Strana 1
LISTY BRATRA JANA A KRONIKA VELMÍ PĚKNÁ O JANU ŽIŽKOVI PŘIPRAVIL A VÝKLADY OPATŘIL F. M. BARIOS PRAHA 1949

Strana 2

Strana 3
XV. století ovládli v našich dějinách dva Janové, kteří se svými činy stali pro všechny věky světlem hořícím vysoko na hoře, stali se vzorem velké lásky a oddané služby k pravdě. Prvý — mistr z Husince — byl jejím neohroženým programovým dovršitelem, druhý pak Jan — hrdina a zakladatel husitských bratrstev — byl jejím obhájcem proti celému světu. Prvý Jan byl ve své mučednické smrti šťasten tím, že zároveň se zprávou o jeho skonu přinášel do České země jeho ochránce poklad nejvzácnější — listy mistrovy. Jestliže jeho vystoupení i všechny spisy svědčily o velikosti křesťanského ducha tohoto velkého Čecha, pak listy z Kostnice ukázaly, kolik z Ježíše Krista se vtisklo do duše mistra Jana. Nikdo již nemohl potupit jeho památku, která snad mohla být přehlušena, avšak nikdy zneuctěna. Na hranici kost- nické umíral vzácný člověk, krásný příklad čistého lidství, které se vzepjalo do takové výše, že se stalo téměř nedosažitelným vzorem. Tam umíral Boží člověk, kterého marně chtělo umlčet lidské násilí. Jak druhý Jan byl právě v tomto nešťastný. Pomlouván snad jako nikdo jiný vystupoval nakonec před svým národem jako nelidský, surový násilník, středověký lapka, který byl vlastně vyvrhelem spo- lečnosti. Jak velký to byl dějinný zápas, aby proti ponižování, ne- návisti a pomluvám mohl být posléze Jan Žižka očištěn a svému národu ukázán jako dokonalý představitel husitského odboje. A zde listy Žižkovy vykonaly své veliké a nesmrtelné dílo. Zacho- 3

Strana 4
valo se nám pouze deset dopisů, projevů a zápisů od listopadu 1420 do dubna 1423. Jen maličkost, zlomek se zachránil z písemných pa- mátek Jana Žižky z Trocnova, neboť zlobní nepřátelé se snažili za- hladit a zničit vše, co vydávalo svědectví o muži, který své věrné vedl proti přesile s vědomím, že musí zvítězit, neboť stál za věcí dobrou a spravedlivou. A tito nepřátelé měli posléze zvítězit. Avšak právě Žižkovy listy otevřely jeho nitro v dramatických chvílích jeho života, kdy otřesen, modlitbou, hovorem s Bohem povstává a znovu se vzchopí, aby vystoupil do velké krásy spanilé a křesťanské po- vahy opravdového muže. A tak tyto listy se pro nás staly nejkrás- nějším odkazem bratra Jana. K listům jsme připojili husitskou hymnu a listy Prokopa Holého a Jana Roháče, těchto dvou věrných dědiců ducha Žižkova. Druhou část spisku tvoří „Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava“ s úvodem prof. F. M. Bartoše, který též připravil část listovou, ke které připsal výklad. Vydáváme tyto zbytky pokladu s nekonečnými díky všem, kteří je přes věky uchovali, aby je budoucím předali jako nejvzácnější kov z odkazu našich dějin. Přinášíme je k 525. výročí úmrtí Jana Žižky, abychom jimi ukázali na cestu, která vede k jeho velikému srdci, abychom tuto cestu učinili svému národu co nejschůdnější. Činíme tak s touhou a přáním, aby i druhý Jan, velký hrdina XV. století, se stal v našem národě svými vzácnými listy tak známý, jako se jimi stal Jan z Husince, jehož pravdu právě Žižka bránil až do krve vylití. B. NEPOVIM.

Strana 5
Táborští hejfmané a obec písecká činí příměří s Oldřichem z Rožmberka v Písku 18. listopadu 1420. Náboženský program, o němž se hned na počátku vzpoury dohodli Pražané i Táboři, slavné čtyři artikuly, byl zároveň základnou politickou. Vybojovati mu svobodu, bylo předním cílem husitského státu. Po dlouhých bojích musil jej uznat i nejtvrdošíjnější a nejnebezpečnější odpůrce domácí, hlava strany královské, Oldřich Rožmberk. Smlouva, psaná jinak obvyklými obraty podobných zápisů, dobře ukazuje duchovní sílu Božích bojovníků. My, Jan, řečený Žižka z Trocnova, Chval z Machovic, Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mutic i obec Piesecká, jistci, tímto listem obecně vyznáváme přede všemi, ktož jej uzří neb čtúce slyšeti budú, že jsme vstúpili a vstupujeme mocí tohoto listu u pravé křes- fanské příměřie až do masopusta a ten den v úterý celý s uro- zeným pánem Oldřichem z Rozmberka i s jeho se všemi. A to jisté příměřie slibujeme jemu zdržeti naší dobrú věrú křesťanskú i s našimi se všemi obcemi, a pod základem deset tisícuov kop grošóv dobrých střiebrných rázu Pražského. A my, svrchupsaní jistci i rukojmě i hajtmané z Pieska města, rychtář, burgmistr, kon- šelé i všechna obec toho města podle nich i za ně společně jednú rukú nerozdielnú slibujem ty úmluvy svrchupsané pod deseti ti- síci držeti. Ale že svrchupsaný urozený pán Oldřich z Rozmberka má nám držeti tyto čtyry kusy na všem svém panství. Aby slovo božie svo- bodu mělo. Druhé, aby tělo božie a krev jeho svatá byla dávána všem věrným, osob nevynímajíc. Třetie, aby kněžská nadánie byla rušena. Čtvrté, hřiechy smrtedlné na všem zboží aby stavoval, což móž najdál. A to pod základem svrchupsaným. Pakli bychom ne- zdrželi příměřie svrchupsaného, jehožto Bože nedaj, tehdy máme i slibujeme základ svrchupsaný od napomenutie v měsíci splniti na Krumlově neb na Novém Hradě, kdež nám naši věřitelové ukáží. Pakli bychom základu svrchupsaného v měsíci nesplnili, tehdy jim dáváme plnú moc svrchupsaným, urozenému pánu Oldřichu z Rozmberka neb jeho purkrabiem, aby mohli napřed

Strana 6
nám i našim všem láti, přimlúvati, stavovati, jímati, šacovati tak dlúho, dokudž bychom jim svrchupsaného základu nevyplnili. A k tomu ke všemu na potvrzenie své jsme pečeti k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán léta ot narozenie božieho tisícieho čtyř- stého a dvúdcátého ten pondělí oktáv svatého Martina. Žižka s táborskými hejfmany Chvalem a Jeníkem vyzývá sousedy z Prachatic, aby se přiznali ke čtyřem pražským artikulům, 22. listopadu 1420. Překlad z němčiny. Sotva pokořil mocného Rožmberka, jal se Žižka z nedávno znovudobytých Prachatic vynucovati svobodu čtyř artikulů v sousedství, kde mnoho poddaných přálo kalichu a toužebně čekalo na vybojování jeho svobody. Pán náš, Jezus Kristus, jenž pro nás pro všecky krev svou pře- hořce prolil, budiž s námi i s vámi se všemi. Amen. Bratří a sousedé milí! Věděti vám dáváme, že jakož slyšíme, že se o nás mluví, že bychom byli vaši nepřátelé: věříme vám jako svým milým sousedům, že toho nikterak do nás věřiti nebudete. Ale vězte, že jsme nepřátelé všech zlých kněží a světských lidí, kteří proti nám a proti svatému evangeliu píší a stojí. A takéť věděti vám dáváme, že proti sobě máme všecky zlé křesťany pro tyto čtyry kusy. Za prvé, aby slovo boží všudy bylo kázáno po celém křesťanství, což se však neděje. Druhé, aby pravé tělo Kristovo a jeho svatá krev všem věrným křesťanům, starým i mla- dým, byla podávána. Třetí, aby všecko kněžské panování od nej- vyššího kněze, tedy i papeže, až do nejnižšího a nejmenšího ne- bylo trpěno ani na statcích ani na úrocích, a aby toto panování kněžské světští lidé kazili. Čtvrté, aby všickni zjevní hříchové byli stavováni, budiž na králích, na pánech, vladykách nebo farářích, na duchovních i na světských. Proto vám cele jako svým milým bratřím důvěřujeme, že pravdy ty přijmete a nám v tom pomocni budete proti všem pokrytcům a nevěrným křesťanům, duchovním 6

