z 132 stránek
Titul
1
2
3
4
5
6
Obsah
7
8
Žižka v kronikách a v srdci národa
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
Kronika velmi pěkná
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
Jan Žižka a husitská revoluce
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
Žižkovy listy
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
Žižkův řád vojenský
121
122
123
124
125
126
127
128
Kdož jsú Boží bojovníci
129
130
131
132
Název:
Na množství nehleďte: Jan Žižka: Kronika, Řád, Listy
Autor:
Škorpil, Václav M.; Pachta, Jan
Rok vydání:
1946
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
132
Počet stran předmluvy plus obsahu:
132
Obsah:
- 1: Titul
- 7: Obsah
- 9: Žižka v kronikách a v srdci národa
- 45: Kronika velmi pěkná
- 61: Jan Žižka a husitská revoluce
- 109: Žižkovy listy
- 121: Žižkův řád vojenský
- 129: Kdož jsú Boží bojovníci
upravit
Strana 1
NA MNOŽSTVÍ NEHLEDTE ConMMA KRONIKA - RÁD - LISTY V PRAZE 1946 NAKLADATELSTVI NASE VOJSKO
NA MNOŽSTVÍ NEHLEDTE ConMMA KRONIKA - RÁD - LISTY V PRAZE 1946 NAKLADATELSTVI NASE VOJSKO
Strana 2
Strana 3
N N EE SVAZEK PRVNI NA MNOŽSTVÍ NEHLEDTE
N N EE SVAZEK PRVNI NA MNOŽSTVÍ NEHLEDTE
Strana 4
Strana 5
vahlapa FuSru/
vahlapa FuSru/
Strana 6
Strana 7
OBSAH: V. M. Škorpil: Žižka v kronikách a v srdci národa 9 Kronika velmi pěkná . . . . . . 44 Jan Pachta: Jan Žižka a husitská revoluce . . . 60 Kdož jste Boží bojovníci Žižkův řád vojenský. Žižkovy listy . . . . . . . . . . . . . . . 120 . . . . . . . . 108 . . . . 128
OBSAH: V. M. Škorpil: Žižka v kronikách a v srdci národa 9 Kronika velmi pěkná . . . . . . 44 Jan Pachta: Jan Žižka a husitská revoluce . . . 60 Kdož jste Boží bojovníci Žižkův řád vojenský. Žižkovy listy . . . . . . . . . . . . . . . 120 . . . . . . . . 108 . . . . 128
Strana 8
Strana 9
JAN ŽIŽKA V KRONIKÁCH A V SRDCI NÁRODA Na okraj Kroniky velmi pěkné o Janovi Žižkovi Kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúkní na bílém koni v rytířské zbroji s paleátem va- oděnte, tako jak živ jsa, jezdil. A když se pod tá korúhví bili, nikdy jsú boje neztratili. „Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Václava“, je jednou z nejvzácnějších písemných památek Velké revoluce husitské. Tenkrát, před pěti stoletími, znělo české jméno zvukem ocele po vší vzdě- lané Evropě. Budilo sympatie a naděje v utištěných a hnětených vrstvách lidových a jitřilo odpor, zlobu i divokou nenávist utlačovatelů a vyssavačů lidu, všeho tehdejšího vládnoucího panstva, ať již světského nebo duchovního. Tenkrát se rudý husitský kalich stal sym- bolem nejenom naší české národní revoluce, ale také, byť ne všude, přiznaným znakem mnohem širšího, nad- národního či mezinárodního odboje duchovního a so- ciálního. Již dlouho před revolucí českou zachvívá se v křečích sociálního přerodu Italie, povstává lid ve Flandrech, pozvedá se Paříž, a bouří se sedláci fran- couzští i lidové vrstvy anglické. Konečně — to již po Lipanech — vzplane velká vojna utlačovaného lidu také v Uhrách a v západním Německu. Ohněm a mečem, 9
JAN ŽIŽKA V KRONIKÁCH A V SRDCI NÁRODA Na okraj Kroniky velmi pěkné o Janovi Žižkovi Kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúkní na bílém koni v rytířské zbroji s paleátem va- oděnte, tako jak živ jsa, jezdil. A když se pod tá korúhví bili, nikdy jsú boje neztratili. „Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Václava“, je jednou z nejvzácnějších písemných památek Velké revoluce husitské. Tenkrát, před pěti stoletími, znělo české jméno zvukem ocele po vší vzdě- lané Evropě. Budilo sympatie a naděje v utištěných a hnětených vrstvách lidových a jitřilo odpor, zlobu i divokou nenávist utlačovatelů a vyssavačů lidu, všeho tehdejšího vládnoucího panstva, ať již světského nebo duchovního. Tenkrát se rudý husitský kalich stal sym- bolem nejenom naší české národní revoluce, ale také, byť ne všude, přiznaným znakem mnohem širšího, nad- národního či mezinárodního odboje duchovního a so- ciálního. Již dlouho před revolucí českou zachvívá se v křečích sociálního přerodu Italie, povstává lid ve Flandrech, pozvedá se Paříž, a bouří se sedláci fran- couzští i lidové vrstvy anglické. Konečně — to již po Lipanech — vzplane velká vojna utlačovaného lidu také v Uhrách a v západním Německu. Ohněm a mečem, 9
Strana 10
lstí i mocí jsou tato lido- vá povstání utišena těmi, proti nimž mířila. V řa- dě těchto a mnohých ješ- tě jiných bojů a povstání v údobí zapadajícího stře- dověku je revoluce husit- ská více než jen jedním z článků řady episod. Je první skutečnou revolucí uprostřed řady pouhých povstání, revolucí založe- nou na určitém progra- mu a opřenou o skuteč- nou brannou moc, účelně a mistrovsky organisovanou, duchaplně vyzbrojenou a geniálně vedenou. Revoluce husitská není záležitostí jen lokální, nebo historií pou- hých patnácti let českých dějin. Husitská revoluce, ať jakkoli ryze naše a česká, byla nejvyšším a nejmo- hutnějším zášlehem plamene odboje proti duchovnímu, sociálnímu i hospodářskému útlaku, kterým netrpěli jen naši předkové, ale který doléhal na všechen teh- dejší evropský svět. Husitství bylo prvním velkým vzplanutím organisovaného a připraveného boje proti všemu sociálnímu neřádu a hmotným i duchovním poutům, prvním velkým mezníkem dlouhého zápasu odumírajícího středověku proti rodícím se časům no- vým, zápasu, který v časem proměněných okolnostech a již na jiné hospodářské, sociální i kulturní úrovni vzbouřil proti sobě všechnu reakci evropskou v zápas s Velkou revolucí francouzskou a který konečně v na- šich časech poděsil všechny temné a reakční živly výbuchem Velké revoluce ruské. Od rudého kalichu Kuthenova kronika o 1539 10
lstí i mocí jsou tato lido- vá povstání utišena těmi, proti nimž mířila. V řa- dě těchto a mnohých ješ- tě jiných bojů a povstání v údobí zapadajícího stře- dověku je revoluce husit- ská více než jen jedním z článků řady episod. Je první skutečnou revolucí uprostřed řady pouhých povstání, revolucí založe- nou na určitém progra- mu a opřenou o skuteč- nou brannou moc, účelně a mistrovsky organisovanou, duchaplně vyzbrojenou a geniálně vedenou. Revoluce husitská není záležitostí jen lokální, nebo historií pou- hých patnácti let českých dějin. Husitská revoluce, ať jakkoli ryze naše a česká, byla nejvyšším a nejmo- hutnějším zášlehem plamene odboje proti duchovnímu, sociálnímu i hospodářskému útlaku, kterým netrpěli jen naši předkové, ale který doléhal na všechen teh- dejší evropský svět. Husitství bylo prvním velkým vzplanutím organisovaného a připraveného boje proti všemu sociálnímu neřádu a hmotným i duchovním poutům, prvním velkým mezníkem dlouhého zápasu odumírajícího středověku proti rodícím se časům no- vým, zápasu, který v časem proměněných okolnostech a již na jiné hospodářské, sociální i kulturní úrovni vzbouřil proti sobě všechnu reakci evropskou v zápas s Velkou revolucí francouzskou a který konečně v na- šich časech poděsil všechny temné a reakční živly výbuchem Velké revoluce ruské. Od rudého kalichu Kuthenova kronika o 1539 10
Strana 11
husitského k rudé hvězdě sovětské jde přímá, byť dlouhá cesta, právě tak jako běží od kříže rot a spo- jenců Zikmundových k hákovému kříži Adolfa Hitlera a jeho „osy“, zalomené přes Řím a Tokio do Madridu. Byla-li revoluce husitská schopna půl druhého desíti- letí vítězně se brániti útokům spojené reakce veškeré Evropy, odolávala-li skvěle křížovým výpravám, hlása- ným papežem a vedeným císařem, všem těm nepřehled- ným zástupům zbrojenců sehnaných z celého křesťan- ského světa, bylo to především proto, že si vytvořila svou vlastní, opravdu revoluční brannou moc a s ní i nový způsob boje, lepší a dokonalejší než měli pro- tivníci. Proti stavovsky aristokratickému feudálnímu panstvu a rytířstvu s jeho ozbrojenými družstvy, proti najatým žoldnéřům ze řemesla, bojujícím za plat a kořist, postavila husitská revolucc první lidovou armádu světa, brannou moc, organisovanou, ale- spoň v prvních, nejslavnějších letech revoluce ze zá- stupců všech sociálních vrstev národa. A nejen to! Také taktika, způsob bojování této armády byl již jiný, od- lišný od zastaralých forem boje protivníků. Vůz, puška, cep a lehčí jezdectvo, v bitvě zprvu obrana, která roz- ruší útok protivníkův a v pravý okamžik sama provede útočný výpad — to jsou základní znaky válečnic- tví revoluce husitské, ve- liká a nadlouho jedineč- ná válečnická novinka doby. A pokud si vojen- ství a válečnictví husit- ské dovedlo udržeti svůj revoluční a lidový ráz, byla husitská revoluce Z latinského rukopisu 16. věku
husitského k rudé hvězdě sovětské jde přímá, byť dlouhá cesta, právě tak jako běží od kříže rot a spo- jenců Zikmundových k hákovému kříži Adolfa Hitlera a jeho „osy“, zalomené přes Řím a Tokio do Madridu. Byla-li revoluce husitská schopna půl druhého desíti- letí vítězně se brániti útokům spojené reakce veškeré Evropy, odolávala-li skvěle křížovým výpravám, hlása- ným papežem a vedeným císařem, všem těm nepřehled- ným zástupům zbrojenců sehnaných z celého křesťan- ského světa, bylo to především proto, že si vytvořila svou vlastní, opravdu revoluční brannou moc a s ní i nový způsob boje, lepší a dokonalejší než měli pro- tivníci. Proti stavovsky aristokratickému feudálnímu panstvu a rytířstvu s jeho ozbrojenými družstvy, proti najatým žoldnéřům ze řemesla, bojujícím za plat a kořist, postavila husitská revolucc první lidovou armádu světa, brannou moc, organisovanou, ale- spoň v prvních, nejslavnějších letech revoluce ze zá- stupců všech sociálních vrstev národa. A nejen to! Také taktika, způsob bojování této armády byl již jiný, od- lišný od zastaralých forem boje protivníků. Vůz, puška, cep a lehčí jezdectvo, v bitvě zprvu obrana, která roz- ruší útok protivníkův a v pravý okamžik sama provede útočný výpad — to jsou základní znaky válečnic- tví revoluce husitské, ve- liká a nadlouho jedineč- ná válečnická novinka doby. A pokud si vojen- ství a válečnictví husit- ské dovedlo udržeti svůj revoluční a lidový ráz, byla husitská revoluce Z latinského rukopisu 16. věku
Strana 12
nepřemožitelná. Jakmile se však tato branná moc za- čala štěpiti a rozkládati podle zájmu tříd, stavů a stran, jakmile rozrušila svoji kovovou jednotu a zka- lila svou bojovou revoluční morálku, nastoupila osud- nou cestu od vrchu Vítkova a Kutné Hory k Lipanům. Od Lipan a Sionu klesal pak celý národ k Bílé Hoře a do stínů „temna“. Dne 11. října 1424 zemřel u Přibyslavě „na hlízu“ jeden z největších vojáků světových dějin, nesmrtelný tvůrce, organisátor a vůdce lidové armády husitské re- voluce, „bratr věrný“ všech „božích bojovníků“ teh- dejších i potomních, Jan Žižka z Trocnova, který, jak kronikář s obdivem poznamenal, „časté bitvy s nepřá- teli silnými mieval, a však jest nikdy pole neztratil". Jeho smrtí počíná veliký, byť dlouhodobý obrat na cestě husitské revoluce. Těžký mrak se přenesl na českém nebi nad tou korunou dubu, pod nímž podle pověsti slepý hrdina svůj životní zápas dobojoval. Revoluční armáda se tehdy po prvé vnitřně zachvěla, jakoby tu- šila, že s ním odešla jí jistota vítězství. Nic snad ne- může tklivěji vyjádřiti bolestný dojem smrti tohoto čes- kého předchůdce Cromwellova, Carnotova a Stalinova, jako prostý záznam kronikářův: „Tehdy jsú jeho voj- skám přezděli Sirotci, a tak jsú vždy sluli. A kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem vuoděnie, tak jako živ jsa, jezdil. A když se pod tú korúhví bili, nikdy jsú boje neztratili". Ten obraz Žižkův na korúhvi Sirotků namalovaný vtiskl se hluboko do srdcí všeho lidu českého. Vždyť nejenom polní Žižkovo vojsko, ti Hradečtí a Orebité jeho smrtí osiřeli. Všechen drobný lid tehdejší osiřel. Se Žižkou odešel vskutku „bratr věrný“, ba odešel sám 12
nepřemožitelná. Jakmile se však tato branná moc za- čala štěpiti a rozkládati podle zájmu tříd, stavů a stran, jakmile rozrušila svoji kovovou jednotu a zka- lila svou bojovou revoluční morálku, nastoupila osud- nou cestu od vrchu Vítkova a Kutné Hory k Lipanům. Od Lipan a Sionu klesal pak celý národ k Bílé Hoře a do stínů „temna“. Dne 11. října 1424 zemřel u Přibyslavě „na hlízu“ jeden z největších vojáků světových dějin, nesmrtelný tvůrce, organisátor a vůdce lidové armády husitské re- voluce, „bratr věrný“ všech „božích bojovníků“ teh- dejších i potomních, Jan Žižka z Trocnova, který, jak kronikář s obdivem poznamenal, „časté bitvy s nepřá- teli silnými mieval, a však jest nikdy pole neztratil". Jeho smrtí počíná veliký, byť dlouhodobý obrat na cestě husitské revoluce. Těžký mrak se přenesl na českém nebi nad tou korunou dubu, pod nímž podle pověsti slepý hrdina svůj životní zápas dobojoval. Revoluční armáda se tehdy po prvé vnitřně zachvěla, jakoby tu- šila, že s ním odešla jí jistota vítězství. Nic snad ne- může tklivěji vyjádřiti bolestný dojem smrti tohoto čes- kého předchůdce Cromwellova, Carnotova a Stalinova, jako prostý záznam kronikářův: „Tehdy jsú jeho voj- skám přezděli Sirotci, a tak jsú vždy sluli. A kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem vuoděnie, tak jako živ jsa, jezdil. A když se pod tú korúhví bili, nikdy jsú boje neztratili". Ten obraz Žižkův na korúhvi Sirotků namalovaný vtiskl se hluboko do srdcí všeho lidu českého. Vždyť nejenom polní Žižkovo vojsko, ti Hradečtí a Orebité jeho smrtí osiřeli. Všechen drobný lid tehdejší osiřel. Se Žižkou odešel vskutku „bratr věrný“, ba odešel sám 12
Strana 13
T Z kroniky Eneáše Silvia o 1510 otec lidu českého. Vůdce z lidu a pro lepší budoucnost toho lidu bojující. Po něm již nikdo, ani vítězný Prokop Holý, nebyl lidu tím, čím mu byl Žižka. Dokud žil, žila i revoluce husitská, tvrdá, ale nezkalená. „Netoliko proti cizozemcům“, ale také „proti domácím“ volá Žižka ve svém listě z r. 1422 Domažlické do zbraně, aby za příklad si „vezmúce staré Čechy ... netoliko o při boží, ale i o svú bili se!“ A volá do zbraně lid všechen, volá, aby „kdož může kej v ruku vzíti a ka- menem lůčiti, vzhůru byl!“ Čtěme i dnes, a čtěme zno- vu a znovu ten skvělý Žižkův list. V něm je v několika málo slovech zachycen a jako do kamene vytesán celý základní program té naší první velké a slavné národní a lidové armády z lidu vyšlé a pro lid všechen „polem pracující“. A to náš lid již před půl tisíciletím dobře 13
T Z kroniky Eneáše Silvia o 1510 otec lidu českého. Vůdce z lidu a pro lepší budoucnost toho lidu bojující. Po něm již nikdo, ani vítězný Prokop Holý, nebyl lidu tím, čím mu byl Žižka. Dokud žil, žila i revoluce husitská, tvrdá, ale nezkalená. „Netoliko proti cizozemcům“, ale také „proti domácím“ volá Žižka ve svém listě z r. 1422 Domažlické do zbraně, aby za příklad si „vezmúce staré Čechy ... netoliko o při boží, ale i o svú bili se!“ A volá do zbraně lid všechen, volá, aby „kdož může kej v ruku vzíti a ka- menem lůčiti, vzhůru byl!“ Čtěme i dnes, a čtěme zno- vu a znovu ten skvělý Žižkův list. V něm je v několika málo slovech zachycen a jako do kamene vytesán celý základní program té naší první velké a slavné národní a lidové armády z lidu vyšlé a pro lid všechen „polem pracující“. A to náš lid již před půl tisíciletím dobře 13
Strana 14
chápal a cítil. Dokud žil Žižka, žila i záštita lidu, dotud pracoval palcát lidové národní revoluce a pracoval ne- toliko proti zahraniční, ale i proti domácí reakci. To dobře a velmi názorně poznali Pražané, když se s pány spojili, v památném dni 7. června 1424 u Malešova. Za čtyři měsíce po tvrdé malešovské lekci Žižka, když týden po bitvě Praze tak velkomyslně odpustil, byl mrtev. A záhy po jeho skonu lid venkovský, selský i lid městský, drobný, pracující, počíná pociťovat ztrátu své- ho největšího a nejrozhodnějšího ochránce. Revoluce se pozvolna rozkládá a tříští čím dále tím více stavovsky i třídně a lid odzbrojený a bez vůdce, když pak i jeho „ostatci mezi Brodem u Kauřima od Čechuov jsú zhy- nuli“, klesá od stupně poddanství k hlubšímu, až ko- nečně na sněmu smutného roku 1487 je jeho ujařmení spojenou reakcí domácí dokonáno. Jak neměl náš lid vzpomínati na svého největšího a nejvěrnějšího vůdce a otce! A tak se vzrůstajícím útis- kem roste a vztyčuje se Žižkova postava v duši znovu pod jařmo tlačeného národa do legendárního formátu. Žižka se stává mythem revoluce. A toho si je reakce tehdejší vědoma. Reakce nejenom domácí, ale i zahra- niční, reakce římská i německá nejvíce. Dokud žije v lidu památka na Žižku nezkalena, dokud z jeho srdcí nezmizí ten Žižkův obraz „na bílém koni, s palcátem vuoděnie, tak, jak živ jsa jezdil“ — nebude mít panstvo erbovní i městské klidu. Však u nás ještě v roce 1514, když v Uhrách se lid pozdvihl a mstil strašlivé křivdy a zlo- činy svých utlačovatelů světských i duchovních, zahu- čelo to i u nás ozvěnou revoluce kalicha. Tehdy, jak píše Palacký „i v Čechách lid obecný hojné vedl stížnosti na stavy vyšší a netajil přání svého, aby sedlákům uherským („ježto sebrali se na pány, na zemany, na 14
chápal a cítil. Dokud žil Žižka, žila i záštita lidu, dotud pracoval palcát lidové národní revoluce a pracoval ne- toliko proti zahraniční, ale i proti domácí reakci. To dobře a velmi názorně poznali Pražané, když se s pány spojili, v památném dni 7. června 1424 u Malešova. Za čtyři měsíce po tvrdé malešovské lekci Žižka, když týden po bitvě Praze tak velkomyslně odpustil, byl mrtev. A záhy po jeho skonu lid venkovský, selský i lid městský, drobný, pracující, počíná pociťovat ztrátu své- ho největšího a nejrozhodnějšího ochránce. Revoluce se pozvolna rozkládá a tříští čím dále tím více stavovsky i třídně a lid odzbrojený a bez vůdce, když pak i jeho „ostatci mezi Brodem u Kauřima od Čechuov jsú zhy- nuli“, klesá od stupně poddanství k hlubšímu, až ko- nečně na sněmu smutného roku 1487 je jeho ujařmení spojenou reakcí domácí dokonáno. Jak neměl náš lid vzpomínati na svého největšího a nejvěrnějšího vůdce a otce! A tak se vzrůstajícím útis- kem roste a vztyčuje se Žižkova postava v duši znovu pod jařmo tlačeného národa do legendárního formátu. Žižka se stává mythem revoluce. A toho si je reakce tehdejší vědoma. Reakce nejenom domácí, ale i zahra- niční, reakce římská i německá nejvíce. Dokud žije v lidu památka na Žižku nezkalena, dokud z jeho srdcí nezmizí ten Žižkův obraz „na bílém koni, s palcátem vuoděnie, tak, jak živ jsa jezdil“ — nebude mít panstvo erbovní i městské klidu. Však u nás ještě v roce 1514, když v Uhrách se lid pozdvihl a mstil strašlivé křivdy a zlo- činy svých utlačovatelů světských i duchovních, zahu- čelo to i u nás ozvěnou revoluce kalicha. Tehdy, jak píše Palacký „i v Čechách lid obecný hojné vedl stížnosti na stavy vyšší a netajil přání svého, aby sedlákům uherským („ježto sebrali se na pány, na zemany, na 14
Strana 15
Žižka jako laneknecht. 16. století. biskupy, pro křivdy a bezpráví, kteréž jim činili, po- ruby z nich brali a králi nic nedali“) dobře se vedlo; ba starý letopisec neostýchá se předpovídati, že totéž v Čechách přijde na ně pro jejich nepravost“. A že ten rudý kalich husitský byl velkým symbolem nejen naší národní, ale i obecné, mezinárodní sociální revoluce v údobí doznívajícího středověku, zní k nám i z písně 15
Žižka jako laneknecht. 16. století. biskupy, pro křivdy a bezpráví, kteréž jim činili, po- ruby z nich brali a králi nic nedali“) dobře se vedlo; ba starý letopisec neostýchá se předpovídati, že totéž v Čechách přijde na ně pro jejich nepravost“. A že ten rudý kalich husitský byl velkým symbolem nejen naší národní, ale i obecné, mezinárodní sociální revoluce v údobí doznívajícího středověku, zní k nám i z písně 15
Strana 16
selských rebelů německých, z písně zpívané v krvavé lidové bouři, řečené „povstání chudého Konráda“ roku 1525, z písně strašlivé, která hřímá sto let po Žižkově smrti zcela husitsky: „Já jsem ten chudý Konrád mne proklel papež sám, dnes helmici a brnění, ve znaku kalich mám. Mne císař, papež oslýchá, tož dneska budu soudit já...“ Nestačily Lipany, nestačilo zničení Sionu, nestačila šibenice Jana Roháče z Dubé s dvaapadesáti tvrdými a věrnými sršatci. Dokud památka Žižkova žije, nebude mít panská a městská reakce pokojný spánek ani u nás, ani tam za pomeznými hvozdy našich hranic. Proto sotva dozněl třesk husitských cepů o panská brnění a hluk dřevců panského rytířstva i údery sudlic praž- ských o poslední pavézy s kalichy malovanými ještě v době počátků revoluce, nastupuje nová zbraň reakce: pero a propaganda, aby pošpinila, pokálela a ze srdce národa a lidu vyrvala obraz a čistou památku reka, or- ganisátora, vojáka a rebela, který půl tisíciletí před dnešní dobou bil se v rámci poměrů své doby za usku- tečnění našich dnešních sociálních a politických ideálů. * Když 30. května 1434 na lipanské rovince u Kouřimi dobojován byl poslední velký zápas husitské revoluce s nepřítelem těžším než byly křižácké houfy ještě ne- dávno se k nám přes pohraniční hvozdy deroucí, svěd- kové té velké epochy našich dějin mohli užíti poměr- ného klidu k tomu, aby zapsali pro potomstvo své vzpomínky na události a osobnosti dějinného dramatu 16
selských rebelů německých, z písně zpívané v krvavé lidové bouři, řečené „povstání chudého Konráda“ roku 1525, z písně strašlivé, která hřímá sto let po Žižkově smrti zcela husitsky: „Já jsem ten chudý Konrád mne proklel papež sám, dnes helmici a brnění, ve znaku kalich mám. Mne císař, papež oslýchá, tož dneska budu soudit já...“ Nestačily Lipany, nestačilo zničení Sionu, nestačila šibenice Jana Roháče z Dubé s dvaapadesáti tvrdými a věrnými sršatci. Dokud památka Žižkova žije, nebude mít panská a městská reakce pokojný spánek ani u nás, ani tam za pomeznými hvozdy našich hranic. Proto sotva dozněl třesk husitských cepů o panská brnění a hluk dřevců panského rytířstva i údery sudlic praž- ských o poslední pavézy s kalichy malovanými ještě v době počátků revoluce, nastupuje nová zbraň reakce: pero a propaganda, aby pošpinila, pokálela a ze srdce národa a lidu vyrvala obraz a čistou památku reka, or- ganisátora, vojáka a rebela, který půl tisíciletí před dnešní dobou bil se v rámci poměrů své doby za usku- tečnění našich dnešních sociálních a politických ideálů. * Když 30. května 1434 na lipanské rovince u Kouřimi dobojován byl poslední velký zápas husitské revoluce s nepřítelem těžším než byly křižácké houfy ještě ne- dávno se k nám přes pohraniční hvozdy deroucí, svěd- kové té velké epochy našich dějin mohli užíti poměr- ného klidu k tomu, aby zapsali pro potomstvo své vzpomínky na události a osobnosti dějinného dramatu 16
Strana 17
a zachytiti jejich obraz a podobu tak, jak se jim v duši odrážely. V těch časech počal psáti, leč, bohužel, ne- dopsal svou husitskou kroniku Vavřinec z Březové, a tak také někdy mezi lety 1434 až 1436 vznikla naše Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava. Spisovatel naší drobné kroniky není znám. Byl to pravděpodobně měšťan, asi Pražan, který se dobře pa- matoval na časy krále Václava IV. a měl toho divo- kého, leč ryzího krále rád. To vidíme z toho, jak peč- livě zaznamenal vše, co se dověděl o osudech jeho tě- lesných pozůstatků, které v revoluční době prodělaly pouť velmi pohnutou. Ač kališník přesvědčený a věrný, kronikář náš soudí a zaznamenává střízlivě a věcně, ni- kdy není jednostranný a dovede být spravedliv i k ne- příteli a netají, ani nezakrývá stíny strany a skupiny vlastní. Ústřední osobností revoluce jest mu Žižka. Žižka je předmětem jeho lásky i obdivu. Kronikář chápe jeho velikost, prostou a přec monumentální, a i když se nikdy nedá strhnouti k retorickému chvalo- řečení, přece cítíme, čtouce ty prosté a klidné věty, jak spisovatel celým svým srdcem náležel k těm, kdož již tenkrát pochopili, že Žižka a Hus jsou nosnými pilíři celého husitského hnutí, že vedle nich všichni ostatní duchové revoluce ustupují do druhé řady. V reku troc- novském vidí kronikář vůdce, kterého seslala národu sama milost boží k obraně proti nepřátelům svého zá- kona. „Tehdy povstal jeden Čech z řádu rytířského, velmi udatný a jednooký, jménem Žižka, z boží milosti...“ „A Žižka i jiní Čechové vždy polem leželi v Čechách i jiných zemích, bojujíce o boží zákon...“ Středověký člověk nemohl vyjádřiti svůj obdiv a svou úctu k nějaké osobnosti více, nežli když 17
a zachytiti jejich obraz a podobu tak, jak se jim v duši odrážely. V těch časech počal psáti, leč, bohužel, ne- dopsal svou husitskou kroniku Vavřinec z Březové, a tak také někdy mezi lety 1434 až 1436 vznikla naše Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava. Spisovatel naší drobné kroniky není znám. Byl to pravděpodobně měšťan, asi Pražan, který se dobře pa- matoval na časy krále Václava IV. a měl toho divo- kého, leč ryzího krále rád. To vidíme z toho, jak peč- livě zaznamenal vše, co se dověděl o osudech jeho tě- lesných pozůstatků, které v revoluční době prodělaly pouť velmi pohnutou. Ač kališník přesvědčený a věrný, kronikář náš soudí a zaznamenává střízlivě a věcně, ni- kdy není jednostranný a dovede být spravedliv i k ne- příteli a netají, ani nezakrývá stíny strany a skupiny vlastní. Ústřední osobností revoluce jest mu Žižka. Žižka je předmětem jeho lásky i obdivu. Kronikář chápe jeho velikost, prostou a přec monumentální, a i když se nikdy nedá strhnouti k retorickému chvalo- řečení, přece cítíme, čtouce ty prosté a klidné věty, jak spisovatel celým svým srdcem náležel k těm, kdož již tenkrát pochopili, že Žižka a Hus jsou nosnými pilíři celého husitského hnutí, že vedle nich všichni ostatní duchové revoluce ustupují do druhé řady. V reku troc- novském vidí kronikář vůdce, kterého seslala národu sama milost boží k obraně proti nepřátelům svého zá- kona. „Tehdy povstal jeden Čech z řádu rytířského, velmi udatný a jednooký, jménem Žižka, z boží milosti...“ „A Žižka i jiní Čechové vždy polem leželi v Čechách i jiných zemích, bojujíce o boží zákon...“ Středověký člověk nemohl vyjádřiti svůj obdiv a svou úctu k nějaké osobnosti více, nežli když 17
Strana 18
v ní viděl plnitele zákona božího. Žižka byl pravicí boží a proto bůh byl také s Žižkou. „A pro zákon boží Žižka jest vtáhl vojensky po zemi, hraduov i měst dobý- vaje... A časté bitvy s silnými nepřáteli mieval, a však jest nikdy pole neztratil“. Proto i líčení Žižkových ví- tězství a úspěchů jest všude tak jednoduché, prosté a lapidární. Není třeba nadsázek a není co skrývati. Žiž- kův boj je bojem pro boží zákon a jeho vítězství jsou vítězství boží, vítězství božího zákona. Tak když Žižka ovládl Český Brod, Kouřim, Nymburk, Kolín, Horu, Čáslav, Chrudim, Litomyšl, Poličku, Jaroměř a Králův Dvůr, zaznamenává náš kronikář zcela prostě: „Tak jsou ta města i jiná k zákonu božiemu přistúpila“ A ještě když již propuká osudný zárodek pozdějšího osudného zápasu mezi „mírnými“ a „horlivými“ kališ- níky v konfliktu mezi revolučně důsledným Žižkou a kompromisními Pražany, vyjádří to kronikář jen něko- lika prostými větami: „Potom se Pražané svadili s Žiž- kú... Žižka se na ně obrátil a bil se jest s nimi, i po- razil je... Potom přitáhl s vojskem na Špitálské pole. A tu jest s Pražany smieřen.“ Také samu Žižkovu smrt vylíčí spisovatel s dojemnou prostotou a jednoduchostí: „Tehdy se jest u Přibyslavě Žižkovi vyvrhla hlíza, i umřel jest Žižka.“ Jak prostičké a zároveň velkolepé jsou tyto záznamy, bez ſrází, bez citového rozplývání, jakoby mečem z času vykrojeny. Naplnil se život bo- jovníka božího — i umřel jest Žižka. A přece zde na konci vylíčení Žižkova života promluví i spisovatelovo srdce zřetelněji než kdy před tím: „Tehdy jsú jeho vojskám přezdili Sirotci, a tak jsú vždy sluli.“ Věta jako z dubu vyřezaná a přece co je v ní hlubokého, mužného, chlapského citu. A Žižkův odkaz revoluci a vojsku nemohl být snad vyjádřen poetičtěji než tou 18
v ní viděl plnitele zákona božího. Žižka byl pravicí boží a proto bůh byl také s Žižkou. „A pro zákon boží Žižka jest vtáhl vojensky po zemi, hraduov i měst dobý- vaje... A časté bitvy s silnými nepřáteli mieval, a však jest nikdy pole neztratil“. Proto i líčení Žižkových ví- tězství a úspěchů jest všude tak jednoduché, prosté a lapidární. Není třeba nadsázek a není co skrývati. Žiž- kův boj je bojem pro boží zákon a jeho vítězství jsou vítězství boží, vítězství božího zákona. Tak když Žižka ovládl Český Brod, Kouřim, Nymburk, Kolín, Horu, Čáslav, Chrudim, Litomyšl, Poličku, Jaroměř a Králův Dvůr, zaznamenává náš kronikář zcela prostě: „Tak jsou ta města i jiná k zákonu božiemu přistúpila“ A ještě když již propuká osudný zárodek pozdějšího osudného zápasu mezi „mírnými“ a „horlivými“ kališ- níky v konfliktu mezi revolučně důsledným Žižkou a kompromisními Pražany, vyjádří to kronikář jen něko- lika prostými větami: „Potom se Pražané svadili s Žiž- kú... Žižka se na ně obrátil a bil se jest s nimi, i po- razil je... Potom přitáhl s vojskem na Špitálské pole. A tu jest s Pražany smieřen.“ Také samu Žižkovu smrt vylíčí spisovatel s dojemnou prostotou a jednoduchostí: „Tehdy se jest u Přibyslavě Žižkovi vyvrhla hlíza, i umřel jest Žižka.“ Jak prostičké a zároveň velkolepé jsou tyto záznamy, bez ſrází, bez citového rozplývání, jakoby mečem z času vykrojeny. Naplnil se život bo- jovníka božího — i umřel jest Žižka. A přece zde na konci vylíčení Žižkova života promluví i spisovatelovo srdce zřetelněji než kdy před tím: „Tehdy jsú jeho vojskám přezdili Sirotci, a tak jsú vždy sluli.“ Věta jako z dubu vyřezaná a přece co je v ní hlubokého, mužného, chlapského citu. A Žižkův odkaz revoluci a vojsku nemohl být snad vyjádřen poetičtěji než tou 18
Strana 19
EFEIGIES RHANNIN ZISCHIKÉ A TAVTENAW — Theobaldova kronika 1639 Ehammivemo vuliu front ZYSRAE auguſta refulgens Quiá ? niſi militia fulminis indicium? M. Henric-Iulios Strubius VVolferbyt. Poeta Lani nádhernou poznámkou o korúhvi Hradeckých s Žižko- vým obrazem. „A když jsú Hradečtí pod tú korúhvi bili, nikdy jsú boje neztratili. Pokud měli na očích obraz a příklad Žižkův, to jest pokud stávali „bojov- níky božími a zákona jeho“, byl jejich boj bojem spra- vedlivým a bůh byl s nimi. Ale žel, se smrtí Žižkovou počíná již také západ revoluční národní a lidové armá- dy. Se Žižkou padl svorník mohutné klenby husitské revoluce. Po jeho smrti nebylo nikoho, kdo by byl s to, plně jej nahraditi. „Tehdy jsú sobě hauptmany volili, 19
EFEIGIES RHANNIN ZISCHIKÉ A TAVTENAW — Theobaldova kronika 1639 Ehammivemo vuliu front ZYSRAE auguſta refulgens Quiá ? niſi militia fulminis indicium? M. Henric-Iulios Strubius VVolferbyt. Poeta Lani nádhernou poznámkou o korúhvi Hradeckých s Žižko- vým obrazem. „A když jsú Hradečtí pod tú korúhvi bili, nikdy jsú boje neztratili. Pokud měli na očích obraz a příklad Žižkův, to jest pokud stávali „bojov- níky božími a zákona jeho“, byl jejich boj bojem spra- vedlivým a bůh byl s nimi. Ale žel, se smrtí Žižkovou počíná již také západ revoluční národní a lidové armá- dy. Se Žižkou padl svorník mohutné klenby husitské revoluce. Po jeho smrti nebylo nikoho, kdo by byl s to, plně jej nahraditi. „Tehdy jsú sobě hauptmany volili, 19
Strana 20
kohož se jim zdálo.“ Z božích bojovníků se stala rychle armáda z povolání, vojenská republika, živící se válkou a kořistí. „Vyzdvihlo se vojsko veliké, a to vojsko slulo polní“. Již ani zmínky o boji za boží zákon, program revoluce, program Žižkův. Celé dějiny husitských válek po Žižkově smrti jsou nyní vtěsnány v málo slovech do několika málo řádků. Jakoby kronikář naznačoval, že co bylo potom, to byla už docela jiná historie, to už nebyli staří, jadrní a svaté památce Mistra Jana Husi až do tělesné smrti věrní „boží bojovníci“, to už byla vojenská bratrstva, „bratři polem pracující“. Velká ví- tězství Prokopova, ty „rejsy spanilé“ do Němec, služba v polském žoldu, která přivedla v západu vojny husit- ské vojáky až ke břehům Baltu, kde „koně v moři bro- dili“ atd., zde kronikář cítí, že všechna ta sláva ztrácí rok od roku svůj hluboký obsah mravní, tu náplň, která činila tak velkým údobí vůdcovství Žižkova. Ano, i nyní šlo jméno české světem. Chvěla se knížata, města, pre- láti, opati i kardinálové. „S velkou ctí zase přijížděli“, se slávou, ale i s kořistí se vraceli. Hučela píseň husit- ská po světě široko daleko, duněly těžké vozy, vlály korouhve s kalichy. Leč nezadržitelně hlodala hlíza v těle vojska, v němž starých kališníků ubývá a noví, ti už nejsou žaludy z dubu Žižkova. Cítíme, že se blíží konec. Poslední věty kroniky zní zrychleným vířením bubnů. A na konec věta, jako když v závěru velké sym- fonie na tympány udeří: „Ostatci pak mezi Brodem u Kouřimi od Čechův jsú zhynuli.“ — Konec. Velká epopej boje za boží zákon spravedlivého spolu- žití národního i lidského společenství se zavírá. Vlna bojů a zápasů za svobodu člověka, za svobodu života i svědomí odrazila se od tvrdého skaliska obecných po- měrů doby a valí se zpět ve svůj dol. Na jejím hřebenu 20
kohož se jim zdálo.“ Z božích bojovníků se stala rychle armáda z povolání, vojenská republika, živící se válkou a kořistí. „Vyzdvihlo se vojsko veliké, a to vojsko slulo polní“. Již ani zmínky o boji za boží zákon, program revoluce, program Žižkův. Celé dějiny husitských válek po Žižkově smrti jsou nyní vtěsnány v málo slovech do několika málo řádků. Jakoby kronikář naznačoval, že co bylo potom, to byla už docela jiná historie, to už nebyli staří, jadrní a svaté památce Mistra Jana Husi až do tělesné smrti věrní „boží bojovníci“, to už byla vojenská bratrstva, „bratři polem pracující“. Velká ví- tězství Prokopova, ty „rejsy spanilé“ do Němec, služba v polském žoldu, která přivedla v západu vojny husit- ské vojáky až ke břehům Baltu, kde „koně v moři bro- dili“ atd., zde kronikář cítí, že všechna ta sláva ztrácí rok od roku svůj hluboký obsah mravní, tu náplň, která činila tak velkým údobí vůdcovství Žižkova. Ano, i nyní šlo jméno české světem. Chvěla se knížata, města, pre- láti, opati i kardinálové. „S velkou ctí zase přijížděli“, se slávou, ale i s kořistí se vraceli. Hučela píseň husit- ská po světě široko daleko, duněly těžké vozy, vlály korouhve s kalichy. Leč nezadržitelně hlodala hlíza v těle vojska, v němž starých kališníků ubývá a noví, ti už nejsou žaludy z dubu Žižkova. Cítíme, že se blíží konec. Poslední věty kroniky zní zrychleným vířením bubnů. A na konec věta, jako když v závěru velké sym- fonie na tympány udeří: „Ostatci pak mezi Brodem u Kouřimi od Čechův jsú zhynuli.“ — Konec. Velká epopej boje za boží zákon spravedlivého spolu- žití národního i lidského společenství se zavírá. Vlna bojů a zápasů za svobodu člověka, za svobodu života i svědomí odrazila se od tvrdého skaliska obecných po- měrů doby a valí se zpět ve svůj dol. Na jejím hřebenu 20
Strana 21
ještě zpěněném tyčí se vysoko obrysy postavy toho, je- hož činy inspirovaly básníka té prosté a krásné perly našeho písemnictví patnáctého věku, básníka „Kroniky o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava“. Tak viděl svého přítele, druha i vůdce Jan Roháč z Dubé, když 9. září 1437 stanul v Praze na vrcholu katova žebříku, pod nejvyšším břevnem šibenice, ověšené dvaapadesáti těly posledních nesmiřitelných sršatců husitské revo- luce. U úpatí toho hrozného lešení smrti zevlovaly na tragický závěr velkého zápasu bílého kříže s rudým ka- lichem zástupy těchže Pražanů, pro něž Žižka vítězil a kteří ho tolikrát opustili a zradili. Není již Žižky, Roháč umírá, vládne Zikmund. Husitská revoluce utonula v kompromisu kompaktát. A i o tento kus pergamenu musí čeští kališníci bojovat s císařem, s papeži a koncilem. Leč to již není boj, jaký vedl Žižka. Uspokojeni jsou páni, uspokojena jsou mě- sta a lid, ten vlastní nositel vlny husitství, klesá do poroby. Ve znaku kdysi tvrdého Tábora se objevuje Zikmundovou milostí černý dvouhlavý říšský orel. Od- znak kalicha ztrácí svůj někdejší smysl znaku odboje. Šlechta, měšťané i král hledají a vyjednávají o smír s církví. A přece není bezpečí pro ty, kdož od revo- luce utekli, dokud žije v národě vzpomínka na Žižku v té podobě, jak ji zachytil spisovatel naší kroniky. V Čechách je smutno a těžko, jako by všechna krev z žil národa byla vylita na bojištích velké války a její poslední krůpěje zbarvily půdu u Lipan. Ale neběží již jen o Čechy. Ještě doutná žhavý uhlík revoluce, a to nejenom pod popelem husitství, ale počíná nebezpečně zářiti i jinde, všude tam, kde lidové masy jsou první obětí historického přechodu od řádů umírajícího stře- dověku k těžce se rodícímu řádu věku nového. Ten 21
ještě zpěněném tyčí se vysoko obrysy postavy toho, je- hož činy inspirovaly básníka té prosté a krásné perly našeho písemnictví patnáctého věku, básníka „Kroniky o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava“. Tak viděl svého přítele, druha i vůdce Jan Roháč z Dubé, když 9. září 1437 stanul v Praze na vrcholu katova žebříku, pod nejvyšším břevnem šibenice, ověšené dvaapadesáti těly posledních nesmiřitelných sršatců husitské revo- luce. U úpatí toho hrozného lešení smrti zevlovaly na tragický závěr velkého zápasu bílého kříže s rudým ka- lichem zástupy těchže Pražanů, pro něž Žižka vítězil a kteří ho tolikrát opustili a zradili. Není již Žižky, Roháč umírá, vládne Zikmund. Husitská revoluce utonula v kompromisu kompaktát. A i o tento kus pergamenu musí čeští kališníci bojovat s císařem, s papeži a koncilem. Leč to již není boj, jaký vedl Žižka. Uspokojeni jsou páni, uspokojena jsou mě- sta a lid, ten vlastní nositel vlny husitství, klesá do poroby. Ve znaku kdysi tvrdého Tábora se objevuje Zikmundovou milostí černý dvouhlavý říšský orel. Od- znak kalicha ztrácí svůj někdejší smysl znaku odboje. Šlechta, měšťané i král hledají a vyjednávají o smír s církví. A přece není bezpečí pro ty, kdož od revo- luce utekli, dokud žije v národě vzpomínka na Žižku v té podobě, jak ji zachytil spisovatel naší kroniky. V Čechách je smutno a těžko, jako by všechna krev z žil národa byla vylita na bojištích velké války a její poslední krůpěje zbarvily půdu u Lipan. Ale neběží již jen o Čechy. Ještě doutná žhavý uhlík revoluce, a to nejenom pod popelem husitství, ale počíná nebezpečně zářiti i jinde, všude tam, kde lidové masy jsou první obětí historického přechodu od řádů umírajícího stře- dověku k těžce se rodícímu řádu věku nového. Ten 21
Strana 22
nový svět a nový řád nebude již představován feudál- ním pánem a křižáckým rytířem, ani božím bojovní- kem. V něm počnou říditi osudy světa kupci a peněž- níci, zrodí se systém byrokracie, která bude stát spra- vovat a nový typ vojáka-lancknechta, který bude za plat zbraní opírat politiku vlád. Boje o víru, o pře- svědčení, budou vystřídány boji o trhy a odbytiště, záhy již o kolonie a zdroje surovin. Náboženství sice bude téměř po dvě století ideologickým pláštěm nových zá- pasů, ale ty nové boje nebudou již vybojovány bojov- níky za přesvědčení a víru, ale žoldáky, kteří jdou do válečného podniku pro žold a pro kořist. Každá vzpoura mas proti tomuto řádu musí být zdeptána bez ohledu a bez slitování. Každý ohnivý uhlíček, který by mohl vzplanouti plamenem, musí být udušen, ušlapán hned v zárodku. Každé kacířství je nyní mnohem více zlo- činem proti státu než vzpourou proti bohu a jeho před- stavitelce na zemi, svaté církvi. Neběží již o víru, běží o zájmy. Roku 1443 psal mladý diplomat italský říšskému kancléři Šlikovi dopis. A v něm pozoruhodnou větu: „Všichni věříme to, co naše knížata věří, kdyby se kla- něli modlám, klaněli bychom se jim také a zapřeli by- chom nejen papeže, ale i Krista, kdyby světská moc nás k tomu nutila“. Hle, husitský svět na ruby. Srov- nejme s tím Husovu výzvu: „Hledej pravdy, slyš prav- du, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti!“ Mistr Jan Hus zemřel roku 1415 na hranici jako kacíř — pisatel dopisu kancléři Šlikovi se stal roku 1458 papežem a přijal jméno Pius II. Tenkrát když dopis psal, jmenoval se ještě Eneáš Sil- vius Piccolomini Byl vzdělán a vyznal se v životě. Svá přesvědčení i služby měnil jako rukavičky; jednou 22
