z 96 stránek
Titul
1
2
3
4
5
6
Předmluva
7
8
9
10
11
12
Úvod
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
Sermo de pace - Řeč o míru
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
Poznámky
79
80
Codices - Soupis rukopisů
81
82
Apparatus - Poznámky textové
83
84
85
86
87
88
89
Loci - Poznámky literární
90
91
92
93
94
Obsah
95
97
- s. 16: ...pro jehož slávu mi Vaše Vlídnost, jak doufám, opatří, dá-li Pán Ježíš Kristus, bezpečné a veřejné slyšení.“5 Záměr oslovit koncil trojím projevem Z...
- s. 20: ...by bylo projevem zcela zasle- pené hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pá- nem veškerenstva, a nedat přednost jeho míru....
- s. 39: ...by bylo projevem zcela zaslepené světské hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, nedat přednost jeho míru, ale raději...
- s. 61: ...Amanem! Vždyť rozvracejí Kristovu církev, obracejí-li se zády k pokoře Pána Ježíše Krista. A to jsem chtěl říci o druhém znaku spravedl- nosti...
- s. 67: ...mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově...
Název:
Mistr Jan Hus, Sermo de pace - Řeč o míru
Autor:
Dobiáš, František Mrázek; Molnár, Amedeo
Rok vydání:
1963
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
96
Počet stran předmluvy plus obsahu:
96
Obsah:
- 1: Titul
- 7: Předmluva
- 13: Úvod
- 24: Sermo de pace - Řeč o míru
- 79: Poznámky
- 81: Codices - Soupis rukopisů
- 83: Apparatus - Poznámky textové
- 90: Loci - Poznámky literární
- 95: Obsah
upravit
Strana 1
MISTR JAN HUS SERMO DE PACE ŘEČO MÍRU
MISTR JAN HUS SERMO DE PACE ŘEČO MÍRU
Strana 2
Strana 3
Strana 4
Strana 5
MISTR JAN HUS SERMO DE PACE ŘEČ O MÍRU K vydání připravili a přeložili FRANTIŠEK M. DOBIAŠ A AMEDEO MOLNAR PRAHA — KALICH 1963
MISTR JAN HUS SERMO DE PACE ŘEČ O MÍRU K vydání připravili a přeložili FRANTIŠEK M. DOBIAŠ A AMEDEO MOLNAR PRAHA — KALICH 1963
Strana 6
Strana 7
PŘEDMLUVA Srovnáme-li počátky a průběh naší reformace od předchůdců Huso- vých přes Husa, Jednotu bratrskou po Komenského s jinými velkými proudy reformačními, neujde nám silný a důrazný hlas po životě křesta- nově v míru a službě nebo jinými slovy řečeno po následování Ježíše Krista. Jádro Evangelia o přítomnosti Ukřižovaného a Vítězného Ježíše z Nazaretu uprostřed porušeného světa a hříšného lidstva neztra- tilo se nikdy z reformačních zápasů. Ale víra křesťanova se nikdy ne- vyčerpala úzkostí o spasení, touhou po odpuštění hříchů a smíření s Bohem, nýbrž vždycky se zaměřovala na hledání člověka, na službu jemu v soukromém životě, na touhu po živé církvi a po naplnění spra- vedlnosti a lásky ve veřejném životě. Pozoruhodné pak je, že volání po míru v lidských vztazích, v církvi i mezi národy stále zvučelo uprostřed našich reformačních vyznavačů. „Řeč o míru“, kterou Jan Hus připra- vil před cestou do Kostnice na podzim 1414 a kterou má čtenář před sebou v latinském textu i českém překladu, je toho dokladem. Řeč je zasazena do dějinného rámce a do pohnutého života Husova. Rozumí se, že celá stavba této řeči i způsob, jak o míru a pokoji v lidském životě i církvi Hus pojednává, má formu středověkých duchovních a theolo- gických snah. Nikdy nesmíme zapomenout, že Hus při přípravě této řeči prožívá v plné vážnosti rozkol, nepokoj a rozvrat v církvi. Viděl také, jak neduhy církevního života byly stupňovány tím, že církevní předsta- vitelé i státní a politické kruhy zneužívaly se navzájem k sobeckým cílům. „Řeč o míru“ musíme číst na pozadí příprav ke kostnickému koncilu a všeho toho církevního i politického neklidu, jak šel Evropou v této době. Dá se však ukázat, jak Hus svými výklady vyjadřuje všechny podstatné touhy českého lidu po nápravě církve i světa a jak i nám po- máhá svými důrazy v dnešním zápase o pokoj mezi národy a o smíření lidí přes hranice rozdílů konfesijních, kulturních i politických. K Husových slov vyznívá především mocný hlas, aby člověk, který
PŘEDMLUVA Srovnáme-li počátky a průběh naší reformace od předchůdců Huso- vých přes Husa, Jednotu bratrskou po Komenského s jinými velkými proudy reformačními, neujde nám silný a důrazný hlas po životě křesta- nově v míru a službě nebo jinými slovy řečeno po následování Ježíše Krista. Jádro Evangelia o přítomnosti Ukřižovaného a Vítězného Ježíše z Nazaretu uprostřed porušeného světa a hříšného lidstva neztra- tilo se nikdy z reformačních zápasů. Ale víra křesťanova se nikdy ne- vyčerpala úzkostí o spasení, touhou po odpuštění hříchů a smíření s Bohem, nýbrž vždycky se zaměřovala na hledání člověka, na službu jemu v soukromém životě, na touhu po živé církvi a po naplnění spra- vedlnosti a lásky ve veřejném životě. Pozoruhodné pak je, že volání po míru v lidských vztazích, v církvi i mezi národy stále zvučelo uprostřed našich reformačních vyznavačů. „Řeč o míru“, kterou Jan Hus připra- vil před cestou do Kostnice na podzim 1414 a kterou má čtenář před sebou v latinském textu i českém překladu, je toho dokladem. Řeč je zasazena do dějinného rámce a do pohnutého života Husova. Rozumí se, že celá stavba této řeči i způsob, jak o míru a pokoji v lidském životě i církvi Hus pojednává, má formu středověkých duchovních a theolo- gických snah. Nikdy nesmíme zapomenout, že Hus při přípravě této řeči prožívá v plné vážnosti rozkol, nepokoj a rozvrat v církvi. Viděl také, jak neduhy církevního života byly stupňovány tím, že církevní předsta- vitelé i státní a politické kruhy zneužívaly se navzájem k sobeckým cílům. „Řeč o míru“ musíme číst na pozadí příprav ke kostnickému koncilu a všeho toho církevního i politického neklidu, jak šel Evropou v této době. Dá se však ukázat, jak Hus svými výklady vyjadřuje všechny podstatné touhy českého lidu po nápravě církve i světa a jak i nám po- máhá svými důrazy v dnešním zápase o pokoj mezi národy a o smíření lidí přes hranice rozdílů konfesijních, kulturních i politických. K Husových slov vyznívá především mocný hlas, aby člověk, který
Strana 8
chce přivést církev i svět na cestu pokoje, začal sám se sebou. Nemůže být tvůrcem pokoje, kdo nezápasí sám v sobě proti nenávisti, nedůvěře, proti sobectví a nepravdivosti. Usilí o mír a pokoj znamená stálý zápas o hloubku, čistotu a ryzost osobního života. Kdo má co dělat s prací mírovou a kdo se v této činnosti setkává s lidmi nejrůznější povahy, ví, že nelze lidem pomoci a je přesvědčit, nejsme-li sami proniknuti vroucí touhou, abychom měli lidem co dát ze svého vlastního duchovního a mrav- ního bohatství. I když mnoho důrazů u Husa vyjádříme svým dnešním způsobem, půjdeme v jeho stopách v boji o pravdivost, čistotu a lásku k člověku. S tím souvisí Husův požadavek, aby každý z nás šířil ve vztahu k lidem, kteří žijí kolem nás v rodině, sousedství, na pracovištích, ve školách ovzduší pokojného soužití. Nejde tu o slabošské dobráctví. Jde tu spíše o hlubokou zakotvenost v jádru Evangelia Ježíše z Naza- retu, které nezná opravdové víry v Boha bez vřelé sebeobětavé lásky k člověku. Opravdová víra a vřelé přesvědčení jsou vždy spojeny s poro- zuměním pro člověka, s důvěrou k němu a s touhou pomoci mu, kdekoli je toho třeba. I tu můžeme dělat takřka každodenně zkušenost, že živá víra v Evangelium a hluboké přesvědčení o cílech lidského života spojuje lidi ke vzájemné důvěře a spolupráci, i když jsou mezi nimi velké rozdíly v pohledu na rozmanité otázky lidského života. Jestliže se dnes ve svém zápase o mírové soužití národů setkáváme s překážkami, s předsudky a nedůvěrou, bývá to proto, že lidé ztuhnou na povrchu svých osobních zájmů anebo svých všelijakých předsudků a nejsou osvo- bozeni samým žárem prorocké a evangelijní zvěsti. Čím opravdověji věříme, tj. čím hlouběji sestupujeme k samým základům víry a církve Kristovy, tím se dostáváme k sobě blíže, a tím mocněji prožíváme, jak jsme jeden na druhém závislí a jeden za druhého odpovědni. Hus nás však upozorňuje svým způsobem na nutnost, aby církev sama byla ve své hloubce probuzena, oživena a obnovena. Mluví-li o míru v církvi, má na mysli obnovu církve, nápravu ve zvěsti i životě. Mrtvá církev nutně vedla k rozkladu, k rozdělení, a tím dříve nebo později k nepokoji. Je pravda, že volání po reformě, nápravě církve 8
chce přivést církev i svět na cestu pokoje, začal sám se sebou. Nemůže být tvůrcem pokoje, kdo nezápasí sám v sobě proti nenávisti, nedůvěře, proti sobectví a nepravdivosti. Usilí o mír a pokoj znamená stálý zápas o hloubku, čistotu a ryzost osobního života. Kdo má co dělat s prací mírovou a kdo se v této činnosti setkává s lidmi nejrůznější povahy, ví, že nelze lidem pomoci a je přesvědčit, nejsme-li sami proniknuti vroucí touhou, abychom měli lidem co dát ze svého vlastního duchovního a mrav- ního bohatství. I když mnoho důrazů u Husa vyjádříme svým dnešním způsobem, půjdeme v jeho stopách v boji o pravdivost, čistotu a lásku k člověku. S tím souvisí Husův požadavek, aby každý z nás šířil ve vztahu k lidem, kteří žijí kolem nás v rodině, sousedství, na pracovištích, ve školách ovzduší pokojného soužití. Nejde tu o slabošské dobráctví. Jde tu spíše o hlubokou zakotvenost v jádru Evangelia Ježíše z Naza- retu, které nezná opravdové víry v Boha bez vřelé sebeobětavé lásky k člověku. Opravdová víra a vřelé přesvědčení jsou vždy spojeny s poro- zuměním pro člověka, s důvěrou k němu a s touhou pomoci mu, kdekoli je toho třeba. I tu můžeme dělat takřka každodenně zkušenost, že živá víra v Evangelium a hluboké přesvědčení o cílech lidského života spojuje lidi ke vzájemné důvěře a spolupráci, i když jsou mezi nimi velké rozdíly v pohledu na rozmanité otázky lidského života. Jestliže se dnes ve svém zápase o mírové soužití národů setkáváme s překážkami, s předsudky a nedůvěrou, bývá to proto, že lidé ztuhnou na povrchu svých osobních zájmů anebo svých všelijakých předsudků a nejsou osvo- bozeni samým žárem prorocké a evangelijní zvěsti. Čím opravdověji věříme, tj. čím hlouběji sestupujeme k samým základům víry a církve Kristovy, tím se dostáváme k sobě blíže, a tím mocněji prožíváme, jak jsme jeden na druhém závislí a jeden za druhého odpovědni. Hus nás však upozorňuje svým způsobem na nutnost, aby církev sama byla ve své hloubce probuzena, oživena a obnovena. Mluví-li o míru v církvi, má na mysli obnovu církve, nápravu ve zvěsti i životě. Mrtvá církev nutně vedla k rozkladu, k rozdělení, a tím dříve nebo později k nepokoji. Je pravda, že volání po reformě, nápravě církve 8
Strana 9
působí zpočátku neklid, zejména u lidí ztuhlých, vypráhlých a žijících jen úzkostí o zachování starých pořádků. Ale je také pravda, že zápas o obnovu a probuzení církve vede nakonec k životu na vyšší úrovní pravdy, víry a služby. I tu se můžeme učit pro svou dnešní činnost, at v mezích vlastní země anebo v oblasti mezinárodní a ekumenické. Můžeme říci, že zápas o pokoj mezi křestanskými skupinami a mezi národy je záro- veň zápasem o obnovu církve, o prohloubení vlastního života, o čistotu vztahů mezi lidmi i o bratrské obecenství všech křestanů. Vážnost, s ja- kou Hus mluví do svědomí církve a jejích představitelů, je nám napome- nutím, jak máme ve své činnosti účtovat se svými omyly a hříchy, ale také s neduhy, s mrtvými zvyklostmi svých sborů a celých církevních svazků; jak úsilí o mír je bolestnou zkouškou vlastního nitra a revisí všeho, co nás v naší práci zatěžuje. Od zápasu o lidský osobní život, o správný vztah k bližním a o ryzí církev dostává se Hus k otázce veřejného, politického a státního života. Upozorňuje na neduhy a neřesti lidí, kteří jsou odpovědni za právo a spravedlnost, za pokoj a řád. Nepřestává sice i křestany a církev činit odpovědnými za to, co se ve světě děje. „Příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží Slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad.“ Situace byla o to těžší a smutnější že ve světě vládly vrchnosti, které se nazývaly křesťanskými a odívaly se často božskou autoritou. Proto právě jsou slova Husova tak ostrá, trpká a přísná. Ale jako kazatel a vyznavač pravdy Kristovy projevuje živou odpovědnost za veřejný život a bez přestání upozorňuje, že o míru a po- koji nelze mluvit, nestojí-li v čele duchovního i světského života lidé opravdoví, obětaví, nehledající vlastního zisku, žijící příkladným živo- tem bez pýchy, nadutosti, bez sobectví a prostopášnosti. Ze všeho, o čem jsme právě mluvili, plyne závěr, že mír a pokoj mezi národy mají hlubokou náplň. Nejde jen o vnější, formální smlouvy. Jde o to, aby věřící křestané, každý jednotlivě, byli svou bytostí nositeli pokoje a aby církev naplnila své poslání jak svou zvěstí, tak bratrským společenstvím a úzkostlivou péčí o spravedlivé pořádky mezi lidmi. I když se kněží a představitelé církví nemají plésti do veřejných záležitostí („do světských 9
působí zpočátku neklid, zejména u lidí ztuhlých, vypráhlých a žijících jen úzkostí o zachování starých pořádků. Ale je také pravda, že zápas o obnovu a probuzení církve vede nakonec k životu na vyšší úrovní pravdy, víry a služby. I tu se můžeme učit pro svou dnešní činnost, at v mezích vlastní země anebo v oblasti mezinárodní a ekumenické. Můžeme říci, že zápas o pokoj mezi křestanskými skupinami a mezi národy je záro- veň zápasem o obnovu církve, o prohloubení vlastního života, o čistotu vztahů mezi lidmi i o bratrské obecenství všech křestanů. Vážnost, s ja- kou Hus mluví do svědomí církve a jejích představitelů, je nám napome- nutím, jak máme ve své činnosti účtovat se svými omyly a hříchy, ale také s neduhy, s mrtvými zvyklostmi svých sborů a celých církevních svazků; jak úsilí o mír je bolestnou zkouškou vlastního nitra a revisí všeho, co nás v naší práci zatěžuje. Od zápasu o lidský osobní život, o správný vztah k bližním a o ryzí církev dostává se Hus k otázce veřejného, politického a státního života. Upozorňuje na neduhy a neřesti lidí, kteří jsou odpovědni za právo a spravedlnost, za pokoj a řád. Nepřestává sice i křestany a církev činit odpovědnými za to, co se ve světě děje. „Příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží Slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad.“ Situace byla o to těžší a smutnější že ve světě vládly vrchnosti, které se nazývaly křesťanskými a odívaly se často božskou autoritou. Proto právě jsou slova Husova tak ostrá, trpká a přísná. Ale jako kazatel a vyznavač pravdy Kristovy projevuje živou odpovědnost za veřejný život a bez přestání upozorňuje, že o míru a po- koji nelze mluvit, nestojí-li v čele duchovního i světského života lidé opravdoví, obětaví, nehledající vlastního zisku, žijící příkladným živo- tem bez pýchy, nadutosti, bez sobectví a prostopášnosti. Ze všeho, o čem jsme právě mluvili, plyne závěr, že mír a pokoj mezi národy mají hlubokou náplň. Nejde jen o vnější, formální smlouvy. Jde o to, aby věřící křestané, každý jednotlivě, byli svou bytostí nositeli pokoje a aby církev naplnila své poslání jak svou zvěstí, tak bratrským společenstvím a úzkostlivou péčí o spravedlivé pořádky mezi lidmi. I když se kněží a představitelé církví nemají plésti do veřejných záležitostí („do světských 9
Strana 10
živností“) jsou posláni, aby šířili s věřícím lidem ovzduší pravého pokoje. Husův traktát o míru je pozoruhodným dokladem reformačního zápasu českého o člověka, církev i veřejný život. Mír a pokoj jsou tu spojeny se zápasem o pravdu, která je nad člověkem, o člověka a jeho veliké poslání a o svět, aby se stal jevištěm vyšší spravedlnosti, ryzího práva, opravdového bratrství mezi lidmi. Mír není možný bez záruk lidské důstojnosti a svobody, bez pravdy a poctivosti, bez stálého boje proti násilí a sobectví, nerovnosti a zpupnosti a prostopášné necitelnosti k chudobě, utrpení, ponížení lidí. Ve své práci mírové můžeme nava- zovat na nejryzejší tradici domácí reformace. Hus a Chelčický, Jiří z Poděbrad a Komenský jsou každý svým způsobem nositeli této velké, ano mohutné tradice. Můžeme směle říci, že odkaz Husův, jak jej poznáváme i z tohoto malého dílka, má dějinnou a světovou platnost. Svou hloubkou a životní obsáhlostí znamená tento odkaz i pro nás mohutnou pomoc. Ctenář si povšimne, že Hus opírá svou zvěst o pokoji o hlasy mnoha myslitelů a představitelů křesťanských dějin. Tím ukázal, co je pro něho i v minulosti závazkem pro budoucnost a jak se mu pravda Kristova projevila ve svých důsledcích pro opravdový osobní život i pro spravedlivé mírové uspořádání celého světa. Komenského „Anděl míru“ i jeho zápas proti násilí duchovnímu i tělesnému stojí v živé souvislosti s Husem a jeho reformačním zápasem o Boží pravdu, o důstojnost, svobodu a dobro člověka. Mnoho Husových projevů vyjádříme dnes jinak, svými dnešními slovy a se zřetelem k soudobé problematice spo- lečenské. Svět, ve kterém žijeme, je mnohem širší než svět Husův. V jeho době byla Střední a Západní Evropa nositelem dějin, se kterými byl spjat. Dnes je Evropa takřka jen na okraji velkého světového dění, hlubokých politických, hospodářských a sociálních převratů. Církev přestala být dějinně-tvornou institucí, jakou byla v době Husově. Na jeviště světové vstoupily národy mimokřestanské se svými domácími, rodo- vými a kulturními tradicemi. Dnešní úsilí o mírové soužití mezi národy je složitější a se zřetelem k ničivým zbraním osudovější a naléhavější. Ale slovo Husovo má i dnes pro nás závažnou platnost. Chceš-li být 10
živností“) jsou posláni, aby šířili s věřícím lidem ovzduší pravého pokoje. Husův traktát o míru je pozoruhodným dokladem reformačního zápasu českého o člověka, církev i veřejný život. Mír a pokoj jsou tu spojeny se zápasem o pravdu, která je nad člověkem, o člověka a jeho veliké poslání a o svět, aby se stal jevištěm vyšší spravedlnosti, ryzího práva, opravdového bratrství mezi lidmi. Mír není možný bez záruk lidské důstojnosti a svobody, bez pravdy a poctivosti, bez stálého boje proti násilí a sobectví, nerovnosti a zpupnosti a prostopášné necitelnosti k chudobě, utrpení, ponížení lidí. Ve své práci mírové můžeme nava- zovat na nejryzejší tradici domácí reformace. Hus a Chelčický, Jiří z Poděbrad a Komenský jsou každý svým způsobem nositeli této velké, ano mohutné tradice. Můžeme směle říci, že odkaz Husův, jak jej poznáváme i z tohoto malého dílka, má dějinnou a světovou platnost. Svou hloubkou a životní obsáhlostí znamená tento odkaz i pro nás mohutnou pomoc. Ctenář si povšimne, že Hus opírá svou zvěst o pokoji o hlasy mnoha myslitelů a představitelů křesťanských dějin. Tím ukázal, co je pro něho i v minulosti závazkem pro budoucnost a jak se mu pravda Kristova projevila ve svých důsledcích pro opravdový osobní život i pro spravedlivé mírové uspořádání celého světa. Komenského „Anděl míru“ i jeho zápas proti násilí duchovnímu i tělesnému stojí v živé souvislosti s Husem a jeho reformačním zápasem o Boží pravdu, o důstojnost, svobodu a dobro člověka. Mnoho Husových projevů vyjádříme dnes jinak, svými dnešními slovy a se zřetelem k soudobé problematice spo- lečenské. Svět, ve kterém žijeme, je mnohem širší než svět Husův. V jeho době byla Střední a Západní Evropa nositelem dějin, se kterými byl spjat. Dnes je Evropa takřka jen na okraji velkého světového dění, hlubokých politických, hospodářských a sociálních převratů. Církev přestala být dějinně-tvornou institucí, jakou byla v době Husově. Na jeviště světové vstoupily národy mimokřestanské se svými domácími, rodo- vými a kulturními tradicemi. Dnešní úsilí o mírové soužití mezi národy je složitější a se zřetelem k ničivým zbraním osudovější a naléhavější. Ale slovo Husovo má i dnes pro nás závažnou platnost. Chceš-li být 10
Strana 11
spolubudovatelem mírového společenství národů, bojuj o vlastní nápravu, ryzost a pravdivost! Měj rád člověka, se kterým se stýkáš! Probouzej církev k hlubšímu vědomí odpovědnosti a jejího poslání ve šlépějích Ježíše z Nazareta! Dbej o to, aby národ a stát, ve kterém žiješ, byly utvářeny duchem lidské důstojnosti, rovnosti a všestranné svobody! A konečně trpělivě, nezištně, ale důsledně a rozhodně hledej prostředky, aby národové spolu zápasili nikoli násilím a zbraněmi, nýbrž duchovním, mravním, hospodářským i politickým soutěžením. Hus jel do Kostnice s touhou, aby přesvědčil tehdejší svět (jak se shromáždil na koncilu) argumenty Boží pravdy a ryzostí své víry i rozhodností svého přesvědče- ní. Věděl, že je to úkol nad jeho síly. Ale věřil v moc a účinek pravdy, které se odevzdal. Nebylo mu dopřáno, aby řeč o míru pronesl. Setkal se s těžšími překážkami, než očekával. Nepokoj, nevraživost, zavilost, nenávist a zpupnost představitelů tehdejšího světa ho umlčely. Ale tím jeho slova nepozbývají platnosti. Ve vší pokoře smíme říci, že je na nás, abychom pochodeň Husovu převzali a s jejím plamenem šli kupředu! J. L. Hromádka 11
spolubudovatelem mírového společenství národů, bojuj o vlastní nápravu, ryzost a pravdivost! Měj rád člověka, se kterým se stýkáš! Probouzej církev k hlubšímu vědomí odpovědnosti a jejího poslání ve šlépějích Ježíše z Nazareta! Dbej o to, aby národ a stát, ve kterém žiješ, byly utvářeny duchem lidské důstojnosti, rovnosti a všestranné svobody! A konečně trpělivě, nezištně, ale důsledně a rozhodně hledej prostředky, aby národové spolu zápasili nikoli násilím a zbraněmi, nýbrž duchovním, mravním, hospodářským i politickým soutěžením. Hus jel do Kostnice s touhou, aby přesvědčil tehdejší svět (jak se shromáždil na koncilu) argumenty Boží pravdy a ryzostí své víry i rozhodností svého přesvědče- ní. Věděl, že je to úkol nad jeho síly. Ale věřil v moc a účinek pravdy, které se odevzdal. Nebylo mu dopřáno, aby řeč o míru pronesl. Setkal se s těžšími překážkami, než očekával. Nepokoj, nevraživost, zavilost, nenávist a zpupnost představitelů tehdejšího světa ho umlčely. Ale tím jeho slova nepozbývají platnosti. Ve vší pokoře smíme říci, že je na nás, abychom pochodeň Husovu převzali a s jejím plamenem šli kupředu! J. L. Hromádka 11
Strana 12
Strana 13
ÚVOD Když se Hus II. října 1414 vydával na cestu z Čech na ekumenický koncil do Kostnice, vezl s sebou spolu s jinými písemnostmi také řeč, kterou chtěl velké shromáždění pozdravit a zároveň odhalit vlastní záměr své dosavadní činnosti. Je příznačné, že celou tuto řeč věnoval otázce pravého míru. Nebylo mu nikdy dovoleno ji přednést. Naopak, byla umlčena stejně jako ostatní projevy, které si přichystal pro vrcholnou a poslední příležitost svého života. Ani po jeho smrti nedošla pozornosti, jaké si zaslouží, ačkoli ji v XVI. století vydal jeho pozdní obdivovatel, Lutherův žák Flacius Illyricus.1 Kostnický koncil si vynutila touha po míru Svolání koncilu k I. listopadu 1414 bylo výsledkem svízelných jednání mezi králem Zikmundem a Baltasarem Cossou, jenž jako nástupce papeže zvoleného na předchozím koncilu v Pise se podepisoval jako Jan XXIII. Nový koncil v Kostnici měl pokračovat v úsilí o paci- fikaci křesťanstva, roztrženého od r. 1378 dvojpapežstvím na dvě obedience, získat, možno-li, ztracenou důvěru duchovenskému stavu odstraněním aspoň nejkřiklavějších jeho zlořádů i prosazením někte- rých reforem v církevní správě, a čelit situaci, jaká vznikla v Čechách působením reformní strany Husovy. Ukol byl o to obtížnější, že koncil v Pise v r. 1409 nejen papežské zmatky neodstranil, nýbrž je dokonce rozmnožil o dalšího, třetího papeže. Potřeba svolat nový, opravdu ekumenický sněm se pocitovala všeobecně a Zikmund v hodnosti římského krále jen vyhovoval tlaku veřejného mínění, když osvědčil tak živý zájem o jeho uskutečnění. Touha po nápravě církve ve víře i v mra- 1 Historiae et Monumentorum Ioannis Hus prima pars, Norimbergae 1558, fol. 52—56. Druhé vydání: Historiae et Monumentorum Ioannis Hus tomus primus, 1715, fol. 65—71. 13
ÚVOD Když se Hus II. října 1414 vydával na cestu z Čech na ekumenický koncil do Kostnice, vezl s sebou spolu s jinými písemnostmi také řeč, kterou chtěl velké shromáždění pozdravit a zároveň odhalit vlastní záměr své dosavadní činnosti. Je příznačné, že celou tuto řeč věnoval otázce pravého míru. Nebylo mu nikdy dovoleno ji přednést. Naopak, byla umlčena stejně jako ostatní projevy, které si přichystal pro vrcholnou a poslední příležitost svého života. Ani po jeho smrti nedošla pozornosti, jaké si zaslouží, ačkoli ji v XVI. století vydal jeho pozdní obdivovatel, Lutherův žák Flacius Illyricus.1 Kostnický koncil si vynutila touha po míru Svolání koncilu k I. listopadu 1414 bylo výsledkem svízelných jednání mezi králem Zikmundem a Baltasarem Cossou, jenž jako nástupce papeže zvoleného na předchozím koncilu v Pise se podepisoval jako Jan XXIII. Nový koncil v Kostnici měl pokračovat v úsilí o paci- fikaci křesťanstva, roztrženého od r. 1378 dvojpapežstvím na dvě obedience, získat, možno-li, ztracenou důvěru duchovenskému stavu odstraněním aspoň nejkřiklavějších jeho zlořádů i prosazením někte- rých reforem v církevní správě, a čelit situaci, jaká vznikla v Čechách působením reformní strany Husovy. Ukol byl o to obtížnější, že koncil v Pise v r. 1409 nejen papežské zmatky neodstranil, nýbrž je dokonce rozmnožil o dalšího, třetího papeže. Potřeba svolat nový, opravdu ekumenický sněm se pocitovala všeobecně a Zikmund v hodnosti římského krále jen vyhovoval tlaku veřejného mínění, když osvědčil tak živý zájem o jeho uskutečnění. Touha po nápravě církve ve víře i v mra- 1 Historiae et Monumentorum Ioannis Hus prima pars, Norimbergae 1558, fol. 52—56. Druhé vydání: Historiae et Monumentorum Ioannis Hus tomus primus, 1715, fol. 65—71. 13
Strana 14
vech, v hlavě i v údech, jak se říkalo, byla nesena nadějí, že se podaří vrátit evropské společnosti mír. Přední teologové a církevní právníci rozvíjeli tou dobou v bezpočtu traktátů teorii, že jediný koncil má v zastoupení celé církve právo na závazná rozhodnutí, jimž se musí podrobit i papež.2 To zvyšovalo očekávání, že jednání v Kostnici budou konečně korunována zdarem. Husův dosavadní zápas V době, kdy byl koncil vyhlašován — nejprve listinou o dohodě uzavřené mezi diplomaty Zikmundovými a Janovými ve Vigludu u Coma koncem října 1413 a potom bulami papežovými v prosinci — žil Hus mimo Prahu na jihočeském hradě Kozím a dopsal tu právě své nejrozsáhlejší a nejlidovější české dílo, nedělní postilu. Poměrná nerušenost jeho posledního spisovatelského a kazatelského vypětí byla ovšem jen klidem před bouří a krátkou zastávkou v těžkém zápase, který vedl už dobrých pět let. Tento zápas začal r. 1408 diskusemi o právo číst a vykládat hlavně bohoslovecké spisy anglického profesora Jana Viklefa a přijímat z nich podněty při zpřítomňování evangelického poselství a domýšlení jeho dosahu pro současnou společnost. Pokračoval Husovým rozhodnu- tím pro neutralitu ve vztahu k oběma papežům, kteří svou neústupností trhali církev. Ve spojení s kutnohorským dekretem krále Václava IV. zasáhlo toto Husovo rozhodnutí svými praktickými důsledky samu strukturu pražských universitních řádů a vyneslo Husově straně mnoho nesmiřitelných nepřátel doma i v cizině. Když mu papež zapověděl kazatelskou činnost v Betlémě a předvolal ho před svůj soud, Hus jeho výzvám nevyhověl. Ačkoli byl za to stižen v březnu 1411 klatbou, neváhal ještě ani příštího jara veřejně protestovat proti prodeji odpustků, vyhlášených na podporu války Jana XXIII. s neapolským králem Ladislavem. Ze směle zamítl domněle svatou válku a prodejný odpustko- 2 Paul de Vooght, Le Conciliarisme aux conciles de Constance et de Bâle, ve sborníku Le Concile et les Conciles, Chevetogne 1960, s. 143—181. 14
vech, v hlavě i v údech, jak se říkalo, byla nesena nadějí, že se podaří vrátit evropské společnosti mír. Přední teologové a církevní právníci rozvíjeli tou dobou v bezpočtu traktátů teorii, že jediný koncil má v zastoupení celé církve právo na závazná rozhodnutí, jimž se musí podrobit i papež.2 To zvyšovalo očekávání, že jednání v Kostnici budou konečně korunována zdarem. Husův dosavadní zápas V době, kdy byl koncil vyhlašován — nejprve listinou o dohodě uzavřené mezi diplomaty Zikmundovými a Janovými ve Vigludu u Coma koncem října 1413 a potom bulami papežovými v prosinci — žil Hus mimo Prahu na jihočeském hradě Kozím a dopsal tu právě své nejrozsáhlejší a nejlidovější české dílo, nedělní postilu. Poměrná nerušenost jeho posledního spisovatelského a kazatelského vypětí byla ovšem jen klidem před bouří a krátkou zastávkou v těžkém zápase, který vedl už dobrých pět let. Tento zápas začal r. 1408 diskusemi o právo číst a vykládat hlavně bohoslovecké spisy anglického profesora Jana Viklefa a přijímat z nich podněty při zpřítomňování evangelického poselství a domýšlení jeho dosahu pro současnou společnost. Pokračoval Husovým rozhodnu- tím pro neutralitu ve vztahu k oběma papežům, kteří svou neústupností trhali církev. Ve spojení s kutnohorským dekretem krále Václava IV. zasáhlo toto Husovo rozhodnutí svými praktickými důsledky samu strukturu pražských universitních řádů a vyneslo Husově straně mnoho nesmiřitelných nepřátel doma i v cizině. Když mu papež zapověděl kazatelskou činnost v Betlémě a předvolal ho před svůj soud, Hus jeho výzvám nevyhověl. Ačkoli byl za to stižen v březnu 1411 klatbou, neváhal ještě ani příštího jara veřejně protestovat proti prodeji odpustků, vyhlášených na podporu války Jana XXIII. s neapolským králem Ladislavem. Ze směle zamítl domněle svatou válku a prodejný odpustko- 2 Paul de Vooght, Le Conciliarisme aux conciles de Constance et de Bâle, ve sborníku Le Concile et les Conciles, Chevetogne 1960, s. 143—181. 14
Strana 15
vý systém, ztratil Hus i ochranu českého krále a ztížená klatba hrozila interdiktem nad místy jeho pobytu. V té chvíli se Hus odvolal k instanci naprosto neznámé církevnímu právu, k nejspravedlivějšímu soudci Ježíši Kristu. V toto odvolání z 18. října 1412 vyústilo všecko jeho dosavadní úsilí o pravou křesťanskou poslušnost. Jeho další dráha se zúžila na úzkou cestu kristovského následování. Rozhodnutí vydat se na koncil Odešel z Prahy, kam se nyní vracel jen občas a tajně, a věnoval se na českém venkově účinnému kazatelství. V rozhovoru s lidem, který ho houfně následoval, domýšlel své dalekosáhlé rozhodnutí z října 1412. Bohu a Ježíši Kristu, psal o tom3 někdy v červenci 1414, „poručil sem neřku svú, ale jeho při. A tak nestál sem před papežem proto, že pravdy neslyší..., že při boží vedu proti papeži a viem, že papež sám sebe neodsúdí... A poněvadž Spasitel náš, často smrti ustupovav, nestál jest na súdu u Kaifáše, najvyššieho v tu dobu židovského biskupa, až jej před něho přivedli..., dosti mi buď, až mě jeho poslové jmúce, před něho povedú.“ Tak smýšlel M. Jan Hus v měsících a týdnech, kdy ho po prvé zastihla výzva krále Zikmunda, aby přišel na kostnický koncil. Přinesl mu ji na jaře 1414 osobně český pán ve službách Zikmundových, Jan z Chlumu. I když zprvu zaváhal, Hus výzvu přijal, zejména, když ji Zikmund v srpnu potvrdil ústy svého zvláštního vyslance k praž- skému dvoru Mikše Divůčka z Jemniště. Koncem měsíce byl již Hus rozhodnut, že se do Kostnice vydá.4 Mělo ho k tomu mnoho okolností, především však a nejvíce pře- svědčení, že nesmí zanedbat jedinečnou příležitost hájit Boží při otevřeně před zástupci všeho křesťanstva. Věděl předem, že má malou naději na zdar. Jestliže dosud odmítal dostavit se do Říma na soud, o jehož 3 Knížky proti knězi kuchmistrovi, vyd. K. J. Erben, M. J. Husi sebrané spisy české III, Praha 1868, s. 252—253. 4 F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Praha 1947, s. 375 a 380. 15
vý systém, ztratil Hus i ochranu českého krále a ztížená klatba hrozila interdiktem nad místy jeho pobytu. V té chvíli se Hus odvolal k instanci naprosto neznámé církevnímu právu, k nejspravedlivějšímu soudci Ježíši Kristu. V toto odvolání z 18. října 1412 vyústilo všecko jeho dosavadní úsilí o pravou křesťanskou poslušnost. Jeho další dráha se zúžila na úzkou cestu kristovského následování. Rozhodnutí vydat se na koncil Odešel z Prahy, kam se nyní vracel jen občas a tajně, a věnoval se na českém venkově účinnému kazatelství. V rozhovoru s lidem, který ho houfně následoval, domýšlel své dalekosáhlé rozhodnutí z října 1412. Bohu a Ježíši Kristu, psal o tom3 někdy v červenci 1414, „poručil sem neřku svú, ale jeho při. A tak nestál sem před papežem proto, že pravdy neslyší..., že při boží vedu proti papeži a viem, že papež sám sebe neodsúdí... A poněvadž Spasitel náš, často smrti ustupovav, nestál jest na súdu u Kaifáše, najvyššieho v tu dobu židovského biskupa, až jej před něho přivedli..., dosti mi buď, až mě jeho poslové jmúce, před něho povedú.“ Tak smýšlel M. Jan Hus v měsících a týdnech, kdy ho po prvé zastihla výzva krále Zikmunda, aby přišel na kostnický koncil. Přinesl mu ji na jaře 1414 osobně český pán ve službách Zikmundových, Jan z Chlumu. I když zprvu zaváhal, Hus výzvu přijal, zejména, když ji Zikmund v srpnu potvrdil ústy svého zvláštního vyslance k praž- skému dvoru Mikše Divůčka z Jemniště. Koncem měsíce byl již Hus rozhodnut, že se do Kostnice vydá.4 Mělo ho k tomu mnoho okolností, především však a nejvíce pře- svědčení, že nesmí zanedbat jedinečnou příležitost hájit Boží při otevřeně před zástupci všeho křesťanstva. Věděl předem, že má malou naději na zdar. Jestliže dosud odmítal dostavit se do Říma na soud, o jehož 3 Knížky proti knězi kuchmistrovi, vyd. K. J. Erben, M. J. Husi sebrané spisy české III, Praha 1868, s. 252—253. 4 F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Praha 1947, s. 375 a 380. 15
Strana 16
zaujatosti nebylo pochyb, do Kostnice odcházel přece aspoň s nadějí, že bude smět „přede všemi“ vyložit naléhavost pravdy, která si ho podmanila, a posloužit jí k novému vítězství ať už svým slovním svě- dectvím, ať svou smrtí. Toto vědomí prostupuje jeho veřejné vyhlášky z konce srpna 1414 i dopis římskému králi Zikmundovi z 1. září: „Přeji si ne v tajnosti, ale ve veřejném slyšení být slyšen a zkoumán, kázati a s pomocí Ducha Páně odpovídati všem, kolik jich bude chtít mě vinit. A nebudu se doufám bát vyznávati Krista Pána, a bude-li tře- ba, za jeho nejpravdivější zákon vytrpěti smrt.“ A znovu vzpomínaje svého odvolání ke Kristu, žádá krále, aby mu na koncilu vymohl veřejné slyšení: „Svěřil jsem se do rukou Nejspravedlivějšího soudce, pro jehož slávu mi Vaše Vlídnost, jak doufám, opatří, dá-li Pán Ježíš Kristus, bezpečné a veřejné slyšení.“5 Záměr oslovit koncil trojím projevem Z listu, který vyjadřuje tak pevné odhodlání, můžeme při bedli- vějším čtení vyposlechnout už i náznak trojího tematu projevů, které Hus hodlal před koncilem pronést. Hus tu zajisté vyslovuje přání, aby „v po- koji přijda“ mohl na obecném koncilu „veřejně vyznati víru“ a odpovída- ti všem na základě „nejpravdivějšího zákona Krista Pána,“ za nějž je ochoten i zemřít. Vskutku známe z jeho pera tři spisy určené pro Kostnici, jež svým obsahem zcela odpovídají naznačené tematice: Řeč o míru, Výklad o víře a pojednání (kvestii) O postačitelnosti Kristova zákona. Zádný z těchto spisů nebyl 1. září 1414 ještě napsán. Ale dopis králi Zikmundovi nám dovoluje zastihnout první dosud nepřesné obrysy myšlenky, která potom urychleně uzrála pod tlakem nutnosti v horečném spěchu posledních Husových příprav na cestu. Koncem srpna se sice Husovi ještě zdálo, že svou ochotu „stát v Konstancí“ 6 ohlašuje „celé české zemi i jiným zemiem před časem dosti velikým. 5 Václav Novotný, M. Jana Husi korespondence a dokumenty, Praha 1920, s. 197—199. 6 Králi Václavovi a královně Žofii, Novotný, Korespondence, s. 196. 16
