Strana 1
KOSMOVA KRONIKA CESKA&..&. SVOBODA PRAHA 1972

Strana 2
Kapitulní rukopis Kosmovy kroniky, tzv. Dražický. Knihovna metropolitní kapituly, ta ſoliinow lcisom Au-= lis inſpouunt ct mcoele ſuo nclnt mademante figuno memoert que ſint dicka maptie aut ubimens mal denutans tiubauc-Aud nurum.uancoq-lynus tormi tat homerns-Hor egp nee inue dolis frogenombepteor-nec eronicrs aldulaczonbs Pmulceor- qu nolunt legand qui nolutadi aant Iiclittem fuelter kanſlim ſime tum anmicm diligis fime is preade tangis-preange lum bos mentis et ampe mmenum nlſortum aalcem et alamu ucq ſupereſt tadas quodno eſt de ſuper addas-mpropric dida.p prietate muta ut ſic men iſaad tud ſublenetur fucaa.Roenun alb inc wengi crubeſco-quen ſin ab amas ninuo alftil emcds ncpoſco. Contnet autē hicl ber peunus bohemon gellul:put nuch ſare liaut digeſla uſq: ad tepora prznu Brzieczuclaiu fi li vuas Odalna.cuno aute connce mchmacons idcuwate poubus Borziwogu prun du as batholia ordmare cepi-quie ſuucio huuus libe nec finge uolm nec apiucam muu potm-utou ul' quube geſta ſine temnbe ſarem que ad ins reatabis ilcintibe- val'rtno iuſſu aut me adcetu e uoluende preangtm-flur iln gru dii fiſlam-Tmeis inepiis modil figin ceptis.Vuic ualemea ne renues optata ſunple-Caur hec cwnia compolita regnante orto/ hen no rináno muatore 7gubnante &cccn cerliam let pepal Palixto ſib tejuly/ due Bohemor wladela dmul zpreſulio pru Ienſis cncleſie Hermini ut Ileontrbe datur onibe ſare uolennbt quibe lint acla aums �i ul'indunombr. lnqqit pmns libellus in aomann Bohemo rum Anom compoſitit Coſmaspnigenſie enleſic Dcnus. Oſt dilnjeffulione poſturou maligu mente turun ede amaum conſulion luunanum genus quod tu fere colle batt hi duobus uns ptum alaus ttemenurijs aulis cum dunna ulaone quot mpua mul tot in difa ling uarum genera duutenturlicut ly koudal mlanone didiamus unul quile cor uagusIpſugus longel teq= diſpſi-pduùſa ſpaaa thae erra Vbant-nlc de die in diem ſoepoee date centes in Quacones Igndaones il tplat aeſcebant. Vnde luumamige nuo demutu ofd diſponente-m tuti difuſinnell porbem terme-ut pol Amulta ſeaila tandem has cnam iper tes deueniret gmeme. Cum ennos Alla negio ſub anlo are chandyten et uſq ad omduu ſita-lcet ica ſinqula =o uris loed noibe nutupent general tame uoalbulo sninl uocat: Rdhocia ie tulunus ut noſie ſtenaoms meli'exequ poſſimusspolitu. Vepin iniim pius que DW D

Strana 3
G V, ulož. v Archívu Pražského hradu, fol. 48b, obsahuje část předmluvy k mistru Gervasiovi a od iniciály P začátek první knihy Kosmovy kroniky. 49 ad ewedil uarncionis ueiemi-ſitu tre lni boljemtce/aunde uom ſit ſortita-breurt'ex ponere temptabun? In duuſione orbis ſcdin Geometrioos-alid noie ſubſuo-dinu dunn mudi obtunut-zdunidi eumpaet affrica.In euwpa ſin egnama-an'm partibe uerſus aquilonalem plasam eſt louis latemmus diffulus cucus undiq= montibr i gvnil-qui miril inodi extedun tur waus terre ll drauti-ut inluecuoq loríl quaſi unus rcntinuus mons toti illam tern amleat e muniat-Hu'tre ſuyligem tilc ſyis uaſle tenebant ſoliu dines nemou ſine habitatore hominun nue tumē ſonore ennt examnub: apn= rdiſari modulacibe uolucu-fei ſiua tũ mune-ceu manis awne-ulquot ſunt ſlelle mmethem-ſlec ab ullo uirite ermalut pieuia terne-et beſhep gregibruix ſuffia ebat tellus-Adnumerā lomſiin eſlate y aru�l ſaltuntul uix potant equupare air imin uniton-Aque llic gumis perſintuer ad luinnos uſus ſane.Sinnht' zpiſos ſu aues erad omedeudi ſalubees-Aluunes. 7 unde ence potes-queni�alto aene hec pendeat tegio.aun nulla pcgtina hanci Huat aquel-ß quotiſt chnnes quu rinaneſ exdiſis motibe orti ammmor tlqun que de labe reoept uſqe ad aquilonale fluut in mare-Er quia hec tegio tepore ſillo ſtey tati ncebat arat homo quu temptaet adhuc can non itmmat-de ferfiltnſe ſiue ſlerilitate eius magis plaaut tace-quam meruertnu ten dicere.Has ſolitudies quiſquis Rut ille homnu metu eſt quod in albe poſiqua intiut querens loca hu manis liitacombe oportima-montes-lie les-tſqua-tempeuſu ſugna pluſriiut- et ut noe-oma montem Bsip- ier duos ſlnunos ſulicz Ogran : wlnuam pmaspoſlut ſedes.pri mas findaunret edes/aquos in lumerts ſecaportarat hunn= ſiſu penates gaudebat/dune mior quem alij quaſi diin comito bantur-Iter cett ſuos ſequacesſic affitt- ſoo-no ſemel meam Ries labores pleuil nemop 4i peſli-ſillte 9adum urio penan bus liteielibame fti quor ope nmintfimm hunc uobis olim ful to predeſlmatam-tandem uenuſ ti6 ald patriom.Heeſt illa hee eſt illa tiu-quan Epe me uobis Pmiſille memimi-ti obnoyin ne mini-feris ruolaulibe referiſ. necare mellis rlachs humida- rutipſi pſpiatis-ad hitnndi ſle momdn-Rqueex ommiparte comoſe et ulim modi piſcoſe. Pieuolis mchil deerre-quiatnl lus nobis oberitSe al hee talis tun pullim ac tanta regio m imembe uris ſie-cogitate aptil terre nom quodlit Qiu morq er dunno comoniti orficnlocziee iquuut melus ul'apeius nomē üeniem'quā quiatu opr dico bolemus-dion/ ina bohemia. Tunc ſenior motus ſonor angu rio-cemt tram oſmilen figaudio- guulens emm ex ſimnoie nutu tret ſungens acutmle palmts tendens ad ſidera ſic orſubē too Gulne tin ſutalis mille uotwoo ſita a nob-olun dilunij tepore i R NNIRA LDK

Strana 4
O NAKLADATELSTVÍ SVOBODA, 1972

Strana 5
ÚVOD Po dvaceti letech od po- sledního vydání dostává čtenář opět do rukou český překlad nejstaršího domácího dějepisného díla — Kosmovy kroniky. I pro toto vydání bylo užito pře- kladu K. Hrdiny, který vyšel již čtyřikrát a jazykově plně vyhovuje. V překladu i v celkovém uspořádání byly však provedeny oproti dřívějším vydáním některé změny, na které tu chceme upozornit. Hrdinův překlad byl revidován z hlediska historické správnosti, aby užívané české věcné a technické termíny pokud možno odpovídaly současnému stavu vědec- kého historického poznání českých dějin raného středověku (např. mnohoznačný „hrabě“ byl nahrazen „hradským správcem“ tam, kde to věcně plně vystihuje historickou sku- tečnost, apod.). Základem Hrdinova překladu byla známá a dosud nejlepší edice Kosmovy kroniky B. Bretholze (Cosmae Pragensis Chronica Boe- morum, MGH, SS Nova series, tom. II., Berlin 1923). Hrdina však nepře- ložil drobnější dodatky a přípisky, které mají samostatně jen některé rukopisy. V přítomném vydání jsou přeloženy i všechny tyto doplňky základního textu, pokud jsou v Bret- holzově edici uvedeny. Označení příslušných rukopisů je přizpůsobeno označení Bretholzovu. Jednotlivé MARIE BLÁHOVÁ ZDENĚK FIALA drobné dodatky a přípisky jsou otiš- těny na příslušné stránce pod hlavním textem a označeny malými písmeny latinské abecedy. Několik delších souvislých doplňků je otištěno za textem jako přílohy. Oproti dřívějším vydáním bylo toto obohaceno především v doprovodném aparátu. Přímo v textu jsou v hrana- tých závorkách uvedeny drobné do- plňky a vysvětlení, která nejsou v ori- ginále; ostatní najde čtenář za textem kroniky v poznámkové části. Tam je i stručné pojednání o Kosmovi a jeho kronice s připojeným seznamem zná- mých rukopisů kroniky a rozsáhlejší věcné vysvětlivky, které mají čtenáři ujasnit termíny dnes již neznámé nebo jen málo používané. Jde tu hlavně o okruh antické literatury, středověkou církevní terminologii a odborné ter- míny historické. Připojen je i revido- vaný rodokmen Přemyslovců (do roku 1125, tj. do roku Kosmova úmrtí) a rejstřík osobní a místní. Rovněž foto- grafické přílohy byly oproti dřívějším vydáním změněny, resp. doplněny novými. Všechny tyto změny mají umožnit, aby český překlad nejstarší domácí kroniky nebyl jen pěkným čte- ním pro milovníky historie, ale aby mohl případně sloužit i jako studijní pomůcka. Věříme, že naše snaha bude přijata s porozuměním. 

Strana 6
8 8 POČÍNÁ SE ÚVOD K PROBOŠTU ŠEBÍŘOVI Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadanému jak vědec- kým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela praž- ského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje od- měny v království nebeském. S jakou oddaností své mysli a láskou se kořím Vašemu otcovství, ani nedovedu — Bůh mi svědkem — vysloviti; vždyť veliká láska není ta, kterou pochopí lidský rozum. Pravá láska totiž nemůže míti nic zvláštního, nic tajného nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným citem miluje. Kdyby té lásky u mne nebylo, nijak bych se neosmělil muži tak váženému věnovati tyto stařecké bláhovosti. Hledaje totiž hledal jsem, co bych vám věnoval pří- jemného, co zábavného, ale ne- nalezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí-li se zasmějeme, když uzříme, že si někdo urazil o kámen nohu svou, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik kazů proti slovesnému umění! Chcete-li se zasmáti nad každým z nich, můžete až přes míru užíti této člověku vrozené vlastnosti. Buďte zdráv! Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo. 6

Strana 7
DRUHÁ PŘEDMLUVA KNÁSLEDUJÍCÍMU DÍLU, PSANÁ MISTRU GERVASIOVI Gervasiovi arciknězi, napojenému plně všelikým vzděláním v svobod- ných uměních a pomazanému moudrostí všestranného vědění, Kosmas, nehodný slouti tak, jak slove, sluha sloužících Bohu a svatému Václavu, s darem povinné modlitby a se znamením vzájemné lásky. Až dostaneš tento lístek, věz, že jsem Ti poslal českou kroniku. Ač není žádným půvabem sloves- ného umění uhlazena, nýbrž prostě a jakous takous latinou sepsána, rozhodl jsem se dáti ji přezkoušeti Tvé obzvláštní rozum- nosti, aby byla podle Tvého důvtipného soudu buď vůbec za- vržena, že by ji nikdo nečetl, buď, uznáš-li ji za vhodnou ke čtení, aby byla brusem Tvého zkoušení dříve bezvadně vybroušena, anebo spíše, oč ještě více prosím, znova od Tebe lepší latinou vypracována. Neboť o této své práci uznávám, že stojí jenom za to, aby sis ji buď Ty, jemuž Bůh udělil moudrost, anebo jiní dovednější — jako to učinil Vergilius s vyvrácením "Tróje a Statius s příběhy Aiakovce — podobně vzali za látku, na níž by též ukázali potomkům své umění i zvelebili památku svého jména na věky. A tak jsem počal své vypravo- vání od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. Neboť dobrým a zkušeným vždy se toužím líbiti, ale lidem nevědomým a mrzutým nebojím se nelíbiti. Vímť, že se vyskytne několik žárlivců a že se zalknou pošklebným smíchem, až uvidí složení této práce; takoví lidé umějí toliko jiným ubírati, ale sami ze sebe nic dobrého neumějí přidati. O takových praví prorok: „Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činiti neumějí.“ T1 totiž jen na to rysíma očima hledí a do svého srdce jako: do diamantu pro 

Strana 8
paměť vštípí to, co bylo řečeno nevhodně, nebo kde má mysl podřimujíc pochybila. Jaký div? ...NÉKDY SI PODRÍMNE VYTECNY HOMÉR. Mne ani jejich závistné utrhačství neděsí, ani ironické jejich pochle- bování mně nelahodí; kdož chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí. Ty však, drahý bratře, miluješ-li mne jako svého přítele a pohne-li "Tebou má prosba, opásej bedra své mysli a vezmi do ruky škra- bátko, křídu a pero, abys to, čeho je příliš mnoho, vyškrabal, a co schází, přidal; co je nevhodně po- věděno, změň ve vhodné, aby tak mou neumělost zmírnila Tvá vtipnost. Neboť se neostýchám toho, aby mě opravoval přítel, ba velmi toužebně si přeji, aby mě zdokonalovali také nepřátelé. Tato první kniha obsahuje děje české, pokud jsem se mohl o nich dověděti pořadem až do času Břetislava I., syna knížete Oldřicha. Léta od narození Páně jsem počal počítati až od časů Bořivoje, prvního knížete křesťan- ského, proto, že na počátku této knihy ani jsem si nechtěl něco vymysleti, ani jsem nemohl najiti kroniku, z které bych se mohl dovédéti, kdy nebo za kterých časů se stalo, co nyní budeš čísti v ná- sledujících kapitolách. Buď zdráv a podle Tvého pokynu buď se přichystám psáti ostatek, nebo se zde zastavím a mez vytknu svému podniku nejapnému. ŽIV BUĎ A ZDRÁV, MÝM PŘÁNÍM SE NEVZPÍREJ, NYBRZJE VYPLRN. A byla tato kronika sepsána, když panoval Jindřich IV., císař římský, svatou církev Boží řídil papež Kalixtus, za časů knížete českého Vladislava a za biskupa pražského Heřmana, jak se podává z toho, co následuje, všem, kdož chti to védéti, kterého roku se co stalo nebo za kterych indikci. 

Strana 9
D - ô. *. *.

Strana 10

Strana 11
POČÍNÁ SE PRVNÍ KNIHA KRONIKY ČESKE již složil Kosmas, děkan pražského kostela 8 Po vylití potopy a po změtení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských. A jak víme z dějepisného podání, každý z nich se toulal a prchal, a jsouce daleko široko rozptýleni, bloudili po rozličných krajinách světa, a ač jich den ode dne ubývalo na těle, přibývalo jich mnohonásobně z pokolení do pokolení. A tak se lidstvo na Boží, vše řídící pokyn rozšířilo po okrsku zemském tolik, že po mnoha stoletích konečně přišlo i do těchto končin Germanie. Celá totiž ona země, ležící pod severní točnou až k řece Tanais a na západ, ač se v ní jednotlivé krajiny nazývají vlastními jmény, přece úhrnným názvem sluje Germanie. O tom jsme se zmínili proto, abychom lépe mohli provésti úkol, jejž jsme si vytkli. Zatím však, než přijdeme k počátku vy- pravování dějin, pokusíme se stručně vylíčiti polohu naší země české a odkud dostala jméno. 11

Strana 12
Il Podle učení geometrů se dělí povrch zemský na dvě polovice, z nichž jednu zaujímá pod svým jménem Asie, druhou Evropa s Afrikou. V Evropě leží Germanie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způ- sobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou; houfům dobytka sotva stačila země. Se stády soumarů sotva se mohlo měřiti i množství kobylek, co jich v létě po polích skáče. Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby chutné a výživné. Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli — neznámo s kolika lidmi — hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po ne- schůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám — jak se pamatuji — častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva ** 12

Strana 13
plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podne- bím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy? Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbati zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a roz- množuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“ . 8 IlI Upadl by však v hrubou nelibost, kdo by se pokusil našim nynějším lidem, libujícím si v pravém opaku, podrobně líčiti, jakých byli mravů, jak pocti- vých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdný, jak byli též mírní, střídmí a zdrženliví. Proto se o tom nezmiňujeme a chceme jen něco málo, ale pravdivého po- věděti o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spokojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. K pozdním obědům požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravého nápoje. Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná. Neboť po způsobu dobytka každou noc vyhledávali nové styky a s východem jitřenky přetrhávali svazek tří Grácií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem. Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu, v zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích. Také nikdo neznal slovo „mé“, 13

Strana 14
nýbrž po mnišském způsobu, vše, co měli, za „naše“ ústy, srdcem i skut- kem prohlašovali. U chlévů nebylo závor ani nezavírali dveře před nuzným chodcem, poněvadž nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Žádný zločin nebyl u nich těžší než krádež a loupež. Žádných zbraní neznali, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře. Nač o tom více? Ach, žel! Prospěšné se obrátilo v opak, obecné se změnilo ve vlastní; bezpečné chudobě, kdysi příjemné, se vyhýbali jako zablácenému kolu a prchali před ní, poněvadž ve všech plála touha po jmění, prudší než ohně v Etně. Když tyto a jim podobné neřest bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchati neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval. Potom, kdo byl uznáván v svém kmeni nebo pokolení za osobu pro své mravy vzácnější nebo pro své bohatství za váženější, k tomu se scházeli z dobré vůle, bez biřice, bez pečeti, a rokovali o svých rozepřích a křivdách, které kdo utrpěl, bez újmy svobody. Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům. IV Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a PŘIMĚLA KOUZLEM I OSUD, BY JEJÍ VULÍ SE ŘÍDIL. Proto i obyvatelé této země, když se něco zničí a vzdávají se naděje, že by 14

Strana 15
to mohli znovu míti, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi na- praviti." KDYŽ BYLA K VLÁDKYNI VZATA, JEŽ Z CERERY ZROZENA BYLA, obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka. CTIHODNÁ BYLA I TETKA, CO DO VĚKU BYLA VŠAK DRUHÁ, ŽENA TO JEMNÉHO CITU, A BEZ MUŽE SVOBODNĚ ŽILA. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahor- kům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého. Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami přímo jedineč- nou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvályhodná — ach neštastného osudu lidského! — byla prorokyně. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po usmrcení jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce. Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do 15

Strana 16
hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc stezkou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který spor na soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl třikrát čtyřikrát hlavou, a podle svého zvyku třikrát holí o zem udeřiv a bradu slinou z plných úst poprskav, zvolá: „Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vyná- šela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpěti. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva. Nato paní svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastí- rajíc, usmála se a pravila: „Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem ukrutnějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela." Mezitím povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně; jejich čarodějnickým uměním rovněž jako svým vlastním šálila lid ve všem; bylať Libuše sama, jak jsme se výše zmínili, prorokyní jako Cumská 16

Strana 17
Sibylla, druhá sestra byla kouzelnicí jako Medeia z Kolchidy a třetí čaro- dějkou jako Kirké Aiaiská. O čem se té noci uradily ony tři hadačky anebo co tajného ujednaly, nebylo sice známo, avšak ráno se všem zjevilo nad slunce jasněji, když jejich sestra Libuše označila místo, kde se tajil jejich budoucí kníže, i jeho jméno. Neb kdo by si byl pomyslil, že si knížete povolají od pluhu? Nebo kdo mohl věděti, kde oře muž, který se měl státi správcem lidu? O čem by však nevědělo věštecké nadšení? Anebo čeho by nedokázalo čarodějné umění? Sibylla dovedla předpověděti národu řím- skému pořad osudu skoro až do soudného dne, ba — lze-li tomu věřiti věštila též o Kristu, neboť kterýsi učitel církevní v jednom svém kázání uvádí verše Vergiliovy, o příchodu Páně podle věštby Sibylliny složené. Medeia dovedla bylinami a čáry často z nebeské báně svézti Hyperiona a Berecynthii, dovedla deště, blesky a hromy vylákati z oblaků, dovedla starce krále Ejaka omladiti. Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v datla; ten se podnes jeho jménem po latinsku tak nazývá. Jaký div? Jak znamenité věci provedli v Egyptě svým uměním čarodějníci! Ti svými kouzly učinili tolik divů, kolik prý jich z moci Boží způsobil služebník Boží Mojžíš. O tom však dosti. — Druhého dne, jak bylo nařízeno, bez prodlení svolají sněm a shromáždí lid, sejdou se všichni dohromady a žena, sedíc na vysokém stolci, mluví k hrubým mužům: „Jak jsi politování NADMIRU HODEN, Ó LIDE, JENŽ NEUMÍŠ SVOBODNĚ ŽÍTI, svobodu, kterou žádný dobrý muž neztrácí leda s životem, tou vy ne bezděky zhrdáte a nezvyklé porobě dobrovolně poddáváte své šíje. Běda, pozdě budete toho marně litovati, jako litovaly žáby, když vodní had, jejž si učinily králem, počal je usmrcovati. Nebo nevíte-li, jaká jsou knížecí práva, 17

Strana 18
ZKUSÍM JEN NĚKOLIK SLOV VÁM POVĚDĚT O TĚTO VĚCI. Předně snadno je knížete dosaditi, ale nesnadno dosazeného sesaditi. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší mocí, ať ho povýšíte za knížete čili nic. Jakmile však bude povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena a oněmělý jazyk přilne k suchému patru. K jeho hlasu jen tak že budete z velikého strachu odpovídati: „Ano pane; ano pane, až on pouhým pokynem svým bez vašeho mínění toho odsoudí, onoho dá zabíti, jednoho rozkáže vsaditi do vězení, jiného oběsiti na šibenici. Vás samé a z vás, kterých se mu zachce, jedny učiní sluhy, jiné sedláky, jiné poplatníky, jiné výběrčími, jiné katy, jiné biřici, jiné kuchaři, pekaři nebo mleči. Ustanoví sobě i plukovníky, setníky, šafáře, vzdělavatele vinic a polí, též žence, kováře zbraní, kožišníky a ševce. Vaše syny i dcery postaví do svých služeb, také z vašeho skotu, z koní a klisen neb z dobytka právě nejlepší si vezme podle své libosti. Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí v svůj prospěch. Ale proč vás dlouho zdržuji? Nebo nač to mluvím, jako bych vás chtěla strašiti? Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest. K tomu sprostý lid zajásá zmateným křikem; všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona: „Hleďte,“ dí, „hle, za oněmi horami“ — a ukázala prstem na hory — „je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece ne- náleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké sluší knížeti, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno latinsky zní praemeditans [rozmýšlející] nebo superexcogitans [přemýšlející]. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův.“ 18

Strana 19
V Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal. LICHÁ ŠÍŘÍ SE POVĚST A ZÁROVEN MÍNĚNÍ KŘIVÉ, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu „AŤ ŽID APELLA VĚŘÍ“. Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomi, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc i tázali se ho řkouce: „Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?“ — „Ano,“ odpověděl, „je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal.“ Poslové přistoupivše k němu pravili: „BLAŽENÝ MUŽI A KNÍŽE, JENŽ OD BOHŮ NÁM JSI BYL ZROZEN. A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují: . 3 „ZDRÁV BUD KNÍŽE, BUD ZDRÁV, TYS OSLAVY NAD JINÉ HODEN, VYPŘÁHNI OD PLUHU VOLY, ZMĚN ROUCHO A NA KONĚ VSEDNI!“ PŘITOM MU UKÁŽÍ ROUCHO I NA HŘEBCE, KTERY VTOM ZARŽÁL. „Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za ochránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“ Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, 19

Strana 20
vetkl do země a pustiv voly zvolal: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři velké ratolesti, a to, což jest ještě podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: „Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden pokaždé bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů. VII Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínaje na svůj stav vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost; a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy. Ubírali se nad- cházkami a poslové ještě si netroufali s novým pánem důvěrněji mluviti, ale jako holubi, když k nim někdy nějaký cizí přiletí, z počátku se ho bojí, brzy však při letu samém mu přivyknou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při jízdě hovořili a povídáním si cestu krátili, a přitom vtipkujíce a žertujíce, na únavu zapomínali. Tu se stalo, že se jeden, zvláště smělý a od řeči, zeptal: „Pane, pověz nám, proč sis u nás dal schovat tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil; nemůžeme se tomu dosti vynadiviti.“ On jim odpověděl: „Na to jsem je dal a dám schovati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli, a aby byli vždy živi v bázni a nejistotě a aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž 20 Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky, fol. 1a.

Strana 21
I 1 os vliblly iCronita bremcz= diluuu effuſione: y' uuror maligna nte tunrri ecaficanervēſuſione bumanu gen q� tu fere rēſtabu duob;uuriſptā uuctuſ &temerarus auſif-cūdiuna ulcione qo capua uuvr tot iciüſalm guane gener duudereni-ſiē byftoriaca retacione áichcim.= un �sqzor uaguſ &yſuguſ longr lateq duſpſu yduiſaſpa eiu ñanc errabant-ac dedie iduē corpore decreſcteſringeneta cioneſ&generacioneſ multiplen cteſcebant dvnde huma nu ge�-do nuu omia cuſponeneátanti difuſu ċ porbe try iwp' multa ſctā tandē haſ ecrā/iparceſ deuenurerger R manie.Cū eni omiſ ula rego ſubarcwo axe thanaytenos. &uſq adocaduã ſua licer iea ſingulá vprúſłocⱥ nomuni. nuncupent-generali tam uocabulo germana uocuat la boc i�la renulim in nie ütenciomſ-meli bre� poſſimi'wpoſi tũ- verumam intim puſ�.adtxordi� narracioniſ ueniam tern . ſzew

Strana 22
Fobuner eytſcoyto-Vocd abbuſſa optan dan afier unlnanſi ſuo cnobio-�ruma uiq. ċcſſit pieraty &canon� ſać ofirma ſutt auctornaw anno dnicx ncar. d ccce. lxx- Anno dnice incauy o ccce- Lxxi- Anno dincɇ incar o ecce-Uxxu: Vdaldric sćs migũ aſclo- Anno ánicy incar deccolxxu Anno dnicy ncar d ccce-lxxuu Amo ánicęincar dccc bxx y anno dmcx incar dccce Lxxv Anno dmcę ntai o ccc Lxx vu- Oviw Bubtauca Que �a nimiſ imyba fun.ã mulieryuecty aanſcūnupſi ſler polomenſi aner yeylū capueſ ſur depoſuw &puellare oronā śimpoſun�era magna demcia mulieriſ- Anno dmce incar/ d oco lxxvir anno dimce incar deccc lxxviy Anno dicz incar: o cccc lxxx anno dnice incar dccco lxxxi. Obnt Uaunic Pat sċi adalt-Cui'demonb quna uc plurima enteont memo rivdigna-ex�b tam ut refferam yauca cepta mimun m' nra. Crat en� uir letſſim adomſfacie: oſiuſſerem ſſim mte allo�uſ blandaſſim locupleſ diuueuſ�ſclárib; tã ſpualub. Indomo aliiſboneſlaſfulgebat-yſincera di leccio indiciox rectnudo yycere multntodo-lnoyiye� erar legũ cognicio paupũ refetio-merencui cſolacio-pegri= nox recepcio-iuduane &oryhnox tiefenſio.Hi' tā inſignis duetſmetvpoluſ funletao ſua loco il amniſcidlin a nom yait ſu� itranſubior ſea inſumũlab f. Habutt aut ſuu pnoipat'ſu�ds immos.Adoccidentale plagam cont boɇmiá rrulv-Surmaycaſtrū qbē ſitv imome T

Strana 23
všichni jsme si od přírody rovni. Nyní však ať se smím zase i já vás zeptati, zda je chvalitebnější z chudoby se povznésti k hodnosti, či z hodnosti upadnouti v chudobu? Odpovíte mi ovšem, že je lépe povznésti se k slávě než upadnouti v nouzi. Ale jsou mnozí ze vznešeného rodu vzešlí, potom však v potupnou nouzi a v neštěstí upadlí, kteří hlásajíce jiným, jak jejich předkové byli slavní a mocní, nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí, poněvadž sami pozbyli svou nedbalostí toho, čeho oni nabyli svou přičinlivostí. Neboť Štěstěna stále jako v kostky hraje svým kolem tak, že brzy ty povznese na vrchol, brzy ony uvrhne do propasti. Tím se stává, že se světská hodnost, jež bývá někdy k slávě, ztratí k hanbě. Ale chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu s sebou strhla do hlubin, povznáší k hvězdám.“ 3 8 VIII A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, pospíšila jim vstříc paní, obklopená svými dvořany; podavše si ruce, vešli s velikou radostí do pří- bytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bak- chovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenacovi. Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou. IX V době těchto prvních počátků práv jednoho dne řečená paní, jsouc věšt- ným duchem nadšena, před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti starších lidu takto věštila: „SPATŘUJI HRAD, KTERÝ POVĚSTÍ NEBES SE DOTKNE, VE HVOZDÉ LEŽÍ MISTO — JE VZDÁLENO ODE VSI TÉTO . Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky, fol. 17a.

Strana 24
NA TŘICET HONŮ A MEZ MU URČUJÍ VLTAVSKÉ VLNY. Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brus- nice, na jižním však boku široká hora velmi skalnatá, která se od skal [latinsky petrae] nazývá Petřín, převyšuje okolí. Hora toho místa se zkrucuje na způsob delfína, mořského vepře, směrem až k řečené řece. Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je oběťmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Větší sláva [Václav; lat. Maior Gloria], druhá Voje útěcha [Vojtěch; lat. Exercitus Consolatio]." Byla by více mluvila, kdyby nebyl pekelný věštecký duch prchl z bo- žího tvora. Ihned kráčejí v staletý hvozd a nalezše dané znamení vystavějí na řečeném místě hrad Prahu, vévodící celým Čechám. A poněvadž toho času dívky této země, dospívajíce beze jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebrali si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skythský kmen Plavci neb Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili. Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěly na jedné skále, nedaleko od hradu dříve řečeného, polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, velikou žárlivostí se na ně rozhorlivše, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chvrasten. A poněvadž často dívky uměly chytřeji obelstíti jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití 24

Strana 25
sejdou a že po tři dny budou konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strávili vesele při hostině a hojném pití. NOVÁ VYROSTLA ŽÍZEN, KDYŽ ŽÍZEN HASITI CHTĚLI, JINOŠI SE SVOU TOUHOU JEN STĚŽÍ SE DO HODIN NOČNÍCH zdrží. NOC BYLA, ZÁŘIL MĚSÍC A JASNÝ BYL NEBESKÝ BLANKYT. VTOM Z NICH ZATROUBIL JEDEN A TÍM JIM ZNAMENÍ DÁVAL, řka: „JIŽ JSTE SI POHRALI DOST, JIŽ DOSTI JSTE JEDLI A PILI, VZHURU JIŽ, VENUŠE ZLATÁ VÁS ZVUČNOU POLNICÍ BUDÍ.“ A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy i nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali napospas Lem- ňanu Vulkánovi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů. Ale protože arci všem NEZBYVÁ NEŽLI JÍT TAM, KAM ODEŠLI ANCUS INUMA, Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kormidla vlády. Po jeho dožití Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly Sudičky, Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmocnil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili. 25

Strana 26
X Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka. Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žat- čané. Od čeho však je ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominouti mlčením. Ono území totiž se dělí na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá, jež slove i Lesní, leží v podkrají řeky Míže a pátá, uprostřed, slove Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nej- dříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané. Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý; a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby ho nebyl poslední osud zkrušil nešťastným koncem. Neb již dříve vedl často proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením a ztenčil dokonce počet náčelníků lidu svými posád- kami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku. On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězí a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů. A jako při každé proměně zdar povznáší a nezdar ponižuje lidská srdce, z velkého zdaru, jehož vždy v bojích dosahoval, povýšilo se a povzneslo 26

Strana 27
srdce knížete, že v hrdé mysli vzplanul touhou nabýti celých Čech. Ach, mysl lidská, neznalá budoucnosti, jak se často oklame svým dohadem! Často se stává, že před pádem bývá pozdvižení srdce, jako před radostí často jeho ponížení. Ihned se nadme domýšlivou pýchou a chtě zvěděti, jakou vládne mocí, dá nositi meč po všech krajích celé své země a oznámiti knížecí rozkaz, že každý, kdo výškou těla přesahuje míru meče, nepůjde-li na vojnu tak rychle, jak bylo rozkázáno, má býti bez milosti mečem pokutován. Seznav, že se nad vyřčené slovo rychleji shromáždili na ustanoveném místě, postavil se uprostřed na náspu, a obklopen jsa dokola lidem, opřen o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mluviti: „Bojovníci, ve vašich rukou jest již poslední vítězství, jindy jste nejednou zvítězili, nyní k hotové věci se hotovíte. K čemu vám třeba zbraní? Zbraně hleďte nositi jako znak vojenství. Spíše však vezměte s sebou sokoly, krahujce, volavky a všechno podobné ptactvo, které se hodí lépe pro zábavu a hru, abychom jim maso nepřátel — ačli ovšem stačí — dali k nažrání. Bera za svědka boha Marta a svou vládkyni Bellonu, jež mi prokázala všeliká dobrodiní, přísahám na jílec svého meče, jejž v ruce držím, že dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům. Zdvihněte praporce, nechte prodlévání; těm KDOŽ HOTOVI JSOU, VŽDY UŠKODIL ODKLAD. Jděte již rychle a vítězství dobuďte šťastně!“ Zní ryk až k nebesům: muž schopný i neschopný, udatný i chabý, statný i nestatný hlučí: „Do zbraně, do zbraně!“; prašivá kobyla poskakuje jako bujný hřebec v bitvě. * XI Zatím jakás žena, jedna z počtu hadaček, zavolavši k sobě pastorka, jenž měl již táhnouti do boje, pravila mu: „Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pastorkům, přece, jsouc pamětliva svazku s tvým otcem, VYSTRAHU, CHCEŠ-LI, TI DÁM, JAK MOHL BYS NAŽIVU ZUSTAT. 27

Strana 28
Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům. ABYS TY ZÁHUBĚ TÉ VŠAK NAKONEC UJÍTI MOHL, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se neohlížej zpět, nýbrž pospěš si ještě více; a tak ty jediný stěží unikneš. Neboť bohové, kteří vás provázívali do boje, obrátili se na pomoc vašim nepřátelům.“ Naproti tomu Čechové neměli dosti síly k odporu, když nepřátelé již tolikrát nad nimi slavili vítězství, a tak bylo JEDINOU PODLEHLYCH SPÁSOU JIŽ V ŽÁDNOU NEDOUFAT SPÁSU. A jako vždy lidé nevěřící a tedy k zlému náchylnější, když je opouštějí síly a dobré vlastnosti, obracejí se hned k horším stránkám a k nepravosti, nejinak i ten lid, oddaný liché modloslužbě a více věřící lžím, zoufal již nad svými silami a vojenskou zbraní; i obrátili se o radu k jedné babě věštkyni s naléhavou prosbou, aby jim pověděla, co třeba činiti v takovém nebezpečenství nebo jaký výsledek bude míti příští bitva. Ona, jsouc plna věštího ducha, nezdržovala je dlouho záhadnými hádankami. „Chcete-li, dí, „dosíci slávy vítězství, musíte napřed vyplniti rozkazy bohů. Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť." I byl zatím vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, rozsekán na sto tisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem — věc zázraku podobná —, mohl člověk spatřit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako lesní vepři; a jako po dešťo- 28

Strana 29
vém mraku bývá slunce jasnější a oku příjemnější, tak po veliké skleslosti bylo ono vojsko čilejší a k boji odvážnější. XlI Zatím se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth, strachoval nastávající bitvy, a dělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě. Co měly činiti údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj, a rozkázal mu s vědomím jen několika dvořanů, aby vsedl na knížecího koně a místo něho jel před bo- jovníky na bojiště, jež bylo nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu. Přišli na pole od obojího vojska smluvené, ale Čechové dříve obsadili pahorek čnějící uprostřed pole, z něhož mohli dříve viděti, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, stoje na vyvýše- ném místě, mohl promluviti k bojovníkům: „Kdyby bylo v moci vůdce dodati statečnosti vojákům slovy, zdržel bych vás mnohonásobnými okli- kami v řeči; ale protože nepřítel stojí před očima a jen málo času zbývá na povzbuzování, DOPŘEJTE, ABYCH VÁS SMĚL, BYŤ SKROMNYMI, PODNÍTIT SLOVY. Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný záměr vítězství. Oni bojují za slávu nemnohých, my zápasíme za vlast, za svobodu lidu i svou a za poslední spásu; oni, aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili své drahé dítky a milé manželky. Posilněni buďtež a mějte se zmužile! Neboť své bohy, kteří dosud byli proti vám popuzeni, usmířili jste oběťmi, jakých si na usmíření přáli. Proto strachem z nich se nestra- chujte, protože ti, jejichž duchu strach překáží v boji, ocitají se v největším nebezpečenství; odvaha však je tolik co zeď, odvážným i bohové sami po- 29

Strana 30
máhají. Věřte mi, za oním táborem leží vaše spása a sláva. Ale i kdybyste chtěli nepříteli ukázati záda, smrti přece nemůžete ujíti. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci nežli smrt: oni znásilní vaše manželky před vašima očima, v klínech jim nemluvňata mečem pobijí a ke kojení jim dají štěňata, poněvadž pro přemožené jest jedinou ctností nic neodpírati vítězům. Mezitím lucký kníže, velký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha. Když spatřil, že se nepřátelé nehýbou z místa, kázal svým, aby chvilenku tam postáli, a jako by měl lítost nad osudem nepřátel, těmito slovy podně- coval mysli svých vojáků: „Ubohé duše bázlivců, nadarmo se chytají kopců ti, jimž scházejí síly a válečné umění; neprospěje kopec, je-li muž- nost mdlá. Vidíte: neodvažují se utkati s vámi na rovině, ba, nemýlím-li se, již se strojí na útěk. Ale vy, dříve než prchnou, vrhněte se na ně náhlým útokem a dokažte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich nepo- skvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holuby.“ Jakmile se to stalo, obje- vila se taková houšť rozličných ptáků, že se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky. Když to viděl neohrožený Tyr, přerušil začatou řeč a pravil k svým: „Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vy- stavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována.“ (Ta slove odtud až podnes rovem udatného bojovníka Tyra.) A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky, právě tak statečný hrdina Tyr, ihned vyskočiv, vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých. NEVÍ SE, OD KOHO KTERY NEB JAKOU ZAHYNUL RANOU, 30

Strana 31
jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti až do jednoho, totiž kromě toho, jemuž macecha dala výstrahu, dříve nežli šel do bitvy. Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval — zní to jako pohádka — bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši utaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu. XIII Potom Čechové, vpadnuvše do oné země, beze všeho odporu ji pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali. Zatím najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie, ode- vzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi; byl to rodák ze Srbska, člověk až nelidsky zločinný, nad nej- horšího horší a nad každou šelmu ukrutnější. To se ovšem stalo na radu všech předáků, aby se lid rozprchlý shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti tak, jako se včely slétají k své matce, dále aby mohli býti na rovině snáze zajati, kdyby se někdy chtěli vzbouřiti, a ko- nečně, že by se s mužem cizorodým hned tak nespikl lid domorodý. Zařídivše to, vrátili se domů s velikou radostí a vítězné praporce donesli zpět na jejich stanoviště. Zatím ten nešlechetný Srbín, horší než pohan, spáše ukrutný zločin. Neboť jednoho dne oznámili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě; led byl totiž průsvitný, povětřím ještě neporušený a nepošpiněný prachem. Tu ten druhý Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodný čas, aby provedl svou ničemnost, kterou již dávno ve zlé mysli 31

Strana 32
a ve zlém srdci vymyslil proti životu svého pána, pravil k hochovi, stroje se ho úkladně zabíti: „Pojďme lovit ryby.“ Když tam přišli, pravil: „O můj panáčku, podívej se, hle, jak plave víc než tisíc ryb pod ledem.“ On pak, jako dítě, dětsky poklekl, a zatímco se bezstarostně díval na ryby pod ledem, dostal ránu sekerou do útlého krku — a toho, jehož ušetřil nepřítel, vlastní vychovatel zavraždil. Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla. Onen však člověk, horší než otcovrah, co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému mladičkému pánu jako prasátku hlavu; schovav ji pod plášť, ovinul ji, jako k poctě svého pána, v čisté plátno, maje v úmyslu donésti ji ke knížeti, jenž mu toho hocha svěřil — nešťastník k vlastní své škodě! Nese bez prodlení smutný dar doufaje, že dojde za ten skutek nesmírné odměny, a najde knížete, an v pražském paláci sedí v radě se všemi předáky. Maje za nejlepší, jestliže ohlásí před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví knížete a dostav pozdravení, stoje čeká, a jakmile mu bylo dáno slovo, pravil: „Ejhle, já, já jediný jsem to dokázal svou sekerou kladní, že vy všichni můžete býti bezpečni a spáti na tom či onom uchu. Neboť často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne nejen dům, nýbrž i pány domu a sežehne. Tuto jiskřičku jsem já, předem vás varuje a předvídaje, že by vám někdy mohla uškoditi, uhasil, a jako božskou věštbou byv upozorněn, zachránil vás i vaše potomky od příští zkázy. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zasloužil; pakli však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že nemusíte vy sami páchati zločin. Či proto byste byli měli tohoto dítěte šetřiti, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dáti kojiti mlékem vašich manželek? Zajisté NENÍ POCHOUTKOU MASO NI OMÁČKA ZE VZTEKLÝCH VLKŮ. Hle, mstitel krve otcovy, který vám jednou měl škoditi, leží poražen bez vaší krve. Nuže, pojďte již chutě a přijměte spěšně to panství, jež beze strachu budete na věky šťastně držeti.“ A ihned ukázal na talíři něžnou 32

Strana 33
hlavu, které už nic nescházelo do živého člověka, leda aby promluvila. Zhrozil se kníže, srdce předáků se zachvěla, zmatené reptání zabouřilo. I odvrátil kníže hlavu od ohavného daru a otevřel ústa, aby promluvil takto: „KLID SE MIS TIM SVYM DAREM, TY BIDNY PADOUCHU, Z OČí! Tvé zločiny přesahují míru i odpuštění a nenalézají hodné pomsty. Na tento zločin nelze si vymysliti hodné odsouzení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nebyl mohl učiniti, cos učinil, kdybych byl chtěl? Já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána. Hřích, jímž jsi zhřešil, je větší než to, co lze nazvati hříchem. Zajisté kdo by tebe usmrtil nebo k smrti odsoudil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, protože za obojí ten hřích, žes byl usmrcen i žes usmrtil pána, ponese hřích trojnásobný. Avšak jestliže ses za ten svůj přeukrutný zločin od nás nadál nějaké od- platy, věz, že se ti za velikou odměnu uděluje to, aby sis ze tří smrtí jednu zvolil, kterou budeš chtíti: buď po hlavě skočíš z vysoké skály nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ K tomu on s povzdechem odvětil: „Běda, jak je člověku zle, když se věc přihodí jinak, než se naděje.“ A ihned odešed, oběsil se pro- vazem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla poražena — stála totiž vedle cesty — slula olší Durynkovou. A poněvadž se tyto věci zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se opravdu staly, či jsou smyšlené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné, nabrousiti, abychom vypsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání. a] a] A3 připojuje: Z kroniky svatého Jeronýma a uspořádání roků. Svatý Jeroným v kronice, kterou sepsal vlastníma rukama, takto připomíná: Od Adama až do potopy dva tisíce dvě stě čtyřicet dva let, od potopy až k Abrahámovi devět set čtyřicet dva let, od Abraháma až do narození Páně dva tisíce patnáct let. Což dohromady dosahuje pět tisíc a nad to sto devadesát devět let od narození Páně. 33

Strana 34
* XIV ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 894 Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víryll. Téhož roku Svatopluk, král moravský — jak se všeobecně vypravuje — zmizel upro- střed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda však je, že přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě a jaksi zapomněv dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnulfovi, jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher a k řece Hronu. Želeje toho, za temna půlnočního vsedl, nikým ne- pozorován, na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo na stráni hory Zobor, kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo jest; i byl po mnišsku oholen a oblečen v roucho poustevnické. A pokud žil, zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest, a potom hned umřel. Království po něm drželi krátký čas jeho synové, ale méně šťastně; neboť jednak bylo od Uhrů rozchváceno, jednak od východních Němců a Poláků až do základů nepřátelsky zpustošeno. XV Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily. Když odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské panství Spytihněv; po jeho smrti dosáhl knížectví Vratislav, jenž pojal manželku jménem Drahomiř z tvrdého kmene lutického — i ona sama byla k víře křesťanské tvrdší než skála — z krajiny, jménem Stodor2]. Ta porodila dva syny: Václava, Bohu i lidem milého, a Boleslava, 34

Strana 35
bratrovraždou kletého. Avšak o tom, jak milostí Boží, vždy předcházející a všude následující, dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se vlivem jeho nástupců v našich krajinách den ode dne šířilo náboženství křesťanské víry, nebo který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných: něco v Pri- vilegiu církve moravské, něco v Epilogu téže země a Čech, něco v Životě neb umučení přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava. Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají. To, čeho jsme se výše dotkli, stalo se mezi těmi lety, jež zde nyní označujeme; nemohliť jsme se dově- děti, v kterých letech nebo časích se to stalo.b] * XVI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 895 928 až do XVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen, VE VĚČNY NEBESKÝ DVUR ON ŠTASTNYM OSUDEM VEŠEL."] O tom totiž, kterak Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého, zákeřně pozval na hostinu svého bratra, ač se spíše chystal ho zavražditi, aby se mohl ujmouti vlády v zemi, nebo o tom, kterak před tváří lidí, ale ne před Bohem, skrýval vinu bratrovraždy, jest tuším sdostatek pověděno v Oslavě umučení téhož svatého muže. Po jeho šťast- 929 b] A4 připojuje: Mezitím nám chyběla látka, kterou v oněch časech nikdo z lidí duchovních nebo laiků nesvěřil paměti potomků, a proto se vracíme zpět k vznešeným činům římských císařů. 35

Strana 36
ném skončení života Boleslav, druhý Kain, došel pak, žel, knížectví zle nabytého. Za té hostiny, jak jsme svrchu pověděli, bratrovraždou kleté, narodí se knížeti Boleslavovi z výborné manželky výtečné dítě, jemuž po oné události bylo dáno jméno Strachkvas, kteréžto jméno znamená strašlivé hody. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda? Kníže Boleslav tedy, jsa si vědom spáchaného zločinu a boje se pekelných trestů, neustále přemýšlel v bystrém duchu, jak jen by mohl Boha za tu svou vinu usmířiti, i učinil slib Hospodinu, řka: „Jestliže tento můj syn zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu po všechny dny svého života za můj hřích a za lid této země.“ . ? XVIII Potom, když už byl ten hoch způsobilý k učení a rodiče měli z něho velikou radost, otec, jsa pamětliv svého slibu a nemoha snésti, aby se učil před jeho očima, poslal ho do Řezna a odevzdal pod řeholní křídla opatu kláštera svatého Jimrama mučedníka. Tam se naučil církevním a řeholním ustanovením, tam byl oděn v mnišské roucho a tam byl chován, až dospěl v muže; ostatní běh jeho života bude v následujícím líčení dostatečně osvětlen. O skutcích knížete Boleslava jsem se však nemohl dověděti nic, co by bylo hodno zaznamenati, leč jednu věc, jež tuším stojí za to, abych vám ji pověděl. Služebník Boží Václav zanechal kostel, vystavěný v hlavním sídle Praze ke cti svatého Víta mučedníka, neposvěcený, protože ho smrt předešla. Kníže Boleslav vypravil k biskupu Michalovi, jenž byl tehdy představeným kostela řezenského, posly s velikými dary a ještě většími sliby a přípověďmi a prosil ho, aby ráčil posvětiti kostel pražský; ale jen stěží dosáhl od něho, aby splnil jeho žádost. Biskup nebyl by zajisté k tomu svolil, rozhodl se však učiniti to na památku a pro spasení duše svého 36

Strana 37
přítele Václava, tehdy již zabitého, protože muž Boží Václav, dokud tělesně žil, choval k němu obzvláštní úctu a lásku jako k duchovnímu otci a pře- laskavému biskupu. Neboť i biskup Michal rovněž vzal ho k sobě za syna nejmilejšího a učil ho bázni a lásce k Bohu a posílal mu své dary, kterých toho času nejvíce potřebovala nová církev Kristova. Hned, jak kníže dosáhl splnění svého přání, všechen lid i předáci a duchovní zbožně spěchali vstříc přicházejícímu biskupu a s velikou poctou a radostí ho uvítali pod střechami hlavního sídla Prahy. Nač o tom více? Dne 22. září biskup, posvětiv kostel svatého Víta mučedníka, vrátil se potěšen do svého domova. XIX ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 930 Ota, syn císaře Jindřicha, pojal za choť Edgidu, dceru krále anglického. 931 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Císař Jindřich učinil krále Obodriců a krále dánského křesťany.] 932 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 4. měsíce března bylo přeneseno tělo svatého Václava mučedníka z hradu Boleslavě do hradu Prahy“], a to ze zášti závistného bratra. Neboť jeho bratr Boleslav, den ode dne hůř a hůře čině a necítě v srdci žádnou lítost nad svým zlým činem, nesnesl v hrdé mysli, že Bůh pro zásluhy svého mučedníka Václava zjevoval nad jeho hrobem nesčetné zázraky. I nařídil tajně svým služebníkům sobě věrným, aby jeho tělo přenesli do hradu Prahy a v noci pochovali v kostele svatého Víta, aby nebylo přičítáno zásluhám jeho bratra, nýbrž svatého Víta mučedníka, kdyby Bůh k slávě svým svatým ukazoval nějaké divy. Ostatní jeho špatné činy jsem neuznal za hodny zmínky, ani je nemám bezpečně zjištěny. Přece však o jednom jeho velmi smělém a pamětihod- ném skutku, jejž před nějakým časem v mládí vykonal, chceme Vaší lásce vypravovati. Bylť tento kníže Boleslav — smí-li se knížetem nazývati ten člověk bezbožný a násilný, krutější než Herodes, surovější než Nero, pře- 37

Strana 38
vyšující Decia nelidskostí zločinů, Diokleciána krvelačností, čímž si získal příjmení „Boleslav Ukrutný“ — tak urputný, že se v ničem neřídil roz- vahou ani rozumem, nýbrž všechno činil podle své libovůle a nálady. Tak se stalo, že si umínil založiti hrad po způsobu římském. A ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho, na jedno místo a dovedl je do lesa u řeky Labe, a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého, řka: „Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“ K tomu oni odpověděli: „My, kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností, my ti odříkáme, protože ani neumíme, ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Hle, stojíme před tvýma očima a raději skláníme své šíje pod tvým mečem než pod nesnesitelným jhem roboty. Učiň, co chceš; neboť neposlechneme tvého rozkazu.“ Tu kníže vzplanul strašným hněvem a vyskočiv na zpuchřelý kmen, jenž tam v lese právě ležel, a vy- tasiv meč zvolal: „Lenochové a líných otců synové! Nejste-li polomuži neb tvorové, kteří nestojí ani za špinavou slupku z hrušky, dokažte skutky svá slova a zkuste, zda je lehčí skloniti šíje pod mečem či pod jhem roboty." A tu nastala podívaná pamětihodná a úžas budící nad drzostí smělého knížete: kdyby byl měl tisíc pravic na jednom těle a v každé zbraň, nebyl by se tak četný zástup třásl o nic méně. Kníže spatřiv, že jsou bledí jako stěna, chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a tav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici a řekl: „TAK TO CHCI, UČINÍM TAK, PLAŤ NAMÍSTO ROZUMU VŮLE.“ Ostatní, vidouce to a pozdě toho želíce, padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění: „Pane, již nám odpusť viny, již ve všem poslech- neme tvých rozkazů, již dobrovolně činíme vše, čeho si přeješ, jen nebuď na nás dále krutý.“ I ihned podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí podle římského způsobu, jak jest jej ještě dnes viděti, jenž ze jména svého zakladatele se nazývá Boleslav.«] c] A3a připojuje: Téhož roku král Jindřich podrobil Obodrity.“] 38

Strana 39
XX 933 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Uhři, poplenivše východní Franky, Švábsko a Francii, vrátili se přes Itálii ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 934 Král Jindřich způsobil Uhrům krvavou porážku a velmi mnoho jich zajal. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 935 Král Jindřich byl raněn mrtvicí. 936 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřel král Jindřich, po něm nastoupil jeho syn, císař Ota. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 937 Zemřel Arnulf, vévoda bavorský. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 938 Uhři byli opět od Sasů krvavě potřeni a synové vévody Arnulfa se vzbou- řili proti králi Otovi. 939 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Král Ludvík pojal za choť Gerpirgu, vdovu po Gisalbertovi." 940 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Jindřichovi, bratru královu, bylo odevzdáno vévodství lotrinské a téhož roku byl z něho vypuzen. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 941 Jindřich, bratr králův, spikl se s některými Sasy proti králi, ale nemohl mu nic uškoditi. 942 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Bylo viděti čtrnáct dní hvězdu podobnou kometě a po ní přišel velký mor na dobytek. 943 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřel vévoda Ota lotrinský, po něm následoval ve vévodství Konrád, syn Vernherův. d] A3" připojuje: Téhož roku se objevila kometa. 39

Strana 40
944 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Uhři byli od Korutanců s velikým krveprolitím pobiti. 945 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřel Berthold, vévoda bavorský, a po něm nastoupil Jindřich, bratr králův. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Král Ludvík byl od svých vypuzen z království. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Paní královna Edgid zemřela. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 948 Držena byla v Ingelheimu od čtyřiatřiceti biskupů synoda. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 949 Ludolfovi, synu královu, narodila se dcera Machtilda. 950 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Kníže český Boleslav protivil se králi, jenž proti němu se silnou mocí vytáhl a zcela ho podrobil pod své panství. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Král Ota táhl do Itálie. 71 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 946 947 951 952...966" e] A3a připojuje k roku 959 1958]: Znamení kříže se objevilo na oděvu lidí. Těm však, kteří se mu posmívali, přinášelo smrt, ale těm, kteří mu oddaně a nábožně prokazovali úctu, nic zlého nepřineslo. K roku 961 1960]: V tomto roce přišli ke králi Otovi poslové ruského národa a prosili ho, aby poslal některého ze svých biskupů, který by jim ukázal cestu pravdy; a prohlásili, že se chtějí vzdáti pohanského obřadu a přijmout jméno a náboženství křesťanství. A on souhlasil s jejich žádostí a poslal Adalberta biskupa [magdeburského] v katolické víře. Oni ve všem lhali, jak potom potvrdil výsledek věci, protože onen řečený biskup neunikl smrtelnému nebezpečí jejich úkladů.8] K roku 963 1962]: Tuto, biskup kostela řezenského, zemřel.?] K roku 964 1963]: V Římě, v kostele svatého Petra apoštola, se uskutečnil velký synodální koncil; předsedal tam císař Ota, rozmnožitel, s velkým množstvím biskupů, opatů, mnichů, proboštů, kleriků. Tam byl svržen z apoštolského stolce papež Benedikt [V.], svěřen biskupu Adaldagovi [brémskému] a poslán do Saska a tam ukončil život. A v témže roce podléhalo vojsko císaře Oty umírání. 40

Strana 41
XXI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl kní- žectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Po něm nastoupil v panství stejnojmenný jeho syn, otci velmi nepodobný dobrými mravy a duchovním obcováním. Jak je podivná milost Boží! Jak nevyzpytatelní jsou soudové jeho! Hle, zrodí se hrozen z ostružiny, růže z trní, ušlechtilý fík z bodláčí, tak věru z bratrovraha vzejde ctitel Kristův, z vlka beránek, z násilníka muž dobrotivý, z bezbožného Boleslava zplozen byl KNÍŽE BOLESLAV DRUHY, VŠAK ZBOŽNOU POVAHOU PRVNÍ. A není mu úhonou stejné jméno s ničemným otcem, poněvadž v něm hořela pravá láska Kristova a čisté milování, podobně jako mnozí dostanou jména svatých, a přece nedosahují svatosti; neboť ani svatost, ani nepravost se nepoznává na člověku podle jména, nýbrž obé to po zásluze. 967 XXII Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel. Neboť jak čteme v privilegiu kostela svatého Jiří, dvacet kostelů nábožen- ství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou. Vlastní jeho sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému 41

Strana 42
kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši pro- puštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným. Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného; mimo- to mu odevzdala list, od otce apoštolského proň určený, jehož znění bylo toto: „Jan, sluha sluhů Božích, Boleslavovi, ctiteli víry katolické, apoštolské požehnání. Jest spravedlivá věc dobrotivě sluch nakloňovati k spravedlivým prosbám; neboť Bůh jest spravedlnost, a kdož ho milují, ospravedlněni budou a všecky věci těm, kdož milují spravedl- nost Boží, napomáhají k dobrému. Dcera naše, tvoje rodná sestra1o], jménem Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo býti zřízeno biskupství. To my zajisté s radostným srdcem slyšíce, vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a zvelebuje mezi všemi národy. A proto z plno- mocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatého Víta a svatého Václava mu- čedníků povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen. Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinském písmě vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbráz- 42

Strana 43
GHIIII nmvamdtiny. napt polbgus aſeuos ſpo/ Helmoenſen Unno Oerenopapolin tenß enfeſſa wpeo ſu kák ſáa om ſpnaki Htelfigenad pauo Co= ſnas Orgcnſe ſnⱥ ſoko no= Me Achyus poſt ßmo Aiteſiu/ An mceleſa vecno bunnn Cn= ta mons moe Xnowne aps Rmone vie pentnn Fubſengr Seue teſtor/cloom ycqne Rr En oſe magná/ Alerio quaż gnana tompßendc w áoh án bem wcßik ziym n ſrebe nut omiſu quie/g no aymat quew ßnotwo aſáe ziágu E= vnchhi 'wſ affmifet nQquaqn trnte ahietońiae ww ßowea ſEmka kkmynela offewe pw= ſwoſiiſew Pruewens om �ßimi owd iocmidmy/gyßocoſim vobie offenewMmchik krm modoſiw im opuſickum/ men inßem Sten ſuaut wcynus ciw áliquew/ offene pote dkapikmWdomls qe m hoc ope moas offenſlones qnot grimance áktkſyn kym/ pßas voßuß komßnie � p Engnla/nure Bolle v mos botelto Vii propnemte Sons dc Omo on Bbis ſok ßoe ſe niles mor ulaccane ſne aſi plcar gone chus las oelt. vRat|Kcom pwologno ákuß W Gornaſii mgny Tpreſáe corns ſieſegnentis bemßn ains qußaſbɇ ſbdys pſewe mißnch bt Omiwode ſic ſápia RButo/ Archgennc Gemaſio Eſmas qIoy bans na 2 tnles Ko ii iAnech wono finmckancuc ſo mulieo ye. 1 bwomo mungIwiuticeAiicio w5 pigmis w áoepens ßa= wikam ſnas q uś namßyn ſćri Hoßemor conum gxam bgp wi�ko grimatice at ſ pow pokitam ßſmpkinez kanaák Rigeſkáw ćco pkoi= Engukari &ámandwⱥ � bbaw Ktilo tuo ſágac i Yio wie ono áßinaen ne anoon Rgatuw ae ſi leg= dánáicnß kia áſ oámia= tome ádvngie pus ckniot ct pocus cwagis wgo p= � odnoegw kna bus bmi= Renw Kam i ſhkwy ope ptw zwor wonco opc vy kel ác on ádoo wkaca eſt ſápia i ák pnows ſiia ſiciiebir Hikmo ßwe twye otnia & ſtacus cacka un ip Hⱥc Mek opio hecne pwatia/ qioſkam ſnaw poſteno notzkiiene nowiá Mßi nieo= nakmſáła magnißtene zo Ig byio naraomo ſwpſi crHozm npwns woke tw Poßomor kwancⱥ quezid ti ſm Rbußſá wkaáioneno Hilanckándiß aibwone ßycómo wdne oßkmigni kkata/ woſſernoſſá pando vmy bonorá Hikoww Howue H rpitis ſkmp plac gfiſco Ryoáo áne Miſwkie Siſplice no ptimoſw áoćn nonkos afdr Gnickoo vocs mói yfe= fbſanacowo/ ium wawt ſie má ßwo opa á tni wcii ſt Bono aejito Cone & trloreh Budějovický rukopis Kosmovy kroniky, fol. 1a.

Strana 44
ſwesweachne ginz afte tnorte ridna niaucpiá abonubus Mi8cio wnut wenilkkus/ nlurn cnſkano fnuere cis wie Rxu-Aiiey anten wiquai quid� Bniqpy Sfiquit toćić wboćkudábil fáco &ſonie cvoncc ſibi cśio aſciuie Orpi funukia pa wagßaſe maia Semp Suatxnbi y wit płebo ßiá bota OMy tio feſto eritca eſ-dbhoſte Mfeſch Item odey áwio w°= ſciiß Lucyuſki yi How 8ici ſo lo Rſypß Rué Iſeoica e ia viicá peſaſen báii on Máco= ſuil apez nickce mielerwne peniná wic�ie frit wijniⱥ ycgetes caiel pilaſes Sefuuie ſuck zonales pkſoki willá zpiſám Gkow áuto duyk Cádyſkao vr pikiig cebeiie mndus natnle somnt F Gpypßunia wyvika Ttrßctua gekebranit&md �y wßua Batuy Miſfert ſe y vrße wyſſe ges ti� uſh adſuc abinl. miayiſit Guſkem y omps M= twantɇ bew ychewicnkſſym woußuczuk beńci proc ki= wacow cyenß cáro) Ano dowico wicazuáw/ cikkeſmio ArvoHo= Beſluv ainens fintre — Ku gwiterwßici wito tow= ſkio áwicord ſikißn ymio Re iaw Rſpowienite 9i win omy om ſko tomienen/ dcſa vowia wedyt/ cw Wonas ſe bruary zpo Orbom pizga w ſlua �łe eſtia tenobiwi rewkow notiu umpkcuent Catet Miuá qwde ßatye foen8 Apoſiemk wect� em tante wodilie Hewe iaz tonie Rnit tyuz i twáſſt/ non dkoqui potoniábus Pá tiſſen-Quoz ſkio 1ue roor egerátſAueácu/ms motte tetwo poßow torquß byie z�ut mus pſkuas iáo y biſlas ká tent, iwubat dum lieminOmi wfens áliquaw ßſcwp fry ſu piltuné gra Dwißcus boßewi pus kſcomik ozdmis eny Mlitebant zeii6 ptifá webant Goſa dor Sitinxet pilua tw cⱥ/ ázimiaban Ottoncy Gycow ſowry cmß �bi topikaiy/ omiß9 modá wtebotnyw po Gru ſi Otto potricć ſoko/ pino áuk miagis wagiacz wibake Tewß wondus wiyneß eius o Hawesat-torpus Inehee� watro tie colcbatt ccu piſtes webida áquá wićki 8i nićte V titubwet toſbigti Oeua Owatruvá niy ßucis prenio/ oy nic zmſtructá oßeſkai ab áluſbonie ne bi�enret/filia ſuii et-�c ſoruta eſkasen hiyrg= tud nyy ſam et regwa ſwyſo= rtywidá ádtiia bomo gomic couiba te tenca ocepl yfte tio colá te iaw temiks � tumbogeißo ntem ca qle WE poſPwitnicgan pcto/Z q= ſliutwco pſanta z honubio acteptkopſacet em 8 Pouope Kießokora prew twutwno nie niedk ániſce ſſáimasp cos zant rigoſdyy ſabmis o odtortum ptówue wßudas faaem Rcent witß Beeleeo mr apue-filo ſiu wipede pw= gáe zpoſudkat-pſkius ſaby vmiſás woßowie liccat wacßi Budějovický rukopis Kosmovy kroniky, fol. 70b.