Strana 7
i světským, kteří těmto svatým pravdám odporují. O tom nám listy svými odpovězte! Neučiníte-li tak, tu budeme míti za to, že býti chcete nepřáteli božími a všech bratří Táborských. Dáno v Prachaticích v pátek před sv. Kateřinou. Jan Žižka, Chval (z Machovic), zprávce lidu Táborského, Jeník, hejfman v Prachaticích. Manifest katolickému svazu plzeňskému asi z počátku února 1421. Sehnav konečně s pole krále Zikmunda, udeřil Žižka s Chvalem na Plzeň a mocný katolický svaz, jenž v ní měl hlavní pevnost a středisko. Před rokem byl ještě pánem tvrdé té pevnosti, ovládající celý český západ, a doufal, že z ní vytvoří něco podobného, co se mu později podařilo s Táborem. Byl však po dlouhé hrdinné obraně donucen v březnu 1420 vydati Plzeň nepříteli, aby aspoň svoje vojsko zachránil pro rozhodující zápas o český jih. Vymohl si nicméně, že obyvatelům podobojí zaručena svoboda čtyř artikulů. Sotva však odešel, úmlu- va zrušena. Po roce stanul nyní před hradbami nedobytného téměř města a vydal k němu toto provolání. Přes to přese všechno nabízí mír za dřívějších podmínek. Několik neděl dobýval města. V okamžik, kdy zase propustilo svo- bodu slavnému husitskému programu, upustil od obléhání. Byl však podveden stejně jako loni. My, Jan Žižka, Chval z Machovic, hejfmani a zprávce lidu tá- borského, právě českého v naději boží, napomínámef vás pro boží umučení všecky, rytíře, panoše, měšťany i sedláky landfrídu plzeňského, abyšte se Pánu Bohu neprotivili více a přikázání jeho svatému ani těm čtyřem kusům spasitedlným, o kteréž my boju- jeme s boží pomocí. A vy se jim protivíte a nás tisknete od toho dobrého a od našich duší spasení. Nejprve od slova božího sly- šení. Druhé od těla božího a krve boží přijímání; sami tak přijí- mati nechcete a nám i jiným věrným bráníte. Třetí kněžstva na- dání, ježto byšte je měli rušiti jako kacířská, proti Pánu Bohu na- dání těch bráníte a chcete na tom umříti a nebezpečně smrt chcete trpěti v kacířství. Čtvrtý kus. Hříchy smrtedlné měli byste rušiti a tupiti, a těch jste pomocni pohříchu. Nejprv králi Zikmundovi

Strana 8
uherskému, kacířskému králi, zrádci Pána Boha i čtení jeho sva- tého, násilníku panen i paní, mordéři, žháři, zhoubci jazyka čes- kého, a s ním pánům Švamberkovi a Švihovským, Henrichovi Elštr- berkovi, Kolovratům pomáhali jste se jim postaviti proti Pánu Bohu i proti čtení a ustavení božímu a přikázání. A chtí vás zavésti o vaše duše i o vaše statky a vámi chtí sobě před králem čest činiti, vy abyšte věrně sloužili a pracovali a o své duše přišli etc. I nedivíme se tomu, že kdož Bohu věren není, také lidem nebude. A tak třebať se jich vám vystříhati, afby vás více nezrazovali o vaše duše; a takéť i nám to činí aneb činiti chtí, nebudelif po- moci boží. Ale věřímeť Pánu Bohu našemu, žeť nás jich chytrostí a úkladův vystříže. A Pane Bože, dejž vám, abyšte z jich osidel také vypadli a k Pánu Bohu hleděli, jenž jest vám dal tělo i duši. A chtěli byšte, abychom nepálili a nebrali i země nehubili. I čemu jste Pánu Bohu svobody nedali a těm čtyřem artikulím spasitedl- ným ut supra, o nichž jste prvé slyšeli? A k nám mluvili, že jim chtí svobodu dáti a a chválíce, že jest to dobré. A tof jsou selhali před tváří boží i před námi. Pověřující list poslu Rybkovi z Lužnice Třeboňským z pole u Německého Brodu z 10. ledna 1422. Nazítří vrcholného a konečného vítězství nad Zikmundem, jenž se na sklonku r. 1421 pokusil znovu dobýti ztracené koruny a pronikl až ke Kutné Hoře, ví- tězství německobrodského, pomýšlel Žižka hned zase na útok proti hlavní opoře Zikmundově, pletichářskému a věrolomnému Oldřichovi Rožmberkovi, nejnebez- pečnějšímu to zároveň sousedu fáborského bratrstva. Chtěl se pokusit o rožm- berskou Třeboň, kdež měl patrně dosti přátel, kteří se měli vzbouřit, až město Žižka sevře. K nim poslal věrného Rybku z nedaleké Lužnice. Nešťastný posel byl však ostražitou rožmberskou policií chycen a zaplatil nejspíše hrdinnou svoji odvahu životem. Pán Buch všemohúcí rač býti s vámi i s námi svú svatú milostí. Bratří v Pánu Bohu! Jan Žižka z hradu Kalichu, zprávce obcí České 8

Strana 9
země příchylných a plnících zákona buožieho v naději buoží, rychtáři, purkmistru, konšelóm i obci města Třeboňského. Posie- lám k vám Rybku z Lužnice, ukazatele listu tohoto, svých úmyslóv zpraveného. I žádámf, abyste jemu věřili, což bude s vámi mlu- viti nenie v tejto mieře, jako bych já sám s vámi mluvil osobně. Dán list nenie v sobotu u Německého Brodu na poli. Zápis o uznání litevského knížete Zikmunda Korybutoviče za zemského správce Žižkou a fáborským bratrstvem v Praze 11. června 1422. Vítězství německobrodské dosáhlo hlavně toho, že polský dvůr povolil žá- dosti husitů a vyslal do Čech jako správce země knížete Korybuta. Mladý kníže stal se zprvu obětí panského našeptávání, takže velikého vojevůdce, jehož ví- tězství mu zabezpečila trůn, těžce urazil. Když však uznal svou chybu, neváhal Žižka přiměti táborské bratrstvo, aby se poddalo Korybutovi. Prohlášení tábor- ských hejtmanův ukazuje nad jiné jasněji státnickou Žižkovu sebekázeň, která neváhá prospěch strany obětovati zájmu národa a státu. Krátce před tím stala se Praha jevištěm dvojích hromadných poprav, kterým padl v oběť kněz Jan Želivský, přední to opora táborského vlivu v hlavním městě. Na vlastní tyto straníky, kteří pozbyli vlády v Praze, obrací se Žižka nicméně stejně jako na stranu protivnou touto energickou i dojemnou výzvou k zapomenutí všeho a poctivému, křesťanskému smíření. Ve čtvrtek po svaté trojici bratr Žižka, Chval, Buchovec a jiní zprávce lidu Táborského obyčejem dolepsaným kněze milost jsú přijali. S boží pomocí amen! Račtež slyšeti, páni bratřie, že my s bra- třími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Piesek i jiní páni, rytieři, panoše a jiné obce, Prachatice a Horažděvice, kteréžto dobrovolně k nám hledie, k Chvalovi, k Buchovcovi, a nám sebe svěřili, kněze milost sme přijeli za pomocníka a za zprávci naj- vyššího této země. I chceme jeho milosti rádi poslúchati, ve všech řádných věcech pomocni a radni býti věrně buchdá. I vás také prosíme všech, abyšte jeho milosti poslušni byli,

Strana 10
jakož jste slíbili před Pánem Bohem. Dále také prosímeť vás, abyšte všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili, tak abyšte mohli spravedlivě páteř (otčenáš) pěti, a řkúce: „odpusť nám naše viny, jakož i my odpúštíme“. A(le) jestliže toho neučiníte a budete chtieti které búře neb které lži a sváry, rotiece se mezi obcemi, vésti po dnešní den: tehdy my s Boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány, ryfieři, panošemi i se všemi věrnými obcemi chceme se k tomu přičiniti a mstíti, buď ktož buď, ižádné osoby nevynímajíc. Slibujeteli nám toho pomocni býti? A ktožby měli s kým co činiti, buďto o zbožie nebo jiné věci, abyšte bez rocenie, bez zbierání byli před purkmistry, před kon- šely a před rychtáři řádně každý s svú pří. A starší své, jakožto purkmistry, konšely, obecné a rychtáře, aby(ste) v čest měli a milovali se za jeden člověk. A tak Pán Buoh bude s námi i jeho svatá milost a prospěch nám dá ke všemu dobrému etc. Přímluva u Domažlických za vdovu po padlém bojovníkovi Kučtajnovi asi r. 1422. Rok 1422 je rokem největších snad vnitřních převratů v době Žižkově. Upro- střed nejtěžších starostí státnických najde si však bratr Jan vždy přece pokdy pro životní starosti chudých a utištěných — nejkrásnější to důkaz, jak nic se nezdálo malicherným velikému jeho srdci. Pozdravenie vám od Boha otce a pána našeho Jezu Krista, jenž sě jest dal za naše hřiechy, a netoliko za nás, ale za veškeren svět, aby nás z tohoto světa zlostného vysvobodil, jemuž jest čest a chvála na věky věkóv, amen. Žádost všeho dobrého, v Pánu Bohu bratřie milí! A vědětiť vám dávám, žeť mě jest zpravila nebošce Kučtajnova žena ze Dvorce, že jest dala schovati peřiny a šatstvie 10

