z 88 stránek
Titul
1
2
Mistr Jan z Rokycan
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
Články Jana Rozkydala
21
22
23
Žaloby proti Janovi z Rokycan
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
Nejstarší životopis Jana z Rokycan
65
66
67
68
69
Závěrečná autorská poznámka
70
Vydavatelův epilog
71
72
73
74
75
Odkazy a poznámky
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
Obsah
87
88
Název:
Žaloby katolíků na mistra Jana z Rokycan
Autor:
Boubín, Jaroslav; Zachová, Jana
Rok vydání:
1997
Místo vydání:
Rokycany
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
87
Počet stran předmluvy plus obsahu:
87
Obsah:
- 1: Titul
- 3: Mistr Jan z Rokycan
- 21: Články Jana Rozkydala
- 24: Žaloby proti Janovi z Rokycan
- 65: Nejstarší životopis Jana z Rokycan
- 70: Závěrečná autorská poznámka
- 71: Vydavatelův epilog
- 76: Odkazy a poznámky
- 87: Obsah
upravit
Strana 1
10 q.IO6 wn quurtinet nombcx puti(Gius eſle vp cempupi= aspe wo qual ávdtum eode puob wßamne/ onient� — *. ne bininw? Custaf vn mſruakona Goph oin . A Nů wnar: ep wichl Priuss &mſeno namenéſh 9nm Na peent Byſk aſiau boni Aidao orno-peo � svena dat par�ie . 1 91 dtar☞ MHgMeM tuſes amt ob ſkere8oces Bl Jaroslov Boubín Jono Zochová ŽALOBY KATOLÍKŮ NA MISTRA JANA Z ROKYCAN Státní okr. archiv Rokycany —
10 q.IO6 wn quurtinet nombcx puti(Gius eſle vp cempupi= aspe wo qual ávdtum eode puob wßamne/ onient� — *. ne bininw? Custaf vn mſruakona Goph oin . A Nů wnar: ep wichl Priuss &mſeno namenéſh 9nm Na peent Byſk aſiau boni Aidao orno-peo � svena dat par�ie . 1 91 dtar☞ MHgMeM tuſes amt ob ſkere8oces Bl Jaroslov Boubín Jono Zochová ŽALOBY KATOLÍKŮ NA MISTRA JANA Z ROKYCAN Státní okr. archiv Rokycany —
Strana 2
. . - * a W . .. „ I hn. Alinnni. „ . . . „ . - — Ií A
. . - * a W . .. „ I hn. Alinnni. „ . . . „ . - — Ií A
Strana 3
3 MISTR JAN Z ROKYCAN Stručný náčrt jeho životních osudů Je tomu již téměř 150 let, co si František Palacký položil zajímavou otázku: který z Čechů v 15. století, kdy naše země poutala k sobě zvýšený zájem valné části Evropy, budil vlastně největší pozornost mezi svými domácími i zahraničními současníky? Který z nich byl nejčastěji zasypáván nenávistnými invektivami a zlobnými pamflety? Palacký si však tuto otázku nejen položil, ale jako vynikající znalec našich i cizích pramenů té doby si na ni také mohl okamžitě odpovědět: dotyčnou osobností překvapivě není ani Hus ani Žižka, není jí Prokop Veliký či Jiří z Poděbrad, ale právě jen syn rokycanského kováře a později slavný kazatel a se souhlasem českých stavů zvolený a římskou církví nikdy nepotvrzený pražský arcibiskup Jan Rokycana. Aspoň jistě celé XV století, napsal velký historik, nevidělo muže, netoliko v Čechách, ale ve křesťanstvu vůbec, proti kterémuž by jazykové i péra více se byli ostřili, nežli proti Rokycanovi. 1) Ve svém postřehu se Palacký rozhodně příliš nemýlil; životní dráhu slavného rokycanského rodáka skutečně lemuje přímo neslýchané množství nejrůznějších polemik a podobných písemných zpráv o této pozoruhodné postavě českého utrakvismu.2) Masivní polemické útoky ho provázely po velkou část jeho dlouhého života a jejich příval dokonce neuzavřela ani jeho smrt v únoru 1471. Dokládá to ostatně i podrobná relace českého katolického duchovního o posledních okamžicích husitského mistra, která byla sepsána patrně jen několik dní po jeho skonu a jež je zde přetištěna téměř v úplnosti:
3 MISTR JAN Z ROKYCAN Stručný náčrt jeho životních osudů Je tomu již téměř 150 let, co si František Palacký položil zajímavou otázku: který z Čechů v 15. století, kdy naše země poutala k sobě zvýšený zájem valné části Evropy, budil vlastně největší pozornost mezi svými domácími i zahraničními současníky? Který z nich byl nejčastěji zasypáván nenávistnými invektivami a zlobnými pamflety? Palacký si však tuto otázku nejen položil, ale jako vynikající znalec našich i cizích pramenů té doby si na ni také mohl okamžitě odpovědět: dotyčnou osobností překvapivě není ani Hus ani Žižka, není jí Prokop Veliký či Jiří z Poděbrad, ale právě jen syn rokycanského kováře a později slavný kazatel a se souhlasem českých stavů zvolený a římskou církví nikdy nepotvrzený pražský arcibiskup Jan Rokycana. Aspoň jistě celé XV století, napsal velký historik, nevidělo muže, netoliko v Čechách, ale ve křesťanstvu vůbec, proti kterémuž by jazykové i péra více se byli ostřili, nežli proti Rokycanovi. 1) Ve svém postřehu se Palacký rozhodně příliš nemýlil; životní dráhu slavného rokycanského rodáka skutečně lemuje přímo neslýchané množství nejrůznějších polemik a podobných písemných zpráv o této pozoruhodné postavě českého utrakvismu.2) Masivní polemické útoky ho provázely po velkou část jeho dlouhého života a jejich příval dokonce neuzavřela ani jeho smrt v únoru 1471. Dokládá to ostatně i podrobná relace českého katolického duchovního o posledních okamžicích husitského mistra, která byla sepsána patrně jen několik dní po jeho skonu a jež je zde přetištěna téměř v úplnosti:
Strana 4
4 Nejetihodnější v Kristu otče a nejmilostivější pane. Ačkoli nepochybuji, že vám, ctihodný otče, neuniklo, že o vigilii sv. apoštola Matouše (22. února 1471 - J. B.) nastala smrt onoho kacíře prokleté paměti, Jana Rokycany, kvůli níž povstal v naší zemi nemalý jásot věřících Kristových, husitských kacířů pak veliké trápení. O té nešťastné smrti se šíří porůznu různé pověsti, ale ne ve všem se shodují s tím, co se stalo. Proto vás, ctihodný otče, chci o těch věcech zpravit. Když ten kacíř již nějakou dobu ležel na lůžku bolesti a jako předzvěst budoucího trestu zakoušel současné tresty, byl donucen spravedlivým Božím úradkem přiznat o sobě pravdu a v souladu s Božím rozsudkem vícekrát říci: Běda mi, a: Na věky běda. Ta slova několikrát slyšeli jeho žáci a kaplani a velmi bedlivě dbali na to, aby je k jejich hanbě neprozradili na veřejnosti, a nikomu nedovolovali přístup k němu. Ale to, co se hanebníci snažili utajit, vyšlo konečně navenek. Neboť jistého dne Jiřík poslal kteréhosi rytíře ze svého dvora ke kacíři Rokycanovi, aby ho jeho jménem navštívil a utěšil. Vzkázal mu jeho prostřednictvím, že - pokud by chtěl nějaký lék, kterým by mohl být uzdraven - velmi ochotně mu ho obstará, i kdyby bylo třeba ho přivézt z Benátek. Na to Rokycana neodpověděl ani slovo, jen: Běda mi, běda mi a na věky běda! Tak oznam svému pánu, že - ach! - tolik lidí jsem svedl a strhl do zatracení a ti by mne měli následovat i v trestu. Rytíř se podivil těm slovům a vyptával se ho, zda je vyslovil s plným vědomím. Ten nebožák odpověděl: Mluvím tak z dobrého rozumu a znovu říkám, abys oznámil svému pánu, že jsem nikdy nebyl řádný kněz, ale klamal jsem lid předstíranými svátostmi, a běda, již nezbývá času na pokání. Rytíř pak se s ním rozloučil vida, že nevezme zpět ani názor, ani slova, a vrátil se k Jiříkovi, ukazuje změnou tváře bolest srdce. Jiřík se ho ptal: Jak se má mistr? Na to rytíř: Je velmi nemocen. Jiřík: Co odpověděl na můj vzkaz? Přeje si
4 Nejetihodnější v Kristu otče a nejmilostivější pane. Ačkoli nepochybuji, že vám, ctihodný otče, neuniklo, že o vigilii sv. apoštola Matouše (22. února 1471 - J. B.) nastala smrt onoho kacíře prokleté paměti, Jana Rokycany, kvůli níž povstal v naší zemi nemalý jásot věřících Kristových, husitských kacířů pak veliké trápení. O té nešťastné smrti se šíří porůznu různé pověsti, ale ne ve všem se shodují s tím, co se stalo. Proto vás, ctihodný otče, chci o těch věcech zpravit. Když ten kacíř již nějakou dobu ležel na lůžku bolesti a jako předzvěst budoucího trestu zakoušel současné tresty, byl donucen spravedlivým Božím úradkem přiznat o sobě pravdu a v souladu s Božím rozsudkem vícekrát říci: Běda mi, a: Na věky běda. Ta slova několikrát slyšeli jeho žáci a kaplani a velmi bedlivě dbali na to, aby je k jejich hanbě neprozradili na veřejnosti, a nikomu nedovolovali přístup k němu. Ale to, co se hanebníci snažili utajit, vyšlo konečně navenek. Neboť jistého dne Jiřík poslal kteréhosi rytíře ze svého dvora ke kacíři Rokycanovi, aby ho jeho jménem navštívil a utěšil. Vzkázal mu jeho prostřednictvím, že - pokud by chtěl nějaký lék, kterým by mohl být uzdraven - velmi ochotně mu ho obstará, i kdyby bylo třeba ho přivézt z Benátek. Na to Rokycana neodpověděl ani slovo, jen: Běda mi, běda mi a na věky běda! Tak oznam svému pánu, že - ach! - tolik lidí jsem svedl a strhl do zatracení a ti by mne měli následovat i v trestu. Rytíř se podivil těm slovům a vyptával se ho, zda je vyslovil s plným vědomím. Ten nebožák odpověděl: Mluvím tak z dobrého rozumu a znovu říkám, abys oznámil svému pánu, že jsem nikdy nebyl řádný kněz, ale klamal jsem lid předstíranými svátostmi, a běda, již nezbývá času na pokání. Rytíř pak se s ním rozloučil vida, že nevezme zpět ani názor, ani slova, a vrátil se k Jiříkovi, ukazuje změnou tváře bolest srdce. Jiřík se ho ptal: Jak se má mistr? Na to rytíř: Je velmi nemocen. Jiřík: Co odpověděl na můj vzkaz? Přeje si
Strana 5
něco? Rytíř: Nic. Jiřík: Mluv. Rytíř: Řeknu to stranou Tvé Jasnosti, jinak ne. Jiřík si přeje: Oznam to veřejně, protože jsme tě veřejně poslali. Tehdy rytíř požádal o shovívavost a veřejně před celým dvorem vyslovil, co mu bylo řečeno. Jiřík zděšen konečně odpověděl: Již je příliš pozdě, proč jsi to nevyjevil včas? Slyšel to jakýsi služebník pana Jana z Házmburka a hned mu to sdělil do Budyšína a onen to přes pana Mikuláše z Judenic, kanovníka kostela Boleslavského, pověděl dále. Ostatně jak jsem se od téhož dověděl, příštího dne kacíři ve velkém počtu přišli k Rokycanovi, aby ho utěšili, a připomínali mu všechny jeho chvályhodné skutky. On jim s velkým pohoršením odpověděl: Nechte mne být, nedostanu se nahoru do nebe a nebudu mít žádnou účast mezi vyvolenými, ale - pravil se zdviženým prstem — pro mne, svüdce tolika duší, bude místo dole a vy mne budete následovat, pokud nenapravíte bludy, které jsem zasel. Protože však oni stále ještě mluvili, přikázal jim, aby od něj odešli, a setrval ve svém zoufalství. Když to slyšel Jiřík, poslal do kostelů, aby byly konány veřejné modlitby za mistra Rokycanu, aby Pán ráčil ulehčit jeho nemoc, pro jejíž prudkost přišel o rozum. Tak se tedy stalo, že kacíři, totiž sami Ceši, rozšířili, že ono odmítnutí bludů bylo učiněno nikoli z rozumné úvahy, ale z jakéhosi šílenství. Toto se odvažuji napsat, nejctihodnější otče, jako pravdivé.“ Podepsán: „Zikmund, děkan boleslavský a kanovník kostela pražského".3) Zpráva, která je doslova přeplněna šokujícími informacemi a značným množstvím stěží ověřitelných detailních údajů, je zároveň působivou prezentací představy, již o Rokycanovi měla velká, možná přímo větší část jeho současníků. Navíc má právě citovaný dokument pro nás dnes i jinou, zcela specifickou cenu. I když nemusí být - a zřejmě také není - plně hodnověrným dokladem posledních okamžiků Jana Rokycany, zůstává jedinečným svědectvím zrodu jednoho klíčových stavebních prvků četných pozdějších z
něco? Rytíř: Nic. Jiřík: Mluv. Rytíř: Řeknu to stranou Tvé Jasnosti, jinak ne. Jiřík si přeje: Oznam to veřejně, protože jsme tě veřejně poslali. Tehdy rytíř požádal o shovívavost a veřejně před celým dvorem vyslovil, co mu bylo řečeno. Jiřík zděšen konečně odpověděl: Již je příliš pozdě, proč jsi to nevyjevil včas? Slyšel to jakýsi služebník pana Jana z Házmburka a hned mu to sdělil do Budyšína a onen to přes pana Mikuláše z Judenic, kanovníka kostela Boleslavského, pověděl dále. Ostatně jak jsem se od téhož dověděl, příštího dne kacíři ve velkém počtu přišli k Rokycanovi, aby ho utěšili, a připomínali mu všechny jeho chvályhodné skutky. On jim s velkým pohoršením odpověděl: Nechte mne být, nedostanu se nahoru do nebe a nebudu mít žádnou účast mezi vyvolenými, ale - pravil se zdviženým prstem — pro mne, svüdce tolika duší, bude místo dole a vy mne budete následovat, pokud nenapravíte bludy, které jsem zasel. Protože však oni stále ještě mluvili, přikázal jim, aby od něj odešli, a setrval ve svém zoufalství. Když to slyšel Jiřík, poslal do kostelů, aby byly konány veřejné modlitby za mistra Rokycanu, aby Pán ráčil ulehčit jeho nemoc, pro jejíž prudkost přišel o rozum. Tak se tedy stalo, že kacíři, totiž sami Ceši, rozšířili, že ono odmítnutí bludů bylo učiněno nikoli z rozumné úvahy, ale z jakéhosi šílenství. Toto se odvažuji napsat, nejctihodnější otče, jako pravdivé.“ Podepsán: „Zikmund, děkan boleslavský a kanovník kostela pražského".3) Zpráva, která je doslova přeplněna šokujícími informacemi a značným množstvím stěží ověřitelných detailních údajů, je zároveň působivou prezentací představy, již o Rokycanovi měla velká, možná přímo větší část jeho současníků. Navíc má právě citovaný dokument pro nás dnes i jinou, zcela specifickou cenu. I když nemusí být - a zřejmě také není - plně hodnověrným dokladem posledních okamžiků Jana Rokycany, zůstává jedinečným svědectvím zrodu jednoho klíčových stavebních prvků četných pozdějších z
Strana 6
6 Rokycanových životopisů - totiž později zcela zažitého obrazu slavného husitského kazatele, který se teprve na smrtelném loži hroutí pod drtivou vahou svých nesčetných zločinů a svého kacířství a který - již zcela opožděně a marně - se snaží volat i své souvěrce k pokání. Již před údajným Rokycanovým pokáním hledala sice celá řada jeho bývalých utrakvistických kolegů spásu v náručí katolické církve, ale teprve v únoru 1471 jejich řady údajně doplnil největší z husitských kajícníků 15. století. Tato představa Rokycany bilancujícího nakonec s hrůzou celý svůj život však nebyla vlastní pouze katolické historiografii; takto vypravuje o událostech z února 1471 zástupce Jednoty bratrské: Pán Bůh ho (Rokycanu - J. B.) nemocí a strašlivou navštivil, v níž svědomí jeho jemu ztížil a osvítil, ač mnozí z mistrův a z kněží jsou jeho navštěvovali a těšili. Nebo naříkal nad sebou, až i král Jiří sám ráčil jest ho navštiviti a napomenouti, aby měl ku Pánu Bohu víru a dobrou naději, že jemu ráčí Pán Bůh dobře učiniti: Poněvadž jsi tak, milý Rokycane, nás užival a napomínal, abychom ku Pánu Bohu víru a celou naději měli. Rokycan zase králi odpověděl: Milý králi, kdež bych tu víru a naději vzal, poněvadž jsem ji z umysla stratil, pro slávu tohoto světa, pro pýchu a lakomství, pro krátkou žádost a marnost světa toho. Ach králi, že jsem zhřešil proti Duchu svatému, ze zlosti protivil jsem se pravdě boží a byl jsem příčinou prolevání krve nevinné dobrých lidí a protož již očekávám smrti a po smrti pekla. A ty, králi, po mně dlouho živ nebudeš, protož se za mnou stroj brzo. A tak král Jiří od Rokycana s velikým zármutkem odšel, a Rokycan brzo umřel a král Jiří dříve čtyř neděl po Rokycanovi se roznemohl a také umřel, jakž jemu M. Rokycan pověděl, tak se jemu stalo. 4) Obě svědectví, ač svou orientací tolik rozdílná, se v onom základním přece jen shodují: Jan Rokycana měl podle
6 Rokycanových životopisů - totiž později zcela zažitého obrazu slavného husitského kazatele, který se teprve na smrtelném loži hroutí pod drtivou vahou svých nesčetných zločinů a svého kacířství a který - již zcela opožděně a marně - se snaží volat i své souvěrce k pokání. Již před údajným Rokycanovým pokáním hledala sice celá řada jeho bývalých utrakvistických kolegů spásu v náručí katolické církve, ale teprve v únoru 1471 jejich řady údajně doplnil největší z husitských kajícníků 15. století. Tato představa Rokycany bilancujícího nakonec s hrůzou celý svůj život však nebyla vlastní pouze katolické historiografii; takto vypravuje o událostech z února 1471 zástupce Jednoty bratrské: Pán Bůh ho (Rokycanu - J. B.) nemocí a strašlivou navštivil, v níž svědomí jeho jemu ztížil a osvítil, ač mnozí z mistrův a z kněží jsou jeho navštěvovali a těšili. Nebo naříkal nad sebou, až i král Jiří sám ráčil jest ho navštiviti a napomenouti, aby měl ku Pánu Bohu víru a dobrou naději, že jemu ráčí Pán Bůh dobře učiniti: Poněvadž jsi tak, milý Rokycane, nás užival a napomínal, abychom ku Pánu Bohu víru a celou naději měli. Rokycan zase králi odpověděl: Milý králi, kdež bych tu víru a naději vzal, poněvadž jsem ji z umysla stratil, pro slávu tohoto světa, pro pýchu a lakomství, pro krátkou žádost a marnost světa toho. Ach králi, že jsem zhřešil proti Duchu svatému, ze zlosti protivil jsem se pravdě boží a byl jsem příčinou prolevání krve nevinné dobrých lidí a protož již očekávám smrti a po smrti pekla. A ty, králi, po mně dlouho živ nebudeš, protož se za mnou stroj brzo. A tak král Jiří od Rokycana s velikým zármutkem odšel, a Rokycan brzo umřel a král Jiří dříve čtyř neděl po Rokycanovi se roznemohl a také umřel, jakž jemu M. Rokycan pověděl, tak se jemu stalo. 4) Obě svědectví, ač svou orientací tolik rozdílná, se v onom základním přece jen shodují: Jan Rokycana měl podle
Strana 7
copuc Aioſſ et cxores Aoliumſ yRalnC qles wn ſuctam enrſeſlunt fomdmim et vmiſnſonayequuttienet Sogmianſur wuſapſime aucncmt qu cyſbr nombcx Penbick er fuche ſluf of ſlign eſiah ſul no putHue ſwridir 4f enra ſuſiu asanaaeis theſle vpe Ans o u ſequendo nefondd od enee�gentenspn Hpoctike cmed et ſle pſonatyyeMeafee aonci Iſagwentin & audenion ſeepiehno gul m �lus ſmombr eyefamat Hegrwng a vmodayon WeM shepi dc pe nerapeliina Sguet hee onde yuß xas pQus mocy ot Rona vetis & anls wßhmd tundj neſlnen SuudenRag cnwi cMyGron ponene� — Twa venenucdnem Raite venyn Assw Ay eeme ſuis oi exe fte 90 VondA talgnic fatwea neknobusaf umßncten & admenſlind Cucde She & Nien Sante &ginb �ie� qude onment onvhet oonon Canen Mirgwe no oe felcen qua menom R. �Tumi Austkaga Punctorum. Ans Soclns & Pioney fuffinga sied onal 2 Slfinch.Seſhuce fuoens bestſod ep wicſ vocentuichema á �e ceno wtad o phusa gui �nſeno momſhno e.Michehſmo an fuſ= ☞ ſuluanhome gemus Ruayne na peus,i pnamefſs A Catem al ooyo � a ſelo pp qundtuDue ono ſety na meut ſufioue aSednan ſuliuen t poſlno Sm ſulie que� �fue �ofh hofot kome zaoeuncſna t q wiſla ſooo f aſſou Hon Rdeoe pa reſuaie yee aſigae Rotgngnomencs 1e00 i � noſo ſioon Paliquo Goi moen Eon) peceſPsRal &Gnaniſal Amo M.an' gitsnas ſyt & Gacßi aylonOn quß ee�l apee ſno da packe r 24 ajjne nb 191 tinen ntellige 4Nton Roripin Gvalis Qoq Baa�we de Pata N aunq �us maſe opi� &�mones o� aiur binnn vgman anr alios ſloe ſliffwigia ſi vend Gue quua lules aux at Scupinh a ſoe n gios Mupehis �us vl ſkorBoees m Affwniles Yiaik ſwß & ſkub (meßil poſi Text vatikánského rukopisu žalob proti Janovi z Rokycan
copuc Aioſſ et cxores Aoliumſ yRalnC qles wn ſuctam enrſeſlunt fomdmim et vmiſnſonayequuttienet Sogmianſur wuſapſime aucncmt qu cyſbr nombcx Penbick er fuche ſluf of ſlign eſiah ſul no putHue ſwridir 4f enra ſuſiu asanaaeis theſle vpe Ans o u ſequendo nefondd od enee�gentenspn Hpoctike cmed et ſle pſonatyyeMeafee aonci Iſagwentin & audenion ſeepiehno gul m �lus ſmombr eyefamat Hegrwng a vmodayon WeM shepi dc pe nerapeliina Sguet hee onde yuß xas pQus mocy ot Rona vetis & anls wßhmd tundj neſlnen SuudenRag cnwi cMyGron ponene� — Twa venenucdnem Raite venyn Assw Ay eeme ſuis oi exe fte 90 VondA talgnic fatwea neknobusaf umßncten & admenſlind Cucde She & Nien Sante &ginb �ie� qude onment onvhet oonon Canen Mirgwe no oe felcen qua menom R. �Tumi Austkaga Punctorum. Ans Soclns & Pioney fuffinga sied onal 2 Slfinch.Seſhuce fuoens bestſod ep wicſ vocentuichema á �e ceno wtad o phusa gui �nſeno momſhno e.Michehſmo an fuſ= ☞ ſuluanhome gemus Ruayne na peus,i pnamefſs A Catem al ooyo � a ſelo pp qundtuDue ono ſety na meut ſufioue aSednan ſuliuen t poſlno Sm ſulie que� �fue �ofh hofot kome zaoeuncſna t q wiſla ſooo f aſſou Hon Rdeoe pa reſuaie yee aſigae Rotgngnomencs 1e00 i � noſo ſioon Paliquo Goi moen Eon) peceſPsRal &Gnaniſal Amo M.an' gitsnas ſyt & Gacßi aylonOn quß ee�l apee ſno da packe r 24 ajjne nb 191 tinen ntellige 4Nton Roripin Gvalis Qoq Baa�we de Pata N aunq �us maſe opi� &�mones o� aiur binnn vgman anr alios ſloe ſliffwigia ſi vend Gue quua lules aux at Scupinh a ſoe n gios Mupehis �us vl ſkorBoees m Affwniles Yiaik ſwß & ſkub (meßil poſi Text vatikánského rukopisu žalob proti Janovi z Rokycan
Strana 8
8 jejich tvrzení prožívat na smrtelném loži muka trýznivých pochybností o správnosti jím zvolené životní cesty. Nutně se proto musíme ptát: jaká byla vlastně životní dráha člověka, který ji nakonec údajně přehlížel s pocity hrůzy?5) I. Přesné datum narození budoucího slavného husitského kazatele není známo. Z pozdějších zpráv lze s jistotou vyvodit pouze tolik, že se narodil na samém sklonku 14. století, nejpravděpodobněji v prvé polovině devadesátých let.6) Jeho otcem byl prý chudý kovář z Rokycan7) Podle místa svého narození také dostal mladý Jan - jak bylo tehdy obvyklé později jméno. Jsou-li pravdivá tvrzení jeho pozdějších životopisců, nejevil ke značné nelibosti svého otce zájem o fyzickou práci a místo toho jeho duch toužil po vyšších věcech .8) Nakonec přece jen dosáhl svého; jakýsi přítel jeho otce se za něj doma přimluvil a on mohl odejít do Prahy na studia. Pobyt v hlavním městě království ovšem představoval pro chudého chlapce z venkova těžkou životní zkoušku. Jelikož byl takřka bez peněz, nezbylo mu - jak potvrzují i naše prameny - než uchýlit se k žebrotě. Pravidelně navštěvoval Husova kázání v Betlémské kapli.9) Zprvu ho na toto místo nejspíše přitahovaly početné davy Husových posluchačů, mezi nimiž mu kynula zvýšená možnost získání almužny. Mimořádně vnímavý a nadaný hoch však byl postupem času také podmaněn strhujícími Husovými proslovy. Ale tlak materiální nouze nakonec zřejmě převážil. Rokycana po mnoha měsících Prahu opustil a vrátil se do rodného města, aby vstoupil do tamějšího augustiniánského kláštera. 10).
8 jejich tvrzení prožívat na smrtelném loži muka trýznivých pochybností o správnosti jím zvolené životní cesty. Nutně se proto musíme ptát: jaká byla vlastně životní dráha člověka, který ji nakonec údajně přehlížel s pocity hrůzy?5) I. Přesné datum narození budoucího slavného husitského kazatele není známo. Z pozdějších zpráv lze s jistotou vyvodit pouze tolik, že se narodil na samém sklonku 14. století, nejpravděpodobněji v prvé polovině devadesátých let.6) Jeho otcem byl prý chudý kovář z Rokycan7) Podle místa svého narození také dostal mladý Jan - jak bylo tehdy obvyklé později jméno. Jsou-li pravdivá tvrzení jeho pozdějších životopisců, nejevil ke značné nelibosti svého otce zájem o fyzickou práci a místo toho jeho duch toužil po vyšších věcech .8) Nakonec přece jen dosáhl svého; jakýsi přítel jeho otce se za něj doma přimluvil a on mohl odejít do Prahy na studia. Pobyt v hlavním městě království ovšem představoval pro chudého chlapce z venkova těžkou životní zkoušku. Jelikož byl takřka bez peněz, nezbylo mu - jak potvrzují i naše prameny - než uchýlit se k žebrotě. Pravidelně navštěvoval Husova kázání v Betlémské kapli.9) Zprvu ho na toto místo nejspíše přitahovaly početné davy Husových posluchačů, mezi nimiž mu kynula zvýšená možnost získání almužny. Mimořádně vnímavý a nadaný hoch však byl postupem času také podmaněn strhujícími Husovými proslovy. Ale tlak materiální nouze nakonec zřejmě převážil. Rokycana po mnoha měsících Prahu opustil a vrátil se do rodného města, aby vstoupil do tamějšího augustiniánského kláštera. 10).
Strana 9
Augustiniánské intermezzo představuje jednu Z nejspornějších kapitol Janova života. Ač bývá občas zpochybňováno, patrně se opravdu konalo, neboť ho dosti přesvědčivě potvrzuje pozdější zmínka Hilaria Litoměřického.11) Otázkou však zůstává, nakolik toto prostředí mohlo ovlivnit mladičkého řeholníka a poznamenat jeho budoucí životní postoje. Sám rokycanský konvent byl poměrně novou fundací, kterou zřídil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. 12). Myšlenkově bylo jeho ovzduší prosyceno augustinismem, ideovým směrem tehdy úzce souvisejícím s tzv. novou zbožností, která předznamenala i rozvoj českého reformního hnutí. 13). Lze proto oprávněně předpokládat, že si právě odtud mladý Jan odnesl například povědomost o významném představiteli italského augustinismu 14. století, Simonu z Cassiel 4), kterého později se zvláštní oblibou citoval. Simonovo učení vykazovalo celou řadu aspektů, jež na Rokycanu prokazatelně působily velice přitažlivě, v prvé řadě pak mimořádně zvýšený moralistní akcent, který se i pro našeho Jana stane tak charakteristický. Prostředí augustiniánů-kanovníků mohlo být pro mladého řeholníka, který se právě vrátil z Prahy poznamenané prudce se rozvíjejícím reformním hnutím, přitažlivé ještě v jiném směru - totiž určitou vstřícností tohoto řádu vůči Husovi. 15). V případě rokycanského kláštera lze možná hovořit i o zvláštních sympatiích, jež tento konvent choval k proslulému kazateli a univerzitnímu pedagogovi. Rokycanští kapitulárové nejen čerpali z Husových spisů při své vlastní literární tvorbě 16), ale v kritickém roce 1412 to byli právě oni, kdo neváhali obrátit se na blízkého Husova přítele a kolegu Jakoubka ze Stříbra s informací o bojovném protihusovském letáku, který tehdy obíhal po venkově. Protože Jakoubkovi zároveň poslali i opis polemického dílka, mohl na něj pražský
Augustiniánské intermezzo představuje jednu Z nejspornějších kapitol Janova života. Ač bývá občas zpochybňováno, patrně se opravdu konalo, neboť ho dosti přesvědčivě potvrzuje pozdější zmínka Hilaria Litoměřického.11) Otázkou však zůstává, nakolik toto prostředí mohlo ovlivnit mladičkého řeholníka a poznamenat jeho budoucí životní postoje. Sám rokycanský konvent byl poměrně novou fundací, kterou zřídil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. 12). Myšlenkově bylo jeho ovzduší prosyceno augustinismem, ideovým směrem tehdy úzce souvisejícím s tzv. novou zbožností, která předznamenala i rozvoj českého reformního hnutí. 13). Lze proto oprávněně předpokládat, že si právě odtud mladý Jan odnesl například povědomost o významném představiteli italského augustinismu 14. století, Simonu z Cassiel 4), kterého později se zvláštní oblibou citoval. Simonovo učení vykazovalo celou řadu aspektů, jež na Rokycanu prokazatelně působily velice přitažlivě, v prvé řadě pak mimořádně zvýšený moralistní akcent, který se i pro našeho Jana stane tak charakteristický. Prostředí augustiniánů-kanovníků mohlo být pro mladého řeholníka, který se právě vrátil z Prahy poznamenané prudce se rozvíjejícím reformním hnutím, přitažlivé ještě v jiném směru - totiž určitou vstřícností tohoto řádu vůči Husovi. 15). V případě rokycanského kláštera lze možná hovořit i o zvláštních sympatiích, jež tento konvent choval k proslulému kazateli a univerzitnímu pedagogovi. Rokycanští kapitulárové nejen čerpali z Husových spisů při své vlastní literární tvorbě 16), ale v kritickém roce 1412 to byli právě oni, kdo neváhali obrátit se na blízkého Husova přítele a kolegu Jakoubka ze Stříbra s informací o bojovném protihusovském letáku, který tehdy obíhal po venkově. Protože Jakoubkovi zároveň poslali i opis polemického dílka, mohl na něj pražský
Strana 10
10 mistr okamžitě reagovat sepsáním obšírného spisu Tractatus responsivus. 17). Rokycana nepobyl v klášteře příliš dlouho a zřejmě ho opustil ještě jako pouhý novic.18) To by znamenalo, že kanonie ho hostila ve svých zdech nejvýše jeden rok. Podle data Janovy pozdější bakalářské promoce lze odhadnout, že řeholní oděv definitivně svlékl někdy kolem roku 1413.19). Možná právě tehdejší spory kolem rychle se radikalizujícího Husa vyvolaly takové názorové pnutí uvnitř konventu, že se Rokycana v nové situaci rozhodl volit raději odchod; možná byl ale z kláštera opravdu vyloučen, jak tvrdí Vodňanský. Druhá možnost by asi přicházela v úvahu zejména tehdy, pokud náš Jan neměl v konventu stejně zapálené kolegy pro věc radikální církevní reformy a pokud by v něm byl ve svých prohusovských sympatiích izolován.20). Zde si však musíme klást otázku: bylo-li tomu tak opravdu, kdo vůbec mohl tehdy v srpnu 1412 odeslat z rokycanského kláštera Jakoubkovi ze Stříbra opis protihusovského traktátu? Nezbývá tu pak jako jediný možný původce tohoto kroku právě Rokycana, který podobnými činy pokoušel trpělivost svých tehdejších spolubratří?21). Ale ať již tomu bylo jakkoli, náš Jan každopádně opustil klášter a zamířil znovu do hlavního města království, aby v něm studoval na univerzitě, jejíž jméno se v tehdejší Evropě začínalo stávat synonymem kacířství. II. Oproti své první cestě do Prahy přicházel teď mladý student do hlavního města království nejen o něco starší, ale především zkušenější a se zřetelně ujasněnějšími záměry. Tentokrát se mu údajně podařilo stát se vychovatelem jakéhosi -
10 mistr okamžitě reagovat sepsáním obšírného spisu Tractatus responsivus. 17). Rokycana nepobyl v klášteře příliš dlouho a zřejmě ho opustil ještě jako pouhý novic.18) To by znamenalo, že kanonie ho hostila ve svých zdech nejvýše jeden rok. Podle data Janovy pozdější bakalářské promoce lze odhadnout, že řeholní oděv definitivně svlékl někdy kolem roku 1413.19). Možná právě tehdejší spory kolem rychle se radikalizujícího Husa vyvolaly takové názorové pnutí uvnitř konventu, že se Rokycana v nové situaci rozhodl volit raději odchod; možná byl ale z kláštera opravdu vyloučen, jak tvrdí Vodňanský. Druhá možnost by asi přicházela v úvahu zejména tehdy, pokud náš Jan neměl v konventu stejně zapálené kolegy pro věc radikální církevní reformy a pokud by v něm byl ve svých prohusovských sympatiích izolován.20). Zde si však musíme klást otázku: bylo-li tomu tak opravdu, kdo vůbec mohl tehdy v srpnu 1412 odeslat z rokycanského kláštera Jakoubkovi ze Stříbra opis protihusovského traktátu? Nezbývá tu pak jako jediný možný původce tohoto kroku právě Rokycana, který podobnými činy pokoušel trpělivost svých tehdejších spolubratří?21). Ale ať již tomu bylo jakkoli, náš Jan každopádně opustil klášter a zamířil znovu do hlavního města království, aby v něm studoval na univerzitě, jejíž jméno se v tehdejší Evropě začínalo stávat synonymem kacířství. II. Oproti své první cestě do Prahy přicházel teď mladý student do hlavního města království nejen o něco starší, ale především zkušenější a se zřetelně ujasněnějšími záměry. Tentokrát se mu údajně podařilo stát se vychovatelem jakéhosi -
Strana 11
11 prý šlechtického či kupeckého - synka a za pomoci jeho otce22) získat místo v univerzitní koleji pro chudé. Mezi svými spolužáky se jevil jako jeden z nejschopnějších a s tímto hodnocením byl také v říjnu 1415 promován na bakaláře svobodných umění. Janův studijní úspěch padl právě do doby vypjatých názorových střetů po smrti M. Jana Husa. Rokycana se v té době nepochybně hlásil k učení tragicky zemřelého mistra, ale patrně ještě výrazněji byl upoután charismatickou osobností již výše zmiňovaného M. Jakoubka ze Stříbra23).. Jako žák pražské univerzity mohl ostatně z blízkosti sledovat Jakoubkova vrcholná vystoupení ve prospěch podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou laikům, jimiž tento Husův mladší kolega zaujal přední místo uvnitř reformního hnutí. Nebyl jen můj učitel, ale i můj otec, říkával prý o něm Rokycana později. V Jakoubkově stínu a pod jeho patronací také začal pozoruhodný vzestup mladého husitského intelektuála. Nejprve několik let o našem Janovi vůbec nic neslyšíme. Jelikož od roku 1417 byly z rozhodnutí kostnického koncilu a pražského arcibiskupa zastaveny na dobu celých 13 let univerzitní zkoušky, nemohl Rokycana ani postupovat v univerzitních hodnostech. Spolehlivé historické prameny ho začínají systematicky připomínat vlastně až od roku 1422. V březnových bouřích, které tehdy vypukly v Praze po smrti radikálního husitského kněze Jana Želivského, došlo k uvěznění řady představitelů pražské univerzity v čele s Jakoubkem ze Stříbra, obratnému Rokycanovi se však podařilo z města uprchnout. Dlouho však v dobrovolně zvoleném vyhnanství nepobyl a za dočasné konsolidace poměrů po příjezdu knížete Korybuta do Prahy v květnu téhož roku se opět vrátil zpět. O tom, jak rychle stoupalo jeho renomé, dobře vypovídá následující událost. V červnu 1423 totiž zaujal místo po boku
11 prý šlechtického či kupeckého - synka a za pomoci jeho otce22) získat místo v univerzitní koleji pro chudé. Mezi svými spolužáky se jevil jako jeden z nejschopnějších a s tímto hodnocením byl také v říjnu 1415 promován na bakaláře svobodných umění. Janův studijní úspěch padl právě do doby vypjatých názorových střetů po smrti M. Jana Husa. Rokycana se v té době nepochybně hlásil k učení tragicky zemřelého mistra, ale patrně ještě výrazněji byl upoután charismatickou osobností již výše zmiňovaného M. Jakoubka ze Stříbra23).. Jako žák pražské univerzity mohl ostatně z blízkosti sledovat Jakoubkova vrcholná vystoupení ve prospěch podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou laikům, jimiž tento Husův mladší kolega zaujal přední místo uvnitř reformního hnutí. Nebyl jen můj učitel, ale i můj otec, říkával prý o něm Rokycana později. V Jakoubkově stínu a pod jeho patronací také začal pozoruhodný vzestup mladého husitského intelektuála. Nejprve několik let o našem Janovi vůbec nic neslyšíme. Jelikož od roku 1417 byly z rozhodnutí kostnického koncilu a pražského arcibiskupa zastaveny na dobu celých 13 let univerzitní zkoušky, nemohl Rokycana ani postupovat v univerzitních hodnostech. Spolehlivé historické prameny ho začínají systematicky připomínat vlastně až od roku 1422. V březnových bouřích, které tehdy vypukly v Praze po smrti radikálního husitského kněze Jana Želivského, došlo k uvěznění řady představitelů pražské univerzity v čele s Jakoubkem ze Stříbra, obratnému Rokycanovi se však podařilo z města uprchnout. Dlouho však v dobrovolně zvoleném vyhnanství nepobyl a za dočasné konsolidace poměrů po příjezdu knížete Korybuta do Prahy v květnu téhož roku se opět vrátil zpět. O tom, jak rychle stoupalo jeho renomé, dobře vypovídá následující událost. V červnu 1423 totiž zaujal místo po boku
Strana 12
12 Jakoubka ze Stříbra a jeho konzervativního soupeře Jana z Příbramě v reprezentativně vybraném poselstvu pražského duchovenstva, které se ve slavném hádání na hradě Konopišti snažilo dosáhnout přijatelného kompromisu s delegací předních táborských bohoslovců. Obtížná jednání sice nakonec v podstatě ztroskotala, konopištská disputace však přispěla k jasnějšímu vymezení sporných teologických problémů.24). Na Konopišti se nepodařilo dosáhnout trvalejší dohody a politická krize uvnitř husitského tábora brzy vyústila v nový vojenský konflikt mezi Žižkou a Pražany. Pro nás je zde důležitá hlavně jeho závěrečná fáze, která se stala - ať již zaslouženě, či nikoli - jedním z rozhodujících podnětů pozdější slávy Rokycanovy. V červnu 1424 Pražané krutě podlehli obávanému soupeři u Malešova a k hlavnímu městu království se počala stahovat vojska slepého hejtmana, aby tvrdě zúčtovala se svým nepřítelem. K rozhodujícímu střetnutí však nakonec nedošlo: údajně proto, že z řad pražského poselstva, jež si přišlo vyprosit mír, oslovil rozlíceného hejtmana právě Rokycana, rychle vyzrávající v největší kazatelskou osobnost husitských Čech, aby se ho pokusil se svou oslnivou výmluvností oblomit a přesvědčit o výhodnosti opětovného uzavření míru s Prahou. Ačkoli Žižka v nosnost nové dohody údajně vůbec nevěřil, přesto ji nakonec uzavřel. Slavné scéně v Žižkově ležení před Prahou se dostalo vícekrát působivého ztvárnění - nejprve italským Eneášem Sylviem, později zejména naším Svatoplukem Čechem. Otázka její historičnosti však dosud není a zřejmě sotva kdy bude jednoznačněji vyřešena.25). Ale i kdyby byla tato epizoda zcela dílem kronikářovy invence, byla nepochybně vymyšlena dobře. Obraz Rokycany, jaký podává, totiž odpovídá tomu, jak byl mladý, ambiciózní kazatel častokrát vnímán svými současníky i jak ho vidíme dnes - jako strhujícího řečníka, možná největšího, jakého husitské Čechy kdy měly, a jako osobnost kladoucí i v politickém životě mimořádný důraz na cestu kompromisu.