nový svět a nový řád nebude již představován feudál- ním pánem a křižáckým rytířem, ani božím bojovní- kem. V něm počnou říditi osudy světa kupci a peněž- níci, zrodí se systém byrokracie, která bude stát spra- vovat a nový typ vojáka-lancknechta, který bude za plat zbraní opírat politiku vlád. Boje o víru, o pře- svědčení, budou vystřídány boji o trhy a odbytiště, záhy již o kolonie a zdroje surovin. Náboženství sice bude téměř po dvě století ideologickým pláštěm nových zá- pasů, ale ty nové boje nebudou již vybojovány bojov- níky za přesvědčení a víru, ale žoldáky, kteří jdou do válečného podniku pro žold a pro kořist. Každá vzpoura mas proti tomuto řádu musí být zdeptána bez ohledu a bez slitování. Každý ohnivý uhlíček, který by mohl vzplanouti plamenem, musí být udušen, ušlapán hned v zárodku. Každé kacířství je nyní mnohem více zlo- činem proti státu než vzpourou proti bohu a jeho před- stavitelce na zemi, svaté církvi. Neběží již o víru, běží o zájmy. Roku 1443 psal mladý diplomat italský říšskému kancléři Šlikovi dopis. A v něm pozoruhodnou větu: „Všichni věříme to, co naše knížata věří, kdyby se kla- něli modlám, klaněli bychom se jim také a zapřeli by- chom nejen papeže, ale i Krista, kdyby světská moc nás k tomu nutila“. Hle, husitský svět na ruby. Srov- nejme s tím Husovu výzvu: „Hledej pravdy, slyš prav- du, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti!“ Mistr Jan Hus zemřel roku 1415 na hranici jako kacíř — pisatel dopisu kancléři Šlikovi se stal roku 1458 papežem a přijal jméno Pius II. Tenkrát když dopis psal, jmenoval se ještě Eneáš Sil- vius Piccolomini Byl vzdělán a vyznal se v životě. Svá přesvědčení i služby měnil jako rukavičky; jednou 22
Strana 23
Josef Mánes Žižkova smrt s koncilem proti papeži, pak ve službě císařské a ko- nečně jako papež zase proti koncilu. V roce 1451 byl v Čechách s poselstvím císaře Bedřicha III. Jednal s Jiřím z Poděbrad o kompaktátech, které zrušil proti rozhodnutí koncilu, jakmile měl na hlavě papežskou tiaru. Za svého pobytu v Čechách, zejména při příleži- tosti své návštěvy na Táboře, poznal a dobře pochopil ten světa znalý, bystrý Ital, jakou překážku nastolení vlády mravně chladných až cynických elementů kontra- revolučních představuje u nás tradice opravdovosti Hu- sovy a stále živé vzpomínky na palcát revoluce, troe- novského zemana Žižku. Eneáš Silvius cítil živě, že i když po Lipanech a po Sionu byly revoluční elementy 23
Josef Mánes Žižkova smrt s koncilem proti papeži, pak ve službě císařské a ko- nečně jako papež zase proti koncilu. V roce 1451 byl v Čechách s poselstvím císaře Bedřicha III. Jednal s Jiřím z Poděbrad o kompaktátech, které zrušil proti rozhodnutí koncilu, jakmile měl na hlavě papežskou tiaru. Za svého pobytu v Čechách, zejména při příleži- tosti své návštěvy na Táboře, poznal a dobře pochopil ten světa znalý, bystrý Ital, jakou překážku nastolení vlády mravně chladných až cynických elementů kontra- revolučních představuje u nás tradice opravdovosti Hu- sovy a stále živé vzpomínky na palcát revoluce, troe- novského zemana Žižku. Eneáš Silvius cítil živě, že i když po Lipanech a po Sionu byly revoluční elementy 23
Strana 24
v Čechách uklidněny, úplně zlikvidovány nebyly přece. Nejvyšším hejtmanem v Čechách byl tehdy mladý Jiří z Kunštátu a z Poděbrad, jeden z vítězů u Lipan, český pán sic, ale přece jen utrakvista. A pokud budou Čechy z valné části kališnické, i když ve formě již velmi krotké, nebude mít církev klidu. A nejenom církev; i všecka knížata světská. Zkušenost ukázala, že proti revolučnímu hnutí takové síly a mohutnosti, jakým byla revoluce husitská, meč není vždy zbraní nejspolehlivější. Proti revoluční ná- kaze, která, jak nejedna známka ukazovala, počala se znovu šířiti i mimo vlast husitů, je třeba bojovati včas a obratně. Ne již mečem katovým a příležitostnými popravními hranicemi, ale především preventivní pro- pagandou kontrarevoluční. Tak Eneáš Silvius záhy po svém návratu z Čech pracuje a spisuje svou proslulou Českou historii (Historia Bohemica). Dokončuje ji ve viterbských lázních shodou událostí v témže roce 1458. kdy je volbou římských kardinálů povznesen na stolec Petrův, a kdy v té ohavné zemi kacířů stává se králem kališník Jiří Poděbradský. Volba krále husity je evrop- skou sensací. Oči všech jsou opět obráceny k tomu krá- lovství, k té zemi, která ještě nedávno pod rudým kali- chem bouřila proti sobě všecky představitele a zastánce starého pořádku a řádu. Kniha Eneáše Silvia přišla tedy jako na zavolanou a čtenářů i rozšiřovatelů jí nechy- bělo. Stala se na dlouhou dobu historickou základnou pro stanovisko Evropy k české otázce v době přechodu do nového věku. „Historia bohemica“ Eneáše Silvia nemůže být posu- zována jako dílo vědecké, které hledá pravdu a nale- zenou pravdu šíří. Jeho české dějiny jsou především dílem světové kontrarevoluční propagandy a živě nám 24
v Čechách uklidněny, úplně zlikvidovány nebyly přece. Nejvyšším hejtmanem v Čechách byl tehdy mladý Jiří z Kunštátu a z Poděbrad, jeden z vítězů u Lipan, český pán sic, ale přece jen utrakvista. A pokud budou Čechy z valné části kališnické, i když ve formě již velmi krotké, nebude mít církev klidu. A nejenom církev; i všecka knížata světská. Zkušenost ukázala, že proti revolučnímu hnutí takové síly a mohutnosti, jakým byla revoluce husitská, meč není vždy zbraní nejspolehlivější. Proti revoluční ná- kaze, která, jak nejedna známka ukazovala, počala se znovu šířiti i mimo vlast husitů, je třeba bojovati včas a obratně. Ne již mečem katovým a příležitostnými popravními hranicemi, ale především preventivní pro- pagandou kontrarevoluční. Tak Eneáš Silvius záhy po svém návratu z Čech pracuje a spisuje svou proslulou Českou historii (Historia Bohemica). Dokončuje ji ve viterbských lázních shodou událostí v témže roce 1458. kdy je volbou římských kardinálů povznesen na stolec Petrův, a kdy v té ohavné zemi kacířů stává se králem kališník Jiří Poděbradský. Volba krále husity je evrop- skou sensací. Oči všech jsou opět obráceny k tomu krá- lovství, k té zemi, která ještě nedávno pod rudým kali- chem bouřila proti sobě všecky představitele a zastánce starého pořádku a řádu. Kniha Eneáše Silvia přišla tedy jako na zavolanou a čtenářů i rozšiřovatelů jí nechy- bělo. Stala se na dlouhou dobu historickou základnou pro stanovisko Evropy k české otázce v době přechodu do nového věku. „Historia bohemica“ Eneáše Silvia nemůže být posu- zována jako dílo vědecké, které hledá pravdu a nale- zenou pravdu šíří. Jeho české dějiny jsou především dílem světové kontrarevoluční propagandy a živě nám 24
Strana 25
dnes připomínají podobné moderní spisy a zdánlivě vědecká díla, která ještě nedávno „informovala“ svět o Sovětském svazu a o jeho tvůrcích a vůdcích. Úběž- ným bodem knihy Silviovy je údobí revoluce husitské a v té opět její hlavní a nejnebezpečnější představitel Žižka. Žižka Eneáše Silvia je přímým protikladem Žižky, jak ho lapidárními črtami zachytil spisovatel Kroniky pěkné. To není bojovník „z boží milosti“, který sahá po meči pro uskutečnění „jeho zákona“ zákona božího na zemi. Žižka je zde typem bouřliváka, „revolucionáře z povolání“, jemuž neběží o ideál, o pro- gram a jeho uskutečnění, nýbrž kterému je revoluce jen příležitostí k ukojení zvrhlých krvelačných pudů a osobní pomsty. Je to lstivec a věrolomník, lotr upro- střed lotrasů a ničemů, kteří se k němu sbíhají ze všech končin české země pro lup a kořist. Ctižádostivec, kte- rý s celou tou svou bandou lupičů a žhářů je na prodej, jen bude-li mu nabídnuta částka dostatečná k uspoko- jení jeho lačnosti a dravosti. Je to příšera temnoty, ne- tvorná obluda bez slitování, bez citu a bez srdce, bez víry, bez jakékoli stopy ušlechtilosti a lidskosti. Dravec a cynický zhýralec budící děs a hrůzu u nepřátel stejně jako u spojenců, který ještě i po své smrti chce být po- strachem svých odpůrců. Ono krásné místo v závěru „Kroniky velmi pěkné...“, kde kronikář zapsal, jak si Hradečtí „Žižku kázali namalovati na korúhvi, na bílém " koni, ve zbroji, s palcátem... tak jako živ jsa jezdil", změní italský humanista v příšernou pověst o tom, jak umírající netvor odkazuje svou kůži na potah bubnu, aby ještě po své smrti naháněl v jeho dunění a rachotu hrůzu těm, kdož z odpůrců ho přežijí. Eneáš Silvius byl synem jiné země a již zcela jiných materielních a kulturních poměrů než naši husité a 25
dnes připomínají podobné moderní spisy a zdánlivě vědecká díla, která ještě nedávno „informovala“ svět o Sovětském svazu a o jeho tvůrcích a vůdcích. Úběž- ným bodem knihy Silviovy je údobí revoluce husitské a v té opět její hlavní a nejnebezpečnější představitel Žižka. Žižka Eneáše Silvia je přímým protikladem Žižky, jak ho lapidárními črtami zachytil spisovatel Kroniky pěkné. To není bojovník „z boží milosti“, který sahá po meči pro uskutečnění „jeho zákona“ zákona božího na zemi. Žižka je zde typem bouřliváka, „revolucionáře z povolání“, jemuž neběží o ideál, o pro- gram a jeho uskutečnění, nýbrž kterému je revoluce jen příležitostí k ukojení zvrhlých krvelačných pudů a osobní pomsty. Je to lstivec a věrolomník, lotr upro- střed lotrasů a ničemů, kteří se k němu sbíhají ze všech končin české země pro lup a kořist. Ctižádostivec, kte- rý s celou tou svou bandou lupičů a žhářů je na prodej, jen bude-li mu nabídnuta částka dostatečná k uspoko- jení jeho lačnosti a dravosti. Je to příšera temnoty, ne- tvorná obluda bez slitování, bez citu a bez srdce, bez víry, bez jakékoli stopy ušlechtilosti a lidskosti. Dravec a cynický zhýralec budící děs a hrůzu u nepřátel stejně jako u spojenců, který ještě i po své smrti chce být po- strachem svých odpůrců. Ono krásné místo v závěru „Kroniky velmi pěkné...“, kde kronikář zapsal, jak si Hradečtí „Žižku kázali namalovati na korúhvi, na bílém " koni, ve zbroji, s palcátem... tak jako živ jsa jezdil", změní italský humanista v příšernou pověst o tom, jak umírající netvor odkazuje svou kůži na potah bubnu, aby ještě po své smrti naháněl v jeho dunění a rachotu hrůzu těm, kdož z odpůrců ho přežijí. Eneáš Silvius byl synem jiné země a již zcela jiných materielních a kulturních poměrů než naši husité a 25
Strana 26
jejich přímí potomci. Byl to muž docela jiného názoru na svět a na život, člověk jiných mravních zásad, než aby pochopil a správně zhodnotil hloubku a sílu husit- ského hnutí a aby porozuměl čistotě charakteru tako- vého, jakým byl Žižka. Ostatně jemu ani neběželo o to, aby porozuměl a svým spisem vydal svědectví o po- znané pravdě. Eneáš byl Ital z konce středověku, byl to vzdělanec z dobrého rodu, obratný spisovatel a ze- jména znamenitě upotřebitelný služebník mocných to- hoto světa. Jemu šlo o úspěch o kariéru ne o pravdu. Když psal „České dějiny“, byl na vzestupu své životní dráhy, na jejímž konci mu kynula papežská tiara. Své dílo věnoval po zralé úvaze mocnému a vlivnému králi aragonskému a neapolskému Alfonsovi. Je možno oče- kávat od muže jeho rázu, že bude práv revoluci, která směřovala ke změně celého toho zřízení, světského i duchovního, s nímž on sám stál a padal? Taková osob- nost, jakou byl Žižka, byla svou ryzostí, upřímností, skromností, počestností a celou velikostí svého charak- teru vůbec mimo rámec Silviovy zkušenosti. Líčil-li Žižku, pak ho maloval podle podob italských vojevůdců své doby. Rysy, které Eneáš Silvius dal svému Žižkovi, to jsou rysy sice historicky věrné, ale nejsou malovány podle Žižky samého, nýbrž jsou převzaty z podobizen italských condottierů, vojenských podnikatelů a speku- lantů XIV. a XV. století. Proto je nám ten jeho Žižka tak podivně vzdálený a tak naprosto cizí. Z podobizny Žižkovy, namalované Eneášem Silviem se na nás nedívá jihočeský zeman, který se chopil zbraně, aby se bil „ne- jen o při boží, ale i o svů“, ale hledí nám vstříc takový nějaký děsný Werner von Urslingen, „nepřítel Boha, lidí, smutku a milosrdenství“, nebo některý z bezpro- středních současníků Silviových, Braccio di Montone, 26
jejich přímí potomci. Byl to muž docela jiného názoru na svět a na život, člověk jiných mravních zásad, než aby pochopil a správně zhodnotil hloubku a sílu husit- ského hnutí a aby porozuměl čistotě charakteru tako- vého, jakým byl Žižka. Ostatně jemu ani neběželo o to, aby porozuměl a svým spisem vydal svědectví o po- znané pravdě. Eneáš byl Ital z konce středověku, byl to vzdělanec z dobrého rodu, obratný spisovatel a ze- jména znamenitě upotřebitelný služebník mocných to- hoto světa. Jemu šlo o úspěch o kariéru ne o pravdu. Když psal „České dějiny“, byl na vzestupu své životní dráhy, na jejímž konci mu kynula papežská tiara. Své dílo věnoval po zralé úvaze mocnému a vlivnému králi aragonskému a neapolskému Alfonsovi. Je možno oče- kávat od muže jeho rázu, že bude práv revoluci, která směřovala ke změně celého toho zřízení, světského i duchovního, s nímž on sám stál a padal? Taková osob- nost, jakou byl Žižka, byla svou ryzostí, upřímností, skromností, počestností a celou velikostí svého charak- teru vůbec mimo rámec Silviovy zkušenosti. Líčil-li Žižku, pak ho maloval podle podob italských vojevůdců své doby. Rysy, které Eneáš Silvius dal svému Žižkovi, to jsou rysy sice historicky věrné, ale nejsou malovány podle Žižky samého, nýbrž jsou převzaty z podobizen italských condottierů, vojenských podnikatelů a speku- lantů XIV. a XV. století. Proto je nám ten jeho Žižka tak podivně vzdálený a tak naprosto cizí. Z podobizny Žižkovy, namalované Eneášem Silviem se na nás nedívá jihočeský zeman, který se chopil zbraně, aby se bil „ne- jen o při boží, ale i o svů“, ale hledí nám vstříc takový nějaký děsný Werner von Urslingen, „nepřítel Boha, lidí, smutku a milosrdenství“, nebo některý z bezpro- středních současníků Silviových, Braccio di Montone, 26
Strana 27
Nicolo Piccinino, Fran- cesco Sforza nebo poma- zaný condottiere Svatého otce Eugena IV. kardi- nál Vitelleschi nebo jiní a jiní, kterými se teh- dejší Italie jen hemžila, a kterým stavěla pomní- ky, díla největších uměl- ců doby. Tito „vojáci Štěstěny“ (capitani di ventura), z nichž někteří, jako na př. Pipo Spano z Osory, přišli i k nám s vojsky císaře Zikmun- da, ti byli tehdy v Italii všeobecnč ke koupi i s ce- lými zástupy svých stej- ně ušlechtilých vojáků. Jim válka nebyla než pro- středkem ke zbohatnutí, cestou k moci, po níž kráčeli směle, aniž si lá- mali hlavu přemýšlením, jsou-li jejich cíle a pro- středky mravné a sho- dují-li se se zákonem božím“. Na konci své životní dráhy stávají se tito dobrodruzi buď vla- daři větších či menších „vévodství“, uchvácených lstí a udržovaných tyra- A BP Mikuláš Aleš, kolorovaná uhlokresba, 1895 27
Nicolo Piccinino, Fran- cesco Sforza nebo poma- zaný condottiere Svatého otce Eugena IV. kardi- nál Vitelleschi nebo jiní a jiní, kterými se teh- dejší Italie jen hemžila, a kterým stavěla pomní- ky, díla největších uměl- ců doby. Tito „vojáci Štěstěny“ (capitani di ventura), z nichž někteří, jako na př. Pipo Spano z Osory, přišli i k nám s vojsky císaře Zikmun- da, ti byli tehdy v Italii všeobecnč ke koupi i s ce- lými zástupy svých stej- ně ušlechtilých vojáků. Jim válka nebyla než pro- středkem ke zbohatnutí, cestou k moci, po níž kráčeli směle, aniž si lá- mali hlavu přemýšlením, jsou-li jejich cíle a pro- středky mravné a sho- dují-li se se zákonem božím“. Na konci své životní dráhy stávají se tito dobrodruzi buď vla- daři větších či menších „vévodství“, uchvácených lstí a udržovaných tyra- A BP Mikuláš Aleš, kolorovaná uhlokresba, 1895 27
Strana 28
nií, nebo umírají na popravišti, po případě ve strašli- vých žalářích italských pevností. Podle takových mo- delů maloval ve svých dějinách Eneáš Silvius Jana Žižku na pozadí v děsivých barvách provedeném obraze té hrozné kacířské husitské sociální revoluce. Kniha Eneáše Silvia měla báječný úspěch a stala se literární sensací své doby. Rozšiřována rychle v množ- ství opisů, byla přímo hltána celou tehdejší kontra- revoluční Evropou. Jen v knihovně knížat Chigi v Římě se dodnes zachovalo sedm opisů z let 1458 až 1465. Tiskem byla vydána již roku 1475. Ta kniha, možno říci, usměrnila názor západní Evropy na husitství a čes- kou otázku na celá staletí. Čím mohla této rafinované a rozsáhlé propagandě čeliti země, jejíž vláda se bála oživení Žižkova ducha ne o mnoho méně než papežský Řím a jeho věrní a důstojní přivrženci. Je to příznačné pro naše kulturně-politické poměry v druhé polovině XV. věku, že tehdy, ba dlouho, dlouho ještě později, nebyl u nás napsán, tím méně vydán spis na obranu Žižkovu, který by čelil záměrné knize Eneáše Silvia. Byl zlomen nejen meč, bylo zlomeno i pero naší velké husitské revoluce. Zato Eneášův spis byl u nás přeložen na žádost bratří Beneše a Dobeše z Boskovic již r. 1487 farářem Húskou a na sklonku vlády Jagelonců, r. 1510 vydán již také tiskem. To bylo již v době stavovských svárů a zápasů, v době vyčichlých třenic náboženských, jimiž strany kryly neupřímně své zápolení o uchvácení vlivu a moci. Je poučné všimnouti si, že první vydání utrhačné kroniky Silviovy nebylo dílem politicko-náboženské skupiny katolické, pod jednou, ale že je uspořádal a na světlo vydal konservativní kališník Mikuláš Konáč z Hodíštkova Konáč byl podivný husita! V soukromí 28
nií, nebo umírají na popravišti, po případě ve strašli- vých žalářích italských pevností. Podle takových mo- delů maloval ve svých dějinách Eneáš Silvius Jana Žižku na pozadí v děsivých barvách provedeném obraze té hrozné kacířské husitské sociální revoluce. Kniha Eneáše Silvia měla báječný úspěch a stala se literární sensací své doby. Rozšiřována rychle v množ- ství opisů, byla přímo hltána celou tehdejší kontra- revoluční Evropou. Jen v knihovně knížat Chigi v Římě se dodnes zachovalo sedm opisů z let 1458 až 1465. Tiskem byla vydána již roku 1475. Ta kniha, možno říci, usměrnila názor západní Evropy na husitství a čes- kou otázku na celá staletí. Čím mohla této rafinované a rozsáhlé propagandě čeliti země, jejíž vláda se bála oživení Žižkova ducha ne o mnoho méně než papežský Řím a jeho věrní a důstojní přivrženci. Je to příznačné pro naše kulturně-politické poměry v druhé polovině XV. věku, že tehdy, ba dlouho, dlouho ještě později, nebyl u nás napsán, tím méně vydán spis na obranu Žižkovu, který by čelil záměrné knize Eneáše Silvia. Byl zlomen nejen meč, bylo zlomeno i pero naší velké husitské revoluce. Zato Eneášův spis byl u nás přeložen na žádost bratří Beneše a Dobeše z Boskovic již r. 1487 farářem Húskou a na sklonku vlády Jagelonců, r. 1510 vydán již také tiskem. To bylo již v době stavovských svárů a zápasů, v době vyčichlých třenic náboženských, jimiž strany kryly neupřímně své zápolení o uchvácení vlivu a moci. Je poučné všimnouti si, že první vydání utrhačné kroniky Silviovy nebylo dílem politicko-náboženské skupiny katolické, pod jednou, ale že je uspořádal a na světlo vydal konservativní kališník Mikuláš Konáč z Hodíštkova Konáč byl podivný husita! V soukromí 28
Strana 29
koketoval s Českými bratry, ale ve veřejném životě vy- stupoval proti nim stejně jako proti nejnovějšímu ka- cířství luterskému. Ovšem, tento podařený potomek božích bojovníků si svou obratností vysloužil úřad dvor- ského sudího a byl dokonce pozdvižen mezi lidi erbovní. Je pravda, Konáč uvedl svůj překlad knihy zarytého a fanatického odpůrce husitství obratně jakýmsi veršo- vaným doporučením, dnes bychom řekli nakladatelskou reklamou, v němž upozorňuje koupěchtivé, že v této kronice se lze dočísti o tom, jak Žižka, „ačkoli jsa sle- pý, kniežata říšská i jiné Němce cepy nahrával, ciesaře přemáhal, z země vyhnával“, ale z líčení Silviova ne- ubral a nezměnil v podstatě nic. Ostatně ani ta veršo- vaná nakladatelská reklama neříká nikomu nic o tom, proč ten Žižka vlastně bojoval. Ten jeho boj proti císaři, knížatům a Němcům není nesen žádnou bojovou morálkou, ani vojenskou, tím méně revoluční. Z toho příkladu Žižkova, tak jak jej verš slaví, mohl si vzíti vzor každý hejtman tehdejších žoldnéřů a lancknechtů. Byla to tenkrát žalostná, bezpáteřná doba, která nás krok za krokem vedla až na Bílou Horu! Když r. 1539 vydává Martin Kuthen svou slátanou „Kroniku o zalo- žení země české“, vsune mezi obrázky českých panov- níků (!) také podoby Husa a Žižky. Leč Kronika sama je dílem na výsost krotkým a neškodným. O významu Husa nebo Žižky neřekl v ní Kuthen nic, a tato vypo- čítaná opatrnost, projevovaná ostatně ještě i jinak, dobře se mu vyplatila. Ferdinand I. udělil mu na důkaz své milosti erb a přídomek „ze Šprimsberka“ v témže roce, kdy Pražský hrad byl zničen osudným požárem (1541). A tomuto Kuthenovi bylo u nás dlouho připiso- váno autorství té naší prosté, krásné a nám dnes drahé Kroniky o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava! 29
koketoval s Českými bratry, ale ve veřejném životě vy- stupoval proti nim stejně jako proti nejnovějšímu ka- cířství luterskému. Ovšem, tento podařený potomek božích bojovníků si svou obratností vysloužil úřad dvor- ského sudího a byl dokonce pozdvižen mezi lidi erbovní. Je pravda, Konáč uvedl svůj překlad knihy zarytého a fanatického odpůrce husitství obratně jakýmsi veršo- vaným doporučením, dnes bychom řekli nakladatelskou reklamou, v němž upozorňuje koupěchtivé, že v této kronice se lze dočísti o tom, jak Žižka, „ačkoli jsa sle- pý, kniežata říšská i jiné Němce cepy nahrával, ciesaře přemáhal, z země vyhnával“, ale z líčení Silviova ne- ubral a nezměnil v podstatě nic. Ostatně ani ta veršo- vaná nakladatelská reklama neříká nikomu nic o tom, proč ten Žižka vlastně bojoval. Ten jeho boj proti císaři, knížatům a Němcům není nesen žádnou bojovou morálkou, ani vojenskou, tím méně revoluční. Z toho příkladu Žižkova, tak jak jej verš slaví, mohl si vzíti vzor každý hejtman tehdejších žoldnéřů a lancknechtů. Byla to tenkrát žalostná, bezpáteřná doba, která nás krok za krokem vedla až na Bílou Horu! Když r. 1539 vydává Martin Kuthen svou slátanou „Kroniku o zalo- žení země české“, vsune mezi obrázky českých panov- níků (!) také podoby Husa a Žižky. Leč Kronika sama je dílem na výsost krotkým a neškodným. O významu Husa nebo Žižky neřekl v ní Kuthen nic, a tato vypo- čítaná opatrnost, projevovaná ostatně ještě i jinak, dobře se mu vyplatila. Ferdinand I. udělil mu na důkaz své milosti erb a přídomek „ze Šprimsberka“ v témže roce, kdy Pražský hrad byl zničen osudným požárem (1541). A tomuto Kuthenovi bylo u nás dlouho připiso- váno autorství té naší prosté, krásné a nám dnes drahé Kroniky o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava! 29
Strana 30
Ne, tento kališnický kolaborant, tento dvorský plazivý básník a veršotepec, lovec poct a ještě více tolarů a stříbrných grošů českých, ten nikdy nemohl napsati knížečku tak statečnou, pevnou, prostou a půvabnou, jakou je naše kronika. Čím dále, tím více odchyluje se cesta národa od smě- ru naznačeného Žižkovým palcátem. Stín Lipan padá těžce na nezadržitelný sestup a pokles národního vě- domí a sebevědomí, na rozklad mravní pevnosti a zása- dovosti, na ztrátu vší víry nejenom v boha, ale i v člo- věka. Od kompromisu ke kompromisu se potácejí ti, v jejichž rukou stal se kalich prázdnou nádobou bez obsahu, symbolem, jehož významu již nikdo nechce rozumět. A protivníci nelení. Klín za klínem vrážejí do kmene národní jednoty, štípou ji v třísky, až ko- nečně mocnými údery sekery podetnou ten kdysi tak pevný kmen nadobro. A obrana žádná. Jen malicherné tahanice o slovíčka, o kusy pergamenů, které nůžky Ferdinanda II. brzy na kousky rozstříhají, protože za nimi již není síla, není víra, není vůle a odhodlanost národního organismu jako celku. Útok za útokem, úder za úderem podlamují sílu odporu těch, jichž předkové se bili na Vítkově, u Kutné Hory, vítězili u Tachova a u Domažlic. České slunce zapadá. Šero, které brzy již má přejíti v „temno“, houstne. V témže roce, kdy král Ferdinand vyznamenal kola- boranta Kuthena erbem a přídomkem, byl proveden nový těžký a osudný výpad proti trouchnivějícím zbyt- kům opravdové tradice husitské u nás. Roku 1541 vy- dává svou „Českou kroniku“ důstojný pan děkan karl- štejnský Václav Hájek z Libočan. Po stránce mravní i vědecké je Hájek příbuzným Eneáše Silvia. Také on byl by mohl napsati a podepsati dopis, který poslal 30
Ne, tento kališnický kolaborant, tento dvorský plazivý básník a veršotepec, lovec poct a ještě více tolarů a stříbrných grošů českých, ten nikdy nemohl napsati knížečku tak statečnou, pevnou, prostou a půvabnou, jakou je naše kronika. Čím dále, tím více odchyluje se cesta národa od smě- ru naznačeného Žižkovým palcátem. Stín Lipan padá těžce na nezadržitelný sestup a pokles národního vě- domí a sebevědomí, na rozklad mravní pevnosti a zása- dovosti, na ztrátu vší víry nejenom v boha, ale i v člo- věka. Od kompromisu ke kompromisu se potácejí ti, v jejichž rukou stal se kalich prázdnou nádobou bez obsahu, symbolem, jehož významu již nikdo nechce rozumět. A protivníci nelení. Klín za klínem vrážejí do kmene národní jednoty, štípou ji v třísky, až ko- nečně mocnými údery sekery podetnou ten kdysi tak pevný kmen nadobro. A obrana žádná. Jen malicherné tahanice o slovíčka, o kusy pergamenů, které nůžky Ferdinanda II. brzy na kousky rozstříhají, protože za nimi již není síla, není víra, není vůle a odhodlanost národního organismu jako celku. Útok za útokem, úder za úderem podlamují sílu odporu těch, jichž předkové se bili na Vítkově, u Kutné Hory, vítězili u Tachova a u Domažlic. České slunce zapadá. Šero, které brzy již má přejíti v „temno“, houstne. V témže roce, kdy král Ferdinand vyznamenal kola- boranta Kuthena erbem a přídomkem, byl proveden nový těžký a osudný výpad proti trouchnivějícím zbyt- kům opravdové tradice husitské u nás. Roku 1541 vy- dává svou „Českou kroniku“ důstojný pan děkan karl- štejnský Václav Hájek z Libočan. Po stránce mravní i vědecké je Hájek příbuzným Eneáše Silvia. Také on byl by mohl napsati a podepsati dopis, který poslal 30
Strana 31
Eneáš r. 1443 kancléři Šlikovi: „Věříme to, co naše knížata věří. A kdyby klaněli se modlám, klaněli by- chom se jim také...“ A protože ta knížata věřila za doby Hájkovy katolicky s papežem, považoval i Hájek za výhodné vzdáti se kališnictví, v němž byl zrozen a vychován a stal se pravověrným papežencem. Snažil se ovšem z toho vytěžiti co nejvíce. Hájek byl vůbec bez- ohledný kariérista ryze humanistického typu, kterému jen jeho vlastní dravost a neukázněnost podrážely nohy. Když se v tehdejších pražských literárních kruzích roz- neslo, že Kuthen připravuje svou kroniku, naléhali přá- telé, a to nejenom katolíci, ale, což je ještě dnes pi- kantně poučné, i utrakvisté, aby se sám chopil podob- ného díla. Hájek tedy vyhověl „potřebě doby“ a dal se do díla. Sepsal a vydal „Českou kroniku", o které se vyjádřil Palacký, že je to „pásmo lží, uvedených do historie české". (Dějiny, I.; 31.) V líčení doby husitské a v podobizně Jana Žižky pře- konal bezcharakterní přisluhovač nastupující habsbur- ské éry sama Eneáše Silvia. Historik F. M. Bartoš*) vy- loupl z Hájkovy kroniky, kterou nazývá poloúřední publikací habsburského dvora, tyto základní rysy obra- zu husitské revoluce a jejího největšího vojevůdce: Husitské války líčí Hájek jako řádění zvrhlých zlo- činců a loupežníků, kteří se toliko chvástají zákonem božím, jehož obrana jim není než záminkou k loupe- žení. Proti šlechetným katolíkům, kteří se chápou zbra- ní pouze k obraně, husité nejsou než pustá sběř a hra- bivá lůza. Loupíce a pálíce vše, nač padnou, zpívají si písně, které z vroucích modliteb mění kronika v opilé, cynické odrhovačky lupičské. Rvou se o kořist, kterou nakonec ještě zpronevěří, za vůdce si vybírají biřice *) Žižka v dějepisectví, Žižkův sborník, Praha, 1924. 31
Eneáš r. 1443 kancléři Šlikovi: „Věříme to, co naše knížata věří. A kdyby klaněli se modlám, klaněli by- chom se jim také...“ A protože ta knížata věřila za doby Hájkovy katolicky s papežem, považoval i Hájek za výhodné vzdáti se kališnictví, v němž byl zrozen a vychován a stal se pravověrným papežencem. Snažil se ovšem z toho vytěžiti co nejvíce. Hájek byl vůbec bez- ohledný kariérista ryze humanistického typu, kterému jen jeho vlastní dravost a neukázněnost podrážely nohy. Když se v tehdejších pražských literárních kruzích roz- neslo, že Kuthen připravuje svou kroniku, naléhali přá- telé, a to nejenom katolíci, ale, což je ještě dnes pi- kantně poučné, i utrakvisté, aby se sám chopil podob- ného díla. Hájek tedy vyhověl „potřebě doby“ a dal se do díla. Sepsal a vydal „Českou kroniku", o které se vyjádřil Palacký, že je to „pásmo lží, uvedených do historie české". (Dějiny, I.; 31.) V líčení doby husitské a v podobizně Jana Žižky pře- konal bezcharakterní přisluhovač nastupující habsbur- ské éry sama Eneáše Silvia. Historik F. M. Bartoš*) vy- loupl z Hájkovy kroniky, kterou nazývá poloúřední publikací habsburského dvora, tyto základní rysy obra- zu husitské revoluce a jejího největšího vojevůdce: Husitské války líčí Hájek jako řádění zvrhlých zlo- činců a loupežníků, kteří se toliko chvástají zákonem božím, jehož obrana jim není než záminkou k loupe- žení. Proti šlechetným katolíkům, kteří se chápou zbra- ní pouze k obraně, husité nejsou než pustá sběř a hra- bivá lůza. Loupíce a pálíce vše, nač padnou, zpívají si písně, které z vroucích modliteb mění kronika v opilé, cynické odrhovačky lupičské. Rvou se o kořist, kterou nakonec ještě zpronevěří, za vůdce si vybírají biřice *) Žižka v dějepisectví, Žižkův sborník, Praha, 1924. 31
Strana 32
a většinu svých úspěchů dobývají jen věrolomností a úskokem. Všecku tu podlost a nízkost lupičské chátry, kterou husité představují, ztělesňuje Žižka. Z bohatýr- ského zjevu vytvořil Hájek žalostnou figuru odporného chytráka, který znamenitě dovede lovit v kalných vo- dách vší té hnusné špíny. Hájkův Žižka nemá jiné sta- rosti než loupit a pálit, „napořád mordovat, na všecky strany, kostely, vsi, tvrze i městečka a pálením a mor- dem hubit a v tom svou zvláštní rozkoš provozovat.“ Vší mocí se vzpírá proto obnově řádu a vlády v zemi, „rozváživ u sebe jako muž chytrý, že by pak země nesměl tak hanebně plundrovati“. A ještě v závěti, v níž arci nechybí vydělaná kůže (a to již jako sku- tečnost, nikoliv, jako u Silvia, pouhá pověst), prosí, aby husité „všecky, kdož se s nimi nesrovnávají u víře napořád mordovali, klášterům ani kostelům neodpouš- tějíc, tím aby zákon vyplnili“. A tento obraz chytrác- kého ohavy dovršuje kronika prostředkem zvláště účin- ným, kterým se jí podařilo Žižkovu osobnost podivu- hodně přímo ztrivialisovat. Jsou to v duchu Silviově vymyšlené obhroublé anekdoty, představující „zhoubce české země“, jako cynického, zpustlého ničemu a zlo- syna. Potud Bartoš. Vidíme, že byli-li modelem pro Silviův portrét Žižky italští kondotieři čtrnáctého a patnáctého věku, ma- loval Hájek svého Žižku podle pověstných německých vůdců lancknechtů svého století. Hájkovi husité válčí tak, jako válčili lancknechti Karla V., jejichž děsné zplenění Říma („sacco di Roma“ 1527) bylo snad re- kordem, který překonali teprve jejich potomci v po- slední světové válce. Žižka Hájkův je malován podle podob takového Jörga z Frundsberku nebo podle pří- šerného „pacifikátora“ německých selských povstalců 32
a většinu svých úspěchů dobývají jen věrolomností a úskokem. Všecku tu podlost a nízkost lupičské chátry, kterou husité představují, ztělesňuje Žižka. Z bohatýr- ského zjevu vytvořil Hájek žalostnou figuru odporného chytráka, který znamenitě dovede lovit v kalných vo- dách vší té hnusné špíny. Hájkův Žižka nemá jiné sta- rosti než loupit a pálit, „napořád mordovat, na všecky strany, kostely, vsi, tvrze i městečka a pálením a mor- dem hubit a v tom svou zvláštní rozkoš provozovat.“ Vší mocí se vzpírá proto obnově řádu a vlády v zemi, „rozváživ u sebe jako muž chytrý, že by pak země nesměl tak hanebně plundrovati“. A ještě v závěti, v níž arci nechybí vydělaná kůže (a to již jako sku- tečnost, nikoliv, jako u Silvia, pouhá pověst), prosí, aby husité „všecky, kdož se s nimi nesrovnávají u víře napořád mordovali, klášterům ani kostelům neodpouš- tějíc, tím aby zákon vyplnili“. A tento obraz chytrác- kého ohavy dovršuje kronika prostředkem zvláště účin- ným, kterým se jí podařilo Žižkovu osobnost podivu- hodně přímo ztrivialisovat. Jsou to v duchu Silviově vymyšlené obhroublé anekdoty, představující „zhoubce české země“, jako cynického, zpustlého ničemu a zlo- syna. Potud Bartoš. Vidíme, že byli-li modelem pro Silviův portrét Žižky italští kondotieři čtrnáctého a patnáctého věku, ma- loval Hájek svého Žižku podle pověstných německých vůdců lancknechtů svého století. Hájkovi husité válčí tak, jako válčili lancknechti Karla V., jejichž děsné zplenění Říma („sacco di Roma“ 1527) bylo snad re- kordem, který překonali teprve jejich potomci v po- slední světové válce. Žižka Hájkův je malován podle podob takového Jörga z Frundsberku nebo podle pří- šerného „pacifikátora“ německých selských povstalců 32
Strana 33
Verefpyes ſouis dio it de Iozier comenl, Bizba ſaſo len huéne. BeR.A. nomryj, exánafi peſe 12 kloo ai 6.alli tyne hraclhcy AIfim i fmme ftirmn.: Aontmſa L5 i. A le 1 Arlo prri e ſu la vaſ tavi z vſ h hIpp ilo elu1u. deſi. holephizz bry lr nanos Sechachy Žižka loupežník o Protireformační pojetí o 18. století z roku 1525 Truchsessa z Waldburku, či jiných vůdců žoldáků XVI. věku. Kniha měla úspěch. Král byl spo- kojen a odměnil Hájkovy zásluhy jako zásluhy vyni- kajícího kolaboranta tím, že mu udělil pěkné probošt- ství ve Staré Boleslavi. Sledovati zrcadlení Žižkovy památky v srdcích a v představách našich předků v šestnáctém století, ve „věku české renaissance“, je věru více než trapné. Jako by celé to údobí, počínající ostatně vzápětí po bitvě u Lipan a končící Bílou horou, přímo zaměrně se sna- žilo vypleti poslední kořínky sympatií k husitským ne- kompromisním revolucionářům, zejména k největšímu z nich, Žižkovi. Překlady dějin Eneáše Silvia i „česká“ kronika Hájkova šířily stejně hnusné a odporné obrazy 33
Verefpyes ſouis dio it de Iozier comenl, Bizba ſaſo len huéne. BeR.A. nomryj, exánafi peſe 12 kloo ai 6.alli tyne hraclhcy AIfim i fmme ftirmn.: Aontmſa L5 i. A le 1 Arlo prri e ſu la vaſ tavi z vſ h hIpp ilo elu1u. deſi. holephizz bry lr nanos Sechachy Žižka loupežník o Protireformační pojetí o 18. století z roku 1525 Truchsessa z Waldburku, či jiných vůdců žoldáků XVI. věku. Kniha měla úspěch. Král byl spo- kojen a odměnil Hájkovy zásluhy jako zásluhy vyni- kajícího kolaboranta tím, že mu udělil pěkné probošt- ství ve Staré Boleslavi. Sledovati zrcadlení Žižkovy památky v srdcích a v představách našich předků v šestnáctém století, ve „věku české renaissance“, je věru více než trapné. Jako by celé to údobí, počínající ostatně vzápětí po bitvě u Lipan a končící Bílou horou, přímo zaměrně se sna- žilo vypleti poslední kořínky sympatií k husitským ne- kompromisním revolucionářům, zejména k největšímu z nich, Žižkovi. Překlady dějin Eneáše Silvia i „česká“ kronika Hájkova šířily stejně hnusné a odporné obrazy 33
Strana 34
husitské revoluce a nebylo spisu, nebylo literárního díla, které by jim bylo účinně čelilo. Je konečně mož- no pochopit, kydal-li na Žižkovu památku hnus a špí- nu římský kardinál, je ale přímo odporné vidět, jak mu halasně přizvukuje český přeběhlík Hájek a působí bolestně, že i sám takový Daniel Adam z Veleslavína neváhal dějiny Eneáše Silvia znovu vydati v r. 1585. A jako by to vše ještě nestačilo, píše novou knihu o hu- sitské revoluci evangelický, luteránský učitel slavkov- ský Zachariáš Theobald a vydává ji německy (!) pod titulem „Husittenkrieg“ roku 1609, tedy v témže roce, kdy naši páni stavové podobojí si vymohli od císaře Rudolfa proslulý „Majestát“ na ochranu svých nábo- ženských svobod. Národ s takto přímo systematicky rozrušovanou brannou morálkou měl pak v letech 1618 až 1620 být schopen úspěšného povstání a boje s císa- řem! Stín smrti Žižkovy a stíny Lipan rozestírají se hluboko přes celé šestnácté století a dosahují až na bělohorské bojiště, až na to smutné „teatrum“ na Sta- roměstském rynku. Jedinou světlou jiskérkou v tom houstnoucím předbělohorském „šeru“ je drobné ano- nymní vydání Kroniky pěkné o Janovi Žižkovi, usku- tečněné někdy na počátku sedmnáctého století. Toto vydání Kroniky, v době, kdy národ takřka již stojí na samém pokraji propasti, působí na nás jako úzkost- ný výkřik na poplach v poslední chvíli. Ale hlas volají- cího zaniká v hluku stavovských i osobních zápasů a intrik. Je to již volání marné a ozývá se pozdě. Kolo dějin, které pomáhala roztáčet vlastní egoistická sle- pota vůdčích představitelů národa, zadržet se již nedá. Osud národa, který úplně ztratil svého branného ducha a svoji brannou morálku jak v jednotlivcích, tak i v mase, valí se nezadržitelně k svému naplnění. 34
husitské revoluce a nebylo spisu, nebylo literárního díla, které by jim bylo účinně čelilo. Je konečně mož- no pochopit, kydal-li na Žižkovu památku hnus a špí- nu římský kardinál, je ale přímo odporné vidět, jak mu halasně přizvukuje český přeběhlík Hájek a působí bolestně, že i sám takový Daniel Adam z Veleslavína neváhal dějiny Eneáše Silvia znovu vydati v r. 1585. A jako by to vše ještě nestačilo, píše novou knihu o hu- sitské revoluci evangelický, luteránský učitel slavkov- ský Zachariáš Theobald a vydává ji německy (!) pod titulem „Husittenkrieg“ roku 1609, tedy v témže roce, kdy naši páni stavové podobojí si vymohli od císaře Rudolfa proslulý „Majestát“ na ochranu svých nábo- ženských svobod. Národ s takto přímo systematicky rozrušovanou brannou morálkou měl pak v letech 1618 až 1620 být schopen úspěšného povstání a boje s císa- řem! Stín smrti Žižkovy a stíny Lipan rozestírají se hluboko přes celé šestnácté století a dosahují až na bělohorské bojiště, až na to smutné „teatrum“ na Sta- roměstském rynku. Jedinou světlou jiskérkou v tom houstnoucím předbělohorském „šeru“ je drobné ano- nymní vydání Kroniky pěkné o Janovi Žižkovi, usku- tečněné někdy na počátku sedmnáctého století. Toto vydání Kroniky, v době, kdy národ takřka již stojí na samém pokraji propasti, působí na nás jako úzkost- ný výkřik na poplach v poslední chvíli. Ale hlas volají- cího zaniká v hluku stavovských i osobních zápasů a intrik. Je to již volání marné a ozývá se pozdě. Kolo dějin, které pomáhala roztáčet vlastní egoistická sle- pota vůdčích představitelů národa, zadržet se již nedá. Osud národa, který úplně ztratil svého branného ducha a svoji brannou morálku jak v jednotlivcích, tak i v mase, valí se nezadržitelně k svému naplnění. 34
Strana 35
Přešla dvě století. Stavové zkroceni „milostivostí cí- saře“ již v roce 1627, lid uhněten a v městech ticho. V této zdánlivě nehybné atmosféře svět i život se mění. Rodí se nový stát, vytváří se nová společnost. Hospo- dářství, myšlení, kultura dostávají novou tvář. Proti vlně černé reakce habsburské, feudální a jezovitské po- číná zvolna, ale nezadržitelně svítati nové slunce, slun- ce rozumu a nových poznání. Zprvu jen tu a tam pa- prsek, pak již světélkující záření, konečně vychází slunce znovu. Noc byla dlouhá a svítání pozvolné. Ale vítězství světla nad temnotou pokračuje. A v rozbřesku nové doby se budí i národ český. Po dvě století byl národ jako němý. „Perpetuum silentium“ znemožňovalo mu jakýkoliv vlastní názor a projev v době přerodu dvou historických epoch. Mnoho se muselo změnit ve světě i doma, mnoho odumřít a mnoho se zrodit, aby národy evropské, nejenom národ český, mohly znovu žít, po svém cítit a po svém mluvit. Po celá ta dvě století český národ ve své mase jakoby ztratil vědomí své souvislosti s minulostí. Zejména paměť velké doby patnáctého věku byla téměř vymazána z jeho vědomí. Je to řezavě ironická skutečnost, že kniha, snad jediná kniha, která v osvícenějších jednotlivcích, v těch na- šich písmácích, udržovala jakés takés ponětí o tom, čím někdy dávno, kdysi národ byl, jak žil a co vy- konal, byla — kronika Hájkova, kterou v těch dobách protireformačních udržoval její katolický původ. Z této knihy poznával národ v době největšího ponížení i Žižku a jeho bojovníky. Ale jak lid Hájkovi rozuměl, to byl pravý opak toho, co Hájek chtěl svou kronikou docílit. Lid český, zejména lid selský, ujařmený až ke hranici nevolnictví, nedal se mýliti Hájkovými pomlu- vami, Hájkovým líčením. Zpod špíny, znetvořenin a 35