Strana 11
své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte jí to propustili, což jest jejieho. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Hejtmanóm i všie obci města Domažlického buď tento list dán. Žižka povolává Domažlické do pole z Orlíka 11. září 1422. Když Korybut, aby se zmocnil koruny královské, oblehl pevnost Karištejn, která se dosud udržela v rukou Zikmundových, a hradu hrozil pád, vyzbrojil král novou výpravu křížovou, kterou svěřil braniborskému markrabímu. První její útok postihl Domažlice. Na jejich prosbu o pomoc utěšuje Žižka věrné táborské měšťany pozdravem ze Zjevení 2, 4, 5 a zprávou, že brzy k nim přijede. Při- pomíná jim prvé boje, kdy jejich postavení bylo oproti dnešku doslovně zoufalé, a staré Čechy, kteří se statečně bili pouze o vlastní při, kdežto husité bojují i o věc Boží. I musí předky statečností ještě překonati. Bože, dejž, byšte se navrátili ku první lásce, abyšte hodné sku- tky první činili. Bratří v Boze milí! Prosím vás pro Pána Boha, abyšte v bázni Boží jakožto synové nejmilejší trvali a nestýskali sobě, když od něho trestáni býváte. Ale rozpomínajíce se na rozmnožitele víry naší, Pána Jezu Krista, proti takovým zlostem, které se od těch Němců dějí, statečně se postavili, vezmúc staré Čechy, ježto zatknúce klanici za škorni, netoliko o boží při, ale i svú bili sú se. A(le) my pak, bratří, hledíce k zákonu božímu a k obecnému dobrému, větší snažnosť máme naložiti, aby kdož můž kej v ruku vzíti a kamenem lúčiti (házeti), vzhůru byl. A protož, milí bratří, věděti vám dávám, že lid sbíráme ze všech stran proti takovým nepřátelům a zhúbcům České země. Protož i vy kažte kněžím, af na kázání lid vzbuzují k boji proti takovému antikristu, a sami trhem volejte, ať všichni, kteří mohú pro starosť a mladosť, vzhůru jsú na každú hodinu. A myť k vám bůhdá brzy přijdeme. Jedno mějte chléb, pivo, obrok koňům připravený a všichni braň vojenskú, neb již jest čas netoliko proti domácím, ale i proti cizozemcům. Pomněte na váš 11

Strana 12
první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali. Však ještě ruka boží není ukrácena! Protož doufajíce v Boha, buďtež hotovi. Pán Bůh rač vás posilniti. Datum Orlík feria Vl. post nativitatis Mariae. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu Táborského v naději boží. Statečným hauptmanům a obci města Domažlického, bratřím milým. Žižkovo pozvání bratřím Bartošovi a Bernartovi z Valečova na sjezd do Německého Brodu z Vilémova 26. března 1423. Půlrok, uplynuvší od posledního listu, jest v pohnutém životě Žižkově snad nejvzrušenější. Státnické úsilí Žižkovo o obnovu řádné vlády královské v rukou Korybutových utkalo se s odporem vlastního jeho bratrstva tak mocně, že velký zakladatel Tábora ustupuje z vrchního velitelství nad vojskem bratrstva. Pozbyv takto hlavní své opory, opustí Korybut Čechy a Žižkovo dílo státnické hroutí se v ssutiny. Teprve po osudné této události, která do základů otřásla celou zemí, poddali se zase Táboři dávnému svému vůdci. Ujímá se velení a spěchá především do východních Čech, ohrožených mocným straníkem Zikmundovým, Čeňkem z Vartenberka, založit tu podobný branný svaz, jako je táborský. Milost Ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a osvietiti srdce a rozumy naše k vuoli synu všemohúciemu. Bratřie v Pánu Bohu najmilejšie, dávám vám věděti, žeť sem nynie na Vilémově, a žádám vás některého, abyšte ke mně přijeli jeden z vás, aby- chom spolu rozmluvili o poctivé a líbezné našeho Pána Boha vše- mohúcieho. A takéť vám věděti dávám, žeť jsem s Táborskými zóstal za jeden člověk. A poddali jsú sě dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy. I kázalť sem pole sbierati, a počelif sú. I také posielám do vašich měst, af by všickni věrní byli nynie s veliký noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Brodu Německého, aby- chom se pokáli tu, kdež jsme zhřešili, a tu zóstali podle rady božie za jeden člověk a podle jeho zákona svatého a rady chudých i bohatých, v pravdách otce našeho pána všemohúcieho, proti 12

Strana 13
nevěrným pokryvačem domácím i cizozemciem. Takéť věděti vám dávám, žeť jest knieže vyjelo pryč z země. A příměřie aby se panem Čeňkem nečinili, leč byšte měli i s jinými súsedy okolo sebe. A o ty věci bohdá rozmluvíme. Datum in Vilémov feria sexta post annunciacionem Mariae virginis gloriose. Jan Žižka z Kalichu. Slovutným, statečným bratří v naději božie Bartošěvi, Bernar- tovi z menšieho Tábora na Valečově buď dán. Žižkovo pozvání věrným ze Skalice a Náchoda a vůbec z České země na sjezd do Německého Brodu z Vilémova 1. dubna 1423. O týden později psaný podobný list, snad nejkrásnější z Žižkových vůbec, ukazuje ještě pěkněji mocné zniternění, jaké veliký ten otřes způsobil v duši bratra Jana. Jako bychom tu naslouchali modlitbám zbožného jeho srdce. Tak asi zněla zahajovací řeč slepého bohatýra na brodských poradách, na místě, které zvolil proto, že se zde loni vítězní husité zpronevěřili zásadám křesťan- ského boje, vniknuvše do města, zatím co již jednalo se o vzdání, a způsobivše pak krveprolití. S boží pomocí Jan Žižka z Kalicha, slúha nestatečný v naději boží. Milost Ducha svatého rač přebývati s vámi i s námi a rač osvítiti srdce i rozumy naše i všech věrných, kteříž sú se zasadili o pravdu pána našeho všemohúcího. Všem a ke všem, žádných osob nevymiňujíc, v Skalici a v Náchodě, i jiným všem v České zemi přebývajícím, příchylným k pravdám Pána Boha všemohú- cího, služba má s požádáním všeho dobrého! Nejmilejší bratří! Napomínámf vás skrze dobrodiní Pána našeho všemohúcího, kte- rýž jest nám mnoho pomáhal i osvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest ráčil učiniti u Brodu Německého mocí svú nad nepřá- tely svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně ne- přijali sme ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v nevěru dali sme se a tudy sme Pána Boha rozhněvali; a od toho času málo sme co dobrého uči- 13

Strana 14
nili. A Pán Buoh mstí spravedlivě nad námi pro naše hříchy. I na- pomínámf ještě všecky pro boží umučení a pro osvobození jeho svatých pravd, k prospěchu věrným v svaté církvi a zlým a ne- věrným kacířům k zkažení s pomocí Boží, abychom se sešli i sjeli nyní mezi hody v středu s velikénoci do Brodu totiž Německého, kdež sme zhřešili, abychme na témž místě pokání učinili, svých hříchův želejíc, Pánu Bohu poděkovali z toho daru velikého a nesmírného, jenž jest nám ráčil dáti nestatečným náš nejdobroti- vější otec, kterémuž jest chvála věky věkuov amen. Dále aby- chom se ustanovili tudýž na témž místě s radou Pána Boha a jeho svatým zákonem i s jeho se všemi věrnými, radou chudých i bo- hatých, a zuostali za jeden člověk proti všem pokrytcům domá- cím i cizozemcům. A vždy s pomocí trojice svaté, jednoho pána, vysvoboditele všech v něho útajících. Dán na Vilémově leta na- rození buožího 1422 (tak) u veliký čtvrtek. Zápis německobrodského sjezdu či t. zv. řád vojenský, smluvený kolem 7. dubna 1423. Zápis památného povelikonočního sjezdu, na němž utvořeno východočeské bratrstvo v čele s městy Hradcem Králové a Čáslaví, dělí se na tři části. Vlastním zápisem přiznávají se především zápisníci k společnému husitskému programu, v němž spatřují zjevení pravdy zákona božího i kterého chtí šetřiti tak nesmlou- vavě, že nestrpí mezi sebou nikoho, kdo by se k němu neznal. Mezi zápisníky najdeme proslulé hejtmany. Hned po Žižkovi je tu slavný Roháč, nejstatečnější z vůdců bratrstva, které se po smrti zakladatele samo v smutku nazvalo sirotčím. Vedle mnohaletého tohoto hejtmana čáslavského je tu Žižkův bratr Jaroslav, známí nám bratří Valečovští, sirotčí pozdější hejtmané Jíra z Řečice (Koudelova u Čáslavě) a Blažek z Kralup, táborský Jakub Kroměšín a mnoho jiných stateč- ných válečníků, nejeden prostý voják, který však v Žižkově radě zasedá jako rovný s urozenými. Vynikající vojenské tyto síly čekají veliké úkoly. Pád Korybutova správcovství vzmužil stranu krále Zikmunda k novým útokům. Nebezpečí hrozí zejména od největšího pána severočeského, nevěrného Čeňka z Varfenberka. Sjezd se proto rozhodl k výpravě na něho a v slavné bitvě hořické, svedené za čtrnáct dní po 14

Strana 15
sjezdě, ukázalo bratrstvo Čeňkovi i vší straně královské svoji sílu. Vyvěrá hlavně z přísné kázně, k jejímuž utužení po posledníní uvolnění směřuje řád, který si bratrstvo dává pro nastávající velký podnik. Je věrným obrazem života v poli, zbožného i tvrdého, jak vyniká zvláště z posledního odstavce, jenž vypočítává nelítostné tresty vojenského náhlého soudu, nikoli však snad prostředky války. Závěr se vrací zase k počátku a obrací se k národu provoláním o cílech bratr- stva a výzvou, aby přistoupil k bratrstvu. I. Slavnostní zápis sjezdový. Z milosti a z daru otce a Pána Boha všemohúcího uvěřivše a přijevše osvícení jisté, stálé, ohlášené a důvodné pravdy a zákona božího: Nejprve, abychom slovu božímu svobodu dali v kázání všudy, žádného místa nevymlúvajíce, a to v svých srdcích mile přijíma- jíce, skutečně plnili a drželi, potom i jiné k tomu vedli a učili. Druhé, abychme tělo a krev pána našeho Ježíše Krista, Boha všemohúcího, všickni přijímali s bázní, s náboženstvím a s pocti- vostí, staří i mladí, dítky hned po křtu, a potom vždy dítky, žád- ných osob nevymiňujíce, je k tomu raději nutili a pudili, nejméně v neděli každý týden. Třetí, abychme kněžstvo přivedli a uvedli k životu syna božího, pána Jesu Krista, a k životu apoštolskému, a nadání jich a sboží svatokupectví rušili a zkazili s pomocí boží. Čtvrté, abychme sami na sobě napřed i v sobě hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili; potom na králích, na knížatech i na páních, na měšťanech, na řemeslnících, na robotězích i na všech lidech mužského i ženského pohlaví a pokolení, žádných osob nevymiňujíce, starých ani mladých, a vždy s pomocí Pána Boha všemohúcího. A kdožby těchto kusuov a artikuluov svrchu psaných držeti a jich skutečně vésti i plniti, jich pomáhati hájiti a brániti nechtěl, toho, žádného nevymíně, aniž chceme trpěti mezi sebú i u vojště s boží pomocí a na hradích, na tvrzech, v městech, v městečkách hrazených i otevřených, ve vsích i ve dvořích, žádného místa ne- vymiňujíce ani vymlúvajíce, ale všecky všudy napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dobrému s pomocí Pána Boha našeho. 15