zaujatosti nebylo pochyb, do Kostnice odcházel přece aspoň s nadějí, že bude smět „přede všemi“ vyložit naléhavost pravdy, která si ho podmanila, a posloužit jí k novému vítězství ať už svým slovním svě- dectvím, ať svou smrtí. Toto vědomí prostupuje jeho veřejné vyhlášky z konce srpna 1414 i dopis římskému králi Zikmundovi z 1. září: „Přeji si ne v tajnosti, ale ve veřejném slyšení být slyšen a zkoumán, kázati a s pomocí Ducha Páně odpovídati všem, kolik jich bude chtít mě vinit. A nebudu se doufám bát vyznávati Krista Pána, a bude-li tře- ba, za jeho nejpravdivější zákon vytrpěti smrt.“ A znovu vzpomínaje svého odvolání ke Kristu, žádá krále, aby mu na koncilu vymohl veřejné slyšení: „Svěřil jsem se do rukou Nejspravedlivějšího soudce, pro jehož slávu mi Vaše Vlídnost, jak doufám, opatří, dá-li Pán Ježíš Kristus, bezpečné a veřejné slyšení.“5 Záměr oslovit koncil trojím projevem Z listu, který vyjadřuje tak pevné odhodlání, můžeme při bedli- vějším čtení vyposlechnout už i náznak trojího tematu projevů, které Hus hodlal před koncilem pronést. Hus tu zajisté vyslovuje přání, aby „v po- koji přijda“ mohl na obecném koncilu „veřejně vyznati víru“ a odpovída- ti všem na základě „nejpravdivějšího zákona Krista Pána,“ za nějž je ochoten i zemřít. Vskutku známe z jeho pera tři spisy určené pro Kostnici, jež svým obsahem zcela odpovídají naznačené tematice: Řeč o míru, Výklad o víře a pojednání (kvestii) O postačitelnosti Kristova zákona. Zádný z těchto spisů nebyl 1. září 1414 ještě napsán. Ale dopis králi Zikmundovi nám dovoluje zastihnout první dosud nepřesné obrysy myšlenky, která potom urychleně uzrála pod tlakem nutnosti v horečném spěchu posledních Husových příprav na cestu. Koncem srpna se sice Husovi ještě zdálo, že svou ochotu „stát v Konstancí“ 6 ohlašuje „celé české zemi i jiným zemiem před časem dosti velikým. 5 Václav Novotný, M. Jana Husi korespondence a dokumenty, Praha 1920, s. 197—199. 6 Králi Václavovi a královně Žofii, Novotný, Korespondence, s. 196. 16
Strana 17
Bylo to však pravda jen vzhledem k veřejnosti domácí i evropské. Hus sám měl teď volného času na literární práci pranepatrně. Konec srpna a značnou část měsíce září strávila Husovi sháňka nejdůležitějších dokladů, jež měly podepřít a zdůvodnit jeho postoj ve vleklém procesu s papežskou kurií. I když mu v opatřování notářsky ověřených listin přátelsky pomohli právník Jan z Jesenic a M. Jan z Příbramě, Hus musel sám myslit na všechno, zejména pak připojit obranné odpovědi k trojí řadě žalobních článků, které proti němu sestavili inkvisitoři a nepřátelé v letech 1409,1410 a ještě 1412. Musíme tedy z šesti krátkých neděl, které po napsání listu Zikmundovi Husovi zbývaly do 11. října, kdy z hradu Krakovce vyrazil se svým průvodem na cestu, odečíst všechen tento jitřivý čas, věnovaný korespondenci a po- radám s přáteli, abychom si uvědomili, v jak tísnivém nedostatku klidu pracoval Hus na osnovách tří projevů, jimiž chtěl oslovit koncil. První náčrt Zde nás zajímá hlavně Řeč o míru, ale všechny tři projevy se rodily v Husově mysli i pracovně zároveň. Už z listu Zikmundovi z 1. září nám zazněl akord míru, víry a Kristova zákona. Znovu se s ním setkává- me na jedinečném dokumentu, napsaném vlastní rukou Husovou a jenž se později dostal do kodexu, chovaného dnes ve Vídni. Prof. F. M. Bartoš v něm rozpoznal už v r. 1921 „vlepený koncept kázání, která M. Jan pomýšlel konati na koncile“. Roku 1959 jsem vydáním a lite- rárně kritickým rozborem těchto Husových poznámek prokázal jejich přípravný charakter a Pavel Spunar potvrdil analýzou písma pravděpo- dobnost, že jde o Husův autograf.7 Zběžný prvopis je poznamenán stopami Husova autorského hledání. Hus vsouvá slova ve spěchu bud zapomenutá anebo opožděně upřesňující původní myšlenku. Lehce 7 F. M. Bartoš v Naší vědě 3 (1921), s. 46; Amedeo Molnár, Pohled do Husovy literární dílny, v Listech filologických 82 (1959), s. 239—246; Pavel Spunar, Nový autograf M. Jana Husi, v Listech filologických 82 (1959), s. 235—238, a 83 (1960), s. 116—122. 17
Bylo to však pravda jen vzhledem k veřejnosti domácí i evropské. Hus sám měl teď volného času na literární práci pranepatrně. Konec srpna a značnou část měsíce září strávila Husovi sháňka nejdůležitějších dokladů, jež měly podepřít a zdůvodnit jeho postoj ve vleklém procesu s papežskou kurií. I když mu v opatřování notářsky ověřených listin přátelsky pomohli právník Jan z Jesenic a M. Jan z Příbramě, Hus musel sám myslit na všechno, zejména pak připojit obranné odpovědi k trojí řadě žalobních článků, které proti němu sestavili inkvisitoři a nepřátelé v letech 1409,1410 a ještě 1412. Musíme tedy z šesti krátkých neděl, které po napsání listu Zikmundovi Husovi zbývaly do 11. října, kdy z hradu Krakovce vyrazil se svým průvodem na cestu, odečíst všechen tento jitřivý čas, věnovaný korespondenci a po- radám s přáteli, abychom si uvědomili, v jak tísnivém nedostatku klidu pracoval Hus na osnovách tří projevů, jimiž chtěl oslovit koncil. První náčrt Zde nás zajímá hlavně Řeč o míru, ale všechny tři projevy se rodily v Husově mysli i pracovně zároveň. Už z listu Zikmundovi z 1. září nám zazněl akord míru, víry a Kristova zákona. Znovu se s ním setkává- me na jedinečném dokumentu, napsaném vlastní rukou Husovou a jenž se později dostal do kodexu, chovaného dnes ve Vídni. Prof. F. M. Bartoš v něm rozpoznal už v r. 1921 „vlepený koncept kázání, která M. Jan pomýšlel konati na koncile“. Roku 1959 jsem vydáním a lite- rárně kritickým rozborem těchto Husových poznámek prokázal jejich přípravný charakter a Pavel Spunar potvrdil analýzou písma pravděpo- dobnost, že jde o Husův autograf.7 Zběžný prvopis je poznamenán stopami Husova autorského hledání. Hus vsouvá slova ve spěchu bud zapomenutá anebo opožděně upřesňující původní myšlenku. Lehce 7 F. M. Bartoš v Naší vědě 3 (1921), s. 46; Amedeo Molnár, Pohled do Husovy literární dílny, v Listech filologických 82 (1959), s. 239—246; Pavel Spunar, Nový autograf M. Jana Husi, v Listech filologických 82 (1959), s. 235—238, a 83 (1960), s. 116—122. 17
Strana 18
škrtá formulace, které opustil, když je byl nahradil šťastnějšími. Na je- diný list tak vměstnal trojí postupně zpřesňovanou formulaci otázky o dostačitelnosti Kristova zákona, osnovu a výpisky k projevu o míru a vybrané novozákonní doklady k pojmu víry a k vystižení křesťanského vyznavačství. Pokud jde o Řeč o míru, najdeme ve vídeňském dokumentu její první osnovu. Hus zamýšlí vyložit „co jest mír, kolikerý jest, jak ho lze získat a jak je církvi užitečný“. Opravdu se potom v Řeči o míru této osnovy přidržel, i když nikoli otrocky. Na přípravný list si Hus dále vypsal některé Viklefovy věty o míru z jeho kázání na žalmy 121. a 120. V Řeči o míru jich nepoužil, ale usnadnily mu orientaci ve Viklefových textech, s nimiž pracoval. Zvlášt výmluvný je v Husově konceptu přípisek, přičiněný k Viklefově větě, že „mír rytěřující církve lze upevnit jen následováním Krista, nikoli papežským dekretováním“. Hus tento protipapežský výrok rozšířil o další kritiku králů a světských vrchností. V době před odchodem na koncil, zklamán králem Václavem a nedůvěřu- je zcela ani Zikmundovi, zřejmě v sobě zápasil s pochybnostmi, může-li být církevní rozkol a úpadek křesťanstva odstraňován cestou shora, cestou vrchnostenských nařízení. Ani tuto pochybnost nepřevzal doslova do Řeči o míru. Řeč o míru Řeč o míru vypracoval Hus jako slavnostní kázání. Představoval si, jak osloví koncil po Kristově a apoštolském vzoru pozdravem „Mír tomuto domu“ (Mat. 10,12). Text kázání nevybral náhodně. Je součástí perikopy čítané zpravidla 28. října o svátku Šimona a Judy. V roce 1414 připadl tento svátek zrovna na poslední říjnovou neděli, která bezprostředně předcházela svátek Všech svatých 1. listopadu, den, k ně- muž byl svolán kostnický sněm. Hus tedy předem viděl koncilní jednání ve světle slov Písma, která mu obsahovala i přání a požadavek míru pro rozdělený dům křesťanstva. Navazoval tak vhodně na program, vyhlá- šený předběžnými jednáními z r. 1413. Vždyt už i dohoda mezi ikmun- 18
škrtá formulace, které opustil, když je byl nahradil šťastnějšími. Na je- diný list tak vměstnal trojí postupně zpřesňovanou formulaci otázky o dostačitelnosti Kristova zákona, osnovu a výpisky k projevu o míru a vybrané novozákonní doklady k pojmu víry a k vystižení křesťanského vyznavačství. Pokud jde o Řeč o míru, najdeme ve vídeňském dokumentu její první osnovu. Hus zamýšlí vyložit „co jest mír, kolikerý jest, jak ho lze získat a jak je církvi užitečný“. Opravdu se potom v Řeči o míru této osnovy přidržel, i když nikoli otrocky. Na přípravný list si Hus dále vypsal některé Viklefovy věty o míru z jeho kázání na žalmy 121. a 120. V Řeči o míru jich nepoužil, ale usnadnily mu orientaci ve Viklefových textech, s nimiž pracoval. Zvlášt výmluvný je v Husově konceptu přípisek, přičiněný k Viklefově větě, že „mír rytěřující církve lze upevnit jen následováním Krista, nikoli papežským dekretováním“. Hus tento protipapežský výrok rozšířil o další kritiku králů a světských vrchností. V době před odchodem na koncil, zklamán králem Václavem a nedůvěřu- je zcela ani Zikmundovi, zřejmě v sobě zápasil s pochybnostmi, může-li být církevní rozkol a úpadek křesťanstva odstraňován cestou shora, cestou vrchnostenských nařízení. Ani tuto pochybnost nepřevzal doslova do Řeči o míru. Řeč o míru Řeč o míru vypracoval Hus jako slavnostní kázání. Představoval si, jak osloví koncil po Kristově a apoštolském vzoru pozdravem „Mír tomuto domu“ (Mat. 10,12). Text kázání nevybral náhodně. Je součástí perikopy čítané zpravidla 28. října o svátku Šimona a Judy. V roce 1414 připadl tento svátek zrovna na poslední říjnovou neděli, která bezprostředně předcházela svátek Všech svatých 1. listopadu, den, k ně- muž byl svolán kostnický sněm. Hus tedy předem viděl koncilní jednání ve světle slov Písma, která mu obsahovala i přání a požadavek míru pro rozdělený dům křesťanstva. Navazoval tak vhodně na program, vyhlá- šený předběžnými jednáními z r. 1413. Vždyt už i dohoda mezi ikmun- 18
Strana 19
dem a Janem XXIII. vyslovovala přece starost o „jednotu křesťanů“ a o „posílení jejich svornosti“.8 Hus ostatně nebyl mezi svými současní- ky jediný, kdo si uvedl perikopu 28. října do souvislosti s nadějným zahájením koncilu. Ulrich z Richentalu popisuje ve své kronice, jak byl Jan XXIII. za svého slavnostního vjezdu do bran Kostnice v před- večer 28. října vítán hlavně jako anděl míru.? A není vyloučeno, že Hus původně doufal dorazit do Kostnice již k 28. říjnu a že volil téma svého kázání i s ohledem na tuto možnost. Dospěl tam však teprve v sobotu 3. listopadu. Ježíš, tak můžeme shrnout Husovu řeč, po nejtěžší a nejpotupnější smrti, dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír. A ve chvíli, kdy jim ukládal kazatelské poslání, rozkázal jim, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru. Tak i Hus, jakkoli kněz nejnepatrnější, přichází právě s tímto pozdravem ke koncilu. Boží mír Je dvojí mír, Boží a světský. Kdo má snahu nevyrušovat lidi z neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože narušuje pokoj mezi člověkem a Bohem. Mír Boží je však utišení mysli zakotvené v ctnostech. Kdo svým životem škodí bližnímu a společnosti, ztrácí skutečný mír i právo naň. Boží mír má vždycky tři stránky: usmíření s Bohem v Kristu, mír člověka se sebu samým a mír člověka s bližním. Mír s Bohem je takového dosahu, že každý jiný mír je bez něho natrvalo nemyslitelný. Zel, oči soudobých křesťanů jsou tak zaslepeny prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že nedovedou dbát o tento základní a výchozí mír. Kdyby navíc mohl člověk dojít klidu v sobě samém, byl by to žádoucí konec jeho nevraživých řečí a zvrácených činů, jimiž uráží Boha i bližního a dává vítězit dáblu. 8 František Palacký, Documenta M. Joannis Hus vitam illustrantia, Praha 1869, s. 515—518. C. J. von Hefele, Conciliengeschichte VII, Freiburg i. B. 1874, s. 26. 19
dem a Janem XXIII. vyslovovala přece starost o „jednotu křesťanů“ a o „posílení jejich svornosti“.8 Hus ostatně nebyl mezi svými současní- ky jediný, kdo si uvedl perikopu 28. října do souvislosti s nadějným zahájením koncilu. Ulrich z Richentalu popisuje ve své kronice, jak byl Jan XXIII. za svého slavnostního vjezdu do bran Kostnice v před- večer 28. října vítán hlavně jako anděl míru.? A není vyloučeno, že Hus původně doufal dorazit do Kostnice již k 28. říjnu a že volil téma svého kázání i s ohledem na tuto možnost. Dospěl tam však teprve v sobotu 3. listopadu. Ježíš, tak můžeme shrnout Husovu řeč, po nejtěžší a nejpotupnější smrti, dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír. A ve chvíli, kdy jim ukládal kazatelské poslání, rozkázal jim, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru. Tak i Hus, jakkoli kněz nejnepatrnější, přichází právě s tímto pozdravem ke koncilu. Boží mír Je dvojí mír, Boží a světský. Kdo má snahu nevyrušovat lidi z neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože narušuje pokoj mezi člověkem a Bohem. Mír Boží je však utišení mysli zakotvené v ctnostech. Kdo svým životem škodí bližnímu a společnosti, ztrácí skutečný mír i právo naň. Boží mír má vždycky tři stránky: usmíření s Bohem v Kristu, mír člověka se sebu samým a mír člověka s bližním. Mír s Bohem je takového dosahu, že každý jiný mír je bez něho natrvalo nemyslitelný. Zel, oči soudobých křesťanů jsou tak zaslepeny prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že nedovedou dbát o tento základní a výchozí mír. Kdyby navíc mohl člověk dojít klidu v sobě samém, byl by to žádoucí konec jeho nevraživých řečí a zvrácených činů, jimiž uráží Boha i bližního a dává vítězit dáblu. 8 František Palacký, Documenta M. Joannis Hus vitam illustrantia, Praha 1869, s. 515—518. C. J. von Hefele, Conciliengeschichte VII, Freiburg i. B. 1874, s. 26. 19
Strana 20
Mír člověka s bližním se projevuje bratrským milováním a předpokládá víru a naději. Obecenství svatých zmocňuje přímo každého vyvoleného dobrého křestana k tomu, aby sloužil prospěchu každého člověka. Kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Krista, vytvářelo by mírové vztahy poddaných, a tedy všeho lidu jak k Bohu, tak i k sobě samým. Zpronevěřuje-li se však právě tomuto úkolu duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. Kde je tedy, u církve a její zrady, začátek všech rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Je nezbytné, aby napřed byl uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým, má-li nastat i mír s bližními. Mír světa Mír světa záleží v klidném uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, a v jejich užívání nenarušovaném nepříznivými poruchami. Má tak velkou přitažlivost, že všichni po něm přirozeně touží. Zel, právě o něj se vedou války. Mívá tedy světský mír základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika spojenci, chabě sdruženými poutem časného zájmu. Odtud jeho vratkost a nezajištěnost. Jinak je tomu s mírem Kristovým: Všecka stvoření slouží člověku smířenému v Bohu. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zasle- pené hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pá- nem veškerenstva, a nedat přednost jeho míru. Takový je mír, jejž Hus přeje účastníkům koncilu v jejich pracovním úsilí a rozhodování. Zrada zpohodlnělé církve Rozlišiv takto dvojí mír, hledí Hus odpovědět na otázku, proč žije soudobé křesťanstvo bez míru. Má jednoznačnou odpověď: Odklon od Božího zákona zbavuje rytěřující církev míru. Rozvrat způsobují v jejím středu ti, kdo hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokry- tectví, jaké jen ctižádost dovede plodit. Den ze dne se šíří hnilobný sliz 20
Mír člověka s bližním se projevuje bratrským milováním a předpokládá víru a naději. Obecenství svatých zmocňuje přímo každého vyvoleného dobrého křestana k tomu, aby sloužil prospěchu každého člověka. Kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Krista, vytvářelo by mírové vztahy poddaných, a tedy všeho lidu jak k Bohu, tak i k sobě samým. Zpronevěřuje-li se však právě tomuto úkolu duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. Kde je tedy, u církve a její zrady, začátek všech rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Je nezbytné, aby napřed byl uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým, má-li nastat i mír s bližními. Mír světa Mír světa záleží v klidném uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, a v jejich užívání nenarušovaném nepříznivými poruchami. Má tak velkou přitažlivost, že všichni po něm přirozeně touží. Zel, právě o něj se vedou války. Mívá tedy světský mír základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika spojenci, chabě sdruženými poutem časného zájmu. Odtud jeho vratkost a nezajištěnost. Jinak je tomu s mírem Kristovým: Všecka stvoření slouží člověku smířenému v Bohu. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zasle- pené hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pá- nem veškerenstva, a nedat přednost jeho míru. Takový je mír, jejž Hus přeje účastníkům koncilu v jejich pracovním úsilí a rozhodování. Zrada zpohodlnělé církve Rozlišiv takto dvojí mír, hledí Hus odpovědět na otázku, proč žije soudobé křesťanstvo bez míru. Má jednoznačnou odpověď: Odklon od Božího zákona zbavuje rytěřující církev míru. Rozvrat způsobují v jejím středu ti, kdo hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokry- tectví, jaké jen ctižádost dovede plodit. Den ze dne se šíří hnilobný sliz 20
Strana 21
po celém těle církve, volá Hus s Bernardem z Clairvaux, a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, čím hlouběji proniká, tím je ne- bezpečnější. Stále většinou slovy Bernardovými Hus prstem ukazuje na to, v čem současná církev se hlavně ve svém duchovenstvu protiví šesti požadavkům Boží spravedlnosti, totiž svornosti, pokoře, chudobě, mravní čistotě, ochotě trpět a věrně kázat evangelium. Svůj smělý projev vyvrcholuje Hus výňatkem z kritického memoranda, jež Robert Grosse- teste předložil už r. 1250 kardinálům a papeži Inocenci IV. Řeč o míru je opravdu, jak to označuje jeden z jejích dochovaných opisů, kázáním obráceným k duchovenstvu, a plně odpovídá Husovu úmyslu. Pověděl o něm na podzim r. 1414: „Proti zločinům ducho- venstva jsem kázal a budu kázat, jak doufám, na koncilu, a to bez nadsázky a bez bludů“.10 Ale ani v ohni kritického zápalu a rozhořče- ní nezapomněl Hus na mírový smysl svého textu. Mluvil-li tak kara- telsky, bylo to proto, že si s bolestí uvědomoval jako „kněz nejnepatrněj- ší“, že právě církev, svědkyně míru, bez něhož nelze ve světě ustavit trvalé vztahy pokoje, zklamala své poslání. A není nejtvrdší obžalobou soudobé církve skutečnost, že tento hlas nechtěla slyšet, že Hus svou Řeč o míru nesměl ani proslovit a že koncil, k němuž přicházel s pozdra- vem „Pokoj tomuto domu“, jej nakonec odsoudil a dal upálit? Literární prameny Časová tíseň, do níž se Hus dostal, jak jsme ukázali, v září 1414, snadno vysvětlí, proč v Řeči o míru tak vydatně užil Viklefa. Vážil si neobyčejně evangelického doktora pro hloubku a pravdivost jeho výkladu Písma. Kolikrát jen v uplynulých letech obhajoval jeho dílo před kace- řováním! Teď, mysle na koncil, vděčně sáhl po jeho kázáních a vybral z nich místa, která se znamenitě hodila hlavně při rozpracování prvních dvou bodů Husova původního rozvrhu. Tak většinou Viklefovými slovy odpověděl Hus na otázky „co jest a kolikerý jest mír“. Na další dvě 10 Odpověď na žalobní články z r. 1409 u Palackého, Documenta, s. 166. 21
po celém těle církve, volá Hus s Bernardem z Clairvaux, a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, čím hlouběji proniká, tím je ne- bezpečnější. Stále většinou slovy Bernardovými Hus prstem ukazuje na to, v čem současná církev se hlavně ve svém duchovenstvu protiví šesti požadavkům Boží spravedlnosti, totiž svornosti, pokoře, chudobě, mravní čistotě, ochotě trpět a věrně kázat evangelium. Svůj smělý projev vyvrcholuje Hus výňatkem z kritického memoranda, jež Robert Grosse- teste předložil už r. 1250 kardinálům a papeži Inocenci IV. Řeč o míru je opravdu, jak to označuje jeden z jejích dochovaných opisů, kázáním obráceným k duchovenstvu, a plně odpovídá Husovu úmyslu. Pověděl o něm na podzim r. 1414: „Proti zločinům ducho- venstva jsem kázal a budu kázat, jak doufám, na koncilu, a to bez nadsázky a bez bludů“.10 Ale ani v ohni kritického zápalu a rozhořče- ní nezapomněl Hus na mírový smysl svého textu. Mluvil-li tak kara- telsky, bylo to proto, že si s bolestí uvědomoval jako „kněz nejnepatrněj- ší“, že právě církev, svědkyně míru, bez něhož nelze ve světě ustavit trvalé vztahy pokoje, zklamala své poslání. A není nejtvrdší obžalobou soudobé církve skutečnost, že tento hlas nechtěla slyšet, že Hus svou Řeč o míru nesměl ani proslovit a že koncil, k němuž přicházel s pozdra- vem „Pokoj tomuto domu“, jej nakonec odsoudil a dal upálit? Literární prameny Časová tíseň, do níž se Hus dostal, jak jsme ukázali, v září 1414, snadno vysvětlí, proč v Řeči o míru tak vydatně užil Viklefa. Vážil si neobyčejně evangelického doktora pro hloubku a pravdivost jeho výkladu Písma. Kolikrát jen v uplynulých letech obhajoval jeho dílo před kace- řováním! Teď, mysle na koncil, vděčně sáhl po jeho kázáních a vybral z nich místa, která se znamenitě hodila hlavně při rozpracování prvních dvou bodů Husova původního rozvrhu. Tak většinou Viklefovými slovy odpověděl Hus na otázky „co jest a kolikerý jest mír“. Na další dvě 10 Odpověď na žalobní články z r. 1409 u Palackého, Documenta, s. 166. 21
Strana 22
otázky odpovídal samostatněji s hojným citováním svého milovaného Bernáška i jiných scholastiků, kteří se rovněž těšili Viklefově oblibě. Ze všech těchto pramenů mluvilo vposledu ono pojetí míru, jež v sou- mraku římského imperia vypracoval africký církevní otec Augustinus. Řeč o míru výrazem rodícího se husitského hnutí Vynikající husovský badatelii vyslovil nedávno názor, že Řeč o míru makavě prokazuje nadsazenost Husových ilusí o úloze, kterou sehraje v Kostnici. To musíme připustit, ne však bez výhrady. Řeč o míru není totiž výrazem jenom osobního postoje Husova, a třebaže se Hus zklamal v naději, že ji bude moci koncilu přednést, přece jen do ní uložil zásadní stanovisko celého rodícího se hnutí, stanovisko, jehož teologickou naléhavost a oprávněnost nevzal koncil dost vážně — ke škodě své a ke škodě církve. Je třeba vědět, že Husova volba mírového tématu pro Řeč v Kostni- ci nevznikla pouze z příležitostných ohledů na předpokládaný pracovní program koncilu ani pouze se zřetelem na perikopu svátku Šimona a Judy. Hus k ní dospěl jistě také dík zkušenostem, kterých se svými přáteli nabyl za prvních zápasů nastupujícího husitství o poznání a vyhlášení prvotnosti Boží pravdy. Právě v posledním dvouletí před zahájením kostnického koncilu uzrávaly tyto zkušenosti ve společné husitské povědomí odpovědnosti za reformaci církve. Podávání kalicha laikům, jehož se hnutí odvážilo v Praze nejspíše zrovna 28. října 1414 ve chvíli, kdy se už Hus přibližoval ke Kostnici,12 manifestovalo zcela nepochybně, že pospolitá vůle k reformaci překročila již v Čechách údobí začátků a příprav. Tento čin, jehož teologem byl Jakoubek ze Stříbra, ale k němuž dal Hus svůj dodatečný souhlas, byl přímým důsledkem onoho pojetí míru, jež zastával i Hus ve své Řeči. 11 Paul de Vooght, L'hérésie de Jean Huss, Louvain 1960, s. 313. 12 F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Praha 1947, s. 398. 22
otázky odpovídal samostatněji s hojným citováním svého milovaného Bernáška i jiných scholastiků, kteří se rovněž těšili Viklefově oblibě. Ze všech těchto pramenů mluvilo vposledu ono pojetí míru, jež v sou- mraku římského imperia vypracoval africký církevní otec Augustinus. Řeč o míru výrazem rodícího se husitského hnutí Vynikající husovský badatelii vyslovil nedávno názor, že Řeč o míru makavě prokazuje nadsazenost Husových ilusí o úloze, kterou sehraje v Kostnici. To musíme připustit, ne však bez výhrady. Řeč o míru není totiž výrazem jenom osobního postoje Husova, a třebaže se Hus zklamal v naději, že ji bude moci koncilu přednést, přece jen do ní uložil zásadní stanovisko celého rodícího se hnutí, stanovisko, jehož teologickou naléhavost a oprávněnost nevzal koncil dost vážně — ke škodě své a ke škodě církve. Je třeba vědět, že Husova volba mírového tématu pro Řeč v Kostni- ci nevznikla pouze z příležitostných ohledů na předpokládaný pracovní program koncilu ani pouze se zřetelem na perikopu svátku Šimona a Judy. Hus k ní dospěl jistě také dík zkušenostem, kterých se svými přáteli nabyl za prvních zápasů nastupujícího husitství o poznání a vyhlášení prvotnosti Boží pravdy. Právě v posledním dvouletí před zahájením kostnického koncilu uzrávaly tyto zkušenosti ve společné husitské povědomí odpovědnosti za reformaci církve. Podávání kalicha laikům, jehož se hnutí odvážilo v Praze nejspíše zrovna 28. října 1414 ve chvíli, kdy se už Hus přibližoval ke Kostnici,12 manifestovalo zcela nepochybně, že pospolitá vůle k reformaci překročila již v Čechách údobí začátků a příprav. Tento čin, jehož teologem byl Jakoubek ze Stříbra, ale k němuž dal Hus svůj dodatečný souhlas, byl přímým důsledkem onoho pojetí míru, jež zastával i Hus ve své Řeči. 11 Paul de Vooght, L'hérésie de Jean Huss, Louvain 1960, s. 313. 12 F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Praha 1947, s. 398. 22
Strana 23
Husova Řeč o míru má svého předchůdce v Jakubově dobrozdání,13 jímž počátkem r. 1413 odpovídal na dotaz krále Václava, jakýmiže cestami by bylo možno obnovit mír mezi duchovenstvem a lidem. Jakou- bek tehdy vložil do své odpovědi netoliko svou osobní moudrost, ale také teologické východisko celého hnutí, když prohlásil: Chceme-li dosáh- nout skutečného míru, musíme se vzdát obvyklé světské vypočítavosti, které záleží na dočasném prospěchu a jeho výhodách. Pravý mír v církvi může být pouze plodem hlubší a dělnější oddanosti Kristovu svrchovanému zákonu. Proto mu musí předcházet reformace, po jaké volá Hus. „Rozvrácení míru a vnější svornosti má v tomto království původ v rozvrácení míru a svornosti s Bohem. Pro Jakoubka stejně jako pro Husa byl mír, Boží mír, nerozlučně spojen s reformací církve teologickou a etickou zároveň, s reformací víry a lásky. Svou Řečí o míru potvrdil Hus jednotnost tohoto východiska českého reformačního hnutí. Listem daným počátkem října 1414 přímo „na odchodu do Kostnice“, přál přátelům na rozloučenou, aby jim „Bóh milosrdný, jenž svým dává pokoj čistý“, dal také pohotovost plnit jeho vůli. A mluvil-li tu dále i o „pokoji v ctnostech,“14 opakoval tím právě vývody z Řeči o míru. Ústy nemohl před koncilem vypovědět, co tím rozumí. Jasně to řekl za kostnickými hradbami 6. července 1415. Amedeo Molnár 18 Consilium M. Jacobelli de pacificando regno, vyd. F. Palacký, Documenta, s. 493—494; srov. F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra, Praha 1925, s. 31. 14 Václav Novotný, Korespondence, s. 208. 23
Husova Řeč o míru má svého předchůdce v Jakubově dobrozdání,13 jímž počátkem r. 1413 odpovídal na dotaz krále Václava, jakýmiže cestami by bylo možno obnovit mír mezi duchovenstvem a lidem. Jakou- bek tehdy vložil do své odpovědi netoliko svou osobní moudrost, ale také teologické východisko celého hnutí, když prohlásil: Chceme-li dosáh- nout skutečného míru, musíme se vzdát obvyklé světské vypočítavosti, které záleží na dočasném prospěchu a jeho výhodách. Pravý mír v církvi může být pouze plodem hlubší a dělnější oddanosti Kristovu svrchovanému zákonu. Proto mu musí předcházet reformace, po jaké volá Hus. „Rozvrácení míru a vnější svornosti má v tomto království původ v rozvrácení míru a svornosti s Bohem. Pro Jakoubka stejně jako pro Husa byl mír, Boží mír, nerozlučně spojen s reformací církve teologickou a etickou zároveň, s reformací víry a lásky. Svou Řečí o míru potvrdil Hus jednotnost tohoto východiska českého reformačního hnutí. Listem daným počátkem října 1414 přímo „na odchodu do Kostnice“, přál přátelům na rozloučenou, aby jim „Bóh milosrdný, jenž svým dává pokoj čistý“, dal také pohotovost plnit jeho vůli. A mluvil-li tu dále i o „pokoji v ctnostech,“14 opakoval tím právě vývody z Řeči o míru. Ústy nemohl před koncilem vypovědět, co tím rozumí. Jasně to řekl za kostnickými hradbami 6. července 1415. Amedeo Molnár 18 Consilium M. Jacobelli de pacificando regno, vyd. F. Palacký, Documenta, s. 493—494; srov. F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra, Praha 1925, s. 31. 14 Václav Novotný, Korespondence, s. 208. 23
Strana 24
MAGISTER LOHANNES HUS SERMO DE PACE EDIDIT AMEDEO MOLNÁR
MAGISTER LOHANNES HUS SERMO DE PACE EDIDIT AMEDEO MOLNÁR
Strana 25
MISTR JAN HUS ŘEČ O MIRU PRELOŽILI FRANTIŠEK M. DOBIAŠ A AMEDEO MOLNAR
MISTR JAN HUS ŘEČ O MIRU PRELOŽILI FRANTIŠEK M. DOBIAŠ A AMEDEO MOLNAR
Strana 26
SERMO M. IOHANNIS HUS, quem proposuerat facere in concilio Constanciensi 10 15 20 25 DOMINUS NOSTER IESUS CRISTUS, perfectus mundi redem- ptor et salvator, quia verus Deus et homo, existens sacerdos secundum ordinem Melchisedech, pontifex summus, non habens neccessitatem cottidie offerre hostias pro peccato proprio, assistens Deo Patri se- densque ad dexteram eius semper vivens ad interpel- landum pro nobis, non inpeditus ex culpa propria aut excludente alia persona, oblivione, avaricia vel desidia ad procurandum suis subditis omne bonum, post labo- rem suum prestantissimum et post mortem gravis- simam et turpissimam victor mortis gloriosus resurgens a mortuis, pacem discipulis obtulit, ita dicens: „Pax vobis“. Et mortis expectans supplicium, iniungens discipu- lis predicacionis officium, precepit inter cetera domum, quam intrarent, pacis donario salutare. „Intrantes“ inquit, „in domum, salutate eam, dicentes: Pax huid domui. Et si quidem fuerit domus illa digna, veniet pax vestra super eam, si autem non fuerit digna, pax vestra ad vos revertetur“, Mat. 10°. Cuius precepto et exemplo intenti sui apostoli, pace populum salutarunt. Unde Petrus apostolus in utraque Epistola Dei populos sic salutat: „Gracia vobis et pax multiplicetur". Paulus eciam, vas eleccionis, in omnibus suis preter ad Hebreos epistolis, pace populos salutavit: „Gracia“, inquit, „vobis, et pax a Deo Patre et Domino Iesu Cristo. 5 26
SERMO M. IOHANNIS HUS, quem proposuerat facere in concilio Constanciensi 10 15 20 25 DOMINUS NOSTER IESUS CRISTUS, perfectus mundi redem- ptor et salvator, quia verus Deus et homo, existens sacerdos secundum ordinem Melchisedech, pontifex summus, non habens neccessitatem cottidie offerre hostias pro peccato proprio, assistens Deo Patri se- densque ad dexteram eius semper vivens ad interpel- landum pro nobis, non inpeditus ex culpa propria aut excludente alia persona, oblivione, avaricia vel desidia ad procurandum suis subditis omne bonum, post labo- rem suum prestantissimum et post mortem gravis- simam et turpissimam victor mortis gloriosus resurgens a mortuis, pacem discipulis obtulit, ita dicens: „Pax vobis“. Et mortis expectans supplicium, iniungens discipu- lis predicacionis officium, precepit inter cetera domum, quam intrarent, pacis donario salutare. „Intrantes“ inquit, „in domum, salutate eam, dicentes: Pax huid domui. Et si quidem fuerit domus illa digna, veniet pax vestra super eam, si autem non fuerit digna, pax vestra ad vos revertetur“, Mat. 10°. Cuius precepto et exemplo intenti sui apostoli, pace populum salutarunt. Unde Petrus apostolus in utraque Epistola Dei populos sic salutat: „Gracia vobis et pax multiplicetur". Paulus eciam, vas eleccionis, in omnibus suis preter ad Hebreos epistolis, pace populos salutavit: „Gracia“, inquit, „vobis, et pax a Deo Patre et Domino Iesu Cristo. 5 26
Strana 27
KAZÁNÍ M. JANA HUSA, které zamýšlel přednést na kostnickém koncilu PÁN NÁŠ JEŽÍŠ KRISTUS, DOKONALÝ vykupitel a spasitel světa, protože pravý Bůh i člověk, kněz podle řádu Melchisedechova, a proto nejvyšší velekněz, který není nucen denně přinášet oběti za svůj vlastní hřích, je u Boha Otce a sedí na jeho pravici, jsa stále živ, aby se nás zastával. Jemu nebyla na překážku ani vlastní vina, ani mu nezabránil někdo jiný, ani zapomnětlivost, lako- ta nebo zahálka, aby svým poddaným neopatřil všecko dobré, takže po nejtěžší a nejpotupnější smrti dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný a zmrtvýchvstalý vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír slovy: „Pokoj vám. A v očekávání trestu smrti, ve chvíli kdy učední- kům ukládal kazatelský úřad, rozkázal jim kromě jiné- ho, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru a pokoje. „Vcházejíce do domu“, řekl, „pozdravte jej slovy: Mír tomuto domu. A bude-li toho onen dům hoden, váš mír na něm spočine; nebude-li však toho hoden, váš mír se k vám navrátí“ (Matouš 10, 12—13). Apošto- lové, dbalí jeho příkazu i příkladu, zdravili lid pozdra- vem pokoje. Proto apoštol Petr v obou svých epištolách zdraví Boží lid takto: „Milost vám a mír nechť se roz- hojní.“ Také Pavel, vyvolený nástroj, ve všech svých epištolách s výjimkou listu k Židům, zdravil sbory pozdravem pokoje. „Milost vám a mír“, říká, „od Boha Otce a Pána Ježíše Krista." 27
KAZÁNÍ M. JANA HUSA, které zamýšlel přednést na kostnickém koncilu PÁN NÁŠ JEŽÍŠ KRISTUS, DOKONALÝ vykupitel a spasitel světa, protože pravý Bůh i člověk, kněz podle řádu Melchisedechova, a proto nejvyšší velekněz, který není nucen denně přinášet oběti za svůj vlastní hřích, je u Boha Otce a sedí na jeho pravici, jsa stále živ, aby se nás zastával. Jemu nebyla na překážku ani vlastní vina, ani mu nezabránil někdo jiný, ani zapomnětlivost, lako- ta nebo zahálka, aby svým poddaným neopatřil všecko dobré, takže po nejtěžší a nejpotupnější smrti dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný a zmrtvýchvstalý vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír slovy: „Pokoj vám. A v očekávání trestu smrti, ve chvíli kdy učední- kům ukládal kazatelský úřad, rozkázal jim kromě jiné- ho, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru a pokoje. „Vcházejíce do domu“, řekl, „pozdravte jej slovy: Mír tomuto domu. A bude-li toho onen dům hoden, váš mír na něm spočine; nebude-li však toho hoden, váš mír se k vám navrátí“ (Matouš 10, 12—13). Apošto- lové, dbalí jeho příkazu i příkladu, zdravili lid pozdra- vem pokoje. Proto apoštol Petr v obou svých epištolách zdraví Boží lid takto: „Milost vám a mír nechť se roz- hojní.“ Také Pavel, vyvolený nástroj, ve všech svých epištolách s výjimkou listu k Židům, zdravil sbory pozdravem pokoje. „Milost vám a mír“, říká, „od Boha Otce a Pána Ježíše Krista." 27
