z 75 stránek
I
II
Titul
III
IV
Úvodní studie vydavatele
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
Příloha-Practica pro unione
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
Edice - latinská
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
Překlad
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
Obsah
75
Název:
Autograf M. J. Husi
Autor:
Bartoš, František Michálek
Rok vydání:
1954
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
75
Počet stran předmluvy plus obsahu:
75
Obsah:
- III: Titul
- 5: Úvodní studie vydavatele
- 17: Příloha-Practica pro unione
- 45: Edice - latinská
- 60: Překlad
- 75: Obsah
upravit
Strana I
AUTOGRAF M. J. HUSI
AUTOGRAF M. J. HUSI
Strana II
Strana III
AUTOGRAF M. J. HUSI K VYDANÍ PŘIPRAVIL F. M. BARTOŠ 1954 STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA
AUTOGRAF M. J. HUSI K VYDANÍ PŘIPRAVIL F. M. BARTOŠ 1954 STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA
Strana IV
Strana 5
Mlezi vzácnými památkami, chovanými v Universitní knihov- ně v Praze, náleží místo zvláště čestné nevelkému sešitu o 7 lis- tech, vevázanému do rukopisu XIII F 16. Je to jeden ze čtyř auto- grafů M. J. Husi.1) Vedle zápisu, který učinil o svém působení v úřadě v zimním semestru 1401—2 do knihy děkanů filosofické fakulty Karlovy university, od války žel nezvěstné, dále přepisu několika filosofických spisů drahého mistra Jana Viklefa, který pořídil 1398 a jenž se chová mezi kimeliemi královské knihovny stockholmské a konečně vedle několika přepisů bohosloveckých a konceptu nejstaršího kázání Mistrova z 6. prosince 1401 ve sbor- níku kapituly svatovítské, nemáme jinak z ruky Husovy ani jedi- ného bezpečného autografu. I sešitek universitní je přepis, ale povahy značně odchylné od ostatních. Jeho obsah není ani filo- sofický ani theologický, nýbrž politický, přesněji — církevně- politický: Hus v něm přepsal pro svého obzvláštního dobrodince M. Křišťana z Prachatic velmi zajímavou památku diplomatic- kých styků mezi Prahou a Paříží, jednání, které možná zasáhlo nemálo i do jeho životních osudů. Dokument2) uchoval ovšem jen nepatrný zlomek diplomatických akt, z nichž větší část jest asi navždy ztracena. A musíme sáhnout dosti hluboko do okolností, jež souvisely s jeho vznikem, abychom dokumentu porozuměli a dovedli se vmyslit do pocitů, jaké budil v Praze, zejména mezi 1) Snímky dvou autografů podává K. Chytil a V. Novotný, Katalog vý- stavy universitní na 500letou pamět úmrtí Husova v r. 1915, příl. č. 2 a 4, snímek závěru přepisu stockholmského z r. 1398 Flajšhans, M. Jan řeč. Hus (1901) u str. 8 nebo v Čes. vlastivědě IV, 1932, 148 a konečně snímek vzpomenutého konceptu kázání F. M. Bartoš, Čechy v době Husově (1947), 259. Jiné podrobnosti u Bar- toše, Liter. činnost M. J. Husi (1948) 132—3. Otázku, zda možno Husovi přičísti napsání t. zv. obrany proti utrhačům, o níž jsem psal v Jihočes. sbor. histor. V, 1932, 227, netroufám si rozhodnout. 2) Otištěn byl 1865 Höflerem, Geschichtsschreiber der hussit. Bewegung II, 174—87 a správně datován do r. 1399 Jul. Weizsäckerem, Deutsche Reichstags- akten VI, 342, o čemž ještě níže v pozn. 15. Klásti vznik přepisu až asi k r. 1408, jako činí Novotný, Hus I, 277, k tomu není sebe menšího důvodu. Byl pořízen jistě hned, jak se stal přístupným M. Křišťanovi, a to pro jeho aktualitu; v r. 1408 byl již zastaralým a překonaným. 5