Strana 45
diti úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti. Buď zdráv!“ A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa11], kostel svatého Jiří mučedníka byl však na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete. . XXIII Přišel totiž kdysi předtím ze Sas muž podivuhodné výmluvnosti a učenosti, jménem Dětmar, kněz povýšením, mnich přiznáním, na svatou pouť do Prahy. Když se s knížetem Boleslavem II. seznámil, za krátký čas nabyl u něho veliké obliby a přátelství. A poněvadž dokonale uměl řeč slovanskou, povolal ho kníže svými posly, a svolav duchovenstvo, přední muže země a lid, dosáhl svými prosbami a přímluvami, aby si ho všichni obecným souhlasem zvolili biskupem. Druhého dne, jak si kníže přál, příznivým voláním byl Dětmar ode všech zvolen biskupem a poslán od knížete, všeho duchovenstva a lidu k nejkřesťanštějšímu císaři Otovi12], synu císaře Jindřicha, s tímto listem: „Nejslavnější císaři a největší ctiteli křesťanského náboženství! Přijmi milostivě naše a všeho duchovenstva i lidu prosby a tohoto muže, ve všem osvědčeného, jménem Dětmara, jehož si za pastýře volíme; snažně žádáme, aby byl s Vaším nejsvětějším schválením a rozkazem na biskupa vysvěcen.“ Tu císař, jsa milovníkem zákona Božího, podle rady vévodů a knížat, ale zvláště biskupů, a maje péči o spasení lidu nově na víru obráceného, kázal arcibiskupovi mohučskému, jenž byl tehdy přední osobou u dvora, aby Dětmara vysvětil na biskupa. Potom nový biskup, ozdoben jsa mitrou, vrátil se radostně do nové osady, celé Čechy zaujímající, a když přijel do hlavního sídla Prahy, byl u oltáře svatého Víta ode všech nastolen. Duchovenstvo při tom zpívalo „Te Deum laudamus“, kníže však a přední muži prozpěvovali: „Kristus keinado“ atd.; prostější pak a zpěvu neznalý lid volal „Krlešu“ a tak podle svého obyčeje celý ten den vesele strávili. 45

Strana 46
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřel předák Vok. 968 XXIV Potom biskup Dětmar světil kostely, od věřících na mnohých místech k slávě Boží vystavěné, a pokřtiv přemnoho lidu pohanského, činil jej Kristu věrným. A po nemnohých dnech, totiž dne 2. ledna roku od narození Páně 969, byv vyproštěn z pout tělesných, hřivnu sobě svěřenou navrátil Kristu stonásobnou. 131 XXV Zatím již se vrátil z tábora filosofie, v němž sloužil deset let nebo více, výtečný hrdina, jménem Vojtěch, svěcením teprve podjáhen, a přivezl s sebou nemalé množství knih. Ten jako útlý beránek mezi ovečkami, truchlícími pro smrt svého pastýře, pilně konal pohřební obřady, a trvaje ve dne i v noci na modlitbách, poroučel jimi a též štědrými almužnami duši společného otce duchovního Bohu. Kníže Boleslav a jeho nejlepší muži vidouce, jak je v dobrých skutcích zbožný, a majíce naději, že bude budoucně ještě zbožnější, z vnuknutí milosti Ducha svatého uchopili jinocha, ač se tomu velmi bránil, a přivedše ho do shromáždění pravili: „Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš a byť nerad, pražským biskupem slouti budeš. Tvá urozenost, tvé mravy a skutky nejlépe se shodují s vele- pastýřským důstojenstvím. TYS NÁM OD VRCHU HLAVY AŽ VESPOD PO PATY ZNÁMY. Ty dobře znáš nám otvírati cestu, kudy se chodí do nebeské vlasti. Tvých rozkazů je nám nezbytně potřebí, abychom mohli a také chtěli jich poslou- chati. Tebe všechno duchovenstvo za hodného, tebe veškerý lid provolává za schopného k biskupství.“ Tato volba se stala nedaleko od hradu Prahy na hradě Levém Hradci 19. února téhož roku, kdy zemřel biskup Dětmar. 46

Strana 47
XXVI Toho času, vraceje se z války saracénské, přijel do města Verony převýtečný císař Ota II., milovník pokoje, ctitel spravedlnosti, nad nejslavnějšího otce svého Otu I. ještě slavnější, vítěz ve všech bitvách nejvítěznější. K němu přibyl slovanský průvod z Čech se zvoleným biskupem, nesoucí od knížete vzkaz a ode všeho duchovenstva i lidu žádost, aby z císařské vůle potvrdil společnou volbu. A tak nejjasnější císař, svoliv k jejich hodné žádosti, dne 3. června dal biskupovi prsten a berlu pastýřskou a právě tam přítomný arcibiskup mohučský Villigis, jemuž byl Vojtěch podřízen, vysvětil ho z rozkazu císařova na biskupa jménem Adalberta. Neboť arcibiskup kostela magdeburského Adalbert, když ho kdysi biřmoval křižmem, dal mu toto své vlastní jméno. Byv vysvěcen dne 11. měsíce června, jel se svými průvodčími do drahé vlasti, a když přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem, za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec. Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil dobrovolně z lásky a potvrdil oběma svatou mocí církevních zákonů vše, co podnes má a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru. 3 XXVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 970, 971 972 Sešel ze světa svatý Oldřich.f] f] A3a: Svatý Oldřich, biskup augšpurského kostela, odešel z tohoto světa 4. června. Jeho tělo pochoval svatý Wolfrang [Wolfgang], biskup řezenský. Tento rukopis připojuje: k roku 973: Ota I., zbožný císař německý, ach běda, zemřel 7. května. Po něm nastoupil jeho syn Ota. K roku 975: Zima velmi tvrdá a nevhodně dlouhá a 15. května velký napadlý sníh pokryl znovu zemi. Téhož roku zemřel arcibiskup Rudbert [mohučský], po něm nastoupil Villigis.14] 47

Strana 48
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 77 9 Zemřela Doubravka. Byla velmi nešlechetná; neboť jsouc již ženou pokro- čilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj se své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo veliké bláznovství od té ženy. 978, 979, 980 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 981 Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Ač v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho, a proto přerušujeme běh našeho vypravování. Byl to muž tváře ke všem veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost předáků. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocest- ných a ochrana vdov a sirotků. Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou. Tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil. XXVIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 982, 983 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 984 V Římě zemřel císař Ota II.15l S tímto panovníkem 16] byl Vojtěch, biskup pražský, tak důvěrně znám a tak mu byl milý v službách, že ho král o Božím hodu velikonočním, jejž slavil v Cáchách v paláci za přítomnosti 48

Strana 49
všech biskupů, vyznamenal tou vznešenou službou, aby mu vložil korunu na hlavu a sloužil slavnou mši, což příslušelo jenom arcibiskupovi. A po svátku ho zavolal císař do soukromí, dav mu již před tím dovolení vrátiti se do vlasti, vyzpovídal se mu ze svých hříchů a poručil mu, aby naň zbožně vzpomínal ve svých modlitbách. Mimo to mu dal roucha, v kterých by sloužil mši o velikonocích, totiž albu, dalmatiku, kasuli, kápi a ručník, aby je měl od něho na památku; dosud se chovají jako vzácnost v pražském kostele a slovou roucha svatého Vojtěcha. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřela Střezislava, ctihodná matka svatého Vojtěcha a hodná slout i být matkou tak velikého a svatého syna. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 988, 989 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 990 Svatý Vojtěch se stal v Římě u svatého Alexia mnichem, aniž opat věděl, kdo jest.h) ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 985 , 986 987 paní Bohu milá, 991...994 gl A3“ připojuje k roku 985: Sasové napadli území Slovanů [Polabských], jimž přišel na pomoc kníže Měšek s velkým vojskem. Ti zničili celou slovanskou zemi požáry a vraždami. K roku 986: Král Ota, dosud chlapec, přišel s velkým vojskem Sasů do země Slovanů a ničili ji velkými požáry a vraždami. K roku 987. po slovech „svatého syna : Téhož roku Sasové podruhé vpadli do země Slovanů a nakonec se titíž Slované poddali králově moci a byly znovu obnoveny hrady vedle řeky Labe. A ohromný vítr povalil mnohé stavby. K roku 988: Téhož roku strašný letní žár strávil téměř všechno ovoce a brzy následovalo velké umírání lidí. K roku 989: Téhož roku se objevily komety, které následoval velký mor lidí a dobytka, nejvíce skotu. K roku 990: 21. října v pátou hodinu denní bylo zatmění slunce.17] h] A3: Téhož roku svatý Vojtěch, biskup pražského kostela, se stal ve svatém Římě u svatého Alexia vyznavačem a u svatého Bonifáce mnichem, aniž opat věděl, kdo jest. Rovněž téhož roku bylo ztraceno Němčí. 49

Strana 50
XXIX Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali. Biskup Vojtěch totiž, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela nazmar. Ale když se již chtěl dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy přišel Strachkvas, o němž jsme se výše zmínili, s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého. S ním měl muž Boží, biskup Vojtěch, vzav ho stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, na neposlušnost a nedbalost duchovenstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti do Říma k apoštolskému otci se poradit a k vzpur- nému národu nikdy se nevrátit. Mezitím a k tomu doložil: „A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde biskupem.“ I vložil mu biskupskou berlu, již právě v rukou držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zemi a k tomu prohodil: „Nechci míti žádnou hodnost na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji; pokládám se za nehodna biskupské výsosti a nestačím unésti tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu. K tomu biskup odpověděl: „Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě. Potom se vydal biskup, jak si uminil, na cestu do Ríma a opustil lid, 50

Strana 51
jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha; jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav.i] . ? XXX Po této události kníže Boleslav, uradiv se s duchovními, prosil arcibiskupa mohučského těmito slovy: „Buď k nám pastýře našeho Vojtěcha zpět povolej, čehož si více přejeme, nebo jiného nám na jeho místo vysvěť, čehož jen neradi žádáme. Neboť ovčince Kristovy v našem národě jsou dosud nové u víře, a nebude-li u nich bdělé stráže pastýřovy, stanou se vpravdě krmí krvavým vlkům.“ Tehdy metropolita mohučský z obavy, aby národ, nedávno Kristu získaný, upadna do starých bezbožných řádů, nezahynul, vypravil posly k otci apoštolskému důtklivě žádaje, aby buď na- vrátil ovdovělé církvi pražské manžela, nebo dovolil jiného na jeho místo vysvětiti. A poněvadž služebník Boží Vojtěch, z rozkazu otce apoštolského byv zproštěn hlídání stáda Páně, žil v klášteře svatého Alexia, obcuje s nebeskou radou starších bratří v líbezném dvoře pozemského ráje, SÁM JEJ VELEBNÝ PAPEŽ A JEHO TÉŽ POBOŽNÝ OPAT TAKOVOU DOMLUVOU VLIDNOU SE SNAŽI SMUTNÉHO TEŠIT: i] A3 připojuje: a byli pochováni v kostele svatého Bonifáce mučedníka dne 10. října. C1a připojuje: Pořej prý unikl. 51

Strana 52
„Nejdražší synu a nejmilejší bratře! Pro úctu k Bohu snažně tě prosíme a pro lásku k bližnímu tě zapřísaháme, aby ses ráčil vrátiti do své diecéze a ochotně se uvázal znova v řízení svých oveček. Uposlechnou-li tebe, Bohu díky; pakli ne, prchni od těch, kdož od tebe prchají, abys nezahynul s hynoucími, a měj povolení kázati u cizích národů.“ Biskup, jsa velmi potěšen tímto výrokem, že mu totiž bylo dáno povolení učiti pohany, opustil k velikému zármutku bratří líbezné obcování s nimi. A došed s mužem svrchovaně rozvážným, biskupem Nothariem, k arcibiskupu v paláci města Mohuče, prosil ho, aby mohl skrze jeho posly zvěděti, zda ho chce jeho stádo zase přijmouti. Kdo si přečte Život neb umučení svatého Vojtěcha, bude moci zvěděti, co mu potom jeho stádo odpovědělo nebo proč ho zase přijmouti nechtělo či ke kterým národům odtud odešel, jak skromně žil po všechny dni svého biskupství a jakou se skvěl poctivostí mravů; NEB SE MI NEZDÁ VHODNÝM JIŽ ŘEČENÉ VYPRÁVĚT DVAKRÁT. Tehdy Strachkvas, bratr knížete, o němž jsme se výše zmínili, vida, že biskup byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu zapuzen, v naduté pýše zahořel po biskupství. A protože jest lehko chtícího nutit, ihned darebný lid pozdvihl tohoto nevědomce a pleticháře na biskupský stolec. Tak totiž, tak Bůh často dopouští v své prozřetelnosti, aby zesílila moc špatných lidí, jakož v této vadné volbě převahy nabyly hříčky zetě Cereřina. Neboť byl tento biskup Strachkvas v šatě marnivý, v mysli nadutý, v činech rozptýlený, v očích těkavý, v řeči prázdný, v mravech pokrytec a ve všelikém bludu pastýř a ve všech zlých skutcích arcikněz nešlechetníků. VICE PSÁT O STRACHKVASU SE STYDIM, BISKUPU LICHÉM. Postačí málo slov za mnohá. Přišli do sídla arcibiskupa mohučského; když se tam řádně dokonalo všecko, co se mělo vykonati, kůr zpíval po biskupské zkoušce, jak bývá zvykem, litanii a arcibiskup infulovaný, za nímž stál mezi dvěma biskupy svěcenec Strachkvas, vrhl se na koberec před 52

Strana 53
oltářem. V té chvíli, kdy Strachkvas tak po něm učinil — běda hrozného losu! — popadl ho krutý dábel. A co mu někdy služebník Boží Vojtěch předpověděl v soukromí, to se stalo veřejně před duchovenstvem a veškerým lidem. Tato vložka nechť postačí. * XXXI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 996 Když slavný praporečník Kristův, biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii [Uhry] a s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23. dubna18). Toho roku byl Boží hod velikonoční dne 25. dubna. 997 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Často zmíněný kníže Boleslav vida, že církev pražská ovdověla, ztrativši svého pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal církvi české ženicha zásluhami důstojného, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným obřadům a k nepravostem; přiznával se totiž, že není tou dobou v celých Čechách duchovního, který by byl hoden biskupství. Císař Ota, rozmnožitel říše, jsa v duchovních i světských věcech velmi rozvážný, ihned svolil k jejich žádosti a jal se bedlivě přemýšleti, kterého ze svých duchovních by nejspíše vypravil k tomuto tak namáhavému povolání. Právě byl u dvora královského kaplan Thegdag, šlechetnými skutky i mravy ozdobený, v svobodných uměních obzvláště vzdělaný, rodem ze Saska, jazyka slovanského dokonale znalý. Když ho osud objevil, celá rada královského dvora i císař sám, maje velikou radost, zvolí ho a povýší za velekněze kostela pražského, a poslav ho k arcibiskupu mohučskému, poručil mu, aby ho brzy vysvětil na biskupa. 998 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 7. července vysvěcen byl Thegdag a uctivě jest přijat od duchovenstva 53

Strana 54
i lidu pražské církve a za veliké radosti posazen na trůn biskupský u rohu oltáře svatého Víta. Kníže byl tomu velmi rád, že se dobrý pastýř usmíval na své stádo a že stádo radostně vítalo nového pastýře.il * XXXII Tento Boleslav spravoval knížectví po smrti otcově třicet dvě léta jako kníže nejvýtečnější; bylť ve věcech spravedlnosti, katolické víry a křesťanského náboženství nejhorlivějším vykonavatelem a u něho nikdo nedosáhl církevní, nikdo světské hodnosti penězi. Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nej- milostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lesk zlata; v jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný. Tento přeslavný kníže byl v manželství spojen s Hemmou, jež byla rodem nad jiné ušlechtilejší, a což zasluhuje ještě větší chvály, ušlechtilostí mravů mnohem výtečnější. S ní zplodil dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava; Václav však již v útlém mládí křehký život zdejší zaměnil za věčnost; Boleslav pak po úmrtí otcově uvázal se v moc knížecí, jak se v dalším vypravování ukáže. . XXXIII A když se blížili dnové svrchu řečeného knížete Boleslava, kdy už měl za smrt vyměniti život věčný, povolal svého potomka stejného jména, na živu zůstalého, a v přítomnosti své manželky Hemmy a velikého zástupu jl A3 připojuje: Téhož roku v měsíci červenci bylo po celém Sasku velké zemětřesení a dva ohnivé kameny spadly z hromu, jeden v samotném hradu Magdeburku, druhý za řekou Labem.13] 54

Strana 55
předáků, jak mohl — neboť slova mu již přerývaly vzdechy — takto oslovil milého syna: „Kdyby mohla matka dítěti svého lůna dáti dary moudrosti tak, jako mu dává mléko prsou, nikoli příroda, ale člověk stvořený by vládl v stvoření. Přece však udělil Bůh některé dary své lidem, jako byli Noe, Izák, Tobiáš a Matatyáš, alespoň tak, že kterým oni požehnali, těm požehnal Bůh, a které oni zřídili k životu dobrého chování, těm popřál i Bůh stálosti. Tak i dnes, milý synu, kdyby zde nebylo milosti Ducha svatého, málo prospěje honosivost mých slov. Knížetem — praví Bůh — jsem tě ustanovil, nevy- nášej se, nýbrž buď jako jeden z nich, to jest: ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přece, že jsi smrtelný, a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. Tato přikázání Boží si napiš do svého srdce a těchto napomenutí svého otce neopomíjej: kostelní prahy často navštěvuj, Bohu se klaněj, jeho kněží cti, nebuď rozumný sám u sebe, nýbrž raď se s více lidmi, zda rozumějí věci v stejném smyslu. Snaž se líbiti mnohým, hleď však, jakým. Všechno jednej s přáteli, ale dříve o nich. Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství. Vdovou a příchozím nepohrdej, stojí-li u tvých dveří. O MINCI DBEJ, VŠAK STŘÍDMĚ, A NEMĚN PODOBU JEJÍ. Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč. Jest v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmoc- nější, s nímž se nemůžeme srovnávati my, velmi nízcí, když se rozhodl svého syna Pipina2] po sobě povýšiti na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřá- telé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostně olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojící se 55

Strana 56
Boha vše vidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci upadají v osidlo dáblovo ke zkáze lidu božího. Neboť takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží hranice této země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tritri [Tatry], milosti Boží a zámož- ností lidu. Neboť KRÁLOVOU SLÁVOU I CTÍ JEST BOHATSTVÍ NÁRODA JEHO; PÁNOVI, NIKOLI SOBĚ, JEST OTROCKÁ CHUDOBA TÍŽÍ.“ Chtěl mluviti dále, ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu a stal se nad ním pláč veliký; dnem jeho smrti byl den 7. února roku od narození Páně 999. XXXIV Téhož roku Gaudentius, zvaný též Radim, bratr svatého Vojtěcha, byl vysvěcen na biskupa kostela hnězdenského. Kterak tento přeslavný kníže Boleslav II., jehož vpravdě ani dnes nelze dosti oplakati a jehož památka je požehnána, svým mečem daleko rozšířil hranice svého knížectví, o tom svědčí apoštolské stvrzení v privilegiu biskupství pražského. Po jeho smrti nastoupil jeho syn, Boleslav III., jak svrchu bylo pověděno, v knížectví, ale nemaje stejné úspěchy ani to štěstí jako jeho otec, neudržel dobytých hranic. Neboť kníže polský Měšek21], nad něhož nebylo lstivějšího člověka, ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem. Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra. JAROMÍR, DOKUD BYL MLÁD, BYL NA DVOŘE OTCOVĚ CHOVÁN, Oldřich však hned z mládí byl poslán na dvůr císaře Jindřicha22], aby se přiučil tamnímu mravu i úskočnosti a německému jazyku. Potom po nedlouhé době obě řečená knížata, Měšek i Boleslav, sešla se na smluveném 56

Strana 57
místě k rozmluvě, a když si dala vzájemně slovo a potvrdila přísahou mír, kníže Měšek pozval Boleslava, aby ráčil k němu přijíti na hody. On, muž holubičí a bez žluči, pravil, že učiní vše podle rady svých přátel. Ale který mor jest škodlivější než domácí nepřátelé? Poněvadž nemohl čeliti jejich lstivým úmyslům, ba již svému osudu — ach, té předtuchy v mysli knížecí! — povolal k sobě znamenitější z nich a ty, které hodlal zanechati v zemi, že se mu zdáli zvláště věrní, a promluvil k nim: „Kdyby mě snad něco — nedej Bůh — jiného, než jak věřím a doufám, v Polsku stihlo, svěřuji vám v ochranu zde svého syna Jaromíra a zůstavuji vám ho na svém místě za knížete.“ A uspořádav tak věci země jde, aby přišel o zrak, a vjede do hradu Krakova za zlého znamení na hody u věrolomného knížete Měška. Neboť ihned při obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo, kníže Boleslav byl jat a zbaven zraku a jeho lidé všichni byli jednak pobiti, jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení. Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovici, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz, a doslechše se z pověsti, co se stalo s knížetem v Polsku, pravili: „Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl více hoden panovati?“ Ach, zlé mysli a zlého ducha! Co přemítají střízlivi, zjevně vykonají opilí. Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána. Když to viděl jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy, OTOM, CO PRÁVĚ SE STALO, DAL PŘÁTELŮM KNÍŽETE ZPRÁVU 57

Strana 58
a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much po- štípaného a polomrtvého, — neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem — rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu. Služebník Hovora, vší chvály hodný přítel knížete, dosáhl té milosti za svou zásluhu, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Hovora sám i jeho rod budoucí mají býti mezi urozenými a svobod- nými na věky věkův. Mimo to dali mu i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci. . XXXV Co se tyto věci dály v Čechách, kníže Měšek přitáhl se silnou mocí polskou udeřil na hrad Prahu a po celá dvě létak], totiž roku od narození Páně 1000 a roku od narození Páně 1001, jej držel. Ale hrad Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal nezastrašen a nedobytný. V téže době však kníže Měšek poslal posly k císaři, nabízeje a slibuje mu nesmírné peníze za to, dá-li syna knížete Boleslava, jménem Oldřicha, jenž byl v císařově moci, spoutati a vsaditi do vězení. Nepřemožitelný hlade po zlatě! Kde je přemocné právo římské říše? Hle, majitel zlata, jsa tlačen balvany zlata, uposlechne rozkazu knížete a katem a žalářníkem se stane podplacený zlatem císař! k] A3 připojuje: Téhož roku zemřel papež Bruno, jenž byl podle římského způsobu nazýván Rehoř. Rok od narození Páně tisící. Císař Ota vskutku dříve, než navštívil vlast, přišel v ponížené zbožnosti do Polska k svatému Vojtěchu biskupu a mučedníku, nyní ověnčenému Kristem, žádal oddaně jeho přímluvu a byl tam přijat s nejvyšší podporou slovanským knížetem Boleslavem a poslušně uctěn bohat- stvím darů všeho druhu. Odtud se císař Ota vrátil do vlasti a na místě Quedlinburku ve službách náležité úcty radostně prožil den vzkříšení Páně. Roku od narození Páně 1001. Polský kníže Měšek obsadil hrad Prahu.23] 58

Strana 59
A není divu, že on poslechl knížete, když za našich časů Vacek, narozený pod selským mlýnem, přivedl s sebou do Čech Jindřicha III. [V.]24), krále nejmocnějšího — nedůstojná podívaná! — na zlatém řetěze jako chrta; a co kázal sluha sluhů, toho poslechne pán pánů a do vězení král uvrhne Bořivoje, knížete spravedlivého, muže pravdy milovného, spoutaného až po kolena, jako by to byl nějaký člověk ničemný a lhář. Ale o tom bude na svém místě obšírněji psáno. . 3 ? XXXVI 1002 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ stalo se toto: když Kristus již vzhlédl na lid český a svatý Václav přispěl svým ku pomoci, kníže Oldřich — nevíme jistě, zda tajně útěkem vyváznuv či byl z rozkazu císařova propuštěn — vrátil se do vlasti, vešel do velmi pevného hradu jménem Dřevíč a poslal odtud jednoho věrného svého bojovníka s úkolem, aby, vnikna do hradu Prahy, v noci zvukem trouby postrašil nic netušícího nepřítele. Věrný služebník ihned rozkaz vykonal, a vystoupiv v noci uprostřed hradu na vyvýšené místo, jež slove Žiži, zatroubil a mocným hlasem několikrát volal: „Utíkají, utíkají Poláci v hanebném zmatku, přepadněte je, přepadněte, Čechové, zbraní prudce! Na ten hlas připadl na Poláky strach a leknutí, což se stalo z podivného dopuštění Božího a z přispění svatého Václava. Rozprchnou se všichni, jeden zapomenuv na sebe i na zbraň neoděn vskočí na koně a bez odění prchá, druhý, jak usnul, i bez kalhot pospíchá na útěk. A někteří utíkajíce spadnou z mostu, jenž byl přetržen na úklady nepřátelům, jiní přečetní na útěku po příkré cestě, kde se obecně říká na opyši hradu, v úzké zadní brance pro těsnost východu byli umačkáni, a sám kníže Měšek jen stěží s málo muži vyvázl. A bylo tomu tak, jak bývá, když lidé utíkají ze strachu, že se i šelestu vánku lekají a leknutí jim ještě více strachu nahání; tak se zdálo i těmto, ač je nikdo nehonil, jako by skály a stěny za nimi křičely a na útěku je pronásledovaly. 59

Strana 60
Ráno potom kníže Oldřich vstoupil do hradu Prahy a na lstivý podnět týchž domácích nepřátel, o nichž jsme se svrchu zmínili, třetího dne dal svého bratra Jaromíra oslepiti. Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství; staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže. A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži; žili totiž jako hloupá hovada, majíce manželství společná. * . XXXVII Téhož roku císař OTA, POŘADÍM TŘETÍ, SE ODEBRAL Z TOHOTO SVĚTA, ABY BYL V NEBESÍCH ŽIV, KDEŽ VŠICHNI JSOU VĚŘÍCÍ ŽIVI. Po něm nastoupil jeho syn [příbuzný], císař Jindřich, jenž mezi jinými velkými věcmi, jež učinil za svého života pro jméno Kristovo, vystavěl hrad na jedné hoře, koupené s nemalým nákladem od majitele toho místa, Paba; odtud dostal jméno Babenberk, to jest hora Pabova. Tam také založil biskupství, jež tak velice zvelebil statky a hodnostmi, že jest pokládáno v celých východních Francích ne za poslední, nýbrž za druhé po prvním biskupství. Vystavěl tam také chrám podivuhodně veliký ke cti svaté Panny Marie a svatého Jiří, mučedníka Kristova, a rovněž obdařil jej tolika nadáními kostelními, zlatými i stříbrnými skvosty a jinou královskou nádherou, 60

Strana 61
9. A Zavraždění svatého Václava z Gumpoldovy legendy.

Strana 62
NVIGILIÉ NATALIS DNINRI SECVNDNM OATHEVM-NH DESPONSATA MATER IHV OARIA IOSEPH: ANTE QVAM CONVENIRENT-INVENTA eST INVIERO HABENS DE SPV SCO. OSEPH AVT VIR eIVS C ESSET IVSTVS ET NOLLET EAM TRADVCERE VOLVIT OCCVLTE DIMITTGRE EA ACC AVTEM EO COGITANTE ECCE ANGE LVS DNI INSOMNIS APPARVIT EI DICENS. OSEPH FILI DAVID-NOLI TIMGRe ACCIPERE MARIAM CONIVGEM TVAM-Q VODENI INEA A Textová strana s iniciálou C z tzv. Kodexu vyšehradského.

Strana 63
že se mi zdá lépe o tom pomlčeti, abych snad neřekl méně, než jak tomu vskutku jest. PŘECE VŠAK Z ČETNÝCH SKUTKŮ SE O JEDNOM PROSPĚŠNÉM ZMÍNÍM: Nedaleko od řečeného hradu žil jeden poustevník, v svatých ctnostech archimandrita, a císař, mnohdy tváře se, jako by chtěl jíti na lov, mnohdy bera si nějakou záminku, docházel tajně k němu s jediným sluhou a po- roučel se jeho modlitbám. Když zvěděl, že poustevník chce jíti na pouť do Jeruzaléma, odevzdal mu zlatý kalich na tělo a krev Páně, tak objemný, že měl po obou stranách dvě držadla nebo, jak obecně říkáme, ucha, aby jej mohl každý lehko pozdvihnouti. I vyzval a požádal císař poustevníka, aby ten kalich smočil trojím ponořením do Jordánu tam, kde byl Kristus pokřtěn od Jana, a dal mu sdostatek peněz na cestu. Co dále? Muž Boží putoval do Jeruzaléma a vykonal rozkaz, ponořiv kalich třikrát do vody jordánské. Potom vraceje se přes Cařihrad, cestoval Bulharskem. Tam byl jeden poustevník, svatým životem žijící. Onen jeruzalémský poustevník přišed k němu, snažně ho prosil po mnohých milých a svatých rozhovorech, aby se modlil k Bohu za zdraví císaře Jindřicha. On mu dí: „Nelze se modliti za jeho zdraví, protože již je z tohoto slzavého údolí přenesen v klid blaho- slavených.“ Ten však naléhavě prosí, aby mu pověděl, odkud to ví. A on: „Minulé noci, když jsem ani docela nespal, ani zas nebděl, zdvihlo mne vznešené zjevení na velmi rozsáhlou, širou a pěknou rovinu; a viděl jsem tam zlé duchy hrozně ošklivé, jimž z hub a nosů šlehaly sírové plameny. Ti táhli císaře Jindřicha za vousy, ač se vzpíral, jako k soudu, jiní, bodajíce ho do hrdla železnými vidlemi, radostně křičeli: „Náš jest, náš jest!“ A za nimi povzdáli šla Panna Maria a svatý Jiří, jaksi smutní a jako by ho chtěli vyrvati a s nimi se hádali, až byla zavěšena uprostřed toho pole váha, širší v objemu než dvě míle. Na levici vkládala strana zloduchů veliké, nesmírné a nesčíslné zátěže, což znamená zlé skutky. Ale na druhé straně jsem viděl svatého Jiří, jak klade na váhu veliký kostel s celým klášterem, viděl jsem zlaté kříže s těžkými drahokamy, viděl jsem mnoho mešních knih velkých 63

Strana 64
s perlami a zlatem, viděl jsem zlaté svícny, kaditelnice a nesčetné pláště a vše, co dobrého ten král za života učinil. A přece ještě strana zloduchů pře- važovala a křičela: „Náš jest, náš jest!“ Tu Panna Maria vzala veliký zlatý kalich z ruky svatého Jiří, a třikrát potřásši hlavou, pravila: „Zajisté není váš, nýbrž náš jest!“ a s velikým rozhořčením hodila kalichem o zeď kostela; i zlámalo se jedno ucho na něm. Při tomto zvuku hned zmizel pekelný zástup a Panna Maria vzala císaře za pravou a svatý Jiří za levou ruku a vedli ho s sebou tuším do nebeského bydliště.“ Onen poutník jeruzalémský, uvažuje v srdci o tom, co bylo řečeno, šel si pro tlumok a nalezl jedno ucho kalicha ulomené, jak to předpověděl poustevník. Tento kalich se podnes chová v kostele svatého Jiří v Babenberku na památku toho velikého zázraku. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ U nás byli povražděni Vršovici. 1003 . 8 XXXVIII 1004 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Benedikt se svými soudruhy byl umučen. Za času císaře Jindřicha, jenž po Otovi III. spravoval říši římskou, žilo v Polsku patero mnichů poustev- níků, „pravých Izraelitů“: Benedikt, Matouš, Jan, Izák, Kristin a šestý Barnabáš. V jejich ústech nebyl nalezen klam ani v jejich rukou zlé dílo. O životě těchto otců bych měl psáti mnoho, ale raději chci psáti málo, protože vždycky se liběji požívá jídlo, jehož se skrovněji předkládá. Byloť obcování jejich chvalitebné, Bohu milé, lidem obdivu hodné a těm, kdož ho chtěli následovati, příkladné. Neboť proto se obdivujeme zásluhám svatých, abychom se sami, následujíce jich, stali obdivu hodni. Těchto tedy pět mužů ne nevhodně můžeme přirovnati buď k pěti přístřeším rybníka bravného nebo k pěti moudrým pannám, majícím dostatek oleje milosrdenství, protože, sami chudi jsouce, chudým Kristovým, jež chovali v svých příbytcích, jak mohli, posluhovali živobytím z milosrdenství. Oni 64

Strana 65
sami pak měli takovou ctnost zdrženlivosti, že se jeden z nich dvakrát, jiný jednou v týdnu postil, nebylo však ani jediného, aby byl jedl den co den. Pokrmem jim byla zelenina, vlastníma rukama vypěstovaná; chléb zřídka mívali, rybu nikdy, luštěnin nebo jahel směli požívati jen o veliko- nocích; pívali čistou vodu, a to jen s měrou; masité jídlo jim bylo ohavností a pohlédnouti na ženu prokletím. Jejich oděv byl drsný a hrubý, utkaný z koňských žíní. Na lůžku byl kámen za podušku a rohož, a to velmi stará a pro každého jediná, za pokrývku. POKOJE NEPŘÁLI SOBĚ A BDÍVALI PO CELÉ NOCI, LKAJICE NAD ZLYM SKUTKEM A HRICHEM LIDU I VLASTNÍM. Brzo zní prsa, od častých úderů zsinalá, brzo se potí těla od neustálého klekání zemdlená, brzo se každý vroucně modlí za vzdechů s rozpjatýma rukama a vzhůru upřenýma očima, aby do nebes přišli. Nikdy nemluvili mezi sebou, leč jen na přicházejícího hosta, a to málo slovy. Vpravdě byli zákona Božího činiteli, ne slyšiteli, vpravdě sebe samé s vášněmi a žádostmi těla křižujíce a kříž Kristův myslí i tělem nesouce, vzdávali oběť Bohu milou ne z cizího statku, ale z vlastního těla, neboť každého dne se navzájem tepali. Takovým U NICH BYVALO ZVYKEM, ŽE JEDNOHO KAŽDÉHO RÁNA DALI SI PO JITŘNÍCH ZPĚVECH AŽ DOLU ZTYRATI HŘBETY. NA SVOU PADAJE TVÁŘ, DĚL K DRUHÉMU BRATROVI BRATR: „HŘEŠÍŠ, CHCEŠ-LI MNE ŠETŘIT, A BIJEŠ-LI, NIJAK MNE NEŠETŘ!“ A ten stoje s metlou odpovídal: „STAN SE, JAK CHCEŠ!“ PAK TAKTO SE KE KRISTU, ŠLEHAJE BRATRA, modlil: „Ó, KÉŽ PRO TYTO SKUTKY TI ODPUSTÍ PŘEDOBRÝ KRISTUS." SÁM SE PAK POLOŽIL NA ZEM A SVÁ ZAS MU NASTAVIL ZÁDA. NEŘÍKAL: „BOLÍ TO, BRATŘE,“ KDYŽ JEDEN DRUHÉHO MRSKAL, 65

Strana 66
NYBRŽ „ŽEHNEJTE!“ ZPÍVAL NEB „SMILUJ SE NADE MNOU, BOŽE!“ LEHKOŤ SNÁŠÍ SE VĚC, KDYŽ KAŽDY JI OCHOTNĚ TRPÍ. Bůh, hledě z výsosti na jejich trpělivost a bezúhonnost života i na vytrvalost ve víře a skutcích, chtěl již odměniti strádání svatých svých a podivu- hodnou cestou je uvésti v rozkošnou vlast, když k nim přišel kníže Měšek, uslyšev o jejich dobré pověsti a svatém obcování, s několika průvodci, aby sebe těm svatým mužům poručil. A poznav jejich nouzi, dal jim velikou hojnost peněz, totiž měšec naplněný sto hřivnami, a přijav od nich sbratření a společenství v modlitbách, radosten se vrátil na svůj dvůr, snažně jich poprosiv a sebe jim poručiv, aby ho vzpomínali. Ale oni nevěděli, co by s penězi počali, protože nikdy nic takového neměli. Stáli ustrnulí, až jeden z nich — neboť již půl roku nic spolu nemluvili — otevřel ústa a pravil: „POKLADY ZLATA A STŘÍBRA JSOU ZAJISTÉ OSIDLEM SMRTI a těm, kdo mají přebytek v zlomyslném měšci, nesnadno se otevrou půvabná místa ráje, zato však hrůzyplná muka pekelná budou je trápiti v Etně. Jistě nás pokouší nepřítel pokolení lidského, aby z nás učinil nepřátele Kristovy. Neboť kdo je přítelem světa, bude učiněn nepřítelem Božím. Bohu se totiž protiví, kdož jeho přikázání neostříhají. Neboť řekl Bůh: „Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti,“ a jako na vysvětlenou připojil: „Nemůžete sloužiti Bohu a mamonu.“ Již budeme otroky mamonu poddanými my, kteří jsme dosud byli svobodnými dětmi skromnosti. Zdaliž se nebude báti při zašustění větru, kdo ponese zlato? Či se nestává, že POCESTNYS PRÁZDNOU KAPSOU SI ZAZPÍVÁ LUPIČI VE TVÁR? Což nepřišli k nám častokrát loupežníci, a když nenašli, proč by nás zabili, odešli, někdy nás zranivše, jindy přijavše požehnání? Jistě již letí pověst po světě, že milujeme svět a věci světské. Volají proti nám i tyto peníze samy, jež nikdy neumějí mlčeti, a již již se zde objeví ve dveřích nešlechetná rota lupičů, protože, co činí páni, vědí přemnozí. Ba spíše budiž hodně rychle vyvržena tato vnada smrti, potrava zlého, škoda duše, a toto stříbro ať se vrátí tomu, čí jest.“ 66

Strana 67
I pošlou jednoho z bratří, jménem Barnabáše, jenž vždy vyjednával věci vnější, aby jejich jménem vyřídil knížeti toto: „Ač jsme hříšníci a lidé nehodní, přece paměť na vás stále chováme v svých modlitbách. Stříbra jsme nikdy neměli a nechceme je míti. Neboť nežádá Pán náš Ježíš Kristus od nás stříbra, nýbrž dvojnásobnou hřivnu dobrých skutků. Mnich, má-li groš, nestojí za groš. Na, vezmi si to své stříbro; nám není dovoleno míti věci nedovolené. Když odešel ke knížecímu dvoru, hned v první čtvrtině noci přibyla nepřátelská rota, a náhle vrazivše do dveří, našli mnichy, ani zpívají žalmy Hospodinu. Meče jim k hrdlům přiloživše pravili: „V SVATÉM-LI POKOJI ŽÍTI SI PŘEJETE, STŘÍBRO, JEŽ MÁTE, IHNED VŠECKO NÁM DEJTE A UŠETŘTE ŽIVOTA SVÉHO. NEBOŤ DOBŘE TO VÍME, ŽE POKLAD OD KRÁLE MÁTE.“ Ale oni se dokládali Boha za svědka, k pokladu se vytrvale neznali a řekli: „Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře, protože jsme jich neměli potřebí. Nevěříte-li tomu, zde náš dům, hledejte, jak se vám líbí, jen nám neubližujte.“ Ale oni, tvrdší než skály, pravili: „Škoda těch řečí, buď nám vydejte peníze od knížete, nebo propadnete hrozně hrdlo,“ a ihned je nelítostně svázali, po celou noc rozličnými mukami trápili a nakonec všechny zároveň mečem zabili. A tak hněv bezbožníků přenesl je do nebeského království. I bylo umučeno těchto pět bratří: Benedikt, Matouš, Izák, Kristin a Jan, roku od narození Páně 1004 dne 11. listopadu. XXXIX 1005 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1006 Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl zapsán: HEMMA TU LEZI, HLE, POUHY PRACH, JEŽ BYLA JAK GEMMA. 67

Strana 68
„PANE,“ — TAK, PROSÍM TĚ, RCI — „MILOSTIV DUŠI TÉ BUD!“ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 10071 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1017 Dne 11. června zemřel Thegdag, třetí biskup kostela pražského. Byl důstojným nástupcem svatého biskupa Vojtěcha, tělem byl panenský, mravy zlatý, skutky zářivý, následuje stop svého předchůdce a stíhaje haneb- nosti lidu sobě svěřeného, a když ne tělem, aspoň duchem zakusil mučed- nictví. A nezemřel podle obyčeje lidí, nýbrž následovav Hospodina u pokoji, rovněž tak i spí i odpočívá. Po něm nastoupil roku od narození Páně 1018 biskup Ekard. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1019, 1020 XL Mezitím Břetislav, syn knížete, přešed z dětského věku v jinošský, kráčel od ctnosti ke ctnosti. Měl nad jiné zdar v svém počínání, ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost. Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě, jménem Ota Bílý pocházející podle otcovské posloupnosti z krve královské. Ten měl jedinou dceru25] Jitku, jež, COJEST POD SLUNCEM DĚV, SVOU KRÁSOU PŘEDČILA VŠECHNY. Dobrý otec a její předobrá máti dali ji, aby se naučila žaltáři, do kláštera, jenž slove Svinibrod, polohou i hradbami velmi pevného. Ale které věže, byť sebe vyšší, nebo které hradby sebe pevnější mohou odolati lásce a milence odloučiti? 1] Cr, 2 dodává k roku 1008: Štěpán, král uherský, se proslavil. C3 k roku 1009: Byl založen klášter svatého Prokopa. C1, 2 k roku 1011: Posvěcení kostela bamberského. K roku 1014: Král Jindřich byl pomazán na císaře. A2b, C1, 2 k roku 1015: Císař Jindřich si podrobil polského knížete Boleslava. 68

Strana 69
NADE VŠÍM VÍTĚZÍ LÁSKA; I KNÍŽE I KRÁL SE JÍ PODDÁ. Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji. Neboť uvažoval o vrozené Němcům pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na jejich jazyk. Ale oč bývá těžší přístup k lásce, tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když ohni sálá Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá: „Buď mi bude údělem výtečný sňatek, anebo se ponořím ve věčný posměch, není možná, aby Jitka nebyla má, dcera rodem ušlechtilá, panna sličná, velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnější, nad život mi dražší; aby zůstala dlouho na živu, buď Bohu chvála stálá.“ A hned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako zvláště hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a hodně otužilé koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři a ještě rychleji přijeti zpět. Muži vyplní rozkaz, ale co jejich pán zamýšlí, nevědí. Diví se mezi sebou, že tak spěchají, a asi po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do podsíně řečeného kláštera. Syn knížete totiž už předtím poručil všem svým, aby nikomu nedávali věděti, kdo nebo odkud jest, ale aby se k němu chovali, jako by byl jeden z nich. Musí mu ustoupit ithacký hrdina, že chytrým důvtipem vypátral syna Thetidina, ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia, že Tyndarovnu unesl z Amykel, protože tento jinoch Břetislav nad oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností. Neboť jako když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek, a ejhle, Jitka, panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera; byloť zvykem, že něžné dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř 69

Strana 70
v kostele. Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přetal řetěz jako stéblo; a podnes je viděti přetatý článek na důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy utali, a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě. Unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021.26] A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher a ještě dále. Po smrti Boleslava II. totiž Poláci opanovali jak hrad Prahu, tak i celou Moravu. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1022 V Polsku se stalo pronásledování křesťanů. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1023 Dne 8. srpna Ekard, čtvrtý biskup pražský, odešel z tohoto světa, aby byl živ životem věčným. Tento biskup byl proti mocným nepoddajný, k nízkým a tichým laskavý a skromný, velmi výmluvný kazatel, štědrý dárce almužen čeledi Páně, v měření pšenice věrný správce. On ustanovil, aby jako desátek každý, ať mocný nebo bohatý nebo chudý, měl-li svého léna nebo zboží aspoň s popluží, platil biskupu dvě měřice, vysoké pět dlaní a dva prsty, jednu měřici pšenice a jednu ovsa. Neboť předtím, jak ustanovil první biskup Dětmar, dávali desátku dvě kopy obilí; na kopu pak počítáme padesát snopků. Po jeho smrti nabyl biskupství Hyza a byl téhož roku dne 29. prosince vysvěcen od arcibiskupa mohučského. 70

Strana 71
XLI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 12. července zemřel král Jindřich. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 17. června zemřel král Boleslav [Chrabrý]. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1026 ... ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1030 Toho roku kníže Břetislav způsobil velkou porážku Uhrům a poplenil jejich zemi až k hradu Ostřihomu. 1024 1025 Téhož roku dne 30. ledna Hyza, pátý biskup kostela pražského, ODEŠEL Z TOHOTO SVĚTA A POŽÍVÁ ODMĚNY ŠŤASTNÉ. Byl ušlechtilý rodem, ale ještě ušlechtilejší svým jednáním a činil dříve sám, co jiným velel činiti. Neb nikdo nezná tak dobře své vlastní sídlo, jako on znal žalář a příbytky nemocných. A nebylo ho tajno, kolik hlav lidských na svět přišlo NEBO CO DUŠÍ SMRT ZAS POSLALA DO ČERNÝCH STINŮ. Mimo to měl obyčej každého dne dávat čtyřiceti lidem stravu, sám jim žehnal jídlo i pití, v hojnosti poskytnuté, a vlastníma rukama přívětivě podával. Byl muž neobyčejně krásné postavy a vlasy na jeho hlavě byly bělejší než labuť; proto dostal příjmení „bílý a milostný biskup Hyza“. PO NÉM NASTOUPIL ŠEBÍŘ — BYL BISKUPEM V POŘADÍ ŠESTYM. Ten za doby mládí slynul chválou neobyčejné hbitosti, protože nade všechny, co jich bylo na dvoře knížecím, vynikaje úslužností, konal svému pánu pilnou a věrnou, a proto tím milejší službu. Neboť býval první při duchovních povinnostech a neméně horlivý v světských zaměstnáních, vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti, m] C připojují: V Římě byl pomazán král Konrád.27] 71

Strana 72
jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával: „Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.“ Pro tuto a podobnou horlivost získal si přízeň knížecí a obecnou oblibu. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1031 O svátku svatých apoštolů Petra a Pavla byl Šebíř vysvěcen na biskupa od arcibiskupa mohučského. Téhož roku se narodil Břetislavovi syn Spytihněv. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřel kníže Boleslav, jejž Měšek oslepil. 1032 n] 1037 . 3 XLII Téhož roku dne 9. listopadu kníže Oldřich OPUSTIL KRÁLOVSTVÍ ZEMSKÉ A KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ ZÍSKAL. 28) Svrchu dotčený Jaromír, zraku zbavený, jenž podle ustanovení knížete Oldřicha bydlel ve vísce Lysé, uslyšev, že se bratr odebral z tohoto světa, vstal o svítání a dal se dovézti do hradu Prahy. Když tam přijel, byl bratr jeho již donesen do kostela svatého Jiří; Jaromír, stoje o pohřbu při marách, dojal a rozechvěl srdce všech okolostojících nářkem, stýskaje si takto: „BÉDA MI, CO MÁM ŘÍCI, NEŽ: BEDA MII ŘÍKATI POŘÁD? Žel mi, bratře, žel toho hrozného losu hořké smrti! EJHLE, ZDE LEŽÍŠ MRTEV A Z VRATKÉHO VRCHOLU TÉTO POZEMSKÉ VLÁDY NI JÁ ANI TY JIŽ RADOSTI NEMÁŠ. Předevčírem vznešený kníže, dnes nehybné tělo, zítra pokrm červům, potom lehkým popelem budeš a prázdnou bajkou. Zraku jsi mne zbavil a nemiloval jako bratr bratra. n] C připojují: [C3 k roku 1033. Počátek kostela sázavského. 72

Strana 73
JEN BY SIS RADĚJI PŘÁL, BYS NESPÁCHAL, NA MNĚ COS SPÁCHAL. VÍM TED, ŽE BYS MI ZRAK CHTEL NAVRÁTIT, KDYBYS JEN MOHL, když nahé jsou a odkryté tvoje skutky, ať dobré či zlé. AVŠAK Z CELÉHO SRDCE TI NYNÍ ODPOUŠTÍM, BRATŘE, ABY BUH VŠEMOHOUCÍ V SVÉ MILOSTI ODPUSTIL TOBĚ. ABY TĚŽ DUŠE TVÁ POTOM SI V POKOJI SPOČINOUT MOHLA. Po řádném dokonání obřadů pohřebních vzal za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se vždy děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze. Když byl kníže posazen na stolci a nastalo ticho, Jaromír, drže synovce za pravici, pravil k lidu: „Hle, váš kníže!“ A oni zvolali třikrát: „Krlešu,“ to jest: Kyrieleison. A opět řekl Jaromír k lidu: „Při- stupte z rodu Municů, přistupte z rodu Těpticů!“ a volal jmenovitě ty, o nichž věděl, že jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající. Poznav, že stojí u něho, pravil: „Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete, abyste ho byli poslušni, jak je důstojno knížete, a povinnou věrnost mu zachovávali, jak náleží vládci. A tebe, synu, napomínám a opět a opět to v mysl ti vštěpovat budu, abys tyto zde ctil jako otce a miloval je jako bratry a ve všech potřebách aby sis je bral za rádce. Těmto poruč hrady a lid k správě, neboť jimi země česká stojí i stála a státi bude na věky. Ale oněch tam, kdož jsou Vršovici, nešlechetných otců ničemní synové našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střez se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolku s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni. Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali a rozličné šašky si ze mne tropili, potom vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku. Synu můj, měj vždy na paměti předpověď svatého 73

Strana 74
Vojtěcha, jenž svatými ústy dotvrdil, že mají na ně za jejich ukrutné skutky třikrát dopadnouti pohromy, a stihl je klatbou v církvi. To se již z vůle Boží dvakrát stalo, a aby se to stalo potřetí, o to se ještě postará osud.“ Avšak oni slyšíce to rvali se v srdcích svých a skřípěli na něho zuby jako lvové. A po nemnohých dnech Kochan, o němž jsme se výše zmínili, poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž, kníže Jaromír, zemřel jako mučedník Boží roku od narození Páně 1038 dne 4. listopadu. Až dosud, co se za starodávna sběhlo, obsahuje kniha první. Ale protože, jak dí svatý Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme, co lépe víme, nyní s pomocí Boží a svatého Vojtěcha duch touží po tom, abychom pověděli, co jsme my sami viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vypravování očitých svědků. 8 KONČÍ SE PRVNÍ KNIHA KRONIKY ČESKÉ o] A3 tu uvádí založení kláštera Sázavského. Viz dodatek I.

Strana 75
*$ POGINA SE PREDMLUVA KE KLIMENTOVI, OPATU KOSTELA BREVNOVSKÉHO Duchovnímu otci klástera břevnovského Klimentovi, jenž toto jméno právem má podle svých skutků a stále v učenosti trvá, Kosmas, nehodný slouti děkanem, přeje společnosti andělského sboru. Když jsem se měl po mnohých úvahách rozhodnouti, co bych nejvhodněji poslal milému muži tak svatého života, jemuž arci hroudy zlata a stříbra nejsou ničím a jenom duchovní věci se líbí, uznal jsem za nejlepší říditi se toliko tvým přáním. Zvěděl jsem totiž od tvého klerika, jménem Bohumila, jenž mi to v soukromí důvěrně pověděl, že bys rád chtěl viděti mé hříčky, jež jsem kdysi psal Gervasiovi. Posílen jsa tímto naskytlým podnětem nebo spíše přinucen přemlouváním drahého přítele, osměluji se pfedlozZiti Tvému Otcovství, nejen čeho sis přál, nýbrž i druhou, ať tak dím, 75 knížku téhož vypravování, kterou jsem rovněž složil o dějích, pokud mi bylo lze se jich dopátrati, od času Břetislava, syna knížete Oldřicha, až do jeho jmenovce, syna krále Vratislava. Neboť ačkoli, ctihodný otče, nepřestáváš hltati svatá písma a stále vyčerpáváš hluboké prameny filosofie, přece RAČIŽ SVATÝ SVUJ RET V TOM CHUDÉM NÁPOJI SMOCIT. Nebot se Casto stává, Ze po silnych vínech a uspávajících číších někdy přijde na člověka přirozená žízeň a že doušek čisté vody bývá milejší než sladké číše. CASTO I MARTÜV VOJÁK, JENZ V BOJÍCH PACHTÍSE V ZBROJI, S CHUTÍ SE ÚČASTNÍ TANCE JÍMŽ DRUŽINA DÍVEK SE BAVÍ, ANEB VE SBORU HOCHÚ SI VESELE S KOTOUČEM ZAHRÁ. Tak 1 ty, otče nejsvětější, již zanech velikých knih sylogistiky a přečti si tato má dílka, smyslem dětinská, slohem selská. Najdeš tu leccos, co zasluhuje pohany 

Strana 76
a posměchu, i ulož to do paměti proto, abys to někdy moudrostí, kterou máš od Boha propůjčenu, přesně opravil. A že na některých místech najdeš verše jaksi metrické, věz, že jsem se vědomě dopouštěl nevědomosti tím, že jsem skládal verše. Buď zdráv! D 8. —*. &.

Strana 77
POČÍNÁ SE DRUHÁ KNIHA Když se tedy kníže Břetislav již upevnil na otcovském stolci, následoval stop svých předků skutky Bohu i lidem milými a ještě je překonal souvislou výší ctností. A jako slunce v své síle zastiňuje a oslabuje silným leskem svým světlo hvězd a měsíce, tak nový Achilleus, nový Tydeovec, Břetislav, novými triumfy umenšuje a zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů. Neboť Bůh mu dal takovou milost, že předností, kterých jednotlivcům popřává částečně, jemu, ač mu nechyběly, v hojné míře popřál úplně. Neboť v něm byly všechny přednosti tou měrou vyvrcholeny, že na vojně vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil nad Šalomouna. Tím se stalo, že ve všech bitvách býval vítězem jako Josue, že byl na zlato a stříbro bohatší než králové arabští, a oplývaje všude nevyčerpatelným bohatstvím a neustávaje v rozdávání darů, MOHL SE ROVNATI ŘECE, V NÍŽ NIKDY SE NEZTRATÍ VODA. Jemu porodila choť Jitka, rodem veleušlechtilá, na potomstvo vele- plodná, pět mládenců, kteří byli tělem spanilí a nad jiné vynikali jako hory thessalské, byli nadáni obzvláštní moudrostí, v poctivosti neměli sobě rovných, v chování byli příjemní, k chybujícím smířliví a ve všech počest- ných přednostech chvály hodní. Prvorozený byl Spytihněv, druhý podle rodu byl Vratislav, třetí v posloupnosti Konrád, čtvrtý rodem Jaromír, pátý a nejmladší z nich, Ota, byl nejkrásnější. O jejich životě a slávě, pokud na to vystačí hojná zásoba slov, na svých místech bude podán dostatečný výklad. I když ještě byli v dětských letech, dokázali svou snaživostí tolik co muži; a divil se tomu otec velmi, 77

Strana 78
VYBORNOU OZDOBU VIDA A VZNEŠENOU DRUŽINU BRATŘÍ. AVŠAK NEMÉNĚ MÁŤ V SVÉ RADOSTI CITILA TÍSEN z takového prospívání synů a nádherné slávy. Il Když byl toho času Kazimír29], slavný kníže polský, odňat tomuto světu a jeho synové Boleslav a Vladislav se ještě jako nemluvňata kojili mlékem z prsů, mohli se Poláci nadíti jediné spásy v tom, když se dají na bídný útěk v různé strany. Zpozorovav to, v čtvrtém roce svého knížectví kníže Břetislav uznal za nejlepší, neodkládati naskytlou příležitost, jak by potýral své nepřátele a dokonce se pomstil za příkoří, jichž se kdysi kníže Měšek dopustil na Češích, a to co nejrychleji; a se svými se poradiv, rozhodl se na ně udeřiti. A hned vyhlásil přísné nařízení a dal na znamení svého rozkazu po celé zemi české nositi provaz upletený z lýčí, na výstrahu, aby každý opozdilec, který by přišel do tábora po daném hesle, věděl zcela jistě, že bude takovým provazem oběšen na šibenici. Když se pojednou, v okamžení, shromáždili na jedno místo a do jednoho, táhl do země polské, zbavené svého knížete, nepřátelsky na ni udeřil, a jako prudká bouře zuří, řádí a vše poráží, tak on hubil vsi vraždami, loupežemi a požáry, dobýval pevných míst a vtáhnuv do Krakova, hlavního jejich sídla, vyvrátil jej z kořene a zmocnil se v něm kořisti; mimo to pobral i nesmírné množství zlata a stříbra, staré poklady od dávných knížát shromážděné; rovněž i ostatní hrady vypálil a se zemí srovnal. Když došli ke hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří se tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Črnína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby 78

Strana 79
se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od toho hradu podnes nazývají se Hedčané. . 3 2 Ill Nedaleko od řečeného hradu bylo hlavní sídlo Hnězdno, polohou i hradbou velmi pevné; bylo však lehko nepřátelům dobýti ho pro skrovný počet jeho obyvatelů. Tam toho času v bazilice svaté Boží rodičky Marie, věčné panny, odpočíval nejvzácnější poklad, tělo nejblahoslavenějšího mučedníka Vojtěcha. Čechové, přitáhše tam, ihned hradu dobyli bez boje a s velikou radostí vstoupili do svatyně chrámové, a nedbajíce o žádnou jinou kořist, toliko žádali: aby jim byla dána vzácná hmota svatého těla, jež kdysi pro Krista trpělo. Když biskup Šebíř viděl jejich nerozvážnou odhodlanost, hotovou ke každému dobrému i zlému skutku, pokusil se odvrátiti je od nedovolené opovážlivosti touto řečí: „Bratří moji a synové církve Boží! Není to věc tak snadná, jak vy si myslíte, aby se nějaký člověk osmělil všetečně dotknouti svatého těla, plného božských ctností. Neboť se velmi bojím, abychom nebyli poraženi pominutím mysli, slepotou anebo nějakou mdlobou údů, kdybychom se osmělili všetečně to učiniti. Proto se dříve tři dni posťte, kajte se ze svých hříchů, odřekněte se všech ošklivostí, které se jemu u vás ošklivily, a slibte z celého srdce svého, že je nebudete už více činiti. Neboť mám naději v milosrdenství Boží a našeho patrona svatého Vojtěcha, že nebudeme zbaveni naděje ve splnění naší žádosti, když setrváme ve zbožné víře a na stálých modlitbách.“ Ale oni měli slova biskupova za bláznovství a zacpavše si uši, hned se obořili na svaté tělo, aby je vzali. A poněvadž bylo pochováno za oltářem při zdi a nebylo možná je vyrvati jinak než zbořením oltáře, ruka nešle- chetná a mysl zdivočelá vykonají bezbožný čin; ale neobešlo se to bez Boží pomsty. Neboť se hned při samém všetečném díle zastavili s ochromenými smysly a byli bez hlasu, citu a zraku skoro tři hodiny, až se jim opět 79

Strana 80
s přispěním milosti Boží vrátily smysly. A ihned — byť pozdě — toho želíce, splnili rozkaz biskupův, a čím zřejměji byli pokáráni vůlí Boží, tím zbožněji trvali neumdlévajíce na modlitbách, po tři dni se postíce a za odpuštění prosíce. IV Třetí noci se zjevil biskupu Šebířovi, když po jitřních obřadech odpočíval, ve vidění svatý biskup Vojtěch a pravil: „Pověz knížeti a jeho předákům toto: Otec z nebes dá, oč žádáte, neoddáte-li se opět hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu.“ Ráno to oznámil biskup knížeti a jeho předákům a ti hned plni radosti vešli do chrámu Panny Marie, padli před hrobem svatého Vojtěcha k zemi a dlouho se společně modlili. Pak kníže povstal a stoje na kazatelně přerušil ticho těmito slovy: „Chcete napraviti své nepravosti a zmoudřeti po zlých skutcích?“ A oni se slzami v očích volali: „Jsme ochotni napraviti všecko, v čem naši otcové nebo my sami jsme zhřešili proti světci Božímu, a od zlého skutku zcela ustati.“ Tu kníže, pozdvihnuv ruku nad svatým hrobem, takto počal mluviti ke shromáždění lidu: „Bratří, pozdvihněte společně své pravice k Hospo- dinu a mějte pozor na mé řeči; chci, abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manžel- ství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži. Jestliže by však manželka svým mužem nebo muž manželkou opovrhl a svár mezi nimi vzplanul do roztržky, přeji si, aby ten rušitel manželství, který by se nechtěl vrátiti k předešlému svazku právě uzavřenému, nebyl uváděn podle řádu naší země do otroctví, nýbrž spíše, jak neoblomně káže naše nezměnitelné rozhodnutí, budiž odveden, ať je to jakákoliv osoba, do Uher a nesmí se žádnými penězi vykoupiti nebo do naší země vrátiti, aby se hlízami jedné ovečky nenakazil celý ovčinec . 8 80

Strana 81
Kristův.“ Biskup Šebíř pravil: „Kdo by jinak učinil, budiž klet! Týmž trestem mají býti stiženy panny, vdovy a cizoložnice, o nichž je známo, že pozbyly dobrého jména, porušily stud a obtěžkaly smilstvím. Neboť když se mohou podle své vůle vdáti, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší? Potom kníže doložil: „Když by však žena prohlásila, že jí muž nesplácí stejnou láskou, nýbrž ji nemilosrdně bije a trýzní, bude rozhodnuto mezi nimi božím soudem, a kdo bude nalezen vinným, ať trpí trestem vinného. Rovněž i stran těch, kdo jsou nařčeni z vraždy: arcikněz ať oznámí jejich jména správci svého hradu a správce ať je povolá na soud, a budou-li se vzpírati, uvrhne je do vězení, až buď učiní vhodné pokání, anebo, budou-li zapírati, buďtež zkoušeni žhavým železem nebo očistnou vodou, zdali je na nich vina. Avšak vrahy bratrů, otců nebo kněží a osoby z podobných hrdelních zločinů obviněné ať arcikněz označí hradskému správci nebo knížeti, a ten je spoutané na rukou a v pase ze země vyhostí, aby, tuláky a uprchlíky jsouce, bloudili jako Kain kolem po světě.“ Biskup Šebíř pravil: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno! Neboť k tomu vám knížatům meč visí po boku, abyste své ruce častěji umývali v krvi hříšníkově.“ Opět dí kníže: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil —,“ biskup Šebíř dodal: „budiž klet!“ A kníže: „Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď upro- střed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a na hlavě oholen; jmění mu však nebudiž zabaveno, nýbrž toliko pití na zem vylito, aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil. Pijáci však, budou-li při- stiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz.“ Biskup Šebíř pravil: „Co kníže rozhodl, to naše moc potvrzuje. K tomu kníže dodal: „Zakazujeme, aby se vůbec nekonaly v neděli trhy, které v našich krajích lidé proto tak hojně navštěvují, aby v ostatní 81

Strana 82
dni měli kdy na své práce. Bude-li však kdo v neděli anebo ve dni, které jest veřejně nařízeno slaviti, u kostela nalezen při nějakém robotném díle, arcikněz ať mu vezme dílo samé i potah, který se při díle nalezne, a on ať zaplatí tři sta peněz do důchodu knížecího. Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících. To jsou věci, jichž nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru." Tak pravil kníže. A biskup, vzývav jméno svaté Trojice a vzav kladivo — zatímco ostatní duchovní zpívali sedmero žalmů a jiné k tomuto sva- tému dílu vhodné modlitby — počal zvolna bořiti vršek hrobu a odboural jej až dolů k svatému pokladu. A když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak pronikavou přelíbeznou vůní, že tři dni jako by se byli najedli nejsytějších pokrmů, nemyslili na občerstvení jídlem; ba i velmi mnoho nemocných se uzdravilo v ten den. Tehdy kníže, biskup a několik málo předáků podívavše se viděli Božího světce, jak se jeho tvář a podoba skvěje a jak je tělo jeho naprosto neporušeno, jako by byl toho dne sloužil slavnou mši svatou; i zpívali duchovní Te Deum laudamus a laikové Kyrieleison a jejich hlasy se rozléhaly až k nebesům. Potom se kníže, jehož tvář tonula radostí v slzách, takto modlí: „Kristův mučedníku, svatý Vojtěše, jenž jsi měl s námi vždy a všude slitování, vzhlédni na nás nyní s obvyklou laskavostí, buď milostiv nám hříšníkům a dopřej milostivě, abys od nás, ač nehodných, směl býti donesen k svému sídlu pražského kostela.“ Divná to věc a přímo úžasná: kdežto před třemi dny se nemohli dotknouti náhrobku, tehdy hned vyzdvihli kníže a biskup bez překážky jeho tělo z hrobu a pokryvše je hedvábím postavili nahoře na oltáři, aby lid mohl věnovati dary, jež zaslíbil Bohu a jeho světci. A toho dne bylo složeno dvě stě hřiven na oltářním stole. VŠEMOHOUCÍ Ó BOŽE, JENŽ VESMÍREM PO VĚKY TOČÍŠ, 82

Strana 83
KTERYŽ KRALUJEŠ VĚČNĚ A ŘÍDÍŠ JEDINÝ VŠECKO, NEBYLO NA SVĚTÉ NIC, MUJ KRISTE, A NEBUDE, NENÍ bez tvé vůle. KTERÝ PAK SMRTELNY ČLOVĚK BY TOMU KDY UVĚŘITI MOHL, že by ten, jenž byl v království nebeském korunován, nechal své tělo zpět donésti k národům vzpurným, z jejichž společnosti prchl, zatrativ jejich špatnosti, když ještě žil? Ale když uvážíme ještě větší Boží a starodávné zázraky, kterak národ izraelský suchou nohou přešel moře, jak ze suché skály tekly vody, nebo jak se stvořitel světa zjevil v světě, narozen z Marie panny, máme se ne diviti, nýbrž raději pokořiti Bohu, jenž učinil a může činiti, co chce, a jeho milosti všecko přičítati. Z jeho milosti a vnuknutí vstoupilo v srdce knížete, aby rovněž přenesl tělo arcibiskupa toho sídla, Gaudentia, jenž v témž kostele odpočíval. Jak jsme se výše zmínili, byl on nejen co do tělesného, nýbrž i duchov- ního svazku bratrem svatého Vojtěcha a průvodcem nerozdílným při veškeré práci a starosti, a i když ne tělem, aspoň duchem, soustrast s ním cítě, zakusil mučednictví. Neboť nebylo možná, aby nebyl projel meč jeho duší, když viděl, kterak jest jeho bratr oštěpy pohanů na kusy sekán, a sám toužil po tom, aby byl stejně usmrcen. Také uznal kníže a biskup za vhodné přiložiti k svatému tělu ostatky pěti bratří, o jejichž životě a utrpení jsme výše dosti obšírně mluvili, kteří v témž hradě, ale v jiném kostele odpočívali, a rovněž dáti je se svrchovanou pečlivostí přenésti. Co dále? Přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech a v předvečer svátku svatého Bartoloměje apoštola30] položili se táborem blíže hlavního sídla Prahy při potoku Rokytnici. Tam jim na úsvitě přišlo naproti ducho- venstvo a všechen lid v procesí, jehož dlouhá řada mohla se jen stěží na širokém tom poli rozestaviti; byloť procesí seřaděno takto: kníže sám a biskup 83

Strana 84
nesli na ramenou sladké břímě mučedníka Kristova Vojtěcha. Za nimi opatové společně nesli ostatky pěti bratří; potom arcikněží se těšili z bře- mene arcibiskupa Gaudentia, za nimi šlo dvanácte vybraných kněží, kteří sotva mohli unést tíži zlatého Ukřižovaného — neboť kníže Měšek třikrát sám sebe vyvážil tím zlatem —, na pátém místě nesli tři těžké zlaté desky, které byly položeny kolem oltáře, kde odpočívalo svaté tělo. Bylať největší deska pět loket zdéli a deset dlaní zšíři, hojně ozdobená drahými kameny, křišťálem a jantarem. NA JEJIM OKRAJI VERŠ BYL VEPSÁN TOHOTO ZNĚNÍ: „TŘIKRÁT STO LIBER ZLATA JEST TĚŽKÉ TOTO ZDE DÍLO.“ Ke konci přes sto vozů přiváželo obrovské zvony a všechny poklady Polska, za nimi se ubíral nesčíslný zástup urozených mužů, kteří měli ruce spoutány železy a hrdla ukována v řetězy, mezi nimi, žel neštastně zajat, byl přiveden můj V URADĚ DUCHOVNÍM DRUH, PODLE SVÉ HODNOSTI KNĚZ. Ó, jak má býti onen den, den Čechům slavný a na věky pamětihodný, svatými obřady slaven, důstojnými oslavami svěcen, chvalozpěvy velmi pobožně ctěn, jak má býti bohatým radostný, mdlým žádoucí, chudým příjemný, rozdílením almužen významný a všelikým dobrým úsilím ozdo- ben, den, o němž se skví slavnosti na slavnosti nakupené! Nadmíru šťastné hlavní sídlo, Praho, kdysi svatým knížetem povznesená, nyní blahoslaveným biskupem ozdobená, přijímáš radosti, udělené tobě od Boha Hospodina, dvojnásobné a pro tyto dvě olivy milosrdenství ZA KRAJE SAUROMATŮ A SARIGŮ SLÁVA TVÁ LETÍ. Stalo se toto přenesení nejblahoslavenějšího mučedníka Kristova Vojtěcha roku od narození Páně 1039 dne 1. měsíce září. . V Ale při tomto zdaru od Boha poskytnutém nechybělo nešlechetného udavače, jenž oznámil otci apoštolskému, jak se ty věci sběhly, a prohla- 84

Strana 85
šoval, že kníže český a biskup porušili božské zákony a podání svatých Otců; a nechá-li to papežský pán bez pomsty, ztenčil by tím práva stolice apoštolské, která se mají po všem světě zachovávati. Ihned se koná svaté shromáždění, čtou se církevní zákony a zkoumají svatá písma. Kníže i biskup, ač nepřítomni, jsou viněni z opovážlivosti; jedni navrhují, aby byl kníže zbaven všeho důstojenství a poslán na tři léta do vyhnanství, jiní soudí, že má býti biskup sesazen z výkonu všeho velekněžského úřadu a až do konce života dlíti v mnišském klášteře; jiní volají, aby oba dva byli udeřeni mečem klatby. . 3 ? VII Zatím přijeli poslové knížete i biskupa českého jménem jich i celého národa do Říma, přinášejíce vzkazy, více dary podmazané, nežli slovy výmluvnosti uhlazené. Když jim bylo dáno slovo, vyložili před tváří otce apoštolského a svatého sboru věc svého poselství touto řečí: „Nejsvětější správce křesťanské víry a stolice apoštolské i vy otcové v knize života zapsaní, jimž jest od Boha propůjčena moc soudit i zase smilovati se, smilujte se nad těmi, kdo se přiznávají ke hříchu, a odpusťte těm, kdo činí pokání a zároveň prosí za odpuštění. Přiznáváme se totiž, že jsme učinili, co bylo nedovolené a proti ustanovením církevních zákonů; neboť jsme si nemohli z velmi dalekých končin v příliš krátké době zjednati posla k tomuto svatému sboru vašemu. Ale ať je to cokoliv, co jsme učinili, vězte, otcové, vězte, shromáž- dění, že jsme to neučinili z opovážlivosti, nýbrž k velikému prospěchu křesťanského náboženství a z dobrého úmyslu. Ale jestliže se někdy dobrý úmysl zvrhá v hřích, jsme hotovi, svatí otcové, napraviti podle vašeho soudu svůj zlý čin. K tomu odpověděl otec apoštolský stručně: „Chyba, když jí litujeme, neškodí.“ Potom poslové, propuštěni byvše z rady, odebrali se do svého přístřeší, majíce druhého dne na soudě vydati počet. Té noci však poslové knížete a biskupa obešedše kardinály, penězi 85

Strana 86
podplatili jejich chytrost, zlatem podvrátili spravedlnost, platem vykoupili milost a dary zmírnili soudní nález. Nazítří pak, když se poslové opět postavili před kapitulou svatého sboru, pán apoštolský otevřel svatá ústa, plná vážných slov a vznešenosti, a pravil: „Jako jest ukázati přísnější trest vůči zatvrzelcům v bezbožné vině, tak zase těm, kdož uznávají svou vinu a žádají si pokání, ochotně popřáváme souhlasu a na rány od nepřítele zasazené užíváme léku milosrdenství. Neboť velikým hříchem jest cizí majetek bráti, ale větším hříchem křesťany nejen olupovati, ale i zajímati a zajaté jako hovada prodávati; co jste spáchali v Polsku, jak nám bylo oznámeno hodnověrnými zprávami, jest obzvláště ošklivé. A že nikdo nesmí bez našeho dovolení z místa na místo přenášeti tělo svatého, o tom svědčí církevní zákony, zakazují to podání svatých Otců a božské výroky káží, aby ti, kdo se něčeho takového opováží, byli udeřeni mečem klatby. Ale protože vy jste to učinili bud z nevědomosti, nebo pro dobrý úmysl, ustanovujeme, aby za tuto velmi nerozvážnou opovážlivost kníže váš a biskup vystavěli na příhodném místě klášter, všemi kostelními potřebami a výsadami hojně nadaný, ustanovili tam též osvědčené osoby a zřídili obvyklé úřady slouží- cích duchovních ke konání stálých služeb Bohu za živé věřící i za mrtvé až na věky, aby aspoň tak byla smyta před Boží tváří vina vašeho hříchu.“ Poslové, velmi potěšeni, vydali se ihned na cestu a oznámili knížeti rozkaz otce apoštolského. Kníže, uposlechnuv ho tak, jako by to byl rozkaz božský, dal vystavěti ke cti svatého Václava mučedníka ve hradě Boleslavi při řece Labi, kde tento světec kdysi šťastně podstoupil mučednickou smrt, velmi pěkný klášter31], v němž, jak i podnes viděti, Bohu slouží četné shromáždění bratří a kde je zřízeno proboštství a bazilika velmi úctyhodná. VIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1040 Pověst, nad niž nebují žádná horší příšera na světě, jež lžemi sílí, a při- měšujíc více k málu a klam k pravdě, letem roste, donesla k sluchu císaře 86

Strana 87
AAA AAAA Miniatura Obětování v chrámě z tzv. Kodexu vyšehradského.