Strana 16
A protož hnuti jsúce duchem dobrým, vědúce a rozomějíce, že všecky tohoto světa věci jsú padúcí a minulé, ale pravda pána Jesu Krista, boha všemohúcího, zůstává na věky: My, Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rysm- burka a z Vřešťova, Jan z Potštaina na Žampachu, Boček z Kun- statu a odjinud z Jevišovic, Bartoš a Bernart, bratří z Valečova, Bartoš, Jan, Martin, bratří z Vysoké; my, purkmistři a konšelé i všecky obce města Hradce nad Labem a Čáslavi; my, Beneš z Mokrovús, Jaroslav z Kalichu, Václav Horyna z Honbic, Křišťan z Žernosek, Frencl z Litožnic, Jíra z Řečice, Jan z Studené; a my, purkmistr a konšelé i všecka obec města Jaroměře; my, Zdislav Zeman, Vavřinec Polák z Paňova, Blažek z Kralup, Jakub z Bře- zovic, Petřík Kralovec z Příbramě, Jan z Domažlic, Jan z Tehova, Martin z Borovnice, Havel Orebský; a my, purkmistr a konšelé i všecka obec města Dvora; a my, Chústník z Košova, Ondřej z Studené, Šarka z Slavného, Kříž setník, Beneš setník, Mikát Brada Odraný, Aleš z Hostačova, Polévka z Hoštky, Mikuláš Oreb- ský, Veta z Chlumčan, Litobor z Trubče, Linhart z Sleze, Beneš z Horošovic, Jan Baštín, Mařík Velek Šeňk, Jíra Roh, Mikuláš Brada, hejtmané, páni, rytíři, panoše, purkmistři, konšelé i všecky obce panské, rytířské, panošské, městské, žádných nevymiňujíce ani vy- mlúvajíce; my všickni svrchupsaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce, přikazujeme i chceme tomu, aby řádné poslušen- ství bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné výtržky veliké škody jsme brávali na bratřích i na statcích a hanbu často od ne- přátel božích a našich trpěli. Již s pomocí boží a vaší i všech věr- ných míníce se toho vystříci těmito obyčeji: ll. Řád polního vojska. 1. Nejprvé, když bychom chtěli vytrhnúti z města kterého, nebo-li kde se hnúti chtěli z mí- sta, kdež bychom polem leželi, aby nižádný napřed nejezdil k městu ani šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody zastávat, ani se kde polem klad bez dopuštění a rozkázání města jmenova- ného od jmenovaných starších hejtmanův, kteří na to a k tomu vydáni a jmenováni budú. A jest-li žeby se kdo jinde položil a 16

Strana 17
vytrhl neboli postavil bez rozkázání těch starších, chtěli bychom pomstíti a popraviti nad ním i nad takovým, i k jeho statku i k jeho hrdlu, jakož k neposlušným, buď kdož buď, kterémužkoli řádu, žádných osob nevynímajíce. 2. A kdyžby se chtěli hnúti z toho místa, kdež by polem leželi, s dopuštěním a rozkázáním těch starších jmenovaných, aby vy- trhli na pole, kdežby místo podobné a hodné bylo k tomu, a tu sebe zčekali, aby se všecko vojsko hnulo z stanoviště. 3. A žádný aby nezapaloval bud ani kde jinde pálil, kde bych- me táhli neb leželi, jedno ti, ježto k tomu vydáni a ustanoveni budú, a to pod velikú pokutú, aby toho žádní jiní nečinili. 4. Potom nežby se ihned s místa hnuli, prvé nežby které věci činili a rozkázali, aby se nejprv Pánu Bohu modlili, kleknúc a pad- núc před tělem božím a před tváří boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby Pán Buch všemohúcí ráčil svú pomoc dáti a tu při svú svatú provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho dobrého a věrným k spasení a ku pomoci. 5. Pak potom aby lidi šikovali nebo zřídili, každú rotu pod své korúhve, heslo aby bylo povědíno a potom aby se ihned hnuli a tak táhli, která napřed rota bude šikována ten den pod svými korúhvemi. A jiní aby se v ně nemísili, ani jim překáželi, ani se kam odfrhali. Jakož komu kde a jakž které roty nebo korúhve sši- kovány budú, aby tak táhli v svém šiku a pohromadě, jedni k dru- hým se nemísejíce, a to opatrně, napřed i nazad i na stranách vojska ostříhajíce i sami sebe, jakož komu kde od starších po- ručeno bude. 6. A jest-li žeby Bůh neuchoval, žeby kterú škodu vzeli skrze jich neopatrnosti a zmeškání které neb těch hejfmanuov u vojště nebo-li na vartách, nebo na poli, neb v strážech, kde jim poru- čeno bude a svěřeno od starších a od obcí: žádných osob nevy- miňujíce, míníť i chtí nad nimi hejtmané i všecky obce k nim toho zříti i jim k hrdlóm popraviti i k statkuom a pomstiti, buď kníže, pán nebo ktožkolivěk, žádných osob nevymiňujíce ani vymlů- vajíce. 17

Strana 18
7. Ale jest-li žeby kde Pán Buoh dal nepřátely přemoci a pora- ziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnúce polem nebo polem ležíce, kterých kořistí dobýti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, sve- deny, svezeny a na hromadu skladeny byly, kdežby bylo tomu místo ukázáno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo. A k tomu aby byl vydáni a voleni starší ze všech obcí, pan- ských, rytířských, městských i robotězuov, aby věrně spósobili ty věci chudým i bohatým a spravedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral ani co kdo za- choval. Jestli pak že by co kto vzal neboli zachoval a to bylo usvědčeno dobrým svědomím: k tomu takovému chtěli by po- praviti, k jeho hrdlu i statku, buď kdož buď, žádných osob ne- vynímajíce, jakožto k zloději božímu a obecnému, jakož se jest stalo Achanovi pro čepici dcer královských a pro plášť (lozue 7. 25), nebo-li jinú smrtí, buďto kníže, pán, rytíř nebo panoše, měš- těnín, řemeslník nebo sedlák, žádného nevymlúvajíce, ani k oso- bám hledíce a zříce, s pomocí boží takovú činiti nad nimi pomstu. 8. Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných nebylo u vojště ani mezi námi. 9. Jest-li že by kto koho bil, ranil, ochromil nebo zabil, bud nad ním pomstěno podle zákona božího, jako Pán Buoh dopustí, žádného nevymiňujíce ani k osobám zříce. 10. Dále vězte, že kdoby se kolivěk kradl nebo šel, nebo jel, aneb vezl od nás z vojsky, když bychom polem táhli nebo leželi, bez odpuštění starších, jmenovaných svrchu, a znamení jistého nebude míti, buď kníže, pán, rytíř, panoše, měštěnín, řemeslník nebo robotěz nebo kterýž kolivěk člověk, a byl by popaden, že chtí k jeho hrdlu i k statku popraviti jakožto nad zlodějem ne- věrným, jenž se krade od pře boží a věrných bratří z vojsky, kdež vojsko bude neb leží. 11. Také nechcem trpěti mezi sebú nevěrných, neposlušných, lhářuov, zlodějuov, kostkářuov, lúpežníkuov, plundréřuov, opil- cuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic i cizoložnic i všech zjevných hříšníkův a hříšnic. Ty všecky z sebe chceme puditi a 18

Strana 19
honiti, nad nimi popravovati s pomocí trojice svaté vedle zákona božího. 12. Míníť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotězi svrchu psaní a jmenovaní, i všecky obce s pomocí boží a obecní ze všech neřáduov trestati i bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona božího, nižádných osob nevynímajíce ze všech stavuov, mužského i ženského pohlaví. III. Výzva sjezdu k národu. A tak budeme-li zacho- vávati, činiti a plniti artikule svrchu psané a spasitedlné, Pán Buoh bude s námi a svú milostí a pomocí. Neb to přísluší k boji božímu tak činiti, dobře křesťansky, v lásce zřízeni, v bázni boží živu býti, své žádosti, potřeby i naděje v Pánu Bohu setrvale bez pochy- bení položiti, čekajíce od něho věčné odplaty. I prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech krajin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, řemeslníkuov, robotězuov, sedlákuov i lidí všech stavuov, a zvláště napřed všech věrných Čechův, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a pomocni byli. A my vám zase též držeti, plniti i mstíti (chceme), pro milého Pána Boha, pro jeho svaté umučení, pro vysvobození pravd zákona božího svatých a jich zvelebení, ku pomoci věrným, církví svaté a zvláště jazyka českého i slovenského i všeho křes- fanství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjev- ným kacířům a pokrytým a zloskvrníkům, aby Pán Buch všemohúcí nám i vám ráčil svú pomoc dáti i zvítěziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svú mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen. Budiž Pán Buch s námi i s vámi (se všech krajin), v nichž jste, a kdež se líbí trojíci svaté! A toho pro lepší svědomí a potvrzení a jistotu s větší pilností vedle duchovenství nad bídný rozum světa tohoto, my svrchupsaní s dobrým rozmyslem vědomě, dobrú volí k tomuto zápisu a listu svolujeme a svolujeme jej skutečně 19

