z 241 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
Edice
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
Pozdější doplňky
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
Česká rýmovaná kronika
190
191
192
193
194
195
196
197
198
Několik prozaických slov k překladu
199
200
201
Starší jména a výrazy
202
203
204
205
Poznámky
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
Seznam vyobrazení
218
219
Rejstřík míst
220
221
222
223
224
225
Rejstřík osob
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
Obsah
236
237
238
239
240
241
Název:
Kronika tak řečeného Dalimila
Autor:
Bláhová, Marie; Krčmová, Marie; Vrbová, Hana
Rok vydání:
1977
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
241
Počet stran předmluvy plus obsahu:
241
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 8: Edice
- 179: Pozdější doplňky
- 190: Česká rýmovaná kronika
- 199: Několik prozaických slov k překladu
- 202: Starší jména a výrazy
- 206: Poznámky
- 218: Seznam vyobrazení
- 220: Rejstřík míst
- 226: Rejstřík osob
- 236: Obsah
upravit
Strana 1
3. KRONIKA DALIMILA OBODA PRAHA 1977
3. KRONIKA DALIMILA OBODA PRAHA 1977
Strana 2
Z6. bii kſiim viocⱥ rioſinio tyot ten tayme (sa ſerſ eNta.e ſii ia: ni twie ſarcciy oui tyi Scont Fer n eſudte fin & aliniva f e Raiſ vie nomfue: ſutißinom prigeſkoćier átiu kiwe= Cnneieſoauota vicćricha= Heu zawiéká vmie miſadeko oſka Kwiczeni Imc geßy cen pioar dcerkiyzſkdoy braßie cźńeżo= t Drechudraßowirz kride zatec neßo cákniém voßan ſká bicſe Swa ſyny braſná Ducegicſe= Skzzßyſenii Siechii bokáſkan= * Amkáy ienu/ Ciechu vacz kmwy= cen ließe miwy tiouießz Miy mez wſmwnkdieſ proto co Aootri ſkwiezćrz vokicßa: AGo� ſina Bokkanootdiekich a Ile ze geſfickie: voczkww iſae Sieſe cize mie onrAniſa vemiozic ik tricichu gei fimte boimiße cja vvleniaccim inate. da ( a
Z6. bii kſiim viocⱥ rioſinio tyot ten tayme (sa ſerſ eNta.e ſii ia: ni twie ſarcciy oui tyi Scont Fer n eſudte fin & aliniva f e Raiſ vie nomfue: ſutißinom prigeſkoćier átiu kiwe= Cnneieſoauota vicćricha= Heu zawiéká vmie miſadeko oſka Kwiczeni Imc geßy cen pioar dcerkiyzſkdoy braßie cźńeżo= t Drechudraßowirz kride zatec neßo cákniém voßan ſká bicſe Swa ſyny braſná Ducegicſe= Skzzßyſenii Siechii bokáſkan= * Amkáy ienu/ Ciechu vacz kmwy= cen ließe miwy tiouießz Miy mez wſmwnkdieſ proto co Aootri ſkwiezćrz vokicßa: AGo� ſina Bokkanootdiekich a Ile ze geſfickie: voczkww iſae Sieſe cize mie onrAniſa vemiozic ik tricichu gei fimte boimiße cja vvleniaccim inate. da ( a
Strana 3
Apodiáeſo potoß tvce Tſoblá pſzwkáHuk ice byſa zena bottivo ira akirbien kia zorßowa Cennuz wßań z Gw diochii/ bnieiz votwim gnieżik ty nechi Ke pokd wickwikem kimo Giefk ton ſobie tmiy pſáw gmie meſz kuicźwie lidinkk duaßoniu: zawidioße mcß ſámia wláſk chke Ketá pozya fiminy átywnowie Aby ne lioimiſku zßawdi. Atanine ☞i (Anee g zlato vko ne Iáaia ßiekni chticae hiakiſae fli Viſtu to vcant awiin kowuka Ancremula Snieſz. Aa voet vru ſaeſe tsv fivata milia. cuoßⱥ kodmirá áuißa dni kiioſnoiſiie pioia ton chu m viediet do gui. dehor vilictiſa: ſo bieſial in via ztibor/ Iianucnaniſe ſirom śinicty nie zká newieſćn nikim. Gre ßeie ki ſirti vipmuouan Peue lieweko kopkicoiiati.kdiz wna boren Sia= wirby naſz áfinvti Sobwunſnie cákaſe Tinima ágomon M Nſtu vieogoie worem ſZioſtu 77. Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 217—22а (Foto V. Havelka)
Apodiáeſo potoß tvce Tſoblá pſzwkáHuk ice byſa zena bottivo ira akirbien kia zorßowa Cennuz wßań z Gw diochii/ bnieiz votwim gnieżik ty nechi Ke pokd wickwikem kimo Giefk ton ſobie tmiy pſáw gmie meſz kuicźwie lidinkk duaßoniu: zawidioße mcß ſámia wláſk chke Ketá pozya fiminy átywnowie Aby ne lioimiſku zßawdi. Atanine ☞i (Anee g zlato vko ne Iáaia ßiekni chticae hiakiſae fli Viſtu to vcant awiin kowuka Ancremula Snieſz. Aa voet vru ſaeſe tsv fivata milia. cuoßⱥ kodmirá áuißa dni kiioſnoiſiie pioia ton chu m viediet do gui. dehor vilictiſa: ſo bieſial in via ztibor/ Iianucnaniſe ſirom śinicty nie zká newieſćn nikim. Gre ßeie ki ſirti vipmuouan Peue lieweko kopkicoiiati.kdiz wna boren Sia= wirby naſz áfinvti Sobwunſnie cákaſe Tinima ágomon M Nſtu vieogoie worem ſZioſtu 77. Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 217—22а (Foto V. Havelka)
Strana 4
O Nakladatelství Svoboda, 1977
O Nakladatelství Svoboda, 1977
Strana 5
Někdy na rozhraní prvního a druhého desetiletí 14. století vzniklo UVOD zajímavé literární a historické dílo, česká rýmovaná kronika. Nedorozuměním či omylem pozdější historiografie byla po několika staletích přiřčena Dalimilovi Mezeříčskému, kte- rého Václav Hájek z Libočan jmenuje jako kanovníka boleslavského. Od té doby je nazý- vána kronikou Dalimilovou. Ačkoli není pochyb o tom, že toto označení je naprosto neoprávněné, udržuje se již proto, že se název vžil a kronika je pod ním obecně známa. Kronika nemá valné historické ceny pro události, které popisuje. Je však jedinečným pramenem pro dobu svého vzniku. Její význam je především ve vyjádření názorů a nálad jedné skupiny české feudální společnosti na počátku 14. století. Další její význam tkví v jazyce, jímž je psána: rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila je první česky psané historické dílo a jedno z prvních českých literárních děl vůbec. Tato cenná literární památka se nyní dostává do rukou nejširší čtenářské veřejnosti ve srozumitelném novočeském překladu. Je otázka, proč převádět do češtiny dílo, které je již svým původem české. Avšak přestože čeština počátku 14. století je stále češtinou, liší se od současného jazyka natolik, že by pravděpodobně nebyla dnešnímu čtenáři beze zbytku přístupná. Předcházející vydání kroniky, nej- kvalitnější a nejdůkladnější, jakého se tomuto dílu kdy dostalo*, řeší jazykový problém přiloženým slovníčkem staročeských výrazů, kde lze méně srozumitelná slova vyhledat. Je to vhodné řešení, zvláště jde-li o odbornou vědeckou edici, která musí zachovat originální text. Ovšem dílo, jakým je česká rýmovaná kronika, si zaslouží, aby se s ním seznámil širší okruh čtenářů; i těch, kteří by po původním znění nikdy nesáhli. Není pochyb o tom, že originální text má svůj půvab, který žádný překlad nemůže nahradit. Kronika tak ztrácí do značné míry i svůj význam historický, neboť překlad nemůže a ani nechce zachovávat všechny historické termíny. Přes veškerou snahu musí pozměnit strukturu verše a částečně i text kroniky. Překlad však není určen profesionálním historikům ani literárním vědcům. Ti se vždycky musí obrátit k originálu, a ten byl v daném případě zpřístupněn v kritické edici. Naproti tomu široká veřejnost snad ocení především srozumitelnost a jasnost textu i obsahu kroniky. Jisté jazykové obtíže byly překážkou při čtení tohoto díla již před staletími. Pavel Ješín z Bezdězce, první vydavatel kroniky** k ní musel již v roce 1620 připojit slovníček výrazů, které nebyly už tehdy v češtině běžné. Podobně si počínali i někteří další její vydavatelé. František Faustin Procházka šel ve svém vydání z roku 1786 dále. Jako první modernizoval mluvnické tvary a kromě toho ještě pod čarou překládal staré výrazy, a tak se pokoušel o lepší zpřístupnění díla. Jeho snahu sice neuvítali odborníci, ale vydavatel zřejmě sledoval jiné cíle než vědecké vydání kroniky. Ještě dále dospěl V. Flajšhans, který v roce 1920 vydal první novočeský veršovaný překlad této staročeské kroniky. Je samozřejmé, že se jeho překlad neobešel bez některých chyb, kterých se lze těžko u podobného díla vyvarovat. Nutnost přiblížit Dalimilův text dnešnímu čtenáři chápal rovněž M. Maralík, když v roce 1948 vydal novočeský překlad Dalimilovy kroniky, avšak pouze v próze. K překladu je připojeno staročeské vy- dání. Prozaický překlad však nikdy nemůže vystihnout charakter originálu a navíc Maralíkův překlad není vždy přesný a správný (alespoň toto hledisko by v próze bylo možno respektovat). Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili B. Havránek a J. Daňhelka. Historické poznámky napsal Z. Kristen, Praha, 1. vyd. 1957, 2. vyd. 1958. Velké kritické vydání Dalimilovy kroniky se připravuje. ** Přesné citace jednotlivých vydání kroniky jsou uvedeny v poznámkách k pojednání o Dalimilově kronice. 5
Někdy na rozhraní prvního a druhého desetiletí 14. století vzniklo UVOD zajímavé literární a historické dílo, česká rýmovaná kronika. Nedorozuměním či omylem pozdější historiografie byla po několika staletích přiřčena Dalimilovi Mezeříčskému, kte- rého Václav Hájek z Libočan jmenuje jako kanovníka boleslavského. Od té doby je nazý- vána kronikou Dalimilovou. Ačkoli není pochyb o tom, že toto označení je naprosto neoprávněné, udržuje se již proto, že se název vžil a kronika je pod ním obecně známa. Kronika nemá valné historické ceny pro události, které popisuje. Je však jedinečným pramenem pro dobu svého vzniku. Její význam je především ve vyjádření názorů a nálad jedné skupiny české feudální společnosti na počátku 14. století. Další její význam tkví v jazyce, jímž je psána: rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila je první česky psané historické dílo a jedno z prvních českých literárních děl vůbec. Tato cenná literární památka se nyní dostává do rukou nejširší čtenářské veřejnosti ve srozumitelném novočeském překladu. Je otázka, proč převádět do češtiny dílo, které je již svým původem české. Avšak přestože čeština počátku 14. století je stále češtinou, liší se od současného jazyka natolik, že by pravděpodobně nebyla dnešnímu čtenáři beze zbytku přístupná. Předcházející vydání kroniky, nej- kvalitnější a nejdůkladnější, jakého se tomuto dílu kdy dostalo*, řeší jazykový problém přiloženým slovníčkem staročeských výrazů, kde lze méně srozumitelná slova vyhledat. Je to vhodné řešení, zvláště jde-li o odbornou vědeckou edici, která musí zachovat originální text. Ovšem dílo, jakým je česká rýmovaná kronika, si zaslouží, aby se s ním seznámil širší okruh čtenářů; i těch, kteří by po původním znění nikdy nesáhli. Není pochyb o tom, že originální text má svůj půvab, který žádný překlad nemůže nahradit. Kronika tak ztrácí do značné míry i svůj význam historický, neboť překlad nemůže a ani nechce zachovávat všechny historické termíny. Přes veškerou snahu musí pozměnit strukturu verše a částečně i text kroniky. Překlad však není určen profesionálním historikům ani literárním vědcům. Ti se vždycky musí obrátit k originálu, a ten byl v daném případě zpřístupněn v kritické edici. Naproti tomu široká veřejnost snad ocení především srozumitelnost a jasnost textu i obsahu kroniky. Jisté jazykové obtíže byly překážkou při čtení tohoto díla již před staletími. Pavel Ješín z Bezdězce, první vydavatel kroniky** k ní musel již v roce 1620 připojit slovníček výrazů, které nebyly už tehdy v češtině běžné. Podobně si počínali i někteří další její vydavatelé. František Faustin Procházka šel ve svém vydání z roku 1786 dále. Jako první modernizoval mluvnické tvary a kromě toho ještě pod čarou překládal staré výrazy, a tak se pokoušel o lepší zpřístupnění díla. Jeho snahu sice neuvítali odborníci, ale vydavatel zřejmě sledoval jiné cíle než vědecké vydání kroniky. Ještě dále dospěl V. Flajšhans, který v roce 1920 vydal první novočeský veršovaný překlad této staročeské kroniky. Je samozřejmé, že se jeho překlad neobešel bez některých chyb, kterých se lze těžko u podobného díla vyvarovat. Nutnost přiblížit Dalimilův text dnešnímu čtenáři chápal rovněž M. Maralík, když v roce 1948 vydal novočeský překlad Dalimilovy kroniky, avšak pouze v próze. K překladu je připojeno staročeské vy- dání. Prozaický překlad však nikdy nemůže vystihnout charakter originálu a navíc Maralíkův překlad není vždy přesný a správný (alespoň toto hledisko by v próze bylo možno respektovat). Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili B. Havránek a J. Daňhelka. Historické poznámky napsal Z. Kristen, Praha, 1. vyd. 1957, 2. vyd. 1958. Velké kritické vydání Dalimilovy kroniky se připravuje. ** Přesné citace jednotlivých vydání kroniky jsou uvedeny v poznámkách k pojednání o Dalimilově kronice. 5
Strana 6
Vzhledem k uvedeným nedostatkům obou překladů nelze žádný z nich předložit dnešnímu čtenáři. Proto byl pořízen překlad nový. V podstatě odpovídá textu kroniky podle Lobkovického rukopisu, který byl vzat za základ Havránkova a Daňhelkova kritického vydání, a obsahuje přídavky ostatních rukopisů. Vzhledem k možnostem překladu, který nemůže přesně respektovat verše originálu ani jejich obsah, nejsou tyto přídavky v textu odlišeny. S problematikou a způsobem překladu díla seznamuje čtenáře překladatelka ve svém výkladu. Na zásadní omyly a nedostatky Dalimilovy kroniky je upozorněno v poznámkách za textem. Tam také čtenář najde vysvětlení ke kronikářovu textu, identifikaci osob, pokud byla možná, převedení dat podle dnešního kalendáře a jiné údaje nezbytné k porozumění. Ke knize je rovněž připojen slovníček starších jmen a výrazů. Překlad se snaží respektovat text originálu i zachovat historickou patinu díla, ale zároveň je zpřístupnit co nejširšímu okruhu čtenářů. Věříme, že v tomto smyslu splní své poslání. MARIE BLÁHOVÁ
Vzhledem k uvedeným nedostatkům obou překladů nelze žádný z nich předložit dnešnímu čtenáři. Proto byl pořízen překlad nový. V podstatě odpovídá textu kroniky podle Lobkovického rukopisu, který byl vzat za základ Havránkova a Daňhelkova kritického vydání, a obsahuje přídavky ostatních rukopisů. Vzhledem k možnostem překladu, který nemůže přesně respektovat verše originálu ani jejich obsah, nejsou tyto přídavky v textu odlišeny. S problematikou a způsobem překladu díla seznamuje čtenáře překladatelka ve svém výkladu. Na zásadní omyly a nedostatky Dalimilovy kroniky je upozorněno v poznámkách za textem. Tam také čtenář najde vysvětlení ke kronikářovu textu, identifikaci osob, pokud byla možná, převedení dat podle dnešního kalendáře a jiné údaje nezbytné k porozumění. Ke knize je rovněž připojen slovníček starších jmen a výrazů. Překlad se snaží respektovat text originálu i zachovat historickou patinu díla, ale zároveň je zpřístupnit co nejširšímu okruhu čtenářů. Věříme, že v tomto smyslu splní své poslání. MARIE BLÁHOVÁ
Strana 7
nelſtiny przietePiaziſk ſwoßoićen vdaćny ſlechnez geſe żelek wßo zkehoidoſárzießſe gieß weliny mnoßotneß biechu Sſwyny wßorken ſecßciez wiey wyſſniánony ſz� vknktſze neſmiecßu natu ſárme poſmey/ VGſyſe pzⱥdßmdeny. czeſſki bo poſoyichulnapⱥd g° 6 áy Miiáwy ßridi brumny a ayiſſnany pobießkku wiieß Ogycronicz ßodiiſky ſe myck/eew ſłecßećwy Myśtierz prwni nenaceſy pwgeć/ Aſe giż muwnie yak bieſſk/byße był neopiuił ſpieſ/ e zabichu Tomyki tykierje vdaćneho/że choue geaßu Auffrynent ßnibi bnitunſeßo/ Pan ſan z Sánże vdaćme poneprzȧtelech gdieſſeiowſſem ponicß wßmd wendieſſeáky by�ſnymy moſć vpziekow neletieki naten ßoy iá ſeny o mieſái Hodiekikdu ćechowe s nyema boy mieaſu ccßowe vmiɇſáe nyemc bepicaßu/ wzaßkupiecß ccßy pomieſáu choċie chiſnyema wſwieß dmiech ztwonenż ſe śieoſu D welike powodny w Gochach Kn onawzenie ſyná boyießo ponſßo/ uośzecßſkech.deſáleßo Wiwzkiczwych ßuu gich ái powodoy byláiże mⱥßo wſy ſydmy praze Začátek Dalimilovy kroniky ve Františkánském rukopise, fol. 144a (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
nelſtiny przietePiaziſk ſwoßoićen vdaćny ſlechnez geſe żelek wßo zkehoidoſárzießſe gieß weliny mnoßotneß biechu Sſwyny wßorken ſecßciez wiey wyſſniánony ſz� vknktſze neſmiecßu natu ſárme poſmey/ VGſyſe pzⱥdßmdeny. czeſſki bo poſoyichulnapⱥd g° 6 áy Miiáwy ßridi brumny a ayiſſnany pobießkku wiieß Ogycronicz ßodiiſky ſe myck/eew ſłecßećwy Myśtierz prwni nenaceſy pwgeć/ Aſe giż muwnie yak bieſſk/byße był neopiuił ſpieſ/ e zabichu Tomyki tykierje vdaćneho/że choue geaßu Auffrynent ßnibi bnitunſeßo/ Pan ſan z Sánże vdaćme poneprzȧtelech gdieſſeiowſſem ponicß wßmd wendieſſeáky by�ſnymy moſć vpziekow neletieki naten ßoy iá ſeny o mieſái Hodiekikdu ćechowe s nyema boy mieaſu ccßowe vmiɇſáe nyemc bepicaßu/ wzaßkupiecß ccßy pomieſáu choċie chiſnyema wſwieß dmiech ztwonenż ſe śieoſu D welike powodny w Gochach Kn onawzenie ſyná boyießo ponſßo/ uośzecßſkech.deſáleßo Wiwzkiczwych ßuu gich ái powodoy byláiże mⱥßo wſy ſydmy praze Začátek Dalimilovy kroniky ve Františkánském rukopise, fol. 144a (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
Strana 8
8 PŘEDMLUVA Moudří milují pověsti, často však na jejich škodu nezdají se jim být hodné cti legendy o vlastním rodu. Kdyby se dovědět mohli z knih, kam jejich původ až sahá, o časech dobrých i časech zlých, potom by zajisté mnozí z nich velmi si vážili předků svých a víc jim vlast byla drahá. Bohužel máme však pomálu kronik a pravdivých análů a mými prosbami, běda, nikdo se přemluvit nedá. Nikde jsem ničeho nedosáh, jako bych na stěnu házel hrách, a tak sám zmužit se musím a sám tu knihu psát zkusím. Vězte však, že je věc přetěžká shledat, co známo je dodneška. Našla se kronika nejedna, žádná však o celku nejedná. Písaři, lenošní lajdáci, zbůhdarma tráví čas nad prací, mají zvyk prlenčit nejvíce o vlastním městě a o kraji, nevidí za jeho hranice, na smysl dějů nic nedbají. TUTO SE POČINA KRONIKA
8 PŘEDMLUVA Moudří milují pověsti, často však na jejich škodu nezdají se jim být hodné cti legendy o vlastním rodu. Kdyby se dovědět mohli z knih, kam jejich původ až sahá, o časech dobrých i časech zlých, potom by zajisté mnozí z nich velmi si vážili předků svých a víc jim vlast byla drahá. Bohužel máme však pomálu kronik a pravdivých análů a mými prosbami, běda, nikdo se přemluvit nedá. Nikde jsem ničeho nedosáh, jako bych na stěnu házel hrách, a tak sám zmužit se musím a sám tu knihu psát zkusím. Vězte však, že je věc přetěžká shledat, co známo je dodneška. Našla se kronika nejedna, žádná však o celku nejedná. Písaři, lenošní lajdáci, zbůhdarma tráví čas nad prací, mají zvyk prlenčit nejvíce o vlastním městě a o kraji, nevidí za jeho hranice, na smysl dějů nic nedbají. TUTO SE POČINA KRONIKA
Strana 9
9 Prastará kronika z Boleslavi", ta byla pro mne však poklad pravý. Z té často čerpal jsem nové zprávy, jak moje zem v bojích došla slávy. Břevnovská a pražská kronika k podstatě méně už proniká. Ač květnatá je a je mnohoslovná, boleslavské se v šíři nevyrovná. Z opatovické dost se dovídáme, bohužel ale začasté nás klame. Vyšehradská je vůbec plná chyb. Kněz boleslavský vyjádřil vše líp. Tu kroniku mám ze všech nejraději, a proto chci se držet verze její a přiznávám, že za mnohé jí vděčím. Jestliže tedy snad se liším něčím od toho, co je odjinud vám známo, žádný div. Píši, tak jak v ní je psáno. * Kniha přísloví 1.5. Jalová slova pokusím se zkrátit, pravdivým činům pravdivý zvuk vrátit, ať poučí se každý, kdo má snahu poznat svou zem a přispívat jí k blahu. Vždyť moudré slovo moudrý neodmítá a pro smutné v něm potěcha je skryta. Já jen své vlasti pokorný jsem sluha, mně prosté verše z pera jdou jen ztuha, a proto prosím, jestli některým napadne lepší slovo nebo rým,
9 Prastará kronika z Boleslavi", ta byla pro mne však poklad pravý. Z té často čerpal jsem nové zprávy, jak moje zem v bojích došla slávy. Břevnovská a pražská kronika k podstatě méně už proniká. Ač květnatá je a je mnohoslovná, boleslavské se v šíři nevyrovná. Z opatovické dost se dovídáme, bohužel ale začasté nás klame. Vyšehradská je vůbec plná chyb. Kněz boleslavský vyjádřil vše líp. Tu kroniku mám ze všech nejraději, a proto chci se držet verze její a přiznávám, že za mnohé jí vděčím. Jestliže tedy snad se liším něčím od toho, co je odjinud vám známo, žádný div. Píši, tak jak v ní je psáno. * Kniha přísloví 1.5. Jalová slova pokusím se zkrátit, pravdivým činům pravdivý zvuk vrátit, ať poučí se každý, kdo má snahu poznat svou zem a přispívat jí k blahu. Vždyť moudré slovo moudrý neodmítá a pro smutné v něm potěcha je skryta. Já jen své vlasti pokorný jsem sluha, mně prosté verše z pera jdou jen ztuha, a proto prosím, jestli některým napadne lepší slovo nebo rým,
Strana 10
10 ať nehorší se, do čeho se pletu, a opraví a přikrášlí mou větu. Tak rozkvete má země do slávy, až v nepříteli dech se zastaví. Přiznávám, že jsem jenom na prospěch své vlasti myslel a jen k slávě Čech se do té těžké práce pustil rád, přestože nejsem žádný literát.
10 ať nehorší se, do čeho se pletu, a opraví a přikrášlí mou větu. Tak rozkvete má země do slávy, až v nepříteli dech se zastaví. Přiznávám, že jsem jenom na prospěch své vlasti myslel a jen k slávě Čech se do té těžké práce pustil rád, přestože nejsem žádný literát.
Strana 11
KAPITOLA a 3. I II O BABYLÓNSKÉ VĚŽÍ A SEDMDESÁTI JAZYCÍCH Když lidstvo kromě osmi spravedlivých zhynulo celé v dravých vodách divých, těm, kteří ušli hrůzám potopy, nakázal Pán, ať na břeh vystoupí. I vydali se od východu k jihu ve zracích děs a v duších smrtnou tíhu, neboť se báli, že je zavalí zas nové vlny svými přívaly a přinesou jim záhubu a zmar. Když dorazili v houfci na Sennar2), dostali nápad zcela nesmyslný. Aby už na ně nedosáhly vlny, věž rozhodli se vztyčit nad polem, jež nebe zastře pyšným vrcholem. Co jeden muž se ihned všichni zdvihli Už pryskyřicí lepí tvrdé cihly, ať věž je pevná, ať se nezboří. A všichni jednou řečí hovoří. Bohu se ale nelíbil ten nápad, potrestal je a jazyky jim zmát, že mluvil každý jinak a že chápat nemohl vetčas ani brata brat. Věž stavět dál je bavilo už málo. I rozběhli se všichni, kam se dalo, jiný kraj každý převzal do své správy, hned začaly se různit jejich mravy, zem byla v mnoho zemí rozdělena, jež donynějška známe podle jména. Tak vzniklo i srbské plémě. Tam, kde leží Řeků země, obsadilo slunné pláně od moře až k římské bráně.
KAPITOLA a 3. I II O BABYLÓNSKÉ VĚŽÍ A SEDMDESÁTI JAZYCÍCH Když lidstvo kromě osmi spravedlivých zhynulo celé v dravých vodách divých, těm, kteří ušli hrůzám potopy, nakázal Pán, ať na břeh vystoupí. I vydali se od východu k jihu ve zracích děs a v duších smrtnou tíhu, neboť se báli, že je zavalí zas nové vlny svými přívaly a přinesou jim záhubu a zmar. Když dorazili v houfci na Sennar2), dostali nápad zcela nesmyslný. Aby už na ně nedosáhly vlny, věž rozhodli se vztyčit nad polem, jež nebe zastře pyšným vrcholem. Co jeden muž se ihned všichni zdvihli Už pryskyřicí lepí tvrdé cihly, ať věž je pevná, ať se nezboří. A všichni jednou řečí hovoří. Bohu se ale nelíbil ten nápad, potrestal je a jazyky jim zmát, že mluvil každý jinak a že chápat nemohl vetčas ani brata brat. Věž stavět dál je bavilo už málo. I rozběhli se všichni, kam se dalo, jiný kraj každý převzal do své správy, hned začaly se různit jejich mravy, zem byla v mnoho zemí rozdělena, jež donynějška známe podle jména. Tak vzniklo i srbské plémě. Tam, kde leží Řeků země, obsadilo slunné pláně od moře až k římské bráně.
Strana 12
KAPITOLA 2 12 O VZNIKU ČESKÉHO NÁRODA Leží země v srbském kraji, Charváty ji nazývají a v ní kdysi vládl lech, který nosil jméno Čech. Neboť dopustil se vraždy, zbaven domova byl navždy. Protože však prožil ve cti dlouhé roky s bratry šesti, co rodiny četné měli, jednou za noci se sjeli a Charváty srozuměni opustili bez prodlení. Dědky na ramena vzali, sborně vydali se k dáli, přešli přes nejednu horu, došli k velikému boru, posteskli si, že tu zhynou. Čech litoval: „To mou vinou bez přístřeší touláte se v širém poli, v temném lese ztrmáceni do úmoru. Vidíte tu oblou horu? Tam si odpočinem chvíli, tam naberem nové síly, tam po dlouhé, strastné pouti zapomenem, co nás rmoutí. Zjitra vystoupili bratři na horu. Čech vůkol patří, hledí k chlumům, hledí k luhům, potom obrátí se k druhům. „Ta zem štědrá je. Svou krásu prostírá jak k hodokvasu stůl. Zvěř, ryby, ptáky, včely nabízí a nepříteli nevydá nás na pospas horstvo pevné jako hráz. Panenská zem hebká, měkká, rozprostřená dodaleka tiše leží, jak když čeká hospodáře. Žádná řeka cizí tudy neprotéká,
KAPITOLA 2 12 O VZNIKU ČESKÉHO NÁRODA Leží země v srbském kraji, Charváty ji nazývají a v ní kdysi vládl lech, který nosil jméno Čech. Neboť dopustil se vraždy, zbaven domova byl navždy. Protože však prožil ve cti dlouhé roky s bratry šesti, co rodiny četné měli, jednou za noci se sjeli a Charváty srozuměni opustili bez prodlení. Dědky na ramena vzali, sborně vydali se k dáli, přešli přes nejednu horu, došli k velikému boru, posteskli si, že tu zhynou. Čech litoval: „To mou vinou bez přístřeší touláte se v širém poli, v temném lese ztrmáceni do úmoru. Vidíte tu oblou horu? Tam si odpočinem chvíli, tam naberem nové síly, tam po dlouhé, strastné pouti zapomenem, co nás rmoutí. Zjitra vystoupili bratři na horu. Čech vůkol patří, hledí k chlumům, hledí k luhům, potom obrátí se k druhům. „Ta zem štědrá je. Svou krásu prostírá jak k hodokvasu stůl. Zvěř, ryby, ptáky, včely nabízí a nepříteli nevydá nás na pospas horstvo pevné jako hráz. Panenská zem hebká, měkká, rozprostřená dodaleka tiše leží, jak když čeká hospodáře. Žádná řeka cizí tudy neprotéká,
Strana 13
má své vlastní toky vodní, které bohatě den po dni do šíravy plynou od ní. A že z hory zřít se nechá, Řípem nazval ji lid Čecha. 13 Než zřídili chlebné pece, lovili zvěř, ryby v řece, láz klučili a rok druhý zorali ho celý pluhy. A že vůdce Čechem zvali, zemi jméno Čechy dali. Důvěřivě, v bázni boží žili, neschráněli zboží, nikdo nepřál si mít víc, dělili se o krajíc, o strdí a každou rybu. Jen jednu jim vytknu chybu, to, že muž za oněch dob každou noc měl jinou z rob. Bez manželství jak ten skot obcovat jim bylo vhod. Jinak ctili však řád obce bez soudce i bez žalobce. A když přece došlo k hádce, stařešina v radě hladce vyřešil spor, horkou hlavu ochladil, dal průchod právu. Nekradlo se. Na závory nebývala vrata, dvory. Oněm zvykům věrný lid byl a v kraji vládl klid. KAPITOLA o 3 O LBUŠINĚ MOUDRÉM OTCI Uplynulo mnoho let. Muž jménem Krok národ ved, lotry trestal, trestal šelmy, moudrostí svou proslul velmi. Milován byl doposledka Krok, ten dobrý otec, který vychoval tři čacké dcery.
má své vlastní toky vodní, které bohatě den po dni do šíravy plynou od ní. A že z hory zřít se nechá, Řípem nazval ji lid Čecha. 13 Než zřídili chlebné pece, lovili zvěř, ryby v řece, láz klučili a rok druhý zorali ho celý pluhy. A že vůdce Čechem zvali, zemi jméno Čechy dali. Důvěřivě, v bázni boží žili, neschráněli zboží, nikdo nepřál si mít víc, dělili se o krajíc, o strdí a každou rybu. Jen jednu jim vytknu chybu, to, že muž za oněch dob každou noc měl jinou z rob. Bez manželství jak ten skot obcovat jim bylo vhod. Jinak ctili však řád obce bez soudce i bez žalobce. A když přece došlo k hádce, stařešina v radě hladce vyřešil spor, horkou hlavu ochladil, dal průchod právu. Nekradlo se. Na závory nebývala vrata, dvory. Oněm zvykům věrný lid byl a v kraji vládl klid. KAPITOLA o 3 O LBUŠINĚ MOUDRÉM OTCI Uplynulo mnoho let. Muž jménem Krok národ ved, lotry trestal, trestal šelmy, moudrostí svou proslul velmi. Milován byl doposledka Krok, ten dobrý otec, který vychoval tři čacké dcery.
Strana 14
14 První Kaše, druhá Tetka — a o třetí, Libuši, zvlášť zmínit se přísluší. Kaše na Kašíně byla, Tetka na Tetíně žila a věštkyně Libuše znala o svém lidu vše. Stalo se za oněch dní, že o mez dva zemani hrdlili se. Kněžna vstala, na viníka ukázala. Ten však osopil se na ni, že o právu nemá zdání, ať prý jehly spíš se drží, nezkouší se rovnat s muži. Řek: „Auvech! Žít nechce se mi, " když má žena vládnout zemi! A pak lotr moudré paní spílá, neřádně ji haní. Ona na to jeho lání neřekla však slůvko ani, obecný lid k poradě dala svolat na hradě. Na sněmu vší země matka vyložila lidu zkrátka, jak zle byla uražena jako vládkyně i žena. Zemani i sprostní kmáni smáli se však k popukání. Hlučí, krev se v nich hned pění, jak z řetězu utržení řádí zlobou pominutí. „Ten soud nemá vlásku cenu!“ křičí. „Nikdo nedonutí muže poslouchat dál ženu, hrubé hlasy sborem zazní. „To dovolí leda blázni. Ale my jsme rozhodnuti. Muži poddáme se s chutí. Neboť ctíme však tvé věštby, urči sama toho, jenž by vlád nám. Vždyť i dítě ví, že u nás není vhodné kníže.“
14 První Kaše, druhá Tetka — a o třetí, Libuši, zvlášť zmínit se přísluší. Kaše na Kašíně byla, Tetka na Tetíně žila a věštkyně Libuše znala o svém lidu vše. Stalo se za oněch dní, že o mez dva zemani hrdlili se. Kněžna vstala, na viníka ukázala. Ten však osopil se na ni, že o právu nemá zdání, ať prý jehly spíš se drží, nezkouší se rovnat s muži. Řek: „Auvech! Žít nechce se mi, " když má žena vládnout zemi! A pak lotr moudré paní spílá, neřádně ji haní. Ona na to jeho lání neřekla však slůvko ani, obecný lid k poradě dala svolat na hradě. Na sněmu vší země matka vyložila lidu zkrátka, jak zle byla uražena jako vládkyně i žena. Zemani i sprostní kmáni smáli se však k popukání. Hlučí, krev se v nich hned pění, jak z řetězu utržení řádí zlobou pominutí. „Ten soud nemá vlásku cenu!“ křičí. „Nikdo nedonutí muže poslouchat dál ženu, hrubé hlasy sborem zazní. „To dovolí leda blázni. Ale my jsme rozhodnuti. Muži poddáme se s chutí. Neboť ctíme však tvé věštby, urči sama toho, jenž by vlád nám. Vždyť i dítě ví, že u nás není vhodné kníže.“
Strana 15
1 obla votoua venhe ho. Aulu doſnulla hlukolicho-Izulne: wſwe zem poue uahlu wſie vchodt�mu mue zlob ſpniwem do� chodi-Muluech ziepa wſie kubiczam. prow mi du ml doſeyna omplane-Oſedlegtelmlnenly bonenhie uluez oldrzich opontolopirthuech louieſe��a fie kdn curſie iednu ves siedlueſe.virzic ze ſedle; dhiewkal napownie ſaſe�boſn ybezrubawow rucho pruſe-aſedlha kraſna welmu bueſe-abrmu owſem ſudluve nymue guueſe.Potziefie giemie� knſie dlinicht ſtygie-Anthed nns ſoble zakulueuku ☞ poste.Tā kuluenht elerheena bieſe�ſobie gnue botiena guiieſe. auhi guni zcoho zażle pocne. chu emeche-knhiez vieaer paulu vaczee tliſietlyu.3 hlapow elechechicn vineu�allechthine�ſuk chlaya gmieuant-ſleb oſarale.ſruebto ſlechne aanlu-al alo ſlechtlyune chudaba vinlu wille fin wfignli/: zocceie iednoho.aten ſie ate ſlechtlncem tehor oem gnael ſtrnckea umohe.ſlldu reltal ſlechen ſchlad ſlwem ſmieſiena-buve beeiena ma zeus-Vadhicg ſar chtui ſcenku ſepllui ſmeru-nez luálownn vhirmeaſku za zeno gwedu -wrzech keechemuk ſudce poiziku ſwemui Aproto uhiemkmlne wonuu poroln-laulnezu vdo Bitecht�korel nadolnliem he ſwáreho waglawa chchie ſui que zluriene ieho velke pomo boleſlam ze ſie bouey mochi ne rlu-yponie wſwilwá ſweho bu rzichi. Potrziech lethiech hilza przieueſklu-awſwilteho mien nhie pohrzieſlhu-ladum ſwat= hi neſiechu-nadu meſlu thie huurli nemoziechu Dwe rzie= illodhi przigiedu wiezmi ſoko= winlidu-A-ſn teho wſie ta rnu ieduu náko now vidhiech brat bil vcziuhil-athiem zun= ho vnilil-A vſko iez bil veal Ale ſwachi walcilaw ſeſru ln ſe-Ca ſwaca dhiewka kuhu Iat ſweho bratra :gieneni ze vſko ſwate mien Mienu: dote dobr leealo-tu kder ſie lo ſlalo ſlalee vcho-khiame chu-Tah przic iele khlame - Or Dalimilova kronika, tzv. zlomky Hanušovy, pag. VI—III (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
1 obla votoua venhe ho. Aulu doſnulla hlukolicho-Izulne: wſwe zem poue uahlu wſie vchodt�mu mue zlob ſpniwem do� chodi-Muluech ziepa wſie kubiczam. prow mi du ml doſeyna omplane-Oſedlegtelmlnenly bonenhie uluez oldrzich opontolopirthuech louieſe��a fie kdn curſie iednu ves siedlueſe.virzic ze ſedle; dhiewkal napownie ſaſe�boſn ybezrubawow rucho pruſe-aſedlha kraſna welmu bueſe-abrmu owſem ſudluve nymue guueſe.Potziefie giemie� knſie dlinicht ſtygie-Anthed nns ſoble zakulueuku ☞ poste.Tā kuluenht elerheena bieſe�ſobie gnue botiena guiieſe. auhi guni zcoho zażle pocne. chu emeche-knhiez vieaer paulu vaczee tliſietlyu.3 hlapow elechechicn vineu�allechthine�ſuk chlaya gmieuant-ſleb oſarale.ſruebto ſlechne aanlu-al alo ſlechtlyune chudaba vinlu wille fin wfignli/: zocceie iednoho.aten ſie ate ſlechtlncem tehor oem gnael ſtrnckea umohe.ſlldu reltal ſlechen ſchlad ſlwem ſmieſiena-buve beeiena ma zeus-Vadhicg ſar chtui ſcenku ſepllui ſmeru-nez luálownn vhirmeaſku za zeno gwedu -wrzech keechemuk ſudce poiziku ſwemui Aproto uhiemkmlne wonuu poroln-laulnezu vdo Bitecht�korel nadolnliem he ſwáreho waglawa chchie ſui que zluriene ieho velke pomo boleſlam ze ſie bouey mochi ne rlu-yponie wſwilwá ſweho bu rzichi. Potrziech lethiech hilza przieueſklu-awſwilteho mien nhie pohrzieſlhu-ladum ſwat= hi neſiechu-nadu meſlu thie huurli nemoziechu Dwe rzie= illodhi przigiedu wiezmi ſoko= winlidu-A-ſn teho wſie ta rnu ieduu náko now vidhiech brat bil vcziuhil-athiem zun= ho vnilil-A vſko iez bil veal Ale ſwachi walcilaw ſeſru ln ſe-Ca ſwaca dhiewka kuhu Iat ſweho bratra :gieneni ze vſko ſwate mien Mienu: dote dobr leealo-tu kder ſie lo ſlalo ſlalee vcho-khiame chu-Tah przic iele khlame - Or Dalimilova kronika, tzv. zlomky Hanušovy, pag. VI—III (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
Strana 16
16 bemykowu koohu wayce tſye ſla lem odnanzenyc botychoppodewyety ſet wcr wyetydcnt ſſeſiehd):wye holeye vſmny cyeſſan sc chy wyny Sbezgych dyeky ie klada bytkujem vczynyy: knycz boleilaw ſnarnye k hu ſhuyelle spto ſyevemu werc wbrzye wedyelſcsw lamy tehoy wwnye wby=ll wliyezemye ſz derakowⱥ Oby Ematrakowpe mſadeu mſadeegyne noczye Gechy ro/wotkdysneb wwolodáne
16 bemykowu koohu wayce tſye ſla lem odnanzenyc botychoppodewyety ſet wcr wyetydcnt ſſeſiehd):wye holeye vſmny cyeſſan sc chy wyny Sbezgych dyeky ie klada bytkujem vczynyy: knycz boleilaw ſnarnye k hu ſhuyelle spto ſyevemu werc wbrzye wedyelſcsw lamy tehoy wwnye wby=ll wliyezemye ſz derakowⱥ Oby Ematrakowpe mſadeu mſadeegyne noczye Gechy ro/wotkdysneb wwolodáne
Strana 17
17 lyry byellefpo gelt yſozye Emyegyeſc/ Ot wie nawa lknjehor Geſkcho kinic yſ ne ſwnty acle ſlepeho cherny wletlan ſuyce. wiom ſyn gyeho wienlaw Ckupy wzmyle: ten newdyd Whan gechom zumuy onty s wto pisknzemyu vſwuwſki ßell yzywot zinty: nabech ach piene vylſczye wayech twrzy dovychu facor tamby logechty wſſeshy zbychnin leſlaw wjlan gyde taſiu wodu ſwlany vwyßye wyk. Cambridgeský rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 63v—64a (Foto Státní knihovna CSR Praha)
17 lyry byellefpo gelt yſozye Emyegyeſc/ Ot wie nawa lknjehor Geſkcho kinic yſ ne ſwnty acle ſlepeho cherny wletlan ſuyce. wiom ſyn gyeho wienlaw Ckupy wzmyle: ten newdyd Whan gechom zumuy onty s wto pisknzemyu vſwuwſki ßell yzywot zinty: nabech ach piene vylſczye wayech twrzy dovychu facor tamby logechty wſſeshy zbychnin leſlaw wjlan gyde taſiu wodu ſwlany vwyßye wyk. Cambridgeský rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 63v—64a (Foto Státní knihovna CSR Praha)
Strana 18
18 ſuwſn moßo hindowy ſn= nd yyßdci vekiji ſkb gy Rochie Dwonaldiy cáßii cbchy gich dobylinoßi/ Maßnadioch ßáino= moko coßdy zhorode Awiic= ßo náli ßiadom zomreß eß e ßáaoofe gokane: ficco). ikáe kw Ayſko done vwikz onoßá nobricßpa Awoz i Yarj 3 Bawbr Se none áznohodobrych panow mynice Sſivu ne Kindy oż bra tuvoceg- Oi ßylk w czeßách czoßiicy nikucuen. oßo cnſá biſkuja nikoſay ſnide Dap vmoi powiow icm ſedry náßiſkupi ßo I9 áoi wznide Kwioz piomy ſkinar vemoſse ntrtiuzpogɇ Sponi v vienie na ása oCNO. An v poz Ain odnattene ſima bo ſác. 94.e eßo ponfin ppdinte ſáe Ppopiećiokać devaćeko= 3 5289. áliio ſkiny nowym ánići ná= wo iznide. Achßo ſen.á ſlahact Vod. Iſnugide Raßac= Cech Priſwáku zewn pwgdieá ciyg= Aſe wyſeKnalicco ßiiy ſo tzpiechi= no ſeziⱥch ti ſRizßu bozine= Grao. zame vśobywa Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 80v—81a (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
18 ſuwſn moßo hindowy ſn= nd yyßdci vekiji ſkb gy Rochie Dwonaldiy cáßii cbchy gich dobylinoßi/ Maßnadioch ßáino= moko coßdy zhorode Awiic= ßo náli ßiadom zomreß eß e ßáaoofe gokane: ficco). ikáe kw Ayſko done vwikz onoßá nobricßpa Awoz i Yarj 3 Bawbr Se none áznohodobrych panow mynice Sſivu ne Kindy oż bra tuvoceg- Oi ßylk w czeßách czoßiicy nikucuen. oßo cnſá biſkuja nikoſay ſnide Dap vmoi powiow icm ſedry náßiſkupi ßo I9 áoi wznide Kwioz piomy ſkinar vemoſse ntrtiuzpogɇ Sponi v vienie na ása oCNO. An v poz Ain odnattene ſima bo ſác. 94.e eßo ponfin ppdinte ſáe Ppopiećiokać devaćeko= 3 5289. áliio ſkiny nowym ánići ná= wo iznide. Achßo ſen.á ſlahact Vod. Iſnugide Raßac= Cech Priſwáku zewn pwgdieá ciyg= Aſe wyſeKnalicco ßiiy ſo tzpiechi= no ſeziⱥch ti ſRizßu bozine= Grao. zame vśobywa Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 80v—81a (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
Strana 19
19 ucz ßaniechu Izlicz naſz cyß ſpſPo�áwie áioż vałe nciinie Sſazb, 303. polnie zykazácha ſnáßy bozio= aſherotwe. voiſiná Ktoſmuſeláſċná Coſ pani vytzewßzny ċáki ckodiece Rewiedice Procz to cwiáce. Tákaź ſwim chodiece ſ tepecßu panie wſwow pſlice cź kniecme ſby by Rckiiek to vzitucno duſkmieći byko cpy/odláwicze wpoßami brž= got /Aá á pewi naßac wwſk tźyuiechie Reßo pwcktu kiciéta Aby na Ryoy ſofecz wſek tááie Mabaci od= chi Kdiżćo niáme rinene wzyic Vi wawahy diochai wſem oßmiemy iáko ka= Da Koz. cerzoy Iiwoty átwecßa Neßſá faciert lit ſewant Eyf a 85 yny ßlieo ſi byſánk oßi Stoon ſiiez wodená ßocka Rrizeyadk. Roſe vhetſkieho Raſue ſu krake vi ho neptećcke Sáiynicho oho rnge. diź cechy igſcorcyć keziɇciie omßie zcydáciá Aveyzcwie nás= die bzechie Náw ikuſki yláwá vdoozyeßie Hymoßo tákußicow pak czecſe Außi ziechia v.
19 ucz ßaniechu Izlicz naſz cyß ſpſPo�áwie áioż vałe nciinie Sſazb, 303. polnie zykazácha ſnáßy bozio= aſherotwe. voiſiná Ktoſmuſeláſċná Coſ pani vytzewßzny ċáki ckodiece Rewiedice Procz to cwiáce. Tákaź ſwim chodiece ſ tepecßu panie wſwow pſlice cź kniecme ſby by Rckiiek to vzitucno duſkmieći byko cpy/odláwicze wpoßami brž= got /Aá á pewi naßac wwſk tźyuiechie Reßo pwcktu kiciéta Aby na Ryoy ſofecz wſek tááie Mabaci od= chi Kdiżćo niáme rinene wzyic Vi wawahy diochai wſem oßmiemy iáko ka= Da Koz. cerzoy Iiwoty átwecßa Neßſá faciert lit ſewant Eyf a 85 yny ßlieo ſi byſánk oßi Stoon ſiiez wodená ßocka Rrizeyadk. Roſe vhetſkieho Raſue ſu krake vi ho neptećcke Sáiynicho oho rnge. diź cechy igſcorcyć keziɇciie omßie zcydáciá Aveyzcwie nás= die bzechie Náw ikuſki yláwá vdoozyeßie Hymoßo tákußicow pak czecſe Außi ziechia v.
Strana 20
T nioßuć nayſepezem áyvdili Awſic kim borktawi ſzdieli.áby tiew yiátá veci ozemi weli: kɇkuc ßiide� kaźdi ſwoy Swor ſwiditi/ neßużom mon prnym mictrw byti: keb bno= każci naſiwy omoy ßieoiátiáoß c pgoden neßiide cßáci: Redyme twrzi mekomemu ſcihwieći áhiyá nas kazdy miiſ źpuoćemzemie Srnići-wáwrzech bude oblememe átuk zewe giſe znucenie VieG nißu to kwczi powicoiecßii:ze bo lefiwiezoik neciciechi pece ſney comi womku bioda Gbić moy a ſkory viku vytß mec y ſnę gotmá izkiey te ta ſe tńk ſu wonw wyßkaáwr napen ay ſie martsin Akakez ſⱥ cce teſkgp źyit vekn Hkwez poßotichu Aketeflaiás odkadichu an Bozlar ktyſmioe ſyn teßo ßoleſkw Mrzedw na Ido ſoka wnide Mokicci y zlite ITdy gealeha MA o páwy/ Amuzwy wy fioſe ſow vx Pecenach z y vſza je
T nioßuć nayſepezem áyvdili Awſic kim borktawi ſzdieli.áby tiew yiátá veci ozemi weli: kɇkuc ßiide� kaźdi ſwoy Swor ſwiditi/ neßużom mon prnym mictrw byti: keb bno= każci naſiwy omoy ßieoiátiáoß c pgoden neßiide cßáci: Redyme twrzi mekomemu ſcihwieći áhiyá nas kazdy miiſ źpuoćemzemie Srnići-wáwrzech bude oblememe átuk zewe giſe znucenie VieG nißu to kwczi powicoiecßii:ze bo lefiwiezoik neciciechi pece ſney comi womku bioda Gbić moy a ſkory viku vytß mec y ſnę gotmá izkiey te ta ſe tńk ſu wonw wyßkaáwr napen ay ſie martsin Akakez ſⱥ cce teſkgp źyit vekn Hkwez poßotichu Aketeflaiás odkadichu an Bozlar ktyſmioe ſyn teßo ßoleſkw Mrzedw na Ido ſoka wnide Mokicci y zlite ITdy gealeha MA o páwy/ Amuzwy wy fioſe ſow vx Pecenach z y vſza je
Strana 21
atáſuarſkvo veſim vſebieſo Gmie ra ßiċu diovovyu toSieckki ti tá bicfe boźie tii tda: cſ roa huetu eiie v cheSReAtnte. Mr torsmea toccch prnoſ. ar ſlreni seti 326no Mnciſmef Sſuns gAcie Siomiát być iciaimi ictre IRvi HtMiy był biſkime votnych Vtirnáze ſumec ſyn zonſkiy ſechcie aowiſewi boha Ptot 5cko ſlawnik Nonncſkamac ka ſazezſlatra bráſⱥ ſeſkirnice ſuiczz ziczkcwie ßicß tgi ſaw iili wſießnice ſuzci ncniou vy inkevve 4 nQ ßo Poygckⱥ tewy= chene ſká rctiea Ri ſiwa ſkzach kwaſzaw nie ſkugoia/liá ſzoctura nerodi prigieti cpaſ toe pmisi ßyet fle ncine kam Mieti Caßdick win ſucity baſkugtuunoe Ty niiz weßzá vochże& Mgen po tore biezte uitieti viehjet budo 38. Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 277—28a (Foto V. Havelka)
atáſuarſkvo veſim vſebieſo Gmie ra ßiċu diovovyu toSieckki ti tá bicfe boźie tii tda: cſ roa huetu eiie v cheSReAtnte. Mr torsmea toccch prnoſ. ar ſlreni seti 326no Mnciſmef Sſuns gAcie Siomiát być iciaimi ictre IRvi HtMiy był biſkime votnych Vtirnáze ſumec ſyn zonſkiy ſechcie aowiſewi boha Ptot 5cko ſlawnik Nonncſkamac ka ſazezſlatra bráſⱥ ſeſkirnice ſuiczz ziczkcwie ßicß tgi ſaw iili wſießnice ſuzci ncniou vy inkevve 4 nQ ßo Poygckⱥ tewy= chene ſká rctiea Ri ſiwa ſkzach kwaſzaw nie ſkugoia/liá ſzoctura nerodi prigieti cpaſ toe pmisi ßyet fle ncine kam Mieti Caßdick win ſucity baſkugtuunoe Ty niiz weßzá vochże& Mgen po tore biezte uitieti viehjet budo 38. Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 277—28a (Foto V. Havelka)
Strana 22
u 22 loz powieſá Kwiißi keddgnoncom Czeſmi kydiye ádwonne cßmie= Ale że ſwe pemie wáißey geni ſupoy o win vymwełRebo byſz dm= SKeere czu nádalyiſweby zenie kwcß/ywiek n= Kwinßßßy ſwoy wo wez zwiedie Rudſie prziſſii powiebiec pagh Ani niech dawno/ ogtienderd/ ćoße źndygi= Wyſe ww niekeo wiidey wiiahdi= ſſie geſke zeyſe ſkutky wivno ſzw= żaki kdowoſemi wßo peideniez ſho ponwić nezbádáki geſk áwo ne= zadwy otdaki vptolo ſámſż wſo naßzme wuozalu Ake wiez zet vſko / kroniću pſȧkineck yiſo án= gedniz g hledan iMweßto : D ze niedez ceſe Kronicy ne= nie piſáryi neweluye ſu ſnazoiißy lue= teſn Nɇ ymoßo opiſáli Bedno e. king wßiuwieccia ogwem v= atieni ſruwy �ed imkenec wiku vſnieze ſáneßo w ok. ſizky ginie oſanwiizá w pſkie włáßi Františkánský rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 216a (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
u 22 loz powieſá Kwiißi keddgnoncom Czeſmi kydiye ádwonne cßmie= Ale że ſwe pemie wáißey geni ſupoy o win vymwełRebo byſz dm= SKeere czu nádalyiſweby zenie kwcß/ywiek n= Kwinßßßy ſwoy wo wez zwiedie Rudſie prziſſii powiebiec pagh Ani niech dawno/ ogtienderd/ ćoße źndygi= Wyſe ww niekeo wiidey wiiahdi= ſſie geſke zeyſe ſkutky wivno ſzw= żaki kdowoſemi wßo peideniez ſho ponwić nezbádáki geſk áwo ne= zadwy otdaki vptolo ſámſż wſo naßzme wuozalu Ake wiez zet vſko / kroniću pſȧkineck yiſo án= gedniz g hledan iMweßto : D ze niedez ceſe Kronicy ne= nie piſáryi neweluye ſu ſnazoiißy lue= teſn Nɇ ymoßo opiſáli Bedno e. king wßiuwieccia ogwem v= atieni ſruwy �ed imkenec wiku vſnieze ſáneßo w ok. ſizky ginie oſanwiizá w pſkie włáßi Františkánský rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 216a (Foto Státní knihovna ČSR Praha)
Strana 23
KAPITOLA o 4 23 O LBUŠINĚ PROROCTVÍ Libuše po krátké chvíli řekla: „Ač jste potupili mne i vše, co bylo dříve, myšlenky mé nejsou lstivé. Jenom duše zlá a podlá vlastní obci škodit hodlá. Vždyť jen v pospolitém svazku najde obec mír a lásku. Kdo ji zradí, dává v sázku život, krb i všechnu chásku, nenalezne klid a štěstí. Proto radit chci vám bez lsti. Soudit nebudu vás déle, když chcete mít muže v čele. Ženská ruka je však měkká, od mužské vás trýzeň čeká. To poznáte v chvíli jedné, až váš kníže za poledne k železnému stolu sedne. Nepřejte si cizozemce, ten váš národ zhubí lehce. Každý v cizině si stýská, a tak hledá srdce blízká. Každý k vládě zve si rádce, cizince jen hňup a zrádce. Cizák s cizáky se spojí, váš hlas před ním neobstojí, najde na vás na sta hříchů, dům vám vezme, skot i líchu. Neměň své za cizí právo, neskláněj se, česká hlavo, o to prosím naléhavě. V jednotě je cesta k slávě. O LBUŠINĚ KONI, JENŽ PŘEMYSLA PŘINESL Pak dodala kněžna krátce: „Vím, kdo by měl být váš vládce. Jen jedno však řeknu o něm. Jděte svorně za mým koněm, jděte sborně, kam on běží bez ohlavu, bez otěží, a tam, kam vás dovedla jeho stopa, do sedla
KAPITOLA o 4 23 O LBUŠINĚ PROROCTVÍ Libuše po krátké chvíli řekla: „Ač jste potupili mne i vše, co bylo dříve, myšlenky mé nejsou lstivé. Jenom duše zlá a podlá vlastní obci škodit hodlá. Vždyť jen v pospolitém svazku najde obec mír a lásku. Kdo ji zradí, dává v sázku život, krb i všechnu chásku, nenalezne klid a štěstí. Proto radit chci vám bez lsti. Soudit nebudu vás déle, když chcete mít muže v čele. Ženská ruka je však měkká, od mužské vás trýzeň čeká. To poznáte v chvíli jedné, až váš kníže za poledne k železnému stolu sedne. Nepřejte si cizozemce, ten váš národ zhubí lehce. Každý v cizině si stýská, a tak hledá srdce blízká. Každý k vládě zve si rádce, cizince jen hňup a zrádce. Cizák s cizáky se spojí, váš hlas před ním neobstojí, najde na vás na sta hříchů, dům vám vezme, skot i líchu. Neměň své za cizí právo, neskláněj se, česká hlavo, o to prosím naléhavě. V jednotě je cesta k slávě. O LBUŠINĚ KONI, JENŽ PŘEMYSLA PŘINESL Pak dodala kněžna krátce: „Vím, kdo by měl být váš vládce. Jen jedno však řeknu o něm. Jděte svorně za mým koněm, jděte sborně, kam on běží bez ohlavu, bez otěží, a tam, kam vás dovedla jeho stopa, do sedla
Strana 24
24 vsaďte, koho on vám určí. Střezte se však hádky prudší, neboť oslabí vám duši a zem na tisíc let zkruší. Dořekla. Kůň dal se v cval a zamířil volně v dál. KAPITOLA : O TOM, JAK BYL NALEZEN PRVNÍ ORÁČ Cválá, cválá bez uzdice kůň k Bílině, čisté říčce, za ním v houfci páni pilně, už dospěli k úlehlině, kde oral muž převeliký, nohy ovinuté lýky. Kůň zamířil k muži skokem, natočil se k němu bokem a že bez pohnutí stál, Stadice ves lid pak zval. Vyzvěděli od rolníka poslové, že se mu říká Přemysl, a šťastní celí hned ho s sebou zpět vzít chtěli. On se ale neměl k činu, konec otky vetkl v hlínu a řekl jen, jak ho mrzí, že přijeli příliš brzy. Kdyby dooral prý nivu, měl by národ vždy svou skývu, takto plodnou zem však hlad bude soužit častokrát. Nato mošnu otevírá, bere pecen, kolo sýra, rozkládá svůj oběd prostý na radlici a zve hosty. Ti se diví, něco tuší, vzpomínají na Libuši, vyzvídají na oráči, proč rád na železe svačí. Připomněl jim: „Když jste páni, zhrdli měkkou ženskou dlaní,
24 vsaďte, koho on vám určí. Střezte se však hádky prudší, neboť oslabí vám duši a zem na tisíc let zkruší. Dořekla. Kůň dal se v cval a zamířil volně v dál. KAPITOLA : O TOM, JAK BYL NALEZEN PRVNÍ ORÁČ Cválá, cválá bez uzdice kůň k Bílině, čisté říčce, za ním v houfci páni pilně, už dospěli k úlehlině, kde oral muž převeliký, nohy ovinuté lýky. Kůň zamířil k muži skokem, natočil se k němu bokem a že bez pohnutí stál, Stadice ves lid pak zval. Vyzvěděli od rolníka poslové, že se mu říká Přemysl, a šťastní celí hned ho s sebou zpět vzít chtěli. On se ale neměl k činu, konec otky vetkl v hlínu a řekl jen, jak ho mrzí, že přijeli příliš brzy. Kdyby dooral prý nivu, měl by národ vždy svou skývu, takto plodnou zem však hlad bude soužit častokrát. Nato mošnu otevírá, bere pecen, kolo sýra, rozkládá svůj oběd prostý na radlici a zve hosty. Ti se diví, něco tuší, vzpomínají na Libuši, vyzvídají na oráči, proč rád na železe svačí. Připomněl jim: „Když jste páni, zhrdli měkkou ženskou dlaní,
Strana 25
prospěje vám po mém soudu železný bič mého rodu. 25 O STROMU Z PŘEMYSLOVY OTKY Přemysl jí chléb a sýra, houf na otku zatím zírá. Pět výhonků raší z lísky, pět pupenů pouští lístky. Čtyři zvadly v krátkém čase, pátý rozvil v plné kráse. KAPITOLA 6 O PŘEMYSLOVĚ ZVOLENÍ Hleděli jak zmámení na ten zázrak. Znamení nějaké se v tom snad skrývá, že je suchá otka živá. Přemysla se páni ptají, co se v onom divu tají. Odpovídá: „Suchá otka věští osud, jenž mě potká. Libuši je pravda známa. Předvídala, že se z cháma příští české kníže zrodí, které potomků pět zplodí. Jednou vylíčí všem kniha, jak se královský rod zdvíhá, jak v pět knížat rostou děti, jak zbyde jen jedno z pěti, zato zářné, překrásné, že celý svět užasne. I když i té ratolesti nebude přát stále štěstí, vnuk vždy pomstí svého děda, nepříteli plesat nedá. Řek sněmu vše, co chtěl říct, a jel na hrad ze Stadic.
prospěje vám po mém soudu železný bič mého rodu. 25 O STROMU Z PŘEMYSLOVY OTKY Přemysl jí chléb a sýra, houf na otku zatím zírá. Pět výhonků raší z lísky, pět pupenů pouští lístky. Čtyři zvadly v krátkém čase, pátý rozvil v plné kráse. KAPITOLA 6 O PŘEMYSLOVĚ ZVOLENÍ Hleděli jak zmámení na ten zázrak. Znamení nějaké se v tom snad skrývá, že je suchá otka živá. Přemysla se páni ptají, co se v onom divu tají. Odpovídá: „Suchá otka věští osud, jenž mě potká. Libuši je pravda známa. Předvídala, že se z cháma příští české kníže zrodí, které potomků pět zplodí. Jednou vylíčí všem kniha, jak se královský rod zdvíhá, jak v pět knížat rostou děti, jak zbyde jen jedno z pěti, zato zářné, překrásné, že celý svět užasne. I když i té ratolesti nebude přát stále štěstí, vnuk vždy pomstí svého děda, nepříteli plesat nedá. Řek sněmu vše, co chtěl říct, a jel na hrad ze Stadic.
Strana 26
KAPITOLA 26 Sotva oráč u bran stojí, Libuše už svatbu strojí, páni knížetem ho volí, snášejí mu hory doly. Přemysl byl člověk znalý. S kněžnou lidu zákon dali. Libuše pak jednoho dne řekla: „Vidím místo vhodné, které slávou vzplane prudce jako na obloze slunce. Věštba bude naplněna. Dvé oliv se zazelená. První Václav ctěný všemi, druhý muž pak Vojtěch křtěný. Můj lid hrdý bude na ně, oba čeká milost Páně, jejich svatá paměť čistá ostříhá klid toho místa. O ZALOŽENÍ PRAHY „Stavte, jak vám poradím, velké město s podhradím u Vltavy pod Petřínem, kde práh tesař se svým synem teše. Nazvete je Praha. Ať mu k lesku dopomáhá to, že král i dvořeníni, třebas jako lvi jsou silní, před prahem vždy hlavu skloní, nechtějí-li přijít o ni. To i v Praze činit zhusta přikáže jim vtip a úcta. Zemané i lidé městští znesváří se však a ztřeští. Třikrát stříbro pozře bída, třikrát stříbro země vydá, než ho kratce železné všude hojnost nalezne."
KAPITOLA 26 Sotva oráč u bran stojí, Libuše už svatbu strojí, páni knížetem ho volí, snášejí mu hory doly. Přemysl byl člověk znalý. S kněžnou lidu zákon dali. Libuše pak jednoho dne řekla: „Vidím místo vhodné, které slávou vzplane prudce jako na obloze slunce. Věštba bude naplněna. Dvé oliv se zazelená. První Václav ctěný všemi, druhý muž pak Vojtěch křtěný. Můj lid hrdý bude na ně, oba čeká milost Páně, jejich svatá paměť čistá ostříhá klid toho místa. O ZALOŽENÍ PRAHY „Stavte, jak vám poradím, velké město s podhradím u Vltavy pod Petřínem, kde práh tesař se svým synem teše. Nazvete je Praha. Ať mu k lesku dopomáhá to, že král i dvořeníni, třebas jako lvi jsou silní, před prahem vždy hlavu skloní, nechtějí-li přijít o ni. To i v Praze činit zhusta přikáže jim vtip a úcta. Zemané i lidé městští znesváří se však a ztřeští. Třikrát stříbro pozře bída, třikrát stříbro země vydá, než ho kratce železné všude hojnost nalezne."
Strana 27
KAPITOLA 8 27 O DÍVČÍ VÁLCE Když vydechla kněžna duši, pohřbili ji na Libuši. Válku leda pro posměšky vhodnou počaly pak kněžky. Zákon změnit chtěly v chvíli, ve své pýše zatoužily, aby dívka zemi vládla. Muž ať prý si hledí rádla. Nebylo to snad pár žvástů, nechtěly si snad jen hrát. Postavily pevný hrad, Děvín začaly ho zvát a zvolily kněžnou Vlastu. Rozhlásila: „Bijme chlapy, ty bradaté, hloupé capy ! (Pohani, jak známo, nosí do jednoho dlouhé vousy.) Vždyť svou sílu v medovině utápějí každou noc. My jim ukážem svou moc, až nad nimi zvítězíme.“ Taková řeč nesnadno se zapomíná. Šest set dívek seběhlo se do Děvína3/ Jak holubi opouštějí holubníky, tak od otců utíkaly mladé dívky. Otcové si s rozmarem věc vážnou spletli, místo aby na své dcery vzali metly. Myslili, že nehrozí jim nebezpečí, posměvačně dívali se zpovzdálečí, když obkročmo na bělouši panna jela, když z ohrady jiná koně vyváděla. Viděli v tom ve všem jenom prostý šprým, ten šprým ale brzy smutek přines jim. Kdyby byli rozum vzali na potaz, velkému zlu předešli by ještě včas. Zapomněli nejspíš muži bláhoví, co nás učí jedno moudré přísloví: Kdo dům chrání, ten musí mít v paměti, že z jiskérky uhlík bývá vzápětí. Z uhlíku pak velký oheň kposledku a ten zbaví hospodáře majetku.
KAPITOLA 8 27 O DÍVČÍ VÁLCE Když vydechla kněžna duši, pohřbili ji na Libuši. Válku leda pro posměšky vhodnou počaly pak kněžky. Zákon změnit chtěly v chvíli, ve své pýše zatoužily, aby dívka zemi vládla. Muž ať prý si hledí rádla. Nebylo to snad pár žvástů, nechtěly si snad jen hrát. Postavily pevný hrad, Děvín začaly ho zvát a zvolily kněžnou Vlastu. Rozhlásila: „Bijme chlapy, ty bradaté, hloupé capy ! (Pohani, jak známo, nosí do jednoho dlouhé vousy.) Vždyť svou sílu v medovině utápějí každou noc. My jim ukážem svou moc, až nad nimi zvítězíme.“ Taková řeč nesnadno se zapomíná. Šest set dívek seběhlo se do Děvína3/ Jak holubi opouštějí holubníky, tak od otců utíkaly mladé dívky. Otcové si s rozmarem věc vážnou spletli, místo aby na své dcery vzali metly. Myslili, že nehrozí jim nebezpečí, posměvačně dívali se zpovzdálečí, když obkročmo na bělouši panna jela, když z ohrady jiná koně vyváděla. Viděli v tom ve všem jenom prostý šprým, ten šprým ale brzy smutek přines jim. Kdyby byli rozum vzali na potaz, velkému zlu předešli by ještě včas. Zapomněli nejspíš muži bláhoví, co nás učí jedno moudré přísloví: Kdo dům chrání, ten musí mít v paměti, že z jiskérky uhlík bývá vzápětí. Z uhlíku pak velký oheň kposledku a ten zbaví hospodáře majetku.
Strana 28
28 Nebránili muži slovem pohromě, váhali, až vzniklo vojsko ohromné. Ač Přemysl volal často na poplach, páni řekli, že nemají z ženských strach. Když pravil: „Já zřel jsem dívku ve snění krev lokat a v hrůzostrašném běsnění plenit zemi. Neštěstí nás nemine. Tvrdili, že jsou to tanty nevinné. KAPITOLA 9 O VLASTINĚ MOUDRÉM ÚRADKU Opustily dívky rodné krovy, na Děvíně našly domov nový, chystaly se k válce mnoho dní, učili se ruče jezdit na koni a každý by divil se a velmi žas, kdyby pobyl na Děvíně v onen čas. Uviděl by krasavice se dřevci, jak burdují, jak se bijí v turnaji, uviděl by krasavice na hřebci, jak o závod s vichrem pádí po kraji a spěchají rozjásaně na hrad z luk, uviděl by pannu, která svírá luk. Uviděl by, třebas je to k nevíře, ne zrcadla, ale zbroj a krunýře. Muži to vše znali. Stařec jako hoch shodně to však pokládali za vrtoch. Zato všechny panny v obci, sestra bratru, dcera otci řekly: „Každý buď svým pánem. My už s vámi nezůstanem. Pak si věrnost přísahaly, slavnostní slib Vlastě daly, že se rády pití zdrží, aby byly štíhlé, čilé, pohotové v každém díle a moudřejší nežli muži. Už je dělí Vlasta smělá do tří skupin. První měla chránit hrad a co je v něm. Ta tvořila také sněm. Neboť kdo zná cenu rady,
28 Nebránili muži slovem pohromě, váhali, až vzniklo vojsko ohromné. Ač Přemysl volal často na poplach, páni řekli, že nemají z ženských strach. Když pravil: „Já zřel jsem dívku ve snění krev lokat a v hrůzostrašném běsnění plenit zemi. Neštěstí nás nemine. Tvrdili, že jsou to tanty nevinné. KAPITOLA 9 O VLASTINĚ MOUDRÉM ÚRADKU Opustily dívky rodné krovy, na Děvíně našly domov nový, chystaly se k válce mnoho dní, učili se ruče jezdit na koni a každý by divil se a velmi žas, kdyby pobyl na Děvíně v onen čas. Uviděl by krasavice se dřevci, jak burdují, jak se bijí v turnaji, uviděl by krasavice na hřebci, jak o závod s vichrem pádí po kraji a spěchají rozjásaně na hrad z luk, uviděl by pannu, která svírá luk. Uviděl by, třebas je to k nevíře, ne zrcadla, ale zbroj a krunýře. Muži to vše znali. Stařec jako hoch shodně to však pokládali za vrtoch. Zato všechny panny v obci, sestra bratru, dcera otci řekly: „Každý buď svým pánem. My už s vámi nezůstanem. Pak si věrnost přísahaly, slavnostní slib Vlastě daly, že se rády pití zdrží, aby byly štíhlé, čilé, pohotové v každém díle a moudřejší nežli muži. Už je dělí Vlasta smělá do tří skupin. První měla chránit hrad a co je v něm. Ta tvořila také sněm. Neboť kdo zná cenu rady,
Strana 29
umí moudře rovnat svády. Krásné učila, jak mohou muže rozněcovat touhou. Vždyť začasté věta lstivá mocnější než končíř bývá. Třetím kázala pak luky muže štvát a bít jak vlky. 29 KAPITOLA : 10 O PRVNÍM DÍVČÍM VÍTĚZSTVÍ Když pak zvykly dívky boji, jízdě koňmo, těžké zbroji, drancovaly okolí. Ať potkaly kdekoli otce, bratra, ujce, tchána, zabily ho. Žádná panna k smíru muže nevybídla. Srdce ztvrdlo jim jak skřidla. Přemysl řek, aby muži nechodili bez oruží, oni však je k svému hoři neměli a s jejich oři dívky jezdily v tom čase. Voj mužů však ubíral se přesto na hrad přesvědčen, že probudí bázeň žen rákoskou a pohrůžkami. Prý z Děvína prchnou samy. Přemysl však svému rodu obával se přinést škodu. Pravil: „Ten boj nemá šance. Kdyby můj rod dívky smělé porazily, nepřátelé vyženou mě jako štvance. A vám neradil bych též pouštět se v tu lítou řež. Marné bylo varování. Zástup už se valí strání k Děvínu a zdaleka posměvačně haleká.
umí moudře rovnat svády. Krásné učila, jak mohou muže rozněcovat touhou. Vždyť začasté věta lstivá mocnější než končíř bývá. Třetím kázala pak luky muže štvát a bít jak vlky. 29 KAPITOLA : 10 O PRVNÍM DÍVČÍM VÍTĚZSTVÍ Když pak zvykly dívky boji, jízdě koňmo, těžké zbroji, drancovaly okolí. Ať potkaly kdekoli otce, bratra, ujce, tchána, zabily ho. Žádná panna k smíru muže nevybídla. Srdce ztvrdlo jim jak skřidla. Přemysl řek, aby muži nechodili bez oruží, oni však je k svému hoři neměli a s jejich oři dívky jezdily v tom čase. Voj mužů však ubíral se přesto na hrad přesvědčen, že probudí bázeň žen rákoskou a pohrůžkami. Prý z Děvína prchnou samy. Přemysl však svému rodu obával se přinést škodu. Pravil: „Ten boj nemá šance. Kdyby můj rod dívky smělé porazily, nepřátelé vyženou mě jako štvance. A vám neradil bych též pouštět se v tu lítou řež. Marné bylo varování. Zástup už se valí strání k Děvínu a zdaleka posměvačně haleká.
Strana 30
30 Poblíž Vyšehradu stáli v místech, kterým věky příští daly jméno Na bojišti4/. Sotva spatřily je zdáli dívky, znovu přísahaly věrnost Vlastě, která hned v čele silných vyšla vpřed, z moudrých vytvořila střed a s oštěpem v pevné dlani ještě před začátkem boje pobízela šiky svoje řečí plnou odhodlání: „Družky milé, víru mějte, svému jménu udělejte čest. Nažeňte mužům strach. Vítězství je na dosah. Pobijte těch lotrů tucty, ať dosáhnem věčné úcty. Pro mír, pro slávu a klid musíme je porazit. Pak si každá vybrat může podle svého vkusu muže jako amazonské panny“ jež kázaly mužům lány orat a sít v potu tváře. Samy vládly. Na císaře Kýra se pak vypravily“/, na hlavu ho porazily a v krvi ho utopily s křikem: „Chtěls krev — máš ji mít. Nebudeš už trýznit lid. S Alexandrem bojovaly") s mnohými se bily králi, bez velkého úsilí sobě věhlas dobyly. Buďte stejné. Vždyť je k pláči zahanbit se před bradáči. Nedejte se zajmout, sice učiní z nás nevolnice. Bijte otce, bijte braty, je-li vám váš život svatý. Spíš porážku snese žena, než by padla na kolena. Ta, která snad vzdá se v bitce, na Děvín zpět nesmí více
30 Poblíž Vyšehradu stáli v místech, kterým věky příští daly jméno Na bojišti4/. Sotva spatřily je zdáli dívky, znovu přísahaly věrnost Vlastě, která hned v čele silných vyšla vpřed, z moudrých vytvořila střed a s oštěpem v pevné dlani ještě před začátkem boje pobízela šiky svoje řečí plnou odhodlání: „Družky milé, víru mějte, svému jménu udělejte čest. Nažeňte mužům strach. Vítězství je na dosah. Pobijte těch lotrů tucty, ať dosáhnem věčné úcty. Pro mír, pro slávu a klid musíme je porazit. Pak si každá vybrat může podle svého vkusu muže jako amazonské panny“ jež kázaly mužům lány orat a sít v potu tváře. Samy vládly. Na císaře Kýra se pak vypravily“/, na hlavu ho porazily a v krvi ho utopily s křikem: „Chtěls krev — máš ji mít. Nebudeš už trýznit lid. S Alexandrem bojovaly") s mnohými se bily králi, bez velkého úsilí sobě věhlas dobyly. Buďte stejné. Vždyť je k pláči zahanbit se před bradáči. Nedejte se zajmout, sice učiní z nás nevolnice. Bijte otce, bijte braty, je-li vám váš život svatý. Spíš porážku snese žena, než by padla na kolena. Ta, která snad vzdá se v bitce, na Děvín zpět nesmí více
Strana 31
31 Comi by ziwnowyſuepi= (tode ſaw Xyoſang Sſium ZydoſwunkoSa spoſwy wiw= kſwaty woak no Hcżeny tendati, 4 norRnan. gne ka kmerpwßyßy nakody yy wa fncie neſeeko Nacmmiveny HoRwzem dpoſáigieeſnie= AmerzaRowzemdopniß grie bnawyſlepii oni guo duidoknum miooßngli owie kⱥmutßkkodi wſa ſkuſe Rk.dmde A ſe Brießo Spruwy geßbnengenz gim gɇſałám wnmozemfkna= Iamudwſk/ (roſnacti Gadagɇceſßy Emez czie�o= cpketſelkmndeput jotte gveſli gey geko Reda= Acßoſmetá zie ſuz gad zwini Swez áſa awynozaſzſz oſwuna GetgekAcby oſkadaſàßge tg Rſkupem ynimálRmege Ameſßa Sce�ßRnewyá ßnezbßſſuſnamie boku Goſeſkww ſßpyowaßen sy Iwot ßeßemu wßnendie/ Pnu�ſtárámu wani T Poámy pewnie wß tawmir ſwioſe IowRezemie dkilkowa dßy ſTſy cdinekwesanedwwwoſe Ok kmoßa Ruia yac mieneſe (nakiußwie poſudkie opns Dukrwzieſme Ryn= Tone wne áehy opad. Inoto naquepianle weyißto Ro wrp (n�b fwoßny weßmi bieſſe Iuymir geke wſádbiere Kpnoto ceßy zbżiegmeſſe deyok zednl w Gania huefka= egin grebeſ Oramtiti notrr= bednoze otmeſſeycſko Gyießyu meſa ovuda vnes gungprelimſu Rm geſomuaura kunſwaty ſoſepſam ſuyc oponiemßyn geło Gk�ſaw ſkupy wznde= Annendie dpſan ger�om u&cuwefowinn wie ztrawy au Spacto yßfieAmnaimocznicip Gaſy kmywgaka ceße zinti cAziſuwſonci pßuſke�om wſne nánce�aekywß�ſue gwietch. Kgeßkii kGyáái Gnoz byz weßu gßivoceſia ton Byß gowyywße ßum memuSruMdu weßu v e a Pelclův rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 947
31 Comi by ziwnowyſuepi= (tode ſaw Xyoſang Sſium ZydoſwunkoSa spoſwy wiw= kſwaty woak no Hcżeny tendati, 4 norRnan. gne ka kmerpwßyßy nakody yy wa fncie neſeeko Nacmmiveny HoRwzem dpoſáigieeſnie= AmerzaRowzemdopniß grie bnawyſlepii oni guo duidoknum miooßngli owie kⱥmutßkkodi wſa ſkuſe Rk.dmde A ſe Brießo Spruwy geßbnengenz gim gɇſałám wnmozemfkna= Iamudwſk/ (roſnacti Gadagɇceſßy Emez czie�o= cpketſelkmndeput jotte gveſli gey geko Reda= Acßoſmetá zie ſuz gad zwini Swez áſa awynozaſzſz oſwuna GetgekAcby oſkadaſàßge tg Rſkupem ynimálRmege Ameſßa Sce�ßRnewyá ßnezbßſſuſnamie boku Goſeſkww ſßpyowaßen sy Iwot ßeßemu wßnendie/ Pnu�ſtárámu wani T Poámy pewnie wß tawmir ſwioſe IowRezemie dkilkowa dßy ſTſy cdinekwesanedwwwoſe Ok kmoßa Ruia yac mieneſe (nakiußwie poſudkie opns Dukrwzieſme Ryn= Tone wne áehy opad. Inoto naquepianle weyißto Ro wrp (n�b fwoßny weßmi bieſſe Iuymir geke wſádbiere Kpnoto ceßy zbżiegmeſſe deyok zednl w Gania huefka= egin grebeſ Oramtiti notrr= bednoze otmeſſeycſko Gyießyu meſa ovuda vnes gungprelimſu Rm geſomuaura kunſwaty ſoſepſam ſuyc oponiemßyn geło Gk�ſaw ſkupy wznde= Annendie dpſan ger�om u&cuwefowinn wie ztrawy au Spacto yßfieAmnaimocznicip Gaſy kmywgaka ceße zinti cAziſuwſonci pßuſke�om wſne nánce�aekywß�ſue gwietch. Kgeßkii kGyáái Gnoz byz weßu gßivoceſia ton Byß gowyywße ßum memuSruMdu weßu v e a Pelclův rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 947
Strana 32
32 Kronyka Stará Rfáſſftera Boleſt ſkeho : H Poſlaupnosti Knjzata Králū Cżeſkých rozlićnich Prybēzych;diwnych Pro= mēnách ; a �awných Márodu Cżeſkeho ći= nech/ od zakożen| tchoż Národu,ał do Iana Lucemburſkého wolencho Krále Cże= ſkeho,porádnē , a rozkoſſnymi Rytmy wyprawu= J. MAu& & gico. N. ucs. phage Nynf poneyprwe pro obecné dobre wůbec na ſwētko wydaná. § Wytiſſtēná w Nowem Meſte Prażſkem/ v Darpele Karla 2 Karleperafa. Ješínovo vydání Dalimilovy kroniky — titulní stránka
32 Kronyka Stará Rfáſſftera Boleſt ſkeho : H Poſlaupnosti Knjzata Králū Cżeſkých rozlićnich Prybēzych;diwnych Pro= mēnách ; a �awných Márodu Cżeſkeho ći= nech/ od zakożen| tchoż Národu,ał do Iana Lucemburſkého wolencho Krále Cże= ſkeho,porádnē , a rozkoſſnymi Rytmy wyprawu= J. MAu& & gico. N. ucs. phage Nynf poneyprwe pro obecné dobre wůbec na ſwētko wydaná. § Wytiſſtēná w Nowem Meſte Prażſkem/ v Darpele Karla 2 Karleperafa. Ješínovo vydání Dalimilovy kroniky — titulní stránka
Strana 33
a jestli se s ní kdy střetnu, na místě jí hlavu setnu. Bude-li však která jata, mám sklep Libušina zlata a na to vám přísahám, že je všechno za ni dám." 33 Na ta slova dívčí voj vyrazil a dal se v boj. Bijí muže, kmášou, ničí, jak Polovci8/ divě křičí, střely prší na vousáče. Vlasta pevně svírá lanče. Než své družky dohnala, sedm mužů proklála. Mladka, Hodka, Svatava, Vradka, Radka, Častava též po boku Vlastině bojovaly hrdinně. Muže rázem přešel smích. Už zhynulo tři sta z nich a nebýt tu poblíž doubí, celé vojsko zhynulo by. Od té doby mužský rod bál se Vlastě žlučí hnout. KAPITOLA II O TOM, JAK MUŽI NABYL SIL A POSTAVILI VYŠEHRAD V půl roce už muži hřebce i odění měli. Křepce mohli s Vlastou bojovat. Nejdřív stavěli však hrad. Dvakrát zahnaly je panny, potom byly oklamány a vojsko jak jeden muž vydalo se na Libuš. Dívčí sbor se zatím kradí o obraně hradu radí, v plné zbroji potají před Libuš se vydají. Přemysl však nelení,
a jestli se s ní kdy střetnu, na místě jí hlavu setnu. Bude-li však která jata, mám sklep Libušina zlata a na to vám přísahám, že je všechno za ni dám." 33 Na ta slova dívčí voj vyrazil a dal se v boj. Bijí muže, kmášou, ničí, jak Polovci8/ divě křičí, střely prší na vousáče. Vlasta pevně svírá lanče. Než své družky dohnala, sedm mužů proklála. Mladka, Hodka, Svatava, Vradka, Radka, Častava též po boku Vlastině bojovaly hrdinně. Muže rázem přešel smích. Už zhynulo tři sta z nich a nebýt tu poblíž doubí, celé vojsko zhynulo by. Od té doby mužský rod bál se Vlastě žlučí hnout. KAPITOLA II O TOM, JAK MUŽI NABYL SIL A POSTAVILI VYŠEHRAD V půl roce už muži hřebce i odění měli. Křepce mohli s Vlastou bojovat. Nejdřív stavěli však hrad. Dvakrát zahnaly je panny, potom byly oklamány a vojsko jak jeden muž vydalo se na Libuš. Dívčí sbor se zatím kradí o obraně hradu radí, v plné zbroji potají před Libuš se vydají. Přemysl však nelení,
Strana 34
shání klády, brlení v noci z pevných palisád buduje tvrz Vyšehrad, odkud pět let koná vpády. Dech se mu však často úží. Na Děvíně nejsou muži, dívky nebojí se zrady, zato vyšehradské děvy často Vlastě předem zjeví, co od mužů pochytí — a ti jsou pak pobiti. Vlasta na Vyšehrad listy posílá. Už nikdo jistý životem si není v něm. Pro maličkost zavražděn v spánku je muž od manželky. V zemi nastal smutek velký. Často muži radši v háji na nocleh se ukládají, aby ušli úkladům, které strojí vlastní dům. Řádné ženy rvou si vlasy pro tu hloupou válku dívčí. Jiné s nimi nesouhlasí, s Vlastou na muže past líčí. Jenom ženy nejvěrnější své druhy v té trýzni těší a oni — čest budiž jim — za dívčí lsti, za bezpráví nemstí se a slovem zlým jedinkrát je nepohaní a říkají: „Budiž zdrávy poctivé a ctnostné paní. 34 KAPITOLA :: 12 O ROZMANITÝCH DíVČÍCH ÚKLADECH Nejedenkrát dívčí past dokázala muže zmást. Tak například muži, kteří hladověli, za příměří zapomněli všechen hněv, uvěřili výzvám děv,
shání klády, brlení v noci z pevných palisád buduje tvrz Vyšehrad, odkud pět let koná vpády. Dech se mu však často úží. Na Děvíně nejsou muži, dívky nebojí se zrady, zato vyšehradské děvy často Vlastě předem zjeví, co od mužů pochytí — a ti jsou pak pobiti. Vlasta na Vyšehrad listy posílá. Už nikdo jistý životem si není v něm. Pro maličkost zavražděn v spánku je muž od manželky. V zemi nastal smutek velký. Často muži radši v háji na nocleh se ukládají, aby ušli úkladům, které strojí vlastní dům. Řádné ženy rvou si vlasy pro tu hloupou válku dívčí. Jiné s nimi nesouhlasí, s Vlastou na muže past líčí. Jenom ženy nejvěrnější své druhy v té trýzni těší a oni — čest budiž jim — za dívčí lsti, za bezpráví nemstí se a slovem zlým jedinkrát je nepohaní a říkají: „Budiž zdrávy poctivé a ctnostné paní. 34 KAPITOLA :: 12 O ROZMANITÝCH DíVČÍCH ÚKLADECH Nejedenkrát dívčí past dokázala muže zmást. Tak například muži, kteří hladověli, za příměří zapomněli všechen hněv, uvěřili výzvám děv,
Strana 35
sedli k hodům na lavici, popřáli sluch krasavici, jež mluvila lichometně: „Milovala bych tě leta, kdyby nežila má teta. Počíhej si na ni ve tmě tam a tam, kde s devíti družkami se zjeví ti. Leckdo padl do nástrahy. Tak se dívky zbyly záhy nejednoho siláka. Jiného zas vyláká svůdná řeč a hebká líčka, když půvabná milostnička praví: „Jsem tu jako z trestu. S tebou bylo by mi líp. Že budeš mým mužem, slib, a já prozradím ti cestu na Děvín.“ A už mu špitá, kde je tajná chodba skryta. Přemysl znal, že se setká s neúspěchem tahle pletka, říkal mužům: „Nevěřte jí, do léčky vás vlákat chtějí.“ Ale muži byli hloupí. Mysleli, že na hrad vstoupí a že dívky porazí. Ty bez velkých nesnází zajaly je po chvíli a všechny je pobily. 35 KAPITOLA? — 13 O CTIRADOVI Jenom Ctirad, smělý pán, mařil dívkám každý plán. Vymyslely novou lest. Když jel jednou na svou pěst rovnat malichernou hádku, sebralo se dívek šest a u cesty v lesním chládku Šárku — která bez řečí byla ze všech nejhezčí —
sedli k hodům na lavici, popřáli sluch krasavici, jež mluvila lichometně: „Milovala bych tě leta, kdyby nežila má teta. Počíhej si na ni ve tmě tam a tam, kde s devíti družkami se zjeví ti. Leckdo padl do nástrahy. Tak se dívky zbyly záhy nejednoho siláka. Jiného zas vyláká svůdná řeč a hebká líčka, když půvabná milostnička praví: „Jsem tu jako z trestu. S tebou bylo by mi líp. Že budeš mým mužem, slib, a já prozradím ti cestu na Děvín.“ A už mu špitá, kde je tajná chodba skryta. Přemysl znal, že se setká s neúspěchem tahle pletka, říkal mužům: „Nevěřte jí, do léčky vás vlákat chtějí.“ Ale muži byli hloupí. Mysleli, že na hrad vstoupí a že dívky porazí. Ty bez velkých nesnází zajaly je po chvíli a všechny je pobily. 35 KAPITOLA? — 13 O CTIRADOVI Jenom Ctirad, smělý pán, mařil dívkám každý plán. Vymyslely novou lest. Když jel jednou na svou pěst rovnat malichernou hádku, sebralo se dívek šest a u cesty v lesním chládku Šárku — která bez řečí byla ze všech nejhezčí —
Strana 36
posadily. Vedle v stínu přichystaly medovinu a též trubku. Po tom činu ztratily se do jedné. Ctirad jede. Pohlédne pod strom do myšlenek zabrán. Vidí dívku. Nad ní havran, posel smrti, křídla zvedá. Ach Ctirade, běda, běda! Panna svázána je houžví. Pláče. Co se stalo? Kdož ví. Říká: „Já jsem z Okořína" dcera tamějšího pána. Musím trpět připoutána, neboť odmítla jsem zpříma jet na Děvín s hordou dívčí. Když slyšely po jehličí tvého koně cválat zdáli, na útěk se všechny daly.“ Zbavena pout od Ctirada potom Šárka s pláčem žádá, může-li ji k otci svézt, a tak prokázat jí čest. I přisedl Ctirad k panně a s družinou počal z báně medovinu popíjet. Potom trubku ke rtům zved. Jak se rozezněl hlas trouby, dívky vyrazily z doubí, každá v ruce šíp a luk. Les naplnil křik a hluk, pod kopyty praská chrastí. Už je Ctirad, už je v pasti. Dřív, než džbánek odloží, dřív, než sáhne po noži, dívky jako supi z výše na něho i tovařiše vrhají se. Už den světlý navždy pro ubohé zhas. Ctirada pak pro výstrahu k Vyšehradu, k jeho prahu dovlekly a v kolo vpletly. A to místo, a ty skály, kde se ony věci staly, Šárkou zvem po dnešní čas. 36
posadily. Vedle v stínu přichystaly medovinu a též trubku. Po tom činu ztratily se do jedné. Ctirad jede. Pohlédne pod strom do myšlenek zabrán. Vidí dívku. Nad ní havran, posel smrti, křídla zvedá. Ach Ctirade, běda, běda! Panna svázána je houžví. Pláče. Co se stalo? Kdož ví. Říká: „Já jsem z Okořína" dcera tamějšího pána. Musím trpět připoutána, neboť odmítla jsem zpříma jet na Děvín s hordou dívčí. Když slyšely po jehličí tvého koně cválat zdáli, na útěk se všechny daly.“ Zbavena pout od Ctirada potom Šárka s pláčem žádá, může-li ji k otci svézt, a tak prokázat jí čest. I přisedl Ctirad k panně a s družinou počal z báně medovinu popíjet. Potom trubku ke rtům zved. Jak se rozezněl hlas trouby, dívky vyrazily z doubí, každá v ruce šíp a luk. Les naplnil křik a hluk, pod kopyty praská chrastí. Už je Ctirad, už je v pasti. Dřív, než džbánek odloží, dřív, než sáhne po noži, dívky jako supi z výše na něho i tovařiše vrhají se. Už den světlý navždy pro ubohé zhas. Ctirada pak pro výstrahu k Vyšehradu, k jeho prahu dovlekly a v kolo vpletly. A to místo, a ty skály, kde se ony věci staly, Šárkou zvem po dnešní čas. 36
Strana 37
KAPITOLA 14 37 O ÚSKOKU, KTERÝ MUŽ VYMYSLELI NA DÍVKY Po vítězné bitvě snadné dívky usnesly v svém kruhu, ať Vlasta vší zemi vládne a muži se drží pluhu. Vlasta ujala se vlády a na přání dívčí rady vyhlásila za věc nutnou zákon, ve kterém se praví: Když se zrodí chlapec, utnou mu na ruce palec pravý a pravého oka zbaví pacholíka, aby seč přes štít neviděl a meč smekl se mu po dlani. Tak to kdysi pohani na Židech prý vymáhali. Snad tu pověst dívky znaly, nebo měly samy dost vtipu. Potom ve známost dala Vlasta, za manžela ať si každá muže zvolí, poručí mu orat s voly a sama si co chce dělá. Ten, který se vzepře ženě, vyhnán má být neprodleně. Když ten řád ctít budou denně ve Vlastině milosti, v kraji mír se rozhostí. Kníže nad tím rozběsněn kázal svolat tajný sněm. Všechno dělo se jen kradem, neboť dívky se svým hradem probouzely ve všech strach. I maličké děti pláčí vyděšeně v kolébači, když se jim zdá o nich v snách. Muži chystali se na ně, radili se o obraně a přísahou svázáni vyjížděli ve zbrani na Děvín a dívky bili. Pak si úskok vymyslili.
KAPITOLA 14 37 O ÚSKOKU, KTERÝ MUŽ VYMYSLELI NA DÍVKY Po vítězné bitvě snadné dívky usnesly v svém kruhu, ať Vlasta vší zemi vládne a muži se drží pluhu. Vlasta ujala se vlády a na přání dívčí rady vyhlásila za věc nutnou zákon, ve kterém se praví: Když se zrodí chlapec, utnou mu na ruce palec pravý a pravého oka zbaví pacholíka, aby seč přes štít neviděl a meč smekl se mu po dlani. Tak to kdysi pohani na Židech prý vymáhali. Snad tu pověst dívky znaly, nebo měly samy dost vtipu. Potom ve známost dala Vlasta, za manžela ať si každá muže zvolí, poručí mu orat s voly a sama si co chce dělá. Ten, který se vzepře ženě, vyhnán má být neprodleně. Když ten řád ctít budou denně ve Vlastině milosti, v kraji mír se rozhostí. Kníže nad tím rozběsněn kázal svolat tajný sněm. Všechno dělo se jen kradem, neboť dívky se svým hradem probouzely ve všech strach. I maličké děti pláčí vyděšeně v kolébači, když se jim zdá o nich v snách. Muži chystali se na ně, radili se o obraně a přísahou svázáni vyjížděli ve zbrani na Děvín a dívky bili. Pak si úskok vymyslili.
