobu, která je vzhledem k božství stejné podstaty s Otcem a vzhle- dem k lidství stejné podstaty s námi.“ Za třetí je tento dodatek zřejmý ze slov blaženého Cyrila v listu Jana Antiochejskému: „Vyznáváme Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, dokonalého Boha, [a do- konalého člověka], který má rozumnou duši a tělo, na- rozeného zajisté před věky vzhledem k božství z Otce, vzhledem k lidství však v posledních dnech z Marie Panny pro nás a pro naši spásu, stejné podstaty s Otcem vzhledem k božství a stejné podstaty s námi vzhledem k lidství. Nastalo tedy sjednocení dvou přirozeností, a proto vyznáváme jednoho Krista, [jednoho Syna a jednoho Boha.“ Tak svatý Cyril. A tento dodatek potírá ariánské kacířství, které učí, že Kristus na sebe vzal pouhé tělo bez duše, jak to připomíná blažený Augustin ve své knize O kacířstvích ve výkladu o 49. kacířství. Právě tak potírá kacířství apolinaristů, které tvrdí, že Bůh Kristus na sebe vzal pouhé tělo, kdežto duši v něm nahradilo Slovo. Druhý dodatek Za druhé vyplývá ze závěru a předchozího dodat- ku, že Kristus Ježíš je celý a proto dokonalý člověk, který má rozumnou duši a lidské tělo. Podle třetí připomínky je Kristus Ježíš rozumná podstata sdružující tělo i duši. Třetí dodatek Za třetí odtud vyplývá, že Kristus Ježíš, ačkoli se podle těla narodil z ženy, přece je podle božství věčný. 98
naopak v něm poznáváme jednu jedinou osobu, která je vzhledem k božství stejné podstaty s Otcem a vzhle- dem k lidství stejné podstaty s námi.“ Za třetí je tento dodatek zřejmý ze slov blaženého Cyrila v listu Jana Antiochejskému: „Vyznáváme Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, dokonalého Boha, [a do- konalého člověka], který má rozumnou duši a tělo, na- rozeného zajisté před věky vzhledem k božství z Otce, vzhledem k lidství však v posledních dnech z Marie Panny pro nás a pro naši spásu, stejné podstaty s Otcem vzhledem k božství a stejné podstaty s námi vzhledem k lidství. Nastalo tedy sjednocení dvou přirozeností, a proto vyznáváme jednoho Krista, [jednoho Syna a jednoho Boha.“ Tak svatý Cyril. A tento dodatek potírá ariánské kacířství, které učí, že Kristus na sebe vzal pouhé tělo bez duše, jak to připomíná blažený Augustin ve své knize O kacířstvích ve výkladu o 49. kacířství. Právě tak potírá kacířství apolinaristů, které tvrdí, že Bůh Kristus na sebe vzal pouhé tělo, kdežto duši v něm nahradilo Slovo. Druhý dodatek Za druhé vyplývá ze závěru a předchozího dodat- ku, že Kristus Ježíš je celý a proto dokonalý člověk, který má rozumnou duši a lidské tělo. Podle třetí připomínky je Kristus Ježíš rozumná podstata sdružující tělo i duši. Třetí dodatek Za třetí odtud vyplývá, že Kristus Ježíš, ačkoli se podle těla narodil z ženy, přece je podle božství věčný. 98
Strana 99
První část dodatku je zřejmá ze slova Apoštolova ve 4. kapitole Galatským [v. 4—5]: „Bůh poslal svého Sy- " na narozeného z ženy, narozeného pod zákonem. Druhá část je zřejmá z výroku Spasitelova v 8. kapitole Janově [v. 58]: „Amen, amen pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem“ atd. A tento dodatek je namířen proti židům a proti všem kacířům, kteří po- pírají, že Kristus je od věčnosti; tak například pauliáni učili, že Kristus neexistoval vždycky, nýbrž měl svůj počátek v Marii. TŘETÍ ZÁVĚR První předpoklad Pokud jde o to, nač se otázka táže, tvrdím na základě obecné víry, že Kristus Ježíš, pravý Bůh, usta- novil ke správě obecné církve jeden zákon, jímž je Stará a Nová smlouva. Druhý předpoklad Za druhé, abych předešel nedorozumění, tvrdím, že jakkoli Kristovým zákonem, nezbytným ke správě bojující církve, nejčastěji rozumíme zákon, který Kris- tus vydal za svého života, přece chci ve své odpovědi napořád užívat Kristova zákona ve smyslu, který jsem právě vyložil v prvním předpokladu. Jsou-li oba tyto předpoklady správné, platí pro naši otázku tento závěr: 99
První část dodatku je zřejmá ze slova Apoštolova ve 4. kapitole Galatským [v. 4—5]: „Bůh poslal svého Sy- " na narozeného z ženy, narozeného pod zákonem. Druhá část je zřejmá z výroku Spasitelova v 8. kapitole Janově [v. 58]: „Amen, amen pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem“ atd. A tento dodatek je namířen proti židům a proti všem kacířům, kteří po- pírají, že Kristus je od věčnosti; tak například pauliáni učili, že Kristus neexistoval vždycky, nýbrž měl svůj počátek v Marii. TŘETÍ ZÁVĚR První předpoklad Pokud jde o to, nač se otázka táže, tvrdím na základě obecné víry, že Kristus Ježíš, pravý Bůh, usta- novil ke správě obecné církve jeden zákon, jímž je Stará a Nová smlouva. Druhý předpoklad Za druhé, abych předešel nedorozumění, tvrdím, že jakkoli Kristovým zákonem, nezbytným ke správě bojující církve, nejčastěji rozumíme zákon, který Kris- tus vydal za svého života, přece chci ve své odpovědi napořád užívat Kristova zákona ve smyslu, který jsem právě vyložil v prvním předpokladu. Jsou-li oba tyto předpoklady správné, platí pro naši otázku tento závěr: 99
Strana 100
Zákon Ježíše Krista sám o sobě postačuje ke správě bo- jující církve. Tento závěr se dokazuje především takto: Kristus Ježíš přikazuje bojující církvi pod trestem smrtelného hříchu, aby zachovávala jeho zákon. To je zřejmé z celkového dosahu jeho zákona. Nezavazuje však žádné stvoření k ničemu, co by bylo nad jeho síly, protože ta- kový závazek by byl nerozumný. Bojující církev tedy může plnit Kristův zákon. A protože čím ryzeji, tím lépe tento zákon zachovává, neboť tak dosahuje větší shody se stavem nevinnosti a blahoslavenství i se svrchovaným Božím záměrem, vyplývá odtud, že církev jej může plnit bez příměsků. Zákon Ježíše Krista tedy sám o sobě postačuje ke správě bojující církve. Druhé zdůvodnění závěru zní: Souhrn všech zá- konů postačuje ke správě celého světa. Avšak zákon Ježíše Krista zahrnuje v sobě každý dílčí zákon. Závěr je tedy správný. Druhá návěst je zřejmá z toho, že Písmo svaté jakožto zákon Ježíše Krista v sobě zahrnuje všechnu pravdu. Avšak každý zákon je pravda. Zákon Kristův tedy v sobě zahrnuje každý zákon. Tento důkaz potvrzuje výrok blaženého Augustina, který praví ke konci druhé knihy O křesťanském učení: „Ať se člověk mimo Písmo svaté naučil čemukoli, jde-li o něco škodlivého, je to Písmem zavrženo, jde-li o něco pro- spěšného, lze to v něm nalézt. A poněvadž v něm každý může nalézt vše, čemu se jinde k svému prospěchu naučil, tím hojněji v něm nalezne to, čemu se vůbec nikdy nikde neučí s tak podivuhodnou vznešeností a zároveň prostotou, leč ve svědectví svatých Písem. A totéž je zřejmé z třetího listu Volusianovi i z řa- dy jiných míst u Augustina. To zastává také Jan Da- mašský, který v 2. kapitole první knihy svých Sentencí 100
Zákon Ježíše Krista sám o sobě postačuje ke správě bo- jující církve. Tento závěr se dokazuje především takto: Kristus Ježíš přikazuje bojující církvi pod trestem smrtelného hříchu, aby zachovávala jeho zákon. To je zřejmé z celkového dosahu jeho zákona. Nezavazuje však žádné stvoření k ničemu, co by bylo nad jeho síly, protože ta- kový závazek by byl nerozumný. Bojující církev tedy může plnit Kristův zákon. A protože čím ryzeji, tím lépe tento zákon zachovává, neboť tak dosahuje větší shody se stavem nevinnosti a blahoslavenství i se svrchovaným Božím záměrem, vyplývá odtud, že církev jej může plnit bez příměsků. Zákon Ježíše Krista tedy sám o sobě postačuje ke správě bojující církve. Druhé zdůvodnění závěru zní: Souhrn všech zá- konů postačuje ke správě celého světa. Avšak zákon Ježíše Krista zahrnuje v sobě každý dílčí zákon. Závěr je tedy správný. Druhá návěst je zřejmá z toho, že Písmo svaté jakožto zákon Ježíše Krista v sobě zahrnuje všechnu pravdu. Avšak každý zákon je pravda. Zákon Kristův tedy v sobě zahrnuje každý zákon. Tento důkaz potvrzuje výrok blaženého Augustina, který praví ke konci druhé knihy O křesťanském učení: „Ať se člověk mimo Písmo svaté naučil čemukoli, jde-li o něco škodlivého, je to Písmem zavrženo, jde-li o něco pro- spěšného, lze to v něm nalézt. A poněvadž v něm každý může nalézt vše, čemu se jinde k svému prospěchu naučil, tím hojněji v něm nalezne to, čemu se vůbec nikdy nikde neučí s tak podivuhodnou vznešeností a zároveň prostotou, leč ve svědectví svatých Písem. A totéž je zřejmé z třetího listu Volusianovi i z řa- dy jiných míst u Augustina. To zastává také Jan Da- mašský, který v 2. kapitole první knihy svých Sentencí 100
Strana 101
říká: „O Bohu nelze nic říci nebo s užitkem pochopit, leč to, co je o něm vylíčeno a zjeveno v božských výro- cích Starého a Nového zákona.“ To také svorně zastá- vají ostatní svatí učitelé. Je to rovněž zřejmé z víry, když je přece v těchto závěrech obsažena při nejmenším zahrnutě všechna pravda, která má být vyslovena. Jan v 1. kapitole [v. 3—4]: „Co bylo učiněno v něm, byl život. Všecko bylo učiněno skrze něho, a bez něho nic nebylo učiněno.“ Blažený Rehoř říká v 23. knize svých Morálií, že „cokoli se může jednotlivcům přihodit, vložil Bůh do Písma svatého, a tak se postaral o to, aby se život následovatelů utvářel podle příkladu před- chůdců.“ Tak Rehoř. Třetí zdůvodnění zní: Protože postačitelnost záko- na Ježíše Krista se nevyčerpala tím, že v prvotní církvi obrátil k apoštolskému životu lid nanejvýš vzpurný, stačí také obrátit přemnohé, a proto i každého jednotlivého vyvoleného. Vždyť vyvolení mohou být obráceni jen skrze tento zákon, jak prokazuje Apoštol v 10. kapitole [v. 4] Rímanům. Ty pak, které stačil obrátit, stačil za- jisté, což je snazší, usměrnit také v životě i v mravech. Zákon Ježíše Krista tedy sám o sobě postačuje ke správě bojující církve. Za čtvrté lze odůvodnění závěru podepřít takto: Svrchovaně mocný, svrchovaně moudrý a svrchovaně laskavý nenařídil nic nedokonale; sám je naopak usta- novitelem zákona, jak je patrné z prvního předpokladu. Dal mu tedy také dokonalost. To potvrzuje výrok sa- mého zákonodárce, který v 5. kapitole Matoušově " [v. 17] praví: „Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit.“ Jestliže tedy přišel proto, jak sám praví, — a on lhát nedovede — nepochybně to také učinil. Páté odůvodnění: Kristus Ježíš, jak z víry předpo- kládáme, je svrchovaný lékař lidské duše. Avšak neléčil 101
říká: „O Bohu nelze nic říci nebo s užitkem pochopit, leč to, co je o něm vylíčeno a zjeveno v božských výro- cích Starého a Nového zákona.“ To také svorně zastá- vají ostatní svatí učitelé. Je to rovněž zřejmé z víry, když je přece v těchto závěrech obsažena při nejmenším zahrnutě všechna pravda, která má být vyslovena. Jan v 1. kapitole [v. 3—4]: „Co bylo učiněno v něm, byl život. Všecko bylo učiněno skrze něho, a bez něho nic nebylo učiněno.“ Blažený Rehoř říká v 23. knize svých Morálií, že „cokoli se může jednotlivcům přihodit, vložil Bůh do Písma svatého, a tak se postaral o to, aby se život následovatelů utvářel podle příkladu před- chůdců.“ Tak Rehoř. Třetí zdůvodnění zní: Protože postačitelnost záko- na Ježíše Krista se nevyčerpala tím, že v prvotní církvi obrátil k apoštolskému životu lid nanejvýš vzpurný, stačí také obrátit přemnohé, a proto i každého jednotlivého vyvoleného. Vždyť vyvolení mohou být obráceni jen skrze tento zákon, jak prokazuje Apoštol v 10. kapitole [v. 4] Rímanům. Ty pak, které stačil obrátit, stačil za- jisté, což je snazší, usměrnit také v životě i v mravech. Zákon Ježíše Krista tedy sám o sobě postačuje ke správě bojující církve. Za čtvrté lze odůvodnění závěru podepřít takto: Svrchovaně mocný, svrchovaně moudrý a svrchovaně laskavý nenařídil nic nedokonale; sám je naopak usta- novitelem zákona, jak je patrné z prvního předpokladu. Dal mu tedy také dokonalost. To potvrzuje výrok sa- mého zákonodárce, který v 5. kapitole Matoušově " [v. 17] praví: „Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit.“ Jestliže tedy přišel proto, jak sám praví, — a on lhát nedovede — nepochybně to také učinil. Páté odůvodnění: Kristus Ježíš, jak z víry předpo- kládáme, je svrchovaný lékař lidské duše. Avšak neléčil 101
Strana 102
by dokonale duši jako nejmilovanější nevěstu, kdyby jí na zemi ponechal volnost hřešit a neodkázal jí takový zákon, který by jí stačil k náležité životosprávě. Kristus zajisté vydal duši takový zákon. Tím právě, že duše je řízena dokonale, je dokonale řízeno i tělo spolu se vším, co dobrého může prožít. Odkázal tedy Kristus zákon, který postačuje jak ke správě těla, tak ke správě duše spolu se vším, co dobrého ji může potkat. Druhá návěst je zřejmá z toho, že správa těla a toho, co mu prospívá, je důsledkem správy duše, právě tak jako vlastnění přiro- zených a životem získaných darů je důsledkem vlastnění darů milosti. Důkaz je dále potvrzován tím, že ke správě duše postačuje zákon lásky. Proto postačuje i ke správě darů přidaných, jakými jsou dary získané a tělesné. Tento důkaz je patrný z 22. kapitoly Matoušovy [v. 37—40], kde Pravda ujišťuje znalce zákona, že na pří- kazech o lásce „závisí všechen zákon i proroci“. A zdů- razňujíc, že zákon postačuje ke spáse, odpovídá tazateli v 10. kapitole Lukášově [v. 28]: „To čiň, a budeš žít. A Apoštol, shrnuje toto dvojpřikázání v jedno, praví v 13. kapitole Římanům [v. 10]: „Plnost zákona jest láska.“ Jestliže tedy zákon lásky sám o sobě postačuje ke správě církve, postačuje právě tak sám o sobě zákon Písma. Za šesté dovozujeme v zásadě toto: Kristus Ježíš nežádá od člověka nic kromě lásky a prostředků k ní. Tomu všemu však nejúčinněji učí zákon Kristův. Postačuje tedy sám o sobě ke správě, kterou je možno oněch prostředků náležitě dosáhnout. Vždyť Kristus je nejlepší učitel a svrchovaný soudce, a svým zákonem spravuje svou nevěstu se svrchovanou účinností. Za sedmé dovozujeme pomocí úvahy vedoucí k ne- možným závěrům: Představme si, že je vysloven poža- davek jiného, navíc přidaného zákona; nazvěme jej A. 102
by dokonale duši jako nejmilovanější nevěstu, kdyby jí na zemi ponechal volnost hřešit a neodkázal jí takový zákon, který by jí stačil k náležité životosprávě. Kristus zajisté vydal duši takový zákon. Tím právě, že duše je řízena dokonale, je dokonale řízeno i tělo spolu se vším, co dobrého může prožít. Odkázal tedy Kristus zákon, který postačuje jak ke správě těla, tak ke správě duše spolu se vším, co dobrého ji může potkat. Druhá návěst je zřejmá z toho, že správa těla a toho, co mu prospívá, je důsledkem správy duše, právě tak jako vlastnění přiro- zených a životem získaných darů je důsledkem vlastnění darů milosti. Důkaz je dále potvrzován tím, že ke správě duše postačuje zákon lásky. Proto postačuje i ke správě darů přidaných, jakými jsou dary získané a tělesné. Tento důkaz je patrný z 22. kapitoly Matoušovy [v. 37—40], kde Pravda ujišťuje znalce zákona, že na pří- kazech o lásce „závisí všechen zákon i proroci“. A zdů- razňujíc, že zákon postačuje ke spáse, odpovídá tazateli v 10. kapitole Lukášově [v. 28]: „To čiň, a budeš žít. A Apoštol, shrnuje toto dvojpřikázání v jedno, praví v 13. kapitole Římanům [v. 10]: „Plnost zákona jest láska.“ Jestliže tedy zákon lásky sám o sobě postačuje ke správě církve, postačuje právě tak sám o sobě zákon Písma. Za šesté dovozujeme v zásadě toto: Kristus Ježíš nežádá od člověka nic kromě lásky a prostředků k ní. Tomu všemu však nejúčinněji učí zákon Kristův. Postačuje tedy sám o sobě ke správě, kterou je možno oněch prostředků náležitě dosáhnout. Vždyť Kristus je nejlepší učitel a svrchovaný soudce, a svým zákonem spravuje svou nevěstu se svrchovanou účinností. Za sedmé dovozujeme pomocí úvahy vedoucí k ne- možným závěrům: Představme si, že je vysloven poža- davek jiného, navíc přidaného zákona; nazvěme jej A. 102
Strana 103
Je třeba připustit, že jeho provedení je prospěšné jak jeho uskutečňovateli, tak i celé církvi, neboť jinak by zákon A nebyl dobrý, uvážíme-li, že blažený Augustin píše v 5. kapitole první knihy O svobodné vůli: „Zá- kon, který není spravedlivý, není pro mne zákonem. Jako se tedy výkon zákona A jen tehdy děje s prospě- chem, když například bratr splňující zákon A činí svou povinnost tak, aby se líbil Bohu a prospěl kterékoli části církve, a jako každý hřích křivdí Bohu, křivdí kterémukoli bližnímu i samotnému hříšníkovi, tak každá zásluha některé části církve se líbí Bohu a prospí- vá kterékoli části církve, jak to vyplývá z účinku obe- cenství svatých. Z toho, co jsme uvedli, můžeme dovo- dit: Bratr, splňující zákon A, prospívá bližnímu zcela ve smyslu přirozeného zákona, podle něhož si má přát, aby mu bližní činil stejně. Činí tedy druhému člověku, co si má přát, aby se dělo jemu. To však přikazuje Pán v 7. kapitole Matoušově [v. 12]: „Všecko, cokoli si přejete, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“ Jedná-li tedy podle zákona A, plní příkaz Páně a je tak spravo- ván Kristovým zákonem. A tento důkaz platí o kterém- koli spravedlivém lidském skutku. Za osmé dovozujeme v zásadě toto: Zachovávání Kristova zákona, protože jde o zákon Božích přikázání, samo o sobě postačuje k tomu, abychom zůstali v jeho milování, jak je patrné z 19. kapitoly Matoušovy [v. 17 a ze 14. kapitoly Janovy [v. 10]. Cokoli člověka zava- zuje, aby zůstal v Božím milování, to postačuje k jeho správě, neboť takový stav církve je věru nejlepší. Závěr tedy platí. Můžeme dovozovat ještě i jinak: Je snad vydání Kristova zákona nedokonalé, když je přece Kristus Bůh, jehož skutky jsou podle Deuteronomia 32 [v. 4) vesměs dokonalé? Vždyť by bylo proti rozumu, kdyby 103
Je třeba připustit, že jeho provedení je prospěšné jak jeho uskutečňovateli, tak i celé církvi, neboť jinak by zákon A nebyl dobrý, uvážíme-li, že blažený Augustin píše v 5. kapitole první knihy O svobodné vůli: „Zá- kon, který není spravedlivý, není pro mne zákonem. Jako se tedy výkon zákona A jen tehdy děje s prospě- chem, když například bratr splňující zákon A činí svou povinnost tak, aby se líbil Bohu a prospěl kterékoli části církve, a jako každý hřích křivdí Bohu, křivdí kterémukoli bližnímu i samotnému hříšníkovi, tak každá zásluha některé části církve se líbí Bohu a prospí- vá kterékoli části církve, jak to vyplývá z účinku obe- cenství svatých. Z toho, co jsme uvedli, můžeme dovo- dit: Bratr, splňující zákon A, prospívá bližnímu zcela ve smyslu přirozeného zákona, podle něhož si má přát, aby mu bližní činil stejně. Činí tedy druhému člověku, co si má přát, aby se dělo jemu. To však přikazuje Pán v 7. kapitole Matoušově [v. 12]: „Všecko, cokoli si přejete, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“ Jedná-li tedy podle zákona A, plní příkaz Páně a je tak spravo- ván Kristovým zákonem. A tento důkaz platí o kterém- koli spravedlivém lidském skutku. Za osmé dovozujeme v zásadě toto: Zachovávání Kristova zákona, protože jde o zákon Božích přikázání, samo o sobě postačuje k tomu, abychom zůstali v jeho milování, jak je patrné z 19. kapitoly Matoušovy [v. 17 a ze 14. kapitoly Janovy [v. 10]. Cokoli člověka zava- zuje, aby zůstal v Božím milování, to postačuje k jeho správě, neboť takový stav církve je věru nejlepší. Závěr tedy platí. Můžeme dovozovat ještě i jinak: Je snad vydání Kristova zákona nedokonalé, když je přece Kristus Bůh, jehož skutky jsou podle Deuteronomia 32 [v. 4) vesměs dokonalé? Vždyť by bylo proti rozumu, kdyby 103
Strana 104
Bůh vyžadoval na svém služebníku něco, co mu nepři- kázal, a plísnil ho za něco, čeho se nedopustil. Zákon Kristův tak bez přimíšení lidské tradice postačuje spravovat Kristovo lidství spolu se všemi jeho učedníky. Avšak tento zákon postačuje dnes neméně než kdysi a ani množství, ani vzpurnost obrácených jej neoslabuje, nýbrž naopak zvyšuje jeho platnost. V tom- to smyslu tedy postačuje stále. Za deváté dovozujeme: Zákon navíc přidaný k zákonu Kristovu je buď v něm zahrnut nebo k němu nenáleží nebo je s ním v rozporu. Je-li v něm zahrnut, pak ten, kdo jej vyhlašuje, nepřidává nový zákon, nýbrž jej vyhlašuje po způsobu učitelů, kteří Kristův zákon vykládají. Je-li však přidaný zákon v rozporu s Kristo- vým zákonem, je nade vši pochybnost bezprávný ve smyslu výroku v 10. kapitole Izaiášově [v. 1]: „Běda těm, kdo ustanovují bezprávné zákony.“ Nenáleží-li však tento zákon k zákonu Kristovu, doplňuje zákon Kristův jako neúplný, a z toho vyplývá, že lidé, kteří vylepšují Kristův zákon, ustanovují dokonalejší zákon než byl zákon Kristův. To je falešný závěr jednak proto, že by postačovalo zachovávat jenom některé zlomky Kristova zákona, jednak také proto, že by lidské učení a lidské nařízení bylo dokonalejší než učení a nařízení Kristovo, a konečně proto, že by před vydáním tohoto zákona nebyla církev plně a náležitě řízena. Jenže takové tvrzení by každého zbožného křesťana přímo zděsilo. To lze srovnat s úvahou vedoucí k nemožným zá- věrům, prohlásíme-li zákon lidsky vymyšlený, označe- ný písmenem A, za dokonalejší než zákon Kristův, ačkoli k němu nenáleží. Z toho zřejmě vyplývá, že zá- konu A nezáleží na lásce k Bohu nebo k bližnímu, a tak ani na zachovávání přikázání a tedy na ničem, co má 104
Bůh vyžadoval na svém služebníku něco, co mu nepři- kázal, a plísnil ho za něco, čeho se nedopustil. Zákon Kristův tak bez přimíšení lidské tradice postačuje spravovat Kristovo lidství spolu se všemi jeho učedníky. Avšak tento zákon postačuje dnes neméně než kdysi a ani množství, ani vzpurnost obrácených jej neoslabuje, nýbrž naopak zvyšuje jeho platnost. V tom- to smyslu tedy postačuje stále. Za deváté dovozujeme: Zákon navíc přidaný k zákonu Kristovu je buď v něm zahrnut nebo k němu nenáleží nebo je s ním v rozporu. Je-li v něm zahrnut, pak ten, kdo jej vyhlašuje, nepřidává nový zákon, nýbrž jej vyhlašuje po způsobu učitelů, kteří Kristův zákon vykládají. Je-li však přidaný zákon v rozporu s Kristo- vým zákonem, je nade vši pochybnost bezprávný ve smyslu výroku v 10. kapitole Izaiášově [v. 1]: „Běda těm, kdo ustanovují bezprávné zákony.“ Nenáleží-li však tento zákon k zákonu Kristovu, doplňuje zákon Kristův jako neúplný, a z toho vyplývá, že lidé, kteří vylepšují Kristův zákon, ustanovují dokonalejší zákon než byl zákon Kristův. To je falešný závěr jednak proto, že by postačovalo zachovávat jenom některé zlomky Kristova zákona, jednak také proto, že by lidské učení a lidské nařízení bylo dokonalejší než učení a nařízení Kristovo, a konečně proto, že by před vydáním tohoto zákona nebyla církev plně a náležitě řízena. Jenže takové tvrzení by každého zbožného křesťana přímo zděsilo. To lze srovnat s úvahou vedoucí k nemožným zá- věrům, prohlásíme-li zákon lidsky vymyšlený, označe- ný písmenem A, za dokonalejší než zákon Kristův, ačkoli k němu nenáleží. Z toho zřejmě vyplývá, že zá- konu A nezáleží na lásce k Bohu nebo k bližnímu, a tak ani na zachovávání přikázání a tedy na ničem, co má 104
Strana 105
člověk konat. Není zajisté pochyby, že takový zákon nemůže platit, poněvadž by nikoho nezavazoval k tomu, aby se choval, jak je třeba. Za desáté: Kdyby zákon přidaný navíc ke Kristovu zákonu byl dokonalejší, musel by jej člověk více milo- vat a spíše plnit než zákon Kristův, a proto také více milovat jeho vydavatele než Boha Krista. Tento důsle- dek je přímo rouhavý a prokazuje se úsudkem na zá- kladě známého srovnání, podle něhož poměr zákona k zákonu odpovídá poměru zákonodárce k zákono- dárci. Z tohoto závěru a z jeho důkazů vyplývá za prvé, že Kristus Ježíš je nejlepší zákonodárce, o němž praví Izaiáš v 33. kapitole [v. 32]: „Zákonodárce náš a vůdce náš. Za druhé odtud vyplývá, že Kristův zákon je naprosto postačující. Nesmíme z něho nic ubrat nebo k němu přidat podle výroku knihy Přísloví v kapitole 30 [v. 5—6]: „Všeliká Boží řeč je ohnivá, štítem je těm, kteří v něho doufají. Nepřidávej nic k jeho slovům, abys nebyl usvědčen a odsouzen jako lhář.“ Zamýšleje se nad tím, napsal blažený Chrysostomus v 20. homilii svého Nedokončeného díla: „Každý jiný učitel je služebníkem zákona, protože ani nemůže podle svého mínění k zákonu něco přidat, ani nemůže podle svého rozumu něco ubrat, nýbrž zvěstuje pouze to, co je obsahem zákona. Lidský zákon nemůže přece pozměnit, co božská moudrost přikázala. Neboť takto praví Šalo- moun [Přísloví 30, 6]: Nepřidávej nic k slovu Páně a nic z něho neubírej, protože ten, kdo se toho odvažuje, má se za vyššího než Bůh a stává se falešným svědkem. Tak svatý Zlatoústý. Za třetí vyplývá z tohoto závěru a jeho důkazů, že každý spravedlivý zákon náleží ke Kristovu zákonu. 105
člověk konat. Není zajisté pochyby, že takový zákon nemůže platit, poněvadž by nikoho nezavazoval k tomu, aby se choval, jak je třeba. Za desáté: Kdyby zákon přidaný navíc ke Kristovu zákonu byl dokonalejší, musel by jej člověk více milo- vat a spíše plnit než zákon Kristův, a proto také více milovat jeho vydavatele než Boha Krista. Tento důsle- dek je přímo rouhavý a prokazuje se úsudkem na zá- kladě známého srovnání, podle něhož poměr zákona k zákonu odpovídá poměru zákonodárce k zákono- dárci. Z tohoto závěru a z jeho důkazů vyplývá za prvé, že Kristus Ježíš je nejlepší zákonodárce, o němž praví Izaiáš v 33. kapitole [v. 32]: „Zákonodárce náš a vůdce náš. Za druhé odtud vyplývá, že Kristův zákon je naprosto postačující. Nesmíme z něho nic ubrat nebo k němu přidat podle výroku knihy Přísloví v kapitole 30 [v. 5—6]: „Všeliká Boží řeč je ohnivá, štítem je těm, kteří v něho doufají. Nepřidávej nic k jeho slovům, abys nebyl usvědčen a odsouzen jako lhář.“ Zamýšleje se nad tím, napsal blažený Chrysostomus v 20. homilii svého Nedokončeného díla: „Každý jiný učitel je služebníkem zákona, protože ani nemůže podle svého mínění k zákonu něco přidat, ani nemůže podle svého rozumu něco ubrat, nýbrž zvěstuje pouze to, co je obsahem zákona. Lidský zákon nemůže přece pozměnit, co božská moudrost přikázala. Neboť takto praví Šalo- moun [Přísloví 30, 6]: Nepřidávej nic k slovu Páně a nic z něho neubírej, protože ten, kdo se toho odvažuje, má se za vyššího než Bůh a stává se falešným svědkem. Tak svatý Zlatoústý. Za třetí vyplývá z tohoto závěru a jeho důkazů, že každý spravedlivý zákon náleží ke Kristovu zákonu. 105
Strana 106
To je zřejmé z toho, že každý takový zákon je pravda, každá pravda však náleží ke Kristovu zákonu, protože není pravdy, která by nebyla v Písmu zjistitelná, jak říká Augustin v 5. listu. Je tedy dodatek správný. Za čtvrté vyplývá z toho, co jsme uvedli, že spra- vedlivá lidská práva jsou zahrnuta v právu božském, ano jsou přímo zákonem Kristovým potud, pokud Božímu zákonu užitečně slouží. Proto právo kanonické i občanské jakožto sbírky lidských zákonů souhrnně vyjadřují pravdy toho druhu, o jakém mluví Apoštol ve 3. kapitole listu Galatským [v. 17]: „Teprve po- čtyřistatřiceti letech“ po Abrahámově uvěření „byl vydán zákon“, a přece podstata tohoto zákona je věčná. Právě tak jako nazýváme božským právem právo, které ustanovil sám Bůh a Kristus slovem i skutkem ztělesnil jako zákon evangelický, tak nazýváme kanonickým právem právo, které ustanovili církevní představení, aby buřiče zkrotili posvátnými pravidly. A můžeme je chápat jako právo podílející se na právu evangelickém, jak tomu je s články víry, objasněnými na svatých sy- nodech nebo koncilech. Jako jde totiž vždy o téhož člověka, ať už se jeho zevnějšek mění oděvem nebo z jiných příčin, tak jde vždy o tentýž zákon či evange- lickou pravdu, ať už je v evangeliu zahrnuta nebo odha- lena a byla později církví objasněna sice jinak, ne však v rozporu s evangeliem, jak je zřejmé o víře, kterou vyznáváme. A v této své části nemůže být kanonické právo napadeno ani Božím zákonem, zatím co ve své druhé části se vydatně podílí na právu občanském. Shrnuje tedy kanonický zákon ve svých částech dva zákony. Občanské právo je právo lidmi vymyšlené kvůli hříchu, aby obhájilo donucovací moc státu k ochraně života a statků, jako zase evangelické právo směřuje k ochraně darů milosti. 106
To je zřejmé z toho, že každý takový zákon je pravda, každá pravda však náleží ke Kristovu zákonu, protože není pravdy, která by nebyla v Písmu zjistitelná, jak říká Augustin v 5. listu. Je tedy dodatek správný. Za čtvrté vyplývá z toho, co jsme uvedli, že spra- vedlivá lidská práva jsou zahrnuta v právu božském, ano jsou přímo zákonem Kristovým potud, pokud Božímu zákonu užitečně slouží. Proto právo kanonické i občanské jakožto sbírky lidských zákonů souhrnně vyjadřují pravdy toho druhu, o jakém mluví Apoštol ve 3. kapitole listu Galatským [v. 17]: „Teprve po- čtyřistatřiceti letech“ po Abrahámově uvěření „byl vydán zákon“, a přece podstata tohoto zákona je věčná. Právě tak jako nazýváme božským právem právo, které ustanovil sám Bůh a Kristus slovem i skutkem ztělesnil jako zákon evangelický, tak nazýváme kanonickým právem právo, které ustanovili církevní představení, aby buřiče zkrotili posvátnými pravidly. A můžeme je chápat jako právo podílející se na právu evangelickém, jak tomu je s články víry, objasněnými na svatých sy- nodech nebo koncilech. Jako jde totiž vždy o téhož člověka, ať už se jeho zevnějšek mění oděvem nebo z jiných příčin, tak jde vždy o tentýž zákon či evange- lickou pravdu, ať už je v evangeliu zahrnuta nebo odha- lena a byla později církví objasněna sice jinak, ne však v rozporu s evangeliem, jak je zřejmé o víře, kterou vyznáváme. A v této své části nemůže být kanonické právo napadeno ani Božím zákonem, zatím co ve své druhé části se vydatně podílí na právu občanském. Shrnuje tedy kanonický zákon ve svých částech dva zákony. Občanské právo je právo lidmi vymyšlené kvůli hříchu, aby obhájilo donucovací moc státu k ochraně života a statků, jako zase evangelické právo směřuje k ochraně darů milosti. 106
Strana 107
Posléze z uvedeného vyplývá, že je nemožné sjed- notit církev, spravovat království, prospět lidu a koho- koliv upokojit, nestane-li se tak především skrze zákon Pána Ježíše Krista. Na námitku, která chce vyvodit důsledek, že má-li otázka pravdu, všechny ostatní zákony a všechna lidská práva jsou zbytečná, tvrdím, že tomu tak není. Vždyť jak umění řemeslná tak i svobodná, řízená záko- nem Kristovým jako svým cílem, musí být k službám Kristovu zákonu, takže řemeslná umění zhotovují to, co potřebujeme k tělesnému životu a některá ze svobod- ných, například sedmero svobodných umění, umožňují rozuměti Písmu svatému, kdežto občanská práva udr- žují v mezích protivníky církve a práva kanonická podle náležitého způsobu a řádu uvádějí ve skutek nařízení, která církev vytěžila z Písma svatého. Odtud zřejmě vyplývá, že každý biskup a zejména římský velekněz musí být bohoslovcem. Neboť jemu jako biskupovi je svěřena v zastoupení duchovní správa bojující církve, ale povahu této správy nemůže poznat, není-li vyučen v Kristově zákonu a není-li tedy boho- slovcem. Vždyť občansky čili světsky spravovat časné statky, dobývat království, světsky vládnout a vymáhat daně přísluší především císaři, králi nebo jinému po- zemskému pánu, nikoli však papeži. Zanedbá-li papež správu svého duchovního úřadu a vetře-li se do jejich řad, pak mocenská dovednost, které užívá, je nejen zbytečná, nýbrž je přímo v rozporu s Písmem svatým, Bohu protivná a duším zhoubně škodlivá. O tom čteme více v 17. homilii blaženého Rehoře na ono slovo evangelia „Ježíš určil ještě jiných dvaasedmdesát“ atd. Říká zajisté Pán v 20. kapitole Matoušově [v. 25—27) učedníkům, kteří se přeli o to, kdo je z nich větší: „Víte, že knížata národů panují nad nimi a kdo jsou 107
Posléze z uvedeného vyplývá, že je nemožné sjed- notit církev, spravovat království, prospět lidu a koho- koliv upokojit, nestane-li se tak především skrze zákon Pána Ježíše Krista. Na námitku, která chce vyvodit důsledek, že má-li otázka pravdu, všechny ostatní zákony a všechna lidská práva jsou zbytečná, tvrdím, že tomu tak není. Vždyť jak umění řemeslná tak i svobodná, řízená záko- nem Kristovým jako svým cílem, musí být k službám Kristovu zákonu, takže řemeslná umění zhotovují to, co potřebujeme k tělesnému životu a některá ze svobod- ných, například sedmero svobodných umění, umožňují rozuměti Písmu svatému, kdežto občanská práva udr- žují v mezích protivníky církve a práva kanonická podle náležitého způsobu a řádu uvádějí ve skutek nařízení, která církev vytěžila z Písma svatého. Odtud zřejmě vyplývá, že každý biskup a zejména římský velekněz musí být bohoslovcem. Neboť jemu jako biskupovi je svěřena v zastoupení duchovní správa bojující církve, ale povahu této správy nemůže poznat, není-li vyučen v Kristově zákonu a není-li tedy boho- slovcem. Vždyť občansky čili světsky spravovat časné statky, dobývat království, světsky vládnout a vymáhat daně přísluší především císaři, králi nebo jinému po- zemskému pánu, nikoli však papeži. Zanedbá-li papež správu svého duchovního úřadu a vetře-li se do jejich řad, pak mocenská dovednost, které užívá, je nejen zbytečná, nýbrž je přímo v rozporu s Písmem svatým, Bohu protivná a duším zhoubně škodlivá. O tom čteme více v 17. homilii blaženého Rehoře na ono slovo evangelia „Ježíš určil ještě jiných dvaasedmdesát“ atd. Říká zajisté Pán v 20. kapitole Matoušově [v. 25—27) učedníkům, kteří se přeli o to, kdo je z nich větší: „Víte, že knížata národů panují nad nimi a kdo jsou 107
Strana 108
velicí, užívají moci nad nimi. Ale mezi vámi tomu tak nebude, nýbrž kdokoli by chtěl být mezi vámi větší, buď váš služebník, a kdokoli by chtěl být mezi vámi první, buď váš sluha.“ A chtěje jim tato slova co nej- lépe vyložit, aby jim jinak nerozuměli, ani je jinak ne- vykládali, dodává [v. 28]: „Jako Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné za mnohé.“ Kéž on sám nás učiní účastníky tohoto vykoupení, očistí od nepravostí, ozdobí ctnostmi, osvítí naši chá- pavost a rozohní naši lásku, abychom se v ničem ne- uchýlili od jeho nejsvětějšího zákona. Amen. 108
velicí, užívají moci nad nimi. Ale mezi vámi tomu tak nebude, nýbrž kdokoli by chtěl být mezi vámi větší, buď váš služebník, a kdokoli by chtěl být mezi vámi první, buď váš sluha.“ A chtěje jim tato slova co nej- lépe vyložit, aby jim jinak nerozuměli, ani je jinak ne- vykládali, dodává [v. 28]: „Jako Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné za mnohé.“ Kéž on sám nás učiní účastníky tohoto vykoupení, očistí od nepravostí, ozdobí ctnostmi, osvítí naši chá- pavost a rozohní naši lásku, abychom se v ničem ne- uchýlili od jeho nejsvětějšího zákona. Amen. 108
Strana 109
Strana 110
Strana 111
ŘEČ MISTRA JANA, KTEROU CHTĚL PŘEDNÉST NA KOSTNICKÉM KONCILU K OBJASNĚNÍ SVÉ VÍRY Protože „bez víry není možné líbit se Bohu a ten, kdo chce k němu přijít, musí věřit, že Bůh je, a že od- měňuje ty, kdo ho hledají,“ jak praví Apoštol v 11. kapitole Židům [v. 6], a protože všichni lidé bez rozdílu mají mít ve svých srdcích jméno Pána Ježíše Krista za svaté a být hotovi každému, kdo by je o to požádal, zodpovídat se ze své víry podle slov apoštola Petra v 3. kapitole jeho prvního listu [v. 15] „Mějte ve svých srdcích jméno Pána Ježíše Krista za svaté, vždy hotovi plně se zodpovídat z víry a naděje, která je ve vás, každému, kdo vás o to požádá“ — tu já, nejmenší z kněží Kristových, ale přece, jak doufám, jeho služeb- ník, třeba neužitečný, Boží pomocí podpírán až do dnešního dne nepřestávám stát ve svém svědectví, které platí stejně velkým jako malým [Skutky 26, 22], a ne- přestávám hlásat nic jiného než víru, které učí zákon Pána našeho Ježíše Krista. A protože k chvále nejsvětější Trojice i samého Pána našeho Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka a Vykupitele i Spasitele lidského rodu nade všecko si přeji být věrným údem svaté církve všeobecné, slavnostně tedy, jako jsem to už dříve častěji učinil, i nyní prohlašuji, že jsem nikdy svévolně a zatvrzele netvrdil a ani napříště nechci tvrdit nic, co by odporo- valo pravdě hodné víry, a naopak jsem zastával, zastá- 111