Strana 28
35 40 Redemptoris ergo nostri et summi pontificis suo- rumque apostolorum ego sacerdos minimus inherens vestigiis, assumo pro sermonis mei exordio salvatoris Domini ista verba: PAX HUIC DOMUI. Redemptor humani generis duobus modis pacem discipulis obtulit. Primo modo legacionis, dum Ioh. 14° die cene legavit ut filiis suis carissimis, in sua ante mortem finali licencia, pacem tamquam maximum donarium, dicens: „Pacem relinquo vobis, pacem meam do vobis.“ Secundo pacem obtulit discipulis modo salutacionis, dum sepius post resurreccionem ipsos verbis pacificis salutavit, dicens Luce 24° et Ioh. 20°: „Pax vobis.“ 30 50 55 60 Est autem duplex pax, scilicet pax Dei et pax mun- 45 di, que innuitur, dum dicit Cristus Deus: „Pacem meam do vobis, non quomodo hic mundus dat, ego do vobis.“ Unde de mundi pace dicit Mat. 10°: „Non veni mittere pacem in terram, sed gladium. Veni enim separare hominem adversus matrem suam, et nurum adversus socrum suam“. Venit enim Cristus rex paci- ficus ad dissolvendam confederacionem fictam inter homines mundanos per superbiam dyaboli, que viros forciores seculi fallit. Cum dyabolus, rex super omnes filios superbie, omnes peccatores illaqueat, qui sunt per Cristi humilitatem ante omnia separandi, carnales autem, per vicium voluptatis coniuncti, sunt per Cristi penitenciam seiungendi, sed mundo per avariciam nupti sunt per Cristi pauperiem separandi. Unde quicunque in aliquo horum trium nititur quiete fovere populum, ille nititur dissolvere Cristi pacem, quia pacem originalem hominis ad Deum, que solum solvitur 28
35 40 Redemptoris ergo nostri et summi pontificis suo- rumque apostolorum ego sacerdos minimus inherens vestigiis, assumo pro sermonis mei exordio salvatoris Domini ista verba: PAX HUIC DOMUI. Redemptor humani generis duobus modis pacem discipulis obtulit. Primo modo legacionis, dum Ioh. 14° die cene legavit ut filiis suis carissimis, in sua ante mortem finali licencia, pacem tamquam maximum donarium, dicens: „Pacem relinquo vobis, pacem meam do vobis.“ Secundo pacem obtulit discipulis modo salutacionis, dum sepius post resurreccionem ipsos verbis pacificis salutavit, dicens Luce 24° et Ioh. 20°: „Pax vobis.“ 30 50 55 60 Est autem duplex pax, scilicet pax Dei et pax mun- 45 di, que innuitur, dum dicit Cristus Deus: „Pacem meam do vobis, non quomodo hic mundus dat, ego do vobis.“ Unde de mundi pace dicit Mat. 10°: „Non veni mittere pacem in terram, sed gladium. Veni enim separare hominem adversus matrem suam, et nurum adversus socrum suam“. Venit enim Cristus rex paci- ficus ad dissolvendam confederacionem fictam inter homines mundanos per superbiam dyaboli, que viros forciores seculi fallit. Cum dyabolus, rex super omnes filios superbie, omnes peccatores illaqueat, qui sunt per Cristi humilitatem ante omnia separandi, carnales autem, per vicium voluptatis coniuncti, sunt per Cristi penitenciam seiungendi, sed mundo per avariciam nupti sunt per Cristi pauperiem separandi. Unde quicunque in aliquo horum trium nititur quiete fovere populum, ille nititur dissolvere Cristi pacem, quia pacem originalem hominis ad Deum, que solum solvitur 28
Strana 29
Já tedy, kněz nejnepatrnější, pevně se přidržuje šlépějí našeho vykupitele a nejvyššího velekněze a jeho apoštolů, beru si hned v úvodu za základ svého kázání slova Pána a spasitele: MÍR TOMUTO DOMU. Vykupitel lidského rodu nabídl svým učedníkům mír dvojím způsobem. Jednou v podobě závěti, když podle 14. kapitoly Janovy v den večeře na rozloučenou, osvědčiv před smrtí naposledy svou vlídnost, odkázal ve své otcovské lásce nejmilejším synům mír jako dar nej- významnější slovy: „Pokoj vám zanechávám, mír svůj vám dávám.“ Podruhé nabídl učedníkům mír v podo- bě pozdravu, když po svém vzkříšení je několikrát pozdravil mírumilovným přáním „Pokoj vám“ (Lukáš 24 a Jan 20). Je zajisté dvojí mír, mír Boží a mír světa, což Kristus naznačuje, když jako Bůh říká: „Svůj mír vám dávám; nedávám vám mír, jaký dává tento svět“ (Jan 14,27); kdežto o míru světa praví u Matouše 10,34—35: „Nepřišel jsem uvést mír na zemi, ale meč. Přišel jsem totiž rozdvojit lidi, aby se postavil syn proti otci, dcera proti matce a snacha proti tchyni.“ Kristus, král míru- milovný, přišel zajisté, aby zmařil spolčení, zosnované mezi světskými lidmi z ďábelské pýchy, která zaslepuje nejmocnější muže tohoto světa. Neboť ďábel, který kra- luje nade všemi zplozenci pýchy, poutá do svých osidel všechny hříšníky, a ty především je třeba rozdvojit Kristovou pokorou, lidi tělesné pak, které spojuje neřestný chtíč, je třeba od sebe odtrhnout Kristovým pokáním, kdežto ty, kdo z lakoty uzavřeli sňatek se svě- tem, je třeba rozloučit Kristovou chudobou. Kdokoli tedy má snahu hovět lidu v některé z těchto tří neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože maří pů- 29
Já tedy, kněz nejnepatrnější, pevně se přidržuje šlépějí našeho vykupitele a nejvyššího velekněze a jeho apoštolů, beru si hned v úvodu za základ svého kázání slova Pána a spasitele: MÍR TOMUTO DOMU. Vykupitel lidského rodu nabídl svým učedníkům mír dvojím způsobem. Jednou v podobě závěti, když podle 14. kapitoly Janovy v den večeře na rozloučenou, osvědčiv před smrtí naposledy svou vlídnost, odkázal ve své otcovské lásce nejmilejším synům mír jako dar nej- významnější slovy: „Pokoj vám zanechávám, mír svůj vám dávám.“ Podruhé nabídl učedníkům mír v podo- bě pozdravu, když po svém vzkříšení je několikrát pozdravil mírumilovným přáním „Pokoj vám“ (Lukáš 24 a Jan 20). Je zajisté dvojí mír, mír Boží a mír světa, což Kristus naznačuje, když jako Bůh říká: „Svůj mír vám dávám; nedávám vám mír, jaký dává tento svět“ (Jan 14,27); kdežto o míru světa praví u Matouše 10,34—35: „Nepřišel jsem uvést mír na zemi, ale meč. Přišel jsem totiž rozdvojit lidi, aby se postavil syn proti otci, dcera proti matce a snacha proti tchyni.“ Kristus, král míru- milovný, přišel zajisté, aby zmařil spolčení, zosnované mezi světskými lidmi z ďábelské pýchy, která zaslepuje nejmocnější muže tohoto světa. Neboť ďábel, který kra- luje nade všemi zplozenci pýchy, poutá do svých osidel všechny hříšníky, a ty především je třeba rozdvojit Kristovou pokorou, lidi tělesné pak, které spojuje neřestný chtíč, je třeba od sebe odtrhnout Kristovým pokáním, kdežto ty, kdo z lakoty uzavřeli sňatek se svě- tem, je třeba rozloučit Kristovou chudobou. Kdokoli tedy má snahu hovět lidu v některé z těchto tří neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože maří pů- 29
Strana 30
per peccatum. 70 75 80 85 Pax autem Dei est mentis tranquillitas in virtutibus stabilita. Ex quo patet, quod omnis homo existens in 65 crimine, caret ut sic ecclesie sancte pace. Nam Iob 9" scribitur: „Quis ei restitit, et pacem habuit?“ Ista autem pax tripliciter variatur. Est enim pax hominis ad Deum, hominis ad seipsum, et hominis ad proximum. Et tota illa pax consistit in observancia mandatorum. Et prima pax, scilicet hominis ad Deum, est tante virtutis, quod sine illa non valet pax alia, sed ipsa habita utraque posterior consequitur. Nichil enim dissolvit pacem cum Deo, nisi peccatum, quia solum ipsum di- vidit inter Deum et hominem iuxta illud Ys. 59° „Iniquitates vestre diviserunt inter vos et Deum." Ideo peccatum pacem sanctam prepediens est maxime fugiendum. Debemus enim plus infinitum odire pecca- ta quam penas aliquas corporales, sicut debemus infini- tum plus amare virtutes quam voluptatem, divicias vel honores. Et ista regula summe stabiliret pacem homi- num, quia servando hanc regulam, constituitur homo amicus Dei. Sed si Deus nobiscum, quis contra nos? Nam in illa pace timentibus Deum omnia cooperantur in bonum. Ideo licet inimicus persequatur hominem sic pacatum pace nobili in diviciis, in honore, in corpore usque ad mortem, tamen prodest ei eciam invitus augendo meritum, ex quo sibi provenit magnus honor. Unde Ps. 138° de tribulatis Cristi amicis dicitur: „Ni- mis honorati sunt amici tui, Deus.“ Honorem autem istum, qui ad virtutes consequitur et iam dictam fidei regulam, que totam militantem ecclesiam dirigeret, 90 30
per peccatum. 70 75 80 85 Pax autem Dei est mentis tranquillitas in virtutibus stabilita. Ex quo patet, quod omnis homo existens in 65 crimine, caret ut sic ecclesie sancte pace. Nam Iob 9" scribitur: „Quis ei restitit, et pacem habuit?“ Ista autem pax tripliciter variatur. Est enim pax hominis ad Deum, hominis ad seipsum, et hominis ad proximum. Et tota illa pax consistit in observancia mandatorum. Et prima pax, scilicet hominis ad Deum, est tante virtutis, quod sine illa non valet pax alia, sed ipsa habita utraque posterior consequitur. Nichil enim dissolvit pacem cum Deo, nisi peccatum, quia solum ipsum di- vidit inter Deum et hominem iuxta illud Ys. 59° „Iniquitates vestre diviserunt inter vos et Deum." Ideo peccatum pacem sanctam prepediens est maxime fugiendum. Debemus enim plus infinitum odire pecca- ta quam penas aliquas corporales, sicut debemus infini- tum plus amare virtutes quam voluptatem, divicias vel honores. Et ista regula summe stabiliret pacem homi- num, quia servando hanc regulam, constituitur homo amicus Dei. Sed si Deus nobiscum, quis contra nos? Nam in illa pace timentibus Deum omnia cooperantur in bonum. Ideo licet inimicus persequatur hominem sic pacatum pace nobili in diviciis, in honore, in corpore usque ad mortem, tamen prodest ei eciam invitus augendo meritum, ex quo sibi provenit magnus honor. Unde Ps. 138° de tribulatis Cristi amicis dicitur: „Ni- mis honorati sunt amici tui, Deus.“ Honorem autem istum, qui ad virtutes consequitur et iam dictam fidei regulam, que totam militantem ecclesiam dirigeret, 90 30
Strana 31
vodní pokoj mezi člověkem a Bohem, což je vlastní dílo hříchu. Avšak mír Boží je utišení mysli zakotvené v ctno- stech. Z toho je zřejmé, že každý člověk žijící v zločinu ztrácí svým jednáním mír církve svaté. Neboť v 9. kapi- tole Jobovy knihy (v. 4) je napsáno: „Kdo se mu kdy vzepřel, a žil dál v pokoji? Tento mír pak má tři různé stránky: mír člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. A celý tento mír má svůj základ v zachovávání Božích příkazů. Mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír nemysli- telný. Kdo jej však má, dosahuje i obou dalších. Nic totiž nemaří mír s Bohem tak jako hřích, protože toliko hřích rozdvojuje Boha a člověka podle známého výroku Izaiášova v 59. kapitole (v. 2): „Vaše nepravosti rozdvo- jily vás s Bohem.“ Proto je třeba s největší ostražitostí vyhýbat se hříchu, který je svatému míru na překážku. Máme tedy mít v neskonale větší nenávisti hříchy než jakékoli tělesné tresty, stejně jako máme mít v neskonale větší lásce ctnosti než rozkoš, bohatství nebo pocty. A toto pravidlo by mohlo svrchovaně zajistit mír mezi lidmi. Vždyť zachováváním tohoto pravidla se člověku dostává práva být přítelem Božím. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Neboť v tomto míru těm, kdo se Boha bojí, „všecko napomáhá k dobrému“. I když tedy nepří- tel pronásleduje člověka, který žije v tomto vzácném míru a pokojně užívá svého bohatství, důstojenství i ži- vota až do smrti, přece mu zcela bezděky prospívá; rozhojňuje totiž zásluhu, z níž plyne člověku velká čest. Proto říká 138. žalm o sužovaných přátelích Kristových (v. 17): „Náramně jsou poctěni tvoji přátelé, Bože! 31
vodní pokoj mezi člověkem a Bohem, což je vlastní dílo hříchu. Avšak mír Boží je utišení mysli zakotvené v ctno- stech. Z toho je zřejmé, že každý člověk žijící v zločinu ztrácí svým jednáním mír církve svaté. Neboť v 9. kapi- tole Jobovy knihy (v. 4) je napsáno: „Kdo se mu kdy vzepřel, a žil dál v pokoji? Tento mír pak má tři různé stránky: mír člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. A celý tento mír má svůj základ v zachovávání Božích příkazů. Mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír nemysli- telný. Kdo jej však má, dosahuje i obou dalších. Nic totiž nemaří mír s Bohem tak jako hřích, protože toliko hřích rozdvojuje Boha a člověka podle známého výroku Izaiášova v 59. kapitole (v. 2): „Vaše nepravosti rozdvo- jily vás s Bohem.“ Proto je třeba s největší ostražitostí vyhýbat se hříchu, který je svatému míru na překážku. Máme tedy mít v neskonale větší nenávisti hříchy než jakékoli tělesné tresty, stejně jako máme mít v neskonale větší lásce ctnosti než rozkoš, bohatství nebo pocty. A toto pravidlo by mohlo svrchovaně zajistit mír mezi lidmi. Vždyť zachováváním tohoto pravidla se člověku dostává práva být přítelem Božím. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Neboť v tomto míru těm, kdo se Boha bojí, „všecko napomáhá k dobrému“. I když tedy nepří- tel pronásleduje člověka, který žije v tomto vzácném míru a pokojně užívá svého bohatství, důstojenství i ži- vota až do smrti, přece mu zcela bezděky prospívá; rozhojňuje totiž zásluhu, z níž plyne člověku velká čest. Proto říká 138. žalm o sužovaných přátelích Kristových (v. 17): „Náramně jsou poctěni tvoji přátelé, Bože! 31
Strana 32
prochdolor, pauci percipiunt, sed deus seculi ad tantum cecavit osulos viancium pulvere temporalium, volupta- 95 te carnis et fastu seculi, quod illam pacem prestantissi- mam parum curant. 100 105 110 115 120 Quoad secundam pacem, que est hominis ad seip- sum, cum homo sit duarum naturarum, patet, quod consistit in subieccione debita corporis ad animam, eo quod corpus debet servire anime, et cum ipsum post lapsum sit petulans, patet, quod neccesse est ipsum domari, ut mitigetur rebellio quoad iram, luxuriam, superbiam et quoad affecciones, cogitaciones et desidias, quibus anima perturbatur. Unde pacificato in hiis per discrecionem corpore, haberetur plena pax corporis ad animam et cessaret iniqua locucio et prava operacio, quibus Deus offenditur et proximus, et homo peccans a dyabolo inimico precipuo superatur. Et quoad terciam pacem, scilicet hominis ad pro- ximum, patet, quod consistit in fraterna dileccione, et per consequens presupponit fidem et spem. Debemus autem ex fide credere, quod ex vi conmunionis sancto- rum quilibet electus bonus cristianus prodest cuilibet, et omnis criminosus obest quantumcunque distanti vianti cuilibet cristiano. Et in isto articulo fidei deficiunt omnia genera hominum, mediocres, simplices et maiores. Nam credibile est, quod caterva clericorum vivens iuxta Cristi ewangelium, ducens subditos in via Domini, pacificaret subiectos et per consequens populum tam Deo quam eciam sibi ipsis. Sed deficiente clero in isto, seculares pariter deficiunt. Hinc autem scismata, bella inter regna, dissensiones et homicidia oriuntur. Oportet 32
prochdolor, pauci percipiunt, sed deus seculi ad tantum cecavit osulos viancium pulvere temporalium, volupta- 95 te carnis et fastu seculi, quod illam pacem prestantissi- mam parum curant. 100 105 110 115 120 Quoad secundam pacem, que est hominis ad seip- sum, cum homo sit duarum naturarum, patet, quod consistit in subieccione debita corporis ad animam, eo quod corpus debet servire anime, et cum ipsum post lapsum sit petulans, patet, quod neccesse est ipsum domari, ut mitigetur rebellio quoad iram, luxuriam, superbiam et quoad affecciones, cogitaciones et desidias, quibus anima perturbatur. Unde pacificato in hiis per discrecionem corpore, haberetur plena pax corporis ad animam et cessaret iniqua locucio et prava operacio, quibus Deus offenditur et proximus, et homo peccans a dyabolo inimico precipuo superatur. Et quoad terciam pacem, scilicet hominis ad pro- ximum, patet, quod consistit in fraterna dileccione, et per consequens presupponit fidem et spem. Debemus autem ex fide credere, quod ex vi conmunionis sancto- rum quilibet electus bonus cristianus prodest cuilibet, et omnis criminosus obest quantumcunque distanti vianti cuilibet cristiano. Et in isto articulo fidei deficiunt omnia genera hominum, mediocres, simplices et maiores. Nam credibile est, quod caterva clericorum vivens iuxta Cristi ewangelium, ducens subditos in via Domini, pacificaret subiectos et per consequens populum tam Deo quam eciam sibi ipsis. Sed deficiente clero in isto, seculares pariter deficiunt. Hinc autem scismata, bella inter regna, dissensiones et homicidia oriuntur. Oportet 32
Strana 33
Jenže tuto čest, které lze dosáhnout ctnostným životem a vpředu zmíněné pravidlo víry, které by mělo řídit celou rytěřující církev, si uvědomují pohříchu jen ne- mnozí; bůh tohoto světa naopak v takové míře zaslepil oči křesťanů prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že zhola nic nedbají o tento nade vše významný mír. Pokud jde o mír v druhém smyslu, totiž člověka se sebou samým, uvážíme-li dvojí přirozenost člověka, je zřejmé, že podstatou tohoto míru je povinná podřaze- nost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit. Že však tělo je po pádu drze dotěrné, musí být zřejmě kro- ceno, aby byl zdolán odboj hněvu, bujnosti a pýchy, vášní, představ a netečnosti, které uvádějí duši ve zma- tek. Kdyby byl tělu v těchto věcech moudře zjednán klid, to by byl teprve mír těla s duší a konec nevraživých řečí a zvrácených činů, jimiž je urážen Bůh i bližní a jimiž nad hříšným člověkem vítězí dábel, jeho nejhorší ne- přítel. A pokud jde o mír v třetím smyslu, to jest o mír člo- věka s bližním, je zřejmé, že se projevuje bratrským mi- lováním a že tedy předpokládá víru a naději. Vychá- zejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství sva- tých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťana k tomu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jako zase každý zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu, jakkoli vzdálenému. A tomuto článku víry se zpronevěřují lidé všech stavů, a to jak středních, tak nejnižších i nejvyšších. Vždyť je nabíledni, že kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Pána, vytvářelo by míro- vé vztahy poddaných, takže by lid žil v míru jak s Bo- hem, tak i s nimi. Zpronevěřuje-li se však tomuto úkolu 33
Jenže tuto čest, které lze dosáhnout ctnostným životem a vpředu zmíněné pravidlo víry, které by mělo řídit celou rytěřující církev, si uvědomují pohříchu jen ne- mnozí; bůh tohoto světa naopak v takové míře zaslepil oči křesťanů prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že zhola nic nedbají o tento nade vše významný mír. Pokud jde o mír v druhém smyslu, totiž člověka se sebou samým, uvážíme-li dvojí přirozenost člověka, je zřejmé, že podstatou tohoto míru je povinná podřaze- nost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit. Že však tělo je po pádu drze dotěrné, musí být zřejmě kro- ceno, aby byl zdolán odboj hněvu, bujnosti a pýchy, vášní, představ a netečnosti, které uvádějí duši ve zma- tek. Kdyby byl tělu v těchto věcech moudře zjednán klid, to by byl teprve mír těla s duší a konec nevraživých řečí a zvrácených činů, jimiž je urážen Bůh i bližní a jimiž nad hříšným člověkem vítězí dábel, jeho nejhorší ne- přítel. A pokud jde o mír v třetím smyslu, to jest o mír člo- věka s bližním, je zřejmé, že se projevuje bratrským mi- lováním a že tedy předpokládá víru a naději. Vychá- zejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství sva- tých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťana k tomu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jako zase každý zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu, jakkoli vzdálenému. A tomuto článku víry se zpronevěřují lidé všech stavů, a to jak středních, tak nejnižších i nejvyšších. Vždyť je nabíledni, že kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Pána, vytvářelo by míro- vé vztahy poddaných, takže by lid žil v míru jak s Bo- hem, tak i s nimi. Zpronevěřuje-li se však tomuto úkolu 33
Strana 34
enim quod fiat pax hominis ad Deum, pax hominis ad seipsum antequam fuerit facta pax ad proximum. 130 135 140 Et quia hec triplex pax est in Dei potencia, sa- piencia et benivolencia auctorisata, rogemus Deum pacis, ut prima pax sit huic domui, quatenus Deum super omnia diligat. Paxque secunda sit huic domui, ut seipsam sancte regat. Et tercia pax sit huic domui, ut cuilibet proximo proficiat ad salutem. Pax huic domui, ut sit secura ad Deum, tranquilla in se, caritativa ad quemlibet. Pax huic domui, ut calcet superbos, hu- miles elevet, discordes sedet, inimicos concordet. Pax huic domui, ut non, que sua sunt, querat, non se extollat, sed ambicionem reprimat, libram iudicii teneat, non flectatur munere, maledicat Gezy, dampnet Simonem, omnibus prodesse desideret et in gracia sancti Spiritus perseveret. Pax huic domui prima a Patris potencia, ut eam roboret. Pax huic domui secunda a Fili sapiencia, ut eam instruat. Pax huic domui tercia a sancti Spiritus clemencia, ut eam conservet finaliter in fide, spe et pacifica caritate. Et tantum dixerim de pace Dei tripli- ci, que est mentis tranquillitas in virtutibus stabilita. 125 Secunda pax, ut dixi, est pax mundi, que est 145 quietudo temporalium homini adiacencium vel quieta fruicio temporalium sine perturbacione sensibili hostili. Hec autem pax tantam vim habet, quod omnes ho- mines naturaliter ipsam desiderant, cum propter illam sunt omnia bella, que forent frustra, nisi ille finis se- queretur. Unde beatus Augustinus, De civitate Dei, 150 34
enim quod fiat pax hominis ad Deum, pax hominis ad seipsum antequam fuerit facta pax ad proximum. 130 135 140 Et quia hec triplex pax est in Dei potencia, sa- piencia et benivolencia auctorisata, rogemus Deum pacis, ut prima pax sit huic domui, quatenus Deum super omnia diligat. Paxque secunda sit huic domui, ut seipsam sancte regat. Et tercia pax sit huic domui, ut cuilibet proximo proficiat ad salutem. Pax huic domui, ut sit secura ad Deum, tranquilla in se, caritativa ad quemlibet. Pax huic domui, ut calcet superbos, hu- miles elevet, discordes sedet, inimicos concordet. Pax huic domui, ut non, que sua sunt, querat, non se extollat, sed ambicionem reprimat, libram iudicii teneat, non flectatur munere, maledicat Gezy, dampnet Simonem, omnibus prodesse desideret et in gracia sancti Spiritus perseveret. Pax huic domui prima a Patris potencia, ut eam roboret. Pax huic domui secunda a Fili sapiencia, ut eam instruat. Pax huic domui tercia a sancti Spiritus clemencia, ut eam conservet finaliter in fide, spe et pacifica caritate. Et tantum dixerim de pace Dei tripli- ci, que est mentis tranquillitas in virtutibus stabilita. 125 Secunda pax, ut dixi, est pax mundi, que est 145 quietudo temporalium homini adiacencium vel quieta fruicio temporalium sine perturbacione sensibili hostili. Hec autem pax tantam vim habet, quod omnes ho- mines naturaliter ipsam desiderant, cum propter illam sunt omnia bella, que forent frustra, nisi ille finis se- queretur. Unde beatus Augustinus, De civitate Dei, 150 34
Strana 35
duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. A zde je začátek rozkolů, válek mezi královstvími, roz- brojů a vražd. Je totiž nezbytné, má-li vůbec nastat mír s bližním, aby byl napřed uzavřen mír člověka s Bo- hem a mír člověka se sebou samým. A poněvadž tento trojí mír má svůj původ v Boží moci, moudrosti a dobrotivosti, prosme Boha míru, ať sešle tomuto domu první mír, aby Boha nade vše miloval. A ať sešle tomuto domu druhý mír, aby se svatě spravoval. A ať sešle tomuto domu třetí mír, aby všem bližním prospěl k spáse. Mír tomuto domu, aby bez bázně hleděl k Bohu, sám v sobě se ztišil a v lásce sloužil všem. Mír tomuto domu, aby srazil zpupné, pozvedl pokorné, uklidnil nesvorné a smířil nepřátele. Mír tomuto domu, aby nehledal svůj vlastní prospěch, sebe nevynášel, ale krotil nezřízenou osobivost, vážil nepodplatně na va- hách soudu, nedal se úplatkem pohnout ke křivdě, zlořečil Gézimu, proklel Šimona, všem toužil prospět a vytrval v milosti Ducha svatého. Mír tomuto domu — ten první jako dar Otcovy moci, aby jej upevňoval. Mír tomuto domu — ten druhý jako dar Synovy moudrosti, aby jej vzdělával. Mír tomuto domu — ten třetí jako dar milostivosti Ducha svatého, aby jej do konce zachoval ve víře, naději a lásce tvořící mír. A tolik jsem chtěl říci o trojím míru Božím, který je utišením mysli za- kotveným v ctnostech. Druhý mír, jak jsem naznačil, je mír světa, jehož podstatou je klidné uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, nebo jejich klidné užívání nenarušo- vané nepříznivými poruchami. Tento mír má tak veli- kou přitažlivost, že všichni lidé po něm přirozeně touží, takže právě o něj se vedou všechny války, které by byly zbytečné, nebýt tohoto cíle. Proto praví blažený Augus- 35
duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. A zde je začátek rozkolů, válek mezi královstvími, roz- brojů a vražd. Je totiž nezbytné, má-li vůbec nastat mír s bližním, aby byl napřed uzavřen mír člověka s Bo- hem a mír člověka se sebou samým. A poněvadž tento trojí mír má svůj původ v Boží moci, moudrosti a dobrotivosti, prosme Boha míru, ať sešle tomuto domu první mír, aby Boha nade vše miloval. A ať sešle tomuto domu druhý mír, aby se svatě spravoval. A ať sešle tomuto domu třetí mír, aby všem bližním prospěl k spáse. Mír tomuto domu, aby bez bázně hleděl k Bohu, sám v sobě se ztišil a v lásce sloužil všem. Mír tomuto domu, aby srazil zpupné, pozvedl pokorné, uklidnil nesvorné a smířil nepřátele. Mír tomuto domu, aby nehledal svůj vlastní prospěch, sebe nevynášel, ale krotil nezřízenou osobivost, vážil nepodplatně na va- hách soudu, nedal se úplatkem pohnout ke křivdě, zlořečil Gézimu, proklel Šimona, všem toužil prospět a vytrval v milosti Ducha svatého. Mír tomuto domu — ten první jako dar Otcovy moci, aby jej upevňoval. Mír tomuto domu — ten druhý jako dar Synovy moudrosti, aby jej vzdělával. Mír tomuto domu — ten třetí jako dar milostivosti Ducha svatého, aby jej do konce zachoval ve víře, naději a lásce tvořící mír. A tolik jsem chtěl říci o trojím míru Božím, který je utišením mysli za- kotveným v ctnostech. Druhý mír, jak jsem naznačil, je mír světa, jehož podstatou je klidné uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, nebo jejich klidné užívání nenarušo- vané nepříznivými poruchami. Tento mír má tak veli- kou přitažlivost, že všichni lidé po něm přirozeně touží, takže právě o něj se vedou všechny války, které by byly zbytečné, nebýt tohoto cíle. Proto praví blažený Augus- 35
Strana 36
155 160 170 175 180 dicit: „Tantum est bonum pacis, ut eciam in rebus terrenis atque mortalibus nichil gracius audiri solet, nichil desiderabilius concupisci, nec postremo possit melius inveniri.“ Hec Augustinus. Ymmo tantum est hominibus pax desiderabilis, quod eciam latrones inter se pacem appetunt, cum aliter dissolveretur eorum consorcium. Et sic contendunt homines ad habendum pacifice sua. Sic humanum corpus, sic omne mixtum et activum alteri contrarium salvatur in quadam pace concordia vel conveniencia, quam Empedocles vocat amiciciam, que est causa generacionis sicut lis est causa corrumpcionis. Et quamvis hec pax mundi sit bonum, cum sit medium ad pacem animi inducendam, differt tamen 165 a pace Dei multipliciter. Primo in hoc, quia pax Dei semper est in Dei benivolencia firmata, in virtutibus fundata et angelorum amicicia ornata, ad quam consequitur mundi domi- nium et securitas ab omnibus hostibus. Pax vero mundi fundatur in applausu humano conmuniter sophistico inter paucos fragiles, confederatos debiliter seculi ligamento. Ideo ad istam pacem non formaliter sequitur aliquod verum dominium, nec securitas ab hostibus, sed pocius fraus atque illusio. Ideo Ioh. 14" signanter dicit Cristus rex pacificus: „Pacem relinquo vobis, pacem meam do vobis. Non quomodo mundus dat, ego do vobis.“ Cristus enim quandocunque dat pacem suam, que est mentis tranquillitas quoad Deum, primo omnium dat seipsum, et per consequens omnia bona mundi. Ex quibus sequitur securitas, cum omnia creata serviunt pacificato homini in Deo. Habens igitur pacem tam fortem, habet confidenter securitatem. Ideo adiungit Cristus: „Non turbetur cor vestrum, neque 36
155 160 170 175 180 dicit: „Tantum est bonum pacis, ut eciam in rebus terrenis atque mortalibus nichil gracius audiri solet, nichil desiderabilius concupisci, nec postremo possit melius inveniri.“ Hec Augustinus. Ymmo tantum est hominibus pax desiderabilis, quod eciam latrones inter se pacem appetunt, cum aliter dissolveretur eorum consorcium. Et sic contendunt homines ad habendum pacifice sua. Sic humanum corpus, sic omne mixtum et activum alteri contrarium salvatur in quadam pace concordia vel conveniencia, quam Empedocles vocat amiciciam, que est causa generacionis sicut lis est causa corrumpcionis. Et quamvis hec pax mundi sit bonum, cum sit medium ad pacem animi inducendam, differt tamen 165 a pace Dei multipliciter. Primo in hoc, quia pax Dei semper est in Dei benivolencia firmata, in virtutibus fundata et angelorum amicicia ornata, ad quam consequitur mundi domi- nium et securitas ab omnibus hostibus. Pax vero mundi fundatur in applausu humano conmuniter sophistico inter paucos fragiles, confederatos debiliter seculi ligamento. Ideo ad istam pacem non formaliter sequitur aliquod verum dominium, nec securitas ab hostibus, sed pocius fraus atque illusio. Ideo Ioh. 14" signanter dicit Cristus rex pacificus: „Pacem relinquo vobis, pacem meam do vobis. Non quomodo mundus dat, ego do vobis.“ Cristus enim quandocunque dat pacem suam, que est mentis tranquillitas quoad Deum, primo omnium dat seipsum, et per consequens omnia bona mundi. Ex quibus sequitur securitas, cum omnia creata serviunt pacificato homini in Deo. Habens igitur pacem tam fortem, habet confidenter securitatem. Ideo adiungit Cristus: „Non turbetur cor vestrum, neque 36
Strana 37
tin v knize O obci Boží: „Hodnota míru je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic neslyšíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího konečně nemůžeme nalézti.“ Tak Augustin. Ano, tak silně touží lidé po míru, že dokonce i lupiči se mezi sebou domáhají míru, protože jinak by se jejich tlupa rozpadla. A tak se lidé mezi sebou perou o to, aby mohli v míru užívat svých statků. Tak lidské tělo, tak každá sloučenina i protikladných prvků se udržuje jaksi v míru svorností a shodou, kterou Empedokles nazývá přátelstvím, jež je příčinou všeho vznikání, právě tak jako je svár příčinou všeho rozkladu. A ačkoli je tento mír světa něčím dobrým, když je nástrojem upokojení mysli, přece se po mnoha strán- kách liší od Božího míru. Především v tom, že Boží mír vždy pevně tkví v Boží dobrotivosti, má základy v ctnostech a těší se přátelství andělů, a navíc k němu přistupuje panství nad světem a zajištěnost přede všemi nepřáteli; kdežto mír světa má svůj základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika nestálými spojenci, chabě sdruženými časným poutem. Proto samozřejmě není s tímto mírem spojeno žádné pravé panství ani zajištěnost před ne- přáteli, nýbrž spíše podvod a klam. Příznačně proto praví Kristus, král míru, ve 14. kapitole Janova evange- lia (v. 27 ): „Mír vám zanechávám, svůj mír vám dávám. Nedávám vám mír jako dává svět.“ Kdykoli totiž Kristus dává svůj mír, který záleží v utišení mysli před Bohem, dává především sama sebe a v důsledku toho všechny statky světa. Odtud vyplývá i zajištěnost, neboť člověku, smířenému v Bohu, slouží všechno stvo- ření. Vždyť ten, komu se dostalo tak mocného míru, může se spolehnout na svou bezpečnost. Proto Kristus 37
tin v knize O obci Boží: „Hodnota míru je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic neslyšíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího konečně nemůžeme nalézti.“ Tak Augustin. Ano, tak silně touží lidé po míru, že dokonce i lupiči se mezi sebou domáhají míru, protože jinak by se jejich tlupa rozpadla. A tak se lidé mezi sebou perou o to, aby mohli v míru užívat svých statků. Tak lidské tělo, tak každá sloučenina i protikladných prvků se udržuje jaksi v míru svorností a shodou, kterou Empedokles nazývá přátelstvím, jež je příčinou všeho vznikání, právě tak jako je svár příčinou všeho rozkladu. A ačkoli je tento mír světa něčím dobrým, když je nástrojem upokojení mysli, přece se po mnoha strán- kách liší od Božího míru. Především v tom, že Boží mír vždy pevně tkví v Boží dobrotivosti, má základy v ctnostech a těší se přátelství andělů, a navíc k němu přistupuje panství nad světem a zajištěnost přede všemi nepřáteli; kdežto mír světa má svůj základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika nestálými spojenci, chabě sdruženými časným poutem. Proto samozřejmě není s tímto mírem spojeno žádné pravé panství ani zajištěnost před ne- přáteli, nýbrž spíše podvod a klam. Příznačně proto praví Kristus, král míru, ve 14. kapitole Janova evange- lia (v. 27 ): „Mír vám zanechávám, svůj mír vám dávám. Nedávám vám mír jako dává svět.“ Kdykoli totiž Kristus dává svůj mír, který záleží v utišení mysli před Bohem, dává především sama sebe a v důsledku toho všechny statky světa. Odtud vyplývá i zajištěnost, neboť člověku, smířenému v Bohu, slouží všechno stvo- ření. Vždyť ten, komu se dostalo tak mocného míru, může se spolehnout na svou bezpečnost. Proto Kristus 37
Strana 38
185 190 formidet.“ Quis enim Cristi verax discipulus formida- ret, videndo hostem invalidum seipsum vulnerantem et prosternentem iaculo proprio, necnon et ipsum, quem insultat, erigentem, ac arma decorata stabilientem, videretque regem sibi assistentem, confortantem et premia promittentem? Sic est de omni Cristi milite pugnante contra hostem triplicem, scilicet contra car- nem, dyabolum et mundum. 195 200 205 210 Et isto pensato, Cristi martyres penas atroces et varias moriendo eciam cum ipsis hostibus devicerunt. Unde buliente maiori persecucione in fine seculi, in quo refriguit caritas et superhabundavit iniquitas, in hiis armis fidei et in caritativa paciencia pululat Cristi militi maior securitas, vita iocundior et habundan- cius premium, ut iuxta sanctorum Gregorii et Augustini sentenciam sit martyr gloriosior ceteris paribus quam foret in ecclesia primitiva. Ex quibus colligitur, quod nimis ceca foret mundana stulticia relinquere caput ecclesie, Iesum Cristum Dominum, qui est universitatis Dominus, postponendo pacem suam et preeligendo pacem seculi. Amara quidem stulticia et ingrata foret, derelinquere Deum et confidere in homine, cum acces- sus ad Deum est semper liberior, acquisicio pacis sue facilior et retencio pacis sue omnino securior et infini- tum eligibilior, nam quilibet cristianus potest loqui cum Cristo Domino omni hora tamquam cum patre piissimo, cum fratre prestantissimo et cum coherede fidelissimo. Et hoc confortat pios ad eum assidue exo- randum. Empcio autem pacis Dei stat in bona volunta- te hominis, ut in per se causa. Voluntas autem est volenti facilima et securitas. Ex hoc patet, quod pax illa solum dependet a Deo immobili et a pacificati ho- 215 38