Strana 38
38 V krátkém čase příměří rozhodli se někteří pozvat panny na Vyšehrad a tam je pak zneuctili. Pozdě začly dívky žehrat na své svůdce a ta vina bránila jim vyjít ze vrat a vrátit se do Děvína. KAPITOLA 15 VYPRÁVĚNÍ O SMRTI DÍVEK Vlastě hněvem vzplály líce, zařvala jak medvědice, přísahala, že se pomstí. Přemysl jí poslal vzkaz: „Proč by stud měl trápit nás? Vy jste začly s proradností, vy jste slovo porušily. My teď stejně dojdem k cíli. Vy jste oblékly si plášť zrady a v nás vdechly zášť. Dívky vyšehradské valy s novou silou dobývaly, chtěly vniknout do srubu, přinést mužům záhubu. Sotva počala se šrůtka, Vlasta vyrazila zprudka, odtrhla se od šiku. Ihned sedm mladíků vlčsky sápalo se na ni. Snad by vyhrála to klání, kdyby nepodlehla zdání, že ji dívčí vojsko chrání. V zmatku nemohla však ani zvednout hrále, sáhnout k zbrani. Rozsekali rozhněvaní muži Vlastu na kusy a ty sežrali pak psi. Brzy šípy došly dívkám. Mladší podaly jim lanče. Bylo všude plno pláče, nemohly už prchnout nikam,
38 V krátkém čase příměří rozhodli se někteří pozvat panny na Vyšehrad a tam je pak zneuctili. Pozdě začly dívky žehrat na své svůdce a ta vina bránila jim vyjít ze vrat a vrátit se do Děvína. KAPITOLA 15 VYPRÁVĚNÍ O SMRTI DÍVEK Vlastě hněvem vzplály líce, zařvala jak medvědice, přísahala, že se pomstí. Přemysl jí poslal vzkaz: „Proč by stud měl trápit nás? Vy jste začly s proradností, vy jste slovo porušily. My teď stejně dojdem k cíli. Vy jste oblékly si plášť zrady a v nás vdechly zášť. Dívky vyšehradské valy s novou silou dobývaly, chtěly vniknout do srubu, přinést mužům záhubu. Sotva počala se šrůtka, Vlasta vyrazila zprudka, odtrhla se od šiku. Ihned sedm mladíků vlčsky sápalo se na ni. Snad by vyhrála to klání, kdyby nepodlehla zdání, že ji dívčí vojsko chrání. V zmatku nemohla však ani zvednout hrále, sáhnout k zbrani. Rozsekali rozhněvaní muži Vlastu na kusy a ty sežrali pak psi. Brzy šípy došly dívkám. Mladší podaly jim lanče. Bylo všude plno pláče, nemohly už prchnout nikam,
Strana 39
a tak muži zběsilí dvě stě panen pobili. Rozprášených šiků zbytek na Děvín se řítil zpět a tam nejstrašnější z bitek naposledy ještě sved s muži na padacím mostu. Zástup nevítaných hostů žene se však k nádvoří, div že hradby nezboří. Mnohá dívka vidí brata, s nadějemi k němu chvátá, volá na něj zdaleka, lísá se a pokleká, ale ani sladkou řečí srdce mužů neobměkčí. Shazují své sestry z věží, krásná těla v krvi leží. Ctirad nalezl pak Šárku i blíženku její Darku a obě dvě zaživa pro výstrahu pohřbívá. Tak s porážkou dívčích vojů nastal konec nepokojů. 39 KAPITOLA o 16 O PŘEMYSLOVĚ POHŘBENÍ Přemysl na stolec vsed, Děvín rozbořit dal hned. Nezamysl kraji tomu vládl pak po jeho skonu. Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil. Lucko10/ Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava. Od těch dob však Lucko všecko přezváno je na Žatecko. Český kníže Unislav zemřel záhy. Jeho práv
a tak muži zběsilí dvě stě panen pobili. Rozprášených šiků zbytek na Děvín se řítil zpět a tam nejstrašnější z bitek naposledy ještě sved s muži na padacím mostu. Zástup nevítaných hostů žene se však k nádvoří, div že hradby nezboří. Mnohá dívka vidí brata, s nadějemi k němu chvátá, volá na něj zdaleka, lísá se a pokleká, ale ani sladkou řečí srdce mužů neobměkčí. Shazují své sestry z věží, krásná těla v krvi leží. Ctirad nalezl pak Šárku i blíženku její Darku a obě dvě zaživa pro výstrahu pohřbívá. Tak s porážkou dívčích vojů nastal konec nepokojů. 39 KAPITOLA o 16 O PŘEMYSLOVĚ POHŘBENÍ Přemysl na stolec vsed, Děvín rozbořit dal hned. Nezamysl kraji tomu vládl pak po jeho skonu. Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil. Lucko10/ Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava. Od těch dob však Lucko všecko přezváno je na Žatecko. Český kníže Unislav zemřel záhy. Jeho práv
Strana 40
40 nabyl Křesomysl zas. Ti všichni však o věhlas zaslouží se jen svým počtem. Z knih se o nich málo dočtem. KAPITOLA o 17 O MOUDRÉM NEKLANOVI Když pak zemřel Křesomysl, Neklan vlád. Měl moudrou mysl, ale chybu jedinou. Nebyl žádným hrdinou. Z koně nebyl nikdy sklán. Proto snad je Neklan zván. Kdo nehledá sváry, kdo má rád klid, šťasten žije doma, a tropit si z něho smích pro to, byl by věru hřích. V boj se žene blázen leda, mudroch cestu k smíru hledá, ač se zdá být zbabělý, obklopen je přáteli. Blázen půtku pošetilou nerozumně řeší silou. Váží si ho vojáci, na slávu však doplácí. Když je chrabrý moudrý kníže, získá slávu přes potíže, neboť každý dobře ví, že nebojí se smrti, már, že od boha dostal dar k rozkvětu svou zemi vést, rozmnožovat její čest. Ten dar chyběl Neklanovi. I když rozumnými slovy vládl lidu ve zdraví, bojovat měl obavy. Často, přečasto se stává, že ubírá slabá hlava
40 nabyl Křesomysl zas. Ti všichni však o věhlas zaslouží se jen svým počtem. Z knih se o nich málo dočtem. KAPITOLA o 17 O MOUDRÉM NEKLANOVI Když pak zemřel Křesomysl, Neklan vlád. Měl moudrou mysl, ale chybu jedinou. Nebyl žádným hrdinou. Z koně nebyl nikdy sklán. Proto snad je Neklan zván. Kdo nehledá sváry, kdo má rád klid, šťasten žije doma, a tropit si z něho smích pro to, byl by věru hřích. V boj se žene blázen leda, mudroch cestu k smíru hledá, ač se zdá být zbabělý, obklopen je přáteli. Blázen půtku pošetilou nerozumně řeší silou. Váží si ho vojáci, na slávu však doplácí. Když je chrabrý moudrý kníže, získá slávu přes potíže, neboť každý dobře ví, že nebojí se smrti, már, že od boha dostal dar k rozkvětu svou zemi vést, rozmnožovat její čest. Ten dar chyběl Neklanovi. I když rozumnými slovy vládl lidu ve zdraví, bojovat měl obavy. Často, přečasto se stává, že ubírá slabá hlava
Strana 41
odvahu všem údům těla. Tak celá zem zmalátněla 41 a Vlastislav, kníže z Žatce, v boji porazil ji hladce. S Pražany se podvakrát bil, zbudoval pevný hrad za Řípem a Lovošem a na paměť oné slávy nazval hrdě Vlastislavíli/ město, odkud vládl všem. KAPITOLA 18 O ŽATECKÉM VLASTISLAVOVI Zajímavou věc vám povím, jak Vlastislav s vojskem novým vyšel do veliké války, jak vzal psy a dravé ptáky, že je budou na poli krmit lidské mrtvoly, až porazí Praženíny. Vychloubal se svými činy předem, však bůh ve výši žvanily rád neslyší. Když ty zprávy od zpytáků Neklan zvěděl, s hrůzou v zraku povolal do sídla svého Styra, muže udatného. Možná půjde nejprve s Lučany se bez krve vyrovnat. Řek: „Třeba zkus nabídnout jim půdy kus.“ Styr však odpověděl: „Pane, když se po tvé vůli stane, nepřijdem jen o půdu. Nesnes bych tu ostudu. Když oni jsou věrolomní, aspoň na obranu pomni. Vhodnou radu od člověka smělého strach marně čeká. Kníže opatrné věty mohl uslyšet z úst skety,
odvahu všem údům těla. Tak celá zem zmalátněla 41 a Vlastislav, kníže z Žatce, v boji porazil ji hladce. S Pražany se podvakrát bil, zbudoval pevný hrad za Řípem a Lovošem a na paměť oné slávy nazval hrdě Vlastislavíli/ město, odkud vládl všem. KAPITOLA 18 O ŽATECKÉM VLASTISLAVOVI Zajímavou věc vám povím, jak Vlastislav s vojskem novým vyšel do veliké války, jak vzal psy a dravé ptáky, že je budou na poli krmit lidské mrtvoly, až porazí Praženíny. Vychloubal se svými činy předem, však bůh ve výši žvanily rád neslyší. Když ty zprávy od zpytáků Neklan zvěděl, s hrůzou v zraku povolal do sídla svého Styra, muže udatného. Možná půjde nejprve s Lučany se bez krve vyrovnat. Řek: „Třeba zkus nabídnout jim půdy kus.“ Styr však odpověděl: „Pane, když se po tvé vůli stane, nepřijdem jen o půdu. Nesnes bych tu ostudu. Když oni jsou věrolomní, aspoň na obranu pomni. Vhodnou radu od člověka smělého strach marně čeká. Kníže opatrné věty mohl uslyšet z úst skety,
Strana 42
42 udatný a přímý Styr nesnášel však podlý mír. Žádal: „Po mé smrti rov navrš, aby na Chýnov mohl hledět dál můj duch. Pak požehná v boji bůh každou střelu mou a šíp.“ A Neklan mu dal ten slib. Všimněte si, kterak jiní lidé byli kdys než nyní, kdy se mylně domnívají, že se čest jen v měšci tají a jen o své statky dbají. Čistý štít a dobré jméno tenkrát bylo více ctěno. KAPITOLA o 19 O PRAŽSKÉ VĚŠTICI Styr shromáždil vojsko záhy, na Lucko se vydal z Prahy. Dorazil až k strmým stráním. Vyšla bába, křikla za ním: „Tvému vojsku hrozí hádky. Chceš-li živ se vrátit zpátky, dbej mých rad. Jdi k studnici, obětuj tam oslici. Ať z ní každý ve tvém voji aspoň sousto masa pojí. Ta oběť vzít pomůže ti Vlastislava do zajetí." O JINÉ VĚŠTKÁŘCE V Lucku jiná bosorka měla Strabu, pastorka. Řekla: „Věštba předpovídá, že zem čeká velká bída. Avech, po porážce z Turska nezbyde z vás ani hrstka. I kníže tam zůstane a vyhynou Lučané.
42 udatný a přímý Styr nesnášel však podlý mír. Žádal: „Po mé smrti rov navrš, aby na Chýnov mohl hledět dál můj duch. Pak požehná v boji bůh každou střelu mou a šíp.“ A Neklan mu dal ten slib. Všimněte si, kterak jiní lidé byli kdys než nyní, kdy se mylně domnívají, že se čest jen v měšci tají a jen o své statky dbají. Čistý štít a dobré jméno tenkrát bylo více ctěno. KAPITOLA o 19 O PRAŽSKÉ VĚŠTICI Styr shromáždil vojsko záhy, na Lucko se vydal z Prahy. Dorazil až k strmým stráním. Vyšla bába, křikla za ním: „Tvému vojsku hrozí hádky. Chceš-li živ se vrátit zpátky, dbej mých rad. Jdi k studnici, obětuj tam oslici. Ať z ní každý ve tvém voji aspoň sousto masa pojí. Ta oběť vzít pomůže ti Vlastislava do zajetí." O JINÉ VĚŠTKÁŘCE V Lucku jiná bosorka měla Strabu, pastorka. Řekla: „Věštba předpovídá, že zem čeká velká bída. Avech, po porážce z Turska nezbyde z vás ani hrstka. I kníže tam zůstane a vyhynou Lučané.
Strana 43
43 Slyš, až napadne tě první Pražan, ty se na něj vrhni, oštěpem ho lehce zraň, zabít se ho ale braň. Uši uřež bijci tomu, v torně si je přivez domů, pak si budeš navždy jist, čí tě stíhá nenávist. Než vyjedeš z pole však, neleň nad svým koněm znak udělat. Kříž, milé dítě, od záhuby zachrání tě, třebas rota bláznivá se mu vetčas vysmívá. Lučtí koně v lítém klání strnou jako přikovaní, jen tvůj oř se vydá v let, donese tě domů zpět. Uteč, synku, z Turska v nouzi, ač tě zběhem nazvou mnozí. KAPITOLA 20 VVPRÁVĚNÍ O BITVĚ U TURSKA U Turska se vojska rojí, už se střetla v krutém boji. Do samé tmy od zábřesku Vlastislav se bije v třesku a udatně na Styra vrhá se a dotírá. Broušený meč Praženína náhle mu však hlavu stíná, z Lučanů krev proudem pryští, leží mrtvi v tratolišti. Zachránil se jenom Straba. Dobře radila mu bába. Už vstupuje do dveří, očím ale nevěří. Jeho žena v smrtné křeči hází sebou, křičí, ječí, obrací se na lůžku, rve si šat i podušku,
43 Slyš, až napadne tě první Pražan, ty se na něj vrhni, oštěpem ho lehce zraň, zabít se ho ale braň. Uši uřež bijci tomu, v torně si je přivez domů, pak si budeš navždy jist, čí tě stíhá nenávist. Než vyjedeš z pole však, neleň nad svým koněm znak udělat. Kříž, milé dítě, od záhuby zachrání tě, třebas rota bláznivá se mu vetčas vysmívá. Lučtí koně v lítém klání strnou jako přikovaní, jen tvůj oř se vydá v let, donese tě domů zpět. Uteč, synku, z Turska v nouzi, ač tě zběhem nazvou mnozí. KAPITOLA 20 VVPRÁVĚNÍ O BITVĚ U TURSKA U Turska se vojska rojí, už se střetla v krutém boji. Do samé tmy od zábřesku Vlastislav se bije v třesku a udatně na Styra vrhá se a dotírá. Broušený meč Praženína náhle mu však hlavu stíná, z Lučanů krev proudem pryští, leží mrtvi v tratolišti. Zachránil se jenom Straba. Dobře radila mu bába. Už vstupuje do dveří, očím ale nevěří. Jeho žena v smrtné křeči hází sebou, křičí, ječí, obrací se na lůžku, rve si šat i podušku,
Strana 44
44 bolestí má siné rty, bok oštěpem proklátý a uši jí chybí. Strašný děs přepadl Strabu. Z brašny vytahuje uši dvě a ženě je prubuje. Potom vzkřikne: „Ové ach, vlastní žena je můj vrah! Proto na mě ruku vztáhla, že se s Praženíny spřáhla a pro jejich potěchu vydala mě posměchu. Kdo mě podezírá ze lži ať k svatému Vítu běží, v Rajském dvoře bez řečí o pravdě se přesvědčí. To, čemu on nevěří, zpodobnili maléři. Čechy pak byl ctěný Styr pro svou udatnost jak výr Tatary a dodnes žije rčení: Jak Styr statečný je. KAPITOLA 21 O SMRTI ŽATECKÉHO KNÍŽETE Na Neklana přešla správa Lucka. Syna Vlastislava nechal ihned vyhledat, ptal se, koho má hoch rád. Řekli mu, že Durynka. Velel: „Pečuj o synka. Jeho otci na paměť jenom k dobrému ho veď. Než dospěje v muže, též postoloprtský kraj střež. Ten pacholík pohledný těšil všechny celé dny. Durynk je však duše podlá, a tak s mazaností liščí na pachole pasti líčí a sám zemi získat hodlá. Jednou závějemi sněhu
44 bolestí má siné rty, bok oštěpem proklátý a uši jí chybí. Strašný děs přepadl Strabu. Z brašny vytahuje uši dvě a ženě je prubuje. Potom vzkřikne: „Ové ach, vlastní žena je můj vrah! Proto na mě ruku vztáhla, že se s Praženíny spřáhla a pro jejich potěchu vydala mě posměchu. Kdo mě podezírá ze lži ať k svatému Vítu běží, v Rajském dvoře bez řečí o pravdě se přesvědčí. To, čemu on nevěří, zpodobnili maléři. Čechy pak byl ctěný Styr pro svou udatnost jak výr Tatary a dodnes žije rčení: Jak Styr statečný je. KAPITOLA 21 O SMRTI ŽATECKÉHO KNÍŽETE Na Neklana přešla správa Lucka. Syna Vlastislava nechal ihned vyhledat, ptal se, koho má hoch rád. Řekli mu, že Durynka. Velel: „Pečuj o synka. Jeho otci na paměť jenom k dobrému ho veď. Než dospěje v muže, též postoloprtský kraj střež. Ten pacholík pohledný těšil všechny celé dny. Durynk je však duše podlá, a tak s mazaností liščí na pachole pasti líčí a sám zemi získat hodlá. Jednou závějemi sněhu
Strana 45
nebožátko vede k břehu. Když se potom nad Ohří skloní, sladce hovoří: „Podívej se pod led líp, co se v tůni hemží ryb. Dítě zvědavost má v líci důvěřivě poklekne a Durynk mu bradaticí něžnou hlavu usekne. Potom spěchá do Prahy, jak když nese předrahý dar a po německém zvyku12/ vychvaluje panovníku svou věrnost, s níž v pokoře sloužil v Lucku při dvoře. Neboť teď však za pána považuje Neklana a ví dobře, kterak škodí, když se z jiskry oheň zrodí, zmařil zavčas jeho vznik. Pak rozevřel hedvábník, vytáhl ven za kadeř zkrvavenou dětskou hlavu a úlisně pravil: „Věř, ta smrt rozmnoží tvou slávu. Kdyby dospěl onen hoch, byl by jistě zbavit moh hlavy Čecha nejednoho. Za odměnu nechci mnoho. Bud tvé jméno velebeno, když mi svěříš Lucko v léno.“ Neklan v nelíčené hrůze vyslechl ty řeči drzé, pevně spoutat velel škůdce, obořil se na něj prudce: „Já jsem tvému slovu věřil, v ochranu ti dítě svěřil. Kdo ti řek, že je mi vhod připravit je o život? Jak jen věřit moh jsem zrádci? Cizák dobro zlem vždy splácí. Já však v Čechách chci ti čest prokázat. Sám zvol si trest. Vlastním mečem můžeš sklát se, oběsit se na oprátce, 45
nebožátko vede k břehu. Když se potom nad Ohří skloní, sladce hovoří: „Podívej se pod led líp, co se v tůni hemží ryb. Dítě zvědavost má v líci důvěřivě poklekne a Durynk mu bradaticí něžnou hlavu usekne. Potom spěchá do Prahy, jak když nese předrahý dar a po německém zvyku12/ vychvaluje panovníku svou věrnost, s níž v pokoře sloužil v Lucku při dvoře. Neboť teď však za pána považuje Neklana a ví dobře, kterak škodí, když se z jiskry oheň zrodí, zmařil zavčas jeho vznik. Pak rozevřel hedvábník, vytáhl ven za kadeř zkrvavenou dětskou hlavu a úlisně pravil: „Věř, ta smrt rozmnoží tvou slávu. Kdyby dospěl onen hoch, byl by jistě zbavit moh hlavy Čecha nejednoho. Za odměnu nechci mnoho. Bud tvé jméno velebeno, když mi svěříš Lucko v léno.“ Neklan v nelíčené hrůze vyslechl ty řeči drzé, pevně spoutat velel škůdce, obořil se na něj prudce: „Já jsem tvému slovu věřil, v ochranu ti dítě svěřil. Kdo ti řek, že je mi vhod připravit je o život? Jak jen věřit moh jsem zrádci? Cizák dobro zlem vždy splácí. Já však v Čechách chci ti čest prokázat. Sám zvol si trest. Vlastním mečem můžeš sklát se, oběsit se na oprátce, 45
Strana 46
46 vyšplhat tam na ten sráz a skokem si srazit vaz." Co zbývalo Durynkovi? Zvolil provaz. Ještě slovy hněvivými při odchodu obořil se na knížete: „Sám oprátku sobě plete, sám si způsobí jen škodu, kdo od Čecha vděčnost chce.“ Ušklíbl se jízlivě a za Prahou na louce oběsil se na jívě. KAPITOLA 22 Neklan měl dva syny. Z nich starší zval se Hostivítem. Mladší Děpolt potom byl ten, který dostal zličskou zem, tu, co v časech pozdějších nazvali jsme Kouřimskem. A když jednou po letech Neklan naposledy vzdech, rozloučil se se světem, Hostivít byl knížetem. Tehdy z rodu Vlastislava člověk jménem Leva vstává, shromažďuje zbrojný lid, Lucko zpět chce vydobýt. Hrad na hoře buduje si, jenž Pražany velmi děsí. Hostivít chtěl skončit s hradem, obležence zmořit hladem. Levovi se ale zdálo, že je Praženínů málo. Vyšel s vojskem ze srubu, netušil, že záhubu připravuje svému šiku. Lučané v zlém okamžiku řítili se na hrad zpátky. Tam však manželky a matky O HOSTIVÍTOVI A DĚPOLTOVI
46 vyšplhat tam na ten sráz a skokem si srazit vaz." Co zbývalo Durynkovi? Zvolil provaz. Ještě slovy hněvivými při odchodu obořil se na knížete: „Sám oprátku sobě plete, sám si způsobí jen škodu, kdo od Čecha vděčnost chce.“ Ušklíbl se jízlivě a za Prahou na louce oběsil se na jívě. KAPITOLA 22 Neklan měl dva syny. Z nich starší zval se Hostivítem. Mladší Děpolt potom byl ten, který dostal zličskou zem, tu, co v časech pozdějších nazvali jsme Kouřimskem. A když jednou po letech Neklan naposledy vzdech, rozloučil se se světem, Hostivít byl knížetem. Tehdy z rodu Vlastislava člověk jménem Leva vstává, shromažďuje zbrojný lid, Lucko zpět chce vydobýt. Hrad na hoře buduje si, jenž Pražany velmi děsí. Hostivít chtěl skončit s hradem, obležence zmořit hladem. Levovi se ale zdálo, že je Praženínů málo. Vyšel s vojskem ze srubu, netušil, že záhubu připravuje svému šiku. Lučané v zlém okamžiku řítili se na hrad zpátky. Tam však manželky a matky O HOSTIVÍTOVI A DĚPOLTOVI
Strana 47
47 postávaly u brliny, klepaly si na své klíny s křikem: „Jenom pojďte blíž, " tady máte dobrou skrýš!“ Zahanbení, zrudlí v líci, vrátili se pod hrad bijci, Praženíny ve chvíli do jednoho pobili. O moudré a ctnostné paní, odkud berete svůj vtip? Před hanou i smrtí chrání vaše muže bez pochyb. Kdysi médské ženy Kýra tak jako vy zahanbily. Víte o tom — nebo víra stejná přivedla vás k cíli? Pro to poklepání žen hradu říkalo se Klepý a potomci žili v něm, dokud nebyl založen nový hradec velkolepý. Vlastislavův rod pak snáz pozná jistě každý z vás podle zlaté puklice, kterou od tehdejší doby fijoletným křídlem zdobí dvě mohutné orlice13/ KAPITOLA 23 VYPRÁVĚNÍ O PRVNÍM KŘESŤANU BOŘIVOJOVI Zesnul Hostivít a stal se vládcem Bořivoj. V tom čase Svatopluk vlád na Moravě14/ Bořivoj mu sloužil. Právě jím byl strašně pokálen. Přijel na dvůr za králem, a když pojíst měli spolu, král ho nepřipustil k stolu řka, ať pohan usedne si jak hovado na zem se psy, neboť prý mu chybí víra, neboť ušatého výra
47 postávaly u brliny, klepaly si na své klíny s křikem: „Jenom pojďte blíž, " tady máte dobrou skrýš!“ Zahanbení, zrudlí v líci, vrátili se pod hrad bijci, Praženíny ve chvíli do jednoho pobili. O moudré a ctnostné paní, odkud berete svůj vtip? Před hanou i smrtí chrání vaše muže bez pochyb. Kdysi médské ženy Kýra tak jako vy zahanbily. Víte o tom — nebo víra stejná přivedla vás k cíli? Pro to poklepání žen hradu říkalo se Klepý a potomci žili v něm, dokud nebyl založen nový hradec velkolepý. Vlastislavův rod pak snáz pozná jistě každý z vás podle zlaté puklice, kterou od tehdejší doby fijoletným křídlem zdobí dvě mohutné orlice13/ KAPITOLA 23 VYPRÁVĚNÍ O PRVNÍM KŘESŤANU BOŘIVOJOVI Zesnul Hostivít a stal se vládcem Bořivoj. V tom čase Svatopluk vlád na Moravě14/ Bořivoj mu sloužil. Právě jím byl strašně pokálen. Přijel na dvůr za králem, a když pojíst měli spolu, král ho nepřipustil k stolu řka, ať pohan usedne si jak hovado na zem se psy, neboť prý mu chybí víra, neboť ušatého výra
Strana 48
48 vzývá místo Stvořitele, křesťanskou čest nemá v těle. Bořivoj hned zrudl silně, a když bylo po hostině, žádal, aby pokřtil jej arcibiskup Metoděj, Rusín15/, který v zemi vší po slovansku sloužil mši. Tak byl svědkem Velehrad16/, jak Metoděj zářivý kříž pozved a při křtu klad na šíj Bořivoje dlaně. A bylo to léta Páně osm set a devadesát čtyři17 od kterého do Čech se pak šíří křesťanství, jak každý ví. Po té převeliké změně Bořivoj se světcem stal a denně almužníkům dary dávat velí a přispívá hojně na kostely. Tak nastala pak i chvíle ta, kdy kostel svatého Klimenta v Hradištil8) byl Čechy zbudován a na Pražském hradě vedle bran k poctě svaté Maří vznikl chrám. V ony dny prý v Čechách Kain1 mše zpíval, který prvním slavným knězem býval. KAPITOLA o 24 O SVATOPLUKOVI, KRÁL MORAVSKÉM Teď odbočím do moravských dějin a v nedlouhém výkladu tu shrnu, jak Morava přišla o korunu, proč se Čechy pyšní leskem jejím. Císařova sestra byla ženou moravského krále2%. Ten však jednou zachoval se krutě ke své choti. Císař21/ vzal si do hlavy, že zkrotí jeho zpupnost, a tak došlo k řeži, z níž Moravan zachránil se stěží. A když císař v čele svého pluku na Moravu vtáhl, Svatopluku
48 vzývá místo Stvořitele, křesťanskou čest nemá v těle. Bořivoj hned zrudl silně, a když bylo po hostině, žádal, aby pokřtil jej arcibiskup Metoděj, Rusín15/, který v zemi vší po slovansku sloužil mši. Tak byl svědkem Velehrad16/, jak Metoděj zářivý kříž pozved a při křtu klad na šíj Bořivoje dlaně. A bylo to léta Páně osm set a devadesát čtyři17 od kterého do Čech se pak šíří křesťanství, jak každý ví. Po té převeliké změně Bořivoj se světcem stal a denně almužníkům dary dávat velí a přispívá hojně na kostely. Tak nastala pak i chvíle ta, kdy kostel svatého Klimenta v Hradištil8) byl Čechy zbudován a na Pražském hradě vedle bran k poctě svaté Maří vznikl chrám. V ony dny prý v Čechách Kain1 mše zpíval, který prvním slavným knězem býval. KAPITOLA o 24 O SVATOPLUKOVI, KRÁL MORAVSKÉM Teď odbočím do moravských dějin a v nedlouhém výkladu tu shrnu, jak Morava přišla o korunu, proč se Čechy pyšní leskem jejím. Císařova sestra byla ženou moravského krále2%. Ten však jednou zachoval se krutě ke své choti. Císař21/ vzal si do hlavy, že zkrotí jeho zpupnost, a tak došlo k řeži, z níž Moravan zachránil se stěží. A když císař v čele svého pluku na Moravu vtáhl, Svatopluku
Strana 49
stud na stolci zůstat nedovolil, život v poustce radši sobě zvolil. Potupný mír snášel velmi těžce, uchýlil se před ním do klášterce a motykou v houfci zbožných mnichů obdělával půdu v lesním tichu. 49 Za sedm let pak mnich dlouhobradý odebral se do císařské rady a císaře obžaloval zhurta: „Slyšte, páni, jaká zvůle krutá odňala mi ženu, která nyní ve zdraví si žije v dvorské síni. Císař smál se a vše popíral. Netušil, že před ním stojí král. Mnich mu na to odpověděl, že rád svou pravdu mečem dokáže. Knížata si myslela, že pýcha mluví z toho troufalého mnicha a pravila: „Vskutku onu řeč neobhájí nic než ostrý meč. Zatímco mnich o lhůtu si říká, vysílá už císař turnejníka, jenž zastoupit má ho v souboji. Kolec přišel s jásavými zpěvy a na důkaz, že se nebojí, dělal, jak když o mnichovi neví. Ten však proklál před očima všem soupeře i pukléř palašem a císař ho rázem na dvoře uvítal a přijal v pokoře. Když mu král dal poznat pak svou tvář, přiznal, že se choval jako lhář, dal mu ženu, zjednal nápravu, osvobodil zase Moravu a řekl mu, že kus území uherského v boji dobýt smí. Když pak byla králka po smrti, řekl král, že Uhry rozdrtí, nečekal, že prohraje tu hru, poražen že bude od Uhrů. Knížata si velel pozvat z Čech, před císařem vzdal se statků všech, jenže Uhři, ti se nezalekli, bojovali dál jak vlci vzteklí.
stud na stolci zůstat nedovolil, život v poustce radši sobě zvolil. Potupný mír snášel velmi těžce, uchýlil se před ním do klášterce a motykou v houfci zbožných mnichů obdělával půdu v lesním tichu. 49 Za sedm let pak mnich dlouhobradý odebral se do císařské rady a císaře obžaloval zhurta: „Slyšte, páni, jaká zvůle krutá odňala mi ženu, která nyní ve zdraví si žije v dvorské síni. Císař smál se a vše popíral. Netušil, že před ním stojí král. Mnich mu na to odpověděl, že rád svou pravdu mečem dokáže. Knížata si myslela, že pýcha mluví z toho troufalého mnicha a pravila: „Vskutku onu řeč neobhájí nic než ostrý meč. Zatímco mnich o lhůtu si říká, vysílá už císař turnejníka, jenž zastoupit má ho v souboji. Kolec přišel s jásavými zpěvy a na důkaz, že se nebojí, dělal, jak když o mnichovi neví. Ten však proklál před očima všem soupeře i pukléř palašem a císař ho rázem na dvoře uvítal a přijal v pokoře. Když mu král dal poznat pak svou tvář, přiznal, že se choval jako lhář, dal mu ženu, zjednal nápravu, osvobodil zase Moravu a řekl mu, že kus území uherského v boji dobýt smí. Když pak byla králka po smrti, řekl král, že Uhry rozdrtí, nečekal, že prohraje tu hru, poražen že bude od Uhrů. Knížata si velel pozvat z Čech, před císařem vzdal se statků všech, jenže Uhři, ti se nezalekli, bojovali dál jak vlci vzteklí.
Strana 50
50 Král se styděl, král se začal třást, pro tu hanbu opustil svou vlast, uchýlil se v liduprázdný hvozd. Když odešel potom na věčnost, klášter Zobor byl tu vystavěn. Dodnes žijí černí mniši v něm. KAPITOLA« - 25 O VRATISLAVOVI, OTCI SVATÉHO VÁCLAVA Bořivoj pak zesnul na svém loži, trůn vyměnil za království boží. Spytihněv zem přejal po otci. Byl však často soužen nemocí, a tak záhy zemřel ještě mlád a Vratislav, bratr, po něm vlád. Drahomíř ze Stodor od Žatce22 provdala se brzy za vládce. Ta pohanská urozená kněžna povila dvě pacholátka něžná. Staršího nazvala Boleslavem. Mladší Václav byl pak všude slaven pro svou tichou povahu a mrav. Pojilo ho s lidem pevné pouto, za knížete zvolili ho proto. Bratr dostal město Boleslav. Že byl Václav ještě skoro dítě, zem nemohl řídit náležitě, a tak svaté Lidmile byl pány — než doroste — svěřen do ochrany. Jeho bába, žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá. Dodnes přece vědí potomci, že hradec Pšov stával na kopci před Mělníkem nad oněmi místy, kudy teče Pšovka, ručej čistý. Drahomíř Lidmile záviděla, neboť sama v zemi vládnout chtěla. Poslala si tedy pro Gomoně
50 Král se styděl, král se začal třást, pro tu hanbu opustil svou vlast, uchýlil se v liduprázdný hvozd. Když odešel potom na věčnost, klášter Zobor byl tu vystavěn. Dodnes žijí černí mniši v něm. KAPITOLA« - 25 O VRATISLAVOVI, OTCI SVATÉHO VÁCLAVA Bořivoj pak zesnul na svém loži, trůn vyměnil za království boží. Spytihněv zem přejal po otci. Byl však často soužen nemocí, a tak záhy zemřel ještě mlád a Vratislav, bratr, po něm vlád. Drahomíř ze Stodor od Žatce22 provdala se brzy za vládce. Ta pohanská urozená kněžna povila dvě pacholátka něžná. Staršího nazvala Boleslavem. Mladší Václav byl pak všude slaven pro svou tichou povahu a mrav. Pojilo ho s lidem pevné pouto, za knížete zvolili ho proto. Bratr dostal město Boleslav. Že byl Václav ještě skoro dítě, zem nemohl řídit náležitě, a tak svaté Lidmile byl pány — než doroste — svěřen do ochrany. Jeho bába, žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá. Dodnes přece vědí potomci, že hradec Pšov stával na kopci před Mělníkem nad oněmi místy, kudy teče Pšovka, ručej čistý. Drahomíř Lidmile záviděla, neboť sama v zemi vládnout chtěla. Poslala si tedy pro Gomoně
Strana 51
a pro Tummu. Řekla jim, ať koně a zlata dost od ní vezmou si, když Lidmilu tajně zardousí. A ti lotři jeden po druhém souhlasili s oním návrhem. 51 KAPITOLA« . : 26 O SVATÉ LIDMILE, PRVNÍ KŘESŤANCE Vládla tedy svatá Lidmila, která na Tetíně sídlila, a že lid ji měl z té duše rád, po křesťanských dětech dal jí znát, jakým úkladem se zabývá tajně její snacha žárlivá a jakou zlou roli hrají v něm dva zlotřilci Tumma s Gomoněm. Lidmila hned chápe celou šíř záměru, jejž chystá Drahomíř, ze smrti však nemá žádný strach a čas tráví v zbožných modlitbách. V modlitbách je její posila. Sirotám též dary posílá. Tak se chystá, že smrt přivítá. Vtom pod hradem zahřmí kopyta. Lidmila ví, že ji utratí brzy oni vrazi najatí, nechá je však přivést do síně, nechá je i pozvat k hostině, o své snaše s nimi rozpráví, ptá se, zdali žije ve zdraví. Vyzpovídá se a s pokojem čeká. Neurvalí pacholci do světnice vtrhnou za noci a zardousí kněžnu závojem. Tak Lidmila přišla do nebes a ty lotry chválil v pekle běs.
a pro Tummu. Řekla jim, ať koně a zlata dost od ní vezmou si, když Lidmilu tajně zardousí. A ti lotři jeden po druhém souhlasili s oním návrhem. 51 KAPITOLA« . : 26 O SVATÉ LIDMILE, PRVNÍ KŘESŤANCE Vládla tedy svatá Lidmila, která na Tetíně sídlila, a že lid ji měl z té duše rád, po křesťanských dětech dal jí znát, jakým úkladem se zabývá tajně její snacha žárlivá a jakou zlou roli hrají v něm dva zlotřilci Tumma s Gomoněm. Lidmila hned chápe celou šíř záměru, jejž chystá Drahomíř, ze smrti však nemá žádný strach a čas tráví v zbožných modlitbách. V modlitbách je její posila. Sirotám též dary posílá. Tak se chystá, že smrt přivítá. Vtom pod hradem zahřmí kopyta. Lidmila ví, že ji utratí brzy oni vrazi najatí, nechá je však přivést do síně, nechá je i pozvat k hostině, o své snaše s nimi rozpráví, ptá se, zdali žije ve zdraví. Vyzpovídá se a s pokojem čeká. Neurvalí pacholci do světnice vtrhnou za noci a zardousí kněžnu závojem. Tak Lidmila přišla do nebes a ty lotry chválil v pekle běs.
Strana 52
KAPITOLA 27 52 O MATCE SVATÉHO VÁCLAVA Drahomíř převzala chlapce do své péče. Nejdřív však se šla zkušených kmetů ptát, kdo má zemi spravovat, když je známo o dítěti, že je ještě slabé. Kmeti rozhodli v svém úradku, ať moc přejde na matku a Václav ji poslouchá, než dospěje v jinocha. Kněžna pohanskou krev měla, duchovenstvo vyháněla, když jí přišel v cestu kněz, či jen křestan — mrtev kles. Jedny proti druhým štvala. V Praze velká bitva vzplála, přenešťastní křesťani nenašli už zastání. I pohany však ten hněv hubil. V proudech tekla krev. Snad ze všeho nejstrašnější ale je, že kněžna těší se z těch jatek. Zdá se jí, že každičká mrtvá hlava pohanská trest přivolává a že do rukou jí dává na vítězství naději. Václav dospěl. Čechy zmatků zbavit chtěl a vyzval matku: „Jdi a dbej svých věnných statků. Já dám zemi do pořádku. Začal spravovat své zboží, otevíral domy boží, duchovní zpět do Čech zval, houfem děti kupoval od pohanů, hostil je, křtil a učil věřit v boha, pekl na mše hostie, snášel utrpení mnohá, vdovám dříví nosil denně, nohy míval zkrvavené,
KAPITOLA 27 52 O MATCE SVATÉHO VÁCLAVA Drahomíř převzala chlapce do své péče. Nejdřív však se šla zkušených kmetů ptát, kdo má zemi spravovat, když je známo o dítěti, že je ještě slabé. Kmeti rozhodli v svém úradku, ať moc přejde na matku a Václav ji poslouchá, než dospěje v jinocha. Kněžna pohanskou krev měla, duchovenstvo vyháněla, když jí přišel v cestu kněz, či jen křestan — mrtev kles. Jedny proti druhým štvala. V Praze velká bitva vzplála, přenešťastní křesťani nenašli už zastání. I pohany však ten hněv hubil. V proudech tekla krev. Snad ze všeho nejstrašnější ale je, že kněžna těší se z těch jatek. Zdá se jí, že každičká mrtvá hlava pohanská trest přivolává a že do rukou jí dává na vítězství naději. Václav dospěl. Čechy zmatků zbavit chtěl a vyzval matku: „Jdi a dbej svých věnných statků. Já dám zemi do pořádku. Začal spravovat své zboží, otevíral domy boží, duchovní zpět do Čech zval, houfem děti kupoval od pohanů, hostil je, křtil a učil věřit v boha, pekl na mše hostie, snášel utrpení mnohá, vdovám dříví nosil denně, nohy míval zkrvavené,
Strana 53
jak v kostele chodil bos. Vyvolil si těžký los. Neměl ženu, neznal choutky, staral se jen o sirotky, všude žaltář s sebou brával, poučení z něho dával stále služebníkům všem, žil jen se svým panošem Podivenem zbožně, svorně, jím se proti svodům světa mrskat dával dlouhá leta a sám otíral mu škorně. 53 KAPITOLA 28 O BOH SVATÉHO VÁCLAVA S KNÍŽETEM KOUŘIMSKÝM Když Radislav, kníže zličský, viděl, jak je Václav vždycky povolný, tím povzbuzen, zpustošit chtěl jeho zem. Celé Zličsko zvedl k šturmu, udělal to z nerozumu, neboť žil v té dobré víře, že dobude Žitomíře. Moudrý však ví dozajista, o čem svědčí mírná slova, že pokorná zbožnost čistá ducha hrdinského chová. Slávou zbabělců jsou řeči, zkouškou silných nebezpečí, o té pravdě nejlíp svědčí Václavova smělost v seči. Václav s vojskem vytáh z Prahy, zličské šiky potkal záhy. Radislav se strachem třás, když mu Václav poslal vzkaz: „Ten, kdo po kořisti prahne, ať sám po své zbrani sáhne a nekoupe v krvi lid. My dva budeme se bít. Kdo vítězství získá sobě, ať spravuje země obě. Ani končíř, ani luk
jak v kostele chodil bos. Vyvolil si těžký los. Neměl ženu, neznal choutky, staral se jen o sirotky, všude žaltář s sebou brával, poučení z něho dával stále služebníkům všem, žil jen se svým panošem Podivenem zbožně, svorně, jím se proti svodům světa mrskat dával dlouhá leta a sám otíral mu škorně. 53 KAPITOLA 28 O BOH SVATÉHO VÁCLAVA S KNÍŽETEM KOUŘIMSKÝM Když Radislav, kníže zličský, viděl, jak je Václav vždycky povolný, tím povzbuzen, zpustošit chtěl jeho zem. Celé Zličsko zvedl k šturmu, udělal to z nerozumu, neboť žil v té dobré víře, že dobude Žitomíře. Moudrý však ví dozajista, o čem svědčí mírná slova, že pokorná zbožnost čistá ducha hrdinského chová. Slávou zbabělců jsou řeči, zkouškou silných nebezpečí, o té pravdě nejlíp svědčí Václavova smělost v seči. Václav s vojskem vytáh z Prahy, zličské šiky potkal záhy. Radislav se strachem třás, když mu Václav poslal vzkaz: „Ten, kdo po kořisti prahne, ať sám po své zbrani sáhne a nekoupe v krvi lid. My dva budeme se bít. Kdo vítězství získá sobě, ať spravuje země obě. Ani končíř, ani luk
Strana 54
54 nesmí zvednout žádný pluk, sami proti sobě půjdem.“ Radislav je rudý studem, domů spěchal by teď rád. Je však pozdě na návrat. Vyšli před voj. Zvedli zbraně. Vtom je smířil nečekaně bůh. Václavu na čele zlatistý kříž záčal plát, po boku mu andělé zamávali perutěmi. Zličan na kolena pad, před Václavem líbal zemi. A ten hlasem laskavým přikázal mu: „Vrať se k svým, " ať se Zličsko s Prahou smíří.“ Potom v družném rozhovoru zavedl ho k svému dvoru a pohostil v Žitomíři. KAPITOLA 29 O CÍSAŘI A SVATÉM VÁCLAVOVI K císařskému dvoru jel jednou Václav. Bohužel nestih zahájení sněmu. Císař23/ hněvem vzplanul k němu, že své modlení má radši než povinnost. Rozkázal, kdyby někdo k poctě vstal, až se Václav dostaví, že má o hlavu být kratší a že budou državy jeho dětem odňaty. Potom soudil s knížaty spory mezi soupeři. Náhle vstoupil do dveří Václav. Císař vstříc jde k hostu, prokazuje mu svou poctu, zve ho k svému trůnu blíž a zdiveným pánům vece: „Uviděl jsem zlatý kříž
54 nesmí zvednout žádný pluk, sami proti sobě půjdem.“ Radislav je rudý studem, domů spěchal by teď rád. Je však pozdě na návrat. Vyšli před voj. Zvedli zbraně. Vtom je smířil nečekaně bůh. Václavu na čele zlatistý kříž záčal plát, po boku mu andělé zamávali perutěmi. Zličan na kolena pad, před Václavem líbal zemi. A ten hlasem laskavým přikázal mu: „Vrať se k svým, " ať se Zličsko s Prahou smíří.“ Potom v družném rozhovoru zavedl ho k svému dvoru a pohostil v Žitomíři. KAPITOLA 29 O CÍSAŘI A SVATÉM VÁCLAVOVI K císařskému dvoru jel jednou Václav. Bohužel nestih zahájení sněmu. Císař23/ hněvem vzplanul k němu, že své modlení má radši než povinnost. Rozkázal, kdyby někdo k poctě vstal, až se Václav dostaví, že má o hlavu být kratší a že budou državy jeho dětem odňaty. Potom soudil s knížaty spory mezi soupeři. Náhle vstoupil do dveří Václav. Císař vstříc jde k hostu, prokazuje mu svou poctu, zve ho k svému trůnu blíž a zdiveným pánům vece: „Uviděl jsem zlatý kříž
Strana 55
55 I Gelnhausenův rukopis jihlavské městské právní knihy, fol. 49v Vyobrazení Jana Lucemburského (detail) (Foto SUPPOP Praha)
55 I Gelnhausenův rukopis jihlavské městské právní knihy, fol. 49v Vyobrazení Jana Lucemburského (detail) (Foto SUPPOP Praha)
Strana 56
Přimda Celkový pohled od jihozápadu (Foto SUPPOP Praha) Vítkův Kámen (Foto SUPPOP Praha)
Přimda Celkový pohled od jihozápadu (Foto SUPPOP Praha) Vítkův Kámen (Foto SUPPOP Praha)
Strana 57
nad ním plát a poznal světce. Viděl jsem, jak kráčí síní a dva bílí cherubíni k přivítání potají znamení mi dávají. Pak Václava objal vřele, žádal si ho za přítele, řek, že ze své šperkovnice dá mu všechno, co si vzít chce. Václav si jen boha váží. Proto vybírá si paži mučence svatého Víta. Nato císař bez váhání zbavil české země daní. Václav navrátil se domů, v Pražském hradě stavbu dómu začal, v němž též leží krypta, kde je relikvie skryta. 57 KAPITOLA 30 O SMRTI SVATÉHO VÁCLAVA Bratr řevnil na Václava, že mu patří zeměspráva, že žít musí v jeho stínu. Dal ho pozvat na hostinu, že prý slaví synův křest24 Připravil však podlou lest. K Václavovi z Boleslavi přišel člověk netresktavý s radou: „Vyskoč na koně, sice dojdeš k úhoně. Opusť kvapem tato místa, bratr záhubu ti chystá.“ Nato pravil svatý muž: „Příteli, já vím to už. Dobro ke mně přivedlo tě, já však nelpím na životě, a když nežádá bůh víc, pro něj rád jdu smrti vstříc. Aby duše byla hodna pouti k nebeskému trůnu, kalich od rtů neodtrhnu,
nad ním plát a poznal světce. Viděl jsem, jak kráčí síní a dva bílí cherubíni k přivítání potají znamení mi dávají. Pak Václava objal vřele, žádal si ho za přítele, řek, že ze své šperkovnice dá mu všechno, co si vzít chce. Václav si jen boha váží. Proto vybírá si paži mučence svatého Víta. Nato císař bez váhání zbavil české země daní. Václav navrátil se domů, v Pražském hradě stavbu dómu začal, v němž též leží krypta, kde je relikvie skryta. 57 KAPITOLA 30 O SMRTI SVATÉHO VÁCLAVA Bratr řevnil na Václava, že mu patří zeměspráva, že žít musí v jeho stínu. Dal ho pozvat na hostinu, že prý slaví synův křest24 Připravil však podlou lest. K Václavovi z Boleslavi přišel člověk netresktavý s radou: „Vyskoč na koně, sice dojdeš k úhoně. Opusť kvapem tato místa, bratr záhubu ti chystá.“ Nato pravil svatý muž: „Příteli, já vím to už. Dobro ke mně přivedlo tě, já však nelpím na životě, a když nežádá bůh víc, pro něj rád jdu smrti vstříc. Aby duše byla hodna pouti k nebeskému trůnu, kalich od rtů neodtrhnu,
Strana 58
* Evangelium sv. Matouše 20. 22. 58 jak náš Pán chci pít až do dna.* Svatý Michal za tu číš přivede mě k bohu blíž. Potom klidný, vznešený rozloučil se se všemi. Vstal, šel ke kostelu hbitě, kde Boleslav s druhy skrytě číhal na něj pod schody. Václav dík vzdal za hody bratrovi. Ten vytáh ale meč a smál se jeho chvále: „Vždy jsem dělal, cos ty kázal, vždy jsem sloužil ti jak vazal. I dnes posloužím ti mečem. Konec udělám tvým řečem. Sotva ruku ale vztáh, zachvátil ho hrozný strach, ucho bratru utal v chvilce a ruka mu sklouzla z jílce. Svatý Václav ten meč zdvih. Pravil: „Tvůj čin splatit mohu. Nechci se však rouhat bohu. Prolít tvou krev byl by hřích. Zde je tvůj meč. Vezmi jej a své dílo dokonej. Potom poklek u dveří. Boleslav hned zve svou hordu, stěžuje si, láteří, obviňuje bratra z mordu. Ten dál v modlitbu se hrouží, duši poroučí v dlaň boží. Přichystáni k strašné ráně, jak když opustil je rozum, Hněvisa a Štyrsa v mžiku vnoří do něho svou dýku. To se stalo léta Páně devět set a dvacet osm.25/ Že Boleslav bratra na kvas pozval, dostal jméno Strachkvas jeho syn. Ze strůjců vraždy potrestán byl nebem každý. Hněvisa se propad s koněm, Štyrsa, jak je známo o něm, malomocí zkoušel tuze. Celý rod žil po zásluze
* Evangelium sv. Matouše 20. 22. 58 jak náš Pán chci pít až do dna.* Svatý Michal za tu číš přivede mě k bohu blíž. Potom klidný, vznešený rozloučil se se všemi. Vstal, šel ke kostelu hbitě, kde Boleslav s druhy skrytě číhal na něj pod schody. Václav dík vzdal za hody bratrovi. Ten vytáh ale meč a smál se jeho chvále: „Vždy jsem dělal, cos ty kázal, vždy jsem sloužil ti jak vazal. I dnes posloužím ti mečem. Konec udělám tvým řečem. Sotva ruku ale vztáh, zachvátil ho hrozný strach, ucho bratru utal v chvilce a ruka mu sklouzla z jílce. Svatý Václav ten meč zdvih. Pravil: „Tvůj čin splatit mohu. Nechci se však rouhat bohu. Prolít tvou krev byl by hřích. Zde je tvůj meč. Vezmi jej a své dílo dokonej. Potom poklek u dveří. Boleslav hned zve svou hordu, stěžuje si, láteří, obviňuje bratra z mordu. Ten dál v modlitbu se hrouží, duši poroučí v dlaň boží. Přichystáni k strašné ráně, jak když opustil je rozum, Hněvisa a Štyrsa v mžiku vnoří do něho svou dýku. To se stalo léta Páně devět set a dvacet osm.25/ Že Boleslav bratra na kvas pozval, dostal jméno Strachkvas jeho syn. Ze strůjců vraždy potrestán byl nebem každý. Hněvisa se propad s koněm, Štyrsa, jak je známo o něm, malomocí zkoušel tuze. Celý rod žil po zásluze
Strana 59
leta v neustálé bázni a mnozí v něm byli blázni. 9 9 5 KAPITOLA 31 Po bratrově strašné smrti Boleslav Ukrutný26/ s chutí převzal stolec. Císař brzy pomstít chtěl však zločin drzý, a tak s vojskem v české luhy táh. Boleslav sezval druhy postavil se císaři. Nic se mu však nedaří, bije se a brání marně. Všude leží mrtvoly. Zem postihlo nové hoře. Kníže musí platit daně a též na císařském dvoře sloužit jako postolí. Václavovu paměť živí však bůh zázraky a divy. Boleslav tři roky chátrá, chřadne, v pochybách se zmítá, než uvěří v svatost bratra. Ostatky na Pražský hrad převézt dá a pochovat v kostele svatého Víta. Velí však, že vykonáno má být vše, než přijde ráno. Jedou páni k Boleslavi, nic je v cestě nezastaví. Vykopali ostatky, spěchali zas nazpátky. Na dvou místech před Prahou hnuli s rakví s námahou, dvakrát na svém pochodu přešli řeky bez brodu. Zázraky se velké děly, vězni opuštěli cely, aniž sňali okovy. A než páni došli k cíli,
leta v neustálé bázni a mnozí v něm byli blázni. 9 9 5 KAPITOLA 31 Po bratrově strašné smrti Boleslav Ukrutný26/ s chutí převzal stolec. Císař brzy pomstít chtěl však zločin drzý, a tak s vojskem v české luhy táh. Boleslav sezval druhy postavil se císaři. Nic se mu však nedaří, bije se a brání marně. Všude leží mrtvoly. Zem postihlo nové hoře. Kníže musí platit daně a též na císařském dvoře sloužit jako postolí. Václavovu paměť živí však bůh zázraky a divy. Boleslav tři roky chátrá, chřadne, v pochybách se zmítá, než uvěří v svatost bratra. Ostatky na Pražský hrad převézt dá a pochovat v kostele svatého Víta. Velí však, že vykonáno má být vše, než přijde ráno. Jedou páni k Boleslavi, nic je v cestě nezastaví. Vykopali ostatky, spěchali zas nazpátky. Na dvou místech před Prahou hnuli s rakví s námahou, dvakrát na svém pochodu přešli řeky bez brodu. Zázraky se velké děly, vězni opuštěli cely, aniž sňali okovy. A než páni došli k cíli,
Strana 60
všechny rány světcovy úplně se zahojily, jenom jedna jizva žhavá, jizva z ruky Boleslava na skráni se ještě rděla a co více — o uchu nikdo neměl potuchu. Panna Přibyslava děla: „Vím o uchu svého brata, bůh mi prozradil ten div. Spadlo mezi strom a vrata. Našli je v těch místech hravě. Hned je přiložili k hlavě a srostlo s ní zas jak dřív. Poblíž postával kněz v komži, s pláčem volal, kterak touží kousek z těla světce mít, že vymodlí věčný klid pro něho. V tom okamžiku vypad nehet na malíku. Kněz děkuje, kněz se klaní, klanějí se všichni páni. Potom chválu bohu vzdali, svaté tělo pochovali. 60 Strachkvas vykoupit co mnich musel strašný otcův hřích. Bůh se chlapce nezříkal, neboť otec sám se kál. Boleslav pak na hradě sezval jednou k poradě své zemany, neboť rád by vybudoval městské hradby. Ti k závěru došli brzy: „Ten, kdo sedí ve své tvrzi, jen o statek svůj má péči, nebrání zem v nebezpečí. Má-li se žít dobře všem, tvrze hradit nemůžem. Tak to knížeti též řekli. Boleslav byl prudký, vzteklý, a když na svém trval mluvčí, řek si, že ho ponaučí, a hlavu mu srazil hned. Pak vyskočil na klápet
všechny rány světcovy úplně se zahojily, jenom jedna jizva žhavá, jizva z ruky Boleslava na skráni se ještě rděla a co více — o uchu nikdo neměl potuchu. Panna Přibyslava děla: „Vím o uchu svého brata, bůh mi prozradil ten div. Spadlo mezi strom a vrata. Našli je v těch místech hravě. Hned je přiložili k hlavě a srostlo s ní zas jak dřív. Poblíž postával kněz v komži, s pláčem volal, kterak touží kousek z těla světce mít, že vymodlí věčný klid pro něho. V tom okamžiku vypad nehet na malíku. Kněz děkuje, kněz se klaní, klanějí se všichni páni. Potom chválu bohu vzdali, svaté tělo pochovali. 60 Strachkvas vykoupit co mnich musel strašný otcův hřích. Bůh se chlapce nezříkal, neboť otec sám se kál. Boleslav pak na hradě sezval jednou k poradě své zemany, neboť rád by vybudoval městské hradby. Ti k závěru došli brzy: „Ten, kdo sedí ve své tvrzi, jen o statek svůj má péči, nebrání zem v nebezpečí. Má-li se žít dobře všem, tvrze hradit nemůžem. Tak to knížeti též řekli. Boleslav byl prudký, vzteklý, a když na svém trval mluvčí, řek si, že ho ponaučí, a hlavu mu srazil hned. Pak vyskočil na klápet
Strana 61
a vzkřik: „Kdo se proti staví? Každý se však smrti bál, a tak kolem Boleslavi vyrost záhy pevný val. 61 KAPITOLA : 32 VYPRÁVĚNÍ O BOLESLAVU ŠTĚDRÉM Boleslav Ukrutný hyne. Jeho syn povahy jiné, pro kterou zván Štědrým27/ byl, otcovo zlo nahradil dobrem a ukrutnost splácet začal láskou. Chrámů dvacet zbudoval a též dle zpráv město Mladou Boleslav. Dával almužny, žil v míru, posílil křesťanskou víru. Jeho sestra panna Mlada žije v bázni boží blaze, s průvodem svým v Římě žádá, aby papež zřídil v Praze biskupství. Pak v Čechách šíří benediktský řád a panny, jež jsou bohu odevzdány, sezve ke svatému Jiří. Biskupem byl Dětmar, Sas. Jeho život za rok zhas.28/ Biskup Vojtěch2, strážce kříže, ze slavníkovských byl statků. Ten měl Střezislavu matku a za ujce zličské kníže. Slavník sídlil na Libici. Od Sázavy po Moravu patřila pod jeho správu všechna země vzkvétající. Však syn jeho svatý Vojtěch nevážil si světských potěch i biskupství své by byl Strachkvasovi postoupil. Ten však odmít každou zmínku.
a vzkřik: „Kdo se proti staví? Každý se však smrti bál, a tak kolem Boleslavi vyrost záhy pevný val. 61 KAPITOLA : 32 VYPRÁVĚNÍ O BOLESLAVU ŠTĚDRÉM Boleslav Ukrutný hyne. Jeho syn povahy jiné, pro kterou zván Štědrým27/ byl, otcovo zlo nahradil dobrem a ukrutnost splácet začal láskou. Chrámů dvacet zbudoval a též dle zpráv město Mladou Boleslav. Dával almužny, žil v míru, posílil křesťanskou víru. Jeho sestra panna Mlada žije v bázni boží blaze, s průvodem svým v Římě žádá, aby papež zřídil v Praze biskupství. Pak v Čechách šíří benediktský řád a panny, jež jsou bohu odevzdány, sezve ke svatému Jiří. Biskupem byl Dětmar, Sas. Jeho život za rok zhas.28/ Biskup Vojtěch2, strážce kříže, ze slavníkovských byl statků. Ten měl Střezislavu matku a za ujce zličské kníže. Slavník sídlil na Libici. Od Sázavy po Moravu patřila pod jeho správu všechna země vzkvétající. Však syn jeho svatý Vojtěch nevážil si světských potěch i biskupství své by byl Strachkvasovi postoupil. Ten však odmít každou zmínku.
Strana 62
62 Tehdy Vojtěch řekl: „Synku, teď, když můžeš, nechceš vzít. Až pozbudeš pak své moci, věř, pro slávu nehynoucí o stolec se budeš bít. Vojtěch přesvědčen, že Češi pohanskými zvyky hřeší, k manželství je vychovával, chtěl, aby lid pochovával nebožtíky v kostele, aby světil neděle, trhy v svátky nekonal a otrokům volnost dal. Když už sad plít neměl sil, klatbu v zemi vyhlásil a sám vypravil se k Římu. Tehdy Strachkvas bratry tři mu zabil30 biskupem se stal a jeho rod vyhnat dal. Vojtěch před papežem31, právě sloužil mši, když k jeho hlavě boží anděl z nebe slét, velel mu jít do Čech zpět, do Libice sám ho ved, aby pohřbil bratry v hrobci a zjevil se celé obci. I zeptal se papež z Říma, cože Vojtěch při mši dřímá? Dal ho vzbudit z jeho spánku. Shromážděným v svatostánku Vojtěch řekl: „Pro váš spěch vydal jsem se kvapem z Čech a nechal jsem na Libici posvěcenou rukavici. Jinou půjčte mi, sic mši dosloužit se nesluší. Papež na něm ale dál důvod spánku vyzvídal. „Otče, nevím, že bych spal. S andělem jsem do Čech spěchal, rukavici jsem tam nechal." Papež ihned poslům velí, aby pravdu vyzvěděli. A ti vskutku na Libici nalezli tu rukavici
62 Tehdy Vojtěch řekl: „Synku, teď, když můžeš, nechceš vzít. Až pozbudeš pak své moci, věř, pro slávu nehynoucí o stolec se budeš bít. Vojtěch přesvědčen, že Češi pohanskými zvyky hřeší, k manželství je vychovával, chtěl, aby lid pochovával nebožtíky v kostele, aby světil neděle, trhy v svátky nekonal a otrokům volnost dal. Když už sad plít neměl sil, klatbu v zemi vyhlásil a sám vypravil se k Římu. Tehdy Strachkvas bratry tři mu zabil30 biskupem se stal a jeho rod vyhnat dal. Vojtěch před papežem31, právě sloužil mši, když k jeho hlavě boží anděl z nebe slét, velel mu jít do Čech zpět, do Libice sám ho ved, aby pohřbil bratry v hrobci a zjevil se celé obci. I zeptal se papež z Říma, cože Vojtěch při mši dřímá? Dal ho vzbudit z jeho spánku. Shromážděným v svatostánku Vojtěch řekl: „Pro váš spěch vydal jsem se kvapem z Čech a nechal jsem na Libici posvěcenou rukavici. Jinou půjčte mi, sic mši dosloužit se nesluší. Papež na něm ale dál důvod spánku vyzvídal. „Otče, nevím, že bych spal. S andělem jsem do Čech spěchal, rukavici jsem tam nechal." Papež ihned poslům velí, aby pravdu vyzvěděli. A ti vskutku na Libici nalezli tu rukavici
Strana 63
a zpátky, jak náleží, přivezli ji papeži. Když světila kněží kupa Strachkvase pak na biskupa32) vstoupil do něj anciáš. Ten konal svou práci, až z těla vyprchal duch slabý. Vojtěch zem pak zbavil klatby, k Polanům šel, že jim zkusí kázat. Znovu proklel kraj, odebral se mezi Prusy, boží milost volal na ně dlouho, než k nebeské bráně s mučednickým věncem v ráj hříchů prost se mohl tiše vznést. To se stalo léta Páně devět set a devadesát šest.33/ 63 Císař 4/ vinil z oné smrti Čechy. Rozhod, že je zdrtí, a tak pražský biskupát Tehdakovi 35/ velel dát. Boleslav žil v shodě s bohem, proto štěstí míval v mnohém. Osopil se na Polany, po Krakov až jejich lány dobyl, v jméně pořádku dal tam českou posádku, pro své udatenství vkrátku přisvojil si mnoho statků. KAPITOLA 33 O SLEPÉM BOLESLAVU SKOUPÉM Po otcově smrti vstoupí na trůn syn Boleslav Skoupý36/ Neposílá do Polan žold, a proto udolán od nepřátel roní slzy, pozbývá všech českých tvrzí, k své škodě se nebrání smířlivému jednání. Kníže Měšek37 věrolomně
a zpátky, jak náleží, přivezli ji papeži. Když světila kněží kupa Strachkvase pak na biskupa32) vstoupil do něj anciáš. Ten konal svou práci, až z těla vyprchal duch slabý. Vojtěch zem pak zbavil klatby, k Polanům šel, že jim zkusí kázat. Znovu proklel kraj, odebral se mezi Prusy, boží milost volal na ně dlouho, než k nebeské bráně s mučednickým věncem v ráj hříchů prost se mohl tiše vznést. To se stalo léta Páně devět set a devadesát šest.33/ 63 Císař 4/ vinil z oné smrti Čechy. Rozhod, že je zdrtí, a tak pražský biskupát Tehdakovi 35/ velel dát. Boleslav žil v shodě s bohem, proto štěstí míval v mnohém. Osopil se na Polany, po Krakov až jejich lány dobyl, v jméně pořádku dal tam českou posádku, pro své udatenství vkrátku přisvojil si mnoho statků. KAPITOLA 33 O SLEPÉM BOLESLAVU SKOUPÉM Po otcově smrti vstoupí na trůn syn Boleslav Skoupý36/ Neposílá do Polan žold, a proto udolán od nepřátel roní slzy, pozbývá všech českých tvrzí, k své škodě se nebrání smířlivému jednání. Kníže Měšek37 věrolomně
Strana 64
64 přivítal ho ve svém domě a vyloupnout dal mu oči. Tak hanebně skoupost končí, tak lakomec na obědě pro svou hloupost přišel k bědě. O OLDŘICHU A JAROMÍROVI Boleslava sklátila pak těžká nemoc. Do Čech vtáhla vojska Měška. Slepec měl dva syny. Jaromíra a Oldřicha.38/ Starší Oldřich v dvoře císařském žil právě v oné době. Neboť Měšek zlatých ker měl spoře, Oldřicha si koupil. Svět jen zírá na ten zločin v nelíčené zlobě. Jaromír, ač ještě nedospělý, českým pánům zemi bránit velí. Ti však vůli prokazují chabou, jenom stříbro od jinocha hrabou. Oldřich vězněn od Měška jen stěží snáší hlad a trýzeň v temné věži. KAPITOLA o 34 O ZLÉ RADĚ VRŠOVCŮ Rod Vršovců tehdy velmi zpych. Když lech Kochan vidí, jak se zdvih k boji Měšek, využít to chce a posílit ještě Vršovce. „Od knížátek budem dary brát, hned sem, hned tam s nimi častokrát postrkovat, jak když hrajem šach, a v knížeti cizím budit strach. Když se sami vzhlédnem v některém knížeti, pak si ho vyberem. My můžeme vlastní kníže mít, my i bez knížete můžem žít. Když proslavit hodláme svůj rod, nenecháme uzrát jiný plod.“ Nevšimli si páni nadutí, že jsou jiní stejně při chuti, a nad vším císařský majestát, což je může taky hlavu stát. Přemluvit se dali,
64 přivítal ho ve svém domě a vyloupnout dal mu oči. Tak hanebně skoupost končí, tak lakomec na obědě pro svou hloupost přišel k bědě. O OLDŘICHU A JAROMÍROVI Boleslava sklátila pak těžká nemoc. Do Čech vtáhla vojska Měška. Slepec měl dva syny. Jaromíra a Oldřicha.38/ Starší Oldřich v dvoře císařském žil právě v oné době. Neboť Měšek zlatých ker měl spoře, Oldřicha si koupil. Svět jen zírá na ten zločin v nelíčené zlobě. Jaromír, ač ještě nedospělý, českým pánům zemi bránit velí. Ti však vůli prokazují chabou, jenom stříbro od jinocha hrabou. Oldřich vězněn od Měška jen stěží snáší hlad a trýzeň v temné věži. KAPITOLA o 34 O ZLÉ RADĚ VRŠOVCŮ Rod Vršovců tehdy velmi zpych. Když lech Kochan vidí, jak se zdvih k boji Měšek, využít to chce a posílit ještě Vršovce. „Od knížátek budem dary brát, hned sem, hned tam s nimi častokrát postrkovat, jak když hrajem šach, a v knížeti cizím budit strach. Když se sami vzhlédnem v některém knížeti, pak si ho vyberem. My můžeme vlastní kníže mít, my i bez knížete můžem žít. Když proslavit hodláme svůj rod, nenecháme uzrát jiný plod.“ Nevšimli si páni nadutí, že jsou jiní stejně při chuti, a nad vším císařský majestát, což je může taky hlavu stát. Přemluvit se dali,
Strana 65
Jaromíra jali, u skal přivázali k lipovému pni. Hloupost udělali páni nejapní, že začali šípy mířit do té lípy, neboť neviděli ve svém zaujetí, jak ty šípy marně k svému cíli letí, jak svatý Jan Křtitel Jaromíra brání, jak špičaté kluky chytá do hazuky knížete, že žádný z nich ho neporaní. 65 Dva lovce tam v remízku Jaromír měl nablízku. Hovora čest pána chránil, Hřivec Vršovcům však stranil a v své zášti prokleté nejvíc mučil knížete. Hovora to nemoh snést, Pražanům dal o všem zvěst. Ti však ani nevěděli, kam by za knížetem jeli. Hovora řek: „Tam, kam vás povede mé trubky hlas. Potom na vysokém kopci ukázal se před Vršovci. Hřivec vzkřikl: „Když živ bude, zhouba na mě číhá všude, důvod k pomstě najde si.“ Když tak lamentoval chvíli, Vršovci mu dovolili, ať Hovoru oběsí. Tu Hovora celý bledý prosil, aby naposledy zatroubit si ještě moh potřikráte na svůj roh. Jak zatroubil prvně však, Hřivce prosil nebožák: „Když bůh seslal mi tu zkoušku, opatruj mé děti, kmošku. Vršovcům ten pláč je k smíchu. Pražané se blíží v tichu. Už se provaz houpá v loubí,
Jaromíra jali, u skal přivázali k lipovému pni. Hloupost udělali páni nejapní, že začali šípy mířit do té lípy, neboť neviděli ve svém zaujetí, jak ty šípy marně k svému cíli letí, jak svatý Jan Křtitel Jaromíra brání, jak špičaté kluky chytá do hazuky knížete, že žádný z nich ho neporaní. 65 Dva lovce tam v remízku Jaromír měl nablízku. Hovora čest pána chránil, Hřivec Vršovcům však stranil a v své zášti prokleté nejvíc mučil knížete. Hovora to nemoh snést, Pražanům dal o všem zvěst. Ti však ani nevěděli, kam by za knížetem jeli. Hovora řek: „Tam, kam vás povede mé trubky hlas. Potom na vysokém kopci ukázal se před Vršovci. Hřivec vzkřikl: „Když živ bude, zhouba na mě číhá všude, důvod k pomstě najde si.“ Když tak lamentoval chvíli, Vršovci mu dovolili, ať Hovoru oběsí. Tu Hovora celý bledý prosil, aby naposledy zatroubit si ještě moh potřikráte na svůj roh. Jak zatroubil prvně však, Hřivce prosil nebožák: „Když bůh seslal mi tu zkoušku, opatruj mé děti, kmošku. Vršovcům ten pláč je k smíchu. Pražané se blíží v tichu. Už se provaz houpá v loubí,
Strana 66
66 už podruhé lovec troubí, odříkává otčenáš. Hřivec křičí: „Kmotře, máš " mnoho řečí. Na dub lez! Třetím troubením se les rozezněl. Už z jeho stínu vyráží houf Praženínů, řinčí zbraní, strašně křičí, do jednoho zrádce zničí. Kochan vyhýbá se boji, neví, kde mu hlava stojí, pod skaliskem jedině našel úkryt v ježvině. Odvázali knížete. Navždycky od chvíle té v paměti však místo měli, oltář na něm vystavěli a později kostel skvělý k slávě Jana Křtitele. Proradného přítele Hovora pak lapil vkrátce a pověsil na oprátce. V odměnu za srdce ryzí dostal pak grunt za Velizí. KAPITOLA o 35 JAK SVATÝ JAN VYSVOBODIL OLDŘICHA Kochan přečkal boj skryt v hloží. Jaromíra potom hořce obvinil, že zradil otce i bratra a nezaslouží žádnou milost. Na Vršovce naléhal, ať svár se snaží v knížecí rod zasít, aby každý je měl za své raby, neboť vládce, když je slabý, poddaným prý neublíží. Měšek do země pak vpad.39 Nedobyl jen Vyšehrad. Kochan seděl jak vlk v křoví. Tajně radil Polanovi: „Chceš-li vejít do Čech zticha, polič nejdřív na Oldřicha.
66 už podruhé lovec troubí, odříkává otčenáš. Hřivec křičí: „Kmotře, máš " mnoho řečí. Na dub lez! Třetím troubením se les rozezněl. Už z jeho stínu vyráží houf Praženínů, řinčí zbraní, strašně křičí, do jednoho zrádce zničí. Kochan vyhýbá se boji, neví, kde mu hlava stojí, pod skaliskem jedině našel úkryt v ježvině. Odvázali knížete. Navždycky od chvíle té v paměti však místo měli, oltář na něm vystavěli a později kostel skvělý k slávě Jana Křtitele. Proradného přítele Hovora pak lapil vkrátce a pověsil na oprátce. V odměnu za srdce ryzí dostal pak grunt za Velizí. KAPITOLA o 35 JAK SVATÝ JAN VYSVOBODIL OLDŘICHA Kochan přečkal boj skryt v hloží. Jaromíra potom hořce obvinil, že zradil otce i bratra a nezaslouží žádnou milost. Na Vršovce naléhal, ať svár se snaží v knížecí rod zasít, aby každý je měl za své raby, neboť vládce, když je slabý, poddaným prý neublíží. Měšek do země pak vpad.39 Nedobyl jen Vyšehrad. Kochan seděl jak vlk v křoví. Tajně radil Polanovi: „Chceš-li vejít do Čech zticha, polič nejdřív na Oldřicha.
Strana 67
67 Dej mu rychle hlavu stít. Pak nastane v zemi klid. Nejvíc bouří se ti, kteří ještě v jeho příchod věří. Když on zhyne, pak si spíš jejich srdce nakloníš.“ Kníže Měšek pohříchu přál sluch tomu křivoradci a dal rozkaz Oldřichu setnout hlavu. Když zví v hradci Oldřich jeho záměr podlý, k Janu Křtiteli se modlí, aby jako bratra jeho ostříhal ho všeho zlého. Tu Jan Křtitel v noci tiše přenesl ho do Oldříše. Oldřich z vděčnosti pak tam k jeho slávě vztyčil chrám. Dnes však mše už neslyší pustý kostel v Oldříši. KAPITOLA 36 O PASTÝŘOVĚ LSTI Sebrali se věrní kradí a s knížetem do podhradí jeli tam, kde poblíž Prahy pastýř na zelené dráhy žene skot a denně pase. Za odměnu přimět dal se, fortnýře měl po ránu vylákat ven před bránu. Že stráž drželi v tom háji, Strahov mu dnes přezdívají. Zjitra pastýř s volky chvátá, fortnýř otevírá vrata a sotva most spouští níž, pastýř na roh troubí již. Český houf se řítí z lesů, polské vojsko prchá v děsu, třebaže je početnější nežli šik, v němž stojí Češi.
67 Dej mu rychle hlavu stít. Pak nastane v zemi klid. Nejvíc bouří se ti, kteří ještě v jeho příchod věří. Když on zhyne, pak si spíš jejich srdce nakloníš.“ Kníže Měšek pohříchu přál sluch tomu křivoradci a dal rozkaz Oldřichu setnout hlavu. Když zví v hradci Oldřich jeho záměr podlý, k Janu Křtiteli se modlí, aby jako bratra jeho ostříhal ho všeho zlého. Tu Jan Křtitel v noci tiše přenesl ho do Oldříše. Oldřich z vděčnosti pak tam k jeho slávě vztyčil chrám. Dnes však mše už neslyší pustý kostel v Oldříši. KAPITOLA 36 O PASTÝŘOVĚ LSTI Sebrali se věrní kradí a s knížetem do podhradí jeli tam, kde poblíž Prahy pastýř na zelené dráhy žene skot a denně pase. Za odměnu přimět dal se, fortnýře měl po ránu vylákat ven před bránu. Že stráž drželi v tom háji, Strahov mu dnes přezdívají. Zjitra pastýř s volky chvátá, fortnýř otevírá vrata a sotva most spouští níž, pastýř na roh troubí již. Český houf se řítí z lesů, polské vojsko prchá v děsu, třebaže je početnější nežli šik, v němž stojí Češi.
Strana 68
Polané se v zmatku plazí přes valy a srázy nazí, roh burácí, jak když honí uprchlíky tisíc koní. Když zapudí Oldřich Měška4%) Kochan chvíli nepromešká, s Vršovci se na hrad vtírá, obviňuje Jaromíra, tak na něho štve a sočí, že dá Oldřich bratru oči vyloupnout. Ten mírně praví: „Tu zášť nemáš z vlastní hlavy, že jsem věrný, víš i dnes. Kochana se ale střez. Sukně není nikdy bližší než košile. Kdo rád slyší cizí plky žabomyší, vlastní rodiny se liší. Dej si pozor před Vršovci, sic tě zaříznou jak ovci.“ Když to slyšel Kochan, hned skryl se s kopím za prevét, Jaromíra proklál v chvilce, když tam potřebu svou konal, a tak rukou zhovadilce ten počestný kníže skonal.41/ 68 KAPITOLA* : 37 O PĚTI SVATÝCH BRATŘÍCH Šest mnichů, šest bratří z Čech42/, ctnostně, prosto hříchů všech žilo žitím osamělým v pustém lese v polském kraji. Nedbali, čeho se nají, stačilo jim jen pár zelin, sem tam okoralá střídka, jáhly vařili si zřídka, obvykle jen na pašije. Těžko se jim v lese žije. Slovo maso, ryby, vejce žádný ani pronést nechce, uléhají na rohoži,
Polané se v zmatku plazí přes valy a srázy nazí, roh burácí, jak když honí uprchlíky tisíc koní. Když zapudí Oldřich Měška4%) Kochan chvíli nepromešká, s Vršovci se na hrad vtírá, obviňuje Jaromíra, tak na něho štve a sočí, že dá Oldřich bratru oči vyloupnout. Ten mírně praví: „Tu zášť nemáš z vlastní hlavy, že jsem věrný, víš i dnes. Kochana se ale střez. Sukně není nikdy bližší než košile. Kdo rád slyší cizí plky žabomyší, vlastní rodiny se liší. Dej si pozor před Vršovci, sic tě zaříznou jak ovci.“ Když to slyšel Kochan, hned skryl se s kopím za prevét, Jaromíra proklál v chvilce, když tam potřebu svou konal, a tak rukou zhovadilce ten počestný kníže skonal.41/ 68 KAPITOLA* : 37 O PĚTI SVATÝCH BRATŘÍCH Šest mnichů, šest bratří z Čech42/, ctnostně, prosto hříchů všech žilo žitím osamělým v pustém lese v polském kraji. Nedbali, čeho se nají, stačilo jim jen pár zelin, sem tam okoralá střídka, jáhly vařili si zřídka, obvykle jen na pašije. Těžko se jim v lese žije. Slovo maso, ryby, vejce žádný ani pronést nechce, uléhají na rohoži,
Strana 69
za polštář jim kámen slouží, při modlitbách hrubou knutou působí si bolest krutou, takto spolu mluví střídmě: „Od ran, bratře, nešetři mě, čím silněji uhodíš, tím dřív dojdu k bohu blíž. 69 Když pak zvěděl onu věc Měšek, polský bohatec, stříbra poslal jim sto hřiven. Věřil, že ho neoslyší, že se modlit budou mniši, aby vlas mu nebyl zkřiven. Jak to zřeli bratři milí, ač půl roku nemluvili, zřekli se hned toho zla a zvolili za posla Barnaba. „Ten mamon hrubý dozajista do záhuby pekelné by přived nás, děli bohabojní mniši. „To on láme lidem vaz. Nenecháme ho v své chýši. Barnab vydal se pak hned vrátit stříbro dárci zpět. Tak zůstalo bratří pět, Matěj, Izák, Kristin s Janem a Benedikt v lese chladném. Za pár dní však už se bráči do příbytku mnichů tlačí, na Izáku, na Matěji, na Janovi stříbro chtějí, mučí je a křičí na ně, ti však mlčí před raubíři. Mordem skončilo to dílo. Hovoří se, že to bylo léta Páně tisíc čtyři. 43/
za polštář jim kámen slouží, při modlitbách hrubou knutou působí si bolest krutou, takto spolu mluví střídmě: „Od ran, bratře, nešetři mě, čím silněji uhodíš, tím dřív dojdu k bohu blíž. 69 Když pak zvěděl onu věc Měšek, polský bohatec, stříbra poslal jim sto hřiven. Věřil, že ho neoslyší, že se modlit budou mniši, aby vlas mu nebyl zkřiven. Jak to zřeli bratři milí, ač půl roku nemluvili, zřekli se hned toho zla a zvolili za posla Barnaba. „Ten mamon hrubý dozajista do záhuby pekelné by přived nás, děli bohabojní mniši. „To on láme lidem vaz. Nenecháme ho v své chýši. Barnab vydal se pak hned vrátit stříbro dárci zpět. Tak zůstalo bratří pět, Matěj, Izák, Kristin s Janem a Benedikt v lese chladném. Za pár dní však už se bráči do příbytku mnichů tlačí, na Izáku, na Matěji, na Janovi stříbro chtějí, mučí je a křičí na ně, ti však mlčí před raubíři. Mordem skončilo to dílo. Hovoří se, že to bylo léta Páně tisíc čtyři. 43/
Strana 70
KAPITOLA« 38 70 O OLDŘICHOVĚ PŘIMDĚ Kníže Oldřich při lovu ztratil cestu k domovu. Vyšplhal po jedli jedné, že se trochu porozhlédne. Uviděl neznámý hrad. Byl by k němu došel rád, ale všude po podnoží rostlo husté, ostré hloží, nikde ani náznak cest. Nezbylo než z koně slézt, mečem prorubat se k svahu, přes ostrve šplhat k prahu, drát se na hrad s obtížemi, neboť most byl vytažený, kolem hradby, pevný val a nikdo se neozval. Kníže vnikl do sklepení. Nikde živé duše není, nikde stopa přítele, jenom roucho zteřelé, spousty vína s mnohým zbožím. Kníže zpět se vrátil hložím, Přímovi hrad kázal dát a Přimdou ho po něm zvát. KAPITOLA 39 Proč postaven byl hrad v oné poušti, proč pak zůstal prázdný vprostřed houští, kam nevede ani jedna stezka, to z německé kroniky vím dneska. Mladý hrabě z Aldnburka v dvoře císařově žil prý. Na své hoře láskou vzplanul k jeho sličné dceři a jí jedno nebylo to zrovna. Otci ovšem těžko se s tím svěří, ctitel se jí rodem nevyrovná, a tak oba dobu velmi dlouhou
KAPITOLA« 38 70 O OLDŘICHOVĚ PŘIMDĚ Kníže Oldřich při lovu ztratil cestu k domovu. Vyšplhal po jedli jedné, že se trochu porozhlédne. Uviděl neznámý hrad. Byl by k němu došel rád, ale všude po podnoží rostlo husté, ostré hloží, nikde ani náznak cest. Nezbylo než z koně slézt, mečem prorubat se k svahu, přes ostrve šplhat k prahu, drát se na hrad s obtížemi, neboť most byl vytažený, kolem hradby, pevný val a nikdo se neozval. Kníže vnikl do sklepení. Nikde živé duše není, nikde stopa přítele, jenom roucho zteřelé, spousty vína s mnohým zbožím. Kníže zpět se vrátil hložím, Přímovi hrad kázal dát a Přimdou ho po něm zvát. KAPITOLA 39 Proč postaven byl hrad v oné poušti, proč pak zůstal prázdný vprostřed houští, kam nevede ani jedna stezka, to z německé kroniky vím dneska. Mladý hrabě z Aldnburka v dvoře císařově žil prý. Na své hoře láskou vzplanul k jeho sličné dceři a jí jedno nebylo to zrovna. Otci ovšem těžko se s tím svěří, ctitel se jí rodem nevyrovná, a tak oba dobu velmi dlouhou
Strana 71
trápí se a umírají touhou. Ona milost — a to není zvláštní — roznítila jejich těla vášní. Je povaha lidská žádostivá a dobrého k dobru neužívá. Hrabě prodal císaři svá léna, sám se vydal v místa oddálená, neboť v lesích někde neblízko vybudovat chtěl si hradisko. 71 Vystavěl hrad a na kopec strmý počal svážet spoustu různých krmí že ze zásob sto let živ moh být. Pak dělníky kázal zahubit. Zahnal všechnu čeleď do chlíva, zamkl ji a spálil zaživa a ten zločin spáchal proto jen, aby hrad byl navždy utajen. Málo věřil lidem z podhradí a měl strach, že úkryt prozradí. Pak císařskou dceru pokradí unesl a po pět dlouhých let nestaral se o okolní svět. Jednou císař vyjel do Řezna. Myslel si, že cestu dobře zná, při lovu však zbloudil v polesí, marně pátral po nějaké vsi. Proti proudu potoka se dal, prodíral se dlouho v rokytí, až ten tajný hradec uhlídal, kde milenci žili ukryti. I zabušil císař na bránu s nadějí, že najde ochranu. Tři dny nejed, veliký měl hlad, od lijavců promáčený šat. Dostal jídla, dostal pití dost. Zeť nepoznal, jaký je to host, nudil se už a byl z duše rád, že navštívil někdo jeho hrad. Pět let s ženou žijí v zátiší, teď novinky aspoň uslyší. Moudrý host se poznat nedává, a když hrabě se ho vyptává, jak se vede v dvoře císaři, udiveně vzhlédne na zetě,
trápí se a umírají touhou. Ona milost — a to není zvláštní — roznítila jejich těla vášní. Je povaha lidská žádostivá a dobrého k dobru neužívá. Hrabě prodal císaři svá léna, sám se vydal v místa oddálená, neboť v lesích někde neblízko vybudovat chtěl si hradisko. 71 Vystavěl hrad a na kopec strmý počal svážet spoustu různých krmí že ze zásob sto let živ moh být. Pak dělníky kázal zahubit. Zahnal všechnu čeleď do chlíva, zamkl ji a spálil zaživa a ten zločin spáchal proto jen, aby hrad byl navždy utajen. Málo věřil lidem z podhradí a měl strach, že úkryt prozradí. Pak císařskou dceru pokradí unesl a po pět dlouhých let nestaral se o okolní svět. Jednou císař vyjel do Řezna. Myslel si, že cestu dobře zná, při lovu však zbloudil v polesí, marně pátral po nějaké vsi. Proti proudu potoka se dal, prodíral se dlouho v rokytí, až ten tajný hradec uhlídal, kde milenci žili ukryti. I zabušil císař na bránu s nadějí, že najde ochranu. Tři dny nejed, veliký měl hlad, od lijavců promáčený šat. Dostal jídla, dostal pití dost. Zeť nepoznal, jaký je to host, nudil se už a byl z duše rád, že navštívil někdo jeho hrad. Pět let s ženou žijí v zátiší, teď novinky aspoň uslyší. Moudrý host se poznat nedává, a když hrabě se ho vyptává, jak se vede v dvoře císaři, udiveně vzhlédne na zetě,
Strana 72
jak když radost má, se zatváří: „Ten už přece není na světě! Dcera vzkřikne: „Dobrou neseš zvěst. Nebude se mezi nás už plést. A přiznám se, bylo by mi vhod, kdyby vymřel celý jeho rod. Pak teprve měli bychom klid. Za tu zprávu chci tě odměnit.“ Host zadívá se jí do tváře: „Kdyby přijel někdy na váš hrad tak jako já, čím bys přivítat chtěla, paní, svého císaře? „To hned říct ti mohu po pravdě. Jen ať císař někdy zkusí tu pobýt s námi dvěma na hradě. Nedočká se živý úsvitu. Po návratu císař plný chmur seznámil s tou věcí všecek dvůr. S knížaty se k hradu vydali, rozložili vojsko před valy. Císař poslu velel přes násep nechtěnému zeti donést vzkaz: „Já jsem sice v nouzi jed tvůj chléb, tvůj čin ale stále dělí nás, proto chci se bít a neberu žádný ohled ani na dceru. Pak vyrazil císař s vojskem zprudka, že se v boji se svým zetěm utká. Ten starostmi málem šediví, za léta mu všechny tětivy zteřely a v jeho cejkhausu není pevný kousek provazu. Když už hrad byl ztracen bezmála, císařovna z hradeb zvolala: „Když zeť bude zabit od tchána, na světě žít dál už nemám chuť. Následovat budu kochana, probodnu si sama dýkou hrud. Tou statečnou řečí dojata přemluvila všechna knížata císaře, ať dceři promine, milence k svým prsům přivine. Mladý hrabě s ženou v objetí opustili hrad svůj vzápětí, císaři se vzdali na milost. Nežli to však udělali, 72
jak když radost má, se zatváří: „Ten už přece není na světě! Dcera vzkřikne: „Dobrou neseš zvěst. Nebude se mezi nás už plést. A přiznám se, bylo by mi vhod, kdyby vymřel celý jeho rod. Pak teprve měli bychom klid. Za tu zprávu chci tě odměnit.“ Host zadívá se jí do tváře: „Kdyby přijel někdy na váš hrad tak jako já, čím bys přivítat chtěla, paní, svého císaře? „To hned říct ti mohu po pravdě. Jen ať císař někdy zkusí tu pobýt s námi dvěma na hradě. Nedočká se živý úsvitu. Po návratu císař plný chmur seznámil s tou věcí všecek dvůr. S knížaty se k hradu vydali, rozložili vojsko před valy. Císař poslu velel přes násep nechtěnému zeti donést vzkaz: „Já jsem sice v nouzi jed tvůj chléb, tvůj čin ale stále dělí nás, proto chci se bít a neberu žádný ohled ani na dceru. Pak vyrazil císař s vojskem zprudka, že se v boji se svým zetěm utká. Ten starostmi málem šediví, za léta mu všechny tětivy zteřely a v jeho cejkhausu není pevný kousek provazu. Když už hrad byl ztracen bezmála, císařovna z hradeb zvolala: „Když zeť bude zabit od tchána, na světě žít dál už nemám chuť. Následovat budu kochana, probodnu si sama dýkou hrud. Tou statečnou řečí dojata přemluvila všechna knížata císaře, ať dceři promine, milence k svým prsům přivine. Mladý hrabě s ženou v objetí opustili hrad svůj vzápětí, císaři se vzdali na milost. Nežli to však udělali, 72
Strana 73
klenoty své zakopali a za sebou zvedli most. Pustl potom dlouhé roky ten hrad v hloží za vodou, až Oldřicha bludné kroky zavedly tam náhodou. 73 O KOCHANOVI A ŠLECHETNÉM KNÍŽETI OLDŘICHOVI Když poznal lest Kochanovu, Oldřich rozpomněl se znovu na skon bratra a tak pravil: „Tys mě Jaromíra zbavil a já za tvůj klam a mam 444/ smrtí tě teď potrestám!“ Jazyk vyříznout mu kázal, oslepil ho, lýkem svázal, dal mu střeva vyrvat z těla. Viděli, co kníže dělá, Vršovci, však ani slovy nepomohli Kochanovi. Ten u kůlu zkoušel muka, svému rodu spílal zprudka: „Když tě potká velká trýzeň, nespoléhej na svou přízeň, na svou chytrost, na svůj vtip. Oldřich poučil se z chyb. Chtěl jsem v rukou držet vládu, za trest právem bídně zajdu. KAPITOLA 40 KAPITOLA e 41 O SELSKÉ KNĚŽNĚ BOŽENĚ Když v postoloprstské stráni lovil Oldřich, znenadání za jednou vsí nad říčkou spatřil selku mladičkou, jak v košili bez oplecka, bosa, umáčená všecka, pere. Byla krásná, milá,
klenoty své zakopali a za sebou zvedli most. Pustl potom dlouhé roky ten hrad v hloží za vodou, až Oldřicha bludné kroky zavedly tam náhodou. 73 O KOCHANOVI A ŠLECHETNÉM KNÍŽETI OLDŘICHOVI Když poznal lest Kochanovu, Oldřich rozpomněl se znovu na skon bratra a tak pravil: „Tys mě Jaromíra zbavil a já za tvůj klam a mam 444/ smrtí tě teď potrestám!“ Jazyk vyříznout mu kázal, oslepil ho, lýkem svázal, dal mu střeva vyrvat z těla. Viděli, co kníže dělá, Vršovci, však ani slovy nepomohli Kochanovi. Ten u kůlu zkoušel muka, svému rodu spílal zprudka: „Když tě potká velká trýzeň, nespoléhej na svou přízeň, na svou chytrost, na svůj vtip. Oldřich poučil se z chyb. Chtěl jsem v rukou držet vládu, za trest právem bídně zajdu. KAPITOLA 40 KAPITOLA e 41 O SELSKÉ KNĚŽNĚ BOŽENĚ Když v postoloprstské stráni lovil Oldřich, znenadání za jednou vsí nad říčkou spatřil selku mladičkou, jak v košili bez oplecka, bosa, umáčená všecka, pere. Byla krásná, milá,
Strana 74
Oldřichu se zalíbila, že tvář měla čistou, něžnou. A tak učinil ji kněžnou. Ona kněžna dokonalá Božena se jmenovala. Oldřich nedbal nic, že páni to manželství jemu haní. Řek: „Tak už to v světě chodí, že se z chlapa šlechtic rodí a že sedlák neřídce za otce má šlechtice. Stříbro poctu rodu vrací, chudý šlechtic jméno ztrácí. Pán i kmán jsou jedna krev, proto potlačte svůj hněv, že jsem si vzal za ženu prostou dívku Boženu. Ve mně každý pána hledá. Na Přemysla, na praděda nejdříve však pomyslete, jenž z oráče na knížete povýšen byl. Všichni stejně počati jsme byli v ženě, ač pokládán za šlechtice je ten, kdo má stříbra více. Chci žít s českou selkou skrovnou spíš než s Němkou, s císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Vaše utrhačné řeči o hlouposti jenom svědčí. Jak u Němky byste, páni, chtěli prosit o zastání? Čeled z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech právo nemá žádné.“ Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava. 74
Oldřichu se zalíbila, že tvář měla čistou, něžnou. A tak učinil ji kněžnou. Ona kněžna dokonalá Božena se jmenovala. Oldřich nedbal nic, že páni to manželství jemu haní. Řek: „Tak už to v světě chodí, že se z chlapa šlechtic rodí a že sedlák neřídce za otce má šlechtice. Stříbro poctu rodu vrací, chudý šlechtic jméno ztrácí. Pán i kmán jsou jedna krev, proto potlačte svůj hněv, že jsem si vzal za ženu prostou dívku Boženu. Ve mně každý pána hledá. Na Přemysla, na praděda nejdříve však pomyslete, jenž z oráče na knížete povýšen byl. Všichni stejně počati jsme byli v ženě, ač pokládán za šlechtice je ten, kdo má stříbra více. Chci žít s českou selkou skrovnou spíš než s Němkou, s císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Vaše utrhačné řeči o hlouposti jenom svědčí. Jak u Němky byste, páni, chtěli prosit o zastání? Čeled z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech právo nemá žádné.“ Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava. 74
Strana 75
KAPITOLA 42 75 O KNÍŽETI BŘETISLAVU, ZETI CÍSAŘOVĚ Když přemoudrý otec dodýchá, vystřídá Břetislav Oldřicha.45/ Tehdy císařem byl Otta Bílý46/ ten měl dceru, kvítek přespanilý, že knížata četná odevšad přijížděla hold té kráse vzdát. Císařovnu, země ozdobu, chovali co světskou osobu v Sviním Brodu, v tichém klášteře. Břetislav se jednou v důvěře obrátil na mladé šlechtice řka, že s onou pannou vejít chce v manželství. Pak oře osedlal, útokem ten klášter s druhy vzal. Jitka bylo jméno dívky té. Když vnik v klášter průvod knížete, skryla se v šarlatné kapici ze strachu za oltář v kaplici. Vzhlédla, zarděla se do krve, úsměv se jí zachvěl na líčku. Patnáct let jí bylo teprve, vyrostla však z dětských střevíčků. Kníže vedl Jitku před brány, kde už vzpínal se kůň sedlaný. Ač do mnichů ten čin zmatek vnes, upevnili vrata na řetěz a sahali kvapem po zbrani, že císařskou dceru ubrání. Jitka v hrůze jako lopuší držela se Čecha potichu. Ten se zhurta pustil do mnichů, rubal je a sekal silou vší. Mniši ubránit se nemohou. Ten prchá a ten se potácí. Brzy bez rukou a bez nohou na nádvoří leží mrzáci. Nad řetězem kníže mečem máv, přetal ho a vyšel s Jitkou zdráv. Když ta zpráva dojde k císaři, ustrne, čas ale nemaří. Přísahá, že Čechy zničí,
KAPITOLA 42 75 O KNÍŽETI BŘETISLAVU, ZETI CÍSAŘOVĚ Když přemoudrý otec dodýchá, vystřídá Břetislav Oldřicha.45/ Tehdy císařem byl Otta Bílý46/ ten měl dceru, kvítek přespanilý, že knížata četná odevšad přijížděla hold té kráse vzdát. Císařovnu, země ozdobu, chovali co světskou osobu v Sviním Brodu, v tichém klášteře. Břetislav se jednou v důvěře obrátil na mladé šlechtice řka, že s onou pannou vejít chce v manželství. Pak oře osedlal, útokem ten klášter s druhy vzal. Jitka bylo jméno dívky té. Když vnik v klášter průvod knížete, skryla se v šarlatné kapici ze strachu za oltář v kaplici. Vzhlédla, zarděla se do krve, úsměv se jí zachvěl na líčku. Patnáct let jí bylo teprve, vyrostla však z dětských střevíčků. Kníže vedl Jitku před brány, kde už vzpínal se kůň sedlaný. Ač do mnichů ten čin zmatek vnes, upevnili vrata na řetěz a sahali kvapem po zbrani, že císařskou dceru ubrání. Jitka v hrůze jako lopuší držela se Čecha potichu. Ten se zhurta pustil do mnichů, rubal je a sekal silou vší. Mniši ubránit se nemohou. Ten prchá a ten se potácí. Brzy bez rukou a bez nohou na nádvoří leží mrzáci. Nad řetězem kníže mečem máv, přetal ho a vyšel s Jitkou zdráv. Když ta zpráva dojde k císaři, ustrne, čas ale nemaří. Přísahá, že Čechy zničí,
Strana 76
přísahá, že nezastaví se dřív nežli v Boleslavi a v městě svůj stolec vztyčí. Břetislav zas na oplátku zemanů si sezve řádku: „Když on zkázu přinést chce mi, já vypálím jeho zemi.“ Jitka vzkřikne v zděšení: „To je špatné řešení. Tím vznikne jen svárů víc. Já pojedu otci vstříc. Snad vyprosit na císaři odpuštění se mi zdaří. Jede, vhodné chvíle vyčká, přimlouvá se za milíčka, císař však svou přísahu zrušit nemá odvahu. „Přísahal jsem,“ stroze praví, „že můj stolec v Boleslavi " musí stát. Tak jaké řeči? Dcera dí: „Nic není lehčí. Dej mi stolec, já hned tam postavit ho k tvé cti dám. A tak Jitčin nápad vkrátku obrátil v žert celou hádku. Stolec v Boleslavi stál (možná, že jste ten trůn skvělý na své oči uviděli), císař Čecha pozvat dal a tak pravil zeti svému Břetislavu Udatnému: „To ti dávám jako věno. Bude-li ti poručeno od císaře nějakého do služeb jet k dvoru jeho, můžeš cestou ždářit, žhnout, vypalovat každý kout, za sebou na celou míli zářit rudou pochodní. Češi věnu věrni byli. V jejich štítě od těch dní co bojové znamení 47/ je orlice v plameni." 76
přísahá, že nezastaví se dřív nežli v Boleslavi a v městě svůj stolec vztyčí. Břetislav zas na oplátku zemanů si sezve řádku: „Když on zkázu přinést chce mi, já vypálím jeho zemi.“ Jitka vzkřikne v zděšení: „To je špatné řešení. Tím vznikne jen svárů víc. Já pojedu otci vstříc. Snad vyprosit na císaři odpuštění se mi zdaří. Jede, vhodné chvíle vyčká, přimlouvá se za milíčka, císař však svou přísahu zrušit nemá odvahu. „Přísahal jsem,“ stroze praví, „že můj stolec v Boleslavi " musí stát. Tak jaké řeči? Dcera dí: „Nic není lehčí. Dej mi stolec, já hned tam postavit ho k tvé cti dám. A tak Jitčin nápad vkrátku obrátil v žert celou hádku. Stolec v Boleslavi stál (možná, že jste ten trůn skvělý na své oči uviděli), císař Čecha pozvat dal a tak pravil zeti svému Břetislavu Udatnému: „To ti dávám jako věno. Bude-li ti poručeno od císaře nějakého do služeb jet k dvoru jeho, můžeš cestou ždářit, žhnout, vypalovat každý kout, za sebou na celou míli zářit rudou pochodní. Češi věnu věrni byli. V jejich štítě od těch dní co bojové znamení 47/ je orlice v plameni." 76
Strana 77
KAPITOLA o. 43 77 O PŘENESENÍ SVATÉHO VOITĚCHA Břetislav chce pomstít děda48 Polanům žít v míru nedá. Měšek49 sbírá vojsko silné, v těžkém boji ale hyne. Od Čech málem po Hlohov vymírá zvuk polských slov, neboť takměř celá zem polská lehla popelem. Hnězdno český tábor střeh. Těla pěti bratří z Čech50/ i svatého Radima kníže z hrobu vyjímá, jenom Vojtěchovy kosti nedají se z hlíny vzít. Tři dny Čechové se postí, slibují den Páně ctít, krčmy neotvírat v svátky, uzavírat řádné sňatky, neklást mrtvé do hájů, dbát všech svobod ratajů, plnit sliby, sice je biskup Šebíř prokleje. Když to všechno udělali, Vojtěchovo tělo vzali, neboť zbavili se přece dávné klatby toho světce. Pak ostatní vzali svaté, s nimi i tři desky zlaté, z kterých každá mohla tři sta funtů vážit dozajista. Také čisté zlato kříže, který zhotovit dal kníže Měšek, váhu těžší mělo třikrát nežli jeho tělo. Navíc vezli z Polan domů klenoty a sto for zvonů.
KAPITOLA o. 43 77 O PŘENESENÍ SVATÉHO VOITĚCHA Břetislav chce pomstít děda48 Polanům žít v míru nedá. Měšek49 sbírá vojsko silné, v těžkém boji ale hyne. Od Čech málem po Hlohov vymírá zvuk polských slov, neboť takměř celá zem polská lehla popelem. Hnězdno český tábor střeh. Těla pěti bratří z Čech50/ i svatého Radima kníže z hrobu vyjímá, jenom Vojtěchovy kosti nedají se z hlíny vzít. Tři dny Čechové se postí, slibují den Páně ctít, krčmy neotvírat v svátky, uzavírat řádné sňatky, neklást mrtvé do hájů, dbát všech svobod ratajů, plnit sliby, sice je biskup Šebíř prokleje. Když to všechno udělali, Vojtěchovo tělo vzali, neboť zbavili se přece dávné klatby toho světce. Pak ostatní vzali svaté, s nimi i tři desky zlaté, z kterých každá mohla tři sta funtů vážit dozajista. Také čisté zlato kříže, který zhotovit dal kníže Měšek, váhu těžší mělo třikrát nežli jeho tělo. Navíc vezli z Polan domů klenoty a sto for zvonů.