Přešla dvě století. Stavové zkroceni „milostivostí cí- saře“ již v roce 1627, lid uhněten a v městech ticho. V této zdánlivě nehybné atmosféře svět i život se mění. Rodí se nový stát, vytváří se nová společnost. Hospo- dářství, myšlení, kultura dostávají novou tvář. Proti vlně černé reakce habsburské, feudální a jezovitské po- číná zvolna, ale nezadržitelně svítati nové slunce, slun- ce rozumu a nových poznání. Zprvu jen tu a tam pa- prsek, pak již světélkující záření, konečně vychází slunce znovu. Noc byla dlouhá a svítání pozvolné. Ale vítězství světla nad temnotou pokračuje. A v rozbřesku nové doby se budí i národ český. Po dvě století byl národ jako němý. „Perpetuum silentium“ znemožňovalo mu jakýkoliv vlastní názor a projev v době přerodu dvou historických epoch. Mnoho se muselo změnit ve světě i doma, mnoho odumřít a mnoho se zrodit, aby národy evropské, nejenom národ český, mohly znovu žít, po svém cítit a po svém mluvit. Po celá ta dvě století český národ ve své mase jakoby ztratil vědomí své souvislosti s minulostí. Zejména paměť velké doby patnáctého věku byla téměř vymazána z jeho vědomí. Je to řezavě ironická skutečnost, že kniha, snad jediná kniha, která v osvícenějších jednotlivcích, v těch na- šich písmácích, udržovala jakés takés ponětí o tom, čím někdy dávno, kdysi národ byl, jak žil a co vy- konal, byla — kronika Hájkova, kterou v těch dobách protireformačních udržoval její katolický původ. Z této knihy poznával národ v době největšího ponížení i Žižku a jeho bojovníky. Ale jak lid Hájkovi rozuměl, to byl pravý opak toho, co Hájek chtěl svou kronikou docílit. Lid český, zejména lid selský, ujařmený až ke hranici nevolnictví, nedal se mýliti Hájkovými pomlu- vami, Hájkovým líčením. Zpod špíny, znetvořenin a 35
Strana 36
úmyslného zkreslování, lid našel a vyčetl si svého Žižku. Lid pochopil správně, a v mnohém ohledu dříve než dějepisci, že pod tou ohavnou podobiznou krví zbroceného zbojníka a lotrasa se skrývá podoba přítele lidu, bojovníka za lidskou důstojnost i právo toho po- sledního chlapa a robotěza. Hrůzy války líčené Hájkem poznal lid již za vojny třicetileté na vlastní kůži a vlastním názorem líp, než sám pan děkan karlštejnský. O tom, co dovedou žoldáci i když je vedou otcové řádu jezovitského, o tom se lid poučoval rovněž bez- prostřední zkušeností v údobí protireformace velmi živě. Povstal-li sám proti svým utiskovatelům a mstil křivdy na sobě páchané, nejednal také v rukavičkách. Ale kyrysníci, dragouni a mušketýři, kteří jej navraceli ke „klidu a k poslušnosti“ vrchností, daných mu samou boží moudrostí, ti si nepočínali o nic lidštěji než křižáci a kumáni císaře Zikmunda. Proto Hájkovo líčení hrůz boje povstalců a revolucionářů Žižkových nemohlo pů- sobiti na lid, který o tom všem četl a přemýšlel, pro- tože on sám takové hrůzy prožíval a poznal, že jsou od každého vášnivého boje zjevem snad neodlučitel- ným. Zůstal mu tedy Žižka v jiném osvětlení, nedotče- ný tím strašným pozadím své práce, zůstal mu jako čistá osobnost, osobnost vůdcovská, osobnost organisá- tora a mstitele křivd, osobnost, po jaké lid toužil a jakou tak těžce postrádal. A proto lid Žižku miloval, proto i v té podobě Hájkem tak zdeformované, lid po- chopil Žižkův pravý význam docela správně jako vůdce revoluce, revoluce lidové, revoluce sociální. A proto lid náš, pokud na Žižku vzpomínal, zůstával jeho památce věren. Věrnost lidu Žižkově památce odrazila se v zrcadlení jeho osobnosti v našem písemnictví hned od počátku 36
úmyslného zkreslování, lid našel a vyčetl si svého Žižku. Lid pochopil správně, a v mnohém ohledu dříve než dějepisci, že pod tou ohavnou podobiznou krví zbroceného zbojníka a lotrasa se skrývá podoba přítele lidu, bojovníka za lidskou důstojnost i právo toho po- sledního chlapa a robotěza. Hrůzy války líčené Hájkem poznal lid již za vojny třicetileté na vlastní kůži a vlastním názorem líp, než sám pan děkan karlštejnský. O tom, co dovedou žoldáci i když je vedou otcové řádu jezovitského, o tom se lid poučoval rovněž bez- prostřední zkušeností v údobí protireformace velmi živě. Povstal-li sám proti svým utiskovatelům a mstil křivdy na sobě páchané, nejednal také v rukavičkách. Ale kyrysníci, dragouni a mušketýři, kteří jej navraceli ke „klidu a k poslušnosti“ vrchností, daných mu samou boží moudrostí, ti si nepočínali o nic lidštěji než křižáci a kumáni císaře Zikmunda. Proto Hájkovo líčení hrůz boje povstalců a revolucionářů Žižkových nemohlo pů- sobiti na lid, který o tom všem četl a přemýšlel, pro- tože on sám takové hrůzy prožíval a poznal, že jsou od každého vášnivého boje zjevem snad neodlučitel- ným. Zůstal mu tedy Žižka v jiném osvětlení, nedotče- ný tím strašným pozadím své práce, zůstal mu jako čistá osobnost, osobnost vůdcovská, osobnost organisá- tora a mstitele křivd, osobnost, po jaké lid toužil a jakou tak těžce postrádal. A proto lid Žižku miloval, proto i v té podobě Hájkem tak zdeformované, lid po- chopil Žižkův pravý význam docela správně jako vůdce revoluce, revoluce lidové, revoluce sociální. A proto lid náš, pokud na Žižku vzpomínal, zůstával jeho památce věren. Věrnost lidu Žižkově památce odrazila se v zrcadlení jeho osobnosti v našem písemnictví hned od počátku 36
Strana 37
národního probuzení, již v době bratří Nejedlých a době Puchmajerově. Není divu, vždyť tehdejší naši buditelé vesměs z lidu vyšli. Ve svém vlasteneckém nadšení a horování nedávají se másti zkřiveninami por- trétu Hájkova a ohnivě oživují nepřemožitelného voje- vůdce českého, kterému ovšem rozumějí ještě po svém politicky dětsky primitivním názoru, takže na př. prvý básník, opěvující Žižku, Vojtěch Nejedlý, rozohňuje jeho příkladem vojáky českého původu v jejich boji — s revolucí francouzskou! Toto ještě velmi šosácké chá- pání Žižky udržuje se v našem raném písemnictví po- měrně dlouho. Ani Jan Kollár se mu neubránil. Teprve od vydání Palackého Dějin národu českého, tedy při- bližně od počátku let padesátých, proniká i v krásném písemnictví hlubší pochopení trocnovského reka, ač dlouho ještě obestřené mlhami planě horujícího roman- tismu. Ale svítá a zároveň s postupujícím probuzením politickým a sociálním se od let šedesátých mění i Žiž- kova podoba v našem krásném písemnictví: Žižka se čím dále tím více stává hrdinou národním, protože se stává hrdinou lidovým. Značně opozděně se za zdravým instinktem lidu a nadšeným, i když přečasto jen hřmotným opěváním památky Žižkovy probíjelo vědecké studium a pozná- vání velikého organisátora a vůdce naší první lidové armády. Politické, zejména pak censurní poměry ztě- žovaly až do roku bouří 1848 hlubší studium a ovšem i vydání jakéhokoli vědeckého díla, které by rušilo přežilé protireformační pojetí doby husitské. Proto ani Palacký, ačkoli to byl právě zájem o husitství, který jej přivedl již v mládí ke studiu historie, nemohl před pádem absolutismu mysliti na zpracování této epochy našich dějin. Teprve v pátém desetiletí minulého věku 37
národního probuzení, již v době bratří Nejedlých a době Puchmajerově. Není divu, vždyť tehdejší naši buditelé vesměs z lidu vyšli. Ve svém vlasteneckém nadšení a horování nedávají se másti zkřiveninami por- trétu Hájkova a ohnivě oživují nepřemožitelného voje- vůdce českého, kterému ovšem rozumějí ještě po svém politicky dětsky primitivním názoru, takže na př. prvý básník, opěvující Žižku, Vojtěch Nejedlý, rozohňuje jeho příkladem vojáky českého původu v jejich boji — s revolucí francouzskou! Toto ještě velmi šosácké chá- pání Žižky udržuje se v našem raném písemnictví po- měrně dlouho. Ani Jan Kollár se mu neubránil. Teprve od vydání Palackého Dějin národu českého, tedy při- bližně od počátku let padesátých, proniká i v krásném písemnictví hlubší pochopení trocnovského reka, ač dlouho ještě obestřené mlhami planě horujícího roman- tismu. Ale svítá a zároveň s postupujícím probuzením politickým a sociálním se od let šedesátých mění i Žiž- kova podoba v našem krásném písemnictví: Žižka se čím dále tím více stává hrdinou národním, protože se stává hrdinou lidovým. Značně opozděně se za zdravým instinktem lidu a nadšeným, i když přečasto jen hřmotným opěváním památky Žižkovy probíjelo vědecké studium a pozná- vání velikého organisátora a vůdce naší první lidové armády. Politické, zejména pak censurní poměry ztě- žovaly až do roku bouří 1848 hlubší studium a ovšem i vydání jakéhokoli vědeckého díla, které by rušilo přežilé protireformační pojetí doby husitské. Proto ani Palacký, ačkoli to byl právě zájem o husitství, který jej přivedl již v mládí ke studiu historie, nemohl před pádem absolutismu mysliti na zpracování této epochy našich dějin. Teprve v pátém desetiletí minulého věku 37
Strana 38
mohl Palacký vydati své zpracování husitských válek. A přece ani „otec národa“ se ještě zcela nevymanil z vlivů starého hodnocení Žižkovy osobnosti a jejího významu. I když uznává vděčně, že Žižka byl válečnic- ký genius, který na počátku revoluce zachránil národ před zkázou a záhubou, vidí v něm přece jen hrozného vojevodu, strašlivě přímočarého a nesnášenlivého fana- tika, jehož smrt byla vlastně pro český národ štěstím. Víme, že Palacký nebyl ani v politice, ani v historio- grafii přítelem revolucí. Svůj národ miloval láskou hlu- bokou, ale přál si, aby pokrok národní se rozvíjel zvol- na, bez otřesů, krok za krokem, cestou mírnou, bez prolévání krve, bez násilného a náhlého přerušování jednou vžitých tradic kulturních, politických a sociál- ních. Proto když hodnotil význam Žižkovy smrti, mohl Palacký napsati, že: „s Žižkou zajisté padla nejsilnější hráze, která překážela všemu blížení a míření se husitů k staré církvi římské... Oumrtí jeho, ježto dříve poz- ději potáhlo za sebou také pád demokracie v Čechách, musí nicméně za příběh pro zemi vítaný a prospěšný považováno býti, ano zbavilo ji bojův ukrutných o věc, která v duchu věku svého neměla dostatečného kořenu a základu“. Český lid se ve své lásce k Janu Žižkovi nedal zmý- liti ani autoritou Františka Palackého. Lid viděl již tehdy, kolem bouřlivého roku osmačtyřicátého v Žiž- kovi především osvoboditele ujařmených a ponížených vrstev národa. Výrazem tohoto lidového, sociálního cí- tění stala se hned roku 1848 knížka Emanuela Arnolda „Děje husitů se zvláštním vzhledem na Jana Žižku“, kde po prvé byl Žižka pojat jako sociální revolucionář, jako vůdce potlačovaných proti utiskovatelům, ať již církevním nebo světským. Takové sociálně-revoluční 38
mohl Palacký vydati své zpracování husitských válek. A přece ani „otec národa“ se ještě zcela nevymanil z vlivů starého hodnocení Žižkovy osobnosti a jejího významu. I když uznává vděčně, že Žižka byl válečnic- ký genius, který na počátku revoluce zachránil národ před zkázou a záhubou, vidí v něm přece jen hrozného vojevodu, strašlivě přímočarého a nesnášenlivého fana- tika, jehož smrt byla vlastně pro český národ štěstím. Víme, že Palacký nebyl ani v politice, ani v historio- grafii přítelem revolucí. Svůj národ miloval láskou hlu- bokou, ale přál si, aby pokrok národní se rozvíjel zvol- na, bez otřesů, krok za krokem, cestou mírnou, bez prolévání krve, bez násilného a náhlého přerušování jednou vžitých tradic kulturních, politických a sociál- ních. Proto když hodnotil význam Žižkovy smrti, mohl Palacký napsati, že: „s Žižkou zajisté padla nejsilnější hráze, která překážela všemu blížení a míření se husitů k staré církvi římské... Oumrtí jeho, ježto dříve poz- ději potáhlo za sebou také pád demokracie v Čechách, musí nicméně za příběh pro zemi vítaný a prospěšný považováno býti, ano zbavilo ji bojův ukrutných o věc, která v duchu věku svého neměla dostatečného kořenu a základu“. Český lid se ve své lásce k Janu Žižkovi nedal zmý- liti ani autoritou Františka Palackého. Lid viděl již tehdy, kolem bouřlivého roku osmačtyřicátého v Žiž- kovi především osvoboditele ujařmených a ponížených vrstev národa. Výrazem tohoto lidového, sociálního cí- tění stala se hned roku 1848 knížka Emanuela Arnolda „Děje husitů se zvláštním vzhledem na Jana Žižku“, kde po prvé byl Žižka pojat jako sociální revolucionář, jako vůdce potlačovaných proti utiskovatelům, ať již církevním nebo světským. Takové sociálně-revoluční 38
Strana 39
chápání husitství a Žižky bylo ještě na míli vzdáleno konservativnímu Palackému, který radikály nemiloval vůbec a s jejich snahami nesouhlasil. Ale lidový názor na Žižku vyvěral z hlubin duše národa a prorážel čím dále tím více na světlo a do vrstev nejširších. Brzy po knížce Arnoldově zhodnotil Žižku velmi sympaticky mladý historik Jindřich Terebelský, jehož „Život Jana Žižky“ vyšel takřka v poslední chvíli před zahájením těžké protirevoluční reakce Bachovy. Když pak tíže policejního režimu ztroskotala a národ mohl opět svo- bodněji vydechnouti, vydává mu v Matici lidu nový spisek o Žižkovi Josef Kořán. Jak živý byl tehdy zájem o trocnovského hrdinu, o tom nejlépe svědčí, že spisek Kořánův se dočkal již ve dvou letech druhého vydání. Práce Arnoldova, Terebelského a Kořánova jsou ja- koby předvojem tažení k rehabilitaci Žižkovy památky, předvojem, za nímž postupuje valný houf odborné vědy, který je nyní představován prací universitního profesora W. W. Tomka „Jan Žižka“, vydanou v Praze roku 1879. Tomek, ačkoli to nikde výslovně nepraví, chce svým dílem opraviti Palackého jednostranné zdů- razňování náboženských motivů Žižkova jednání, které vedlo spisovatele „Dějin národu českého“ k tomu, že chápal Žižku jako nesmiřitelného fanatika náboženské- ho vyznání podobojí. Stejně také mířil Tomek proti blouznivým a nereálným představám umělců, básníků a dramatiků pozdní generace romantické. „Za nověj- šího času“, píše Tomek v závěru své knihy — „jest hle- děti na Žižku se stanoviska méně předpojatého a před- vésti jmenovitě národu českému, nyní mnohem jasněji na svou minulost hledícímu, obraz jednoho z nejslav- nějších mužů jeho, vyčistěný od kalu, který jej pokrý- val po více století, bez malování podle zalíbených ideí 39
chápání husitství a Žižky bylo ještě na míli vzdáleno konservativnímu Palackému, který radikály nemiloval vůbec a s jejich snahami nesouhlasil. Ale lidový názor na Žižku vyvěral z hlubin duše národa a prorážel čím dále tím více na světlo a do vrstev nejširších. Brzy po knížce Arnoldově zhodnotil Žižku velmi sympaticky mladý historik Jindřich Terebelský, jehož „Život Jana Žižky“ vyšel takřka v poslední chvíli před zahájením těžké protirevoluční reakce Bachovy. Když pak tíže policejního režimu ztroskotala a národ mohl opět svo- bodněji vydechnouti, vydává mu v Matici lidu nový spisek o Žižkovi Josef Kořán. Jak živý byl tehdy zájem o trocnovského hrdinu, o tom nejlépe svědčí, že spisek Kořánův se dočkal již ve dvou letech druhého vydání. Práce Arnoldova, Terebelského a Kořánova jsou ja- koby předvojem tažení k rehabilitaci Žižkovy památky, předvojem, za nímž postupuje valný houf odborné vědy, který je nyní představován prací universitního profesora W. W. Tomka „Jan Žižka“, vydanou v Praze roku 1879. Tomek, ačkoli to nikde výslovně nepraví, chce svým dílem opraviti Palackého jednostranné zdů- razňování náboženských motivů Žižkova jednání, které vedlo spisovatele „Dějin národu českého“ k tomu, že chápal Žižku jako nesmiřitelného fanatika náboženské- ho vyznání podobojí. Stejně také mířil Tomek proti blouznivým a nereálným představám umělců, básníků a dramatiků pozdní generace romantické. „Za nověj- šího času“, píše Tomek v závěru své knihy — „jest hle- děti na Žižku se stanoviska méně předpojatého a před- vésti jmenovitě národu českému, nyní mnohem jasněji na svou minulost hledícímu, obraz jednoho z nejslav- nějších mužů jeho, vyčistěný od kalu, který jej pokrý- val po více století, bez malování podle zalíbených ideí 39
Strana 40
novověkých, ale dle pravdy, pokud ji možno dostih- nouti na základě stávajících pramenů ovšem velice ne- dostatečných. Tomkův Žižka, ačkoli je tvrdým bojovníkem za usku- tečnění božího zákona na zemi, není proto méně hor- livým českým vlastencem. Brání svou vlast proti úto- kům spojené ciziny a zároveň se snaží uvésti v ní k vlá- dě pevný pořádek a řád. Není republikánem, který by odporoval obnovení moci královské, ale se Zikmundo- vým nápadnictvím české koruny se smířiti nemůže. Tomkův Žižka jest mohutná osobnost, veliký svorník, kte- rý po dobrém, a třeba-li i mocí, chce udržeti jednotu ná- roda, bez níž není vítězství na cestě k lepší, šťastnější bu- doucnosti. Proto Žižkova smrt, zcela opačně než u Palackého, jeví se Tomkovi jako národní neštěstí, jako počátek velkého rozkladu stran, který konečně dovedl národ k Lipanům. Tomkovo pojetí osobnosti Žižkovy bylo vědeckým opod- statněním již dříve živých představ národa, které v něm dostaly nyní důkladnou vědec- kou základnu. Proto také, mož- no-li se tak vyjádřit, Žižka Tomkův zvítězil v duši národa nad Žižkou Palackého. Tom- kův Žižka inspiroval české umělce, básníky, romanopisce EFFIGIES IOANNIS ZIZKAE VIVI. 40
novověkých, ale dle pravdy, pokud ji možno dostih- nouti na základě stávajících pramenů ovšem velice ne- dostatečných. Tomkův Žižka, ačkoli je tvrdým bojovníkem za usku- tečnění božího zákona na zemi, není proto méně hor- livým českým vlastencem. Brání svou vlast proti úto- kům spojené ciziny a zároveň se snaží uvésti v ní k vlá- dě pevný pořádek a řád. Není republikánem, který by odporoval obnovení moci královské, ale se Zikmundo- vým nápadnictvím české koruny se smířiti nemůže. Tomkův Žižka jest mohutná osobnost, veliký svorník, kte- rý po dobrém, a třeba-li i mocí, chce udržeti jednotu ná- roda, bez níž není vítězství na cestě k lepší, šťastnější bu- doucnosti. Proto Žižkova smrt, zcela opačně než u Palackého, jeví se Tomkovi jako národní neštěstí, jako počátek velkého rozkladu stran, který konečně dovedl národ k Lipanům. Tomkovo pojetí osobnosti Žižkovy bylo vědeckým opod- statněním již dříve živých představ národa, které v něm dostaly nyní důkladnou vědec- kou základnu. Proto také, mož- no-li se tak vyjádřit, Žižka Tomkův zvítězil v duši národa nad Žižkou Palackého. Tom- kův Žižka inspiroval české umělce, básníky, romanopisce EFFIGIES IOANNIS ZIZKAE VIVI. 40
Strana 41
i dramatiky koncem devatenáctého a počátkem dvacá- tého století. Tomkovo pojetí husitství se ozvalo zřetel- ně i v pokusech o obnovení tradice velkého národního pozdvihu XV. věku v našem prvním vojsku znovuzro- zeného národa, armádě našeho prvního odboje, česko- slovenských legií. Teprve dílo Josefa Pekaře se poku- silo o nové pojetí Žižky, které mělo překonati jak po- jetí Palackého, tak i pojetí Tomkovo. A přece, i když se Pekař pokusil dokázati, že Tomkův Žižka je „výtvo- rem omylu“, a že Palacký obětoval historickou pravdu mythu o praslovanské demokracii, přece nakonec i Pekař musí přiznat, že „Žižka byl upřímný přítel a po- mocník lidu“. A je to právě ta „lidovost“ Žižkova, kte- rá nám právě dnes činí jeho památku tak drahou a jeho příklad tak nabádavým. Proto se my k němu vě- domě dnes opět vracíme. Dnes, po dlouhé válce, která byla již zřejmě druhou kapitolou světové revoluce, je a bude studium a pozná- vání revoluce husitské zdrojem poučení stále velmi uži- tečného i pro nás, moderní lidi dneška. Jako se bližším poznáváním minulosti můžeme mnohému naučiti i pro svůj dnešní život, tak zase naopak minulost, které bu- deme klásti své dnešní palčivé a naléhavé otázky, bude nám odpovídati jinak, než odpovídala našim předchůd- cům, kteří v ní hledali odpověď na otázky a problémy své doby a svých poměrů. Nám není historie již jen pouhou sbírkou faktů, pouhou snůškou vědění. Dnes se k ní obracíme jako ke studnici živého poznání. Proto nám minulost oživuje a ta živá minulost k nám mluví již jinak, než jak hovořil starší „dějepis". Proto i Žižka se nám stává „naším bratrem věrným“ a není již jen pouhou mrtvou osobností zašlé slávy. My naň dnes ne- vzpomínáme proto, abychom vzdychali nad vlastní ma- 41
i dramatiky koncem devatenáctého a počátkem dvacá- tého století. Tomkovo pojetí husitství se ozvalo zřetel- ně i v pokusech o obnovení tradice velkého národního pozdvihu XV. věku v našem prvním vojsku znovuzro- zeného národa, armádě našeho prvního odboje, česko- slovenských legií. Teprve dílo Josefa Pekaře se poku- silo o nové pojetí Žižky, které mělo překonati jak po- jetí Palackého, tak i pojetí Tomkovo. A přece, i když se Pekař pokusil dokázati, že Tomkův Žižka je „výtvo- rem omylu“, a že Palacký obětoval historickou pravdu mythu o praslovanské demokracii, přece nakonec i Pekař musí přiznat, že „Žižka byl upřímný přítel a po- mocník lidu“. A je to právě ta „lidovost“ Žižkova, kte- rá nám právě dnes činí jeho památku tak drahou a jeho příklad tak nabádavým. Proto se my k němu vě- domě dnes opět vracíme. Dnes, po dlouhé válce, která byla již zřejmě druhou kapitolou světové revoluce, je a bude studium a pozná- vání revoluce husitské zdrojem poučení stále velmi uži- tečného i pro nás, moderní lidi dneška. Jako se bližším poznáváním minulosti můžeme mnohému naučiti i pro svůj dnešní život, tak zase naopak minulost, které bu- deme klásti své dnešní palčivé a naléhavé otázky, bude nám odpovídati jinak, než odpovídala našim předchůd- cům, kteří v ní hledali odpověď na otázky a problémy své doby a svých poměrů. Nám není historie již jen pouhou sbírkou faktů, pouhou snůškou vědění. Dnes se k ní obracíme jako ke studnici živého poznání. Proto nám minulost oživuje a ta živá minulost k nám mluví již jinak, než jak hovořil starší „dějepis". Proto i Žižka se nám stává „naším bratrem věrným“ a není již jen pouhou mrtvou osobností zašlé slávy. My naň dnes ne- vzpomínáme proto, abychom vzdychali nad vlastní ma- 41
Strana 42
lostí a nemohoucností. V době, kdy si tvoříme lidovou armádu, vidíme v něm svůj vzor, rádce a učitele. Jsme pyšni na to, že jeho jméno je první v té nedlouhé řadě organisátorů armád vskutku demokratických, opravdu lidových, v té řadě, kterou uzavírá jméno Stalinovo. Je-li nám dnes armáda „rudé hvězdy“ vzorem, pak armáda „rudého kalichu“ nám je příkladem. Proto pro nás dnes Žižka není mrtev, ale je mezi námi a my jsme mu odpovědni za vše, co pro brannou moc svého ná- rodního společenství konáme, ale i za to, co nevyko- náme! Válka skončila — boj a práce pro lepší budouc- nost národů i lidí pokračuje. V tom boji, práci a tvo- ření je naše místo ve frontě pokroku, ve směru našich nejlepších národních i lidských tradic. Nuž mužně kráčejme před ostatními ku vznešenému, překrásnému cíli, — oddejme myšlence se velké cele, nesmíme vzadu být, ba ani s nimi! A pro vlast-li své rámě pozvedneme, pak svého Žižku zase nalezneme. J. J. Kolár. Podáváme českému čtenáři znovu knížku, v níž byla po prvé zachycena podobizna Žižkova. Po dlouhou dobu neznámé, ba umlčované dílko k nám promlouvá v tom- to vydání již po osmé. Po prvé hovořilo v rukopise z let 1434—36. Po druhé v záhadném vydání připi- sovaném Kuthenovi. Po třetí na samém prahu kata- strofy bělohorské. Pak bylo na dlouho umlčeno, až v roce 1868 bylo vydáno po čtvrté ve „Výboru z lite- 42
lostí a nemohoucností. V době, kdy si tvoříme lidovou armádu, vidíme v něm svůj vzor, rádce a učitele. Jsme pyšni na to, že jeho jméno je první v té nedlouhé řadě organisátorů armád vskutku demokratických, opravdu lidových, v té řadě, kterou uzavírá jméno Stalinovo. Je-li nám dnes armáda „rudé hvězdy“ vzorem, pak armáda „rudého kalichu“ nám je příkladem. Proto pro nás dnes Žižka není mrtev, ale je mezi námi a my jsme mu odpovědni za vše, co pro brannou moc svého ná- rodního společenství konáme, ale i za to, co nevyko- náme! Válka skončila — boj a práce pro lepší budouc- nost národů i lidí pokračuje. V tom boji, práci a tvo- ření je naše místo ve frontě pokroku, ve směru našich nejlepších národních i lidských tradic. Nuž mužně kráčejme před ostatními ku vznešenému, překrásnému cíli, — oddejme myšlence se velké cele, nesmíme vzadu být, ba ani s nimi! A pro vlast-li své rámě pozvedneme, pak svého Žižku zase nalezneme. J. J. Kolár. Podáváme českému čtenáři znovu knížku, v níž byla po prvé zachycena podobizna Žižkova. Po dlouhou dobu neznámé, ba umlčované dílko k nám promlouvá v tom- to vydání již po osmé. Po prvé hovořilo v rukopise z let 1434—36. Po druhé v záhadném vydání připi- sovaném Kuthenovi. Po třetí na samém prahu kata- strofy bělohorské. Pak bylo na dlouho umlčeno, až v roce 1868 bylo vydáno po čtvrté ve „Výboru z lite- 42
Strana 43
ratury české“. Po páté jej vydal r. 1878 prof. Jar. Goll a po šesté prof. V. Novotný r. 1923. Toto Novotného vydání je podkladem vydání našeho. Je zajímavé, že po sedmé došlo k jeho vydání za okupace, v roce 1940 dr. A. Dolenským, ovšem v úpravě nacistické censury. Tak všude, kde se naše kronika zmiňuje o Němcích, musilo se tisknouti o „cizincích“ nebo „křižácích“. Čte- nář se nesměl dověděti, že v husitských bouřích „zvláš- tě Němci Čechy hubili a Čechové Němce“, nýbrž si přečetl, že „zvláště z důvodů přijímání pod obojí se hubili“. O pobití Němců v Českém Brodu r. 1421 pak se čtenář nesměl dověděti vůbec nic. Celý odstavec o tom byl censurou škrtnut. Naše vydání Kroniky velmi pěkné je tedy v řadě již osmé. 43
ratury české“. Po páté jej vydal r. 1878 prof. Jar. Goll a po šesté prof. V. Novotný r. 1923. Toto Novotného vydání je podkladem vydání našeho. Je zajímavé, že po sedmé došlo k jeho vydání za okupace, v roce 1940 dr. A. Dolenským, ovšem v úpravě nacistické censury. Tak všude, kde se naše kronika zmiňuje o Němcích, musilo se tisknouti o „cizincích“ nebo „křižácích“. Čte- nář se nesměl dověděti, že v husitských bouřích „zvláš- tě Němci Čechy hubili a Čechové Němce“, nýbrž si přečetl, že „zvláště z důvodů přijímání pod obojí se hubili“. O pobití Němců v Českém Brodu r. 1421 pak se čtenář nesměl dověděti vůbec nic. Celý odstavec o tom byl censurou škrtnut. Naše vydání Kroniky velmi pěkné je tedy v řadě již osmé. 43
Strana 44
A s S Q H A
A s S Q H A
Strana 45
Hronyka weſmi pěkná/ o Prozeném a State= ċném Rytijki Ianowi Ziżkowi Czw= chu/ Prawdy Boż� horlimémii Milowniko/2. : N
Hronyka weſmi pěkná/ o Prozeném a State= ċném Rytijki Ianowi Ziżkowi Czw= chu/ Prawdy Boż� horlimémii Milowniko/2. : N
Strana 46
Na předo 7. věku
Na předo 7. věku
Strana 47
Když se jest psalo léta od narozenie syna božieho MCCCCX, povstal jest tehdy Mistr Jan Hus i jal se kázati a lid tuze z hřiechuov trestati. Tehdy duchovní lid1) velice jeho jest chválil, řkúce, že duch božie z něho mluví. A když se pak jal kázati na kněžstvo, dotýkaje najvyšího papeže až do najmenšího kně- ze, i na jich pýchu i na lakomstvie, na svatokupec- tvie i na kuběnářstvie, a aby kněží světsky nepano- vali a zbožie nedržali, a také jest kázal, že má tělo božie a krev boží pod obojí zpuosobú rozdávána býti lidu obecnému: tehdy se jest kněžstvo proti němu zbúřilo, a řkúce, že jest veň již ďábel vstúpil a že jest kacieř. A to se dálo v královstvie Českém za krále Vácslava, syna ciesaře Karla, a za arcibiskupa kněze Zbyňka. A když se jest psalo léta MCCCCXV, tehdy jest sbor kněžstva najvyšího obeslal Mistra Jana Husi, aby k nim jel za glejtem do Konstancí; a on jel s Mistrem Jeronymem za glejtem krále Zigmundo- vým, krále Uherského. A když jest do Konstancie přijel a někteří páni s ním čeští,2) tu jsú jej v Kon- 1) Kněží. 2) Jan z Chlumu, Václav z Dubé a Jindřich Lacembok. 47
Když se jest psalo léta od narozenie syna božieho MCCCCX, povstal jest tehdy Mistr Jan Hus i jal se kázati a lid tuze z hřiechuov trestati. Tehdy duchovní lid1) velice jeho jest chválil, řkúce, že duch božie z něho mluví. A když se pak jal kázati na kněžstvo, dotýkaje najvyšího papeže až do najmenšího kně- ze, i na jich pýchu i na lakomstvie, na svatokupec- tvie i na kuběnářstvie, a aby kněží světsky nepano- vali a zbožie nedržali, a také jest kázal, že má tělo božie a krev boží pod obojí zpuosobú rozdávána býti lidu obecnému: tehdy se jest kněžstvo proti němu zbúřilo, a řkúce, že jest veň již ďábel vstúpil a že jest kacieř. A to se dálo v královstvie Českém za krále Vácslava, syna ciesaře Karla, a za arcibiskupa kněze Zbyňka. A když se jest psalo léta MCCCCXV, tehdy jest sbor kněžstva najvyšího obeslal Mistra Jana Husi, aby k nim jel za glejtem do Konstancí; a on jel s Mistrem Jeronymem za glejtem krále Zigmundo- vým, krále Uherského. A když jest do Konstancie přijel a někteří páni s ním čeští,2) tu jsú jej v Kon- 1) Kněží. 2) Jan z Chlumu, Václav z Dubé a Jindřich Lacembok. 47
Strana 48
30. VI. 1419 stancí jali, a kněžstva zbavivše, najvyší knězstvo na smrt jsú ho odsoudili. A při tom odsuzovánie král Zigmund seděl na soudě, a jsa glajtovníkem. I ká- zali jsú jeho upáliti i Mistra Jeronyma také, ale po roce po něm. A to se stalo za arcibiskupa kněze Konráda. A když se jest takový skutek stal, tehdy jsú se Čechové i Moravané proto velmi zbúřili a kněžie mnozí v Praze i jinde v Čechách i v Moravě po mnohých městech jali se rozdávati těla i krve božie pod obojí zpuosobú lidu obecnému. A vzeli jsú tělo božie v monstrancí a za obyčej chodili jsú zástupové za tělem božiem, chváléce boha. A když jest lid obecný přijímal pod obojí zpuosobú tělo a krev bo- žie, tehdy jsú jim přezděli jedni Husi, někteří Wig- leffi a jiní kacíři. A tehdy se potom lid duchovní i světský na dvé dělil, jedni s jednú stranú kněží a druzí s druhú. I jeli sú se haněti, až jest tomu král nemohl nic učiniti. A když jest král odjel z Prahy na Nový hrad,3) tehdy kněží s božím tělem s velikým zástupem šli od sv. Štěpána mimo rathúz Nového města. Tehdy někto lúčil4) s rathúzu kamenem na kněze, a zástup lidu proto se jest zbúřil, a řkúce: „Teď nám na bo- žie tělo i na kněze házejí.“ I obořil se jest zástup k rathúzu a dobyli jsú ho šturmem a konšely jsú doluov smetali a zbili. Tehdy když jsú ty noviny krále došly, velikým hořem šlak jej těžký napadl, i umřel jest král Vác- slav. A tehdy jsú se v Praze velmi na kněží a na mnichy i na Němce rozlítili a hnali jsú jě ven, a 3) U Kunratic. 4) Hodil. 48
30. VI. 1419 stancí jali, a kněžstva zbavivše, najvyší knězstvo na smrt jsú ho odsoudili. A při tom odsuzovánie král Zigmund seděl na soudě, a jsa glajtovníkem. I ká- zali jsú jeho upáliti i Mistra Jeronyma také, ale po roce po něm. A to se stalo za arcibiskupa kněze Konráda. A když se jest takový skutek stal, tehdy jsú se Čechové i Moravané proto velmi zbúřili a kněžie mnozí v Praze i jinde v Čechách i v Moravě po mnohých městech jali se rozdávati těla i krve božie pod obojí zpuosobú lidu obecnému. A vzeli jsú tělo božie v monstrancí a za obyčej chodili jsú zástupové za tělem božiem, chváléce boha. A když jest lid obecný přijímal pod obojí zpuosobú tělo a krev bo- žie, tehdy jsú jim přezděli jedni Husi, někteří Wig- leffi a jiní kacíři. A tehdy se potom lid duchovní i světský na dvé dělil, jedni s jednú stranú kněží a druzí s druhú. I jeli sú se haněti, až jest tomu král nemohl nic učiniti. A když jest král odjel z Prahy na Nový hrad,3) tehdy kněží s božím tělem s velikým zástupem šli od sv. Štěpána mimo rathúz Nového města. Tehdy někto lúčil4) s rathúzu kamenem na kněze, a zástup lidu proto se jest zbúřil, a řkúce: „Teď nám na bo- žie tělo i na kněze házejí.“ I obořil se jest zástup k rathúzu a dobyli jsú ho šturmem a konšely jsú doluov smetali a zbili. Tehdy když jsú ty noviny krále došly, velikým hořem šlak jej těžký napadl, i umřel jest král Vác- slav. A tehdy jsú se v Praze velmi na kněží a na mnichy i na Němce rozlítili a hnali jsú jě ven, a 3) U Kunratic. 4) Hodil. 48
Strana 49
druzí jsú sami ven utekli. Neb jsú v ta doby obecně Němci na raddě byli i na úřadiech. A tak pro ta- kovú velikú búři páni nesměli jsú krále Vácslava mrtvého zjevně skrze Prahu vézti, než tajně a skry- tě vezli jsú jej na hrad k sv. Vácslavu. A tu jest ležel několiko neděl nepochován, neb se jest byl kázal na Zbraslavi pochovati v klášteře. Tehdy jsú jej páni opět tajně v noci poslali na Zbraslav, aby jej mniší pochovali, a tu jest byl pochován. Potom jest král Zigmund Uherský, bratr krále Vácslava, přijel do Brna i obeslal pány české i mo- ravské, Pražany i jiné k zakonu božiemu přichylné. A když jsú tam přijeli, tehdy se jest jich při tom zeptal: „Oč stojíte, že se tak búříte?“ Čechové a Moravané ze spolka jsú králi pověděli: „Stojíme o čtyři kusy.5) Najprve, aby tělo božie a krev božie lidu obecnému rozdávána byla. Druhé, aby zjevní hříchové stavováni byli. Třetie, aby slovo božie svo- bodně kázáno bylo. Čtvrté, aby kněží světsky ne- panovali a zbožie nedržali.“ Tehdy jest král řekl o tělu božím a krvi: „Toť jest prvé bylo a ještěť má býti.“ I otázal se Pražan, řka: „Když já přijedu do Čech, pustíte-li mne do Prahy?“ Tehdy jsú řekli Pražané králi: „Nebudeš-li chtieti branú vjeti, ale " chcemeť zeď za honu položiti, aby jel jako pán." Tehdy řekl jim král: „Vybeřtež všecky řetězy z ulic a neste Staroměští na hrad sv. Vácslava6) a Novo- měští na Vyšehrad.“ To sú Pražané učinili. Tehdy toho léta papež jest vydal) na Čechy, že 5) Čtyry artykuly Pražské. 6) Hrad sv. Václava, t. j. hrad Pražský. Míněny jsou těžké řetězy, kterými mohly být ulice zataženy a zataraseny. †) Na okraji jinou rukou připsáno: „Zjednal to král uher- ský Zigſmund]. 49
druzí jsú sami ven utekli. Neb jsú v ta doby obecně Němci na raddě byli i na úřadiech. A tak pro ta- kovú velikú búři páni nesměli jsú krále Vácslava mrtvého zjevně skrze Prahu vézti, než tajně a skry- tě vezli jsú jej na hrad k sv. Vácslavu. A tu jest ležel několiko neděl nepochován, neb se jest byl kázal na Zbraslavi pochovati v klášteře. Tehdy jsú jej páni opět tajně v noci poslali na Zbraslav, aby jej mniší pochovali, a tu jest byl pochován. Potom jest král Zigmund Uherský, bratr krále Vácslava, přijel do Brna i obeslal pány české i mo- ravské, Pražany i jiné k zakonu božiemu přichylné. A když jsú tam přijeli, tehdy se jest jich při tom zeptal: „Oč stojíte, že se tak búříte?“ Čechové a Moravané ze spolka jsú králi pověděli: „Stojíme o čtyři kusy.5) Najprve, aby tělo božie a krev božie lidu obecnému rozdávána byla. Druhé, aby zjevní hříchové stavováni byli. Třetie, aby slovo božie svo- bodně kázáno bylo. Čtvrté, aby kněží světsky ne- panovali a zbožie nedržali.“ Tehdy jest král řekl o tělu božím a krvi: „Toť jest prvé bylo a ještěť má býti.“ I otázal se Pražan, řka: „Když já přijedu do Čech, pustíte-li mne do Prahy?“ Tehdy jsú řekli Pražané králi: „Nebudeš-li chtieti branú vjeti, ale " chcemeť zeď za honu položiti, aby jel jako pán." Tehdy řekl jim král: „Vybeřtež všecky řetězy z ulic a neste Staroměští na hrad sv. Vácslava6) a Novo- měští na Vyšehrad.“ To sú Pražané učinili. Tehdy toho léta papež jest vydal) na Čechy, že 5) Čtyry artykuly Pražské. 6) Hrad sv. Václava, t. j. hrad Pražský. Míněny jsou těžké řetězy, kterými mohly být ulice zataženy a zataraseny. †) Na okraji jinou rukou připsáno: „Zjednal to král uher- ský Zigſmund]. 49
Strana 50
jsú kacieři, kdež tělo a krev božie přijímají, a dal odpustky, ktož by takového Čecha zabil neb kterak- kolivěk zahubil, že jest hřiechov i muk prázden. I počali lidi bíti i rozličnú smrtí hubiti. Tehdy povstal jeden Čech z řádu rytieřského velmi udatný, jednooký, jménem Žižka, z boží milo- sti, i povstal zhuoru i táhl vojensky polem na ty, ktož jest nepřijímal těla božieho a krve boží pod obojí zpuosobú, tohoť jest byl nepřítel a také jeho za kacieře jměl. I tak se jest strana proti straně zazlila, kteráž strana přemohla, ta jest ukrutně bez milosti zamor- dovala neb zapálila, neb rozličnú smrtí zahubila, leč koho sám buoh ráčil zachovati, ten živ zuostal. A zvláště Němci Čechy hubili a Čechové Němce. A ta jest válka stála ukrutně XIIII let. A Žižka i jiní Čechové vždy polem leželi v Če- chách i v jiných zemiech, bojujíce o boží zákon. Tehdy jsú pak dobyli Sazemina Oustí7) a odtud jsú dobyli Hradiště i osadili jsú hrad i horu i přezděli jsú městu Tábor. A Žižka jest táhl vojensky po zemi, hraduov a měst dobývaje. A časté bitvy s silnými nepřáteli mieval, a však jest nikdy pole neztratil. A potom jest král Zigmund Uherský táhl do Čech z Uher na Vratislav. Tu jest kázal jednoho měště- nína Pražského8) koňmi smýkati, a že se má též jiným Čechuom kacieřuom díti. Tehdy zvěděvše to Pražané, kdež byl jeden řetěz prve, tu udělali dva a zavřeli se proti němu. A král osadil mnohým rytieřstvem Vyšehrad a 7) Sezimovo Ústí. — Dobyto 21. II. 1420. 8) Jana Krásu, měšťana Nového města Pražského. 50
jsú kacieři, kdež tělo a krev božie přijímají, a dal odpustky, ktož by takového Čecha zabil neb kterak- kolivěk zahubil, že jest hřiechov i muk prázden. I počali lidi bíti i rozličnú smrtí hubiti. Tehdy povstal jeden Čech z řádu rytieřského velmi udatný, jednooký, jménem Žižka, z boží milo- sti, i povstal zhuoru i táhl vojensky polem na ty, ktož jest nepřijímal těla božieho a krve boží pod obojí zpuosobú, tohoť jest byl nepřítel a také jeho za kacieře jměl. I tak se jest strana proti straně zazlila, kteráž strana přemohla, ta jest ukrutně bez milosti zamor- dovala neb zapálila, neb rozličnú smrtí zahubila, leč koho sám buoh ráčil zachovati, ten živ zuostal. A zvláště Němci Čechy hubili a Čechové Němce. A ta jest válka stála ukrutně XIIII let. A Žižka i jiní Čechové vždy polem leželi v Če- chách i v jiných zemiech, bojujíce o boží zákon. Tehdy jsú pak dobyli Sazemina Oustí7) a odtud jsú dobyli Hradiště i osadili jsú hrad i horu i přezděli jsú městu Tábor. A Žižka jest táhl vojensky po zemi, hraduov a měst dobývaje. A časté bitvy s silnými nepřáteli mieval, a však jest nikdy pole neztratil. A potom jest král Zigmund Uherský táhl do Čech z Uher na Vratislav. Tu jest kázal jednoho měště- nína Pražského8) koňmi smýkati, a že se má též jiným Čechuom kacieřuom díti. Tehdy zvěděvše to Pražané, kdež byl jeden řetěz prve, tu udělali dva a zavřeli se proti němu. A král osadil mnohým rytieřstvem Vyšehrad a 7) Sezimovo Ústí. — Dobyto 21. II. 1420. 8) Jana Krásu, měšťana Nového města Pražského. 50
Strana 51
hrad sv. Vácslava proti Pražanuom. A když to Žižka uslyšel, hned také osadil Vítkovu horu proti králi a přezděli hradu tomu Žižkov. Tehdy král Uherský přitáhl jest vojensky a polo- žil se na Zbraslavi, a Žižka s Pražany obehnal hrad sv. Vácslava. A tu se jest rytieřstvo statečně bránilo, ale hlad sú veliký měli, až jsú již žito vaříce jedli. A král zvěděv, že by již hrad hladem dáti musili, i táhl jest s velikým vojskem, aby je retoval aneb jim špíže dodal. A nětco jest Žižkova lidu porazil, ješto jsú byli z vojska z vozuov utekli, a tak jest Pražany ot hradu odbil. A tehdy jest přitáhl Rakúský vejvoda, Míšenský markrabie i jiná mnohá kniežata s množstvím ry- tieřstvem králi na pomoc. I táhl jest král i položil se před Prahú, a tu jsú krále korunovali na hradě sv. Vácslava. A tu také mnoho Němcuov na rytieř- stvo pasováno. Potom jsú táhli k Žižkovu hradu, aby ho dobyli. A když jsú šturmovali, tehdy když Žižkovi velmi těžko bylo, kněz s božím tělem pojide z Prahy, a Němci jsú strachem hlavy lámali i s koňmi utiekajíc skákali s huory doluov. Potom Němci kterého jsú Čecha se zmocněli, ač byl i jich strany, na to se neptajíc, ihned jej uhlé- dajíc, vzeli a upálili, až se jest proto král počal búřiti i Čechové. A jiných mnozstvie Čechuov tu chvíli ležalo jest u Králové Hradce. A pán z Rozmberka s jinými Němci ležal u Tá- boru, a tu jest před Táborem poražen, velikou han- bu i škodu vzav. A když jest král cizozemce z země rozpustil, teh- Květen 1420 28. Vij. 1420 51
hrad sv. Vácslava proti Pražanuom. A když to Žižka uslyšel, hned také osadil Vítkovu horu proti králi a přezděli hradu tomu Žižkov. Tehdy král Uherský přitáhl jest vojensky a polo- žil se na Zbraslavi, a Žižka s Pražany obehnal hrad sv. Vácslava. A tu se jest rytieřstvo statečně bránilo, ale hlad sú veliký měli, až jsú již žito vaříce jedli. A král zvěděv, že by již hrad hladem dáti musili, i táhl jest s velikým vojskem, aby je retoval aneb jim špíže dodal. A nětco jest Žižkova lidu porazil, ješto jsú byli z vojska z vozuov utekli, a tak jest Pražany ot hradu odbil. A tehdy jest přitáhl Rakúský vejvoda, Míšenský markrabie i jiná mnohá kniežata s množstvím ry- tieřstvem králi na pomoc. I táhl jest král i položil se před Prahú, a tu jsú krále korunovali na hradě sv. Vácslava. A tu také mnoho Němcuov na rytieř- stvo pasováno. Potom jsú táhli k Žižkovu hradu, aby ho dobyli. A když jsú šturmovali, tehdy když Žižkovi velmi těžko bylo, kněz s božím tělem pojide z Prahy, a Němci jsú strachem hlavy lámali i s koňmi utiekajíc skákali s huory doluov. Potom Němci kterého jsú Čecha se zmocněli, ač byl i jich strany, na to se neptajíc, ihned jej uhlé- dajíc, vzeli a upálili, až se jest proto král počal búřiti i Čechové. A jiných mnozstvie Čechuov tu chvíli ležalo jest u Králové Hradce. A pán z Rozmberka s jinými Němci ležal u Tá- boru, a tu jest před Táborem poražen, velikou han- bu i škodu vzav. A když jest král cizozemce z země rozpustil, teh- Květen 1420 28. Vij. 1420 51
Strana 52