Strana 88

Strana 89
Jindřicha II. [III.] stokrát více, než bylo pravda: že prý Čechové množství zlata a stříbra odvezli z Polska. Tu císař jal se hledati záminky proti nim, kterak by jim to zlato, o kterém se mu vypravovalo, pobral. Poslav po vyšetřovatelích vzkaz, pohrozil Čechům válkou, nepošlou-li mu v ustano- vené lhůtě až do posledního haléře peníze z lupu v Polsku. K tomu Slované pravili: „Vždy jsme byli bez újmy našeho práva a jsme i podnes pod panstvím krále Karla a jeho nástupců; náš národ se nikdy nevzbouřil a zůstal tobě ve všech válkách a zůstane vždy věren, jen když se k nám chceš chovati spravedlivě. Neboť takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého, abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven — hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích — to dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení. To ti každého roku platíme bez odporu a chceme platiti tvým nástupcům. Ale jestliže bys chtěl nás obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, jsme hotovi raději umříti než snášeti nezvyklé břímě. K tomu císař odpověděl: „Králové mají zvyk vždy něco nového při- dávati k předešlému právu; neboť není všechno právo ustanoveno v jednom čase, nýbrž skrze nástupce králů vzrostla řada práv. Neboť ti, kdo spravují práva, nespravují se právy, protože právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovati, kam mu libo. Král Pipin učinil, co chtěl, ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů anebo co zmohu ve válce.“ IX A ihned rozeslav listy po celé říši, sebral velmi silné vojsko. Jednou cestou, kudy se chodí přes Srbsko a kde je východ z pomezního hvozdu do naší země přes hrad Chlumec, kázal Sasům vtrhnouti do Čech. Vévodou saským byl tehdy Ekkehard, jehož veškeré Sasko poslouchalo ve všem jako krále. Byl totiž mužem velmi důmyslným, v řízení věcí zemských byl nadán Rotunda svatého Martina na Vyšehradě. Rotunda svatého Petra v Budči. Rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě.

Strana 90
neobyčejnou schopností a od mládí byl oddán válečnictví; nikdy však ne- dosáhl šťastného úspěchu ve válce. Císař sám se položil táborem na obou březích řeky Řezny. Když se druhého dne, minuv hrad Koubu, s prapory přiblížil k hvozdu, dělícímu Čechy od Bavor, poznal, že Čechové zatarasili cesty v něm. Rozmrzen jsa, maličko se odmlčel a potřásl třikrát hlavou; jeho srdce zachvátil hněv, císaře hodný. I otevřel ústa, aby pronesl tato slova: „Byť vystavěli hradby vyšší než lesy, byť vyzdvihli věže strmící až do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům, tak jako nadarmo bývá roztažena síť před očima ptactva. Ať vystoupí nad mraky, ať se ukryjí mezi hvězdami, 8 BÍDNÝ A ZTRACENY LID VNICH NENAJDE OCHRANY ŽÁDNÉ. TAKTO PRAVIL A KÁZAL, BY VŠICHNI SE DO LESA VRHLI, a sám před nimi napřed vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím knížatům celé říše: „ČECHŮ ZBABĚLY DAV JEST UKRYT V ÚVALE TOMTO jako polní myš v skrýši svých děr. Ale zklamal se císař v své domněnce, neboť jejich opevnění byla teprve za druhou horou. Tehdy císař, každého zvláště jménem volaje, posílal nejdříve markrabí, pak všechny vznešenější válečníky a kázal jim, aby šli pěšky do boje, vítězství jim těmito slovy slibuje: „Není vám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze strachu, vždyť nemohou snésti váš útok. Lette, lette, moji sokolové, pochytejte bázlivé holuby a čiňte se jako divocí lvi, po způsobu vlků, kteří, když vtrhnou do ovčince, nedbají o počet a pustí se do žrádla teprve, až povraždí celé stádo. X Ihned se valí podle rozkazu králova obrněné voje, o první místo v bitvě závodí předáci; daleko široko se zaskví šiky jako průhledný led, a když slunce zasvítilo na jejich odění, zalesklo se od něho lesní listí a vrcholky hor. 90

Strana 91
Nikoho však nenalezli, sestoupivše do údolí, na obou stranách byl jen hustý hvozd a neprostupná místa. A jako bývá při každé válce, že zadní tlačí přední do boje i proti jejich vůli, tak předáci, již unavení, byli zas od těch, kdo šli za nimi, tlačeni, aby přešli též přes druhou horu. Ale už jim horkem a žízní lpí jazyk na suchých dásních, sil ubývá, pravice umdlévají; těžce nabírají dechu z prsou, a přece se nemohou zastaviti. Někteří shodí své pancíře přes štíty, jiní stojí, podpírajíce se o stromy a marně lapajíce na- prázdno vzduch, jiní leží jako pařezy, lidé tlustí a nezvyklí chůzi v pěším boji; a když narazili na opevnění, povstane všude křik a jako oblak nad lesem vystupuje z umdlených těl pára. Když to spatřili Čechové, maličko váhali, ale jakmile zpozorovali, jak oni ochabli v síle, směle vyrazí z opev- nění. Odvahy jim dodávala nepřemožitelná sestra Štěstěny Bellona. Štěstěno náhody, nikdy nejsi stále dobrá a NESTÁLÝM KOLESEM SVÝM KVĚT VELMOŽŮ TOPÍŠ AŽ KE DNU. EJHLE, JAK CTIHODNÁ TVÁŘ JEST HYZDĚNA VZNEŠENÝM MUŽŮM KOVANOU PODKOVOU KONÍ, KDYŽ KOLEM DIVOCE SKÁČÍ, a břicha plná lahůdek i bedra, obtočená pásy dvojnásob nachem zbarvenými, kopytem rozdírá kobyla a rozvléká vnitřnosti a střeva jako tkanici nebo řeménky. ZE STUDU NEPÍŠI DÁL, JAK POSTIHL TAKOVOU ŠLECHTU NÁHLÉ ZÁHUBY PÁD — JEST NEHODNO PÍSMEMTO LÍČIT. Neboť bylo tam porubáno takové množství urozených mužů, jakého nebylo ani na pláních thessalských ani za časů Sullových, ani za žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty. Zatím císař, sedící na temeni hory, zklame se ve své předtuše. Nemaje ani pomyšlení, že by nepřítel mohl zvítěziti nad jeho lidmi, uviděl, že se blíží krví potřísnění vítězové, i vyskočí na oře, přidrží se ho za hřívu a po- bodne koně do slabin; a nemíti ho po ruce, byl by v tu hodinu sestoupil do podsvětí bez prodlení římský císař. 91

Strana 92
Xl Zatímco se tam toto dálo, Sasové s vévodou Ekkehardem, o němž jsem se výše zmínil, vtrhli do Čech a malou krajinku okolo řeky Bíliny nepřátelsky zpustošili. Když však se jejich vévoda doslechl zlé zprávy, že Slované dobyli nad císařem vítězství, zastavil se u Hněvina mostu nad řekou Bílinou, jsa na velikých rozpacích, zda se má pokusiti o štěstí v boji, či s velikou hanbou domů se vrátiti. Chtěl však dříve zkoumati smýšlení knížete, a zkoušeje ho skrze posly, radil mu přátelskými slovy: „Ty, jenž se nyní raduješ z vítězství v boji, bys byl mnohem lepším vítězem, kdybys byl zvítězil prošením. Proto se nevynášej marně nad sebe sama, neboť tvrdo ti jest proti osudu se zpěčovati. Neboť ten, který chtěl vejíti do vaší země s malým počtem, jako by vás šetřil a litoval, brzy přijde, nenaleznete-li zatím u něho milost, na vás s takovým množstvím vojsk, že jim ani vaše studně stačiti nebudou a vaše zemička sotva je pojme; potom budou po- slední věci horší nežli první. A proto znova tě napomínám a radu ti dávám, abys nepozbyl všeho, co snad máš: po svých věrných přátelích pošli císaři, a to ne skoupě, mamon. Toho krále, který všecko přemáhá, rozhněvané udobřuje a nepřátele smiřuje; pošli jej, ať se za tebe u císaře přimluví a jeho milost ti získá." Kníže Břetislav, jsa tím vzkazem pohněván, pohrdl prospěšnou vý- strahou, a opřev ruku o jílec, na to odpověděl: „Řekněte svému Ekkehar- dovi: O radu mi není zle a nemysli si, že napomínáním něco pořídíš. Tebe ať si poslouchají Sasové, tvrdší než skála, a nějací bezradní lidé, kteří myslí, že něčemu rozumíš. Já však, jestliže do tří dnů nevyjdeš z této mé země, zdržuje se všeho násilí, tímto mečem ti hlavu setnu a obličej ti položím k zadku. MÁLO MI ZÁLEŽÍ NA TOM, COVCÍSAŘSKÉM DVOŘE SE DĚJE. Pokud Břetislavovi visí po boku meč, nepoteče mléko z těla císařova, nýbrž také krev.“ Když to vévodovi vyřídili, těžce to sice nesl, přece však, ač nerad, jako vlk, když ztratí kořist a psi ho stíhají, svěsí ocas * 92

Strana 93
a utíká zpět do lesa, tak vévoda Ekkehard odtáhl s velikou hanbou do Saska. Také se doneslo knížeti Břetislavu, že se Prkoš, správce hradu Bíliny, podplacen byv saskými penězi, nepostavil na stráž před opevněním, nýbrž položil hlídky až tam, kde jsou lesíky nepřátelům schůdné. Tomu [Prkošovi] kníže svěřil velení nad celou hotovostí z Moravy a nad třemi pluky, jež mu byly poslány na pomoc z Uher. Na to kníže rozhněvav se dal mu vyloupati oči, utíti ruce i nohy a hoditi ho do hlubin řeky roku od narození Páně 1041. pl XII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1042 Císař Jindřich, vždy skvělý vítěz, chtě pomstíti pád svých znamenitých hrdinů, třemi cestami vtrhl do české země, skoro celou ji nepřátelsky poplenil a zapálil mnohé hrady, jež oni [Čechové], nemohouce jich hájiti, opustili. A když přitáhl ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly na kopečku Šibenici.32] Nedověděl jsem se nic, co by se tam stalo paměti hodného, toliko, že biskup Šebíř POTAJMU V CÍSAŘŮV TÁBOR SE ZA NOCI UCHYLIL Z HRADU, tuším boje se, aby nebyl zbaven cti stolce biskupského za to, že se zpro- nevěřil svému pánu. Vida to kníže Břetislav NEVÍ, CO UČINIT MÁ, DUCH ZMATEN JE VŠESTRANNYM BOLEM. Již lituje, že kdysi bojoval proti císaři, již lituje, že pohrdl výstrahou vévody Ekkeharda, již volí raději prosbami bojovati a prosbami přemoci toho, jehož předtím přemohl v boji; a tak ukrotit HROZNY CÍSAŘŮV HNĚV SE TED POKUSIL TĚMITO SLOVY: „VEDEŠ, CÍSAŘI, VÁLKY, JEŽ TRIUMFŮ NEMAJÍ MÍTI, 2 p] C připojují: Císař Jindřich bojuje s knížetem Břetislavem a je hanebně vyhnán. 93

Strana 94
naše země je tvou komorou, my jsme tvoji a přejeme si být tvoji. Neboť je známo, že ten, kdo proti svým poddaným zuří, jest ukrutnější než ukrutný nepřítel; hledíš-li k síle svého vojska, my pro tebe nejsme ani, co by za řeč stálo. Proč ukazuješ svou moc jako proti listu větrem zmítanému? Vždyť vítr se tiší, když jej nic neruší. Jsi už vítězem, jímž chceš býti, a OVĚNČI VAVŘINEM JIŽ, SVÉ VÍTĚZNÉ OVĚNČI SKRÁNÉ.“ Nadto mu slíbil tisíc pět set hřiven denárů, což byl plat za tři léta již prošlá. A hned, JAKO KDYŽ V ZÁŘÍCÍ OHEN, JENŽ MOCNÝMI PLAMENY SÁLÁ, někdo shora naleje množství vody, pomalu jeho prudkost zmaří a převahou vody oheň uhasne, NEJINAK CÍSAŘŮV HNĚV KRÁL MAMON UTLUMIL HRAVĚ. Neboť on, který předtím do této země vkročil nemilostiv, přijav peníze, uzavřel mír a vrátil se milostiv. . XIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1043 V Čechách byl takový hlad, že třetina lidu jím zahynula. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zemřel mnich Vintíř dne 9. října.a ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1046 Zasvěcen byl kapitulní chrám na hradě Boleslavi dne 19. května od Šebíře, šestého biskupa pražského kostela. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1050, 1051 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1052 Umřela Božena, choť knížete Oldřicha, máti Břetislavova. 1044 1045 q1 A3 dodává: a byl pochován v klášteře svatého Vojtěcha a Benedikta před oltářem svatého Štěpána prvomučedníka. 94

Strana 95
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1053 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1054 Kníže Břetislav vrátil Polákům hrad Vratislav a jiné hrady s tou podmínkou, že budou platiti pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně jak jemu, tak jeho nástupcům. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1055 SLAVNY BŘETISLAV KNÍŽE, JENŽ ZAZÁŘIL VRCHOLEM CTNOSTÍ, NÁRODA ČESKÉHO PERLA A ZÁŘIVÁ HVĚZDA SVÝCH OTCŮ, když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko a když se odhodlal, dvakrát byv vítězem, již potřetí napadnout Panonii [Uhryl, a vypraviv se napřed, čekal na své vojsko, byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí. Jakmile poznal, že se mu víc a více přitěžuje a že mu síly z těla mizejí, svolal přední muže země, kteří tam byli právě přítomni, a v jejich přítom- nosti promluvil tato slova: „Poněvadž mě osud můj volá a černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo má po mně zemi řídit. Vám známo, že náš knížecí rod zčásti neplodností, zčásti před- časnými úmrtími byl ztenčen až na mne jediného. Nyní však, jak sami vidíte, dal mi Bůh pět synů, ale nezdá se mi užitečné rozděliti mezi ně zemi českou, protože každé království samo proti sobě rozdělené pustne. Avšak od stvoření světa a od počátku římského panství a až na naše časy bratrská láska bývala vzácná, jak o tom svědčí nezvratné důkazy: Kain r] C připojují: Zemřel svatý Prokop, opat. A3: Prokop, první opat Sázavského kláštera, dokonav šťastným koncem běh svého života, dne 25. března vykročil z dráhy tohoto světa, aby přijal odměnu věčné blaženosti. A2b: Roku od narození Páně 1053, dne 25. března, to jest v den zvěstování nejsvětější Panny Marie, zemřel svatý Prokop, opat, plný žáru lásky, mravně čistý, ponížeností proslulý; jeho pohřbu a vyprovázení se účastnil Šebíř, šestý biskup pražského kostela, a pohřbil s úctou jeho tělo v kostele svaté Boží rodičky který on sám postavil. Jak velice se tento světec zaskvěl důstojností mravů a ochranou zázraků, dokud žil tímto životem, i již ověnčený v království nebeském, ukazuje čtenáři kniha jeho životních činů. Protože to tam již bylo řečeno, nebude to zde opakováno. 95

Strana 96
a Abel, Romulus a Remus a moji předkové Boleslav a svatý Václav; a hledíme-li k tomu, co učinili vždy dva bratří, uhodnete, co by učinilo pět bratří? A čím je vidím schopnějšími a mocnějšími, tím horší věc tuším v prorockém duchu. Ach, jak se vždy strachuje mysl rodičů o nejistý osud synů! Jest tedy předem pečovati o to, aby po mém skonání nevznikl mezi nimi nějaký spor o to, kdo má dostati panství nad zemí. A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratří nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li jediný vládce spravovati toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a veliká škoda lidu.“ Dořekl to a ze středu okolostojících VZLETÉL MU K NEBESŮM DUCH, KDYŽ OPUSTIL TĚLESNÉ UDY, dne 10. měsíce ledna, i ZAZNĚL VELIKY PLÁČ HNED POTOM NAD TOUTO SMRTÍ. Ciceronova výmluvnost by se octla v koncích dříve, než by vyložila postupně všechny jeho zásluhy, jak byl tento kníže Břetislav rozumný a jak měl bystrý úsudek v zákonech božských i při soudech světských nebo jak byl štědrým dárcem almužen a jak byl milostivým příznivcem kostelů nebo vdov. XIV Po jeho smrti všichni z národa českého, velicí i malí, z obecného usnesení a stejné vůle zvolili si prvorozeného jeho syna Spytihněva za knížete, zpívajíce líbeznou píseň Kyrieleison. Bylť to muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smůlu, vousy dlouze splývající, tvář veselou, líce bělejší nad sníh a uprostřed jemně zardělé. Stačí říci: BYL TO VYBORNÝ MUŽ, BYL KRÁSNY OD HLAVY K PATÁM. 96

Strana 97
On si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť kolikkoli bylo nalezeno z rodu německého, ať bohatých nebo chudých nebo poutníků, kázal najed- nou do tří dnů vyhostiti ze země české; ba ani své matce, o níž jsme se svrchu zmínili, Jitce, dceři Otově, nedovolil tu zůstati. Rovněž dal vyhostiti i abatyši u svatého Jiří, dceru Brunovu, protože ho před drahným časem urazila jízlivými slovy. Neboť když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu Prahy, přihodilo se, že řečený hrdina, jenž měl tehdy v úděl propůjčen kraj žatecký, stavěl se svými lidmi zeď u kláštera svatého Jiří. Protože nebylo nikterak možná správně ji postaviti, leč by se zbořila právě tam stojící pec té abatyše, obhodili už kolem ní uprostřed provaz, a když se druzí rozpakovali to učiniti, syn knížecí přistoupil s velikým chechtotem a jako na posměch poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice, řka: „Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích.“ Abatyše dověděvši se o tom, vyšla roz- zlobena z kláštera, a velmi těžce nesouc jeho slova, oslovila ho a potupila těmito slovy uštěpačnými: „SLAVNY, VZNEŠENÝ MUŽ, TEN HRDINA, PROSLULÝ V ZBRANI, JAKÝCH VELIKÝCH TVRZÍ A HRADŮ NYNÍ ON DOBYL, JAKY TOSLAVNY TRIUMF SI HRDINA OD PECE NESE! NECHŤ JIŽ VÍTĚZNÉ SKRÁNÉ SI VAVŘÍNEM VĚNČÍ A ZLATEM, OZVI SE DUCHOVNÍ ZPĚV, PLN NÁPĚVŮ, HLAHOLTE ZVONY, NEBOŤ DAL SHODITI PEC PAN KNÍŽE A UČINIL ZÁZRAK! ACH, JEST POVÉDET STYDNO, CO TAMTEN SE NESTYDĚL PROVÉSTI“ STRNUL NA TĚLE MUŽ, TÉŽ SLOVA MU UVÁZLA V HRDLE, ROZHNĚVÁN POVZDECHL JEN, SVŮJ HNĚV VŠAK UTLUMIL VSRDCI. Protože však kníže slova té abatyše choval hluboko utkvělá v mysli, byv nastolen na trůn, ještě než vešel do kostela svatého Jiří, dal abatyši vzkázati: „Nyní by spíše slušelo, aby duchovenstvo zpívalo zpěvy a zvonilo 97

Strana 98
na zvony, nyní, když došlo k vyhození abatyše ven z naší země, nežli tenkrát, když došlo ke shození její pece. Hlehle, ten hrdina statný, proslulý v zbrani, ne z dobývání tvrzí ani hradů, ale z vyhození tebe, abatyše, paní té pece, dnešního dne si nese slavný triumf a věnčí si skráně vavřínem.“ A jak zněl rozkaz, uháněli s abatyší, posadivše ji na vůz, a dříve, než bys to dořekl, vyvezli ji za hranice této země. XV Když se tak stalo, vyjel nový kníže, aby nově upravil panství moravské, jež jeho otec před nějakým časem mezi své syny rozděliv, polovici dal Vratislavovi, druhou část Konrádovi a Otovi; Jaromír, jsa na učení, meškal ještě ve školních síních. I poslal kníže Spytihněv napřed k předním mužům oné země list, v němž vyzýval jmenovitě ze všech sídel tři sta mužů, které znal jako nejlepší a nejvznešenější, a pod ztrátou hrdla jim nařizoval, aby mu přijeli naproti do hradu Chrudimě. Mužové vyplní rozkaz a již za strážnou branou v polích u Hrutova přijdou knížeti vstříc. Avšak kníže rozhněvav se, že nepřišli na ustanovené místo, ihned je kázal zjímati a dal je v poutech rozsaditi do vězení po jednotlivých hradech v Čechách, koně i jejich zbroj rozdělil mezi své lidi a táhl dále na Moravu. Uslyšev to jeho bratr Vratislav, velmi se bál a utekl do končin panon- ských [Uhry], zanechav svou manželku na hradě Olomouci. Král Ondřej ho vlídně přijal a čestně ho po celou dobu pobytu u sebe choval. Tedy kníže Spytihněv, uspořádav vše na Moravě podle své libosti, přijal své bratry, aby s ním byli na dvoře. Konráda postavil do čela lovcům, Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři. Zajatou snachu dal dovézti na velmi pevný hrad Lštění33l a střežiti hradskému správci Mstišovi. Ten však ji nehlídal tak, jak by bylo slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze. Když se o tom dověděl její muž, těžce to nesl, a jakou mzdou se později správci hradu odplatil za tento nerozvážný čin, vysvitne z dalšího vypravování. 98

Strana 99
XVI Když však uplynul jeden měsíc, na přímluvu biskupa Šebíře a předáků propustil svou snachu a dal jí průvod, aby se mohla vrátiti k choti. Poněvadž byla blízko porodu, pospíchajíc na cestě, poškodila si dělohu a do tří dnů vypustila duši nejkrásnější mezi ženami, protože nemohla vydati z života nezralý útěžek. Když král Ondřej viděl, jak jest jeho host nad její smrtí v srdci zarmoucen, TĚŠIL JINOCHA V SMUTKU A TAKTO MU DOMLOUVAL VLÍDNĚ: „Drahý můj hosti, Bůh dej, abys byl šťasten. Ostatně uvrz na Hospo- dina starost svou a doufej v něho a on sám učiní, aby se tvůj zármutek brzy obrátil v radost. Neboť se často stává, že kde se člověk méně užitku naděje, odtud si odnese více prospěchu. Stran smrti své choti budiž však statečným mužem a nevybočuj v svém žalu z míry, jako by se tobě jedi- nému stalo něco nebývalého, kdežto všem lidem je dobře známo, že VŠELIKÉ LIDSKÉ TĚLO SE VRACÍ K PŮVODU SVÉMU.“ Domluvil a vede smutného hosta s sebou k hostinnému stolu, kde se oba bohatými jídly posilní a libým vínem rozveselí. Náhoda tomu chtěla, že tento král měl jedinou dceru jménem Adleitu; byla to dívka již pro lože manželské dospělá, velmi sličná, MNOHYM ŽENICHŮM SVÝM JSOUC NADĚJÍ BUDÍCÍ ZÁVIST. Sotva ji host uzřel, osudně si ji zamiloval; dobrý král tomu nebránil a po krátkém čase dal mu ji za manželku. Když to uslyšel kníže Spytihněv, hleděl se bystrým postřehem uvarovati toho, aby snad jeho bratr s Uhry nenapadl celou Moravu, a vypraviv posly, povolal ho zpět z Uher a na- vrátil mu hrady, jež mu již dříve jeho otec dal na Moravě. Bylť kníže Spytihněv mužem ve vážné chvíli prozíravým, který umí svůj luk napínati i povolovati v pravý čas. Z jiných jeho ctností zde uvádím zvláštní jeho snahu paměti hodnou, která by měla býti potomkům vzorem k napodobení. Mělť tento obyčej: trávě postní čas pokaždé v domě mnichů 99

Strana 100
nebo kanovníků, rozdával almužny, účastnil se pilně služeb božích, trval v bdění a na modlitbách, a to tak, že před jitřním zpíváním přeříkal celý žalm, rozpínaje při tom ruce nebo poklekávaje. Po kompletáři zachovával po způsobu mnichů mlčení až do času první mše. A pokud se nenajedl, vyřizoval věci církevní; po obědě konal světské soudy. Biskupský kožíšek a sukni kleriků, kterou obléknuv navrch na počátku postu, nosil po celých čtyřicet dní, na Zelený čtvrtek dával svému kaplanu komorníku, uvažuje správně a zbožně, že ten, kdo byl v čas kající účasten práce, nemá v den velikého svátku odejíti s prázdnou. * XVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1056, 1057 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1058 Dne 2. srpna zemřela Jitka, choť Břetislavova, kněžna česká, kterou její syn Spytihněv vyhnal ze své země. Nemohouc se jinak synu pomstíti za utrpě- nou křivdu, na pohanu jeho i všech Čechů vdala se za Petra, krále uher- ského. Později byla od svého syna knížete Vratislava odtamtud [z Uher] přenesena a pochována v Praze vedle svého muže Břetislava v kostele svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1059 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1060 Když kníže Spytihněv přijel k svátku svatého Václava do Prahy, viděl, že kostel svatého Víta není tak veliký, aby stačil lidu sbíhajícímu se k svaté slavnosti — ten kostel vystavěl někdy sám svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý, v něm i tělo téhož svatého Václava odpočí- valo — a rovněž i druhý kostelík, přilehlý a jakoby v portiku toho kostela ležící, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha. Uznal, že bude nejlepší, aby oba zbořil a vystavěl jeden velký kostel oběma patro- nům, vyměřil hned místo kostela, položil základy, dílo rostlo, zdvihla se zeď, ale jeho štastné začátky přetrhla již v následujícím roce nevčasná smrt. 100

Strana 101
Téhož roku v čas, kdy plukové vyjíždívají na vojnu, když už praporce byly zdviženy a kníže urazil už asi jeden den cesty, vyšla mu vstříc jedna vdova, plačíc a naříkajíc a nohy mu líbajíc, a běžíc za ním volala: „Pane, pomsti mne nad protivníkem mým!“ A on: „Učiním to, až se z výpravy vrátím.“ A ona: „A což, nevrátíš-li se, komu mne zanecháš, aby mne pomstil? Anebo proč, maje svou odplatu od Boha vzíti, ji pomíjíš?“ A tu on ihned na žádost jediné vdovy přerušil výpravu a spravedlivým soudem pomstil ji nad jejím protivníkem. Co tomu říkáte vy, nynější knížata, kteří se ne- ohlížíte na nářky tolika vdov a tolika sirotků, nýbrž v naduté pýše na ně zpupně shlížíte? Takými, jak jsme svrchu uvedli, „střevy milosrdenství získal si kníže Spytihněv to příjmení, že byl ode všech nazýván otcem duchovních a ochráncem vdov. Ale poněvadž častěji vídáme, že z tajného soudu Božího zlí zde zůstávají a dobří bývají nám vzati, byl tento velmi zbožný muž vyrván z tohoto světa dne 28. ledna, šestého roku svého knížectví a od narození Páně roku 1061.s] XVIII Po jeho smrti byl jeho bratr Vratislav se souhlasem všech Čechů povýšen na stolec. Rozdělil ihned zemi moravskou mezi své bratry na polovic, dav Otovi krajinu východní, kterou sám dříve měl v držení, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby; západní, sousedící s Němci, dal Konrádovi, jenž sám také uměl německy. Tento kraj jest rovnější, s poli a s lukami, na obilí úrodnější. Mezitím, když slunce stálo v první části znamení ryb, nadaný jinoch Jaromír, uslyšev o smrti bratra Spytihněva, jejž ctil s bázní a láskou neméně než otce, odloživ již chlapecký strach, vrátil se z učení doufaje, že dostane nějaký díl z dědictví v otcově panství. Jeho bratr, kníže Vratislav, poznav, že více usiluje o rytířství světské s] C1, 2 připojují: Zemřel Spytihněv, kníže český. 101

Strana 102
než o rytířství svaté vědy, takto káral jeho zatvrzelost: „Nechtěj, bratře, nechtěj býti odpadlictvím odříznut od hlavy, jejímž ses stal údem, a býti uvržen do pekla. Kdysi tě vyvolila božská milost v své prozřetelnosti k stavu kněžskému, a proto i otec náš tě dal na učení, abys byl určen za vhodného nástupce biskupa Šebíře, když ho ovšem z milosti Boží přežiješ.“ A hned, jak nastal měsíc březen, první den sobotní, kdy se slaví svěcení na kněžství, oholil jej docela proti jeho vůli, a ač se tomu velmi vzpíral; i byl v přítomnosti knížete samého vysvěcen až k hodnosti jáhenské, četl veřejně evangelium a přisluhoval biskupovi při mši, jak jest obyčej. Potom nový jáhen — spíše by měl slouti starým odpadlíkem Julianem — odhodiv neslavně štít svatého rytířství a pohrdnuv milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal rytířský pás a prchl se svými následovníky ke knížeti polskému; u něho zůstal až do skonu biskupa Šebíře. . ? XIX Toho času Mstiš, správce hradu Bíliny, syn Borův, muž veliké odvahy a ještě větší výmluvnosti a nemenší prozíravosti, ač nezapomněl, že mu kníže nedůvěřuje, protože kdysi jeho choť, maje ji z rozkazu svého pána Spytihněva hlídati, držel ve vězení, přece směle vešel do paláce knížete a přednesl mu tuto prosbu: „Z milosti tvého bratra jsem vystavěl kostel ke cti svatého Petra apoštola; neoslyš mé prosby a rač přijíti k slavnému jeho posvěcení a tím i hrad svým příchodem potěšiti.“ On, ač nezapomněl na zažité příkoří, jehož se Mstiš dopustil na jeho choti, přece, hledě k ne- dávnému svému povýšení, utajil svůj hněv v srdci a pravil: „Já přijdu, hrad svůj potěším, a co káže potřeba a spravedlnost, učiním.“ Hradský správce nepochopil dobře smyslu těchto slov svého vládce, a vzdav knížeti veliké díky, vesel odjel a činil potřebné přípravy k veliké hostině. Přišel kníže i biskup, a jakmile byl kostel v podhradí posvěcen, vy- stoupil kníže na hrad k obědu a rovněž se posadili k hodovním stolům hradský správce v svém dvoře před kostelem spolu s biskupem. Za oběda 102

Strana 103
přišel mu posel pošeptati: „Odňata je ti správa hradu a dána synu Všebo- rovu, Kojatovi;“ ten byl toho času první na knížecím dvoře. K tomu správce hradu odpověděl: „Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti.“ Ale kdyby nebyl té noci na radu biskupovu a s jeho pomocí pryč ujel, jistě by byl pozbyl očí i nohy své, kterou kdysi připoutával k noze choti knížete. . 8 XX ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1062 Dne 27. ledna zemřela kněžna Adleita, matka Jitky a Ludmily a též Břetislava Mladšího a Vratislava, jenž v prvním květu mládí zašel dne 19. listopadu. A když uplynula doba skoro jednoho roku od smrti kněžny Adleity, kníže Vratislav pojal za choť Svatavu, dceru polského knížete Kazimíra a vlastní sestru Boleslava a Vladislava. S ní měl čtyři děti, zdatné muže: Boleslava, Bořivoje, Vladislava a Soběslava. O nich bude na svých místech, dá-li Bůh, dosti obšírně pojednáno. ** XXI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 9. prosince Šebíř, šestý biskup kostela pražského, ODEŠEL Z TOHOTO SVĚTA A POŽÍVÁ ODMĚNY SLADKÉ. Ten sdostatek zakusil obojího osudu, štěstí i neštěstí. Neboť byv jednou od knížete Břetislava zajat, uvržen do pout a ve vězení držen, obojí mučednictví zároveň v skrytu i zjevně trpěl. Spravoval téměř po celý čas své pastýřské hodnosti beze všeho protivenství a beze všeho odporu Čechy a Moravu jako jediné a nerozdílné biskupství a byl by je i dále spravoval, kdyby nebyl po úmrtí Spytihněvově, podlehnuv naléhavým prosbám knížete Vratislava, svolil, aby byl povýšen Jan za biskupa na Moravě. 1063... 1067 103

Strana 104
Dříve si však vymínil pod svědectvím mnoha osob takové léno a zboží neboli výměnu, že si má biskup pražský za ztrátu onoho biskupství vybrati dvanáct nejlepších vesnic v Čechách a že má dostávati ročně sto hřiven stříbra z komory knížecí, dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky, Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy Žida, později však křesťana. Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Jaký spor měl o tuto diecézi Jaromír, nástupce Šebířův. s řečeným biskupem Janem, bude na svém místě ukázáno. XXII Tehdy Konrád a Ota uslyševše, že se biskup pražský odebral ke Kristu, poslali pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský, a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru. Mezitím kníže Vratislav, chtě se zajistit do budoucnosti a obávaje se, aby se bratr, až by se stal biskupem, nespikl proti němu s řečenými bratřími, jal se v duchu sám u sebe rozjímati, jak jen by ho mohl o biskupství připraviti. Toho času žil na dvoře knížecím jakýsi kaplan Lanc, ze Saska ze vznešeného rodu pochá- zející, muž vysoce důstojný a velmi učený, povýšený na probošta kostela litoměřického, mravy i životem ne v rozporu s hodností biskupskou. A poněvadž zůstával knížeti vždy věrný, kníže všemožně o to stál, aby byl biskupem pražským. Mezitím přijeli z Moravy Konrád a Ota, vedouce s sebou bratra Jaro- míra, a snažně zaň prosili u knížete, aby pamatoval na bratrství, pama- toval na otcovo ustanovení, pamatoval na přísahy, jimiž jejich otec zavázal věrnost předáků, aby mu dali své slovo, že si po smrti biskupa Šebíře zvolí Jaromíra biskupem. On však byl mužem, který umí důmyslně a lstivě předstírati a zastírati příčiny věcí. A jako liška neutíká tam, kam mrští ocasem, tak kníže něco jiného podržel ukryto v srdci a něco jiného vyjevil 104

Strana 105
bratřím ústy: „Nenáleží jedinému člověku vyřizovati tuto věc, jež vyžaduje společné úvahy všech. Protože však zatím již větší díl lidu a předáků vojska vytáhl do pole, nikde tuším se nebude lépe o tom jednati než u závor brány naší země; tam budou přítomni všichni, jimž náleží rozhod- nutí o volbě biskupa: starší tohoto národa, předáci a hradští správci, i ti, kteří jsou lepší z duchovenstva.“ To učinil kníže proto, aby se tam mezi svými bojovníky, jsa obklopen zbraní a chráněn strážemi, mohl opříti vůli svých bratří a povýšiti Lance, jak si přál, na biskupa. Ale zmařil se zvrá- cený záměr knížete, protože všechna moc jest od Boha a biskupem nemůže býti, komu to nebylo od Boha předem souzeno nebo dopuštěno. XXIII Nač o tom mnoho slov? Přišli k strážné bráně, kudy se chodí do Polska, a kníže svolal na místě, zvaném Dobenina, lid i předáky do shromáždění. Jeho bratři stáli vedle něho po pravici a po levici, duchovní a hradští správci seděli daleko dokola a za nimi stáli všichni bojovníci. Kníže zavolal Lance, aby se postavil doprostřed, chválil ho a doporoučel národu, hlasitě k němu hovoře: „Výborná tvá věrnost, každého dne mně osvědčovaná, vyžaduje toho a nutí mě, abych učinil, co chci dnes učiniti, a aby se z toho poučili budoucí, jak mají býti svým pánům věrni. Hle, vezmi prsten a berlu, budiž ženichem církve pražské a pastýřem svatých oveček. Nastalo reptání v lidu a neozval se hlas blahopřání, jak vždy bývá za biskupské volby. Tu Kojata, syn Všeborův, správce knížecího dvora, jenž to již dále nemohl snésti, stoje po pravici Oty, bratra knížete, silně ho udeřil do boku, a jak byl člověk upřímný a mluvil od plic, řekl: „Co stojíš? Zdali bude osel hráti na housle? Proč se neujmeš svého bratra? Což nevidíš, že se tvůj bratr, syn knížecí, odstrkuje a příchozí cizozemec, jenž do naší země přišel bez kalhot, povyšuje na biskupský stolec? Ale ruší-li kníže přísahu svého otce, budiž daleko od nás, aby duše našich otců u Boha pro takovou přísahu vydávaly počet nebo trpěly trest. Víme — a o to se zasazu- 9 105

Strana 106
jeme, jak můžeme — že váš otec Břetislav zavázal nás i naše otce pod přísahou víry k tomu, aby po smrti biskupa Šebíře byl váš bratr Jaromír biskupem." „Anebo nelíbí-li se ti tvůj bratr, proč se ti zdá sprostým duchovenstvo z našinců, nemálo četné a stejně učené jako tenhle Němec? Kéž bys jen měl tolik biskupství, kolik vidíš kaplanů, rodáků této země, hodných biskupství! Či myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli domorodec? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. To chceme raději, věru raději, aby psí ocas neb oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc. Tvůj bratr blahoslavené paměti Spytihněv měl dobrý rozum, že v jediném dni vypudil všechny Němce z této země. Ještě žije římský císař Jindřich — a ať žije — tím se činíš ty sám, když, osobuje si jeho moc, dáváš berlu a biskupský prsten hladovému psu. Jistě to neprojde tobě ani tomu tvému biskupu bez trestu, bude-li na živu Kojata, syn Všeborův.“ . ? XXIV Tu Smil, syn Boženův, jenž byl správcem na hradě Žatci, vzal spolu s Kojatou Konráda, Otu a Jaromíra za pravice a řekl: „Pojďme a uvidíme, zda lstivost a líčená upřímnost jednoho muže více zmůže či nabude vrchu spravedlnost a vzácná upřímnost tří bratří, jež spojuje stejný věk, jedna vůle a táž moc a jež podporuje větší množství bojovníků.“ Nastane v táboře nemalé pozdvižení lidu. „Do zbraně, do zbraně!“ volají někteří a všem je proti mysli ona nerozvážná biskupská volba. A tak se většina vojsk přidala k těm třem pánům a položili se táborem u hradu Opočna a pod ním. A protože jiná část bojovníků již předtím odešla do hvozdu, kníže, cítě se jaksi opuštěn a nedosti bezpečen před útokem bratří, dal se na útěk co nej- rychlejší, ze strachu, aby oni se nezmocnili dříve hradu Prahy nebo hradu Vyšehradu. 106

Strana 107
Z cesty však pošle k bratřím posla se vzkazem: „Ne pro velikomluvný jazyk Kojaty, syna Všeborova, nebo pro Smila, syna Boženova, v jehož ústech jest med a v srdci jed a na jejichž zlé a lstivé rady jsem učinil, co se stalo — ty já, budu-li živ! ... ale zkrotím se —, nýbrž jsa nyní pamětliv více odkazu otcova a přísah jemu daných, učiním, čeho žádá spravedlnost, čeho bratrská láska. Pojďte jen za mnou ku hradu Praze.“ Ti přišedše zarazili tábor na lukách u vsi Hostivaře a poslali doptati se knížete, zda chce svá slova dotvrditi skutky. On, mírumilovně je přijav, zvolí svého bratra Jaromíra biskupem a propustí Konráda a Otu po vzájemné výměně přísah s pokojem na Moravu. Avšak Smila a Kojatu, ač mezi knížaty jednali o věci pravé a spravedlivé, byl by býval kníže beze všeho slyšení potrestal jako ne- přátele země, kdyby nebyli v noci tajně uprchli a zmizeli. Tato volba se stala roku od narození Páně 1068, když slunce vstupovalo do 25. části znamení Blíženců. * XXV Kníže Vratislav poslal pak bez prodlení předáky Šebíře, Aleše a Němce Markvarta se svým bratrem Jaromírem, již zvoleným, k císaři Jindřichovi II. [III.]34] Ti přišedše v den před svátkem svatého Jana Křtitele, předstoupili ve městě Mohuči před císaře, jednajícího s biskupy a s knížaty o říšských věcech. Představivše mu svého zvolence, jménem knížete i celého národa žádali císaře, aby ze své moci ráčil jejich volbu potvrditi. On svoliv k jejich žádosti, třetího dne, to jest 26. června v pondělí, dal mu prsten a pastýřskou berlu a první neděli potom, dne 2. července3sl, byl Jaromír se změněným jménem Gebhart vysvěcen od arcibiskupa mohučského na biskupa. Téhož dne se přeplavili přes Rýn, a když po obědě Vilém, jeden z jeho bojovníků, seděl na břehu, maje nohy spuštěny do řeky, přiblížil se k němu zezadu nový biskup a nemaje tušení, jak je tam hluboko, sestrčil ho do vln Rýna se slovy: „Podruhé tě křtím, Viléme.“ Ten, zůstav dlouho ponořen pod vodou, konečně se vynořil a hlavou kroutě a vodu polykaje řekl: 107

Strana 108
„Tak-li křtíš, velmi blázníš, biskupe!“ A kdyby nebyl uměl ten muž tak dobře plavati, byl by býval jedním dnem biskupství nabyl i pozbyl biskup Gebhart. XXVI A když přijel do Prahy, udělil toho dne, kdy podle obyčeje zasedl na biskupský stolec, proboštství téhož kostela svému kaplanu Markovi. Ten podle lidského zrození pocházel ze starobylého vznešeného rodu, svým původem byl z národa německého a slynul moudrostí nade všemi, kdož tehdy žili v zemi české. Byl totiž ve všech svobodných uměních velmi dobrým znalcem, který mohl slout i být učitelem mnohých mistrů, v svatém písmě pak podivu- hodným vykladačem, v křesťanské víře a v církevních zákonech slovutným učencem. Neboť co má tento kostel v pobožnosti, v řeholním zřízení a v důstoj nosti, on vypěstoval a zařídil svým důmyslem. Dříve to totiž byli neřeholní a jen podle jména kanovníci, nevzdělaní, neučení, sloužící na kůru ve světském oděvu a žili jako bezhlavci nebo potvorní kentaurové. Prozíravý muž Marek učil je svými slovy a příklady, a z mnohých vybrav lepší jako z louky květy, s přispěním pomoci Boží zřídil sbor dvaceti pěti bratří a dal jim oděv duchovních a podle řehole stejnou míru jídla i pití. Ale když často z nedbalosti služebníků nebo z nějaké záminky úředníků selhávalo stravování a bratří ho proto často trápili svými stíž- nostmi, chtě se jim docela zavděčiti, z jejich desátku si vyhradil jednu čtvrtinu, kdežto tři čtvrtiny mezi bratří rozdělil tak, aby každý bratr měl ročně stále třicet měr pšenice a tolikéž měr ovsa a k tomu ještě čtyři denáry každý týden na maso. O jeho bohulibých skutcích by se mohlo pověděti ještě mnoho, co by stálo za vypravování, ale bude lépe, abych o nich pomlčel, než abych snad pověděl málo z mnohého. Tento probošt blahoslavené paměti, spravovav třicet let probošství tohoto kostela, 108

Strana 109
V ROZKOŠE VĚČNÉHO SVĚTLA SE ODEBRAL Z TEMNOSTÍ SVĚTA, aby již vzal ze svěřené hřivny úrok v království nebeském, dne 14. listopadu.t] Avšak, hle, co jednáme o našich důchodech, daleko jsme se uchýlili dlouhou odbočkou od začatého úkolu. Nyní se však vraťme k tomu, co jsme slíbili, a vizme, co bylo příčinou takové zloby, jaká vzkypěla mezi dvěma andělskými muži. Lakoto a světská ctižádosti, ty proklatý a pokolení lid- skému nepřátelský more, kterýž i kněze Boží svými pletichami napadáš! ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1069 XXVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1070u Dne 8. června posvětil biskup Gebhart svůj kostel v novém dvoře Žerčiněvsi. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1071, 1072 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1073 Když viděl biskup Gebhart, jak jeho úsilí vyšlo naprázdno, že ani prosbami, ani dary, ani skrze přátele nedovedl pohnouti bratra Vratislava, aby vzal nazpět svou výměnu stran biskupství, biskupa Jana odklidil a obojí biskup- ství zase v jedno spojil, proměnil se jako Prometheus v jinou podobu ošemetníka, řka: „Poněvadž se tedy po čtyři léta nebo ještě déle nemohu doprosit toho, co chci, učiním, co dovedu, a Bůh mi svědkem, že buď spojím obojí, nebo ztratím obojí biskupství. A bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již t] A4 a A4“ zde uvádějí založení kostela vyšehradského. Viz dodatek II. u] A3 připojuje: V indikci 4., epaktě 6., konkurrentě 2., dne 29. června posvětil biskup Gebhart aromír] kostel v Sázavě ke cti svatého Kříže; v jeho oltáři se chovají ostatky svatého Kříže, z oděvu Panny Marie, ostatky svatého Petra apoštola, svatého Štěpána prvomučedníka a svatého Jiří mučedníka. 109

Strana 110
zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc. Ten ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: „Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Ale on jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: „Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci. Avšak pojďme,“ pravil, „je třeba zajíti do soukromí k rozmluvě.“ Tu biskup nevěda, co se bude díti, zavedl ho do své ložnice; vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: „Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti.“ Co potom? Zapo- menuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vy- zdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu. A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: „Uč se trpěti, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!“ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky „Smiluj se nade mnou, Bože“. Z toho měl, dívaje se na to, veliký smích a zalíbení zlý duch, který se na nikoho nesměje, leda koho vidí činiti zlé. A jako když někdy rázný bojovník směle vpadne v noci do nepřátelského tábora, vražedně napadne spící a spěšně uteče, aby nebyl od nich zajat, tak biskup Jaromír, spolu- bratra pohaněv a žluč své nešlechetnosti si osladiv, opustil hrad a odjel na svůj dvůr, kamž svůj příchod opověděl.36) XXVIII To byla první příčina, ohnisko a začátek celého sporu, vzniklého potom 110

Strana 111
z podnětu této potupy mezi dvěma sloupy církve. Neboť biskup Jan, zaživ takové příkoří, ihned vypravil svého posla ke knížeti Vratislavovi, naléhaje na něho s touto stížností: „Jestliže pohlížíš na pohanu, kterou mi tvůj bratr nelidsky učinil, nestrannou myslí, dokaž, ať všichni vědí, že se bezpráví stalo tobě, nikoli mně. Neboť čím jsem se provinil, čeho jsem si zasloužil já, kterýž jsem učinil jenom to, co se tobě líbilo? Hle, já, byť nehodný, přece jen z tvé milosti biskupem jmenovaný, biči až do únavy biřicovy zmrskaný, přál bych si raději, abych nebyl nikdy dosáhl biskupské výsosti. Rozhodni se: buď mne navrat k mému opatu, třeba pozdě, nebo se sdílej se mnou o tuto pohanu, v mysli stejně ji snášeje, a vyprav mne nebo mého posla k stolici apoštolské." Kníže Vratislav uslyšev to, rozohní se velikou horlivostí, ba nezdrží se slz v té pohnuté chvíli. Ihned je poslán zástup bojovníků pro biskupa Jana, aby bez nebezpečenství svého života mohl přijíti k rozmluvě s knížetem; bál se totiž kníže, aby ho biskup Jaromír, jeho bratr, nástrahami nespro- vodil ze světa. Mezi kaplany biskupa Jana byl kněz Hagen, Němec, znalec filosofie, učeň Ciceronovy výmluvnosti. Kníže, povolav ho k sobě, mnohými sliby ho zaváže a s mnohými věcmi písemně i ústně se mu svěří o svém bratru Gebhartovi, o křivdě spáchané na biskupu Janovi a o stavu církve, aby to otci apoštolskému přednesl. Na té cestě, jeda přes Řezno, neštastnou náhodou se ubytoval u jed- noho měštana, jménem Kombolda, jenž byl služebník biskupa Gebharta, maje od něho roční plat třicet hřiven stříbra. Ten po večeři při pohárech, jak bývá mezi hospodářem a hostem, chytře na něm vyzví, kdo jest a odkud i co je účelem cesty. A jakmile se dověděl, že koná poselství proti biskupu Gebhartovi, nedopustí, aby toto udání proti jeho pánovi bylo udáno, a pošle za ním druhého dne lotříky, aby nějakými obtížemi zmařili účel jeho cesty. Ti ho zajali na cestě, pobrali mu peníze, uřezali nos, a nasadivše mu na hrdlo meče, hrozili mu smrtí, nevrátí-li se. A on OTO, BY NEZTRATIL ŽIVOT, BYŤ HANEBNY, OBAVU MAJE, vrátil se k svému biskupovi na Moravu. I1I

Strana 112
3 XXIX I vzrostla hned nevole knížete z velké v ještě větší a opět bylo rozhodnuto poslati poselství do Říma, ale opatrněji je opatřiti a bezpečněji na cestě chrániti. Mezi kaplany knížecími byl kněz Petr, zplozený z otce Podivy. Byl obdařen proboštstvím u svatého Jiří, vyznamenával se nad jiné vzděla- ností a znal stejně obojí řeč, latinskou i německou. Toho vypravil kníže do Říma s předákem jménem Předa, synem Byšovým, a s nemalým množstvím peněz a svěřil jim spis, obsahující zprávy o prvních i posledních křivdách, jichž zakusil od svého bratra sám i biskup Jan, uloživ jim, aby jej donesli k sluchu otce apoštolského. A aby mohli bezpečněji cestovati, doporučil je falckrabímu císaře římského Rapotovi, snažně ho žádaje, aby poskytl jeho poslům na cestě do Říma i nazpět svůj průvod. Neboť ten hrabě byl tak mocný, že měl po celé cestě souvisle až do Říma své vlastní vsi a dvory a na tvrzích sobě poddané bojovníky; také bral od řečeného knížete sto padesát hřiven stříbra ročního platu. Když s jeho průvodem poslové přišli do Říma, odevzdali otci apoštol- skému psaní dvěma sty hřiven podmazané. Když je písař přede všemi přečetl, tázal se jich papež římský, zdali se i slovy zaručují za znění listu. Poslové řekli, že by bylo velmi neslušné, aby něco jiného písmem a něco jiného ústy přednášeli. Tu ten, který byl po papeži druhý v sedění, dotázav se všech přítomných ve shromáždění, usoudil, že takové pohoršení musí býti vypleněno z církve rozkazem apoštolským. Ihned byl vyslán do Čech Rudolf, zvláštní legát a rada papeže Rehoře, aby jeho jménem chyby na- pravil, neposlušné potrestal, nevěřící káral a nedbalé klatbou stíhal, měla-li by se věc tak, jak byla nejvyššímu veleknězi donesena; a kdyby snad některé věci převyšovaly míru napravení, aby je odložil a odkázal k většímu slyšení u stolice apoštolské. 112

Strana 113
XXX Když přijel apoštolský legát do Čech, nalezl knížete Vratislava v hradu Praze, přinesl mu apoštolské požehnání a vzkaz, že ho otec všech přijímá za syna. Počínal si s takovou vážností a mocí, jako by v jeho osobě sám papež byl přítomen, a konečně poručil knížeti, aby svolal všechny přední muže země, též i opaty a představené kostelů, jakož i moravského biskupa Jana k svaté synodě. Biskup Gebhart, byv k ní poprvé i podruhé jmenovitě povolán, odepřel se dostaviti a naposledy prý dal tuto odpověď: „Podle ustanovení církevního práva — bez újmy papežské důstojnosti a pravomoci — nepřijdu do tvého shromáždění, nebude-li tam přítomen můj mistr, metropolita mohučský, a plný počet ostatních spolubiskupů.“ Vědělť, že by tam upadl do osidla a do odplat a hanby. Vyslanec římský vida, že byl zlehčen a zahanben, sesadil ho v hněvu ze všeho úřadu kněžského a zbavil ho biskupské hodnosti. Uslyševše o tom nejen kanovníci, ale i duchovní při kaplích, všichni roztrhli své štoly a obnažili oltáře jako na Veliký pátek. Čelo matky církve se rozrylo těžkou vráskou, protože umlkly kněžské služby; všechno duchovenstvo chtělo se raději navždy vzdáti svých hodností, jestliže by neměla býti jeho pastýři navrácena dřívější čest a hodnost. Kardinál pak, vida stále větší rozbroj v lidu, nouzí byv přinucen, vrátil biskupovi alespoň kněžský úřad a hrozil oběma biskupům klatbou, nevydá-li jeden i druhý z nich papeži římskému ještě téhož roku počet z uvedených věcí. Bez meškání vyjeli řečení bisku- pové do Říma a podali otci apoštolskému své listy; když byly přečteny, nebyla jejich pře ani připuštěna, ani zamítnuta, ani projednána, nýbrž byli odkázáni, aby se odebrali do svých příbytků, až budou zase v určený den povoláni ke generální synodě. 113

Strana 114
* XXXI V týchž dnech přijela do Říma Matylda, velmi mocná paní, jež se po smrti svého otce Bonifacia ujala vlády nad celým Lombardskem a Burgundskem, majíc moc voliti, dosazovati nebo sesazovati přes sto dvacet biskupů. Jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Rehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci, poněvadž byla velmi moudrou rádkyní a ve všech protivenstvích nebo potřebách osvědčovala svrchovanou přízeň církvi římské. Biskup Gebhart, pocházeje po přeslici z jejího rodu, odvozoval své spříznění s ní. Ona zvěděvši z jeho vlastního vypravování, že jest její pokrevný příbuzný, jala se ho velmi ctíti, doporučovala ho pánu apoštolskému a vzdávala mu, jak jen mohla, všeliké pocty jako vlastnímu bratru. A nebýti toho, že právě dlela v Římě, byl by jistě biskup Gebhart dobré jméno i čest s důstojností ztratil; na její zakročení a na četné nalé- havé přímluvy u otce apoštolského byl smluven mír mezi řečenými biskupy v ten způsob, aby žili v míru klidně a majíce dosti každý na svém biskup- ství; ne-li, že se mají za deset let opět postaviti k apoštolské stolici, aby přijali nález v svém sporu. A tak byl biskup Gebhart od papeže Rehoře působením Matyldiným navrácen k svému dřívějšímu úřadu a hodnosti roku 1074, když slunce vstoupilo v 15. díl znamení Panny. Mimoto též vlivem Matyldiným odevzdal papež poslům českým list, jímž nařizoval a poroučel knížeti, aby svého bratra s úctou přijal a ve všem ho poslouchal jako svého duchovního otce a pastýře a aby v míru s Božím požehnáním žili. XXXlI Ale poněvadž se mi naskytla zmínka o Matyldě, povím o jedné věci, kterou ta žena po mužsku provedla, jen stručně, abych čtenáře neomrzel. Když tedy řečená dívka v mnohých bojích vždy vítězná, žijíc po smrti otcově svobodná, samostatně spravovala velmi rozsáhlé panství lombardské, 114

Strana 115
knížata země, hrabata i biskupové uznali za dobré přemluviti ji, aby si vzala muže proto, aby královská vznešenost nezašla, nemajíc dědice, i s potomstvem. Ona, přivolivši k jejich radám, poslala vévodovi švábskému Velfovi dopis bohatého obsahu ve skrovných slovech: „Ne z ženské lehko- myslnosti nebo všetečnosti, nýbrž k prospěchu celého panství svého obra- cím se k tobě s tímto listem; až jej přijmeš, přijmi mne i celé panství lombardské. Dám ti tolik měst, tolik hradů, tolik slavných paláců, zlata a stříbra nesmírně; nad to nade vše PŘESLAVNÉ BUDEŠ MÍT JMÉNO, KDYŽ NALEZNU ZÁLIBU V TOBĚ. Avšak nekárej mne výtkou smělosti ZATO, ŽE TOBĚ SE DŘÍV SAMA TED NABÍZÍM JA. Neboť i ženské i mužské pohlaví smí si žádati řádného manželství. A nezáleží na tom, zda muž, či žena přistoupí k prvnímu stupni lásky, jen když se dosáhne nerozlučného manželství. A to se neděje jinak než vzá- jemným souhlasem. Buď zdráv!“ Kdo by však chtěl věděti, co na to vévoda Velf odpověděl, kterak jí přisvědčil, kolik tisíc ozbrojenců paní Matylda poslala na hranice lombard- ské k uvítání vévody, s jakou poctou ho sama přijala a jak nádherné hody vystrojila, nežli by to všecko přečetl, dříve by denní světlo zašlo. Ať ustoupí se svou nádherou král Asverus, jenž svým bojovníkům strojil velkolepé hody po sto dvacet dní; ať se přestane královna ze Sáby diviti stolu a královským pokrmům Šalomounovým: neboť zde jedna setnina byla větší než onde to celé. Nač o tom více? Přišla noc, vstoupili do ložnice, položili se oba na vysoké lože, vévoda Velf bez milostné touhy s Matyldou pannou. Tu mezi jinými a po tom, co se mezi takovými lidmi děje, vévoda Velf řekl: „Paní, co tě to napadlo, proč jsi mne povolala? Aby sis ze mne smích ztropila a uvedla mne v pomluvu mezi národy, aby se mi pošklebovaly a nade mnou hlavou potřásaly? SAMA SE HANOBÍŠ SPÍŠ, KDYŽ TAKTO MĚ ZHANOBIT HODLÁŠ. 115

Strana 116
Jistě buďto na tvůj rozkaz, či od tvých služek je skryto nějaké kouzlo ať v tvých chodicích, nebo ložních šatech. Věř mi, kdybych byl studeného přirození, nikdy bych nebyl po tvém přání přišel.“ Když to první a druhé noci vévoda vyčítal paní, třetí noci ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina. „Hle,“ pravila, „cokoli jest ukryto, všecko je ti odkryto a není místa, kde by se jaké kouzlo ukrývalo.“ Ale on SUŠIMA SCHLIPLYMA STÁL JAK NĚJAKÝ MRZUTY OSLÍK anebo jako řezník, který, brouse si dlouhý nůž, stojí v krámě nad tučnou krávou z kůže staženou, chtě z ní vyvrhnouti droby. Dlouho seděla žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo, konečně však rozzlobena vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polo- muže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří, řkouc: „TAHNI MI, OBLUDO, ODSUD A NEHANOB KRÁLOVSTVÍ MÉHO. STOJÍŠ ZA MÍN NEŽ MOL, NEŽ NA BŘEH VRŽENÁ ŘASA! SPATŘÍM-LI ZÍTRA TĚ ZAS, PAK BÍDNOU ZAHYNEŠ SMRTÍ.“ Takto byv pohaněn vévoda Velf utekl a odnesl všemu svému lidu hanbu na věky. To stačí, že jsem stručně pověděl — a kéž bych to ani nebyl pověděl! * XXXIII Když se pak biskup Gebhart vracel z města Říma, přihodilo se toto: všichni předáci, kteří byli jeho služebníky, velmi se radujíce z jeho návratu, vyšli mu vstříc až k samému východu z lesa. Když jim vesele vypravoval, co se dělo v Římě a jak mohl spoléhati na pomoc paní Matyldy, pravil žertem k jednomu — slul Bělec — jehož měl nad jiné rád: „Podívej se, jaké vousy domů si nesu,“ a rukou si je hladě, dodal: „Jistě by slušely císaři.“ Ten odvětil: „Pane, líbí se mi všecko, co chválíš, ale ještě více bych 116

Strana 117
chválil, kdybys přinášel s vousy též změněnou mysl: KÉŽ BYS JI BYVAL ZMĚNIL, PAK MOHL BYS V POKOJI ŽÍTI!“ XXXIV Nechci ani pomlčeti o tom, co se mi přihodilo viděti a slyšeti toho roku, kdy jsem ještě býval ve školách. Přišel tedy jednoho dne, když jsem si opakoval žalmíčky, stoje v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiána, tam jakýsi muž, nesoucí voskovou svíci a stříbrný drát, jímž změřil, jak mu vidění uložilo, výši svého těla, a přistoupiv ke mně, pravil: „Slyš, milý hochu, pověz mi, kde leží svatý Radim, bratr svatého Vojtěcha?“ Řekl jsem mu: „Ten, jejž ty jmenuješ svatým, ještě není od apoštolského otce pro- hlášen za svatého, ještě sloužíme mši za něho jako za zemřelé.“ A on dí: „O tom já nevím, ale jedno vím: když jsem dlel na hradě Krakově po tři léta v podzemním žaláři, jenž měl nahoře jen jedno okénko, kudy mi chleba zřídka a vody podávali, a když jsem v tom soužení žil, stanul jednoho dne vedle mne muž, jehož oděv byl bílý jako sníh a jehož tvář se skvěla jako slunce; tolik se pamatuji. A v té chvíli jsem se octl u vytržení, a procitnuv jako z těžkého sna, poznal jsem, že stojím před hradem. A ten, jenž se mi v žaláři zjevil, stál u mne a řekl: ,Jdi do Prahy, neboj se nikoho, a vejda do kostela svatého Víta, obětuj v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiána svůj dar u mého hrobu. Já jsem Radim, bratr svatého Vojtěcha. To mi řekl a vtom mi zmizel z očí. Hleď, tyhle vlasy a hubený můj obličej svědčí, že je pravda, co ti vypravuji. Kromě toho kostelní strážcové často vídají v té kryptě zjevení, když se jdou podívati na svíci, která se tam v noci rozsvěcuje. . ? XXXV Mám za to, že nesmím pominouti válku, kterou vedl kníže Vratislav a jeho bratří Konrád a Ota proti markrabímu východnímu [rakouskému] Leopol- 117