Mlezi vzácnými památkami, chovanými v Universitní knihov- ně v Praze, náleží místo zvláště čestné nevelkému sešitu o 7 lis- tech, vevázanému do rukopisu XIII F 16. Je to jeden ze čtyř auto- grafů M. J. Husi.1) Vedle zápisu, který učinil o svém působení v úřadě v zimním semestru 1401—2 do knihy děkanů filosofické fakulty Karlovy university, od války žel nezvěstné, dále přepisu několika filosofických spisů drahého mistra Jana Viklefa, který pořídil 1398 a jenž se chová mezi kimeliemi královské knihovny stockholmské a konečně vedle několika přepisů bohosloveckých a konceptu nejstaršího kázání Mistrova z 6. prosince 1401 ve sbor- níku kapituly svatovítské, nemáme jinak z ruky Husovy ani jedi- ného bezpečného autografu. I sešitek universitní je přepis, ale povahy značně odchylné od ostatních. Jeho obsah není ani filo- sofický ani theologický, nýbrž politický, přesněji — církevně- politický: Hus v něm přepsal pro svého obzvláštního dobrodince M. Křišťana z Prachatic velmi zajímavou památku diplomatic- kých styků mezi Prahou a Paříží, jednání, které možná zasáhlo nemálo i do jeho životních osudů. Dokument2) uchoval ovšem jen nepatrný zlomek diplomatických akt, z nichž větší část jest asi navždy ztracena. A musíme sáhnout dosti hluboko do okolností, jež souvisely s jeho vznikem, abychom dokumentu porozuměli a dovedli se vmyslit do pocitů, jaké budil v Praze, zejména mezi 1) Snímky dvou autografů podává K. Chytil a V. Novotný, Katalog vý- stavy universitní na 500letou pamět úmrtí Husova v r. 1915, příl. č. 2 a 4, snímek závěru přepisu stockholmského z r. 1398 Flajšhans, M. Jan řeč. Hus (1901) u str. 8 nebo v Čes. vlastivědě IV, 1932, 148 a konečně snímek vzpomenutého konceptu kázání F. M. Bartoš, Čechy v době Husově (1947), 259. Jiné podrobnosti u Bar- toše, Liter. činnost M. J. Husi (1948) 132—3. Otázku, zda možno Husovi přičísti napsání t. zv. obrany proti utrhačům, o níž jsem psal v Jihočes. sbor. histor. V, 1932, 227, netroufám si rozhodnout. 2) Otištěn byl 1865 Höflerem, Geschichtsschreiber der hussit. Bewegung II, 174—87 a správně datován do r. 1399 Jul. Weizsäckerem, Deutsche Reichstags- akten VI, 342, o čemž ještě níže v pozn. 15. Klásti vznik přepisu až asi k r. 1408, jako činí Novotný, Hus I, 277, k tomu není sebe menšího důvodu. Byl pořízen jistě hned, jak se stal přístupným M. Křišťanovi, a to pro jeho aktualitu; v r. 1408 byl již zastaralým a překonaným. 5
Strana 6
druhy mladého Husa. Je to cenný pohled do památné episody v dějinách university Karlovy a do života M. Jana. Bylo to v létě 1396, kdy přišli do Prahy poslové university pařížské spolu s poselstvím francouzského dvora, aby získali krále Václava i jeho universitu pro smělé řešení těžkého problému, který již osmnáctý rok naplňoval starostí a úzkostmi přední du- chy Evropy, totiž rozkolu křesťanstva na tábor papeže italského a tábor papeže francouzského. Byla to velká událost pro naši universitu, toto navázání styků s pařížskou universitou, k níž jsme vzhlíželi jako k svému vzoru, s níž jsme však nemohli pěs- tovat styky pro vzpomenutou roztržku v