ŘEČ MISTRA JANA, KTEROU CHTĚL PŘEDNÉST NA KOSTNICKÉM KONCILU K OBJASNĚNÍ SVÉ VÍRY Protože „bez víry není možné líbit se Bohu a ten, kdo chce k němu přijít, musí věřit, že Bůh je, a že od- měňuje ty, kdo ho hledají,“ jak praví Apoštol v 11. kapitole Židům [v. 6], a protože všichni lidé bez rozdílu mají mít ve svých srdcích jméno Pána Ježíše Krista za svaté a být hotovi každému, kdo by je o to požádal, zodpovídat se ze své víry podle slov apoštola Petra v 3. kapitole jeho prvního listu [v. 15] „Mějte ve svých srdcích jméno Pána Ježíše Krista za svaté, vždy hotovi plně se zodpovídat z víry a naděje, která je ve vás, každému, kdo vás o to požádá“ — tu já, nejmenší z kněží Kristových, ale přece, jak doufám, jeho služeb- ník, třeba neužitečný, Boží pomocí podpírán až do dnešního dne nepřestávám stát ve svém svědectví, které platí stejně velkým jako malým [Skutky 26, 22], a ne- přestávám hlásat nic jiného než víru, které učí zákon Pána našeho Ježíše Krista. A protože k chvále nejsvětější Trojice i samého Pána našeho Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka a Vykupitele i Spasitele lidského rodu nade všecko si přeji být věrným údem svaté církve všeobecné, slavnostně tedy, jako jsem to už dříve častěji učinil, i nyní prohlašuji, že jsem nikdy svévolně a zatvrzele netvrdil a ani napříště nechci tvrdit nic, co by odporo- valo pravdě hodné víry, a naopak jsem zastával, zastá- 111
Strana 112
vám a pevně jsem rozhodnut a přeji si zastávat všechnu pravdu hodnou víry. Toužil jsem také a toužím nasadit svůj bídný život pro Kristův zákon, o němž věřím, že byl celý i v každé své částce vydán z rozhodnutí svaté Trojice a v tomto smyslu že je pravý a postačující a že byl vyhlášen pro spásu lidského rodu skrze svaté Boží lidi. Věřím dále všem jednotlivým článkům tohoto zá- kona v tom smyslu, v jakém jim velela věřit blahoslave- ná Trojice. A tak jako jsem se při svém zodpovídání, v universitních projevech i při veřejných kázáních pře- často podrobil, i nyní se podrobuji a nadále se chci radostně a pokorně podrobovat příkazu, smírčímu výroku a poslušenství tohoto nejsvětějšího zákona. Dále připouštím všechny výroky svatých učitelů, které tento zákon věrně vyhlašují, vážím si také všech obec- ných i zvláštních koncilů, dekretů a dekretálů a všech zákonů, kánonů a ustanovení, pokud jsou výslovně nebo zahrnutě v souladu s Božím zákonem. A abych s větší přesností a zevrubností objasnil těm, kdo o to stojí, víru, kterou jsem zastával, zastávám a s pomocí Boží budu i nadále až do smrti zastávat, chci se soustředit na tato slova apoštolského vyznání: VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO, SVATOU CÍRKEV OBECNOU, OBECENSTVÍ SVATÝCH. Protože „srdcem člověk věří k spravedlnosti, ale ústy vyznává k spáse“, jak praví Apoštol v 10. kapitole Římanům [v. 10], je na místě, aby vnitřní člověk sloužil Bohu svým myšlením. A z toho důvodu je třeba, aby od něho předem víru přijal. Apoštol potvrzuje, že víra je ze slyšení [Řím. 10, 17]. Platí-li však, že „víra bez skutků je mrtvá“ podle slov u Jakuba v 2. kapitole 112
vám a pevně jsem rozhodnut a přeji si zastávat všechnu pravdu hodnou víry. Toužil jsem také a toužím nasadit svůj bídný život pro Kristův zákon, o němž věřím, že byl celý i v každé své částce vydán z rozhodnutí svaté Trojice a v tomto smyslu že je pravý a postačující a že byl vyhlášen pro spásu lidského rodu skrze svaté Boží lidi. Věřím dále všem jednotlivým článkům tohoto zá- kona v tom smyslu, v jakém jim velela věřit blahoslave- ná Trojice. A tak jako jsem se při svém zodpovídání, v universitních projevech i při veřejných kázáních pře- často podrobil, i nyní se podrobuji a nadále se chci radostně a pokorně podrobovat příkazu, smírčímu výroku a poslušenství tohoto nejsvětějšího zákona. Dále připouštím všechny výroky svatých učitelů, které tento zákon věrně vyhlašují, vážím si také všech obec- ných i zvláštních koncilů, dekretů a dekretálů a všech zákonů, kánonů a ustanovení, pokud jsou výslovně nebo zahrnutě v souladu s Božím zákonem. A abych s větší přesností a zevrubností objasnil těm, kdo o to stojí, víru, kterou jsem zastával, zastávám a s pomocí Boží budu i nadále až do smrti zastávat, chci se soustředit na tato slova apoštolského vyznání: VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO, SVATOU CÍRKEV OBECNOU, OBECENSTVÍ SVATÝCH. Protože „srdcem člověk věří k spravedlnosti, ale ústy vyznává k spáse“, jak praví Apoštol v 10. kapitole Římanům [v. 10], je na místě, aby vnitřní člověk sloužil Bohu svým myšlením. A z toho důvodu je třeba, aby od něho předem víru přijal. Apoštol potvrzuje, že víra je ze slyšení [Řím. 10, 17]. Platí-li však, že „víra bez skutků je mrtvá“ podle slov u Jakuba v 2. kapitole 112
Strana 113
[v. 26], musí člověk vyznávat Krista Pána a jeho slova jak svým hlasem, tak svým jednáním. Vždyť Apoštol říká [Řím. 10, 10], že „člověk ústy vyznává k spáse“. A toto vyznávání vysvětluje sám Kristus Pán v 8. kapitole Markově [v. 38] těmito slovy: „Kdo vyzná mne a má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, toho vyzná i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svými anděly. Základem všech ctností, na němž můžeme zásluž- ně Bohu sloužit, je víra, bez níž není možné líbit se Bohu [Židům 11,6] a z níž musí u každého člověka vy- cházet vyznání úst i plnění božské vůle. Každý člověk totiž je nutně buď žákem Božím nebo žákem dáblovým. A abecedou či prvoukou, s níž je třeba začínat v obou těchto školách, je buď víra nebo nevěra. První zajisté písmenko lidskému srdci nejbližší je existence Trojice, to jest Otce i Syna i Ducha svatého, tří osob, z nichž každá je svou bytností, podstatou či přirozeností pravý věčný Bůh. A v tomto smyslu jsou všechny tři osoby všemohoucí, věčné, neobsáhlé, a to platí o všech vlastnostech, které přísluší Bohu jakožto Bohu. Přece však netvrdíme, že to jsou tři věční bohové, neboť nejde o mnoho bohů, nýbrž o jednoho Boha Otce i Syna i Ducha svatého, z něhož, skrze něhož a v němž je všecko. „Z něho“, praví Apoštol v 11. ka- pitole Římanům [v. 36], všecko pochází, pokud jde o tvořivou moc, která se přičítá Otci; „skrze něho všecko pochází, pokud jde o vzorovou moudrost, která se přičítá Synu; a „v něm“ je všecko jako v zacílení, které uchovává v dobrotě a jež se připisuje Duchu sva- tému. O tomto Duchu říká naše téma: Věřím v Ducha svatého. Tak pěje církev v apoštolském vyznání víry, které je první mezi vyznáními. Svatá církev Kristova zajisté užívá tří vyznání 113
[v. 26], musí člověk vyznávat Krista Pána a jeho slova jak svým hlasem, tak svým jednáním. Vždyť Apoštol říká [Řím. 10, 10], že „člověk ústy vyznává k spáse“. A toto vyznávání vysvětluje sám Kristus Pán v 8. kapitole Markově [v. 38] těmito slovy: „Kdo vyzná mne a má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, toho vyzná i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svými anděly. Základem všech ctností, na němž můžeme zásluž- ně Bohu sloužit, je víra, bez níž není možné líbit se Bohu [Židům 11,6] a z níž musí u každého člověka vy- cházet vyznání úst i plnění božské vůle. Každý člověk totiž je nutně buď žákem Božím nebo žákem dáblovým. A abecedou či prvoukou, s níž je třeba začínat v obou těchto školách, je buď víra nebo nevěra. První zajisté písmenko lidskému srdci nejbližší je existence Trojice, to jest Otce i Syna i Ducha svatého, tří osob, z nichž každá je svou bytností, podstatou či přirozeností pravý věčný Bůh. A v tomto smyslu jsou všechny tři osoby všemohoucí, věčné, neobsáhlé, a to platí o všech vlastnostech, které přísluší Bohu jakožto Bohu. Přece však netvrdíme, že to jsou tři věční bohové, neboť nejde o mnoho bohů, nýbrž o jednoho Boha Otce i Syna i Ducha svatého, z něhož, skrze něhož a v němž je všecko. „Z něho“, praví Apoštol v 11. ka- pitole Římanům [v. 36], všecko pochází, pokud jde o tvořivou moc, která se přičítá Otci; „skrze něho všecko pochází, pokud jde o vzorovou moudrost, která se přičítá Synu; a „v něm“ je všecko jako v zacílení, které uchovává v dobrotě a jež se připisuje Duchu sva- tému. O tomto Duchu říká naše téma: Věřím v Ducha svatého. Tak pěje církev v apoštolském vyznání víry, které je první mezi vyznáními. Svatá církev Kristova zajisté užívá tří vyznání 113
Strana 114
víry, z nichž první je apoštolské, druhé nikajského konci- lu a třetí Athanasiovo. První z nich vzniklo pro vzdělání ve víře, druhé pro vysvětlení víry a třetí na její obranu, aby každý opravdový učedník Kristův, tím spíše du- chovní a obzvláště kněz nebo prelát, věděl, co, komu a v koho má věřit, potom aby uměl vyznání lidu vyložit a měl odvahu bránit Kristovu víru až do smrti. Zde je třeba připomenout, že podle názoru sva- tých otců je rozdíl mezi výrazy: věřiti v Boha, věřiti Bohu a věřiti Boha. Věřiti v Boha, což je z oněch tří výrazů nejlepší, znamená z lásky pevně lnout k Bohu. Věřiti Bohu, znamená věřit, že Bůh je pravdomluvný, kdežto věřiti Boha znamená prostě věřit, že jest. Toto rozlišení je zřejmé z toho, co říká Ctihodný Beda k vý- roku Apoštolovu ze 4. kapitoly Římanům [v. 5]: „Tomu však, kdo věří v toho, který ospravedlňuje bezbožného, se počítá jeho víra za spravedlnost. Beda píše: „Něco jiného je věřiti v Boha, něco jiného věřiti Bohu a něco jiného věřiti Boha. Věřiti v Boha znamená ve víře ho milovat, ve víře k němu jít, ve víře k němu lnout a dát se přivtělit k jeho údům. Věřiti Bohu znamená věřit v pravdivost toho, co mluví; to však činí i zlí. Vždyť i my věříme člověku, ale nevěříme " v člověka. Věřiti Boha znamená věřit, že on je Bůh. A shodně říká blažený Augustin ve výkladu evangelia Janova a slov Páně. Ve výkladu na Jana praví: „Proto ještě nevěří v Krista, kdo mu, totiž Kristu, jen věří. I ďáblové mu věřili [Jakub 2, 19], ale nevěřili v něho. Rovněž o jeho apoštolech můžeme říci: Věříme Pavlovi, avšak nevěříme v Pavla, věříme Petrovi, avšak nevě- říme v Petra. Tomu totiž, kdo věří v toho, který ospra- vedlňuje bezbožného, se počítá jeho víra za spravedl- nost [Římanům 4, 5]. Co tedy jiného je věřit v něho než ve víře ho milovat, ve víře mít rád, ve víře k němu 114
víry, z nichž první je apoštolské, druhé nikajského konci- lu a třetí Athanasiovo. První z nich vzniklo pro vzdělání ve víře, druhé pro vysvětlení víry a třetí na její obranu, aby každý opravdový učedník Kristův, tím spíše du- chovní a obzvláště kněz nebo prelát, věděl, co, komu a v koho má věřit, potom aby uměl vyznání lidu vyložit a měl odvahu bránit Kristovu víru až do smrti. Zde je třeba připomenout, že podle názoru sva- tých otců je rozdíl mezi výrazy: věřiti v Boha, věřiti Bohu a věřiti Boha. Věřiti v Boha, což je z oněch tří výrazů nejlepší, znamená z lásky pevně lnout k Bohu. Věřiti Bohu, znamená věřit, že Bůh je pravdomluvný, kdežto věřiti Boha znamená prostě věřit, že jest. Toto rozlišení je zřejmé z toho, co říká Ctihodný Beda k vý- roku Apoštolovu ze 4. kapitoly Římanům [v. 5]: „Tomu však, kdo věří v toho, který ospravedlňuje bezbožného, se počítá jeho víra za spravedlnost. Beda píše: „Něco jiného je věřiti v Boha, něco jiného věřiti Bohu a něco jiného věřiti Boha. Věřiti v Boha znamená ve víře ho milovat, ve víře k němu jít, ve víře k němu lnout a dát se přivtělit k jeho údům. Věřiti Bohu znamená věřit v pravdivost toho, co mluví; to však činí i zlí. Vždyť i my věříme člověku, ale nevěříme " v člověka. Věřiti Boha znamená věřit, že on je Bůh. A shodně říká blažený Augustin ve výkladu evangelia Janova a slov Páně. Ve výkladu na Jana praví: „Proto ještě nevěří v Krista, kdo mu, totiž Kristu, jen věří. I ďáblové mu věřili [Jakub 2, 19], ale nevěřili v něho. Rovněž o jeho apoštolech můžeme říci: Věříme Pavlovi, avšak nevěříme v Pavla, věříme Petrovi, avšak nevě- říme v Petra. Tomu totiž, kdo věří v toho, který ospra- vedlňuje bezbožného, se počítá jeho víra za spravedl- nost [Římanům 4, 5]. Co tedy jiného je věřit v něho než ve víře ho milovat, ve víře mít rád, ve víře k němu 114
Strana 115
jít a dát se přivtělit k jeho údům? Taková je tedy víra, kterou Bůh od nás požaduje.“ Tak Augustin. Z výroků těchto svatých je zřejmé především, že nemáme věřit v člověka, který není Bohem. Vždyť Beda říká: „Věříme člověku, ale nevěříme v člověka.“ A Augustin píše: „O apoštolech můžeme říci: Věříme Pavlovi, avšak nevěříme v Pavla, věříme Petrovi, avšak nevěříme v Petra.“ A dále odtud vyplývá, že nemáme věřit ani v blaženou Pannu, matku Spasitele, ani v žád- ného svatého, nýbrž toliko v Boha Otce i Syna i Ducha svatého, a tedy jen v nejsvětější Trojici. Za třetí je zřejmé, že žádný, kdo nemiluje Boha nade všecko, v něho nevěří. A tak nikdo, kdo je křesťanem jen podle jména a je zločinně živ, nevěří v Boha, i když věří Boha i Bohu vírou beztvarou jako dábel. Neboť víra člověka, který je zločinně živ, není ztvárněna láskou čili Božím milo- váním a je proto mrtvá, jak praví Kristův apoštol Ja- kub v 2. kapitole [v. 26] svého listu. V tomto smyslu říká Augustin: „Z toho, že mu někdo věří, nevyplývá ještě, že věří v něho. Vždyť i dáblové mu věřili, ale ne- věřili v něho. Dále si musíme uvědomit, je-li věřit vlastní čin porozumění vyvolaný vůlí, (neboť Augustin říká ve výkladu na Jana, že věřit může jen ten, kdo chce), že tento čin, to jest věřit, musí vycházet z víry. Podle obec- ného rozlišení rozeznáváme zajisté trojí víru. Za prvé víru, která se věří, jako je například všechna pravda hodná víry podle známého výroku Athanasiova: „Toto jest obecná víra.“ Za druhé víru, kterou se věří, jako například čin, jímž věřící lne k pravdě hodné víry. Za třetí víru, v niž se věří, jako stav, v němž je věřící v dané chvíli nakloněn skutečně věřit to, co má. A tak může mít štít víry [Ef. 6, 16] trojí vadu: za prvé proděravě- lost, rozuměj tehdy, chybí-li víře vůbec nějaký článek 115
jít a dát se přivtělit k jeho údům? Taková je tedy víra, kterou Bůh od nás požaduje.“ Tak Augustin. Z výroků těchto svatých je zřejmé především, že nemáme věřit v člověka, který není Bohem. Vždyť Beda říká: „Věříme člověku, ale nevěříme v člověka.“ A Augustin píše: „O apoštolech můžeme říci: Věříme Pavlovi, avšak nevěříme v Pavla, věříme Petrovi, avšak nevěříme v Petra.“ A dále odtud vyplývá, že nemáme věřit ani v blaženou Pannu, matku Spasitele, ani v žád- ného svatého, nýbrž toliko v Boha Otce i Syna i Ducha svatého, a tedy jen v nejsvětější Trojici. Za třetí je zřejmé, že žádný, kdo nemiluje Boha nade všecko, v něho nevěří. A tak nikdo, kdo je křesťanem jen podle jména a je zločinně živ, nevěří v Boha, i když věří Boha i Bohu vírou beztvarou jako dábel. Neboť víra člověka, který je zločinně živ, není ztvárněna láskou čili Božím milo- váním a je proto mrtvá, jak praví Kristův apoštol Ja- kub v 2. kapitole [v. 26] svého listu. V tomto smyslu říká Augustin: „Z toho, že mu někdo věří, nevyplývá ještě, že věří v něho. Vždyť i dáblové mu věřili, ale ne- věřili v něho. Dále si musíme uvědomit, je-li věřit vlastní čin porozumění vyvolaný vůlí, (neboť Augustin říká ve výkladu na Jana, že věřit může jen ten, kdo chce), že tento čin, to jest věřit, musí vycházet z víry. Podle obec- ného rozlišení rozeznáváme zajisté trojí víru. Za prvé víru, která se věří, jako je například všechna pravda hodná víry podle známého výroku Athanasiova: „Toto jest obecná víra.“ Za druhé víru, kterou se věří, jako například čin, jímž věřící lne k pravdě hodné víry. Za třetí víru, v niž se věří, jako stav, v němž je věřící v dané chvíli nakloněn skutečně věřit to, co má. A tak může mít štít víry [Ef. 6, 16] trojí vadu: za prvé proděravě- lost, rozuměj tehdy, chybí-li víře vůbec nějaký článek 115
Strana 116
nezbytný ke spáse. Za druhé chatrnost, ochabla-li víra, jakože podle filosofů žádný zlý člověk nemůže chápat pravdu víry. A za třetí, je-li sice víra jasně výslovná, ale štít víry je převrácený, neztvárněný láskou, jako je tomu u dáblů. Dábel totiž věří a třese se [Jakub 2, 19] A tak trojí věrolomností svádí dábel své učedníky, předně tím, že učí falešným dogmatům, za druhé tím, že dává přednost věcem malicherným před důležitými, a za třetí tím, že olupuje víru o to, co nezbytně potře- buje. Prvním způsobem svádí kacíře, druhým křesťany, třetím Sarany a židy. Víra Písma svatého však má ke všem krajnostem stejně daleko, nelze k ní nic přidat nebo od ní ubrat. Právě toto písmo nás učí věřit v Ducha svatého. A z Pís- ma je také odvozeno naše téma: Věřím v Ducha svatého, svatou církev. K tomu je třeba ještě stručně poznamenat, že slovo věřit může mít zároveň trojí význam. Za prvé věřit může znamenat s pochybováním přilnout k něja- kému výroku nebo názoru. Za druhé věřit znamená bez pochybování toliko podle vlastního odhadu přilnout k nějakému výroku nebo názoru. Za třetí věřit znamená přilnout k nějakému výroku nebo názoru jako k víře, kterou praví První pravda. Prvním způsobem věříme svým druhům, lidským spisům nebo dokladům, které nemají základ v Písmu svatém a mohou věřícího kla- mat. Druhým způsobem věříme výrokům svatých, které nejsou zřejmě odvozeny z Písma. Třetím způsobem máme věřit Písmu svatému. To totiž dává nepochybnou jistotu, pro kterou má věřící vystavit svůj život i nebez- pečí smrti. Tímto tedy třetím způsobem má každý křesťan věřit zahrnutě nebo výslovně každou pravdu Písma svatého hodnou víry podle schopnosti své mysli v míře, jakou ji božská shovívavost osvěcuje. Nakolik 116
nezbytný ke spáse. Za druhé chatrnost, ochabla-li víra, jakože podle filosofů žádný zlý člověk nemůže chápat pravdu víry. A za třetí, je-li sice víra jasně výslovná, ale štít víry je převrácený, neztvárněný láskou, jako je tomu u dáblů. Dábel totiž věří a třese se [Jakub 2, 19] A tak trojí věrolomností svádí dábel své učedníky, předně tím, že učí falešným dogmatům, za druhé tím, že dává přednost věcem malicherným před důležitými, a za třetí tím, že olupuje víru o to, co nezbytně potře- buje. Prvním způsobem svádí kacíře, druhým křesťany, třetím Sarany a židy. Víra Písma svatého však má ke všem krajnostem stejně daleko, nelze k ní nic přidat nebo od ní ubrat. Právě toto písmo nás učí věřit v Ducha svatého. A z Pís- ma je také odvozeno naše téma: Věřím v Ducha svatého, svatou církev. K tomu je třeba ještě stručně poznamenat, že slovo věřit může mít zároveň trojí význam. Za prvé věřit může znamenat s pochybováním přilnout k něja- kému výroku nebo názoru. Za druhé věřit znamená bez pochybování toliko podle vlastního odhadu přilnout k nějakému výroku nebo názoru. Za třetí věřit znamená přilnout k nějakému výroku nebo názoru jako k víře, kterou praví První pravda. Prvním způsobem věříme svým druhům, lidským spisům nebo dokladům, které nemají základ v Písmu svatém a mohou věřícího kla- mat. Druhým způsobem věříme výrokům svatých, které nejsou zřejmě odvozeny z Písma. Třetím způsobem máme věřit Písmu svatému. To totiž dává nepochybnou jistotu, pro kterou má věřící vystavit svůj život i nebez- pečí smrti. Tímto tedy třetím způsobem má každý křesťan věřit zahrnutě nebo výslovně každou pravdu Písma svatého hodnou víry podle schopnosti své mysli v míře, jakou ji božská shovívavost osvěcuje. Nakolik 116
Strana 117
však musí pod ztrátou spasení věřící člověk výslovně věřit, není dnes mým úkolem rozebírat, neboť všemo- houcí Bůh táhne své vyvolené k sobě z nejrozmanitěj- ších stupňů víry; avšak pokud jde o mne, spokojuji se tím, že vydávám počet o víře, kterou zastávám. A co je jejím obsahem, mohlo vysvitnout chápavým již z po- věděného. Aby však víra, kterou zastávám, lépe vyšla najevo, přistoupím teď k vlastnímu tématu, jak jsem je v úvodu předložil vaší laskavé pozornosti a jež zní: Věřím v Du- cha svatého, svatou církev obecnou, obecenství svatých. Poně- vadž mé téma obsahuje tři články vyznání víry, chci se jich, opomíjeje ostatní, dotknout aspoň zcela stručně. První článek vyznává, že Duch svatý je třetí osoba nestvořená a ve všem rovná Otci a Synu. A tak apoštol- ské vyznání zřetelně vyhlašuje, že je třeba věřit pouze v Trojici. Ostatní články víry toliko věříme, nevěříme však v ně, protože už svým výrazem po formální stránce odlišují svůj předmět od božství. Proto Spasitel, chtěje naznačit uvedený rozdíl, předložil Martě podle 11. ka- pitoly Janova evangelia [v. 25] jako článek hodný víry toto vyznání: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ Za druhé jí předložil další článek [Jan 11, 26]: „Každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře na věky.“ A dodal: „Věříš to?“ Neřekl: „Věříš v to?“ Proto se také v apoštolském vyznání v žádném článku tato předložka nevyskytuje jinde než u osob; říkáme totiž „Věřím v Boha Otce,“ „I v Ježíše Krista, Syna jeho“ a „Věřím v Ducha svatého“. Máme tedy věřit toliko v Boha Otce i Syna i Ducha svatého, a ne v nějaké pouhé stvoření. Kdybychom totiž měli věřit v něco, co není Bůh, neplatil by důsle- dek, který náš Spasitel učinil ve 14. kapitole Janově [v. 1], když řekl: „Věříte v Boha, i ve mne věřte. 117
však musí pod ztrátou spasení věřící člověk výslovně věřit, není dnes mým úkolem rozebírat, neboť všemo- houcí Bůh táhne své vyvolené k sobě z nejrozmanitěj- ších stupňů víry; avšak pokud jde o mne, spokojuji se tím, že vydávám počet o víře, kterou zastávám. A co je jejím obsahem, mohlo vysvitnout chápavým již z po- věděného. Aby však víra, kterou zastávám, lépe vyšla najevo, přistoupím teď k vlastnímu tématu, jak jsem je v úvodu předložil vaší laskavé pozornosti a jež zní: Věřím v Du- cha svatého, svatou církev obecnou, obecenství svatých. Poně- vadž mé téma obsahuje tři články vyznání víry, chci se jich, opomíjeje ostatní, dotknout aspoň zcela stručně. První článek vyznává, že Duch svatý je třetí osoba nestvořená a ve všem rovná Otci a Synu. A tak apoštol- ské vyznání zřetelně vyhlašuje, že je třeba věřit pouze v Trojici. Ostatní články víry toliko věříme, nevěříme však v ně, protože už svým výrazem po formální stránce odlišují svůj předmět od božství. Proto Spasitel, chtěje naznačit uvedený rozdíl, předložil Martě podle 11. ka- pitoly Janova evangelia [v. 25] jako článek hodný víry toto vyznání: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ Za druhé jí předložil další článek [Jan 11, 26]: „Každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře na věky.“ A dodal: „Věříš to?“ Neřekl: „Věříš v to?“ Proto se také v apoštolském vyznání v žádném článku tato předložka nevyskytuje jinde než u osob; říkáme totiž „Věřím v Boha Otce,“ „I v Ježíše Krista, Syna jeho“ a „Věřím v Ducha svatého“. Máme tedy věřit toliko v Boha Otce i Syna i Ducha svatého, a ne v nějaké pouhé stvoření. Kdybychom totiž měli věřit v něco, co není Bůh, neplatil by důsle- dek, který náš Spasitel učinil ve 14. kapitole Janově [v. 1], když řekl: „Věříte v Boha, i ve mne věřte. 117
Strana 118
K tomu praví Augustin ve výkladu na Jana: „Aby se nebáli smrti a proto se neděsili, potěšuje je i tím, že jim osvědčuje své božství: Věříte v Boha, říká, i ve mne věřte. Věříte-li tedy v Boha, následuje odtud, že musíte věřit i ve mne. Tento následek by neplatil, kdyby Kris- tus nebyl Bůh. Věřte v Boha, věřte i ve mne, jemuž je přirozené nepokládat rovnost s Bohem za loupež, ale který samého sebe zmařil, aniž ztratil tvárnost Boží, přijal však tvárnost služebníka“ [Fil. 2, 6—7]. Hle, jak jasně a dobře tento svatý prohlašuje správnost Kristova důsledku, rozuměj „Věříte v Boha“, tedy „i ve mne věřte!“ Tento důsledek by neplatil, kdyby Kristus Ježíš nebyl Bůh. Proto každý pouhý člověk, který by se svévolně a záměrně odvážil vztáhnout na sebe tento důsledek, aby v něho lidé věřili, dopustil by se rouhání proti Bohu tvrdě, jakkoli falešně, že je mu rovný, a olupoval by Boha o jeho čest navzdory onomu výroku u Izaiáše v kapitole 42 [v. 8]: „Slávu svou druhému nedám. Proto se apoštolové bránili božské poctě, jak je psáno v 10. kapitole Skutků [v. 25—26]: „Stalo se, když Petr vstoupil, že mu přišel Kornelius vstříc a padl mu k no- hám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl, řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ A ve 14. kapitole Skutků [v. 13—14] čteme o tom, jak Pavel a Barnabáš „roz- trhli svá roucha, vskočili do zástupu a hlasitě volali: Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé ve všem vám podobní.“ Ti lidé totiž chtěli apoštolům přinést oběti a věřit v ně jako v bohy. A je zřejmé, že je třeba lid učit, aby věřil toliko v Boha a ne v blaženou Pannu, ani ve svaté, tím méně v papeže nebo v jiné preláty, poněvadž nejsou Bůh, ba ani v církev. Proto píše blažený Augustin ve svém Výkladu apoštolského vyznání víry o článku „svatou 118
K tomu praví Augustin ve výkladu na Jana: „Aby se nebáli smrti a proto se neděsili, potěšuje je i tím, že jim osvědčuje své božství: Věříte v Boha, říká, i ve mne věřte. Věříte-li tedy v Boha, následuje odtud, že musíte věřit i ve mne. Tento následek by neplatil, kdyby Kris- tus nebyl Bůh. Věřte v Boha, věřte i ve mne, jemuž je přirozené nepokládat rovnost s Bohem za loupež, ale který samého sebe zmařil, aniž ztratil tvárnost Boží, přijal však tvárnost služebníka“ [Fil. 2, 6—7]. Hle, jak jasně a dobře tento svatý prohlašuje správnost Kristova důsledku, rozuměj „Věříte v Boha“, tedy „i ve mne věřte!“ Tento důsledek by neplatil, kdyby Kristus Ježíš nebyl Bůh. Proto každý pouhý člověk, který by se svévolně a záměrně odvážil vztáhnout na sebe tento důsledek, aby v něho lidé věřili, dopustil by se rouhání proti Bohu tvrdě, jakkoli falešně, že je mu rovný, a olupoval by Boha o jeho čest navzdory onomu výroku u Izaiáše v kapitole 42 [v. 8]: „Slávu svou druhému nedám. Proto se apoštolové bránili božské poctě, jak je psáno v 10. kapitole Skutků [v. 25—26]: „Stalo se, když Petr vstoupil, že mu přišel Kornelius vstříc a padl mu k no- hám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl, řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ A ve 14. kapitole Skutků [v. 13—14] čteme o tom, jak Pavel a Barnabáš „roz- trhli svá roucha, vskočili do zástupu a hlasitě volali: Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé ve všem vám podobní.“ Ti lidé totiž chtěli apoštolům přinést oběti a věřit v ně jako v bohy. A je zřejmé, že je třeba lid učit, aby věřil toliko v Boha a ne v blaženou Pannu, ani ve svaté, tím méně v papeže nebo v jiné preláty, poněvadž nejsou Bůh, ba ani v církev. Proto píše blažený Augustin ve svém Výkladu apoštolského vyznání víry o článku „svatou 118
Strana 119
církev obecnou“: „Musíme si uvědomit, že nemáme věřit v církev, poněvadž není Bohem, ale jen domem Božím.“ Odtud je zřejmé, říkáme-li „Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou“, že se zde předložka „v“ s předměty ve čtvrtém pádě vztahuje výlučně k Duchu svatému. Dobře proto vyznává a pěje církev, pokud jde o první článek našeho tématu: Věřím v Du- cha svatého. Věřím, to jest ve víře milováním tíhnu k Duchu svatému, ve víře miluji Ducha svatého a ve víře lnu k Duchu svatému. A kdo takto věří v Ducha svatého, dosahuje nakonec věčného života, tak jako ten, kdo věří v Krista, má věčný život. Sám Kristus praví u Jana v 6. kapitole [v. 47]: „Vpravdě vám pravím, kdo věří ve mne, má věčný život. Je tedy zřejmé, že žádný křesťan, žijící ve smrtel- ném hříchu nebo zločinně, nevěří v Ducha svatého, a proto nehodně vyznává apoštolské vyznání víry. Dopouští se dokonce lži, jako by říkal „Miluji Boha“, ale nezachovával jeho přikázání. Vždyť v 1. listě Janově ve 4. kapitole [v. 20] čteme: „Ríká-li kdo: Miluji Boha, ale svého bratra nenávidí, je lhář.“ Křesťan tedy má horlivě usilovat o to, aby miluje nade všecko Ducha svatého nevyznával lživě, ale pravdivě a po zásluze: Věřím v Ducha svatého, který je pravý Bůh. Se stejnou oprávněností má říkat: Věřím Ducha svatého, to jest pevně a bez pochybování se držím toho, že Duch svatý je třetí nestvořená osoba, ve všem rovná Otci i Synu. A za třetí má říkat: Věřím Duchu svatému, to jest v srdci mám pevně a bez pochybování za pravdu vše, cokoli praví Duch svatý. A to jsem chtěl říci o prvním článku, obsaženém v našem tématu. Druhý článek našeho tématu učí věřit, že je jedna 119
církev obecnou“: „Musíme si uvědomit, že nemáme věřit v církev, poněvadž není Bohem, ale jen domem Božím.“ Odtud je zřejmé, říkáme-li „Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou“, že se zde předložka „v“ s předměty ve čtvrtém pádě vztahuje výlučně k Duchu svatému. Dobře proto vyznává a pěje církev, pokud jde o první článek našeho tématu: Věřím v Du- cha svatého. Věřím, to jest ve víře milováním tíhnu k Duchu svatému, ve víře miluji Ducha svatého a ve víře lnu k Duchu svatému. A kdo takto věří v Ducha svatého, dosahuje nakonec věčného života, tak jako ten, kdo věří v Krista, má věčný život. Sám Kristus praví u Jana v 6. kapitole [v. 47]: „Vpravdě vám pravím, kdo věří ve mne, má věčný život. Je tedy zřejmé, že žádný křesťan, žijící ve smrtel- ném hříchu nebo zločinně, nevěří v Ducha svatého, a proto nehodně vyznává apoštolské vyznání víry. Dopouští se dokonce lži, jako by říkal „Miluji Boha“, ale nezachovával jeho přikázání. Vždyť v 1. listě Janově ve 4. kapitole [v. 20] čteme: „Ríká-li kdo: Miluji Boha, ale svého bratra nenávidí, je lhář.“ Křesťan tedy má horlivě usilovat o to, aby miluje nade všecko Ducha svatého nevyznával lživě, ale pravdivě a po zásluze: Věřím v Ducha svatého, který je pravý Bůh. Se stejnou oprávněností má říkat: Věřím Ducha svatého, to jest pevně a bez pochybování se držím toho, že Duch svatý je třetí nestvořená osoba, ve všem rovná Otci i Synu. A za třetí má říkat: Věřím Duchu svatému, to jest v srdci mám pevně a bez pochybování za pravdu vše, cokoli praví Duch svatý. A to jsem chtěl říci o prvním článku, obsaženém v našem tématu. Druhý článek našeho tématu učí věřit, že je jedna 119
Strana 120
svatá církev obecná, to jest univerzální, jež je nevěstou Kristovou, kterou Kristu oddal Duch svatý věčným milováním, zvláštním to znakem lásky, ano celá svatá Trojice. Tato zajisté obecná církev je souhrn všech před- určených, zahrnujíc všecky předurčené přítomné, mi- nulé i budoucí. To plyne z výkladu blaženého Augustina na Jana, který se cituje v 32. oddíle v kvestii 4., v kapi- tole Recurrat, jak tatáž církev předurčených trvala od začátku světa až k apoštolům a odtud až do dne soudu. Neboť Augustin říká: „Církev, která zrodila Abela, Enocha, Noe a Abraháma, ta zrodila také Mojžíše a pozdější proroky před příchodem Páně. A ta, která tyto zrodila, zrodila i apoštoly a mučedníky naše a všechny dobré křesťany. Zrodila totiž všechny, kteří se narodili v různých dobách, avšak jsou součástí spo- lečenství jednoho lidu. A občané téže obce zakusili strasti tohoto putování, někteří je zakoušejí nyní a ostat- ní je budou zakoušet až do skonání.“ Hle, jak jasně ukazuje tento svatý, znamenitý vykladač svatého Písma a učitel církve, co jest svatá církev obecná! A způsobem tomu odpovídajícím mluví tam hned o církvi zlostníků. Říká: „Církev, která zrodila Kaina, Cháma, Izmaele a Ezaua, zrodila též Dátana a jiné podobné v témž národě. A táž, která je zrodila, zrodila také Jidáše, falešné apoštoly, Šimona Mága a ostatní falešné křesťa- ny až po naše časy, kteří setrvávají zatvrzele ve zvířecké žádostivosti, ať už jsou smíšeni s ostatním celkem anebo jsou svým nesouhlasem v otevřeném rozkolu.“ Tak Augustin. Z jeho názoru plyne, že svatá církev obecná jest jedna jediná, a ta nejsouc částí nějaké druhé svaté círk- ve, je sama souhrnem předurčených od prvního spra- vedlivého včetně až k tomu poslednímu, který má být 120
svatá církev obecná, to jest univerzální, jež je nevěstou Kristovou, kterou Kristu oddal Duch svatý věčným milováním, zvláštním to znakem lásky, ano celá svatá Trojice. Tato zajisté obecná církev je souhrn všech před- určených, zahrnujíc všecky předurčené přítomné, mi- nulé i budoucí. To plyne z výkladu blaženého Augustina na Jana, který se cituje v 32. oddíle v kvestii 4., v kapi- tole Recurrat, jak tatáž církev předurčených trvala od začátku světa až k apoštolům a odtud až do dne soudu. Neboť Augustin říká: „Církev, která zrodila Abela, Enocha, Noe a Abraháma, ta zrodila také Mojžíše a pozdější proroky před příchodem Páně. A ta, která tyto zrodila, zrodila i apoštoly a mučedníky naše a všechny dobré křesťany. Zrodila totiž všechny, kteří se narodili v různých dobách, avšak jsou součástí spo- lečenství jednoho lidu. A občané téže obce zakusili strasti tohoto putování, někteří je zakoušejí nyní a ostat- ní je budou zakoušet až do skonání.“ Hle, jak jasně ukazuje tento svatý, znamenitý vykladač svatého Písma a učitel církve, co jest svatá církev obecná! A způsobem tomu odpovídajícím mluví tam hned o církvi zlostníků. Říká: „Církev, která zrodila Kaina, Cháma, Izmaele a Ezaua, zrodila též Dátana a jiné podobné v témž národě. A táž, která je zrodila, zrodila také Jidáše, falešné apoštoly, Šimona Mága a ostatní falešné křesťa- ny až po naše časy, kteří setrvávají zatvrzele ve zvířecké žádostivosti, ať už jsou smíšeni s ostatním celkem anebo jsou svým nesouhlasem v otevřeném rozkolu.“ Tak Augustin. Z jeho názoru plyne, že svatá církev obecná jest jedna jediná, a ta nejsouc částí nějaké druhé svaté círk- ve, je sama souhrnem předurčených od prvního spra- vedlivého včetně až k tomu poslednímu, který má být 120
Strana 121
spasen. Zahrnuje všechny lidi, kteří mají být spaseni. O ní praví také blažený Rehoř v homilii: „Náš Stvoři- tel má vinici, totiž církev obecnou, která vyhnala tolik výhonků, kolik svatých vydala od spravedlivého Abela až po toho posledního vyvoleného, který se narodí při skončení světa.“ Rovněž blažený Isidor o ní mluví v 14. kapitole díla O svrchovaném dobru: „Svatá církev se proto nazývá obecnou, protože je obecně po celém světě rozšířena.“ A stejně smýšleli o církvi svatý Ambrož, Jeroným, Remigius, Bernard, Paschasius, Cyprián a dlouhá řada jiných svatých učitelů, jež uvést by jen posluchače zdržovalo a unavovalo. Tato obecná církev je nevěsta Kristova, o níž pojednává Píseň písní. V 6. kapitole [v. 8] Písně o ní praví ženich: „Jediná jest má holubice.“ Ona je také ženou statečnou, jejíž čeleď je oblečena v dvojité roucho — Přísloví 31 [v. 10]. Ona je královnou, o níž říká žalmista [Žalm 44, 10]: „Postavila se královna tobě po pravici v rouchu zlaceném.“ Ona je domem Kristo- vým, o němž mluví Apoštol v 3. kapitole Židům [v. 6]: „Ale Kristus je ve svém domě, jímž jsme my, podržíme- li až do konce pevnou důvěru i slávu naděje.“ Ona je posléze chrámem Páně, nebeským královstvím, svatým městem Jeruzalémem, o němž praví v 21. kapitole Zjevení [v. 2] ten, který hleděl na božská tajemství: „Já Jan jsem viděl svaté město, nový Jeruzalém, sestupovat s nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže.“ Ona je věru městem veli- kého krále, „a té“, praví Augustin v Enchiridiu 41, „ je třeba rozumět jako celku a nejen jako té části, která putuje od východu slunce až na západ a chválí jméno Páně a po dávném zajetí zpívá píseň novou, nýbrž také jako té, která od svého založení vždy lnula k Bohu v nebesích a neokusila žádné zlo ve svém posta- 121