1. XI. 1420 Řijen 1420 dy jest Žižka na pole vytrhl i táhl po zemi, kláštery pále, mnichy z země hnal, faráře, kněží, kostely páliti kázal, kteříž jsú pod jednú zpuosobú lidu obecnému podávali. A Pražané s jinými pány obehnali jsú Vyšehrad, a mnozstvie rytieřstva bylo na něm. A tu jsú se udatně bránili, a hlad jsú veliký jměli, neb nemajíce co jísti, koně jsú jedli. A když jest bylo ráno na Vše svaté, přitáhl jest král k Vyšehradu s velkými vojsky, chtě Vyšehrad retovati. Tu jest mnozstvie pánuov českých a moravských z strany královy za- bito. A král, vzem velikú škodu na dobrých lidech, poražen jsa, i táhl jest na město. Tehdy jsú Praža- nuom z Vyšehradu sstúpili9) a oni jej zbořili. A Žižka měl dvě neděle bitvu s silnými nepřáteli, s Čechy a s Němci. Žižka Boru dobyl a nepřáteluom velikú škodu učiniv, na poli ostal. Potom jest Žižka vpadl do kláštera Zbraslavě, a jeho drábi, otevřevše hrob, i vzeli jsú tělo krále Vác- slava i posadili jsú jeho mezi sebú. A když Žižka kázal klášter zapáliti, drábi jsú pryč šli a krále tu nechali. Tehdy rybář jeden, Múcha jménem, ješto král laskav byl na něho, vzal tělo krále i schoval jeho tajně v své vinici a choval jeho málo na tři léta. Srpan 1420 4. XII. 1420 A Žižka s Pražany dobyl Říčan. Potom táhl Žižka k Lomninám i dobyl jest Chotě- šova a Kladrub a Krasikova, a tu jest pana Bohu- slava Švamberka jal. 9) Posádka na Vyšehradě sjednala s Pražany, že nepřijde-li jí Zikmund na pomoc do 31. října, vzdá se 1. listopadu Praža- nům. Dostála slovu, ačkoli 1. XI. byl Zikmund již tak blízko, že dával vyšehradské posádce znamení mečem, aby vytrvala. 52
1. XI. 1420 Řijen 1420 dy jest Žižka na pole vytrhl i táhl po zemi, kláštery pále, mnichy z země hnal, faráře, kněží, kostely páliti kázal, kteříž jsú pod jednú zpuosobú lidu obecnému podávali. A Pražané s jinými pány obehnali jsú Vyšehrad, a mnozstvie rytieřstva bylo na něm. A tu jsú se udatně bránili, a hlad jsú veliký jměli, neb nemajíce co jísti, koně jsú jedli. A když jest bylo ráno na Vše svaté, přitáhl jest král k Vyšehradu s velkými vojsky, chtě Vyšehrad retovati. Tu jest mnozstvie pánuov českých a moravských z strany královy za- bito. A král, vzem velikú škodu na dobrých lidech, poražen jsa, i táhl jest na město. Tehdy jsú Praža- nuom z Vyšehradu sstúpili9) a oni jej zbořili. A Žižka měl dvě neděle bitvu s silnými nepřáteli, s Čechy a s Němci. Žižka Boru dobyl a nepřáteluom velikú škodu učiniv, na poli ostal. Potom jest Žižka vpadl do kláštera Zbraslavě, a jeho drábi, otevřevše hrob, i vzeli jsú tělo krále Vác- slava i posadili jsú jeho mezi sebú. A když Žižka kázal klášter zapáliti, drábi jsú pryč šli a krále tu nechali. Tehdy rybář jeden, Múcha jménem, ješto král laskav byl na něho, vzal tělo krále i schoval jeho tajně v své vinici a choval jeho málo na tři léta. Srpan 1420 4. XII. 1420 A Žižka s Pražany dobyl Říčan. Potom táhl Žižka k Lomninám i dobyl jest Chotě- šova a Kladrub a Krasikova, a tu jest pana Bohu- slava Švamberka jal. 9) Posádka na Vyšehradě sjednala s Pražany, že nepřijde-li jí Zikmund na pomoc do 31. října, vzdá se 1. listopadu Praža- nům. Dostála slovu, ačkoli 1. XI. byl Zikmund již tak blízko, že dával vyšehradské posádce znamení mečem, aby vytrvala. 52
Strana 53
Tehdy král Uherský táhl jest na Žižku s velikú mocí. A Žižka, nechav svého vojska na dvú klášte- rů,10) i odjel jest. A Pražané u Nového hradu ležali a brzo dobyli. A potom válel u Votice s Tábory. A král Uherský obebnal Žižkóv lid na Kladrubích. A sám tu král osobně ležal a nákladně děly dobýval. A Žižka, sebravše se, i táhl jest do Plzenska, aby lid svój na Kladrubiech retoval. A když jest byl Žižka od Kladrub šest mil, tehdy jest král táhl pryč od Kladrub i táhl jest z Čech do Uher. A Žižka jest Plzen obehnal, a tu jest škodu vzal na lidech a nedobyl. I táhl jest Žižka k Chomútovu na Květnú neděli šturmem, a tu jest na tři tisíce na miestě lidu zbito a zapáleno. I táhl jest odtud k Berúnu šturmem, a tu jest také drahně zbito a zapáleno. I táhl jest tudy do Prahy. A v tu dobu z hradu sv. Vácslava11) Pražanuóm zstúpili. Pak z Prahy jest s velikú mocí12) k Českému Bro- du táhl. A tu Němci se zavřeli, i dobyl jest města šturmem. A Němci na kostel utekli. A tu pod nimi kostel zapálili. Tu Němcuov nětco pohořalo a ně- kteří s věže zskákali. A proto zbiti cepami, kteříž jsú hlav nezlámali. Pak jsú se jiná města poddávaly: Kouřim, Nym- burk, Kolín, Hora, Čáslav, Chrudim, Lithomyšl, Po- lička, Dvuor. Jaromiře pak dobyli šturmem, neb sú sobě uffali v své obraně, že jest to město velmi 1421-1I/III 16. HI. 1421 10) Chotěšov a Kladruby. 11) Hrad Pražský. 12) Výprava do východních Čech od 13. dubna do konce května. 53
Tehdy král Uherský táhl jest na Žižku s velikú mocí. A Žižka, nechav svého vojska na dvú klášte- rů,10) i odjel jest. A Pražané u Nového hradu ležali a brzo dobyli. A potom válel u Votice s Tábory. A král Uherský obebnal Žižkóv lid na Kladrubích. A sám tu král osobně ležal a nákladně děly dobýval. A Žižka, sebravše se, i táhl jest do Plzenska, aby lid svój na Kladrubiech retoval. A když jest byl Žižka od Kladrub šest mil, tehdy jest král táhl pryč od Kladrub i táhl jest z Čech do Uher. A Žižka jest Plzen obehnal, a tu jest škodu vzal na lidech a nedobyl. I táhl jest Žižka k Chomútovu na Květnú neděli šturmem, a tu jest na tři tisíce na miestě lidu zbito a zapáleno. I táhl jest odtud k Berúnu šturmem, a tu jest také drahně zbito a zapáleno. I táhl jest tudy do Prahy. A v tu dobu z hradu sv. Vácslava11) Pražanuóm zstúpili. Pak z Prahy jest s velikú mocí12) k Českému Bro- du táhl. A tu Němci se zavřeli, i dobyl jest města šturmem. A Němci na kostel utekli. A tu pod nimi kostel zapálili. Tu Němcuov nětco pohořalo a ně- kteří s věže zskákali. A proto zbiti cepami, kteříž jsú hlav nezlámali. Pak jsú se jiná města poddávaly: Kouřim, Nym- burk, Kolín, Hora, Čáslav, Chrudim, Lithomyšl, Po- lička, Dvuor. Jaromiře pak dobyli šturmem, neb sú sobě uffali v své obraně, že jest to město velmi 1421-1I/III 16. HI. 1421 10) Chotěšov a Kladruby. 11) Hrad Pražský. 12) Výprava do východních Čech od 13. dubna do konce května. 53
Strana 54
Červenet 1421 5. Vi. 1421 2. X. 1421 1kiopad 1421 dobré. Tak jsú ta města i jiná k zákonu božiemu přistúpila. Potom táhl jest Žižka a obehnal jest Rábí hrad, a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zuostal. A Pražané hradu Mostu dobývali. Mišenský při- táhl i retoval jest Mostu a Pražany jest porazil. A pušky a praky jest pobral a mnozstvie lidu po- razil. Ale málo zjímal. Pak po několiko neděléch korfešti vtrhli do země valně s velikú mocí kniežat, hrabí, biskupuov, i Mi- šenský, a to velmi ukrutní. Kteréhož jsú Čecha do- sáhli, každého jsú zabili neb upálili. I přitáhli jsú před Žateč se vší mocí i leželi dosti blízko města; v tom leženie třikrát jsú šturmovali, a však jsú nic nedobyli. A mnozstvie lidu v těch šturmiech zbito. I vzeli korfešti velikú škodu a s hanbú velmi plaše pryč se hnuli ode vší špíže. A mnozstvie jest stanuov shořalo. I táhli s těží ven z země. Potom Žižka, zhojiv se a slep jsa na obě oči, táhl jest do Plzenska. A tu se naň velmi silně Čechové a Němci sebrali. A tu se jest Žižka u Plané bil. A když jest mu již velmi těžko bylo, jel jest brannú ruků několiko mil. A tu se nepřáteluov odbiv, na huoru velmi vysokú13) vojskem ujel. A tu jest suobú stranú mnoho zbito. Tu jest pak Žižka s vojskem do Žatče utekl, a odtud jest táhl na Pikharty a dobyl jich na ostrově u Valuov.14) I kázal jest jě zapáliti. Tehdyl5) jest král Uherský s velikú mocí přitáhl 13) Vladař u Žlutic. 14) Ostrov v řece Nežárce. 15) Zikmund v prosinci 1421. 54
Červenet 1421 5. Vi. 1421 2. X. 1421 1kiopad 1421 dobré. Tak jsú ta města i jiná k zákonu božiemu přistúpila. Potom táhl jest Žižka a obehnal jest Rábí hrad, a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zuostal. A Pražané hradu Mostu dobývali. Mišenský při- táhl i retoval jest Mostu a Pražany jest porazil. A pušky a praky jest pobral a mnozstvie lidu po- razil. Ale málo zjímal. Pak po několiko neděléch korfešti vtrhli do země valně s velikú mocí kniežat, hrabí, biskupuov, i Mi- šenský, a to velmi ukrutní. Kteréhož jsú Čecha do- sáhli, každého jsú zabili neb upálili. I přitáhli jsú před Žateč se vší mocí i leželi dosti blízko města; v tom leženie třikrát jsú šturmovali, a však jsú nic nedobyli. A mnozstvie lidu v těch šturmiech zbito. I vzeli korfešti velikú škodu a s hanbú velmi plaše pryč se hnuli ode vší špíže. A mnozstvie jest stanuov shořalo. I táhli s těží ven z země. Potom Žižka, zhojiv se a slep jsa na obě oči, táhl jest do Plzenska. A tu se naň velmi silně Čechové a Němci sebrali. A tu se jest Žižka u Plané bil. A když jest mu již velmi těžko bylo, jel jest brannú ruků několiko mil. A tu se nepřáteluov odbiv, na huoru velmi vysokú13) vojskem ujel. A tu jest suobú stranú mnoho zbito. Tu jest pak Žižka s vojskem do Žatče utekl, a odtud jest táhl na Pikharty a dobyl jich na ostrově u Valuov.14) I kázal jest jě zapáliti. Tehdyl5) jest král Uherský s velikú mocí přitáhl 13) Vladař u Žlutic. 14) Ostrov v řece Nežárce. 15) Zikmund v prosinci 1421. 54
Strana 55
Olověný reltef z konce 17. něku do Čech, maje s sebú Turky, Valachy i Ráce, Uhry, Kány, Yassy, Němce i jiné rozličné cizozemce. A Žižka s vojskem přitáhl do Hory. A král, zvě- děv, že jest Žižka u Hory, táhl jest k Hoře, chtě jej zastihnúti. Tehdy Žižka táhl ven proti králi z Hory, i otočil se jest vozy před Horú. A tu se bili celý den. A když bylo večír, tehdy se jest král položil jedva na dostřelenie od Žižkova vojska. Pak když bylo pět hodin na noc, tehdy Žižka táhl jest na královo voj- sko. A tu se jest skrze vojsko probil, neb jest odtud jinudy s vojskem nemohl, a méně než čtvrt míle jest odtáhl, až jest den byl, i kázal se jest vozy otočiti. A když se jest král k bitvě nestrojil, neb ještě více svého vojska čekal, neb jsú již blízko táhl, i tehdy Žižka kázal se jest hnúti do Kolína. A odtud posla po více lidu, aby se vždy s králem Uherským bil. A král, Horu maje, položil se jest blízko od Hory vojskem. A z něho jsú pannám i paniem násilé dě- lali až do smrti. A tak jest všudy kázal páliti. A když jest lid Žižkuov přitáhl, tehdy jest táhl, 8. Xli. 142) 21. Xl. 1421 55
Olověný reltef z konce 17. něku do Čech, maje s sebú Turky, Valachy i Ráce, Uhry, Kány, Yassy, Němce i jiné rozličné cizozemce. A Žižka s vojskem přitáhl do Hory. A král, zvě- děv, že jest Žižka u Hory, táhl jest k Hoře, chtě jej zastihnúti. Tehdy Žižka táhl ven proti králi z Hory, i otočil se jest vozy před Horú. A tu se bili celý den. A když bylo večír, tehdy se jest král položil jedva na dostřelenie od Žižkova vojska. Pak když bylo pět hodin na noc, tehdy Žižka táhl jest na královo voj- sko. A tu se jest skrze vojsko probil, neb jest odtud jinudy s vojskem nemohl, a méně než čtvrt míle jest odtáhl, až jest den byl, i kázal se jest vozy otočiti. A když se jest král k bitvě nestrojil, neb ještě více svého vojska čekal, neb jsú již blízko táhl, i tehdy Žižka kázal se jest hnúti do Kolína. A odtud posla po více lidu, aby se vždy s králem Uherským bil. A král, Horu maje, položil se jest blízko od Hory vojskem. A z něho jsú pannám i paniem násilé dě- lali až do smrti. A tak jest všudy kázal páliti. A když jest lid Žižkuov přitáhl, tehdy jest táhl, 8. Xli. 142) 21. Xl. 1421 55
Strana 56
Bronzová medaile kolem o 1800 8. I. 1422 chtě se s králem Uherským bíti. A když jsú proti sobě ležali, tehdy král, zapáliv Horu třetí hodinu na noc, táhl jest k Brodu Německému před Žižkou. A Žižka po něm. A když bylo za Habrem, tehdy jsú vojska postíhali a bili jsú jě až do Německého Brodu. A mnozstvie jest ztonulo s konmi, ješto se s nimi led provaloval, a vozy všecky s velikým sbožím. A nazajtřie Žižka kázal k městu šturmovati celý den. A však nemohli dobyti, neb jsú se rytířsky brá- nili. Ale nazajtřie bez brani dobyli, všecky zbili, jed- né pana Záviši Poláka a pana Rarovského a pana Mrtvici, ty tři rytieře u vězenie přijeli. A vrátil se jest Žižka s vojskem zase. Potom jest táhl Žižka do Plzenska i dobyl jest Žlutic šturmem na Velikú noc. Odtud Kukštýna do- byl. A odtud jest táhl k Taynu16) k městu, šturmo- vali a dobyli jsú jeho. A mnoho statečných lidí zbili u šturmu. A v tu dobu jedno knieže!7) přijelo jest rytieřsky, maje na čtyři tisíce koní s sebú. I byla jemu Praha 16) Horšův Týn. 17) Zikmund Korybutovič Litevský. 6. 1. 1422 36
Bronzová medaile kolem o 1800 8. I. 1422 chtě se s králem Uherským bíti. A když jsú proti sobě ležali, tehdy král, zapáliv Horu třetí hodinu na noc, táhl jest k Brodu Německému před Žižkou. A Žižka po něm. A když bylo za Habrem, tehdy jsú vojska postíhali a bili jsú jě až do Německého Brodu. A mnozstvie jest ztonulo s konmi, ješto se s nimi led provaloval, a vozy všecky s velikým sbožím. A nazajtřie Žižka kázal k městu šturmovati celý den. A však nemohli dobyti, neb jsú se rytířsky brá- nili. Ale nazajtřie bez brani dobyli, všecky zbili, jed- né pana Záviši Poláka a pana Rarovského a pana Mrtvici, ty tři rytieře u vězenie přijeli. A vrátil se jest Žižka s vojskem zase. Potom jest táhl Žižka do Plzenska i dobyl jest Žlutic šturmem na Velikú noc. Odtud Kukštýna do- byl. A odtud jest táhl k Taynu16) k městu, šturmo- vali a dobyli jsú jeho. A mnoho statečných lidí zbili u šturmu. A v tu dobu jedno knieže!7) přijelo jest rytieřsky, maje na čtyři tisíce koní s sebú. I byla jemu Praha 16) Horšův Týn. 17) Zikmund Korybutovič Litevský. 6. 1. 1422 36
Strana 57
poddána. A Žižka jemu říkal „synu“, a knieže Žiž- kovi „otče". A v té chvíli obehnali jsú Pražané Karlšteyn. A knieže obehnal Opočno,13) a toho jsú nedobyli. A v ty časy sú Táboři s velikú mocí do Prahy při- táhli a na Novém městě se položili. A odtud jsú outok nepřátelský do Starého města učinili, ani na ně péče neměli. A v tom Staroměští, opatřivše se, i smetali některé z domů a jali jsú jich na několiko set a jiné jsú hanebně z města vyhnali. A když to knieže nechtělo pod obojí zpuosobú při- jímati, tehdy jsú jej Pražané opustili i Žižka. I jel jest knieže zase do Litvy. Po tom jest zase přijel, maje za to, že mu též přijde jako prvé, ano nic.19) Potom se Pražané svadili s Žižkú. Když pak Žižka přitáhl do Kostelce nad Labí, tehdy Pražané s velikú mocí táhli jsú naň a on, vida velikú moc na se, i táhl jest před nimi a Pražané po něm. A když bylo blízko k Malešovu, tehdy se jest Žižka zase na ně obrátil i bil se jest s nimi, i porazil jest jè. A pro to pobitie mnoho jest vdov a sirotkuov v Praze i jinde zděláno. A když bylo plné čtyři léta po krále Vácslavově smrti, tehdy Pražané, vidúce, ano se jim zle děje, i želeli sú tepruv krále Vácslavovy smrti a ptali se tepruov s velikú pilností, a chtíc dobrý koláč dáti tomu, kto by jej věděl, že bychom jemu chtěli dáti dobrý královský koláč, k tomu pohřeb učiniti slav- ný. Tehdy jeden rybář Múcha, slyše to, že chtie krá- lovi poctivý pohřeb dáti, i pověděl jest, že jej má u vinnici. I vzali jsú ho do Prahy i učinili jeho ve- 30. D. 1422 Květen 1424. 7. Vl. 1424 18) Karlštejn obležen od 20. V. 1422. Opočno od 10. VIII. 19) Kníže odejel z Prahy o vánocích 1422. Přijel opět v červnu 1424. 57
poddána. A Žižka jemu říkal „synu“, a knieže Žiž- kovi „otče". A v té chvíli obehnali jsú Pražané Karlšteyn. A knieže obehnal Opočno,13) a toho jsú nedobyli. A v ty časy sú Táboři s velikú mocí do Prahy při- táhli a na Novém městě se položili. A odtud jsú outok nepřátelský do Starého města učinili, ani na ně péče neměli. A v tom Staroměští, opatřivše se, i smetali některé z domů a jali jsú jich na několiko set a jiné jsú hanebně z města vyhnali. A když to knieže nechtělo pod obojí zpuosobú při- jímati, tehdy jsú jej Pražané opustili i Žižka. I jel jest knieže zase do Litvy. Po tom jest zase přijel, maje za to, že mu též přijde jako prvé, ano nic.19) Potom se Pražané svadili s Žižkú. Když pak Žižka přitáhl do Kostelce nad Labí, tehdy Pražané s velikú mocí táhli jsú naň a on, vida velikú moc na se, i táhl jest před nimi a Pražané po něm. A když bylo blízko k Malešovu, tehdy se jest Žižka zase na ně obrátil i bil se jest s nimi, i porazil jest jè. A pro to pobitie mnoho jest vdov a sirotkuov v Praze i jinde zděláno. A když bylo plné čtyři léta po krále Vácslavově smrti, tehdy Pražané, vidúce, ano se jim zle děje, i želeli sú tepruv krále Vácslavovy smrti a ptali se tepruov s velikú pilností, a chtíc dobrý koláč dáti tomu, kto by jej věděl, že bychom jemu chtěli dáti dobrý královský koláč, k tomu pohřeb učiniti slav- ný. Tehdy jeden rybář Múcha, slyše to, že chtie krá- lovi poctivý pohřeb dáti, i pověděl jest, že jej má u vinnici. I vzali jsú ho do Prahy i učinili jeho ve- 30. D. 1422 Květen 1424. 7. Vl. 1424 18) Karlštejn obležen od 20. V. 1422. Opočno od 10. VIII. 19) Kníže odejel z Prahy o vánocích 1422. Přijel opět v červnu 1424. 57
Strana 58
Medaile cínová J. Pilre s Přibyslor 1874 2. X. 1424 lebnosti královské slavný pohřeb královský. A polo- žili jsú jeho na hradě u sv. Vácslava v hrobě s otcem jeho, s ciesařem Karlem, a tu ležie. Potom jest Žižka přitáhl s vojskem na Špitálské pole.20) A tu jest s Pražany smieřen. Potom jest táhl do Moravy i dobýval Přibyslavi. A již jsú Táboři Žižku dobře v nenávisti měli, najviece proto, že Žižkovi kněží řádně mše slúžili v ornátě a s pleší a v komži, božie tělo nosili v mon- strancí. Protož sú Žižkovým kněžím řiekali pláten- níci a Žižka Táborským ševci. Neb Táborští kněží jediné v sukni bez pleše a druzí s bradami mši slú- žili. I v tom jsú sobě rozdílni byli. Tehdy se jest tu u Přibyslavě Žižkovi vyvrhla hlí- za, i umřel jest Žižka, i pochovali jsú jeho v Krá- lové Hradci, a tu ležie. Tehdy jsú jeho vojskám přezděli Sirotci, a tak jsú vždy sluli. A Hradecští kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem vuoděnie, tak jako živ jsa, jezdil. A když jsú se Hra- decští pod tú korúhvi bili, nikdy jsú boje neztratili. 20) Dnešní Karlín. 58
Medaile cínová J. Pilre s Přibyslor 1874 2. X. 1424 lebnosti královské slavný pohřeb královský. A polo- žili jsú jeho na hradě u sv. Vácslava v hrobě s otcem jeho, s ciesařem Karlem, a tu ležie. Potom jest Žižka přitáhl s vojskem na Špitálské pole.20) A tu jest s Pražany smieřen. Potom jest táhl do Moravy i dobýval Přibyslavi. A již jsú Táboři Žižku dobře v nenávisti měli, najviece proto, že Žižkovi kněží řádně mše slúžili v ornátě a s pleší a v komži, božie tělo nosili v mon- strancí. Protož sú Žižkovým kněžím řiekali pláten- níci a Žižka Táborským ševci. Neb Táborští kněží jediné v sukni bez pleše a druzí s bradami mši slú- žili. I v tom jsú sobě rozdílni byli. Tehdy se jest tu u Přibyslavě Žižkovi vyvrhla hlí- za, i umřel jest Žižka, i pochovali jsú jeho v Krá- lové Hradci, a tu ležie. Tehdy jsú jeho vojskám přezděli Sirotci, a tak jsú vždy sluli. A Hradecští kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem vuoděnie, tak jako živ jsa, jezdil. A když jsú se Hra- decští pod tú korúhvi bili, nikdy jsú boje neztratili. 20) Dnešní Karlín. 58
Strana 59
Tehdy jsú sobě Hradecští hauptmany zvolili, ko- hož se jim zdálo. Ale kněz Prokůpek najvíce jest vládl. Také s Táborské moci vyzdvihlo se jest voj- sko veliké, a to jest vojsko slulo polnice. Tiem jest polniem vojskem vládl kněz Prokop Holý. Pak ten jest býval v bitvě na špici v tlustém kabátě. A ty dvě vojště vzdy jsú polem táhli v Čechách i v Moravě i v Rakúsiech i v Uhřiech, v Durynciech, v Marcích21) i v Lužnicské zemi. Také jest široce táhlo vojsko do Rous22), do Prus, a leželo jest v Pru- siech a v Dansku, a koně v moři brodili. A však jsú s velikú ctí zase přijeli. Ostatci pak mezi Brodem u Kouříma od Čechuov sú zhynuli. Sitva u lipan 30. V. 1434 21) T. j. v Braniborsku. 22) „Ruskými krajinami“ míněna Litva. 59
Tehdy jsú sobě Hradecští hauptmany zvolili, ko- hož se jim zdálo. Ale kněz Prokůpek najvíce jest vládl. Také s Táborské moci vyzdvihlo se jest voj- sko veliké, a to jest vojsko slulo polnice. Tiem jest polniem vojskem vládl kněz Prokop Holý. Pak ten jest býval v bitvě na špici v tlustém kabátě. A ty dvě vojště vzdy jsú polem táhli v Čechách i v Moravě i v Rakúsiech i v Uhřiech, v Durynciech, v Marcích21) i v Lužnicské zemi. Také jest široce táhlo vojsko do Rous22), do Prus, a leželo jest v Pru- siech a v Dansku, a koně v moři brodili. A však jsú s velikú ctí zase přijeli. Ostatci pak mezi Brodem u Kouříma od Čechuov sú zhynuli. Sitva u lipan 30. V. 1434 21) T. j. v Braniborsku. 22) „Ruskými krajinami“ míněna Litva. 59
Strana 60
e Q Q a T I C W
e Q Q a T I C W
Strana 61
JAN ŽIŽKA Z TROCNOVA A HUSITSKÁ REVOLUCE Jan Pachta Bylo by skreslením historické skutečnosti, kdyby- chom chtěli vylíčit Jana Žižku z Trocnova jen jako velikou historickou osobnost, aniž bychom přihlíželi k středověkým poměrům společenským a revolučnímu dění tehdejší doby. Právě tímto revolučním děním vy- rostly vedoucí husitské postavy do takové mohutnosti, že se staly živou tradicí pro další staletí a tvoří ještě dnes důležitou složku duchovního života národa. Vyni- kající schopnosti a vojenské nadání Jana Žižky mohly se stát důležitou společenskou silou husitské revoluce jen tím, že byly v této době dány pro ně příznivé spo- lečenské podmínky. Chceme-li tedy pochopit Žižkův dějinný význam nejen jako vynikajícího válečníka, nýbrž i jako organisátora, vůdce a státníka, musíme poznat všechny obecné předpoklady, které určily Žiž- kovu historickou úlohu. Husitské válečnictví nebylo jen „geniálním výtvo- rem“ Žižkovým. Bylo ve svých podstatných rysech pod- míněno rozvojem peněžního hospodářství měst. Podob- ně vyvěral Žižkův válečnický a politický význam ze skutečnosti, že husitské vojsko bylo revoluční mocí, bojující zároveň proti reakci domácí i zahraniční. Životní osudy Žižkovy nelze oddělit od hlavních otá- zek a úkolů husitské revoluce. 61
JAN ŽIŽKA Z TROCNOVA A HUSITSKÁ REVOLUCE Jan Pachta Bylo by skreslením historické skutečnosti, kdyby- chom chtěli vylíčit Jana Žižku z Trocnova jen jako velikou historickou osobnost, aniž bychom přihlíželi k středověkým poměrům společenským a revolučnímu dění tehdejší doby. Právě tímto revolučním děním vy- rostly vedoucí husitské postavy do takové mohutnosti, že se staly živou tradicí pro další staletí a tvoří ještě dnes důležitou složku duchovního života národa. Vyni- kající schopnosti a vojenské nadání Jana Žižky mohly se stát důležitou společenskou silou husitské revoluce jen tím, že byly v této době dány pro ně příznivé spo- lečenské podmínky. Chceme-li tedy pochopit Žižkův dějinný význam nejen jako vynikajícího válečníka, nýbrž i jako organisátora, vůdce a státníka, musíme poznat všechny obecné předpoklady, které určily Žiž- kovu historickou úlohu. Husitské válečnictví nebylo jen „geniálním výtvo- rem“ Žižkovým. Bylo ve svých podstatných rysech pod- míněno rozvojem peněžního hospodářství měst. Podob- ně vyvěral Žižkův válečnický a politický význam ze skutečnosti, že husitské vojsko bylo revoluční mocí, bojující zároveň proti reakci domácí i zahraniční. Životní osudy Žižkovy nelze oddělit od hlavních otá- zek a úkolů husitské revoluce. 61
Strana 62
I. Husitská revoluce výrazem krise feudalismu. Až do 13. století opírá se u nás feudální hospodářský řád výhradně o vlastnictví půdy, která byla jediným zdrojem bohatství a moci. Veškerý hospodářský život se odehrává na nezávislých a oddělených velkostatcích, kde se v podstatě vyrábělo jen pro vlastní spotřebu. O veškerou moc se dělil panovník, který stál ve feu- dální hierarchii nejvýše, se stavy duchovním a pan- ským, žijícími z práce nevolného selského lidu. Tento feudální řád byl hluboce rozrušen rozvojem nového městského hospodářství. Města, sídla obchodu a řeme- sla, vytvářejí nový zdroj bohatství a moci: peníze. Tyto pronikají pozvolna do celé společnosti a ovládají vše- chny její vztahy. Řemeslná výroba stěhuje se z velko- statků do měst, kde se vyrábí zboží pro trh. Tím se vřazují města do feudální soustavy též jako nový čini- tel společenský. Měšťanstvo doplňuje a dovršuje dosa- vadní společenské rozvrstvení a stává se důležitým činitelem v dalším vývoji hospodářském, sociálním i kulturním. Peníze byly důležitým vyrovnávacím činitelem spo- lečenským, neboť před penězi mizely stavovské rozdíly a padaly staré feudální přehrady. Šlechtic, potřebující peníze, je nucen si vypůjčit od měšťana. Peníze mění též dosavadní vztahy mezi feudálním pánem a sedláky. Feudální pán místo dosavadních dávek naturálních po- žaduje nyní dávky peněžní, „úrok“. Mění staré právo rolníka k půdě, které bylo vlastně jen užívacím prá- vem, za městské právo dědičného nájmu, jež přes ně- které výhody pro sedláka otvíralo cestu k většímu vy- kořisťování. Snaha po zvyšování naturálních dávek byla celkem malá, neboť feudální pán vyžadoval jen to, co 62
I. Husitská revoluce výrazem krise feudalismu. Až do 13. století opírá se u nás feudální hospodářský řád výhradně o vlastnictví půdy, která byla jediným zdrojem bohatství a moci. Veškerý hospodářský život se odehrává na nezávislých a oddělených velkostatcích, kde se v podstatě vyrábělo jen pro vlastní spotřebu. O veškerou moc se dělil panovník, který stál ve feu- dální hierarchii nejvýše, se stavy duchovním a pan- ským, žijícími z práce nevolného selského lidu. Tento feudální řád byl hluboce rozrušen rozvojem nového městského hospodářství. Města, sídla obchodu a řeme- sla, vytvářejí nový zdroj bohatství a moci: peníze. Tyto pronikají pozvolna do celé společnosti a ovládají vše- chny její vztahy. Řemeslná výroba stěhuje se z velko- statků do měst, kde se vyrábí zboží pro trh. Tím se vřazují města do feudální soustavy též jako nový čini- tel společenský. Měšťanstvo doplňuje a dovršuje dosa- vadní společenské rozvrstvení a stává se důležitým činitelem v dalším vývoji hospodářském, sociálním i kulturním. Peníze byly důležitým vyrovnávacím činitelem spo- lečenským, neboť před penězi mizely stavovské rozdíly a padaly staré feudální přehrady. Šlechtic, potřebující peníze, je nucen si vypůjčit od měšťana. Peníze mění též dosavadní vztahy mezi feudálním pánem a sedláky. Feudální pán místo dosavadních dávek naturálních po- žaduje nyní dávky peněžní, „úrok“. Mění staré právo rolníka k půdě, které bylo vlastně jen užívacím prá- vem, za městské právo dědičného nájmu, jež přes ně- které výhody pro sedláka otvíralo cestu k většímu vy- kořisťování. Snaha po zvyšování naturálních dávek byla celkem malá, neboť feudální pán vyžadoval jen to, co 62
Strana 63
Hlavička Žižky » Tábora o 1515-16 mohl spotřebovat; poživatiny nelze hromadit jako pe- níze. Městským trhem a výrobou jsou však podněco- vány potřeby pánů, kterým se stále citelněji nedostává peněz. Zvyšují tedy neoprávněně peněžité úroky, ur- čené při zákupu a dopouštějí se přehmatů při vybírání daní a berní. Na tento útisk selského lidu upozorňovali již v době předhusitské kazatelé Milič z Kroměříže a Matěj z Janova. U Tomáše ze Štítného čteme o tom úsloví: „Chlapť jest jako vrba, čím častěji ji obrúbáš, tím hustěji se obalí...“ nebo „málo odbudúc berně, mnoho vezmú na svých lidech královým jménem“. Pánům světským a duchovním příslušela i soudní pra- vomoc nad selským lidem, takže pán měl nad ním nejen ta práva, jichž nabyl propůjčením půdy, nýbrž 63
Hlavička Žižky » Tábora o 1515-16 mohl spotřebovat; poživatiny nelze hromadit jako pe- níze. Městským trhem a výrobou jsou však podněco- vány potřeby pánů, kterým se stále citelněji nedostává peněz. Zvyšují tedy neoprávněně peněžité úroky, ur- čené při zákupu a dopouštějí se přehmatů při vybírání daní a berní. Na tento útisk selského lidu upozorňovali již v době předhusitské kazatelé Milič z Kroměříže a Matěj z Janova. U Tomáše ze Štítného čteme o tom úsloví: „Chlapť jest jako vrba, čím častěji ji obrúbáš, tím hustěji se obalí...“ nebo „málo odbudúc berně, mnoho vezmú na svých lidech královým jménem“. Pánům světským a duchovním příslušela i soudní pra- vomoc nad selským lidem, takže pán měl nad ním nejen ta práva, jichž nabyl propůjčením půdy, nýbrž 63
Strana 64
i důležitá práva veřejná, která původně náležela toliko panovníkovi. Pán byl skutečně jejich vrchností a oni jeho poddanými. Městské trhové hospodářství promě- ňuje zemědělské výrobky ve zboží a touto změnou jest zasažena i sama půda. Peníze jsou dynamickým činite- lem, které činí ze zemědělsky obdělané půdy daleko hledanější objekt, než tomu bylo v dřívějších feudál- ních poměrech. Předhusitské urbáře ukazují velkou rozdrobenost selských usedlostí, neboť vedle půlláníků vyskytují se i čtvrtláníci. Při tehdejším nízkém stupni zemědělství poskytovaly tyto nepatrné usedlosti velmi nejistou obživu, zvláště když byly ještě zatíženy po- měrně značnými povinnostmi. K nespokojenosti lidu přispívala i skutečnost, že vrchnosti si ponechávaly vý- lučné právo na užívání pastvin, vod a lesů. Na tuto tíseň selského lidu navázala v husitství strana táborská, když hlásala, že přestane daň i úrok, že i panské po- zemky, rybníky, louky a lesy budou pro všechny svo- bodné a volné. Zde jest první třídní protiklad, vyvolaný důsledky nového městského hospodářství: protiklad mezi vrchnostmi a poddanými, který způsobil, že selský lid se dal strhnout revolučními výzvami husit- skými. Důsledky nové ekonomické situace, vytvořené měst- ským trhem a peněžním hospodářstvím, projevují se i v poměru mezi šlechtou a městy. Šlechta soutěží s městy v průmyslové malovýrobě a města si hájí své výrobní a tržní výsady, opírajíce se zvláště o „právo míle“, které nedovoluje šlechtě proniknout s výrobou do blízkosti městských směnných středisk. Městské hospodářství působí převratně i na vlastnic- ké poměry pozemkové. Bohatí patriciové městští vy- 64
i důležitá práva veřejná, která původně náležela toliko panovníkovi. Pán byl skutečně jejich vrchností a oni jeho poddanými. Městské trhové hospodářství promě- ňuje zemědělské výrobky ve zboží a touto změnou jest zasažena i sama půda. Peníze jsou dynamickým činite- lem, které činí ze zemědělsky obdělané půdy daleko hledanější objekt, než tomu bylo v dřívějších feudál- ních poměrech. Předhusitské urbáře ukazují velkou rozdrobenost selských usedlostí, neboť vedle půlláníků vyskytují se i čtvrtláníci. Při tehdejším nízkém stupni zemědělství poskytovaly tyto nepatrné usedlosti velmi nejistou obživu, zvláště když byly ještě zatíženy po- měrně značnými povinnostmi. K nespokojenosti lidu přispívala i skutečnost, že vrchnosti si ponechávaly vý- lučné právo na užívání pastvin, vod a lesů. Na tuto tíseň selského lidu navázala v husitství strana táborská, když hlásala, že přestane daň i úrok, že i panské po- zemky, rybníky, louky a lesy budou pro všechny svo- bodné a volné. Zde jest první třídní protiklad, vyvolaný důsledky nového městského hospodářství: protiklad mezi vrchnostmi a poddanými, který způsobil, že selský lid se dal strhnout revolučními výzvami husit- skými. Důsledky nové ekonomické situace, vytvořené měst- ským trhem a peněžním hospodářstvím, projevují se i v poměru mezi šlechtou a městy. Šlechta soutěží s městy v průmyslové malovýrobě a města si hájí své výrobní a tržní výsady, opírajíce se zvláště o „právo míle“, které nedovoluje šlechtě proniknout s výrobou do blízkosti městských směnných středisk. Městské hospodářství působí převratně i na vlastnic- ké poměry pozemkové. Bohatí patriciové městští vy- 64
Strana 65
máhají již na Karlu IV. privilegium, aby směli jako příslušníci panského a zemanského stavu nabývat stat- ky na venkově. Tím se také přiostřují poměry mezi dosavadními šlechtickými držiteli půdy. Ve 14. století vyhraňují se u nás stále více rozdíly mezi boha- tými pány (barones) a nižší zemanskou šlechtou. Zemanské statky, které se rozdrobovaly od pokolení k pokolení a jejichž držitelé se často při- váděli na mizinu touhou vyrovnat se v přepychu šlech- tě a bohatým měšťanům, stávaly se snadnou kořistí panských dominií. Tyto těžké sociální poměry nutí vladyckou šlechtu, aby hledala zaměstnání v krá- lovských úřadech, účastnila se lupičských výprav, ve- dených mocnými panskými rody proti sobě, anebo po- sléze vstupovala do žoldnéřských služeb. Trocnovský zeman Jan Žižka prochází všemi těmito třemi zastáv- kami. Popravčí kniha rožmberská, v níž jsou zapsána vyznání, která učinili před popravou chycení zbojníci o sobě a svých druzích, svědčí o tom, že Žižka byl čle- nem ozbrojených tlup, které sloužily panským rodům moravským v jejich soukromých sporech s Rožmberky. Tato fakta neznamenají však, že by Žižka byl řemesl- ným zbojníkem, který se dal najímat šlechtickými rody jen z důvodů hmotných, jak to líčí Pekař ve svém díle Žižka a jeho doba. Odporuje tomu zvláště královský list z r. 1409, přikazující Budějovickým a snad i Rožm- berkovi, aby se narovnali s trocnovským zemanem, a další list, jímž král přijímá Žižku na milost a nařizuje jeho protivníkům, aby i oni mu odpustili. Žižka, jehož rodný kraj Trocnov byl v blízkosti mocného panství rožmberského, měl asi nějakou při s Rožmberky, kte- rou ovšem jako chudý zeman mohl mstít jen tím, že se spojoval s ostatními nepřáteli těchto velmožů. 5 65
máhají již na Karlu IV. privilegium, aby směli jako příslušníci panského a zemanského stavu nabývat stat- ky na venkově. Tím se také přiostřují poměry mezi dosavadními šlechtickými držiteli půdy. Ve 14. století vyhraňují se u nás stále více rozdíly mezi boha- tými pány (barones) a nižší zemanskou šlechtou. Zemanské statky, které se rozdrobovaly od pokolení k pokolení a jejichž držitelé se často při- váděli na mizinu touhou vyrovnat se v přepychu šlech- tě a bohatým měšťanům, stávaly se snadnou kořistí panských dominií. Tyto těžké sociální poměry nutí vladyckou šlechtu, aby hledala zaměstnání v krá- lovských úřadech, účastnila se lupičských výprav, ve- dených mocnými panskými rody proti sobě, anebo po- sléze vstupovala do žoldnéřských služeb. Trocnovský zeman Jan Žižka prochází všemi těmito třemi zastáv- kami. Popravčí kniha rožmberská, v níž jsou zapsána vyznání, která učinili před popravou chycení zbojníci o sobě a svých druzích, svědčí o tom, že Žižka byl čle- nem ozbrojených tlup, které sloužily panským rodům moravským v jejich soukromých sporech s Rožmberky. Tato fakta neznamenají však, že by Žižka byl řemesl- ným zbojníkem, který se dal najímat šlechtickými rody jen z důvodů hmotných, jak to líčí Pekař ve svém díle Žižka a jeho doba. Odporuje tomu zvláště královský list z r. 1409, přikazující Budějovickým a snad i Rožm- berkovi, aby se narovnali s trocnovským zemanem, a další list, jímž král přijímá Žižku na milost a nařizuje jeho protivníkům, aby i oni mu odpustili. Žižka, jehož rodný kraj Trocnov byl v blízkosti mocného panství rožmberského, měl asi nějakou při s Rožmberky, kte- rou ovšem jako chudý zeman mohl mstít jen tím, že se spojoval s ostatními nepřáteli těchto velmožů. 5 65
Strana 66
Z tohoto životního období odnesl si Žižka četné zku- šenosti válečné (znalost krajiny, špehování, různé úsko- ky a překvapení), které mu později v husitských vál- kách velmi prospěly. Již zde naučil se Žižka vésti boj proti mnohonásobné přesile nepřátel, již v těchto drob- ných bojích se sblížil s nižšími vrstvami, které později tvoří jádro „božích bojovníků“ a již v této době poznal proradnost zámožných panských rodů, zrazujících v hu- sitské revoluci tak často národní jednotu. Městské hospodářství, které vneslo tolik rozporů do feudálního řádu, bylo samo zmítáno rozporem mezi ob- chodním kapitálem a řemeslně-průmyslovou malovýro- bou. Proti zámožnému městskému patriciátu, jenž sou- střeďoval ve svých rukou bohatství a moc, držel měst- skou správu, domáhaly se zlepšení hospodářského j sociálního nižší třídy obyvatelstva, řemeslnictvo, živ- nostnictvo a drobný městský lid bez vlastního majetku. Svoboda městská příslušela vlastně jen několika patri- cijským rodům, většinou německým. Praha stávala se jako důležité středisko obchodu s ci- zími zeměmi i centrem obchodního kapitálu, který v ru- kou bohatých patriciů nebyl tehdy ještě pokrokovou výrobní silou, nýbrž udržoval se ve formě obchodního jmění, sloužícího k prosazení mocenských zájmů proti svobodným řemeslům. Řemeslnictvo brání se proti moci patriciátu tím, že se od doby Jana Lucemburského, ne-li dříve, seskupovalo v dobrovolná sdružení, bratr- stva, jež záhy ustupovala řádně organisovaným cechům. Řemeslníci bojovali svou cechovní organisací proti pro- nikání obchodního kapitálu do své výrobní oblasti a současně zápasili o podíl na moci v městské správě. Tyto hospodářské a sociální protiklady mezi němec- kými patricii a českým řemeslnictvem 66
Z tohoto životního období odnesl si Žižka četné zku- šenosti válečné (znalost krajiny, špehování, různé úsko- ky a překvapení), které mu později v husitských vál- kách velmi prospěly. Již zde naučil se Žižka vésti boj proti mnohonásobné přesile nepřátel, již v těchto drob- ných bojích se sblížil s nižšími vrstvami, které později tvoří jádro „božích bojovníků“ a již v této době poznal proradnost zámožných panských rodů, zrazujících v hu- sitské revoluci tak často národní jednotu. Městské hospodářství, které vneslo tolik rozporů do feudálního řádu, bylo samo zmítáno rozporem mezi ob- chodním kapitálem a řemeslně-průmyslovou malovýro- bou. Proti zámožnému městskému patriciátu, jenž sou- střeďoval ve svých rukou bohatství a moc, držel měst- skou správu, domáhaly se zlepšení hospodářského j sociálního nižší třídy obyvatelstva, řemeslnictvo, živ- nostnictvo a drobný městský lid bez vlastního majetku. Svoboda městská příslušela vlastně jen několika patri- cijským rodům, většinou německým. Praha stávala se jako důležité středisko obchodu s ci- zími zeměmi i centrem obchodního kapitálu, který v ru- kou bohatých patriciů nebyl tehdy ještě pokrokovou výrobní silou, nýbrž udržoval se ve formě obchodního jmění, sloužícího k prosazení mocenských zájmů proti svobodným řemeslům. Řemeslnictvo brání se proti moci patriciátu tím, že se od doby Jana Lucemburského, ne-li dříve, seskupovalo v dobrovolná sdružení, bratr- stva, jež záhy ustupovala řádně organisovaným cechům. Řemeslníci bojovali svou cechovní organisací proti pro- nikání obchodního kapitálu do své výrobní oblasti a současně zápasili o podíl na moci v městské správě. Tyto hospodářské a sociální protiklady mezi němec- kými patricii a českým řemeslnictvem 66
Strana 67
beia pame ee peſ N Faſhhfekenele v RchAáAáVnětHSetsit S MRkIARoPtcmakáítavaááEIeR SIYRIAVaNIIGeSaIýNákouHAY r VraíttúárvoSegdt PoVItIlkSIIN WaAýWIlęaatík kokey ndLlíctYí eízlosnny NaTCau.IRY.CIVIRWE ERANVM tetaRctagna1C4o bykovnk Ievot Raatueí tyminrýtkmlhuH MaztiknAatMuiAr rdad tegibi koehiraMikem ßhwayiomaii pozemieidily kkark ſienc R8y vnátlowie v hvengvtdni poráiekahlatsám Kkyýhakeuet Oredomſnie neſá ronltranto Manbillepekts SpRnalé bna ☞WIEYNE.. eſen Iphatelſe nelekrytemu mnicsſkwre nckiece Ieſwey Megte proia ſiwpy bawegtat wáedycptko ly nentigtyte Reſko : weſicywi ravazugie vnon yeſe rawwnkygnes nStzatleeg/ſe neafentvuwone Ret Gwſokemmla de Sechiio tac Žižka v čele vojska. Kolorovená kresba z rukopisu jenského. Druhá polovina 15. věku- 67
beia pame ee peſ N Faſhhfekenele v RchAáAáVnětHSetsit S MRkIARoPtcmakáítavaááEIeR SIYRIAVaNIIGeSaIýNákouHAY r VraíttúárvoSegdt PoVItIlkSIIN WaAýWIlęaatík kokey ndLlíctYí eízlosnny NaTCau.IRY.CIVIRWE ERANVM tetaRctagna1C4o bykovnk Ievot Raatueí tyminrýtkmlhuH MaztiknAatMuiAr rdad tegibi koehiraMikem ßhwayiomaii pozemieidily kkark ſienc R8y vnátlowie v hvengvtdni poráiekahlatsám Kkyýhakeuet Oredomſnie neſá ronltranto Manbillepekts SpRnalé bna ☞WIEYNE.. eſen Iphatelſe nelekrytemu mnicsſkwre nckiece Ieſwey Megte proia ſiwpy bawegtat wáedycptko ly nentigtyte Reſko : weſicywi ravazugie vnon yeſe rawwnkygnes nStzatleeg/ſe neafentvuwone Ret Gwſokemmla de Sechiio tac Žižka v čele vojska. Kolorovená kresba z rukopisu jenského. Druhá polovina 15. věku- 67
Strana 68
jsou hlavním podkladem národnostního boje, jenž tvoří důležitý prvek husitské revoluce. Velký odpůrce husit- ství Ondřej z Brodu připisoval řemeslným bratrstvům hlavní podíl na počátcích husitského hnutí; jejich pe- nězi byly prý umožněny prvé podvratné činy. Také uvnitř řemeslnictva počínají se rýsovat třídní protiklady mezi mistry podnikateli a tova- ryši, kteří činí přechod k nemajetnému obyvatelstvu, přistěhovalému z venkova, a k plebejským vrstvám, jež později tvoří nejradikálnější složku husitství. Důsledky městského trhového hospodářství roz- rušily hluboce i vlastní ústrojí ústřední moci krá- lovské. Vzniká další společenský rozpor mezi pan- skou šlechtou a centrální mocí králov- skou. Feudální páni, kteří na sebe strhli mnohá panovnická práva vůči venkovskému lidu, hlavně pra- vomoc soudní a daňovou, domáhají se dalších výsad, zejména aby ústřední úřady byly obsazovány výlučně příslušníky nejvyššího panského stavu. Toto mocenské sebevědomí dostoupilo za vlády Václava IV. takového stupně, že šlechta použila k prosazení svých požadavků dokonce dvojího uvěznění králova. Proti vzrůstající moci feudálů opírá se král o královská města, která svým vlastním bojem jsou tím přirozeněji puzena na stranu krále. Všechny tyto zjevy prozrazují hlubokou krisi feudálního státu a připravují cestu k revoluci. II. Odboj proti církvi. Přes sebeostřejší rozpory ve všech složkách feudální společnosti dochází k vytvoření společné fronty — byť na přechodnou dobu — proti církvi, hlavní představi- telce feudální vládnoucí moci. Šlechta vyšší i nižší hle- děla nevraživě na ohromnou převahu duchovních ústavů 68
