Strana 1
TRAKTÁTY PETRA CHELČICKÉHO OTROJÍM LIDU O CÍRKVI SVATÉ MELANTRICH A. S. V PRAZE

Strana 2
S S — V — C S — - x - "= ☞. s Chelčický v rozhovoru s mistry pražské university,

Strana 3

Strana 4

Strana 5
ÚVOD MYŠLENKY PETRA CHELČICKÉHO O SPOLEČNOSTI Mezi osobnostmi, jejichž působení v náboženském hnutí českém po smrti M. Jana Husa určuje také do značné míry církevně-politické poměry a zpečetí konečně roztržení vůle národní, má Petr Chelčický místo zvláštní a s hlediska duchovně dějinného neobyčejně zajímavé. V Chelčickém ujímá se slova nemilosrdný odpůrce staré víry a jejího řádu mravního i společenského, ale také důsledný kritik nových nauk, ať již to bylo husitství směru Husova, Jakoubkova a Rokycanova, nebo jeho radikální odnož, táborství. Je nasnadě, že ani touto čin- ností, po výtce zápornou, ani — jak ještě uvidíme — svým učením, které snad mělo nahraditi zavrhované sy- stémy, nemohl vytvořiti nějakou významnější frakci a rozmnožiti tak náboženské strany české o novou, ale po- zději přece některé myšlenky jeho nauky vedly různými cestami k ustavení prvotní Jednoty bratrské. Značně však přispěl svými spisy k oživení „vášně theologické“ mezi lidem, jíž hádky kněžské na počátku XV. století daly první mocnější popudy, a tím i k složitosti duchovní a náboženské situace v Čechách, jevící známky nápadného neujasnění základních otázek církevních i politických, které je tak příznačné pro české dějiny období předbělo- horského. Ze života Chelčického ví se jen málo. Platí zde stále 5

Strana 6
slova Palackého o „tolikeré tmě a pochybnostech“, jakými jest zahalena osoba Chelčického, a novějšímu bádání se nepodařilo rozptýliti je tak dalece, abychom aspoň hlavní data z jeho života znali bezpečně. To, co pověděl Chel- čický o sobě ve svých spisech, především v obou Repli- kách, proti Biskupcovi i proti Rokycanovi, nemůže uspo- kojiti naši zvídavost a jiných spolehlivých zpráv není. Historik je odkázán na různé kombinace, jejichž cena jest ovšem velmi často problematická. Není známo, kdy a kde se narodil. Z časového rozpětí literární činnosti Chelčického, v jejímž datování ostatně není vždy jednoty, a podle některých známek jiných, lze se domnívati, že se narodil někdy kolem r. 1390, spíše však před tímto termínem než po něm. Pocházel pravdě- podobně ze vsi Chelčic u Vodňan, z onoho jihočeského kraje, který byl kolébkou vynikajících mužů českého ná- roda XIV. století, na př. Vojtěcha Raňkova z Ježova, Matěje z Janova a Tomáše ze Štítného, ale jehož du- chovní fysiognomie je pozoruhodná také tím, že se zde odedávna udržuje a šíří kacířství valdenské a na úsvitě doby husitské i prostonárodní hnutí náboženské, nasy- cené myšlenkami valdenskými, které možno zjistiti — jak ještě uvidíme — i v učení Chelčického. Že odtud pocházel, uzavírá se také ze zpráv, plynou- cích však teprve od let dvacátých, podle nichž Chelčic- kým sluje, a z některých náznaků, že skutečně bydlí v sou- sedství Vodňan. Rovněž není jisto, jakého byl původu, k jaké sociální vrstvě národa příslušel. Nemá zajisté prav- du pozdní a zmatené svědectví, tvrdící, že Chelčický byl „ševcovského řemesla“ a neosvědčila se také kombinace Šafaříkova, že byl knězem, a Lenzova, který se docela domníval, že pocházel z valdenské rodiny a byl valden- ským kazatelem. Chelčický sám se jednou vydává za sed- 6

Strana 7
láka. Tvrzení toto se často vykládalo i vykládá doslova, ale na sedláka poddaného mysliti nelze. Již Sedláček hle- dal ho mezi vladyky z Chelčic a Chaloupecký dovozoval, že rozhled, zvláštní znalosti i tradice, jež se projevují ve spisech Chelčického, přidružují autora k vrstvě zeman- ské. Byl by tedy Chelčický z téže sociální třídy jako Štítný a snad, jak soudí Chaloupecký, dosti brzo po příkladu Petra Valdenského, zakladatele sekty, se rozhodl žíti v útrapách prostého člověka. Možno dodati, že jistota a průbojnost, které tak překvapují v stycích Chelčického s vynikajícími představiteli revoluce husitské (M. Jakoub- kem, Biskupcem a Rokycanou), a zračí se i jinak v jeho díle, svědčí spíše svobodné povaze zemanské než sedláku, zatíženému věčným a věrným člověčenstvím. Na univer- sitě nestudoval — sám praví o sobě, že jen „malé neb lehké svědectví může o latině vydati“. Později dokládá s melancholií: „Příliš daleko stojím nazad, pozdě počí- naje, stihaje věci minulé ...“ Nelze však vyloučiti, že v mládí nějakého vzdělání — snad v klášteře — přece nabyl a něco latiny se naučil. Brzy se mu dostaly do rukou spisy Tomáše ze Štítného a seznámení s nimi bylo velikou událostí v duchovním životě Chelčického. Četba těchto spisů otvírala mu myš- lenkový svět středověku a povzbuzovala jeho bystrou mysl k úvahám o základních pravdách křesťanských i k srovnávání ideálů církve z doby apoštolů a velikých otců se skutečným stavem křesťanské společnosti jeho dnů. Z duchovních cvičení s jihočeským rytířem čerpal Chelčický také odvahu k samostatnému vyjadřování myš- lenek a obrazů. Jak svědčí jeho zpracování Štítného „Řečí besedních“ a první jeho spisy, učil se nesnadnému „umění psáti“ v téže škole a nemohl si zajisté najíti dokonalejšího mistra podání v národním jazyku nad Štítného.

Strana 8
Zdá se však, že z učitelova díla zamítl Chelčický brzy to nejpodstatnější. Mravokárce Štítný, v základě klidný didaktik a učitel positivního života křesťanského, kritiso- val sice ostře náboženské a společenské poměry přítom- nosti, ale doufal pevně v nápravu oživením staré nábož- nosti a jasným poznáním křesťanských pravd, neboť věřil také v lidské svědomí a rozum. Nauku obecné církve, její tradici a její mravní i společenský řád přijímal rozvážlivě, s vyhraněným smyslem pro úměrnost a skutečnost, roz- lišoval pomíjivé, zatížené často slabostí lidské přiroze- nosti, od podstatného, v němž nazíral nebo aspoň tušil úradky božské prozřetelnosti. Štítného synthesa věcí křes- ťanských jest veskrze kladná a jeho spisy, do nichž svedl s velkou obzíravostí a dokonalým uměním výběru nejdů- ležitější myšlenky staré i současné písemnosti mravoučné, jsou velmi jadrné, poučují a povzbuzují. Chelčický svým založením jest však spíše analytik a kritik, duch více ab- solutní než positivní. Z četby spisů Štítného zaujala ho především kritika zlořádů, které mohl sám pozorovati ve svém okolí. Stále více si ujasňoval rozdíl mezi původní církví apoštolskou a přítomným stavem křesťanstva, který ovšem také Štítný dobře viděl, ale Chelčický nabývá pře- svědčení, že ten rozdíl mezi oběma světy jest zásadní a takřka bytostný a nelze jej překonati snažením Štítného, jenž usiluje pouze o reformu, nedotýkaje se nijak základů dosavadního řádu společenského. Chelčického myšlenka, že obnovy nelze docílit bez ná- vratu k způsobu života prvotní obce křesťanské a tedy dokonalým opuštěním současného zřízení civilního i cír- kevního, jak je přinesl dějinný vývoj, má patrně hlubší kořeny v jeho duševním životě a studiem obsažných spisů Štítného i jeho mravokárnou kritikou, vypracoval si ji v odvážnou koncepci náboženskou, k jejímuž utvr- 8

Strana 9
zení přispěly také myšlenkové proudy na úsvitě doby husitské. Základní představa tohoto pojetí jest však starší a jiného původu. Jest pravděpodobné, že již na mladého Chelčického působily vlivy valdenského sek- tářství. V účinných heslech, šířených mezi jihočeským lidem, kladl se zvláštní důraz na zkaženost církve, kte- rá prý opustila život prvotních křesťanů z dob apo- štolských a zatemnila slovo boží „svými nálezky“. Po- dobné představy postihujeme již v prvních literárních projevech Chelčického. Bylo by však nesprávné ztotož- ňovati jeho nauku s valdenstvím a spokojiti se tvrze- ním, že Chelčický byl valdenským kacířem. Jestliže se kdysi Palacký vyjádřil, že Chelčický „měl hojnou zná- most učení valdenského a liboval sobě v něm“, třeba to nyní poněkud vymeziti. Pohyb náboženské ideje u Chel- čického se uskutečňuje reakcí proti myšlenkám Štítného a tíhnutím k některým představám valdenským, ale není to pouze trpná a prostoduchá recepce, neboť Chelčický prožíval velmi intensivně bouřlivý kvas husitského po- zdvižení a jeho bojovný duch se sytil myšlenkami, kte- rým by ustrašení kacíři, opatrující si žárlivě v sešeřených zákoutích několik svých hubených „pravd“, ani náležitě neporozuměli. Inspirován valdenstvím a poučen studiem spisů Štítného, vytváří si Chelčický svůj duševní svět velmi důsledně, bez ohledu na autority a takřka v stálých srážkách s názory viklefsko-husitskými a táborskými. Neboť také Husa asi poznal osobně, snad v Praze, nebo spíše za jeho pobytu na Kozím v jižních Čechách, ale české spisy jeho znal určitě a leccos z nich užil i ve svých pracích. Vážil si sice Husa, ale dovedl slovy příkrými zamítnouti jeho soud o očistci a vytknouti jemu, Ja- koubkovi a jiným „našim mistrům“, že mnoho „ostavili úrazuov na pohoršenie mnohých". Znal i spisy Viklefo- 9

Strana 10
vy, ovšem jen ve výtazích nebo překladech, četl traktáty mistrů pražských i kněží táborských. Přední osobnosti husitského hnutí, na př. M. Jakoubka ze Stříbra, Miku- láše z Pelhřimova, řeč. Biskupec, M. Jana z Příbramě, M. Jana z Rokycan znal osobně a snad hovořil i s nej- bystřejším filosofickým myslitelem doby husitské M. Sta- nislavem ze Znojma, „slavným mistrem“, který mu asi vykládal katolickou nauku o biřmování a eucharistii. Již to svědčí o mimořádném významu osobnosti Chel- čického, že představitelé husitství se s ním stýkali a sna- žili se mu vyložit své mínění o nejzávažnějších otázkách náboženských i církevních. Chelčický pravidelně s nimi nesouhlasil a vyjádřil to vždy přímo, bez vytáček a často se strohou bezohledností. Předmětem těchto sporů byly jednak názory čistě theologické (zvláště o svátosti oltářní), jednak otázka „moci světské“, která je zvlášť příznačná pro učení Chelčického. Traktáty, které vydáváme, týkají se jí pře- devším a proto svůj výklad soustředíme na Chelčického doktrinu o společnosti. S představiteli prvotního táborství měl Chelčický po- dle svých slov „z dávna dobrú přiezeň i svolenie o mnohé věci viery našie“. Souhlasil zřejmě totiž s prostonárod- ním hnutím náboženským, které se po smrti M. Jana Husa rychle rozšiřovalo po jižních Čechách, zvláště v okolí pozdějšího Tábora. Zde, v době svého vyhnanství, kázal Hus a jeho proticírkevní agitace měla mezi lidem pronikavý úspěch, neboť se v tomto kraji odedávna udr- žovalo sektářství. Obsahově bylo lidové hnutí jihočeské v svém prvotním stavu velmi prosté. Vedle odporu k církvi a jejím kněžím je příznačné svou pasivní zbož- ností, neurčitou a náladovou, nesenou několika účinněj- šími hesly valdenského kacířství. Bylo nenásilné a inspi- 10

Strana 11
rátoři jeho chtěli uskutečniti království boží na zemi ná- boženskou obrodou lidu v duchu evangelia. Shromažďovali se na horách a objímajíce se bratrskou láskou snažili se s dojemnou prostotou nejen napodobo- vati, nýbrž skutečně žíti životem prvních křesťanů. Na těchto „horských“ poutích kázalo se také proti zabíjení „nevěrných“ a nepřátel božích vůbec, neboť se věřilo v jejich nápravu důsledným prováděním myšlenky nená- silí a lásky křesťanské. Tenkrát byl Chelčický jen jedním z mnohých a kazatele, pracující takto s lidem, „vždy viece miloval než jiné kněžie“. Ale lahodné ovzduší jiho- české idyly náboženské zatáhlo se brzy mraky strašlivé bouře, neboť od r. 1419 vlivem radikálů, hlásajících ko- nec světa, a nespokojených poutníků „horských“, pochy- bujících, zda se takto dostaví království boží na zemi, začali táborští kněží uskutečňovat svůj program očisty křesťanského života se zbraní v ruce. Někdejší iluse o nenásilí byla zavržena a kázala se nut- nost vyhlazovacího boje proti „nevěrným“. Ustavením Tábora a jeho bratrstva vzniká válečná strana, jež na otázku, hýbající myslemi stoupenců novotných nauk, zda jest křesťanu dovoleno bojovat pro zákon boží, dala již tím odpověď jednoznačnou, nestarajíc se nijak o vý- hrady, klausule a nejistotu mistrů pražských. Tenkrát se však již Chelčický rozešel s táborskými kněžími a zůstává věren prvotnímu „Táboru před Tábo- rem“, to jest prostonárodnímu hnutí jihočeskému před zřízením obce táborské v mocenský útvar s administra- tivním i vojenským aparátem. Odmítne ostře blouz- nivá proroctví krajních chiliastů, kteří, jak praví, byli „podtrženi chytře od satana a od svatého Ctenie jsú odstúpili v divné a v neslýchané smysly i skutky“, a trvaje bezpodmínečně na evangelickém zákazu „Neza- 11

Strana 12
biješ“ zavrhne táborský program násilí. Se svým názorem na tuto věc netajil se nijak v Praze, kam na podzim r. 1419 přišel s venkovskými účastníky tábora „na Křížkách“. Když pak M. Jakoubek ze Stříbra, po smrti Husově vůdčí osobnost náboženská v Praze, odpověděl kladně na dotazy z venkova, možno-li v nut- nosti napadnouti nepřítele a když (bylo to již za tažení první kruciáty) zastával názor, že také světskému rameni křesťanskému přísluší právem a řádem moc připuzovací proti nepřátelům božím, vyloučí-li se při tom „všecka ukrutnost, lakota i všecka bezpráví jiná nezřízenost“, vyhledal ho Chelčický v jeho bytě při kapli Betlemské a žádal ho, aby mu uvedl nějaké místo z Nového zákona, které schvaluje nebo doporoučí „boje a ukrutenství“. Jakoubek nemohl ukázati takové „zprávy ve Čtení“ a dovolával se jen výroků „starých svatých“ (t. j. církev- ních otců), kteří připouštějí válku pro příčinu řádnou a spravedlivou. Tato svědectví však Chelčickému nestačila a rozhořčený Jakoubek ho na konec kacéřoval, označuje tak provenienci jeho názoru dosti zřejmě. Ale Chelčický svého pojetí, jež kladlo doslovně pojímaný příkaz Kris- tův nad samu existenci jedince i národa, nezměnil ani potom, když byl svědkem vítězství husitských zbraní a obecného nadšení v Praze. Po krvavé bitvě pod Vyšehra- dem mluvil ještě jednou s Jakoubkem a pokusil se znova rozvinouti svůj názor o zavržitelnosti války, moci „me- čové“ i každé „moci“, která nikdy prý není „z víry“ a s útočností sobě vlastní obvinil pražské mistry, jako původce onoho krveprolití, jemuž měli zabrániti. Jakou- bek však vymlouval „ty zabíječe“ a dovozoval, že jim nemůže „svědomie činiti z těch zabití, nebo stav rytieř- ský byl by potupen“. Chelčický ještě později vzpomíná s trpkostí a s ironií svého zklamání nad tímto rozporem 12

Strana 13
předního zástupce husitství se zákonem Kristovým. Jak prý by se „mistr Jakub osopil na toho, kdo by v pátek snědl jelito svinie, a teď nemóž z vylitie krve člověčie svědomie činiti“! Neboť i on, „muž veliké tichosti, po- stavy posvátné“ pil z jedu, jejž rozšířili mezi křesťany doktoři — podle Jakoubka prý „plní Ducha svatého“ — kteří však „o takovú věc nebyli v radě chudého Ježíše“ nýbrž v radě „veliké nevěstky“, jež veškeru zemi napl- nila krví a všelikými ohavnostmi. Ideová roztržka Chel- čického s Jakoubkem byla úplná. Ukázalo se totiž také, že kromě svého „kacířského“ názoru o zavržitelnosti války, zabíjení a všeho násilí nedbá Chelčický příliš ani na církevní tradici a „doktory“ (t. j. církevní otce), zvláště pokud se mu zdají odporovat slovům Písma. I v tom pražský mistr, zvyklý jemnějšímu rozboru otázek v celé jejich složitosti, nemohl souhlasit s důsledně pří- močarým myšlením Chelčického. Brzo po návratu Chelčického z Prahy setkáváme se s ním v Písku, kdež se pokouší v okruhu kněží táborských obhájiti své názory. Rozmluvy ty jsou jen pokračováním sporu s Jakoubkem o téže otázce a se stejným výsledkem. Táborští kněží dovozovali nad to oprávněnost moci svět- ské i připuzovací a tvrdili, že „moc ta má brániti zákona božího mečem ... chtíce tím moc jako skrze víru sobě ujistiti“, praví o tom Chelčický. Argumentovali proti ně- mu Viklefem a míněním ostatních kněží husitských, kteří v tom byli s táborskými zajedno. Ježto Chelčický potíral boj „tělesný“ na celé čáře a odmítal moc připuzovací, „mečovou“ a každou moc vůbec, je zřejmo, že hádání v Písku nemohlo překlenouti tyto zcela protichůdné názory. Odcházel do Chelčic s pocitem osamocení a s předtu- chou, že pře, kterou zdvihli v Čechách o zákon boží, 13

Strana 14
dostává se na nesprávné cesty a více uškodí než prospěje. Nechtěl však k tomu přihlížeti nečinně a chopil se pera, aby podrobněji vyložil své myšlenky a, pokud ještě mož- no, působil na běh událostí. Skoro současně (r. 1421) napsal dva traktáty, v nichž se snažil osvětliti a zdůvod- niti své stanovisko k hlavním otázkám doby. Ve spise „O boji duchovním“, který formálně ukazuje velikou závislost Chelčického na Štítném, a svým obsa- hem jest zřejmě namířen proti táborské praxi vyhlazo- vání „nevěrných“, vykládá vzrušenými slovy svou apri- orně pojatou a znovu široce rozváděnou zásadu o zavrži- telnosti a hříšnosti všeho násilí, vraždy, války a moci mečové. Proti „tělesnému“ boji vytyčuje boj „duchovní“. Své úvahy navazuje Chelčický na list sv. Pavla k Efes- kým o přípravě k boji proti chytrosti ďáblově a dovozuje, že „apoštol neučí tělesným bojóm, ješto je sami krvaví lidé umějie pro svár vésti a duše lidské v nich hynú na zatracenie“ a stýská si, že „když lidé jedva pro zateměnie svého rozumu nevěřie tomu, že jest hřiech zabíti člo- věka, v tomto pak velebném náboženství ovšem jediné spasení hledajíce, kterak mohú to mieti za zlé a poznati ďábla pod tiem, což jest velebného, když ohyzdné vraždě jedva povolé, že jest zlá?“ Proti chytrosti ďáblově, toho „vysokého ptáka“, jenž nikdy nezaspí a jako řemeslník tisícera umění má různé oděvy, aby se „uodieval rozlič- nými chytrostmi“ a obelstieval tak člověka, musí se „lid boží“ obléci v odění nikoliv tělesné, nýbrž duchovní, aby se posílil k tomuto boji, který se nikdy nekončí, neboť podle Písma „život člověčie na zemi jest rytieřstvie“. Bez odění duchovního (t. j. bez víry a spravedlnosti dob- rých skutků) nesvede člověk nic v tomto boji, neb sám o sobě jest pouze „mdlá věc, nemocná a hlúpá“. To se osvědčilo i na Táborech, kteří oklamáni ďáblem, skry- 14

Strana 15
tým „ve velké náboženství“, chopili se zbraní pouze tělesných, aby udělali pořádek v církvi Kristově. Byli ovšem chytrostí satanovou „podtrženi“, když chtěli „súdný den udělati, spravivše, že jsú anjelové, ješto po- horšení všechna mají vybrati z království Kristova ... a mnoho zabitcóv naděláchu, lidí mnoho schudiechu a neodsúdiechu podle svých řečí světa ...“ Jejich proroc- tví o blízkém konci světa a jejich představa o reformě života křesťanského ostřím meče byla jen šálením ďáblo- vým, jenž takto ovšem způsobil veliké zádavy na duších i zboží ubohého lidu. Ale kněží táborští, které podvedl satan, „oděv se v písma mnohá a povýšené smysly v pís- miech“, jsou Chelčickému lidmi pyšnými, tělesnými a slepými, kteří ovšem „na lid nic nedbajie, protož aby ne oni pro lid obecný byli, jich dobrého hledajiece, jako pastýři stáda svého, ale lid obecný pro ně, aby jich břichu slúžili a na jich pýchu usilovali“. Zavinili mravní a hmotný rozvrat v Čechách tím, že nechtěli uznati samozřejmou pravdu evangelickou, která zakazuje zabití člověka i každé násilí vůbec. Již v traktátě „O boji duchovním“ shledáváme bezpeč- né doklady pro druhý charakteristický názor Chelčického, jenž koresponduje zcela důsledně se zásadou o zavržitel- nosti vraždy a veškerého násilí — jako rub líc a rub jedné a téže věci — totiž názor, zamítající všelikou moc svět- skou, panování osob světských a duchovních, tedy moc zákonodárnou, soudní a výkonnou zeměpánů a vrchností i veškerou nižší jurisdikci měst a obcí (práva německá a „rathúzská“), privilegia a immunity, všeliké dávky a úroky: „Též také světští v úřadech povýšených práva svá a súdy položili jsú lidu, aby všecky příhody a proti- venstvie, kteráž běžie mezi lidem, aby to vše súdili a miesto podlé jich vydanie súduov i práv, kteréž jsú sú- 15

Strana 16
dili. I práva, jenž slovú zemská, jsú proti božiemu při- kázanie. Podobné myšlenky ozývají se i ve spisku „O cierkvi svaté“, v němž se Chelčický nejdříve zabývá pojmem církve, kterou definuje v duchu Viklefově a Husově jako „sbor vyvolených k spasení“, ale hned potom si všímá rozdělení křesťanů na tři stavy, kněží, pány a lid dělný. Nevidí v tom žádný „prospěch církve“, jak tvrdí kněží, neboť apoštolové nerozdělili církev na tři části. Křesťani žilitehdy v područí pohanů, kteřímělitakové rozdělení, ale nebyli s nimi u víře sjednoceni. Rozdělení věřících na tři stavy není tedy původu křesťanského, nýbrž pohanského a svědčí tomu, že pohanství bylo „u víru přijato“ a zka- zilo ji. Chelčický odmítá srovnávati toto „rozdělení“ s rovností, jaká má prý býti mezi údy církve, jako by běželo o údy těla přirozeného, a že „sedláci a jiní dělníci mají svým úsilím držeti pány a kněžie jako založenie“. Také zde ujímá se Chelčický dělného lidu, na který druzí dva stavové položili veliké úroky a všeliké roboty, aby, „sediece v chladu, posmievali se oněm chlapóm a výróm, ješto sě na horce pekú...“ Dotýkaje se moci veřejné, praví pak Chelčický, že Bůh své církvi neustanovil krále, aby bojoval za ni, ani rychtáře a konšely, „aby cierkev svatá přicházejě před ně súdila se o zboží tohoto světa“ ani biřiců a katů, aby „údové cierkvi jedni druhé věsili a nebo sě spolu na skřipcích mučili pro tělesné věci.. . Daleko výrazněji a soustavněji vystupují tyto myšlen- ky ve spise, nemnoho pozdějším, „O trojím lidu řeč (1424), jehož vedoucím a stále se vracejícím motivem je tvrzení, že řád světský, založený na moci, a řád Kristův, založený na lásce, se vzájemně vylučují, neboť — jak praví Chelčický — „nemuož býti moc jediné s ukrut- nostmi“. Moc a víra křesťanská podle něho jsou protivy 16

Strana 17
základní a neslučitelné. Moc připuzovací, jíž jest moc „mečová“ částí, nemůže míti mezi křesťany místa, aby snad nutila k dobrému a prospěšnému. Není jí třeba ani k obraně, neboť násilí a zlu máme odporovati aktivní láskou křesťanskou, a jen takto a jedině takto překonávati. Kristus, jako nedovoluje krveprolévání a jakékoli násilí, neustanovil také podle Chelčického (a v tom smyslu upravuje výklad místa v listu sv. Pavla k Římanům, 13, 1—2) vrchností, ani králů ani pánů, nýbrž dal všem lidem a pro všechny jediný zákon — zákon lásky. „Nemuož spolu býti řád Kristuov a řád světský, aniž muož býti řád Kristuov řád světský“. Proto Chelčický rozhodně odmítá běžnou sociální nor- mu o třech stavech, „o trojím lidu“, kterou drželi bez pochyb husité i Táboři, Viklef i Hus. Obrací se přímo proti Viklefovu názoru „o mocech", vyslovenému v „Dia- logu“, který měl po ruce v českém překladu Jakoubkově, že prý má moc „mečem hájiti dvú jinú stránku, kněž- ského a obecného lidu“, představujíc božství Kristovo, kdežto druhé dva stavy jsou zástupci jeho člověčenství a tělesnosti. Než kritika Viklefovy představy o funkci ramene světského (třetí stránky církve svaté jako náměst- ka božství Kristova) jest Chelčickému jen příležitostí, aby ukázal, jak sama podstata rozdělení křesťanstva (círk- ve svaté) na tři stavy je nesprávná, záhubná duším křes- ťanů a nespravedlivá k lidu dělnému, který ze všech „stránek“ nejvíce trpí. I jest tedy duch celého traktátu Chelčického zřetelnou polemikou s názorem jeho učitele Štítného, který nejobšírněji a nejdůsledněji dovozoval, že ono rozdělení lidu na tři „řády“ jest ustanoveno pro- zřetelností božskou a že je nutné a užitečné. Co o tom praví ve svých „Knížkách šesterých o obecných věcech křes- ťanských“, je skutečnou naukou, promyšleným a původ- Traktáty 2 17