spasen. Zahrnuje všechny lidi, kteří mají být spaseni. O ní praví také blažený Rehoř v homilii: „Náš Stvoři- tel má vinici, totiž církev obecnou, která vyhnala tolik výhonků, kolik svatých vydala od spravedlivého Abela až po toho posledního vyvoleného, který se narodí při skončení světa.“ Rovněž blažený Isidor o ní mluví v 14. kapitole díla O svrchovaném dobru: „Svatá církev se proto nazývá obecnou, protože je obecně po celém světě rozšířena.“ A stejně smýšleli o církvi svatý Ambrož, Jeroným, Remigius, Bernard, Paschasius, Cyprián a dlouhá řada jiných svatých učitelů, jež uvést by jen posluchače zdržovalo a unavovalo. Tato obecná církev je nevěsta Kristova, o níž pojednává Píseň písní. V 6. kapitole [v. 8] Písně o ní praví ženich: „Jediná jest má holubice.“ Ona je také ženou statečnou, jejíž čeleď je oblečena v dvojité roucho — Přísloví 31 [v. 10]. Ona je královnou, o níž říká žalmista [Žalm 44, 10]: „Postavila se královna tobě po pravici v rouchu zlaceném.“ Ona je domem Kristo- vým, o němž mluví Apoštol v 3. kapitole Židům [v. 6]: „Ale Kristus je ve svém domě, jímž jsme my, podržíme- li až do konce pevnou důvěru i slávu naděje.“ Ona je posléze chrámem Páně, nebeským královstvím, svatým městem Jeruzalémem, o němž praví v 21. kapitole Zjevení [v. 2] ten, který hleděl na božská tajemství: „Já Jan jsem viděl svaté město, nový Jeruzalém, sestupovat s nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže.“ Ona je věru městem veli- kého krále, „a té“, praví Augustin v Enchiridiu 41, „ je třeba rozumět jako celku a nejen jako té části, která putuje od východu slunce až na západ a chválí jméno Páně a po dávném zajetí zpívá píseň novou, nýbrž také jako té, která od svého založení vždy lnula k Bohu v nebesích a neokusila žádné zlo ve svém posta- 121
Strana 122
vení. Ta zůstává mezi svatými anděly blahoslavená a přispívá podle potřeby na pomoc své části, která putuje na zemi. Vždyť ta, která bude jedna svazkem věčnosti, již nyní jest jedna poutem lásky, jsouc jako celek ustanovena k tomu, aby uctívala Boha. Proto ani její celek ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh“. Tak Augustin. Tuto právě zmíněnou svatou církev obecnou věří a vyznávají Kristovi ctitelé hned po víře v Ducha svatého, a to ze tří důvodů: Předně proto, že podle Augustina ve svrchu zmíněném spise je církev nejvyšší stvoření, takže je kladena hned za nestvořenou Trojici. Za druhé, že láskou Ducha svatého je právě s Kristem oddána ve věčném manželství. A za třetí, že je na místě, aby sama Trojice měla chrám, v němž by z milosti pře- bývala. Odtud Augustin ve zmíněném díle uzavírá slovy: „Bůh tedy přebývá ve svém chrámě, a to nejen Duch svatý, nýbrž i Otec i Syn. On také říká o svém těle, pro něž se stal hlavou církve Boží, která je mezi lidmi, aby sám měl prvenství ve všem: Zrušte chrám tento a ve třech dnech jej zase znovu zbuduji“ [Jan 2, 19]. Tak Augustin. Tato obecná svatá církev je také mystické tělo Kristovo, jak říká Apoštol v 1. kapitole Efezským [v. 22—23]: „Jej dal za hlavu nad vší církví, která jest jeho tělo“, a v 1. kapitole ke Kolosenským [v. 18 a 24]: „On je hlava těla církve“, a v 5. kapitole k Efezským [v. 23]: „Kristus jest hlava církve a on sám je spasitel jejího těla.“ A tuto církev si Kristus tak zamiloval, že pro ni, aby ji spasil, se vtělil, pro ni přijav tvárnost služebníka, samého sebe zmařil [Fil. 2, 6], pro ni se potil krvavým potem a podstoupil tresty, pohanění i nejpotupnější smrt, aby ji posvětil očistiv ji od každé poskvrny. Proto říká Apoštol v 5. kapitole Efezským 122
vení. Ta zůstává mezi svatými anděly blahoslavená a přispívá podle potřeby na pomoc své části, která putuje na zemi. Vždyť ta, která bude jedna svazkem věčnosti, již nyní jest jedna poutem lásky, jsouc jako celek ustanovena k tomu, aby uctívala Boha. Proto ani její celek ani žádná její část nemá být uctívána jako Bůh“. Tak Augustin. Tuto právě zmíněnou svatou církev obecnou věří a vyznávají Kristovi ctitelé hned po víře v Ducha svatého, a to ze tří důvodů: Předně proto, že podle Augustina ve svrchu zmíněném spise je církev nejvyšší stvoření, takže je kladena hned za nestvořenou Trojici. Za druhé, že láskou Ducha svatého je právě s Kristem oddána ve věčném manželství. A za třetí, že je na místě, aby sama Trojice měla chrám, v němž by z milosti pře- bývala. Odtud Augustin ve zmíněném díle uzavírá slovy: „Bůh tedy přebývá ve svém chrámě, a to nejen Duch svatý, nýbrž i Otec i Syn. On také říká o svém těle, pro něž se stal hlavou církve Boží, která je mezi lidmi, aby sám měl prvenství ve všem: Zrušte chrám tento a ve třech dnech jej zase znovu zbuduji“ [Jan 2, 19]. Tak Augustin. Tato obecná svatá církev je také mystické tělo Kristovo, jak říká Apoštol v 1. kapitole Efezským [v. 22—23]: „Jej dal za hlavu nad vší církví, která jest jeho tělo“, a v 1. kapitole ke Kolosenským [v. 18 a 24]: „On je hlava těla církve“, a v 5. kapitole k Efezským [v. 23]: „Kristus jest hlava církve a on sám je spasitel jejího těla.“ A tuto církev si Kristus tak zamiloval, že pro ni, aby ji spasil, se vtělil, pro ni přijav tvárnost služebníka, samého sebe zmařil [Fil. 2, 6], pro ni se potil krvavým potem a podstoupil tresty, pohanění i nejpotupnější smrt, aby ji posvětil očistiv ji od každé poskvrny. Proto říká Apoštol v 5. kapitole Efezským 122
Strana 123
[v. 25—27]: „Kristus miloval církev a vydal sebe sa- mého za ni, aby ji posvětil, očistiv ji obmytím vodou v slovu života, aby ji sám sobě postavil slavnou církev bez poskvrny a vrásky nebo čehokoli takového, ale aby byla svatá a neposkvrněná. Tato pak obecná církev se dělí hlavně na tři části, na církev zvítězilou, bojující a spící. Církev zvítězilá jsou blahoslavení odpočívající v nebeské vlasti, kteří proti satanu vedli boj Kristův a s jeho pomocí konečně slavně zvítězili. Církev bojující je počet předurčených, pokud je zde na cestě k nebeské vlasti. A nazývá se bojující, protože bojuje Kristův boj proti tělu, světu a dáblu. Církev svatá spící je počet předurčených trpící v očistci. Nazývá se spící, protože v očistci již očekává blaženost, do níž má vstoupit z Boží milosti a s pomocí církve bojující. Z toho je zřejmé, v jakém smyslu je třeba věřit svatou církev obecnou, o níž mluví druhý článek našeho tématu. Třetí článek našeho tématu učí věřit obecenství svatých, a to v tom smyslu, že tato svatá církev ve svých třech částech, rozuměj jako zvítězilá, bojující a spící, žije obecenstvím pomoci a lásky. Neboť zvítězilá miluje a pomáhá bojující a bojující spící a všechny tři části se navzájem milují. Proto mluvíme o obecenství svatých, že všichni svatí předurčení k věčnému životu mají obecenství v jednom těle, v jednom Duchu, v jed- nom Pánu, v jednom Otci Bohu, ve křtu, v naději, ve svátostech a ve svazku a službě lásky. Proto říká Apoštol ve 4. kapitole Efezským [v. 3—6]: „Usilujíce zachová- vat jednotu Ducha ve svazku pokoje, jedno tělo, jeden Duch, jak jste byli povoláni v jedné naději svého povo- lání, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, jenž je nade všemi a ve všem i ve všech nás.“ A níže [Ef. 4, 15—16]: „Ale abychom pravdu 123
[v. 25—27]: „Kristus miloval církev a vydal sebe sa- mého za ni, aby ji posvětil, očistiv ji obmytím vodou v slovu života, aby ji sám sobě postavil slavnou církev bez poskvrny a vrásky nebo čehokoli takového, ale aby byla svatá a neposkvrněná. Tato pak obecná církev se dělí hlavně na tři části, na církev zvítězilou, bojující a spící. Církev zvítězilá jsou blahoslavení odpočívající v nebeské vlasti, kteří proti satanu vedli boj Kristův a s jeho pomocí konečně slavně zvítězili. Církev bojující je počet předurčených, pokud je zde na cestě k nebeské vlasti. A nazývá se bojující, protože bojuje Kristův boj proti tělu, světu a dáblu. Církev svatá spící je počet předurčených trpící v očistci. Nazývá se spící, protože v očistci již očekává blaženost, do níž má vstoupit z Boží milosti a s pomocí církve bojující. Z toho je zřejmé, v jakém smyslu je třeba věřit svatou církev obecnou, o níž mluví druhý článek našeho tématu. Třetí článek našeho tématu učí věřit obecenství svatých, a to v tom smyslu, že tato svatá církev ve svých třech částech, rozuměj jako zvítězilá, bojující a spící, žije obecenstvím pomoci a lásky. Neboť zvítězilá miluje a pomáhá bojující a bojující spící a všechny tři části se navzájem milují. Proto mluvíme o obecenství svatých, že všichni svatí předurčení k věčnému životu mají obecenství v jednom těle, v jednom Duchu, v jed- nom Pánu, v jednom Otci Bohu, ve křtu, v naději, ve svátostech a ve svazku a službě lásky. Proto říká Apoštol ve 4. kapitole Efezským [v. 3—6]: „Usilujíce zachová- vat jednotu Ducha ve svazku pokoje, jedno tělo, jeden Duch, jak jste byli povoláni v jedné naději svého povo- lání, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, jenž je nade všemi a ve všem i ve všech nás.“ A níže [Ef. 4, 15—16]: „Ale abychom pravdu 123
Strana 124
činíce v lásce, rostli naprosto v toho, který je hlava, v Krista, z něhož celé tělo, stmelené a svázané každým sloužícím kloubem podle přiměřené činnosti každého údu, dává tělu vzrůst k jeho budování v lásce.“ A v 3. kapitole 1. listu Korintským [v. 21 —23], v níž se Apoš- tol pokouší upokojit roztržku Korintských, kteří se vychloubali lidmi, takže jeden říkal „Já jsem Pavlův, druhý „Já jsem Kéfův“ a opět jiný „Já Apollův“ praví Pavel na závěr toto: „Ať se tedy nikdo nechlubí lidmi. Vždyť všecko je vaše: Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, svět, život nebo smrt, přítomné věci nebo bu- doucí; neboť všecko je vaše, vy pak Kristovi a Kristus jest Boží.“ Hle, jak jasně učí Apoštol obecenství svatých, jež bojující Kristova církev věří srdcem, vyznává ústy a životem účinně stvrzuje. Toto obecenství svatých jest účast na duchovních statcích, jichž se dostává všem údům mystického těla Kristova, pokud jsou v milosti, takže kterýkoli před- určený spravedlivý může v pokorném duchu říci se žalmistou [Žalm 118, 63]: „Učastník jsem všech, kteří se tebe bojí, kteří zachovávají tvá přikázání.“ Z toho vyplývá, že svatí v nebeské vlasti pomáhají vyvoleným v bojující církvi a radují se z jejich pokání a záslužného života. Blahoslavení, kteří jsou ještě na cestě, pomáhají svými modlitbami, posty, almužnami a jinými svatými skutky svatým z církve spící, aby unikli trestům očistce, a tím rychleji se dostali do věčné vlasti. Z tohoto výkladu je patrné, v jakém smyslu dnes věřím, právě tak, jako jsem věřil dříve, obecenství svatých, třetí to článek našeho tématu. A když jsem tuto víru o obecenství svatých, kterou v srdci chovám, teď také ústy přede všemi vyložil, prosím nejlaskavějšího Krista Ježíše, který vpravdě kajícím milost neodpírá, aby ráčil odpustit vinu těm, 124
činíce v lásce, rostli naprosto v toho, který je hlava, v Krista, z něhož celé tělo, stmelené a svázané každým sloužícím kloubem podle přiměřené činnosti každého údu, dává tělu vzrůst k jeho budování v lásce.“ A v 3. kapitole 1. listu Korintským [v. 21 —23], v níž se Apoš- tol pokouší upokojit roztržku Korintských, kteří se vychloubali lidmi, takže jeden říkal „Já jsem Pavlův, druhý „Já jsem Kéfův“ a opět jiný „Já Apollův“ praví Pavel na závěr toto: „Ať se tedy nikdo nechlubí lidmi. Vždyť všecko je vaše: Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, svět, život nebo smrt, přítomné věci nebo bu- doucí; neboť všecko je vaše, vy pak Kristovi a Kristus jest Boží.“ Hle, jak jasně učí Apoštol obecenství svatých, jež bojující Kristova církev věří srdcem, vyznává ústy a životem účinně stvrzuje. Toto obecenství svatých jest účast na duchovních statcích, jichž se dostává všem údům mystického těla Kristova, pokud jsou v milosti, takže kterýkoli před- určený spravedlivý může v pokorném duchu říci se žalmistou [Žalm 118, 63]: „Učastník jsem všech, kteří se tebe bojí, kteří zachovávají tvá přikázání.“ Z toho vyplývá, že svatí v nebeské vlasti pomáhají vyvoleným v bojující církvi a radují se z jejich pokání a záslužného života. Blahoslavení, kteří jsou ještě na cestě, pomáhají svými modlitbami, posty, almužnami a jinými svatými skutky svatým z církve spící, aby unikli trestům očistce, a tím rychleji se dostali do věčné vlasti. Z tohoto výkladu je patrné, v jakém smyslu dnes věřím, právě tak, jako jsem věřil dříve, obecenství svatých, třetí to článek našeho tématu. A když jsem tuto víru o obecenství svatých, kterou v srdci chovám, teď také ústy přede všemi vyložil, prosím nejlaskavějšího Krista Ježíše, který vpravdě kajícím milost neodpírá, aby ráčil odpustit vinu těm, 124
Strana 125
kdo o mně skrytě nebo veřejně tvrdí nebo tvrdili, že popírám přímluvy svatých, ať vzhledem k těm, kdo jsou na cestě, ať vzhledem k těm, kdo v milosti zemřeli. Znám zajisté Kristovo učení, že každý úd církve může prospět kterémukoli údu. Uzdravil přece na setníkovu prosbu jeho syna z ochrnutí, dříve ještě než vstoupil do domu. Neboť v 8. kapitole Matoušově [v. 13] praví: „Jdi a staň se tobě, jak jsi uvěřil.“ A podle víry kana- nejské ženy uzdravil její dceru — Matouš 15 [v. 28]: „Jdi a staň se tobě, jak jsi uvěřila.“ Může-li tedy svatý člověk ještě za smrtelného života, spoután všedními hříchy, zbožnou modlitbou dosáhnout u Krista Boha zastání pro druhého, ano pro celou bojující církev, jaký by to musel být pošetilec, kdo by se odvážil tvrdit, že toho nemůže dosáhnout ten, kdo je s Kristem v slávě To by znamenalo, že by měl ten, kdo je v slávě, menší moc a přízeň u krále slávy, než jakou měl za svého běd- ného života. Prosím také za tyto své žalobce nejčistší Pannu, rodičku Spasitelovu, obnovitelku lidského rodu, nebeskou královnu, která dík milosti přidané navíc její přirozenosti, převyšuje důstojnost andělskou, která kromě svého Syna je nad všecky blahoslavené blahosla- venější, jedinečnou výsadou slavnější, milostí a slavným věnem plodnější, z jejíž plnosti, jak říká blažený Bernard, všichni nemocní přijímají uzdravení, zarmoucení útě- chu, hříšníci odpuštění, spravedliví milost, andělé veselí, Boží Syn podstatu lidského těla a celá Trojice slávu. Ať tedy zmlknou a zardí se nepřátelé ani ne tak moji, jako spíše svých vlastních duší, kteří o mně lživě donášejí, že jsem prý prohlásil či vůbec zastával názor, podle něhož Marie matka Kristova nezůstala pannou, ale porodila jako každá jiná žena, když přece Písmo, které jsem nejednou veřejně kázal mnoha tisícům lidí, ve své nepochybné pravdivosti učí v 1. kapitole Matoušově 125
kdo o mně skrytě nebo veřejně tvrdí nebo tvrdili, že popírám přímluvy svatých, ať vzhledem k těm, kdo jsou na cestě, ať vzhledem k těm, kdo v milosti zemřeli. Znám zajisté Kristovo učení, že každý úd církve může prospět kterémukoli údu. Uzdravil přece na setníkovu prosbu jeho syna z ochrnutí, dříve ještě než vstoupil do domu. Neboť v 8. kapitole Matoušově [v. 13] praví: „Jdi a staň se tobě, jak jsi uvěřil.“ A podle víry kana- nejské ženy uzdravil její dceru — Matouš 15 [v. 28]: „Jdi a staň se tobě, jak jsi uvěřila.“ Může-li tedy svatý člověk ještě za smrtelného života, spoután všedními hříchy, zbožnou modlitbou dosáhnout u Krista Boha zastání pro druhého, ano pro celou bojující církev, jaký by to musel být pošetilec, kdo by se odvážil tvrdit, že toho nemůže dosáhnout ten, kdo je s Kristem v slávě To by znamenalo, že by měl ten, kdo je v slávě, menší moc a přízeň u krále slávy, než jakou měl za svého běd- ného života. Prosím také za tyto své žalobce nejčistší Pannu, rodičku Spasitelovu, obnovitelku lidského rodu, nebeskou královnu, která dík milosti přidané navíc její přirozenosti, převyšuje důstojnost andělskou, která kromě svého Syna je nad všecky blahoslavené blahosla- venější, jedinečnou výsadou slavnější, milostí a slavným věnem plodnější, z jejíž plnosti, jak říká blažený Bernard, všichni nemocní přijímají uzdravení, zarmoucení útě- chu, hříšníci odpuštění, spravedliví milost, andělé veselí, Boží Syn podstatu lidského těla a celá Trojice slávu. Ať tedy zmlknou a zardí se nepřátelé ani ne tak moji, jako spíše svých vlastních duší, kteří o mně lživě donášejí, že jsem prý prohlásil či vůbec zastával názor, podle něhož Marie matka Kristova nezůstala pannou, ale porodila jako každá jiná žena, když přece Písmo, které jsem nejednou veřejně kázal mnoha tisícům lidí, ve své nepochybné pravdivosti učí v 1. kapitole Matoušově 125
Strana 126
[v. 20—23], že se anděl Páně zjevil Josefovi ve snu a řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout svou ženu Marii, neboť, co se v ní zrodilo, je z Ducha svatého. Porodí pak syna a nazveš jeho jméno Ježíš; neboť on spasí svůj lid z jeho hříchů. Toto vše se zajisté stalo, aby se splnilo slovo Hospodinovo pověděné skrze proroka: Hle, panna počne a porodí syna, a nazvou " jeho jméno Emanuel, což se překládá: S námi Bůh.“ Slovo Písma o početí a porodu vyvýšené Panny jsem nejenom kázal, nýbrž jsem mu i ve vyznání víry učil lid. Dokonce jsem dal napsat česky na zeď kaple, v níž jsem kázal, toto vyznání, v němž se vyznává a všemi křesťany vírou přijímá, že jediný Syn Boha Otce, Kristus Ježíš, byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. A tato Panna, opakuji, je pomocnicí, prostřednicí a v jistém smyslu příčinou vtělení, umučení a vzkříšení Kristova, a je tedy také příčinou plného spasení všech, kdo mají dojít spásy. Proto pěje církev: Brána ráje kvůli Evě pro všechny se zavřela a kvůli Marii Panně se zase otevřela. Pro tuto tedy nejčistší Pannu a prostřednici, pře- devším však pro prostředníka Krista Ježíše, jejího syna, s radostí očekávejme ve víře a v naději odpuštění hří- chů, své vzkříšení a po tomto životě život věčný, který je jasným poznáním Trojice, jež nakonec bez jakého- koli nedostatku sytí blažené v nebeské vlasti. Do ní nás rač dovést všemohoucí Bůh Otec, Syn i Duch svatý, na věky věků blahoslavený. 126
[v. 20—23], že se anděl Páně zjevil Josefovi ve snu a řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout svou ženu Marii, neboť, co se v ní zrodilo, je z Ducha svatého. Porodí pak syna a nazveš jeho jméno Ježíš; neboť on spasí svůj lid z jeho hříchů. Toto vše se zajisté stalo, aby se splnilo slovo Hospodinovo pověděné skrze proroka: Hle, panna počne a porodí syna, a nazvou " jeho jméno Emanuel, což se překládá: S námi Bůh.“ Slovo Písma o početí a porodu vyvýšené Panny jsem nejenom kázal, nýbrž jsem mu i ve vyznání víry učil lid. Dokonce jsem dal napsat česky na zeď kaple, v níž jsem kázal, toto vyznání, v němž se vyznává a všemi křesťany vírou přijímá, že jediný Syn Boha Otce, Kristus Ježíš, byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. A tato Panna, opakuji, je pomocnicí, prostřednicí a v jistém smyslu příčinou vtělení, umučení a vzkříšení Kristova, a je tedy také příčinou plného spasení všech, kdo mají dojít spásy. Proto pěje církev: Brána ráje kvůli Evě pro všechny se zavřela a kvůli Marii Panně se zase otevřela. Pro tuto tedy nejčistší Pannu a prostřednici, pře- devším však pro prostředníka Krista Ježíše, jejího syna, s radostí očekávejme ve víře a v naději odpuštění hří- chů, své vzkříšení a po tomto životě život věčný, který je jasným poznáním Trojice, jež nakonec bez jakého- koli nedostatku sytí blažené v nebeské vlasti. Do ní nás rač dovést všemohoucí Bůh Otec, Syn i Duch svatý, na věky věků blahoslavený. 126
Strana 127
Prohlášení o článcích Pálčových
Prohlášení o článcích Pálčových
Strana 128
Strana 129
PROHLÁŠENÍ O ČLÁNCÍCH PÁLČOVÝCH Já Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, jakkoli nehodný, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské university, přiznávám, že jsem napsal jakousi knížku O církvi, jejíž exemplář mi odevzdali před notáři členové komise, páni patriarcha cařihradský, biskup kastellský a biskup lubušský. Tito členové komise, aby pokárali zmíněnou knížku, předložili mně některé články a tvrdili, že jsou vyňaty z této knížky tak, jak jsou v ní napsány. První z těchto článků zní: 1. Církev katolickou neboli obecnou tvoří toliko všichni předurčení. Odpovídám, že má věta v první kapitole traktátu nezní takto, nýbrž: „Církev svatá katolická, to jest obecná, je souhrn všech předurčených.“ To vyplývá z výkladu blaženého Augustina na Jana, jak se čte v 32. oddílu, v kvestii 4., v kapitole Recurrat, a rovněž ze začátku sedmé kapitoly mého traktátu. 2. Zádný poskvrněný smrtelným zločinem, to jest pokud jde o vytrvalost až do konce, nepatří k této církvi. Tato věta vyplývá ze závěru první kapitoly, kde se podle blaženého Jeronýma říká: „O tom tedy, kdo 9 129
PROHLÁŠENÍ O ČLÁNCÍCH PÁLČOVÝCH Já Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, jakkoli nehodný, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské university, přiznávám, že jsem napsal jakousi knížku O církvi, jejíž exemplář mi odevzdali před notáři členové komise, páni patriarcha cařihradský, biskup kastellský a biskup lubušský. Tito členové komise, aby pokárali zmíněnou knížku, předložili mně některé články a tvrdili, že jsou vyňaty z této knížky tak, jak jsou v ní napsány. První z těchto článků zní: 1. Církev katolickou neboli obecnou tvoří toliko všichni předurčení. Odpovídám, že má věta v první kapitole traktátu nezní takto, nýbrž: „Církev svatá katolická, to jest obecná, je souhrn všech předurčených.“ To vyplývá z výkladu blaženého Augustina na Jana, jak se čte v 32. oddílu, v kvestii 4., v kapitole Recurrat, a rovněž ze začátku sedmé kapitoly mého traktátu. 2. Zádný poskvrněný smrtelným zločinem, to jest pokud jde o vytrvalost až do konce, nepatří k této církvi. Tato věta vyplývá ze závěru první kapitoly, kde se podle blaženého Jeronýma říká: „O tom tedy, kdo 9 129
Strana 130
je hříšník nebo poskvrněný nějakou nečistotou, nemů- žeme říci, že patří k církvi Kristově,“ rozuměj k církvi předurčených. Viz De penitencia v distinkci 1., v kapitole Ecclesia. 3. Jako Kristus se svými apoštoly se neobklopil časnými statky, tak je nemají vlastnit ani jejich náměstkové a nástupci. Tato věta není v mé knize. Napsal jsem naopak: „A jako oči a tvář nejsou při svých úkonech zakryty, aby zahalené neuvedly člověka v potupu a nepřivodily jeho zkázu, tak Kristus a apoštolové ze žáru lásky — ale zcela prosti žáru žádostivosti — nezahalili se po způ- sobu světa časnými věcmi. A takovýma očima mají být i jejich náměstkové, všichni duchovní,“ to zna- mená, že nemají užívat časných statků nezří- zeně a nenáležitě. To je napsáno asi uprostřed třetí kapitoly. Tento výrok je zřejmý z 13. kapitoly Lukášovy [v. 15]: „Varujte se všeho lakomství, z Apoštolova slova: „Žádný Boží bojovník se nezaplétá do světských záležitostí“ [2. Tim. 2, 4], a z celé 17. homilie blaženého Rehoře. 4. Zádná část církve nemůže nikdy odpadnout od těla, jako neodpadá láska, která ji poutá. Tato věta není v mé knize. Je tam však napsá- no to, co zde dále uvádím: „Tak vyvrhelové církve, to jest lidé předzvědění, vycházejí z ní. A nebyli přece z ní jako její části, poněvadž žádná její část ne- může od ní nakonec odpadnout, protože láska předur- čení, která ji samu poutá, nikdy neodpadá,“ to jest pokud jde o vytrvalost až do konce, „jak říká Apoštol v 1. Kor. 13 [v. 8]. A to dotvrzuje Apoštol 130
je hříšník nebo poskvrněný nějakou nečistotou, nemů- žeme říci, že patří k církvi Kristově,“ rozuměj k církvi předurčených. Viz De penitencia v distinkci 1., v kapitole Ecclesia. 3. Jako Kristus se svými apoštoly se neobklopil časnými statky, tak je nemají vlastnit ani jejich náměstkové a nástupci. Tato věta není v mé knize. Napsal jsem naopak: „A jako oči a tvář nejsou při svých úkonech zakryty, aby zahalené neuvedly člověka v potupu a nepřivodily jeho zkázu, tak Kristus a apoštolové ze žáru lásky — ale zcela prosti žáru žádostivosti — nezahalili se po způ- sobu světa časnými věcmi. A takovýma očima mají být i jejich náměstkové, všichni duchovní,“ to zna- mená, že nemají užívat časných statků nezří- zeně a nenáležitě. To je napsáno asi uprostřed třetí kapitoly. Tento výrok je zřejmý z 13. kapitoly Lukášovy [v. 15]: „Varujte se všeho lakomství, z Apoštolova slova: „Žádný Boží bojovník se nezaplétá do světských záležitostí“ [2. Tim. 2, 4], a z celé 17. homilie blaženého Rehoře. 4. Zádná část církve nemůže nikdy odpadnout od těla, jako neodpadá láska, která ji poutá. Tato věta není v mé knize. Je tam však napsá- no to, co zde dále uvádím: „Tak vyvrhelové církve, to jest lidé předzvědění, vycházejí z ní. A nebyli přece z ní jako její části, poněvadž žádná její část ne- může od ní nakonec odpadnout, protože láska předur- čení, která ji samu poutá, nikdy neodpadá,“ to jest pokud jde o vytrvalost až do konce, „jak říká Apoštol v 1. Kor. 13 [v. 8]. A to dotvrzuje Apoštol 130
Strana 131
v listě Římanům v 8. kapitole [v. 28—30]. Tak čteme na začátku druhé poloviny třetí kapitoly. 5. Podle přítomné nespravedlnosti byl Pavel rouhačem a nepatřil k církvi a přece zároveň byl v milosti podle předurčení věčného života. Tato věta není v mé knize, lze tam však číst tuhle větu: „Odtud je pravděpodobné, že jako byl Pavel zároveň rouhačem podle přítomné nespravedlnosti a přece patřil k svaté matce církvi a zároveň byl věřící a v milosti podle předurčení věčného života, — tak byl Iškariotský zároveň v milosti podle přítomné spravedl- nosti a přece nikdy nepatřil k svaté matce církvi podle předurčení věčného života, protože se mu nedostalo onoho předurčení“, které zahrnuje vytrvalost až do konce. „A tak Iškariotský, jakkoli byl od Krista vyvoleným apoštolem nebo biskupem, což je označení úřadu, přece nikdy nebyl součástí svaté církve obecné. 6. Pavel nikdy nebyl údem dáblovým, pokud jde o vytrvalost až do konce, ani Petr, když zapřel Krista, jako Pavel nikdy nebyl údem dáblovým, ačkoliv se dopustil některých skutků, které se shodovaly se skutky církve zlostníků, pokud jde o přítomnou nespravedlnost, podobně Petr. Ten z dovolení Páně se dopustil tak těžké zrady, aby o to směleji vstal. Ačkoli Petr zhřešil, lásku neztratil. Totéž platí o Davidovi. Tato slova se čtou ke konci třetí kapitoly, jejíž závěr uvádí pro ně důkazy. 7. Předurčený nemůže nakonec odpadnout. Tato věta je správná ve své souvislosti, ale písař jí dal jiný význam. Před koncem třetí kapitoly čteme 9. 131
v listě Římanům v 8. kapitole [v. 28—30]. Tak čteme na začátku druhé poloviny třetí kapitoly. 5. Podle přítomné nespravedlnosti byl Pavel rouhačem a nepatřil k církvi a přece zároveň byl v milosti podle předurčení věčného života. Tato věta není v mé knize, lze tam však číst tuhle větu: „Odtud je pravděpodobné, že jako byl Pavel zároveň rouhačem podle přítomné nespravedlnosti a přece patřil k svaté matce církvi a zároveň byl věřící a v milosti podle předurčení věčného života, — tak byl Iškariotský zároveň v milosti podle přítomné spravedl- nosti a přece nikdy nepatřil k svaté matce církvi podle předurčení věčného života, protože se mu nedostalo onoho předurčení“, které zahrnuje vytrvalost až do konce. „A tak Iškariotský, jakkoli byl od Krista vyvoleným apoštolem nebo biskupem, což je označení úřadu, přece nikdy nebyl součástí svaté církve obecné. 6. Pavel nikdy nebyl údem dáblovým, pokud jde o vytrvalost až do konce, ani Petr, když zapřel Krista, jako Pavel nikdy nebyl údem dáblovým, ačkoliv se dopustil některých skutků, které se shodovaly se skutky církve zlostníků, pokud jde o přítomnou nespravedlnost, podobně Petr. Ten z dovolení Páně se dopustil tak těžké zrady, aby o to směleji vstal. Ačkoli Petr zhřešil, lásku neztratil. Totéž platí o Davidovi. Tato slova se čtou ke konci třetí kapitoly, jejíž závěr uvádí pro ně důkazy. 7. Předurčený nemůže nakonec odpadnout. Tato věta je správná ve své souvislosti, ale písař jí dal jiný význam. Před koncem třetí kapitoly čteme 9. 131
Strana 132
toto: „A dále je patrné, že milost je dvojí, totiž milost předurčení k věčnému životu, od níž předurčený nemů- že nakonec odpadnout.“ Ve své souvislosti je to věta správná, ale písař jí dal jiný význam, který postrádá smyslu, nerozumí-li se jí podle našeho záměru. Vždyť Písmo mluví v tomto smyslu často a svatí napořád. 8. Kristus miluje každého předurčeného provinilce víc než kteréhokoli předzvěděného, at už má jakoukoli možnou milost. V kapitole čtvrté se říká na třetím listu: „Je zřejmé, že každého předurčeného provinilce“ Bůh „miluje více“, pokud jde o vytrvalost až do konce, „než kteréhokoli předzvěděného, ať už má jakoukoli časnou milost. Vždyť chce, aby předurčený měl trvalé blahoslavenství a předzvěděný aby měl trvalý oheň“. Tak v knize. Bůh tedy ze své strany neskonale miluje oba jako svá stvoření, více však miluje předurče- ného, protože mu dopřává větší milost či větší dar, totiž věčný život, který převyšuje pouhou milost podle pří- tomné spravedlnosti. 9. Předurčení mají základní milost, od níž nemohou odpadnout. Ve čtvrté kapitole ke konci: „Avšak předurčení, i když jsou načas zbaveni tekoucí milosti, přece mají základní milost, od níž nemohou odpadnout.“ Tato věta je správná ve své souvislosti. 10. V páté kapitole, na čtvrtém listu je napsáno: K toho plyne, že by bylo příliš velkou opovážlivostí tvrdit o někom bez zjevení a bez úděsu, že je údem této svaté obecné církve. Neboť nikdo není údem této církve, leč předurčený časem svým bez poskvrny a vrásky. 132
toto: „A dále je patrné, že milost je dvojí, totiž milost předurčení k věčnému životu, od níž předurčený nemů- že nakonec odpadnout.“ Ve své souvislosti je to věta správná, ale písař jí dal jiný význam, který postrádá smyslu, nerozumí-li se jí podle našeho záměru. Vždyť Písmo mluví v tomto smyslu často a svatí napořád. 8. Kristus miluje každého předurčeného provinilce víc než kteréhokoli předzvěděného, at už má jakoukoli možnou milost. V kapitole čtvrté se říká na třetím listu: „Je zřejmé, že každého předurčeného provinilce“ Bůh „miluje více“, pokud jde o vytrvalost až do konce, „než kteréhokoli předzvěděného, ať už má jakoukoli časnou milost. Vždyť chce, aby předurčený měl trvalé blahoslavenství a předzvěděný aby měl trvalý oheň“. Tak v knize. Bůh tedy ze své strany neskonale miluje oba jako svá stvoření, více však miluje předurče- ného, protože mu dopřává větší milost či větší dar, totiž věčný život, který převyšuje pouhou milost podle pří- tomné spravedlnosti. 9. Předurčení mají základní milost, od níž nemohou odpadnout. Ve čtvrté kapitole ke konci: „Avšak předurčení, i když jsou načas zbaveni tekoucí milosti, přece mají základní milost, od níž nemohou odpadnout.“ Tato věta je správná ve své souvislosti. 10. V páté kapitole, na čtvrtém listu je napsáno: K toho plyne, že by bylo příliš velkou opovážlivostí tvrdit o někom bez zjevení a bez úděsu, že je údem této svaté obecné církve. Neboť nikdo není údem této církve, leč předurčený časem svým bez poskvrny a vrásky. 132
Strana 133
Avšak nikdo bez úděsu nebo bez zjevení nemůže tvrdit, že je předurčeným a svatým bez poskvrny a vrásky. Takový je závěr. Tento závěr je zřejmý ze slova 9. kapitoly Kazate- le [v. 1]: „Nikdo neví, zda je hoden lásky či nenávisti“, a z onoho slova Kristova v 17. kapitole Lukášově [v. 10]: „Učiníte-li všecko, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme služebníci neužiteční.“ A proto praví Apoštol [1. Kor. 4, 4]: „Sám si nejsem ničeho vědom, ale tím přece nejsem ospravedlněn.“ Každý křesťan má zajisté doufat, že je údem svaté matky církve obecné. 11. Jidáš nikdy nebyl pravým učedníkem Kristovým podle vytrvalosti až do konce. V páté kapitole se říká na čtvrtém listě: Jidáš „nikdy nebyl pravým učedníkem Kristovým“. Tato věta je zřejmá z výroku blaženého Augustina, jak jej čteme ve 4. distinkci De penitencia: „Od počátku totiž věděl, kdo jsou věřící a kdo ho zradí. A říkal [Jan 6, 65—66]: Proto jsem vám řekl, že žádný nemůže přijít ke mně, leč by mu bylo dáno od mého Otce. A od té doby mnozí z jeho učedníků odešli zpět a již s ním nechodili. Což nebyli podle evangelia i tito nazvá- ni učedníky? A přece nebyli vpravdě učedníky, protože nezůstali v jeho slovu, jak sám praví [Jan 8, 31]: Jestliže zůstanete v mém slovu, jste mými učedníky. Protože tedy neměli vytrvalost, jako nebyli vpravdě Kristovými učedníky, tak ani nebyli vpravdě Božími syny, ačkoli se načas jimi zdáli a nazývali se tak. Nazý- váme tedy vyvolenými a učedníky Kristovými a syny Božími ty, kteří jsou toho hodni a na nichž vidíme, že zbožně žijí jako znovuzrození. Teprve pak jsou opravdu tím, čím se nazývají... Nemají-li však vytr- valost, to jest nezůstávají-li v tom, čím začali být, ne- 133
Avšak nikdo bez úděsu nebo bez zjevení nemůže tvrdit, že je předurčeným a svatým bez poskvrny a vrásky. Takový je závěr. Tento závěr je zřejmý ze slova 9. kapitoly Kazate- le [v. 1]: „Nikdo neví, zda je hoden lásky či nenávisti“, a z onoho slova Kristova v 17. kapitole Lukášově [v. 10]: „Učiníte-li všecko, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme služebníci neužiteční.“ A proto praví Apoštol [1. Kor. 4, 4]: „Sám si nejsem ničeho vědom, ale tím přece nejsem ospravedlněn.“ Každý křesťan má zajisté doufat, že je údem svaté matky církve obecné. 11. Jidáš nikdy nebyl pravým učedníkem Kristovým podle vytrvalosti až do konce. V páté kapitole se říká na čtvrtém listě: Jidáš „nikdy nebyl pravým učedníkem Kristovým“. Tato věta je zřejmá z výroku blaženého Augustina, jak jej čteme ve 4. distinkci De penitencia: „Od počátku totiž věděl, kdo jsou věřící a kdo ho zradí. A říkal [Jan 6, 65—66]: Proto jsem vám řekl, že žádný nemůže přijít ke mně, leč by mu bylo dáno od mého Otce. A od té doby mnozí z jeho učedníků odešli zpět a již s ním nechodili. Což nebyli podle evangelia i tito nazvá- ni učedníky? A přece nebyli vpravdě učedníky, protože nezůstali v jeho slovu, jak sám praví [Jan 8, 31]: Jestliže zůstanete v mém slovu, jste mými učedníky. Protože tedy neměli vytrvalost, jako nebyli vpravdě Kristovými učedníky, tak ani nebyli vpravdě Božími syny, ačkoli se načas jimi zdáli a nazývali se tak. Nazý- váme tedy vyvolenými a učedníky Kristovými a syny Božími ty, kteří jsou toho hodni a na nichž vidíme, že zbožně žijí jako znovuzrození. Teprve pak jsou opravdu tím, čím se nazývají... Nemají-li však vytr- valost, to jest nezůstávají-li v tom, čím začali být, ne- 133
Strana 134
nazývají se vpravdě jménem, které z nich činí to, co nejsou. Neboť nejsou tím v očích toho, jemuž je známo, čím se stanou, totiž z dobrých zlí.“ Tak Augustin. Toto vše je uvedeno na čtvrtém listu ve čtvrté kapitole mého spisu a označeno znaménkem ruky. Je rovněž zřejmé, že Jidáš nebyl pravým učedníkem Kristovým, ano ani jím pro svou lakotu být nemohl. Vždyť Spasitel řekl [Luk. 14, 26—27], jak se domnívám, za Jidášovy pří- tomnosti: „Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Protože se tedy Jidáš ve svém násle- dování nezřekl všeho podle vůle Páně, a že byl zloděj Jan 12 [v. 6] — a dábel — Jan 6 [v. 71—72] je ze slova Páně zřejmé, že Jidáš nebyl jeho pravým, nýbrž jen zdánlivým učedníkem. Proto říká Augustin ve výkladu na Jana, kde ukazuje, jak ovce uslyšely hlas Kristův: „Avšak co si máme myslit? Ti, co uslyšeli, byli to ovce? Hle, uslyšel Jidáš, a přece byl vlkem. Následoval jej, avšak oděn v roucho ovčí strojil úklady pastýři.“ Tak Augustin. 12. Církev předurčených, ať už jsou nebo nejsou v milosti podle přítomné spravedlnosti, je článkem víry. A ta nemá poskvrny ani vrásky, ale je svatá a neposkvrněná, a tu Kristus nazývá svou církví. Tato věta není v mé knížce, ale je tam to, co níže vypisuji. V sedmé kapitole na samém konci prvního listu se říká: „Za třetí lze užít pojmu církev pro sbor před- určených, ať už jsou v milosti podle přítomné spravedl- nosti nebo nejsou. A v tomto smyslu je církev článkem víry, o němž mluví Apoštol v listě Efezským v 5. kapitole [v. 25—27] slovy: Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv ji obmytím vodou ve slovu života, aby ji sobě postavil slavnou církev bez poskvrny a vrásky nebo čehokoli takového, ale aby byla 134