Strana 20
držeti a zachovati i ostříhati s pomocí nestvořené a na věky po- žehnané trojice svaté. Amen. Tak Pán Buch dej. Výstraha Hradeckých Žižkovi před úkladným vrahem; z 22. listopadu 1423. Truchlivé temnoty ostatního Žižkova života, z něhož není již jeho listů, oza- řuje aspoň poněkud zajímavý tento dopis duchovního vůdce pozdějších Sirotků a vlastního vládce hlavního jejich města, kněze Ambrože, jakož i tamního hejt- mana Jana z Vícemilic, zv. též Bzdinkou. Je krásným svědectvím neobyčejně oddanosti a lásky, jaké Žižka požíval. Úklad zosnován byl nejspíše předním straníkem prohnaného mistra v zákeřných pletichách, podlého Zikmunda, Janem Městeckým. Pán Buoh všemohúcí rač býti s tebú, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svú svatú milostí a pomocí. Bratře Žižko i bratří naši nejmilejší! Věz, žeť jsme jednoho Opočenských strany jali, vězně dosti znamenitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že již jeden jest s tebú u vojště, kterýž tě má zamordovati; a za to má ještě třiceti kop vzíti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černú hlavú kadeřavú, tohoto listu ukazatel. A protoť sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti, a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi pro- síme, aby jemus věřil, což s tebú od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohúcí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věr- ným obcem. Dán v Hradci nad Labem v pondělí v třetí hodinu v noci před sv. Kateřinú, rukú tvého kněze Ambrože. Janek Hvězda, purkmistr, konšelé i tvój kněz Ambrož. Husitská hymna. Slavná píseň, před jejímž zpěvem pouhým se dávali křižáci na útěk, nepo- chází sice od Žižky, nýbrž od neznámého husitského kněze. Než důvěrný její 20

Strana 21
vztah k Žižkovi naznačil pěkně v době asi krále Jiřího malíř husitského ruko- pisu jenského, Bohuslav z Čechtic, namalovav Žižku v čele vojska, pod ním pak napsav několik veršů písně. S ní na rtech dávala se tedy jeho vojska do boje, s ní vítězila i umírala. Je dokonalým výrazem i obrazem bojovníka božího a zákona jeho, především jeho síly největší, jeho hluboké, vroucí zbožnosti. Jakožto píseň slavnostní a duchovní má umělou stavbu trojdílné sloky. Prvé dvě části každé sloky jsou pětiveršové, třetí však čtyřveršová a má zvláštní nápěv. Teprve úpadek bratrstev po husitských válkách, nejspíše až v době, kdy jejich pozdní žáci najímáni proti Turkům, změnil píseň v devítislokou přidáním nového verše k závěrečné části čtyřveršové. Poslední z těchto přídavků, pověstné „bijte, zabijte, žádného neživte“, rouhavě přiřazené k vrcholné, vroucně zbožné výzvě konečné, ukazuje nejlépe hloubku tragického tohoto mravního pádu božích kdysi bojovníků. V znetvořené této podobě známa byla od časů Dobrovského, jenž ji objevil r. 1789 v bratrském tisku z r. 1530 a prvý se zase přičinil o její vydání i o překlad do němčiny. Prvotní znění uchoval jedině drahocenný kancio- nál jistebnický asi z dob husitských ještě válek, nalezený r. 1872. Byl to však teprv Z. Nejedlý, jenž r. 1913 píseň správně obnovil. 1. Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte! Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje; pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sende. Tenf Pán velíf se nebáti záhubcí tělesných, velíf i život složiti pro lásku svých bližních. 2. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, 21

Strana 22
pomnětež všichni na Pána štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte. Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutiekajtel Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podle dobrého pána dobrá jiezda bývá. 3. Vy, pakosty a drabanti, na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životóv netrafte a na kořistech se nezastavujte! Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého; hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesele křikněte, řkúc: Na ně, hr na ně! Braň svú rukama chutnajte, Bóh Pán náš! křikněte. Opovědný list lomnického hejtmana táborského, Jana Roháče, Oldřichovi Rožmberkovi z 3. února 1421. Z péra nejvěrnějšího hejtmana Žižkova Roháče zachoval se jediný list, jenž velmi výrazně zroadlí statečnou i zbožnou povahu křesťanského tohoto rytíře. Drozenému pánu p. Oldřichovi z Rozenberka a pánu na Krum- lově buď list dán. 22

Strana 23
Urozený pane! Jakož sem dříve psal, napomínaje tě z lásky jako tvój chudý přítel (příbuzný) přirozený, aby(s) sě neprotivil Pánu Bohu a jeho svatým pravdám, a chtě rád viděti, aby(s) tudy i na duši i na zbožie dále nehynul: a ty si mi žádnej odpovědi na to nedal. A jáť skrze to jinak nemohu rozoměti, než že nemínieš pravdy božie a jeho svatého zákona šířiti a hájiti mečem, jakožto na křesťanského rytieře sluší. Neb každý křesťanský rytíř na to jest pás vzal a mečem sě opásal, aby pravdu božie šířil a jeho svaté čten! velebil a neřády Antikristovy tupil, což by najdále mohl, jakožť sem v prvniem listu vše o tom dosti rozomně (sro- zumitelně) psal. A(le) odpovědif sem žádnej od tebe na to ne- měl. Protož věz, žeť v příměří i v nepříměří pána Jesu Krista s věrnými bratřiemi Táborskými stojím a státi miením, i s svú bratří, i s svými služebníky i pomocníky, i s těmi, ktož pro mě co chtí učiniti. A proti tobě a proti tvým služebníkóm i pomocníkóm i tvým poddaným ničiemž nechci vinen býti i s svými těmi svrchu- psanými všemi. Datum in Lomnicz proxima feria secunda post festum purificationis. Jan z Dubé Roháč, hajtman na Lomnici. Prokop Holý píše sirotčímu hejtmanovi Prokůpkovi krátce před skonem v bitvě u Lipan; asi 6. května 1434. Podobným vzácným protějškem listů Žižkových je jediný tento list slavného jeho nástupce ve vůdcovství vojska táborského, psaný ve vzrušené chvíli před bitvou, v níž nepřemožitelná vojka obojího Žižkova kdysi bratrstva byla zničena. Kněz Prokop, loni na podzim nekázanými vojáky svržený s velitelství nad tábor- ským vojskem, které spolu se Sirotky podniklo obléhání nedobytné pevnosti katolické Plzně, píše list na útěku z Prahy, kde dlel na sněmě, když se jí zradou zmocnilo potajmu sebrané vojsko katolického i podobojího panstva. List byl za- chycen Rožmberskými, a třeba se přes to podařilo spojení bratrských vojsk, přesila nepřátel je zničila do tří neděl v osudné bitvě, ve které oba Prokopové zahynuli. Je přeložen z latiny. Bratru Prokůpkovi, správci vojska sirotčího atd. 23

Strana 24
Pán náš všemohoucí, jenž po bouři činí utišení a po zármutku svoje utěšuje (budiž s Tebou), bratře v Kristu, nad jiné mně milý! Věz, že dopuštěním božím falešní pánové se Staroměstskými Pra- žany přepadli nejmilejší bratří naše měšťany Novoměstské, něco jich pobili a města, jak jsme spatřili, se zmocnili. Proto myslíme, abyste všeho nechajíce hnuli se od Plzně k Sedlčanům. Shromaž- ďujeť Čapek (hejtman Sirotků) mnohý lid a my Táboři rovněž, jak doufáme, ježto lépe je nám zemříti než nepomstíti nevinné krve nejdražších našich bratří, úkladně prolité. Buďte zdrávi v Pánu, vědouce, že po ztrestání své utěšuje. Prokop Holý. Zápis obnoveného bratrstva táborského a sirotčího proti králi Zikmundovi, smluvený na Táboře 21. prosince 1434. Pohroma lipanská ochromila obojí bratrstvo, ale nezničila jich. Na sklonku roku spojil většinu měst táborských a sirotčích v nový svaz mnohaletý hejtman čáslavský Jan Roháč. Vrátil se ve velké té chvíli do kraje vojenských svých po- čátků a stanul v čele spojeného bratrstva jako hejfman největší jeho pevnosti, Tábora. Byla to opověď války všem, kdož se, vyčerpáni tolikerými obětmi 15leté vojny, klonili k míru s církví i věrolomným císařem. Vypukla v zápětí, ale ne- rovný zápas přinesl Roháčovu svazu těžkou porážku u Křeče a takové ztráty, že po podepsání míru s církví v Jihlavi a přijetí Zikmunda za krále v červenci r. 1436 poddal se císaři sám Tábor a způsobil tím i pád statečnějšího Hradce Králové. Vůdci poraženého svazu zbyl nakonec jen hrad Sion u Čáslavě. Jeho dobytí dal Zikmund oslaviti zvěšením celé posádky sionské s hrdinným hejt- manem na staroměstském náměstí. Byla to poslední služba Roháčova revoluci. V odpověď na popravy vypukla v zemi vzpoura, před níž se císař dal na útěk a na něm zemřel. Ve jméno Pána Boha Všemohoucího, ke cti, chvále a rozsou- zení pravd jeho svatých, my, Jan Roháč z Dubé, hejfman města Hradiště, jenž slove Tábor, purgmistr, konšelé i starší téhož města Hradiště a obce města Písku, Prachatic, Vodňan, Hradce na Labem, Dvora, Jaroměře, Čáslavě, Nymburka, Mladé Boleslavě, Třebíče, 24