Strana 18
ním systémem, který nemá analogie u starších scholasti- kú, ani u Viklefa, jenž se toho dotýká jen stručně, náhod- ně a bez důkazů, ale ani u husitů a Táborů, kteří to více méně jen předpokládají. Štítný jest však uvědomělým a důsledným theoretikem i obhájcem stavovství, jež má po- dle něho základní význam v plánu božské prozřetelnosti. Hned na počátku své „čtvrté knížky“ (Kak se zdejší stavové lidští připodobnávají k andělským kuoróm), v níž vykládá své učení o stavech, praví Štítný: „Protož tyto čtvrté knížky počínaje, řku: že podlé zpósobu své múd- rosti, najvětší všech pánóv pán a král všech králóv, stvořitel Buoh, zpořiedil jest v svém blaženém králov- stvu, a rozdělil v duostojenství ve tři řády sbor andělský, a to slovú tři jerarchie; a z těch každý řád ještě se trojí ve tři kuory, a tak jest všech kóróv devět. Takéž zde na světě v svém královstvu věčně a vzdy blažený král zpořiedil jest stav trojieho duostojenstvie: první jest duchovní, druhý světských pánóv, třetí obecných dělných lidí... A takéž právě toto zdejšie královstvo své pósobí Bóh jedniem druhé zpořiezenie. Neb najprv řád duchovní učí řád pá- nóv světských a řád obecných dělných lidí, co mají činiti, a napomíná je, aby vzdy pomněli na Buoh, a modlí se za ně ve dne i v noci, a jich nedostatky v pokání doplnije, a boží mocí hřiechy odpúštie jim, ač sú se kterých do- pustili a kají se; i jiné milosti kostelní svátosti jim podává řádem kněžským. Pak řád pánóv světských, ten obú túto brání křivdě, bojije za ně, a oběma pokoje hledá. Třetí pak řád dělných lidí živí tato oba, tělesné potřeby svú prací jim dobývaje. A ten trój řád jest samiem Bohem zřízen; a protož má najnižší obú vyšší poslúchati, jed- noho v jednom, druhého v druhém, a středmý najvyš- šieho, jakož velí svatý Pavel, řka: „Každá duše“, tociž každý živý, vyšším mocem buď poddána; nebť nenie moc 18

Strana 19
jen od Boha, a což jest od Boha, toj' zpořiezené". Protož, ktož se moci protiví, ten se božiemu zpořiezení protiví; a ktož se božiemu zpořiezenie protiví, ten odsúzenie na- lezne. Protož dělní lidé obecní buďte poslušni pánóm, páni kostelních starost, a starosty kostelnie Bohu a jeho písmu. Neb jakož se ves svět divně drží nebem, takéž vešken pořad zřiezenie božieho svatým písmem. Protož i řiekáme, žej' Buoh utvrdil nad námi své písmo jako nebe; neb pravda svatého písma drží nás tvrdo, abychom svými úmysly nezašli u blud.“ Jako ve všech svých následujících vývodech Štítný jen zdůvodňuje nutnost a užitečnost těchto tří „hierarchií“ (t. j. stavů), i když kritisuje zlořády, vyskytující se mezi kněžstvem, pány i obecným lidem, tak Chelčický v celém svém traktátu, třebas zde vychází od „moci světské“ (t. j. pánů) především, nebo právě proto, snaží se ukázati v obsáhlých výkladech, že „rozdělení“ lidu na tři strán- ky, s trojím druhem práv a povinností se nesrovnává se zákonem Kristovým a protiví se jemu; a nic nepomůže připodobňovati toto rozdělení „trojího lidu“ v církvi k účelné a příčinné rovnosti údů těla (kterou má na mysli i Štítný) neboť již v podstatě rozdělení na trojí lid jest nerovnost a nespravedlivost. Vyvrací znovu mínění, že by moc, vrchnost, měla brániti druhých dvou stavů, duchovního a robotního, mečem a že by stav třetí, lid obecný, měl sloužiti oběma stavům vyšším a opatřovati jim tělesné potřeby jejich. Neboť dělnému lidu plyne z tohoto rozdělení největší nespravedlivost. „A obecný lid má mrzkost k obojím ... a to jest všecko daleko od společné rovnosti“. Chelčický neúnavně a s vášní líčí odírání lidu, jenž má býti podle mínění zastánců „trojího lidu“ údem onoho těla „v rov- nosti a spravedlnosti“ i krutost těch „údů hrbovatých, 19

Strana 20
ješto meč drží“ (t. j. vrchností a úředníků vůbec), kteří menší údy těla (lid) „dáví, zarmucují, tepú, sázejí do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysly, že jako uvadlí chodie ... neb těm hlavatým lidem (t. j. kněžím a šlechtě) sprostní a potupení lidé jsú jako psi před očima .. . Také Štítný viděl jasně těžký úděl sedláka a není sám. V jeho době byl to zvláště arcibiskup Jan z Jenštejna, kanonista Kuneš z Třebovle a po něm Jan Hus, kteří stejně „osvícensky“ (jak praví Chaloupecký) chápali sel- skou otázku a hleděli staročeské právo zemské, jež znalo jen „pány“ a jejich „chlapy“, zlidštit a oživit duchem „zákona božího“ a „křesťanskou rovností“. Toto pozo- ruhodné hnutí mezi českou inteligencí v XIV. století při- pravovalo nepochybně změnu morálky, mravního nazí- rání na sedláka a jeho poměr ke gruntovní vrchnosti. Pří- znaky obratu jsou patrny již koncem století, ale revoluce husitská přervala organický růst české society v duchu těchto křesťanských osvícenců. Co chtěli, vysvitne z několika výroků Štítného. Obrací se často a ostře proti těm „bláznivým pánům“ mezi vrch- nostmi, kteří, majíce jen „svobodstvo panovanie k záslo- ně pravdy“, říkají o svých sedlácích: „Chlapť jest jako vrba: čím čestějé ji obrubáš, tiemť se húště obalí“. Pán „i najmenší pánek“, se nemá podle Štítného domnívati, „by proň byla obec, ješto jest poddána jemu: ale za to jměj a toť jest jistá pravda, že pán pro obecný lid jest ustaven“. Jinde pronáší památná slova, jež vyjadřují nej- lépe smysl usilování českých osvícenců: „Veď svobodnit jsú lidé — jest-liť páně dědina, člověkť jest boží“! Štít- nému jest obecný lid „hierarchií“, stejně důležitou a po- třebnou pro celek a na témž stupni práva přirozeného i božského, jako ostatní dvě. 20

Strana 21
Jen uvědomením si této mravní a sociální zákonitosti a svědomitým plněním stavovských povinností, a nikoliv popřením positivně právní kontinuity a veřejné moci, podaří se zlepšiti poměry dělného lidu a tím i celé spole- čenské struktury stavovské, která podle Štítného potře- buje sice oprav, ale její základ je dobrý a lze na něm dále budovat. Tomu však Chelčický odporuje velmi rozhodně a ačkoliv nikde Štítného nejmenuje, je viděti, že svou kritikou míří právě proti těm pilířům, na nichž spočívá Štítného výstavba tradičního řádu stavovského. „Ale já, duofaje Bohu, do mé smrti nepovolím tomu rozumu o těle Kristově (t. j. církvi svaté rozdělené na „trojí lid“), abych tak neskrovný dvój lid (t. j. pány a kněze) odečta i vložil jej na obec (t. j. obecný lid), aby se na obci vozil, jak by sám chtěl, a ještě se za lepší měl v těle Kristově, než ten obecný lid, ješto se na něm vozí, pod- robivše je pod se, ne jako údy těla, ale jako hovada, jichžto přetrhnutí neváží. Zavržení státu, jeho zákonů a institucí, jak se jeví v traktátě „O trojím lidu“, je naprosté a nesmluvné. Také v pozdějších spisech Chelčického, na př. v „Postille“ (r. 1443—46) a hlavně v „Síti víry“ (r. 1440—43) od- suzuje na četných místech moc světskou i rozdělení křes- ťanů podle stavů a útočí na církev, že svou autoritou a svým učením kryje zlořády a těží z nich: „Hřiešníci pak zjevní jsú všickni, kteříž držie auřady nebo obchody, ješto zjevně s hřiechy stojí . . . i všickni jiní, kterýmižkoli hřiechy přikázání božie zjevně přestupují ... Ale nynie cierkev římská takové všecky hřiešníky za potřebné má. O nevěstkách praví, že nemuož bez nich státi cierkev svatá, a těch ona posvěcuje svacenú vodú po jich hřie- ších. Což tehdy rychtáři, biřici, katové, ješto se skrze ně spravedlnost děje, za nimiž cierkev svatá odpočívá a řády 21

Strana 22
své pokojně vede! Též kupci a krčmáři jsú sluhy obec- ného dobrého, aby chudina mohla také pivo píti... A podlé těch budú potřebni ruffiáni a kostkaři, neb by bez nich vína a piva nevypojili. Protož cierkev svatá, sto- jéci tak užitečně skrze takové lidi, přiblížíť a přičte je z blízka k Ježíšovi jako jemu vlastní, ješto všickni řídí svatú matku, Cierkev římskú, chot jeho ...“ Se stejnou jednostranností vytýká kněžím, že snížili náboženství na stupeň života vezdejšího, aby je učinili přijatelným všem: „Ale oni, vladnúce Ježíšem a jeho spasením a jedno súce s světem, podadí jeho světu vhod, aby jemu Ježíš nebyl těžek, ani k hanbě; připraví oni Ježíše světu v sladké jišce, aby s chutí požíval Ježíše, aby nebyl svět měřen k Ježíšovi, ani k jeho kříži ostrému, ale aby Ježíše měřili k světu, změkčivše jeho nad olej, aby lehce na každú ránu pad, aby spasení jeho se mohlo se dostat katu, biřici, násil- níku, zloději, mordéři, ruffiánu, cizoložníku, smilníku po- běhlému, bohatci v tuku skvostném prorostlému, lichev- níku, lakomci, opilci a kdož na světě nalezen jest, každý má spasení skrze mistry a bohaté kněží připravené. Chelčický zastává se i nadále prostého lidu proti pá- nům i kněžím a ukazuje znovu, jak jeho těžký život je výmluvným svědectvím proti doporučované soustavě společenské s „trojím lidem“, ale nezatajuje si, že právě lid jest živel velmi povrchní a příliš bezpečný ve svých návycích: „Jako svině hladovitá běhá podle domuo lapa- jící, kde se jí co nahodí na smetišti, buď ohryzek, kost ... takýž jest tento lačný lid a opuštěný ode všech daruov božích; neb při nich není ani víry živé, ani bázni boží ... ale tak zlostný pokoj, křivé bezpečenstvie, těžká slepota a usnutí v tom lidu jest ode všech dobrých věcí“. Nábo- ženský život lidu scvrká se na několik formalit o svát- cích: „Protož toliko jako hovado kuoru svrchu hlozí, 22

Strana 23
hody a posvátné dni k tomu čenichajíce...“ Chelčický nevidí zde jiné nápravy, než že se snad Bůh smiluje a vytrhne lid z toho „zapletení“, duševního a hmotného úpadku, kam ho zavedli kněží a páni: „Ale nenie co o to mluviti; nižádný toho nestaví, ani opraví, jediné sám milosrdný buoh, ukrátí-li ramene jich a smiluje se nad tiem sirým lidem a vytrhne-li jim jej z hrdla, aby tak dokonce nebylo to stvořenie bohu odjato skrze takové slepce zrádné." Chelčický se konečně omezil na úzký okruh svých stoupenců a v době, kdy psal Postillu, uvažuje velmi za- jímavě o neblahém působení davu ve věcech nábožen- ských a potřebě žíti mimo zástup. Rozjímaje nad slovy evangelia o uzdravení hluchého, praví: „Nelehce tehdy má toto vyvedenie hluchého z zástupu váženo býti, ne- boť já nemohu rozuměti, byť kdo bohu srozuměl a hlas jeho slyšeti mohl, bydle tak robotně s zástupy, to za zá- kon maje, což a k čemuž množstvie svoluje a činie. Nebo zástup v sobě věc nepokojná a roztržená jest, k uzdra- vení hluchoty a němoty překážie.“ Současně s touto reservou k davu pozorujeme u Chel- čického, že někdejší radikálnost mládí ustupuje jakés melancholické resignaci, když mluví o „moci“ a po- dobných otázkách, na něž ve spisu „O trojím lidu“ odpo- vídal nekompromisně, s bojovným nadšením a přesvěd- čením, že má v tom pravdu absolutní. Tak zejména v „Síti víry“ — ani tehdy se ovšem ne- smířil s „mocí“ a shání naopak nové důvody proti jejímu oprávnění, jak ukazuje obsah celého díla, ale již ji spíše pokládá za nutné zlo, dobrou a účelnou pro zlé. „Ale ten běh (t. j. veřejné zřízení) neníť víra ani cesta k spa- sení, ale toliko užitečné jest k ukrocení nepravých lidí v časném životě a v dobrých věcech těla, aby v těch vě- 23

Strana 24
cech ovšem nepadli a nezahynuli pro svú přílišnú ne- múdrost a zlost.“ Proti případným výtkám, že moc tupí, praví Chelčický na konec první části své knihy: „Nebo já ji nepotupuji, ale ctím ji, jakož na ni slušie... jest světu potřebna jako ohrada, aby nepadl." „Nebo“ — jak říká jinde — „nebylo-li by toho podpieranie tomu pokolení odešlému od Boha, padlo by tak v čas bezprávie, nemaje se na čem zastaviti, padlo by jedno na druhé pomstú a zabilo by jedno druhé a tak by se spolu zabí- jeli, až by pokolenie lidské zahynulo.“ Jinde osvětluje velmi případně svůj názor na moc, k němuž se konečně dopracoval „po těžkém a mnohém zaneprázdnění o těch věcech“: „Nebo nepřejem té moci tu, kdež nenie a kdež nebude a kdež býti nemuož; a tu jie přejem, kdež jest, a tu, kdež má býti, a tu, kdež musí býti z potřeby.“ Neboť i po této resignaci zůstává Chelčickému ideálem život křesťanů prvotní církve, jak si jej představoval: „Neb v ten čas panovánie pohanské s mocí připúzející mezi tiem lidem nebylo jest ... protož úředníkuov po- hanských, katuov, biřicuov a konšeluov, rychtářuov ani kniežat s panováním pohanským sú neměli z sebe, jenž by též víry byli, bratřie jich, spolu účastni Krista, ale ciziem knížatóm poddáni jsú byli v věcech služebných podlé těla.“ Takový způsob života by se doporučoval křesťanům i nyní: „Tak i dnes, muož-li kto, túž cestú jda, v pokoře, v chudobě, v trpělivosti, v hanění, v po- ličkovánie, v žalářiech pro Jesu Krista, připudiž (t. j. na tuto cestu) jich tak, což najviece muož.“ Již jen dokresluje tuto svou utopii křesťansky passivní společnosti, když praví: „ . . . neb jsú prospěšni zlí lidé dobrým, trápiece je bezprávím, haněním, nepokojem i jiným protiven- stvím, aby tak spravedliví zkúšeni byli skrze ně v své dobrotě, pravě-li se Boha bojí a jej milují.“ 24

Strana 25
Sociologická koncepce Chelčického, zavrhující každé panování křesťana nad křesťanem, jest nejpříznačnější částí jeho učení a takřka základem jeho systému. Jak již dávno bylo bezpečně prokázáno, Gollem i Lenzem, ne- má tato idea obdoby ani u Viklefa, ani v husitstvi. Viklefismus hlásal ovšem — souběžně s naukou o vyvo- lených a předzvěděných — že „nikdo není vrchností, prelátem a biskupem, je-li v hříchu smrtelném“, ale jest patrno, že takto vymezená theologicko-právní theorie, nezavrhující nijak světského panování vyvoleného, nebo aspoň spravedlivě podle zákona božího žijícího zeměpána a jiné vrchnosti světské i duchovní, ještě daleko nestačila ke vzniku sociální ideologie Chelčického. Naopak, právě spis „O trojím lidu“ je otevřenou polemikou s názory kněží táborských a se společenskou doktrinou Viklefo- vou, držící po smyslu doby „tři stránky“, jež našly v Štítném předního theoretika. Podobně není dosvěd- čeno u Viklefa nebo u hlavních zástupců husitství a tá- borství, že by, pojímajíce příkaz Kristův „Nezabiješ“ doslovně, generalisovali jej a předkládali jej s platností absolutní. Ale jest známo, že hned po smrti Husově v onom prostonárodním hnutí náboženském, které se projevuje na českém venkově, především v kraji kolem budoucího Tábora, možno postihnouti podobné hlasy, zavrhující zabití i sprostého zločince, vybízející neposlouchati vrchností i „ve věcech dovolených“, odsuzující roboty a j. V tom se však jeví vlivy sekty valdenské, která se z rakouských zemí rozšiřovala v XIII. a XIV. století do Čech, kdež zvláště kolem Jindřichova Hradce, Písku a vůbec na celém archidiakonátu bechyňském rozmohla se do té míry, že opětovně byli sem posíláni inkvisitoři. Také na počátku XV. století bylo slyšeti v Čechách nář- 25

Strana 26
ky do jejich agitace mezi prostým lidem. Valdenští ka- cíři zavrhovali válku a zabití člověka ode dávna a učili, že také „poprava nejhorších zločinců jest hřích smrtel- ný“ dovozujíce, že „nesmíme zabíjeti, poněvadž ne- můžeme života vrátiti“. Takřka doslovně bylo hlásáno v onom lidovém hnutí náboženském na českém jihu, jak svědčí oba výnosy universitní z r. 1417 a 1418, které tyto a podobné nauky provenience valdenské zatracují. Val- denští odsuzovali všeliké násilí i „mečové právo ramene světského“ již před r. 1235 a na sklonku XIV. století učili v oblasti bavorsko-rakousko-české, že všechny vrchnosti a úřady, počínaje panovníkem až po rychtáře, jsou zavržitelné. Jsou prý „proti Bohu“ a nikoliv z „příčiny spravedlnosti a rozumu“ — jejich víra jest „zlá, falešná nebo žádná“. Proto též zavrhovali všechny „císařské zákony a nařízení kanonická“, jak zjišťuje r. 1395 inkvisitor Petr Zwicker. Také na českém ven- kově mezi prostým lidem bylo v letech 1415—1419 hlá- sáno, že se nesluší poslouchati pánů světských i duchov- ních, ať v dobrém at v zlém, což husitská universita roz- hodně zamítá. Sektářští novotáři na Kozím a Ústí káží (r. 1415—1416), že se prohřešuje smrtelně, kdo odevzdá- vá desátky — revoltující lidový popěvek nevidí v povin- nostech poddaných k vrchnosti, které prý „nikdy nejsú z Boha“, výraz práva zemského, nýbrž výplod zloby a špatnosti. Srovnáme-li nyní učení valdenské, valdenská hesla v lidovém pohybu náboženském, z něhož se poz- ději ustaví Tábor, a nauku Chelčického o zavržitelnosti všelikého násilí, zabití člověka a moci světské, pozoru- jeme patrný vliv valdenské sekty v sociologické doktrině Chelčického, buď přímý nebo nepřímý. Z těchto pří- buzností se snáze pochopí prvotní sympatie Chelčického k Táborům, možno-li tak říci, před vznikem Tábora, 26

Strana 27
k onomu prostonárodnímu hnutí náboženskému na jihu Čech, z něhož původně Tábor vyrostl, a z jehož val- densky orientovaných hesel pak dosti také přijal do svého učení, rozvedl je a vybrousil viklefskou dialekti- kou. Chelčický sám ukazuje v traktátě „O boji duchov- ním“, jak dlouho ztotožňoval se s naukou a snahami „bratří táborských“ — až do té doby, kdy pohyb ná- silného chiliasmu a vyhlazovací boj proti „nevěrným“ odhodily úplně stranou zásady Chelčickému nejmilejší. Jako pak odsoudil Chelčický velmi ostře surovosti chiliastického táborství, podobně zavrhl též onu frakci táborskou, která podlehla kacířství „svobodného du- cha“ o nezhřešitelnosti, že totiž, jak o tom praví Chel- čický, „lidé zde na světě budú mieti někdy velikú sva- tost, nebudú mieti pokušenie a boje v těle". Proti ada- mitství — nutnému důsledku těchto představ — obrací se Chelčický rozhorleně a zatracuje „rúhače smilné“ jako největší úspěch chytrosti ďáblovy na zemi. Chel- čický odmítaje násilí officiálního Tábora, jeho nauku o „moci“ i výstřední náhledy jiných skupin táborských, hlásí se za dědice ideí prvních Táborů, oněch sektářů na Kozím a Ústí, a celého toho lidového hnutí nábožen- ského na českém venkově do vzniku bouří chiliastických. Základním motivem svého učení — v zavrhování všeho násilí, vraždy, moci mečové a světské vůbec — je nesmi- řitelným opovědníkem stejně Viklefa, jako Táborů i hu- sitů a jeví se v něm přímým pokračovatelem myšlenko- vého proudění na úsvitě Tábora v letech 1415—1419, kdy právě podobné představy valdenské provenience byly ještě velmi živé. Pro výklad poměru Chelčického k církvi a jeho ná- zoru o „pohanské“ povaze moci světské, kterou prý starobylá komunita křesťanská mezi sebou neznala, jest 27

Strana 28
velmi důležitou jeho nauka o zkáze církve za Sylvestra papeže donací Konstantinovou; bez náležitého pocho- pení jejího významu a dosahu zůstalo by nám v učení Chelčického mnoho temného a nejistého. Ovšem víra v donaci Konstantinovu, podle níž papež Sylvestr ob- držel od císaře Konstantina světské panování nad větší částí západního okrsku imperia se sídlem v Římě, byla běžnou za jeho doby, jakož i dávno před ním. Byla interpretována ve smyslu proticírkevním, po př. proti- papežském, již Katary, některými minnesaengry (jako na př. Walterem von der Vogelweide), Dantem, Vikle- fem, Husem a v Čechách této doby dosti často, přede- vším zase vlivem Viklefovým. Podle těchto výkladů, když papež přijal „terrena“ (t. j. země a světské pano- vání nad nimi), bylo prý slyšeti z nebe hlas: „Dnes jest vlit jed v církev Boží.“ Jest proto pravděpodobné, že i Chelčický ji poznal také z tohoto zdroje, ať přímo nebo nepřímo. Také jemu jest tato středověká bajka o donaci Konstantinově (vyvrátil ji až humanista Laurentius Valla) nesporným faktem historickým a navazuje na ni svoje, mnohdy vtipné a sarkastické, ale častěji únavné invektivy proticírkevní. Ale jsou přece mezi Viklefem (tedy i husity) a Chelčickým v nazírání na tuto věc zře- telné a dosti podstatné rozdíly, které ukazují, že Chel- čický přijal názor na zkázu církve za Sylvestra papeže a na důsledky z toho plynoucí odjinud, ač ovšem auto- ritou Viklefovou mohl býti ve své představě jen utvrzen. Viklef učí, že donací Konstantinovou byl vlit jed v církev: odtud světské panování církve, odtud příčiny a počátky všech egyptských ran, které dolehly na církev, různé války (na př. se Saraceny), jež jsou trestem božím za přijetí Konstantinova „daru“ Sylvestrem. Nejnižšího bodu se dostoupilo, když 1000 let po donaci byl odpou- 28

Strana 29
tán drak, který dal vznik řeholím žebravým — tenkrát již odklonila se římská církev v mnohých kusech od církve Kristovy a stává se synagogou Satanovou. Viklef tedy nikde nepraví, že církev císařovou donací, a již touto, nadobro odstoupila od víry, od učení Kristova, a „zpohanila se“ — to však tvrdí Chelčický. Podle jeho výkladu (v „Síti víry“) „za časů Sylvestra papeže pro- trhly dvě ryby, „přehrozné a víře odporné“ síť víry Kristovy: „Protož tu jest siet Petrova velmi zedrána, když jsta ta dva velryby veliká v ní vešla, to jest kněz najvyzší s panováním královským a se ctí nad císaře, a druhý velryb ciesař s panováním, s úřady a mocí po- hanskú pod kóži viery uvalil se. A když jsta ta dva vel- ryby hrozná v té sieti již obracela, tehda jsta ji tak ze- drala, že jest jie málo co v celosti ostalo. A od tú dvú velrybú tak odpornú sieti Petrově narodilo se rot šibal- ských, přieliš odporných té sieti, od nichž jest tak velmi zedrána ta siet, že jediné jie znamení jsú ostala a jména křivá. A najprvé roty šibalské mnichové, mnohotvárného kroje a peřestiny, potom roty školnie kolejátské, potom roty farářské, pak z neučených mnohé tváři erbové, po- tom roty a šibalstvie městská, a s těmi rotami šibalskými všel jest všecek svět v siet viery Petrovy se vším zlosyn- stvem, což jeho muož ten svět mieti v sobě.“ Podle Chelčického pak církev od dob Sylvestrových přestala býti „církví boží“ a stala se „novým Babylonem“, osvo- jila si moc a panování světské, prvotní církvi neznámé, a rozdělila křesťany v „trojí lid“. Líčení následků této zkázy církve, zvláště s hlediska víry a mravů, plní potom celé stránky „Síti víry“. Ale je důležité, že právě také Valdenští učili, že církev „císařským darem odstoupila od víry“. Podle poslání rakouských valdenských z r. 1368 a polemiky odpadlého 29

Strana 30
Lesera proti němu nabyla v jejich sektě legenda o zkáze církve takovýchto rysů: Za císaře Konstantina byl „správcem“ církve Boží „nějaký Silvestr Římský“, který pronásledován vedl „se svými na hoře Sirachia“ bědný a chudý život. Konstantin pak dostav znamení ve spán- ku, dal se pokřtíti od Sylvestra a uzdravil se z malo- mocenství; zaradovav se nad tím, přestal pronásledovati Sylvestra i jeho druhy a dal mu „korunu císařskou a hodnost“. Sylvestr „dar“ přijal, ale jeho soudruzi od- porovali, pravíce, že „mají příkaz od Pána, aby žádných pozemků neměli“. A v noci, po roztržce se Sylvestrem, byl slyšen hlas s nebe: „Dnes jest vlit jed v církev Boží;“ ten hlas soudruzi Sylvestrovi, chudí Kristovi, slyšíce, odešli od Sylvestra arcikacíře a vedli život chudoby a od- říkání. Větší část církve s papežem odstoupila od víry a nenávist těchto „pseudo-křesťanů“ pronásledovala „chudé Kristovy“ jako pohany a židy po dlouhé časy. Tito shromáždili se posléze kolem Petra Valdenského, jenž „pouze opravil jejich řád“ (tedy ne založil!) a jenž prohlédaje Písmo sv. „podle cesty chudoby“ naplnil je činem. Odtud původ Valdenských. Legendou touto chtěli Valdenští ospravedlniti svůj rozchod s církví, v ní viděli poslání i smysl dějin své sekty, jež tedy sahala vlastně již od „soudruhů“ Sylvestrových, kdy ještě, před vlitím jedu, byla církev v původní své nevinnosti, kdy byla skutečně „církví boží“. Jen tito soudruzi, jejich následovníci a konečně „oprávce“ Valdez jsou pravou církví Kristovou a Valdenští spravují a vedou ji dále, zachránivše ji od zkázy, jíž podlehla „církev římská“ darem Konstantinovým. Tato historicko-náboženská fabule je charakteristická pro Valdenské a jest zajímavé, že Chelčický se její podstatě blíží více, než názoru Vikle- fově o téže domnělé donaci, a některé slovní náznaky 30