nazývají se vpravdě jménem, které z nich činí to, co nejsou. Neboť nejsou tím v očích toho, jemuž je známo, čím se stanou, totiž z dobrých zlí.“ Tak Augustin. Toto vše je uvedeno na čtvrtém listu ve čtvrté kapitole mého spisu a označeno znaménkem ruky. Je rovněž zřejmé, že Jidáš nebyl pravým učedníkem Kristovým, ano ani jím pro svou lakotu být nemohl. Vždyť Spasitel řekl [Luk. 14, 26—27], jak se domnívám, za Jidášovy pří- tomnosti: „Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Protože se tedy Jidáš ve svém násle- dování nezřekl všeho podle vůle Páně, a že byl zloděj Jan 12 [v. 6] — a dábel — Jan 6 [v. 71—72] je ze slova Páně zřejmé, že Jidáš nebyl jeho pravým, nýbrž jen zdánlivým učedníkem. Proto říká Augustin ve výkladu na Jana, kde ukazuje, jak ovce uslyšely hlas Kristův: „Avšak co si máme myslit? Ti, co uslyšeli, byli to ovce? Hle, uslyšel Jidáš, a přece byl vlkem. Následoval jej, avšak oděn v roucho ovčí strojil úklady pastýři.“ Tak Augustin. 12. Církev předurčených, ať už jsou nebo nejsou v milosti podle přítomné spravedlnosti, je článkem víry. A ta nemá poskvrny ani vrásky, ale je svatá a neposkvrněná, a tu Kristus nazývá svou církví. Tato věta není v mé knížce, ale je tam to, co níže vypisuji. V sedmé kapitole na samém konci prvního listu se říká: „Za třetí lze užít pojmu církev pro sbor před- určených, ať už jsou v milosti podle přítomné spravedl- nosti nebo nejsou. A v tomto smyslu je církev článkem víry, o němž mluví Apoštol v listě Efezským v 5. kapitole [v. 25—27] slovy: Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv ji obmytím vodou ve slovu života, aby ji sobě postavil slavnou církev bez poskvrny a vrásky nebo čehokoli takového, ale aby byla 134
Strana 135
svatá a neposkvrněná.“ Kdo z věřících, ptám se, po- chybuje, že tu církev znamená všechny předurčené, o níž máme věřit, že je církví obecnou, až do konce svatou a neposkvrněnou nevěstou Kristovou? Proto je tato svatá církev objektivně článkem víry, který máme pevně věřit se slovy vyznání víry: „Věřím svatou církev obecnou.“ A o ní mluví svatý Augustin, Jeroným, Rehoř a jiní, jejichž výroky jsou uvedeny na za- čátku spisu. 13. V kapitole osmé, na druhém listu: Avšak všichni provinilí podle přítomné nespravedlnosti jsou nevěřící, to jest ti, kdo v nevěře žijí nevěrou tako- vé povahy, o níž dále píši, a jimž se ne- dostává víry ztvárněné láskou, protože je nemožné, aby někdo smrtelně hřešil, leda pokud se mu nedostává víry. Protože kdyby mysleli na trest, který stihne ty, kdo takto hřeší a kdyby plně věřili a měli víru božského poznání, jak Bůh všechno jasně zná a je příto- men takto hřešícím, nepochybně by pak takto nehřešili. Pravost této věty ověřuje slovo Izaiášovo [1, 23]: „Tvá knížata jsou bez víry, spolčená se zloději, všechna milují úplatky, dychtí po darech.“ Hle, prorok nazývá knížata církve pro jejich zločiny lidmi bez víry! Všichni takoví jsou zajisté nevěrní sluhové, protože nezachová- vají víru svrchovanému Pánu, a jsou nevěrní synové, protože nezachovávají poslušnost, bázeň a lásku Bohu Otci. Dále ověřuje pravost této věty slovo Apoštolovo v 1. kapitole Titovi [v. 16]: „Vyznávají, že Boha znají, ale svými skutky to popírají.“ Všichni zločinci totiž popírají Boha svými skutky. A poněvadž zločincům chybějí k blahoslavenství záslužné skutky, nedostává se jim tedy víry láskou ztvárněné, když přece „víra bez 135
svatá a neposkvrněná.“ Kdo z věřících, ptám se, po- chybuje, že tu církev znamená všechny předurčené, o níž máme věřit, že je církví obecnou, až do konce svatou a neposkvrněnou nevěstou Kristovou? Proto je tato svatá církev objektivně článkem víry, který máme pevně věřit se slovy vyznání víry: „Věřím svatou církev obecnou.“ A o ní mluví svatý Augustin, Jeroným, Rehoř a jiní, jejichž výroky jsou uvedeny na za- čátku spisu. 13. V kapitole osmé, na druhém listu: Avšak všichni provinilí podle přítomné nespravedlnosti jsou nevěřící, to jest ti, kdo v nevěře žijí nevěrou tako- vé povahy, o níž dále píši, a jimž se ne- dostává víry ztvárněné láskou, protože je nemožné, aby někdo smrtelně hřešil, leda pokud se mu nedostává víry. Protože kdyby mysleli na trest, který stihne ty, kdo takto hřeší a kdyby plně věřili a měli víru božského poznání, jak Bůh všechno jasně zná a je příto- men takto hřešícím, nepochybně by pak takto nehřešili. Pravost této věty ověřuje slovo Izaiášovo [1, 23]: „Tvá knížata jsou bez víry, spolčená se zloději, všechna milují úplatky, dychtí po darech.“ Hle, prorok nazývá knížata církve pro jejich zločiny lidmi bez víry! Všichni takoví jsou zajisté nevěrní sluhové, protože nezachová- vají víru svrchovanému Pánu, a jsou nevěrní synové, protože nezachovávají poslušnost, bázeň a lásku Bohu Otci. Dále ověřuje pravost této věty slovo Apoštolovo v 1. kapitole Titovi [v. 16]: „Vyznávají, že Boha znají, ale svými skutky to popírají.“ Všichni zločinci totiž popírají Boha svými skutky. A poněvadž zločincům chybějí k blahoslavenství záslužné skutky, nedostává se jim tedy víry láskou ztvárněné, když přece „víra bez 135
Strana 136
skutků je mrtvá“ — Jakub 2 [v. 20]. Proto říká Pán v evangeliu [Mat. 24, 45]: „O kom se tedy domníváš, že je věrný a rozumný služebník, jehož ustanovil pán nad svou čeledí, aby jim dával pokrm v pravý čas?“ A dále praví [v. 48—51]: Jestliže by si onen služebník v srdci řekl: Můj pán dlouho nejde, a začal by bíti své spolu- služebníky a tak dále, přijde pán onoho služebníka a určí mu stejný úděl jako nevěřícím. Proč by však spravedlivý pán určil onomu služebníku, jehož ustano- vil nad svou čeledí, stejný úděl trestu jako nevěřícím, ne-li proto, že byl nevěrný? A proto předeslal otázku: p „O kom se tedy domníváš, že je věrný služebník? Proto praví dekret blaženého Rehoře: „Jedině posluš- nost je ctností, která má záslužnost víry. Každý, kdo ji postrádá, je usvědčen z nevěry, i kdyby se tvářil jako věřící. 14. Slova Kristova řečená Petrovi: Cokoli svážeš atd., děsí z nedostatku porozumění mnohé křesťany, takže se otrocky bojí, a jiní jsou na omylu, když si pro ně osobují plnost moci. V kapitole desáté se praví na 2. listu: „A tato slova" z 18. kapitoly Matoušova evangelia [v. 18]: Cokoli svážete, a z 20. kapitoly Janovy [v. 22—23] Přijměte Ducha svatého, kterým odpustíte hříchy atd., a z 16. kapitoly Matoušovy [v. 19]: Cokoli svážeš „tato slova z nedostatku porozumění děsí mnohé křesťa- ny, takže se otrocky bojí, a jiní jsou na omylu, když si pro ně osobují plnost moci. Proto je třeba předpokládat za prvé, že výrok Spasitelův je pro účinnost jeho řeči nutný, protože není možné, aby kněz něco rozvazoval nebo svazoval, jestliže se toto rozvazování nebo svazo- vání neděje v nebesích. Z nedostatku porozumění těchto Kristových slov 136
skutků je mrtvá“ — Jakub 2 [v. 20]. Proto říká Pán v evangeliu [Mat. 24, 45]: „O kom se tedy domníváš, že je věrný a rozumný služebník, jehož ustanovil pán nad svou čeledí, aby jim dával pokrm v pravý čas?“ A dále praví [v. 48—51]: Jestliže by si onen služebník v srdci řekl: Můj pán dlouho nejde, a začal by bíti své spolu- služebníky a tak dále, přijde pán onoho služebníka a určí mu stejný úděl jako nevěřícím. Proč by však spravedlivý pán určil onomu služebníku, jehož ustano- vil nad svou čeledí, stejný úděl trestu jako nevěřícím, ne-li proto, že byl nevěrný? A proto předeslal otázku: p „O kom se tedy domníváš, že je věrný služebník? Proto praví dekret blaženého Rehoře: „Jedině posluš- nost je ctností, která má záslužnost víry. Každý, kdo ji postrádá, je usvědčen z nevěry, i kdyby se tvářil jako věřící. 14. Slova Kristova řečená Petrovi: Cokoli svážeš atd., děsí z nedostatku porozumění mnohé křesťany, takže se otrocky bojí, a jiní jsou na omylu, když si pro ně osobují plnost moci. V kapitole desáté se praví na 2. listu: „A tato slova" z 18. kapitoly Matoušova evangelia [v. 18]: Cokoli svážete, a z 20. kapitoly Janovy [v. 22—23] Přijměte Ducha svatého, kterým odpustíte hříchy atd., a z 16. kapitoly Matoušovy [v. 19]: Cokoli svážeš „tato slova z nedostatku porozumění děsí mnohé křesťa- ny, takže se otrocky bojí, a jiní jsou na omylu, když si pro ně osobují plnost moci. Proto je třeba předpokládat za prvé, že výrok Spasitelův je pro účinnost jeho řeči nutný, protože není možné, aby kněz něco rozvazoval nebo svazoval, jestliže se toto rozvazování nebo svazo- vání neděje v nebesích. Z nedostatku porozumění těchto Kristových slov 136
Strana 137
děsí se mnozí prostí křesťané, protože se domnívají, ať už jsou spravedliví nebo nespravedliví, že kněží je mohou svázat, kdykoli se jim zlíbí, a podobně jim i hří- chy zadržet. A nevědomí kněží jsou na omylu, když si osobují moc svazovat nebo rozvazovat, jak a kdy se jim zlíbí. Mnozí totiž neřádní a nevědomí říkají, že sami mohou rozhřešit každého, kdo se jim zpovídá z jakých- koli hříchů, ať už se kaje nebo ne, a neuvědomují si, že výkon jejich moci je v mnohém ohledu omezen a že pokrytec se jim může zpovídat lživě nebo bez pravé lítosti nad hříchem. A tato skutečnost byla často zjištěna. A jasný je výrok Apoštolův, že „litera zabíjí, ale Duch oživuje“ [2. Kor. 3, 6]. 15. Jestliže papež nebo někdo jiný si osobuje nárok nějakým znamením rozvazovat nebo svazovat, už tím se rozvazuje nebo svazuje. Neboť připustí-li to, musí důsledně také připustit, že papež nemůže hřešit, a proto že je Bůh. Kdyby tomu bylo jinak, mohl by se mýlit a jednat v neshodě s klíčem Kristovým. V kapitole desáté se na 4. listu říká místo tohoto 15. článku: „Svazování nebo rozvazování Boží je prostě první. A je zřejmé, že by bylo rouhavou opovážlivostí tvrdit, že člověk odpouští vzpurnost způsobenou tak velikému Pánu, když Pán k tomu nedal souhlas. Z vše- obsáhlosti zajisté tohoto Pána nutně plyne, že on sám rozvazuje nebo svazuje první. Činí-li tak některý ná- městek, máme mít ze všech článků víry za nejnepo- chybnější ten, že je nemožno, aby někdo z církve bo- jující rozvazoval nebo svazoval, pokud nežije v souhlase s hlavou církve, naším Pánem Ježíšem Kristem. Proto záleží na tom, aby se věřící uvaroval tohoto výroku: Jestliže papež nebo někdo jiný si osobuje nárok nějakým znamením rozvazovat nebo svazovat, už tím se rozva- 137
děsí se mnozí prostí křesťané, protože se domnívají, ať už jsou spravedliví nebo nespravedliví, že kněží je mohou svázat, kdykoli se jim zlíbí, a podobně jim i hří- chy zadržet. A nevědomí kněží jsou na omylu, když si osobují moc svazovat nebo rozvazovat, jak a kdy se jim zlíbí. Mnozí totiž neřádní a nevědomí říkají, že sami mohou rozhřešit každého, kdo se jim zpovídá z jakých- koli hříchů, ať už se kaje nebo ne, a neuvědomují si, že výkon jejich moci je v mnohém ohledu omezen a že pokrytec se jim může zpovídat lživě nebo bez pravé lítosti nad hříchem. A tato skutečnost byla často zjištěna. A jasný je výrok Apoštolův, že „litera zabíjí, ale Duch oživuje“ [2. Kor. 3, 6]. 15. Jestliže papež nebo někdo jiný si osobuje nárok nějakým znamením rozvazovat nebo svazovat, už tím se rozvazuje nebo svazuje. Neboť připustí-li to, musí důsledně také připustit, že papež nemůže hřešit, a proto že je Bůh. Kdyby tomu bylo jinak, mohl by se mýlit a jednat v neshodě s klíčem Kristovým. V kapitole desáté se na 4. listu říká místo tohoto 15. článku: „Svazování nebo rozvazování Boží je prostě první. A je zřejmé, že by bylo rouhavou opovážlivostí tvrdit, že člověk odpouští vzpurnost způsobenou tak velikému Pánu, když Pán k tomu nedal souhlas. Z vše- obsáhlosti zajisté tohoto Pána nutně plyne, že on sám rozvazuje nebo svazuje první. Činí-li tak některý ná- městek, máme mít ze všech článků víry za nejnepo- chybnější ten, že je nemožno, aby někdo z církve bo- jující rozvazoval nebo svazoval, pokud nežije v souhlase s hlavou církve, naším Pánem Ježíšem Kristem. Proto záleží na tom, aby se věřící uvaroval tohoto výroku: Jestliže papež nebo někdo jiný si osobuje nárok nějakým znamením rozvazovat nebo svazovat, už tím se rozva- 137
Strana 138
zuje nebo svazuje. Neboť připustí-li to, musí důsledně také připustit, že papež nemůže hřešit a proto že je Bůh. Kdyby tomu bylo jinak, mohl by se mýlit a jednat v neshodě s klíčem Kristovým,“ rozumíme-li tomu bez ohledu na pokání a na jeho složky pro případ, o jakém níže podávám doklady. Tato slova potvrzuje samo jednání pana papeže, který při rozhřešování vždy předpokládá pravou lítost a zpověď, ba dokonce, je-li dáno rozhřešení nějakému zločinci, který zamlčel povinné vysvětlení, jak ke zločinu došlo, je obecně známo, že takto získané roz- hřešení je neplatné. Z toho rovněž vyplývá, že mnozí kněží vlastně nerozhřešují ty, kdo se jim zpovídají a ze studu zatajují větší zločiny, nebo se sice zpovídají, ale nemají pravou lítost. Rozhřešení totiž musí předcházet především pravá lítost, za druhé vůle už nehřešit, za třetí pravdivé vyznání hříchu a za čtvrté naděje na odpuštění. První je patrné z 18. kapitoly Ezechiele [v. 21], kde Hospodin praví: „Bude-li bezbožný činit pokání.“ Druhé je patrné z 5. [v. 14]. a 8. kapitoly [v. 11] Janova evangelia: „Více nehřeš.“ Třetí ze 17. kapitoly Lukáše [v. 14]. „Jděte se ukázat kněžím. Čtvrté z 9. kapitoly Matouše [v. 2]: „Bud dobré mysli, synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny. V téže desáté kapitole následují další důkazy uvedeného výroku vzaté ze svatého Jeronýma, Augusti- na, Richarda a Mistra Sentencí, který dovozuje ze slov blaženého Jeronýma: „Zde se jasně ukazuje, že Bůh se neřídí soudem církve, která soudí podlízavě a bez znalosti“, a dodává: „Někdy totiž ten, kdo je ven vyhozen“, to jest o němž kněz soudí, že je mimo svatou církev, „je uvnitř, a ten, kdo je venku“, podle pravdy, ten podle falešného soudu kněží „se zdá pobývat uvnitř.“ Tak Mistr. A dále říká: „Kněz, který jiné 138
zuje nebo svazuje. Neboť připustí-li to, musí důsledně také připustit, že papež nemůže hřešit a proto že je Bůh. Kdyby tomu bylo jinak, mohl by se mýlit a jednat v neshodě s klíčem Kristovým,“ rozumíme-li tomu bez ohledu na pokání a na jeho složky pro případ, o jakém níže podávám doklady. Tato slova potvrzuje samo jednání pana papeže, který při rozhřešování vždy předpokládá pravou lítost a zpověď, ba dokonce, je-li dáno rozhřešení nějakému zločinci, který zamlčel povinné vysvětlení, jak ke zločinu došlo, je obecně známo, že takto získané roz- hřešení je neplatné. Z toho rovněž vyplývá, že mnozí kněží vlastně nerozhřešují ty, kdo se jim zpovídají a ze studu zatajují větší zločiny, nebo se sice zpovídají, ale nemají pravou lítost. Rozhřešení totiž musí předcházet především pravá lítost, za druhé vůle už nehřešit, za třetí pravdivé vyznání hříchu a za čtvrté naděje na odpuštění. První je patrné z 18. kapitoly Ezechiele [v. 21], kde Hospodin praví: „Bude-li bezbožný činit pokání.“ Druhé je patrné z 5. [v. 14]. a 8. kapitoly [v. 11] Janova evangelia: „Více nehřeš.“ Třetí ze 17. kapitoly Lukáše [v. 14]. „Jděte se ukázat kněžím. Čtvrté z 9. kapitoly Matouše [v. 2]: „Bud dobré mysli, synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny. V téže desáté kapitole následují další důkazy uvedeného výroku vzaté ze svatého Jeronýma, Augusti- na, Richarda a Mistra Sentencí, který dovozuje ze slov blaženého Jeronýma: „Zde se jasně ukazuje, že Bůh se neřídí soudem církve, která soudí podlízavě a bez znalosti“, a dodává: „Někdy totiž ten, kdo je ven vyhozen“, to jest o němž kněz soudí, že je mimo svatou církev, „je uvnitř, a ten, kdo je venku“, podle pravdy, ten podle falešného soudu kněží „se zdá pobývat uvnitř.“ Tak Mistr. A dále říká: „Kněz, který jiné 138
Strana 139
svazuje a rozvazuje, má být rozvážný a spravedlivý, jinak často zabíjí duše, které neumírají, a oživuje duše, které nejsou živé — a tak propadá soudu zlořečení. Malachiáš 2 [v. 2]: Zlořečiti budu vašemu dobroře- čení a vašemu zlořečení budu dobrořečit.“ To také osvětluje blažený Rehoř na mnoha místech, v 11 oddíle, v 3. kvestii, v kapitole Plerumque. 16. V kapitole jedenácté se praví na 2. listu: Kněží přežvykují, rozhlašují a příliš do široka natahují kdejaký výrok Písma a zvláště evangelia, který podle jejich zdání mluví o tom, že mají být bohatí, rozmařilí, ve světě slavní a že nemají trpět žádné pohanění pro Krista. Cokoli však mluví jasně pro následování Ježíše Krista jako chudoba, tichost, pokora, snášenlivost, čistota, ná- maha nebo trpělivost, to potlačují nebo opatřují vysvětliv- kami podle své libosti, anebo to výslovně zavrhují jako něco, co ke spasení nenáleží. Tenhle výrok prokazuje blažený Rehoř, když v 17. homilii cituje Kristovo slovo, zapsané v 9. kapitole Matoušově [v. 37]: „Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo“ a říká: „To nemůžeme říci bez těžkého zármut- ku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník. Neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A níže praví: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hod- nosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Docela zanedbáváme péči o duše stáda, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně 139
svazuje a rozvazuje, má být rozvážný a spravedlivý, jinak často zabíjí duše, které neumírají, a oživuje duše, které nejsou živé — a tak propadá soudu zlořečení. Malachiáš 2 [v. 2]: Zlořečiti budu vašemu dobroře- čení a vašemu zlořečení budu dobrořečit.“ To také osvětluje blažený Rehoř na mnoha místech, v 11 oddíle, v 3. kvestii, v kapitole Plerumque. 16. V kapitole jedenácté se praví na 2. listu: Kněží přežvykují, rozhlašují a příliš do široka natahují kdejaký výrok Písma a zvláště evangelia, který podle jejich zdání mluví o tom, že mají být bohatí, rozmařilí, ve světě slavní a že nemají trpět žádné pohanění pro Krista. Cokoli však mluví jasně pro následování Ježíše Krista jako chudoba, tichost, pokora, snášenlivost, čistota, ná- maha nebo trpělivost, to potlačují nebo opatřují vysvětliv- kami podle své libosti, anebo to výslovně zavrhují jako něco, co ke spasení nenáleží. Tenhle výrok prokazuje blažený Rehoř, když v 17. homilii cituje Kristovo slovo, zapsané v 9. kapitole Matoušově [v. 37]: „Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo“ a říká: „To nemůžeme říci bez těžkého zármut- ku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník. Neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A níže praví: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hod- nosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Docela zanedbáváme péči o duše stáda, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně 139
Strana 140
se pachtíme po lidské slávě... Boží při opouštíme a ženeme se za pozemskými záležitostmi. Přijímáme po- svátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností.“ Tak Rehoř, jenž v téže homilii napsal mnoho podobného a i jinde často, v Knize o pastýřské péči, v Moráliích a v Listáři. Podobně říká blažený Bernard, uvedený v knize vybraných myšlenek v kapitole Estimo: „K čemu to je, že duchovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát?“ A v knize připsané papeži Eugenovi a v 33. kázání svého výkladu Písně píše: „Všichni přátelé a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí a přece všichni odpůrci, všichni domácí a přece žádní tvůrcové poko- je.., jsou služebníci Kristovi a přece slouží antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají atd.“ Tak Bernard. 17. Není třeba se bát moci papeže, který nenapodobuje Kristův život. Tato věta není napsána v mé knížce. Napsal jsem naopak: „Podřízení jsou povinni poslouchat ochotně a radostně ctnostné, ano i neřádné představené.“ Viz kapitolu devatenáctou, na třetím listu. Je ovšem pravda: Kdyby papež zneužil moci, pak by nebylo třeba se otrocky bát takového zneužití či vlastně předstírání zneužité moci. A v tomto smyslu se páni kardinálové po mém soudu nebáli moci Rehoře XII., dříve než byl sesazen, když se mu doopravdy vzepřeli s výtkou, že zneužívá moci v rozporu s vlastní přísahou. 18. Papežská důstojnost vznikla mezi Římany z přízně císařů. Tato věta není v mé knížce. Je však pravda, že papežská důstojnost, pokud jde o časné panství, veleb- 140
se pachtíme po lidské slávě... Boží při opouštíme a ženeme se za pozemskými záležitostmi. Přijímáme po- svátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností.“ Tak Rehoř, jenž v téže homilii napsal mnoho podobného a i jinde často, v Knize o pastýřské péči, v Moráliích a v Listáři. Podobně říká blažený Bernard, uvedený v knize vybraných myšlenek v kapitole Estimo: „K čemu to je, že duchovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát?“ A v knize připsané papeži Eugenovi a v 33. kázání svého výkladu Písně píše: „Všichni přátelé a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí a přece všichni odpůrci, všichni domácí a přece žádní tvůrcové poko- je.., jsou služebníci Kristovi a přece slouží antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají atd.“ Tak Bernard. 17. Není třeba se bát moci papeže, který nenapodobuje Kristův život. Tato věta není napsána v mé knížce. Napsal jsem naopak: „Podřízení jsou povinni poslouchat ochotně a radostně ctnostné, ano i neřádné představené.“ Viz kapitolu devatenáctou, na třetím listu. Je ovšem pravda: Kdyby papež zneužil moci, pak by nebylo třeba se otrocky bát takového zneužití či vlastně předstírání zneužité moci. A v tomto smyslu se páni kardinálové po mém soudu nebáli moci Rehoře XII., dříve než byl sesazen, když se mu doopravdy vzepřeli s výtkou, že zneužívá moci v rozporu s vlastní přísahou. 18. Papežská důstojnost vznikla mezi Římany z přízně císařů. Tato věta není v mé knížce. Je však pravda, že papežská důstojnost, pokud jde o časné panství, veleb- 140
Strana 141
nost, povýšenost nad ostatní biskupy a podrobenost ostatních církví, vznikla z výsady císaře Konstantina, jak zřejmě vyplývá z 96. distinkce Constantinus, kterou císař Fokas později potvrdil. „Synoda nikajská přiřkla římskému veleknězi tuto výsadu, aby tak jako je císař- ské veličenstvo povýšeno nad ostatní krále, byl i římský velekněz povýšen nad ostatní biskupy a nazýván jakoby nejpřednější otec.“ Přesto má papežská důstojnost svůj bezprostřední původ v Pánu Ježíši Kristu. 19. Nikomu nemá být přiznáno, že je kardinálem některé dílčí nebo obecné církve, neodpovídá-li jeho život životu Kristovu a apoštolů. Tato věta není v mé knížce. 20. Papež, jehož život neodpovídá životu blaženého Petra, nemá se nazývat papežem nebo náměstkem Petro- vým, ale spíše antikristovým. Tato věta není v mé knížce. 21. Papež, jehož život není vzorný, není pravým předsta- veným ani kardinálové nejsou nástupci apoštolů, ale Jidáši, zloději a lotři. To nečteme doslova v mé knížce, ale ve čtrnácté kapitole na třetím listu jsem napsal: „Je-li papež nej- pokornějším člověkem, který za nic pokládá světácké pocty a světský zisk, je-li pastýřem, který odvozuje své jméno od pastvy Božího slova, o níž Pán řekl Petrovi v 21. kapitole Janově [v. 17]: ,Pas ovce mé', pase-li ovce slovem a příkladem ctností, jsa vzorem stádu z té duše, jak učí Petr v 5. kapitole [v. 3] svého 1. listu, je-li mírný, trpělivý, čistý, ve službě církve úzkostlivě a svědomitě pracovitý..., pak je nepochybně pravým náměstkem Ježíše Krista, zřejmým Bohu, ale i lidem, 141
nost, povýšenost nad ostatní biskupy a podrobenost ostatních církví, vznikla z výsady císaře Konstantina, jak zřejmě vyplývá z 96. distinkce Constantinus, kterou císař Fokas později potvrdil. „Synoda nikajská přiřkla římskému veleknězi tuto výsadu, aby tak jako je císař- ské veličenstvo povýšeno nad ostatní krále, byl i římský velekněz povýšen nad ostatní biskupy a nazýván jakoby nejpřednější otec.“ Přesto má papežská důstojnost svůj bezprostřední původ v Pánu Ježíši Kristu. 19. Nikomu nemá být přiznáno, že je kardinálem některé dílčí nebo obecné církve, neodpovídá-li jeho život životu Kristovu a apoštolů. Tato věta není v mé knížce. 20. Papež, jehož život neodpovídá životu blaženého Petra, nemá se nazývat papežem nebo náměstkem Petro- vým, ale spíše antikristovým. Tato věta není v mé knížce. 21. Papež, jehož život není vzorný, není pravým předsta- veným ani kardinálové nejsou nástupci apoštolů, ale Jidáši, zloději a lotři. To nečteme doslova v mé knížce, ale ve čtrnácté kapitole na třetím listu jsem napsal: „Je-li papež nej- pokornějším člověkem, který za nic pokládá světácké pocty a světský zisk, je-li pastýřem, který odvozuje své jméno od pastvy Božího slova, o níž Pán řekl Petrovi v 21. kapitole Janově [v. 17]: ,Pas ovce mé', pase-li ovce slovem a příkladem ctností, jsa vzorem stádu z té duše, jak učí Petr v 5. kapitole [v. 3] svého 1. listu, je-li mírný, trpělivý, čistý, ve službě církve úzkostlivě a svědomitě pracovitý..., pak je nepochybně pravým náměstkem Ježíše Krista, zřejmým Bohu, ale i lidem, 141
Strana 142
pokud mohou vnějším smyslovým vnímáním posoudit. Jedná-li však v rozporu s těmito ctnostmi, poněvadž není žádného „sblížení mezi Kristem a Beliálem“ 2. Kor. 6 [v. 15], a protože Kristus říká v 12. kapitole — Matoušově [v. 30]: ,Kdo není se mnou, je proti mně“ jak může být pravým a zřejmým náměstkem Kristo- vým nebo Petrovým a nikoli spíše náměstkem antikris- tovým ten, kdo se staví proti Kristu svými mravy a svým životem?“ A tomu rozumím ve vztahu k záslu- hám a nikoli k úředním hodnostem. „Proto po slibu, že mu dá klíče, Kristus nazval Petra, který mu vůlí i slovem odporoval, satanem, to jest protivníkem, slovy 16. kapitoly Matoušovy [v. 23]: �Odejdi, satane! Jsi mi k pohoršení, neboť nechápeš věci Boží, ale lid- ské.“ Jestliže byl tedy Petr, první náměstek Kristův, jím samým povolaný a pro církev zvláště pověřený, nazván od Krista satanem, protože z oddanosti tělesné lásky ke Kristu jej přemlouval, aby nepodstupoval smrtelná muka, proč by někdo jiný, kdo je svým živo- tem v mnohem větším rozporu s Kristem, neměl být opravdu nazván satanem, a tedy i antikristem, nebo jeho náměstkem anebo předním služebníkem antikristo- vým?“ Tak v kapitole čtrnácté, na třetím listu. A to se tam dokazuje výroky blaženého Bernarda, který říká: „Jsou služebníci Kristovi a přece slouží antikristu“, a výroky blaženého Augustina, který široce dovozuje, že jako Petr znamená dobré lidi, tak Jidáš znamená zlé lidi, kteří jsou jeho náměstky. Dále je uveden svatý Ambrož, který v 22. oddílu v závěrečné kvestii „Varujte se, bratří, lži“ říká: „Neboť je to lež říkat si křesťan a skutky Kristovy nečinit. Je to lež prohlašovat sebe za biskupa, kněze nebo duchov- ního, a jednat v rozporu s tímto stavem. Rovněž v 2. oddíle, v 7. kvestii: „Všechny preláty 142
pokud mohou vnějším smyslovým vnímáním posoudit. Jedná-li však v rozporu s těmito ctnostmi, poněvadž není žádného „sblížení mezi Kristem a Beliálem“ 2. Kor. 6 [v. 15], a protože Kristus říká v 12. kapitole — Matoušově [v. 30]: ,Kdo není se mnou, je proti mně“ jak může být pravým a zřejmým náměstkem Kristo- vým nebo Petrovým a nikoli spíše náměstkem antikris- tovým ten, kdo se staví proti Kristu svými mravy a svým životem?“ A tomu rozumím ve vztahu k záslu- hám a nikoli k úředním hodnostem. „Proto po slibu, že mu dá klíče, Kristus nazval Petra, který mu vůlí i slovem odporoval, satanem, to jest protivníkem, slovy 16. kapitoly Matoušovy [v. 23]: �Odejdi, satane! Jsi mi k pohoršení, neboť nechápeš věci Boží, ale lid- ské.“ Jestliže byl tedy Petr, první náměstek Kristův, jím samým povolaný a pro církev zvláště pověřený, nazván od Krista satanem, protože z oddanosti tělesné lásky ke Kristu jej přemlouval, aby nepodstupoval smrtelná muka, proč by někdo jiný, kdo je svým živo- tem v mnohem větším rozporu s Kristem, neměl být opravdu nazván satanem, a tedy i antikristem, nebo jeho náměstkem anebo předním služebníkem antikristo- vým?“ Tak v kapitole čtrnácté, na třetím listu. A to se tam dokazuje výroky blaženého Bernarda, který říká: „Jsou služebníci Kristovi a přece slouží antikristu“, a výroky blaženého Augustina, který široce dovozuje, že jako Petr znamená dobré lidi, tak Jidáš znamená zlé lidi, kteří jsou jeho náměstky. Dále je uveden svatý Ambrož, který v 22. oddílu v závěrečné kvestii „Varujte se, bratří, lži“ říká: „Neboť je to lež říkat si křesťan a skutky Kristovy nečinit. Je to lež prohlašovat sebe za biskupa, kněze nebo duchov- ního, a jednat v rozporu s tímto stavem. Rovněž v 2. oddíle, v 7. kvestii: „Všechny preláty 142
Strana 143
nemůžeme pokládat za preláty, neboť biskupa nedělá jméno, nýbrž život. Dále Augustin v Otázkách Orosiových: „Má vě- dět, že není biskupem ten, kdo touží po moci a nikoli " pomoci. A ve 40. distinkci pod záhlavím „Není v pravdě knězem, kdo se knězem nazývá“, říká Chrysostomus: „Je mnoho kněží, a přece je málo kněží.“ K téže otázce lze uvést výroky svatého Jeronýma, Rehoře, Remigia a Cypriána. 22. Papež je ona šelma, o níž se praví ve Zjevení [13,7] „Dáno jí válčiti se svatými. Tato věta není v mé knížce. 23. Komu je dovoleno kázat proti papežskému zákazu. Je-li to otázka, ačkoli ji takto ve své knížce ne- kladu, bylo by možno na ni odpovědět, že tomu je dovoleno kázat proti papežskému zákazu, komu Bůh nařídil, aby proti němu kázal. Tak zajisté apoštolové kázali proti zákazu jeruzalémských biskupů a tak kázal svatý Hilarius proti zákazu papeže, který přál ariánskému kacířství. Dokonce i páni kardinálové dali za pravdu této větě, že totiž je dovoleno kázat proti papežskému zákazu, když proti zákazu papeže Rehoře XII., dříve než byl sesazen, měli mistry k tomu, aby po královstvích proti němu kázali; a ti proti němu kázali, třebaže dosud nebyl sesazen z papežství. Rovněž může kázat proti papežskému zákazu ten, kdo je v odvolacím řízení. 24. V kapitole čtrnácté ke konci: Papež je nejsvětější nikoli proto, že zastupuje Petra, ale že je bohatě obda- rován. 143
nemůžeme pokládat za preláty, neboť biskupa nedělá jméno, nýbrž život. Dále Augustin v Otázkách Orosiových: „Má vě- dět, že není biskupem ten, kdo touží po moci a nikoli " pomoci. A ve 40. distinkci pod záhlavím „Není v pravdě knězem, kdo se knězem nazývá“, říká Chrysostomus: „Je mnoho kněží, a přece je málo kněží.“ K téže otázce lze uvést výroky svatého Jeronýma, Rehoře, Remigia a Cypriána. 22. Papež je ona šelma, o níž se praví ve Zjevení [13,7] „Dáno jí válčiti se svatými. Tato věta není v mé knížce. 23. Komu je dovoleno kázat proti papežskému zákazu. Je-li to otázka, ačkoli ji takto ve své knížce ne- kladu, bylo by možno na ni odpovědět, že tomu je dovoleno kázat proti papežskému zákazu, komu Bůh nařídil, aby proti němu kázal. Tak zajisté apoštolové kázali proti zákazu jeruzalémských biskupů a tak kázal svatý Hilarius proti zákazu papeže, který přál ariánskému kacířství. Dokonce i páni kardinálové dali za pravdu této větě, že totiž je dovoleno kázat proti papežskému zákazu, když proti zákazu papeže Rehoře XII., dříve než byl sesazen, měli mistry k tomu, aby po královstvích proti němu kázali; a ti proti němu kázali, třebaže dosud nebyl sesazen z papežství. Rovněž může kázat proti papežskému zákazu ten, kdo je v odvolacím řízení. 24. V kapitole čtrnácté ke konci: Papež je nejsvětější nikoli proto, že zastupuje Petra, ale že je bohatě obda- rován. 143
Strana 144
Tato věta není v mé knížce, nýbrž tahle: „Neboť není nejsvětější proto, že zastupuje Petra a že je bohatě obdarován,“ rozuměj, pokud jde o zásluhu, i když takovým může být, pokud jde o auto- ritu a úřední hodnost, „ale tehdy je svatý, násle- duje-li Krista z velikého závazku lásky v pokoře, v mír- nosti, v trpělivosti a v práci,“ což platí v obou připo- menutých vztazích. I je na bíledni, že rozsévač podvo- dů je nepřátelsky zaujat a že zlovolně překroutil pravé znění jak uprostřed, tak na konci. 25. V patnácté kapitole, na třetím listu: Papežovo vyvýšení i ustanovení vyplynulo z moci císařovy. Tomu rozumím ve vztahu ke správě časných statků. To je správné, mluvíme-li o dozoru nad jinými církvemi. Proto praví císař v 96. distinkci: „Udílíme mu moc a způsobilost a císařskou důstojnost a rozhodu- jeme, aby v tomto smyslu měl vládu nad čtyřmi stoli- cemi, alexandrijskou, antiochejskou, jeruzalémskou a cařihradskou, jako nejvyšší a první nade všemi kněžími celého světa.“ Podobně říká Dekret v 63. distinkci: „Já Ludvík, císař římský, ustanovuji a povoluji touto smlouvou na- šeho potvrzení tobě, blaženému Petrovi, knížeti apošto- lů, a skrze tebe tvému náměstku, panu Paschalovi, nej- vyššímu veleknězi, a nástupcům na věčné časy obec římskou, jak jste ji od našich předchůdců až dosud v moci a v panství drželi a spravovali.“ Hle, zde se ukazuje, jak císařova moc vyvýšila papeže nad jiné církve při správě Říma a ostatního kněžstva. Stejně dobře však je možno říci, že svatá církev římská přijala prvenství nikoli od apoštolů nebo od císaře, nýbrž od 144
Tato věta není v mé knížce, nýbrž tahle: „Neboť není nejsvětější proto, že zastupuje Petra a že je bohatě obdarován,“ rozuměj, pokud jde o zásluhu, i když takovým může být, pokud jde o auto- ritu a úřední hodnost, „ale tehdy je svatý, násle- duje-li Krista z velikého závazku lásky v pokoře, v mír- nosti, v trpělivosti a v práci,“ což platí v obou připo- menutých vztazích. I je na bíledni, že rozsévač podvo- dů je nepřátelsky zaujat a že zlovolně překroutil pravé znění jak uprostřed, tak na konci. 25. V patnácté kapitole, na třetím listu: Papežovo vyvýšení i ustanovení vyplynulo z moci císařovy. Tomu rozumím ve vztahu ke správě časných statků. To je správné, mluvíme-li o dozoru nad jinými církvemi. Proto praví císař v 96. distinkci: „Udílíme mu moc a způsobilost a císařskou důstojnost a rozhodu- jeme, aby v tomto smyslu měl vládu nad čtyřmi stoli- cemi, alexandrijskou, antiochejskou, jeruzalémskou a cařihradskou, jako nejvyšší a první nade všemi kněžími celého světa.“ Podobně říká Dekret v 63. distinkci: „Já Ludvík, císař římský, ustanovuji a povoluji touto smlouvou na- šeho potvrzení tobě, blaženému Petrovi, knížeti apošto- lů, a skrze tebe tvému náměstku, panu Paschalovi, nej- vyššímu veleknězi, a nástupcům na věčné časy obec římskou, jak jste ji od našich předchůdců až dosud v moci a v panství drželi a spravovali.“ Hle, zde se ukazuje, jak císařova moc vyvýšila papeže nad jiné církve při správě Říma a ostatního kněžstva. Stejně dobře však je možno říci, že svatá církev římská přijala prvenství nikoli od apoštolů nebo od císaře, nýbrž od 144
Strana 145
samého Pána, a že papež přijal duchovní vládu bez- prostředně od samého Boha a ne od císaře. 26. V kapitole šestnácté, na osmém listu: Běda těm, kteří vidí na papeži skutky, které jsou v přímém rozporu s Kristem, a nazývají ho nejsvětějším otcem, pokud jde o zásluhu, třebaže jej tak mo- hou nazývat pro jeho autoritu a úřední hodnost. Tato věta je přímo na tom místě prokazována slo- vem z 5. kapitoly Izaiášovy [v. 20]: „Běda těm, kdo říkají zlému dobré!“ Proto tvrdím, že kdybych o něja- kém člověku jasně věděl, že koná skutky, které jsou v přímém rozporu s Kristem, kdybych ho například přistihl při smilstvu nebo při jiném zločinu, a nazval jej nejsvětějším nebo svatým, tu bych lhal, ať už bych tak mluvil jako pochlebník nebo ze strachu anebo ze zvyku. Tím bych takovému člověku uškodil více, než kdybych mu se slitovnou láskou řekl: Nepříteli Kristův, proč to děláš? Těmito slovy však nepopírám, nýbrž schvaluji, že služebná důstojnost papežova je na zemi nad jiné služebné důstojnosti nejsvětější. Ta však, jak říká svatý Rehoř, Jeroným a jiní, člověka neposvěcuje. To způsobuje dobrý život. 27. Kristus uposlechl dábla. Tato věta není v mé knížce. Je však možno z ní odvodit větu: Kristus přivolil k ďáblovu přemlouvání. Proto se čte v sedmnácté kapitole, na třetím listu: „Dábel přemlouval Krista [Mat. 4, 5—11], aby s ním šel do svatého města a na horu velmi vysokou. A Kristus ve vší cti k tomu přivolil a jeho vůli splnil.“ Tak tam ta slova znějí. Chce-li tedy tomu někdo rozumět tak, že přivolit k přemlouvání znamená poslechnout, pak 10 145