církvi, a to takřka od prvních let schismatu. Pařížská universita se pokoušela sice hned v počátcích obnovit jednotu církve, rozbitou roku 1378, ale fran- couzský dvůr znemožnil r. 1381 toto úsilí university a ti, kdož se s politikou dvoru nechtěli smířit, musili z Paříže odejít. Celá uni- versita se pak přidala k papeži avignonskému. Ale po 13 letech na- stal obrat. Avignonský papež Kliment VII., pocházející z krve francouzských králů a dosazený vlivem dvora, zemřel r. 1394 a jeho nástupcem se stal Španěl Pedro da Luna jako Benedikt XIII., dvoru pařížskému již pro svou národnost nemilý. Tu se vzchopila pařížská universita znovu a obnovila boj za sjednocení církve. Učinila to tentokráte s nadějnějším heslem, než před lety Upustila od myšlenky, které se z počátku skoro vášnivě přidržo- vala, překonati totiž roztržku svoláním obecného koncilu, jenž by rozsoudil, kdo z obou soupeřů je pravý papež, a rozhodla se pro cestu, jak se zdálo (a také, třeba teprve po mnoha letech, ukázalo) schůdnější, pro via cessionis. Tato »via cessionis« obsahovala po- žadavek, aby oba papežové odstoupili a aby byl zvolen nový papež, který by došel obecného uznání. Toť heslo, pod nímž zahájila pa- řížská universita nový boj za sjednocení církve jak ve vlasti, tak i v cizině, na jehož proniknutí závisel arci úspěch akce především. V dohodě s pařížským dvorem se rozešla do celého světa poselstva francouzského krále i pařížské university, aby získala pro myšlen- 6
druhy mladého Husa. Je to cenný pohled do památné episody v dějinách university Karlovy a do života M. Jana. Bylo to v létě 1396, kdy přišli do Prahy poslové university pařížské spolu s poselstvím francouzského dvora, aby získali krále Václava i jeho universitu pro smělé řešení těžkého problému, který již osmnáctý rok naplňoval starostí a úzkostmi přední du- chy Evropy, totiž rozkolu křesťanstva na tábor papeže italského a tábor papeže francouzského. Byla to velká událost pro naši universitu, toto navázání styků s pařížskou universitou, k níž jsme vzhlíželi jako k svému vzoru, s níž jsme však nemohli pěs- tovat styky pro vzpomenutou roztržku v církvi, a to takřka od prvních let schismatu. Pařížská universita se pokoušela sice hned v počátcích obnovit jednotu církve, rozbitou roku 1378, ale fran- couzský dvůr znemožnil r. 1381 toto úsilí university a ti, kdož se s politikou dvoru nechtěli smířit, musili z Paříže odejít. Celá uni- versita se pak přidala k papeži avignonskému. Ale po 13 letech na- stal obrat. Avignonský papež Kliment VII., pocházející z krve francouzských králů a dosazený vlivem dvora, zemřel r. 1394 a jeho nástupcem se stal Španěl Pedro da Luna jako Benedikt XIII., dvoru pařížskému již pro svou národnost nemilý. Tu se vzchopila pařížská universita znovu a obnovila boj za sjednocení církve. Učinila to tentokráte s nadějnějším heslem, než před lety Upustila od myšlenky, které se z počátku skoro vášnivě přidržo- vala, překonati totiž roztržku svoláním obecného koncilu, jenž by rozsoudil, kdo z obou soupeřů je pravý papež, a rozhodla se pro cestu, jak se zdálo (a také, třeba teprve po mnoha letech, ukázalo) schůdnější, pro via cessionis. Tato »via cessionis« obsahovala po- žadavek, aby oba papežové odstoupili a aby byl zvolen nový papež, který by došel obecného uznání. Toť heslo, pod nímž zahájila pa- řížská universita nový boj za sjednocení církve jak ve vlasti, tak i v cizině, na jehož proniknutí závisel arci úspěch akce především. V dohodě s pařížským dvorem se rozešla do celého světa poselstva francouzského krále i pařížské university, aby získala pro myšlen- 6