Strana 31
i líčení situace (jak ji lze zachytiti z narážek Chelčického) by ukazovaly, že valdenské pojetí a zdůvodnění významu a dosahu řečené donace nebylo mu úplně cizí. Podle něho žil Petr Valdenský již za Sylvestra papeže (neznáme zajisté osud a všechny varianty této valdenské legendy od r. 1368) a byl jeho druhem ve strázních a utrpení. Sylvestr s Petrem Valdenským skrývali se také „po le- sích a jamách“ před „mečem cizím“ a před císařem. Byli milovníky chudoby a pokory Páně a snášeli rádi všechna protivenství pro Krista. Ale na konec Sylvestr, znechutiv si takový život, přijal z rukou Konstantino- vých důstojnost, zboží a světské panování. Tehdy bylo také slyšeti onen hlas s nebe: „Dnes jest vlit jed v církev svatou...“ — „Protož když jest vlit, ne nadarmo vlit jest, ale aby jej pijíce pili... aby ztráveni byli a ze- mřeli...“ Tehdy církev boží odloučila se od Krista, odmítajíc jeho chudobu a pokoru, stala se „církví řím- skou, pyšnou a Kristu odpornou, a zavěsila protivenství svá na meči“. Petr Valdenský jsa však věrným následov- níkem Krista Pána, odtrhl se od Sylvestra i jeho církve a s hrstkou ostatních „věrných Kristových“ odešel na poušť. Z víry v tuto legendu o zkáze církve za papeže Syl- vestra, valdensky nepochybně inspirovanou, vyvozuje Chelčický především svůj základní názor na církev, že „odstoupila od víry“ a že jí Kristus odňal svého poslání. Z toho logicky vyplývá pro Chelčického zavržitelnost světského panování církve a veškeré její jurisdikce; od- tud potírá poměr církve a státu (s jeho „trojím lidem“, jako neblahý a pohanský; odtud papež je „náměstkem ďáblovým, člověkem hříchu, jenž se povyšuje nad vše, což slove Bůh“ a jako takový jest zavržitelný se vším svým duchovenstvem a s „pohanskou“ církví římskou vůbec. 31

Strana 32
Vykládaje podrobněji své myšlenky o církvi boží (t. j. prvotní církvi z dob apoštolů) a církvi římské a zkoumaje speciální otázky bohovědné, dluží Chelčický velice Vi- klefovi, jehož si v těchto věcech vážil nad jiné. Tak hned se co se týče výměru církve, učí spolu s Viklefem a Hu- sem, že církev vítězná i církev bojující je sborem pouze vyvolených, a že tedy Kristus trpěl a umřel jen za před- řízené k věčné blaženosti a nikoliv za ty, kteří jsou před- zvěděni k věčnému zatracení. Uznává však s Husem a proti Viklefovi, že člověk má svobodnou vůli a že před- zvěděný hřeše, hřeší svou vůlí a o své újmě, ale nevěří (stejně jako Viklef), že by Bůh dával předzvěděným da- ru (milosti), aby se mohli káti ze svých hříchů. Soudí, že předzvěděným se nedostává žádné, ani ospravedlňu- jící milosti boží. Jen předzřízení obdržují potřebné mi- losti, aby činili náležité pokání na odpuštění hříchů, aby konali dobré a záslužné skutky a vešli posléze do věčné blaženosti. Křest podle Chelčického nečiní člověka údem církve Kristovy, nýbrž jedině vyvolení od Boha. Chel- čický pak zdůrazňuje rozdíl mezi církví neviditelnou (jíž jest církev Kristova skutečně) a viditelnou. Ovšem i Valdenští učili, že jen oni jsou „známí“ (noti, kunden), že jen je Bůh zná a že vedle jejich společnosti není spásy, než zdá se pravděpodobnějším, že Chelčického definice církve jako sboru pouze vyvolených pochází od Viklefa. Od téhož patrně přejímá i jiný důležitý názor, z něhož pravidlem vychází při kritice církve a jejího zařízení, že totiž Písmo sv. (především Nový Zákon) je nutným a dostačitelným základem náboženství a života křesťan- ského, aby člověk došel věčné spásy. Proto každý věrný křesťan musí Písmo čísti. Církevní autority uznával jen potud, pokud shodují se s Písmem, nebo, jak říká, jestliže mu „pravdu skrytú v Zákoně božiem věrně 32

Strana 33
oznamují“. Ve sporných otázkách však zamítal nejen církevní otce, nýbrž hlavně scholastiky, které přímo ne- náviděl (na př. Alberta Velikého nebo Tomáše Akvin- ského). Chelčický vyšetřoval vývoj církve, její ústavy a struk- tury, pod zorným úhlem své představy života první obce křesťanské, jež byla zkažena domnělou donací Konstan- tinovou, a svého názoru v dostačitelnost Písma. Církev však, pozbyvši poslání Kristova, naplněna kacířstvím a nepravostmi, vydala a vydává přemnoho zákonů zby- tečných a škodlivých místo, aby se držela jediného a nut- ného — Kristova. Proto zatracoval zákonodárnou, soud- ní a výkonnou moc církve, odmítal všechna její nařízení na koncilech nebo od papežů vydaná, dekrety a dekre- tálky, které jsou jen „nálezky lidskými“, jimiž se spra- vuje „množství poběhlé od Krista“. V speciálních otáz- kách bohovědných, v nauce o svátostech, o kultu a ritu církve někde se shodoval s Tábory a husity, jinde proti nim polemisoval, jak ukazují jeho spisy o podobných thematech, na př. jeho „Replika proti Biskupcovi“(r.1425,) (o eucharistii), „Replika proti Rokycanovi“ (r. 1434), traktát „O sedmeře svátostí“ (r. 1432) a jiné. Chelčický kladl ovšem velký důraz na tyto otázky, ale následuje většinou Viklefa, nebo domnívaje se, že ho následuje, není zde nijak původní a jeho nedostatečné vědomosti theologické ovšem nestačily, aby mohl s větším úspě- chem potírat na př. eucharistické učení kněží táborských, kteří Viklefovi rozuměli velmi dobře. Nepochybně však Chelčický svou kritikou odhalil neupřímnost a nedůsled- nost Biskupcovu a jiných kněží táborských ve sporu o svátost oltářní, kteří svým rozporem mezi theorií a praxí zavinili dokonalý zmatek v „hovadském lidu tá- borském“, jak praví Chelčický. V otázkách čistě theolo- Traktáty 3 33

Strana 34
gických není vlastní význam Chelčického a není nutno sledovati zde tyto nikoliv snadno pochopitelné, ale dnes dokonale mrtvé výklady a spory, které mají ovšem místo v theologii husitské, a byly již s velkou znalostí pro- brány v četných spisech Lenzových o nauce Chelčického. K jménu Chelčického pojí se především jeho učení o „moci“ a o „trojím lidu“, čili, moderně řečeno, jeho sociologie. Zavrhuje společenskou soustavu své doby, hlásá návrat k prvotní obci křesťanské v její neporu- šenosti a nevinnosti. Rekonstrukci těchto starobylých forem primitivních poměrů náboženských a sociál- ních podal na základě studia Písma, inspirován val- denstvím a viklefismem. Jeho názor na prvotní křes- ťanství, které si představuje příliš nehistoricky, ideálně a jednostranně, jest ovšem statický a značně nepů- vodní. Takto viděli „zlatý věk křesťanstva“četní ka- cíři před ním, mystikové i různí scholastikové středo- věcí, neboť je příznačným znakem této doby, že myslí staticky i ti, kdož žijí plně v dynamických projevech katolického řádu. Proto s tohoto hlediska není na místě vytýkat mu nedostatek smyslu pro dynamiku histo- rického dění, smysl pochopiti rozvoj řádů a institucí, čímž se ovšem stalo, že neporozuměl ani vnějšímu vývoji církve jako společenského organismu, ani jejímu vnitřní- mu poslání mravnímu, kulturnímu a sociálnímu. S ne- dostatkem takovéto synthetické koncepce setkáváme se i u lidí vynikajících a nepochybně pravověrných. Důle- žitější jest, že Chelčický pojal své učení nejprve jako dialektiku starého a nového, to jest dobrého a špatného, a vyhrotil je posléze v dokonalou utopii sociální a nábo- ženskou, z níž není úniku. V jejím zrodu nelze podceňo- vati i moment čistě osobní. Chelčický podle výroku br. Lukáše „příliš dlúho hněvivý a mstivý byl“ a nesnesl od- 34

Strana 35
poru. Také jakás aristokratická výlučnost a sektářská vá- šeň spolupracovaly na této utopii, jež ve svém celku, svým východiskem i směrem polemiky nemá rovné v duchov- ních dějinách středověku. Jsou v ní jistě mnohé kon- struktivní myšlenky, ale celek — a na tom záleželo Chel- čickému především — jest čiré opuštění kulturního a spo- lečenského ústroje, k němuž dospělo lidstvo až do jeho dnů. Není sporu o tom, že si to Chelčický na konci svého života sám uvědomoval. Pod záplavou drsného sarkas- mu, v němž je nepřekonatelný, postihujeme snadno těžký smutek člověka, prožívajícího otázky nejzávažnější a znepokojeného obavami, zda pravda, kterou drží ve své hrdé osamocenosti, je pravdou absolutní. V otázce „moci“, to jest v negaci státu, posléze přece jenom po- někud ustoupil, jak jsme již viděli. Byl by zmírnil i své odsouzení obecné církve? Nevíme. Chelčického kritika současných poměrů církevních i společenských je cenná historicky, neboť přináší řadu bystrých pozorování, které nám pomáhají chápati pro- středí doby a jsou svým způsobem dějepisným doku- mentem. Avšak jeho nábožensky pasivní utopie, dýšící strastiplným ovzduším prvních staletí křesťanských, jest ovšem jenom nostalgickým snem, který se naráz roz- ptýlí v ostrých paprscích skutečnosti a nemůže obstát v soutěži s mužnou naukou Štítného, jenž vycházeje z tradice a autority katolického řádu potírá zlořády v spo- lečnosti a v církvi, které „zlosť jest lidská zavinila“ Proti učení Chelčického, jež s hlediska církve jest kacíř- stvím a pod zorným úhlem společenského vývoje nábo- žensky sociální ilusí, vyniká systém Štítného především v tom, že nepodceňuje váhu realit ani imponderabilií v životě jednotlivce i celku a připravuje reformu sku- tečnou, to jest v mezích dosažitelných možností. Jestliže 35

Strana 36
učitel života Štítný hlásá zlepšení poměrů aktivismem nejlepších křesťanů ve věcech veřejných, není ani uto- pista Chelčický, zamítaje každé násilí, filosofem destruk- ce v pravém smyslu slova, ale pokládá účast opravdo- vých křesťanů na běhu tohoto světa za neslučitelnou s příkazy Kristovými. V duševním zápolení českém XIV. a XV. století, za- čínajícím Milíčem, ať bylo již pravověrné nebo heretické, má však Chelčický místo trvalé a zákonité. Neboť to, proč pracovali a strádali významní muži této doby, zdvíhá se také mocně v díle Chelčického. Vedle jiného byla to především víra v sílu ducha křesťanského a snaha odstranit rozpor mezi životem a učením, mezi křesťan- stvím činu a křesťanstvím slova, v tvrdém úsilí o pře- konání „člověka tělesného“ (homo carnalis) obrodou „člověka duchovního“ (homo spiritualis). I tak roz- dílně utvářené osobnosti, jako byl Milíč a Jenštejn, Štítný a Hus shodovali se aspoň v tom, že toto zápolení možno vésti a skončit vítězně jen zbraněmi ducha. Víme ovšem z českých dějin, jak tato zbraň byla dvojsečná a vedla konečně k myšlenkovému a církevnímu rozkolu v národě, když nebylo jednoty o tom, který jest onen „pravý duch“ — spiritus rectus. Ale to vše jest jen dů- kazem, že český národ prožíval vždy základní otázky lidského osudu s velkou vážností a intensitou. Proto také dílo Chelčického, autora traktátu „O boji duchov- ním“, zůstává kulturním patrimoniem národa, třebas bude často jen výstražnou připomínkou, že i bystrý duch může býti sveden na cestu utopie, která jest po- sléze popřením ducha a nemá v sobě života. Chelčický jako myslitel je zjev pozoruhodný. Veliké nadání, pronikavý rozum a ostrá schopnost analytická projevují se výmluvně na mnohých stránkách jeho spisů. 36

Strana 37
Ale chybí mu vzdělání; sám toho doznává a lituje. Sluší ještě dodat, že si získal jistou zásobu poznatků z theologie a církevní historie, ale ukázalo se, že nepostačila, když chtěl jimi podepříti své náboženské a sociální představy. Píše v národním jazyku a je po výtce spisovatelem lido- vým, ale více než to: v spisech Chelčického vášnivě pro- testuje lidový a neučený živel proti universitním mis- trům, představitelům inteligence národa, proti „těm ro- tám kolejátským“, když se mu zdá, že jejich učené „ši- balstvo“ již se příliš odchýlilo od bezprostředního zájmu a potřeb lidu na dráhy neplodného učení pro učení, po případě pro zisk. Ovšem Chelčický zašel zase do opač- ného extrému. I jako spisovatel je významný a jeho jazyk by zasloužil odborné studie po stránce lexikální a syntaktické. Zračí se v něm slovní poklad české bible i spisů Štítného a často již prorážejí lidové obraty a rčení. Traktáty, jejichž edice následuje, to dosvědčují. Poznámka: O životě a spisech Chelčického jedná nyní nejobšír- něji Rudolf Urbánek ve svých Českých dějinách III., 3. str. 882 až 979, kde také vypočítána a zhodnocena obsáhlá literatura předmětu (práce Gollovy, Lenzovy, Jastrebovovy, Kroftovy, Novotného, Ry- šánka, Bartoše a j.). Pokud se odchyluji od jeho výkladu, nebo od jiných běžných mínění, bude patrno odborníku. Nepokládal jsem za nutné šířit se o theologických názorech Chelčického. Psal o tom v četných spisech Lenz, které Urbánek také cituje, a pokusil jsem se vylíčit nauku Chelčického po této stránce v Podlahově Českém slov- níku bohovědném V., seš. 4 (1931). O Štítného a Chelčického chá- pání otázky poddanské píše Václav Chaloupecký, Selská otázka v hu- sitství (Bratislava 1926), kde jsou pozoruhodné výklady sociální ideologie české v XIV. a XV. století. O předhusitském kacířství v Čechách pojednal jsem v studii Sektářství v Čechách před re- volucí husitskou (Bratislava 1929), kdež prameny a literatura. Posléze děkuji i zde za laskavé umožnění studia rukopisů, potřeb- ných k edici J. M. prof. dr. J. Čihákovi, prelátu a kanovníkovi metropolitní kapituly na hradě Pražském a D. P. dr. Václavovi 37

Strana 38
Bartüňkovi, arcibiskupskému notáři a archiváři v Praze. Panu univ. prof. Františku Ryšánkovi děkuji pak za laskavé zapůjčení jeho di- plomaticky věrného přepisu Chelčického traktátu „O církvi svaté“. Závěrem vzpomínám i zemřelého prof. Arne Nováka, na jehož žá- dost jsem připravil tuto edici Chelčického do tisku.

Strana 39
O TROJIEM LIDU REČ, O DUCHOVNÍCH A O SVĚTSKYCH

Strana 40

Strana 41
Již pochybení, kteréž mám a k kterému rozumu o roz- dělení trojího lidu, jenž se počítá od některých u víře Kristově, opět zase vzkazovánie nechám, ale, jakož žá- dáš toho, abych o tom něco napsal, toť učiním. Ale totoť najprvé dím, že já neumím k tomu přistúpiti v krátké řeči, jakož mi píšeš, ač by ty skrze krátká slova mohl těžším věcem srozuměti než mému písmu. Ale ve mně jest těžké a mnohé zanepráznění o těch věcech tak, jakož já jim rozumím, o nichž ač mně pokusiti se krátce psáti, jako pěti kameny veliké město ustaviti, kteříž nestačí 10 jediné základ jimi založiti. Také vím nepochybně, což se dotýče kněžstva a obec- ného lidu u víře Kristově, že o tom muožeš dosti roz- umu míti bez mého psaní; protož o tom sám od sebe neučiním mnoho psáti. Ale o stavu moci světské tvuoj rozum s duovody písem vážil jsem a písma všech kněží táborských i mistruov pražských od počátka boje s pilností jsem shledal i roz- mýšlel, kterak a co sú o té moci dovo dili i ještě dovodí. 74b Protož podlé tak mnohého zaneprázdněnie těch písem 20 a těch rozumuov o té moci nic nemiením tobě psáti; neb [když] který každý z nich má rozum v těch písmích o té moci, kde jest jim míra a konec? Ale některých věcí toli- ko mezi mnohými o té moci dotknu. 5 15 74a 41

Strana 42
75а A také najprvé to má rozumíno býti, které věci má moc při sobě, a že bázeň od ní rodí se, neb skrze moc ukru- tenství ukazuje, hruozí, laje, béře násilím, vězí, tepe i za- bíjí. A ta moc světská od počátka ustavena jest mezi 5 všemi národy samým Bohem pro jeho řád, kteréhož země potřebuje, a kterýž řád chce míti pán Buoh ve všech. A dím, že mezi těmi národy ustavuje moc pro řád svrchní zemský, kterýchžto národuov neustavil jest pán Buoh pod zákon svuoj, jakož psáno jest: „Ve všeli- 10 kém národu Pán ustavil kníže neb vladaře, ale Izrahel diel boží zjevný.“ Jemuožto neustavil jest pána ani krále na zemi, protože sám chtěl kralovati nad nimi, jakož z Písma zjevno jest, že od té chvíle, jakož jsú přišli do země slíbené, až do Saula žádný jim nebyl ustaven král Bohem, 15 ale když sami od sebe, pohrzevše Bohem, chtěli sú králi, tehdy řekl Buoh k Samuelovi proroku: „Poslúchaj tohoto lidu hlasu; neb netoliko tebú pohrzeli sú, žádajíce krále, ale i mě sú zavrhli, abych nad nimi nekraloval podlé všech skutkuov jich, které sú činili od toho dne, kteréhož sem je 20 vyvedl z Egyptu.“ A když tomu lidu mluvil mnohé věci prorok Samuel, váže jim to, že sú sobě zle na tom učinili, proti Bohu žádajíce krále míti nad sebú, tehdy lid, ubáv se jeho řeči, i řekl jest: „Dnes nade všecky hříchy své přičinili jsme sobě tento hřích, žádajíce krále nad sebú.“ Protož z Písma teď máme, že nad národy těmi, ješto bez božího jha sú, ustavil jest moc hroznú s mečem, aby v jich hrozném meči pásl neposlušné a nemúdré lidi, ale Jakoba, jehož zvolil sobě za lid zvláštní, v pokoji a ve všem dobrém zpravoval jest, dokud jím sám nepohrzel, 30 žádaje krále nad sebú. Viece má vědomo býti, že, když král David neb jiný 75b král židovský ustaven jest králem, tehdy podlé zákona ustaven jest, aby skrze moc meče činil to, což zákon velí, 25 42

Strana 43
aby moci královské skrze zákon požíval, a že zákon ži- dovský ukázal jest boje tělestné proti nepřátelóm jich. A ten zákon přikazoval smrti na rozličné hříšníky, takéž pomsty mnohé menší než smrti, jako voko za voko, zub za zub, rána za ránu a tak dále; také ten zákon přikázal súdy tělestné mieti. Kteréžto všecky věci, zákonem ukázané, měly sú své dokonání a prospěch skrze moc královu, a král zákonně mohl jest na nich ustaven býti, když to, což zákon velí, skrze moc mělo dokonáno býti. Takéž i Kristus, jestliže některé věci mnohé nebo všecky 10 aneb některé obláštie ustavuje a přikazuje v zákoně svém, kteréž skrze moc mají učiněny býti, tehdy zákon jeho má dokonánie své a prospěch skrze moc královu; tehdy nenie nižádné řeči o to, aby spravedlivě a svatě král ne- stál na skutcích zákona Kristova. Pak-li jest zákon pře- 15 nesen a vysvobozeni jsme skrze milost pána našeho Jezu Krista od zákona smrti a postaveni jsme pod zákonem milosti, tehdy ohledajme, na čem moc stavíme u víře 76a Kristově! A toť bych chtěl ze vší řeči, což jí dále budu psáti, aby 20 to pilně rozsúdil, jest-li zákon Kristuov v též šlápěji, pro- lévaje krev, jako zákon Starý. Tehdy bezpečně, nelekaje se, uveď krále, knieže a pána na cestu Kristova zákona, a oni, činíce zákon Kristuov, budúť svatí lidé. Takéž kdežkoli vezmeš písmo z zákona Starého nebo z Nového, 25 skrze něž se zdá ustaviti knížata a pány bezpečně u víře Kristově, tak se ujistíš v tom, že je právě zpravuješ skrze ta písma v jich úřadech, když jich úřadu hodné skutky skrze zákon Kristuov ukážeš jim. Neb poněvadž držíš, že ten trój lid prvé jmenovaný jest tělo Kristovo, tehdy 30 drž, že to tělo má jeho zákonem zpraveno býti! A jestliže jest sobě on tělo zvolil z takých lidí, tehdy ovšem usta- vitel zákona nezmeškal jest moci světské jako rukú v tom 5 43

Strana 44
76b 77a těle, aby jim meče nepodal, aby ruce prospívaly jiným údóm těla toho skrze meč. A tato věc nemuož dále tažena býti, neboť je jest pod zákonem Kristovým ujistiti spa- sením, cestu jim skrze zákon ukazujíce, aneb je kromě 5 něho v něčem jiném bezpečiti musí, jakož sú nyní skrze mnohé kněžstvo lestně písmy ubezpečeni u vieře Kristo- vě, ješto ta písma nikdy toho rozumu v sobě nemají zá- kladného, od Ducha svatého k tomu vydaná, ač oni je k jich oklamání tak vykládají. Neb kdyby moc s boji 1o a s pomstami skrze víru Kristovu měla zpravována býti a těmi boji a pomstami vieře Kristově prospievati, proč by Kristus rušil zákon židovský a jiný duchovní ustavo- val? Chtěl-li jest, aby se o jeho zákon sekli, věsili, topili, pálili a jinak krev z lidí cedili, takéž by onen zákon stál 15 bez svého pohnutí s těmi krvavými skutky, jako jest prve stál. Protož ty vybeř z toho, coť se zdá, a obmysl to, podlé čehož chceš dáti cestu u víře Kristově s boji, pomstami a s takovými ukrutnostmi! Neb nemuož moc býti, jedině 20 s ukrutnostmi. Paklit odpustí, ihned sama od sebe zhyne, neb se jí nebude báti, vida, že milosti požívá, a ne moci, před níž by se měl třiesti. Protož fík sladký, oliva tučná a vinný kořen, ješto lidi těší, nehodí se ten žádný i poží- vati moci, ale trn ukrutný, ješto nelituje člověka zamútiti, 25 udeřiti, vodříti jako lípu, do vězení vsaditi i zabíti. A tím lépe moc prospěje i trvá, nežli lačné krmiti, nahé odívati a nemocné léčiti, aniž by mohla kdy raniti neb zamútiti, když by podlé milosti stála. Protož má daleký rozdíl moc od milosti. Protož má rozumíno býti o řádu té obecné 30 moci, kto se má v řádu zachovati skrze ni, a jaký řád skrze moc muož uveden býti. Druhý řád jest, kterýž Buoh skrze syna svého uvodí v některé lidi, jemuož ovšem jest pilně srozuměti. A že 44

Strana 45
řád skrze moc jest, ješto se děje v lidu nemúdrém, ješto nezná Boha a není pod jeho jhem. Neb někaké spravedl- nosti a pokoje potřebuje všecka země, a když by nebylo té spravedlnosti a pokoje, nemohli by lidé trvati na zemi. A ponivadž množství národuov jest na vší zemi, ješto 5 v sobě žádné ctnosti ani známosti boží nemají, ani spra- vedlnosti k jiným zachovávají, protož pán Buoh, chtě dlúhému prodlení na světě těch mnohých lidí, ustavuje krále a knížata nad nimi, aby skrze jich moc zachováni 77b byli v pokoji, aby všeliké bezpráví a každá žaloba místo 10 a konec skrze moc vzala, a všeliký aby nesměl pro moc jinému křivdy činiti, násilím vzíti, ukrásti, meze rušiti. Neb všeliká moc, chtieci mnohému lidu panovati pokoj- ně, aby skrze mnohé čest a bohatství rozmnožila, tako- vých všech bezpráví musí mstíti a skrze moc pokoj a 15 spravedlnost uvésti, a čím chce pokojněji panovati, tím hrozněji musí moc ukazovati v pomstách, aby se viece báli té moci, a tak aby každý na svém dosti měl pro bázeň moci. A když se ta bezpráví skrze moc ukrotí, tehdy řád ve všech ostane, a budú pokojni jedni s druhými a budú 20 požívati svých věcí bez překážek. A takový řád musí býti mezi každým národem, jinak by zkazili jedni druhé, rota proti rotě povstala by a silnější mdlé potlačili by a z cha- lup by je vyvláčeli a uvazovali by se jedni druhým v dě- diny, v domy, v statky i v ženy, a pro moc ti kvaltové 25 přestanú. Protož slove moc světská, neb běh a prospěch tohoto světa zpravuje se skrze ni, a svrchní řád a pro- spěch skrze ni aby se na světě zachoval. A z té příčiny moc jest jako založenie zemské, aby se nemohla navrátiti z miesta svého. Ale ty věci požívají se 30 od najhorších lidí, ješto bez víry sú i beze vší cnosti, nebo moc skrze ukrutné pomsty tiskne zlé lidi k takové spra- vedlnosti v svrchních věcech, ješto se chýlé jiným na 78a 45