185 190 formidet.“ Quis enim Cristi verax discipulus formida- ret, videndo hostem invalidum seipsum vulnerantem et prosternentem iaculo proprio, necnon et ipsum, quem insultat, erigentem, ac arma decorata stabilientem, videretque regem sibi assistentem, confortantem et premia promittentem? Sic est de omni Cristi milite pugnante contra hostem triplicem, scilicet contra car- nem, dyabolum et mundum. 195 200 205 210 Et isto pensato, Cristi martyres penas atroces et varias moriendo eciam cum ipsis hostibus devicerunt. Unde buliente maiori persecucione in fine seculi, in quo refriguit caritas et superhabundavit iniquitas, in hiis armis fidei et in caritativa paciencia pululat Cristi militi maior securitas, vita iocundior et habundan- cius premium, ut iuxta sanctorum Gregorii et Augustini sentenciam sit martyr gloriosior ceteris paribus quam foret in ecclesia primitiva. Ex quibus colligitur, quod nimis ceca foret mundana stulticia relinquere caput ecclesie, Iesum Cristum Dominum, qui est universitatis Dominus, postponendo pacem suam et preeligendo pacem seculi. Amara quidem stulticia et ingrata foret, derelinquere Deum et confidere in homine, cum acces- sus ad Deum est semper liberior, acquisicio pacis sue facilior et retencio pacis sue omnino securior et infini- tum eligibilior, nam quilibet cristianus potest loqui cum Cristo Domino omni hora tamquam cum patre piissimo, cum fratre prestantissimo et cum coherede fidelissimo. Et hoc confortat pios ad eum assidue exo- randum. Empcio autem pacis Dei stat in bona volunta- te hominis, ut in per se causa. Voluntas autem est volenti facilima et securitas. Ex hoc patet, quod pax illa solum dependet a Deo immobili et a pacificati ho- 215 38
Strana 39
dodává: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Což by se mohl opravdový Kristův učedník děsit, vida, kterak bezmocný nepřítel se sám zraňuje a vlastním oštěpem probodává, a jak dokonce toho, na něhož se sápe, vzpři- muje a jeho slavný boj podpírá? Mohl by se děsit, když vidí, že sám král mu jde na pomoc s povzbuzením a se za- slíbením odměny? Tak je na tom každý rytíř Kristův, který bojuje proti trojímu nepříteli, to jest proti tělu, dáblu a světu. Majíce toto na paměti, Kristovi mučedníci právě svou smrtí dokonale zvítězili nad nejrozmanitějšími ukrutnostmi a dokonce nad svými nepřáteli. Proto v žá- ru velkého pronásledování na konci věku, v němž vy- chladne láska a vyvrcholí nepravost, rozkvete Kristovu rytíři, dík těmto zbraním víry a trpělivé lásce, největší bezpečnost, nejutěšenější život a nejbohatší odměna, takže podle názoru svatého Rehoře a svatého Augustina bude mučedník za okolností jinak podobných v tom čase slavnější, než by byl v prvotní církvi. Z toho usuzu- jeme, že by bylo projevem zcela zaslepené světské hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, nedat přednost jeho míru, ale raději se rozhodnout pro mír světa. Věru mrzutá a ne- vděčná by to byla hloupost zříci se Boha a doufat v člo- věka, když přece přístup k Bohu je napořád svobodnější, i získat jeho mír je snazší a udržet jej bezpečnější i ne- konečně výhodnější. Vždyť každý křesťan může v kte- roukoli chvíli hovořit s Kristem Pánem jako s nejlaska- vějším otcem, nejmilejším bratrem a nejvěrnějším spo- ludědicem. A to povzbuzuje zbožné k tomu, aby ho neúnavně vzývali. Opatřit si však Boží mír je ponechá- no na dobré vůli člověka jako příčině nejvlastnější. Vždyť pro toho, kdo chce, je vůle i bezpečnost nejvíce 39
dodává: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Což by se mohl opravdový Kristův učedník děsit, vida, kterak bezmocný nepřítel se sám zraňuje a vlastním oštěpem probodává, a jak dokonce toho, na něhož se sápe, vzpři- muje a jeho slavný boj podpírá? Mohl by se děsit, když vidí, že sám král mu jde na pomoc s povzbuzením a se za- slíbením odměny? Tak je na tom každý rytíř Kristův, který bojuje proti trojímu nepříteli, to jest proti tělu, dáblu a světu. Majíce toto na paměti, Kristovi mučedníci právě svou smrtí dokonale zvítězili nad nejrozmanitějšími ukrutnostmi a dokonce nad svými nepřáteli. Proto v žá- ru velkého pronásledování na konci věku, v němž vy- chladne láska a vyvrcholí nepravost, rozkvete Kristovu rytíři, dík těmto zbraním víry a trpělivé lásce, největší bezpečnost, nejutěšenější život a nejbohatší odměna, takže podle názoru svatého Rehoře a svatého Augustina bude mučedník za okolností jinak podobných v tom čase slavnější, než by byl v prvotní církvi. Z toho usuzu- jeme, že by bylo projevem zcela zaslepené světské hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, nedat přednost jeho míru, ale raději se rozhodnout pro mír světa. Věru mrzutá a ne- vděčná by to byla hloupost zříci se Boha a doufat v člo- věka, když přece přístup k Bohu je napořád svobodnější, i získat jeho mír je snazší a udržet jej bezpečnější i ne- konečně výhodnější. Vždyť každý křesťan může v kte- roukoli chvíli hovořit s Kristem Pánem jako s nejlaska- vějším otcem, nejmilejším bratrem a nejvěrnějším spo- ludědicem. A to povzbuzuje zbožné k tomu, aby ho neúnavně vzývali. Opatřit si však Boží mír je ponechá- no na dobré vůli člověka jako příčině nejvlastnější. Vždyť pro toho, kdo chce, je vůle i bezpečnost nejvíce 39
Strana 40
minis bona voluntate. Nam hominibus bone voluntatis pax illa inseparabiliter adiacet, cum Luce 1° dicat angelus: „In terra pax hominibus bone voluntatis." 225 Et patet, quod pax Dei differt secundo a pace 220 mundi in hoc, quod pax Dei numquam amittitur ab homine, nisi velit, pax autem mundi amittitur ab invito. Tercio differt in hoc, quia pax Dei est per se bona et sufficiens, pax vero mundi est insufficiens, inquieta et instabilis. Insufficiens, quia non valet sine pace Dei. Instabilis, quia dependet a flexibilitate multarum vo- luntatum peccancium. Unde infinite paces seculi non equivalent minime paci Dei. Quarto differt pax Dei a pace mundi, quia pax Dei crimen secum non conpatitur in eodem homine, pax vero mundi est conmuniter involuta criminibus, ut patet Deut. 32° ubi dicit Deus de habente pacem mundi: „Incrassatus est dilectus et recalcitravit, incras- satus, inpinguatus, dilatatus dereliquit Deum factorem suum et recessit a Deo salutari suo.“ Et Ezech. 16° dici- 235 tur, quod fuit iniquitas Sodome superbia, saturitas panis et habundancia et ocium. 230 240 Patet igitur, quod pacem bonam mundi possunt habere boni et mali, pacem vero Dei mali habere non possunt tamdiu, quamdiu sunt inimici Dei. De hac pace dicitur Ysaie 48°: „Non est pax impiis, dicit Dominus.“ Cum ergo non est pax impiis, orandum est fidelibus, ut avertantur impii ab impietate sua, ro- gandum est, ut in pace sancta militet ecclesia. Nam ait 40
minis bona voluntate. Nam hominibus bone voluntatis pax illa inseparabiliter adiacet, cum Luce 1° dicat angelus: „In terra pax hominibus bone voluntatis." 225 Et patet, quod pax Dei differt secundo a pace 220 mundi in hoc, quod pax Dei numquam amittitur ab homine, nisi velit, pax autem mundi amittitur ab invito. Tercio differt in hoc, quia pax Dei est per se bona et sufficiens, pax vero mundi est insufficiens, inquieta et instabilis. Insufficiens, quia non valet sine pace Dei. Instabilis, quia dependet a flexibilitate multarum vo- luntatum peccancium. Unde infinite paces seculi non equivalent minime paci Dei. Quarto differt pax Dei a pace mundi, quia pax Dei crimen secum non conpatitur in eodem homine, pax vero mundi est conmuniter involuta criminibus, ut patet Deut. 32° ubi dicit Deus de habente pacem mundi: „Incrassatus est dilectus et recalcitravit, incras- satus, inpinguatus, dilatatus dereliquit Deum factorem suum et recessit a Deo salutari suo.“ Et Ezech. 16° dici- 235 tur, quod fuit iniquitas Sodome superbia, saturitas panis et habundancia et ocium. 230 240 Patet igitur, quod pacem bonam mundi possunt habere boni et mali, pacem vero Dei mali habere non possunt tamdiu, quamdiu sunt inimici Dei. De hac pace dicitur Ysaie 48°: „Non est pax impiis, dicit Dominus.“ Cum ergo non est pax impiis, orandum est fidelibus, ut avertantur impii ab impietate sua, ro- gandum est, ut in pace sancta militet ecclesia. Nam ait 40
Strana 41
nasnadě. Z toho vyplývá, že onen mír závisí toliko na nepohnutelném Bohu a na dobré vůli usmířeného člověka. Onen mír zajisté nelze oddělit od lidí dobré vůle, protože anděl říká v 1. kapitole Lukášově: „A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Je zřejmé, že mír Boží se liší od míru světa za dru- hé v tom, že člověk nemůže Boží mír nikdy ztratit, leč by tomu chtěl, kdežto mír světa ztrácí i proti své vůli. Za třetí se liší v tom, že Boží mír je sám o sobě dobrý a postačující, kdežto mír světa je nepostačující, nepokojný a nestálý. Nepostačující je proto, že bez míru Božího nemá smyslu. Nestálý je proto, že závisí na vrtkavosti rozmaru hříšné vůle. Proto se ani nesmírná spousta světských mírů nevyrovná ani v nejmenším Božímu míru. Za čtvrté se Boží mír liší od míru světa v tom, že mír Boží nestrpí, aby smířený člověk žil zároveň ve zločinu, zatímco světský mír se obecně zaplétá do zlo- činů, jak ukazuje 32. kapitola Deuteronomia, kde Bůh prohlašuje o člověku, který užívá světského míru (v. 15): „Ztučněl milovaný a vzepřel se, ztučněl, ztloustl a stal se otylým, opustil Boha stvořitele svého a odstoupil od Boha svého spasení.“ A u Ezechiele v 16. kapitole se praví, že nepravostí Sodomy byla pýcha, sytost chleba, hojnost a zahálka. Je tedy zřejmé, že dobrý mír světa mohou mít dobří i zlí, kdežto Boží pokoj nemohou mít zlí, pokud žijí s Bohem v nepřátelství. O tomto pokoji se píše u Izaiáše v 48. kapitole (v. 22): „Nemají pokoj bezbož- ní, praví Hospodin.“ Nemají-li tedy bezbožní pokoj, musí věřící prosit za to, aby se bezbožní odvrátili od své bezbožnosti, musí se modlit, aby svatá církev rytěřovala 41
nasnadě. Z toho vyplývá, že onen mír závisí toliko na nepohnutelném Bohu a na dobré vůli usmířeného člověka. Onen mír zajisté nelze oddělit od lidí dobré vůle, protože anděl říká v 1. kapitole Lukášově: „A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Je zřejmé, že mír Boží se liší od míru světa za dru- hé v tom, že člověk nemůže Boží mír nikdy ztratit, leč by tomu chtěl, kdežto mír světa ztrácí i proti své vůli. Za třetí se liší v tom, že Boží mír je sám o sobě dobrý a postačující, kdežto mír světa je nepostačující, nepokojný a nestálý. Nepostačující je proto, že bez míru Božího nemá smyslu. Nestálý je proto, že závisí na vrtkavosti rozmaru hříšné vůle. Proto se ani nesmírná spousta světských mírů nevyrovná ani v nejmenším Božímu míru. Za čtvrté se Boží mír liší od míru světa v tom, že mír Boží nestrpí, aby smířený člověk žil zároveň ve zločinu, zatímco světský mír se obecně zaplétá do zlo- činů, jak ukazuje 32. kapitola Deuteronomia, kde Bůh prohlašuje o člověku, který užívá světského míru (v. 15): „Ztučněl milovaný a vzepřel se, ztučněl, ztloustl a stal se otylým, opustil Boha stvořitele svého a odstoupil od Boha svého spasení.“ A u Ezechiele v 16. kapitole se praví, že nepravostí Sodomy byla pýcha, sytost chleba, hojnost a zahálka. Je tedy zřejmé, že dobrý mír světa mohou mít dobří i zlí, kdežto Boží pokoj nemohou mít zlí, pokud žijí s Bohem v nepřátelství. O tomto pokoji se píše u Izaiáše v 48. kapitole (v. 22): „Nemají pokoj bezbož- ní, praví Hospodin.“ Nemají-li tedy bezbožní pokoj, musí věřící prosit za to, aby se bezbožní odvrátili od své bezbožnosti, musí se modlit, aby svatá církev rytěřovala 41
Strana 42
250 Propheta: „Rogate, que ad pacem sunt Ierusalem“, 245 Ps. 121. Ea propter affective et deprecative verbum Cristi ipsi ecclesie pronunccio, ita dicens: Pax huic domui. Pax huic domui sit in intellectu, ne erroribus involvatur. Pax huic domui sit in voluntate, ut ad Deum libere dirigatur. Pax huic domui sit in affeccione, ne inordi- natis passionibus moveatur. Pax huic domui, ut in Cristo Domino fide, spe et caritate finaliter uniatur. Et hec dixerim de pace mundi et de eius differencia, qua differt a pace Iesu Cristi Domini, Dei nostri. 255 Dicto de pace duplici, que militanti ecclesie, ut est domus Dei, congruit, dicendum est, quare domus Dei est tanto inquieta tempore, et per que media ipsius pax foret efficacius stabilita. 260 265 270 Et patet, quoad primam partem, ex decursu legis Domini, quod mandatorum Dei prevaricacio et a lege ipsius declinacio inpacificant ecclesiam militan- tem, unde ipsa militans ecclesia in suis membris tam- quam devota Cristi vidua potest dicere illud Baruch 4° : „Nemo gaudeat super me viduam desolatam. A multis derelicta sum propter peccata filiorum meorum, quia declinaverunt a lege Dei. Iusticias autem ipsius nescierunt, nec ambulaverunt per vias mandatorum Dei, neque per semitas veritatis eius.“ Ecce, vox plan- gentis ecclesie et dicentis: „Nemo gaudeat super me viduam desolatam, a multis derelicta sum propter peccata filiorum meorum.“ Derelicta quidem est militans Cristi ecclesia propter peccata cristianorum a gentibus et Iudeis, qui videntes manifesta ipsorum scelera, fidem Cristi suscipere aspernantur. Derelicta 42
250 Propheta: „Rogate, que ad pacem sunt Ierusalem“, 245 Ps. 121. Ea propter affective et deprecative verbum Cristi ipsi ecclesie pronunccio, ita dicens: Pax huic domui. Pax huic domui sit in intellectu, ne erroribus involvatur. Pax huic domui sit in voluntate, ut ad Deum libere dirigatur. Pax huic domui sit in affeccione, ne inordi- natis passionibus moveatur. Pax huic domui, ut in Cristo Domino fide, spe et caritate finaliter uniatur. Et hec dixerim de pace mundi et de eius differencia, qua differt a pace Iesu Cristi Domini, Dei nostri. 255 Dicto de pace duplici, que militanti ecclesie, ut est domus Dei, congruit, dicendum est, quare domus Dei est tanto inquieta tempore, et per que media ipsius pax foret efficacius stabilita. 260 265 270 Et patet, quoad primam partem, ex decursu legis Domini, quod mandatorum Dei prevaricacio et a lege ipsius declinacio inpacificant ecclesiam militan- tem, unde ipsa militans ecclesia in suis membris tam- quam devota Cristi vidua potest dicere illud Baruch 4° : „Nemo gaudeat super me viduam desolatam. A multis derelicta sum propter peccata filiorum meorum, quia declinaverunt a lege Dei. Iusticias autem ipsius nescierunt, nec ambulaverunt per vias mandatorum Dei, neque per semitas veritatis eius.“ Ecce, vox plan- gentis ecclesie et dicentis: „Nemo gaudeat super me viduam desolatam, a multis derelicta sum propter peccata filiorum meorum.“ Derelicta quidem est militans Cristi ecclesia propter peccata cristianorum a gentibus et Iudeis, qui videntes manifesta ipsorum scelera, fidem Cristi suscipere aspernantur. Derelicta 42
Strana 43
v míru. Neboť říká prorok: „Proste za to, co slouží Jeruzalému k pokoji“ — Žalm 121, 6. Proto s láskou a s modlitbou v srdci přivolávám právě církvi Kristovo slovo, když říkám: Mír tomuto domu. Mír bud tomuto domu v jeho myšlenkovém úsilí, aby nezabředl do bludů. Mír buď tomuto domu v jeho rozhodování, aby se dal ochotně vést k Bohu. Mír buď tomuto domu v jeho náklonnosti, aby se nedal zmítat nezřízenými vášněmi. Mír buď tomuto domu, aby se nakonec sjednotil v Kristu Pánu vírou, nadějí a láskou. A tolik jsem chtěl říci o světském míru a o rozdílnosti, kterou se liší od míru Ježíše Krista Pána, Boha našeho. Když jsem pojednal o dvojím míru, který je vlastní rytěřující církvi, pokud je domem Božím, musím ještě promluvit o tom, proč je Boží dům po tak dlouhý čas zneklidňován a jakými prostředky by mohl být jeho mír účinně upevněn. A pokud jde o první otázku, je zřejmé z toho, co zákon Hospodinův podává, že jen přestupování Bo- žích příkazů a odklon od jeho zákona zbavují rytěřující církev míru, takže rytěřující církev může pak ve svých údech jako oddaná vdova Kristova s Baruchem (ka- pitola 4, 12—13) říci: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů, protože se uchýlili od Božího zákona. Nepoznali nic z jeho spravedlnosti, nedali se cestou Božích příkazů ani po stezkách jeho pravdy.“ Hle, tak zní hlas plačící církve: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů.“ Opuštěná je zajisté rytěřující církev Kristova pro hříchy křesťanů od pohanů i židů. Ti s pohrdáním od- mítají přijmout Kristovu víru, když vidí jejich zjevné zločiny. Opuštěná je nejenom od kacířů a rozkolníků, 43
v míru. Neboť říká prorok: „Proste za to, co slouží Jeruzalému k pokoji“ — Žalm 121, 6. Proto s láskou a s modlitbou v srdci přivolávám právě církvi Kristovo slovo, když říkám: Mír tomuto domu. Mír bud tomuto domu v jeho myšlenkovém úsilí, aby nezabředl do bludů. Mír buď tomuto domu v jeho rozhodování, aby se dal ochotně vést k Bohu. Mír buď tomuto domu v jeho náklonnosti, aby se nedal zmítat nezřízenými vášněmi. Mír buď tomuto domu, aby se nakonec sjednotil v Kristu Pánu vírou, nadějí a láskou. A tolik jsem chtěl říci o světském míru a o rozdílnosti, kterou se liší od míru Ježíše Krista Pána, Boha našeho. Když jsem pojednal o dvojím míru, který je vlastní rytěřující církvi, pokud je domem Božím, musím ještě promluvit o tom, proč je Boží dům po tak dlouhý čas zneklidňován a jakými prostředky by mohl být jeho mír účinně upevněn. A pokud jde o první otázku, je zřejmé z toho, co zákon Hospodinův podává, že jen přestupování Bo- žích příkazů a odklon od jeho zákona zbavují rytěřující církev míru, takže rytěřující církev může pak ve svých údech jako oddaná vdova Kristova s Baruchem (ka- pitola 4, 12—13) říci: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů, protože se uchýlili od Božího zákona. Nepoznali nic z jeho spravedlnosti, nedali se cestou Božích příkazů ani po stezkách jeho pravdy.“ Hle, tak zní hlas plačící církve: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů.“ Opuštěná je zajisté rytěřující církev Kristova pro hříchy křesťanů od pohanů i židů. Ti s pohrdáním od- mítají přijmout Kristovu víru, když vidí jejich zjevné zločiny. Opuštěná je nejenom od kacířů a rozkolníků, 43
Strana 44
280 285 290 295 300 275 est nedum ab hereticis et scismaticis, sed a suis vocatis filiis, qui se septem peccatis mortalibus ab ipsa sancta ecclesia separarunt. Unde dicit: „Nemo gaudeat super me.“ Quapropter in Michea cap. 7° voce lugubri plangit Cristus: „Ve michi, quia factus sum sicut qui colligit in autumpno racemos vindemie: Non est botrus ad comedendum. Precoquas uvas desideravit anima mea. Periit sanctus de terra et rectus in hominibus non est.“ Ecce ait: „Periit sanctus de terra,“ quia, heu, rarus invenitur. Et cum adiungit: „Et rectus in homi- nibus non est,“ ostendit, quod multi apparenter sunt amici ecclesie, qui tamen sunt hostes precipui, pacem ipsius maxime perturbantes, nam ambicione vexati nimia, ypocrisi, quam ambicio parturit, involvuntur. De qua ambicione, ypocrisi et pacis perturba- cione sanctus Bernhardus sermone 33° Super Cantica loquitur isto modo: „Etenim ista“, puta ypocrisis, „de ambicione descendit et in tenebris habitacio eius: denique abcondit, quod est, et quod non est, mentitur. Negociatur autem omni tempore formam retinens pieta- tis ad se occultandum, virtutem autem eius vendicans et emens honores.“ „Ve generacioni huic a fermento phariseorum, quod est ypocrisis, si tamen ypocrisis dici debet, que iam latere pre habundancia non valet et pre impudencia non quiescit. Serpit hodie putrida thabes per omne corpus ecclesie, et quo lacius, eo desperacius eoque periculosius, quo interius. Nam si insurgeret apertus hereticus, mitteretur foras et ares- ceret. Si violentus inimicus, absconderet se forsitan ab eo. Nunc vero quem eiciet aut a quo abscondet se? Omnes amici et omnes inimici, omnes neccessarii et omnes adversarii, omnes domestici et nulli pacifici, 305 44
280 285 290 295 300 275 est nedum ab hereticis et scismaticis, sed a suis vocatis filiis, qui se septem peccatis mortalibus ab ipsa sancta ecclesia separarunt. Unde dicit: „Nemo gaudeat super me.“ Quapropter in Michea cap. 7° voce lugubri plangit Cristus: „Ve michi, quia factus sum sicut qui colligit in autumpno racemos vindemie: Non est botrus ad comedendum. Precoquas uvas desideravit anima mea. Periit sanctus de terra et rectus in hominibus non est.“ Ecce ait: „Periit sanctus de terra,“ quia, heu, rarus invenitur. Et cum adiungit: „Et rectus in homi- nibus non est,“ ostendit, quod multi apparenter sunt amici ecclesie, qui tamen sunt hostes precipui, pacem ipsius maxime perturbantes, nam ambicione vexati nimia, ypocrisi, quam ambicio parturit, involvuntur. De qua ambicione, ypocrisi et pacis perturba- cione sanctus Bernhardus sermone 33° Super Cantica loquitur isto modo: „Etenim ista“, puta ypocrisis, „de ambicione descendit et in tenebris habitacio eius: denique abcondit, quod est, et quod non est, mentitur. Negociatur autem omni tempore formam retinens pieta- tis ad se occultandum, virtutem autem eius vendicans et emens honores.“ „Ve generacioni huic a fermento phariseorum, quod est ypocrisis, si tamen ypocrisis dici debet, que iam latere pre habundancia non valet et pre impudencia non quiescit. Serpit hodie putrida thabes per omne corpus ecclesie, et quo lacius, eo desperacius eoque periculosius, quo interius. Nam si insurgeret apertus hereticus, mitteretur foras et ares- ceret. Si violentus inimicus, absconderet se forsitan ab eo. Nunc vero quem eiciet aut a quo abscondet se? Omnes amici et omnes inimici, omnes neccessarii et omnes adversarii, omnes domestici et nulli pacifici, 305 44
Strana 45
nýbrž dokonce od svých takzvaných synů, kteří se sedmi smrtelnými hříchy oddělili od této svaté církve. Proto říká: „Nikdo se neraduj nade mnou.“ Z téhož důvodu smutným hlasem naříká Kristus v 7. kapitole Micheášo- vě (v. 1—2): „Běda mně, že jsem podobný člověku, který na podzim paběrkuje po vinobraní. Nezbyl už ani hrozen k jídlu, ačkoli má duše zatoužila po raných fících. Vyhynul svatý na zemi a není správného člověka mezi lidmi.“ Hle, říká: „Vyhynul svatý na zemi,“ neboť, žel, je velice vzácný. A když dodává: „A není správného člověka mezi lidmi,“ naznačuje, že napohled se mnozí sice stavějí jako přátelé církve, jsou však jejími úhlavními nepřáteli. Vší silou rozvracejí její mír, proto- že hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokrytectví, jaké jen ctižádost dovede zplodit. O této ctižádosti, pokrytectví a rozvracení míru takto mluví svatý Bernard v 33. kázání na Píseň: „To zajisté,“ rozuměj pokrytectví, „pochází ze ctižádosti a jeho příbytek je v temnotách. Nadto zakrývá to, čím je; a to, čím není, lživě předstírá. Bez přestání totiž usiluje o to, skrýt se pod rouškou zbožnosti; přisvojuje si její ctnost a kupuje si její pocty... Běda tomuto poko- lení pro farizejský kvas, jímž je pokrytectví, ač-li smíme nazývat pokrytectvím to, co se pro svou rozbujelost nedá utajit ani ve své nestoudnosti ukojit. Den ze dne se rozlézá hnilobný sliz po celém těle církve a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, a čím hlouběji proniká, tím je nebezpečnější. Neboť kdyby se vzbouřil zjevný kacíř, byl by vyvržen ven a zahynul by. Kdyby však vyvstal násilný nepřítel, snad by se před ním církev skryla. Koho však dnes má vyvrhnout anebo před kým se skrýt? Všichni přátelé, a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí, a přece všichni odpůrci, všichni domácí, 45
nýbrž dokonce od svých takzvaných synů, kteří se sedmi smrtelnými hříchy oddělili od této svaté církve. Proto říká: „Nikdo se neraduj nade mnou.“ Z téhož důvodu smutným hlasem naříká Kristus v 7. kapitole Micheášo- vě (v. 1—2): „Běda mně, že jsem podobný člověku, který na podzim paběrkuje po vinobraní. Nezbyl už ani hrozen k jídlu, ačkoli má duše zatoužila po raných fících. Vyhynul svatý na zemi a není správného člověka mezi lidmi.“ Hle, říká: „Vyhynul svatý na zemi,“ neboť, žel, je velice vzácný. A když dodává: „A není správného člověka mezi lidmi,“ naznačuje, že napohled se mnozí sice stavějí jako přátelé církve, jsou však jejími úhlavními nepřáteli. Vší silou rozvracejí její mír, proto- že hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokrytectví, jaké jen ctižádost dovede zplodit. O této ctižádosti, pokrytectví a rozvracení míru takto mluví svatý Bernard v 33. kázání na Píseň: „To zajisté,“ rozuměj pokrytectví, „pochází ze ctižádosti a jeho příbytek je v temnotách. Nadto zakrývá to, čím je; a to, čím není, lživě předstírá. Bez přestání totiž usiluje o to, skrýt se pod rouškou zbožnosti; přisvojuje si její ctnost a kupuje si její pocty... Běda tomuto poko- lení pro farizejský kvas, jímž je pokrytectví, ač-li smíme nazývat pokrytectvím to, co se pro svou rozbujelost nedá utajit ani ve své nestoudnosti ukojit. Den ze dne se rozlézá hnilobný sliz po celém těle církve a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, a čím hlouběji proniká, tím je nebezpečnější. Neboť kdyby se vzbouřil zjevný kacíř, byl by vyvržen ven a zahynul by. Kdyby však vyvstal násilný nepřítel, snad by se před ním církev skryla. Koho však dnes má vyvrhnout anebo před kým se skrýt? Všichni přátelé, a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí, a přece všichni odpůrci, všichni domácí, 45
Strana 46
310 315 320 325 330 335 omnes proximi et omnes, que sua sunt, querunt, omnes ministri Cristi sunt et serviunt Anticristo. Honorati incedunt de bonis Domini, cui honorem non deferunt. Inde is, quem cottidie vides, meretricius nitor, histrioni- cus habitus, regius apparatus. Inde aurum in frenis, in sellis, in calcaribus. Plus calcaria quam altaria fulgent. Inde mense splendide et cibis et ciphis. Inde comessa- ciones et ebrietates, inde citara et lira et tibia. Inde redundancia torcularia et promptuaria plena, eructan- cia ex hoc in illud. Inde dolia pigmentaria. Inde referta marsubia. Pro huiusmodi volunt esse et sunt ecclesiarum prepositi, decani, archidiaconi, episcopi, archiepiscopi. Nec enim hec merito virtutis cedunt, sed negocio illi, quod perambulat in tenebris. Olim predictum est, et nunc tempus implecionis advenit. Ecce, in pace ama- ritudo mea amarissima. Amara prius in nece marty- rum, amarior post in conflictu hereticorum, amarissi- ma nunc in moribus domesticorum. Non fugare, non fugere eos potest, ita invaluerunt, ita multiplicati sunt super nos. Intestina et insanabilis plaga ecclesie, et ideo in pace amaritudo eius amarissima. Sed in qua pa- ce? Et pax est, et non est pax. Pax a paganis, pax ab hereticis, sed non profecto a filiis. Vox plangentis in tempore isto: Filios enutrivi et exaltavi, ipsi autem spreverunt me! Spreverunt me et maculaverunt a turpi vita, questu, a turpi negocio, a negocio denique pe- rambulante in tenebris. Superest, ut iam fiat de medio demonium meridianum ad seducendos si qui in Cristo residui sunt adhuc persistentes in simplicitate sua. Si- quidem absorbuit fluvios sapientum et torrentes po- tencium et habet fiduciam, ut fluat Iordanis in os " eius, id est humiles et simplices, qui sunt in ecclesia. Hec Bernhardus ubi supra. 46
310 315 320 325 330 335 omnes proximi et omnes, que sua sunt, querunt, omnes ministri Cristi sunt et serviunt Anticristo. Honorati incedunt de bonis Domini, cui honorem non deferunt. Inde is, quem cottidie vides, meretricius nitor, histrioni- cus habitus, regius apparatus. Inde aurum in frenis, in sellis, in calcaribus. Plus calcaria quam altaria fulgent. Inde mense splendide et cibis et ciphis. Inde comessa- ciones et ebrietates, inde citara et lira et tibia. Inde redundancia torcularia et promptuaria plena, eructan- cia ex hoc in illud. Inde dolia pigmentaria. Inde referta marsubia. Pro huiusmodi volunt esse et sunt ecclesiarum prepositi, decani, archidiaconi, episcopi, archiepiscopi. Nec enim hec merito virtutis cedunt, sed negocio illi, quod perambulat in tenebris. Olim predictum est, et nunc tempus implecionis advenit. Ecce, in pace ama- ritudo mea amarissima. Amara prius in nece marty- rum, amarior post in conflictu hereticorum, amarissi- ma nunc in moribus domesticorum. Non fugare, non fugere eos potest, ita invaluerunt, ita multiplicati sunt super nos. Intestina et insanabilis plaga ecclesie, et ideo in pace amaritudo eius amarissima. Sed in qua pa- ce? Et pax est, et non est pax. Pax a paganis, pax ab hereticis, sed non profecto a filiis. Vox plangentis in tempore isto: Filios enutrivi et exaltavi, ipsi autem spreverunt me! Spreverunt me et maculaverunt a turpi vita, questu, a turpi negocio, a negocio denique pe- rambulante in tenebris. Superest, ut iam fiat de medio demonium meridianum ad seducendos si qui in Cristo residui sunt adhuc persistentes in simplicitate sua. Si- quidem absorbuit fluvios sapientum et torrentes po- tencium et habet fiduciam, ut fluat Iordanis in os " eius, id est humiles et simplices, qui sunt in ecclesia. Hec Bernhardus ubi supra. 46
Strana 47
a přece žádní tvůrcové pokoje, všichni jsou bližní, a pře- ce všichni hledají svůj prospěch, všichni jsou služebníci Kristovi, a přece všichni slouží Antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají. Odtud se bere ta nevěstčí nádhera, kterou na každý den vídáš, ten kejklířský převlek a královská okázalost. Odtud uzdy, sedla, ostruhy — samé zlato. Spíše se lesknou polštáře než oltáře. Odtud skvěle prostřené stoly plné pokrmů a pohárů. Odtud tolik obžerství a opilství, tolik hluku na loutny, lyry a píšťaly. Odtud lisy přetékající vínem a plné spíže — a říhavost z pře- jedení i z přepití. Odtud celé bečky koření. Odtud nacpané žoky peněz. Tohle jsou důvody, proč chtějí být a proč také jsou v církvi probošty, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A to vše zajisté nezískali odmě- nou za ctnost, ale oním podnikáním, které se štítí světla. Kdysi bylo předpověděno, co se právě za našich časů splňuje: Aj, uprostřed míru potkala mne hořkost nej- hořčejší. Zprvu byla hořká pro popravy mučedníků, později byla hořčejší pro nápor kacířů, avšak nejhořčejší je nyní pro zpustlost vlastních lidí. Nelze je na útěk zahnat, nelze se útěkem před nimi spasit, tak se vzmohli a tak se rozmohli nad nás. V nitru církve krvácí rána a zhojit se nedá, a proto uprostřed míru ji potkala nejhořčejší hořkost. Ale uprostřed jakého míru? Je mír a není mír. Máme pokoj od pohanů, máme pokoj od kacířů, ale vlastní synové pokoj nepůsobí. Zní hlas naříkajícího v tomto čase: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni však mnou pohrdli! Pohrdli mnou a poskvrnili mne svým hanebným životem, hrabivostí, mrzkým kupče- ním a vším tím podnikáním, které se štítí světla. Nezbý- vá konečně už nic jiného, než aby bylo odstraněno ono ďábelství polední, které obmýšlí svést i zbytek těch, kdo 47
a přece žádní tvůrcové pokoje, všichni jsou bližní, a pře- ce všichni hledají svůj prospěch, všichni jsou služebníci Kristovi, a přece všichni slouží Antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají. Odtud se bere ta nevěstčí nádhera, kterou na každý den vídáš, ten kejklířský převlek a královská okázalost. Odtud uzdy, sedla, ostruhy — samé zlato. Spíše se lesknou polštáře než oltáře. Odtud skvěle prostřené stoly plné pokrmů a pohárů. Odtud tolik obžerství a opilství, tolik hluku na loutny, lyry a píšťaly. Odtud lisy přetékající vínem a plné spíže — a říhavost z pře- jedení i z přepití. Odtud celé bečky koření. Odtud nacpané žoky peněz. Tohle jsou důvody, proč chtějí být a proč také jsou v církvi probošty, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A to vše zajisté nezískali odmě- nou za ctnost, ale oním podnikáním, které se štítí světla. Kdysi bylo předpověděno, co se právě za našich časů splňuje: Aj, uprostřed míru potkala mne hořkost nej- hořčejší. Zprvu byla hořká pro popravy mučedníků, později byla hořčejší pro nápor kacířů, avšak nejhořčejší je nyní pro zpustlost vlastních lidí. Nelze je na útěk zahnat, nelze se útěkem před nimi spasit, tak se vzmohli a tak se rozmohli nad nás. V nitru církve krvácí rána a zhojit se nedá, a proto uprostřed míru ji potkala nejhořčejší hořkost. Ale uprostřed jakého míru? Je mír a není mír. Máme pokoj od pohanů, máme pokoj od kacířů, ale vlastní synové pokoj nepůsobí. Zní hlas naříkajícího v tomto čase: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni však mnou pohrdli! Pohrdli mnou a poskvrnili mne svým hanebným životem, hrabivostí, mrzkým kupče- ním a vším tím podnikáním, které se štítí světla. Nezbý- vá konečně už nic jiného, než aby bylo odstraněno ono ďábelství polední, které obmýšlí svést i zbytek těch, kdo 47
Strana 48
345 350 355 360 365 Et in eodem libro sermone 77° ita loquitur: „Non sunt omnes amici sponse, quos hodie huic sponse assistere cernis. Pauci admodum sunt, qui non, que sua sunt, querunt, ex omnibus caris eius. Diligunt munera, nec possunt diligere Cristum, qui dederunt manus Mamone. Intuere, quomodo incedunt nitidi, ornati, circumamicti varietatibus tamquam sponsa de thalamo suo. Sed unde hanc illis exuberare estimas re- rum affluenciam, tantum vestium splendorem, mensa- rum luxuriem, congeriem vasorum aureorum et argen- teorum, nisi de bonis sponse? Inde est, quod illa pauper et inops, nuda relinquitur, facie miseranda, inculta, hispida et exsanguis. Propter hoc non est hoc tempore ornare sponsam, sed spoliare, non est custodire, sed perdere, non est defendere, sed exponere, non instituere, sed prostituere, non est pascere gregem, sed mactare et devorare, dicente illis Domino: Qui devorant plebem meam, sicut cibum panis.“ Et infra: „Quem dabis michi de numero prepositorum, qui non plus invigilet subditorum vacuandis marsubiis quam viciis extirpan- dis? Ubi, qui orando flectant iram, predicent annum placabilem Domino?“ Et post pauca subdit: „O utinam tam vigiles reperirentur ad curam quam alacres currunt ad cathedram! Vigilarent utique sollicite servantes sponsam sibi creditam. Ymmo evigilarent pro seme- tipsis, nec sinerent dici de ipsis: Amici mei et proximi mei adversum me apropinquaverunt et steterunt." Hec Bernhardus declarans patenter ypocrisim, ambi- 340 48
345 350 355 360 365 Et in eodem libro sermone 77° ita loquitur: „Non sunt omnes amici sponse, quos hodie huic sponse assistere cernis. Pauci admodum sunt, qui non, que sua sunt, querunt, ex omnibus caris eius. Diligunt munera, nec possunt diligere Cristum, qui dederunt manus Mamone. Intuere, quomodo incedunt nitidi, ornati, circumamicti varietatibus tamquam sponsa de thalamo suo. Sed unde hanc illis exuberare estimas re- rum affluenciam, tantum vestium splendorem, mensa- rum luxuriem, congeriem vasorum aureorum et argen- teorum, nisi de bonis sponse? Inde est, quod illa pauper et inops, nuda relinquitur, facie miseranda, inculta, hispida et exsanguis. Propter hoc non est hoc tempore ornare sponsam, sed spoliare, non est custodire, sed perdere, non est defendere, sed exponere, non instituere, sed prostituere, non est pascere gregem, sed mactare et devorare, dicente illis Domino: Qui devorant plebem meam, sicut cibum panis.“ Et infra: „Quem dabis michi de numero prepositorum, qui non plus invigilet subditorum vacuandis marsubiis quam viciis extirpan- dis? Ubi, qui orando flectant iram, predicent annum placabilem Domino?“ Et post pauca subdit: „O utinam tam vigiles reperirentur ad curam quam alacres currunt ad cathedram! Vigilarent utique sollicite servantes sponsam sibi creditam. Ymmo evigilarent pro seme- tipsis, nec sinerent dici de ipsis: Amici mei et proximi mei adversum me apropinquaverunt et steterunt." Hec Bernhardus declarans patenter ypocrisim, ambi- 340 48