Strana 78
78 Hluboko do změklé stráně bořila se kola vozům. To se stalo léta Páně tisíc a třicet a osm.51/ KAPITOLA 44 Jdou Polané po řeži se stížností k papeži52 Ten hrozí. Však čeští páni nic nedbají na pokání, neváží si polských práv, dokud papež neuloží jim získat si milost boží. Teprv potom Břetislav poslechne a v Boleslavi přenádherný kostel staví.53/ Císař pak se světa sejde54/, a tím Čechám škoda vzejde. O BŘETISLAVOVĚ BOH S CÍSAŘEM Nový císař55/ Čechy chvátá zbavit polanského zlata. Brzy kníže dověděl se, že už v bavorském je lese, a tou zprávou rozhněvaný velel poslat pro zemany, že jim do hlav toto vštípí: „Vím, nemáte meče z lípy ani luky z borovice. Smrt vás jistě málo leká. Když císaře zraním v bitce, nevytrysknou proudy mléka přece z jeho žil a cév. Je jak my. Má stejnou krev. U Domažlic po té řeči shromáždit dal vojska k seči, přijal s klidem na líci zvěst, že táhnou Sasíci. Prkošovi z Bíliny řek: „Ty s nimi vstup v boj čestný. Jejich voják jediný
78 Hluboko do změklé stráně bořila se kola vozům. To se stalo léta Páně tisíc a třicet a osm.51/ KAPITOLA 44 Jdou Polané po řeži se stížností k papeži52 Ten hrozí. Však čeští páni nic nedbají na pokání, neváží si polských práv, dokud papež neuloží jim získat si milost boží. Teprv potom Břetislav poslechne a v Boleslavi přenádherný kostel staví.53/ Císař pak se světa sejde54/, a tím Čechám škoda vzejde. O BŘETISLAVOVĚ BOH S CÍSAŘEM Nový císař55/ Čechy chvátá zbavit polanského zlata. Brzy kníže dověděl se, že už v bavorském je lese, a tou zprávou rozhněvaný velel poslat pro zemany, že jim do hlav toto vštípí: „Vím, nemáte meče z lípy ani luky z borovice. Smrt vás jistě málo leká. Když císaře zraním v bitce, nevytrysknou proudy mléka přece z jeho žil a cév. Je jak my. Má stejnou krev. U Domažlic po té řeči shromáždit dal vojska k seči, přijal s klidem na líci zvěst, že táhnou Sasíci. Prkošovi z Bíliny řek: „Ty s nimi vstup v boj čestný. Jejich voják jediný
Strana 79
79 79 Týřov Zbytky věžového paláce v horním hradě (Foto SUPPOP Praha)
79 79 Týřov Zbytky věžového paláce v horním hradě (Foto SUPPOP Praha)
Strana 80
(Foto V. Havelka)
(Foto V. Havelka)
Strana 81
s císařem se spojit nesmí. Kdyby škoda vznikla ti, můj rod vše ti zaplatí. Nedbej, že snad je vás málo. Častokrát se hrstce stalo, že vyhrála odvahou nad početnou převahou. Sršáň zdolá mračno muší, jestřáb vraní hejno zkruší. Sasi mají bílé vlasy a to plémě odjakživa statečnosti málo mívá. Cest je nejsilnější zbraň. Své jméno si proto chraň, milost má ti splatí dluh. Provázej tě v boji bůh. 81 Potom vytáh kníže k háji, kde se císař s pluky tají a záseky v krátké době obklopit dal vojska obě. Sotva si to zamane, začnou reptat zemané: „Budou-li nám odpor klást, zahubí i nás ta past. Kníže řekl: „V tom to vězí. Když mé vojsko nezvítězí, ať tu radši zhynem všici. Oni jsou přec útočníci. Nechceme-li dát jim v plen statky i čest našich žen, nesmíme se Němcům vzdát. A kdo by chtěl prchnout snad, nevyvázne bez nehody. Bude zabit strážci Chody. Pak ved šiky do útoku, stiskl Němce z obou boků, mnoho hrabat pobil v řeži, císař vyváz živ jen stěží. Kapli pak pro paměť příští 56/ postavit dal na bojišti. Prkoš však se lekl asi, a tak prchnout nechal Sasy. Ti pálili obilí, mnoho lidu pobili. Rozhněváni na Prkoše
s císařem se spojit nesmí. Kdyby škoda vznikla ti, můj rod vše ti zaplatí. Nedbej, že snad je vás málo. Častokrát se hrstce stalo, že vyhrála odvahou nad početnou převahou. Sršáň zdolá mračno muší, jestřáb vraní hejno zkruší. Sasi mají bílé vlasy a to plémě odjakživa statečnosti málo mívá. Cest je nejsilnější zbraň. Své jméno si proto chraň, milost má ti splatí dluh. Provázej tě v boji bůh. 81 Potom vytáh kníže k háji, kde se císař s pluky tají a záseky v krátké době obklopit dal vojska obě. Sotva si to zamane, začnou reptat zemané: „Budou-li nám odpor klást, zahubí i nás ta past. Kníže řekl: „V tom to vězí. Když mé vojsko nezvítězí, ať tu radši zhynem všici. Oni jsou přec útočníci. Nechceme-li dát jim v plen statky i čest našich žen, nesmíme se Němcům vzdát. A kdo by chtěl prchnout snad, nevyvázne bez nehody. Bude zabit strážci Chody. Pak ved šiky do útoku, stiskl Němce z obou boků, mnoho hrabat pobil v řeži, císař vyváz živ jen stěží. Kapli pak pro paměť příští 56/ postavit dal na bojišti. Prkoš však se lekl asi, a tak prchnout nechal Sasy. Ti pálili obilí, mnoho lidu pobili. Rozhněváni na Prkoše
Strana 82
82 Břetislavu řekli to vše páni a on prohlásil: „Jak se zdá, měl málo sil. Potom však za jeho vinu, za zbabělost vojevůdce, oči vyjmout poručil mu, utnout nohy, utnout ruce. KAPITOLA 45 O EKARDOVI MOUDRÉM, BISKUPU Z VŮLE JITČINY Když pak biskup Šebíř zesne, po krajanu pozasteskne se Jitce a na Hrad dá přivést Němce Ekarda57/. Ten, jak pověst připomíná, uměl myslet na svůj vzatek. Dal si platit za desátek dva peníze od komína, od oráčů na svém dvorci vybírali po jednom korci pšenky s ovsem. Když ten skonal, Hysa po něm úřad konal. O BŘETISLAVOVĚ BOJ S UHERSKÝM KRÁLEM Krále uherského pobil Břetislav a Střihom dobyl, knížeti polskému vrátil Vratislav. Ten za to platil v stříbře hřiven osm set. Syn Spytihněv za těch let v kraji plzeňském byl bytem.58/ Kníže Prahu hradil. Item pozval syna, dal mu úkol pevnou zeď postavit vůkol svatého Jiří, kde tiše žila Němka abatyše, kterou Jitka povolala. V tom klášteře pec prý stála. Parléř do hlavy si vzal vést tím místem rovný val. Kněžic řek: „Pec za šance. Konec. Žádné mazance.“ Abatyše vzdát se nechce, z cely vyřítí se v hněvu,
82 Břetislavu řekli to vše páni a on prohlásil: „Jak se zdá, měl málo sil. Potom však za jeho vinu, za zbabělost vojevůdce, oči vyjmout poručil mu, utnout nohy, utnout ruce. KAPITOLA 45 O EKARDOVI MOUDRÉM, BISKUPU Z VŮLE JITČINY Když pak biskup Šebíř zesne, po krajanu pozasteskne se Jitce a na Hrad dá přivést Němce Ekarda57/. Ten, jak pověst připomíná, uměl myslet na svůj vzatek. Dal si platit za desátek dva peníze od komína, od oráčů na svém dvorci vybírali po jednom korci pšenky s ovsem. Když ten skonal, Hysa po něm úřad konal. O BŘETISLAVOVĚ BOJ S UHERSKÝM KRÁLEM Krále uherského pobil Břetislav a Střihom dobyl, knížeti polskému vrátil Vratislav. Ten za to platil v stříbře hřiven osm set. Syn Spytihněv za těch let v kraji plzeňském byl bytem.58/ Kníže Prahu hradil. Item pozval syna, dal mu úkol pevnou zeď postavit vůkol svatého Jiří, kde tiše žila Němka abatyše, kterou Jitka povolala. V tom klášteře pec prý stála. Parléř do hlavy si vzal vést tím místem rovný val. Kněžic řek: „Pec za šance. Konec. Žádné mazance.“ Abatyše vzdát se nechce, z cely vyřítí se v hněvu,
Strana 83
s jeptiškami Spytihněvu začne spílat prostořece: „Sláva Čechům za ty činy! Koukněme se na hrdiny! To je radost v rodině. Pec rozmlátí v hodině. Vězte, že to nejsou baby. Ti pobijí snadno Šváby. Spytihněva sic bral čert, obrátil vše ale v žert. Uvnitř srdce si svou zlobu schoval na vhodnější dobu. Tehdy Uhři s vojsky svými zle řádili na Moravě. Kníže v boj táh a tam právě rozstonal se u Chrudimi a už nevstal. Celé Čechy naříkaly bez útěchy, putovaly k jeho hrobci, klaněly se svému otci, neboť nepoznala širá zem většího bohatýra. 83 KAPITOLA 46 O SPYTIHNĚVOVI, NEPŘÍTELI NĚMCŮ Spytihněv byl dobrý vládce, který Němce neměl v lásce. Za tři dny je bez okolků ze své země vypudil. Abatyši zostudil, posadil ji na dvojkolku a poručil bohu kdesi cestou bavorskými lesy. Matce vyměřil však podíl, dal jí šperky, spoustu šatů a pak bez hádek a chvatu s jeptiškami vyprovodil. Když ze země všechny Němce i ostatní cizozemce vyplel jako kopřivy, jak lopuchy ze hřívy, hnal i uherského krále,
s jeptiškami Spytihněvu začne spílat prostořece: „Sláva Čechům za ty činy! Koukněme se na hrdiny! To je radost v rodině. Pec rozmlátí v hodině. Vězte, že to nejsou baby. Ti pobijí snadno Šváby. Spytihněva sic bral čert, obrátil vše ale v žert. Uvnitř srdce si svou zlobu schoval na vhodnější dobu. Tehdy Uhři s vojsky svými zle řádili na Moravě. Kníže v boj táh a tam právě rozstonal se u Chrudimi a už nevstal. Celé Čechy naříkaly bez útěchy, putovaly k jeho hrobci, klaněly se svému otci, neboť nepoznala širá zem většího bohatýra. 83 KAPITOLA 46 O SPYTIHNĚVOVI, NEPŘÍTELI NĚMCŮ Spytihněv byl dobrý vládce, který Němce neměl v lásce. Za tři dny je bez okolků ze své země vypudil. Abatyši zostudil, posadil ji na dvojkolku a poručil bohu kdesi cestou bavorskými lesy. Matce vyměřil však podíl, dal jí šperky, spoustu šatů a pak bez hádek a chvatu s jeptiškami vyprovodil. Když ze země všechny Němce i ostatní cizozemce vyplel jako kopřivy, jak lopuchy ze hřívy, hnal i uherského krále,
Strana 84
84 jenž Moravu soužil stále, a s ním všecko jeho plémě. Získal tak i mnoho země. Spytihněv měl čtyři braty, jež jak svého otce ctil.59 Když nabyli mužných sil, stanovil jim velké platy. Trůn přislíbil Vratislavu, Kunrát s Otou na Moravu vydali se každý rád, Jaromír se pak měl stát biskupem, a kdyby snad trvalo to dlouho všecko, dostane glejt na Hradecko. Po úradku jasnozřivém rozdělil sto tisíc hřiven stříbra mezi ně, jak patří. Spokojeni byli bratři. Jaromír, šťastný jak děcko, odebral se na Hradecko, rád měl ten kraj, jeho lesy, jeho lučin žírnou šíř a brzy v něm vystavěl si sličné sídlo Jaromíř60/ KAPITOLA 47 O PRVNÍM KRÁLI VRATISLAVOVI Když Spytihněv zemřel po čase, Vratislav knížectví ujal se roku tisíc a čtyřicet čtyři.61/ Tehdy velký hlad zemí se šíří, trpí město, trpí dědina, lidu hyne dobře třetina.62/ Císař Jindřich Třetí v Římě zrovna žil.83/ Když za ním císařovna vyjela, měštané v Medulánu na cestě ji zabít měli v plánu. Zmařili ten záměr lidé moudří, jenom ocas utnout dali oři jejímu. Císař však rozhněván
84 jenž Moravu soužil stále, a s ním všecko jeho plémě. Získal tak i mnoho země. Spytihněv měl čtyři braty, jež jak svého otce ctil.59 Když nabyli mužných sil, stanovil jim velké platy. Trůn přislíbil Vratislavu, Kunrát s Otou na Moravu vydali se každý rád, Jaromír se pak měl stát biskupem, a kdyby snad trvalo to dlouho všecko, dostane glejt na Hradecko. Po úradku jasnozřivém rozdělil sto tisíc hřiven stříbra mezi ně, jak patří. Spokojeni byli bratři. Jaromír, šťastný jak děcko, odebral se na Hradecko, rád měl ten kraj, jeho lesy, jeho lučin žírnou šíř a brzy v něm vystavěl si sličné sídlo Jaromíř60/ KAPITOLA 47 O PRVNÍM KRÁLI VRATISLAVOVI Když Spytihněv zemřel po čase, Vratislav knížectví ujal se roku tisíc a čtyřicet čtyři.61/ Tehdy velký hlad zemí se šíří, trpí město, trpí dědina, lidu hyne dobře třetina.62/ Císař Jindřich Třetí v Římě zrovna žil.83/ Když za ním císařovna vyjela, měštané v Medulánu na cestě ji zabít měli v plánu. Zmařili ten záměr lidé moudří, jenom ocas utnout dali oři jejímu. Císař však rozhněván
Strana 85
Křivoklát Gotická válcová věž (Foto SUPPOP Praha)
Křivoklát Gotická válcová věž (Foto SUPPOP Praha)
Strana 86
Žebrák Celkový pohled (Foto SUPPOP Praha)
Žebrák Celkový pohled (Foto SUPPOP Praha)
Strana 87
obléhat se rozhod Medulán 84/ tak dlouho, až město zdeptané na odpor se stavět přestane. K Vratislavu poslal kurýra, ať se s vojskem k němu ubírá. Než Vratislav dospěl k předměstí, začaly se šířit pověsti, že má každý z jeho pluku sílu pěti valibuků, že každý je nelida, který děti pojídá, a Medulán velice strachoval se v panice. Když ty hloupé třesky plesky uslyšel i kníže český a s ním jeho rynéři, měli nápad někteří, jak lstí dobýt snadno města. Uplácali děti z těsta, na rožně je nabodali, žravě do jídla se dali, a tím nejednomu Vlachu nahnali zas více strachu. Jindy zas dva v jednom šatu na koni se v prudkém chvatu hnali podél městské brány, hleděli na různé strany, Vlaši hrůzou bledli v líci, mysleli, že pekelníci straší je. Bála se všecka obec, národ prchal v zmatku a litoval každou matku, jež nestačí skrýt svá děcka. Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod, a tím proslavil svůj rod Už se ježí česká kopí, už se řítí přes příkopy, s škraboškami přes oči Češi na val útočí, po žebřících k baštám lozí, Vlaši utíkají, mnozí se jich jako čertů hrozí a zděšení, zlekaní už se ani nebrání. 87
obléhat se rozhod Medulán 84/ tak dlouho, až město zdeptané na odpor se stavět přestane. K Vratislavu poslal kurýra, ať se s vojskem k němu ubírá. Než Vratislav dospěl k předměstí, začaly se šířit pověsti, že má každý z jeho pluku sílu pěti valibuků, že každý je nelida, který děti pojídá, a Medulán velice strachoval se v panice. Když ty hloupé třesky plesky uslyšel i kníže český a s ním jeho rynéři, měli nápad někteří, jak lstí dobýt snadno města. Uplácali děti z těsta, na rožně je nabodali, žravě do jídla se dali, a tím nejednomu Vlachu nahnali zas více strachu. Jindy zas dva v jednom šatu na koni se v prudkém chvatu hnali podél městské brány, hleděli na různé strany, Vlaši hrůzou bledli v líci, mysleli, že pekelníci straší je. Bála se všecka obec, národ prchal v zmatku a litoval každou matku, jež nestačí skrýt svá děcka. Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod, a tím proslavil svůj rod Už se ježí česká kopí, už se řítí přes příkopy, s škraboškami přes oči Češi na val útočí, po žebřících k baštám lozí, Vlaši utíkají, mnozí se jich jako čertů hrozí a zděšení, zlekaní už se ani nebrání. 87
Strana 88
88 Češi město dobyli. Pak vítězstvím opilí zavedli v něm hnusný zvyk. Když kdo z Vlachů chtěl si žití spasit, musil koni z řiti ústy vytáhnout ven fík. A co více, od té doby palec mezi prsty Češi prostrkují, Vlachy zlobí, fík dělají, což je těžší urážka než slovo hrubé, pro něž každý Vlach se rube. Češi za boj v Meduláně odnesli si požehnaně klenotů. Doposud v chrámě u svatého Víta září skvělý svícen na oltáři.65/ Je prý dílem Šalamouna a nic se mu nevyrovná. V Jeruzalémě stál kdysi. Vespazián s Titem táh na Židy a tehdy Vlach nejspíš trochu přisadil si. Do Medulána až dones ten vzácný šperk, kterým podnes honosí se Pražský hrad. Ještě zmínka: Z Poděbrad vojsko v medulánské seči první vzalo hradby ztečí, a tak zcela náležitě má teď žebřík ve svém štítě66 KAPITOLA 48 O NEVYŠŠÍ POCTĚ ČESKÉHO KRÁLE Císař Vratislavu věrnému za udatnost nabíd odměnu, aby si Tří králů těla vzal 7, nebo se sám králem českým stal. Po poradě s pány z okolí, korunu si kníže vyvolí.
88 Češi město dobyli. Pak vítězstvím opilí zavedli v něm hnusný zvyk. Když kdo z Vlachů chtěl si žití spasit, musil koni z řiti ústy vytáhnout ven fík. A co více, od té doby palec mezi prsty Češi prostrkují, Vlachy zlobí, fík dělají, což je těžší urážka než slovo hrubé, pro něž každý Vlach se rube. Češi za boj v Meduláně odnesli si požehnaně klenotů. Doposud v chrámě u svatého Víta září skvělý svícen na oltáři.65/ Je prý dílem Šalamouna a nic se mu nevyrovná. V Jeruzalémě stál kdysi. Vespazián s Titem táh na Židy a tehdy Vlach nejspíš trochu přisadil si. Do Medulána až dones ten vzácný šperk, kterým podnes honosí se Pražský hrad. Ještě zmínka: Z Poděbrad vojsko v medulánské seči první vzalo hradby ztečí, a tak zcela náležitě má teď žebřík ve svém štítě66 KAPITOLA 48 O NEVYŠŠÍ POCTĚ ČESKÉHO KRÁLE Císař Vratislavu věrnému za udatnost nabíd odměnu, aby si Tří králů těla vzal 7, nebo se sám králem českým stal. Po poradě s pány z okolí, korunu si kníže vyvolí.
Strana 89
Císař s rozhodnutím nemešká, potvrdí hned nové království, dá černého orla, který štít českých knížat zdobil dodneška, jednoocasým lvem zaměnit58/, jenž se bíle v rudém poli skví. I ve službě králi uleví. Český kníže, který donyní kotel držel v dvorské kuchyni nad ohněm, je rázem povýšen na číšníka89 a též sporům všem při císařských volbách učiní konec tím, že mezi posluchači rozhodne vždy nesmlouvavou řečí, nedopřeje sluchu nápovědům a nic nedá na výhrůžky soků.7% Tak Vratislav z knížat všech první stal se králem Čech a též polských zemí roku 71/ tisíc padesát a sedm. 89 KAPITOLA a 49 O KRÁLOVĚ BRATRU, BISKUPU JAROMÍROVI Za deset let biskup Hysa zchátrá a umírá.72/ Tu Jaromír bratra upomíná, co Spytihněv73/ slíbil. Král to ví, však jemu by se líbil jako biskup člověk z Němec více. Zemani hned kvapí poradit se, za mluvčího Kojatu si schválí, ten má jejich názor přednést králi. Kojata je na rozpacích trochu, proto žádá radu od mudrochů, a pak odváží se spíš: „Králi, slovo vladyků svých slyš, nezapomeň na svou vlastní krev. Tvému bratru slíbil Spytihněv biskupství a z nás jediný nechce za pražského biskupa mít Němce. Nespoléhej příliš na Lance, spíš svěř národ oslí oháňce. Spytihněv z Čech Němce vyhnal hbitě,
Císař s rozhodnutím nemešká, potvrdí hned nové království, dá černého orla, který štít českých knížat zdobil dodneška, jednoocasým lvem zaměnit58/, jenž se bíle v rudém poli skví. I ve službě králi uleví. Český kníže, který donyní kotel držel v dvorské kuchyni nad ohněm, je rázem povýšen na číšníka89 a též sporům všem při císařských volbách učiní konec tím, že mezi posluchači rozhodne vždy nesmlouvavou řečí, nedopřeje sluchu nápovědům a nic nedá na výhrůžky soků.7% Tak Vratislav z knížat všech první stal se králem Čech a též polských zemí roku 71/ tisíc padesát a sedm. 89 KAPITOLA a 49 O KRÁLOVĚ BRATRU, BISKUPU JAROMÍROVI Za deset let biskup Hysa zchátrá a umírá.72/ Tu Jaromír bratra upomíná, co Spytihněv73/ slíbil. Král to ví, však jemu by se líbil jako biskup člověk z Němec více. Zemani hned kvapí poradit se, za mluvčího Kojatu si schválí, ten má jejich názor přednést králi. Kojata je na rozpacích trochu, proto žádá radu od mudrochů, a pak odváží se spíš: „Králi, slovo vladyků svých slyš, nezapomeň na svou vlastní krev. Tvému bratru slíbil Spytihněv biskupství a z nás jediný nechce za pražského biskupa mít Němce. Nespoléhej příliš na Lance, spíš svěř národ oslí oháňce. Spytihněv z Čech Němce vyhnal hbitě,
Strana 90
nechápem, čím znovu získali tě. Češi všichni ctí tě jako krále, od cizích lest čekat můžeš stále. Cizák zemi blaho nezaručí. Za biskupa nechcem hlavu vlčí. Král vyslechl mlčky slova ta. „Soudí všichni jako Kojata? „Ano, pane. Svorný je náš soud. Na nás můžeš ve všem spolehnout. Král viděl, že hloupost čirá byla by dál chválit Lance, že proti všem nemá šance. Proto řek s úsměvem v líci: „Vaši věrnost ocenit chci. Rád jmenuji Jaromíra, když ho zvolí kanovníci." 90 Souhlasil sbor kanovníků. Jaromír pak podle zvyku staré jméno při svěcení si za nové Kerhart 4/ změní. V Olomouci tehdy Jan biskupem byl jmenován. 75/ Kerhart řek mu: „Znej své meze. Mně patří tvá diecéze. Jan však byl svou věcí jistý. Sebral glejty, sebral listy, stěžoval si papeži. Věděl, na čem záleží. Kerhart ale o jednání zájem neprojevil ani, takže papež vzplanul zlobou. Však Mechčidla, příbuzná Kerhartova 76/, jež tou dobou královnou lampartskou byla, věřila, že cestu zná k smíru. Proto přimluvila se za něj a papež vinu v své dobrotě odpustil mu. Co se v kronice dál píše o té králce, je klep spíše, který málo líbí se mi 77 a vztah nemá k naší zemi." Proto vypouštím ten zbytek, abych nedočkal se výtek.
nechápem, čím znovu získali tě. Češi všichni ctí tě jako krále, od cizích lest čekat můžeš stále. Cizák zemi blaho nezaručí. Za biskupa nechcem hlavu vlčí. Král vyslechl mlčky slova ta. „Soudí všichni jako Kojata? „Ano, pane. Svorný je náš soud. Na nás můžeš ve všem spolehnout. Král viděl, že hloupost čirá byla by dál chválit Lance, že proti všem nemá šance. Proto řek s úsměvem v líci: „Vaši věrnost ocenit chci. Rád jmenuji Jaromíra, když ho zvolí kanovníci." 90 Souhlasil sbor kanovníků. Jaromír pak podle zvyku staré jméno při svěcení si za nové Kerhart 4/ změní. V Olomouci tehdy Jan biskupem byl jmenován. 75/ Kerhart řek mu: „Znej své meze. Mně patří tvá diecéze. Jan však byl svou věcí jistý. Sebral glejty, sebral listy, stěžoval si papeži. Věděl, na čem záleží. Kerhart ale o jednání zájem neprojevil ani, takže papež vzplanul zlobou. Však Mechčidla, příbuzná Kerhartova 76/, jež tou dobou královnou lampartskou byla, věřila, že cestu zná k smíru. Proto přimluvila se za něj a papež vinu v své dobrotě odpustil mu. Co se v kronice dál píše o té králce, je klep spíše, který málo líbí se mi 77 a vztah nemá k naší zemi." Proto vypouštím ten zbytek, abych nedočkal se výtek.
Strana 91
KAPITOLA o 50 91 Pak vévodu z Rakous Lipolta78/, jenž Moravu plenil, života zbavil král a záhy přes obtíže zaútočil též na srbské kníže, totiž vlastně markrabího v Míšni.79 Vybudoval Hvozdec, hrádek pyšný, oblehl pak kposledu město a v něm Benedu, Čecha, jehož smělé čelo už ho dlouho popouzelo. Toho vyzval na jednání, slíbil zachovat klid zbraní, však pamětliv úkladů zradou splatil za zradu. Nejprve se zeptal smělce, zda-li mečem vládne lehce, a ten ihned odpoví, že přetne dva žernovy. Nevěřím, že by to zastal, spíš se před králem jen chvástal, nebo spoléhal se též, že ho poleká ta lež. Snadno však můj názor zviklat může z dějin jeden příklad, ten o Rolandově meči, jenž dával tak silné rány, když se Karel v nebezpečí musel bránit před pohany.80 Od Benedy meč vzal král, jak když naň se podívat chce, a pak jedním vzmachem vklál jej do útrob toho zrádce. O MÍŠEŇSKÉ VOJNĚ Potom Břetislava, syna, poslal do Sas na Tamina.81/ Jel s ním Zderad. Kdesi v Sasku napadlo prý kralevice, že se s druhy zchladí v říčce. „Nedávej svůj život v sázku! vzkřikl Zderad naléhavě. „Nepřítel je kolem přece, a ty se chceš koupat v řece jako doma ve Vltavě!
KAPITOLA o 50 91 Pak vévodu z Rakous Lipolta78/, jenž Moravu plenil, života zbavil král a záhy přes obtíže zaútočil též na srbské kníže, totiž vlastně markrabího v Míšni.79 Vybudoval Hvozdec, hrádek pyšný, oblehl pak kposledu město a v něm Benedu, Čecha, jehož smělé čelo už ho dlouho popouzelo. Toho vyzval na jednání, slíbil zachovat klid zbraní, však pamětliv úkladů zradou splatil za zradu. Nejprve se zeptal smělce, zda-li mečem vládne lehce, a ten ihned odpoví, že přetne dva žernovy. Nevěřím, že by to zastal, spíš se před králem jen chvástal, nebo spoléhal se též, že ho poleká ta lež. Snadno však můj názor zviklat může z dějin jeden příklad, ten o Rolandově meči, jenž dával tak silné rány, když se Karel v nebezpečí musel bránit před pohany.80 Od Benedy meč vzal král, jak když naň se podívat chce, a pak jedním vzmachem vklál jej do útrob toho zrádce. O MÍŠEŇSKÉ VOJNĚ Potom Břetislava, syna, poslal do Sas na Tamina.81/ Jel s ním Zderad. Kdesi v Sasku napadlo prý kralevice, že se s druhy zchladí v říčce. „Nedávej svůj život v sázku! vzkřikl Zderad naléhavě. „Nepřítel je kolem přece, a ty se chceš koupat v řece jako doma ve Vltavě!
Strana 92
92 Na koni máš sedět v zbroji, rozhlížet se kolem bděle, abys viděl nepřítele dřív, než přichystá se k boji.“ Poučení rálovici nelíbí se. Rudne v líci, křičí: „Jsem dost znalý světa, a ty jsi byl vždycky sketa!“ Míří s druhy pod hrad k tůni, koupá se tam na výsluní. „Jsou to děti,“ řekl Zderad. „Ponechám je tu jen nerad. Když odjížděl cestou v louce, ohléd se a uzřel prach. Ihned poslal k řece honce a vracel se v obavách. To už Sasi na šlechtice vrhli se a mnoho v bitce pobili jich. Královic, jenž na sobě neměl nic, bránil se jim jako lev. Řinčí zbraně, teče krev. Sasi sestoupili s koní, s kopím v ruce chlapce honí, Zderad s druhy palaši však je brzy rozpráší. Tak spasilo stáří zralé holý život synu krále. Proto pamatujte, mladí, když vám šedá hlava radí, že zkušenost zplodil zvyk, že jen hňup a hlupák klne obratnosti řemeslné, místo aby vzdal jí dík. Chybami se člověk učí, zkušenost je dobrý rádce. Mládí, jež k ní nechce znát se, naprázdno jak trubec bzučí. Češi bojem rozohnění chtěli smýt své pokoření, bez oddechu, bez únavy sráželi všem lotrům hlavy, Srbům, Sasům za trest bral mnoho země český král.
92 Na koni máš sedět v zbroji, rozhlížet se kolem bděle, abys viděl nepřítele dřív, než přichystá se k boji.“ Poučení rálovici nelíbí se. Rudne v líci, křičí: „Jsem dost znalý světa, a ty jsi byl vždycky sketa!“ Míří s druhy pod hrad k tůni, koupá se tam na výsluní. „Jsou to děti,“ řekl Zderad. „Ponechám je tu jen nerad. Když odjížděl cestou v louce, ohléd se a uzřel prach. Ihned poslal k řece honce a vracel se v obavách. To už Sasi na šlechtice vrhli se a mnoho v bitce pobili jich. Královic, jenž na sobě neměl nic, bránil se jim jako lev. Řinčí zbraně, teče krev. Sasi sestoupili s koní, s kopím v ruce chlapce honí, Zderad s druhy palaši však je brzy rozpráší. Tak spasilo stáří zralé holý život synu krále. Proto pamatujte, mladí, když vám šedá hlava radí, že zkušenost zplodil zvyk, že jen hňup a hlupák klne obratnosti řemeslné, místo aby vzdal jí dík. Chybami se člověk učí, zkušenost je dobrý rádce. Mládí, jež k ní nechce znát se, naprázdno jak trubec bzučí. Češi bojem rozohnění chtěli smýt své pokoření, bez oddechu, bez únavy sráželi všem lotrům hlavy, Srbům, Sasům za trest bral mnoho země český král.
Strana 93
KAPITOLA * 51 93 K ČEMU ČESKÝ KRÁL PŘINUTIL KRÁLE UHERSKÉHO Císař v Uhrách bil se stále, českého si pozval krále. Štěstí mu však málo přeje, nezná tamní obyčeje a dbát méně českých rad, hanbu měl by častokrát. Vojsko uherského dvora vpadlo třikrát do tábora, Češi je však porazili dřív, než císař dospěl k cíli. Uherský král musel svést mnoho bitev. Prohrál všecko. Český ho až v dálné Řecko hnal82/, kde musel přijmout křest83/ a do štítu dát si kříže4/. V Uhrách dávno žili již křesťané, však jejich král na dvě strany s vírou hrál. Císař za úspěšnou kolbu povolil svobodnou volbu vládce Čechům, kdyby v zemi nebyl dědic přirozený.85/ Tehdy přibývalo valem biskupových neshod s králem. Jaromír chce pomoc z Říma, nemůže tam jet však zpříma, i tak s bratrem sporů dost má. Sotva v Uhrách Střihom minul, roznemoh se však a zhynul 36/ a biskupem stal se Kosma" KAPITOLA 52 Král zpychl a jednoho dne proklel i své bratry rodné. Vypravil se na Kunráta87), z Moravy ho vyštvat chvátá.
KAPITOLA * 51 93 K ČEMU ČESKÝ KRÁL PŘINUTIL KRÁLE UHERSKÉHO Císař v Uhrách bil se stále, českého si pozval krále. Štěstí mu však málo přeje, nezná tamní obyčeje a dbát méně českých rad, hanbu měl by častokrát. Vojsko uherského dvora vpadlo třikrát do tábora, Češi je však porazili dřív, než císař dospěl k cíli. Uherský král musel svést mnoho bitev. Prohrál všecko. Český ho až v dálné Řecko hnal82/, kde musel přijmout křest83/ a do štítu dát si kříže4/. V Uhrách dávno žili již křesťané, však jejich král na dvě strany s vírou hrál. Císař za úspěšnou kolbu povolil svobodnou volbu vládce Čechům, kdyby v zemi nebyl dědic přirozený.85/ Tehdy přibývalo valem biskupových neshod s králem. Jaromír chce pomoc z Říma, nemůže tam jet však zpříma, i tak s bratrem sporů dost má. Sotva v Uhrách Střihom minul, roznemoh se však a zhynul 36/ a biskupem stal se Kosma" KAPITOLA 52 Král zpychl a jednoho dne proklel i své bratry rodné. Vypravil se na Kunráta87), z Moravy ho vyštvat chvátá.
Strana 94
Až k samému Brnu vjeli. Zderad vojákům stát velí, královice zahanbit chce připomínkou o koupeli na výsluní v saské říčce. Říká: „Břeh je místo pravé na tábor. Náš pán rád plave. To hne žlučí královici, v městě stěžuje si strýci. Ten ochotně pikle spřádá. Vždy měl žáhu na Zderada. Tvrdí: „Je to jeho práce, že král v nás dvou vidí zrádce. Králevic na cestě z města starcův domnělý hřích ztrestá. Zabije ho. Otec synu neodpustí nikdy vinu. Zderad pochován je v Praze v chrámě, jejž zvem Na Zderaze. 94 Břetislav do Polan jede88/, verbuje tam. Tři tisíce hlav má vojsko královice, které proti Praze vede. Na Proseku89/ šiky cvičí, zemi plení, zemi ničí, svého otce k boji nutí. Ten má k tomu málo chuti, neboť Češi v nedůvěře vrtí hlavou a jen hrstce se v tom sporu mezi dveře a veřeje strkat prst chce. Tehdy v Praze viděn všemi svatý Václav žehná zemi a Břetislav plný vzteku dostane prý na Proseku od svatého Vojtěcha vzkaz, ať k otci přispěchá. Mladík uposlechne sice, v pokoře svou hlavu sklání, strach mu ale zůstat brání, a tak prchá za hranice.
Až k samému Brnu vjeli. Zderad vojákům stát velí, královice zahanbit chce připomínkou o koupeli na výsluní v saské říčce. Říká: „Břeh je místo pravé na tábor. Náš pán rád plave. To hne žlučí královici, v městě stěžuje si strýci. Ten ochotně pikle spřádá. Vždy měl žáhu na Zderada. Tvrdí: „Je to jeho práce, že král v nás dvou vidí zrádce. Králevic na cestě z města starcův domnělý hřích ztrestá. Zabije ho. Otec synu neodpustí nikdy vinu. Zderad pochován je v Praze v chrámě, jejž zvem Na Zderaze. 94 Břetislav do Polan jede88/, verbuje tam. Tři tisíce hlav má vojsko královice, které proti Praze vede. Na Proseku89/ šiky cvičí, zemi plení, zemi ničí, svého otce k boji nutí. Ten má k tomu málo chuti, neboť Češi v nedůvěře vrtí hlavou a jen hrstce se v tom sporu mezi dveře a veřeje strkat prst chce. Tehdy v Praze viděn všemi svatý Václav žehná zemi a Břetislav plný vzteku dostane prý na Proseku od svatého Vojtěcha vzkaz, ať k otci přispěchá. Mladík uposlechne sice, v pokoře svou hlavu sklání, strach mu ale zůstat brání, a tak prchá za hranice.
Strana 95
al plan nm vLalaadd a o ☞ Kouřim, kostel sv. Štěpána (Foto SUPPOP Praha)
al plan nm vLalaadd a o ☞ Kouřim, kostel sv. Štěpána (Foto SUPPOP Praha)
Strana 96
Kouřim, kostel sv. Štěpána, střední pilíř krypty (Foto SUPPOP Praha)
Kouřim, kostel sv. Štěpána, střední pilíř krypty (Foto SUPPOP Praha)
Strana 97
KAPITOLA ? 53 9 9 97 O PRVNÍM KRÁLOVSKÉM SYNOVI 90/ Zemřel Vratislav v tom roce. Tu se ujal Kunrát91/ stolce, neb zemané svěřit správu odmítali královici92/ že by proti otcům hlavu mohli jak on zvednout synci. A když císař93/ dal jim placet jet pro vládce na Moravu, čas už neměli proč ztrácet. Kunrát hyne po roce, Břetislav hned vládnout chce, tvrdí, že vše jsou jen pletky, před císaře vede svědky, že měl s otcem půtky, leč nevytasil na něj meč, že je od myšlenky k činu daleko, že klást mu vinu považuje za omyl. Tím císaře oblomil. Jeho život byl pak vzor počestnosti. Do Bavor vtáh, Polany zkrušil znova, dostal se až do Hlohova. 94/ Pak s bratranci měl však spor94/, moravské chtěl zabrat statky. Rod Vršovců sel ty hádky. Svatopluk pln odhodlání vyjel s šiky. Když pak v stráni setkali se nečekaně bratřenci, hned oba zbraně chopili se, chtěli bít se. Svatopluk však řekl: „Bratře95/ I, nevěř lichometné chátře, neposlouchej ony skrytce, co tě na mě štvou jak na psa, jen když se jim plní kapsa. Žijme radši spolu v míru, svorně bijme do těch štírů, ať zaplatí svými těly stříbro, jež z nás vydřít chtěli.“ Břetislav mu odpovídá: „Málo vtipné kaše jídá,
KAPITOLA ? 53 9 9 97 O PRVNÍM KRÁLOVSKÉM SYNOVI 90/ Zemřel Vratislav v tom roce. Tu se ujal Kunrát91/ stolce, neb zemané svěřit správu odmítali královici92/ že by proti otcům hlavu mohli jak on zvednout synci. A když císař93/ dal jim placet jet pro vládce na Moravu, čas už neměli proč ztrácet. Kunrát hyne po roce, Břetislav hned vládnout chce, tvrdí, že vše jsou jen pletky, před císaře vede svědky, že měl s otcem půtky, leč nevytasil na něj meč, že je od myšlenky k činu daleko, že klást mu vinu považuje za omyl. Tím císaře oblomil. Jeho život byl pak vzor počestnosti. Do Bavor vtáh, Polany zkrušil znova, dostal se až do Hlohova. 94/ Pak s bratranci měl však spor94/, moravské chtěl zabrat statky. Rod Vršovců sel ty hádky. Svatopluk pln odhodlání vyjel s šiky. Když pak v stráni setkali se nečekaně bratřenci, hned oba zbraně chopili se, chtěli bít se. Svatopluk však řekl: „Bratře95/ I, nevěř lichometné chátře, neposlouchej ony skrytce, co tě na mě štvou jak na psa, jen když se jim plní kapsa. Žijme radši spolu v míru, svorně bijme do těch štírů, ať zaplatí svými těly stříbro, jež z nás vydřít chtěli.“ Břetislav mu odpovídá: „Málo vtipné kaše jídá,
Strana 98
98 kdo pro řeči pomlouvačné svou krev nenávidět začne. Vršovci nás neošidí. Sejí vítr — bouři sklidí.“ S tím se rozjeli a k ránu stály šiky Moravanů proti českým na kopci. V předních řadách Vršovci. Moravané sice záhy ustoupili vojskům z Prahy, však v krvavém tratolišti mrtvi zbyli na bojišti Vršovci, ti štváči podlí. Břetislav pak jedna ruka byl s rodinou Svatopluka a ve všem se dobře shodli. KAPITOLA 54 O BŘETISLAVOVI Každý znal, největší zlo že je dílem dvou Vršovců, Božeje s Mutyněm. Ti v lese hlubokém radili se, kterak úskokem vyhubit rod knížat po meči. Lovec Lork se těšil v době té největší důvěře knížete, jenž se s ním být cítil v bezpečí. Dal mu statky, zboží, obilí. Vršovci se s Němcem smluvili, že mu přebohatě zaplatí, když knížeti život ukrátí. Donesly se o tom pověsti k Břetislavu. Ten si jist byl ctí Lorkovou, však přesto ptal se, zda o život mu vskutku ukládá. Němec zhurta popřel zprávu tu a obvinil Čecha Pukatu. Kníže dal na jeho přísahy a pokládal lovce za vrahy. Pukatovi řekl: „Síly dost mám potrestat vaši proradnost. Než mě připravíte o hlavu, dám vás všechny zabít po právu.
98 kdo pro řeči pomlouvačné svou krev nenávidět začne. Vršovci nás neošidí. Sejí vítr — bouři sklidí.“ S tím se rozjeli a k ránu stály šiky Moravanů proti českým na kopci. V předních řadách Vršovci. Moravané sice záhy ustoupili vojskům z Prahy, však v krvavém tratolišti mrtvi zbyli na bojišti Vršovci, ti štváči podlí. Břetislav pak jedna ruka byl s rodinou Svatopluka a ve všem se dobře shodli. KAPITOLA 54 O BŘETISLAVOVI Každý znal, největší zlo že je dílem dvou Vršovců, Božeje s Mutyněm. Ti v lese hlubokém radili se, kterak úskokem vyhubit rod knížat po meči. Lovec Lork se těšil v době té největší důvěře knížete, jenž se s ním být cítil v bezpečí. Dal mu statky, zboží, obilí. Vršovci se s Němcem smluvili, že mu přebohatě zaplatí, když knížeti život ukrátí. Donesly se o tom pověsti k Břetislavu. Ten si jist byl ctí Lorkovou, však přesto ptal se, zda o život mu vskutku ukládá. Němec zhurta popřel zprávu tu a obvinil Čecha Pukatu. Kníže dal na jeho přísahy a pokládal lovce za vrahy. Pukatovi řekl: „Síly dost mám potrestat vaši proradnost. Než mě připravíte o hlavu, dám vás všechny zabít po právu.
Strana 99
99 Tak věřil v Němcovu báchorku, že spoléhal už jen na Lorku a Čechy hnal všechny ze dveří. Když usedal jednou k večeři na lovu, jelen se z příšeří vyřítil a mířil ke stanu. Kníže vzkřikl: „Toho dostanu!“ rozběhl se k lesu prudce a chtěl stíhat jelena, když vtom střela kalená proklála mu smělé srdce, šat se zalil krví horkou. Lovčí, co u koní stáli, nepostřehli však z té dáli, že byl kníže zabit Lorkou. — KAPITOLA : 55 O BOŘIVOH A MORAVSKÉM SVATOPLUKOVI Tu zemané honce svoje pro knížete Bořivoje, strýce bratra Břetislava96/ poslali, a tak se stává vládcem české državy statečný muž z Moravy, rodný bratr Svatopluka97, jemuž působí to muka, neboť český trůn ho vábí. Proto do Čech Budivoje úlisného pošle, aby rozséval tam nepokoje. Ten tvrdí, že zběhl sic, po pravdě však musí říct, že Svatopluk štědře vládne, že ze stolu dost mu spadne, příliš přeje zemanům, rozdal by jim zem i dům. Vousáčům hned rostou růžky: „To by nebyl špatný lov. Často ze zámožných vdov stávají se chudé služky. Když Svatopluk bude vládcem,
99 Tak věřil v Němcovu báchorku, že spoléhal už jen na Lorku a Čechy hnal všechny ze dveří. Když usedal jednou k večeři na lovu, jelen se z příšeří vyřítil a mířil ke stanu. Kníže vzkřikl: „Toho dostanu!“ rozběhl se k lesu prudce a chtěl stíhat jelena, když vtom střela kalená proklála mu smělé srdce, šat se zalil krví horkou. Lovčí, co u koní stáli, nepostřehli však z té dáli, že byl kníže zabit Lorkou. — KAPITOLA : 55 O BOŘIVOH A MORAVSKÉM SVATOPLUKOVI Tu zemané honce svoje pro knížete Bořivoje, strýce bratra Břetislava96/ poslali, a tak se stává vládcem české državy statečný muž z Moravy, rodný bratr Svatopluka97, jemuž působí to muka, neboť český trůn ho vábí. Proto do Čech Budivoje úlisného pošle, aby rozséval tam nepokoje. Ten tvrdí, že zběhl sic, po pravdě však musí říct, že Svatopluk štědře vládne, že ze stolu dost mu spadne, příliš přeje zemanům, rozdal by jim zem i dům. Vousáčům hned rostou růžky: „To by nebyl špatný lov. Často ze zámožných vdov stávají se chudé služky. Když Svatopluk bude vládcem,
Strana 100
udělá vše, co my zachcem. Dočkáme se velkých zisků, rozmnožíme svoje statky, budem sbírat hojné vzatky jako houby na pařízku. Navíc Moravané čilí Vršovce též podplatili. Tak se brzy podaří Bořivoje vyhnat z hradu, Svatopluku předat vládu a sdělit to císaři.98/ Císař ovšem svolal sněm, chtěl znát důvod oněch změn. Nato řekli čeští páni, že prý byli oklamáni, že volby jsou podvodné, že prý přišli toho dne jen smluvení spříseženci, že se omyl stal v té věci a že ho teď napraví. Když to vysvětlení dají, teprv císař rozhodne, že vladařem v českém kraji má být kníže z Moravy. Auvech, to si páni dali, to se se zlou potázali, že za tučné halafance povýšili samozvance. Chtivost opletená zvenčí skrývá v sobě nebezpečí. Po bezvětří přijdou bouřky. po slibech žal jak blín hořký. Dobrého jste prodali, lítému se oddali. Však budete pozdě lkát, až sekyru zvedne kat. 100 Vršovcům se vedlo dále jak těm žábám na močále, kterým pařez dělal krále. Velkým vadilo, že malé skřehotají před ním hlučně právě tak jak žáby tučné. Prý kdyby se krále bály, i jejich rad víc by dbaly. A tak čápa požádaly,
udělá vše, co my zachcem. Dočkáme se velkých zisků, rozmnožíme svoje statky, budem sbírat hojné vzatky jako houby na pařízku. Navíc Moravané čilí Vršovce též podplatili. Tak se brzy podaří Bořivoje vyhnat z hradu, Svatopluku předat vládu a sdělit to císaři.98/ Císař ovšem svolal sněm, chtěl znát důvod oněch změn. Nato řekli čeští páni, že prý byli oklamáni, že volby jsou podvodné, že prý přišli toho dne jen smluvení spříseženci, že se omyl stal v té věci a že ho teď napraví. Když to vysvětlení dají, teprv císař rozhodne, že vladařem v českém kraji má být kníže z Moravy. Auvech, to si páni dali, to se se zlou potázali, že za tučné halafance povýšili samozvance. Chtivost opletená zvenčí skrývá v sobě nebezpečí. Po bezvětří přijdou bouřky. po slibech žal jak blín hořký. Dobrého jste prodali, lítému se oddali. Však budete pozdě lkát, až sekyru zvedne kat. 100 Vršovcům se vedlo dále jak těm žábám na močále, kterým pařez dělal krále. Velkým vadilo, že malé skřehotají před ním hlučně právě tak jak žáby tučné. Prý kdyby se krále bály, i jejich rad víc by dbaly. A tak čápa požádaly,
Strana 101
aby uchopil se žezla. Jenže chytrý, žravý čáp vždy po tlusté žábě chňap. Malá za velkou si vlezla. Velké žily v strachu stálém. Menší smály se: „Když králem býval pařez, zajisté bezpečnější byly jste. Velká malým odpovídá: „Však i na vás trhne bída. Král si k hodům pozval dědka, ten zatočí s vámi hnedka. Zlé má sluhy král. Až zblízka do našeho třasoviska jeho přízeň slovutná dojde, i vás ochutná.“ Nato žabí potěr ztich, docela ho přešel smích. „Poslouchejte, co vám povím. Jak vlád pařez, každý z nás zná. Mohlo napadnout jen blázna vyhlásit zlo dobrem novým. Vždyť i spánek ukrad mi čápův zobák brunátný. Zmizte, aby nenapadlo krále, že mu perem prádlo. 1O1 Právě tak byl v onom čase rod Vršovců potupen... Kosma zhynul. Po něm stal se Silvestr pak biskupem.99 KAPITOLA a 56 JAK BYL VRŠOVCI, PRORADNÍ PÁNI, BRADATICÍ SŤATI Kníže na císařské přání do Uher má odjet. Shání hned Božeje s Mutyněm, aby spravovali zem. 100/ Ti však z Polan potají Bořivoje volají. Čechám vzejde mnoho škod. krvavý z nich teče pot. Svatopluk si dobře ved,
aby uchopil se žezla. Jenže chytrý, žravý čáp vždy po tlusté žábě chňap. Malá za velkou si vlezla. Velké žily v strachu stálém. Menší smály se: „Když králem býval pařez, zajisté bezpečnější byly jste. Velká malým odpovídá: „Však i na vás trhne bída. Král si k hodům pozval dědka, ten zatočí s vámi hnedka. Zlé má sluhy král. Až zblízka do našeho třasoviska jeho přízeň slovutná dojde, i vás ochutná.“ Nato žabí potěr ztich, docela ho přešel smích. „Poslouchejte, co vám povím. Jak vlád pařez, každý z nás zná. Mohlo napadnout jen blázna vyhlásit zlo dobrem novým. Vždyť i spánek ukrad mi čápův zobák brunátný. Zmizte, aby nenapadlo krále, že mu perem prádlo. 1O1 Právě tak byl v onom čase rod Vršovců potupen... Kosma zhynul. Po něm stal se Silvestr pak biskupem.99 KAPITOLA a 56 JAK BYL VRŠOVCI, PRORADNÍ PÁNI, BRADATICÍ SŤATI Kníže na císařské přání do Uher má odjet. Shání hned Božeje s Mutyněm, aby spravovali zem. 100/ Ti však z Polan potají Bořivoje volají. Čechám vzejde mnoho škod. krvavý z nich teče pot. Svatopluk si dobře ved,
Strana 102
102 s ctí se vrátil z Uher zpět. Jak Vršovci byli drzí a jak zneužili práv, Vacek sdělil mu pak v tvrzi, která slula Vratislav a necelou stála míli od města. Ještě dnes býlí kryje hustě její trosky. Za ty věrolomné kousky Božeje s Mutyněm oba stihla vladařova zloba. Na hradě dal svolat sněm, Vršovci však nejsou v něm. Tam slíbili páni všici po meči i po přeslici vyhladit to plémě zrádné. Kníže vyjde ze síně. Bezstarostný Mutyně náhle v jeho jizbu vpadne. Kníže dí: „Jak můžeš, vrahu, přiblížit se k mému prahu? Velí, aby proboden byl i se svým průvodem. Potom Vacek na příkaz Božeji jde zlomit vaz. Ten pán sídlí s lidmi svými na Libici u Cidliny v pevném hradišti, jež řeka obtáčí a v Labe vtéká. Sotva strážný jezdce vzhléd, Božej kázal, aby most spustili: „To jede host. Bude u nás na oběd.“ Vacek s koně seskočí, mocně mečem zatočí, prudce do mázhauzu vlétne a z rozmachu hlavu setne Božeji i čeledi, na pláč a křik nehledí. Božejův syn přes luka prchá k lesu v podhradí, skryje se, však hazuka červená ho prozradí, a tak i on dohasíná pod mečem Vackova syna. Kníže Vršovce pak loví
102 s ctí se vrátil z Uher zpět. Jak Vršovci byli drzí a jak zneužili práv, Vacek sdělil mu pak v tvrzi, která slula Vratislav a necelou stála míli od města. Ještě dnes býlí kryje hustě její trosky. Za ty věrolomné kousky Božeje s Mutyněm oba stihla vladařova zloba. Na hradě dal svolat sněm, Vršovci však nejsou v něm. Tam slíbili páni všici po meči i po přeslici vyhladit to plémě zrádné. Kníže vyjde ze síně. Bezstarostný Mutyně náhle v jeho jizbu vpadne. Kníže dí: „Jak můžeš, vrahu, přiblížit se k mému prahu? Velí, aby proboden byl i se svým průvodem. Potom Vacek na příkaz Božeji jde zlomit vaz. Ten pán sídlí s lidmi svými na Libici u Cidliny v pevném hradišti, jež řeka obtáčí a v Labe vtéká. Sotva strážný jezdce vzhléd, Božej kázal, aby most spustili: „To jede host. Bude u nás na oběd.“ Vacek s koně seskočí, mocně mečem zatočí, prudce do mázhauzu vlétne a z rozmachu hlavu setne Božeji i čeledi, na pláč a křik nehledí. Božejův syn přes luka prchá k lesu v podhradí, skryje se, však hazuka červená ho prozradí, a tak i on dohasíná pod mečem Vackova syna. Kníže Vršovce pak loví
Strana 103
103 jak zvěř. Na dva Božejovy synky, co ke kněžské dráze připravovali se v Praze, zavolat dá také kata. V jedné ruce pacholata, v druhé ostrou širočinu mistr na tržiště kráčí. „Matko, pomoz!“ děti pláčí a vzhlížejí k popravčímu. Ten je stal však jak pár ovcí. Tak Svatopluk nad Vršovci zvítězil, tak za úplatu Božej musel pykat těžce. Za stříbrný cinkot měšce vydal celý svůj rod katu. Toho roku hrozného jedenáct set osmého též ze Silvestrova těla ctnostná duše odletěla a dál potom Praha měla za biskupa Daniela. 101/ KAPITOLA oj. 57 JAK SVATOPLUK PORAZIL UHRY Tu král Uher192/ vtrhne do Moravy. Svatopluk se proti němu staví, neboť oko při lovu však ztrácí, nazpátek se do Chrudimi vrací a teprv, až rána se mu zhojí, na Uhry se znovu vydá v zbroji, zem dobývá, odpor jejich zlomí, se svým vojskem dojde do Střihomi. 103/ Když pak císař do Polan se vydá, Svatopluk se po jeho bok přidá. Polanům strach císař nenahání, velmi se však bojí českých zbraní, neboť císař neobléhá hradce, český voj však naručest a hladce překonává za pár dní městské zdi i parkány.
103 jak zvěř. Na dva Božejovy synky, co ke kněžské dráze připravovali se v Praze, zavolat dá také kata. V jedné ruce pacholata, v druhé ostrou širočinu mistr na tržiště kráčí. „Matko, pomoz!“ děti pláčí a vzhlížejí k popravčímu. Ten je stal však jak pár ovcí. Tak Svatopluk nad Vršovci zvítězil, tak za úplatu Božej musel pykat těžce. Za stříbrný cinkot měšce vydal celý svůj rod katu. Toho roku hrozného jedenáct set osmého též ze Silvestrova těla ctnostná duše odletěla a dál potom Praha měla za biskupa Daniela. 101/ KAPITOLA oj. 57 JAK SVATOPLUK PORAZIL UHRY Tu král Uher192/ vtrhne do Moravy. Svatopluk se proti němu staví, neboť oko při lovu však ztrácí, nazpátek se do Chrudimi vrací a teprv, až rána se mu zhojí, na Uhry se znovu vydá v zbroji, zem dobývá, odpor jejich zlomí, se svým vojskem dojde do Střihomi. 103/ Když pak císař do Polan se vydá, Svatopluk se po jeho bok přidá. Polanům strach císař nenahání, velmi se však bojí českých zbraní, neboť císař neobléhá hradce, český voj však naručest a hladce překonává za pár dní městské zdi i parkány.
Strana 104
104 Tu napadne Polany, že si kůži zachrání, když knížete odstraní. Z Vršovců se přece spasil člověk, jenž se zval Jan Tista104/. Ten se u Polanů hlásil, že lest na knížete chystá. Do českého vojska vnik. Když císaře panovník zdravil, pomstou zaslepen šíp s jedovým nálepem do srdce mu střelil prudce, na útěku v líté půtce zruba celou českou rotu. Císař Čechám za nástupce dal pak moravského Ottu. 105/ Český sněm to neuznává, jeho bratra Vladislava 106/ volí, ne snad pro klady. Císařovy nadvlády páni zbýt se hodlají a říkají potají: „V této volbě císař sice rozpomněl se na našince, příště však by podved nás a v Čechách by vládl Sas. Postavme se na nohy. Vždy je zdrávo držet právo za rohy — ne za ocas. Musíme mít pevnou ruku, aby jednou někdo z vnuků neřek: Hlavu na špalek musím dát, že děd se lek. Proto chtěli mít vší mocí Vladislava na svém stolci. "
104 Tu napadne Polany, že si kůži zachrání, když knížete odstraní. Z Vršovců se přece spasil člověk, jenž se zval Jan Tista104/. Ten se u Polanů hlásil, že lest na knížete chystá. Do českého vojska vnik. Když císaře panovník zdravil, pomstou zaslepen šíp s jedovým nálepem do srdce mu střelil prudce, na útěku v líté půtce zruba celou českou rotu. Císař Čechám za nástupce dal pak moravského Ottu. 105/ Český sněm to neuznává, jeho bratra Vladislava 106/ volí, ne snad pro klady. Císařovy nadvlády páni zbýt se hodlají a říkají potají: „V této volbě císař sice rozpomněl se na našince, příště však by podved nás a v Čechách by vládl Sas. Postavme se na nohy. Vždy je zdrávo držet právo za rohy — ne za ocas. Musíme mít pevnou ruku, aby jednou někdo z vnuků neřek: Hlavu na špalek musím dát, že děd se lek. Proto chtěli mít vší mocí Vladislava na svém stolci. "
Strana 105
KAPITOLA 58 105 O VLADISLAVOVĚ BOJ Další zpráva mluví o tom, že Vladislav získal potom milost císaře. V těch dnech, kdy smír sjednat odjel z Čech, páni Bořivoji v chvatu 107/ dali Vyšehrad i Prahu. Vladislav se o tom tahu dověděl až při návratu. Když k Brusnici mířil blíže uviděl, že srbský kníže Vácislav108/ tam s vojskem stojí, na pomoc jde Bořivoji. Vzkřikl: „Připravme se k boji! Jeho lid však strachem hrbí se před početnými Srby, neboť je jich plný vrch. Proto svému pánu radí, aby kvapil do podhradí, skryl se v Praze, domů prch. Když dorazil kníže k cíli, do brány ho nevpustili. Nezbylo než navrátit se, se Srby se utkat v bitce. Ten boj nad jiné byl těžší. Zvítězili smělí Češi, ale každá ranka malá bojovníka život stála. Rod z Růže109/ se tehdy zved, to však nechci vyprávět. Kníže nový boj pak volí. Bořivojův šik je v poli poražen a roztříštěn. Ať se zeptáš kohokoli, zve onu pláň Bojištěm. V Čechách bitev mnoho vřelo, jen to jedno místo smělo se však tímto jménem zvát, 110 že boj vzplál tu potřikrát. "
KAPITOLA 58 105 O VLADISLAVOVĚ BOJ Další zpráva mluví o tom, že Vladislav získal potom milost císaře. V těch dnech, kdy smír sjednat odjel z Čech, páni Bořivoji v chvatu 107/ dali Vyšehrad i Prahu. Vladislav se o tom tahu dověděl až při návratu. Když k Brusnici mířil blíže uviděl, že srbský kníže Vácislav108/ tam s vojskem stojí, na pomoc jde Bořivoji. Vzkřikl: „Připravme se k boji! Jeho lid však strachem hrbí se před početnými Srby, neboť je jich plný vrch. Proto svému pánu radí, aby kvapil do podhradí, skryl se v Praze, domů prch. Když dorazil kníže k cíli, do brány ho nevpustili. Nezbylo než navrátit se, se Srby se utkat v bitce. Ten boj nad jiné byl těžší. Zvítězili smělí Češi, ale každá ranka malá bojovníka život stála. Rod z Růže109/ se tehdy zved, to však nechci vyprávět. Kníže nový boj pak volí. Bořivojův šik je v poli poražen a roztříštěn. Ať se zeptáš kohokoli, zve onu pláň Bojištěm. V Čechách bitev mnoho vřelo, jen to jedno místo smělo se však tímto jménem zvát, 110 že boj vzplál tu potřikrát. "
Strana 106
KAPITOLA : 59 106 JAK CÍSAŘ V PRAZE SOUDIL Vladislav císaře žádá, aby přijel rozhodnout, komu vlastně patří vláda. Tak se v Praze konal soud.111/ Vladislav tam Bořivoje vinil z podnícení boje, ten tvrdil, že privilej voleb zase chrání jej, že jemu sněm svěřil zem a bratr byl zapuzen. On je tedy vládcem právem. Proto se bil s Vladislavem. Tak se přeli dlouho, až řekli Vladislavu soudci: „Přednost první volby máš. Druhá pozbývá své moci.“ Císař pravil: „Kdo je jistý, že můžete podle chuti měnit staré rozhodnutí, ať to dokáže zde listy. Z dvou obecných voleb trvá vždy jen jedna, a to prvá. Volte. Když však zvolíte, vyhnat vládce nesmíte.“ Pak dal zajmout Bořivoje s Vácislavem. Za rozbroje velel mnohé vydat katu, mnohým oči vyjmout za tu zvůli vyvolat svár bratů. Zrádce rozdrtil jak hlístu, oslepit dal Jana Tistu, Bořivoji určil trest, že se jím dal k piklům vést. Tím, že zhubil mnoho pánů, zasadil však Čechám ránu. Když Vladislav pochopil to, bylo mu to z duše líto. Řek: „Svou oprátku si točí, kdo se s nepřítelem spolčí, třeba v spravedlivé věci. Čechům uškodí vždy Němci.
KAPITOLA : 59 106 JAK CÍSAŘ V PRAZE SOUDIL Vladislav císaře žádá, aby přijel rozhodnout, komu vlastně patří vláda. Tak se v Praze konal soud.111/ Vladislav tam Bořivoje vinil z podnícení boje, ten tvrdil, že privilej voleb zase chrání jej, že jemu sněm svěřil zem a bratr byl zapuzen. On je tedy vládcem právem. Proto se bil s Vladislavem. Tak se přeli dlouho, až řekli Vladislavu soudci: „Přednost první volby máš. Druhá pozbývá své moci.“ Císař pravil: „Kdo je jistý, že můžete podle chuti měnit staré rozhodnutí, ať to dokáže zde listy. Z dvou obecných voleb trvá vždy jen jedna, a to prvá. Volte. Když však zvolíte, vyhnat vládce nesmíte.“ Pak dal zajmout Bořivoje s Vácislavem. Za rozbroje velel mnohé vydat katu, mnohým oči vyjmout za tu zvůli vyvolat svár bratů. Zrádce rozdrtil jak hlístu, oslepit dal Jana Tistu, Bořivoji určil trest, že se jím dal k piklům vést. Tím, že zhubil mnoho pánů, zasadil však Čechám ránu. Když Vladislav pochopil to, bylo mu to z duše líto. Řek: „Svou oprátku si točí, kdo se s nepřítelem spolčí, třeba v spravedlivé věci. Čechům uškodí vždy Němci.
Strana 107
Kolín, kostel sv. Bartoloměje, pohled od severovýchodu (Foto SUPPOP Praha) Kolín, kostel sv. Bartoloměje, pískovcová deska s křížem (Foto SUPPOP Praha) Ř
Kolín, kostel sv. Bartoloměje, pohled od severovýchodu (Foto SUPPOP Praha) Kolín, kostel sv. Bartoloměje, pískovcová deska s křížem (Foto SUPPOP Praha) Ř
Strana 108
— 1 „ tických pripor
— 1 „ tických pripor
Strana 109
Kdybych byl víc shovívavý, zachránil bych české hlavy a možná tím naklonil si ty, kdo stíhali mě kdysi. Kdo břit v smělou šíji zatne, přijde o spojence zdatné. Teď rád by byl bratra spasil, císař s tím však nesouhlasil. 109 Vlach se s Čechem špatně snáší. Císař znal, jací jsou Vlaši, proto obrátil se na ně, Bořivoje v Meduláně112 hladem týrat nechal v hradu sedm roků v puchu, v chladu. Vladislav každého dne stíhal pány proradné. Potrestal i svého milcel13) jemuž kdysi v slabé chvilce, když se vydal do dálek, svěřil celé země správu. Poručil mu vložit hlavu věrolomnou na špalek, vynes nad ním ortel krutý, dal mu utnout plnovous, přivázat krk na motouz k psovi, toho bodat pruty, třikrát hnát ho po tržišti, dokud leb si neroztříští. Biřic při té exekuci křičet měl pak: „Hanba škůdci! Císař Bořivoji káže setnout hlavu. Večer stráže dali vězni spoustu jídla. „Važ si, kníže, svého bydla, neboť nazítří se již nenapiješ, nenajíš. Kníže probděl celou noc, prosil boha o pomoc. Svatý Apolinariš se mu zjevil, zeptal se ho, chce-li do rodiště svého. Kníže slíbil, že dá tam, kde ho světec skryje, chrám postavit, a než se naděl, do Sadské ho přenes anděl.
Kdybych byl víc shovívavý, zachránil bych české hlavy a možná tím naklonil si ty, kdo stíhali mě kdysi. Kdo břit v smělou šíji zatne, přijde o spojence zdatné. Teď rád by byl bratra spasil, císař s tím však nesouhlasil. 109 Vlach se s Čechem špatně snáší. Císař znal, jací jsou Vlaši, proto obrátil se na ně, Bořivoje v Meduláně112 hladem týrat nechal v hradu sedm roků v puchu, v chladu. Vladislav každého dne stíhal pány proradné. Potrestal i svého milcel13) jemuž kdysi v slabé chvilce, když se vydal do dálek, svěřil celé země správu. Poručil mu vložit hlavu věrolomnou na špalek, vynes nad ním ortel krutý, dal mu utnout plnovous, přivázat krk na motouz k psovi, toho bodat pruty, třikrát hnát ho po tržišti, dokud leb si neroztříští. Biřic při té exekuci křičet měl pak: „Hanba škůdci! Císař Bořivoji káže setnout hlavu. Večer stráže dali vězni spoustu jídla. „Važ si, kníže, svého bydla, neboť nazítří se již nenapiješ, nenajíš. Kníže probděl celou noc, prosil boha o pomoc. Svatý Apolinariš se mu zjevil, zeptal se ho, chce-li do rodiště svého. Kníže slíbil, že dá tam, kde ho světec skryje, chrám postavit, a než se naděl, do Sadské ho přenes anděl.
Strana 110
110 Kníže hned si poznamená místo, neváhá již více, vypraví se v Milíčice, kde žil zeman, jménem Bena. Ten muž v ušlechtilé snaze oba bratry brzy smířil, a tak zanedlouho mířil Bořivojův průvod k Praze. KAPITOLA 60 Vacek, který vynik nad všemi, smírem bratrů nebyl nadšený, proti příbuzným knížete popouzel, nedůvěru k nim v něm probouzel. Kníže nebyl schopen přít se dál, moravského Ottu zajmout dal. Tu Soběslav, jeho rodný brat 14/ o svůj život též se začal bát, do Polan prch a tam k odporu chystal se a hledal podporu. Sešikoval mnoho Polanů, vyzbrojit dal spousty pohanů, proti bratru s vojskem do Čech táh, zem obracel v popel, suť a prach. Vladislav si s pány krátil čas, uspořádal bujný hodokvas, a tak příliš pozdě bohužel zprávu o té věci obdržel. Rozhod se, že bratra oslabí. Setkali se spolu na Labi. Vyhlásili na noc příměří, dohodli se, že si poměří svoje síly až druhého dne. Kníže ani nepostavil stráž. Polané však v slovu nestáli, přes Labe se tajně dostali a napadli tábor v příšeří. Dřív než Češi uchopili zbraň, jejich mrtvol plná byla stráň. V českém vojsku sloužil v ony dny jinoch smělý, jinoch způsobný,
110 Kníže hned si poznamená místo, neváhá již více, vypraví se v Milíčice, kde žil zeman, jménem Bena. Ten muž v ušlechtilé snaze oba bratry brzy smířil, a tak zanedlouho mířil Bořivojův průvod k Praze. KAPITOLA 60 Vacek, který vynik nad všemi, smírem bratrů nebyl nadšený, proti příbuzným knížete popouzel, nedůvěru k nim v něm probouzel. Kníže nebyl schopen přít se dál, moravského Ottu zajmout dal. Tu Soběslav, jeho rodný brat 14/ o svůj život též se začal bát, do Polan prch a tam k odporu chystal se a hledal podporu. Sešikoval mnoho Polanů, vyzbrojit dal spousty pohanů, proti bratru s vojskem do Čech táh, zem obracel v popel, suť a prach. Vladislav si s pány krátil čas, uspořádal bujný hodokvas, a tak příliš pozdě bohužel zprávu o té věci obdržel. Rozhod se, že bratra oslabí. Setkali se spolu na Labi. Vyhlásili na noc příměří, dohodli se, že si poměří svoje síly až druhého dne. Kníže ani nepostavil stráž. Polané však v slovu nestáli, přes Labe se tajně dostali a napadli tábor v příšeří. Dřív než Češi uchopili zbraň, jejich mrtvol plná byla stráň. V českém vojsku sloužil v ony dny jinoch smělý, jinoch způsobný,
Strana 111
Jetříšek Buškovic, hezký hoch, jemuž říkali též Tuří roh. Že za uši kdysi kance chyt, zdobil kančí rypák jeho štít. 115/ Ten Jetříšek bil se hrdinně do nepřátelských řad pronikl a zahynul v těžké hodině. Český kníže sotva unikl. Oslavujme toho mladíka, jenž byl veden k víře jediné. Majetek i rozkoš zaniká, dobré jméno ale nehyne. Po stu letech každý chválí jej. I ty o svou čest a duši dbej. III Odpustil pak bratru kníže. Že však Vacek za potíže všechny moh, že kalil vodu, Soběslav směl jménem rodu zabít zavilého zrádce. Vacek, mužík tučný, malý, do pstrylavých šatů rád se oblékal. Tomu se smáli mladí šlechetníci strašně a vacek lovecké brašně po tlusťochu název dali. KAPITOLA 61 JAK ČECHOVÉ VYPLENILI ŘÍMSKÝ KOSTEL Nový císař16/ vydává se k Římu, poslední korunu získat chce. Kníže, jemuž řekl o družinu, místo sebe pošle synovce Břetislava 117/ a zbrojnošů tři sta. Nestrašivý mládenec se chystá i s papežem třeba pustit v boj. Aby císař pevně uvěřil mu, ručí za něj i strýc Bořivoj a žádá ho, aby z Medulánu měšťany, ten houfec pyšných pánů, co ho kdysi věznil ve věži, ztrestal tvrdě, jak se náleží. Břetislav, ten v Rímě nezahálí.
Jetříšek Buškovic, hezký hoch, jemuž říkali též Tuří roh. Že za uši kdysi kance chyt, zdobil kančí rypák jeho štít. 115/ Ten Jetříšek bil se hrdinně do nepřátelských řad pronikl a zahynul v těžké hodině. Český kníže sotva unikl. Oslavujme toho mladíka, jenž byl veden k víře jediné. Majetek i rozkoš zaniká, dobré jméno ale nehyne. Po stu letech každý chválí jej. I ty o svou čest a duši dbej. III Odpustil pak bratru kníže. Že však Vacek za potíže všechny moh, že kalil vodu, Soběslav směl jménem rodu zabít zavilého zrádce. Vacek, mužík tučný, malý, do pstrylavých šatů rád se oblékal. Tomu se smáli mladí šlechetníci strašně a vacek lovecké brašně po tlusťochu název dali. KAPITOLA 61 JAK ČECHOVÉ VYPLENILI ŘÍMSKÝ KOSTEL Nový císař16/ vydává se k Římu, poslední korunu získat chce. Kníže, jemuž řekl o družinu, místo sebe pošle synovce Břetislava 117/ a zbrojnošů tři sta. Nestrašivý mládenec se chystá i s papežem třeba pustit v boj. Aby císař pevně uvěřil mu, ručí za něj i strýc Bořivoj a žádá ho, aby z Medulánu měšťany, ten houfec pyšných pánů, co ho kdysi věznil ve věži, ztrestal tvrdě, jak se náleží. Břetislav, ten v Rímě nezahálí.
Strana 112
Navštěvuje pilně katedrály, dozví se, že za papežem zdáli Medulánští, jeho rodáci přijeli a dlí teď v paláci.118/ Bít se s nimi touží velice, přemítá o vhodné zámince. Císař s papežem se pohádá, korunovace se odkládá. Břetislav se toho chopí lehce, dnem i nocí bije papežence, strýce mstí, hněv pouští z otěže, dokonce chce zabít papeže. Papež před ním ukryje se sice u svatého Petra v bazilice, Břetislav však za ním vnikne tam a vyplenit káže celý chrám. Kováňský pánl19 první uvnitř je, bez milosti Vlachy pobije. Tryská krev a zbraně řinčí v zdech. Papeže pak zajme vojsko z Čech a zbrojnoši bojem zmámení berou šperky, drahé kamení. Kdyby nelekli se deště krvavého, větší ještě památku by zanechali tenkrát uvnitř katedrály. Papež v oné řeži děsné sotva zachová si zdraví. Císaře pak vysvětí a Čechy své klatby zbaví. V ten čas Daniel též zesne a po něm na stolec v Praze biskupem je bez nesnáze Heřman určen vzápětí.120/ 112 KAPITOLA 62 O DOBRÉM KRÁLI ŠTĚPÁNOVI Štěpán, dobrý král uherský121 a Vladislav, kníže český, svorně přivolili k schůzce a vyjeli na hranici. 1/ A,
Navštěvuje pilně katedrály, dozví se, že za papežem zdáli Medulánští, jeho rodáci přijeli a dlí teď v paláci.118/ Bít se s nimi touží velice, přemítá o vhodné zámince. Císař s papežem se pohádá, korunovace se odkládá. Břetislav se toho chopí lehce, dnem i nocí bije papežence, strýce mstí, hněv pouští z otěže, dokonce chce zabít papeže. Papež před ním ukryje se sice u svatého Petra v bazilice, Břetislav však za ním vnikne tam a vyplenit káže celý chrám. Kováňský pánl19 první uvnitř je, bez milosti Vlachy pobije. Tryská krev a zbraně řinčí v zdech. Papeže pak zajme vojsko z Čech a zbrojnoši bojem zmámení berou šperky, drahé kamení. Kdyby nelekli se deště krvavého, větší ještě památku by zanechali tenkrát uvnitř katedrály. Papež v oné řeži děsné sotva zachová si zdraví. Císaře pak vysvětí a Čechy své klatby zbaví. V ten čas Daniel též zesne a po něm na stolec v Praze biskupem je bez nesnáze Heřman určen vzápětí.120/ 112 KAPITOLA 62 O DOBRÉM KRÁLI ŠTĚPÁNOVI Štěpán, dobrý král uherský121 a Vladislav, kníže český, svorně přivolili k schůzce a vyjeli na hranici. 1/ A,
Strana 113
Tam jednali panovníci, jak by země, které úzce sousedí, žít v míru měly. Neboť měli v zádech horu, oba pranic nevěděli, že ve vojích došlo k sporu, že už Čechy bijí Uhři, že zhynuli mnozí skvělí muži a boj stále zuří. Jiřík, Stankův syn, se prý sám postavil před Uhry a pobil jich celá mračna. Tak se zachránila značná část Čechů jen jemu díky. Stál prý v krvi po kotníky, sekal, rubal ze všech sil, až sám duši vypustil. 113 Kníže Otta pro zábavu vyšel tehdy na skálu. Náhle zaslech pokřik davů, řinkot puklic v úvalu a hned Čechům na ochranu přivolal houf Moravanů. Na Uhry se ze dvou stran vrhli, padlo mnoho ran. A tak knížeti a králi, než mír spolu dojednali, nezbylo než odhodlaně chopit se teď také zbraně. Jak dál praví kronika, kníže paměť Jiříka dlouho ctil a chválil všude, svolil, aby každé dítě jeho smělo nosit v štítě pruhy bělostné a rudé. 122 Kníže pak byl bez dědice. 123/ S Bořivojem stále více však si byli s lety blíž. A že vládnout nechtěl již, svolal radu zemanů a knížectví předal mu.
Tam jednali panovníci, jak by země, které úzce sousedí, žít v míru měly. Neboť měli v zádech horu, oba pranic nevěděli, že ve vojích došlo k sporu, že už Čechy bijí Uhři, že zhynuli mnozí skvělí muži a boj stále zuří. Jiřík, Stankův syn, se prý sám postavil před Uhry a pobil jich celá mračna. Tak se zachránila značná část Čechů jen jemu díky. Stál prý v krvi po kotníky, sekal, rubal ze všech sil, až sám duši vypustil. 113 Kníže Otta pro zábavu vyšel tehdy na skálu. Náhle zaslech pokřik davů, řinkot puklic v úvalu a hned Čechům na ochranu přivolal houf Moravanů. Na Uhry se ze dvou stran vrhli, padlo mnoho ran. A tak knížeti a králi, než mír spolu dojednali, nezbylo než odhodlaně chopit se teď také zbraně. Jak dál praví kronika, kníže paměť Jiříka dlouho ctil a chválil všude, svolil, aby každé dítě jeho smělo nosit v štítě pruhy bělostné a rudé. 122 Kníže pak byl bez dědice. 123/ S Bořivojem stále více však si byli s lety blíž. A že vládnout nechtěl již, svolal radu zemanů a knížectví předal mu.
Strana 114
KAPITOLA : 63 114 JAK VLADISLAV BOŘIVOJE VYPUDIL Tak Bořivoj zemi vládne, neplní však sliby žádné, Němce k radě povolává a tím dráždí Vladislava. Ten ho pozve do komnaty. Tam spor vznikne mezi braty. Vladislav už nepomlčí. „Proč zveš, bratře, ten rod vlčí? Spolehnutí na ně není. Vem si z dějin poučení. Znáš snad vládce, který zvát chce do své rady cizí zrádce? Cizák je vždy prospěchář, který vlast svou pomlouvá. Kdyby počestnou měl tvář, nemusel by z domova. Copak nevíš, co ten hledá? Přinese ti škodu leda, a když neuspěje, zmizí. Tvůj lid vždy mu bude cizí. Nato kníže odpověděl: „Ty sis též vždy svého hleděl a zval si vždy do svých rad jen ty, které měl jsi rád. Teď já sedím na stolci, a tak dělám to, co chci. Tvé řeči mě nudí, věř mi. Odešel a bouchl dveřmi. Tu Vladislav před šlechtici odhodlal se bratru říci: „To, co děláš, děsí mě. Aby lid nemusel žehrat na tvou lhostejnost, ač nerad, usednu zas na stolici. Pak bratra i s čeledí kázal vyhnat ze síně. Němci zarputile stojí, zastat se ho ale bojí a rady si nevědí.
KAPITOLA : 63 114 JAK VLADISLAV BOŘIVOJE VYPUDIL Tak Bořivoj zemi vládne, neplní však sliby žádné, Němce k radě povolává a tím dráždí Vladislava. Ten ho pozve do komnaty. Tam spor vznikne mezi braty. Vladislav už nepomlčí. „Proč zveš, bratře, ten rod vlčí? Spolehnutí na ně není. Vem si z dějin poučení. Znáš snad vládce, který zvát chce do své rady cizí zrádce? Cizák je vždy prospěchář, který vlast svou pomlouvá. Kdyby počestnou měl tvář, nemusel by z domova. Copak nevíš, co ten hledá? Přinese ti škodu leda, a když neuspěje, zmizí. Tvůj lid vždy mu bude cizí. Nato kníže odpověděl: „Ty sis též vždy svého hleděl a zval si vždy do svých rad jen ty, které měl jsi rád. Teď já sedím na stolci, a tak dělám to, co chci. Tvé řeči mě nudí, věř mi. Odešel a bouchl dveřmi. Tu Vladislav před šlechtici odhodlal se bratru říci: „To, co děláš, děsí mě. Aby lid nemusel žehrat na tvou lhostejnost, ač nerad, usednu zas na stolici. Pak bratra i s čeledí kázal vyhnat ze síně. Němci zarputile stojí, zastat se ho ale bojí a rady si nevědí.
Strana 115
Po třech letech Bořivoji Vladislav trůn zase vrátil. 124/ Ten konečně dluh svůj splatil. K oslavě Apolináře, jenž ho kdysi ze žaláře spasil za přetěžkých let, v Sadské chrám dal vystavět. Že byl ale povahy nevděčné, zas do Prahy Němce zval. Když byl si jist, poslal do Domažlic list, ať nestřeží Bavory, ať propustí přes hory všechny ty německé nicky, a dal jim kraj domažlický. Vladislav tím rozběsněn svolat si dal znovu sněm. „Nad tou drzostí až trnu. Tady končí mírnost všecka. Když chce, ať jde do Německa! Zbavil Bořivoje trůnu, řek, ať s Němci za Rýn kráčí, když je má než Čechy radši, a ať se tam o korunu císařskou v své hloupé víře uchází. Pak dodal: „Bratře, spíš ať celý rod náš vymře, než bych národ vydal chátře. 115 KAPITOLA 64 O SMRTI BISKUPA HEŘMANA Tehdy k Heřmanovi z výše promluvil hlas hněvný tiše: „Tys dal pokřtít tolik židů. Proč však dopustils tu bídu, že se stará víra vrací? To maří tvou všecku práci a odplatu zlou si žádá. Hospodin se nesmíří. Počet teď ze svého stáda musíš vydat, pastýři. Tak hlasem spravedlivého
Po třech letech Bořivoji Vladislav trůn zase vrátil. 124/ Ten konečně dluh svůj splatil. K oslavě Apolináře, jenž ho kdysi ze žaláře spasil za přetěžkých let, v Sadské chrám dal vystavět. Že byl ale povahy nevděčné, zas do Prahy Němce zval. Když byl si jist, poslal do Domažlic list, ať nestřeží Bavory, ať propustí přes hory všechny ty německé nicky, a dal jim kraj domažlický. Vladislav tím rozběsněn svolat si dal znovu sněm. „Nad tou drzostí až trnu. Tady končí mírnost všecka. Když chce, ať jde do Německa! Zbavil Bořivoje trůnu, řek, ať s Němci za Rýn kráčí, když je má než Čechy radši, a ať se tam o korunu císařskou v své hloupé víře uchází. Pak dodal: „Bratře, spíš ať celý rod náš vymře, než bych národ vydal chátře. 115 KAPITOLA 64 O SMRTI BISKUPA HEŘMANA Tehdy k Heřmanovi z výše promluvil hlas hněvný tiše: „Tys dal pokřtít tolik židů. Proč však dopustils tu bídu, že se stará víra vrací? To maří tvou všecku práci a odplatu zlou si žádá. Hospodin se nesmíří. Počet teď ze svého stáda musíš vydat, pastýři. Tak hlasem spravedlivého
Strana 116
116 zavržen a potupen Heřman mrtev na zem padá a Silvestr místo něho stává se pak biskupem.125/ Když Vladislav skonal, brat jeho Soběslav 126/ dál vlád. Zahnal šiky Bavorů a bil Němce po právu za to, že jim potravu posílali do borů. Císař Lotr127/ kul hned pomstu, sebral ozbrojenců spoustu, chvástal se, že na oplátku všechny Čechy zhubí vkrátku. Soběslav pak poblíž Chlumce s císařem se střetl prudce, Češi tam, jak každý ví, bojovali jako lvi, z knížecího končíře sršel jisker oblak žhoucí. Němci prchli ve víře, že pekelnou vládne mocí, a třásli se jako list. Kníže nestál o kořist, nic si z boje nechtěl odnést, hájil jen svou dobrou pověst. — Utíkají Němců kupy i císař je zajatý, dochází i na biskupy, preláty a opaty. Jako ovce krotce běží v houfu krvelačné šelmy. Češi nechali jim helmy a zbroj z vůle knížete. Říkali: „Ač jde to stěží, nedotýkejte se kněží, sic do klatby přijdete. Vyhněte se pomstě kruté, dosyta je senem krmte, neboť zem je samá troska, nezbylo v ní chleba kouska a i my po jejich vpádu seno musíme žrát z hladu.“ Sněm zajatce zahubit chce, kníže to však odmít břitce O ŠLECHETNÉM SOBĚSLAVU PRVNÍM
116 zavržen a potupen Heřman mrtev na zem padá a Silvestr místo něho stává se pak biskupem.125/ Když Vladislav skonal, brat jeho Soběslav 126/ dál vlád. Zahnal šiky Bavorů a bil Němce po právu za to, že jim potravu posílali do borů. Císař Lotr127/ kul hned pomstu, sebral ozbrojenců spoustu, chvástal se, že na oplátku všechny Čechy zhubí vkrátku. Soběslav pak poblíž Chlumce s císařem se střetl prudce, Češi tam, jak každý ví, bojovali jako lvi, z knížecího končíře sršel jisker oblak žhoucí. Němci prchli ve víře, že pekelnou vládne mocí, a třásli se jako list. Kníže nestál o kořist, nic si z boje nechtěl odnést, hájil jen svou dobrou pověst. — Utíkají Němců kupy i císař je zajatý, dochází i na biskupy, preláty a opaty. Jako ovce krotce běží v houfu krvelačné šelmy. Češi nechali jim helmy a zbroj z vůle knížete. Říkali: „Ač jde to stěží, nedotýkejte se kněží, sic do klatby přijdete. Vyhněte se pomstě kruté, dosyta je senem krmte, neboť zem je samá troska, nezbylo v ní chleba kouska a i my po jejich vpádu seno musíme žrát z hladu.“ Sněm zajatce zahubit chce, kníže to však odmít břitce O ŠLECHETNÉM SOBĚSLAVU PRVNÍM
Strana 117
— Znojmo. Zbytky zdí z vnitřního pásma hradeb s hranolovou a válcovou věží (Foto SUPPOP Praha)
— Znojmo. Zbytky zdí z vnitřního pásma hradeb s hranolovou a válcovou věží (Foto SUPPOP Praha)
Strana 118
Znojmo. Válcová hradební věž vnitřního pásma hradeb (Foto SUPPOP Praha)
Znojmo. Válcová hradební věž vnitřního pásma hradeb (Foto SUPPOP Praha)
Strana 119
119 řka:„ Když zhyne dědic trůnu, podruhé v matčině lůnu už se nikdy nenarodí. Když však kníže volen bývá, jeho smrt jen málo škodí. Vždyť je jenom článkem v řadě. Jiný už sní o úřadě. Dokud výsada je živá, vždy nás těšit může víra, že tam, kde si rada volí že knížete kohokoli, vladař nikdy neumírá. Kníže nemoh mluvit líp. Císař zemanům pak slib dal, že dbát chce na prospěch jejich země k slávě Čech, a knížeti, který dřív mu musel dát nejednu hřivnu za korunu, teď ji vrátil. „Není třeba, abys platil. Volte dále svého krále, českou korunu, tu ale císař bude dávat ti." Biskupi a opati musili pak stvrdit řádně, že se s českým sněmem smíří. To se stalo léta Páně 128/ tisíc sto a třicet čtyři.“ Tehdy života byl zbaven Silvestr a na stolec c.129/ vstoupl Menhart nakonec. Biskup spřáh se s Miroslavem, radil se s ním o nápadu, jak dát Bořivoji vládu. Miroslav hned schystal vše. Poslal svého panoše, aby zabil Soběslava. Jeden ze spiklenců dává knížeti však zprávu včas. Panoš zajat na rozkaz má být, předem však se doví od jednoho člověka vše — a déle nečeká. Pochopové vladařovi chytí ho však v předsíni, do ruky mu strčí vak,
119 řka:„ Když zhyne dědic trůnu, podruhé v matčině lůnu už se nikdy nenarodí. Když však kníže volen bývá, jeho smrt jen málo škodí. Vždyť je jenom článkem v řadě. Jiný už sní o úřadě. Dokud výsada je živá, vždy nás těšit může víra, že tam, kde si rada volí že knížete kohokoli, vladař nikdy neumírá. Kníže nemoh mluvit líp. Císař zemanům pak slib dal, že dbát chce na prospěch jejich země k slávě Čech, a knížeti, který dřív mu musel dát nejednu hřivnu za korunu, teď ji vrátil. „Není třeba, abys platil. Volte dále svého krále, českou korunu, tu ale císař bude dávat ti." Biskupi a opati musili pak stvrdit řádně, že se s českým sněmem smíří. To se stalo léta Páně 128/ tisíc sto a třicet čtyři.“ Tehdy života byl zbaven Silvestr a na stolec c.129/ vstoupl Menhart nakonec. Biskup spřáh se s Miroslavem, radil se s ním o nápadu, jak dát Bořivoji vládu. Miroslav hned schystal vše. Poslal svého panoše, aby zabil Soběslava. Jeden ze spiklenců dává knížeti však zprávu včas. Panoš zajat na rozkaz má být, předem však se doví od jednoho člověka vše — a déle nečeká. Pochopové vladařovi chytí ho však v předsíni, do ruky mu strčí vak,
Strana 120
chytře ze zlodějství pak královraha obviní. Miroslav, jenž o nástraze neví, jede s bratrem k Praze, prosí panovníka, aby ustrnul se nad panošem. Ten jeho i bratra ovšem velí ihned zajmout dráby a stít katem. Po tom činu ty, co mají spoluvinu, za hranice vypoví a ostatním nohu lví v erbu nosit přikáže která světu říká, že každého, kdo příliš zpych, lev pokoře naučí. Arcibiskup v Mohuči131/ z Menharta pak sejme hřích. 130 120 KAPITOLA 65 Tehdy do Čech vtrhlo vojsko z Polan, polský vpád však statečně byl zdolán, Soběslav se svými rojnicemi vyplenil pak nepřátelskou zemi. Svatý Vojtěch tehdy Soběslavu najít dá svou zkrvácenou hlavu a ten v paměť na div takový překrásně hrad Pražský obnoví. Tehdy též křesťanské děti židé zabijí a najevo to vyjde, za což kníže rozkaz vydá zahubit každého žida a pražský lid bez prodlení všechny jejich domy plení, jejich školu zboří potom a v ní uzří poblíž vrat obrovského hada spát. Židé mlčeli však. Snad nevěděli ani o tom.
chytře ze zlodějství pak královraha obviní. Miroslav, jenž o nástraze neví, jede s bratrem k Praze, prosí panovníka, aby ustrnul se nad panošem. Ten jeho i bratra ovšem velí ihned zajmout dráby a stít katem. Po tom činu ty, co mají spoluvinu, za hranice vypoví a ostatním nohu lví v erbu nosit přikáže která světu říká, že každého, kdo příliš zpych, lev pokoře naučí. Arcibiskup v Mohuči131/ z Menharta pak sejme hřích. 130 120 KAPITOLA 65 Tehdy do Čech vtrhlo vojsko z Polan, polský vpád však statečně byl zdolán, Soběslav se svými rojnicemi vyplenil pak nepřátelskou zemi. Svatý Vojtěch tehdy Soběslavu najít dá svou zkrvácenou hlavu a ten v paměť na div takový překrásně hrad Pražský obnoví. Tehdy též křesťanské děti židé zabijí a najevo to vyjde, za což kníže rozkaz vydá zahubit každého žida a pražský lid bez prodlení všechny jejich domy plení, jejich školu zboří potom a v ní uzří poblíž vrat obrovského hada spát. Židé mlčeli však. Snad nevěděli ani o tom.
Strana 121
KAPITOLA 121 O SMRTI SVATÉHO PROKOPA : Roku tisíc sto a čtyři, kdy patřilo Oldřichu Zličsko, Kouřimskem pak zvané, jak se pověst o tom šíří, zesnul také nečekaně svatý Prokop potichu.132/ Ten na straně Čechů stál, jak svědectví o tom dal opat z Němec. Tomu škůdci svatý Prokop za těch let řádně zmaloval prý hřbet a vláčel ho za kapuci. 66 O DRUHÉM ČESKÉM KRÁL VLADISLAVOVI Po úmrtí Soběslava jeho syna podle práva sněm na stolec povolává. 133/ Vladislav však nevlád k slávě, s Němci spřáhl se a hravě císař Bedřich 134/ toho vládce omotal si kolem palce, v Řezně korunu mu dal. Když do Prahy vjížděl král s Němci, v čele kamarily českým zemanům se smál, že i bez nich dospěl k cíli. Jeho syn135/ tou řečí zděšen rozešel se s otcem ve všem a zemané stále více vážili si kralevice, za svůj jeho názor vzali a pravili: „K čemu, králi, tvé chování dobré je ti? Nezlob se, že chtějí kmeti vědět, proč hřbet ohýbáš, když tak draze národ náš vykoupil se z císařova područí. Proč v Němcích znova korunu zas přijímáš bez souhlasu české rady, když ji můžeš přijmout tady? Jakým jsi to českým králem, když se s Němci bratříš málem?
KAPITOLA 121 O SMRTI SVATÉHO PROKOPA : Roku tisíc sto a čtyři, kdy patřilo Oldřichu Zličsko, Kouřimskem pak zvané, jak se pověst o tom šíří, zesnul také nečekaně svatý Prokop potichu.132/ Ten na straně Čechů stál, jak svědectví o tom dal opat z Němec. Tomu škůdci svatý Prokop za těch let řádně zmaloval prý hřbet a vláčel ho za kapuci. 66 O DRUHÉM ČESKÉM KRÁL VLADISLAVOVI Po úmrtí Soběslava jeho syna podle práva sněm na stolec povolává. 133/ Vladislav však nevlád k slávě, s Němci spřáhl se a hravě císař Bedřich 134/ toho vládce omotal si kolem palce, v Řezně korunu mu dal. Když do Prahy vjížděl král s Němci, v čele kamarily českým zemanům se smál, že i bez nich dospěl k cíli. Jeho syn135/ tou řečí zděšen rozešel se s otcem ve všem a zemané stále více vážili si kralevice, za svůj jeho názor vzali a pravili: „K čemu, králi, tvé chování dobré je ti? Nezlob se, že chtějí kmeti vědět, proč hřbet ohýbáš, když tak draze národ náš vykoupil se z císařova područí. Proč v Němcích znova korunu zas přijímáš bez souhlasu české rady, když ji můžeš přijmout tady? Jakým jsi to českým králem, když se s Němci bratříš málem?
Strana 122
122 Král hrozil, že drzé mluvčí císař tvrdě ponaučí. Ti zabít ho měli spády, a tak nesplnil svůj skutek, ukryl se a z Čech pak utek. KAPITOLA 67 O SOBĚSLAVOVI, PŘÍTELI ČECHŮ Syn Soběslav136/ na knížecí stolec zased a ten s Němci nenadělal ciráty. Každý Němec zajatý byl ve chvilce o nos kratší. Kníže říkal všem: „Měls radši zůstat doma za svou pecí. Ten neslouží dobré věci, kdo vlastní zem opustí a do cizí vnikne lstí.“ Ostatní po jeho vzoru štvali Němce do úmoru, byli k jejich prosbám hluší, řezali jim nosy, uši. Kdo sto nosů přines na Hrad, sto hřiven si mohl nabrat. Kníže od Němců zem čistí, známý je svou nenávistí a rozšafní lidé ji do jednoho schvalují: „Vladař za svůj lid má brát se, zemi klanět se jak matce. Kdo to nečiní, je zrádce. Němci tak se tehdy báli, že se vyhýbali zdáli Čechám, jak když zem je pálí. Král chtěl pomoc od Bedřicha. Císař radil mu být zticha: „Ztrestám Čechy kposledu. Zas tě na trůn uvedu.“ Jakýs hrabě onu zprávu doručit chtěl Soběslavu, odjet do Čech pro kurýra byla ale strašná věc.
122 Král hrozil, že drzé mluvčí císař tvrdě ponaučí. Ti zabít ho měli spády, a tak nesplnil svůj skutek, ukryl se a z Čech pak utek. KAPITOLA 67 O SOBĚSLAVOVI, PŘÍTELI ČECHŮ Syn Soběslav136/ na knížecí stolec zased a ten s Němci nenadělal ciráty. Každý Němec zajatý byl ve chvilce o nos kratší. Kníže říkal všem: „Měls radši zůstat doma za svou pecí. Ten neslouží dobré věci, kdo vlastní zem opustí a do cizí vnikne lstí.“ Ostatní po jeho vzoru štvali Němce do úmoru, byli k jejich prosbám hluší, řezali jim nosy, uši. Kdo sto nosů přines na Hrad, sto hřiven si mohl nabrat. Kníže od Němců zem čistí, známý je svou nenávistí a rozšafní lidé ji do jednoho schvalují: „Vladař za svůj lid má brát se, zemi klanět se jak matce. Kdo to nečiní, je zrádce. Němci tak se tehdy báli, že se vyhýbali zdáli Čechám, jak když zem je pálí. Král chtěl pomoc od Bedřicha. Císař radil mu být zticha: „Ztrestám Čechy kposledu. Zas tě na trůn uvedu.“ Jakýs hrabě onu zprávu doručit chtěl Soběslavu, odjet do Čech pro kurýra byla ale strašná věc.