12 Jakoubka ze Stříbra a jeho konzervativního soupeře Jana z Příbramě v reprezentativně vybraném poselstvu pražského duchovenstva, které se ve slavném hádání na hradě Konopišti snažilo dosáhnout přijatelného kompromisu s delegací předních táborských bohoslovců. Obtížná jednání sice nakonec v podstatě ztroskotala, konopištská disputace však přispěla k jasnějšímu vymezení sporných teologických problémů.24). Na Konopišti se nepodařilo dosáhnout trvalejší dohody a politická krize uvnitř husitského tábora brzy vyústila v nový vojenský konflikt mezi Žižkou a Pražany. Pro nás je zde důležitá hlavně jeho závěrečná fáze, která se stala - ať již zaslouženě, či nikoli - jedním z rozhodujících podnětů pozdější slávy Rokycanovy. V červnu 1424 Pražané krutě podlehli obávanému soupeři u Malešova a k hlavnímu městu království se počala stahovat vojska slepého hejtmana, aby tvrdě zúčtovala se svým nepřítelem. K rozhodujícímu střetnutí však nakonec nedošlo: údajně proto, že z řad pražského poselstva, jež si přišlo vyprosit mír, oslovil rozlíceného hejtmana právě Rokycana, rychle vyzrávající v největší kazatelskou osobnost husitských Čech, aby se ho pokusil se svou oslnivou výmluvností oblomit a přesvědčit o výhodnosti opětovného uzavření míru s Prahou. Ačkoli Žižka v nosnost nové dohody údajně vůbec nevěřil, přesto ji nakonec uzavřel. Slavné scéně v Žižkově ležení před Prahou se dostalo vícekrát působivého ztvárnění - nejprve italským Eneášem Sylviem, později zejména naším Svatoplukem Čechem. Otázka její historičnosti však dosud není a zřejmě sotva kdy bude jednoznačněji vyřešena.25). Ale i kdyby byla tato epizoda zcela dílem kronikářovy invence, byla nepochybně vymyšlena dobře. Obraz Rokycany, jaký podává, totiž odpovídá tomu, jak byl mladý, ambiciózní kazatel častokrát vnímán svými současníky i jak ho vidíme dnes - jako strhujícího řečníka, možná největšího, jakého husitské Čechy kdy měly, a jako osobnost kladoucí i v politickém životě mimořádný důraz na cestu kompromisu.
Strana 13
13 Dajž nám, milý Bože, v prostředek uhoditi“, byla Janova častěji připomínaná devíza, jejíž platnost se zdaleka neomezovala pouze na oblast řešení teologických otázek, pro niž byla původně míněna. V druhé polovině dvacátých let již Rokycana nepochybně patřil k nejvýraznějším postavám českého husitství. V dubnu 1427 byl jednou z vůdčích osobností politického převratu, který v Praze odstavil z politického života knížete Zikmunda Korybuta (ten byl dokonce zajat a internován) a do pozadí zatlačil konzervativní frakci pražských kněží v čele s Křišťanem z Prachatic a Janem Příbramem. Vzhledem k Jakoubkově pravděpodobné nemoci26) zaujal Rokycana i místo správce utrakvistického kněžstva. V tomto postavení ho v podstatě potvrdil i stařičký a těžce nemocný pražský arcibiskup Konrád z Vechty (od něho Jan získal již dříve kněžské svěcení), když Rokycanu jmenoval svým generálním vikářem. V roce 1430 dosáhl Jan též mistrovského gradu na univerzitě. Slavný kazatel ze staroměstského chrámu Panny Marie před Týnem, na něhož se nyní hrnul příval hodností a poct, se cílevědomě snažil o integraci vnitřně rozštěpeného husitského hnutí, z níž ovšem měli být vyloučeni radikální táboři. S velikou radostí vítal skutečnost, že církevní koncil v Basileji se rozhodl ustoupit tlaku vítězných českých zbraní a přistoupit na jednání o husitském programu nápravy církve. Právě účast na basilejských jednáních, kam se dostavilo české poselstvo počátkem roku 1433, byla skutečnou hvězdnou hodinou Rokycanovou. Zde náš Jan vynikl jako hlavní řečník za českou stranu, který původně dokonce aspiroval na obranu dvou ze čtyř tam hájených pražských artikulů. Nakonec mu však byl svěřen artikul jediný, který ovšem budil největší pozornost a jehož obrana se stala jeho celoživotním úkolem - článek o
13 Dajž nám, milý Bože, v prostředek uhoditi“, byla Janova častěji připomínaná devíza, jejíž platnost se zdaleka neomezovala pouze na oblast řešení teologických otázek, pro niž byla původně míněna. V druhé polovině dvacátých let již Rokycana nepochybně patřil k nejvýraznějším postavám českého husitství. V dubnu 1427 byl jednou z vůdčích osobností politického převratu, který v Praze odstavil z politického života knížete Zikmunda Korybuta (ten byl dokonce zajat a internován) a do pozadí zatlačil konzervativní frakci pražských kněží v čele s Křišťanem z Prachatic a Janem Příbramem. Vzhledem k Jakoubkově pravděpodobné nemoci26) zaujal Rokycana i místo správce utrakvistického kněžstva. V tomto postavení ho v podstatě potvrdil i stařičký a těžce nemocný pražský arcibiskup Konrád z Vechty (od něho Jan získal již dříve kněžské svěcení), když Rokycanu jmenoval svým generálním vikářem. V roce 1430 dosáhl Jan též mistrovského gradu na univerzitě. Slavný kazatel ze staroměstského chrámu Panny Marie před Týnem, na něhož se nyní hrnul příval hodností a poct, se cílevědomě snažil o integraci vnitřně rozštěpeného husitského hnutí, z níž ovšem měli být vyloučeni radikální táboři. S velikou radostí vítal skutečnost, že církevní koncil v Basileji se rozhodl ustoupit tlaku vítězných českých zbraní a přistoupit na jednání o husitském programu nápravy církve. Právě účast na basilejských jednáních, kam se dostavilo české poselstvo počátkem roku 1433, byla skutečnou hvězdnou hodinou Rokycanovou. Zde náš Jan vynikl jako hlavní řečník za českou stranu, který původně dokonce aspiroval na obranu dvou ze čtyř tam hájených pražských artikulů. Nakonec mu však byl svěřen artikul jediný, který ovšem budil největší pozornost a jehož obrana se stala jeho celoživotním úkolem - článek o
Strana 14
14 nezbytnosti podávání pod obojí způsobou. Právě jiskřivé a nezapomenutelné proslovy v Basileji učinily z Rokycany osobnost skutečně evropské proslulosti a jimi vstoupil do obecného evropského povědomí jako jeden z nejobratnějších obránců husitských bludů. "Jste jako tryskající pramen, který by stačil učeními a výklady tajemství Písma zavlažiti celý svět“ — těmito působivými slovy se na Jana obrátil jeden ze členů basilejského koncilu a vyjádřil tak dojem, jejž Rokycanova vystoupení zřejmě zanechala alespoň u části velikého církevního shromáždění. 27). III. Basilejská jednání byla zřejmě vrcholným bodem Rokycanovy životní dráhy, dobou oslnivých úspěchů i ještě nezkalených optimistických představ o blížícím se konečném vítězství husitského reformního programu. V následujícím období se již u slavného kazatele počíná výrazněji prosazovat i skepse a nejistota. Po nových těžkých jednáních se zástupci basilejského koncilu Rokycana akceptoval kompromisní dohodu v podobě kompaktát a v souvislosti s pronikavými změnami v Čechách po bitvě u Lipan byl v říjnu 1435 zvolen za pražského arcibiskupa. Jeho ustavení do nejvyšší církevní funkce v Čechách ovšem proběhlo zcela převratným způsobem a proti všem kanonickým předpisům, neboť ho do ní prakticky zvolil (po předběžné dohodě s císařem Zikmundem) český zemský sněm, který již tím dal najevo pronikavou odlišnost českých církevních poměrů od situace jinde v Evropě. Papež ovšem Rokycanu v jeho funkci nikdy nepotvrdil, naopak ho nakonec výslovně proklel jako kacíře. Rokycana, který hned od přijetí kompaktát v letech 1433-1436 kladl důraz na jejich platnost v radikálně prohusitské interpretaci, zaujal samozřejmě odmítavé stanovisko k
14 nezbytnosti podávání pod obojí způsobou. Právě jiskřivé a nezapomenutelné proslovy v Basileji učinily z Rokycany osobnost skutečně evropské proslulosti a jimi vstoupil do obecného evropského povědomí jako jeden z nejobratnějších obránců husitských bludů. "Jste jako tryskající pramen, který by stačil učeními a výklady tajemství Písma zavlažiti celý svět“ — těmito působivými slovy se na Jana obrátil jeden ze členů basilejského koncilu a vyjádřil tak dojem, jejž Rokycanova vystoupení zřejmě zanechala alespoň u části velikého církevního shromáždění. 27). III. Basilejská jednání byla zřejmě vrcholným bodem Rokycanovy životní dráhy, dobou oslnivých úspěchů i ještě nezkalených optimistických představ o blížícím se konečném vítězství husitského reformního programu. V následujícím období se již u slavného kazatele počíná výrazněji prosazovat i skepse a nejistota. Po nových těžkých jednáních se zástupci basilejského koncilu Rokycana akceptoval kompromisní dohodu v podobě kompaktát a v souvislosti s pronikavými změnami v Čechách po bitvě u Lipan byl v říjnu 1435 zvolen za pražského arcibiskupa. Jeho ustavení do nejvyšší církevní funkce v Čechách ovšem proběhlo zcela převratným způsobem a proti všem kanonickým předpisům, neboť ho do ní prakticky zvolil (po předběžné dohodě s císařem Zikmundem) český zemský sněm, který již tím dal najevo pronikavou odlišnost českých církevních poměrů od situace jinde v Evropě. Papež ovšem Rokycanu v jeho funkci nikdy nepotvrdil, naopak ho nakonec výslovně proklel jako kacíře. Rokycana, který hned od přijetí kompaktát v letech 1433-1436 kladl důraz na jejich platnost v radikálně prohusitské interpretaci, zaujal samozřejmě odmítavé stanovisko k
Strana 15
15 rekatolizační politice králů Zikmunda Lucemburského, Albrechta Habsburského i Ladislava Pohrobka. Léta 1437-1448 dokonce prožil v dobrovolném vyhnanství v Hradci Králové. Přesto se nevzdával myšlenky na možnou dohodu s konzervativními utrakvisty, zatímco vůči táborům si stále udržoval důrazný odstup. S podporou zejména východočeské utrakvistické šlechty vedené Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna a později Jiřím z Poděbrad dosáhl rozhodující porážky táborských kněží při velké disputaci v Kutné Hoře v roce 1443 a na následujícím zemském sněmu 1444 i konečné likvidace jejich církve po dobytí Tábora v roce 1452. Vstřícnější postoj však zaujal k méně militantním radikálním skupinám, konkrétně k Petru Chelčickému a později k Jednotě bratrské, která zčásti vznikala právě pod jeho vlivem. Někteří z jeho žáků dokonce zaujali čelné postavení v této nové církvi. Také se často předpokládá, že bratr Řehoř, její hlavní organizátor, byl vlastně synovcem Rokycanovým.28). Zvláště prvá léta existence jednoty byla poznamenána hlubokou úctou bratří ke stařičkému arcibiskupovi29), jemuž ovšem vytýkali nedůslednost v konfrontaci s Římem. Jejich slavné rozhodnutí z roku 1467 ustavit si vlastní kněžstvo, které by bylo na Římu zcela nezávislé, bylo patrně inspirováno myšlenkou využít nově propuklého válečného konfliktu českého husitství s papežstvím k tomu, aby svým příkladem strhli i dosud váhající Rokycanův utrakvismus na daleko radikálnější dráhy. Přibližně od počátku čtyřicátých let se Rokycana věnoval zvýšenou měrou organizační výstavbě utrakvistické církve. Vnitřní situaci tohoto společenství ovšem stále dramatičtěji komplikovala otázka svěcení kněží, kdy utrakvisté stále neměli svého biskupa s právem světit kněze a Rokycana marně čekal na své potvrzení od papežského stolce. V roce 1452 vyústila s Janovým souhlasem ve značně překvapivý pokus o navázání užších kontaktů s řeckou
15 rekatolizační politice králů Zikmunda Lucemburského, Albrechta Habsburského i Ladislava Pohrobka. Léta 1437-1448 dokonce prožil v dobrovolném vyhnanství v Hradci Králové. Přesto se nevzdával myšlenky na možnou dohodu s konzervativními utrakvisty, zatímco vůči táborům si stále udržoval důrazný odstup. S podporou zejména východočeské utrakvistické šlechty vedené Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna a později Jiřím z Poděbrad dosáhl rozhodující porážky táborských kněží při velké disputaci v Kutné Hoře v roce 1443 a na následujícím zemském sněmu 1444 i konečné likvidace jejich církve po dobytí Tábora v roce 1452. Vstřícnější postoj však zaujal k méně militantním radikálním skupinám, konkrétně k Petru Chelčickému a později k Jednotě bratrské, která zčásti vznikala právě pod jeho vlivem. Někteří z jeho žáků dokonce zaujali čelné postavení v této nové církvi. Také se často předpokládá, že bratr Řehoř, její hlavní organizátor, byl vlastně synovcem Rokycanovým.28). Zvláště prvá léta existence jednoty byla poznamenána hlubokou úctou bratří ke stařičkému arcibiskupovi29), jemuž ovšem vytýkali nedůslednost v konfrontaci s Římem. Jejich slavné rozhodnutí z roku 1467 ustavit si vlastní kněžstvo, které by bylo na Římu zcela nezávislé, bylo patrně inspirováno myšlenkou využít nově propuklého válečného konfliktu českého husitství s papežstvím k tomu, aby svým příkladem strhli i dosud váhající Rokycanův utrakvismus na daleko radikálnější dráhy. Přibližně od počátku čtyřicátých let se Rokycana věnoval zvýšenou měrou organizační výstavbě utrakvistické církve. Vnitřní situaci tohoto společenství ovšem stále dramatičtěji komplikovala otázka svěcení kněží, kdy utrakvisté stále neměli svého biskupa s právem světit kněze a Rokycana marně čekal na své potvrzení od papežského stolce. V roce 1452 vyústila s Janovým souhlasem ve značně překvapivý pokus o navázání užších kontaktů s řeckou
Strana 16
16 církví. Brzký pád Byzance do tureckých rukou již následujícího roku však podlomil i další možné vyhlídky v tomto směru. 30). Jestliže ve vládě prvních katolických králů v polipanských Čechách Rokycana nalézal obsaženu hrozbu pronikavého rekatolizačního zvratu, změnila se situace velmi podstatnou měrou v roce 1458. Tehdy se právě jemu splnil dávný sen husitských kněží - uvést do čela českého království panovníka své vlastní víry. Volbou Jiřího z Poděbrad, na níž měl právě Rokycana podle zpráv tehdejších kronikářů nemalé zásluhy, došel tento plán konečně realizace. Počáteční nadšení však brzy vystřídala všední realita a mezi oběma čelnými protagonisty tehdejšího utrakvismu zavládly zřetelné rozpory. Utrakvistický arcibiskup sledoval s nedůvěrou vstřícnou politiku utrakvistického krále k jeho katolickým poddaným i katolickým sousedům v Evropě. Nutně ho dráždily Jiříkovy ambiciózní plány na získání královské koruny v říši apod., zatímco utrakvistický panovník s nelibostí sledoval stále ještě přežívající politické aspirace utrakvistických kněží, pro něž v jeho programu restaurace královské moci po husitských válkách nebylo místa.31). Přes vnitřní spřízněnost obou velkých postav - Jiříka, který usiloval o novou koncepci relativně nezávislého českého státu, a Rokycany, který cílevědomě směřoval k budování relativně nezávislé české utrakvistické církve, - tak jejich vztah nepostrádal ani zřetelné napětí, jež patrně bylo - spolu s Janovou nemocí - i jednou z příčin toho, že Rokycana trávil poslední léta svého života spíše v ústraní. Právě téma Rokycana jako politik je toho druhu, že stojí za to se u něj aspoň na okamžik zastavit. Husitští kněží hráli zejména v prvých letech revolučních bojů výraznou politickou roli, což byl v podstatě logický důsledek rozkladu starších správních struktur. Snad nejznámějším projevem této tendence je proslulá aktivita Jana Želivského, který během
16 církví. Brzký pád Byzance do tureckých rukou již následujícího roku však podlomil i další možné vyhlídky v tomto směru. 30). Jestliže ve vládě prvních katolických králů v polipanských Čechách Rokycana nalézal obsaženu hrozbu pronikavého rekatolizačního zvratu, změnila se situace velmi podstatnou měrou v roce 1458. Tehdy se právě jemu splnil dávný sen husitských kněží - uvést do čela českého království panovníka své vlastní víry. Volbou Jiřího z Poděbrad, na níž měl právě Rokycana podle zpráv tehdejších kronikářů nemalé zásluhy, došel tento plán konečně realizace. Počáteční nadšení však brzy vystřídala všední realita a mezi oběma čelnými protagonisty tehdejšího utrakvismu zavládly zřetelné rozpory. Utrakvistický arcibiskup sledoval s nedůvěrou vstřícnou politiku utrakvistického krále k jeho katolickým poddaným i katolickým sousedům v Evropě. Nutně ho dráždily Jiříkovy ambiciózní plány na získání královské koruny v říši apod., zatímco utrakvistický panovník s nelibostí sledoval stále ještě přežívající politické aspirace utrakvistických kněží, pro něž v jeho programu restaurace královské moci po husitských válkách nebylo místa.31). Přes vnitřní spřízněnost obou velkých postav - Jiříka, který usiloval o novou koncepci relativně nezávislého českého státu, a Rokycany, který cílevědomě směřoval k budování relativně nezávislé české utrakvistické církve, - tak jejich vztah nepostrádal ani zřetelné napětí, jež patrně bylo - spolu s Janovou nemocí - i jednou z příčin toho, že Rokycana trávil poslední léta svého života spíše v ústraní. Právě téma Rokycana jako politik je toho druhu, že stojí za to se u něj aspoň na okamžik zastavit. Husitští kněží hráli zejména v prvých letech revolučních bojů výraznou politickou roli, což byl v podstatě logický důsledek rozkladu starších správních struktur. Snad nejznámějším projevem této tendence je proslulá aktivita Jana Želivského, který během
Strana 17
17 svého působení v Praze dokázal spolu se svými stoupenci svrhnout několikrát městskou radu, a Prokopa Velikého, který stál asi osm let v čele táborských polních vojsk. S mocensky ambiciózními táborskými kněžími obtížně zápasil i sám Žižka, proti němuž tito duchovní dokázali jednou vzbouřit i jeho vlastní vojsko. V porovnání s těmito skutečnostmi působí ovšem Rokycana méně nápadným dojmem, ale i on se aktivně účastnil minimálně dvou velkých politických převratů v Praze ve dvacátých letech 15. století. Později se jeho politický vliv prosazoval spíše skrytějšími formami a připomínají jej i početné prameny té doby. Ty hovoří zvláště o jeho nezanedbatelném vlivu v městských radách, jak uvádí například text této písně: "Čechové viery pravé, poželejte bezprávie, kteréž se děje nynie svate cierkvi římské od toho Rokycana, čertového satana, odřezance lstivého od kostela římského s svými šibalníky. Jakž ho čert přinesl do Prahy, zchopiv ho na svoje rohy, takť jest rozbroj učinil a lidi rozšibalil; druh druhu nevěří. ... Pojal Prahu v udidlo, i mát v ní dobré bydlo; vládnet všemi rathauzy a mnohýmt činí nůzi v tom duchovním právě... Již-li Pražené viete a nic řéci nesmiete, že vládnú kněžie vámi, činie z vás, co chtie sami - tot sú vaši páni. Nepříliš často řešenou otázkou je i problém Rokycany jako myslitele a teologa.32). V tomto směru bývá husitskému arcibiskupovi připisována většinou značná nesamostatnost. Zde Rokycan nepochybně stál ve stínu mimořádné osobnosti Jakoubka ze Stříbra, který bývá právě pro svůj veliký teoretický přínos občas označován za druhého zakladatele husitství. Rokycanovo uvažování se pohybovalo převážně v rovině praktické teologie, od Jakoubka čerpalo rozhodující podněty pro výklad svátostí, zejména tehdy nejdiskutovanější z nich — svátosti oltářní -, ale i klíčový výklad o funkci kněze, zatímco v teorii církve jako neviditelného společenství věřících, jehož hlavu tvoří Kristus, mohlo sáhnout i ke starším zdrojům, zejména k Viklefovi a Husovi. I když byl před časem podniknut
17 svého působení v Praze dokázal spolu se svými stoupenci svrhnout několikrát městskou radu, a Prokopa Velikého, který stál asi osm let v čele táborských polních vojsk. S mocensky ambiciózními táborskými kněžími obtížně zápasil i sám Žižka, proti němuž tito duchovní dokázali jednou vzbouřit i jeho vlastní vojsko. V porovnání s těmito skutečnostmi působí ovšem Rokycana méně nápadným dojmem, ale i on se aktivně účastnil minimálně dvou velkých politických převratů v Praze ve dvacátých letech 15. století. Později se jeho politický vliv prosazoval spíše skrytějšími formami a připomínají jej i početné prameny té doby. Ty hovoří zvláště o jeho nezanedbatelném vlivu v městských radách, jak uvádí například text této písně: "Čechové viery pravé, poželejte bezprávie, kteréž se děje nynie svate cierkvi římské od toho Rokycana, čertového satana, odřezance lstivého od kostela římského s svými šibalníky. Jakž ho čert přinesl do Prahy, zchopiv ho na svoje rohy, takť jest rozbroj učinil a lidi rozšibalil; druh druhu nevěří. ... Pojal Prahu v udidlo, i mát v ní dobré bydlo; vládnet všemi rathauzy a mnohýmt činí nůzi v tom duchovním právě... Již-li Pražené viete a nic řéci nesmiete, že vládnú kněžie vámi, činie z vás, co chtie sami - tot sú vaši páni. Nepříliš často řešenou otázkou je i problém Rokycany jako myslitele a teologa.32). V tomto směru bývá husitskému arcibiskupovi připisována většinou značná nesamostatnost. Zde Rokycan nepochybně stál ve stínu mimořádné osobnosti Jakoubka ze Stříbra, který bývá právě pro svůj veliký teoretický přínos občas označován za druhého zakladatele husitství. Rokycanovo uvažování se pohybovalo převážně v rovině praktické teologie, od Jakoubka čerpalo rozhodující podněty pro výklad svátostí, zejména tehdy nejdiskutovanější z nich — svátosti oltářní -, ale i klíčový výklad o funkci kněze, zatímco v teorii církve jako neviditelného společenství věřících, jehož hlavu tvoří Kristus, mohlo sáhnout i ke starším zdrojům, zejména k Viklefovi a Husovi. I když byl před časem podniknut
Strana 18
18 ambiciózní pokus vyložit Rokycanu jako velkého církevního reformátora mezi Husem a Lutherem33), přijala naše historiografie tuto koncepci s určitou dávkou nedůvěry. Rokycana byl zřejmě opravdu spíše než myslitelský talent mimořádný talent organizační, který závažným způsobem poznamenal především proces budování organizační struktury utrakvistické církve. Nelze samozřejmě nezmínit ani další okruh Rokycanovy činnosti, totiž jeho literární produkci. Rokycanovo literární dílo patří k nejrozsáhlejším svého druhu v českém středověku. Zahrnuje přibližně 50 položek, jejichž naprostá většina je psána latinsky, zatímco české spisy jsou u něj spíše výjimkou.34). Nejpočetnější složku jeho literárního odkazu představují polemiky, zaměřené především proti katolíkům a táborům a z velké části se dotýkající problematiky eucharistie. Zvláště objemnou část pak tvoří monumentální postily a jiné výklady biblických knih. Právě česká postila bývá pokládána za vrcholné Rokycanovo dílo, odlišující se svou stylistickou svérázností již na první pohled od podobných prací Husových či Chelčického. Stavba věty bývá u Rokycany dramatizována četnými citoslovci, nacházíme zde mnohé řečnické otázky a zvolání, vzrušená výpověď přetéká mnohými detaily ze života apod. Tím je ovšem násobena cena tohoto díla pro historiky. Velká česká postila tak není pouze dokladem mravního zaujetí svého autora či názornou explikací teologických úvah vyzrálého utrakvismu, ale také jedinečným pramenem pro poznání každodenního života v Čechách pozdního středověku.35). A aby se na tomto místě objevila i vlastní slova husitského arcibiskupa, vybral jsem zde pro tento účel i dvě velmi drobné ukázky z jeho díla, které pojednávají jen zdánlivě o problémech okrajovějších. Prvá se týká trestu smrti. Rokycana je nesporně nejznámější kritik dosavadní praxe trestu smrti, jehož lze najít v
18 ambiciózní pokus vyložit Rokycanu jako velkého církevního reformátora mezi Husem a Lutherem33), přijala naše historiografie tuto koncepci s určitou dávkou nedůvěry. Rokycana byl zřejmě opravdu spíše než myslitelský talent mimořádný talent organizační, který závažným způsobem poznamenal především proces budování organizační struktury utrakvistické církve. Nelze samozřejmě nezmínit ani další okruh Rokycanovy činnosti, totiž jeho literární produkci. Rokycanovo literární dílo patří k nejrozsáhlejším svého druhu v českém středověku. Zahrnuje přibližně 50 položek, jejichž naprostá většina je psána latinsky, zatímco české spisy jsou u něj spíše výjimkou.34). Nejpočetnější složku jeho literárního odkazu představují polemiky, zaměřené především proti katolíkům a táborům a z velké části se dotýkající problematiky eucharistie. Zvláště objemnou část pak tvoří monumentální postily a jiné výklady biblických knih. Právě česká postila bývá pokládána za vrcholné Rokycanovo dílo, odlišující se svou stylistickou svérázností již na první pohled od podobných prací Husových či Chelčického. Stavba věty bývá u Rokycany dramatizována četnými citoslovci, nacházíme zde mnohé řečnické otázky a zvolání, vzrušená výpověď přetéká mnohými detaily ze života apod. Tím je ovšem násobena cena tohoto díla pro historiky. Velká česká postila tak není pouze dokladem mravního zaujetí svého autora či názornou explikací teologických úvah vyzrálého utrakvismu, ale také jedinečným pramenem pro poznání každodenního života v Čechách pozdního středověku.35). A aby se na tomto místě objevila i vlastní slova husitského arcibiskupa, vybral jsem zde pro tento účel i dvě velmi drobné ukázky z jeho díla, které pojednávají jen zdánlivě o problémech okrajovějších. Prvá se týká trestu smrti. Rokycana je nesporně nejznámější kritik dosavadní praxe trestu smrti, jehož lze najít v
Strana 19
19 řadách husitských teoretiků pražské orientace. Již v Basileji upoutal pozornost svým vystoupením, při němž upozornil koncilní otce na to, že pokud by husité dodržovali úzus vynášení rozsudku nejvyššího trestu v intencích požadovaných koncilem, zahynulo by v českých bouřích posledních let značně více lidských životů, než kolik jich bylo nakonec ztraceno skutečně. Například za krádež, jak tehdy neváhal připomenout, nebyl v Praze již řadu let nikdo oběšen, ač se tam tak dříve běžně dálo a jinde se stále běžně děje. Rokycana častěji napadal zvláště kruté dobové tresty za drobnější majetkové delikty, jak ostatně činili i jiní husitští abolicionisté, zejména z řad stoupenců táborské orientace - v prvé řadě táborský senior Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a vůbec nejdůslednější husitský abolicionista Petr Chelčický. Ve své postile píše Rokycana o trestu smrti například toto: "Ale toto jest divná věc, že lidé řiekají: Nedadie věšiti zlodějóv! Kto jest ten, každý se činí aučasten té krve, kerá se vylévá. Byť byl najvětčí hřiešník, má býti veliká lítost nad ním. Však jest to proti Bohu, v takú ukrutnost vydati člověka a tak hned súditi snadné, ano jemu nic neporučeno, a súditi k smrti! A, by sám k sobě prozřel a k svým hřiechóm, ano Pán Bóh tak nedie. ... Ale co je to, že sú lidé tak hotovi k smrti popúzeti, žádajíc smrti bližnieho, a činie se aučastni krve vylitie? Neb mnie, že jest tu řád spravedlivosti. Teď Pán, ano zákon vydán, aby ukamenovali cizoložnici - a tak Bóh přikázal v zákoně - kéž jest řekl: Hodnat jest ukamenovánie! Ukamenujte ji vyvedúch, ano to bylo přikázanie z zákona? Ale lidé, hlediec k právóm svým, jenž sú velmi nejistá a nebezpečná, i tak lehce k smrti odsuzují člověka a mní, by toho několika pátky otbyl. Nezdajt se to tak lehko! Teď Pán, ano právo od Boha vydáno, a nekázal ukamenovati." 36). Druhá ukázka hovoří o pověrách. Řada míst v Rokycanových postilách a výkladech je věnována kritice dávného zvyku obracet se k hadačům, kouzelníkům, zaklínačům a čarodějníkům, který husitského teologa děsil
19 řadách husitských teoretiků pražské orientace. Již v Basileji upoutal pozornost svým vystoupením, při němž upozornil koncilní otce na to, že pokud by husité dodržovali úzus vynášení rozsudku nejvyššího trestu v intencích požadovaných koncilem, zahynulo by v českých bouřích posledních let značně více lidských životů, než kolik jich bylo nakonec ztraceno skutečně. Například za krádež, jak tehdy neváhal připomenout, nebyl v Praze již řadu let nikdo oběšen, ač se tam tak dříve běžně dálo a jinde se stále běžně děje. Rokycana častěji napadal zvláště kruté dobové tresty za drobnější majetkové delikty, jak ostatně činili i jiní husitští abolicionisté, zejména z řad stoupenců táborské orientace - v prvé řadě táborský senior Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a vůbec nejdůslednější husitský abolicionista Petr Chelčický. Ve své postile píše Rokycana o trestu smrti například toto: "Ale toto jest divná věc, že lidé řiekají: Nedadie věšiti zlodějóv! Kto jest ten, každý se činí aučasten té krve, kerá se vylévá. Byť byl najvětčí hřiešník, má býti veliká lítost nad ním. Však jest to proti Bohu, v takú ukrutnost vydati člověka a tak hned súditi snadné, ano jemu nic neporučeno, a súditi k smrti! A, by sám k sobě prozřel a k svým hřiechóm, ano Pán Bóh tak nedie. ... Ale co je to, že sú lidé tak hotovi k smrti popúzeti, žádajíc smrti bližnieho, a činie se aučastni krve vylitie? Neb mnie, že jest tu řád spravedlivosti. Teď Pán, ano zákon vydán, aby ukamenovali cizoložnici - a tak Bóh přikázal v zákoně - kéž jest řekl: Hodnat jest ukamenovánie! Ukamenujte ji vyvedúch, ano to bylo přikázanie z zákona? Ale lidé, hlediec k právóm svým, jenž sú velmi nejistá a nebezpečná, i tak lehce k smrti odsuzují člověka a mní, by toho několika pátky otbyl. Nezdajt se to tak lehko! Teď Pán, ano právo od Boha vydáno, a nekázal ukamenovati." 36). Druhá ukázka hovoří o pověrách. Řada míst v Rokycanových postilách a výkladech je věnována kritice dávného zvyku obracet se k hadačům, kouzelníkům, zaklínačům a čarodějníkům, který husitského teologa děsil
Strana 20
20 svou tušenou pohanskou proveniencí (proti těmto praktikám sepsal ostatně svého času celý traktát i Hus). Neméně odmítal i tehdy velmi módní astrologii, pro niž jevil určitou slabost i Jiří z Poděbrad. "Pohlediž na tento lid, píše Rokycana, má-lit pravú vieru k Bohu! Ano, jednet co pobolí, a ihned se dadie na lékarstvie, ješto každý nemocný najprvé by měl přijieti lékařství duše. A k tomu by měli lékaři najprvé nemocné napomínati, než které lékařstvie tělesné dadie... A jestliže jim to nestačí lékařství, uzříš, aniť se vrhú k žehnáním, k navazováním, ješto Bohu nevěří; ba, był od čerta mohli zdraví najíti, všeť by to učinili! Hlediž pak, stane-lit se jim jaká škoda, anit' k hadačóm rauče! Ba, potká-lit je jaká nesnáze neb zámutek, anit hned k hadačuom: A, á, milý, kterak mi to vyjde? A Bohu nevěří, by on toho všeho mocen byl. 37). Také "zle lidé súdie o věcech budúcích, když prorokují, že bude zlé léto anebo suché. I ti zle súdie. Mohl by řieci: Planéty okazují, že bude toto a toto, ale Bóh móž změniti; ale hned směle súditi, to je zlé. 38). Takové tedy byly ve velmi hrubém náčrtku životní osudy Jana Rokycany. Katolíci o něm psali, že byl čertův satan, lstivý odřezanec, ariánský svůdce, falsátor svatého Písma, chlebověrec velmi spupný, antikristův předchůdce, svůdce prostých duší, zrádce a původce rozbrojů, který svedl krále a pány k neposlušnosti církve".39). Příslušníci jednoty bratrské o něm později nehovořili o moc lichotivěji. A tak se nyní znovu vraťme k okamžiku jeho smrti 22. února 1471 a podívejme se, co o ní píše utrakvistický kronikář: "... ve čtvrtek na den svatého Petra na Stolici povýšení umřel mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, skrze kteréhož milý Buoh veliké a spasitedlné věci puosobil. Byl syn kováře chudého v předměstí rokycanském. Báli se ho domácí, okolní, král, králová, neb se on bál milého Boha. Byl pravé kladivo proti nepřáteluom kalicha Páně i proti pikhartuom. Dajž mu, Pane Bože, věčnú odplatu za jeho věrnu práci! Pochován v kostele Tajnském. Při jeho pochovávanie byla králová Johanna,
20 svou tušenou pohanskou proveniencí (proti těmto praktikám sepsal ostatně svého času celý traktát i Hus). Neméně odmítal i tehdy velmi módní astrologii, pro niž jevil určitou slabost i Jiří z Poděbrad. "Pohlediž na tento lid, píše Rokycana, má-lit pravú vieru k Bohu! Ano, jednet co pobolí, a ihned se dadie na lékarstvie, ješto každý nemocný najprvé by měl přijieti lékařství duše. A k tomu by měli lékaři najprvé nemocné napomínati, než které lékařstvie tělesné dadie... A jestliže jim to nestačí lékařství, uzříš, aniť se vrhú k žehnáním, k navazováním, ješto Bohu nevěří; ba, był od čerta mohli zdraví najíti, všeť by to učinili! Hlediž pak, stane-lit se jim jaká škoda, anit' k hadačóm rauče! Ba, potká-lit je jaká nesnáze neb zámutek, anit hned k hadačuom: A, á, milý, kterak mi to vyjde? A Bohu nevěří, by on toho všeho mocen byl. 37). Také "zle lidé súdie o věcech budúcích, když prorokují, že bude zlé léto anebo suché. I ti zle súdie. Mohl by řieci: Planéty okazují, že bude toto a toto, ale Bóh móž změniti; ale hned směle súditi, to je zlé. 38). Takové tedy byly ve velmi hrubém náčrtku životní osudy Jana Rokycany. Katolíci o něm psali, že byl čertův satan, lstivý odřezanec, ariánský svůdce, falsátor svatého Písma, chlebověrec velmi spupný, antikristův předchůdce, svůdce prostých duší, zrádce a původce rozbrojů, který svedl krále a pány k neposlušnosti církve".39). Příslušníci jednoty bratrské o něm později nehovořili o moc lichotivěji. A tak se nyní znovu vraťme k okamžiku jeho smrti 22. února 1471 a podívejme se, co o ní píše utrakvistický kronikář: "... ve čtvrtek na den svatého Petra na Stolici povýšení umřel mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, skrze kteréhož milý Buoh veliké a spasitedlné věci puosobil. Byl syn kováře chudého v předměstí rokycanském. Báli se ho domácí, okolní, král, králová, neb se on bál milého Boha. Byl pravé kladivo proti nepřáteluom kalicha Páně i proti pikhartuom. Dajž mu, Pane Bože, věčnú odplatu za jeho věrnu práci! Pochován v kostele Tajnském. Při jeho pochovávanie byla králová Johanna,
Strana 21
21 páni mnozí, neb byl člověk modlitebný, ve dne i v noci modléval se Bohu ihned z mladosti své. Před svú smrtí, pohleděv na kněží, kteříž nad ním stáli, řekl: Pomněte mne, kněží, přijdet čas, že vašimi hubami vlačiti budau po zemi; ale budete-li stáli v pravdách Kristových a příkladní, potom bude kněz věrný tak vzáctný a míl lidu jako anjel Boží."40) ČLÁNKY JANA ROZKYDALA Bezpochyby jedním z nejzajímavějších pramenů k poznání života a názorů Jana Rokycany i celkového prostředí, v němž se pohyboval, jsou četné žaloby, o nichž byla řeč již v předchozím textu41). Jejich vývoj přitom výmluvně odráží i Janovu životní dráhu: jestliže ještě ve dvacátých letech 15. století lze nalézt pouze drobnější útoky proti němu, a to v rámci obecněji pojatých prací, pak teprve změna v Rokycanově postavení ve třicátých letech, kdy se stal plně reprezentativní osobností českého utrakvismu, učinila ze slavného rokycanského rodáka mimořádně oblíbený terč nejrůznějších polemik. Zmíněné žaloby se snažily deklasovat pověst nešťastné oběti svého zájmu především z hlediska křesťanské věrouky a morálky a zpravidla líčily známého kazatele jako nenapravitelného kacíře a zločince. Jejich cíl byl přitom (až na určité výjimky) očividný: šlo o to zabránit upevnění pozice Rokycany zejména v církevní hierarchii v zemi, jež by hrozilo například v případě jeho potvrzení za pražského arcibiskupa. Četnost těchto prací je dána i tím, že se na jejich vzniku podíleli zástupci téměř všech významnějších názorových proudů v Čechách. Jejich autory nalezneme především mezi katolíky a umírněnými utrakvisty, zatímco polemická vystoupení táborů a prvních bratří měla poněkud odlišnější ráz. K nejstarším pracím tohoto druhu patří tzv. bludné články Jana Rozkydala, jak znělo jedno z hanlivých označení
21 páni mnozí, neb byl člověk modlitebný, ve dne i v noci modléval se Bohu ihned z mladosti své. Před svú smrtí, pohleděv na kněží, kteříž nad ním stáli, řekl: Pomněte mne, kněží, přijdet čas, že vašimi hubami vlačiti budau po zemi; ale budete-li stáli v pravdách Kristových a příkladní, potom bude kněz věrný tak vzáctný a míl lidu jako anjel Boží."40) ČLÁNKY JANA ROZKYDALA Bezpochyby jedním z nejzajímavějších pramenů k poznání života a názorů Jana Rokycany i celkového prostředí, v němž se pohyboval, jsou četné žaloby, o nichž byla řeč již v předchozím textu41). Jejich vývoj přitom výmluvně odráží i Janovu životní dráhu: jestliže ještě ve dvacátých letech 15. století lze nalézt pouze drobnější útoky proti němu, a to v rámci obecněji pojatých prací, pak teprve změna v Rokycanově postavení ve třicátých letech, kdy se stal plně reprezentativní osobností českého utrakvismu, učinila ze slavného rokycanského rodáka mimořádně oblíbený terč nejrůznějších polemik. Zmíněné žaloby se snažily deklasovat pověst nešťastné oběti svého zájmu především z hlediska křesťanské věrouky a morálky a zpravidla líčily známého kazatele jako nenapravitelného kacíře a zločince. Jejich cíl byl přitom (až na určité výjimky) očividný: šlo o to zabránit upevnění pozice Rokycany zejména v církevní hierarchii v zemi, jež by hrozilo například v případě jeho potvrzení za pražského arcibiskupa. Četnost těchto prací je dána i tím, že se na jejich vzniku podíleli zástupci téměř všech významnějších názorových proudů v Čechách. Jejich autory nalezneme především mezi katolíky a umírněnými utrakvisty, zatímco polemická vystoupení táborů a prvních bratří měla poněkud odlišnější ráz. K nejstarším pracím tohoto druhu patří tzv. bludné články Jana Rozkydala, jak znělo jedno z hanlivých označení
Strana 22
22 Rokycanových. Vznikly v roce 1436 jako určité dobrozdání pro kostnického biskupa Filiberta, který v té době působil v Čechách jako vyslanec basilejského koncilu. 42). Jejich autorem byl nepochybně katolík. Spisek se dochoval v rukopise vídeňské Rakouské národní knihovny 4314, f. 132v. Zmíněný text je pozoruhodný i tím, že obsahuje několik marginálií, které k dílu přičinil neznámý stoupenec Jana Rokycany a jimiž reaguje na obvinění obsažená ve spisku. Pro lepší přehlednost jsme tyto poznámky od vlastního pojednání odlišili kurzivou. V tomto druhém vydání "Žalob“ uvádíme na tomto místě jen český překlad. Znění článků Jana Rozkydala, předložený ctihodnému otci a pánu, panu Filibertovi, biskupovi kostnickému, který byl vyslán do Čech jako legát svatého koncilu basilejského. První, že rozšiřuje knihy a články Jana Viklefa. A proto byli někteří mistři vypuzeni z Prahy, že s ním nechtěli souhlasit. Dobře činí. Druhý, že je přívrženec sekty Táboritů a Sirotků. Třetí, že je podezírán, že zastává remanenci chleba ve svátosti oltářní, o čemž jsou mnohé doklady. Čtvrtý, že zradil knížete Zikmunda, a o tom se veřejně mluví. Pátý, že ve svých kázáních hanebně uráží kněží a trestá je na radnici, v šatlavě a v místnosti zvané lázeňská u paty mostu.