Strana 118
dovi, synu Lucovu; dříve však třeba znáti, odkud vzešlo takové nepřátelství mezi Leopoldem a Konrádem, vládcem nad polovinou Moravy, neboť předtím bývali vždy spolu přáteli. Poněvadž pomezí obou zemí nerozlučuje od sebe ani hvozd, ani hory, ani žádné jiné překážky, nýbrž jen říčka Dyje, rovinami tekoucí, sotva ty země dělí, zlí lidé kořistili stále v noci u obojího lidu, navzájem na lup vyjíždějíce, dobytek kradouce a vsi hubíce. A jako často malá jiskřička vznítí veliký oheň, tak vzešly lidu oněch řečených pánů, poněvadž nechtěli uhasiti škodlivý troud, z takových maličkostí veliké škody. Konrád častokrát posílal k markrabímu, aby potlačil takové výpady, ale když on v naduté pýše pohrdal jeho slovy, obrátil se s prosbou k bratru Vratislavovi, knížeti českému, žádaje si jeho pomoci proti zpupnosti Němců. Ten, ač mohl spoléhati na své síly, najal si přece za žold jeden voj z vybraných bojovníků biskupa řezenského ku pomoci. A kníže český se netajil markra- bímu se svým příchodem, nýbrž poslal k němu jednoho ze svých dvořanů se vzkazem, mluvě obrazně, že má knížeti připravit veliké hody, a sliboval, že si brzy přijde sám s ním zahráti v Martovy kostky. Z toho se markrabí zaradoval a kázal, aby se všichni, od pasáka sviní do pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem, od nožíku do bodce, a připravili se do boje. Kníže Vratislav přitáhl s Čechy a s Němci biskupa řezenského, z druhé strany se připojili Ota a Konrád se všemi svými bojovníky z celé Moravy. Jak je uviděl markrabí zdaleka přicházeti po rovině, již předem seřadil své vojsko na způsob dřevěného klínu a posílil jejich mysli, promluviv k nim tuto výzvu: „Bojovníci, jejichž síly jsem já sdostatek zkusil v mnoha šťastných bitvách, nebojte se těch prchavých stínů, jimž jest — a já toho velmi lituji — otevřeno pole k útěku. Vím totiž, že se neodvažují dáti s vámi do boje. Což nevidíte, jak prozrazují svou slabost tím, že je strach sehnal do jedné hromady? Není tam viděti zbraně v žádné podobě; ovce jsou to, myslím si, a žrádlo vlkům. Co stojíte, vy hltaví vlci a divoká lvíčata? Obořte se na stáda ovec a trhejte těla, jež tu stojí bez krve! Jest jim určeno, 118

Strana 119
aby padla dříve, než uvidí boj, a brzy nakrmila naše luňáky a supy. O peklo, co ti dnes dáme obětí! Otevři své síně, abys přijalo duše Čechů. Neboť vím, že Bůh i svatí jeho mají je v nenávisti, ty lidi bez milosrdenství, kteří proto jdou do této země, aby nejen naše statky, ale i naše manželky a jejich dítky uloupili, což Bůh daleko od nás odvrat. Kdyby však někomu z vás bylo souzeno zemříti, tato smrt, zemříti za drahou vlast, jest jediná nad každou jinou smrt blaženější.“ Byl by mluvil dále, ale útok Čechů zkrátil jeho slova. Neboť kníže Vratislav vida, že se nepřítel nehýbe z místa, KÁZAL NEJPRVE NĚMCŮM, BY NA PRAVÉ KŘÍDLO SE VRHLI. a postavil své bratry, Konráda a Otu, aby bojovali na levém křídle. Sám pak, stoje v samém čele boje, kde byl nejhustší šik nepřátel, kázal svému vojsku sesednouti z koní a v pěším utkání bojovati s protivníky. Ti, než to dořekl, seskočili z koní a povzbudili se křikem; a jako zuří oheň, zapálí-li se suché strniště, a v okamžení všecko sežehne, tak oni mečem potřeli síly nepřátel a odpůrce skláli k zemi; z tak četného množství sotva zbyl, kdo s markrabím samým uprchl. A tak stáda ovec nakrmila lvíčky a Čechové, ztrativše jen málo svých, odnesli si slavné vítězství z východní krajiny [Rakous]. V této bitvě, svedené roku od narození Páně 1082 dne 12. května, byli zabiti Stan s bratrem Radimem, Hrdoň, syn Zankův [Jankův?]371, Dobrohost, syn Hynšův, a nemnoho jiných.vl . XXXVI 1083, 10845) ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1085 Dne 25. prosince zemřela Jitka, manželka Vladislava, knížete polského; byla to dcera Vratislava, knížete českého. Poněvadž byla neplodná, samu sebe stále umrtvovala, obětujíc se vl C připojuje: Král Jindřich dvě léta obléhal Řím. X] C připojuje: Král Jindřich se stal císařem. 119

Strana 120
v živou oběť Bohu se slzami a věnujíc se rozdílení almužen; pomáhala vdovám a sirotkům, a rozdávajíc velmi štědře zlato i stříbro po klášteřích, poroučela se k modlitbám kněží, aby ku prosbám svatých z milosti Boží obdržela plod, jehož jí příroda odpírala. Mimo to poslala svého kaplana Petra, aby donesl její zaslíbení k hrobu svatého Jiljí i jiné dárky opatu a jeho bratřím, aby skrze jejich přímluvu Bůh vyslyšel její modlitbu. Když se kaplan, splniv rozkazy své paní, chystal již na cestu domů, opat prý mu řekl jako prorockými ústy: „Jdi s Božím požehnáním a řekni své paní: „Doufej v Boha a nepochybuj u víře, poněvadž počneš a porodíš syna.“ Neboť není nikdo, kdo by neobdržel to, zač svatého Jiljí s důvěrou žádal. Ale bojím se, že snad urazíme Boha, když naň proti osudu modlitbami doléháme, třebaže pro zásluhy našeho patrona někdy prosebníkům dopřeje toho, co příroda dáti se vzpírá. I oznámil to své paní a ona svým časem počala, ale když porodila syna, třetího dne umřela při prvním kuropění dne výše řečeného. A její syn byl pokřtěn na jméno svého strýce Boleslava. XXXVII 1086 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Z rozkazu a úsilí císaře římského Jindřicha III., rozmnožitele říše, byla konána veliká synoda ve městě Mohuči38], kde čtyři arcibiskupové a dvanáct biskupů, jejichž jména později oznámíme, spolu s opaty klášterů a s ostat- ními věřícími zasedajíce, písemně potvrdili velmi mnohá ustanovení o stavu svaté církve. V tomto shromáždění týž císař se souhlasem a schválením všech nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku a přikázal arcibiskupu trevírskému Egilbertovi, aby ho v jeho hlavním sídle Praze pomazal za krále a vsadil mu korunu na hlavu. 120

Strana 121
V témže sněmu biskup pražský Gebhart písemně předložil svou starou žalobu stran svrchuřečeného biskupa moravského Jana. Ač ten již téhož roku odešel z tohoto světa, přece řečený biskup, maje velikou starost do budoucnosti a jednaje skrze přátele, bil v sluch císaři, aby nebyl na to místo opět dosazován nový biskup. I rozvinul přede všemi privilegium... někdy od svatého Vojtěcha biskupa, svého předchůdce, a potvrzené jak od papeže Benedikta, tak od císaře Oty I. K jeho spravedlivé žalobě císař, byv pohnut prosbami knížete Vratislava, bratra tohoto biskupa Gebharta, a na radu arcibiskupa mohučského Vezila a jiných dobrých přátel spravedlnosti přidal k starému privilegiu nové, skoro téhož znění, a potvrdil je znakem císařským, jak se dále ukáže. Opis tohoto privilegia nepokládáme za zby- tečné vložiti do tohoto našeho díla, obsahuje totiž toto nebo asi takové znění: Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Jindřich Třetí, z přízně milosti Boží císař římský, rozmnožitel říše. Víme, že přísluší jménu králov- skému a důstojnosti císařské, abychom všude, pomáhajíce prospěchu církví Božích, odvraceli od nich škody nebo křivdy, kde by bylo po- třebí. A proto chceme, aby bylo všem věrným Božím i říše naší známo, budoucím i nynějším, že věrný náš biskup pražský Gebhart často žaloval svým spolubratřím a spolubiskupům i ostatním knížatům našim a naposledy nám, že biskupství pražské, jež bylo od počátku zřízeno po celém knížectví českém a moravském jako jediné a nerozdílné a tak bylo i od papeže Benedikta i od císaře Oty Prvního stvrzeno, potom bylo se svolením jeho předchůdců rozděleno a uvnitř hranic svých zmenšeno tím, že byl pouhou mocí panovníků nový biskup do- sazen. Když pak [biskup Gebhart] v Mohuči před legáty stolice apoštol- ské v přítomnosti naší i mnohých nejlepších mužů říše naší vznesl touž žalobu, byla od arcibiskupů: Vezila Mohučského, Sigevina Kolín- ského, Egilberta Trevírského, Liemara Brémského a od biskupů Tiederika Verdunského, Konráda Utrechtského, Oldřicha Eichstet- ského a Oty Rezenského se souhlasem laiků: knížete českého Vrati- 121

Strana 122
slava a bratra jeho Konráda, vévody Fridricha, vévody Litolta falc- kraběte Rapoty a všech, kteří se tamže sešli, ona prvotní osada se vším obvodem svých hranic přisouzena stolci pražskému. Hranice pak její na západ jsou tyto: Tuhošť s krajem, jenž dosa- huje rozhraní řeky Kouby, Sedlec a Lučané a Děčané, Lutoměřici, Lemuzi až ke středu lesa, jímž jsou Čechy ohraničeny. Potom na půlnoc jsou tyto hranice: Pšované, Chorvati a druzí Chorvati, Slezané, Třebova- né, Bobřané, Dědošané až ke středu lesa, kde přicházejí hranice Mil- čanů. Odtud na východ má tyto řeky za hranice: Bug a Styr s hradem Krakovem a krajem, jehož jméno je Váh, se všemi krajinami, jež náleží k dříve řečenému hradu, jímž jest Krakov. Odtud připojením pomezí uherského rozšířena, táhne se až k horám, jež slovou Tritri [Tatry]. Potom na té straně, jež jest obrácena na poledne, táž biskupská osada s připojením země moravské táhne se až k řece, jež slove Váh, a ke středu lesa, jenž slove More, a téže hory, která hraničí s Bavory. A tak se stalo prostřednictvím naším a s přibylým společným souhlasem knížat skrze..., že kníže český Vratislav a jeho bratr Konrád znova přiznali a vrátili svrchu řečenému biskupu pražskému, bratru svému, nerozdílně onu osadu, soudním pořadem požadovanou. A proto, byvše prosbou téhož biskupa důvodně k tomu přiměni, stvrzujeme jemu i nástupcům jeho výrokem naší císařské moci opět sjednocení pražského biskupství a ustanovujeme, nařizujíce nezrušitelně, aby se v budoucím čase neosměloval nižádný člověk kteréhokoli stavu nebo žádný spolek lidský odcizovati cokoli pražskému kostelu z jeho práva v svrchu označených hranicích. A aby moc tohoto sjednocení a potvr- zení zůstala po všechny věky stálá a nezvrácená, proto jsme kázali sepsati tento list, a jak jest dole viděti, vlastní rukou jej potvrdivše, dali jsme jej přitištěním naší pečeti označiti. Dáno dne 29. dubna léta od narození Páně 1086, indikce 9., roku pak 32. kralování pana Jindřicha, roku císařství jeho třetího. 122

Strana 123
Znamení pana Jindřicha III. císaře římského, - K To znamení jsem viděl já, jak císař vlastní rukou připojil na privilegium pražského biskupství. 9 rozmnožitele říše. XXXVIII A rovněž téhož roku potvrdil papež Kliment na žádost císaře Jindřicha a na přímluvu arcibiskupa mohučského Vezila po apoštolských legátech, kteří se této synody účastnili, svým privilegiem pražské biskupství v řečených jeho hranicích, na žádost a přičinění biskupa Gebharta, skrze kaplana jeho jménem Albina, kterého s apoštolskými legáty poslal z této příčiny z Mohuče do Říma. Téhož roku, dne 9. června, zemřel Ota, kníže moravský, bratr Vrati- slava, knížete českého. Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát volali: „Vratislavu, králi i čes- kému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství!“ Potom třetího dne arcibiskup, byv obohacen nesmírným nákladem zlata a stříbra, hodným královské vznešenosti, a obda- 123

Strana 124
řen i jinými výslužkami a dary, vrátil se potěšen s velikou poctou domů. . 3 XXXIX ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1087 Král Vratislav, sebrav vojsko, táhl do Srbska, jež mu kdysi císař Jindřich navždy udělil v držení. V době, kdy opravoval jakýsi hrad jménem Hvozdec, blízko hradu Míšně, zatímco jiní byli zabráni prací, poslal dvě čety vybraných bojovníků se svým synem Břetislavem, aby šly pomstíti příkoří, jež se mu jednou stalo. Neboť před nějakým časem, vraceje se od císařského dvora, náhodou přenocoval v jedné velmi veliké vsi, řečené Kyleb; tam se v noci strhla různice mezi jeho lidmi a obyvateli a byli zabiti od vesničanů dva bratří, první mezi předními, naší vlasti mohutní sloupové, zářící světlem ctností, Načerat a Vznata, synové předáka Tasa. A ihned ti, kdož byli posláni podle rozkazu králova, spěchajíce dnem i nocí, udeřili třetího dne na úsvitě prudce na řečenou ves, pobrali všechny jejich statky a je samé i jejich ženy oloupili až do řeménka na střevíci, stavení zapálili do základů a rozbořili, a odvedše s sebou koně a dobytek, beze škody dali se na cestu. Ale když v poledne přecházeli přes jednu řeku, syn pánův, našed útulné místo u řeky, kázal štítonošům, aby s kořistí táhli napřed, muže však v boji zvláště udatné pozval, aby tam s ním poobědvali. A poněvadž bylo velké parno, syn knížete, jsa prudkým horkem rozpálen, po obědě se trochu ve vodě osvěžil koupáním. Tu dal mu vzkázat předák Aleš: „Není to tvá Vltava nebo Ohře, kde se koupáš, neotálej, neseš poklady hrdinů.“ K tomu mladík odpověděl: „Jest vrozeno starcům, že se vždy třesou, jak jen zavěje vítr, a více se bojí konce života, ač již nad nimi stojí, než mladíci.“ Když bylo oznámeno Alešovi, pravil: „Dej Bůh — ale se šťastným výsledkem — aby nyní nastala taková neodvratná náhoda, aby mladíci viděli, zdali se starci, či oni více bojí konce života.“ Co to mluvil dříve řečený předák, hle, objevilo se přes dvacet jezdců, poslaných od Sasů, aby je vylákali k srážce, 124

Strana 125
tak jako lasička, chtíc svého nepřítele hada zakousnouti, stínem svého ocasu ho láká z díry. Jak je našinci uviděli, lidé nerozvážní, více smělí než opatrní, ač je Aleš důrazně od toho zrazoval, zdržoval a zpět volal, vrhli se v svůj osud, stíhajíce nepřátele. Najednou vyrazil železný pluk Sasů ze zálohy a ani jeden z našich, kteří se pustili za nepřáteli, nevyvázl. A když ti, kdo zůstali v táboře, viděli vystupovati k nebi jako vírem kotouč prachu, a ač náhlé a nenadálé příhody často uvádějí v zmatek i nej- větší hrdiny v boji, přece se chopili co nejrychleji zbraní a utkali se mužně s nepřáteli; dojde k prudké bitvě, třeskot zbraní a ryk mužů zazní až do oblak, kopí se při prvním utkání lámou, bojuje se meči, až s pomocí Boží byli Sasové obráceni na útěk a našinci dobyli vítězství, ale velmi krvavého. A poněvadž bojovníci druhého řádu již odešli napřed s kořistí, zahynuli v této bitvě toliko samí urození: Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou a velmi mnoho jiných. Předák Předa, přišed o nohu, sotva vyvázl životem. Syn knížete byl jen raněn pod pravým palcem, ale kdyby nebyl jílec meče, jejž držel v ruce, zachytil ránu, byl by nadobro přišel o ruku. Toto krveprolití se stalo dne 2. července. * ? XL 1088 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ V DOBĚ, KDY STALY SE VĚCI, JEŽ TUTO JSME LÍČILI PRÁVĚ, JAKYS BOJOVNÍK ŽIL, JENŽ ZVÁN BYL BENEDA JMÉNEM, MLADÍK STATNÉHO DUCHA A SKVĚLOU POSTAVOU TAKY. JAKO KDYS BYVAL HEKTOR NEB TURNUS, VE ZBROJI KRÁSNÍ. RODEM Z JURATY BYL, JENŽ PRVNÍHO PŘEDKA MĚL TASA. NEVÍM, PRO KTEROU VĚCV TEN ČAS TÉŽ URAZIV KRÁLE Vratislava a uprchnuv do Polska, sloužil vojensky paní Jitce, choti knížete Vladislava. A když již uplynula dvě léta, vrátiv se z Polska přišel k Vi- prechtovi, zeti královu, žádaje, aby jeho přímluvou mohl zase dojíti bývalé milosti u svého pána. Ale protože tento Viprecht byl muž v svém jednání 125

Strana 126
velmi opatrný a nerad by byl v něčem urazil svého tchána, poradil a do- mluvil mu, aby zatím zůstal ve větší jistotě u biskupa míšeňského Benna a toho aby si rovněž získal za prostředníka. Mezitím se stalo, že král Vratislav opět přitáhl se svým vojskem do Srbska, aby řečený hrad Hvozdec přeložil na jiné, pevnější místo. A když se král dozvěděl, že je Beneda na hradě Míšni, poslal pro něj, aby k němu přišel pod zárukou bezpečnosti. Jakmile ho král spatřil přicházeti, jal se přemýšleti, jak by ho lstí zajal. Hovořili spolu o mnohých věcech — leccos přitom bylo podle potřeby vymyšleno — pak ho král vzal úskočně za pravou ruku a vedl ven z tábora, jako by chtěl tam s ním v soukromí mlu- viti. Vtom vida rukověť a zlatý jílec meče, jejž měl ten bojovník za pasem, mezi jiným se ho ptal, co svým mečem dovede. On odpoví: „I kdybys položil mlýnský kámen na přílbu, obojí spolu i hlavu a tělo až k boku jednou ranou tímto mečem přetnu.“ Divil se král na oko, pochvaloval meč a žádal, aby mu jej ukázal. On, nic zlého netuše, vytáhl meč z pochvy a vložil jej králi do ruky. Král se ho chopil, potřásl jím a pravil: „Co chceš nyní dělat, kurví synu?“ a k přítomnému komorníkovi Vítu Želibořici, jenž jediný s ním byl, člověk horší nad nejhoršího: „Chyť ho, chyť, zvedni a svaž do kozelce!“ Ale protože NA MUŽE ODVÁŽNÉ JÍT VŽDY NENÍ ODVAHOU JISTOU, odvážný bojovník ihned vytrhl komorníkovi meč od boku za jílec a přetal mu bedra uprostřed, že on zavrávorav padl a ležel polomrtev. A neutekl ten udatný bojovník, ač mohl utéci, nýbrž jako Herakles, na lernskou saň útočící a její útok odrážející, TŘIKRÁT PORANIL KRÁLE, AČ NEVALNĚ, ŠPATNYM TÍM MEČEM, SÁM VŠAK Z KNÍŽECÍ RUKY NI JEDINOU NEDOSTAL RÁNU, až na pokřik vyběhnou lidé z tábora. VTOM VŠAK KUKATA PRVNÍ SÁM PŘIKVAPIL, NEJDŘÍVE ZE VŠECH, a vrazil do bojovníka jako do kance, který se proti němu řítí, široký tesák. 126

Strana 127
Tu král, aby se jaksi ještě na mrtvém vymstil, kázal ho přivázati za nohy koni k ocasu a tak sem a tam vláčeti po trní.yl XLI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1089 2] ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1090 Starý onen had, nepřítel pokolení lidského, jenž nikdy nespí, nýbrž stále pokojné znepokojuje, SNĚST JIŽ NEMOHL DÉLE, BY BRATŘÍ V POKOJI ŽILI, totiž král Vratislav a biskup Gebhart. Tohoto pokouší lichou touhou po slávě a cti, onoho štve domýšlivostí a pyšnou nadutostí, avšak tak, že ani onen tomuto nevěřil, ani tento nemohl onoho převýšiti. Ten nechce poklá- dati bratra za sobě rovného, onen nechce býti menší než bratr; ten chce býti nadřízený, onen nechce býti podřízený; ten chce jako král panovati a vynikati, onen nechce jeho rozkazů poslouchati, nýbrž se přiznává pod- danstvím toliko k císaři, od něhož přijal biskupství. A nevražili na sebe časem s tak silnou vášnivostí, že častokrát neměl král o svátcích biskupa, aby mu vstavil korunu na hlavu. Král, puzen jsa touto potřebou a též ctižádostí, nikoli z rozumu, nýbrž z pouhé panovačnosti opět dosadil biskupa v zemi moravské, a to svého kaplana Vecla. Tímto činem dal nápadně najevo, že nejen zavrhl to, co sám před císařem a jeho biskupy schválil, aby totiž bylo sjednoceno obojí biskupství, nýbrž že i porušil privilegium papeže Klimenta, jímž potvrdil hranice tohoto biskupství. Biskup Gebhart chtěl jeti do Říma, aby si u otce apoštolského stěžoval do této nespravedlnosti na církvi spáchané; ale vzav y] A3 připojuje: A tak muž spravedlivý, bojovník Beneda, skonal jako mučedník Boží 11. června a byl pochován na hradě Míšni před branou kláštera svatého Jana apoštola a evangelisty. z] A3 připojuje: Zemřel pan Meginhard, opat břevnovského kláštera svatého Vojtěcha, stavebník tohoto kláštera; po něm nastoupil Vojtěch. C2a, 3 dodávají: Zřízení kostela vyšehradského. C2b uvádí na okraji: Povstala válka mezi biskupem a knížetem. 127

Strana 128
na potaz své důvěrníky, dříve navštívil starého svého přítele Vladislava, krále panonského [uherského], a oznámiv mu bezpráví na své církvi, žádal na něm pomoci k cestě do Říma, NEMAJE, BOHUŽEL, ZDÁNÍ, ŽE SMRT JIŽ JEMU JE BLÍZKÁ. Neboť hned toho dne, jak navštívil krále, roznemohl se těžce, a poně- vadž byl blízko hradu Ostřihoma, dopravil ho tam král na lodi a poručil péči o něj biskupu onoho hradu. JAKÉ PO TĚCH ŠEST DNÍ ON HROZNÉ BOLESTI SNÁŠEL, NEMOHU VYJÁDŘIT SLOVEM, VŽDYŤ SLZY MI NEDAJÍ PSÁTI. Sedmého dne již k večeru PÁTY DEN, NEŽLI V ČERVNU SE UKONČÍ SLUNEČNÍ OBĚH, SKVĚLÁ DUCHOVNÍCH PERLA, VŠECH ČECHŮ ZÁŘIVÁ HVĚZDA, POBOŽNY BISKUP GEBHART, SVÝM VĚDĚNÍM OBZVLÁŠTĚ SLAVNY, ODEŠEL Z TOHOTO SVĚTA, BY ŽIV BYL V KRISTUI DÁLE. ABYCH POVĚDEL MNOHO I O JEHO MRAVECH I ŽITI, POTOM TOUŽÍ MUJ DUCH, VŠAK V PRSOU SCHÁZÍ MI SCHOPNOST. PŘECE VŠAK ASPON TO MÁLO, CO SÁM JSEM VIDĚL, CHCI ŘÍCI. XLII V čas postní měl takovýto zvyk: plstěnou košili maje vždy vespod a svrchu jsa oděn biskupským rouchem, ve dne lahodil lidským zrakům, v noci však v hrubé prádlo jsa oblečen tajně vcházel do kostela, a vrhnuv se na dlažbu, tak dlouho trval na modlitbách, až země, na níž ležel, byla mokrá od přívalu slz. Pak se zvedl, aby činil dobrodiní, a než odříkal žalmy, všem ubožákům, co jich našel před kostelem, bohatostí dobrého skutku pomáhal v jejich chudobě; skončiv žaltář, totéž činil. Po jitřní pak rozdělil čtyřicet čtvrtí 128

Strana 129
chleba a tolikéž slanečků nebo kusů jiného jídla rozdával mezi chudé. Za čtvrté: již za svítání umyv podle počtu apoštolů dvanácti poutníkům nohy, DVANÁCTE KUSŮ PENĚZ JIM BISKUP DĚLÍVAL DENNĚ. A posadiv je v hodinu oběda v odlehlé jizbě nebo v chyši k stolu, v hojnosti jim předkládal, čeho bylo třeba, a pravicí svou jim žehnal pokrm i nápoj; potom chodil k obecnému stolu a čtyřicet nuzných u sebe po- hostil. Rovněž určil, že při jeho sídle v Praze má býti denně čtyřicet chudých živeno a dvakrát do roka ošaceno od řemínku u obuvi až do pásky na klobouku. Též zavazoval několik příchozích hostů a chudých duchovních velikými dary, aby u něho po celý půst zůstali a čtli žaltáře za živé i mrtvé. Ke každé mši, ať se jich kolikkoli v kapli některého dne sloužilo, PO TŘECH MINCÍCH PENĚZ ON POKAŽDÉ VYPLATIT DÁVAL. Každou neděli dvanáct peněz, o svátcích apoštolů však a při jiných větších slavnostech dvě stě stříbrných v oběť dával nad schránkou se svatými ostatky. A baví-li tě, moudrý čtenáři, věděti, jak byl štědrý, věz: biskupský plášť nikdy nenosil po celý rok, nýbrž jeden, zimní, dával o velko- nocích a druhý, letní, na svátek svatého Václava svým kaplanům; věz, že tak štědrý býval i v ostatních darech. Po jeho smrti roku 1091 dne 4. března byl zvolen biskupem Kosmas jak od krále Vratislava, tak od veškerého duchovenstva i lidu českého, když vládl Jindřich III. císař, jenž však za těch časů vyřizoval císařské věci v Lombardsku. XLIII Téhož roku, dne 17. dubna ve středu39], druhý týden po velikonocích, shořel kostel svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha na hradě Praze. aa] Téhož roku se král Vratislav velmi rozhněval na svého bratra Konráda, aa] A3 připojuje: A v zimě nebylo sněhu ani deště. 129

Strana 130
protože nezapomenuv na vzájemnou lásku, stranil synům svého bratra Oty, Svatoplukovi a Otíkovi. Král je totiž vypudil z otcovského dědictví a dal hrad Olomouc i jiné hrady svému synu Boleslavovi; ten však nedlouhý čas potom byl na řečeném hradě zachvácen předčasnou smrtí dne 11. srpna. A poněvadž ona trojice bratří, Jaromír, Ota a Konrád, pokud byli živi, tak byli jedné mysli, že je král nemohl žádnými úskoky od sebe odtrhnouti, a jako prý se lev bál tří býčků, když stáli, srazivše rohy dohromady, tak se král nikdy neodvážil napadnouti své bratry. Ale když viděl, jak je Konrád po smrti svých bratří osamocen a všude bratrské podpory zbaven, vtrhl s vojskem na Moravu, aby ho rovněž vypudil z území, jež mu losem i pro- vazcem dědictví, byvši mu od otce uděleno, právem připadlo. Přitáhl ke hradu Brnu, kde král, stoje tam uprostřed mocných země, nařídil oble- žení dokola. Když stanovil místa, kde má který předák postaviti stany, vladař Zderad, člověk ošemetný, mrknuv po straně na krále, učinil na mla- dého Břetislava, stojícího mezi předními muži před otcem, hanlivou narážku: „Pane králi, poněvadž si tvůj syn v létě rád hraje a koupá se v řece, je-li tvé milosti libo, ať si postaví se svými lidmi stany podle řeky na této straně hradu.“ To řekl proto, že před nějakým časem v končinách saských, když se řečený jinoch v poledne koupal v řece, přikvapili na ně nepřátelé a napadli je, jak jsme svrchu pověděli. To slovo velmi hluboko utkvělo v mysli toho jinocha a tolik ho bolelo, jako kdyby mu byl jedem kalený šíp poranil srdce. Smuten odešel do tábora a nepožil jídla, dokud nevyšly hvězdy. Za tmavé noci pak svolal své druhy, otevřel jim rány svého srdce a ptal se o radu, kterak by se mohl pomstíti nad nešlechetným vladařem. A téže noci poslal též tajně k svému strýci Konrádovi, zpravil ho o své pohaně i kdo se jí dopustil, a prosil ho o radu, co činiti. On odpověděl: „Znáš-li sebe, kdo jsi, neboj se uhasiti oheň, který mne neméně pálí než tebe; nedbati té věci nebylo by chvalitebné.“ Neboť nebylo tajno Konráda, že to všechno činil král k radě Zderadově. Když posel vyřídil Břetislavovi slova strýcova, všichni měli radost, souhlasili a chválili vesměs mínění knížete, jako by od Boha jim bylo dáno, poněvadž 130 Basilika svatého Jiří v Praze. Pohled k hlavnímu oltáři.

Strana 132

Strana 133
i oni sami dříve k témuž radili. Co více? Celou tu noc se konala rada o věci, jež se ráno dokonala. XLIV Neboť na úsvitě vzkázal Břetislav Zderadu vladaři, že by se rád s ním sešel, kde mu libo, k tajné poradě. On, nic zlého netuše, vzal s sebou předáka Držimíra a toliko sami dva vyšli. Jakmile je mladík zdáli spatřil, vyběhl jim naproti, jen co by kamenem dohodil; dal totiž svým bojovníkům znamení, aby, jak mu vrhne svou rukavici na prsa, učinili, co slíbili učinit. Potom krátce vyčetl mu, čím ho vladař častokrát urazil, a dodal: „Hle, důvěru, kterou jsem ti slíbil, odvolávám,“ a obrátiv koně, vhodil mu do tváře ruka- vici. Jako když rozzuřený lev zdvihne hřívu a spustě ocas, uzlem na jeho konci šlehaje se do čela a ostnem, jejž má pod ocasem, bodaje se do zadku, žene se proti všemu, co mu stojí v cestě, právě tak ihned vyskočí ze zástupu jinoši ozbrojení a plní ohně, Nožislav a jeho bratr Držikraj, synové Lubo- mírovi, a třetí Borša, syn Olenův, i vyzdvihnou vysoko trojím kopím Zderada, an se marně pokoušel o útěk, udeří jím jako otepí o zemi, kopyty svých koní ho pošlapou, opět a opět do něho bijí a pak přibodnou jeho tělo kopími k zemi. A tak dne 11. července Zderad, PŘÍTEL ŠTĚSTĚNY KLAMNÉ, BYL Z VRCHOLU JEJÍHO KOLA stržen takovou smrtí. Ale předák Držimír přiběhl zsinalý do tábora a oznámil králi, co se stalo. Král jediný Zderada želel a plakal, a všichni mladíka chválili, ač si netroufali chváliti ho veřejně. Břetislav však přenesl svůj tábor nedaleko za jeden vršek stranou od druhých a za ním šla větší a statečnější část vojska. XLV ZATÍM CHOŤ KONRÁDOVA, JEŽ VIRPIRKJMÉNEM SVYM SLULA, Krypta svatého Kosmy a Damiána Spytihněvovy basiliky svatého Víta.

Strana 134
jedna z počtu moudrých žen, přišla bez vědomí svého chotě do tábora králova; a když mu byla ohlášena, svolal král předáky do shromáždění. Byvši předvolána stanula před králem. Její tvář tonula v slzách a vzlykání dusilo v ní slova, až konečně nabravši síly takto promluvila: „JÁ TVOU, MILENY KRÁLI, UŽ NEHODNÁ ŠVAGROVOU SLOUTI, KE TVÝM KOLENUM S PROSBOU JSEM NIJAK NEPŘIŠLA MANÉ“ a padla na tvář a klaněla se králi. A povstavši na jeho pokyn, pravila: „Pane můj a králi, nenajdeš v těchto končinách žádný podnět k válce, žádné vítězství z bitvy odsud neodneseš: vedeš válku více než občanskou. Ale určuješ-li nás a naše statky za kořist svým vojákům, obracíš na sebe své šípy, když svého bratra, jemuž jsi povinen ochranou, odíráš krvavou loupeží. Na Boha vpadá, kdo své napadá. Neboť ať je kořist, které zde daleko na svých hranicích hledáš nabýti, jakákoli, ukáži ti lepší, která leží uprostřed tvého království. Nikde se lépe neobohatíš ani se více nezvelebíš než v pod- hradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámož- nější peněžníci, tam je tržiště, na němž se bohaté kořisti přebohatě dostane tvým vojákům. Anebo zajímá-li tě viděti, kterak hořela Trója, nikde ne- uvidíš Vulkána zuřiti více, než až budeš viděti, jak oba řečené hrady hoří. Ale snad namítneš: „To je mé.' A to zde, co nepřátelsky hubíš, čí asi je? Což nejsme my tvoji, a co máme, tvé? Pakli však brousíš své blesky jen a jen na hrdlo svého bratra, kéž jsi dalek toho, abys byl pokládán za dru- hého Kaina. Bez újmy tvé milosti otevřeno je tvému bratru Řecko, otevřena jest Dalmácie; chce raději býti poutníkem v cizí zemi, než tebe viniti z bratrovraždy. Ano, přijmi raději, co ti posílá již ne bratr, ale jaksi otrok tvůj.“ A vyňala z klínu šatu kleště a proutěnou metlu. „A zhřešil-li čím,“ pokračovala, „bratr proti bratru, trestej a zemi, jež je tvá, odevzdej, komu raději chceš.“ Domluvila a tak dojala srdce královo a pohnula i srdci předních mužů, že se žádný nemohl zdržeti pláče. Král ji vyzval, aby se posadila po jeho boku, ale ona, než se posadila, pravila: „Když jsem tak nalezla milost před 134

Strana 135
očima tvýma, mám ještě jednu prosbu; prosím, nezahanbi tváře mé. Za veliký hřích synův postačí otci maličký trest.“ Tu král řekl: „Vím, kam tím míříš. Ale zamiř raději tam, kde je můj bratr a syn, a přived je brzy ke mně v políbení svatém a v svazku pokoje.“ A políbil ji. Obával se totiž král velmi, aby se proti němu nespojili jeho bratr a syn. Když přišli v průvodu paní Virpirky ke králi, dal jim políbení míru a pravil k synovi: „Synu můj, dobře-li jsi učinil, nebude nikomu lépe než tobě; pakli zle, bude hřích tvůj státi ve dveřích.“ . XLVI Potom Břetislav pozoruje, že jeho otec učinil mír ne ze srdce, nýbrž vida nezbytí, odešel se všemi, kdo přešli do jeho vojska, do krajin hradu Hradce a tam meškal, marně čekaje na nejistou změnu štěstí. Neboť ze všech těch, kdo za ním šli, nikdo se neodvážil vrátit do svého domova, poněvadž se velmi báli uraženého krále, že by je zajal a do vězení uvrhl nebo že by je hrdla odsoudil. Vida pak král, že nemůže, jak by chtěl, svůj hněv vylíti na synu ani na jeho přívržencích, povolal bratra Konráda, shromáždil starší země a dal stvrditi přísahou všech předáků, že po jeho smrti má jeho bratr Konrád nabýti stolce a knížectví českého. A tu král, posílen jsa radou a po- mocí svého bratra, jal se zjevně osnovati pomstu nad synem. To neušlo pozornosti jeho syna Břetislava a zanedlouho se u něho sešlo přes tři tisíce statečných mužů a pospíšivše si, táborem se položili u potoka Rokytnice, jsouce hotovi svésti nazítří boj s králem. Poslal totiž napřed k otci posla, vzkazuje: „Hle, zde jsem já, jehož jsi chtěl daleko hledati; co hodláš učiniti později, učiň dnes!“ Nelze však pominouti mlčením, co ráčilo božské zjevení provésti v hlu- bokosti té noci. Neboť vypravujeme-li skutky lidské podle měřítka své vědomosti, nebylo by vhodné, abychom mlčeli o velikých věcech Božích, jež jsme zažili sami. 135

Strana 136
. 3 2 XLVII Tedy v řečené noci, co se mezi knížaty dály výše vylíčené věci, naši patroni, totiž svatý Václav a svatý Vojtěch, navštívili vězně v žaláři, sklíčené velikým trápením, a vysvobodili je přesvatou laskavostí takto: nejdříve vytrhli přední veřeje i s dveřmi, potom vypáčili zadní, železem pobitá dvířka samého žaláře a také přerazili a ven vyhodili kládu, do níž nohy odsouzenců bývají ukrutně vsazeny. A ihned v sluch odsouzenců zazněl milý hlas řkoucí: „Dosud vám i této vlasti naše přímluvy chyběly, protože jste byli nehodni milosti Boží od té doby, co tuto válku, více než občan- skou, mezi Čechami a Moravou vedla vaše knížata. Ale poněvadž milost Boží, milosrdenství a ohled jest na svaté Boží a vyvolené jeho a my tam míříme, kam ona shlédla, zajisté se naše přítomnost projeví přímluvou jen tam, kde se dříve projeví smilováním milost Boží. Proto, jsouce již jisti milosrdenstvím Božím, vstaňte, do kostela pospěšte a všem povězte, že my, svatý Václav a svatý Vojtěch, jsme vás propustili a mír přinesli.“ Ti hned, jako by byli procitli z těžkého sna, již zbaveni pout vyšli na svobodu, kdežto strážci ještě spali, a vykonali, co jim bylo uloženo. A právě toho dne se objevil ještě jiný zázrak, neboť — jak to svatí mučedníci v svém zjevení oznámili — Konrád, bratr králův, sjednal mír mezi týmž králem a jeho synem. Neboť předtím byli tito mezi sebou tak znesvářeni, že jeden na druhého měl podezření: ten se hrozně bál, aby nebyl stolce zbaven, onen pak, aby nebyl od otce zajat. K onomu se přidala mládež stejného s ním věku a většina předáků, totiž lidí osobně ráznějších a v boji statečnějších, tomu zase přáli biskup Kosmas, představení kostelů a všichni oni věkem starší a v radě užitečnější mocní země, spolu se vší válečnou hotovostí lidu, a ctili ho s velkou láskou. A vskutku toho času byl by býval spáchán nejhorší zločin po založení hradu Prahy, kdyby svatá laskavost nejblahoslavenějšího Václava a veliké milosrdenství všemohoucího Boha nebyly utišily podle přání králova povstání všech předních mužů i lidu. 136

Strana 137
. 8 XLVIII Když to viděli předáci, kteří zůstali v táboře, dali vzkázati Břetislavovi. „Jestliže ty se chceš, důvěřuje svému otci, opět s ním usmířiti, my mu naprosto nevěříme, protože dobře známe jeho chytrou lstivost. Však se více bojíme jeho přátelství než nepřátelství. Neboť jako medvěd ani nejmenší rány nenechá bez pomsty, tak on nikdy neupustí od trestu, dokud se za všecko, čím jsme ho urazili, až do jediného i nepomstí. Proto buď nás propusť, abychom s tvým svolením odešli kamkoli do světa, nebo s námi někde v světě hledej vznešenější paláce. Neboť nikomu nejsme ochotni tak rádi sloužiti jako tobě, našemu pánu.“ Břetislav vida, že jako bojovník beze zbraně nemůže plniti své poslání, tak stejně i vůdce bez bojovníků neza- sluhuje ani jména vůdce, volil raději s nimi hledati chleba v cizině, než sám bez jediného bojovníka s otcem žíti doma v pokoji. I nemeškali a sebrali všechen dobytek i všechny otroky, a přes dva tisíce bojovníků odtáhlo s knížetem Břetislavem ke králi panonskému [uherskému]. Král Vladislav, znaje se k němu jako k svému příbuznému, vlídně ho přijal a vykázal jeho bojovníkům za bydliště Bánov blízko hradu Trenčína. Toto místo leží uprostřed lesů a v horách a jest velmi výhodným a bohatým lovištěm. Potrava a jiné životní potřeby byly jim z rozkazu králova dodávány ze sousedních krajin; Břetislava samého s několika druhy nechal král u sebe v radostech dvora královského. ** XLIX Téhož roku z příkazu krále Vratislava Kosmas, zvolený za biskupa kostela pražského, a rovněž Ondřej, zvolený na stolec olomoucký, přišli v průvodu falckraběte Rapoty do Mantovy a byli představeni císaři Jindřichovi III., rozmnožiteli říše, na počátku roku od narození Páně 1092, dne prvního ledna. Čtvrtého dne téhož měsíce sjednal řečený hrabě Rapota, že sedě v paláci mantovském a maje po obou stranách dlouhou řadu biskupů 137

Strana 138
a hrabat a před sebou státi řečené dva biskupy, po delším tichu krásný císař otevřel krásná ústa, pravě: „Tyto bratry poslal k nám náš věrný přítel Vratislav, král český, abychom podle kanonického a apoštolského řádu z naší moci potvrdili volbu jich, a nechceme učiniti toto rozhodnutí bez vašeho souhlasu. Tu biskup münsterský, jenž toho času přijel z Jeruzaléma, vstal a opíraje se o stůl, na němž ležely berly, biskupské prsteny a ostatky sva- tých, pravil: „Bylo by velmi nebezpečné, aby skrovný počet rušil to, co již bylo potvrzeno schválením mnohých. Vždyť bylo nás při tom mnoho bis- kupů i mnoho knížat říše římské, byli při tom i legátové stolice apoštolské, když jste svým privilegiem potvrdili, aby obojí biskupství, pražské i morav- ské, zůstalo jediným a nerozdílným, jak bývalo od počátku.“ K tomu císař řekl: „Nechej jen, ať učiním, zač mne můj přítel prosí; o těch věcech budu později svým časem uvažovati.“ A ihned zasnoubil je prsteny každého k jeho církvi a dal jim pastýřské berly. Když se to stalo, dostali oba bisku- pové rozkaz, aby se vrátili do Verony a tam čekali, až je falckrabě Rapota, vyřídě říšské věci, zase dovede do vlasti. L Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch: že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu a že jeho bratr Konrád nastoupil na knížectví. Ten ihned poslal rychlého posla k císaři, a slibuje mu peníze, prosil, aby byla zrušena volba biskupů, o níž jsme se svrchu zmínili. Ale císař, více dbaje spravedlnosti, nežli čině spolek s penězi nepravosti, pravil: „Co jsem učinil, učinil jsem a nemohu změniti svůj skutek." Smuten odešel posel Viklin, že nedosáhl, čeho žádal jménem knížete. Biskupové se pak zdrželi podle rozkazu císařova ve Veroně až do začátku postu, čekajíce na návrat a na doprovod řečeného hraběte Rapoty. Když potom přijeli do Prahy, právě na Květnou neděli, byli uvítáni od duchovenstva a lidu a navštívili knížete Konráda na hradě Boleslavi v úterý téhož týdne. Kníže, 138

Strana 139
změniv již své smýšlení, vlídně je přijal a slavil s nimi velikonoce na hradě Vyšehradě. A v samý týden velikonoční, okolo 1. dubna, napadlo množství sněhu a uhodily takové mrazy, jako málokdy bývá uprostřed zimy. Máme však jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho dne 6. září spolu s životem. Po něm nastoupil Břetislav Mladší. Když přijížděl do hradu Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců i dívek, stojících na rozličných rozcestích, a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie a dovedl ho ke stolci. Podle řádu této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů kníže Břetislav Mladší dne 14. září. . 9 LI Toho roku [1092]40) bylo zatmění slunce dne 20. září v pátek po poledni. Dne 1. října přišel jakýsi lžibiskup jménem Rotpert do této země a říkal, že v zemi vaskonské po mnoho let spravoval kostel kavellonský; a protože ho poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný, a dosvědčil, že kdysi konal biskupské úkony, když s ním z Uher putoval do Jeruzaléma, kníže Břetislav i zvolený biskup Kosmas vlídně ho přijali a dovolili mu po biskup- sku konati služby boží nebo zpívání žalmů. Co více? Posvětil mnoho kostelů, vysvětil v březnu mnoho duchovních a na Zelený čtvrtek požehnal svatosvaté křižmo. O velikonocích přišel k němu jakýsi duchovní, jenž byl jistě jeho podvodu svědom, a něco mu tajně oznámil. Kupodivu, ani kníže, ani zvolený biskup nemohli ho přiměti k tomu, aby aspoň krátký čas tu zůstal, naopak, v samý týden velikonoční dal se spěšně na cestu do Saska. Když se však později rozneslo, že to byl lžibiskup, poslali jednoho z Latinů41], jménem Konstantia, do Vaskonie. Kavellonský biskup Deside- 139

Strana 140
rius dal po něm listem vzkázati, že tento kostel neměl nikdy biskupa Rotperta. Poslali též k papeži Klimentovi, žádajíce ho o rozhodnutí, CO BY SE ČINITI MĚLO, KDYŽ STAV TAK NEJISTY NASTAL. Ten v své odpovědi nařídil kostely znova světit, ale osoby, pokřtěné křižmem lžibiskupovým, nekřtít znova, nýbrž jen biřmovat, podobně že se nemají vysvěcení světit podruhé, nýbrž mají toliko stát mezi svěcenci při svěcení a pouhým vzkládáním rukou přijmouti požehnání. A tak rány, zasazené matce církvi od nepřítele, byly vyhojeny lékem spravedlnosti, když stav víry křesťanské spravoval papež Kliment III. a když Ježíš Kristus, Pán náš, s Otcem a Duchem svatým kraloval po všecky věky věků. Amen. ZASTAV, MUZO, SVŮJ KROK, JIŽ DOSTI JSI STVOŘILA KRONIK. ŘEKNI, KDYŽ SKONČENA BÁSEN: „BUD SBOHEM, ČTENÁŘI MILY!“ 8 o 8 KONČÍ SE DRUHÁ KNIHA KRONIKY ČESKÉ

Strana 141
POČÍNÁ SE OMLUVA TÉHOŽ DĚKANA, SVRCHU JMENOVANÉHO, K TŘETÍ KNIZE TÉHOŽ DÍLA S PŘISPĚNÍM MILOSTI BOŽÍ JSEM, MILÝ ČTENÁŘI, SPLNIL Z TOHO, CO TOBĚ JSEM SLÍBIL, JAK SOUDIT MOHU, JIŽ VŠECKO: Již jsem, zaznamenav málo z mno- hého o dávných událostech nebo minulých časech, došel v svém líčení dějin až k časům knížete Břetislava Mladšího. Proč jsem však uznal za dobré upustit již od dalšího díla, má svou příčinu. Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mlu- více pravdu — a pravda vždy plodí nenávist — neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom nicméně ve výtku pochlebenství a lži, po- něvadž jde o poměry skoro obecně I4I známé. Vždyť lidé naší doby, jsouce svlečenií ze ctností, touží býti oblečeni samými chválami, a to jest největší jejich pošetilostí, chtít se těšiti z projevů uznání a nečiniti to, co zasluhuje uznání. "Tak tomu však nebývalo u sta- rých. Ti, ač byli chvály velmi hodni, přece se vyhýbali chválám, po kterých nynější lidé tak touží, a zač se oni styděli, tím se tito honosí. Jestliže bychom skutky takových lidí svědomitě vylíčil, poněvadž leckteré nejsou podle vůle Boží, jistě se nevyhneme urážce některých dosud naživu jsoucích osob, lidí novopečených a přitakávačů, kteří v ústech ne- mají k řeči knížete nic tak nasnadě, jako: „„Tak, pane,“ druhý: „Tak jest, pane,“ třetí: „Tak učiň, panel“ Dříve arci nebývalo tomu tak. Neboť kníže míval v úctě nej- více toho, kdo pro spravedlnost nastavil štít proti nespravedlnosti a kdo zlé rádce a takové, kteří se uchylovali z cesty práva, zakřikl jediným slovem pravdy. Takových dnes není nebo jest jich jen málo, a jsou-li, když mlčí, jako by jich ani nebylo. Neboť stejně se uznává 

Strana 142
za vadu zamlčeti pravdu jako při- svědčiti nepravdě. Proto se nám zdá mnohem bezpečnějším vypra- vovati sen, o kterém nikdo nevydá svědectví, než psáti o dějích žijí- cích lidí. A z té příčiny zanechá- váme potomkům, aby šíře vylíčili jejich skutky; aby nás však nikdo nevinil, že jsme jich pominuli, aniž jsme se jich dotkli, budeme přece hleděti, abychom něco málo z nich povšechně zaznamenali. 8 D & &.

Strana 143
POČÍNÁ SE TŘETÍ KNIHA Tedy nový kníže, Břetislav Mladší, věkem však vyspělý a rozumem ještě vyspělejší, důstojně oslavil podle řádu této země povinnými službami Božími narození svatého Václava, svého patrona, v hradu Praze, a dal strojiti po tři dni veškerým dvořanům a předákům skvělou hostinu. A tu, pokud to mohl jako nově nastolený kníže učiniti, něco ustanovil k užitku církve, něco zařídil ve prospěch této země. A jako již dříve od útlého mládí veškerou naději skládal toliko do ochrany Boží, tak hned při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače, a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile pro- vozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím. A protože vždy čistým srdcem ctil Boha jediného a pravého a měl horlivou lásku k němu, líbil se všem milovníkům Božím. Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbe- ným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným. Kdykoli do Polska vtrhl, pokaždé se slavně jako vítěz vrátil. Zejména roku od narození Páně 1093, jenž byl prvním rokem jeho panování, po- plenil je častými vpády tak, že na této straně řeky Odry od hradu Rečen 143

Strana 144
až k hradu Hlohovu, kromě hrádku Němčí, nezbylo jediného obyvatele. A nepřestal je hubiti, až kníže polský Vladislav s pokornou prosbou zaplatil až do posledního halířku poplatek za minulý a tehdejší rok. Tento plat činil úhrnem tisíc hřiven stříbra a šedesát hřiven zlata. Kníže Vladislav též odevzdal hrady, jež náleží ke kraji kladskému, svému synu Boleslavovi a rukou dáním a slibem věrnosti ho poručil knížeti Břetislavovi, aby po- slouchaje svého ujce, v pokoji mohl držeti kraj, od otce mu svěřený. Sám pak kníže Vladislav se zavázal přísahou, že bude platiti poplatek, kdysi od knížete Břetislava ustanovený, totiž pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata, za poskytnutí míru každého roku v určený čas. Il ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Když ještě císař Jindřich III. [IV.] jednal za horami v Lombardsku o říšských věcech, ohlášena byla obecná synoda ode všech biskupů a knížat říše římské uprostřed postu ve městě Mohuči. Kníže Břetislav vypravil k ní zvolené biskupy Kosmu a Ondřeje, doporučiv je a svěřiv falckraběti Rapotovi, již často jmenovanému, jako prostředníku a požádav ho, aby je představil arcibiskupovi mohučskému k vysvěcení. Když se za ně [Rapota] přimluvil a před arcibiskupem a celou synodou vydal svědectví, že před nějakým časem císař ve městě Mantově potvrdil volbu jich, se schválením všech spolubiskupů byli vysvěceni Kosmas a Ondřej na biskupy dne 12. března od arcibiskupa mohučského Rotarda. 1094 - 8 III Toho roku umíralo mnoho lidí, hlavně v německých krajinách, neboť když řečení biskupové, vracejíce se z Mohuče, jeli vsí Amberkem, nemohli do farního kostela, za vsí stojícího, ač byl dosti rozsáhlý, vstoupiti, aby slyšeli 144

Strana 145
mši, protože celá jeho podlaha, až do posledního místečka, byla plna mrtvol. Rovněž na hradě Kageru nebylo domu, kde by nebyly tři až čtyři lidské mrtvoly; i minuvše jej, přenocovali jsme nedaleko hradu v širém poli. Téhož roku v měsíci září pojal kníže Břetislav jakousi paní z Bavor jménem Lukardu, sestru hraběte Albrechta, za manželku. A téhož roku posvětil biskup Kosmas z rozkazu téhož knížete dne 27. září oltář svatého Víta mučedníka, neboť kostel nebyl ještě úplně dostavěn. N ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1095 Na severní straně na nebi bylo viděti po mnoho nocí červenou záři.bb] ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1096 Dne 14. dubna byl posvěcen z rozkazu nejslavnějšího knížete českého Břetislava od ctihodného biskupa pražského Kosmy chrám svatých mučed- níků Víta, Václava a Vojtěcha. bb] A3 připojuje: Téhož roku dne 14. října byla od ctihodného Kosmy, osmého biskupa svatého kostela pražského, posvěcena v Sázavě oratoř, již vystavěl tamní opat Božetěch, o němž jsme se výše zmínili, v době své správy. Počíná se napravo od oltáře svatého Martina, nalevo od oltáře svatého Štěpána prvomučedníka a sahá až na konec krypty. Uprostřed pak oratoře, kde stojí oltář, chovají se ostatky svatého Petra, svatého Pavla, svatého Ondřeje, svatého Bartoloměje, svatého Tomáše, svatého Jakuba, svatého Filipa, svatého Lukáše evangelisty, svatého Barnabáše i všech apoštolů. Nazítří, tj. dne 15. října, byly svěceny tři oltáře. Jeden stojí nad kryptou a chovají se v něm ostatky Panny Marie, svatého Jana Křtitele, svatého Jana apoštola a evangelisty, z roušky Páně, z jeho trnové koruny, z jeho hrobu a ze svatého Kříže. Druhý oltář je pod kryptou, v něm se chovají ostatky světců Kosmy a jeho bratří. Rovněž v kapli na levé straně kostela je oltář, v němž se chovají ostatky ze svatého Kříže, ostatky svatého Vavřince mučedníka, svatého Mauricia mučedníka a svatého Pankráce mučedníka. Potom třetího dne, tj. 16. října, byly posvěceny dva oltáře; v jednom z nich, na pravé straně, chovají se ostatky svatého Martina, svatých Jana a Pavla, svatého Tiburcia mučedníka, svatého Gleba a jeho druha, svatých Benedikta, Jana, Izáka, Matouše, Kristiána, svatého Mikuláše, svatého Jeronýma, svatého Oldřicha, svatého Fortunata, svatého Adolfa a svatého Lazara. Druhý oltář je na levé straně a chovají se v něm ostatky svatého Štěpána prvomučedníka, svatého Ondřeje a svatého Tomáše apoštolů, svatého Klimenta papeže a mučedníka, svatého Jiří mučedníka a svatého Pantaleona mučedníka. 145

Strana 146
Téhož roku bylo takové hnutí, ba božské zanícení v lidu pro cesty do Jeruzaléma, že v německých krajinách, zejména ve východních Francích, zůstalo jen velmi málo obyvatelů na hradech a ve vsích. A poněvadž pro množství vojska nemohli všichni zároveň jíti jednou cestou, někteří z nich, táhnouce touto naší zemí, z dopuštění Božího se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli. Biskup Kosmas vida, že se tak děje proti ustanovením církevních zákonů, a veden jsa horlivostí pro spravedlnost, pokoušel se brániti tomu, aby je násilím nekřtili; ale marně, protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly. Neboť kníže Břetislav stavěl toho času se vším vojskem svým v Polsku, na břehu řeky Nisy, rozbořiv tam hrad Brdo, mnohem doleji nad touž řekou rovněž velmi pevný hrad na vysokém kamenitém vrchu; odtud dostal ten hrad jméno Kamenec. Avšak ta věc, že Židé po nemnohých dnech svrhli ze sebe jho Kristovo, pohrdli milostí křtu a spasením ve víře křes- tanské a opět poddali své šíje jhu zákona Mojžíšova, mohla se přičítati nedbalosti biskupa a představených kostela. A když už byl založen řečený hrad Kamenec, kníže Břetislav, než odtud odjel, pojav stranou Mutinu, syna Božejova, svého pobočníka a důvěrníka, vytýkal mu mnohé věci, jimiž ho častokrát urazil, a řekl: „Já, kdybych se nebál uraziti Boha, věru bych ti dal vyloupati oči, jak sis zasloužil; ale nechci tomu, protože je veliký hřích zkaziti, co prst Boží učinil na člověku.“ A propustiv s ním toliko dva bojovníky, vzdálil ho od svého obličeje a boku, a poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel, poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělt vždy onen rod Vršoviců v nenávisti, protože znal, jak je velmi pyšný a lstivý. Když ho zajali, hned, jak zněl rozkaz, vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra42] Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal. 146

Strana 147
. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1097 ce] Kníže Břetislav, povolav k sobě Oldřicha, syna Konrádova, dal ho zajmouti a poslal na hrad Kladsko do vězení. 1098 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Doneslo se knížeti Břetislavovi, že jakýsi počet Židů uprchl a že někteří tajně stěhují své bohatství dílem do Polska, dílem do Panonie [Uher]. Kníže, velmi se proto rozhněvav, poslal svého komorníka s několika bojov- níky, aby je od hlavy k patě obrali. Ten přišed povolal k sobě starší Židů a takto se jal mluviti k nim: „ZPLOZENÝ Z KURVÍCH SYNŮ, TY NÁRODE IZMAHELITSKY, KNÍŽE VÁM POROUČÍ ŘÍCI, PROČ PRCHÁTE Z KNÍŽECTVÍ JEHO, PROČ TÉŽ POKLADY SVÉ TED MENŠÍTE, ZÍSKANÉ ZDARMA? COKOLI VE CHVILI TÉTO JEST MÉ, JEST UPLNĚ MOJE. Z JERUZALÉMA ŽÁDNÉ JSTE S SEBOU NEVZALI JMĚNÍ. TŘICET ZA JEDEN PENÍZ VÁS ČÍTAJE, VESPASIANUS CÍSAŘ ZE ZEMĚ VYHNAL A TAKTO JSTE ROZSETI V SVĚTĚ. BEZ GROŠE PŘIŠLI JSTE K NÁM, BEZ GROŠE JDĚTE, KAM CHCETE! VY ŽE JSTE PŘIJALI KŘEST — AŤ BŮH JEST TOHO MI SVĚDKEM — ŽE SE TO NIKOLI MYM, NEŽ BOŽSKÝM PŘÍKAZEM STALO. Že jste však opět upadli v židovství, ať biskup Kosmas hledí, co by v té věci měl učiniti." Tak pravil jménem knížete, a oni hned vpadnuvše do domů vybíjeli je a pobrali poklady i z nářadí, co našli nejlepšího. Nezanechali jim nic leč zrní obilné, co by stačilo toliko na živobytí. O, co peněz toho dne bylo ce] A3 zde uvádí pojednání o Děthartovi, opatu kláštera Sázavského. Viz dodatek III. 147

Strana 148
pobráno bídným Židům, tolik bohatství nebylo ani ze zapálené Tróje sneseno na břehu eubojském. V Téhož roku dne 10. prosince biskup Kosmas odešel ke Kristu. Byl to duchovní pastýř pokorný, prostý, trpělivý, velmi milosrdný a křivdy od každého člověka s klidnou myslí snášel; těm, kdo své viny poznávali, laskavě odpouštěl, jeho sluch nebyl hluchý k vdovám, sirotkům bez otálení pomáhal, nemocné pilně navštěvoval, a nejsa nepamětliv posledního osudu, pohřby ochotně vykonával. VII Po jeho smrti kníže Břetislav, maje péči o duše a uvažuje, že je mu od Boha propůjčena milost voliti ženicha církve, zahloubal se pozornou a bdělou myslí do zkoumání mravů svých duchovních, rozvažoval o životě a chování jednotlivců, kterého by z nich nejspíše povýšil na nejvyšší stupeň kněžství. A ač sám znal, co v každém z jeho duchovních jest, přece vzpo- mínaje na onen výrok Šalomounův: „Všecko, synu, čiň s radou,“ povolal svého švagra po sestře Viprechta, muže moudrého a v takových věcech velmi zkušeného a obezřelého, a pravil k němu: „Tys býval za času mého otce, krále Vratislava, vždy u dvora první mezi jeho přáteli, tys nahlédl do povahy a života Čechů, ty znáš nejen laiky, nýbrž i duchovní všechny uvnitř i navrch, podle tvé rady chci nyní biskupa zvoliti. Na to ten hrdina k vhodným slovům ne nevhodně odpověděl: „Kdysi, dokud žil král, tvůj otec, má rada něco platívala; nyní žijí na světě lidé takových mravů, že sebe sami za něco mají, ač nic nejsou, a nelíbí se jim nic, co jiný radí, nýbrž jen to, co si myslí sami. Ale vy lépe víte, že v tak svaté věci ti, kdo radí ku prospěchu církve svaté, mají býti prosti hněvu a nenávisti, prosti útrpnosti a přátelství. Neboť kde ty věci duchu 148

Strana 149
Dýka z dětského hrobu z jízdárny Pražského hradu. á ☞ Kostěná rukojet nože ze III. nádvoří Pražského hradu. Nádoba z nejstaršího osídlení Pražského hradu. Kostěná brusle ze III. nádvoří Pražského hradu. Bronzový kalich s patenou z kostela svatého Bartoloměje na Pražském hradě. Kostra s dýkou ze hřbitova pod kopcem „Žiži“ na Pražském hradě. Přílba svatého Václava ze svatovitského pokladu. Románský most na Vyšehradě.

Strana 150
Krypta klášterních kostelů - Břevnov. Nápis Hermannus episcopus z kostela svatého Jana na Zábradlí.