samého Pána, a že papež přijal duchovní vládu bez- prostředně od samého Boha a ne od císaře. 26. V kapitole šestnácté, na osmém listu: Běda těm, kteří vidí na papeži skutky, které jsou v přímém rozporu s Kristem, a nazývají ho nejsvětějším otcem, pokud jde o zásluhu, třebaže jej tak mo- hou nazývat pro jeho autoritu a úřední hodnost. Tato věta je přímo na tom místě prokazována slo- vem z 5. kapitoly Izaiášovy [v. 20]: „Běda těm, kdo říkají zlému dobré!“ Proto tvrdím, že kdybych o něja- kém člověku jasně věděl, že koná skutky, které jsou v přímém rozporu s Kristem, kdybych ho například přistihl při smilstvu nebo při jiném zločinu, a nazval jej nejsvětějším nebo svatým, tu bych lhal, ať už bych tak mluvil jako pochlebník nebo ze strachu anebo ze zvyku. Tím bych takovému člověku uškodil více, než kdybych mu se slitovnou láskou řekl: Nepříteli Kristův, proč to děláš? Těmito slovy však nepopírám, nýbrž schvaluji, že služebná důstojnost papežova je na zemi nad jiné služebné důstojnosti nejsvětější. Ta však, jak říká svatý Rehoř, Jeroným a jiní, člověka neposvěcuje. To způsobuje dobrý život. 27. Kristus uposlechl dábla. Tato věta není v mé knížce. Je však možno z ní odvodit větu: Kristus přivolil k ďáblovu přemlouvání. Proto se čte v sedmnácté kapitole, na třetím listu: „Dábel přemlouval Krista [Mat. 4, 5—11], aby s ním šel do svatého města a na horu velmi vysokou. A Kristus ve vší cti k tomu přivolil a jeho vůli splnil.“ Tak tam ta slova znějí. Chce-li tedy tomu někdo rozumět tak, že přivolit k přemlouvání znamená poslechnout, pak 10 145
Strana 146
Kristus uposlechl, jenže v tomto smyslu nedefinuji tam poslušnost ani v předchozím, ani v následujícím výkladu. 28. Každý věřící křestan má přihlédnout k tomu, zda papežovo nařízení má základ v učení evangelia nebo apoštolů; a je-li tomu tak, má ho poslechnout, není-li tomu tak, nemá. Takto má věta nezní; avšak v osmnácté kapitole, na pátem listu píši: „Věrný učedník Kristův má uvažo- vat, když papež vydává nařízení, zda jde výslovně o přikázání některého apoštola nebo zákona Kristova, anebo zda má základ v zákoně Kristově. A když to poznal, má takové nařízení uctivě a pokorně poslech- nout. Jestliže však pravdivě pozná, že nařízení papežovo odporuje přikázání nebo radě Kristově, anebo že se obrací ke zlému církve, tehdy se má směle vzepřít, aby svým souhlasem neměl účast na zločinu. Rovněž v závěru sedmnácté kapitoly jsem napsal: „Kdo podle Božího zákona přikazuje i kdo poslouchá, správně jedná podle nároku poslušnosti, a proto jak přikazujícímu, tak i poslouchajícímu se říká v 24. kapi- tole Deuteronomia [v. 8]: „Učiň, čemukoli tě naučí kněží levitského pokolení, jak jsem jim přikázal.“ Zde je řeč o tom, že ten, kdo přikazuje, má přikazovat jen věci v souladu se zákonem, a ten, kdo poslouchá, má je poslouchat toliko v tomto souhlasu a nikdy proti vůli všemohoucího Boha. Proto jsem uvedl na jiném místě Augustina, Rehoře, Jeronýma, Chrysostoma, Isidora, Bernarda a Bedu spolu s Písmem svatým a s kánony. To však pro stručnost pomíjím. Budiž uveden toliko výrok Isidorův v 11. oddíle, v třetí kvestii: „Říká-li nebo rozkazuje-li ten, kdo stojí v čele, něco, co je proti vůli Boží nebo proti tomu, co je jasně v Písmech svatých 146
Kristus uposlechl, jenže v tomto smyslu nedefinuji tam poslušnost ani v předchozím, ani v následujícím výkladu. 28. Každý věřící křestan má přihlédnout k tomu, zda papežovo nařízení má základ v učení evangelia nebo apoštolů; a je-li tomu tak, má ho poslechnout, není-li tomu tak, nemá. Takto má věta nezní; avšak v osmnácté kapitole, na pátem listu píši: „Věrný učedník Kristův má uvažo- vat, když papež vydává nařízení, zda jde výslovně o přikázání některého apoštola nebo zákona Kristova, anebo zda má základ v zákoně Kristově. A když to poznal, má takové nařízení uctivě a pokorně poslech- nout. Jestliže však pravdivě pozná, že nařízení papežovo odporuje přikázání nebo radě Kristově, anebo že se obrací ke zlému církve, tehdy se má směle vzepřít, aby svým souhlasem neměl účast na zločinu. Rovněž v závěru sedmnácté kapitoly jsem napsal: „Kdo podle Božího zákona přikazuje i kdo poslouchá, správně jedná podle nároku poslušnosti, a proto jak přikazujícímu, tak i poslouchajícímu se říká v 24. kapi- tole Deuteronomia [v. 8]: „Učiň, čemukoli tě naučí kněží levitského pokolení, jak jsem jim přikázal.“ Zde je řeč o tom, že ten, kdo přikazuje, má přikazovat jen věci v souladu se zákonem, a ten, kdo poslouchá, má je poslouchat toliko v tomto souhlasu a nikdy proti vůli všemohoucího Boha. Proto jsem uvedl na jiném místě Augustina, Rehoře, Jeronýma, Chrysostoma, Isidora, Bernarda a Bedu spolu s Písmem svatým a s kánony. To však pro stručnost pomíjím. Budiž uveden toliko výrok Isidorův v 11. oddíle, v třetí kvestii: „Říká-li nebo rozkazuje-li ten, kdo stojí v čele, něco, co je proti vůli Boží nebo proti tomu, co je jasně v Písmech svatých 146
Strana 147
přikázáno, budiž pokládán za falešného Božího svědka nebo za rouhače." 29. Je-li člověk ctnostný a podniká-li něco, jedná ctnostně. 30. Je-li člověk neřestný a podniká-li něco, jedná neřestně. V devatenácté kapitole na třetím listu je napsáno: „Dále je třeba poznamenat, že se lidské skutky bez- prostředně rozlišují,“ rozuměj, pokud jsou pro- jevem vůle, „buď na ctnostné nebo na neřestné. To je jasné, poněvadž je-li člověk neřestný a podniká-li něco, jedná neřestně, a je-li ctnostný a podniká-li něco, jedná ctnostně. Protože tak jako neřest, která se nazývá zločinem nebo smrtelným hříchem, nekazí zúplna činy toho, kdo je koná, čili člověka vůbec, tak ctnost oživuje všechny činy ctnostného člověka do té míry, že je-li v milosti, získává prý si zásluhy a modlí se, i když spí nebo dělá cokoli, jak říkají svatí Augustin, Rehoř a jiní. Tak jako logik užívá řeči, která má svou gra- matiku, ale nemluví gramaticky, tak neřestný člověk, který není v milosti, může konat skutek rodově dobrý, ale nekoná jej dobře. Teprve když povstane v milosti, žije novým životem. „A tento výrok má svůj základ ve slově Spa- sitelově v 11. kapitole Lukášově [v. 34]: »Bude-li oko tvé prosté, všecko tvé tělo bude světlé“, to znamená bude-li tvůj úmysl ke skutku dobrý v milosti, tehdy celé tvé tělo, to jest úhrn všech tvých skutků bude světlý, poněvadž bude čistý před Bohem. Bude-li však tvé oko špatné, to jest úmysl zkřivený neřestí, »celé tvé tělo, rozuměj úhrn skutků, bude tmavé“, to jest neřestné. Proto Apoštol dobře přikazuje v 10. kapitole 1. listu Korintským [v. 31] slovy: „Všecko čiňte k slávě Boží!“, 10. 147
přikázáno, budiž pokládán za falešného Božího svědka nebo za rouhače." 29. Je-li člověk ctnostný a podniká-li něco, jedná ctnostně. 30. Je-li člověk neřestný a podniká-li něco, jedná neřestně. V devatenácté kapitole na třetím listu je napsáno: „Dále je třeba poznamenat, že se lidské skutky bez- prostředně rozlišují,“ rozuměj, pokud jsou pro- jevem vůle, „buď na ctnostné nebo na neřestné. To je jasné, poněvadž je-li člověk neřestný a podniká-li něco, jedná neřestně, a je-li ctnostný a podniká-li něco, jedná ctnostně. Protože tak jako neřest, která se nazývá zločinem nebo smrtelným hříchem, nekazí zúplna činy toho, kdo je koná, čili člověka vůbec, tak ctnost oživuje všechny činy ctnostného člověka do té míry, že je-li v milosti, získává prý si zásluhy a modlí se, i když spí nebo dělá cokoli, jak říkají svatí Augustin, Rehoř a jiní. Tak jako logik užívá řeči, která má svou gra- matiku, ale nemluví gramaticky, tak neřestný člověk, který není v milosti, může konat skutek rodově dobrý, ale nekoná jej dobře. Teprve když povstane v milosti, žije novým životem. „A tento výrok má svůj základ ve slově Spa- sitelově v 11. kapitole Lukášově [v. 34]: »Bude-li oko tvé prosté, všecko tvé tělo bude světlé“, to znamená bude-li tvůj úmysl ke skutku dobrý v milosti, tehdy celé tvé tělo, to jest úhrn všech tvých skutků bude světlý, poněvadž bude čistý před Bohem. Bude-li však tvé oko špatné, to jest úmysl zkřivený neřestí, »celé tvé tělo, rozuměj úhrn skutků, bude tmavé“, to jest neřestné. Proto Apoštol dobře přikazuje v 10. kapitole 1. listu Korintským [v. 31] slovy: „Všecko čiňte k slávě Boží!“, 10. 147
Strana 148
a v poslední kapitole 1. listu Korintským [v. 14]: „Všecko ať se u vás děje v lásce.“ Proto celý způsob lidského života, založený na lásce, je ctnostný, a celý způsob lidského života mimo lásku je neřestný.“ Tak v devatenácté kapitole na třetím listu. Tento výrok můžeme doložit Božími slovy z 28. kapitoly Deuteronomia [v. 2 —6 a 15—20], kde Bûh říká lidu i každému jednotlivému člověku, že zachová-li jeho přikázání, bude požehnaný v domě, požehnaný na poli, požehnaný vycházeje i vcházeje a požehnaný léhaje i vstávaje. A naopak, nezachová-li jeho přikázá- ní, zlořečený bude v domě, zlořečený na poli, zlořečený vycházeje i vcházeje, zlořečený léhaje i vstávaje, a zlo- řečený, ať udělá cokoli, jak se tam vysvětluje. Blažený Augustin ve výkladu žalmu dovozuje, že dobrý člověk, ať koná cokoli, chválí Boha. Proto říká, že kdo se vydá na trh bez úmyslu podvádět, chválí Boha, kdo jde na pole pracovat a ne pohnout mezníkem souse- dovým, chválí Boha, kdo zpívá na kůru, chválí Boha, kdo si odskočí z kůru, aby utišil hlad a ne aby se přejedl, chválí Boha. A to platí i o jiných skutcích, které tam Augustin sleduje. A protože podle blaženého Rehoře ani spánek svatých není bez zásluhy, jak by mohlo být zbaveno zásluhy jiné jednání, které vychází z vůle, a nebýt tedy ctnostné? Podobně je tomu s jednáním zločinného člověka, o němž se říká v zákoně [Numeri 19, 22]: „Čehokoli se nečistý dotkne, bude nečisté. Proto kněz, žijící ve smrtelném hříchu, ať dělá cokoli, hřeší svým jednáním, jak tvrdí doktoři. Proto říká Malachiáš [1. kap. v. 6—7]: „Vám, ó kněží, kteří zlehčujete mé jméno a řekli jste: V čem jsme zlehčili tvé jméno? Obětujete na mém oltáři chléb poskvr- něný... Kdo z vás zavře dveře anebo zapálí na mém oltáři zadarmo? Nemám ve vás zalíbení, praví Hospo- 148
a v poslední kapitole 1. listu Korintským [v. 14]: „Všecko ať se u vás děje v lásce.“ Proto celý způsob lidského života, založený na lásce, je ctnostný, a celý způsob lidského života mimo lásku je neřestný.“ Tak v devatenácté kapitole na třetím listu. Tento výrok můžeme doložit Božími slovy z 28. kapitoly Deuteronomia [v. 2 —6 a 15—20], kde Bûh říká lidu i každému jednotlivému člověku, že zachová-li jeho přikázání, bude požehnaný v domě, požehnaný na poli, požehnaný vycházeje i vcházeje a požehnaný léhaje i vstávaje. A naopak, nezachová-li jeho přikázá- ní, zlořečený bude v domě, zlořečený na poli, zlořečený vycházeje i vcházeje, zlořečený léhaje i vstávaje, a zlo- řečený, ať udělá cokoli, jak se tam vysvětluje. Blažený Augustin ve výkladu žalmu dovozuje, že dobrý člověk, ať koná cokoli, chválí Boha. Proto říká, že kdo se vydá na trh bez úmyslu podvádět, chválí Boha, kdo jde na pole pracovat a ne pohnout mezníkem souse- dovým, chválí Boha, kdo zpívá na kůru, chválí Boha, kdo si odskočí z kůru, aby utišil hlad a ne aby se přejedl, chválí Boha. A to platí i o jiných skutcích, které tam Augustin sleduje. A protože podle blaženého Rehoře ani spánek svatých není bez zásluhy, jak by mohlo být zbaveno zásluhy jiné jednání, které vychází z vůle, a nebýt tedy ctnostné? Podobně je tomu s jednáním zločinného člověka, o němž se říká v zákoně [Numeri 19, 22]: „Čehokoli se nečistý dotkne, bude nečisté. Proto kněz, žijící ve smrtelném hříchu, ať dělá cokoli, hřeší svým jednáním, jak tvrdí doktoři. Proto říká Malachiáš [1. kap. v. 6—7]: „Vám, ó kněží, kteří zlehčujete mé jméno a řekli jste: V čem jsme zlehčili tvé jméno? Obětujete na mém oltáři chléb poskvr- něný... Kdo z vás zavře dveře anebo zapálí na mém oltáři zadarmo? Nemám ve vás zalíbení, praví Hospo- 148
Strana 149
din zástupů, a dar z vaší ruky nepřijmu.“ Hle, Hospodin říká, že ničemní kněží zlehčují jeho jméno a obětují na oltáři svůj poskvrněný chléb. Rehoř praví v 1. oddíle, v 1. kvestii, v kapitole Multi secularium: „A tak poskvrňu- jeme chléb, to jest tělo Kristovo, když nevhodně přistupujeme k oltáři a když špinaví pijeme čistou krev. Augustin říká ve výkladu 146. žalmu na slova [v. 1] „Chvalte Hospodina, neboť dobrý jest“: „Jestliže přestupuješ povinnou přirozenou míru nezřízeným obžerstvím a spíjíš se do opilství, ať zní tvůj jazyk sebe- většími chválami Božími, tvůj život se rouhá.“ Tak on. 31. V kapitole 19., na listu 4.: Zádného představeného není třeba poslouchat, leč jde-li o Kristovy rady nebo přikázání. Tato věta není v mé knížce, ale tahle: „Po svatých apoštolech nejsme povinni poslouchat žádného předsta- veného, ledaže přikazuje nebo radí rady nebo příkazy Kristovy.“ Tato věta je uvedena na správnou míru tím, co předchází, neboť výše se v téže kapitole praví: „V ctnostných příkazech máme tedy představeného poslechnout, v neřestných se vzepřít.“ Dále se tamtéž praví: „Proto jako se nám přikazuje, abychom po- slouchali představené ve věcech dovolených a čestných s přihlédnutím k okolnostem, tak se nám přikazuje, abychom se jim vzepřeli tváří v tvář, když žijí v rozporu Tak se tam s božskými radami nebo přikázáními.“ praví. Proto je třeba vědět, že kdykoli představený přika- zuje podřízenému něco dovoleného nebo čestného, je to božská rada nebo přikázání, obsažené v onom Kristově slovu z Matouše, kap. 23 [v. 1]: „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové. Proto všecko, cokoli vám řeknou, čiňte.“ O tom slovu praví Augustin ve 149
din zástupů, a dar z vaší ruky nepřijmu.“ Hle, Hospodin říká, že ničemní kněží zlehčují jeho jméno a obětují na oltáři svůj poskvrněný chléb. Rehoř praví v 1. oddíle, v 1. kvestii, v kapitole Multi secularium: „A tak poskvrňu- jeme chléb, to jest tělo Kristovo, když nevhodně přistupujeme k oltáři a když špinaví pijeme čistou krev. Augustin říká ve výkladu 146. žalmu na slova [v. 1] „Chvalte Hospodina, neboť dobrý jest“: „Jestliže přestupuješ povinnou přirozenou míru nezřízeným obžerstvím a spíjíš se do opilství, ať zní tvůj jazyk sebe- většími chválami Božími, tvůj život se rouhá.“ Tak on. 31. V kapitole 19., na listu 4.: Zádného představeného není třeba poslouchat, leč jde-li o Kristovy rady nebo přikázání. Tato věta není v mé knížce, ale tahle: „Po svatých apoštolech nejsme povinni poslouchat žádného předsta- veného, ledaže přikazuje nebo radí rady nebo příkazy Kristovy.“ Tato věta je uvedena na správnou míru tím, co předchází, neboť výše se v téže kapitole praví: „V ctnostných příkazech máme tedy představeného poslechnout, v neřestných se vzepřít.“ Dále se tamtéž praví: „Proto jako se nám přikazuje, abychom po- slouchali představené ve věcech dovolených a čestných s přihlédnutím k okolnostem, tak se nám přikazuje, abychom se jim vzepřeli tváří v tvář, když žijí v rozporu Tak se tam s božskými radami nebo přikázáními.“ praví. Proto je třeba vědět, že kdykoli představený přika- zuje podřízenému něco dovoleného nebo čestného, je to božská rada nebo přikázání, obsažené v onom Kristově slovu z Matouše, kap. 23 [v. 1]: „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové. Proto všecko, cokoli vám řeknou, čiňte.“ O tom slovu praví Augustin ve 149
Strana 150
výkladu na Jana: „Sedíce na stolici Mojžíšově, učí Božímu zákonu. Učí tedy Bůh skrze ně. Kdyby však chtěli učit svým nápadům, neposlouchejte je a nečiňte to.“ Tak Augustin. Dále v onom Kristově výroku u Lukáše, kap. 10 [v. 16]: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá“, je obsaženo vše dovolené a čestné, co směli apoštolové a co nyní smějí jejich náměstkové přika- zovat nebo radit. Kdykoli tedy představený přikazuje nebo radí něco dovoleného a čestného, je to božská rada nebo přikázání ve smyslu onoho výroku v 10. kapitole Matoušově [v. 20]: „Neboť nejste to vy, kteří mluvíte, ale Duch Otce vašeho, který mluví ve vás.“ Z toho vyplývá, že kdokoli je představeného poslušen v tom, co je do- volené a čestné, poslouchá ho, pokud jde o božskou radu nebo přikázání, protože ochotně poslušnému vnuká Bůh ono dovolené a čestné jako radu nebo příkaz dříve než sám představený. Pravím dříve, odvolávaje se na slova, pověděná v Deuteronomiu, kap. 24 [v. 8]: „Učiň, čemukoli tě naučí kněží levitského pokolení, jak jsem jim přikázal,“ a na ona slova u Matouše, kap. 23 [v. 3]: „Všecko, cokoli vám řeknou, čiňte, ale podle jejich skutků nečiňte“, a k výroku [Luk. 10, 16]: „Kdo vás slyší, mne slyší. Nechť se tedy poučí ti, kdo mne pomlouvají, že není pouze dvanáct rad Kristových, vyložených v evan- geliu, v jejichž smyslu jsou podřízení poslušni Krista a svých nadřízených, nýbrž že je tolik Božích rad, kolik je dovolených a čestných činů, navzájem rozlišených Božím přikázáními, která jsou závazná pod trestem smrtelného hříchu. Pán zajisté radí, aby každý takový příkaz byl splněn s přihlédnutím k místu, času a k ostat- ním okolnostem podle vůle představeného. 150
výkladu na Jana: „Sedíce na stolici Mojžíšově, učí Božímu zákonu. Učí tedy Bůh skrze ně. Kdyby však chtěli učit svým nápadům, neposlouchejte je a nečiňte to.“ Tak Augustin. Dále v onom Kristově výroku u Lukáše, kap. 10 [v. 16]: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá“, je obsaženo vše dovolené a čestné, co směli apoštolové a co nyní smějí jejich náměstkové přika- zovat nebo radit. Kdykoli tedy představený přikazuje nebo radí něco dovoleného a čestného, je to božská rada nebo přikázání ve smyslu onoho výroku v 10. kapitole Matoušově [v. 20]: „Neboť nejste to vy, kteří mluvíte, ale Duch Otce vašeho, který mluví ve vás.“ Z toho vyplývá, že kdokoli je představeného poslušen v tom, co je do- volené a čestné, poslouchá ho, pokud jde o božskou radu nebo přikázání, protože ochotně poslušnému vnuká Bůh ono dovolené a čestné jako radu nebo příkaz dříve než sám představený. Pravím dříve, odvolávaje se na slova, pověděná v Deuteronomiu, kap. 24 [v. 8]: „Učiň, čemukoli tě naučí kněží levitského pokolení, jak jsem jim přikázal,“ a na ona slova u Matouše, kap. 23 [v. 3]: „Všecko, cokoli vám řeknou, čiňte, ale podle jejich skutků nečiňte“, a k výroku [Luk. 10, 16]: „Kdo vás slyší, mne slyší. Nechť se tedy poučí ti, kdo mne pomlouvají, že není pouze dvanáct rad Kristových, vyložených v evan- geliu, v jejichž smyslu jsou podřízení poslušni Krista a svých nadřízených, nýbrž že je tolik Božích rad, kolik je dovolených a čestných činů, navzájem rozlišených Božím přikázáními, která jsou závazná pod trestem smrtelného hříchu. Pán zajisté radí, aby každý takový příkaz byl splněn s přihlédnutím k místu, času a k ostat- ním okolnostem podle vůle představeného. 150
Strana 151
32. Duchovním i laikům je dovoleno soudit mocenskou pravomocí o všem, co se vztahuje k spáse, a o skutcích představených. Tato věta není v mé knížce, ale v devatenácté kapitole je napsáno na 5. listu toto: „Z těchto pravd nicméně následuje dále, že podřízeným duchovním, ano i laikům je dovoleno soudit skutky svých předsta- vených. Z toho vyplývá, že něco jiného je rozsudek rozvážného a skrytého odhadu na soudu svědomí, a něco jiného je rozsudek mocenské pravomoci na soudu církve. Prvým způsobem má podřízený přede- vším soudit sama sebe podle slova z 11. kapitoly 1. listu Korintským [v. 31]: „Kdybychom se sami posuzovali, nebyli bychom souzeni ...; a druhým způsobem má soudit vše, co se obecně vztahuje k jeho spáse, podle výroku z 2. kapitoly 1. listu Korintským [v. 15]: „Ale duchovní člověk posuzuje všecko'. Hle, tak se zde mluví o rozsudku rozvážného odhadu, a nikoli o rozsudku mocenské pravomoci, jak do článku vkládá zaujatý nepřítel. Proto na témž místě píši, že „je třeba, aby i laik soudil skutky svého před- staveného tak, jako Apoštol odsoudil skutky Petrovy, když ho káral v 2. kapitole Galatským [v. 14]. Za druhé má laik soudit představeného, aby se ho vystří- hal. Neboť v 7. kapitole Matoušově [v. 15] říká Kristus: „Varujte se falešných proroků, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou vlci hltaví. Za třetí má jej soudit podle toho, zda plní úkol duchovně vést, tělesně živit nebo vůbec konat dobré. Jinak totiž by duchovní nikdy nebyli voleni od laiků za faráře, zpo- vědníky nebo almužníky. Kdo tedy z lidí může podřízeným upřít rozumný úsudek, takže by nemohli v lásce soudit o skutcích představených, když Spasitel říká u Matouše v kap. 23 151
32. Duchovním i laikům je dovoleno soudit mocenskou pravomocí o všem, co se vztahuje k spáse, a o skutcích představených. Tato věta není v mé knížce, ale v devatenácté kapitole je napsáno na 5. listu toto: „Z těchto pravd nicméně následuje dále, že podřízeným duchovním, ano i laikům je dovoleno soudit skutky svých předsta- vených. Z toho vyplývá, že něco jiného je rozsudek rozvážného a skrytého odhadu na soudu svědomí, a něco jiného je rozsudek mocenské pravomoci na soudu církve. Prvým způsobem má podřízený přede- vším soudit sama sebe podle slova z 11. kapitoly 1. listu Korintským [v. 31]: „Kdybychom se sami posuzovali, nebyli bychom souzeni ...; a druhým způsobem má soudit vše, co se obecně vztahuje k jeho spáse, podle výroku z 2. kapitoly 1. listu Korintským [v. 15]: „Ale duchovní člověk posuzuje všecko'. Hle, tak se zde mluví o rozsudku rozvážného odhadu, a nikoli o rozsudku mocenské pravomoci, jak do článku vkládá zaujatý nepřítel. Proto na témž místě píši, že „je třeba, aby i laik soudil skutky svého před- staveného tak, jako Apoštol odsoudil skutky Petrovy, když ho káral v 2. kapitole Galatským [v. 14]. Za druhé má laik soudit představeného, aby se ho vystří- hal. Neboť v 7. kapitole Matoušově [v. 15] říká Kristus: „Varujte se falešných proroků, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou vlci hltaví. Za třetí má jej soudit podle toho, zda plní úkol duchovně vést, tělesně živit nebo vůbec konat dobré. Jinak totiž by duchovní nikdy nebyli voleni od laiků za faráře, zpo- vědníky nebo almužníky. Kdo tedy z lidí může podřízeným upřít rozumný úsudek, takže by nemohli v lásce soudit o skutcích představených, když Spasitel říká u Matouše v kap. 23 151
Strana 152
[v. 2—3]: „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové. Proto všecko, cokoli vám řeknou, čiňte, ale podle jejich skutků nečiňte“? Je tedy třeba, aby poddaní svým rozumem rozsuzovali skutky předsta- vených a jsou-li dobré, mají se z nich radovat a chválit Boha i představené, jsou-li však zlé, mají jich litovat, pro ně se trápit a nechtít jednat zle jako oni, aby s nimi neupadli do jámy hříchu a věčného zatracení. Vždyť Pán říká v 15. kapitole Matoušově [v. 14]: „Povede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy. 33. Bůh sám od sebe sesazuje každého zločinného pre- láta z jeho úřadu nebo služby, je-li vskutku v zločinu, poněvadž právě tím, že je ve smrtelném hříchu čili zločinu, každým svým činem hřeší. A proto je mu zakázáno tak jednat, a je tedy z onoho úřadu sesazen. Je sesazen pro svou osobu. Tento článek se čte v poslední kapitole na 2. listu a sesazení z kněžské hodnosti se tam prokazuje slovem z proroka Ozeáše v kap. 4 [v. 6], kde Bůh praví: „Protože jsi zavrhl vědění, zavrhnu tě, abys nevykoná- val mé kněžství.“ A sesazení z úřadu výrokem u Iza- iáše kap. 1 [v. 13]: „Přestaňte již obětovat zbytečnou oběť,“ a v 1. kapitole Malachiášově [v. 10]: „Nemám ve vás zalíbení a dar z vaší ruky nepřijmu.“ A zákon v Levitiku [21, 17] zní: „Kněz jakkoli poskvrněný, ať svému Bohu neobětuje chleby.“ A Apoštol, který ujišťuje v 11. kapitole 1. listu ke Korintským [v. 23], že to přijal od Pána, zbavuje všechny zločinné práva jíst tělo Páně a pít jeho krev, a tak sesazuje všechny zločinné kněze z práva sloužit mši, to jest vyslu- hovat velebnou svátost. A Bůh sesazuje zločinného, aby nevypravoval o jeho spravedlivých činech a o jeho smlouvě. Proto říká prorok v 49. žalmu [v. 16]: „Avšak 152
[v. 2—3]: „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové. Proto všecko, cokoli vám řeknou, čiňte, ale podle jejich skutků nečiňte“? Je tedy třeba, aby poddaní svým rozumem rozsuzovali skutky předsta- vených a jsou-li dobré, mají se z nich radovat a chválit Boha i představené, jsou-li však zlé, mají jich litovat, pro ně se trápit a nechtít jednat zle jako oni, aby s nimi neupadli do jámy hříchu a věčného zatracení. Vždyť Pán říká v 15. kapitole Matoušově [v. 14]: „Povede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy. 33. Bůh sám od sebe sesazuje každého zločinného pre- láta z jeho úřadu nebo služby, je-li vskutku v zločinu, poněvadž právě tím, že je ve smrtelném hříchu čili zločinu, každým svým činem hřeší. A proto je mu zakázáno tak jednat, a je tedy z onoho úřadu sesazen. Je sesazen pro svou osobu. Tento článek se čte v poslední kapitole na 2. listu a sesazení z kněžské hodnosti se tam prokazuje slovem z proroka Ozeáše v kap. 4 [v. 6], kde Bůh praví: „Protože jsi zavrhl vědění, zavrhnu tě, abys nevykoná- val mé kněžství.“ A sesazení z úřadu výrokem u Iza- iáše kap. 1 [v. 13]: „Přestaňte již obětovat zbytečnou oběť,“ a v 1. kapitole Malachiášově [v. 10]: „Nemám ve vás zalíbení a dar z vaší ruky nepřijmu.“ A zákon v Levitiku [21, 17] zní: „Kněz jakkoli poskvrněný, ať svému Bohu neobětuje chleby.“ A Apoštol, který ujišťuje v 11. kapitole 1. listu ke Korintským [v. 23], že to přijal od Pána, zbavuje všechny zločinné práva jíst tělo Páně a pít jeho krev, a tak sesazuje všechny zločinné kněze z práva sloužit mši, to jest vyslu- hovat velebnou svátost. A Bůh sesazuje zločinného, aby nevypravoval o jeho spravedlivých činech a o jeho smlouvě. Proto říká prorok v 49. žalmu [v. 16]: „Avšak 152
Strana 153
hříšníkovi řekl Bůh: Proč právě ty vypravuješ o mých spravedlivých činech a bereš mou smlouvu do svých " úst? Znamená-li tedy sesadit v tomto smyslu zakázat pro zločin nějakou službu nebo nějakou výsadu nebo, jak to označují nová práva, vyhlásit interdikt, je zcela zřejmé z uvedených Písem, že Bůh zločinným kněžím zakazuje v hříchu vykonávat úřad. A tak je sesazuje z posvátného úřadu, který mají podle Božího příkazu vykonávat bez zločinu. Proto říká ústy Izaiášovými [kap. 52, v. 11]: „Očisťte se, kdo nosíte Hospodinovy nádoby.“ A Apoštol praví v poslední kapitole 1. listu ke Korintským [v. 14]: „Všecko ať se u vás děje v lásce.“ Neboť člověk bez lásky, byť i měl neztvárněnou víru bez skutků lásky, má víru mrtvou. A tedy skutky člověka ve smrtelném hříchu, jakkoli rodově dobré, jsou zřejmě mrtvé, dokud jim milost nedá život. A běda těm, kteří jsouce vědomě v zločinu, vykonávají úřad Pána Ježíše Krista! V takovém případě totiž odkláda- jíce pokání hřeší hříchem ze zanedbání, protože vyko- návají úřad nehodně, nedovoleně a Bohu k nelibosti. A proto stanovili svatí mnoho kanonických pravidel, která zločinným, pokud žijí ve zločinu veřejně známém, zakazují přisluhovat svátostmi, jak jsem uvedl v knížce tam, kde rozbírám tento článek o sesazení. 34. Duchovenstvo, aby povzneslo sebe, si podrobuje laický lid, rozmnožuje lakotu, bere pod ochranu špatnost a připravuje cestu antikristu. Tomu je třeba ro- zumět o zlém duchovenstvu. Žel, je to článek příliš pravdivý. Naopak zase dob- ré duchovenstvo, aby se prospěšně po- vzneslo, vzdělává laický lid, potlačuje 153
hříšníkovi řekl Bůh: Proč právě ty vypravuješ o mých spravedlivých činech a bereš mou smlouvu do svých " úst? Znamená-li tedy sesadit v tomto smyslu zakázat pro zločin nějakou službu nebo nějakou výsadu nebo, jak to označují nová práva, vyhlásit interdikt, je zcela zřejmé z uvedených Písem, že Bůh zločinným kněžím zakazuje v hříchu vykonávat úřad. A tak je sesazuje z posvátného úřadu, který mají podle Božího příkazu vykonávat bez zločinu. Proto říká ústy Izaiášovými [kap. 52, v. 11]: „Očisťte se, kdo nosíte Hospodinovy nádoby.“ A Apoštol praví v poslední kapitole 1. listu ke Korintským [v. 14]: „Všecko ať se u vás děje v lásce.“ Neboť člověk bez lásky, byť i měl neztvárněnou víru bez skutků lásky, má víru mrtvou. A tedy skutky člověka ve smrtelném hříchu, jakkoli rodově dobré, jsou zřejmě mrtvé, dokud jim milost nedá život. A běda těm, kteří jsouce vědomě v zločinu, vykonávají úřad Pána Ježíše Krista! V takovém případě totiž odkláda- jíce pokání hřeší hříchem ze zanedbání, protože vyko- návají úřad nehodně, nedovoleně a Bohu k nelibosti. A proto stanovili svatí mnoho kanonických pravidel, která zločinným, pokud žijí ve zločinu veřejně známém, zakazují přisluhovat svátostmi, jak jsem uvedl v knížce tam, kde rozbírám tento článek o sesazení. 34. Duchovenstvo, aby povzneslo sebe, si podrobuje laický lid, rozmnožuje lakotu, bere pod ochranu špatnost a připravuje cestu antikristu. Tomu je třeba ro- zumět o zlém duchovenstvu. Žel, je to článek příliš pravdivý. Naopak zase dob- ré duchovenstvo, aby se prospěšně po- vzneslo, vzdělává laický lid, potlačuje 153
Strana 154
lakotu, zašlapává špatnost a dává zazá- řit cestě Kristově. Tento článek je uveden v poslední kapitole. A jeho první část, to jest, že duchovenstvo si podrobuje laický lid, potvrzuje sama zkušenost; vždyť duchovenstvo stojící při Petrovi z Luny, který si dává říkat Benedikt, podrobuje laický lid jeho podřízenosti, právě tak du- chovenstvo, stojící na straně Angela Coriaria, který si dává říkat Rehoř XII., podrobuje mu laický lid podle svých možností, a právě tak duchovenstvo, stojící při papeži Janovi XXIII., podrobuje laický lid jeho pod- řízenosti. To rovněž vyplývá z 13. kapitoly Ezechielovy [v. 19], kde Pán říká: „Zlehčovali mne u mého lidu pro hrst ječmene nebo pro kus chleba, aby zabíjeli duše, které neumírají, a oživili duše, které nejsou živé.“ Rovněž to vyplývá z 34. kapitoly Ezechielovy, kde Hospodin mnoho mluví o pastýřích, kteří pasou sami sebe a ovce nepasou, nýbrž se na ně sápou. O tom obšírně pojednává blažený Rehoř v Knize o pastýřské péči. A v 17. homilii říká: „Uvažte, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři, když přijímají stráž nad stádem lidé, kteří se nebojí strojit stádu nástrahy.“ Dále to vyplývá z 3. kapitoly Ozeášovy [správně: Micheáš 3, 5], kde se praví o kněžích: „Jestliže jim někdo nedá něco do úst, žehnají boji proti němu.“ Dále to vyplývá ze 4. a ze 7. kapitoly Amosovy a z 11. kapitoly Zachariá- šovy, kde se vesměs mluví o pastýřích, kteří činí ovcím násilí. Rovněž u Micheáše [v kap. 3, v. 1—3] čteme: „Slyšte, knížata Jákobova a vůdcové izraelského domu, kteří násilím sdíráte z lidu jejich kůži a maso z jejich kostí. Zhltali maso z lidu, stáhli z nich jejich kůži, kosti jejich rozlámali a rozsekali jako do kotle.“ Toto prorocké Písmo stručně shrnuje Lincolnský v kázání, 154
lakotu, zašlapává špatnost a dává zazá- řit cestě Kristově. Tento článek je uveden v poslední kapitole. A jeho první část, to jest, že duchovenstvo si podrobuje laický lid, potvrzuje sama zkušenost; vždyť duchovenstvo stojící při Petrovi z Luny, který si dává říkat Benedikt, podrobuje laický lid jeho podřízenosti, právě tak du- chovenstvo, stojící na straně Angela Coriaria, který si dává říkat Rehoř XII., podrobuje mu laický lid podle svých možností, a právě tak duchovenstvo, stojící při papeži Janovi XXIII., podrobuje laický lid jeho pod- řízenosti. To rovněž vyplývá z 13. kapitoly Ezechielovy [v. 19], kde Pán říká: „Zlehčovali mne u mého lidu pro hrst ječmene nebo pro kus chleba, aby zabíjeli duše, které neumírají, a oživili duše, které nejsou živé.“ Rovněž to vyplývá z 34. kapitoly Ezechielovy, kde Hospodin mnoho mluví o pastýřích, kteří pasou sami sebe a ovce nepasou, nýbrž se na ně sápou. O tom obšírně pojednává blažený Rehoř v Knize o pastýřské péči. A v 17. homilii říká: „Uvažte, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři, když přijímají stráž nad stádem lidé, kteří se nebojí strojit stádu nástrahy.“ Dále to vyplývá z 3. kapitoly Ozeášovy [správně: Micheáš 3, 5], kde se praví o kněžích: „Jestliže jim někdo nedá něco do úst, žehnají boji proti němu.“ Dále to vyplývá ze 4. a ze 7. kapitoly Amosovy a z 11. kapitoly Zachariá- šovy, kde se vesměs mluví o pastýřích, kteří činí ovcím násilí. Rovněž u Micheáše [v kap. 3, v. 1—3] čteme: „Slyšte, knížata Jákobova a vůdcové izraelského domu, kteří násilím sdíráte z lidu jejich kůži a maso z jejich kostí. Zhltali maso z lidu, stáhli z nich jejich kůži, kosti jejich rozlámali a rozsekali jako do kotle.“ Toto prorocké Písmo stručně shrnuje Lincolnský v kázání, 154
Strana 155
které přednesl před papežem a kardinály, v tom smyslu, že zlí pastýři proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všechnu zemi, rozptylují, rozsá- pávají a rozchvacují stádo Hospodinovo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu. Dokonce říká: „Stali se vykořisťo- vateli vdov, rozchvatiteli sirotků, řezníky tučných kusů ze stáda. Násilím sdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle. Tak biskup Lincolnský na místě shora uvedeném. Dále praví blažený Bernard, jak se domnívám, v 77. kázání na Píseň: „Ti, v nichž vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Jen se po- dívej, jak si vykračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů, bezmála jako nevěsta vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytně- lý nadbytek všeho, ta nesmírná nádhera jejich šatů a spousta nádob zlatých a stříbrných? Jistě z majetku nevěsty. Proto se stalo, že tu zůstala chudá, ožebračená a nahá, zubožená, zanedbaná, zpustlá a jako bez krve. Proto znamená takové jednání nikoli nevěstu zdobit, ale olupovat, nikoli střežit, ale hubit, nikoli brát v ochra- nu, ale dávat na pospas, nikoli vybavovat, ale veřejně prodávat, nikoli stádo pást, ale vybíjet je a požírat, podle slov Hospodinových: »Požírají můj lid, jako by " jedli chléb' “ [Žalm 13, 4; 52, 5]. To píše Bernard, aby ukázal, že zlí pastýři si nejen lid podrobují, nýbrž také olupují, hubí, zaprodávají a požírají. A toho se do- pouštějí, aby se povznesli a mohli si vykračovat na- líčení, nastrojení a navlečení do pestrých šatů. Dále blažený Remigius v homilii na evangelium „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové [Matouš 23, 2] říká ke slovům [v. 4] „Svazují za- jisté těžká a nesnesitelná břemena a vkládají je na 155
které přednesl před papežem a kardinály, v tom smyslu, že zlí pastýři proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všechnu zemi, rozptylují, rozsá- pávají a rozchvacují stádo Hospodinovo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu. Dokonce říká: „Stali se vykořisťo- vateli vdov, rozchvatiteli sirotků, řezníky tučných kusů ze stáda. Násilím sdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle. Tak biskup Lincolnský na místě shora uvedeném. Dále praví blažený Bernard, jak se domnívám, v 77. kázání na Píseň: „Ti, v nichž vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Jen se po- dívej, jak si vykračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů, bezmála jako nevěsta vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytně- lý nadbytek všeho, ta nesmírná nádhera jejich šatů a spousta nádob zlatých a stříbrných? Jistě z majetku nevěsty. Proto se stalo, že tu zůstala chudá, ožebračená a nahá, zubožená, zanedbaná, zpustlá a jako bez krve. Proto znamená takové jednání nikoli nevěstu zdobit, ale olupovat, nikoli střežit, ale hubit, nikoli brát v ochra- nu, ale dávat na pospas, nikoli vybavovat, ale veřejně prodávat, nikoli stádo pást, ale vybíjet je a požírat, podle slov Hospodinových: »Požírají můj lid, jako by " jedli chléb' “ [Žalm 13, 4; 52, 5]. To píše Bernard, aby ukázal, že zlí pastýři si nejen lid podrobují, nýbrž také olupují, hubí, zaprodávají a požírají. A toho se do- pouštějí, aby se povznesli a mohli si vykračovat na- líčení, nastrojení a navlečení do pestrých šatů. Dále blažený Remigius v homilii na evangelium „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové [Matouš 23, 2] říká ke slovům [v. 4] „Svazují za- jisté těžká a nesnesitelná břemena a vkládají je na 155