22 Rokycanových. Vznikly v roce 1436 jako určité dobrozdání pro kostnického biskupa Filiberta, který v té době působil v Čechách jako vyslanec basilejského koncilu. 42). Jejich autorem byl nepochybně katolík. Spisek se dochoval v rukopise vídeňské Rakouské národní knihovny 4314, f. 132v. Zmíněný text je pozoruhodný i tím, že obsahuje několik marginálií, které k dílu přičinil neznámý stoupenec Jana Rokycany a jimiž reaguje na obvinění obsažená ve spisku. Pro lepší přehlednost jsme tyto poznámky od vlastního pojednání odlišili kurzivou. V tomto druhém vydání "Žalob“ uvádíme na tomto místě jen český překlad. Znění článků Jana Rozkydala, předložený ctihodnému otci a pánu, panu Filibertovi, biskupovi kostnickému, který byl vyslán do Čech jako legát svatého koncilu basilejského. První, že rozšiřuje knihy a články Jana Viklefa. A proto byli někteří mistři vypuzeni z Prahy, že s ním nechtěli souhlasit. Dobře činí. Druhý, že je přívrženec sekty Táboritů a Sirotků. Třetí, že je podezírán, že zastává remanenci chleba ve svátosti oltářní, o čemž jsou mnohé doklady. Čtvrtý, že zradil knížete Zikmunda, a o tom se veřejně mluví. Pátý, že ve svých kázáních hanebně uráží kněží a trestá je na radnici, v šatlavě a v místnosti zvané lázeňská u paty mostu.
Strana 23
23 Šestý, že nenávidí řeholníky, ba dokonce co se jeho týče, nechtěl by mít žádného. A proto nabádá řeholníky, aby opustili svaté sliby, a podporuje odpadlíky. Sedmý, že schválil, že majetek mnichů a jeptišek byl rozchvácen laiky. Osmý: také se povídá, že se dopustil hrozné svatokrádeže v klášteře u paty mostu. Devátý, že zakazuje putování na svatá místa. Desátý, že nikterak nechce upustit od přijímání dítek, i když svatá matka církev několikrát rozhodla proti takovému přijímání. Jedenáctý: chce, aby žádná svátost nebyla poskytována bez podávání svátosti oltářní. Dvanáctý: zakazuje konat oběti v kostele. Třináctý: uvěznil kněze, kteří nechtěli táhnout do boje se svátostí oltářní. Ctrnáctý, že se nemodlí kanonické hodinky. Ničemo, klameš jako osel. Patnáctý: má v opovržení posvátný řád a obřady církve, totiž obrazy, kropení svěcenou vodou, polibek míru, a o tom jsou traktáty. Lžeš. Šestnáctý: nedodržuje církevní svěcení jako je svěcení soli a vody o vigilii Zjevení Páně, svící na svátek Očišťování Panny Marie,
23 Šestý, že nenávidí řeholníky, ba dokonce co se jeho týče, nechtěl by mít žádného. A proto nabádá řeholníky, aby opustili svaté sliby, a podporuje odpadlíky. Sedmý, že schválil, že majetek mnichů a jeptišek byl rozchvácen laiky. Osmý: také se povídá, že se dopustil hrozné svatokrádeže v klášteře u paty mostu. Devátý, že zakazuje putování na svatá místa. Desátý, že nikterak nechce upustit od přijímání dítek, i když svatá matka církev několikrát rozhodla proti takovému přijímání. Jedenáctý: chce, aby žádná svátost nebyla poskytována bez podávání svátosti oltářní. Dvanáctý: zakazuje konat oběti v kostele. Třináctý: uvěznil kněze, kteří nechtěli táhnout do boje se svátostí oltářní. Ctrnáctý, že se nemodlí kanonické hodinky. Ničemo, klameš jako osel. Patnáctý: má v opovržení posvátný řád a obřady církve, totiž obrazy, kropení svěcenou vodou, polibek míru, a o tom jsou traktáty. Lžeš. Šestnáctý: nedodržuje církevní svěcení jako je svěcení soli a vody o vigilii Zjevení Páně, svící na svátek Očišťování Panny Marie,
Strana 24
24 popele na začátku půstu, ratolestí a pokrmů o Velikonocích, a kvůli takovým věcem často uvrhl kněze do vězení. Klameš. Sedmnáctý: zavádí nový obyčej, totiž svátek vysvěcení všech kostelů v jeden den. Proč učinil ten dobrý skutek? Protože panovala nevázanost mezi lidem, totiž opilství, zabíjení a přemnoho jiných neřestí; a učinil to se souhlasem arcibiskupa Konráda. Osmnáctý: chce mít při mši zpěv epištol a evangelií v mateřském jazyce. Devatenáctý: koná se svými stoupenci bohoslužby u nevysvěcených a zneuctěných oltářů. Dvacátý: veřejně se mluví o tom, že on i jeho stoupenci prozrazují zpovědi těch, kteří se u nich zpovídají. To lžeš, to. Roku 1436 od Narození Páně byly tyto články předloženy panu biskupovi a legátu svatého koncilu basilejského vyslanému do Čech, který se v této době se svými kolegy dotazuje v koleji Karlově. ŽALOBY PROTI JANOVI Z ROKYCAN Z ROKU 1461 Výše uvedené články z roku 1436 zatím jen nesměle předznamenaly pozdější obrovité soupisy údajných Rokycanových zločinů a bludů. K nejmonumentálnějším produktům této polemiky proti Rokycanovi patří zde vydávaný soupis žalob, jehož opis se nachází v rukopise fondu
24 popele na začátku půstu, ratolestí a pokrmů o Velikonocích, a kvůli takovým věcem často uvrhl kněze do vězení. Klameš. Sedmnáctý: zavádí nový obyčej, totiž svátek vysvěcení všech kostelů v jeden den. Proč učinil ten dobrý skutek? Protože panovala nevázanost mezi lidem, totiž opilství, zabíjení a přemnoho jiných neřestí; a učinil to se souhlasem arcibiskupa Konráda. Osmnáctý: chce mít při mši zpěv epištol a evangelií v mateřském jazyce. Devatenáctý: koná se svými stoupenci bohoslužby u nevysvěcených a zneuctěných oltářů. Dvacátý: veřejně se mluví o tom, že on i jeho stoupenci prozrazují zpovědi těch, kteří se u nich zpovídají. To lžeš, to. Roku 1436 od Narození Páně byly tyto články předloženy panu biskupovi a legátu svatého koncilu basilejského vyslanému do Čech, který se v této době se svými kolegy dotazuje v koleji Karlově. ŽALOBY PROTI JANOVI Z ROKYCAN Z ROKU 1461 Výše uvedené články z roku 1436 zatím jen nesměle předznamenaly pozdější obrovité soupisy údajných Rokycanových zločinů a bludů. K nejmonumentálnějším produktům této polemiky proti Rokycanovi patří zde vydávaný soupis žalob, jehož opis se nachází v rukopise fondu
Strana 25
25 Ottoboniani lat. 348, f. 290r-300r, ve vatikánské knihovně v Římě. Další texty tohoto díla jsou uloženy v Petrohradě (GPB Lat. chart. F IV 102, f. 254r-263v) a ve Zhořelci (Milich. IV 77, f. 214a-225a); s nimi jsme již bohužel nepracovali. Zmíněný spis, který byl svého času nazván Petrohradským anonymem, ohromuje již svým rozsahem. Tvoří ho přes 200 článků, uspořádaných více či méně přehledně do 67 kapitol. Pro množství pozoruhodných údajů, jež obsahuje, byl již vícekrát citován. Pokaždé z něj však byly publikovány jen droboučké pasáže, takže v celku je vydáván teprve zde. Dílo vzniklo zpracováním starších předloh, a to nejspíše - jak uvádí explicit - v Praze na jaře roku 1461. Sestavovatel impozantního soupisu využil starších a podobně zaměřených prací Václava z Krumlova, Prokopa z Plzně a Jana z Příbramě, které místy upravoval, místy však přejímal tak, jak se mu dostaly do rukou. Vzniklo tak dílo, které je na jedné straně sice velice tendenční a kruté v systematickém hanobení předního reprezentanta českého husitství své doby, ale které na druhé straně nám dokáže ještě dnes zprostředkovat velice plastický obraz některých problémů, s nimiž se duchovní i laici 15. století u nás potýkali. Spisek nám umožňuje nahlédnout nejen do některých méně známých zákrut Rokycanova života a jeho myšlenkového vývoje, nejen do historie polemiky proti milovanému i nenáviděnému arcibiskupovi, nejen do některých velkých věroučných sporů té doby, ale rovněž - což je v tomto případě neméně pozoruhodné - i do problémů praktického uplatňování velkých teologických koncepcí v každodenním životě husitských Čech. Ostatně pro přesvědčivé doložení této skutečnosti stačí uvést jeden příklad za všechny: nahlédněme kupříkladu do půvabné kapitolky o dětech pečlivě zkoumajících, v kterém kostele se podává při přijímání sladší a chutnější víno.
25 Ottoboniani lat. 348, f. 290r-300r, ve vatikánské knihovně v Římě. Další texty tohoto díla jsou uloženy v Petrohradě (GPB Lat. chart. F IV 102, f. 254r-263v) a ve Zhořelci (Milich. IV 77, f. 214a-225a); s nimi jsme již bohužel nepracovali. Zmíněný spis, který byl svého času nazván Petrohradským anonymem, ohromuje již svým rozsahem. Tvoří ho přes 200 článků, uspořádaných více či méně přehledně do 67 kapitol. Pro množství pozoruhodných údajů, jež obsahuje, byl již vícekrát citován. Pokaždé z něj však byly publikovány jen droboučké pasáže, takže v celku je vydáván teprve zde. Dílo vzniklo zpracováním starších předloh, a to nejspíše - jak uvádí explicit - v Praze na jaře roku 1461. Sestavovatel impozantního soupisu využil starších a podobně zaměřených prací Václava z Krumlova, Prokopa z Plzně a Jana z Příbramě, které místy upravoval, místy však přejímal tak, jak se mu dostaly do rukou. Vzniklo tak dílo, které je na jedné straně sice velice tendenční a kruté v systematickém hanobení předního reprezentanta českého husitství své doby, ale které na druhé straně nám dokáže ještě dnes zprostředkovat velice plastický obraz některých problémů, s nimiž se duchovní i laici 15. století u nás potýkali. Spisek nám umožňuje nahlédnout nejen do některých méně známých zákrut Rokycanova života a jeho myšlenkového vývoje, nejen do historie polemiky proti milovanému i nenáviděnému arcibiskupovi, nejen do některých velkých věroučných sporů té doby, ale rovněž - což je v tomto případě neméně pozoruhodné - i do problémů praktického uplatňování velkých teologických koncepcí v každodenním životě husitských Čech. Ostatně pro přesvědčivé doložení této skutečnosti stačí uvést jeden příklad za všechny: nahlédněme kupříkladu do půvabné kapitolky o dětech pečlivě zkoumajících, v kterém kostele se podává při přijímání sladší a chutnější víno.
Strana 26
26 Následují články a bludy Jana Rokycany, které hlásá, zastává, učí, rozmnožuje, rozšiřuje proti svaté a obecné církvi římské a které podle kázání, skutků a činů jeho a jeho přívrženců jsou nepřípustné nikoli zdánlivě, ale doopravdy. (1) O způsobu uctívání Ježíše Krista První blud, že následuje Nestoria, který nechápe Krista jako hypostatickou jednotu, a tak rozlišuje a rozděluje osobu Kristovu, a v důsledku toho i způsob jeho uctívání, podle podstaty a často, ba dokonce obvykle vykřikuje ve svých kázáních: Uchylme se k jedinému našemu ochránci Ježíši Kristovi, aby se ráčil přimluvit a modlit se za nás u Otce. Ten způsob je kárán jak Bonaventurou tak ostatními jako Nestoriův, který Krista rozděluje, a Ariův, který ho pokládá za menšího. (2)O uctívání svaté Panny Item v rozporu s obecným hlasem svaté církve, že totiž svatá Panna je svrchovaně hodna vší slávy, hlásá ve svých kázáních, že musí a má být velebena s mírou, a na tom trvá. Item v kázání na narození svaté Panny kázal: "Proč by klekali před ostatky, když před svatou Pannou se nemusí klekat, protože stvoření atd.
26 Následují články a bludy Jana Rokycany, které hlásá, zastává, učí, rozmnožuje, rozšiřuje proti svaté a obecné církvi římské a které podle kázání, skutků a činů jeho a jeho přívrženců jsou nepřípustné nikoli zdánlivě, ale doopravdy. (1) O způsobu uctívání Ježíše Krista První blud, že následuje Nestoria, který nechápe Krista jako hypostatickou jednotu, a tak rozlišuje a rozděluje osobu Kristovu, a v důsledku toho i způsob jeho uctívání, podle podstaty a často, ba dokonce obvykle vykřikuje ve svých kázáních: Uchylme se k jedinému našemu ochránci Ježíši Kristovi, aby se ráčil přimluvit a modlit se za nás u Otce. Ten způsob je kárán jak Bonaventurou tak ostatními jako Nestoriův, který Krista rozděluje, a Ariův, který ho pokládá za menšího. (2)O uctívání svaté Panny Item v rozporu s obecným hlasem svaté církve, že totiž svatá Panna je svrchovaně hodna vší slávy, hlásá ve svých kázáních, že musí a má být velebena s mírou, a na tom trvá. Item v kázání na narození svaté Panny kázal: "Proč by klekali před ostatky, když před svatou Pannou se nemusí klekat, protože stvoření atd.
Strana 27
27 (3) O pomoci svatých Item svým učením a kázáními se pokouší všemožně popřít pomoc světců uváděje takovéto teze přejaté od Viklefa: První: kdyby tenhle zaslepený lid věřil, že Kristus je nanejvýš laskavý a milosrdný a dostatečně mocný, aby se smiloval nad celým lidským rodem a spasil ho, nevyhledával by milosrdenství a spásu u jiných, ale jen u Krista. Druhá teze: že některým ze světců stačí vlastní zásluhy, aby mohli být navěky spaseni. Třetí teze: všechnu slávu a svatost, kterou svatí mají, přijali z hojnosti Kristovy. Čtvrtá teze: že žádný ze světců nemůže někomu odpustit hříchy, ani nemůže někoho spasit vlastními zásluhami. Pátá teze: že žádný světec se nezastane nějakého člověka, pokud se ho nezastane sám Kristus; to hlásal léta Páně 1453 v den sv. apoštolů Filipa a Jakuba, které ač to otevřeně neřekl přece měl tajně na mysli. Item o tomtéž se poučujeme z jiné věci, protože on kázal a káže, že bloudí a mýlí se ti, kdo pohoršují svými zlými skutky Boha a potom hledají pomoc či milost u svaté Panny nebo jiných svatých. A jeho kněží pak v kázání na Nanebevzetí hlásají právě tak, že svatí a svaté nic nezmohou. (4) O poutích O tom se poučujeme také z toho, že se posmívá poutím k svaté Panně, k příbytkům sv. Petra a Pavla a k ostatním světcům, nazývá je marnými a neužitečnými vycházkami a říká, že poutníci hledají Boha po místech a poutích; a také skutečně docílí, že musí být poutě zakázány. A někdy do té míry přikazoval městům zavřít brány, aby nepřicházeli poutníci k ostatkům svatých, že Bůh rozlomil brány hromy a otevřel cestu poutníkům.
27 (3) O pomoci svatých Item svým učením a kázáními se pokouší všemožně popřít pomoc světců uváděje takovéto teze přejaté od Viklefa: První: kdyby tenhle zaslepený lid věřil, že Kristus je nanejvýš laskavý a milosrdný a dostatečně mocný, aby se smiloval nad celým lidským rodem a spasil ho, nevyhledával by milosrdenství a spásu u jiných, ale jen u Krista. Druhá teze: že některým ze světců stačí vlastní zásluhy, aby mohli být navěky spaseni. Třetí teze: všechnu slávu a svatost, kterou svatí mají, přijali z hojnosti Kristovy. Čtvrtá teze: že žádný ze světců nemůže někomu odpustit hříchy, ani nemůže někoho spasit vlastními zásluhami. Pátá teze: že žádný světec se nezastane nějakého člověka, pokud se ho nezastane sám Kristus; to hlásal léta Páně 1453 v den sv. apoštolů Filipa a Jakuba, které ač to otevřeně neřekl přece měl tajně na mysli. Item o tomtéž se poučujeme z jiné věci, protože on kázal a káže, že bloudí a mýlí se ti, kdo pohoršují svými zlými skutky Boha a potom hledají pomoc či milost u svaté Panny nebo jiných svatých. A jeho kněží pak v kázání na Nanebevzetí hlásají právě tak, že svatí a svaté nic nezmohou. (4) O poutích O tom se poučujeme také z toho, že se posmívá poutím k svaté Panně, k příbytkům sv. Petra a Pavla a k ostatním světcům, nazývá je marnými a neužitečnými vycházkami a říká, že poutníci hledají Boha po místech a poutích; a také skutečně docílí, že musí být poutě zakázány. A někdy do té míry přikazoval městům zavřít brány, aby nepřicházeli poutníci k ostatkům svatých, že Bůh rozlomil brány hromy a otevřel cestu poutníkům.
Strana 28
28 (5) O odpustcích Poučujeme se také o tom, že nedbá o odpustky, které pocházejí ze zásluh světců, opovrhuje jimi, hanobí je a vysmívá se jim, prohlašuje, že biskupové co hříšní svatokupci je nemohou udílet, a jako ďábel, který pod rouškou dobra dobro ničí, má ve zvyku tvrdit, že kolem odpustků se páchají nesmírné špatnosti a hříchy, a proto shromáždění k odpustkům zakazuje, odhání ubožáky a prohlašuje, že na ně důvěřivě spoléhají, že však duchovní vymysleli odpustky pro svůj prospěch. Item čtvrtou neděli po Trojici léta Páně 1453 kázal, že papežské odpustky a buly a listiny jiných prelátů klamou a podvádějí křesťanský lid. (6) O modlitbě za mrtvé a za duše v očistci Item bloudí, když tvrdí, že podle Písma založeného na zákoně Božím nečeká oheň očistce po smrti, ale dobře říká: Kladou ho tam doktoři." Vyznává, že je očistec jen v tomto životě skrze utrpení. Item kázal, že kněží Antikristovi proto zdůrazňují očistec, aby naplnili měšce a měli bohatší kuchyni a oklamali lid. Item zapovídá konat vigilie, mše za zesnulé, výroční pobožnosti a pobožnosti na památku světců za jednotlivé duše, ale toliko obecně za všechny. Item tvrdí, že modlitby neprospívají více tomu, za koho se konají, ale tomu, kdo je pro to více připraven.
28 (5) O odpustcích Poučujeme se také o tom, že nedbá o odpustky, které pocházejí ze zásluh světců, opovrhuje jimi, hanobí je a vysmívá se jim, prohlašuje, že biskupové co hříšní svatokupci je nemohou udílet, a jako ďábel, který pod rouškou dobra dobro ničí, má ve zvyku tvrdit, že kolem odpustků se páchají nesmírné špatnosti a hříchy, a proto shromáždění k odpustkům zakazuje, odhání ubožáky a prohlašuje, že na ně důvěřivě spoléhají, že však duchovní vymysleli odpustky pro svůj prospěch. Item čtvrtou neděli po Trojici léta Páně 1453 kázal, že papežské odpustky a buly a listiny jiných prelátů klamou a podvádějí křesťanský lid. (6) O modlitbě za mrtvé a za duše v očistci Item bloudí, když tvrdí, že podle Písma založeného na zákoně Božím nečeká oheň očistce po smrti, ale dobře říká: Kladou ho tam doktoři." Vyznává, že je očistec jen v tomto životě skrze utrpení. Item kázal, že kněží Antikristovi proto zdůrazňují očistec, aby naplnili měšce a měli bohatší kuchyni a oklamali lid. Item zapovídá konat vigilie, mše za zesnulé, výroční pobožnosti a pobožnosti na památku světců za jednotlivé duše, ale toliko obecně za všechny. Item tvrdí, že modlitby neprospívají více tomu, za koho se konají, ale tomu, kdo je pro to více připraven.
Strana 29
29 Item všechny, kdo platí nebo berou za pohřby, výroční pobožnosti nebo třicítky mší, nazývá kacíři a svatokupci. Item tak nešťastník usiluje jednak připravit žijící o pomoc světců, jednak mrtvé o pomoc živých. (7) O ostatcích svatých Item oškliví si ostatky svatých, protože při kázání v pondělí o Letnicích léta Páně 1453 řekl, že ostatky znamenají temnoty. A další lži hlásá o šikovnosti duchovních při vymáhání a lovení peněz, protože on a ti z jeho sekty neprokazují žádnou úctu ostatkům svatých a nedovolují nosit při svých procesích ostatky nebo obrazy. To prokázal vlastním skutkem, protože při vyplenění kláštera sv. Panny křižovníků sv. Jana zbavil hlavy svatých panen, jež tam nalezl, jejich ozdob a hodil ostatky na zem do bláta jako nestoudný a zuřivý pes. (8) O svátcích svatých Item svátky ustanovené diecézním biskupem a duchovními a zavedené podle dávného zvyku, jakož i svátky užívané církví římskou, totiž Zikmunda, Ludmily, Prokopa a Navštívení sv. Panny, pomíjí bez povšimnutí, ale své svátky rozšiřuje: na počest Jana Husa a Jeronýma, odsouzených kacířů, slavnostně drží svátek s bohoslužbou. Item kázal proti svátkům světců takto: "Tyto současné svátky jsou pravé hostiny ďáblovy“, a přesvědčuje tak lid, třebaže se to neodváží otevřeně říci, aby se vrátil k dřívějšímu stavu a nedržel žádný svátek kromě neděle.
29 Item všechny, kdo platí nebo berou za pohřby, výroční pobožnosti nebo třicítky mší, nazývá kacíři a svatokupci. Item tak nešťastník usiluje jednak připravit žijící o pomoc světců, jednak mrtvé o pomoc živých. (7) O ostatcích svatých Item oškliví si ostatky svatých, protože při kázání v pondělí o Letnicích léta Páně 1453 řekl, že ostatky znamenají temnoty. A další lži hlásá o šikovnosti duchovních při vymáhání a lovení peněz, protože on a ti z jeho sekty neprokazují žádnou úctu ostatkům svatých a nedovolují nosit při svých procesích ostatky nebo obrazy. To prokázal vlastním skutkem, protože při vyplenění kláštera sv. Panny křižovníků sv. Jana zbavil hlavy svatých panen, jež tam nalezl, jejich ozdob a hodil ostatky na zem do bláta jako nestoudný a zuřivý pes. (8) O svátcích svatých Item svátky ustanovené diecézním biskupem a duchovními a zavedené podle dávného zvyku, jakož i svátky užívané církví římskou, totiž Zikmunda, Ludmily, Prokopa a Navštívení sv. Panny, pomíjí bez povšimnutí, ale své svátky rozšiřuje: na počest Jana Husa a Jeronýma, odsouzených kacířů, slavnostně drží svátek s bohoslužbou. Item kázal proti svátkům světců takto: "Tyto současné svátky jsou pravé hostiny ďáblovy“, a přesvědčuje tak lid, třebaže se to neodváží otevřeně říci, aby se vrátil k dřívějšímu stavu a nedržel žádný svátek kromě neděle.
Strana 30
30 (9) O autoritě a důstojnosti nejvyššího biskupa římské a obecné církve Item jakoby se posmívá autoritě a současně i důstojnosti papeže, protože při jednom kázání o církvi římské říkal, že je proto svatá, že tam dobře žili svatí, tam také trpěli a tam i odpočívají. Potom dokonce dodává takovéto srovnání s církví: jmenuje nejprve jakousi ulici v Praze, které se říkalo Zlatnická, dokud tam byli zlatníci, a teď je ulicí ševců. A tak se mýlí, když věří, že pouze místo je nazýváno římskou církví a nikoli ony nejvznešenější údy, a nevěří, že právě tam sídlí ta nejvznešenější, nejdokonalejší a hlavní autorita, ani nevěří, že církev římskou tvoří osoby, ale spíše jen místo. A nebere v úvahu autoritu církve, ale zásluhy nebo viny osob, a proto bloudí a tím blouděním velmi těžce zrazuje církev. Item káže výslovně ten nejhloupější z lidí v den Nanebevzetí letošního roku, že kterýkoli kněz má tolik pravomoci jako papež nebo kardinál nebo biskupové, a nerozlišuje, zda tím rozumí pravomoc ohledně těla Kristova skutečného nebo mystického, nebo moci církevního nebo všeho práva. Neboť si přisvojuje všechny pravomoci, ujímá se všech úkonů, totiž souzení pří, rozhřešení hříchů, jejichž absoluce je vyhrazena papeži, a vúbec se opovažuje všeho. (10) O obrazech Jeho přívrženci se jim vysmívají a i on by tak jednal, kdyby se odvážil. Neboť on sám odstranil obraz svaté Panny Marie z většího oltáře, kde byl umístěn, a dal ho do kouta; a jeho stoupenci mají ve zvyku nazývat obraz svaté Panny s dítětem rouhačsky "kojná“. A obraz ukřižovaného nazývají obráceným Aniášem, hrubě "inaniáš“, a jinými jmény sochy a
30 (9) O autoritě a důstojnosti nejvyššího biskupa římské a obecné církve Item jakoby se posmívá autoritě a současně i důstojnosti papeže, protože při jednom kázání o církvi římské říkal, že je proto svatá, že tam dobře žili svatí, tam také trpěli a tam i odpočívají. Potom dokonce dodává takovéto srovnání s církví: jmenuje nejprve jakousi ulici v Praze, které se říkalo Zlatnická, dokud tam byli zlatníci, a teď je ulicí ševců. A tak se mýlí, když věří, že pouze místo je nazýváno římskou církví a nikoli ony nejvznešenější údy, a nevěří, že právě tam sídlí ta nejvznešenější, nejdokonalejší a hlavní autorita, ani nevěří, že církev římskou tvoří osoby, ale spíše jen místo. A nebere v úvahu autoritu církve, ale zásluhy nebo viny osob, a proto bloudí a tím blouděním velmi těžce zrazuje církev. Item káže výslovně ten nejhloupější z lidí v den Nanebevzetí letošního roku, že kterýkoli kněz má tolik pravomoci jako papež nebo kardinál nebo biskupové, a nerozlišuje, zda tím rozumí pravomoc ohledně těla Kristova skutečného nebo mystického, nebo moci církevního nebo všeho práva. Neboť si přisvojuje všechny pravomoci, ujímá se všech úkonů, totiž souzení pří, rozhřešení hříchů, jejichž absoluce je vyhrazena papeži, a vúbec se opovažuje všeho. (10) O obrazech Jeho přívrženci se jim vysmívají a i on by tak jednal, kdyby se odvážil. Neboť on sám odstranil obraz svaté Panny Marie z většího oltáře, kde byl umístěn, a dal ho do kouta; a jeho stoupenci mají ve zvyku nazývat obraz svaté Panny s dítětem rouhačsky "kojná“. A obraz ukřižovaného nazývají obráceným Aniášem, hrubě "inaniáš“, a jinými jmény sochy a
Strana 31
31 kříž, smějí se jim a urážejí jim nos nebo jiné části těla. Jako on po čase vztekle učinil v Litoměřicích, když tam v minulém roce obsadil kostel. A šla o tom pověst po celém Slezsku. (11) Proti papeži Item obvykle káže, že nejsvětější papež není apoštolský, ale odpadlický, není nástupce Petrův, ale spíše pekelník, není vikář Kristův, ale vikář Antikristův nebo i sám Antikrist, což je zřejmé z listu, který poslal konstantinopolskému patriarchovi před dobytím Cařihradu, kde píše, že papež je Antikrist a že se vyvyšuje jako bůh a nade vše, co je Bůh. (12) O písních Item v některých písních, které se zpívají v jejich kostelích a při procesích, se papež a kardinálové ukazují výslovně jako nepřátelé, kacíři, antikristi a svůdci. Zpívá se v nich takto: "Nedejte se svést těmi antikristy." (13) Káže proti apoštolskému stolci Item při matení lidu a jeho odvlékání od poslušnosti a víry římské církve říkávají a káží, že na papežském stolci sedí nevěstka a kacíři a odpadlíci a že nynější papež nastoupil po rozličných na čas různě odpadlých, kteří se buď velice špatně chovali a zemřeli nebo sami s jinými zle nakládali, a prohlašuje to všechno před nevědomým davem k horšímu a k hanbě papežského stolce.