Strana 46
78b škodu, aby nepočínaly se a počaté aby přestaly. To vše moc činí pro svuoj užitek, aby jedni druhých nezkazili, a tak aby jim panstvie nesešlo na nižádném člověku. Protož pilně mstí každého bezpráví, ač se jich najmen- 5 šímu člověku stane, neb chtí míti ve všech úžitek, protož pilně všem o pokoj stojí. Takéž zase ten lid nemuodrý, ješto jest bez Boha a spravedlnosti nižádné nezná, ne- miluje ani ovšem činí; protož pro samu bázeň poddáni jsú mocem v těch věcech, kteréž jim přikazují. A protož 10 na obě straně pravdy v základě úmysluov nemají svých, ač svrchní pravda skrze to místo má. Tito zisku svého, mstíce, hledají, a oni, poslúchajíce, své škody se bojí. A to obé v sobě ctnost nenie, I alevšak dobré má místo skrze to. Protož ta spravedlnost a ten pokoj, který se 15 skrze moc děje, daleko jest od víry Kristovy, neb jedině v častném dobrém ti lidé skrze ten prospěch moci svět- ské zachovávají se. A to ještě dím, že země to dobré béře, skrze moc u pokoji zpravuje, kdež všeliké bezpráví a ža- loba muož místo a konec vzieti skrze tu jednotnú a svor- 20 nú moc. Ale rozmnožené a sobě odporné moci i to dobré v častných věcech porušie, že ani pravdy ani pokoje ne- bude míti země, ani kterého řádu ostane v lidu. Neb ktož co svého má, to mnozí z jeho rukú táhnú; ktož byl větší, ten v hubenství upadne, a hubený dobude sobě 25 cti, a nic pořádného neostane. Ale již o tom řádu, který jest Kristus uvedl svuoj pravý podlé ctnosti a milosti Ducha svatého, pilnější jest věc mluviti. Neb Buoh skrze proroka řekl o Kristovi, že „on bude zpravovati lid muoj Izrahelský“. A že Kristus so ustavil jest lid svuoj pod zákonem milosti a ustavil ten lid pod zákon, v němž není žaloba, aby pravý řád du- chovní, podobný andělóm v nebi, byl v tom lidu, pokoj 79a nerozděleného svázaní jako mnohých úduov v jednom 46

Strana 47
těle a spravedlnost dokonalá, kteráž převyšuje daleko [nad tu], kteráž stojí na zemi skrze moc knížat, i nad tu, kteráž skrze zákon Starý činěna byla, neb ji jest zavrhl v tom řka: „Nebude-li vaše spravedlnost hojnější nežli židovská, nevejdete do království nebeského“. Protož když pod milostí a bez žaloby ustaveni jsme, tehdy v sobě a v srdci svém máme založenie té vysoké spravedlnosti, mající milost ke všem. Kteráž milost kdež jest, ta dob- rého žádá všem z srdce, a netoliko žádá, ale činí každému, jakož umí a muož podlé síly a statku i podlé rozumu. Táž 10 milost žádnému zlého nepřeje, ani žádá, nečiní, nebéře, nepřekáží, nezamucuje, ani na čem škodí jinému, ale těší a spomáhá každému podlé moci své a potřeby jeho. A ještě více ta milost, ač jiný bezpráví činí, to trpí a zase miluje, modlí se a dobře činí těm, ktož ji hanějí aneb 15 křivdu činí. A tak jsú bez žaloby ti, ktož pod ten zákon slušejí, neb takoví, kteříž drží ty věci napřed pověděné, ruší žalobu na obě straně tím, že jiným křivdy nečiní — s té strany nižádný ! na ně spravedlivě žalovati nemóž — a činí-li jim jiní křivdu, tu trpie. A tak žalovánie nepokojné s sváry nemá místa v nich, a mezi takovými súdové svět- ští sú hanba a hřích podlé řeči apoštola, ješto die: „Ač mezi vámi súdové jsú, již ovšem hřích mezi vámi jest“. A takových jest spravedlnost dokonalá, neb Boha i bliž- 25 ního právě milujé a se všemi pokoje v dobrém hledají. A takovému řádu, který se děje a měl by se díti v lidu božím, nemuož naučiti žádná múdrost toho světa, ani muož k němu připuditi moc světská, neb tento řád rodí se z srdce dobré vuole, ješto nenie pod bezděčí jako 30 otrok, ale pod milostí jako syn. Ale takoví naučeni bývají skrze zákon pravdy popsaný ve Čtení a vedeni jsú Du- chem svatým v ten řád podlé řeči apoštola, že ti, kteří jsú 20 79b 47

Strana 48
80a 80b synové boží, Duchem svatým se zpravují. Ale moc světa v tom řídí, což jediné v tom skrze svědky bude ujištěno, k tomu, aby konec vzalo, mocí připudí, ješto jest to da- leko od srdce dobré vuole. Neb musí bezděky práv jiným 5 býti a sám na se pravdy v žalobě nepoví, jeliž svědky proti němu postaví. Protož takový v srdci nenie nic spravedlivý, jediné že na konec musí bezděky skrze moc přiveden býti o svrchní křivdu, která jest byla mezi ním a bližním jeho. A pro takové nespravedlivé moc světská 10 ustavena jest, ješto nenie v nich známosti boží, ani bázeň jeho, ješto jeho nespravedlivé a nerovné vuoli jediné hroz- ná moc s mečem muož zákon býti. A toto dvoje rozdělení, řádu světského skrze moc a Kristova skrze milost, daleké rozdělení, a má srozumíno 15 býti, že spolu nemuož státi ten dvuoj řád, jsa podnesen pod jméno jedné víry Kristovy. Nemuož býti spolu řád Kristuov a řád světský, aniž muož býti řád Kristuov řád světský. Jiná jest věc, která se činí skrze moc pod bez- děčí, a jiná, která se skrze milost činí z dobré vuole, ješto 20 stojí na slovích pravdy. A z toho zjevno móž býti, že, jakož jest daleko moc světská od pravdy Kristovy napsané v zákoně jeho, tak daleko jest víra Kristova od potřeby moci světské. Moc se věrú nezpravuoje, a víra moci ne- potřebuje, tak jako by víra svú plnost neb zachování své 25 skrze moc měla. Ale jakož jest plnost moci rozmnožené zboží a velicí zástupové oděncóv, hradové a miesta tvrdá, takéž jest plnost a prospěch víry múdrost božie a síla Ducha svatého. Protož bez moci, ješto bázeň uvodí a k tomu, což velí, hrózú pod bezděčí pudí, víra dobře stojí 30 duchovní moc mající, neb dí apoštol: „Nevzeli jste ducha opět v bázni, ale vzeli jste ducha zvolení synuov božích, v němžto voláme: ,Otče, otče'.“ Protož, ktož pod tu sprá- vu slušejí, ty já mám, že sú tělo Kristovo duchovní. 48

Strana 49
Ale snad díš: „Dobře by bylo, by pak všickni byli; ale když tací nejsú, potřebí jest moci, aby zlé připudili skrze moc k spravedlnosti.“ Ovšem jest potřebí v té straně, což slušie spravedlnosti knížat. Ale to dím: co j' tomu knězi do moci světské, kteréhož jest Kristus poslal se Čtením 5 kázati, aby pod jeho správu uvedl lidi, a kteříž povolé čtení, ty přijéti jako věrné Kristovy, a ktož nepovolí Čtení, toho nezpravovati skrze moc světskú u víře Kris- tově? Neb ktož skrze naučení Čtenie I právě ustaven 81a nebude u víře Kristově, skrze moc ovšem nebude usta- 10 ven, jako skrze německú řeč nebude českému jazyku naučen člověk. Mdléť jest to kázaní kněze Kristova, kte- rýž, nemoha skrze Čtení uvésti některých v spravedlnost Kristovu, i volá na moc, v kostele ohlašuje jich cizolož- stvie, opilství a jiné hříchy a nutí moc, aby toho pomstila, 15 a mní, to čině, že v kázaní prospívá, nalit jediné i s mocí s pohany jedva se srovnává. Neb knížata pohanská beze všeho kázání kněžského mnohem statečněji cizoložstva, vraždy, krádeže a všecky nepokoje stavují proto, aby po- koj měli a lidu aby sobě nedali uškoditi zlým lidem, než 20 mnozí kněží skrze moc, ješto se jim zdá, že jich moc jest někaká křesťanská moc víře velmi prospěšná, ana ještě s pohany nedošla spravedlnosti. Neb oni v takových vě- cech sami od sebe z úřadu neoblení se zlých věcí stavo- vati, ale tento, ješto se zdá sluha viery Kristovy, ač jeho 25 kněz nebode, tuož jedva někoho v kládu vsadie. Ale když mezi pohany dokonalejší spravedlnost jest nalezena v ta- kových skutcích, tehdy jest to všecko daleko od Krista. A nečije-li kněz úžitka skrze kázaní Čtení ve mnohých nebo v některých, toto jest velmi malé, skrze moc když 30 opilce připraví do klády svým kázaním. A chce-li právě rozuměti o moci, coť ona činí u víře Kristově aneb co činiti muož, to skrze dělení těchto roz- 81b Traktáty 4 49

Strana 50
82a umuov poznáš, ač se jim zdá za pravé povoliti. Nebo ač jest velmi oslavena moc světská od mnohých u víře Kris- tově, tak jako by ona byla moc neb plnost víry Kristovy, však z mnohých žádný nemuož ukázati většího prospě- 5 chu víře Kristově skrze ni, jediné ten, když kněží, ujmúce sobě moc, i dávají jí cestu u víře Kristově v bojích a v pomstách, kteréž jim ukazují skrze zákon židovský aneb které jim sami ukazují podlé vuole své. A když jich uposlúchají v činění těch pomst, tehdy se výšie proto 10 jako najpilnější u víře Kristově. Ale když nic pilnějšího vieře nemóž ta moc prospěti, ten prospěch nic nenie. Ale ovšem dím: by té moci tú příčinú nepletli u víru, lépe by víra stála, neb ve všem plnost má víra bez moci světské, způsobujíci [ člověka dokonale v svědomí i ve všem životě 15 jeho, ale moc v těle řídí svět u věcech častných. A tak jest malá věc to, což činí moc, proti tomu, což činí víra, jako kvasnice proti čistému vínu, kteréž kvasnice něco drží ode dna na zemi, ale víno čisté štěpuje se skrze víru, kteréž hospodář píti bude. Ještě více dím, že, ač držím, 20 že apoštolé i jiní světí lidé po nich mnohé mocné lidi mohli sú přijíti u víru Kristovu, tak aby je ustavili skrze naučení v cestě Kristově, ale nikdež u Písmě ani v káza- nie, co sem jeho poslúchal, ani jinak od koho zvěděti mohl sem toho, by který lid křestanský ustavil sobě krále 25 aneb kníže za pána pod věrú Kristovú, až to najprvé, když Sylvester přijal césaře římského u víru, kterýžto ostal u víře se všemi příčinami neb zvláštnostmi, kteréž všeliká moc pohanská drží. A potom víc ta moc římského císařstvie pod věrú stála jest, a z toho počátku i v jiných 30 zemích moci pod vieru podešly sú. A to jest i nám svě- domo, že skrze tu moc světskú všicku sílu Antikryst vzal jest u víře Kristově, a ta veliká nevěstka, ješto „ sedí na římské stolici, všecky své tráveniny rozšířila jest skrze tu 82b 50

Strana 51
moc světskú. Neb když jest ta moc pod vieru přijata, vždy tak cti, zboží a práv pohanských požívajíci, jako jest i prvé u pohanství požívala, tak zase ta moc nadala kněží zbožím; sama falešně pod vieru podešla a kněžie víry zbavila svým zbožím. A by byl Sylvester u pravdě césaři s víry Kristovy podal, mám za to, než by ji byl od něho přijal právě, že by jeho spíše opak odřel. A když tu zprva tak falešně spolu slily sú se moc světská s kněžstvem, víc potom kněžstvo tělestné rostlo ve zbožie a ve cti tohoto světa, táhna zboží od moci i od jiné obce, až sú tak již 10 na vrch dorostli a všecky tráveniny, což jich ďáblu mohlo v srdci býti, ty sú skrze žehnání a sladké řeči na svět vyli[li]. A když jest ta okrášlená kurva svú všicku sílu i plnost vzala od moci světské, tehdy zase, jakož slušie na její nestydkú oplzlost, jala se jest té moci líbati, milovati 15 a přitúleti, žehnajíci, i pochlebujíci, všecko odpúštějíci a všech svých náboženství účastny činieci a tak se všemi králi zemskými smilnieci, pokúšejíci, vždycky té moci povyšujíci, až dále nemohla o ní řéci, stránka církve svaté a náměstek božství“, ano pravěji bylo by řečeno: třetí 20 stránka pekla a náměstek Lucipera pyšného, ješto se ne- pokoří ani Bohu ani lidem“. A skrze to přezlé spojenie toho dvojího lidu pod víru Kristovu život chudý a bolestný pána Jezu Krista i jeho cesty upřímé, potlačeny jsú od toho zlého lidu, jenž sú 25 najvětčí nepřietelé kříže jeho. A tím, že jest ta pohanská moc u vieru přijata, tudy všecken svět pod víru podšel jest. Neb když jsú ti lidé hlavatí a nerovnie pod vieru podešli, kto jest ze všech lidí na světě, aby jeho u víru nepustili? Lichevníci a kupci najlepšie u víře a najvíce s0 kosteluov nadávali a ornátuov a platův kněžím nadali, neb lehce vylichvili, šantročili, a kněží všecko zblahosla- vili, neb sú tím své břicho ustavili u veliké sytosti. Pro- 83a 51

Strana 52
84a tož, když jsú vešken svět u víru přijeli, musili sú dobře písma zvohýbati, aby skrze ně všem cestu u víře Kristově ukázali a na cestě spasenie ustavili. Ale skrze tu příčinu všecka písma i víra u veliké zapletenie upadly jsú, poně- 5 vadž, chtíc skrze písma cestu dáti u víře Kristově všemu světu, aby jich počtem všechen svět nazván byl církev svatá, chot Kristova, kterýžto svět nikdy nepoznal jest pána všeho světa, ani jeho kdy pozná, ten svět kněží falešní, pokojní pod vieru jeho pustili, aby sami neupadli 1o v nemilost světu, ale pokojni jedno s ním byli. Ale z těchto řečí napřed pověděných komuož jest píle o to, muož poznati, že jest to daleko od sebe rozdělená věc Kristovi Bohu ustaviti a skrze zákon přikázati, aby nad jeho církví král byl za pána ustaven, aby skrze moc 15 královu jeho církev u víře právě stála; a že kněz, jsa okla- mán, pustil césaře děrú a ne dveřmi pod vieru Kristovu a učinil jej panem nad jeho lidmi, to dvé velmi jest da- leko od sebe. Z kteréžto věci muož poznáno býti těžké zapletenie 20 u víře v tom, že což moc činí vedlé své dostatečnosti v obecních národech, ješto kromě víry a zákona božího jsú, co činí, té moci počísti plnost víry Kristovy, aby ta věc, kteráž jest pohanská byla, aby Kristova věc byla, aby moc jsúci pod věrú, mnohú krev v bojích proléva [la], 25 mnohé pomsty z naučení kněžského podlé zákona židov- ského aby činila a podlé práv pohanských mnohé smrti aby činila, věsila, topila, pálila, stínala, na kolo zbila, u vězení mrtvila, hrdlovala, oblúpila a jinak rozličně za- múcovala i mnohá násilé a porobení obcem činila. A po- so něvadž jest ta moc pod víru puštěna, tehdy ty věci od moci dělané jsú věci víry Kristovy. A tak Kristus, proliv svú krev za hříšné lidi, obohacen jest skrze Silvestra kněze mocí světskú u víře své, aby ta moc ve jméno 83b 52

Strana 53
Kristovo mnohú krev z lidí vytočila u bojích i v jiných smrtech, a to všecko, což ta moc v skutcích dělá těch, aby to bylo bohatství víry Kristovy. Ale poněvadž věří- me, že Kristus skrze nemoci a ponížení kříže svého dobyl jest nás z moci ďáblovy, nemuožem tomu povoliti, aby naše dokonání u víře jednal skrze moc světskú, jako by nám moc lépe prospěla než víra; aniž také muožem tomu věřiti, by to vše, což ta moc činí v těch skutcích prvé po- věděných, byla věc neb plnost víry Kristovy, [leč sú vše- 84b cky počteny skrze zákon Kristuov, neb jediné jeho zákon 10 jest život lidem, a odměří-li všecka diela moci zákon jeho, tehdy moc jest nám život. Ale snad mně nestrpíš v této řeči a díš proti mně: „Však svatý Pavel, apoštol Kristův, lépe jest byl svědom víry jeho než ty, a on přikazuje křesťanóm, aby mocem 15 vyšším poddáni byli, a dí pravdu o mocech, že jinak ne- mohú býti, jediné od Boha; a které věci od Boha sú, ty zřízené sú; a kto se moci protiví, božímu zřízení se pro- tiví. A když moc zřízením božím uvedena jest aneb k činění zřízení jeho, kterak v ní život nenie? A v té řeči 20 apoštol řídímoc u víře Kristově s mečem a přikazuje věrným lidem poddáno býti moci s platy a báti se meče jich. K tomuť diem, že pravá jest řeč apoštolova, alevšak potřebná srozuměti, kterak a komu ji píše. A že v epištole píše mnohá naučenie věrným lidem do Říma, jenž jsú 25 mnozí z lidu římského, židé i pohané, uvěřili Bohu skrze kázaní apoštoluov, protož z té epištoly nemáme toho, by psal moci, zpravuje jie v tom, aby víry boží bránila, ani toho máme v epištole, byť lid věrný učil tomu, aby sobě moc ustavili pod zprávau zákona Kristova. Ale apoštol so v tom l psaní napomíná ty lidi věrné, aby poddáni byli 85a té moci pohanské césaře římského, neb potom mnoho časóv stálo císařství římské bez víry a mnohú krev svatých 53

Strana 54
85b prolili sú ti césaři římští prvé, než děrú u vieru uvedenisú. Protož v řeči apoštola daleký jest rozdíl o tom moc učiti aneb obec tomu učiti, aby nad sebú pro víru [moc ustavila, a mezi tím svaté lidi tomu učiti, aby moci po- 5 hanského césaře poddáni byli, a to pro některé příčiny potřebné, jenž jsú z strany těch lidí věrných i z strany moci. A že ti lidé věrní, když sú skrze milost pána našeho Jezu Krista vysvobozeni z moci ďáblovy a od břemene zákona Starého, aby také neměli by od břemene moci 10 vysvobozeni býti? A že moc mezi tím jiné zvláštnosti má nežli ďábel a zákon Starý, pro něž nevynímá jich od bře- mene moci, ale velí jim poddánu býti. Ale sám od sebe apoštol pod zákon Kristóv moci s mečem nad věrnými neustavuje, aby strašidlo a jeho moci s mečem skrze zá- 15 kon Kristuov na hrdlo věrných vložil. Neb když jest Kristus vykúpil věrné lidi od zákona bázni, nepodobné jest, aby skrze apoštola opět na ně bázeň meče uvalil skrze svój zákon,I ale kteráž moc jest pro všecky a osahuje všecky, ješto kromě zákona božího jsú, ješto jediné jim 20 sám meč zákon jest, pře[d] nímž se třesú, nesmějíce se hnúti z té meze, kterú jim meč ukáže. A když věrní lidé jsú ve spolce těch lidie a na zboží, panstvie těch mocí pohanských, přikazuje apoštol, aby jim v hodných vě- cech poddáni byli, jedno z pokory, jakož slušie na sluhy 25 Kristovy, a druhé pro to, poněvadž ta moc zřízením bo- žím jest uvedena, aby jeho řád, kterýž muož mezi tím lidem býti, ješto bez zákona božího jest, aby skrze moc byl činěn, a moc ta aby sprav[ed]lnost a pokoj činila v tom lidu. Protož die apoštol těm věrným lidem: „Ne- 30 toliko pro hněv, ale i pro svědomí poddáni jim buďte". Die: „netoliko pro hněv“, aby jich hněvu na se s mečem nepo- " pudili, zpíčíce se jim v poslušenství, „ale i pro svědomí“, neb když moc velí pokoj míti a bezpráví jiným nečiniti 54

Strana 55
a kteréžkoli věci poctivé přikazuje, takové věci také i Buoh přikazuje činiti. A když by takými věcmi pohrzel křesťan, kteréž k spravedlnosti a ku pokoji sú, nechtě jich činiti, l protože je moc přikazuje, ten by také Bohem pohrdal, potupuje jeho přikázaní; ovšem takový ztratil by svědomí dobré, Bohu se na tom protivě. Protož, ač moc takové hodné věci přikazuje, člověk je věrný naplnie i Bohu se líbie. Ač tu má rozumíno býti, že což dobrého k spravedl- nosti a k pokoji ty obecné moci, jenž kromě zákona jsú, 10 přikazují, ne tak zároveň ty spravedlnosti s Bohem při- kazují. Ale knížata pro svój úžitek pudie lidi nemúdré, aby spravedlnost drželi, nečiníce křivdy jiným; ale Buoh proto, že jest sám pravý a miluje pravdu a přikazuje poctivost člověku všelikú, pravdu velikú i malú. Protož 15 který a kterak daleký úmysl mají knížata v přikazování té svrchni spravedlnosti od úmysla božího! Však věc rovná jest v tom, což dotýče křivdy bližního: jakož roz- hněvá knieže, čině křivdu bližnímu, takéž i Boha rozhně- vá na též křivdě, ač tuto jinak a onde jinak. Protož zruše 20 přikázaní v takové věci knížete, zruší také i boží, a naplně tu spravedlnost, kterú kníže přikazuje, má ji najprvé k úmyslu božímu a pro jeho přikázaní naplniti, a tak 86b svědomí dobré zachovává a přízeň od kníže[te] obdrží. A že zvláště velí jim apoštol, aby pro hněv těch mocí 25 pohanských v hodném poslúchali, aby se na víře nepo- horšili, když by jim odpírali v poslušenství, mníce, že ta víra křesťanská jest jako šibalství, ješto nechce poddáno býti, a tak v malé věci popudili by jich proti sobě, že by na víru sáhli. Protož apoštolé, ješto sú tak mnoho lidu 30 věrného mezi pohany měli pod mocí pohanskú, napomí- nají je, aby dobré obcování mezi pohany měli pod mocí pohanskú a králóm jich aby poddáni byli, aby jich nepo- 86а 5 55

Strana 56
87a 87b horšili zlými příklady a mocí proti sobě nepopudili, aby na víru nesáhli z jich neřádných příčin. Ale když by věrní na zboží těch mocí a uprostřed zlých pohanuov nebyli, tehdy by apoštolé těch naučení nedávali věrným 5 lidem, nebo moci světské s mečem neustavili by nad nimi. Poněvadž onen lid Starého zákona postavil jest Buoh svobodný bez pána, sám chtě nad nimi kralovati, by jím sami byli nepohrzeli, ovšem více ten lid, ješto jej vysvobodil krví svú a ostává sám králem v domu Jako- 10 bovu na věky — jakož sám die, že jest král pravdy — ten slyšie řeči jeho, a ktož poslúchá toho krále, netoliko zde zřízeně živ bude, ale i život míti bude. A z těchto řečí mohlo by rozumíno býti, že apoštol svú řečí neuvodí moci s mečem pod zákon Kristuov, pánem ji ustavuje nad 15 věrnými lidmi, ale z potřebných příčin napomíná je k poslušenství těch mocí pohanských, na jichž panství svá bydla měli sú zde i onde, po zemích a po královstvích. Ale o těch rozumích, kteříž se nynie držie od mnohých o mocech, ješto pod věrú Kristovú jsú, četl sem písmo 20 přeložené mistra Jakuba z knih Wyklefových, ješto jsú „O nadání kněžském“. Tu na počátku dělí trój lid křes- ťanský a každému jeho skutky obláštie praví: moc svět- skú třetí stránkú církve svaté nazývá a náměstka božství, kteráž moc má zákona božího mečem hájeti dvú jinú 25 stránkú, kněžského a obecného lidu; ale kněží, vykládá, že sú náměstkové člověčenství Kristova a že mají Krista následovati v chudobě, v práci a v trpělivosti a učiti dvě jiné stránce. K tomu, což o moci praví, ijest-li to spra- vedlivý rozum podlé víry Kristovy, že moc ta má brániti 3o zákona božího mečem, tehdy vy i s mistry, v té věci právě na víře stojíce, počeli jste bojovati o zákon boží. Neb když první léto boj se počel, tehdy proti mně ty i jiné rozumy u vás na Písku mluvili sú kněží někteří 56

Strana 57
z vašich, chtíce tím moc jako skrze víru sobě ujistiti. Ale když již mnohé dílo na to založení vzešlo jest, tehdy ne- má zrušíno býti, právě-li se na ty rozumy zakládalo. A jest-li tak dobře, jakož se staví na ten základ, tehdy nenie potřebí jiného hledati, ani se má toho lekati, ale jako jistú víru drže, s nadějí tak Boha čekati. Ještě více dím: když moc světská jest náměstek bož- ství, v moci Boha následuje a bránie mečem zákona bo- žího a dvú stránkú jinú, tehdy jinde nemuož zákona bo- žího brániti tak blízce, jediné v knězi, ješto jej má kázati, 10 jda po všem světě, a moc má pilna býti s mečem, aby nedala knězi nic uškoditi, aby, bezpečen jsa, všudy šířil zákon boží. Ale jest-li to súd pravý, že kněz jest náměstek člověčenství Kristova a má jeho v práci a v trpělivosti následovati, a když on bude kázati a zlí lidé budú jeho! chtíti bíti a jímati aneb škodu činiti, a náměstek božství, jsa hotov s mečem, nedá jemu nic učiniti, kterakž tehdy bude Krista v trpělivosti následovati, když moc nedo- pustí žádného protivenství jemu udělati a tudy zboří jemu všecko následování Krista, a tak bude náměstek 20 božství rušiti člověčenství Kristovo v jeho skutcích? Ta- kéž o každém člověku z obce jest, ješto má z přikázání Kristova, ktož jemu dá v líce, druhého nasaditi a [z] při- kázání apoštola u bezpráví sám sebe nebrániti, a když moc z svého úřadu má jemu sluožbu v tom ukázati, brá- 25 nieci jeho, aby se jemu to bezpráví nedálo, opět ten ne- naplní řeči Kristovy pro jeho obranu. A že jest to ještě většie věc skrze moc míti obranu, než sám jeden člověk bráně se. Neb sám jeden jedva sobě rovnému aneb mdlejšímu muož se brániti, ale ktož má k tomu moc, aby s0 jeho z úřadu svého bránila v jeho bezpráví, tehdy mno- hým muož se skrze moc brániti a daleko od trpení býti. A to jest cesta pohanská a tohoto světa, ješto nesluší pod 5 15 88а 57