Strana 151
vadí, klame se lidský úsudek. Mne však ani přátelství s nikým nezavazuje, ani útrpnost nemate; ani mne nenávist neštve, ani hněv nerozněcuje, abych nevyslovil před vámi, čeho žádá řád spravedlnosti. Jest tu kaplan otce tvého a nyní tvůj, jménem Heřman, jejž vy lépe znáte než já. Býval vždy v službě královské stálý, v tajemství věrný, v poselstvích spolehlivý jednatel, cudný, střízlivý, pokorný a skromný, žádný násilník, žádný ctižádostivec, žádný hrdopýšek, a co je první ctností u duchovního, obzvláště učený; pokud lze hleděti k lidskému mínění, jeví se mužem dobrým a bezvadným; jen jediné snad mu vadí, že jest cizinec." Tu kníže pozoruje s podivem, jak se oba v svém úmyslu shodují, pravil: „Stejně jako tvoje soudí též srdce mé. A že je cizinec, tím více to prospěje církvi: nebude ho přátelstvo vysávati, nebude ho tížit starost o děti, nebude ho obírati zástup příbuzných; vše, co mu odkudkoli přijde, bude míti jeho nevěsta a matka, církev. UČINÍM TEDY, BY ON BYL ZVOLEN BISKUPEM PRAŽSKÝM.“ Bez prodlení byli svoláni přední muži země i představení církve a na hradě Boleslavi k návrhu knížete se schválením duchovenstva a za souhlasu všeho lidu byl Heřman, svěcením jáhen, na proboštství boleslavské povznesený, vyvolen k ještě vznešenější, byť nerad, biskupské hodnosti. Tato volba se stala roku od narození Páně 1099 dne 28. měsíce února. VIII A protože téhož roku císař Jindřich III. [IV.] slavil velikonoce v Řezně, kázal knížeti Břetislavovi, aby tam se svým zvolencem přijel. Ten, slaviv veliko- noce na hradě Vyšehradě, třetího dne po oktávu velikonoc přijel do Řezna. A poněvadž již před svátky poslal napřed laskavé dary císaři i jeho dvořa- nům, kteří náleželi k jeho přátelům u dvora, vyjeli mu naproti skoro na tři míle a tak ho doprovodili s velkou poctou do města. A na první jeho prosbu císař potvrdil volbu Čechů a dal Heřmanovi prsten a biskupskou berlu. 151

Strana 152
Také to si vyprosil kníže na císaři, aby dal jeho bratru Bořivojovi praporec a aby označil všem Čechům, kteří s ním přišli, že po jeho smrti má být pozdvižen na stolec bratr jeho Bořivoj. X Téhož roku týž kníže Břetislav, přišed s vojskem na Moravu, přestavěl hrad Podivín, vrátil jej, jak bývalo dříve, do moci biskupa Heřmana a slavil tam ve vsi Slivnici svatodušní svátky. Setkal se potom s králem panonským [uherským] Kolomanem na poli, jež slove Lučsko, a dlouho spolu rokovali, dohodujíce se k dohodě obou stran. A davše si navzájem nesmírné dary, obnovili staré smlouvy přátelství a míru a stvrdili je přísahami. Tam do- poručil kníže Břetislav svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Sera- finovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomu, v čas, kdy se koná svěcení na kněžství, dne 11. června, vysvětil ho na kněze a rovněž mne, ač nehodného, povýšil k téže hodnosti. Kníže pak, vrátiv se po skončení sjezdu, vyměřil si tábor před hradem Brnem; byl velmi rozhněván na Oldřicha a Litolta, syny svého strýce Konráda. Ti utekše od tváře jeho, zavřeli se na pevných hradech a poslavše k němu, postoupili mu ostatní hrady z obavy, aby nepřátelsky nehubil zemi. Zatím kníže Břetislav, rozloživ posádky po hradech, jež mu oni postoupili, a svěřiv je bratru Bořivojovi, vrátil se do Čech. Ale synové Otovi Svato- pluk a Otík se svou matkou Eufemií zachovali knížeti úplnou poslušnost a věrnost. Také téhož roku pozval kníže Břetislav svého sestřence Boleslava o vánocích k hodům vystrojeným na hradě Žatci a tam na samý Boží hod se svolením všech předáků Čech byl učiněn Boleslav mečníkem svého strýce. A když ho po svátcích kníže zase vypravil domů, dal mu dary a ustanovil, aby za výkon hodnosti mečníka dostával z poplatku, jejž jeho otec Vladislav platil, pokaždé ročně sto hřiven stříbra a deset hřiven zlata. * 152

Strana 153
3 X ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ IIOO Kníže Břetislav zjistiv z některých zpráv bezpečně, že císař chce slaviti velikonoce ve městě Mohuči, uznal za nejvhodnější poslati tam svého zvo- lence Heřmana, aby jednak donesl jeho dary císaři, jednak přijal od svého mistra svěcení, na něž čekal. I poručil ho Viprechtovi, jenž se měl rovněž dostaviti do císařského paláce, a žádal ho, aby mu byl ku pomoci ve vhodné době v každé jeho potřebě. Ale poněvadž arcibiskup Rotard, byv nařčen ze svatokupeckého kacířství, opustiv Mohuč dlel v těch dnech v Sasku, byl vysvěcen biskup Heřman z rozkazu císařova a se schválením všech sufra- gánů kostela mohučského od legáta papeže Klimenta, kardinála Roberta, jenž tam byl právě přítomen, v oktávu velikonoc, dne 8. dubna. XI Z téhož roku zvěstujeme Lásce Vaší zázrak podivuhodný a na věky pa- mátný, jejž ráčila milost božská zjeviti pro zásluhy přesvaté mučednice Ludmily, jak jsme jej sami viděli. Neboť paní abatyše Vindelmuth, služeb- nice Boží pobožná, dala dokonale přestavěti kostel svatého Petra apoštola, založený na statcích téhož kláštera, jehož byla představenou, a pro stáří od základů pobořený. Když pak si abatyše vyžádala, aby jej biskup posvětil, a podle obyčeje uložila ta paní do schránky ostatky svatých, podala mezi jiným biskupovi sukno na píd široké, které dostala ze závoje svaté Ludmily, žádajíc, aby je rovněž uložil mezi svaté ostatky do schránky. Tu biskup jaksi rozhorleně řekl: „Paní, pomlč o její svatosti; nechej stařenku, ať odpočívá v pokoji.“ K tomu abatyše pravila: „Nemluv, pane, nemluv tak; neboť Bůh pro její zásluhy mnoho velikých věcí denně činí.“ Ihned přinesli na rozkaz biskupův veliký kotel plný žhavého [dřevě- ného] uhlí; biskup vzýval jméno svaté Trojice a vhodil pak látku na uhlí sálající plameny. Kupodivu! Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, * 153

Strana 154
ale nic jí neuškodil. A k zvětšení zázraku přispěla i ta věc, že pro silný žár nebylo možná látku dlouho vyjmouti z plamenů; a když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána. Tímto zřejmým zázrakem byli jsme biskup i my všichni tak překvapeni, že jsme ronili radostí slzy a vzdávali díky Kristu. Byl pak ten kostel vysvěcen ke cti svatého Petra apoštola dne 3. října. XlI Také téhož roku dne 18. října Bořivoj, bratr knížete Břetislava, vystrojiv přeslavné hody na hradě Znojmě, pojal za choť Helpirku, sestru markra- bího východního [rakouského] Leopolda. V téže době syn Konrádův Litolt, vpuštěn byv se svolením Gotfrido- vým na hrad Rakousy, působil mnoho škod Bořivojovi tím, že každé noci plenil jeho vsi, maje přitom útočiště v řečeném hradě. Kníže Břetislav, velmi se proto rozhněvav, opět sebral vojsko a táhl na Moravu, chtě po- mstíti bratra za křivdu na něm páchanou. Dříve však poslal ke Gotfridovi a zapřísahal ho při smlouvách starého přátelství, aby mu Litolta buďto vydal bez prodlení v poutech, anebo ho v tu hodinu vyhnal ze svého hradu. Když se o tom dověděl Litolt, lstí vylákal hradní posádku ven a sám se zmocnil se svými bojovníky hradu. Tu Gotfrid s těmi posly, kteří byli k němu vypraveni, setkal se s knížetem u hradu Vranova a před tváří všech volal, že je Litolt zrádce a nepřítel země; i žádal knížete o pomoc, aby mohl nepřátelsky dobýti hradu, jejž přátelsky pod čestným slibem Litoltovi propůjčil. Kníže, vyhověv jeho žádosti, oblehl s vojskem dokola hrad; po šest neděl se tam bojovalo ve dne v noci s největším úsilím, až hlad, jenž pevných hradů dobývá, na hradě nabyl vrchu. Tím byl přemožen Litolt a bojem vysílen, v noci tajně se proplíživ stěží sám jediný prchl, nechav tam své bojovníky. Ti se pak ráno sami i s hradem vzdali knížeti. Při tomto dobývání zemřel, zasažen byv šípem, Pavlík, syn Markvartův, vy- 3 154

Strana 155
chovatel Vladislavův. Také Dobeš, syn Lstimírův, byl zabit na noční hlídce, když ji po řadě konal. Tyto dva ztrativ a hrad Gotfridovi vrátiv, kníže odtáhl vítězně se svým lidem zase do Čech. XIII A když se již blížily vánoce a kníže dlel na lovech ve vsi Zbečně, jednoho dne prý při obědě řekl k jednomu lovci, jenž seděl nedaleko od něho za čtvrtým stolem: „Poslyš, Kukato, myslíš, že nevím, že je mezi vámi někdo, který mne hledá zabíti?“ A on, jak byl člověk vznětlivý v řeči, zvolal: „Bůh to daleko odvrať a oko tvé ho nelituj, ať jen hodně brzy zahyne, kdo takové věci strojí.“ Na to kníže: „Ach, dobrý muži, nikomu není dopřáno, aby od sebe odvrátil neodvratný osud. Nazítří pak — bylo to před svátkem svatého Tomáše apoštola — ráno slyšel mši a šel pak na lov; a když se v noci již vracel, vyšli mu naproti služebníci se svítilnami a pochodněmi. A vtom Lork, bezbožný lotr, poslaný od dábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku, a vší silou bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob. A nejinak padl kníže do bláta, než JAKO BY Z NEBESKÝCH VÝŠIN SE JASNÁ JITŘENKA SNESLA: IHNED DRUŽINY JEHO, PLN ZÁRMUTKU, PŘILETÍ ZÁSTUP; vytáhli dýku a polomrtvého zvedli knížete. Onen však sluha satanův, dav se rychle na útěk tmavou nocí, zřítil se s koněm do jámy, KTEROU BYSTŘINY SPÁD TAM VYHLOUBIL, LIJÁKEM VZDUTY. Není jisto, zda meč, vypadlý mu z pochvy, či on sám si vlastní rukou pro- bodl naskrze břicho tak, že mu vyhřezly celé vnitřnosti. Nastal poplach ve vsi, jedni vskočili na koně, jiní ozbrojeni se rozběhli sem a tam stíhati pachatele tak hrozného zločinu. Brzy ho jeden našel polomrtvého, a ač měl ránu jistě smrtelnou, přece mu uťal mečem hlavu řka: „DO ČERNYCH PEKELNYCH STINU TED ODEJDEŠ, 155

Strana 156
BEZ VINY NEJSA, ČIN MUJAŤ OD TEBE ZVÍ ZEŤ CEREŘIN — PAMATUJ NA TO! Kníže, ač se octl v takové bolesti a žalosti, té noci a příštího dne nepřestal duchem i ústy chváliti Boha, tu se slzami pokání čině, tu se zpovídaje z hříchů biskupu Heřmanovi i ostatním kněžím Božím. Poplatek, který tehdy přinesli z Polska, a vše, co našel v knížecí komoře, poručil rozdati rukama biskupovýma klášterům. A když zařídil vše, co se mělo zaříditi pro duši, pravil: „Mému synáčkovi dejte loveckou trubku mou a kopí; ostatní, co Bůh v své moci uložil, mně nepřísluší, abych mu dal.“ A tak v noci potom po kuropění uprostřed kněží, jako dobrý Boží bojovník, rozdělil obojí pod- statu lidskou v její prvky. A věříme bez pochybnosti, že buď již došel, nebo dojde nebeského družstva. Za jeho marami jeden z duchovenstva kráčeje až k hrobu, opakoval takovýto žalozpěv: „Duše Břetislavova, ó Sabaoth Adonai, ať žije vysvobozena ze smrti, Břetislav Iskyros.“ A kupodivu, svým pláčem dojímal duchovenstvo i lid k pláči tak, že tomu, kdo plakal, ještě více bylo do pláče. I byl pochován za velikého nářku svých na hřbitově kostela svatého Václava venku přede dveřmi nalevo, jak si sám určil. Tam jeho sestra Ludmila, služebnice Boží pobožná, dala vystavěti kapli, klenutou na pilířích, ke cti svatého Tomáše apoštola a ustanovila, aby se tam denně sloužila mše za zemřelé. A poněvadž se ihned roznesla pověst v lidu, že byl kníže zavražděn na radu Božeje a Mutiny, jež předtím kníže vyhnal ze své země, mívají někteří pochybnosti, zda je více vinen ten, kdo dává radu k činu, či ten, kdo k němu svoluje. Ale vpravdě vinni jsou oba, více však ten, kdo k vraždě radí, protože sebe i druhého do viny přivádí. Tedy vy jste zabili Břetislava, vy, kteří jste poradili, aby byl zabit! Ihned poslali biskup a předáci spěšně posla na Moravu k Bořivojovi, aby si pospíšil přijmouti knížectví celých Čech, jež mu kdysi císař dal. Ten přispěchav na samý Boží hod vánoční, se všeobecným souhlasem byl nastolen. Tehdy Cillenia zničila nadobro své stopy, jež sotva vtlačeny po ní zbyly v Čechách, když rozhněvavši se na svět, odešla do sídla 156

Strana 157
nebešťanů. Neboť bylo právem u Čechů, aby vždy nejstarší z knížat jejich dosáhl stolce v knížectví. . ? XIV ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ I1OI Oldřich a Litolt, synové Konrádovi, vyhnavše z Moravy posádky, jež tam Bořivoj při svém odchodu zanechal na stráži, ujali se opět svých hradů; rovněž se vrátili Božej a Mutina z Polska a kníže Bořivoj přijal je na milost ne z lásky, ale že doba toho nezbytně vyžadovala. I dostali zpět své hrady, jež dříve měli: Božej Žatec a Mutina Litoměřice. * XV Téhož roku přišel Oldřich k císaři ve městě Řezně, naléhal naň s pomocí svých přátel prosbami a dotíral nesmírnými sliby, aby mu vrátil knížectví české, jež mu mladší jeho bratranec Bořivoj proti právu vyrval. Císař, vzav od něho peníze, dal mu odznaky knížectví a praporec; ale rozhodnutí, zdali má býti zvolen za knížete, ponechal na vůli Čechům. Tu vypravil Oldřich posla Neušu, syna Dobřemilova, muže velmi výmluvného, a jeho ústy obviňoval bratrance Bořivoje, výtky činil předákům a vyhrožoval jim; zdůrazňoval, že jest věkem starší a podle platného obyčeje vlasti dožadoval se hodnosti knížecího stolce, kterou mu mladší bratranec proti právu odňal. Jeho věc byla sice spravedlivá, avšak — darmo lapáš za ocas, když upustíš za rohy. A tak se Oldřich příliš pozdě pokoušel vypuditi z panství svého bratrance Bořivoje, již na stolci potvrzeného. Když však ze zprávy svého posla Oldřich poznal, že mu nechce ani jeho bratranec postoupiti trůn, ani že se předáci nechtějí přidati k jeho mínění, uprosil císaře jen natolik, aby s jeho svolením směl mocí napad- nouti zemi jemu náležící. A hned se k němu přidružili stateční válečníci: Sigard, hrabě z hradu Sály, a jeho bratr Oldřich, biskup frisinský, též jeho 157

Strana 158
švagr Fridrich. Jejich mysli podnítil k bojechtivosti, slibuje jim hory zlata a ujišťuje, že na jeho straně jsou všichni starší země české. Kromě toho všude, kde jen mohl, získal si na pomoc četné Němce, kteří v své hlouposti myslili, že se v Čechách válí na ulicích plno pohozených hrud zlata a stříbra. Shromáždiv je, Oldřich vtrhl se svým bratrem Litoltem v měsíci srpnu do končin českých, ale za zlého znamení. Neboť Bořivoj, sebrav vojsko, vytáhl proti nim a utábořil se na dvou návrších u hradu Malína, jsa při- praven nazítří s nimi svésti bitvu. Němci se však položili táborem nedaleko na druhém břehu potoka Vyzplice, takže jedno vojsko mohlo viděti na druhé. Když poznali, že Čechové jednomyslně trvají při knížeti Bořivojovi, pravili Oldřichovi: „Kdepak jsou ti starší země české, o nichž jsi říkal, že jsou na tvé straně? Právem jsi selhal v hlavu svou a nás jsi oklamal a uvedl do velikého nebezpečenství.“ Chtěli se vrátiti, ale nemohli, protože touž cestou táhl za nimi Svatopluk s bratrem Otou, veda s sebou dva zástupy knížeti Bořivojovi na pomoc. Co měli činiti? Odevšad stísněni a v úzkých jsouce, úzkou cestou a velmi těsnou stezkou, kudy se chodí přes hvozd k Habrům, pustili se v noci na hanebný útěk. Tam ztratil biskup frisinský kapli [zde bohoslužebné náčiní], tam pro neschůdnost cesty odhodilo vojsko všechen náklad s potřebami. Ráno pak přišli Čechové a rozebrali si kořist od nepřítele opuštěnou. Byliť toho času Bořivoj a Svatopluk svorní a jedné mysli vespolek; ale z čeho vznikla mezi nimi různice, stručně vyložím, vrátě se poněkud do minulosti k jejímu vzniku. XV 1102 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva, druhého, vzešlého z Jitky, dcery krále Vratislava, jménem Boleslava. Ale poněvadž podle slov 158

Strana 159
Páně každé království samo v sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne, a jak se obecně říká, dva kocouři do jednoho pytle chycení pohromadě býti nemohou, roku od narození Páně 1103 Zbyhněv hned po smrti otcově zdvihl zbraně proti svému bratru, a slíbiv knížeti Bořivojovi peníze, získal si ho na pomoc. Ten ihned poslal pro Svatopluka na Moravu, a když se spolu sešli, položili se táborem u hrádku Rečen. Když to uslyšel Boleslav, poslal svého vychovatele Skrbimíra požádati knížete Bořivoje, aby se rozpomenul na příbuzenství, že jest mu po jeho sestře Jitce bližší; mimo to nabízel mu hotově deset měšců, v nichž bylo tisíc hřiven. O mamone! Tys králem všeho zlého, přítelem podvodu, protiv- níkem a nepřítelem věrnosti, ty potlačuješ spravedlnost a podvracíš spra- vedlivé soudy. Tebou byvše podplaceni Hrabiša a Protiven, rádcové knížete Bořivoje, přiměli samého knížete, aby slovo Zbyhněvovi dané zrušil. A on ihned vzav peníze, vrátil se domů; a poněvadž Svatopluk nedostal od něho ani jediného haléře, jsa hrubě uražen a rozpálen hněvem, odešel prý se slovy: „Svůj požár zříceninami uhasím.“ XVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Zvolen byl Jan biskupem moravským. Téhož roku poslal Svatopluk do Čech vyzvědače nepravosti, udavače spravedlnosti, rozsévače nesvornosti, všech zlých pletich vynálezce a takové lidi, kteří i 1104 BRATRY SVORNÉHO DUCHA BY DOVEDLI POBOUŘIT K BOJI. Ti, obešedše skoro všechny hrady v Čechách, jedny penězi podplatili, druhé zavázali svými dary a jiné sliby a ty, o nichž věděli, že jsou dychtivi novot nebo zbaveni hodností nebo vrtkaví a nestálí v mysli, všelikými úskoky získali pro stranu knížete Svatopluka. Po těchto přípravách vpadl Svatopluk roku od narození Páně 1105, když slunce dlelo v desátém díle znamení Vah, se svou družinou do Čech. 159

Strana 160
I vyšly mu vstříc voje nevěrných; někteří z nich však čekali, že ho otevře- nou branou přijmou dovnitř hradeb hradu Prahy. Ale kníže Bořivoj téhož dne velmi časně zrána sám napřed obsadil hrad a vložil do něho silnou posádku; poručiv jej biskupu Heřmanovi, odešel se svými na Vyšehrad. A hle! Svatopluk se objevil na poli se šesti pluky pěkně v pořádku seřaděnými, a poněvadž mu nikdo nevyšel naproti od hradu, jsa bez rady a na pochybách, na chvíli se zastavil; potom pře- brodivše se přes řeku Vltavu pod vesnicí, jež slove Bubny, přiblížili se ke hradu, ale našli brány zavřené a na zdech bojovníky připravené k ráz- nému odporu. Byvše tam od jedné služky na hradbách stojící hanebně potupeni, vrátili se touž cestou a vztyčili stany mezi oběma hrady na místě, kde se v sobotu konají obchody, domnívajíce se, že se jejich spiklenci z obojího hradu té noci k nim sběhnou. Když však se to nestalo, Svatopluk, svolav ráno shromáždění, takto se jal mluviti k svým: „Ač není právě nyní čas na to, abych obšírně mluvil, přece povím jen málo slov v zájmu své věci, aby se někomu nezdálo, že se bojím osudu smrti. Neboť zbabělcům a lenochům, kteří bídný život pokládají za příjemný, bývá smrt velmi trpká, avšak udatnému muži jest nad tekutý nektar sladší najíti smrt v boji. Neboť jsem se již dávno v srdci rozhodl buď dosíci lepšího chleba i cti, nebo podlehnout čestné smrti v boji. Vy však nyní se musíte chrániti jen té smrti, aby nikdo z vás neupadl do zajetí, a maje ruce nazad svázány, nestal se nepřátelům podívanou a aby nepadl pod sekyrou jako vůl vedený na porážku. Neboť pro poražené jest jediným vítězstvím a památkou chvály hodnou, aby se nepřátelům nedostalo vítězství bez krve.“ Tak pravil, a ihned obrátiv se na cestu do Moravy se svou družinou, řekl předáku Vackovi: „Nešťastný osud! Ten mě nyní nutí, abych seděl na zemi jako sova, já, který jsem si myslil, že jsem se povznesl jako bystrý orel skoro až k oblakům.“ Ale Vacek řekl: „Pane můj, nebuď zdrcen tímhle nezdarem, po němž tím spíše přijde blaženější úspěch, protože také po dešťovém mraku slunce skví se jasněji. Neboť tak se všechny věci na světě střídají.“ Jejich ústup sledoval kníže Bořivoj se svými, a ačkoli měl sedm- 160

Strana 161
krát více bojovníků, přece se neodvážil s nimi svésti bitvu, protože se bál proradnosti svých, aby snad neopustili jeho tábor a nepřešli k nepřátel- skému vojsku. Pronásledoval je však zdaleka až ke vstupu do lesa. * XVIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ I106 Když dábel, vynálezce různic, rozséval různice po okrsku zemském, objevili se jeho pomocníky někteří němečtí předáci, kteří svedli syna císařova, krále Jindřicha IV.43], a přemluvili ho, aby se chopil zbraně proti svému otci. Ten utíkaje od tváře syna svého, opevnil se s nečetným vojskem ve městě Řezně a poslal pro knížete Bořivoje, aby mu přišel s vojskem na pomoc. Čechové bez prodlení přitáhli a zřídili tábor nedaleko Řezna u řeky Řezny; na druhém však břehu této řeky byl tábor syna císařova. Tu z těch, kteří se zdáli přáteli císařovými, první Leopold, markrabí východní [rakouský), dal se v noci na útěk a vrátil se domů se svými, Děpolt pak a Berengar, markrabí, přešli do tábora Jindřicha Mladšího. Čechové vidouce, že jsou na všech stranách opuštěni, neméně rychle, jak jen mohli, dali se také v noci na chvatný ústup. Vida to císař, opustil Řezno, a prošed jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic, vstoupil do Čech. Kníže Bořivoj, uctivě ho přijav, dal císaři, jak on sám určil, průvod důstojný císaře, do Saska svou zemí a do- vedl ho až k svému švagru Viprechtovi. Odtud táhl císař skrze Sasko a přes Rýn, až přišel do Lutychu a tam po nemnohých dnech pozbyl života i císařství dne 7. srpna. 44) . 9 XIX Téhož roku Svatopluk, svolav ty, kteří ho následovali z Čech, tázal se jich o radu, co má činiti, když se již do odboje pustil. Tu Budivoj, syn Chřenův, nad ostatní věkem starší a řečí výmluvnější, muž v neštěstí i ve štěstí klidný 161

Strana 162
který se v takových věcech již od mládí dobře vyznal a byl samý úskok, promluvil k němu takto: „Nejistý bývá výsledek v bitvě a brzy ONI A BRZY ZAS TI ZÍSKAJÍ VE VÁLCE VRCH. My však, bratří, ještě jsme nebojovali až do krve, ještě jsme neučinili ze svých hlav most, po kterém se přichází na stolec, avšak jistě jej též učiníme, jestliže nás osud donutí učiniti jej. Ale protože se ne vždy zbraní, nýbrž častěji lstí přichází na strmé vrcholy slávy, nyní odložme zbraň a užijme lsti. Neboť takovými úklady bylo dobyto od Argejů Tróje v desátém roce a Prudentius praví v Psychomachii: JEDNO JE, DOJDEŠ-LI LSTÍ NEB ZBRANĚMI “ VÍTĚZSTVÍ SVÉHO.“ A bez prodlení byl poslán do Čech člověk vyučený v rozmanitých lstech, druhý, abych tak řekl, ošemetný Sinon, jehož dědem byl Hapata. Ten, připraven jsa na obojí osud, nebál se smrti; a dobře se na něho hodí název „mužný“, protože mužně jednal. Neboť jako někdy Sinon ozbrojené Argeje zavřené do koně skrze své lži vtáhl do hradeb Tróje, tak se otevřely skrze vylhané myšlenky tohoto člověka knížeti Svatoplukovi přemožené Čechy. Když onen muž přišel ke knížeti Bořivojovi, padl mu k nohám a líče- nými slzami smáčel nohy knížete; a konečně vybídnut byv, aby povstal, takto mluvil: „Běda mně, nebožáku, vždyť jsem ÚTĚKEM SOTVA SE UKRYL A SOTVA JSEM ZLOČINNYM RUKÁM bezbožného Svatopluka unikl; kdyby mne byl dopadl, jistě by mi dal oči vyloupati. A poněvadž se na něm jinak nemohu pomstíti, ať smím, ó Bože všemohoucí, odhaliti jeho tajemství, ať smím prozraditi všechny, kdo jsou v této zemi jeho přáteli!“ A tak míchaje pravdu se lží, vinil Svatopluka z mnohých hanebností, a aby se mu spíše věřilo, stvrdil svá slova přísahou. Takovými pletichami a úklady dal se oklamati kníže Bořivoj, muž dobrý a prostý, a slepě věře lžím, neprozřetelně přesekal silné větve, na nichž jednak sám opřen seděl, jednak jeho sláva visela, a skácel se z vyso- kého vrcholu. Měl sice několikrát v úmyslu zajmouti Božeje a Mutinu, ač mu byli přátelsky oddáni, a jako škůdce země potrestati; ale protože za své 162

Strana 163
rádce měl pleticháře Hrabišu a Protivena, neušel jeho úmysl pozornosti řečených předáků. Ti se ihned odebrali k jeho bratru Vladislavovi, již tehdy soptícímu a zuřícímu, a podpíchli ho, aby ještě více zuřil proti vlast- nímu bratru Bořivojovi, jemuž již dříve vypověděl věrnost i bratrskou lásku, a zjevně poslal Pula, bratra Vilémova, na Moravu pro Svatopluka. On přišel, a tak Vladislav a ostatní předáci, ach, nemoudří a jako sebevrahové a nepřátelé vlasti, k své zkáze přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roz- trhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé. Tak tedy byl Bořivoj, tichý jak beránek, zbaven panství a Svatopluk, zuřivější než tygr a divější než lev, byl dosazen na trůn dne 14. května roku od narození Páně 1107. XX Tomuto novému a do té doby v Čechách nebývalému skutku divili se sousední národové a předpovídali do budoucnosti lehkomyslným Čechům horší věci. Z toho se těšili panonští [uherští] sýčkové, v tom si lebedili polští otrapové s neobřezanými pysky, protože si užívali pokoje, pokud tato knížata sebe sama znepokojovala. Mnozí však z těch předáků, jež Bořivoj sám z nováčků učinil předáky, družili se s ním a jeli s ním do Polska. Soběslav, třetí podle narození po Bořivojovi, již tehdy výtečný mladík, vida, co se děje, následoval svého bratra do Polska. Za týchž časů byl král Jindřich IV. [V.] právě v Sasích; k němu pospíchal Bořivoj, aby si stěžoval na bezpráví, jehož zakusil, a sliboval mu ohromné spousty zlata a stříbra, vrátí-li mu knížectví české nespravedlivě odňaté. Král poslav ihned jednoho z dvořanů, dal stručně vzkázati Svatoplukovi: „Při koruně na své hlavě ti vzkazuji a nařizuji, abys bez odkladu ke mně přišel; neboť prodlíš-li s příchodem, navštívím zcela jistě já brzy tebe a tvou Prahu v spravedlivosti a v soudu." On pak, shromáždiv hned vojsko, přišel a pod samým vchodem do lesa u hradu Chlumce svolal předáky a dvořany, a ustanoviv jim za vúdce svého bratra Otu, pravil: „Já pojedu samoten a s nebezpečenstvím hrdla budu zkoumati obojetné smýšlení královo. Vy * 163

Strana 164
zde vyčkávejte, jaký výsledek bude míti tento povážlivý podnik; ostatně všemohoucí Bůh činy vaše předcházej a provázej.“ A vzav několik svých s sebou, šel se vrhnouti slepě do nastraženého osidla. Ach, jak pošetilý byl ten muž v své moudrosti, ba jak odvážný byl ten kníže v své odvaze! Šel, nejsa nepovědom toho, co mu asi učiní král, podplacený zlatem a lakomý jako peklo. Když přišel, král ho dal beze všeho slyšení vsaditi do vězení, a svolav ty, kteří s ním přišli, svěřil jim knížete Bořivoje, aby ho dovezli zpět do hradu Prahy a opět povýšili na knížecí stolec. Ti, vracejíce se s ním, třetího dne se položili táborem blíže hradu Donína. Uslyšev o tom Ota pravil ke svým: „Co tu čekáme? Již se stalo, čeho jsme se báli, a přihodilo se, čeho jsme se strachovali. Pojdme a podívejme se na nového knížete, zda ho králova pravice ochrání před našimi kopími.“ A seřadiv šest pluků z vy- braných bojovníků, přešel v noci přes hory a časně ráno vtrhl do tábora Bořivojova. Ten však, zvěděv o tom již dříve, beze stopy zmizel, protože mu jeden přeběhlík z tábora Otova potají věc oznámil. * XXI Biskup Heřman, muž opatrný a spravedlivý, jsa postaven mezi rozdílné osudy obou knížat jako mezi Skyllu a Charybdu, odešel k svému příteli Otovi, biskupu kostela bamberského, aby se nezdálo, že se drží jedné či druhé z těch nejistých stran. Ač Bořivoj nedosáhl, čeho žádal, přece slíbené peníze králi zaplatil. Ale poněvadž my všichni lidé jsme velcí nebo malí podle toho, jak se věci mají, hle, kníže velkého jména [tj. Svatopluk], vsazen byv do vězení, musí poslouchati rozkazů nejmenšího člověka a zakouší trápení od méně hodných O TĚŽKYCH STAROSTECH SVYCH, ACH, JAK PŘEMÍTÁ U SEBE V MYSLI, kolikrát pomocí předních mužů v paláci hledí obměkčiti hněv králův! Ale poněvadž se darmo tluče holou rukou na dveře královské, zato však 164

Strana 165
ruka podmazaná láme diamant, slíbil králi deset tisíc hřiven stříbra. Ach, co by člověk nedal, když se mu vznáší meč nad šíjí! Kdo by, octna se v tísni, nedal rád za svou spásu všecko, co má? A přece, kdyby byl král od něho vymáhal sto tisíc hřiven, nebylo by to bývalo o nic pošetilejší, než kdyby on byl za svůj život slíbil třeba hory ze zlata. Z té příčiny král, přijav od něho přísahu splnění slova, propustil ho a poslal s ním jednoho svého služebníka, aby přijal řečený plat. Když Svatopluk přišel do Prahy, ihned oloupil posvátné chrámy, sebral ženské šperky a vše, co jen se v Čechách třpytilo zlatem a stříbrem, oškrabal, ale stěží sehnal jen sedm tisíc hřiven stříbra, za ostatní dal svého bratra Otu králi jako rukojmí. Rovněž i biskup Heřman, navrátiv se domů, půjčil z důchodu svého kostela knížeti sedmdesát hřiven čistého zlata. Též bylo zastaveno z téhož kostela pět lemovaných plášťů u Židů v Řezně za pět tisíc hřiven stříbra. Opravdu nebylo opata ani probošta, nebylo du- chovního ani laika, nebylo Žida, ani kupce, ani směnárníka, nebylo žertéře, který by nebyl nerad něčím přispěl knížeti ze svého skladu. Po několika dnech však Ota vyvázl útěkem a vrátil se od královského dvora k svému bratru, což se králi velice nelíbilo. 8 XXII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1108 Jak se často stává, kde dva, muž a žena, spí v jedné posteli, hned TŘETÍ ZPLODÍ SE Z NICH, ABY BYL ČLOVĚKEM TĚŽ, tak vznešená choť knížete Svatopluka ZRODILA NĚŽNÉHO SYNA A K MATEŘSKÝM PRSŮM HO ZVEDLA. Po pěti měsících poslal pro něj král Jindřich, ze svaté křestní vody ho pozdvihl a podle sebe ho pojmenoval Jindřichem. Když ho poslal zpět k otci, odpustil svému kmotřenci Svatoplukovi celý dluh, totiž tři tisíce hřiven, a uložil mu, aby byl připraven vydati se s ním na výpravu proti 165

Strana 166
uherské ukrutnosti. Neboť na prosbu některých Němců se rozhodl táhnouti tam, aby pomstil zavraždění poutníků jeruzalémských, jež onen národ v své krutosti jednak mečem zahubil, jednak do otroctví uvedl. Ale již v září, když dlel s králem v Panonii [Uhrách] u hradu Preš- purku [Bratislavy], vpadl Bořivoj s Poláky nepřátelsky do Čech, zahnav na útěk Vacka a Mutinu s jejich posádkami z tvrze, velmi pevně založené proti hranicím polským. Těmto dvěma totiž svěřil kníže Svatopluk při odjezdu všechnu vlastní starost o zemi českou, a aby jí byli ochránci, učinil je pánem nade všemi. A když Vacek zpozoroval, že jeho druh Mutina nebojuje statečně a že se nestaví mužně na odpor nepřátelům na obranu tvrze, pojal z toho domněnku, že Bořivoj vpadl do Čech na jeho radu, a hned poslal jednoho ze svých bojovníků, aby to všechno oznámil knížeti Svatoplukovi. Rovněž dal jinému zase bojovníku lstivé poučení a poslal ho do tábora knížete Bořivoje. Ten, jsa připraven k obému: ABY BUD NASTROJIL LEST NEB SOUČASNÉ PODLEHL SMRTI, přišel k řečenému knížeti Bořivojovi a vydával se za přeběhlíka z tábora knížete Svatopluka; zvěstoval, že on se již vrátil z Uher, a přísahou své víry dotvrzoval, že už zítra bude s nimi bojovati. Těmito lživými zprávami oni jsouce přestrašeni, téže noci se vrátili do Polska. Když o těch věcech uslyšel král Jindřich, řekl prý svému kmotřenci Svatoplukovi: „Nepomstím-li se nad Poláky za křivdy na tobě spáchané, ať jsem vždy pokládán za sprostšího, než je povržená řasa.“ Zatím Svato- pluk, plana hněvem, zuby skřípal, ač vzdálen, na vzdáleného Mutinu, očima jiskřil a hluboce vzdychal. Nemohl se dočkati dne, kdy chtě si na něm vylíti zlost, naprosto mu nestačilo pomstíti se nad Mutinou jediným; již se zavázal hroznými sliby a přísahou, že celý ten rod mečem zhasí jako svítilnu. A poněvadž několik jich měl před očima v své službě, v srdci se rmoutil, ale v tváři se jevil vlídným ke všem. Při návratu vyšli mu naproti pod samým východem z hvozdu blíže hradu Litomyšle Vacek s Mutinou. A toho dne třikrát vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak, neuteče-li. Ale poněvadž již na něj doléhal jeho osud, zdála 166

Strana 167
se mu slova jeho přátel bláznovstvím. „Není,“ pravil, „hrdinou, kdo se bojí osudu smrti." XXIII Sotva však vešli do hradu Vraclavě, nazítří časně ráno svolal všechny předáky do shromáždění. A když se dohromady sešli, jako lev, vypuštěný z klece na zápasiště, stojí, řve a se zježenou hřívou čeká na žrádlo, tak Svatopluk vstoupiv do jizby, usedl si uprostřed na lavičce u kamen, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená, a ohlédnuv se po všech, upřel divoké oči na Mutinu a hněvivá otevřel ústa k této řeči: „VŠEM NÁM ODPORNY RODE A BOHUM PROTIVNÉ PLÉMĚ, ničemní synové Vršovici, našeho rodu domácí nepřátelé! Zdaž mi kdy vy- padne z paměti, co jste sehráli s mým pradědem Jaromírem na vrchu Velizi vám arci pro kratochvíli, nám však na věčnou pohanu? Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava, tu vynikající hvězdu v celém kruhu knížat, ty i tvůj bratr Božej? Čím však se provinil můj bratranec Bořivoj, jenž panoval pod vaší mocí a ve všem vás jako vlastní koupený otrok poslouchal? Ale pro pýchu vám vrozenou jste nesnesli knížete skromného a co jste se mne napopouzeli obvyklými úskoky, až jsem povolil vašim nešlechetným radám, a hřeše proti svému bratranci Boři- vojovi, velmi jsem zhřešil, že jsem ho stolce zbavil! A to jest JEDINÉ, CO MĚ TAK BOLI A NA VĚKY BOLETI BUDE. Slyšte opět ještě a opět, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jejž jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země. Ten dobrý člověk4sl dělaje, jako by šel na lov, neostýchal se v noci zajíti do Polska do hradu Sviní [Svídnice], aby se uradil se svým strýcem Ne- mojem, jak by mne ze stolce svrhl. Zaznělo zmatené reptání a svým souhlasem rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě více rozhořel. Vtom dal kníže po straně 167

Strana 168
pokyn přítomnému katu, jenž byl do jeho záměru zasvěcen, a vyšel ven. Ten se hned vrhl na Mutinu, jenž nic takového netušil. Jak podivuhodná byla trpělivost toho předáka! Při dvou ranách seděl bez pohnutí, a při třetí, když se pokusil vstáti, byl zabit. V touž hodinu a v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi. A jediný Neuša, jenž byl z jiného rodu, ale dobrým přítelem Mutinovým, vida, co se děje, prchl, a byl by unikl, prchaje již venku před hradem skrze houští, kdyby ho nebyla pro- zradila červená sukně: byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven. A jako se často děje, že když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a ne- ukojí svůj vztek ani neustane od vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka, vzplál hněvem a rozkázal, aby byl celý ten rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn, a před zástupem přítomných předáků řekl: „Kdo se nehrozí vyplniti můj rozkaz, tomu bude dána těžká hrouda zlata. Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane stokrát tolik a bude vládnouti jejich dědictvím. Tak rychle nevyletí ani větrové, když jejich král Aiolos bodcem pro- razí boky hory, pod níž jsou zavřeni, jako vskočili na koně předáci Vacula, Heřman, Krása i přemnozí jiní a letěli překotným během, aby dovršili osud Božeje a jeho syna; ostatní se rozběhli po zemi a pátrali, jak by celý ten rod ze světa sprovodili. XXIV Zatímco usedal Božej ve vsi Libici, neznalý, žel, svého osudu, se synem a manželkou právě k obědu, přistoupil k němu chlapec, řka: „Hle, pane, běží sem mnoho lidí v nepořádku úprkem přes pole.“ Ale on pravil: „Při- cházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním Božím.“ Co ještě to říkal, hle, divoký Krása otevře dveře, a zablesknuv vytaseným mečem, zvolá: „Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čas postní.“ I vstav jeho syn [Božejův] Bořut, vece: „Co činíte, bratří? Je-li nařízeno, abychom byli zajati, můžeme býti zajati 168

Strana 169
bez zbraní a bez hluku,“ a vtom již měl, aniž co tušil, vražen meč do břicha až po jílec. A v té chvíli i zbrocený ještě KRVÍ SYNOVOU MEČ BYL DO HRDLA OTCOVA VRAŽEN. A ti zbojníci, jako dobyvatelé hradů, rozebrali si nesmírné poklady, a jak praví Cato, NAZMAR ZAKRÁTKO PŘIŠLO, CO ZÍSKÁNO ZA DLOUHOU DOBU. Neboť z takového bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli — dne 27. října — Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy. Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z tohoto rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. RÁZEM SE ROZPRCHNOU VŠICHNI A DO SVYCH BIJÍ SE PRSOU, aby neviděli kata při tak ukrutném činu. Ostatní však, kteří z toho rodu zůstali naživu, skryli se, prchnuvše, jedni do Polska, jiní do Panonie [Uher]. O rozvrácení jich a rozplašení bychom sice měli hojnou látku k psaní, avšak aby se nezdálo, jako bychom žalozpěvem ukončili tragédii, vraťme se, odkud jsme se maličko odchýlili, ke kronice. . 8 XXV Když se král Jindřich vracel od hradu Prešpurku [Bratislavyl, upustiv od oblé- 169

Strana 170
hání, král uherský Koloman zanedlouho, chtě se pomstíti za příkoří, jichž za- kusil od knížete Svatopluka, vtrhl do Moravy a jal se ji nepřátelsky pleniti. Neboť když král Jindřich, zabrán jsa do válečných podniků, ze všech stran obléhal hrad Prešpurk, řečený kníže se svými Čechy nenechal v celém kraji na pravém břehu řeky Váhu od Trenčína až k ústí Váhu do Dunaje jediného místa nevypáleného. Často také, dopadl-li hlídky nebo vyzvědače, od krále panonského [uherského] poslané, dal je zbaviti nosu a zraku. Jednoho dne již řečený král vypravil přes tisíc vybraných bojovníků s tím posláním, aby buď úkladně zajali štítonoše pro píci jdoucí, nebo aby na neopatrné Němce v noci udeřili. Kníže Svatopluk, zvěděv napřed, kde se mezi bažinami skrývají, rovněž náhle na ně udeřiv, všechny do jednoho, jako ryby chycené do spuštěné vrše, jednak dal pobíti, jednak na mučidlo pověsiti a jen nečet- ným za veliké výkupné daroval život. Když slyšel kníže Svatopluk, že král Koloman pro takovéto jeho a jiné podobné činy, jichž se na Uhřích dopustil, vtrhl do Moravy, ihned sebral obojí vojsko, z Čech i z Moravy, a spěchal v temné noci lesem, hoře touhou tajně obejíti nepřítele a nazítří s ním svésti bitvu. Tu mezi tolika tisíci s ním spěchajících — podivná věc — kníže sám jediný si vrazil do zřítelnice oka ostrou, nešťastně vyčnívající větev tak prudce, že stěží vy- trhli větévku i s okem a knížete polomrtvého zdvihli. I vrátilo se vojsko domů smutno dne 12. listopadu. XXVI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1109 Když uhodil veliký mráz a všechny vody byly silně zamrzlé, kníže Svato- pluk, jemuž se již zahojila rána ve vyraženém oku, bez prodlení opět sebral vojsko a tři dni a tři noci bez přerušení spěchaje, vpadl dne 14. února do Uher; a aniž tam kdo co tušil, znenadání přitrhl s vojskem k hradu Nitře a byl by do něho vpadl, kdyby nebyla posádka, jež tam stále je na stráži, zavřela bránu. Vyplenili tedy a vypálili podhradí, a když se vraceli, potkali 170

Strana 171
☞ Pohled na opevněný Levý Hradec v 9. 10. století. VIi Ukázka hrobové keramiky z 9.—10. století ze Zalova. Lahvovitá nádoba z hrobu ze Žalova. Bronzové zlacené přívěsky z hrobu ze Žalova. Stříbrná náušnice z dětského hrobu ze Žalova.

Strana 172
Krypta kostela svatého Václava ve Staré Boleslavi. Pohřbení svatého Vojtěcha. Reliéf na dveřích katedrály v Hnězdně.

Strana 173
zástupy četných uprchlíků, ani na vozích a na koních prchali do řečeného hradu. Sebrali je všechny jako snopy na polích, zapálili jejich vsi, zpustošili celou tu krajinu a s obrovskou kořistí na dobytku i ostatních statcích se vrátili veselí do svých domovů. XXVII Téhož roku nejvýtečnější král Jindřich, jsa pamětliv svého hněvu a rozhoř- čení proti knížeti polskému Boleslavovi a pamětliv slibu, jejž dal svému kmotřenci Svatoplukovi u hradu Prešpurku [Bratislavy] — jak jsme se výše zmínili — táhl přes Sasko, veda s sebou Bavory i Šváby, východní Franky a ty, kteří sídlí při Rýně pod Kolínem Agrippininým až k západním hranicím jeho říše; nescházeli ani Sasové, tvrdší nad skály, s dlouhými kopími. Když se k nim připojili i Čechové, vtrhl v září do Polska, a nařídiv obležení kolem prvního tamního hradu Hlohova, poplenil je na obou březích řeky Odry od řečeného hradu až po hrad Rečen a vrátil se zase s velikou kořistí do tábora. Tam, jsa již rozhodnut, že nazítří propustí knížete Svatopluka i jeho vojsko, strávil s ním celý den, jednaje o věcech královských až do noci. Mezitím se octl v táboře jistý bojovník, smělejší nad nejsmělejší, a jak jsme později od lidí slyšeli vypravovati, poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršoviců. Ten jsa k obojímu odhodlán, SMĚLÉ BUD PODNIKNOUT ČINY A VELKÉ DOJÍTI SLÁVY ANEB S KNIŽECÍ SMRTÍ I VLASTNÍHO ŽIVOTA POZBYT. postavil se pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům, číhaje na knížete, až se bude vraceti z dvora králova. Jakmile ho již za prvního soumraku nočního spatřil, obklopeného velmi četným zá- stupem jeho družiny, vskočil na koně, a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí, DO SAMYCH UTROB HRUDI MU VEHNAL SMRTICISPICI. A on, ještě než dopadl k zemi, vypustil duši. BYLO TOV MĚSÍCI ZÁŘÍ, V DEN DVACÁTY PRVY, CO ZEMŘEL. 173

Strana 174
BEZDUCHOU MRTVOLU JEHO PAK ZÁSTUPS VELIKYM NÁŘKEM ZDVIHNE A S ŽALNYM PLÁČEM JI DO SVÉHO TÁBORA NESE. V TÁBOŘE ZA NOCI TÉ SE ROZHOSTÍ VELIKÝ ZMATEK. Neboť těkajíce sem a tam, rozbíhali se a zas vraceli, až Purkart, poslán byv od krále, jen stěží upokojil rozčilený a bezradný lid. Ráno pak přišel král, aby truchlil nad svým kmotřencem, a v přítom- nosti všech Čechů svolil, aby si z knížecích synů vyvolili za knížete, kteréhokoli by chtěli. Tu Vacek, jak tam stál pln smutku, prosil se slzami v očích, aby jim Otu, bratra zabitého knížete, určil za knížete. Král ho ihned potvrdil a nemoudrý lid po táboře třikrát volal Kyrieleison. A bez meškání, ač jen málo mužů o tom vědělo, Dětříšek, syn Buzův, jel rychle na voze a čtvrtého dne na úsvitě přivedl do Prahy Otu, jejž Vacek a všichni, kteří byli z Moravy, usilovali povznésti na výsost knížecího stolce. Protože se však pokoušeli učiniti to bez souhlasu Čechů a biskupa, zklamali se v své opovážlivosti; uprostřed shromáždění byly na paměť uvedeny přísahy kdysi učiněné. Neboť když nastolovali Svatopluka za knížete, všichni Čechové se zavázali přísahou, že po jeho smrti má býti Vladislav, jestliže ho přežije, povýšen na stolec. * XXVIII Za tohoto mocného pobouření v lidu biskup Heřman a hradský správce Fabian, jenž měl správu na hradě Vyšehradě, vynikajíce hodností a též moudrostí nad ostatní, nabyli převahy svou radou a se vším úsilím se zasadili o to, aby přísahy zůstaly neporušeny a aby Vladislav nabyl knížecích práv, jichž se domáhal právem se všeobecným souhlasem; byl pak povýšen na stolec, když slunce dlelo v deváté části znamení Vah. O jeho ctnostech a slávě uznávám za vhodné prozatím pomlčeti, dokud dlí na tomto světě, abychom si neutržili výtku pochlebenství nebo, kdybychom méně psali o jeho chválách, neupadli v obvinění, že mu jich ubíráme. Proto kdosi 174

Strana 175
napomíná pravě: „CHVÁLU PĚJ KNÍŽECÍCH CTNOSTÍ, AŽ ČESTNĚ SE ŽIVOTA ZHOSTÍ.“ Jakmile však uslyšel Bořivoj, že se jeho mladší bratr po smrti Svato- plukově zmocnil knížecího stolce, ihned odešel z Polska a odebral se do Srbska k svému švagru Viprechtovi. Spoléhaje na jeho radu i pomoc a dů- věřuje též i v podporu, kterou mu někteří věrolomní z našich slíbili, vstoupil na Štědrý den ráno beze všeho odporu do hradu Prahy, žel, ke zkáze mnohých a k vyprázdnění jejich měšců. XXIX Tímto nenadálým vývojem věcí byli hradští obyvatelé velmi zmateni a chvěli se nejistotou, ke které straně by se měli v náhlých proměnách Štěstěny přidati. Mnozí, kteří byli v šťastnějším postavení, NECHAVŠE MAJETEK SVŮJ IS DRAHYM POTOMSTVEM V HRADĚ, PRCHNOU, NEVĚDÍ VŠAK, V ČÍ TÁBOR SE PŘIDATI MAJÍ. Mnozí, chtiví převratů, výskali radostí a vysmívali se utíkajícím, neboť s dovolením knížete Bořivoje jejich statky rozchvacovali. Biskup Heřman byl zastižen ve svém paláci a byl tam střežen jako v zajetí od pokojných lidí tak, jako by byl od nepřátel sevřen; neboť věděli, že by rád utekl, kdyby utéci mohl. Za tohoto vzájemného strachu v lidu Fabian, správce hradu Vyšehradu, nevěda, kam by se obrátil, RADĚJI SLYŠET JEN CHTĚL NEŽ ZBLÍZKA TY ZLOČINY VIDĚT ODEŠEL OPUSTIV HRAD, JENŽ JEHO BYL STAROSTI SVĚŘEN, O ZÁJMECH SPOLEČNÝCH VŠEM — JEN JEMU VŠAK NA SRDCI BYLY — PŘEMNOHY PROJEVIL STESK, PAK SMUTEN SE VYJÁDŘIL STOJE: „BĚDA TI, ČESKÁ ZEMĚ — JEŽ NEJSI TAK OBZVLÁŠTĚ ŠIRÁ — 175

Strana 176
PONĚVADŽ MNOHÝM PÁNŮM JSI PODDÁNA, SPOLEČNÁ VŠECHNĚM, KDOŽ JSOU MUŽSKÉHO RODU A VESKRZE Z PANSKÉHO KMENE ZPLOZENI, DVACET UŽ JEST TĚCH PANÁČKŮ, ČÍTÁM-LI SPRÁVNĚ. PROČEŽ POVĚDĚL VTIPNĚ PRÝ BYSTRÝ LUCANUS BÁSNÍK: TĚŽKÁ JEST ROZROSTLÁ MOC JEN NÁRODU, NIKOLI SOBĚ. NEBOŤ TO ODPYKÁ LID, KDYŽ V ČEMKOLI KNÍŽATA TŘEŠTÍ.“ Tak pravil, a jak bylo svrchu řečeno, opustiv hrad Vyšehrad, přebýval ve vsích v jeho sousedství, rozpačit v nejistotě obojetné Štěstěny. AVŠAK MEZITÍM ZVĚST, JSOUC RYCHLEJŠÍ VĚTRŮ A BLESKU, PO VŠECH HRADECH SE ŠÍŘÍ A RUZNYMI HLASY JE PLNÍ, V LIDU PAK PO VŠÍ ZEMI SE ROZHOSTÍ VELIKY ZMATEK. Neboť mnozí, kterým chyběly dobré vlastnosti, majíce radost z novot, běhali sem a tam po vsích a plenili je; čekali, co z těch zmatků nakonec vzejde. Ale jiní, kteří byli smýšlení ušlechtilejšího a čistší víry, zamířili ke knížecímu sídlu v hradu Praze. Co měli činiti? Ne nevědomky se vrhali do otevřené jámy a chtěj nechtěj šli za nejistým osudem knížete Bořivoje. Ten je vlídně přijal a zavázal přísahami a mnohými sliby; svěřiv pak je předáku Hrabišovi, téhož dne se odebral spolu s jinými do bezpečnějších hradeb hradu Vyšehradu. Odtud se zas ubíral ráno na Boží hod o první hodině do Prahy a byl přivítán velikým procesím duchovenstva; slyšel tam mši a opět se vrátil do již řečeného hradu. XXX Téže noci Ota, bratr Svatoplukův, a předák Vacek, přišedše z hradu Hradce [Králové] s třemi šiky bojovníků, položili se táborem u potoka Rokyt- nice. Ráno pak stanuli před hradem Vyšehradem a obsadili všechny cesty dokola strážemi, takže nikdo nemohl ani vyjíti, ani vejíti Bořivojovi na 176

Strana 177
pomoc. Kníže Vladislav se totiž již předtím rozhodl slaviti slavnost Na- rození Páně v řečeném hradu Hradci. Ale poněvadž se měl zatím na vyzvání krále Jindřicha v oktáv Božího hodu zúčastniti sněmu králova v Řezně, přikázal předáku Vackovi, aby Otovi, jejž byl na svátky pozval, co nejpečlivěji připravil hody, kdežto sám pospíchal, aby vyplnil rozkaz králův. Na hradě Plzni zůstal s ostatními předáky dva sváteční dni; třetího dne však, zvěděv, co se děje v hradu Praze, odložil a nechal stranou splnění rozkazu králova a o svátku svatého Jana apoštola a evangelisty přikvapil s těmi, kdo byli s ním při dvoře, před zdi dříve řečeného hradu, ale nalezl brány zavřené, VIDEL I BRANNY LID, JENŽ HOTOV BYL DÁT SE S NÍM V ZÁPAS. K TĚMTO SE MLUVITI JAL, JAK NA HRADBÁCH VYSOKO STÁLI takto: „V pokoji k vám přicházím, poznejte mne a otevřte brány svému pánu.“ Když nikdo k těmto slovům knížete neodpověděl, rozhněvav se velmi a zle jim pohroziv, obrátil se na cestu přes potok Brusnici. A jakmile vystoupil na vrchol kopce, uzřel zdaleka v poli dlouhou řadu branného lidu, s nímž táhl Václav, syn Viprechtův, Bořivojovi na pomoc. A poslav jednoho z dvořanů, zkoumal, zda přicházejí nepřátelsky, či v pokoji. Sotva se však skrze posla obojí navzájem poznali, ulekl se řečený jinoch a ucouvl nejinak, než jako by šlápl na tuhého hada skrytého v křoví, a svolav své do jednoho hloučku, pravil: „Nemáme žádného volného místa k útěku a není tajno, že neradi podstupujeme los boje. Jenom o to se přičiňte, aby oni nepřestáli tuto bitvu bez pomsty." Rekl to, i rozvinuli praporec a volali Pannu Marii sobě na pomoc. Kníže však, z vrozené sobě poctivosti nenávidě vždy občanské války a málo si ceně volání nepřátel i jich samých, chtěl je minouti. . 8 XXXI Tu Dětříšek, syn Buzův, podnět zlého a podpalovač zločinu, pravil: „Jestliže tebe nehněte a nedotýká se křivda, jíž se na tobě dopustili lidé 177

Strana 178
méně zdatní, aspoň nám povol, ať poznáš, zda jsme živé, či mrtvé tělo. Na to odpověděl kníže Vladislav: „Jestliže se to vykládá ne za čin nepřá- telský, nýbrž za zbabělý, v tu chvíli poznáš, KOLIKRÁT TEN MŮJ MEČ TAM ZNOVA A ZNOVA SE ZATNE.“ A než to dořekl, chytiv štít, první daleko vyběhl ze zástupu, první se blýskal v nepřátelském šiku; a jako ježatý kanec, obklopený smečkou psů, tak kníže, obklopen jsa nepřáteli, jedny z nich podupe, druhé pokácí, AŽ PAK ČLOVĚČÍ KRVÍ JSA POTŘÍSNĚN PO CELÉM TĚLE, ztrativ jediného předáka Vacenu, jako vítěz se vrátil do svého tábora, již zřízeného u paty hradu Vyšehradu. Ozval se převeliký pokřik v táboře z radosti, že se jim kníže vrátil zdráv z boje. A jako had, jejž pastýř svou holí přerazí vejpůl, zdvihne hlavu a ztrativ ocas sotva se plazí, tak syn Viprechtův, ztrativ některé ze svého lidu a jiné maje těžce raněny, DO STRMYCH PRAŽSKÝCH ZDÍ PLN VELKÉHO ZÁRMUTKU VEŠEL. A jako by to bylo znamení, všichni, kdož byli poraněni, vesměs zemřeli. Proč se divíme, že pro jediný zločin synů Pelopových slunce skrylo a zastínilo své paprsky nad městem Argem, když mezi našimi sousedními hrady bylo napácháno tolik ještě horších zločinů? Neboť větší ukrutnost se páše v občanské válce, kde syn otce k boji a otec syna vyzývá k souboji, jiný vybízí svého rodného bratra k půtce, jiný bratra jako zajatého nepřítele poutá a olupuje, jiný svého příbuzného zabíjí, jiný svého přítele jako ne- přítele vraždí; všude se ohavnost děje a kletý zločin páše. Ježíši, dobrý Pane, co trpíš u člověka a jak trpělivě čekáš, abys neměl těch, které bys měl trestati, jak zaslouží! . ? XXXII Mezitím kníže Vladislav již dříve poslal napřed předáky Heřmana a Sezemu 178

Strana 179
ke králi Jindřichovi, jenž právě tehdy slavil na hradě Bamberku vánoční svátky, a slíbiv mu pět set hřiven stříbra, pokorně ho prosil, aby mu ráčil buď sám, nebo skrze své zmocněnce vrátiti knížectví, jež mu bratr Bořivoj na podnět Viprechtův odňal. Král pak, nehledě ani k tomu, že byl toho času velmi rozhněván na Viprechta, více však ještě jsa roznícen touhou po řečených penězích, ihned svolal vojsko a počátkem roku od narození Páně 1110 dne 1. ledna vtrhl do Čech. A poslav napřed dva markrabí, Děpolta a Berengara, uložil jim, aby Bořivoj a jeho bratr Vladislav, učiníce příměří, rovněž biskup Heřman a syn Viprechtův a ostatní starší země české přijeli mu naproti do dvora biskupova ve vsi Rokycanech. Když tam podle rozkazu králova přišli, byl beze všeho slyšení jat Bořivoj a syn Viprechtův; věc biskupa Heřmana byla však uznána za spra- vedlivou, neboť zlatem podmazal ruku královu. Potom byli všichni pří- vrženci Bořivojovi na rozkaz knížete Vladislava jednak zbaveni zraku a statků, jednak aspoň oloupeni o věci ze svého majetku; ostatní, jimž se podařilo uniknouti této pohromě, utekli k Soběslavovi, synu krále [Vrati- slava], do Polska. Z oněch výše řečený Jan, syn Cestův, z rodu Vršoviců, byl jat a z rozkazu Vackova zbaven zraku a nosu. Rovněž byl dopaden jako účastník té vzpoury i Přivitan, jenž se zdál být starší v hradu Praze; tomu byl na záda přivázán veliký prašivý pes, opojený zkyslou jíchou, a on pak byl popaden za vousy a voděn třikrát okolo tržiště za štěkotu psa, který pokálel svého nosiče. Biřic přitom volal: „Takovou poctu si odnáší, kdo nezachová věrnost, slíbenou knížeti Vladislavovi.“ A před očima celého trhu byly mu na špalku uťaty vousy a byl vypověděn do Polska do vyhnanství. XXXIII Proto přece však nechybělo lidí nevěrných a rozsévačů nesvornosti, kteří mezi bratranci jedné mysli, Vladislavem a Otou, rozseli takové trní různic, že se jeden bál úkladů od druhého. Proto Ota, byv pozván od bratrance, 179

Strana 180
bál se přijeti na svátky velikonoční a přijel až po velikonocích na třetí vyzvání ke dni 1. května, chráněn jsa strážemi svých bojovníků, k bratranci Vladislavovi do určené vsi, jež slove Týnec nad vršky. 46] Tam celý den rokovali o rozličných věcech, a davše i přijavše navzájem přísahy, na oko se smířili. Poněvadž však týž Ota nám odňal tržní právo ve vsi Sekyř Kostele, jež nám, kteří sloužíme Bohu a svatému Václavu, dali k věčnému držení jeho otec a matka pro spásu svých duší, já, poslán byv jménem svých bratří [kapituly], žaloval jsem před knížetem a jeho předáky na Otu, že svíci svých rodičů, kterou by měl rozsvěcovati, zhasíná. A on odpověděl: „Já svíci svých rodičů nezhasínám, ale nechci, aby bylo v moci biskupově, co bylo dáno, jak vím, přímo vám. A nyní ne biskupovi ani žádné jiné osobě, nýbrž vám, kteří sloužíte Bohu a svatému Václavu, vracím řečené tržní právo.“ A tak Ota, vrátiv nám před knížetem a jeho předáky tržní právo, druhého dne zase odjel na Moravu. XXXIV Rovněž téhož roku dne 13. července bylo položeno obecné shromáždění všem předním mužům země české do dvora Sadské, jež leží uprostřed luk. Ota, byv k němu rovněž pozván, přišel neopatrně s nečetným lidem, spo- léhaje silně na přísahy nedávno vzájemně dané i přijaté; a třetího dne, když již všechny věci byly skončeny, ráno vstav, nařídil žoldnéřům v táboře, aby si připravili své potřeby a byli hotovi k návratu. Sám pak se odebral do dvora, aby se rozloučil se svým bratrancem. Co se omeškávám mnohými věcmi? Proč nevyslovím spěšněji, co se bez prodlení stalo? Ihned byl jat Ota od knížete Vladislava, jako kdyby nejtišší beránek zajal nejlítějšího lva. Když na knížete jeho rádcové doléhali, aby dal Otu oslepiti, pravil: „Nikoli, nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi, jenž svého bratra Zbyhněva lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil. Avšak já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen po- 180

Strana 181
trestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství. Ale co jest statečnější nad statečného muže? Hle, statečný muž Ota si vykračuje mezi ozbrojenými četami, a spoután jsa okovy, šel s veselou tváří a s úsměvem v líci, jako by byl pozván na hostinu, až byl uvržen do vězení na hradě Vyšehradě. Tam prý řekl bojovníkům, kteří ho střídavě hlídali: „PŘÁTELE LŽIVÝCH UST JEST MOŽNÁ PŘIROVNAT K VČELE: OD UST KANE JÍ MED, VŠAK OSTNEM ZADEČKU BODÁ. TAKOVÁ BYLA I LEST, JÍŽ JÁ BYL, VEŘTE MI, ZMÁMEN; AVŠAK NUTNO JE SNÁŠET, CO PŘINESE VRTKAVÝ OSUD, TOHLE PŘEC BRATRANEC MUJ MI NEDĚLÁ, TOHO SI VACEK, ČLOVĚK NIČEMNY, PŘÁL, TAK NA PODNĚT PROSTĚJŮV ČINÍ. TY JA — BUDU-LI ŽIVI NYNÍ VŠAK ZKROTÍM SE SÁM.“ Potom zanedlouho, když byl přestavěn hrad Křivoklát v lese u řeky Mže, byl tam dán Ota k střežení branným bojovníkům skoro po tři léta. XXXV Téhož roku, kdy kníže Vladislav a všechen lid český s radostí a veselostí slavili narození svého patrona Václava, přibyl ke knížeti posel, jenž mu přinesl takovou zprávu: „Vy tu v pokoji a bezpečí hodujete, avšak tvůj bratr Soběslav a kníže polský Boleslav naši zemi hubí a lid jako kopu bídné žně loupí; já jediný stěží jsem utekl, abych ti to oznámil. Vydejte se spěšně na cestu, již zavřete své špižírny, opusťte hostiny, Mars vás volá do boje, zítra přibudou tisíce a tisíce ozbrojených nepřátel. Oni, vstavše ihned od hostiny a rychle sebravše vojsko, setkali se s nimi na pravém břehu řeky Cidliny blíže vsi Lučice. Ale po druhé straně téže řeky postupovaly zástupy Poláků bez loupení a pálení, až dorazily blíže hradu Oldříše k toku řeky Labe. Odtud poslali ke knížeti Vladislavovi, 181

Strana 182
Istivě vzkazujíce: „My nechceme vražedná vrhati kopí ani nejdeme bojovati, nýbrž tebe s tvým bratrem smířiti. PAKLI VŠAK VÝSTRAHÁM NAŠIM BYS NECHTĚL POPŘÁTI SLUCHU, zítra přejdeme řeku a další bude potom. Amen K tomu kníže Vladislav krátce odpověděl: „LETOS NEBUDE MIR, JAK MYSLÍM, BEZ MNOHÉ KRVE, NEBOŤ K JEDNÁNÍ O MIR PŘEC VE ZBROJI NECHODÍ NIKDO. PŘEJDEŠ PŘES ŘEKU SIC, VŠAK PO DALŠÍM NEBUDE AMEN. PŘES ŘEKU PŘEJDEŠ SICE, VŠAK BEZ TRESTU NEPŘIJDEŠ NAZPĚT. VYKONÁM DALŠÍ, CO PRAVÍŠ, TY VYKONEJ DALŠÍ, CO HODLÁŠ.“ A ihned, uvěřiv k své škodě lstivým slovům nepřátel, přebrodil se té noci před východem slunce se svými přes řeku; i postavili se proti sobě na březích téže řeky. A když Poláci viděli, že se jim lsti povedly, vpadli do kraje, a poplenivše jej pálením a loupením a nabravše si nesmírné kořisti, položili se táborem u mostů zvaných Křivci. Naši však, poněvadž se té noci velmi unavili a nemohli se tak brzy přebroditi nazpět, stáli bezradní. XXXVI Jakmile však kníže Vladislav poznal, že byl obelstěn, a zpozoroval chabou náladu k boji u některých bojovníků, vzplanul rozhořčeným hněvem a ozvalo se v něm vědomí vlastní mužnosti; a jako mohutná polnice, jež podněcuje bojovníky do války, tak jeho řeč roznítí zmalátnělé mysli jeho lidu: „Čechové,“ pravil, „kdysi na zemi a na moři svou pověstí slavní, činy mužnosti výteční, vítězstvími proslulí, nyní se vám ještě za živa posmívají vaši poplatníci, jimž jste vždy bývali postrachem, a vaši zemi plení. Či vám po boku visí meče dřevěné? Či jenom Poláci nosí meče železné? Nač máme ještě žíti? Té věčné pro nás i pro naše potomky hanby! Hle, z vašeho obilí 182

Strana 183
je popel, z vašich příbytků se valí kouř až do oblak, oheň zuří po celém povrchu zemském, a přece ještě nepálí vašich srdcí, studenějších než led? Anebo jestliže vaše srdce chřadne, proč se aspoň nerozpálí žaludek, který již hladem zemdlívá, horlivostí po spravedlnosti? Což vás nedojme ženský pláč a nářek, jenž ostrými zvuky doléhá k hvězdným výšinám? Kdo neslyší s hořkostí v srdci úpění kojenců a lkání ženy těhotné nebo manželky unesené od pohanů? Kdo by potlačil pláč, když by viděl, jak jsou jeho nemluvňátka zabíjena jako bečící beránci nebo rvána od prsu matčina? A přece méně by to mělo boleti, kdyby tu bolest způsobili nepřátelé zdat- nější. Na mou věru, i kdybych jenom tři štíty měl, neopominu dnes zkusiti obojetného štěstí válečného. A hned kníže sám a s ním celé vojsko, jak každý stál na břehu, již nehledali brodů, nýbrž jeden přes druhého vyskočili a plavali přes řeku, přáli si umříti za vlast. Síly jim dodávala bolest a příkoří jim způsobené; spěchali, aby, jak jen mohli, třeba s nasazením života, zmařili radostné vítězství nepřátel. Ale často řečený polský kníže druhého dne, přešed potok Trutinu — neboť se nedá všude přejíti — kázal, aby ti, kdo nesli kořist, a všichni nemocní šli napřed. Sám však se postavil na místě pro sebe k boji příznivém s lehkou jízdou, jsa připraven k odporu na obranu svých. Když to viděl Dětříšek, syn Buzův, o němž jsme výše učinili zmínky, poodešed s bojovníky, kteří mu stáli po boku, na jedno místo, pravil k nim: „Bratří moji a spolubojovníci! Kdokoli z vás má v svém těle jen nějaký kousíček masa nesmělého nebo smrti se bojícího, musí jej buď dříve od- říznouti, nebo nyní z našeho voje odejíti. Neboť nestojí ani za řasu mořskou, kdo neví, jak je krásné zemřít ve zbrani.“ A vida, jak jejich mysli jsou čilé k boji — bylo s ním asi sto mužů — jako vlk, který tajně z úkrytu hledí se vrhnouti na stádo, tak on znenadání prudkým útokem napadl z nekrytého boku nepřátele. Když tam padlo skoro tisíc odpůrců, hnal se řečený bojov- ník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdo se mu z pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu 183

Strana 184
zabitých. Čechové však, kteří se dali v boj přímo čelem, žel, obrátili se na nezvyklý útěk a Soběslav s Poláky dobyl vítězství nešťastného, protože to byla válka více než občanská. A tato porážka se udála dne 8. října a padli tam bratří Nožislav a Držikraj, synové Lubomírovi, a jiných přemnoho. XXXVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ IIII Úsilím královny Svatavy o smír mezi jejími syny, prostřednictvím biskupa Heřmana a též přímluvou Vacka, správce knížecího dvora — ač to nebylo k jeho vlastnímu prospěchu — bylo dosaženo, že kníže Vladislav povolal svého bratra Soběslava zpět z Polska a udělil mu hrad Žatec s celým krajem k němu náležejícím. * XXXVIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1112 Podle ustanovení bývalých králů a na příkaz krále Jindřicha IV. [V.] poslal kníže Vladislav svého synovce, Břetislavova syna a jmenovce, se sborem tří set štítonošů do Říma. Ale poněvadž král vyjel již dlouho předtím, řečený jinoch, přešed se svými bavorské Alpy, zastihl krále ve městě Veroně47l a slavil tam s ním letnice. V měsíci srpnu vjel král do Říma s ohromným množstvím lidu rozličných národů a jazyků, aby přijal císařské odznaky podle obyčeje králů. A protože tento král kdysi povstal proti svému otci, papež Paschalis, pokládaje ho proto za bezectného, nechtěl vyhověti jeho přání. Král ho dal ihned zajmouti, a nasadiv mu meč na hrdlo, jal se mu hroziti smrtí. On se však ze strachu před smrtí podrobil jeho vůli a třetího dne, když se mezi sebou smířili, byl král za příznivého souhlasu všeho lidu římského a duchovenstva prohlášen a pomazán za císaře a rozmnožitele říše. Druhého dne poslal nový císař otci apoštolskému tak veliké dary, že snad mohly svou velikostí stačiti lidské dychtivosti. Když se 184