Strana 25
Evančic s některými nám příchylnými, pilně znamenajíce a rozu- mějíce i skutečně shledávajíce skrze výstrahy časté a mnohé od přátel pravd svatých i taky od těch, ježto sú v straně odporné, kterak by ten N. (t. j. císař Zikmund), nepřítel úhlavní božích pravd, svými pomocníky, netoliko zjevnými, ale i pokrytými, lstivě, chytře a velmi úkladně snažili sú se a na to vydali, kterak by pod pěknými a úlisnými řečmi a podávaními pravdy Boží nás i všechny věrné podrhli, sklamali, potlačili i konečně zkazili, tehdáž léta od narození Syna Božího tisícího čtyřstého (třicátého) čtvrtého den svatého Thomáše, apoštola Božího, sněm sobě učinili jsme v městě Hradišti, řečeném Tábor, a to proto, kterak bychom se mohli i s věrnými lsti, úkladúv a nevěr s pomocí Boha všemohú- cího vystříci a vyvarovati a v pravdách Božích se všemi věrnými zachovati. Na kterémžto sněmu v těchto artikulích dolepsaných svolili sme se a jednostejně ustanovili. Nejprve obnovili sme sobě první pozastavení všemi věrnými obecní o čtyř artikulích na počátku svolených a sobě sme řekli, slíbili a rukúdáním znamenitě potvrdili, věrně sobě společně po- máhati proti tomu císaři i každému, kdož by nás od toho dobrého tiskli aneb tisknúti chtěli svévolně, do zboží, statkův i životů ztracení. Potom, znamenajíce i skutečně to vidúci, kterak Pán Búh zvlá- ště nyní pro každý hřích a neřád nad zjevnými nepřáteli pravd Božích rozličně mstí, též nad pokrytci jakožto nad námi, i chtíce se delší pomsty vyvarovati a jeho hrozný hněv proti sobě odvrá- titi a ukojiti, svolili sme se i svolujem, abychom na sobě i na ji- ných, což nejdále můžem, s pomocí Boží hříchy zjevné i tejné řádně stavovali, a kterých sme se neuvarovali, v každý čas jich se věrně káli, a což nejvíce můžem, pýchu všecku svrhnúce, před jeho tváří svatú ponížiti se. A zvláště čekajíce na se nyní těžkých po- kušení, svolili sme se, abychom nejméně tento čas do postu na každý tejden jeden den kromě pátku postili se a společně modlili. Dále svolili sme, jestli že by která obec sama v sobě roztrhla aneb zrotila, jehož Bože neuchovej, a sama se skrotiti a sjednati 25

Strana 26
nemohla, tehdy mají jiných přísedících obcí, s námi v této svaté jednotě stojících, k sobě přivolati k upokojení a sjednání svému. Také o sněmu budoucím, kdyžby všech k zákonu Božímu pří- chylných (se sešel), bylo jest mluveno, a kterak by se na něm jmíti jměli, jednostejně zústáno, a zvláště v takových sněmích abychom společnú jednu ruku mívali a za jeden člověk z jedné vůle a rady jednostejné odpovědi dávali bez výtržky. Nejposléze, když sme na tom sněmu ještě spolu byli, tehdy od urozených, statečných, slovutných, múdrých a opatrných a zvláště pana Voka z Holštejna i jiných dobrých lidí z Čech i také z Mo- ravy hned po poselství vašem, páni a bratří Žatečtí, skrze také své posly i také listy vzkázali, že na čem se tu ze spolka ustanoví, že chtí podle pravd Božích nás i jiných věrných státi a statky i hrdly svými radni nám i pomocni býti. 26

Strana 27
KRONIKA O ŽIŽKOV S názvem „Kronika velmi pěkná o janu Žižkovi, čeledínu krále Václava“, uchoval rukopisný sborník, zavátý s neznámým vyhnan- cem pobělohorským do saského Freiberku, vzácnou památku úcty k Žižkovi, kterou živila až do r. 1620, jak ukazuje předbělohorský otisk Kroniky bez místa a roku, zachráněný před zkázou v unikátu písmáckého sborníku v knihovně Národního musea. Temno, jež při- šlo s Bílou horou, vyhladilo téměř úplně knížky takového ducha. Je to prosté, srdečné vypravování starého pamětníka, opřené v hoj- ných a vesměs správných údajích o Husitskou kroniku pražského kancléře M. Vavřince z Březové, která se však pro nás končí upro- střed věty, sotva dospěla ve svém vypravování k prosinci 1421, a o kroniku královéhradeckého asi písaře Jana Krušinky, zemřelého v říjnu 1438 v Jaroměři, dnes žel nezvěstnou a známou nám pouze tím, že jí užili pozdější zpracovatelé národní kroniky husitského věku, t. zv. Starých letopisů. Není zcela nemožné, že naše Kronika pochází od tohoto věrného ctitele bratra Jana samého. Jistě však není pozdější než časy krále Jiřího. Těžko si zajisté představit, že by byl pamětník tak poučený potlačil z Žižkových bitev jeho vítězství nad Divišem Bořkem z Miletína z r. 1423 z jiného důvodu, než ze šetr- nosti k tomuto muži a jeho rodu za to, čím se stali pro husitství ve východních Čechách po reakci, která dolehla na tento tvrdě husit- ský kraj někdejších Sirotků s návratem krále Zikmunda r. 1436; odpor proti mrzkému panovníkovi našel právě v Bořkovi († 1438) statečného vůdce. Odtud vzešla jasně naše Kronika, zahrnující na- šeho hrdinu tklivou úctou i láskou. Více o tom najde čtenář, jehož by to zajímalo, v mém článku v Jihočeském sborníku hist. 1934, 125—31 a v mém úvodu k F. Šimkovu vydání Starých letopisů z r. 1937. Jak toho zaslouží, byla památka od r. 1878, kdy ji vydal Jar. Goll 27

Strana 28
z rukopisu freiberského, několikrát vydána. Vydání ta vypočítává kritické vydání zvěčnělého V. Novotného z r. 1923. K nim třeba při- počíst bibliofilskou edici F. Loskota z r. 1913 a nejnovější V. M. Škorpila v knížce Na množství nehleďte z r. 1946. Poněvadž původní znění zajímá jistě jen málo čtenářů a je snadno dostupné, převedl jsem Kroniku do dnešní češtiny, opravil několik přepsání a dodal v závorce pro přehled několik dat a něco doplňků. Doufám, že jsem tím nesetřel nic z půvabu Kroniky, nýbrž přispěl k tomu, aby vynikl co nejvíce čtenářům. F. M. BARTOŠ. 28

Strana 29
Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Když se psalo léto od narození Syna Božího 1410, povstal Mistr Jan Hus a jal se kázat a lid tuze kárat ze hříchů. Tu ho duchovní velice chválili, řkouce, že z něho mluví duch Boží. Ale když se jal kázat proti kněžstvu a útočil na nejvyššího papeže a na nej- menšího kněze, na jejich pýchu i lakomství, na svatokupectví i ku- běnářství, a aby kněží nepanovali jako světští páni a nedrželi panství, a také kázal, že tělo Boží a krev Boží má být podávána lidu obecnímu pod obojí způsobou, tu se kněžstvo proti němu vzbouřilo a prohlásilo, že do něho vstoupil ďábel a že je kacíř. A to se událo v království českém za krále Václava, syna císaře Karla, a za arcibiskupa kněze Zbyňka. A když se psalo léto 1415, tehdy sbor nejvyššího kněžstva obe- slal Mistra Jana Husi, aby k nim přijel do Kostnice za záruk soud- ního glejtu. A on jel s Mistrem Jeronymem s glejtem krále Zik- munda, krále Uherského. A když přijel do Kostnice a s ním ně- kteří čeští páni, tu ho v Kostnici uvěznili a nejvyšší kněžstvo zba- vilo ho kněžství a odsoudilo na smrt. A při tom odsuzování seděl král Zikmund na soudě, ač mu vydal glejt. I přikázali ho upálit a také Mistra Jeronyma, ale rok po něm. A to se stalo za arcibiskupa Konráda. A když se to stalo, tu se pro to velmi vzbouřili Čechové i Moravané a mnozí kněží v Praze i jinde v Čechách a na Mo- ravě se jali rozdávati tělo i krev Boží lidu obecnému pod obojí způsobou. A vzali tělo Boží do monstrancí a zástupové chodívali za tělem Božím, chválíce Boha. A když lid obecný přijímal tělo i krev Boží pod obojí způsobou, tu jim dali jedni jméno husitů, někteří viklefovců a jiní kacířů. A tu se potom lid duchovní i svět- ský rozdvojil; jedni šli s jednou stranou kněží, druzí s druhou. A jali se vzájemně tupit, že tomu sám král nemohl zabránit. A když (r. 1419) odejel král na Nový hrad, tu šli kněží s Božím tělem ve velkém zástupu od svatého Štěpána mimo radnici No- vého města. Tu někdo hodil z radnice na kněze kámen a zástup lidu se proto vzbouřil, volaje: „Teď nám házejí na Boží tělo i na 29