Strana 7
ku dvory a university, na nichž ovšem záleželo nemálo. K nim se hlavně obracel výmluvný manifest, na němž se universita usnesla 26. srpna 1395, jak se věřilo, vnuknutím samého Ducha sv.3) Po- selstva se vydala nejprve do Anglie, do Oxfordu, ale pak i do střední Evropy. V dubnu—květnu 1396 pobyli její vyslanci ve Vídni a pak se obrátili do Prahy, kam dospěli asi v červnu. Nevíme pohříchu, jakého přijetí se dostalo v Praze poslům pařížské university, ani jak tu pořídili. Jistě se svým návrhem narazili. Byl příliš smělý pro konservativní náladu pražské univer- sitní veřejnosti, která ve své absolutní většině měla, asi vlivem dvora i tehdejších poměrů málo chuti ke kroku tak převratnému. Nepochybně jinak tomu však bylo mezi mistry českými. Zde vliv Matěje z Janova uvolnil kritiku a značně podkopal autoritu pa- peže římského, zvláště když se jím stal 1389 Bonifác IX., tvůrce ostrého systému fiskálního, který brzy zasáhl kdekoho. Proto plán pařížské university na odstranění roztržky v křesťanstvu našel tu nepochybně dosti půdy, i když se universita jako celek jistě ne- vyslovila příznivě. Nejspíše se však vyhnula otevřenému soudu o pařížském návrhu podobně, jako to učinil podle všeho i dvůr. Dojem, způsobený poselstvem i jeho návrhem, byl nicméně jistě velmi mocný a pařížská universita upoutala asi pozornost mnoha členů pražské university, takže od té chvíle sledovali bedlivě další kroky francouzské vlády i pařížské university v úsilí o odstranění papežské dvojice a o obnovu jednoty v církvi. Průběh tohoto úsilí upoutával ostatně pozornost Prahy v dalších letech znovu a znovu. Příštího roku (1397) se pokusil francouzský dvůr znovu dva- krát o získání krále Václava pro svůj způsob řešení schismatu vysláním dvojího nového poselstva do říše. Přišlo jednak v květnu na sněm frankfurtský, na němž slíbil účast i král, jednak v čer- 3) O tomto manifestu Ed. Perroy, L'Angleterre et le grand schisme d'Occi- dent (1933) str. 366 pozn. 6 a E. F. Jacob, Essays in the Conciliar Epoch (1943), 61. Že poselstvo přineslo manifest do Vídně a tedy i do Prahy, N. Valois, La Fran- ce et le grand schisme d'Occident III, 1901, 80, p. 1; přinesli asi i nové projevy z 12. března 1396, o nichž tamtéž 81, p. 2. O poselství Valois str. 80—2. Odpověd university vídeňské z 12. května otiskl F. Bliemetzrieder v St. u. Mitt. aus d. Bened. u. Cistercienserorden 24, 1903, 100. 7