31 kříž, smějí se jim a urážejí jim nos nebo jiné části těla. Jako on po čase vztekle učinil v Litoměřicích, když tam v minulém roce obsadil kostel. A šla o tom pověst po celém Slezsku. (11) Proti papeži Item obvykle káže, že nejsvětější papež není apoštolský, ale odpadlický, není nástupce Petrův, ale spíše pekelník, není vikář Kristův, ale vikář Antikristův nebo i sám Antikrist, což je zřejmé z listu, který poslal konstantinopolskému patriarchovi před dobytím Cařihradu, kde píše, že papež je Antikrist a že se vyvyšuje jako bůh a nade vše, co je Bůh. (12) O písních Item v některých písních, které se zpívají v jejich kostelích a při procesích, se papež a kardinálové ukazují výslovně jako nepřátelé, kacíři, antikristi a svůdci. Zpívá se v nich takto: "Nedejte se svést těmi antikristy." (13) Káže proti apoštolskému stolci Item při matení lidu a jeho odvlékání od poslušnosti a víry římské církve říkávají a káží, že na papežském stolci sedí nevěstka a kacíři a odpadlíci a že nynější papež nastoupil po rozličných na čas různě odpadlých, kteří se buď velice špatně chovali a zemřeli nebo sami s jinými zle nakládali, a prohlašuje to všechno před nevědomým davem k horšímu a k hanbě papežského stolce.
Strana 32
32 (14) O církvi římské Item ve svých kázáních hlásal, že římská církev je synagoga satanova. A někdy prohlašoval rouhavě onu církev za šarlatovou. (15)O obecné církvi Item kázal, že církev římská a obecná je hloupá, zpozdilá a posedlá, protože hanebně, zuřivě a nespravedlivě odsoudila mistra Husa. Item že prý církev římská náleží těm, kteří jsou v milosti, jež činí tolik dobra, a předurčeným, jinak že se však za ni pokládá jenom biskup a lid římský, ale pak nemůže být zvána obecná". To převzal od kacíře Husa a jeho učitele Viklefa. (16) O všeobecných koncilech Item o všeobecných a svatých koncilech, které se konají řádně z pravomoci papeže, hlásá Rokycana, že jsou to shromáždění údů ďáblových. Item káže, že nyní je lid klamán dvěma způsoby: skrze pokání a skrze církev. (17) Káží proti kněžím Item kněze, kteří jsou poslušni církve římské, pronásleduje a vůbec se pokouší je uvést u lidí v nenávist a zve je kněžími Antikrista. A tak všichni jeho stoupenci působí jako kněží. A za lepšího kněze a jím milovaného je pokládán ten, který odvážněji haní papeže, kardinály a biskupy.
32 (14) O církvi římské Item ve svých kázáních hlásal, že římská církev je synagoga satanova. A někdy prohlašoval rouhavě onu církev za šarlatovou. (15)O obecné církvi Item kázal, že církev římská a obecná je hloupá, zpozdilá a posedlá, protože hanebně, zuřivě a nespravedlivě odsoudila mistra Husa. Item že prý církev římská náleží těm, kteří jsou v milosti, jež činí tolik dobra, a předurčeným, jinak že se však za ni pokládá jenom biskup a lid římský, ale pak nemůže být zvána obecná". To převzal od kacíře Husa a jeho učitele Viklefa. (16) O všeobecných koncilech Item o všeobecných a svatých koncilech, které se konají řádně z pravomoci papeže, hlásá Rokycana, že jsou to shromáždění údů ďáblových. Item káže, že nyní je lid klamán dvěma způsoby: skrze pokání a skrze církev. (17) Káží proti kněžím Item kněze, kteří jsou poslušni církve římské, pronásleduje a vůbec se pokouší je uvést u lidí v nenávist a zve je kněžími Antikrista. A tak všichni jeho stoupenci působí jako kněží. A za lepšího kněze a jím milovaného je pokládán ten, který odvážněji haní papeže, kardinály a biskupy.
Strana 33
33 Item k pohanění všeobecné církve kázal, že kterýsi všeobecný koncil odsoudil svatého Jana Zlatoústého, kterého potom kanonizoval za svatého. To však přece nebyl sněm všeobecný, ale částečný a odporný. (18) O knihách sv. Řehoře Item kázal jednou, že církev spálila knihy sv. Řehoře, chtěje tím říci a doložit, že církev chybuje, a obvinit ji svým hloupým a lživým tvrzením. (19) O svátku zlořečeného Husa Item v den, kdy slaví svátek Husa, aby pohanili církev a odvlekli lid od poslušnosti a úcty, nařídil číst jakési urážlivé listy o schismatu a výstřelcích papeže Jana proto, aby bylo pohaněno postavení nejvyššího biskupa. Item když psal v jakémsi listu bratru Janu Kapistranovi blahé paměti, označoval papeže, biskupy a církev jako nepřátele. (20) Tvrdí, že oni jsou církev Item kdykoli on zmiňuje církev Boží, nemá na mysli onu římskou, kterou prohlašuje za křesťanskou obec, ale tvrdí, že je to ta, která lpí na zákonu Božím a přikázáních, chápaje tím, že jenom jeho přívrženci jsou církev. Item že papež nemůže vykládat Písmo svaté, aniž by byl ve shodě se zákonem Božím.
33 Item k pohanění všeobecné církve kázal, že kterýsi všeobecný koncil odsoudil svatého Jana Zlatoústého, kterého potom kanonizoval za svatého. To však přece nebyl sněm všeobecný, ale částečný a odporný. (18) O knihách sv. Řehoře Item kázal jednou, že církev spálila knihy sv. Řehoře, chtěje tím říci a doložit, že církev chybuje, a obvinit ji svým hloupým a lživým tvrzením. (19) O svátku zlořečeného Husa Item v den, kdy slaví svátek Husa, aby pohanili církev a odvlekli lid od poslušnosti a úcty, nařídil číst jakési urážlivé listy o schismatu a výstřelcích papeže Jana proto, aby bylo pohaněno postavení nejvyššího biskupa. Item když psal v jakémsi listu bratru Janu Kapistranovi blahé paměti, označoval papeže, biskupy a církev jako nepřátele. (20) Tvrdí, že oni jsou církev Item kdykoli on zmiňuje církev Boží, nemá na mysli onu římskou, kterou prohlašuje za křesťanskou obec, ale tvrdí, že je to ta, která lpí na zákonu Božím a přikázáních, chápaje tím, že jenom jeho přívrženci jsou církev. Item že papež nemůže vykládat Písmo svaté, aniž by byl ve shodě se zákonem Božím.
Strana 34
34 (21) O ustanoveních církevních zákonů Item se pokouší dokázat proti svatým kánonům, že jsou chybné, tím, že uvádí a tvrdí mezi svými stoupenci a s nimi, že je v nich obsaženo sedm bludů, a hlásá, že nejsou od Ducha Svatého, ale jsou to jednoduše nálezky lidské. Item kázal, že svaté kánony jsou v církvi přebytečné a že církev může být dobře spravována podle jiných ustanovení. (22) Jak haní papežskou důstojnost Item aby měla úspěch celá ta nepravost, shromažďují z nějakých povrchních a lživých spisů, že tenhle papež je nevěstka, jiný vrah, jiný čaroděj nebo kouzelník a tak i o dalších. A k tomu uvádějí, že ten ustanovil tohle a tenhle ono, když přece byli takoví a takoví; a to sdělují laikům v mateřské řeči, takže znevažují zákony a nařízení a ustanovení církve. (23) O exkomunikacích Item pohrdá církevními exkomunikacemi a používá jistých tezí: že totiž člověk nemůže spoutat toho, koho nespoutá Bůh, a nemůže osvobodit toho, koho Bůh spoutá. A tak všem klatbám vzneseným soudem nebo člověkem už z toho důvodu nevěnuje pozornost, ale pohrdá jimi a vysmívá se jim, a proto při své nanicovaté soudní pravomoci, kterou si vymohl, usurpoval, a přisvojil, neužívá trestu exkomunikace, ale radničního žaláře, vymáhání pokuty nebo zveřejnění na kazatelně před celým shromážděním.
34 (21) O ustanoveních církevních zákonů Item se pokouší dokázat proti svatým kánonům, že jsou chybné, tím, že uvádí a tvrdí mezi svými stoupenci a s nimi, že je v nich obsaženo sedm bludů, a hlásá, že nejsou od Ducha Svatého, ale jsou to jednoduše nálezky lidské. Item kázal, že svaté kánony jsou v církvi přebytečné a že církev může být dobře spravována podle jiných ustanovení. (22) Jak haní papežskou důstojnost Item aby měla úspěch celá ta nepravost, shromažďují z nějakých povrchních a lživých spisů, že tenhle papež je nevěstka, jiný vrah, jiný čaroděj nebo kouzelník a tak i o dalších. A k tomu uvádějí, že ten ustanovil tohle a tenhle ono, když přece byli takoví a takoví; a to sdělují laikům v mateřské řeči, takže znevažují zákony a nařízení a ustanovení církve. (23) O exkomunikacích Item pohrdá církevními exkomunikacemi a používá jistých tezí: že totiž člověk nemůže spoutat toho, koho nespoutá Bůh, a nemůže osvobodit toho, koho Bůh spoutá. A tak všem klatbám vzneseným soudem nebo člověkem už z toho důvodu nevěnuje pozornost, ale pohrdá jimi a vysmívá se jim, a proto při své nanicovaté soudní pravomoci, kterou si vymohl, usurpoval, a přisvojil, neužívá trestu exkomunikace, ale radničního žaláře, vymáhání pokuty nebo zveřejnění na kazatelně před celým shromážděním.
Strana 35
35 (24) O klíčích církve Item nevšímá si uspořádání klíčů církve, jako pravomoci vnějšího nebo vnitřního soudu, nebo iurisdikce donucovací či dobrovolné, jako zhovadilý osel vše připisuje duchovní moci a káže, hlásá, učí a tvrdí, že on je vhodnější k užívání klíčů a že on má klíče a užívá jich, dokud nebude vysvěcen někdo, kdo bude více v souladu a shodě s Bohem a jeho zákonem. (25) O soudech Item na základě takového učení si se svými stoupenci přisvojil tvrdošíjně jednání vnějšího soudu a soudní pravomoc a ustanovuje k tomu laiky spolu s kněžími. Souzení duchovních pří a manželské spory řeší se svými ničemnými druhy, které určil k vynášení rozsudků, a tuto soudní praxi s laiky nazývá duchovní právo. V tomto právu kněží prozrazují laikům zpovědi lidí a laici jiné chudáky trestají. Item on a jeho stoupenci často soudí jakékoli pře, občanské i manželské, bez znalosti práva, rozdělují, co má být spojeno, a spojují, co má být rozděleno; což opravdu bylo zjištěno v mnoha případech. Item při svém soudu nezachovává žádný právní řád, ale jako laici soudí podle jakéhosi přirozeného a hříšného instinktu. (26) O těch, kdo se odvolávají Item ty, kdo se odvolávají k apoštolskému stolci, trestá vyhnáním z města a zabavením jejich věcí a majetku.
35 (24) O klíčích církve Item nevšímá si uspořádání klíčů církve, jako pravomoci vnějšího nebo vnitřního soudu, nebo iurisdikce donucovací či dobrovolné, jako zhovadilý osel vše připisuje duchovní moci a káže, hlásá, učí a tvrdí, že on je vhodnější k užívání klíčů a že on má klíče a užívá jich, dokud nebude vysvěcen někdo, kdo bude více v souladu a shodě s Bohem a jeho zákonem. (25) O soudech Item na základě takového učení si se svými stoupenci přisvojil tvrdošíjně jednání vnějšího soudu a soudní pravomoc a ustanovuje k tomu laiky spolu s kněžími. Souzení duchovních pří a manželské spory řeší se svými ničemnými druhy, které určil k vynášení rozsudků, a tuto soudní praxi s laiky nazývá duchovní právo. V tomto právu kněží prozrazují laikům zpovědi lidí a laici jiné chudáky trestají. Item on a jeho stoupenci často soudí jakékoli pře, občanské i manželské, bez znalosti práva, rozdělují, co má být spojeno, a spojují, co má být rozděleno; což opravdu bylo zjištěno v mnoha případech. Item při svém soudu nezachovává žádný právní řád, ale jako laici soudí podle jakéhosi přirozeného a hříšného instinktu. (26) O těch, kdo se odvolávají Item ty, kdo se odvolávají k apoštolskému stolci, trestá vyhnáním z města a zabavením jejich věcí a majetku.
Strana 36
36 (27) Trestá kněze na radnici Item ke zlehčení duchovního stavu své kněze trestá na radnici, a to po zásluze, aby se ukázala jeho zpozdilost tam, kde se se svými provinil. Neboť ti, kdo se odtrhnou od poslušnosti církve, zasluhují, aby byli světskou mocí trestáni tak, jak jsou trestáni jenom chudáci bez rozumu. (28) Pohání katolíky k svému soudu Item pohání k tomu soudu násilím ty katolíky, které může, aby je soudil. Item nutí tím soudem a souzením katolíky přidat se k jeho sektě: odebírá jim majetek, vyhání je z města, zakazuje jim vykonávat řemesla a činí to i různými jinými lstmi a úskoky. Item když už se to neopováží udělat otevřeně, pak přece pomocí toho soudu předstírají klamně jakési smyšlené a nespravedlivé pře proti katolíkům, a aniž je vyslechli a usvědčili, trestají je již zmíněnými tresty. (29) Osobuje si obsazování kostelů a ukládání pokání Item ohledně konání církevního soudu vnitřního a kajícnického, jehož část pochází od řádu a jiná od soudní pravomoci, se mýlí, protože se bez jakéhokoli pověření ujímá držení i cizích kostelů, často vyháněje žijící kněze a katolíky. Item jiné strká do kostelů a třebaže on bláhový nic nemá, předstírá přece - jako opice napodobující lidské zvyky -,
36 (27) Trestá kněze na radnici Item ke zlehčení duchovního stavu své kněze trestá na radnici, a to po zásluze, aby se ukázala jeho zpozdilost tam, kde se se svými provinil. Neboť ti, kdo se odtrhnou od poslušnosti církve, zasluhují, aby byli světskou mocí trestáni tak, jak jsou trestáni jenom chudáci bez rozumu. (28) Pohání katolíky k svému soudu Item pohání k tomu soudu násilím ty katolíky, které může, aby je soudil. Item nutí tím soudem a souzením katolíky přidat se k jeho sektě: odebírá jim majetek, vyhání je z města, zakazuje jim vykonávat řemesla a činí to i různými jinými lstmi a úskoky. Item když už se to neopováží udělat otevřeně, pak přece pomocí toho soudu předstírají klamně jakési smyšlené a nespravedlivé pře proti katolíkům, a aniž je vyslechli a usvědčili, trestají je již zmíněnými tresty. (29) Osobuje si obsazování kostelů a ukládání pokání Item ohledně konání církevního soudu vnitřního a kajícnického, jehož část pochází od řádu a jiná od soudní pravomoci, se mýlí, protože se bez jakéhokoli pověření ujímá držení i cizích kostelů, často vyháněje žijící kněze a katolíky. Item jiné strká do kostelů a třebaže on bláhový nic nemá, předstírá přece - jako opice napodobující lidské zvyky -,
Strana 37
37 že dává jiným, co sám nemá. Neboť potvrzuje své stoupence na obročích a svěřuje jim péči o duše, spíše však jejich zatracení. Item rozděluje úřady, jako arcijáhenství, jáhenství apod., což znovu začal. Item také ve sporech vyhrazených papeži jeho stoupenci dávají rozhřešení, tvrdíce, že těm, kdo přijímají pod obojí, je dovoleno vše, a tak bez rozdílu svým udílením svátostí a dáváním rozhřešení hubí duše, protože neposkytují nic: nemají totiž ani moc svazovat ani moc rozvazovat. (30) Káží, aniž byli posláni Item káží, aniž byli on a jeho stoupenci někým posláni, tvrdíce, že to je dovoleno už podle příkazu Krista, nařizujícího, aby kázali u všech národů, a podle jiných rozličných míst. Item že se na takových místech říká, že ten byl poslán, ustanoven, pověřen duchovní správou, který je více poslušen zákona Božího, a tvrdí, že jiná uspořádání církve v těch věcech jsou svatokupecká a nerozumná, protože Kristus to svěřil všem, a biskup při svěcení říká toto: Přijměte Ducha svatého, komu odpustíte atd. ( 20, 22-23), proto není třeba jiných poslání lidských a lidmi vymyšlených. Ve všem ničemně usiluje zničit autoritu církve, vždyť přece ten osel chce, aby byl jeho stoupenci zachováván onen řád a podřízenost, které pocházejí od něj. (31) Přijímá pravomoc od laiků Item Rokycana prohlašuje, že pravomoc soudit a rozhodovat a držet ten úřad a tak řídit a spravovat pod sebou duchovní dostal od krále a od světských pánů, i když v podobných záležitostech laici nemají vůbec žádné právo a náleží
37 že dává jiným, co sám nemá. Neboť potvrzuje své stoupence na obročích a svěřuje jim péči o duše, spíše však jejich zatracení. Item rozděluje úřady, jako arcijáhenství, jáhenství apod., což znovu začal. Item také ve sporech vyhrazených papeži jeho stoupenci dávají rozhřešení, tvrdíce, že těm, kdo přijímají pod obojí, je dovoleno vše, a tak bez rozdílu svým udílením svátostí a dáváním rozhřešení hubí duše, protože neposkytují nic: nemají totiž ani moc svazovat ani moc rozvazovat. (30) Káží, aniž byli posláni Item káží, aniž byli on a jeho stoupenci někým posláni, tvrdíce, že to je dovoleno už podle příkazu Krista, nařizujícího, aby kázali u všech národů, a podle jiných rozličných míst. Item že se na takových místech říká, že ten byl poslán, ustanoven, pověřen duchovní správou, který je více poslušen zákona Božího, a tvrdí, že jiná uspořádání církve v těch věcech jsou svatokupecká a nerozumná, protože Kristus to svěřil všem, a biskup při svěcení říká toto: Přijměte Ducha svatého, komu odpustíte atd. ( 20, 22-23), proto není třeba jiných poslání lidských a lidmi vymyšlených. Ve všem ničemně usiluje zničit autoritu církve, vždyť přece ten osel chce, aby byl jeho stoupenci zachováván onen řád a podřízenost, které pocházejí od něj. (31) Přijímá pravomoc od laiků Item Rokycana prohlašuje, že pravomoc soudit a rozhodovat a držet ten úřad a tak řídit a spravovat pod sebou duchovní dostal od krále a od světských pánů, i když v podobných záležitostech laici nemají vůbec žádné právo a náleží
Strana 38
38 jim proto v takových věcech spíše poslouchat než něco rozhodovat. Je tedy známo, že nemůže dát žádnou spásu, ale cokoli má, všechno je dílem pekelného snažení a v důsledku toho je určeno k trestu pekla. (32) O zvolení za arcibiskupa Item ačkoli byl zvolen arcibiskupem světskými osobami proti právu a příkazu rozumu, psal se "zvolený arcibiskup“ a za něj se také pokládal a pokládá. (33) O látce církevních svátostí. A nejprve následuje o svátosti křtu Item bloudí Rokycana kvůli hanobení křtu: zavádí nový blud, křtí se svými stoupenci v lidové řeči mateřské, zachovávaje jak formu křtu, tak zaklínání. Item mýlí se nejhorší a nejhloupější z lidí, když učí a káže proti účinnosti křtu: že totiž nepřispívá ke spáse, neníli potvrzen svátostí přijímání eucharistie. A proto malé děti občas pokropí násilím, a když mu to někdy vyčítají, odpovídá na to: Jestliže ne ve skutečnosti, přece alespoň v duchu by si přálo tu svátost přijmout.“ Ale nebere v úvahu, šelma, že děťátko neužívá rozumu. Na to on odpovídá, že ho zastupují otec a kmotr jako při křtu, ale mýlí se, protože křest má okamžitý účinek, ale svátost eucharistie působí na toho, kdo je opravdu zbožný. (34) O oleji katechumenů Item chybují, protože při křtu nemají k pomazání svaté tekutiny, ale užívají obyčejného oleje. Jestliže pak mluví o tekutinách, tehdy to musí být jeden ze dvou případů: tedy buď mluví o těch, které sami zhotovili, a ty jsou neúčinné, nebo o
38 jim proto v takových věcech spíše poslouchat než něco rozhodovat. Je tedy známo, že nemůže dát žádnou spásu, ale cokoli má, všechno je dílem pekelného snažení a v důsledku toho je určeno k trestu pekla. (32) O zvolení za arcibiskupa Item ačkoli byl zvolen arcibiskupem světskými osobami proti právu a příkazu rozumu, psal se "zvolený arcibiskup“ a za něj se také pokládal a pokládá. (33) O látce církevních svátostí. A nejprve následuje o svátosti křtu Item bloudí Rokycana kvůli hanobení křtu: zavádí nový blud, křtí se svými stoupenci v lidové řeči mateřské, zachovávaje jak formu křtu, tak zaklínání. Item mýlí se nejhorší a nejhloupější z lidí, když učí a káže proti účinnosti křtu: že totiž nepřispívá ke spáse, neníli potvrzen svátostí přijímání eucharistie. A proto malé děti občas pokropí násilím, a když mu to někdy vyčítají, odpovídá na to: Jestliže ne ve skutečnosti, přece alespoň v duchu by si přálo tu svátost přijmout.“ Ale nebere v úvahu, šelma, že děťátko neužívá rozumu. Na to on odpovídá, že ho zastupují otec a kmotr jako při křtu, ale mýlí se, protože křest má okamžitý účinek, ale svátost eucharistie působí na toho, kdo je opravdu zbožný. (34) O oleji katechumenů Item chybují, protože při křtu nemají k pomazání svaté tekutiny, ale užívají obyčejného oleje. Jestliže pak mluví o tekutinách, tehdy to musí být jeden ze dvou případů: tedy buď mluví o těch, které sami zhotovili, a ty jsou neúčinné, nebo o
Strana 39
39 těch, které kradmo odněkud sebrali, a ani z nich nemají přijímající žádný užitek. (35) O svátosti svěcení Item mýlí se Rokycana v tom, že nevěří, že svěcení pochází od duchovní moci založené na nesmazatelném znamení, které vtiskují svátosti, ale myslí, že je založené na milosti. Proto kázal, že nikdo není kněz, nikdo biskup, pokud by neměl Ducha Svatého. Item i když někdo přijal svěcení proti nařízením církve a proti ustanovením církevních zákonů, stačí když se přimkne k zákonu Božímu - tomu totiž, který on sám vyhlásil -, aby byl dostatečně a dobře vysvěcen, což je zřejmé z toho, co se stalo. Neboť sám Rokycana byl vysvěcen od vyhnaného biskupa, který mu dal zlořečení místo požehnání a výslovně přiznal, že ho nechce vysvětit. Item Konrád, který ho vysvětil, nebyl při smyslech, ležel zesláblý bolestí očí a dnou. Item nevykonal to on, ale jiný. Item on a jeho lidé vzali jeho ruce a sebe sami pomazali, a proto není kněz. (36) O špatně vysvěcených v Itálii Item podobně jednají jeho kněží, kteří jsou vysvěceni v Itálii bez propouštěcích listin svých představených k tomu určených. Item mnozí jsou vysvěceni v nenáležitý čas. Item jedni v jeden den do mnoha svatých řádů a mnozí v jeden den do všech svatých řádů. Item tajně za noci v příkopech, lukách, komnatách, kaplích a na odlehlých místech. Item přes zákaz
39 těch, které kradmo odněkud sebrali, a ani z nich nemají přijímající žádný užitek. (35) O svátosti svěcení Item mýlí se Rokycana v tom, že nevěří, že svěcení pochází od duchovní moci založené na nesmazatelném znamení, které vtiskují svátosti, ale myslí, že je založené na milosti. Proto kázal, že nikdo není kněz, nikdo biskup, pokud by neměl Ducha Svatého. Item i když někdo přijal svěcení proti nařízením církve a proti ustanovením církevních zákonů, stačí když se přimkne k zákonu Božímu - tomu totiž, který on sám vyhlásil -, aby byl dostatečně a dobře vysvěcen, což je zřejmé z toho, co se stalo. Neboť sám Rokycana byl vysvěcen od vyhnaného biskupa, který mu dal zlořečení místo požehnání a výslovně přiznal, že ho nechce vysvětit. Item Konrád, který ho vysvětil, nebyl při smyslech, ležel zesláblý bolestí očí a dnou. Item nevykonal to on, ale jiný. Item on a jeho lidé vzali jeho ruce a sebe sami pomazali, a proto není kněz. (36) O špatně vysvěcených v Itálii Item podobně jednají jeho kněží, kteří jsou vysvěceni v Itálii bez propouštěcích listin svých představených k tomu určených. Item mnozí jsou vysvěceni v nenáležitý čas. Item jedni v jeden den do mnoha svatých řádů a mnozí v jeden den do všech svatých řádů. Item tajně za noci v příkopech, lukách, komnatách, kaplích a na odlehlých místech. Item přes zákaz
Strana 40
40 papežův. Item svatokupecky a podle ujednání, protože platí značné peníze. Item lživě a křivopřísežně, protože slibují a přísahají neudělovat svátost oltářní. Je mezi nimi mnoho vrahů, mnoho ženatých, mnoho bigamistů, mnoho nikoli řádně vysvěcených nebo vyobcovaných a sesazených; a ochráncem jich všech je Rokycana a všechny přijímá bez nějakých výjimečných povolení, bez rozdílu a všude; a takovými lumpy již naplnil Čechy. A přicházejí mnozí, zvláště Poláci, kteří nikdy nebyli kněžími, a ty, jakmile se připojí k jeho sektě, přijme, podporuje a ochraňuje. A není divu: jaký totiž správce, takoví poddaní. (37) O posvěcení církevního náčiní a nádob Item je velmi podezřelý i z jiného bludu. Neboť skrze to, že kněz může proměňovat eucharistii, což je větší, chce, aby také jiné menší svátosti mohl udělovat bez posvěcení biskupa. A dokonce kalichy, pally, náčiní a další roucha pro svatou mši a na oltář sám od sebe světí a slouží v nich mši říkaje: Již byly posvěceny, protože se dotýkaly větší svátosti.“ A to je zřejmé očím všech, že tak činí. Item svaté tekutiny buď sám posvěcuje, nebo je získává krádeží je potřeba, aby jedno přiznal, nebo zda jsou mu někým poskytnuty proti nařízení a příkazu vyššího hodnostáře. A tenhle i onen, kteří tak jednají, páchají zajisté hříšnou svatokrádež. (38) O úctyhodné svátosti oltářní a remanenci chleba Co se týče té svátosti, Rokycana se rozličným způsobem mýlí, pokud jde o podstatu. Neboť je velice podezřelý ohledně remanence chleba, kterou se sice neodvažuje veřejně učit, ale přece lze dostatečně dokázat, že na ni myslí. A jeho stoupenci si v tom s ním dobře rozumějí. Za prvé to lze předpokládat z toho,
40 papežův. Item svatokupecky a podle ujednání, protože platí značné peníze. Item lživě a křivopřísežně, protože slibují a přísahají neudělovat svátost oltářní. Je mezi nimi mnoho vrahů, mnoho ženatých, mnoho bigamistů, mnoho nikoli řádně vysvěcených nebo vyobcovaných a sesazených; a ochráncem jich všech je Rokycana a všechny přijímá bez nějakých výjimečných povolení, bez rozdílu a všude; a takovými lumpy již naplnil Čechy. A přicházejí mnozí, zvláště Poláci, kteří nikdy nebyli kněžími, a ty, jakmile se připojí k jeho sektě, přijme, podporuje a ochraňuje. A není divu: jaký totiž správce, takoví poddaní. (37) O posvěcení církevního náčiní a nádob Item je velmi podezřelý i z jiného bludu. Neboť skrze to, že kněz může proměňovat eucharistii, což je větší, chce, aby také jiné menší svátosti mohl udělovat bez posvěcení biskupa. A dokonce kalichy, pally, náčiní a další roucha pro svatou mši a na oltář sám od sebe světí a slouží v nich mši říkaje: Již byly posvěceny, protože se dotýkaly větší svátosti.“ A to je zřejmé očím všech, že tak činí. Item svaté tekutiny buď sám posvěcuje, nebo je získává krádeží je potřeba, aby jedno přiznal, nebo zda jsou mu někým poskytnuty proti nařízení a příkazu vyššího hodnostáře. A tenhle i onen, kteří tak jednají, páchají zajisté hříšnou svatokrádež. (38) O úctyhodné svátosti oltářní a remanenci chleba Co se týče té svátosti, Rokycana se rozličným způsobem mýlí, pokud jde o podstatu. Neboť je velice podezřelý ohledně remanence chleba, kterou se sice neodvažuje veřejně učit, ale přece lze dostatečně dokázat, že na ni myslí. A jeho stoupenci si v tom s ním dobře rozumějí. Za prvé to lze předpokládat z toho,
Strana 41
41 že když se ho vyslanci koncilu vyptávali na tento článek, nikdy jim zřetelně neodpověděl, ale vždy jen opatrně a s všelijakými vytáčkami. Za druhé proto, že Rokycana jednou napadl kteréhosi kněze, který tvrdil, že tělo Kristovo je na oltáři identicky. Rokycana přitom řekl, že hlásat a učit, že tělo Kristovo je identicky ve svátosti oltářní, znamená hlásat kacířství a protivit se Písmu. Za třetí proto, že on následuje a následoval Jakoubka a Petra Engliše, kacíře hlásající remanenci chleba, a říkal, že bude horlivě zastávat všechno Jakoubkovo učení až do smrti. Engliše pak, odsouzeného kacíře, veřejně hlásajícího remanenci a disputujícího proti Příbramovi, bránil a podržel u sebe, svěřil mu kostel a přál mu až do smrti. Za čtvrté proto, že hlásaje svou víru častěji tvrdil, že prý tu je pravé tělo Kristovo takové, jaké atd.; přece vždycky podotkl, že tuto svátost Pavel a Písmo nazývají chlebem; a když mluví o pravdě svátosti, připouští, že zde je vskutku možně, svátostně a duchovně a že zde je tělo Kristovo. Ale i když říká: "To je tělo Kristovo", aby odstranil podstatu chleba, pronáší toto přiznání velmi opatrně, aby nebylo zpozorováno prostými lidmi. Za páté proto, že spolu s laiky na radnici přikázal, aby nikdo nekázal proti remanenci chleba, a připojil, že tento článek není pro všechny pochopitelný. Z toho plyne, že když církev tento článek pokládá za jistý a Rokycana o něm pochybuje, nelze říci, že má víru. A jakmile je zpochybněn ve víře, je tedy kacíř. Za šesté, kdyby věřil, že tu nezůstává tělo Kristovo a krev a podstaty, nikterak by nepřipustil tak hrozné věci kolem marnotratného udělování svátosti, jaké uvidíme níže. Item v důsledku toho se mýlí, protože nemá-li o té svátosti ono mínění, jaké má církev, i když ji proměňuje, ona nijak nepůsobí. Neproměňuje totiž to, co hlásá katolická víra, tedy tělo Kristovo bez remanence chleba, a tak se dopouští modloslužebnictví.
41 že když se ho vyslanci koncilu vyptávali na tento článek, nikdy jim zřetelně neodpověděl, ale vždy jen opatrně a s všelijakými vytáčkami. Za druhé proto, že Rokycana jednou napadl kteréhosi kněze, který tvrdil, že tělo Kristovo je na oltáři identicky. Rokycana přitom řekl, že hlásat a učit, že tělo Kristovo je identicky ve svátosti oltářní, znamená hlásat kacířství a protivit se Písmu. Za třetí proto, že on následuje a následoval Jakoubka a Petra Engliše, kacíře hlásající remanenci chleba, a říkal, že bude horlivě zastávat všechno Jakoubkovo učení až do smrti. Engliše pak, odsouzeného kacíře, veřejně hlásajícího remanenci a disputujícího proti Příbramovi, bránil a podržel u sebe, svěřil mu kostel a přál mu až do smrti. Za čtvrté proto, že hlásaje svou víru častěji tvrdil, že prý tu je pravé tělo Kristovo takové, jaké atd.; přece vždycky podotkl, že tuto svátost Pavel a Písmo nazývají chlebem; a když mluví o pravdě svátosti, připouští, že zde je vskutku možně, svátostně a duchovně a že zde je tělo Kristovo. Ale i když říká: "To je tělo Kristovo", aby odstranil podstatu chleba, pronáší toto přiznání velmi opatrně, aby nebylo zpozorováno prostými lidmi. Za páté proto, že spolu s laiky na radnici přikázal, aby nikdo nekázal proti remanenci chleba, a připojil, že tento článek není pro všechny pochopitelný. Z toho plyne, že když církev tento článek pokládá za jistý a Rokycana o něm pochybuje, nelze říci, že má víru. A jakmile je zpochybněn ve víře, je tedy kacíř. Za šesté, kdyby věřil, že tu nezůstává tělo Kristovo a krev a podstaty, nikterak by nepřipustil tak hrozné věci kolem marnotratného udělování svátosti, jaké uvidíme níže. Item v důsledku toho se mýlí, protože nemá-li o té svátosti ono mínění, jaké má církev, i když ji proměňuje, ona nijak nepůsobí. Neproměňuje totiž to, co hlásá katolická víra, tedy tělo Kristovo bez remanence chleba, a tak se dopouští modloslužebnictví.
Strana 42
42 (39) O přijímání pod obojí způsobou Item nechápaje, že dokonalost té svátosti spočívá spíše v proměňování a posvěcování než v přijímání, říká, že z nutnosti spásy musí každý věřící přijmout tuto svátost pod obojí způsobou. Item říká, že tento článek je tak založen na Písmu a tak potřebný pro víru jako článek o vtělení Krista. (40) O přijímání dítek tm tuto nutnost a povinnost ukládá také dítkám po křtu. Říká: "Jestliže nyní pro nemoc nebo z jiné příčiny nemohou přijít do kostela, musí být účastna alespoň modlitbou rodičů.“ Item zastává názor, že ono přijímání dítek se děje podle víry Písma. Item velmi často zdůrazňuje a rozšiřuje takové učení proti všem vymezením církve, dokazuje, že církev nemůže ustanovit něco, co se protiví Kristu a původní církvi. (41) O přijímání pod jednou způsobou Item učí a káže proti přijímání pod jednou způsobou řka, ať je poučen, kým bylo ustaveno a kde, na jakém místě, v které době a kým bylo provedeno první přijímání pod jednou. Obviňuje tak římskou a obecnou církev, že přijímání pod jednou nemá žádný základ. Item při tom obviňování častěji kázal proti církvi, že rozmařilí kněží rozdělili přijímání na dva způsoby, aby si zmenšili námahu.