Strana 30
kněze!“ Iobořil se zástup na radnici a dobyl jí útokem a konšely svrhli dolů a pobili. Tu když došly ty noviny krále, ranila jej z ve- likého hněvu těžká mrtvice a král Václav umřel. A tehdy se v Praze velmi na kněží i na mnichy i na Němce rozlítili a hnali je ven a jiní utekli ven sami. Neboť v ty časy bylo mnoho Němců v měst- ské radě i v úřadech. Pro takovou velkou bouři neosmělili se páni vézti krále Václava veřejně Prahou, ale vezli ho tajně a skrytě na hrad k sv. Václavu. A tu ležel několik neděl nepochován, neboť poručil, aby byl pochován na Zbraslavi v klášteře. Tu jej páni poslali opět tajně v noci na Zbraslav, aby jej mniši pochovali a tu byl pochován. Potom (v prosinci 1419) přijel uherský král Zikmund, bratr krále Václava, do Brna, a obeslal sem pány české a moravské, Pražany i jiné příchylné k zákonu Božímu. A když tam přijeli, tu se jich přitom zeptal: „Oč stojíte, že se tak bouříte?“ Čechové a Mora- vané adpověděli králi: „Stojíme o čtyři kusy. Nejprve, aby lidu obecnému bylo podáváno tělo Boží a krev Boží (z kalicha). Za druhé, aby zjevné hříchy byly stihány. Za třetí, aby slovo Boží bylo kázáno svobodně. Za čtvrté, aby kněží nepanovali jako svět- ští páni a nedrželi panství.“ Tu řekl král o Boží krvi: „Tomu bylo tak dříve a má býti ještě.“ A otázal se Pražanů: „Pustíte mne do Prahy, když přijedu do Čech?“ Tu řekli Pražané králi: „Nebudeš-li chtít vjeti branou, chceme zdi pobořit, abys jel jako pán.“ I řekl jim král: „Odstraňte z ulic všechny řetězy a odneste je Staro- měští na hrad sv. Václava a Novoměští na Vyšehrad!“ A Pražané to učinili. Tu (v březnu 1420) vyhlásil papež na Čechy kříž, že jsou kacíři, kdo přijímají tělo a krev Boží, a dal odpustky všem, kdo by ta- kového Čecha zabili nebo jakkoli zahubili, že jsou zbaveni hříchů i trestů za ně. I počali lidi zabíjet a rozličnou smrtí hubit. Tu z Boží milosti povstal ze stavu rytířského jeden Čech, velmi udatný, jednooký, jménem Žižka. A zdvihl se a táhl vojensky polem na ty, kdož nepřijímali těla Božího a krve Boží pod obojí způsobou. Těch byl nepřítel a také je měl za kacíře. 30

Strana 31
A tak se strana rozezlila proti straně. Která strana zvítězila, ta ukrutně bez milosti zabíjela nebo pálila nebo hubila rozličnou smrtí. Jen koho sám Bůh ráčil zachovati, ten zůstal živ. A zvláště Němci hubili Čechy a Čechové Němce. A ta válka trvala ukrutně 14 let. A Žižka a jiní Čechové stále bojovali v poli v Čechách i ji- ných zemích, bojujíce za Boží zákon. Tehdy dobyli Sezimova Ústí a odtud došli Hradiště a osadili hrad i horu a dali městu jméno Tábor. A Žižka táhl s vojskem zemí a dobýval hradů i měst. A míval časté bitvy se silnými nepřáteli, avšak nikdy neztratil pole. A potom táhl král Zikmund Uherský do Čech z Uher na Vrati- slav a tu dal jednoho měšťana pražského usmýkat koňmi, a že se má tak stát i jiným Čechům kacířům. A zvěděvše to Pražané, udělali, kde byl prve jeden řetěz, dva, a zavřeli se proti němu. A král osadil mnohými rytíři Vyšehrad a hrad sv. Václava proti Pražanům. A když to uslyšel Žižka, hned osadil proti králi Vítkovu horu a dali tomu hradu jméno Vítkov. Tu král uherský přitáhl s vojskem a položil se na Zbraslavi a Žižka s Pražany oblehl hrad sv. Václava. A tu se rytíři statečně bránili, ale měli velký hlad, že jedli již vařené žito. A král zvěděv, že by již pro hlad musili hrad vydat, přitáhl s velkým vojskem, aby je zachránil nebo dodal jídla. A porazil něco Žižkova lidu, který utekl z vozového tábora, a tak odrazil Pražany od hradu. A tu přitáhl králi na pomoc vévoda Ra- kouský, markrabě Míšeňský a mnohá jiná knížata s četným rytíř- stvem. I přitáhl král a položil se táborem před Prahou. A tu krále korunovali na hradě sv. Václava. A tu také pasovali na rytíře mnoho Němců. Potom (14. července 1420) vytrhli na Žižkův hrad, aby ho do- byli. A když útočili, tu, když bylo Žižkovi již velmi těžko, vyšel kněz z Prahy s Božím tělem a Němci strachy lámali vaz, a utíkajíce i s koňmi, skákali zhůry dolů. Tu Němci, když se zmocnili Čecha, i když byl jejich strany, vzali ho a upálili, neptajíce se na to, hned, jak ho spatřili, až to počalo pobuřovat krále i Čechy. A množství jiných Čechů leželo tu chvíli 34

Strana 32
u Králové Hradce. A pán z Rožmberka ležel s jinými Němci u Tá- bora a tu byl před Táborem poražen a vzal velikou hanbu i škodu. A když král cizozemce (koncem července) rozpustil ze země, tu vytrhl Žižka do pole a táhl zemí, pále kláštery, hnal ze země mnichy a faráře, kněží a kostely kázal pálit, kteří podávali lidu obecnímu pod jednou způsobou. A Pražané s jinými pány oblehli Vyšehrad. A bylo na něm mnoho rytířstva a tu se udatně bránili, neboť nemajíce co jísti, jedli koně. A když bylo ráno na Vše svaté, přitáhl král k Vyšehradu s velkými vojsky, chtěje Vyšehrad osvoboditi. Tu bylo zabito množství pánů českých a moravských strany královy a král, vzav velikou škodu na dobrých lidech a poražen jsa, táhl na město. Tehdy postoupen Vyšehrad Pražanům a oni jej zbořili. A Žižka měl dvě neděle bitvu se silnými nepřáteli, s Čechy a s Němci. Dobyl Boru, a učiniv velkou škodu nepřátelům, zůstal ví- tězem. Potom vpadl do kláštera na Zbraslavi a jeho vojáci otevřeli hrob a vzali tělo krále Václava a posadili ho mezi sebe. A když Žižka kázal klášter zapálit, vojáci odešli pryč a krále tu nechali. Tu jeden rybář, jménem Můcha, vzal tělo krále, ježto král byl na něho laskav, a schoval je tajně ve své vinici a choval je přes tři roky. A Žižka dobyl s Pražany Říčan. Potom (počátkem r. 1421) táhl Žižka k Lomu a dobyl Chotěšova a Kladrub a Krasikova a tu zajal pana Bohuslava Švamberka. Tu král Uherský táhl s velkou mocí na Žižku. A Žižka odjel, nechav své vojsko v obou klášterech. A Pražané leželi u Nového Hradu (Kunratic) a brzy ho dobyli. A potom válčil u Votice s Tábory. A král Uherský oblehl Žižkův lid v Kladrubech a sám tu osobně ležel a nákladně dobýval děly. A Žižka, sebrav se, táhl do Plzeňska, aby zachránil svůj lid v Klad- rubech. A když byl Žižka odtud šest mil, odtrhl král od Kladrub a odtáhl z Čech do Uher. A Žižka oblehl Plzeň a tu škodu vzal na lidech a nedobyl jí. I táhl Žižka k Chomutovu a na květnou neděli (16. března 1421) učinil útok. l tu na tom místě zabito a spáleno na tři tisíce lidu. A odlud udeřil na Beroun a tu také drahně 32

Strana 33
lidu pobito a spáleno. A táhl do Prahy a v tu dobu se vzdal Pra- žanům hrad sv. Václava. Z Prahy táhl s velikou mocí k Českému Brodu. A tu se zavřeli Němci, i dobyl města útokem. A Němci utekli na kostel a tu pod nimi kostel zapálili. Tu něco Němců shořelo a někteří seskákali s věže a proto, kteří nezlámali vaz, byli pobiti cepy. Pak se pod- dávala jiná města: Kouřim, Nymburk, Kolín, Hora, Čáslav, Chrudim, Litomyšl, Polička, Dvůr. Jaroměře dobyli útokem, neb si troufali brániti se, že je to město velmi dobré. Tak přistoupila ta i jiná města k zákonu Božímu. Potom táhl Žižka a oblehl hrad Rábí. A tu mu vystřeleno druhé oko. I oslepl a sotva zůstal naživu. A Pražané dobývali hradu Mostu. Přitáhl však Míšeňský, osvo- bodil Most a Pražany porazil. Ale jen málo jich vzal do zajetí. Pak po několika nedělích vtrhli do země kurfiřti s velikou mocí knížat, hrabat a biskupů, i Míšeňský a to velmi ukrutní. Kterého- koli Čecha dostali do rukou, každého zabili neb upálili. A přitrhli se vší svou mocí před Žatec a položili se dosti blízko města. Za toho obléhání podnikli třikrát útok, ale nic nedobyli a množství lidu bylo zabito v těch útocích. I utrpěli kurfiřti velikou škodu a s hanbou a strachem se hnuli pryč, zanechavše zde všecku spíži. A mnoho stanů shořelo. I táhli ztěží ven ze země. Potom Žižka, vyhojiv se a slepý na obě oči, táhl do Plzeňska. A tu se na něho velmi silně sebrali Čechové i Němci. A tu se Žižka bil u Plané. A když mu bylo již velmi zle, jel několik mil v stálých bojích. A tu, odraziv nepřátele, ujel s vojskem na velmi vysokou horu (Vladař) a tu zabito s obou stran mnoho lidí. Tu pak utekl Žižka s vojskem do Žatce. A odtud vytrhl na Pikarty (Adamity) a dobyl jich na ostrově u Valu a přikázal je upálit. Tehdy přitáhl do Čech s velikou mocí král Uherský a měl s sebou Turky, Valachy i Ráce (Srby), Uhry, Kumány, Jasy, Němce i jiné rozličné cizozemce. A Žižka s vojskem přitáhl do Kutné Hory. A král zvěděv, že je Žižka u Hory, táhl k Hoře, chtěje jej zastih- nout. Tu Žižka vytrhl z Hory ven proti králi a otočil se před Horou 33