ku dvory a university, na nichž ovšem záleželo nemálo. K nim se hlavně obracel výmluvný manifest, na němž se universita usnesla 26. srpna 1395, jak se věřilo, vnuknutím samého Ducha sv.3) Po- selstva se vydala nejprve do Anglie, do Oxfordu, ale pak i do střední Evropy. V dubnu—květnu 1396 pobyli její vyslanci ve Vídni a pak se obrátili do Prahy, kam dospěli asi v červnu. Nevíme pohříchu, jakého přijetí se dostalo v Praze poslům pařížské university, ani jak tu pořídili. Jistě se svým návrhem narazili. Byl příliš smělý pro konservativní náladu pražské univer- sitní veřejnosti, která ve své absolutní většině měla, asi vlivem dvora i tehdejších poměrů málo chuti ke kroku tak převratnému. Nepochybně jinak tomu však bylo mezi mistry českými. Zde vliv Matěje z Janova uvolnil kritiku a značně podkopal autoritu pa- peže římského, zvláště když se jím stal 1389 Bonifác IX., tvůrce ostrého systému fiskálního, který brzy zasáhl kdekoho. Proto plán pařížské university na odstranění roztržky v křesťanstvu našel tu nepochybně dosti půdy, i když se universita jako celek jistě ne- vyslovila příznivě. Nejspíše se však vyhnula otevřenému soudu o pařížském návrhu podobně, jako to učinil podle všeho i dvůr. Dojem, způsobený poselstvem i jeho návrhem, byl nicméně jistě velmi mocný a pařížská universita upoutala asi pozornost mnoha členů pražské university, takže od té chvíle sledovali bedlivě další kroky francouzské vlády i pařížské university v úsilí o odstranění papežské dvojice a o obnovu jednoty v církvi. Průběh tohoto úsilí upoutával ostatně pozornost Prahy v dalších letech znovu a znovu. Příštího roku (1397) se pokusil francouzský dvůr znovu dva- krát o získání krále Václava pro svůj způsob řešení schismatu vysláním dvojího nového poselstva do říše. Přišlo jednak v květnu na sněm frankfurtský, na němž slíbil účast i král, jednak v čer- 3) O tomto manifestu Ed. Perroy, L'Angleterre et le grand schisme d'Occi- dent (1933) str. 366 pozn. 6 a E. F. Jacob, Essays in the Conciliar Epoch (1943), 61. Že poselstvo přineslo manifest do Vídně a tedy i do Prahy, N. Valois, La Fran- ce et le grand schisme d'Occident III, 1901, 80, p. 1; přinesli asi i nové projevy z 12. března 1396, o nichž tamtéž 81, p. 2. O poselství Valois str. 80—2. Odpověd university vídeňské z 12. května otiskl F. Bliemetzrieder v St. u. Mitt. aus d. Bened. u. Cistercienserorden 24, 1903, 100. 7
Strana 8
venci tamtéž, když byl sněm odročen.“) Ani tam však král ne- přijel, nýbrž vydal se do říše teprve v září. Zato vyhověl Vác- lav IV. brzy nato francouzské žádosti o schůzku s králem Kar- lem VI. a jeho dvorem. Byla smluvena v prosinci a uskutečněna koncem března 1398 v Remeši. Jednání remešské3) se netýkalo ovšem jen otázky církevně-politické, nýbrž, a to asi mnohem více, politického sňatku Václavovy neteře se synem vévody orleanské- ho, Ludvíka. Schůzky se zúčastnil i zástupce pražské university M. Blažej Vlk.*) Co bylo smluveno v otázce církevní, toho se smíme pouze dohadovat z neurčitých narážek a z událostí samých. Podle toho byl smluven asi společný postup obou panovníků a to tak, že se oba oprou o rozhodnutí církevních sněmů vlastních zemí. Dvůr francouzský vypsal hned počátkem března, ještě před schůz- kou, nový, již třetí koncil francouzského duchovenstva. Tento koncil pak v dorozumění s vládou, a ne bez jejího nátlaku, se usnesl 27. července vypovědět poslušenství svému papeži, tedy odtrhnout se od Avignonu.3) S tímto usnesením, opatřeným pe- četí královskou, posláno pak nové poselstvo do Prahy, aby při- mělo krále Václava připojit se k akci podobným rozhodným činem, jak o to byli požádáni panovníci obedience avignonské a také anglický král Richard II. Pražský dvůr, na který