Strana 185
tak stalo, vrátil se císař do Bavor a našinci šťastně dorazili zpět do vlasti. XXXIX ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1113 Od některých lidí, kteří rádi donášejí věci liché a nejisté, doneslo se Sobě- slavovi, že ho chce jeho bratr, kníže Vladislav, zajmouti, a to z návodu a rady předáka Vacka. On jim odpověděl: „Buď já umru, nebo ten, kdo takové věci osnuje, umře dříve, než já budu zajat.“ A v donesené zprávě mohl tušiti pravdu tím spíše, že v tu hodinu přišel k němu posel, volající ho k bratrovu dvoru. Tu on, vzav s sebou na tři sta bojovníků, s několika málo muži přišel ke dvoru bratrovu; ostatním kázal, aby stáli ve zbrani ve vzdá- lenosti ani ne jednoho honu. Pak kníže, pozdraviv bratra a poobědvav, jel napřed a poručil bratru, aby přijel za ním na hrad Vyšehrad; byliť jenom asi deset honů daleko od hradu. Tu Soběslav, poslav pro předáka Vacka, žádal ho, aby s ním šel, že si cestou spolu pohovoří. Když si potom chvilku na cestě porozprávěli, byl napaden z obou stran a zezadu předák Vacek, neopatrný a nevinný, a TROJI SMRTELNOU RANOU MU VOJÁCI PROBODLI PRSA. STALO SE V MĚSÍCI ČERVNU V DEN ČTRNÁCTY PŘED JEHO KONCEM.48) I vydal se Soběslav, vrátiv se k svým lidem, ihned na cestu, chtě se přes Srbsko odebrati do Polska, neboť se velmi bál přítomnosti svého bratra. A když přešel les, přijel mu naproti Erkembert, správce hradu Donína, z úskočného Srbska, plný lsti, a předstíraje mu přátelsky mnohé věci, sliboval mu, že by mohl milostí císařovou dojíti ve všem svého práva, kdyby se k císaři osobně dostavil; i zval ho naoko snažně, aby s několika muži vjel k němu do hradu něco pojísti; neboť tou dobou byl řečený hrad v moci císařově. Potom dal za oběda pomocí branného lidu zavříti za hostem vrata a po několika dnech poslal ho spoutaného do Saska na jeden velmi pevný hrad jménem... a odevzdal ho svému duchovnímu Oldřichovi, 185

Strana 186
aby ho střehl. Když viděli vojíni z družiny, že byl jejich pán úkladně zajat, někteří se rozprchli do Polska, druzí se vrátili do Čech. KDYŽ VŠAK UPLYNUL MĚSÍC, TU Z MILOSTI JEŽÍŠE KRISTA byl Soběslav od řečeného duchovního vysvobozen, a to takto: po provaze, přivázaném k sloupu mezi mřížemi hořejšího stavení, spustil se v koši přes zeď a po témž provaze unikl i ten duchovní s jakýmsi bojovníkem Konrá- dem, synem Řivinovým, jenž se postaral, byv též do věci zasvěcen, aby té noci pode zdí stáli koně; a jako ptáček vypuštěný z klece prchá a ulétá zpět do lesa, tak oni rychlým útěkem vyváznuvše zamířili do Polska. Téhož roku v prosinci propustil kníže Vladislav svého bratrance Otu z vězení a navrátil mu polovici celé země moravské, kterou kdysi míval po smrti svého bratra Svatopluka, s tamějšími hrady. XL ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1114 V měsíci květnu na rozkaz pana Oty byli Prostěj a jeho zeť, jenž slul „tichý Vacek“ — o nichž jsme výše mluvili — oba zbaveni zraku. Téhož roku Soběslav, vzav s sebou něco Poláků, přijel ke hradu Kladsku a zkoušel mnohými prosbami a sliby, zda by mu obyvatelé otevřeli brány hradu. Protože však nechtěli svoliti, nýbrž zmužile odporovali, řečený mladík, hněvem jsa roznícen, dal zapáliti palác stojící blízko hradby. Když pak se obrátil vítr, chytilo nahoře na věži podsebití, jež právě poněkud přečnívalo přes hradbu. Tím byli obyvatelé hradští velmi poděšeni, a zoufa- jíce již nad zachráněním, žádali, aby jim byla podána pravice míru, jen když bude každý zachován při životě. Když jim byl mír povolen a oni jen tak stěží vyvázli z nebezpečenství smrti, byl celý hrad spálen a z kořene vyvrácen. 186

Strana 187
XLI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ I115 V měsíci lednu poslal kníže polský Boleslav svému ujci Vladislavovi prosebný list, psaný v tato slova: „Budou-li platiti u tebe mé prosby a vy- mohou-li tvému rodnému bratru Soběslavovi stav odpuštění, myslím, že pouto našeho míru a přátelství bude pevné a stálé. Neboť kdybych se u tebe přimlouval za nepřátele, jistě bys měl to učiniti; neslušelo by mně nyní tím spíše prostředkovati, abyste svorni byli vy, jež matka pod týmž srdcem nosila v životě? Vždyť svatému Petru, když se dotazoval, zda má odpustiti bratru, zhřeší-li sedmkrát za den, řekl Pán: ,Ne až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.“ Tímto příkladem se tedy učíme, že máme svým bratřím odpouštěti tolikrát, že by se oni nemohli dopustiti ani tolikera hříchů proti nám.“ Kníže Vladislav, byv těmito příklady a prosbami přiměn, spíše ještě vrozenou sobě láskou k bratru pohnut, obnovil — bylo to v mě- síci březnu — bývalou přízeň k němu a dal mu hrad Hradec [Králové] a celý okolní kraj se čtyřmi hrádky. Téhož roku v měsíci červenci se sjeli kníže Vladislav, jeho bratr Soběslav a bratranec Ota při toku řeky Nisy s knížetem polským Bolesla- vem k umluvenému sjezdu, a davše i přijavše mezi sebou přísahy, po- tvrdili smlouvy míru. Druhého dne vyměnivše si navzájem nesmírné dary, vrátili se veselí do svých domovů. Zatím Oldřich, syn Konrádův, podlehl neodvratnému osudu; a po- něvadž mladší jeho bratr Litolt již předtím sešel z tohoto světa a jejich synové byli ještě v mladistvém věku, udělil kníže Vladislav celou tu zemi, kterou někdy držel otec obou řečených bratří Konrád, i s jejími hrady svému rodnému bratru Soběslavovi. dd] dd] Ard tu uvádí založení kláštera třebíčského. Viz dodatek IV. 187

Strana 188
XLII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ I116 Přední muži lidu uherského, jenž byl silou mohutný, statky bohatý, váleč- nou zbraní přemocný a stačil k boji s kterýmkoli králem na světě, poslali po smrti svého krále Kolomana ke knížeti Vladislavovi, aby s nově nasto- leným jejich králem Štěpánem obnovil a utvrdil starodávný mír a přátelství. Kníže, vyhověv jejich žádosti, slíbil, že se přičiní o zachování míru. Přijeli k potoku Olšavě, jenž dělí panství panonské [uherské] a moravské. A již lid uherský, nesčíslný jako písek mořský nebo kapky dešťové, pokryl na poli Lučsku celý povrch zemský jako kobylky. Kníže však se položil táborem na druhé straně řečené řeky. Ale, jak praví Písmo: „Běda zemi, jejímž králem jest dítě,“ přední muži její, z vrozené pýchy pobloudivše, k smír- ným slovům knížete poslali odpověď více k sváru vyzývající nežli políbení míru přinášející; proto kníže odmítl toho dne jíti k rokování. Oni však, těžce to nesouce a něco jiného v tom tušíce, kázali třem branným plukům, jež nazývají nájemné, aby vytáhly ven z ležení a na svou obranu se postavily na protějším břehu řeky. Kníže pak, maje za to, že vytrhly do boje, kázal svým, aby se chopili zbraní; a než to dořekl, přešli proti nim přes pomezní řeku. Ihned byla svedena nenadálá, neblahá a předem nerozmyšlená bitva, krutá a krvavá. V ní padl dne 13. května, statečně bojuje, syn Stanův, o němž jsme se výše zmínili, jménem Jiřík, správce hradu Žatce, bojovník velmi statečný, s jinými předními muži z téhož hradu. Ale když se jiní dali na ústup, byl i kníže sám stržen na útěk. Ota a Soběslav, majíce čtyři silné šiky a přibravše rovněž čtyři udatné zástupy z Čechů, obešli pahorek, jenž je právě odděloval, a náhle prudkým útokem udeřili na uherský tábor, kde král i jeho předáci s biskupy seděli, nic nevědouce o svedené bitvě, pili a hodovali skvostně. Nač se o tom šířiti? Kdyby nebyl arcibiskup Vavřinec s králem hodně rychle utekl, nebyl by ani on ušel nebezpečenství smrti. Vskutku zahynulo tam tolik panonských [Uhrů], urozených i neurozených, 188

Strana 189
kolik prý jich nezahynulo ani za časů svatého Oldřicha u řeky Lechu. Ony pak výše řečené pluky nájemné, jež i proti našemu knížeti nabyly v bitvě převahy, spatřivše při návratu ze seče, jak jedni z jejich vojska byli zahnáni na útěk, druzí že jsou hromadně pobiti a že nepřátelé v jejich táboře řádí, daly se na hanebný útěk. A když je zdaleka spatřili v táboře králově — byl totiž tábor již položen v polích za Běliným mostem — myslíce, že je stále ještě stíhají šiky nepřátelské, zděsili se a na útěku se jich ještě více utopilo v řece Váhu. Naši pak, dobyvše vítězství, postavili si na tu noc stany v jejich táboře a bojovníci ukořistili uherské poklady, totiž báječné množství zlatých a stříbrných nádob, LID PAK K POTŘEBĚ VLASTNÍ SI ROZEBRAL OSTATNÍ ZBOŽÍ.] . ? XLIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1117 Dne 3. ledna ve čtvrtek, již v nešporní hodinu, bylo veliké zemětřesení, mnohem však větší v krajinách lombardských. Neboť jak jsme se doslechli z pověsti, mnoho stavení se tam sesulo, mnoho hradů zbořilo, mnoho chrámů nebo kaplí se zřítilo a množství lidí zasypalo. Téhož roku ZEMŘELA BOŽETĚCHA, JEŽ BYVALA NEDÍLNOU DRUŽKOU VEŠKERÝCH OSUDŮ MYCH, V DEN TŘETÍ A DVACÁTY V LEDNU. Rovněž téhož roku a za věčného kralování Pána našeho Ježíše Krista, v jehož rukou jsou srdce králů, rozpomněl se z jeho milostivého vnuknutí kníže Vladislav na svého bratra Bořivoje, nad jehož utrpením a bídou se slitoval Hospodin, shlédnuv již na jeho pokoru z trůnu hradu nebeského. A protože nad kým se Bůh slituje, nad tím nemůže se neslitovati i člověk, hned ce] A3 připojuje: Téhož roku v době, kdy Heřman vládl, jsa biskupem kostela v Praze, Silvestr svěcením svatým byl povýšen na úřad kněžský. 189

Strana 190
řečený kníže, byv již božským pokynem ponuknut a čině vše podle rady biskupa Heřmana, poslal v měsíci prosinci pro svého bratra Bořivoje a po- volal ho zpět z vyhnanství; a dav mu dostiučinění a poddav se sám pod jeho panství, dosadil ho znova na knížecí stolec. Jaký div budí dobrotivost knížete! Ale ještě více podivu zasluhuje jeho umírněnost, neboť ho ani světská hodnost neblaží, ani pozbytí vznešené pocty nermoutí. KNÍŽETE TĚŠILO STEJNĚ, KDYŽ VLÁDA MU DÁNA NEB VZATA. ZDALI KDO, POVĚZ MI, PROSÍM, KDY O NĚČEM TAKOVÉM SLYŠEL? Kéž by to byl slyšel král panonský [uherský] Koloman, kdyby byl naživu, jenž z obavy, aby po něm nepanoval jeho bratr Almuš, jej i jeho syna zbavil mužství i zraku! Bořivoj pak nejsa nepamětliv přijatého dobrodiní, udělil svému bratru polovici svého knížectví, ležící od řeky Labe na sever, a byl též, ač mladšího, ve všem poslušen, a vždy ho ctí předcházeje, nic nečinil bez jeho rady. . 8 XLIV ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1118 V měsíci září byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť naše řeka Vltava, náhle prudce vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik vsí, kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala! Neboť kdežto jindy, ač se to málokdy stává, povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupila voda přes deset loket nad most. . ? XLV 1119 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác 190

Strana 191
na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak — což jest ještě podivnější zjev — kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.ff) . 8 XLVI ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1120 NYNÍ, MILENÁ MUZO, SVUJ RET HLED ZADRŽET PRSTEM. I KDYŽ DOBŘE TO VÍŠ, MĚJ ROZUM A NEŘÍKEJ PRAVDU, CHCEŠ-LI MÍT ROZUM JAK JÁ, JEN KRATIČCE JEDINÉ ŘEKNI: „OPĚT BOŘIVOJ KNÍŽE BYL Z VÝŠIN KNÍŽECTVÍ SVRŽEN. PROVEDEN BYL TEN ČIN V DEN ŠESTNÁCTY MĚSÍCE SRPNA." XLVII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1121 Osení se špatně urodilo pro veliká sucha, jež trvala celé tři měsíce: březen, duben a květen. Téhož roku kníže Vladislav znova vystavěl hrad Donín; rovněž i hrad Podivín, stojící na Moravě na řece Svratce. *ą XLVIII Téhož roku vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále. Uslyšev o tom kníže ff] Crb připojuje: Toho roku byl na žádost předáků Viléma a Heřmana a z rozkazu knížete Vladislava založen klášter Vilémov. 191

Strana 192
Vladislav, vzal s sebou tři čety vybraných bojovníků, přepadl znenadání hrad a dobyl ho. Při prvním útoku byli tam raněni šípy ze zdi vystřelenými ne však smrtelně, dva bojovníci knížecí, Oldřich, syn Vacemilův, a Olen, syn Boršův. A není pochyby, že by byl kníže hned dal zvěšeti všechny Němce v tom hradě zajaté, kdyby nebyl právě přijel hrabě Albrecht, jenž je snažnými prosbami a vrozenou sobě obratností zachránil. Zima toho roku byla silně větrná a teplá a byly veliké povodně. XLIX 1 122 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 24. března bylo zatmění měsíce o půlnoci; byly právě židovské velikonoce. Téhož roku HERMAN, SVATY TEN MUŽ, JENŽ SVĚTLEM MOUDROSTI ZÁŘIL, STIŽEN BYL OSUDEM SVÝM V DEN TŘINÁCTY PŘED KONCEM ZÁŘI*] v neděli již na úsvitě v svátek Lamberta biskupa a mučedníka. Jeho svátek, dokud žil, velmi zbožně slavil, protože pocházel rodem ze vsi Trajektu 50] a též z Lotrinska, právě jako on. Jsa v řadě biskupů devátý, spravoval tento kostel dvacet dva roky šest měsíců a sedmnáct dní. Byl to muž sličný, u těch, kdož ho neznali, strach vzbuzující, k domácím přívětivý, jakostí mravů nevyrovnatelný, a jsa svící svítící v světě a hořící, ne pod kbelec postavenou, nýbrž na svícen, osvěcoval srdce nevěřících slovem učení i příkladem. Ač mezi jeho dobrými skutky vynikají ještě velmi mnohé jiné, které by stály za zmínku, přece je opomíjíme bez dotčení, kvůli lidem nynější doby, kteří, ač nečiní sami nic dobrého, věřiti v dobré skutky jiných, slyšíce o nich, se zpěčují. Nicméně však ať se zdá nemístným, povíme-li v obráceném pořádku, co jsme měli pověděti dříve. Neboť řečený biskup cítě, jak se jeho nemoc 192

Strana 193
zhoršuje, a vida několik služebníků státi u svého lože, povzdechl si, řka: „Tajemství mé mě moří, tajemství mé mě moří“ a umlkl. Oni stáli zaraženi a hleděli jeden druhému v tvář mlčky. A po chvíli biskup opět otevřel ústa a pravil: „Kdysi, dokud jsem byl ještě zdráv, měl jsem toto říkati na kazatelně, co nyní jsem nucen přiznati v posledním dechu svého života. Vyznávám se totiž, že já hříšník jsem nekáral spoluhřešící z jejich hříchů a že jsem mocné, kteří nespravedlivě činili a chybovali, nejen ctil, ale i mi- loval, ač jsem je měl napomínati, a když neposlechli, stíhati klatbou. Neboť když zemřel Břetislav Mladší, nad nějž nebylo ani nebude knížete lepšího, vzkvetla v této zemi nepravost, vypučela pýcha, rozbujel podvod, klam a nespravedlnost, a já stále lituje, litoval jsem, že mi nebylo popřáno ze- mříti s dobrým knížetem. Běda mi, že jsem mlčel, že jsem lid odpadlý od víry nevolal zpět a že jsem mečem klatby nebojoval za Krista, nýbrž strpěl jsem, abych se sám i lid křesťanský poskvrnil dotykem ruky s národem nesvatým, jakož psáno jest: „Kdo se dotkne nečistého, nečistý bude“ a ,Kdo se dotkne smůly, pomaže se od ní nebo „Jaké jest srovnání Krista s Belialem?“ Odpadlým lidem nazývám Židy, kteří z naší nedbalosti upadli po křtu zase v židovství. Proto se velmi bojím, aby mi to Kristus nevytýkal a neuvrhl mne do hlubiny pekelné. Neboť v tichu dnešní noci jsem slyšel hlas řknoucí: „Tys nevystoupil naproti ani jsi nepostavil hradby před domem izraelským, abys ostáti mohl v boji v den Páně. A nechal jsi stádo Páně, ne zlatem, ani stříbrem, nýbrž drahou krví Kristovou vykoupené, skrze jednu prašivou ovci poskvrniti a z království nebeského vyloučiti." Ach, já bídný, jaký chtěl bych býti, jak býti rozdílný od toho, jaký jsem kdysi býval! A nyní se sám sobě nelíbím, protože vidím, že jsem málo dobrého učinil." Domluvil, a ihned, jak jsme svrchu se zmínili, DUŠE MU VYLÉTLA Z TĚLA A ZMIZELA V OVZDUŠÍ ŠIRÉM. PONĚM, DESÁTY V RADĚ, BYL ZVOLEN BISKUPEM MENHART. 193

Strana 194
. 8 L Téhož roku v březnu se vrátil předák Vznata z Jeruzaléma a též z Galacie51] a téhož roku dne 16. října zemřel. Také byla toho roku hojná úroda medu a vína, i osení dosti pěkně vzrostlo, ale zrno v klasech nebylo bohaté. Po tom roce přišla teplá zima, takže příštího léta jsme neměli ve skládkách ledu.gsl Ll ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1123 V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli; předák Dlúhomil zemřel již za návratu dne 8. čer- vence. Podobně i Bertold, služebník mého syna Jindřicha, zemřel dne 6. srpna. NEMOHU VYJÁDŘIT PÍSMEM — VŽDYŤ SLZY MI NEDAJÍ PSÁ- TI — JAKÁ VÁŠEN NEB SVÁR TĚCH BRATŘÍ JEDNOTNOU MYSL VYŠTVAL V STRAŠLIVÝ HNĚV JAK DVOJICI ZUŘIVYCH BYKŮ. Neboť kníže Vladislav, dav se pohnouti hrozným hněvem proti bratru Soběslavovi, v měsíci březnu zdvihl zbraně a vypudil ho se všemi jeho lidmi z Moravy a vrátil Konrádovi, synu Litoltovu, jeho dědictví. Avšak čtvrtinu té země, kterou měl údělný kníže Oldřich, bratr řečeného Litolta, přidal Otovi, bratru knížete Svatopluka. Soběslav pak, prchaje od tváře svého bratra, navštívil císaře ve městě Mohuči, ale málo pochodil se svou věcí, protože bez peněz marné jsou u všech králů číkoli prosby a oněmí spravedlnost zákonů. Tu, jako vlk, jenž s otevřenou tlamou napadne stádo a marně lapaje, když nic nepochytí, svěsí ocas a vrátí se do lesa, tak Sobě- slav, nepořídiv u císaře, odebral se k Viprechtovi a pobyl u něho sedm měsíců. Potom v listopadu odjel do Polska; kníže Boleslav ho poctivě přijal ggl A3 připojuje: Téhož roku dne 3. ledna Kojata, výtečný otec a počestný ctitel Kristův, podstoupil zákon lidského údělu. 194

Strana 195
do svého domu a jeho manželku, dceru vévody Almuše, radostně uvítal Štěpán, král panonský [uherský), maje se k ní jako k své příbuzné. A v postě skoro po celém světě vzdušné moci v podobě přečetných hvězd, ač nepadaly, přece jako by byly padaly na zem; podobně tomu praví Pán v evangeliu: „Viděl jsem satana jako blesk padajícího z nebe.“ LII Toho roku byla bohatá úroda obilí, ozimu i jaře, toliko kroupy uškodily na mnohých místech; medu bylo hojně v rolnických krajinách, velmi málo v lesnatých. Zima byla velmi tuhá a sněhu mnoho. Na sklonku již tohoto roku vymřel rod markrabího Deda a císař Jindřich IV., pokládaje markrabství řečeného Deda za osiřelé, dal je pod moc Viprechtovi. Ale v Sasku byl jakýsi Konrád, pocházející z rodu téhož Deda, k jehož ruce právem to markrabství náleželo; proto vévoda Lotar a jiní Sasové velmi se rozhněvavše na císaře, zdvihli válku proti Viprechtovi. LIII V téže době kníže Vladislav a Ota, sebravše vojsko z Čech i z Moravy, jak jim kázal císař, a prošedše lesem, položili se táborem za hradem Hvozd- cem proti již řečenému vévodovi, avšak arcibiskup mohučský a hrabě Viprecht stáli u řeky Muldy s vojskem těžce ozbrojeným. Sasové však, majíce tábor uprostřed vklíněn, dělili je od sebe a nedopustili, aby se jejich protivníci spojili. Tehdy kníže český a Ota vzkázali Sasům: „My jsme se nechopili zbraní proti vám ze zpupnosti, nýbrž na rozkaz císařův jsme přišli na pomoc arcibiskupu mohučskému a hraběti Viprechtovi. Ale poněvadž zde nejsou ti, kdo by měli zde býti a svésti první boj, ustupte aspoň vy nám z místa, abychom měli důvod k návratu, totiž že vy jste ustoupili a my že jsme stáli a čekali na ně na umluveném místě.“ Na to odpověděl vévoda Lotar: „Divím se, že vy, mužové opatrní, 195

Strana 196
nechápete zjevné lsti, jež vás svedly k tomu, abyste pozdvihli zbraně proti nám nevinným. Což myslíte, že nějaké úmysly arcibiskupa mohučského Adalberta jsou prosty lži? Což jste ještě nezakusili jeho attické chytrosti? Tak tedy, tak málo znáte Viprechta, druhého Ulixa, který je s tímto bisku- pem udělán na jedno kopyto? Proč nejdou sami pozdraviti nás, kteří jim rádi pozdrav oplatíme? Arciť je bezpečnější čekati opodál, než zblízka boj svésti a hojiti se na cizí útraty. Věru i chorýma očima dovede každý pro- hlédnouti, co oni svými pletichami strojí. Vědí to a dobře tomu rozumějí, že vítězství nad Sasy bude umožněno jen velikými vašimi ztrátami; jestliže však se nám podaří mocně zvítěziti, budou moci snáze vpadnouti do Čech, které budou zbaveny svých obhájců. Tomu chce císař, k tomu radí arci- biskup mohučský. Takhle si vždy váš švagr Viprecht z Čechů dělá přátele. Vždyť nedávno tvého bratra Soběslava kvůli tobě vyhnal do Polska, ale jen naoko, a jestliže se brzy k témuž Viprechtovi nevrátí, nechť se mi více nevěří. Vězte však, že my jsme spíše hotovi utkati se bojem než vám ustoupiti z místa.“ Čechové, uslyševše to a lstivým slovům lehkověrně uvěřivše, zpustošili jen krajinu kolem hradu Míšně a vrátili se domů, když slunce dlelo v 15. části znamení Střelce.hhl * LIV 1 124 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ Dne 12. února Heřman, bratr Vilémův, a Lutobor, syn Martinův, vydali se na pout do Jeruzaléma. Téhož roku TAKÉ BOŘIVOJ KNÍŽE, KDYŽ VZEŠEL DEN ÚNORA DRUHY, hh] As připojuje: Téhož roku dne 21. března Silvestr, zahořev z vůle milosrdenství Božího po klášterním životě, odřekl se zhoubných lstivostí světa a v klášteře Sázavském za správy opata Dětharta dobré paměti, odloživ světský šat, zcela se oddal božskému učení, aby se totiž po objetích Lie se slzivýma očima těšil z krásy Rácheliny, a že toužil dosáhnouti po práci Martině útěchy Mariiny. A jak byl pilný, zvelebuje věci božské a církevní, bude pověděno na svém místě. 196

Strana 197
* VYHNANEC VUHERSKÉ ZEMI, JSA ZPROŠTĚN TĚLESNÉ SCHRÁNKY, ODCHÁZÍ K JEŽÍŠÍ KRISTU, JEJŽ ČISTOU MYSLÍ VŽDY CTÍVAL, S KTERYM V NEBESKÉM DVOŘE SE NYNÍ RADUJE ŠIRÉM. PO VŠECH V POZEMSKÉM ŽITÍ A NA SVĚTĚ PŘESTÁLÝCH STRASTECH, KTERÉ V CIZINĚ SNÁŠEL, JSA PSANCEM PATNÁCTE ROKŮ. Z TĚCHTO PAK PLNÝCH ŠEST LET BYL V TRAPNÉM ŽALÁŘI ZAVŘEN, DVAKRÁT BYV POVÝŠEN NA TRŮN, PROČ DVAKRÁT Z NĚHO BYL SVRŽEN, NENÍ VOLNO MI ZKOUMAT NEB LÍČITI TAKOVÉ VĚCI. VÍ TOJEN BŮH, JENŽ VŠE ŘÍDÍ A TVOŘÍ, CO STVOŘENO BYLO. ČTENÁŘI NECHŤ JEN ŘEKNOU: „AŤ DŘÍMÁ BOŘIVOJ KNÍŽE NYNÍ, KDE POBOŽNYM DUŠÍM JEST UDĚLEM NA VĚKY POKOJ.“ Pohřben byl v hlavním sídle Praze dne 14. března — rok byl tehdáž přestupný — v hlavním kostele svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha v kryptě svatého Martina biskupa a vyznavače. LV Téhož roku také, v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věží mezi oltářem svatého Mikuláše biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Ten [Podiven] byl služebník a nerozdílný druh v práci a strasti svatého Václava mučedníka, o jehož skutcích v Životě téhož svatého dostatečně se vypravuje těm, kteří chtějí o tom věděti. Svého času totiž Šebíř, šestý této stolice biskup, rozšiřuje větší kapli u svatého hrobu řečeného patrona, vykopal, protože nebylo lze jinak vésti zeď, kosti řečeného jeho služebníka, vložil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad. Dne 6. dubna na Boží hod velikonoční poslal císař Jindřich IV. listy 197

Strana 198
ke všem knížatům a biskupům své říše a poručil, aby se beze všech výmluv dne 4. května na hradu Bamberce shromáždili u jeho dvora. LVI Zatím Soběslav, bratr našeho knížete, opustiv Polsko se všemi svými lidmi vydal se na cestu k vévodovi saskému Lotarovi, doufaje, že dosáhne rady i pomoci takového muže. Byl od něho s poctou pohostinně přijat a dosáhl žádané útěchy, v niž doufal. Jakmile totiž řečený vévoda zvěděl, že kníže český dlí u dvora královského, vypravil posla se svým hostem k císaři, vzkazuje: „Královské moci a císařské hodnosti přísluší, aby milostivě při- spěla těm, kdo křivdu trpí, a proti těm, kdo ji činí, královsky zakročila se spravedlivou tvrdostí. Příklad této milosti a důkaz knížecí přísnosti dáte nám i všem národům, jestliže, učině tomuto nevinnému muži a křivdu trpícímu Soběslavovi spravedlnost, smíříš ho s jeho bratrem.“ Nad tím se císař velmi rozhněval, a rozhlédnuv se po všem svém sboru, pravil: „Hodně po pansku mluvil ten markrabí; sám nám křivdu činí, a žádá, abychom mstili křivdu. Neboť přísluší-li mi, jak sám přiznává, pomstíti cizích křivd, proč bych dříve nepomstil křivd svých? Či může býti která křivda větší než ta, že on, ač byl povolán, nepřišel do našeho sněmu? Tedy nechť každý, koho hryže horlivost po spravedlnosti a tato křivda, slíbí nyní věrnost na svaté ostatky, že zdvihne svou zbraň a potáhne za mnou po svátku svatého Jakuba apoštola do Saska.“ Všechna knížata přisvědčila a schválila to, i zavázala se přísahou k válce proti Sasům podle rozkazu císařova. V týchž dnech zemřel zeť krále Vratislava Viprecht, o němž jsme výše dosti často vypravovali. Soběslav vida, že štěstí a královy peníze více přejí jeho staršímu bratru, obrátil se k synu Viprechtovu, aby utěšil svého synovce ze smrti otcovy. A odtud poslal ke knížeti polskému předáka Štěpána, neboť skrze něho prováděl všechny své záměry. Ten jeda lesem, jenž se prostírá mezi Saskem a Polskem, upadl mezi ozbrojené tlupy lotrů. Ti stojíce zdáli volali na ně: „Chceme vás ušetřit a slitovat se nad vámi, . 8 198

Strana 199
též život vám darujeme; jděte v pokoji svou cestou; ale koně a všechno, co si nesete, nám nechte, vždyť je vás tak málo, že nemůžete mnohým odolati ani utéci.“ Štěpán jim neohroženě odpověděl: „Popřejte nám chvilku na rozmyšlenou“; a když svolili, řekl předák: „Bratří a v posledním již osudu druhové, nebojte se nenadálé smrti! Neboť kdo nám bude lámati chléb svůj, dáme-li se na hanebný útěk? Aneb prodloužíme-li si hanebně život, kdo nám poskytne potřeb k živobytí? A nevíme ani, zdali nám ho ti barbaři dopřejí. Běda, nadarmo budeme pozdě litovati, že jsme mužně nepodlehli, až nás rozmanitě ztrýzněné, jednoho s uříznutým nosem, druhého zbave- ného zraku, dají v pohádku a pověst všem národům.“ A tu oni jednomyslně pravili: „Umřemež, umřemež, ale hleďme, abychom neumřeli nepomstěni! Když viděli pohané, že spíše chystají zbraně k boji než k útěku, udeřili na ně náhle. I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů. Byl mezi nimi kněz, jemuž poručili své duše. Ten, drže luk a toul, prchal; i spatřiv ho jeden z lupičů, že nemá zbroje na sobě, pustil se za ním. Kněz nemoha mu uniknouti, vystřelil nazad šíp a zasáhl koně doprostřed čela, i padl kůň a jezdec na koni přepadl. A tak ten kněz sám vyvázl a oznámil na hradě Hlohově, co se stalo. Správce toho hradu Vojslav, pospíšiv tam s četnými ozbrojenci, nalezl Štěpána polomrtvého uprostřed řeky Bobru, jak uvázl na sítí. Barbaři totiž, uviděvše, že bylo mnoho jejich lidí zabito a někteří raněni, z veliké zlosti ho shodili do té řeky. Vojslav dal ho zdvihnouti i jeho druhy, ještě napolo živé, a donésti je na svůj hrad a tam Štěpán dne 1. června v neděli zemřel. Soběslav pak meškal tou dobou u syna Viprechtova, protože řečený hoch po smrti svého otce byl všude zle utiskován od nepřátel. Téhož roku v červenci kníže Vladislav dal svou nejstarší dceru Svatavu s nádhernou výbavou a se značným věnem za choť Fridrichovi, velmi proslulému muži mezi předními muži bavorskými. 199

Strana 200
LVII Téhož roku moc Krista Boha a moudrost Boží, řídící vše na světě svou vůlí, ráčila milostí svou vyrvati tuto zemičku z osidel satana a jeho syna Jakuba Apelly. Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu po boku stojí a služby koná satan v lidské podobě. A tak ho svými lstmi strhl k takové smělosti, ba šílenosti, že onen ničemný zlosyn, povyšuje se nad svůj stav, zastával úřad místopána po knížeti; bylo to hrozné peklo pro lid křesťanský. Tento člověk, stav se po křtu zase odpadlíkem, dal v noci rozbořiti oltář, vystavěný a posvěcený v jejich synagóze, a vzav svaté ostatky, neostýchal se hoditi je do svého záchodu. Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horli- vostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby řečený kurvy syn nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata; kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby žádný křesťan u nich nesloužil. „Amen, amen,“ pravím; čím se kdy provinil, všecko tímto chvalitebným činem odčinil a jméno věčné si získal. MARIE MAGDALENO, TY ZBOŽNÁ KRISTOVA SLUŽKO, TOBÉ VŽDY PŘINÁŠÍ POBOŽNY LID SVÉ SLÍBENÉ DARY za to, že o tvém svátku byl vyrván dábelskému nepříteli. Také téhož roku dne 11. srpna v jedenáctou hodinu denní bylo zatmění slunce a po něm přišel veliký mor na skot, brav a vepřový dobytek, mnoho včelstev pomřelo a nedostatek medu byl veliký. Obilí ozimé vyhy- nulo i jaré, jen prosa a hrachu se urodilo. Téhož roku kníže Vladislav, muž přeslavný a ctihodný, slavil vánoce a Zjevení Páně [1125] ve vsi Zbečně. Potom, že byl nemocen, dal se převézti na hrad Vyšehrad a tam zůstal až do své smrti. . a 200

Strana 201
Po této zimě na jaře přišly velmi prudké větry a trvaly celé čtyři čtvrti měsíce března.ji] LVIII ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1125 il Když Soběslav slyšel, že jeho bratr je těžce nemocen, poradiv se prospěšně se svými přáteli, ba již z vnuknutí a řízení Božího, vrátil se s celou svou družinou ze Saska a dne 2. února se zastavil v noci blíže hradu Prahy, v lese u kláštera břevnovského. Není známa příčina, co tím zamýšlel učiniti, neboť by nebyl hrdina takové povahy nerozvážně vstoupil do této země, kdyby nebylo bývalo některých předáků, na jejichž radu to tuším učinil. Vždyť téže noci se obrátil zpět a v skrytu obcházel sem a tam zemí, tu po lesích, brzy zase po vsích, nikomu nečině žádné násilí, nýbrž stále vyhledával přízeň svého bratra. A všichni Čechové prvního i druhého stavu ho milo- vali a jeho straně přáli, jediná kněžna a několik málo jejích straníků podpo- rovali Otu. Ta všemožně usilovala o to, aby po smrti jejího muže došel trůnu Ota, poněvadž měl za choť její sestru. Nemoc knížete, víc a více se zhoršujíc, velmi zeslabovala jeho tělo. Zatímco přední muži země, zmateni jako ryby v kalné vodě a plni rozpaků v mysli kolísali ustrašeni, královna Svatava, matka knížete, poučena od přátel Soběslavových a z jejich návodu přišla navštíviti svého syna a mluvila k němu takto: „Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně ii] A2d připojuje stejnou rukou v později doplněných závorkách: V roce tisícím a sedmdesátém na obzoru Anglie komety viděn vlas. V roce tisícím devadesátém devátém dobyli Jeruzalém Frankové udatností mocní. jjl A3a připojuje: Dne 21. března, v svátek svatého Benedikta opata, Silvestr vykonal řeholní slib, a stav se mnichem, s pomocí Boží prospíval v službě svatému náboženství tak, že byl právem ode všech uznáván za hodna cti a lásky. Tím se pak stalo, že byl jako druhý otec ve sboru povýšen k hodnosti děkanské. Téhož roku... 201

Strana 202
a v bázni k tvým kolenům a padám před tebou kvůli tvému bratru na svá již se třesoucí kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo lze právem odepříti, nýbrž věci, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Líbí se totiž Bohu, jak sám řekl: ,Cti otce svého i matku,“ abys vlídně vyslyšel mé stařenské prosby a abys této mé vrásčité a slzami skropené tváře, prosím, nezahanboval. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící celý národ český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené, vidouc vás, kteří jste se za stejného stavu z mého lůna narodili a z Boží milosti dobře byli vychováni. Budiž dopřáno mně stařence, která musí brzy umříti, abych neumřela dříve, než mi Bůh poskytne útěchy v tomto mém zármutku, jemuž rovného není. Právem věru se rmoutím, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje. Kdopak by nevěděl, že košile je tělu bližší než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. Ten však, ten, jejž sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou. Onen však, jejž od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví.“ Dořekla a plakala a svému synu nářkem úzkost působila. Když pak viděla, že také on slzí, dodala: „Milý synu, nelkám nad tvým pro člověka neodvratným osudem, nýbrž pláči nad tvým bratrem a jeho životem, jenž je žalnější než smrt; ten, jsa uprchlíkem, tulákem a vyhnancem, raději by si přál nyní šťastně umříti než nešťastně žíti.“ A syn s tváří politou slzami jí řekl: „Učiním, matko, učiním, k čemu mi domlouváš, nejsem zrozen z diamantu nebo z Charybdy, že bych nevzpomínal na rodného bratra.“ Mezitím biskup kostela bamberského Ota, Kristův rytíř statečný, zvítěziv nad modlami Pomořanů a pokácev je, na zpáteční cestě navštívil knížete, chorobou již úplně zesláblého. Když mu kníže sebe a svou duši 202

Strana 203

Strana 205
v svaté zpovědi poručil, biskup slavnostně prohlásil, že rozhřešení nelze dáti ani ho dosíci, dokud kníže neslíbí svému bratru pravý pokoj a zaru- čenou milost. Hned potom odjel řečený biskup, uloživ péči o duši jeho a věc smíru biskupu Menhartovi a zahrnut z štědrosti vpravdě knížecí hojnými dary; spěchal totiž, aby před Zeleným čtvrtkem dojel do svého sídla. Ihned bylo posláno pro Soběslava, a již se zjevně v lidu o to jedná, co se předtím potajmu strojilo. Když kníže moravský Ota, jenž stále byl knížeti po boku, poznal, co se děje, ze strachu, aby snad nebyl zajat, smuten se vrátil na Moravu. I smířil se Vladislav s bratrem o velikonočním týdnu ve středu. Po oktávu pak velikonočním dne 12. dubna v tu neděli, v kterou tehdáž bylo Milosrdenství Boží25], dobrotivý a milosrdný kníže Vladislav za velikého pláče svých odešel ke Kristu a milosrdenství, jež vždy pro jméno Kristovo prokazoval chudým, došel ovšem od milosrdného Hospodina samého. Byl pohřben v kostele svaté Panny Marie, jejž sám vystavěl Kristu a jeho matce, hojně nadal všemi kostelními potřebami a založil tam dosti znamenité mnišské opatství. Jméno místa je Kladruby. JAKY TO BÝVAL KNÍŽE, KDYŽ ŽIVOT HYBAL MU UDY, MUŽETE ZE SKUTKŮ JEHO, JEŽ BYLY JIŽ VYPSÁNY, ZVĚDĚT, AKÉ CHVÁLY JE HODEN NEB JAKÉ ZASLOUŽÍ POCTY. BUDIŽ KONEC I KNIHY, KDE NAŠEHO KNÍŽETE KONEC. LIX Pamatuji se, že jsem řekl v úvodu první knihy, že tato kronika byla vydána za časů knížete Vladislava a biskupa Heřmana. Ti byli již z tohoto slzavého údolí osudem přeneseni v kraj bohdá blaženosti, ale dějinné látky zbývá ještě hojnost. A proto SLIČNÁ RÁDKYNĚ MÁ, DEJ NYNÍ, MUZO, MI RADU, mám-li tu zaraziti kotvu u břehu, či, ač dosud burácejí větry, mám rozestříti plachty k plavbě na širé moře. Vždyť ty, jež nikdy nestárneš, 205

Strana 206
neustáváš mne, starce, pokoušet k jinošským studiím, ač dobře víš, že ve mně jako v každém starci jest dětinská mysl a slabý duch. Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis dost nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky! Ty, nadmíru líbezná jinochům a milá, vždy cudná, ale nikdy nezestárlá, proč na mne, starce, znova dorážíš? Proč otupělou mysl podněcuješ? Již mi letitý věk shýbá záda, již mi svraštělá kůže hyzdí obličej, již prsa dýchají jako utahaný kůň, již drsný hlas sípe jako husa a chorobné stáří oslabuje mé smysly. Věru více mne těší měkký chléb a topinka než tvá sofizmata, jež jsme kdysi, měkce léhajíce pod vaší peřin- kou, sladce sávali z tvého něžného prsu. O sofistiko trkavá, syllogistikům sama sebou žádoucí, nám však již dosti ze zkušenosti známá, nechej starců, hoň se za jinochy sobě podobnými, bystře nadanými a v uměních všeho umění důvtipnými, kteří, nakrmivše se nedávno při velikém stole paní filosofie rozkošnými jídly a vyčerpavše poklady celé Francie, vracejí se jako noví filosofové! Na takové učence čeká slovutná ctnost knížete Soběslava, na učence, kteří by dovedli podivuhodné jeho skutky zlatým rydlem podivuhodně ozlatiti. Těmto i já, stařec, vše, co neobratně blábolím, odevzdávám s prosbou, aby to bezvadně vypilovali. S dovolením jejich a všech to čtoucích budiž mi dovoleno z mnohých TOHOTO KNÍŽETE ČINŮ SE NĚČEHO DOTKNOUTI PÍSMEM. A kdo mě, starce, haníš, když sám jsi moudrý, poklad své učenosti vynes na světlo a tento můj neumělý spis pokládej za pouhou látku. LX Za kralování Pána našeho Ježíše Krista, trojího a jediného všemohoucího Boha, když kníže Vladislav sešel z tohoto světa, jak jsme svrchu pověděli, jeho bratr Soběslav, věkem sice mladší, ale moudrostí nad zralé zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný, za 206

Strana 207
svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen dne 16. dubna podle dědič- ného práva na starobylý knížecí stolec. TY, JENŽ VEŠKEREN SVĚT SVÝM VĚČNYM ROZUMEM ŘÍDÍŠ, KDO BY BYL NADĚJI MĚL NEB KDO BY BYL UVĚRIT MOHL, MÍR ŽE BY BEZ MNOHÉ KRVE BYL UJEDNÁN ONOHO ROKU, zvláště když se pan Ota na podnět některých lidí zavázal tou přísahou, že odejde z hradu Vyšehradu teprve tehdy, až buď jako poražený bude pykati ztrátou hrdla, nebo jako vítěz dosáhne výše stolce knížecího. Ale Pán náš Ježíš Kristus, jenž ruší a v nic obrací rady knížat, pro zásluhu nejsvětějšího mučedníka Václava zařídil v svém milosrdenství věc tak, jak Láska Vaše z mého dřívějšího vypravování dobře ví. A proto nechť se již přestane dobrý kníže hněvati a mrzeti na svého bratrance Otu, nechť věří, že se vše řídí rozumem Božím a že se nic bez něho nemůže státi. Ale protože podle svědectví Šalomounova hněv v klíně bláznů odpočívá, budiž vznešený kníže dalek toho, aby měl hněvem a roz- hořčením poskvrniti své výtečné ctnosti nebo zhanobiti netrpělivostí své chvalitebné skutky. Kdo by je k jeho chvále usiloval jednotlivě vyložiti, tomu by jistě dříve došlo světlo denní a blána [pergamen], než by začaté dílo dokonal. Přece však chceme my zjeviti Lásce Vaší jednu jeho zvláštní a pamětihodnou vlastnost, pro niž jest ho zajisté klásti skoro nade všechny, totiž že kníže s takovou mocí nikdy NESMOČIL V MEDOVÉM VINĚ, V TOM ZLODĚJI ROZUMU, PYSKY. Jest to zajisté nemalou ctností u každého mocného muže v uzdu pojímati svá ústa a opovrhovati ne pěnou přirozeného nápoje, ale jeho vnadami. 8 LXI Téhož roku dne 20. května, ve středu v svatém týdnu letnic, napadlo mnoho sněhu v některých lesnatých krajinách; v příštích dnech uhodil silný mráz a mnoho uškodil obilí všeho druhu, zvláště ozimnímu, rovněž i vini- 207

Strana 208
cím a stromům, takže na mnohých místech sady byly docela spáleny a menší řeky zamrzly. V sobotu téhož týdne, dne 23. května, zemřel císař Jindřich IV. a jím vyhasl i jeho císařský rod, dílem pro neplodnost ženského pokolení, dílem proto, že všechno mužské potomstvo královské skonalo v mladém věku zhoubnou smrtí. LXII Zatím byl z milosti Boží sjednán mír v celém panství slavného knížete Soběslava, a my, přestávajíce líčiti hrdinské kroniky, chceme pověděti, kterak jeden kněz ohněm čerstvé byliny zhasil dráždivé plameny v prsou; neboť sám mi to důvěrně vypravoval a pro Krista mne přátelsky prosil, abych ho nikomu neprozrazoval jménem. Já mu věřím jako sobě samému, protože jeho chvalitebný život dodává jeho slovům víry. Pravil totiž, že když mu Hospodin odňal kněžku, zbožnou myslí slíbil Bohu, že již žádnou ženu nepozná. Ale poněvadž je velmi těžko obvyklé věci nadobro z mysli vy- puditi, nevím, po kolika letech dolehlo naň takové tělesné pokušení, že by byl málem zapomněl na slib Bohu slíbený, a smyslností jsa přemožen, byl by skoro upadl do osidla dáblova. Co tedy měl učiniti? Jednou četl v Dialogu [svatého Rehoře], kterak svatý Benedikt ohněm kopřivy zkrotil žár nepřátelské tělesnosti; tu náhle, poněvadž milost shůry naň shlédla a on přišel sám k sobě, hledal k podob- nému skutku ústraní, a nenašed je, pokradmu natrhal otýpku kopřiv, tajně vešel do pokojíka, zavřel za sebou dvířka a shodil ze sebe oděv, že nitky na něm nezůstalo. Och! Kdyby byl někdo tehdy viděl toho kněze, jak při zdravém smyslu nesmyslně blázní, chtěj nechtěj, i kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by jistě se musil smáti! Tolik jistě nezuří ani zuřivý učitel proti žáku, ani rozhněvaný pán proti otroku, jak zuřil ten kněz na sebe a proti sobě rozpálený a ze zlosti znecitlivělý, šlehaje se přes své přirození i přes zadnici kopřivami. Potom se obrátil k srdci svému, a ještě * 208

Strana 209
mnohem krutěji kolem prsou zuře, říkal: „Ty, zlé srdce, ty mne stále mučíš, teď já tebe takto mučiti budu. Vždyť z tebe vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilství a vášně.“ A tak ten kněz vášnivý, zchladiv svou vášeň, tři dni ležel, trápen jsa hroznými bolestmi jako umírající; a domnívaje se, že neučinil ještě dosti pro spasení duše, pověsil si kytku svázaných kopřiv do své komory, aby je měl stále před očima; a kdykoli je viděl, ať visící, posečené nebo podle cesty rostoucí, zatřáslo se mu srdce a zlá myšlenka, pamětliva zlého, z duše naprosto zmizela. My však zuřivost tohoto kněze, následování hodnou, obraťme na stráž ctností, a co on činil na svém těle, my čiňme myslí. Neboť výroky Páně jsou výroky pravdomluvné, když dí: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám. Neboť, hle! zatímco kněz z trestu zevně hořel, z milosti Boží uhasil, co nekázaného v něm hořelo uvnitř: přemohl hřích, protože zaměnil oheň. K VĚZTE VŠICHNI V KRISTU VĚŘÍCÍ, ŽE SKLADATEL TĚTO KRONIKY KOSMAS, CTIHODNÝ DĚKAN KOSTELA PRAŽSKÉHO. ZEMŘEL DNE 21. ŘÍJNA TÉHOŽ ROKU, V NĚMŽ BYL, JAK ZNÁMO, KNÍŽE SOBĚSLAV POVÝŠEN NA STOLEC. 209

Strana 210
DODATKY .* Založení kláštera Sázavského I Na tomto místě nebylo by snad vhodné pominout mlčením, kterak vznikl milostí řízení Božího klášter Sázavský, za kterých knížat a jak ze skrovného počátku působením Božím vzrostl v takovou rozsáhlost, jak ji dnes vidíme, aby byla i v tom, jako ve všech ostatních dílech své lásky, chválena ode všech věřících vznešená dobrota božská. Tedy za času řečeného knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmě, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího biskupa Cyrila, velmi vzdělaný, světský kněz výtečný, pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty, později ozbrojený šatem mniš- ského slibu, trávil neohroženě život, samoten s Bohem samotným, maje záruku ve víře. Neboť hoře žárem celého ducha svého pro lásku k Ježíši Kristu, pohrdl ničemnou marností tohoto světa, a odřeknuv se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, ba i sebe samého, dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám, a utíkaje z jeho hřmotného víru, odešel do ústraní samoty a usadil se na vršku jakési opuštěné jeskyně, v níž prý bydlelo tisíc dáblů; jsa obrněn nebeskými zbraněmi, a vystavěv tam hráze ctnosti, kterými by se mohl bránit proti psům hříchů, útoku duchov- ních ničemností a šípům našeptávání, a přirážeje své myšlení ke skále, kteráž jest Kristus, jal se mužně bojovati modlitbami, bděním a posty. Když tedy v své zamilované samotě, vzdálen jsa vlnobití světského hřmotu a kryt přede všemi, dlouhý čas za Boha neúnavně zápasil, dobrotivé 210

Strana 211
řízení božské nijak si nepřálo, aby město na hoře ležící bylo skryto, ani aby svíce byla schována pod kbelcem, nýbrž aby svítila ke chvále a slávě jeho jména veřejně příkladem mnohým věřícím. Neboť z popudu milosti nebeské, když si ten kníže kdysi, jako obyčejně, zašel za příčinou honby na to místo, které si zvláště vybral k lovu, a zabaven jsa honbou stíhal jednoho jelena ze stáda, prchajícího do odlehlejších houštin, až k vrcholu řečené jeskyně, nalezl tam v chatrné chýši Prokopa, muže, jenž tam v mniš- ském šatě trávil poustevnický život. Zprvu byl tím zjevem překvapen a postoupiv ze vznešenosti knížecí, vyptával se po pořádku a čilou myslí a s líbeznou přívětivostí hovoru na každou věc, kdo jest a z kterých končin přišel a proč se on, muž takový a tak vzácný, odhodlal bydleti v těch samotách. Na jeho otázky Prokop stručně a pokorně odpovídaje, vyložil mu pořadem celou pravdu, jak se věc měla, a na konec dodal, že z lásky k Bohu a v naději na odplatu v nebesích dal světu nadobro výhost a že chce v té poušti, bude-li se to Bohu líbiti, až do konce setrvati. Kníže tedy, moudrý v Hospodinu, divě se tak vážnému předsevzetí toho muže a hledě na tvář obestřenou milostí svaté zbožnosti, obě ruce pozdvihl k nebi, a slzami polit, Boha chválil, potom velmi snažně poroučel sebe jeho modlitbám, za duchovního otce si ho přijal, a poskytnuv mu štědrou rukou podpory, pln radosti se vrátil k stanovišti svých bojovníků. Od té doby tedy z určení milosti nebeské vzrůstala daleko široko po všech rozcestích pověst o jeho ctnostech, opětovnými hovory se roz- šiřujíc, tak, že doslechše se o něm lidé z toho kraje, hromadně přinášeli dárky a odporoučeli se zbožně jeho modlitbám. On jsa pln žáru lásky, mile pohostinností nadán, svatou rozumností hojně ozdoben, cudností čist, v pokorném milosrdenství prozíravý, mírností proslulý, pln překypující horlivosti ve víře, ovlažoval řečí svatého kázání prsa posluchačů jako jarní déšť v pravý čas vylitý a velmi prospěšně napravoval rádlem svého učení jejich mysli. A dále, chudých se ujímal s takovou laskavou štědrostí, od Boha mu vrozenou, a sloužil jim s takovou ochotou a radostnou starostli- vostí, jako by Kristus viditelně byl přítomen, takže otrhanci a žebráci 211

Strana 212
z celé té krajiny jeho přičiněním dostávali živobytí. I spěchalo k němu množství věřících, kteří toužili v duši odříci se zisků světa a zůstávati s ním až do konce života; on je dobrotivě vítaje choval jako kvočna kuřátka svá pod křídly. A tak po průběhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad, jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl baziliku ke cti nejsvětější rodičky Boží Marie a svatého Jana Křtitele, shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dáti jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru blahoslaveného otce Benedikta; sám však se stal nejmenším mezi nejmen- šími. A jak byla rozumná a úspěšná bdělost jeho ducha, snaživost a starost- livost a jak překypoval dobrotivou láskou k bratřím, nikdo nestačí svou výmluvností důstojně vylíčit. Tedy řečený kníže a dvorské panstvo zvykli si rádi ho nazývati otcem a také se upřímně snažili milovati ho s otcovskou úctou. A protože týž kníže, poradiv se prozřetelně a moudře s důmyslem svých dvořanů, velkomyslně rozhodl, že má býti povýšen k hodnosti opatské, opatřil náležitě některé věci, nezbytné ke klášterní potřebě, a jiné přislíbiv, později též náležitě doplnil. On však z obavy, aby se nevynášel nad jiné, s největším napětím se tomu v své tichosti a pokoře vůbec vzpíral, tvrdě, že je člověkem nezkušeným a nehodným, že naprosto nedovede podřízeným ukládat úkoly poslušnosti, dovolávaje se za svědka Boha, jediného znatele všech věcí skrytých, který prohlédá nitro jeho duše. Mezitím zašlo světlo jeho světa knížeti Oldřichovi dobré paměti a panství v zemi dosáhl jeho syn Břetislav, muž, jenž dbal všude pěstování božského náboženství; ten si umínil s veškerým úsilím svého bystrozraku dovésti ke zdárnému konci dílo, jež jeho otec zůstavil nedokončené. Neboť doslechnuv se svaté pověsti blahoslaveného muže, zaradoval se se svými nejlepšími muži nesmírným jásotem, více než by kdo myslil, poroučel se s blahopřáním do jeho modliteb a vzav ho stranou, domlouval mu, aby opatskou infuli přijal; potom ho opět a opět v přítomnosti všech dvorských hodnostářů naléhavě přesvědčoval, že by chtěj nechtěj řízení pastýřské péče přijmouti měl. Ale muž Boží trval v své obvyklé zatvrzelosti a nedal se 212

Strana 213
nijak pohnouti, aby knížeti vyhověl, tvrdě, že je naprosto nehoden. Ale kdož by se mohl protivit božskému nařízení? Neboť překonán byv tak naléhavými prosbami a tolika laskavými domluvami i přívětivostí nejlepších mužů, mocí byl vysvěcen na opata. A tak po tom slavném povýšení kníže Břetislav nejprve z knížecí moci potvrdil darování, jež jeho otec učinil témuž otci ještě před přijetím opatství, totiž řeku, tekoucí od Milobuze až k jeskyni, která se obecně nazývá Zakolnice, s lukami a lesem vůkol. Když se potom na toto darování táhli dědicové a usilovali bezprávně si je při- vlastnit, nechtě rušit otcovské nařízení, postavil se proti tomu, spor roz- soudil a témuž otci Prokopovi opět daroval všechen užitek z vody a z lesa v řečených mezích, vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky, za svědectví a potvrzení svého syna Vratislava a svých předních mužů za šest set denárů a postoupil je písemně a před právními svědky zpět opatu Prokopovi. Konečně též z vlastní štědrosti odevzdal okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za sto denárů, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení. Když se tedy již stal za tak šťastného řízení opatem, nevynášel se nad sebe, nýbrž stoje na základě ctností ještě pevnějším a jsa též upevněn stálou výtečností pokory a lásky, býval tak přívětivý a pln citu dobroty, že ho podřízení spíše milovali, než aby se ho báli. Nepřestával jim obecně i jed- notlivě dávati spasitelná napomenutí a mnohá poučení, příklady ze staré doby vyzdobená. Za jeho doby tedy nechybělo v ničem hojnosti; on se však živil prací rukou svých a chudé v nouzi oblažoval, a bera na sebe starost všech v zármutku postavených, občerstvoval je, jako moudrý lékař nemocné, lékem otcovství a útěchou. Veda tak blažený a slavný život, zářil znamením ctností v chrámu Božím jako slunce až do skonání života a vnuknutím Ducha svatého dokonce slynul i darem prorockým, předvídaje budoucnost. Neboť podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni napřed lhůtu své smrti; povolav synovce svého dobrých vlastností Víta a syna svého zbožné povahy Jimrama, vyložil jim, co se stane, jak to také později skutečnost 213

Strana 214
potvrdila, přerývaným hlasem k nim promlouvaje vznešená slova: „Synáč- kové moji nejmilejší, kteréž jsem vychoval jako kvočna kuřátka, uvažte, že čas mého odchodu nastává; třetího dne zcela jistě na pokyn Páně odeberu se ze stánku tohoto těla, poroučeje vás Bohu, ale oznamuji vaší opatrnosti, že po mém odchodu budete zmítáni bouřlivou směsicí pomluv jako vlnami v bouři a trápeni zhoubným vlnobitím pronásledování; a budete učiněni vyhnanci na šest let v cizí zemi a toto místo mocí ruky knížecí bude odevzdáno v držení cizozemců. Ale vy, nejmilejší synáčkové, nehyňte u víře; utvrzujte bratří své, Boha snažně chvalte, v štěstí ho velebte, v neštěstí proste, v radostech díky vzdávejte, v žalostech ho hledejte; neboť jeho nesmírnou dobrotou budete nakonec utěšeni. Neboť až uplyne šest let, slituje se nad vaším vyhnanstvím, navrátí vám stav pokoje, vašim utrhačům odplatí rovným po zásluze a vás uvede zpět do přístavu útěchy. Neboť po smrti nynějšího knížete, dobrého Břetislava, nastoupí Spytihněv, jenž vás bude pronásledovati; ale po jeho smrti ujme se vlády nad knížectvím českým Vratislav, muž bohabojný a dobrotivý. Ten vás přivede zpět z vyhnanství a Ježíš Kristus, Pán náš, udělí vám na tomto místě pokoj a bezpečnost po všecky dny života vašeho. Amen. A již na sklonku příštího dne, když po řádném skončení řádné večerní bohoslužby a kompletáře seděl na lůžku, byl zachvácen prudkou nevol- ností, a v poslední hodince leže, ač mu již docházel dech, přece napřáhnuv mužně rámě, nepřestával bíti starého nepřítele lidstva dýkou modlitby. Ihned dal povolati bratří, pohřížené v bolest zármutku a v bezútěšný pláč, a posiloval je poučováním otcovské útěchy, a dav jim pokyny stran těla svého, odešel ze zkázy tohoto světa k Hospodinu, z poroby k vládě, z práce k odpočinku, ze smrti k životu věčnému ze štědrosti Pána našeho Ježíše Krista, který v trojici dokonalé živ jest a slávou slyne, Bůh jeden po ne- skonalé věky věkův, amen. I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého života šťastně v Pánu roku od narození Páně 1053 a téhož roku dne 25. března byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského biskupa, v kostele svaté rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl. 214

Strana 215
2 Tedy po skonu nejblaženějšího otce Prokopa družná jednota bratří zvolila z vlastní vůle ze svého sboru jeho synovce Víta; byv zvolen beze lsti, bez úplatnosti byl vysvěcen. Byl to muž v lidských i božských věcech schopný, nepřítel tohoto světa, mravností proslulý, bdělý strážce moudrosti, ctihodný vzezřením, přívětivý v řeči, mírný a smířlivý. Za doby, kdy prospěšně spravoval své opatství, kníže Břetislav se rozloučil se světem a po něm se ujal kormidla vlády Spytihněv. Toho času se naplnil pořad předpovědi svatého otce Prokopa. Neboť poštváni nenávistí dáblovou, jali se mnozí sokové, nahromadivše jedovaté smyšlenky pomluv, strojit na dvoře kníže- cím osidla úštěpků proti opatu Vítovi a jeho bratřím, a ohlušujíce sluch knížete lahodně vymyšlenými lžemi, rozmanitými hanami je ostouzeli, říkajíce totiž, že se zřejmě zapletli slovanským písmem do kacířství a pokry- tectví a že jsou vůbec neznabozi; proto usilovně dokazovali, že by vůbec slušelo vypudit je a na jejich místo dosadit opata a bratří latinského vzdělání. O závisti, ó zlostná horlivosti, z níž úniku není, ó závisti prokletá, všelikou zlobou zavilá, ohni neuhasitelný! Ale vpravdě, kdo se rozhorlí závistí, bývá jí jako šat molem stráven; komu však kdo závidí, toho slav- nějším učiní. A tak opat Vít, vzav s sebou své bratří, které jednota lásky svorně spojila, odebral se pryč do země Hunů [Uher]. Nyní, myslíme, je vhodné zaznamenati laskavé paměti stručnou zprávu a podle hodnověrného podání lidí věřících jeden z mnoha zázraků toho blahoslaveného muže, jejž pro jeho zásluhy ráčila velebnost Pána našeho po jeho smrti ukázati. Neboť když opat Vít se svým bratrancem Jimramem a s bratřími, jež jednota lásky svorně spojila, odešli pryč do země Hunů [Uher], řečený kníže, řídě se po úradě se svými milci vlastním rozhod- nutím, ustanovil na onom místě opata rodem Němce, člověka plného vášnivé zloby. Jemu, když se první den po svém příchodu, jda podle obyčeje na jitřní bohoslužby, blížil ke dveřím kostela, zjevil se tam svatý muž Prokop, stoje opřen o dveře oratoře, a řekl mu: „Odkud máš moc zde přebývati? Co hledáš?“ On odpoví: „Mocná velebnost knížete a nezvratná 215

Strana 216
vznešenost jeho předních mužů svěřila mé dovednosti až do konce mého života řízení tohoto kláštera.“ Jemu svatý otec řekl: „Ihned odejdi bez hanby ponížení! Neučiníš-li to, přijde na tebe Boží pomsta.“ A po těch slovech zmizel. Ale onen, maje to za přelud satanův, docela nic toho nedbal. Když však si druhou a třetí noc málo vážil jeho hrozby, zjevil se mu svatý ten muž čtvrtou noc, když šel k jitřní službě, a řekl: „Proč jsi odepřel poslechnouti mých přátelských domluv? Svým duchovním synům jsem vyprosil od Hospodina toto místo, nikoli tobě, jenž jsi sem vešel podloudně. A jestliže ti byla dosud od tvého pána, knížete, tato moc nakázána, ode mne budiž od té chvíle zakázána.“ A to praviv, jal se ho nejsilnějšími ranami urputně bíti berlou, kterou držel v ruce. A on, jako by byl bodnut ostnem Belloniným, ihned bez odkladu místo opustil a letmým během dospěl ke kní- žeti země a celou tu příhodu mu oznámil. Ten, užasnuv mocným podivem, jal se kolísati a zapleten do osidla rozpaků zůstal až do konce svého života. 3 Tedy po smrti knížete Spytihněva odevzdalo Božstvo svému věrnému služebníku Vratislavovi pamětihodným údělem řízení knížectví. A poněvadž byl obzvláštním ctitelem služby boží v církvi, oblíbil si též ono místo s láskou celého srdce svého. Vyslav posly ke králi Hunů [uherskému], povolal se ctí zpět z vyhnanství opata Víta a jeho bratří a vrátil je, jak slušelo, na jejich místo. A pro zásluhy a modlitby blahoslaveného dědice Prokopa dostalo se jim milostné útěchy všemohoucího Boha, jež toto místo, mající dostatek a přebytek zisků ve všem, povznesla k bývalé, ba ještě větší cti. A tak šťastný opat Vít, muž neobyčejně přičinlivý a rozvážný, svěřil se souhlasem bratří, když se blížil konec jeho života, právo opatského řízení svého arcikláštera svému příbuznému Jimramovi, muži svatostí vynikajícímu, se svolením knížete a jeho dvořanů. Sám konečně potom, když proběhla krátká dráha dní, dokonal svůj den poslední, aby živ byl s Hospodinem na věky. Jeho tělo bylo pohřbeno vedle dveří nalevo při vchodu do kostela svaté rodičky Boží Marie. 216

Strana 217
4 Po jeho skonu tedy Jimram, opat dobrotivý, muž prostoty holubičí, zaskvěl se zásluhami svatého života a perlami ctností; pokud byl živ, naprosto nehověl v srdci opatrnosti hadí, zachovával neotřesnou stálost ve víře katolické a pevně posiloval ve víře Kristově kolísající srdce mnohých; byl mužem jevícím všestrannou vlídnost ke všem a štědrost. On také peníze nenazýval nijak jinak než zlem a docela nic si jich nevážil, ba ani rukou se jich nechtěl dotýkati, nýbrž soudil, že by se mělo po nich nohama šlapati, následuje v tom šlépějí svatých apoštolů, kteří střehli se dotýkati svatými pravicemi peněz za statky, které se prodávaly, a zůstavili nám tak příklad, že se má po pokladech spíše šlapati jako po blátě. Když tedy ten blažený opat slynul v řádu mnišského rytířství u lidí jako otec dokonalosti a svatého obcování a srdečně se též těšil zasloužené lásce — neboť podle pravdy ani město na hoře ležící nemůže skryto býti ani svíce pod kbelcem — seslán byl z božského rozhodnutí na všechny jeho údy trest nemoci, aby mu pochlebenství chvalořečníků nevnuklo pýchu a aby jeho duch lidskými chválami nezaběhl do vynášení sebe sama, dokud by ještě nevešel po ne- bezpečné plavbě na tomto velikém a širém moři do přístavu blaženosti. On tedy, byv dlouhý čas, jak Pán náš tomu chtěl, všestranně sklíčen těžkým utrpením, vyproštěn byl ze světa; od mnohých svých nástupců měl býti oplakáván, že odešel, avšak že došel království nebeského, jest ho vzpomínati s všeobecnou radostí. Bratří ho pochovali podle svorné dohody na pravé straně vchodu do brány řečeného kostela. Toho času tedy král Vratislav, zbožné paměti hodný, jenž rád obohacoval kostel řečeného kláštera, řídil vysoký stolec českého panství. Podle jeho zbožné vůle volbou bratří dosáhl po opatu Jimramovi hodnosti opatské Božetěch, člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý. Uměl velmi krásně malovat a vyznal se výborně ve vytváření nebo rytí prací ze dřeva i z kamene a v soustruhování kosti. Muž skvělé výmluvnosti 217