42 (39) O přijímání pod obojí způsobou Item nechápaje, že dokonalost té svátosti spočívá spíše v proměňování a posvěcování než v přijímání, říká, že z nutnosti spásy musí každý věřící přijmout tuto svátost pod obojí způsobou. Item říká, že tento článek je tak založen na Písmu a tak potřebný pro víru jako článek o vtělení Krista. (40) O přijímání dítek tm tuto nutnost a povinnost ukládá také dítkám po křtu. Říká: "Jestliže nyní pro nemoc nebo z jiné příčiny nemohou přijít do kostela, musí být účastna alespoň modlitbou rodičů.“ Item zastává názor, že ono přijímání dítek se děje podle víry Písma. Item velmi často zdůrazňuje a rozšiřuje takové učení proti všem vymezením církve, dokazuje, že církev nemůže ustanovit něco, co se protiví Kristu a původní církvi. (41) O přijímání pod jednou způsobou Item učí a káže proti přijímání pod jednou způsobou řka, ať je poučen, kým bylo ustaveno a kde, na jakém místě, v které době a kým bylo provedeno první přijímání pod jednou. Obviňuje tak římskou a obecnou církev, že přijímání pod jednou nemá žádný základ. Item při tom obviňování častěji kázal proti církvi, že rozmařilí kněží rozdělili přijímání na dva způsoby, aby si zmenšili námahu.
Strana 43
43 Item že přijímání pod jednou je blud a že nemohou být spaseni. Item že ti, kdo přijímají pod jednou, přijímají jenom polovinu svátosti, a mnozí z jeho stoupenců se opovažují říkat, že jenom polovičního Boha, a tento blud je vlastní čirému kacířství. Item že přijímající pod jednou rozdělují svátost a že prý mají buď osm nebo jenom sedm a půl svátosti; to je velmi hloupý blud, protože sami uváznou v té pasti. Neboť když mluví o sedmi a půl nebo osmi, dávají najevo, že nechápou, jak je ta svátost ustanovena: je jedna kvůli obsažené věci a nikoli kvůli vnější podobě. A tak oni půlí svátost kvůli vnější podobě, tedy bloudí sami ohledně neúplné svátosti nebo spíše osmi. Item tvrdí, že přijímající pod obojí získávají lepší a hojnější milosti než ti, kteří přijímají pod jednou, protože Bůh koná prostřednictvím různých způsobů svátosti jako pomocí nástrojů více milostí. Item že při prvním způsobu je přítomno tělo, ale ne krev, a v druhém způsobu krev, ale ne tělo; a když je jim to vyvraceno, tak vysvětlují, že je přítomno, ale nikoli svátostně. Také ukazují přijímání pod jednou způsobou jako nepravé říkajíce, že vzniklo u manichejských, podle jakéhosi kázání Lvova, který byl spíše proti nim. A tento blud zjevně učí a káží a rozsévají. Item říká onen osel, že ti, kdo přijímají pod jednou, jsou svatokrádci, protože kradou část svátosti. To dokládají jakýmsi výrokem Gelasiovým, který je proti nim.
43 Item že přijímání pod jednou je blud a že nemohou být spaseni. Item že ti, kdo přijímají pod jednou, přijímají jenom polovinu svátosti, a mnozí z jeho stoupenců se opovažují říkat, že jenom polovičního Boha, a tento blud je vlastní čirému kacířství. Item že přijímající pod jednou rozdělují svátost a že prý mají buď osm nebo jenom sedm a půl svátosti; to je velmi hloupý blud, protože sami uváznou v té pasti. Neboť když mluví o sedmi a půl nebo osmi, dávají najevo, že nechápou, jak je ta svátost ustanovena: je jedna kvůli obsažené věci a nikoli kvůli vnější podobě. A tak oni půlí svátost kvůli vnější podobě, tedy bloudí sami ohledně neúplné svátosti nebo spíše osmi. Item tvrdí, že přijímající pod obojí získávají lepší a hojnější milosti než ti, kteří přijímají pod jednou, protože Bůh koná prostřednictvím různých způsobů svátosti jako pomocí nástrojů více milostí. Item že při prvním způsobu je přítomno tělo, ale ne krev, a v druhém způsobu krev, ale ne tělo; a když je jim to vyvraceno, tak vysvětlují, že je přítomno, ale nikoli svátostně. Také ukazují přijímání pod jednou způsobou jako nepravé říkajíce, že vzniklo u manichejských, podle jakéhosi kázání Lvova, který byl spíše proti nim. A tento blud zjevně učí a káží a rozsévají. Item říká onen osel, že ti, kdo přijímají pod jednou, jsou svatokrádci, protože kradou část svátosti. To dokládají jakýmsi výrokem Gelasiovým, který je proti nim.
Strana 44
44 Item kázal Rokycana, že ti, kdo ustupují od přijímání pod obojí, hřeší hůře než Sodomité; a ty pronásleduje do krajnosti a brání jim chodit do kostela. Item aby zmátli přijímající pod jednou, znevažují kněze a říkají: "Dávají vám omytí prstů a... Item kolik najde míst, kde Písmo mluví o svátosti a její pravdě a nazývá ji tělem a krví nebo jídlem a pitím, všechna ten falšovatel Písma vztáhne k nutnosti přijímání proti názoru doktorů a církevních zákonů. (42) O provádění přijímání pod obojí se mnohonásobně chybuje, neboť maličkým dítkám, která ještě nemají rozum, při křtu podávají svátost, aniž by dbali námitek přítomných katolíků, a činí tak proti jejich vůli. A jestliže se nepodrobí, odepřou jim křest, a pokřtí-li je jinde, jsou trestáni různým způsobem. (43) O dětech Item mnohokrát se stává, že dítka svátost vyplivnou, a někdy spadne na zem, někdy pak se mezi plenkami rozmělní a ztratí. Někdy se naproti tomu vkládá do úst s prsem a mlékem, které je živí, aby je vsála alespoň s mlékem, pak se většinou stane, že svátost ulpí na prsu. Někdy vyplivnutou svátost i s mlékem kněží z plenek olíznou, někdy se stává protože děti pláčí a kroutí hlavou sem a tam, když je kněží skrápějí, že se svatá tekutina rozlije do plenek, které ji vsáknou, a to je ponecháno bez napravení. Někdy pak svátost vyplivnutou na zem setřou nohama tvrdíce, že už více nemá sílu, protože se změnila v něco jiného. A při takovém chování dochází k nejhanebnějším rouháním. Takže kdyby měli správnou víru,
44 Item kázal Rokycana, že ti, kdo ustupují od přijímání pod obojí, hřeší hůře než Sodomité; a ty pronásleduje do krajnosti a brání jim chodit do kostela. Item aby zmátli přijímající pod jednou, znevažují kněze a říkají: "Dávají vám omytí prstů a... Item kolik najde míst, kde Písmo mluví o svátosti a její pravdě a nazývá ji tělem a krví nebo jídlem a pitím, všechna ten falšovatel Písma vztáhne k nutnosti přijímání proti názoru doktorů a církevních zákonů. (42) O provádění přijímání pod obojí se mnohonásobně chybuje, neboť maličkým dítkám, která ještě nemají rozum, při křtu podávají svátost, aniž by dbali námitek přítomných katolíků, a činí tak proti jejich vůli. A jestliže se nepodrobí, odepřou jim křest, a pokřtí-li je jinde, jsou trestáni různým způsobem. (43) O dětech Item mnohokrát se stává, že dítka svátost vyplivnou, a někdy spadne na zem, někdy pak se mezi plenkami rozmělní a ztratí. Někdy se naproti tomu vkládá do úst s prsem a mlékem, které je živí, aby je vsála alespoň s mlékem, pak se většinou stane, že svátost ulpí na prsu. Někdy vyplivnutou svátost i s mlékem kněží z plenek olíznou, někdy se stává protože děti pláčí a kroutí hlavou sem a tam, když je kněží skrápějí, že se svatá tekutina rozlije do plenek, které ji vsáknou, a to je ponecháno bez napravení. Někdy pak svátost vyplivnutou na zem setřou nohama tvrdíce, že už více nemá sílu, protože se změnila v něco jiného. A při takovém chování dochází k nejhanebnějším rouháním. Takže kdyby měli správnou víru,
Strana 45
45 nikterak by nepostupovali tak ohavně a nezacházeli tak krutě a ostudně s věcí tolik svatou a dražší nad celý hříšný svět. (44) Dítka zkoušejí, kde se v kostelích podává pít sladší krev atd. Item dítka sedmi nebo osmiletá nebo i menší chodí po kostelích a zkoušejí, kde je sladší krev, majíce krev za víno, což je způsobeno příliš častým uváděním k nepřirozenému přijímání. Item kněží smáčejí prsty ve svátosti, když mají mnoho lidu. Neboť pro množství úst scházejících se u okraje kalicha tekutina tak hojně stéká po jeho stranách, že kněží chtějíce ji vrátit do kalicha, přiloží k němu prst a vedou ho vzhůru a vrátí ty zbytky do kalicha a tak si namočí prsty; a stává se, že se krev někdy dostane pod nehty, což znamená ... Protože krev Kristova je dávána jiným údům než ústům, tihle kněží jsou i zdají se být hanebnější než oni vrazi ve Starém zákoně, kteří někdy údy poskvrnili svými obětmi. Nuže tento, hle, jak je nebezpečný — to přece není prokázáno těmito domněnkami, ale po pravdě se zjišťuje v jejich chování, že se tak děje. A někdy pak z několikanásobného znovuvložení takové tekutiny do kalichu, když se u něj sběhne tolik úst u jedněch plných nemoci, u jiných jejich vlastní nečistoty nebo jiné špíny, puchýřků a znečištění nebo jiných poškození, se stává, že se z toho všeho v krvi Kristově stanou jakoby ... Někdy se také stává, že hleny nemocných nebo zdravých buď z úst nebo nosu, mokrého někdy v zimním chladu, nebo z říhání jinak pohybu vnitřností - nebo když se rty otevřou k výměně vzduchu, spadnou do kalichu a do krve: tu vzniká taková hrůza, že vždy musí být pokládáno za hrozné přijmout svátost. A co dávalo nejlepší potěšení, stalo se posléze hrůzou a ohavností; proto se často stává, že k oněm zbytkům z kalicha a k požití již tolik opovrženíhodné svátosti
45 nikterak by nepostupovali tak ohavně a nezacházeli tak krutě a ostudně s věcí tolik svatou a dražší nad celý hříšný svět. (44) Dítka zkoušejí, kde se v kostelích podává pít sladší krev atd. Item dítka sedmi nebo osmiletá nebo i menší chodí po kostelích a zkoušejí, kde je sladší krev, majíce krev za víno, což je způsobeno příliš častým uváděním k nepřirozenému přijímání. Item kněží smáčejí prsty ve svátosti, když mají mnoho lidu. Neboť pro množství úst scházejících se u okraje kalicha tekutina tak hojně stéká po jeho stranách, že kněží chtějíce ji vrátit do kalicha, přiloží k němu prst a vedou ho vzhůru a vrátí ty zbytky do kalicha a tak si namočí prsty; a stává se, že se krev někdy dostane pod nehty, což znamená ... Protože krev Kristova je dávána jiným údům než ústům, tihle kněží jsou i zdají se být hanebnější než oni vrazi ve Starém zákoně, kteří někdy údy poskvrnili svými obětmi. Nuže tento, hle, jak je nebezpečný — to přece není prokázáno těmito domněnkami, ale po pravdě se zjišťuje v jejich chování, že se tak děje. A někdy pak z několikanásobného znovuvložení takové tekutiny do kalichu, když se u něj sběhne tolik úst u jedněch plných nemoci, u jiných jejich vlastní nečistoty nebo jiné špíny, puchýřků a znečištění nebo jiných poškození, se stává, že se z toho všeho v krvi Kristově stanou jakoby ... Někdy se také stává, že hleny nemocných nebo zdravých buď z úst nebo nosu, mokrého někdy v zimním chladu, nebo z říhání jinak pohybu vnitřností - nebo když se rty otevřou k výměně vzduchu, spadnou do kalichu a do krve: tu vzniká taková hrůza, že vždy musí být pokládáno za hrozné přijmout svátost. A co dávalo nejlepší potěšení, stalo se posléze hrůzou a ohavností; proto se často stává, že k oněm zbytkům z kalicha a k požití již tolik opovrženíhodné svátosti
Strana 46
46 jsou těmi bídnými knězi přiváděni slepci a ubozí a špinaví laici, bez zpovědi, nehodní a bezbožní, jen aby u nich měli kněží podporu. Někdy se stává, že světí jen tolik vína, aby nic nezbývalo, protože nevědí, kde zbytek uložit. Jiní vylévají na oltář, co zbude, další přivádějí chudáky, aby pili a opili se, což prý se přihodilo i jednomu mistrovi při pití: ten posvětil tolik vína, že když je chtěl spotřebovat, pil až ke zvracení. Někdy se stává, že červi, mouchy nebo jiný hmyz se rodí ve svátosti a ta je pokažena, nebo nabývá jiné podoby při uchovávání, a tu nevědí, co mají dělat. Jiní pijí a potom zvracejí, jiní ji vylévají. Někdy v zimě se stává, že je postaveno na oltáři ke svěcení tolik kalichů, že na oltáři je třeba rozdělat oheň jako v kuchyni, aby nezmrzly. Někdy se stává, že krví Kristovou jsou provlhlé a zmáčené vousy laiků a potřísněné šaty žen. Někdy pak bývá krev vylita, když je přinášena k nemocným, a to opravdu mnohokrát. (45) O láhvi atd. Item protože někdo nosil krev v láhvi, stávalo se občas, že ji laici myslící, že je to víno, s vědomím kněze vypili. Jednou ji kněz vylil do hřívy koně a nevěda, co má dělat, olízal společně s laiky tu hřívu. Kterýsi kněz přišel k nemocnému a zmrzlou krev vložil do zeleniny vařící se na ohni, aby roztála, a tak přišel o krev a zelí se muselo tak sníst. Kdosi chtěje spěšně přinést pohár krve, vylil ji do záňadří. A bezpočet jiných ohavných, hanebných věcí, hrůzných k vyprávění, se u nich děje, a těmi vyvolávají hněv Boží proti lidskému rodu. Item v jejich praxi jsou všichni připuštěni k přijímání: vrazi i zločinci, zloději, cizoložníci, rouhači a vyobcovaní papežskými klatbami; a tvrdí, že přijímání všechno sejme a tím, že přistoupí ke kalichu, mohou být zbaveni všech hříchů.
46 jsou těmi bídnými knězi přiváděni slepci a ubozí a špinaví laici, bez zpovědi, nehodní a bezbožní, jen aby u nich měli kněží podporu. Někdy se stává, že světí jen tolik vína, aby nic nezbývalo, protože nevědí, kde zbytek uložit. Jiní vylévají na oltář, co zbude, další přivádějí chudáky, aby pili a opili se, což prý se přihodilo i jednomu mistrovi při pití: ten posvětil tolik vína, že když je chtěl spotřebovat, pil až ke zvracení. Někdy se stává, že červi, mouchy nebo jiný hmyz se rodí ve svátosti a ta je pokažena, nebo nabývá jiné podoby při uchovávání, a tu nevědí, co mají dělat. Jiní pijí a potom zvracejí, jiní ji vylévají. Někdy v zimě se stává, že je postaveno na oltáři ke svěcení tolik kalichů, že na oltáři je třeba rozdělat oheň jako v kuchyni, aby nezmrzly. Někdy se stává, že krví Kristovou jsou provlhlé a zmáčené vousy laiků a potřísněné šaty žen. Někdy pak bývá krev vylita, když je přinášena k nemocným, a to opravdu mnohokrát. (45) O láhvi atd. Item protože někdo nosil krev v láhvi, stávalo se občas, že ji laici myslící, že je to víno, s vědomím kněze vypili. Jednou ji kněz vylil do hřívy koně a nevěda, co má dělat, olízal společně s laiky tu hřívu. Kterýsi kněz přišel k nemocnému a zmrzlou krev vložil do zeleniny vařící se na ohni, aby roztála, a tak přišel o krev a zelí se muselo tak sníst. Kdosi chtěje spěšně přinést pohár krve, vylil ji do záňadří. A bezpočet jiných ohavných, hanebných věcí, hrůzných k vyprávění, se u nich děje, a těmi vyvolávají hněv Boží proti lidskému rodu. Item v jejich praxi jsou všichni připuštěni k přijímání: vrazi i zločinci, zloději, cizoložníci, rouhači a vyobcovaní papežskými klatbami; a tvrdí, že přijímání všechno sejme a tím, že přistoupí ke kalichu, mohou být zbaveni všech hříchů.
Strana 47
47 Item bez zpovědi a mnohokrát je jim dovoleno přijít a také přicházejí. Item bekyně té šelmy jsou odměňovány za přijímání a když opomenou, snižuje se jim odměna, v čemž je - hle - zvláštní blud a svatokupectví. (46) Že slibují štěstí Item svádějí lidi k onomu přijímání různými způsoby: slibují štěstí a nadbytek světského majetku, jiné přinutí trýzněním, další svádějí úřady, funkcemi a hodnostmi, majíce v úmyslu rozšířit toto přijímání vším způsobem a se vší nápaditostí. Item jinak řečeno: způsob přijímání nežádají ze zbožnosti ani jako dar boží milosti nebo z citu lásky, ale spíše ze zpupnosti a pýchy a aby neprozradili, že se mýlili. Neboť tím kazatel Rokycana říká: "Jestliže ustoupíte od této poznané pravdy, uvažte, že celé vaše potomstvo, synové a vnuci, zůstanou kacíři a nadále budou prohlašováni za kacíře.“ (47) O sloužení mše Mění sloužení mše svaté, protože ustanovil, aby byla zpívána mše každý pátek se čtením o utrpení Páně podle něho. Item na Velký pátek na rozdíl od církve celebruje úplnou mši proti římskému řádu. Item čte při mši evangelium a epištolu, modlitby a podobně, zpívaje v mateřské řeči lidovou píseň založenou na
47 Item bez zpovědi a mnohokrát je jim dovoleno přijít a také přicházejí. Item bekyně té šelmy jsou odměňovány za přijímání a když opomenou, snižuje se jim odměna, v čemž je - hle - zvláštní blud a svatokupectví. (46) Že slibují štěstí Item svádějí lidi k onomu přijímání různými způsoby: slibují štěstí a nadbytek světského majetku, jiné přinutí trýzněním, další svádějí úřady, funkcemi a hodnostmi, majíce v úmyslu rozšířit toto přijímání vším způsobem a se vší nápaditostí. Item jinak řečeno: způsob přijímání nežádají ze zbožnosti ani jako dar boží milosti nebo z citu lásky, ale spíše ze zpupnosti a pýchy a aby neprozradili, že se mýlili. Neboť tím kazatel Rokycana říká: "Jestliže ustoupíte od této poznané pravdy, uvažte, že celé vaše potomstvo, synové a vnuci, zůstanou kacíři a nadále budou prohlašováni za kacíře.“ (47) O sloužení mše Mění sloužení mše svaté, protože ustanovil, aby byla zpívána mše každý pátek se čtením o utrpení Páně podle něho. Item na Velký pátek na rozdíl od církve celebruje úplnou mši proti římskému řádu. Item čte při mši evangelium a epištolu, modlitby a podobně, zpívaje v mateřské řeči lidovou píseň založenou na
Strana 48
48 Písmu. Jiní z jeho stoupenců celebrují v mateřské řeči celou mši, další jenom evangelium, jiní kánon, jiní, co se jim zlíbí. (48) Že nedává mír při mši Item při mši nedává mír podle ustanovení Inocencova a zvyklosti diecéze, ale zakazuje ho. Item světí a celebruje přede dnem v rozporu s kánony a stejně činí i jeho přívrženci. Item proměňuje v neposvěcených šatech, nádobách a kališích. Item někteří z jeho stoupenců mění kánon mše, přidávajíce a ubírajíce, co se jim zlíbí. Item vsouvají do mší některé lidové kacířské písně obsahující čisté kacířství a rouhání. On i jeho stoupenci slouží mše na kterémkoli místě, i nevysvěceném biskupem. (49) O svátosti pokání Bloudí předně, protože mate a znevažuje svatou zpověď, nazývaje ji někdy ubohostí, někdy syčením do uší, někdy malicherností a šálením prostých lidí. Item kázal jednou: "Je dábelská ta zpověď, na niž spoléhá zaslepený lid. Item kázal, že zpověď není přikázána a není nutná ke spáse.
48 Písmu. Jiní z jeho stoupenců celebrují v mateřské řeči celou mši, další jenom evangelium, jiní kánon, jiní, co se jim zlíbí. (48) Že nedává mír při mši Item při mši nedává mír podle ustanovení Inocencova a zvyklosti diecéze, ale zakazuje ho. Item světí a celebruje přede dnem v rozporu s kánony a stejně činí i jeho přívrženci. Item proměňuje v neposvěcených šatech, nádobách a kališích. Item někteří z jeho stoupenců mění kánon mše, přidávajíce a ubírajíce, co se jim zlíbí. Item vsouvají do mší některé lidové kacířské písně obsahující čisté kacířství a rouhání. On i jeho stoupenci slouží mše na kterémkoli místě, i nevysvěceném biskupem. (49) O svátosti pokání Bloudí předně, protože mate a znevažuje svatou zpověď, nazývaje ji někdy ubohostí, někdy syčením do uší, někdy malicherností a šálením prostých lidí. Item kázal jednou: "Je dábelská ta zpověď, na niž spoléhá zaslepený lid. Item kázal, že zpověď není přikázána a není nutná ke spáse.
Strana 49
49 Item kázal, že i kdyby se zpovídal každý, kolikrát chce, jestliže nezachovává zákon Boží nebo přikázání Boží, jeho marná zpověď ho nezbaví hříchů. (50) O zpovědním tajemství Item o zpovědním tajemství kázal, že je tajemstvím Antikrista, skrze něhož je mnohým dána odvaha hřešit. A proto on a jeho stoupenci prozrazují zpovědi, nutí ke zpovědím proti ustanovením katedrální církve a menších řádů vybavených privilegii. A to dělají proto, aby poznali, kteří jsou podjednou, aby je mohli trýznit a donutit k přijímání. Item kázal, že pokání, které je ukládáno nyní, je pravý most vedoucí do pekla, protože říká: "Tenhle svedený lid hned, jak vykoná pokání, myslí, že je v bezpečí.“ Item hlásal, že uložené pokání je přímo klam, ale že pravé pokání znamená oplakávat hříchy a nepáchat další tím zlehčuje svátost pokání. Item on a jeho stoupenci nepředepisují ani neukládají žádné pokání, ale říkají pouze: "Jdi, nehřeš" atd. (51) O svátosti manželství atd. Item hlásal: "Nikdo nemůže do svátosti manželství skutečně a zákonně vstoupit, pokud nemá Ducha svatého", třebaže pro zákonnost manželství se berou v úvahu jiné věci. Item se mýlí, když soudí onu svátost; a v tom se neopírá o žádnou autoritu, protože ta svátost podle své důstojnosti a
49 Item kázal, že i kdyby se zpovídal každý, kolikrát chce, jestliže nezachovává zákon Boží nebo přikázání Boží, jeho marná zpověď ho nezbaví hříchů. (50) O zpovědním tajemství Item o zpovědním tajemství kázal, že je tajemstvím Antikrista, skrze něhož je mnohým dána odvaha hřešit. A proto on a jeho stoupenci prozrazují zpovědi, nutí ke zpovědím proti ustanovením katedrální církve a menších řádů vybavených privilegii. A to dělají proto, aby poznali, kteří jsou podjednou, aby je mohli trýznit a donutit k přijímání. Item kázal, že pokání, které je ukládáno nyní, je pravý most vedoucí do pekla, protože říká: "Tenhle svedený lid hned, jak vykoná pokání, myslí, že je v bezpečí.“ Item hlásal, že uložené pokání je přímo klam, ale že pravé pokání znamená oplakávat hříchy a nepáchat další tím zlehčuje svátost pokání. Item on a jeho stoupenci nepředepisují ani neukládají žádné pokání, ale říkají pouze: "Jdi, nehřeš" atd. (51) O svátosti manželství atd. Item hlásal: "Nikdo nemůže do svátosti manželství skutečně a zákonně vstoupit, pokud nemá Ducha svatého", třebaže pro zákonnost manželství se berou v úvahu jiné věci. Item se mýlí, když soudí onu svátost; a v tom se neopírá o žádnou autoritu, protože ta svátost podle své důstojnosti a
Strana 50
50 významnosti případů vyžaduje pravomoc zákonnou a podle kánonu stanovenou a statut. Item někdy rozlučuje ty, kteří mají být spojeni, a spojuje ty, kteří mají být rozloučeni, a poté co byli rozvedeni co do pouta manželského, v rozporu s tím uvádí tytéž osoby znovu do jiného prohlášeného manželství. Item pro své mnohé a velmi špatné soudy ohledně manželských sporů obecně sleduje příbuzenskou linii, málo si všímá a dbá duchovní spřízněnosti. (52) O svátosti biřmování Hlásal ohledně svátosti biřmování, že ji biskupové nechtějí udělit nebo dát, jestliže se neodřeknete přijímání pod obojí způsobou. To se nesmí udělat, protože je to blud: kvůli tomu, co je menší, totiž kvůli biřmování, se musíš zříci toho, co je větší. Dále kázal, že eucharistie je třeba pokládat za větší přikázání než biřmování, zaváděje tím opovrhování svátostí biřmování; ale když kvůli opovrhování svátostí biřmování jí není možno dosáhnout, tehdy je to kacířství, protože mezi nutné a první svátosti přijímání je kladeno biřmování a předchází jako opravňující k náležitému přijímání. Item hlásal, že je lépe říkat: "Nepřistupujte k biřmování, kdo jste v morálním hříchu“, než: kdo jste podobojí“.
50 významnosti případů vyžaduje pravomoc zákonnou a podle kánonu stanovenou a statut. Item někdy rozlučuje ty, kteří mají být spojeni, a spojuje ty, kteří mají být rozloučeni, a poté co byli rozvedeni co do pouta manželského, v rozporu s tím uvádí tytéž osoby znovu do jiného prohlášeného manželství. Item pro své mnohé a velmi špatné soudy ohledně manželských sporů obecně sleduje příbuzenskou linii, málo si všímá a dbá duchovní spřízněnosti. (52) O svátosti biřmování Hlásal ohledně svátosti biřmování, že ji biskupové nechtějí udělit nebo dát, jestliže se neodřeknete přijímání pod obojí způsobou. To se nesmí udělat, protože je to blud: kvůli tomu, co je menší, totiž kvůli biřmování, se musíš zříci toho, co je větší. Dále kázal, že eucharistie je třeba pokládat za větší přikázání než biřmování, zaváděje tím opovrhování svátostí biřmování; ale když kvůli opovrhování svátostí biřmování jí není možno dosáhnout, tehdy je to kacířství, protože mezi nutné a první svátosti přijímání je kladeno biřmování a předchází jako opravňující k náležitému přijímání. Item hlásal, že je lépe říkat: "Nepřistupujte k biřmování, kdo jste v morálním hříchu“, než: kdo jste podobojí“.
Strana 51
51 (53) O svátosti pomazání Někdy jeho kněží udělují pomazání ze svátosti, po tři, čtyři, pět nebo šest let. Někdy bylo v jejich nádobkách na křižmo nalezeno sádlo prasat. Item sám si posvěcuje svátost, nebo ji ukradne, nebo nedovoleně a svatokrádežně získá od těch, kteří ji dávají proti příkazu církve, a proto nemá účinek. (54) O autoritě svatých doktorů Mýlí se onen Rokycana, když tvrdí, že doktoři musí být uznáváni potud, pokud se opírají o zákon Boží, jinak nikoli. Z toho plyne mnohé, neboť obyčejný osel se tu staví jako soudce doktorů. Za druhé, že je třeba konat nové disputace o každém slově nebo závěru doktorů. Za třetí, že slova doktorů nemají žádnou hodnověrnost, jestliže se neopírají atd. Za čtvrté, že jejich výroky jsou mylné. Item kázal k znevážení svatých doktorů, a to častěji: Tenhle zaslepený lid, jakmile slyší citovat spisy doktorů, to znamená Augustina, Jeronýma a jiných, hned je hotov uvěřit, jako kdyby to byly zápisy Božího zákona. A přece jim nelze věřit více, než nakolik se shodují s Božím zákonem. Item kázal o svatých doktorech, které tolikrát uvádí místo sebe, i když oni vykládají opak; přitom oklešťuje, mrzačí a komolí Písmo stejným způsobem, jako je sám odříznut od
51 (53) O svátosti pomazání Někdy jeho kněží udělují pomazání ze svátosti, po tři, čtyři, pět nebo šest let. Někdy bylo v jejich nádobkách na křižmo nalezeno sádlo prasat. Item sám si posvěcuje svátost, nebo ji ukradne, nebo nedovoleně a svatokrádežně získá od těch, kteří ji dávají proti příkazu církve, a proto nemá účinek. (54) O autoritě svatých doktorů Mýlí se onen Rokycana, když tvrdí, že doktoři musí být uznáváni potud, pokud se opírají o zákon Boží, jinak nikoli. Z toho plyne mnohé, neboť obyčejný osel se tu staví jako soudce doktorů. Za druhé, že je třeba konat nové disputace o každém slově nebo závěru doktorů. Za třetí, že slova doktorů nemají žádnou hodnověrnost, jestliže se neopírají atd. Za čtvrté, že jejich výroky jsou mylné. Item kázal k znevážení svatých doktorů, a to častěji: Tenhle zaslepený lid, jakmile slyší citovat spisy doktorů, to znamená Augustina, Jeronýma a jiných, hned je hotov uvěřit, jako kdyby to byly zápisy Božího zákona. A přece jim nelze věřit více, než nakolik se shodují s Božím zákonem. Item kázal o svatých doktorech, které tolikrát uvádí místo sebe, i když oni vykládají opak; přitom oklešťuje, mrzačí a komolí Písmo stejným způsobem, jako je sám odříznut od
Strana 52
52 církve. A není divu: činí to také u zákona Božího. A když se nebojí urážet Boha a církev a její svaté, jaký div, že to činí i doktorům. (55) O postavení odštěpených řeholí Chybuje, protože káže, že všechny cesty obvyklých řádů, rozuměj mnichů a mnišek a jiných řeholníků, majících za příklad Bernarda, Benedikta, Františka a jiné, jsou cesty bludné. Item častěji kázal, že tyto řády jsou jakési sekty a pokřivenosti založené proti zákonu Božímu a protivné Kristu. Item rouhaje se kázal proti řeholím a říkal: "Nechte toho. Ať jsou sneseny a shromážděny všechny kápě všech mnichů a hábity mnišek, potom nebudou moci přidávat žádné další zdokonalení zákonu Božímu. Item tenhle blud osvědčuje také tím, že přijímá odpadlíky od všech řeholí a proti vůli prelátů je podporuje, chrání a hájí řka, že zákon Kristův a jeho řehole je dokonalejší než Františkova a jiných nebo jiného. Item ze stejného důvodu přijímá odpadlické jeptišky a usazuje je mezi své bekyně. Ty potom tajným smilněním a obcováním s jeho či jinými lidmi porodí děti, což je zjevné. Item nedovoluje zavírat jeptišky, které obracejí mysl k jeho bludům, ale chce, aby měly svobodu a navštěvovaly jeho kázání, čímž je jim dána příležitost atd. Item veřejně volá, proč by dávali těm mnichům almužnu, když jsou takoví a takoví.
52 církve. A není divu: činí to také u zákona Božího. A když se nebojí urážet Boha a církev a její svaté, jaký div, že to činí i doktorům. (55) O postavení odštěpených řeholí Chybuje, protože káže, že všechny cesty obvyklých řádů, rozuměj mnichů a mnišek a jiných řeholníků, majících za příklad Bernarda, Benedikta, Františka a jiné, jsou cesty bludné. Item častěji kázal, že tyto řády jsou jakési sekty a pokřivenosti založené proti zákonu Božímu a protivné Kristu. Item rouhaje se kázal proti řeholím a říkal: "Nechte toho. Ať jsou sneseny a shromážděny všechny kápě všech mnichů a hábity mnišek, potom nebudou moci přidávat žádné další zdokonalení zákonu Božímu. Item tenhle blud osvědčuje také tím, že přijímá odpadlíky od všech řeholí a proti vůli prelátů je podporuje, chrání a hájí řka, že zákon Kristův a jeho řehole je dokonalejší než Františkova a jiných nebo jiného. Item ze stejného důvodu přijímá odpadlické jeptišky a usazuje je mezi své bekyně. Ty potom tajným smilněním a obcováním s jeho či jinými lidmi porodí děti, což je zjevné. Item nedovoluje zavírat jeptišky, které obracejí mysl k jeho bludům, ale chce, aby měly svobodu a navštěvovaly jeho kázání, čímž je jim dána příležitost atd. Item veřejně volá, proč by dávali těm mnichům almužnu, když jsou takoví a takoví.
Strana 53
53 Item řádům vybaveným privilegii zakazuje a znemožňuje svobodu zpovědi a pohřbu. (56) O kanonických hodinkách Mýlí se, když se jim vysmívá a tvrdí, že jsou jakési syčení a mručení. Item tvrdí, že je lépe po tu dobu, dokud se říkají hodinky, si číst něco v bibli, a dokazuje, že bez zbožnosti modlitba nemá platnost a že je lepší skromná modlitba s čistým srdcem než ony hodinky atd. nazývaje po způsobu ďábla dobro zlem a odrazuje od nich. Item on a jeho stoupenci se nemodlí hodinky, ani je neznají; najdou se jen málokteří, kteří se je modlí. (57) O obětech a obětování Mýlí se, když káže, že se u oltáře nemají konat oběti. Item tvrdí, že žádný ze svatých neříká, že mají být oběti kladeny na oltář. Item myslí, že je hřích klást oběti na oltář, a proto on i jeho stoupenci shazují z oltáře, co se obětuje. Ale je známo, že malé věci odstraňují, a přece doma hltají velbloudy (srov. Mt 23,24). Hlásají, že kněží vynalezli oběti z lakoty, oni sami však berou, vydírají a také vymáhají od lidí velké prostředky při zpovědích, vyptávají se na peníze a odebírají je a vnucují se do závětí.
53 Item řádům vybaveným privilegii zakazuje a znemožňuje svobodu zpovědi a pohřbu. (56) O kanonických hodinkách Mýlí se, když se jim vysmívá a tvrdí, že jsou jakési syčení a mručení. Item tvrdí, že je lépe po tu dobu, dokud se říkají hodinky, si číst něco v bibli, a dokazuje, že bez zbožnosti modlitba nemá platnost a že je lepší skromná modlitba s čistým srdcem než ony hodinky atd. nazývaje po způsobu ďábla dobro zlem a odrazuje od nich. Item on a jeho stoupenci se nemodlí hodinky, ani je neznají; najdou se jen málokteří, kteří se je modlí. (57) O obětech a obětování Mýlí se, když káže, že se u oltáře nemají konat oběti. Item tvrdí, že žádný ze svatých neříká, že mají být oběti kladeny na oltář. Item myslí, že je hřích klást oběti na oltář, a proto on i jeho stoupenci shazují z oltáře, co se obětuje. Ale je známo, že malé věci odstraňují, a přece doma hltají velbloudy (srov. Mt 23,24). Hlásají, že kněží vynalezli oběti z lakoty, oni sami však berou, vydírají a také vymáhají od lidí velké prostředky při zpovědích, vyptávají se na peníze a odebírají je a vnucují se do závětí.