dospělo francouzské poselstvo, vedené Vilémem Thionvillem,8) asi v srpnu či září, nenašel ani nyní od- 4) H. Bonet v projevu otištěném dále na str. 45 n. Th. Lindner, Geschichte des dt. Reiches unter K. Wenzel, II, 1880, str. 377 má za to, že do Prahy přišlo ještě jiné poselstvo v srpnu 1397, ale svědectví, jehož se dovolává, vztahuje se patrně na r. 1398. O církevní politice pražského dvora uv. mé Čechy 149 a d. 5) O něm Lindner II, 390 a d., Valois III, 126 a d. a má uv. kniha 156 a d. 6) Tomek, Dějepis m. Prahy II12, 185. O tom, že by podnět ke schůzce byla dala pražská universita, jak tvrdí pozdní pamětník a věří Novotný I, 62, p. 3, možno více než pochybovat. 7) Rozbor usnesení i situace podává vedle Valois i Joh. Haller, Papsttum und Kirchenreform I, 1903, str. 237 a d. 8) Valois III, 265, o Thionvillovi Alfr. Coville, Jean Petit (1932) str. 88. Poselství se súčastnil, jak se zdá, i JUDr G. Boiratier, jenž vypověděl po letech. že v Praze, kam přišel v poselstvu svého krále, uslyšel o odmítnutí návrhu na od- stoupení, který poslal Václav IV. do Avignonu po P. Aillym (Röm. Quartalschrift 46, 1938, 223). 8
venci tamtéž, když byl sněm odročen.“) Ani tam však král ne- přijel, nýbrž vydal se do říše teprve v září. Zato vyhověl Vác- lav IV. brzy nato francouzské žádosti o schůzku s králem Kar- lem VI. a jeho dvorem. Byla smluvena v prosinci a uskutečněna koncem března 1398 v Remeši. Jednání remešské3) se netýkalo ovšem jen otázky církevně-politické, nýbrž, a to asi mnohem více, politického sňatku Václavovy neteře se synem vévody orleanské- ho, Ludvíka. Schůzky se zúčastnil i zástupce pražské university M. Blažej Vlk.*) Co bylo smluveno v otázce církevní, toho se smíme pouze dohadovat z neurčitých narážek a z událostí samých. Podle toho byl smluven asi společný postup obou panovníků a to tak, že se oba oprou o rozhodnutí církevních sněmů vlastních zemí. Dvůr francouzský vypsal hned počátkem března, ještě před schůz- kou, nový, již třetí koncil francouzského duchovenstva. Tento koncil pak v dorozumění s vládou, a ne bez jejího nátlaku, se usnesl 27. července vypovědět poslušenství svému papeži, tedy odtrhnout se od Avignonu.3) S tímto usnesením, opatřeným pe- četí královskou, posláno pak nové poselstvo do Prahy, aby při- mělo krále Václava připojit se k akci podobným rozhodným činem, jak o to byli požádáni panovníci obedience avignonské a také anglický král Richard II. Pražský dvůr, na který dospělo francouzské poselstvo, vedené Vilémem Thionvillem,8) asi v srpnu či září, nenašel ani nyní od- 4) H. Bonet v projevu otištěném dále na str. 45 n. Th. Lindner, Geschichte des dt. Reiches unter K. Wenzel, II, 1880, str. 377 má za to, že do Prahy přišlo ještě jiné poselstvo v srpnu 1397, ale svědectví, jehož se dovolává, vztahuje se patrně na r. 1398. O církevní politice pražského dvora uv. mé Čechy 149 a d. 5) O něm Lindner II, 390 a d., Valois III, 126 a d. a má uv. kniha 156 a d. 6) Tomek, Dějepis m. Prahy II12, 185. O tom, že by podnět ke schůzce byla dala pražská universita, jak tvrdí pozdní pamětník a věří Novotný I, 62, p. 3, možno více než pochybovat. 7) Rozbor usnesení i situace podává vedle Valois i Joh. Haller, Papsttum und Kirchenreform I, 1903, str. 237 a d. 8) Valois III, 265, o Thionvillovi Alfr. Coville, Jean Petit (1932) str. 88. Poselství se súčastnil, jak se zdá, i JUDr G. Boiratier, jenž vypověděl po letech. že v Praze, kam přišel v poselstvu svého krále, uslyšel o odmítnutí návrhu na od- stoupení, který poslal Václav IV. do Avignonu po P. Aillym (Röm. Quartalschrift 46, 1938, 223). 8