Strana 123
Domažlice, východní průčelí Dolní brány (Foto SUPPOP Praha)
Domažlice, východní průčelí Dolní brány (Foto SUPPOP Praha)
Strana 124
* * * M
* * * M
Strana 125
125 Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě. Zobrazení krále Vratislava II. (Foto SUPPOP Praha) Každý Němec strachy zmírá. Až se jeden nakonec stříbrem podplatiti dal hojně a osedlal svého koně. Soběslav měl zvyk, že při mši nikoho nevnímal vůkol, všichni museli být tiší. Němec spěchal splnit úkol a knížete v modlitbě vytrhl. Ten nelibě nesl, že ho někdo ruší, oči zdvih, tak mocně vzdych, že ten Němčík strachem jen pšík a vypustil z těla duši. Když se císař chystal k válce, každý do Čech zase bál se vydat s důležitou zvěstí. Jeden rytíř holedbal se: „Deset soků skolím pěstí!“ Když pak dojel do Prahy, na Hrad šel pln odvahy, na nohou jak starý osel udržel se ale stěží, když zřel, jak tam Němce řeží. A když kníže na něj vzhléd, rozklepal se celý hned a v tu ránu skonal v Pánu. KAPITOLA e 68 Císař Němce pomstít prahl, s velkým vojskem do Čech vtáhl. Brabanti, Frízové, Švábi, Durynkové, Bavoři překročili pohoří, muži z Rýna, Flandři, Sasi, všichni pospíchali, aby českou zem si podmanili. Mnohý čeleď s sebou vzal si,
125 Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě. Zobrazení krále Vratislava II. (Foto SUPPOP Praha) Každý Němec strachy zmírá. Až se jeden nakonec stříbrem podplatiti dal hojně a osedlal svého koně. Soběslav měl zvyk, že při mši nikoho nevnímal vůkol, všichni museli být tiší. Němec spěchal splnit úkol a knížete v modlitbě vytrhl. Ten nelibě nesl, že ho někdo ruší, oči zdvih, tak mocně vzdych, že ten Němčík strachem jen pšík a vypustil z těla duši. Když se císař chystal k válce, každý do Čech zase bál se vydat s důležitou zvěstí. Jeden rytíř holedbal se: „Deset soků skolím pěstí!“ Když pak dojel do Prahy, na Hrad šel pln odvahy, na nohou jak starý osel udržel se ale stěží, když zřel, jak tam Němce řeží. A když kníže na něj vzhléd, rozklepal se celý hned a v tu ránu skonal v Pánu. KAPITOLA e 68 Císař Němce pomstít prahl, s velkým vojskem do Čech vtáhl. Brabanti, Frízové, Švábi, Durynkové, Bavoři překročili pohoří, muži z Rýna, Flandři, Sasi, všichni pospíchali, aby českou zem si podmanili. Mnohý čeleď s sebou vzal si,
Strana 126
aby mohl hned v té chvíli, kdy pobije český lid, jeho statky osídlit. Lotr Druhý dospěl k obci Lodyni. Se dvěma houfci Soběslav mu kráčel vstříc. 137 Čechů málo je a zdá se, že je nezachrání nic. Jana Křtitele zve k spáse kníže: „Smrt chci raději, než vydat zem zloději. Císař k Praze míří lesy, šiky mohutně se valí, knížete však nevyděsí. Vyšle houfec přes úvaly nepříteli do týla, druhým z boku dotírá, třetí vrhá proti hrázi, dokud Němce neporazí. Hoj, ty malé houfce tři jako čerti bujaře bijí se a nešetří knížata a císaře. Tři dny potok krve tek, neboť český kníže řek: „Každý Němec je zlé dráče. Na chudé i na boháče vrhejte se bez rozdílu, ukažte jim naši sílu.“ Němci rvou se, Němci zuří, Němci křičí jako tuři: „Ženy naše, živá noha nevrátí se domů. Slovy horoucími proste boha, ať z vás ze všech nejsou vdovy.“ V místech, kde se ten boj strh, nasypali Češi vrch a pak chrám svatého Jana postavili k slávě Pána.138/ Co rytířů zašlo v bitce! Jen prstenů tři tisíce, jak v kronikách můžem číst, padlo Čechům za kořist. Král Vladislav dostal list o záhubě císařově. Přežít nemohl ten žal. 126
aby mohl hned v té chvíli, kdy pobije český lid, jeho statky osídlit. Lotr Druhý dospěl k obci Lodyni. Se dvěma houfci Soběslav mu kráčel vstříc. 137 Čechů málo je a zdá se, že je nezachrání nic. Jana Křtitele zve k spáse kníže: „Smrt chci raději, než vydat zem zloději. Císař k Praze míří lesy, šiky mohutně se valí, knížete však nevyděsí. Vyšle houfec přes úvaly nepříteli do týla, druhým z boku dotírá, třetí vrhá proti hrázi, dokud Němce neporazí. Hoj, ty malé houfce tři jako čerti bujaře bijí se a nešetří knížata a císaře. Tři dny potok krve tek, neboť český kníže řek: „Každý Němec je zlé dráče. Na chudé i na boháče vrhejte se bez rozdílu, ukažte jim naši sílu.“ Němci rvou se, Němci zuří, Němci křičí jako tuři: „Ženy naše, živá noha nevrátí se domů. Slovy horoucími proste boha, ať z vás ze všech nejsou vdovy.“ V místech, kde se ten boj strh, nasypali Češi vrch a pak chrám svatého Jana postavili k slávě Pána.138/ Co rytířů zašlo v bitce! Jen prstenů tři tisíce, jak v kronikách můžem číst, padlo Čechům za kořist. Král Vladislav dostal list o záhubě císařově. Přežít nemohl ten žal. 126
Strana 127
Soběslav ho převézt dal do Čech a pak na hřbitově vyšehradském pochoval.139 127 KAPITOLA a i 69 Pak nastoupí císař nový.140/ Ten se velmi brzy doví, že Soběslav ochoten je zemřít pro blaho své země. Proto rozbrojů se chrání. Nic jiného nezbylo mu. Vždyť rytířů dvě stě ani z Čech se nevrátilo domů po zlé bitvě za Lodyní. V sněmu má jen chlapce nyní. Snad mě stihne vaše výtka, že i mládí moudré bývá. Souhlasím. Však odjakživa mladá hlava jenom zřídka moudrosti své využívá. I mistrovství řemeslníků vyžaduje mnoho cviku. Stáří díky zkušenosti povinností líp se zhostí. To i císař dobře věděl, proto tiše doma seděl, cítil, že má málo sil, aby válku vyhlásil. Když ke škodě české země nemohl nic dělat zjevně, vynalezl způsob jiný s věrolomným úmyslem. Český kníže měl dva syny, Boleslava s Přemyslem. 141/ Císař ale z vůle své bratrům nová jména dává, Přemysla Kunrátem zve a Bedřichem Boleslava. Pak si vezme do své hlavy vyhnat z dětí české mravy
Soběslav ho převézt dal do Čech a pak na hřbitově vyšehradském pochoval.139 127 KAPITOLA a i 69 Pak nastoupí císař nový.140/ Ten se velmi brzy doví, že Soběslav ochoten je zemřít pro blaho své země. Proto rozbrojů se chrání. Nic jiného nezbylo mu. Vždyť rytířů dvě stě ani z Čech se nevrátilo domů po zlé bitvě za Lodyní. V sněmu má jen chlapce nyní. Snad mě stihne vaše výtka, že i mládí moudré bývá. Souhlasím. Však odjakživa mladá hlava jenom zřídka moudrosti své využívá. I mistrovství řemeslníků vyžaduje mnoho cviku. Stáří díky zkušenosti povinností líp se zhostí. To i císař dobře věděl, proto tiše doma seděl, cítil, že má málo sil, aby válku vyhlásil. Když ke škodě české země nemohl nic dělat zjevně, vynalezl způsob jiný s věrolomným úmyslem. Český kníže měl dva syny, Boleslava s Přemyslem. 141/ Císař ale z vůle své bratrům nová jména dává, Přemysla Kunrátem zve a Bedřichem Boleslava. Pak si vezme do své hlavy vyhnat z dětí české mravy
Strana 128
128 a naléhá stále znovu, ať k němu jdou na výchovu. Soběslav se ale zdráhá: „Kdo na cizí mrav si zvyká, svého národa se zříká, vlastní řeč mu není drahá, rozchází se s bratry svými. Proto nechci na odjezd pomýšlet a dát ti syny. Tak na dvoře u císaře otec pozbyl vlastní tváře, ztratil vlast a ztratil čest. KAPITOLA 70 S císařem řeč ale není, a tak kníže nebohý musí k němu bez prodlení vypravit své ratolesti. Jako vola za rohy čest národa třímal v pěsti a teď vymkla se mu ruče. Císař synkům do hlav tluče mrav, jakým lid v Němcích žije, a za otcem nepouští je. Ti německy mluví brzy, na vše, co je z Čech, se mrzí, rodnou řeč už sotva znají. Vtom se zprávu dovídají, že se otec roznemoh, že by bez nich umřít moh, a tak chlapci přemilení po domově zatouží. Ač nemají povolení, jedou, až se koně pění. Stihnou otce na loži. Ten jim dává naučení: „Synci moji, mějte rádi matku s otcem. Až svět zradí vás, v cti bude síla vaše, jí vzdorujte moci falše. Zde je země, s níž se loučím,
128 a naléhá stále znovu, ať k němu jdou na výchovu. Soběslav se ale zdráhá: „Kdo na cizí mrav si zvyká, svého národa se zříká, vlastní řeč mu není drahá, rozchází se s bratry svými. Proto nechci na odjezd pomýšlet a dát ti syny. Tak na dvoře u císaře otec pozbyl vlastní tváře, ztratil vlast a ztratil čest. KAPITOLA 70 S císařem řeč ale není, a tak kníže nebohý musí k němu bez prodlení vypravit své ratolesti. Jako vola za rohy čest národa třímal v pěsti a teď vymkla se mu ruče. Císař synkům do hlav tluče mrav, jakým lid v Němcích žije, a za otcem nepouští je. Ti německy mluví brzy, na vše, co je z Čech, se mrzí, rodnou řeč už sotva znají. Vtom se zprávu dovídají, že se otec roznemoh, že by bez nich umřít moh, a tak chlapci přemilení po domově zatouží. Ač nemají povolení, jedou, až se koně pění. Stihnou otce na loži. Ten jim dává naučení: „Synci moji, mějte rádi matku s otcem. Až svět zradí vás, v cti bude síla vaše, jí vzdorujte moci falše. Zde je země, s níž se loučím,
Strana 129
129 národ, jejž vám odporoučím. Milujte se vzájemně. Němce — ten slib dejte mně — nepouštějte do země, neboť Němci hltaví rozplevelí se jak býlí, přelstí vás a v krátké chvíli o korunu připraví. Němec zpočátku se zpět drží, ale za pár let směje se vám do tváře, chce mít svého vladaře. Držte si ho od těla, sic vám škody nadělá. Kdybych zvěděl od ptáčete, že se s Němci spolčit chcete, neželel bych vaše hlavy, v pytli bych vás do Vltavy vhodit dal. Mně stokrát dražší než vy je čest země naší. Pro svůj lid a pro národ v oběť dám i vlastní rod. Pak zemany nejvěrnější oslovil: „Mé srdce těší, že důvěru ke mně máte. Snad ji synům zachováte. Kdyby však některý z nich vzal na sebe těžký hřích a začal se bratřit s Němci, zřekněte se ho a vemte do svých rukou správu věcí. Zvolte třeba za knížete si oráče od pluhu. Bude vládnout líp než kníže, který Němcům paty líže a dělá jim posluhu.“
129 národ, jejž vám odporoučím. Milujte se vzájemně. Němce — ten slib dejte mně — nepouštějte do země, neboť Němci hltaví rozplevelí se jak býlí, přelstí vás a v krátké chvíli o korunu připraví. Němec zpočátku se zpět drží, ale za pár let směje se vám do tváře, chce mít svého vladaře. Držte si ho od těla, sic vám škody nadělá. Kdybych zvěděl od ptáčete, že se s Němci spolčit chcete, neželel bych vaše hlavy, v pytli bych vás do Vltavy vhodit dal. Mně stokrát dražší než vy je čest země naší. Pro svůj lid a pro národ v oběť dám i vlastní rod. Pak zemany nejvěrnější oslovil: „Mé srdce těší, že důvěru ke mně máte. Snad ji synům zachováte. Kdyby však některý z nich vzal na sebe těžký hřích a začal se bratřit s Němci, zřekněte se ho a vemte do svých rukou správu věcí. Zvolte třeba za knížete si oráče od pluhu. Bude vládnout líp než kníže, který Němcům paty líže a dělá jim posluhu.“
Strana 130
KAPITOLA 71 130 O KRÁLOVSKÝCH SYNECH BEDŘICHOVI A KUNRÁTOVI Potom zesnul kníže zticha, vláda přešla na Bedřicha.142, Ten hanobí české mravy, ten je k Němcům shovívavý a přeje jim stále více. Zemané ho za hranice rozhořčeně vyprovodí a zvolí si Kunráta.143/ Tím si ale stejně škodí, spadnou z louže do bláta, neboť bratr Bedřicha 144/ v jeho stopách pospíchá. Polanům je nadmíru vhod, že Češi na štíru jsou s knížetem. Bez prodlení útočí a Čechy plení. Kunrát shromáždí své šiky a porazí útočníky. Že je po zdařilé seči jeho drzost ještě větší, Češi rozpředou to klubko. Řeknou: „Běž, německá čubko, když ti česká duše smrdí!“ Neústupní jsou a tvrdí. A když kníže začíná na hranicích pokřikovat, že jsou Češi národ hovad a páchnou jak mršina, bez nejmenších ohledů zabijí ho kposledu. 145/ Po zesnulém Menhartovi jeho úřadu se nový biskup jménem Daniel tehdy v Praze ujmout měl.146/
KAPITOLA 71 130 O KRÁLOVSKÝCH SYNECH BEDŘICHOVI A KUNRÁTOVI Potom zesnul kníže zticha, vláda přešla na Bedřicha.142, Ten hanobí české mravy, ten je k Němcům shovívavý a přeje jim stále více. Zemané ho za hranice rozhořčeně vyprovodí a zvolí si Kunráta.143/ Tím si ale stejně škodí, spadnou z louže do bláta, neboť bratr Bedřicha 144/ v jeho stopách pospíchá. Polanům je nadmíru vhod, že Češi na štíru jsou s knížetem. Bez prodlení útočí a Čechy plení. Kunrát shromáždí své šiky a porazí útočníky. Že je po zdařilé seči jeho drzost ještě větší, Češi rozpředou to klubko. Řeknou: „Běž, německá čubko, když ti česká duše smrdí!“ Neústupní jsou a tvrdí. A když kníže začíná na hranicích pokřikovat, že jsou Češi národ hovad a páchnou jak mršina, bez nejmenších ohledů zabijí ho kposledu. 145/ Po zesnulém Menhartovi jeho úřadu se nový biskup jménem Daniel tehdy v Praze ujmout měl.146/
Strana 131
KAPITOLA o 72 131 Tenkrát v Německu žil kdesi pán, jenž Stanimír byl zvaný. Tvrdil, z českých měst a ze vsí že je Němce odhodlaný hnát, a na své lživé šplechty nachytal část vyšší šlechty, takže svěřila mu vládu. On do Němců bez odkladů pustil se a nejednomu uříz nos. Když patřilo mu knížectví se všemi hradci, neměl už proč s Čechy hrát si, Němci obklopil se brzy, dosadil je do všech tvrzí, Prahu svěřil vzápětí německému hraběti, Čechům smál se, řek, že dbát nehodlá už jejich rad. Zemané mu v Křivoklátě pomstu přísahali svatě. Pro Bedřicha posla v chvatu vypravili, z Křivoklátu radili mu útočit, Stanimíra osočit, že knížectví vzal mu sprostě a neprávem vládne v něm. Bedřich byl hned srozuměn a připraven k tvrdé pomstě. Po čase však Stanimíru vzkázal: „Ochoten jsem k smíru. Jestli zaplatit máš čím, zapomenu na tvůj čin." Stanimír neřekne ne, ale ještě téhož dne s Němci k radě zasedne, smluví se, že přelstí Čecha a že jeho trůn si nechá. Když k Bojišti na jednání jeho kůň ho potom nese, obrátí se k svému šiku: „Až ve vhodném okamžiku
KAPITOLA o 72 131 Tenkrát v Německu žil kdesi pán, jenž Stanimír byl zvaný. Tvrdil, z českých měst a ze vsí že je Němce odhodlaný hnát, a na své lživé šplechty nachytal část vyšší šlechty, takže svěřila mu vládu. On do Němců bez odkladů pustil se a nejednomu uříz nos. Když patřilo mu knížectví se všemi hradci, neměl už proč s Čechy hrát si, Němci obklopil se brzy, dosadil je do všech tvrzí, Prahu svěřil vzápětí německému hraběti, Čechům smál se, řek, že dbát nehodlá už jejich rad. Zemané mu v Křivoklátě pomstu přísahali svatě. Pro Bedřicha posla v chvatu vypravili, z Křivoklátu radili mu útočit, Stanimíra osočit, že knížectví vzal mu sprostě a neprávem vládne v něm. Bedřich byl hned srozuměn a připraven k tvrdé pomstě. Po čase však Stanimíru vzkázal: „Ochoten jsem k smíru. Jestli zaplatit máš čím, zapomenu na tvůj čin." Stanimír neřekne ne, ale ještě téhož dne s Němci k radě zasedne, smluví se, že přelstí Čecha a že jeho trůn si nechá. Když k Bojišti na jednání jeho kůň ho potom nese, obrátí se k svému šiku: „Až ve vhodném okamžiku
Strana 132
132 zvolám na vás — Proměňte se! — vy se rázem chopte zbraní a Bedřicha zabijte. Ceši však o pasti té zvědí též a pod své jaky brnění si vezmou taky. Bedřich si na Stanimíra stěžuje. Ten se však vzpírá a hněvem se celý třese. Potom zvolá — Proměňte se! — a Němci se zbraní chopí. Češi křičí: „Jak jste hloupí! I my proměnit se stihnem a ostrými meči střihnem " vám na rudou suknici! Zanedlouho Němčíci byli všichni pobiti. Tu a tam v některém hradci pár jich zůstalo. I ti na Čechy však byli krátcí. Radši nohy na ramena vzali. Země očištěna byla a že velký je hřích táhnout s Němci, poznal Bedřich. Proto po otcově vzoru nepřipustil je už k dvoru, uši, nosy řezal jim a dobyl si cti a slávy. Moudré je to přísloví našich dědků, které praví: Když chceš, aby líp mlel mlýn, přikřísnout dej žernovy. KAPITOLA 73 JAK MORAVA POZBYLA SVÝCH KNÍŽAT A K ČECHÁM PŘIPADLA Bedřich bratru147/ na Moravu jel napravit vzpurnou hlavu, a že lidí neměl dost, Vršovce vzal na milost. Aby dětem náležitě připomněl však otců vinu, nakázal jim nadál v štítě mít katovskou širočinu.148/
132 zvolám na vás — Proměňte se! — vy se rázem chopte zbraní a Bedřicha zabijte. Ceši však o pasti té zvědí též a pod své jaky brnění si vezmou taky. Bedřich si na Stanimíra stěžuje. Ten se však vzpírá a hněvem se celý třese. Potom zvolá — Proměňte se! — a Němci se zbraní chopí. Češi křičí: „Jak jste hloupí! I my proměnit se stihnem a ostrými meči střihnem " vám na rudou suknici! Zanedlouho Němčíci byli všichni pobiti. Tu a tam v některém hradci pár jich zůstalo. I ti na Čechy však byli krátcí. Radši nohy na ramena vzali. Země očištěna byla a že velký je hřích táhnout s Němci, poznal Bedřich. Proto po otcově vzoru nepřipustil je už k dvoru, uši, nosy řezal jim a dobyl si cti a slávy. Moudré je to přísloví našich dědků, které praví: Když chceš, aby líp mlel mlýn, přikřísnout dej žernovy. KAPITOLA 73 JAK MORAVA POZBYLA SVÝCH KNÍŽAT A K ČECHÁM PŘIPADLA Bedřich bratru147/ na Moravu jel napravit vzpurnou hlavu, a že lidí neměl dost, Vršovce vzal na milost. Aby dětem náležitě připomněl však otců vinu, nakázal jim nadál v štítě mít katovskou širočinu.148/
Strana 133
133 Statky jim však vrátil hned. Moravan se s Uhry zved, stál velkému vojsku v čele. Bedřich bojoval však skvěle, zbavil bratra rodné hroudy, zhubil dva moravské rody. První rod moravských pánů měl erb — v zlatém poli pannu a končitou střelu z luku. Druhý na zelené ploše zase nes bělostnou ruku a zlacenou jabřadku. Ani v Čechách nebylo vše po tom boji v pořádku. Zhynuli i mnozí Češi, a tak vymýcen byl celý rod, jemuž se v erbu skvěly dva zlaté kly ohnivější než dvé rudých řeřátků.149 Pravda je, co prostý lid ví. Zkázu nesou zemi bitvy, v nichž se rodní bratři štíří. Moravský vzdor dlouhý byl sic, vkrátku však moravská léna byla k Čechám připojena. To se stalo roku tisíc sto a osmdesát čtyři.150/ KAPITOLA 74 O BOJI ČECHŮ S NĚMCI Tehdy Bedřich vprostřed léta odešel z tohoto světa 151/ a syn Otta po něm vlád. 152/ V ten čas Jeruzalém pad a pohany křesťani jsou smrtelně trestáni. Ottovi se v zemi daří, dožívá se v úctě stáří. 153) Po něm Václav spanilý trůn převezme na chvíli, jako květ bez dobré vláhy zchřadne však a zhyne záhy,
133 Statky jim však vrátil hned. Moravan se s Uhry zved, stál velkému vojsku v čele. Bedřich bojoval však skvěle, zbavil bratra rodné hroudy, zhubil dva moravské rody. První rod moravských pánů měl erb — v zlatém poli pannu a končitou střelu z luku. Druhý na zelené ploše zase nes bělostnou ruku a zlacenou jabřadku. Ani v Čechách nebylo vše po tom boji v pořádku. Zhynuli i mnozí Češi, a tak vymýcen byl celý rod, jemuž se v erbu skvěly dva zlaté kly ohnivější než dvé rudých řeřátků.149 Pravda je, co prostý lid ví. Zkázu nesou zemi bitvy, v nichž se rodní bratři štíří. Moravský vzdor dlouhý byl sic, vkrátku však moravská léna byla k Čechám připojena. To se stalo roku tisíc sto a osmdesát čtyři.150/ KAPITOLA 74 O BOJI ČECHŮ S NĚMCI Tehdy Bedřich vprostřed léta odešel z tohoto světa 151/ a syn Otta po něm vlád. 152/ V ten čas Jeruzalém pad a pohany křesťani jsou smrtelně trestáni. Ottovi se v zemi daří, dožívá se v úctě stáří. 153) Po něm Václav spanilý trůn převezme na chvíli, jako květ bez dobré vláhy zchřadne však a zhyne záhy,
Strana 134
134 neboť bratří na potkání se s německou verbeží, až ho zajmou čeští páni a umoří ve věži.154/ Pak Přemysla, bratra jeho155/ V zvolí za knížete svého. Neboť též se spřáhne s Šváby, vyženou ho, chtějí, aby Ottův bratr Břetislav156/ jenž biskupský nosí háv po Danielově smrti, vlád157), než bude spolehnutí na kněžice Vladislava158 Tak se biskup vládcem stává. Před nikým se nehrbí, zaútočí na Srby, jejich pluky roztříští. To už táhne k Bojišti Přemysl se svými Němci, císařskými ozbrojenci. Jenom císař 59/ tady chybí. To však Češi nebyli by, kdyby utíkali s nářky. Vždyť věděli od věštkářky, že zde na Bojišti vrazi Čechy nikdy neporazí. Tenkrát uhodily mrazy. Češi zahřáli se v městě, Němci prochladli však v pláni, a tak nevzmohli se ani na odpor, nemohli bít se. Proto padlo tři tisíce Němčíků a ještě dvě stě. Krev zalévá Čechům meče, na ňadra jim v proudech teče a mrzne tam za chvilku v sta krvavých střechýlků. 160 Když pak doma ve světnici zbroj sundají bojovníci a kabátce odloží, po kotníky do louží krvavých se pohrouží. Nejeden meč břit má tupý, kořist však se všude kupí, až se české paní diví,
134 neboť bratří na potkání se s německou verbeží, až ho zajmou čeští páni a umoří ve věži.154/ Pak Přemysla, bratra jeho155/ V zvolí za knížete svého. Neboť též se spřáhne s Šváby, vyženou ho, chtějí, aby Ottův bratr Břetislav156/ jenž biskupský nosí háv po Danielově smrti, vlád157), než bude spolehnutí na kněžice Vladislava158 Tak se biskup vládcem stává. Před nikým se nehrbí, zaútočí na Srby, jejich pluky roztříští. To už táhne k Bojišti Přemysl se svými Němci, císařskými ozbrojenci. Jenom císař 59/ tady chybí. To však Češi nebyli by, kdyby utíkali s nářky. Vždyť věděli od věštkářky, že zde na Bojišti vrazi Čechy nikdy neporazí. Tenkrát uhodily mrazy. Češi zahřáli se v městě, Němci prochladli však v pláni, a tak nevzmohli se ani na odpor, nemohli bít se. Proto padlo tři tisíce Němčíků a ještě dvě stě. Krev zalévá Čechům meče, na ňadra jim v proudech teče a mrzne tam za chvilku v sta krvavých střechýlků. 160 Když pak doma ve světnici zbroj sundají bojovníci a kabátce odloží, po kotníky do louží krvavých se pohrouží. Nejeden meč břit má tupý, kořist však se všude kupí, až se české paní diví,
Strana 135
šťastné, že jsou všichni živi. O tom, kdo si směle ved, mluví se i za sto let. Proto budiž dodnes chvála činům statečného Chvala, jenž ve štítě ostrev nosí. Tuze rád bych zvěděl cosi o tom, jak vznik poprvé rod se znakem ostrve. 161/ 135 KAPITOLA 75 O SVATOŘEČENÍ OPATA PROKOPA V tisíc dvě stě čtvrtém roce byl k radosti české obce opat Prokop známý všem na svatého povýšen. Biskup regent nebyl zdráv. Skonal. Po něm Vladislav, synovec, se ujal stolce 162/ a zvolili Ondřeje za biskupa. 163/ Tomu šlechta česká do tváře se chechtá, majetek mu nepřeje, když o něm zvěst proskočí, že dal Němcům obročí. Ondřej klatbou Čechům hrozí, do Říma jde, zmírá v nouzi. 164/ Vladislav165/ se nepodvolí, kurýra pro kardinála dává poslat do Říma. Ten interdikt odnímá z české země. Všichni zvolí za biskupa Pelhřima 166/ jemuž patří úcta stálá.
šťastné, že jsou všichni živi. O tom, kdo si směle ved, mluví se i za sto let. Proto budiž dodnes chvála činům statečného Chvala, jenž ve štítě ostrev nosí. Tuze rád bych zvěděl cosi o tom, jak vznik poprvé rod se znakem ostrve. 161/ 135 KAPITOLA 75 O SVATOŘEČENÍ OPATA PROKOPA V tisíc dvě stě čtvrtém roce byl k radosti české obce opat Prokop známý všem na svatého povýšen. Biskup regent nebyl zdráv. Skonal. Po něm Vladislav, synovec, se ujal stolce 162/ a zvolili Ondřeje za biskupa. 163/ Tomu šlechta česká do tváře se chechtá, majetek mu nepřeje, když o něm zvěst proskočí, že dal Němcům obročí. Ondřej klatbou Čechům hrozí, do Říma jde, zmírá v nouzi. 164/ Vladislav165/ se nepodvolí, kurýra pro kardinála dává poslat do Říma. Ten interdikt odnímá z české země. Všichni zvolí za biskupa Pelhřima 166/ jemuž patří úcta stálá.
Strana 136
KAPITOLA 76 136 JAK KRÁL PŘEMYSL TŘETÍ ZHŘEŠI. PÝCHOU Když Vladislav zemřel, syn Přemysl nad sněmem svým začal ohrnovat pysky, řek, že ani všichni svatí zemanům moc nenavrátí a z Čech pryč ho nevypudí. Tím přivolal svůj pád blízký. 167/ Páni s velkým hněvem v hrudi těmi slovy rozezlení nechtěli ho trpět v zemi. Děpoltici 168/, čtyři brati, všechny jeho plány hatí, zabít ho jsou smluveni. Tak Přemysla zhnusí šlechtě, že ho vypoví chtě nechtě z Čech, dřív než je vyplení. 169 Potom Děpoltici17%, kteří viděli, že sněm jim věří, si mazaně rozdělili českou zem na čtyři díly a řekli, že mohou hladce žít i bez pána a vládce. Dokud na císařském dvoře Přemysl měl peněz dost, chovali se k němu dobře, všude vítaný byl host. Když zmizely groše z měšce, přízeň byla už tatam. Pro všechny byl sprostný chám, vydělávat musel těžce. V Řezně dřel se u rumpálu, po celé dny tahal skálu. Jen Smil Světlík171/ byl s ním dál a v práci mu pomáhal. Když pak jeden vydřiduch odmít mu dát mzdu a dluh, kníže zalkal, že snad bůh dost ho ztrestal za slova pro něž pozbyl domova, že zkouška je příliš hořká. Když zas jednou o neděli se Smilem hlad velký měli,
KAPITOLA 76 136 JAK KRÁL PŘEMYSL TŘETÍ ZHŘEŠI. PÝCHOU Když Vladislav zemřel, syn Přemysl nad sněmem svým začal ohrnovat pysky, řek, že ani všichni svatí zemanům moc nenavrátí a z Čech pryč ho nevypudí. Tím přivolal svůj pád blízký. 167/ Páni s velkým hněvem v hrudi těmi slovy rozezlení nechtěli ho trpět v zemi. Děpoltici 168/, čtyři brati, všechny jeho plány hatí, zabít ho jsou smluveni. Tak Přemysla zhnusí šlechtě, že ho vypoví chtě nechtě z Čech, dřív než je vyplení. 169 Potom Děpoltici17%, kteří viděli, že sněm jim věří, si mazaně rozdělili českou zem na čtyři díly a řekli, že mohou hladce žít i bez pána a vládce. Dokud na císařském dvoře Přemysl měl peněz dost, chovali se k němu dobře, všude vítaný byl host. Když zmizely groše z měšce, přízeň byla už tatam. Pro všechny byl sprostný chám, vydělávat musel těžce. V Řezně dřel se u rumpálu, po celé dny tahal skálu. Jen Smil Světlík171/ byl s ním dál a v práci mu pomáhal. Když pak jeden vydřiduch odmít mu dát mzdu a dluh, kníže zalkal, že snad bůh dost ho ztrestal za slova pro něž pozbyl domova, že zkouška je příliš hořká. Když zas jednou o neděli se Smilem hlad velký měli,
Strana 137
Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě Povolání Přemysla Oráče (Foto SUPPOP Praha)
Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě Povolání Přemysla Oráče (Foto SUPPOP Praha)
Strana 138
O O
O O
Strana 139
139 zahléd kníže správce Bořka172/ jak radostně k němu chvátá. Ten mu dal sto hřiven zlata. Kníže však už byl muž zralý, zlaťáky ho nelákaly, třebas chudý byl jak myš a neměl co do úst již. S úsměvem se ptal, zda zlato umí plavat. A Smil na to, šťasten, že si chleba koupí, zasmál se a byl tak hloupý, že řek, ať to kníže zkusí. Kníže mince na dlaň dal si, potřás jimi, potěžkal je a hodil je do Dunaje. Nebohý Smil rval si vlasy, vzkřik: „Ty letí, hera, hera! A zas chudí jsme jak včera." Potom káral přítele: „Co budeš jíst? To je nápad! Nebýt dneska neděle, za chléb šel bys hlínu šlapat. Já snad pomatu se z žalu. Kníže řek: „Vždyť u rumpálu vydělám zas na krajíc.“ Nermoutil se nad tím nic, věděl, že musí trest boha stihnout toho, kdo se rouhá. Když viděli Děpoltici, že s nimi jdou páni všici, začli páchat násilí. Češi se však spasili. Zvěděli, kde kníže dlí, vhodný den si vyhlédli, zabili tři Děpoltice 173/ a ostatní za hranice vyhnali. Pak za knížetem posla vypravili letem. A ten zmoudřelý svou nouzí přestal navždy Němcům přát, spravedlivě lidu vlád a ctili ho dlouho mnozí. Strakonice, johanitská komenda, fragment postav Filipa a Jakuba (Foto SUPPOP Praha)
139 zahléd kníže správce Bořka172/ jak radostně k němu chvátá. Ten mu dal sto hřiven zlata. Kníže však už byl muž zralý, zlaťáky ho nelákaly, třebas chudý byl jak myš a neměl co do úst již. S úsměvem se ptal, zda zlato umí plavat. A Smil na to, šťasten, že si chleba koupí, zasmál se a byl tak hloupý, že řek, ať to kníže zkusí. Kníže mince na dlaň dal si, potřás jimi, potěžkal je a hodil je do Dunaje. Nebohý Smil rval si vlasy, vzkřik: „Ty letí, hera, hera! A zas chudí jsme jak včera." Potom káral přítele: „Co budeš jíst? To je nápad! Nebýt dneska neděle, za chléb šel bys hlínu šlapat. Já snad pomatu se z žalu. Kníže řek: „Vždyť u rumpálu vydělám zas na krajíc.“ Nermoutil se nad tím nic, věděl, že musí trest boha stihnout toho, kdo se rouhá. Když viděli Děpoltici, že s nimi jdou páni všici, začli páchat násilí. Češi se však spasili. Zvěděli, kde kníže dlí, vhodný den si vyhlédli, zabili tři Děpoltice 173/ a ostatní za hranice vyhnali. Pak za knížetem posla vypravili letem. A ten zmoudřelý svou nouzí přestal navždy Němcům přát, spravedlivě lidu vlád a ctili ho dlouho mnozí. Strakonice, johanitská komenda, fragment postav Filipa a Jakuba (Foto SUPPOP Praha)
Strana 140
KAPITOLA o. 77 140 O ZÁHUBĚ KNÍŽETE DĚPOLTA Děpolt, jenž je zličským pánem v kraji Kouřimsko teď zvaném, Přemysla však uznat nechce. Kníže potrestá ho těžce. Odbojného Děpolta v bitvě zbaví života174/ a se svými vojsky vtáhne v Zlicov, město obehnané řadou pevných palisád, za nimiž ční pyšný hrad. Když český šik parkán zdolá, každý voják křičí zdola: „Vykouřím tě, hrad ti zbořím!“ Proto město zvem dnes Kouřim. Děpoltova rodina skryla se pak u Polanů, ani duše jediná nepřežila však tu ránu. Přáním kněžny Svatavy bylo břehy Vltavy spojit mostem z tvrdé skřidly.175/ Řady kopáčů prý zřídly, když kníže dal pobít vmžiku sta německých námezdníků. Jednou, když ven z okna vzhléd, viděl městem kupce jet, který v Řezně upřel mu zaslouženou odměnu. Nařídil mu všeho nechat, okamžitě k soudu spěchat a tam vytkl tomu muži, že mu peníze dva dluží za práci, což bez řečí znamením svým dosvědčí. Když s Přemyslem celý zmaten vyrovnal se měštan platem, kníže řekl: „Na mou věru, nejlíp bude na ofěru použít ty skrovné mince. Možná bohu zalíbím se,
KAPITOLA o. 77 140 O ZÁHUBĚ KNÍŽETE DĚPOLTA Děpolt, jenž je zličským pánem v kraji Kouřimsko teď zvaném, Přemysla však uznat nechce. Kníže potrestá ho těžce. Odbojného Děpolta v bitvě zbaví života174/ a se svými vojsky vtáhne v Zlicov, město obehnané řadou pevných palisád, za nimiž ční pyšný hrad. Když český šik parkán zdolá, každý voják křičí zdola: „Vykouřím tě, hrad ti zbořím!“ Proto město zvem dnes Kouřim. Děpoltova rodina skryla se pak u Polanů, ani duše jediná nepřežila však tu ránu. Přáním kněžny Svatavy bylo břehy Vltavy spojit mostem z tvrdé skřidly.175/ Řady kopáčů prý zřídly, když kníže dal pobít vmžiku sta německých námezdníků. Jednou, když ven z okna vzhléd, viděl městem kupce jet, který v Řezně upřel mu zaslouženou odměnu. Nařídil mu všeho nechat, okamžitě k soudu spěchat a tam vytkl tomu muži, že mu peníze dva dluží za práci, což bez řečí znamením svým dosvědčí. Když s Přemyslem celý zmaten vyrovnal se měštan platem, kníže řekl: „Na mou věru, nejlíp bude na ofěru použít ty skrovné mince. Možná bohu zalíbím se,
Strana 141
neboť tehdy, z vůle Páně po celý den dřel jsem na ně, když mě Němci potupili. Mí Češi však v právu byli. 141 KAPITOLA o. 78 O KRÁLI OTTAKAROVI PRVNÍM Císař Otta176/ vytáh na Sasy, Přemysla na pomoc přizval si, tábor ale rozbil každý zvlášť. Sasy vedla proti Čechům zášť, záludně se vrhli na ležení, byli ale brzy poraženi, kníže dal jim lekci propříště, nejednoho dobyl hradiště. Císař rád měl muže troufalé, korunovat dal ho na krále. Když ho legát v chrámě pomazal, sám Přemyslu roušku uvázal, čímž obřadu dodal velké váhy, nazývat ho velel Ottakar, což znamená „muž Ottovi drahý“ Na paměť vítězství nad Sasem českého lva druhým ocasem obdařil a Přemyslu co dar na důkaz, že je mu nejbližším druhem, Zhořelec a Budyšín dal177), což stvrdil také před sněmem navléknutým skvostným prstenem. Pak Ottakar, třetí český král, se Smilem se z chrámu odebral na Křivoklát, kde byl hodokvas. Čechů každý bál se v onen čas a říkal: „Ať válčí s Čechy ten, kdo rozloučit chce se s životem.
neboť tehdy, z vůle Páně po celý den dřel jsem na ně, když mě Němci potupili. Mí Češi však v právu byli. 141 KAPITOLA o. 78 O KRÁLI OTTAKAROVI PRVNÍM Císař Otta176/ vytáh na Sasy, Přemysla na pomoc přizval si, tábor ale rozbil každý zvlášť. Sasy vedla proti Čechům zášť, záludně se vrhli na ležení, byli ale brzy poraženi, kníže dal jim lekci propříště, nejednoho dobyl hradiště. Císař rád měl muže troufalé, korunovat dal ho na krále. Když ho legát v chrámě pomazal, sám Přemyslu roušku uvázal, čímž obřadu dodal velké váhy, nazývat ho velel Ottakar, což znamená „muž Ottovi drahý“ Na paměť vítězství nad Sasem českého lva druhým ocasem obdařil a Přemyslu co dar na důkaz, že je mu nejbližším druhem, Zhořelec a Budyšín dal177), což stvrdil také před sněmem navléknutým skvostným prstenem. Pak Ottakar, třetí český král, se Smilem se z chrámu odebral na Křivoklát, kde byl hodokvas. Čechů každý bál se v onen čas a říkal: „Ať válčí s Čechy ten, kdo rozloučit chce se s životem.
Strana 142
KAPITOLA . 79 142 Pak nastal čas hlučných radovánek, dobré jméno prodal pán i pánek, staří tučněli jak vepři v chlívě, mladí s ohaři jen v lesích divě honili jak psáři zajíce. Dříve čistý byl dům šlechtice, stranou žili psi a psovodi, a teď pánům psí puch lahodí. Dřív se přeli páni nejednou o tom, jak svou zemi pozvednou a jen zřídka v dálnou končinu zajeli si k svému lovčímu na jeleny nebo na srnce a též promluvit si od srdce s druhy, jak se vyhnout rozbroji a žít v míru dál a v pokoji. Teď si ale hráli na psáře, do domu si vzali ohaře, o vysoké, o psech debaty vedli bez hlavy a bez paty. Proto měšec mají děravý, z psího smradu stůňou na nohy, lid dřív statný je teď nebohý a přečasto na smrt churaví. Dřív, když pán se chystal na nájezd, kořist cizím bral a znal svou čest, a teď, když měl válku za lubem, div neprived bratry na buben. Jen ta věc mu budiž schválena, že nesahal církvi na statek, ač pak staral se spíš o léna a obíral kněží sdostatek. Mnoho měla šlechta ostudy. Často za vojenské výpravy medovinu pila na sudy, vracela se domů bez slávy. Dřív do války páni se zbraní za tři dny už jeli ve zdraví, později spíš stáli v ústraní, dělali čtvrt roku přípravy.
KAPITOLA . 79 142 Pak nastal čas hlučných radovánek, dobré jméno prodal pán i pánek, staří tučněli jak vepři v chlívě, mladí s ohaři jen v lesích divě honili jak psáři zajíce. Dříve čistý byl dům šlechtice, stranou žili psi a psovodi, a teď pánům psí puch lahodí. Dřív se přeli páni nejednou o tom, jak svou zemi pozvednou a jen zřídka v dálnou končinu zajeli si k svému lovčímu na jeleny nebo na srnce a též promluvit si od srdce s druhy, jak se vyhnout rozbroji a žít v míru dál a v pokoji. Teď si ale hráli na psáře, do domu si vzali ohaře, o vysoké, o psech debaty vedli bez hlavy a bez paty. Proto měšec mají děravý, z psího smradu stůňou na nohy, lid dřív statný je teď nebohý a přečasto na smrt churaví. Dřív, když pán se chystal na nájezd, kořist cizím bral a znal svou čest, a teď, když měl válku za lubem, div neprived bratry na buben. Jen ta věc mu budiž schválena, že nesahal církvi na statek, ač pak staral se spíš o léna a obíral kněží sdostatek. Mnoho měla šlechta ostudy. Často za vojenské výpravy medovinu pila na sudy, vracela se domů bez slávy. Dřív do války páni se zbraní za tři dny už jeli ve zdraví, později spíš stáli v ústraní, dělali čtvrt roku přípravy.
Strana 143
Česká šlechta kdys tak junácká víc než o čest dbala o nácka. 143 Tehdy biskup Pelhřim odstoupil, místo něho Jan pak nastoupil.178/ KAPITOLA * 80 KTERAK DO PRAHY PŘIŠLI DOMINIKÁNI Jak nám praví ústní podání, bylo to prý roku tisíc dvě stě dvacet osm, kdy se v pražském městě objevili dominikáni. 179 Ona stará pověst dále líčí, že měli své sídlo na Poříčí v kostele svatého Klimenta tak dlouho, než přišla chvíle ta, kdy jim Trubka, zbožná přízednice sdělila, že svatý Kliment prý chce, aby službu v boží milosti konali na samém předmostí, kde pak vskutku žili po léta. S rakouským vévodou Lipoltem 180/ český král pak svízel hroznou má. Když s vojáky stojí u Znojma, vyjednávat je s ním ochoten, místo aby chystal odvetu. Lipolt ovšem má ho za sketu a zakrátko jeho zbrojnoši moravskou zem zcela zpustoší. Král posílá spoustu kurýrů, vévoda však sliby ke smíru neplní, s králem si pohrává. Prohlásí: „Když padla Morava, mohou Čechy brzy padnout též. Líto je mi toho národa, jehož jméno vladař zaprodá, protože je líný jako veš.“
Česká šlechta kdys tak junácká víc než o čest dbala o nácka. 143 Tehdy biskup Pelhřim odstoupil, místo něho Jan pak nastoupil.178/ KAPITOLA * 80 KTERAK DO PRAHY PŘIŠLI DOMINIKÁNI Jak nám praví ústní podání, bylo to prý roku tisíc dvě stě dvacet osm, kdy se v pražském městě objevili dominikáni. 179 Ona stará pověst dále líčí, že měli své sídlo na Poříčí v kostele svatého Klimenta tak dlouho, než přišla chvíle ta, kdy jim Trubka, zbožná přízednice sdělila, že svatý Kliment prý chce, aby službu v boží milosti konali na samém předmostí, kde pak vskutku žili po léta. S rakouským vévodou Lipoltem 180/ český král pak svízel hroznou má. Když s vojáky stojí u Znojma, vyjednávat je s ním ochoten, místo aby chystal odvetu. Lipolt ovšem má ho za sketu a zakrátko jeho zbrojnoši moravskou zem zcela zpustoší. Král posílá spoustu kurýrů, vévoda však sliby ke smíru neplní, s králem si pohrává. Prohlásí: „Když padla Morava, mohou Čechy brzy padnout též. Líto je mi toho národa, jehož jméno vladař zaprodá, protože je líný jako veš.“
Strana 144
KAPITOLA 81 144 O ČTVRTÉM ČESKÉM KRÁLI VÁCLAVOVI Přemysl Ottakar skonává, trůn je v rukou syna Václava.181/ V Rakousích po smrti Lipolta Bedřichova 182/ hvězda ligotá. Václav pokořit chce Rakousy a o pomoc Míšeň poprosí. Tady vidíš, milý čtenáři, jak se stali Češi zbabělí. Ti, co dřív se bili s císaři, na vévodu sil dost neměli. Když spolehnout mohli na Míšeň, dobyli však zpět zas Moravy. Marně vévoda je z bezpráví obviňoval za ty výpravy. Na krále pak Václav povýšen byl a české zemi o věhlas postarat by se byl mohl zas. On však lovil se psí lájí, v síních smrad měl jako v psinci, oko ztratil při štvanici, víc než doma býval v háji, jezdil křivoklátským krajem a o Prahu neměl zájem. Že psy trpěl v domácnosti, bolely ho v nohou kosti. Co byl králem, stále víc styděl se pak za svůj původ. To byl také pravý důvod, že dal svůj rod ze Stadic vyhnat a že v onu ves bezostyšný Němec vlez. Páni nic mu neřekli. Tím si větev podsekli. Král než o ně víc teď dbá o Němce a neslýchaně podporuje jejich snahy. To je pánů záhuba. Bosí bratři183/ léta Páně tisíc dvě stě třicet dva přišli pak do města Prahy a útulek našli sobě
KAPITOLA 81 144 O ČTVRTÉM ČESKÉM KRÁLI VÁCLAVOVI Přemysl Ottakar skonává, trůn je v rukou syna Václava.181/ V Rakousích po smrti Lipolta Bedřichova 182/ hvězda ligotá. Václav pokořit chce Rakousy a o pomoc Míšeň poprosí. Tady vidíš, milý čtenáři, jak se stali Češi zbabělí. Ti, co dřív se bili s císaři, na vévodu sil dost neměli. Když spolehnout mohli na Míšeň, dobyli však zpět zas Moravy. Marně vévoda je z bezpráví obviňoval za ty výpravy. Na krále pak Václav povýšen byl a české zemi o věhlas postarat by se byl mohl zas. On však lovil se psí lájí, v síních smrad měl jako v psinci, oko ztratil při štvanici, víc než doma býval v háji, jezdil křivoklátským krajem a o Prahu neměl zájem. Že psy trpěl v domácnosti, bolely ho v nohou kosti. Co byl králem, stále víc styděl se pak za svůj původ. To byl také pravý důvod, že dal svůj rod ze Stadic vyhnat a že v onu ves bezostyšný Němec vlez. Páni nic mu neřekli. Tím si větev podsekli. Král než o ně víc teď dbá o Němce a neslýchaně podporuje jejich snahy. To je pánů záhuba. Bosí bratři183/ léta Páně tisíc dvě stě třicet dva přišli pak do města Prahy a útulek našli sobě
Strana 145
u svatého Jakuba. Jak jsem slyšel, v oné době též Alžběta, ctnostná žena 184/ za svatou je prohlášena a biskup Jan umírá. Bernart úřad přebírá. Když za dlouhých čtrnáct let vydechne pak naposled a Pán povolá ho v ráj, biskupem je Mikulaj.185) 145 KAPITOLA 82 O POHANSKÝCH KARTASECH 136/ Rok dvanáct set třicet dva187/ se píše. Přes hranice české země tiše víc než pět set Kartasů k nám kvačí. Zpytáci, tatarští vyzvědači byli to. Chodili po hloučcích ve vysokých, divných kloboučcích, měli mošny, krátké taparty, nohavice však až na nárty a každý hůl dlouhou svíral v dlani a každý se od pasu až klaní, aby z potoka pít vodu moh, chleba prosí slovy Kartas bóh.188/ Jak je vidět, jejich přezdívka trefná je a jen tak nevzniká. A též vím, že Kartasem si pak ozdobili lomničtí svůj znak 18 a že Kartas každý za partéku chleba skákal jako blázen z vděku. Když ti lidé došli k Rýnu, hned obrátili svoje kroky zpět. Věru Češi hloupí byli, že cizincům dovolili po své zemi jen tak bloumat a co kde v ní leží, zkoumat. V létě Tataříni draví ve třech proudech do Čech jedou. Všude si jak doma vedou, neboť o všem mají zprávy. Krále Uher jedni rdousí,
u svatého Jakuba. Jak jsem slyšel, v oné době též Alžběta, ctnostná žena 184/ za svatou je prohlášena a biskup Jan umírá. Bernart úřad přebírá. Když za dlouhých čtrnáct let vydechne pak naposled a Pán povolá ho v ráj, biskupem je Mikulaj.185) 145 KAPITOLA 82 O POHANSKÝCH KARTASECH 136/ Rok dvanáct set třicet dva187/ se píše. Přes hranice české země tiše víc než pět set Kartasů k nám kvačí. Zpytáci, tatarští vyzvědači byli to. Chodili po hloučcích ve vysokých, divných kloboučcích, měli mošny, krátké taparty, nohavice však až na nárty a každý hůl dlouhou svíral v dlani a každý se od pasu až klaní, aby z potoka pít vodu moh, chleba prosí slovy Kartas bóh.188/ Jak je vidět, jejich přezdívka trefná je a jen tak nevzniká. A též vím, že Kartasem si pak ozdobili lomničtí svůj znak 18 a že Kartas každý za partéku chleba skákal jako blázen z vděku. Když ti lidé došli k Rýnu, hned obrátili svoje kroky zpět. Věru Češi hloupí byli, že cizincům dovolili po své zemi jen tak bloumat a co kde v ní leží, zkoumat. V létě Tataříni draví ve třech proudech do Čech jedou. Všude si jak doma vedou, neboť o všem mají zprávy. Krále Uher jedni rdousí,
Strana 146
druzí pro vítězství jdou si v Kyjevě. Křesťanské děti v Polsku vraždí zas ti třetí. Dorazili k Olomouci. Nemohli však žádnou mocí dobýt města, ba co více ztratili tam kralevice. Že pěstouni dosti bdělí nebyli, zlost na ně měli a dali je nepříteli. Pak táhli zpět k Vratislavi. Tam zadržet jejich davy jede s vojskem Jindřich Brada190 ale záhy v bitvě padá. Jeho hlavu na kopí vbodli chánští pochopi. Nepříčetné, kruté hordy všude páchaly jen mordy, že se svět moh všeho nadít. Češi začli města hradit, v Praze z Hradu český král týn až k řece stavět dal. Zatím lůza tatarská proniká až do Kladska. Z Němec do Čech proudí lidé. Tu král na Tatary vyjde, dorazí až k Žitavě. Tataříni bezhlavě začnou před ním prchat v bázni. Chán ví, že jsou Češi rázní, a jak radí vyzvědači, před králem se stáhne radši. 146 KAPITOLA 83 O KRÁLI VÁCLAVOVI A CÍSAŘI BEDŘICHOV[191/ Císař svolal na sněm šlechtice. Český král se chystá ve chvilce a ke dvoru také přichvátá. Tam již byla mnohá knížata a potkal tam také opata z Fuldy, který na českého krále osopí se ihned neurvale,
druzí pro vítězství jdou si v Kyjevě. Křesťanské děti v Polsku vraždí zas ti třetí. Dorazili k Olomouci. Nemohli však žádnou mocí dobýt města, ba co více ztratili tam kralevice. Že pěstouni dosti bdělí nebyli, zlost na ně měli a dali je nepříteli. Pak táhli zpět k Vratislavi. Tam zadržet jejich davy jede s vojskem Jindřich Brada190 ale záhy v bitvě padá. Jeho hlavu na kopí vbodli chánští pochopi. Nepříčetné, kruté hordy všude páchaly jen mordy, že se svět moh všeho nadít. Češi začli města hradit, v Praze z Hradu český král týn až k řece stavět dal. Zatím lůza tatarská proniká až do Kladska. Z Němec do Čech proudí lidé. Tu král na Tatary vyjde, dorazí až k Žitavě. Tataříni bezhlavě začnou před ním prchat v bázni. Chán ví, že jsou Češi rázní, a jak radí vyzvědači, před králem se stáhne radši. 146 KAPITOLA 83 O KRÁLI VÁCLAVOVI A CÍSAŘI BEDŘICHOV[191/ Císař svolal na sněm šlechtice. Český král se chystá ve chvilce a ke dvoru také přichvátá. Tam již byla mnohá knížata a potkal tam také opata z Fuldy, který na českého krále osopí se ihned neurvale,
Strana 147
147 nenávistí se až zalyká: „Kdybych k tobě trochu blíž to měl, na trůně bys dávno neseděl. Udělal bych z krále králíka." Utrhačná slova k nevíře pobouřila pana Ojíře 192) Vzal brněnou rukavici, opata po pyšné líci praštil, vzkřikl jako tur, až se třásl celý dvůr: „Jaké jsou to řeči hloupé? Věz, že mluvíš s králem, pope! Tos byl špatně vychovaný, když nevíš, jak jednat s pány. Na to opat necek ani, přihladil si kštici dlaní a před králem od těch dob mlčel radši jako hrob. Že ho císař jmout chce, dali přátelé pak vědět králi. Ten je svolal k poradě, pravil, že je nasnadě, že mu císař chystá lest, obrat ho chce o šest měst. Páni rozhněvaně hučí. Nepoznali jaktěživi, že by císař byl tak chtivý. „Chce nás dostat do područí. Teď je cesta jediná. Chovej se jak hrdina. Líp dát hlavu do oprátky nežli couvnout o krok zpátky. Král k císařské audienci šel s družinou svého lidu. Ostatním řek: „Zůstat nechci. Připravte náš odjezd v klidu. V městě všude ozbrojenci podél jeho cesty stáli, jedni zdravili ho zdáli a druzí zas litovali. Když ho císař pozval dále, Ojíř následoval krále, meč měl v jeho plášti skryt a nůž vzal si pod kuršit. Císař řekl: „Proti srsti jsou mi tvoje činy, králi,
147 nenávistí se až zalyká: „Kdybych k tobě trochu blíž to měl, na trůně bys dávno neseděl. Udělal bych z krále králíka." Utrhačná slova k nevíře pobouřila pana Ojíře 192) Vzal brněnou rukavici, opata po pyšné líci praštil, vzkřikl jako tur, až se třásl celý dvůr: „Jaké jsou to řeči hloupé? Věz, že mluvíš s králem, pope! Tos byl špatně vychovaný, když nevíš, jak jednat s pány. Na to opat necek ani, přihladil si kštici dlaní a před králem od těch dob mlčel radši jako hrob. Že ho císař jmout chce, dali přátelé pak vědět králi. Ten je svolal k poradě, pravil, že je nasnadě, že mu císař chystá lest, obrat ho chce o šest měst. Páni rozhněvaně hučí. Nepoznali jaktěživi, že by císař byl tak chtivý. „Chce nás dostat do područí. Teď je cesta jediná. Chovej se jak hrdina. Líp dát hlavu do oprátky nežli couvnout o krok zpátky. Král k císařské audienci šel s družinou svého lidu. Ostatním řek: „Zůstat nechci. Připravte náš odjezd v klidu. V městě všude ozbrojenci podél jeho cesty stáli, jedni zdravili ho zdáli a druzí zas litovali. Když ho císař pozval dále, Ojíř následoval krále, meč měl v jeho plášti skryt a nůž vzal si pod kuršit. Císař řekl: „Proti srsti jsou mi tvoje činy, králi,
Strana 148
148 proto z tebe sedřu kůži. „Ještě jste mě nedostali, ještě nemáte mě v hrsti! vzkřik král, chňap ho za okruží k hrdlu přiložil mu meč a Ojíř se zasmál krutě: „Buď nám odchod zabezpeč, nebo dýkou probodnu tě.“ Císař zkroušen musil ovšem slíbit všechno, co si přáli, a zaručit volnost králi, takže ten se vrátil s pány zpátky do Čech bez pohany. Písek, kostel Narození Panny Marie Snímání s kříže (Foto SUPPOP Praha) KAPITOLA o 84 Za hrdinství král Ojíře vyznamená, o Bílinu rozšiřuje jeho léna. Ojíř velmi potrpěl si na turnaje. Ta zábava zubožila české kraje. Dřív bohatí rytíři a velcí páni utráceli spousty peněz na svá klání. Co to bylo čabrak, rouch a fafrnochů! Uskrovnit se nikdo nechtěl ani trochu. Rytířům se smáli často lidé moudří, že na koních pyšný rystunk jenjen hoří, a když potom k válce dojde, v měšci není zčistajasna ani vindra na brnění. Když to víš, pak vysvětli mi, můžeš-li, proč dřív v boji byli Češi mužnější a statečnější, a teď stojí za grešli. Proč ten, kdo se v klání bije jako kat, ve zvyku má z první bitvy utíkat. Netvrdím, že takový je každý z nich, já jsem ale poznal mnoho podobných. Dneska prý jsou mnohem lepší rytíři, bojovat prý každý umí za čtyři. Až císaři porážky tři připraví, tři tisíce prstenů si z výpravy přinesou jak kdysi čeští junáci, za pravdu těm řečem rád i já dát chci.
148 proto z tebe sedřu kůži. „Ještě jste mě nedostali, ještě nemáte mě v hrsti! vzkřik král, chňap ho za okruží k hrdlu přiložil mu meč a Ojíř se zasmál krutě: „Buď nám odchod zabezpeč, nebo dýkou probodnu tě.“ Císař zkroušen musil ovšem slíbit všechno, co si přáli, a zaručit volnost králi, takže ten se vrátil s pány zpátky do Čech bez pohany. Písek, kostel Narození Panny Marie Snímání s kříže (Foto SUPPOP Praha) KAPITOLA o 84 Za hrdinství král Ojíře vyznamená, o Bílinu rozšiřuje jeho léna. Ojíř velmi potrpěl si na turnaje. Ta zábava zubožila české kraje. Dřív bohatí rytíři a velcí páni utráceli spousty peněz na svá klání. Co to bylo čabrak, rouch a fafrnochů! Uskrovnit se nikdo nechtěl ani trochu. Rytířům se smáli často lidé moudří, že na koních pyšný rystunk jenjen hoří, a když potom k válce dojde, v měšci není zčistajasna ani vindra na brnění. Když to víš, pak vysvětli mi, můžeš-li, proč dřív v boji byli Češi mužnější a statečnější, a teď stojí za grešli. Proč ten, kdo se v klání bije jako kat, ve zvyku má z první bitvy utíkat. Netvrdím, že takový je každý z nich, já jsem ale poznal mnoho podobných. Dneska prý jsou mnohem lepší rytíři, bojovat prý každý umí za čtyři. Až císaři porážky tři připraví, tři tisíce prstenů si z výpravy přinesou jak kdysi čeští junáci, za pravdu těm řečem rád i já dát chci.
Strana 149
ter
ter
Strana 150
Podstavec tzv. milánského (též jeruzalémského) svícnu (Foto SUPPOP Praha)
Podstavec tzv. milánského (též jeruzalémského) svícnu (Foto SUPPOP Praha)
Strana 151
KAPITOLA 85 151 O BOH KRÁLE VÁCLAVA SE SYNEM Král Václav byl štědrý k oblíbencům, náklonnost zvlášť velkou choval k Němcům, všude byli jeho vítanými hostmi. Páni rozhořčeni nad tím silně byli, Přemysla jít proti otci přemluvili a on rozhodl se pro ten smělý krok. Jak je z kronik známo, psal se právě rok tisící a dvoustý čtyřicátý osmý. Tehdy velké slovo získal mezi pány Ctibor193/, šlechtic také Moudrá hlava zvaný, který ve své pýše rozhlašoval všady, že i pánu bohu moh by dávat rady, že Hospodin hojné dary nabízí mu, že ho nepřivede nikdy na mizinu. Ten byl Přemyslovou vzpourou nejvíc vinen, proti králi spik se s Jarošem, svým synem. Kníže zanedlouho dal se na pochod a působil otci v městech mnoho škod. Celá česká země s Přemyslem šla ovšem. Král byl osamocen, jenom Havel s Boršem 194/ a nečetní starci po boku mu stáli. Jejich statky kníže bezohledně pálí, Němcům nosy řeže, v boji nezahálí, až nakonec kmeti skloní hlavu šedou a podporu hledat za hranice jedou, odkud přivedou si bojovníků spoustu. Kníže Boršův dvůr žhne právě poblíž Mostu, kde dva čačtí páni porazí ho v klání. Kníže otci vzdá se, dá se na pokání, Ctibor s Jarošem však uprchnou z Čech včas. Král dá k poctě syna konat hodokvas. Když pak veselil se kníže vprostřed druhů, hodovníkům na stůl přinesl řad sluhů slizké ryby bez hlav, syrové a leklé. V údivu jak vlci hledí všichni vztekle. Do stříbrných pout je zakut kníže vzdorný, druzí svrženi jsou v temné hladomorny. Přemysl jen krátce pobude si v cele, ostatní tři roky úpí v citadele. Ctibor s Jarošem byl Němci přijat skvěle, pak však oba dali spoutat do okovů
KAPITOLA 85 151 O BOH KRÁLE VÁCLAVA SE SYNEM Král Václav byl štědrý k oblíbencům, náklonnost zvlášť velkou choval k Němcům, všude byli jeho vítanými hostmi. Páni rozhořčeni nad tím silně byli, Přemysla jít proti otci přemluvili a on rozhodl se pro ten smělý krok. Jak je z kronik známo, psal se právě rok tisící a dvoustý čtyřicátý osmý. Tehdy velké slovo získal mezi pány Ctibor193/, šlechtic také Moudrá hlava zvaný, který ve své pýše rozhlašoval všady, že i pánu bohu moh by dávat rady, že Hospodin hojné dary nabízí mu, že ho nepřivede nikdy na mizinu. Ten byl Přemyslovou vzpourou nejvíc vinen, proti králi spik se s Jarošem, svým synem. Kníže zanedlouho dal se na pochod a působil otci v městech mnoho škod. Celá česká země s Přemyslem šla ovšem. Král byl osamocen, jenom Havel s Boršem 194/ a nečetní starci po boku mu stáli. Jejich statky kníže bezohledně pálí, Němcům nosy řeže, v boji nezahálí, až nakonec kmeti skloní hlavu šedou a podporu hledat za hranice jedou, odkud přivedou si bojovníků spoustu. Kníže Boršův dvůr žhne právě poblíž Mostu, kde dva čačtí páni porazí ho v klání. Kníže otci vzdá se, dá se na pokání, Ctibor s Jarošem však uprchnou z Čech včas. Král dá k poctě syna konat hodokvas. Když pak veselil se kníže vprostřed druhů, hodovníkům na stůl přinesl řad sluhů slizké ryby bez hlav, syrové a leklé. V údivu jak vlci hledí všichni vztekle. Do stříbrných pout je zakut kníže vzdorný, druzí svrženi jsou v temné hladomorny. Přemysl jen krátce pobude si v cele, ostatní tři roky úpí v citadele. Ctibor s Jarošem byl Němci přijat skvěle, pak však oba dali spoutat do okovů
Strana 152
152 a českému králi vrátili je znovu. Král rozhněván velmi rozhod ve vteřině, jaký vzbouřence má stihnout krutý trest. Ctiboru dal hlavu srazit na Petříně a Jaroše kázal katu v kolo vplést. Ten, který si troufal radit Hospodinu, život nezachránil sobě ani synu. Když jel na popravu, takto mluvil k davu: „Kdo chce v klidu živ být, ať raději mlčí. Ten se na sluníčku dlouho nehřeje, který nerozvážně mezi veřeje a dveře prst strčí. Neboť příbuzní jsou všichni jedna smečka. Kdo se do nich plete, sotva zdráv to přečká. To vidíte na mně. I já měl být zticha. Teď už to vím — je však pozdě honit bycha. KAPITOLA 86 O KRIŽÁCÍCH A ŽDECH Tehdy vtáhly do Čech rojnice křižáků s papežskou privilejí, že peníze židům brát prý smějí, na což měli četné biřice. Král prohlásil: „To je vaše věc. Je mi jedno, kdo z vás nakonec na svou stranu štěstí nakloní a v tom sporu bude na koni. Židům ale vzkázal potají, ať se jen tak lehce nedají, ať se přichystají k obraně. Ti se postarali o zbraně, na vesnici jako ve městě lid sebrali, stáli jako hráz, křižákům své domy napospas nedali, začli jim lámat vaz a pobili Němců na dvě stě.
152 a českému králi vrátili je znovu. Král rozhněván velmi rozhod ve vteřině, jaký vzbouřence má stihnout krutý trest. Ctiboru dal hlavu srazit na Petříně a Jaroše kázal katu v kolo vplést. Ten, který si troufal radit Hospodinu, život nezachránil sobě ani synu. Když jel na popravu, takto mluvil k davu: „Kdo chce v klidu živ být, ať raději mlčí. Ten se na sluníčku dlouho nehřeje, který nerozvážně mezi veřeje a dveře prst strčí. Neboť příbuzní jsou všichni jedna smečka. Kdo se do nich plete, sotva zdráv to přečká. To vidíte na mně. I já měl být zticha. Teď už to vím — je však pozdě honit bycha. KAPITOLA 86 O KRIŽÁCÍCH A ŽDECH Tehdy vtáhly do Čech rojnice křižáků s papežskou privilejí, že peníze židům brát prý smějí, na což měli četné biřice. Král prohlásil: „To je vaše věc. Je mi jedno, kdo z vás nakonec na svou stranu štěstí nakloní a v tom sporu bude na koni. Židům ale vzkázal potají, ať se jen tak lehce nedají, ať se přichystají k obraně. Ti se postarali o zbraně, na vesnici jako ve městě lid sebrali, stáli jako hráz, křižákům své domy napospas nedali, začli jim lámat vaz a pobili Němců na dvě stě.
Strana 153
KAPITOLA 87 I 53 O SKONU SVATÉ ZDISLAVY Roku tisíc dvě stě padesát a dva po zrození mileného Jezu Krista odešla ze světa Zdislava 195/ paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhat bědným měla dar. Pěti mrtvým dala povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojiť, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Když pan Vojslav zprznil dívčinu židovskou a když ho po činu starý žid zardousil za pár dní, Vojslavovi chlípní kumpáni začli židy vraždit po stovkách. Král je pobít kázal. Velký strach do ciziny lotry vyhání. Potom udělají pokání, král jim odpustí, však na paměť, že páchali židům násilí, nařídí jim, aby nosili v erbu svém židovský klobouk teď. 196/ KAPITOLA 88 Když má římský král být zvolen, k sněmu káže pán českého národa ihned jet Smilovi Světlickému, jakož i Havlovi Jablonskému a s nimi Hronovi z Náchoda. Hron moudrostí vynik při té volbě. Římský král mu službu nahradí červeným lvem v zlatém pozadí. Také Smil je dobře zajištěn. Červeného kapra směle v kolbě dobývá197 a Havel ratištěm štípený si získává zas štít.198/
KAPITOLA 87 I 53 O SKONU SVATÉ ZDISLAVY Roku tisíc dvě stě padesát a dva po zrození mileného Jezu Krista odešla ze světa Zdislava 195/ paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhat bědným měla dar. Pěti mrtvým dala povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojiť, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Když pan Vojslav zprznil dívčinu židovskou a když ho po činu starý žid zardousil za pár dní, Vojslavovi chlípní kumpáni začli židy vraždit po stovkách. Král je pobít kázal. Velký strach do ciziny lotry vyhání. Potom udělají pokání, král jim odpustí, však na paměť, že páchali židům násilí, nařídí jim, aby nosili v erbu svém židovský klobouk teď. 196/ KAPITOLA 88 Když má římský král být zvolen, k sněmu káže pán českého národa ihned jet Smilovi Světlickému, jakož i Havlovi Jablonskému a s nimi Hronovi z Náchoda. Hron moudrostí vynik při té volbě. Římský král mu službu nahradí červeným lvem v zlatém pozadí. Také Smil je dobře zajištěn. Červeného kapra směle v kolbě dobývá197 a Havel ratištěm štípený si získává zas štít.198/
Strana 154
154 Na Moravě tehdy není klid. Řádí tam uherští vrazi, Přemysla však neporazí, kam se vrtnou — on je dřív. Rozum bere jim ten div, a když táhne česká jízda, utíkají, jen to hvízdá. Tehdy za Přemysla Margreta se vdá a Rakousy věnem jeho otci dá. 199/ KAPITOLA 89 O PÁTÉM ČESKÉM KRÁLI, PŘEMYSLU DRUHÉM V tom roce král Václav sešel se světa200 Přemysl, syn jeho, převzal český trůn. Krásný byl jak růže, která nemá trn a uprostřed louky sličně rozkvétá. Postavy byl statné, dobrých způsobů, zem neměla nikdy větší ozdobu. Kníže nejmoudřejší byl vždy ve sněmu, v mládí štědré dary dával každému, ctil každý stav, řešil spory bez hněvu, nikdo neodolal jeho úsměvu. Neutrpěl v boji s Prusy pohanu, v krátký čas dal pokřtít mnoho pohanů. V době jeho vlády, jak se hovoří, vyjížděli na lup do Čech Bavoři201/ pronikali do vsí, do bran českých měst, pánům brali statky, paním jejich čest. Že vévoda202/ nedbal hlasu knížete, dal Přemysl stíhat lotry prokleté, když nechtěli ze svých skutků už se kát, dal třiceti lotrům hlavy usekat. Jednomu z nich bylo pětadvacet let, zešedivěl hrůzou, v tváři strašně zbled, když měl neodvratné smrti kráčet vstříc. To však všechno platné nebylo mu nic. Ti raubíři z Bavor neznali však strach a začali znovu šmejdit po Čechách. K žalobám dál hluchý byl však vévoda. Tehdy stihla Čechy velká nehoda. Kníže mladý byl a v nerozumu svém vtáhl do Bavor a začal pálit zem,
154 Na Moravě tehdy není klid. Řádí tam uherští vrazi, Přemysla však neporazí, kam se vrtnou — on je dřív. Rozum bere jim ten div, a když táhne česká jízda, utíkají, jen to hvízdá. Tehdy za Přemysla Margreta se vdá a Rakousy věnem jeho otci dá. 199/ KAPITOLA 89 O PÁTÉM ČESKÉM KRÁLI, PŘEMYSLU DRUHÉM V tom roce král Václav sešel se světa200 Přemysl, syn jeho, převzal český trůn. Krásný byl jak růže, která nemá trn a uprostřed louky sličně rozkvétá. Postavy byl statné, dobrých způsobů, zem neměla nikdy větší ozdobu. Kníže nejmoudřejší byl vždy ve sněmu, v mládí štědré dary dával každému, ctil každý stav, řešil spory bez hněvu, nikdo neodolal jeho úsměvu. Neutrpěl v boji s Prusy pohanu, v krátký čas dal pokřtít mnoho pohanů. V době jeho vlády, jak se hovoří, vyjížděli na lup do Čech Bavoři201/ pronikali do vsí, do bran českých měst, pánům brali statky, paním jejich čest. Že vévoda202/ nedbal hlasu knížete, dal Přemysl stíhat lotry prokleté, když nechtěli ze svých skutků už se kát, dal třiceti lotrům hlavy usekat. Jednomu z nich bylo pětadvacet let, zešedivěl hrůzou, v tváři strašně zbled, když měl neodvratné smrti kráčet vstříc. To však všechno platné nebylo mu nic. Ti raubíři z Bavor neznali však strach a začali znovu šmejdit po Čechách. K žalobám dál hluchý byl však vévoda. Tehdy stihla Čechy velká nehoda. Kníže mladý byl a v nerozumu svém vtáhl do Bavor a začal pálit zem,
Strana 155
třebas vojáků měl nepatrný houf. Pak si vprostřed Bavor tábor rozbít trouf. To vévodu ovšem strašně rozjitří a Přemysla k boji vyzve nazítří. Že vzdorovat nemoh kníže přesile, do Rakouska začal prchat zběsile. Střelci houfci jeho měli záda krýt, než k Cindorfu203/ se mu zdaří ustoupit. Nepřátel však bylo všude víc než dost. Nedaleko před Cindorfem, kam zamířil kníže s houfem, podsekali jednou v noci tajně most. Když Přemysl s vojskem na svém útěku, chtěl po mostě přepravit se přes řeku, most se zřítil a v zpěněnou hlubinu propadlo se mnoho českých hrdinů. Pro ostatní nebylo též záchrany, Bavoři je zatlačili za brány a pak město podpálili pochodní. Mnoho Čechů zahynulo v onom dni. Hrozné to tam bylo jako v předpeklí. Neznal bych to, kdyby mi to neřekli. Vévoda si Čechy slibem zavázal, že se budou bít tam, kde on nakázal. Když do Bavor vtáhl zase Čechů proud, celou zemi proměnili v prach a troud, neměli chuť s Bavory si příliš hrát, přepadli a zpustošili mnohý hrad. A byly to převysoké ostrohy, kterých Češi dobyli v čas nedlouhý. Velké množství Bavorů v nich shořelo, ještě více však jich hladem pomřelo, neboť kníže těžké boje všade sved a vykonal výprav jistě na deset. Četní páni zamkli mosty padací i s čeledí do Čech šli co žebráci. Pak Mikulaj biskup zesnul nakonec a Jan Štědrý po něm vstoupil na stolec.204/ Kníže získal Rakousy, když Margretu pojal — a zem českou přived k rozkvětu. I 55
třebas vojáků měl nepatrný houf. Pak si vprostřed Bavor tábor rozbít trouf. To vévodu ovšem strašně rozjitří a Přemysla k boji vyzve nazítří. Že vzdorovat nemoh kníže přesile, do Rakouska začal prchat zběsile. Střelci houfci jeho měli záda krýt, než k Cindorfu203/ se mu zdaří ustoupit. Nepřátel však bylo všude víc než dost. Nedaleko před Cindorfem, kam zamířil kníže s houfem, podsekali jednou v noci tajně most. Když Přemysl s vojskem na svém útěku, chtěl po mostě přepravit se přes řeku, most se zřítil a v zpěněnou hlubinu propadlo se mnoho českých hrdinů. Pro ostatní nebylo též záchrany, Bavoři je zatlačili za brány a pak město podpálili pochodní. Mnoho Čechů zahynulo v onom dni. Hrozné to tam bylo jako v předpeklí. Neznal bych to, kdyby mi to neřekli. Vévoda si Čechy slibem zavázal, že se budou bít tam, kde on nakázal. Když do Bavor vtáhl zase Čechů proud, celou zemi proměnili v prach a troud, neměli chuť s Bavory si příliš hrát, přepadli a zpustošili mnohý hrad. A byly to převysoké ostrohy, kterých Češi dobyli v čas nedlouhý. Velké množství Bavorů v nich shořelo, ještě více však jich hladem pomřelo, neboť kníže těžké boje všade sved a vykonal výprav jistě na deset. Četní páni zamkli mosty padací i s čeledí do Čech šli co žebráci. Pak Mikulaj biskup zesnul nakonec a Jan Štědrý po něm vstoupil na stolec.204/ Kníže získal Rakousy, když Margretu pojal — a zem českou přived k rozkvětu. I 55
Strana 156
KAPITOLA 90 156 O BLUDNÝCH TLUPÁCH ŠKAREDÝCH NAHÁČŮ Roku dvanáct set padesát devět205/ blud starý, jenž byl tajen doposud, projevil se zjevně. Naháči zas do české země přikvačí, toulají se v tlupách po kraji, po pás nazí válejí se v kališti, metlami si hřbety mrskají a na služby boží strašné kletby dští. Své pokání staví nade vše, nechtějí znát ani svátost mše, takže mnozí lidé nesmělí navštívit se bojí kostely a páni i paní bez studu upadají také do bludu. Vykoupit by duši mohli snad, kdyby kněz jim určil tak se kát a všelikou snášet útrapu. Naháči však chtěli do drápů Lucifera dostat všechen lid a jeho řád v světě nastolit. Hříšníky bůh omilostní. Luciferiáni zlostní platili však za kacíře, kteří škodí pravé víře. Proto v ohni hranic Řím dábla z těla vyhnal jim. KAPITOLA 91 O BOJ S UHRY A O KRÁLOVNĚ MARGRETĚ Bélu206/, krále Uher, kníže chce porazit. Zná jeho nenávist. Češi mají tábor u Stožce, Vejzové207 odjeli z oněch míst s hrabaty z Črdihu208/ na klání. Plavci dohnali je na pláni a rakouské pluky za chvíli do jednoho muže pobili. Pak Uhři a Češi na břehu
KAPITOLA 90 156 O BLUDNÝCH TLUPÁCH ŠKAREDÝCH NAHÁČŮ Roku dvanáct set padesát devět205/ blud starý, jenž byl tajen doposud, projevil se zjevně. Naháči zas do české země přikvačí, toulají se v tlupách po kraji, po pás nazí válejí se v kališti, metlami si hřbety mrskají a na služby boží strašné kletby dští. Své pokání staví nade vše, nechtějí znát ani svátost mše, takže mnozí lidé nesmělí navštívit se bojí kostely a páni i paní bez studu upadají také do bludu. Vykoupit by duši mohli snad, kdyby kněz jim určil tak se kát a všelikou snášet útrapu. Naháči však chtěli do drápů Lucifera dostat všechen lid a jeho řád v světě nastolit. Hříšníky bůh omilostní. Luciferiáni zlostní platili však za kacíře, kteří škodí pravé víře. Proto v ohni hranic Řím dábla z těla vyhnal jim. KAPITOLA 91 O BOJ S UHRY A O KRÁLOVNĚ MARGRETĚ Bélu206/, krále Uher, kníže chce porazit. Zná jeho nenávist. Češi mají tábor u Stožce, Vejzové207 odjeli z oněch míst s hrabaty z Črdihu208/ na klání. Plavci dohnali je na pláni a rakouské pluky za chvíli do jednoho muže pobili. Pak Uhři a Češi na břehu
Strana 157
Moravy stanuli ve střehu. Béla slíbil dva dny příměří, aby Češi mohli couvnout zpět. Počkal si však, až se zešeří, a vyrazil se svým vojskem vpřed. Přešel brod, na spící tábor táh. Nenahnal však Čechům žádný strach. Ti se zvedli k boji všichni včas, odráželi Uhry jako hráz. Pán z Růže209 se vrhl na Plavce, přes hlubokou řeku zoufalce zpátky hnal, že mnoho vlastních rot připravili v slapech o život. Boreš210 zajal vozbu královu. Když pak dospěl s ní až k domovu a když vybral z truhel skvostů hrst, našel mezi nimi také prst, jenž patříval Janu Křtiteli. Klášterec v Oseku zříte-li, najdete i onen ostatek. Uhři prchli potom nazpátek a bezpočet hradisek a měst rozdrtila ještě česká pěst. I 57 Český kníže dostal za věno Rakousy, jak bylo řečeno, a tak až na samý mořský břeh se území jeho rozkládá. Korunu pak přijme vládce Čech, a že Margreta je nemladá a že děti už mu sotva dá, římského legáta požádá a ten pak s biskupem v Mohuči zrušit jejich svazek poručí. Navíc kněží kličku najdou si, aby král nemusel Rakousy navrátit své ženě někdejší. To šlechtice ovšem netěší a českému králi ze zloby potíže a škody působí.
Moravy stanuli ve střehu. Béla slíbil dva dny příměří, aby Češi mohli couvnout zpět. Počkal si však, až se zešeří, a vyrazil se svým vojskem vpřed. Přešel brod, na spící tábor táh. Nenahnal však Čechům žádný strach. Ti se zvedli k boji všichni včas, odráželi Uhry jako hráz. Pán z Růže209 se vrhl na Plavce, přes hlubokou řeku zoufalce zpátky hnal, že mnoho vlastních rot připravili v slapech o život. Boreš210 zajal vozbu královu. Když pak dospěl s ní až k domovu a když vybral z truhel skvostů hrst, našel mezi nimi také prst, jenž patříval Janu Křtiteli. Klášterec v Oseku zříte-li, najdete i onen ostatek. Uhři prchli potom nazpátek a bezpočet hradisek a měst rozdrtila ještě česká pěst. I 57 Český kníže dostal za věno Rakousy, jak bylo řečeno, a tak až na samý mořský břeh se území jeho rozkládá. Korunu pak přijme vládce Čech, a že Margreta je nemladá a že děti už mu sotva dá, římského legáta požádá a ten pak s biskupem v Mohuči zrušit jejich svazek poručí. Navíc kněží kličku najdou si, aby král nemusel Rakousy navrátit své ženě někdejší. To šlechtice ovšem netěší a českému králi ze zloby potíže a škody působí.
Strana 158
KAPITOLA 92 158 O PROTIVENSTVÍCH, KTERÁ ČINIL KRÁL ČESKÝM PÁNŮM Tisíc dvě stě šedesátý čtvrtý211/ rok od zrodu Jezu Krista psal se. České země strádaly v tom čase od hladu jak od morové knuty. Na Plzeňsku lid mřel jako ovce. Tehdy král dbát přestal o své obce, Němcům dával dědiny i hrady, kolem měst jim stavěl palisády. České šlechtě škodil bez ustání, svoje správce poštval na Vítkovce. Tu poslali rozzlobení páni pro Rudolta, pro římského krále212/ se slovy: „My všemu dáme vale, vzdáme se svých statků, polí, hovad, ale nikdy Němci nadutému nedopřejem se tu roztahovat. Rudolt přijel do Rakouska. K sněmu vypravil se za ním český král, Rudolt všechna území mu vzal, ponechal mu jako državu jenom český kraj a Moravu. Pozdě zmoudřel vladař nebohý, pozdě začal pozvedat svůj hlas. Kdo nedrží osud za rohy, marně ho pak chytá za ocas. Příliš pozdě na svou škodu chtěl bez vesel proti proudu veslovat král. Na národu, z něhož vyšel, měl víc lpět a svou čest by získal zpět. Král však ve své nerozumné pýše českou šlechtu utlačoval spíše, na rytíře ctného, na Záviše213/ tak štval, že ten musel za hranice uprchnout, a pány Vítkovice připravil král o úsťecký hrad.214/ Do sporu se potom pustil s Číčem z Budějovic. Ten byl brzy zničen stejně jako Vilém z Poděbrad, Zvířetické215/ z Kladska vypověděl, Žirotinským216/ Louny odejmul a přivedl jenom za pár neděl
KAPITOLA 92 158 O PROTIVENSTVÍCH, KTERÁ ČINIL KRÁL ČESKÝM PÁNŮM Tisíc dvě stě šedesátý čtvrtý211/ rok od zrodu Jezu Krista psal se. České země strádaly v tom čase od hladu jak od morové knuty. Na Plzeňsku lid mřel jako ovce. Tehdy král dbát přestal o své obce, Němcům dával dědiny i hrady, kolem měst jim stavěl palisády. České šlechtě škodil bez ustání, svoje správce poštval na Vítkovce. Tu poslali rozzlobení páni pro Rudolta, pro římského krále212/ se slovy: „My všemu dáme vale, vzdáme se svých statků, polí, hovad, ale nikdy Němci nadutému nedopřejem se tu roztahovat. Rudolt přijel do Rakouska. K sněmu vypravil se za ním český král, Rudolt všechna území mu vzal, ponechal mu jako državu jenom český kraj a Moravu. Pozdě zmoudřel vladař nebohý, pozdě začal pozvedat svůj hlas. Kdo nedrží osud za rohy, marně ho pak chytá za ocas. Příliš pozdě na svou škodu chtěl bez vesel proti proudu veslovat král. Na národu, z něhož vyšel, měl víc lpět a svou čest by získal zpět. Král však ve své nerozumné pýše českou šlechtu utlačoval spíše, na rytíře ctného, na Záviše213/ tak štval, že ten musel za hranice uprchnout, a pány Vítkovice připravil král o úsťecký hrad.214/ Do sporu se potom pustil s Číčem z Budějovic. Ten byl brzy zničen stejně jako Vilém z Poděbrad, Zvířetické215/ z Kladska vypověděl, Žirotinským216/ Louny odejmul a přivedl jenom za pár neděl
Strana 159
mnoho pánů na žebráckou hůl. Beneše217 upálil v temné věži. Tím oblibu získat mohl stěží. Všude lkali sirotkové malí, vdovy na něj bohu žalovaly. Když pak Čechy žádal o podporu, dočkal se jen mlčení a vzdoru. Do čí pasti liška jednou padne, od toho vzít nechce sousto žádné ani v nouzi. A tak moh být jist král, že všude najde nenávist. Proto řekl: „Až se vrátím z války, zarputilcům hlavy napravím. Na Petříně postavit dám špalky, pokryji ho rouchem krvavým. Vysměju se pánům do očí, na pražský most Čech už nevkročí. Snad mu ani nebyl život milý, že tak mluvil ten král soběbylý. Potom Rudolt přijel do Rakouska. Král na něho vytáh v čele vojska, v kterém bylo Němců víc než máku, zato Čechů jako šafránu. Záviš s braty dal se na stranu Rudolta. Král neměl žádnou čáku na vítězství. Boj byl prohraný, neboť Záviš předem zvěděl skrytě o každičké Přemyslově fintě. V jeho vojsku měl své kumpány. Před bojem však večer vzkázal tajně králi, když mu milost udělí, že podpoří zítra jeho zbraně, pomůže mu jako příteli. Přemysl však vojácké měl srdce a řekl, že radši přijmout smrt chce. Ten osud ho věru neminul, nazítří hned v boji zahynul a nadlouho rozhodl tak o svém království v tom přenešťastném roce dvanáct set sedmdesátém osmém na svatého Rufa právě v pátek, kdy lid slaví mučedníkův svátek.218/ 159
mnoho pánů na žebráckou hůl. Beneše217 upálil v temné věži. Tím oblibu získat mohl stěží. Všude lkali sirotkové malí, vdovy na něj bohu žalovaly. Když pak Čechy žádal o podporu, dočkal se jen mlčení a vzdoru. Do čí pasti liška jednou padne, od toho vzít nechce sousto žádné ani v nouzi. A tak moh být jist král, že všude najde nenávist. Proto řekl: „Až se vrátím z války, zarputilcům hlavy napravím. Na Petříně postavit dám špalky, pokryji ho rouchem krvavým. Vysměju se pánům do očí, na pražský most Čech už nevkročí. Snad mu ani nebyl život milý, že tak mluvil ten král soběbylý. Potom Rudolt přijel do Rakouska. Král na něho vytáh v čele vojska, v kterém bylo Němců víc než máku, zato Čechů jako šafránu. Záviš s braty dal se na stranu Rudolta. Král neměl žádnou čáku na vítězství. Boj byl prohraný, neboť Záviš předem zvěděl skrytě o každičké Přemyslově fintě. V jeho vojsku měl své kumpány. Před bojem však večer vzkázal tajně králi, když mu milost udělí, že podpoří zítra jeho zbraně, pomůže mu jako příteli. Přemysl však vojácké měl srdce a řekl, že radši přijmout smrt chce. Ten osud ho věru neminul, nazítří hned v boji zahynul a nadlouho rozhodl tak o svém království v tom přenešťastném roce dvanáct set sedmdesátém osmém na svatého Rufa právě v pátek, kdy lid slaví mučedníkův svátek.218/ 159
Strana 160
KAPITOLA o. 93 160 O ŘÍMSKÉM KRÁLI RUDOLTOVI Rudoltova vojska do Čech pospíchají. Bramburský markrabě219/, který věrně hájí zájmy královice, dříve tam však přijde, a tak ustoupí zas Rudoltovi lidé. 220/ Královice Vaňka, jenž byl z jeho přízně Bramburk do Sas veze, zem spravuje řízně. Záviš z Vítkovic se s královnou pak žení221/ a bojovat s Šváby začne v okamžení. S Němci přátelí se hloupí měštěníni a zemanům českým škodí spolu s nimi. Pálí jejich statky, jejich půdu plení, nejednomu život zkrátí na mučení. Posléze i páni začnou s různicemi, tím ze všeho nejvíc škod natropí zemi. Nakonec je smíří zdravý rozum přeci a vítězné půtky začnou svádět s Němci, v boji hlavu srazí Švábu nejednomu, že jen málokterý vrátí se z Čech domů. Mnozí čeští páni cizince tak děsí: 222 Mutyně Vhřešcovský, bil se v Bořiměvsi' Mutyně Skuhrovský, poblíž Albrechtic223/ Jaroslav Jablonský224/ a s ním ještě víc Petráň Zebinský225/, co trubku nosí v štítě, také Višemburský Tas226/ bije se lítě 227 a v okolí Prahy Ctibor z Lipníka" Nejvíce však Hynek228/ v bojích vyniká. Kde se bitka strhne, Hynek chce být u ní, jeho rány jako mocné hromy duní a německé helmy palcátem svým kuje, že z nich žhavý oblak jisker odletuje. Volá: „Hahou, na ně! Hahou, hrdinové!“ V každé bitvě získá vítězství vždy nové. Němci nepříčetně Hynku z Dubé lají, bojí se ho, v děsu každého se ptají: „Neviděli jste tu někde pana Hynka? Ten rozbíjí naše helmy jako dýnka." A když zahlédnou ho třeba jenom zdáli, patama řiť bijí, jak když zem je pálí, pana Hynka z Dubé zvou též Jetřichem 229/, před kterým sotvakdo se spasí. Berounským229 České báby z Němců dělají si klásy
KAPITOLA o. 93 160 O ŘÍMSKÉM KRÁLI RUDOLTOVI Rudoltova vojska do Čech pospíchají. Bramburský markrabě219/, který věrně hájí zájmy královice, dříve tam však přijde, a tak ustoupí zas Rudoltovi lidé. 220/ Královice Vaňka, jenž byl z jeho přízně Bramburk do Sas veze, zem spravuje řízně. Záviš z Vítkovic se s královnou pak žení221/ a bojovat s Šváby začne v okamžení. S Němci přátelí se hloupí měštěníni a zemanům českým škodí spolu s nimi. Pálí jejich statky, jejich půdu plení, nejednomu život zkrátí na mučení. Posléze i páni začnou s různicemi, tím ze všeho nejvíc škod natropí zemi. Nakonec je smíří zdravý rozum přeci a vítězné půtky začnou svádět s Němci, v boji hlavu srazí Švábu nejednomu, že jen málokterý vrátí se z Čech domů. Mnozí čeští páni cizince tak děsí: 222 Mutyně Vhřešcovský, bil se v Bořiměvsi' Mutyně Skuhrovský, poblíž Albrechtic223/ Jaroslav Jablonský224/ a s ním ještě víc Petráň Zebinský225/, co trubku nosí v štítě, také Višemburský Tas226/ bije se lítě 227 a v okolí Prahy Ctibor z Lipníka" Nejvíce však Hynek228/ v bojích vyniká. Kde se bitka strhne, Hynek chce být u ní, jeho rány jako mocné hromy duní a německé helmy palcátem svým kuje, že z nich žhavý oblak jisker odletuje. Volá: „Hahou, na ně! Hahou, hrdinové!“ V každé bitvě získá vítězství vždy nové. Němci nepříčetně Hynku z Dubé lají, bojí se ho, v děsu každého se ptají: „Neviděli jste tu někde pana Hynka? Ten rozbíjí naše helmy jako dýnka." A když zahlédnou ho třeba jenom zdáli, patama řiť bijí, jak když zem je pálí, pana Hynka z Dubé zvou též Jetřichem 229/, před kterým sotvakdo se spasí. Berounským229 České báby z Němců dělají si klásy
Strana 161
161 (Foto Sers; b — revurs
161 (Foto Sers; b — revurs
Strana 162
162
162
Strana 163
a často je Hynkem straší se smíchem. Dlouho, dlouho země smutkem krvácela, že Němčíci Čechy vybít chtějí zcela. Když do města čeští páni zavítali, klobouk jim tam strhli, hlavu jim tam sťali měšťané, co s Němci byli jedna ruka. Já to viděl. Srdce dodneška mi puká. 163 Tehdy skonal též Jan. Ten žil vpravdě blaze. Po něm Dobeš zvolen biskupem byl v Praze. 230/ KAPITOLA 94 O HLADU, KTERÝ NASTAL PO SMRTI KRÁLE PŘEMYSLA Tři roky po smrti Přemysla navštívila českou zemi zlá bída. Nastal převeliký hlad. Musilo prý v ono podletí stihnout Čechy boží prokletí, že hladovci začli pojídat mrtvoly a v městech kolimah od vrat k vratům po celé dny táh, sbíral starce, jinochy i děti a svážel je do jam po deseti. Záchrana však byla nablízku. Příští rok zas byl tak úrodný, že za korec žita v ony dny platilo se jen šest penízků. O VÁCLAVOVI, ŠESTÉM ČESKÉM KRÁLI Pak pomohli ze Sas páni královici Václavu. Bohatě ho vyplatili, dali za něj v zástavu 231/ za Labem prý všechna města, hradiska i podhradí. Královic klid v zemi zjedná, s Němci hned si poradí. Králka vdaná za Záviše dokonala brzy tiše, on však mířil stále výše. Dceru uherského krále 232/ a dále 23 pojal za ženu prohlásil se přede všemi knížetem moravské říše. Královic tím uražený přikázal ho setnout katu, zabral statky jeho bratů a ze země hnal ty pány. 233
a často je Hynkem straší se smíchem. Dlouho, dlouho země smutkem krvácela, že Němčíci Čechy vybít chtějí zcela. Když do města čeští páni zavítali, klobouk jim tam strhli, hlavu jim tam sťali měšťané, co s Němci byli jedna ruka. Já to viděl. Srdce dodneška mi puká. 163 Tehdy skonal též Jan. Ten žil vpravdě blaze. Po něm Dobeš zvolen biskupem byl v Praze. 230/ KAPITOLA 94 O HLADU, KTERÝ NASTAL PO SMRTI KRÁLE PŘEMYSLA Tři roky po smrti Přemysla navštívila českou zemi zlá bída. Nastal převeliký hlad. Musilo prý v ono podletí stihnout Čechy boží prokletí, že hladovci začli pojídat mrtvoly a v městech kolimah od vrat k vratům po celé dny táh, sbíral starce, jinochy i děti a svážel je do jam po deseti. Záchrana však byla nablízku. Příští rok zas byl tak úrodný, že za korec žita v ony dny platilo se jen šest penízků. O VÁCLAVOVI, ŠESTÉM ČESKÉM KRÁLI Pak pomohli ze Sas páni královici Václavu. Bohatě ho vyplatili, dali za něj v zástavu 231/ za Labem prý všechna města, hradiska i podhradí. Královic klid v zemi zjedná, s Němci hned si poradí. Králka vdaná za Záviše dokonala brzy tiše, on však mířil stále výše. Dceru uherského krále 232/ a dále 23 pojal za ženu prohlásil se přede všemi knížetem moravské říše. Královic tím uražený přikázal ho setnout katu, zabral statky jeho bratů a ze země hnal ty pány. 233
Strana 164
Potom získal Pomořany, Kališ, Krakov, Poznaň celou, neboť oženil se s dcerou krále polského a ta byla velmi bohatá.234/ Kníže Sieradzský však pikle kul. To není neobvyklé. Václav vytáh v pevné víře, že zvítězí. Na rytíře pasovat dal pánů řadu, dobyl s nimi jeho hradu léta Páně tisíc dvě stě devadesát tři.235/ Též vím, že tehdy pan Jan z Michalovic236 který nebyl žádný novic v turnajích, se schystal k cestě od Rýna až do Paříže, všechna klání k slávě Čechů vyhrál tam a bez obtíže vrátil se pod rodnou střechu. 164 Tenkrát v Praze Dobeš mře, jeho duše spěje k ráji a na stolec povolají za biskupa Rehoře.237) KAPITOLA : 95 O KORUNOVACI ČESKÉHO KRÁLE Václav přijal českou korunu, usedl i v Polsku na trůnu. Jako správný vladař začal dbát hned o vše. Místo různých mincí razí dobré groše, má stříbrné doly, má i pomoc boží, cizák přes cestu mu stéblo nepřeloží, a když nakloní si potom krále v Římě, i markrabství v Míšni zanedlouho přijme. Pak čas na modlitbách tráví k slávě boží, kláštery dá stavět, majetek v nich množí, dobré skutky činí, almužny všem dává, na mše chodí, hóry co kněz odříkává a zleniví tuze v onom tichém čase, že o to, oč měl by, valně nestará se.
Potom získal Pomořany, Kališ, Krakov, Poznaň celou, neboť oženil se s dcerou krále polského a ta byla velmi bohatá.234/ Kníže Sieradzský však pikle kul. To není neobvyklé. Václav vytáh v pevné víře, že zvítězí. Na rytíře pasovat dal pánů řadu, dobyl s nimi jeho hradu léta Páně tisíc dvě stě devadesát tři.235/ Též vím, že tehdy pan Jan z Michalovic236 který nebyl žádný novic v turnajích, se schystal k cestě od Rýna až do Paříže, všechna klání k slávě Čechů vyhrál tam a bez obtíže vrátil se pod rodnou střechu. 164 Tenkrát v Praze Dobeš mře, jeho duše spěje k ráji a na stolec povolají za biskupa Rehoře.237) KAPITOLA : 95 O KORUNOVACI ČESKÉHO KRÁLE Václav přijal českou korunu, usedl i v Polsku na trůnu. Jako správný vladař začal dbát hned o vše. Místo různých mincí razí dobré groše, má stříbrné doly, má i pomoc boží, cizák přes cestu mu stéblo nepřeloží, a když nakloní si potom krále v Římě, i markrabství v Míšni zanedlouho přijme. Pak čas na modlitbách tráví k slávě boží, kláštery dá stavět, majetek v nich množí, dobré skutky činí, almužny všem dává, na mše chodí, hóry co kněz odříkává a zleniví tuze v onom tichém čase, že o to, oč měl by, valně nestará se.
Strana 165
ten kníže je slavný, jehož činy zdobí, na sirotčím soudě řeší obžaloby. On sirotkům ale sluchu nepopřeje, dívkám věno sebrat nechá od zloděje. Marně siroty jdou s prosbou ke královi, marně poklekají před ním bědné vdovy, on jen rukou mává a odchází z komnat, rozhodnutí za něj musí páni konat. Ti při soudech byli vždy náramně čilí, statky sirotků si sami přisvojili, zbavili jich mnohou dívčinu i hocha jak v legendě člunu mučedníka Rocha. 165 KAPITOLA o 96 Za to, že král o svou zemi nedbá, postihne ho strašná boží kletba, nejspíš rozum se mu pomate, že poslouchá Němce proklaté. Ti mu radí, aby pomoh znovu získat říši synu Rudoltovu238/ který jeho otce zabil kdysi. Do kožichu tak veš nasadí si. Varuje ho sice česká šlechta, on však všechno dělá pro Albrechta, posílá mu zlato, stříbro, zbraně. Nemůže to být nic než trest Páně, když se vladař natolik dá zmást, že zaprodá nepříteli vlast. Albrecht na boj s Adolfem23 byl slabý, Václav mu však dal své rytíře a římský král prohrál v oné hře. Jak směle si ved syn Ojíře240/ dodnes prý si vyprávějí Švábi. Tehdy biskup Rehoř zesnul v pánu a úřad byl předán knězi Janu.241/ O JEDNOOKÉM KRÁLI ALBRECHTOVI S českým vojskem, s českým zlatem stal se Albrecht potentátem a hned začal sbírat slechy, zda by nemoh mít i Čechy.
ten kníže je slavný, jehož činy zdobí, na sirotčím soudě řeší obžaloby. On sirotkům ale sluchu nepopřeje, dívkám věno sebrat nechá od zloděje. Marně siroty jdou s prosbou ke královi, marně poklekají před ním bědné vdovy, on jen rukou mává a odchází z komnat, rozhodnutí za něj musí páni konat. Ti při soudech byli vždy náramně čilí, statky sirotků si sami přisvojili, zbavili jich mnohou dívčinu i hocha jak v legendě člunu mučedníka Rocha. 165 KAPITOLA o 96 Za to, že král o svou zemi nedbá, postihne ho strašná boží kletba, nejspíš rozum se mu pomate, že poslouchá Němce proklaté. Ti mu radí, aby pomoh znovu získat říši synu Rudoltovu238/ který jeho otce zabil kdysi. Do kožichu tak veš nasadí si. Varuje ho sice česká šlechta, on však všechno dělá pro Albrechta, posílá mu zlato, stříbro, zbraně. Nemůže to být nic než trest Páně, když se vladař natolik dá zmást, že zaprodá nepříteli vlast. Albrecht na boj s Adolfem23 byl slabý, Václav mu však dal své rytíře a římský král prohrál v oné hře. Jak směle si ved syn Ojíře240/ dodnes prý si vyprávějí Švábi. Tehdy biskup Rehoř zesnul v pánu a úřad byl předán knězi Janu.241/ O JEDNOOKÉM KRÁLI ALBRECHTOVI S českým vojskem, s českým zlatem stal se Albrecht potentátem a hned začal sbírat slechy, zda by nemoh mít i Čechy.
Strana 166
166 Němci z Václavova sněmu vítají tu možnou změnu, v poselstvích ho začnou zvát. Albrecht upevní svůj řád a záminku hledá nutnou. Od Čech žádá Horu Kutnou nebo tři z nejlepších měst. To nemůže Václav snést, brání se mu, ale Němce ze své rady nevypoví, takže Albrecht o myšlence jeho každé vždy se doví. KAPITOLA * 97 O DVOU VÁCLAVECH Český král měl syna Václava, který byl již králem uherským. Když viděl, že boj mu nastává, chtěl se nejdřív ještě shledat s ním. Měl jen jeho. Byl mu předrahý. Odvézt si ho zpět chtěl do Prahy. Český tábor v Uhrách v Rákui242/ právě nikdo z klidu neruší, když přispěchá Václav do Budína a s korunou chce si odvézt syna. Laskavý bůh splní jeho sny. K Praze jede průvod honosný. Římský král čas ale neztrácí, k Hoře Kutné táhnou vojáci. Jindřich Lipský a Jan ze Stráže243/ zbaví se však oné pakáže. Ač má hrstku lidí Dětoch z Hořepníka244/ na Šváby se vrhne, až krev kolem stříká, a když shromáždí se všechna česká vojska, Švábům v úprku je každá cesta ouzká a navíc jim škodí při ústupu těžkém dnes už slavný Jindřich spolu s panem Ješkem. Nestihli se ale srovnat s římským králem. Václav roznemoh se, zemřel z toho žalem. Prý na oné smrti lpí i jiná vina. To však přenechávám soudu Hospodina.
166 Němci z Václavova sněmu vítají tu možnou změnu, v poselstvích ho začnou zvát. Albrecht upevní svůj řád a záminku hledá nutnou. Od Čech žádá Horu Kutnou nebo tři z nejlepších měst. To nemůže Václav snést, brání se mu, ale Němce ze své rady nevypoví, takže Albrecht o myšlence jeho každé vždy se doví. KAPITOLA * 97 O DVOU VÁCLAVECH Český král měl syna Václava, který byl již králem uherským. Když viděl, že boj mu nastává, chtěl se nejdřív ještě shledat s ním. Měl jen jeho. Byl mu předrahý. Odvézt si ho zpět chtěl do Prahy. Český tábor v Uhrách v Rákui242/ právě nikdo z klidu neruší, když přispěchá Václav do Budína a s korunou chce si odvézt syna. Laskavý bůh splní jeho sny. K Praze jede průvod honosný. Římský král čas ale neztrácí, k Hoře Kutné táhnou vojáci. Jindřich Lipský a Jan ze Stráže243/ zbaví se však oné pakáže. Ač má hrstku lidí Dětoch z Hořepníka244/ na Šváby se vrhne, až krev kolem stříká, a když shromáždí se všechna česká vojska, Švábům v úprku je každá cesta ouzká a navíc jim škodí při ústupu těžkém dnes už slavný Jindřich spolu s panem Ješkem. Nestihli se ale srovnat s římským králem. Václav roznemoh se, zemřel z toho žalem. Prý na oné smrti lpí i jiná vina. To však přenechávám soudu Hospodina.
Strana 167
KAPITOLA * 98 167 O KRÁLI VAŘKOVI Když pak Václav usnul věčným spánkem, zem řízena byla jeho synem Vaňkem245/ jenž polskému vlád též národu. Do Uher však poslal vévodu bavorského Ottu246/ místo sebe. Kdyby víc mu přálo milostivé nebe, byl by moh ten jinoch ctný a zanícený, jenž je hoden naší světlé vzpomínky, velmi mnoho dobra přinést české zemi. Když římský král, který byl Vaňkovým ujcem, a tak o něho se starat byl též nucen, chtěl mu vybrat sluhy, vzal tři Durynky a bezděky stal se jeho smrti strůjcem. Král na Krakov táhl, došel k Olomouci, jeho dům byl návštěv plný ve dne v noci, takže odpočinout mohl si jen zřídka. Právě den před velkým svátkem Dominika247/ chtěl si po poledni zdřímnout aspoň krátce. Před komnatu jeho tajně Durynk vkrad se, nebyl tam už nikdo kromě komorníka. Durynk přikrčil se v temném koutě zticha. Král se vzbudí, vstane, přenáramně vzdychá, pošle pro děkana, je mu smutno, divně. A tu Durynk vnikne do královy síně, na schod pomáhá mu a v tom okamžiku vbodne bezbrannému králi v hrdlo dýku. Ach, Durynku, lotře, krutý nevěrníku, co ti udělalo dítě ušlechtilé? Dávalo ti málo darů pro tvé cíle? Z hamižnosti skryl ses v tmě před jeho prahem? Z hamižnosti stal ses hnusným královrahem, nebo váš rod má už zradu ve své krvi? Vždyť podobný zločin nespáchals ty prvý. A jestli to byla léčka domluvená, bůh před námi tajit nebude ta jména. Bůh je spravedlivý, zná míru všech věcí a možná už ortel určil spříseženci. Jemu přenechám to. Má starost to není. Já smím pokračovat jen v svém vyprávění.