Strana 156
ramena lidí, ale ani prstem nechtějí jimi pohnouti: „Postavení těchto zákoníků a farizeů mají dnes v církvi biskupové a kněží, kteří svým podřízeným ukládají příliš těžká břemena, zvláště příkazy, sami však nedbají o to, aby sebemenší z nich splnili, a na všechny hříš- níky navíc vkládají těžké pokání, ačkoli sami se v nej- menším nekají, jak by měli.“ Tak on. A to je dostatečně zřejmé z tohoto Kristova slova: „Svazují zajisté těžká a nesnesitelná břemena a vkládají je na ramena lidí, ale ani prstem nechtějí jimi pohnout. Z uvedených slov vyplývá také druhá část článku, že totiž duchovenstvo rozmnožuje lakotu. To potvrzuje i výrok Jeremiášův v 8. kapitole [v. 10]: „Od nejmen- šího až po největšího všichni propadli lakomství a od kněze až do proroka vesměs všichni podvádějí.“ Dále to vyplývá z výroku blaženého Rehoře, který říká v 17. homilii: „Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. A z výroku blaženého Bernarda v 77. kázání na Píseň: „Jmenuj mi z představených jediného, kdo by si nehle- děl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykořenit jejich neřesti!“ Rovněž z jeho slov: „Hodnosti získané svěcením se staly příležitostí k mrzkému zisku a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Dále to vyplývá z kázání, které měl Lincolnský před papežem: „Došlo již na prorokova slova, podle nichž jeden každý, od nej- vyššího až k nejposlednějšímu, v honbě za lakotným ziskem nemoha se ho nasytit, propadl lakotě.“ Ale nač uvádět tolik míst z Písem a tolik výroků svatých, když přece lakotu duchovenstva má celý svět jasně před očima. Ona je příčinou roztržek v církvi, četných vá- lečných sporů o biskupství a hojných vražd. Třetí část tohoto článku, totiž že duchovenstvo bere pod ochranu špatnost, je zřejmá. Vždyť kdo jiný 156
ramena lidí, ale ani prstem nechtějí jimi pohnouti: „Postavení těchto zákoníků a farizeů mají dnes v církvi biskupové a kněží, kteří svým podřízeným ukládají příliš těžká břemena, zvláště příkazy, sami však nedbají o to, aby sebemenší z nich splnili, a na všechny hříš- níky navíc vkládají těžké pokání, ačkoli sami se v nej- menším nekají, jak by měli.“ Tak on. A to je dostatečně zřejmé z tohoto Kristova slova: „Svazují zajisté těžká a nesnesitelná břemena a vkládají je na ramena lidí, ale ani prstem nechtějí jimi pohnout. Z uvedených slov vyplývá také druhá část článku, že totiž duchovenstvo rozmnožuje lakotu. To potvrzuje i výrok Jeremiášův v 8. kapitole [v. 10]: „Od nejmen- šího až po největšího všichni propadli lakomství a od kněze až do proroka vesměs všichni podvádějí.“ Dále to vyplývá z výroku blaženého Rehoře, který říká v 17. homilii: „Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. A z výroku blaženého Bernarda v 77. kázání na Píseň: „Jmenuj mi z představených jediného, kdo by si nehle- děl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykořenit jejich neřesti!“ Rovněž z jeho slov: „Hodnosti získané svěcením se staly příležitostí k mrzkému zisku a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Dále to vyplývá z kázání, které měl Lincolnský před papežem: „Došlo již na prorokova slova, podle nichž jeden každý, od nej- vyššího až k nejposlednějšímu, v honbě za lakotným ziskem nemoha se ho nasytit, propadl lakotě.“ Ale nač uvádět tolik míst z Písem a tolik výroků svatých, když přece lakotu duchovenstva má celý svět jasně před očima. Ona je příčinou roztržek v církvi, četných vá- lečných sporů o biskupství a hojných vražd. Třetí část tohoto článku, totiž že duchovenstvo bere pod ochranu špatnost, je zřejmá. Vždyť kdo jiný 156
Strana 157
se zastává zhoubného církevního rozkolu, ne-li ducho- venstvo, ačkoli se dovolává Písem a rozumových důvo- dů? Kdo omlouvá svatokupecké kacířství, ne-li ducho- venstvo? Právě tak omlouvá lakotu, s níž se do jedněch rukou hromadí tak ohromné množství obročí. A totéž platí o zhýralosti, neboť pohříchu mnozí duchovní omlouvají samo smilstvo, jako by to nebyl smrtelný hřích, a nemístně se hned dovolávají slov Písma [Genesis 1, 28] „Ploďte a rozmnožujte se“, hned říkají, že je zcela přirozené, když se takto páří, hned zase, že se nemohou ovládnout. A tak uvádějí řadu výmluv, o nichž říká spravedlivý ve 140. žalmu [v. 4]: „Hospo- dine, nedopusť, aby se mé srdce dalo svést ke zlému a vymlouvalo se omlouváním hříchů. Tím se prokazuje pravost čtvrté části článku, ro- zuměj, že duchovenstvo připravuje cestu antikristu. Cesta antikristova je zajisté nepravost, o níž říká Apoštol k Tesalonickým [2. Tes. 2, 3 a 7], že „tajemství ne- pravosti působí“, totiž onen syn zhouby. Skrze koho však působí, ne-li skrze ty, kdo činí nepravost? Proto říká blažený Rehoř ve svém Listáři: „Král pýchy se přiblížil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohoto- vosti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře. Tak Rehoř. A Bernard praví v 33. kázání na Píseň: „Jsou služebníci Kristovi a přece slouží antikristu. Proto také Jan říká v obecné epištole [1. Jan. 2, 18] „Antikrist přichází a mnozí se stali antikristy.“ Jestliže znakem cesty antikristovy je svádět slovem či zvráce- ným příkladem z Kristovy cesty, je tedy jasné, že zlí kněží připravují antikristovi takovou cestu. Proto říká Rehoř v 2. kapitole své Knihy o pastýřské péči: „Pastý- ři zvrácených mravů napadají svými mravy to, co slovy zvěstují. Odtud se stává, že když pastýř zlézá 157
se zastává zhoubného církevního rozkolu, ne-li ducho- venstvo, ačkoli se dovolává Písem a rozumových důvo- dů? Kdo omlouvá svatokupecké kacířství, ne-li ducho- venstvo? Právě tak omlouvá lakotu, s níž se do jedněch rukou hromadí tak ohromné množství obročí. A totéž platí o zhýralosti, neboť pohříchu mnozí duchovní omlouvají samo smilstvo, jako by to nebyl smrtelný hřích, a nemístně se hned dovolávají slov Písma [Genesis 1, 28] „Ploďte a rozmnožujte se“, hned říkají, že je zcela přirozené, když se takto páří, hned zase, že se nemohou ovládnout. A tak uvádějí řadu výmluv, o nichž říká spravedlivý ve 140. žalmu [v. 4]: „Hospo- dine, nedopusť, aby se mé srdce dalo svést ke zlému a vymlouvalo se omlouváním hříchů. Tím se prokazuje pravost čtvrté části článku, ro- zuměj, že duchovenstvo připravuje cestu antikristu. Cesta antikristova je zajisté nepravost, o níž říká Apoštol k Tesalonickým [2. Tes. 2, 3 a 7], že „tajemství ne- pravosti působí“, totiž onen syn zhouby. Skrze koho však působí, ne-li skrze ty, kdo činí nepravost? Proto říká blažený Rehoř ve svém Listáři: „Král pýchy se přiblížil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohoto- vosti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře. Tak Rehoř. A Bernard praví v 33. kázání na Píseň: „Jsou služebníci Kristovi a přece slouží antikristu. Proto také Jan říká v obecné epištole [1. Jan. 2, 18] „Antikrist přichází a mnozí se stali antikristy.“ Jestliže znakem cesty antikristovy je svádět slovem či zvráce- ným příkladem z Kristovy cesty, je tedy jasné, že zlí kněží připravují antikristovi takovou cestu. Proto říká Rehoř v 2. kapitole své Knihy o pastýřské péči: „Pastý- ři zvrácených mravů napadají svými mravy to, co slovy zvěstují. Odtud se stává, že když pastýř zlézá 157
Strana 158
strmé srázy, stádo jde za ním do propasti. Neboť i když laikové získávají poučení z řeči prelátů, jejich skutky je kazí. Proto je psáno u proroka [Ozeáš 5, 1 a 9, 8]: „Příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží.“ O nich říká Hospo- din ústy proroka: „Stali se domu izraelskému svodem k nepravosti.“ [Ezechiel 44, 12]. Nikdo zajisté neškodí v církvi více než ten, kdo jednaje zvráceně, honosí se jménem nebo stavem svatosti, neboť takového provinil- ce se nikdo neodváží usvědčit a vina se velice rychle zveličuje tím, že je dávána za příklad, když je hříšník pro důstojnost svého stavu předmětem úcty.“ To říká Rehoř v Knize o pastýřské péči a v Moráliích, mluvě o Behemotovi ukazuje, jak antikrist má mnoho těch, kdo mu připravují cestu a berou jeho špatnost pod svou ochranu. 35. Dále: Jmenovaný Jan Hus tvrdil a tvrdí, že závěry a věty výše uvedené jsou správné, a otevřeně a veřejně je hlásal a hlásá a za pravé vyhlašoval a vyhlašuje. Odpověď na tento článek vyplývá z odpovědí už uvedených. Neboť některé z těchto vět jsem napsal a hlásal a tvrdil, že jsou správné. Některé však zaujatý nepřítel zlomyslně vytvořil, někdy něco přidal, někdy něco ubral a jindy opět falešně připsal celou větu, která v mé knize není. Když jsem tedy zjistil, že některé člán- ky byly složeny podvodně, ukázal jsem členům komise, že v knize, kterou mi předložili, je tomu naopak. A oni řekli: To je dílo tvých nepřátel. A já jsem je hned na místě před notářem prosil a žádal, aby mé protivníky pokárali a potrestali za to, že sestavili falešné články a vytkli bludy, z nichž lživě obvinili a obviňují mne i mou knížku. 158
strmé srázy, stádo jde za ním do propasti. Neboť i když laikové získávají poučení z řeči prelátů, jejich skutky je kazí. Proto je psáno u proroka [Ozeáš 5, 1 a 9, 8]: „Příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží.“ O nich říká Hospo- din ústy proroka: „Stali se domu izraelskému svodem k nepravosti.“ [Ezechiel 44, 12]. Nikdo zajisté neškodí v církvi více než ten, kdo jednaje zvráceně, honosí se jménem nebo stavem svatosti, neboť takového provinil- ce se nikdo neodváží usvědčit a vina se velice rychle zveličuje tím, že je dávána za příklad, když je hříšník pro důstojnost svého stavu předmětem úcty.“ To říká Rehoř v Knize o pastýřské péči a v Moráliích, mluvě o Behemotovi ukazuje, jak antikrist má mnoho těch, kdo mu připravují cestu a berou jeho špatnost pod svou ochranu. 35. Dále: Jmenovaný Jan Hus tvrdil a tvrdí, že závěry a věty výše uvedené jsou správné, a otevřeně a veřejně je hlásal a hlásá a za pravé vyhlašoval a vyhlašuje. Odpověď na tento článek vyplývá z odpovědí už uvedených. Neboť některé z těchto vět jsem napsal a hlásal a tvrdil, že jsou správné. Některé však zaujatý nepřítel zlomyslně vytvořil, někdy něco přidal, někdy něco ubral a jindy opět falešně připsal celou větu, která v mé knize není. Když jsem tedy zjistil, že některé člán- ky byly složeny podvodně, ukázal jsem členům komise, že v knize, kterou mi předložili, je tomu naopak. A oni řekli: To je dílo tvých nepřátel. A já jsem je hned na místě před notářem prosil a žádal, aby mé protivníky pokárali a potrestali za to, že sestavili falešné články a vytkli bludy, z nichž lživě obvinili a obviňují mne i mou knížku. 158
Strana 159
36. Dále: Uvedené závěry a věty nebo aspoň některé z nich jsou nesprávné, bludné, pohoršlivé, opovážlivé, buřičské, porušují mír církve, ohrožují církevní pravomoc, jsou nepříčetné, vymyšlené a složené proti Písmu svatému a obecné církvi i proti výslovnému ustanovení svatých otců, a vůbec kacířské. Tak tomu opravdu je a bylo. Tento článek o větách z mé knížky popírám a slav- nostně prohlašuji, že bude-li o některé z nich prokázá- no, že je opravdu taková, to jest nesprávná, bludná či kacířská, jsem hotov ji pokorně odvolat. 37. Dále: O všech zmíněných výrocích a o každém zvlášt se mezi lidem mluvilo a dosud veřejně mluví. To není pravda, protože některé věty si teprve nedávno protivníci pravdy vymysleli. 38. Dále: Týž prokurátor vytýká a má v úmyslu proká- zat, že mistr Jan Hus ve své ješitnosti, vytrvale setrvá- vaje na svých zvrácených dogmatech a bludech, složil a napsal proti některým spisům mistra Štěpána Pálče, doktora teologie, jakési dílko, které začíná slovy „Po- něvadž mistr Štěpán Páleč atd.“ Dal mu název Quida- mon, a vepsal do něho mnoho zlých a zvrácených bludů. Tak tomu opravdu bylo a je. Přiznávám, že jsem napsal dílko proti výrokům mistra Štěpána Pálče a pro Boha prosím, aby bylo čteno ve veřejném slyšení na koncilu. A budu-li poučen, že toto dílko obsahuje nějaký blud, chci se ve smyslu svého předchozího slavnostního prohlášení podrobit soudu koncilu. 39. Dále: Napsal, složil, sestavil a uspořádal jiný zase prokletý traktát proti spisu mistra Stanislava, jehož za- čátek zní: „Odpověď atd." Tam napsal otevřeně, veřejně 159
36. Dále: Uvedené závěry a věty nebo aspoň některé z nich jsou nesprávné, bludné, pohoršlivé, opovážlivé, buřičské, porušují mír církve, ohrožují církevní pravomoc, jsou nepříčetné, vymyšlené a složené proti Písmu svatému a obecné církvi i proti výslovnému ustanovení svatých otců, a vůbec kacířské. Tak tomu opravdu je a bylo. Tento článek o větách z mé knížky popírám a slav- nostně prohlašuji, že bude-li o některé z nich prokázá- no, že je opravdu taková, to jest nesprávná, bludná či kacířská, jsem hotov ji pokorně odvolat. 37. Dále: O všech zmíněných výrocích a o každém zvlášt se mezi lidem mluvilo a dosud veřejně mluví. To není pravda, protože některé věty si teprve nedávno protivníci pravdy vymysleli. 38. Dále: Týž prokurátor vytýká a má v úmyslu proká- zat, že mistr Jan Hus ve své ješitnosti, vytrvale setrvá- vaje na svých zvrácených dogmatech a bludech, složil a napsal proti některým spisům mistra Štěpána Pálče, doktora teologie, jakési dílko, které začíná slovy „Po- něvadž mistr Štěpán Páleč atd.“ Dal mu název Quida- mon, a vepsal do něho mnoho zlých a zvrácených bludů. Tak tomu opravdu bylo a je. Přiznávám, že jsem napsal dílko proti výrokům mistra Štěpána Pálče a pro Boha prosím, aby bylo čteno ve veřejném slyšení na koncilu. A budu-li poučen, že toto dílko obsahuje nějaký blud, chci se ve smyslu svého předchozího slavnostního prohlášení podrobit soudu koncilu. 39. Dále: Napsal, složil, sestavil a uspořádal jiný zase prokletý traktát proti spisu mistra Stanislava, jehož za- čátek zní: „Odpověď atd." Tam napsal otevřeně, veřejně 159
Strana 160
a jak je obecně známo rozmanité věci jalové, povážlivé a zvrácené. Přiznávám, že jsem traktát napsal a ve smyslu své- ho předchozího slavnostního prohlášení chci se podro- bit soudu koncilu. Žádám však pro Boha, aby tento traktát byl předložen veřejnému slyšení svatého koncilu. 40. Dále: Zvrácenými a bludnými poznámkami a pří- pisky opatřil rozsudek vynesený proti učení a knihám Viklefovým na všeobecném koncilu, který se nedávno konal v Římě, jakož i buly vyhlašující odpustky a schvalující křížovou válku proti Ladislavovi, který si tehdy říkal král Sicílie; sepsal také a pořídil jakýsi spis proti bulám, který začíná slovy „Mír Kristův atd.“ A tento spis i zvrácené kritické poznámky znovu a znovu za různých příležitostí hlásal a prohlašoval za správné učení, aby svedl lid. Ze tomu tak opravdu je, je obecně známo. Přiznávám, že jsem se vzepřel proti bulám, vyhla- šujícím křížovou válku a že jsem proti ní psal — uvědomil jsem si, že záměr řečené buly je ve všem všudy přímo od kořene zlý a ohrožuje lásku, která je základem církve; je projevem nejhorší hrabivosti, kterou dnes tento koncil zakouší a jíž je víc než já povinnen odsoudit — v duchu slavnostního prohlášení: budu-li kýmkoli poučen, že jsem se v tom dopustil bludu, chci se dát napravit. A slavnostně jsem prohlásil, že neschvaluji ani nesdílím stanovisko strany Ladislavovy a jeho spolčenců, ani strany Rehořovy a jeho stoupenců, nýbrž že usiluji o čest Boží, o spásu lidu a o prospěch Českého království. Poznal jsem zajisté, že výzva ke křížové výpravě byla v rozporu s řádem lásky tím, že nutila bez rozdílu všechny lidi obojího pohlaví, jakého- koli postavení, stavu nebo důstojenství, aby se postavili 160
a jak je obecně známo rozmanité věci jalové, povážlivé a zvrácené. Přiznávám, že jsem traktát napsal a ve smyslu své- ho předchozího slavnostního prohlášení chci se podro- bit soudu koncilu. Žádám však pro Boha, aby tento traktát byl předložen veřejnému slyšení svatého koncilu. 40. Dále: Zvrácenými a bludnými poznámkami a pří- pisky opatřil rozsudek vynesený proti učení a knihám Viklefovým na všeobecném koncilu, který se nedávno konal v Římě, jakož i buly vyhlašující odpustky a schvalující křížovou válku proti Ladislavovi, který si tehdy říkal král Sicílie; sepsal také a pořídil jakýsi spis proti bulám, který začíná slovy „Mír Kristův atd.“ A tento spis i zvrácené kritické poznámky znovu a znovu za různých příležitostí hlásal a prohlašoval za správné učení, aby svedl lid. Ze tomu tak opravdu je, je obecně známo. Přiznávám, že jsem se vzepřel proti bulám, vyhla- šujícím křížovou válku a že jsem proti ní psal — uvědomil jsem si, že záměr řečené buly je ve všem všudy přímo od kořene zlý a ohrožuje lásku, která je základem církve; je projevem nejhorší hrabivosti, kterou dnes tento koncil zakouší a jíž je víc než já povinnen odsoudit — v duchu slavnostního prohlášení: budu-li kýmkoli poučen, že jsem se v tom dopustil bludu, chci se dát napravit. A slavnostně jsem prohlásil, že neschvaluji ani nesdílím stanovisko strany Ladislavovy a jeho spolčenců, ani strany Rehořovy a jeho stoupenců, nýbrž že usiluji o čest Boží, o spásu lidu a o prospěch Českého království. Poznal jsem zajisté, že výzva ke křížové výpravě byla v rozporu s řádem lásky tím, že nutila bez rozdílu všechny lidi obojího pohlaví, jakého- koli postavení, stavu nebo důstojenství, aby se postavili 160
Strana 161
do zbraně a odstranili Ladislava, Rehoře a jejich spol- čence, z nichž, jak se domnívám, mnozí byli dobrými křesťany, i když ze strachu, který může padnout i na pravého muže, se neodvážili přiznat se k podřízenosti pana papeže Jana XXIII., což někteří bez donucení dnes pokorně doznávají. Za druhé se mi jevil velice nepřístojný způsob, jakým tuto křížovou výpravu vymáhal legát a pověře- nec mistr Václav Tiem, tehdy ještě děkan pasovský. Předně proto, že sestavil jakési články, které vydal kazatelům, aby je rozhlásili; a právě tyto články mi dal mistr Štěpán Páleč se slovy, že obsahují přímo maka- vé bludy. Za druhé se mi zdál způsob vymáhání nepřípustný či nepřístojný v tom, že zmíněný mistr Václav pronajímal za určitý peněžitý obnos arcijá- henství, děkanství a fary právě tak jako hospodáři pro- najímají domy nebo krčmy krčmářům nebo šenkýřům. A pronajímal je kněžím nevzdělaným, zpustlým, kubě- nářům a hráčům, kteří napáchali spoustu pohoršlivého neřádstva a vymáhali neuvěřitelně vysoké poplatky za zpovědi, aby sehnali částku smluvenou za nájem a nadto aby shrábli ještě hojný zisk. A mnozí nabyli spousty peněz, a tak potřísnili své duše svatokupectvím a lako- tou. Hle, toto jsou pohnutky vedle mnoha jiných, které mne přiměly kázat proti těmto zlořádům. Soudce tedy nejspravedlivější, který bez stříbra a bez peněz udílí odpustky i odpuštění hříchů, nechť sám podrobí soudu úmysl, který jsem tu sledoval, a stihne mne trestem, jestliže jsem zhřešil. 41. Dále řekl či kázal, že je odhodlán jít na všeobecný koncil do Kostnice a že nemůže vědět, co se mu tam přihodí. A kdyby se snad stalo, že by odvolal nebo zapřel učení, 11 161
do zbraně a odstranili Ladislava, Rehoře a jejich spol- čence, z nichž, jak se domnívám, mnozí byli dobrými křesťany, i když ze strachu, který může padnout i na pravého muže, se neodvážili přiznat se k podřízenosti pana papeže Jana XXIII., což někteří bez donucení dnes pokorně doznávají. Za druhé se mi jevil velice nepřístojný způsob, jakým tuto křížovou výpravu vymáhal legát a pověře- nec mistr Václav Tiem, tehdy ještě děkan pasovský. Předně proto, že sestavil jakési články, které vydal kazatelům, aby je rozhlásili; a právě tyto články mi dal mistr Štěpán Páleč se slovy, že obsahují přímo maka- vé bludy. Za druhé se mi zdál způsob vymáhání nepřípustný či nepřístojný v tom, že zmíněný mistr Václav pronajímal za určitý peněžitý obnos arcijá- henství, děkanství a fary právě tak jako hospodáři pro- najímají domy nebo krčmy krčmářům nebo šenkýřům. A pronajímal je kněžím nevzdělaným, zpustlým, kubě- nářům a hráčům, kteří napáchali spoustu pohoršlivého neřádstva a vymáhali neuvěřitelně vysoké poplatky za zpovědi, aby sehnali částku smluvenou za nájem a nadto aby shrábli ještě hojný zisk. A mnozí nabyli spousty peněz, a tak potřísnili své duše svatokupectvím a lako- tou. Hle, toto jsou pohnutky vedle mnoha jiných, které mne přiměly kázat proti těmto zlořádům. Soudce tedy nejspravedlivější, který bez stříbra a bez peněz udílí odpustky i odpuštění hříchů, nechť sám podrobí soudu úmysl, který jsem tu sledoval, a stihne mne trestem, jestliže jsem zhřešil. 41. Dále řekl či kázal, že je odhodlán jít na všeobecný koncil do Kostnice a že nemůže vědět, co se mu tam přihodí. A kdyby se snad stalo, že by odvolal nebo zapřel učení, 11 161
Strana 162
které jim v kázáních hlásal a jemuž učil — chtěl tím naznačit čtyřicet pět článků v Praze odsouzených, obsah knihy O církvi, kterou složil, a obsah zmíněných již spisů, které pořídil proti mistrům prve jmenovaným, a jiné své výroky, o nichž jsme právě promluvili výše — toho kdyby se i slovem dopustil, přece by to nikdy nemohl učinit z přesvědčení, protože prý to je pravé a zdravé Kristovo učení, a v něm aby byli stálí a vytrvalí navždy. A tak tomu opravdu je. Tento článek je plný lží. Jsem přesvědčen, že tomu, kdo jej sestavil, praví Bůh [Žalm 52, 2—3]: „Po celý den nespravedlnost obmýšlel jazyk tvůj jako břitva nabroušená. Strojil jsi lest, zamiloval sis špatnost více než dobrotivost a raději říkáš nepravost než správ- nost.“ Přiznávám ovšem, že jsem po sobě zanechal lidu list, aby jej četl. Jeho obsahem je, aby vážíce mou práci, kterou jsem se starostlivou péčí s nimi měl, modlili se za mne a setrvali v učení Pána Ježíše Krista, vě- douce, že nikdy jsem jim nekázal bludy, které mi nepřá- telé připisují; a i kdyby nade mnou zvítězili křivými svědky, aby se nedali zmást, nýbrž pevně stáli v pravdě. Ale lživě tvrdí původce článku, falešně se povyšuje na zpytatele mého srdce, že jsem tím chtěl naznačit čtyři- cet pět článků a jiné výroky. Je zřejmé, že tento článek obsahuje více lži než pravdy. 42. Dále: Sotvaže dorazil a přibyl do Kostnice, napsal nebo dal napsat do Českého království, že papež a císař mu prokázali čest a se ctí jej přijali a že papež k němu vyslal dva biskupy, aby ho získal na svou stranu. A to patrně napsal proto, aby se utvrdil ve svých bludech a zvrácených dogmatech, která kázal a jimž v oněch krajích učil. A tak tomu opravdu bylo a je, jak je obecně známé a zřejmé. 162
které jim v kázáních hlásal a jemuž učil — chtěl tím naznačit čtyřicet pět článků v Praze odsouzených, obsah knihy O církvi, kterou složil, a obsah zmíněných již spisů, které pořídil proti mistrům prve jmenovaným, a jiné své výroky, o nichž jsme právě promluvili výše — toho kdyby se i slovem dopustil, přece by to nikdy nemohl učinit z přesvědčení, protože prý to je pravé a zdravé Kristovo učení, a v něm aby byli stálí a vytrvalí navždy. A tak tomu opravdu je. Tento článek je plný lží. Jsem přesvědčen, že tomu, kdo jej sestavil, praví Bůh [Žalm 52, 2—3]: „Po celý den nespravedlnost obmýšlel jazyk tvůj jako břitva nabroušená. Strojil jsi lest, zamiloval sis špatnost více než dobrotivost a raději říkáš nepravost než správ- nost.“ Přiznávám ovšem, že jsem po sobě zanechal lidu list, aby jej četl. Jeho obsahem je, aby vážíce mou práci, kterou jsem se starostlivou péčí s nimi měl, modlili se za mne a setrvali v učení Pána Ježíše Krista, vě- douce, že nikdy jsem jim nekázal bludy, které mi nepřá- telé připisují; a i kdyby nade mnou zvítězili křivými svědky, aby se nedali zmást, nýbrž pevně stáli v pravdě. Ale lživě tvrdí původce článku, falešně se povyšuje na zpytatele mého srdce, že jsem tím chtěl naznačit čtyři- cet pět článků a jiné výroky. Je zřejmé, že tento článek obsahuje více lži než pravdy. 42. Dále: Sotvaže dorazil a přibyl do Kostnice, napsal nebo dal napsat do Českého království, že papež a císař mu prokázali čest a se ctí jej přijali a že papež k němu vyslal dva biskupy, aby ho získal na svou stranu. A to patrně napsal proto, aby se utvrdil ve svých bludech a zvrácených dogmatech, která kázal a jimž v oněch krajích učil. A tak tomu opravdu bylo a je, jak je obecně známé a zřejmé. 162
Strana 163
Tento článek je od samého počátku lživý. Neboť jak bych byl mohl napsat zřejmou lež, že mi papež a císař prokázali čest, když jsem přece několikrát napsal, že dosud spolehlivě nevíme, kde je císař? A dříve než císař přišel do Kostnice, byl jsem již po tři týdny ve vazbě. Kdybych byl psal, že mi prokázali čest vězením, lid Ceského království by mi nepočítal za velikou slávu zrovna tuhle poctu. Jenom moji nepřátelé by mohli ironicky říkat, že mi byla prokázána čest tak, jak se jim zamlouvalo. Je tedy tento článek naveskrz lživý od hlavy až k patě. 11. 163
Tento článek je od samého počátku lživý. Neboť jak bych byl mohl napsat zřejmou lež, že mi papež a císař prokázali čest, když jsem přece několikrát napsal, že dosud spolehlivě nevíme, kde je císař? A dříve než císař přišel do Kostnice, byl jsem již po tři týdny ve vazbě. Kdybych byl psal, že mi prokázali čest vězením, lid Ceského království by mi nepočítal za velikou slávu zrovna tuhle poctu. Jenom moji nepřátelé by mohli ironicky říkat, že mi byla prokázána čest tak, jak se jim zamlouvalo. Je tedy tento článek naveskrz lživý od hlavy až k patě. 11. 163
Strana 164
POZNÁMKY V úvodním nástinu Husova dějinného zápasu jsme vděčně užili hlavní husovské literatury, při čemž výchozími pracemi nám byla díla F. M. Bartoše Čechy v době Husově [Praha 1947] a Literární činnost M. Jana Husi [Praha 1948]. Z bohaté monografické literatury o Husovi neztratila dosud na význa- mu díla: Václav Flajšhans, M. J. Hus [Praha 1915] — Jan Sedlák, M. Jan Hus [Praha 1915] — Václav Novotný, Mistr Jan Hus [2 sv., Praha 1919 a 1921] — Vlastimil Kybal, Učení M. Jana Husa [3 sv., Praha 1923, 1926 a 1931]. Ze starších pokusů o evangelický výklad Husovy postavy připo- mínáme aspoň svéráznou charakteristiku z pera Jana Karafiáta Mistr Jan Hus [první vyd. v Praze 1871], dílko B. V. Košuta Co učil a co věřil Mistr Jan Hus [Praha 1890], popularizační a ediční práce Františka Žilky, např. jeho knížku Mistr Jan Hus jako náboženská osobnost [Praha 1925], a studii Jána Kvačaly O prácach Jána Husa biblických [Věstník společnosti nauk, Praha 1928], z novějších knížku Amedea Molnára Johannes Hus, der Wahrheitsverteidiger [Berlín 1961], jejíž osnovy jsme se v nástinu přidrželi. Nové hodnocení Husova významu přinášejí hlavně práce těchto autorů: Robert Kalivoda, Husitská ideologie [Praha 1961] — Josef Macek, Husitské revoluční hnutí [Praha 1952] a Jan Hus [Praha 1963] — Milan Machovec, Husovo učení a význam v tradici českého národa [Praha 1953] — Paul de Vooght, L'Hérésie de Jean Huss [Louvain 1960] a Hussiana [Louvain 1960]. Sluší vzpomenout, že první tři památky, které zde vydáváme 164
POZNÁMKY V úvodním nástinu Husova dějinného zápasu jsme vděčně užili hlavní husovské literatury, při čemž výchozími pracemi nám byla díla F. M. Bartoše Čechy v době Husově [Praha 1947] a Literární činnost M. Jana Husi [Praha 1948]. Z bohaté monografické literatury o Husovi neztratila dosud na význa- mu díla: Václav Flajšhans, M. J. Hus [Praha 1915] — Jan Sedlák, M. Jan Hus [Praha 1915] — Václav Novotný, Mistr Jan Hus [2 sv., Praha 1919 a 1921] — Vlastimil Kybal, Učení M. Jana Husa [3 sv., Praha 1923, 1926 a 1931]. Ze starších pokusů o evangelický výklad Husovy postavy připo- mínáme aspoň svéráznou charakteristiku z pera Jana Karafiáta Mistr Jan Hus [první vyd. v Praze 1871], dílko B. V. Košuta Co učil a co věřil Mistr Jan Hus [Praha 1890], popularizační a ediční práce Františka Žilky, např. jeho knížku Mistr Jan Hus jako náboženská osobnost [Praha 1925], a studii Jána Kvačaly O prácach Jána Husa biblických [Věstník společnosti nauk, Praha 1928], z novějších knížku Amedea Molnára Johannes Hus, der Wahrheitsverteidiger [Berlín 1961], jejíž osnovy jsme se v nástinu přidrželi. Nové hodnocení Husova významu přinášejí hlavně práce těchto autorů: Robert Kalivoda, Husitská ideologie [Praha 1961] — Josef Macek, Husitské revoluční hnutí [Praha 1952] a Jan Hus [Praha 1963] — Milan Machovec, Husovo učení a význam v tradici českého národa [Praha 1953] — Paul de Vooght, L'Hérésie de Jean Huss [Louvain 1960] a Hussiana [Louvain 1960]. Sluší vzpomenout, že první tři památky, které zde vydáváme 164
Strana 165
v českém překladu, uveřejnil v německém převodu před 180 lety pokro- kový katolický kněz Augustin Zitte v knize Vermischte Schriften des J. Hus von Hussinecz [Lipsko a Praha 1784, s. 18— 129]. Snímek v čele knihy reprodukuje fol. 126 rukopisu vídeňské Národní knihovny 4902 s původním náčrtem předběžných poznámek ke všem třem projevům chystaným do Kostnice, psaným vlastní rukou Hu- sovou. K tomu viz studie Amedea Molnára, Pohled do Husovy literární dílny v Listech filologických 82 [1959], s. 239—246, a Pavla Spunara, Nový autograf M. Jana Husi v Listech filologických 82 [1959], s. 235—238, a 83 [1960], s. 116—122, a náš překlad podle náčrtku zde na s. 40-42. ŘEČOMÍRU 59 59— 60 60 Překládali jsme podle kritického vydání, otištěného v naší edic Mistr Jan Hus, Sermo de pace [Praha 1963]. Na rozdíl od edice jsme biblické odkazy podle vulgátního znění i pořadí knih uvedli přímo v textu v zá- vorkách. V připojených poznámkách první číslo označuje stranu této knížky. 58 Je zajisté dvojí mír... a mír světa z Viklefa, Sermones IV, vyd. J. Loserth 1840, s. 360 — utišení mysli... dál v pokoji? z Viklefa, Sermones IV, s. 24 — Tento mír pak... s bližním z Viklefa, Sermones I, s. 210 — Mír v prvním smyslu... vás s Bohem z Viklefa, Sermones IV, s. 357 — Máme tedy... rozhojňuje totiž zásluhu z Viklefa, Sermones IV, s. 357 — Jenže tuto čest... významný mír z Viklefa, Sermones IV, s. 357 — Pokud jde o mír ... ve zmatek z Viklefa, Sermones IV, s. 358 — 60— A pokud jde... tak i s nimi z Viklefa, Sermones IV, s. 358n — 61 61 62 Je totiž nezbytné... se sebou samým z Viklefa, Sermones IV, s. 359 — má tak velikou... tohoto cíle z Viklefa, Sermones IV, s. 360 — Hodnota míru... Augustin, De civitate Dei 19,11 [MPL = Migne, Patrologia latina, cursus completus 41, 637], v překladu Julie Novákové, O Boží obci II, Praha 1950, s. 401; Aurelius Augustin [354—430], africký církevní otec a biskup v Hippo, měl svým 165
v českém překladu, uveřejnil v německém převodu před 180 lety pokro- kový katolický kněz Augustin Zitte v knize Vermischte Schriften des J. Hus von Hussinecz [Lipsko a Praha 1784, s. 18— 129]. Snímek v čele knihy reprodukuje fol. 126 rukopisu vídeňské Národní knihovny 4902 s původním náčrtem předběžných poznámek ke všem třem projevům chystaným do Kostnice, psaným vlastní rukou Hu- sovou. K tomu viz studie Amedea Molnára, Pohled do Husovy literární dílny v Listech filologických 82 [1959], s. 239—246, a Pavla Spunara, Nový autograf M. Jana Husi v Listech filologických 82 [1959], s. 235—238, a 83 [1960], s. 116—122, a náš překlad podle náčrtku zde na s. 40-42. ŘEČOMÍRU 59 59— 60 60 Překládali jsme podle kritického vydání, otištěného v naší edic Mistr Jan Hus, Sermo de pace [Praha 1963]. Na rozdíl od edice jsme biblické odkazy podle vulgátního znění i pořadí knih uvedli přímo v textu v zá- vorkách. V připojených poznámkách první číslo označuje stranu této knížky. 58 Je zajisté dvojí mír... a mír světa z Viklefa, Sermones IV, vyd. J. Loserth 1840, s. 360 — utišení mysli... dál v pokoji? z Viklefa, Sermones IV, s. 24 — Tento mír pak... s bližním z Viklefa, Sermones I, s. 210 — Mír v prvním smyslu... vás s Bohem z Viklefa, Sermones IV, s. 357 — Máme tedy... rozhojňuje totiž zásluhu z Viklefa, Sermones IV, s. 357 — Jenže tuto čest... významný mír z Viklefa, Sermones IV, s. 357 — Pokud jde o mír ... ve zmatek z Viklefa, Sermones IV, s. 358 — 60— A pokud jde... tak i s nimi z Viklefa, Sermones IV, s. 358n — 61 61 62 Je totiž nezbytné... se sebou samým z Viklefa, Sermones IV, s. 359 — má tak velikou... tohoto cíle z Viklefa, Sermones IV, s. 360 — Hodnota míru... Augustin, De civitate Dei 19,11 [MPL = Migne, Patrologia latina, cursus completus 41, 637], v překladu Julie Novákové, O Boží obci II, Praha 1950, s. 401; Aurelius Augustin [354—430], africký církevní otec a biskup v Hippo, měl svým 165
Strana 166
62 63— 64 66 68 69 70 71 71— 72 166 rozsáhlým literárním dílem a myšlením trvalý vliv na středověkou teologii — tak silné... všeho rozkladu z Viklefa, Sermones IV, s. 360 — Empedokles řecký filosof z Akragantu [asi 490—430 před Kr.] učil, že svět je vytvořen ze čtyř živlů, ohně, vody, vzduchu a země, které rozlučují a slučují Láska a Svár — Boží mír... nechvěje a neděsí z Viklefa, Sermones IV, s. 360 — Což by se mohl... boj podpírá? z Viklefa, Sermones IV, s. 361 — Z toho usuzujeme . .. i proti své vůli z Viklefa, Sermones IV, s. 361 až 362— je sám o sobě. .. hříšné vůle z Viklefa, Sermones IV, s. 362 — To zajisté pochází. .. Bernard z Clairvaux, cisterciácký opat, zem- řelý 1153, v kázáních na Píseň Sermones in Cantica [MPL 183, 957]; toto místo uvádí Hus rovněž ve svém spisu O církvi, kap. 14 [přeložili F. M. Dobiáš a Amedeo Molnár, Praha 1965, s. 116] — Běda tomuto pokolení... z téhož spisu Bernardova [MPL 183, 958] — Ti, v nichž dnes. . . Bernard Sermones in Cantica [MPL 183, 1155n]; srov. zde Husovo Prohlášení o článcích Pálčových, článek 34.s.155— Z pupnost duchovnich. .. Bernard z Clairvaux, list papeži Inocen- covi, ep. 157 [MPL 182, 311] — Při studiu starých dějin. . . Jeronym, cirkevni otec [342 — 420], znamy svým převodem Písma do latiny a hojnými biblickými komentáři; zde je citován jeho výklad proroka Ozeáše podle sbírky církevně právních a patristických autorit, sestavené ve 12. století mnichem Graciánem v Bologni: Decretum secunda pars, causa 24, g. 3 c.33 [vyd. Friedberg I, 999] — Tebou se v církvi ujímá. .. Bernard z Clairvaux, De consideratione 3,1 [MPL 182, 760] — Řekni mi... tamtéž [MPL 182, 732] Je nějaká práce. .. tamtéž [MPL 182, 732n] Pravda předpověděla... Řehoř Veliký, významný papež [590— 604], autor biblických výkladů a homilií, oblíbené příručky duchovenské práce a rozsáhlé korespondence; naše místo je z jeho listáře 5, 13, 18
62 63— 64 66 68 69 70 71 71— 72 166 rozsáhlým literárním dílem a myšlením trvalý vliv na středověkou teologii — tak silné... všeho rozkladu z Viklefa, Sermones IV, s. 360 — Empedokles řecký filosof z Akragantu [asi 490—430 před Kr.] učil, že svět je vytvořen ze čtyř živlů, ohně, vody, vzduchu a země, které rozlučují a slučují Láska a Svár — Boží mír... nechvěje a neděsí z Viklefa, Sermones IV, s. 360 — Což by se mohl... boj podpírá? z Viklefa, Sermones IV, s. 361 — Z toho usuzujeme . .. i proti své vůli z Viklefa, Sermones IV, s. 361 až 362— je sám o sobě. .. hříšné vůle z Viklefa, Sermones IV, s. 362 — To zajisté pochází. .. Bernard z Clairvaux, cisterciácký opat, zem- řelý 1153, v kázáních na Píseň Sermones in Cantica [MPL 183, 957]; toto místo uvádí Hus rovněž ve svém spisu O církvi, kap. 14 [přeložili F. M. Dobiáš a Amedeo Molnár, Praha 1965, s. 116] — Běda tomuto pokolení... z téhož spisu Bernardova [MPL 183, 958] — Ti, v nichž dnes. . . Bernard Sermones in Cantica [MPL 183, 1155n]; srov. zde Husovo Prohlášení o článcích Pálčových, článek 34.s.155— Z pupnost duchovnich. .. Bernard z Clairvaux, list papeži Inocen- covi, ep. 157 [MPL 182, 311] — Při studiu starých dějin. . . Jeronym, cirkevni otec [342 — 420], znamy svým převodem Písma do latiny a hojnými biblickými komentáři; zde je citován jeho výklad proroka Ozeáše podle sbírky církevně právních a patristických autorit, sestavené ve 12. století mnichem Graciánem v Bologni: Decretum secunda pars, causa 24, g. 3 c.33 [vyd. Friedberg I, 999] — Tebou se v církvi ujímá. .. Bernard z Clairvaux, De consideratione 3,1 [MPL 182, 760] — Řekni mi... tamtéž [MPL 182, 732] Je nějaká práce. .. tamtéž [MPL 182, 732n] Pravda předpověděla... Řehoř Veliký, významný papež [590— 604], autor biblických výkladů a homilií, oblíbené příručky duchovenské práce a rozsáhlé korespondence; naše místo je z jeho listáře 5, 13, 18