Strana 218
a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hříchům oddaný. On vybavil ono místo chvalně všelikou ozdobou, jak se dnes jeví. Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím. Bděl zajisté horlivě nade vším, co směřovalo ku prospěchu kláštera; ale z toho vznikl, protože závistný dábel štval proti němu bratří klášterní a v tom jim sloužil, veliký podnět různic mezi bratřími proti němu a počala se prýštit politováníhodná zloba, totiž skrze bídné bratří Demetria, Kanana a Golišu, kněze, lidi tehdy posedlé vášní a utrhačné, a jiné jejich spoluviníky a přátele, kteří proti němu skutkem i hanebným slovem křičíce, křičeli. Řečený král však, člověk vpravdě křesťanský, miloval ho jedinečně a jeho milostí byl tento opat tak velice povznesen, že se zdálo, jako by předčil skoro nade všechny opaty české. Proto, počínaje si domýšlivě, zasáhl o jednom z největších svátků svému biskupu do jeho úřadu. Neboť vsadil řečenému králi korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činiti. Za to se naň biskup Kosmas rozhněval neuhasitelnou zlostí a chtěl ho pro pohanu, jež mu způsobil, sesadit; ale nemoha odolat stálým prosbám nej- lepších mužů královských, jen stěží odpustil svému viníku, opatu Božetěchovi, vinu přenáhlení, ač ne z celého srdce, avšak s tou podmínkou, že nakonec nad ním vyřkl biskup: „Ale protože ty, opate, dobře umíš vyřezávati a soustruhovati, ukládáme ti mocí svaté poslušnosti k nám na odčinění tvé viny, kterou jsi ze své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a roz- kazujeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu svatého Petra apoštola.“ Opat neváhal to vykonat s ochotnou myslí a se zkroušeným srdcem a dal pastýřské velebnosti dostiučinění. Nelze nijak vylíčit, s jakým jedem žárlivosti bratří klášterní, o nichž jsme se výše zmínili, spikli se proti němu jako smrtonosní hadové; neboť každý z nich sháněl žaloby proti němu, ale spolehlivých svědectví nebylo lze najíti. Neboť tito bratří, údové dáblovi, dělali si naději, že kdyby řečený 218

Strana 219
opat byl, ať jakkoli, vypuzen, mohl by někdo z nich, spoluviník na jejich bludech, převzíti pravomoc opatskou. Král Vratislav se zatím odebral k Pánu a vznešeností knížectví českého slynul tehdy jeho nástupce Břetislav. Když řečení bratří, sami i skrze své přátele, opět a opět bili v jeho sluch mnohými smyšlenkami a nesčetnými hanami proti svému opatu Božetěchovi sehnanými, týž kníže vyobcoval jmenovaného opata z výše řečeného místa a bratří vyhnal. Tu se naplnila slova pravdy: „Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ A tak po vyhnání opata, jeho bratří, kteří byli původci zrady proti němu, od té doby bloudili zas a zas toulajíce se z místa na místo, až nakonec někteří se srdcem zkroušeným, byvše s bídou na vlastní místo přijati, na toto místo se nehodíce, skončili život; a knihy jazyka jejich, nadobro zničeny a rozptýleny, už nikdy ne- budou na tomto místě předčítány. Il Založení kostela vyšehradského ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1070 Kníže Vratislav, v mravech Bohu i lidem milý a ve věcech válečných bojovník přeslavný, pohnut vnuknutím Božím, umínil si zbožnou myslí, že s pomocí Boží postaví chrám v hlavním hradu Čech zvaném Vyšehrad, jenž je jaksi matkou a paní všech hradů oné země. Když duchem nikoli bezvýznamným promyslel rady, uznal za vhodné k provedení svého záměru, aby chrám, který zbožně slíbil dohotovit za spolupůsobení milosti Boží, spolu s kanovníky toho kostela, svěřil k řízení a bedlivé ochraně před veškerým protivenstvím papeži svaté církve římské. Tedy Petr, probošt kostela svatého Jiří, poslaný do Říma, sdělil věrně pánu apoštolskému zbožné poselství svého knížete. Když to ctihodný papež Alexandr uslyšel, vzdal Bohu díky za tak šťastné přání řečeného knížete 219

Strana 220
a ihned svolal synodu, na které bylo 72 biskupů. Potom, co jim přednesl všechna slova řečeného knížete, všichni jednomyslně srdcem i ústy oslavu- jíce Boha, jenž nepřestává šířit svoji svatou církev po celém okrsku zemském, odpověděli: „Amen. Pan papež tedy poslal probošta Petra zpět k jeho pánu s privilegiem tohoto znění: „Alexandr, sluha služebníků Božích, biskupům a papežům města Říma, svým nástupcům i katolickým biskupům a všem poddaným svaté církve římské zdar obojího života a papežské požehnání od nej- vyššího Boha se všemi svatými. Tímto vlastnoručním listem chceme rozšiřovat k poznání všelikými jazyky to, že Pán Bůh ráčil svojí milostí přispět k zvelebení papežské stolice. Nejprve však jasně oznamujeme milosrdenství Boží nad námi rozšířené: český kníže Vratislav, muž nejkřesťanštější, nejčistší milovník víry, skvělý vítěz v příbězích váleč- ných, který nejjasněji září všude na zemi, navštěvuje každodenně prostřednictvím ctihodných poslů prahy apoštolů Petra a Pavla, neopomíjeje ani v nejmenším nás ani ostatní ve službě Bohu nejodda- nější ve všech dobrodiních, oznámil v posvátné zbožnosti mysli: „Před dlouhým časem jsem dal Bohu slib, který jsem dosud nikterak nesplnil, že si přeji postavit s pomocí Vaší svatosti kostel k poctě našeho Spasitele, chráněn všude jeho ochranou.“ Když jsme uslyšeli takovou řeč, jako by rostla papežská tiára, se všeobecným souhlasem svatých otců v počtu sedmdesáti dvou jsme ji plně schválili. Poslali jsme tedy Jana, biskupa Tuskulského, aby položil základy k uskutečnění toho; v jeho přítomnosti sám řečený kníže prý nesl na vlastních ramenou dvanáct košů naložených zemí. Místo, na kterém byl kostel zřízen, se tedy nazývá Vyšehrad, což znamená doslova: altior civitatibus [vyšší hradů]. Ustanovili jsme, aby tento svatosvatý kostel byl uctíván a nazýván hlavou celé země; do- věděli jsme se, že byl náležitě obdarován statky, služebníky, zlatem, stříbrem a jinými skvosty. Biskupové vyloučili za jeho [Vratislavovy) 220

Strana 221
vlády a se souhlasem jeho bratrů Konráda a Oty ze svých desátků k témuž kostelu tři sta lidí, biskup pražský dvě stě, olomoucký sto. Právě tak svěřil toto útočiště pevně ochraně svatého Petra, prvního z apoštolů, a všem, kteří budou sedět na jeho stolci. Za Kristova svědectví určil dvanáct hřiven, jež mají být každý rok odevzdány z tohoto kostela k nohám obecného papeže, ať to bude kdokoli. Avšak kvůli té podmínce, aby se jevil v téže zemi jako vyšší nad ostatními kostely, ustanovujeme, aby probošt, kněz, jáhen a podjáhen tohoto kostela vystupovali podobným způsobem, s takovou výstrojí, s jakou se oddává službě sedm kardinálů u oltáře svatého Petra, v mitře a sandálech. Povolujeme, aby pochvaly, které obvykle pronášíme ve stanovených dnech pod tiárou, byly s nejvyšší pečlivostí za přítomnosti knížete vzdávány Kristu pouze v tomto kostele. Kdyby se biskup tohoto místa, dotčený dábelskou nenávistí, pokoušel upírat svátost křtu, svěcení duchovních, nechť je podle rozhodnutí našeho dekretu [kostel vyšehradský] nalezne a dostane u kteréhokoli biskupa; avšak nikým nezdržován, ať svobodně prohlásí veškerou křivdu na římské synodě. Chtěli jsme napsání tohoto listu s přitištěním pečeti, nadto uctění těla svatého Petra apoštola nejvíce proto, že kdyby chtěl nějaký nepřítel Boží a někdo, kdo pohrdá jeho rozkazy, toto roztrhat, nechť ví, že bude od všemohoucího Boha na věky odsouzen a že by nikdy nebyl společně se zástupy svatých, ale spolu s dáblem by byl věčně spalován neuhasitelným pekelným ohněm. Dáno toto do rukou Petra, probošta svatého Jiří, v paláci Late- ránském za krále Jindřicha, syna nejjasnějšího císaře Jindřicha, dne 9. května.“ 221

Strana 222
IlI O Děthartovi, opatu kláštera Sázavského ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1097 Kníže Břetislav udělil se souhlasem všech předních mužů země a podle volby biskupa Kosmy s velikou radostí titul opatství sázavského dne 3. ledna Děthartovi, proboštu břevnovskému, muži v latinském písmu náležitě vzdělanému, který byl tehdy pokládán za přeslavného v mnišském nábo- ženství. Muž výborný, krásný v tváři, bystrý nadáním, vážný v mysli, milý povahou, velmi ušlechtilý v řeči, málomluvný, nepřítel nepravostí a nad- míru klidný, takže neměnil tvářnost ani z radosti, ani ze smutku. Byl tedy dne 8. března od biskupa pražského Kosmy vysvěcen na opata. Hned jak přišel do místa svého opatství, nalezl tam po úplném zániku klášterního hospodářství takový nedostatek, že by nebyl mohl ze zásob, jež tam našel, žíti s bratřími ani měsíc, kdyby mu nebyl řečený kníže poskytl podpory ze své vlastní komory. Ale dobrota božská nechyběla za tohoto opata v témže místě, nýbrž poskytujíc témuž místu značné pomoci, popřávala mu hojnosti, ba nadbytku všech statků. Poněvadž tento opat nenalezl na místě jemu svěřeném knihy kromě slovanských, sám je, pracuje neúnavně dnem i nocí, napsal, některé koupil, jiné dal písaři napsati a získával je, jak jen mohl. Oratoř opatřil novým cihlovým krytem a jinými ozdobami. Nadání, získaná zásluhou svých předchůdců, pojistil navždy tím, že je dal stvrditi nařízeními a nezvratnými rozhodnutími knížat země; rovněž tak nadání, jež sám rozmnožil, totiž usedlosti, statky, nevolníky, výhostem propuštěné, dobrovolně upsané, sluhy a služky, pozemky i vinice, lesy s horami i rovi- nami, s vodami a strouhami i s rybníky. Dokonce se odvažoval pracovati rukama i nad své síly, hlavně pečuje o zakládání a pěstování vinic, a vůbec horlivě bděl nad veškerým hospodář- stvím klášterním, v duchu si stále opakuje slova otce podivuhodného: 222

Strana 223
„Zahálka je nepřítelkyně duše.“ V celém životě svém nikdy neměl rád takového bratra, který se měl k uloženému dílu neobratně nebo z lenosti liknavě, říkaje, že je to jako hřích čarodějnictví, neochotně se podrobiti poslušnosti. Pokud byl živ, těšíval všechny bratry, dobrou vůlí je zahrnuje a jsa v nich pokojně živ svou láskou jako otec v synech, a povzbuzoval je ke království nebeskému, tak jako orel létaje povzbuzuje svá orličátka k letu. Na něm se vskutku splnila změna pravice Nejvyššího, pokud žil. Potom, když již vstoupil do věku zralého, seslal Bůh na jeho údy muka nemoci, jak si sám přával, protože koho miluje Hospodin, toho tresce; a tak se trápil velikou bolestí v svých útrobách dnem i nocí, až nastoupil cestu veškerého těla smrtelného dne 18. prosince. Spravoval toto místo třicet sedm let, devět měsíců a jedenáct dní. . * M Založení kostela třebíčského Avšak protože nás došla lež o svrchuřečeném knížeti, totiž Oldřichovi a jeho bratru Litoltovi, je nezbytné, abychom vypočetli alespoň nečetné z jejich chvályhodných činů. Tato nejslavnější knížata, která by vskutku snad i dnes měla být oplakávána, neboť jaké byla moudrosti v božských zákonech i v lidských soudech buď jako štědří dárci almužen i jako zbožní příznivci kostelů, svědčí jejich stvrzení v privilegiu kostela třebíčského, jehož obsah je tento: „Ve jménu svaté a nedílné trojice. Oldřich, z Boží milosti to, co je. Prozíravost starých mudrců a zvyk tvrdí, že když někdo chce jakékoli osobě ve vlastní vlasti něco upevnit nebo rozhodne, aby to bylo trvalé, má to svěřit paměti za svědectví knížat a biskupů i opatů a všech předáků a ostatních urozených a pod takovýmto vlastnoručním zápi- sem. Já, Oldřich, přemítaje v mysli o tomto obyčeji, žádal jsem, aby 223

Strana 224
byl vyhotoven tento list na připomenutí a potvrzení pro čas přítomný i budoucí. Přeji si tedy, aby bylo oznámeno všem křesťanům, přítom- ným, nepřítomným i budoucím, že jsem pro dar věčné odplaty s mým milým bratrem, totiž knížetem Litoltem, za přispění Božího, postavil klášter k poctě spasitele a Pána našeho Ježíše Krista a svaté a vždy slavné Panny Marie, rodičky Boží, a Pána našeho Ježíše Krista, umís- těný ve středu lesa třebíčského. Podle uvedeného obyčeje jsme ho oba nadali, jak jsme mohli, poli, pastvinami, loukami, lesy, poplužími, voly, ovcemi, prasaty, dobytkem a jinými následujícími nezbytnostmi. Toto jsou jména vsí, které jsme dali Bohu a svaté Marii k službám tam Bohu sloužících bratří. Ty se nazývají: Drnovici s vinicí a s vina- řem a s krčmářem, Mladkovici, Sedlce, místo v lese blízko brněnského hradu svatého Benedikta, Rybník, Kachovici [Čachovici?]53], tržiště Pravlov s krčmáři a clo až k českým hranicím, Leckovici, Olavané, Klilochovici, Omici s vinicí, Tučici s vinicí, Redkovici, Zaševo, Rapo- tici, Sudici, Kvasovici, Hekkartici, Rakovo, Ivanče, Studlenec, Komišín s tržištěm a s krčmáři, Nesevo, Gotšalkovici, Kozlané, Mališici, Hrdibořici, Radmíře, Lhotici, Babici, Smrk, Brod, Nemojovici, Hostá- kov, Dobrutoys, Náramče, na Boru, Zagmo [Lagmo?], Trmava, Lubané, Vrchotici, Křižanov, Beztučici, Nahradovo, Nazocholi, Dobr- kovici, Checlevici, Aldikovici, Viprechtici, Scichovo, Chlumané, Kojatíno, osmý díl z tržiště v Brně a krčmu, sto denárů z mince ke kapli svatého Benedikta. Potom však kníže Oldřich, blahé paměti, odešel z tohoto světa; z jasné moci pozůstalého syna Břetislava byly připojeny tyto vsi za duši předáka Rudolfa: Břešťané se vším, co slouží rolníku, Maloměřici, Bznatici, Smilovici, Nebovidi. Po smrti Vratislavově bylo přidáno Nmecino. Sám kníže Oldřich však určil pro chudobu nových lidí, kteří se tehdy v oné pustině usadili, šest peněz jako desátek. Kníže Litolt pak věnoval témuž klášteru ze svých důchodů tyto 224

Strana 225
vsi: Mičapi, Kracovici, Přelšcici, Cretes, Staříče, Raškovici, Pozdatici, Okraševici, Čemíře, Pohvizdi, Hrajkovici, Ripovici, Kohéř, Kožuchovici. Avšak po smrti svrchu uvedeného knížete jeho syn, kníže Konrád, přidal tyto vsi: Dalešice, Heřmanice, Strupěšín, Sovolusky, Caknovo, Sedlatíno. Toto všechno jsme dali Bohu a svaté Marii s tou podmínkou, že žádný z potomků našeho rodu a žádná světská moc nebude nic vy- máhati od rolníků daných kostelu podle práva zemského, ale ať ve prospěch tam sloužících v budoucnosti týž kostel všechno trvale obdrží. To však začali činit od roku 1101, když po smrti Břetislavově [II.], který je vyhnal z Moravy, se usadil v Čechách Bořivoj541, podruhé to dostali a nejprve postavili kostelík svatého Benedikta uprostřed lesa a usadivše bratry černého řádu, jak bylo řečeno, svěřili jim mnohé statky. Kostelík ten vysvětil Heřman, biskup pražský, roku 1104, dne 10. července.

Strana 226
e$ O KOSMOVI A JEHO KRONICE Historikové středověku, zvláště jeho počátečního období, nemají velký výběr pramenů pro své studium. Z pramenů písemných tu přicházejí v úvahu na jedné straně písemnosti úřední po- vahy, především listiny, na druhé stra- ně prameny neoficiální, jež zaznamená- vají důležité události, zpravidla aby zachovaly zprávy o nich budoucím pokolením. (Tuto důležitost je nutno chápat vzhledem k autorovi záznamů nebo k jejich tendenci, nikoli obecně.) Záznamy nemusí být vždy spolehlivé. Jejich kvalita závisí na vědomostech a rozhledu autorově. Přesto však nikdy nepozbývají pro moderního historika na významu. "Tento druh pramenů je v období raného středověku zastoupen přede- vším anály, kronikami a díly biografic- kými. Biografická díla byla psána již ve starověku. Ve středověku se s nimi setkáváme jako s životopisy panovníků, ale hlavně jsou zastoupena, zvláště v raném středověku, legendami o životě světců, jež se pochopitelně neobešly bez popisu jejích zázraků. Vedle toho vznikala i martyrologia, jež uvádějí 226 seznamy dnů zasvěcených paměti mučedníků. První analistické záznamy (slovo anály vzniklo z latinského annales, což má původ ve slově annus = rok) se objevovaly již od 5. století n. l. ve velikonočních tabulkách (církevní po- můcka k určení data velikonoc v tom kterém roce; byly vypracovány na řadu let dopředu). Do jejich volných řádků byly připisovány ke každému roku drob- né poznámky o jeho nejdůležitějších událostech (pochopitelně o těch, které byly blízké tomu, kdo záznam učinil). Záznamy byly velmi stručné (na delší nebylo v tabulkách ani místo) a násle- dovaly chronologicky za sebou. Časem se anály od velikonočních tabulek odpoutaly a byly vedeny samostatně. Kronika je, na rozdíl od análů, lite- rární dílo, jež vypráví o historických událostech delšího časového úseku. Autor je jen částečně současníkem událostí, o nichž vypráví. Nepopisuje události jednoho roku po druhém jako anály. Řadí látku systematicky, roz- šiřuje ji, ohlíží se zpět. Často má urči- tou tendenci, projevuje se v ní i osob- nost autorova, jenž už nebývá ano- nymní jako u análů. Kronika byla hlavním typem dějepisecké práce ve středověku. Autory byly zpravidla osoby duchovní, většinou mniši v klášteřích. "Tento literární žánr však nebyl jed- 

Strana 227
notný. Ze středověku známe „„světové“ (též „„obecné““) kroniky. Začínaly zpra- vidla líčením světových dějin od na- rození Kristova. Podávaly celkový obraz dějin lidstva, pojatý z jednoho ideového hlediska. Záhy se však vedle „světových“ kronik objevil nový typ — kronika národní. Její vznik úzce souvisí s vpádem germánských kmenů na úze- mí římského impéria. Jejich dějepisci se snažili původně prokázat svou rov- nost s původními obyvateli římské říše a zařadit se do historického vývoje civi- lizovaného světa. Proto vypravování o dějinách svého národa zprvu vkládali do rámce světové kroniky. Vedle toho však ve středověku existovaly i další typy kronik, jež se zabývaly dějinami menších teritorií, později i biskupství, klášterů a konečně i měst. V první polovině 12. století se po- prvé setkáváme s kronikou v Čechách. Není to nejstarší literární památka z našeho území vůbec. Již od sklonku 10. století byly u nás známy cizí le- gendy o svatém Václavu a některé z nich byly domácími autory volně přepracovány (např. legenda začínající slovy Crescente fide). Tito autoři však zůstali neznámí, a tak první jménem známý český spisovatel je teprve autor první české kroniky. Je to děkan pražské kapituly Kosmas. O životě autora kroniky víme velmi 227 málo. V podstatě jen to, co náhodou sám v kronice uvádí. Pouze datum jeho smrti bylo zaznamenáno snad již v pů- vodním Kosmově rukopisu jinou oso- bou. Z nepatrných poznámek a narážek v kronice se historikové snažili získat základní údaje Kosmova životopisu. K roku 1125 se Kosmas sám nazývá osmdesátiletým starcem. Lze tedy předpokládat, že se narodil asi v roce 1045, neznámo kde v Čechách. (Úvahy o polském původu Kosmově, na nějž lze usuzovat z jediného údaje kroniky, který mají pouze dva ze všech známých rukopisů, zřejmě nelze re- spektovat.) Někteří historikové se domnívali, že pocházel ze šlechtického rodu, ale tuto okolnost nelze prokázat. Jisté je, že se věnoval stavu duchov- nímu. Základní vzdělání získal pravdě- podobně ve škole při pražském kos- tele, kde zároveň konal služby mezi nižším duchovenstvem. Je možné, že se zde zdržoval ještě v roce 1074, tedy ve svých 29 letech. Potom odešel studovat do ciziny. Pobýval na škole v Lutychu (v dnešní Belgii) a u pro- slulého mistra Franka Kolínského tam studoval gramatiku a dialektiku. Ne- víme, jak dlouho se zdržoval v cizině. V roce 1086 byl snad již s bisku- pem Jaromírem v Mohuči, kde byl přítomen vydání císařské listiny na obnovení hranic pražského biskupství. Někdy v této době se asi oženil s Bo- 

Strana 228
žetěchou, o níž nevíme nic jiného, než že byla, podle slov Kosmových, „nedílnou družkou veškerých osudů mých“ Nebyla to asi osoba zcela bezvýznamná, když záznam o její smrti (23. I. 1117) je uveden i v olomouckém nekrologiu. Jediným známým dítětem z tohoto manželství byl syn Jindřich (úvahy o tom, že to byl Jindřich Zdík, pozdější biskup olomoucký, jsou zřejmě neopodstatněné). V roce 1090 zemřel v Uhrách biskup Jaromír. V roce 1092 (1091?) jel již Kosmas s novým biskupem Kosmou a olomouckým biskupem Ondřejem do Mantovy k císaři Jind- řichovi. Tam byli oba biskupové po- tvrzeni. V roce 1094 doprovázel opět oba biskupy do Mohuče, k oficiálnímu vysvěcení. Kosmas byl i v průvodu dalšího pražského biskupa, Heřmana, s nímž byl roku 1099 v Uhrách u ostřihomského arcibiskupa Serafina. Dne 11. června byl tam i s novým biskupem vysvěcen na kněze. Kněžské vysvěcení možná souviselo s Kosmovým povýšením na děkana kapituly kostela svatého Víta, i když nevíme, kdy k to- muto povýšení došlo. Do té doby byl Kosmas kanovníkem, k čemuž stačilo pouze jáhenské či podjáhenské svěcení. Následujícího roku doprovázel opět biskupa Heřmana při svěcení kostela svatého Petra na panství jeptišek kláš- tera svatého Jiří; jde pravděpodobně 228 o kostel na Kampě pod dnešním Karlovým mostem, kde se ve 14. sto- letí připomíná ,„kostel svatého Petra pod mostem“ nebo ,„,na Písku'“ v místech dnešní Letenské ulice. Při této příleži- tosti vypravuje o zázraku se závojem svaté Ludmily. V roce 1110 byl vyslán kapitulou ke knížeti Vladislavovi, aby si stěžoval na olomouckého knížete Otu, jenž odňal pražskému kostelu tržní poplatky ve vsi Sekyř Kostele u hradu Podivína na Moravě. V této souvislosti se určitě dovídáme, že Kosmas byl členem pražské kapituly, nevíme však přesně, od které doby. Zdá se pravděpodobné, že v této době byl jejím děkanem. (V této funkci by bylo hájení práva spolubratří právě jeho povinností.) Kdy začal Kosmas kroniku psát, není jisté. Někteří historikové usuzují, že již okolo roku 1110 měl napsánu první knihu. Většinou se však kloní k názoru, že začal psát až na sklonku svého života a první knihu dopsal někdy v letech, která sám vymezuje, tj. 1119—1122. Samozřejmě lze po- čítat s tím, že se na takovou práci připravoval již dlouho před tímto datem. Ve své práci pokračoval až do roku 1125, kdy podle záznamu při- pojeného na konci kroniky dne 21. října zemřel. Česká kronika je jediné dílo, o němž bezpečně víme, že je Kosmas napsal. 

Strana 229
Autorství legend, připisovaných mu ně- kterými historiky, není pravděpodobné. Českou kroniku rozdělil Kosmas do tří knih. První kniha je věnována důvěrnému Kosmovu příteli mistru Gervasiovi. Kosmas v ní na prvním místě uvádí to, co poznal ,,z báječného podání starců“ (senum fabulosa re- latio). Tyto pověsti jsou zčásti uměle sestrojené, většinou podle antických vzorů. Výjimečně v nich lze najít skuteč- ně historické jádro (např. umístění pů- vodních sídel kmene Čechů mezi Ohři a Vltavu „kolem hory Řípu“ v po- věsti o příchodu Čechů nebo boj Čechů s Lučany). Dnes je již těžké rozhodnout, které pověsti Kosmas sám vytvořil a které převzal z ústní tradice. Od křtu Bořivoje I. (podle Kosmy roku 894) Kosmas události datuje, a jak sám říká, vypisuje „ty věci pamětihod- né, jež zaručuje hodnověrné podání“ První kniha končí smrtí knížete Oldři - cha roku 1037 (správný rok je 1034). Druhá kniha se týká historické doby, jejíž líčení začíná již v knize první. Kosmas v ní popisuje události od nastoupení knížete Břetislava I., syna Oldřichova, do nastolení Břeti- slava II., syna Vratislavova, roku 1092. Se zvláštním věnováním ji autor poslal spolu s první knihou opatu benediktinského kláštera v Břevnově Klimentovi. Na rozdíl od první knihy, 229 kde se odvolává na svědectví jiných lidí, byť hodnověrných, předesílá Kosmas ve druhé knize, že chce vy- právět to, co ,„jsme my sami viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vypravování očitých svědků“. Týká se to pochopitelně jen té části druhé knihy, kde popisuje události, jichž byl již současníkem, a potom i celé knihy třetí. "Třetí kniha pokračuje v líčení českých dějin od roku 1093 do smrti knížete Vladislava I. v dubnu roku 1125, kdy ji Kosmas ukončil. Podle dochovaných rukopisů je celá kronika věnována mělnickému proboštu Šebířovi. Není však vyloučeno, jak se domnívají někteří historikové, že věno- vání patří ke třetí knize a omylem se při opisování dostalo před celou kroniku. To však v dané souvislosti není rozhodující. Zdá se, že k napsání poslední knihy, líčící vlastně již události Kosmovi současné, neměl autor původně mnoho chuti. Sám v osobní úvaze mluví o tom, že „„užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časech, než abychom mluvíce pravdu — a pravda vždy plodí nená- vist — neměli z toho nějakou škodu“ Přesto však něco zaznamenává o skutcích svých současníků, „aby nás někdo nevinil, že jsme jich po- 

Strana 230
minuli, aniž jsme se jich dotkli“. I po skončení třetí knihy však Kosmas neodolal pokušení doplnit ještě další události a připojil ke své kronice ještě dodatky o nastoupení knížete Soběslava I., o smrti císaře Jindřicha IV. aj. V některých ruko- pisech je ténto krátký úsek označen jako kniha čtvrtá. Kronika byla definitivně zakončena anonymním záznamem o autorově smrti. Kosmova kronika zahrnuje příliš dlouhé časové údobí, než aby ji mohl autor psát jen na základě těch událostí, jež sám pamatoval. Již jsme si po- všimli, že se zpočátku řídil báječným podáním starců a hodnověrným podá- ním a vypravováním očitých svědků. Na základě vlastní zkušenosti a hodnověrného vypravování očitých svědků mohl napsat část druhé knihy a knihu třetí. Pomineme-li tu část první knihy, která obsahuje staré pověsti, jež mohl Kosmas sám vy- tvořit nebo skutečně převzít z ústní lidové tradice, zbývá nám celé histo- rické období od roku 894 do doby, kterou Kosmas sám prožil. Pro tento časový úsek potřeboval nutně nějaké prameny. O tom, že takové prameny skutečně v Čechách existovaly, mluví sám autor knihy. Říká, že nebude znovu opisovat to, co již bylo jinde napsáno, a odvolává se jmenovitě na 230 Privilegium církve moravské, Epilog téže země a Čech, Život neb utrpení svatého Václava a Život neb umučení svatého Vojtěcha. Nemá smysl zabývat se tu identifikací zmíněných pramenů. Věc není zcela jednoznačná a o její problematice existuje již rozsáhlá literatura. Privilegium kostela svatého Jiří a privilegium pražského kostela, onichž se zmiňuje, jsou prameny velmi podezřelé, pravděpodobně padělané. O textu pražského listu v kapitole 22 je téměř jisté, že jej padělal Kosmas sám. Kosmas však neznal jenom prameny domácího původu. Jako dobrý znalec středověké literatury znal řadu cizích kronik i hagiografických spisů, znal však i literaturu antickou, jak to do- kládají nejrůznější zmínky v jeho kronice. Těchto pramenů nepoužíval jen po stránce věcné, ale hlavně jako předlohy stylistické. Nejdůležitější Kosmovou literární a stylistickou předlohou byla kronika opata kláštera v Průmu, Reginona (zemřel r. 915), z níž Kosmas převzal hlavně v první knize někde celé pasáže. Nemůžeme jej však proto vinit z plagiátorství, jak se o to někteří historikové pokou- šeli. Tyto „výpůjčky z děl jiných autorů jsou typickou stránkou Kosmova slohu, ve kterém se mísí citáty z bible s ohlasy z antických i křesťanských autorů. Kosmas znal Vergilia, Ovidia, Horatia, Statia, 

Strana 231
Lucana, Iuvenala, Terentia, Phaedra, ale i Prudentia, Sedulia, Catona, Sallustia a Boethia aj. Pro věcné údaje použil zřejmě některé legendy, ale i jakési starší anály, o jejichž existenci však nic bližšího nevíme. K formální stránce kroniky ještě několik poznámek: kronika je psána celkem dobrou středověkou latinou, ve které se místy projevují některé bohemismy. Ve snaze po čtivosti a pěkném slohu díla ji Kosmas vyzdobil řadou hexametrů (přes dvě stě) i ně- kolika pentametry. Vedle toho se v ní objevují některé rytmické klauzule a slovní hříčky, které však nemohou být zřejmé z českého překladu. Kosmova kronika je prvořadým pramenem pro dobu, o které pojed- nává. Přesto však musíme počítat s některými nepřesnými údaji, hlavně o událostech ve starším období, které Kosmas sám nezažil, a o těch, které sice prožil, ale pro značný časový odstup si je již přesně nepamatoval. Nepřesnosti se projevují v některých podrobnostech dějů, ale především v chronologii. Tak jsou zřejmě mylná data Bořivojova křtu, zavraždění svatého Václava, zřízení pražského biskupství a řada dalších. Nejspolehli- vější je třetí kniha kroniky, zahrnující léta 1092—1125, i když tu Kosmas některé události opomenul uvést; nelze 231 rozhodnout, kdy tak učinil úmyslně a kdy pouze pti psaní ,,podfimoval". Jako každý autor musel i Kosmas být ovlivněn dobou a prostředím, v němž žil. To se nutně odráží 1 v jeho díle. V celé kronice se jasně projevuje Kosmův patriotismus, současně i anti- patie proti Polákům a Němcům, kteří často zasahovali do vnitřních zále- žitostí Čech. Současně se snaží pře- svědčit o nutnosti zachování jednoty Čech, právě v době, kdy mezi sebou zápasíila přemyslovská knížata o český trůn. Zřejmě úmyslně neuvedl v kro- nice ani jedinou zmínku o slovanském klášteře Sázavském (viz dále u ruko- pisů kroniky). Kosmova kronika byla ve středo- věku často opisována (hlavně v klášte- rech a jiných církevních institucích) a někdy doplňována o novější údaje. "Tak vznikla její pokračování: Kanov- ník vyšehradský, Mnich sázavský i mladší pokračování až do sklonku 13. století. Vedle toho byla pramenem pro díla pozdějších kronikářů, např. i pro nejstarší českou rýmovanou kroniku tak řečeného Dalimila z po- čátku 14. století. Ačkoli je nyní známo patnáct ruko- pisů Kosmovy kroniky, z nichž však již některé byly zničeny, nedochoval se, stejně jako u většiny děl středo- věkých autorů, původní Kosmův rukopis. Není tudíž ani přesně známo 

Strana 232
originální znění Kosmova textu. Osoby, které kroniku opisovaly, ji často doplňovaly stručnými poznám- kami i obšírnějšími záznamy a údaji, jež samy považovaly za důležité, které však nebyly v předloze. Na druhé straně někde vynechaly věci, jimž nepřikládaly důležitost. Následkem toho jsou mezi rukopisy kroniky opravdu výjimkou rukopisy téměř shodného znění. B. Bretholz v úvodu edice (Die Chronik der Bóhmen des Cosmas von Prag. Unter Mitarbeit von W. Weinberger herausgegeben von Bertold Bretholz, Berlin 1923) rozlišuje tři redakce kroniky. Její rukopisy rozdělil podle vzájemných souvislostí do skupiny A, Ba C. Ačkoli se v názoru na rukopisy všichni historikové neshodují, domní- váme se, že bude vhodné Bretholzovo rozdělení podržet, protože se jím řídí dosud nejlepší edice, jež byla též podkladem našeho překladu. Podle Bretholze vznikly rukopisy skupiny A z původního textu opisem přes ně- které neznámé rukopisy. Jiný opis byl základem rukopisů skupiny B a C, které si jsou vzájemně mnohem bližší nežli se skupinou A. Rukopis C byl podkladem pro další opisy, které zaznamenávají nějaké odchylky. Dnes známe tyto rukopisy Kosmovy kroniky: 1] Ar — Budyšínský. Vznikl na pře- 232 lomu 12. a 13. století. Před druhou světovou válkou byl uložen v Gers- dorfské knihovně v Budyšíně, v padesátých letech byl darován Česko- slovensku a je uložen v knihovně Národního muzea v Praze. Rukopis je poněkud poškozen, chybí první list a některé listy uvnitř kroniky. Na první straně je nalepen obrázek Čecha a Lecha z konce 14. století. Tento rukopis byl vzat za základ Bretholzova vydání. 2] Ar* — Brněnský (též Třebíčský) je uložen v Městském archívu v Brně. Byl napsán mezi lety 1439—1468 v benediktinském klášteře v Třebíči. Nalezl jej roku 1819 Meinert ve far- ním kostele v Moravské Třebové. Vedle Kosmovy kroniky obsahuje i jiná díla. Kronika je v něm poněkud zkrácena, oproti ostatním rukopisům však uvádí tzv. zakládací listinu třebíčského kláštera. 3] A2* — Lipský. Pocházel z konce 12. století. Roku 1839 byl zakoupen pro lipskou universitní knihovnu. Na konci kroniky bylo vyobrazení Kosmy, jež bývá často publikováno. Rukopis byl zničen za druhé světové války. 4] A25 — Karlovsky. Byl roku 1415 v držení kláštera augustiniánů na Kar- lově v Praze. Obsahuje pouze 1. a 2. knihu Kosmovy kroniky. Je uložen v knihovně metropolitní kapituly v Praze (Archív Pražského hradu). 

Strana 233
5] Аз* — Drážďanský. Vznikl ve 12.—13. století. Kosmovu kroniku dělil do čtyř knih. Cenný byl přede- vším pro interpolace Mnicha sázav- ského. Uváděl rovněž zmínku o pol- ských zajatcích z roku 1038, na jejímž základě se usuzovalo na polský původ Kosmův. Rukopis byl zničen za druhé světové války. 6] As — Vídeňský. Je ze 13. století. Je uložen v Národní knihovně ve Vídni. Souvisí úzce s rukopisem Drážďanským, včetně záznamů Mnicha sázavského. 7] A4 — Strasbursky. Pocházel z přelomu 12. a 13. století. Byl uložen v městské knihovně ve Štrasburku, kde však v roce 1870 shořel. Sahal pouze k roku 1086 (1. kniha a část knihy 2.) Obsahoval zřejmě zfalšova- nou zakládací listinu kapituly vyše- hradské. 8] A4 — Mnichovský. Byl napsán v 15. století. Obsahuje text 1. knihy s více přípisy nežli rukopis Štrasbur- ský. Je v něm rovněž dodatek o založení kapituly vyšehradské. 9] B— Stockholmský. Z počátku 13. století. Pro svoji proslulou velikost (480x880 mm, ve dvou sloupcích vždy 106 řádků na jedné straně) je nazýván „Gigas librorum'* Byl sepsan pro klášter podlažický, potom byl majetkem kláštera sedleckého, pak břevnovského a broumovského. 233 V roce 1648 ho Švédové odvezli z Prahy do Stockholmu. Je chován v tamější královské knihovně. Vedle Kosmovy kroniky obsahuje řadu jiných děl. 10] Opistéhož rukopisu ze 16. století uložený v Národní knihovně ve Vídni. 11] CI" — Rukopis pražské kapituly. Byl sepsán před rokem 1343 pro biskupa Jana IV. z Dražic. Obsahuje základní prameny českých středově- kých dějin. Je uložen v knihovně metropolitní kapituly v Praze (Archív Pražského hradu). Text Kosmovy kroniky je tu doplněn o ně- které nepříliš cenné přípisy, zřejmě z nějaké nám neznámé kroniky. 12] C1“ — Firstenberský. Pochází z 15. stoleti. Je ulożen ve firsten- berské knihovné v Donaueschingenu. Obsahuje i všechny Kosmovy pokra- čovatele a první knihu Zbraslavské kroniky. V textu Kosmovy kroniky je zmínka o založení kláštera ve Vilémově. 13] C2* — Roudnický. Pochází z 15. století. Byl uložen v lobkovické knihovně v Roudnici, nyní je v Uni- versitní knihovně v Praze. Nalezl jej Palacký v roce 1826. Vedle Kosmovy kroniky je v něm také Kanovník vyšehradský. 14] Ce) — Muzejní. Vznikl v 15. sto- letí. Roku 1840 byl nalezen na děkanství v Budějovicích. Nyní je uložen v knihovně Národního muzea v Praze. 

Strana 234
Stejně jako rukopis Roudnický má pro- log ke 4. knize. Obsahuje rovněž text Kanovníka vyšehradského i některé jiné texty. 15] C3 — Břevnovský. Pochází z konce 16. století. Je chován v Universitní knihovně v Praze. Uvádí i text Kanovníka vyšehradského. Kosmova kronika vyšla rovněž ně- kolikrát tiskem. Poprvé v roce 1602, kdy ji vydal Marguard Freher (Rerum Bohemicarum antigui scripto- res aliguot insignes, partim hactenus incogniti..., Hanoviae 1602), v roce 1607 péčí téhož vydavatele (Cosmae Pragensis ecclesiae decani Chronicae Bohemorum libri III), druhé vydání této edice vyšlo v roce 1621. V roce 1728 ji vydal J. B. Mencken v 1. svaz- ku Scriptores rerum Germanicarum (vyšlo v Lipsku). Pelzel a Dobrovský vydali Kosmovu kroniku v roce 1783 (Scriptores rerum Bohemicarum e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis, Tom. I., Pragae 1783). V roce 1851 vyšla v IX. svazku oddělení Scriptores edice Monumenta Germaniae historica, kde ji vydal Rudolf Kčpke (vyšlo v Hannoveru). J. Emler ji v roce 1874 vydal ve II. svazku Pramenů dějin českých s českým překladem V. V. Tomka. Kčpkovo vydání přetiskl s některými chybami J. P. Migne v edici Patrologiae cursus completus. Series latina, sv. 166 (Paris 1854). Dosud nejlepší vydání, které alespoň podle možností přihlíží ke všem dosud známým rukopisům, je již zmíněné vydání Bertolda Bretholze z roku 1923. 

Strana 235
REJSTŘÍK MIST Afrika 12 Aldikovici (Hartvíkovice, okr. Třebíč) 224 Alpy 184 Amberk, ves v Bavorské Horní Falci 144 Amykly 69 Anglie 201 Argos 178 Asie 12 Augšpurk — biskup: Oldřich Břešťané (?) 224 Břevnov, břevnovský klášter 94, 127. 201, 229 oltář sv. Štěpána 94 Březnice, řeka (asi Blšanský potok) 26 Bubny, ves u Prahy 160 Bug, řeka ve vých. Polsku 122 Bulharsko 63 Burgundsko 114 Bznatici (?) 224 Cáchy 48 Caknovo (?) 225 Cařihrad 63 Cidlina, přítok Labe 48, 181 Cretes (Střítež, okr. Třebíč) 225 Babice (Babice, okr. Třebíč) 224 Babenberk, hora Pabova, Bamberk 60, 64, 179, 198 kostel sv. Jiří 60, 64, 68 biskup: Ota Bánov (snad jv. od Uherského Brodu) 137 Bavory 90, 122, 145, 184 Bělá (snad Bělá nad Radbuzou nedaleko Přimdy) 191 Bělin most (snad mezi Drietomou a Turnou blízko Trenčína) 189 Beztučici (Bezděkov, zaniklá osada na Třebíčsku) 222 Bílina, řeka 18, 92 Bílina, hrad 93, 102 kostel sv. Petra 102 bílinský kraj 26 Bobr, přítok Odry 199 Boleslav, hrad 35, 37, 38, 86, 95, 138, 152 kostel sv. Václava 86 na Boru (Bor, zaniklá osada na Třebíčsku) 224 Brdo, hrad severně od Kladska 146 Brémy — arcibiskup: Adaldag, Liemar Brno, hrad 130, 152, 222 Brod (snad Vladislav, okr. Třebíč) 224 Brusnice, potok u Prahy 24, 97, 177 Čechy 13, 24, 27, 34, 35, 45, 47, 48, 53, 56, 59. 78, 83, 89, 90, 92, 94, 98, 103, 104, 112, 113, 120, 122, 136, 146, 152, 155, 158, 159, 161 až 163, 165, 166, 170, 179, 186, 195, 196, 217, 223, 227, 231 Cemíře (Číměř, okr. Třebíč) 225 Črnín, les u Berouna 78 Dalešice (okr. Třebíč) 225 Dalmácie 134 Děvín, mytický hrad u Prahy 24 Dobenina (Václavice u Nového Města nad Me- tují) 105 Dobrkovici (Dobrkovice, r. 1586 pustý dvůr na Třebíčsku) 224 Dobrutoys (?) 224 Donín, hrad u Drážďan 164, 191 Drahúš, zaniklý hrad nad Ohří u Postoloprt 31 Drnovici (Drnovice, okr. Vyškov) 222 Dřevíč, zaniklý hrad u Kozojed na Lounsku 59 Dúdleby, hrad kmene Dúdlebů 48 Dunaj 170 Dyje, řeka 118 Egypt 17 235

Strana 236
Eichstädt — biskup: Oldřich Etna, sopka 14, 66, 69 Evropa 12 Ingelheim 40 Itálie 39, 40 Ivanče (Vaneč, obec Pyšel, okr. Třebíč) 224 Francie 39, 204 Franky východní 39, 60, 146 — biskup: Frisinky (Freisingen v Bavorsku) Jindřich (u Kosmy mylně Oldřich) Galacie 194 Germanie 11, 12 Gotšalkovici (Hoštálkovice, zaniklá ves na Tře- bíčsku) 224 Jeruzalém 63, 138, 139, 146, 147, 194, 196, 201 Jordán, řeka 63 Kager, hrad v Bavorské Horní Falci 145 Kachovici (Čachovici? — snad Čechočovice, okr. Třebíč) 224 Habry (jv. od Kutné Hory) 158 Hedeč, hrad jz. od Hnězdna 78 Hekkartici (Okarec, okr. Třebíč) 224 Hermanice (okr. Třebíč) 225 Hlohov, hrad u Lehnice 144, 173, 199 Hněvin most, hrad (Most) 92 Hnězdno 79 kostel Panny Marie 79 Hostákov (obec Vladislav, okr. Třebíč) 224 Hostivař, ves u Prahy 107 Hradec (Králové), hrad 135, 176, 177, 187 Hrajkovici (?) 225 Hrdibořici (?) 224 Hron, řeka 34 Hrutov, hrad asi na jih od Litomyšle 98 Hutná, potok (snad Svině na Žatecku) 26 Hvozdec, hrad jv. od Míšně 124, 126, 195 Checlevici (Valdíkov, obec Nárameč, okr. Třebíč) 224 Chlumané (Chlum, okr. Třebíč) 224 Chlumec, hrad u Chabařovic 89, 163 Chotouň, ves u Kouřimi 208 Chrudim, hrad 95, 98 Chvrasten (Vyšehrad) 24 Chýnov, hrad 48 Kamenec, hrad u Vratislavi 146 Kampa 228 kavellonský kostel 139; biskup: Desiderius Kladruby 203 kostel Panny Marie 203 Kladsko, hrad 48, 147, 186 Klilochovici (?) 224 Kohíř (snad Kochany?) 225 Kojatíno (Kojatín, obec Smrk, okr. Třebíč) 224 Kolín Agrippinin (Kolín nad Rýnem) 173 Komišín (okr. Třebíč) 224 Kouba (Kamb), hrad v Bavorské Horní Falci 90 Kouba (Kamb), řeka v Bavorsku 122 Kozlané (okr. Třebíč) 224 Kožuchovici (Kožichovice, okr. Třebíč) 225 Kracovici (Kracovice, obec Stařeč, okr. Třebíč) 225 Krakov 56, 57, 78, 117, 122 Krok, mytický hrad ztotožňovaný později s Kra- kovcem u Rakovníka 14 Křivci, mosty neznámé polohy, snad Skřivany u Nového Bydžova 182 Křivoklát, hrad 181 Križanov (zaniklá osada na Třebíčsku) 224 Kvasovici (Kvíčovice, zaniklá osada na Třebíč- sku) 224 Kyleb, zaniklá ves u Lipska 124 Labe 12, 38, 48, 49, 54, 86, 181, 190 Lagmo viz Zagmo Lateránský palác viz Řím 236

Strana 237
Leckovici (Letkovice, obec Ivančice, okr. Brno) 224 Lech, řeka v Bavorsku 189 Lesní, území Lučanů 26 Levý Hradec 26, 46 Lhotici (Lhotice, zaniklá osada u Koněšína na Třebíčsku) 224 Libice, hrad při ústí Cidliny do Labe 48, 51, 168 kostel sv. Bonifáce 51 Libušín, hrad neznámé polohy 15 Litoměřice, hrad 157 litoměřický kraj 26 Litomyšl, hrad 48, 166 Lombardsko 114, 144 Lotrinsko 192 Lštění, hrad nad Sázavou u Čerčan 98 Lubané (Na Lubích u Čechtína, okr. Třebíč) 224 Lučice, ves u Chlumce nad Cidl. 181 Lučsko, pole (snad rovina u Nivnice na Moravě 152, 188 Lúka, část území Lučanů 26 Lutych (Liège v dnešní Belgii) 161, 204, 227 Lysá, ves (nyní Stará Lysá sz. od Lysé nad La- bem) 72 Mohuč 52, 107, 120, 121, 123, 144, 153, 194, 227, 228 arcibiskup: Adalbert, Aribo, Bardo, Rotard, Rudbert, Vezil, Villigis Morava 48, 70, 93, 98, 99, 103, 104 107, 109, 111, 118, 130, 136, 154, 156, 157, 159, 160, 163, 170, 174, 180, 188, 191, 194, 195, 203, 225, 228 More, les (pohoří Mailberk na rozvodí Dyje a Dunaje) 128 Most viz Hněvin Most Mulda, řeka v Sasku 195 Münster — biskup: Erpo Mže, řeka (i nynější Berounka) 15, 26, 48, 181 Nahradovo (Nahradov, r. 1556 pustá ves na Tře- bíčsku) 224 Náramče (Nárameč, okr. Třebíč) 224 Nazocholi (Sokolí, okr. Třebíč) 224 Nebovidi (Nebovidy, okr. Brno) 224 Němčí, hrad mezi Kladskem a Vratislaví 49, 144 Nemojovici (?) 224 Nesevo (Třesov, obec Hartvíkovice, okr. Třebíč) 224 Netolice, pomezní hrad Doudlebska 48, 161 Nisa, řeka 48, 146, 187 Nitra, hrad na Slovensku 170 Nmecino (Netín, okr. Ždár n. Sáz.) 224 Maastricht viz Trajekt Magdeburg 54 arcibiskup: Adalbert Malín, hrad u Kutné Hory 158 Mališici (?) 224 Maloměřici (Maloměřice, okr. Brno) 224 Mantova (město v sev. Itálii) 137, 144, 228 Medvězí, vrch (snad hora Lhota nebo Lipská hora na Litoměřicku) 26 Mičapi (Výčapy, okr. Třebíč) 225 Milobuz (?) 211 Míšeň, hrad 124, 126, 127, 196 klášter sv. Jana ev. 127 Mladkovici (snad Mladkov či Mladíkovice, za- niklá ves na Vyškovsku) 224 Odra, řeka 34, 143 Ohře, řeka 12, 31, 124, 229 Okraševici (Okrašovice, obec Slavičky, okr. Tře- bíč) 225 Olavané (Oslavany, okr. Brno) 224 Oldříš, hrad (zaniklý hrad jv. od Poděbrad) 181 Olomouc, hrad 98, 110,130 Olšava, přítok Moravy 188 Omici (Omice, okr. Brno) 224 Opočen, hrad (Opočno u Hradce Králové) 106 Oseka, hora (Hřebeny při Berounce) 15, 48 Ostřihom, hrad 71, 128, 152 arcibiskup: Serafín, Vavřinec 237

Strana 238
Panonie viz Uhry Podivín, hrad u Břeclavi 104, 152, 191, 228 Pohvizdi (?) 225 Polsko, polská země 48, 53, 57, 58, 64, 70, 78, 79, 84, 86, 89, 95, 104, 105, 120, 125, 143, 146, 147, 156, 157, 163, 166, 167, 169, 173, 175, 179, 184, 186, 194, 196, 198 kníže: Boleslav, Kazimír, Měšek, Vladislav Postoloprty 31 klášter Panny Marie 31 Pozdatici (Pozďátky, obec Slavičky, okr. Třebíč) 225, Praha 24, 36, 37, 42—47, 57, 59, 60, 70, 72, 83, 84, 93, 97, 100, 106—108, 113, 120, 123, 129, 136, 138, 139, 143, 156, 160, 163—165, 174—179, 189, 197, 201 kostel sv. Víta, Václava a Vojtécha 36, 37, 42, 45, 100, 129, 145, 197, 227; oltář sv. Mikuláše biskupa a vyznavače 197; oltář sv. Víta 45, 54, 145; kaple sv. Tomáše 156; krypta sv. Kosmy a Damiána 117; krypta sv. Martina 197; hrob sv. Vojtěcha 100 kostel Panny Marie 139 kostel sv. Jiří 41, 42, 45, 72, 97, 217, 219, 228, 230; abatyše: snad Alžběta, dcera Bruna z Querfurtu 97 kostel sv. Petra 153, 154, 228 biskupové: Dětmar, Ekkard, Heřman, Hyzo, Kosmas, Menhart, Přivitan, Šebíř, "Thegdag, Vojtěch viz též Břevnov, Brusnice, Bubny, Děvín, Petřín, Šibenice, Vyšehrad Pravlov (okr. Brno venkov) 224 Prešpurk, hrad (Bratislava) 166, 169, 173 Prusy 53 Prelščici (?) 225 Pšov, hrad (Mělník) 34 Quedlinburg 58 Radmife (Radimét, zaniklé osada na Trebiésku) 224 238 Rakousy 48, 119 Rakousy, hrad (Raabs u Waidhofenu v Dolních Rakousích) 154 Rakovo (zaniklá osada na Třebíčsku) 224 Rapotici (Rapotice, okr. Třebíč) 224 Raškovici (?) 225 Rečen, hrad (asi na pravém břehu Odry mezi břehem a Olavou) 143, 159, 173 Redkovici (Ketkovice, okr. Brno) 224 Rokycany, ves pražského biskupství 179 Rokytnice (nyní Rokytka), potok vlévající se do Vltavy 83, 135, 176 Rybník (Rybníky, zaniklá ves blízko Starého Brna) 224 Rýn, řeka 107, 161, 173 Řecko 134 Řezna, bavorský přítok Dunaje 90, 161 Řezno 36, 50, 111, 151, 157, 161, 165, 177 klášter sv. Jimrama 34 biskup: Michael, Ota, Tuto, Wolfrang Řím 40—42, 48—50, 71, 87, 112, 114, 116, 119, 123, 127, 128, 184, 216—218 chrám sv. Petra 40, 216, 219 klášter sv. Alexia a Bonifáce 49, 51 Lateránský palác 219 římský vyslanec: Rudolf papež: Alexandr, Benedikt, Jan, Kliment, Paschalis, Řehoř Říp, hora 12, 229 Řipovici (Římov, okr. Třebíč) 225 Sadská, knížecí dvůr u Nymburka 180 Sála, hrad (Schala v Rakousku) 157 Sasko 40, 45, 53, 54, 89, 93, 104, 139, 153, 161, 173, 185, 195, 198, 201 Sázava, Sázavský klášter 68, 109, 145, 196, 208, 231 kostel sv. Marie a sv. Jana Křtitele 72, 74, 95, 210, 212, 214; oltář sv. Martina 145; oltář sv. Štěpána 145 

Strana 239
kostel sv. Kříže 109 Mnich sázavský 231 opati: Božetěch, Děthart, Jimram, Prokop, Silvestr, Vit Scichovo (Číchov, okr. Třebíč) 214 Sedlatíno (?) 223 Sedlce (Komárov u Brna) 224 Sedlec, bývalý hrad nad Ohří (asi u nynějších Karlových Varů) 122 Sekyř Kostel (zaniklý biskupský dvůr a ves u Podivína na Moravě) 104, 109, 180, 228 Severní moře 12 Skramníky, ves u Českého Brodu 211 Slivnice, zaniklá ves u Podivína 104, 152 Smilovici (?) 224 Smrk (okr. Třebíč) 224 Sovolusky (?) 225 Srbsko (Míšeňsko a Horní Lužice, obydlené po- labskými Srby) 31,89, 124, 126, 146, 175, 185 Stadice, ves blízko Ústí n. L. 18, 19 Staříče (Stařeč, okr. Třebíč) 225 Stodor (území Stodoranů) 34 Strnovník, les 211 Strupěšín (obec Dalešice, okr. Třebíč) 225 Studlenec (Studenec, okr. Třebíč) 224 Styr, řeka na záp. Ukrajině 122 Sudici (Sudice, okr. Třebíč) 224 Surina, potok (snad Litava) 48 Sviní (Svídnice), hrad 167 Svinibrod (Schweinfurt), klášter vsev. Bavorsku 68 Svitava řeka 48 Svratka, vlastně dolní Dyje, řeka 104, 191 Šibenice, kopec u Prahy (asi nynější Vítkov) 93 Švábsko 39 Trenčín, hrad 137, 170 Tritri viz Tatry Trmava (Trnava, okr. Třebíč) 224 Trója 7, 134, 148, 162 Trutina (asi Trotina, přítok horního Labe) 183 Třebíč, klášter Panny Marie 187, 223, 224 kostelík sv. Benedikta 225 Tučici (Tetčice nebo Čučice na Brněnsku) 224 Tuhošť hrad (pozdější Domažlice) 122 Tursko, pole (nynější Tursko je na jih od Kra- lup) 26 Týnec nad Vršky (Týnec nad Labem) 180 Uhry (též Panonie, země Hunů) 34, 53, 70, 80, 93, 95, 98, 100, 139, 147, 166, 169, 170, 188, 197, 213, 214, 228 uherský (panonský) král: Beda, Koloman, Ondřej, Petr, Štěpán, Vladislav Utrecht viz Trajekt Uzka, asi potok Chomutovka Váh, řeka 122, 170, 189 Váh, kraj 122 Vaskonie (Gaskoňsko) v jižní Francii 139 Veliz, vrch u vsi Kublova na sever od Žebráku 57, 167 Verona 47, 138, 184 Vilémov, klášter 191 Viprechtici (?) 224 Vlastislav, hrad 26 Vltava, řeka 12, 124, 160, 190, 229 Vraclav, hrad (u Vysokého Mýta) 167 Vranov, hrad (u Znojma) 154 Vratislav, hrad ve Slezsku 95 Vrchotici (?) 224 Vyšehrad 20, 24, 58, 106, 139, 151, 160, 175, 176, 178, 181, 185. 191, 200, 205, 217, 218; viz též Chvrasten Tanais (Don), řeka 11 Tatry (Tritri) 56, 122 Tetín, hrad u Berouna 15 Trajekt (Utrecht nebo Maastricht, srv. pozn. 50) 192 vyšehradský kostel 127, 217, 219 Kanovník vyšehradský 231 Vyzplice, potok (asi Kutnohorský potok) 158 239

Strana 240
Zagmo (Lagmo) (?) 224 Zakolnice, jeskyně (?) 211 Zaševo (Zašov, zaniklá ves na Třebíčsku) 224 Zbečno, knížecí dvůr a ves u Křivoklátu 14, 15, 155, 200 Znojmo, hrad 154 Zobor (Zuberská hora u Nitry) 34 Žatec 26, 106, 157, 184, 188 žatecký kraj 97 Žerčiněves, biskupský dvůr (Žerčice u Mladé Boleslavi) 109 Žiži, místo na Hradě pražském 59 240

Strana 241
REJSTŘÍK OSOB Asklepios (Aeskulap) 14 Asverus, král perský 115 Abel, bratr Kainův 96 Abrahám 33 Adalbert, arcibiskup magdeburský (968—981) 40, 47 Adalbert, arcibiskup mohučský (1111—1137) 196 Adaldag, biskup brémský (936—988) 40 Adam 33 Adleita, dcera Ondřeje uherského, manželka Vratislava II. († 1062) 99, 103 Adleita, dcera vévody Almuše, manželka Sobě- slava I. († 1162) 195 sv. Adolf 145 Achilleus 7, 69, 77 Aiakovec, viz Achilleus Aiolos, král větrů 168 Albin, kaplan biskupa Jaromíra 123 Albrecht, hrabě snad z Bogenu 145, 192; sestra: Lukarda Aleš, předák 107, 124, 125 Alexandr II., papež (1061—1073) 112, 113. 217, 218 sv. Alexia a Bonifáce klášter viz Řím Almuš, bratr uherského krále Kolomana 190, 195; dcera: Adleita Amadryády 15 Amazonky 24 Ancus 25 Apella Jakub, Žid 19, 200 Argejové 162 Aribo, arcibiskup mohučský (1021—1031) 70 Arnošt, markrabí rakouský (u Kosmy omylem Luc) 118 Arnulf, král německý a císař římský (887—899) 26, 34 Arnulf, vévoda bavorský 39 Asinus viz Osel Bakchus, bůh vína 13, 23 Bardo, arcibiskup mohučský (1031—1051) 72 sv. Barnabáš 145 Barnabáš, poustevník 64, 67 sv. Bartoloměj 83, 145 Bavoři 173 Bělec, předák, služebník biskupa Jaromíra 116 Belial, dábel 193 Bellona, římská bohyně války 27, 28, 91, 214 Beneda, bojovník 125, 126 Benedikt V., papež (964) 40 Benedikt VII., papež (974—983) 121 Benedikt IX., papež (1032—1045) 85 sv. Benedikt 42, 145, 201, 206, 210 sv. Benedikta kostelík viz Třebíč místo, bývalé probošství blízko Brna 222 Benedikt, poustevník 64, 67 Benno, biskup míšeňský 126 Berecynthie (Kybela) 17 Berengar, hrabě ze Sulzbachu 161, 179 Berthold, vévoda bavorský 40 Bertold, služebník Kosmova syna Jindřicha 194 Bobřané, slovanský kmen na horním Bobru 122 Boethius, křesťanský spisovatel (6. století) 231 Bohumil, klerik 83 Boleslav I. Ukrutný, kníže český (935—967/972) 34—38, 40, 41, 96 Boleslav II., kníže český (967/972—999) 41—47, 51, 53, 54, 56, 70 Boleslav III., kníže český (999—1002; 1003) 54, 56—58, 72 Boleslav, syn krále Vratislava, údělný kníže olo- moucký († 1091) 103, 130 Boleslav Chrabrý, kníže a král polský (992—1025; v 1. 1003—1004 vládce Čech); u Kosmy omy- lem Měšek 56—59, 66, 68, 71, 72, 78 Boleslav II., Smělý, kníže a král polský (1058— 1080) 78, 102, 103 241

Strana 242
Boleslav III., Křivoústý, syn Vladislava Heřmana a Jitky, kníže polský (1102—1138) 120, 144, 152, 158, 159, 173, 180, 181, 187, 194 sv. Bonifáce klášter viz Řím kostel viz Libice Bonifacius, markrabí toskánský (asi 1030—1055) 114; dcera: Matylda Bor 102; syn: Mstiš Borša, syn Olenův 133 Borša 192; syn: Olen Bořivoj I., kníže český († ca 894) 8, 26, 34, 35; manželka: Ludmila Bořivoj II., syn Vratislava II. a Svatavy, kníže český (1101—1107, 1117—1120) 59, 103, 152, 154, 156—164, 166, 167, 175—177, 179, 189— 191, 196, 223 Bořut, syn Božejův 168, 169 Božej, syn Čáčův, Vršovec 146, 156, 157, 162, 167—169; syn: Bořut Božen 106, 107; syn: Smil Božena Křesinova, manželka knížete Oldřicha († 1052) 60, 94 Božetěch, opat sázavský (1085—1096) 145, 215 až 217 Božetěcha, manželka kronikáře Kosmy 189, 227, 228 Braniš, bojovník 125; bratr: Sláva Bruno viz Rehoř V. Bruno, snad z Querfurtu 97; dcera: Alžběta Břetislav I., kníže český (1035—1055) 8, 60, 68 až 73, 75, 77, 78, 92—97, 100, 103, 106, 181, 210—213, 229 Břetislav II., kníže český (1092—1100) 75, 103, 124, 130, 133, 135, 137, 139, 141, 143—154 156, 167, 184, 193, 217, 220, 222, 223, 229 Břetislav, syn Břetislava II. († po r. 1130) 184 Budivoj, syn Chřenův 161 Buza 174, 177, 183; syn: Dětříšek Byš, předák 112; syn: Předa Ceres 13, 23 Cereřin zet (Pluto) 25, 28 Cicero, římský řečník (106—43 př. n. 1.) 96, 111 Cillenia 156 sv. Cyril 208 Čáč, Vršovec 146; syn: Božej Čáslav, bratr sv. Vojtěcha 51 Čech, praotec 13 Čechové, český lid, český národ 26, 28, 29, 31, 59, 70, 78, 79, 84, 87, 91, 93, 95, 100, 101, 118, 119, 148—152, 157, 158, 161, 163, 170— 174, 182, 184, 188, 196, 201, 205, 229 Česta, Vršovec 173, 179 Dalimil 231 sv. Damián viz Praha, kostel sv. Víta Dánové 37 Decius, císař římský (249—251) 38 Děčané, český kmen 122 Dedi, markrabí lužický († 957) 195 Dědošané, slovanský kmen mezi dolním Bobrem a Odrou 122 Demetrius, mnich sázavský 216 Děpolt Vohburský, markrabínordgavský 161, 179 Desiderius, biskup kavellonský (1082—1095) 139 Děthart, probošt břevnovský, opat sázavský (1097 — 1133) 147, 196, 220 Dětmar, biskup pražský (973—982) 45, 46, 70 Dětříšek, syn Buzův 174, 177, 183 Dioklecián, císař římský (284—305) 38 Dlúhomil, předák 194 Dobeš, syn Lstimírův 155 Dobrohost, syn Hynšův, bojovník 119 Dobřemil 157; syn: Neuša Domaša, Vršovec 168 Doubravka, manželka Měška I. († 977) 48 Drahomiř ze Stodor, manželka Vratislava I. 34 Dryády 15 Držikraj, syn Lubomírův 133, 184; bratr: No- žislav Cato, římský gramatik 169, 231 242