KAPITOLA * 98 167 O KRÁLI VAŘKOVI Když pak Václav usnul věčným spánkem, zem řízena byla jeho synem Vaňkem245/ jenž polskému vlád též národu. Do Uher však poslal vévodu bavorského Ottu246/ místo sebe. Kdyby víc mu přálo milostivé nebe, byl by moh ten jinoch ctný a zanícený, jenž je hoden naší světlé vzpomínky, velmi mnoho dobra přinést české zemi. Když římský král, který byl Vaňkovým ujcem, a tak o něho se starat byl též nucen, chtěl mu vybrat sluhy, vzal tři Durynky a bezděky stal se jeho smrti strůjcem. Král na Krakov táhl, došel k Olomouci, jeho dům byl návštěv plný ve dne v noci, takže odpočinout mohl si jen zřídka. Právě den před velkým svátkem Dominika247/ chtěl si po poledni zdřímnout aspoň krátce. Před komnatu jeho tajně Durynk vkrad se, nebyl tam už nikdo kromě komorníka. Durynk přikrčil se v temném koutě zticha. Král se vzbudí, vstane, přenáramně vzdychá, pošle pro děkana, je mu smutno, divně. A tu Durynk vnikne do královy síně, na schod pomáhá mu a v tom okamžiku vbodne bezbrannému králi v hrdlo dýku. Ach, Durynku, lotře, krutý nevěrníku, co ti udělalo dítě ušlechtilé? Dávalo ti málo darů pro tvé cíle? Z hamižnosti skryl ses v tmě před jeho prahem? Z hamižnosti stal ses hnusným královrahem, nebo váš rod má už zradu ve své krvi? Vždyť podobný zločin nespáchals ty prvý. A jestli to byla léčka domluvená, bůh před námi tajit nebude ta jména. Bůh je spravedlivý, zná míru všech věcí a možná už ortel určil spříseženci. Jemu přenechám to. Má starost to není. Já smím pokračovat jen v svém vyprávění.
Strana 168
168 Durynk vyběh z domu ve zmatku a hluku. Chytli ho a utli mu zlotřilou ruku. Psi ho rozsápali, jeho tělo snědli, po té ruce se však ani neohlédli, tak je poděsila zkrvavená pěst. To se stalo roku tisíc tři sta šest. KAPITOLA 99 O ČESKÉM KRÁLI RUDOLTOVI Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dali nepříteli, synu krále Albrechta, Rudoltovi, vévodovi z Rakous248/, a tím chomout nový navlékli jste na své šíje. Špatně se vám v zemi žije, když v ní řádí cizí berka, který vše svým loktem měří. Kdo mým slovům málo věří, ať se zeptat pospíchá pana Jana z Vartmberka a Lipského Jindřicha. Rudolt žije z mnišské stravy, kuchař mu jen kaši vaří. Snad mu řekli mastičkáři, že si posílí tak zdraví. K lakotě se krutost druží. Sotva slova pro ni najdu. Václavovy dcery249/ z Hradu poslal Rudolt do podruží. Jistě melou boží mlýny. Jejich otec nebyl jiný. Dcery trpí stejnou nouzi jak dřív sirotkové mnozí. Potom Rudolt, český kníže, na Bavora25% svůj meč zved a vydechl v boji blíže Ohražděvic251/ naposled. Proč pro něho plakat, Češi? S ním váš úděl byl by těžší.
168 Durynk vyběh z domu ve zmatku a hluku. Chytli ho a utli mu zlotřilou ruku. Psi ho rozsápali, jeho tělo snědli, po té ruce se však ani neohlédli, tak je poděsila zkrvavená pěst. To se stalo roku tisíc tři sta šest. KAPITOLA 99 O ČESKÉM KRÁLI RUDOLTOVI Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dali nepříteli, synu krále Albrechta, Rudoltovi, vévodovi z Rakous248/, a tím chomout nový navlékli jste na své šíje. Špatně se vám v zemi žije, když v ní řádí cizí berka, který vše svým loktem měří. Kdo mým slovům málo věří, ať se zeptat pospíchá pana Jana z Vartmberka a Lipského Jindřicha. Rudolt žije z mnišské stravy, kuchař mu jen kaši vaří. Snad mu řekli mastičkáři, že si posílí tak zdraví. K lakotě se krutost druží. Sotva slova pro ni najdu. Václavovy dcery249/ z Hradu poslal Rudolt do podruží. Jistě melou boží mlýny. Jejich otec nebyl jiný. Dcery trpí stejnou nouzi jak dřív sirotkové mnozí. Potom Rudolt, český kníže, na Bavora25% svůj meč zved a vydechl v boji blíže Ohražděvic251/ naposled. Proč pro něho plakat, Češi? S ním váš úděl byl by těžší.
Strana 169
Dal vám sic dost artikul, zato pikle rád vždy kul proti vám v otcově duchu. Ten mu říkal častokrát: „Proč bys šetřil na bělpuchu? Co dáš, můžeš zase brát. Než se na odpor Čech zmůže, ty ho dávno stáhneš z kůže.“ 169 Tehdy smělý Vilém Zajíc252/ jenž měl vlast svou nad vše rád, sebral Švábům chutný krajíc tím, že dobyl Křivoklát. KAPITOLA . * 100 O VÉVODOVI KORUTANSKÉM Jindřich z Korutan pak českou zemi řídil. Byl to sice dobrák, ale trochu břídil. Zastupoval Vaňka, když byl na tažení, později se také s jeho sestrou žení.253/ O zem nestará se, má veliký hřích, že ho nezajímá nic než vlastní břich. To římskému králi dobře poslouží, až před Kutnou Horou vojsko rozloží. Plichta z Žirotína dá se na pochod a nadělá jeho šikům mnoho škod. Jindřich Lipský a též Vartmberský Jan k Hoře svoje lidi vedou ze všech stran. Ač s měšťany mají mnoho nesnází, Kolín s Horou brání, krále porazí. Ten neúspěch králi málem zlomí vaz, překotně se snaží odejít z Čech včas. Osídlenci z Němec zachrání mu čest, otevřou mu brány velkých českých měst. První Hradečtí tak s králem shodli se, potom Bydžov, Mýto, Chrudim, Police. Švábi chechtají se Čechům do očí, mučí je a bijí, mnohé zotročí. Právem neujdou však strašné odplatě, Češi vše jim brzy vrátí bohatě.
Dal vám sic dost artikul, zato pikle rád vždy kul proti vám v otcově duchu. Ten mu říkal častokrát: „Proč bys šetřil na bělpuchu? Co dáš, můžeš zase brát. Než se na odpor Čech zmůže, ty ho dávno stáhneš z kůže.“ 169 Tehdy smělý Vilém Zajíc252/ jenž měl vlast svou nad vše rád, sebral Švábům chutný krajíc tím, že dobyl Křivoklát. KAPITOLA . * 100 O VÉVODOVI KORUTANSKÉM Jindřich z Korutan pak českou zemi řídil. Byl to sice dobrák, ale trochu břídil. Zastupoval Vaňka, když byl na tažení, později se také s jeho sestrou žení.253/ O zem nestará se, má veliký hřích, že ho nezajímá nic než vlastní břich. To římskému králi dobře poslouží, až před Kutnou Horou vojsko rozloží. Plichta z Žirotína dá se na pochod a nadělá jeho šikům mnoho škod. Jindřich Lipský a též Vartmberský Jan k Hoře svoje lidi vedou ze všech stran. Ač s měšťany mají mnoho nesnází, Kolín s Horou brání, krále porazí. Ten neúspěch králi málem zlomí vaz, překotně se snaží odejít z Čech včas. Osídlenci z Němec zachrání mu čest, otevřou mu brány velkých českých měst. První Hradečtí tak s králem shodli se, potom Bydžov, Mýto, Chrudim, Police. Švábi chechtají se Čechům do očí, mučí je a bijí, mnohé zotročí. Právem neujdou však strašné odplatě, Češi vše jim brzy vrátí bohatě.
Strana 170
O BOH ČECHŮ SE ŠVÁBY Nejdřív švábské vojsko v Chrudim zavítá, pak dědiny plení cestou do Mýta. Jsou Češi, co mají ten zvyk neblahý, že prozradí Švábům všechny nástrahy, a ti běsní, řádí, táhnou po kraji, že rozpráší Čechy, dál se chvástají. Mezi Opočnem a mezi Turovem setkají se potom v boji surovém. Třebas Švábům devět hrabat pomáhá, českou hrstku vede k cíli odvaha. Švábi meči tlučou s křikem po přílbách, snad tím chtějí českým vojskům nahnat strach. Je to bitka strašná, bitka nehezká. Češi se však drží dobře, i když ztratí všechny oře. Spočítat se nedá ani, kolik Švábů v onom klání zajal Ctibor z Uherska. 170 KAPITOLA o 101 O ŘÍMSKÉM KRÁLI ALBRECHTOVI, NEPŘÍTEL ČECHŮ V létě zas k nám táhne Albrecht zlý a hrubý, chystá se, že Čechy do jednoho zhubí. Sedláci jdou za ním, kosy na rameni, že posečou pole, v úhor nivy změní, že Češi jak mouchy budou padat hlady, že se nepodaří udržet jim hrady. „My v hrazených městech nebudem mít nouzi, když z ciziny jídlo kupčíci nám vozí. Ale Češi, jestli nevypustí duši, budou slabí, choří, jako tříska suší. Kdo si dlouhou dobu k chlebu ani nečich, ten určitě brzy vezme do zaječích. Moudrý Hospodin však překazil jim plány, ušetřil lid český oné strašné rány. Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce 254/ ušlechtilý Ješek zabil svého strýce. Tím českého krále, ujce bratra svého pomstil a zem zbavil vraha úkladného, který původcem byl sestřencovy smrti. Český král měl sestru a to byla matka
O BOH ČECHŮ SE ŠVÁBY Nejdřív švábské vojsko v Chrudim zavítá, pak dědiny plení cestou do Mýta. Jsou Češi, co mají ten zvyk neblahý, že prozradí Švábům všechny nástrahy, a ti běsní, řádí, táhnou po kraji, že rozpráší Čechy, dál se chvástají. Mezi Opočnem a mezi Turovem setkají se potom v boji surovém. Třebas Švábům devět hrabat pomáhá, českou hrstku vede k cíli odvaha. Švábi meči tlučou s křikem po přílbách, snad tím chtějí českým vojskům nahnat strach. Je to bitka strašná, bitka nehezká. Češi se však drží dobře, i když ztratí všechny oře. Spočítat se nedá ani, kolik Švábů v onom klání zajal Ctibor z Uherska. 170 KAPITOLA o 101 O ŘÍMSKÉM KRÁLI ALBRECHTOVI, NEPŘÍTEL ČECHŮ V létě zas k nám táhne Albrecht zlý a hrubý, chystá se, že Čechy do jednoho zhubí. Sedláci jdou za ním, kosy na rameni, že posečou pole, v úhor nivy změní, že Češi jak mouchy budou padat hlady, že se nepodaří udržet jim hrady. „My v hrazených městech nebudem mít nouzi, když z ciziny jídlo kupčíci nám vozí. Ale Češi, jestli nevypustí duši, budou slabí, choří, jako tříska suší. Kdo si dlouhou dobu k chlebu ani nečich, ten určitě brzy vezme do zaječích. Moudrý Hospodin však překazil jim plány, ušetřil lid český oné strašné rány. Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce 254/ ušlechtilý Ješek zabil svého strýce. Tím českého krále, ujce bratra svého pomstil a zem zbavil vraha úkladného, který původcem byl sestřencovy smrti. Český král měl sestru a to byla matka
Strana 171
Ješkova, jenž splatil vraždu pacholátka. Správné je, když ruka příbuzného zdrtí lotra, který na svém provinil se rodu, neunikne nikdo z nás božímu soudu. 171 KAPITOLA * i 102 O ŠPATNÝCH ZVYCÍCH ČESKÝCH PÁNŮ Chytili se čeští páni špatných mravů a vrhcáby začali hrát pro zábavu. Dřív pán vyčítal své chase, že se chová čeládka jak ta boží hovádka a nyní sám na hru dal se. Jsou i dobré cizí zvyky, které přijímáme s díky a z nichž užitek nám plyne. Zdalipak však v zemi jiné viděl někdo zabedněnce, co naduté cizozemce do svých sněmů přibírají? V tomhle Češi primát mají, ti si musí děj co děj za příklad vzít obyčej, jenž je zbaví cti i slávy. Ve hře v kostky ubožáci vidí skvělou oblektaci a myslí, že jde jim k duhu, když burdují bez popruhů, když od cizích paní v klání přijímají hloupé tretky. Víc než služba pro národ různé pletky jsou jim vhod. Nad tou kratochvílí prázdnou mi až slova v hrdle váznou. Zatímco si páni velcí hledí malicherných věcí, honosí se při turnaji, pošetile v kostky hrají, měštěníni potají
Ješkova, jenž splatil vraždu pacholátka. Správné je, když ruka příbuzného zdrtí lotra, který na svém provinil se rodu, neunikne nikdo z nás božímu soudu. 171 KAPITOLA * i 102 O ŠPATNÝCH ZVYCÍCH ČESKÝCH PÁNŮ Chytili se čeští páni špatných mravů a vrhcáby začali hrát pro zábavu. Dřív pán vyčítal své chase, že se chová čeládka jak ta boží hovádka a nyní sám na hru dal se. Jsou i dobré cizí zvyky, které přijímáme s díky a z nichž užitek nám plyne. Zdalipak však v zemi jiné viděl někdo zabedněnce, co naduté cizozemce do svých sněmů přibírají? V tomhle Češi primát mají, ti si musí děj co děj za příklad vzít obyčej, jenž je zbaví cti i slávy. Ve hře v kostky ubožáci vidí skvělou oblektaci a myslí, že jde jim k duhu, když burdují bez popruhů, když od cizích paní v klání přijímají hloupé tretky. Víc než služba pro národ různé pletky jsou jim vhod. Nad tou kratochvílí prázdnou mi až slova v hrdle váznou. Zatímco si páni velcí hledí malicherných věcí, honosí se při turnaji, pošetile v kostky hrají, měštěníni potají
Strana 172
s cizáky se smlouvají, neboť mají dost už stavu, kdy nemohou ani hlavu vystrčit ven před dveře. Jindřich s Janem255/ v klášteře sedlckém nocují právě, Rejmut256/ s Hynkem Hynkovic257) netuší též vůbec nic, pijí v Praze, mají v hlavě, z uzdy veselí své pouští, když s měštany Kutnohorští zajmou je a naději už jim nedávají žádnou. Někteří však raději uvrhnou je v kobku chladnou. Z toho každý vidí snadno, že jen hýřit není radno, že svolávat měli sněmy jak dřív řádně páni v zemi, že městský lid není němý, když povolí urození, že dnes časy nejsou stálé, že ten, který stříbro dává, úhlavním se někdy stává nepřítelem nenadále. Nevěř chámu. Chám se klaní a najednou znenadání má veliké nároky, zlé ti splatí s úroky. Kdybyste cti byli dbalí, Němcům hrady nedávali kde by vás teď zavírali? Dlouho trpí páni muku. Pak svobodu na záruku dostanou, však ledaskterý za chámy vdát musí dcery. Ale dlouho prostí muži s nevěstami nevydrží, neboť děcka z dobrých rodů nesnášejí nepohodu. Zjara spatří světlo světa, sotva dožijí však léta. Věřte, vše je, jak to líčím. Kutnohorští pro tu trýzeň — a že přimlouvá se přízeň šlechtických se vzdají dívčin. 172
s cizáky se smlouvají, neboť mají dost už stavu, kdy nemohou ani hlavu vystrčit ven před dveře. Jindřich s Janem255/ v klášteře sedlckém nocují právě, Rejmut256/ s Hynkem Hynkovic257) netuší též vůbec nic, pijí v Praze, mají v hlavě, z uzdy veselí své pouští, když s měštany Kutnohorští zajmou je a naději už jim nedávají žádnou. Někteří však raději uvrhnou je v kobku chladnou. Z toho každý vidí snadno, že jen hýřit není radno, že svolávat měli sněmy jak dřív řádně páni v zemi, že městský lid není němý, když povolí urození, že dnes časy nejsou stálé, že ten, který stříbro dává, úhlavním se někdy stává nepřítelem nenadále. Nevěř chámu. Chám se klaní a najednou znenadání má veliké nároky, zlé ti splatí s úroky. Kdybyste cti byli dbalí, Němcům hrady nedávali kde by vás teď zavírali? Dlouho trpí páni muku. Pak svobodu na záruku dostanou, však ledaskterý za chámy vdát musí dcery. Ale dlouho prostí muži s nevěstami nevydrží, neboť děcka z dobrých rodů nesnášejí nepohodu. Zjara spatří světlo světa, sotva dožijí však léta. Věřte, vše je, jak to líčím. Kutnohorští pro tu trýzeň — a že přimlouvá se přízeň šlechtických se vzdají dívčin. 172
Strana 173
KAPITOLA 103 173 Knížete tak přílišně páni tupí, že jen chřadne, a též jídlo nemá žádné. Proto pošle do Míšně k Bedřichovi, k markrabímu258 který vskutku vyhoví mu, vsi i města ničí spoře, zlomí odpor v Kutné Hoře, k Praze míří bez zábrany. Kníže otevřít chce brány, ale mnozí měštěníni pražští ze zrady ho viní. Kokotovci259/ s Volframovci260/ přidají se k české obci, s Velflovci261/ pán Od kamene 262) Míšeňským však dělá bene, chce jim vydat pražské město. To se ale brání přesto, z Hradu Ojířovic Vítek263/ na pomoc jde do těch bitek, má však lidí pomálu a nemůže nic už zmoci, když Volfram i Kokotovci utíkají k špitálu.264) Dojede k Novému Městu265/ tam však řetězem mu cestu přehradí lid Velflovce — i s druhy ho zabít chce, bránit se však dá mu práci. Mnoho koní přitom ztrácí a jak v pevné pasti vězí, nemůže dál přes řetězy. Všude třeskot, ryk a řev. Soudek, hoch se silou obří, přetal řetěz. Na nádvoří Vítek jel. Kotoučem střev byl jeho kůň opásán. To jsem viděl i já sám. Volfram obsadil pak špitál. Pavlík Lubický zas vítal za Vltavou nepřítele. Oba bránili most skvěle. 8/ l, JAK BYL KORUTANSKÝ POTUPEN
KAPITOLA 103 173 Knížete tak přílišně páni tupí, že jen chřadne, a též jídlo nemá žádné. Proto pošle do Míšně k Bedřichovi, k markrabímu258 který vskutku vyhoví mu, vsi i města ničí spoře, zlomí odpor v Kutné Hoře, k Praze míří bez zábrany. Kníže otevřít chce brány, ale mnozí měštěníni pražští ze zrady ho viní. Kokotovci259/ s Volframovci260/ přidají se k české obci, s Velflovci261/ pán Od kamene 262) Míšeňským však dělá bene, chce jim vydat pražské město. To se ale brání přesto, z Hradu Ojířovic Vítek263/ na pomoc jde do těch bitek, má však lidí pomálu a nemůže nic už zmoci, když Volfram i Kokotovci utíkají k špitálu.264) Dojede k Novému Městu265/ tam však řetězem mu cestu přehradí lid Velflovce — i s druhy ho zabít chce, bránit se však dá mu práci. Mnoho koní přitom ztrácí a jak v pevné pasti vězí, nemůže dál přes řetězy. Všude třeskot, ryk a řev. Soudek, hoch se silou obří, přetal řetěz. Na nádvoří Vítek jel. Kotoučem střev byl jeho kůň opásán. To jsem viděl i já sám. Volfram obsadil pak špitál. Pavlík Lubický zas vítal za Vltavou nepřítele. Oba bránili most skvěle. 8/ l, JAK BYL KORUTANSKÝ POTUPEN
Strana 174
T 174 Potom podle nové smlouvy knížeti však dali věž, k tomu špitál a Hrad též. Kníže správu Hradu svěřil ze Zvířetic Heřmanovi266/ Byl to rytíř sice mladý, Jindřich však pro jeho klady a smělost mu plně věřil. KAPITOLA 104 O KRUTOSTI MARKRABĚTE MÍŠEŇSKÉHO Dopustil se kníže věci ošidné, že Heřmana správy zbavil do týdne a Míšeňské zrádně vpustil do Hradu. Z těch v mučení žádný nebyl pozadu, všude plno zla a škody tropili, kdo jim nedal aspoň korec obilí, toho zabili, či zboží zbavili. Ať to byli chlapi nebo měštěníni, dlaně probodli jim, provlékli v nich žíni a vodili městem jako svoje raby. Snad byl kníže krutý, snad byl jen tak slabý, jisté je, že smál se, jak by to byl šprým, a nic nevytýkal nikdy Míšeňským. O BOJ ČECHŮ S MÍŠEŘSKÝMI Rytíř Vilém Zajíc nesnesl ten zlořád, vyčíhal si lotry, vnikl ruče do řad Míšeňských a mnoho zahubil jich v chvíli, neboť si to všichni právem zasloužili. Tak jim nahnal hrůzu ten muž cti své dbalý, že se oněm místům zdáli vyhýbali. Češi k podhradí pak vnikli ze všech stran, bili ozbrojence z Míšně, z Korutan. Vítek Ojířovic rval se ze všech sil, v nepřátelské šiky první prorazil. Kdyby nebyl rychlý a mrštný jak had, byl by několikrát do zajetí pad. Apfštejnér267/ je zajat, korutanský hrabě, český kníže Kamýk268/ mrtev leží v trávě, vpřed ze Stráže Jana nese jeho koník, ten by za Míšňany do Hradu až pronik,
T 174 Potom podle nové smlouvy knížeti však dali věž, k tomu špitál a Hrad též. Kníže správu Hradu svěřil ze Zvířetic Heřmanovi266/ Byl to rytíř sice mladý, Jindřich však pro jeho klady a smělost mu plně věřil. KAPITOLA 104 O KRUTOSTI MARKRABĚTE MÍŠEŇSKÉHO Dopustil se kníže věci ošidné, že Heřmana správy zbavil do týdne a Míšeňské zrádně vpustil do Hradu. Z těch v mučení žádný nebyl pozadu, všude plno zla a škody tropili, kdo jim nedal aspoň korec obilí, toho zabili, či zboží zbavili. Ať to byli chlapi nebo měštěníni, dlaně probodli jim, provlékli v nich žíni a vodili městem jako svoje raby. Snad byl kníže krutý, snad byl jen tak slabý, jisté je, že smál se, jak by to byl šprým, a nic nevytýkal nikdy Míšeňským. O BOJ ČECHŮ S MÍŠEŘSKÝMI Rytíř Vilém Zajíc nesnesl ten zlořád, vyčíhal si lotry, vnikl ruče do řad Míšeňských a mnoho zahubil jich v chvíli, neboť si to všichni právem zasloužili. Tak jim nahnal hrůzu ten muž cti své dbalý, že se oněm místům zdáli vyhýbali. Češi k podhradí pak vnikli ze všech stran, bili ozbrojence z Míšně, z Korutan. Vítek Ojířovic rval se ze všech sil, v nepřátelské šiky první prorazil. Kdyby nebyl rychlý a mrštný jak had, byl by několikrát do zajetí pad. Apfštejnér267/ je zajat, korutanský hrabě, český kníže Kamýk268/ mrtev leží v trávě, vpřed ze Stráže Jana nese jeho koník, ten by za Míšňany do Hradu až pronik,
Strana 175
kdyby most se nebyl zřítil do parkánu. Já sám viděl jsem to a slyšel tu ránu. V době, kdy se páni bili na nádvoří, měštěníni Němce tloukli ještě více, Češi valili se proudem na ulice, Němci v domech byli zalezlí jak škvoři. 175 KAPITOLA 105 Strašným hrůzám neujde svět. V roce tisíc tři sta deset převeliká voda byla, na sta lidí zahubila. A přišla ta záhuba na svatého Jakuba.269/ V Heřmanicích, v malé vísce poblíž Litomyšle, pištce s chasou vzala při muzice. Nazítří zas k neštěstí došlo v kladském předměstí. Tam prý lidí dva tisíce zemřelo. Tam na klády lidé lezli s hovady, domy, stodoly i chlívy unášel proud krutý, divý, nářek bylo slyšet ze tmy, matky loučily se s dětmi bez naděje, že se spasí. Příbuzní si rvali vlasy, pobíhali kolem v pláči. Nemluvňata s kolébači, nářadí a trosky domů snášeli pak z větví stromů. Ti, jež zachvátily živly, nikdy víc už neobživli. Bože, odpustiž nám viny a smiluj se nad mrtvými. O VELIKÉ POVODNI
kdyby most se nebyl zřítil do parkánu. Já sám viděl jsem to a slyšel tu ránu. V době, kdy se páni bili na nádvoří, měštěníni Němce tloukli ještě více, Češi valili se proudem na ulice, Němci v domech byli zalezlí jak škvoři. 175 KAPITOLA 105 Strašným hrůzám neujde svět. V roce tisíc tři sta deset převeliká voda byla, na sta lidí zahubila. A přišla ta záhuba na svatého Jakuba.269/ V Heřmanicích, v malé vísce poblíž Litomyšle, pištce s chasou vzala při muzice. Nazítří zas k neštěstí došlo v kladském předměstí. Tam prý lidí dva tisíce zemřelo. Tam na klády lidé lezli s hovady, domy, stodoly i chlívy unášel proud krutý, divý, nářek bylo slyšet ze tmy, matky loučily se s dětmi bez naděje, že se spasí. Příbuzní si rvali vlasy, pobíhali kolem v pláči. Nemluvňata s kolébači, nářadí a trosky domů snášeli pak z větví stromů. Ti, jež zachvátily živly, nikdy víc už neobživli. Bože, odpustiž nám viny a smiluj se nad mrtvými. O VELIKÉ POVODNI
Strana 176
KAPITOLA 106 176 O NYNĚJŠÍM VLADAŘI, ŠLECHETNÉM KRÁLI JANOVI Když poznali čeští páni k svému hoři, že je Korutanský v ničem nepodpoří, soudili, že Elžka Přemyslovna vdána má být za hraběte, z Licmburka Jana, syna císařova.27% Svěřili mu vládu a Jindřicha hnali z Prahy bez odkladů. Tomu králi, bože, zachovat rač zdraví, ať ho starost o lid nikdy neunaví, ať do svého sněmu české pány volá, aby rozkvetl zas kraj zničený zpola, aby mír v něm nastal a on dobyl slávy. Zemané jsou pevnou hrází panovníka, kdo je opomíjí, sám se trůnu zříká a ze země měl by se ctí odejít. Zemanům pak radím udržovat klid, neboť vždy je lepší vlastní přísný kočí, než když nad tvým vozem cizí bič se točí. Ti, kdo proti vlastním lidem ruku zvednou, pro udatné hlavy plakat budou jednou. Buďte soběstační, buďte hrdí, Češi, na ohnutou šíji sekyra se těší. Buďte moudří, Češi, buďte uvážliví. Proč přes rovnou alej chodit pro strom křivý? Pochopils, co míní moje prosté řádky? Na úkor své vlasti nemnož cizí statky. Nežli rozhodneš se, vzpomeň na Libuši, její slova měla vždy svůj smysl hlubší. Mnoho viděly mé vyzkušené oči, moje ústa ještě mnoho říct vám touží. I kdybych psal znova — slova jsou jen slova. Proto kroniku tu skromný sluha boží léta Páně tisíc tři sta čtrnáct končí.
KAPITOLA 106 176 O NYNĚJŠÍM VLADAŘI, ŠLECHETNÉM KRÁLI JANOVI Když poznali čeští páni k svému hoři, že je Korutanský v ničem nepodpoří, soudili, že Elžka Přemyslovna vdána má být za hraběte, z Licmburka Jana, syna císařova.27% Svěřili mu vládu a Jindřicha hnali z Prahy bez odkladů. Tomu králi, bože, zachovat rač zdraví, ať ho starost o lid nikdy neunaví, ať do svého sněmu české pány volá, aby rozkvetl zas kraj zničený zpola, aby mír v něm nastal a on dobyl slávy. Zemané jsou pevnou hrází panovníka, kdo je opomíjí, sám se trůnu zříká a ze země měl by se ctí odejít. Zemanům pak radím udržovat klid, neboť vždy je lepší vlastní přísný kočí, než když nad tvým vozem cizí bič se točí. Ti, kdo proti vlastním lidem ruku zvednou, pro udatné hlavy plakat budou jednou. Buďte soběstační, buďte hrdí, Češi, na ohnutou šíji sekyra se těší. Buďte moudří, Češi, buďte uvážliví. Proč přes rovnou alej chodit pro strom křivý? Pochopils, co míní moje prosté řádky? Na úkor své vlasti nemnož cizí statky. Nežli rozhodneš se, vzpomeň na Libuši, její slova měla vždy svůj smysl hlubší. Mnoho viděly mé vyzkušené oči, moje ústa ještě mnoho říct vám touží. I kdybych psal znova — slova jsou jen slova. Proto kroniku tu skromný sluha boží léta Páně tisíc tři sta čtrnáct končí.
Strana 177
Achwniano ſpo Parabola. ecepcio ſponſe- lilerano omo quidam nobilis-decore tiu dan iurguus captiis ſlbt eam arra preſuica deſponſauit 9et aute� upſam i thalannun tradicet nuuciar latro degener-deſponſatam ulam det piens conſtuprauu/qe uior duris tonſtringens funibz incarcerem teue broſiun pſiut/er ne ſponſium detero aſpiter-trudeliter ercerauut ſandem nules ille nobilis-exregalt ortus proſa pia diettionis ſue erga ſpinſam non inmemoe/ni regionem longin� pfett/ eſt/ut dilectam ginn poiderat-niemor fi det ſue mareret-ſiupſam forſitan alierebt muentretv� obeiis amorem-rixdu obus anns inerikto degensenlaborib: y erumpnus plurinus uuru/diueruſc et magniftis conflittacionibzanucani ſuã que perierat mquiſnut jubellio a roctuurſibz uarijaarmor nitrumeno uſus eſl/it iugoroſius enuer pivcui' amore ferueus nuttouoſius detertarer Dunicz plivr diiſis conflitnbe huc illuc e curtumduenur tande adymum deſce dens cartem/ſpſam qin poideratvne tam intenebris rexnit/quā mor abſo uittam uuneulis edurit/et gile priſtme reodidut regnigz ſiu putuem ſerum fent Cxplieut parabola-Sequitiu erpoſicto- ſotſe Coronacio ſutſe= Pasionál abatyše Kunhuty, fol. 37 Parabola o statečném rytíři (Foto V. Havelka)
Achwniano ſpo Parabola. ecepcio ſponſe- lilerano omo quidam nobilis-decore tiu dan iurguus captiis ſlbt eam arra preſuica deſponſauit 9et aute� upſam i thalannun tradicet nuuciar latro degener-deſponſatam ulam det piens conſtuprauu/qe uior duris tonſtringens funibz incarcerem teue broſiun pſiut/er ne ſponſium detero aſpiter-trudeliter ercerauut ſandem nules ille nobilis-exregalt ortus proſa pia diettionis ſue erga ſpinſam non inmemoe/ni regionem longin� pfett/ eſt/ut dilectam ginn poiderat-niemor fi det ſue mareret-ſiupſam forſitan alierebt muentretv� obeiis amorem-rixdu obus anns inerikto degensenlaborib: y erumpnus plurinus uuru/diueruſc et magniftis conflittacionibzanucani ſuã que perierat mquiſnut jubellio a roctuurſibz uarijaarmor nitrumeno uſus eſl/it iugoroſius enuer pivcui' amore ferueus nuttouoſius detertarer Dunicz plivr diiſis conflitnbe huc illuc e curtumduenur tande adymum deſce dens cartem/ſpſam qin poideratvne tam intenebris rexnit/quā mor abſo uittam uuneulis edurit/et gile priſtme reodidut regnigz ſiu putuem ſerum fent Cxplieut parabola-Sequitiu erpoſicto- ſotſe Coronacio ſutſe= Pasionál abatyše Kunhuty, fol. 37 Parabola o statečném rytíři (Foto V. Havelka)
Strana 178
☞ Seutko) yrupiuta tunckis digue teonarios- aue ſmngſans mrgo nu turt voarie, r�tan comuuut ficrles et in tes quinõ ſoli ta � orhodo ß:ſaiivſcá nuſtia ćelebran auduit et txaccepta poteſ aupendut Hijs coniigu Kcounetia iduar Et ſic couiugatore qno p trer Eprol guanc anote hi oi uenaccē digſunos ſacop xendet s uelut cen conuēt= tis cōfeſicës pentētiiiau tate ſaluts remedia hus chor' ſacrat'vginu coneckt nouo lot ſbuingit ſat thor' cenda ſlie uoluptaus libidie- ſacinen viculo cſkuguntur- rt nid ierar chta- nulita tis cco uruir apſwle che- Scda terat dua- nulita Comſeſs reo.— tie tccr Ares. Cál.. da ☞TAt chta- nulin Rsſ cleſie vugr nes- D Uidue- Comingan Pasionál abatyše Kunhuty, fol. 227 Hierarchie světců a světic (Foto V. Havelka)
☞ Seutko) yrupiuta tunckis digue teonarios- aue ſmngſans mrgo nu turt voarie, r�tan comuuut ficrles et in tes quinõ ſoli ta � orhodo ß:ſaiivſcá nuſtia ćelebran auduit et txaccepta poteſ aupendut Hijs coniigu Kcounetia iduar Et ſic couiugatore qno p trer Eprol guanc anote hi oi uenaccē digſunos ſacop xendet s uelut cen conuēt= tis cōfeſicës pentētiiiau tate ſaluts remedia hus chor' ſacrat'vginu coneckt nouo lot ſbuingit ſat thor' cenda ſlie uoluptaus libidie- ſacinen viculo cſkuguntur- rt nid ierar chta- nulita tis cco uruir apſwle che- Scda terat dua- nulita Comſeſs reo.— tie tccr Ares. Cál.. da ☞TAt chta- nulin Rsſ cleſie vugr nes- D Uidue- Comingan Pasionál abatyše Kunhuty, fol. 227 Hierarchie světců a světic (Foto V. Havelka)
Strana 179
POZDĚJŠÍ DOPLNKY Rok tisící tří stý patnáctý271/ se psal, když se v české zemi ukrutný mord stal, pro nějž statní muži ze dvou velkých rodin netajně se musí utkat v klání soudním. To z Bošovic Rudolt272) zamordoval syna Věnkovi273/, jenž sídlil na sousedním statku. Ten pak chlapce jemu zabil na oplátku. Rudolt dopustil se znovu stejné vraždy. Nechtěli se smířit, na svém stáli každý, a že příliš velká byla jejich vina, okol připravili na zápas jim v Hradci, aby všechny účty mohli vyrovnat si. Tak šest a šest mužů proti sobě stojí, stejné mají koně, ve stejné jsou zbroji, za podmínek rovných bít se mají spolu. Rudoltovicové vyjdou do okolu v zelenavých sukních. Páni Věnkovici zas červenou barvu mají na suknici. Rudoltovicům se zprvu dobře vedlo, chovali se ale příliš obmeškaně, když některým z Věnků podrazili sedlo, že sletěli dolů, nedbali už na ně a ti opěšalí se pak nejlíp kláli a nejvíce škod jim v boji nadělali. To Věnek, když srazí nepřítele na zem, aby poddal se mu, donutí ho rázem. Proto zvítězili, a tak podle práva celý Rudoltův rod brzy se jim vzdává. Tak po lítém boji došlo k rozhodnutí. I když neskončil ten zápas ničí smrtí, přece pobili se jako vlci spolu a potoky krve tekly po okolu. 179 DOPLNĚK1 DOPLNĚK 2 Na Jakuba274/ z břehů vylily se vody, natropily v zemi nečítané škody, zatopily mnoho dědin, osad, polí, lid se snažil spasit aspoň život holý. Na Moravě národ trpěl ještě více, neboť Matěj z Trenčína 275/ ten uherský hrdina, měl několik pevných hradů u hranice, z kterých na Moravu vyrážel co chvíli. Tenkrát králi Janu rádci poradili,
POZDĚJŠÍ DOPLNKY Rok tisící tří stý patnáctý271/ se psal, když se v české zemi ukrutný mord stal, pro nějž statní muži ze dvou velkých rodin netajně se musí utkat v klání soudním. To z Bošovic Rudolt272) zamordoval syna Věnkovi273/, jenž sídlil na sousedním statku. Ten pak chlapce jemu zabil na oplátku. Rudolt dopustil se znovu stejné vraždy. Nechtěli se smířit, na svém stáli každý, a že příliš velká byla jejich vina, okol připravili na zápas jim v Hradci, aby všechny účty mohli vyrovnat si. Tak šest a šest mužů proti sobě stojí, stejné mají koně, ve stejné jsou zbroji, za podmínek rovných bít se mají spolu. Rudoltovicové vyjdou do okolu v zelenavých sukních. Páni Věnkovici zas červenou barvu mají na suknici. Rudoltovicům se zprvu dobře vedlo, chovali se ale příliš obmeškaně, když některým z Věnků podrazili sedlo, že sletěli dolů, nedbali už na ně a ti opěšalí se pak nejlíp kláli a nejvíce škod jim v boji nadělali. To Věnek, když srazí nepřítele na zem, aby poddal se mu, donutí ho rázem. Proto zvítězili, a tak podle práva celý Rudoltův rod brzy se jim vzdává. Tak po lítém boji došlo k rozhodnutí. I když neskončil ten zápas ničí smrtí, přece pobili se jako vlci spolu a potoky krve tekly po okolu. 179 DOPLNĚK1 DOPLNĚK 2 Na Jakuba274/ z břehů vylily se vody, natropily v zemi nečítané škody, zatopily mnoho dědin, osad, polí, lid se snažil spasit aspoň život holý. Na Moravě národ trpěl ještě více, neboť Matěj z Trenčína 275/ ten uherský hrdina, měl několik pevných hradů u hranice, z kterých na Moravu vyrážel co chvíli. Tenkrát králi Janu rádci poradili,
Strana 180
180 ať zemani s vojskem opevní se v Brodě276/ tam že čelit mohou rozběsněné hordě. Matěj u Hradiště277/ sebral Uhrů tři sta, bez milosti s nimi pustošil ta místa a zálohu velkou ukryl do Bahnova.278/ Tam čekala Čechy protivenství nová, neboť netušili pranic o úkladu a na špatnou radu vydali se k hradu. Užuž vystoupili téměř na návrší. Vtom uherské střely na ně shůry prší, krutý nepřítel je tepe bez oddechu, bere do zajetí mnoho chrabrých Čechů. Matěji král český chtěl dát na pamětnou, k Holíči se vydal s družinou svou četnou. Už se jeho vojsko pod Holíčem řadí, už rozbíjí velký tábor u podhradí. Král se domnívá však, že mu postačí, když hrad podkopají jeho kopáči. Ale chytrý Matěj tu lest pochopí a rozkáže hloubit vlastní podkopy. Tak se králi záhy z rukou vymkne vše, Uhři prokopou se přímo nad naše, a když naši chtějí na hrad proniknout, vyvalí se na ně mocný vodní proud. Nezískali Češi žádné vavříny, málokdo se spasil z kalné bařiny. Zastydí se král i jeho zbrojnoši, na Jindřichu Lipském hned to nejhorší vidí, do vězení uvrhnout ho chce, obviní ho, že je všeho původce. Jindřich Lipský ale vojsko silné má, proto na pomoc král volá Viléma273 a tak ponouká ho, tak ho navádí, až Jindřichu Vilém pouta nasadí. O té věci ihned zví rod Ostrve280 jenž nemá rád krále jako Viléma i ze Střely pány281/. Ten rod cíle má své a se všemi se bije do krve. Lidé královi se z Prahy potají proti Ostrvanům svorně vydají, ti však vyrazí vpřed, jen je uzřeli, zvítězí a zajmou Zbyňka ze Střely282/ V řadách Ostrvanů bojovali sic i udatní Němci, páni z Kokořic283/
180 ať zemani s vojskem opevní se v Brodě276/ tam že čelit mohou rozběsněné hordě. Matěj u Hradiště277/ sebral Uhrů tři sta, bez milosti s nimi pustošil ta místa a zálohu velkou ukryl do Bahnova.278/ Tam čekala Čechy protivenství nová, neboť netušili pranic o úkladu a na špatnou radu vydali se k hradu. Užuž vystoupili téměř na návrší. Vtom uherské střely na ně shůry prší, krutý nepřítel je tepe bez oddechu, bere do zajetí mnoho chrabrých Čechů. Matěji král český chtěl dát na pamětnou, k Holíči se vydal s družinou svou četnou. Už se jeho vojsko pod Holíčem řadí, už rozbíjí velký tábor u podhradí. Král se domnívá však, že mu postačí, když hrad podkopají jeho kopáči. Ale chytrý Matěj tu lest pochopí a rozkáže hloubit vlastní podkopy. Tak se králi záhy z rukou vymkne vše, Uhři prokopou se přímo nad naše, a když naši chtějí na hrad proniknout, vyvalí se na ně mocný vodní proud. Nezískali Češi žádné vavříny, málokdo se spasil z kalné bařiny. Zastydí se král i jeho zbrojnoši, na Jindřichu Lipském hned to nejhorší vidí, do vězení uvrhnout ho chce, obviní ho, že je všeho původce. Jindřich Lipský ale vojsko silné má, proto na pomoc král volá Viléma273 a tak ponouká ho, tak ho navádí, až Jindřichu Vilém pouta nasadí. O té věci ihned zví rod Ostrve280 jenž nemá rád krále jako Viléma i ze Střely pány281/. Ten rod cíle má své a se všemi se bije do krve. Lidé královi se z Prahy potají proti Ostrvanům svorně vydají, ti však vyrazí vpřed, jen je uzřeli, zvítězí a zajmou Zbyňka ze Střely282/ V řadách Ostrvanů bojovali sic i udatní Němci, páni z Kokořic283/
Strana 181
Proti nim však smělý Zajíc vyjede a ty Němce se mu zahnat povede. 181 DOPLNĚK 3 Král řek, že mu Zajíc Jindřicha má dát, že se na něho už těší v Praze kat. Zajíc pravil však, že není nelida, že Jindřicha králi nikdy nevydá, že ustoupit nechce nectně ze slova, neboť slíbil, že mu život zachová. Král vyčítal dlouho panu Zajíci, že má neústupnou, tvrdou palici, potom s pány ale vstoupil v jednání, a jak dohodli s ním čeští zemani, dal Jindřichu volnost, na milost ho vzal a družinu Němců z hradu vykázal. Rok tisící tří stý šestnáctý byl právě, když král zemanům svým zem ponechal v správě a cizinou bloudil na půldruha roku. Jen houf pěti věrných po jeho jel boku. Často zavítali na knížecí dvory. Doma však tou dobou vznikly nové spory, a tak na zpáteční cestě králi Janu zachtělo se plenit léna českých pánů. Tu pan Zajíc, totiž z Valdeka pan Vilém, rozhořčil se velmi nad zlovolným dílem a pravil: „Spíš duši vypustit chci z těla, než by země trpět tu spoušť dále měla. Snad s pomocí boží vypudím ty Němce. Ač měl málo lidí, přepad ozbrojence. Věřil, že ho svatý Václav neoklame, povzbuzoval vojsko: „V něm záštitu máme! Svatý Václav Čechům ukázal se vskutku, zjevil jim, že pustit mají se v tu půtku. Že nebyli Češi ustrašené baby, měli v bitvě úspěch, porazili Šváby. Udatnost a smělost bojovníku sluší, každý za vlast má být ochoten dát duši. Ctěn je, kdo zem brání proti smečce zrádné, i na jeho děti věčná sláva padne. Pověst o Zajíci dospěla až na Rýn, naháněla hrůzu mladým jako starým. Švábi nechtěli se dál bít ani za nic. Divili se: „Proč má Vilém jméno Zajíc? Dokázal všem přece už v nejedné šrůtce, jak je nebojácný a že lví má srdce.
Proti nim však smělý Zajíc vyjede a ty Němce se mu zahnat povede. 181 DOPLNĚK 3 Král řek, že mu Zajíc Jindřicha má dát, že se na něho už těší v Praze kat. Zajíc pravil však, že není nelida, že Jindřicha králi nikdy nevydá, že ustoupit nechce nectně ze slova, neboť slíbil, že mu život zachová. Král vyčítal dlouho panu Zajíci, že má neústupnou, tvrdou palici, potom s pány ale vstoupil v jednání, a jak dohodli s ním čeští zemani, dal Jindřichu volnost, na milost ho vzal a družinu Němců z hradu vykázal. Rok tisící tří stý šestnáctý byl právě, když král zemanům svým zem ponechal v správě a cizinou bloudil na půldruha roku. Jen houf pěti věrných po jeho jel boku. Často zavítali na knížecí dvory. Doma však tou dobou vznikly nové spory, a tak na zpáteční cestě králi Janu zachtělo se plenit léna českých pánů. Tu pan Zajíc, totiž z Valdeka pan Vilém, rozhořčil se velmi nad zlovolným dílem a pravil: „Spíš duši vypustit chci z těla, než by země trpět tu spoušť dále měla. Snad s pomocí boží vypudím ty Němce. Ač měl málo lidí, přepad ozbrojence. Věřil, že ho svatý Václav neoklame, povzbuzoval vojsko: „V něm záštitu máme! Svatý Václav Čechům ukázal se vskutku, zjevil jim, že pustit mají se v tu půtku. Že nebyli Češi ustrašené baby, měli v bitvě úspěch, porazili Šváby. Udatnost a smělost bojovníku sluší, každý za vlast má být ochoten dát duši. Ctěn je, kdo zem brání proti smečce zrádné, i na jeho děti věčná sláva padne. Pověst o Zajíci dospěla až na Rýn, naháněla hrůzu mladým jako starým. Švábi nechtěli se dál bít ani za nic. Divili se: „Proč má Vilém jméno Zajíc? Dokázal všem přece už v nejedné šrůtce, jak je nebojácný a že lví má srdce.
Strana 182
Šťastná je zem, která má takové syny, že i zemřít chtějí pro čest domoviny. Když král vidí, že ho čeká už jen bída, začne jednat, pánům na milost se vydá I když dávno byla po válce už veta, lid na mor a na hlad umíral tři léta. Hordy vlků se pak z lesů vynořily, neplatily na ně ani samostříly. Člověk na člověka též se jak vlk vrhal, bratr bratra dávil, maso z něho trhal. Tehdy v jednom kvelbu žila stará žena pomatená hladem a tak zubožená, že s dcerami svými se i na mrtvoly vrhala, když chtěla spasit život holý. Pak i dcery snědla jak dračice vzteklá, ale smrti hladem přece neutekla. 182 DOPLNĚK 4 V těch letech nám také pověst připomíná statečného muže Plichtu z Žirotína. Ten opustil Čechy, odjel do dálavy, bil se v každém boji jako rytíř pravý. Ten římskému králi pomoh v každé srážce, králi anglickému často dělal strážce a zvítězil všude, kde se vojska střetla. Ať je věčně ctěna jeho paměť světlá. Na hrdinstvích všech měl vždy největší podíl. Dvě stě let se lepší rytíř nenarodil. Celý svět ho chválí. I my bychom vzdali dík v kronice rádi, že ty boje svádí, litujem však toho, že udělal mnoho jen pro cizí vládce. Kdo se slavným stát chce, komu bůh dal ducha, rozum prozíravý, ujmout se má správy ve své vlastní zemi. Ať v něm láska k vlasti nikdy neutuchá, pro svůj lid a národ ať je zanícený. Jen tak dobrého si může dobýt jména a památka jeho bude velebena. Tehdy kruté časy v české zemi vládly. Vždyť i vlastní lidé loupili a kradli.
Šťastná je zem, která má takové syny, že i zemřít chtějí pro čest domoviny. Když král vidí, že ho čeká už jen bída, začne jednat, pánům na milost se vydá I když dávno byla po válce už veta, lid na mor a na hlad umíral tři léta. Hordy vlků se pak z lesů vynořily, neplatily na ně ani samostříly. Člověk na člověka též se jak vlk vrhal, bratr bratra dávil, maso z něho trhal. Tehdy v jednom kvelbu žila stará žena pomatená hladem a tak zubožená, že s dcerami svými se i na mrtvoly vrhala, když chtěla spasit život holý. Pak i dcery snědla jak dračice vzteklá, ale smrti hladem přece neutekla. 182 DOPLNĚK 4 V těch letech nám také pověst připomíná statečného muže Plichtu z Žirotína. Ten opustil Čechy, odjel do dálavy, bil se v každém boji jako rytíř pravý. Ten římskému králi pomoh v každé srážce, králi anglickému často dělal strážce a zvítězil všude, kde se vojska střetla. Ať je věčně ctěna jeho paměť světlá. Na hrdinstvích všech měl vždy největší podíl. Dvě stě let se lepší rytíř nenarodil. Celý svět ho chválí. I my bychom vzdali dík v kronice rádi, že ty boje svádí, litujem však toho, že udělal mnoho jen pro cizí vládce. Kdo se slavným stát chce, komu bůh dal ducha, rozum prozíravý, ujmout se má správy ve své vlastní zemi. Ať v něm láska k vlasti nikdy neutuchá, pro svůj lid a národ ať je zanícený. Jen tak dobrého si může dobýt jména a památka jeho bude velebena. Tehdy kruté časy v české zemi vládly. Vždyť i vlastní lidé loupili a kradli.
Strana 183
183 Pečet Oldřicha z Lichtemburka s ronovským znakem (Foto SUA Praha) Listina Jana z Klingenberka ze 4. listopadu 1307, jíž slibuje věrnost Jindřichovi, králi českému a polskému (Foto SUA Praha) u ☞ — va S 7 s.2 lui 1 ae — — e — — feſeler — vp
183 Pečet Oldřicha z Lichtemburka s ronovským znakem (Foto SUA Praha) Listina Jana z Klingenberka ze 4. listopadu 1307, jíž slibuje věrnost Jindřichovi, králi českému a polskému (Foto SUA Praha) u ☞ — va S 7 s.2 lui 1 ae — — e — — feſeler — vp
Strana 184
e e AApad. 1 fio�fuone ☞ a f .2 m.c a N.go 4 o. ia fanarre Al ma 1. a.l'0 raavſio, ſlo „no c clz xa eonul1 2mre r f-ex frf ci6ini sy 9... e2 ljiana, a le had — cojalia Q ir a Smind yc,fs eauſy o feſlo' — e- ccl. v& aika — 4 3amue Luauue a 2 P p eo olva fueo mno cel 9. a20 0 T aae r a— anrula 124 —nſluiee as, yac fe fic z 8d. r ☞dao Ln ja r ameas ☞9ode 1— Iſ, fi a-e a ——9 ir l-i Olal itro irz oeſm ƒ—. 6. 3.— Aáfren — Ilaali ſ d1 rifh * 9la.lne ve8tg x2— Listina Jindřicha VII. z 22. července 1310, jíž daruje Jindřichovi z Lipé dědičně město Žitavu a hrad Ronov za pomoc, kterou se zavázal poskytnout Janu Lucemburskému v boji o český trůn (Foto SUA Praha)
e e AApad. 1 fio�fuone ☞ a f .2 m.c a N.go 4 o. ia fanarre Al ma 1. a.l'0 raavſio, ſlo „no c clz xa eonul1 2mre r f-ex frf ci6ini sy 9... e2 ljiana, a le had — cojalia Q ir a Smind yc,fs eauſy o feſlo' — e- ccl. v& aika — 4 3amue Luauue a 2 P p eo olva fueo mno cel 9. a20 0 T aae r a— anrula 124 —nſluiee as, yac fe fic z 8d. r ☞dao Ln ja r ameas ☞9ode 1— Iſ, fi a-e a ——9 ir l-i Olal itro irz oeſm ƒ—. 6. 3.— Aáfren — Ilaali ſ d1 rifh * 9la.lne ve8tg x2— Listina Jindřicha VII. z 22. července 1310, jíž daruje Jindřichovi z Lipé dědičně město Žitavu a hrad Ronov za pomoc, kterou se zavázal poskytnout Janu Lucemburskému v boji o český trůn (Foto SUA Praha)
Strana 185
Páni, kteří měli dbát o české statky, trpěli své chase všechny nepořádky, milost dostal od nich každý lump a zmetek, hlavně když jim samým nesáh na majetek. A lid mlčel. Se vším byl už usmířen. Běda, běda stádu s špatným pastýřem! V té době též bráči ostré nože měli, zámky přetínali, z chlívů odváděli často spousty hovad v houfci neposedném. To se dělo v roce tisíc tři sta sedmém. 185 DOPLNĚK 5 DOPLNĚK 6 Král vzít do svých rukou zem byl odhodlaný. Měšťany a Zajíce poslal na Míšňany. Ti v den, kdy se světí narození boží284/ v boj na Labi všechny svoje síly vloží. Dřív než za vsí jednou zbraně se však chopí, z šiku ztratí se pan Zajíc beze stopy. Češi do bitvy se ale pustí přece, zvítězí a ženou ze své země Němce. Že v Budyni285/ začnou tropit však psí kusy, král Jan s vojskem táhnout na Němčíky musí. Neboť necítí se k boji dosti silný, na pomoc si přizve také měštěníny, s nimiž hrad i město dobude pak ruče, opevnění zdolá, nepřítele ztluče. Klid však nenastane ani po té válce, zemané dál škodí královi i králce, tak špatně jim radí, že je spolu svadí. Králka se Zajícem sídlí u podhradí, král Jan se zemany na hradě zas mešká, dokonce dá rozkaz, že má zhynout Elžka. V Zajícově sboru jsou však dobré stráže, král Jan pokořit si město nedokáže. Neúspěch však vzbudí velkou zlobu v králi i ostatní města drancuje a pálí, Čechy zachváceny jsou válečným vírem. Nakonec však přece skončí ten spor smírem. Pak do Rakous táhl král Jan se svým šikem, s odpůrci se utkal v boji převelikém na Václava, v den, kdy zem se koří světci.286 A jak povídají o tom mnozí svědci, svatý Václav opět žehnal Čechům v nouzi, viděli ho, kterak Němcům mečem hrozí.
Páni, kteří měli dbát o české statky, trpěli své chase všechny nepořádky, milost dostal od nich každý lump a zmetek, hlavně když jim samým nesáh na majetek. A lid mlčel. Se vším byl už usmířen. Běda, běda stádu s špatným pastýřem! V té době též bráči ostré nože měli, zámky přetínali, z chlívů odváděli často spousty hovad v houfci neposedném. To se dělo v roce tisíc tři sta sedmém. 185 DOPLNĚK 5 DOPLNĚK 6 Král vzít do svých rukou zem byl odhodlaný. Měšťany a Zajíce poslal na Míšňany. Ti v den, kdy se světí narození boží284/ v boj na Labi všechny svoje síly vloží. Dřív než za vsí jednou zbraně se však chopí, z šiku ztratí se pan Zajíc beze stopy. Češi do bitvy se ale pustí přece, zvítězí a ženou ze své země Němce. Že v Budyni285/ začnou tropit však psí kusy, král Jan s vojskem táhnout na Němčíky musí. Neboť necítí se k boji dosti silný, na pomoc si přizve také měštěníny, s nimiž hrad i město dobude pak ruče, opevnění zdolá, nepřítele ztluče. Klid však nenastane ani po té válce, zemané dál škodí královi i králce, tak špatně jim radí, že je spolu svadí. Králka se Zajícem sídlí u podhradí, král Jan se zemany na hradě zas mešká, dokonce dá rozkaz, že má zhynout Elžka. V Zajícově sboru jsou však dobré stráže, král Jan pokořit si město nedokáže. Neúspěch však vzbudí velkou zlobu v králi i ostatní města drancuje a pálí, Čechy zachváceny jsou válečným vírem. Nakonec však přece skončí ten spor smírem. Pak do Rakous táhl král Jan se svým šikem, s odpůrci se utkal v boji převelikém na Václava, v den, kdy zem se koří světci.286 A jak povídají o tom mnozí svědci, svatý Václav opět žehnal Čechům v nouzi, viděli ho, kterak Němcům mečem hrozí.
Strana 186
Proto Rakušany s novou silou hnali a s pěti sty lidmi bratra krále287/ jali. Ale také Čechy velký smutek stih tu, když nepřítel v boji zabil pana Plichtu. Ztratili též koní mnoho v onom klání. Potom vystavěli kostel na té pláni, v němž dodneška lid se Václavovi klaní. Nato se král vydal ještě pobít Šváby. Tu prý kupci v blátě uvíz koník slabý. Král uvázat kázal před něj svého hřebce, ten vůz kupce z bláta vyprostil hned lehce. Kupec ovšem koně vracel panovníku, za pomoc mu vzdával mnoho vřelých díků. Král s úsměvem v tváři koukl po kramáři. „Jet na tažné herce není hodno krále. Vem si mého koně. Važ si toho dárku. Sto hřiven ti za něj dají na jarmarku.“ Tak potkalo kupce štěstí nenadálé. Dvacet hřiven stržil za nádhernou brůnu a poznal, jak vladař dbá cti svého trůnu. 186 DOPLNĚK 7 Plačte, naříkejte, všichni dobří Češi. Nad vlastí se kupí mraky nejčernější. Odešel, už není na tom světě milém přítel svého lidu, z Valdeka pan Vilém.288/ Ten, jehož měl v úctě starý jako mladý, žalně opustil teď navždy naše řady, že chtěl dobrým pánem být v svém vlastním domě, zhubili ho cizí vrazi věrolomně. Vypadl meč ostrý z bohatýrské dlaně, jež trestala švábské hlavy neúnavně, zemřel ten, co hájil čest českého rodu, jeho odchod strašnou způsobil nám škodu. Možná, že se najdou ještě lidé hloupí, kteří tíhu oné rány nepochopí, zažijí však brzy protivenství mnohá a horoucně potom budou vzývat boha. Možná, že se najdou lidé zlomyslní, kterým se tou smrtí tajné přání splní, i ti ještě rádi jednou pro zdar obce by však toho pána vykopali z hrobce.
Proto Rakušany s novou silou hnali a s pěti sty lidmi bratra krále287/ jali. Ale také Čechy velký smutek stih tu, když nepřítel v boji zabil pana Plichtu. Ztratili též koní mnoho v onom klání. Potom vystavěli kostel na té pláni, v němž dodneška lid se Václavovi klaní. Nato se král vydal ještě pobít Šváby. Tu prý kupci v blátě uvíz koník slabý. Král uvázat kázal před něj svého hřebce, ten vůz kupce z bláta vyprostil hned lehce. Kupec ovšem koně vracel panovníku, za pomoc mu vzdával mnoho vřelých díků. Král s úsměvem v tváři koukl po kramáři. „Jet na tažné herce není hodno krále. Vem si mého koně. Važ si toho dárku. Sto hřiven ti za něj dají na jarmarku.“ Tak potkalo kupce štěstí nenadálé. Dvacet hřiven stržil za nádhernou brůnu a poznal, jak vladař dbá cti svého trůnu. 186 DOPLNĚK 7 Plačte, naříkejte, všichni dobří Češi. Nad vlastí se kupí mraky nejčernější. Odešel, už není na tom světě milém přítel svého lidu, z Valdeka pan Vilém.288/ Ten, jehož měl v úctě starý jako mladý, žalně opustil teď navždy naše řady, že chtěl dobrým pánem být v svém vlastním domě, zhubili ho cizí vrazi věrolomně. Vypadl meč ostrý z bohatýrské dlaně, jež trestala švábské hlavy neúnavně, zemřel ten, co hájil čest českého rodu, jeho odchod strašnou způsobil nám škodu. Možná, že se najdou ještě lidé hloupí, kteří tíhu oné rány nepochopí, zažijí však brzy protivenství mnohá a horoucně potom budou vzývat boha. Možná, že se najdou lidé zlomyslní, kterým se tou smrtí tajné přání splní, i ti ještě rádi jednou pro zdar obce by však toho pána vykopali z hrobce.
Strana 187
Oj, hoře, tvůj kalich je dnes vrchovatý. Jaký užitek jsi mělo z naší ztráty? Co šlechetných mužů zhubila už střela, kolikrát už česká země osiřela. Tu žlebského Čeňka289/, mladičkého pána, jindy z Vartmberka hrdinného Jana 290 Hynka Housku291/, který vždy jen právo hledal, Viléma, jenž zemi nikdy křivdit nedal. 187 Tolik českých pánů naživu už není, přišlo na nás věru boží dopuštění a já nemohu než volat: „Hospodine, ušetř zem ran dalších, nebo brzy zhyne.“ Už jsou zase brány do Čech zotvírány, už je zase naše země bez ochrany. Tam, kde Vilém cesty střežil pevnou hrází, do našeho kraje vcházejí zas vrazi. Bude naše země zase kvílet, sténat, Němci nastražili mnoho lstivých tenat, Zajíček v ně padl, zapletl se v sítě a Němci teď o moc usilují skrytě. Věřte, Češi, věřte mému varování, když ho zanedbáte, nic vás nezachrání. Vyhněte se Němcům, i když mluví sladce, nechcete-li viset jednou na oprátce. Buďte jako Vilém ostražití, bdělí. Ten svůj národ nikdy nedal nepříteli, ten s vetřelci bil se vždycky s velkou chutí. Dej mu za to, bože, lehké spočinutí. Až dorostou jednou Zajícova děcka292/ na naši zem přejde určitě chuť všecka Němcům, od nichž vzešla zkáza jejich otci, jemuž patří naše paměť nehynoucí. DOPLNĚK 8 Až dorostou jednou Zajícova děcka, na naši zem přejde určitě chuť všecka Němcům a hlavně těm žroutům od Bavor, co si potrpí tak velmi na žahour,
Oj, hoře, tvůj kalich je dnes vrchovatý. Jaký užitek jsi mělo z naší ztráty? Co šlechetných mužů zhubila už střela, kolikrát už česká země osiřela. Tu žlebského Čeňka289/, mladičkého pána, jindy z Vartmberka hrdinného Jana 290 Hynka Housku291/, který vždy jen právo hledal, Viléma, jenž zemi nikdy křivdit nedal. 187 Tolik českých pánů naživu už není, přišlo na nás věru boží dopuštění a já nemohu než volat: „Hospodine, ušetř zem ran dalších, nebo brzy zhyne.“ Už jsou zase brány do Čech zotvírány, už je zase naše země bez ochrany. Tam, kde Vilém cesty střežil pevnou hrází, do našeho kraje vcházejí zas vrazi. Bude naše země zase kvílet, sténat, Němci nastražili mnoho lstivých tenat, Zajíček v ně padl, zapletl se v sítě a Němci teď o moc usilují skrytě. Věřte, Češi, věřte mému varování, když ho zanedbáte, nic vás nezachrání. Vyhněte se Němcům, i když mluví sladce, nechcete-li viset jednou na oprátce. Buďte jako Vilém ostražití, bdělí. Ten svůj národ nikdy nedal nepříteli, ten s vetřelci bil se vždycky s velkou chutí. Dej mu za to, bože, lehké spočinutí. Až dorostou jednou Zajícova děcka292/ na naši zem přejde určitě chuť všecka Němcům, od nichž vzešla zkáza jejich otci, jemuž patří naše paměť nehynoucí. DOPLNĚK 8 Až dorostou jednou Zajícova děcka, na naši zem přejde určitě chuť všecka Němcům a hlavně těm žroutům od Bavor, co si potrpí tak velmi na žahour,
Strana 188
188 těm hrdláčům, jejichž rota zavilá pana Viléma tak zrádně zabila, obrousila mocný párák divočáků, aby navždy ztratil na vítězství čáku. To si, Zajíčkové, dobře pamatujte, srdce lví vždy mějte, za pravdou vždy stůjte. Smělé činy nejsou přece zázraky, nabru te zas kančí hlavě páráky. Podporujte slávu pana z Valdeka, ať to jméno všechny Němce vyleká, ať rozšumí lesy jméno toho Čecha, ať Bavory jímá děs i z jeho echa. Budiž nápomocen nám i Václav svatý, ať se znovu zaskví nádherný štít zlatý, ať se kančí hlava, jež má po straně dva páráky ostré, vzchopí k obraně. Prosíme i tebe, svatý Vojtěchu, vrať nám mír a štěstí, přej nám útěchu. Prosíme i tebe, dobrý svatý Víte, rozmnož ten rod, ved ho zase v boje líté. Dbejte, Zajíčkové, na mou dobrou radu, nedovolte Němcům zvedat pyšnou bradu, ctěte, Zajíčkové, starý obyčej, ať se Němců vzteky křiví obličej. Buďte smělí, hrdí, buďte obratní, ať zkušenost otce znovu uplatní se ve vašich činech, v každém vašem skutku, ať se radost zrodí z nynějšího smutku. Pomstěte se, chlapci, Němcům za Zajíčka, který v květu let svých zhasl jako svíčka. Nedovolte, aby v našem kraji Švábi nadýmali hrdla jako slizké žáby. Modlete se k bohu, všichni křesťané, ať nás švábská stvůra soužit přestane, ať se Vilémův rod rozhojní, ať plamen slávy české země čistě hoří. Amen.
188 těm hrdláčům, jejichž rota zavilá pana Viléma tak zrádně zabila, obrousila mocný párák divočáků, aby navždy ztratil na vítězství čáku. To si, Zajíčkové, dobře pamatujte, srdce lví vždy mějte, za pravdou vždy stůjte. Smělé činy nejsou přece zázraky, nabru te zas kančí hlavě páráky. Podporujte slávu pana z Valdeka, ať to jméno všechny Němce vyleká, ať rozšumí lesy jméno toho Čecha, ať Bavory jímá děs i z jeho echa. Budiž nápomocen nám i Václav svatý, ať se znovu zaskví nádherný štít zlatý, ať se kančí hlava, jež má po straně dva páráky ostré, vzchopí k obraně. Prosíme i tebe, svatý Vojtěchu, vrať nám mír a štěstí, přej nám útěchu. Prosíme i tebe, dobrý svatý Víte, rozmnož ten rod, ved ho zase v boje líté. Dbejte, Zajíčkové, na mou dobrou radu, nedovolte Němcům zvedat pyšnou bradu, ctěte, Zajíčkové, starý obyčej, ať se Němců vzteky křiví obličej. Buďte smělí, hrdí, buďte obratní, ať zkušenost otce znovu uplatní se ve vašich činech, v každém vašem skutku, ať se radost zrodí z nynějšího smutku. Pomstěte se, chlapci, Němcům za Zajíčka, který v květu let svých zhasl jako svíčka. Nedovolte, aby v našem kraji Švábi nadýmali hrdla jako slizké žáby. Modlete se k bohu, všichni křesťané, ať nás švábská stvůra soužit přestane, ať se Vilémův rod rozhojní, ať plamen slávy české země čistě hoří. Amen.
Strana 189
orsuiow fe o ali rve o cap lones L. sop rrefies —nigmu an � reed-mn- aD hoe Vasalol aTo C2a n espu -an f- rr 38— d fprl, l p op aatd perdil, anr f-ſpr r enfe iaohrſer aluer lea 1or2 — vrj fuid e Drma ſurd ov hoc om- ea onsa». Tad opuuc o fo. nfol.e m.n b ne o a es cecliah. feu prau 14 rrmie— 2— f a ſre tal arriae mes l e9 afri n ly. lubal l, l 3m —I Il.4. mo, opau rioue � u vryr poa Acc fe urdae a ptieje frie fill ret olgn- la, friavam Jork fy fa poa- lEplaſa anl o c Te riaka, io Refrme ron- eha lay bs Tanelis, tſ ho oag — buoda, n- va rrtru f8. vve jeſfueler alir aoo file afrmhe efordre r a ri- fir e afjr alBaM al 1/efl fahe fe l laa7ue Tare rg ſdho ons rrfy riio. a ría fi ten e coa d ar fat nr man prr ponk e - va c lu 9- »� eAdnmf 7 92. — R Listina z 11. června 1311, jíž Boleslav, Jindřich a Vladislav, knížata vratislavská a lehnická, slibují Janovi, králi českému a polskému, že mu vydají zemi opavskou, kterou mají v zástavě, jakmile jim zaplatí 8000 hřiven pražských grošů (Foto SUA Praha)
orsuiow fe o ali rve o cap lones L. sop rrefies —nigmu an � reed-mn- aD hoe Vasalol aTo C2a n espu -an f- rr 38— d fprl, l p op aatd perdil, anr f-ſpr r enfe iaohrſer aluer lea 1or2 — vrj fuid e Drma ſurd ov hoc om- ea onsa». Tad opuuc o fo. nfol.e m.n b ne o a es cecliah. feu prau 14 rrmie— 2— f a ſre tal arriae mes l e9 afri n ly. lubal l, l 3m —I Il.4. mo, opau rioue � u vryr poa Acc fe urdae a ptieje frie fill ret olgn- la, friavam Jork fy fa poa- lEplaſa anl o c Te riaka, io Refrme ron- eha lay bs Tanelis, tſ ho oag — buoda, n- va rrtru f8. vve jeſfueler alir aoo file afrmhe efordre r a ri- fir e afjr alBaM al 1/efl fahe fe l laa7ue Tare rg ſdho ons rrfy riio. a ría fi ten e coa d ar fat nr man prr ponk e - va c lu 9- »� eAdnmf 7 92. — R Listina z 11. června 1311, jíž Boleslav, Jindřich a Vladislav, knížata vratislavská a lehnická, slibují Janovi, králi českému a polskému, že mu vydají zemi opavskou, kterou mají v zástavě, jakmile jim zaplatí 8000 hřiven pražských grošů (Foto SUA Praha)
Strana 190
o ČESKÁ RÝMOVANÁ KRONIKA tak řečeného DALIMILA Na počátku 14. století293/ vymírá v Čechách nejstarší domácí panovnická dynastie, rod Přemyslovců, který vládl v zemi po více než čtyři století. České země se ocitají v neutě- šené situaci. O český trůn bojují cizinci a česká šlechta i městský patriciát využívají situace k posílení vlastních pozic. Několikaletý boj o český trůn končí v roce 1310, kdy po delším jednání přišel do Čech syn německého krále Jan Lucemburský, dobyl Prahu a následujícího roku byl spolu se svou manželkou Eliškou, dcerou předposledního vládnoucího Přemyslovce, Václava II., korunován na českého krále. Tím však neskon- čily spory uvnitř země. Česká šlechta, která nabyla v posledních letech značného sebevědomí i velké moci, se nehodlala vzdát svého postavení. Vedle ní a proti ní se prosazoval bohatý pražský a kutnohorský patriciát. Postavení krále cizince v Če- chách nebylo záviděníhodné. Přítomnost Janových cizích rádců a bojovníků vyvo- lávala odpor domácích feudálů. Ti prosadili propuštění všech cizinců, kteří přišli s Janem do Čech, včetně jím ustanovených správců, a přinutili Jana, aby správu země svěřil českému panstvu. Někdy v této neklidné době, poznamenané silně protiněmeckými náladami a vzrůstajícím sebevědomím českých pánů, vzniklo jedno z nejzajímavějších děl staršího českého písemnictví a vůbec nejstarší historické dílo psané českým jazy- kem — rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Autor kroniky líčí české dějiny od jejich „počátků“, přičemž je včleňuje do „dějin světových“. Začíná potopou světa a tak, jak je to ve středověkých kronikách běžné, odvozuje vznik různých národů, tedy i Slovanů (které nazývá Srby a mylně je klade do jižní Evropy ke Středozemnímu moři), ze zmatení jazyků při stavbě Babylónské věže. Podle kronikářových a ve středověku zřejmě obecných představ přišel muž jménem Čech se svým lidem ze slovanského Chorvatska do nové země, která byla podle něho pojmenována Čechy. Po vylíčení bájného příchodu Čechova do země vypráví tak řečený Dalimil pověsti o Krokovi, o Libuši a Přemyslovi, podrobně líčí dívčí válku, uvádí i jména mytických českých knížat, pověst o lucké válce a o Neklanovi a Vlastislavovi a přechází k prvnímu historicky známému knížeti Bořivojovi a jeho pokřtění Metodějem. Vkládá vyprávění o moravském králi Svatoplukovi a opět pokračuje ve vý- kladu nejstarších českých dějin; zmiňuje se o Vratislavovi I., podrobně vypráví o svatém Václavovi a svaté Ludmile, o Boleslavovi I. a pokračuje postupně líčením událostí za vlády jednotlivých přemyslovských knížat a králů, neopomenuv ani výklady o čes- kých světcích, sleduje vývoj událostí po smrti posledního Přemyslovce Václava III., na- stoupení Jana Lucemburského na český trůn a končí poučením české šlechtě a rokem 1314. Dodatečně bylo připsáno ještě pokračování kroniky z doby vlády Jana Lucemburského. Autor rýmované kroniky není znám. Víme o něm jen to, co sám o sobě v kronice uvádí, a toho je velmi málo. Při líčení nepokojů za vlády Oty Braniborského (1279—1283) vypráví o tom, jak šlechtici přicházeli ve městech o život, a dodává: „mé oko to často vídalo“ (kap. 93). To je tedy nejstarší událost, jíž byl kronikář zcela jistě svědkem. Roku 1310 byl zřejmě v Praze, protože sledoval boj Korutanců a Míšeňských proti pražské posádce („Na ten boj jsem jáz z města hlédal“ — kap. 104). Kronika končí v některých rukopisech rokem 1314 a neobsahuje narážky na pozdější dobu. Tehdy asi autor kroniku dokončil. Je i pravděpodobné, že tento rok o mnoho nepřežil. Skutečnost, že zřejmě již jako dospělý prožil dobu braniborské vlády, i jeho poměrně konzervativní názory, především ostře kritické stanovisko ke všem novotám, které přišly do Čech s rytířskou kulturou, svědčí o autorově spíše již pokro- čilejším věku v době, kdy psal kroniku. Kronikář byl člověk zjevně učený. Již sama znalost písma nebyla ve středověku běžnou věcí ani mezi nejvyššími společenskými vrstvami. Byla vyhrazena převážně osobám duchovního stavu. Nesporné jsou i jeho znalosti jazykové. Kromě češtiny uměl latinsky a německy. Text kroniky svědčí o tom, že autor znal antické děje294/, středověké pověsti295/, Ezopovy bajky296/, české a německé 190/
o ČESKÁ RÝMOVANÁ KRONIKA tak řečeného DALIMILA Na počátku 14. století293/ vymírá v Čechách nejstarší domácí panovnická dynastie, rod Přemyslovců, který vládl v zemi po více než čtyři století. České země se ocitají v neutě- šené situaci. O český trůn bojují cizinci a česká šlechta i městský patriciát využívají situace k posílení vlastních pozic. Několikaletý boj o český trůn končí v roce 1310, kdy po delším jednání přišel do Čech syn německého krále Jan Lucemburský, dobyl Prahu a následujícího roku byl spolu se svou manželkou Eliškou, dcerou předposledního vládnoucího Přemyslovce, Václava II., korunován na českého krále. Tím však neskon- čily spory uvnitř země. Česká šlechta, která nabyla v posledních letech značného sebevědomí i velké moci, se nehodlala vzdát svého postavení. Vedle ní a proti ní se prosazoval bohatý pražský a kutnohorský patriciát. Postavení krále cizince v Če- chách nebylo záviděníhodné. Přítomnost Janových cizích rádců a bojovníků vyvo- lávala odpor domácích feudálů. Ti prosadili propuštění všech cizinců, kteří přišli s Janem do Čech, včetně jím ustanovených správců, a přinutili Jana, aby správu země svěřil českému panstvu. Někdy v této neklidné době, poznamenané silně protiněmeckými náladami a vzrůstajícím sebevědomím českých pánů, vzniklo jedno z nejzajímavějších děl staršího českého písemnictví a vůbec nejstarší historické dílo psané českým jazy- kem — rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Autor kroniky líčí české dějiny od jejich „počátků“, přičemž je včleňuje do „dějin světových“. Začíná potopou světa a tak, jak je to ve středověkých kronikách běžné, odvozuje vznik různých národů, tedy i Slovanů (které nazývá Srby a mylně je klade do jižní Evropy ke Středozemnímu moři), ze zmatení jazyků při stavbě Babylónské věže. Podle kronikářových a ve středověku zřejmě obecných představ přišel muž jménem Čech se svým lidem ze slovanského Chorvatska do nové země, která byla podle něho pojmenována Čechy. Po vylíčení bájného příchodu Čechova do země vypráví tak řečený Dalimil pověsti o Krokovi, o Libuši a Přemyslovi, podrobně líčí dívčí válku, uvádí i jména mytických českých knížat, pověst o lucké válce a o Neklanovi a Vlastislavovi a přechází k prvnímu historicky známému knížeti Bořivojovi a jeho pokřtění Metodějem. Vkládá vyprávění o moravském králi Svatoplukovi a opět pokračuje ve vý- kladu nejstarších českých dějin; zmiňuje se o Vratislavovi I., podrobně vypráví o svatém Václavovi a svaté Ludmile, o Boleslavovi I. a pokračuje postupně líčením událostí za vlády jednotlivých přemyslovských knížat a králů, neopomenuv ani výklady o čes- kých světcích, sleduje vývoj událostí po smrti posledního Přemyslovce Václava III., na- stoupení Jana Lucemburského na český trůn a končí poučením české šlechtě a rokem 1314. Dodatečně bylo připsáno ještě pokračování kroniky z doby vlády Jana Lucemburského. Autor rýmované kroniky není znám. Víme o něm jen to, co sám o sobě v kronice uvádí, a toho je velmi málo. Při líčení nepokojů za vlády Oty Braniborského (1279—1283) vypráví o tom, jak šlechtici přicházeli ve městech o život, a dodává: „mé oko to často vídalo“ (kap. 93). To je tedy nejstarší událost, jíž byl kronikář zcela jistě svědkem. Roku 1310 byl zřejmě v Praze, protože sledoval boj Korutanců a Míšeňských proti pražské posádce („Na ten boj jsem jáz z města hlédal“ — kap. 104). Kronika končí v některých rukopisech rokem 1314 a neobsahuje narážky na pozdější dobu. Tehdy asi autor kroniku dokončil. Je i pravděpodobné, že tento rok o mnoho nepřežil. Skutečnost, že zřejmě již jako dospělý prožil dobu braniborské vlády, i jeho poměrně konzervativní názory, především ostře kritické stanovisko ke všem novotám, které přišly do Čech s rytířskou kulturou, svědčí o autorově spíše již pokro- čilejším věku v době, kdy psal kroniku. Kronikář byl člověk zjevně učený. Již sama znalost písma nebyla ve středověku běžnou věcí ani mezi nejvyššími společenskými vrstvami. Byla vyhrazena převážně osobám duchovního stavu. Nesporné jsou i jeho znalosti jazykové. Kromě češtiny uměl latinsky a německy. Text kroniky svědčí o tom, že autor znal antické děje294/, středověké pověsti295/, Ezopovy bajky296/, české a německé 190/
Strana 191
kroniky i staré legendy 297. Bezpečně se orientoval ve šlechtickém prostředí, znal dějiny panských rodů, měl zjevnou zálibu v erbovních pověstech (které si sám často vymýšlel), panské rody jmenoval nezřídka jen podle erbů. Přes některé úvahy o stejném původu šlechty i poddaných je zřejmá jeho nadřazenost nad nižšími společenskými vrstvami. O jejich příslušnících se vyjadřuje velice pohrdavě a nazývá je všechny, včetně měš- ťanů, chlapy (chlap ve staré češtině znamená sedlák, poddaný, nešlechtic, neurozený člověk). Toto vše, co lze z kroniky vyčíst, však nevede k jednoznačnému závěru o jejím autorovi. Výsledkem dosavadního bádání v tomto směru také není přesvědčivé určení osoby kronikáře ani jeho spolehlivé společenské zařazení, ale jen dlouhá řada úvah a domněnek, často až fantastických. K prvnímu omylu došlo již před třemi staletími, kdy byla kro- nika, označovaná do té doby jen jako „kronika česká“, „kronika“, případně „kronika boleslavská“298/, nazvána kronikou Dalimilovou. Podnět k tomu dal, jako v mnoha podobných případech, Václav Hájek z Libočan, když mezi prameny své kroniky uvedl i jakéhosi Dalimila Mezeříčského, kanovníka boleslavského29. Dílo tohoto blíže ne- známého a možná i sporného kanovníka boleslavského ztotožnil Tomáš Pešina z Čecho- rodu30% s veršovanou kronikou boleslavskou. Bohuslav Balbín sice ve svém starším díle považoval „historii boleslavskou“ za dílo nezjištěného autora301/, ale o deset let později již jmenoval jako spisovatele rýmované kroniky Dalimila Mezeříčského 302. Omyl převzal i Gelasius Dobner303/ a trval na něm, i když k tomu neměl průkazné důvody304/ První, kdo vyslovil oprávněné pochybnosti o Dalimilově autorství rýmované kroniky, byl druhý z jejích vydavatelů, František Faustin Procházka. Konsta- toval, že autor kroniky není znám a celá zpráva o Dalimilovi je „toliko na austném vy- dání, a na svědectví některých pozdnějších historiků, až posaváde založena“ 305/. S jeho názorem naprosto souhlasil i Josef Dobrovský, který byl vůbec velmi skeptický k prame- nům uváděným Hájkem. Podle jeho názoru je třeba „rozlišovati kněze v Staré Boleslavi, u něhož básník našel exemplář české kroniky (snad latinského Kosmu s jeho pokračo- vateli) a užil ho pak při své práci, od českého pěvce samého. Tento pěvec nebyl jistě žádný kněz, nýbrž pravděpodobně páže (panoš), který za pohoštění a plat na hradě něja- 306/ kého pána (asi Viléma z Házmburku) líčil činy našich předků v starorytířském tónu.“ František Palacký se domníval, že tak řečený Dalimil (jméno navrhuje ponechat jako všeobecně známé a přijímané, i když tak nazvala neznámého skladatele až pozdější doba) byl český rytíř, vážený ve své době.307 K tomuto závěru ho vedla jak značná autorova pozornost věnovaná zájmům šlechty, tak i jeho nepřátelský tón vůči měšťanům a odmítavý způsob, jímž se zmiňuje o plebejcích. Konečně vyslovil domněnku, že kronikář sídlil v kraji boleslavském nebo kouřimském. Další z vydavatelů kroniky, Josef Jireček308/, nepochyboval o tom, že kronikář byl šlechtického rodu a pocházel prý pravděpodobně z Hradecka nebo Chrudimska. Považuje ho za pěvce, který však nestál v něčích službách, ale byl to „muž samostatný, o své újmě skládáním se bavící“. To, že pobýval na Malé Straně a sledoval boje v letech 1309—1310 bez skutečné účasti, vedlo Jirečka k domněnce, že mohl být rytířem-laikem řádu johanitského a v uvedených letech žil již jako sta- řec v johanitském klášteře na Malé Straně. To by, podle Jirečkova názoru, vysvět- lilo jeho vzdělanost, zálibu ve šlechtických věcech i značné vědomosti zeměpisné a národopisné. Sám však přiznává, že této myšlence je na závadu kronikářovo na- prosté mlčení o tomto řádu. Konečně se Jireček odvažuje další domněnky, totiž že skladatel kroniky pocházel z rodu Ronovců. Německý historik Adolf Bachmann303/ považoval Dalimila za kněze. Rovněž se přikláněl k Dobrovského mínění, že byl placeným pěvcem. Ostré stanovisko k Bachmannovým poněkud předpojatým názorům na Dalimila zaujal Miro- slav Jeřábek 11%. Sám se spokojil s Tomkovým závěrem, že „šlechtic neznámého již jména... složil rýmovanou kroniku, jak se nyní říká Dalemilovu“. 311/ J. V. Šimák312/ se ve svých pokusech o identifikaci autora rýmo- vané kroniky odvážil dále. Vyšel z Jirečkovy hypotézy o kronikářově příslušnosti k rodu Ronovců, ale domníval se, že kronikář byl kněz. Chvála hrdinských skutků pana Hynka 191/
kroniky i staré legendy 297. Bezpečně se orientoval ve šlechtickém prostředí, znal dějiny panských rodů, měl zjevnou zálibu v erbovních pověstech (které si sám často vymýšlel), panské rody jmenoval nezřídka jen podle erbů. Přes některé úvahy o stejném původu šlechty i poddaných je zřejmá jeho nadřazenost nad nižšími společenskými vrstvami. O jejich příslušnících se vyjadřuje velice pohrdavě a nazývá je všechny, včetně měš- ťanů, chlapy (chlap ve staré češtině znamená sedlák, poddaný, nešlechtic, neurozený člověk). Toto vše, co lze z kroniky vyčíst, však nevede k jednoznačnému závěru o jejím autorovi. Výsledkem dosavadního bádání v tomto směru také není přesvědčivé určení osoby kronikáře ani jeho spolehlivé společenské zařazení, ale jen dlouhá řada úvah a domněnek, často až fantastických. K prvnímu omylu došlo již před třemi staletími, kdy byla kro- nika, označovaná do té doby jen jako „kronika česká“, „kronika“, případně „kronika boleslavská“298/, nazvána kronikou Dalimilovou. Podnět k tomu dal, jako v mnoha podobných případech, Václav Hájek z Libočan, když mezi prameny své kroniky uvedl i jakéhosi Dalimila Mezeříčského, kanovníka boleslavského29. Dílo tohoto blíže ne- známého a možná i sporného kanovníka boleslavského ztotožnil Tomáš Pešina z Čecho- rodu30% s veršovanou kronikou boleslavskou. Bohuslav Balbín sice ve svém starším díle považoval „historii boleslavskou“ za dílo nezjištěného autora301/, ale o deset let později již jmenoval jako spisovatele rýmované kroniky Dalimila Mezeříčského 302. Omyl převzal i Gelasius Dobner303/ a trval na něm, i když k tomu neměl průkazné důvody304/ První, kdo vyslovil oprávněné pochybnosti o Dalimilově autorství rýmované kroniky, byl druhý z jejích vydavatelů, František Faustin Procházka. Konsta- toval, že autor kroniky není znám a celá zpráva o Dalimilovi je „toliko na austném vy- dání, a na svědectví některých pozdnějších historiků, až posaváde založena“ 305/. S jeho názorem naprosto souhlasil i Josef Dobrovský, který byl vůbec velmi skeptický k prame- nům uváděným Hájkem. Podle jeho názoru je třeba „rozlišovati kněze v Staré Boleslavi, u něhož básník našel exemplář české kroniky (snad latinského Kosmu s jeho pokračo- vateli) a užil ho pak při své práci, od českého pěvce samého. Tento pěvec nebyl jistě žádný kněz, nýbrž pravděpodobně páže (panoš), který za pohoštění a plat na hradě něja- 306/ kého pána (asi Viléma z Házmburku) líčil činy našich předků v starorytířském tónu.“ František Palacký se domníval, že tak řečený Dalimil (jméno navrhuje ponechat jako všeobecně známé a přijímané, i když tak nazvala neznámého skladatele až pozdější doba) byl český rytíř, vážený ve své době.307 K tomuto závěru ho vedla jak značná autorova pozornost věnovaná zájmům šlechty, tak i jeho nepřátelský tón vůči měšťanům a odmítavý způsob, jímž se zmiňuje o plebejcích. Konečně vyslovil domněnku, že kronikář sídlil v kraji boleslavském nebo kouřimském. Další z vydavatelů kroniky, Josef Jireček308/, nepochyboval o tom, že kronikář byl šlechtického rodu a pocházel prý pravděpodobně z Hradecka nebo Chrudimska. Považuje ho za pěvce, který však nestál v něčích službách, ale byl to „muž samostatný, o své újmě skládáním se bavící“. To, že pobýval na Malé Straně a sledoval boje v letech 1309—1310 bez skutečné účasti, vedlo Jirečka k domněnce, že mohl být rytířem-laikem řádu johanitského a v uvedených letech žil již jako sta- řec v johanitském klášteře na Malé Straně. To by, podle Jirečkova názoru, vysvět- lilo jeho vzdělanost, zálibu ve šlechtických věcech i značné vědomosti zeměpisné a národopisné. Sám však přiznává, že této myšlence je na závadu kronikářovo na- prosté mlčení o tomto řádu. Konečně se Jireček odvažuje další domněnky, totiž že skladatel kroniky pocházel z rodu Ronovců. Německý historik Adolf Bachmann303/ považoval Dalimila za kněze. Rovněž se přikláněl k Dobrovského mínění, že byl placeným pěvcem. Ostré stanovisko k Bachmannovým poněkud předpojatým názorům na Dalimila zaujal Miro- slav Jeřábek 11%. Sám se spokojil s Tomkovým závěrem, že „šlechtic neznámého již jména... složil rýmovanou kroniku, jak se nyní říká Dalemilovu“. 311/ J. V. Šimák312/ se ve svých pokusech o identifikaci autora rýmo- vané kroniky odvážil dále. Vyšel z Jirečkovy hypotézy o kronikářově příslušnosti k rodu Ronovců, ale domníval se, že kronikář byl kněz. Chvála hrdinských skutků pana Hynka 191/
Strana 192
z Dubé ho vedla k závěru, že autorem kroniky byl Hynkův syn Hynek z Dubé, řečený Žák, kanovník pražský a v letech 1326—1333 biskup olomoucký. Josef Beran313/ právem odmítl Šimákovu domněnku již proto, že se v kronice hovoří o Hynku Žákovi ve třetí osobě a vůbec se to, co víme o jeho životě a názorech, nekryje s názory kronikářovými. Beran se však nespokojil s vyvrácením jedné mylné domněnky a vykonstruoval místo ní novou. Veden okolností, že je jedna kapitola kroniky věnována blahoslavené Zdislavě, vyslovil názor o autorství Havla z Lemberka, kanovníka pražského, vnuka blahoslavené Zdislavy. Tento názor okamžitě Šimák vyvrátil s odůvodněním, že existence kanovníka Havla z Lemberka není bezpečnými prameny vůbec prokázána 314/. Josef Šusta315/ oprávněně odmítl všechny identifikační pokusy a omezil se na tvrzení, že kronikář byl muž věku pokročilého, asi duchovní, stojící v těsné blízkosti souvěké panské společnosti, nejspíše Ronovců. Jeho jméno nám zůstane trvale neznámo. K názoru o kněžském původu autorově vedla Šustu úvaha, že se vlaste- necké uvědomění projevovalo nejdříve mezi českým kněžstvem. S tím se nespokojil F. M. Bartoš316/ a opakoval Jirečkovu do- mněnku, že kronikář byl rytířem řádu johanitského. Zdůvodňoval ji úctou k svatému Janu Křtiteli, patronu johanitského řádu, i údajem o kronice, kterou spisovatel četl u starého kněze v Boleslavi. Bartoš se domníval, že jde o Mladou Boleslav, kde bylo sídlo johanitského řádu. Za důvod pro své tvrzení považoval i zprávu o založení Mladé Boleslavi, která se v jiných pramenech neobjevuje. Dalším pokusem o konkretizaci kronikářovy osoby je stať M. Očadlíka317, v níž z několika zmínek a úvah, týkajících se zprávy o kronikářově poby- tu na Malé Straně, území, jemuž je věnována největší pozornost, úcty ke sv. Janu Křtiteli a některých kronikářových názorů vykonstruoval autor domněnku, že tvůrcem kroniky byl biskup Jan IV. z Dražic. Proti jeho autorství však mluví hned několik okolností. Vysoký církevní hodnostář, jakým Jan IV. byl, by musel znát posloupnost pražských biskupů a pravděpodobně by zaměřoval své dílo méně světsky. Očadlíkovu domněnku vyvrátil opět F. M. Bartoš důvody dosti průkaznými.318/ Ve své další práci však přišel s úvahou stejně fantastickou: tak řečený Dalimil je prý pozdější kronikář Jana IV. z Dražic a posléze i Karla IV., František.319/ Zdeněk Kristen v historických vysvětlivkách k poslednímu vydání Dalimilovy kroniky320 uvádí k osobnosti autora kroniky, že byl Čech, milující svou vlast a oddaný domácímu rodu Přemyslovců a české feudální společnosti, že to byl šlechtic, feudál, muž přísných mravních zásad, horlivý zastánce starých řádů a mravů a odpůrce novot. Odmítl možnost, že by kronikářem byl kněz, protože nezná posloup- nost pražských biskupů, v kronice se jen výjimečně objevují ohlasy nebo citáty z bible a nejsou tu uváděny žádné zázraky, což všechno bývá běžnou součástí středověkých kronik, psaných duchovními. Zdeněk Fiala321/ znovu zhodnotil všechny údaje, které lze z kro- niky k charakteristice jejího autora vyčíst, a po jejich důkladném zvážení dospěl k zá- věru, že autor nejstarší česky psané kroniky byl buď mimořádně vzdělaný šlechtic-laik, nebo ještě spíše klerik nižšího postavení, možná v panských službách, rozhodně však těsně spjatý s tehdejším šlechtickým prostředím. Vyloučil možnost, že by to byl vyšší duchovní, jednak z důvodů uváděných Kristenem, jednak vzhledem k celkem primi- tivním právním názorům autorovým. Po podrobnějším rozboru některých částí Dali- milovy kroniky a studiu jejích pramenů se přiklonil k názoru, že neznámý skladatel nejstarší české rýmované kroniky byl duchovní, protože užívání latinských spisů, včetně legend, jako předloh kroniky by bylo i u velmi vzdělaného laika u nás na počátku 14. století stěží možné. Spisovatel kroniky však stál rozhodně na straně českého panstva, byl jeho ideologem a v zájmu panstva také své dílo složil. 322/ Podobně František Kutnar soudí, že autor kroniky byl přísluš- níkem šlechty, který jako laik nabyl vzdělání na svou dobu a pro jeho společenskou skupinu ojedinělého nebo který dosáhl nižšího kněžského svěcení a zůstal věrný základní mentalitě společnosti, ze které vzešel.323/ 192/
z Dubé ho vedla k závěru, že autorem kroniky byl Hynkův syn Hynek z Dubé, řečený Žák, kanovník pražský a v letech 1326—1333 biskup olomoucký. Josef Beran313/ právem odmítl Šimákovu domněnku již proto, že se v kronice hovoří o Hynku Žákovi ve třetí osobě a vůbec se to, co víme o jeho životě a názorech, nekryje s názory kronikářovými. Beran se však nespokojil s vyvrácením jedné mylné domněnky a vykonstruoval místo ní novou. Veden okolností, že je jedna kapitola kroniky věnována blahoslavené Zdislavě, vyslovil názor o autorství Havla z Lemberka, kanovníka pražského, vnuka blahoslavené Zdislavy. Tento názor okamžitě Šimák vyvrátil s odůvodněním, že existence kanovníka Havla z Lemberka není bezpečnými prameny vůbec prokázána 314/. Josef Šusta315/ oprávněně odmítl všechny identifikační pokusy a omezil se na tvrzení, že kronikář byl muž věku pokročilého, asi duchovní, stojící v těsné blízkosti souvěké panské společnosti, nejspíše Ronovců. Jeho jméno nám zůstane trvale neznámo. K názoru o kněžském původu autorově vedla Šustu úvaha, že se vlaste- necké uvědomění projevovalo nejdříve mezi českým kněžstvem. S tím se nespokojil F. M. Bartoš316/ a opakoval Jirečkovu do- mněnku, že kronikář byl rytířem řádu johanitského. Zdůvodňoval ji úctou k svatému Janu Křtiteli, patronu johanitského řádu, i údajem o kronice, kterou spisovatel četl u starého kněze v Boleslavi. Bartoš se domníval, že jde o Mladou Boleslav, kde bylo sídlo johanitského řádu. Za důvod pro své tvrzení považoval i zprávu o založení Mladé Boleslavi, která se v jiných pramenech neobjevuje. Dalším pokusem o konkretizaci kronikářovy osoby je stať M. Očadlíka317, v níž z několika zmínek a úvah, týkajících se zprávy o kronikářově poby- tu na Malé Straně, území, jemuž je věnována největší pozornost, úcty ke sv. Janu Křtiteli a některých kronikářových názorů vykonstruoval autor domněnku, že tvůrcem kroniky byl biskup Jan IV. z Dražic. Proti jeho autorství však mluví hned několik okolností. Vysoký církevní hodnostář, jakým Jan IV. byl, by musel znát posloupnost pražských biskupů a pravděpodobně by zaměřoval své dílo méně světsky. Očadlíkovu domněnku vyvrátil opět F. M. Bartoš důvody dosti průkaznými.318/ Ve své další práci však přišel s úvahou stejně fantastickou: tak řečený Dalimil je prý pozdější kronikář Jana IV. z Dražic a posléze i Karla IV., František.319/ Zdeněk Kristen v historických vysvětlivkách k poslednímu vydání Dalimilovy kroniky320 uvádí k osobnosti autora kroniky, že byl Čech, milující svou vlast a oddaný domácímu rodu Přemyslovců a české feudální společnosti, že to byl šlechtic, feudál, muž přísných mravních zásad, horlivý zastánce starých řádů a mravů a odpůrce novot. Odmítl možnost, že by kronikářem byl kněz, protože nezná posloup- nost pražských biskupů, v kronice se jen výjimečně objevují ohlasy nebo citáty z bible a nejsou tu uváděny žádné zázraky, což všechno bývá běžnou součástí středověkých kronik, psaných duchovními. Zdeněk Fiala321/ znovu zhodnotil všechny údaje, které lze z kro- niky k charakteristice jejího autora vyčíst, a po jejich důkladném zvážení dospěl k zá- věru, že autor nejstarší česky psané kroniky byl buď mimořádně vzdělaný šlechtic-laik, nebo ještě spíše klerik nižšího postavení, možná v panských službách, rozhodně však těsně spjatý s tehdejším šlechtickým prostředím. Vyloučil možnost, že by to byl vyšší duchovní, jednak z důvodů uváděných Kristenem, jednak vzhledem k celkem primi- tivním právním názorům autorovým. Po podrobnějším rozboru některých částí Dali- milovy kroniky a studiu jejích pramenů se přiklonil k názoru, že neznámý skladatel nejstarší české rýmované kroniky byl duchovní, protože užívání latinských spisů, včetně legend, jako předloh kroniky by bylo i u velmi vzdělaného laika u nás na počátku 14. století stěží možné. Spisovatel kroniky však stál rozhodně na straně českého panstva, byl jeho ideologem a v zájmu panstva také své dílo složil. 322/ Podobně František Kutnar soudí, že autor kroniky byl přísluš- níkem šlechty, který jako laik nabyl vzdělání na svou dobu a pro jeho společenskou skupinu ojedinělého nebo který dosáhl nižšího kněžského svěcení a zůstal věrný základní mentalitě společnosti, ze které vzešel.323/ 192/