Strana 58
89a jho Kristovo; nikdy nechtíce nic trpěti, v každém bez- práví bránie se, a proto se v roty sbírají, aby větší sílu proti nim měli, a proto moci světské hledají, chtíce skrze ni obranu míti. Ale křestan, poněvadž z přikázání 5 Kristova dlužen jest tím sám sebe nebrániti, kto jest jemu ukázal moc k své obraně na pomoc míti, aby skrze moc hojněji mohl rušiti přikázání Kristovo než sám? A za toť tebe prosím, aby, zanedbaje mé lehké řeči při tomto, když tebe ty věci dotýčí, aby je rozmyslil, které 10 jest to zečtení těla Kristova v rozdělené stránky neb údy obláštní. Když jedni údové i z řádu svého sluožbu činí druhým údóm, tehdy v nich ruší to, což oni z přikázaní Kristova činiti mají. A tomu jest nelze jinak jíti. Stojí-li tak právě počtení těla Kristova, tehdy moc nedá žád- 15 nému bezpráví z víry Kristovy trpěti, neb pomstí všeho, což činí údové; z přikázání Kristova měli by strpěti po- kušení. Opět když kněz jest jedna stránka toho těla, aby z úřadu svého učili dvě stránce, i bude učiti moc, aby z svého úřadu snažně postavila se o dvě stránce, aby se 20 jima násilé a křivda nedála od zlých lidí, a jiné křesťany z obce bude učiti kněz, aby šli po šlápějích Kristových, v trpělivosti jeho následujíce. Což tehdy činí kněz, tak uče jedny tomu, aby protivenství rušili, aby nesužo- vali, a druhé učiti, aby protivenství trpěli? Učiní jako 25 ten, ježto zapovídá pekařóm, aby chleba nepekli, a jiným přikazuje, aby chléb jedli. Když tehdy to sobě protivné k místu přivede, co ten kněz prospěje, když ty údy v těle tak nekonečně učiti bude? A opět, když kněz má na místě apoštolském státi, této 30 řeči požívaje, kteruož apoštol die: „Zajisté Buoh bíše v Kristu, svět k míru přijímaje, neváže jim jich hříchuov, i položil v nás slovo smíření,“ tak jakož sám Buoh v synu svém smířil s sebú lidi, neváže jim jich hříchuov, takéž 88b 58

Strana 59
v apoštolech položil slovo milosti, aby volali lidi, zvěstu- jíce jim odpuštenie hříchuov v krvi Syna božího těm, kteříž se obrátí k Bohu a pokánie činiti budú, ten úřad kněz má mieti. A náměstek božství, ješto ne darmo meč nosí, ale ku pomstě zlým, jsa mstitel hněvu, a když jediné to má v úřadu svém, aby mstil hněvu božího nad zlými mečem, tehdy proti zlým z úřadu svého nemuož nic jiného činiti, jediné zlé mečem trápiti. A kněz z úřadu svého má hříšné ku pokání a k milosti navoditi a při- jímati. A přijme-li kněz zlé na milost, nad kýmž pak 10 bude mstíti ten, ješto meč drží pro zlé? Pakli on se uteče s mečem a ztepe zlé, což kněz pak navede ku pokání a k milosti přijme? A tak v čem jeden z uořadu prospěje, v tom druhý v svém úřadu zkažen bude aneb skutek jeho úřadu mine. Co tehdy ti údové v tom těle činí, když jedni druhým překážejí? A tomu u pravdě nelze jest jinak státi, jediné že na to neprozříme a snad některéhož nedbáme; zabí-li jich mnoho ten, ješto meč drží, toho neželéme, a neobrátí-li nikda kněz žádného ku pokání, na to se nepoptáme. Protož muož mezi námi mluveno 20 býti to bláznovství nebo jiné. Ale zříce k té odpornosti, divné jest to tělo Kristovo s tím odměřením, o němž já pochybuje dím, že sú to věci tohoto světa, ješto stojí pod žalobú bez pokory a bez trpělivosti. Nechtě pohaněnie, bezprávie ani kterého 25 úrazu trpěti, za obyčej potřebuje moci, vždy pro každé bezpráví žaluje, chtě, aby moc nebo něčeho pomstila nad jeho nepřátely aneb pravdy o někakú škodu po- mohla; ta věc světu potřebná jest. A proto jest takému 90a lidu zpohanilému knížata ustavil Buoh s mečem, když 3o jinak spravedlnosti nemají a jedni druhým překážejí a kazí je, aby aspoň pro hruozu moci, ješto nad nimi jako strašidlo s mečem stojí, báli se jeho a nesměli dru- 89b 15 59

Strana 60
90b hým škoditi; pakli se co zlého stane, ale aby skrze moc konec a místo vzalo, aby se dále zlé nešířilo. Ale Kristus lid svuoj ustavil jest bez žaloby, v pokoji a dokonalé spravedlnosti, netoliko jiným zle nečiniti, ale pokojně 5 strpěti, když jiní zle činí, netoliko nekrásti cizého, ale své mile potřebným dávati. Protož kromě té moci mohú dostatečně jiným s uožitkem a sobě s odplatú činiti. Ještě více, jakož díš: „Moc světská má místo v křesťan- stvu s úřadem svým, Kristem a jeho apoštoly počtený m] 10 i oddělený m], kterýmž muož místo položeno býti s úřed- níkem césaře římského, jenž sto rytířuov měl pod sebú a pro jeho víru Kristus sluhu jeho uzdravil,“ to jest dobré. Když ta moc jest založena s Kristem i jeho apoštoly svými úřady, tehdy jest bezpečen ten, ktož o ni 15 stojí aneb ji zpravovati má; zákon Kristuov i apoštolský před sebú má. A jestliže moc světská základ v centuriovi má, tehdy Kristus ustavil jeho ] a přikázání jemu hodná vydal, kteráž slušejí na jeho úřad. A to naleznúce v zá- koně Kristově, řéci: takto jest řekl Kristus, vuodce 20 křesťanský, takto máte trpěti nebo bíti, a tak bude pokoj v kněžích, v těch mocech, když zákonem počtené skutky v svých úřadech činiti budú. Ale tohoť nepojíčím pravým založením zákona Kristova vydojiti násilím z Písma zde i onde, ješto Písmo něčeho se dotkne neb pojmenuje, to 25 v založení klásti. Nevěrné jest to založení a zlodějské, ješto pod krású řeči v noci vlúdí se do domu a pobéře, což jest v něm, jako teď moc světskú v tom úředníku césaře římského založiti pod věrú Kristovú, protože jeho Kristus chválil z veliké víry. A ne proto ho chválil, že 30 jest moci světské v bojích požíval skrze víru, ale že jest věřil tomu, že, nejsa u něho v domu, Kristus muož uzdraviti sluhu jeho. Ale více nepraví Čtení, by s ním o moc mluvil neb o úřad moci. 60

Strana 61
Takových věcí muož mnoho v Písmě býti, a každý jimi dovodie, což chce. Ale což se právě skrze Písmo zakládá, tak se pozná po tom, což se na to založení stavie. Mnoho vysokých a duchovních řečí skrze to dojení Písem a z to- ho potupné věci vyrosly sú a k Bohu velmi protivné. Jedinéť jest to příčinu v Písmě vzíti na pomoc svým úmysluom, ješto se zdá, by to Písmo ten úmysl mělo v sobě, což člověku v mysli jest. Ale Čtení pravie, že ne- chodil pán Ježíš do domu toho centuriona; ale když jest ještě podál byl, poslal proti pánu Ježíšovi přátely své, 10 skrze ně řka: „Nejsem hoden, aby pod mú střechu všel, ale, tu jsa, jedno rci slovem, a budet zdráv sluha muoj.“ A tak nenie jistoty, by s ním pán Ježíš ústně mluvil. Kterak tehdy povolal ho k tomu, aby skrze moc zpravoval církev jeho? Pakli jediné z toho duovod jest, že jest chválil 15 člověka z toho stavu rytířského, to snadně muožem po- znati, že ne proto, že jest toho stavu, chválil jeho, ale pro víru. A poněvadž pro samu víru, tehdy tím nemuož knížat založiti pod víru Kristovu, ale muož knížatóm na příklad praviti jeho velikú víru, aby oni takéž věřili jako 20 on. Muož Kornelius, tohož stavu člověk, více chválen býti, ješto jest zjevně Ducha svatého přijal, uvěřiv kázaní svatého Petra. Jináť jest věc chválenu býti pro vieru a jiná býti povolánu v řád I s naučením, kteréž sluší 91b k tomu úřadu. A jestě více, když moc světská u víře 25 Kristově místo rovné má s věrným centurionem anebo rovnú s ním chválu u víře muož míti. A že tomu založení posluhuje aneb jeho potvrzuje řeč svatého Pavla, kteruož mluví o duchovním tělu Kristovu a o údech toho těla, k tomuť dím: jest-li spravedlivé za- 30 loženie o moci světské pod věrú Kristovú na centuriovi neb na kterém písmě Nového zákona, že ta moc jest třetí stránka toho těla Kristova, tehdy řeč sv. Pavla o tom 5 91a 61

Strana 62
92а těle mluvená právě toho založení potvrdí a podlé těch řečí prvé mluvených právě to ukáže. A že, chtě najprvé mluviti o tom těle, apoštol nazývá ty věci duchovní, a chtě, aby o nich věděli lidé věrní, a to 5 duchovenství vyčítá těmito řečmi, řka: „Rozdílové sú mi- losti, ale týž duch; rozdílové sú sluožebnosti, ale týž pán; rozdílové sú skutkuov, ale týž Buoh, jenž dělá ve všech všecko, ale každému dáno bývá zjevení ducha k užitku. Některému zajisté skrze ducha dána bývá řeč múdrosti, 10 některému řeč uměnie podlé téhož ducha, některému víra v témž duchu, některému milost uzdravování v jednom duchu, některému divuov činění, některému proroctví, ně- komu rozeznávání duchuov, někomu rozličnost jazykuov, někomu vykládání řečí. A to všecko činí jeden a týž 15 duch, rozděluje všem, jakž chce; neb jakožto jedno tělo jest a úduov má mnoho, a všickni údové těla, ačkoli jich jest mnoho, však jedno tělo sú.“ Tak apoštol vyčítá tělo Kristovo všecko podlé duchovních věcí, ale o tomto tělu na tré přehnutém zevnitř v tělestných úřadech ne- 20 činí zmínky žádné, aby tak odměřený lid na tré byl tělo Kristovo, ale milosti a dary Ducha svatého počítá mnohé, ješto rozdílně bývají dáni skrze Ducha svatého svatým lidem, aby vespolek sobě slúžili, každý podlé zvláštního daru sobě daného, jakož přirození údové těla 25 sluoží sobě spolu. Ale rozdělenie na tré lidu křesťan- ského podlé díl tělestných a podlé moci světské a jiných úřaduov tělestných nemuož v pravdě řečeno býti tělo Kristovo, neb pod takovým rozděleným lidem muož býti svět, a mohú býti pod takovým rozdělením na tré 30 všickni pekelníci, nepřietelé velicí Bohu, ješto nepříslu- šejí nižádným obyčejem v tělo Kristovo. Ale ktož mají ty pověděné dary [ Ducha svatého, ti jsú praví údové těla Kristova a spolu jedno tělo Kristovo. 92b 62

Strana 63
A v této řeči sv. Pavla nevidím, by posluhovala neb potvrzovala co o moci světské ani o tom rozdělení trojího lidu, jenž jest nazván tělem Kristovým, neb ani sama slova svrchní sv. Pavla, ani jich rozum co takového mluví podlé počtu trojího lidu. Neb jmenuje mnohé údy toho těla a skutečnost jich, ovšem duchovní, kteráž se děje skrze dary Ducha svatého obláštie každého údu jinak a jinak. Jakož v přirození těla mnozí údové mají svornost a velikú hotovost k sluožbě jedni druhým vespolek, každý podlé své skutečnosti, takéž ten život Ducha svatého ve 10 mnohých svatých, jsa skrze rozdělené dary obláštnie v každém, snáší v jednu vuoli jeden rozum, aby mnohých skutečnost byla každého prospěch a každého zase ke všem podlé daru jemu daného. A to v nich muož dělati sám ten život vnitřní Ducha svatého, přebývajícího 15 v nich. Ale tělo a krev nemuož té svornosti a hotovosti v prospěšné sluožbě ustanoviti mezi dvěma člověkoma, ani v jedné čeledi, ješto následují ducha tělestného a své vlastní vuole a srdce pyšného. Ovšem té jednoty a milo- vání společného tento truoj lid křesťanský tělestný a 20 93a nesvornosti plný nemá a nebude na věky míti; neb svět jest a žádosti světské toliko v sobě má. Protož počtení těla Kristova z také trojice nemuož v pravdě řečeno býti, neb takové rozdělenie lidu na tři strany jest i mezi po- hany, neb slavně jest v nich stav knížecí, ješto sprave- 25 dlnost svrchní a zemskú mnohem pilnějí jednají v tom lidu, než zdejší lenochové pod věrú, neb mají u větší hruoze lid, pro niž nesmí žádný druhému činiti křivdy. Protož pokoj a spravedlnost zemská lépe stojí skrze kní- žata pohanská než skrze tyto změtence pod věrú; neb 30 ještě té spravedlnosti v lidu svém nedbají činiti, jeliž je udarují, užalují to nesnadně. Také mezi pohany jest lid robotný, ještě vuoře a jiné věci dělá, a jsú kněží mezi 5 63

Strana 64
93b 94a nimi, ješto je svodí od jednoho Boha, stvořitele všech věcí, skrze mnohé bohy, jakož i mezi námi jsú svuodce velicí: netoliko skrze bohy dřevěné, ale skrze věrné řeči boží a skrze všicku víru i skrze peklo i skrze nebe i svaté 5 v nebi, tím vším táhnú lidi od Boha. A netoliko tak svo- dí, ale skrze samého Boha svodí lidi od Boha, ukazujíce ho lestně s některé strany, aby jeho v lidech zkazili v té straně, v [klterý by ho měli naleznúti právě. A poněvadž mezi pohany, ješto Boha neznajie, jest 10 takové troje rozdělenie v lidu, ješto sobě spolu prospívají v některých věcech a nejsú proto tělo Kristovo, takéž mezi námi nejsú pro ty tělestné věci tělo Kristovo, když nejsú skrze dary Ducha svatého zpósobeni v údy Kristo- vy, aby každý měl v sobě život milosti k úžitkuom jiných 15 úduov. A meč pánuov sedláky nespojí v jednotu mysli, ač je podrobí pod jho jako nevolné otroky, a stuol roz- košný páně obveselí blázna kněze, aby jeho přízeň po- čítal [v] úžitek víry, protože se jeho břichu dobře stalo u jeho stolu. A to všecko nenie dílo těla Kristova, ale 20 nemilostivých kvas a násilé chudých. A ještě více mluví sv. Pavel o těch údech těla Kristova, a die: „Nemuož řieci voko ruce: „skutkuov tvých nepotře- buji, ani hlava opět nohám dí: nejste mi potřebny“, ale mnohem více, ješto se zdají údové těla, by byli mdlejší, po- 25 třebnější jsú, a kteréž mníme neurozenější, ctí pokrýváme, a kteří jsú nepočestní údové naši, hojnější počestnost mají. Ale ctným našim údóm nic není potřebí ale Buoh zřídil tělo tomu, který nedostatek trpieše, hojnějšie dávaje po- čestnost, aby nebylo rozdělenie v těle, ale aby též jeden 30 o druhém spolu pečlivi byli údové; a ač co trpie jeden úd, trpí s ním všichni údové, pakli se raduje jeden úd, všichni údové radují se s ním.“ A v té řeči sv. Pavel o přirozeném tělu praví, kterak mnoho údóv v sobě má a kterak není 64

Strana 65
mezi nimi pohrzení rozdělené rovnosti, ale spolu péče jedněm o druhých a prospěch pilný. A to u příkladě mluví, podobnaje k tomu tělo Kristovo duchovní, ješto v pravdě podlé víry a milosti mnozí jako jedno tělo mohú býti, každý obláštní dary Ducha svatého maje, aby jiným údóm prospěl skrze ně. A zvláště váží apoštol v té řeči, že od větčích k menším a ku potupnějším údóm nenie mrzkosti ani pohrzení, jako by jich sluožby nepotře- bovali větčí údové, ale větčí poctivostí zakrývají se od větčích. A to váží apoštol, že péči o sobě mají spolu a pro 10 jeden úd všickni se spolu zamútí a trpie s ním; takéž všickni radují se u prospěchu jednoho. A poněvadž tato řeč apoštola jest duovod o tom těle 94b Kristově z lidu křesťanského na tré přehnutého, z pánóv, z kněží, z robotného lidu, tehdy slušie měřiti tuto řeč 15 k tomu tělu, mírně-li padne jedno k druhému. A že tam praví o tom těle, kterak moc světská mečem má brániti dvú stránek, a kněží učiti mají dvě stránce, a robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platuov. A když má jíti podlé duovodu, aby, když trpí 20 jeden úd, trpěli s ním všichni údové: kterak tehdy ti údové hrbovatí, ješto meč drží, jiné menšie údy dáví, zarmucují, tepú, sázejí do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysly, že jako uvadlí chodie, a tito jako koni obroční, sytí a prázní řehcí nad nimi, a kněží jako 25 oči ostře v tom těle hledíta na obě straně těla, hledajíce, kterak by zboží odřeli s nich a osobili je sobě, a obojí spolu, páni i kněžie, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtí? Ó, kterak daleko jsú od řeči sv. Pavla, aby trpěli všichni údové pro núzi každého úda! Tito pláčí, ano 30 je lúpí, vězie, šacují, a oni se smějí jich veliké bídě. A poněvadž ti, ješto meč drží, jsú ruce v tom těle, a obec- ný lid nohy, pohleďme, coť činíta ruce nohám podlé 5 Traktáty 5 65

Strana 66
pravdy [ apoštolovy! Kterak milé pomyšlenie jest o skut- cích, kteréž ukazujeta ruce nohám, vždy se s nimi obú- vajíce, aby se neurazily, neozábly a nezblátily! Pakli se ublátie, ihned ruce myjeta; urazí-li se nohy, ihned ruce 5 uvážeta a léčíta a prospěšnú sluožbu ve všem ukážeta. Ale tyto ruce s mečem, ač sobě nohy co jísti dobudú, to jim vydřeta, aniž tě ruce umíta co jiného ukázati těm nohám, jediné je lúpí. A tě ruce držíta meč. Které lékař- ství na ty nohy přiložíta, jediné že z nich krve nacedíta 1o a všelijak zamútíta i jako hovada sobě mrzká ztepeta, jichžto sobě nic nevážie? Ale snad díš: ,To jest proto, že nemají poznánie, ale když by naučeni byli, mohli by jiným milostivi býti.“ K tomu dím: jediné stuoj na tom s rozmyslem, že jich 15 úřad skrze moc musí prospěch míti, v níž bázeň a ukru- tenství stojí; a pohne-li se k milosti, to jediné skrze nesnadné přímluvy a skrze dary nahnut bude k milosti, aby hněv odpustil, neb někakú věcí, ješto pro ni hrozí, chtě ji míti. Pakli se z úmysla nachýlí k slitování a nebu- 20 de se hrdlovati s těmi nemúdrými lidmi, ješto milosti 95b nerozumějí, ale opustí to, co jest měl z úřadu činiti, a rozmnoží žaloby potomnie k sobě i o sobě. Nebo ne- prospěje milost v těch, kteříž pod milostí nejsú, ale pod bázní, a bude-li bázeň odjata, rozmnoží se žaloba 25 z činěnie mnohé křivdy. Protož moc skrze milost sama se zkazí, a nebudú jeho vážiti, když nebude bíti. A že pro ty jest moc, ješto bez jha božího jsú a pod milost neslušejí, aby skrze moc ukrutnú uhrozili nemúdré lidi; protož musit se Písmo naplniti nad těmi mocemi, že fík, 30 kořen vinný a oliva nebude kralovati, ale trn směle dí: „Jsem-li já králem nad vámi, vystúpiž oheň ze mne a spal vás všech.“ Opět jsú-li páni a kněží hlava jako počtení údové toho 95а 66

Strana 67
těla a obecný lid jako nohy potupnějšie, kterak daleko míra nedojde podle této řeči, že kteří údové jsú neuro- zenější, ti hojnější čest mají od jiných úduov, ani jich chránie! A jest-li to u pravdě tělo Kristovo ten truoj lid, tehdy sedláky, pastýře a chodce mají v najvětší čest míti, jelišto najmenší v uobci. Ale daleko jest od toho. Neb těm hlavatým lidem sprostní a potupení lidé jsú jako psi před očima; protož již nevědí, kterakého potu- penie na ně vymysliti: oni opar sedlský, oni búr, oni 96a výr, oni srch, oni chlap, ne hanba hojnější cti od pocti- 10 vějších úduov. Takéž i to nesrovná se, ješto die, aby nebylo rozdělenie v těle, ale péče spolu jedněch úduov o druhých. Daleko od kněží péče Pavlova o všech: „Kto jest nemocen, [a já] nejsem, a kto se horšie, a já se nezapálím hanbú?“ Takové 15 oči nejsú na zemi nyní. A obecný lid má mrzkost k obo- jím; tak sú je již ztrýznili páni a kněží, že to, co jim mají dávati aneb v čem jich poslúchati, to vše s mrzkostí a s reptáním, a to všecko daleko jest od společné rovnosti. Jsú-li takoví lidé údové těla Kristova, z těch nerov- 20 ností my jich nemuožem poznati ani jich za to míti, aniž mohú pod toto býti, aby nebylo rozdílu v těle, ale rovnost bez panování jedni nad druhými. Neb to jest přikázání Kristovo těm, kteří jsú údové těla jeho. Když se mezi nimi svár stal o to, kdo by se z nich větčí zdál 25 neb býti měl, tehdy Ježíš vece jim: „Králové pohanští panují nad svými, a kteříž moc mají nad nimi, úředníci slovú; ale vy ne tak; ale ktož větší jest mezi vámi, buď sluha jiných.“ A v tom jest zjevně ukázal Syn boží, že to na pohany slušie a na tento svět, ješto neznají Boha 30 a z pýchy žádají panovati jedni nad druhými. Ale svým die: „Vy ne tak budete jako pohané, žádajíce se velebiti jedni na d] druhé, ale v rovnosti a skrze pokoru pod jiné 5 96b 67

Strana 68
sluožbú se nížíce, jakož údové těla našeho to ukazují, kterak nižádného výšení mezi nimi nenie.“ Ovšem kteréž duch pravdy vede jako duchovní údy těla Kristova, nemát místa mezi nimi velebenie a panovánie tohoto světa. Protož řeči sv. Pavla, což jich mluví tuto o těle Kristo- vě duchovním, nemohú státi podlé počtu toho tělestného toho lidu trojího. Neb ty řeči jsú ovšem duchovní, ješto mohú státi toliko na svatých lidech, ješto majie dary Ducha svatého a ješto se mohú sjednati skrze lásku to v pravú jednotu, aby každý z úmysla sám od sebe o dru- hém péči měl a v jeho núzi s ním se zamútil a nad se jeho za lepšího měl a pilně všelikú sluožbú jiným hotov byl. A když takových s rozličnými dary Ducha svatého mnoho bude, takoví budú tělo Kristovo. A mezi tím i to 97a 15 dobře ] stane: bude-li kto který skutek tělestný neb dílo uměti, takéť nezmešká jiným poslúžiti tú věcí tělestnú. Ale ustaviti nad sebú pána tělestného s mečem, aby osekával vokolo údy mrtvé a jiné bezděčí pudil, jiné u vězení sázel, hrdloval a jakž chtě poroboval, dalekoť 20 jest to od řeči sv. Pavla jako stolice Luciperova od Kris- tovy. Ale všeckoť jest to počet a změření oné ženy paní, ješto na hovadu sedie a spojila se s králi zemskými a na- zvala sobě zvláštie tělo Kristovo a místo v tom těle ob- držela seděti měkce a voziti se na tom lidu hovadném, 25 kterýž nohami v těle nazývá a se králi zemskými, hlavú a rukama, jako najpoctivějšími údy v těle. Naposledy duofáme v Bohu, že to tělo krvavé odkryje Buoh, a ne- bude voněti jako tělo Kristovo, ale ohavným smradem zapáchati bude jako tělo té veliké nevěstky, ješto sobě 30 všecken svět usnúbila a ssála tučné věci jeho skrze krvavý bok Kristuov a utěšenie svého smilství v jeho bolestných ranách rozšířila, procházenie rozkošného chladu v jeho trudném ustávanie zvolila za své utěšenie, dřiemaní a 68

Strana 69
spaní věčné! v pekle připravila jest světu skrze kříž Kris- tuov pod věrú jeho, okojivši jej v tráveninách svých. Nedaj, Bože, na zemi prodlených dní tobě, ješto se po- smíváš nésti kříž Kristuov a miluješ svému břichu ku- chyni učiniti skrze něj! Taková řeč té druhé] řeči etc. O kněžství nevím, co bych tobě mírně psal, neb sám dávno svědectví vydáváš o kněžích, že skutkové jich nepodobni jsú u vás; jako na řešetě prosáti jsú skrze Písma, skrze doktory a skrze vás. Báně plná hněvu bo- žího převrátila se na hlavu jich a snad neodmladie se 10 skrze vás kořenové jich; nerosťte prokletí synové Kanán a ne Juda, zahubili jsú dědictví boží; zahyň kořen jich; jakož sú učinili Kristovi a bolestem jeho, tak se staň zde životu jich! Alevšak toto dím: když spolu mnohé volání bude, nebude moci váženo býti, neb rozum všech hla- suov zatratí se při množství společného volánie. Takéž o kněžství přílišné drobenie rozumuov odejmú súd pravdy, že nebude snadno povoliti žádnému rozumu o tom. Protož toto vždy vyznávám, že Kristus, syn boží, jest 20 pravý a najvyšší kněz Nového zákona, l právem pří- 98a sežným kněžství maje věčné, pro něž také na věky muož spasiti, on biskup buducého dobrého, přístojící před obličejem božím, vždycky jsa živ k orodování za nás. Ten, zde jsa v těle, posvětil jest dvanácti a sedmdesát 25 a dva kněží a poručiv jim stádo své, kteréhož jest dobyl krví svú, poslal je kázat na vešken svět Čtení svého. Kteřížto naplnili sú svým kázaním okršlek zemský a kteřížto s velikú prací v chození, v lačnosti, v vězenie, v nahotě, v postech, v modlitbách, v nepřízni lidské, 30 v žalářích, v ranách a ve mnohém zamúcenie kázali sú, lidé chudí a pěší, bez moci světské, nižádného zastíranie od světa nehledajíce, ale v samém Bohu svú naději kla- 5 15 97b 69