jsou hlavním podkladem národnostního boje, jenž tvoří důležitý prvek husitské revoluce. Velký odpůrce husit- ství Ondřej z Brodu připisoval řemeslným bratrstvům hlavní podíl na počátcích husitského hnutí; jejich pe- nězi byly prý umožněny prvé podvratné činy. Také uvnitř řemeslnictva počínají se rýsovat třídní protiklady mezi mistry podnikateli a tova- ryši, kteří činí přechod k nemajetnému obyvatelstvu, přistěhovalému z venkova, a k plebejským vrstvám, jež později tvoří nejradikálnější složku husitství. Důsledky městského trhového hospodářství roz- rušily hluboce i vlastní ústrojí ústřední moci krá- lovské. Vzniká další společenský rozpor mezi pan- skou šlechtou a centrální mocí králov- skou. Feudální páni, kteří na sebe strhli mnohá panovnická práva vůči venkovskému lidu, hlavně pra- vomoc soudní a daňovou, domáhají se dalších výsad, zejména aby ústřední úřady byly obsazovány výlučně příslušníky nejvyššího panského stavu. Toto mocenské sebevědomí dostoupilo za vlády Václava IV. takového stupně, že šlechta použila k prosazení svých požadavků dokonce dvojího uvěznění králova. Proti vzrůstající moci feudálů opírá se král o královská města, která svým vlastním bojem jsou tím přirozeněji puzena na stranu krále. Všechny tyto zjevy prozrazují hlubokou krisi feudálního státu a připravují cestu k revoluci. II. Odboj proti církvi. Přes sebeostřejší rozpory ve všech složkách feudální společnosti dochází k vytvoření společné fronty — byť na přechodnou dobu — proti církvi, hlavní představi- telce feudální vládnoucí moci. Šlechta vyšší i nižší hle- děla nevraživě na ohromnou převahu duchovních ústavů 68
Strana 69
a osob, jimž patřila celá polovina půdy v království českém. V poměru k církevním statkům byl pozemkový majetek šlechty nepatrný a tříštil se ještě mezi přibý- vající dědice, zatím co majetek církevní byl kněžským celibátem chráněn před podobným dělením a stále vzrůstal koupěmi, zbožnými dary a odkazy. Je tedy pochopitelné, že kázání Husova a jeho přátel, brojící proti světskému panství církve a žádající její návrat k evangelickým ideálům a chudobě prvotní církve, na- šla takový ohlas v drobné šlechtě a že i mezi vyšší šlechtou, panskými velkostatkáři, byla přijímána se souhlasem. Těmito hospodářskými poměry lze si vysvětlit, že Wiclefovy myšlenky, které v Anglii neměly hlubšího a trvalejšího účinku, staly se u nás mocnou revoluční silou. Vždyť učení Wiclefovo, jehož hlavní obsah tvoří argumentace proti světské moci církve, nalezlo u nás nejzpůsobilejší objektivní podmínky! Také venkovský lid, přetížený panskými dávkami a státními daněmi, nesl těžce, že si kněží dávali draze platit církevní úko- ny a žili rozmařilým životem. Na tyto poměry ukázal Hus svým spisem O svatokupectví, jehož vliv byl tím účinnější, že byl psán česky a mohl tedy působit na široké vrstvy lidu. Hus vyzývá krále, knížata, pány i rytíře, aby se probudili „z padúcieho sna“, jímž je uspali kněží, a aby vypudili ze svých panství kacířství svatokupecké. Jestliže páni chrání poddané, aby jim nebrali krávy, mají se postavit i proti tomu, aby kněží skrytě neloudili penízky na chudině. Tyto kněze Hus nazývá lupiči a mordéři chudých a končí citátem z Pís- " ma: „Kdo zklamává chudého, člověk krvavý jest.“ Mistr Jakoubek ze Stříbra v jednom svém traktátu vy- zývá dokonce krále a světské pány k zabrání církevního 69
a osob, jimž patřila celá polovina půdy v království českém. V poměru k církevním statkům byl pozemkový majetek šlechty nepatrný a tříštil se ještě mezi přibý- vající dědice, zatím co majetek církevní byl kněžským celibátem chráněn před podobným dělením a stále vzrůstal koupěmi, zbožnými dary a odkazy. Je tedy pochopitelné, že kázání Husova a jeho přátel, brojící proti světskému panství církve a žádající její návrat k evangelickým ideálům a chudobě prvotní církve, na- šla takový ohlas v drobné šlechtě a že i mezi vyšší šlechtou, panskými velkostatkáři, byla přijímána se souhlasem. Těmito hospodářskými poměry lze si vysvětlit, že Wiclefovy myšlenky, které v Anglii neměly hlubšího a trvalejšího účinku, staly se u nás mocnou revoluční silou. Vždyť učení Wiclefovo, jehož hlavní obsah tvoří argumentace proti světské moci církve, nalezlo u nás nejzpůsobilejší objektivní podmínky! Také venkovský lid, přetížený panskými dávkami a státními daněmi, nesl těžce, že si kněží dávali draze platit církevní úko- ny a žili rozmařilým životem. Na tyto poměry ukázal Hus svým spisem O svatokupectví, jehož vliv byl tím účinnější, že byl psán česky a mohl tedy působit na široké vrstvy lidu. Hus vyzývá krále, knížata, pány i rytíře, aby se probudili „z padúcieho sna“, jímž je uspali kněží, a aby vypudili ze svých panství kacířství svatokupecké. Jestliže páni chrání poddané, aby jim nebrali krávy, mají se postavit i proti tomu, aby kněží skrytě neloudili penízky na chudině. Tyto kněze Hus nazývá lupiči a mordéři chudých a končí citátem z Pís- " ma: „Kdo zklamává chudého, člověk krvavý jest.“ Mistr Jakoubek ze Stříbra v jednom svém traktátu vy- zývá dokonce krále a světské pány k zabrání církevního 69
Strana 70
majetku, opíraje se hlavně o Wiclefovy myšlenky o „občanském panství“ církve. Ve městech bylo tlačeno řemeslnictvo svým bojem proti německému patriciátu, spolehlivé to opoře feu- dálních řádů, na stranu proticírkevního hnutí, jež chápalo jako boj proti všem mocným starého světa. Kromě toho dotýkaly se bezprostředně řemeslných ce- chů nespravedlivé církevní výsady řádových dílen, osvo- bozených od daní. Plebejské vrstvy se bouřily proti vy- kořisťování bohatými kněžími, kteří žádali vysoké cír- kevní poplatky. Je tedy přirozené, že kázání reformá- torů o návratu k prvokřesťanskému stavu a k zásadě, že „jmění církve jest chudých“ vyjadřovala touhu měst- ské chudiny po hmotné i duchovní rovnosti. Královská moc srážela se na každém kroku s výsa- dami nezávislého církevního soudnictví, které mělo pravomoc určovat i samostatné církevní sankce, a hlav- ně těžce nesla příživnickou finanční politiku Říma, kte- rý chtěl co největší podíl na stříbrném bohatství Čech. Eneáš Silvius, pozdější papež Pius II., líčí nadšeně ve své Historii české církevní bohatství v Čechách: „Jsem přesvědčen, že nebylo v celé Evropě země, kde by bylo tolik tak vzácných, tak bohatě zdobených chrámů, jako v Čechách... Vysoké oltáře, obtížené zlatem a stříb- rem, s ostatky svatých, kněžská roucha perlami vyší- vaná, veškerá výzdoba bohatá, náčiní nejdrahocen- nější... A nebylo takové podívané jen v městech a městečkách, ale i na vsích. Papežská komora dovedla nesčetnými způsoby vy- máhat důchody z českých zemí. Největším zdrojem pří- jmů bylo udílení a vyhrazování církevních obročí, při čemž na jedno obročí dostalo třeba současně papežskou provisi několik osob; spory z toho vzniklé řešily se pak 70
majetku, opíraje se hlavně o Wiclefovy myšlenky o „občanském panství“ církve. Ve městech bylo tlačeno řemeslnictvo svým bojem proti německému patriciátu, spolehlivé to opoře feu- dálních řádů, na stranu proticírkevního hnutí, jež chápalo jako boj proti všem mocným starého světa. Kromě toho dotýkaly se bezprostředně řemeslných ce- chů nespravedlivé církevní výsady řádových dílen, osvo- bozených od daní. Plebejské vrstvy se bouřily proti vy- kořisťování bohatými kněžími, kteří žádali vysoké cír- kevní poplatky. Je tedy přirozené, že kázání reformá- torů o návratu k prvokřesťanskému stavu a k zásadě, že „jmění církve jest chudých“ vyjadřovala touhu měst- ské chudiny po hmotné i duchovní rovnosti. Královská moc srážela se na každém kroku s výsa- dami nezávislého církevního soudnictví, které mělo pravomoc určovat i samostatné církevní sankce, a hlav- ně těžce nesla příživnickou finanční politiku Říma, kte- rý chtěl co největší podíl na stříbrném bohatství Čech. Eneáš Silvius, pozdější papež Pius II., líčí nadšeně ve své Historii české církevní bohatství v Čechách: „Jsem přesvědčen, že nebylo v celé Evropě země, kde by bylo tolik tak vzácných, tak bohatě zdobených chrámů, jako v Čechách... Vysoké oltáře, obtížené zlatem a stříb- rem, s ostatky svatých, kněžská roucha perlami vyší- vaná, veškerá výzdoba bohatá, náčiní nejdrahocen- nější... A nebylo takové podívané jen v městech a městečkách, ale i na vsích. Papežská komora dovedla nesčetnými způsoby vy- máhat důchody z českých zemí. Největším zdrojem pří- jmů bylo udílení a vyhrazování církevních obročí, při čemž na jedno obročí dostalo třeba současně papežskou provisi několik osob; spory z toho vzniklé řešily se pak 70
Strana 71
„ B38 z Słah máten Oſzné
„ B38 z Słah máten Oſzné
Strana 72
před soudem papežské kurie, která z toho opět čerpala vydatné důchody. Nastává úplná komercialisace křes- ťanství. Vzniká pojem odpustků, t. j. možnost opatřit si za peníze odpuštění špatných skutků a získat si zbož- né zásluhy. Tímto ideologickým mechanismem si opa- třuje církev bohaté peněžní důchody. Kněží se mění v bankéře. A není náhodou, že avignonské papežství (1305—1378) bylo snad nejdokonalejší bankovní insti- tucí tehdejšího světa. Nepřirozený vzrůst světské moci církve, jejímž ru- bem byl mravní úpadek duchovenstva, probudil nevě- domý odboj v lidových vrstvách již dávno, než propukla husitská revoluce. Středovčký člověk, pro něhož byly náboženské představy výrazem skutečných životních pohnutek a přání, byl hluboce otřesen ve své vnitřní jistotě, viděl-li zkaženost kněží, kteří jej vlastně měli vésti ke spáse. Lid ztrativší důvěru v církev, seskupuje se již ve 13. stol. v malé sekty, které mu mají navrátit víru ve spasení. V době vlády Jana Lucemburského dochází k prvnímu pronásledování sekty valdenské, která proti bohatství a rozmařilosti církve staví ideál chudoby. Již tito první odpůrci vládnoucí moci církevní naznačují, byť záporně, že jde v podstatě o sociální hnutí a o spravedlivější uspořádání světa. Ze stejných pramenů vyplývá i činnost velkých předchůdců Huso- vých, Miliče z Kroměříže a mistra Matěje z Janova. Miličova kázání o Antikristovi brojí symbolicky proti mravnímu úpadku, způsobenému nepřirozeným zbohat- nutím církve. Milič je naplněn nenávistí proti všem, kdo jsou pokládáni za hlavní původce nepořádku ve světě a nerozpakuje se proto označit papeže i císaře, kněží i světské pány za sluhy Antikristovy. Mistr Matěj z Janova působil nejen svými latinskými 72
před soudem papežské kurie, která z toho opět čerpala vydatné důchody. Nastává úplná komercialisace křes- ťanství. Vzniká pojem odpustků, t. j. možnost opatřit si za peníze odpuštění špatných skutků a získat si zbož- né zásluhy. Tímto ideologickým mechanismem si opa- třuje církev bohaté peněžní důchody. Kněží se mění v bankéře. A není náhodou, že avignonské papežství (1305—1378) bylo snad nejdokonalejší bankovní insti- tucí tehdejšího světa. Nepřirozený vzrůst světské moci církve, jejímž ru- bem byl mravní úpadek duchovenstva, probudil nevě- domý odboj v lidových vrstvách již dávno, než propukla husitská revoluce. Středovčký člověk, pro něhož byly náboženské představy výrazem skutečných životních pohnutek a přání, byl hluboce otřesen ve své vnitřní jistotě, viděl-li zkaženost kněží, kteří jej vlastně měli vésti ke spáse. Lid ztrativší důvěru v církev, seskupuje se již ve 13. stol. v malé sekty, které mu mají navrátit víru ve spasení. V době vlády Jana Lucemburského dochází k prvnímu pronásledování sekty valdenské, která proti bohatství a rozmařilosti církve staví ideál chudoby. Již tito první odpůrci vládnoucí moci církevní naznačují, byť záporně, že jde v podstatě o sociální hnutí a o spravedlivější uspořádání světa. Ze stejných pramenů vyplývá i činnost velkých předchůdců Huso- vých, Miliče z Kroměříže a mistra Matěje z Janova. Miličova kázání o Antikristovi brojí symbolicky proti mravnímu úpadku, způsobenému nepřirozeným zbohat- nutím církve. Milič je naplněn nenávistí proti všem, kdo jsou pokládáni za hlavní původce nepořádku ve světě a nerozpakuje se proto označit papeže i císaře, kněží i světské pány za sluhy Antikristovy. Mistr Matěj z Janova působil nejen svými latinskými 72
Strana 73
spisy, nýbrž i jako kazatel. Byl to muž velké učenosti, který studoval i v Paříži, kde nabyl hodnosti mistra svobodných umění. Ve svých kázáních a spisech brojil proti vnějším projevům zbožnosti, jako bylo přílišné uctívání svatých ostatků i obrazů a doporučoval časté přijímání. Pro tyto názory dostal se záhy do sporu s církevními úřady a byl přinucen své učení odvolat. Jeho činnost zanechala hluboké stopy i mezi lidem a Matějovo hlásání častého přijímání připravilo půdu pro husitské přijímání pod obojí. Bylo by velkým omylem posuzovat jeho projevy jen jako kněžské hádky bez souvislosti s tehdejší společenskou skutečností. Hlásání častého přijímání bylo v době, kdy vládnoucí ideologie byla náboženská, velmi revolučním učením, neboť tím se přiznávalo laikům právo, vyhražené pouze kněžím a tvořící jejich autoritu i moc. A brojit proti uctívání svatých, ostatků, obrazů a zázraků znamenalo zbavit magické účinnosti prostředky, jimiž kněžstvo udržovalo svou moc nad lidem. III. Hus a husitské hnutí. Žižka v Praze. Hlavním mluvčím převratného hnutí proticírkevního byl mistr Jan Hus. Činnost Husova rozvíjela se na dvou místech: v kapli Betlémské a na pražské universitě. Kázání, tento významný prostředek měšťanského světa, jímž jsou široké vrstvy lidu zpracovávány a vychová- vány k novým úkolům společenským, dochází u Husa vynikající úrovně. Jím se stává Hus skutečným sociál- ním revolucionářem. Na jeho kázáních se shromažďují demokraticky v kapli Betlémské posluchači chudí i bo- hatí, mezi nimi přední šlechta a královské dvořanstvo. Dokonce královna Žofie patří k jeho oddaným přáte- lům. V této době setkáváme se v Praze s Janem Žižkou 73
spisy, nýbrž i jako kazatel. Byl to muž velké učenosti, který studoval i v Paříži, kde nabyl hodnosti mistra svobodných umění. Ve svých kázáních a spisech brojil proti vnějším projevům zbožnosti, jako bylo přílišné uctívání svatých ostatků i obrazů a doporučoval časté přijímání. Pro tyto názory dostal se záhy do sporu s církevními úřady a byl přinucen své učení odvolat. Jeho činnost zanechala hluboké stopy i mezi lidem a Matějovo hlásání častého přijímání připravilo půdu pro husitské přijímání pod obojí. Bylo by velkým omylem posuzovat jeho projevy jen jako kněžské hádky bez souvislosti s tehdejší společenskou skutečností. Hlásání častého přijímání bylo v době, kdy vládnoucí ideologie byla náboženská, velmi revolučním učením, neboť tím se přiznávalo laikům právo, vyhražené pouze kněžím a tvořící jejich autoritu i moc. A brojit proti uctívání svatých, ostatků, obrazů a zázraků znamenalo zbavit magické účinnosti prostředky, jimiž kněžstvo udržovalo svou moc nad lidem. III. Hus a husitské hnutí. Žižka v Praze. Hlavním mluvčím převratného hnutí proticírkevního byl mistr Jan Hus. Činnost Husova rozvíjela se na dvou místech: v kapli Betlémské a na pražské universitě. Kázání, tento významný prostředek měšťanského světa, jímž jsou široké vrstvy lidu zpracovávány a vychová- vány k novým úkolům společenským, dochází u Husa vynikající úrovně. Jím se stává Hus skutečným sociál- ním revolucionářem. Na jeho kázáních se shromažďují demokraticky v kapli Betlémské posluchači chudí i bo- hatí, mezi nimi přední šlechta a královské dvořanstvo. Dokonce královna Žofie patří k jeho oddaným přáte- lům. V této době setkáváme se v Praze s Janem Žižkou 73
Strana 74
z Trocnova, čeledínem, t. j. dvořanem krále Václava IV., a je nepochybné, že tu naslouchal i Husovým kázáním v kapli Betlémské. Universita, kde postupně sílil český živel, přikláněla se na stranu revolučního proticírkevního hnutí. Byla také místem, kde se mistr Jan Hus po prvé dostal do sporu s církevní autoritou. Podnětem k tomu byly kni- hy a učení anglického theologa Jana Wiclefa. Bylo stále nesnadnější pro krále Václava IV. za- ujmout výhodné stanovisko ve změti zájmů, způsobené stupňující se společenskou krisí. Na nátlak vyššího du- chovenstva se obrací proti šíření wiclefského učení na universitě, ale přes to roku 1409 podporuje dekretem kutnohorským české mistry tím, že přiznává českému národu na universitě tři hlasy proti jednomu hlasu ostatních národů. Hus se stává prvním rektorem po- češtěné university a tím nejvyšší autoritou i mluvčím převratného hnutí, které se od té doby vlivem vzrůsta- jící krise církve rozšiřovalo a prohlubovalo. Je jisto, že by působení Husovo nebylo bývalo pranýřováno jako „kacířství“, kdyby se nebylo vymykalo z čistě morál- ního rámce a kdyby Hus byl zůstal pouhým mravo- kárcem. Hus byl prohlášen „kacířem“ proto, že útočil svým kázáním a psaním přímo na pilíře hospodářské a společenské moci církve a že tlumočil snahy tehdejší společnosti, směřující k zjednodušení mocenských po- měrů feudálního řádu. Neboť co jiného lze vyvodit z Husova požadavku, aby kněžstvo bylo chudé a zřeklo se veškeré moci světské, než popření světské vlády církve a nepřímou výzvu k vyvlastnění církevního jmění? Boj proti církvi zasahoval ve svých důsledcích celou středověkou společnost. Vždyť církev byla páteří feu- dálního řádu, její příslušníci tvořili hlavní složku vlád- 74
z Trocnova, čeledínem, t. j. dvořanem krále Václava IV., a je nepochybné, že tu naslouchal i Husovým kázáním v kapli Betlémské. Universita, kde postupně sílil český živel, přikláněla se na stranu revolučního proticírkevního hnutí. Byla také místem, kde se mistr Jan Hus po prvé dostal do sporu s církevní autoritou. Podnětem k tomu byly kni- hy a učení anglického theologa Jana Wiclefa. Bylo stále nesnadnější pro krále Václava IV. za- ujmout výhodné stanovisko ve změti zájmů, způsobené stupňující se společenskou krisí. Na nátlak vyššího du- chovenstva se obrací proti šíření wiclefského učení na universitě, ale přes to roku 1409 podporuje dekretem kutnohorským české mistry tím, že přiznává českému národu na universitě tři hlasy proti jednomu hlasu ostatních národů. Hus se stává prvním rektorem po- češtěné university a tím nejvyšší autoritou i mluvčím převratného hnutí, které se od té doby vlivem vzrůsta- jící krise církve rozšiřovalo a prohlubovalo. Je jisto, že by působení Husovo nebylo bývalo pranýřováno jako „kacířství“, kdyby se nebylo vymykalo z čistě morál- ního rámce a kdyby Hus byl zůstal pouhým mravo- kárcem. Hus byl prohlášen „kacířem“ proto, že útočil svým kázáním a psaním přímo na pilíře hospodářské a společenské moci církve a že tlumočil snahy tehdejší společnosti, směřující k zjednodušení mocenských po- měrů feudálního řádu. Neboť co jiného lze vyvodit z Husova požadavku, aby kněžstvo bylo chudé a zřeklo se veškeré moci světské, než popření světské vlády církve a nepřímou výzvu k vyvlastnění církevního jmění? Boj proti církvi zasahoval ve svých důsledcích celou středověkou společnost. Vždyť církev byla páteří feu- dálního řádu, její příslušníci tvořili hlavní složku vlád- 74
Strana 75
u ſhiwnnuo tctoscrcet col lau T Xy Metání husitů do šachet kutnohorských. Graduál Smíškovský 1491 o Vídeňská stát, knihovna. noucí třídy! Organisace státní se svými přesně odstup- ňovanými vztahy „poslušnosti“ a „spravedlnosti“ byla vlastně obdobou organisace církevní. Náboženská forma myšlení byla vládnoucím názorem středověku. Proto jsou, podle slov Engelsových, „všechny všeobecně vy- slovené útoky proti feudalismu především útoky na církev, všechny revoluční společenské a politické dok- triny zároveň převážně theologickým kacířstvím.“ Upálením Husovým 5. července 1414 církev římská revoluční vření v Čechách neodstranila. Smrt Husova stala se naopak výzvou k sjednocení všeho národa, kte- rý se cele postavil za Husovo učení. Stoupenci směru Husova zavedli přijímání pod obojí, které se pak stalo nejmocnějším pojítkem všech, kdo se hlásili k odkazu Husovu, a kalich se stal společným znakem husitství. Přijímání z kalichu, které dotud bylo vyhraženo jen kněžím a vyjadřovalo jejich autoritu, stalo se výrazem revoluční vůle lidu a demokratického poměru mezi husity. 75
u ſhiwnnuo tctoscrcet col lau T Xy Metání husitů do šachet kutnohorských. Graduál Smíškovský 1491 o Vídeňská stát, knihovna. noucí třídy! Organisace státní se svými přesně odstup- ňovanými vztahy „poslušnosti“ a „spravedlnosti“ byla vlastně obdobou organisace církevní. Náboženská forma myšlení byla vládnoucím názorem středověku. Proto jsou, podle slov Engelsových, „všechny všeobecně vy- slovené útoky proti feudalismu především útoky na církev, všechny revoluční společenské a politické dok- triny zároveň převážně theologickým kacířstvím.“ Upálením Husovým 5. července 1414 církev římská revoluční vření v Čechách neodstranila. Smrt Husova stala se naopak výzvou k sjednocení všeho národa, kte- rý se cele postavil za Husovo učení. Stoupenci směru Husova zavedli přijímání pod obojí, které se pak stalo nejmocnějším pojítkem všech, kdo se hlásili k odkazu Husovu, a kalich se stal společným znakem husitství. Přijímání z kalichu, které dotud bylo vyhraženo jen kněžím a vyjadřovalo jejich autoritu, stalo se výrazem revoluční vůle lidu a demokratického poměru mezi husity. 75
Strana 76
Církevní moc a její hlavní světský ochránce a vyko- navatel, římský král Zikmund, naléhali na krále Vác- lava, aby zakročil přísně proti všem stoupencům Huso- vým. Václav IV. octl se před rozhodnutím, buď se postavit otevřeně na stranu propukajícího národního odboje proti celé tehdejší Evropě, anebo potlačit do- mácí revoluční hnutí. Václav IV. zvolil druhou cestu a vystupoval proti straně Husově rozhodněji. Když byl lid strany podobojí vylučován z kostelů, začal se schá- zet ke mším a k přijímání z kalichu pod širým nebem, zvláště na některých horách, a v Praze začal chodit demonstrativně do kostelů v procesích. Král, ve snaze zlomit toto lidové pozdvižení, přikročil ještě k rázněj- ším zákrokům. Tyto události jen stupňovaly obecné na- pětí. 30. července 1419 odebral se velký průvod pří- vrženců podobojí, vedený mnichem Janem Želivským, k novoměstské radnici, kde žádal propuštění Husových stoupenců z vězení. Když tato žádost byla odmítnuta, vnikl rozhořčený lid na radnici a s vysokých oken svrhl nenáviděné konšely na náměstí, kde byli na místě ubiti. Vojenským vůdcem útoku byl asi Jan Žižka, který se brzy nato dostává do popředí husitského hnutí. Kázání Jana Želivského byla patrně hlavním ideologickým zdrojem, z něhož čerpal Žižka své názory, podklad pro další revoluční činnost. Oba tito mužové byli si pova- hově značně podobni, zvláště svou bezohlednou pří- mostí, jež je oba vedla k nekompromisnímu odmítání Zikmunda jako krále českého, ale jež jim na druhé straně nebránila ve snaze odstraňovat rozpory mezi stranami a získávat lid pro společnou věc revoluce. Želivský byl hlavním mluvčím propukající revoluce v Praze a jeho zásluhou byl vytvořen spolek Prahy s Žižkovým Táborem, pevné to spojenectví, které bylo 76
Církevní moc a její hlavní světský ochránce a vyko- navatel, římský král Zikmund, naléhali na krále Vác- lava, aby zakročil přísně proti všem stoupencům Huso- vým. Václav IV. octl se před rozhodnutím, buď se postavit otevřeně na stranu propukajícího národního odboje proti celé tehdejší Evropě, anebo potlačit do- mácí revoluční hnutí. Václav IV. zvolil druhou cestu a vystupoval proti straně Husově rozhodněji. Když byl lid strany podobojí vylučován z kostelů, začal se schá- zet ke mším a k přijímání z kalichu pod širým nebem, zvláště na některých horách, a v Praze začal chodit demonstrativně do kostelů v procesích. Král, ve snaze zlomit toto lidové pozdvižení, přikročil ještě k rázněj- ším zákrokům. Tyto události jen stupňovaly obecné na- pětí. 30. července 1419 odebral se velký průvod pří- vrženců podobojí, vedený mnichem Janem Želivským, k novoměstské radnici, kde žádal propuštění Husových stoupenců z vězení. Když tato žádost byla odmítnuta, vnikl rozhořčený lid na radnici a s vysokých oken svrhl nenáviděné konšely na náměstí, kde byli na místě ubiti. Vojenským vůdcem útoku byl asi Jan Žižka, který se brzy nato dostává do popředí husitského hnutí. Kázání Jana Želivského byla patrně hlavním ideologickým zdrojem, z něhož čerpal Žižka své názory, podklad pro další revoluční činnost. Oba tito mužové byli si pova- hově značně podobni, zvláště svou bezohlednou pří- mostí, jež je oba vedla k nekompromisnímu odmítání Zikmunda jako krále českého, ale jež jim na druhé straně nebránila ve snaze odstraňovat rozpory mezi stranami a získávat lid pro společnou věc revoluce. Želivský byl hlavním mluvčím propukající revoluce v Praze a jeho zásluhou byl vytvořen spolek Prahy s Žižkovým Táborem, pevné to spojenectví, které bylo 76
Strana 77
podkladem pro velké úspěchy husitské revoluce v le- tech 1420—21. Násilné odstranění pražských konšelů polekalo krále Václava tak, že za krátký čas nato zemřel. Smrtí králo- vou byla zrušena poslední překážka, která dosud ještě bránila všeobecnému vzplanutí husitské revoluce. IV. Hospodářsko-společenské předpoklady husitského válečnictví. Městské peněžní hospodářství přivodilo rozhodující obrat ve feudálním válečnictví. „Daleko dříve, než byly rytířské hrady prolomeny děly, byly již podminovány penězi; ve skutečnosti byl střelný prach jen jakýmsi soudním vykonavatelem ve službách peněz.“ (Engels: O rozkladu feudalismu a rozvoji buržoasie, str. 8.) En- gels dokázal mylnost názoru, jako by vynález střelného prachu sám o sobě znamenal konec obrněné rytířské jízdy a zdůraznil základní význam hospodářských změn pro vývoj válečnictví. Staré naturální hospodářství, které rozdělovalo ve- škerou pozemkovou držbu na jednotlivá léna, tvořící samostatné celky s různě odstupňovanými hodnostmi a závislostmi, podmiňovalo i decentralisaci vojenství a drobení taktických jednotek. Byla to doba rytířského válečnictví, kdy se boj odehrával v turnajovém souboji, v němž rytíř hleděl uplatnit osobní dovednost a stateč- nost; i když nebojoval sám, šlo přece jen o individuelní výkon, o řadu soubojů, v nichž vyšší vůle velitele ne- hrála podstatnou úlohu. Kolik bylo rytířů, tolik samo- statných taktických jednotek. S tím souvisí, že rytířské armády nedosahovaly velkého počtu: největší křižácká armáda, která se vypravila na východ, měla podle Del- brückových údajů 8.000 mužů. 77
podkladem pro velké úspěchy husitské revoluce v le- tech 1420—21. Násilné odstranění pražských konšelů polekalo krále Václava tak, že za krátký čas nato zemřel. Smrtí králo- vou byla zrušena poslední překážka, která dosud ještě bránila všeobecnému vzplanutí husitské revoluce. IV. Hospodářsko-společenské předpoklady husitského válečnictví. Městské peněžní hospodářství přivodilo rozhodující obrat ve feudálním válečnictví. „Daleko dříve, než byly rytířské hrady prolomeny děly, byly již podminovány penězi; ve skutečnosti byl střelný prach jen jakýmsi soudním vykonavatelem ve službách peněz.“ (Engels: O rozkladu feudalismu a rozvoji buržoasie, str. 8.) En- gels dokázal mylnost názoru, jako by vynález střelného prachu sám o sobě znamenal konec obrněné rytířské jízdy a zdůraznil základní význam hospodářských změn pro vývoj válečnictví. Staré naturální hospodářství, které rozdělovalo ve- škerou pozemkovou držbu na jednotlivá léna, tvořící samostatné celky s různě odstupňovanými hodnostmi a závislostmi, podmiňovalo i decentralisaci vojenství a drobení taktických jednotek. Byla to doba rytířského válečnictví, kdy se boj odehrával v turnajovém souboji, v němž rytíř hleděl uplatnit osobní dovednost a stateč- nost; i když nebojoval sám, šlo přece jen o individuelní výkon, o řadu soubojů, v nichž vyšší vůle velitele ne- hrála podstatnou úlohu. Kolik bylo rytířů, tolik samo- statných taktických jednotek. S tím souvisí, že rytířské armády nedosahovaly velkého počtu: největší křižácká armáda, která se vypravila na východ, měla podle Del- brückových údajů 8.000 mužů. 77
Strana 78
Peněžní a trhové hospodářství vyrovnává a překle- nuje staré výsady, hodnosti a závislosti, ruší dosavadní roztříštěnost hospodářských celků a mění individuelní vztahy ve vztahy kolektivní. Před penězi jsou si lidé rovni a převratný ráz městské výroby i směny se stává patrným ve všech oblastech společenského života. Vy- rovnávací proces peněžního hospodářství neprojevuje se v oblasti válečnictví v pozvolných vývojových přecho- dech, nýbrž náhle, revolučně. Prvním takovým revoluč- ním úderem bylo vítězství flanderských tkalců nad francouzskou rytířskou jízdou r. 1302 u Courtrai. Pě- chota flanderských měšťanů a sedláků, využívajíc te- renní překážky, způsobila velkou porážku dotud nezra- nitelnému rytířstvu, které na tuto překážku útočilo. Rozhodujícím průlomem do feudálního rytířského vá- lečnictví je však teprve husitská revoluce. Pod vedením Žižkovým a jiných příslušníků nižší šlechty organisuje se lid z měst i venkova v novou vojenskou sílu, kde již nerozhodují toliko osobní výkony, dovednost a stateč- nost jednotlivců, nýbrž úder ucelené a sevřené masy čili „taktického tělesa“. Husitští bojovníci postavili proti sebevědomým rytířům, zvyklým na tvrdé souboje, proti jejich aristokratickému vojenskému individualis- mu svou kolektivní soudržnost, pevné semknutí a na- dšenou kázeň všech. Rytíř nedovedl bojovat jako člen celku, v kterém rozhoduje vůle velitele, nýbrž vždy jen jako jednotlivec, který chtěl hlavně vyniknout svou statečností, aby tak splnil ideál rytířské cti. V husit- ském vojsku se naproti tomu uplatňuje vojenská orga- nisace celku, kolektivní kázeň a mravní solidarita. Z lidu dotud nezvyklému válce bylo vytvořeno jed- notné vojsko, jehož jednotlivé taktické složky byly ří- zeny rozkazy velitelů, kteří sami byli podřízeni rozho- 78
Peněžní a trhové hospodářství vyrovnává a překle- nuje staré výsady, hodnosti a závislosti, ruší dosavadní roztříštěnost hospodářských celků a mění individuelní vztahy ve vztahy kolektivní. Před penězi jsou si lidé rovni a převratný ráz městské výroby i směny se stává patrným ve všech oblastech společenského života. Vy- rovnávací proces peněžního hospodářství neprojevuje se v oblasti válečnictví v pozvolných vývojových přecho- dech, nýbrž náhle, revolučně. Prvním takovým revoluč- ním úderem bylo vítězství flanderských tkalců nad francouzskou rytířskou jízdou r. 1302 u Courtrai. Pě- chota flanderských měšťanů a sedláků, využívajíc te- renní překážky, způsobila velkou porážku dotud nezra- nitelnému rytířstvu, které na tuto překážku útočilo. Rozhodujícím průlomem do feudálního rytířského vá- lečnictví je však teprve husitská revoluce. Pod vedením Žižkovým a jiných příslušníků nižší šlechty organisuje se lid z měst i venkova v novou vojenskou sílu, kde již nerozhodují toliko osobní výkony, dovednost a stateč- nost jednotlivců, nýbrž úder ucelené a sevřené masy čili „taktického tělesa“. Husitští bojovníci postavili proti sebevědomým rytířům, zvyklým na tvrdé souboje, proti jejich aristokratickému vojenskému individualis- mu svou kolektivní soudržnost, pevné semknutí a na- dšenou kázeň všech. Rytíř nedovedl bojovat jako člen celku, v kterém rozhoduje vůle velitele, nýbrž vždy jen jako jednotlivec, který chtěl hlavně vyniknout svou statečností, aby tak splnil ideál rytířské cti. V husit- ském vojsku se naproti tomu uplatňuje vojenská orga- nisace celku, kolektivní kázeň a mravní solidarita. Z lidu dotud nezvyklému válce bylo vytvořeno jed- notné vojsko, jehož jednotlivé taktické složky byly ří- zeny rozkazy velitelů, kteří sami byli podřízeni rozho- 78
Strana 79
Ponnamſie binby bereſis- eſcßnowi preßludage wſatmiu byßyſna ſen kmßiokenym SncßemAneßo żeßyy tynak rwßy kmß-ſkrie-kxpiráſadi wueá gmaß ſárte ápolvſy dic ßwiey ſiytederſara oſnowal:A wiſu om zamſ ce�.tiy prawiec ie pißma gſu ſeſßa�ſu= Toż ießśa pocupugrine ſurſie:icAſ= poprwncż yiſkoßteci wowinu borić-wz met t rnnige.Dwee ſupiefiſadaſ piro= pncſkedem anſwuyne eeneniedtertin vwſnnii ſu wyponieċie� ſinyſkAlem pormucem á wifineſemi geßo-nctuá y weſnie yácto zicmimi wipnáuu yßemie. leo gmak ſiyfanē-a gniak vidiene bywa ni tveprauccky-Coż kpɇ wzmmemießre vwypoweċninie-Oproco: ſive nawiſkriy aviaá pororug=nempiná/nefyzdemit= Romèeſan piekáadicon ziie brpeone w ſlectiyáápoloſy nádny pirnáſiem-Gánze nertiro vſin aryſbis iin wetn-Reirito pevo pwtly nety duchowmyu ny neś imſoſkmi po�áne nſimezmimity po ſkedm tmczi ſkupċn pizáſadaá drźie == Ptrá :ſcßu ſieṡminß-coneumycſyrámy b pron nunɇ poyirngcⱥAPdaniſie ſić byái ák vpiráſⱥdim budiſonei źidow wiáátwá micß mſkrowwiom migue finſtu twet ſinby nonam.Snergt reby upoſyſe povna guu ſwedecſlute ſebac oßośiáɇi poſepßicincáneßopátwnicyſie aſn prefiſadaldje ſannſke nelſ necke-ner ſncowſkeAſe wßud wimopien zanſ wentellynier teße pſun naynuſeyfe Aeſide ń-aßy ies mi kaniſ máe dteſo podſkumic== áodścneßiɇ woſky wowrß kiná pocii wyieti-pomot modátßimi árßych moßł tynti dicicni gimii pſánygſue ſiimßy w ſaunſku nerge pirſetin.Gomſy ſie piech finey Siemoyna Poenagiſie Kfmby Gencfis Aponame Ewent bofine beyteninaſe teine byſane uhecta apeat dnaAme bie chu nadtwan vwpulſkeende tt don nofice nad wodami.Vponiedic doć.Wudfin tlo-y vamenogft ſwierſo Avidter Sc6 fne tſoſk że c dośiⱥey wzdieſić ßwietioſkáde tniwy nagwaſge ßwietſoſk onentánny non kVyánien gi wcer á gitrodeu gede= Vowict vne bofABudſhyneenie vyjeno ſtreo wodat rvedieſcny budte wodydt iw= — Z bible husitského hejtmana Filipa z Padeřova o 1433-35
Ponnamſie binby bereſis- eſcßnowi preßludage wſatmiu byßyſna ſen kmßiokenym SncßemAneßo żeßyy tynak rwßy kmß-ſkrie-kxpiráſadi wueá gmaß ſárte ápolvſy dic ßwiey ſiytederſara oſnowal:A wiſu om zamſ ce�.tiy prawiec ie pißma gſu ſeſßa�ſu= Toż ießśa pocupugrine ſurſie:icAſ= poprwncż yiſkoßteci wowinu borić-wz met t rnnige.Dwee ſupiefiſadaſ piro= pncſkedem anſwuyne eeneniedtertin vwſnnii ſu wyponieċie� ſinyſkAlem pormucem á wifineſemi geßo-nctuá y weſnie yácto zicmimi wipnáuu yßemie. leo gmak ſiyfanē-a gniak vidiene bywa ni tveprauccky-Coż kpɇ wzmmemießre vwypoweċninie-Oproco: ſive nawiſkriy aviaá pororug=nempiná/nefyzdemit= Romèeſan piekáadicon ziie brpeone w ſlectiyáápoloſy nádny pirnáſiem-Gánze nertiro vſin aryſbis iin wetn-Reirito pevo pwtly nety duchowmyu ny neś imſoſkmi po�áne nſimezmimity po ſkedm tmczi ſkupċn pizáſadaá drźie == Ptrá :ſcßu ſieṡminß-coneumycſyrámy b pron nunɇ poyirngcⱥAPdaniſie ſić byái ák vpiráſⱥdim budiſonei źidow wiáátwá micß mſkrowwiom migue finſtu twet ſinby nonam.Snergt reby upoſyſe povna guu ſwedecſlute ſebac oßośiáɇi poſepßicincáneßopátwnicyſie aſn prefiſadaldje ſannſke nelſ necke-ner ſncowſkeAſe wßud wimopien zanſ wentellynier teße pſun naynuſeyfe Aeſide ń-aßy ies mi kaniſ máe dteſo podſkumic== áodścneßiɇ woſky wowrß kiná pocii wyieti-pomot modátßimi árßych moßł tynti dicicni gimii pſánygſue ſiimßy w ſaunſku nerge pirſetin.Gomſy ſie piech finey Siemoyna Poenagiſie Kfmby Gencfis Aponame Ewent bofine beyteninaſe teine byſane uhecta apeat dnaAme bie chu nadtwan vwpulſkeende tt don nofice nad wodami.Vponiedic doć.Wudfin tlo-y vamenogft ſwierſo Avidter Sc6 fne tſoſk że c dośiⱥey wzdieſić ßwietioſkáde tniwy nagwaſge ßwietſoſk onentánny non kVyánien gi wcer á gitrodeu gede= Vowict vne bofABudſhyneenie vyjeno ſtreo wodat rvedieſcny budte wodydt iw= — Z bible husitského hejtmana Filipa z Padeřova o 1433-35
Strana 80
dování vrchního velitele. Ve vojsku husitů lze pozorovat určitou stupňovitou soustavu, kde jednotlivé skupiny jsou rozděleny podle množství bojovníků, podle druhů zbraní nebo podle povahy boje. Pěchota se dělí na př. na střelce, cepníky a sudličníky. Také ženy i děti (prá- čata) byly zařazeny do vojenské organisace husitů. Nejen organisačně, ale i technicky souvisí husitské válečnictví s rozvojem městského hospodářství. Vyni- kající pracovník v historii vojenství H. Schulz píše o tom: „Celý technický rozvoj válečnictví ke konci středověku je podmíněn vývojem měst a pohybuje se v kolejích, na nichž jej mohou feudální mocnosti sle- dovat jen namáhavě. Jejich kvetoucí peněžní hospo- dářství, proti němuž venkovští feudální páni jsou ještě ve 13. století na původním stupni naturálního hospo- dářství, umožňuje městům vydat pro svou vojenskou ochranu tolik, kolik knížecí moc dokázala teprve v 16. století, a to pouze pomocí finanční síly měst. Ještě v 15. století byly městské zbrojnice s imposantním parkem dělostřeleckým a se zásobou ručních střelných zbraní předmětem závisti knížat. Prvními střelci a dělostřelci byli zase obyvatelé měst, řemeslníci, kteří vyráběli pušky a děla a dovedli s nimi tedy i zacházet. Proti městskému rázu husitského vá- lečnictví bylo namítnuto některými historiky, že Žiž- kova vojska jsou převážně selská nejen svým složením, nýbrž i související s tím výzbrojí. Hlavně použití cepů a selských vozů vtiskuje prý husitům selský ráz. Proti tomu lze namítnout, že se ve způsobu, jakým z těchto předmětů obyčejného života byly vytvořeny zbraně a vojenské operační prostředky, jeví charakter městský. Již Eneáš Silvius připomněl, že husité se bránili z vo- zové hradby „jako z města hradbami obklíčeného“. Se- 80
dování vrchního velitele. Ve vojsku husitů lze pozorovat určitou stupňovitou soustavu, kde jednotlivé skupiny jsou rozděleny podle množství bojovníků, podle druhů zbraní nebo podle povahy boje. Pěchota se dělí na př. na střelce, cepníky a sudličníky. Také ženy i děti (prá- čata) byly zařazeny do vojenské organisace husitů. Nejen organisačně, ale i technicky souvisí husitské válečnictví s rozvojem městského hospodářství. Vyni- kající pracovník v historii vojenství H. Schulz píše o tom: „Celý technický rozvoj válečnictví ke konci středověku je podmíněn vývojem měst a pohybuje se v kolejích, na nichž jej mohou feudální mocnosti sle- dovat jen namáhavě. Jejich kvetoucí peněžní hospo- dářství, proti němuž venkovští feudální páni jsou ještě ve 13. století na původním stupni naturálního hospo- dářství, umožňuje městům vydat pro svou vojenskou ochranu tolik, kolik knížecí moc dokázala teprve v 16. století, a to pouze pomocí finanční síly měst. Ještě v 15. století byly městské zbrojnice s imposantním parkem dělostřeleckým a se zásobou ručních střelných zbraní předmětem závisti knížat. Prvními střelci a dělostřelci byli zase obyvatelé měst, řemeslníci, kteří vyráběli pušky a děla a dovedli s nimi tedy i zacházet. Proti městskému rázu husitského vá- lečnictví bylo namítnuto některými historiky, že Žiž- kova vojska jsou převážně selská nejen svým složením, nýbrž i související s tím výzbrojí. Hlavně použití cepů a selských vozů vtiskuje prý husitům selský ráz. Proti tomu lze namítnout, že se ve způsobu, jakým z těchto předmětů obyčejného života byly vytvořeny zbraně a vojenské operační prostředky, jeví charakter městský. Již Eneáš Silvius připomněl, že husité se bránili z vo- zové hradby „jako z města hradbami obklíčeného“. Se- 80
Strana 81
skupení a sepjetí bojových vozů s ochrannými prkny připomínalo skutečně malé město s hradbami, které bylo možno kdekoliv postavit. Bylo to vlastně pohyb- livé město, město na kolech, které poskytovalo hlavně v širém poli výhody obrany měst s pevnými zděnými hradbami. Tím byla zajištěna převaha husitské pěchoty nad panskou jízdou, která utrpěla koncem roku 1419 u Nekměře na Plzeňsku přes svou velkou přesilu první rozhodující porážku od hrstky Žižkových pěšáků, boju- jících za skupinou sedmi vozů. Pokud jde o sociální složení husitských vojsk, na- svědčují historická fakta tomu, že jádrem Žižkova vojska byli obyvatelé měst. Kronikář Vavřinec z Bře- zové při svém líčení shromáždění lidu „na Křížkách“ v období revoluční mobilisace o tom píše: „Šli lidé z rozličných měst i ze vsí, ale z Prahy najvětší lid vy- jel a vyšel, neb se mnozí vezli na vozích k tomu se- braní; a Praha v ty časy byla ještě velmi silná na lid.“ Vojenská síla husitů opírala se o dvě mocenská stře- diska, Prahu a Tábor, kterým byla podřízena většina českých měst. Kromě toho ukázaly dějiny selských po- vstání, že rolnictvo následkem své sociální neorganiso- vanosti a rozptýlenosti zůstávalo vždy jen při rebeliích a bouřích. Organisační vedení připadlo vždy jiným so- ciálním složkám. Posléze je třeba zdůraznit, že středo- věké město není ostře odděleno od vesnice, neboť teh- dejší města byla těsně spjata se svými vesnickými osa- dami, které byly jejich zásobárnami potravin i surovin. Lidově-demokratické rysy, které vtiskuje husitskému válečnictví hlavně účast širových vrstev lidu z měst i venkova, jeví se výrazně i v husitském poměru k ženě. Táborské ženy zaměstnávaly se nejen domácími pra- cemi, nutnými k výživě obce, nýbrž konaly i služby 6 81