Strana 193
Výsledkem více než třistaletého bádání je tedy jen velice skrovný závěr. Konkrétní osobu kronikáře nelze za současného stavu pramenů určit a sotva kdy to bude možné. Je téměř jisté, že jím nebyl Dalimil Mezeříčský, kanovník kostela boleslavského, pokud ovšem vůbec taková osoba existovala. Přesto zůstáváme u tohoto pojmenování s vědo- mím, že jde o dodatečné, chybné, leč již vžité označení neznámého autora. Nepodařilo se zjistit jméno autora, jen přibližně je známo pravdě- podobné datum jeho smrti, přitom ani nelze zjistit, jak byl stár, ani není bezpečně znám jeho původ. O jedné věci však není pochyb. Z celého textu kroniky, z každé její kapitoly je zcela jasné, že autor byl Čech. Zájmy svého národa kladl i nad zájmy své třídy a odsuzoval vše cizí, ať již se to týkalo kultury, mravů či válečnického umění. Jak již bylo uvedeno, končí kronika tak řečeného Dalimila rokem 1314 a neobsahuje narážky na pozdější dobu. Je tedy velice pravděpodobné, že byla do- končena v tomto roce nebo v době bezprostředně následující. Kdy ji kronikář začal psát, není známo, ale nemohlo to být před rokem 1308, před zavražděním německého krále Albrechta I. Na tuto událost naráží autor již v jedné z prvních kapitol kroniky.324/ Z díla je zřejmé, že bylo psáno najednou jako celek, o čemž svědčí již jeho jednotné za- měření. Proto lze datum, kdy je kronikář začal pravděpodobně psát, posunout spíše blíž k roku jeho dokončení. Tak řečený Dalimil psal kroniku se záměrem vylíčit celé dějiny až do své doby, a to v českém jazyce. Svoji snahu zdůvodňoval především tím, že neexistuje žádná kronika, která by vypovídala o českých dějinách až do jeho současnosti (ačkoli znal několik českých kronik, přesto „nikdiež cělé kroniky nevědě, neb jejie písaři nevelmi sú snažni byli, proto sú mnoho opustili...“ — Předmluva), a též péčí o svůj jazyk, „aby sě tiem mohl každý raději učiti a k svému sě jazyku viece 325/ snažiti. Rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila je nejstarší česky psaná kronika vůbec. Typ veršované kroniky není ve středověké Evropě výjimečný. Jsou známa rýmovaná historická díla latinská, např. Ligurinus Gunthera z Pairis, Philippis Guilelma Britona, Carmen de bello Saxonico, dílo Gotfrieda z Viterba aj. Především se pak tento literární žánr prosazoval v dílech psaných národními jazyky. Tato díla byla určena již širšímu okruhu čtenářů či častěji posluchačů, většinou neznalých písma. Verš bylo možno při poslechu lépe vnímat a snadněji si ho zapamatovat nežli prózu. Proto ve středověké literatuře, jakmile opustila církevní kruhy a rozšířila se mezi širší vrstvy lidí, převládají skladby veršované. To platí i o kronikách, které byly běžnou součástí středověké literatury. Z rýmovaných kronik v národních jazycích lze jmenovat francouzskou kroniku Estoire des Bretons Roberta Wace, anglickou kroniku Roberta z Gloucesteru, z německých např. světovou kroniku Heinricha z Mnichova, různé císařské kroniky, kroniku Otakara Štýrského a řadu dalších. Čeština se v literatuře ve větší míře prosazovala na přelomu 13. a 14. století.326/ Do té doby jsou z písemných památek známy české glosy k latinským dílům (nejstarší z konce 12. a z 1. poloviny 13. století), duchovní písně (Hospodine, pomiluj ny pravděpodobně již z 10. století, Svatý Václave, vévodo české země asi z 12. století — nejstarší zápis je však až ze 14. století, aj.) a překlady částí bible, dochované od konce 13. století. S rozvojem rytířské kultury, pěstované na českém panovnickém dvoře od dob vlády Václava I. (1230—1253) a hlavně pak za Václava II. (1283—1305), se rozvíjelo i pěstování literatury, nejprve německé, ale záhy i české. Z této doby se dochovalo několik českých duchovních skladeb, ale i díla světská, z nichž nejdůležitější je česká Alexandreida. Vznikla na přelo- mu 13. a 14. století na základě latinské básně Gualtera Castellionského z poslední čtvrti- ny 12. století a německé skladby Ulricha z Eschenbachu, který ji složil na přemyslovském dvoře. Jen o něco později vznikla rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, dílo na rozdíl od Alexandreidy již svým námětem české a též první česky psané dílo historické. Kronika tak řečeného Dalimila je psána bezrozměrným veršem o 5—17 slabikách. Převládají verše osmislabičné. Délka verše se v podstatě řídila polohou slova, které se ve verši rýmovalo. Autor důsledně členil kroniku na dvojverší a užíval především rýmů gramatických. V dvouslabičných rýmech se téměř výlučně 193/
Výsledkem více než třistaletého bádání je tedy jen velice skrovný závěr. Konkrétní osobu kronikáře nelze za současného stavu pramenů určit a sotva kdy to bude možné. Je téměř jisté, že jím nebyl Dalimil Mezeříčský, kanovník kostela boleslavského, pokud ovšem vůbec taková osoba existovala. Přesto zůstáváme u tohoto pojmenování s vědo- mím, že jde o dodatečné, chybné, leč již vžité označení neznámého autora. Nepodařilo se zjistit jméno autora, jen přibližně je známo pravdě- podobné datum jeho smrti, přitom ani nelze zjistit, jak byl stár, ani není bezpečně znám jeho původ. O jedné věci však není pochyb. Z celého textu kroniky, z každé její kapitoly je zcela jasné, že autor byl Čech. Zájmy svého národa kladl i nad zájmy své třídy a odsuzoval vše cizí, ať již se to týkalo kultury, mravů či válečnického umění. Jak již bylo uvedeno, končí kronika tak řečeného Dalimila rokem 1314 a neobsahuje narážky na pozdější dobu. Je tedy velice pravděpodobné, že byla do- končena v tomto roce nebo v době bezprostředně následující. Kdy ji kronikář začal psát, není známo, ale nemohlo to být před rokem 1308, před zavražděním německého krále Albrechta I. Na tuto událost naráží autor již v jedné z prvních kapitol kroniky.324/ Z díla je zřejmé, že bylo psáno najednou jako celek, o čemž svědčí již jeho jednotné za- měření. Proto lze datum, kdy je kronikář začal pravděpodobně psát, posunout spíše blíž k roku jeho dokončení. Tak řečený Dalimil psal kroniku se záměrem vylíčit celé dějiny až do své doby, a to v českém jazyce. Svoji snahu zdůvodňoval především tím, že neexistuje žádná kronika, která by vypovídala o českých dějinách až do jeho současnosti (ačkoli znal několik českých kronik, přesto „nikdiež cělé kroniky nevědě, neb jejie písaři nevelmi sú snažni byli, proto sú mnoho opustili...“ — Předmluva), a též péčí o svůj jazyk, „aby sě tiem mohl každý raději učiti a k svému sě jazyku viece 325/ snažiti. Rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila je nejstarší česky psaná kronika vůbec. Typ veršované kroniky není ve středověké Evropě výjimečný. Jsou známa rýmovaná historická díla latinská, např. Ligurinus Gunthera z Pairis, Philippis Guilelma Britona, Carmen de bello Saxonico, dílo Gotfrieda z Viterba aj. Především se pak tento literární žánr prosazoval v dílech psaných národními jazyky. Tato díla byla určena již širšímu okruhu čtenářů či častěji posluchačů, většinou neznalých písma. Verš bylo možno při poslechu lépe vnímat a snadněji si ho zapamatovat nežli prózu. Proto ve středověké literatuře, jakmile opustila církevní kruhy a rozšířila se mezi širší vrstvy lidí, převládají skladby veršované. To platí i o kronikách, které byly běžnou součástí středověké literatury. Z rýmovaných kronik v národních jazycích lze jmenovat francouzskou kroniku Estoire des Bretons Roberta Wace, anglickou kroniku Roberta z Gloucesteru, z německých např. světovou kroniku Heinricha z Mnichova, různé císařské kroniky, kroniku Otakara Štýrského a řadu dalších. Čeština se v literatuře ve větší míře prosazovala na přelomu 13. a 14. století.326/ Do té doby jsou z písemných památek známy české glosy k latinským dílům (nejstarší z konce 12. a z 1. poloviny 13. století), duchovní písně (Hospodine, pomiluj ny pravděpodobně již z 10. století, Svatý Václave, vévodo české země asi z 12. století — nejstarší zápis je však až ze 14. století, aj.) a překlady částí bible, dochované od konce 13. století. S rozvojem rytířské kultury, pěstované na českém panovnickém dvoře od dob vlády Václava I. (1230—1253) a hlavně pak za Václava II. (1283—1305), se rozvíjelo i pěstování literatury, nejprve německé, ale záhy i české. Z této doby se dochovalo několik českých duchovních skladeb, ale i díla světská, z nichž nejdůležitější je česká Alexandreida. Vznikla na přelo- mu 13. a 14. století na základě latinské básně Gualtera Castellionského z poslední čtvrti- ny 12. století a německé skladby Ulricha z Eschenbachu, který ji složil na přemyslovském dvoře. Jen o něco později vznikla rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, dílo na rozdíl od Alexandreidy již svým námětem české a též první česky psané dílo historické. Kronika tak řečeného Dalimila je psána bezrozměrným veršem o 5—17 slabikách. Převládají verše osmislabičné. Délka verše se v podstatě řídila polohou slova, které se ve verši rýmovalo. Autor důsledně členil kroniku na dvojverší a užíval především rýmů gramatických. V dvouslabičných rýmech se téměř výlučně 193/
Strana 194
rýmují slova téže gramatické kategorie. Slova nestejné gramatické kategorie jsou spo- jena rýmy jednoslabičnými. 327 Dílo zahrnující několik staletí nemohl autor pochopitelně napsat sám bez jakékoli předlohy. V předmluvě jmenuje kronikář pět kronik, jichž prý používal při psaní svého díla: kroniku boleslavskou, pražskou, břevnovskou, opatovickou a vyšehradskou. V textu se ještě zmiňuje o jakési kronice moravské (kap. 24) a kronice německé (kap. 39). Za nejlepší z nich považuje kroniku boleslavskou, nejméně se mu líbila vyšehradská. Tyto kronikářovy „prameny“ budily záhy pozornost historiků, kteří se snažili jednotlivé kroniky identifikovat. Velká část díla, až do roku 1125, je založena na kronice Kosmově. Ta sice není mezi prameny jmenována, ale autor sám v předmluvě přiznává, ze se nejvíce držel kroniky boleslavské. Tu také nejvíce chválí. Domněnku, že boleslavská kronika je kronika Kosmova, vyslovil již Dobrovský328/ a přijímal ji i Palacký329. Někteří historikové330 se naopak domnívají, že boleslavská kronika je dnes již neznámá latinská kronika, která sice měla za předlohu kroniku Kosmovu, ale byla již obohacena o některá další vyprávění. Tím vysvětlují doplňky tak řečeného Dalimila, které v Kosmově kronice nejsou. S tímto názorem nesouhlasí M. Jeřábek331/ a Z. Kristen332/. Dokládají, že tak řečený Dalimil čerpal přímo z kroniky Kosmovy a doplňoval ji sám zprávami čerpanými z jiných zdrojů. Pokud jde o kroniku pražskou a břevnovskou, považoval je J. Teige333/ i Jeřábek334/ za dva různé rukopisy kroniky Kosmovy. Kristen335/ navrhuje jiné řešení. Vzhledem k tomu, že první kniha Kosmovy kroniky je připsána pražskému děkanu mistru Gervasiovi a druhá břevnovskému opatu Klimentovi, vyslovuje do- mněnku, že pražskou a břevnovskou kronikou jsou míněny odděleně první dvě knihy kroniky Kosmovy, zatímco boleslavská kronika by byla Kosmova kronika celá. Kronika opatovická byl pravděpodobně dnes již ztracený pra- men, sepsaný v opatovickém klášteře. Na tomto názoru se badatelé většinou shodují, spory se týkají pouze charakteru díla. Podobně byla identifikována i kronika vyšehradská jako dnes ztracené analistické záznamy, vedené při kostele vyšehradském.336/ Dalimilova kronika vyšehradská nijak nesouvisí s dílem prvního Kosmova pokračovatele, někdy na- zývaného Kanovníkem vyšehradským, které tak řečený Dalimil pravděpodobně neznal. Kronika moravská je snad nějaká dnes již rovněž ztracená lite- rární památka, není-li to ovšem jen smyšlenka Dalimilova.337 Není zcela vyloučeno, že tím tak řečený Dalimil mínil jen odbočení do moravských dějin.338/ Německá kronika mohla být snad nějaká romantická rytířská báseň.339/ Šusta340/ se domníval, že prameny, které tak řečený Dalimil uvádí, jsou jen literární příkrasou díla, kterou si autor vymyslil, a že se opíral „vskutku prostě o jedinou latinskou kompilaci podobného rázu, jaký má třeba kapitulní rukopis tzv. Druhého pokračování Kosmova“. S tím nesouhlasil J. Jakubec341/ ani Z. Kristen342/. Identifikace kronikářem uváděných pramenů se tedy opět pohy- buje na poli domněnek a dohadů. Je nesporné, že hlavním pramenem kronikářovým byla kronika Kosmova. O ni opíral své vyprávění od počátku až do doby, kdy tento pramen končí, tj. do roku 1125 (po 64. kapitolu). O tom, že Dalimil užíval Kosmovy kroniky, svědčí jak některé chyby z ní převzaté, např. chybná chronologie, chybná jména (Měšek místo Boleslav Chrabrý apod.)643/, tak téměř doslova přeložené věty (např. v kap. 16 o Žatecku nebo o pohanských knížatech) i přímé narážky na Kosmův text (např. v kap. 49, kde vynechává historku o Velfovi a Matyldě Toskánské). Přesto se kronikář dopouštěl sám chyb, které v Kosmově kronice nejsou. Snad nejnápadnější je úplně zmatená posloupnost pražských biskupů (ta je v Kosmově kronice až na nepatrné výjimky správná). Tak řečený Dalimil ji zjevně neznal až do poloviny 13. století. Nápadná je rovněž záměna prvních dvou českých králů, Vratislava a Vladislava (např. kap. 47, snad 48, 51) i jejich manželek (kap. 77), záměna uherských králů (kap. 51) apod. V jednotlivostech se odlišuje od Kosmy i v zjevně přejatých částech. Dopl- ňoval některé údaje, vkládal do vyprávění své vlastní úvahy či výklady a hlavně své vyprávění tendenčně upravoval. 194/
rýmují slova téže gramatické kategorie. Slova nestejné gramatické kategorie jsou spo- jena rýmy jednoslabičnými. 327 Dílo zahrnující několik staletí nemohl autor pochopitelně napsat sám bez jakékoli předlohy. V předmluvě jmenuje kronikář pět kronik, jichž prý používal při psaní svého díla: kroniku boleslavskou, pražskou, břevnovskou, opatovickou a vyšehradskou. V textu se ještě zmiňuje o jakési kronice moravské (kap. 24) a kronice německé (kap. 39). Za nejlepší z nich považuje kroniku boleslavskou, nejméně se mu líbila vyšehradská. Tyto kronikářovy „prameny“ budily záhy pozornost historiků, kteří se snažili jednotlivé kroniky identifikovat. Velká část díla, až do roku 1125, je založena na kronice Kosmově. Ta sice není mezi prameny jmenována, ale autor sám v předmluvě přiznává, ze se nejvíce držel kroniky boleslavské. Tu také nejvíce chválí. Domněnku, že boleslavská kronika je kronika Kosmova, vyslovil již Dobrovský328/ a přijímal ji i Palacký329. Někteří historikové330 se naopak domnívají, že boleslavská kronika je dnes již neznámá latinská kronika, která sice měla za předlohu kroniku Kosmovu, ale byla již obohacena o některá další vyprávění. Tím vysvětlují doplňky tak řečeného Dalimila, které v Kosmově kronice nejsou. S tímto názorem nesouhlasí M. Jeřábek331/ a Z. Kristen332/. Dokládají, že tak řečený Dalimil čerpal přímo z kroniky Kosmovy a doplňoval ji sám zprávami čerpanými z jiných zdrojů. Pokud jde o kroniku pražskou a břevnovskou, považoval je J. Teige333/ i Jeřábek334/ za dva různé rukopisy kroniky Kosmovy. Kristen335/ navrhuje jiné řešení. Vzhledem k tomu, že první kniha Kosmovy kroniky je připsána pražskému děkanu mistru Gervasiovi a druhá břevnovskému opatu Klimentovi, vyslovuje do- mněnku, že pražskou a břevnovskou kronikou jsou míněny odděleně první dvě knihy kroniky Kosmovy, zatímco boleslavská kronika by byla Kosmova kronika celá. Kronika opatovická byl pravděpodobně dnes již ztracený pra- men, sepsaný v opatovickém klášteře. Na tomto názoru se badatelé většinou shodují, spory se týkají pouze charakteru díla. Podobně byla identifikována i kronika vyšehradská jako dnes ztracené analistické záznamy, vedené při kostele vyšehradském.336/ Dalimilova kronika vyšehradská nijak nesouvisí s dílem prvního Kosmova pokračovatele, někdy na- zývaného Kanovníkem vyšehradským, které tak řečený Dalimil pravděpodobně neznal. Kronika moravská je snad nějaká dnes již rovněž ztracená lite- rární památka, není-li to ovšem jen smyšlenka Dalimilova.337 Není zcela vyloučeno, že tím tak řečený Dalimil mínil jen odbočení do moravských dějin.338/ Německá kronika mohla být snad nějaká romantická rytířská báseň.339/ Šusta340/ se domníval, že prameny, které tak řečený Dalimil uvádí, jsou jen literární příkrasou díla, kterou si autor vymyslil, a že se opíral „vskutku prostě o jedinou latinskou kompilaci podobného rázu, jaký má třeba kapitulní rukopis tzv. Druhého pokračování Kosmova“. S tím nesouhlasil J. Jakubec341/ ani Z. Kristen342/. Identifikace kronikářem uváděných pramenů se tedy opět pohy- buje na poli domněnek a dohadů. Je nesporné, že hlavním pramenem kronikářovým byla kronika Kosmova. O ni opíral své vyprávění od počátku až do doby, kdy tento pramen končí, tj. do roku 1125 (po 64. kapitolu). O tom, že Dalimil užíval Kosmovy kroniky, svědčí jak některé chyby z ní převzaté, např. chybná chronologie, chybná jména (Měšek místo Boleslav Chrabrý apod.)643/, tak téměř doslova přeložené věty (např. v kap. 16 o Žatecku nebo o pohanských knížatech) i přímé narážky na Kosmův text (např. v kap. 49, kde vynechává historku o Velfovi a Matyldě Toskánské). Přesto se kronikář dopouštěl sám chyb, které v Kosmově kronice nejsou. Snad nejnápadnější je úplně zmatená posloupnost pražských biskupů (ta je v Kosmově kronice až na nepatrné výjimky správná). Tak řečený Dalimil ji zjevně neznal až do poloviny 13. století. Nápadná je rovněž záměna prvních dvou českých králů, Vratislava a Vladislava (např. kap. 47, snad 48, 51) i jejich manželek (kap. 77), záměna uherských králů (kap. 51) apod. V jednotlivostech se odlišuje od Kosmy i v zjevně přejatých částech. Dopl- ňoval některé údaje, vkládal do vyprávění své vlastní úvahy či výklady a hlavně své vyprávění tendenčně upravoval. 194/
Strana 195
Kronikář však zjevně neužíval pro uvedené období pouze kro- niky Kosmovy. Musel odněkud čerpat své poměrně obšírné, ač zmatené zprávy o Sva- toplukovi a Staré Moravě (kap. 24), i když i zde byl pravděpodobně jedním z pramenů Kosmas. Odtud mimo jiné převzal a zkombinoval oba údaje o Svatoplukově konci. Snad byla jeho pramenem skutečně nějaká „moravská“ kronika.344/ Zvláště podstatně obohatil proti Kosmovi vyprávění o životě a zavraždění svatého Václava. Zde čerpal nepochybně ze svatováclavské legendy 2. po- loviny 13. století Oriente iam sole, odkud převzal jak jeden citát z bible, tak i chybné datum Václavova zavraždění344. Udaje legendy zkombinoval tak řečený Dalimil s údaji Kosmovými a doplnil je dalšími, ať už z vlastní invence, nebo z tradice. Tradice a ústní podání byly jedním z hlavních kronikářových pramenů. Jim pravděpodobně vděčíme za podstatné rozšíření a doplnění národních pověstí o události i jména. Autor u nich nerozlišuje mezi historickou skutečností a po- věstí a neodvolává se na „báječné podání starců“ jako téměř dvě stě let před ním mnohem kritičtější Kosmas. Stejného původu jsou zřejmě i pověsti o založení kostelů ve Velízi (kap. 34), Oldříši (kap. 35) či v Sadské (kap. 59 a 63), erbovní pověsti, ať jde o erb českých panovníků (kap. 42, 48 a dále kap. 78), králů uherských (kap. 51) či erby českých a moravských šlechtických rodů (kap. 22, 47, 60, 62, 64, dále 73, 82, 87, 88). Není vyloučeno, že některé pověsti obohatil sám svými vlastními výklady, pokud si je vůbec celé nevymyslil. Co je skutečně dobová tradice a co výmysl kroniká- řův, se již nepodaří rozlišit. Z Kosmovy kroniky tak řečený Dalimil také převzal některé etymologické výklady, které s velkou oblibou ve svém díle uvádí (např. výklad jména Čechy ve 2. kap., Praha v 7. kap., Děvín v 8. kap. apod.). Vedle nich však uvádí i řadu výkladů vlastních, často dosti násilných (výklad jména Říp v kap. 2, Stadice v kap. 5, Šárka v kap. 13, Klepý v kap. 22, Strahov v kap. 36, Přimda v kap. 38, Jaroměř v kap. 46, Zderaz v kap. 52, Kouřim v kap. 77 apod., i výklad osobních jmen, např. Neklan v kap. 17, Otakar v kap. 78 aj.). I když některé události líčí kronikář sice zjevně na základě Kos- movy kroniky, vypráví je mnohdy velmi volně a často i zmateně, buď proto, že si zřejmě po letmém přečtení Kosmy spojil některé události i časově vzdálené, nebo i proto, že je přizpůsoboval svému vlastnímu záměru. Nelze tedy nikde spoléhat na Dalimilovy historické údaje a jeho výklad je třeba přijímat vždy jen velmi kriticky. Jeho historická spolehlivost — pokud o něčem takovém lze u tohoto autora uvažovat — však ještě více klesá v období, kdy se kronikář již nemohl opírat o Kosmovu kroniku. Po roce 1125 zjevně tápe, nemá zřejmě spolehlivou oporu v žádném prameni, události, o nichž vykládá, jsou zmatené, protkané výmysly a úvahami autorovými. Tak řečený Dalimil již ztratil jakoukoli orientaci nejen v pořadí pražských biskupů, ale i českých panov- níků. Ví odněkud o nějakých událostech, ale řadí je naprosto nesmyslně a mnohem více než v předchozím období je mísí s nejrůznějšími pověstmi. Znal-li tak řečený Dalimil Kosmovy pokračovatele, jejich prameny, či nějaké jiné dnes neznámé prameny té doby, neposkytovaly mu, protože to byly nejspíše letopisy zahrnující krátké časové úseky, dlouhodobější přehled historických událostí jako kronika Kosmova nebo zase jako analistické záznamy nepřinášely žádné podrobnosti. Kronikář popisuje některé události známé i z jiných pramenů nebo se o nich alespoň zmiňuje, ale v jeho textu nejsou žádné stylistické ani věcné doklady, které by svědčily skutečně o jejich užití, jako tomu bylo v případě kroniky Kosmovy nebo legendy Oriente.345/ Užíval-li tyto prameny, interpretoval je jen velmi volně. Hlavní události období po smrti knížete Vladislava a biskupa Heřmana popisují oba bezprostřední Kosmovi pokračovatelé, Mnich sázavský a tzv. Kanovník vyšehradský. Narážka na sázavskou recenzi Kosmovy kroniky se objevuje v Dalimilově stručném výkladu o smrti svatého Prokopa, jinak ovšem chybně datova- ném a řazeném (kap. 66), a o příhodě s německým opatem.346 Není však vyloučeno, že tak řečený Dalimil znal obě zprávy i odjinud (z legend nebo i z ústní tradice) a ne- musel číst přímo Kosmovu kroniku s přípisy Mnicha sázavského. 195/
Kronikář však zjevně neužíval pro uvedené období pouze kro- niky Kosmovy. Musel odněkud čerpat své poměrně obšírné, ač zmatené zprávy o Sva- toplukovi a Staré Moravě (kap. 24), i když i zde byl pravděpodobně jedním z pramenů Kosmas. Odtud mimo jiné převzal a zkombinoval oba údaje o Svatoplukově konci. Snad byla jeho pramenem skutečně nějaká „moravská“ kronika.344/ Zvláště podstatně obohatil proti Kosmovi vyprávění o životě a zavraždění svatého Václava. Zde čerpal nepochybně ze svatováclavské legendy 2. po- loviny 13. století Oriente iam sole, odkud převzal jak jeden citát z bible, tak i chybné datum Václavova zavraždění344. Udaje legendy zkombinoval tak řečený Dalimil s údaji Kosmovými a doplnil je dalšími, ať už z vlastní invence, nebo z tradice. Tradice a ústní podání byly jedním z hlavních kronikářových pramenů. Jim pravděpodobně vděčíme za podstatné rozšíření a doplnění národních pověstí o události i jména. Autor u nich nerozlišuje mezi historickou skutečností a po- věstí a neodvolává se na „báječné podání starců“ jako téměř dvě stě let před ním mnohem kritičtější Kosmas. Stejného původu jsou zřejmě i pověsti o založení kostelů ve Velízi (kap. 34), Oldříši (kap. 35) či v Sadské (kap. 59 a 63), erbovní pověsti, ať jde o erb českých panovníků (kap. 42, 48 a dále kap. 78), králů uherských (kap. 51) či erby českých a moravských šlechtických rodů (kap. 22, 47, 60, 62, 64, dále 73, 82, 87, 88). Není vyloučeno, že některé pověsti obohatil sám svými vlastními výklady, pokud si je vůbec celé nevymyslil. Co je skutečně dobová tradice a co výmysl kroniká- řův, se již nepodaří rozlišit. Z Kosmovy kroniky tak řečený Dalimil také převzal některé etymologické výklady, které s velkou oblibou ve svém díle uvádí (např. výklad jména Čechy ve 2. kap., Praha v 7. kap., Děvín v 8. kap. apod.). Vedle nich však uvádí i řadu výkladů vlastních, často dosti násilných (výklad jména Říp v kap. 2, Stadice v kap. 5, Šárka v kap. 13, Klepý v kap. 22, Strahov v kap. 36, Přimda v kap. 38, Jaroměř v kap. 46, Zderaz v kap. 52, Kouřim v kap. 77 apod., i výklad osobních jmen, např. Neklan v kap. 17, Otakar v kap. 78 aj.). I když některé události líčí kronikář sice zjevně na základě Kos- movy kroniky, vypráví je mnohdy velmi volně a často i zmateně, buď proto, že si zřejmě po letmém přečtení Kosmy spojil některé události i časově vzdálené, nebo i proto, že je přizpůsoboval svému vlastnímu záměru. Nelze tedy nikde spoléhat na Dalimilovy historické údaje a jeho výklad je třeba přijímat vždy jen velmi kriticky. Jeho historická spolehlivost — pokud o něčem takovém lze u tohoto autora uvažovat — však ještě více klesá v období, kdy se kronikář již nemohl opírat o Kosmovu kroniku. Po roce 1125 zjevně tápe, nemá zřejmě spolehlivou oporu v žádném prameni, události, o nichž vykládá, jsou zmatené, protkané výmysly a úvahami autorovými. Tak řečený Dalimil již ztratil jakoukoli orientaci nejen v pořadí pražských biskupů, ale i českých panov- níků. Ví odněkud o nějakých událostech, ale řadí je naprosto nesmyslně a mnohem více než v předchozím období je mísí s nejrůznějšími pověstmi. Znal-li tak řečený Dalimil Kosmovy pokračovatele, jejich prameny, či nějaké jiné dnes neznámé prameny té doby, neposkytovaly mu, protože to byly nejspíše letopisy zahrnující krátké časové úseky, dlouhodobější přehled historických událostí jako kronika Kosmova nebo zase jako analistické záznamy nepřinášely žádné podrobnosti. Kronikář popisuje některé události známé i z jiných pramenů nebo se o nich alespoň zmiňuje, ale v jeho textu nejsou žádné stylistické ani věcné doklady, které by svědčily skutečně o jejich užití, jako tomu bylo v případě kroniky Kosmovy nebo legendy Oriente.345/ Užíval-li tyto prameny, interpretoval je jen velmi volně. Hlavní události období po smrti knížete Vladislava a biskupa Heřmana popisují oba bezprostřední Kosmovi pokračovatelé, Mnich sázavský a tzv. Kanovník vyšehradský. Narážka na sázavskou recenzi Kosmovy kroniky se objevuje v Dalimilově stručném výkladu o smrti svatého Prokopa, jinak ovšem chybně datova- ném a řazeném (kap. 66), a o příhodě s německým opatem.346 Není však vyloučeno, že tak řečený Dalimil znal obě zprávy i odjinud (z legend nebo i z ústní tradice) a ne- musel číst přímo Kosmovu kroniku s přípisy Mnicha sázavského. 195/
Strana 196
To, co věděl o Češích v bitvě u Milána r. 1158, zařadil autor již dříve chybně do doby vlády krále Vratislava (kap. 47). V něčem se sice shoduje s údaji Vincenciovými347), ale celý výklad je mnohem spíše založen na pověstech, které se tehdy o účasti Čechů u Milána šířily nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě348/. Ani výklad o uherské výpravě Vladislava II., připisované opět Vratislavovi II. (kap. 51), se neopírá o Vincencia. Jinde je údaj připomínající zprávu Jarlochovu34%, ale ani ten nepředpokládá nutně znalost jeho letopisu a mohl být převzat odjinud, i z ústního podání. Některé události Dalimilovy kroniky i jejich sled se shodují se zápisy Druhého pokračování Kosmova.350 Shodné chybné datum i pořadí zápisů by svědčilo alespoň o užití téže předlohy.351/ Tak řečený Dalimil musel však mít i některé další informace, s jejichž ohlasem se ve Druhém pokračování nesetkáváme. Některé jeho údaje jsou možná odezvou lidové tradice, některé jen výsledkem Dalimilových fabulačních schopností. Údaje shodné s kronikou opatovického opata Neplacha352/ vedou k domněnce, že tak řečený Dalimil skutečně použil dnes ztracenou kroniku opatovickou, na niž se odvolává v předmluvě ke svému dílu a kterou pravděpodobně používal i Ne- plach. Nedostatku spolehlivých pramenů využil kronikář k uplatnění svých vlastních názorů, ke kritice mravů a poměrů v Čechách, především šířící se rytířské kultury (např. kap. 79, 81 apod.), a k vyjádření svého protiněmeckého smýšlení (kap. 66, 70 aj.). Je to pochopitelně reakce na poměry, v nichž autor žil, nikoli na dobu, o níž psal. Lepší informace má kronikář opět pro dobu, kdy se mohl opřít jak o zprávy očitých svědků, tak i o svoje vlastní zkušenosti, to je zhruba od sedmdesá- tých let 13. století. V posledních desetiletích 13. století již nejsou zásadní chyby v po- sloupnosti českých i říšských panovníků ani pražských biskupů. Historické události jsou spolehlivější, i když je vyprávění stále stejně tendenčně zabarveno. I tento stručný nástin dokládá, že kronikářovi nešlo o pouhé vylíčení českých dějin. Celá kronika se zdá být jen záminkou k tomu, aby v ní autor mohl vyjádřit své vlastní názory. Od počátku až do konce ji prolíná nenávist k Němcům. Dobrý kníže nebo král je pro Dalimila bez ohledu na historickou skutečnost ten, který pronásleduje Němce, špatný slouží německému králi (císaři), usazuje Němce v Čechách a podporuje je. Kronikář při každé příležitosti zdůrazňuje zásadu, že si Češi mají volit panovníka ze svých řad a nevolat na trůn cizince. A když již byl povolán cizinec na český trůn, „rač jeho, tvorče, naučiti, aby miloval zemany a v své radě mieval české pány.“353/ Dalimilův nacionalismus nepramení jen z jeho lásky k rodné zemi a jazyku. Je podmíněn politickými i hospodářskými poměry jeho doby, doby, kdy německý patriciát získává nebývalé sebevědomí a hospodářské postavení, kdy se na českém trůně střídá několik králů-cizinců, kteří vždy sledují jen své vlastní zájmy, a konečně kdy vládnou v Če- chách cizí správci Jana Lucemburského. Další myšlenkou, která je podobně vyjadřována při každé vhodné příležitosti, je kritika mravů a novot 2. poloviny 13. a počátku 14. století, pro které kronikář nenalézal pochopení. Historické události jsou v kronice tedy záležitostí zcela vedlejší. Kroniku proto také nelze hodnotit jako pramen pro české dějiny od prvních historických zpráv do počátku 14. století. Z tohoto hlediska by její hodnocení dopadlo velmi špatně. Její neocenitelný význam je především v tom, co vyjadřuje kronikář ve svých úvahách, v projevech, které vkládá do úst svým panovníkům, v poučeních, která vsouvá do textu, tedy ve vlastních názorech kronikářových. Tak řečený Dalimil jistě nehovořil jen sám za sebe, ale byl mluvčím určité skupiny lidí, konkrétně nejvyšších kruhů české feudální společnosti, která sdílela podobné názory. Tak řečený Dalimil hájí zájmy této třídy, 196/
To, co věděl o Češích v bitvě u Milána r. 1158, zařadil autor již dříve chybně do doby vlády krále Vratislava (kap. 47). V něčem se sice shoduje s údaji Vincenciovými347), ale celý výklad je mnohem spíše založen na pověstech, které se tehdy o účasti Čechů u Milána šířily nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě348/. Ani výklad o uherské výpravě Vladislava II., připisované opět Vratislavovi II. (kap. 51), se neopírá o Vincencia. Jinde je údaj připomínající zprávu Jarlochovu34%, ale ani ten nepředpokládá nutně znalost jeho letopisu a mohl být převzat odjinud, i z ústního podání. Některé události Dalimilovy kroniky i jejich sled se shodují se zápisy Druhého pokračování Kosmova.350 Shodné chybné datum i pořadí zápisů by svědčilo alespoň o užití téže předlohy.351/ Tak řečený Dalimil musel však mít i některé další informace, s jejichž ohlasem se ve Druhém pokračování nesetkáváme. Některé jeho údaje jsou možná odezvou lidové tradice, některé jen výsledkem Dalimilových fabulačních schopností. Údaje shodné s kronikou opatovického opata Neplacha352/ vedou k domněnce, že tak řečený Dalimil skutečně použil dnes ztracenou kroniku opatovickou, na niž se odvolává v předmluvě ke svému dílu a kterou pravděpodobně používal i Ne- plach. Nedostatku spolehlivých pramenů využil kronikář k uplatnění svých vlastních názorů, ke kritice mravů a poměrů v Čechách, především šířící se rytířské kultury (např. kap. 79, 81 apod.), a k vyjádření svého protiněmeckého smýšlení (kap. 66, 70 aj.). Je to pochopitelně reakce na poměry, v nichž autor žil, nikoli na dobu, o níž psal. Lepší informace má kronikář opět pro dobu, kdy se mohl opřít jak o zprávy očitých svědků, tak i o svoje vlastní zkušenosti, to je zhruba od sedmdesá- tých let 13. století. V posledních desetiletích 13. století již nejsou zásadní chyby v po- sloupnosti českých i říšských panovníků ani pražských biskupů. Historické události jsou spolehlivější, i když je vyprávění stále stejně tendenčně zabarveno. I tento stručný nástin dokládá, že kronikářovi nešlo o pouhé vylíčení českých dějin. Celá kronika se zdá být jen záminkou k tomu, aby v ní autor mohl vyjádřit své vlastní názory. Od počátku až do konce ji prolíná nenávist k Němcům. Dobrý kníže nebo král je pro Dalimila bez ohledu na historickou skutečnost ten, který pronásleduje Němce, špatný slouží německému králi (císaři), usazuje Němce v Čechách a podporuje je. Kronikář při každé příležitosti zdůrazňuje zásadu, že si Češi mají volit panovníka ze svých řad a nevolat na trůn cizince. A když již byl povolán cizinec na český trůn, „rač jeho, tvorče, naučiti, aby miloval zemany a v své radě mieval české pány.“353/ Dalimilův nacionalismus nepramení jen z jeho lásky k rodné zemi a jazyku. Je podmíněn politickými i hospodářskými poměry jeho doby, doby, kdy německý patriciát získává nebývalé sebevědomí a hospodářské postavení, kdy se na českém trůně střídá několik králů-cizinců, kteří vždy sledují jen své vlastní zájmy, a konečně kdy vládnou v Če- chách cizí správci Jana Lucemburského. Další myšlenkou, která je podobně vyjadřována při každé vhodné příležitosti, je kritika mravů a novot 2. poloviny 13. a počátku 14. století, pro které kronikář nenalézal pochopení. Historické události jsou v kronice tedy záležitostí zcela vedlejší. Kroniku proto také nelze hodnotit jako pramen pro české dějiny od prvních historických zpráv do počátku 14. století. Z tohoto hlediska by její hodnocení dopadlo velmi špatně. Její neocenitelný význam je především v tom, co vyjadřuje kronikář ve svých úvahách, v projevech, které vkládá do úst svým panovníkům, v poučeních, která vsouvá do textu, tedy ve vlastních názorech kronikářových. Tak řečený Dalimil jistě nehovořil jen sám za sebe, ale byl mluvčím určité skupiny lidí, konkrétně nejvyšších kruhů české feudální společnosti, která sdílela podobné názory. Tak řečený Dalimil hájí zájmy této třídy, 196/
Strana 197
které mu splývají se zájmy českého národa vůbec. Neváhá však kárat pány, ohrožuje-li jejich jednání prospěch celku. Jako vyjádření myšlenek příslušné společenské třídy je Dalimilova kronika jedinečným zrcadlem své doby. Původní text Dalimilovy kroniky končí rokem 1314. Kronika se však poměrně záhy rozšířila a brzy byla obohacena o několik dodatků, které jsou v některých dochovaných rukopisech. Dodatky pravděpodobně pocházejí z pera několika autorů. Týkají se soud- ního klání v Hradci Králové r. 1315, bojů s Matoušem Čákem Trenčanským téhož roku, boje Viléma Zajíce proti králi Janovi v letech 1317—1318, osudů Plichty ze Žiro- tína, krále Jana a poslední z nich je žalozpěv nad smrtí Viléma Zajíce z Valdeka († 1319). Poslední zápisy byly pořízeny pravděpodobně záhy po smrti Viléma Zajíce, ostatní jsou asi o něco starší. Dalimilova kronika, ač dílo ostře protiněmecké, byla poměrně záhy přeložena do němčiny.354/ Mezi lety 1342—1346 byl pořízen veršovaný německý překlad, který se zprvu (do 91. kapitoly) držel v podstatě originálu, v dalším textu je velmi volný a projevuje se v něm poněkud jiné národnostní stanovisko než v českém znění kroniky. Autor německého překladu velebí Přemysla Otakara II. jako příznivce Němců. Je zjevným nepřítelem německých králů Rudolfa a Albrechta i jeho syna Rudolfa, krále českého. Rozlišuje mezi Němci přicházejícími z ciziny a mezi Němci v Čechách zdomácnělými, kterých se přímo ujímá. Stejně jako jeho český kra- jan nevraží na cizozemce. Z roku 1444 je dochován rukopis prozaického německého překla- du Dalimilovy kroniky, který byl zřejmě starší nežli překlad veršovaný. Dalimilova kronika asi záhy vešla ve známost mezi vzdělanými vrstvami v Čechách. Jejímu poměrně značnému rozšíření odpovídá i počet dochovaných rukopisů, případně jejich zlomků. Jak již bývá u středověkých kronik běžné, není dochován originál kro- niky, ale pouze její opisy od 14. století až do novověku.355/ Nejstarší rukopisy jsou známy jen ze zlomků: I/ Zlomky Hanušovy z 1. poloviny 14. století. Jsou to dva perga- menové dvojlisty obsahující kap. 30—32 a 39—42. Jsou uloženy v rukopisném oddělení v Praze (sign. XVII J 17, č. 1). Státní knihovny ČSR Zlomky Hradecké, rovněž z 1. pol. 14. stol., jsou dva pergamenové 2/ dvojlisty s úryvky kap. 3, 8, 9 a 10. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. I Ac 57). Zlomky Křižovnické (Státní ústřední archív Praha) a Klemen- 3/ tinské (rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, sign. XVII J 17, č. 12) pochá- zejí z téhož rukopisu z 1. pol. 14. století. Jsou to proužky čtyř pergamenových dvojlistů, obsahující části kapitol 67, 68, 69, 75, 83, 85, 93, 94. Blízko nejstarším zlomkům stojí 4 rukopis Cambridgeský. Je to neúplný pergamenový rukopis o rozměrech 15x10,5 cm, napsaný brzy po roce 1350. Je v něm řada písařských chyb a od 52. kapitoly jsou vynechávány části kapitol i celé kapitoly. Končí uprostřed kap. 100. Je uložen v knihovně Trinity College v Cambridgi (sign. O. 7. 38). S ním je příbuzný 5/ rukopis Františkánský, což je papírový rukopis z r. 1440, který byl psán pro mlynáře Tómu u Hory v CČerném mlýně. Je uložen v rukopisném oddě- lení Státní knihovny CSR v Praze (sign. XXIII F 39). Poněkud jiného typu je 6/ rukopis Vídeňský. Je to pergamenový rukopis z konce 14. století o 30 listech rozměrů 21x30,5 cm. Původní text byl na některých místech upraven. Do závěru jsou vloženy doplňky kroniky. Je uložen v Národní knihovně ve Vídni (series nova 44). S tímto rukopisem se vcelku shoduje rukopis Strahovský. Je to fragment kroniky na deseti papírových listech ve sborníku ze třicátých a čtyřicátých let 15. stol. Obsahuje prvních 14 kapitol kro- 197
které mu splývají se zájmy českého národa vůbec. Neváhá však kárat pány, ohrožuje-li jejich jednání prospěch celku. Jako vyjádření myšlenek příslušné společenské třídy je Dalimilova kronika jedinečným zrcadlem své doby. Původní text Dalimilovy kroniky končí rokem 1314. Kronika se však poměrně záhy rozšířila a brzy byla obohacena o několik dodatků, které jsou v některých dochovaných rukopisech. Dodatky pravděpodobně pocházejí z pera několika autorů. Týkají se soud- ního klání v Hradci Králové r. 1315, bojů s Matoušem Čákem Trenčanským téhož roku, boje Viléma Zajíce proti králi Janovi v letech 1317—1318, osudů Plichty ze Žiro- tína, krále Jana a poslední z nich je žalozpěv nad smrtí Viléma Zajíce z Valdeka († 1319). Poslední zápisy byly pořízeny pravděpodobně záhy po smrti Viléma Zajíce, ostatní jsou asi o něco starší. Dalimilova kronika, ač dílo ostře protiněmecké, byla poměrně záhy přeložena do němčiny.354/ Mezi lety 1342—1346 byl pořízen veršovaný německý překlad, který se zprvu (do 91. kapitoly) držel v podstatě originálu, v dalším textu je velmi volný a projevuje se v něm poněkud jiné národnostní stanovisko než v českém znění kroniky. Autor německého překladu velebí Přemysla Otakara II. jako příznivce Němců. Je zjevným nepřítelem německých králů Rudolfa a Albrechta i jeho syna Rudolfa, krále českého. Rozlišuje mezi Němci přicházejícími z ciziny a mezi Němci v Čechách zdomácnělými, kterých se přímo ujímá. Stejně jako jeho český kra- jan nevraží na cizozemce. Z roku 1444 je dochován rukopis prozaického německého překla- du Dalimilovy kroniky, který byl zřejmě starší nežli překlad veršovaný. Dalimilova kronika asi záhy vešla ve známost mezi vzdělanými vrstvami v Čechách. Jejímu poměrně značnému rozšíření odpovídá i počet dochovaných rukopisů, případně jejich zlomků. Jak již bývá u středověkých kronik běžné, není dochován originál kro- niky, ale pouze její opisy od 14. století až do novověku.355/ Nejstarší rukopisy jsou známy jen ze zlomků: I/ Zlomky Hanušovy z 1. poloviny 14. století. Jsou to dva perga- menové dvojlisty obsahující kap. 30—32 a 39—42. Jsou uloženy v rukopisném oddělení v Praze (sign. XVII J 17, č. 1). Státní knihovny ČSR Zlomky Hradecké, rovněž z 1. pol. 14. stol., jsou dva pergamenové 2/ dvojlisty s úryvky kap. 3, 8, 9 a 10. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. I Ac 57). Zlomky Křižovnické (Státní ústřední archív Praha) a Klemen- 3/ tinské (rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, sign. XVII J 17, č. 12) pochá- zejí z téhož rukopisu z 1. pol. 14. století. Jsou to proužky čtyř pergamenových dvojlistů, obsahující části kapitol 67, 68, 69, 75, 83, 85, 93, 94. Blízko nejstarším zlomkům stojí 4 rukopis Cambridgeský. Je to neúplný pergamenový rukopis o rozměrech 15x10,5 cm, napsaný brzy po roce 1350. Je v něm řada písařských chyb a od 52. kapitoly jsou vynechávány části kapitol i celé kapitoly. Končí uprostřed kap. 100. Je uložen v knihovně Trinity College v Cambridgi (sign. O. 7. 38). S ním je příbuzný 5/ rukopis Františkánský, což je papírový rukopis z r. 1440, který byl psán pro mlynáře Tómu u Hory v CČerném mlýně. Je uložen v rukopisném oddě- lení Státní knihovny CSR v Praze (sign. XXIII F 39). Poněkud jiného typu je 6/ rukopis Vídeňský. Je to pergamenový rukopis z konce 14. století o 30 listech rozměrů 21x30,5 cm. Původní text byl na některých místech upraven. Do závěru jsou vloženy doplňky kroniky. Je uložen v Národní knihovně ve Vídni (series nova 44). S tímto rukopisem se vcelku shoduje rukopis Strahovský. Je to fragment kroniky na deseti papírových listech ve sborníku ze třicátých a čtyřicátých let 15. stol. Obsahuje prvních 14 kapitol kro- 197
Strana 198
niky. Je uložen v knihovně Památníku národního písemnictví na Strahově (sign. DG III 7). 8/ obsahující konec ka- v Praze (sign. I Podobného typu je i zlomek Olomoucký, pergamenový list z 2. poloviny 14. století, ap. 10 a začátek kap. 11. Uložen je v knihovně Národního muzea Ac 65). Z textu doloženého rukopisem Vídeňským vychází rukopis Lobkovický. Jde o pergamenový rukopis z 1. poloviny 15. stol. o 99 listech formátu 14x10 cm. Z velké části se shoduje s rukopisem Vídeň- ským, text je však rozšířen o další přídavky. Dodatečně byly jiným písařem na okraji rukopisu připsány některé vsuvky a k dodatkům Vídeňského rukopisu byly přidány další. Rukopis je uložen v rukopisném oddělení Státní knihovny CSR v Praze (sign. XXIII G 87). 10 Se skupinou reprezentovanou rukopisem Vídeňským a Lobko- vickým těsně souvisejí zlomky, které byly v nedávné době objeveny v Mnichovské univerzitní knihovně. Pocházejí ze samého konce 14. století a obsahují části kapitol 76—78, 89—92. 9 Nejširší úpravu kroniky zachytil 11/ rukopis Cerronský. Je to papírový rukopis z roku 1443 psaný různými písaři. Dalimilova kronika začíná od listu 27. Vychází z rukopisu Lobkovického a obsahuje ještě další přídavky. Je uložen ve Státním archivu v Brně (sign. G 12, ř. 2, č. 108). Rukopis Pelclův, papírový rukopis z konce 15. století, vychází 12 opět z rukopisu Lobkovického, ale má některé přídavky rukopisu Cerronského i některé další. Je uložen v rukopisném oddělení Státní knihovny ČSR v Praze (sign. XIX B 9). Rukopis Fürstenberský je papírový rukopis z konce 15. století. 13 Textově souvisí s rukopisem Cerronským a Pelclovým a přes ně i s Lobkovickým, ale jsou v něm zřejmé individuální úpravy písařovy. Je uložen v knihovně na Křivo- klátě (sign. I d 36). 14 Zvláštní kategorii mezi rukopisy Dalimilovy kroniky tvoří ruko- pis Zebererův. Je to papírový rukopis, jehož součástí (fol. 1a-98a) je text Dalimilovy kroniky, napsaný roku 1459 Janem Pinvičkou, tehdy učitelem v Ledči. Je to indi- viduálně upravený text, blízký znění rukopisu Vídeňského. Kronika je v něm po for- mální stránce přepracována. Rukopis je uložen v knihovně Národního muzea v Praze (sign. II F 8). Veršovaný německý překlad se dochoval v jediném rukopise z roku 1389, který je uložen v kapitulní knihovně (dnes Archív Pražského hradu) v Praze (sign. G 45). Prozaický překlad je znám ze tří rukopisů. První pochází z r. 1444 a byl uložen původně v knihovně kláštera sv. Jimrama v Řezně, potom ve Státní knihov- ně v Mnichově (sign. cgm 3976), druhý rukopis z konce 15. století je v Univerzitní knihovně v Lipsku (č. 1328) a třetí je opis Mnichovského rukopisu ze 16. století, uložený rovněž v mnichovské Státní knihovně. Z Dalimilovy kroniky čerpali i mnozí další středověcí kronikáři, např. Přibík Pulkava z Radenína nebo autoři Starých letopisů českých. Byla zřejmě inspirací řady histo- rických skladeb z 15. století. Poměrně záhy byla kronika vydána i tiskem. Nejstarší vydání pochází z roku 1620 a pořídil je Pavel Ješín z Bezdězce.356/ Kvůli vydavatelově předmluvě i vzhledem k jeho osobě (Ješín patřil k protihabsburskému táboru v Čechách, předmluva ke kronice byla výrazně politicky aktualizována, vydání bylo dedikováno Václavu Vilémovi z Rou- pova) byl celý náklad po bitvě na Bílé hoře zničen. Od vydání kroniky (vytištěna byla 25. června 1620) uplynula poměrně krátká doba a napjatá politická situace zřejmě 198/
niky. Je uložen v knihovně Památníku národního písemnictví na Strahově (sign. DG III 7). 8/ obsahující konec ka- v Praze (sign. I Podobného typu je i zlomek Olomoucký, pergamenový list z 2. poloviny 14. století, ap. 10 a začátek kap. 11. Uložen je v knihovně Národního muzea Ac 65). Z textu doloženého rukopisem Vídeňským vychází rukopis Lobkovický. Jde o pergamenový rukopis z 1. poloviny 15. stol. o 99 listech formátu 14x10 cm. Z velké části se shoduje s rukopisem Vídeň- ským, text je však rozšířen o další přídavky. Dodatečně byly jiným písařem na okraji rukopisu připsány některé vsuvky a k dodatkům Vídeňského rukopisu byly přidány další. Rukopis je uložen v rukopisném oddělení Státní knihovny CSR v Praze (sign. XXIII G 87). 10 Se skupinou reprezentovanou rukopisem Vídeňským a Lobko- vickým těsně souvisejí zlomky, které byly v nedávné době objeveny v Mnichovské univerzitní knihovně. Pocházejí ze samého konce 14. století a obsahují části kapitol 76—78, 89—92. 9 Nejširší úpravu kroniky zachytil 11/ rukopis Cerronský. Je to papírový rukopis z roku 1443 psaný různými písaři. Dalimilova kronika začíná od listu 27. Vychází z rukopisu Lobkovického a obsahuje ještě další přídavky. Je uložen ve Státním archivu v Brně (sign. G 12, ř. 2, č. 108). Rukopis Pelclův, papírový rukopis z konce 15. století, vychází 12 opět z rukopisu Lobkovického, ale má některé přídavky rukopisu Cerronského i některé další. Je uložen v rukopisném oddělení Státní knihovny ČSR v Praze (sign. XIX B 9). Rukopis Fürstenberský je papírový rukopis z konce 15. století. 13 Textově souvisí s rukopisem Cerronským a Pelclovým a přes ně i s Lobkovickým, ale jsou v něm zřejmé individuální úpravy písařovy. Je uložen v knihovně na Křivo- klátě (sign. I d 36). 14 Zvláštní kategorii mezi rukopisy Dalimilovy kroniky tvoří ruko- pis Zebererův. Je to papírový rukopis, jehož součástí (fol. 1a-98a) je text Dalimilovy kroniky, napsaný roku 1459 Janem Pinvičkou, tehdy učitelem v Ledči. Je to indi- viduálně upravený text, blízký znění rukopisu Vídeňského. Kronika je v něm po for- mální stránce přepracována. Rukopis je uložen v knihovně Národního muzea v Praze (sign. II F 8). Veršovaný německý překlad se dochoval v jediném rukopise z roku 1389, který je uložen v kapitulní knihovně (dnes Archív Pražského hradu) v Praze (sign. G 45). Prozaický překlad je znám ze tří rukopisů. První pochází z r. 1444 a byl uložen původně v knihovně kláštera sv. Jimrama v Řezně, potom ve Státní knihov- ně v Mnichově (sign. cgm 3976), druhý rukopis z konce 15. století je v Univerzitní knihovně v Lipsku (č. 1328) a třetí je opis Mnichovského rukopisu ze 16. století, uložený rovněž v mnichovské Státní knihovně. Z Dalimilovy kroniky čerpali i mnozí další středověcí kronikáři, např. Přibík Pulkava z Radenína nebo autoři Starých letopisů českých. Byla zřejmě inspirací řady histo- rických skladeb z 15. století. Poměrně záhy byla kronika vydána i tiskem. Nejstarší vydání pochází z roku 1620 a pořídil je Pavel Ješín z Bezdězce.356/ Kvůli vydavatelově předmluvě i vzhledem k jeho osobě (Ješín patřil k protihabsburskému táboru v Čechách, předmluva ke kronice byla výrazně politicky aktualizována, vydání bylo dedikováno Václavu Vilémovi z Rou- pova) byl celý náklad po bitvě na Bílé hoře zničen. Od vydání kroniky (vytištěna byla 25. června 1620) uplynula poměrně krátká doba a napjatá politická situace zřejmě 198/
Strana 199
nepřála jejímu většímu rozšíření. Proto se zachránilo jen velmi málo exemplářů kro- niky a dnes existuje skutečně jen několik výtisků. Ješínovo vydání má pro text kroniky význam především proto, že vydavatel pravděpodobně použil i některé rukopisy dnes již neznámé (v předmluvě uvedl, že měl k dispozici sedm rukopisů a zlomků kroniky). Další vydání kroniky pochází až z roku 1786, kdy ji vydal, ovšem již jazykově upravenu, F. F. Procházka.357 Od té doby byla pořízena řada vydání různých kvalit.358/ NĚKOLIK PROZAICKÝCHSLOV K PŘEKLADU NEJSTARŠÍ ČESKÉ RÝMOVANÉ KRONIKY Nejsem velkým přítelem doslovů. Dílo má především mluvit samo, a nenaváže-li kontakt s čtenářem, sebedelší doslov tuto chybu nespraví, dokonce může působit jako dodatečná prosba o přízeň nebo snad jakási autorova, v tomto případě překla- datelova, žádost o milost. Přesto však cítím nezbytnost vydat se tomuto nebezpečí, ne snad proto, abych omlouvala případné nedostatky překladu, ale abych přiblížila čtenáři jeho problematiku a vysvětlila svůj přístup k práci, protože básnický převod díla „z češtiny do češtiny“ není přece jen tak běžná věc a nutí překladatele řešit zcela specifické a ne právě snadné otázky. Budu upřímná. Třebaže jako každý překladatel toužím po mož- nosti tlumočit díla co nejzávažnější a vyrovnat se s co nejtěžšími úkoly, nikdy bych se sama neodvážila uvažovat o převodu Dalimilovy kroniky do současného jazyka. Na- bídku nakladatelství jsem považovala nejen za čest a projev důvěry, ale i za velký závazek a přes její lákavost nepřijala jsem ji ihned. Varováním mi byl i nepříliš úspěšný veršovaný překlad kroniky, o nějž se pokusil roku 1920 prof. V. Flajšhans. Než jsem se rozhodla k práci přistoupit, považovala jsem za zá- kladní stanovit si přesnou koncepci, ujasnit si, jaké je poslání a smysl převodu, komu má být kniha určena. Ctenář, který projeví zájem o tuto vynikající kulturní památku, je jistě člověk vzdělaný, není to však odborník, protože ten by patrně dal přednost staročeskému textu. Je to jistě člověk s velkým smyslem pro historii. Jestliže však se nespokojí s prozaickým převodem, hledá v knize něco víc než poučení, čeká od ní i estetický účinek. Ostatně i to, že autor kroniky se jistě ne ze zlé vůle dopustil mnoha historických nepřesností, a přesto byla jeho kniha čtena po několik staletí a dodnes neztratila svou hodnotu, vede nás k tomu, abychom více než její stránku historickou akcentovali její kvality umělecké a předložili ji současnému čtenáři především jako artefakt a ne jako příručku nebo dokonce šalabastr pro studenty. Dalimilova kronika působila nesporně na své současníky jako dílo výjimečných uměleckých kvalit a povinností překladatele je převést ji pokud možno adekvátně, vyvolat v dnešním čtenáři přibližně stejný dojem. Od jejího vzniku však uplynulo více než šest set let. Dodržíme-li její poetiku — je-li to vůbec možné — nepoškodíme ji tím? Nebude dnes v rozporu se svým významem působit poněkud primitivně? Vždyť její rýmy se často opakují (snide — sjide, bieše — chtieše, jíti — býti atd.), jsou ve velké většině gramatické (názorným příkladem nám může být třeba kapitola 72, v níž jiný než gramatický rým nenajdeme), jsou to většinou rýmy ženské nebo nepřesné (daktyl je rýmován s trochejem), počet stop ve verši kolísá a ani graficky nepůsobí nejlépe, jestliže se plné řádky střídají s řádkami kusými. 199/
nepřála jejímu většímu rozšíření. Proto se zachránilo jen velmi málo exemplářů kro- niky a dnes existuje skutečně jen několik výtisků. Ješínovo vydání má pro text kroniky význam především proto, že vydavatel pravděpodobně použil i některé rukopisy dnes již neznámé (v předmluvě uvedl, že měl k dispozici sedm rukopisů a zlomků kroniky). Další vydání kroniky pochází až z roku 1786, kdy ji vydal, ovšem již jazykově upravenu, F. F. Procházka.357 Od té doby byla pořízena řada vydání různých kvalit.358/ NĚKOLIK PROZAICKÝCHSLOV K PŘEKLADU NEJSTARŠÍ ČESKÉ RÝMOVANÉ KRONIKY Nejsem velkým přítelem doslovů. Dílo má především mluvit samo, a nenaváže-li kontakt s čtenářem, sebedelší doslov tuto chybu nespraví, dokonce může působit jako dodatečná prosba o přízeň nebo snad jakási autorova, v tomto případě překla- datelova, žádost o milost. Přesto však cítím nezbytnost vydat se tomuto nebezpečí, ne snad proto, abych omlouvala případné nedostatky překladu, ale abych přiblížila čtenáři jeho problematiku a vysvětlila svůj přístup k práci, protože básnický převod díla „z češtiny do češtiny“ není přece jen tak běžná věc a nutí překladatele řešit zcela specifické a ne právě snadné otázky. Budu upřímná. Třebaže jako každý překladatel toužím po mož- nosti tlumočit díla co nejzávažnější a vyrovnat se s co nejtěžšími úkoly, nikdy bych se sama neodvážila uvažovat o převodu Dalimilovy kroniky do současného jazyka. Na- bídku nakladatelství jsem považovala nejen za čest a projev důvěry, ale i za velký závazek a přes její lákavost nepřijala jsem ji ihned. Varováním mi byl i nepříliš úspěšný veršovaný překlad kroniky, o nějž se pokusil roku 1920 prof. V. Flajšhans. Než jsem se rozhodla k práci přistoupit, považovala jsem za zá- kladní stanovit si přesnou koncepci, ujasnit si, jaké je poslání a smysl převodu, komu má být kniha určena. Ctenář, který projeví zájem o tuto vynikající kulturní památku, je jistě člověk vzdělaný, není to však odborník, protože ten by patrně dal přednost staročeskému textu. Je to jistě člověk s velkým smyslem pro historii. Jestliže však se nespokojí s prozaickým převodem, hledá v knize něco víc než poučení, čeká od ní i estetický účinek. Ostatně i to, že autor kroniky se jistě ne ze zlé vůle dopustil mnoha historických nepřesností, a přesto byla jeho kniha čtena po několik staletí a dodnes neztratila svou hodnotu, vede nás k tomu, abychom více než její stránku historickou akcentovali její kvality umělecké a předložili ji současnému čtenáři především jako artefakt a ne jako příručku nebo dokonce šalabastr pro studenty. Dalimilova kronika působila nesporně na své současníky jako dílo výjimečných uměleckých kvalit a povinností překladatele je převést ji pokud možno adekvátně, vyvolat v dnešním čtenáři přibližně stejný dojem. Od jejího vzniku však uplynulo více než šest set let. Dodržíme-li její poetiku — je-li to vůbec možné — nepoškodíme ji tím? Nebude dnes v rozporu se svým významem působit poněkud primitivně? Vždyť její rýmy se často opakují (snide — sjide, bieše — chtieše, jíti — býti atd.), jsou ve velké většině gramatické (názorným příkladem nám může být třeba kapitola 72, v níž jiný než gramatický rým nenajdeme), jsou to většinou rýmy ženské nebo nepřesné (daktyl je rýmován s trochejem), počet stop ve verši kolísá a ani graficky nepůsobí nejlépe, jestliže se plné řádky střídají s řádkami kusými. 199/
Strana 200
Autor kroniky ve své předmluvě říká: Jázť tuto sprostně položi a na to lepšieho proši, aby pro našie země čest i pro našich nepřátel lest opravil mú řeč rýmem krásným a oslavil hlaholem jasným, a mne tiem nehaněje, by řekl: „Plete sě a neuměje.“ Ját se v tom dobře znaji, jedno žet o svém jazycé tbaji. Toť mě jest k tomu zbudilo a mě k úsilí připudilo. Já jen své vlasti pokorný jsem sluha, mně prosté verše z pera jdou jen ztuha, a proto prosím, jestli některým napadne lepší slovo nebo rým, ať nehorší se, do čeho se pletu, a opraví a přikrášlí mou větu. Tak rozkvete má země do slávy, až v nepříteli dech se zastaví. Přiznávám, že jsem jenom na prospěch své vlasti myslel a jen k slávě Čech se do té těžké práce pustil rád, přestože nejsem žádný literát. I když považujeme autorova slova za příliš skromná, a třebas v jeho době by se asi stěží našel někdo schopnější, snad nám staletý vývoj českého básnictví, který jistě ovlivnil každého z nás, dává právo odvolat se na jeho výrok a pracovat s dnešní bohatší poetikou. I to však má svá úskalí. Jestliže například autor užívá ve své kronice několikanásobných rýmů gramatických a my je nahradíme zvučnějšími a vyna- lézavějšími rýmy, neporušíme tím atmosféru díla? Nezařadíme je do zcela jiného literárního kontextu? Nebude nám text příliš připomínat novodobé formální výboje? A převedeme-li kroniku výlučně současným jazykem bez „oko- řenění“ archaismy, nevymkne se tak z řady jiných starších památek překládaných třeba z latiny a vůbec z nejrůznějších jazyků? To vše je jen stručný výčet otázek, před kterými jsme stáli, nemluvíme-li o problémech, které přináší každý překlad jako takový. A tyto všechny důvody mě vedly k tomu, že jsem se — přestože nemám ráda tento termín — rozhodla pro přebásnění a ne pro překlad kroniky právě proto, abych zdůraznila především její estetickou, uměleckou hodnotu. To ovšem neznamená, že jsem s textem zacházela zcela libovolně. Těžiště jsem viděla v komplexní, ne detailní věrnosti. Snažila jsem se zachovat myšlenkovou, faktografickou a v zásadě i metaforickou přesnost, na některých místech, zejména tam, kde jsou rýmovány letopočty nebo kde to vyžadovala srozu- mitelnost textu (například v kapitolách 42 a 47), ale někdy i z grafických důvodů rozložila jsem však verše do více řádek. Tam, kde se děj opakoval, jsem jej naopak sevřela do menšího počtu veršů (kapitola 83, 85, 93, 100 atd.). Aby text nepůsobil příliš vyumělkovaně, používala jsem gra- matických rýmů v mnohem větší míře, než je dnes zvykem, a věřím, že to i čtenář pochopí jako záměr a ne jako bezmocnost. Pokusila jsem se také text mírně archaizovat. Jako nejschůd- nější a nejnosnější mi připadala archaizace v rovině lexikální. Proto jsem z kroniky převzala staré tvary jmen (bramburský, Drahomíř, Elžka, Kašín, lampartský, Licmburk, Medulán, Mechčidla, Ohražděvice, Polané, Střihom, Rudolt), pouze jména, u nichž došlo k hláskoslovným změnám (Bielina, Ojieř, Přiema, Sacká, Sbyněk, Súdek, Ščepán), jsem většinou připodobnila dnešním tvarům. Po pečlivé excerpci staročeského slovníku vybrala jsem zejména pro názvy historických zbraní, nářadí a oděvů (dřevce, fafrnoch, hrále, kapice, kolba, kratce, nálep, turnejník atd.) výrazy, které svou hláskoslovnou podobou neodporují současnému slovníku, nebo jej mohou podle mého názoru svou libozvučností obohatit (jabřadka, ježvina, milíček, milostnička, řeřátek, zábřesk). Ze stejných důvodů užívám i starých tvarů citoslovcí (auvech, avech, hera). K textu připojuji slovníček, ale domnívám se, že i bez něho je novočeská podoba kroniky srozumitelná. Na okraj ještě poznamenávám, že jsem sjednotila varianty 200/
Autor kroniky ve své předmluvě říká: Jázť tuto sprostně položi a na to lepšieho proši, aby pro našie země čest i pro našich nepřátel lest opravil mú řeč rýmem krásným a oslavil hlaholem jasným, a mne tiem nehaněje, by řekl: „Plete sě a neuměje.“ Ját se v tom dobře znaji, jedno žet o svém jazycé tbaji. Toť mě jest k tomu zbudilo a mě k úsilí připudilo. Já jen své vlasti pokorný jsem sluha, mně prosté verše z pera jdou jen ztuha, a proto prosím, jestli některým napadne lepší slovo nebo rým, ať nehorší se, do čeho se pletu, a opraví a přikrášlí mou větu. Tak rozkvete má země do slávy, až v nepříteli dech se zastaví. Přiznávám, že jsem jenom na prospěch své vlasti myslel a jen k slávě Čech se do té těžké práce pustil rád, přestože nejsem žádný literát. I když považujeme autorova slova za příliš skromná, a třebas v jeho době by se asi stěží našel někdo schopnější, snad nám staletý vývoj českého básnictví, který jistě ovlivnil každého z nás, dává právo odvolat se na jeho výrok a pracovat s dnešní bohatší poetikou. I to však má svá úskalí. Jestliže například autor užívá ve své kronice několikanásobných rýmů gramatických a my je nahradíme zvučnějšími a vyna- lézavějšími rýmy, neporušíme tím atmosféru díla? Nezařadíme je do zcela jiného literárního kontextu? Nebude nám text příliš připomínat novodobé formální výboje? A převedeme-li kroniku výlučně současným jazykem bez „oko- řenění“ archaismy, nevymkne se tak z řady jiných starších památek překládaných třeba z latiny a vůbec z nejrůznějších jazyků? To vše je jen stručný výčet otázek, před kterými jsme stáli, nemluvíme-li o problémech, které přináší každý překlad jako takový. A tyto všechny důvody mě vedly k tomu, že jsem se — přestože nemám ráda tento termín — rozhodla pro přebásnění a ne pro překlad kroniky právě proto, abych zdůraznila především její estetickou, uměleckou hodnotu. To ovšem neznamená, že jsem s textem zacházela zcela libovolně. Těžiště jsem viděla v komplexní, ne detailní věrnosti. Snažila jsem se zachovat myšlenkovou, faktografickou a v zásadě i metaforickou přesnost, na některých místech, zejména tam, kde jsou rýmovány letopočty nebo kde to vyžadovala srozu- mitelnost textu (například v kapitolách 42 a 47), ale někdy i z grafických důvodů rozložila jsem však verše do více řádek. Tam, kde se děj opakoval, jsem jej naopak sevřela do menšího počtu veršů (kapitola 83, 85, 93, 100 atd.). Aby text nepůsobil příliš vyumělkovaně, používala jsem gra- matických rýmů v mnohem větší míře, než je dnes zvykem, a věřím, že to i čtenář pochopí jako záměr a ne jako bezmocnost. Pokusila jsem se také text mírně archaizovat. Jako nejschůd- nější a nejnosnější mi připadala archaizace v rovině lexikální. Proto jsem z kroniky převzala staré tvary jmen (bramburský, Drahomíř, Elžka, Kašín, lampartský, Licmburk, Medulán, Mechčidla, Ohražděvice, Polané, Střihom, Rudolt), pouze jména, u nichž došlo k hláskoslovným změnám (Bielina, Ojieř, Přiema, Sacká, Sbyněk, Súdek, Ščepán), jsem většinou připodobnila dnešním tvarům. Po pečlivé excerpci staročeského slovníku vybrala jsem zejména pro názvy historických zbraní, nářadí a oděvů (dřevce, fafrnoch, hrále, kapice, kolba, kratce, nálep, turnejník atd.) výrazy, které svou hláskoslovnou podobou neodporují současnému slovníku, nebo jej mohou podle mého názoru svou libozvučností obohatit (jabřadka, ježvina, milíček, milostnička, řeřátek, zábřesk). Ze stejných důvodů užívám i starých tvarů citoslovcí (auvech, avech, hera). K textu připojuji slovníček, ale domnívám se, že i bez něho je novočeská podoba kroniky srozumitelná. Na okraj ještě poznamenávám, že jsem sjednotila varianty 200/
Strana 201
některých jmen vyskytujících se v kronice Ekard — Okard, Kundrát — Kunrát, Margreta — Margareta apod.) a že jména latinská přepisuji podle dnešního pravopisu (Vespazián). Rytmicky jsem se pokusila co nejvíce napodobit originál. Protože jsem se obávala, aby tak velký celek nepůsobil příliš jednotvárně, obměňuji v některých kapitolách základní rytmus nebo přistupuji k rytmické změně i uvnitř nich, vždy však, doufám, tak, aby pasáž nevybočovala z hudebního celku a podřizovala se melodické jednotě. Že to nebylo pokaždé snadné, posoudí jistě čtenář sám zejména na těch místech, která obsahují přesný časový údaj (závěry mnohých kapitol) nebo podrobný výčet bojovníků i se všemi jejich přídomky (například kapitoly 88, 93, 103). Překládala jsem básnické dílo, a protože jsem chtěla co nej- věrněji postihnout jeho poetické hodnoty, musela jsem vycházet především ze staro- českého originálu. Zároveň však bych chtěla poděkovat paní Marii Krčmové za její velmi pečlivý a přesný řádkový překlad, který mi umožnil lépe pochopit obsah kroniky a pomohl mi vystříhat se případných smyslových chyb. Od samého začátku práce jsem si byla vědoma toho, že znalci staročeské literatury sáhnou i dnes jistě raději po textu původním, který se nedá nahradit. Odvážný záměr nakladatelství seznámit prostřednictvím novodobého převodu širší čtenářskou obec s dílem tak neobyčejným, závažným a doposud živým, jako je Dalimilova kronika, považuji však za velmi záslužný. A jestliže tato kniha zpříjemní milovníkům literatury a historických příběhů alespoň několik večerů a probudí v nich ještě větší zájem o to, co vytvořily generace před námi, nebyla snad má práce zcela neužitečná a marná. UNOR 1975 HANA VRBOVÁ
některých jmen vyskytujících se v kronice Ekard — Okard, Kundrát — Kunrát, Margreta — Margareta apod.) a že jména latinská přepisuji podle dnešního pravopisu (Vespazián). Rytmicky jsem se pokusila co nejvíce napodobit originál. Protože jsem se obávala, aby tak velký celek nepůsobil příliš jednotvárně, obměňuji v některých kapitolách základní rytmus nebo přistupuji k rytmické změně i uvnitř nich, vždy však, doufám, tak, aby pasáž nevybočovala z hudebního celku a podřizovala se melodické jednotě. Že to nebylo pokaždé snadné, posoudí jistě čtenář sám zejména na těch místech, která obsahují přesný časový údaj (závěry mnohých kapitol) nebo podrobný výčet bojovníků i se všemi jejich přídomky (například kapitoly 88, 93, 103). Překládala jsem básnické dílo, a protože jsem chtěla co nej- věrněji postihnout jeho poetické hodnoty, musela jsem vycházet především ze staro- českého originálu. Zároveň však bych chtěla poděkovat paní Marii Krčmové za její velmi pečlivý a přesný řádkový překlad, který mi umožnil lépe pochopit obsah kroniky a pomohl mi vystříhat se případných smyslových chyb. Od samého začátku práce jsem si byla vědoma toho, že znalci staročeské literatury sáhnou i dnes jistě raději po textu původním, který se nedá nahradit. Odvážný záměr nakladatelství seznámit prostřednictvím novodobého převodu širší čtenářskou obec s dílem tak neobyčejným, závažným a doposud živým, jako je Dalimilova kronika, považuji však za velmi záslužný. A jestliže tato kniha zpříjemní milovníkům literatury a historických příběhů alespoň několik večerů a probudí v nich ještě větší zájem o to, co vytvořily generace před námi, nebyla snad má práce zcela neužitečná a marná. UNOR 1975 HANA VRBOVÁ
Strana 202
anciáš Apolinaris artikul čert, pekelník Apolinář článek úmluvy auvech, avech běda báně berka bělpuch bijce bosorka bráč bradatice bramburský bratřenec brlení brlina brněný burdovati cap cejkhaus císařovna čacký dědek Drahomíř dráhy dřevce Elžka fafrnoch fijoletný funt glejt halafanc hazuka hedvábník hera! hóry hradec hrále hrdláč hrobec chám chlap item jabřadka jaka Jaromíř ježvina kapice kaplice Kaše Kašín klás klášterec kluk kmásati kmošek nádoba, džbán zloděj, lupič pergamen kdo bije, bojovník čarodějnice lupič, poberta širočina, katovská sekera braniborský bratr, příbuzný pažení, zábradlí tyč v brlení železný, patřící k brnění dorážet na sebe při turnaji kozel zbrojnice císařova dcera švarný, udatný, šlechetný rodinný bůžek Drahomíra obecní pastviny malé kopí Eliška chochol nad helmou na erbu fialový libra, něco přes půl kg průvodní list úplatek svrchní sukně, hábit hedvábný šat och! modlitby, církevní hodinky menší hrad kopí žrout, ničema hrob, hrobka neurozený člověk sedlák, vesničan tak, a tak vinná ratolest kazajka, kamizola, část rytířského odění Jaroměř jáma, rokle, doupě oděv s kapucí kaplička Kazi Kazín pošklebek, šprým malý klášter šíp &kubati, trhati kmotr, přítel | 202 | STARŠÍ JMÉNA A VÝRAZY
anciáš Apolinaris artikul čert, pekelník Apolinář článek úmluvy auvech, avech běda báně berka bělpuch bijce bosorka bráč bradatice bramburský bratřenec brlení brlina brněný burdovati cap cejkhaus císařovna čacký dědek Drahomíř dráhy dřevce Elžka fafrnoch fijoletný funt glejt halafanc hazuka hedvábník hera! hóry hradec hrále hrdláč hrobec chám chlap item jabřadka jaka Jaromíř ježvina kapice kaplice Kaše Kašín klás klášterec kluk kmásati kmošek nádoba, džbán zloděj, lupič pergamen kdo bije, bojovník čarodějnice lupič, poberta širočina, katovská sekera braniborský bratr, příbuzný pažení, zábradlí tyč v brlení železný, patřící k brnění dorážet na sebe při turnaji kozel zbrojnice císařova dcera švarný, udatný, šlechetný rodinný bůžek Drahomíra obecní pastviny malé kopí Eliška chochol nad helmou na erbu fialový libra, něco přes půl kg průvodní list úplatek svrchní sukně, hábit hedvábný šat och! modlitby, církevní hodinky menší hrad kopí žrout, ničema hrob, hrobka neurozený člověk sedlák, vesničan tak, a tak vinná ratolest kazajka, kamizola, část rytířského odění Jaroměř jáma, rokle, doupě oděv s kapucí kaplička Kazi Kazín pošklebek, šprým malý klášter šíp &kubati, trhati kmotr, přítel | 202 | STARŠÍ JMÉNA A VÝRAZY
Strana 203
kněžic kochan kolba kolec kolimah končíř končitý kra kraboška kradem králík králka královic kratce křivoradce kuršit láje lampartský lanče láz Licmburk Lidmila Lotr lýka malát maléř malomoc malženka Margreta mázhaus Medulán medulánský Mechčidla milíček milostnička mistr mučenec mudroch nálep námezdník neřádně nestrašivý netajně netresktavý nohavice oblektace obleženec obmeškaně obročí ohlav Ohražděvice okol oplecko oruží ostrev syn knížete oblíbenec, přítel rytířské klání zápasník při klání vůz dýka, krátký meč špičatý, ostrý veliký kus, kámen škraboška kradmo, potají maly král královna syn krále, princ motyka na krátkém toporu špatný rádce rytířský svrchní oblek psí smečka lombardský kopí, kyj nezoraná půda, úhor Lucemburk Ludmila Lothar lýčené onuce malomocný malíř malomocenství manželka Margareta, Markéta síň, velká světnice, jídelna Milán milánský Matylda miláček milenka učitel, doktor mučedník mudřec jedovatý nátěr na zbrani, obvykle na šípu kdo pracuje za mzdu nezřízeně nebojácný veřejně bezúhonný kalhoty, punčochy potěšení obyvatel obleženého města nedbale důchod z úřadu, prebenda ohlávka Horažďovice zápasiště k soudnímu klání krátký živůtek bez rukávů zbraň kmen s pahýly větví, užívaný jako žebřík / 203 /
kněžic kochan kolba kolec kolimah končíř končitý kra kraboška kradem králík králka královic kratce křivoradce kuršit láje lampartský lanče láz Licmburk Lidmila Lotr lýka malát maléř malomoc malženka Margreta mázhaus Medulán medulánský Mechčidla milíček milostnička mistr mučenec mudroch nálep námezdník neřádně nestrašivý netajně netresktavý nohavice oblektace obleženec obmeškaně obročí ohlav Ohražděvice okol oplecko oruží ostrev syn knížete oblíbenec, přítel rytířské klání zápasník při klání vůz dýka, krátký meč špičatý, ostrý veliký kus, kámen škraboška kradmo, potají maly král královna syn krále, princ motyka na krátkém toporu špatný rádce rytířský svrchní oblek psí smečka lombardský kopí, kyj nezoraná půda, úhor Lucemburk Ludmila Lothar lýčené onuce malomocný malíř malomocenství manželka Margareta, Markéta síň, velká světnice, jídelna Milán milánský Matylda miláček milenka učitel, doktor mučedník mudřec jedovatý nátěr na zbrani, obvykle na šípu kdo pracuje za mzdu nezřízeně nebojácný veřejně bezúhonný kalhoty, punčochy potěšení obyvatel obleženého města nedbale důchod z úřadu, prebenda ohlávka Horažďovice zápasiště k soudnímu klání krátký živůtek bez rukávů zbraň kmen s pahýly větví, užívaný jako žebřík / 203 /
Strana 204
palaš pánek parkán parléř partéka plat Plavci Polané Polany pop postolí poustka Praženín prevét prlenčiti prostořece přízednice pstrylavý pukléř puklice rataj ratisté roba ruée ruée) Rudolt rynéf rystunk ferdtek sborné sestfenec sketa skrytec skridla soběbylý spoře sprostný sridñ Stfihom Sarlatnÿ šelma šlechetník šperkovnice štípený štít šturm tant tapart tovařiš turnejník týn úlehlina úradek uzdice Vácislav vetčas téžký meč malý pán hradební plot nebo příkop zástupce stavitele, stavbyvedoucí krajíc peníze, odměna Polovci Poláci Polsko kněz služebník u stolu poustevna Pražan záchod veršovati, fečniti nevhodnými slovy poustevnice pestrý, měňavý vypouklý, okrouhlý štít kulatý ozdobný štít sedlák, oráč, čeledín kopí, rukojeť u koní žena rychle potok, bystřina Rudolf zbrojnoš koňský postroj, odění žhavý uhlík v zástupu, houfem syn sestry zbabělec pokrytec kámen sobecký hojně, velice prostý, obyčejný sršeň Ostřihom temně rudý ničema vznešený muž schránka na klenoty poloviční, kolmo půlený štít útok žvanění chatrný žebrácký oděv druh zápasník při turnaji ohrada, hrazená cesta úhor rozhodnutí, porada uzda Václav v ten čas, teď, nyní | 204 |
palaš pánek parkán parléř partéka plat Plavci Polané Polany pop postolí poustka Praženín prevét prlenčiti prostořece přízednice pstrylavý pukléř puklice rataj ratisté roba ruée ruée) Rudolt rynéf rystunk ferdtek sborné sestfenec sketa skrytec skridla soběbylý spoře sprostný sridñ Stfihom Sarlatnÿ šelma šlechetník šperkovnice štípený štít šturm tant tapart tovařiš turnejník týn úlehlina úradek uzdice Vácislav vetčas téžký meč malý pán hradební plot nebo příkop zástupce stavitele, stavbyvedoucí krajíc peníze, odměna Polovci Poláci Polsko kněz služebník u stolu poustevna Pražan záchod veršovati, fečniti nevhodnými slovy poustevnice pestrý, měňavý vypouklý, okrouhlý štít kulatý ozdobný štít sedlák, oráč, čeledín kopí, rukojeť u koní žena rychle potok, bystřina Rudolf zbrojnoš koňský postroj, odění žhavý uhlík v zástupu, houfem syn sestry zbabělec pokrytec kámen sobecký hojně, velice prostý, obyčejný sršeň Ostřihom temně rudý ničema vznešený muž schránka na klenoty poloviční, kolmo půlený štít útok žvanění chatrný žebrácký oděv druh zápasník při turnaji ohrada, hrazená cesta úhor rozhodnutí, porada uzda Václav v ten čas, teď, nyní | 204 |
Strana 205
věštice věštkářka vkrátce vlčsky vrhcáby vyzkušený vzatek zábřesk zboží zelina způsobný zpyták žahour věštkyně věštkyně zakrátko, brzy jako vlci hra v kostky zkušený užitek, prospěch, zisk, úplatek svítání majetek rostlina, bylina řádný, pěkný vyzvědač, špeh řídká ovocná kaše, švestková omáčka
věštice věštkářka vkrátce vlčsky vrhcáby vyzkušený vzatek zábřesk zboží zelina způsobný zpyták žahour věštkyně věštkyně zakrátko, brzy jako vlci hra v kostky zkušený užitek, prospěch, zisk, úplatek svítání majetek rostlina, bylina řádný, pěkný vyzvědač, špeh řídká ovocná kaše, švestková omáčka
Strana 206
POZNÁMKY V poznámkách ke kronice jsou uvedeny jen zásadní omyly kronikářovy a vysvětlení k Dalimilovu textu, příp. již k jeho předlohám. Nejsou tu podchyceny všechny od- chylky od starších pramenů, protože by takový důkladný poznámkový aparát příliš zatížil text kroniky a vzhledem k účelu této knihy, která nesleduje přísně vědecké cíle, by byl zbytečný. V podrobnostech lze odkázat na zevrubné historické vysvětlivky, kterými doplnil Z. Kristen Havránkovo a Daňhelkovo vydání České rýmované kroniky tak řečeného Dalimila. Někde však je třeba přijímat Kristenovy poznámky kriticky (především pokud jde o vztah kroniky Dalimilovy a legendy Kristiánovy). Pro srovnání textu doporučuji i Kosmovu kroniku, která byla hlavním Dalimilovým pramenem. Tak řečený Dalimil však mnohé události poněkud zkresluje nebo do nich vnáší již mladší tradici, obohacenou o nové doplňky a pověsti. Pokud jde o přesné určení a data panovníků a biskupů, odkazuji též na rejstřík ke kronice. M. B. 2 3 4/ 5/ 6/ 8/ 3/ 10/ 11/ 12/ 13/ 14/ 15/ 18 17/ 18/ 19 20 21 1/ O zde uváděných kronikách a pokusech o jejich určení je pojednáno v doslovu k této kronice. Sinear, též Sennar, je biblické označení pro Babylónii. Je míněn bájný hrad na levém břehu Vltavy proti Vyšehradu. Srv. Kosmova Kronika česká, kniha I, kap. 9. Tak řečený Dalimil klade mnohé bitvy na místo zvané Na bojišti. Má na mysli zřejmě Bojiště před Prahou na dnešním Novém Městě pražském, kde se r. 1179 utkali Soběslav II. a Fridrich. Amazonky byly podle řeckého bájesloví bojovné ženy žijící na břehu Černého moře, s nimiž bojovali mnozí antičtí hrdinové. Jde o boj perského krále Kýra (550—529 př. n. 1.) se skythskou královnou Tomy- ris. Kýros byl poražen a Tomyris hodila jeho uťatou hlavu do měchu s krví, aby se jí alespoň po smrti nasytil. Podle Alexandreidy se makedonský král Alexandr Veliký setkal s Amazonkami v Hyrkanii, kam pronásledoval vrahy perského krále Dareia. Kumáni. Asijský stepní národ tureckého původu, žijící v XI.—XIII. stol. ve ste- pích nad Černým mořem. Není známo, o jaké místo jde. Snad by to mohl být Okoř nebo Kokořín. Ty jsou ale v dochované podobě mladší. Území českého kmene Lučanů, usedlého v Poohří. Kosmas (I/10) lokalizuje hrad Vlastislav mezi vrchy Medvězí a Připek. Podle Kosmovy kroniky (I/13) byl prý Durynk Srb. Zřejmě jde o dvojhlavou orlici, která je doložena na pečeti Řehníka, Haška a Jana z Jablonce z r. 1420. Srv. V. Král z Dobré Vody, Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových, Praha 1900, str. 135. Svatopluk, král moravský (871—894). Metoděj, arcibiskup moravský v letech 870—885, byl Řek ze Soluně. Ve starších pramenech není místo uváděno. Velehrad jako sídlo moravského biskupství uvádějí až prameny 2. pol. 13. stol. Roku 894 nebyl Metoděj a pravděpodobně ani Bořivoj již živ. Chybné datum převzato z Kosmovy kroniky (I/14). Datum Bořivojova křtu není známo. Někteří historikové (Pubitschka, Pelzel) je kladou do r. 874, jiní (Novotný) do let 880—885. Levý Hradec. V legendách je jmenován Kaich. Toto tvrzení pravděpodobně neodpovídá skutečnosti. Snad je míněn Karel III. Tlustý (876—888). V době, kdy Svatopluk zemřel, byl východofranským králem Arnulf (887—899, císař od 896). / 206/
POZNÁMKY V poznámkách ke kronice jsou uvedeny jen zásadní omyly kronikářovy a vysvětlení k Dalimilovu textu, příp. již k jeho předlohám. Nejsou tu podchyceny všechny od- chylky od starších pramenů, protože by takový důkladný poznámkový aparát příliš zatížil text kroniky a vzhledem k účelu této knihy, která nesleduje přísně vědecké cíle, by byl zbytečný. V podrobnostech lze odkázat na zevrubné historické vysvětlivky, kterými doplnil Z. Kristen Havránkovo a Daňhelkovo vydání České rýmované kroniky tak řečeného Dalimila. Někde však je třeba přijímat Kristenovy poznámky kriticky (především pokud jde o vztah kroniky Dalimilovy a legendy Kristiánovy). Pro srovnání textu doporučuji i Kosmovu kroniku, která byla hlavním Dalimilovým pramenem. Tak řečený Dalimil však mnohé události poněkud zkresluje nebo do nich vnáší již mladší tradici, obohacenou o nové doplňky a pověsti. Pokud jde o přesné určení a data panovníků a biskupů, odkazuji též na rejstřík ke kronice. M. B. 2 3 4/ 5/ 6/ 8/ 3/ 10/ 11/ 12/ 13/ 14/ 15/ 18 17/ 18/ 19 20 21 1/ O zde uváděných kronikách a pokusech o jejich určení je pojednáno v doslovu k této kronice. Sinear, též Sennar, je biblické označení pro Babylónii. Je míněn bájný hrad na levém břehu Vltavy proti Vyšehradu. Srv. Kosmova Kronika česká, kniha I, kap. 9. Tak řečený Dalimil klade mnohé bitvy na místo zvané Na bojišti. Má na mysli zřejmě Bojiště před Prahou na dnešním Novém Městě pražském, kde se r. 1179 utkali Soběslav II. a Fridrich. Amazonky byly podle řeckého bájesloví bojovné ženy žijící na břehu Černého moře, s nimiž bojovali mnozí antičtí hrdinové. Jde o boj perského krále Kýra (550—529 př. n. 1.) se skythskou královnou Tomy- ris. Kýros byl poražen a Tomyris hodila jeho uťatou hlavu do měchu s krví, aby se jí alespoň po smrti nasytil. Podle Alexandreidy se makedonský král Alexandr Veliký setkal s Amazonkami v Hyrkanii, kam pronásledoval vrahy perského krále Dareia. Kumáni. Asijský stepní národ tureckého původu, žijící v XI.—XIII. stol. ve ste- pích nad Černým mořem. Není známo, o jaké místo jde. Snad by to mohl být Okoř nebo Kokořín. Ty jsou ale v dochované podobě mladší. Území českého kmene Lučanů, usedlého v Poohří. Kosmas (I/10) lokalizuje hrad Vlastislav mezi vrchy Medvězí a Připek. Podle Kosmovy kroniky (I/13) byl prý Durynk Srb. Zřejmě jde o dvojhlavou orlici, která je doložena na pečeti Řehníka, Haška a Jana z Jablonce z r. 1420. Srv. V. Král z Dobré Vody, Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových, Praha 1900, str. 135. Svatopluk, král moravský (871—894). Metoděj, arcibiskup moravský v letech 870—885, byl Řek ze Soluně. Ve starších pramenech není místo uváděno. Velehrad jako sídlo moravského biskupství uvádějí až prameny 2. pol. 13. stol. Roku 894 nebyl Metoděj a pravděpodobně ani Bořivoj již živ. Chybné datum převzato z Kosmovy kroniky (I/14). Datum Bořivojova křtu není známo. Někteří historikové (Pubitschka, Pelzel) je kladou do r. 874, jiní (Novotný) do let 880—885. Levý Hradec. V legendách je jmenován Kaich. Toto tvrzení pravděpodobně neodpovídá skutečnosti. Snad je míněn Karel III. Tlustý (876—888). V době, kdy Svatopluk zemřel, byl východofranským králem Arnulf (887—899, císař od 896). / 206/