Strana 70
98b dúce. Když se na ně sebrali knížata a králi, místo všech štítuov i pušek modlili sú se Bohu, až se místo pohnulo s nimi, a naplněni Ducha svatého kázali sú s duofáním slovo boží. A knížata kněžská i s pohany nemohli sú jim 5 nic učiniti, neb upřímo svú naději v samém Bohu polo- žili sú a věrně stáli sú o navedenie stáda jeho, jakožto dobří pastýři ovec Kristových složili sú životy své. Tyť já mám za pravé kněží Kristovy a potom všecky, kteří sú na jich šlépějích stáli a ještě stojí a konečně státi 1o budú. Takovíť prospějí a úžitky shromaždie do života věčného. Ale ono kněžstvo, kteréž ona nevěstka, ješto sedí na římské stolici, porodila volně bez bolesti, sedieci na poduškách postavcových a [v] měkkosti života jich život 15 postavila, toť sú synové prokletí, ješto sú Boha beze cti učinili před jeho nepřátely a před očima všech, jenž se jemu posmívali a jménu jeho svatému se rúhají pro jich mnohé bláznovství. Kteřížto všecky tráveniny mateře své vylili sú. Ti nynie prospívají, v horší blúdíce a mno- 20 hé bez čísla po sobě v bludy zavodíce. Nepečliví o stádu božím, zlí nájemníci v času pokušení utekli sú od něho a zavřeli se na hradích a na městech, boje strojíce a z lidí krev cedíce. Synové nešlechetní a vší nespravedlnosti naplnění tak všecko činí jako z kurvy synové, ješto studu 25 a cti nemají. Neostanúť na věky v domu božím a nebu- deť jim v kořist stádo boží, kteréž dali sú na rozchvátaní všeliké zvěři zemské. Ale že ty sám to všecko, což jsem pověděl, znáš, pro- 99a tož muoj úmysl v krátké řeči již slyšíš a k čemu jest so tobě potřeben, k tomu jeho dosti máš. Jinéhoť neumím k tvé potřebě psáti o tom, jediné sem to psal, tobě zje- vuje úmysl svój, a totoť z víry za pravé mám o kněžích dobřích i o zlých. 70

Strana 71
Ale o lidu obecném jakožto o třetí straně toho těla Kristova, o němž prvé řeč byla, co by ti měli činiti, jsúce v tom těle, k prospěchu jiným údóm těla toho, k tomu dím: chceš-li hleděti k tomu odměření obvláštnímu na tré lidu křesťanského, tehdy z toho snadně poznáš to rozdělenie, které jest v té straně lidu robotného, a že voráči, řemeslníci rozliční, kupci a kramáři a rozliční nájemníci. Ti mají dělati a těžeti a na to dielo chovati tělestnú potřebú panstvo a kněžstvo. A jest-li to pravé počtení těla Kristova, tomu snadně naučíš obec, ať dě- 10 lají snažně a vás kněží ať sú pilni a žoldnéřuov městských, ješto hájejí zákona božího: s večera z města vyjíždějíce, i navštěvují truhly a krávy sedlské aneb s čímž se potkají. Horliví milovníci zákona božího, nemohú otrpěti ni- žádného sajra, kde se jeho doberú! 15 Ale já, duofaje Bohu, do mé smrti nepovolím tomu 99b rozumu o těle Kristově, abych jej chtěl míti za pravý, abych tak neskrovný dvój lid odečta, i vložil jej na obec, aby se na obci vozil, jak by sám chtěl, a ještě se za lepší měl v těle Kristově, než ten obecný lid, ješto se na něm 20 vozí, podrobivše je pod se ne jako údy svého těla, ale jako hovada, jichžto přetrhnutí neváží. Ale zjevné jest, že pro tu příčinu přílišné množství rozšířilo se jest rozličného kněžstva a panstva, že všichni chtí pány býti, panošemi, žoldnéři. Neb snadno jest na 25 tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostným lidem dávati a odřieti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a najlepší věci, prázniti, túlati [se] s místa na místo, bez úžitka marnosti mluviti a rozličné hříchy bez s[tjudu páchati. Takových so hrdláčóv přílišné rozmnožení všudy po hradích a po městech jest, ješto neb skrze moc násilé činí obcem aneb platy berúce, doma dobrá bydla na to mají, hodují a 5 71

Strana 72
100b prázný život na to vedú. Protož aby to jako víra byla křesťanóm, rozděléce na tré lidi, i počísti to nerovné rozdělenie tělem Kristovým a nadělati pánuov jedněch nad druhými, aby je tiskli a násilé jim činili a vždy aby 5s oněmi, kteréž potlačují, údové jednoho těla počítáni byli, toho pohanóm pójčme, ale u víru Kristovu a v jeho duchovní tělo na věky nevejde. A táž příčina co jest mnichuov mnohotvárně peřestých rozmnožila, kanovníkuov, křižovníkuov, zákonníkuov 1o a jiných všech kněží, co jest skrze to, ješto jako páni rozkošně jedí a pijí a vodívají se ve mnohá a v drahá rúcha, domy vysoké a pokoje čisté dělají a zahálejí. A to všecko na krev obce robotné jednají, skrze mnohé vy- myšlené lži na obci toho dobývajíce, ne jako na údech 15 spolu jednoho těla, ale jako na psech sobě posměšných. Protož takového zapletení o tělu Kristovu já nemíním dále potvrzovati. Neb sv. Pavel nevyčítá těla Kristova podlé takových zvláštností tělestných, ale podlé daruov Ducha svatého mnohotvárných k poslúchaní společné- 20 mu mnohých úduov toho těla skrze ty dary, kteřížto ti údové mají známost Boha svého a bojí se jeho, spra- vedlnost držie k Bohu a k bližnímu v tělestných věcech i v duchovních. A takoví což tělestného dělají, to všem k úžitku dělají. Poněvadž jednoho Ducha svatého v roz- 25 dělených dařích spolu všichni mají, ovšem jednoho diela tělesného takoví mnozí účastni jsú. Ale sv. Pavel, když mluví o tělesném diele, ne tak rozkazuje, aby duchovní kněžie na obec robotnú položili se, a páni aby na robot- ných leželi jako trúpi mezi včelami neužiteční, jedúce 3o a pijíce jich úsilé. Protož ač od hodných kazatelóv ne- odjímá vzíti potřebných věcí, ale sám se na příklad jiným dávaje, dí: „Abychom berúce nedali úrazu Ctení Kristovu, nepožívali sme moci naší v tom.“ Opět jinde die k věrným 100a 72

Strana 73
lidem: „Nebyli sme nepokojnie mezi vámi, ani sme darmo chléb jedli od koho z vás, ale v práci a v usilování ve dne i v noci dělajíce, abychom nižádného z vás neobtížili, ale abychom my se samy na příklad dali vám k následování nás.“ A to jest, ač to vše dí apoštol, že ktož Čtení káží, aby ze Čtení živi byli, avšak toho za najlepší nepočítá za kázaní bráti tělestné věci od těch, jimžto Čtenie káží, ale příčiny tři přiloživ, die: „dělajíce ve dne i v noci“. Jednú příčinú, aby berúce nedali úrazu Čtení Kristovu, aby 101a někto neřekl, že pro jídlo tělestné kážie Čtenie, a tak 10 by zlehčelo kázaní jeho Ctenie; druhé proto, aby ni- žádného neobtížili, berúce tělestné potřeby od něho; třetí, aby dobrý příklad ostavili těm, jimž sú Čtení kázali snažnú prací ve dne i v noci, aby jiní příkladem jich snažněji usilovali a z toho udávali těm, ješto nemají a míti 15 nemohú. A v té řeči požívá apoštol opatrnosti, ohlédaje se na všecky strany, co by najlepšího Ctenie bylo i těm, kterýmž jest je kázal. Odplatu v nebi za kázaní Čtení vážil za lepší než tělestnú potřebu a úrazu ovšem se bál i tím vzetím učiniti Čtení, neb více vážil Čtenie než 20 svuoj život tělestný. Ale by jeho břicho volalo kázat, neváže Čtenie, hledal by, aby nedal úrazu břichu, a řekl by: „Poproste za páně milost Boha, ať vždy k uobědu zuove." A z těch řečí muož poznáno býti, že apoštolé v tom 25 obce neustavili sú jako stránky těla Kristova, ale sami apoštolé také jiným sluožbu činili těmi věcmi tělestnými, vydělajíce je, ale nechtěli sú na to sluožby všie obce, ač někdy mohli sú u jednoho člověka z milosti bez zavázaní toho užívati. Ale v té ] straně nenazvali sú obce nohami, 30 101b aby je nosili [v] sluožbě, ale sami v tom jiným nohami byli jako menší. Ale že dělníky učí i o tom apoštol, aby dělali rukama svýma, a die: „Neb když ještě u vás byli 73

Strana 74
sme, ty věci sme vám zvěstovali, že, ač kto nechce dělati, aby nejedl, neb slyšeli sme některé mezi vámi chodíce ne- pokojně, nic nedělajíce, ale dvorsky činíce.“ Ty, ješto sú byli tělo Kristovo, učí, aby dělali, pak-li dělati nechtí, 5 aby nejedli. Nechce, aby mezi nimi prázni byli jako dvořáci, ješto nic za dílo nemají, jediné prázniti a túlati se. Aleť by neřekl takovým: „Vy máte rytířské věci hle dati a pravdy brániti!“ Také je učí, co mají dělati, řka: „Kto jest kradl, již nekraď, ale raději usiluj rukama svýma to to, což dobré jest, aby měl z čeho potřeby nuzným dávati!“ A takový rozum za pravý máme, aby ti, kteří sú praví údové těla Kristova, ujištění skrze dary Ducha svatého a skrze zjevnú spravedlnost vydanú v zákoně Kristově, aby ti byli učeni těm dielóm tělestným, kteráž 15 dobrá jsú netoliko pro to, aby takové zvláštie strany prázné nadávali potřebami tělestnými z svého díla, ale aby to ke všem potřebným činili z milosti jako praví 102a údové toho těla, ješto trpí všickni s tím údem, který lačen neb náh jest, a více aby proto dělali to, což dobrého 20 jest. Neb jako údové těla mají k jiným údóm pravú lásku a spravedlnost zachovati, tak jakož každý sobě dobrého žádá, tak aby jiným sám činil, tehdy má dělati to, což dobrého jest, aby každému právě prospěl svým dielem a v ničem jeho neoklamal. Když podlé toho naučenie puojde, tehdy nižádný aud Kristuov nebude dělati žádných diel marných, zlých a škodlivých a k škodě neb s oklamáním bližních svých, ani co prodávati bude, ani kupovati, jako lakomec zlú- žádost v trhu maje, chválu velikú s vymyšlenými řečmi 3o a mnohými vydávaje tomu, co provádá, s věrováním i s přísahami, aby řečí mluvil toho, kto kupuje u něho a hyzdí to, co sám u něho kupuje, ale aby viece bratra vážil než zisk tělestný, vždy miluje i v trhu jako pravý 25 74

Strana 75
úd Kristuov, ješto ne zemské věci čenichá, ale nebes- kých žádá, vždy svú škodu prvé zvoluje než jiných. Ale to tělo na tré přehnuté, z něhož dvě straně vozíta se na třetí, tomu se odpúštějí kupectví, kramárství a jiná zisko- vání, i ješto jest zjevné lakomství a přikryté lichvení, též 5 102b řemesla rozličná škodlivá, ješto jedné marnost k uoku ukázána jest u barvách a v krojích a v okrašlováních a k oklamání očí nemúdrých. A co v šenkování pití roz- ličných zlostí a oklamání jest v tom těle! Neb když se tělo trojeho u Praze zavře, ješto nenie 10 dědin a vsí za tři míle vzdáli od Prahy, a třetí stránka z pohan se přistěhovala k obraně pravdy s mnohými oděnci a kněží s mistry mnoho a obce ovšem mnoho, a tomu tělu velikému mnoho jídla a pití potřebí, a obec to vše musí nakrmiti, a nenie kde jinde co vzíti, jediné 15 všickni jedni na druhých musí s mečem ziskovati a tak dělati, nevěrně kupčiti, tarmarčiti, šenkovati, a kterak jediné kto na kom mohl získati, aby mohla obec všecky nasyti[ti], neb přílišné množství žráčóv má Praha, neb válku vedú o pravdu boží. Takéž i v jiných miestech 20 plno jest té nespravedlnosti, neb všudy války vedú a ob- tíženi jsú. Protož takovým obyčejem říditi tělo Kristovo skrze naučení písem jest svět pod víru Kristovu říditi neb ustrojiti běh světských věcí skrze Písma jako sluožbu křesťanského zákona. Neb tu již I polože takový trój lid 25 103a v místě, musí i miesto obmysliti, aby jeho někteří z úřadu bránili, někteří dělali příkopy, zdi, a někteří v noci ostří- hali. A tomu musí kněz učiti, aby to řádem šlo, nebo když sú údové jednoho těla, kněz má z úřadu učiti tomu, kterak jiní údové svorně mají sobě spolu pomoci všeho, 30 což k obraně pravdy přísluší. Ale já tomu dím, že tak činíce jest svět pod vírú vzdě- lávati a svět vírú nazývati a tak najdále vieru zaplésti, 75

Strana 76
svět v ni vmísíce, aby skrze tu příčinu nemohlo poznáno býti, co jest svět a co víra; neb taková svornost o to jest k obraně tělestné; mezi pohany dokonaleji stojí než mezi těmito zatměnými křesťany a nic neslove tam tělo Kristo- 5 vo pro tu svornost.

Strana 77
O CIERKVI SVATÉ

Strana 78

Strana 79
Tuto něco přizříme k těmto slovóm, ješto sě mluví, že cierkev svatá jsú zbor vyvolených k spasení. A že jediné v těch slovích muožem o cierkvi svaté mlu- viti, že jest jedné to bez přidání a bez újmy cierkev svatá, zbor vyvolených k spasení. A druhé jsú ty věci jisté bez omyla té cierkvi svaté: to sú darové Ducha svatého, jimiž bývá darována, aby spó- sobena byla skrze ně v údech rozdělených v služebnosti k užitku všeho těla nebo té cierkvi. Třetie jsú věci pravé a jisté cierkvi té a to sú skuteč- 10 nosti a služebnosti rozličné, kteréž sú položeny od Boha k činění spravedlivých, nebo těmi skutky zasluhovali sú sobě věčného života. Ale však neihned muož býti jistěno, když v takových skutečnostech mnoho lidí bude shledáno, nebo jich méně 15 jest, že by to jistě byla stránka cierkvi svaté, nebo úd jeden nebo dva. Nebo mohú pod takové skutečnosti 312b vjíti také nepraví lidé, ješto na čas postojie v nich a nebo snad dokonce ostojí, ale nenie v nich upřímnost pravá v těch skutečnostech. Nebo všeckny ctnostné věci mohú 20 státi na pokrytých lidech, jediné láska božie nemuož. A ta nejvíce dóvodna jest na člověku [v] odpuštěnie bez- pravie, ješto sě děje od jiných, a tak v milování nepřátel a v opuščení libých věcí pro přikázánie božie a nebo 79

Strana 80
v odpuščení protivných pro přikázánie prvnie. To sú věci najdóvodnější pravé lásky buožie na člověku. A ne- brzy neupřímý člověk muož jich mieti na sobě; protož jiné skutečnosti právě mohú státi jediné na takových, ale 5 na jiných nenie dóvodno, by majíce je, byli proto údové cierkvi svaté. Čtvrté jsú stavové nebo úřadové cierkvi svaté a v těch najméně muož jiščeno býti o cierkvi svaté: jakož jest 313a kněský stav s úřadem svým, a že to známo jest, že jest 10 stav ten cierkvi svaté. Ale to jest vzdálené, aby to vše údové cierkvi svaté byli, kteříž vcházejí nebo požívají toho stavu s úřadem jeho. Nebo mohú býti v něm zlí, ješto sú údové ďábelščí a toliko samému ďáblu nahánějíci k zisku duše skrze svody své. Ale ten stav, když praví 15 lidé v něm stojie, činíce služebnost skrze Ctenie v něm cierkvi svaté, tehdy muož řečen býti stav cierkvi svaté, slúže jie a rozmáhaje ji v dobrém. A tak s příčinú hodnú jest stav cierkvi svaté, když má služebníky hodné v sobě. Také jsú stavové cierkvi svaté, jako jest panenstvie, 20 vdovstvie a manželstvie. A tyto věci ji najméň jistie. A že najvíce pro příčinu smilstvie tak sě přidává, aby držáno bylo, že jsú stavové cierkvi svaté, aby podle počtu těch stavuov přestalo smilstvie: panenstvie [mu]sí se ov šem] 313b od něho od[lúč]iti a vdov]stvie po man]želství m[ilo- 25 vané]ho poji[má ...] smilstvie; také již musí dokonce úmysl míti k nesmilnění a manželstvie toliko cizolostvie a neřádného smilstvie v manželstvie. Ale jiné věci již jim nejsú zabráněny, a co nepuojde tiemto řádem, to musí býti nebo poběhlost zjevných hříšníkuov a nebo cizo- 30 lostvie, nebo jiné nepořádné smilstvie, protož přísluší cierkvi svaté přidati takové věci podvrženie mnohých věcí zlých. Ale však aby ti stavové jinak právěje byli cierkvi 80

Strana 81
svaté přičteni, protož musí míti ctnosti sobě příslu- šujíce, jako jest víra pravá a láska neomylná a k to- mu více, jakož kto muož dosáhnúti podle daruov sobě daných. Protož ti stavové mají v sobě miesto k dobrotě příslušejíci k cierkvi svaté měti ji. Ale sami o sobě bez těch daruov nemohú tak přičteni býti cierkvi svaté. Nebo takoví stavové mohú býti mezi pohany, nebo mezi židy, neb muož býti panna, vdova tělesně některá židovka nebo pohanka a mezi křesťany muož býti panna kacieřka nebo v hříších smrtedlných v některých. A to vše zdálené jest od cierkvi svaté. Takéž manželé všudy protož z pří- čin slovú stavové cierkvi svaté, ale nemuož o nich nikdy toho právě mluveno býti, když pravdy těch věcí nemají. Nebo proto najvíce jim přidáno má býti, že sú stavové cierkvi svaté, že má v nich jmiesto vyvolených k spasení 15 a nebo spravedlnost ta, ješto sě přidrží nebo následuje vyvolenie. Nebo samo vyvolenie, ač snad na někom v ně- které chvíli stojí bez spravedlivosti skutečně, ale obecně najvíce na svatých stojí spravedlnost přikázána od Boha s vyvolením. A když kto vyvolený v těch staviech drží 20 spravedlnost přikázanú od Boha, tehdy jest úd cierkvi svaté; pakli veliký zástup takových bude, tehdy stránka cierkvi svaté jest. A tak cierkev svatá nemuož měřena býti tělesnými cíli a nebo základy, aby ony i ony rozdiely lidu bylo položiti a přidati jim skutečnosti tělesné, ješto 25 jsú nebo státi mohú bez ctnosti i bez víry; protož nenie 314b z stavu, ale jestli vyvolenie přimiešeno k stavu. A tyto věci pro zapletenie přílišné potřebny jsú znáti, že ten svět poběhlý ovšem od boha pro takové rozdiely lidu nazývají cierkev svatú. A kněžie již svú službú ne- 30 hledají rozdieliti čisté od nečistého, ale tiem sě spravují, že musí býti zde smiešenie zlých s dobrými. A k tomu přidati tyto stavy: stav kněský, rytířský a robotný; stav 5 10 314a Traktáty 6 81

Strana 82
panenský, vdovský a manželský — tožt skrájená cierkev svatá. A té cierkvi svaté toto naučení připsané všecko, což římský doktor ustavil, a které doktory za svaté přijal, to jako zákon za naučení dáváno bylo. A kněžie, jako v tenetě ležíce v tom zapletení, již svým kněstvím po světu lezú, rozmáhajíce bludy jeho svú službú. A vždy pravie, že jest cierkev svatá, že vždy stavy cierkve svaté tu čijí, jedny vidie, ani sě s meči túlají, 315a to stav rytířský; ani ] ke křtu děti přidávají, to stav man- 1o želský; a sedláci, ani ořie, to stav robotný. A to spolu cierkev svatá. I toto muož v pravdě řečeno býti, že ti úřadové, ješto jich prostě pohané potřebují, nebo svět, že ti úřadové nemohú připsáni býti cierkvi svaté, aby od nich správu brala nebo svú potřebnost skrze ně jednala, 15 ač snad z příčiny muož některá užitečnost cierkvi svaté nebo údóm jejím býti z služby těch úřaduov, ješto sú je- diné pohanóm nebo světu potřebné. Ale neustavuje jich Buoh cierkvi své, aby sě jimi rozděláva[la]. Nebo Buoh skrze apoštoly neustavil jest krále cierkvi 20 svaté, aby na svém meči nesl pokušení jejie a bojoval za ni proti nepřátelóm jejím a pudil mocí tu cierkev k službě jeho. Ani jí jest ustavil rychtářuov, ani konšeluov, aby cierkev svatá přicházeje před ně súdila se o zboží tohoto 315b světa; ani jest jí ustavil biřicuov a katuov, aby údové 25 cierkvi svaté jedni druhé věsili, anebo sě spolu na skřip- cích mučili pro tělesné věci — toť jest pohanóm a tomuto světu poručeno. Protož svatý Pavel mluví o úřadech cierkve svaté, devět rozdieluov v nich pokládá, a die o nich: „Některé zajisté postavil jest Buoh v cierkvi; 3o najprv apoštoly, jiné proroky, jiné učitele; jiné, ješto divy činie; jiné, ješto nemocné uzdravují; jiné pomocníky, jiné oprávce; jiné, ješto rozličnými jazyky mluvie, a jiné, ješto řeči vykládají.“ Takové věci mluví o úřadiech té cierkve. 5 82

Strana 83
Nikdyž nepokládá těch úředníkuov s mocí světskú, aniž těchto, kteréž jmenuje v tělestných služebnostech, po- kládá, ale toliko dary ducha svatého rozdielné v nich; nebo cierkvi svaté jediné těch úředníkuov potřebie jest. Nebo cierkev svatá duchovnie jest, i potřebuje úřední- 5 kuov duchovních k svému vzdělání; nebo všecka do- 316a statečnost jejie v duchovních zprávách záleží, ač pak má tělesného co činiti, ale to vše skrze smysl duchovní. Aniž ten rozuom muož nalezen býti, by apoštolé na tré cierkev svatú rozdělíce, kázali jedné straně dělati, aby tiem 10 úsilím dvě jiná držala a byla jim jako založenie, aby le- žala na nie prázdníce. Mluví o tom svatý Pavel, počínaje od sebe a od jiných kněží, a die: „Vy sami viete, bratřie, kterak musíte následovati nás. Nebo nebyli sme nepokojni mezi vámi, ani sme darmo chleba jedli od koho, ale v práci 15 a v usilovánie, v noci i ve dne, dělajíce rukama svými, abychom nižádného z vás neobtížili. Neb když ješče by- chom u vás, ty věci sme vám zvěstovali, že ač kto nechce dělati, aby nejedl, nebo slyšeli sme některé mezi vámi cho- 316b díce nepokojně, nic nedělajíce, ale dvorsky činíce.“ A v té 20 řeči apoštolově zhledává sě správa o té cierkvi na tré roz- těté, aby tu pánuov i kněží nadělaje, i kázal jim prázniti a položil jim v založení sedláky a jiné dělníky, aby je na sobě drželi jako založenie pod nimi. Ale od duchovních počíná, že sú „v noci i ve dne dělali rukama svýma“. 25 Proč die, „abychom nižádného z vás neobtížili“, položíce sě na vás druhé? Proto, „abychom tiem sami sě vám na příklad vydali, abyste nás v tom následovali a dělali ru- kama svýma; pakli kto nechce dělati, tak ač nejie nebo slyšeli sme některé věci mezi vámi chodíce nepokojne, nic 30 nedělajíce, ale dvorsky činíce“. A tiem zjevně potupuje onu zprávu o kněžiech i o pá- niech, ješto sě činíce dvě první straně cierkvi svaté posla- 83

Strana 84
lesta pravdu, aby za ně lhala, řkúci, že sedláci a jiní dělníci mají svým úsilím držeti pány a kněze jako zalo- ženie. A snad pohříchu jiného založenie nemají v cierkvi svaté kněží, jediné břicha pasenie na robotných úsilé. Ale proti nim apoštol s jinými pomocníky svými ve dne i v noci dělali sú, aby neobtížili robotných a ty, ješto nedělají mezi nimi, ale prázdni sě túlali jako dvořáci, treskce. A poněvadž pro skutek lení dvorský treskce, kterak by v té obci dvořáky takové ustavil, an tu die, 10 nechtěli ti opraviti toho zahalenie dvorského, aby je znamenali a odlúčili se od nich? A poněvadž thovařistvie a spokojenie u víře nedá mieti s těmi zaháleči dvorskými, kterak by nadělaje takových pánuov nad nimi u víře i nazval ji třetie stránkú cierkvi svaté, aby žrali hotové, co 15 jim těžce dobudú? Protož on rovnost učí zachovati těm, kteříž sú cierkev svatá, takovú jako rovnost mají údové těla přirozeného, a die: „Aby nebylo rozdělenie v těle, ale aby též jeden 317b o druhém spolu pečlivi byli údové, a ač co trpí jeden úd, 20 trpí s ním všichni údové; pakli se raduje jeden úd, všeckni se s ním radují údové.“ A zříce na tu řeč, nechť kto tak múdrý vyjime z nie panovanie pohanské a vstrčí je v cierkev Kristovu a nazove je třetí stranú té cierkvi, poněvadž z přirozenie údov těla příklad beře! A pravda 25 jest velebnější než příklad; a že rovnost nerozdělenú v těle mezi údy pokládá, že bez závisti jedni druhým slúžie, spolu o sobě péči mají, spolu se o všecko dělé; jestli dobré, spolu se radují; jestli protivné, spolu se mútí; nehrdají poctivější potupnějšími, ale věčí pocti- so vostí chránie jich. A poněvadž údové cierkvi svaté takovú mírú táhnú, tehdy nemohli by velikých úrokuov jedni na druhé polo- žiti, ani rozličných robot na ně zamysliti, aby, sediece 5 317a 84