Strana 54
54 (58) O ustanoveních, která činí, o zmatcích při obřadech a o jiných všelikých nepřístojnostech Odsuzuje církevní beneficia a tvrdí, že zřizování oltářů je svatokupecké; a nedbá o církevní důchody, i když jsou založeny na právu, ale se svými přívrženci hlásá či hlásají, že takoví obročníci jsou nádeníci a žoldáci, neboť přijímají stanovený plat nebo plat sjednaný a dohodnutý s laiky týdně, totiž za tolik úkonů nebo tolik jejich druhů. Za prvé dávají tím laikům církevní zboží do vlastnictví, správy a držení. Za druhé se tím sami vyhýbají službě pohostinnosti. Za třetí proto ujednají s laiky, že přijmou za duchovní službu světskou odměnu, což je obzvlášť svatokupecké. Za čtvrté najímají kostely od laiků za takovou nebo takovou odměnu na nějaký čas, což je svatokupecké. Za páté mění stav obecné církve. (59) O církevních obřadech atd. Item znevažuje církevní obřady: svěcenou vodu, žehnání popela, vína, svící, ratolestí atd. Ale jestliže je někdy činí, činí tak s pohoršením, ba káže, že ta žehnání jsou bez užitku a nemají žádný účinek, ale byla zavedena ke škodě církve. Item mění církevní obřady. Neboť na Květnou neděli, kdy církev chodí s obrazem Ukřižovaného, on jde v procesí s posvátnou svátostí. A jeho stoupenci mají ve zvyku šlehat
54 (58) O ustanoveních, která činí, o zmatcích při obřadech a o jiných všelikých nepřístojnostech Odsuzuje církevní beneficia a tvrdí, že zřizování oltářů je svatokupecké; a nedbá o církevní důchody, i když jsou založeny na právu, ale se svými přívrženci hlásá či hlásají, že takoví obročníci jsou nádeníci a žoldáci, neboť přijímají stanovený plat nebo plat sjednaný a dohodnutý s laiky týdně, totiž za tolik úkonů nebo tolik jejich druhů. Za prvé dávají tím laikům církevní zboží do vlastnictví, správy a držení. Za druhé se tím sami vyhýbají službě pohostinnosti. Za třetí proto ujednají s laiky, že přijmou za duchovní službu světskou odměnu, což je obzvlášť svatokupecké. Za čtvrté najímají kostely od laiků za takovou nebo takovou odměnu na nějaký čas, což je svatokupecké. Za páté mění stav obecné církve. (59) O církevních obřadech atd. Item znevažuje církevní obřady: svěcenou vodu, žehnání popela, vína, svící, ratolestí atd. Ale jestliže je někdy činí, činí tak s pohoršením, ba káže, že ta žehnání jsou bez užitku a nemají žádný účinek, ale byla zavedena ke škodě církve. Item mění církevní obřady. Neboť na Květnou neděli, kdy církev chodí s obrazem Ukřižovaného, on jde v procesí s posvátnou svátostí. A jeho stoupenci mají ve zvyku šlehat
Strana 55
55 monstranci větévkou a zpívat: "Je totiž psáno: Budu bít pastýře" (Mt 26,31, Mc 14,27). Item na Velký pátek, kdy církev obvykle koná jisté obřady s obrazem Ukřižovaného, oni je činí se svátostí. A ukazujíce svátost zpívají: "Hle dřevo kříže“. Item od Květné neděle až do oktávu Božího těla se každou neděli nebo v jiný svátek pak koná procesí. V den sv. Marka a o Křížových dnech konají ta procesí s posvátnou svátostí a procházejí se s naším Pánem jako s kumpánem po ulicích, kde se potlouká tolik vyobcovaných vrahů, cizoložníků, rouhačů, zlodějů a kacířů, kteří mají být vyloučeni z přijímání svátosti i z pohledu na ni i ze světel poskytovaných církví. A skrze tuto svátost je urážen i Bůh. A není divu, že ji nosili i do války, kde se vraždilo a zabíjelo. Item stanovil, aby při mši nebyl dáván polibek míru. Item zrušil svátky vysvěcení kostelů, které určili světící biskupové, ale stanovil, že všichni mají slavit jeden pro všechny kostely v jeden den. Pokud by jednali jinak, spustí povyk, zuří a hrozí, a jakmile oni odloží korouhve, vztáhne na ně také světskou ruku. Item ustavil duchovní službu spolu s laiky, aby napravovali hříchy. A v té se děje na tisíc nepravostí, prozrazují se zpovědi, lidé jsou trápeni a sužováni, nuceni přistoupit k jeho sektě, navzájem sebe sami zrazují, jak bylo řečeno výše. (60) O svátku Husově Item ustanovil a zřídil svátek odsouzenců Husa a Jeronýma. O tom výše.
55 monstranci větévkou a zpívat: "Je totiž psáno: Budu bít pastýře" (Mt 26,31, Mc 14,27). Item na Velký pátek, kdy církev obvykle koná jisté obřady s obrazem Ukřižovaného, oni je činí se svátostí. A ukazujíce svátost zpívají: "Hle dřevo kříže“. Item od Květné neděle až do oktávu Božího těla se každou neděli nebo v jiný svátek pak koná procesí. V den sv. Marka a o Křížových dnech konají ta procesí s posvátnou svátostí a procházejí se s naším Pánem jako s kumpánem po ulicích, kde se potlouká tolik vyobcovaných vrahů, cizoložníků, rouhačů, zlodějů a kacířů, kteří mají být vyloučeni z přijímání svátosti i z pohledu na ni i ze světel poskytovaných církví. A skrze tuto svátost je urážen i Bůh. A není divu, že ji nosili i do války, kde se vraždilo a zabíjelo. Item stanovil, aby při mši nebyl dáván polibek míru. Item zrušil svátky vysvěcení kostelů, které určili světící biskupové, ale stanovil, že všichni mají slavit jeden pro všechny kostely v jeden den. Pokud by jednali jinak, spustí povyk, zuří a hrozí, a jakmile oni odloží korouhve, vztáhne na ně také světskou ruku. Item ustavil duchovní službu spolu s laiky, aby napravovali hříchy. A v té se děje na tisíc nepravostí, prozrazují se zpovědi, lidé jsou trápeni a sužováni, nuceni přistoupit k jeho sektě, navzájem sebe sami zrazují, jak bylo řečeno výše. (60) O svátku Husově Item ustanovil a zřídil svátek odsouzenců Husa a Jeronýma. O tom výše.
Strana 56
56 Item rozhodl, aby se o nich četlo při slavnostní bohoslužbě. Item zavedl a ustavil v kostelích lidový zpěv proti ustanovení církve římské. Item rozhodl, že epištola a evangelium a některé lekce, které se čtou při ranních mších během oktávu Božího těla, mají být čteny v mateřské řeči, a do nich zamíchal své kacířské názory na způsob dialogu - jako by jeden předkládal argumenty za stranu církve a druhý odpovídal za jejich stranu -, lapaje tak ubohé duše a uváděje je v omyl. Item rozhodl spolu s laiky před několika lety, aby nikdo nekázal proti remanenci chleba. Item konal před laiky disputace o víře s Kvirinem, Příbramem a Englišem, při nichž bylo řečeno mnoho proti víře, co uráželo zbožný sluch. Item v Kutné Hoře disputoval o víře s táborskými kněžími a při těch disputacích předsedaly světské osoby jako rozhodčí. (61) O přísahách Item učil a učí, že se nemá skládat přísaha kvůli čemukoli. Item na svých soudech nedovoluje a nepřipouští přijímat žádnou přísahu. Item křivopřísežnictví je u něj povoleno, protože všechny, kteří se v Itálii nebo jinde přísahou odřekli přijímání
56 Item rozhodl, aby se o nich četlo při slavnostní bohoslužbě. Item zavedl a ustavil v kostelích lidový zpěv proti ustanovení církve římské. Item rozhodl, že epištola a evangelium a některé lekce, které se čtou při ranních mších během oktávu Božího těla, mají být čteny v mateřské řeči, a do nich zamíchal své kacířské názory na způsob dialogu - jako by jeden předkládal argumenty za stranu církve a druhý odpovídal za jejich stranu -, lapaje tak ubohé duše a uváděje je v omyl. Item rozhodl spolu s laiky před několika lety, aby nikdo nekázal proti remanenci chleba. Item konal před laiky disputace o víře s Kvirinem, Příbramem a Englišem, při nichž bylo řečeno mnoho proti víře, co uráželo zbožný sluch. Item v Kutné Hoře disputoval o víře s táborskými kněžími a při těch disputacích předsedaly světské osoby jako rozhodčí. (61) O přísahách Item učil a učí, že se nemá skládat přísaha kvůli čemukoli. Item na svých soudech nedovoluje a nepřipouští přijímat žádnou přísahu. Item křivopřísežnictví je u něj povoleno, protože všechny, kteří se v Itálii nebo jinde přísahou odřekli přijímání
Strana 57
57 pod obojí, a ty, kteří přísahali, že ho nebudou provádět, přijal a dal jim rozhřešení. Item jeho stoupenci si tropí z přísahy žerty a říkají: Přísahali jsme ústy, ne srdcem" atd. (62) O pražské univerzitě Item spolu s univerzitou a jejími laiky rozhodl, že má být zachováváno jakési hloupé nařízení stanovící, že přijímání pod obojí je nutné ke spáse a že má být dodržováno všeobecně a tak, aby katolíkům překazilo přístup a vstup na univerzitu. Item aby nikdo nebyl přijat na univerzitu ani k mistrovské ani bakalářské hodnosti, pokud neslíbí, že takové ustanovení bude dodržovat a hájit a nijak nekárat. (63) O lžících a velkých kališích Item nařídil používat při příjímání podobojí velké kalichy s rourkou a pro dítka lžíce, pro něž se v Pontifikálu nenachází obdoba. Item ustanovil, že se mají lidé ve všech domech zapsat ke zpovědi, aby katolíci nemohli do katedrálního kostela nebo k řádům vybaveným privilegii, a aby tak poznal, kolik je katolíků a kteří to jsou, aby je mohli pronásledovat a zahnat do své sekty. O tom výše. Item nařídil, aby katolíkům bylo zapovězeno pohřbívání, což se prý skutečně dělo, a není možné ho přimět k jinému jednání.
57 pod obojí, a ty, kteří přísahali, že ho nebudou provádět, přijal a dal jim rozhřešení. Item jeho stoupenci si tropí z přísahy žerty a říkají: Přísahali jsme ústy, ne srdcem" atd. (62) O pražské univerzitě Item spolu s univerzitou a jejími laiky rozhodl, že má být zachováváno jakési hloupé nařízení stanovící, že přijímání pod obojí je nutné ke spáse a že má být dodržováno všeobecně a tak, aby katolíkům překazilo přístup a vstup na univerzitu. Item aby nikdo nebyl přijat na univerzitu ani k mistrovské ani bakalářské hodnosti, pokud neslíbí, že takové ustanovení bude dodržovat a hájit a nijak nekárat. (63) O lžících a velkých kališích Item nařídil používat při příjímání podobojí velké kalichy s rourkou a pro dítka lžíce, pro něž se v Pontifikálu nenachází obdoba. Item ustanovil, že se mají lidé ve všech domech zapsat ke zpovědi, aby katolíci nemohli do katedrálního kostela nebo k řádům vybaveným privilegii, a aby tak poznal, kolik je katolíků a kteří to jsou, aby je mohli pronásledovat a zahnat do své sekty. O tom výše. Item nařídil, aby katolíkům bylo zapovězeno pohřbívání, což se prý skutečně dělo, a není možné ho přimět k jinému jednání.
Strana 58
58 Item zařídil s laiky a řemeslníky, že katolíky vylučovali z řemesel a cechů a nenechali je spolu s nimi pracovat a pobývat ani přistupovat k jejich přijímání, a tím mnohé odradili od víry. Item nařídil, aby jim nebylo dovoleno získat ve městě domy; a radí a přikazuje, aby byli vyháněni, jak jen to bude možné: lstí, úskokem, silou, mocí, obmyslem, nástrahou, klamem či donucením. (64) Nazývá katolíky nepřáteli Item prohlásil katolíky za protivníky, takže byli nazýváni nepřátelé, a tím narůstají neshody mezi lidmi. (65) O obhajování a šíření kacířů Veřejně hájí odsouzené kacíře Viklefa, Jana Husa, Jeronýma a další. Item přijímá, podporuje, vyzdvihuje, chválí spisy kacířů, laiků, ševců a jiných, kteří sepsali postily, výklady na evangelia a Pavlovy a kanonické epištoly atd., ačkoli to jsou skuteční kacíři. Item kacíře, kteří jsou k němu předvedeni a kteří nedodržují nic, pokud jde o posvátnou svátost, ale vyznávají remanenci, propouští bez úhony, jiné drží v poutech proto, že s ním nechtějí souhlasit v jeho kacířských názorech. Item jako patron a ochránce všech kacířů jasným hlasem a zřetelným vyznáním prohlásil před pány království, že nikdo nemůže být obviňován z kacířství za života, ale jenom po smrti.
58 Item zařídil s laiky a řemeslníky, že katolíky vylučovali z řemesel a cechů a nenechali je spolu s nimi pracovat a pobývat ani přistupovat k jejich přijímání, a tím mnohé odradili od víry. Item nařídil, aby jim nebylo dovoleno získat ve městě domy; a radí a přikazuje, aby byli vyháněni, jak jen to bude možné: lstí, úskokem, silou, mocí, obmyslem, nástrahou, klamem či donucením. (64) Nazývá katolíky nepřáteli Item prohlásil katolíky za protivníky, takže byli nazýváni nepřátelé, a tím narůstají neshody mezi lidmi. (65) O obhajování a šíření kacířů Veřejně hájí odsouzené kacíře Viklefa, Jana Husa, Jeronýma a další. Item přijímá, podporuje, vyzdvihuje, chválí spisy kacířů, laiků, ševců a jiných, kteří sepsali postily, výklady na evangelia a Pavlovy a kanonické epištoly atd., ačkoli to jsou skuteční kacíři. Item kacíře, kteří jsou k němu předvedeni a kteří nedodržují nic, pokud jde o posvátnou svátost, ale vyznávají remanenci, propouští bez úhony, jiné drží v poutech proto, že s ním nechtějí souhlasit v jeho kacířských názorech. Item jako patron a ochránce všech kacířů jasným hlasem a zřetelným vyznáním prohlásil před pány království, že nikdo nemůže být obviňován z kacířství za života, ale jenom po smrti.
Strana 59
. . 5. . . wifn Tfr- o☞iße frem felifcu plliekpy ome offeia, goie wod a. clyes 1 e lo a ewctw oara en Werf teee Ar�per �rd ty wpa e pi D.fn Autegwan Aw Nurf Io polwgm E eiaeapape pall ifeg : ae 9 Taligh fhorp IrvymScli ☞ snejiraodaa ☞ATyAy:o rwyk�i v vy vlavhh ai —Lis'f- A ☞ Gnilu ně Jeny of MTOO POM v O Oit. ☞ á — ..*— . ...— . *. AAoeden 627 uare ae Závěr brněnského rukopisu české postily Mistra Jana z Rokycan
. . 5. . . wifn Tfr- o☞iße frem felifcu plliekpy ome offeia, goie wod a. clyes 1 e lo a ewctw oara en Werf teee Ar�per �rd ty wpa e pi D.fn Autegwan Aw Nurf Io polwgm E eiaeapape pall ifeg : ae 9 Taligh fhorp IrvymScli ☞ snejiraodaa ☞ATyAy:o rwyk�i v vy vlavhh ai —Lis'f- A ☞ Gnilu ně Jeny of MTOO POM v O Oit. ☞ á — ..*— . ...— . *. AAoeden 627 uare ae Závěr brněnského rukopisu české postily Mistra Jana z Rokycan
Strana 60
60 (66) Následují nepřístojnosti a zločiny Rokycanovy, kvůli kterým se nehodí pro kněžství ani pro jiné duchovní hodnosti atd. Item za prvé je zrádce, což je zjevné, protože byl zasvěcen do zrazení litevského knížete Zikmunda, který byl zrádně a rouhavě vyveden z Prahy, a byl jednou z jeho příčin. Neboť Martin Lupáč přijel s listinami a pobuřoval lid proti knížeti tím, že tvrdil, že věrolomně jednal proti nim a napsal císaři Zikmundovi; a Rokycana dal svolat obec. A to je dobře známo Pražanům té doby. Item je zrádce Pražanů, protože několik let předtím byl zasvěcen do oné zrady, která se stala v Praze, a proto byl z Prahy křikem lidu vyhnán. Item je zrádce, protože odporoval králi. Item je příčinou mnoha a velkých porážek, protože přiměl a přinutil Pražany, aby šli do boje proti Žižkovi u Malešova, kde byli bědně poraženi a pobiti. A on se potom dohodl s Žižkou jako zrádce. Item je zrádce, protože za času císaře Zikmunda pro svou nepravost utekl v noci z Prahy. Item často podněcoval lid k povstání a kázal, aby se ozbrojili kvůli zákonu Božímu a prolévali svou krev, maje své bludy za zákon Boží.
60 (66) Následují nepřístojnosti a zločiny Rokycanovy, kvůli kterým se nehodí pro kněžství ani pro jiné duchovní hodnosti atd. Item za prvé je zrádce, což je zjevné, protože byl zasvěcen do zrazení litevského knížete Zikmunda, který byl zrádně a rouhavě vyveden z Prahy, a byl jednou z jeho příčin. Neboť Martin Lupáč přijel s listinami a pobuřoval lid proti knížeti tím, že tvrdil, že věrolomně jednal proti nim a napsal císaři Zikmundovi; a Rokycana dal svolat obec. A to je dobře známo Pražanům té doby. Item je zrádce Pražanů, protože několik let předtím byl zasvěcen do oné zrady, která se stala v Praze, a proto byl z Prahy křikem lidu vyhnán. Item je zrádce, protože odporoval králi. Item je příčinou mnoha a velkých porážek, protože přiměl a přinutil Pražany, aby šli do boje proti Žižkovi u Malešova, kde byli bědně poraženi a pobiti. A on se potom dohodl s Žižkou jako zrádce. Item je zrádce, protože za času císaře Zikmunda pro svou nepravost utekl v noci z Prahy. Item často podněcoval lid k povstání a kázal, aby se ozbrojili kvůli zákonu Božímu a prolévali svou krev, maje své bludy za zákon Boží.
Strana 61
61 Item často podněcoval k pomstě proti různým lidem. Item je svatokrádce, protože vědomě užívá cizích církevních statků. A to činili mnozí z jeho stoupenců. Item veřejně postoupil polskému knížeti Zikmundovi všechny církevní statky. Item oloupil klášter svaté Panny u paty mostu, kde vzal skvosty z ostatků, ostatky zahodil a stříbrné nádoby odnesl a prodal. Item dal záminku a podnět ke zničení kláštera sv. Klimenta. Item je veřejný lhář a křivopřísežník, protože nedodržel věrnost slíbenou basilejskému koncilu, ale odstoupil od toho, co slíbil, a konal pravý opak; a není poslušný ani uctivý, ale - hle - je vidět, co dělá. Item je veřejný hanobitel počestných paní, protože chopiv se podle vlastního rozmaru té nebo jiné záminky nařizuje počestné ženy a paní uvěznit na radnici, zadržet a zajmout. Item je podezřelý z cizoložství a nepravosti, protože tajně miloval jakousi paní, které posílal listy, dary a jiné pozornosti se znameními zraněného srdce a jinými. Item je spolu s bekyněmi podezřelý z každodenní hanebnosti: ony k němu přicházejí pod záminkou víry a zbožnosti a někdy porodí. Item jsou takoví, o nichž si lidé všeobecně povídají, že to jsou jeho synové.
61 Item často podněcoval k pomstě proti různým lidem. Item je svatokrádce, protože vědomě užívá cizích církevních statků. A to činili mnozí z jeho stoupenců. Item veřejně postoupil polskému knížeti Zikmundovi všechny církevní statky. Item oloupil klášter svaté Panny u paty mostu, kde vzal skvosty z ostatků, ostatky zahodil a stříbrné nádoby odnesl a prodal. Item dal záminku a podnět ke zničení kláštera sv. Klimenta. Item je veřejný lhář a křivopřísežník, protože nedodržel věrnost slíbenou basilejskému koncilu, ale odstoupil od toho, co slíbil, a konal pravý opak; a není poslušný ani uctivý, ale - hle - je vidět, co dělá. Item je veřejný hanobitel počestných paní, protože chopiv se podle vlastního rozmaru té nebo jiné záminky nařizuje počestné ženy a paní uvěznit na radnici, zadržet a zajmout. Item je podezřelý z cizoložství a nepravosti, protože tajně miloval jakousi paní, které posílal listy, dary a jiné pozornosti se znameními zraněného srdce a jinými. Item je spolu s bekyněmi podezřelý z každodenní hanebnosti: ony k němu přicházejí pod záminkou víry a zbožnosti a někdy porodí. Item jsou takoví, o nichž si lidé všeobecně povídají, že to jsou jeho synové.
Strana 62
62 Item nařídil mnohokrát a mnohé vážené mistry vypovědět z Prahy, uvěznit a v rozporu s výsadou duchovních zajmout a zadržet, jak je vidět na mistru Prokopovi, mistru Mládencovi, Křišťanovi a jiných. Item mnoho kněží a katolických řeholníků nařídil uvěznit, držet ve vazbě a potupit světskou mocí. Item je podvodník, protože aniž byl vikář arcibiskupův nebo administrátor nebo jiný řádný úředník, užívá vědomě, nesprávně a nezákonně pečeť vikariátu pražského arcibiskupství. Tu pečet dostal jednou od Konráda, vyobcovaného arcibiskupa, stiženého opakovaně zpřísněním klatby pro husitské kacířství, s kterým souhlasil. A ten poté, co se dal na pokání, chtěl tu pečeť zpět. Ale Rokycana ji předal ne tomu, od koho ji měl, ale konšelům z pražské radnice a potom si ji znovu přisvojil. A tak se jí násilně, úskočně a bezbožně hříšně zmocní a užívá jí. A pod jménem administrátora vede různá jednání, dává propouštěcí listiny, potvrzení apod. A proto je podvodník, zloděj, ničema a svatokrádce. Item je krutý hubitel lidí. Všichni totiž, kteří byli zabiti při těch rozepřích a zmatcích pro víru na obou stranách, mohou být připočteni na vrub jemu, který je a byl jejich příčinou. Item hubí duše způsoby, o nichž se hovoří výše. Item především je přeukrutný prolévač krve Kristovy kvůli okolnostem a nehodám, o nichž se hovoří výše. Item je bezectný skoro na celém světě a u celé církve pro mnohé z toho, co už bylo řečeno. A je právem bezectný z předeslaných příčin, totiž kvůli zločinům, kacířství a jiným
62 Item nařídil mnohokrát a mnohé vážené mistry vypovědět z Prahy, uvěznit a v rozporu s výsadou duchovních zajmout a zadržet, jak je vidět na mistru Prokopovi, mistru Mládencovi, Křišťanovi a jiných. Item mnoho kněží a katolických řeholníků nařídil uvěznit, držet ve vazbě a potupit světskou mocí. Item je podvodník, protože aniž byl vikář arcibiskupův nebo administrátor nebo jiný řádný úředník, užívá vědomě, nesprávně a nezákonně pečeť vikariátu pražského arcibiskupství. Tu pečet dostal jednou od Konráda, vyobcovaného arcibiskupa, stiženého opakovaně zpřísněním klatby pro husitské kacířství, s kterým souhlasil. A ten poté, co se dal na pokání, chtěl tu pečeť zpět. Ale Rokycana ji předal ne tomu, od koho ji měl, ale konšelům z pražské radnice a potom si ji znovu přisvojil. A tak se jí násilně, úskočně a bezbožně hříšně zmocní a užívá jí. A pod jménem administrátora vede různá jednání, dává propouštěcí listiny, potvrzení apod. A proto je podvodník, zloděj, ničema a svatokrádce. Item je krutý hubitel lidí. Všichni totiž, kteří byli zabiti při těch rozepřích a zmatcích pro víru na obou stranách, mohou být připočteni na vrub jemu, který je a byl jejich příčinou. Item hubí duše způsoby, o nichž se hovoří výše. Item především je přeukrutný prolévač krve Kristovy kvůli okolnostem a nehodám, o nichž se hovoří výše. Item je bezectný skoro na celém světě a u celé církve pro mnohé z toho, co už bylo řečeno. A je právem bezectný z předeslaných příčin, totiž kvůli zločinům, kacířství a jiným
Strana 63
63 proviněním a proto, že z vlastní pošetilosti pronikal a proniká do katolických kostelů proti vůli prelátů. (67) Následují ustanovení, která učinil, když držel Prahu po zrazení polského knížete Zikmunda. Z nich se poznává jeho víra a náboženský vztah k církvi římské. První článek, aby nikdo neříkal, že jsou svatokrádci ti, kteří uloupili nebo drží světské statky duchovních nebo kněží. Druhý, aby nikdo nic nenamítal v skrytu nebo veřejně, že jsou v Praze ničeny a poškozovány kostely a některé kláštery. Třetí, aby nikdo nehájil vyznání té víry, která je proti remanenci neskutečného chleba ve svátosti, protože je to víra nová a nepochopitelná. Čtvrtý, aby nikdo neobnovoval zrušené obřady, pokud jde o bohoslužbu, a nezřizoval nebo nepořizoval obrazy atd. Pátý: Nikdo ať neuráží úřad, v němž jednají kněží spolu s laiky a soudí manželské spory a vynášejí rozsudky o sňatku nebo rozvodu. Šestý: Ať nikdo skutkem nebo slovem, veřejně nebo potají, nešíří nebo nezavádí poslušnost papeži atd.
63 proviněním a proto, že z vlastní pošetilosti pronikal a proniká do katolických kostelů proti vůli prelátů. (67) Následují ustanovení, která učinil, když držel Prahu po zrazení polského knížete Zikmunda. Z nich se poznává jeho víra a náboženský vztah k církvi římské. První článek, aby nikdo neříkal, že jsou svatokrádci ti, kteří uloupili nebo drží světské statky duchovních nebo kněží. Druhý, aby nikdo nic nenamítal v skrytu nebo veřejně, že jsou v Praze ničeny a poškozovány kostely a některé kláštery. Třetí, aby nikdo nehájil vyznání té víry, která je proti remanenci neskutečného chleba ve svátosti, protože je to víra nová a nepochopitelná. Čtvrtý, aby nikdo neobnovoval zrušené obřady, pokud jde o bohoslužbu, a nezřizoval nebo nepořizoval obrazy atd. Pátý: Nikdo ať neuráží úřad, v němž jednají kněží spolu s laiky a soudí manželské spory a vynášejí rozsudky o sňatku nebo rozvodu. Šestý: Ať nikdo skutkem nebo slovem, veřejně nebo potají, nešíří nebo nezavádí poslušnost papeži atd.
Strana 64
64 Sedmý: Ať nikdo veřejně nebo potají netvrdí, že je a bylo zrádcovským činem to, co se stalo v Praze s polským knížetem Zikmundem. Osmý článek, aby poplatky, které Praha zrušila, nikdo znovu nezaváděl a neříkal, že jsou spravedlivé atd. Devátý článek, aby nikdo nehaněl spisy nebo traktáty mistra Husa nebo mistra Jakoubka, nevinil je z kacířství a neurážel je ani veřejně ani potají atd. Desátý článek: Ať každý slíbí pevně dodržovat a hájit čtyři pražské artikuly atd. Jedenáctý: Ať nikdo nehaní kázání nebo zpěv v mateřském jazyce při ranní mši nebo křtu atd. Dvanáctý článek: Ať nikdo z mistrů nebo kněží není přijat do Prahy a ať mu není dovoleno tam pobývat, jestliže se nepodrobí a neslíbí, že bude ve všem poslušen toho, koho Praha ustanoví jako nejvyššího duchovního správce, a jestliže nebude věrně dodržovat a hájit všechny výše psané články. Nuže to, co je výše obsaženo, jsou jen některé nedovolené věci z mnohých. Neboť kdyby měly být předloženy všechny prašpatné činy v celku - bludy, pronásledování a skryté ohavnosti - tohoto nejhříšnějšího člověka a jeho sekty, určitě by na to nestačily knihy. Z toho je možné posoudit, jakého nepřítele má církev, jak zvrhlého člověka nosí země a jak krutého podmanitele snáší katolická víra, apoštolský stolec a křesťanské náboženství. Shromážděno v sobotu po Cantate (tj. 9. května) léta Páně 1461 v Praze.
64 Sedmý: Ať nikdo veřejně nebo potají netvrdí, že je a bylo zrádcovským činem to, co se stalo v Praze s polským knížetem Zikmundem. Osmý článek, aby poplatky, které Praha zrušila, nikdo znovu nezaváděl a neříkal, že jsou spravedlivé atd. Devátý článek, aby nikdo nehaněl spisy nebo traktáty mistra Husa nebo mistra Jakoubka, nevinil je z kacířství a neurážel je ani veřejně ani potají atd. Desátý článek: Ať každý slíbí pevně dodržovat a hájit čtyři pražské artikuly atd. Jedenáctý: Ať nikdo nehaní kázání nebo zpěv v mateřském jazyce při ranní mši nebo křtu atd. Dvanáctý článek: Ať nikdo z mistrů nebo kněží není přijat do Prahy a ať mu není dovoleno tam pobývat, jestliže se nepodrobí a neslíbí, že bude ve všem poslušen toho, koho Praha ustanoví jako nejvyššího duchovního správce, a jestliže nebude věrně dodržovat a hájit všechny výše psané články. Nuže to, co je výše obsaženo, jsou jen některé nedovolené věci z mnohých. Neboť kdyby měly být předloženy všechny prašpatné činy v celku - bludy, pronásledování a skryté ohavnosti - tohoto nejhříšnějšího člověka a jeho sekty, určitě by na to nestačily knihy. Z toho je možné posoudit, jakého nepřítele má církev, jak zvrhlého člověka nosí země a jak krutého podmanitele snáší katolická víra, apoštolský stolec a křesťanské náboženství. Shromážděno v sobotu po Cantate (tj. 9. května) léta Páně 1461 v Praze.
Strana 65
65 NEJSTARŠÍ ŽIVOTOPIS JANA Z ROKYCAN Nejstarším dochovaným životopisem Jana Rokycany je drobné dílko Jana Bosáka, který byl též zván podle jednoho z míst svého působení Aquensis - Vodňanský. Pocházel z Opavska a mládí strávil většinou v Polsku. Tam také vstoupil do františkánského řádu. Koncem 15. století přišel do Čech a vytvořil zde řadu písemných polemik proti utrakvistům, při nichž se utkal i s Rokycanovým nástupcem v čele utrakvistické církve, M. Václavem Korandou ml. z Plzně. Jeho nejznámějším spisem je Locustarium de sectis et diversitate atque multiplicatione Begardorum in terra Boemiae, jehož částí je i zmíněný Rokycanův životopis. Dílo bylo věnováno panu Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu, nejmocnějšímu českému katolickému šlechtici té doby a shodou okolností též synovci královny Johany, manželky Jiřího z Poděbrad. Ačkoli v tomto spise i v dalších, které po sobě zanechal, vystupuje Jan Bosák jako bojovný katolický polemik, konvertoval v závěru svého života k utrakvismu. Jelikož Vodňanského pojednání o Janu Rokycanovi již bylo ve svém originálním - latinském - znění vydáno, je na tomto místě publikován pouze jeho moderní český překlad. Urozenému a vznešenému pánu, panu Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu, prvnímu v Českém království po královském majestátu, bratr Jan Vodňanský z řádu františkánů observantů přeje z celého srdce všechno blaho a ušlechtilost, které uvedl na svět v jednom i druhém člověku strůjce spásy, pan Ježíš.
65 NEJSTARŠÍ ŽIVOTOPIS JANA Z ROKYCAN Nejstarším dochovaným životopisem Jana Rokycany je drobné dílko Jana Bosáka, který byl též zván podle jednoho z míst svého působení Aquensis - Vodňanský. Pocházel z Opavska a mládí strávil většinou v Polsku. Tam také vstoupil do františkánského řádu. Koncem 15. století přišel do Čech a vytvořil zde řadu písemných polemik proti utrakvistům, při nichž se utkal i s Rokycanovým nástupcem v čele utrakvistické církve, M. Václavem Korandou ml. z Plzně. Jeho nejznámějším spisem je Locustarium de sectis et diversitate atque multiplicatione Begardorum in terra Boemiae, jehož částí je i zmíněný Rokycanův životopis. Dílo bylo věnováno panu Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu, nejmocnějšímu českému katolickému šlechtici té doby a shodou okolností též synovci královny Johany, manželky Jiřího z Poděbrad. Ačkoli v tomto spise i v dalších, které po sobě zanechal, vystupuje Jan Bosák jako bojovný katolický polemik, konvertoval v závěru svého života k utrakvismu. Jelikož Vodňanského pojednání o Janu Rokycanovi již bylo ve svém originálním - latinském - znění vydáno, je na tomto místě publikován pouze jeho moderní český překlad. Urozenému a vznešenému pánu, panu Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu, prvnímu v Českém království po královském majestátu, bratr Jan Vodňanský z řádu františkánů observantů přeje z celého srdce všechno blaho a ušlechtilost, které uvedl na svět v jednom i druhém člověku strůjce spásy, pan Ježíš.