Strana 207
22 24/ 25/ 26/ 27/ 28/ 29/ 30 31/ 32/ 33/ 34/ 35 36/ 37/ 38/ 39/ 40 41/ 42/ 43 4/ 45/ 46/ 47/ 48/ 49/ Podle Kosmovy kroniky (I/15) byla Drahomíra z kmene lutického z krajiny zvané Stodor. Tzv. Dalimil zaměnil polabské Lutice s českými Lučany a umístil je do okolí Žatce. Králem (nikoli císařem) římskoněmeckým byl tehdy Jindřich I. Ptáčník (919 až 936). Kosmas (I/17) uvádí jako záminku pozvání Václava do Boleslavi pouze hostinu, při níž se shodou okolností Boleslavovi narodil syn, staroslověnské legendy svěcení kostela. Chybné datum převzato ze svatováclavské legendy Oriente iam sole, která byla hlavním pramenem Dalimilovým pro podání historie sv. Václava. Kosmas, k němuž se přiklánějí někteří historikové (Bretholz, Novotný) uvádí rok 929. Pravděpodobnější je rok 935, který na základě soudobých pramenů uvádí např. Pubitschka, Palacký, Köpke a v posledních letech Fiala. Boleslav I. Ukrutný (935—967/972). Boleslav II. Pobožný (967/972—999). Omyl převzatý z Kosmovy kroniky (I/24). Dětmar zastával biskupský úřad od r. 973 a zemřel 2. ledna 982. Vojtěch byl biskupem v 1. 982—997. Jde o vyvraždění Slavníkovců r. 995, na němž Strachkvas nejspíše neměl žádný podíl. Zavražděno bylo podle Kosmovy kroniky pět Vojtěchových bratří (I/29). Papežem byl tehdy Jan XV. (985—996). Strachkvas byl raněn mrtvicí při svém svěcení r. 996. Chybné datum převzato z Kosmovy kroniky (I/31). Biskup Vojtěch zemřel 23. dubna 997. Ota III. (983—1002, císařem od 996). Thegdag byl biskupem v 1. 998—1017. Boleslav III. Ryšavý (999—1002, 1003, † 1007). Zde i dále je jako Měšek nazýván Boleslav Chrabrý (992—1025). Chybné jméno převzato z Kosmovy kroniky (I/34). Oldřich a Jaromír byli bratři Boleslava III. Omyl převzat z Kosmovy kroniky (I/34). Boleslav Chrabrý vládl v Čechách v 1. 1003—1004. Tak Kosmas (I/36). Ve skutečnosti vládl po vypuzení Poláků Jaromír (1004 až 1012, 1033—1034, † 1035). Tyto události líčí tzv. Dalimil poněkud zmateně. Nepatří bezprostředně za porážku Boleslava Chrabrého (1002), ale až do pozdější doby (Jaromír byl oslepen r. 1034, zavražděn 4. listopadu 1035). Z Polska. Srv. Kosmas I/38. Správně 1003. Omyl převzat od Kosmy (I/38). Nesprávně zařazeno. Oldřich zemřel o rok dříve, nežli dal Kochan zavraždit Jaromíra. Břetislav I. (1034—1055). Ota Bílý, markrabí nordgavský, později vévoda švábský, nebyl císařem. Tím byl tehdy Konrád II. Jitka byla Otova sestra. Jako Otovu dceru ji mylně uvádí již Kosmas (1/40). Plamenná orlice byla nejstarším erbem českého panovníka. Pochází však pravdě- podobně až z doby Vladislava II. Jde o Břetislavova strýce Boleslava III. Srv. výše pozn. 38. V době Břetislavova tažení do Polska (1038) vládl v Polsku Kazimír I. (1034 až 1058). Boleslav Chrabrý zemřel r. 1025, Měšek II. r. 1034. Srv. výše pozn. 42. Správně 1039. Papežem byl Benedikt IX. (1032—1045). Kostel sv. Václava s kolegiátní kapitulou ve Staré Boleslavi. Srv. Kosmas II/7. Konrád II. (1024—1039, císař od 1027). 23/ 50/ 51/ 52/ 53/ 54/ 207/
22 24/ 25/ 26/ 27/ 28/ 29/ 30 31/ 32/ 33/ 34/ 35 36/ 37/ 38/ 39/ 40 41/ 42/ 43 4/ 45/ 46/ 47/ 48/ 49/ Podle Kosmovy kroniky (I/15) byla Drahomíra z kmene lutického z krajiny zvané Stodor. Tzv. Dalimil zaměnil polabské Lutice s českými Lučany a umístil je do okolí Žatce. Králem (nikoli císařem) římskoněmeckým byl tehdy Jindřich I. Ptáčník (919 až 936). Kosmas (I/17) uvádí jako záminku pozvání Václava do Boleslavi pouze hostinu, při níž se shodou okolností Boleslavovi narodil syn, staroslověnské legendy svěcení kostela. Chybné datum převzato ze svatováclavské legendy Oriente iam sole, která byla hlavním pramenem Dalimilovým pro podání historie sv. Václava. Kosmas, k němuž se přiklánějí někteří historikové (Bretholz, Novotný) uvádí rok 929. Pravděpodobnější je rok 935, který na základě soudobých pramenů uvádí např. Pubitschka, Palacký, Köpke a v posledních letech Fiala. Boleslav I. Ukrutný (935—967/972). Boleslav II. Pobožný (967/972—999). Omyl převzatý z Kosmovy kroniky (I/24). Dětmar zastával biskupský úřad od r. 973 a zemřel 2. ledna 982. Vojtěch byl biskupem v 1. 982—997. Jde o vyvraždění Slavníkovců r. 995, na němž Strachkvas nejspíše neměl žádný podíl. Zavražděno bylo podle Kosmovy kroniky pět Vojtěchových bratří (I/29). Papežem byl tehdy Jan XV. (985—996). Strachkvas byl raněn mrtvicí při svém svěcení r. 996. Chybné datum převzato z Kosmovy kroniky (I/31). Biskup Vojtěch zemřel 23. dubna 997. Ota III. (983—1002, císařem od 996). Thegdag byl biskupem v 1. 998—1017. Boleslav III. Ryšavý (999—1002, 1003, † 1007). Zde i dále je jako Měšek nazýván Boleslav Chrabrý (992—1025). Chybné jméno převzato z Kosmovy kroniky (I/34). Oldřich a Jaromír byli bratři Boleslava III. Omyl převzat z Kosmovy kroniky (I/34). Boleslav Chrabrý vládl v Čechách v 1. 1003—1004. Tak Kosmas (I/36). Ve skutečnosti vládl po vypuzení Poláků Jaromír (1004 až 1012, 1033—1034, † 1035). Tyto události líčí tzv. Dalimil poněkud zmateně. Nepatří bezprostředně za porážku Boleslava Chrabrého (1002), ale až do pozdější doby (Jaromír byl oslepen r. 1034, zavražděn 4. listopadu 1035). Z Polska. Srv. Kosmas I/38. Správně 1003. Omyl převzat od Kosmy (I/38). Nesprávně zařazeno. Oldřich zemřel o rok dříve, nežli dal Kochan zavraždit Jaromíra. Břetislav I. (1034—1055). Ota Bílý, markrabí nordgavský, později vévoda švábský, nebyl císařem. Tím byl tehdy Konrád II. Jitka byla Otova sestra. Jako Otovu dceru ji mylně uvádí již Kosmas (1/40). Plamenná orlice byla nejstarším erbem českého panovníka. Pochází však pravdě- podobně až z doby Vladislava II. Jde o Břetislavova strýce Boleslava III. Srv. výše pozn. 38. V době Břetislavova tažení do Polska (1038) vládl v Polsku Kazimír I. (1034 až 1058). Boleslav Chrabrý zemřel r. 1025, Měšek II. r. 1034. Srv. výše pozn. 42. Správně 1039. Papežem byl Benedikt IX. (1032—1045). Kostel sv. Václava s kolegiátní kapitulou ve Staré Boleslavi. Srv. Kosmas II/7. Konrád II. (1024—1039, císař od 1027). 23/ 50/ 51/ 52/ 53/ 54/ 207/
Strana 208
55/ 58/ 59/ 60/ 61/ 62/ 83/ 64/ 65/ 66/ 67/ 68/ 69/ 70/ 71/ 72/ 73/ 74 75 76/ 77/ 78/ 7% 80/ 81/ 82/ Jindřich III. (1039—1056, císař od 1046). Kostelík sv. Václava na Brodku. Nesprávné pořadí biskupů. Ekard (Ekkehard) byl biskupem pražským v 1. 1017 až 1023. Jitka se tedy nemohla zasadit o jeho jmenování. Nástupcem Ekardovým byl Hyza (Hizzo) 1023—1030, po něm Šebíř 1030—1067. Kosmas (II/4) uvádí, že Spytihněv měl propůjčen jako úděl kraj žatecký. Spytihněvův poměr k bratřím líčí tzv. Dalimil mnohem příznivěji nežli Kosmas (II/15) a pravděpodobně i než byl ve skutečnosti. Neexistují jiné doklady o tom, že by Jaromír držel Hradecko. Spojení vzniku Jaroměře s Jaromírem, synem Břetislavovým, je nejspíše dohad Dalimilův. Chybné datum. Spytihněv II. zemřel r. 1061, Vratislav II. vládl v l. 1061—1092. Tuto zprávu klade Kosmas (II/13) do období Břetislavovy vlády (1043). Jindřich III. nebyl současníkem Vratislavovým. Srv. výše pozn. 55. Obléhání Milánu spadá do r. 1158, do doby vlády druhého českého krále, Vladi- slava. Císařem byl tehdy Fridrich I. Barbarossa. Jde o podstavec tzv. jeruzalémského svícnu, který byl přivezen do Prahy pravdě- podobně z druhé milánské výpravy r. 1162. Nepochází však ze Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, odkud měl být podle milánské tradice přivezen po dobytí Jeruzaléma Titem, synem římského císaře Vespaziána, v r. 70 n. l. Ve skutečnosti jde o vzácnou románskou práci snad z 1. pol. 12. stol. Podlaha (Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, Praha 1903, str. 256) dokonce uvádí 7.—9. stol. Zlatý žebřík v modrém poli byl erbem pánů z Choustníka, jejichž předkové drželi Poděbrady do r. 1262, kdy přešly na krále. Srv. Král z Dobré Vody, str. 150. Domnělá těla sv. Tří králů odnesl z Milána r. 1164 kolínský arcibiskup Reinald z Dasselu. Milánská pověst připisuje tento čin Čechům. Erb jednoocasého stříbrného lva v červeném poli místo černé orlice ve stříbrném poli udělil pravděpodobně Fridrich I. Vladislavovi II. po milánské výpravě r. 1158. Srv. V. Vojtíšek, K otázce erbu českého krále, ČNM 1931, str. 49n. Asi opět mylná zpráva. První český panovník, který prokazatelně vykonával úřad říšského číšníka, byl Vladislav I. r. 1114. Voličské právo českého panovníka se poprvé uplatňuje až r. 1169, prosazuje se až během 13. stol. Prvním českým králem se stal Vratislav II. (jako král I.) r. 1085. Předcházející vyprávění se vztahuje spíše k druhému českému králi Vladislavovi II. (I.), který byl korunován r. 1158. Hyza byl biskupem 6 let a 1 měsíc. Zemřel 30. ledna 1031. Zde jde o Šebíře (1030—1067). Srv. Kosmas II/21. Břetislav I. Srv. Kosmas II/22. Gebhart. Biskupem pražským byl 1068—1090. Jan I., první biskup olomoucký (1063—1085). Matylda, hraběnka toskánská. Srv. Kosmas II/31. Srv. Kosmas II/32. Leopold II., markrabí rakouský (1075—1102). Srv. Kosmas II/35. Ekbert II., markrabí míšeňský 1068—1086 († 1090). Roland byl hrdina starofrancouzské epopeje. Podle pozdější tradice padl ve vojsku Karla Velikého v bitvě v Roncesvallském průsmyku r. 778. Není známo o koho jde. Podle kroniky Kosmovy (II/39) byl Břetislav poslán proti vsi Kyleb. Vyprávění zmatené. Snad jde o výpravu Vladislava II. z r. 1163. Římským císařem byl tehdy Fridrich I. Barbarossa, ale není vyloučeno, že zde je míněn byzantský císař Manuel I. Komnenos (1143—1180). Uherským králem byl Štěpán III. (1162—1173). Zřejmě záměna Štěpána III. se svatým Štěpánem (997—1038). Kříž se vyskytuje na uherských mincích od doby sv. Štěpána. O udělení zvláštní výsady císařem na svobodnou volbu panovníka v případě 58/ 57/ 83/ 84/ 85 208/
55/ 58/ 59/ 60/ 61/ 62/ 83/ 64/ 65/ 66/ 67/ 68/ 69/ 70/ 71/ 72/ 73/ 74 75 76/ 77/ 78/ 7% 80/ 81/ 82/ Jindřich III. (1039—1056, císař od 1046). Kostelík sv. Václava na Brodku. Nesprávné pořadí biskupů. Ekard (Ekkehard) byl biskupem pražským v 1. 1017 až 1023. Jitka se tedy nemohla zasadit o jeho jmenování. Nástupcem Ekardovým byl Hyza (Hizzo) 1023—1030, po něm Šebíř 1030—1067. Kosmas (II/4) uvádí, že Spytihněv měl propůjčen jako úděl kraj žatecký. Spytihněvův poměr k bratřím líčí tzv. Dalimil mnohem příznivěji nežli Kosmas (II/15) a pravděpodobně i než byl ve skutečnosti. Neexistují jiné doklady o tom, že by Jaromír držel Hradecko. Spojení vzniku Jaroměře s Jaromírem, synem Břetislavovým, je nejspíše dohad Dalimilův. Chybné datum. Spytihněv II. zemřel r. 1061, Vratislav II. vládl v l. 1061—1092. Tuto zprávu klade Kosmas (II/13) do období Břetislavovy vlády (1043). Jindřich III. nebyl současníkem Vratislavovým. Srv. výše pozn. 55. Obléhání Milánu spadá do r. 1158, do doby vlády druhého českého krále, Vladi- slava. Císařem byl tehdy Fridrich I. Barbarossa. Jde o podstavec tzv. jeruzalémského svícnu, který byl přivezen do Prahy pravdě- podobně z druhé milánské výpravy r. 1162. Nepochází však ze Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, odkud měl být podle milánské tradice přivezen po dobytí Jeruzaléma Titem, synem římského císaře Vespaziána, v r. 70 n. l. Ve skutečnosti jde o vzácnou románskou práci snad z 1. pol. 12. stol. Podlaha (Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, Praha 1903, str. 256) dokonce uvádí 7.—9. stol. Zlatý žebřík v modrém poli byl erbem pánů z Choustníka, jejichž předkové drželi Poděbrady do r. 1262, kdy přešly na krále. Srv. Král z Dobré Vody, str. 150. Domnělá těla sv. Tří králů odnesl z Milána r. 1164 kolínský arcibiskup Reinald z Dasselu. Milánská pověst připisuje tento čin Čechům. Erb jednoocasého stříbrného lva v červeném poli místo černé orlice ve stříbrném poli udělil pravděpodobně Fridrich I. Vladislavovi II. po milánské výpravě r. 1158. Srv. V. Vojtíšek, K otázce erbu českého krále, ČNM 1931, str. 49n. Asi opět mylná zpráva. První český panovník, který prokazatelně vykonával úřad říšského číšníka, byl Vladislav I. r. 1114. Voličské právo českého panovníka se poprvé uplatňuje až r. 1169, prosazuje se až během 13. stol. Prvním českým králem se stal Vratislav II. (jako král I.) r. 1085. Předcházející vyprávění se vztahuje spíše k druhému českému králi Vladislavovi II. (I.), který byl korunován r. 1158. Hyza byl biskupem 6 let a 1 měsíc. Zemřel 30. ledna 1031. Zde jde o Šebíře (1030—1067). Srv. Kosmas II/21. Břetislav I. Srv. Kosmas II/22. Gebhart. Biskupem pražským byl 1068—1090. Jan I., první biskup olomoucký (1063—1085). Matylda, hraběnka toskánská. Srv. Kosmas II/31. Srv. Kosmas II/32. Leopold II., markrabí rakouský (1075—1102). Srv. Kosmas II/35. Ekbert II., markrabí míšeňský 1068—1086 († 1090). Roland byl hrdina starofrancouzské epopeje. Podle pozdější tradice padl ve vojsku Karla Velikého v bitvě v Roncesvallském průsmyku r. 778. Není známo o koho jde. Podle kroniky Kosmovy (II/39) byl Břetislav poslán proti vsi Kyleb. Vyprávění zmatené. Snad jde o výpravu Vladislava II. z r. 1163. Římským císařem byl tehdy Fridrich I. Barbarossa, ale není vyloučeno, že zde je míněn byzantský císař Manuel I. Komnenos (1143—1180). Uherským králem byl Štěpán III. (1162—1173). Zřejmě záměna Štěpána III. se svatým Štěpánem (997—1038). Kříž se vyskytuje na uherských mincích od doby sv. Štěpána. O udělení zvláštní výsady císařem na svobodnou volbu panovníka v případě 58/ 57/ 83/ 84/ 85 208/
Strana 209
86/ 87/ 88/ 89/ 90/ 91/ 92/ 93/ 94/ 95/ 96/ 97/ 98/ 99/ 100/ 101/ 102/ 103/ 104/ 105/ 106/ 107/ 108/ 109/ 110 111/ 112/ 113/ 114/ 115/ 116/ 117/ 118/ 119/ 120 vymření panovnického rodu nelze pro tuto dobu mluvit. Tzv. Dalimil sem pro- mítá situaci své doby. V 11. a 12. stol. Češi volili svého panovníka (vždy příslušníka rodu Přemyslovců), který byl dodatečně potvrzován císařem. Srv. Fiala, Vztah č. státu k něm. říši do poč. 13. stol., Sb. hist. VI, 1959, str. 23—95, zvláště str. 64. 1091—1098. Konrád, údělný kníže brněnský († 1092). Podle Kosmovy kroniky (II/46) odešel Břetislav na Hradecko. Podle Kosmovy kroniky (II/46) se Břetislav utábořil u Rokytnice. Vratislav II. zemřel 14. ledna 1092. Konrád Brněnský. Vládl od 14. ledna do 6. září 1092. Břetislav (II.). Knížetem byl od 6. září 1092 do 22. prosince 1100. Císařem byl tehdy Jindřich IV. (1056—1106, císařem od 1084). Jeho zásah do českých záležitostí je však výmysl Dalimilův. S Oldřichem a Litoldem, syny Konráda Brněnského. Svatopluk (knížetem 1107—1109) byl Břetislavův bratranec. Bořivoj II. (knížetem 1101—1107, 1117—1120) byl mladší bratr Břetislava II. Svatopluk byl Bořivojův bratranec. Císařem byl Jindřich V. (1106—1125, císař od 1111). Biskup Kosmas zemřel 10. října 1098, tedy ještě za vlády Břetislava II. Po něm nastoupil Heřman (1099—1122). Silvestr byl zvolen biskupem až 29. září 1139 a zřekl se úřadu ještě před vysvěcením r. 1140. Kosmas (III/22) jmenuje jako správce předáka Vacka a Mutinu. Následující vyvraždění Vršovců líčí Dalimil podle Kosmy (III/24), ale poněkud zmateně. Silvestr zemřel r. 1161, ale biskupem byl pouze v 1. 1139—1140 (srv. výše pozn. 99). Daniel I. byl biskupem v 1. 1148—1167. Datum se správně vztahuje k vy- vraždění Vršovců (1108). Koloman (1095—1114). Kosmas (III/26) jmenuje v této souvislosti Nitru. U Kosmy (III/27) je to Jan, syn Cestův z rodu Vršovců. Bratr Svatopluka, údělného knížete olomouckého. Vladislav I. (1109—1117, 1120—1125) byl Otův bratranec. Neodpovídá přesně skutečnosti. Srv. Kosmas III/28 nn. Václav, též Wiprecht, syn Wiprechta II., hraběte grojčského, a Judity, dcery Vratislava II. Vítkovici, kteří měli ve znaku pětilistou růži. Na Bojišti u Prahy došlo pouze k bitvě mezi Soběslavem II. a Fridrichem 27. ledna 1179. Soud se konal v Rokycanech. Srv. Kosmas III/32. Bořivoj byl vězněn na hradě Hammersteinu v Porýní. Podle Kosmy (III/32) „Přivitan, jenž se zdál být starší v hradu Praze“. Soběslav byl bratranec Oty II. Olomouckého. Kančí hlava byla znakem rodu Buziců, který se hlásil k Dětříškovi. Srv. Král z Dobré Vody, str. 88. Stále Jindřich V. Syna Břetislava II. Papež Paschal II. (1099—1118) nebyl milánským rodákem, ale pocházel z Tos- kánska. Blíže neznámý předek rodu Kovanských z Kováně. Nástupcem Daniela I. (1148—1167) byl Fridrich (1169—1179). Heřman byl biskupem v 1. 1099—1122. Štěpán II. (1114—1131). Podobný znak měli v Čechách např. Doupovci z Doupova (tři stříbrná břevna na červeném štítě) nebo Budovcové z Budova (dvě stříbrná břevna na červeném štítě (Srv. Král z Dobré Vody, str. 291n.). Vladislav měl tři syny, Vladislava (II.), Děpolta a Jindřicha, a dceru Svatavu. 121/ 122 123/ 209/
86/ 87/ 88/ 89/ 90/ 91/ 92/ 93/ 94/ 95/ 96/ 97/ 98/ 99/ 100/ 101/ 102/ 103/ 104/ 105/ 106/ 107/ 108/ 109/ 110 111/ 112/ 113/ 114/ 115/ 116/ 117/ 118/ 119/ 120 vymření panovnického rodu nelze pro tuto dobu mluvit. Tzv. Dalimil sem pro- mítá situaci své doby. V 11. a 12. stol. Češi volili svého panovníka (vždy příslušníka rodu Přemyslovců), který byl dodatečně potvrzován císařem. Srv. Fiala, Vztah č. státu k něm. říši do poč. 13. stol., Sb. hist. VI, 1959, str. 23—95, zvláště str. 64. 1091—1098. Konrád, údělný kníže brněnský († 1092). Podle Kosmovy kroniky (II/46) odešel Břetislav na Hradecko. Podle Kosmovy kroniky (II/46) se Břetislav utábořil u Rokytnice. Vratislav II. zemřel 14. ledna 1092. Konrád Brněnský. Vládl od 14. ledna do 6. září 1092. Břetislav (II.). Knížetem byl od 6. září 1092 do 22. prosince 1100. Císařem byl tehdy Jindřich IV. (1056—1106, císařem od 1084). Jeho zásah do českých záležitostí je však výmysl Dalimilův. S Oldřichem a Litoldem, syny Konráda Brněnského. Svatopluk (knížetem 1107—1109) byl Břetislavův bratranec. Bořivoj II. (knížetem 1101—1107, 1117—1120) byl mladší bratr Břetislava II. Svatopluk byl Bořivojův bratranec. Císařem byl Jindřich V. (1106—1125, císař od 1111). Biskup Kosmas zemřel 10. října 1098, tedy ještě za vlády Břetislava II. Po něm nastoupil Heřman (1099—1122). Silvestr byl zvolen biskupem až 29. září 1139 a zřekl se úřadu ještě před vysvěcením r. 1140. Kosmas (III/22) jmenuje jako správce předáka Vacka a Mutinu. Následující vyvraždění Vršovců líčí Dalimil podle Kosmy (III/24), ale poněkud zmateně. Silvestr zemřel r. 1161, ale biskupem byl pouze v 1. 1139—1140 (srv. výše pozn. 99). Daniel I. byl biskupem v 1. 1148—1167. Datum se správně vztahuje k vy- vraždění Vršovců (1108). Koloman (1095—1114). Kosmas (III/26) jmenuje v této souvislosti Nitru. U Kosmy (III/27) je to Jan, syn Cestův z rodu Vršovců. Bratr Svatopluka, údělného knížete olomouckého. Vladislav I. (1109—1117, 1120—1125) byl Otův bratranec. Neodpovídá přesně skutečnosti. Srv. Kosmas III/28 nn. Václav, též Wiprecht, syn Wiprechta II., hraběte grojčského, a Judity, dcery Vratislava II. Vítkovici, kteří měli ve znaku pětilistou růži. Na Bojišti u Prahy došlo pouze k bitvě mezi Soběslavem II. a Fridrichem 27. ledna 1179. Soud se konal v Rokycanech. Srv. Kosmas III/32. Bořivoj byl vězněn na hradě Hammersteinu v Porýní. Podle Kosmy (III/32) „Přivitan, jenž se zdál být starší v hradu Praze“. Soběslav byl bratranec Oty II. Olomouckého. Kančí hlava byla znakem rodu Buziců, který se hlásil k Dětříškovi. Srv. Král z Dobré Vody, str. 88. Stále Jindřich V. Syna Břetislava II. Papež Paschal II. (1099—1118) nebyl milánským rodákem, ale pocházel z Tos- kánska. Blíže neznámý předek rodu Kovanských z Kováně. Nástupcem Daniela I. (1148—1167) byl Fridrich (1169—1179). Heřman byl biskupem v 1. 1099—1122. Štěpán II. (1114—1131). Podobný znak měli v Čechách např. Doupovci z Doupova (tři stříbrná břevna na červeném štítě) nebo Budovcové z Budova (dvě stříbrná břevna na červeném štítě (Srv. Král z Dobré Vody, str. 291n.). Vladislav měl tři syny, Vladislava (II.), Děpolta a Jindřicha, a dceru Svatavu. 121/ 122 123/ 209/
Strana 210
124/ Neodpovídá skutečnosti. Po svém druhém sesazení r. 1120 odešel Bořivoj II. do Uher, kde 2. února 1124 zemřel. Nástupcem Heřmanovým (1099—1122) byl Menhart (1122—1134). Silvestr byl zvolen biskupem až 29. září 1139. Na začátku r. 1140 se zřekl úřadu. Soběslav I. (1125—1140). Tehdy ještě král Lotar III. (1125—1137, císař od 1133). Správně 1126. Silvestr se vzdal úřadu r. 1140, jeho nástupcem byl Ota (1140—1148). Menhart byl biskupem v 1. 1122—1134. Srv. výše pozn. 125. Lví nohu měl na štítě Půta z Riesenburka, též „ze Mšen“ (1262—1284). Z jeho synů pocházejí vladykové ze Šebína, z Křesína, z Kamenice a z Vetlé. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 325). Adalbert (1111—1137). Sv. Prokop zemřel 25. března 1053. Vladislav II. (1140—1172, král od 1158, † 1174). Fridrich I. Barbarossa (1152—1190, císař od 1155). Je míněn Soběslav II. Srv. pozn. 136. Soběslav II. (1173—1178) byl Vladislavův bratranec. Zpráva je velmi zmatená. Jde zřejmě o bitvu u Loděnic u Berouna, kterou svedl Soběslav II. s Vladislavovým synem Fridrichem 23. ledna 1179. Je tu však asi spojena s bitvou na Bojišti u Prahy, svedenou o čtyři dny později. Císařem byl tehdy Fridrich I., ale bitvy se nezúčastnil. Žádný císař Lotar II. v té době nebyl. Rovněž žádný císař v Čechách nepadl. Kostel sv. Jana Křtitele na Bojišti, kde byl Soběslav II. 27. ledna 1179 poražen. Král Vladislav zemřel 18. ledna 1174 v Meeranu v Durynsku. Byl pochován na Strahově. Na Vyšehradě byl pochován král Vratislav, kterého tzv. Dalimil zaměňuje s Vladislavem. Srv. výše. Za vlády Soběslava II. žádný nový císař nenastoupil. Tato kapitola je ostatně celá smyšlená. Žádné děti Soběslava II. nejsou známy. Snad jde o Fridricha a Konráda Otu. Fridrich (1172—1173, 1178—1189). Konrád Ota Znojemský (1182, 1189—1191). Konrád Ota Znojemský nebyl Fridrichův bratr, ale pocházel z brněnské větve Přemyslovců. O žádném polském vpádu za vlády Konráda Oty nejsou v pramenech zprávy. Konrád Ota nebyl vypuzen ze země ani zabit, byl však Fridrichem I. Barba- rossou donucen vzdát se českého trůnu a byla mu propůjčena Morava. Nástupcem Menhartovým (1122—1134) byl Jan I. (1134—1139). Daniel I. byl biskupem v 1. 1148—1167, Daniel II. 1197—1214. Není jasné, kterého Daniela autor myslí. Viz výše pozn. 144. Fridrich poslal na Moravu svého nevlastního bratra Pře- mysla, který v bitvě u Loděnic u Znojma r. 1185 porazil Konráda Otu s Mora- vany a Němci (nikoli Uhry). Podobný erb mělo ve 14. století několik rodů. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 360). Kterým rodům patřily všechny jmenované erby, není známo. Má být 1185. Fridrich zemřel 25. března 1189. Již několikrát zmíněný Konrád Ota Znojemský, z něhož tzv. Dalimil učinil ně- kolik osob, vydávaje ho nejprve za bratra, později za syna Fridrichova. Srv. výše pozn. 144, 145 a 147. 153/ Konrád Ota zemřel 9. září 1191 u Neapole jako účastník římské jízdy Jindři- cha VI. 154/ Kníže Václav II., syn Soběslava I., vládl od 9. září do prosince 1191, kdy byl vypuzen. Zemřel ve vězení v Míšni pravděpodobně v r. 1292. 155/ Přemysl byl syn Vladislava II., bratrance knížete Václava II. 126/ 127 128/ 129/ 130/ 131/ 132/ 133/ 134 135 136 137/ 138/ 139 140/ 141/ 142/ 143/ 144/ 145/ 146/ 147/ 148 149 150 151/ 152 125/ / 210/
124/ Neodpovídá skutečnosti. Po svém druhém sesazení r. 1120 odešel Bořivoj II. do Uher, kde 2. února 1124 zemřel. Nástupcem Heřmanovým (1099—1122) byl Menhart (1122—1134). Silvestr byl zvolen biskupem až 29. září 1139. Na začátku r. 1140 se zřekl úřadu. Soběslav I. (1125—1140). Tehdy ještě král Lotar III. (1125—1137, císař od 1133). Správně 1126. Silvestr se vzdal úřadu r. 1140, jeho nástupcem byl Ota (1140—1148). Menhart byl biskupem v 1. 1122—1134. Srv. výše pozn. 125. Lví nohu měl na štítě Půta z Riesenburka, též „ze Mšen“ (1262—1284). Z jeho synů pocházejí vladykové ze Šebína, z Křesína, z Kamenice a z Vetlé. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 325). Adalbert (1111—1137). Sv. Prokop zemřel 25. března 1053. Vladislav II. (1140—1172, král od 1158, † 1174). Fridrich I. Barbarossa (1152—1190, císař od 1155). Je míněn Soběslav II. Srv. pozn. 136. Soběslav II. (1173—1178) byl Vladislavův bratranec. Zpráva je velmi zmatená. Jde zřejmě o bitvu u Loděnic u Berouna, kterou svedl Soběslav II. s Vladislavovým synem Fridrichem 23. ledna 1179. Je tu však asi spojena s bitvou na Bojišti u Prahy, svedenou o čtyři dny později. Císařem byl tehdy Fridrich I., ale bitvy se nezúčastnil. Žádný císař Lotar II. v té době nebyl. Rovněž žádný císař v Čechách nepadl. Kostel sv. Jana Křtitele na Bojišti, kde byl Soběslav II. 27. ledna 1179 poražen. Král Vladislav zemřel 18. ledna 1174 v Meeranu v Durynsku. Byl pochován na Strahově. Na Vyšehradě byl pochován král Vratislav, kterého tzv. Dalimil zaměňuje s Vladislavem. Srv. výše. Za vlády Soběslava II. žádný nový císař nenastoupil. Tato kapitola je ostatně celá smyšlená. Žádné děti Soběslava II. nejsou známy. Snad jde o Fridricha a Konráda Otu. Fridrich (1172—1173, 1178—1189). Konrád Ota Znojemský (1182, 1189—1191). Konrád Ota Znojemský nebyl Fridrichův bratr, ale pocházel z brněnské větve Přemyslovců. O žádném polském vpádu za vlády Konráda Oty nejsou v pramenech zprávy. Konrád Ota nebyl vypuzen ze země ani zabit, byl však Fridrichem I. Barba- rossou donucen vzdát se českého trůnu a byla mu propůjčena Morava. Nástupcem Menhartovým (1122—1134) byl Jan I. (1134—1139). Daniel I. byl biskupem v 1. 1148—1167, Daniel II. 1197—1214. Není jasné, kterého Daniela autor myslí. Viz výše pozn. 144. Fridrich poslal na Moravu svého nevlastního bratra Pře- mysla, který v bitvě u Loděnic u Znojma r. 1185 porazil Konráda Otu s Mora- vany a Němci (nikoli Uhry). Podobný erb mělo ve 14. století několik rodů. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 360). Kterým rodům patřily všechny jmenované erby, není známo. Má být 1185. Fridrich zemřel 25. března 1189. Již několikrát zmíněný Konrád Ota Znojemský, z něhož tzv. Dalimil učinil ně- kolik osob, vydávaje ho nejprve za bratra, později za syna Fridrichova. Srv. výše pozn. 144, 145 a 147. 153/ Konrád Ota zemřel 9. září 1191 u Neapole jako účastník římské jízdy Jindři- cha VI. 154/ Kníže Václav II., syn Soběslava I., vládl od 9. září do prosince 1191, kdy byl vypuzen. Zemřel ve vězení v Míšni pravděpodobně v r. 1292. 155/ Přemysl byl syn Vladislava II., bratrance knížete Václava II. 126/ 127 128/ 129/ 130/ 131/ 132/ 133/ 134 135 136 137/ 138/ 139 140/ 141/ 142/ 143/ 144/ 145/ 146/ 147/ 148 149 150 151/ 152 125/ / 210/
Strana 211
156/ 159 160 161/ 162/ 163/ 164/ 165/ 166/ 167/ 168/ 169/ 170/ 171/ 172 173/ 174/ 175/ 176/ 177/ 178/ 179/ 180/ 182 181/ 183/ 184 Pražský biskup Jindřich Břetislav (vládl jako kníže český 1193—1197) byl syn Jindřicha, nejmladšího bratra krále Vladislava II. Jako biskup pražský byl Jindřich Břetislav (1182—1197) nástupcem biskupa Valentina (1180—1182). Daniel II. byl biskupem v l. 1197—1214. Snad míněn Vladislav Jindřich, mladší bratr Přemyslův (knížetem 1197). Císařem byl Jindřich VI. (1169—1197, císař od 1191). Celé vyprávění je zmatené. Tzv. Dalimil zřejmě směšuje Přemyslův pokus o dobytí Prahy z r. 1197 s bitvou mezi Soběslavem II. a Fridrichem z r. 1179. Srv. Letopis Jarlochův, PDČ II, str. 512. Dvě zkřížené ostrve měl ve znaku rod Ronovců, tj. páni z Lipé, z Dubé, z Ronova a z Lichtenburka. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 126). Vladislav Jindřich (vládl od 22. 6. do 6. 12. 1197, zemřel 1222 jako markrabí moravský), syn Vladislava II., byl bratranec Jindřicha Břetislava. Nástupcem Jindřicha Břetislava v úřadě biskupském byl Daniel II. (1197—1214). Ondřej byl biskupem až v 1. 1214—1224. Biskup Ondřej zemřel 30. července 1224 v Cassamare. Od r. 1197, tedy v době sporu s biskupem Ondřejem, vládl již v Čechách Pře- mysl Otakar I. Pelhřim (1223—1226) byl zvolen biskupem ještě za života Ondřejova. Přemysl Otakar I. vládl v 1. 1197—1230. Vedlejší linie Přemyslovců, potomci Děpolta, syna Vladislava I., bratra Vladisla- va II. Má-li vyprávění o Přemyslově vyhnanství vůbec nějaké historické jádro, musí se vztahovat na léta 1193—1197, nikoli na období po r. 1197. Děpoltici povstali proti Přemyslovi r. 1202 nebo 1204. Zde jen zmatené ohlasy tohoto povstání, o němž ostatně neexistují přesné zprávy. To, co zde tzv. Dalimil o Děpolticích uvádí, rovněž neodpovídá skutečnosti. Smil Světlický byl praotec rodu Ronovců. Snad Boreš z rodu Hrabišiců, bratr (nejvyšších) komorníků Hrabiše († 1197) a Slavka (1198—1226). Neodpovídá skutečnosti. Děpoltici byli vypuzeni až po pádu Děpolta III. (1223). Děpolt III. zahynul r. 1223 při obléhání hradu Kouřimi. První kamenný most v Praze dala postavit královna Judita, manželka Vladislava II., nikoli Svatava, třetí manželka Vratislava II. Tehdy (1203) ještě král Ota IV. (1198—1218). Císařem byl až od 4. října 1209. Budyšín byl vrácen již r. 1156 králi Vladislavovi. Ota IV. udělil Přemyslu Otakarovi I. některé statky v říši, které si tzv. Dalimil spletl s Budyšínem a Zho- řelcem. Biskup Pelhřim se vzdal úřadu r. 1226. Po něm byl zvolen Budislav (Budivoj), který však 10. července 1226 zemřel. 30. dubna 1227 byl zvolen Jan II. († 17. 8. 1236). Přesné datum příchodu dominikánů do Čech není známo. Některé prameny uvádějí rok 1226, rukopisy Dalimilovy kroniky mají většinou datum 1227, Fürstenberský rukopis 1225. Leopold VI., vévoda rakouský (1198—1230). Následující vypravování je dosti zkreslené. Václav I. (1230—1253). Fridrich II. Bojovný (1230—1246). Minorité (františkáni). Alžběta, dcera uherského krále Ondřeje, zemřela 19. listopadu 1231 a byla kanonizována r. 1235. Srv. Druhé pokračování Kosmovo k r. 1232. Jan II. zemřel 17. srpna 1236. Bernard byl biskupem od 10. září 1236 do 12. září 1240, tedy čtyři roky, Mikuláš z Riesenburka od r. 1240 do 17. ledna 1258. Tataři. Správně 1241. 157/ 158/ 185/ 186/ 187/ 211/
156/ 159 160 161/ 162/ 163/ 164/ 165/ 166/ 167/ 168/ 169/ 170/ 171/ 172 173/ 174/ 175/ 176/ 177/ 178/ 179/ 180/ 182 181/ 183/ 184 Pražský biskup Jindřich Břetislav (vládl jako kníže český 1193—1197) byl syn Jindřicha, nejmladšího bratra krále Vladislava II. Jako biskup pražský byl Jindřich Břetislav (1182—1197) nástupcem biskupa Valentina (1180—1182). Daniel II. byl biskupem v l. 1197—1214. Snad míněn Vladislav Jindřich, mladší bratr Přemyslův (knížetem 1197). Císařem byl Jindřich VI. (1169—1197, císař od 1191). Celé vyprávění je zmatené. Tzv. Dalimil zřejmě směšuje Přemyslův pokus o dobytí Prahy z r. 1197 s bitvou mezi Soběslavem II. a Fridrichem z r. 1179. Srv. Letopis Jarlochův, PDČ II, str. 512. Dvě zkřížené ostrve měl ve znaku rod Ronovců, tj. páni z Lipé, z Dubé, z Ronova a z Lichtenburka. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 126). Vladislav Jindřich (vládl od 22. 6. do 6. 12. 1197, zemřel 1222 jako markrabí moravský), syn Vladislava II., byl bratranec Jindřicha Břetislava. Nástupcem Jindřicha Břetislava v úřadě biskupském byl Daniel II. (1197—1214). Ondřej byl biskupem až v 1. 1214—1224. Biskup Ondřej zemřel 30. července 1224 v Cassamare. Od r. 1197, tedy v době sporu s biskupem Ondřejem, vládl již v Čechách Pře- mysl Otakar I. Pelhřim (1223—1226) byl zvolen biskupem ještě za života Ondřejova. Přemysl Otakar I. vládl v 1. 1197—1230. Vedlejší linie Přemyslovců, potomci Děpolta, syna Vladislava I., bratra Vladisla- va II. Má-li vyprávění o Přemyslově vyhnanství vůbec nějaké historické jádro, musí se vztahovat na léta 1193—1197, nikoli na období po r. 1197. Děpoltici povstali proti Přemyslovi r. 1202 nebo 1204. Zde jen zmatené ohlasy tohoto povstání, o němž ostatně neexistují přesné zprávy. To, co zde tzv. Dalimil o Děpolticích uvádí, rovněž neodpovídá skutečnosti. Smil Světlický byl praotec rodu Ronovců. Snad Boreš z rodu Hrabišiců, bratr (nejvyšších) komorníků Hrabiše († 1197) a Slavka (1198—1226). Neodpovídá skutečnosti. Děpoltici byli vypuzeni až po pádu Děpolta III. (1223). Děpolt III. zahynul r. 1223 při obléhání hradu Kouřimi. První kamenný most v Praze dala postavit královna Judita, manželka Vladislava II., nikoli Svatava, třetí manželka Vratislava II. Tehdy (1203) ještě král Ota IV. (1198—1218). Císařem byl až od 4. října 1209. Budyšín byl vrácen již r. 1156 králi Vladislavovi. Ota IV. udělil Přemyslu Otakarovi I. některé statky v říši, které si tzv. Dalimil spletl s Budyšínem a Zho- řelcem. Biskup Pelhřim se vzdal úřadu r. 1226. Po něm byl zvolen Budislav (Budivoj), který však 10. července 1226 zemřel. 30. dubna 1227 byl zvolen Jan II. († 17. 8. 1236). Přesné datum příchodu dominikánů do Čech není známo. Některé prameny uvádějí rok 1226, rukopisy Dalimilovy kroniky mají většinou datum 1227, Fürstenberský rukopis 1225. Leopold VI., vévoda rakouský (1198—1230). Následující vypravování je dosti zkreslené. Václav I. (1230—1253). Fridrich II. Bojovný (1230—1246). Minorité (františkáni). Alžběta, dcera uherského krále Ondřeje, zemřela 19. listopadu 1231 a byla kanonizována r. 1235. Srv. Druhé pokračování Kosmovo k r. 1232. Jan II. zemřel 17. srpna 1236. Bernard byl biskupem od 10. září 1236 do 12. září 1240, tedy čtyři roky, Mikuláš z Riesenburka od r. 1240 do 17. ledna 1258. Tataři. Správně 1241. 157/ 158/ 185/ 186/ 187/ 211/
Strana 212
188/ 189/ 100/ 191/ 192/ 193/ 194/ 195/ 196/ 197/ 198/ 199/ 200 201/ 202/ 203/ 204/ 205/ 206/ 207/ 208/ 209/ 210/ 211 212 213 214 215/ 216/ 217/ 218/ 220/ a21/ 222/ 223/ 224/ V jazyce Cikánú ,,nastal hlad“. Zpráva se považuje za nejstarší doklad o Cikénech ve střední Evropě. Kartasa čili zpytáka tatarského měli na štítě Košíkové z Lomnice. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 317.) Jindřich II. Pobožný, syn Jindřicha I. Bradatého, vévoda lehnický a kníže velko- polský. Zabit v bitvě s Tatary r. 1241. Fridrich II. (1212—1250, císař od 1220). Ojíř z Friedberka, německý rytíř, milec Václava I. Zemřel 7. února 1253. Bližší údaje neznáme. Snad jde o Ctibora z Lipníka. Havel z Lemberka a Boreš z Riesenburka. Dcera Přibyslava z Křižanova a manželka Havla z Lemberka a na Jablonném. Později měli hlavu s židovským kloboukem v erbu vladykové z Jivjan a z Rado- milic. (Srv. Kolář, Sedláček, Česko-moravská heraldika I, Praha 1900, str. 169.) Smil Světlický (z Lichtenburka) měl jako příslušník rodu Ronovců v erbu dvě zkřížené černé ostrve na zlatém štítě. Červeného (podle jiných rukopisů Dali- milovy kroniky a podle Neplacha černého) kapra užívali jeho potomci jako kle- notu. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 26.) Markvartici, k nimž Havel mladší Jablonský z Lemberka patřil, měli původně ve znaku kráčející lvici. Nový štít (kolmo půlený), o němž píše Dalimil, se ujímal teprve od počátku 14. stol. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 259 a 322.) Markéta, dcera rakouského vévody Leopolda VI., vdova po Jindřichovi VII. Svatba se konala 11. února 1252. Václav I. zemřel 22. září 1253. V následujícím vyprávění je spojeno několik Přemyslových válek s Bavory. V podrobnostech neodpovídá skutečnosti. Jindřich, vévoda dolnobavorsky (1253—1290). Mä byt Mühldorf (nad Innem). Mikuláš z Riesenburka zemřel 17. ledna 1258. Jan III. z Dražic byl zvolen I. února 1258, zemřel 21. října 1278. Podle jiných pramenů 1261. Béla IV. (1235—1270). Sigfrid a Kadolt Sirotkové. Ota a Konrád, hrabata z Hardeka. Vok z Ro£mberka. Boreš z Riesenburka. Druhé pokračování Kosmovo má rok 1263. Rudolf I. Habsburský (1273—1291). Záviš z Falkenštejna z rodu Vítkoviců. Ustí nad Lužnicí, kde byly stříbrné doly. Podle Neplacha odejmul Přemysl Otakar II. Kladsko pánům z Lemberka, k nimž patřili i pozdější Zvířetičtí (zakladatel Zvířetic byl Zdislav, bratr Havla z Lem- berka, připomínaný v l. 1272—1318). Páni ze Žirotína (u Panenského Týnce) z rodu Janoviců. První jmenován Habart (zprávy o ném z let 1287—1300). Beneš z Cvilína z rodu Benešoviců, komorník moravský a purkrabí znojemský. 26. srpna. Ota V. Dlouhý, markrabí braniborský (1267—1298). Václav II. (1278—1305) byl bratranec Oty V. (Ota V. byl syn Oty III. Brani- borského a Beatrix, dcery českého krále Václava I.). Záviš z Falkenštejna se oženil s Kunhutou až r. 1285, tedy až po návratu Václa- vově, ale již r. 1282 se jim narodil syn. Mutina z Vřešťova (zaniklý hrad u Hořic). Mutina ze Skuhrova (zaniklý hrad u Rychnova nad Kněžnou). Jaroslav Jablonský z Turnova (doložen 1272—1289), syn Havla z Lemberka a Zdislavy z Křižanova. / 212 /
188/ 189/ 100/ 191/ 192/ 193/ 194/ 195/ 196/ 197/ 198/ 199/ 200 201/ 202/ 203/ 204/ 205/ 206/ 207/ 208/ 209/ 210/ 211 212 213 214 215/ 216/ 217/ 218/ 220/ a21/ 222/ 223/ 224/ V jazyce Cikánú ,,nastal hlad“. Zpráva se považuje za nejstarší doklad o Cikénech ve střední Evropě. Kartasa čili zpytáka tatarského měli na štítě Košíkové z Lomnice. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 317.) Jindřich II. Pobožný, syn Jindřicha I. Bradatého, vévoda lehnický a kníže velko- polský. Zabit v bitvě s Tatary r. 1241. Fridrich II. (1212—1250, císař od 1220). Ojíř z Friedberka, německý rytíř, milec Václava I. Zemřel 7. února 1253. Bližší údaje neznáme. Snad jde o Ctibora z Lipníka. Havel z Lemberka a Boreš z Riesenburka. Dcera Přibyslava z Křižanova a manželka Havla z Lemberka a na Jablonném. Později měli hlavu s židovským kloboukem v erbu vladykové z Jivjan a z Rado- milic. (Srv. Kolář, Sedláček, Česko-moravská heraldika I, Praha 1900, str. 169.) Smil Světlický (z Lichtenburka) měl jako příslušník rodu Ronovců v erbu dvě zkřížené černé ostrve na zlatém štítě. Červeného (podle jiných rukopisů Dali- milovy kroniky a podle Neplacha černého) kapra užívali jeho potomci jako kle- notu. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 26.) Markvartici, k nimž Havel mladší Jablonský z Lemberka patřil, měli původně ve znaku kráčející lvici. Nový štít (kolmo půlený), o němž píše Dalimil, se ujímal teprve od počátku 14. stol. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 259 a 322.) Markéta, dcera rakouského vévody Leopolda VI., vdova po Jindřichovi VII. Svatba se konala 11. února 1252. Václav I. zemřel 22. září 1253. V následujícím vyprávění je spojeno několik Přemyslových válek s Bavory. V podrobnostech neodpovídá skutečnosti. Jindřich, vévoda dolnobavorsky (1253—1290). Mä byt Mühldorf (nad Innem). Mikuláš z Riesenburka zemřel 17. ledna 1258. Jan III. z Dražic byl zvolen I. února 1258, zemřel 21. října 1278. Podle jiných pramenů 1261. Béla IV. (1235—1270). Sigfrid a Kadolt Sirotkové. Ota a Konrád, hrabata z Hardeka. Vok z Ro£mberka. Boreš z Riesenburka. Druhé pokračování Kosmovo má rok 1263. Rudolf I. Habsburský (1273—1291). Záviš z Falkenštejna z rodu Vítkoviců. Ustí nad Lužnicí, kde byly stříbrné doly. Podle Neplacha odejmul Přemysl Otakar II. Kladsko pánům z Lemberka, k nimž patřili i pozdější Zvířetičtí (zakladatel Zvířetic byl Zdislav, bratr Havla z Lem- berka, připomínaný v l. 1272—1318). Páni ze Žirotína (u Panenského Týnce) z rodu Janoviců. První jmenován Habart (zprávy o ném z let 1287—1300). Beneš z Cvilína z rodu Benešoviců, komorník moravský a purkrabí znojemský. 26. srpna. Ota V. Dlouhý, markrabí braniborský (1267—1298). Václav II. (1278—1305) byl bratranec Oty V. (Ota V. byl syn Oty III. Brani- borského a Beatrix, dcery českého krále Václava I.). Záviš z Falkenštejna se oženil s Kunhutou až r. 1285, tedy až po návratu Václa- vově, ale již r. 1282 se jim narodil syn. Mutina z Vřešťova (zaniklý hrad u Hořic). Mutina ze Skuhrova (zaniklý hrad u Rychnova nad Kněžnou). Jaroslav Jablonský z Turnova (doložen 1272—1289), syn Havla z Lemberka a Zdislavy z Křižanova. / 212 /
Strana 213
225] 226] 227 228/ 229 | 230/ 231/ 282] 233/ 234/ 235/ 236/ 237 238 239 240/ 241 242 243] 244] 248] 246/ 247] 248/ 249 250 251 252 253 254/ 255 256 267 268 259 260/ 261/ 262/ Peltram ze Zebina ($ebina ?), sidlici na hradě neznámé polohy — předek vladyků Hložků a Koldů ze Žampachu. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 149.) Tas (Protasius) z Vizmburka (hrad nad Üpou u Üpice), od r. 1303 podkomoří v Cechách. Ctibor z Lipníka (Lipnice u dnešního Havlíčkova Brodu). Hynek z Dubé z rodu Ronovců, nejvyšší stolník, komorník, později purkrabí pražský. Dietrich von Bern, hrdina staroněmeckých pověstí, vlastně ostrogótský král Theoderich Veliky (T 526). Tobiáš z Benešova (též z Bechyně), nástupce Jana III. z Dražic, byl zvolen biskupem 15. 11. 1278, zemfel r. 3. 1296. Otovi byly zastaveny hrady a města: Žitava, Ronov, Děčín, Ústí, Most, Ostrý, Svárov, Bezděz. Alžbětu, sestru uherského krále Ladislava IV. Záviš si za pobytu v Uhrách přisvojil titul knížete opavského. Eliška Rejčka, dcera Přemysla Velkopolského (provd. 26. 5. 1303), byla druhou manželkou Václava II. Jeho první ženou byla Guta Habsburská (+ 1297). Správně 1292. Jan z Michalovic (podle hradu Michelsburka u Mladé Boleslavi), z rodu Markvar- ticü. Řehoř z Valdeka byl posvěcen na biskupa 12. června 1296, zemřel 6. září 1301. Albrechtovi Habsburskému. Byl králem římským v 1. 1298—1308. Adolf Nassavský, král římský 1292—1298. Smil z Nových hradů, syn Ojíře z Lomnice z rodu Vítkoviců. Doložen v 1. 1281 až 1303. Jan IV. z Dražic, biskup pražský od října 1301 do 5. 1. 1343. Na sněmovním poli před Budinem. Jindřich z Lipé z rodu Ronovců (t 1329) a Jan (Ješek) ze Stráže, jinak z Vartem- berka, z rodu Markvarticů (T 1316). Dětoch z Třebelovic, zván též z Hořepníka nebo ze ZiZelic (+ po r. 1326). Václav III. (1305—1306). Ota III., vévoda dolnobavorský (1290), vnuk uherského krále Bély IV. (vládl v Uhrách 1305—1308). 4. srpna. Rudolf Habsburský (1306—1307). Dcery Václava II. Eliška a Markéta. Bavor ze Strakonic (Ť 1317). Horažďovice. Vilém Zajíc z Valdeka z rodu Buziců (T 1319). Jindřich Korutanský se 13. 2. 1306 oženil s Annou, dcerou Václava II. Jan, zvaný pak Parricida, syn Rudolfa I. Habsburského a Anežky, dcery Pře- mysla Otakara II., sestry Václava II., zabil 1. května 1308 u hradu Habichtsburgu ve Švýcarsku při přechodu řeky Reussy (nikoli Rýna) svého strýce německého krále Albrechta. Jindřich z Lipé a Jan z Vartemberka. Raimund z Lichtemburka, syn Smila Světlického, bývalý podkomoří. Hynek z Dubé, řečený Žák, syn nejvyššího purkrabího Hynka z Dubé. Fridrich řečený Čacký nebo Pokousaný, landkrabí durynský a markrabí míšeňský (T 1324), &vagr Jindřicha Korutanského. Fridrich, Jan a Mikuláš, řečení od Kokotů (Kohoutů). Volframovici či Olbramovici. Německá patricijská rodina v Praze, jejíž hlavou byl móśtan Volfram. Velflovici či Velfovci. Německá patricijská rodina v Praze, jejíž hlavou byl Jakub od Věže. Pražský měšťanský rod. / 213 /
225] 226] 227 228/ 229 | 230/ 231/ 282] 233/ 234/ 235/ 236/ 237 238 239 240/ 241 242 243] 244] 248] 246/ 247] 248/ 249 250 251 252 253 254/ 255 256 267 268 259 260/ 261/ 262/ Peltram ze Zebina ($ebina ?), sidlici na hradě neznámé polohy — předek vladyků Hložků a Koldů ze Žampachu. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 149.) Tas (Protasius) z Vizmburka (hrad nad Üpou u Üpice), od r. 1303 podkomoří v Cechách. Ctibor z Lipníka (Lipnice u dnešního Havlíčkova Brodu). Hynek z Dubé z rodu Ronovců, nejvyšší stolník, komorník, později purkrabí pražský. Dietrich von Bern, hrdina staroněmeckých pověstí, vlastně ostrogótský král Theoderich Veliky (T 526). Tobiáš z Benešova (též z Bechyně), nástupce Jana III. z Dražic, byl zvolen biskupem 15. 11. 1278, zemfel r. 3. 1296. Otovi byly zastaveny hrady a města: Žitava, Ronov, Děčín, Ústí, Most, Ostrý, Svárov, Bezděz. Alžbětu, sestru uherského krále Ladislava IV. Záviš si za pobytu v Uhrách přisvojil titul knížete opavského. Eliška Rejčka, dcera Přemysla Velkopolského (provd. 26. 5. 1303), byla druhou manželkou Václava II. Jeho první ženou byla Guta Habsburská (+ 1297). Správně 1292. Jan z Michalovic (podle hradu Michelsburka u Mladé Boleslavi), z rodu Markvar- ticü. Řehoř z Valdeka byl posvěcen na biskupa 12. června 1296, zemřel 6. září 1301. Albrechtovi Habsburskému. Byl králem římským v 1. 1298—1308. Adolf Nassavský, král římský 1292—1298. Smil z Nových hradů, syn Ojíře z Lomnice z rodu Vítkoviců. Doložen v 1. 1281 až 1303. Jan IV. z Dražic, biskup pražský od října 1301 do 5. 1. 1343. Na sněmovním poli před Budinem. Jindřich z Lipé z rodu Ronovců (t 1329) a Jan (Ješek) ze Stráže, jinak z Vartem- berka, z rodu Markvarticů (T 1316). Dětoch z Třebelovic, zván též z Hořepníka nebo ze ZiZelic (+ po r. 1326). Václav III. (1305—1306). Ota III., vévoda dolnobavorský (1290), vnuk uherského krále Bély IV. (vládl v Uhrách 1305—1308). 4. srpna. Rudolf Habsburský (1306—1307). Dcery Václava II. Eliška a Markéta. Bavor ze Strakonic (Ť 1317). Horažďovice. Vilém Zajíc z Valdeka z rodu Buziců (T 1319). Jindřich Korutanský se 13. 2. 1306 oženil s Annou, dcerou Václava II. Jan, zvaný pak Parricida, syn Rudolfa I. Habsburského a Anežky, dcery Pře- mysla Otakara II., sestry Václava II., zabil 1. května 1308 u hradu Habichtsburgu ve Švýcarsku při přechodu řeky Reussy (nikoli Rýna) svého strýce německého krále Albrechta. Jindřich z Lipé a Jan z Vartemberka. Raimund z Lichtemburka, syn Smila Světlického, bývalý podkomoří. Hynek z Dubé, řečený Žák, syn nejvyššího purkrabího Hynka z Dubé. Fridrich řečený Čacký nebo Pokousaný, landkrabí durynský a markrabí míšeňský (T 1324), &vagr Jindřicha Korutanského. Fridrich, Jan a Mikuláš, řečení od Kokotů (Kohoutů). Volframovici či Olbramovici. Německá patricijská rodina v Praze, jejíž hlavou byl móśtan Volfram. Velflovici či Velfovci. Německá patricijská rodina v Praze, jejíž hlavou byl Jakub od Věže. Pražský měšťanský rod. / 213 /
Strana 214
263/ 264/ 265/ 266/ 267/ 268/ 269 270/ 271/ 272/ 275/ 273/ 274 276/ 277/ 278/ 279 280/ 281/ 282/ 283/ 284/ 285/ 286/ 287/ 288/ 289 290/ 291/ 292/ 293/ 294/ 295/ 296/ 297/ 298/ 299/ Vítek z Landštejna, syn Ojíře z Lomnice, z rodu Vítkoviců. Křižovnický špitál na Starém Městě u Juditina mostu. Tj. Nové tržiště u kostela sv. Havla. Syn Zdislava z Lemberka a ze Zvířetic z rodu Markvarticů. Jindřich z Aufenštejna, velitel korutanského sboru. Osobu nelze určit. 25. července. Jan Lucemburský byl synem římského krále, od r. 1312 císaře, Jindřicha VII. (1308—1313). Neplach má rok 1316. Správně Rudolf z Kosic u Chlumce nad Cidlinou (tak i některé rukopisy Dali- milovy kroniky). Věnek z Třesic (zaniklá ves u Chlumce nad Cidlinou). 25. července. Matouš Čák Trenčanský (1252—1321). Uherský Brod. Uherského. Bánov u Uherského Hradiště. Vilém Zajíc z Valdeka. Ronovci, jejichž příslušníkem Jindřich z Lipé byl, měli v erbu dvě stříbrné ostrve (viz výše pozn. 161). Střelu měli ve znaku Bavorovici, kteří se od 13. stol. psali ze Strakonic. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 146.) Pravděpodobně Zbyněk z Bechyně (z rodu Benešoviců). Míšeňští páni z Köckeritz. Snad o vánocích 1315. Budyně nad Ohří. Jde o bitvu u Mühldorfu 28. září 1322 mezi římskými králi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem Sličným Habsburským. Jindřich, vévoda rakouský, bratr Fridricha Sličného. Vilém Zajíc z Valdeka zemřel 9. října 1319. Ceněk na Ronovci, nejmladší syn Hynka z Lichtenburka a na Žlebích. Zemřel r. 1314. Jan z Vartemberka († 1316). Hynáček z Dubé na Housce, syn Jindřicha — Hynka z Dubé. Vilém Zajíc z Valdeka zanechal šest nedospělých synů. Základní historické práce k tomuto období jsou Palackého Dějiny národu českého, posl. vyd. Praha 1968; J. Šusta, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1935; Král cizinec, Praha 1939; nejnověji Z. Fiala, Přemyslovské Čechy. 2. vyd., Praha 1975. Zmiňuje se o boji Amazonek s Kýrem a Alexandrem Velikým (kap. 10), o Kýrovi a médských ženách (kap. 22). o Vespaziánově a Titově výpravě do Jeruzaléma (kap. 47), o bitvě kanenské (kap. 68 a 84). Pověsti o Karlu Velikém a o Rolandovi (kap. 50), a Dietrichovi von Bern (kap. 93). Zjevně znal i Alexandreidu (kap. 92). Kap. 55, 59, 106. Srv. níže. Tak ji nazývá Fürstenberský rukopis z konce 15. stol. Pod stejným názvem vyšla kronika také tiskem (srv. níže pozn. 356, 357). Václav Hájek z Libočan, Kronyka czeská, seznam spisovatelů. Phosphorus septicornis, Pragae 1673, zvláště str. 26 a 27. Podobně na různých místech Mars Moravicus sive Bella, seditiones, tumultus ... quas olim in Mo- ravia passa fuit, Pragae 1677. Epitome rerum Bohemicarum... Liber VI. Historia Boleslaviensis, caput V. Pra- gae 1677, str. 27. 300/ 301/ 214/
263/ 264/ 265/ 266/ 267/ 268/ 269 270/ 271/ 272/ 275/ 273/ 274 276/ 277/ 278/ 279 280/ 281/ 282/ 283/ 284/ 285/ 286/ 287/ 288/ 289 290/ 291/ 292/ 293/ 294/ 295/ 296/ 297/ 298/ 299/ Vítek z Landštejna, syn Ojíře z Lomnice, z rodu Vítkoviců. Křižovnický špitál na Starém Městě u Juditina mostu. Tj. Nové tržiště u kostela sv. Havla. Syn Zdislava z Lemberka a ze Zvířetic z rodu Markvarticů. Jindřich z Aufenštejna, velitel korutanského sboru. Osobu nelze určit. 25. července. Jan Lucemburský byl synem římského krále, od r. 1312 císaře, Jindřicha VII. (1308—1313). Neplach má rok 1316. Správně Rudolf z Kosic u Chlumce nad Cidlinou (tak i některé rukopisy Dali- milovy kroniky). Věnek z Třesic (zaniklá ves u Chlumce nad Cidlinou). 25. července. Matouš Čák Trenčanský (1252—1321). Uherský Brod. Uherského. Bánov u Uherského Hradiště. Vilém Zajíc z Valdeka. Ronovci, jejichž příslušníkem Jindřich z Lipé byl, měli v erbu dvě stříbrné ostrve (viz výše pozn. 161). Střelu měli ve znaku Bavorovici, kteří se od 13. stol. psali ze Strakonic. (Srv. Král z Dobré Vody, str. 146.) Pravděpodobně Zbyněk z Bechyně (z rodu Benešoviců). Míšeňští páni z Köckeritz. Snad o vánocích 1315. Budyně nad Ohří. Jde o bitvu u Mühldorfu 28. září 1322 mezi římskými králi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem Sličným Habsburským. Jindřich, vévoda rakouský, bratr Fridricha Sličného. Vilém Zajíc z Valdeka zemřel 9. října 1319. Ceněk na Ronovci, nejmladší syn Hynka z Lichtenburka a na Žlebích. Zemřel r. 1314. Jan z Vartemberka († 1316). Hynáček z Dubé na Housce, syn Jindřicha — Hynka z Dubé. Vilém Zajíc z Valdeka zanechal šest nedospělých synů. Základní historické práce k tomuto období jsou Palackého Dějiny národu českého, posl. vyd. Praha 1968; J. Šusta, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1935; Král cizinec, Praha 1939; nejnověji Z. Fiala, Přemyslovské Čechy. 2. vyd., Praha 1975. Zmiňuje se o boji Amazonek s Kýrem a Alexandrem Velikým (kap. 10), o Kýrovi a médských ženách (kap. 22). o Vespaziánově a Titově výpravě do Jeruzaléma (kap. 47), o bitvě kanenské (kap. 68 a 84). Pověsti o Karlu Velikém a o Rolandovi (kap. 50), a Dietrichovi von Bern (kap. 93). Zjevně znal i Alexandreidu (kap. 92). Kap. 55, 59, 106. Srv. níže. Tak ji nazývá Fürstenberský rukopis z konce 15. stol. Pod stejným názvem vyšla kronika také tiskem (srv. níže pozn. 356, 357). Václav Hájek z Libočan, Kronyka czeská, seznam spisovatelů. Phosphorus septicornis, Pragae 1673, zvláště str. 26 a 27. Podobně na různých místech Mars Moravicus sive Bella, seditiones, tumultus ... quas olim in Mo- ravia passa fuit, Pragae 1677. Epitome rerum Bohemicarum... Liber VI. Historia Boleslaviensis, caput V. Pra- gae 1677, str. 27. 300/ 301/ 214/
Strana 215
802/ 303/ 304/ 305/ 308 807 | 308/ 300/ 310/ ml 314/ 315/ 316/ 317/ 318J 319/ 320/ 321 322/ 323 324/ 325/ 326/ 327/ 328/ 329/ 380/ 331 | 332 334/ Miscellaneorum historicorum regni Bohemiae Dec. I. liber VII. regalis, seu De ducibus ac regibus Bohemiae, caput VIII. Pragae 1687, str. 26. G. Dobner, Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum, Pragae 1761, str. 178nn. Epistola apologetica adversus luciferum urentem, non lucentem ... Pragae 1767, str. 51nn. Spis je reakcí na kritiku Dobnerova předchozího díla z pera Prokopa Duchovského, Lucifer lucens, non urens. Dobner povazuje zmínénou kroniku za dílo několika kanovníků boleslavských, starších než Hájkův Dalimil. Kronyka Boleslavská o posloupnosti knížat a králů českých a slavných národu českého činech, od založení téhož národu až do Jana Lucemburského vypravující, Praha 1786. Předmluva. J. Dobrovský, Dějiny české řeči a literatury, Praha 1951, str. 62. Geschichte der bóhmischen Sprache und Literatur, Prag 1791, str. 99 n. F. Palacký, Ocenění starých českých dějepisců. Přel. J. Charvát. Dílo F. Palacké- ho I, Praha 1941, str. 158 n. J. Jireček, Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Uvod. Prameny dě- jin českých III, 1878, str. VIIIn. A. Bachmann, Die Reimchronik des sog. Dalimil. Archiv für österreichische Geschichte XCI, 1902, str. 59—119. J. Jeřábek, Rozbor kroniky Dalimilovy, CCÈH, X—XI, 1904—1905. Zvláště XI, str. 154 nn. V. V. Tomek, Děje království českého, 4. vyd., Praha 1876, str. 126. Kdo skládal kroniku t. ř. Dalimila?, ČČH, XXXVIII, 1932, str. 358—364. Bl. Zdislava — příbuzná Dalimilova?, ČSPSČ, XLVI, 1938, str. 14—28. Hynek Žák z Dubé či Havel z Lemberka?, CSPSC, XLVI, 1938, str. 112—115. Dvě knihy českých dějin II., Praha 1919, str. 32 n; České dějiny II/2, 1939, str. 48n. Kdo je nejstarší český kronikář? Obrázky z našich dějin. Knihovna pokroku sv. 162, 1940, str. 8—18; Knihy a zápasy, 1948, str. 10—16. Gentis Bohemice fidelis zelator et indefessus propagator. Piispóvek k otázce Dalimilovské. Praha 1957. Záhada Dalimila. Kostnické jiskry 5/1958. Nová recenze Dalimila a záhada jeho osobnosti. Listy filologické VII, 1/1959, str. 92—100. Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili akademik Bohuslav Havránek a doc. dr. Jiří Daňhelka. Historické poznámky napsal doc. dr. Zdeněk Kristen. 2. vyd. Praha 1958, str. 238. Přemyslovské Čechy, 2. vyd., Praha 1975, str. 231 n. O kronice zbraslavské a jejích autorech, pozn. 2. Zbraslavská kronika, Praha 1976, str. 6n. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1973, str. 24—28. Kap. 6: ,,...Ze vnuk pomstí svého děda, jeho vrahóm i na pokon bude béda.'' Srv. pfedmluva ke kronice. K dějinám české literatury ve středověku srv. např. J. Jakubec, Dějiny literatury české I., Praha 1920. Srv. J. Daňhelka, Úvod k cit. vydání, str. 8, a V. Flajšhans, Česká kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1920, str. 190. Dějiny ... str. 62. Ocenění ... str. 166 n. O. Lorenz, Deutschlands Geschichtsguellen im Mittelalter I., 3. vyd., Berlin 1886, str. 290 n., A. Bachmann, cit. dílo, str. 92 nn. ČČH X, str. 276—298, XI, str. 147 nn. Cit. dílo, str. 240 n. Die Quellen des sogenannten Dalimil, MIÓG IX, 1888, str. 307. CCH XI, str. 148 n. [ 215 /
802/ 303/ 304/ 305/ 308 807 | 308/ 300/ 310/ ml 314/ 315/ 316/ 317/ 318J 319/ 320/ 321 322/ 323 324/ 325/ 326/ 327/ 328/ 329/ 380/ 331 | 332 334/ Miscellaneorum historicorum regni Bohemiae Dec. I. liber VII. regalis, seu De ducibus ac regibus Bohemiae, caput VIII. Pragae 1687, str. 26. G. Dobner, Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum, Pragae 1761, str. 178nn. Epistola apologetica adversus luciferum urentem, non lucentem ... Pragae 1767, str. 51nn. Spis je reakcí na kritiku Dobnerova předchozího díla z pera Prokopa Duchovského, Lucifer lucens, non urens. Dobner povazuje zmínénou kroniku za dílo několika kanovníků boleslavských, starších než Hájkův Dalimil. Kronyka Boleslavská o posloupnosti knížat a králů českých a slavných národu českého činech, od založení téhož národu až do Jana Lucemburského vypravující, Praha 1786. Předmluva. J. Dobrovský, Dějiny české řeči a literatury, Praha 1951, str. 62. Geschichte der bóhmischen Sprache und Literatur, Prag 1791, str. 99 n. F. Palacký, Ocenění starých českých dějepisců. Přel. J. Charvát. Dílo F. Palacké- ho I, Praha 1941, str. 158 n. J. Jireček, Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Uvod. Prameny dě- jin českých III, 1878, str. VIIIn. A. Bachmann, Die Reimchronik des sog. Dalimil. Archiv für österreichische Geschichte XCI, 1902, str. 59—119. J. Jeřábek, Rozbor kroniky Dalimilovy, CCÈH, X—XI, 1904—1905. Zvláště XI, str. 154 nn. V. V. Tomek, Děje království českého, 4. vyd., Praha 1876, str. 126. Kdo skládal kroniku t. ř. Dalimila?, ČČH, XXXVIII, 1932, str. 358—364. Bl. Zdislava — příbuzná Dalimilova?, ČSPSČ, XLVI, 1938, str. 14—28. Hynek Žák z Dubé či Havel z Lemberka?, CSPSC, XLVI, 1938, str. 112—115. Dvě knihy českých dějin II., Praha 1919, str. 32 n; České dějiny II/2, 1939, str. 48n. Kdo je nejstarší český kronikář? Obrázky z našich dějin. Knihovna pokroku sv. 162, 1940, str. 8—18; Knihy a zápasy, 1948, str. 10—16. Gentis Bohemice fidelis zelator et indefessus propagator. Piispóvek k otázce Dalimilovské. Praha 1957. Záhada Dalimila. Kostnické jiskry 5/1958. Nová recenze Dalimila a záhada jeho osobnosti. Listy filologické VII, 1/1959, str. 92—100. Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili akademik Bohuslav Havránek a doc. dr. Jiří Daňhelka. Historické poznámky napsal doc. dr. Zdeněk Kristen. 2. vyd. Praha 1958, str. 238. Přemyslovské Čechy, 2. vyd., Praha 1975, str. 231 n. O kronice zbraslavské a jejích autorech, pozn. 2. Zbraslavská kronika, Praha 1976, str. 6n. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1973, str. 24—28. Kap. 6: ,,...Ze vnuk pomstí svého děda, jeho vrahóm i na pokon bude béda.'' Srv. pfedmluva ke kronice. K dějinám české literatury ve středověku srv. např. J. Jakubec, Dějiny literatury české I., Praha 1920. Srv. J. Daňhelka, Úvod k cit. vydání, str. 8, a V. Flajšhans, Česká kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1920, str. 190. Dějiny ... str. 62. Ocenění ... str. 166 n. O. Lorenz, Deutschlands Geschichtsguellen im Mittelalter I., 3. vyd., Berlin 1886, str. 290 n., A. Bachmann, cit. dílo, str. 92 nn. ČČH X, str. 276—298, XI, str. 147 nn. Cit. dílo, str. 240 n. Die Quellen des sogenannten Dalimil, MIÓG IX, 1888, str. 307. CCH XI, str. 148 n. [ 215 /
Strana 216
335/ 336/ 339/ 340 341/ 342/ 343/ 344/ 345/ 346/ 347/ 348 349 350 351/ 352/ 353/ 354/ 355/ 356/ 357/ Cit. dílo, str. 241. Srv. Jeřábek, CČHX, str. 299 n., Kristen, cit. dílo, str. 241. Jireček, cit. dílo, str. IX, Jeřábek. ČČHX, str. 412 n., Chaloupecký, Uherská politika Přemysla Otakara II. Pekařův sborník I., 1930, str. 136 n. J. Vančura, Pokud v kronice t. ř. Dalimila užito jest podání ústního. Zpráva reálného gymnasia v Kolíně, 1884, str. 9, pozn. 21, Teige, cit. dílo, str. 306, Jeřábek, CCHXI, 1905, str. 150. Kristen, cit. dílo, str. 241. Dvě knihy českých dějin II, 1919, str. 32 n., pozn. 2. Dějiny literatury české I, 1929, str. 117 n. Cit. dílo, str. 242. Srv. výše. K tomu srv. především Z. Fiala, O pramenech tak řečeného Dalimila k jeho historii sv. Václava. CsCH XIX, 1971, str. 871—900. Legendu Oriente považuje za pramen Dalimilův též J. Pekař, Nejstarší kronika česká. E. Dalimil. CČH VIII, 1902, str. 452—458, má však odlišný názor na vzájemný vztah Oriente a legendy Kristiánovy. Tak řečený Dalimil rozhodně nemohl znát legendu Kristiánovu a nemohl z ní čerpat, jak se domnívá Kristen na mnoha místech ve svých historických vysvětlivkách. Podrobněji o této problematice pojednal Teige, cit. dílo, str. 312 n. Srv. Založení kláštera Sázavského, kap. 5. Kosmova kronika česká. Praha 1972 a 1976. Dodatek I. Např. nalezení brodu přes řeku. Letopis Vincenciův, PDČ II, str. 342. Srv. též Palacký, Ocenění ... str. 169. Kronika Dalimilova, kap. 67, Letopis Jarlochův, PDČ II, str. 474. Nejnápadněji v kap. 81, vyprávění o příchodu minoritů do Prahy a o svatořečení sv. Alžběty. Srv. Druhé pokračování Kosmovo k r. 1232 (PDČ II, str. 284), částečně i kap. 85 o Přemyslově povstání proti Václavovi I. (Druhé pokrač. k r. 1249, PDČ II, str. 303 nn.). Dalimilovo vyprávění je oproti Druhému pokra- čování obohaceno, snad o nějakou lidovou pověst. Podobně i Dalimilova kap. 89 je podrobnější nežli příslušná zpráva Druhého pokračování (k r. 1257; PDČ II, str. 295). M. Jeřábek, CČHX, str. 300 nn., uvažuje o společné předloze obou pramenů. Např. Dalimil, kap. 92 (konec Přemysla Otakara II.), Neplach, PDČ III, str. 476; kap. 105 (povodeň v Kladsku), Neplach, str. 479. Podrobně srovnává obě díla Teige, Chronicon Opatoviense secundum, MIOG VI, 1885, str. 450—454. Dalimil, kap. 106. Srv. Jireček, cit. dílo, str. XI nn. Přehled rukopisů je převzat z kritické edice Havránkovy a Daňhelkovy, str. 181—185. Doplněny jsou zlomky Mnichovské. Nová studie (Daňhelka, Hádek, Kvítková) má vyjít v Listech filologických. Kronyka stará kláštera Boleslavského: o posloupnosti knížat a králů českých, rozličných příbězích, divných proměnách a slavných národu českého činech, od založení téhož národu, až do Jana Lucemburského, voleného krále českého, pořádně a rozkošnými rytmy vypravující. Nyní ponejprve pro obecné dobré vůbec na světlo vydaná. Kronyka Boleslavská o posloupnosti knížat a králů českých, a slavných národu českého činech, od založení téhož národu až do Jana Lucemburského vypravující. Nyní podruhé s snažnou pilností a s pomocí čtyř starých rukopisů, ještě nikdy nesrovnaných, bedlivěji a lépe, nežli prvé, na světlo vydaná od Františka Faustýna Procházky. Praha 1786. Dalimilova kronika česká v nejdávnější čtení navrácena od Váceslava Hanky, Lipsko - Praha 1849, další vydání Praha 1851, 1853, 1876. — Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Památky staré literatury české vydané Maticí českou č. 2. Upravil J. Jireček. Praha 1877. — Rýmovaná kronika česká. Prameny dějin 337/ 338/ 358/ 216/
335/ 336/ 339/ 340 341/ 342/ 343/ 344/ 345/ 346/ 347/ 348 349 350 351/ 352/ 353/ 354/ 355/ 356/ 357/ Cit. dílo, str. 241. Srv. Jeřábek, CČHX, str. 299 n., Kristen, cit. dílo, str. 241. Jireček, cit. dílo, str. IX, Jeřábek. ČČHX, str. 412 n., Chaloupecký, Uherská politika Přemysla Otakara II. Pekařův sborník I., 1930, str. 136 n. J. Vančura, Pokud v kronice t. ř. Dalimila užito jest podání ústního. Zpráva reálného gymnasia v Kolíně, 1884, str. 9, pozn. 21, Teige, cit. dílo, str. 306, Jeřábek, CCHXI, 1905, str. 150. Kristen, cit. dílo, str. 241. Dvě knihy českých dějin II, 1919, str. 32 n., pozn. 2. Dějiny literatury české I, 1929, str. 117 n. Cit. dílo, str. 242. Srv. výše. K tomu srv. především Z. Fiala, O pramenech tak řečeného Dalimila k jeho historii sv. Václava. CsCH XIX, 1971, str. 871—900. Legendu Oriente považuje za pramen Dalimilův též J. Pekař, Nejstarší kronika česká. E. Dalimil. CČH VIII, 1902, str. 452—458, má však odlišný názor na vzájemný vztah Oriente a legendy Kristiánovy. Tak řečený Dalimil rozhodně nemohl znát legendu Kristiánovu a nemohl z ní čerpat, jak se domnívá Kristen na mnoha místech ve svých historických vysvětlivkách. Podrobněji o této problematice pojednal Teige, cit. dílo, str. 312 n. Srv. Založení kláštera Sázavského, kap. 5. Kosmova kronika česká. Praha 1972 a 1976. Dodatek I. Např. nalezení brodu přes řeku. Letopis Vincenciův, PDČ II, str. 342. Srv. též Palacký, Ocenění ... str. 169. Kronika Dalimilova, kap. 67, Letopis Jarlochův, PDČ II, str. 474. Nejnápadněji v kap. 81, vyprávění o příchodu minoritů do Prahy a o svatořečení sv. Alžběty. Srv. Druhé pokračování Kosmovo k r. 1232 (PDČ II, str. 284), částečně i kap. 85 o Přemyslově povstání proti Václavovi I. (Druhé pokrač. k r. 1249, PDČ II, str. 303 nn.). Dalimilovo vyprávění je oproti Druhému pokra- čování obohaceno, snad o nějakou lidovou pověst. Podobně i Dalimilova kap. 89 je podrobnější nežli příslušná zpráva Druhého pokračování (k r. 1257; PDČ II, str. 295). M. Jeřábek, CČHX, str. 300 nn., uvažuje o společné předloze obou pramenů. Např. Dalimil, kap. 92 (konec Přemysla Otakara II.), Neplach, PDČ III, str. 476; kap. 105 (povodeň v Kladsku), Neplach, str. 479. Podrobně srovnává obě díla Teige, Chronicon Opatoviense secundum, MIOG VI, 1885, str. 450—454. Dalimil, kap. 106. Srv. Jireček, cit. dílo, str. XI nn. Přehled rukopisů je převzat z kritické edice Havránkovy a Daňhelkovy, str. 181—185. Doplněny jsou zlomky Mnichovské. Nová studie (Daňhelka, Hádek, Kvítková) má vyjít v Listech filologických. Kronyka stará kláštera Boleslavského: o posloupnosti knížat a králů českých, rozličných příbězích, divných proměnách a slavných národu českého činech, od založení téhož národu, až do Jana Lucemburského, voleného krále českého, pořádně a rozkošnými rytmy vypravující. Nyní ponejprve pro obecné dobré vůbec na světlo vydaná. Kronyka Boleslavská o posloupnosti knížat a králů českých, a slavných národu českého činech, od založení téhož národu až do Jana Lucemburského vypravující. Nyní podruhé s snažnou pilností a s pomocí čtyř starých rukopisů, ještě nikdy nesrovnaných, bedlivěji a lépe, nežli prvé, na světlo vydaná od Františka Faustýna Procházky. Praha 1786. Dalimilova kronika česká v nejdávnější čtení navrácena od Váceslava Hanky, Lipsko - Praha 1849, další vydání Praha 1851, 1853, 1876. — Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Památky staré literatury české vydané Maticí českou č. 2. Upravil J. Jireček. Praha 1877. — Rýmovaná kronika česká. Prameny dějin 337/ 338/ 358/ 216/
Strana 217
českých III., část 1., Praha 1878. — Kronika Dalimilova. Podle rukopisu Cam- bridgeského k tisku upravil Dr. V. E. Mourek. Praha 1892, 2. vyd., Praha 1910. — Dalimil. Česká kronika tak řečeného Dalimila. Novým jazykem přepsal V. Flajš- hans. Žeň z literatur sv. 53. Praha 1920. — Dalimilova kronika. Upravil a do prózy převedl Milan Maralík. Připojen novočeský přepis originálu podle edice Josefa Jirečka. Doslov napsal univ. prof. Dr. J. B. Čapek. Národní klenotnice sv. 31. Praha 1948. — Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili ak. Bohuslav Havránek a doc. dr. Jiří Daňhelka. Hist. po- známky napsal doc. dr. Z. Kristen, Praha 1957, 2. vyd., Praha 1958.
českých III., část 1., Praha 1878. — Kronika Dalimilova. Podle rukopisu Cam- bridgeského k tisku upravil Dr. V. E. Mourek. Praha 1892, 2. vyd., Praha 1910. — Dalimil. Česká kronika tak řečeného Dalimila. Novým jazykem přepsal V. Flajš- hans. Žeň z literatur sv. 53. Praha 1920. — Dalimilova kronika. Upravil a do prózy převedl Milan Maralík. Připojen novočeský přepis originálu podle edice Josefa Jirečka. Doslov napsal univ. prof. Dr. J. B. Čapek. Národní klenotnice sv. 31. Praha 1948. — Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili ak. Bohuslav Havránek a doc. dr. Jiří Daňhelka. Hist. po- známky napsal doc. dr. Z. Kristen, Praha 1957, 2. vyd., Praha 1958.
Strana 218
1/ oje SEZNAM VYOBRAZENÍ Černobílé Tzv. zlomky Hanušovy. Zlomky jednoho z nejstarších známých rukopisů Dali- milovy kroniky, pocházejícího z 1. poloviny 14. století, pag. VI—TII obsahující konec kapitoly 40, část kapitol 41 a 31. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, sign. XVII J 17, č. 1. (Foto Státní knihovna ČSR.) 2/—3/ Cambridgeskÿ rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 637—64* (konec kapitoly 32, začátek kapitoly 33). Rukopis vznikl brzy po r. 1350. Cambridge Trinity College 0.7.38 .7-38. 4/—s5/ Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 80'—81* (konec kapitoly 89, 6/ 7l 8/ 9/ 10/ 11/ 12/ 13/ 14/ 15/ 16/ dj 19/ 20/ 21/ 22/ 23/ kapitola go a začátek kapitoly 91). Rukopis z 1. poloviny 15. století. Rukopisné oddgleni Státní knihovny ČSR v Praze, XXIII F 39, fol. 144a. (Foto Státní knihov- na CSR.) Začátek kroniky Dalimilovy ve Františkánském rukopise z r. 1440. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, XXIII F 39, fol. 144%. (Foto Státní knihovna ČSR.) Františkánský rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 216%, část kapitoly 104, začátek kapitoly 105. (Foto Státní knihovna ČSR.) Pelclův rukopis Dalimilovy kroniky z konce 15. století, fol. 94" (konec kapitoly 32, kapitola 33 a začátek kapitoly 34). Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze. (Foto Státní knihovna ČSR.) Titulní stránka nejstaršího vydání Dalimilovy kroniky pořízeného Pavlem Ješínem z Bezdězce a vytištěného u Daniela Karlsperka 25. června 1520. Státní knihovna ČSR v Praze 54 C 78. (Foto Státní knihovna ČSR.) Zobrazení Jana Lucemburského v Gelnhausenově rukopise jihlavské městské práv- ní knihy z r. 1406 (fol. 49%). Okresní archív Jihlava MS 3. (Foto SÜPPOP Praha.) Přimda. Zřícenina hradu založeného v 1. čtvrtině 12. století. Celkový pohled od jihozápadu. (Foto SÜPPOP Praha.) Vítkův Kámen. Zřícenina tvrze založené okolo r. 1270. (Foto SÚPPOP Praha.) 'Týřov. Zřícenina raně gotického hradu z 2. poloviny 13. století. Zbytky věžového paláce v horním hradě. (Foto SÚPPOP Praha.) Křivoklát. Hrad založen kolem poloviny 13. století, přestavěn v l. 1480—1522. Gotická válcová věž pochází asi z poloviny r3. století. (Foto SÜPPOP Praha.) Žebrák. Celkový pohled na zříceninu hradu s válcovou věží. Hrad byl založen ve 2. polovině 13. století, přestavěn v l. 1383—1391. (Foto SÜPPOP Praha.) Kouřim, kostel sv. Štěpána. Původně gotický (z 2. poloviny 13. století, později byl upravován a v l. 1904—1908 restaurován. (Foto SÚPPOP Praha.) Kouřim, kostel sv. Štěpána. Střední pilíř krypty. (Foto SÚPPOP Praha.) Kolín, kostel sv. Bartoloměje, pohled od severovýchodu. Založen r. 1261, stavěn do konce 13. století, v l. 1360—1378 postaven Petrem Parléřem nový chór. Restaurován v 1. 1905—1910. (Foto SUPPOP Praha.) Kolín, kostel sv. Bartoloměje. Svazek raně gotických přípor z 2. poloviny 13. sto- letí na pilíři mezi střední a severní lodí. (Foto SÜPPOP Praha.) Kolín, kostel sv. Bartoloměje. Pískovcová deska s křížem z 2. poloviny 13. století. (Foto SÚPPOP Praha.) Znojmo, pohled na zbytek zdi vnitřního pásma hradeb z počátku 14. století s hranolovou a válcovou věží na jihozápadním konci města. (Foto SÚPPOP Praha.) Znojmo, válcová hradební věž vnitřního pásma hradeb z počátku 14. století. (Foto SÜPPOP Praha.) Domažlice, východní průčelí Dolní brány. Dolní část s portálem pochází z r. 1270, horní část z r. 1481. (Foto SUPPOP Praha.) | 218 /
1/ oje SEZNAM VYOBRAZENÍ Černobílé Tzv. zlomky Hanušovy. Zlomky jednoho z nejstarších známých rukopisů Dali- milovy kroniky, pocházejícího z 1. poloviny 14. století, pag. VI—TII obsahující konec kapitoly 40, část kapitol 41 a 31. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, sign. XVII J 17, č. 1. (Foto Státní knihovna ČSR.) 2/—3/ Cambridgeskÿ rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 637—64* (konec kapitoly 32, začátek kapitoly 33). Rukopis vznikl brzy po r. 1350. Cambridge Trinity College 0.7.38 .7-38. 4/—s5/ Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 80'—81* (konec kapitoly 89, 6/ 7l 8/ 9/ 10/ 11/ 12/ 13/ 14/ 15/ 16/ dj 19/ 20/ 21/ 22/ 23/ kapitola go a začátek kapitoly 91). Rukopis z 1. poloviny 15. století. Rukopisné oddgleni Státní knihovny ČSR v Praze, XXIII F 39, fol. 144a. (Foto Státní knihov- na CSR.) Začátek kroniky Dalimilovy ve Františkánském rukopise z r. 1440. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, XXIII F 39, fol. 144%. (Foto Státní knihovna ČSR.) Františkánský rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 216%, část kapitoly 104, začátek kapitoly 105. (Foto Státní knihovna ČSR.) Pelclův rukopis Dalimilovy kroniky z konce 15. století, fol. 94" (konec kapitoly 32, kapitola 33 a začátek kapitoly 34). Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze. (Foto Státní knihovna ČSR.) Titulní stránka nejstaršího vydání Dalimilovy kroniky pořízeného Pavlem Ješínem z Bezdězce a vytištěného u Daniela Karlsperka 25. června 1520. Státní knihovna ČSR v Praze 54 C 78. (Foto Státní knihovna ČSR.) Zobrazení Jana Lucemburského v Gelnhausenově rukopise jihlavské městské práv- ní knihy z r. 1406 (fol. 49%). Okresní archív Jihlava MS 3. (Foto SÜPPOP Praha.) Přimda. Zřícenina hradu založeného v 1. čtvrtině 12. století. Celkový pohled od jihozápadu. (Foto SÜPPOP Praha.) Vítkův Kámen. Zřícenina tvrze založené okolo r. 1270. (Foto SÚPPOP Praha.) 'Týřov. Zřícenina raně gotického hradu z 2. poloviny 13. století. Zbytky věžového paláce v horním hradě. (Foto SÚPPOP Praha.) Křivoklát. Hrad založen kolem poloviny 13. století, přestavěn v l. 1480—1522. Gotická válcová věž pochází asi z poloviny r3. století. (Foto SÜPPOP Praha.) Žebrák. Celkový pohled na zříceninu hradu s válcovou věží. Hrad byl založen ve 2. polovině 13. století, přestavěn v l. 1383—1391. (Foto SÜPPOP Praha.) Kouřim, kostel sv. Štěpána. Původně gotický (z 2. poloviny 13. století, později byl upravován a v l. 1904—1908 restaurován. (Foto SÚPPOP Praha.) Kouřim, kostel sv. Štěpána. Střední pilíř krypty. (Foto SÚPPOP Praha.) Kolín, kostel sv. Bartoloměje, pohled od severovýchodu. Založen r. 1261, stavěn do konce 13. století, v l. 1360—1378 postaven Petrem Parléřem nový chór. Restaurován v 1. 1905—1910. (Foto SUPPOP Praha.) Kolín, kostel sv. Bartoloměje. Svazek raně gotických přípor z 2. poloviny 13. sto- letí na pilíři mezi střední a severní lodí. (Foto SÜPPOP Praha.) Kolín, kostel sv. Bartoloměje. Pískovcová deska s křížem z 2. poloviny 13. století. (Foto SÚPPOP Praha.) Znojmo, pohled na zbytek zdi vnitřního pásma hradeb z počátku 14. století s hranolovou a válcovou věží na jihozápadním konci města. (Foto SÚPPOP Praha.) Znojmo, válcová hradební věž vnitřního pásma hradeb z počátku 14. století. (Foto SÜPPOP Praha.) Domažlice, východní průčelí Dolní brány. Dolní část s portálem pochází z r. 1270, horní část z r. 1481. (Foto SUPPOP Praha.) | 218 /
Strana 219
26 27 28/ 29 30 31/ 32 33/ 24/ Povolání Přemysla Oráče zobrazené v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (3. pořadí maleb). Malby pocházejí z r. 1134. (Foto SUPPOP Praha.) Zobrazení krále Vratislava v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (4. pořadí maleb). (Foto SUPPOP Praha.) Strakonice, johanitská komenda, fragment postav Filipa a Jakuba. Nástěnné malby na východní stěně bývalé kapitulní síně. Vznikly kolem r. 1320. (Foto SUPPOP Praha.) Písek, kostel Narození Panny Marie. Snímání s kříže. Nástěnná malba ze 3. čtvr- tiny 13. století. (Foto SUPPOP Praha.) Podstavec tzv. milánského (též jeruzalémského) svícnu. Byl přivezen pravdě- podobně z druhé milánské výpravy krále Vladislava r. 1162. Je to raně románské dílo značné umělecké ceny. Podstavec byl použit pro renesanční svícen, který dal r. 1641 pořídit arcikníže Leopold Vilém. Svícen je umístěn v kapli sv. Jana Křtitele v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. (Foto SUPPOP Praha.) Pečeť Jana Lucemburského z listiny z r. 1319, a — avers, b — revers. (Foto SUA Praha.) Pečet Oldřicha z Lichtemburka z r. 1310 s ronovským znakem uprostřed. (Foto SUA Praha.) Listina Jana z Klingenberka ze 4. listopadu 1307, jíž slibuje věrnost Jindřichovi, králi českému a polskému (tj. Jindřichovi Korutanskému). Orig. o rozměrech 21 X 6,5 — 2 cm je uložen ve SUA Praha, Archív Koruny české 63. (Foto SUA Praha.) Listina římského krále Jindřicha VII., vydaná ve Frankfurtu 22. července 1310, jíž daruje Jindřichovi z Lipé, nejvyššímu maršálkovi království českého, dědičně město Žitavu a hrad Ronov za pomoc, kterou se zavázal poskytnout Janu Lucem- burskému v boji o český trůn. Orig. perg. 25,5 X 17 — 4 cm je uložen ve SUA Praha, Archív Koruny české 68. (Foto SUA Praha.) Listina z 11. června 1311, jíž Boleslav, Jindřich a Vladislav, knížata vratislavská a lehnická, slibují Janovi, králi českému a polskému, že mu vydají zemi opavskou, kterou mají v zástavě, jakmile jim zaplatí 8000 hřiven pražských grošů. Orig. perg. 25 X 18 — 2,5 cm je uložen ve SUA Praha, Archív Koruny české 70. (Foto SUA Praha.) 25/ Barevné B 2 B 3/ B 4 B 5 B 1/ Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze XXIII G 87, fol. 21'—22a s částí kapitoly 24 a 25. Na fol. 21" je vyobrazen sv. Václav. (Foto V. Havelka.) Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 27'—28a s částí kapitoly 31 a 32 a vyobrazením sv. Vojtěcha. (Foto V. Havelka.) Pasionál abatyše Kunhuty. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze XIV A 17, fol. 37, Parabola o statečném rytíři. Rukopis vznikl asi v posledních letech druhého desetiletí 14. století a obsahuje několik latinských textů různého obsahu. Je považován za jeden z vrcholů české gotické malby. (Foto V. Havelka.) Pasionál abatyše Kunhuty, fol. 22'. Hierarchie světců a světic. (Foto V. Havelka.) Křivoklát, pohled od jihovýchodu. Hrad byl založen kolem poloviny 13. století, úplně přestavěn v l. 1480—1522. (Foto V. Havelka.)
26 27 28/ 29 30 31/ 32 33/ 24/ Povolání Přemysla Oráče zobrazené v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (3. pořadí maleb). Malby pocházejí z r. 1134. (Foto SUPPOP Praha.) Zobrazení krále Vratislava v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (4. pořadí maleb). (Foto SUPPOP Praha.) Strakonice, johanitská komenda, fragment postav Filipa a Jakuba. Nástěnné malby na východní stěně bývalé kapitulní síně. Vznikly kolem r. 1320. (Foto SUPPOP Praha.) Písek, kostel Narození Panny Marie. Snímání s kříže. Nástěnná malba ze 3. čtvr- tiny 13. století. (Foto SUPPOP Praha.) Podstavec tzv. milánského (též jeruzalémského) svícnu. Byl přivezen pravdě- podobně z druhé milánské výpravy krále Vladislava r. 1162. Je to raně románské dílo značné umělecké ceny. Podstavec byl použit pro renesanční svícen, který dal r. 1641 pořídit arcikníže Leopold Vilém. Svícen je umístěn v kapli sv. Jana Křtitele v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. (Foto SUPPOP Praha.) Pečeť Jana Lucemburského z listiny z r. 1319, a — avers, b — revers. (Foto SUA Praha.) Pečet Oldřicha z Lichtemburka z r. 1310 s ronovským znakem uprostřed. (Foto SUA Praha.) Listina Jana z Klingenberka ze 4. listopadu 1307, jíž slibuje věrnost Jindřichovi, králi českému a polskému (tj. Jindřichovi Korutanskému). Orig. o rozměrech 21 X 6,5 — 2 cm je uložen ve SUA Praha, Archív Koruny české 63. (Foto SUA Praha.) Listina římského krále Jindřicha VII., vydaná ve Frankfurtu 22. července 1310, jíž daruje Jindřichovi z Lipé, nejvyššímu maršálkovi království českého, dědičně město Žitavu a hrad Ronov za pomoc, kterou se zavázal poskytnout Janu Lucem- burskému v boji o český trůn. Orig. perg. 25,5 X 17 — 4 cm je uložen ve SUA Praha, Archív Koruny české 68. (Foto SUA Praha.) Listina z 11. června 1311, jíž Boleslav, Jindřich a Vladislav, knížata vratislavská a lehnická, slibují Janovi, králi českému a polskému, že mu vydají zemi opavskou, kterou mají v zástavě, jakmile jim zaplatí 8000 hřiven pražských grošů. Orig. perg. 25 X 18 — 2,5 cm je uložen ve SUA Praha, Archív Koruny české 70. (Foto SUA Praha.) 25/ Barevné B 2 B 3/ B 4 B 5 B 1/ Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze XXIII G 87, fol. 21'—22a s částí kapitoly 24 a 25. Na fol. 21" je vyobrazen sv. Václav. (Foto V. Havelka.) Lobkovický rukopis Dalimilovy kroniky, fol. 27'—28a s částí kapitoly 31 a 32 a vyobrazením sv. Vojtěcha. (Foto V. Havelka.) Pasionál abatyše Kunhuty. Rukopisné oddělení Státní knihovny ČSR v Praze XIV A 17, fol. 37, Parabola o statečném rytíři. Rukopis vznikl asi v posledních letech druhého desetiletí 14. století a obsahuje několik latinských textů různého obsahu. Je považován za jeden z vrcholů české gotické malby. (Foto V. Havelka.) Pasionál abatyše Kunhuty, fol. 22'. Hierarchie světců a světic. (Foto V. Havelka.) Křivoklát, pohled od jihovýchodu. Hrad byl založen kolem poloviny 13. století, úplně přestavěn v l. 1480—1522. (Foto V. Havelka.)