Strana 243
Držimír, předák 133 Durynk, vychovatel Vlastislavova syna 31 33 Edgid, manželka Jindřicha I. 37, 41 Egilbert, arcibiskup trevírský (1079—1161) 120, 121, 123 Ejakus (omylem místo Aison) 17 Ekard, opat kláštera v Nienburce n. Sálou, biskup pražský (1017—1023) 68, 70 Ekkehard II., vévoda saský, markrabí míšeňský (1032—1046) 89, 92, 93 Erkembert, správce hradu Donína 185 Erpo, biskup münsterský (1085—1097) 138 Eufemie, manželka Oty Olomouckého († 1111) 152 Fabian, správce Vyšehradu 174, 175 sv. Filip 145 sv. Fortunát 145 Franko, mistr, učitel při katedrální škole v Lu- tychu (připomíná se v l. 1043—1083) 204, 227 Frankové 201 Frankové východní 173 Fridrich, vévoda švábský (1079—1105) 122 Fridrich, snad z Bogenu 199; manželka: Sva- tava Fridrich z Peilsteinu, švagr Sigardův (spíše bratr; švagr tohoto jména není znám) 158 Hagen, kaplan Jana, biskupa olomouckého 111 Hapata 162 Hedčané 79 Hektor, hrdina trojský 125 Helpirk, sestra Leopolda III. Rakouského, man- želka Bořivoje II. († 1142) 154 Hemma, manželka Boleslava II. († 1005 či 1006) 54. 67 Herakles 126 Herodes, král judský 37 Heřman, biskup pražský (1099—1122) 8, 151 až 153, 156, 160, 164, 165, 174, 175, 179, 184, 189, 190, 192, 203, 223 Heřman, předák 168, 180 Heřman, bratr Vilémův 191, 196 Homér, básník 8 Horatius, římský básník (65—8 př. n. l.) 230 Hostivít, mytický kníže český 25, 26 Hovora, služebník knížete Jaromíra 57, 58 Hrabiša, rádce Bořivoje II. 159, 163, 176 Hrdoň, syn Zankův, bojovník 119 Humprecht, předák 194 Hunové, země Hunů viz Uhry Hymenaeus, bůh sňatku 23 Hyneš 119; syn: Dobrohost Hyperion, bůh slunce 17 Hyza (Hizzo), biskup pražský (1023—1030) 70, 71 Gaudencius viz Radim Gedeon, soudce izraelský 77 Gerpirga, vdova po Gisalbertovi, manželka krále Ludvíka 39 Gervasius, kolem r. 1120 kanovník kapituly praž- ské 7. 75, 229 Gilbert, předák 194 Gisalbert, vévoda lotrinský 39 sv. Gleb 145 Goliša, mnich sázavský 216 Gotfrid, hrabě na hradě Raabs (Rakousy) 154,155 Grácie 13 Charybda 164, 202 Chorvati, český kmen usedlý na severovýchodě a východě Čech 122; druzí Chorvati (asi vý- chodně od předchozích) 122 Chřen 161; syn: Budivoj z Ilia pastýř (Paris) 69 Izák, biblický patriarcha 55 sv. Izák 145 Izák poustevník 64, 67 sv. Jakub 145, 198 243

Strana 244
Jakub Apella viz Apella Jan XIII., papež 41, 42 Jan XV., papež so Jan I., mnich břevnovský, biskup olomoucký (1063—1085) 103, 104, 109, 110—113, I2I Jan II., biskup olomoucký (1104—1126) 159 Jan, biskup tuskulský 218 Jan poustevník 64, 67 Jan, syn Čestúv, Vršovec 173, 179 sv. Jan Křtitel 63, 107, 145 sv. Jan apoštol a evangelista 145 sv. Jana klášter viz Míšeň Janek, viz Zanek Jaromír, kníže český (1003; 1004—1012; 1033— 1034) 56, 57, 60, 72—74, 167 Jaromír — Gebhart, biskup pražský (1068—1090) 77» 98, 101, 104, 106—111, 113, 114, 116, 121, 123, 127, 128, 130, 197 sv. Jeroným 33, 74, 145 Jidáš, biblický zrádce Kristův 31 sv. Jiljí, benediktin 120 Jimram, syn sv. Prokopa 211, 213—215 sv. Jimrama mučedníka klášter viz Řezno Jindřich I., král, mylně císař německý (919—936) 37—39, 45 Jindřich II., vévoda bavorský, král a císař (I.) německý (1002—1024) 56, 60—64, 68, 71 Jindřich III., král a císař (II.) německý (1039— 1056) 89, 93, 219 Jindřich IV., král a císař (III.) německý (1056— 1105) 106, 107, 119—124, 137, 144, 151, 219 Jindřich V., král a císař (IV.) německý (1106— 1125) 8, 59, 161, 163, 165, 166, 169—173, 177, 179, 184, 195, 197, 206, 228, 230 Jindřich, bratr Oty I., vévoda lotrinský a bavor- ský 39, 40 Jindřich (Václav?), syn knížete Svatopluka, údělný kníže olomoucký (1126—1130) 165 Jindřich, syn Viprechta II., hrabě grojčský (1124 až 1135) 198, 199 244 Jindřich Zdík, biskup olomoucký (1126—1150) 194, 228 Jindřich z Ebersteinu, biskup frisinský (u Kosmy mylně Oldřích)(1098—1137) 157, 158; bratr: Sighard Jindřich, syn kronikáře Kosmy 194, 228 sv. Jifi 63, 64, 109, 145 sv. Jiří kostel viz Bamberk, Praha Jiřík, syn Stanův, správce hradu Žatce 188 Jitka ze Schweifurtu, manželka Břetislava I.(t 1058) 68—70, 77, 97, 100; bratr: Ota Bílý Jitka, dcera Vratislava II., manželka Vladislava Heřmana (Ť 1086) 103, 119, 125, 158, 159 Josue, hrdina izraelsky 77 Julidn, zv. Apostata "102 Jupiter, nejvyšší římský bůh 28 Jurata 117; předek: Tas; syn: Beneda Juvenalis, římský básník (60—140 n. l.) 231 Kain, biblický bratrovrah 36, 81, 95, 134 Kalixt II., papež (1119—1124) 8 Kanan, mnich sázavský 276 Karel Veliký, král franský a císař římský (771— 814) 55, 89 Kazi, dcera Krokova 14, 15 Kazimír, kníže polský 103; jinak omylem místo Měšek II. Lambert (v. t.) Kirké Aiaiská 17 sv. Kliment, papež a mučedník 147 Kliment III. papež (1084—1100) 123, 127, 140, 153 Kliment, opat břevnovský 75, 229 Kochan, Vršovec 57, 74 Kojata, syn Všeborův, hradský správce 103, 105—107 Kojata, asi dobrodinec kláštera Sázavského 194 Koloman, král uherský (1095—1114) 152, 170, 188, 190 Kombold, měšťan řezenský 111 Konrád II., král německý (1024—1039) 71 Konrdd I., údělný kníže brněnský (od r. 1054) 

Strana 245
a znojemský (od r. 1061), kníže český (1092) 77. 98, 101, 104, 106, 107, 117—119, 122, 129—133, 135, 136, 138, 147, 152, 154, 157. 187, 219 Konrád II., syn Litoltův, údělný kníže znojemský (1123—1128 a od r. 1134. † po r. 1161) 194, 223 Konrád, hrabě wettinský, markrabí míšeňský (1127—1157) 195 Konrád, syn Vernherův, vévoda lotrinský 39 Konrád, biskup utrechtský (1076—1099) 121 Konrád, syn Řivinův, bojovník 186 Konstantius 139 Korutanci 40 Kosmas, biskup pražský (1091—1098) 136, 137, 139, 144—148, 216, 220, 228 Kosmas, děkan kostela pražského, kronikář 6, 7. 11, 117. 123, 141, 207, 226—234 sv. Kosmas 145 sv. Kosmy a Damiána krypta viz Praha, kostel sv. Víta Krása, předák 168 sv. Kristián 145 Kristin, mnich a poustevník 64, 67 Krok 14 Křesomysl, mytický kníže český 25 Kukata, lovec 126, 155 Ladislav I., král uherský viz Vladislav sv. Lambert, biskup lutyšský (asi 670—708) 192 Lanc, kaplan, probošt litoměřický 104—106 Latin, jeden z Latinů 139 sv. Lazar 145 Lemňan Vulkán 25 Lemuzi, český kmen 122 Leopold II., markrabí rakouský (1075—1096) 117, 118; otec: Luc Leopold III., markrabí rakouský (1096—1136) 154. 161 Lia, dcera Labanova 196 Libuše, mytická kněžna česká 15, 16, 19, 23, 25 Liemar, arcibiskup brémský (1072—1101) 121 Litold Eppensteinský, vévoda korutanský (1077—1090) 122 Litolt, syn knížete Konráda, údělný kníže znojemský (1092—1099) 152, 154, 157, 158, 187, 194, 221, 222 Lork, vrah Břetislava II. 155 Lotar III. Supplinburský, vévoda saský (od r. 1106), král a císař německý (1125—1137) 195. 198 Lstimír 155: syn: Dobeš Lubomír 132, 184; synové: Nožislav, Držikraj Luc, markrabí rakouský, omylem místo Arnošt (v. t.) Lucanus, římský básník (39—65) 231 Lučané, český kmen, usedlý v Poohří 26, 31, 122, 229 sv. Ludmila, manželka knížete Bořivoje († 920) 34, 153, 228 Ludmila, dcera Vratislava II. 103. 156 Ludolf, syn Oty I. 40 Ludvík Pobožný (u Kosmy omylem Pipin) 55, 89 Ludvík IV., král západních Franků (920—954) 39, 40; manželka: Gerpirga Lukarda, snad z Bogenu, manželka Břetislava II. († 1094) 145; bratr: Albrecht sv. Lukáš, evangelista 145 Lutici, baltský kmen slovanský 34 Lutobor, syn Martinův 196 Lutoměřici, český kmen, usedlý okolo Litoměřic 122 Machtilda, dcera Ludolfova 40 Marek, probošt kapituly pražské (1068—1098) 108 Marie Panna 63, 64, 83, 95, 109, 145, 177, 222, 223 Marie Panny kostel viz Bamberk, Hnězdno, Klad- ruby, Postoloprty, Praha, Sázava, Třebíč Marie, sestra Lazarova 196 245

Strana 246
Marie, abatyše viz Mlada sv. Marie Magdalena 200 Markvart Němec 107, 154 Mars, římský bůh války 27, 28, 75, 118, 181 Marta, sestra Lazarova 196 Martin 196; syn: Lutobor sv. Martin 145 sv. Martina krypta viz Praha, kostel sv. Víta oltář viz Sázava Matatyáš, otec Judy Makabejského 55 sv. Matouš 145 Matouš, poustevník 64, 67 Matylda, hraběnka toskánská (1055—1115) 114 až 116; otec: Bonifacius; manžel: Velf sv. Mauricius, mučedník 145 Medeia z Kolchidy, kouzelnice 14, 17 Meginhard, opat břevnovský (1035—1089) 127 Menhart, biskup pražský (1122—1134) 193, 197, 203 Měšek I., kníže polský (asi 963—992) 48, 49, 84; jinde jde o Boleslava Chrabrého (v. t.) Měšek II. Lambert (u Kosmy omylem Kazimír) (1025—1034) 78 Metoděj, biskup moravský († 885) 26 Michal, biskup řezenský (941—972) 36, 37 sv. Mikuláš 145 sv. Mikuláše oltář viz Praha, kostel sv. Víta Milčané, srbský kmen usedlý v Míšni 122 Mlada — Marie, sestra Boleslava II., abatyše u sv. Jiří 41, 42, 45, 47 Mnata, mytický kníže český 25 Mojžíš, patriarcha 17, 146 Mstiš, syn Borův, správce hradu Lštění a později Bíliny 98, 102 Munici, rod 73 Mutina, syn Božejův, Vršovec 146, 156, 157, 162, 166—169 Múza 140, 191, 203 Němci 34, 69, 70, 101, 106, 108, 118, 119, 158, 166, 170, 191, 192, 213 Nemoj, strýc Mutinův 167 Nero, císař římský (54—68) 37 Neuša, syn Dobřemilův 157, 168 Nezamysl, mytický kníže český 25 Noe, biblický patriarcha 55 Notharius, asi Notker, biskup lutyšský (972— 1008) 52 Nožislav, syn Lubomírův 133, 184; bratr: Držikraj Numa, mytický král římský 25 Obodrité 37, 38 Oldřich, kníže český (1012—1033: 1034) 8, 56, 58—60, 70, 72, 74, 94, 208, 210, 229 Oldřich, syn Konrádův, údělný kníže brněnský (od r. 1092) a znojemský (od r. 1112; 1113) 147, 152, 157, 158, 187, 194, 208, 223, 224 sv. Oldřich, biskup augšpurský († 973) 47, 145, 189 Oldřich, biskup eichstädtský (1075—1095) 121 Oldřich, biskup frisinský; správně Jindřich (v. t.) Oldřich bylo tehdy jméno biskupa pasovského Oldřich, duchovní Erkembertův 185 Oldřich, syn Vacemilův, bojovník 194 Olen, syn Boršův, bojovník 194 Olen 123; syn: Borša Ondřej I., král uherský (1046—1061) 98, 99 Ondřej, biskup olomoucký (1092—1096) 137, 144, 228 sv. Ondřej apoštol 145 Oready 15 Osel (Asinus), kanovník pražský 139 Ota I., král a císař německý (936—973) 37, 39, 40, 47, 121; též omylem místo Oty II. (v. t.) Ota II., král a císař německý (961—983) 45, 47, 48 Ota III., král a císař německý (983—1002) 49. 53, 58, 60, 64 Ota I., syn Břetislava I., údělný kníže znojemský Načerat, syn Tasův, předák 122 Neklan, mytický kníže český 25, 26, 29 246

Strana 247
(1054—1055) a olomoucký (1061—1087) 77, 98, 101, 104—107, 117—118, 123, 130, 152, 219 Ota II., Otík, údělný kníže olomoucký (od r. 1113) a brněnský (od r. 1123. † 1126) 130, 152, 158, 163—165, 174, 176, 177, 179—181, 186—188, 194, 195, 201, 203, 205 Ota, vévoda lotrinský 39 Ota, biskup bamberský (1102—1139) 164, 204 Ota, biskup řezenský (1060—1089) 118, 121 Ota III., Bílý, Bamberský, vévoda švábský († 1057). bratr (u Kosmy mylně otec) Jitky, manželky Břetislava I. 68, 97 Otík viz Ota II. olomoucký Ovidius, římský básník (43—18 př. n. l.) 230 Pabo 60 Pabova hora viz Bamberk sv. Pankrác, mučedník 145 sv. Pantaleon, mučedník 145 Parth viz Neklan Paschalis II., papež (1099—1118) 184 sv. Pavel 72, 145, 218 Pavlík, syn Markvartův, vychovatel Vladislava I. Podiva, Žid 104 Podiven, komorník sv. Václava 197 Poláci 34, 59, 70, 95, 166, 181, 182, 184, 186, 231 Pomořané 202 Pořej, bratr sv. Vojtěcha 51 Prkoš, správce hradu Bíliny 93 sv. Prokop, opat sázavský († 1053) 95. 208—214 sv. Prokopa klášter viz Sázava Prometheus, omylem místo Proteus (mořský bůh, měnící se v rozličné podoby) 109 Prostěj, důvěrník knížete Vladislava 181, 186 Protiven, rádce Bořivoje II. 159, 163 Prudentius, křesťanský básník 162, 231 Předa, předák, syn Byšův 112, 125 Přemysl, mytický kníže český 18, 19, 23, 25 Připek, vrch 26 Přivitan 179 Pšované, český kmen usedlý okolo hradu Pšova 122 Pulo, bratr Vilémův 163 Purkart, posel Jindřicha V. 174 154 Pečeněgové viz Plavci Pelops, mytický král v Elidě 178 Petr, král uherský (1038—1041; 1044—1046) 100 Petr, probošt kostela sv. Jiří 112, 217—219 Petr, kaplan Jitky, dcery Vratislava II. 120 sv. Petr, apoštol 42, 72, 109, 145, 187, 218, 219 sv. Petra kostel viz Bílina, Praha, Řím Phaedrus, římský skladatel bajek (asi 40 n. l.) Radim — Gaudencius, bratr sv. Vojtěcha, biskup hnězdenský (999—1006) 56, 83, 84, 117 Radim bojovník 119; bratr: Stan Ráchel, dcera Labanova 196 Rapota (Radbot z Kouby), falckrabí bavorský († 1080) 112, 122, 137, 138, 144 Ratibor, zeť Alešův Regino z Prümu, německý kronikář († 915) 230 Remus, bratr Romulův 96 Richenza z Bergu, manželka Vladislava I. († 1125) 201 231 Picus, král v Latiu 17 Pipin, omylem místo Ludvíka Pobožného (v. t.) Plavci nebo Pečeněgové 24 Pluto viz Ceres Pobraslav, bratr sv. Vojtěcha 51 Podiva 104; syn: Petr Robert kardinál, papežský legát, biskup faenzský (kol. r. 1086, † 1104) 153 Romulus, mytický král římský 96 Rotard, arcibiskup mohučský (1088—1109) 144. 153 Rotpert, lžibiskup 139, 140 Rudbert, arcibiskup mohučský 47 247

Strana 248
sv. Řehoř (590—604) 206 Řehoř V. (Bruno), papež (996—999) 58 Řehoř VII., papež (1073—1085) 112, 114 Řivin 186; syn: Konrád ze Sáby královna 115 Sallustius, římský dějepisec (86—ca 35 př. n. l.) 231 Samson, biblický silák (o Břetislavu I.) 77 Sarigové 84 Sasové 39, 49, 89, 92, 124, 173, 195, 198 Sauromaté 84 Sedulius, křesťanský básník římský (5. stol. n. l.) 231 Serafin, arcibiskup ostřihomský (1100—1104) 152, 228 Sezema, předák 178 Sibylla Cumská, věštkyně 17 Sigard z Burghausenu, hrabě ze Sály († 1184) 157 Sigevin, arcibiskup kolínský (1078—1089) 121 Silvestr, opat sázavský (1134—1161) 189, 198, 201 Sinon, lstivý Řek před Trójou 162 Skrbimír, vychovatel Boleslava III. Polského 159 Skylla 164 Sláva, bojovník 125; bratr: Braniš Slavibor, předák z hradu Pšova, otec sv. Lud- mily 34 Slavník, otec sv. Vojtěcha († 981) 48 Slezané, kmen usedlý na Sleze (levý přítok Odry) 122 Slované 69, 89, 92 Slované Polabští 49 Smil, syn Boženův, správce hradu Žatce 106, 107 Soběbor, bratr sv. Vojtěcha († 1004) 51 Soběslav I., kníže český (1125—1140) 103, 163, 179, 181, 184—188, 194, 196, 198, 199, 201, 203, 204, 206, 207, 230 Spytihněv I., kníže český († asi 916) 32 Spytihněv II., kníže český (1055—1061) 72, 77, 96, 98—103, 212—214 Spytimír, bratr sv. Vojtěcha 51 Stan, bojovník 119, 187; bratr: Radim; syn: Jiřík Statius Publius Papinius, římský básník (40—96) 7. 230 Strachkvas, syn Boleslava I. († 996) 36, 50, 52 Střezislava, matka sv. Vojtěcha 49 Sulla, římský diktátor (138—78 př. n. l.) 91 Svatava, dcera Kazimíra I. Polského, manželka Vratislava II. († 1126) 103, 123, 184, 201 Svatava, též Luitgarda, dcera Vladislava I. († po r. 1146) 199; manžel: Fridrich z Bo- genu Svatopluk, král moravský (871—894) 26, 34 Svatopluk, syn Oty Olomouckého, kníže český (1107—1109) 130, 152, 158—168, 170—176, 186 Šalomoun, král izraelský 77, 115, 148, 205 Šebíř, biskup pražský (1030—1067) 71, 72, 79 až 81, 93—95, 99, 102—104, 106, 197, 212 Šebíř, probošt mělnický 6, 229 Šebíř, předák 107 Štěpán I., král uherský (997—1038) 68 Štěpán II., král uherský (1114—1131) 188, 195, 198, 199 Štěpán, předák 198, 199 sv. Štěpán, prvomučedník 109, 145 sv. Štěpána oltář viz Břevnov, Sázava Švábové 173 Tas, předák 124, 125 Těptici, rod 73 Terentius, římský básník (ca 190—159 př. n. l.) Rudolf, papežský legát a rada 112, 113 Rudolf, předák 222 231 Tetka, dcera Krokova 15 Thegdag, biskup pražský (998—1017) 59, 68 Thetidin syn viz Achilleus 248

Strana 249
sv. Tiburcius, mučedník 145 Tiederik, biskup verdunský (1046—1089) 121 Tobiáš, zbożný Izraelita 55 sv. Tomáš apoštol 145, 155 sv. Tomáše kaple viz Praha, kostel sv. Víta Tomáš, příbuzný Krásův 168 Třebované sousedé Slezanů na severu 122 Turnus, král Rutulů v Latiu 125 Tuto, biskup řezenský (894—930) 40 Tydeovec, zde Břetislav I. 77 Tyndarovna (Helena) 69 Tyr 29, 30 Vezil, arcibiskup mohučský (1084—1088) 121, 123 Viklin, posel knížete Konráda 138 Vilém, bojovník 107 Vilém, bratr Pulův 163 Vilém, předák, bratr Heřmanův 191, 196 Villigis, arcibiskup mohučský (975—1011) 47, 51 Vintíř, mnich, důvěrník Jindřicha III. († 1045) Uhři 38, 39, 40, 71, 99, 170, 188 Ulixes (Odysseus), král ithacký 17, 196 Vacek předák 59, 160, 166, 174, 176, 177, 179, 184, 85 Vacek tichý, zeť Prostějův 186 Vacemil, bojovník 192; syn: Oldřich Vacena, předák 178 sv. Václav, kníže český (922—935), mučedník 24, 34—37, 59, 96, 100, 129, 136, 143, 180 181, 197, 205, 227, 230, 231 sv. Václava kostel viz Boleslav, Praha Václav, syn Boleslava II. († před r. 999) 54 Václav, syn Viprechta II. grojčského (pravdě- podobně Viprecht III.) († asi 1116) 177—179 Vacula, předák 178 Vavřinec, arcibiskup ostřihomský (1105—1118) 188 sv. Vavřinec, mučedník 145 Vecl, kaplan Vratislava II., biskup olomoucký (1088—1091) 127 Velf V., jako vévoda bavorský II. (1101—1119) 115, 116; manželka: Matylda Venuše, bohyně krásy a lásky 23, 69 Vergilius, římský básník (70—19 př. n. l.) 7, 17, 230 Vernher, otec lotrinského vévody Konráda 39 Vespasián, císař římský (69—79) 147 94 Viprecht II., hrabě grojčský (1073—1124) 125, 148, 153, 161, 175, 177—179, 194—196, 198; synové: Jindřich, Václav Viprecht III. grojčský viz Václav Virpirk, manželka knížete Konráda 133, 135 sv. Vít, mučedník 37 sv. Víta kostel, oltář viz Praha Vít, synovec sv. Prokopa, opat sázavský 211, 213, 214 Vít Želibořic, viz Želibořic Vladislav I., kníže český (1109—1117; 1120— 1125) 8, 103, 155, 163, 174, 177—182, 184—189, 191, 192, 194, 195, 200, 203, 204, 228, 229; manželka: Richenza z Bergu Vladislav I. Heřman, kníže polský (1079—1102) 78, 103, 119, 144, 146, 152, 158 Vladislav (Ladislav I.), král uherský (1077— 1095) 128, 137 Vlastislav, mytický kníže Lučanů 26, 31 Vnislav, mytický kníže český 25 Vnislav Vršovec 168 Vojen, mytický kníže český 25 Vojslav, správce hradu Hlohova 199 sv. Vojtěch — Adalbert, biskup pražský (982— 997) 24, 46—53, 60, 68, 74, 79, 80, 82—84, 100, 117, 121, 136, 230 sv. Vojtěcha klášter viz Břevnov; kostel, hrob viz Praha Vojtěch, opat břevnovský 127 Vok předák 46 Vracen, biskup moravský, jinak neznámý 104 249

Strana 250
Vratislav I., kníže český (905?—921) 34 Vratislav II., kníže a král český (1061—1092) 75, 77, 98, 100, 101, 104, 107, 109, 111, 113, 117—127, 137, 138, 148, 179, 198, 211, 212, 214, 215, 217, 218, 229 Vratislav, syn Vratislava II. († asi r. 1062) 103 Vratislav, syn Oldřichův, údělný kníže brněnský († 1156) 222 Vršovici 57, 64, 73, 146, 167, 179 Všebor, předák 103, 105—107; syn: Kojata Vulkán, bůh ohně 134 Vznata, syn Tasův, předák 124, 194 Wolfrang (Wolfgang), biskup řezenský (972— 994) 47 Zanek (Janek?) 111; syn: Hrdoň Zbyhněv, syn Vladislava Heřmana († po r. 1112) 158, 159, 180 Zderad, vladař 130, 133 Zdík viz Jindřich Žatčané viz Lučané Želibořic Vít, komorník Vratislava II. 126 Židé 134, 146—148, 165, 193, 200 250

Strana 251
VYSVĚTLIVKY věří!). Těchto slov se užívá o člověku lehko- věrném, pověrčivém. Arcibiskup metropolita, stojící v čele arcidiecéze jako biskup a zároveň v čele církevní pro- vincie, která se skládá z několika biskupství, jakožto sufragánních. Abatyše představená některých ženských klášterů. Abel druhorozený syn Adama a Evy, mladší bratr Kainův, nevinně zavražděný při oběti. Abrahám patriarcha, praotec Židů a Edomitů a všech Arabů. „Otec všech věřících.“ Adam jméno prvního člověka a praotce lidí. Achilleus syn fthíjského krále Pélea a mořské bohyně Thetidy, největší achajský hrdina v trojské válce. Aiolos syn Hippata a Melanippy, nejznámější vládce větrů. Žil na ostrově Aiolii, ztotožňo- vaném ve starověku s jedním z dnešních Liparských ostrovů u Sicílie. Aisón syn zakladatele a prvního krále Iólku Kréthea, otec bohatýra Iásona. Byl omlazen Medeiou. Alba lněný šat sahající až na nohy, s úzkými rukávy, kolem boků podkasaný šňůrou (cingulum). Nosí ji klerikové s vyšším svěce- ním při mši a jiných liturgických úkonech. Amadryády v řecké mytologii nymfy stromů, jejichž život úzce souvisel se životem stromů stejně vzrostlých. Amazonky v antickém bájesloví mytický národ bojovných žen, tvořících vlastní ženské státy a ovládaných vlastními královnami. Amykly město ve starověkém Řecku, v Lakónii, jižně od Sparty. Založil je spartský král Amyklás (syn krále Lakedaimona a jeho manželky Sparty). Ancus Marcius dle pověsti čtvrtý král římský (638—614 př. n. 1.), syn Numy Marcia a Pompilie. Apella jméno pověrčivého židovského propuš- těnce, známé z Horatiových Satir I, 5, 100: credat Iudaeus Apella (necht Žid Apella Arcikněz pomocník biskupův při biskupském chrámu; též představený kostela. Argejové obyvatelé města Argu na Pelopon- nésu; u Homéra a podle něho i u pozdějších autorů Řekové vůbec. Argos jméno několika měst ve starověkém Řecku. Zde Mykény, hlavní město říše mytických Pelopovců. Archimandrita ve východní církvi označení představeného většího kláštera (od 5. století). Od 10. století název prelátů a arcibiskupů. Asklepios (Aeskulap), syn boha Apollóna a nymfy Korónidy, proslulý lékař a později bůh lékařství. Astraca dcera Diova a Themidina, bohyně spravedlnosti. Asverus Xerxes I., král perský (vládl 485—465 př. n. l.). Bakchus (Dionýsos), syn nejvyššího antického boha Dia a jeho milenky Semely. Bůh vína. Bazilika původně antická civilní stavba, později hlavní typ křesťanského chrámu. Podélná stavba o lichém počtu sloupy nebo pilíři oddělených lodí, s převýšenou, samostatně osvětlenou a na východě apsidou uzavřenou lodí střední. V dalším vývoji byl stavební typ baziliky obohacen zapojením nových pro- storů a přizpůsoben i jinak v jednotlivých slohových údobích, jmenovitě v románské době zavedením kleneb. Belial hebrejsky tolik jako ničema. V knihách starozákonních značí zosobněnou bezbožnost, dábla; v talmúdu, v kabbále knížete dáblů stejně jako v knihách novozákonních, kde se tímto slovem označuje protivník Kristův. 251

Strana 252
Bellona v římském bájesloví bohyně války, ženský protějšek, manželka, jindy sestra nebo dcera Martova. Sv. Benedikt (480—543) opat kláštera v Monte Cassinu, zakladatel řádu benediktinů. Berecynthie viz Kybela. Biskup pod autoritou papežskou, nejvyšší hlava církevního území (diecéze) a ve svém trojím úřadě, totiž učitelském, kněžském a pastýř- ském, přímý nástupce apoštolský v církvi. Cato Marcus Porcius (234—149 př. n. l.), zvaný Censorius (podle cenzury, kterou zastával podle velmi přísných zásad r. 184), Maior (starší). Římský státník, vojevůdce a spiso- vatel. Byl vzorem starořímské přísnosti mravů a prostoty života. Jeho jménem byla označena sbírka latinských dvojverší asi ze 3. století n. l. (tzv. Catonova disticha). Pro svůj obsah (mravoučná pravidla) byla ve středověku často překládána a zpracovávána. Použil je rovněž Kosmas ve své kronice: kniha I, kap. 33 (Disticha IV, 4); kniha III, kap. 34 (Disticha II, 17). Ceres staroitalská bohyně obilí a polní úrody, ztotožněná už v 5. století př. n. l. s řeckou Démétrou. Cereřin zeť Pluto, římský bůh podsvětí, totožný s řeckým Hádem. Manžel Proserpiny (řecká Persefona), dcery Cereřiny a Diovy. Cicero Marcus Tullius nejslavnější řečník a pro- zaik římský (nar. 3. I. 106, zemřel 7. XII. 43 pf. n. 1). Cillenia viz Astraea. Sv. Cyril řeholní jméno byzantského učence Konstantina (827—869), který se svým bratrem Metodějem vykonával misijní činnost na Moravě a v Panonii. Sestavil slovanské písmo. Dalmatika obřadní roucho, jehož užívá jáhen, přisluhující při slavné mši nebo při slavných průvodech a žehnáních. Je vždy stejné barvy 252 jako mešní roucho kněze. Dalmatiku nosí též biskup při pontifikální mši pod mešním rouchem. Decius Ouintus Traianus císař římský (249 až 251). Chtěl obnovit bývalý lesk pohanského Říma. Proslul systematickým pronásledo- váním křesťanů. Děkan duchovní správce čelnějších kostelů. V kapitulách kanovnických druhý hodnostář po proboštovi, jemuž přísluší spravovat zboží kapituly, svolávat a řídit kapitulní schůze a pečovat o pořad bohoslužby. Dekret (z lat. decretum = rozhodnutí) ve stře- dověku znamenal rozhodnutí panovníkovo ve věcech zákonodárství nebo veřejné správy. Denár stříbrný peníz, původně římský (ražen od roku 296 př. n. l.). V Čechách nejstarší stříbrná mince. Desátek poplatek, který odváděli věřící církvi. Nebyla to zpravidla desetina výnosu. Dialektika v řecké filosofii správné ovládání pojmů, později chytrácké umluvení odpůrce zdánlivými důvody. Z řeckých filosofů ji pěstovali Platón a Aristoteles. Dioklecián M. Aurelius Valerius Diocletianus, císař římský (284—305 n. l.). Pocházel z níz- kého rodu, vyznamenal se ve vojsku, které ho zvolilo za císaře po zavraždění císaře Nume- riana. Dlaň středověká délková míra. Družina souhrn osob bezprostředně obklopu- jících panovníka. Vykonávaly vládu a určité funkce správní. Vedle toho byly základem knížecího vojska. Dryddy lesní nymfy, nižší bohyně řecké a římské mytologie. Žily na stromech nebo v hájích, podle nichž měly většinou jména. Duchovenstvo členové duchovního stavu. Du- chovní osobou se stane za předepsaných podmínek laik, který přijal alespoň tonzuru. Dvořané ve středověku úhrnný název nejrůz- 

Strana 253
nějších lidí, vykonávajících na panovnickém dvoře vyšší funkce veřejného rázu nebo vyšší či nižší služby pro panovníka a jeho rodinu. Ejakus zde omylem místo Aison. Epakty kruh čísel odvozených z rozdílu délky roku měsíčního a slunečního. Ve středověku sloužily ke zjištění stáří měsíce kteréhokoli dne v roce. Epilog závěr řeči, doslov. Etna sopka na východní Sicílii. Euboia ostrov při východním pobřeží Řecka. Evangelium řecký výraz, znamenající obecně slunce Hélia a najády Aigly). V mýtech a na zobrazeních se setkáváme obvykle s trojicí Charitek, kterou tvoří Aglaia („Skvělá“), Eufrosyné („Dobromyslná“) a Thaleia („,Kvetoucí“). Hektór nejstarší syn trojského krále Priama a jeho manželky Hekaby, vrchní velitel troj- ských vojsk ve válce proti Achajcům. Herkules z latiny odvozené jméno nejsilnějšího hrdiny řeckých mýtů Herakla. Syn boha Dia a tírynthské královny Alkmény. Herodes judský král, proslulý svou ukrutností. Homér nejstarší řecký básník, autor Iliady a radostnou zvěst, poselství. V Novém zákoně označuje původně 1. předmět křesťanské víry, radostnou zvěst o království Božím, o Me- siáši; 2. od 2. století n. 1. písemné záznamy o učení a životě Kristově. Církví byla kano- nicky uznána čtyři evangelia: sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana; 3. úryvek z kanonických evangelií čtený při mši. Falckrabi (lat. comes palatinus, něm. Pfalzgraf) v době Merovejců, Karlovců a prvních římsko-německých císařů zástupce panov- níkův u soudu. Později se z tohoto úřadu vyvinul i nárok na říšský vikariát. Franky jméno starého vévodství v Německu na obou březích Mohanu, od hranic Čech až k Rýnu. Roku 911 se rozpadly na menší části. Od roku 1155 tak nazývána pouze západní část území. Gemma v latině drahokam vůbec nebo kameny ryté do hloubky nebo vypoukle. Germanie původně název dvou římských pro- vincií, potom latinské označení německé říše. Gideon (Gidoon) vlastním jménem snad Jerúb- baal, syn Joásův z kmene Manasse, soudce izraelský. Proslul pokořením Midjánských, jež sedm let vládli Izraeli. Gracie latinský název bohyň půvabu a krásy Charitek. Dcery nejvyššího boha Dia a Okeanovny Euronymy (podle jiné verze boha Odysseje. Hradský správce (comes) vykonával v přemys- lovské době v Čechách správu určitého hradu a jeho okolí ve všech oborech, vybíral naturální i peněžní dávky, svolával vojenskou hotovost, v počátečních dobách zastával i funkce v církevní správě. Původně dostávali tento úřad členové družiny jako odměnu. Hřivna jednotka pro vážení zlata a stříbra; v našich poměrech pro vážení stříbrných mincí. Hunové asijský kočovný kmen, který roku 375 vtrhl do Evropy. Ovládli území mezi Volhou a Dunajem a šířili své panství daleko do střední Evropy. V 5. století byli poraženi. Zde nazývány Huny obyvatelé Uher. Hymenaeus bůh sňatku a ochránce manželství. Hyperión jeden z Titánů, synů boha nebe Urana a bohyně země Gaie. Uzavřel manžel- ství se svou sestrou Theiou a dal světu tři děti: boha slunce Hélia, bohyni měsíce Selénu a bohyni ranních červánků Éós. Charybda mořská obluda, zosobňující nebez- pečný vír v Messinské úžině poblíž skály, na které žila nestvůra Skylla. Ilion viz Trója. Indikce číslo, které ukazuje, kolikátým je určitý rok v patnáctiletém období, jež se neustále znovu opakuje. Jeho původ byl zřejmě 253

Strana 254
v Egyptě a souvisel s placením berní. Za počátek, od něhož se patnáctileté indikční kruhy počítají, pokládají všichni středověcí komputisté bez jakéhokoli odůvodnění rok 3 př. n. l. Infule viz mitra. Infulovaný ten, komu je dovoleno nosit infuli (mitru). Introitus v katolické liturgii vstupní modlitba, tvořící první část mše. Začíná slovy „Introibo ad altare Dei“ (Vstoupím ped oltár Boží). Nejčastěji je to text vyňatý z Písma s veršíkem a „Gloria patri'“ (Sláva otci). Původně byl zpíván při příchodu biskupa. Iskyros z řeckého ischyros, tj. silný, mocný. Izák ve Starém zákoně syn Abrahámův a Sářin, druhý praotec Izraelitů. Byl zázračně zachrá- něn od smrti na oltáři. Jáhen (diakon) klerik, který prijal jáhenské svčcení jako nejnižší stupeň svčcení. Jakub Žid viz Apella. Sv. Jeroným (nar. kolem r. 340—346 ve Stridonu, zemřel 30. IX. 420 v Betlémě) církevní otec, v letech 374—379 žil jako poustevník v Chalkidě, roku 380 v Cařihradě, kde pře- ložil do latiny druhou část ,,Obecné historie“ Eusebiovy (biskup Cesarejský, asi 265—340), tzv. „kánon časový“, a obohatil ji vlastními vsuvkami. Jitřní služba (lat. matutinum) hlavní část modlitby breviáře, tj. denní liturgické mod- litby. V Kosmově době první ranní bohoslužba (mše), spojená s první církevní hodinkou, asi ve 3 hod. našeho času. Později byla posu- nuta do časných ranních hodin. Josue izraelský vůdce, pomocník Mojžíšův a jeho nástupce. Dobyvatel Jericha a Palestiny. Julián Flavius Claudius (zv. Apostata, tj. Odpadlík) císař římský, filosof a spisovatel. Narodil se roku 331, zemřel roku 363. Byl vychován v tuhé klášterní kázni na osamělém 254 zámku Macellu v Kappadokii a byl nucen vyznávat křesťanství. Když mohl volně vyzná- vat své přesvědčení, hlásil se ke starým kultům a k pohanské filosofii. Křesťanem byl do dvacátého roku svého života, ale studium řecké filosofie a zločinnost křesťanských císařů, spory křesťanských sekt o ortodoxnost ho od křesťanství odvrátily. Koncem roku 361 přestoupil veřejně k pohanství a staral se o jeho restauraci. Jupiter nejvyšší římský bůh, totožný s řeckým Diem. Kain podle biblického vypravování syn Adama a Evy, jenž zabil svého bratra Ábela, protože se jeho oběť líbila Bohu. Kanonický řídící se církví uzákoněnými pravidly. Kanovníci sbor duchovních osob při katedrále nebo kolegiátním kostele, jejichž povinností je pečovat o bohoslužebné úkoly kostela, přislu- hovat biskupovi, konat chórové modlitby a být rádci biskupa v řízení diecéze. Kdápě (kapuce) pokrývka hlavy, z níž vyhlédá jen obličej, byla spojená s řádovým oděvem v mnišských starších mužských řádech (bene- diktini, dominikáni, minorité, kapucíni atd.). Kapitula v katolické církvi sbor kanovníků ustanovených při katedrálním nebo i jiném význačném kostele. Kaplan klerik, jenž je ustanoven faráři ku pomoci v duchovní správě. V Kosmově době osobní duchovní významného činitele, např. knížete. Kardinál papežův čelný poradce a pomocník v řízení světové církve. Původně to byli duchovní římské církve, a to sedm biskupů římských nebo biskupové z okolí Říma (kardinálové-biskupové), představení titulár- ních římských kostelů (kardinálové-kněží) a představení okrsků římských s péčí o chudé (kardinálové-jáhni). Kasule svrchní mešní roucho katolického knčze. Kentauři z latiny převzatý název příslušníků 

Strana 255
kmene divokých polomužů-polokoní, kteří žili podle řeckých bájí v thessalských horách mezi Péliem a Ossou. Kirké dcera boha slunce Hélia a jeho manželky Persy, slavná kouzelnice. Žila na ostrově Aiaia na dalekém západě. Klášter laické veřejnosti uzavřené obydlí řehol- ních osob. Klausura (lat. clausura, uzavření). V řádech řeholních znamená zvláštní zostření domácího života jeho členů. Místnosti klášterní, ozna- čené jako klausury, jsou nepřístupné osobám druhého pohlaví. Klerik člen duchovního stavu. Kompletář lat. completorium, česky doplněk, dokončení (modlitby breviáře). Poslední část modlitby breviáře během dne čili večerní či noční modlitba před spánkem. Koncil viz synoda. Konkurrenty řada čísel od I do VII, která umožňovala zjištění, na který den v týdnu připadal první jarní úplněk, a tím i zjištění data velikonoc. (I znamená neděli, II pondělí atd., VII je sobota.) Kopa (u Kosmy lat. termín acervus, tj. hromada, kupa). Kosmas počítá padesát snopků. Jinak je kopa šedesát kusů stejného druhu. Sv. Kosmas a Damián bratří, mučedníci. Po- cházeli z Arábie, vyučili se v Sýrii lékařství, jež provozovali v Aigaii a Kilikii. Obraceli pohany na křesťanskou víru, proto byli za Diokleciána mučeni a z rozkazu prefekta Lysia sťati (roku 303). Krleš staročeská zkomolenina z Kyrieleison (Pane, smiluj se), což byla církevní prosba, zakončující některé zpěvy a modlitby. Při litaniích úvodní slova kněze. Kybela (řecky Kybelé, lat. Cybele) maloasijská bohyně, ctěná u Řeků a Římanů jako „velká matka bohu''. Kyrieleison feckć zvolśni, znaćici „Pane, 255 smiluj se!“', původně střídavá modlitba při litaniích. Lemnaa viz Vulkán. Léno za feudalismu pozemky i s lidmy na nich usedlými, důchody, ale i úřady a hodnosti, které jejich vrchní vlastník (lenní pán) propůjčuje za určitých podmínek držiteli (lenníkovi) do osobního, u nás od 13. století i dědičného užívání. Lernská saň devítihlavá saň, kterou zabil Herkules. Lia dcera Labanova, manželka patriarchy Jakoba. Litanie (z řeckého litaneia = vytrvalá prosba) střídavá modlitba mezi předříkávačem a lidem. Litice (Erinye) bohyně pomsty. Logika (z řeckého logos = slovo, výrok, důvod) původně věda o správném myšlení. Stanoví zásady, jak rozeznat myšlení správné od nesprávného. Loket středověká délková míra. Lucanus Marcus Annaeus římský básník (39—69 n. I.). Marie matka Ježíše Krista. Marie Magdaléna podle katolické tradice žena hříšnice, z níž Ježíš vypudil sedm ďáblů. Stala se jeho věrnou učednicí a následovala jej na jeho poslední cestě do Jeruzaléma. Marie z Betanie patrně mladší sestra Marty a Lazara. V Novém zákoně něžná následo- vatelka Ježíšova. Markrabí (lat. marchio, něm. Markgraf) správce hraničního území — marky. Mars římský bůh války, ochránce římské moci a praotec Římanů. Marta sestra Lazara a Marie z Betanie. Pečlivá hospodyně. Matatyáš příslušník kněžské rodiny Hasmo- neovců, jejíž členové stáli v čele židovského lidu v bojích proti syrským králům. Mečník dvořan, nosící meč panovníkovi. Medeia dcera kolchidského krále Aiéta a jeho 

Strana 256
manželky Eídyie, jedna z nejmocnějších kouzelnic řeckých mýtů. Měřice (lat. modius) stará obilní míra. Metropolita titul, kterého se užívá pro sídelního a později i římské mytologie. Přebývaly na stráních hor a podle nich měly i jména. Panónie římská provincie v pravém Podunají. arcibiskupa. Miserere mei Deus (Smiluj se nade mnou Bože) začátek 57. žalmu. Mitra (též infule) liturgická pokrývka hlavy papeže, kardinálů, biskupů a jiných k tomu oprávněných prelátů. V latinském obřadu se skládá ze dvou vyztužení nahoře špičatých, sbíhajících se, ohebných a potažených látkou, které jsou po straně sešity a uvnitř spojeny podšívkou. Na zadní straně má dvě dolů spadající stuhy. Mojžíš syn Amrama a Jókebed, z rodu Levi. Vysvoboditel Izraelitů z Egypta, jejich vůdce na cestě do Kanaánu a zákonodárce. Múzy bohyně umění, dcery nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyny. Bylo jich devět. Často se mluví o Múze vůbec. Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus císař římský (54—68 n. l.). Nepřítel křesťanů. Nešpory část denní liturgické modlitby (bre- viáře). Byly recitovány později odpoledne. Noe biblická osoba, syn Lamechův, muž spra- vedlivý a bohabojný; proto ho Bůh i s jeho rodinou zachránil při potopě světa. Numa Pompilius podle pověsti druhý král římský. Obodrité severozápadní kmen pobaltských Slovanů. Oktáv osmý den po svátku. Opat představený kláštera u některých řádů, zpravidla volený členy konventu. Přijímá opatské svěcení, smí nosit mitru, berlu a prsten. Opyš sklánějící se výběžek návrší. Na opyši se dodnes nazývá jedna z cest na Pražský hrad. Oratoř označení pro kapli jako místo určené k modlitbám. Oready horské nymfy, nižší bohyně řecké Zde Uhry. Parthové starověký íránský národ, proslulý rychlou jízdou na koních. Patron ochránce, příznivec, podporovatel. Též zakladatel nebo mimořádný dobrodinec kostela, kaple nebo jiného církevního obročí. Pečeněhové kočovný národ tureckého původu, žijící v IX.—XI. století v černomořských stepích. Pelops syn sipylského krále Tantala, později král v Píse a dobyvatel Peloponnésu. Oženil se s Hippodameiou, dcerou píského krále Oino- maa. Byl zabit prostřednictvím manželky a synů (nejvýznamnější byli Atreus a Thyes- tés, známí vzájemnými boji). Picus bojovný král, syn Saturnův. Když pohrdl Kirkou, byl proměněn v datla. Plavci Kumáni. Kočovný národ žijící v XI. až XIII. století ve stepích nad Černým mořem. Popluží ve středověku základní výměra půdy spojená s jedním dvorcem. Portikus předsíň vytvořená sloupořadím, otevřená k veřejné nebo monumentální budově. Poustevník (eremita) muž, který žil na osamělém místě a zasvětil Bohu život v modlitbě a pokání. Privilegium výsada; zde listina o výsadách. Probošt původně v klášteřích označení dozíra- jícího mnicha, pak titul hodnostáře, který v kapitulách nebo opatstvích vedl záležitosti hospodářské, nebo vůbec představený kláštera. Prométheus zde omylem místo Proteus. Proteus syn boha moře Poseidóna a nymfy Náidy, mořský bůh. Byl velmi silný a uměl se měnit v nejrůznější podoby. Prst středověká délková míra. Prudentius Clemens Aurelius křesťanský římský básník (348—okolo 410). 256

Strana 257
Ráchel nejmladší dcera aramejského majetníka stád Labana, druhá manželka Jakubova. Romulus a Remus synové boha války Marta a vestálky Rhey Silvie, zakladatelé Říma. Při sporu o pojmenování města Romulus Rema zabil a stal se prvním římským králem. Řehole (lat. regula) způsob života, jímž se řídí členové mužských i ženských klášterů a za- vazují se k tomu klášterními sliby. Sv. Řehoř (též Veliký) papež (590—604). Osvojil si veškerou tehdejší vzdělanost. Sám byl spisovatelem. Především popularizoval bádání církevních otců. Mezi jeho hlavními díly je též Dialogorum libri IV de vita et miraculis patrum italicorum (Čtyři knihy dialogů o životě a zázracích italských otců). Saba krajina v jihozápadním cípu Arábie. K ní se váže biblické vypravování o královně ze Sáby. Sabaoth Adonai: Adonai je biblické označení Boha, Sabaoth je přívlastek boha zvaného Jahvé, tj. Bůh zástupů. Samson národní rek izraelské hrdinské pověsti. Vyhledával bojovnou slávu, zvláště si liboval ve smělých a žertovných kouscích. Saracéni ve starověku Arabové, kteří sídlili v severozápadní Arábii a přilehlých částech Sýrie. U středověkých autorů tak byli ozna- čování všichni Arabové vůbec, přeneseně pak všichni vyznavači islámu, proti nimž byly podnikány křížové výpravy. Sarigové neznámý národ, snad Jazygové, fránsko-sarmatský kmen na dolním Dunaji, nebo Sarangové při Kaspickém moři. Sauromaté (Sarmaté) starověký národ árijsko- fránského původu, pokládaný za část Skythů. Poprvé jmenováni mezi Donem a Volhou, dostali se však až k Dunaji, část i do Uherské nížiny. Senát v antické římské republice shromáždění 300 nejvýznačnějších šlechticů. Oktavián jim přiznal významné postavení ve správě říše 257 a vytvořil stav s dědičnou příslušností a po- vinností zastávat státní úřady. Po Diokleciá- noví a Konstantinovi byl senát již jen institucí obou hlavních měst říše (Říma a Konstanti- nopole). V 6. století starý římský senát zanikl a pojem senátor byl pouhým titulem. Roku 1143 se stal senát řídícím úřadem města Říma. Sibylla ve starověku jméno panenských kněžek a věštkyň, nadšených Apollónem, za jehož milenky, choti, sestry neb dcery byly poklá- dány. Sibylla Kumská žila v italských Kumách. Své věštby psala na palmovém listí nebo je přímo čerpala z podzemních jeskyň v chrámu Apollónově. Sinón lstný Řek před Trójou. Získal důvěru Priamovu a přiměl Trójany, aby vtáhli dřevěného koně do Tróje. Skylla mořská obluda se šesti hlavami a dva- nácti nohami, dcera nestvůrného boha For- kýna a bohyně divoké síly mořských vln Krataie. Žila v hluboké jeskyni naproti skále, pod kterou číhala na plavce hrozná Charybdis, a chytala všechno živé, co jí přišlo na dosah. Sofisma v logice klamný závěr s úmyslem kla- mat. Mají budit zdání formální správnosti uvažování ve skutečnosti chybného a dopo- moci tak k vítězství ve sporech. Nazývají se podle sofistů, kteří tomuto postupu učili. Sofistika vědomé užití sofismat, tj. logických klamů v procesu usuzování a dokazování. Správce hradu viz Hradský správce. Správce knížecího dvora (lat. comes palatinus) druhý nejvyšší činitel po knížeti v zemi, předchůdce purkrabího (zástupce panovníka v jeho nepřítomnosti). V českých zemích byl úřad likvidován již na počátku 12. století, aby nebyl mocenskopoliticky příliš nebezpečný knížeti. Stodor krajina při dolní Sprévě a Havole, obyd- lená Stodorany (kmen lutické větve Polab- ských Slovanů). 

Strana 258
Sufragdn každý duchovní, který má hlas ve shro- mážděních duchovních, zvláště pak biskupové podřízení arcibiskupovi a biskupové světící. Sulla příjmení jedné větve římského patricij- ského rodu Corneliů. Lucius Marius Corne- lius Sulla (137—78 pt. n. 1.) — římský státník. Dal se zvolit za diktátora s ústavodárnou mocí a měnil římskou ústavu a zákony. Sylogistika učení o zvláštním druhu úsudku, tzv. sylogismu. Historicky první logická teorie, zformulovaná již Aristotelem. Jejím základním úkolem je objasnit podmínky, kdy z výroků vyjadřujících obecné kladné, obecné záporné, částečné kladné nebo částečné záporné soudy vyplývá nutně určitý závěr a kdy nevyplývá. Synoda církevní sněm, koncil. Příslušnou církevní autoritou svolané shromáždění církevních hodnostářů, aby se poradili o dů- ležitých otázkách učení a kázně, případně aby rozhodli ve sporných otázkách a zaujali stanovisko k názorům, větám a učení, které se vyskytují a budí obavy z narušení dogmat. Šalomoun třetí král izraelský (793—930 př. n. l.). Pověst zveličila jeho panovnický i kulturní význam, učinivši jej typem moud- rého a spravedlivého soudce. Tanais starověké jméno řeky Donu. Te Deum liturgický chvalozpěv na nejsvětější Trojici, nazvaný podle počátečních slov (Te Deum laudamus = Bože, chválíme tebe). Bývá zpíván při děkovných slavnostech. Thessalie krajina zaujímající východní část severního Řecka. Tiára pokrývka hlavy, kterou nosí asi od 7. století papežové při slavnostních příležitostech. Tobidš podle biblického podání zbožný Izraelita z kmene Naftali, přísný v zachovávání obřad- ných příkazů. Tonzura vystřižení vlasů v podobě koruny na temeni hlavy. 258 Trója též flion; slavné město a střed mocné říše v řeckých pověstech. Turnus syn apulského krále a nymfy Venilie, král Rutulà; odpürce Aeneüv. Tydeovec Diomedes. Syn kalydónského hrdiny Týdea a jeho manželky Déipyly, král v Argu. Tyndarovna Helena, mytická královna spartská, dcera boha Dia a Létó, manželky spartského krále Tyndarea. Tyr zde v souvislosti s latinským „„tiro'“, což u Římanů znamenalo nováček ve službě vojenské. Přeneseně bylo užíváno o začáteč- nících v jakémkoli povolání. Uhry bývalý název země ohraničené na severu, východě a jihovýchodě Karpatami, na jiho- západě a jihu jen částečně omezené Sávou a Dunajem. Jádrem Uher bylo dnešní Maďarsko, zahrnovaly dále území Slovenska, východní Rumunsko a jihozápadní Jugoslávii. Ulixes latinské jméno řeckého hrdiny Odyssea. Syn Láerta a jeho manželky Antikleie, ithacký král. Jeden z nejznámějších a nejslav- nějších hrdinů řeckých bájí. Venuše římská bohyně krásy a lásky, původně staroitalská bohyně jara a oživení přírody. Nejkrásnější ze všech bohyň antických mýtů. Vergilius Publius Maro slavný římský epický a didaktický básník doby Augustovy (70 př. n. l.—19 n. l.). Vespasianus Titus Flavius císař římský (9—79 n. l.). Za císaře Nera bojoval proti povstalým Židům. Vulkdn římský bůh ohně, zejména jeho zhoubné mooi. Žil většinou pod sopkou Etnou na Sicílii nebo v jeskyni na jednom z Liparských ostrovů. Zalm (z řeckého psalmos) náboženský biblický zpěv starohebrejského původu. U Židů byl doprovázen na strunné nástroje. Bible obsa- huje 150 žalmů v pěti knihách. Jako autoři se uvádějí Mojžíš, Šalomoun, David aj. 

Strana 259
POZNÁMKY 1] Datum je zjevně nesprávné, protože v této době pravděpodobně nebyl již Bořivoj živ, zatímco Metoděj zemřel už roku 885. Je tedy nutno je posunout do starší doby (Pubitschka a Pelzel je kladou do roku 874, nemají však pro to žádné důkazy: Novotný, ČD I/I, str. 384, uvažuje o letech 880 až 885). 2] Tj. území obydlené Stodorany. 31 Datum je zřejmě mylné. Pravděpodobnější je rok 935. 4] Oba zápisy převzaty z pokračování Regi- nona. 5] Vzhledem k opravě v datu smrti sv. Václava je třeba posunout i toto datum. Podle Gumpolda bylo tělo sv. Václava přeneseno do Prahy tři roky po jeho smrti. 6] Převzato z Análů hersfeldských. 71 Od počátku kapitoly až sem převzato z po- kračování Reginona z r. 932 nn. 8] Zřejmý omyl autora zápisu. Arcibiskup Adalbert magdeburský se vracel z misio- nářské cesty do Ruska v letech 961—962. Tehdy navštívil Slavníkův dvůr na Libici a biřmoval mladého Vojtěcha. 9] Tuto zemřel ve skutečnosti již v roce 930. 10] V originálu je „filia nostra, tua relativa". K. Hrdina přizpůsobil podle předchozího textu a přeložil jako „sestra“. 11] Pražské biskupství bylo zřízeno v roce 973—975. (Srv. Novotný, ČDI/1, str. 853 nn. 12] Míněn je Ota II., nikoli Ota I. (pozn. K. H.) 13] Datum Dětmarovy smrti je mylné. Biskup Dětmar zemřel 2. ledna 982. 14] Zápisy k letům 973 a 975 převzaty z Análů hersfeldských. 15] Ota II. zemřel 7. prosince 983. 16] Přítelem a ctitelem Vojtěchovým byl Ota III. (pozn. K. H.). 171 Od roku 985 převzato z Análů hersfeldských. 18] S tímto časovým údajem souhlasí rok 997. V roce 996 nepřipadl den 23. dubna na pátek. 19] Převzato z Análů hersfeldských. 20] Omylem místo Ludvíka (Pobožného) (pozn. K.H.). 21] Zde a všude dále nazývá Kosmas Boleslava Chrabrého nesprávně Měškem (pozn. K. H.). 22] Tehdy byl Jindřich ještě bavorským vévo- dou. Králem byl od roku 1002, císařem od roku 1014. 23] Převzato z Análů hersfeldských. 24] Kosmas v celé kronice nesprávně čísluje německé panovníky. Správná číslovka bude vždy uvedena v závorce. 25] Jitka byla Otovou sestrou, nikoli dcerou. 26] Toto datum většina historiků považuje za mylné a únos Jitky posunují do roku 1030. 271 Konrád byl ve skutečnosti korunován až 26. března 1027. 28 ] Kníže Oldřich zemřel již roku 1034. 29] Omylem místo Měšek Lambert († 1034). Boleslav a Vratislav byli synové Kazimíra I. (pozn. K.H.). 30] Tj. 23. srpna roku 1039. 31] V Boleslavi byl tehdy vybudován kapitulní kostel, nikoli klášter, jak uvádí Kosmas. 32] Toto Jindřichovo tažení patří již do roku 1041. 33] Na jižním břehu řeky Sázavy, 9 km od Benešova. 34] Tehdy ještě král Jindřich IV., císařem byl až od roku 1084. 35] Uvedená data nesouhlasí, neboť v roce 1068 nebylo 26. června pondělí, ale čtvrtek, a 2. července nebyla neděle, ale středa. Proto Dobner a Köpke navrhovali číst v latinském textu data 30. června a 6. čer- 259

Strana 260
vence. S tím však zase nesouhlasí úda „třetího dne“. Pubitschka poukázal na to, že uvedená data by souhlasila pro rok 1066, ale tehdy byl král Jindřich IV. ve Würz- burku, a ne v Mohuči, jak uvádí Kosmas. 36] Tato příhoda se odehrála zřejmě ještě v roce 1072. (Srv. Novotný ČD I/2, str. 139 nn.) 37] Toto jméno uvádějí rukopisy jako Zanek Zanec, Sanek, Janek. Budyšínský rukopis má Zanek. 38] Synoda se konala od dubna 1085, zlistinění následovalo v Řezně roku 1086. (Srv. Novot- ný ČD 1/2, str. 246 nn.) 39] Časový údaj zřejmě nesouhlasí. Bretholz se domnívá, že má být 23. dubna. 40 ] Datum nesouhlasí. 20. září roku 1092 bylo pondělí. Podle jiného pramene (Chronicon Bernoldi) to byl rok 1093. 41 ] Někdo, kdo mluvil jakoby latinsky (nějaký Román, možná Ital nebo snad Francouz). Nebyl to Němec. 42] Ačkoli Kosmas užívá výraz „fratrem suum Mutinam“ (svého bratra Mutinu), nebyl zřejmě Mutina Božejův bratr, ale jen příbuzný. 43] Jako král má být správně Jindřich V., jako císař IV. 44] V některých rukopisech (A3) je datum 8. srpna. 45] K. Hrdina v pozdějších vydáních (od r. 1947) překládá silně ironizovaným výrazem „dobrotisko“, což však není v latinském textu. 46 ] Tak v Budyšínském rukopise. V jednom rukopise (C3) je na okraji česky připsáno „na Hůrkách“. Jde o Týnec nad Labem. 47] Kosmův časový údaj je zřejmě nesprávný neboť císař Jindřich IV. (král Jindřich V.) se zdržoval ve Veroně v předchozím roce, tj. 1111. 48] 18. června. V Necrologiu Bohem. je uveden jako úmrtní den předáka Vacka 20. červen. 49] Tj. 17. září. 50] Tomek (ČČM 1860, str. 265) myslí, že jde o Maastricht, rovněž tak Hrdina ve svém překladu. Novotný (ČD I/2, str. 388) a Bretholz (v edici kroniky) uvádějí Utrecht. 51] Asi země v Malé Asii. 52] To znamená, kdy se čte introitus „Milo- srdenství Božího plna jest země... 53 ] Z latinské formy Cahouici nelze zjistit, zda Kachovice (asi u Starého Brna) nebo Ča- chovice (Čechovice u Třebíče). Formy místních jmen jsou tu uváděny tak, jak jsou psány v rukopisu. O identifikaci se pokusili A. Sedláček (Prvotní nadání Třebického kláštera, Čas. Mat. mor. XXXV, 1911, str. 200—207) a A. L. Krejčík (O zakládací listině kláštera Třebického, tamtéž, str. 192—199). 54] To znamená, že se stal knížetem.

Strana 261
SEZNAM VYOBRAZENÍ STRANA 21 Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky [Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII F 69], fol. 14. Rukopis je z konce 12. století. V horní třetině stránky je vlepen obrázek hradu Prahy a Cecha a Lecha z konce 14. století [foto NM]. 22 Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky [Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII F 69], fol. 172 se z4pisy o smrti Slavnika [foto NM]. 43 Muzejní (Budějovický) rukopis Kosmovy kroniky [Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII D 20], fol. 1a [132]. Obsahuje úvod k proboštu Šebířovi a předmluvu k mistru Gervasiovi [foto NM]. 44 Muzejní rukopis Kosmovy kroniky, [Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII D 20), fol. 70b. Konec kapitoly 57 a za- čátek kapitoly 58 třetí knihy [foto NM]. 61 Gumpoldova legenda o svatém Václavu: zavraž- dění svatého Václava [rukopis psán snad před rokem 1006]. Wolfenbüttel, zemskä knihovna, sign. Cod. 112 Aug. [foto SÜPPOP]. 62 Korunovační evangelistář krále Vratislava [tzv. Kodex vyšehradský]. Kolem roku 1085. Fol. 7. 261 Textová strana s pletencovou iniciálou C (Cum esset). UK MS XIV A 1:3 [foto SÜPPOP]. 87 Korunovační evangelistář krále Vratislava [tzv. Kodex vysehradsky]. Fol. 19b. Miniatura: Obětování v chrámě. UK MS XIV A 13 [foto SÜPPOP]. 88 Rotunda svatého Martina na Vyšehradě. Pohled od jihu. Rotunda je z 2. poloviny 11. století; obnovena architektem Baumem roku 1878. Portál je barokní [foto SÜPPOP]. Rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě (rok 1106). Pohled od severozápadu [foto SÜPPOP]. Rotunda svatého Petra v Budči. Celkový pohled od východu. Rotunda je patrně z 10. století, hranolová věž byla přistavěna koncem 12. století [foto SÜPPOP]. 131 Bazilika svatého Jiří v Praze. Interiér k hlav- nímu oltáři. Stav po úpravě dokončené v roce 1962. Dnešní podoba je z roku 1142 [foto SUPPOP]. 132 Chrám svatého Víta — vykopávky. Krypta svatého Kosmy a Damiána Spytihněvovy baziliky svatého Víta (léta 1060— 1073) [foto SUPPOP]. 149 Pražský hrad: nádoba z nejstaršího osídlení hradu [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Pražského hradu]. Pražský hrad — III. nádvoří, kostel svatého Bartoloměje: bronzový kalich s patenou, nalezený v hrobě kněze [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Pražského hradu). 

Strana 262
Přílba svatého Václava z chrámového pokladu svatovítského. 2. polovina 10. stole Jízdárna Pražského hradu: dýka z dětského hrobu [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Pražského hradu]. Pražský hrad — III. nádvoří: kostěná ruko- jeť nože [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Pražského hradu]. Pražský hrad — III. nádvoří. Kostěná brusle (10.—11. století) [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Pražského hradu]. Pražský hrad: hřbitov pod kopcem „Žiži jižně od biskupského paláce. Kostra s dýkou [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Pražského hradu]. Vyšehrad: románský most před branou palácového obvodu [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Vyšehradu]. Ukázka hrobové keramiky z 9.—10. století ze Žalova [foto Arch. ústav ČSAV]. Lahvovitá nádoba z hrobu ze Žalova [foto Arch. ústav ČSAV]. Bronzové zlacené přívěsky z hrobu ze Žalova [foto Arch. ústav ČSAV]. Stříbrná náušnice z dětského hrobu ze Žalova [foto Arch. ústav ČSAV.] 172 Kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi — krypta. Interiér přední části [foto SUPPOP]. Pohřbení svatého Vojtěcha. Bronzový reliéf na dveřích katedrály v Hnězdně. Dal jej pořídit asi Boleslav III. Křivoústý, syn Jitky, dcery Vratislava II. Dílo vzniklo pravděpodobně pod vlivem svatovojtěšské ilustrované legendy českého původu. 150 Praha—Břevnov: benediktinský klášter; krypta klášterních kostelů asi z let 993 a 1045. Celkový pohled k východu. Stav výzkumu z roku 1967 [foto Pražské středisko památkové péče]. Nápis Hermannus episcopus z kostela svatého Jana na Zábradlí [zbořen roku 1896]. uložený v Městském muzeu v Praze. Bazilika svatého Prokopa [původně Nanebe- vzetí Panny Marie] v Třebíči. Pohled od vý- chodu. Postavena kolem roku 1260 [foto SUPPOP]. Vyšehrad: dlaždice z konce 11. století. typ 3, typ 5 [foto Arch. ústav ČSAV, průzkum Vyšehradu]. 203 171 Pohled na opevněný Levý Hradec v 9.—10. století. Ideální rekonstrukce [foto Arch. ústav ČSAV]. 204 Denár knížete Boleslava II.; vyšehradská ražba. Velikost 21 mm. Denár knížete Jaromíra; vyšehradská ražba. Velikost 22 mm.

Strana 263
5 OBSAH 8 8 Uvod POČÍNÁ SE ÚVOD K PROBOŠTU ŠEBÍŘOVI DRUHÁ PŘEDMLUVA K NASLEDUJICIMU DILU, PSANÁ MISTRU GERVASIOVI POČÍNÁ SE PRVNÍ KNIHA KRONIKY ČESKÉ, JIŽ SLOŽIL KOSMAS, DĚKAN PRAŽSKÉHO KOSTELA POČÍNÁ SE PŘEDMLUVA KE KLIMENTOVI, OPATU KOSTELA BŘEVNOVSKÉHO POČÍNÁ SE 77 DRUHÁ KNIHA 141 POČÍNÁ SE OMLUVA TÉHOŽ DĚKANA, SVRCHU JMENOVANÉHO, K TŘETÍ KNIZE TÉHOŽ DÍLA 143 POČÍNÁ SE TŘETÍ KNIHA 6 11 75 210 223 226 235 Dodatky III ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SÁZAVSKÉHO 219 IIII ZALOŽENÍ KOSTELA VYŠEHRADSKÉHO 222 [III] O DETHARTOVI, OPATU KLÁŠTERA SÁZAVSKÉHO [IV] ZALOŽENÍ KOSTELA TŘEBÍČSKÉHO OKOSMOVI A JEHO KRONICE REJSTŘÍK MIST RODOKMEN PŘEMYSLOVCŮ (DO R. 1125) REJSTŘÍK OSOB 241 VYSVĚTLIVKY 251 POZNÁMKY 259 261 SEZNAM VYOBRAZENÍ K

Strana 264
RODOKMEN ŘEMYSLOVCŮ DO R.A H TT2O pl