Strana 85
v chladu, posmievali sě oněm chlapóm a výróm, ješto sě na horce pekú; ani by jich vyhnali u velikú zimu v kitliciech] na zajíce a sami v teple seděli, ani kterého porobenie jim by pod bezděčí přikazovali, čemuž sobě od jiných nechtěli by. Protož velmiť jest vzdálené od cierkvi svaté to pohanstvie podle rozumu apoštolského. Pakli se komu zdá lid ten cierkev svatá, tehdy odjinud to zdánie nemuož pojíti, jediné proto, že svět cierkev svatá zdá se a bludové jeho víra křesťanská; ale žeť jest již zašlé, protožť bude děliti hořké. A toť diem: nedá-li Buoh kněží takových, ješto by právě to uměli odděliti od viery a postaviti je zvlášče jako zjevné pohany, tehdy Ctenie již dokonce nebude právě kázáno. Nebo dokud od světa neodstúpie kněžie, kterak právě Krista mohú kázati a dokud to pohanstvie 15 budú vírú žehnati s jich násilným ukrutenstvím, s jich pýchú a mnohotvárnú nerovností a s jich rozkošným ži- votem a s rozmnožením v úrazích všech ctností? Nebo 318b to vše jest tělo toho světa; a dokud se to vírú žehná a Krista účastno činí, komu na světě knězé mohú odpo- 20 věděti té účastnosti Krista, nebo na všech na jiných nenie jest znám svět než na nich? Protož z práva každý svědský člověk potiehne se na účastnost viery, když těchto tak zjevné pohanstvie žehná sě vírú a ješče to pohanstvie nazývá sě užitek víry. Aniž těchto věcí mluvil jsem jediné proto, maje za najvětčí škodu to, že věrní lidé poddáni sú těm mocem a břímě jich nesú. Nic to nenie, [že] apoštol pohanóm zjevným poddal lid vierný z příčin hodných, ale nespojil jich s nimi u vieře; ale toto jest horší, než jest to po- hanstvie u víru přijato a spojeno s ním — a již jest zka- zilo víru, a samo již stojí jako prospěch víry — to mně jest protivno. 318a 5 10 25 O 85

Strana 86
319a A měla-li by ješče ta slova ] na miestě zuostati, že kacieřstvie jest učenie bludné, písmu svatému odporné, tehdy tuto mnohotvárné kacéřstvie mělo by ukázáno býti! Ale když ta všecka kac[é]řstvie již jsú užitek víry, 5 tehdyť na mně sě svezú ta kacé]řstvie, ješto veliký pro- spěch cierkvi svaté kazím, ano jie stiení moc jako chládek před vedrem a ve všem prospievá, oč sě pokusí skrze moc tohoto světa, ale bez moci ostala by jako sirá vdova. 86

Strana 87
POZNÁMKY K TRAKTÁTU O TROJÍM LIDU Úvod Jediný rukopis traktátu „O trojím lidu “ se zachoval v kodexu metropolitní kapituly pražské sign. D. 82, na fol. 74a—103a (podle starší paginace 77a—106a, která započítává i první listy kodexu s hanlivou písní na „Mistra Sovku zlý paměti“). Jest to tak zvaný kapitulní sborník prací Chelčického, neboť kromě Husových „Kusů zlatých“, jeho „Dcerky“, táborského traktátu „O božím těle“ a čtyř traktátů dosud nezjištěného původu obsahuje jen spisy Chelčického, z nichž vedle traktátu „O trojím lidu“ vyniká zvláště „Zpráva o svá- tostech“ na fol. 121a—206a a Výklad na slova sv. Pavla, známý nyní obecně jako traktát „O boji duchovním“ (podle pojmenování Jastre- bovova) na fol. 347a—424a. Kodex objevil a popsal Jaroslav Goll ve své studii „Petr Chelčický a spisy jeho“. (V Časopisu musea králov- ství českého 1881, roč. 55., str. 3 a násl.), kde zjistil, že autorem spisu „O trojím lidu“ je Chelčický, podobně jako jiných kusů toho sborníku. Po Gollovi užil jej k svému bádání o Chelčickém Antonín Lenz, jak se jeví zvláště v jeho spisu „Petra Chelčického učení o sed- meře svátosti a poměr učení tohoto k Janu Viklifovi“ (Praha 1889), v němž důkladně probral Chelčického „Zprávu o svátostech“ z téhož sborníku, která je velmi zajímavá i s hlediska kulturně-historického, a dosud nebyla tiskem vydána. Po Gollovi a Lenzovi vedle jiných zabýval se kapitulním kodexem hlavně N. V. Jastrebov, který z něho vydal traktát „O trojím lidu“ ve spisech Petrohradské akademie r. 1903 a jinak těžil z něho znamenitě ve své práci Etjudy o Petrě Chelčickom i jego vremeni, vyšlé r. 1908. Tamtéž dokázal proti po- chybám Gollovým, že též traktát na slova sv. Pavla, který nazval „O boji duchovním“, pochází od Chelčického. Poněvadž Jastrebo- vovo vydání spisu „O trojím lidu“ bylo u nás málo přístupné, a za- chovávajíc do písmenka starý pravopis bylo neodborným čtenářům těžko srozumitelné, vydal jej znova Kamil Krofta, současně s trak- tátem „O boji duchovním“ ve Světové knihovně r. 1911 (Petr Chelčický: O boji duchovním a O trojím lidu.) Při úpravě textu řídil se zásadami obvyklými při edicích určených širšímu kru- hu čtenářstva. Otiskl totiž text zmodernisovaným pravopisem a s moderní interpunkcí, ale jinak zcela věrně podle rukopisu. Chyby 87

Strana 88
písařské opravil a tam, kde by mohla vzniknouti pochybnost o správ- nosti takové opravy, uvedl čtení rukopisné v poznámkách, jinak však opravoval mlčky. Své dodatky v textu označil hranatými závorkami. Často přičinil na svých místech i důležité poznámky věcné. Edice Kroftova, která přišla také vhod historikům i filologům, je prací velmi svědomitou. Jestliže tedy nedávno zemřelý spoluredaktor této sbírky, Arne Novák, se rozhodl, aby v ní našlo místo nové vydání traktátu „O trojím lidu“, toho důvodem byla jedinečnost spisu Chelčického, který si zaslouží, aby také vyšel v „Odkazu minulosti české“, třebas od posledního vydání neuplynulo ještě třicet let. Edici jsem pořídil podle jmenovaného rukopisu kapitulního, který jest opisem s počátku XVI. století podle opisu z r. 1478, jak o tom svědčí závěrečná poznámka kopisty. Není to tedy originál, ani opis z originálu a nelze tvrdit, že opis z r. 1478, který mu sloužil za předlohu, je přímou kopií originálu. Z toho plyne, že pravopis kapitulního rukopisu se asi rozličně odchyluje od pravopisu původ- ního sepsání Chelčického a že tedy pokus o rekonstrukci, kde není ani druhého rukopisu staršího a ani jediného kusu z pera bezpečně Chelčického, nemůže se podařit ani odbornému filologovi. Edice tato spokojuje se tedy se zásadou, podle níž se řídil Krofta, aby totiž vyhověla potřebám širšího okruhu čtenářstva. Přepis, podaný pravopisem zmodernisovaným, snaží se však za- chovati některé zvláštnosti i nedůslednosti rukopisu, pokud nepo- rušují smysl, nebo nejsou zřejmým přepsáním. Filolog, jemuž často nepostačí ani přepis diplomaticky věrný (jako je Jastrebovův), bude nucen uchylovati se i nadále k rukopisu přímo. V poznámkách k textu uvádím však také způsob pravopisu některých slov nebo tvarů, pokud nemohl býti vyjádřen v textu, jenž jest podán, jak řečeno, orthografií zmodernisovanou. To, jakož i uvádění některých škrtů nebo dodatků opisovače — upozorníme jen na důležitější — může býti někdy korektivem pro způsob našeho čtení, nebo docela i smyslu dotyčné věty. Rozumí se tedy samo sebou, že tam, kde jsem nucen čísti jinak, než má rukopis, uvádím vždy znění ruko- pisné v poznámce. Ježto existuje pouze rukopis jediný a tedy není různočtení ve vlastním slova smyslu, může míti tato zdánlivá mali- chernost někdy i určitý význam, jak dosvědčí každý, kdo se často texty zabývá. V poznámkách věcných adjustuji Chelčického citáty z Písma a pokud možno snažím se někde vysvětliti narážky, jež roz- ličně ilustrují dobu, v níž traktát byl napsán a nebo nějak přispívají k správnému chápání textu. Zde i jinde užívám také poznatků dosa- vadního bádání o Chelčickém, jak bude odborníku hned patrno, a v neposlední řadě i edice Kroftovy, která šťastně rozřešila otázku interpunkce a výstižně rozdělila obtížný text Chelčického do od- stavců logicky i formálně ucelených. Proto jsem se nerozpakoval následovati Kroftovu edici po této stránce dosti důsledně. 88

Strana 89
POZNÁMKY K TRANSKRIPCI Str. 41, ř. 4. — že rukopis žie toť rkp. tot tak i dále. Str. 41, ř. 5. — kněžstva rkp. kniezstva Str. 41, ř. 12. — Str. 41, ř. 13. — že rkp. zie tak obyčejně. muožeš rkp. muoziess. Str. 41, ř. 13. — mého rkp. nieho. Str. 41, ř. 14. — kněží rkp. knizii. Str. 41, ř. 17. — vážil rkp. wazil. Str. 41, ř. 17. — tepe rkp. tebe. Str. 42, ř. 3. — všech rkp. wssiech tak obyčejně. Str. 42, ř. 7. — kníže rkp. knizie. Str. 42, ř. 10. — pohrzevše rkp. pohrzevssie. Str. 42, ř. 15. — — řekl rkp. rziekl. Str. 42, ř. 16. Str. 42, ř. 18. podlé následuje škrtnuté tiech. — žádajíce rkp. ziadagice tak obyčejně. ř. 22. — Str. 42, nade všecky rkp. nade vssieczky. Str. 42, ř. 23. ve všem rkp. we wssiem tak obyčejně. Str. 42, ř. 29. přenesen rkp. przienesen. Str. 43, ř. 15. Str. 43, ř. 16. našeho rkp. nassieho tak často. knieže rkp. knieze. Str. 43, ř. 23. — knížata rkp. kniziata. Str. 43, ř. 26. Kristuov rkp. Kristwow. Str. 43, ř. 29. — trój nadepsáno nad zrušeným twoy Str. 43, ř. 30. — Str. 43, ř. 32. ovšem rkp. ovssiem tak obyčejně. Str. 44, ř. 1. — aby jim rkp, aby jich nemuož následuje nadepsáno dále. Str. 44, ř. 2. — v něčem rkp. v ničem. Str. 44, ř. 5. — Str. kněžstvo rkp. knieztwo. 44, ř. 6. — u vieře rkp. v wierzie. 44, ř. 6. — Str. zdá, a násled. zrušené od. Str. 17. — 44, ř. — s boji násled. zruš. a. 44, ř. 18. Str. kořen rkp. korzien. Str. 44, ř. 23. — moci, ale následuje nezrušené trzij a nadepsáno Str. 44, ř. 24. — trn. 89

Strana 90
Str. 44, ř. Str. 44, ř. Str. 45, ř. Str. 45, ř. Str. 46, ř. Str. 46, ř. Str. 46, ř. Str. 46, *. Str. 46, ř. Str. 47, ř. Str. 47, ř. Str. 47, ř. Str. 47, ř. Str. 49, ř. Str. 49, ř. Str. 49, ř. Str. 49, ř. Str. 49. ř. Str. 50. ř. Str. 50, ř. Str. 50, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 51, ř. Str. 52, ř. Str. 52, ř. Str. 52, ř. Str. 52, ř. Str. 52, ř. Str. 52, ř. Str. 53, ř. Str. 53, ř. 25. — vodtíti rkp. wodrzitie. 28. — když by in marg. s odkazem. 18. — pro bázeü rkp. pro bazien 26. — pfestanü rkp. prziestanu. 2. — nezkazili rkp. nezkazijlie. 8. — pro samu bázeü rkp. pro samu bazieh srv. str. 45, řád. 18. 16. — svétské rkp. swiedske 26, — ktery rkp. kterym. 32. — pokoj nerozděleného rkp. původně pokoj na roz- děleného pak opraveno. 11. — ani zn margine. 15. — a dobře činí násled. škrtnuté to trpí a zase miluje 15. — tém, ktoZ rkp. tím, ktoZ. 19. — s té rkp. stee. 3. — k spravedlnosti rk. k spravedinostie. 7. — nepovolí Čtení ndsled. zru£. ty przijeti. 13. — uvésti rkp. vwestie. 14. — cizoloZstvie rkp. cizolozstvie. 33. — činiti rkp. czinitie. 1. — povoliti rkp. powolitie. 9. — uposlúchají zásl. zrušené nebo jich. 18. — ode dna rkp. ote dna. 7. — spíše rkp. spissie. 11. — dorostli 7k. dorostlie. 11. — dáblu rkp. diablu tak obyčejně. 12. — řeči rkp. rzieczie. 18. — zemskými násled. zruš. smylecy vzdyczky te mocy. 18. — pokúšejíci násled. A tak se vssiemi krali zem- skymy smilniecy. 20. — třetí stránka rkp. trziet stránka. 23. — pod víru rkp. pro víru. 26. — kříže rkp. krzizie. 27. — pod opraveno z pro. 3. — ustavili rkp. ustavilie. 5. -— chtíc rkp. chtie. 9, — neupadli rkp. neupadlie. 10. — byli rkp. bylie. 22. — moci rkp. noci 29. — ponévadZ rkp. povadZ. 16. — a dí rkp. aby 27. — apo£toluov rkp. aposstoluó. Str. 53, f£. 32. — římského rkp. římskému. Str. 54, f. 14. — jeho ndsled. u moci s u moci. 90 

Strana 91
Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. 7 Str. Str. mc HC EC HRC HC e. e. . . . . 20. — pfed ním rkp. przienimz. 3. — kfestan, rkp. krziestan. 7. — hodné věci rkp. ještě jednou opakuje. . 21. — boZí rkp. zboží. . 24. — od kníZete rkp. ot kniezie. . 28. — křesťanská rkp. krzestanska a tak obyčejně. 30. — na víru psáno původně za víru a opraveno. . 33. — pohanská následuje napomíná je, aby dobré obco- vání mezi pohany měli. 7. — Buoh nadepsdno dodatećne. 14. — ustavuje 7kp. ustavujie. 21. — trój opraveno z twoy. 30. — braniti rkp. branitie. 14. — počtení původně pro čtení a opraveno. 26. — chléb ndsled. zru$. pekli. 30. — apoštol rkp. dodává a. 20. — jima rkp. gina. 26. — ürazu nadepsáno nad zrušené urzadu. . 33. — jako nadepsáno dodateéné. . 11. — césafe fimského rkp. cysarzem rzymskym. 33. — nebo o üfad rkp. ne w ourzad. 10. -— proti pánu ndsled. zruš. něčeho se dotkne neb pojmenuje. 20. — truoj rkp. twuoj. 21. — plný opraveno dodatečně z plne. 16. — nevolné rkp. nepolné. 22. — nepotfebuji rkp. nepotfebuje. 28. — tělo tomu 7kp. tomu tślu. 4, — truoj rkp. twuoj. 7. — tém rkp. tím. 8. — nevédí rkp. nevidí. . 17. — co jim rkf. co jiZ. 33. — v rovnosti rkp. v rovnostie. . 18. — bezdéti ndsled. plnie. ‚ 18. — pudil rkp. puldil. . 22. — knéZství rkp. knéZstvím. . 30. — dosti rkp. dostie. 5. — mésto pozná$ az robotného má rkp. poznás neb tu rozdélenie, ktery lid jest v té strané robotného. Emendace Kroftova. 8. — chovati rkp. chovatie. 18. — dvój opraveno z twuoj. 2. — nerovné rkp. původně rovné a doplněno. 8. — A ndsled. zruš. takto. 19. — svatého ndsled. zrus. a něho. 91 

Strana 92
Str. 72, ř. 21. — Str. 72, ř. 29. — Str. 72, ř. 32. — — Str. 72, ř. 32. Str. 73, ř. 9. — Str. 73, ř. 10. — 73, ř. 14. — Str. Str. 73, ř. 15. — Str. 73, ř. 22. — Str. 73, ř. 24. — Str. 74, ř. 14. — Str. 74, ř. 16. — — Str. 74, ř. 20. Str. 74, ř. 25. — Str. 74, ř. 31. — Str. 75, ř. 10. — — Str. 75, ř. 16. Str. 75, ř. 16. — Str. 75, ř. 21. — svého následuje a bojí se jeho, spravedlivost Boha svého. leželi rkp. leželie. dí rkp. dím. Čtení rkp. těla. úrazu nadepsáno nad zrušeným u vrzadu. neřekl původně řekl. jich nadepsáno dodatečně. udávali rkp. udávili. úrazu rkp. urzadu. bez zavázání rkp. bez zavzání. dielóm rkp. dielem. nadávali rkp. nedávali. Neb násled, zruš. když. Když nadepsáno nad zruš. aby. u něho původně od něho a opraveno. trojeho rkp. trohe. na druhých rkp. nad druhých. s mečem rkp. s wieczem (?). nespravedlnosti rkp. původně spravedlnosti a doplněno. 92

Strana 93
CITÁTY Z PÍSMA Str. 42, ř. 9. — Str. 42, ř. 16. — Str. 42, — ř. 23. Str. 44, ř. 22. Str. 46, ř. 29. — Str. 47, ř. 6. — — Str. 47, ř. 10. — Str. 47, ř. 23. Str. 47, — ř. 33. — ř. 30. Str. 48, Str. 53, ř. 16. Str. 54, ř. 29. — — ř. 10. Str. 56, Str. 57, ř. 23. — — Str. 57, ř. 24. Str. 58, — ř. 30. Str. 59, — ř. 5. Str. 60, ř. 10. — Str. 61, ř. 11. Sir. 17, 14—15. I. Král. 8, 7—8. I. Král. 12, 19. Narážka na slova Písma (Soudců 9, 8—15), kte- ré Chelčický později cituje. II. Král. 5, 2. Mat. 5, 20. Ohlas I. Korint. 13, 4—7. I. Korint. 6, 7. Narážka Řím. 8, 14. Řím. 8, 15. Řím. 13, 1—2 proslulé místo z Písma, které cito- vali odpůrci Chelčického učení o trojím lidu a které Chelčický zde jako i jinde vykládá v du- chu své nauky. Místo v tomto znění je poněkud porušeno. Vulgáta: „Omnis anima potestatibus sublimioribus subdita sit: Non est enim potestas nisi a Deo: quae autem sunt, a Deo ordinatae sunt. Itaque qui resistit potestati, Dei ordinationi resistit ...“ J. L. Sýkora (Nový Zákon pána našeho Ježíše Krista, Praha 1933) překládá: „Každý buď poddán mocnostem vyšším; neboť není mocnosti, leč od Boha, a ty, které jsou, od Boha zřízeny jsou. Proto kdo se protiví mocnosti, zřízení Božímu se protiví . . . Řím. 13, 5. Jan 18, 37. Mat. 5, 39; Luk. 6, 20. II. Timot. 2, 3. II. Korint. 5, 19. Řím. 13, 4. Narážka na uzdravení sluhy řím. setníka, Luk. 7. Luk. 7, 7; o setníku Korneliovi vypravují i Skut- kové apoštol. v 10. kapitole. 93

Strana 94
Str. 62, ř. 5. — Str. 64, ř. 22. — ř. Str. 66, 31. — — ř. 14. Str. 67, — Str. 67, ř. 26. Str. 68, ř. 21. — Str. 69, ř. 11. — — ř. 32. Str. 72, — ř. 1. Str. 73, Str. 73, ř. 33. — Str. 74, ř. 9. — I. Korint. 12, 4—12. I. Korint. 12, 21—26. Soudců 9, 8—15. II. Korint. 11, 29. Luk. 22, 25—26. Narážka na Zjevení sv. Jana kap. 17., jenž se tu vykládá na papeže jako u Chelčického vůbec. Narážka na I. Mojž. 9, 2. I. Korint. 9, 12. II. Thessal. 3, 7—9. II. Thessal. 3, 10—11. Efes. 4, 28.

Strana 95
POZNÁMKY VĚČNÉ V úvodu obrací se Chelčický k nejmenovanému knězi táborskému, snad k Markoldovi ze Zbrasla- vic, jak se domnívá Jastrebov, nebo přímo k Mi- kuláši z Pelhřimova, řeč. Biskupec, a vykládá příčinu, proč traktát píše. Před tím totiž jen vzkazováním po jiných sděloval Chelčický do- tyčnému knězi svůj názor o „rozdělení trojího lidu“, to jest o současné společnosti, rozdělené na tři stavy, kněze, pány a lid dělný, ale tento způsob dorozumívání nevedl zřejmě k cíli. Proto se Chelčický na návrh onoho kněze od- hodlal napsati o tom a vyložiti své mínění obšír- něji, neboť, jak praví, jest v něm „těžké a mnohé zaneprázdnění o těch věcech, jakož já jim roz- umím“. Adresát nemůže tedy čekati od Chel- čického „krátkou řeč“, ale také není v jeho úmyslu vyčerpati otázku „trojího lidu“ úplně. Chelčický se nechce příliš šířiti o kněžích a „obecném lidu“, neboť ví, že o těchto dvou sta- vech má adresát dosti znalosti a zkušenosti, takže může zde postrádat výklad, jak o tom smýšlí Chelčický. Předmětem jeho „psaní“ jest „stav věci světské“, o němž mu adresát vyslovil svůj názor („rozum“), který Chelčický zvážil s důvody kněží táborských a mistrů pražských, jak je shledal v jejich různých traktátech „od počátka boje“, to jest od r. 1419, či spíše od té doby, kdy se na straně husitské začalo uvažovati, zda boj pro zákon boží je oprávněn, a tím se dostala do popředí i otázka „moci“ vůbec. Chelčický však nemíní rozebírati každý z těchto „rozumů“ zvlášť, neboť „kde jest jim míra a ko- nec?“, dotkne se jen některých a vyloží přímo své mínění. K úvodu Chelčického však třeba Str. 41, ř. 1n. — 95

Strana 96
Str. 42, ř. 1n.— Str. 43, ř. 20 n.— Str. 44, ř. 17 n. — Str. 45, ř. 29 n. — dodati, že se zabývá ve svém traktátu také sta- vem kněžským i lidem obecným na četných místech, ačkoliv ovšem soustřeďuje svůj zájem hlavně na otázku „moci“, je-li oprávněna mezi křesťany a jaký jest její původ. Hned po úvodu vytyčuje Chelčický hlavní thesi těch, kteří „moc“ pokládají za oprávněnou, nut- nou a užitečnou křesťanské společnosti, jako byl onen táborský kněz, jemuž traktát píše, i kněží “ táborští a mistři pražští, o jejichž „rozumech zmiňuje se v úvodu, a vystihuje ji těmito slovy: „A ta moc světská od počátka ustavena jest mezi všemi národy samým Bohem pro jeho řád, kte- réhož země potřebuje, a kterýž řád chce míti pán Buoh ve všech.“ Proti tomuto názoru, který přijímali Táboři i husité jako samozřejmost, rozvíjí nyní Chelčický úsilnou polemiku, jež vyplní celý traktát, a staví jí v čelo kardinální zásadu svého učení, že Bůh křesťanským náro- dům „neustavil jest pána ani krále na zemi, pro- tože sám chtěl kralovati nad nimi...“ a to nejdříve ukazuje na národu židovském. Vyvrací mínění svých odpůrců, že „není nižádné řeči o to, aby spravedlivě a svatě král nestál na skutcích zákona Kristova“, které by předpo- kládalo, že zákon Kristův je „v též šlápěji prolé- vaje krev, jako zákon Starý“ Dovozuje, že moc „nemuož býti, jediné s ukrut- nostmi“, což je proti zákonu Kristovu, který je zákonem lásky („milosti“); tato myšlenka se vrací v nesčetných variacích v dalších výkladech Chelčického. V následujícím vykládá, pokud moc světská má, nebo by mohla míti časný užitek, na př. „v lidu nemúdrém, ješto nezná Boha a není pod jeho jhem“, nebo, že udržuje řád, „který musí býti mezi každým národem, jinak by zkazili jedni druhé“ . . . a z té příčiny je „moc jako založenie zemské, aby se nemohla navrátiti z místa svého“. Není to sice „ctnost, ale však dobré má místo skrze to“. Ale to vše „požívá se od najhorších lidí, ješto bez víry sú i beze vší ctnosti“. V řádu křesťanském však platí to, co řekl Bůh skrze proroka o Kristovi: „on bude zpravovati lid můj Izrahelský“, nikoliv tedy mocí světskou 96

Strana 97
Str. 46, ř. 24. — Str. 48, ř. 5. Str. 49, ř. 1n. — Str. 49, ř. 16. — Str. 49, ř. 17 n. Str. 49, ř. 29 n. — „připuzovací“ a „mečovou“ (neb nemůže býti bez ukrutností), nýbrž „podle ctnosti a milosti Ducha svatého“. Proti „moci“, která u pohanů i v Starém zákoně byla užitečná, neboť by se jinak lidi vyhubili ve všeobecném rozvratu, če- hož si Bůh nepřál, staví Chelčický Kristův řád lásky, závazný pro celou křesťanskou společnost a ve všech jejích od toho okamžiku, kdy byl zjeven, aby nahradil staré zřízení, jež se opíralo o „moc“. A to jest základní motiv úvah Chel- čického až do konce traktátu. hubenství znamená bída, ubohost; hubený jest bídný, ubohý. jeliž jest až když, dokud ne. Vyvrací námitku adresátovu, že jest třeba moci světské k tomu, „aby zlé připudili skrze moc k spravedlnosti“. nalit znamená a aj. Místo: „Neb knížata pohanská beze všeho ká- zání kněžského mnohem statečněji cizoložstva, vraždy ... stavují...“ naráží asi na Korybuta (Litvani ještě tehdy byli pokládáni za pohany), za něhož byl r. 1422 v Praze vyhlášen zákaz hří- chů zjevných, to jest, „aby všichni, Češi nebo Poláci, se chránili všelikého lání, hraní v kostky, svárů a oplzlostí pod přísnými pokutami a hos- podáři, který by choval prázdných žen oplzlých, hroženo ztrátou hrdla“. Srv. Tomek, Dějepis města Prahy IV., 248, Urbánek, České dějiny III., 3, str. 916, pozn. 1. „A nečije-li kněz užitka ... skrze moc když opilce připraví do klády svým kázáním“ tato slo- va směřují asi proti husitskému artikulu o veřej- ném stavování hříchů, který, jak se zdá, byl hu- sitskými kazateli přísně prováděn. Tento článek, druhý ze „čtyř pražských artikulů“ (1419) zněl: „aby všechny smrtelné hříchy, a zvláště veřejné, i jiné neřesti protivné zákonu božímu v každém stavu řádně, rozumně a křesťansky od těch, kterým to náleží, byly zakazovány, stíhány, tres- tány a dle možnosti vykořeňovány.“ Artikul tento čelil nemravnosti všeho druhu ve stavu světském i duchovním i zvyklostem svatokupec- kým ve správě církevní. Chelčický jej však od- mítá, a to zcela důsledně v duchu svého učení Traktáty 7 97