Strana 9
vahu k rozhodnutí tak dalekosáhlému, a ani nedal zřejmě svolat synodu duchovenstva, kterou sliboval v Remeši. Listem, daným na Křivoklátě 16. října 1398, požádal Václav IV. pařížský dvůr o odklad do vánoc, na kdy je prý smluvena do Vratislavě králova schůzka s bratrem Zikmundem, bratranci moravskými, králem Vladislavem Polským i vévody slezskými. Odtud slíbil král po- slati konečnou odpověď na francouzský návrh řešení schismatu odstoupením obou papežů a vypověděním poslušnosti, jestliže pa- pežové neodstoupí sami.3) Slib ten zůstal však nesplněn. Těžké onemocnění zabránilo prý Václavu IV. vydat se do Vratislavě. Od cesty ovšem nejvíc asi také odradily krále i potíže, spojené s vy- hověním požadavkům francouzským. Opustit papeže a vypovědět mu poslušnost, znamenalo pro krále Václava znepřátelit si na smrt mocného panovníka, jímž byl tehdejší papež, a to právě ve chvíli svrchovaně nebezpečné. Odpor proti Václavu IV. v Němec- ku neobyčejně zesílil, jak se sám přesvědčil za svého nedávného pobytu v říši, a hrozila mu přímo ztráta koruny; v Praze pak nebylo neznámo, že odpůrci hledají opory v Římě. I nezbylo fran- couzské vládě nic jiného, nežli vyslat do Prahy nové poselstvo. Toť poselstvo, jehož účel i cíle vykládá Husův přepis proslovu, jenž byl pronesen k českému králi vůdcem tohoto poselstva. Je to projev dosti rozsáhlý a zajímá nás již osobností svého původce. Je jím Honoré Bonet,10) tenkrát asi 40letý převor bene- diktinského opatství v jihofrancouzském Salon, dnešním Selonnet, od r. 1386 doktor kanonického práva papežské university avignon- ské. Asi od r. 1393 žil v Paříži ze státní pense, které dosáhl prvým svým spisem L'Arbre des Batailles, živě zpracovávajícím učený traktát kanonisty Jana z Legnana o válce. Občas byl pověřován tento muž poselstvími do ciziny. Za pobytu v Paříži napsal dva další spisy: r. 1394 Somnium super materia scismatis, kterým se zasazuje o řešení otázky schismatu a osvětluje ji v rozhovorech 23) List v uv. Reichstagsakten III, 62—3. 10) O něm Ivor Arnold v úvodě k edici dvou spisů Bonetových z r. 1394 a 8, o nichž dále, v Publications de la Faculté des lettres de l'Université de Strassbourg 28, 1926. 9
vahu k rozhodnutí tak dalekosáhlému, a ani nedal zřejmě svolat synodu duchovenstva, kterou sliboval v Remeši. Listem, daným na Křivoklátě 16. října 1398, požádal Václav IV. pařížský dvůr o odklad do vánoc, na kdy je prý smluvena do Vratislavě králova schůzka s bratrem Zikmundem, bratranci moravskými, králem Vladislavem Polským i vévody slezskými. Odtud slíbil král po- slati konečnou odpověď na francouzský návrh řešení schismatu odstoupením obou papežů a vypověděním poslušnosti, jestliže pa- pežové neodstoupí sami.3) Slib ten zůstal však nesplněn. Těžké onemocnění zabránilo prý Václavu IV. vydat se do Vratislavě. Od cesty ovšem nejvíc asi také odradily krále i potíže, spojené s vy- hověním