Strana 49
jsouce v Kristu, dosud zůstávají věrni jeho prostotě. Vždyť to už pohltilo řeky mudrců a bystřiny mocnářů, a dělá si naději, že do jeho úst vplyne Jordán, to jest pokorní a prostí lidé, kteří jsou v církvi.“ Tak Bernard na shora uvedeném místě. A v sedmdesátém sedmém kázání téže knihy říká: „Ti, v nichž dnes vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou mezi všemi její- mi příznivci ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Milují úplatky, takže nemohou milovat Krista, když se dali spoutat mamonem. Dobře si všimni, jak si vy- kračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů bezmála jako nevěsta, vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytnělý nadby- tek všeho, ta nesmírná nádhera jejich šatů, přepych prohýbajících se stolů a spousta zlatého a stříbrného ná- dobí, ne-li z bohatství nevěsty? Proto se stalo, že tu zůstala chudá, bezmocná, zbavená všeho, zbědovaná, zanedbaná, zpustlá a jako neživá. To je důvod, proč dnes nevěstu nezdobí, ale olupují, nestřeží, ale hubí, neberou v ochranu, ale dávají na pospas, nemají v úctě, ale veřejně prodávají, stádo nepasou, ale vybíjejí a po- žírají. Jim praví Hospodin: Požírají můj lid jako by jedli chléb.“ A dále: „Jmenuj mi z představených jedi- ného, kdo by si nehleděl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykořenit jejich neřesti! Kde jsou ti, kdo mají modlitbou potlačovat hněv a zvěstovat milostivé léto Hospodinovo?“ O něco dále dodává: „Dej Bůh, aby byli právě tak bdělí v pastýřské péči, jak se čile shánějí po biskupských stolcích! Pak by se vší bdělostí úzkostlivě sloužili nevěstě, jež jim byla svěřena, ano dali by si i na sebe pozor a nedopustili, aby o nich platilo: Moji přátelé a nejbližší se přiblížili a postavili 49
jsouce v Kristu, dosud zůstávají věrni jeho prostotě. Vždyť to už pohltilo řeky mudrců a bystřiny mocnářů, a dělá si naději, že do jeho úst vplyne Jordán, to jest pokorní a prostí lidé, kteří jsou v církvi.“ Tak Bernard na shora uvedeném místě. A v sedmdesátém sedmém kázání téže knihy říká: „Ti, v nichž dnes vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou mezi všemi její- mi příznivci ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Milují úplatky, takže nemohou milovat Krista, když se dali spoutat mamonem. Dobře si všimni, jak si vy- kračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů bezmála jako nevěsta, vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytnělý nadby- tek všeho, ta nesmírná nádhera jejich šatů, přepych prohýbajících se stolů a spousta zlatého a stříbrného ná- dobí, ne-li z bohatství nevěsty? Proto se stalo, že tu zůstala chudá, bezmocná, zbavená všeho, zbědovaná, zanedbaná, zpustlá a jako neživá. To je důvod, proč dnes nevěstu nezdobí, ale olupují, nestřeží, ale hubí, neberou v ochranu, ale dávají na pospas, nemají v úctě, ale veřejně prodávají, stádo nepasou, ale vybíjejí a po- žírají. Jim praví Hospodin: Požírají můj lid jako by jedli chléb.“ A dále: „Jmenuj mi z představených jedi- ného, kdo by si nehleděl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykořenit jejich neřesti! Kde jsou ti, kdo mají modlitbou potlačovat hněv a zvěstovat milostivé léto Hospodinovo?“ O něco dále dodává: „Dej Bůh, aby byli právě tak bdělí v pastýřské péči, jak se čile shánějí po biskupských stolcích! Pak by se vší bdělostí úzkostlivě sloužili nevěstě, jež jim byla svěřena, ano dali by si i na sebe pozor a nedopustili, aby o nich platilo: Moji přátelé a nejbližší se přiblížili a postavili 49
Strana 50
370 375 cionem, avariciam, voluptatem, superbiam, dissolu- cionem filiorum ecclesie, qui maxime sub ypocrisi velut eius inimici precipui turbant pacem. Unde et alibi dicit sanctus Bernhardus: „Insolencia clericorum ubique terrarum turbat et molestat ecclesiam... Alienis nimirum laboribus locupletantur clerici, fructus terre comedunt absque pecunia et prodiit quasi ex adipe " iniquitas eorum. 380 385 390 Et beatus Ieronymus dicit: „Veteres scrutans historias invenire non possum ita scidisse ecclesiam et de domo Dei populos seduxisse preter eos, qui sacerdotes Dei positi sunt et prophete, id est speculatores. Isti ergo vertuntur in laqueum tortuosum et in omnibus scanda- la sunt ponentes“ — 24, questio 3a, Transferunt. Et que causa scissionis ecclesie, turbacionis et sedicionis dixit supra in Baruch ecclesia, quia declinaverunt a lege Dei, scilicet ipsam nolentes adiscere et intelligere, nec po- pulum docere vel implere opere, plus tradiciones huma- nas discentes, docentes, tenentes et in honore habentes quam legem prestantissimam Dei sui. Unde potest Salvator ad vos illud Mat. 15° dicere: „Irritum fecistis mandatum Dei propter tradicionem vestram. Ypocrite, bene prophetavit de vobis Ysaias dicens: Populus hic labiis me honorat, cor autem eorum longe est a me, sine causa colunt me, docentes doctrinas et mandata hominum.“ Unde dicit ubi supra in Baruch ecclesia: „Iusticias autem ipsius nescierunt, nec ambulaverunt " per vias mandatorum Dei. 395 Iusticie Dei legisque eius sunt: concordia, humili- tas, paupertas benivola, castitas, paciencia et predicacio ewangelii fructuosa. Quantum ad primam partem 50
370 375 cionem, avariciam, voluptatem, superbiam, dissolu- cionem filiorum ecclesie, qui maxime sub ypocrisi velut eius inimici precipui turbant pacem. Unde et alibi dicit sanctus Bernhardus: „Insolencia clericorum ubique terrarum turbat et molestat ecclesiam... Alienis nimirum laboribus locupletantur clerici, fructus terre comedunt absque pecunia et prodiit quasi ex adipe " iniquitas eorum. 380 385 390 Et beatus Ieronymus dicit: „Veteres scrutans historias invenire non possum ita scidisse ecclesiam et de domo Dei populos seduxisse preter eos, qui sacerdotes Dei positi sunt et prophete, id est speculatores. Isti ergo vertuntur in laqueum tortuosum et in omnibus scanda- la sunt ponentes“ — 24, questio 3a, Transferunt. Et que causa scissionis ecclesie, turbacionis et sedicionis dixit supra in Baruch ecclesia, quia declinaverunt a lege Dei, scilicet ipsam nolentes adiscere et intelligere, nec po- pulum docere vel implere opere, plus tradiciones huma- nas discentes, docentes, tenentes et in honore habentes quam legem prestantissimam Dei sui. Unde potest Salvator ad vos illud Mat. 15° dicere: „Irritum fecistis mandatum Dei propter tradicionem vestram. Ypocrite, bene prophetavit de vobis Ysaias dicens: Populus hic labiis me honorat, cor autem eorum longe est a me, sine causa colunt me, docentes doctrinas et mandata hominum.“ Unde dicit ubi supra in Baruch ecclesia: „Iusticias autem ipsius nescierunt, nec ambulaverunt " per vias mandatorum Dei. 395 Iusticie Dei legisque eius sunt: concordia, humili- tas, paupertas benivola, castitas, paciencia et predicacio ewangelii fructuosa. Quantum ad primam partem 50
Strana 51
proti mně.“ Těmito slovy Bernard jasně ukazuje na pokrytectví, ctižádost, lakotu, chamtivost, pýchu a ne- vázanost synů církve, kteří především svým pokrytec- tvím rozvracejí mír jako její úhlavní nepřátelé. Svatý Bernard proto praví ještě i jinde: „Zpupnost duchovních uvádí ve zmatek a zatěžuje církev všude po světě... Cizí zajisté prací se obohacují duchovní, bezplatně pohlcují plody země a jejich nepravost se nadula jako vypasený břich. A blažený Jeroným říká: „Při studiu starých dějin jsem zjistil, že nikdo tak nerozštěpil církev a neodvedl celé národy od Božího domu jako právě ti, kdo byli ustanoveni za Boží kněze a proroky, to jest za strážné. Ti se totiž proměnili v záludné osidlo a stali se pohorše- ním pro všechny lidi.“ Tak v 24, kvestii 3., Transferunt. V oddíle, který jsme už uvedli z Barucha, sama církev potvrdila, že příčinou rozštěpení, rozvratu a odboje v církvi je to, že „se uchýlili od Božího zákona“, že si jej totiž nechtějí osvojit, nechtějí mu rozumět, nechtějí mu vyučovat lid, ani jej skutkem plnit. Více se učí a vyučují lidským tradicím, více je zachovávají a více si jich váží než svrchovaně významného zákona našeho Boha. Proto vám může Spasitel přivolávat ono slovo z 15. kapitoly Matouše (v. 6—9): „Zrušili jste Boží příkaz pro svou tradici. Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš: Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne vzdáleno; marně mě uctívají vyučujíce naukám a pří- kazům lidským.“ Proto praví církev na naznačeném mí- stě u Barucha: „Nepoznali nic z jeho spravedlnosti a nedali se cestou Božích příkazů. Spravedlnost Boží a jeho zákona je svornost, po- kora, dobrovolná chudoba, čistota, trpělivost a účinné kázání evangelia. Pokud jde o první znak spravedlnosti, 51
proti mně.“ Těmito slovy Bernard jasně ukazuje na pokrytectví, ctižádost, lakotu, chamtivost, pýchu a ne- vázanost synů církve, kteří především svým pokrytec- tvím rozvracejí mír jako její úhlavní nepřátelé. Svatý Bernard proto praví ještě i jinde: „Zpupnost duchovních uvádí ve zmatek a zatěžuje církev všude po světě... Cizí zajisté prací se obohacují duchovní, bezplatně pohlcují plody země a jejich nepravost se nadula jako vypasený břich. A blažený Jeroným říká: „Při studiu starých dějin jsem zjistil, že nikdo tak nerozštěpil církev a neodvedl celé národy od Božího domu jako právě ti, kdo byli ustanoveni za Boží kněze a proroky, to jest za strážné. Ti se totiž proměnili v záludné osidlo a stali se pohorše- ním pro všechny lidi.“ Tak v 24, kvestii 3., Transferunt. V oddíle, který jsme už uvedli z Barucha, sama církev potvrdila, že příčinou rozštěpení, rozvratu a odboje v církvi je to, že „se uchýlili od Božího zákona“, že si jej totiž nechtějí osvojit, nechtějí mu rozumět, nechtějí mu vyučovat lid, ani jej skutkem plnit. Více se učí a vyučují lidským tradicím, více je zachovávají a více si jich váží než svrchovaně významného zákona našeho Boha. Proto vám může Spasitel přivolávat ono slovo z 15. kapitoly Matouše (v. 6—9): „Zrušili jste Boží příkaz pro svou tradici. Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš: Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne vzdáleno; marně mě uctívají vyučujíce naukám a pří- kazům lidským.“ Proto praví církev na naznačeném mí- stě u Barucha: „Nepoznali nic z jeho spravedlnosti a nedali se cestou Božích příkazů. Spravedlnost Boží a jeho zákona je svornost, po- kora, dobrovolná chudoba, čistota, trpělivost a účinné kázání evangelia. Pokud jde o první znak spravedlnosti, 51
Strana 52
405 410 415 iusticie, dicit rex pacificus Mat. 5°: „Dico vobis non resistere malo, sed si quis te percusserit in dextram maxillam tuam, prebe ei et alteram, et ei, qui vult tecum in iudicio contendere et tunicam tuam tollere, dimitte ei et palium.“ Et vas eleccionis Paulus sequens Cristum regem suum pacificum, dicit 1° Cor. 11°; „Si quis videtur contenciosus esse, nos talem consuetu- dinem non habemus, neque ecclesia Dei.“ O, Cristi Apostole et doctor ecclesie, quis nunc Petri vel tuus vicarius diceret, ut tu, veraciter illa verba, cum nos clerici contencionis in ecclesia habemus consuetudinem, teste magistra omnium experiencia! Quot exorta sunt a dotacionis tempore scismata? Quot milia homi- num ex contencione pro episcopatibus sunt dampna- biliter interempta? Unde altrinseca et horrenda crucis ereccio in cristicolas? Unde tocius ecclesie turbacio et spoliacio? Revera, ut ait Bernhardus, ab ambicione filiorum ecclesie hec descendunt. 400 420 425 Nam libro tercio ad papam Eugenium loquens de appellacionibus et contencionibus clericorum, dicit: „Ambicio in ecclesia per te regnare mollitur“. Unde libro primo sic papam alloquitur: „Tu quoque dic, queso, ubi umquam sis liber? Ubi tutus? Ubi tuus? Ubique strepitus, ubique tumultus, ubique iugum tue servitutis te premit. Nec michi reponas nunc Apostoli vocem, qua ait: Cum essem liber ex omnibus, omnium me servum feci. Longe est istud a te. Numquid hac servitute ille hominibus inserviebat in aquisicione turpis questus? Numquid ad eum confluebant de toto orbe ambiciosi, avari, simoniaci, sacrilegi, concubinarii, incestuosi et queque huiusmodi monstruosa genera hominum, ut ipsius apostolica auctoritate vel obtine- 430 52
405 410 415 iusticie, dicit rex pacificus Mat. 5°: „Dico vobis non resistere malo, sed si quis te percusserit in dextram maxillam tuam, prebe ei et alteram, et ei, qui vult tecum in iudicio contendere et tunicam tuam tollere, dimitte ei et palium.“ Et vas eleccionis Paulus sequens Cristum regem suum pacificum, dicit 1° Cor. 11°; „Si quis videtur contenciosus esse, nos talem consuetu- dinem non habemus, neque ecclesia Dei.“ O, Cristi Apostole et doctor ecclesie, quis nunc Petri vel tuus vicarius diceret, ut tu, veraciter illa verba, cum nos clerici contencionis in ecclesia habemus consuetudinem, teste magistra omnium experiencia! Quot exorta sunt a dotacionis tempore scismata? Quot milia homi- num ex contencione pro episcopatibus sunt dampna- biliter interempta? Unde altrinseca et horrenda crucis ereccio in cristicolas? Unde tocius ecclesie turbacio et spoliacio? Revera, ut ait Bernhardus, ab ambicione filiorum ecclesie hec descendunt. 400 420 425 Nam libro tercio ad papam Eugenium loquens de appellacionibus et contencionibus clericorum, dicit: „Ambicio in ecclesia per te regnare mollitur“. Unde libro primo sic papam alloquitur: „Tu quoque dic, queso, ubi umquam sis liber? Ubi tutus? Ubi tuus? Ubique strepitus, ubique tumultus, ubique iugum tue servitutis te premit. Nec michi reponas nunc Apostoli vocem, qua ait: Cum essem liber ex omnibus, omnium me servum feci. Longe est istud a te. Numquid hac servitute ille hominibus inserviebat in aquisicione turpis questus? Numquid ad eum confluebant de toto orbe ambiciosi, avari, simoniaci, sacrilegi, concubinarii, incestuosi et queque huiusmodi monstruosa genera hominum, ut ipsius apostolica auctoritate vel obtine- 430 52
Strana 53
prohlašuje mírumilovný král v 5. kapitole Matoušově (v. 39—40): „Pravím vám: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou, a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti košili, nech i svůj plášť.“ A Pavel, vyvolený nástroj, píše v 1. epištole Korintským 11 (v. 16), následuje v tom Krista, svého mírumilovného krále: „Má-li někdo zalíbení ve " sporech, my ani církev Boží takový zvyk nemáme.“ Ach, ty Kristův apoštole a učiteli církve! Který z ná- městků Petrových anebo tvých by dnes mohl po pravdě opakovat tvá slova? Vždyť my duchovní jsme si doko- nale zvykli na spory v církvi, jak o tom svědčí zkušenost pro všechny poučná! Co jenom rozkolů vzniklo od času obdarování církve! Co lidí, celé tisíce, bylo hanebně povražděno v zápasech o biskupské stolce! Odkud se vzalo opakované a hrůzné vyzdvižení kříže proti křesťanům? Odkud rozvrat a vykrádání celé církve? Vpravdě všecko to pochází, jak praví Bernard, ze ctižá- dostivosti synů církve. Neboť v třetí knize věnované papeži Eugenovi říká v souvislosti se soudními spory a sváry duchovenstva: „Tebou se v církvi ujímá vlády ctižádostivost.“ Proto už v první knize se obrací na papeže slovy: „Řekni mi, prosím, sám, kdy jsi vůbec svobodný, kdy bezpečný, kdy jsi sám svůj? Všude kolem tebe chřestí zbraně a bou- ří se lid, všude na tebe doléhá jho tvého zotročení. A nemysli si, že teď snad proti mně uvedeš Apoštolův výrok: Ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech. K tomu máš velice daleko. Což chtěl Apoštol tímto svým otročením posluhovat lidem, aby nabývali mrzkého zisku? Což se k němu z celého světa sbíhali ctižádostivci, lakomci, svatokupci, rouhači, kuběnáři, krvesmilníci a všichni lidé tohoto obludného 53
prohlašuje mírumilovný král v 5. kapitole Matoušově (v. 39—40): „Pravím vám: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou, a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti košili, nech i svůj plášť.“ A Pavel, vyvolený nástroj, píše v 1. epištole Korintským 11 (v. 16), následuje v tom Krista, svého mírumilovného krále: „Má-li někdo zalíbení ve " sporech, my ani církev Boží takový zvyk nemáme.“ Ach, ty Kristův apoštole a učiteli církve! Který z ná- městků Petrových anebo tvých by dnes mohl po pravdě opakovat tvá slova? Vždyť my duchovní jsme si doko- nale zvykli na spory v církvi, jak o tom svědčí zkušenost pro všechny poučná! Co jenom rozkolů vzniklo od času obdarování církve! Co lidí, celé tisíce, bylo hanebně povražděno v zápasech o biskupské stolce! Odkud se vzalo opakované a hrůzné vyzdvižení kříže proti křesťanům? Odkud rozvrat a vykrádání celé církve? Vpravdě všecko to pochází, jak praví Bernard, ze ctižá- dostivosti synů církve. Neboť v třetí knize věnované papeži Eugenovi říká v souvislosti se soudními spory a sváry duchovenstva: „Tebou se v církvi ujímá vlády ctižádostivost.“ Proto už v první knize se obrací na papeže slovy: „Řekni mi, prosím, sám, kdy jsi vůbec svobodný, kdy bezpečný, kdy jsi sám svůj? Všude kolem tebe chřestí zbraně a bou- ří se lid, všude na tebe doléhá jho tvého zotročení. A nemysli si, že teď snad proti mně uvedeš Apoštolův výrok: Ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech. K tomu máš velice daleko. Což chtěl Apoštol tímto svým otročením posluhovat lidem, aby nabývali mrzkého zisku? Což se k němu z celého světa sbíhali ctižádostivci, lakomci, svatokupci, rouhači, kuběnáři, krvesmilníci a všichni lidé tohoto obludného 53
Strana 54
435 440 445 rent honores ecclesiasticos, vel retinerent?“ Et post de contencione clericorum dicit ad propositum: „Quid servilius indigniusque presertim summo pontifici quam, non dico omni die, sed pene omni hora insudare talibus rebus et pro talibus? Denique quando oramus? quando docemus populos? quando edificamus ecclesiam? quan- do meditamur in lege? Et quidem cottidie perstrepunt in palacio leges, sed Iustiniani, non Domini. Iustene eciam istud? Tu videris. Nam certe lex Domini inma- culata convertens animas. Hee autem non tam leges quam lites sunt et cavillaciones subvertentes iudicium. Tu ergo, pastor et episcope animarum, qua mente, obsecro, sustines coram te semper silere illam, garrire istas? Fallor, si non tibi movet scrupulum perversitas hec. Puto, quod interdum conpellat clamare cum Prop- heta: Narraverunt michi iniqui fabulaciones, sed non ut lex tua.“ Hec sanctus Bernhardus. Et patet, quomodo concordia et pax a filiis ecclesie sunt culpabiliter dere- licte. 455 Secunda iusticia legis Dei, ut dixi, est humilitas, quam opere prius et verbo post discipulos docuit Domi- nus, Mat. 11° dicens: „Discite a me, quia mitis sum et humilis corde.“ Sed, heu, proscripta est a filiis ecclesie hec iusticia et prevaluit superbia, et precipue in spiri- tualibus, qui debent exemplum esse aliis humilitatis. Unde dicit beatus Gregorius in Registro: „Veritas predi- xit: Pestilencia et gladius per mundum sevit, gentes insurgunt, terre concutitur orbis cum habitatoribus suis, terra deficiente solvuntur. Omnia, que predicta sunt, fiunt. Rex superbie prope est, et quod dici nephas est, 450 460 54
435 440 445 rent honores ecclesiasticos, vel retinerent?“ Et post de contencione clericorum dicit ad propositum: „Quid servilius indigniusque presertim summo pontifici quam, non dico omni die, sed pene omni hora insudare talibus rebus et pro talibus? Denique quando oramus? quando docemus populos? quando edificamus ecclesiam? quan- do meditamur in lege? Et quidem cottidie perstrepunt in palacio leges, sed Iustiniani, non Domini. Iustene eciam istud? Tu videris. Nam certe lex Domini inma- culata convertens animas. Hee autem non tam leges quam lites sunt et cavillaciones subvertentes iudicium. Tu ergo, pastor et episcope animarum, qua mente, obsecro, sustines coram te semper silere illam, garrire istas? Fallor, si non tibi movet scrupulum perversitas hec. Puto, quod interdum conpellat clamare cum Prop- heta: Narraverunt michi iniqui fabulaciones, sed non ut lex tua.“ Hec sanctus Bernhardus. Et patet, quomodo concordia et pax a filiis ecclesie sunt culpabiliter dere- licte. 455 Secunda iusticia legis Dei, ut dixi, est humilitas, quam opere prius et verbo post discipulos docuit Domi- nus, Mat. 11° dicens: „Discite a me, quia mitis sum et humilis corde.“ Sed, heu, proscripta est a filiis ecclesie hec iusticia et prevaluit superbia, et precipue in spiri- tualibus, qui debent exemplum esse aliis humilitatis. Unde dicit beatus Gregorius in Registro: „Veritas predi- xit: Pestilencia et gladius per mundum sevit, gentes insurgunt, terre concutitur orbis cum habitatoribus suis, terra deficiente solvuntur. Omnia, que predicta sunt, fiunt. Rex superbie prope est, et quod dici nephas est, 450 460 54
Strana 55
druhu, aby jim svou apoštolskou autoritou dopomohl k církevním hodnostem nebo jim je zajistil?“ A o sváru mezi duchovními připomíná dále: „Je nějaká práce otročtější a zvláště nejvyššího velekněze méně důstojná než se lopotit — a to ne v každý den, nýbrž bezmála v každou hodinu — s takovými věcmi a pro takové lidi? Kdy se potom modlíme, kdy učíme národy, kdy budu- jeme církev, kdy přemýšlíme v zákoně? Vždyť dnes a denně se palác hlučně ozývá citováním zákonů, jenže Justiniánových, nikoli Hospodinových! Zda se i toto děje právem, posuď sám. Vždyť zákon Hospodinův je neposkvrněný a obrací duše (Žalm 18,8), kdežto tyhle zákony jsou spíše záhony svárů a chytráctví, jež podvra- cejí soud. Ty však, pastýři a biskupe duší, poslyš, jak to, že vůbec strpíš, aby Boží zákon před tebou musel stále jen mlčet, zatímco se tyhle zákony halasně rozkřikují? Musel bych se moc mýlit, kdyby se tě tato zvrácenost nebyla ani trochu dotkla. Myslím si naopak, že tě co chvíli nutí volat s prorokem: Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podlé tvého zákona (Žalm 118,85).“ Tak svatý Bernard. Je zřejmé, jak trestuhodně opustili synové církve svornost i mír. Druhý znak spravedlnosti Božího zákona je, jak jsem uvedl, pokora, které Pán učil své učedníky nejprve skutkem a potom slovem, když u Matouše v 11. kapi- tole pravil (v. 29): „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Avšak běda, synové církve dali tuto spravedlnost do klatby, takže pýcha ovládla pole, a to zvláště u duchovních, kteří mají být pro ostatní příkla- dem pokory. Proto říká blažený Rehoř ve svém Listáři: „Pravda předpověděla: Mor a meč zuří na světě, národy povstávají proti sobě, zemětřesení zachvacuje svět i s je- ho obyvateli, a s mizející zemí hynou. Uskutečňuje se 55
druhu, aby jim svou apoštolskou autoritou dopomohl k církevním hodnostem nebo jim je zajistil?“ A o sváru mezi duchovními připomíná dále: „Je nějaká práce otročtější a zvláště nejvyššího velekněze méně důstojná než se lopotit — a to ne v každý den, nýbrž bezmála v každou hodinu — s takovými věcmi a pro takové lidi? Kdy se potom modlíme, kdy učíme národy, kdy budu- jeme církev, kdy přemýšlíme v zákoně? Vždyť dnes a denně se palác hlučně ozývá citováním zákonů, jenže Justiniánových, nikoli Hospodinových! Zda se i toto děje právem, posuď sám. Vždyť zákon Hospodinův je neposkvrněný a obrací duše (Žalm 18,8), kdežto tyhle zákony jsou spíše záhony svárů a chytráctví, jež podvra- cejí soud. Ty však, pastýři a biskupe duší, poslyš, jak to, že vůbec strpíš, aby Boží zákon před tebou musel stále jen mlčet, zatímco se tyhle zákony halasně rozkřikují? Musel bych se moc mýlit, kdyby se tě tato zvrácenost nebyla ani trochu dotkla. Myslím si naopak, že tě co chvíli nutí volat s prorokem: Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podlé tvého zákona (Žalm 118,85).“ Tak svatý Bernard. Je zřejmé, jak trestuhodně opustili synové církve svornost i mír. Druhý znak spravedlnosti Božího zákona je, jak jsem uvedl, pokora, které Pán učil své učedníky nejprve skutkem a potom slovem, když u Matouše v 11. kapi- tole pravil (v. 29): „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Avšak běda, synové církve dali tuto spravedlnost do klatby, takže pýcha ovládla pole, a to zvláště u duchovních, kteří mají být pro ostatní příkla- dem pokory. Proto říká blažený Rehoř ve svém Listáři: „Pravda předpověděla: Mor a meč zuří na světě, národy povstávají proti sobě, zemětřesení zachvacuje svět i s je- ho obyvateli, a s mizející zemí hynou. Uskutečňuje se 55
Strana 56
sacerdotum ei preparatur exercitus, quia cervici mili- tant elacionis, qui positi fuerant, ut ducatum preberent humilitatis.“ Hec Gregorius papa sanctus. 470 475 480 485 Quomodo autem militant cervici elacionis, per 465 beatum Bernhardum dictum est superius, qui eciam ad Eugenium papam in IV° libro sic loquitur: „Queso, sustine paulisper et supporta me, ymmo da veniam non tam temere quam timide hec loquenti: Emulor enim te emulacione bona, et utinam tam vehementi quam utili. Scio, ubi habitas; increduli et subversores sunt tecum. Lupi, non oves sunt. Talium tamen tu pastor! Utilis consideracio, qua forte inveneris, quomodo, si fieri possit, convertas eos, ne ipsi subvertant te. Quid diffidimus posse reverti in oves e quibus verti in lupos potuerunt? Hic non parco tibi, ut parcat Deus. Pastorem te huic populo certe aut nega, aut exhibe. Non nega- bis, ne cuius sedem tenes, te neget heredem. Petrus hic est, qui nescitur processisse aliquando vel gemmis orna- tus, vel sericis, non tectus auro, non vectus equo albo, nec stipatus milite, nec circumstrepentibus septus ministris. Absque hiis satis tamen credidit posse impleri salutare mandatum: Si amas, pasce oves meas. In hiis successisti non Petro, sed Constantino.“ Hec sanctus Bernhardus. Et aliorum clericorum vestium superbiam libro III° sic perstringit: „Quid sibi vult, quod clerici aliud esse, aliud videri volunt? Id quidem minus castum, minus sincerum. Nempe habitu milites, questu clericos, actu neutrum exhibent. Nam neque pugnant ut milites, neque ut clerici ewangelisant. Cuius ordinis sunt? Cum utriusque esse cupiunt, utrumque deserunt, utrumque confundunt. Unusquisque in ordine suo, inquit, re- 490 56
sacerdotum ei preparatur exercitus, quia cervici mili- tant elacionis, qui positi fuerant, ut ducatum preberent humilitatis.“ Hec Gregorius papa sanctus. 470 475 480 485 Quomodo autem militant cervici elacionis, per 465 beatum Bernhardum dictum est superius, qui eciam ad Eugenium papam in IV° libro sic loquitur: „Queso, sustine paulisper et supporta me, ymmo da veniam non tam temere quam timide hec loquenti: Emulor enim te emulacione bona, et utinam tam vehementi quam utili. Scio, ubi habitas; increduli et subversores sunt tecum. Lupi, non oves sunt. Talium tamen tu pastor! Utilis consideracio, qua forte inveneris, quomodo, si fieri possit, convertas eos, ne ipsi subvertant te. Quid diffidimus posse reverti in oves e quibus verti in lupos potuerunt? Hic non parco tibi, ut parcat Deus. Pastorem te huic populo certe aut nega, aut exhibe. Non nega- bis, ne cuius sedem tenes, te neget heredem. Petrus hic est, qui nescitur processisse aliquando vel gemmis orna- tus, vel sericis, non tectus auro, non vectus equo albo, nec stipatus milite, nec circumstrepentibus septus ministris. Absque hiis satis tamen credidit posse impleri salutare mandatum: Si amas, pasce oves meas. In hiis successisti non Petro, sed Constantino.“ Hec sanctus Bernhardus. Et aliorum clericorum vestium superbiam libro III° sic perstringit: „Quid sibi vult, quod clerici aliud esse, aliud videri volunt? Id quidem minus castum, minus sincerum. Nempe habitu milites, questu clericos, actu neutrum exhibent. Nam neque pugnant ut milites, neque ut clerici ewangelisant. Cuius ordinis sunt? Cum utriusque esse cupiunt, utrumque deserunt, utrumque confundunt. Unusquisque in ordine suo, inquit, re- 490 56
Strana 57
vše, co bylo předpověděno. Král pýchy se přiblí- žil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohoto- vosti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou " právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře.“ Tak svatý papež Rehoř. O tom, jak se rvou o nejvyšší místa, jsme pověděli shora slovy blaženého Bernarda, jenž ve čtvrté knize, připsané papeži Eugenovi, říká také toto: „Prosím tě, věnuj mi ještě chvíli, trpělivě mě vyslyš a dej na má slova, která neříkám jen tak, nýbrž spíše s ostychem. Vždyť na tebe naléhám s oprávněnou naléhavostí a přál bych si, aby byla právě tak účinná jako prospěšná. Vím, kde pobýváš; nevěrci a podvratníci jsou s tebou. Jsou to vlci, ne ovce. Takových lidí jsi přece pastýřem! Věru prospěšná úvaha, jestliže se ti snad podaří objevit, jak bys je mohl obrátit, aby oni nepodvrátili tebe. Proč by- chom neměli důvěřovat, že se mohou znovu stát ovcemi ti, kdo se z ovcí stali vlky? V té věci ti neodpustím nic, aby ti mohl odpustit Bůh. Buď se tomuto lidu prokaž, že jsi pastýř, nebo to popři. Nebudeš to moci popřít, aniž zároveň popřeš, že jsi dědicem toho, jehož místo zaujímáš. O Petrovi nevíme, že by se byl kdy procházel ozdoben drahokamy a v hedvábí, ani že se oblékal do zlata nebo jezdil na bílém koni nebo byl provázen stráží či hemžícím se služebnictvem. A přece věřil, že i bez těchto věcí může dostatečně plnit spasitelné přiká- zání: Miluješ-li mne, pas mé ovce. V těchto věcech ses stal nástupcem nikoli Petra, nýbrž Konstantina.“ Tak svatý Bernard. A jiným duchovním vytýká v třetí knize téhož spisu pyšný oděv slovy: „K čemu to je, že du- chovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát? Vždyť je to zcela nepoctivé, zcela neupřímné. Svým vystupováním vypadají jako vojáci, povoláním jako 57
vše, co bylo předpověděno. Král pýchy se přiblí- žil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohoto- vosti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou " právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře.“ Tak svatý papež Rehoř. O tom, jak se rvou o nejvyšší místa, jsme pověděli shora slovy blaženého Bernarda, jenž ve čtvrté knize, připsané papeži Eugenovi, říká také toto: „Prosím tě, věnuj mi ještě chvíli, trpělivě mě vyslyš a dej na má slova, která neříkám jen tak, nýbrž spíše s ostychem. Vždyť na tebe naléhám s oprávněnou naléhavostí a přál bych si, aby byla právě tak účinná jako prospěšná. Vím, kde pobýváš; nevěrci a podvratníci jsou s tebou. Jsou to vlci, ne ovce. Takových lidí jsi přece pastýřem! Věru prospěšná úvaha, jestliže se ti snad podaří objevit, jak bys je mohl obrátit, aby oni nepodvrátili tebe. Proč by- chom neměli důvěřovat, že se mohou znovu stát ovcemi ti, kdo se z ovcí stali vlky? V té věci ti neodpustím nic, aby ti mohl odpustit Bůh. Buď se tomuto lidu prokaž, že jsi pastýř, nebo to popři. Nebudeš to moci popřít, aniž zároveň popřeš, že jsi dědicem toho, jehož místo zaujímáš. O Petrovi nevíme, že by se byl kdy procházel ozdoben drahokamy a v hedvábí, ani že se oblékal do zlata nebo jezdil na bílém koni nebo byl provázen stráží či hemžícím se služebnictvem. A přece věřil, že i bez těchto věcí může dostatečně plnit spasitelné přiká- zání: Miluješ-li mne, pas mé ovce. V těchto věcech ses stal nástupcem nikoli Petra, nýbrž Konstantina.“ Tak svatý Bernard. A jiným duchovním vytýká v třetí knize téhož spisu pyšný oděv slovy: „K čemu to je, že du- chovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát? Vždyť je to zcela nepoctivé, zcela neupřímné. Svým vystupováním vypadají jako vojáci, povoláním jako 57
Strana 58
495 surget. Isti in quo? An qui sine ordine peccaverunt, sine ordine peribunt? Aut si summe sapiens Deus ve- raciter creditur, a summo usque deorsum nichil inordi- natum relinquere, vereor non alibi ordinandos quam ubi nullus ordo, sed sempiternus horror inhabitat. O, mi- seram sponsam, talibus creditam paranymphis, qui assignata cultui eius proprio retinere questui non veren- tur! Non amici profecto sponsi, sed emuli sunt.“ Hec Bernhardus. 500 505 510 515 Quomodo autem superbiunt clerici a supremo ad infimum, adorari cupientes ut dii, prochdolor, ocularis monstrat cottidiana conversacio. Ubi est Petrus, humi- lis Cristi vicarius, qui Cornelium gentilem coram se procidere inhibuit? Nam habetur Act. 10°, quod Petrus ad vocacionem Cornelii per nunccios factam Cesaream venit, et ibi dicitur. „Et factum est, cum introisset Petrus, obvius venit ei Cornelius et procidens ad pedes eius adoravit. Petrus vero elevavit eum, dicens: Surge, et ego ipse homo sum.“ Unde istud pensavit sanctus et humilis papa Gregorius, ideo 21° Moralium prelatos ad humilitatem volens reducere, dicit: „Hinc est, quod primus ecclesie pastor, cum adorante se Cornelio supra se videtur sibi honorem oblatum, ad equalitatem condicionis sue recurrit, dicens: Surge, et ego ipse homo sum. Quis enim nesciat, quod homo conditori suo debeat et non homini prosterni?“ Hec Gregorius. Cuius sanctam sentenciam cum Petri facto eciam minores 58
495 surget. Isti in quo? An qui sine ordine peccaverunt, sine ordine peribunt? Aut si summe sapiens Deus ve- raciter creditur, a summo usque deorsum nichil inordi- natum relinquere, vereor non alibi ordinandos quam ubi nullus ordo, sed sempiternus horror inhabitat. O, mi- seram sponsam, talibus creditam paranymphis, qui assignata cultui eius proprio retinere questui non veren- tur! Non amici profecto sponsi, sed emuli sunt.“ Hec Bernhardus. 500 505 510 515 Quomodo autem superbiunt clerici a supremo ad infimum, adorari cupientes ut dii, prochdolor, ocularis monstrat cottidiana conversacio. Ubi est Petrus, humi- lis Cristi vicarius, qui Cornelium gentilem coram se procidere inhibuit? Nam habetur Act. 10°, quod Petrus ad vocacionem Cornelii per nunccios factam Cesaream venit, et ibi dicitur. „Et factum est, cum introisset Petrus, obvius venit ei Cornelius et procidens ad pedes eius adoravit. Petrus vero elevavit eum, dicens: Surge, et ego ipse homo sum.“ Unde istud pensavit sanctus et humilis papa Gregorius, ideo 21° Moralium prelatos ad humilitatem volens reducere, dicit: „Hinc est, quod primus ecclesie pastor, cum adorante se Cornelio supra se videtur sibi honorem oblatum, ad equalitatem condicionis sue recurrit, dicens: Surge, et ego ipse homo sum. Quis enim nesciat, quod homo conditori suo debeat et non homini prosterni?“ Hec Gregorius. Cuius sanctam sentenciam cum Petri facto eciam minores 58
Strana 59