Strana 34
vozy. A tu se bili celý den. A když byl večír, tu se král položil sotva na dostřel od Žižkova vojska. A když bylo pět hodin na noc, tu Žižka udeřil na královo vojsko a tu se skrze vojsko probil, neb odtud jinudy s vojskem nemohl. A odtáhl méně než čtvrt míle, až byl den a přikázal se otočit vozy. Ale když se král ne- měl k bitvě, neb čekal ještě více svého vojska a byli již blízko, tu Žižka přikázal vojsku, aby se hnulo do Kolína, a odtud poslal pro více lidu, aby se bil s Uherským králem. A král, maje Horu, položil se s vojskem blízko u Hory. A odtud páchali násilí na pannách a paních až k smrti. A všude přikázal pálit. A když při- táhl lid Žižkův, chtěl se s králem Uherským bít. A když leželi proti sobě, tu král, zapáliv Horu třetí hodinu na noc, táhl k Brodu Ně- meckému (Havlíčkovu) před Žižkou a Žižka za ním. A když bylo za Habrem, tu vojska dohonili a bili je až do Německého Brodu. A mnoho jich utonulo s koňmi, ježto se s nimi probořil led, a všecky vozy s velikým nákladem. A nazítří (9. ledna 1422) při- kázal Žižka útočit na město celý den, avšak nemohli ho dobýt, neb se bránili rytířsky. Ale nazítří dobyli města beze zbraně a všecky pobili. Jen pana Záviše (Černého) Poláka a pana Borov- ského a pana Mrtvici, ty tři rytíře vzali do zajetí. Potom táhl Žižka do Plzeňska a dobyl útokem na velikonoce Žlutic. Odtud dobyl Kukštýna (Gutštejna). A odtud táhl k městu Týnu (Horšovskému). Podnikli na ně útok a dobyli ho a při útoku pobili mnoho statečných lidí. A v tu dobu (v květnu 1422) přijelo jedno kníže (Zikmund Korybutovič z Litvy) s rytířským vojskem a mělo s sebou na čtyři tisíce jízdy. A Praha se mu poddala. A Žižka mu říkal „synu“ a kníže Žižkovi „otče“. A v té době oblehli Pražané Karlštejn a kníže Opočno, a toho nedobyli. A v ty časy přitáhli do Prahy s velkou mocí Táboři a položili se na Novém městě. A odtud uči- nili nepřátelský útok do Starého města, ač s ním nebyli v nepřá- telství. A tu Staroměstští, vzchopivše se, svrhli některé z domů a jali jich na několik set a jiné vyhnali hanebně z města. A když to kníže nechtělo přijímati pod obojí způsobou, tu jej Pražané 34

Strana 35
opustili i Žižka. I jel kníže zase do Litvy (1423). Potom v červnu (1424) zase přijel, maje zato, že bude přijat jako vladař a jako po prvé, ale z toho nebylo nic. Potom (v květnu 1424) se Pražané se Žižkou nepohodli. Když pak Žižka přitáhl do Kostelce nad Labem, vytrhli na něho Pražané s velkou mocí a on, vida jejich přesilu, táhl před nimi a Pražané za ním. A když byl blízko u Malešova, tu se Žižka proti nim ob- rátil, svedl s nimi bitvu a porazil je. A ta porážka nadělala v Praze i jinde mnoho vdov a sirotků. A když uplynuly plné čtyři roky od smrti krále Václava, tu Pra- žané, vidouce, že se jim vede zle, želeli teprve smrti krále Václava. A ptali se teprve s velikou pilností a chtěli dát velkou od- měnu tomu, kdo by o něm věděl, že bychom chtěli jemu dát dobrou královskou odměnu a vystrojiti mu slavný pohřeb. Tu je- den rybář Můcha, slyše to, že chtí krále počestně pohřbít, pově- děl, že jej má na vinici. I vzali ho do Prahy a učinili jeho veleb- nosti královské slavný královský pohřeb. A položili ho (25. čer- vence 1424) na hradě u sv. Václava v hrobě s jeho otcem, císa- řem Karlem, a tu leží. Potom Žižka přitáhl s vojskem na Špitálské pole (Karlín) a tu byl s Pražany smířen (14. září). Potom táhl do Moravy a dal se do dobývání Přibyslavě. A již Táboři měli Žižku ve velké nenávisti, nejvíce proto, že kněží Žižkovi sloužili řádně mše a s pleší (fonsurou) a v komži a Boží tělo nosili v monstranci. Proto říkali Žižkovým kněžím „plá- teníci“ a Žižka Táborským „ševci“. Neboť Táborští kněží sloužili mši pouze v sukni bez pleše a někteří nosili brady. V tom byl mezi nimi rozdíl. Tu se u Přibyslavě vyvrhl Žižkovi nežit a umřel (11. října 1424). Pochovali ho v Králové Hradci a tu leží. Tu dali jeho vojskům jméno „Sirotci“ a tak vždy sluli. A Hra- dečtí dali si Žižku namalovat na korouhev na bělouši v rytířské zbroji s palcátem tak, jak jezdil za živa. A když Hradečtí pod tou korouhví bojovali, nikdy neprohráli. 35

Strana 36
Tehdy si Hradečtí volili hejtmany, jak se jim líbilo. Ale nejvíce vládl kněz Prokůpek. Také z moci Táborské vyšlo velké vojsko a vojsko to slulo polní. Tím polním vojskem vládl kněz Prokop Holý. Býval v bitvě na čelném místě v tlustém kabátě. A ta dvě vojska (sirotčí i táborské) vždy táhla polem v Čechách, i v Mo- ravě i v Rakousích i v Uhřích, v Duryňsku, v Markách (Branibor- sku) i v zemi Lužické. Také táhlo vojsko široce (1433) do Prus a leželo v Prusích a v Kdansku a koně brodili v moři a s velikou ctí zase přijeli. Poslední z nich zhynuli od Čechů mezi Brodem a Kouřimí (u Lipan 30. května 1434). K 525. výročí úmrtí Jana Žižky vydalo nakladatelství církve československé „Blahoslav“ Vytiskla knihtiskárna TND „Blahoslav" v Praze O Roku 1949 Náklad 10.000 O Cena Kčs 6.—.

Strana 37
OBSAH Strana 1. Táborští hejtmané a obec písecká činí příměří s Oldřichem z Rožmberka v Písku 18. listopadu 1420 . 2. Žižka s táborskými hejtmany Chvalem a Jeníkem vyzývá sousedy z Pra- chatic, aby se přiznali ke čtyřem pražským artikulům 22. listopadu 1420 3. Manifest katolickému svazu plzeňskému asi z počátku února 1421 . 4. Pověřující list poslu Rybkovi z Lužnice Třeboňským z pole u Německého Brodu z 10. ledna 1422 . 5. Zápis o uznání litevského knížete Zikmunda Korybutoviče za zemského správce Žižkou a táborským bratrstvem v Praze 11. června 1422 . 6 Přímluva u Domažlických za vdovu po padlém bojovníkovi Kučlajnovi asi r. 1422 7. Žižka povolává Domažlické do pole z Orlíka 11. září 1422 . . . 8. Žižkovo pozvání břím Bartošovi a Bernartovi z Valečova na sjezd do Německého Brodu z Vilémova 26. března 1423 . 5 6 8 10 11 12 9. Žižkovo pozvání věrným ze Skalice a Náchoda a vůbec z České země na sjezd do Německého Brodu z Vilémova 1. dubna 1423 . 10. Zápis německobrodského sjezdu či t. zv. řád vojenský, smluvený kolem 7. dubna 1423 11. Výstraha Hradeckých Žižkovi před úkladným vrahem: z 22. listopadu 1423 12. Husitská hymna 13. Opovědný list lomnického hejtmana táborského, Jana Roháče, Oldřichovi Rožmberkovi z 3. února 1421 . . . . 14. Prokop Holý píše sirotčímu hejfmanovi Prokůpkovi krátce před skonem v bitvě u Lipan; asi 6. května 1434 . 13 14 20 20 22 23 15. Zápis obnoveného bratrstva táborského a strotčího proti králi Zikmundovi, smluvený na Táboře 21. prosince 1434 . Kronika o Žižkovi . 24 27