Strana 220
REJSTŘÍK MIST Albrechtice (snad nad Orlicí), ves ve vých. Čechách 160 Altenburg (Aldenburk), město v Sasku; hrabě z Altenburgu 70—72 Anglie; král 182 Babylónie (Sennar, Sinear) starověká říše v povodí Eufratu a Tigridu 11, 206; babylónská věž 11, 190 Bánov (Bahnov), město na Moravě u Uherského Hradiště 180, 214 Bavorsko, Bavory 97, 154, 155, 187; vévoda: Jindřich, Ludvík, Ota III; bavorský les viz Šumava Bechyně, město na Táborsku; z Bechyně viz Tobiáš z Benešova Bezděz, hrad v sev. Čechách 213 Bílá hora, obec u Prahy, bojiště za třicetileté války 198 Bílina, řeka v sz. Čechách 24 Bílina, hrad a město v sz. Čechách 78, 148 Bojiště, místo mezi Prahou a Vyšehradem na dnešním Novém Městě pražském 30, 105, 131, 134, 206, 209, 210 Boleslav 9, 192; kněz 9; viz též Mladá Boleslav, Stará Boleslav boleslavský kraj 191 Bořiměves viz Hořiněves Bošovice (?); z Bošovic viz Rudolf z Kosic Branibory; markrabí: Ota III., Ota V. Dlouhý Brno 94 Brod viz Uherský Brod Brodek, ves v záp. Čechách; kostel sv. Václava 56, 208 Brusnice, potok u Prahy 105 Budějovice (České Budějovice), město v již. Čechách; z Budějovic viz Céč Budín, hlavní město Uher 166, 213 Budyně nad Ohří, město v sz. Čechách 185, 214 Budyšín, hlavní město Horní Lužice 141,211 Bydžov viz Nový Bydžov Cassamare, místo v Itálii 211 Cidlina, řeka ve vých. Čechách 102 Cindorf správně Mühldorf Čechy, česká země 10, 13, 39, 45, 48, 49, 52, 57, 61—64, 66, 68, 75, 77, 78, 83, 89, 101, 104—106, 110, 111, 119, 120, 122, 125, 127, 128, 132, 133, 136, 143, 145, 146, 148, 151, 152, 154, 155, 157—160, 163, 165, 166, 169, 179, 182, 185, 187, 190, 195—198, 209—211, 213; knížata a králové: Boleslav I., Boleslav II., Boleslav III., Boleslav I. Chrabrý, Bořivoj, Bořivoj II., Břetislav I., Břetislav II., Fridrich, Hostivít, Jan Lucemburský, Jindřich Břetislav, Karel IV., Křesomysl, Neklan, Nezamysl, Oldřich, Přemysl, Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar II., Rudolf, Soběslav I., Soběslav II., Spytihněv, Spytihněv II., Svatopluk, sv. Václav, Václav I., Václav II., Václav III., Vladislav I., Vladislav II., Vladislav Jindřich, Vnislav, Vojen, Vrati- slav I., Vratislav II.; kněžny a královny: Božena, Drahomíra, Eliška Přemyslovna, Eliška Rejčka, Guta, Judita, Kunhuta, Ludmila, Markéta, Svatava Černé moře 206 České Budějovice viz Budějovice Děčín, hrad a město v sev. Čechách 213 Děvín, mytický hrad u Prahy 27—30, 34—39, 195 Domažlice, hrad a město v jz. Čechách 78, 115 domažlický kraj 115 220/
REJSTŘÍK MIST Albrechtice (snad nad Orlicí), ves ve vých. Čechách 160 Altenburg (Aldenburk), město v Sasku; hrabě z Altenburgu 70—72 Anglie; král 182 Babylónie (Sennar, Sinear) starověká říše v povodí Eufratu a Tigridu 11, 206; babylónská věž 11, 190 Bánov (Bahnov), město na Moravě u Uherského Hradiště 180, 214 Bavorsko, Bavory 97, 154, 155, 187; vévoda: Jindřich, Ludvík, Ota III; bavorský les viz Šumava Bechyně, město na Táborsku; z Bechyně viz Tobiáš z Benešova Bezděz, hrad v sev. Čechách 213 Bílá hora, obec u Prahy, bojiště za třicetileté války 198 Bílina, řeka v sz. Čechách 24 Bílina, hrad a město v sz. Čechách 78, 148 Bojiště, místo mezi Prahou a Vyšehradem na dnešním Novém Městě pražském 30, 105, 131, 134, 206, 209, 210 Boleslav 9, 192; kněz 9; viz též Mladá Boleslav, Stará Boleslav boleslavský kraj 191 Bořiměves viz Hořiněves Bošovice (?); z Bošovic viz Rudolf z Kosic Branibory; markrabí: Ota III., Ota V. Dlouhý Brno 94 Brod viz Uherský Brod Brodek, ves v záp. Čechách; kostel sv. Václava 56, 208 Brusnice, potok u Prahy 105 Budějovice (České Budějovice), město v již. Čechách; z Budějovic viz Céč Budín, hlavní město Uher 166, 213 Budyně nad Ohří, město v sz. Čechách 185, 214 Budyšín, hlavní město Horní Lužice 141,211 Bydžov viz Nový Bydžov Cassamare, místo v Itálii 211 Cidlina, řeka ve vých. Čechách 102 Cindorf správně Mühldorf Čechy, česká země 10, 13, 39, 45, 48, 49, 52, 57, 61—64, 66, 68, 75, 77, 78, 83, 89, 101, 104—106, 110, 111, 119, 120, 122, 125, 127, 128, 132, 133, 136, 143, 145, 146, 148, 151, 152, 154, 155, 157—160, 163, 165, 166, 169, 179, 182, 185, 187, 190, 195—198, 209—211, 213; knížata a králové: Boleslav I., Boleslav II., Boleslav III., Boleslav I. Chrabrý, Bořivoj, Bořivoj II., Břetislav I., Břetislav II., Fridrich, Hostivít, Jan Lucemburský, Jindřich Břetislav, Karel IV., Křesomysl, Neklan, Nezamysl, Oldřich, Přemysl, Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar II., Rudolf, Soběslav I., Soběslav II., Spytihněv, Spytihněv II., Svatopluk, sv. Václav, Václav I., Václav II., Václav III., Vladislav I., Vladislav II., Vladislav Jindřich, Vnislav, Vojen, Vrati- slav I., Vratislav II.; kněžny a královny: Božena, Drahomíra, Eliška Přemyslovna, Eliška Rejčka, Guta, Judita, Kunhuta, Ludmila, Markéta, Svatava Černé moře 206 České Budějovice viz Budějovice Děčín, hrad a město v sev. Čechách 213 Děvín, mytický hrad u Prahy 27—30, 34—39, 195 Domažlice, hrad a město v jz. Čechách 78, 115 domažlický kraj 115 220/
Strana 221
Dubá, hrad v sev. Čechách; z Dubé páni 211; viz též Hynáček, Hynek a Hynek Žák z Dub Dunaj, řeka 139 Durynsko 210 Evropa 190, 193, 196, 212 Falkenštejn, hrad v Bavorsku; z Falkenštejna viz Záviš Fulda, město a klášter v Hessensku 146; opat 146 Habichtsburg (Habsburg), hrad ve Švýcarsku 213 Hammerstein, hrad v Porýní 209 Hardek (Črdihu), městečko v Dolních Rakousích; hrabata z Hardeka 156; viz též Konrá a Ota Havlíčkův Brod, město ve vých. Čechách 213 Házmburk viz Klepý; z Házmburku viz Vilém Heřmanice, ves u Litomyšle 175 Hlohov, hrad u Lehnice 77, 97 Hnězdno, město v Polsku 77 Holíč, hrad a město na záp. Slovensku 180 Horažďovice (Ohražděvice), město v již. Čechách 168, 213 Hořepník, hrad v již. Čechách; z Hořepníka viz Dětoch z Třebelovic Hořice, město v sv. Čechách 212 Hořiněves (Bořiměves), ves v sv. Čechách 160 Hradec Králové, město ve vých. Čechách 179, 197 Hradecko 84, 191, 208, 209 Hradiště viz Levý Hradec, Uherské Hradiště Hvozdec, hrad v Míšeňsku 91 Charváty viz Chorvatsko Chlumec, hrad u Chabařovic 116 Chlumec nad Cidlinou, město ve vých. Čechách 214 Chorvatsko (Charváty) 12, 190 Choustník, hrad v již. Čechách; páni z Choustníka 208 Chrudim, město ve vých. Čechách 83, 103, 169, 170 Chrudimsko 191 Chýnov, ves na Rakovnicku 42 Jablonec, město a hrad v sev. Čechách; z Jablonce viz Hašek, Jan a Rehník Jablonné, hrad a město v sev. Čechách; z Jablonného viz Havel, Havel ml., Jaroslav Jaroměř, město ve vých. Čechách 84, 195, 208 Jeruzalém, hlavní město Palestiny 133, 208, 214; Šalomounův chrám 208 Jivjany, ves v záp. Čechách; vladykové z Jivjan 212 Kališ, město v Polsku 164 Kámen, od Kamene pražský měštanský rod 173 Kamenice (Dolní Kamenice), ves ve stř. Čechách; vladykové z Kamenice 210 Kazín (Kašín), mýtický hrad nad Berounkou 14 Kladsko 146, 158, 212 Klepý (nyní Házmburk), hrad v sz. Čechách 47, 195 Köckeritz (Kokořice); páni z Köckeritz 214 Kokořín, hrad u Mělníka 206 Kolín, město v Čechách 169 Korutany 174 Kosice, ves ve stř. Čechách; z Kosic viz Rudolf Kouřim, město v Čechách 140, 195, 211 / 221/
Dubá, hrad v sev. Čechách; z Dubé páni 211; viz též Hynáček, Hynek a Hynek Žák z Dub Dunaj, řeka 139 Durynsko 210 Evropa 190, 193, 196, 212 Falkenštejn, hrad v Bavorsku; z Falkenštejna viz Záviš Fulda, město a klášter v Hessensku 146; opat 146 Habichtsburg (Habsburg), hrad ve Švýcarsku 213 Hammerstein, hrad v Porýní 209 Hardek (Črdihu), městečko v Dolních Rakousích; hrabata z Hardeka 156; viz též Konrá a Ota Havlíčkův Brod, město ve vých. Čechách 213 Házmburk viz Klepý; z Házmburku viz Vilém Heřmanice, ves u Litomyšle 175 Hlohov, hrad u Lehnice 77, 97 Hnězdno, město v Polsku 77 Holíč, hrad a město na záp. Slovensku 180 Horažďovice (Ohražděvice), město v již. Čechách 168, 213 Hořepník, hrad v již. Čechách; z Hořepníka viz Dětoch z Třebelovic Hořice, město v sv. Čechách 212 Hořiněves (Bořiměves), ves v sv. Čechách 160 Hradec Králové, město ve vých. Čechách 179, 197 Hradecko 84, 191, 208, 209 Hradiště viz Levý Hradec, Uherské Hradiště Hvozdec, hrad v Míšeňsku 91 Charváty viz Chorvatsko Chlumec, hrad u Chabařovic 116 Chlumec nad Cidlinou, město ve vých. Čechách 214 Chorvatsko (Charváty) 12, 190 Choustník, hrad v již. Čechách; páni z Choustníka 208 Chrudim, město ve vých. Čechách 83, 103, 169, 170 Chrudimsko 191 Chýnov, ves na Rakovnicku 42 Jablonec, město a hrad v sev. Čechách; z Jablonce viz Hašek, Jan a Rehník Jablonné, hrad a město v sev. Čechách; z Jablonného viz Havel, Havel ml., Jaroslav Jaroměř, město ve vých. Čechách 84, 195, 208 Jeruzalém, hlavní město Palestiny 133, 208, 214; Šalomounův chrám 208 Jivjany, ves v záp. Čechách; vladykové z Jivjan 212 Kališ, město v Polsku 164 Kámen, od Kamene pražský měštanský rod 173 Kamenice (Dolní Kamenice), ves ve stř. Čechách; vladykové z Kamenice 210 Kazín (Kašín), mýtický hrad nad Berounkou 14 Kladsko 146, 158, 212 Klepý (nyní Házmburk), hrad v sz. Čechách 47, 195 Köckeritz (Kokořice); páni z Köckeritz 214 Kokořín, hrad u Mělníka 206 Kolín, město v Čechách 169 Korutany 174 Kosice, ves ve stř. Čechách; z Kosic viz Rudolf Kouřim, město v Čechách 140, 195, 211 / 221/
Strana 222
Kouřimsko, kouřimský kraj 46, 121, 140, 191; viz též Zličsko Krakov, hrad a město v Polsku 63, 164, 167 Křesín ves v záp. Čechách; vladykové z Křesína 210 Křivoklát, hrad v Čechách 131, 141, 169 Kutná Hora 166, 169, 173 Kyjev (nyní v SSSR) 146 Kyleb, zaniklá ves u Lipska 208 Labe, řeka v Čechách 102, 110, 163, 185 Ledeč nad Sázavou, město ve vých. Čechách 198 Lemberk, hrad v sev. Čechách; páni z Lemberka 212; viz též Havel, Havel ml. Levý Hradec (Hradiště), býv. hrad nad Vltavou poblíž Prahy 48, 206; kostel sv. Klimenta 48 Libice, býv. slavníkovský hrad na soutoku Labe a Cidliny 61, 63, 102 Libušín (Libuš), mýtický hrad v Čechách 25, 27, 33 Lichtenburk (Světlík), hrad ve vých. Čechách; páni z Lichtenburka 211; viz též Hynek, Rai- mund, Smil Lipá, hrad v sev. Čechách; páni z Lipé 211; viz též Jindřich Lipnice (Lipník), hrad ve vých. Čechách 213; z Lipníka viz Ctibor Lipsko, město v Sasku 198 Litomyšl, hrad a město ve vých. Čechách 175 Loděnice (Lodyně), ves u Berouna 126, 127, 210 Loděnice u Znojma 210 Louny, město v sz. Čechách 158 Lovoš, hora v Českém středohoří 41 Lucko, území Lučanů, pozdější Žatecko 39, 42, 44—46 Medulán viz Milán Medvězí, vrch v Čechách 206 Meeran, statek Judity Durynské v Durynsku 210 Mělník, město v Čechách 50 Michalovice (Michelsburk), hrad u Mladé Boleslavi 213; z Michalovic viz Jan Milán (Medulán), město v sev. Itálii 84, 87, 88, 109, 111, 196, 208 Milčice (Milíčice), ves u Sadské 110 Míšeň 91, 144, 164, 173, 174, 210; markrabí: Ekbert II. Mladá Boleslav, město v Čechách 61, 192, 213 Mnichov 198 Mohuč, město v Německu na soutoku Rýna a Mohanu 120, 157 Morava 47—49, 61, 83, 84, 91, 93, 97, 99, 100, 103, 132, 143, 144, 154, 156, 158, 179, 210; král: Svatopluk; biskup: Metoděj; kronika 194; viz též Stará Morava Most, město v sz. Čechách 151, 213 Mühldorf (u Dalimila mylně Cindorf), město v Bavorsku nad řekou Innem 155, 212, 214 Mýto viz Vysoké Mýto Neapol, město v jižní Itálii 210 Německo 74, 89, 115, 121, 128, 131, 146, 169; kronika 70, 194; král, císař 70—72, 127, císařova dcera 70—72; viz též Adolf Nassavský, Albrecht I., Arnulf, Fridrich I. Barbarossa, Fridrich II., Fridrich Sličný, Jindřich I. Ptáčník, Jindřich III., Jindřich IV., Jindřich V., Jindřich VI., Jindřich VII., Karel III. Tlustý, Karel IV., Konrád II., Lotar II., Lotar III., Ludvík Bavor, Ota III., Ota IV., Rudolf I. Nitra, město na Slovensku 209 Nové Město pražské viz Praha Nový Bydžov, město ve vých. Čechách 169 Ohražděvice viz Horažďovice Ohře, řeka v záp. Čechách 45 222/
Kouřimsko, kouřimský kraj 46, 121, 140, 191; viz též Zličsko Krakov, hrad a město v Polsku 63, 164, 167 Křesín ves v záp. Čechách; vladykové z Křesína 210 Křivoklát, hrad v Čechách 131, 141, 169 Kutná Hora 166, 169, 173 Kyjev (nyní v SSSR) 146 Kyleb, zaniklá ves u Lipska 208 Labe, řeka v Čechách 102, 110, 163, 185 Ledeč nad Sázavou, město ve vých. Čechách 198 Lemberk, hrad v sev. Čechách; páni z Lemberka 212; viz též Havel, Havel ml. Levý Hradec (Hradiště), býv. hrad nad Vltavou poblíž Prahy 48, 206; kostel sv. Klimenta 48 Libice, býv. slavníkovský hrad na soutoku Labe a Cidliny 61, 63, 102 Libušín (Libuš), mýtický hrad v Čechách 25, 27, 33 Lichtenburk (Světlík), hrad ve vých. Čechách; páni z Lichtenburka 211; viz též Hynek, Rai- mund, Smil Lipá, hrad v sev. Čechách; páni z Lipé 211; viz též Jindřich Lipnice (Lipník), hrad ve vých. Čechách 213; z Lipníka viz Ctibor Lipsko, město v Sasku 198 Litomyšl, hrad a město ve vých. Čechách 175 Loděnice (Lodyně), ves u Berouna 126, 127, 210 Loděnice u Znojma 210 Louny, město v sz. Čechách 158 Lovoš, hora v Českém středohoří 41 Lucko, území Lučanů, pozdější Žatecko 39, 42, 44—46 Medulán viz Milán Medvězí, vrch v Čechách 206 Meeran, statek Judity Durynské v Durynsku 210 Mělník, město v Čechách 50 Michalovice (Michelsburk), hrad u Mladé Boleslavi 213; z Michalovic viz Jan Milán (Medulán), město v sev. Itálii 84, 87, 88, 109, 111, 196, 208 Milčice (Milíčice), ves u Sadské 110 Míšeň 91, 144, 164, 173, 174, 210; markrabí: Ekbert II. Mladá Boleslav, město v Čechách 61, 192, 213 Mnichov 198 Mohuč, město v Německu na soutoku Rýna a Mohanu 120, 157 Morava 47—49, 61, 83, 84, 91, 93, 97, 99, 100, 103, 132, 143, 144, 154, 156, 158, 179, 210; král: Svatopluk; biskup: Metoděj; kronika 194; viz též Stará Morava Most, město v sz. Čechách 151, 213 Mühldorf (u Dalimila mylně Cindorf), město v Bavorsku nad řekou Innem 155, 212, 214 Mýto viz Vysoké Mýto Neapol, město v jižní Itálii 210 Německo 74, 89, 115, 121, 128, 131, 146, 169; kronika 70, 194; král, císař 70—72, 127, císařova dcera 70—72; viz též Adolf Nassavský, Albrecht I., Arnulf, Fridrich I. Barbarossa, Fridrich II., Fridrich Sličný, Jindřich I. Ptáčník, Jindřich III., Jindřich IV., Jindřich V., Jindřich VI., Jindřich VII., Karel III. Tlustý, Karel IV., Konrád II., Lotar II., Lotar III., Ludvík Bavor, Ota III., Ota IV., Rudolf I. Nitra, město na Slovensku 209 Nové Město pražské viz Praha Nový Bydžov, město ve vých. Čechách 169 Ohražděvice viz Horažďovice Ohře, řeka v záp. Čechách 45 222/
Strana 223
Okoř, hrad záp. od Prahy 206 Okořín (?),hrad 36; dcera pána z Okořína viz Šárka Oldříš, hrad ve vých. Čechách 76, 195; chrám sv. Jana Křtitele 67 Olomouc, město a hrad na Moravě 90, 146, 167; biskup: Jan I., Hynek Žák z Dubé Opatovice, opatovický klášter, klášter ve vých. Čechách 194; kronika 9, 194 Opočno, ves u Uherska ve vých. Čechách 170 Osek, klášter v záp. Čechách 157 Ostrý, hrad v sev. Čechách 213 Ostřihom (Střihom), město v Uhrách 82, 93, 103 Panenský Týnec, městečko v sz. Čechách 212 Paříž 164 Petřín, vrch u Prahy Plzeňsko, plzeňský kraj 82, 158 Poděbrady, město v Čechách 88, 208; z Poděbrad viz Vilém Polička (Police), město ve vých. Čechách 169 Polsko, polské země 63, 68, 77, 89, 94, 97, 101, 103, 110, 120, 146, 164, 207 Pomořany 164 Pochří 206 Porýní 209 Poznaň, město v Polsku 164 Praha 26, 42, 45, 46, 48, 52—54, 59, 61, 67, 82, 88, 94, 98, 103, 105, 106, 110, 111, 115, 119, 121, 125, 126, 130, 131, 143, 144, 146, 160, 163, 164, 166, 172, 173, 176, 180, 190, 195, 206, 208—211, 213, 216; Staré Město 214; Malá Strana 191, 192; Nové Město 206; Na poříčí 143; kostely a kláštery: sv. Havla 214; sv. Jana Křtitele 126; sv. Jiří 61, 82, abatyše (snad Alžběta, dcera Bruna z Querfurtu) 82, 83, viz též Mlada; sv. Klimenta 143; sv. Marie 48; sv. Víta 44, 59, 88, Rajský dvůr 44; johanitský klášter na Malé Straně 191; Nové tržiště (mě- sto) u sv. Havla 173, 214; špitál křižovníků na Starém Městě 173, 214; most 140, 211; biskupové: Bernard, Budislav, Daniel I., Daniel II., Fridrich, Heřman, Hizzo, Jan I., Jan II., Jan III., Jan IV., Jaromír, Kosmas, Menhart, Mikuláš, Ondřej, Ota, Pelhřim, Rehoř, Silvestr, Tobiáš, Valentin Prosek, vesnice u Prahy 94 Přimda, hrad v záp. Čechách 70, 195 Připek, vrch v Čechách 206 Pšov, hrad na místě dnešního Mělníka 50; hrabata 50; viz též Ludmila Pšovka, řeka v Čechách 50 Radomilice ves v jižních Čechách; vladykové 212 Rakousy, Rakousko 91, 144, 154, 155, 157—159, 168, 185; markrabě, vévoda: Albrecht I., Frid- rich I. Bojovný, Fridrich Sličný, Leopold II., Leopold VI., Rudolf „na Rákuši“, sněmovní pole před Budínem 166 Reussa, řeka ve Švýcarsku 213 Riesenburk, hrad v sz. Čechách; z Riesenburka viz Boreš, Mikuláš, Půta Rokycany, město v záp. Čechách 209 Rokytnice, potok u Prahy 209 Roncesvallský průsmyk (v Pyrenejích) 208 Ronov, hrad ve vých. Čechách 213; páni z Ronova 211; viz též z Dubé, z Lichtenburka, z Lipé na Ronovci viz Čeněk Roupov, hrad v záp. Čechách; z Roupova viz Václav Vilém Rožmberk, hrad a město v jižních Čechách; páni z Rožmberka viz Rožmberkové Rychnov nad Kněžnou, město ve vých. Čechách 212 Rýn, řeka v záp. Evropě 115, 125, 145, 164, 170, 181, 213; viz též Porýní Recko 11, 93 Řezno, město v Bavorsku 71, 121, 136, 140, 198; klášter sv. Jimrama — knihovna 198 / 223/
Okoř, hrad záp. od Prahy 206 Okořín (?),hrad 36; dcera pána z Okořína viz Šárka Oldříš, hrad ve vých. Čechách 76, 195; chrám sv. Jana Křtitele 67 Olomouc, město a hrad na Moravě 90, 146, 167; biskup: Jan I., Hynek Žák z Dubé Opatovice, opatovický klášter, klášter ve vých. Čechách 194; kronika 9, 194 Opočno, ves u Uherska ve vých. Čechách 170 Osek, klášter v záp. Čechách 157 Ostrý, hrad v sev. Čechách 213 Ostřihom (Střihom), město v Uhrách 82, 93, 103 Panenský Týnec, městečko v sz. Čechách 212 Paříž 164 Petřín, vrch u Prahy Plzeňsko, plzeňský kraj 82, 158 Poděbrady, město v Čechách 88, 208; z Poděbrad viz Vilém Polička (Police), město ve vých. Čechách 169 Polsko, polské země 63, 68, 77, 89, 94, 97, 101, 103, 110, 120, 146, 164, 207 Pomořany 164 Pochří 206 Porýní 209 Poznaň, město v Polsku 164 Praha 26, 42, 45, 46, 48, 52—54, 59, 61, 67, 82, 88, 94, 98, 103, 105, 106, 110, 111, 115, 119, 121, 125, 126, 130, 131, 143, 144, 146, 160, 163, 164, 166, 172, 173, 176, 180, 190, 195, 206, 208—211, 213, 216; Staré Město 214; Malá Strana 191, 192; Nové Město 206; Na poříčí 143; kostely a kláštery: sv. Havla 214; sv. Jana Křtitele 126; sv. Jiří 61, 82, abatyše (snad Alžběta, dcera Bruna z Querfurtu) 82, 83, viz též Mlada; sv. Klimenta 143; sv. Marie 48; sv. Víta 44, 59, 88, Rajský dvůr 44; johanitský klášter na Malé Straně 191; Nové tržiště (mě- sto) u sv. Havla 173, 214; špitál křižovníků na Starém Městě 173, 214; most 140, 211; biskupové: Bernard, Budislav, Daniel I., Daniel II., Fridrich, Heřman, Hizzo, Jan I., Jan II., Jan III., Jan IV., Jaromír, Kosmas, Menhart, Mikuláš, Ondřej, Ota, Pelhřim, Rehoř, Silvestr, Tobiáš, Valentin Prosek, vesnice u Prahy 94 Přimda, hrad v záp. Čechách 70, 195 Připek, vrch v Čechách 206 Pšov, hrad na místě dnešního Mělníka 50; hrabata 50; viz též Ludmila Pšovka, řeka v Čechách 50 Radomilice ves v jižních Čechách; vladykové 212 Rakousy, Rakousko 91, 144, 154, 155, 157—159, 168, 185; markrabě, vévoda: Albrecht I., Frid- rich I. Bojovný, Fridrich Sličný, Leopold II., Leopold VI., Rudolf „na Rákuši“, sněmovní pole před Budínem 166 Reussa, řeka ve Švýcarsku 213 Riesenburk, hrad v sz. Čechách; z Riesenburka viz Boreš, Mikuláš, Půta Rokycany, město v záp. Čechách 209 Rokytnice, potok u Prahy 209 Roncesvallský průsmyk (v Pyrenejích) 208 Ronov, hrad ve vých. Čechách 213; páni z Ronova 211; viz též z Dubé, z Lichtenburka, z Lipé na Ronovci viz Čeněk Roupov, hrad v záp. Čechách; z Roupova viz Václav Vilém Rožmberk, hrad a město v jižních Čechách; páni z Rožmberka viz Rožmberkové Rychnov nad Kněžnou, město ve vých. Čechách 212 Rýn, řeka v záp. Evropě 115, 125, 145, 164, 170, 181, 213; viz též Porýní Recko 11, 93 Řezno, město v Bavorsku 71, 121, 136, 140, 198; klášter sv. Jimrama — knihovna 198 / 223/
Strana 224
Řím 61, 62, 84, 93, 111, 135, 156, 164; bazilika sv. Petra 112; papež: Benedikt IX., Jan XV., Paschal II. římsko-německá říše viz Německo Říp, vrch v Čechách 13, 41, 195 Sadská, městečko ve stř. Čechách 109, 115, 195 Sasko 91, 160, 163 Sázava, řeka v Čechách 61 Sennar, Sinear viz Babylónie Sieradz, město v Polsku; vévoda 164 Skuhrov, zaniklý hrad u Rychnova nad Kněžnou; ze Skuhrova viz Mutina Soluň, město v Makedonii 206 Srbsko, srbský kraj (tj. území Slovanů) 12; kníže 91 Stadice, ves v záp. Čechách 24, 25, 144, 195 Stará Boleslav, hrad a město v Čechách 50, 57, 59, 61, 76, 78, 191, 207; kostel sv. Václava 207 Stará Morava 195 Staré Město viz Praha Stodor, krajina při Havole v zemi Luticů 207; viz též Drahomíra Stožec (Schatzberg), osada v Dolních Rakousích 156 Strahov, vrch a klášter u Prahy 67, 210 Strakonice, město a hrad v jižních Čechách; ze Strakonic viz Bavor ze Strakonic Stráž, Vartemberk, hrad v sev. Čechách; ze Stráže viz Jan Středozemní moře 190 Střihom viz Ostřihom Svárov, hrad v sv. Čechách 213 Sviní Brod (Schweinfurt), klášter a město v Bavorsku 75 Šárka, údolí u Prahy 36, 195 Šebín (Zebín?), tvrz u Levous; vladykové ze Šebína 210 Šumava (u Dalimila bavorský les) 78 Švýcarsko 213 Tetín, mytický hrad nad Berounkou 14, 51 Toskánsko 209 Třebelovice, tvrz v Čechách; z Třebelovic viz Dětoch Třesice, zaniklá ves u Chlumce nad Cidlinou 214; z Třesic viz Věněk Turov, ves u Uherska ve vých. Čechách 170 Tursko, pole poblíž Levého Hradce 42, 43 Uherské Hradiště, město na Moravě 180, 214 Uhersko, ves ve vých. Čechách; z Uherska viz Ctibor Uherský Brod, město na Moravě 180, 214 Uhry 93, 101—103, 145, 156, 166, 167, 210, 213; králové 82 (Samuel Aba nebo Ondřej I.) 194; viz též Béla IV., Koloman, Ondřej I., Ota, Štěpán I., Štěpán II. Upa, řeka ve vých. Čechách 213 Upice, město ve vých. Čechách 213 ústecký hrad viz Ústí nad Lužnicí Ústí nad Labem, město v sev. Čechách 213 Ústí nad Lužnicí, hrad v jižních Čechách 92, 212 Valdek, hrad v Čechách; z Valdeka viz Vilém Zajíc Vartemberk viz Stráž Velehrad, údajně sídelní hrad staromor. knížat 48, 206 Velíz, vrch v Čechách 66, 195 Vetlá, ves v sz. Čechách; vladykové z Vetlé 210 224/
Řím 61, 62, 84, 93, 111, 135, 156, 164; bazilika sv. Petra 112; papež: Benedikt IX., Jan XV., Paschal II. římsko-německá říše viz Německo Říp, vrch v Čechách 13, 41, 195 Sadská, městečko ve stř. Čechách 109, 115, 195 Sasko 91, 160, 163 Sázava, řeka v Čechách 61 Sennar, Sinear viz Babylónie Sieradz, město v Polsku; vévoda 164 Skuhrov, zaniklý hrad u Rychnova nad Kněžnou; ze Skuhrova viz Mutina Soluň, město v Makedonii 206 Srbsko, srbský kraj (tj. území Slovanů) 12; kníže 91 Stadice, ves v záp. Čechách 24, 25, 144, 195 Stará Boleslav, hrad a město v Čechách 50, 57, 59, 61, 76, 78, 191, 207; kostel sv. Václava 207 Stará Morava 195 Staré Město viz Praha Stodor, krajina při Havole v zemi Luticů 207; viz též Drahomíra Stožec (Schatzberg), osada v Dolních Rakousích 156 Strahov, vrch a klášter u Prahy 67, 210 Strakonice, město a hrad v jižních Čechách; ze Strakonic viz Bavor ze Strakonic Stráž, Vartemberk, hrad v sev. Čechách; ze Stráže viz Jan Středozemní moře 190 Střihom viz Ostřihom Svárov, hrad v sv. Čechách 213 Sviní Brod (Schweinfurt), klášter a město v Bavorsku 75 Šárka, údolí u Prahy 36, 195 Šebín (Zebín?), tvrz u Levous; vladykové ze Šebína 210 Šumava (u Dalimila bavorský les) 78 Švýcarsko 213 Tetín, mytický hrad nad Berounkou 14, 51 Toskánsko 209 Třebelovice, tvrz v Čechách; z Třebelovic viz Dětoch Třesice, zaniklá ves u Chlumce nad Cidlinou 214; z Třesic viz Věněk Turov, ves u Uherska ve vých. Čechách 170 Tursko, pole poblíž Levého Hradce 42, 43 Uherské Hradiště, město na Moravě 180, 214 Uhersko, ves ve vých. Čechách; z Uherska viz Ctibor Uherský Brod, město na Moravě 180, 214 Uhry 93, 101—103, 145, 156, 166, 167, 210, 213; králové 82 (Samuel Aba nebo Ondřej I.) 194; viz též Béla IV., Koloman, Ondřej I., Ota, Štěpán I., Štěpán II. Upa, řeka ve vých. Čechách 213 Upice, město ve vých. Čechách 213 ústecký hrad viz Ústí nad Lužnicí Ústí nad Labem, město v sev. Čechách 213 Ústí nad Lužnicí, hrad v jižních Čechách 92, 212 Valdek, hrad v Čechách; z Valdeka viz Vilém Zajíc Vartemberk viz Stráž Velehrad, údajně sídelní hrad staromor. knížat 48, 206 Velíz, vrch v Čechách 66, 195 Vetlá, ves v sz. Čechách; vladykové z Vetlé 210 224/
Strana 225
Vizmburk, hrad u Upice; z Vizmburka viz Tas Vlastislav, mytický hrad v Čechách 41, 206 Vltava, řeka 26, 91, 129, 140, 173, 206 Vratislav (Wrócław), město v Polsku 82, 146 Vratislav, býv. hrad nad dnešní Vraclaví u Vysokého Mýta 102 Vřešťov, zaniklý hrad u Hořic; z Vřešťova viz Mutina Vysoké Mýto 169, 170 Vyšehrad, hrad u Prahy 30, 33, 34, 36, 38, 66, 105, 206, 210; kostel 194 Zderaz, klášter u Prahy 94, 195 Zebín, viz Šebín Zhořelec, město v Horní Lužici 141, 211 Zlicov, starý hrad Zličanů (dosvědčen jen u Dalimila) 140 Zličsko, zličská zem, pozdější Kouřimsko 46, 53, 54, 121; kníže 61 Znojmo, hrad a město na jižní Moravě 143 Zobor, hora u Nitry 50 Zvířetice, hrad na Boleslavsku; ze Zvířetic viz Heřman, Zdislav Žampach, hrad ve vých. Čechách; ze Žampachu viz Hložkové, Koldové Žatec, město v záp. Čechách 50, 207 Žatecko 39, 194 Žirotín, hrad v záp. Čechách; páni ze Žirotína 212; viz též Plichta ze Žirotína Žitava, město v Horní Lužici 146, 213 Žitomíř, ves ve stř. Čechách 53, 54 Žiželice, městečko ve stř. Čechách; ze Žiželic viz Dětoch z Třebelovic
Vizmburk, hrad u Upice; z Vizmburka viz Tas Vlastislav, mytický hrad v Čechách 41, 206 Vltava, řeka 26, 91, 129, 140, 173, 206 Vratislav (Wrócław), město v Polsku 82, 146 Vratislav, býv. hrad nad dnešní Vraclaví u Vysokého Mýta 102 Vřešťov, zaniklý hrad u Hořic; z Vřešťova viz Mutina Vysoké Mýto 169, 170 Vyšehrad, hrad u Prahy 30, 33, 34, 36, 38, 66, 105, 206, 210; kostel 194 Zderaz, klášter u Prahy 94, 195 Zebín, viz Šebín Zhořelec, město v Horní Lužici 141, 211 Zlicov, starý hrad Zličanů (dosvědčen jen u Dalimila) 140 Zličsko, zličská zem, pozdější Kouřimsko 46, 53, 54, 121; kníže 61 Znojmo, hrad a město na jižní Moravě 143 Zobor, hora u Nitry 50 Zvířetice, hrad na Boleslavsku; ze Zvířetic viz Heřman, Zdislav Žampach, hrad ve vých. Čechách; ze Žampachu viz Hložkové, Koldové Žatec, město v záp. Čechách 50, 207 Žatecko 39, 194 Žirotín, hrad v záp. Čechách; páni ze Žirotína 212; viz též Plichta ze Žirotína Žitava, město v Horní Lužici 146, 213 Žitomíř, ves ve stř. Čechách 53, 54 Žiželice, městečko ve stř. Čechách; ze Žiželic viz Dětoch z Třebelovic
Strana 226
REJSTŘÍK OSOB Adalbert, arcibiskup mohučský (1111—1137) 120, 210 Adolf Nassavský, král německý (1292—1298) 165, 213 Albrecht I. Habsburský, král německý (1298—1308) 165—167, 168, 170, 193, 197, 213 Alexandr III. Veliký, král makedonský (336—323 př. n. l.) 30, 206, 214 sv. Alžběta, dcera Ondřeje Uherského († 1231) 145, 211 Alžběta, dcera Štěpána V. Uherského, 2. manželka Záviše z Falkenštejna (provdána 1287) 163, 213 Amazonky 30, 206, 214 Anežka, dcera Přemysla Otakara II., manželka Rudolfa I. Habsburského († 1296) 170, 213; syn: Jan Parricida Anna, dcera Václava II., manželka Jindřicha Korutanského († 1313) 169, 213 Apfštejnér viz Jindřich z Aufenštejna sv. Apolinář 109, 115 Arnulf, král východofranský, od 896 císař (887—899) 206 Bachmann Adolf 191, 215 Balbín Bohuslav 191 Barnabáš, poustevník 69 Bartoš F. M. 192 Bavor ze Strakonic 168, 213 Bavorovici („ze Střely“), český panský rod 180, 214 Bavoři 115, 125, 154, 155, 188, 212 Beatrix (Božena), dcera Václava I., manželka Oty III. Braniborského († 1270) 212 Bedřich viz Fridrich Béla IV., král uherský (1253—1270) 156, 157, 212, 213 Bena, předák 110 Beneda, bojovník 91 Benedikt IX., papež (1032—1045) 78, 207 Benedikt, poustevník 69 Beneš z Cvilína 159, 212 Benešovici, český panský rod 212, 214 Beran Josef 192 Bernard, biskup pražský (1236—1240) 145, 211 Boleslav I. Ukrutný, kníže český (935—967/972) 50, 57—61, 190, 207 Boleslav II. Pobožný, kníže český (967l972—999) 61, 207 Boleslav III. Ryšavý, kníže český (999—1002, 1003, † 1007) 63, 64, 77, 207 Boleslav, podle Dalimila syn Soběslava II. 127 Boleslav I. Chrabrý, kníže, od 1025 král polský (992—1025), v letech 1003—1004 též kníže český. U Dalimila nesprávně jmenován Měšek 63, 64, 66—69, 77, 194, 207 Boreš (Bořek) Hrabišic 139, 211 Boreš z Riesenburka 151, 157, 212 Bořivoj, kníže český († 894) 47, 48, 50, 190, 206 Bořivoj II., kníže český (1101—1107, 1117—1120) 99—101, 105, 106, 109—111, 113—115, 119, 209 Božej, Vršovec 98, 101—103; synové 103 Božena, česká kněžna († 1052) 73, 74 Brabanti 125 Břetislav I., kníže český (1034—1055) 74—78, 81, 82, 89, (mylně jmenován Spytihněv), 207, 208 Břetislav II., kníže český (1092—1100) 91, 92, 94, 97—99, 209 Břetislav, syn Břetislava II. 111, 112 226/
REJSTŘÍK OSOB Adalbert, arcibiskup mohučský (1111—1137) 120, 210 Adolf Nassavský, král německý (1292—1298) 165, 213 Albrecht I. Habsburský, král německý (1298—1308) 165—167, 168, 170, 193, 197, 213 Alexandr III. Veliký, král makedonský (336—323 př. n. l.) 30, 206, 214 sv. Alžběta, dcera Ondřeje Uherského († 1231) 145, 211 Alžběta, dcera Štěpána V. Uherského, 2. manželka Záviše z Falkenštejna (provdána 1287) 163, 213 Amazonky 30, 206, 214 Anežka, dcera Přemysla Otakara II., manželka Rudolfa I. Habsburského († 1296) 170, 213; syn: Jan Parricida Anna, dcera Václava II., manželka Jindřicha Korutanského († 1313) 169, 213 Apfštejnér viz Jindřich z Aufenštejna sv. Apolinář 109, 115 Arnulf, král východofranský, od 896 císař (887—899) 206 Bachmann Adolf 191, 215 Balbín Bohuslav 191 Barnabáš, poustevník 69 Bartoš F. M. 192 Bavor ze Strakonic 168, 213 Bavorovici („ze Střely“), český panský rod 180, 214 Bavoři 115, 125, 154, 155, 188, 212 Beatrix (Božena), dcera Václava I., manželka Oty III. Braniborského († 1270) 212 Bedřich viz Fridrich Béla IV., král uherský (1253—1270) 156, 157, 212, 213 Bena, předák 110 Beneda, bojovník 91 Benedikt IX., papež (1032—1045) 78, 207 Benedikt, poustevník 69 Beneš z Cvilína 159, 212 Benešovici, český panský rod 212, 214 Beran Josef 192 Bernard, biskup pražský (1236—1240) 145, 211 Boleslav I. Ukrutný, kníže český (935—967/972) 50, 57—61, 190, 207 Boleslav II. Pobožný, kníže český (967l972—999) 61, 207 Boleslav III. Ryšavý, kníže český (999—1002, 1003, † 1007) 63, 64, 77, 207 Boleslav, podle Dalimila syn Soběslava II. 127 Boleslav I. Chrabrý, kníže, od 1025 král polský (992—1025), v letech 1003—1004 též kníže český. U Dalimila nesprávně jmenován Měšek 63, 64, 66—69, 77, 194, 207 Boreš (Bořek) Hrabišic 139, 211 Boreš z Riesenburka 151, 157, 212 Bořivoj, kníže český († 894) 47, 48, 50, 190, 206 Bořivoj II., kníže český (1101—1107, 1117—1120) 99—101, 105, 106, 109—111, 113—115, 119, 209 Božej, Vršovec 98, 101—103; synové 103 Božena, česká kněžna († 1052) 73, 74 Brabanti 125 Břetislav I., kníže český (1034—1055) 74—78, 81, 82, 89, (mylně jmenován Spytihněv), 207, 208 Břetislav II., kníže český (1092—1100) 91, 92, 94, 97—99, 209 Břetislav, syn Břetislava II. 111, 112 226/
Strana 227
Břetislav viz Jindřich Břetislav Budislav (Budivoj), biskup pražský (1226) 211 Budivoj, syn Chřenův 99 Budovcové z Budova, český panský rod 209 Buškovic (tj. Buzův syn) viz Dětříšek Buzicové, český panský rod 209, 213 Cikáni 212 Ctibor z Lipníka 160 (?), 212, 213 Ctibor Moudrá hlava 151, 152; syn: Jaroš Ctibor z Uherska 170 Ctirad 35, 36 Čapek J. B. 217 Častava 33 Čéč (Číč) z Budějovic 158 Čech, praotec 12, 13, 190 Ceněk na Ronovci († 1314) 187, 214 Češi 44, 45, 48, 62, 67, 74, 76, 77, 82, 87, 88, 90, 92—94, 99, 105, 106, 109, 110, 112, 113, 115, 116, 121, 122, 126, 130—132, 134, 135, 139, 141, 144—146, 148, 154—157, 159, 163, 164, 168—171, 174—176, 180, 181, 185—188, 196, 208, 209 z Črdihu viz Konrád a Ota z Hardeka tzv. Dalimil, Dalimilova kronika 5, 190—193, 195—199, 206—211, 215—217 Dalimil Mezeříčský, podle Hájka kanovník boleslavský 191, 193 Daniel I., biskup pražský (1148—1167) 103, 112, 130 (?), 134 (?), 209, 210 Daniel II., biskup pražský (1197—1214) 210, 211 Daňhelka Jiří 5, 6, 206, 215—217 Dareios III., král perský (336—330 př. n. 1.) 206 Darka 39 Děpolt, syn Neklanův, kníže zličský 46 Děpolt, syn Vladislava I. († 1167) 209, 211 Děpolt III. († 1223) 140, 211 Děpoltici, vedlejší větev rodu Přemyslovců 136, 139, 211 Dětmar, biskup pražský (973—982) 61, 207 Dětoch z Třebelovic, též z Hořepníka nebo ze Žiželic 166, 213 Dětříšek (Jetříšek) Buškovic 111, 209 Dietrich von Bern (Jetřich Berounský) — vlastně Theoderich Veliký († 526) 160, 213, 214 Dobeš viz Tobiáš z Benešova Dobner Gelasius 191, 215 Dobrovský Josef 191, 194, 215 Doupovci z Doupova, český panský rod 209 Drahomíra ze Stodor, česká kněžna, manželka knížete Vratislava 50—52, 207 Duchovský Prokop 215 Durynk, vychovatel Vlastislavova syna 44—46, 206 Durynkové 125, 167, 168 Ekbert II., markrabí míšeňský (1068—1086; † 1090) 91, 208 Ekkehard (Ekard), biskup pražský (1017—1023) 82, 208 Eliška (Elžka) Přemyslovna, dcera Václava II., manželka Jana Lucemburského († 1330) 168, 176, 185, 190, 213 Eliška Rejčka, dcera Přemysla Velkopolského, 2. manželka Václava II. († 1335) 164, 213 Ezop (Aisópos), řecký skladatel bajek (6. stol. př. n. l.) 190 Fiala Zdeněk 192, 216 227
Břetislav viz Jindřich Břetislav Budislav (Budivoj), biskup pražský (1226) 211 Budivoj, syn Chřenův 99 Budovcové z Budova, český panský rod 209 Buškovic (tj. Buzův syn) viz Dětříšek Buzicové, český panský rod 209, 213 Cikáni 212 Ctibor z Lipníka 160 (?), 212, 213 Ctibor Moudrá hlava 151, 152; syn: Jaroš Ctibor z Uherska 170 Ctirad 35, 36 Čapek J. B. 217 Častava 33 Čéč (Číč) z Budějovic 158 Čech, praotec 12, 13, 190 Ceněk na Ronovci († 1314) 187, 214 Češi 44, 45, 48, 62, 67, 74, 76, 77, 82, 87, 88, 90, 92—94, 99, 105, 106, 109, 110, 112, 113, 115, 116, 121, 122, 126, 130—132, 134, 135, 139, 141, 144—146, 148, 154—157, 159, 163, 164, 168—171, 174—176, 180, 181, 185—188, 196, 208, 209 z Črdihu viz Konrád a Ota z Hardeka tzv. Dalimil, Dalimilova kronika 5, 190—193, 195—199, 206—211, 215—217 Dalimil Mezeříčský, podle Hájka kanovník boleslavský 191, 193 Daniel I., biskup pražský (1148—1167) 103, 112, 130 (?), 134 (?), 209, 210 Daniel II., biskup pražský (1197—1214) 210, 211 Daňhelka Jiří 5, 6, 206, 215—217 Dareios III., král perský (336—330 př. n. 1.) 206 Darka 39 Děpolt, syn Neklanův, kníže zličský 46 Děpolt, syn Vladislava I. († 1167) 209, 211 Děpolt III. († 1223) 140, 211 Děpoltici, vedlejší větev rodu Přemyslovců 136, 139, 211 Dětmar, biskup pražský (973—982) 61, 207 Dětoch z Třebelovic, též z Hořepníka nebo ze Žiželic 166, 213 Dětříšek (Jetříšek) Buškovic 111, 209 Dietrich von Bern (Jetřich Berounský) — vlastně Theoderich Veliký († 526) 160, 213, 214 Dobeš viz Tobiáš z Benešova Dobner Gelasius 191, 215 Dobrovský Josef 191, 194, 215 Doupovci z Doupova, český panský rod 209 Drahomíra ze Stodor, česká kněžna, manželka knížete Vratislava 50—52, 207 Duchovský Prokop 215 Durynk, vychovatel Vlastislavova syna 44—46, 206 Durynkové 125, 167, 168 Ekbert II., markrabí míšeňský (1068—1086; † 1090) 91, 208 Ekkehard (Ekard), biskup pražský (1017—1023) 82, 208 Eliška (Elžka) Přemyslovna, dcera Václava II., manželka Jana Lucemburského († 1330) 168, 176, 185, 190, 213 Eliška Rejčka, dcera Přemysla Velkopolského, 2. manželka Václava II. († 1335) 164, 213 Ezop (Aisópos), řecký skladatel bajek (6. stol. př. n. l.) 190 Fiala Zdeněk 192, 216 227
Strana 228
Flajšhans Václav 5, 199, 215, 217 Flandři 125 František, kronikář Karla IV. 192 Fridrich I. Barbarossa, král, od 1155 císař, římsko-německý (1152—1190) 88 (?), 89 (?), 93 (?), 121, 122, 125, 128 (?), 208, 210 Fridrich II., král, od 1220 císař, římsko-německý (1212—1250) 146—148, 153, 212 Fridrich Sličný Habsburský, král německý (1313—1330) 182 (?), 186, 214 Fridrich, kníže český (1172—1173, 1178—1189) 127 (?), 130—133, 206, 210, 211 Fridrich, biskup pražský (1169—1179) 209 Fridrich II. Bojovný, markrabě rakouský (1230—1240) 144, 211 Fridrich Čacký, též Pokousaný, landkrabě durynský a markrabě míšeňský († 1324) 173, 213 Fridrich od Kokotů, měštan pražský 213 Frízové 125 Gebhart viz Jaromír Gervasius, děkan pražský 194 Gomoň 50, 51 Gotfried z Viterba 193 Gualter Castellionský 193 Guilelm Brito 193 Gunther z Pairis 193 Guta Habsburská, královna česká, 1. manželka Václava II. († 1297) 213 Habart ze Žirotína 212 Hájek z Libočan Václav 5, 191, 214, 215 Hanka Václav 216 Hašek z Jablonce 206 Havel z Lemberka a na Jablonném 151, 212, 215 Havel mladší z Lemberka a na Jablonném 153, 212 Havel z Lemberka, údajně kanovník pražský, vnuk bl. Zdislavy 192 sv. Havla kostel viz Praha Havránek Bohuslav 5, 6, 206, 215—217 Heinrich z Mnichova 193 Heřman, biskup pražský (1099—1122) 112, 115, 116, 195, 209, 210 Heřman ze Zvířetic 174 Hizzo (Hysa), biskup pražský (1023—1030) 82, 89, 208 Hložkové ze Žampachu, český vladycký rod 213 Hněvisa, vrah sv. Václava 58 Hodka 33 Hostivít, mytický kníže český 46, 47 Hovora, předák 65, 66 Hrabiš, nejvyšší komorník český († 1197) 211 Hrabišici, český panský rod viz Boreš, Hrabiš, Slavek Hradečtí 169 Hron z Náchoda 153 Hřivec, předák 65, 66 Hynáček z Dubé na Housce (Hynek Houska), syn Hynka z Dubé 187, 214 Hynek (Jindřich) z Dubé, nejvyšší purkrabí 160, 163, 191, 192, 213, 214 Hynek Žák z Dubé (Hynkovic), syn Hynka z Dubé, kanovník pražský, biskup olomoucký (1326—1333) 172, 192, 213, 215 Hynek z Lichtenburka a na Žlebích 214 Hysa viz Hizzo Chaloupecký Václav 216 Charvát Jaroslav 215 / 228/
Flajšhans Václav 5, 199, 215, 217 Flandři 125 František, kronikář Karla IV. 192 Fridrich I. Barbarossa, král, od 1155 císař, římsko-německý (1152—1190) 88 (?), 89 (?), 93 (?), 121, 122, 125, 128 (?), 208, 210 Fridrich II., král, od 1220 císař, římsko-německý (1212—1250) 146—148, 153, 212 Fridrich Sličný Habsburský, král německý (1313—1330) 182 (?), 186, 214 Fridrich, kníže český (1172—1173, 1178—1189) 127 (?), 130—133, 206, 210, 211 Fridrich, biskup pražský (1169—1179) 209 Fridrich II. Bojovný, markrabě rakouský (1230—1240) 144, 211 Fridrich Čacký, též Pokousaný, landkrabě durynský a markrabě míšeňský († 1324) 173, 213 Fridrich od Kokotů, měštan pražský 213 Frízové 125 Gebhart viz Jaromír Gervasius, děkan pražský 194 Gomoň 50, 51 Gotfried z Viterba 193 Gualter Castellionský 193 Guilelm Brito 193 Gunther z Pairis 193 Guta Habsburská, královna česká, 1. manželka Václava II. († 1297) 213 Habart ze Žirotína 212 Hájek z Libočan Václav 5, 191, 214, 215 Hanka Václav 216 Hašek z Jablonce 206 Havel z Lemberka a na Jablonném 151, 212, 215 Havel mladší z Lemberka a na Jablonném 153, 212 Havel z Lemberka, údajně kanovník pražský, vnuk bl. Zdislavy 192 sv. Havla kostel viz Praha Havránek Bohuslav 5, 6, 206, 215—217 Heinrich z Mnichova 193 Heřman, biskup pražský (1099—1122) 112, 115, 116, 195, 209, 210 Heřman ze Zvířetic 174 Hizzo (Hysa), biskup pražský (1023—1030) 82, 89, 208 Hložkové ze Žampachu, český vladycký rod 213 Hněvisa, vrah sv. Václava 58 Hodka 33 Hostivít, mytický kníže český 46, 47 Hovora, předák 65, 66 Hrabiš, nejvyšší komorník český († 1197) 211 Hrabišici, český panský rod viz Boreš, Hrabiš, Slavek Hradečtí 169 Hron z Náchoda 153 Hřivec, předák 65, 66 Hynáček z Dubé na Housce (Hynek Houska), syn Hynka z Dubé 187, 214 Hynek (Jindřich) z Dubé, nejvyšší purkrabí 160, 163, 191, 192, 213, 214 Hynek Žák z Dubé (Hynkovic), syn Hynka z Dubé, kanovník pražský, biskup olomoucký (1326—1333) 172, 192, 213, 215 Hynek z Lichtenburka a na Žlebích 214 Hysa viz Hizzo Chaloupecký Václav 216 Charvát Jaroslav 215 / 228/
Strana 229
Chodové 81 Chval, předek Ronovců 135 Izák, poustevník 69 Jakub od Věže, měštan pražský 213 sv. Jakub 145 Jakubec Jan 194, 215 Jan Lucemburský, král český (1310—1346), syn Jindřicha VII. 176, 180, 181, 185, 190, 196, 197, 214 Jan XV., papež (985—996) 62, 63, 207 Jan I., biskup pražský (1134—1139) 210 Jan II., biskup pražský (1227—1236) 143, 145, 211 Jan III. z Dražic, biskup pražský (1258—1278) 155, 163, 212, 213 Jan IV. z Dražic, biskup pražský (1301—1343) 165, 192, 213 Jan I., biskup olomoucký (1063—1085) 90, 208 Jan (Ješek) Parricida 170, 171, 213 Jan z Jablonce 206 Jan z Michalovic 164, 213 Jan (Ješek) ze Stráže, jinak z Vartemberka 166, 168, 169, 172, 174, 187, 213, 214 Jan Tista (v Kosmově kronice „syn Cestův“), Vršovec 104, 106, 209 Jan od Kokotů, pražský měštan 213 Jan poustevník 69 sv. Jan Křtitel 65—67, 126, 192; kostel viz Oldříš, Praha Janovici, český panský rod 212 Jarloch, český letopisec 196, 211 Jaromír, kníže český (1003; 1004—1012) 64—66, 68, 73, 207 Jaromír — Gebhart (Kerhart), biskup pražský (1068—1090) 84, 89, 90, 93, 208 Jaroslav Jablonský z Turnova 160, 212 Jaroš, syn Ctibora Moudrá hlava 151, 152 Jeřábek Miroslav 191, 194, 216 Ješek viz Jan Ješín z Bezdězce, Pavel 5, 198, 199 Jetřich Berounský viz Dietrich von Bern Jetříšek viz Dětříšek Jindřich I. Ptáčník, král německý (919—936) 54, 57, 59, 207 Jindřich III., král, od 1046 císař římsko-německý (1039—1056) 78, 81, 84, 208 Jindřich IV., král, od 1084 císař římsko-německý (1056—1106) 97, 209 Jindřich V., král od 1111 císař římsko-německý (1106—1125) 100, 101, 104—106, 109, 111, 112, 209 Jindřich VI., král, od 1191 císař římsko-německý (1169—1197) 134, 210, 211 Jindřich VII., král, od 1312 císař římsko-německý (1308—1313) 176, 212, 214 Jindřich Břetislav, biskup pražský (1182—1197), kníže český (1193—1197) 134, 135, 211 Jindřich, syn Vladislava I. († po r. 1169) 209, 211 Jindřich VI., vévoda korutanský (1295—1335), král český (1307—1311) 169, 173, 174, 176, 181, 213 Jindřich I. Bradatý, vévoda slezský, krakovský, opolsko-ratibořský atd. († 1238) 212 Jindřich II. Pobožný, vévoda slezský, krakovský a velkopolský († 1241) 146, 212 Jindřich, vévoda dolnobavorský (1253—1290) 154, 212 Jindřich, vévoda rakouský (1327) 186, 214 Jindřich z Aufenštejna (Apfštejnér), korutanský velitel 174, 214 Jindřich z Lipé 166, 168, 169, 172, 180, 213, 214 Jindřich viz též Hynek Jireček Josef 191, 192, 216, 217 sv. Jiří kostel viz Praha 229/
Chodové 81 Chval, předek Ronovců 135 Izák, poustevník 69 Jakub od Věže, měštan pražský 213 sv. Jakub 145 Jakubec Jan 194, 215 Jan Lucemburský, král český (1310—1346), syn Jindřicha VII. 176, 180, 181, 185, 190, 196, 197, 214 Jan XV., papež (985—996) 62, 63, 207 Jan I., biskup pražský (1134—1139) 210 Jan II., biskup pražský (1227—1236) 143, 145, 211 Jan III. z Dražic, biskup pražský (1258—1278) 155, 163, 212, 213 Jan IV. z Dražic, biskup pražský (1301—1343) 165, 192, 213 Jan I., biskup olomoucký (1063—1085) 90, 208 Jan (Ješek) Parricida 170, 171, 213 Jan z Jablonce 206 Jan z Michalovic 164, 213 Jan (Ješek) ze Stráže, jinak z Vartemberka 166, 168, 169, 172, 174, 187, 213, 214 Jan Tista (v Kosmově kronice „syn Cestův“), Vršovec 104, 106, 209 Jan od Kokotů, pražský měštan 213 Jan poustevník 69 sv. Jan Křtitel 65—67, 126, 192; kostel viz Oldříš, Praha Janovici, český panský rod 212 Jarloch, český letopisec 196, 211 Jaromír, kníže český (1003; 1004—1012) 64—66, 68, 73, 207 Jaromír — Gebhart (Kerhart), biskup pražský (1068—1090) 84, 89, 90, 93, 208 Jaroslav Jablonský z Turnova 160, 212 Jaroš, syn Ctibora Moudrá hlava 151, 152 Jeřábek Miroslav 191, 194, 216 Ješek viz Jan Ješín z Bezdězce, Pavel 5, 198, 199 Jetřich Berounský viz Dietrich von Bern Jetříšek viz Dětříšek Jindřich I. Ptáčník, král německý (919—936) 54, 57, 59, 207 Jindřich III., král, od 1046 císař římsko-německý (1039—1056) 78, 81, 84, 208 Jindřich IV., král, od 1084 císař římsko-německý (1056—1106) 97, 209 Jindřich V., král od 1111 císař římsko-německý (1106—1125) 100, 101, 104—106, 109, 111, 112, 209 Jindřich VI., král, od 1191 císař římsko-německý (1169—1197) 134, 210, 211 Jindřich VII., král, od 1312 císař římsko-německý (1308—1313) 176, 212, 214 Jindřich Břetislav, biskup pražský (1182—1197), kníže český (1193—1197) 134, 135, 211 Jindřich, syn Vladislava I. († po r. 1169) 209, 211 Jindřich VI., vévoda korutanský (1295—1335), král český (1307—1311) 169, 173, 174, 176, 181, 213 Jindřich I. Bradatý, vévoda slezský, krakovský, opolsko-ratibořský atd. († 1238) 212 Jindřich II. Pobožný, vévoda slezský, krakovský a velkopolský († 1241) 146, 212 Jindřich, vévoda dolnobavorský (1253—1290) 154, 212 Jindřich, vévoda rakouský (1327) 186, 214 Jindřich z Aufenštejna (Apfštejnér), korutanský velitel 174, 214 Jindřich z Lipé 166, 168, 169, 172, 180, 213, 214 Jindřich viz též Hynek Jireček Josef 191, 192, 216, 217 sv. Jiří kostel viz Praha 229/
Strana 230
Jiřík, syn Stankův 113 Jitka, sestra (u Dalimila mylně dcera) Oty Bílého, manželka knížete Břetislava 75, 76, 82, 83, 207, 208 Judita Durynská, manželka Vladislava II. († po 1174) 211 Judita, dcera Vratislava II. manželka Wiprechta II. grojčského († 1108) 209 Kadolt Sirotek 156, 212 Kaich (Kain), kněz 48, 206 Kamýk, podle Dalimila český kníže (?) 174 tzv. Kanovník vyšehradský 194, 195 Karel Veliký, král francký, od 774 langobardský, od 800 císař (768—814) 208, 214 Karel III. Tlustý, král francký, od 879 italský, od 881 císař, od 882 král východofrancký (876 až 888) 48 (?), 49 (?), 206 Karel IV., král český, král, od 1355 císař římsko-německý (1346—1378) 192 Kartasové viz Tataři Kazi (Kaše), dcera Krokova 14 Kazimír I., kníže polský (1034—1058) 207 Kerhart viz Jaromír Kliment, opat břevnovský 194 sv. Kliment 143; kostel viz Levý Hradec, Praha Kochan, Vršovec 64, 66, 68, 73, 207 Kojata, hradský správce 89, 90 Kokotovci (od Kokotů — Kohoutů), pražský měšťanský rod 173; viz: Fridrich, Jan, Mikuláš Koldové ze Žampachu, vladycký rod v Čechách 213 Koloman, král uherský (1095—1114) 103, 209 Konrád II., král, od 1027 císař římsko-německý (1024—1039) 207 Konrád (Kunrát), kníže český (1092) 84, 93, 97, 209 Konrád Ota, údělný kníže znojemský, kníže český (1182; 1189—1191) 127 (?), 130, 132—134, 210 Konrád, hrabě z Hardeka 156, 212 Korutanci 190 Korutanský viz Jindřich VI. Kosmas, biskup pražský (1091—1098) 93, 101, 209 Kosmas, kanovník pražský, kronikář († 1125), Kosmova kronika 191, 194, 195, 207—209; pokra- čovatelé viz Mnich sázavský, tzv. Kanovník vyšehradský; Druhé pokračování 196, 211, 216 Košíkové z Lomnice 212 Kováňský pán 112 Kováňští z Kováně 209 Kristen Zdeněk 5, 192, 194, 206, 215—217 Kristiánova legenda 216 Kristin, poustevník 69 Krok 13, 190 Křesomysl, mytický kníže český 40 Kumáni (Plavci, Polovci), asijský stepní národ 33, 156, 157, 206 Kunhuta Uherská, královna česká, manželka Přemysla Otakara II. a Záviše z Falkenštejna († 1285) 163, 212 Kunrát viz Konrád Kutnar František 192 Kutnohorští 172 Kýros, král perský (550—529 př. n. 1.) 30, 47, 206, 214 Ladislav IV., král uherský (1272—1290) 213 Lanc, kaplan, probošt litoměřický 89, 90 Leopold (Lipolt) II., markrabě rakouský (1075—1102) 91, 208 Leopold (Lipolt) VI., vévoda rakouský (1198—1230) 143, 144, 211, 212 230/
Jiřík, syn Stankův 113 Jitka, sestra (u Dalimila mylně dcera) Oty Bílého, manželka knížete Břetislava 75, 76, 82, 83, 207, 208 Judita Durynská, manželka Vladislava II. († po 1174) 211 Judita, dcera Vratislava II. manželka Wiprechta II. grojčského († 1108) 209 Kadolt Sirotek 156, 212 Kaich (Kain), kněz 48, 206 Kamýk, podle Dalimila český kníže (?) 174 tzv. Kanovník vyšehradský 194, 195 Karel Veliký, král francký, od 774 langobardský, od 800 císař (768—814) 208, 214 Karel III. Tlustý, král francký, od 879 italský, od 881 císař, od 882 král východofrancký (876 až 888) 48 (?), 49 (?), 206 Karel IV., král český, král, od 1355 císař římsko-německý (1346—1378) 192 Kartasové viz Tataři Kazi (Kaše), dcera Krokova 14 Kazimír I., kníže polský (1034—1058) 207 Kerhart viz Jaromír Kliment, opat břevnovský 194 sv. Kliment 143; kostel viz Levý Hradec, Praha Kochan, Vršovec 64, 66, 68, 73, 207 Kojata, hradský správce 89, 90 Kokotovci (od Kokotů — Kohoutů), pražský měšťanský rod 173; viz: Fridrich, Jan, Mikuláš Koldové ze Žampachu, vladycký rod v Čechách 213 Koloman, král uherský (1095—1114) 103, 209 Konrád II., král, od 1027 císař římsko-německý (1024—1039) 207 Konrád (Kunrát), kníže český (1092) 84, 93, 97, 209 Konrád Ota, údělný kníže znojemský, kníže český (1182; 1189—1191) 127 (?), 130, 132—134, 210 Konrád, hrabě z Hardeka 156, 212 Korutanci 190 Korutanský viz Jindřich VI. Kosmas, biskup pražský (1091—1098) 93, 101, 209 Kosmas, kanovník pražský, kronikář († 1125), Kosmova kronika 191, 194, 195, 207—209; pokra- čovatelé viz Mnich sázavský, tzv. Kanovník vyšehradský; Druhé pokračování 196, 211, 216 Košíkové z Lomnice 212 Kováňský pán 112 Kováňští z Kováně 209 Kristen Zdeněk 5, 192, 194, 206, 215—217 Kristiánova legenda 216 Kristin, poustevník 69 Krok 13, 190 Křesomysl, mytický kníže český 40 Kumáni (Plavci, Polovci), asijský stepní národ 33, 156, 157, 206 Kunhuta Uherská, královna česká, manželka Přemysla Otakara II. a Záviše z Falkenštejna († 1285) 163, 212 Kunrát viz Konrád Kutnar František 192 Kutnohorští 172 Kýros, král perský (550—529 př. n. 1.) 30, 47, 206, 214 Ladislav IV., král uherský (1272—1290) 213 Lanc, kaplan, probošt litoměřický 89, 90 Leopold (Lipolt) II., markrabě rakouský (1075—1102) 91, 208 Leopold (Lipolt) VI., vévoda rakouský (1198—1230) 143, 144, 211, 212 230/
Strana 231
Leva, z rodu Vlastislavova 46 Libuše, mytická kněžna česká 13, 14, 23—26, 33, 176, 190 sv. Lidmila viz Ludmila Lipolt viz Leopold Litolt, údělný kníže znojemský (1092—1099), syn Konráda I. Brněnského 97, 209 Lorenz O. 215 Lork, vrah Břetislava II. 98, 99 Lotar (Lotr) II. (?), podle Dalimila císař 126, 210 Lotar III., král, od 1133 císař římsko-německý (1125—1137) 116 Lubický Pavlík viz Pavel z Lidic Lučané, český kmen usedlý v Poohří 41—43, 46, 206, 207 sv. Ludmila (Lidmila), kněžna česká, manželka Bořivoje I. († 921) Ludvík Bavor, král, od 1328 císař římsko-německý (1314—1347) Lutici, baltský slovanský kmen 207 Manuel I. Komnenos, císař byzantský (1143—1180) 208 Maralík Miroslav 5, 217 sv. Marie kostel viz Praha Markéta Babenberská, dcera Leopolda VI., manželka Přemysla Otakara II. (1252—1260; † 1267 154, 155, 157, 212 Markéta, dcera Václava II. 168, 213 Markvartici, český panský rod 213, 214; viz též páni z Michalovic, z Vartemberka (ze Stráže) ze Zvířetic Matouš (Matěj) Čák Trenčanský 179, 180, 197, 214 Matouš (Matěj), poustevník 69 Matylda (Mechčidla), hraběnka toskánská (1055—1115) 90, 194, 208 Menhart, biskup pražský (1122—1134) 119, 120, 130, 210 Metoděj, biskup moravský († 885) 48, 190, 206 Měšek I., kníže polský (960 (?)—992) 194; mylně místo Boleslava Chrabrého viz tam Měšek II. Lambert, král polský (1025—1034) 207 sv. Michal 58 Mikuláš z Riesenburka, biskup pražský (1240—1258) 145, 155, 211, 212 Mikuláš od Kokotů 213 Milánští 112 Miroslav, předák 119, 120; bratr: 120 Míšeňští, Míšňané 173, 174, 185, 190 Mlada, sestra Boleslava II., abatyše u sv. Jiří 61 Mladka 33 Mnata, mytický kníže český 39 Mnich sázavský 195 Moravané 98, 100, 113, 210 Mourek V. E. 217 Mutina (Mutyně), Vršovec 98, 101, 102, 209 Mutina (Mutyně) ze Skuhrova 160, 212 Mutina (Mutyně) z Vřešťova 160, 212 Neklan, mytický kníže český 40, 42, 44—46, 190, 195 Neplach, opat opatovický, kronikář doby Karla IV. 196, 212, 214, 216 Nezamysl, mytický kníže český 39 Němci 81, 83, 89, 106, 114—116, 121, 122, 125, 126, 129—135, 139, 141, 144, 151, 152, 158 a 160, 163, 165, 166, 172, 175, 181, 185, 187, 188, 196, 197, 210 Očadlík Mirko 192 Odolen, rytíř 87 Ojíř z Friedberka, německý rytíř († 1253) 147, 148, 212 231/
Leva, z rodu Vlastislavova 46 Libuše, mytická kněžna česká 13, 14, 23—26, 33, 176, 190 sv. Lidmila viz Ludmila Lipolt viz Leopold Litolt, údělný kníže znojemský (1092—1099), syn Konráda I. Brněnského 97, 209 Lorenz O. 215 Lork, vrah Břetislava II. 98, 99 Lotar (Lotr) II. (?), podle Dalimila císař 126, 210 Lotar III., král, od 1133 císař římsko-německý (1125—1137) 116 Lubický Pavlík viz Pavel z Lidic Lučané, český kmen usedlý v Poohří 41—43, 46, 206, 207 sv. Ludmila (Lidmila), kněžna česká, manželka Bořivoje I. († 921) Ludvík Bavor, král, od 1328 císař římsko-německý (1314—1347) Lutici, baltský slovanský kmen 207 Manuel I. Komnenos, císař byzantský (1143—1180) 208 Maralík Miroslav 5, 217 sv. Marie kostel viz Praha Markéta Babenberská, dcera Leopolda VI., manželka Přemysla Otakara II. (1252—1260; † 1267 154, 155, 157, 212 Markéta, dcera Václava II. 168, 213 Markvartici, český panský rod 213, 214; viz též páni z Michalovic, z Vartemberka (ze Stráže) ze Zvířetic Matouš (Matěj) Čák Trenčanský 179, 180, 197, 214 Matouš (Matěj), poustevník 69 Matylda (Mechčidla), hraběnka toskánská (1055—1115) 90, 194, 208 Menhart, biskup pražský (1122—1134) 119, 120, 130, 210 Metoděj, biskup moravský († 885) 48, 190, 206 Měšek I., kníže polský (960 (?)—992) 194; mylně místo Boleslava Chrabrého viz tam Měšek II. Lambert, král polský (1025—1034) 207 sv. Michal 58 Mikuláš z Riesenburka, biskup pražský (1240—1258) 145, 155, 211, 212 Mikuláš od Kokotů 213 Milánští 112 Miroslav, předák 119, 120; bratr: 120 Míšeňští, Míšňané 173, 174, 185, 190 Mlada, sestra Boleslava II., abatyše u sv. Jiří 61 Mladka 33 Mnata, mytický kníže český 39 Mnich sázavský 195 Moravané 98, 100, 113, 210 Mourek V. E. 217 Mutina (Mutyně), Vršovec 98, 101, 102, 209 Mutina (Mutyně) ze Skuhrova 160, 212 Mutina (Mutyně) z Vřešťova 160, 212 Neklan, mytický kníže český 40, 42, 44—46, 190, 195 Neplach, opat opatovický, kronikář doby Karla IV. 196, 212, 214, 216 Nezamysl, mytický kníže český 39 Němci 81, 83, 89, 106, 114—116, 121, 122, 125, 126, 129—135, 139, 141, 144, 151, 152, 158 a 160, 163, 165, 166, 172, 175, 181, 185, 187, 188, 196, 197, 210 Očadlík Mirko 192 Odolen, rytíř 87 Ojíř z Friedberka, německý rytíř († 1253) 147, 148, 212 231/
Strana 232
Ojíř z Lomnice, nejvyšší komorník 165, 213, 214; syn: Smil z Nových Hradů Ojířovic viz Vítek Olbramovici viz Volframovici Oldřich, kníže český (1012—1033; 1034) 64, 66—68, 70, 73—75, 121, 207 Oldřich, údělný kníže brněnský (1092, † 1099), syn Konráda I. 97, 209 Ondřej I., král uherský (1046—1061) 83 (?) Ondřej, biskup pražský (1214—1224) 135, 211 Ota III., král, od 996 císař, římsko-německý (983—1002) 63, 207 Ota IV., král, od 1209 císař, římsko-německý (1198—1218) 141, 211 Ota I., údělný kníže olomoucký (1061—1087) 84 Ota II., údělný kníže olomoucký (1099; † 1126) 104, 110, 113, 209 Ota III., markrabě braniborský († 1267) 212 Ota V. Dlouhý, markrabě braniborský (1267—1298) 160, 190, 212, 213 Ota III., vévoda dolnobavorský (1290), král uherský (1305—1308) 167, 213 Ota Bílý, markrabě nordgavský, vévoda švábský († 1057), u Dalimila mylně císař 75, 76, 207; sestra: Jitka Ota, biskup pražský (1140—1148) 210 Ota, hrabě z Hardeka a Plaina 156, 212 Otakar viz Přemysl Otakar Otakar Štýrský 193 Otta viz Ota, Konrád Ota Palacký František 191, 194, 215, 216 Paschal II., papež (1099—1118) 111, 112, 209 Pavel z Lidic (Pavlík Lubický) 173 Pekař Josef 216 Pelhřim, biskup pražský (1223—1226) 135, 143, 211 Peltram (Petráň) ze Zebína (Šebína?) 160, 213 Pešina z Čechorodu Tomáš 191 sv. Petra bazilika viz Řím Pinvička Jan 198 Plavci viz Kumáni Plichta z Žirotína 169, 182, 186, 197 Poláci, Polané 63, 77, 78, 103, 104, 110, 130, 140, 207 Polovci viz Kumáni Pražané 41, 43, 46, 47, 65, 66 Prkoš, správce hradu Bíliny 78, 81 Procházka František Faustin 5, 191, 199, 219 sv. Prokop, opat sázavský 121, 135, 195, 210 Prusové 63, 154 Přemysl, mytický kníže český 23—26, 28, 29, 33, 35, 38, 39, 74, 190 Přemysl Otakar I., kníže, od 1198 král, český (1197—1230) 134, 136, 139—141, 144, 195, 210, 211 Přemysl Otakar II., král český (1253— 1278) 151, 154, 155, 157—159, 163, 170, 197, 212, 213, 216 Přemysl (?), podle Dalimila syn Soběslava II. 127 Přemysl II., vévoda poznaňský, velkopolský, krakovský, pomořanský, král polský (1295—1296) 213; dcera: Eliška Rejčka Přemyslovci, český panovnický rod 190, 209—211 Přibík Pulkava z Radenína, kronikář doby Karla IV. 197 Přibyslav z Křižanova 212; dcera: bl. Zdislava Přibyslava, sestra sv. Václava 60 Příma, podle Dalimila zakladatel hradu Přimdy 70 Přivitan, starší v Hradu Praze 209 Pukata (u Kosmy Kukata), lovec 98 232/
Ojíř z Lomnice, nejvyšší komorník 165, 213, 214; syn: Smil z Nových Hradů Ojířovic viz Vítek Olbramovici viz Volframovici Oldřich, kníže český (1012—1033; 1034) 64, 66—68, 70, 73—75, 121, 207 Oldřich, údělný kníže brněnský (1092, † 1099), syn Konráda I. 97, 209 Ondřej I., král uherský (1046—1061) 83 (?) Ondřej, biskup pražský (1214—1224) 135, 211 Ota III., král, od 996 císař, římsko-německý (983—1002) 63, 207 Ota IV., král, od 1209 císař, římsko-německý (1198—1218) 141, 211 Ota I., údělný kníže olomoucký (1061—1087) 84 Ota II., údělný kníže olomoucký (1099; † 1126) 104, 110, 113, 209 Ota III., markrabě braniborský († 1267) 212 Ota V. Dlouhý, markrabě braniborský (1267—1298) 160, 190, 212, 213 Ota III., vévoda dolnobavorský (1290), král uherský (1305—1308) 167, 213 Ota Bílý, markrabě nordgavský, vévoda švábský († 1057), u Dalimila mylně císař 75, 76, 207; sestra: Jitka Ota, biskup pražský (1140—1148) 210 Ota, hrabě z Hardeka a Plaina 156, 212 Otakar viz Přemysl Otakar Otakar Štýrský 193 Otta viz Ota, Konrád Ota Palacký František 191, 194, 215, 216 Paschal II., papež (1099—1118) 111, 112, 209 Pavel z Lidic (Pavlík Lubický) 173 Pekař Josef 216 Pelhřim, biskup pražský (1223—1226) 135, 143, 211 Peltram (Petráň) ze Zebína (Šebína?) 160, 213 Pešina z Čechorodu Tomáš 191 sv. Petra bazilika viz Řím Pinvička Jan 198 Plavci viz Kumáni Plichta z Žirotína 169, 182, 186, 197 Poláci, Polané 63, 77, 78, 103, 104, 110, 130, 140, 207 Polovci viz Kumáni Pražané 41, 43, 46, 47, 65, 66 Prkoš, správce hradu Bíliny 78, 81 Procházka František Faustin 5, 191, 199, 219 sv. Prokop, opat sázavský 121, 135, 195, 210 Prusové 63, 154 Přemysl, mytický kníže český 23—26, 28, 29, 33, 35, 38, 39, 74, 190 Přemysl Otakar I., kníže, od 1198 král, český (1197—1230) 134, 136, 139—141, 144, 195, 210, 211 Přemysl Otakar II., král český (1253— 1278) 151, 154, 155, 157—159, 163, 170, 197, 212, 213, 216 Přemysl (?), podle Dalimila syn Soběslava II. 127 Přemysl II., vévoda poznaňský, velkopolský, krakovský, pomořanský, král polský (1295—1296) 213; dcera: Eliška Rejčka Přemyslovci, český panovnický rod 190, 209—211 Přibík Pulkava z Radenína, kronikář doby Karla IV. 197 Přibyslav z Křižanova 212; dcera: bl. Zdislava Přibyslava, sestra sv. Václava 60 Příma, podle Dalimila zakladatel hradu Přimdy 70 Přivitan, starší v Hradu Praze 209 Pukata (u Kosmy Kukata), lovec 98 232/
Strana 233
Půta z Riesenburka, též ze Mšen 210 Radim, bratr sv. Vojtěcha 77 Radislav, kníže zličský 53, 54 Radka 33 Raimund (Rejmut) z Lichtemburka, syn Smila Světlického, podkomoří 172, 213 Rakušané 186 Reinald z Dasselu, arcibiskup kolínský (1159—1167) 208 Rejmut viz Raimund Robert z Gloucesteru 193 Robert Wace 193 sv. Roch 165 Roland, hrdina starofranc. epopeje 91, 208, 214 Ronovci, rod Ostrve 180, 191, 192, 211—214; viz též páni z Dubé, z Lipé, z Lichtemburka Rožmberkové, český panský rod 105; viz též Vok z Rožmberka Rudolf I. Habsburský, král německý (1273—1291) 158—160, 197, 212, 213 Rudolf Habsburský, král český (1306— 1307), syn Rudolfa I. 168, 197, 213 Rudolf z Kosic (u Dalimila mylně z Bošovic) 179, 214 Rudolt viz Rudolf Rudoltovicové (z Kosic) 179 Řehník z Jablonce 206 Rehoř z Valdeka, biskup pražský (1296—1301) 164, 165, 213 Sasové 78, 81, 92, 125, 141 Sigfrid Sirotek 156, 212 Silvestr, biskup pražský (1139—1140) 101, 103, 119, 209, 210 Slavek, nejvyšší komorník český (1198—1226) 211 Slavník, kníže, otec sv. Vojtěcha († 981) 61, 207 Slavníkovci, knížecí rod ve východních Čechách 207; viz Slavník, sv. Vojtěch Slované, u Dalimila zváni Srbové 92, 105, 134, 190 Smil z Nových Hradů, syn Ojíře z Lomnice 165, 213 Smil Světlický 136, 139, 141, 153, 211—213 Soběslav I., kníže český (1125—1140) 110, 111, 116, 119—121, 209, 210 Soběslav II., kníže český (1173—1178) 121, 122, 125—128, 130, 206, 210, 211 Spytihněv, kníže český (?—905 (?)) 50 Spytihněv II., kníže český (1055—1061) 82—84, 208; mylně místo Břetislav I. viz tam Srbové viz Slované Stanek 113; syn: Jiřík Stanimír, pán 131, 132 Straba, vojín z kmene Lučanů 42—44 Strachkvas, syn Boleslava I. († 996) 58, 60—63, 207 Střezislava, matka sv. Vojtěcha 61 Styr (u Kosmy Tyr), český hrdina 41—44 Svatava 33 Svatava (Luitgard), dcera Vladislava I. († po r. 1146) 209 Svatava, česká kněžna, 3. manželka Vratislava II. († 1126) 140 (?), 211 Svatopluk, král moravský (870 (?)—894) 47—50, 190, 195, 206 Svatopluk, kníže český (1107—1109) 97—104, 209 Šalamoun, král izraelský (asi 970—930 př. n. l.) 88; chrám viz Jeruzalém Šárka, dcera pána z Okořína 35, 36, 39 Šebíř, biskup pražský (1030—1067) 77, 82, 208 Šimák J. V. 191, 192 / 233/
Půta z Riesenburka, též ze Mšen 210 Radim, bratr sv. Vojtěcha 77 Radislav, kníže zličský 53, 54 Radka 33 Raimund (Rejmut) z Lichtemburka, syn Smila Světlického, podkomoří 172, 213 Rakušané 186 Reinald z Dasselu, arcibiskup kolínský (1159—1167) 208 Rejmut viz Raimund Robert z Gloucesteru 193 Robert Wace 193 sv. Roch 165 Roland, hrdina starofranc. epopeje 91, 208, 214 Ronovci, rod Ostrve 180, 191, 192, 211—214; viz též páni z Dubé, z Lipé, z Lichtemburka Rožmberkové, český panský rod 105; viz též Vok z Rožmberka Rudolf I. Habsburský, král německý (1273—1291) 158—160, 197, 212, 213 Rudolf Habsburský, král český (1306— 1307), syn Rudolfa I. 168, 197, 213 Rudolf z Kosic (u Dalimila mylně z Bošovic) 179, 214 Rudolt viz Rudolf Rudoltovicové (z Kosic) 179 Řehník z Jablonce 206 Rehoř z Valdeka, biskup pražský (1296—1301) 164, 165, 213 Sasové 78, 81, 92, 125, 141 Sigfrid Sirotek 156, 212 Silvestr, biskup pražský (1139—1140) 101, 103, 119, 209, 210 Slavek, nejvyšší komorník český (1198—1226) 211 Slavník, kníže, otec sv. Vojtěcha († 981) 61, 207 Slavníkovci, knížecí rod ve východních Čechách 207; viz Slavník, sv. Vojtěch Slované, u Dalimila zváni Srbové 92, 105, 134, 190 Smil z Nových Hradů, syn Ojíře z Lomnice 165, 213 Smil Světlický 136, 139, 141, 153, 211—213 Soběslav I., kníže český (1125—1140) 110, 111, 116, 119—121, 209, 210 Soběslav II., kníže český (1173—1178) 121, 122, 125—128, 130, 206, 210, 211 Spytihněv, kníže český (?—905 (?)) 50 Spytihněv II., kníže český (1055—1061) 82—84, 208; mylně místo Břetislav I. viz tam Srbové viz Slované Stanek 113; syn: Jiřík Stanimír, pán 131, 132 Straba, vojín z kmene Lučanů 42—44 Strachkvas, syn Boleslava I. († 996) 58, 60—63, 207 Střezislava, matka sv. Vojtěcha 61 Styr (u Kosmy Tyr), český hrdina 41—44 Svatava 33 Svatava (Luitgard), dcera Vladislava I. († po r. 1146) 209 Svatava, česká kněžna, 3. manželka Vratislava II. († 1126) 140 (?), 211 Svatopluk, král moravský (870 (?)—894) 47—50, 190, 195, 206 Svatopluk, kníže český (1107—1109) 97—104, 209 Šalamoun, král izraelský (asi 970—930 př. n. l.) 88; chrám viz Jeruzalém Šárka, dcera pána z Okořína 35, 36, 39 Šebíř, biskup pražský (1030—1067) 77, 82, 208 Šimák J. V. 191, 192 / 233/
Strana 234
Štěpán I. Svatý, král uherský (997—1038) 208 Štěpán II., král uherský (1114—1131) 112, 209 Štěpán III., král uherský (1162—1173) 93 (?), 208 Štyrsa, vrah sv. Václava 58 Šusta Josef 192, 194 Švábové 83, 125, 134, 160, 165, 169, 170, 181, 188 Tamino (?) 91 Tas (Protasius) z Vizmburka 160, 213 Tataři (Kartasové) 44, 145, 146, 211 Tehdag viz Thegdag Teige Josef 194, 216 Tetka, dcera Krokova 14 Thegdag, Thiddag (Tehdag), biskup pražský (998—1017) 63, 207 Theoderich Veliký, král ostrogotský († 526) 213 Titus, Flavius Vespasianus, císař římský (79—81 n. 1.) 88, 208, 214 Tobiáš z Benešova, též z Bechyně, biskup pražský (1278—1296) 163, 164, 213 Tomek Václav Vladivoj 215 Tomyris, skythská královna 206 Trubka, poustevnice u sv. Klimenta 143 Tumma, vrah sv. Ludmily 51 Tyr viz Styr Uhři 49, 83, 103, 113, 156, 157, 180, 210 Ulrich z Eschenbachu 193 Unislav viz Vnislav Vacek, předák 102, 110, 209; syn 102 sv. Václav, kníže český (922 (?)—935) 26, 50, 52—54, 57—60, 94, 181, 185, 186, 188, 190, 195, 207, 216; kostel viz Brodek, Stará Boleslav Václav II., kníže český (1191; † snad 1292) 133 Václav I., král český (1230—1253) 144, 146—148, 151—154, 143, 211, 212, 216 Václav II., král český (1278—1305) 160, 163—167, 190, 193, 210, 212, 213; dcery 168 Václav III., král český (1305—1306) 166, 167, 169, 190, 213 Václav (Vácislav), též Wiprecht, syn Wiprechta II., hraběte grojčského 105, 106, 209 Václav Vilém z Roupova 198 Valentin, biskup pražský (1180—1182) 211 Vančura J. 216 Vaněk viz Václav Vejzové viz Kadolt a Sigfrid Sirotek Velf V., jako vévoda bavorský II. (1101—1119) 194 Velflovici, Velfovci, německá patricijská rodina v Praze 173, 213; viz též Jakub od Věže Vespasián, Titus Flavius, císař římský (69—79 n. 1.) 88, 208, 214 Věněk z Třesic 179, 214 Věnkovici 179 Vhřešcovský viz Mutina z Vřešťova Vilém z Poděbrad 158 Vilém Zajíc z Valdeka 169, 174, 180, 181, 185—188, 197, 213, 214 Vilém z Házmburku 191 Vincencius, kronikář 196 Višemburský viz Tas z Vizmburka sv. Vít 57, 188; kostel viz Praha Vítek z Landštejna (Ojířovic) 173, 174, 214 Vítkovici, český panský rod 158, 209, 213, 214; viz též páni z Rožmberka, Ojíř z Lomnice, Smil z Nových Hradů, Vítek z Landštejna, Záviš z Falkenštejna 234/
Štěpán I. Svatý, král uherský (997—1038) 208 Štěpán II., král uherský (1114—1131) 112, 209 Štěpán III., král uherský (1162—1173) 93 (?), 208 Štyrsa, vrah sv. Václava 58 Šusta Josef 192, 194 Švábové 83, 125, 134, 160, 165, 169, 170, 181, 188 Tamino (?) 91 Tas (Protasius) z Vizmburka 160, 213 Tataři (Kartasové) 44, 145, 146, 211 Tehdag viz Thegdag Teige Josef 194, 216 Tetka, dcera Krokova 14 Thegdag, Thiddag (Tehdag), biskup pražský (998—1017) 63, 207 Theoderich Veliký, král ostrogotský († 526) 213 Titus, Flavius Vespasianus, císař římský (79—81 n. 1.) 88, 208, 214 Tobiáš z Benešova, též z Bechyně, biskup pražský (1278—1296) 163, 164, 213 Tomek Václav Vladivoj 215 Tomyris, skythská královna 206 Trubka, poustevnice u sv. Klimenta 143 Tumma, vrah sv. Ludmily 51 Tyr viz Styr Uhři 49, 83, 103, 113, 156, 157, 180, 210 Ulrich z Eschenbachu 193 Unislav viz Vnislav Vacek, předák 102, 110, 209; syn 102 sv. Václav, kníže český (922 (?)—935) 26, 50, 52—54, 57—60, 94, 181, 185, 186, 188, 190, 195, 207, 216; kostel viz Brodek, Stará Boleslav Václav II., kníže český (1191; † snad 1292) 133 Václav I., král český (1230—1253) 144, 146—148, 151—154, 143, 211, 212, 216 Václav II., král český (1278—1305) 160, 163—167, 190, 193, 210, 212, 213; dcery 168 Václav III., král český (1305—1306) 166, 167, 169, 190, 213 Václav (Vácislav), též Wiprecht, syn Wiprechta II., hraběte grojčského 105, 106, 209 Václav Vilém z Roupova 198 Valentin, biskup pražský (1180—1182) 211 Vančura J. 216 Vaněk viz Václav Vejzové viz Kadolt a Sigfrid Sirotek Velf V., jako vévoda bavorský II. (1101—1119) 194 Velflovici, Velfovci, německá patricijská rodina v Praze 173, 213; viz též Jakub od Věže Vespasián, Titus Flavius, císař římský (69—79 n. 1.) 88, 208, 214 Věněk z Třesic 179, 214 Věnkovici 179 Vhřešcovský viz Mutina z Vřešťova Vilém z Poděbrad 158 Vilém Zajíc z Valdeka 169, 174, 180, 181, 185—188, 197, 213, 214 Vilém z Házmburku 191 Vincencius, kronikář 196 Višemburský viz Tas z Vizmburka sv. Vít 57, 188; kostel viz Praha Vítek z Landštejna (Ojířovic) 173, 174, 214 Vítkovici, český panský rod 158, 209, 213, 214; viz též páni z Rožmberka, Ojíř z Lomnice, Smil z Nových Hradů, Vítek z Landštejna, Záviš z Falkenštejna 234/
Strana 235
Vladislav I., kníže český (1109—1117, 1120—1125) 104—106, 109—112, 114, 115, 195, 20 209, 211 Vladislav II., kníže, od 1158 král, český (1140—1172) 121, 122, 126, 127, 194, 196, 207—21 Vladislav Jindřich, kníže český (1197) 134 (?), 135, 136, 211 Vlasta 27, 28, 30, 33, 34, 37, 38 Vlastislav, mytický kníže Lučanů 39, 41—44, 46, 47, 190 Vlaši 87, 109, 112 Vnislav (Unislav), mytický kníže český 39 Vojen, mytický kníže český 39 Vojslav 153 sv. Vojtěch, biskup pražský (982—997) 26, 61, 62, 77, 120, 188, 207 Vok z Rožmberka 157, 212 Volfram, měšťan pražský 173. 213 Volframovici, Olbramovici, německá patricijská rodina v Praze 173, 213; viz též Volfram Vradka 33 Vratislav I., kníže český (905 (?)—921 (?)) 50, 190 Vratislav II., kníže, od 1085 král, český (1061—1092) 84, 87 (?), 88 (?), 89—94, 97, 194, 196 208—211 Vršovci 64—66, 68, 73, 97, 98, 100—104, 132, 209 Wiprecht II., hrabě grojčský († 1124) 209 Zajíc z Valdeka viz Vilém Záviš z Falkenštejna 158—160, 163, 212, 213; manželka: Kunhuta Uherská, Alžběta Uhersk Zbyněk z Bechyně 180 (?), 214 Zderad, vladař 91, 92, 94 Zdislav ze Zvířetic 212 bl. Zdislava z Křižanova, manželka Havla z Lemberka 153, 192, 212, 214, 215 Zvířetičtí 158, 212; viz též Heřman a Zdislav ze Zvířetic Židé 37, 88, 120, 152 Žirotínští 158, 212; viz též Habart ze Žirotína
Vladislav I., kníže český (1109—1117, 1120—1125) 104—106, 109—112, 114, 115, 195, 20 209, 211 Vladislav II., kníže, od 1158 král, český (1140—1172) 121, 122, 126, 127, 194, 196, 207—21 Vladislav Jindřich, kníže český (1197) 134 (?), 135, 136, 211 Vlasta 27, 28, 30, 33, 34, 37, 38 Vlastislav, mytický kníže Lučanů 39, 41—44, 46, 47, 190 Vlaši 87, 109, 112 Vnislav (Unislav), mytický kníže český 39 Vojen, mytický kníže český 39 Vojslav 153 sv. Vojtěch, biskup pražský (982—997) 26, 61, 62, 77, 120, 188, 207 Vok z Rožmberka 157, 212 Volfram, měšťan pražský 173. 213 Volframovici, Olbramovici, německá patricijská rodina v Praze 173, 213; viz též Volfram Vradka 33 Vratislav I., kníže český (905 (?)—921 (?)) 50, 190 Vratislav II., kníže, od 1085 král, český (1061—1092) 84, 87 (?), 88 (?), 89—94, 97, 194, 196 208—211 Vršovci 64—66, 68, 73, 97, 98, 100—104, 132, 209 Wiprecht II., hrabě grojčský († 1124) 209 Zajíc z Valdeka viz Vilém Záviš z Falkenštejna 158—160, 163, 212, 213; manželka: Kunhuta Uherská, Alžběta Uhersk Zbyněk z Bechyně 180 (?), 214 Zderad, vladař 91, 92, 94 Zdislav ze Zvířetic 212 bl. Zdislava z Křižanova, manželka Havla z Lemberka 153, 192, 212, 214, 215 Zvířetičtí 158, 212; viz též Heřman a Zdislav ze Zvířetic Židé 37, 88, 120, 152 Žirotínští 158, 212; viz též Habart ze Žirotína
Strana 236
8 ÚVOD PŘEDMLUVA Tuto se počíná kronika OBSAH 11 12 KAPITOLA I O babylónské věži a sedmdesáti jazycích KAPITOLA 2 O vzniku českého národa 13 KAPITOLA 3 O Libušině moudrém otci 23 KAPITOLA 4 O Libušině proroctví O Libušině koni, jenž Přemysla přinesl 24 KAPITOLA 5 O tom, jak byl nalezen první oráč O stromu z Přemyslovy otky 26 27 28 29 33 34 35 37 38 39 40 41 KAPITOLA 6 O Přemyslově zvolení KAPITOLA 7 O založení Prahy KAPITOLA 8 O dívčí válce KAPITOLA 9 O Vlastině moudrém úradku KAPITOLA 10 O prvním dívčím vítězství KAPITOLA II O tom, jak muži nabyli sil a postavili Vyšehrad KAPITOLA 12 O rozmanitých dívčích úkladech KAPITOLA 13 O Ctiradovi KAPITOLA 14 O úskoku, který muži vymysleli na dívky KAPITOLA 15 Vyprávění o smrti dívek KAPITOLA 16 O Přemyslově pohřbení KAPITOLA 17 O moudrém Neklanovi KAPITOLA 18 O žateckém Vlastislavovi KAPITOLA 19 O pražské věštici O jiné věštkářce 25 42 43 KAPITOLA 20 Vyprávění o bitvě u Turska 236/
8 ÚVOD PŘEDMLUVA Tuto se počíná kronika OBSAH 11 12 KAPITOLA I O babylónské věži a sedmdesáti jazycích KAPITOLA 2 O vzniku českého národa 13 KAPITOLA 3 O Libušině moudrém otci 23 KAPITOLA 4 O Libušině proroctví O Libušině koni, jenž Přemysla přinesl 24 KAPITOLA 5 O tom, jak byl nalezen první oráč O stromu z Přemyslovy otky 26 27 28 29 33 34 35 37 38 39 40 41 KAPITOLA 6 O Přemyslově zvolení KAPITOLA 7 O založení Prahy KAPITOLA 8 O dívčí válce KAPITOLA 9 O Vlastině moudrém úradku KAPITOLA 10 O prvním dívčím vítězství KAPITOLA II O tom, jak muži nabyli sil a postavili Vyšehrad KAPITOLA 12 O rozmanitých dívčích úkladech KAPITOLA 13 O Ctiradovi KAPITOLA 14 O úskoku, který muži vymysleli na dívky KAPITOLA 15 Vyprávění o smrti dívek KAPITOLA 16 O Přemyslově pohřbení KAPITOLA 17 O moudrém Neklanovi KAPITOLA 18 O žateckém Vlastislavovi KAPITOLA 19 O pražské věštici O jiné věštkářce 25 42 43 KAPITOLA 20 Vyprávění o bitvě u Turska 236/
Strana 237
44 46 47 48 50 51 52 53 54 57 59 61 63 64 66 67 68 70 70 73 73 75 77 78 KAPITOLA 21 O smrti žateckého knížete KAPITOLA 22 O Hostivítovi a Děpoltovi KAPITOLA 23 Vyprávění o prvním křesťanu Bořivojovi KAPITOLA 24 O Svatoplukovi, králi moravském KAPITOLA 25 O Vratislavovi, otci svatého Václava KAPITOLA 26 O svaté Lidmile, první křesťance KAPITOLA 27 O matce svatého Václava KAPITOLA 28 O boji svatého Václava s knížetem kouřimským KAPITOLA 29 O císaři a svatém Václavovi KAPITOLA 30 O smrti svatého Václava KAPITOLA 31 KAPITOLA 32 Vyprávění o Boleslavu Štědrém KAPITOLA 33 O slepém Boleslavu Skoupém O Oldřichovi a Jaromírovi KAPITOLA 34 O zlé radě Vršovců KAPITOLA 35 Jak svatý Jan vysvobodil Oldřicha KAPITOLA 36 O pastýřově lsti KAPITOLA 37 O pěti svatých bratřích KAPITOLA 38 O Oldřichově Přimdě KAPITOLA 39 KAPITOLA 40 O Kochanovi a šlechetném knížeti Oldřichovi KAPITOLA 41 O selské kněžně Boženě KAPITOLA 42 O knížeti Břetislavu, zeti císařově KAPITOLA 43 O přenesení svatého Vojtěcha KAPITOLA 44 O Břetislavově boji s císařem / 237 |
44 46 47 48 50 51 52 53 54 57 59 61 63 64 66 67 68 70 70 73 73 75 77 78 KAPITOLA 21 O smrti žateckého knížete KAPITOLA 22 O Hostivítovi a Děpoltovi KAPITOLA 23 Vyprávění o prvním křesťanu Bořivojovi KAPITOLA 24 O Svatoplukovi, králi moravském KAPITOLA 25 O Vratislavovi, otci svatého Václava KAPITOLA 26 O svaté Lidmile, první křesťance KAPITOLA 27 O matce svatého Václava KAPITOLA 28 O boji svatého Václava s knížetem kouřimským KAPITOLA 29 O císaři a svatém Václavovi KAPITOLA 30 O smrti svatého Václava KAPITOLA 31 KAPITOLA 32 Vyprávění o Boleslavu Štědrém KAPITOLA 33 O slepém Boleslavu Skoupém O Oldřichovi a Jaromírovi KAPITOLA 34 O zlé radě Vršovců KAPITOLA 35 Jak svatý Jan vysvobodil Oldřicha KAPITOLA 36 O pastýřově lsti KAPITOLA 37 O pěti svatých bratřích KAPITOLA 38 O Oldřichově Přimdě KAPITOLA 39 KAPITOLA 40 O Kochanovi a šlechetném knížeti Oldřichovi KAPITOLA 41 O selské kněžně Boženě KAPITOLA 42 O knížeti Břetislavu, zeti císařově KAPITOLA 43 O přenesení svatého Vojtěcha KAPITOLA 44 O Břetislavově boji s císařem / 237 |
Strana 238
84 88 89 91 93 93 97 98 99 101 103 105 106 110 111 112 114 115 120 121 KAPITOLA 45 O Ekardovi moudrém, biskupu z vůle Jitčiny O Břetislavově boji s uherským králem KAPITOLA 46 O Spytihněvovi, nepříteli Němců KAPITOLA 47 O prvním králi Vratislavovi KAPITOLA 48 O nejvyšší poctě českého krále KAPITOLA 49 O králově bratru, biskupu Jaromírovi KAPITOLA 50 O míšeňské vojně KAPITOLA 51 K čemu český král přinutil krále uherského KAPITOLA 52 KAPITOLA 53 O prvním královském synovi KAPITOLA 54 O Břetislavovi KAPITOLA 55 O Bořivoji a moravském Svatoplukovi KAPITOLA 56 Jak byli Vršovci, proradní páni, bradaticí sťati KAPITOLA 57 Jak Svatopluk porazil Uhry KAPITOLA 58 O Vladislavově boji KAPITOLA 59 Jak císař v Praze soudil KAPITOLA 60 KAPITOLA 61 Jak Čechové vyplenili římský kostel KAPITOLA 62 O dobrém králi Štěpánovi KAPITOLA 63 Jak Vladislav Bořivoje vypudil KAPITOLA 64 O smrti biskupa Heřmana O šlechetném Soběslavu Prvním KAPITOLA 65 KAPITOLA 66 O smrti svatého Prokopa O druhém českém králi Vladislavovi KAPITOLA 67 O Soběslavovi, příteli Čechů KAPITOLA 68 238/ 82 83 122 125
84 88 89 91 93 93 97 98 99 101 103 105 106 110 111 112 114 115 120 121 KAPITOLA 45 O Ekardovi moudrém, biskupu z vůle Jitčiny O Břetislavově boji s uherským králem KAPITOLA 46 O Spytihněvovi, nepříteli Němců KAPITOLA 47 O prvním králi Vratislavovi KAPITOLA 48 O nejvyšší poctě českého krále KAPITOLA 49 O králově bratru, biskupu Jaromírovi KAPITOLA 50 O míšeňské vojně KAPITOLA 51 K čemu český král přinutil krále uherského KAPITOLA 52 KAPITOLA 53 O prvním královském synovi KAPITOLA 54 O Břetislavovi KAPITOLA 55 O Bořivoji a moravském Svatoplukovi KAPITOLA 56 Jak byli Vršovci, proradní páni, bradaticí sťati KAPITOLA 57 Jak Svatopluk porazil Uhry KAPITOLA 58 O Vladislavově boji KAPITOLA 59 Jak císař v Praze soudil KAPITOLA 60 KAPITOLA 61 Jak Čechové vyplenili římský kostel KAPITOLA 62 O dobrém králi Štěpánovi KAPITOLA 63 Jak Vladislav Bořivoje vypudil KAPITOLA 64 O smrti biskupa Heřmana O šlechetném Soběslavu Prvním KAPITOLA 65 KAPITOLA 66 O smrti svatého Prokopa O druhém českém králi Vladislavovi KAPITOLA 67 O Soběslavovi, příteli Čechů KAPITOLA 68 238/ 82 83 122 125
Strana 239
127 128 130 I31 132 133 135 136 140 141 142 143 144 145 146 148 ISI 152 153 153 154 156 156 158 160 KAPITOLA 69 KAPITOLA 70 KAPITOLA 71 O královských synech Bedřichovi a Kunrátovi KAPITOLA 72 KAPITOLA 73 Jak Morava pozbyla svých knížat a k Čechám připadla KAPITOLA 74 O boji Čechů s Němci KAPITOLA 75 O svatořečení opata Prokopa KAPITOLA 76 Jak král Přemysl Třetí zhřešil pýchou KAPITOLA 77 O záhubě knížete Děpolta KAPITOLA 78 O králi Ottakarovi Prvním KAPITOLA +79 KAPITOLA 80 Kterak do Prahy přišli dominikáni KAPITOLA 8: O čtvrtém českém králi Václavovi KAPITOLA 82 O pohanských Kartasech KAPITOLA 83 O králi Václavovi a císaři Bedřichovi KAPITOLA 84 KAPITOLA 85 O boji krále Václava se synem KAPITOLA 86 O křižácích a židech KAPITOLA 87 O skonu svaté Zdislavy KAPITOLA 88 KAPITOLA 89 O pátém českém králi, Přemyslu Druhém KAPITOLA 9o O bludných tlupách škaredých naháčů KAPITOLA 91i O boji s Uhry a o královně Margretě KAPITOLA 92 O protivenstvích, která činil král českým pánům KAPITOLA 93 O římském králi Rudoltovi / 239 /
127 128 130 I31 132 133 135 136 140 141 142 143 144 145 146 148 ISI 152 153 153 154 156 156 158 160 KAPITOLA 69 KAPITOLA 70 KAPITOLA 71 O královských synech Bedřichovi a Kunrátovi KAPITOLA 72 KAPITOLA 73 Jak Morava pozbyla svých knížat a k Čechám připadla KAPITOLA 74 O boji Čechů s Němci KAPITOLA 75 O svatořečení opata Prokopa KAPITOLA 76 Jak král Přemysl Třetí zhřešil pýchou KAPITOLA 77 O záhubě knížete Děpolta KAPITOLA 78 O králi Ottakarovi Prvním KAPITOLA +79 KAPITOLA 80 Kterak do Prahy přišli dominikáni KAPITOLA 8: O čtvrtém českém králi Václavovi KAPITOLA 82 O pohanských Kartasech KAPITOLA 83 O králi Václavovi a císaři Bedřichovi KAPITOLA 84 KAPITOLA 85 O boji krále Václava se synem KAPITOLA 86 O křižácích a židech KAPITOLA 87 O skonu svaté Zdislavy KAPITOLA 88 KAPITOLA 89 O pátém českém králi, Přemyslu Druhém KAPITOLA 9o O bludných tlupách škaredých naháčů KAPITOLA 91i O boji s Uhry a o královně Margretě KAPITOLA 92 O protivenstvích, která činil král českým pánům KAPITOLA 93 O římském králi Rudoltovi / 239 /
Strana 240
164 165 166 167 168 169 170 171 173 174 175 KAPITOLA 94 O hladu, který nastal po smrti krále Přemysla O Václavovi, šestém českém králi KAPITOLA 95 O korunovaci českého krále KAPITOLA 96 O jednookém králi Albrechtovi KAPITOLA 97 O dvou Václavech KAPITOLA 98 O králi Vaňkovi KAPITOLA 99 O českém králi Rudoltovi KAPITOLA 100 O vévodovi korutanském O boji Čechů se Šváby KAPITOLA 101 O římském králi Albrechtovi, nepříteli Čechů KAPITOLA 102 O špatných zvycích českých pánů KAPITOLA 103 Jak byl Korutanský potupen KAPITOLA 104 O krutosti markraběte míšeňského O boji Čechů s Míšeňskými KAPITOLA 105 O veliké povodni KAPITOLA 106 O nynějším vladaři, šlechetném králi Janovi 163 176 179 179 181 182 185 185 186 187 POZDĚJŠÍ DOPLNKY DOPLNĚK I DOPLNĚK 2 DOPLNĚK 3 DOPLNĚK 4 DOPLNĚK DOPLNĚK 6 DOPLNĚK DOPLNĚK 8 240/
164 165 166 167 168 169 170 171 173 174 175 KAPITOLA 94 O hladu, který nastal po smrti krále Přemysla O Václavovi, šestém českém králi KAPITOLA 95 O korunovaci českého krále KAPITOLA 96 O jednookém králi Albrechtovi KAPITOLA 97 O dvou Václavech KAPITOLA 98 O králi Vaňkovi KAPITOLA 99 O českém králi Rudoltovi KAPITOLA 100 O vévodovi korutanském O boji Čechů se Šváby KAPITOLA 101 O římském králi Albrechtovi, nepříteli Čechů KAPITOLA 102 O špatných zvycích českých pánů KAPITOLA 103 Jak byl Korutanský potupen KAPITOLA 104 O krutosti markraběte míšeňského O boji Čechů s Míšeňskými KAPITOLA 105 O veliké povodni KAPITOLA 106 O nynějším vladaři, šlechetném králi Janovi 163 176 179 179 181 182 185 185 186 187 POZDĚJŠÍ DOPLNKY DOPLNĚK I DOPLNĚK 2 DOPLNĚK 3 DOPLNĚK 4 DOPLNĚK DOPLNĚK 6 DOPLNĚK DOPLNĚK 8 240/
Strana 241
199 202 206 218 220 ČESKÁ RÝMOVANÁ KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA NĚKOLIK PROZAICKÝCH SLOV K PŘEKLADU NEJSTARŠÍ ČESKÉ RÝMOVANÉ KRONIKY STARŠÍ JMÉNA A VÝRAZY POZNÁMKY SEZNAM VYOBRAZENÍ REJSTŘÍK MÍST REJSTŘÍK OSOB 190 226
199 202 206 218 220 ČESKÁ RÝMOVANÁ KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA NĚKOLIK PROZAICKÝCH SLOV K PŘEKLADU NEJSTARŠÍ ČESKÉ RÝMOVANÉ KRONIKY STARŠÍ JMÉNA A VÝRAZY POZNÁMKY SEZNAM VYOBRAZENÍ REJSTŘÍK MÍST REJSTŘÍK OSOB 190 226
- 1: Array
- 5: Array
- 8: Array
- 179: Array
- 190: Array
- 199: Array
- 202: Array
- 206: Array
- 218: Array
- 220: Array
- 226: Array
- 236: Array