duchovní, avšak činem neprokazují ani jedno, ani druhé, neboť nebojují ani jako vojáci, ani nezvěstují evangelium jako duchovní. K jakému stavu nebo řádu tedy patří? Chtějíce patřit k oběma, oba zrazují, oba rozvracejí. Každý ovšem vstane podle svého řádu, říká apoštol. Podle jakého však vstanou tito? Což ti, kdo zhřešili mimo řád, zahynou mimo řád? Ba, věříme-li opravdově, že svrchovaně moudrý Bůh neponechává od shora až dolů nic, co by nebylo zařazeno do pevného řádu, bojím se, že budou zařazeni právě tam, kde ne- vládne žádný řád, nýbrž odvěká hrůza. Jak ubohá je nevěsta, svěřená takovým dohazovačům, kteří se nesty- dí zištně pro sebe zadržet to, co jí bylo dáno do výba- vy! To věru nejsou přátelé nevěsty, ale lidé, kteří jí nepřejí.“ Tak Bernard. Avšak jak velice zpupně si vedou duchovní od nejvyššího po nejnižšího, když dychtí po tom, aby byli uctíváni jako bohové, to pohříchu přímo bije do očí v každodenním styku s nimi. Kam se poděl Petr, ten pokorný náměstek Kristův, který zabránil pohanu Korneliovi, aby mu klečel u nohou? Čteme zajisté v 10. kapitole Skutků (v.25—26), že Petr na Korneliovu výzvu, sdělenou prostřednictvím poslů, přišel do Césare- je. „I stalo se, když vcházel Petr, vyšel mu Kornelius vstříc a padl mu k nohám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ Toto tedy rozvážil svatý a pokorný papež Řehoř a proto, chtěje přimět preláty k pokoře, říká v 21. kapitole svého spisu Moralia: „To je důvod, proč první pastýř církve, když se mu zdálo, že pocta, kterou mu vzdává Kornelius, přesahuje dovolenou míru, hned upozorňuje na rovnost svého postavení slovy: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Každý přece ví, že člověk se má kořit své- 59
duchovní, avšak činem neprokazují ani jedno, ani druhé, neboť nebojují ani jako vojáci, ani nezvěstují evangelium jako duchovní. K jakému stavu nebo řádu tedy patří? Chtějíce patřit k oběma, oba zrazují, oba rozvracejí. Každý ovšem vstane podle svého řádu, říká apoštol. Podle jakého však vstanou tito? Což ti, kdo zhřešili mimo řád, zahynou mimo řád? Ba, věříme-li opravdově, že svrchovaně moudrý Bůh neponechává od shora až dolů nic, co by nebylo zařazeno do pevného řádu, bojím se, že budou zařazeni právě tam, kde ne- vládne žádný řád, nýbrž odvěká hrůza. Jak ubohá je nevěsta, svěřená takovým dohazovačům, kteří se nesty- dí zištně pro sebe zadržet to, co jí bylo dáno do výba- vy! To věru nejsou přátelé nevěsty, ale lidé, kteří jí nepřejí.“ Tak Bernard. Avšak jak velice zpupně si vedou duchovní od nejvyššího po nejnižšího, když dychtí po tom, aby byli uctíváni jako bohové, to pohříchu přímo bije do očí v každodenním styku s nimi. Kam se poděl Petr, ten pokorný náměstek Kristův, který zabránil pohanu Korneliovi, aby mu klečel u nohou? Čteme zajisté v 10. kapitole Skutků (v.25—26), že Petr na Korneliovu výzvu, sdělenou prostřednictvím poslů, přišel do Césare- je. „I stalo se, když vcházel Petr, vyšel mu Kornelius vstříc a padl mu k nohám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ Toto tedy rozvážil svatý a pokorný papež Řehoř a proto, chtěje přimět preláty k pokoře, říká v 21. kapitole svého spisu Moralia: „To je důvod, proč první pastýř církve, když se mu zdálo, že pocta, kterou mu vzdává Kornelius, přesahuje dovolenou míru, hned upozorňuje na rovnost svého postavení slovy: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Každý přece ví, že člověk se má kořit své- 59
Strana 60
525 530 535 prelati et clerici abiciunt, qui coram maioribus ex adu- lacione et zelo avaricie se prosternunt. O, utinam adver- terent humilis Mardochei Scripturam dicentis Hester 13° ad Deum, qui debetur adoracio: „Scis, quia non pro superbia et contumelia et aliqua glorie cupiditate hec fecerim, ut non adoraverim Aman superbissimum, sed timui, ne honorem Dei mei transferrem ad hominem et ne quemquam adorarem, excepto Deo meo.“ Ecce, sic precavens et docens adoracionem esse hominis illicitam, Mardocheus devotus et humilis meruit sibi honorem et fuit causa salvacionis in vita populi Isra- helitici, qui ad interempcionem fuerat condempnatus. Quo contra Aman superbissimus adorari cupiens ab hominibus, factus confusus patibulo, quod Mardocheo paraverat, est appensus. Caveant ergo superbi episcopi, prelati et clerici, ne propter superbiam cum Aman superbissimo dampnabiliter suspendantur. Nam turbant Cristi ecclesiam, humilitatem lesu Cristi Domini postergantes. Et tantum dixerim de secunda iusticia legis Dei. 520 540 545 Tercia iusticia legis Dei est paupertas benivola, quam Cristus rex regum, dives in omnes, pacienter sustinuit et ipsam suis iniunxit discipulis. Sustinuit paupertatem, ut veritatem libere predicaret, ut nobis per eam divicias celestis patrie acquireret et, ut exem- plum in ipsa suis daret vicariis, iniuxit discipulis Mat. 10° dicens: „Nolite possidere aurum et argentum,“ ne occupati terrenis diviciis, predicacionem verbi Dei omitterent. Unde et ipsi Act. 6° dixerunt: „Non est equum nos relinquere verbum Dei, et ministrare men- 60
525 530 535 prelati et clerici abiciunt, qui coram maioribus ex adu- lacione et zelo avaricie se prosternunt. O, utinam adver- terent humilis Mardochei Scripturam dicentis Hester 13° ad Deum, qui debetur adoracio: „Scis, quia non pro superbia et contumelia et aliqua glorie cupiditate hec fecerim, ut non adoraverim Aman superbissimum, sed timui, ne honorem Dei mei transferrem ad hominem et ne quemquam adorarem, excepto Deo meo.“ Ecce, sic precavens et docens adoracionem esse hominis illicitam, Mardocheus devotus et humilis meruit sibi honorem et fuit causa salvacionis in vita populi Isra- helitici, qui ad interempcionem fuerat condempnatus. Quo contra Aman superbissimus adorari cupiens ab hominibus, factus confusus patibulo, quod Mardocheo paraverat, est appensus. Caveant ergo superbi episcopi, prelati et clerici, ne propter superbiam cum Aman superbissimo dampnabiliter suspendantur. Nam turbant Cristi ecclesiam, humilitatem lesu Cristi Domini postergantes. Et tantum dixerim de secunda iusticia legis Dei. 520 540 545 Tercia iusticia legis Dei est paupertas benivola, quam Cristus rex regum, dives in omnes, pacienter sustinuit et ipsam suis iniunxit discipulis. Sustinuit paupertatem, ut veritatem libere predicaret, ut nobis per eam divicias celestis patrie acquireret et, ut exem- plum in ipsa suis daret vicariis, iniuxit discipulis Mat. 10° dicens: „Nolite possidere aurum et argentum,“ ne occupati terrenis diviciis, predicacionem verbi Dei omitterent. Unde et ipsi Act. 6° dixerunt: „Non est equum nos relinquere verbum Dei, et ministrare men- 60
Strana 61
mu stvořiteli a nikoli člověku!“ Tak Rehoř. Jeho svatý názor spolu s Petrovým jednáním zavrhují už i nižší preláti a duchovní, kteří se svým nadřízeným koří z pochlebenství a zištné lakoty. Kéž by už vzali vážně Písmo, v němž pokorný Mardocheus v 13. kapitole knihy Ester vzdává Bohu povinnou úctu slovy (v. 12 a 14): „Ty víš, že jsem nikoli z pýchy, ani na potupu, ani z nějaké žádostivosti po slávě odmítl klanět se pyšnému Amanovi..., ale že jsem se bál, abych ne- přenesl na člověka čest, která patří mému Bohu, a abych se nikomu neklaněl, leč svému Bohu.“ Hle, právě pro tuto výstrahu a poučení, že není dovoleno klanět se člověku, patří zbožnému a pokornému Mardocheovi čest, neboť přispěl v tomto životě k záchraně izraelského lidu ten, kdo byl již odsouzen k smrti. Kdežto naopak pyšný Aman, který bažil po tom, aby se mu lidé kořili, hanebně skončil oběšen na šibenici, kterou přichystal pro Mardochea. Ať si tedy zpupní biskupové, preláti a duchovní dají pozor, aby neviseli pro svou pýchu, prokleti spolu s pyšným Amanem! Vždyť rozvracejí Kristovu církev, obracejí-li se zády k pokoře Pána Ježíše Krista. A to jsem chtěl říci o druhém znaku spravedl- nosti Božího zákona. Třetím znakem spravedlnosti Božího zákona je dobrovolná chudoba, kterou Kristus, král králů nad všechny nejbohatší, na sebe trpělivě vzal a svým učedníkům přímo uložil. Vzal na sebe chudobu, aby mohl pravdu svobodně kázat a aby nám její službou získal bohatství nebeské vlasti; a aby ji učinil pro své náměstky příkladem, uložil učedníkům v 10. kapitole Matoušově (v.9): „Nemějte zlato ani stříbro“ — to proto, aby zaujati pozemským bohatstvím, neupustili od kázání Božího slova. Proto i sami učedníci podle 61
mu stvořiteli a nikoli člověku!“ Tak Rehoř. Jeho svatý názor spolu s Petrovým jednáním zavrhují už i nižší preláti a duchovní, kteří se svým nadřízeným koří z pochlebenství a zištné lakoty. Kéž by už vzali vážně Písmo, v němž pokorný Mardocheus v 13. kapitole knihy Ester vzdává Bohu povinnou úctu slovy (v. 12 a 14): „Ty víš, že jsem nikoli z pýchy, ani na potupu, ani z nějaké žádostivosti po slávě odmítl klanět se pyšnému Amanovi..., ale že jsem se bál, abych ne- přenesl na člověka čest, která patří mému Bohu, a abych se nikomu neklaněl, leč svému Bohu.“ Hle, právě pro tuto výstrahu a poučení, že není dovoleno klanět se člověku, patří zbožnému a pokornému Mardocheovi čest, neboť přispěl v tomto životě k záchraně izraelského lidu ten, kdo byl již odsouzen k smrti. Kdežto naopak pyšný Aman, který bažil po tom, aby se mu lidé kořili, hanebně skončil oběšen na šibenici, kterou přichystal pro Mardochea. Ať si tedy zpupní biskupové, preláti a duchovní dají pozor, aby neviseli pro svou pýchu, prokleti spolu s pyšným Amanem! Vždyť rozvracejí Kristovu církev, obracejí-li se zády k pokoře Pána Ježíše Krista. A to jsem chtěl říci o druhém znaku spravedl- nosti Božího zákona. Třetím znakem spravedlnosti Božího zákona je dobrovolná chudoba, kterou Kristus, král králů nad všechny nejbohatší, na sebe trpělivě vzal a svým učedníkům přímo uložil. Vzal na sebe chudobu, aby mohl pravdu svobodně kázat a aby nám její službou získal bohatství nebeské vlasti; a aby ji učinil pro své náměstky příkladem, uložil učedníkům v 10. kapitole Matoušově (v.9): „Nemějte zlato ani stříbro“ — to proto, aby zaujati pozemským bohatstvím, neupustili od kázání Božího slova. Proto i sami učedníci podle 61
Strana 62
560 565 570 sis.“ Ipsi veri apostoli relictis omnibus secuti sunt Cristi paupertatem. Sed, heu, nos sequimur avariciam! Nam dicit Ieremias 8° cap.: „A minimo usque ad maximum omnes avariciam secuntur et a propheta usque ad sacerdotem cuncti faciunt mendacium. Quomodo autem secuntur omnes, sed varie, avariciam, quis hominum posset edicere vel modos avaricie decla- rare vel concipere, cum a minimo usque ad maximum? Et econtra discurrens sermo propheticus dicit cunctos facere dolum. Sed ubi oritur avaricia, ait Bernhardus in sermone de conversione sancti Pauli: „Egressa est iniquitas a senioribus vicariis tuis, qui videntur regere populum tuum.“ Et infra: „Nunc autem dati sunt sacri gradus in occasionem turpis lucri, et questum exis- timant pietatem.“ Sed quod lucrum turpius quam simo- niace heresis gradus ecclesiasticos defedantis, cuius tamen lucri vilissimi heredes Gezi et Iude et Simonis questum existimant pietatem, dum exacta et data vel caucionata pro gradu episcopatus vel dignitatis alterius, magna pecunia ab illis dicitur magna fore gracia. Non sic estimavit Leo papa, qui 1a, questione 1a ait: „Gracia, si non gratis datur vel accipitur, gracia non est. Simo- niaci autem non gratis accipiunt, igitur graciam, que maxime in ecclesiasticis ordinibus operatur, non acci- piunt.“ Hec ille. 550 Et ne longe per gradus discurram ecclesiasticos, ecce 575 Alanum, De planctu nature, percipite: „Iam, inquit, non cesar, sed nummus est omnia, qui ab individualibus usque ad generalissima honores singulos tamquam me- 62
560 565 570 sis.“ Ipsi veri apostoli relictis omnibus secuti sunt Cristi paupertatem. Sed, heu, nos sequimur avariciam! Nam dicit Ieremias 8° cap.: „A minimo usque ad maximum omnes avariciam secuntur et a propheta usque ad sacerdotem cuncti faciunt mendacium. Quomodo autem secuntur omnes, sed varie, avariciam, quis hominum posset edicere vel modos avaricie decla- rare vel concipere, cum a minimo usque ad maximum? Et econtra discurrens sermo propheticus dicit cunctos facere dolum. Sed ubi oritur avaricia, ait Bernhardus in sermone de conversione sancti Pauli: „Egressa est iniquitas a senioribus vicariis tuis, qui videntur regere populum tuum.“ Et infra: „Nunc autem dati sunt sacri gradus in occasionem turpis lucri, et questum exis- timant pietatem.“ Sed quod lucrum turpius quam simo- niace heresis gradus ecclesiasticos defedantis, cuius tamen lucri vilissimi heredes Gezi et Iude et Simonis questum existimant pietatem, dum exacta et data vel caucionata pro gradu episcopatus vel dignitatis alterius, magna pecunia ab illis dicitur magna fore gracia. Non sic estimavit Leo papa, qui 1a, questione 1a ait: „Gracia, si non gratis datur vel accipitur, gracia non est. Simo- niaci autem non gratis accipiunt, igitur graciam, que maxime in ecclesiasticis ordinibus operatur, non acci- piunt.“ Hec ille. 550 Et ne longe per gradus discurram ecclesiasticos, ecce 575 Alanum, De planctu nature, percipite: „Iam, inquit, non cesar, sed nummus est omnia, qui ab individualibus usque ad generalissima honores singulos tamquam me- 62
Strana 63
Skutků 6 (v.2) prohlásili: „Není žádoucí, abychom za- nechali Božího slova a sloužili při stolech.“ Právě praví apoštolové opustili všechno a následovali Kristovu chudobu. My však, běda, následujeme lakotu! Jeremiáš praví v 8. kapitole (v.10): „Od nejmenšího až po nej- většího všichni propadli lakomství a od proroka až do kněze vesměs všichni podvádějí.“ Avšak jakým způso- bem následují lakomství všichni — jakkoli každý po svém —, kdo z lidí by to dovedl vylíčit, anebo kdo by uměl vyložit nebo jen pochopit všechny úskoky lakoty, když svádějí všechny od nejmenšího do největšího? Vždyť přece prorocká řeč říká napořád, že všichni činí lest. Kde však vzniká lakomství, to naznačuje Bernard v kázání o obrácení svatého Pavla: „Vyšla nepravost od starších tvých náměstků, o nichž se zdálo, že spravují tvůj lid.“ A níže: „Nyní však hodnosti získané svěce- ním se staly příležitostí k mrzkému zisku, a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Je snad nějaká ziskuchtivost haneb- nější než svatokupecké kacířství, které znečišťuje církev- ní hodnosti? Vždyť ze zbožnosti si udělali ničemní dědicové Gézího a Judy a Šimona tuto zištnou živnost, když říkají, že k výši peněz požadovaných, vyplace- ných nebo daných úpisem k získání hodnosti biskupské nebo jiného důstojenství bude úměrně vysoká milost. Tak ovšem nesoudil papež Lev, jenž v 1. kvestii prvního oddílu praví: „Není-li milost darována či přijímána zdarma, není milostí. Svatokupci ji však nepřijímají zdarma, nepřijímají tedy milost, která nejúčinněji působí v církevních svěceních.“ Tak Lev. Ale abych už přestal probírat jednotlivé církevní hodnosti, poslyšte nyní, co píše Alanus ve spise Pláč pří- rody: „Teď už nikoli císař, nýbrž peníze vládnou svě- tem. Peníze zprostředkují ve všem všudy kdejaká důsto- 63
Skutků 6 (v.2) prohlásili: „Není žádoucí, abychom za- nechali Božího slova a sloužili při stolech.“ Právě praví apoštolové opustili všechno a následovali Kristovu chudobu. My však, běda, následujeme lakotu! Jeremiáš praví v 8. kapitole (v.10): „Od nejmenšího až po nej- většího všichni propadli lakomství a od proroka až do kněze vesměs všichni podvádějí.“ Avšak jakým způso- bem následují lakomství všichni — jakkoli každý po svém —, kdo z lidí by to dovedl vylíčit, anebo kdo by uměl vyložit nebo jen pochopit všechny úskoky lakoty, když svádějí všechny od nejmenšího do největšího? Vždyť přece prorocká řeč říká napořád, že všichni činí lest. Kde však vzniká lakomství, to naznačuje Bernard v kázání o obrácení svatého Pavla: „Vyšla nepravost od starších tvých náměstků, o nichž se zdálo, že spravují tvůj lid.“ A níže: „Nyní však hodnosti získané svěce- ním se staly příležitostí k mrzkému zisku, a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Je snad nějaká ziskuchtivost haneb- nější než svatokupecké kacířství, které znečišťuje církev- ní hodnosti? Vždyť ze zbožnosti si udělali ničemní dědicové Gézího a Judy a Šimona tuto zištnou živnost, když říkají, že k výši peněz požadovaných, vyplace- ných nebo daných úpisem k získání hodnosti biskupské nebo jiného důstojenství bude úměrně vysoká milost. Tak ovšem nesoudil papež Lev, jenž v 1. kvestii prvního oddílu praví: „Není-li milost darována či přijímána zdarma, není milostí. Svatokupci ji však nepřijímají zdarma, nepřijímají tedy milost, která nejúčinněji působí v církevních svěceních.“ Tak Lev. Ale abych už přestal probírat jednotlivé církevní hodnosti, poslyšte nyní, co píše Alanus ve spise Pláč pří- rody: „Teď už nikoli císař, nýbrž peníze vládnou svě- tem. Peníze zprostředkují ve všem všudy kdejaká důsto- 63
Strana 64
585 590 595 600 605 diator excurrit. Iam nummus noster patriarcha existit, qui sibi quosdam archiepiscopatus intronisat in api- cem, quosdam episcopalis fastigii erigit in honorem. Hos archidiaconalibus adaptans officiis, alios aliarum pedestrium dignitatum coequans negociis.“ Et infra: „Quid plura dicam? Nummus vincit, nummus regnat, nummus imperat universis.“ Hec ille. Nec, heu, veren- tur sicut nec timent tam impudenter dignitates cons- cendere, scientes verbum animarum episcopi, quod ,qui non intrat per hostium in ovile ovium, sed ascendit aliunde, ille est fur et latro“, loh. 10°. Unde ad quem- libet talium exclamando sanctus Bernhardus Super Can- tica ita dicit: „O, elate, o, ambiciose, sequere ducem tuum dyabolum! Omne sublime videant et appetant oculi tui, festina multiplicare redditus, inde ad archidy- aconatum evola, inde archiepiscopatum aspira; nec ibidem requiem habiturus, quousque ad astra pertingas, quo progrederis miser? Nescis, quod Deus non pepercit angelo superbo, quanto magis nec et tibi, qui es vermis et putredo? An ignoras, quanto gradus alcior, tanto casus gravior? Paulatim ascenderis, sed velut alter Sathan subito deicieris.“ Hec Bernhardus. Ex iam dictis patet, quanto est odio paupertas benivola in filiis eccle- sie, qui debent inmediacius sequi pauperem lesum Cristum. Quantum ad quartam partem iusticie, scilicet castitatem, quam maxime tenentur servare ultra con- munem populum clerici tum racione divini precepti, tum racione voti proprii, tum racione prestantissimi ministerii, tum racione utilis exempli, patet, quod ma- gis ceteris ad luxuriam declinaverunt, nam prodiit quasi ex adipe iniquitas eorum. Unde Ieremie 5° dicit Dominus: „Saturavi eos, et mechati sunt et in domo 580 610 64
585 590 595 600 605 diator excurrit. Iam nummus noster patriarcha existit, qui sibi quosdam archiepiscopatus intronisat in api- cem, quosdam episcopalis fastigii erigit in honorem. Hos archidiaconalibus adaptans officiis, alios aliarum pedestrium dignitatum coequans negociis.“ Et infra: „Quid plura dicam? Nummus vincit, nummus regnat, nummus imperat universis.“ Hec ille. Nec, heu, veren- tur sicut nec timent tam impudenter dignitates cons- cendere, scientes verbum animarum episcopi, quod ,qui non intrat per hostium in ovile ovium, sed ascendit aliunde, ille est fur et latro“, loh. 10°. Unde ad quem- libet talium exclamando sanctus Bernhardus Super Can- tica ita dicit: „O, elate, o, ambiciose, sequere ducem tuum dyabolum! Omne sublime videant et appetant oculi tui, festina multiplicare redditus, inde ad archidy- aconatum evola, inde archiepiscopatum aspira; nec ibidem requiem habiturus, quousque ad astra pertingas, quo progrederis miser? Nescis, quod Deus non pepercit angelo superbo, quanto magis nec et tibi, qui es vermis et putredo? An ignoras, quanto gradus alcior, tanto casus gravior? Paulatim ascenderis, sed velut alter Sathan subito deicieris.“ Hec Bernhardus. Ex iam dictis patet, quanto est odio paupertas benivola in filiis eccle- sie, qui debent inmediacius sequi pauperem lesum Cristum. Quantum ad quartam partem iusticie, scilicet castitatem, quam maxime tenentur servare ultra con- munem populum clerici tum racione divini precepti, tum racione voti proprii, tum racione prestantissimi ministerii, tum racione utilis exempli, patet, quod ma- gis ceteris ad luxuriam declinaverunt, nam prodiit quasi ex adipe iniquitas eorum. Unde Ieremie 5° dicit Dominus: „Saturavi eos, et mechati sunt et in domo 580 610 64
Strana 65
jenství. Peníze se staly naším patriarchou. Peníze si nastolují některé lidi do čela arcibiskupství a jiným propůjčují důstojnost biskupskou. Jedněm svěřují úřady arcijáhenské a druhým dopomáhají k jiným méně významným místům.“ A níže: „Co bych dál povídal? Peníze vítězí, peníze kralují, peníze vládnou všem. Tak Alanus. A přesto, běda, není lidem hanba, ba ani se nestrachují tak nestydatě drát k důstojnostem, ačkoli znají výrok biskupa duší, že ten, „kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž přelézá jinudy, je zloděj a lupič“ — Jan 10 (v.1). Proto ke každému takovému člověku volá svatý Bernard ve výkladu Písně: „Nadutý, ctižádo- stivý člověče, jen si jdi za svým vůdcem dáblem! Žá- dostivě hltej svýma očima všechno vznešené, chvatně rozmnožuj své příjmy, vyšvihni se tím k arcijáhenství, sáhni potom po arcibiskupství; nenajdeš-li ani tam klid, dokud nedosáhneš ke hvězdám, kam chceš ještě dospět, ubožáku? Nevíš, že se Bůh nad pyšným andě- lem neslitoval? Tím spíše se neslituje ani nad tebou, jenž jsi červ a hnis. Zdali nevíš, že čím vyšší vzestup, tím hlubší pád? Maličko vystoupíš, avšak budeš náhle svržen jako druhý satan.“ Tak Bernard. Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, v jak veliké nenávisti je dobrovolná chudoba u synů církve, kteří přece mají co nejvěrněji následovat chudého Ježíše Krista. Pokud jde o čtvrtý znak spravedlnosti, totiž o čisto- tu, kterou mají co nejpečlivěji více než obecný lid zacho- vávat duchovní předně kvůli Božímu příkazu, za druhé kvůli slibu, který učinili, za třetí kvůli tak významnému úřadu, za čtvrté kvůli prospěšnému příkladu, je jasné, že oni nad jiné propadli zhýralosti, neboť „jejich ne- pravost se nadula jako vypasený břich“ (Žalm 72,7) Proto praví Hospodin u Jeremiáše v 5. kapitole (v. 7—8): 65
jenství. Peníze se staly naším patriarchou. Peníze si nastolují některé lidi do čela arcibiskupství a jiným propůjčují důstojnost biskupskou. Jedněm svěřují úřady arcijáhenské a druhým dopomáhají k jiným méně významným místům.“ A níže: „Co bych dál povídal? Peníze vítězí, peníze kralují, peníze vládnou všem. Tak Alanus. A přesto, běda, není lidem hanba, ba ani se nestrachují tak nestydatě drát k důstojnostem, ačkoli znají výrok biskupa duší, že ten, „kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž přelézá jinudy, je zloděj a lupič“ — Jan 10 (v.1). Proto ke každému takovému člověku volá svatý Bernard ve výkladu Písně: „Nadutý, ctižádo- stivý člověče, jen si jdi za svým vůdcem dáblem! Žá- dostivě hltej svýma očima všechno vznešené, chvatně rozmnožuj své příjmy, vyšvihni se tím k arcijáhenství, sáhni potom po arcibiskupství; nenajdeš-li ani tam klid, dokud nedosáhneš ke hvězdám, kam chceš ještě dospět, ubožáku? Nevíš, že se Bůh nad pyšným andě- lem neslitoval? Tím spíše se neslituje ani nad tebou, jenž jsi červ a hnis. Zdali nevíš, že čím vyšší vzestup, tím hlubší pád? Maličko vystoupíš, avšak budeš náhle svržen jako druhý satan.“ Tak Bernard. Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, v jak veliké nenávisti je dobrovolná chudoba u synů církve, kteří přece mají co nejvěrněji následovat chudého Ježíše Krista. Pokud jde o čtvrtý znak spravedlnosti, totiž o čisto- tu, kterou mají co nejpečlivěji více než obecný lid zacho- vávat duchovní předně kvůli Božímu příkazu, za druhé kvůli slibu, který učinili, za třetí kvůli tak významnému úřadu, za čtvrté kvůli prospěšnému příkladu, je jasné, že oni nad jiné propadli zhýralosti, neboť „jejich ne- pravost se nadula jako vypasený břich“ (Žalm 72,7) Proto praví Hospodin u Jeremiáše v 5. kapitole (v. 7—8): 65
Strana 66
615 620 meretricis luxuriabantur. Equi amatores“ in feminas „et emissarii facti sunt, unusquisque ad uxorem proximi sui hinniebat.“ Et qui sunt illi, ostenditur ibidem ante, ubi dicit propheta: „Forsitan pauperes sunt et stulti, ignorantes viam Domini et iudicium Dei sui. Ibo igi- tur ad optimates et loquar eis. Ipsi enim cognoverunt viam Domini et iudicium Dei sui. Et ecce, magis hii simul confregerunt iugum, ruperunt vincula.“ Ecce, dicit sanctus propheta, quod optimates, qui debent noscere viam Domini et iudicium Dei sui, ut sunt pape, cardinales, patriarche, archiepiscopi, episcopi, reges et principes seculi, hii magis ruperunt iugum suave Cristi Domini et vincula mandatorum, que sunt: Non mechaberis, non concupisces uxorem proximi tui. 630 635 Et quinto quantum ad pacienciam, de qua Luce 21° dicit pacientissimus Dominus: „In paciencia vestra possidebitis animas vestras“, oculariter conspicimus, quod clerici, prochdolor, sunt inpacientissimi. Cum enim paciencia in tribus cognoscitur, primo in sufferen- do humiliter contumelias verborum, secundo in susti- nendo cum gaudio dampna rerum, tercio in tolerando hilariter molestias corporum, nos clerici verbum levis contumelie pro multis florenis ad animum revocamus, pro dampnis rerum modicis graviter iudicio contendi- mus, vel molescia afficimur et molestias corporum omnino refugimus et lesi leviter, gravissime dum pos- sumus vindicamus. Non sic exemplar nostrum clarissi- mum, Dominus Iesus Cristus, de quo dicit suus imme- diatus vicarius 1a Petri 2°: „Cristus passus est pro nobis, nobis relinquens exemplum, ut sequamur vestigia eius, qui peccatum non fecit, nec inventus est dolus in ore 625 640 66
615 620 meretricis luxuriabantur. Equi amatores“ in feminas „et emissarii facti sunt, unusquisque ad uxorem proximi sui hinniebat.“ Et qui sunt illi, ostenditur ibidem ante, ubi dicit propheta: „Forsitan pauperes sunt et stulti, ignorantes viam Domini et iudicium Dei sui. Ibo igi- tur ad optimates et loquar eis. Ipsi enim cognoverunt viam Domini et iudicium Dei sui. Et ecce, magis hii simul confregerunt iugum, ruperunt vincula.“ Ecce, dicit sanctus propheta, quod optimates, qui debent noscere viam Domini et iudicium Dei sui, ut sunt pape, cardinales, patriarche, archiepiscopi, episcopi, reges et principes seculi, hii magis ruperunt iugum suave Cristi Domini et vincula mandatorum, que sunt: Non mechaberis, non concupisces uxorem proximi tui. 630 635 Et quinto quantum ad pacienciam, de qua Luce 21° dicit pacientissimus Dominus: „In paciencia vestra possidebitis animas vestras“, oculariter conspicimus, quod clerici, prochdolor, sunt inpacientissimi. Cum enim paciencia in tribus cognoscitur, primo in sufferen- do humiliter contumelias verborum, secundo in susti- nendo cum gaudio dampna rerum, tercio in tolerando hilariter molestias corporum, nos clerici verbum levis contumelie pro multis florenis ad animum revocamus, pro dampnis rerum modicis graviter iudicio contendi- mus, vel molescia afficimur et molestias corporum omnino refugimus et lesi leviter, gravissime dum pos- sumus vindicamus. Non sic exemplar nostrum clarissi- mum, Dominus Iesus Cristus, de quo dicit suus imme- diatus vicarius 1a Petri 2°: „Cristus passus est pro nobis, nobis relinquens exemplum, ut sequamur vestigia eius, qui peccatum non fecit, nec inventus est dolus in ore 625 640 66
Strana 67
„Nasytil jsem je, ale oni cizoložili a v domě nevěstky hýřili.“ K ženám „se měli jako rujní koňové a hřebci. Každý z nich ržál chtíčem po ženě svého bližního. A jací to jsou lidé, ukazuje prorok v téže kapitole o něco dříve (v. 4—5), když říká: „Snad jsou to chudí a blázni, kteří neznají cestu Hospodinovu, ani soud svého Boha. Půjdu tedy k předákům a promluvím s nimi. Ti přece znají cestu Hospodinovu a soud svého Boha. Avšak hle, j ti také a více než jiní polámali jho a roztrhli pouta! Svatý prorok tedy přímo říká, že předáci, kteří mají znát cestu Hospodinovu a soud svého Boha, jako jsou papežové, kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové, králové a světská knížata, ti také a více než jiní polámali příjemné jho Krista Pána a pouta jeho příkazů, které znějí: Nezcizoložíš, nepožádáš manželku bližního svého! A pokud jde o pátý znak, to jest trpělivost, o níž říká v 21. kapitole Lukášově (v.19) svrchovaně trpělivý Pán: „Svou trpělivostí získáte své duše“, na vlastní oči vidíme, že duchovní jsou pohříchu krajně netrpěliví. Vyznačuje-li se trpělivost třemi známkami, za prvé tím, že pokorně snáší slovní urážky, za druhé tím, že se radostně vyrovnává se ztrátami majetku, a za třetí tím, že vesele podstupuje tělesné útrapy, tu my duchovní odvoláváme nepatrnou slovní urážku teprve za cenu mnoha zlatých, pro sebemenší ztráty na majetku se buď pouštíme do těžkých soudních sporů nebo se proto trápíme. Tělesným útrapám se vůbec hledíme vyhnout a i za lehké ublížení se těžce mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově 2 (v.21—23): „Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abychom následovali jeho 67
„Nasytil jsem je, ale oni cizoložili a v domě nevěstky hýřili.“ K ženám „se měli jako rujní koňové a hřebci. Každý z nich ržál chtíčem po ženě svého bližního. A jací to jsou lidé, ukazuje prorok v téže kapitole o něco dříve (v. 4—5), když říká: „Snad jsou to chudí a blázni, kteří neznají cestu Hospodinovu, ani soud svého Boha. Půjdu tedy k předákům a promluvím s nimi. Ti přece znají cestu Hospodinovu a soud svého Boha. Avšak hle, j ti také a více než jiní polámali jho a roztrhli pouta! Svatý prorok tedy přímo říká, že předáci, kteří mají znát cestu Hospodinovu a soud svého Boha, jako jsou papežové, kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové, králové a světská knížata, ti také a více než jiní polámali příjemné jho Krista Pána a pouta jeho příkazů, které znějí: Nezcizoložíš, nepožádáš manželku bližního svého! A pokud jde o pátý znak, to jest trpělivost, o níž říká v 21. kapitole Lukášově (v.19) svrchovaně trpělivý Pán: „Svou trpělivostí získáte své duše“, na vlastní oči vidíme, že duchovní jsou pohříchu krajně netrpěliví. Vyznačuje-li se trpělivost třemi známkami, za prvé tím, že pokorně snáší slovní urážky, za druhé tím, že se radostně vyrovnává se ztrátami majetku, a za třetí tím, že vesele podstupuje tělesné útrapy, tu my duchovní odvoláváme nepatrnou slovní urážku teprve za cenu mnoha zlatých, pro sebemenší ztráty na majetku se buď pouštíme do těžkých soudních sporů nebo se proto trápíme. Tělesným útrapám se vůbec hledíme vyhnout a i za lehké ublížení se těžce mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově 2 (v.21—23): „Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abychom následovali jeho 67
Strana 68
eius, qui cum malediceretur, non maledicebat, cum pateretur, non cominabatur, tradidit autem iudicanti se iniuste." Et quantum ad sextum opus iusticie, quod tetigi, 645 scilicet predicacionem ewangelii fructiferam iniunctam discipulis Iesu et eorum vicariis Matthei 10° et ultimo et Marci ultimo, ut testatur Cristi inmediatus vicarius Petrus Actorum 10°: „Precepit nobis predicare populo et testificari“ — heu, clericorum ordo valde deficit! Et hinc egregius doctor ecclesie, beatus papa Gregorius omelia 17a illud verbum Cristi Iesu Mat. 9° „Messis quidem multa, operarii autem pauci; rogate ergo Dominum messis, ut mittat operarios suos in messem suam“ pensans, ex animo lamentabiliter ita dicit, ,quod sine gravi merore loqui non possumus, quia etsi sunt, qui bona audiant, desunt, qui dicant. Ecce, mundus sacerdotibus est plenus, sed tamen in messe Dei rarus valde invenitur operarius, quia officium quidem sa- cerdotale accepimus, sed opus officii non implemus“. Et post dicit ulterius: „Ad exteriora negocia dilapsi sumus et aliud ex honore suscepimus, atque aliud officio accionis exhibemus. Ministerium predicacionis relin- quimus et ad penam nostram, ut video, episcopi voca- mur, qui honoris nomen, non virtutem tenemus. Et infra: „Curis enim secularibus intenti, tanto insensi- biliores intus efficimur, quanto in hiis, que foris sunt, studiosiores videmur.“ Et infra: „Nullum puto, fratres carissimi, ab aliis maius preiudicium quam a sacerdo- tibus tolerat Deus, qui eos, quos ad aliorum correc- cionem posuit, dare de se exempla pravitatis cernit, quando ipsi peccamus, qui conpescere peccata debuimus. Plerumque, quod est gravius, sacerdotes, qui propria 650 655 660 665 670 68
eius, qui cum malediceretur, non maledicebat, cum pateretur, non cominabatur, tradidit autem iudicanti se iniuste." Et quantum ad sextum opus iusticie, quod tetigi, 645 scilicet predicacionem ewangelii fructiferam iniunctam discipulis Iesu et eorum vicariis Matthei 10° et ultimo et Marci ultimo, ut testatur Cristi inmediatus vicarius Petrus Actorum 10°: „Precepit nobis predicare populo et testificari“ — heu, clericorum ordo valde deficit! Et hinc egregius doctor ecclesie, beatus papa Gregorius omelia 17a illud verbum Cristi Iesu Mat. 9° „Messis quidem multa, operarii autem pauci; rogate ergo Dominum messis, ut mittat operarios suos in messem suam“ pensans, ex animo lamentabiliter ita dicit, ,quod sine gravi merore loqui non possumus, quia etsi sunt, qui bona audiant, desunt, qui dicant. Ecce, mundus sacerdotibus est plenus, sed tamen in messe Dei rarus valde invenitur operarius, quia officium quidem sa- cerdotale accepimus, sed opus officii non implemus“. Et post dicit ulterius: „Ad exteriora negocia dilapsi sumus et aliud ex honore suscepimus, atque aliud officio accionis exhibemus. Ministerium predicacionis relin- quimus et ad penam nostram, ut video, episcopi voca- mur, qui honoris nomen, non virtutem tenemus. Et infra: „Curis enim secularibus intenti, tanto insensi- biliores intus efficimur, quanto in hiis, que foris sunt, studiosiores videmur.“ Et infra: „Nullum puto, fratres carissimi, ab aliis maius preiudicium quam a sacerdo- tibus tolerat Deus, qui eos, quos ad aliorum correc- cionem posuit, dare de se exempla pravitatis cernit, quando ipsi peccamus, qui conpescere peccata debuimus. Plerumque, quod est gravius, sacerdotes, qui propria 650 655 660 665 670 68
Strana 69
šlépěje. On se hříchu nedopustil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale vydal se do rukou toho, jenž ho soudil ne- spravedlivě. Pokud jde o šestý skutek spravedlnosti, o němž jsem se zmínil, totiž o účinné kázání evangelia, uložené Ježíšovým učedníkům a jejich náměstkům v 10. a v po- slední kapitole Matoušově a v poslední kapitole Marko- vě, jak to dosvědčuje i Petr, přímý Kristův náměstek, v 10. kapitole Skutků (v. 42): „Nám přikázal Bůh kázat lidu a svědčit“ — běda, jak velice tu zůstává kněžský stav dlužen! Proto výborný učitel církve, blažený papež Rehoř, uvažuje v 17. homilii nad známým slovem Ježíše Krista z 9. kapitoly Matoušovy (v. 37—38) : „Žeň je za- jisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“, s žalem v srdci si stýská: „To nemůžeme říci bez těžkého zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A o něco dále ještě píše: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností pro- kazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodno- stí. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestu- hodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Jsouce totiž zaujati světskými starostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.“ A dále: „Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k napravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni 69