Strana 66
66 Protože se tu nabízí vhodná příležitost říci něco o Rokycanovi, nesmí být smlčeno, že si to příjmení vzal podle rodného města a zřídka je nazýván vlastním jménem Jan. On tedy se narodil v Rokycanech, dvě míle od Plzně, z otce soukeníka, byl poslán do Prahy, aby nabyl vzdělání, a v nuzotě vedl bědný život. Tak vyrostl, a protože přes všechno úsilí nemohl změnit svůj svízelný život a denně ho provázelo neštěstí, uchýlil se do rodného města. Tam šel k řeholním kanovníkům a žádal, aby byl přijat do toho řádu, a také toho dosáhl. Oni zbožní otcové pak vidouce, že mladík je rozpustilý, pyšného ducha a lehkých mravů, užijí protilék, aby uzdravili nemocného: propustí ho bez povýšení, aby - dokud by nebyla potlačena jeho pýcha - byv vysvěcen, ještě více nezpychl. Rokycana, který vstoupil do řádu nikoli z božího vnuknutí, ale aby si pomohl z bídy, domýšlivý a ctižádostivý, začal si protivit řád pokory a odvrhnuv řeholní šat, vydal se na cestu do Prahy. Tam jako neznámý navštěvuje školy, stává se učitelem dětí jakéhosi velmi bohatého kupce a zažívá chvíle šťastnějšího osudu a velkou přízeň hospodáře vůči sobě. Konečně je s pomocí toho kupce přijat do koleje chudých, a protože měl velké nadání, brzy je povýšen do hodnosti bakaláře a nakonec i mistra. Přemýšlí pak, jak by dosáhl oné výsosti svatého svěcení. Tehdy, po upálení Jana Husa, nebyl v Čechách žádný biskup, který by světil klerus, ale jen jakýsi odpadlík Heřman. K němu se uchýlil Rokycana a přijal od něho nižší svěcení. Velký zármutek mu však způsobilo, že onen biskup s některými dalšími byl v Přiběnicích upálen Václavem Korandou, hejtmanem strany Sirotků, a protože neznal biskupa, od něhož by se mu dostalo kněžského svěcení, váhal nějakou dobu a pak se přidal k Bernardu Strážnickému a Martinu Lupáčovi a radil se s nimi, co je třeba udělat. Ti všichni, stiženi stejnou nemocí,
66 Protože se tu nabízí vhodná příležitost říci něco o Rokycanovi, nesmí být smlčeno, že si to příjmení vzal podle rodného města a zřídka je nazýván vlastním jménem Jan. On tedy se narodil v Rokycanech, dvě míle od Plzně, z otce soukeníka, byl poslán do Prahy, aby nabyl vzdělání, a v nuzotě vedl bědný život. Tak vyrostl, a protože přes všechno úsilí nemohl změnit svůj svízelný život a denně ho provázelo neštěstí, uchýlil se do rodného města. Tam šel k řeholním kanovníkům a žádal, aby byl přijat do toho řádu, a také toho dosáhl. Oni zbožní otcové pak vidouce, že mladík je rozpustilý, pyšného ducha a lehkých mravů, užijí protilék, aby uzdravili nemocného: propustí ho bez povýšení, aby - dokud by nebyla potlačena jeho pýcha - byv vysvěcen, ještě více nezpychl. Rokycana, který vstoupil do řádu nikoli z božího vnuknutí, ale aby si pomohl z bídy, domýšlivý a ctižádostivý, začal si protivit řád pokory a odvrhnuv řeholní šat, vydal se na cestu do Prahy. Tam jako neznámý navštěvuje školy, stává se učitelem dětí jakéhosi velmi bohatého kupce a zažívá chvíle šťastnějšího osudu a velkou přízeň hospodáře vůči sobě. Konečně je s pomocí toho kupce přijat do koleje chudých, a protože měl velké nadání, brzy je povýšen do hodnosti bakaláře a nakonec i mistra. Přemýšlí pak, jak by dosáhl oné výsosti svatého svěcení. Tehdy, po upálení Jana Husa, nebyl v Čechách žádný biskup, který by světil klerus, ale jen jakýsi odpadlík Heřman. K němu se uchýlil Rokycana a přijal od něho nižší svěcení. Velký zármutek mu však způsobilo, že onen biskup s některými dalšími byl v Přiběnicích upálen Václavem Korandou, hejtmanem strany Sirotků, a protože neznal biskupa, od něhož by se mu dostalo kněžského svěcení, váhal nějakou dobu a pak se přidal k Bernardu Strážnickému a Martinu Lupáčovi a radil se s nimi, co je třeba udělat. Ti všichni, stiženi stejnou nemocí,
Strana 67
67 nakonec dospěli k závěru, že se dostaví ke starci Konrádovi, který před časem koupil arcibiskupství od Alberika, lékaře krále Václava, a zabral statky celého arcibiskupství. Teď ležel u pana Smiřice v Roudnici, bledý, nakažený morem kacířských bludů a stižený mrtvicí. A tak přijdou ke starci, postiženému na mysli i na očích, který nemohl ani pozvednout ruku, a žádají, prosí a naléhají, aby je nenechal se déle trápit. Vidí však, že umírající stařec to nejen nechce, ale ani nemůže učinit. Požádají tedy, aby mu byl přinesen olej v lahvičce, sami namočí palec biskupův v oleji a rukou biskupa sami pomažou své ruce. Od biskupa však se jim dostane slov prokletí: "Shledávám, že jste lotři, a jako lotry vás propouštím.“ Tato slova několikrát vyprávěl vlastními ústy již řečený Bernard, jinak Bedřich, kdysi hejtman Orebitů, na úplném shromáždění mocných a urozených, a pak se oženil, vzdav se kněžského stavu. Rokycana, který se stal takto knězem, se raduje, že byl vysvěcen a že v budoucnu může dosáhnout ještě vyššího stupně. Znovu se přidruží k Petrovi, žáku Viklefovu, a tak důkladně pěstuje jeho bludy, že mistr Příbram se před císařem Zikmundem zavázal pod trestem ohně, že chce dokázat, že Rokycana hlásá 21 článků a že pro kterýkoli z nich by mohl být po zásluze upálen. Poté co byl Rokycana od krále napomenut, dal se spěšně na útěk a nalezl úkryt v Hradci Králové. Po smrti císaře se vrátil do Prahy a neobyčejně horlil proti králi Albertovi a jeho synovi Ladislavovi, usiloval také přivolat jim smrt. Když byli odstraněni, obrátil tvář lidu k Jiřímu Poděbradskému, tehdy správci království, a postaral se, aby byl zvolen za krále. Vypudil mistra Papouška a jako opovrženíhodné zjevení obsadil jeho místo a v listinách se psal jako zvolený arcibiskup. Ten kněz své stoupence povzbuzoval, aby laiky měli k tomu, aby v radách bez nich nic nečinili a nezařizovali. Oni sami v radě ustanovují nebo odstraňují, koho
67 nakonec dospěli k závěru, že se dostaví ke starci Konrádovi, který před časem koupil arcibiskupství od Alberika, lékaře krále Václava, a zabral statky celého arcibiskupství. Teď ležel u pana Smiřice v Roudnici, bledý, nakažený morem kacířských bludů a stižený mrtvicí. A tak přijdou ke starci, postiženému na mysli i na očích, který nemohl ani pozvednout ruku, a žádají, prosí a naléhají, aby je nenechal se déle trápit. Vidí však, že umírající stařec to nejen nechce, ale ani nemůže učinit. Požádají tedy, aby mu byl přinesen olej v lahvičce, sami namočí palec biskupův v oleji a rukou biskupa sami pomažou své ruce. Od biskupa však se jim dostane slov prokletí: "Shledávám, že jste lotři, a jako lotry vás propouštím.“ Tato slova několikrát vyprávěl vlastními ústy již řečený Bernard, jinak Bedřich, kdysi hejtman Orebitů, na úplném shromáždění mocných a urozených, a pak se oženil, vzdav se kněžského stavu. Rokycana, který se stal takto knězem, se raduje, že byl vysvěcen a že v budoucnu může dosáhnout ještě vyššího stupně. Znovu se přidruží k Petrovi, žáku Viklefovu, a tak důkladně pěstuje jeho bludy, že mistr Příbram se před císařem Zikmundem zavázal pod trestem ohně, že chce dokázat, že Rokycana hlásá 21 článků a že pro kterýkoli z nich by mohl být po zásluze upálen. Poté co byl Rokycana od krále napomenut, dal se spěšně na útěk a nalezl úkryt v Hradci Králové. Po smrti císaře se vrátil do Prahy a neobyčejně horlil proti králi Albertovi a jeho synovi Ladislavovi, usiloval také přivolat jim smrt. Když byli odstraněni, obrátil tvář lidu k Jiřímu Poděbradskému, tehdy správci království, a postaral se, aby byl zvolen za krále. Vypudil mistra Papouška a jako opovrženíhodné zjevení obsadil jeho místo a v listinách se psal jako zvolený arcibiskup. Ten kněz své stoupence povzbuzoval, aby laiky měli k tomu, aby v radách bez nich nic nečinili a nezařizovali. Oni sami v radě ustanovují nebo odstraňují, koho
Strana 68
68 chtějí, a nic nedbají na úřad královského podkomořího. Nabádají a vybízejí laiky k válce a zatím zneužívají jejich manželky. Takové jeho spisy poznává Jan z Kapistránu a dostává potom příležitost mu napsat, ačkoli u toho člověka z křemene nic nepomáhalo, a když byl ohledně toho představenými metropolitního kostela napomínán před králem, nejen že neuznal vinu, ale ještě se chvástal. Byl chlebověrec a nedodržoval nic, co se týká svátosti. Jeho postava byla taková: nebyl příliš velký ani příliš malý, dosti tlustý a tučný, s čelem obnaženým pleší, s širokým hrudníkem, rozložitými plecemi, zadrhával v řeči, ale přece hodně mluvil, byl velmi zpupný a tvrdošíjný, měl mnoho divných myšlenek, byl největší původce výmyslů, neupřímný ve slibech, velmi bezbožný pokrytec, ustavičně žíznící po lidské krvi, který stále vzrušeně povzbuzoval k jejímu prolévání, jak je patrné z jeho listů. Vůči měšťanům se choval jako vrah, vůči druhům jako lump, byl pustošitel zemí, nepřátelský vůči přátelům, olupovatel domácích, podněcovatel lidu, usmrcovatel těl i duší, chtivý liché slávy. Jeho pýcha stále rostla, a tak setrvávaje zcela mimo Boha, mimo světlo a mimo pravdu, nebyl s to rozlišit ani dobro ani zlo, ani pravdu ani klam, jak je patrné z basilejského koncilu, kde se dožadoval kompaktát a přijal je jménem celého souhlasícího duchovenstva, a tato pak, totiž kompaktáta, porušil a přestoupil. Když ležel v posledním tažení, vědom si zlých skutků, které vykonal, a dobrých, které zanedbal, tísněn ze všech stran a strnulý děsem, stal se velmi neklidným, svým údům nedopřál ani nejmenší klid, převracel se sem a tam, bál se, naříkal a sténal, očekávaje v nejbližší době trest spravedlivého soudce. Nakonec když k němu v úzkosti přistoupil mladík, poslal ho pro opata kláštera na Karlově - byl totiž odpadlík od téhož řádu -, hodlaje vykonat, žel pozdní, pokání. A tak byl opat přiveden k tomu, který ho toužebně očekával, ale cestu mu zastoupili utrakvističtí pijani a nedovolili mu vstoupit. Rokycana pak
68 chtějí, a nic nedbají na úřad královského podkomořího. Nabádají a vybízejí laiky k válce a zatím zneužívají jejich manželky. Takové jeho spisy poznává Jan z Kapistránu a dostává potom příležitost mu napsat, ačkoli u toho člověka z křemene nic nepomáhalo, a když byl ohledně toho představenými metropolitního kostela napomínán před králem, nejen že neuznal vinu, ale ještě se chvástal. Byl chlebověrec a nedodržoval nic, co se týká svátosti. Jeho postava byla taková: nebyl příliš velký ani příliš malý, dosti tlustý a tučný, s čelem obnaženým pleší, s širokým hrudníkem, rozložitými plecemi, zadrhával v řeči, ale přece hodně mluvil, byl velmi zpupný a tvrdošíjný, měl mnoho divných myšlenek, byl největší původce výmyslů, neupřímný ve slibech, velmi bezbožný pokrytec, ustavičně žíznící po lidské krvi, který stále vzrušeně povzbuzoval k jejímu prolévání, jak je patrné z jeho listů. Vůči měšťanům se choval jako vrah, vůči druhům jako lump, byl pustošitel zemí, nepřátelský vůči přátelům, olupovatel domácích, podněcovatel lidu, usmrcovatel těl i duší, chtivý liché slávy. Jeho pýcha stále rostla, a tak setrvávaje zcela mimo Boha, mimo světlo a mimo pravdu, nebyl s to rozlišit ani dobro ani zlo, ani pravdu ani klam, jak je patrné z basilejského koncilu, kde se dožadoval kompaktát a přijal je jménem celého souhlasícího duchovenstva, a tato pak, totiž kompaktáta, porušil a přestoupil. Když ležel v posledním tažení, vědom si zlých skutků, které vykonal, a dobrých, které zanedbal, tísněn ze všech stran a strnulý děsem, stal se velmi neklidným, svým údům nedopřál ani nejmenší klid, převracel se sem a tam, bál se, naříkal a sténal, očekávaje v nejbližší době trest spravedlivého soudce. Nakonec když k němu v úzkosti přistoupil mladík, poslal ho pro opata kláštera na Karlově - byl totiž odpadlík od téhož řádu -, hodlaje vykonat, žel pozdní, pokání. A tak byl opat přiveden k tomu, který ho toužebně očekával, ale cestu mu zastoupili utrakvističtí pijani a nedovolili mu vstoupit. Rokycana pak
Strana 69
69 znovu a znovu naříkal: O, kde je? O, jak velmi se zdržel! O, jak dlouho nepřicházíl, až trýzněn bolestmi vypustil duši a z oné nejvyšší hory pýchy, na niž vystoupil, sestoupil - zcela jistě - do hlubiny podsvětí. Brzy potom jeho přívrženci, vysoko vynášejíce jeho prokletou památku, postavili na hrob jeho obraz vytesaný v mramoru, nesoucí u levého ramene biskupskou mitru.
69 znovu a znovu naříkal: O, kde je? O, jak velmi se zdržel! O, jak dlouho nepřicházíl, až trýzněn bolestmi vypustil duši a z oné nejvyšší hory pýchy, na niž vystoupil, sestoupil - zcela jistě - do hlubiny podsvětí. Brzy potom jeho přívrženci, vysoko vynášejíce jeho prokletou památku, postavili na hrob jeho obraz vytesaný v mramoru, nesoucí u levého ramene biskupskou mitru.
Strana 70
70 Závěrečná autorská poznámka Práci na publikaci jsme si rozdělili následujícím způsobem: Oba autoři připravili latinskou edici článků Jana Rozkydala i žalob proti Janu Rokycanovi z roku 1461. Jana Zachová pořídila jejich český překlad i překlady Zikmundova listu z roku 1471 a Vodňanského životopisu Jana Rokycany. Jaroslav Boubín pak napsal úvodní studii a připojené komentáře.
70 Závěrečná autorská poznámka Práci na publikaci jsme si rozdělili následujícím způsobem: Oba autoři připravili latinskou edici článků Jana Rozkydala i žalob proti Janu Rokycanovi z roku 1461. Jana Zachová pořídila jejich český překlad i překlady Zikmundova listu z roku 1471 a Vodňanského životopisu Jana Rokycany. Jaroslav Boubín pak napsal úvodní studii a připojené komentáře.
Strana 71
71 Vydavatelův epilog Naším čtenářům nabízíme druhé a poněkud zkrácené kapesní vydání Žalob katolíků na Mistra Jana z Rokycan" od autorů PhDr. Jaroslava Boubína a PhDr. Jany Zachové. Zkrácením textu prvního vydání však širší čtenářská veřejnost o nic nepřijde, neboť po dohodě s autory jsme z prvního vydání vypustili jen latinské texty a to jen z toho důvodu, abychom čtenářům v českém překladu usnadnili lepší orientaci. Rovněž odkazy a poznámky vztahující se k českému textu jsou v tomto vydání z technických důvodů zařazeny až na závěr celé práce. Kdo byl Mistr Jan z Rokycan? Tuto otázku si kladou podnes všichni zasvěcenci i laici, lidé včerejšího idnešního světa parních lokomotiv i dnešního světa elektroniky. Jedni - a to v minulosti jeho jednoznační odpůrci - odpověď na tuto otázku jednoznačně znali. Byl to jejich zapřisáhlý nepřítel na život i na smrt, arcikacíř a arcizločinec. Proto již v jeho době byl jimi veřejně ostouzen a definitivně odsouzen. Nebýt silné vlády českého krále Jiřího z Poděbrad, skončil by pravděpodobně na hranici. Druhá strana, naštěstí za jeho života ještě velmi silná, zaujímala opačné stanovisko a s jeho učením bezvýhradně souhlasila. V životních osudech Mistra Jana z Rokycan je jakýsi sokratovský úděl s tím rozdílem, že žaloby na Mistra Jana se odehrávají téměř dva tisíce let po Sokratovi, kterého athénští žalobci obvinili, že neuznává tradiční bohy a že zavádí bohy nové.
71 Vydavatelův epilog Naším čtenářům nabízíme druhé a poněkud zkrácené kapesní vydání Žalob katolíků na Mistra Jana z Rokycan" od autorů PhDr. Jaroslava Boubína a PhDr. Jany Zachové. Zkrácením textu prvního vydání však širší čtenářská veřejnost o nic nepřijde, neboť po dohodě s autory jsme z prvního vydání vypustili jen latinské texty a to jen z toho důvodu, abychom čtenářům v českém překladu usnadnili lepší orientaci. Rovněž odkazy a poznámky vztahující se k českému textu jsou v tomto vydání z technických důvodů zařazeny až na závěr celé práce. Kdo byl Mistr Jan z Rokycan? Tuto otázku si kladou podnes všichni zasvěcenci i laici, lidé včerejšího idnešního světa parních lokomotiv i dnešního světa elektroniky. Jedni - a to v minulosti jeho jednoznační odpůrci - odpověď na tuto otázku jednoznačně znali. Byl to jejich zapřisáhlý nepřítel na život i na smrt, arcikacíř a arcizločinec. Proto již v jeho době byl jimi veřejně ostouzen a definitivně odsouzen. Nebýt silné vlády českého krále Jiřího z Poděbrad, skončil by pravděpodobně na hranici. Druhá strana, naštěstí za jeho života ještě velmi silná, zaujímala opačné stanovisko a s jeho učením bezvýhradně souhlasila. V životních osudech Mistra Jana z Rokycan je jakýsi sokratovský úděl s tím rozdílem, že žaloby na Mistra Jana se odehrávají téměř dva tisíce let po Sokratovi, kterého athénští žalobci obvinili, že neuznává tradiční bohy a že zavádí bohy nové.
Strana 72
72 Dnešní badatel i čtenář nad osobností Mistra Jana z Rokycan často krčí rameny. Byl to sice vynikající křesťanský theolog - reformátor a ideolog, ale co dál? František Palacký, V.V. Tomek, Zdeněk Nejedlý, Kamil Krofta a řada dalších významných českých historiků z hlediska národních dějin vysoce ocenila jeho vystoupení a životní snahy. Ctenář konce 20. století však o něm toho mnoho neví. Státní okresní archiv v Rokycanech se v r. 1996 ujal velmi náročného edičního úkolu - vydat k 600. výročí Mistra Jana z Rokycan, připadajícím na rok 1997 dvě obsahově velmi náročné publikace, kterými chce uctít život a dílo této významné osobnosti českého národa. První titul vyšel pod názvem "Život a dílo Mistra Jana z Rokycan" v rozsahu 100 tiskových stran velkého formátu a obsahuje velmi fundovanou historickou stat prof. Zdeňka Nejedlého "Mládí Mistra Jana z Rokycan 46), od téhož autora pochází i příspěvek "Mistr Jan z Rokycan“.47). Dalšími životopisnými studiemi jsou příspěvky dr. Kamila Krofty "Mistr Jan Rokycana" (převzatý z jeho knihy "Duchovní odkaz husitství“, 1947), rokycanského badatele Martina Kozáka "Mistr Jan Rokycana“, který vyšel v samostatné brožuře v r.1898 v Rokycanech, a velmi cenný příspěvek pražského městského archiváře dr. Josefa Teigeho z r.1898. Petros Cironis napsal úvodní stat "Mistr Jan a Rokycany"48) a závěrečnou kapitolu "Oslavy 500. výročí narození Mistra Jana z Rokycan r. (1897) 1898. V tomto projektu však chyběl další velmi důležitý článek -pohled současné historiografie na tuto nejen
72 Dnešní badatel i čtenář nad osobností Mistra Jana z Rokycan často krčí rameny. Byl to sice vynikající křesťanský theolog - reformátor a ideolog, ale co dál? František Palacký, V.V. Tomek, Zdeněk Nejedlý, Kamil Krofta a řada dalších významných českých historiků z hlediska národních dějin vysoce ocenila jeho vystoupení a životní snahy. Ctenář konce 20. století však o něm toho mnoho neví. Státní okresní archiv v Rokycanech se v r. 1996 ujal velmi náročného edičního úkolu - vydat k 600. výročí Mistra Jana z Rokycan, připadajícím na rok 1997 dvě obsahově velmi náročné publikace, kterými chce uctít život a dílo této významné osobnosti českého národa. První titul vyšel pod názvem "Život a dílo Mistra Jana z Rokycan" v rozsahu 100 tiskových stran velkého formátu a obsahuje velmi fundovanou historickou stat prof. Zdeňka Nejedlého "Mládí Mistra Jana z Rokycan 46), od téhož autora pochází i příspěvek "Mistr Jan z Rokycan“.47). Dalšími životopisnými studiemi jsou příspěvky dr. Kamila Krofty "Mistr Jan Rokycana" (převzatý z jeho knihy "Duchovní odkaz husitství“, 1947), rokycanského badatele Martina Kozáka "Mistr Jan Rokycana“, který vyšel v samostatné brožuře v r.1898 v Rokycanech, a velmi cenný příspěvek pražského městského archiváře dr. Josefa Teigeho z r.1898. Petros Cironis napsal úvodní stat "Mistr Jan a Rokycany"48) a závěrečnou kapitolu "Oslavy 500. výročí narození Mistra Jana z Rokycan r. (1897) 1898. V tomto projektu však chyběl další velmi důležitý článek -pohled současné historiografie na tuto nejen
Strana 73
73 významnou, ale i rozporuplnou osobnost českých dějin. Tuto velmi citelnou mezeru nám zaplnili současní znalci problematiky doby vlády krále Jiřího z Poděbrad, vědečtí pracovníci Historického ústavu Akademie věd ČR v Praze PhDr. Jaroslav Boubín, CSc. a PhDr. Jana Zachová, CSc., kteří se uvolili zpracovat nejen nové pojetí životopisu Mistra Jana, ale přinést na světlo světa i zcela nové historické prameny v podobě žalob českých katolíků na Mistra Jana, které se však v české historiografii objevovaly neuceleně jen okrajově. Důkladné studium této problematiky zejména ve vatikánských archivech přineslo své ovoce - zrodila se velmi cenná, původní a fundovaná práce pod názvem "Žaloby katoliků na Mistra Jana z Rokycan,“ která je významným přínosem do této problematiky. Po úvodním nahlédnutí do některých významných životopisných osudů Mistra Jana z pohledu dnešního historického výzkumu následuje kapitola pod názvem "Články Jana Rozkydala" (jak ironicky nazývali odpůrci Mistra Jana z Rokycan) a páteř celé této vzácné práce tvoří "Žaloby proti Mistru Janovi z Rokycan z roku 1461", které jsou kvůli autentičnosti podány jak v původním jejich zpracování, tj. v latině, tak i v českém překladu. Autoři dr. Jaroslav Boubín a dr. Jana Zachová v nejnovějším pohledu na náboženské a společenské působení Mistra Jana a na jeho dobu přináší několik nových myšlenek a odpovědí na dosud nezodpovězené otázky. Nejvíce čtenáře z Mistrova rodného města zaujme nová interpretace kolem letáku z r. 1412, který údajně vzešel z rokycanského kláštera řádu augustiánů a který byl namířen proti Husovi. Dle nejnovějších historických
73 významnou, ale i rozporuplnou osobnost českých dějin. Tuto velmi citelnou mezeru nám zaplnili současní znalci problematiky doby vlády krále Jiřího z Poděbrad, vědečtí pracovníci Historického ústavu Akademie věd ČR v Praze PhDr. Jaroslav Boubín, CSc. a PhDr. Jana Zachová, CSc., kteří se uvolili zpracovat nejen nové pojetí životopisu Mistra Jana, ale přinést na světlo světa i zcela nové historické prameny v podobě žalob českých katolíků na Mistra Jana, které se však v české historiografii objevovaly neuceleně jen okrajově. Důkladné studium této problematiky zejména ve vatikánských archivech přineslo své ovoce - zrodila se velmi cenná, původní a fundovaná práce pod názvem "Žaloby katoliků na Mistra Jana z Rokycan,“ která je významným přínosem do této problematiky. Po úvodním nahlédnutí do některých významných životopisných osudů Mistra Jana z pohledu dnešního historického výzkumu následuje kapitola pod názvem "Články Jana Rozkydala" (jak ironicky nazývali odpůrci Mistra Jana z Rokycan) a páteř celé této vzácné práce tvoří "Žaloby proti Mistru Janovi z Rokycan z roku 1461", které jsou kvůli autentičnosti podány jak v původním jejich zpracování, tj. v latině, tak i v českém překladu. Autoři dr. Jaroslav Boubín a dr. Jana Zachová v nejnovějším pohledu na náboženské a společenské působení Mistra Jana a na jeho dobu přináší několik nových myšlenek a odpovědí na dosud nezodpovězené otázky. Nejvíce čtenáře z Mistrova rodného města zaujme nová interpretace kolem letáku z r. 1412, který údajně vzešel z rokycanského kláštera řádu augustiánů a který byl namířen proti Husovi. Dle nejnovějších historických
Strana 74
74 výzkumů autorem onoho letáku nebyli mniši rokycanští, ale vznikl někde jinde a do Rokycan se dostal jako produkt tehdejší "politické" atmosféry. "Rokycanští kapitulárové, píše Dr. Boubín, "nejen čerpali z Husových spisů při své literární tvorbě, ale v kritickém roce 1412 to byli právě oni, kdo neváhali obrátit se na blízkého Husova přítele a kolegu Jakoubka ze Stříbra s informací o bojovném protihusitském letáku, který tehdy obíhal po venkově. To je zcela nový pohled na působení rokycanských mnichů, který je posunuje blíže k husitským myšlenkám a jejich přívržencům, nežli proti nim. Význam tohoto tvrzení je velmi značný a znamená pro regionální historiografii velký přínos a popud k přehodnocení úlohy mnichů rokycanského kláštera v době těsně před vypuknutím husitských bouří, i když na druhé straně musíme být přece jenom do jisté míry poněkud rezervovanější, uvážíme-li, že po dobytí Rokycan Žižkovými vojsky dne 12. února 1421 byl zdejší klášter husity téměř zpustošen a jeho probošt v sudu upálen. Autoři přináší k potěše regionální historiografie řadu dalších významných historických postřehů a nových impulsů ze života Mistra Jana, které dávají možnou odpověď i na některé otázky související s pozicí Rokycan na počátku husitské revoluce. Laický čtenář, jemuž se tato práce (i předchozí titul) dostanou do ruky, nechť se neleká autentických latinských textů, pocházejících z časů působení Mistra Jana, neboť autoři mu nabízejí velice precizní a srozumitelný překlad do češtiny. Doporučují rovněž některé autentické citace číst velmi pozorně a mít značnou trpělivost při snaze
74 výzkumů autorem onoho letáku nebyli mniši rokycanští, ale vznikl někde jinde a do Rokycan se dostal jako produkt tehdejší "politické" atmosféry. "Rokycanští kapitulárové, píše Dr. Boubín, "nejen čerpali z Husových spisů při své literární tvorbě, ale v kritickém roce 1412 to byli právě oni, kdo neváhali obrátit se na blízkého Husova přítele a kolegu Jakoubka ze Stříbra s informací o bojovném protihusitském letáku, který tehdy obíhal po venkově. To je zcela nový pohled na působení rokycanských mnichů, který je posunuje blíže k husitským myšlenkám a jejich přívržencům, nežli proti nim. Význam tohoto tvrzení je velmi značný a znamená pro regionální historiografii velký přínos a popud k přehodnocení úlohy mnichů rokycanského kláštera v době těsně před vypuknutím husitských bouří, i když na druhé straně musíme být přece jenom do jisté míry poněkud rezervovanější, uvážíme-li, že po dobytí Rokycan Žižkovými vojsky dne 12. února 1421 byl zdejší klášter husity téměř zpustošen a jeho probošt v sudu upálen. Autoři přináší k potěše regionální historiografie řadu dalších významných historických postřehů a nových impulsů ze života Mistra Jana, které dávají možnou odpověď i na některé otázky související s pozicí Rokycan na počátku husitské revoluce. Laický čtenář, jemuž se tato práce (i předchozí titul) dostanou do ruky, nechť se neleká autentických latinských textů, pocházejících z časů působení Mistra Jana, neboť autoři mu nabízejí velice precizní a srozumitelný překlad do češtiny. Doporučují rovněž některé autentické citace číst velmi pozorně a mít značnou trpělivost při snaze
Strana 75
75 pochopení jejich skutečného smyslu. Jde přece jenom o citace téměř pět set let staré! K náboženské a politické činnosti Mistra Jana z Rokycan se rovněž vztahuje i příspěvek Petrose Cironise Česko-řecké vztahy v 15. a 16. století“, který byl již uveřejněn ve sborníku Minulostí Rokycanska č.6/1996, v němž autor sleduje diplomatickou a náboženskou aktivitu Mistra Jana a českých utrakvistů o navázani těsnější ch kontaktů mezi českou stranou podobojí a Byzantskou říší a řeckým pravoslavím v letech 1451-1452. Jejich nadějný začátek však ztroskotal v důsledku pádu tehdejší metropole křesťanstva - Konstantinopole - dne 29. května 1453 do rukou Turků. Věříme, že čtení o Mistru Janovi z Rokycan, který předkládáme ve třech uvedených historických pracích, bude i pro laického čtenáře poutavé, a že úsilí minulých i současných historiků dosáhne svého účelu - připomenout veřejnosti její dávné kořeny, z nichž vzešel dnešek. Petros Cironis
75 pochopení jejich skutečného smyslu. Jde přece jenom o citace téměř pět set let staré! K náboženské a politické činnosti Mistra Jana z Rokycan se rovněž vztahuje i příspěvek Petrose Cironise Česko-řecké vztahy v 15. a 16. století“, který byl již uveřejněn ve sborníku Minulostí Rokycanska č.6/1996, v němž autor sleduje diplomatickou a náboženskou aktivitu Mistra Jana a českých utrakvistů o navázani těsnější ch kontaktů mezi českou stranou podobojí a Byzantskou říší a řeckým pravoslavím v letech 1451-1452. Jejich nadějný začátek však ztroskotal v důsledku pádu tehdejší metropole křesťanstva - Konstantinopole - dne 29. května 1453 do rukou Turků. Věříme, že čtení o Mistru Janovi z Rokycan, který předkládáme ve třech uvedených historických pracích, bude i pro laického čtenáře poutavé, a že úsilí minulých i současných historiků dosáhne svého účelu - připomenout veřejnosti její dávné kořeny, z nichž vzešel dnešek. Petros Cironis
Strana 76
76 Odkazy a poznámky 1) F. PALACKÝ. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě IV.2. Praha 1878. s. 575-576. 2) Srovn. i přílohu této publikace. 3) F. PALACKY, Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebrad (1450-1471). Wien 1860, s. 664-665. List přeložila z latiny Jana Zachová. 4) Úryvek je převzat z dosud nevydaného spisu J. JAFETA, Hlas strážného (opis rkp. Praha KNM IV A 6, s. 213). 5) Vzhledem ke skutečnosti, že tato publikace vychází v Rokycanech a je také především určena tamějšímu publiku, zaměřil jsem se v následujícím výkladu zejména na pokus o přesnější postižení klíčových událostí Rokycanova mládí, tedy na dobu, kdy budoucí husitský arcibiskup ještě působil ve svém rodném městě. Ostatním úsekům Rokycanova života, mnohem lépe známým, věnuji na tomto místě značně menší pozornost. 6) Zprávy Rokycanových současníků o jeho věku shrnul Z. NEJEDLÝ, Mládí M. Jana z Rokycan, Casopis Musea Království českého 73, 1899, s. 519, a takto je na uvedeném místě zrekapituloval: "Narodil se tedy Rokycana spíše před r. 1397 než po něm. Také události z jeho mládí nutí nás klásti rok narození jeho spíše dále." F. M. BARTOŠ, M. Jan Rokycana. In: TYŽ, Z Husových a Žižkových časů. Črty a podobizny. Praha 1925, s. 127, předpokládá, že se Rokycana narodil "asi počátkem 90tých let 14. stol.
76 Odkazy a poznámky 1) F. PALACKÝ. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě IV.2. Praha 1878. s. 575-576. 2) Srovn. i přílohu této publikace. 3) F. PALACKY, Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebrad (1450-1471). Wien 1860, s. 664-665. List přeložila z latiny Jana Zachová. 4) Úryvek je převzat z dosud nevydaného spisu J. JAFETA, Hlas strážného (opis rkp. Praha KNM IV A 6, s. 213). 5) Vzhledem ke skutečnosti, že tato publikace vychází v Rokycanech a je také především určena tamějšímu publiku, zaměřil jsem se v následujícím výkladu zejména na pokus o přesnější postižení klíčových událostí Rokycanova mládí, tedy na dobu, kdy budoucí husitský arcibiskup ještě působil ve svém rodném městě. Ostatním úsekům Rokycanova života, mnohem lépe známým, věnuji na tomto místě značně menší pozornost. 6) Zprávy Rokycanových současníků o jeho věku shrnul Z. NEJEDLÝ, Mládí M. Jana z Rokycan, Casopis Musea Království českého 73, 1899, s. 519, a takto je na uvedeném místě zrekapituloval: "Narodil se tedy Rokycana spíše před r. 1397 než po něm. Také události z jeho mládí nutí nás klásti rok narození jeho spíše dále." F. M. BARTOŠ, M. Jan Rokycana. In: TYŽ, Z Husových a Žižkových časů. Črty a podobizny. Praha 1925, s. 127, předpokládá, že se Rokycana narodil "asi počátkem 90tých let 14. stol.
Strana 77
77 7) Vodňanský (k němu srov. níže) sice hovoří o otci soukeníkovi, ale nejspíš omylem. Kovářský původ Rokycanův totiž naznačuje i znak jím užívaný, v němž byla znázorňována podkova. 8) J. SCHIFFNER, Anekdoten von M. Johann Rokyczana, geistlichen Oberhaupte der Utraquisten in Böhmen. In: Gallerie der interessantesten und merkwürdigsten Personen Böhmens, nebst der Beschreibung merkwürdiger böhmischer Landesseltenheiten alter und neuer Zeiten III. Prag 1802, s. 361. 9) Rokycana se o svých návštěvách Husových kázání výslovně zmínil při basilejských jednáních v roce 1433, když hovořil o Husovi: "... a ač jsem byl na mnohých jeho kázáních, skoro na tisíci, nikdy jsem neslyšel nějaký blud“. Srov. Deník PETRA ŽATECKÉHO (Liber diurnus). Přel. F. HEŘMANSKY. Praha 1953, s. 167. Později se o své přítomnosti na Husových kázáních v Praze zmínil i ve své Postile (srov. Postilla JANA ROKYCANY II. Ed. F. ŠIMEK. Praha 1929, s. 507). 10) Zprávy o Rokycanově mládí nejsystematičtěji shrnul Z. NEJEDLÝ, Mládí M. Jana z Rokycan, s. 517-534. Údaj o Janově návratu z Prahy do Rokycan přináší nejstarší známý Rokycanův životopis, pořízený Janem Vodňanským (srov. F. PALACKY, Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebrad, s. 661-663). Tato biografie je publikována níže v překladu Jany Zachové. 11) HILARII LITOMERICENSIS, S. Ecclesiae Pragensis Decani, Disputatio cum Ioanne Rokyczana coram Georgio, rege Bohemiae. Ed. B. W. STRAHL. Pragae 1775, s. 16. Patrně
77 7) Vodňanský (k němu srov. níže) sice hovoří o otci soukeníkovi, ale nejspíš omylem. Kovářský původ Rokycanův totiž naznačuje i znak jím užívaný, v němž byla znázorňována podkova. 8) J. SCHIFFNER, Anekdoten von M. Johann Rokyczana, geistlichen Oberhaupte der Utraquisten in Böhmen. In: Gallerie der interessantesten und merkwürdigsten Personen Böhmens, nebst der Beschreibung merkwürdiger böhmischer Landesseltenheiten alter und neuer Zeiten III. Prag 1802, s. 361. 9) Rokycana se o svých návštěvách Husových kázání výslovně zmínil při basilejských jednáních v roce 1433, když hovořil o Husovi: "... a ač jsem byl na mnohých jeho kázáních, skoro na tisíci, nikdy jsem neslyšel nějaký blud“. Srov. Deník PETRA ŽATECKÉHO (Liber diurnus). Přel. F. HEŘMANSKY. Praha 1953, s. 167. Později se o své přítomnosti na Husových kázáních v Praze zmínil i ve své Postile (srov. Postilla JANA ROKYCANY II. Ed. F. ŠIMEK. Praha 1929, s. 507). 10) Zprávy o Rokycanově mládí nejsystematičtěji shrnul Z. NEJEDLÝ, Mládí M. Jana z Rokycan, s. 517-534. Údaj o Janově návratu z Prahy do Rokycan přináší nejstarší známý Rokycanův životopis, pořízený Janem Vodňanským (srov. F. PALACKY, Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebrad, s. 661-663). Tato biografie je publikována níže v překladu Jany Zachové. 11) HILARII LITOMERICENSIS, S. Ecclesiae Pragensis Decani, Disputatio cum Ioanne Rokyczana coram Georgio, rege Bohemiae. Ed. B. W. STRAHL. Pragae 1775, s. 16. Patrně
Strana 78
78 ještě starší, byť ne tak přesvědčivé tvrzení o tom, že Rokycana byl v mládí přijat do řádu augustiniánských kanovníků a později ho opustil, přináší třeboňský Dialog mezi katolíkem a zákoníkem (srov. R. URBÁNEK, Věk poděbradský III. Praha 1930, s. 63). 12) Naposledy o založení kláštera v Rokycanech informuje P. CIRONIS, Historie města Rokycan I. Rokycany 1996, s. 23-24. Nově dějiny rokycanské kanonie zpracoval J. KADLEC, Rokytzan - Rokycany. In: F. ROHRIG (Hrsg.), Die Stifte der Augustiner-Chorherren in Böhmen, Mähren und Ungarn. Klosterneuburg - Wien 1994, s. 203-212. K českým konventům augustiniánů-kanovníků srov. vedle výše zmíněné publikace zejména F. MACHILEK, Die Augustiner-Chorherren in Böhmen und Mähren, Archiv für Kirchengeschichte Böhmen — Mähren - Schlesien 4, 1976, s. 107-144, a I. HLAVÁČEK, Zum Alltagsleben in böhmischen Klöstern des Spätmittelalters mit besonderer Berücksichtigung der Augustiner-Chorherren. In: Klösterliche Sachkultur des Spätmittelalters. Wien 1980, s. 169-193. Starší literatura je zaznamenána ve zmíněných publikacích a také ji uvádí J. SVATEK, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, Sborník archivních prací 20, 1970, s. 523-525. 13) K těmto otázkám srov. v poslední době například J. SPĚVÁČEK, Devotio moderna, Čechy a roudnická reforma (K úsilí o změnu mentalit v období rostoucí krize morálních hodnot), Mediaevalia historica Bohemica 4, 1995, s. 171-197, a F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II. Praha 1993, s. 44-45. 14) K Simonovi srov. zejména J. NECHUTOVÁ, Simone Fidati da Cassia a počátky české reformace, Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity E 28, 1983, s. 241-247.
78 ještě starší, byť ne tak přesvědčivé tvrzení o tom, že Rokycana byl v mládí přijat do řádu augustiniánských kanovníků a později ho opustil, přináší třeboňský Dialog mezi katolíkem a zákoníkem (srov. R. URBÁNEK, Věk poděbradský III. Praha 1930, s. 63). 12) Naposledy o založení kláštera v Rokycanech informuje P. CIRONIS, Historie města Rokycan I. Rokycany 1996, s. 23-24. Nově dějiny rokycanské kanonie zpracoval J. KADLEC, Rokytzan - Rokycany. In: F. ROHRIG (Hrsg.), Die Stifte der Augustiner-Chorherren in Böhmen, Mähren und Ungarn. Klosterneuburg - Wien 1994, s. 203-212. K českým konventům augustiniánů-kanovníků srov. vedle výše zmíněné publikace zejména F. MACHILEK, Die Augustiner-Chorherren in Böhmen und Mähren, Archiv für Kirchengeschichte Böhmen — Mähren - Schlesien 4, 1976, s. 107-144, a I. HLAVÁČEK, Zum Alltagsleben in böhmischen Klöstern des Spätmittelalters mit besonderer Berücksichtigung der Augustiner-Chorherren. In: Klösterliche Sachkultur des Spätmittelalters. Wien 1980, s. 169-193. Starší literatura je zaznamenána ve zmíněných publikacích a také ji uvádí J. SVATEK, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, Sborník archivních prací 20, 1970, s. 523-525. 13) K těmto otázkám srov. v poslední době například J. SPĚVÁČEK, Devotio moderna, Čechy a roudnická reforma (K úsilí o změnu mentalit v období rostoucí krize morálních hodnot), Mediaevalia historica Bohemica 4, 1995, s. 171-197, a F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II. Praha 1993, s. 44-45. 14) K Simonovi srov. zejména J. NECHUTOVÁ, Simone Fidati da Cassia a počátky české reformace, Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity E 28, 1983, s. 241-247.