Strana 167
72— 73 73 — 74 75 76 75— 76 78 79 79— 82 [MPL 77, 741], srov. zde Husovo Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 34 — s. 157 Prosím tě, věnuj mi... Bernard z Clairvaux, De consideratione 4,3 [MPL 182, 775—776] — K čemu to je... Bernard, tamže 3, 5 [MPL 182, 771 —772]; srov. zde Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 16, zde s. 140 — To je důvod, proč... Řehoř Veliký, výklad knihy Jobovy zvaný — Moralia 21, 15 [MPL 76, 204] Vyšla nepravost... Bernard v kázání o obrácení Pavlově [MPL 183, 361—362]; srov. Hus, O církvi, kap. 14 [vyd. Dobiáš-Molnár, s. 115n] a Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 34, zde s. 155 — Není-li milost darována... z Dekretu Graciánova, pars secunda, causa 1, q. 1, c. 1 [Friedberg I, 357n] — Teď už nikoli... Alanus z Lille [1128—1203], francouzský boho- slovec s filosofickým zájmem, soustředěným na přírodu jako prostředníka mezi Bohem a člověkem; Hus cituje z kapitoly o lakomství Alanova díla De planctu naturae [MPL 210, 464] — Nadutý, ctižádostivý. .. Bernard ve výkladu Písně toto místo nemá, srov. však jeho podobná slova v kázání na Nanebevstoupení [MPL 183, 310n] — To nemůžeme říci... Rehoř Veliký, Homilie na evangelia 1, 17, 3 [MPL 76, 1139]; viz zde Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 16, s. 139 — Zabředli jsme... Řehoř tamže 17, 14 [MPL 76, 1146] — Jsouce totiž zaujati... Rehoř tamže — Mám za to, bratři... Rehoř tamže; Hus uvádí též v čl. 16 svého Prohlášení, zde s. 139—149 — — Jste svědky toho... Rehoř Veliký tamže 17, 16 [MPL 76, 1147] A je zcela jasné... Robert Grosseteste [1175—1253], biskup v Lin- colnu poblíž Oxfordu, kde byl ve své době proslulým profesorem na universitě. Kritikou církevních zlořádů zaujal později Viklefa, který z jeho díla vydatně těžil. Hus na našem místě připomíná kázání, které Robert proslovil před papežem Inocencem IV. na koncilu lyonském roku 1250 [vyd. Edv. Brown, Appendix ad 72 167
72— 73 73 — 74 75 76 75— 76 78 79 79— 82 [MPL 77, 741], srov. zde Husovo Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 34 — s. 157 Prosím tě, věnuj mi... Bernard z Clairvaux, De consideratione 4,3 [MPL 182, 775—776] — K čemu to je... Bernard, tamže 3, 5 [MPL 182, 771 —772]; srov. zde Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 16, zde s. 140 — To je důvod, proč... Řehoř Veliký, výklad knihy Jobovy zvaný — Moralia 21, 15 [MPL 76, 204] Vyšla nepravost... Bernard v kázání o obrácení Pavlově [MPL 183, 361—362]; srov. Hus, O církvi, kap. 14 [vyd. Dobiáš-Molnár, s. 115n] a Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 34, zde s. 155 — Není-li milost darována... z Dekretu Graciánova, pars secunda, causa 1, q. 1, c. 1 [Friedberg I, 357n] — Teď už nikoli... Alanus z Lille [1128—1203], francouzský boho- slovec s filosofickým zájmem, soustředěným na přírodu jako prostředníka mezi Bohem a člověkem; Hus cituje z kapitoly o lakomství Alanova díla De planctu naturae [MPL 210, 464] — Nadutý, ctižádostivý. .. Bernard ve výkladu Písně toto místo nemá, srov. však jeho podobná slova v kázání na Nanebevstoupení [MPL 183, 310n] — To nemůžeme říci... Rehoř Veliký, Homilie na evangelia 1, 17, 3 [MPL 76, 1139]; viz zde Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 16, s. 139 — Zabředli jsme... Řehoř tamže 17, 14 [MPL 76, 1146] — Jsouce totiž zaujati... Rehoř tamže — Mám za to, bratři... Rehoř tamže; Hus uvádí též v čl. 16 svého Prohlášení, zde s. 139—149 — — Jste svědky toho... Rehoř Veliký tamže 17, 16 [MPL 76, 1147] A je zcela jasné... Robert Grosseteste [1175—1253], biskup v Lin- colnu poblíž Oxfordu, kde byl ve své době proslulým profesorem na universitě. Kritikou církevních zlořádů zaujal později Viklefa, který z jeho díla vydatně těžil. Hus na našem místě připomíná kázání, které Robert proslovil před papežem Inocencem IV. na koncilu lyonském roku 1250 [vyd. Edv. Brown, Appendix ad 72 167
Strana 168
Fasciculum rerum expetendarum et fugiendarum, London 1690, p. 251]. Viz též Husovo Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 34, zde s. 155 — O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA Předlohou našeho překladu bylo první úplné vydání spisu De sufficiencia legis Cristi v norimberském tisku Flacia Illyrika z roku 1558 Historia et Monumenta Ioannis Hus et Hieronymi Pragensis, confessorum Christi, fol. 44a—48a, upravené podle rukopisů, uvedených v soupise F. M. Bartoše, Literární činnost M. Jana Husi, Praha 1948, s. 89, č. 82, a podle dalšího rukopisu pražské universitní knihovny III G 26, fol. 276r—280v. 86 87 88 Zda zákon Ježíše Krista... podobně psal Viklef, De officio regis — [vyd. A. W. Pollard a Ch. Sayle, s. 222] založen na zásadě srov. Aristoteles, Fyzika I, 6; řecký filosof Aristoteles [384—322 před Kristem] se stal od 13. století hlavní filosofickou autoritou scholastických bohoslovců — nade vše usiluji o čest Boží. .. podobnými slovy Hus vyhlásil svou snahu v De indulgenciis ze 17. června 1412, kde vystoupil proti odpustko- vému prodeji [Historia et monumenta I, fol. 174a] a v listu králi Zikmundovi z 1. září 1414 [Novotný, Korespondence M. J. Husi, Praha 1920, s. 198]; tato Husova protestace se těšila učelivé pozornosti husitských spisovatelů. Tak ji užili Petr z Mladoňovic [Prameny dějin českých VIII, s. 54—55], Mikuláš Biskupec z Pel- hřimova v 2. kapitole své Táborské konfese z r. 1431 [Výbor z české literatury doby husitské II, Praha 1964, s. 57] a Oldřich ze Znojma ve své basilejské replice proti Jindřichu Kalteisenovi z roku 1433 [F. M. Bartoš, Orationes in concilio Basiliensi, Tábor 1935, 133— 134] — i když v Písmu čteme... užívá evangelium tohoto jména obecně z Viklefa, Sermones II, 33 [Loserth 166n] — antonomasticky — antonomasie je označení pro užití vlastního jména 89 168
Fasciculum rerum expetendarum et fugiendarum, London 1690, p. 251]. Viz též Husovo Prohlášení o článcích Pálčových, čl. 34, zde s. 155 — O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA Předlohou našeho překladu bylo první úplné vydání spisu De sufficiencia legis Cristi v norimberském tisku Flacia Illyrika z roku 1558 Historia et Monumenta Ioannis Hus et Hieronymi Pragensis, confessorum Christi, fol. 44a—48a, upravené podle rukopisů, uvedených v soupise F. M. Bartoše, Literární činnost M. Jana Husi, Praha 1948, s. 89, č. 82, a podle dalšího rukopisu pražské universitní knihovny III G 26, fol. 276r—280v. 86 87 88 Zda zákon Ježíše Krista... podobně psal Viklef, De officio regis — [vyd. A. W. Pollard a Ch. Sayle, s. 222] založen na zásadě srov. Aristoteles, Fyzika I, 6; řecký filosof Aristoteles [384—322 před Kristem] se stal od 13. století hlavní filosofickou autoritou scholastických bohoslovců — nade vše usiluji o čest Boží. .. podobnými slovy Hus vyhlásil svou snahu v De indulgenciis ze 17. června 1412, kde vystoupil proti odpustko- vému prodeji [Historia et monumenta I, fol. 174a] a v listu králi Zikmundovi z 1. září 1414 [Novotný, Korespondence M. J. Husi, Praha 1920, s. 198]; tato Husova protestace se těšila učelivé pozornosti husitských spisovatelů. Tak ji užili Petr z Mladoňovic [Prameny dějin českých VIII, s. 54—55], Mikuláš Biskupec z Pel- hřimova v 2. kapitole své Táborské konfese z r. 1431 [Výbor z české literatury doby husitské II, Praha 1964, s. 57] a Oldřich ze Znojma ve své basilejské replice proti Jindřichu Kalteisenovi z roku 1433 [F. M. Bartoš, Orationes in concilio Basiliensi, Tábor 1935, 133— 134] — i když v Písmu čteme... užívá evangelium tohoto jména obecně z Viklefa, Sermones II, 33 [Loserth 166n] — antonomasticky — antonomasie je označení pro užití vlastního jména 89 168
Strana 169
91 91 — 92 93 94 ve významu obecném nebo obecného názvu ve významu konkrétní osoby — jak říká ctihodný Anselm — Anselm, rodák z Aosty, později arcibiskup Canterburský [1033—1109], proslul jako pronikavý myslitel, uplatňující přísně logické postupy v myšlení víry proti soudobé metodě mechanického odkazu k autoritám; Hus zde připomíná Anselmovu úvahu sloužící důkazu o existenci Boží mimo lidskou mysl, která se čte v Anselmově Proslogion, kap. 2 [vyd. F. S. Schmitt, Anselmi Opera omnia I, 1946, s. 101n] rozvedením myšlen- ky Augustinových Vyznání [Confessiones 8, 4 — MPL 32, 735] — blažený Augustin v 7. kapitole dvanácté knihy O Trojici De Trinitate 12, 7 [MPL 42, 1004n] — člověk je rozumná bytost... Augustin, De Trinitate 15,7 [MPL 42, 1065] — To je sice pravda... Augustin, O obci Boží, 13,24, přel. Julie Nová- ková, s. 686n [MPL 41, 391—400] — knihy O příčinách, tzv. Liber de causis, pseudo-aristotelský filoso- fický traktát islamského původu, měl od 12. století, kdy byl přeložen do latiny, výrazný vliv na školské myšlení; místo, k němuž Hus odkazuje, čteme na s. 166 ve vydání O. Bardenhewera [Freiburg 1882, 166]. Viz také Hus, Super IV Sententiarum 2, 1, 4 [Flajšhans- Komínková 211] a Quodlibet [B. Ryba 11] — filosofové rozlišují čtyři druhy příčin o čtyřech druzích příčin [materiál- ní, formální, eficientní a finální] učí podle 2. knihy Aristotelovy Metafyziky např. Tomáš Akvinský, De principiis naturae, S. Thomae Opuscula omnia, vyd. P. Mandonnet, Paris 1925, I, s. 11 — počet předurčených křesťanů — své pojetí predestinace vyložil Augustin např. v De correptione et gratia 46 [MPL 44, 944] a v De bono perseverantiae 35 [MPL 45, 1014] — nazývám Kristovým zákonem... bojující církve z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 120] nikajské vyznání víry cituje Hus v latinském liturgickém překladu Dionysia Exigua [MPL 48, 772], srov. Říčan, Čtyři vyznání, 1951, 90 95 s. 30 — 169
91 91 — 92 93 94 ve významu obecném nebo obecného názvu ve významu konkrétní osoby — jak říká ctihodný Anselm — Anselm, rodák z Aosty, později arcibiskup Canterburský [1033—1109], proslul jako pronikavý myslitel, uplatňující přísně logické postupy v myšlení víry proti soudobé metodě mechanického odkazu k autoritám; Hus zde připomíná Anselmovu úvahu sloužící důkazu o existenci Boží mimo lidskou mysl, která se čte v Anselmově Proslogion, kap. 2 [vyd. F. S. Schmitt, Anselmi Opera omnia I, 1946, s. 101n] rozvedením myšlen- ky Augustinových Vyznání [Confessiones 8, 4 — MPL 32, 735] — blažený Augustin v 7. kapitole dvanácté knihy O Trojici De Trinitate 12, 7 [MPL 42, 1004n] — člověk je rozumná bytost... Augustin, De Trinitate 15,7 [MPL 42, 1065] — To je sice pravda... Augustin, O obci Boží, 13,24, přel. Julie Nová- ková, s. 686n [MPL 41, 391—400] — knihy O příčinách, tzv. Liber de causis, pseudo-aristotelský filoso- fický traktát islamského původu, měl od 12. století, kdy byl přeložen do latiny, výrazný vliv na školské myšlení; místo, k němuž Hus odkazuje, čteme na s. 166 ve vydání O. Bardenhewera [Freiburg 1882, 166]. Viz také Hus, Super IV Sententiarum 2, 1, 4 [Flajšhans- Komínková 211] a Quodlibet [B. Ryba 11] — filosofové rozlišují čtyři druhy příčin o čtyřech druzích příčin [materiál- ní, formální, eficientní a finální] učí podle 2. knihy Aristotelovy Metafyziky např. Tomáš Akvinský, De principiis naturae, S. Thomae Opuscula omnia, vyd. P. Mandonnet, Paris 1925, I, s. 11 — počet předurčených křesťanů — své pojetí predestinace vyložil Augustin např. v De correptione et gratia 46 [MPL 44, 944] a v De bono perseverantiae 35 [MPL 45, 1014] — nazývám Kristovým zákonem... bojující církve z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 120] nikajské vyznání víry cituje Hus v latinském liturgickém překladu Dionysia Exigua [MPL 48, 772], srov. Říčan, Čtyři vyznání, 1951, 90 95 s. 30 — 169
Strana 170
95 O pěti kacířstvích — spis Augustinovi neprávem přisuzovaný [MPL 42, 1110] — ariáne — ariány byli zváni stoupenci alexandrijského kněze Areia, jenž v první polovině 4. století popíral Kristovu věčnost a plnost jeho božské přirozenosti; nejvýraznějším jeho odpůrcem byl Atha- nasios — sabeliáne — sabeliány označováni stoupenci Sabellia, jenž na úsvitu 3. století prý popíral plné lidství Kristovo — podle Glosy — jde o meziřádkovou glosu k 2. Tim. 2, 13 [otištěna např. v tisku Nic. de Lyra, Sexta pars Bibliae cum glossa, Basilej 1508] — ve vyznání Athanasiově, tzv. Quicunque [MPL 88, 585], srov. Říčan Čtyři vyznání, s. 33 — císař Zenon ve svém zákonu zvaném Henotikon z r. 482 [MPG = = Migne, Patrologia graeca 86b, 2621] — v zákoníku císaře Justiniána Codex Iustinianus, lib. 1, tit. 1, lex Reddentes [vyd. P. Krüger 1877, s. 15, 34—16, 1] — Vyznáváme Pána Ježíše... Cyril Alexandrejský, zemřelý r. 444, patriarcha, obhájce pravověří, cituje v listu 39 formulaci z r. 433 [MPG 77, 175n] — ve výkladu o 49. kacířství Augustin, De haeresibus ad Quodvultdeum, haeresis 49 de arianis [MPL 42, 39—40] — kacířství apolinaristů — stoupenci Apollinaria, od roku 360 biskupa v Laodikeji; Augustin o nich pojednal na uvedeném místě jako o 50. kacířství — pauliáni pojmenováni po Pavlovi ze Samosaty, sesazeném z biskup- ského stolce antiochejského roku 268 Kristus Ježíš přikazuje... plnit bez příměsků z Viklefa, De civili dominio I, 44 [R. L. Poole 1885, 395]; srov. Viklef, Opus evange- licum II, 33 [Loserth 368] — 100— Souhrn všech zákonů... ostatní svatí učitelé z Viklefa, De civili dominio 101 I, 44 [Poole 396—397] — Ať se člověk mimo Písmo... Augustin, De doctrina christiana 2, 42 [MPL 34, 65n] — 96 97 98 98 99 100 170
95 O pěti kacířstvích — spis Augustinovi neprávem přisuzovaný [MPL 42, 1110] — ariáne — ariány byli zváni stoupenci alexandrijského kněze Areia, jenž v první polovině 4. století popíral Kristovu věčnost a plnost jeho božské přirozenosti; nejvýraznějším jeho odpůrcem byl Atha- nasios — sabeliáne — sabeliány označováni stoupenci Sabellia, jenž na úsvitu 3. století prý popíral plné lidství Kristovo — podle Glosy — jde o meziřádkovou glosu k 2. Tim. 2, 13 [otištěna např. v tisku Nic. de Lyra, Sexta pars Bibliae cum glossa, Basilej 1508] — ve vyznání Athanasiově, tzv. Quicunque [MPL 88, 585], srov. Říčan Čtyři vyznání, s. 33 — císař Zenon ve svém zákonu zvaném Henotikon z r. 482 [MPG = = Migne, Patrologia graeca 86b, 2621] — v zákoníku císaře Justiniána Codex Iustinianus, lib. 1, tit. 1, lex Reddentes [vyd. P. Krüger 1877, s. 15, 34—16, 1] — Vyznáváme Pána Ježíše... Cyril Alexandrejský, zemřelý r. 444, patriarcha, obhájce pravověří, cituje v listu 39 formulaci z r. 433 [MPG 77, 175n] — ve výkladu o 49. kacířství Augustin, De haeresibus ad Quodvultdeum, haeresis 49 de arianis [MPL 42, 39—40] — kacířství apolinaristů — stoupenci Apollinaria, od roku 360 biskupa v Laodikeji; Augustin o nich pojednal na uvedeném místě jako o 50. kacířství — pauliáni pojmenováni po Pavlovi ze Samosaty, sesazeném z biskup- ského stolce antiochejského roku 268 Kristus Ježíš přikazuje... plnit bez příměsků z Viklefa, De civili dominio I, 44 [R. L. Poole 1885, 395]; srov. Viklef, Opus evange- licum II, 33 [Loserth 368] — 100— Souhrn všech zákonů... ostatní svatí učitelé z Viklefa, De civili dominio 101 I, 44 [Poole 396—397] — Ať se člověk mimo Písmo... Augustin, De doctrina christiana 2, 42 [MPL 34, 65n] — 96 97 98 98 99 100 170
Strana 171
104 105 106 100 z třetího listu Volusianovi Augustin, Epistulae 3, 132 [MPL 33 508n] — O Bohu nelze nic říci... Jan Damašský [675—749], významný učitel východní církve, uzavírající řadu jejích otců; jeho spis Pramen poznání cituje zde Hus v latinském překladu De fide orthodoxa 1, 2 [MPG 94, 793] — cokoli se může... Řehoř Veliký, Moralia 23, 19 [MPL 76, 272] — Protože postačitelnost... v životě i v mravech z Viklefa, De civili dominio 1, 44 [ Poole 395] — 101— Kristus Ježíš... je důsledkem vlastnění darů milosti z Viklefa, De civili 102 — dominio 1, 17 [Poole 119] 102 Důkaz je dále... jest láska z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 121, 6—15] — Kristus Ježíš nežádá... se svrchovanou účinností z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 121, 25—30] — 102— pomocí úvahy... lidském skutku z Viklefa, De civili dominio 1, 44 [Poole 398] — 103 103 Zákon, který není spravedlivý... Augustin, De libero arbitrio 1, 5 — [MPL 32, 1227] Zákon navíc přidaný... přímo zděsilo z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 120] — Každý jiný učitel... z výkladu Matoušova evangelia od nezná- mého autora, který ve středověku obíhal pod jménem Jana Chrysostoma; byl vysoko ceněn nejen Tomášem Akvinským, ale zejména českým hnutím miličovským i Viklefem. Hus zde uvádí místo z 20. homilie tohoto Opus imperfectum in Matthaeum [MPG 56, 747] podle Viklefa, De civili dominio 1, 44 [Poole 430] — Augustin v 5. listu snad odkaz na Augustinův list Volusianov, [MPL 33, 508n] — Právě tak jako nazýváme... k ochraně darů milosti z Viklefa, De civili dominio 1, 18 [Poole 152, 2—19], srov. De veritate sacre Scripture [Buddensieg 1904, 2, 268] — 101 171
104 105 106 100 z třetího listu Volusianovi Augustin, Epistulae 3, 132 [MPL 33 508n] — O Bohu nelze nic říci... Jan Damašský [675—749], významný učitel východní církve, uzavírající řadu jejích otců; jeho spis Pramen poznání cituje zde Hus v latinském překladu De fide orthodoxa 1, 2 [MPG 94, 793] — cokoli se může... Řehoř Veliký, Moralia 23, 19 [MPL 76, 272] — Protože postačitelnost... v životě i v mravech z Viklefa, De civili dominio 1, 44 [ Poole 395] — 101— Kristus Ježíš... je důsledkem vlastnění darů milosti z Viklefa, De civili 102 — dominio 1, 17 [Poole 119] 102 Důkaz je dále... jest láska z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 121, 6—15] — Kristus Ježíš nežádá... se svrchovanou účinností z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 121, 25—30] — 102— pomocí úvahy... lidském skutku z Viklefa, De civili dominio 1, 44 [Poole 398] — 103 103 Zákon, který není spravedlivý... Augustin, De libero arbitrio 1, 5 — [MPL 32, 1227] Zákon navíc přidaný... přímo zděsilo z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 120] — Každý jiný učitel... z výkladu Matoušova evangelia od nezná- mého autora, který ve středověku obíhal pod jménem Jana Chrysostoma; byl vysoko ceněn nejen Tomášem Akvinským, ale zejména českým hnutím miličovským i Viklefem. Hus zde uvádí místo z 20. homilie tohoto Opus imperfectum in Matthaeum [MPG 56, 747] podle Viklefa, De civili dominio 1, 44 [Poole 430] — Augustin v 5. listu snad odkaz na Augustinův list Volusianov, [MPL 33, 508n] — Právě tak jako nazýváme... k ochraně darů milosti z Viklefa, De civili dominio 1, 18 [Poole 152, 2—19], srov. De veritate sacre Scripture [Buddensieg 1904, 2, 268] — 101 171
Strana 172
107 Posléze z uvedeného vyplývá... Ježíše Krista z Viklefa, De civili dominio 1, 44 [Poole 436] — Vždyt jak umění řemeslná... vytěžila z Písma svatého z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 124] — Odtud zřejmě vyplývá... zhoubně škodlivá z Viklefa, De civili dominio 1,44 [Poole 402] — 107— Víte, že knížata... Řehoř Veliký, 17. homilie na evangelia [MPL 108 76, 1138—1149]; viz též Řeč o míru, str. 78n, a Prohlášení o člán- cích Pálčových, čl. 34, str. 156 ŘEČ O VÍŘE Překládali jsme z textu vydaného v Historia et monumenta, No- rimberk 1558, fol. 48—51, upraveného a doplněného podle ru- kopisů, jež uvádí F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Husi, 1948 s. 90, č. 83, až na rukopis pražské kapituly N 48, který je nezvěstný. i nyní prohlašuji srov. s podobně znějící protestací ve spise O posta- — čitelnosti Kristova zákona, str. 87 112 Věřím v Ducha svatého ze západního znění tzv. apoštolského vyznání víry [Denzinger, Enchiridion symbolorum 6] — 112— je na místě... Pána a jeho slova z Viklefa, Sermones I [Loserth 293] — 113 113 víra, bez níž není možné líbit se Bohu srov. Husův spis O církvi [Dobiáš— Molnár 67] — užívá tří vyznání rozuměj tzv. apoštolského, nikajsko-cařihradského a Athanasiova; o jejich vzniku viz výklad Říčanův, Čtyři vyznání Praha 1951 — 114 Beda píše Pseudo-Beda, uvedený Husem např. ve spise O šest bludích [Ryba 42]; trojí rozlišení pojmu víry připomíná Hus častěji ve svých pracech [např. Super IV Sententiarum 3, 23, 1, vyd. Flajšhans 452] podobně jako Viklef [např. Questio ad fratres de sacramento altaris, citovaná Loserthem, Hus und Wiclef 1884, s. 221] — 111 172 ——
107 Posléze z uvedeného vyplývá... Ježíše Krista z Viklefa, De civili dominio 1, 44 [Poole 436] — Vždyt jak umění řemeslná... vytěžila z Písma svatého z Viklefa, De civili dominio 1, 17 [Poole 124] — Odtud zřejmě vyplývá... zhoubně škodlivá z Viklefa, De civili dominio 1,44 [Poole 402] — 107— Víte, že knížata... Řehoř Veliký, 17. homilie na evangelia [MPL 108 76, 1138—1149]; viz též Řeč o míru, str. 78n, a Prohlášení o člán- cích Pálčových, čl. 34, str. 156 ŘEČ O VÍŘE Překládali jsme z textu vydaného v Historia et monumenta, No- rimberk 1558, fol. 48—51, upraveného a doplněného podle ru- kopisů, jež uvádí F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Husi, 1948 s. 90, č. 83, až na rukopis pražské kapituly N 48, který je nezvěstný. i nyní prohlašuji srov. s podobně znějící protestací ve spise O posta- — čitelnosti Kristova zákona, str. 87 112 Věřím v Ducha svatého ze západního znění tzv. apoštolského vyznání víry [Denzinger, Enchiridion symbolorum 6] — 112— je na místě... Pána a jeho slova z Viklefa, Sermones I [Loserth 293] — 113 113 víra, bez níž není možné líbit se Bohu srov. Husův spis O církvi [Dobiáš— Molnár 67] — užívá tří vyznání rozuměj tzv. apoštolského, nikajsko-cařihradského a Athanasiova; o jejich vzniku viz výklad Říčanův, Čtyři vyznání Praha 1951 — 114 Beda píše Pseudo-Beda, uvedený Husem např. ve spise O šest bludích [Ryba 42]; trojí rozlišení pojmu víry připomíná Hus častěji ve svých pracech [např. Super IV Sententiarum 3, 23, 1, vyd. Flajšhans 452] podobně jako Viklef [např. Questio ad fratres de sacramento altaris, citovaná Loserthem, Hus und Wiclef 1884, s. 221] — 111 172 ——
Strana 173
114— Proto ještě nevěří... Augustin ve výkladu Janova evangelia, traktát 115 29,6 [MPL 35, 1631] — 115 Beda říká viz poznámku ke str. 114 — — Augustin píše viz poznámku ke str. 115 vírou beztvarou—Hus podobně jako scholastická věrouka rozlišoval mezi vírou beztvarou a ztvárněnou; tvárným principem byla láska; byla to aplikace aristotelského učení o tvaru a látce na učení o víře [viz Hus, O církvi, př. Dobiáš—Molnár, s. 46nn a 66nn] — Augustin říká... že věřit může Augustin ve výkladu na Jana traktát 29,6 [MPL 35, 1630] — trojí víru srov. Hus, O církvi, kap 8 [Dobiáš—Molnár 66] — Toto jest obecná víra z Athanasiova vyznání zvaného Quicunque [překlad u Říčana, Čtyři vyznání 32] — může mít štít víry trojí vadu viz Husův výklad v knize O církvi, kap. 8 [Dobiáš —Molnár 68] podle Viklefova Trialogu — podle filosofů — podobný výklad, opřený o Aristotelovu Etiku, má Hus ve svém komentáři k Lombardovým Sentencím 2, 22, 4 [Flajšhans 286] — Aby se nebáli smrti... Augustin ve výkladu na Jana, traktát 67,1 [MPL 35, 1812] — Proto se apoštolové bránili božské poctě srov. Hus, O církvi kap. 12 [Dobiáš —Molnár 103] — Augustin ve svém výkladu apoštolského vyznání víry Pseudo-Augustin, 118— 119 Sermo de symbolo 12 [MPL 40, 1196] citovaný již ve spise O církv i — kap. 1 [Dobiáš—Molnár 26] Druhý článek našeho tématu-Hus zde a v dalších odstavcích volně pře- pisuje ze své knihy O církvi, kap. 1 [Dobiáš—Molnár 23nn], kde užil Viklefa — v kapitole Recurrat—Graciánův Dekret, citovaný Husem ve spise O církvi [Dobiáš —Molnár 24] — o církvi zlostníků výraz je vzat z latinského žaltáře [srov. Žalm 26,5] — 121 Rehoř v homilii Homilie na evangelia 1, 19 [MPL 76, 1154]; srov. Hus, O církvi, s. 26 — 116 118 119 120 12 173
114— Proto ještě nevěří... Augustin ve výkladu Janova evangelia, traktát 115 29,6 [MPL 35, 1631] — 115 Beda říká viz poznámku ke str. 114 — — Augustin píše viz poznámku ke str. 115 vírou beztvarou—Hus podobně jako scholastická věrouka rozlišoval mezi vírou beztvarou a ztvárněnou; tvárným principem byla láska; byla to aplikace aristotelského učení o tvaru a látce na učení o víře [viz Hus, O církvi, př. Dobiáš—Molnár, s. 46nn a 66nn] — Augustin říká... že věřit může Augustin ve výkladu na Jana traktát 29,6 [MPL 35, 1630] — trojí víru srov. Hus, O církvi, kap 8 [Dobiáš—Molnár 66] — Toto jest obecná víra z Athanasiova vyznání zvaného Quicunque [překlad u Říčana, Čtyři vyznání 32] — může mít štít víry trojí vadu viz Husův výklad v knize O církvi, kap. 8 [Dobiáš —Molnár 68] podle Viklefova Trialogu — podle filosofů — podobný výklad, opřený o Aristotelovu Etiku, má Hus ve svém komentáři k Lombardovým Sentencím 2, 22, 4 [Flajšhans 286] — Aby se nebáli smrti... Augustin ve výkladu na Jana, traktát 67,1 [MPL 35, 1812] — Proto se apoštolové bránili božské poctě srov. Hus, O církvi kap. 12 [Dobiáš —Molnár 103] — Augustin ve svém výkladu apoštolského vyznání víry Pseudo-Augustin, 118— 119 Sermo de symbolo 12 [MPL 40, 1196] citovaný již ve spise O církv i — kap. 1 [Dobiáš—Molnár 26] Druhý článek našeho tématu-Hus zde a v dalších odstavcích volně pře- pisuje ze své knihy O církvi, kap. 1 [Dobiáš—Molnár 23nn], kde užil Viklefa — v kapitole Recurrat—Graciánův Dekret, citovaný Husem ve spise O církvi [Dobiáš —Molnár 24] — o církvi zlostníků výraz je vzat z latinského žaltáře [srov. Žalm 26,5] — 121 Rehoř v homilii Homilie na evangelia 1, 19 [MPL 76, 1154]; srov. Hus, O církvi, s. 26 — 116 118 119 120 12 173
Strana 174
121 blažený Isidor arcibiskup v Seville [560—636] ve spise De summo bono 1, 16, 6 [MPL 83, 572]; sr. Hus, O církvi, s. 26 — a dlouhá řada jiných uvedené autority zmiňuje Hus v 1. kap. svého díla O církvi [viz poznámky k našemu překladu s. 244n] — praví Augustin v Enchiridiu Enchiridion ad Laurentium 56 [MPL 40, 258n]; srov. Hus, O církvi, kap. 1 [Dobiáš— Molnár 25] — Tato obecná... spasitel jejího těla ze spisu O církvi, kap. I [tamže s. 26n] — Apoštol v 5. kapitole Efezským srov. O církvi, s. 27 — Tato pak obecná církev... s pomocí církve bojující ze spisu O církvi, kap. 2 [s. 28] — ve 4. kapitole Efezským citát vzat ze spisu O církvi, kap. 2 [s. 30], kde však je silně zkrácen — Ale abychom pravdu činíce... citováno již v 3. kap. O církvi [s. 32] — 124. Toto obecenství svatých srov. s obdobným výkladem ve spise O církvi, kap. 22 [s. 202] — 125 říká blažený Bernard v kázání In festo Pentecostes [MPL 183, 328] a In assumptione B. Virginis Mariae [tamže 428] — jsem dal napsat česky na zeď kaple v roce 1411 [srov. B. Ryba, Betlémské texty, Praha 1951, s. 14] — 121.— 122 122 123 126 PROHLÁŠENÍ O ČLÁNCÍCH PÁLČOVÝCH Náš překlad je založen na vydání Františka Palackého [Documenta M. Ioannis Hus vitam illustrantia, Praha 1869, s. 204—224] upraveném podle rukopisů, jež zaznamenal F. M. Bartoš ve své Literární činnosti M. Jana Husi [Praha 1948, s. 98, č. 87; třeba však vyloučit rukopisy 4., 7., 8. a 9., v nichž Prohlášení není]. Prohlášení k článkům vzniklo počátkem ledna 1415 v žaláři, kde Hus neměl po ruce ani bibli. Biblická místa bral většinou ze svého spisu O církvi a z Řeči o míru. V těchto případech také určoval přesné označení biblických knih a jejich kapitol. Biblická místa neuvedená v knize O církvi, citoval zpaměti a často bez udání kapitol. Odtud odchylky od běžného znění Písma. Meziřádkové nebo okrajové přípisky, které Hus snad napsal později, vyznačujeme 174
121 blažený Isidor arcibiskup v Seville [560—636] ve spise De summo bono 1, 16, 6 [MPL 83, 572]; sr. Hus, O církvi, s. 26 — a dlouhá řada jiných uvedené autority zmiňuje Hus v 1. kap. svého díla O církvi [viz poznámky k našemu překladu s. 244n] — praví Augustin v Enchiridiu Enchiridion ad Laurentium 56 [MPL 40, 258n]; srov. Hus, O církvi, kap. 1 [Dobiáš— Molnár 25] — Tato obecná... spasitel jejího těla ze spisu O církvi, kap. I [tamže s. 26n] — Apoštol v 5. kapitole Efezským srov. O církvi, s. 27 — Tato pak obecná církev... s pomocí církve bojující ze spisu O církvi, kap. 2 [s. 28] — ve 4. kapitole Efezským citát vzat ze spisu O církvi, kap. 2 [s. 30], kde však je silně zkrácen — Ale abychom pravdu činíce... citováno již v 3. kap. O církvi [s. 32] — 124. Toto obecenství svatých srov. s obdobným výkladem ve spise O církvi, kap. 22 [s. 202] — 125 říká blažený Bernard v kázání In festo Pentecostes [MPL 183, 328] a In assumptione B. Virginis Mariae [tamže 428] — jsem dal napsat česky na zeď kaple v roce 1411 [srov. B. Ryba, Betlémské texty, Praha 1951, s. 14] — 121.— 122 122 123 126 PROHLÁŠENÍ O ČLÁNCÍCH PÁLČOVÝCH Náš překlad je založen na vydání Františka Palackého [Documenta M. Ioannis Hus vitam illustrantia, Praha 1869, s. 204—224] upraveném podle rukopisů, jež zaznamenal F. M. Bartoš ve své Literární činnosti M. Jana Husi [Praha 1948, s. 98, č. 87; třeba však vyloučit rukopisy 4., 7., 8. a 9., v nichž Prohlášení není]. Prohlášení k článkům vzniklo počátkem ledna 1415 v žaláři, kde Hus neměl po ruce ani bibli. Biblická místa bral většinou ze svého spisu O církvi a z Řeči o míru. V těchto případech také určoval přesné označení biblických knih a jejich kapitol. Biblická místa neuvedená v knize O církvi, citoval zpaměti a často bez udání kapitol. Odtud odchylky od běžného znění Písma. Meziřádkové nebo okrajové přípisky, které Hus snad napsal později, vyznačujeme 174
Strana 175
131 132 prostrkanou sazbou. Starší překlad Václava Flajšhanse byl otištěn r. 1916 v jeho knize Husovy obrany v Kostnici [s. 22— 65]. 129 členové komise — byla jmenována 4. prosince 1414 s úkolem vyšetřit Husův případ: patriarcha cařihradský byl Francouz Jan de Rupescissa, od r. 1412 titulární patriarcha cařihradský; biskup kastellský Ital Bernard, od r. 1409 biskup v Castellamare; biskup lubušský Slezan Jan z Bořečnice, někdejší auditor papežský a pražský kanovník, od r. 1397 biskup lubušský — Církev svatá katolická... Hus, O církvi, kap. 1 [Dobiáš—Molnár 24] — — v kapitole Recurrat viz poznámku zde na s. 173 — ze začátku sedmé kapitoly Hus, O církvi, kap. 7 [s. 58] O tom tedy... O církvi, kap. 1 [s. 26] — 130 De penitencia Dekret Graciánův citován rovněž ve spise O církvi s.26— A jako oči a tvář... O církvi, kap. 3 [s. 33n] — 17. homilie blaženého Řehoře na text Luk. 10, 1—9 [viz Rehoř Veliký, Čtyřicet homilií na evangelia, přel. Tim. Vodička, Olomouc 1946, s. 171—188]; tuto homilii cituje Hus dvakrát v Řeči o míru [zde s. 78], nikoli ve spisu O církvi — Tak vyvrhelové církve... O církvi, kap. 3 [s. 34] — Odtud je pravděpodobné... O církvi, kap. 3 [s. 36] — Pavel nikdy nebyl údem dáblovým... ze spisu O církvi, tamže — slova ani Petr, když zapřel Krista nečteme ve spise O církvi — A dále je patrné... O církvi, kap. 3 [s. 36]; druhá milost je podle přítomné spravedlnosti — kteréhokoli předzvěděného předurčení [predestinace] znamená Boží milostivé vyvolení ke spáse, předzvědění vyjadřuje, že Bůh ve své vševědoucnosti předem zná ty, kdo spasení nedojdou — Je zřejmé... O církvi, kap. 4 [s. 41] — Avšak předurčení... O církvi, kap. 4 [s. 43] — Z toho plyne... O církvi, kap. 5 [s. 51] — nikdy nebyl pravým učedníkem... O církvi, kap. 5 [s. 51] — 4. distinkce De penitencia Hus ji citoval z Dekretu ve spise O církvi, kap. 4 [s. 42] — 133 175
131 132 prostrkanou sazbou. Starší překlad Václava Flajšhanse byl otištěn r. 1916 v jeho knize Husovy obrany v Kostnici [s. 22— 65]. 129 členové komise — byla jmenována 4. prosince 1414 s úkolem vyšetřit Husův případ: patriarcha cařihradský byl Francouz Jan de Rupescissa, od r. 1412 titulární patriarcha cařihradský; biskup kastellský Ital Bernard, od r. 1409 biskup v Castellamare; biskup lubušský Slezan Jan z Bořečnice, někdejší auditor papežský a pražský kanovník, od r. 1397 biskup lubušský — Církev svatá katolická... Hus, O církvi, kap. 1 [Dobiáš—Molnár 24] — — v kapitole Recurrat viz poznámku zde na s. 173 — ze začátku sedmé kapitoly Hus, O církvi, kap. 7 [s. 58] O tom tedy... O církvi, kap. 1 [s. 26] — 130 De penitencia Dekret Graciánův citován rovněž ve spise O církvi s.26— A jako oči a tvář... O církvi, kap. 3 [s. 33n] — 17. homilie blaženého Řehoře na text Luk. 10, 1—9 [viz Rehoř Veliký, Čtyřicet homilií na evangelia, přel. Tim. Vodička, Olomouc 1946, s. 171—188]; tuto homilii cituje Hus dvakrát v Řeči o míru [zde s. 78], nikoli ve spisu O církvi — Tak vyvrhelové církve... O církvi, kap. 3 [s. 34] — Odtud je pravděpodobné... O církvi, kap. 3 [s. 36] — Pavel nikdy nebyl údem dáblovým... ze spisu O církvi, tamže — slova ani Petr, když zapřel Krista nečteme ve spise O církvi — A dále je patrné... O církvi, kap. 3 [s. 36]; druhá milost je podle přítomné spravedlnosti — kteréhokoli předzvěděného předurčení [predestinace] znamená Boží milostivé vyvolení ke spáse, předzvědění vyjadřuje, že Bůh ve své vševědoucnosti předem zná ty, kdo spasení nedojdou — Je zřejmé... O církvi, kap. 4 [s. 41] — Avšak předurčení... O církvi, kap. 4 [s. 43] — Z toho plyne... O církvi, kap. 5 [s. 51] — nikdy nebyl pravým učedníkem... O církvi, kap. 5 [s. 51] — 4. distinkce De penitencia Hus ji citoval z Dekretu ve spise O církvi, kap. 4 [s. 42] — 133 175
Strana 176
134 Avšak co si máme myslit... ze spisu O církvi, kap. 5 [s. 53] — Za třetí lze užít pojmu církev O církvi, kap. 7 [s. 59n] — na začátku spisu... O církvi, kap. 1 [s. 26n] — Avšak všichni provinilí... O církvi, kap. 8 [s. 67] citát Tit. 1, 16 je vzat ze spisu O církvi, kap. 8 [s. 86] — Jedině poslušnost je ctností... Řehoř Veliký, Moralia in Iob 35, 28 [MPL 76, 765] — A tato slova... O církvi, kap. 10 [s. 85] — Svazování nebo rozvazování... O církvi, kap. 10 [s. 88n] — Více nehřeš . . . srov. O církvi, s. 68 — Kde se jasně ukazuje... Petr Lombardský, autor nejrozšířenější středověké učebnice bohosloví, knihy Sentencí, vzniklé kolem r. 1150, je zde citován podle knihy O církvi, kap. 10, [s. 90] — blažený Řehoř... srov. O církvi, kap. 11 [s. 97] — — Kněží přežvykují... O církvi, kap. 11 [s. 96] Řehoř v 17. homilii citována rovněž v Řeči o míru, viz zde s. 78 — Docela zanedbáváme... pokračování předchozího citátu podle Řeči o míru, zde s. 79 — K čemu to je... Bernardův výrok uvádí Hus podle své Řeči o míru, zde s. 72 — 73 papeži Eugenovi srov. Řeč o míru, zde s. 70 — — Všichni přátelé... srov. Řeč o míru, zde s. 67 Podřízení jsou povinni... O církvi, kap. 19, [s. 170] — o sesazení papeže Řehoře XII. viz Husův výklad v knize O církvi, — kap. 15 [s. 126] k 96. distinkci Dekretu odkazuje Hus tamže, kap. 15 [s. 122] — Synoda nikajská... O církvi, kap. 13 [s. 107n] — Je-li papež... O církvi, kap. 14 [s. 115] Jsou služebníci Kristovi... tento výrok byl již citován zde v článku 16, s. 140 — Augustin široce dovozuje ve výkladu na Jana, uvedeném ve spise O církvi, kap. 14 [s. 116n] — svatý Ambrož srov. O církvi, kap. 14 [s. 117] — 143 v Otázkách Orosiových Hus je uvedl v 18. kap. spisu O církvi [s. 153] — 136 137 138 139 140 141 142 135 176