skupení a sepjetí bojových vozů s ochrannými prkny připomínalo skutečně malé město s hradbami, které bylo možno kdekoliv postavit. Bylo to vlastně pohyb- livé město, město na kolech, které poskytovalo hlavně v širém poli výhody obrany měst s pevnými zděnými hradbami. Tím byla zajištěna převaha husitské pěchoty nad panskou jízdou, která utrpěla koncem roku 1419 u Nekměře na Plzeňsku přes svou velkou přesilu první rozhodující porážku od hrstky Žižkových pěšáků, boju- jících za skupinou sedmi vozů. Pokud jde o sociální složení husitských vojsk, na- svědčují historická fakta tomu, že jádrem Žižkova vojska byli obyvatelé měst. Kronikář Vavřinec z Bře- zové při svém líčení shromáždění lidu „na Křížkách“ v období revoluční mobilisace o tom píše: „Šli lidé z rozličných měst i ze vsí, ale z Prahy najvětší lid vy- jel a vyšel, neb se mnozí vezli na vozích k tomu se- braní; a Praha v ty časy byla ještě velmi silná na lid.“ Vojenská síla husitů opírala se o dvě mocenská stře- diska, Prahu a Tábor, kterým byla podřízena většina českých měst. Kromě toho ukázaly dějiny selských po- vstání, že rolnictvo následkem své sociální neorganiso- vanosti a rozptýlenosti zůstávalo vždy jen při rebeliích a bouřích. Organisační vedení připadlo vždy jiným so- ciálním složkám. Posléze je třeba zdůraznit, že středo- věké město není ostře odděleno od vesnice, neboť teh- dejší města byla těsně spjata se svými vesnickými osa- dami, které byly jejich zásobárnami potravin i surovin. Lidově-demokratické rysy, které vtiskuje husitskému válečnictví hlavně účast širových vrstev lidu z měst i venkova, jeví se výrazně i v husitském poměru k ženě. Táborské ženy zaměstnávaly se nejen domácími pra- cemi, nutnými k výživě obce, nýbrž konaly i služby 6 81
Strana 82
samaritánské na bojišti, vypomáhaly při opevňovacích stavbách a velmi často se účastnily i bojů. Podle do- chovaných zpráv objevovaly se prý husitské ženy ve vojsku, často v mužském oděvu, s přistřiženými vlasy, s meči po boku a bojovaly někdy i jako muži na ko- ních. Připomíná se hrdinství bezejmenné ženy v bitvě na hoře Vítkově, která prý umírala se slovy, že věrný křesťan nesmí ustoupit Antikristu. Přesto, že Žižka prohlašoval ve svém Vojenském řádě stejnou přísnost vůči mužům i ženám, dbali husité vždy, aby i v nejlítějších bitvách bylo šetřeno žen a dětí. I v této mravní úrovni se liší husitské válčení od vál- čení křižáckého, které, nejsouc prodchnuto společnou ideou spravedlivého a svatého boje, podléhalo snadno demoralisaci, měnilo se v loupežení, páchání ukrutností a nebralo ohled ani na staré lidi, ženy a děti. Změny, vyvolané husitstvím ve způsobu vedení vá- lek, nebyly jen episodou, nýbrž znamenaly definitivní pád starých feudálních řádů vojenských. Husitství a před ním již lidové armády flanderské jsou průkopníky nového armádního zřízení, které se později ustálilo v žoldnéřství. Rozdíl mezi revoluční pěchotou husitskou a pozdějším typem pěchoty žoldnéřské spočívá v tom, že v husitském revolučním vojsku vystupuje lidový plebejský živel, který si vytváří své zvláštní revoluční formy a je důležitým hybným činitelem revoluce. Tento lidový revoluční způsob obrany se stává pře- kážkou i nebezpečím pro porevoluční společenský život. Nová vládnoucí třída převzala organisační a technické vymoženosti husitského válečnictví a uplatnila je ve svém žoldnéřském vojsku, avšak odstranila všechny revoluční složky, které nevyhovovaly ustáleným již po- měrům společenským. V žoldnéřství stal se voják zbo- 82
samaritánské na bojišti, vypomáhaly při opevňovacích stavbách a velmi často se účastnily i bojů. Podle do- chovaných zpráv objevovaly se prý husitské ženy ve vojsku, často v mužském oděvu, s přistřiženými vlasy, s meči po boku a bojovaly někdy i jako muži na ko- ních. Připomíná se hrdinství bezejmenné ženy v bitvě na hoře Vítkově, která prý umírala se slovy, že věrný křesťan nesmí ustoupit Antikristu. Přesto, že Žižka prohlašoval ve svém Vojenském řádě stejnou přísnost vůči mužům i ženám, dbali husité vždy, aby i v nejlítějších bitvách bylo šetřeno žen a dětí. I v této mravní úrovni se liší husitské válčení od vál- čení křižáckého, které, nejsouc prodchnuto společnou ideou spravedlivého a svatého boje, podléhalo snadno demoralisaci, měnilo se v loupežení, páchání ukrutností a nebralo ohled ani na staré lidi, ženy a děti. Změny, vyvolané husitstvím ve způsobu vedení vá- lek, nebyly jen episodou, nýbrž znamenaly definitivní pád starých feudálních řádů vojenských. Husitství a před ním již lidové armády flanderské jsou průkopníky nového armádního zřízení, které se později ustálilo v žoldnéřství. Rozdíl mezi revoluční pěchotou husitskou a pozdějším typem pěchoty žoldnéřské spočívá v tom, že v husitském revolučním vojsku vystupuje lidový plebejský živel, který si vytváří své zvláštní revoluční formy a je důležitým hybným činitelem revoluce. Tento lidový revoluční způsob obrany se stává pře- kážkou i nebezpečím pro porevoluční společenský život. Nová vládnoucí třída převzala organisační a technické vymoženosti husitského válečnictví a uplatnila je ve svém žoldnéřském vojsku, avšak odstranila všechny revoluční složky, které nevyhovovaly ustáleným již po- měrům společenským. V žoldnéřství stal se voják zbo- 82
Strana 83
Aba vak Hoj s' husity — Kolorovaná kresba z rukopisu kolem 1450 o Zbraně: bombarda, sudlice, ručnice, kuše. 83
Aba vak Hoj s' husity — Kolorovaná kresba z rukopisu kolem 1450 o Zbraně: bombarda, sudlice, ručnice, kuše. 83
Strana 84
žím i součástí obchodu a jako anonymní člen masy, bez privilegií rytířského bojovníka, stává se vhodným předmětem výcviku a militaristické discipliny. Nepřemožitelnost husitských „božích bojovníků“, proti nimž bojovala celá Evropa, nelze vysvětlit jen jejich novou vojenskou technikou a novými taktickými vymo- ženostmi, nýbrž i jejich dobrovolnou revoluční kázní a vědomím, že bojují za vlastní svobodu. Lid byl vyzýván k boji na obranu zákona božího a boj byl chápán jako „boží pře“, v níž vítězí spravedlivý. Přesvědčení o oprávněnosti tohoto zápasu bylo utvrzeno v myslích husitských bojovníků velikými vítězstvími, kterých do- cílili pod vedením svého nepřemožitelného velitele Žiž- ky. Tato kolektivní bojovná odhodlanost husitů nahá- něla křižáckým vojskům takovou hrůzu, že se dali u Domažlic na zběsilý útěk, jakmile zaslechli jejich válečnou píseň. Píseň „Kdož jste boží bojovníci“ s po- vzbuzujícími slovy: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutíkejte“ — jest symbolem onoho velkého převratu, který představuje masová ob- čanská výzva k husitské obraně ve srovnání s indivi- duelními výkony rytířského válečnictví. Lidové vojsko bylo prodchnuto ideou spravedlivého boje za svobodu národa a stmeleno nadšenou kázní. Obojí se stalo podkladem bojovného sebevědomí hu- sitů a mohutnou silou, vyrovnávající případně i počá- teční technické nedostatky husitských bojovníků a pře- konávající mnohonásobnou přesilu nepřátel. Husitská revoluce nevedla nazpět, jak se domníval náš historik Pekař, nýbrž uvolnila ve všech oblastech společenského života ustrnulé síly tím, že rozrazila do- savadní feudální pouta. Bez tohoto náhlého revolučního 84
žím i součástí obchodu a jako anonymní člen masy, bez privilegií rytířského bojovníka, stává se vhodným předmětem výcviku a militaristické discipliny. Nepřemožitelnost husitských „božích bojovníků“, proti nimž bojovala celá Evropa, nelze vysvětlit jen jejich novou vojenskou technikou a novými taktickými vymo- ženostmi, nýbrž i jejich dobrovolnou revoluční kázní a vědomím, že bojují za vlastní svobodu. Lid byl vyzýván k boji na obranu zákona božího a boj byl chápán jako „boží pře“, v níž vítězí spravedlivý. Přesvědčení o oprávněnosti tohoto zápasu bylo utvrzeno v myslích husitských bojovníků velikými vítězstvími, kterých do- cílili pod vedením svého nepřemožitelného velitele Žiž- ky. Tato kolektivní bojovná odhodlanost husitů nahá- něla křižáckým vojskům takovou hrůzu, že se dali u Domažlic na zběsilý útěk, jakmile zaslechli jejich válečnou píseň. Píseň „Kdož jste boží bojovníci“ s po- vzbuzujícími slovy: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutíkejte“ — jest symbolem onoho velkého převratu, který představuje masová ob- čanská výzva k husitské obraně ve srovnání s indivi- duelními výkony rytířského válečnictví. Lidové vojsko bylo prodchnuto ideou spravedlivého boje za svobodu národa a stmeleno nadšenou kázní. Obojí se stalo podkladem bojovného sebevědomí hu- sitů a mohutnou silou, vyrovnávající případně i počá- teční technické nedostatky husitských bojovníků a pře- konávající mnohonásobnou přesilu nepřátel. Husitská revoluce nevedla nazpět, jak se domníval náš historik Pekař, nýbrž uvolnila ve všech oblastech společenského života ustrnulé síly tím, že rozrazila do- savadní feudální pouta. Bez tohoto náhlého revolučního 84
Strana 85
zvratu nelze si ani představit vývoj k novým vojenským formám, které odpovídají potřebám a úkolům nových městských poměrů a obsahují v podstatě již rysy vá- lečnictví moderního. V. Jan Žižka z Trocnova až do pádu revoluční vlády v Praze. Husitská revoluce strhuje do svého proudu dočasně všechny vrstvy národa. Ovšem toto sloučení protichůd- ných sil nemohlo se udržet na dlouho. Dříve či později musely se projevit zájmové rozpory mezi jednotlivými společenskými složkami. Již v roce 1419 nastává mezi husity třídění na ty, kdo by revoluci rádi ukončili a na radikály, kteří vystupují proti každé povolnosti. V této době si přála ukončit revoluci hlavně šlechta, která si již v předchozích čtyřech letech přivlastnila církevní statky a tušila v dalším pokračování bojů ohrožení tohoto obohacení. Také četní kněží, kteří dříve horlivě agitovali proti nepravostem v církvi, cítili se po vyhnání papežských kněží uspokojeni uprázdněnými prebendami a stávali se živlem konservativním. Pražští mistři na universitě se již v září 1418 postavili proti názorům radikálních stoupenců husitství. Posléze chtěli ukončit revoluci i bohatí měšťané, kte- ří po vyhnání německých patriciů získali možnosti vlastní hospodářské a mocenské expanse. Tato nová zbohatlá vrstva pražských měšťanů dohodla se záhy se šlechtou, že je nutné dáti zemi nového krále. Vyjedná- vají s králem Zikmundem, který však vyčkává a od- kládá rozhodnutí na pozdější dobu. Nositelem revoluce se stává lid měst a venkova, který naplněn hesly chiliasmu, shromažďuje se „na horách“ 85
zvratu nelze si ani představit vývoj k novým vojenským formám, které odpovídají potřebám a úkolům nových městských poměrů a obsahují v podstatě již rysy vá- lečnictví moderního. V. Jan Žižka z Trocnova až do pádu revoluční vlády v Praze. Husitská revoluce strhuje do svého proudu dočasně všechny vrstvy národa. Ovšem toto sloučení protichůd- ných sil nemohlo se udržet na dlouho. Dříve či později musely se projevit zájmové rozpory mezi jednotlivými společenskými složkami. Již v roce 1419 nastává mezi husity třídění na ty, kdo by revoluci rádi ukončili a na radikály, kteří vystupují proti každé povolnosti. V této době si přála ukončit revoluci hlavně šlechta, která si již v předchozích čtyřech letech přivlastnila církevní statky a tušila v dalším pokračování bojů ohrožení tohoto obohacení. Také četní kněží, kteří dříve horlivě agitovali proti nepravostem v církvi, cítili se po vyhnání papežských kněží uspokojeni uprázdněnými prebendami a stávali se živlem konservativním. Pražští mistři na universitě se již v září 1418 postavili proti názorům radikálních stoupenců husitství. Posléze chtěli ukončit revoluci i bohatí měšťané, kte- ří po vyhnání německých patriciů získali možnosti vlastní hospodářské a mocenské expanse. Tato nová zbohatlá vrstva pražských měšťanů dohodla se záhy se šlechtou, že je nutné dáti zemi nového krále. Vyjedná- vají s králem Zikmundem, který však vyčkává a od- kládá rozhodnutí na pozdější dobu. Nositelem revoluce se stává lid měst a venkova, který naplněn hesly chiliasmu, shromažďuje se „na horách“ 85
Strana 86
a připravuje se na boj proti vnějšímu i vnitřnímu ne- příteli. Chiliasté se oddávají z počátku blouznění, že přijde Kristus na zemi a založí tisíciletou říši míru a pokoje. Čím více však roste reálné nebezpečí, že by se domácí reakce mohla spojit s nepřítelem zahraničním, tím zřetelněji ztrácí chiliasmus svůj trpný ráz a stává se výrazem činné revoluční vůle lidu. Z lidu, z počátku chiliasticky resignovaného, stávají se později slavní boží bojovníci. Mohutné shromáždění lidu pořádalo se kon- cem září 1419 „na Křížkách“ poblíže Prahy. Není ná- hodou, že bylo vybráno místo v blízkosti Prahy. Želiv- ský, jehož strana se od počátku stavěla proti Zikmun- dovi a nedůvěřovala politice šlechty, patrně očekával, že venkovští poutníci navštíví Prahu a posílí ho proti přívržencům kompromisu. Kromě toho mělo shromáž- dění v blízkosti Prahy dát výstrahu nejmocnějšímu představiteli šlechty Čeňkovi z Vartenberka, který měl hlavní vliv ve vládě ovdovělé královny Žofie a zasazo- val se o dohodu s církví i králem Zikmundem. Po shromáždění „na Křížkách“ pronikla část venkov- ských poutníků v noci Vyšehradem do města a králov- ská posádka na hradě jim v tom nebránila, neboť sym- patisovala s husity. Byl prý v ní i Žižka. Přespolní poutníci spolu s pražskou chudinou, nespokojeni s po- litikou konservativních husitů, vyvolávali v Praze bou- ře, ničili obrazy, ostatky a jiné předměty v kostelích a jejich hněv se obrátil proti kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě, kde byl farářem husitský konservativec Křišťan z Prachatic. Konservativní Pražané, obávajíce se politických a sociálních převratů ve městě, přimkli se tím úžeji k šlechtě. Utvořili s ní ozbrojenou jednotu, jejímž účelem bylo udržet pořádek, t. j. starý řád v zemi. Tato reakční „jednota“ zahájila přípravy k zamezení 86
a připravuje se na boj proti vnějšímu i vnitřnímu ne- příteli. Chiliasté se oddávají z počátku blouznění, že přijde Kristus na zemi a založí tisíciletou říši míru a pokoje. Čím více však roste reálné nebezpečí, že by se domácí reakce mohla spojit s nepřítelem zahraničním, tím zřetelněji ztrácí chiliasmus svůj trpný ráz a stává se výrazem činné revoluční vůle lidu. Z lidu, z počátku chiliasticky resignovaného, stávají se později slavní boží bojovníci. Mohutné shromáždění lidu pořádalo se kon- cem září 1419 „na Křížkách“ poblíže Prahy. Není ná- hodou, že bylo vybráno místo v blízkosti Prahy. Želiv- ský, jehož strana se od počátku stavěla proti Zikmun- dovi a nedůvěřovala politice šlechty, patrně očekával, že venkovští poutníci navštíví Prahu a posílí ho proti přívržencům kompromisu. Kromě toho mělo shromáž- dění v blízkosti Prahy dát výstrahu nejmocnějšímu představiteli šlechty Čeňkovi z Vartenberka, který měl hlavní vliv ve vládě ovdovělé královny Žofie a zasazo- val se o dohodu s církví i králem Zikmundem. Po shromáždění „na Křížkách“ pronikla část venkov- ských poutníků v noci Vyšehradem do města a králov- ská posádka na hradě jim v tom nebránila, neboť sym- patisovala s husity. Byl prý v ní i Žižka. Přespolní poutníci spolu s pražskou chudinou, nespokojeni s po- litikou konservativních husitů, vyvolávali v Praze bou- ře, ničili obrazy, ostatky a jiné předměty v kostelích a jejich hněv se obrátil proti kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě, kde byl farářem husitský konservativec Křišťan z Prachatic. Konservativní Pražané, obávajíce se politických a sociálních převratů ve městě, přimkli se tím úžeji k šlechtě. Utvořili s ní ozbrojenou jednotu, jejímž účelem bylo udržet pořádek, t. j. starý řád v zemi. Tato reakční „jednota“ zahájila přípravy k zamezení 86
Strana 87
lidové mobilisace, hlavně shromáždění, svolaného k 10. listopadu do Prahy. Chtěla udržet za každou cenu v Če- chách pokoj až do Zikmundova příjezdu. Svými přípra- vami vyvolala srážku s revoluční stranou husitskou, která se chopila zbraně na obranu víry. V Praze pod- poruje revoluční náladu svými kázáními Jan Želivský. Rozhořčení pražského lidu, zejména na Novém městě, proti provokativním branným přípravám Čeňka z Var- tenberka na pražském hradě a na Malé Straně vybuchlo 25. října v útoku na Vyšehrad. Královská posádka, jejíž člen Jan Žižka opustil královskou službu a přidal se k Novoměstským, byla záhy vyřízena. Když pak pro- nikla do Prahy zpráva, že byli přepadeni královským vojskem venkovští poutníci, kteří se podle úmluvy „na Křížkách“ ozbrojeni ubírali na shromáždění k 10. listo- padu do Prahy, podnikl novoměstský i staroměstský lid útok na Menší město a zmocnil se ho. Zde prokázal Jan Žižka takovou zdatnost, že byl od té doby pokládán za skutečného vůdce lidu. Toto vítězství nebylo trvalé, ne- boť Pražané se dali zastrašit hrozbami královské strany a vzdali se dobytých míst. Žižka, zklamán touto nespo- lehlivostí Pražanů, odešel se svými přívrženci do Plzně, která byla vlivem radikálního kněze Korandy rozbou- řena chiliastickými představami a ilusemi. Chiliasmus byla ideologie, která vyjadřovala ve formě náboženských fantasií a snů revoluční tendence lidu. Plzeň byla vyhla- šována za slunce mezi pěti vyvolenými městy, v nichž při blížícím se konci světa najdou záchranu všichni spravedliví. Praha se jevila v očích těchto venkovských chiliastů jako Babylon vší špatnosti, odsouzený ke zká- ze. Šířila se víra, že přijde na zemi Kristus — náhle jako zloděj v noci a bude vládcem tisícileté říše boží, v níž bude blaženost a mír. 87
lidové mobilisace, hlavně shromáždění, svolaného k 10. listopadu do Prahy. Chtěla udržet za každou cenu v Če- chách pokoj až do Zikmundova příjezdu. Svými přípra- vami vyvolala srážku s revoluční stranou husitskou, která se chopila zbraně na obranu víry. V Praze pod- poruje revoluční náladu svými kázáními Jan Želivský. Rozhořčení pražského lidu, zejména na Novém městě, proti provokativním branným přípravám Čeňka z Var- tenberka na pražském hradě a na Malé Straně vybuchlo 25. října v útoku na Vyšehrad. Královská posádka, jejíž člen Jan Žižka opustil královskou službu a přidal se k Novoměstským, byla záhy vyřízena. Když pak pro- nikla do Prahy zpráva, že byli přepadeni královským vojskem venkovští poutníci, kteří se podle úmluvy „na Křížkách“ ozbrojeni ubírali na shromáždění k 10. listo- padu do Prahy, podnikl novoměstský i staroměstský lid útok na Menší město a zmocnil se ho. Zde prokázal Jan Žižka takovou zdatnost, že byl od té doby pokládán za skutečného vůdce lidu. Toto vítězství nebylo trvalé, ne- boť Pražané se dali zastrašit hrozbami královské strany a vzdali se dobytých míst. Žižka, zklamán touto nespo- lehlivostí Pražanů, odešel se svými přívrženci do Plzně, která byla vlivem radikálního kněze Korandy rozbou- řena chiliastickými představami a ilusemi. Chiliasmus byla ideologie, která vyjadřovala ve formě náboženských fantasií a snů revoluční tendence lidu. Plzeň byla vyhla- šována za slunce mezi pěti vyvolenými městy, v nichž při blížícím se konci světa najdou záchranu všichni spravedliví. Praha se jevila v očích těchto venkovských chiliastů jako Babylon vší špatnosti, odsouzený ke zká- ze. Šířila se víra, že přijde na zemi Kristus — náhle jako zloděj v noci a bude vládcem tisícileté říše boží, v níž bude blaženost a mír. 87
Strana 88
Mnozí skutečně opustili své domy a pole, na rynku spálili všechny své cenné věci a odešli „na horu“, kde žili vespolek jako „bratří“. Tyto fantasie a vidiny vy- jadřují pozemské touhy lidu, očekávajícího skončení útlaku i bídy tohoto světa a příchod lepší spravedlivější doby. Chiliastické víry nabývají stále reálnějšího rázu a obracejí se proti všem mocným tehdejšího světa. „Všichni páni, panoši a rytíři, jako výstavci (snopy) mají podřezáni a vypleněni býti.“ „Již úrokův svým pánům více nebudete platiti, ani pod ně slušeti, ale jich dědiny, rybníky, lúky, lesové i všechna jejich panství majíť vám svobodna býti a nižádný v tom nebude pře- kážeti.“ „Synové boží šlapati budou po šíjích králů a všechny říše pod nebem dány jim budou.“ Panování přejde na lid, t. j. na vyvolené, kteří se shromažďují na horách. Když začali páni a s nimi spojené reakční vrstvy or- ganisovat proti lidovým shromážděním branná opatření, obracelo se toto masové blouznění v nenávist proti sku- tečnému nepříteli a chiliasté se měnili v bojovníky mečem za zákon boží. Z tohoto lidu revolučně vzrušeného začal Žižka orga- nisovat vojenskou moc husitskou. Lid se ozbrojuje cepy a sudlicemi a proti obrněné jízdě používá Žižka nového taktického prostředku, vozové hradby. Vozová hradba bránila husity proti náhlým útokům jízdním a hlavně v širém poli jim poskytovala výhody, které měli obránci uvnitř městských hradeb. Když o ochrannou zeď vozby se rozbil útok obrněné jízdy, vyrazili pěšáci ze svých vozů, čímž způsobili v řadách rozkolísaných a těžkopádných obrněných jezdců zmatek a mohli je pak snadno porazit. Největší účinnost nabyla vozová hradba tím, že byla bráněna střelbou děl a pušek. 88
Mnozí skutečně opustili své domy a pole, na rynku spálili všechny své cenné věci a odešli „na horu“, kde žili vespolek jako „bratří“. Tyto fantasie a vidiny vy- jadřují pozemské touhy lidu, očekávajícího skončení útlaku i bídy tohoto světa a příchod lepší spravedlivější doby. Chiliastické víry nabývají stále reálnějšího rázu a obracejí se proti všem mocným tehdejšího světa. „Všichni páni, panoši a rytíři, jako výstavci (snopy) mají podřezáni a vypleněni býti.“ „Již úrokův svým pánům více nebudete platiti, ani pod ně slušeti, ale jich dědiny, rybníky, lúky, lesové i všechna jejich panství majíť vám svobodna býti a nižádný v tom nebude pře- kážeti.“ „Synové boží šlapati budou po šíjích králů a všechny říše pod nebem dány jim budou.“ Panování přejde na lid, t. j. na vyvolené, kteří se shromažďují na horách. Když začali páni a s nimi spojené reakční vrstvy or- ganisovat proti lidovým shromážděním branná opatření, obracelo se toto masové blouznění v nenávist proti sku- tečnému nepříteli a chiliasté se měnili v bojovníky mečem za zákon boží. Z tohoto lidu revolučně vzrušeného začal Žižka orga- nisovat vojenskou moc husitskou. Lid se ozbrojuje cepy a sudlicemi a proti obrněné jízdě používá Žižka nového taktického prostředku, vozové hradby. Vozová hradba bránila husity proti náhlým útokům jízdním a hlavně v širém poli jim poskytovala výhody, které měli obránci uvnitř městských hradeb. Když o ochrannou zeď vozby se rozbil útok obrněné jízdy, vyrazili pěšáci ze svých vozů, čímž způsobili v řadách rozkolísaných a těžkopádných obrněných jezdců zmatek a mohli je pak snadno porazit. Největší účinnost nabyla vozová hradba tím, že byla bráněna střelbou děl a pušek. 88
Strana 89
e 1do hoż bajowinci ! Dláv! 98
e 1do hoż bajowinci ! Dláv! 98
Strana 90
Někteří historikové popírali možnost útočného užití vozové hradby. Přes značně omezenou pohyblivost umožňovala však vozová hradba různé přibližovací po- hyby proti nepříteli nebo dokonce i průlom, šlo-li o ne- přítele vyčerpaného a zdemoralisovaného a byly-li pro to vhodné místní či časové podmínky. Vojenské umění Žižkovo záleželo hlavně v tom, že dovedl použít nej- běžnější prostředky a věci novým překvapivým způso- bem. Dovedl jim dát nečekanou působnost, měl vyni- kající postřeh situace a dovedl využít všech terénních výhod, používal rychlých, nepřetržitých pochodů v teh- dejší době neobvyklých, překvapoval nepřítele, když se toho nejméně nadál a mohl pak v krátké době dobýt mnoha míst, daleko od sebe vzdálených. Žižka dosaho- val řádnou organisací i taktikou, postupuje vždy podle plánu přesně promyšleného a přihlížejícího ke všem místním podmínkám, tak velkých úspěchů, že tím pů- sobil nejen na psychologii svých bojovníků, kteří v něm spatřovali vyvolence božího, nýbrž i na nepřátele, kteří s hrůzou vyslovovali jeho jméno. Své umění válečné ukázal Žižka při obraně Plzně, která brzy po jeho příchodu byla obležena královský- mi. Aby umožnil účinnou obranu, vypudil Žižka z mě- sta všechny reakční živly, hlavně přední katolíky, a dal spálit některé předměstské budovy a dvory, které mohl nepřítel použít jako opory v boji o město. Žižka se neomezoval jen na obranu, nýbrž podnikal četné vý- pady proti nepříteli na různé strany, aby jej stále za- městnával a nedovolil mu soustředit síly. U tvrze Nek- měře, kde byl Žižka zaskočen vojskem královské strany v počtu asi 2000 mužů a přinucen k boji, bránil se se svými 200 lidmi za skupinou sedmi vozů tak obratně, že způsobil nepříteli rozhodnou porážku a mohl ještě 90
Někteří historikové popírali možnost útočného užití vozové hradby. Přes značně omezenou pohyblivost umožňovala však vozová hradba různé přibližovací po- hyby proti nepříteli nebo dokonce i průlom, šlo-li o ne- přítele vyčerpaného a zdemoralisovaného a byly-li pro to vhodné místní či časové podmínky. Vojenské umění Žižkovo záleželo hlavně v tom, že dovedl použít nej- běžnější prostředky a věci novým překvapivým způso- bem. Dovedl jim dát nečekanou působnost, měl vyni- kající postřeh situace a dovedl využít všech terénních výhod, používal rychlých, nepřetržitých pochodů v teh- dejší době neobvyklých, překvapoval nepřítele, když se toho nejméně nadál a mohl pak v krátké době dobýt mnoha míst, daleko od sebe vzdálených. Žižka dosaho- val řádnou organisací i taktikou, postupuje vždy podle plánu přesně promyšleného a přihlížejícího ke všem místním podmínkám, tak velkých úspěchů, že tím pů- sobil nejen na psychologii svých bojovníků, kteří v něm spatřovali vyvolence božího, nýbrž i na nepřátele, kteří s hrůzou vyslovovali jeho jméno. Své umění válečné ukázal Žižka při obraně Plzně, která brzy po jeho příchodu byla obležena královský- mi. Aby umožnil účinnou obranu, vypudil Žižka z mě- sta všechny reakční živly, hlavně přední katolíky, a dal spálit některé předměstské budovy a dvory, které mohl nepřítel použít jako opory v boji o město. Žižka se neomezoval jen na obranu, nýbrž podnikal četné vý- pady proti nepříteli na různé strany, aby jej stále za- městnával a nedovolil mu soustředit síly. U tvrze Nek- měře, kde byl Žižka zaskočen vojskem královské strany v počtu asi 2000 mužů a přinucen k boji, bránil se se svými 200 lidmi za skupinou sedmi vozů tak obratně, že způsobil nepříteli rozhodnou porážku a mohl ještě 90
Strana 91
téže noci pobořit tři jiné tvrze. V této bitvě uplatnily se již, třebas ještě v nerozvinuté formě, všechny tři význačné složky Žižkova válečnictví: pěchota, vozy a pušky. Když o něco později poslala královská strana velké posily k obklíčení Plzně a ve městě samém se vzmáhala reakce, byl Žižka nucen přijmout nabídky, které s po- čátku odmítal, o vydání města. Žižka se odebral se zá- stupem asi 400 lidí i s ženami a práčaty, s 12 bojo- vými vozy a 9 jízdními koni do jižních Čech k hoře u Hradiště, které již tehdy mělo biblické jméno Tábor. Zde se začala organisovat branná moc ve větším roz- sahu. Rýsovaly se vyhlídky na daleko úspěšnější vedení boje, než tomu bylo dosud, a to proti domácí reakci i proti Zikmundovi, který již zahájil přípravy na kří- žovou výpravu proti Čechům. Cestou k Táboru byly skromné houfy Žižkovy koncem března 1420 u vsi Su- doměře (blíže Písku) překvapeny velkou přesilou „že- lezné jízdy“ pánů. Žižka zaujal výhodné postavení v bařinaté krajině, v níž se nemohla přesila nepřátel náležitě uplatnit, a uvedl panské útočníky do takového zmatku, že v nastalé mlze a temnotě pobíjeli své vlast- ní lidi. Toto vynikající vítězství zvýšilo Žižkův věhlas více než všechny jeho předešlé úspěchy, takže Žižka byl při- jat vším lidem Tábora jako skutečný vůdce „božích bojovníků“. Nově založený Tábor nebyl jen vojenskou obcí, do níž přesídlili obyvatelé vypáleného Ústí nad Lužnicí a proudil venkovský lid, získaný chiliastickými výzvami, nýbrž i náboženským bratrstvem, které se rozpadalo v radikální a umírněné křídlo. Žižka, který se stal vojenským velitelem této nové obce, patřil k Tá- borům mírným, kteří pokládali zákon boží, t. j. Písmo 91
téže noci pobořit tři jiné tvrze. V této bitvě uplatnily se již, třebas ještě v nerozvinuté formě, všechny tři význačné složky Žižkova válečnictví: pěchota, vozy a pušky. Když o něco později poslala královská strana velké posily k obklíčení Plzně a ve městě samém se vzmáhala reakce, byl Žižka nucen přijmout nabídky, které s po- čátku odmítal, o vydání města. Žižka se odebral se zá- stupem asi 400 lidí i s ženami a práčaty, s 12 bojo- vými vozy a 9 jízdními koni do jižních Čech k hoře u Hradiště, které již tehdy mělo biblické jméno Tábor. Zde se začala organisovat branná moc ve větším roz- sahu. Rýsovaly se vyhlídky na daleko úspěšnější vedení boje, než tomu bylo dosud, a to proti domácí reakci i proti Zikmundovi, který již zahájil přípravy na kří- žovou výpravu proti Čechům. Cestou k Táboru byly skromné houfy Žižkovy koncem března 1420 u vsi Su- doměře (blíže Písku) překvapeny velkou přesilou „že- lezné jízdy“ pánů. Žižka zaujal výhodné postavení v bařinaté krajině, v níž se nemohla přesila nepřátel náležitě uplatnit, a uvedl panské útočníky do takového zmatku, že v nastalé mlze a temnotě pobíjeli své vlast- ní lidi. Toto vynikající vítězství zvýšilo Žižkův věhlas více než všechny jeho předešlé úspěchy, takže Žižka byl při- jat vším lidem Tábora jako skutečný vůdce „božích bojovníků“. Nově založený Tábor nebyl jen vojenskou obcí, do níž přesídlili obyvatelé vypáleného Ústí nad Lužnicí a proudil venkovský lid, získaný chiliastickými výzvami, nýbrž i náboženským bratrstvem, které se rozpadalo v radikální a umírněné křídlo. Žižka, který se stal vojenským velitelem této nové obce, patřil k Tá- borům mírným, kteří pokládali zákon boží, t. j. Písmo 91
Strana 92
svaté za nejvyšší pravidlo víry i života, ale zamítali radikální názory, které směřovaly k zvrácení tehdejších církevních i společenských řádů. Krajní křídlo Táborů hlásalo převratnou zásadu, po- dle níž „všeliké království, kněžství i panství světské“ mělo přestati a kralování se mělo dostati lidu obec- nému. Vzniká tu pokus o zřízení komunistické obce, kde mají všichni žít jako bratří a rovně se o všecko dělit. V Táboře, stejně jako v Písku a Vodňanech byly kádě, do nichž lidé házeli peníze, stržené za prodané statky, z nichž se měly hradit společné útraty. Nebyl to komunismus výrobní, nýbrž spotřební, který při teh- dejším nízkém stupni výrobních sil znamenal vlastně návrat k nižší společenské formě a nemohl mít dlou- hého trvání. Společné vlastnictví na Táboře bylo pa- trně i nutným vojenským opatřením, jak ukázal Engels, neboť tímto způsobem měly být opatřeny nejen po- třebné prostředky na válku, nýbrž měli být i zajištěni spolehliví bojovníci za revoluce odpoutáním lidu od jeho zaměstnání a vlastnictví. Také v otázkách věroučných a bohoslužebných byly mezi Tábory velké rozdíly a spory z toho vzniklé ohro- žovaly i spojenectví Tábora s Prahou. Táboři neuzná- vali učení o proměně podstaty hostie při mši a hlásali, že Kristus není přítomen ve svátosti oltářní svou pod- statou, nýbrž jen „svátostně“, ba dokonce s posměchem prohlašovali svátost za „motýla“ a „škvarek“. Táboři žádali také odstranění bohoslužebných rouch, hlavně ornátů a všech modloslužebných kultů. Tyto věroučné spory nelze chápat jako pouhé kněžské hádky, nýbrž jako ideologické formy různých společenských sil, jako výrazy rozdílných třídních zájmů. Jestliže hájili kon- servativní Pražané učení o neviditelné proměně hostie 92
svaté za nejvyšší pravidlo víry i života, ale zamítali radikální názory, které směřovaly k zvrácení tehdejších církevních i společenských řádů. Krajní křídlo Táborů hlásalo převratnou zásadu, po- dle níž „všeliké království, kněžství i panství světské“ mělo přestati a kralování se mělo dostati lidu obec- nému. Vzniká tu pokus o zřízení komunistické obce, kde mají všichni žít jako bratří a rovně se o všecko dělit. V Táboře, stejně jako v Písku a Vodňanech byly kádě, do nichž lidé házeli peníze, stržené za prodané statky, z nichž se měly hradit společné útraty. Nebyl to komunismus výrobní, nýbrž spotřební, který při teh- dejším nízkém stupni výrobních sil znamenal vlastně návrat k nižší společenské formě a nemohl mít dlou- hého trvání. Společné vlastnictví na Táboře bylo pa- trně i nutným vojenským opatřením, jak ukázal Engels, neboť tímto způsobem měly být opatřeny nejen po- třebné prostředky na válku, nýbrž měli být i zajištěni spolehliví bojovníci za revoluce odpoutáním lidu od jeho zaměstnání a vlastnictví. Také v otázkách věroučných a bohoslužebných byly mezi Tábory velké rozdíly a spory z toho vzniklé ohro- žovaly i spojenectví Tábora s Prahou. Táboři neuzná- vali učení o proměně podstaty hostie při mši a hlásali, že Kristus není přítomen ve svátosti oltářní svou pod- statou, nýbrž jen „svátostně“, ba dokonce s posměchem prohlašovali svátost za „motýla“ a „škvarek“. Táboři žádali také odstranění bohoslužebných rouch, hlavně ornátů a všech modloslužebných kultů. Tyto věroučné spory nelze chápat jako pouhé kněžské hádky, nýbrž jako ideologické formy různých společenských sil, jako výrazy rozdílných třídních zájmů. Jestliže hájili kon- servativní Pražané učení o neviditelné proměně hostie 92
Strana 93
v rukou kněze při mši v tělo Kristovo, připisovali tím kněžím zázračnou moc, vracejíce se tak zpět ke kato- lickému vyvýšení kněžské autority i k uznávání starých řádů. Také obhajoba bohoslužebných rouch a ornátů má tento smysl. Naproti tomu Táboři, kteří tvrdili, že Kristus je přítomen mnohem reálněji „v duši spra- vedlivého“, v duši táborského božího bojovníka než ve svátosti oltářní, a kteří zavrhovali užívání zvláštních bohoslužebných rouch, hlavně ornátů, bojovali tím za rovnost mezi laikem a knězem a stavěli se proti řádu, který je chtěl udržovat v nevědomé víře a poddanství. Pražané nesouhlasili s vojenskými akcemi Táborů a také pražští mistři odpověděli na dotaz, zda je dovo- leno vésti válku na obranu zákona božího, vyhýbavě, doporučovali cestu trpělivosti a přiznávali právo k vál- ce jen v krajním případě. Zamítali však ostře všechny chiliastické víry a zakazovali účast kněží ve válce. Obrat v této kompromisní politice nastal po selhání všech po- kusů konservativců dohodnout se s králem Zikmundem. V březnu 1420 vrátilo se poselstvo, vyslané k Zikmun- dovi do Vratislavi, se zprávou, že pražský měšťan Krása byl upálen a že proti Čechům je chystána křižácká vý- prava. Výhružné chování Zikmunda, který se rozhodl ukončit rázně v českých zemích všechny spory a obno- vit poslušnost římské církvi, dodávalo odvahy katolické straně a Němcům, kteří se krutě mstili husitům na př. v Kutné Hoře, kde platili dokonce odměny za zajaté husity a vrhali je do šachet. Vývoj událostí dal za pravdu revoluční straně, ve- dené v Praze Janem Želivským, který zahájil rozhodný boj proti Zikmundovi, proti tomu „sedmihlavému a sedmikorunnému draku ryšavému“ ze Zjevení. Výsled- kem této nové situace bylo poslání na Tábor o pomoc. 93
v rukou kněze při mši v tělo Kristovo, připisovali tím kněžím zázračnou moc, vracejíce se tak zpět ke kato- lickému vyvýšení kněžské autority i k uznávání starých řádů. Také obhajoba bohoslužebných rouch a ornátů má tento smysl. Naproti tomu Táboři, kteří tvrdili, že Kristus je přítomen mnohem reálněji „v duši spra- vedlivého“, v duši táborského božího bojovníka než ve svátosti oltářní, a kteří zavrhovali užívání zvláštních bohoslužebných rouch, hlavně ornátů, bojovali tím za rovnost mezi laikem a knězem a stavěli se proti řádu, který je chtěl udržovat v nevědomé víře a poddanství. Pražané nesouhlasili s vojenskými akcemi Táborů a také pražští mistři odpověděli na dotaz, zda je dovo- leno vésti válku na obranu zákona božího, vyhýbavě, doporučovali cestu trpělivosti a přiznávali právo k vál- ce jen v krajním případě. Zamítali však ostře všechny chiliastické víry a zakazovali účast kněží ve válce. Obrat v této kompromisní politice nastal po selhání všech po- kusů konservativců dohodnout se s králem Zikmundem. V březnu 1420 vrátilo se poselstvo, vyslané k Zikmun- dovi do Vratislavi, se zprávou, že pražský měšťan Krása byl upálen a že proti Čechům je chystána křižácká vý- prava. Výhružné chování Zikmunda, který se rozhodl ukončit rázně v českých zemích všechny spory a obno- vit poslušnost římské církvi, dodávalo odvahy katolické straně a Němcům, kteří se krutě mstili husitům na př. v Kutné Hoře, kde platili dokonce odměny za zajaté husity a vrhali je do šachet. Vývoj událostí dal za pravdu revoluční straně, ve- dené v Praze Janem Želivským, který zahájil rozhodný boj proti Zikmundovi, proti tomu „sedmihlavému a sedmikorunnému draku ryšavému“ ze Zjevení. Výsled- kem této nové situace bylo poslání na Tábor o pomoc. 93
Strana 94
Jest zásluhou Žižkovou, že byl překonán odpor chilias- tických radikálů táborských proti nevěrné Praze a že bylo vysláno na pomoc vojsko, čítající 9000 lidí. Ohrožená Praha stala se najednou střediskem všech husitských Čechů. Odevšad jí přichází pomoc, nejen z Tábora, nýbrž i ze Žatce, Loun a Slaného, neboť jest každému jasno, že pád Prahy by znamenal konec ce- lého hnutí husitského. Příliv radikálního živlu způsobil obrat ve správě Prahy a nebyl zajisté bez vlivu i na jednání husitských stran o společném programu. Staly se jím čtyři arti- kule, které byly vydány 3. července 1420 ve třech ja- zycích: latinském, českém a německém. Jejich obsahem je: svobodné hlásání slova božího, přijímání pod obojí pro všechny věřící, odstranění světské moci církve a stíhání smrtelných hříchů. Táboři dávali artikulům da- leko přísnější smysl než Pražané, zvláště dbali na dů- sledné plnění čtvrtého artikulu o trestání smrtelných hříchů, k nimž se počítalo i chození do krčem, nádhera v šatstvu a všechny projevy rozmařilosti a pýchy. Žižka a jeho spoluhejtmané potírali rázně všechny výstřelky u Táborů, kteří začali v Praze ničit kláštery a násilně vystupovat proti ženským vrkočům a závojům, proti pěstovaným mužským knírům. Vzhledem k hrozícímu obléhání Prahy vojskem Zik- mundovým, museli Pražané přistoupit na četné změny ve způsobu života. Než došlo k utkání zbraní, učinili husité pokus o zviklání královského vojska ústní pro- pagandou. Vyslali do Zikmundova ležení své nejlepší řečníky, kteří měli vést diskusi s královskými duchov- ními o čtyřech pražských artikulech. Husité si při tom kladli podmínky, že se „hádání“ musí vést nejen v jazyce latinském, nýbrž i v jazyce českém, německém a ma- 94
Jest zásluhou Žižkovou, že byl překonán odpor chilias- tických radikálů táborských proti nevěrné Praze a že bylo vysláno na pomoc vojsko, čítající 9000 lidí. Ohrožená Praha stala se najednou střediskem všech husitských Čechů. Odevšad jí přichází pomoc, nejen z Tábora, nýbrž i ze Žatce, Loun a Slaného, neboť jest každému jasno, že pád Prahy by znamenal konec ce- lého hnutí husitského. Příliv radikálního živlu způsobil obrat ve správě Prahy a nebyl zajisté bez vlivu i na jednání husitských stran o společném programu. Staly se jím čtyři arti- kule, které byly vydány 3. července 1420 ve třech ja- zycích: latinském, českém a německém. Jejich obsahem je: svobodné hlásání slova božího, přijímání pod obojí pro všechny věřící, odstranění světské moci církve a stíhání smrtelných hříchů. Táboři dávali artikulům da- leko přísnější smysl než Pražané, zvláště dbali na dů- sledné plnění čtvrtého artikulu o trestání smrtelných hříchů, k nimž se počítalo i chození do krčem, nádhera v šatstvu a všechny projevy rozmařilosti a pýchy. Žižka a jeho spoluhejtmané potírali rázně všechny výstřelky u Táborů, kteří začali v Praze ničit kláštery a násilně vystupovat proti ženským vrkočům a závojům, proti pěstovaným mužským knírům. Vzhledem k hrozícímu obléhání Prahy vojskem Zik- mundovým, museli Pražané přistoupit na četné změny ve způsobu života. Než došlo k utkání zbraní, učinili husité pokus o zviklání královského vojska ústní pro- pagandou. Vyslali do Zikmundova ležení své nejlepší řečníky, kteří měli vést diskusi s královskými duchov- ními o čtyřech pražských artikulech. Husité si při tom kladli podmínky, že se „hádání“ musí vést nejen v jazyce latinském, nýbrž i v jazyce českém, německém a ma- 94