Strana 98
Str. 50, ř. 24n. Str. 50, ř. 32. o „moci“. Zvláště kněz nemá se uchylovati k moci „připuzovací“, a nenalézá-li jiných pro- středků, jak napraviti hříšníka, tento zajisté jest nejméně vhodný, zvláště v rukou kněze, jehož hlavní zbraní jest víra, kázání slova božího a apoštolský život bez opory světské moci na ochranu sebe nebo na polepšení jiných, jak to vše dále Chelčický vykládá v pozoruhodných podobenstvích. Slova: „Když Sylvestr přijal césaře římského u víru“ ... vztahují se k názoru Chelčického o tak zv. donaci Konstantinově, jak to bylo osvět- leno již v úvodě. Na donaci Konstantinovu na- ráží Chelčický také ve svém traktátě „O boji duchovním“ (vyd. K. Krofty str. 105), kde praví: „A že pro nerozum viery lidé v bludy padajie skrze vysokú chytrost ďáblovu ... nebo v ka- céřstvie uvede je ... jakož to obé známo jest nám nynie mnohými obyčeji, nebo mnoho lid blúdil jest za dlúhý čas od nadánie zbožie kněž- ského . . . „ ... veliká nevěstka, ješto sedí na římské sto- lici...“ tou rozumí Chelčický v duchu Vikle- fově, Táborů, kacířů Valdenských i některých radikálnějších kněží kusitských papeže, či spíše papežství, které podle jejich názoru jest zdrojem zkázy církve a hlavní překážkou její reformy. Jak vysvítá z následujících slov Chelčického " („... se všemi králi zemskými smilnieci...“), má zde na mysli 17. kap. Zjevení sv. Jana o ženě, sedící na šelmě šarlatové, jejímž výkladem za- bývá se Chelčický velmi často ve svých spisech a věnoval jí docela cyklus drobných traktátů, zvaný „O šelmě a obrazu jejím“, vždy polemicky proti církvi římské a v úzké souvislosti s příštím Antikrista, a někde, jako na př. zde, nečiní val- ného rozdílu mezi ženou (papežstvím) a Anti- kristem, který jako by již byl přišel na svět. V těchto výkladech není Chelčický nijak dů- sledný a termínů užívá střídavě v stejném nebo v značně podobném významu a zdá se, že na ta- kové distinkce nekladl přílišnou váhu. I moc světská má u něho charakter antikristovský, ne- boť praví, že nevěstka „všecky své tráveniny rozšířila jest skrze tu moc světskú“. Zde stýká 98

Strana 99
Str. 51, ř. 19. — Str. 52, ř. 10. Str. 53, ř. 10. Str. 53, ř. 13. Str. 56, ř. 19. — — se Chelčického výklad do jisté míry s katolickou exegesí, která nevěstkou (velikým Babylonem) rozumí „světskou moc od Boha odvrácenou“, a „obrazem ženy sedící na šelmě“ vyličuje podle toho sv. Jan stav protibožské moci světské, ve kterém bude v čas odsouzení svého. „Stránka církve svaté...“ zde naráží Chelčický na učení o třech stavech, třech stránkách, t. j. o „trojím lidu“, podle něhož moc světská, krá- lové a knížata, jsou náměstky Kristova božství, jak se toho dotkne Chelčický ještě později, až bude vyvraceti přímo Viklefův výklad, který hledí podepříti tradiční názor o správnosti a uži- tečnosti rozdělení křesťanské společnosti na tři stavy. pokojní znamená pokoje milovní, vyhýbající se práci a strázni. počteny asi tolik jako ustanoveny, zřízeny. „Ale snad mně nestrpíš... zde následuje hlavní argument, který uváděli zastánci moci světské, závazné i pro křesťany, přímo z Písma, totiž proslulý výrok sv. Pavla (Řím. 13, 1—2), aby křesťané byli poddáni mocem vyšším, který patrně měl na mysli i onen kněz táborský, jemuž Chelčický posílá svůj traktát. Chelčický snaží se ukázat, že apoštolův výrok neutvrzuje nijak moc světskou mezi křesťany a že byl podmíněný si- tuací prvních křesťanů, žijících mezi pohany a pod pohanským ramenem světským. Výklad Chelčického jest zřejmě původní a velmi bystrý a nepostrádá ani dnes určitého významu pro exegesi tohoto místa. Citát sám je však v textu značně porušen (srv. citáty biblické), ale vývody Chelčického ukazují, že v originálním sepsání zněl správně a porušen byl teprve v některém opisu, od něhož se odvozuje znění našeho ruko- pisu. „... četl jsem písmo přeložené...“ myslí se zde Mistra Jakoubka ze Stříbra překlad Vikle- fova „Dialogu“, který se v rukopisu zachoval a byl vydán M. Svobodou (M. Jakoubka ze Stříbra, Překlad Viklefova Dialogu 1909). Místo, jehož se Chelčický dotýká, zní: „Druhá stránka (Chelčický mluví o třetí) mé cierkve rytěřujície jsú páni zemští, jakožto jsú králové, kniežata, 99

Strana 100
Str. 56, ř. 32. rytieři a panošě, kteřížto mají býti náměstci božstvie Jesu Krista...“ a podle původního zně- ní Viklefova: „Secunda pars militantis ecclesiae sunt temporales domini, qui debent esse in loco deitatis... (Mon. conc. s. XV., I., 157.) Před tím se mluví o kněžích jako stránce první (presbyteri) a potom o lidu obecném (commu- nis populus) jako stránce třetí způsobem, který v podstatě odpovídá tomu, jak to stručně vysti- huje Chelčický. Třeba však upozorniti, že ne- uvádí zde Viklefův Dialog proto, že by Viklef byl nějakým typickým zástupcem učení o správ- nosti a užitečnosti „trojího lidu“ (daleko vý- znamnějším po té stránce jest Tomáš ze Štítného, jehož spisy Chelčický věrojatně znal), nebo snad že by Chelčický teprve na základě formulace Viklefovy a jaksi kritikou její byl došel k svému názoru o zavržitelnosti nauky o třech stavech, nýbrž proto, že kněží táborští, nechtějíce se vzdáti žádným způsobem, ani theoreticky ani prakticky, moci světské, opírali se jako v jiných věcech i zde o autoritu Viklefovu a uváděli snad toto místo z Dialogu proti názoru Chelčického, který je však důkladně rozebral a nemilosrdně zavrhl. „Neb když první léto boj se počel...“ zde se zmiňuje Chelčický o svých sporech s kněžími táborskými v Písku, kde se zastavil po svém ná- vratu z Prahy, patrně u příležitosti nějaké synody kněžské — nelze myslit na to, že by se byl zde delší dobu zdržoval. Bylo to asi koncem r. 1420 a spor se týkal zřejmě stejné otázky, o níž se střetl Chelčický s M. Jakoubkem, totiž o ne- přípustnosti války, hlavně však o „moci“, kterou chtěli táborští kněží „skrze víru sobě ujistiti“. Plodem těchto nepochybně velmi vášnivého sporu byl r. 1421 spis „O boji duchovním“ a „O církvi svaté“, snad nejstarší spis Chelčického. K tomu srv. Urbánek, 1. c. 909—910, který však soudí, že spisek „O církvi svaté“ tvoří přechod od traktátu „O boji duchovním“ k spisu „O trojím lidu“. Podle svědectví Chelčického jeho spor s kněžími táborskými točil se kolem „moci“ v níž je implicitně obsažena idea „trojího lidu“ (čehož se již dotýká spisek „O církvi svaté“ pří- 100

Strana 101
Str. 57, ř. 7. Str. 58, ř. 10. — Str. 60, ř. 8. — Str. 60, ř. 22. Str. 60, ř. 23. — — Str. 62, ř. 3. — Str. 63, ř. 6. Str. 63, ř. 31. Str. 64, ř. 21. — — — mo) i nepřípustnost boje tělesného a veškerého násilí (o čemž po výtce jedná traktát „O boji duchovním“) a proto po této stránce jest velmi těžko určit časovou posloupnost obou zmíně- ných traktátů. ... „když moc světská je náměstskem bož- ství“... zde polemisuje Chelčický proti obratu Viklefovu „náměstci božstvie“ („in loco deita- tis“), který, podobně jako další výraz Viklefův, že kněz je náměstkem člověčenství Kristova („in loco humanitatis Jesu Christi“), jeví se mu značně nebezpečným, neboť svými důsledky zvětšuje jen zmatek v názorech o „trojím lidu“. zečtení znamená uspořádání. Vyvrací nový důvod obhájců dosavadního řádu společenského, především samého adresáta, že „moc světská má místo v křesťanstvu s úřadem " svým, Kristem a jeho apoštoly počteným... s odvoláním na vypravování evangelisty Lukáše (v 7. kap.) o uzdravení sluhy římského centu- riona. Chelčický správně ukazuje, že užití ci- tátu v této souvislosti je nemožné a nic se jím nedokazuje. „Takových věcí muož mnoho v Pís- mě býti, a každý jimi dovodie, což chce.“ nepojíčím znamená nepůjčuji, nepřipouštím. dojení Písem tolik co dokazování z Písma za každou cenu bez náležitého uvážení obsahu míst citovaných. „A že, chtě nejprvé mluviti o tom těle...“ zde mluví Chelčický o rozdílech mezi křesťany, v církvi Kristově, slovy sv. Pavla (I. Korint. 12, 4—12), kterým se ovšem podle Chelčického ne- smí rozuměti ve smyslu hmotném, jako předsta- vuje rozdělení na „trojí lid“, pohanské a tělesné, nýbrž ve smyslu duchovním, jako církev Kristo- va je duchovně tělem Kristovým; toho obratu užívá Chelčický v dalším dovozování obyčejně, mluvě o pravých údech těla Kristova, kteří se „nedělí“ jsouce spolu jedno tělo Kristovo. skutečnost zde i dále znamená skutky, působnost. jeliž tolik co až když. „A ještě více mluví sv. Pavel...“ nyní vykládá Chelčický o bratrské vzájemnosti údů těla Kris- tova, jaká by měla býti podle slov apoštola, na rozdíl od skutečného stavu, v němž lid, rozdělený 101

Strana 102
na tři stránky, duchovně neprospívá a ani ne- může prospívati. „A poněvadž tato řeč apoštola ...“ zde ukazuje, jaký je běh toho lidu křesťanského, „na tré pře- hnutého, z pánóv, z kněží, z robotného lidu“. Následuje pak obšírné a účinné vylíčení strašli- vého postavení „třetí stránky“ robotného lidu, který oběma svrchním stránkám dobývá „chleba, pití a platuov“. Tyto pasáže plné tertulianské pochmurnosti a křesťanské soustrasti patří k nej- mohutnějším, co Chelčický napsal. Na rozdíl od kritiky Štítného, která přece připouští ještě mož- nost, ba nutnost opravy a zlepšení, věříc v člo- věka, z líčení Chelčického čiší beznadějný pessi- mismus, neboť je přesvědčen o nemožnosti jaké- hokoli zlepšení, nezmění-li se základní podmínky křesťanské společnosti rozdělené na tři stavy, nebo mluveno jeho slovy, nestanou-li se křesťané skutečnými údy těla Kristova v duchu evangelií. Statika základní představy Chelčického je zde velmi patrna: buď se křesťanstvo vrátí k svým počátkům, nebo nutně zahyne. Nedostatek historického a dynamického chápání osudů lid- ské společnosti jest ovšem ve středověku na- mnoze zjevem obyčejným a lze jej dobře vyložiti z duchovních podmínek doby, která „theatrum mundi“ viděla ovšem jinak, než moderní člověk, oproštěný od posledních zbytků křesťanského a supernaturalistického světonázoru; přece však byla zde vždy živou idea reformy (řekli bychom dnes pokroku nebo vývoje), jak je nejlépe pa- trno na př. ve spisech poklidného didaktika Tomáše ze Štítného, jenž neztrácí naděje a troufá si budovati z materiálu, který mu křesťanská pří- tomnost poskytuje, lepší příští národa a lidstva vůbec, za účinné pomoci věčného zřídla evan- gelií a mocných vzorů z dob apoštolských a vel- kých otců církevních, aniž by volal po neusku- tečnitelném návratu k primitivní církvi apoštol- ské. Jinak ovšem Chelčický a ostatní sektáři středověcí, jako byli Valdenští nebo Kataři, jimž, řečeno v duchu naší doby — chybí naprosto smysl pro „vývoj“ a charakterisuje je útěk před skutečností a křesťansky tragický pocit života. „ . . . oni opar sedlský...“ nadávky sedlákům; Str. 65, ř. 13. Str. 67, ř. 9. — 102

Strana 103
Str. 69, ř. 6. Str. 71, ř. 1. — Str. 71, ř. 25. — búr znamená sedlák (Bauer); srch nadávka ze sršeň. „Ale toto všecko je počet a změření oné ženy paní...“ jakož následující místo: „Napo- sledy duofáme v Bohu, že to tělo její krvavé od- kryje Buoh...“ jest volná parafráze 17. kap. Zjevení sv. Jana (o pádu velkého Babylona), které zde Chelčický, tak jako nahoře, vykládá na papeže, nebo spíše na římskou církev, jež podle Chelčického uvedla v život a podporuje pohan- ské zařízení „trojího lidu“. „O kněžství nevím ...“ zde se Chelčický dotýká povšechně „první stránky“ stavu kněžského, především ovšem kněží římských, proti nimž horlili také táborští kněží a na něž se vztahují jeho slova: „jako na řešetě prosáti jsou skrze Písma, skrze doktory a skrze vás (t. j. táborské kněze). Báně plná hněvu božího převrátila se na hlavu jich a snad neomladie se skrze vás kořenové jich ... „Ale o lidu obecném ...“ ještě jednou se vrací zde Chelčický k „třetí stránce“, lidu robotnému, „voráčům“ a těžařům, kteří podle toho rozdělení křesťanů mají „chovati tělestnú potřebú panstvo a kněžstvo“. K slovům: „Neb snadno jest .. . chlapy a výry sprostným lidem dávati a odřieti je jako lípu a hla- vu jim zbíti...“ srovnej místo v Štítného v Kníž- kách šesterých o obecných věcech křesťanských, vyd. K. J. Erbena 1852, str. 153): .. . řiekají bláznoví páni: „Chlapť jest jako vrba: čím častějé ji obrúbáš, tiemť se húště obalí.“ Štítný, jehož spisy Chelčický znal, neupadá ovšem ve své kritice vztahu mezi pány a lidem poddaným do extrému jako Chelčický. Poměr ten je přiro- zený a nutný a Štítného formulace stavovství a povinností z něho plynoucích je klasická a ještě dnes aktuální: „A také i jeden ciesař, i jeden král, i jeden pán neb najmenší pánek, chce-li podlé toho, jakož jest Buoh zpósobil, rozuměti, nemá jmieti za to, by proň byla obec, ješto jest poddána jemu: ale za to jměj a toť jest jistá prav- da, že pán pro obecný lid jest ustanoven (tamže str. 152). Srv. i V. Chaloupecký, Selská otázka v husitství (Bratislava 1926, str. 26), kde se mluví Str. 68, ř. 21. — 103

Strana 104
Str. 71, ř. 31. Str. 72, ř. 8. Str. 75, ř. 10. — Str. 76, ř. 5. — — přímo „o humatním a osvícenském ideálu“ české inteligence XIV. a XV. století o nazírání na otázku poddanskou, které jest na rozdíl od hu- sitských a táborských myšlenek reformně theolo- gických, vypůjčených většinou od Viklefa nebo ze sektářství valdenského, skutečně české a pů- vodní. hrdláčóv znamená žroutů, ničemů. peřestých tolik co mnohobarevných, rozdílných barev. „Neb když se tělo trojého u Praze zavře ... a třetí stránka z pohan se přistěhovala...“ vzta- huje se svým konkretním smyslem, jak soudí asi správně Urbánek, 1. c. 916, pozn. 1, k novému příchodu Korybutovu s jeho družinou Poláků a Litvanů, kteří byli tehdy ještě pokládáni za pohany, a podle toho vznikl traktát „O trojím lidu“ krátce po srpnu 1424, kdy Žižka přitáhl ku Praze. Krofta, 1. c. 191, pozn. 37, myslil na obléhání Prahy od Táborů vedením Žižkovým r. 1424, nevylučoval však možnost, že se zde mluví o obléhání Prahy od křižáků r. 1420, čímž by se datování spisu posunulo značně dopředu. Avšak eventualita první, kterou hájí také Urbá- nek, že totiž spis vznikl r. 1424, jest pravděpo- dobnější, ale naprosté jistoty není. Na konci spisu, z něhož pořízen jediný zacho- vaný rukopis traktátu „O trojím lidu“, písař po- znamenal: „Deo gracias. Laus Deo, Amen. Scrip- tum anno 1478 feria V. ante Nicolagi. 104

Strana 105
POZNÁMKY K TRAKTÁTU O CÍRKVI SVATÉ Úvod Rukopis Chelčického spisku, nazvaného „O církvi svaté“, jest dochován v kodexu kníž. arcibiskupské knihovny pražské č. 32. Sborník tento popsali Jiří Annenkov a Adolf Patera v článku „O nově nalezeném rukopise spisů Petra Chelčického“ (Časopis musea králov- ství českého roč. LVI., 1882, str. 270—288). Podle písma pochází z 2. pol. XV. století a obsahuje velký počet kusů náboženského obsahu. Annenkov a Patera přiřkli z nich dvanáct Chelčickému pří- mo, mezi nimi i spisek „O církvi svaté“, a také u jiných autorství Chelčického nevylučují. Jejich důvody nemají vždy průkazné síly a rukopis by zasloužil nového, hlubšího studia. Co se týče autorství krátkého sepsání „O církvi svaté“, podařilo se Jastrebovovi (1. c. 137 až 151) podepříti jejich tvrzení důkladným rozborem, v němž dovo- zuje, že po stránce myšlenkové i výrazové přimyká se tento spisek velmi těsně k jiným traktátům bezpečně Chelčického, na př. k spisu „O trojím lidu“ a k „Zprávě o svátostech“, a vyslovil tedy mínění, že spis pochází skutečně od Chelčického a že byl napsán po traktátu „O boji duchovním“ (1421) a před spisem „O trojím lidu“ (1424), který však Jastrebov datuje k r. 1425. S Jastrebovem souhlasí Krofta i Urbánek v pracích nahoře citovaných. Je jisté, že myšlenky i vý- razy traktátu „O církvi svaté“ mají analogie v spisech Chelčického, ale některé zjevy po stránce formální, četné anakoluty (jichž jest ovšem i v jiných spisech Chelčického dostatek), namnoze pouhé stručné definice bez obvyklých vývodů, jak je vidíme jinde u Chel- čického, a celá struktura traktátu připouští dvojí možnost: buď je to jen výtah z nějakého většího spisu, po příp. listu Chelčického, poří- zený druhou rukou, nebo máme před sebou velmi raný literární pokus Chelčického, před traktátem „O boji duchovním“ (1421), který proti spisku „O církvi svaté“ jest na mnohem vyšším stupni literárně formálním, a před spisem „O trojím lidu“, s nímž myšlen- kově souvisí, ale uvádí jen jaksi v náznaku a ještě nesměle ony ná- zory a zásady, které jsou vysloveny otevřeně, důsledně a se značným uměním spisovatelským v traktátě „O trojím lidu“. Rozhodl jsem se pro eventualitu druhou a jinde se pokusím zdůvodniti, že spisek „O církvi svaté“ jest časově první a literárně ještě velmi nedokonalý 105

Strana 106
náčrt myšlenek a výrazů Chelčického, s nimiž se setkáváme v jeho pozdějších traktátech; i kdyby se však toto mínění neosvědčilo a spisek byl buď pozdější, nebo jen jakýmsi výtahem z neznámého spisu Chelčického, pořízeným druhou rukou nebo nějakou snůškou Chelčického citátů, nelze pochybovat, že jsou to myšlenky Chel- čického a že jejich otištění není zbytečným. Edici jsem pořídil podle rukopisu a laskavostí p. univ. prof. Fr. Ryšánka, jemuž i zde děkuji za velikou ochotu, měl jsem po ruce jeho diplomaticky věrný přepis. Jsou-li však v mé transkripci (o je- jíchž zásadách srv. nahoře) nedostatky nebo chyby, je zřejmo, že jsem za ně zodpovědný já. Na několika místech znění rukopisu je textově vadné, někde jest i myšlenkově nejasné, jak doznal sám prof. Ryšánek, který s hlediska filologického je nejlepším znalcem Chel- čického, a jak ukazuje i má edice, která snad do té doby, než bude pořízeno vědecké vydání spisku, může býti poněkud užitečnou aspoň historikovi, nebo tomu, kdo se zajímá o názory Chelčického. 106

Strana 107
POZNÁMKY TEXTOVÉ "Traktát nemá nadpisu, titul podle druhé části rejstříku, vypočítá- vajícího často velmi libovolně kusy sborníku. Rejstřík psán rukou z 2. polov. XVI. století. Str. 79, à. 2. — cierkev psdno czrkev; zpüsob psani tohoto často Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str, Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. se vyskytujícího slova je velmi nedusledny : cierkev, o czierkvi, czrkev, cerkvi, čerkvi (tak několikrát), cerkvi. Přepisuji vždy: cierkev, cierkvi a způsob psaní v rukopisu zvlašť neuvádím. 79, ř. 4. — swatta tak obyčejně, když vypsdno. 79, ř. 10. — té psáno tee; zdvojením samohlásky dlouží rkp. ještě několikrát; jindy kvantitu zvlášť neoznačuje. 80, f. 1. — prvnie psáno pronie („„pro ně“ ?). 80, f. 11. — kteříž psáno původně wkterez a opraveno. 80, ř. 12. — z urzadem; předložka z místo s několikrát. 80, F. 23. — za přestalo smilstvie znamení odkazující na do- datek in margine, kdež panenstvie až smilstvie, pak dále v textu také již . .. Dodatek byl však na okraji odříznut a tím se stalo, Ze tento passus není zcela srozumitelny. 81, f. 28. — zapletenie psdno zaplaczenie. 81, f. 30. — nehledaji psdno nahledaji a nad první a nade- psádno e. 81, f. 32. — smieSenie psdno smiesene. 82, f. 10. — ofie psáno dfie dk u]|d vyrad. a nadepsáno oczie (?). 82, f. 12. — prosté psdno prostie nebo proscie (?). 83, ř. 10. — jedné straně psdno jedne strani. 83, f. 13. — die psáno původně dywy sie zrušeno a nadepsdno die. 83, ř. 24. — založenie po strané stonice ( ?). 85, ř. 10. — hořké psáno hořké. 85, f. 17. — pychü (?) sáno pich". 85, f. 18. — s rozmnoZením Psáno z rozumnozeny a nade- psáno m. 107 

Strana 108
Str. 85, ř. 19. — tělo psáno cělo. jejie následuje v duchovních k svému vzdělání Str. 83, ř. 7. — nebo všecka dostatečnost jejie, což vynecháno, neboť omyl písařův. 108

Strana 109
OBSAH Úvod 5 O TROJÍM LIDU O CÍRKVI SVATÉ Poznámky k traktátu O trojím lidu 39 77 87 Poznámky k traktátu O církvi svaté 105

Strana 110
Str. 82, ř. 19. Str. 82, ř. 29. Str. 83, ř. 13. — Str. 84, ř. 18. — Str. 85, ř. 1. — „Nebo Buoh skrze apoštoly neustavil jest krále cierkvi svaté, aby na svém meči nesl pokušenie jejie“ připomíná Chelčického obrat v „Síti víry (vyd. Smetánkovo, 188): „.. . nebo slúha boží mečem jí brání od zlého větru, aby nesl za ni pokušenie na svém meči. I. Korint. 12, 9—12. Zde Chelčický argumentuje podobně jako v traktátu „O trojím lidu“ proti třem stavům a moci světské devíti rozdíly církve svaté podle slov sv. Pavla (ve smyslu du- chovním); srv. nahoře str. 62. II. Tessal. 3, 7—8. Tentýž citát s velmi podob- ným výkladem nacházíme v traktátu „O trojím lidu“ srv. nahoře str. 73, 74. I. Korint. 12, 25—26. Tentýž citát s podobným, byť obšírnějším rozborem jest také v řečeném traktátu; srv. nahoře, str. 64. „oněm chlapóm a výróm...“ srv. „O trojím lidu“, str. 67.

Strana 111

Strana 112
NEC IGNI CEDIT NEC FERRO NEPODLEHNE ANI OHNI ANI MEČI TRAKTÁTY PETRA CHELČICKÉHO O TROJÍM LIDU — O CÍRKVI SVATÉ K vydání připravil a úvodní studií spolu s poznámkami doprovodil doc. dr. Rudolf Holinka. Vydal jako čtvrtý svazek knihovny „Odkaz minulosti české“, kterou roz- vrhl prof. dr. Arne Novák a doc. dr. Zdeněk Kalista, a vytiskl v úpravě Jaroslava Švába v říjnu 1940 Melantrich v Praze.

Strana 113
ohogew kowwya obuchow noſwic pocbeń ßciez mam á PHecomu vozume ovoydickkni 1 Wogih Keu wenz ſⱥ pogán o8 mekoryc�v wnzie Wy� Apice garſ wzßwowáá nechmAkycggiadan (ßo abyc com weco nápſáktot vzẃimy Aka wßt nayytwⱥ 8m źee yAmicmim Kom yſuyui wakka vieá yaßy mi yi Mo/6 Aá by ty ſkge Kákßⱥ ſPowa moc cſm widee Gojunńci naz memayiſ wu Awámege Kegk A mmoha (owey Yⱥywey O ftrwitcac tal yako ta tym vo�w oeßzagymne poRſki ſe eralge pſafi iaß, put kamey bckee maſto Wſolli Qy neſaáj tyudme gaßlas ymm Jalojß �áße wmy nayochybuS w ſà gołygs &megſk a oGignaho Ru vl. wie ky�oc zde cſom mnoziw �oſi vayc wii 6owicho yſa' Hſotoz oſoſá o8ſ necgwy yohⱥ yſáki Ae oſkuwu mo � ſwiceſke eaby voá ſguowody pi ſom wazil ſá Apiſma wiác &wezy ſw borſkycy wſnow prazſkyc� o9po Satka Gga ſpinoſh ſam ſhośab y �ozwy�P beyak a oſ otz mow Solbo První stránka rukopisu traktátu „O trojím lidu“.