134 Avšak co si máme myslit... ze spisu O církvi, kap. 5 [s. 53] — Za třetí lze užít pojmu církev O církvi, kap. 7 [s. 59n] — na začátku spisu... O církvi, kap. 1 [s. 26n] — Avšak všichni provinilí... O církvi, kap. 8 [s. 67] citát Tit. 1, 16 je vzat ze spisu O církvi, kap. 8 [s. 86] — Jedině poslušnost je ctností... Řehoř Veliký, Moralia in Iob 35, 28 [MPL 76, 765] — A tato slova... O církvi, kap. 10 [s. 85] — Svazování nebo rozvazování... O církvi, kap. 10 [s. 88n] — Více nehřeš . . . srov. O církvi, s. 68 — Kde se jasně ukazuje... Petr Lombardský, autor nejrozšířenější středověké učebnice bohosloví, knihy Sentencí, vzniklé kolem r. 1150, je zde citován podle knihy O církvi, kap. 10, [s. 90] — blažený Řehoř... srov. O církvi, kap. 11 [s. 97] — — Kněží přežvykují... O církvi, kap. 11 [s. 96] Řehoř v 17. homilii citována rovněž v Řeči o míru, viz zde s. 78 — Docela zanedbáváme... pokračování předchozího citátu podle Řeči o míru, zde s. 79 — K čemu to je... Bernardův výrok uvádí Hus podle své Řeči o míru, zde s. 72 — 73 papeži Eugenovi srov. Řeč o míru, zde s. 70 — — Všichni přátelé... srov. Řeč o míru, zde s. 67 Podřízení jsou povinni... O církvi, kap. 19, [s. 170] — o sesazení papeže Řehoře XII. viz Husův výklad v knize O církvi, — kap. 15 [s. 126] k 96. distinkci Dekretu odkazuje Hus tamže, kap. 15 [s. 122] — Synoda nikajská... O církvi, kap. 13 [s. 107n] — Je-li papež... O církvi, kap. 14 [s. 115] Jsou služebníci Kristovi... tento výrok byl již citován zde v článku 16, s. 140 — Augustin široce dovozuje ve výkladu na Jana, uvedeném ve spise O církvi, kap. 14 [s. 116n] — svatý Ambrož srov. O církvi, kap. 14 [s. 117] — 143 v Otázkách Orosiových Hus je uvedl v 18. kap. spisu O církvi [s. 153] — 136 137 138 139 140 141 142 135 176
Strana 177
144 145 146 147 148 149 150 143 Není vpravdě knězem... z Dekretu, jenž citován podle 14. kap. spisu O církvi [s. 117] — Hilarius z Poitiers [zemřel 367], horlivý zastánce nikajského pravo- věří v západní oblasti římské říše; srov. Hus, O církvi, kap. 13 [s. 107], kde je řeč o papeži Liberiovi, Hilariovu současníkovi — Řehoř XII. viz výše výklad v předmluvě na s. 19-22; byl sesazen koncilem v Pise r. 1409 — Neboť není nejsvětější... O církvi, kap. 14, [s. 119] — Papežovo vyvýšení... O církvi, kap. 15 [s. 122] — Udílíme mu moc... místo z Dekretu se čte v díle O církvi, kap. 15 [s. 122] — Já Ludvík . .. ze spisu O církvi, kap. 15 [s. 123] — Běda těm... O církvi, kap. 16 [s. 137] — říká svatý Řehoř... viz zde článek 16; Jeronýmovu autoritu uvádí v podobném smyslu spis O církvi, kap. 16 [s. 137n] — Dábel přemlouval... O církvi, kap. 17 [s. 146] — Věrný učedník Kristův... O církvi, kap. 18 [s. 159] — — Kdo podle Božího zákona... tamže, kap. 17 [s. 150n] Dále je třeba... O církvi, kap. 19 [s. 169] — Augustin ve výkladu žalmu 34 [MPL 36, 341]; toto místo citova Hus např. v betlémském kázání, Sermones in Bethlehem [vyd. V. Flajšhans IV, 348] — Malachiáš 1, 6—7 podle spisu O církvi, kap. 11 [s. 98] — A tak poskvrňujeme... Rehořův výrok z Dekretu se čte ve spise O církvi, kap. 11, [s. 98] — Jestliže přestupuješ... Augustinův výklad žalmu 146, 1 uveden v díle O církvi, kap. 11, [s. 98—99] — Po svatých apoštolech... O církvi, kap. 19 [s. 171] — V ctnostných příkazech... tamže s. 169 — Proto jako se nám přikazuje... tamže s. 170 — Augustin... uveden podle spisu O církvi tamže — Lukáš 10, 16 tamže — Mat. 10,20 O církvi, kap. 4, [s. 43] — Deuteronomium 24,8 O církvi, kap. 17, [s. 150] — 177
144 145 146 147 148 149 150 143 Není vpravdě knězem... z Dekretu, jenž citován podle 14. kap. spisu O církvi [s. 117] — Hilarius z Poitiers [zemřel 367], horlivý zastánce nikajského pravo- věří v západní oblasti římské říše; srov. Hus, O církvi, kap. 13 [s. 107], kde je řeč o papeži Liberiovi, Hilariovu současníkovi — Řehoř XII. viz výše výklad v předmluvě na s. 19-22; byl sesazen koncilem v Pise r. 1409 — Neboť není nejsvětější... O církvi, kap. 14, [s. 119] — Papežovo vyvýšení... O církvi, kap. 15 [s. 122] — Udílíme mu moc... místo z Dekretu se čte v díle O církvi, kap. 15 [s. 122] — Já Ludvík . .. ze spisu O církvi, kap. 15 [s. 123] — Běda těm... O církvi, kap. 16 [s. 137] — říká svatý Řehoř... viz zde článek 16; Jeronýmovu autoritu uvádí v podobném smyslu spis O církvi, kap. 16 [s. 137n] — Dábel přemlouval... O církvi, kap. 17 [s. 146] — Věrný učedník Kristův... O církvi, kap. 18 [s. 159] — — Kdo podle Božího zákona... tamže, kap. 17 [s. 150n] Dále je třeba... O církvi, kap. 19 [s. 169] — Augustin ve výkladu žalmu 34 [MPL 36, 341]; toto místo citova Hus např. v betlémském kázání, Sermones in Bethlehem [vyd. V. Flajšhans IV, 348] — Malachiáš 1, 6—7 podle spisu O církvi, kap. 11 [s. 98] — A tak poskvrňujeme... Rehořův výrok z Dekretu se čte ve spise O církvi, kap. 11, [s. 98] — Jestliže přestupuješ... Augustinův výklad žalmu 146, 1 uveden v díle O církvi, kap. 11, [s. 98—99] — Po svatých apoštolech... O církvi, kap. 19 [s. 171] — V ctnostných příkazech... tamže s. 169 — Proto jako se nám přikazuje... tamže s. 170 — Augustin... uveden podle spisu O církvi tamže — Lukáš 10, 16 tamže — Mat. 10,20 O církvi, kap. 4, [s. 43] — Deuteronomium 24,8 O církvi, kap. 17, [s. 150] — 177
Strana 178
151 152 153 154 155 156 150 Matouš 23,3 stručněji ve spise O církvi, kap. 19 [s. 170 a 174] — dvanáct rad Kristových viz Husův podrobný výklad v díle O církvi, kap. 17, [s. 149] — Z těchto pravd... O církvi, kap. 19 [s. 173] — Matouš 15, 14 citován v díle O církvi, kap. 19 [s. 172] — Bůh sám od sebe... O církvi, kap. 23 [s. 208] — Ozeáš 4, 6 O církvi tamže [s. 207] — Izaiáš I, 13 tamže — — Malachiáš I, 10 tamže — Kalm 49, 16 tamže s. 208 Znamená-li tedy... volně ze spisu O církvi, kap. 23 [s. 207] — — I Kor. 16, 14 uvedeno podle spisu O církvi, kap. 21 [s. 194] skutky rodově dobré — jak jim rozuměl, vyložil Hus zevrubně ve spisu O církvi, kap. 19 [s. 168n] — jak jsem uvedl v knížce O církvi, kap. 23 [s. 209—211] — Duchovenstvo, aby povzneslo sebe... ze spisu O církvi, kap. 23 [s. 213] — duchovenstvo stojící při Petrovi z Luny O církvi, kap. 23 [s. 220] — Ezechiel 13, 19 podle spisu O církvi, kap. 11 [s. 97] — Řehoř v Knize o pastýřské péči O církvi, kap. 15 [s. 120] — Uvažte, co se děje... 17. homilie Rehořova citována již v Řeči o míru, zde s. 107-108 — Lincolnský v kázání toto Grossetestovo kázání cituje Hus šíře v Řeči o míru, zde s. 82 — Ty, v nichž vidíš pomocníky... Bernardův výrok je rovněž vzat z Řeči o míru, zde s. 75 — Postavení těchto zákoníků... viz podobnou úvahu Husovu, ale bez odkazu na Remigia z Auxerre, ve spise O církvi, kap. 20 [s. 180n] — Jeremiáš 8, 10 srov. Řeč o míru, zde s. 75 — Kněží přečasto... Rehoř, citovaný obšírněji již v Řeči o míru, zde s. 78-79 — Jmenuj mi z představených jediného ... Bernardův výrok v Řeči o míru, zde s. 68 — Hodnosti získané svěcením... srov. Řeč o míru, zde s. 75 — 178
151 152 153 154 155 156 150 Matouš 23,3 stručněji ve spise O církvi, kap. 19 [s. 170 a 174] — dvanáct rad Kristových viz Husův podrobný výklad v díle O církvi, kap. 17, [s. 149] — Z těchto pravd... O církvi, kap. 19 [s. 173] — Matouš 15, 14 citován v díle O církvi, kap. 19 [s. 172] — Bůh sám od sebe... O církvi, kap. 23 [s. 208] — Ozeáš 4, 6 O církvi tamže [s. 207] — Izaiáš I, 13 tamže — — Malachiáš I, 10 tamže — Kalm 49, 16 tamže s. 208 Znamená-li tedy... volně ze spisu O církvi, kap. 23 [s. 207] — — I Kor. 16, 14 uvedeno podle spisu O církvi, kap. 21 [s. 194] skutky rodově dobré — jak jim rozuměl, vyložil Hus zevrubně ve spisu O církvi, kap. 19 [s. 168n] — jak jsem uvedl v knížce O církvi, kap. 23 [s. 209—211] — Duchovenstvo, aby povzneslo sebe... ze spisu O církvi, kap. 23 [s. 213] — duchovenstvo stojící při Petrovi z Luny O církvi, kap. 23 [s. 220] — Ezechiel 13, 19 podle spisu O církvi, kap. 11 [s. 97] — Řehoř v Knize o pastýřské péči O církvi, kap. 15 [s. 120] — Uvažte, co se děje... 17. homilie Rehořova citována již v Řeči o míru, zde s. 107-108 — Lincolnský v kázání toto Grossetestovo kázání cituje Hus šíře v Řeči o míru, zde s. 82 — Ty, v nichž vidíš pomocníky... Bernardův výrok je rovněž vzat z Řeči o míru, zde s. 75 — Postavení těchto zákoníků... viz podobnou úvahu Husovu, ale bez odkazu na Remigia z Auxerre, ve spise O církvi, kap. 20 [s. 180n] — Jeremiáš 8, 10 srov. Řeč o míru, zde s. 75 — Kněží přečasto... Rehoř, citovaný obšírněji již v Řeči o míru, zde s. 78-79 — Jmenuj mi z představených jediného ... Bernardův výrok v Řeči o míru, zde s. 68 — Hodnosti získané svěcením... srov. Řeč o míru, zde s. 75 — 178
Strana 179
— 158 159 160 161 156 Došlo již na prorokova slova... srov. Řeč o míru, zde s. 81 157 Král pýchy se přiblížil... srov. Řeč o míru, zde s. 72 — Bernard v 33. kázání — O církvi, kap. 14 [s. 116] a Řeč o míru zde s. — 67— Řehoř v 2. kapitole — O církvi, kap 15 [s. 120n] — v Moráliích Rehoř Veliký ve výkladu knihy Jobovy 32, 15 [MPL 75, 645n] — Týž prokurátor Michal de Causis — napsal jakési dílko spis proti Pálčovi, nazývaný také Quidamon, napsal Hus r. 1413 jako odpověď na Pálčův traktát Contra Quida- mistas — traktát proti spisu mistra Stanislava napsal Hus brzy po Quidamonu odpovědí na spis Alma et venerabilis z pera Stanislava ze Znojma na všeobecném koncilu, který se nedávno konal v Římě — odsoudil Viklefovo — učení v zasedáních z 6. a 10. února 1413 válku proti Ladislavovi odmítal Hus zejména svou prací Replica impugnans cruciatam a kvestií O odpustcích [De indulgenciis] spis proti bulám — odpustkový prodej se stal předmětem Husova útoku zejména od jara 1412; v červnu napsal dvanáct důvodů proti odpustkové bule, začínající slovy „Mír Kristův“ [viz český překlad V. Flajšhanse, Husovy obrany v Praze, Praha 1916, s. 60—69] — záměr řečené buly — jde o bulu z 9. září 1411, kterou Jan XXIII. dával do klatby sicilského krále Ladislava, vyhlašoval proti němu křižácké tažení stejně záslužné jako válečná výprava do Svaté země, a sli- boval odpustky těm, kdo na válku přispějí hmotně, nemohou-li se jí účastnit osobně — V duchu slavnostního prohlášení srov. protestaci ve spisu O postačitel- nosti Kristova zákona, zde s. 87 — 88 mistr Václav Tiem — moravský Němec, děkan v Pasově, přinesl r. 1412 do Prahy buly Jana XXIII. z 9. září a 2. prosince 1411; řídil potom v Čechách prodej odpustků — sestavil jakési články bylo to jakési Tiemovo prováděcí nařízení k odpustkové bule; vydal je J. Loserth, Archiv für österreichische Geschichte 82, 367—370 — 12. 179
— 158 159 160 161 156 Došlo již na prorokova slova... srov. Řeč o míru, zde s. 81 157 Král pýchy se přiblížil... srov. Řeč o míru, zde s. 72 — Bernard v 33. kázání — O církvi, kap. 14 [s. 116] a Řeč o míru zde s. — 67— Řehoř v 2. kapitole — O církvi, kap 15 [s. 120n] — v Moráliích Rehoř Veliký ve výkladu knihy Jobovy 32, 15 [MPL 75, 645n] — Týž prokurátor Michal de Causis — napsal jakési dílko spis proti Pálčovi, nazývaný také Quidamon, napsal Hus r. 1413 jako odpověď na Pálčův traktát Contra Quida- mistas — traktát proti spisu mistra Stanislava napsal Hus brzy po Quidamonu odpovědí na spis Alma et venerabilis z pera Stanislava ze Znojma na všeobecném koncilu, který se nedávno konal v Římě — odsoudil Viklefovo — učení v zasedáních z 6. a 10. února 1413 válku proti Ladislavovi odmítal Hus zejména svou prací Replica impugnans cruciatam a kvestií O odpustcích [De indulgenciis] spis proti bulám — odpustkový prodej se stal předmětem Husova útoku zejména od jara 1412; v červnu napsal dvanáct důvodů proti odpustkové bule, začínající slovy „Mír Kristův“ [viz český překlad V. Flajšhanse, Husovy obrany v Praze, Praha 1916, s. 60—69] — záměr řečené buly — jde o bulu z 9. září 1411, kterou Jan XXIII. dával do klatby sicilského krále Ladislava, vyhlašoval proti němu křižácké tažení stejně záslužné jako válečná výprava do Svaté země, a sli- boval odpustky těm, kdo na válku přispějí hmotně, nemohou-li se jí účastnit osobně — V duchu slavnostního prohlášení srov. protestaci ve spisu O postačitel- nosti Kristova zákona, zde s. 87 — 88 mistr Václav Tiem — moravský Němec, děkan v Pasově, přinesl r. 1412 do Prahy buly Jana XXIII. z 9. září a 2. prosince 1411; řídil potom v Čechách prodej odpustků — sestavil jakési články bylo to jakési Tiemovo prováděcí nařízení k odpustkové bule; vydal je J. Loserth, Archiv für österreichische Geschichte 82, 367—370 — 12. 179
Strana 180
163 162 čtyřicet pět článků londýnský synod z 1382 odsoudil 24 vět vybraných z díla Viklefova, prohlásil z nich 10 za kacířské a 14 za bludné. K těmto větám přidal pražský mistr Jan Hübner 21 dalších, rovněž z Viklefa vybraných. Celý soubor 45 článků odsoudila pražská universita r. 1403 a její teologická fakulta znovu r. 1412. Pražský synod z 10. února a římský z 13. února 1413 potvrdil jejich zamít- nutí. Koncil podal Husovi články k vyjádření v prosinci 1414. Husovy odpovědi kriticky vydal Amedeo Molnár v Recherches de théologie ancienne et médiévale 1964, s. 85—99 jsem po sobě zanechal lidu list Husův list všem věrným Čechům z pod- zimu 1414, napsaný před odjezdem do Kostnice [V. Novotný, — M. J. Husi korespondence, Praha 1920, s. 206—209] kde je císař — o tom psal Hus např. v listu přátelům do Čech z 4. listopadu 1414 [Novotný, Korespondence, s. 217—219] — byl jsem již po tři týdny ve vazbě — Hus, který přijel do Kostnice 3. listo- padu 1414, byl na rozkaz kardinálů zatčen 28. listopadu; císař Zikmund dospěl do Kostnice se svým průvodem až o vánocích [srov. F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Praha 1947, s. 400] — 180
163 162 čtyřicet pět článků londýnský synod z 1382 odsoudil 24 vět vybraných z díla Viklefova, prohlásil z nich 10 za kacířské a 14 za bludné. K těmto větám přidal pražský mistr Jan Hübner 21 dalších, rovněž z Viklefa vybraných. Celý soubor 45 článků odsoudila pražská universita r. 1403 a její teologická fakulta znovu r. 1412. Pražský synod z 10. února a římský z 13. února 1413 potvrdil jejich zamít- nutí. Koncil podal Husovi články k vyjádření v prosinci 1414. Husovy odpovědi kriticky vydal Amedeo Molnár v Recherches de théologie ancienne et médiévale 1964, s. 85—99 jsem po sobě zanechal lidu list Husův list všem věrným Čechům z pod- zimu 1414, napsaný před odjezdem do Kostnice [V. Novotný, — M. J. Husi korespondence, Praha 1920, s. 206—209] kde je císař — o tom psal Hus např. v listu přátelům do Čech z 4. listopadu 1414 [Novotný, Korespondence, s. 217—219] — byl jsem již po tři týdny ve vazbě — Hus, který přijel do Kostnice 3. listo- padu 1414, byl na rozkaz kardinálů zatčen 28. listopadu; císař Zikmund dospěl do Kostnice se svým průvodem až o vánocích [srov. F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Praha 1947, s. 400] — 180
Strana 181
REJSTŘÍK BIBLICKÝCH MÍST ve vulgátním pořadí GENESIS 1,26 str. 90 1,28 157 EXODUS 7,1 90 LEVITICUS 21,17 152 NUMERI 19,22 148 DEUTERONO- MIUM 24,8 146, 150 28,2—6 148 28,15—21 148 32,4 103 32,15 64 32,39 89 1. KRÁLOVSKÁ 16,13 88 24,7 88 26,11 88 2. KRÁLOVSKÁ 5,26n 61 ESTER 7,10 74 13,12.14 74 ŽALMY 131,10 89 138,17 60 140,4 157 144,18— 20 29 145,7 29 146,1 149 PŘÍSLOVÍ 30,5—6 87, 105 31,10 121 KAZATEL 9,1 133 PÍSEŇ PÍSNÍ 6,8 121 EKLESIASTIKUS 43,25 88 46,1 88 50,29 88 IZAIÁŠ 1,2 67 1,13 152 1,23 135 5,20 145 6,5 81n 10,1 93, 104 33,32 105 38,17 67 42,8 118 45,1 89 181
REJSTŘÍK BIBLICKÝCH MÍST ve vulgátním pořadí GENESIS 1,26 str. 90 1,28 157 EXODUS 7,1 90 LEVITICUS 21,17 152 NUMERI 19,22 148 DEUTERONO- MIUM 24,8 146, 150 28,2—6 148 28,15—21 148 32,4 103 32,15 64 32,39 89 1. KRÁLOVSKÁ 16,13 88 24,7 88 26,11 88 2. KRÁLOVSKÁ 5,26n 61 ESTER 7,10 74 13,12.14 74 ŽALMY 131,10 89 138,17 60 140,4 157 144,18— 20 29 145,7 29 146,1 149 PŘÍSLOVÍ 30,5—6 87, 105 31,10 121 KAZATEL 9,1 133 PÍSEŇ PÍSNÍ 6,8 121 EKLESIASTIKUS 43,25 88 46,1 88 50,29 88 IZAIÁŠ 1,2 67 1,13 152 1,23 135 5,20 145 6,5 81n 10,1 93, 104 33,32 105 38,17 67 42,8 118 45,1 89 181
Strana 182
IZAIÁŠ 48,22 str. 64 52,11 153 56,11 81 59,2 59 JEREMIÁŠ 5,4—5 77 5,7—8 76 6,13 75 8,10 15, 156 8,11 67 11,18—20 29n 12,10— 11 80 PLÁČ 1,9 29 1,11 30 4,20 89, 97 BARUCH 4,12—13 65, 69 EZECHIEL 13,19 154 16,49 64 18,21 138 34 154 44,12 158 DANIEL 9,26 89, 97 13,5 75 OZEÁS 4,6 152 4,9 79 5,1 158 9,8 158 AMOS 4 154 7 154 MICHEÁŠ 3,1—3 154 3,2—3 81 3,5 154 7,1—2 66 AGGEUS 2,3 88 ZACHARIÁŠ 3,1 88 11 154 MALACHIÁŠ 1,6—7 148 1,10 152 2,2 139 1. MAKABEJSKÁ 1,46—66 24 MATOUŠ 1,20—23 126 1,21 88 4,5—11 145 5,17 101 5,27n 77 5,39n 70 7,12 103 7,15 151 8,13 125 9,2 138 9,37 139 9,37n 78 10,7 78 10,9 74 10,12n 57 10,20 150 10,34n 58 11,29 71 11,30 77 12,30 142 15,3 93 15,6—9 69 15,14 152 15,28 125 1 35 16,19 136 16,23 142 18,15—20 53 ‚1 136 19,17 103 20,25 —27 107 20,28 108 21,13 80 22,37 —40 102 MATOUS 23,1 23,2 23,2n 23,3 23,4 24,7 24,12 25,34n 25,45 25,48—51 28,19 MAREK 8,38 16,15 LUKÁŠ 2,14 2,21 6,37 10,16 10,28 11,34 13,15 14,26n 17,10 17,14 21,19 21,32n 22,66 24,36 24,36 JAN 1,1 1,3n 1,9 1,14 2,19 5,14 6,47 6,65n 6,71n 7,51 8,11 8,25 8,31 8,58 10,1
IZAIÁŠ 48,22 str. 64 52,11 153 56,11 81 59,2 59 JEREMIÁŠ 5,4—5 77 5,7—8 76 6,13 75 8,10 15, 156 8,11 67 11,18—20 29n 12,10— 11 80 PLÁČ 1,9 29 1,11 30 4,20 89, 97 BARUCH 4,12—13 65, 69 EZECHIEL 13,19 154 16,49 64 18,21 138 34 154 44,12 158 DANIEL 9,26 89, 97 13,5 75 OZEÁS 4,6 152 4,9 79 5,1 158 9,8 158 AMOS 4 154 7 154 MICHEÁŠ 3,1—3 154 3,2—3 81 3,5 154 7,1—2 66 AGGEUS 2,3 88 ZACHARIÁŠ 3,1 88 11 154 MALACHIÁŠ 1,6—7 148 1,10 152 2,2 139 1. MAKABEJSKÁ 1,46—66 24 MATOUŠ 1,20—23 126 1,21 88 4,5—11 145 5,17 101 5,27n 77 5,39n 70 7,12 103 7,15 151 8,13 125 9,2 138 9,37 139 9,37n 78 10,7 78 10,9 74 10,12n 57 10,20 150 10,34n 58 11,29 71 11,30 77 12,30 142 15,3 93 15,6—9 69 15,14 152 15,28 125 1 35 16,19 136 16,23 142 18,15—20 53 ‚1 136 19,17 103 20,25 —27 107 20,28 108 21,13 80 22,37 —40 102 MATOUS 23,1 23,2 23,2n 23,3 23,4 24,7 24,12 25,34n 25,45 25,48—51 28,19 MAREK 8,38 16,15 LUKÁŠ 2,14 2,21 6,37 10,16 10,28 11,34 13,15 14,26n 17,10 17,14 21,19 21,32n 22,66 24,36 24,36 JAN 1,1 1,3n 1,9 1,14 2,19 5,14 6,47 6,65n 6,71n 7,51 8,11 8,25 8,31 8,58 10,1
Strana 183
JAN 11,25 str. 117 11,26 117 12,6 134 14,1 117 14,8 95 14,9 95 14,10 95, 103 14,27 58, 62, 63 20,19 58 20,22n 136 21,15 72 21,17 141 SKUTKY 6,2 74 8,20 61 10,25n 73, 118 10,42 78 14,13n 118 26,22 111 ŘÍMANŮM 1,7 58 4,5 114 8,28 59n 8,28— 30 131 8,31 59 10,10 112n 10,17 112 11,36 113 13,10 102 1. KORINTSKYM 1,3 58 2,15 151 3,21 —23 124 4,4 133 8,4—6 90 9,19 70 10,31 147 11,16 70 11,23 152 11,31 151 13,8 130 15,23 73 16,14 148, 153 2. KORINTSKYM 1,2 58 2. KORINTSKYM 3,6 137 44 90 4,16 91 6,15 142 GALATSKYM 1,3 58 2,14 151 3,17 106 EFEZSKYM 1,2 58 1,22n 122 4,3—6 123 4,15n 123 5.5 90 5.93 122 5,25—27 123, 134 6,16 115 FILIPSKYM 1,2 58 2,6 122 2,6n 118 3,19 90 KOLOSSKÝM 1,3 58 1,18 122 1,24 122 1. TESALONIC- KYM 1,2 58 2 JESALONIC- 2 58 3 157 7 157 i 2 2 1. TIMOTEOVI 1,2 58 2. TIMOTEOVI 1,2 58 24 130 2,9 13 2,13 96 , , TITOVI 1,4 58 1,16 135 FILEMONOVI 3 58 ŽIDŮM 1,2 94 3,6 121 5,10 57 6,18 96 7,25 57 7,27 57 8,1 57 11,6 111, 113 JAKUB 2,19 114, 116 2,20 136 2,26 112, 115 1. PETROVA 1,2 57 2,21—23 77 3,15 111 5,3 141 2. PETROVA 1,2 57 1. JANOVA 2,18 157 4,20 119 ZJEVENÍ 1,8 86 13,7 143 21,2 121 183
JAN 11,25 str. 117 11,26 117 12,6 134 14,1 117 14,8 95 14,9 95 14,10 95, 103 14,27 58, 62, 63 20,19 58 20,22n 136 21,15 72 21,17 141 SKUTKY 6,2 74 8,20 61 10,25n 73, 118 10,42 78 14,13n 118 26,22 111 ŘÍMANŮM 1,7 58 4,5 114 8,28 59n 8,28— 30 131 8,31 59 10,10 112n 10,17 112 11,36 113 13,10 102 1. KORINTSKYM 1,3 58 2,15 151 3,21 —23 124 4,4 133 8,4—6 90 9,19 70 10,31 147 11,16 70 11,23 152 11,31 151 13,8 130 15,23 73 16,14 148, 153 2. KORINTSKYM 1,2 58 2. KORINTSKYM 3,6 137 44 90 4,16 91 6,15 142 GALATSKYM 1,3 58 2,14 151 3,17 106 EFEZSKYM 1,2 58 1,22n 122 4,3—6 123 4,15n 123 5.5 90 5.93 122 5,25—27 123, 134 6,16 115 FILIPSKYM 1,2 58 2,6 122 2,6n 118 3,19 90 KOLOSSKÝM 1,3 58 1,18 122 1,24 122 1. TESALONIC- KYM 1,2 58 2 JESALONIC- 2 58 3 157 7 157 i 2 2 1. TIMOTEOVI 1,2 58 2. TIMOTEOVI 1,2 58 24 130 2,9 13 2,13 96 , , TITOVI 1,4 58 1,16 135 FILEMONOVI 3 58 ŽIDŮM 1,2 94 3,6 121 5,10 57 6,18 96 7,25 57 7,27 57 8,1 57 11,6 111, 113 JAKUB 2,19 114, 116 2,20 136 2,26 112, 115 1. PETROVA 1,2 57 2,21—23 77 3,15 111 5,3 141 2. PETROVA 1,2 57 1. JANOVA 2,18 157 4,20 119 ZJEVENÍ 1,8 86 13,7 143 21,2 121 183
Strana 184
REJSTŘÍK JMEN A AUTORIT Alanus De planctu naturae — 76 (167) Alexandr V. — 22, 23, 24 Ambrož — 142 (176) Anselm Proslogion 2 — 90 (169) Antiochus, král syrský — 24 Aristoteles — 22 Etika — 173 Fyzika 1,6 — 87 (168) Metafysika 2 — 169 Augustin — 35, 44, 95 (170), 150 (177) Confessiones 8,4 — 169 De bono perseverantiae 35 — 169 De correptione et gratia 46 — 169 De civitate Dei 13,24 — 91n (169); 19,11 — 62 (165) De doctrina christiana 2,42 — 101 (170) De haeresibus ad Quodvult- deum 49 — 98 (170) De libero arbitrio 1,5 — 103 (171) De Trinitate 12,7 — 91 (169); 15,7 — 91 (169) Enarratio in Ps. 34 — 148 (177); 146 — 149 (177) Enchiridion 56 — 121 (174) Epistulae 3,132 — 100 (171); Volusiano — 106 (171) In Ioannis evang. tr. 29,6. — 114 (173), 115; 67,1 — 118 (173); 142 (176) 184 Quaestiones Orosii — 143 (176) Sermo de symbolo 12 — 119 (173) d'Ailly, Pierre — 48, 51, 52 Beda — 114 (172), 115 Benedikt XIII. — 19 Bernard, biskup v Castellamare — 175 Bernard, opat v Clairvaux — 33 De consideratione 3. — 70 (166), 71 (166), 140 (176); 4 — 72 (167), 140 (176) Epistula 157 — 69 (166) Sermo de conversione Pauli — 75 (167), 155 (178) Sermones in Cantica — 66 (166), 68 (166), 76 (167), 140 (176), 142 (176), 156 (178), 157 (179) Sermo in festo Pentecostes — 125 (174) Bonifác VIII. — 20, 35 Chrysostomus (Zlatoüsty) Jan 30 Opus imperfectum 20 — 105 (171 Cyprián — 49 Cyril Alexandrejský Ep. 39 — 98 (170) Damašský Jan De fide orthodoxa 1,2 — 101 (171) Dekret Graciánův — 32, 69 (166), 75 (167), 120 (173), 129 (175), 130 (175), 133 (177), 144 (177), 149 (177)
REJSTŘÍK JMEN A AUTORIT Alanus De planctu naturae — 76 (167) Alexandr V. — 22, 23, 24 Ambrož — 142 (176) Anselm Proslogion 2 — 90 (169) Antiochus, král syrský — 24 Aristoteles — 22 Etika — 173 Fyzika 1,6 — 87 (168) Metafysika 2 — 169 Augustin — 35, 44, 95 (170), 150 (177) Confessiones 8,4 — 169 De bono perseverantiae 35 — 169 De correptione et gratia 46 — 169 De civitate Dei 13,24 — 91n (169); 19,11 — 62 (165) De doctrina christiana 2,42 — 101 (170) De haeresibus ad Quodvult- deum 49 — 98 (170) De libero arbitrio 1,5 — 103 (171) De Trinitate 12,7 — 91 (169); 15,7 — 91 (169) Enarratio in Ps. 34 — 148 (177); 146 — 149 (177) Enchiridion 56 — 121 (174) Epistulae 3,132 — 100 (171); Volusiano — 106 (171) In Ioannis evang. tr. 29,6. — 114 (173), 115; 67,1 — 118 (173); 142 (176) 184 Quaestiones Orosii — 143 (176) Sermo de symbolo 12 — 119 (173) d'Ailly, Pierre — 48, 51, 52 Beda — 114 (172), 115 Benedikt XIII. — 19 Bernard, biskup v Castellamare — 175 Bernard, opat v Clairvaux — 33 De consideratione 3. — 70 (166), 71 (166), 140 (176); 4 — 72 (167), 140 (176) Epistula 157 — 69 (166) Sermo de conversione Pauli — 75 (167), 155 (178) Sermones in Cantica — 66 (166), 68 (166), 76 (167), 140 (176), 142 (176), 156 (178), 157 (179) Sermo in festo Pentecostes — 125 (174) Bonifác VIII. — 20, 35 Chrysostomus (Zlatoüsty) Jan 30 Opus imperfectum 20 — 105 (171 Cyprián — 49 Cyril Alexandrejský Ep. 39 — 98 (170) Damašský Jan De fide orthodoxa 1,2 — 101 (171) Dekret Graciánův — 32, 69 (166), 75 (167), 120 (173), 129 (175), 130 (175), 133 (177), 144 (177), 149 (177)
Strana 185
Dietrich z Niemu — 21 Empedokles — 62 Epinge Fridrich — 28 Flacius Illyricus Matthias — 37 Fokas císař — 141 Gerson Jan — 51 Glosa interlinearis k 2. Tim. 2,13 — 96 (170) Groote Geert — 13 Hanuš z Milheimu — 13 Harasser Walter — 18 Hilarius z Poitiers — 143 (177) Hutten Ulrich von — 37 Hůbner Jan — 18, 180 Hus Appellatio, Odvolání ke Kristu 2,3 Betlémské texty — 126 (174), 172 Contra Stanislaum — 159 (179) De ecclesia, O církvi — 34— 37, 66, 172, 173, 175, 176, 177, 178 De indulgenciis — 168, 179 List králi Zikmundovi z 1. 9. 1414 — 168 List všem věrným Čechům — 162 (180) Odpověď na 45 článků Vikle- fových — 180 Přátelům do Čech 4. 11. 1414 — 163 (180) Pax Cristi — 179 Replica impugnans cruciatam — 179 Sermones in Bethlehem — 177 Super IV Sententiarum 2, 1, 4 — 169; 2,22,4 — 173; 3,23,1 — 172 Quidamon — 159 (179) Quodlibet — 169 Inocenc IV. — 82 Isidor ze Sevilly De summo bono 1,16,6 — 121 (174) Iustinianus Codex 1,1 Red- dentes — 96 (170) Jakoubek ze Stříbra — 28, 48 Jan XXIII. — 27, 31, 35, 51, 154, 161, 179 Jan z Bořečnice — 175 Jan, husitský mučedník — 28 Jan z Chlumu — 48, 50 Jan z Jesenic — 26, 31, 39, 51 Jan z Příbramě — 39 Jan Ouidort — 20 Jan de Rupescissa — 175 Jeroným — 69, 145 (177) Jeroným Pražský — 17, 22, 27, 51, 52 Jindřich z Bitterfeldu — 27 Jindřich z Langensteinu — 19, 20 Karel IV. — 10 Konrád z Gelnhausenu — 19, 20 Konstantin Veliký — 17, 20, 141 Křišťan z Prachatic — 48 Ladislav král Neapole — 27, 160 (179) Liber de causis — 93 (169) Luther Martin — 37 Marsilio z Padovy — 20, 21, 26 Martin, husitský mučedník — 28 Mařík (Mauritius) Rvačka — 23 Matěj z Janova — 10, 12, 17, 49 Matěj z Knína — 22 Meistermann Ludolf — 18 Michal z Německého Brodu, ře- čený de Causis — 30, 47, 50, 159 (179) Mikuláš Biskupec z Pelhřimova — 168 Mikuláš Drážďanský — 49 Milič z Kroměříže a miličovské hnutí — 8, 9, 10, 11—17 Müntzer Tomás — 37 Nikajské vyznání — 95 (169), 141 (176) Oldřich ze Znojma — 168 Ondřej, biskup pražský — 30 Petr Lombardský — 22, 36, 138 (176) Petr z Mladoňovic — 168 Petr Payne — 49 Petr degli Stephaneschi — 31 Ouicungue — 96 (170), 115 (173) Radewijns Florens — 13 185
Dietrich z Niemu — 21 Empedokles — 62 Epinge Fridrich — 28 Flacius Illyricus Matthias — 37 Fokas císař — 141 Gerson Jan — 51 Glosa interlinearis k 2. Tim. 2,13 — 96 (170) Groote Geert — 13 Hanuš z Milheimu — 13 Harasser Walter — 18 Hilarius z Poitiers — 143 (177) Hutten Ulrich von — 37 Hůbner Jan — 18, 180 Hus Appellatio, Odvolání ke Kristu 2,3 Betlémské texty — 126 (174), 172 Contra Stanislaum — 159 (179) De ecclesia, O církvi — 34— 37, 66, 172, 173, 175, 176, 177, 178 De indulgenciis — 168, 179 List králi Zikmundovi z 1. 9. 1414 — 168 List všem věrným Čechům — 162 (180) Odpověď na 45 článků Vikle- fových — 180 Přátelům do Čech 4. 11. 1414 — 163 (180) Pax Cristi — 179 Replica impugnans cruciatam — 179 Sermones in Bethlehem — 177 Super IV Sententiarum 2, 1, 4 — 169; 2,22,4 — 173; 3,23,1 — 172 Quidamon — 159 (179) Quodlibet — 169 Inocenc IV. — 82 Isidor ze Sevilly De summo bono 1,16,6 — 121 (174) Iustinianus Codex 1,1 Red- dentes — 96 (170) Jakoubek ze Stříbra — 28, 48 Jan XXIII. — 27, 31, 35, 51, 154, 161, 179 Jan z Bořečnice — 175 Jan, husitský mučedník — 28 Jan z Chlumu — 48, 50 Jan z Jesenic — 26, 31, 39, 51 Jan z Příbramě — 39 Jan Ouidort — 20 Jan de Rupescissa — 175 Jeroným — 69, 145 (177) Jeroným Pražský — 17, 22, 27, 51, 52 Jindřich z Bitterfeldu — 27 Jindřich z Langensteinu — 19, 20 Karel IV. — 10 Konrád z Gelnhausenu — 19, 20 Konstantin Veliký — 17, 20, 141 Křišťan z Prachatic — 48 Ladislav král Neapole — 27, 160 (179) Liber de causis — 93 (169) Luther Martin — 37 Marsilio z Padovy — 20, 21, 26 Martin, husitský mučedník — 28 Mařík (Mauritius) Rvačka — 23 Matěj z Janova — 10, 12, 17, 49 Matěj z Knína — 22 Meistermann Ludolf — 18 Michal z Německého Brodu, ře- čený de Causis — 30, 47, 50, 159 (179) Mikuláš Biskupec z Pelhřimova — 168 Mikuláš Drážďanský — 49 Milič z Kroměříže a miličovské hnutí — 8, 9, 10, 11—17 Müntzer Tomás — 37 Nikajské vyznání — 95 (169), 141 (176) Oldřich ze Znojma — 168 Ondřej, biskup pražský — 30 Petr Lombardský — 22, 36, 138 (176) Petr z Mladoňovic — 168 Petr Payne — 49 Petr degli Stephaneschi — 31 Ouicungue — 96 (170), 115 (173) Radewijns Florens — 13 185
Strana 186
Reinlein Osvald — 15 Richard II. anglický — 16 RobertGrosseteste, biskup v Lin- colnu — 30, 79—82 (167), 154 (178), 156 (179) RuprechtIII., král německý — 25 Řehoř XII. — 19, 21, 27, 140, 143, 154, 176, 177 Řehoř Veliký — 139 (176), 145 (177), 149 (177), 154 (178), 157 (179) Homilie na evangelia 1,17—78 (167), 79 (167), 107 (172), 130 (175), 139 (176), 154 (178), 156 (178); 1,19 — 121 (173 Moralia in Job 21,15 — 73—74 (167); 32,15 — 158 (179); 35,28 — 136 (176) Registrum 5, 13, 18 — 72 (166n), 157 (179) Stanislav ze Znojma — 18, 19, 31 Stašek, husitský mučedník — 28 Štěpán z Kolína — 14 Štěpán Páleč — 18, 19, 27, 31, 37, 47, 50, 161 Štítná Anežka — 15 Štítný Tomáš — 12, 15 'T'omáš Akvinský — 36 De principiis naturae — 169 186 Urban V. — 10, 11 Václav IV. — 15, 16, 21, 24 až 26, 31, 38, 52 Václav Tiem — 27, 47, 161, 179 Viklef — 8, 16— 19, 22, 24, 26, 28, 35—37, 38, 46, 47, 160 (179), 162 (180) De civili dominio 1,17 — 94 (169), 101 (171), 102 (171), 104 (171), 107 (172); 1,18 — 106 (171); 1,44 — 100 (170), 101 (171), 102 (171), 105 (171), 107 (172) De officio regis — 86 (168) De veritate sacrae Scripturae — 171 Opus evangelicum 2,33 — 170 Sermones I — 59 (165); 112 (172); II — 88 (168); IV — 58 (165), 59 (165), 59—60 (165), 60 (165), 61 (165), 62 (165), 63 (166), 64 (166) Trialogus — 173 Waldhauser Konrad — 11 Zabarella Frantisek — 47, 52 Zajíc z Hazenburka Zbyněk — 18, 22, 23, 26, 31 Zenon císař, jeho Henotikon — 96 (170 Zikmund Lucemburský — 26, 38, 39, 40, 51, 52, 180 Zwingli Ulrich — 37
Reinlein Osvald — 15 Richard II. anglický — 16 RobertGrosseteste, biskup v Lin- colnu — 30, 79—82 (167), 154 (178), 156 (179) RuprechtIII., král německý — 25 Řehoř XII. — 19, 21, 27, 140, 143, 154, 176, 177 Řehoř Veliký — 139 (176), 145 (177), 149 (177), 154 (178), 157 (179) Homilie na evangelia 1,17—78 (167), 79 (167), 107 (172), 130 (175), 139 (176), 154 (178), 156 (178); 1,19 — 121 (173 Moralia in Job 21,15 — 73—74 (167); 32,15 — 158 (179); 35,28 — 136 (176) Registrum 5, 13, 18 — 72 (166n), 157 (179) Stanislav ze Znojma — 18, 19, 31 Stašek, husitský mučedník — 28 Štěpán z Kolína — 14 Štěpán Páleč — 18, 19, 27, 31, 37, 47, 50, 161 Štítná Anežka — 15 Štítný Tomáš — 12, 15 'T'omáš Akvinský — 36 De principiis naturae — 169 186 Urban V. — 10, 11 Václav IV. — 15, 16, 21, 24 až 26, 31, 38, 52 Václav Tiem — 27, 47, 161, 179 Viklef — 8, 16— 19, 22, 24, 26, 28, 35—37, 38, 46, 47, 160 (179), 162 (180) De civili dominio 1,17 — 94 (169), 101 (171), 102 (171), 104 (171), 107 (172); 1,18 — 106 (171); 1,44 — 100 (170), 101 (171), 102 (171), 105 (171), 107 (172) De officio regis — 86 (168) De veritate sacrae Scripturae — 171 Opus evangelicum 2,33 — 170 Sermones I — 59 (165); 112 (172); II — 88 (168); IV — 58 (165), 59 (165), 59—60 (165), 60 (165), 61 (165), 62 (165), 63 (166), 64 (166) Trialogus — 173 Waldhauser Konrad — 11 Zabarella Frantisek — 47, 52 Zajíc z Hazenburka Zbyněk — 18, 22, 23, 26, 31 Zenon císař, jeho Henotikon — 96 (170 Zikmund Lucemburský — 26, 38, 39, 40, 51, 52, 180 Zwingli Ulrich — 37
Strana 187
OBSAH NÁSTIN HUSOVA ZÁPASU MISTR JAN HUS: ŘEČ O MÍRU 55 O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA 83 ŘEČ O VÍŘE PROHLÁŠENÍ O ČLÁNCÍCH PÁLČOVÝCH POZNÁMKY 109 127 164 REJSTŘÍK BIBLICKÝCH MÍST REJSTŘÍK JMEN A AUTORIT 181 184
OBSAH NÁSTIN HUSOVA ZÁPASU MISTR JAN HUS: ŘEČ O MÍRU 55 O POSTAČITELNOSTI KRISTOVA ZÁKONA 83 ŘEČ O VÍŘE PROHLÁŠENÍ O ČLÁNCÍCH PÁLČOVÝCH POZNÁMKY 109 127 164 REJSTŘÍK BIBLICKÝCH MÍST REJSTŘÍK JMEN A AUTORIT 181 184
Strana 188
ve Sno lex vp. Gon & et Goro nan oaana Sagme pe-& ffirenfi ym ſaſ ruaa sata vty Cop pp. Ren &i z Kw �o a nan & ayana Regne né ſ-fr-ás cas. q.s. ſae 27 X..on 84 ena.e ☞ara f p q9 vne & Coa &. 2 Goa F.e' re va S teRe 1fa8m ſe a vne auc vſ N c2.-uc ciſcSi cegos ~ guza loss gnaa &t Saxlaca A ywArr ea e ſuc ☞†ar pr ro ei �yda pgrae ver voreſajaca o pelaifru cpodaa ar ry t pf r py � sa fab r cocamahſe ko 282 r 83 � 9.0ſvr eſrcs raote a †a7 s: ke, font pan —es aneſlc ve g ate † Svav een 9CcAr ha ſunako e carr vr voſo v ri tevar t. g39S Gre pap Spfo reſve mo v va a svo ſa ae ec- r/6— ſa— ~ Epſae &n c. & asah o S& ☞ ſ rass vRatr se es fk. bo Vka Aet. o xa & 2v 2 6. 8. aa 8 ſu vf fan—aa & c Husův předběžný náčrt ke kostnickým projevům (líC)
ve Sno lex vp. Gon & et Goro nan oaana Sagme pe-& ffirenfi ym ſaſ ruaa sata vty Cop pp. Ren &i z Kw �o a nan & ayana Regne né ſ-fr-ás cas. q.s. ſae 27 X..on 84 ena.e ☞ara f p q9 vne & Coa &. 2 Goa F.e' re va S teRe 1fa8m ſe a vne auc vſ N c2.-uc ciſcSi cegos ~ guza loss gnaa &t Saxlaca A ywArr ea e ſuc ☞†ar pr ro ei �yda pgrae ver voreſajaca o pelaifru cpodaa ar ry t pf r py � sa fab r cocamahſe ko 282 r 83 � 9.0ſvr eſrcs raote a †a7 s: ke, font pan —es aneſlc ve g ate † Svav een 9CcAr ha ſunako e carr vr voſo v ri tevar t. g39S Gre pap Spfo reſve mo v va a svo ſa ae ec- r/6— ſa— ~ Epſae &n c. & asah o S& ☞ ſ rass vRatr se es fk. bo Vka Aet. o xa & 2v 2 6. 8. aa 8 ſu vf fan—aa & c Husův předběžný náčrt ke kostnickým projevům (líC)
Strana 189
Strana 190
W verla 8. ,-s 6a ne efr áone cp ves leAaa Tq S&r a sa & a0.0 awaluor 6. & erpan ec-cfa p.ñ e sc 1 †rs e - cp8.0.a vi o. & ?name q o f-x -/ q ~ o a- cß rl�yr yc wc ikby pAncsvcc Eq- aionant Aacauup 4c c yy uctró 2d3s Goavae q.nam GeaSa byá e cyá pr aoce 14shvh0 Sc aalya ē aeot dena preo Ceweſko ggo ouck ſáá p vyRsáwlo anßuſa/ á ſaugwe ſábyi De weows Ske vedre cwnaßaugvey r pete ewc inát Semá uaxe Waſda wo phco wá oie yowáał vyBe ſeebuk ckywlcht wp lus vett áwⱥ dpe áwoypⱥ do�e wtrs woos pzɇs wka ſuſycc c0n anGa Swy Pożgoweć Owekano vwedád ád Meyßy arceb pieccope veaſ bez lod Bowák ſolz wecc. ácont pwe upáro oſewi= ſle rad eau yduckákać axguánik ARic vikc que ſáowdno vu= Ppawtko &plwe ſedckw pákoáeyeyy= ovte we cagan� &Aaf poop k ko wawaerkt b at va forte no ocevi ne ctya p wáro &c avagio 9 ſkgky- co wá ááááá vkpc &dát v ſRak Rece= bec dm onⱥ ſac HHboſAáwek A Btlokbycc zo Reo 6á won yecke cHáb, WpkaM gáuab/ dápkebe reⱥe pcy wioſelaⱥkkekiy Aocá pounit Negwit cod ázoyßác&x Ak ckveRa wegkigeßa be �oGieaetel go vs Fles Rvyſdá pácit cafubia dat Toſſak chpk Rec Reem wſywepiyo & ☞ powt w Zbuck odw párpák S I ve�e ranone c M Keoow Suffá Motywoyſoeme ſcodi M obfewrck ká á ay w páⱥ oſkwká Rute ái o weß yas weß ok Hewka &iigrpeeRe RenHyaeSfaucnca �im gia piokoßß &fre psRá RAe wi áwe kec � Grec ſir kcgut worſiż wog auee no pr wa qzaſz áne Naquene Pwid o�uáamiy opa tkvuz ne v� Aw ßálewy goyPoozwk taM avyak k áne temHiáw armⱥ Cacve vmtⱥwy dyc kr et ſkkient uße wkTßie Koneſke Rbukmywt 6RHce Adwo owonen nacx Ieſwrm A vyáAſea ſRtorp 6nebro Husův náčrt (rub) s dvojím přípiskem jinou rukou
W verla 8. ,-s 6a ne efr áone cp ves leAaa Tq S&r a sa & a0.0 awaluor 6. & erpan ec-cfa p.ñ e sc 1 †rs e - cp8.0.a vi o. & ?name q o f-x -/ q ~ o a- cß rl�yr yc wc ikby pAncsvcc Eq- aionant Aacauup 4c c yy uctró 2d3s Goavae q.nam GeaSa byá e cyá pr aoce 14shvh0 Sc aalya ē aeot dena preo Ceweſko ggo ouck ſáá p vyRsáwlo anßuſa/ á ſaugwe ſábyi De weows Ske vedre cwnaßaugvey r pete ewc inát Semá uaxe Waſda wo phco wá oie yowáał vyBe ſeebuk ckywlcht wp lus vett áwⱥ dpe áwoypⱥ do�e wtrs woos pzɇs wka ſuſycc c0n anGa Swy Pożgoweć Owekano vwedád ád Meyßy arceb pieccope veaſ bez lod Bowák ſolz wecc. ácont pwe upáro oſewi= ſle rad eau yduckákać axguánik ARic vikc que ſáowdno vu= Ppawtko &plwe ſedckw pákoáeyeyy= ovte we cagan� &Aaf poop k ko wawaerkt b at va forte no ocevi ne ctya p wáro &c avagio 9 ſkgky- co wá ááááá vkpc &dát v ſRak Rece= bec dm onⱥ ſac HHboſAáwek A Btlokbycc zo Reo 6á won yecke cHáb, WpkaM gáuab/ dápkebe reⱥe pcy wioſelaⱥkkekiy Aocá pounit Negwit cod ázoyßác&x Ak ckveRa wegkigeßa be �oGieaetel go vs Fles Rvyſdá pácit cafubia dat Toſſak chpk Rec Reem wſywepiyo & ☞ powt w Zbuck odw párpák S I ve�e ranone c M Keoow Suffá Motywoyſoeme ſcodi M obfewrck ká á ay w páⱥ oſkwká Rute ái o weß yas weß ok Hewka &iigrpeeRe RenHyaeSfaucnca �im gia piokoßß &fre psRá RAe wi áwe kec � Grec ſir kcgut worſiż wog auee no pr wa qzaſz áne Naquene Pwid o�uáamiy opa tkvuz ne v� Aw ßálewy goyPoozwk taM avyak k áne temHiáw armⱥ Cacve vmtⱥwy dyc kr et ſkkient uße wkTßie Koneſke Rbukmywt 6RHce Adwo owonen nacx Ieſwrm A vyáAſea ſRtorp 6nebro Husův náčrt (rub) s dvojím přípiskem jinou rukou
Strana 191
- 1: Array
- 7: Array
- 55: Array
- 83: Array
- 109: Array
- 127: Array
- 164: Array
- 181: Array
- 184: Array
- 187: Array
- 188: Array