Strana 95
ďarském, tedy v jazycích, kterým mohli rozumět i krá- lovští vojáci. V neděli 4. července podnikl konečně silný oddíl míšeňské těžké jízdy spolu s Rakušany a Maďary útok na horu Vítkovu, která byla předtím Žižkou důkladně opevněna. Mohutné vojsko Zikmundovo se nemohlo na úzkém hřebeni volně rozvinout; tato hustě stlačená masa vojáků byla ve velké nevýhodě, zatím co lehcí Žižkovi pěšáci, zvláště cepníci, mohli se velmi rychle pohybovat, útočit se všech stran a tím vnést zmatek mezi nepřátelské těžkooděnce. Asi po hodinovém urput- ném boji dalo se vojsko Zikmundovo na divoký útěk a při přechodu přes Vltavu prý utonulo více útočníků, než jich padlo na bojišti, „neb se o ně řeka zastavila“, jak praví kronikář. Lidová Praha Želivského a Žižkův Tábor ukázaly tímto velkým vítězstvím nad rytíři královského vojska, jak mocnou silou jest sjednocená a nadšená masa lidu, bojující proti ochráncům starého světa za svou vlastní svobodu. Z úcty k vítězi přejmenoval lid záhy vrch Vítkov na Žižkov. Po odchodu Zikmundova vojska z Prahy nastaly zno- vu spory mezi Pražany a stranou táborskou. Táboři spolu s ostatními venkovskými bratrstvy předložili 12 článků jako podmínku dalšího setrvání v Praze. Žádali hlavně mravní prostotu životní a kladli důraz na to, aby kněžský život byl ve shodě se zákonem božím a s církví apoštolskou. Majetková práva kněží měla býti zrušena a všechny jejich platy měly býti obráceny k obecnému blahu, kláštery a zbytečné kostely měly býti zbořeny a při bohoslužbě odstraněny všechny modloslužebné kulty. Tato mravní přísnost nevyplývá ze selského prostředí a není jen výrazem selské 95
ďarském, tedy v jazycích, kterým mohli rozumět i krá- lovští vojáci. V neděli 4. července podnikl konečně silný oddíl míšeňské těžké jízdy spolu s Rakušany a Maďary útok na horu Vítkovu, která byla předtím Žižkou důkladně opevněna. Mohutné vojsko Zikmundovo se nemohlo na úzkém hřebeni volně rozvinout; tato hustě stlačená masa vojáků byla ve velké nevýhodě, zatím co lehcí Žižkovi pěšáci, zvláště cepníci, mohli se velmi rychle pohybovat, útočit se všech stran a tím vnést zmatek mezi nepřátelské těžkooděnce. Asi po hodinovém urput- ném boji dalo se vojsko Zikmundovo na divoký útěk a při přechodu přes Vltavu prý utonulo více útočníků, než jich padlo na bojišti, „neb se o ně řeka zastavila“, jak praví kronikář. Lidová Praha Želivského a Žižkův Tábor ukázaly tímto velkým vítězstvím nad rytíři královského vojska, jak mocnou silou jest sjednocená a nadšená masa lidu, bojující proti ochráncům starého světa za svou vlastní svobodu. Z úcty k vítězi přejmenoval lid záhy vrch Vítkov na Žižkov. Po odchodu Zikmundova vojska z Prahy nastaly zno- vu spory mezi Pražany a stranou táborskou. Táboři spolu s ostatními venkovskými bratrstvy předložili 12 článků jako podmínku dalšího setrvání v Praze. Žádali hlavně mravní prostotu životní a kladli důraz na to, aby kněžský život byl ve shodě se zákonem božím a s církví apoštolskou. Majetková práva kněží měla býti zrušena a všechny jejich platy měly býti obráceny k obecnému blahu, kláštery a zbytečné kostely měly býti zbořeny a při bohoslužbě odstraněny všechny modloslužebné kulty. Tato mravní přísnost nevyplývá ze selského prostředí a není jen výrazem selské 95
Strana 96
sprostnosti, nýbrž nese rysy měšťanského světa a měš- ťanských ideologií. Toto ukáznění a spiritualisace života projevuje se ještě zjevněji v dalším vývoji měšťanské společnosti, v německé reformaci a kalvinismu. Měšťan- ský život, měšťanské hospodářství vyžadovaly ukázně- nost lidu, neboť bez přísného životního pořádku lidí, bez ovládání vášní nebyl by možný ten překotný vývoj městského hospodářství, vrcholící posléze v industria- lismu a kapitalismu. Boj za prosazení určitých věro- učných názorů znamená v podstatě zápas o uplatnění moci a vlivu politického. Dokazuje to hlavně skuteč- nost, že táborské články nacházely ohlas na Novém městě mezi přívrženci Želivského, avšak narážely na odpor v konservativním patricijském Starém městě a u universitních mistrů. Žižka sám zůstával v těchto sporech střízlivým re- alistou, kterému byly vzdáleny dogmatické podrobnosti a jemnosti. Žižka si byl vždy vědom, že husitství může vyhrát svůj velký boj proti Zikmundovi a katolické Evropě jen tehdy, bude-li zachována solidarita a jed- nota mezi hlavními stranami husitskými, a proto jeho úsilím bylo odstranit všechny osobní i stranické nevra- živosti a vytvořit pevný spolek mezi Tábory a Pražany. Přesto, že nedošlo k dorozumění mezi stranami a Táboři odešli z Prahy, neznamenalo to rozbití vojen- ského spojenectví Tábora s Prahou. Z podnětu Žižkova došlo k nové schůzi mezi kněžími táborskými a praž- skými mistry počátkem prosince 1420 v domě Petra Zmrzlíka, kde měly být překlenuty všechny rozpory mezi Táborem a Prahou. Avšak slavné vítězství nad Zikmundem pod Vyšehradem 1. listopadu 1420, kte- rého Praha dosáhla hlavně vlastním úsilím bez znač- nější pomoci Táborů, velmi posílilo sebevědomí Pra- 96
sprostnosti, nýbrž nese rysy měšťanského světa a měš- ťanských ideologií. Toto ukáznění a spiritualisace života projevuje se ještě zjevněji v dalším vývoji měšťanské společnosti, v německé reformaci a kalvinismu. Měšťan- ský život, měšťanské hospodářství vyžadovaly ukázně- nost lidu, neboť bez přísného životního pořádku lidí, bez ovládání vášní nebyl by možný ten překotný vývoj městského hospodářství, vrcholící posléze v industria- lismu a kapitalismu. Boj za prosazení určitých věro- učných názorů znamená v podstatě zápas o uplatnění moci a vlivu politického. Dokazuje to hlavně skuteč- nost, že táborské články nacházely ohlas na Novém městě mezi přívrženci Želivského, avšak narážely na odpor v konservativním patricijském Starém městě a u universitních mistrů. Žižka sám zůstával v těchto sporech střízlivým re- alistou, kterému byly vzdáleny dogmatické podrobnosti a jemnosti. Žižka si byl vždy vědom, že husitství může vyhrát svůj velký boj proti Zikmundovi a katolické Evropě jen tehdy, bude-li zachována solidarita a jed- nota mezi hlavními stranami husitskými, a proto jeho úsilím bylo odstranit všechny osobní i stranické nevra- živosti a vytvořit pevný spolek mezi Tábory a Pražany. Přesto, že nedošlo k dorozumění mezi stranami a Táboři odešli z Prahy, neznamenalo to rozbití vojen- ského spojenectví Tábora s Prahou. Z podnětu Žižkova došlo k nové schůzi mezi kněžími táborskými a praž- skými mistry počátkem prosince 1420 v domě Petra Zmrzlíka, kde měly být překlenuty všechny rozpory mezi Táborem a Prahou. Avšak slavné vítězství nad Zikmundem pod Vyšehradem 1. listopadu 1420, kte- rého Praha dosáhla hlavně vlastním úsilím bez znač- nější pomoci Táborů, velmi posílilo sebevědomí Pra- 96
Strana 97
žanů, takže neprojevili dosti dobré vůle k dohodě. Vystoupili se 72 články, v nichž vyjmenovali všechny bludy, škodlivé království, čímž nepřímo obvinili Tá- bory. Táborský hejtman Jan Roháč z Dubé vytkl prý rozhořčeně pražským mistrům, že svým kaceřováním překonali kostnický koncil, který vynesl proti Čechům pouze 40 kacířských článků. Přes tyto ideologické spory spojují se Pražané, ve- deni Želivským, s Žižkovými vojsky k společným vo- jenským akcím, kterými se podařilo přivésti většinu českých měst na stranu husitů. V několika případech (v Prachaticích, Berouně a Chomutově) byl Žižka nucen vystoupit drasticky proti nepřátelům kalicha, avšak tento postup lze vysvětlit jako odvetu za zvěrstva a urážky nepřátel, kteří, porušujíce daná slova, dopouš- těli se masových ukrutností na husitech. Avšak i v těch- to městech, kde většina obyvatelstva byla vybita, uše- třil Žižka žen a dětí. Stejně ostře vystoupil Žižka proti vnitřním sporům, které začaly ohrožovat samotné základy Tábora. Část Táborů, vedena knězem Martinem Húskou (Lokvisem) pokračovala v chiliastickém učení a uznávala pikartské názory, jimiž byla pohoršlivě snižována svátost oltářní. Docházelo k „velikému rozdělení a búření“ mezi lidem a kněžími na Táboře, takže Žižka vypudil pikarty z města do Příběnic a na konec dal Lokvise ještě s jedním jeho druhem v Roudnici upálit. Také blouznivci adamitští byli nejprve vyhnáni do lesů a hor, později však, když se nechtěli zříci svého mínění, byli i se svým knězem Kánišem na rozkaz Žiž- kův upáleni. Naši historikové většinou popírali husitský původ adamitství, domnívajíce se, že by tím snížili mravní 97
žanů, takže neprojevili dosti dobré vůle k dohodě. Vystoupili se 72 články, v nichž vyjmenovali všechny bludy, škodlivé království, čímž nepřímo obvinili Tá- bory. Táborský hejtman Jan Roháč z Dubé vytkl prý rozhořčeně pražským mistrům, že svým kaceřováním překonali kostnický koncil, který vynesl proti Čechům pouze 40 kacířských článků. Přes tyto ideologické spory spojují se Pražané, ve- deni Želivským, s Žižkovými vojsky k společným vo- jenským akcím, kterými se podařilo přivésti většinu českých měst na stranu husitů. V několika případech (v Prachaticích, Berouně a Chomutově) byl Žižka nucen vystoupit drasticky proti nepřátelům kalicha, avšak tento postup lze vysvětlit jako odvetu za zvěrstva a urážky nepřátel, kteří, porušujíce daná slova, dopouš- těli se masových ukrutností na husitech. Avšak i v těch- to městech, kde většina obyvatelstva byla vybita, uše- třil Žižka žen a dětí. Stejně ostře vystoupil Žižka proti vnitřním sporům, které začaly ohrožovat samotné základy Tábora. Část Táborů, vedena knězem Martinem Húskou (Lokvisem) pokračovala v chiliastickém učení a uznávala pikartské názory, jimiž byla pohoršlivě snižována svátost oltářní. Docházelo k „velikému rozdělení a búření“ mezi lidem a kněžími na Táboře, takže Žižka vypudil pikarty z města do Příběnic a na konec dal Lokvise ještě s jedním jeho druhem v Roudnici upálit. Také blouznivci adamitští byli nejprve vyhnáni do lesů a hor, později však, když se nechtěli zříci svého mínění, byli i se svým knězem Kánišem na rozkaz Žiž- kův upáleni. Naši historikové většinou popírali husitský původ adamitství, domnívajíce se, že by tím snížili mravní 97
Strana 98
velikost husitského hnutí. Chtěli dokázat, že adamitství bylo k nám přeneseno z ciziny anebo pokládali je za pouhé výstřelky náboženské psychopathologie. Avšak myšlenky, jimiž chiliasté své jednání zdůvodňovali: „že přijde a bude taková láska v lidech, že všechny věci budou mezi nimi v spolku a obecny, i ženy“ a „že s příchodem Kristovým, který se již blíží, nastane stav rajské nevinnosti“, všechny tyto myšlenky doka- zují, že adamitství jest přímým pokračováním chilias- tických fantasií. Nelze zapomínat, že pro středověkého člověka neexistuje ono ostré odloučení oblasti pudové, citové a náboženské s jedné strany a rozumové, kri- tické na straně druhé, jako pro člověka dnešního, pří- slušníka racionální epochy vědy a techniky. Jak nám dokázala moderní psychologie, může psychosexuální oblast stejně jako oblast fantasie, snů a ilusí poskyt- nout lidem náhradní uspokojení za štěstí, které je jim ve skutečném životě odepřeno. Adamitské blouznění je jen jednou formou touhy po osvobození člověka, po nalezení ilusorního štěstí, stejně jako chiliastické víry o konci světa a příchodu nového života míru a blaže- nosti jsou jen fantasijním výrazem revoluční touhy po změně tohoto světa nespravedlnosti a nepořádku. A není náhodou, že hlavní úlohu v adamitství hrály ženy, tedy bytosti, u nichž citový a fantasijní život převažuje. Vzhledem k vojenské kázni lze vysvětlit přísný po- stup Žižkův proti krajním sektám; neboť táborští radi- kálové, jak dokázal případ kněze Antocha, způsobili i deserci v Žižkově vojsku; jest ovšem otázka, bylo-li to i s hlediska politického zcela správné. Adamitství bylo jen vystupňovaným projevem chiliasmu, t. j. lido- vého radikalismu, který byl důležitou silou, pohánějící revoluci vpřed. Tímto násilným a příliš jednoznačným 98
velikost husitského hnutí. Chtěli dokázat, že adamitství bylo k nám přeneseno z ciziny anebo pokládali je za pouhé výstřelky náboženské psychopathologie. Avšak myšlenky, jimiž chiliasté své jednání zdůvodňovali: „že přijde a bude taková láska v lidech, že všechny věci budou mezi nimi v spolku a obecny, i ženy“ a „že s příchodem Kristovým, který se již blíží, nastane stav rajské nevinnosti“, všechny tyto myšlenky doka- zují, že adamitství jest přímým pokračováním chilias- tických fantasií. Nelze zapomínat, že pro středověkého člověka neexistuje ono ostré odloučení oblasti pudové, citové a náboženské s jedné strany a rozumové, kri- tické na straně druhé, jako pro člověka dnešního, pří- slušníka racionální epochy vědy a techniky. Jak nám dokázala moderní psychologie, může psychosexuální oblast stejně jako oblast fantasie, snů a ilusí poskyt- nout lidem náhradní uspokojení za štěstí, které je jim ve skutečném životě odepřeno. Adamitské blouznění je jen jednou formou touhy po osvobození člověka, po nalezení ilusorního štěstí, stejně jako chiliastické víry o konci světa a příchodu nového života míru a blaže- nosti jsou jen fantasijním výrazem revoluční touhy po změně tohoto světa nespravedlnosti a nepořádku. A není náhodou, že hlavní úlohu v adamitství hrály ženy, tedy bytosti, u nichž citový a fantasijní život převažuje. Vzhledem k vojenské kázni lze vysvětlit přísný po- stup Žižkův proti krajním sektám; neboť táborští radi- kálové, jak dokázal případ kněze Antocha, způsobili i deserci v Žižkově vojsku; jest ovšem otázka, bylo-li to i s hlediska politického zcela správné. Adamitství bylo jen vystupňovaným projevem chiliasmu, t. j. lido- vého radikalismu, který byl důležitou silou, pohánějící revoluci vpřed. Tímto násilným a příliš jednoznačným 98
Strana 99
odstraněním radikálních živlů bylo vlastně posilněno křídlo zemanské, tíhnoucí ke konservatismu a kompro- misní politice. Právě převaha zemanského živlu vedla k tomu, že nebyl brán zřetel na požadavky selského lidu, který byl přetěžován platy a dávkami a na konec ztrácel zájem o revoluci. To byl také jeden z činitelů, který přispěl k zesílení kontrarevoluce, jež zvítězila u Lipan. V bojích, jež vedl Žižka ve spolku s Pražany proti odpůrcům husitství, zmocnil se též tvrze u Litoměřic, kterou podržel jako svůj statek a nově vybudovanému hradu dal jméno Kalich; odtud zval se sám i jeho bratr Jaroslav „z Kalicha". Po velkých úspěších společných vojenských akcí hu- sitů stala se Praha nejmocnějším činitelem v hnutí hu- sitském, neboť jí bylo podřízeno 21 měst. Toto vý- znamné postavení Prahy uplatnilo se na sněmu čáslav- ském, konaném v červnu 1421. Cílem sněmu bylo za- jištění jednoty a pokoje v zemi a za tím účelem byla zvolena dvacetičlenná rada správčí. Ačkoli si v této radě zajistila převahu města, přece vyzněla sněmovní jednání, jichž se zúčastnil i hlavní představitel kato- lického panstva Oldřich z Rožmberka a dokonce i dva zástupci Zikmundovi, proti všem revolučním silám v zemi (Táboru připadli z 20 vladařů pouze 2 zástup- ci). Ve jménu návratu uspořádaných poměrů měl být zamezen hlavně vzrůst vlivu Želivského v Praze a usnad- něna spolupráce konservativních Pražanů s šlechtou. Z Čáslavě vydal se Žižka na jihozápad, aby se zúčast- nil táborského obléhání hradu Rábí; zde byl Žižka šípem zasažen v jediné zdravé oko a ztratil zcela zrak. Jest neuvěřitelné, že jako úplný slepec mohl ještě dvě léta až do své smrti pokračovat ve svých velkých vítěz- 99
odstraněním radikálních živlů bylo vlastně posilněno křídlo zemanské, tíhnoucí ke konservatismu a kompro- misní politice. Právě převaha zemanského živlu vedla k tomu, že nebyl brán zřetel na požadavky selského lidu, který byl přetěžován platy a dávkami a na konec ztrácel zájem o revoluci. To byl také jeden z činitelů, který přispěl k zesílení kontrarevoluce, jež zvítězila u Lipan. V bojích, jež vedl Žižka ve spolku s Pražany proti odpůrcům husitství, zmocnil se též tvrze u Litoměřic, kterou podržel jako svůj statek a nově vybudovanému hradu dal jméno Kalich; odtud zval se sám i jeho bratr Jaroslav „z Kalicha". Po velkých úspěších společných vojenských akcí hu- sitů stala se Praha nejmocnějším činitelem v hnutí hu- sitském, neboť jí bylo podřízeno 21 měst. Toto vý- znamné postavení Prahy uplatnilo se na sněmu čáslav- ském, konaném v červnu 1421. Cílem sněmu bylo za- jištění jednoty a pokoje v zemi a za tím účelem byla zvolena dvacetičlenná rada správčí. Ačkoli si v této radě zajistila převahu města, přece vyzněla sněmovní jednání, jichž se zúčastnil i hlavní představitel kato- lického panstva Oldřich z Rožmberka a dokonce i dva zástupci Zikmundovi, proti všem revolučním silám v zemi (Táboru připadli z 20 vladařů pouze 2 zástup- ci). Ve jménu návratu uspořádaných poměrů měl být zamezen hlavně vzrůst vlivu Želivského v Praze a usnad- něna spolupráce konservativních Pražanů s šlechtou. Z Čáslavě vydal se Žižka na jihozápad, aby se zúčast- nil táborského obléhání hradu Rábí; zde byl Žižka šípem zasažen v jediné zdravé oko a ztratil zcela zrak. Jest neuvěřitelné, že jako úplný slepec mohl ještě dvě léta až do své smrti pokračovat ve svých velkých vítěz- 99
Strana 100
stvích a že zůstal až do posledních dnů života nepře- moženým vůdcem, kterému jen zákeřná nemoc za- bránila dokončit dílo. A zdá se, že jeho úspěchy, dosažené za slepoty, působily tím mohutněji na jeho bojovníky, neboť jim vnukaly dojem něčeho nadpřiro- zeného a přesvědčovaly je o tom, že Žižkův boj je opravdu „boží pří“. Po skončení sněmu v Čáslavi zvedá se znovu reakční strana v Praze k boji proti moci Želivského, opírající se o lidové masy na Novém městě. Praha, největší a nejbohatší město v zemi, měla nejen nejsilnější vrstvy řemeslnictva a plebejského obyvatelstva, nýbrž i nej- silnější protirevoluční patriciát. Vzhledem k tomu mohla Praha dospět k vedoucímu postavení v zemi buď svou revoluční vládou nebo naopak svou reakční mocí. Tento protiklad dvou zápasících sil se ještě při- ostřil ve chvíli, kdy král Zikmund činil přípravy k vel- ké křižácké výpravě proti husitům a kdy reakční strana v Praze se spojovala s panstvem, aby rozvrátila spoje- nectví s Táborem. Jan Želivský dosazuje 19. října 1421 diktaturu Jana Hvězdy z Vícemilic, který velmi rázně zjednal v Praze pořádek, dav jako výstrahu za zrady pánů popravit dokonce jejich příslušníka Jana Sádla z Kostelce. Na- stolení revoluční moci v Praze upevnilo znovu spolek mezi Prahou a Žižkovým Táborem. 1. října 1421 vjíždí Žižka do Prahy, byv uvítán podle slov Vavřince z Bře- zové jako „kníže země“. Brzy na to se srazilo spojené vojsko Tábora a Prahy za vrchního velení Žižkova u Kutné Hory s mohutnými silami Zikmundovými, které prý čítaly na 50.000 lidí a před nimiž prý bylo hnáno několik set volů, majících tvořit ochrannou hrad- bu proti husitské střelbě. Za noci vpustili kutnohorští 100
stvích a že zůstal až do posledních dnů života nepře- moženým vůdcem, kterému jen zákeřná nemoc za- bránila dokončit dílo. A zdá se, že jeho úspěchy, dosažené za slepoty, působily tím mohutněji na jeho bojovníky, neboť jim vnukaly dojem něčeho nadpřiro- zeného a přesvědčovaly je o tom, že Žižkův boj je opravdu „boží pří“. Po skončení sněmu v Čáslavi zvedá se znovu reakční strana v Praze k boji proti moci Želivského, opírající se o lidové masy na Novém městě. Praha, největší a nejbohatší město v zemi, měla nejen nejsilnější vrstvy řemeslnictva a plebejského obyvatelstva, nýbrž i nej- silnější protirevoluční patriciát. Vzhledem k tomu mohla Praha dospět k vedoucímu postavení v zemi buď svou revoluční vládou nebo naopak svou reakční mocí. Tento protiklad dvou zápasících sil se ještě při- ostřil ve chvíli, kdy král Zikmund činil přípravy k vel- ké křižácké výpravě proti husitům a kdy reakční strana v Praze se spojovala s panstvem, aby rozvrátila spoje- nectví s Táborem. Jan Želivský dosazuje 19. října 1421 diktaturu Jana Hvězdy z Vícemilic, který velmi rázně zjednal v Praze pořádek, dav jako výstrahu za zrady pánů popravit dokonce jejich příslušníka Jana Sádla z Kostelce. Na- stolení revoluční moci v Praze upevnilo znovu spolek mezi Prahou a Žižkovým Táborem. 1. října 1421 vjíždí Žižka do Prahy, byv uvítán podle slov Vavřince z Bře- zové jako „kníže země“. Brzy na to se srazilo spojené vojsko Tábora a Prahy za vrchního velení Žižkova u Kutné Hory s mohutnými silami Zikmundovými, které prý čítaly na 50.000 lidí a před nimiž prý bylo hnáno několik set volů, majících tvořit ochrannou hrad- bu proti husitské střelbě. Za noci vpustili kutnohorští 100
Strana 101
měšťané zrádně část královského vojska do města a Žižkovo vojsko se octlo v obklíčení. Žižka, využiv tak- tického prostředku překvapení, probil se náhle nepřá- telským vojskem a ustoupil ke Kolínu. Zikmund, po- kládaje Žižkův ústup za svůj úspěch, nepřikročil k dal- ším akcím. Po 14 dnech, kdy již Zikmund neočekával vojenské činnosti husitů, udeřil Žižka náhle na králov- ské vojsko, které upadlo v paniku a dalo se na divoký útěk. Celou noc a příští den prchalo toto mohutné voj- sko a Žižka mu byl neustále v patách — až do Ně- meckého Brodu, kde byla katastrofa nepřátel zpečetěna. A právě ve chvíli tohoto největšího vítězství ukázala se zase dějinná velikost Jana Žižky: nevyužívá svých úspěchů k osobnímu prospěchu a k diktátorskému uchopení moci, nýbrž jde až do konce života za jedi- ným cílem, za vítězným dovršením spravedlivé věci husitské. Zatím co Praha a Tábor vedly společný boj u Kutné Hory, vzmáhaly se v Praze rozpory mezi stranou Želiv- ského a konservativci, nabývajíce stále bouřlivějších forem. Žižka ve snaze uchovat brannou jednotu země, prosadil svou autoritou, že místo Želivského byla zvo- lena v Praze nová mírnější vláda, která však po krátké době (9. března 1422) dala zákeřně popravit Želivského i jeho 9 stoupenců a zlomila tím jednou provždy moc revolučního lidu v Praze. Žižka asi nepředvídal, že jeho zásah k zjednání pořádku v Praze bude mít takové katastrofální politické důsledky a že povede k roztržce mezi Táborem a Prahou. Odstraněním Želivského padla poslední překážka, která bránila konservativní straně v Praze, aby povolala do Čech litevského knížete Ko- rybuta za správce země a tím podepřela svůj režim. Otázka nového panovníka hrála od počátku husitské 101
měšťané zrádně část královského vojska do města a Žižkovo vojsko se octlo v obklíčení. Žižka, využiv tak- tického prostředku překvapení, probil se náhle nepřá- telským vojskem a ustoupil ke Kolínu. Zikmund, po- kládaje Žižkův ústup za svůj úspěch, nepřikročil k dal- ším akcím. Po 14 dnech, kdy již Zikmund neočekával vojenské činnosti husitů, udeřil Žižka náhle na králov- ské vojsko, které upadlo v paniku a dalo se na divoký útěk. Celou noc a příští den prchalo toto mohutné voj- sko a Žižka mu byl neustále v patách — až do Ně- meckého Brodu, kde byla katastrofa nepřátel zpečetěna. A právě ve chvíli tohoto největšího vítězství ukázala se zase dějinná velikost Jana Žižky: nevyužívá svých úspěchů k osobnímu prospěchu a k diktátorskému uchopení moci, nýbrž jde až do konce života za jedi- ným cílem, za vítězným dovršením spravedlivé věci husitské. Zatím co Praha a Tábor vedly společný boj u Kutné Hory, vzmáhaly se v Praze rozpory mezi stranou Želiv- ského a konservativci, nabývajíce stále bouřlivějších forem. Žižka ve snaze uchovat brannou jednotu země, prosadil svou autoritou, že místo Želivského byla zvo- lena v Praze nová mírnější vláda, která však po krátké době (9. března 1422) dala zákeřně popravit Želivského i jeho 9 stoupenců a zlomila tím jednou provždy moc revolučního lidu v Praze. Žižka asi nepředvídal, že jeho zásah k zjednání pořádku v Praze bude mít takové katastrofální politické důsledky a že povede k roztržce mezi Táborem a Prahou. Odstraněním Želivského padla poslední překážka, která bránila konservativní straně v Praze, aby povolala do Čech litevského knížete Ko- rybuta za správce země a tím podepřela svůj režim. Otázka nového panovníka hrála od počátku husitské 101
Strana 102
revoluce důležitou úlohu v politických plánech kon- servativních stran, a souhlasil-li zprvu s kandidaturou polského krále Vladislava na český trůn i Žižka, do- mníval se patrně, že dosazením nového českého krále bude posíleno husitství proti Zikmundovi. Když se však ukázalo, že politika polského krále Vladislava i jeho bratrance knížete Vitolda jest neupřímná, ba sobecká, stal se Žižka protivníkem královlády. VI. Žižkovo stálé polní vojsko. Boje s Pražany. Žižkova smrt. Dříve jednotný Tábor byl nyní zmítán těžkými vnitř- ními neshodami, které byly způsobeny hlavně zájmo- vými rozdíly zemanských husitů. Žižka viděl, že by v bratrstvu táborském nemohl zřídit pro budoucnost pevnou a jednotnou vojenskou moc, které bylo tím na- léhavěji třeba po vítězství konservativní strany v Praze. Výhodnější podmínky pro vytvoření spolehlivého voj- ska nacházel v bratrstvu Orebských, které mělo jméno podle hory Oreb nad Třebechovicemi a zaujímalo oblast Chrudimska a Hradecka. Žižka odchází z táborského jihu na východ, kde organisuje stálé vojsko polní, aby již nemusel záviset na nejistých spojencích a kolísavosti dobrovolníků. Ze sjezdu členů nového svazu, zvaného též „menším Táborem“, v Německém Brodě (7. dubna 1423) vzešel Žižkův vojenský řád, vytyčující pevné zásady, na nichž bylo vytvořeno ukázněné a vy- cvičené vojsko, stále pohotové bez ohledu na roční dobu či délku tažení a přizpůsobené i organisaci městské obce. V úvodě k řádu jsou čtyři artikule, nezměnitelný to program života husitů. Hlavní důraz jest kladen na přísnou kázeň a za nedbání příkazů velitelů se tu hrozí 102
revoluce důležitou úlohu v politických plánech kon- servativních stran, a souhlasil-li zprvu s kandidaturou polského krále Vladislava na český trůn i Žižka, do- mníval se patrně, že dosazením nového českého krále bude posíleno husitství proti Zikmundovi. Když se však ukázalo, že politika polského krále Vladislava i jeho bratrance knížete Vitolda jest neupřímná, ba sobecká, stal se Žižka protivníkem královlády. VI. Žižkovo stálé polní vojsko. Boje s Pražany. Žižkova smrt. Dříve jednotný Tábor byl nyní zmítán těžkými vnitř- ními neshodami, které byly způsobeny hlavně zájmo- vými rozdíly zemanských husitů. Žižka viděl, že by v bratrstvu táborském nemohl zřídit pro budoucnost pevnou a jednotnou vojenskou moc, které bylo tím na- léhavěji třeba po vítězství konservativní strany v Praze. Výhodnější podmínky pro vytvoření spolehlivého voj- ska nacházel v bratrstvu Orebských, které mělo jméno podle hory Oreb nad Třebechovicemi a zaujímalo oblast Chrudimska a Hradecka. Žižka odchází z táborského jihu na východ, kde organisuje stálé vojsko polní, aby již nemusel záviset na nejistých spojencích a kolísavosti dobrovolníků. Ze sjezdu členů nového svazu, zvaného též „menším Táborem“, v Německém Brodě (7. dubna 1423) vzešel Žižkův vojenský řád, vytyčující pevné zásady, na nichž bylo vytvořeno ukázněné a vy- cvičené vojsko, stále pohotové bez ohledu na roční dobu či délku tažení a přizpůsobené i organisaci městské obce. V úvodě k řádu jsou čtyři artikule, nezměnitelný to program života husitů. Hlavní důraz jest kladen na přísnou kázeň a za nedbání příkazů velitelů se tu hrozí 102
Strana 103
těžkými tresty „buď kdož buď, kteréhožkoli řádu, žád- ných osob nevyjímajíce“. Také význam modlitby jako prostředku k zvýšení mravní hodnoty vojska se tu připomíná. Kořist má býti snesena na jednu hromadu a rozdě- lena spravedlivě „chudým i bohatým, jakž na koho sluší“. Všichni, kdož by si svévolně něco podrželi anebo se dopustili krádeží, mají být trestáni bez ohledu na osobu všemi tresty. Obšírnost článků, týkajících se ko- řisti a krádeží, jest i nepřímým důkazem toho, jak se změnily poměry v husitském vojsku od doby prvních bojovníků, vedených jen nadšením a bojovným zápa- lem, a jak tu přibylo živlů pochybných a zištných, které hledaly v řemesle válečném příležitost k dobrému živobytí a kořisti. Také nařízení proti všem rušitelům mravnosti, proti lhářům, kostkářům, opilcům, smilní- kům, cizoložníkům, loupežníkům, .... ukazují, jak bylo nutno stále více krutou kázní nahrazovat vnitřní pře- svědčení a zanícení pro věci obecné. Po příkladu Žižkově bylo zřízeno stálé polní vojsko i na Táboře pod vedením Jana Hvězdy. Litevský kníže Korybut, který za své krátké správy v Čechách zaváděl všude konservativní režimy a ne- ostýchal se dokonce vésti tajná jednání s nepřáteli hu- sitů, německými knížaty, byl po necelém roce odvolán Vitoldem z Čech. Korybutovým odchodem (koncem března 1423) byla značně otřesena moc Pražanů, neboť jejich svazky s podřízenými královskými městy se vel- mi uvolnily. Zato však stoupl vliv šlechty, která byla ještě utvrzena ve své zrádcovské politice. Od té doby nastává zjevný rozchod Táborů s Pražany, kteří se ne- rozpakovali spojovat se i se stranou Zikmundovou V těchto bojích projevily se vynikající vojenské a orga- 103
těžkými tresty „buď kdož buď, kteréhožkoli řádu, žád- ných osob nevyjímajíce“. Také význam modlitby jako prostředku k zvýšení mravní hodnoty vojska se tu připomíná. Kořist má býti snesena na jednu hromadu a rozdě- lena spravedlivě „chudým i bohatým, jakž na koho sluší“. Všichni, kdož by si svévolně něco podrželi anebo se dopustili krádeží, mají být trestáni bez ohledu na osobu všemi tresty. Obšírnost článků, týkajících se ko- řisti a krádeží, jest i nepřímým důkazem toho, jak se změnily poměry v husitském vojsku od doby prvních bojovníků, vedených jen nadšením a bojovným zápa- lem, a jak tu přibylo živlů pochybných a zištných, které hledaly v řemesle válečném příležitost k dobrému živobytí a kořisti. Také nařízení proti všem rušitelům mravnosti, proti lhářům, kostkářům, opilcům, smilní- kům, cizoložníkům, loupežníkům, .... ukazují, jak bylo nutno stále více krutou kázní nahrazovat vnitřní pře- svědčení a zanícení pro věci obecné. Po příkladu Žižkově bylo zřízeno stálé polní vojsko i na Táboře pod vedením Jana Hvězdy. Litevský kníže Korybut, který za své krátké správy v Čechách zaváděl všude konservativní režimy a ne- ostýchal se dokonce vésti tajná jednání s nepřáteli hu- sitů, německými knížaty, byl po necelém roce odvolán Vitoldem z Čech. Korybutovým odchodem (koncem března 1423) byla značně otřesena moc Pražanů, neboť jejich svazky s podřízenými královskými městy se vel- mi uvolnily. Zato však stoupl vliv šlechty, která byla ještě utvrzena ve své zrádcovské politice. Od té doby nastává zjevný rozchod Táborů s Pražany, kteří se ne- rozpakovali spojovat se i se stranou Zikmundovou V těchto bojích projevily se vynikající vojenské a orga- 103
Strana 104
nisační schopnosti Jana Žižky. Ve velmi krátké době vybudoval značnou vojenskou moc, takže již v polovině r. 1423 se mu podařilo prolomit mocenské postavení Prahy ve východních Čechách a ovládnouti postupně čtyři pevná města královská: Hradec, Jaroměř, Dvůr Králové a Čáslav. Největší porážku způsobil Žižka Pražanům v bitvě u Malešova (jižně od Kutné Hory), kde prý ztratila Praha na 1400 lidí a všechny vozy i zbraně. Tohoto vítězství, které naplnilo Prahu hrůzou a zármutkem, využil Žižka k rychlému dobytí Kutné Hory a k ovlád- nutí dalších měst pražské strany, která se mu poddala bez boje. Po těchto velikých úspěších, které povznesly branný systém Žižkův na nejmocnějšího činitele v zemi, začal slepý vůdce připravovat velkorysý vojenský podnik na zdolání samotné Prahy. Žižkovým cílem bylo zavésti v Praze takový řád, který by napříště znemožnil spo- jování Pražanů s reakční šlechtou a vytvořil z Prahy spolehlivého spojence. K bitvě o město nedošlo, neboť Praha, kam se zatím znovu vrátil litevský kníže Kory- but, tentokráte jako „požádaný a zvolený“ král český, nabídla smírné vyrovnání. Žižka, tento stálý optimista a důvěřivý politik, ustou- pil na konec od svého úmyslu, který mohl znamenat rozhodující krok ve vývoji husitské revoluce. Žižkův smír s Pražany připravil i podmínky pro uznání Kory- buta a výrazem tohoto obecného sjednocení mělo být společné válečné tažení na Moravu. Na tomto válečném pochodu Žižka náhle onemocněl a 11. října 1424 ze- mřel ve vojenském ležení u Přibyslavi. Smrt Žižkova znamenala těžkou ztrátu pro všechny oddané stoupence husitství a hlavně pro jeho neporazitelné vojsko, které 104
nisační schopnosti Jana Žižky. Ve velmi krátké době vybudoval značnou vojenskou moc, takže již v polovině r. 1423 se mu podařilo prolomit mocenské postavení Prahy ve východních Čechách a ovládnouti postupně čtyři pevná města královská: Hradec, Jaroměř, Dvůr Králové a Čáslav. Největší porážku způsobil Žižka Pražanům v bitvě u Malešova (jižně od Kutné Hory), kde prý ztratila Praha na 1400 lidí a všechny vozy i zbraně. Tohoto vítězství, které naplnilo Prahu hrůzou a zármutkem, využil Žižka k rychlému dobytí Kutné Hory a k ovlád- nutí dalších měst pražské strany, která se mu poddala bez boje. Po těchto velikých úspěších, které povznesly branný systém Žižkův na nejmocnějšího činitele v zemi, začal slepý vůdce připravovat velkorysý vojenský podnik na zdolání samotné Prahy. Žižkovým cílem bylo zavésti v Praze takový řád, který by napříště znemožnil spo- jování Pražanů s reakční šlechtou a vytvořil z Prahy spolehlivého spojence. K bitvě o město nedošlo, neboť Praha, kam se zatím znovu vrátil litevský kníže Kory- but, tentokráte jako „požádaný a zvolený“ král český, nabídla smírné vyrovnání. Žižka, tento stálý optimista a důvěřivý politik, ustou- pil na konec od svého úmyslu, který mohl znamenat rozhodující krok ve vývoji husitské revoluce. Žižkův smír s Pražany připravil i podmínky pro uznání Kory- buta a výrazem tohoto obecného sjednocení mělo být společné válečné tažení na Moravu. Na tomto válečném pochodu Žižka náhle onemocněl a 11. října 1424 ze- mřel ve vojenském ležení u Přibyslavi. Smrt Žižkova znamenala těžkou ztrátu pro všechny oddané stoupence husitství a hlavně pro jeho neporazitelné vojsko, které 104
Strana 105
Puec= fc- Váiw Pwmetai atckwow áwkoyſewu Cieſkew oſleſ ku= Ake vwk wge bucßowi ywneſſicßetnoſk greßnbes �ɇ Ro� pvrc w ßtomſke ßvyecyi wezße neßutrme wycliß y pame mawzelky wdowy ſrßſbyCweſkowe por�ugaáGże c� Nafßwſkyw op km koßkavſkwo ſáfowſe ſáw zane. tcżck womoßug wßa?e0 vwßmke Aláe zoſe bozid gany= Hak & biez byſz paßß wykowczeſ 37a Paca ſrerR bſkly ſ�wy ſuydy komy bowiy ruſßá / obraiy zwony buácⱥ. denak brnhy 1 eſßue monſkunczie ſpakſe 3 tymɇkal ſd Yefiiea aby byfa sſal. ßrz cwoſk a náſozni naſk bwner cßzme� ßvawoji Cztenie wßeoy ryáiewrecy ná Pßic v na Ruß= ſuwwwaß Keryzio wßo gaſRe kie ſroyſie o veza 6 ßrani pozemi wák a� n bw Má crescßo ſik mnorſowic ocuoaw ponrc magiß ßaye ráná. beukraⱥ ßrzßu :ſkepeßo A pryaßin tocz nálá monſrania/ gáe, ☞ — Weyz.dk � uefelute warrozlbwie weßieśie pána/ſwe wßzáczy mieyⱥte Pwyia ſmm brugtzia pye „cprzaſy nektienie/ kieſo o cżn pao- wygwe ßucß naßpn bzkmoncia nabrrz ſzcß ſz neya ſa bryge Bieſei, Žižka v čele vojska o Před ním kněz s mohstrancí a Kolorovaná kresba v Druhí polovina 15. věku 105
Puec= fc- Váiw Pwmetai atckwow áwkoyſewu Cieſkew oſleſ ku= Ake vwk wge bucßowi ywneſſicßetnoſk greßnbes �ɇ Ro� pvrc w ßtomſke ßvyecyi wezße neßutrme wycliß y pame mawzelky wdowy ſrßſbyCweſkowe por�ugaáGże c� Nafßwſkyw op km koßkavſkwo ſáfowſe ſáw zane. tcżck womoßug wßa?e0 vwßmke Aláe zoſe bozid gany= Hak & biez byſz paßß wykowczeſ 37a Paca ſrerR bſkly ſ�wy ſuydy komy bowiy ruſßá / obraiy zwony buácⱥ. denak brnhy 1 eſßue monſkunczie ſpakſe 3 tymɇkal ſd Yefiiea aby byfa sſal. ßrz cwoſk a náſozni naſk bwner cßzme� ßvawoji Cztenie wßeoy ryáiewrecy ná Pßic v na Ruß= ſuwwwaß Keryzio wßo gaſRe kie ſroyſie o veza 6 ßrani pozemi wák a� n bw Má crescßo ſik mnorſowic ocuoaw ponrc magiß ßaye ráná. beukraⱥ ßrzßu :ſkepeßo A pryaßin tocz nálá monſrania/ gáe, ☞ — Weyz.dk � uefelute warrozlbwie weßieśie pána/ſwe wßzáczy mieyⱥte Pwyia ſmm brugtzia pye „cprzaſy nektienie/ kieſo o cżn pao- wygwe ßucß naßpn bzkmoncia nabrrz ſzcß ſz neya ſa bryge Bieſei, Žižka v čele vojska o Před ním kněz s mohstrancí a Kolorovaná kresba v Druhí polovina 15. věku 105
Strana 106
projevilo symbolicky svou velkou úctu k mrtvému vůdci tím, že přijalo jméno Sirotků. S hlediska celko- vých poměrů nemohla však Žižkova smrt znamenat podstatnou změnu v dějinném vývoji. Slavná vítězství, jimiž Žižka obhájil husitské hnutí proti všem zahranič- ním nepřátelům, jeho vynikající a převratné válečné umění, vytvoření stálé branné moci — toto dílo plnilo dále své dějinné poslání. Vnější nebezpečí i po smrti Žižkově stávalo se podnětem k sjednocení husitů, avšak přece nedochází nikdy k tak těsné spolupráci a jednotě. jaká panovala mezi Prahou a Táborem v r. 1421. Po odpadnutí revoluční Prahy ztrácela husitská revoluce poznenáhlu druhého velkého spojence, selský lid, který, přetížen dávkami a platy, opouštěl přes mnohá vítěz- ství husitská doma i za hranicemi společnou revoluční věc. A tak u Lipan stálo vojsko Prokopa Holého, zba- vené těchto dvou velkých opor, proti spojené moci šlechty a Prahy, zesílené ještě použitím válečných vy- možeností Žižkových. Husitská revoluce skončila jako všechna lidová povstání, jež otřásala feudálními řády v Evropě ve 14.—16. století, porážkou radikálních živlů a vítězstvím vykořisťovatelských vrstev. Za úspěchy re- voluce nenásledovaly skutečné přeměny sociálních po- měrů. Bránily tomu tehdejší výrobní síly, neboť pro uskutečnění táborského učení dozrávají historické před- poklady teprve po hlubokých dějinných proměnách o půl tisíciletí později, v naší době, kdy výrobní síly naopak pracují pro uskutečnění táborských společen- ských ideálů. Husitská revoluce mohla přinésti vítězství těm stavům či třídám, jejichž historická chvíle přišla, pro jejichž vládu byly dány dějinné podmínky. Ne- splnila-li husitská revoluce své sociální snahy, nelze proto podceňovat její význam. Nikde ve středověké 106
projevilo symbolicky svou velkou úctu k mrtvému vůdci tím, že přijalo jméno Sirotků. S hlediska celko- vých poměrů nemohla však Žižkova smrt znamenat podstatnou změnu v dějinném vývoji. Slavná vítězství, jimiž Žižka obhájil husitské hnutí proti všem zahranič- ním nepřátelům, jeho vynikající a převratné válečné umění, vytvoření stálé branné moci — toto dílo plnilo dále své dějinné poslání. Vnější nebezpečí i po smrti Žižkově stávalo se podnětem k sjednocení husitů, avšak přece nedochází nikdy k tak těsné spolupráci a jednotě. jaká panovala mezi Prahou a Táborem v r. 1421. Po odpadnutí revoluční Prahy ztrácela husitská revoluce poznenáhlu druhého velkého spojence, selský lid, který, přetížen dávkami a platy, opouštěl přes mnohá vítěz- ství husitská doma i za hranicemi společnou revoluční věc. A tak u Lipan stálo vojsko Prokopa Holého, zba- vené těchto dvou velkých opor, proti spojené moci šlechty a Prahy, zesílené ještě použitím válečných vy- možeností Žižkových. Husitská revoluce skončila jako všechna lidová povstání, jež otřásala feudálními řády v Evropě ve 14.—16. století, porážkou radikálních živlů a vítězstvím vykořisťovatelských vrstev. Za úspěchy re- voluce nenásledovaly skutečné přeměny sociálních po- měrů. Bránily tomu tehdejší výrobní síly, neboť pro uskutečnění táborského učení dozrávají historické před- poklady teprve po hlubokých dějinných proměnách o půl tisíciletí později, v naší době, kdy výrobní síly naopak pracují pro uskutečnění táborských společen- ských ideálů. Husitská revoluce mohla přinésti vítězství těm stavům či třídám, jejichž historická chvíle přišla, pro jejichž vládu byly dány dějinné podmínky. Ne- splnila-li husitská revoluce své sociální snahy, nelze proto podceňovat její význam. Nikde ve středověké 106
Strana 107
Evropě nedosáhl sociální boj té úrovně a mohutnosti jako v husitské revoluci, která spojila, byť i přechodně, většinu země ke společné akci. A právě tím se jí po- dařilo zasadit rozhodující ránu církvi, největší opoře středověkého světa, a uvésti svou kladnou destrukcí do ustrnujícího evropského řádu nové vývojové síly.
Evropě nedosáhl sociální boj té úrovně a mohutnosti jako v husitské revoluci, která spojila, byť i přechodně, většinu země ke společné akci. A právě tím se jí po- dařilo zasadit rozhodující ránu církvi, největší opoře středověkého světa, a uvésti svou kladnou destrukcí do ustrnujícího evropského řádu nové vývojové síly.