šlépěje. On se hříchu nedopustil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale vydal se do rukou toho, jenž ho soudil ne- spravedlivě. Pokud jde o šestý skutek spravedlnosti, o němž jsem se zmínil, totiž o účinné kázání evangelia, uložené Ježíšovým učedníkům a jejich náměstkům v 10. a v po- slední kapitole Matoušově a v poslední kapitole Marko- vě, jak to dosvědčuje i Petr, přímý Kristův náměstek, v 10. kapitole Skutků (v. 42): „Nám přikázal Bůh kázat lidu a svědčit“ — běda, jak velice tu zůstává kněžský stav dlužen! Proto výborný učitel církve, blažený papež Rehoř, uvažuje v 17. homilii nad známým slovem Ježíše Krista z 9. kapitoly Matoušovy (v. 37—38) : „Žeň je za- jisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“, s žalem v srdci si stýská: „To nemůžeme říci bez těžkého zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A o něco dále ještě píše: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností pro- kazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodno- stí. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestu- hodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Jsouce totiž zaujati světskými starostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.“ A dále: „Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k napravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni 69
Strana 70
680 685 690 695 700 dare debuerant, eciam aliena diripiunt. Plerumque, si quos humiliter, si quos continenter vivere conspiciunt, irrident. Considerate ergo, quid de gregibus agatur, quando lupi pastores sunt? Hii custodiam gregis susci- piunt, qui insidiari gregi dominico non metuunt, contra quos Dei greges custodiri debuerant. Nulla animarum lucra querimus, ad nostra cottidie stipendia vacamus, terrena concupiscimus, humanam gloriam intenta men- te captamus. Et quia eo ipso, quo ceteris prelati sumus ad agenda quelibet licenciam habemus, suscepte bene- diccionis ministerium vertimus ad ambicionis augmen- tum, Dei causam relinquimus, ad terrena negocia festinamus, locum sanctitatis accipimus, et terrenis actibus implicamur. Impletum est in nobis profecto, quod scriptum est: Et erit sicut populus sic sacerdos. Et infra dicit: „Quanto mundus gladio feriatur, aspi- citis, quibus cottidie percussionibus intereat populus, videtis. Cuius hoc nisi nostro precipue peccato agitur? Ecce, depopulate urbes, eversa castra, ecclesie ac mo- nasteria destructa, in solitudinem agri redacti sunt. Sed nos, pereunte populo, auctores mortis existimus, cuius debuimus esse duces ad vitam. Ex nostro enim peccato populi turba prostrata est, quia faciente nostra negligencia, ad vitam erudita non est.“ Hec per totum sanctus papa Gregorius ostendens, quod causa ruine populi sunt sacerdotes mali ex eo, quod verbum Dei efficaciter non predicant, implicant se negociis secu- laribus et exempla populo mala prestant, propter quod coartatur et minuitur Cristi militans ecclesia et differtur implecio regni Dei. Unde quoad hec magnus doctor Robertus, Lincolni- ensis ecclesie episcopus, in sermone, quem fecit coram 705 papa, loquitur in hiis verbis: „Et que inconsolabiliter 675 70
680 685 690 695 700 dare debuerant, eciam aliena diripiunt. Plerumque, si quos humiliter, si quos continenter vivere conspiciunt, irrident. Considerate ergo, quid de gregibus agatur, quando lupi pastores sunt? Hii custodiam gregis susci- piunt, qui insidiari gregi dominico non metuunt, contra quos Dei greges custodiri debuerant. Nulla animarum lucra querimus, ad nostra cottidie stipendia vacamus, terrena concupiscimus, humanam gloriam intenta men- te captamus. Et quia eo ipso, quo ceteris prelati sumus ad agenda quelibet licenciam habemus, suscepte bene- diccionis ministerium vertimus ad ambicionis augmen- tum, Dei causam relinquimus, ad terrena negocia festinamus, locum sanctitatis accipimus, et terrenis actibus implicamur. Impletum est in nobis profecto, quod scriptum est: Et erit sicut populus sic sacerdos. Et infra dicit: „Quanto mundus gladio feriatur, aspi- citis, quibus cottidie percussionibus intereat populus, videtis. Cuius hoc nisi nostro precipue peccato agitur? Ecce, depopulate urbes, eversa castra, ecclesie ac mo- nasteria destructa, in solitudinem agri redacti sunt. Sed nos, pereunte populo, auctores mortis existimus, cuius debuimus esse duces ad vitam. Ex nostro enim peccato populi turba prostrata est, quia faciente nostra negligencia, ad vitam erudita non est.“ Hec per totum sanctus papa Gregorius ostendens, quod causa ruine populi sunt sacerdotes mali ex eo, quod verbum Dei efficaciter non predicant, implicant se negociis secu- laribus et exempla populo mala prestant, propter quod coartatur et minuitur Cristi militans ecclesia et differtur implecio regni Dei. Unde quoad hec magnus doctor Robertus, Lincolni- ensis ecclesie episcopus, in sermone, quem fecit coram 705 papa, loquitur in hiis verbis: „Et que inconsolabiliter 675 70
Strana 71
hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. Přečasto se ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdrželivě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stády přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Docela zanedbáváme péči o duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k pod- poře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za po- zemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je psáno: A jako lid bude i kněz. A dále praví: „Jste svědky toho, jak hrozně je svět pustošen mečem. Pozorujete, jakými ranami lid denně hyne. Pro čí hřích se to děje, ne-li především pro náš? Hle, města jsou vylidněna, hrady pobořeny, kostely a kláštery v rozvalinách, pole obrácena v pustinu. Avšak my to jsme, kdo uprostřed hynoucího lidu způ- sobili smrt tomu, komu jsme měli být vůdci k životu. Pro náš zajisté hřích byly zahubeny zástupy lidu, proto- že vinou naší nedbalosti nebyly vedeny k životu. Tím vším svatý papež Rehoř ukazuje, že příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad. Proto je Kristova rytěřující církev tísněna a oklešťována a splnění Božího království se oddaluje. Proto veliký učitel Robert, biskup církve v Lincolnu, říká k této otázce v kázání, jež přednesl před papežem, asi toto: „A je zcela jasné, proč je církev tak zoufale 71
hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. Přečasto se ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdrželivě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stády přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Docela zanedbáváme péči o duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k pod- poře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za po- zemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je psáno: A jako lid bude i kněz. A dále praví: „Jste svědky toho, jak hrozně je svět pustošen mečem. Pozorujete, jakými ranami lid denně hyne. Pro čí hřích se to děje, ne-li především pro náš? Hle, města jsou vylidněna, hrady pobořeny, kostely a kláštery v rozvalinách, pole obrácena v pustinu. Avšak my to jsme, kdo uprostřed hynoucího lidu způ- sobili smrt tomu, komu jsme měli být vůdci k životu. Pro náš zajisté hřích byly zahubeny zástupy lidu, proto- že vinou naší nedbalosti nebyly vedeny k životu. Tím vším svatý papež Rehoř ukazuje, že příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad. Proto je Kristova rytěřující církev tísněna a oklešťována a splnění Božího království se oddaluje. Proto veliký učitel Robert, biskup církve v Lincolnu, říká k této otázce v kázání, jež přednesl před papežem, asi toto: „A je zcela jasné, proč je církev tak zoufale 71
Strana 72
710 715 720 725 730 735 lugende coartacionis et inminucionis, ac per hoc dila- cionis complementi celestis regni causa, in promptu est, bonorum videlicet pastorum defeccio et malorum multiplicacio. Unius enim una est causa et oppositorum cause opposite. Unde cum boni pastores, et bonorum multiplicacio et potestatis pastoralis libertas cause fuerunt dilatacionis fidei et religionis cristiane, necces- sario econtra coartacionis et inminuciois eiusdem fidei et religionis sunt pastores mali et eorum multipli- cacio et potestatis pastoralis repressio. Et quia boni corrupcio est mali oppositi generacio, malique pastores sunt causa corrupcionis fidei et religionis cristiane, neccessario ipsi sunt causa infidelitatis, scismatis, here- tice pravitatis et viciose conversacionis per orbem univer- sum. Ipsi enim sunt secundum vocem prophetalem porcionis Domini desiderabilis in desertum solitudinis datores, omnis terre desolatores et gregis Domini disper- sores, dilaceratores et dissipatores, vinee Domini depa- stores et demolitores et pollucionis super omnem ter- ram effusores. Nec mirum, non enim anuncciant Cristi ewangelium verbo oris veniente de vena cordis, zelo videlicet salutis animarum aucto, roborato et consuma- to verbo operum, operibus lesu Cristi ut possibile conformium, ac per hoc secundum legislatoris et Pro- phete testimonia ipsimet in seipsis sunt mortui et ani- marum cure sue commissarum occisores et mortifi- catores, ac per consequens, cum principale opus Cristi, propter quod ipse venit in mundum, sit animarum vivificacio, et Sathane opus proprium et maxime ab eo intentum utpote homicida ab inicio, sit animarum occi- sio et mortificacio, ipsi pastores personam Iesu Cristi induti, verbum Dei non anunciantes, etsi non superad- derent malicias alias, sunt anticristi et Sathanas transfi- 72
710 715 720 725 730 735 lugende coartacionis et inminucionis, ac per hoc dila- cionis complementi celestis regni causa, in promptu est, bonorum videlicet pastorum defeccio et malorum multiplicacio. Unius enim una est causa et oppositorum cause opposite. Unde cum boni pastores, et bonorum multiplicacio et potestatis pastoralis libertas cause fuerunt dilatacionis fidei et religionis cristiane, necces- sario econtra coartacionis et inminuciois eiusdem fidei et religionis sunt pastores mali et eorum multipli- cacio et potestatis pastoralis repressio. Et quia boni corrupcio est mali oppositi generacio, malique pastores sunt causa corrupcionis fidei et religionis cristiane, neccessario ipsi sunt causa infidelitatis, scismatis, here- tice pravitatis et viciose conversacionis per orbem univer- sum. Ipsi enim sunt secundum vocem prophetalem porcionis Domini desiderabilis in desertum solitudinis datores, omnis terre desolatores et gregis Domini disper- sores, dilaceratores et dissipatores, vinee Domini depa- stores et demolitores et pollucionis super omnem ter- ram effusores. Nec mirum, non enim anuncciant Cristi ewangelium verbo oris veniente de vena cordis, zelo videlicet salutis animarum aucto, roborato et consuma- to verbo operum, operibus lesu Cristi ut possibile conformium, ac per hoc secundum legislatoris et Pro- phete testimonia ipsimet in seipsis sunt mortui et ani- marum cure sue commissarum occisores et mortifi- catores, ac per consequens, cum principale opus Cristi, propter quod ipse venit in mundum, sit animarum vivificacio, et Sathane opus proprium et maxime ab eo intentum utpote homicida ab inicio, sit animarum occi- sio et mortificacio, ipsi pastores personam Iesu Cristi induti, verbum Dei non anunciantes, etsi non superad- derent malicias alias, sunt anticristi et Sathanas transfi- 72
Strana 73
žalostně tísněna a oklešťována a proč je oddalováno splnění nebeského království. Příčinou je nedostatek dobrých pastýřů a narůstající počet zlých pastýřů. Jedna zajisté příčina má jeden důsledek a protikladné příčiny vyvolávají důsledky protikladné. Jestliže tedy byli příčinami rozmachu víry a křesťanského nábo- ženství dobří pastýři a jejich narůstající počet a svoboda pastýřské moci, musí být naopak příčinou stísnění a okleštění této víry a náboženství zlí pastýři a jejich narůstající počet a potlačování pastýřské moci. A po- něvadž zvrácenost dobra znamená vznik protikladného zla a zlí pastýři jsou příčinou zvrácenosti víry a křesťan- ského náboženství, musí být právě oni po celém světě příčinou nevěry, rozkolu, kacířské nepravosti a ne- řestného života. Oni jsou totiž podle prorokových slov (Jeremiáš 12, 10—11) ti, kdo proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všecku zemi, rozptylují, rozsápávají a rozchvacují stádo Hospodino- vo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu a na celou zemi vylévají proudy nečistot. A není divu, vždyť nezvěstují Kristovo evangelium slovem úst, vycházejícím ze srdce, to jest z horlivosti pro spásu duší, slovem, které by bylo umocněno, potvrzeno a dovršeno slovem činů, odpovídajících co nejvíce skutkům Ježíše Krista. A proto jsou podle svědectví zákonodárce i proroka sami v sobě mrtví a vraždí a hubí duše, svěřené jejich péči. Je-li tedy hlavním dílem Kristovým, pro které přišel na svět, dát duším život, a je-li vlastním a zcela záměrným dílem satana, jenž byl vrah od počátku, vraždit a hubit duše, vyplývá odtud, že pastýři, kteří na sebe vzali tvářnost Ježíše Krista, ale nezvěstují Boží slovo, i kdyby se nedopustili dalších zlovolností, jsou antikristy a satanem, který se proměnil v anděla světla, 73
žalostně tísněna a oklešťována a proč je oddalováno splnění nebeského království. Příčinou je nedostatek dobrých pastýřů a narůstající počet zlých pastýřů. Jedna zajisté příčina má jeden důsledek a protikladné příčiny vyvolávají důsledky protikladné. Jestliže tedy byli příčinami rozmachu víry a křesťanského nábo- ženství dobří pastýři a jejich narůstající počet a svoboda pastýřské moci, musí být naopak příčinou stísnění a okleštění této víry a náboženství zlí pastýři a jejich narůstající počet a potlačování pastýřské moci. A po- něvadž zvrácenost dobra znamená vznik protikladného zla a zlí pastýři jsou příčinou zvrácenosti víry a křesťan- ského náboženství, musí být právě oni po celém světě příčinou nevěry, rozkolu, kacířské nepravosti a ne- řestného života. Oni jsou totiž podle prorokových slov (Jeremiáš 12, 10—11) ti, kdo proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všecku zemi, rozptylují, rozsápávají a rozchvacují stádo Hospodino- vo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu a na celou zemi vylévají proudy nečistot. A není divu, vždyť nezvěstují Kristovo evangelium slovem úst, vycházejícím ze srdce, to jest z horlivosti pro spásu duší, slovem, které by bylo umocněno, potvrzeno a dovršeno slovem činů, odpovídajících co nejvíce skutkům Ježíše Krista. A proto jsou podle svědectví zákonodárce i proroka sami v sobě mrtví a vraždí a hubí duše, svěřené jejich péči. Je-li tedy hlavním dílem Kristovým, pro které přišel na svět, dát duším život, a je-li vlastním a zcela záměrným dílem satana, jenž byl vrah od počátku, vraždit a hubit duše, vyplývá odtud, že pastýři, kteří na sebe vzali tvářnost Ježíše Krista, ale nezvěstují Boží slovo, i kdyby se nedopustili dalších zlovolností, jsou antikristy a satanem, který se proměnil v anděla světla, 73
Strana 74
745 750 755 760 765 guratus in angelum lucis, fures et latrones, mactatores ovium et proditores, facientes domum oracionis spelun- cam latronum. Superaddunt autem et omne genus prevaricacionis, ut iam non sit, super quo percuciat eos Deus ultra. Superbia enim eorum manifestissime ascen- dit semper, necnon cupiditas et avaricia, ut iam sit completa vox prophetalis, qua dicitur, quod ,unusquis- que declinavit ad avariciam suam a summo usque ad novissimum“ lucrum avaricie sectans, in hoc nesciens saturitatem. Indeque effecti sunt viduarum depreda- tores, pupillorum direptores, crasssi quidem in grege occisores, pellium gregis desuper eos et carnium eorum desuper ossibus eorum violenti ablatores et ossium con- fractores et concisores sicut in lebete sanguinis effusores. Insuper luxuriosissimi sunt super omnes fornicatores, adulteri, incestuosi, omni genere gulositatis summe gu- losi. Et ut breviter transeatur, omni genere flagicii, faci- noris, abhominacionis et nove in hiis adinvencionis, sicut dicunt prophete, coinquinati, Deo et curie celesti summe abhominabiles et odibiles effecti, quia per ipsos nomen Dei in omnibus gentibus blasphematur. Cumque pasto- rum conversacio gregis sit liber, doctrina et instruccio, ipsi sunt evidenter magistri malorum omnium. Et quomodo non tunc heretici, maxime cum verbum operis efficacius suadeat verbo oris et cum ipsi ex officio sint generatores in vitam eternam, quomodo sic abu- tentes hac vi generativa, non sunt consonanter verbis prophetarum corporalibus illis Sodomitis peiores et ab- hominabiliores, presertim cum melioris virtutis peior et abhominabilior sit abusio? Ipsi eciam pastores sunt ex officio lux et sol mundi, ipsum illuminans et vivificans. Econtrario autem facientes, pro luce densissimas te- nebras effundentes et pro calore vitali frigus corrum- 740 770 74
745 750 755 760 765 guratus in angelum lucis, fures et latrones, mactatores ovium et proditores, facientes domum oracionis spelun- cam latronum. Superaddunt autem et omne genus prevaricacionis, ut iam non sit, super quo percuciat eos Deus ultra. Superbia enim eorum manifestissime ascen- dit semper, necnon cupiditas et avaricia, ut iam sit completa vox prophetalis, qua dicitur, quod ,unusquis- que declinavit ad avariciam suam a summo usque ad novissimum“ lucrum avaricie sectans, in hoc nesciens saturitatem. Indeque effecti sunt viduarum depreda- tores, pupillorum direptores, crasssi quidem in grege occisores, pellium gregis desuper eos et carnium eorum desuper ossibus eorum violenti ablatores et ossium con- fractores et concisores sicut in lebete sanguinis effusores. Insuper luxuriosissimi sunt super omnes fornicatores, adulteri, incestuosi, omni genere gulositatis summe gu- losi. Et ut breviter transeatur, omni genere flagicii, faci- noris, abhominacionis et nove in hiis adinvencionis, sicut dicunt prophete, coinquinati, Deo et curie celesti summe abhominabiles et odibiles effecti, quia per ipsos nomen Dei in omnibus gentibus blasphematur. Cumque pasto- rum conversacio gregis sit liber, doctrina et instruccio, ipsi sunt evidenter magistri malorum omnium. Et quomodo non tunc heretici, maxime cum verbum operis efficacius suadeat verbo oris et cum ipsi ex officio sint generatores in vitam eternam, quomodo sic abu- tentes hac vi generativa, non sunt consonanter verbis prophetarum corporalibus illis Sodomitis peiores et ab- hominabiliores, presertim cum melioris virtutis peior et abhominabilior sit abusio? Ipsi eciam pastores sunt ex officio lux et sol mundi, ipsum illuminans et vivificans. Econtrario autem facientes, pro luce densissimas te- nebras effundentes et pro calore vitali frigus corrum- 740 770 74
Strana 75
zloději a lupiči, vybíječi ovcí a zrádci, kteří činí z domu modlitby doupě lupičů. Nadto se dopouštějí ještě kdeja- ké zpronevěry, takže už není zločinu, pro nějž by je mohl Bůh ještě více trestat. Vždyť jejich pýcha, ne- mluvě o chtivosti a lakotě, zcela nepokrytě narůstá den ze dne, takže již došlo na prorokova slova, podle nichž „jeden každý od nejvyššího až k nejposlednějšímu“, v honbě za lakotným ziskem a nemoha se ho nasytit, „propadl lakotě“ (Izaiáš 56,11). Proto se stali vykořisťo- vateli vdov, olupovateli sirotků, řezníky zvláště tučných kusů ze stáda; násilím zdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle a prolévají jejich krev. Nadto jsou zhýralejší než všichni smilníci, cizoložníci a krvesmilníci a bez míry se oddá- vají kdejakému obžerství. A abych to stručně shrnul, jsou, jak říkají proroci, poskvrnění vší myslitelnou mrzkostí, neřestí a hanebností, v nichž projevují trestu- hodnou vynalézavost, Bohu a soudné stolici v nebi svrchovaně ohavní a nenávidění, protože uvádějí v porouhání jméno Boží u všech národů. Poněvadž pak život pastýřů je pro stádo knihou, naukou i poučením, jsou nepochybně právě oni učiteli všech nepravostí. Jak je potom možné, aby nebyli kacíři, zvláště když slovo skutku přesvědčuje účinněji než slovo úst? Mají-li poslání rodit druhé k věčnému životu, jak by nebyli pro zneužití této rodivé schopnosti podle slov prorockých horší a ohavnější než oni tělesní Sodomští, zejména když zneužití je o to horší a ohavnější, oč čistší ctnost zneužívá. Svým posláním jsou pastýři světlem a sluncem, které dává světu světlo a život. Počínají-li si však naopak, vyzařují-li místo světla nejčernější tmu a místo životo- dárného tepla ničivý a smrtící mráz, je nabíledni, že jsou zhoubci celého světa. Co však je základní prapří- 75
zloději a lupiči, vybíječi ovcí a zrádci, kteří činí z domu modlitby doupě lupičů. Nadto se dopouštějí ještě kdeja- ké zpronevěry, takže už není zločinu, pro nějž by je mohl Bůh ještě více trestat. Vždyť jejich pýcha, ne- mluvě o chtivosti a lakotě, zcela nepokrytě narůstá den ze dne, takže již došlo na prorokova slova, podle nichž „jeden každý od nejvyššího až k nejposlednějšímu“, v honbě za lakotným ziskem a nemoha se ho nasytit, „propadl lakotě“ (Izaiáš 56,11). Proto se stali vykořisťo- vateli vdov, olupovateli sirotků, řezníky zvláště tučných kusů ze stáda; násilím zdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle a prolévají jejich krev. Nadto jsou zhýralejší než všichni smilníci, cizoložníci a krvesmilníci a bez míry se oddá- vají kdejakému obžerství. A abych to stručně shrnul, jsou, jak říkají proroci, poskvrnění vší myslitelnou mrzkostí, neřestí a hanebností, v nichž projevují trestu- hodnou vynalézavost, Bohu a soudné stolici v nebi svrchovaně ohavní a nenávidění, protože uvádějí v porouhání jméno Boží u všech národů. Poněvadž pak život pastýřů je pro stádo knihou, naukou i poučením, jsou nepochybně právě oni učiteli všech nepravostí. Jak je potom možné, aby nebyli kacíři, zvláště když slovo skutku přesvědčuje účinněji než slovo úst? Mají-li poslání rodit druhé k věčnému životu, jak by nebyli pro zneužití této rodivé schopnosti podle slov prorockých horší a ohavnější než oni tělesní Sodomští, zejména když zneužití je o to horší a ohavnější, oč čistší ctnost zneužívá. Svým posláním jsou pastýři světlem a sluncem, které dává světu světlo a život. Počínají-li si však naopak, vyzařují-li místo světla nejčernější tmu a místo životo- dárného tepla ničivý a smrtící mráz, je nabíledni, že jsou zhoubci celého světa. Co však je základní prapří- 75
Strana 76
775 780 785 790 795 pens et mortificans, manifestissime sunt mundi tocius perditores. Sed que est huius mali tanti prior et origi- nalis causa, fons et origo, dicere vehementissime tremis- co et expavesco, silere tamen non audeo, ne incidam in illud Ve prophete dicentis: Ve michi, quia tacui, quia vir pollutus labiis ego sum. Causa, fons et origo huius est hec curia, non solum ex eo, quod hec non dissipat et has abhominaciones non purgat, cum ea sola hec maxime possit et ad hoc summe teneatur, sed et eo amplius, quod ipsa per suas provisiones et dispensa- ciones et collaciones cure pastoralis tales quales pre- tacti sunt pastores, ymmo mundi perditores, in oculis solis huius constituit.“ Hec per totum Lincolniensis episcopus in sermone, quem exhibuit in presencia domini pape Innocencii Quarti et in presencia domi- norum cardinalium constitutus. Cum ergo iuxta prophetarum oracula et aliorum sanctorum testimonia ex peccato pastorum et aliorum sacerdotum ecclesie originatur eius coartacio et minucio, perturbacio augetur, exulat pax et animarum provenit dampnacio, nos, qui sacerdocii fungimur officio, humi- liemus nostras piissimo Domino animas, in contrito spiritu devote dicentes: Piissime ac potentissime Domine, fiat pax in virtute tua. Fiat pax huic domui a peccato, fiat pax huic domui a persequente inimico, fiat pax huic domui a scismate iniquo et fiat pax huic domui in gloria cum Deo Patre et Filio et Spiritu sancto, in seculorum secula benedicto. AMEN. 76
775 780 785 790 795 pens et mortificans, manifestissime sunt mundi tocius perditores. Sed que est huius mali tanti prior et origi- nalis causa, fons et origo, dicere vehementissime tremis- co et expavesco, silere tamen non audeo, ne incidam in illud Ve prophete dicentis: Ve michi, quia tacui, quia vir pollutus labiis ego sum. Causa, fons et origo huius est hec curia, non solum ex eo, quod hec non dissipat et has abhominaciones non purgat, cum ea sola hec maxime possit et ad hoc summe teneatur, sed et eo amplius, quod ipsa per suas provisiones et dispensa- ciones et collaciones cure pastoralis tales quales pre- tacti sunt pastores, ymmo mundi perditores, in oculis solis huius constituit.“ Hec per totum Lincolniensis episcopus in sermone, quem exhibuit in presencia domini pape Innocencii Quarti et in presencia domi- norum cardinalium constitutus. Cum ergo iuxta prophetarum oracula et aliorum sanctorum testimonia ex peccato pastorum et aliorum sacerdotum ecclesie originatur eius coartacio et minucio, perturbacio augetur, exulat pax et animarum provenit dampnacio, nos, qui sacerdocii fungimur officio, humi- liemus nostras piissimo Domino animas, in contrito spiritu devote dicentes: Piissime ac potentissime Domine, fiat pax in virtute tua. Fiat pax huic domui a peccato, fiat pax huic domui a persequente inimico, fiat pax huic domui a scismate iniquo et fiat pax huic domui in gloria cum Deo Patre et Filio et Spiritu sancto, in seculorum secula benedicto. AMEN. 76
Strana 77
činou, zdrojem i původem tohoto tak velikého zla, ve- lice se bojím a děsím vyslovit. Přece se však neodvažuji to smlčet, abych nebyl postižen oním prorokovým Běda: Běda mně, že jsem zmlkl, protože jsem muž poskvrně- ných rtů. Příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ačkoli ona sama na to nejspíš stačí a má to mít za svou přední povinnost, nýbrž mno- hem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provisemi, dispensacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře, o jakých jsme shora mluvili, to jest rovnou zhoubce světa.“ To je v celé šíři vyňato z kázání biskupa Lincolnského, které přednesl před panem papežem Inocencem IV. v pří- tomnosti pánů kardinálů. Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a po- dle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastýřů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nej- laskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pane, buď mír v tvé síle. Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol a buď mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým, požehnaným na věky věků. AMEN. 77
činou, zdrojem i původem tohoto tak velikého zla, ve- lice se bojím a děsím vyslovit. Přece se však neodvažuji to smlčet, abych nebyl postižen oním prorokovým Běda: Běda mně, že jsem zmlkl, protože jsem muž poskvrně- ných rtů. Příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ačkoli ona sama na to nejspíš stačí a má to mít za svou přední povinnost, nýbrž mno- hem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provisemi, dispensacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře, o jakých jsme shora mluvili, to jest rovnou zhoubce světa.“ To je v celé šíři vyňato z kázání biskupa Lincolnského, které přednesl před panem papežem Inocencem IV. v pří- tomnosti pánů kardinálů. Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a po- dle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastýřů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nej- laskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pane, buď mír v tvé síle. Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol a buď mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým, požehnaným na věky věků. AMEN. 77
Strana 78
Strana 79
ANNOTATIONES POZNÁMKY
ANNOTATIONES POZNÁMKY
Strana 80
Strana 81
CODICES Dermo de pace in undecim codicibus, sicut F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Husi (Praha 1948, p. 89) indicat, quorum autem secundus Budissinensis et secundus Bibl. Me- trop. ecclesiae Pragensis mihi praesto non fuerunt, et in editione Norimbergensi ad nos pervenit: A — Bibl. Univ. Prag. IV G 6, fol. 53r—6or Bibl. nationalis Vindobonensis 4902, fol. 88v—89v B — + 64r—69v (mutilus) C — Bibl. nationalis Vindobonensis 4296, fol. 7v—18r D — Bibl. Metrop. eccl. Prag. D 12, fol. 181r—189v Bibl. nationalis Vindobonensis 4916, fol. 48r—54v E — F — Bibl. Univ. Prag. III G 18, fol. 127v—134v (muti- lus) G — Bibl. Univ. Prag. III G 8, fol. 120r—125r (mutilus) Bibl. Budissinensis 8° 6, fol. 241 — 260 H — K — Bibl. Budissinensis 8° 7, fol. 43 — 54 Bibl. Musei nationalis Prag. VIII F 38, pag. 255 M — — 270 N — Bibl. Metrop. eccl. Prag. N 48, fol. 11IV—118V Monumentorum Ioannis Hus prima pars, Norimber- m — gae 1558, fol. 52r—56v De Hussii Sermonis de pace argumento autographo, quod legitur in folio 126rv codicis 4902 Bibl. nat. Vindo- bonensis, scripsi in ephemeride Listy filologické 82 (1959), p. 239—246. Omnes codices supra nominati apographa sunt valde ab archetypo alienata praeter codicem B, qui exem- plum non perfectum adumbrationis Hussii praebere videtur. Textus B incipit fol. 88v solum a verbis Redemptor humani generis et continue persequitur usque ad verba inter se pacem appetunt in fol. 89v (nostrae ed. 1. 35—156). Quae hic in finali 81
CODICES Dermo de pace in undecim codicibus, sicut F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Husi (Praha 1948, p. 89) indicat, quorum autem secundus Budissinensis et secundus Bibl. Me- trop. ecclesiae Pragensis mihi praesto non fuerunt, et in editione Norimbergensi ad nos pervenit: A — Bibl. Univ. Prag. IV G 6, fol. 53r—6or Bibl. nationalis Vindobonensis 4902, fol. 88v—89v B — + 64r—69v (mutilus) C — Bibl. nationalis Vindobonensis 4296, fol. 7v—18r D — Bibl. Metrop. eccl. Prag. D 12, fol. 181r—189v Bibl. nationalis Vindobonensis 4916, fol. 48r—54v E — F — Bibl. Univ. Prag. III G 18, fol. 127v—134v (muti- lus) G — Bibl. Univ. Prag. III G 8, fol. 120r—125r (mutilus) Bibl. Budissinensis 8° 6, fol. 241 — 260 H — K — Bibl. Budissinensis 8° 7, fol. 43 — 54 Bibl. Musei nationalis Prag. VIII F 38, pag. 255 M — — 270 N — Bibl. Metrop. eccl. Prag. N 48, fol. 11IV—118V Monumentorum Ioannis Hus prima pars, Norimber- m — gae 1558, fol. 52r—56v De Hussii Sermonis de pace argumento autographo, quod legitur in folio 126rv codicis 4902 Bibl. nat. Vindo- bonensis, scripsi in ephemeride Listy filologické 82 (1959), p. 239—246. Omnes codices supra nominati apographa sunt valde ab archetypo alienata praeter codicem B, qui exem- plum non perfectum adumbrationis Hussii praebere videtur. Textus B incipit fol. 88v solum a verbis Redemptor humani generis et continue persequitur usque ad verba inter se pacem appetunt in fol. 89v (nostrae ed. 1. 35—156). Quae hic in finali 81
Strana 82
versione de Wyclif desumpta sunt, B omittit laudans tantum proximum locum de Wyclif verbis Et quamvis hec pax mundi sit bonum (vide pag. 36, l. 163). Sequens locus e Wyclif sumptus invenitur fol. 64r incipiens Quis enim Cristi verax discipulus formidaret (cf. pag. 38, 1. 184). Inde, una et altera vice minimas omissiones faciens, textus B pergit fol. 65r ad verba in tenebris habitacio, rudimentum sic ponens loci e sermone sancti Bernardi laudati. Fol. 65r et 65v, loco ubi finalis versio demum bis Bernardum ample commemorat (vide p. 44), vacant. Fol. 66r B inopinate procedit a verbis declarans patenter ypocrisim (p. 48, 1. 367) ad initium loci de Roberto Grosseteste laudati (Et que inconsolabiliter; fol. 69v, cf. pag. 70, l. 705) ubi repente in easdem litteras exit. De auctoritate Bernardi fol. 66v omit- tuntur verba perstrepunt in palacio leges usque ad sanctus Bernardus (cf. pag. 54, 1. 437—447). Codices F et G tantummodo duas ultimas tertias Sermo- nis de pace a verbis Dicto de pace duplici (cf. pag. 42, 1. 255) inci- piendo comprehendunt. G orationem nostram inter M. Iohan- nis Rokycanae sermones ad clerum ponit. Codicem M sequendo Sermonem de pace edidit C. Höfler, Geschichtschreiber der Hussitischen Bewegung in Böhmen I, Wien 1856, p. 297—315, cuius editionis autem multis mendis scatentis iam suo tempore iudicium censuramque egit František Palacký, Die Geschichte des Hussitenthums und Prof. Constantin Höfler, Prag 1868, p. 37. Secundum editionem Norimbergensem germanice vertit Sermonem de pace Augustinus Zitte: Eine andere Rede des M. J. Hus, welche er sich ebenfalls verfertiget hatte, um sie zu Kostnitz in der Kirchenversammlung zu halten, und zwar von dem Frieden, in Vermischte Schriften des J. Hus von Hussinecz, Leipzig und Prag 1874, p. 83—129. A. M. 82
versione de Wyclif desumpta sunt, B omittit laudans tantum proximum locum de Wyclif verbis Et quamvis hec pax mundi sit bonum (vide pag. 36, l. 163). Sequens locus e Wyclif sumptus invenitur fol. 64r incipiens Quis enim Cristi verax discipulus formidaret (cf. pag. 38, 1. 184). Inde, una et altera vice minimas omissiones faciens, textus B pergit fol. 65r ad verba in tenebris habitacio, rudimentum sic ponens loci e sermone sancti Bernardi laudati. Fol. 65r et 65v, loco ubi finalis versio demum bis Bernardum ample commemorat (vide p. 44), vacant. Fol. 66r B inopinate procedit a verbis declarans patenter ypocrisim (p. 48, 1. 367) ad initium loci de Roberto Grosseteste laudati (Et que inconsolabiliter; fol. 69v, cf. pag. 70, l. 705) ubi repente in easdem litteras exit. De auctoritate Bernardi fol. 66v omit- tuntur verba perstrepunt in palacio leges usque ad sanctus Bernardus (cf. pag. 54, 1. 437—447). Codices F et G tantummodo duas ultimas tertias Sermo- nis de pace a verbis Dicto de pace duplici (cf. pag. 42, 1. 255) inci- piendo comprehendunt. G orationem nostram inter M. Iohan- nis Rokycanae sermones ad clerum ponit. Codicem M sequendo Sermonem de pace edidit C. Höfler, Geschichtschreiber der Hussitischen Bewegung in Böhmen I, Wien 1856, p. 297—315, cuius editionis autem multis mendis scatentis iam suo tempore iudicium censuramque egit František Palacký, Die Geschichte des Hussitenthums und Prof. Constantin Höfler, Prag 1868, p. 37. Secundum editionem Norimbergensem germanice vertit Sermonem de pace Augustinus Zitte: Eine andere Rede des M. J. Hus, welche er sich ebenfalls verfertiget hatte, um sie zu Kostnitz in der Kirchenversammlung zu halten, und zwar von dem Frieden, in Vermischte Schriften des J. Hus von Hussinecz, Leipzig und Prag 1874, p. 83—129. A. M. 82
Strana 83