Strana 79
79 15) A. VIDMANOVA, Stoupenci a protivníci Mistra Jana Husi, Husitský Tábor 4, 1981, s. 52-53, ukazuje, že mezi mnichy to byli právě augustiniáni-kanovníci, kteří měli k Husovi nejblíže. 16) Srov. A. SCHMIDTOVÁ, Husova collecta Ad te levavi jako pramen epištolní postily br. Václava Paška, řeholního kanovníka v Rokycanech, Listy filologické 3, 1955, s. 231-235, 4, 1956, s. 71-79, i článek uvedený v předchozí poznámce. Skepticky se ke zdůrazňování tohoto faktu staví J. KADLEC, Rokytzan - Rokycany, s. 205. 17) TAMTÉŽ. Tractatus responsivus byl dříve chybně interpretován (na základě mylného pochopení úvodní pasáže) jako dílo namířené proti rokycanským mnichům a navíc i jako práce Husova. Teprve F. M. BARTOS, M. J. Hussii tractatus responsivus, Casopis Národního musea 101, 1927, s. 23-35, rozpoznal Jakoubkovo autorství, jež je dnes obecněji přijímáno. Srov. P. SPUNAR, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post universitatem Pragensem conditam illustrans I. Wratislaviae - Varsaviae - Cracoviae - Gedani Lodziae 1985, č. 620, s. 232-233. Spis byl vydán pod názvem MISTRA JANA HUSI Tractatus responsivus. Ed. S. H. THOMSON. Praha 1927. 18) Tuto skutečnost naznačuje i níže publikovaný Vodňanského životopis. 19) Rokycana promoval na podzim roku 1415. Délka bakalářského studia na artistické fakultě sice často kolísala, obvykle se však pohybovala kolem dvou let (srov. výklad F. ŠMAHELA in: Dějiny Univerzity Karlovy I. Praha 1995, s. 121).
79 15) A. VIDMANOVA, Stoupenci a protivníci Mistra Jana Husi, Husitský Tábor 4, 1981, s. 52-53, ukazuje, že mezi mnichy to byli právě augustiniáni-kanovníci, kteří měli k Husovi nejblíže. 16) Srov. A. SCHMIDTOVÁ, Husova collecta Ad te levavi jako pramen epištolní postily br. Václava Paška, řeholního kanovníka v Rokycanech, Listy filologické 3, 1955, s. 231-235, 4, 1956, s. 71-79, i článek uvedený v předchozí poznámce. Skepticky se ke zdůrazňování tohoto faktu staví J. KADLEC, Rokytzan - Rokycany, s. 205. 17) TAMTÉŽ. Tractatus responsivus byl dříve chybně interpretován (na základě mylného pochopení úvodní pasáže) jako dílo namířené proti rokycanským mnichům a navíc i jako práce Husova. Teprve F. M. BARTOS, M. J. Hussii tractatus responsivus, Casopis Národního musea 101, 1927, s. 23-35, rozpoznal Jakoubkovo autorství, jež je dnes obecněji přijímáno. Srov. P. SPUNAR, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post universitatem Pragensem conditam illustrans I. Wratislaviae - Varsaviae - Cracoviae - Gedani Lodziae 1985, č. 620, s. 232-233. Spis byl vydán pod názvem MISTRA JANA HUSI Tractatus responsivus. Ed. S. H. THOMSON. Praha 1927. 18) Tuto skutečnost naznačuje i níže publikovaný Vodňanského životopis. 19) Rokycana promoval na podzim roku 1415. Délka bakalářského studia na artistické fakultě sice často kolísala, obvykle se však pohybovala kolem dvou let (srov. výklad F. ŠMAHELA in: Dějiny Univerzity Karlovy I. Praha 1995, s. 121).
Strana 80
80 20) Takovou situaci v konventu v zásadě předpokládají oba autoři nejnovějších výkladů dějin rokycanského kláštera, J. Kadlec a P. Cironis. 21) Předložený výklad je nutno ještě doplnit následující informací. Interpretace Rokycanova dětství nutně závisí na tom, zda dáváme přednost jeho nejstaršímu známému vylíčení u AENEASE SYLVIA, Historie česká. Přel. J. VIČAR. Praha 1911, s. 115, nebo pozdějšímu popisu obsaženému v již zmiňované práci Vodňanského. Podle Sylvia mladičký Jan prostě odchází do Prahy, kde pak vystuduje jako žák Jakoubkův. Vodňanský je naopak podrobnější a do tohoto výkladu vsouvá Rokycanův návrat do rodného města, spojený s jeho pobytem v tamějším klášteře. Pokud jde o ono působení v augustiniánském konventu, měl Vodňanský - jak naznačují i jiné prameny — zřejmě pravdu a nepřímo tak podal doklad o alespoň dílčí spolehlivosti svého podání. Novější historikové se proto při líčení Rokycanova dětství a raného mládí přidržují v zásadě dvou hlavních linií. Podle jedné z nich (F. M. BARTOŠ, M. Jan Rokycana, s. 127) odešel Jan od rodičů nejprve do kláštera a teprve poté do Prahy, podle druhé (K. KROFTA, Mistr Jan Rokycana. Rokycany 1911, s. 3-4) je v zásadě respektován výklad Vodňanského. Tento mi připadá pravděpodobnější, neboť do něj lze lépe zabudovat i vlastní Rokycanův údaj o tom, že slyšel mnoho Husových kázání (sám jejich počet odhaduje — možná nadneseně - na téměř tisíc). Jan tedy (jak rozpoznal F. M. BARTOŠ, Mládí M. Jana Rokycany, ČČM 96, 1922, s. 76) musel být posluchačem v kapli Betlémské minimálně od roku 1410, takže Bartoš je nucen předpokládat minimálně pětileté Rokycanovo studium na bakaláře. I proto bych dal přednost líčení Vodňanského a Rokycanovy návštěvy Husových kázání bych předpokládal již při jeho prvém pobytu v Praze.
80 20) Takovou situaci v konventu v zásadě předpokládají oba autoři nejnovějších výkladů dějin rokycanského kláštera, J. Kadlec a P. Cironis. 21) Předložený výklad je nutno ještě doplnit následující informací. Interpretace Rokycanova dětství nutně závisí na tom, zda dáváme přednost jeho nejstaršímu známému vylíčení u AENEASE SYLVIA, Historie česká. Přel. J. VIČAR. Praha 1911, s. 115, nebo pozdějšímu popisu obsaženému v již zmiňované práci Vodňanského. Podle Sylvia mladičký Jan prostě odchází do Prahy, kde pak vystuduje jako žák Jakoubkův. Vodňanský je naopak podrobnější a do tohoto výkladu vsouvá Rokycanův návrat do rodného města, spojený s jeho pobytem v tamějším klášteře. Pokud jde o ono působení v augustiniánském konventu, měl Vodňanský - jak naznačují i jiné prameny — zřejmě pravdu a nepřímo tak podal doklad o alespoň dílčí spolehlivosti svého podání. Novější historikové se proto při líčení Rokycanova dětství a raného mládí přidržují v zásadě dvou hlavních linií. Podle jedné z nich (F. M. BARTOŠ, M. Jan Rokycana, s. 127) odešel Jan od rodičů nejprve do kláštera a teprve poté do Prahy, podle druhé (K. KROFTA, Mistr Jan Rokycana. Rokycany 1911, s. 3-4) je v zásadě respektován výklad Vodňanského. Tento mi připadá pravděpodobnější, neboť do něj lze lépe zabudovat i vlastní Rokycanův údaj o tom, že slyšel mnoho Husových kázání (sám jejich počet odhaduje — možná nadneseně - na téměř tisíc). Jan tedy (jak rozpoznal F. M. BARTOŠ, Mládí M. Jana Rokycany, ČČM 96, 1922, s. 76) musel být posluchačem v kapli Betlémské minimálně od roku 1410, takže Bartoš je nucen předpokládat minimálně pětileté Rokycanovo studium na bakaláře. I proto bych dal přednost líčení Vodňanského a Rokycanovy návštěvy Husových kázání bych předpokládal již při jeho prvém pobytu v Praze.
Strana 81
81 22) O koho konkrétně mělo jít, není známo. F. M. BARTOŠ, Mládí M. Jana Rokycany, s. 76, se ho v jedné ze svých smělých kombinací pokusil ztotožnit se synem bohatého měšťana Kříže, proslulého zakladatele Betlémské kaple na Starém Městě pražském. 23) Autorem nejvýznamnější monografie o Jakoubkovi ze Stříbra je P. DE VOOGHT, Jacobellus de Stříbro († 1429), premier théologien du hussitisme. Louvain 1972. 24) Nejpodrobněji o této události referuje H. KAMINSKY, A History of the Hussite Revolution. Berkeley - Los Angeles 1967, s. 467-476. 25) Novějším historikům připadala Eneášova zpráva o Žižkově smíření s Rokycanou před obleženou Prahou zpravidla příliš neuvěřitelná na to, aby mohla být pravdivá. Teprve F. M. BARTOŠ, Studie o Žižkovi a jeho době I. Žižka a Rokycana, Časopis Národního musea 98, 1924, s. 2-9, se pokusil důkladným zpracováním známých historických pramenů obhájit její věrohodnost, ale i jeho interpretace byla většinou zamítnuta. Nejnověji F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III. Praha 1993, s. 152 se k dané zprávě sice staví daleko skeptičtěji, ale možnost Rokycanových zásluh o nový mír mezi Žižkou a Pražany v zásadě připouští. 26) Jakoubek zemřel nedlouho poté, již v srpnu 1429. 27) Citát je převzat ze stati F. M. BARTOŠE, Z úspěchů husitské propagandy, ČČM 101, 1927, s. 124-126. Podrobné líčení jednání basilejského koncilu s českými vyslanci přináší Deník PETRA ŽATECKÉHO (Liber diurnus). Vyd. F. HEŘMANSKÝ. Praha 1953.
81 22) O koho konkrétně mělo jít, není známo. F. M. BARTOŠ, Mládí M. Jana Rokycany, s. 76, se ho v jedné ze svých smělých kombinací pokusil ztotožnit se synem bohatého měšťana Kříže, proslulého zakladatele Betlémské kaple na Starém Městě pražském. 23) Autorem nejvýznamnější monografie o Jakoubkovi ze Stříbra je P. DE VOOGHT, Jacobellus de Stříbro († 1429), premier théologien du hussitisme. Louvain 1972. 24) Nejpodrobněji o této události referuje H. KAMINSKY, A History of the Hussite Revolution. Berkeley - Los Angeles 1967, s. 467-476. 25) Novějším historikům připadala Eneášova zpráva o Žižkově smíření s Rokycanou před obleženou Prahou zpravidla příliš neuvěřitelná na to, aby mohla být pravdivá. Teprve F. M. BARTOŠ, Studie o Žižkovi a jeho době I. Žižka a Rokycana, Časopis Národního musea 98, 1924, s. 2-9, se pokusil důkladným zpracováním známých historických pramenů obhájit její věrohodnost, ale i jeho interpretace byla většinou zamítnuta. Nejnověji F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III. Praha 1993, s. 152 se k dané zprávě sice staví daleko skeptičtěji, ale možnost Rokycanových zásluh o nový mír mezi Žižkou a Pražany v zásadě připouští. 26) Jakoubek zemřel nedlouho poté, již v srpnu 1429. 27) Citát je převzat ze stati F. M. BARTOŠE, Z úspěchů husitské propagandy, ČČM 101, 1927, s. 124-126. Podrobné líčení jednání basilejského koncilu s českými vyslanci přináší Deník PETRA ŽATECKÉHO (Liber diurnus). Vyd. F. HEŘMANSKÝ. Praha 1953.
Strana 82
82 28) Věrohodnost pozdního svědectví Jana Blahoslava o příbuzenském poměru mezi Rokycanou a bratrem Řehořem odmítl například F. M. BARTOŠ, Původ a rodina Bratra Rehoře, tvůrce Jednoty bratrské, Jihočeský sborník historický 39, 1970, s. 58-66; M. FLEGL, K otázce původu bratra Řehoře, Křesťanská revue 41, 1974, s. 219-223; TÝŽ, K otázce sociálního původu bratra Řehoře a jeho literárních počátků, Listy filologické 100, 1977, s. 88-94. 29) Těmito slovy později například líčili svůj prvotní vztah k výmluvnému týnskému kazateli: "Věz, že sme chtěli vám rádi pokorně poddáni býti a poslušni ve všem, věříce vám víc než samým sobě i všem lidem na světě tak, že což byšte řekli: zlé jest, to za zlé míti, a což za dobré, to za dobré, a čehož byšte se kázali varovati, toho se vystříhati, a což byšte kázali činiti, to činiti s milostí nemajíce sami v tom soudu, ale vašemu rozsouzení úplně věříce" (Akty Jednoty bratrské II. Vyd. J. BIDLO. Brno 1923, s. 2). Rokycana se proto musel veřejně ospravedlňovat z podezření, že dal popud k založení nové církve: "Pak mluvie a píší, že by takové výtržky a naučenie scestná z mých kázaní měli. Odpoviedám k tomu: Před pánem Bohem mi křivdu činie, neb takové věci a naučenie i jich smyšlenky nikdy sú mi s povolením v srdce nevstúpily, ale odporen jsem jim býval a jsem. Než oni že písma svatého a svatých doktoruov nepřivodie (neb jich k svým smyšlenkám nemají ani k svým skutkuom a jednání, kteráž začali, čím tvrditi mohú), i křivým připisováním mnú to by nahraditi chtěli." Srov. Akty Jednoty bratrské II., s. 15. 30) Srov. například M. PAULOVÁ, Styky českých husitů s cařihradskou církví na základě církevních poměrů byzantských, ČČM 92, 1918, s. 1-20, 111-121, 215-228, 306-319, 93, 1919, s. 17-33; TAZ, L'Empire byzantin et les Tcheques avant la chute de Constantinople, Byzantinoslavica 14, 1953, s. 158-225; A. SALAC, Constantinople et Prague en 1452. Praha
82 28) Věrohodnost pozdního svědectví Jana Blahoslava o příbuzenském poměru mezi Rokycanou a bratrem Řehořem odmítl například F. M. BARTOŠ, Původ a rodina Bratra Rehoře, tvůrce Jednoty bratrské, Jihočeský sborník historický 39, 1970, s. 58-66; M. FLEGL, K otázce původu bratra Řehoře, Křesťanská revue 41, 1974, s. 219-223; TÝŽ, K otázce sociálního původu bratra Řehoře a jeho literárních počátků, Listy filologické 100, 1977, s. 88-94. 29) Těmito slovy později například líčili svůj prvotní vztah k výmluvnému týnskému kazateli: "Věz, že sme chtěli vám rádi pokorně poddáni býti a poslušni ve všem, věříce vám víc než samým sobě i všem lidem na světě tak, že což byšte řekli: zlé jest, to za zlé míti, a což za dobré, to za dobré, a čehož byšte se kázali varovati, toho se vystříhati, a což byšte kázali činiti, to činiti s milostí nemajíce sami v tom soudu, ale vašemu rozsouzení úplně věříce" (Akty Jednoty bratrské II. Vyd. J. BIDLO. Brno 1923, s. 2). Rokycana se proto musel veřejně ospravedlňovat z podezření, že dal popud k založení nové církve: "Pak mluvie a píší, že by takové výtržky a naučenie scestná z mých kázaní měli. Odpoviedám k tomu: Před pánem Bohem mi křivdu činie, neb takové věci a naučenie i jich smyšlenky nikdy sú mi s povolením v srdce nevstúpily, ale odporen jsem jim býval a jsem. Než oni že písma svatého a svatých doktoruov nepřivodie (neb jich k svým smyšlenkám nemají ani k svým skutkuom a jednání, kteráž začali, čím tvrditi mohú), i křivým připisováním mnú to by nahraditi chtěli." Srov. Akty Jednoty bratrské II., s. 15. 30) Srov. například M. PAULOVÁ, Styky českých husitů s cařihradskou církví na základě církevních poměrů byzantských, ČČM 92, 1918, s. 1-20, 111-121, 215-228, 306-319, 93, 1919, s. 17-33; TAZ, L'Empire byzantin et les Tcheques avant la chute de Constantinople, Byzantinoslavica 14, 1953, s. 158-225; A. SALAC, Constantinople et Prague en 1452. Praha
Strana 83
83 1958; TYŽ, List církve cařihradské pražským utrakvistům z 18. ledna 1452, Listy filologické 76, 1953, s. 236-248; TYŽ, Odpověď pražských utrakvistů na list cařihradské církve, datovaný 18.1.1452, Listy filologické 77, 1954, s. 219-236; F. M. BARTOS, A Delegate of the Hussite Church to Constantinopole, Byzantinoslavica 24, 1963, s. 287-292, 25, 1964, s. 69-74. 31) Nejednoznačný vztah obou velkých historických postav husitského období pěkně vylíčil v drobném příspěvku J. VÁLKA, Husitský král a jeho arcibiskup, Z kralické tvrze 5, 1971, s. 45-51. 32) Přehled Janova učení se pokusil podat F. ŠIMEK, Učení M. Jana Rokycany. Praha 1938. 33) F. G. HEYMANN, John Rokycana - Church Reformer between Hus and Luther, Church History 28, 1959, s. 240-280. 34) Jeho cenný soupis podnikl F. M. BARTOŠ, Literární činnost N. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Jana Payna. Praha 1928, s. 14-55. Rokycanu jako velkého slovesného tvůrce rehabilitoval a první ocenil J. GOLL, Rokycanova Postilla, ČČM 53, 1879, s. 59-70, 199-211. O poznání a zpřístupnění Rokycanova literárního díla se nejvíce zasloužil F. ŠIMEK, K pramenům Rokycanovy Postilly, LF 58, 1931, s. 157-159; TYŽ, Latinská postila Rokycanova z r. 1468/1469, LF 63, 1936, s. 125-129; TÝŽ, M. Jan Rokycana, obránce pravdy a zákona božího. Praha 1949; TYŽ, M. Jan Rokycana, in: R. HOLINKA (ed.), Hrdinové a věštci českého národa. Přerov 1948, s. 246-268; TYŽ, Neznámá sbírka kázání Rokycanových, Sborník filologický 11, 1936, s. 1-73; TÝŽ, Několik pozoruhodných slov z Rokycanových postil, Strahovská
83 1958; TYŽ, List církve cařihradské pražským utrakvistům z 18. ledna 1452, Listy filologické 76, 1953, s. 236-248; TYŽ, Odpověď pražských utrakvistů na list cařihradské církve, datovaný 18.1.1452, Listy filologické 77, 1954, s. 219-236; F. M. BARTOS, A Delegate of the Hussite Church to Constantinopole, Byzantinoslavica 24, 1963, s. 287-292, 25, 1964, s. 69-74. 31) Nejednoznačný vztah obou velkých historických postav husitského období pěkně vylíčil v drobném příspěvku J. VÁLKA, Husitský král a jeho arcibiskup, Z kralické tvrze 5, 1971, s. 45-51. 32) Přehled Janova učení se pokusil podat F. ŠIMEK, Učení M. Jana Rokycany. Praha 1938. 33) F. G. HEYMANN, John Rokycana - Church Reformer between Hus and Luther, Church History 28, 1959, s. 240-280. 34) Jeho cenný soupis podnikl F. M. BARTOŠ, Literární činnost N. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Jana Payna. Praha 1928, s. 14-55. Rokycanu jako velkého slovesného tvůrce rehabilitoval a první ocenil J. GOLL, Rokycanova Postilla, ČČM 53, 1879, s. 59-70, 199-211. O poznání a zpřístupnění Rokycanova literárního díla se nejvíce zasloužil F. ŠIMEK, K pramenům Rokycanovy Postilly, LF 58, 1931, s. 157-159; TYŽ, Latinská postila Rokycanova z r. 1468/1469, LF 63, 1936, s. 125-129; TÝŽ, M. Jan Rokycana, obránce pravdy a zákona božího. Praha 1949; TYŽ, M. Jan Rokycana, in: R. HOLINKA (ed.), Hrdinové a věštci českého národa. Přerov 1948, s. 246-268; TYŽ, Neznámá sbírka kázání Rokycanových, Sborník filologický 11, 1936, s. 1-73; TÝŽ, Několik pozoruhodných slov z Rokycanových postil, Strahovská
Strana 84
84 knihovna 5-6, 1970-1971, s. 209-212; TÝŽ, Nové rukopisy Rokycanovy Postily, LF 69, 1942, s. 259-272; TÝŽ, O pramenech Rokycanova českého výkladu na evangelium sv. Lukáše, Sborník filologický 12, 1945, s. 115-152; TÝŽ, O rukopisném podání Rokycanovy Postilly, LF 57, 1930, s. 120-131; TYŽ, Postilla Jana Rokycany I.-II. Praha 1928-1929; TÝŽ, Soud Komenského o Rokycanovi, Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 15, 1940, s. 56-65; TYŽ, Traktát M. Jana Rokycany o přijímání krve - Contra sex propositiones frivolas, VKČSN 1940; TYŽ, Učení M. Jana Rokycany. Praha 1938. 35) Jistě i z tohoto důvodu z ní bylo dosud uspořádáno několik antologií. Vedle již zmíněných prací Šimkových srov. hlavně H. HRUBY, Jak soudí M. Jan Rokycana ve své Postille o životě církevním v Čechách, in: Rozpravy filologické věnované Janu Gebauerovi. Praha 1898, s. 124-133; TYŽ, České postilly. Praha 1901, s. 66-151. 36) F. ŠIMEK, M. Jan Rokycana, s. 165-166. 37) F. ŠIMEK, Učení M. Jana Rokycany, s. 150. 38) F. ŠIMEK, Učení M. Jana Rokycany, s. 151. 39) Antologii nejpůsobivějších výroků sestavenou z dobové písně jsem převzal od J. VÁLKY, Husitský král a jeho arcibiskup, s. 45. 40) Literatura o Janu Rokycanovi je dnes velmi bohatá, ačkoliv dosud neobsahuje žádnou reprezentativní monografii o této velké postavě českých dějin. V našem století se o poznání jeho životních osudů nejvíce zasloužil F. M. BARTOŠ, Husitská revoluce II. Vláda bratrstev a její pád. Praha 1966, passim; TYŽ, Chelčický a Rokycana, Listy filologické 48, 1921,
84 knihovna 5-6, 1970-1971, s. 209-212; TÝŽ, Nové rukopisy Rokycanovy Postily, LF 69, 1942, s. 259-272; TÝŽ, O pramenech Rokycanova českého výkladu na evangelium sv. Lukáše, Sborník filologický 12, 1945, s. 115-152; TÝŽ, O rukopisném podání Rokycanovy Postilly, LF 57, 1930, s. 120-131; TYŽ, Postilla Jana Rokycany I.-II. Praha 1928-1929; TÝŽ, Soud Komenského o Rokycanovi, Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 15, 1940, s. 56-65; TYŽ, Traktát M. Jana Rokycany o přijímání krve - Contra sex propositiones frivolas, VKČSN 1940; TYŽ, Učení M. Jana Rokycany. Praha 1938. 35) Jistě i z tohoto důvodu z ní bylo dosud uspořádáno několik antologií. Vedle již zmíněných prací Šimkových srov. hlavně H. HRUBY, Jak soudí M. Jan Rokycana ve své Postille o životě církevním v Čechách, in: Rozpravy filologické věnované Janu Gebauerovi. Praha 1898, s. 124-133; TYŽ, České postilly. Praha 1901, s. 66-151. 36) F. ŠIMEK, M. Jan Rokycana, s. 165-166. 37) F. ŠIMEK, Učení M. Jana Rokycany, s. 150. 38) F. ŠIMEK, Učení M. Jana Rokycany, s. 151. 39) Antologii nejpůsobivějších výroků sestavenou z dobové písně jsem převzal od J. VÁLKY, Husitský král a jeho arcibiskup, s. 45. 40) Literatura o Janu Rokycanovi je dnes velmi bohatá, ačkoliv dosud neobsahuje žádnou reprezentativní monografii o této velké postavě českých dějin. V našem století se o poznání jeho životních osudů nejvíce zasloužil F. M. BARTOŠ, Husitská revoluce II. Vláda bratrstev a její pád. Praha 1966, passim; TYŽ, Chelčický a Rokycana, Listy filologické 48, 1921,
Strana 85
85 s. 30-40, 118-135; TYŽ, Ještě jeden biblický výklad Rokycanův, Reformační sborník 8, 1946, s. 125; TYŽ, Neznámá díla Jana Rokycany v musejních rukopisech, ČČM 93, 1919, s. 9-17; TYŽ, Nová postila M. Jana Rokycany, Reformační sborník 5, 1934, s. 94-96; TYŽ, Nová postila M. Jana Rokycany, Reformační sborník 7, 1939, s. 158-160; TÝŽ, Nová postila M. Jana Rokycany, JSH 21, 1952, s. 36-37; TYŽ, Poslední bitva M. J. Rokycany, Křesťanská revue 22, 1955, s. 312-317; TYŽ, Rokycana za t. zv. druhého pronásledování Jednoty, ČNM 99, 1925, s. 71-75 (uvádím zde pouze některé z prací, jež nejsou citovány výše), a R. URBÁNEK, Věk poděbradský I.-IV. Praha 1915-1962, passim. Zmínku si na tomto místě zaslouží i velké monografie o Jiřím z Poděbrad, v nichž je volenému pražskému arcibiskupovi zákonitě věnováno hodně místa - F. G. HEYMANN, George of Bohemia, King of Heretics. Princeton 1965; O. ODLOŽILIK, The Hussite King. Bohemia in European Affairs, 1440-1471. Rutgers 1965; J. MACEK, Jiří z Poděbrad. Praha 1967. O Rokycanově úloze v dějinách utrakvistické církve pojednal F. HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu II.-III. Praha 1947-1948, passim. Mezi pracemi z poslední doby je nutno na předním místě uvést monumentální dílo F. ŠMAHELA, Husitská revoluce III.-IV. Praha 1993, passim. Výrazný portrét Jana Rokycany nedávno podal i P. ČORNEJ, Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha 1992, passim. 41) Nejsystematičtěji se jimi dosud zabýval R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., s. 39-89. 42) Psal o něm R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., s. 41-43. 43) Opět nejpodrobnější výklad o tomto díle podává R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., zvláště s. 59-71. Ve svém
85 s. 30-40, 118-135; TYŽ, Ještě jeden biblický výklad Rokycanův, Reformační sborník 8, 1946, s. 125; TYŽ, Neznámá díla Jana Rokycany v musejních rukopisech, ČČM 93, 1919, s. 9-17; TYŽ, Nová postila M. Jana Rokycany, Reformační sborník 5, 1934, s. 94-96; TYŽ, Nová postila M. Jana Rokycany, Reformační sborník 7, 1939, s. 158-160; TÝŽ, Nová postila M. Jana Rokycany, JSH 21, 1952, s. 36-37; TYŽ, Poslední bitva M. J. Rokycany, Křesťanská revue 22, 1955, s. 312-317; TYŽ, Rokycana za t. zv. druhého pronásledování Jednoty, ČNM 99, 1925, s. 71-75 (uvádím zde pouze některé z prací, jež nejsou citovány výše), a R. URBÁNEK, Věk poděbradský I.-IV. Praha 1915-1962, passim. Zmínku si na tomto místě zaslouží i velké monografie o Jiřím z Poděbrad, v nichž je volenému pražskému arcibiskupovi zákonitě věnováno hodně místa - F. G. HEYMANN, George of Bohemia, King of Heretics. Princeton 1965; O. ODLOŽILIK, The Hussite King. Bohemia in European Affairs, 1440-1471. Rutgers 1965; J. MACEK, Jiří z Poděbrad. Praha 1967. O Rokycanově úloze v dějinách utrakvistické církve pojednal F. HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu II.-III. Praha 1947-1948, passim. Mezi pracemi z poslední doby je nutno na předním místě uvést monumentální dílo F. ŠMAHELA, Husitská revoluce III.-IV. Praha 1993, passim. Výrazný portrét Jana Rokycany nedávno podal i P. ČORNEJ, Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha 1992, passim. 41) Nejsystematičtěji se jimi dosud zabýval R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., s. 39-89. 42) Psal o něm R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., s. 41-43. 43) Opět nejpodrobnější výklad o tomto díle podává R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., zvláště s. 59-71. Ve svém
Strana 86
86 monumentálním soupisu ho uvádí P. SPUNAR, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post Universitatem Pragensem conditam illustrans II. Warsaviae - Pragae 1995, č. 365, s. 182-183. Detailní rozbor spisku Jana Příbrama, který je do zmiňované práce v jejím závěru rovněž zahrnut, podnikl J. KADLEC, Námitky M. Jana z Příbramě proti M. Janovi z Rokycan, Vlastivědný sborník Podbrdska 14, 1978, s. 15-21. O pražském usnesení z roku 1427, jehož výtah tvoří poslední kapitolu celého spisu, podává základní informaci B. ZILYNSKÁ, Husitské synody v Čechách 1418-1440. Praha 1985, s. 19. 44) Úvahy o původu díla spolu s přehledem starších názorů na toto téma přináší R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., s. 46-47. 45) F. PALACKY, Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebrad (1450-1471). Wien 1860, s. 661-663. 46) Zdeněk Nejedlý, Mládí M. Jana z Rokycan, Casopis Musea Království českého, roč. 73, 1899. 47) Zdeněk Nejedlý, M. Jan z Rokycan, Světozor, roč. XXXII, č. 40, 12. srpna 1898. 48) JUDr., PhDr. Josef Teige, Rokycanské listy, roč. II, č. 16, 13. srpna 1898, str. 124.
86 monumentálním soupisu ho uvádí P. SPUNAR, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post Universitatem Pragensem conditam illustrans II. Warsaviae - Pragae 1995, č. 365, s. 182-183. Detailní rozbor spisku Jana Příbrama, který je do zmiňované práce v jejím závěru rovněž zahrnut, podnikl J. KADLEC, Námitky M. Jana z Příbramě proti M. Janovi z Rokycan, Vlastivědný sborník Podbrdska 14, 1978, s. 15-21. O pražském usnesení z roku 1427, jehož výtah tvoří poslední kapitolu celého spisu, podává základní informaci B. ZILYNSKÁ, Husitské synody v Čechách 1418-1440. Praha 1985, s. 19. 44) Úvahy o původu díla spolu s přehledem starších názorů na toto téma přináší R. URBÁNEK, Věk poděbradský III., s. 46-47. 45) F. PALACKY, Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebrad (1450-1471). Wien 1860, s. 661-663. 46) Zdeněk Nejedlý, Mládí M. Jana z Rokycan, Casopis Musea Království českého, roč. 73, 1899. 47) Zdeněk Nejedlý, M. Jan z Rokycan, Světozor, roč. XXXII, č. 40, 12. srpna 1898. 48) JUDr., PhDr. Josef Teige, Rokycanské listy, roč. II, č. 16, 13. srpna 1898, str. 124.
Strana 87
Obsah Mistr Jan z Rokycan. Stručný náčrt jeho životních osudů Články Jana Rozkydala Český překlad Žaloby proti Janovi z Rokycan z r. 1461 Český překlad Nejstarší životopis Jana z Rokycan Závěrečná poznámka Vydavatelův epilog Odkazy a poznámky str. 3 str. 20 str. 21 str. 23 str. 25 str. 63 str. 68 str. 69 str. 74 Jaroslav Boubín Jana Zachová ŽALOBY KATOLÍKŮ NA MISTRA JANA Z ROKYCAN Vydáno k 600. výročí narození Mistra Jana z Rokycan Fotografie a grafická úprava: Petros Cironis Při polygrafickém zpracování publikace se podíleli pracovníci archivu: Mgr. Jindřich fajt, Alena Vítová, Petr Cironis ml., Petr Kabelka, Petra Veselá a Jaroslava Fialová. Vydal Státní okresní archiv v Rokycanech v r. 1997 Tisk a zpracování: Státní okr. archiv Rokycany, Jeřabinová 96, 337 01 Rokycany III, tel. 0181/72 27 39, 72 28 72, fax: 72 28 72. Druhé zkrácené vydání. Počet výtisků: 200.
Obsah Mistr Jan z Rokycan. Stručný náčrt jeho životních osudů Články Jana Rozkydala Český překlad Žaloby proti Janovi z Rokycan z r. 1461 Český překlad Nejstarší životopis Jana z Rokycan Závěrečná poznámka Vydavatelův epilog Odkazy a poznámky str. 3 str. 20 str. 21 str. 23 str. 25 str. 63 str. 68 str. 69 str. 74 Jaroslav Boubín Jana Zachová ŽALOBY KATOLÍKŮ NA MISTRA JANA Z ROKYCAN Vydáno k 600. výročí narození Mistra Jana z Rokycan Fotografie a grafická úprava: Petros Cironis Při polygrafickém zpracování publikace se podíleli pracovníci archivu: Mgr. Jindřich fajt, Alena Vítová, Petr Cironis ml., Petr Kabelka, Petra Veselá a Jaroslava Fialová. Vydal Státní okresní archiv v Rokycanech v r. 1997 Tisk a zpracování: Státní okr. archiv Rokycany, Jeřabinová 96, 337 01 Rokycany III, tel. 0181/72 27 39, 72 28 72, fax: 72 28 72. Druhé zkrácené vydání. Počet výtisků: 200.
Strana 88
koult Roolſ et crozes Poldanni6 w ſanctam earſeſlam fomnnam et vnniſiſ Sogmianſir wnſnpſiſt aucyncaxt quus ABeribies er fuche ſus ecſlion ſlichſ 9 Cwwa ſultu asoule ſe wrsic ámo �ue ſequendo noſooud �o ence Apoſeilac mcd ecſle yſonat aSoraciⱥ Siſagwenſem &audentemf m ſlus ßmom6 eefamat �ecwwng ad wei wm át wá wierpellene Syn= apS pyn Rus mo8o et Bona vetia & ſumc neflorn Suudentot euegipi yic Txa venemacnem baite vgy Aenmſkymomb ſis on anle ſee 9 Vowe.om TuleeBenngkBhae wead. & admenſlind Raudad Sbhe & &enn boate vgmb pdae� qude �ouetent ond Bonta Mnegwie no oe filcten quuaoo Twa ſuffraga Ruuetouem in Ons Socilne & Paictoomby fuffun M Silfindh.Seſune flaens tales vooeptwk dhdms �l ſſe cnuß wſed o mom ſuno et Mcesſſio aus ſufa & ſaluandome gemiß Ruápnd no n= ſátám aß a�y6 � a ſolo wpo Punct ſebr wa mentn ſleffinue aSenan ſuſute wſnd zmaż ſalch qui� �ßtu� ágfi tuSme zanepuncſKna wo q wiſoſ pia nſwaate nec alique Raioninon W � niillo ſiwu Paſiquo Goi vneera meorſesRać Satſal Aimo BR.an? ſewt &t Dacßi apCok(n quß &� ap .. tnon wtnſighe Gwwn Rocypi Goalio kwzq Piák= Aunq �us walis ops &d �moues & a aut alios ſloe ſuffungia ſ� vomd quit et SeopſiH� & �oc m ßma aſſupcoiß m Rffoites �iaik ſtos a �uß meßio
koult Roolſ et crozes Poldanni6 w ſanctam earſeſlam fomnnam et vnniſiſ Sogmianſir wnſnpſiſt aucyncaxt quus ABeribies er fuche ſus ecſlion ſlichſ 9 Cwwa ſultu asoule ſe wrsic ámo �ue ſequendo noſooud �o ence Apoſeilac mcd ecſle yſonat aSoraciⱥ Siſagwenſem &audentemf m ſlus ßmom6 eefamat �ecwwng ad wei wm át wá wierpellene Syn= apS pyn Rus mo8o et Bona vetia & ſumc neflorn Suudentot euegipi yic Txa venemacnem baite vgy Aenmſkymomb ſis on anle ſee 9 Vowe.om TuleeBenngkBhae wead. & admenſlind Raudad Sbhe & &enn boate vgmb pdae� qude �ouetent ond Bonta Mnegwie no oe filcten quuaoo Twa ſuffraga Ruuetouem in Ons Socilne & Paictoomby fuffun M Silfindh.Seſune flaens tales vooeptwk dhdms �l ſſe cnuß wſed o mom ſuno et Mcesſſio aus ſufa & ſaluandome gemiß Ruápnd no n= ſátám aß a�y6 � a ſolo wpo Punct ſebr wa mentn ſleffinue aSenan ſuſute wſnd zmaż ſalch qui� �ßtu� ágfi tuSme zanepuncſKna wo q wiſoſ pia nſwaate nec alique Raioninon W � niillo ſiwu Paſiquo Goi vneera meorſesRać Satſal Aimo BR.an? ſewt &t Dacßi apCok(n quß &� ap .. tnon wtnſighe Gwwn Rocypi Goalio kwzq Piák= Aunq �us walis ops &d �moues & a aut alios ſloe ſuffungia ſ� vomd quit et SeopſiH� & �oc m ßma aſſupcoiß m Rffoites �iaik ſtos a �uß meßio
- 1: Array
- 3: Array
- 21: Array
- 24: Array
- 65: Array
- 70: Array
- 71: Array
- 76: Array
- 87: Array