Strana 108
Q 58c0d v W A
Q 58c0d v W A
Strana 109
ŽIŽKOVY LISTY 1. Hejtmané Táborští a obec Písecká činí příměří s Oldřichem z Rožmberka. V Písku, 18. listopadu 1420. My, Jan řečený Žižka z Trocnova, Chval z Machovic, Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mužic i obec Piesecká, jistci, tímto listem obecně vyznáváme přede všemi, ktož jej uzří nebo čtúce slyšeti budú, že jsme vstúpili a vstupujem mocí tohoto listu u pravé křesťanské pří- měřie až do masopusta, a ten den v útery celý, s uro- zeným pánem Oldřichem z Rozmberka i s jeho se vše- mi. A to jisté příměřie slibujeme jemu sdržeti naší dobrú věrú křesťanskú i s našimi se všemi obcemi, a pod základem deset tisícuov kop grošóv dobrých střie- brných rázu Pražského. A my svrchupsaní jistci i ru- kojmě i hajtmané z Pieska města, rychtář, burgmistr, konšelé i všecka obec toho města podle nich i za ně společně jednú rukú nerozdielnú slibujem, ty umluvy svrchupsané pod deseti tisíci držeti. Ale že svrchupsaný urozený pán Oldřich z Rozmberka má nám držeti tyto čtyry kusy na všem svém panství: aby slovo božie svo- bodu mělo; druhé, aby tělo božie a krev jeho svatá byla dávána všem věrným, osob nevyjímajíc; třetie, aby kněžská nadánie byla rušena; čtvrté, hřiechy smrte- dlné na všem zboží aby stavoval, což móž najdál; a to pod základem svrchupsaným. Pakli bychom nezdrželi příměřie svrchupsaného, jehožto bože nedaj: tehdy 109
ŽIŽKOVY LISTY 1. Hejtmané Táborští a obec Písecká činí příměří s Oldřichem z Rožmberka. V Písku, 18. listopadu 1420. My, Jan řečený Žižka z Trocnova, Chval z Machovic, Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mužic i obec Piesecká, jistci, tímto listem obecně vyznáváme přede všemi, ktož jej uzří nebo čtúce slyšeti budú, že jsme vstúpili a vstupujem mocí tohoto listu u pravé křesťanské pří- měřie až do masopusta, a ten den v útery celý, s uro- zeným pánem Oldřichem z Rozmberka i s jeho se vše- mi. A to jisté příměřie slibujeme jemu sdržeti naší dobrú věrú křesťanskú i s našimi se všemi obcemi, a pod základem deset tisícuov kop grošóv dobrých střie- brných rázu Pražského. A my svrchupsaní jistci i ru- kojmě i hajtmané z Pieska města, rychtář, burgmistr, konšelé i všecka obec toho města podle nich i za ně společně jednú rukú nerozdielnú slibujem, ty umluvy svrchupsané pod deseti tisíci držeti. Ale že svrchupsaný urozený pán Oldřich z Rozmberka má nám držeti tyto čtyry kusy na všem svém panství: aby slovo božie svo- bodu mělo; druhé, aby tělo božie a krev jeho svatá byla dávána všem věrným, osob nevyjímajíc; třetie, aby kněžská nadánie byla rušena; čtvrté, hřiechy smrte- dlné na všem zboží aby stavoval, což móž najdál; a to pod základem svrchupsaným. Pakli bychom nezdrželi příměřie svrchupsaného, jehožto bože nedaj: tehdy 109
Strana 110
máme i slibujem základ svrchupsaný od napomenutie v měsíci splniti na Krumlově neb na Novém Hradě, kdež nám naši věřitelové ukáží. Pakli bychom základu svrchupsaného v měsíci nesplnili, tehdy jim dáváme plnú moc svrchupsaným, urozenému pánu Oldřichovi z Rozmberka neb jeho purkrabiem, aby mohli napřed nám i našim všem láti, přimlúvati, stavovati, jímati, šacovati tak dlúho, dokudž bychom jim svrchupsaného základu nevyplnili. A k tomu ke všemu na potvrzenie své jsme pečeti k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán léta ot narozenie božieho tisícieho čtyřstého a dvúd- cátého, ten pondělí oktav svatého Martina. 2. Manifest katolickému svazu plzeňskému. Z počátku února 1421. My, Jan Žižka, Chval z Machovic, hejtmani a správce lidu táborského, pravě českého v naději boží, napomí- námeť vás pro boží umučení, všecky rytíře, panoše, měšťany i sedláky landfrídu plzeňského, abyšte se Pánu Bohu neprotivili více a přikázání jeho svatému ani těm čtyřem kusům spasitedlným, o kteréž my bojujeme s boží pomocí. A vy se jim protivíte a nás tisknete od toho dobrého a od našich duší spasení. Nejprve od slo- va božího slyšení, druhé od těla božího a krve boží při- jímání; sami tak přijímati nechcete a nám i jiným věrným bráníte. Třetí kněžstva nadání, ježto byšte je měli rušiti jako kacířská, proti Pánu Bohu nadání těch bráníte a chcete na tom umříti a nebezpečně smrt chcete trpěti v kacířství. Čtvrtý kus. Hříchy smrtedlné měli byste rušiti a tupiti a těch jste pomocni pohříchu. Nejprv králi Zikmundovi uherskému, kacířskému králi, zrádci Pána Boha i čtení jeho svatého, násilníku panen 110
máme i slibujem základ svrchupsaný od napomenutie v měsíci splniti na Krumlově neb na Novém Hradě, kdež nám naši věřitelové ukáží. Pakli bychom základu svrchupsaného v měsíci nesplnili, tehdy jim dáváme plnú moc svrchupsaným, urozenému pánu Oldřichovi z Rozmberka neb jeho purkrabiem, aby mohli napřed nám i našim všem láti, přimlúvati, stavovati, jímati, šacovati tak dlúho, dokudž bychom jim svrchupsaného základu nevyplnili. A k tomu ke všemu na potvrzenie své jsme pečeti k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán léta ot narozenie božieho tisícieho čtyřstého a dvúd- cátého, ten pondělí oktav svatého Martina. 2. Manifest katolickému svazu plzeňskému. Z počátku února 1421. My, Jan Žižka, Chval z Machovic, hejtmani a správce lidu táborského, pravě českého v naději boží, napomí- námeť vás pro boží umučení, všecky rytíře, panoše, měšťany i sedláky landfrídu plzeňského, abyšte se Pánu Bohu neprotivili více a přikázání jeho svatému ani těm čtyřem kusům spasitedlným, o kteréž my bojujeme s boží pomocí. A vy se jim protivíte a nás tisknete od toho dobrého a od našich duší spasení. Nejprve od slo- va božího slyšení, druhé od těla božího a krve boží při- jímání; sami tak přijímati nechcete a nám i jiným věrným bráníte. Třetí kněžstva nadání, ježto byšte je měli rušiti jako kacířská, proti Pánu Bohu nadání těch bráníte a chcete na tom umříti a nebezpečně smrt chcete trpěti v kacířství. Čtvrtý kus. Hříchy smrtedlné měli byste rušiti a tupiti a těch jste pomocni pohříchu. Nejprv králi Zikmundovi uherskému, kacířskému králi, zrádci Pána Boha i čtení jeho svatého, násilníku panen 110
Strana 111
i paní, mordéři, žháři, zhoubci jazyka českého, a s ním pánům Švamberkovi a Švihovským, Henrichovi Elstr- berkovi, Kolovratům pomahali jste se jim postaviti proti Pánu Bohu i proti čtení a ustavení božímu přiká- zání. A chtí vás zavésti o vaše duše i o vaše statky a vámi chtí sobě před králem čest činiti, vy abyšte věrně sloužili a pracovali a o své duše přišli etc. I nedivíme se tomu, že kdož Bohu věren není, také lidem nebude. A tak třebať se jich vám vystříhati, aťby vás více ne- zrazovali o vaše duše; a takéť i nám to činí aneb činiti chtí, nebudeliť pomoci boží. Ale věřímeť Panu Bohu našemu, žeť nás jich chytrostí a úkladův vystříže. A Pane Bože, dejž vám, abyšte z jich osidel také vy- padli a k Pánu Bohu hleděli, jenž jest vám dal tělo i duši. A chtěli(-li) byšte, abychom nepálili a nebrali i země nehubili, i čemu jste Pánu Bohu svobody nedali a těm čtyřem artikulím spasitedlným ut supra, o nichž jste prvé slyšeli? A k nám mluvili, že jim chtí svobodu dáti, a chválíce, že jest to dobré. A toť jsou selhali před tváří boží i před námi. Mramorový relief z 18. století
i paní, mordéři, žháři, zhoubci jazyka českého, a s ním pánům Švamberkovi a Švihovským, Henrichovi Elstr- berkovi, Kolovratům pomahali jste se jim postaviti proti Pánu Bohu i proti čtení a ustavení božímu přiká- zání. A chtí vás zavésti o vaše duše i o vaše statky a vámi chtí sobě před králem čest činiti, vy abyšte věrně sloužili a pracovali a o své duše přišli etc. I nedivíme se tomu, že kdož Bohu věren není, také lidem nebude. A tak třebať se jich vám vystříhati, aťby vás více ne- zrazovali o vaše duše; a takéť i nám to činí aneb činiti chtí, nebudeliť pomoci boží. Ale věřímeť Panu Bohu našemu, žeť nás jich chytrostí a úkladův vystříže. A Pane Bože, dejž vám, abyšte z jich osidel také vy- padli a k Pánu Bohu hleděli, jenž jest vám dal tělo i duši. A chtěli(-li) byšte, abychom nepálili a nebrali i země nehubili, i čemu jste Pánu Bohu svobody nedali a těm čtyřem artikulím spasitedlným ut supra, o nichž jste prvé slyšeli? A k nám mluvili, že jim chtí svobodu dáti, a chválíce, že jest to dobré. A toť jsou selhali před tváří boží i před námi. Mramorový relief z 18. století
Strana 112
eme apaua raufaasa Gr �r o Se sa aDe ſuucei duemſa fia a Mjauegino ſayel aſy ves i con ſmycte tuuco veſeRaea☞ aa- Adporſiy vioiae wy zan Auelaſrivſre Jahebgo vhcpn Srwyre sly tuj RoR Grnzwyycvecyy uty7. 945xe G yprkmytaánye Ntenynenata e ☞nc yſhey ri tegyeſa Fr ANy uſuaeo vrme Gs. bacepteco w ſrczy frzy 3. Žižka přimlouvá se u Domažlických za vdovu Kuštajnovu. (Originál zapůjčen domažlickým museem.) Nejspíše z dubna 1422. Pozdravenie vám od boha otce a pána našeho Jesu Krista, jenž sě jest dal za naše hřiechy, a netoliko za nás, ale za vešken svět, aby nás z tohoto světa zlost- ného vysvobodil, jemuž jest čest a chvála na věky věkóv amen. Žádosť všeho dobrého, v pánu bohu bra- třie milí! A vědětiť vám dávám, žeť mě jest zpravila nebošce Kuštajnova žena ze Dvorce, že jest dala scho- vati peřiny a šatstvie své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte jí to propustili, což jest jejieho. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Hejtmanóm i všie obci města Domažlického buď tento list dán. 112
eme apaua raufaasa Gr �r o Se sa aDe ſuucei duemſa fia a Mjauegino ſayel aſy ves i con ſmycte tuuco veſeRaea☞ aa- Adporſiy vioiae wy zan Auelaſrivſre Jahebgo vhcpn Srwyre sly tuj RoR Grnzwyycvecyy uty7. 945xe G yprkmytaánye Ntenynenata e ☞nc yſhey ri tegyeſa Fr ANy uſuaeo vrme Gs. bacepteco w ſrczy frzy 3. Žižka přimlouvá se u Domažlických za vdovu Kuštajnovu. (Originál zapůjčen domažlickým museem.) Nejspíše z dubna 1422. Pozdravenie vám od boha otce a pána našeho Jesu Krista, jenž sě jest dal za naše hřiechy, a netoliko za nás, ale za vešken svět, aby nás z tohoto světa zlost- ného vysvobodil, jemuž jest čest a chvála na věky věkóv amen. Žádosť všeho dobrého, v pánu bohu bra- třie milí! A vědětiť vám dávám, žeť mě jest zpravila nebošce Kuštajnova žena ze Dvorce, že jest dala scho- vati peřiny a šatstvie své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte jí to propustili, což jest jejieho. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Hejtmanóm i všie obci města Domažlického buď tento list dán. 112
Strana 113
4. Pověřující list Rybkovi z Lužnice k Třeboňským. V poli u Německého Brodu, 10. ledna 1422. Pán buoh všemohúcí rač býti s vámi i s námi svú svatú milostí. Bratří v pánu bohu! Jan Žižka z hradu Kalichu, zprávce obcí České země příchylných a plní- cích zákona buožieho v naději buoží, rychtáři, purk- mistru, konšelóm i obci města Třeboňského. Posielám k vám Rybku z Lužnice, ukazatele listu tohoto, svých úmyslóv zpraveného; i žádámť, abyste jemu věřili, což bude s vámi mluviti nenie v tejto mieře, jako bych já sám s vámi mluvil osobně. Dán list nenie v sobotu u Německého Brodu na poli. 5. Žižka a Táborští přijímají knížete Zikmunda Korybutoviče za pomocníka a správce země České. Bez místa, 11. června 1422. S boží pomocí amen! Račtež slyšeti, páni a bratřie, že my s bratřími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Su- šice, Piesek, i jiní páni, rytieři, panoše i jiné obce, Prachatice a Horažděvice, kteréžto dobrovolně k nám hledie, k Chvalovi, k Buchovcovi, a nám sebe svěřili, kněze milost sme přijeli za pomocníka a za zprávci najvyššího této země. I chceme jeho milosti rádi po- slúchati, ve všech řádných věcech pomocni a radni býti věrně buohdá; i vás také prosíme všech, abyšte jeho milosti poslušni byli, jakož jste slíbili před pánem bo- hem. Dále také prosímeť vás, abyšte všichni ve spolek 8 113
4. Pověřující list Rybkovi z Lužnice k Třeboňským. V poli u Německého Brodu, 10. ledna 1422. Pán buoh všemohúcí rač býti s vámi i s námi svú svatú milostí. Bratří v pánu bohu! Jan Žižka z hradu Kalichu, zprávce obcí České země příchylných a plní- cích zákona buožieho v naději buoží, rychtáři, purk- mistru, konšelóm i obci města Třeboňského. Posielám k vám Rybku z Lužnice, ukazatele listu tohoto, svých úmyslóv zpraveného; i žádámť, abyste jemu věřili, což bude s vámi mluviti nenie v tejto mieře, jako bych já sám s vámi mluvil osobně. Dán list nenie v sobotu u Německého Brodu na poli. 5. Žižka a Táborští přijímají knížete Zikmunda Korybutoviče za pomocníka a správce země České. Bez místa, 11. června 1422. S boží pomocí amen! Račtež slyšeti, páni a bratřie, že my s bratřími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Su- šice, Piesek, i jiní páni, rytieři, panoše i jiné obce, Prachatice a Horažděvice, kteréžto dobrovolně k nám hledie, k Chvalovi, k Buchovcovi, a nám sebe svěřili, kněze milost sme přijeli za pomocníka a za zprávci najvyššího této země. I chceme jeho milosti rádi po- slúchati, ve všech řádných věcech pomocni a radni býti věrně buohdá; i vás také prosíme všech, abyšte jeho milosti poslušni byli, jakož jste slíbili před pánem bo- hem. Dále také prosímeť vás, abyšte všichni ve spolek 8 113
Strana 114
po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili, tak abyšte mohli spra- vedlivě páteř pěti a řkúce: „odpusť nám naše viny, jakožť i my odpúštíme“. A jestliže toho neučiníte a budete chtieti které búře neb které lži a sváry, rotiece se mezi obcemi, vésti po dnešní den: tehdy my s boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytieři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď ktož buď, ižádné osoby nevynímajíc. Slibujeteli nám toho pomocni býti? A ktož- by měli s kým co činiti, buďto o zbožie nebo o jiné věci, abyšte bez rocenie, bez zbierání byli před purk- mistry, před konšely a před rychtáři řádně každý s svú pří. A starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře, aby v čest měli, a milovali sě za jeden člo- věk. A tak pán buoh bude s námi i jeho svatá milost, a prospěch nám dá ke všemu dobrému etc. 6. Žižka povolává Domažlické do pole. Na Orlíku, 11. září 1422. Bože dejž, byšte se navrátili ku první lásce, abyšte hodné skutky první činili. Bratří v boze milí! Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho tres- táni býváte; ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pana Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili, vezmúc staré Čechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží při, ale i o svú bili sú se. A my pak, milí bratří! hledíce k zákonu božímu a k obecnému dobrému, větší snažnosť máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a kamenem lúčiti, vzhůru byl. 114
po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili, tak abyšte mohli spra- vedlivě páteř pěti a řkúce: „odpusť nám naše viny, jakožť i my odpúštíme“. A jestliže toho neučiníte a budete chtieti které búře neb které lži a sváry, rotiece se mezi obcemi, vésti po dnešní den: tehdy my s boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, rytieři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď ktož buď, ižádné osoby nevynímajíc. Slibujeteli nám toho pomocni býti? A ktož- by měli s kým co činiti, buďto o zbožie nebo o jiné věci, abyšte bez rocenie, bez zbierání byli před purk- mistry, před konšely a před rychtáři řádně každý s svú pří. A starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře, aby v čest měli, a milovali sě za jeden člo- věk. A tak pán buoh bude s námi i jeho svatá milost, a prospěch nám dá ke všemu dobrému etc. 6. Žižka povolává Domažlické do pole. Na Orlíku, 11. září 1422. Bože dejž, byšte se navrátili ku první lásce, abyšte hodné skutky první činili. Bratří v boze milí! Prosím vás pro pána boha, abyšte v bázni boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho tres- táni býváte; ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, pana Jesu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili, vezmúc staré Čechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží při, ale i o svú bili sú se. A my pak, milí bratří! hledíce k zákonu božímu a k obecnému dobrému, větší snažnosť máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a kamenem lúčiti, vzhůru byl. 114
Strana 115
A protož, milí bratří, věděti vám dávám, že lid sbí- ráme ze všech stran proti takovým nepřátelům a zhúb- cím České země; protož i vy kažte kněžím, ať na ká- zání lid vzbuzují k boji proti takovému antikristu, a sami trhem volejte, ať všichni, kteří mohú pro starosť a mladosť, vzhůru jsú na každú hodinu. A myť k vám bůhdá brzy přijedeme; jedno mějte chleb, pivo, obrok koňům připravený, a všichni braň vojenskú; neb již jest čas netoliko proti domácím, ale i proti cizozemcům. Pomněte na váš první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, ne- odění proti oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha, buďtež hotovi. Pán Bůh rač vás posilniti. Datum Orlík f. VI. post nativitatis Mariae anno 1422. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Statečným hauptmanům a obci města Domažlického, bratřím milým. 7. Žižka a jiní hejtmané vyzývají sousedy Prachatických, aby se přiznali ke čtyrem článkům Pražským. Překlad z němčiny. V Prachaticích, 20. listopadu 1422. Pán náš, Jesus Kristus, jenž pro nás pro všecky krev svou přehořce prolil, budiž s námi i s vámi se všemi amen! Bratří a sousedé milí! Věděti vám dáváme, že jakož o pánu slyšíme, (že o nás mluví), že bychom vám byli nepřáteli: věříme vám jako svým milým sousedům, že toho nikterak do nás věřiti nebudete. Ale vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti 115
A protož, milí bratří, věděti vám dávám, že lid sbí- ráme ze všech stran proti takovým nepřátelům a zhúb- cím České země; protož i vy kažte kněžím, ať na ká- zání lid vzbuzují k boji proti takovému antikristu, a sami trhem volejte, ať všichni, kteří mohú pro starosť a mladosť, vzhůru jsú na každú hodinu. A myť k vám bůhdá brzy přijedeme; jedno mějte chleb, pivo, obrok koňům připravený, a všichni braň vojenskú; neb již jest čas netoliko proti domácím, ale i proti cizozemcům. Pomněte na váš první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, ne- odění proti oděným statečně bojovali; však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v boha, buďtež hotovi. Pán Bůh rač vás posilniti. Datum Orlík f. VI. post nativitatis Mariae anno 1422. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Statečným hauptmanům a obci města Domažlického, bratřím milým. 7. Žižka a jiní hejtmané vyzývají sousedy Prachatických, aby se přiznali ke čtyrem článkům Pražským. Překlad z němčiny. V Prachaticích, 20. listopadu 1422. Pán náš, Jesus Kristus, jenž pro nás pro všecky krev svou přehořce prolil, budiž s námi i s vámi se všemi amen! Bratří a sousedé milí! Věděti vám dáváme, že jakož o pánu slyšíme, (že o nás mluví), že bychom vám byli nepřáteli: věříme vám jako svým milým sousedům, že toho nikterak do nás věřiti nebudete. Ale vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti 115
Strana 116
nám a proti svatému evangeliu píší a stojí. A takéť věděti vám dáváme, že proti sobě máme všecky zlé křesťany, pro tyto čtyry kusy. Za prvé, aby slovo boží všudy bylo kázáno po celém křesťanství, což se však neděje; druhé, aby pravé tělo Kristovo a jeho svatá krev všem věrným křesťanům, starým i mladým, bylo podáváno; třetí, aby všecko kněžské panování od nej- vyššího kněze, tudy i papeže, až do nejnižšího a nej- menšího nebylo trpíno, ani na statcích ani na úrocích, a aby toto panování kněžské světští lidé kazili; čtvrté, aby všickni zjevní hříchové byli stavováni, budiž na králích, na pánech, vladykách anebo farářích, na du- chovních i na světských. Proto vám cele jako svým mi- lým bratřím důvěřujeme, že pravdy ty přijmete a nám v tom pomocni budete proti všem pokrytcům a nevěr- ným křesťanům, duchovním i světským, kteří těmto svatým pravdám odporují. O tom nám listy svými od- pověď dejte! Neučiníte-li tak, tu budeme míti za to, že býti chcete nepřáteli božími a všech bratří Tábor- ských. Dáno v Prachaticích, v pátek před sv. Kateřinou. Jan Žižka z Kalicha, Chval (z Machovic), zprávce lidu Táborského, Jeník hejtman v Prachaticích. 8. Žižka povolává bratří Bartoše a Bernarta z bratrstva menšího Tábora na sjezd do Německého Brodu. Na Vilémově 26. března 1423. Milosť ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a osvietiti srdce i rozumy naše k vuoli synu všemohú- címu! Bratřie v pánu bohu najmilejšie! Dávám vám vědčti, žeť sem nynie na Vilémově, a žádám vás někte- rého, abyšte ke mně přijeli jeden z vás, abychom spolu 116
nám a proti svatému evangeliu píší a stojí. A takéť věděti vám dáváme, že proti sobě máme všecky zlé křesťany, pro tyto čtyry kusy. Za prvé, aby slovo boží všudy bylo kázáno po celém křesťanství, což se však neděje; druhé, aby pravé tělo Kristovo a jeho svatá krev všem věrným křesťanům, starým i mladým, bylo podáváno; třetí, aby všecko kněžské panování od nej- vyššího kněze, tudy i papeže, až do nejnižšího a nej- menšího nebylo trpíno, ani na statcích ani na úrocích, a aby toto panování kněžské světští lidé kazili; čtvrté, aby všickni zjevní hříchové byli stavováni, budiž na králích, na pánech, vladykách anebo farářích, na du- chovních i na světských. Proto vám cele jako svým mi- lým bratřím důvěřujeme, že pravdy ty přijmete a nám v tom pomocni budete proti všem pokrytcům a nevěr- ným křesťanům, duchovním i světským, kteří těmto svatým pravdám odporují. O tom nám listy svými od- pověď dejte! Neučiníte-li tak, tu budeme míti za to, že býti chcete nepřáteli božími a všech bratří Tábor- ských. Dáno v Prachaticích, v pátek před sv. Kateřinou. Jan Žižka z Kalicha, Chval (z Machovic), zprávce lidu Táborského, Jeník hejtman v Prachaticích. 8. Žižka povolává bratří Bartoše a Bernarta z bratrstva menšího Tábora na sjezd do Německého Brodu. Na Vilémově 26. března 1423. Milosť ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a osvietiti srdce i rozumy naše k vuoli synu všemohú- címu! Bratřie v pánu bohu najmilejšie! Dávám vám vědčti, žeť sem nynie na Vilémově, a žádám vás někte- rého, abyšte ke mně přijeli jeden z vás, abychom spolu 116
Strana 117
rozmluvili o poctivé a líbezné našeho pána boha vše- mohúcieho. A takéť vám věděti dávám, žeť sem s Tá- borským(i) zóstal za jeden člověk, a poddali sú sě dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy; i kázalť sem pole sbierati, a počeliť sú. I také posielám do vašich měst, ať by všickni věrní byli nynie s veliký noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Brodu Německého, abychom se pokáli, tu kdež sme zhřešili, a tu zóstali podle rady božie za jeden člověk, a podle jeho zákona svatého a rady chudých i bohatých, v pravdách otce našeho pána všemohúcieho, proti nevěrným pokryva- čem domácím i cizozemciem. Takéť věděti vám dávám, žeť jest knieže vyjelo pryč z země. A příměřie aby se panem Čeňkem nečinili, leč byšte měli i s jinými súsedy okolo sebe. A o ty věci bohdá rozmluvíme. Datum in Vilémov feria sexta post annunciacionen Marie virginis gloriose. Jan Žižka z Kalichu. Slovútným, statečným bratří v naději božie Bartošěvi, Bernartovi z menšieho Tábora na Valečově buď dán. 9. Žižka věrné ze Skalice a Náchoda a vůbec z České země svolává na sjezd do Německého Brodu. Na Vilémově 1. dubna 1423. S boží pomocí Jan Žižka z Kalicha, slúha nestatečný v naději boží. Milost ducha svatého rač přebývati s vámi i s námi a rač osvítiti srdce i rozumy naše i všech věr- ných, kteříž sú se zasadili o pravdu pána našeho vše- mohúcího. Všem a ke všem, žádných osob nevymiňujíc, v Skalici a v Náchodě, i jiným všem v České zemi pře- bývajícím, příchylným k pravdám pána boha všemo- húcího, služba má s požádáním všeho dobrého! 117
rozmluvili o poctivé a líbezné našeho pána boha vše- mohúcieho. A takéť vám věděti dávám, žeť sem s Tá- borským(i) zóstal za jeden člověk, a poddali sú sě dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy; i kázalť sem pole sbierati, a počeliť sú. I také posielám do vašich měst, ať by všickni věrní byli nynie s veliký noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Brodu Německého, abychom se pokáli, tu kdež sme zhřešili, a tu zóstali podle rady božie za jeden člověk, a podle jeho zákona svatého a rady chudých i bohatých, v pravdách otce našeho pána všemohúcieho, proti nevěrným pokryva- čem domácím i cizozemciem. Takéť věděti vám dávám, žeť jest knieže vyjelo pryč z země. A příměřie aby se panem Čeňkem nečinili, leč byšte měli i s jinými súsedy okolo sebe. A o ty věci bohdá rozmluvíme. Datum in Vilémov feria sexta post annunciacionen Marie virginis gloriose. Jan Žižka z Kalichu. Slovútným, statečným bratří v naději božie Bartošěvi, Bernartovi z menšieho Tábora na Valečově buď dán. 9. Žižka věrné ze Skalice a Náchoda a vůbec z České země svolává na sjezd do Německého Brodu. Na Vilémově 1. dubna 1423. S boží pomocí Jan Žižka z Kalicha, slúha nestatečný v naději boží. Milost ducha svatého rač přebývati s vámi i s námi a rač osvítiti srdce i rozumy naše i všech věr- ných, kteříž sú se zasadili o pravdu pána našeho vše- mohúcího. Všem a ke všem, žádných osob nevymiňujíc, v Skalici a v Náchodě, i jiným všem v České zemi pře- bývajícím, příchylným k pravdám pána boha všemo- húcího, služba má s požádáním všeho dobrého! 117
Strana 118
Nejmilejší bratří! Napomínámť vás skrze dobrodiní pána našeho všemohúcího, kterýž jest nám mnoho po- máhal i osvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest rá- čil učiniti u Brodu Německého mocí svú nad nepřátely svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně nepřijali sme, ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v nevěru dali sme se, a tudy sme pána boha rozhněvali, a od toho času málo sme co dobrého učinili. A pán Bůh mstí spravedlivě nad námi pro naše hříchy. I napomínámť ještě všecky pro boží umučení a pro osvobození jeho svatých pravd k prospěchu věrným v svaté církvi, a zlým a nevěrným kacířům k zkažení, s pomocí boží abychom se sešli i sjeli nyní mezi hody v středu s veli- kénoci do Brodu totiž Německého, kdež sme zhřešili, abychme na témž místě pokání učinili, svých hříchův želejíc, pánu bohu poděkovali z toho daru velikého a nesmírného, jenž jest nám ráčil dáti nestatečným náš nejdobrotivější otec, kterémuž jest chvála na věky vě- kuov amen. Dále abychom se ustanovili tudyž na témž místě s radou pána boha a jeho svatým zákonem i s jeho se všemi věrnými, radou chudých i bohatých, a zuostali za jeden člověk proti všem pokrytcům domá- cím i cizozemcům. A vždy s pomocí trojice svaté, jed- noho pána vysvoboditele všech v něho ufajících. Dán na Vilémově leta narození buožího 1422 (sic) u veliký čtvrtek. 118
Nejmilejší bratří! Napomínámť vás skrze dobrodiní pána našeho všemohúcího, kterýž jest nám mnoho po- máhal i osvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest rá- čil učiniti u Brodu Německého mocí svú nad nepřátely svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně nepřijali sme, ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v nevěru dali sme se, a tudy sme pána boha rozhněvali, a od toho času málo sme co dobrého učinili. A pán Bůh mstí spravedlivě nad námi pro naše hříchy. I napomínámť ještě všecky pro boží umučení a pro osvobození jeho svatých pravd k prospěchu věrným v svaté církvi, a zlým a nevěrným kacířům k zkažení, s pomocí boží abychom se sešli i sjeli nyní mezi hody v středu s veli- kénoci do Brodu totiž Německého, kdež sme zhřešili, abychme na témž místě pokání učinili, svých hříchův želejíc, pánu bohu poděkovali z toho daru velikého a nesmírného, jenž jest nám ráčil dáti nestatečným náš nejdobrotivější otec, kterémuž jest chvála na věky vě- kuov amen. Dále abychom se ustanovili tudyž na témž místě s radou pána boha a jeho svatým zákonem i s jeho se všemi věrnými, radou chudých i bohatých, a zuostali za jeden člověk proti všem pokrytcům domá- cím i cizozemcům. A vždy s pomocí trojice svaté, jed- noho pána vysvoboditele všech v něho ufajících. Dán na Vilémově leta narození buožího 1422 (sic) u veliký čtvrtek. 118
Strana 119
10. Výstraha Hradeckých Žižkovi před úkladným vrahem. V Králové Hradci, 22. listopadu 1423. Pán buoh všemohúci rač býti s tebú, se všemi bra- třími věrnými i s námi hříšnými svú svatú milostí i po- mocí. Bratře Žižko i bratří naši nejmilejší! Věz, žeť jsme jednoho Opočenských strany jali, vězně dosti zna- menitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že již jeden jest s tebú u vojště, kterýž tě má zamordovati; a za to má ještě třiceti kop vzíti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černú hlavú ka- deřavú, tohoto listu ukazatel. A protoť sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi pro- síme, aby jemu věřil, což s tebú od nás o té věci mlu- viti bude. Pán všemohúcí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcem. Dán v Hradci nad La- bem, v pondělí v třetí hodinu v noci před sv. Kateřinú, rukú tvého kněze Ambrože. Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož. 119
10. Výstraha Hradeckých Žižkovi před úkladným vrahem. V Králové Hradci, 22. listopadu 1423. Pán buoh všemohúci rač býti s tebú, se všemi bra- třími věrnými i s námi hříšnými svú svatú milostí i po- mocí. Bratře Žižko i bratří naši nejmilejší! Věz, žeť jsme jednoho Opočenských strany jali, vězně dosti zna- menitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že již jeden jest s tebú u vojště, kterýž tě má zamordovati; a za to má ještě třiceti kop vzíti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černú hlavú ka- deřavú, tohoto listu ukazatel. A protoť sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi pro- síme, aby jemu věřil, což s tebú od nás o té věci mlu- viti bude. Pán všemohúcí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcem. Dán v Hradci nad La- bem, v pondělí v třetí hodinu v noci před sv. Kateřinú, rukú tvého kněze Ambrože. Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož. 119
Strana 120
A A R V *
A A R V *
Strana 121
ŽIŽKUV RÁD VOJENSKY Zápis německobrodského sněmu či řád a manifest bratrstva Žižkova (Žižkův řád vojenský). Smluven kolem 7. dubna 1423. Z milosti a z daru otce a pána boha všemohúcího uvěřivše a přijevše osvícení jisté, stálé, ohlášené a dů- vodné pravdy a zákona božího: Nejprve, abychom slovu božímu svobodu dali v ká- zání všudy, žádného místa nevymlúvajíce, a to v svých srdcích mile přijímajíce, skutečně plnili a drželi, potom i jiné k tomu vedli a učili. Druhé, abychme tělo a krev pána našeho Ježíše Kri- sta, boha všemohúcího, všickni přijímali s bázní, s ná- boženstvím a s poctivostí, staří i mladí, dítky hned po křtu, a potom vždy dítky, žádných osob nevymiňujíce, je k tomu raději nutili a pudili, nejméně v neděli kaž- dý týden. Třetí, abychme kněžstvo přivedli a uvedli k životu syna božího, pána Jesu Krista, a k životu apoštolskému, a nadání jich a sboží svatokupectví rušili a zkazili s po- mocí boží. Čtvrté, abychme sami na sobě napřed i v sobě hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili; potom na králích, na knížatech i na páních, na měšťanech, na ře- 121
ŽIŽKUV RÁD VOJENSKY Zápis německobrodského sněmu či řád a manifest bratrstva Žižkova (Žižkův řád vojenský). Smluven kolem 7. dubna 1423. Z milosti a z daru otce a pána boha všemohúcího uvěřivše a přijevše osvícení jisté, stálé, ohlášené a dů- vodné pravdy a zákona božího: Nejprve, abychom slovu božímu svobodu dali v ká- zání všudy, žádného místa nevymlúvajíce, a to v svých srdcích mile přijímajíce, skutečně plnili a drželi, potom i jiné k tomu vedli a učili. Druhé, abychme tělo a krev pána našeho Ježíše Kri- sta, boha všemohúcího, všickni přijímali s bázní, s ná- boženstvím a s poctivostí, staří i mladí, dítky hned po křtu, a potom vždy dítky, žádných osob nevymiňujíce, je k tomu raději nutili a pudili, nejméně v neděli kaž- dý týden. Třetí, abychme kněžstvo přivedli a uvedli k životu syna božího, pána Jesu Krista, a k životu apoštolskému, a nadání jich a sboží svatokupectví rušili a zkazili s po- mocí boží. Čtvrté, abychme sami na sobě napřed i v sobě hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili; potom na králích, na knížatech i na páních, na měšťanech, na ře- 121
Strana 122
meslnících, na robotězích i na všech lidech mužského i ženského pohlaví a pokolení, žádných osob nevymi- ňujíce, starých ani mladých, a vždy s pomocí pána boha všemohúcího. A kdožby těchto kusuov a artikulov svrchu psaných držeti a jich skutečně vésti i plniti, jich pomáhati, há- jiti a brániti nechtěl, toho žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, v městech, v městečkách hrazených i otevřených, ve vsích i ve dvořích, žádného místa ne- vymiňujíce ani vymlúvajíce, ale nevynímajíce, všecky všudy, napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dob- rému s pomocí pána boha našeho. A protož hnuti jsúce duchem dobrým, vědúce a rozo- mějíce, že všecky tohoto světa jsú padúcí a minulé, ale pravda pána Jesu Krista, boha všemohúcího, zůstává na věky: My Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rysmburka a z Vřešťova, Jan z Potštaina na Žampachu, Boček z Kunstatu a od jinud z Jevišovíc, Bartoš a Bernart bratří z Valečova, Bartoš, Jan, Martin bratří z Vysoké; my purkmistři a konšelé i všecky obce města Hradce nad Labem a Čáslavi; my Beneš z Mokro- vús, Jaroslav z Kalichu, Václav Horyna z Honbic, Křiš- ťan z Zernosek, Frencl z Litožnic, Jíra z Řečice, Jan z Studené; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Jaroměře; my Zdislav Zeman, Vavřinec Polák z Paňova, Blažek z Kralup, Jakub z Březové, Petřík Kralovec z Příbramě, Jan z Domažlic, Jan z Tehova, Martin z Borovnice, Havel Orebský; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Dvora; a my Chústník z Košova, Ondřej z Studené, Šarka z Slavného, Kříž setník, Beneš setník, Mikát Brada Odraný, Aleš z Hos- 122
meslnících, na robotězích i na všech lidech mužského i ženského pohlaví a pokolení, žádných osob nevymi- ňujíce, starých ani mladých, a vždy s pomocí pána boha všemohúcího. A kdožby těchto kusuov a artikulov svrchu psaných držeti a jich skutečně vésti i plniti, jich pomáhati, há- jiti a brániti nechtěl, toho žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, v městech, v městečkách hrazených i otevřených, ve vsích i ve dvořích, žádného místa ne- vymiňujíce ani vymlúvajíce, ale nevynímajíce, všecky všudy, napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dob- rému s pomocí pána boha našeho. A protož hnuti jsúce duchem dobrým, vědúce a rozo- mějíce, že všecky tohoto světa jsú padúcí a minulé, ale pravda pána Jesu Krista, boha všemohúcího, zůstává na věky: My Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rysmburka a z Vřešťova, Jan z Potštaina na Žampachu, Boček z Kunstatu a od jinud z Jevišovíc, Bartoš a Bernart bratří z Valečova, Bartoš, Jan, Martin bratří z Vysoké; my purkmistři a konšelé i všecky obce města Hradce nad Labem a Čáslavi; my Beneš z Mokro- vús, Jaroslav z Kalichu, Václav Horyna z Honbic, Křiš- ťan z Zernosek, Frencl z Litožnic, Jíra z Řečice, Jan z Studené; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Jaroměře; my Zdislav Zeman, Vavřinec Polák z Paňova, Blažek z Kralup, Jakub z Březové, Petřík Kralovec z Příbramě, Jan z Domažlic, Jan z Tehova, Martin z Borovnice, Havel Orebský; a my purkmistr a konšelé i všecka obec města Dvora; a my Chústník z Košova, Ondřej z Studené, Šarka z Slavného, Kříž setník, Beneš setník, Mikát Brada Odraný, Aleš z Hos- 122
Strana 123
tačova, Polévka z Hoštky, Mikuláš Orebský, Veta z Chlumčan, Litobor z Trubče, Linhart z Sléze, Beneš z Horošovic, Jan Baštín, Mařík Velek Šeňk, Jíra Roh, Mikuláš Brada, hejtmané, páni, rytíři, panoše, purk- mistři, konšelé i všecky obce panské, rytířské, panoš- ské, městské, žádných nevymiňujíce ani vymlúvajíce; my všickni svrchupsaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce přikazujeme, i chceme tomu, aby řádné poslušenství bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody sme brávali na bratřích i na stat- cích, a hanbu často od nepřátel božích a našich trpěli. Již s pomocí boží a vaší i všech věrných míníce se toho vystříci těmito obyčeji: 1. Nejprvé, když bychom chtěli vytrhnúti z města, kterého, nebo-li kde se hnúti chtěli z místa, kdež by- chom polem leželi, aby nižádný napřed nejezdil k mě- stu, ani šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody za- stávat, ani se kde polem klad bez dopuštění a rozká- zání města jmenovaného od jmenovaných starších hejt- manův, kteříž na to a k tomu vydáni a jmenováni budú! A jest-li žeby se kdo jinde položil a vytrhl ne- boli postavil bez rozkázání těch starších, chtěli bychom pomstiti a popraviti nad ním i nad takovým, i k jeho statku i k jeho hrdlu, jakožto k neposlušným, buď kdož buď, kteréhožkoli řádu, žádných osob nevynímajíce. 2. A kdyžby se chtěli hnúti z toho místa, kdežby po- lem leželi, s dopuštěním a rozkázáním těch starších jmenovaných, aby vytrhli na pole, kdežby místo po- dobné a hodné bylo k tomu, a tu sebe zčekali, aby se všecko vojsko hnulo z stanoviště. 3. A žádný aby nezapaloval bud, ani kde jinde pálil, kde bychme táhli neb leželi, jedno ti, ježto k tomu 123
tačova, Polévka z Hoštky, Mikuláš Orebský, Veta z Chlumčan, Litobor z Trubče, Linhart z Sléze, Beneš z Horošovic, Jan Baštín, Mařík Velek Šeňk, Jíra Roh, Mikuláš Brada, hejtmané, páni, rytíři, panoše, purk- mistři, konšelé i všecky obce panské, rytířské, panoš- ské, městské, žádných nevymiňujíce ani vymlúvajíce; my všickni svrchupsaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce přikazujeme, i chceme tomu, aby řádné poslušenství bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody sme brávali na bratřích i na stat- cích, a hanbu často od nepřátel božích a našich trpěli. Již s pomocí boží a vaší i všech věrných míníce se toho vystříci těmito obyčeji: 1. Nejprvé, když bychom chtěli vytrhnúti z města, kterého, nebo-li kde se hnúti chtěli z místa, kdež by- chom polem leželi, aby nižádný napřed nejezdil k mě- stu, ani šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody za- stávat, ani se kde polem klad bez dopuštění a rozká- zání města jmenovaného od jmenovaných starších hejt- manův, kteříž na to a k tomu vydáni a jmenováni budú! A jest-li žeby se kdo jinde položil a vytrhl ne- boli postavil bez rozkázání těch starších, chtěli bychom pomstiti a popraviti nad ním i nad takovým, i k jeho statku i k jeho hrdlu, jakožto k neposlušným, buď kdož buď, kteréhožkoli řádu, žádných osob nevynímajíce. 2. A kdyžby se chtěli hnúti z toho místa, kdežby po- lem leželi, s dopuštěním a rozkázáním těch starších jmenovaných, aby vytrhli na pole, kdežby místo po- dobné a hodné bylo k tomu, a tu sebe zčekali, aby se všecko vojsko hnulo z stanoviště. 3. A žádný aby nezapaloval bud, ani kde jinde pálil, kde bychme táhli neb leželi, jedno ti, ježto k tomu 123
Strana 124
vydáni a ustaveni budú, a to pod velikú pokutú, aby toho žádní jiní nečinili. 4. Potom nežby se ihned s místa hnuli, prvé nežby které věci činili a rozkázali, aby se nejprv pánu bohu modlili, kleknúc a padnúc před tělem božím a před tváří boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby pán buoh všemohúci ráčil svú pomoc dáti, a tu při svú svatú provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho dobrého a věrným k spasení a ku pomoci. 5. Pak potom aby lidi šikovali nebo zřídili, každú rotu pod své korúhve, heslo aby bylo povědíno, a potom aby se ihned hnuli a tak táhli, která napřed rota bude šikována ten den pod svými korúhvemi; a jiní aby se v ně nemísili, ani jim překáželi, ani se kam odtrhali; jakož komu kde a jakž které roty nebo ko- rúhve sšikovány budú, aby tak táhli v svém šiku a pohromadě, jedni k druhým se nemísejíce, a to opa- trně, napřed i nazad i na stranách vojska ostříhajíce i sami sebe, jakož komu kde od starších poručeno bude. 6. A jest-li žeby bůh neuchoval, žeby kterú škodu vzeli skrze jich neopatrnosti a zmeškání které, neb těch hejtmanuov, u vojště, nebo-li na vartách, nebo na poli, neb v strážech, kde jim poručeno bude a svěřeno od starších a od obcí: žádných osob nevymiňujíce, míníť i chtí nad nimi hejtmané i všecky obce k nim toho zříti i jim k hrdlóm popraviti i k statkuom a pomstiti, buď kníže, pán, nebo ktož kolivěk, žádných osob nevymi- ňujíce, ani vymlúvajíce. 7. Ale jest-li žeby kde pán buoh dal nepřátely pře- moci a poraziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnúce polem nebo polem ležíce kterých kořistí dobýti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na 124
vydáni a ustaveni budú, a to pod velikú pokutú, aby toho žádní jiní nečinili. 4. Potom nežby se ihned s místa hnuli, prvé nežby které věci činili a rozkázali, aby se nejprv pánu bohu modlili, kleknúc a padnúc před tělem božím a před tváří boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby pán buoh všemohúci ráčil svú pomoc dáti, a tu při svú svatú provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho dobrého a věrným k spasení a ku pomoci. 5. Pak potom aby lidi šikovali nebo zřídili, každú rotu pod své korúhve, heslo aby bylo povědíno, a potom aby se ihned hnuli a tak táhli, která napřed rota bude šikována ten den pod svými korúhvemi; a jiní aby se v ně nemísili, ani jim překáželi, ani se kam odtrhali; jakož komu kde a jakž které roty nebo ko- rúhve sšikovány budú, aby tak táhli v svém šiku a pohromadě, jedni k druhým se nemísejíce, a to opa- trně, napřed i nazad i na stranách vojska ostříhajíce i sami sebe, jakož komu kde od starších poručeno bude. 6. A jest-li žeby bůh neuchoval, žeby kterú škodu vzeli skrze jich neopatrnosti a zmeškání které, neb těch hejtmanuov, u vojště, nebo-li na vartách, nebo na poli, neb v strážech, kde jim poručeno bude a svěřeno od starších a od obcí: žádných osob nevymiňujíce, míníť i chtí nad nimi hejtmané i všecky obce k nim toho zříti i jim k hrdlóm popraviti i k statkuom a pomstiti, buď kníže, pán, nebo ktož kolivěk, žádných osob nevymi- ňujíce, ani vymlúvajíce. 7. Ale jest-li žeby kde pán buoh dal nepřátely pře- moci a poraziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnúce polem nebo polem ležíce kterých kořistí dobýti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na 124
Strana 125
hromadu skladeny byly, kdežby bylo tomu místo uká- záno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo; a k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městských i robotězuov, aby věrně spósobili ty věci chudým i bohatým, a spra- vedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jest-li pak žeby co kto vzal nebo-li zachoval, a to bylo usvědčeno dobrým svědomím: k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději božímu a obecnému; jakož se jest stalo Achiorovi pro čepici dcer královských a pro plášť; nebo-li jinú smrtí, buďto kníže, pán, rytíř, nebo panoše, měštěnín, řeme- slník nebo sedlák, ižádného nevymlúvajíce, ani k oso- bám hledíce a zříce, s pomocí boží takovú činiti nad nimi pomstu. 8. Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných ne- bylo u vojště, ani mezi námi. 9. Jest-li že by kto bil, ranil, ochromil, nebo zabil, buď nad ním pomstěno podle zákona božího, jako pán Buoh dopustí, žádného nevymiňujíce ani k osobám zříce. 10. Dále vězte, že kdoby se kolivěk kradl, nebo šel, nebo jel, aneb vezl od nás z vojsky, když bychom po- lem táhli nebo leželi, bez odpuštění starších jmenova- ných svrchu, a znamení jistého nebude míti, buď kníže, pán, rytíř, panoše, měštěnín, řemeslník, nebo robotěz, nebo kterýž kolivěk člověk, a bylby popaden, že chtí k jeho hrdlu i k statku popraviti, jakožto nad zlodějem nevěrným, jenž se krade od pře boží a věrných bratří z vojsky, kdež vojsko bude neb leží. 11. Také nechcem trpěti mezi sebú nevěrných, ne- 125
hromadu skladeny byly, kdežby bylo tomu místo uká- záno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo; a k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městských i robotězuov, aby věrně spósobili ty věci chudým i bohatým, a spra- vedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jest-li pak žeby co kto vzal nebo-li zachoval, a to bylo usvědčeno dobrým svědomím: k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději božímu a obecnému; jakož se jest stalo Achiorovi pro čepici dcer královských a pro plášť; nebo-li jinú smrtí, buďto kníže, pán, rytíř, nebo panoše, měštěnín, řeme- slník nebo sedlák, ižádného nevymlúvajíce, ani k oso- bám hledíce a zříce, s pomocí boží takovú činiti nad nimi pomstu. 8. Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných ne- bylo u vojště, ani mezi námi. 9. Jest-li že by kto bil, ranil, ochromil, nebo zabil, buď nad ním pomstěno podle zákona božího, jako pán Buoh dopustí, žádného nevymiňujíce ani k osobám zříce. 10. Dále vězte, že kdoby se kolivěk kradl, nebo šel, nebo jel, aneb vezl od nás z vojsky, když bychom po- lem táhli nebo leželi, bez odpuštění starších jmenova- ných svrchu, a znamení jistého nebude míti, buď kníže, pán, rytíř, panoše, měštěnín, řemeslník, nebo robotěz, nebo kterýž kolivěk člověk, a bylby popaden, že chtí k jeho hrdlu i k statku popraviti, jakožto nad zlodějem nevěrným, jenž se krade od pře boží a věrných bratří z vojsky, kdež vojsko bude neb leží. 11. Také nechcem trpěti mezi sebú nevěrných, ne- 125
Strana 126
poslušných lhářuov, zlodějuov, kostkářuov, lúpežníkuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic, i všech zjevných hříšníkův a hříš- nic: ty všecky z sebe chcme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí trojice svaté vedle zákona božího. 12. Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, ry- tíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psa- ní a jmenovaní, i všecky obce s pomocí boží a obecní ze všech neřáduov trestati i bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona božího, nižádných osob nevynímajíce ze všech stavuov, mužského i ženského pohlaví. A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchu psané a spasitedlné, pán buoh bude s námi a svú milostí a pomocí; neb to přísluší k boji božímu tak činiti, dobře křesťansky, v lásce zřízení, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naděje v pánu bohu setrvale bez pochybení položiti, čekajíce od něho věčné odplaty. I prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech kra- jin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, ře- meslníkuov, robotězuov, sedlákuov, i lidí všech sta- vuov, a zvláště napřed všech věrných Čechův, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a po- mocni byli. A my vám zase též držeti, plniti i mstíti (chceme), pro milého pána boha, pro jeho svaté umu- čení, pro vysvobození pravdy zákona božího, svatých a jich zvelebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka českého i slovenského, i všeho křesťan- ství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjevným kacířům a pokrytým zloskvrníkům, aby pán buoh všemohúcí nám i vám ráčil svú pomoc dáti i zví- 126
poslušných lhářuov, zlodějuov, kostkářuov, lúpežníkuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic, i všech zjevných hříšníkův a hříš- nic: ty všecky z sebe chcme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí trojice svaté vedle zákona božího. 12. Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, ry- tíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psa- ní a jmenovaní, i všecky obce s pomocí boží a obecní ze všech neřáduov trestati i bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona božího, nižádných osob nevynímajíce ze všech stavuov, mužského i ženského pohlaví. A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchu psané a spasitedlné, pán buoh bude s námi a svú milostí a pomocí; neb to přísluší k boji božímu tak činiti, dobře křesťansky, v lásce zřízení, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naděje v pánu bohu setrvale bez pochybení položiti, čekajíce od něho věčné odplaty. I prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech kra- jin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, ře- meslníkuov, robotězuov, sedlákuov, i lidí všech sta- vuov, a zvláště napřed všech věrných Čechův, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a po- mocni byli. A my vám zase též držeti, plniti i mstíti (chceme), pro milého pána boha, pro jeho svaté umu- čení, pro vysvobození pravdy zákona božího, svatých a jich zvelebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka českého i slovenského, i všeho křesťan- ství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjevným kacířům a pokrytým zloskvrníkům, aby pán buoh všemohúcí nám i vám ráčil svú pomoc dáti i zví- 126
Strana 127
těziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svú mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen. Budiž pán buch s námi i s vámi, v nichž jste, a kdež se líbí trojici svaté! A toho pro lepší svědomí a po- tvrzení a jistotu s větší pilností vedle duchovenství nad bídný rozum světa tohoto, my svrchu psaní s dobrým rozmyslem vědomě, dobrú volí k tomuto zápisu a listu svolujeme, a svolujeme jej skutečně držeti a zachovati i ostříhati s pomocí nestvořené a na věky požehnané trojice svaté. Amen. Tak pán buoh dej! 127
těziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svú mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen. Budiž pán buch s námi i s vámi, v nichž jste, a kdež se líbí trojici svaté! A toho pro lepší svědomí a po- tvrzení a jistotu s větší pilností vedle duchovenství nad bídný rozum světa tohoto, my svrchu psaní s dobrým rozmyslem vědomě, dobrú volí k tomuto zápisu a listu svolujeme, a svolujeme jej skutečně držeti a zachovati i ostříhati s pomocí nestvořené a na věky požehnané trojice svaté. Amen. Tak pán buoh dej! 127
Strana 128
R V A * ááßop boy boywyc cabona geße yroſiez ob�a pomocy * avſayte woyefo ge Roneowyccf Dyn T V V vytepte — — ſuſ wan Zacfiodi ſogi ſofimt wiec eAAAR Heywij tywor poz wycami mych 6oße Háze �az fitoz vaynnv &ye & p MOrtoz ſvyoko Ropymci MAw vonßehoſh Skányć adcynyci PysánazFanáßo ycte w áárr eſophxſerſn ewe Gnnych Mapena ſy — Snill� ſe hos nmý entyan wefe� vebayhafahci ryefewyef V
R V A * ááßop boy boywyc cabona geße yroſiez ob�a pomocy * avſayte woyefo ge Roneowyccf Dyn T V V vytepte — — ſuſ wan Zacfiodi ſogi ſofimt wiec eAAAR Heywij tywor poz wycami mych 6oße Háze �az fitoz vaynnv &ye & p MOrtoz ſvyoko Ropymci MAw vonßehoſh Skányć adcynyci PysánazFanáßo ycte w áárr eſophxſerſn ewe Gnnych Mapena ſy — Snill� ſe hos nmý entyan wefe� vebayhafahci ryefewyef V
Strana 129
1. KTOŽ JSU BOŽÍ BOJOVNÍCI a zákona jeho, prostež od boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním zvítězíte! 2. Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje; pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sejde. 3. Tent pán velít se nebáti záhubcí tělesných, velít i život složiti pro lásku svých bližních. 129
1. KTOŽ JSU BOŽÍ BOJOVNÍCI a zákona jeho, prostež od boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním zvítězíte! 2. Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje; pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sejde. 3. Tent pán velít se nebáti záhubcí tělesných, velít i život složiti pro lásku svých bližních. 129
Strana 130
4. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pána štědrého! 5. Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehledte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutiekajte! 6. Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podle dobrého pána dobrá jiezda bývá. 130
4. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pána štědrého! 5. Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehledte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutiekajte! 6. Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podle dobrého pána dobrá jiezda bývá. 130
Strana 131
7. Vy pakosti a drabanti na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životov netratte, a na kořistech se nezastavujte! 8. Heslo všichni pamatujte, kterež vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého; hlediž a drž se každý šiku svého! 9. A s tiem vesele křikněte, řkúc: Na ně, hr na ně! Braň svú rukama chutnejte, bóh pán náš! křikněte. 131
7. Vy pakosti a drabanti na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životov netratte, a na kořistech se nezastavujte! 8. Heslo všichni pamatujte, kterež vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého; hlediž a drž se každý šiku svého! 9. A s tiem vesele křikněte, řkúc: Na ně, hr na ně! Braň svú rukama chutnejte, bóh pán náš! křikněte. 131
Strana 132
NA MNOŽSTVÍ NEHLEDTE JAN ŽIŽKA - KRONIKA o ŘÁD - LISTY Uspořádal a úvodní studii napsal V. M. Škorpil. Doprovodnou stat napsal Jan Pachta. Rámcovou obálku navrhl prof. K. Müller. Kresby Ed. Wagnera zapůjčil rokycanský farář českobratrské církve evangelické J. Klimecký. Ve spolupráci s Vojenským histo- rickým ústavem vydalo r. 1946 NAŠE VOJSKO, ústřední vojenské nakladatelství v Praze. První svazek knižnice ŽIVA MINULOST, kterou rediguje Dr. V. M. Škorpil, ředitel Vojenského musea. Vý- tisk 1—4000. Písmem Bodoni vytiskl Jaromír Dolenský, Praha. Cena brož. Kčs 45.—.
NA MNOŽSTVÍ NEHLEDTE JAN ŽIŽKA - KRONIKA o ŘÁD - LISTY Uspořádal a úvodní studii napsal V. M. Škorpil. Doprovodnou stat napsal Jan Pachta. Rámcovou obálku navrhl prof. K. Müller. Kresby Ed. Wagnera zapůjčil rokycanský farář českobratrské církve evangelické J. Klimecký. Ve spolupráci s Vojenským histo- rickým ústavem vydalo r. 1946 NAŠE VOJSKO, ústřední vojenské nakladatelství v Praze. První svazek knižnice ŽIVA MINULOST, kterou rediguje Dr. V. M. Škorpil, ředitel Vojenského musea. Vý- tisk 1—4000. Písmem Bodoni vytiskl Jaromír Dolenský, Praha. Cena brož. Kčs 45.—.
- 1: Array
- 7: Array
- 9: Array
- 45: Array
- 61: Array
- 109: Array
- 121: Array
- 129: Array