APPARATUS CRITICUS 24 26 31 42 46 51 53 55 64 65 73 75 78 79 80 81 84 85 87 90 91 92 Sermo M. Iohannis Hus... Constanciensi superscriptio A; Sermo brevis Magistri Iohannis Hus, dum primum Constanciam pervenit. Thema: Pax huic domui B; Sermo Magistri Iohannis Hus ad clerum de pace E; Oracio de pace F; Iste est sermo secundus, quem predicare intendebat in concilio Constanciensi, si audiencia fuisset sibi data, predicare omnibus tam pape quam episcopis cum cardinalibus M; Alter sermo Magistri Ioannis Hus De pace, quem etiam intendebat praedicare in concilio Constantiensi m — apostoli: discipuli m — populum: per ipsum H — salutat: salutavitim — sacerdos: apostolorum CM, sacerdotum DE — salutavit: salutat m — hic: om. Mm — confederacionem: consideracionem M— seculi fallit: huius fallit seculi im — separandi: separati Mm — homo existens in crimine: criminosus Wyclif — sancte: sancta CM, deest in Wyclif — utraque posterior: omnis pax alia Wyclif — enim: autem Wyclif — iuxta illud: pro quo dicitur Wyclif — plus infinitum : in infinitum plus m — infinitum: in infinitum m — voluptatem: voluptates m — voluptatem... honores: temporales posses- siones, honores vel voluptuosa Wyclif — ista regula : hec maxima Wyclif — — in illa pace: talibus Wyclif— hominem... ad mortem: talem, tribulando eum in corpore, in posses- sione et bonis temporalibus Wyclif — ei : deest in Wyclif — invitus EH : in viciis m, inimicus Wyclif — honorati: honorificati Vulg. qui ad virtutes consequitur: consequentem ad virtutes Wyclif—iam dictam fidei regulam : illud principium fidei Wyclif — que totam et quae sequuntur usque parum curant: quod sufficit ad regulandum totam militantem ecclesiam vix unus credit, sed Deus huius seculi ad tantum excecavit oculos viancium cum pulvere temporalium, quod repu- tant nimis infideliter illa bonum potissimum Wyclif — 83
APPARATUS CRITICUS 24 26 31 42 46 51 53 55 64 65 73 75 78 79 80 81 84 85 87 90 91 92 Sermo M. Iohannis Hus... Constanciensi superscriptio A; Sermo brevis Magistri Iohannis Hus, dum primum Constanciam pervenit. Thema: Pax huic domui B; Sermo Magistri Iohannis Hus ad clerum de pace E; Oracio de pace F; Iste est sermo secundus, quem predicare intendebat in concilio Constanciensi, si audiencia fuisset sibi data, predicare omnibus tam pape quam episcopis cum cardinalibus M; Alter sermo Magistri Ioannis Hus De pace, quem etiam intendebat praedicare in concilio Constantiensi m — apostoli: discipuli m — populum: per ipsum H — salutat: salutavitim — sacerdos: apostolorum CM, sacerdotum DE — salutavit: salutat m — hic: om. Mm — confederacionem: consideracionem M— seculi fallit: huius fallit seculi im — separandi: separati Mm — homo existens in crimine: criminosus Wyclif — sancte: sancta CM, deest in Wyclif — utraque posterior: omnis pax alia Wyclif — enim: autem Wyclif — iuxta illud: pro quo dicitur Wyclif — plus infinitum : in infinitum plus m — infinitum: in infinitum m — voluptatem: voluptates m — voluptatem... honores: temporales posses- siones, honores vel voluptuosa Wyclif — ista regula : hec maxima Wyclif — — in illa pace: talibus Wyclif— hominem... ad mortem: talem, tribulando eum in corpore, in posses- sione et bonis temporalibus Wyclif — ei : deest in Wyclif — invitus EH : in viciis m, inimicus Wyclif — honorati: honorificati Vulg. qui ad virtutes consequitur: consequentem ad virtutes Wyclif—iam dictam fidei regulam : illud principium fidei Wyclif — que totam et quae sequuntur usque parum curant: quod sufficit ad regulandum totam militantem ecclesiam vix unus credit, sed Deus huius seculi ad tantum excecavit oculos viancium cum pulvere temporalium, quod repu- tant nimis infideliter illa bonum potissimum Wyclif — 83
Strana 84
98 102 108 113 114 115 117 119 120 121 122 124 130 145 148 149 151 152 153 155 167 171 172 173 175 178 181 182 184 195 196 202 205 naturarum: naturarum utrague Wyclif — post rebellio legitur in Wyclif non solum quoad peccata carnis, sed quoad superbiam — precipuo: precipue m — electus: deest in Wyclif — criminosus: maculosus nocet vel W»clif — vianti: deest Wyclif — Nam credibile est: Debemus enim credere Wyclif — vivens iuxta Cristi ewangelium: deest Wyclif — subiectos: subditos M, add. in marg. multitudo clericorum pacificaret populum 4 — ipsis: ipsi m — Sed: et Wyclif — in isto: om. m — seculares: scolares 4 — enim: eciam m — pax: pax hominis 4 — proficiat: sufficiat m — vel quieta... hostili: om. B, in marg. C desiderant: appetunt Wyclif — propter illam: gracia istius Wyclif — nisi: nec m, cum Wyclif — bonum pacis: enim pacis bonum Augustinus — audiri solet: soleat audiri Augustinus, audiri soleat m — nec: nihil Augustinus — desiderabilis: necessaria Wyclif — firmata, in virtutibus: auctorizata, in bono virtutis Wyclif — fragiles... ligamento: et fragiles ligamento carnali vel seculari confe- deratos Wycl;if — istam: illam Wyclif — aliquod: deest Wyclif — rex pacificus: om. m — suam, que... quoad Deum: deest Wyclif — pacificato homini in Deo: sic pacificata Wyclif — confidenter: confidentiae m — enim Cristi... discipulus: ergo Wyclif — formidaret: timeret Wyclif — superhabundavit: superhabundat BMm — pululat Cristi militi: pululant Cristi milites 7 — Iesum Cristum Dominum: Iesum Cristum 4, Dominum lesum Cristum Bm, deest Wychf — derelinquere: relinquere m — et confidere in homine: maledictus enim, qui sic confidit in homine (cf. ler. 17,5) Wyclif — cum: est autem Wyclif — 84
98 102 108 113 114 115 117 119 120 121 122 124 130 145 148 149 151 152 153 155 167 171 172 173 175 178 181 182 184 195 196 202 205 naturarum: naturarum utrague Wyclif — post rebellio legitur in Wyclif non solum quoad peccata carnis, sed quoad superbiam — precipuo: precipue m — electus: deest in Wyclif — criminosus: maculosus nocet vel W»clif — vianti: deest Wyclif — Nam credibile est: Debemus enim credere Wyclif — vivens iuxta Cristi ewangelium: deest Wyclif — subiectos: subditos M, add. in marg. multitudo clericorum pacificaret populum 4 — ipsis: ipsi m — Sed: et Wyclif — in isto: om. m — seculares: scolares 4 — enim: eciam m — pax: pax hominis 4 — proficiat: sufficiat m — vel quieta... hostili: om. B, in marg. C desiderant: appetunt Wyclif — propter illam: gracia istius Wyclif — nisi: nec m, cum Wyclif — bonum pacis: enim pacis bonum Augustinus — audiri solet: soleat audiri Augustinus, audiri soleat m — nec: nihil Augustinus — desiderabilis: necessaria Wyclif — firmata, in virtutibus: auctorizata, in bono virtutis Wyclif — fragiles... ligamento: et fragiles ligamento carnali vel seculari confe- deratos Wycl;if — istam: illam Wyclif — aliquod: deest Wyclif — rex pacificus: om. m — suam, que... quoad Deum: deest Wyclif — pacificato homini in Deo: sic pacificata Wyclif — confidenter: confidentiae m — enim Cristi... discipulus: ergo Wyclif — formidaret: timeret Wyclif — superhabundavit: superhabundat BMm — pululat Cristi militi: pululant Cristi milites 7 — Iesum Cristum Dominum: Iesum Cristum 4, Dominum lesum Cristum Bm, deest Wychf — derelinquere: relinquere m — et confidere in homine: maledictus enim, qui sic confidit in homine (cf. ler. 17,5) Wyclif — cum: est autem Wyclif — 84
Strana 85
206 207 209 210 211 212 213 214 215 216 219 220 231 232 236 246 261 264 272 273 278 281 284 293 295 296 299 302 305 309 312 314 319 325 326 327 Deum est: primum dominum Wyclif — infinitum: in infinitum m — Cristo: deest Wyclif — Domino: om. BD — piissimo: deest Wyclif — prestantissimo: deest Wyclif — fidelissimo: deest Wyclif — eum assidue exorandum: orandum eum assidue Wyclif — Dei: dicte Wyclif — hominis: christiani Wyclif — est volenti: volentis est m, illa Wyclif — et: om. m. — securitas: securitas. Et m — immobili: inviolabili W»clif — pacificati hominis: pacienti Wyclif — Nam hominibus. .. adiacet: om. m — secundo BH: om. ceteri codd. — differt... quod pax Dei: om. m — mundi amittitur: alia perditur Wyclif — ut patet: videlicet m — recalcitravit: recalcitrat m — habundancia: habundancia vini M — affective: effective m — inpacificant: inpacificat BCGm — gaudeat: gaudet CMm — militans: a multis Bm — ipsorum: cristianorum ABm — Quapropter: Quia propter hoc AG — uvas: ficus Vulg. — rarus: raro BCm — denique: quippe Bernardus — vendicans: vindicans Bernardus, venditans m — emens honores: omnes homines AD, emens homines FG — generacioni huic: add. in. marg. id est yppocritico clero ACDEFGM — quiescit: quaerit Bernardus — apertus hereticus: apertus inimicus haereticus Bernardus — omnes (ercio loco: deest Bernardus — cui: qui Domino Bernardus — in: et Bernardus — Plus: et plus Bernardus — et tibia: om. Dm — virtutis: om. C, sed ponit inter. lineas, om. H, non habet Bern. — cedunt: cedit AF — ita invaluerunt... super nos: om. m — ita altero loco: et Bernardus — nos: numerum Bernardus — ideo: omnino m — 85
206 207 209 210 211 212 213 214 215 216 219 220 231 232 236 246 261 264 272 273 278 281 284 293 295 296 299 302 305 309 312 314 319 325 326 327 Deum est: primum dominum Wyclif — infinitum: in infinitum m — Cristo: deest Wyclif — Domino: om. BD — piissimo: deest Wyclif — prestantissimo: deest Wyclif — fidelissimo: deest Wyclif — eum assidue exorandum: orandum eum assidue Wyclif — Dei: dicte Wyclif — hominis: christiani Wyclif — est volenti: volentis est m, illa Wyclif — et: om. m. — securitas: securitas. Et m — immobili: inviolabili W»clif — pacificati hominis: pacienti Wyclif — Nam hominibus. .. adiacet: om. m — secundo BH: om. ceteri codd. — differt... quod pax Dei: om. m — mundi amittitur: alia perditur Wyclif — ut patet: videlicet m — recalcitravit: recalcitrat m — habundancia: habundancia vini M — affective: effective m — inpacificant: inpacificat BCGm — gaudeat: gaudet CMm — militans: a multis Bm — ipsorum: cristianorum ABm — Quapropter: Quia propter hoc AG — uvas: ficus Vulg. — rarus: raro BCm — denique: quippe Bernardus — vendicans: vindicans Bernardus, venditans m — emens honores: omnes homines AD, emens homines FG — generacioni huic: add. in. marg. id est yppocritico clero ACDEFGM — quiescit: quaerit Bernardus — apertus hereticus: apertus inimicus haereticus Bernardus — omnes (ercio loco: deest Bernardus — cui: qui Domino Bernardus — in: et Bernardus — Plus: et plus Bernardus — et tibia: om. Dm — virtutis: om. C, sed ponit inter. lineas, om. H, non habet Bern. — cedunt: cedit AF — ita invaluerunt... super nos: om. m — ita altero loco: et Bernardus — nos: numerum Bernardus — ideo: omnino m — 85
Strana 86
332 335 341 342 343 344 345 346 347 348 356 360 364 365 368 371 377 378 379 381 382 388 397 407 413 414 420 425 429 431 439 440 442 445 457 negocio primo loco: commercio Bernardus — persistentes: permanentes Bernardus— sponse: sponsi Bernardus — huic sponse: sponsae hinc inde Bernardus — cernis: add. et qui, ut vulgo aiunt, eam quasi addextrare videntur Bernardus — querunt: quaerant Bernardus — Diligunt. Cristum: om. CEm — qui: quia Bernardus — — nitidi: nitidi et Bernardus— sponsa: sponsa procedens Bernardus Sed: Nonne si quempiam talium repente eminus procedentem aspexeris, sponsam potius putabis quam sponsae custodem? Bernardus — tantum: deest Bernardus — illis: de illis Bernardus — Domino: David ADFG — flectant: flectat Bernardus — predicent: qui predicet Bernardus — sponsam: ab ilis inventam Bernardus — dici de ipsis: de se dici Bernardus — voluptatem: voluntatem AFG — clericorum: add. cuius mater est negligentia episcoporum Bern. — ita: deest in Decreto — Dei: altero loco Domini B, a Deo Decretum — sunt: fuerant Decretum — sunt ponentes: ponunt m — sedicionis: seduccionis BM— vos: nos DEGM — papupertas benivola: paupertas, benivolencia m — et : om. FG, add. Cristi discipule E — altrinseca: cruenta ADFG— in cristicolas: in cristicolis E, cristicolis m — primo: 3° AFG — — Numquid: Numquam m - huiusmodi: istiusmodi Bernardus — monstruosa genera: monstra Bernardus — Et post... ad propositum: om. m.— certe: certa m — Hee Bernardus: Hec codd., m — episcope: episcopus m — conpellat: conpellatur FG — clamare: clamare ad Dominum Bernardus — — pestilencia: pestilenciam Am 458 insurgunt: insurgunt gentibus Gregorius — 86
332 335 341 342 343 344 345 346 347 348 356 360 364 365 368 371 377 378 379 381 382 388 397 407 413 414 420 425 429 431 439 440 442 445 457 negocio primo loco: commercio Bernardus — persistentes: permanentes Bernardus— sponse: sponsi Bernardus — huic sponse: sponsae hinc inde Bernardus — cernis: add. et qui, ut vulgo aiunt, eam quasi addextrare videntur Bernardus — querunt: quaerant Bernardus — Diligunt. Cristum: om. CEm — qui: quia Bernardus — — nitidi: nitidi et Bernardus— sponsa: sponsa procedens Bernardus Sed: Nonne si quempiam talium repente eminus procedentem aspexeris, sponsam potius putabis quam sponsae custodem? Bernardus — tantum: deest Bernardus — illis: de illis Bernardus — Domino: David ADFG — flectant: flectat Bernardus — predicent: qui predicet Bernardus — sponsam: ab ilis inventam Bernardus — dici de ipsis: de se dici Bernardus — voluptatem: voluntatem AFG — clericorum: add. cuius mater est negligentia episcoporum Bern. — ita: deest in Decreto — Dei: altero loco Domini B, a Deo Decretum — sunt: fuerant Decretum — sunt ponentes: ponunt m — sedicionis: seduccionis BM— vos: nos DEGM — papupertas benivola: paupertas, benivolencia m — et : om. FG, add. Cristi discipule E — altrinseca: cruenta ADFG— in cristicolas: in cristicolis E, cristicolis m — primo: 3° AFG — — Numquid: Numquam m - huiusmodi: istiusmodi Bernardus — monstruosa genera: monstra Bernardus — Et post... ad propositum: om. m.— certe: certa m — Hee Bernardus: Hec codd., m — episcope: episcopus m — conpellat: conpellatur FG — clamare: clamare ad Dominum Bernardus — — pestilencia: pestilenciam Am 458 insurgunt: insurgunt gentibus Gregorius — 86
Strana 87
459 deficiente solvuntur: dehiscens solvitur Gregorius — Omnia: Omnia enim Gregorius — qui: qui ad hoc Gregorius — preberent: prebeant A — possit: posset BDEFMm — Hic: Hic, hic Bernardus — confundunt: confidunt G vereor: vereor istos Bernardus miseram: miserandam Bernardus— a supremo: a summo ADHm — dicitur: docet m — et humilis: om. ADFGm — est: est enim Gregorius — sanctam: om. AEFMm — adoraverim: adorarem Vulg., o. M — — ne quemquam: nequaquam M precavens: precavens et monens m — Aman... appensus: om. ACDEFG — ergo: igitur m- veritatem: paupertatem G — in ipsa... vicariis: daret discipulis m — et: neque Vulg. — veri: vero m — secuntur: student H — et: deest Vulg. — — sed: scilicet m - — conversione: conversacione M senioribus: senioribus iudicibus Bernardus — alterius: om. CEFm — ab illis BCM : om. ceteri codd., m — in marg. Alanus libro 2°, capitulo De avaricia rubricator CM — honores: homines DFG excurrit: percurrit Alanus — Iam: deest Alanus — existit: extitit ADFG, est Alanus — archidiaconalibus: archidiaconatus Am — pedestrium: deest Alanus — regnat: mundum regit Alanus — scientes verbum: audiant verbum Iesu Cristi ADF, audiant verbum Cristi G — 596 et: om. FGm — 462 473 475 491 495 496 501 507 511 512 518 524 526 527 531 533 542 544 545 549 552 554 559 560 567 568 575 577 578 581 582 583 586 87
459 deficiente solvuntur: dehiscens solvitur Gregorius — Omnia: Omnia enim Gregorius — qui: qui ad hoc Gregorius — preberent: prebeant A — possit: posset BDEFMm — Hic: Hic, hic Bernardus — confundunt: confidunt G vereor: vereor istos Bernardus miseram: miserandam Bernardus— a supremo: a summo ADHm — dicitur: docet m — et humilis: om. ADFGm — est: est enim Gregorius — sanctam: om. AEFMm — adoraverim: adorarem Vulg., o. M — — ne quemquam: nequaquam M precavens: precavens et monens m — Aman... appensus: om. ACDEFG — ergo: igitur m- veritatem: paupertatem G — in ipsa... vicariis: daret discipulis m — et: neque Vulg. — veri: vero m — secuntur: student H — et: deest Vulg. — — sed: scilicet m - — conversione: conversacione M senioribus: senioribus iudicibus Bernardus — alterius: om. CEFm — ab illis BCM : om. ceteri codd., m — in marg. Alanus libro 2°, capitulo De avaricia rubricator CM — honores: homines DFG excurrit: percurrit Alanus — Iam: deest Alanus — existit: extitit ADFG, est Alanus — archidiaconalibus: archidiaconatus Am — pedestrium: deest Alanus — regnat: mundum regit Alanus — scientes verbum: audiant verbum Iesu Cristi ADF, audiant verbum Cristi G — 596 et: om. FGm — 462 473 475 491 495 496 501 507 511 512 518 524 526 527 531 533 542 544 545 549 552 554 559 560 567 568 575 577 578 581 582 583 586 87
Strana 88
599 606 607 617 623 630 631 636 639 640 642 647 651 653 655 659 661 666 669 671 678 679 680 681 682 685 688 691 692 subito: cito D prestantissimi: sanctissimi AEm — ministerii: misterii E — exempli: precepti G — viam: vias BCDm — et: om. m — — rerum: om. m- hilariter : humiliter G — Non: Nec G — nobis: vobis B cum Vulg. sequamur: sequamini B cum Vulg. — dolus: dolor BM — — tradidit: tradebat Vulg. iudicanti: iudicandi FG — Cristi: om. BCEFGm — illud: super illud Am — mittat: eiciat CFGM cum Hieronymo Mat. 9,38 — suos: om. CFGM cum Vulg. — possumus: possimus AEFG — accepimus: accipimus m, sucepimus Gregorius — implemus: implevimus EFGM — suscepimus: suscipimus ABCDF — in hiis: ad ea Gregorius — qui: quando Gregorius — peccamus: peccavimus codd. — debuimus: debemus D — greges custodiri: gregem custodire A, greges custodire F— — stipendia: studia Gregorius intenta: in tanta A- captamus: cupimus AFG — prelati: prelatis AF — licenciam: leticiam m festinamus: vacamus Gregorius — accipimus: accepimus M — Quanto: quantum ADFG — castra: claustra Am — redacti: reducti M, redacta Gregorius — pereunte: pereunti Gregorius— mortis: mortis eius CM — 693 88
599 606 607 617 623 630 631 636 639 640 642 647 651 653 655 659 661 666 669 671 678 679 680 681 682 685 688 691 692 subito: cito D prestantissimi: sanctissimi AEm — ministerii: misterii E — exempli: precepti G — viam: vias BCDm — et: om. m — — rerum: om. m- hilariter : humiliter G — Non: Nec G — nobis: vobis B cum Vulg. sequamur: sequamini B cum Vulg. — dolus: dolor BM — — tradidit: tradebat Vulg. iudicanti: iudicandi FG — Cristi: om. BCEFGm — illud: super illud Am — mittat: eiciat CFGM cum Hieronymo Mat. 9,38 — suos: om. CFGM cum Vulg. — possumus: possimus AEFG — accepimus: accipimus m, sucepimus Gregorius — implemus: implevimus EFGM — suscepimus: suscipimus ABCDF — in hiis: ad ea Gregorius — qui: quando Gregorius — peccamus: peccavimus codd. — debuimus: debemus D — greges custodiri: gregem custodire A, greges custodire F— — stipendia: studia Gregorius intenta: in tanta A- captamus: cupimus AFG — prelati: prelatis AF — licenciam: leticiam m festinamus: vacamus Gregorius — accipimus: accepimus M — Quanto: quantum ADFG — castra: claustra Am — redacti: reducti M, redacta Gregorius — pereunte: pereunti Gregorius— mortis: mortis eius CM — 693 88
Strana 89
cuius: qui Gregorius — prestant: parant A — Lincolniensis: Lincolensis D, Linconiensis M — inminucionis: diminucionis AFG— repressio: replecio AF — scismatis: scismaticis CEFGM — dilaceratores: dilatatores G — veniente: vivente CDEM — vena: vita CDEHMm — aucto: auctus AFG — verbo: exemplo m — maxime: maxime habere AFG — homicida: homicide Em — sectans: sectantes Gm — nesciens: nescientes Gm— direptores: directores ADF 749 transeatur: transeam ADG 755 suadeat: suadet m — 762 prior : peior m — 772 tremisco: contremisco AFG 773 pollutus: pollutis Em — 776 provisiones: promissiones m 780 — 782 perditores: proditores ADFGHM minucio: imminucio Gm, minucio et E — 789 a peccato. Fiat pax huic domui: om. Em. — 795 798 benedicto: om. FG, benedicti m — — 694 700 703 713 715 718 723 726 727 728 734 735 747 89
cuius: qui Gregorius — prestant: parant A — Lincolniensis: Lincolensis D, Linconiensis M — inminucionis: diminucionis AFG— repressio: replecio AF — scismatis: scismaticis CEFGM — dilaceratores: dilatatores G — veniente: vivente CDEM — vena: vita CDEHMm — aucto: auctus AFG — verbo: exemplo m — maxime: maxime habere AFG — homicida: homicide Em — sectans: sectantes Gm — nesciens: nescientes Gm— direptores: directores ADF 749 transeatur: transeam ADG 755 suadeat: suadet m — 762 prior : peior m — 772 tremisco: contremisco AFG 773 pollutus: pollutis Em — 776 provisiones: promissiones m 780 — 782 perditores: proditores ADFGHM minucio: imminucio Gm, minucio et E — 789 a peccato. Fiat pax huic domui: om. Em. — 795 798 benedicto: om. FG, benedicti m — — 694 700 703 713 715 718 723 726 727 728 734 735 747 89
Strana 90
LOCI 9 10 15 19 25 27 39 43 44 45 47 63 66 67 71 76 78 84 89 90 97 109 122 144 6 Hebr. 5, 10 appellatus a Deo pontifex iuxta ordinem Melchisedech— 1 Cf. Hebr. 7, 27 non habet necessitatem quotidie, quemadmodum sacer- dotes, prius pro suis delictis hostias offere — Cf. Hebr. 8, 1 — Cf. Hebr. 7, 25b Le 24, 36 stetit Iesus in medio eorum et dicit eis: Pax vobis — Mt 10, 12—13 — 1Pt 1, 20; 2 Pt 1, 2a- Cf. Rm 1, 7 (gratia et pax); 1 C 1, 3; 2 C 1, 2; G 1, 3; E 1, 2: Ph 1, 2; Col 1, 3; 1 Th 1, 2; 2 Th 1, 2; 1 T 1, 2; 2 T 1, 2 (gratia, misericordia et pax); Tt 1, 4; Phm 3 — J 14, 27а — Le 24, 36; J 20, 19 Est autem duplex pax... mundi: e Wyclif, Sermonum quarta pars, ed. Lo- serth 1840, sermo XLIV, vol. IV, p. 360, 17 — ƒ 14, 27b — Mt 10, 34b—35 mentis tranquillitas... habuit?: e Wyclif, Sermones IV, p. 24, 21—25, 1; (f. J. Loserth, Hus und Wyclif, 1925, p. 189— Iob 9, 4b — Ista autem... proximum: e Wyclif, Sermones I, ed. Loserth, p. 210, 32—35 — prima pax... vos et Deum: e Wyclif, Sermones IV, p. 357, 7—12 — Is 59, 2 — Debemus enim... augendo meritum : e Wyclif, Sermones IV, p. 357, 15—25 83 Rm 8, 31 — Cf. Rm 8, 28— Ps 138, 17a — Honorem... parum curant: e Wyclif, Sermones IV, p. 357, 32— 358, 2 — Quoad secundam pacem... perturbatur: e Wyclif, ibid., p. 358, 11—18 — Et quoad terciam... sibi ipsis: e Wyclif, ibid., p. 358, 31—359, 2 — Oportet... ad proximum: e Wyclif, ibid., p. 359, 6—8 mundi... hostili: (f. Wyclif, Sermones I, p. 211, 3—5 mundi que est quieta fruicio temporalium sine sensibili perturbacione hostili — tantam vim habet... finis sequeretur: e Wyclif, Sermones IV, p. 360, 19—22- Augustinus, De civitate Dei XIX, 11 (MPL 41, 637); Julie Nováková, O Boží obci II, Praha 1950, p. 401 — 147 151 90
LOCI 9 10 15 19 25 27 39 43 44 45 47 63 66 67 71 76 78 84 89 90 97 109 122 144 6 Hebr. 5, 10 appellatus a Deo pontifex iuxta ordinem Melchisedech— 1 Cf. Hebr. 7, 27 non habet necessitatem quotidie, quemadmodum sacer- dotes, prius pro suis delictis hostias offere — Cf. Hebr. 8, 1 — Cf. Hebr. 7, 25b Le 24, 36 stetit Iesus in medio eorum et dicit eis: Pax vobis — Mt 10, 12—13 — 1Pt 1, 20; 2 Pt 1, 2a- Cf. Rm 1, 7 (gratia et pax); 1 C 1, 3; 2 C 1, 2; G 1, 3; E 1, 2: Ph 1, 2; Col 1, 3; 1 Th 1, 2; 2 Th 1, 2; 1 T 1, 2; 2 T 1, 2 (gratia, misericordia et pax); Tt 1, 4; Phm 3 — J 14, 27а — Le 24, 36; J 20, 19 Est autem duplex pax... mundi: e Wyclif, Sermonum quarta pars, ed. Lo- serth 1840, sermo XLIV, vol. IV, p. 360, 17 — ƒ 14, 27b — Mt 10, 34b—35 mentis tranquillitas... habuit?: e Wyclif, Sermones IV, p. 24, 21—25, 1; (f. J. Loserth, Hus und Wyclif, 1925, p. 189— Iob 9, 4b — Ista autem... proximum: e Wyclif, Sermones I, ed. Loserth, p. 210, 32—35 — prima pax... vos et Deum: e Wyclif, Sermones IV, p. 357, 7—12 — Is 59, 2 — Debemus enim... augendo meritum : e Wyclif, Sermones IV, p. 357, 15—25 83 Rm 8, 31 — Cf. Rm 8, 28— Ps 138, 17a — Honorem... parum curant: e Wyclif, Sermones IV, p. 357, 32— 358, 2 — Quoad secundam pacem... perturbatur: e Wyclif, ibid., p. 358, 11—18 — Et quoad terciam... sibi ipsis: e Wyclif, ibid., p. 358, 31—359, 2 — Oportet... ad proximum: e Wyclif, ibid., p. 359, 6—8 mundi... hostili: (f. Wyclif, Sermones I, p. 211, 3—5 mundi que est quieta fruicio temporalium sine sensibili perturbacione hostili — tantam vim habet... finis sequeretur: e Wyclif, Sermones IV, p. 360, 19—22- Augustinus, De civitate Dei XIX, 11 (MPL 41, 637); Julie Nováková, O Boží obci II, Praha 1950, p. 401 — 147 151 90
Strana 91
154 160 166 175 183 184 195 200 218 222 228 232 234 240 244 264 276 279 291 296 321 328 330 334 337 341 356 365 371 374 tantum... causa corrumpcionis: e Wyclif, Sermones IV, p. 360, 22—29 — Cf. Walterus Burlaeus, De vita et moribus philosophorum, cod. Mus. Nat. Prag. X A 7, fol. 135d, de Emfedocle; H. Diels, Fragmente der Vorsokratiker, ed. W. Kranz, fr. B 17 — pax Dei... neque formidet: e W»clif, Sermones IV, p. 360, 31—361, 12 — J 14, 27a — J 14, 27b — Quis enim... decorata stabilientem: e Wyclif, p. 361, 16—20 — Cf. Mt 24, 12 abundavit iniquitas, refrigescet charitas multorum — Ex quibus. . . ab invito: e Wyclif, p. 361, 26—362, 6 — Lc 2, 14 — est per se... peccancium: cf. Wyclif, p. 362, 7—13 — Gf. Wyclif, Sermones I, p. 211, 6—7 Nam pax mundi est communiter cri- minibus involuta, ut patet Deuteronomii X XXII, 15 et Ezechielis XIII, 10 — Dt 32, 15 — Ez 16, 49 — Is 48, 22 — Ps 121, 6a — Baruch 4, 12—13 — Septem peccata mortalia M. I. Hus e. g. in scripto suo De tribus hostibus ( Mo- numenta I, fol. 36r») indicat ut superbiam, avaritiam, luxuriam, invidiam, gulam, iram et acediam — Mch 7, 1—2a — Bernardus Claraevallensis, Sermones in Cantica XXXIII, 12 (MPL 183, 957) — Ibidem XXXIII, 15—16 (MPL 183, 956—959); «f. Hus, De ecclesia, c. XIV, ed. Thomson 113, 24 — Cf. Mt 16,6 cavete a fermento pharisacorum — Is 38, 17 — Cf. jr 8, 11 Pax, pax, cum non esset pax — Gf. Is 1,2 — Ps 9o, 6 — habet fiduciam ut pluat: 7ob 40, 18 — Bernardus Claraevallensis, Sermones in. Cantica LXXVII, 1—2 (MPL 185 1155—1156) — Ps 13, 4; 52, 5 — Ps 37, 12 — Bernardus Claraevallensis, Epistola CLVII, ad Innocentium papam ( MPL 182, 311 BC) — Gf. Ps 72,7 — 91
154 160 166 175 183 184 195 200 218 222 228 232 234 240 244 264 276 279 291 296 321 328 330 334 337 341 356 365 371 374 tantum... causa corrumpcionis: e Wyclif, Sermones IV, p. 360, 22—29 — Cf. Walterus Burlaeus, De vita et moribus philosophorum, cod. Mus. Nat. Prag. X A 7, fol. 135d, de Emfedocle; H. Diels, Fragmente der Vorsokratiker, ed. W. Kranz, fr. B 17 — pax Dei... neque formidet: e W»clif, Sermones IV, p. 360, 31—361, 12 — J 14, 27a — J 14, 27b — Quis enim... decorata stabilientem: e Wyclif, p. 361, 16—20 — Cf. Mt 24, 12 abundavit iniquitas, refrigescet charitas multorum — Ex quibus. . . ab invito: e Wyclif, p. 361, 26—362, 6 — Lc 2, 14 — est per se... peccancium: cf. Wyclif, p. 362, 7—13 — Gf. Wyclif, Sermones I, p. 211, 6—7 Nam pax mundi est communiter cri- minibus involuta, ut patet Deuteronomii X XXII, 15 et Ezechielis XIII, 10 — Dt 32, 15 — Ez 16, 49 — Is 48, 22 — Ps 121, 6a — Baruch 4, 12—13 — Septem peccata mortalia M. I. Hus e. g. in scripto suo De tribus hostibus ( Mo- numenta I, fol. 36r») indicat ut superbiam, avaritiam, luxuriam, invidiam, gulam, iram et acediam — Mch 7, 1—2a — Bernardus Claraevallensis, Sermones in Cantica XXXIII, 12 (MPL 183, 957) — Ibidem XXXIII, 15—16 (MPL 183, 956—959); «f. Hus, De ecclesia, c. XIV, ed. Thomson 113, 24 — Cf. Mt 16,6 cavete a fermento pharisacorum — Is 38, 17 — Cf. jr 8, 11 Pax, pax, cum non esset pax — Gf. Is 1,2 — Ps 9o, 6 — habet fiduciam ut pluat: 7ob 40, 18 — Bernardus Claraevallensis, Sermones in. Cantica LXXVII, 1—2 (MPL 185 1155—1156) — Ps 13, 4; 52, 5 — Ps 37, 12 — Bernardus Claraevallensis, Epistola CLVII, ad Innocentium papam ( MPL 182, 311 BC) — Gf. Ps 72,7 — 91
Strana 92
376 383 388 394 399 405 419 420 424 432 446 452 456 466 482 485 491 507 512 515 522 531 545 547 551 557 559 569 575 586 Hieronymus libro II Comment. ad cap. 5 Osseae in. Decreti secunda parte, causa XXIV, q. 3, c. 33 ( Friedberg 1, 999) — Cf. Baruch 4,12 — Mt 15, 6b—9 — Baruch 4, 13 — Mt 5, 39—40 — 1 C 11, 16 — Bernardus Claraevallensis, De consideratione ad Eugenium III, 1 ( MPL 162, 760 D) — Ibidem I, 3—4 ( MPL 182, 732 BC) — T C 9, I9 — Ibidem ( MPL 182, 732 D—733A) Ps 118, 85 Mt 11, 29 — Gregorius, Registrum epistolarum V, indict. 13, ep. 18 ( MPL 77, 741 AB) — Cf. Hus, Responsiones ad articulos Póleć, art. 34 (Palackj, Documenta 221) — 221) — Bernardus, De consideratione IV, 3 ( MPL 182, 775C — 7764) ; cf. Wyclif, De paupertate Christi ( Opera minora, ed. Loserth 1913, p. 51) — J 21, 15 — Bernardus, De consideratione II, 5 (MPL 182, 771B — 7724) — Gf. Hus. Responsiones ad articulos Pálec, art. 16 ( Palack$, Documenta 211) — I C 15, 23 — Act 10, 25—26; cf. De ecclesia, c. 12 ( Thomson, p. 100) — Gregorius Magnus, Moralium XXI,15 ( MPL 76, 204 B) — Act 10, 26 — Esth 13, 12. 14 — Gf. Esth 7, 10 Suspensus est itaque Aman in patibulo quod paraverat Mardochaeo — Mt 10,9a — Act 6, 2b — Jer 9, 10b — Cf. Jer 6, 13 A minore quippe usque ad maiorem omnes avaritiae student. et a propheta usque ad sacerdotem cuncti faciunt dolum — Bernardus Claraevallensis, Sermo de conversione s. Pauli ( MPL 183, 361 D — 362 A). Gf. Dan 13,5; Hus, De ecclesia, c. 14 ( Thomson 113), Responsiones ad articulos Pálet, art. 34 (Palackj, Documenta 220) — Decreti pars secunda, causa 1, q. 1. c. 1 ( Friedberg I, 357—368) — Alanus ab Insulis, De planctu naturae, cap. De avaritia ( MPL 210, 464 BC)— 7 го, 1 — 92
376 383 388 394 399 405 419 420 424 432 446 452 456 466 482 485 491 507 512 515 522 531 545 547 551 557 559 569 575 586 Hieronymus libro II Comment. ad cap. 5 Osseae in. Decreti secunda parte, causa XXIV, q. 3, c. 33 ( Friedberg 1, 999) — Cf. Baruch 4,12 — Mt 15, 6b—9 — Baruch 4, 13 — Mt 5, 39—40 — 1 C 11, 16 — Bernardus Claraevallensis, De consideratione ad Eugenium III, 1 ( MPL 162, 760 D) — Ibidem I, 3—4 ( MPL 182, 732 BC) — T C 9, I9 — Ibidem ( MPL 182, 732 D—733A) Ps 118, 85 Mt 11, 29 — Gregorius, Registrum epistolarum V, indict. 13, ep. 18 ( MPL 77, 741 AB) — Cf. Hus, Responsiones ad articulos Póleć, art. 34 (Palackj, Documenta 221) — 221) — Bernardus, De consideratione IV, 3 ( MPL 182, 775C — 7764) ; cf. Wyclif, De paupertate Christi ( Opera minora, ed. Loserth 1913, p. 51) — J 21, 15 — Bernardus, De consideratione II, 5 (MPL 182, 771B — 7724) — Gf. Hus. Responsiones ad articulos Pálec, art. 16 ( Palack$, Documenta 211) — I C 15, 23 — Act 10, 25—26; cf. De ecclesia, c. 12 ( Thomson, p. 100) — Gregorius Magnus, Moralium XXI,15 ( MPL 76, 204 B) — Act 10, 26 — Esth 13, 12. 14 — Gf. Esth 7, 10 Suspensus est itaque Aman in patibulo quod paraverat Mardochaeo — Mt 10,9a — Act 6, 2b — Jer 9, 10b — Cf. Jer 6, 13 A minore quippe usque ad maiorem omnes avaritiae student. et a propheta usque ad sacerdotem cuncti faciunt dolum — Bernardus Claraevallensis, Sermo de conversione s. Pauli ( MPL 183, 361 D — 362 A). Gf. Dan 13,5; Hus, De ecclesia, c. 14 ( Thomson 113), Responsiones ad articulos Pálet, art. 34 (Palackj, Documenta 220) — Decreti pars secunda, causa 1, q. 1. c. 1 ( Friedberg I, 357—368) — Alanus ab Insulis, De planctu naturae, cap. De avaritia ( MPL 210, 464 BC)— 7 го, 1 — 92
Strana 93
590 610 614 623 626 638 646 647 648 651 654 660 665 667 687 688 705 745 750 Apud Bernardum Claraevallensem similia leguntur in sermone de ascensione ( MPL 183, 310—311) — Jer 557 —8 — Jer 5, 4—5 — Cf. Ex 20, 14. 17 — Lc 21,19 — 1 Pt 2, 21—23 — Mt 10, 7 Euntes autem praedicate, dicentes quia appropinquavit regnum caelorum — Mt 28, 19 Mc 16, 15 Euntes in mundum universum, praedicate evangelium omni creaturae — Act 10, 42 — Mt 9, 37—38 — Gregorius Magnus, Homiliae in evangelia I, hom. 17, 3 ( MPL 76, 1139 C) — Cf. Hus, Responsiones ad articulos Pálec, art. 16 ( Palackj, Documenta 210) — Ibidem, hom. 17, 14 (MPL 76, 1146 A); cf. Hus, Responsiones, l. c. — Ibidem ( MPL 76, 1146 B) — Ibidem ( MPL 76, 1146 C) ; cf. Hus, Responsiones, art. 34 ( Palacky. Documenta 220) — Hos 4, 9 — Gregorius Magnus, Homiliae in evangelia I, hom. 17, 16 ( MPL 76, 1147 C) — Cf. Roberti Lincolniensis scriptum Innocentio papae IV a. 1250 traditum, cod. Bibl. Univ. Prag. IV G 31, fol. 79v—87r; Sermo propositus coram papa et cardi- nalibus in concilio Lugdunensi a. D. 1250, 3? Idus Maii ( Edv. Brown, Appendix ad Fasciculum rerum | expetendarum et. fugiendarum, Londoni 1690, p. 251). Gf. Hus, Responsiones ad articulos Páleč, art. 34 (Palacký, Docu- menta 219) — Is 56, 11b — Cf. Mch 3, 2—3 gui violenter tollitis pelles eorum desuper cis et carnem eorum desuper ossibus eorum. Qui comederunt carnem populi mei et pellem eorum desuper excoriaverunt et ossa eorum confregerunt et conci- derunt sicut in lebete et quasi carnem in medio ollae — Is 6, 5a — 95
590 610 614 623 626 638 646 647 648 651 654 660 665 667 687 688 705 745 750 Apud Bernardum Claraevallensem similia leguntur in sermone de ascensione ( MPL 183, 310—311) — Jer 557 —8 — Jer 5, 4—5 — Cf. Ex 20, 14. 17 — Lc 21,19 — 1 Pt 2, 21—23 — Mt 10, 7 Euntes autem praedicate, dicentes quia appropinquavit regnum caelorum — Mt 28, 19 Mc 16, 15 Euntes in mundum universum, praedicate evangelium omni creaturae — Act 10, 42 — Mt 9, 37—38 — Gregorius Magnus, Homiliae in evangelia I, hom. 17, 3 ( MPL 76, 1139 C) — Cf. Hus, Responsiones ad articulos Pálec, art. 16 ( Palackj, Documenta 210) — Ibidem, hom. 17, 14 (MPL 76, 1146 A); cf. Hus, Responsiones, l. c. — Ibidem ( MPL 76, 1146 B) — Ibidem ( MPL 76, 1146 C) ; cf. Hus, Responsiones, art. 34 ( Palacky. Documenta 220) — Hos 4, 9 — Gregorius Magnus, Homiliae in evangelia I, hom. 17, 16 ( MPL 76, 1147 C) — Cf. Roberti Lincolniensis scriptum Innocentio papae IV a. 1250 traditum, cod. Bibl. Univ. Prag. IV G 31, fol. 79v—87r; Sermo propositus coram papa et cardi- nalibus in concilio Lugdunensi a. D. 1250, 3? Idus Maii ( Edv. Brown, Appendix ad Fasciculum rerum | expetendarum et. fugiendarum, Londoni 1690, p. 251). Gf. Hus, Responsiones ad articulos Páleč, art. 34 (Palacký, Docu- menta 219) — Is 56, 11b — Cf. Mch 3, 2—3 gui violenter tollitis pelles eorum desuper cis et carnem eorum desuper ossibus eorum. Qui comederunt carnem populi mei et pellem eorum desuper excoriaverunt et ossa eorum confregerunt et conci- derunt sicut in lebete et quasi carnem in medio ollae — Is 6, 5a — 95
Strana 94
Strana 95
OBSAH Předmluva Úvod Řeč o míru - Sermo de pace Poznámky [Annotationes] Soupis rukopisů [Codices] 13 24 79 81 Poznámky textové [Apparatus criticus] 83 Poznámky literární [Loci] 90
OBSAH Předmluva Úvod Řeč o míru - Sermo de pace Poznámky [Annotationes] Soupis rukopisů [Codices] 13 24 79 81 Poznámky textové [Apparatus criticus] 83 Poznámky literární [Loci] 90
Strana 97
MISTR JAN HUS ŘEČO MIRU — SERMO DE PACE K vydání připravili a přeložili František M. Dobiáš a Amedeo Molnár Obálku navrhl Stanislav Vajce. Graficky upravil Rudolf Hála. Odpovědný redaktor edice Kalich F. M. Dobiáš. Vydal Kalich v Ústředním církevním nakladatelství v Praze v prosinci 1963. Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., závod 4 ve Vimperku. Papír 61x86, AA 4,3, VA 4,5, D-05*40028. První vydání. Cena brož. výtisku Kčs 11,—.
MISTR JAN HUS ŘEČO MIRU — SERMO DE PACE K vydání připravili a přeložili František M. Dobiáš a Amedeo Molnár Obálku navrhl Stanislav Vajce. Graficky upravil Rudolf Hála. Odpovědný redaktor edice Kalich F. M. Dobiáš. Vydal Kalich v Ústředním církevním nakladatelství v Praze v prosinci 1963. Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., závod 4 ve Vimperku. Papír 61x86, AA 4,3, VA 4,5, D-05*40028. První vydání. Cena brož. výtisku Kčs 11,—.
- 1: Array
- 7: Array
- 13: Array
- 24: Array
- 79: Array
- 81: Array
- 83: Array
- 90: Array
- 95: Array