požadavkům francouzským. Opustit papeže a vypovědět mu poslušnost, znamenalo pro krále Václava znepřátelit si na smrt mocného panovníka, jímž byl tehdejší papež, a to právě ve chvíli svrchovaně nebezpečné. Odpor proti Václavu IV. v Němec- ku neobyčejně zesílil, jak se sám přesvědčil za svého nedávného pobytu v říši, a hrozila mu přímo ztráta koruny; v Praze pak nebylo neznámo, že odpůrci hledají opory v Římě. I nezbylo fran- couzské vládě nic jiného, nežli vyslat do Prahy nové poselstvo. Toť poselstvo, jehož účel i cíle vykládá Husův přepis proslovu, jenž byl pronesen k českému králi vůdcem tohoto poselstva. Je to projev dosti rozsáhlý a zajímá nás již osobností svého původce. Je jím Honoré Bonet,10) tenkrát asi 40letý převor bene- diktinského opatství v jihofrancouzském Salon, dnešním Selonnet, od r. 1386 doktor kanonického práva papežské university avignon- ské. Asi od r. 1393 žil v Paříži ze státní pense, které dosáhl prvým svým spisem L'Arbre des Batailles, živě zpracovávajícím učený traktát kanonisty Jana z Legnana o válce. Občas byl pověřován tento muž poselstvími do ciziny. Za pobytu v Paříži napsal dva další spisy: r. 1394 Somnium super materia scismatis, kterým se zasazuje o řešení otázky schismatu a osvětluje ji v rozhovorech 23) List v uv. Reichstagsakten III, 62—3. 10) O něm Ivor Arnold v úvodě k edici dvou spisů Bonetových z r. 1394 a 8, o nichž dále, v Publications de la Faculté des lettres de l'Université de Strassbourg 28, 1926. 9
Strana 10
předních panovníků Evropy, a 1398 veršovanou skladbu L'Appa- ricion maistre Jehan de Meun. Je to popis zjevení proslulého autora starofrancouzského románu Roman de la Rose, v němž lékař, žid, saracén a dominikán rozebírají zlořády v zemi, zejména útisk poddaného lidu, který dobrého převora silně dojímal. Kri- tika, kterou tu provádějí, není daleka františkánského proroka Jana Rupescissy, umořeného v žalářích papežských,11) a zdá se, že autor pykal za ni nemilostí u dvora. Odešel ode dvora nejspíš i pro neúspěch poslání, které mu bylo svěřeno do Prahy,12) a za- padá v lednu 1409 v Aix, odkudž byl synodou duchovenstva po- slán na koncil v Pise; není známo, zda tam dospěl. Proslov francouzského diplomata-benediktina ke králi má ob- vyklou formu kázání na slova žalmu 59, 13: Uděliž nám pomoci v trápení, a žalmu 34, 22: Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se! Domáhá se královy pomoci jménem církve a živě líčí mravní bídu schismatu: rozvrat mezi národy i obecné napětí revoluční, hrozící možností vzpoury lidu proti duchovenstvu a snad i proti vrch- nosti světské za to, že schisma udržuje. Zevrubně vypravuje pak o úsilí pařížské university o odstranění roztržky v křesťanstvu a dokazuje, že jedině plán, který navrhuje Paříž, povede k úspě- chu; ostatní řešení, t. zv. via concilii a compromissi, cesta koncilu a dohody mezi oběma papeži, narážejí na tolik překážek a nesnází. že by zlo ještě zhoršily. Připomíná dále králi Václavu IV. posel- stva, vypravená k němu z Francie od r. 1396, i schůzku remešskou a zapřísáhá Václava IV., aby nedopustil, aby bylo o něm někdy napsáno, že byl panovníkem neužitečným, a aby snad po cti, které on nedbá, sáhl jeho soupeř v říši. Vraceje se pak znovu k otázce schismatu, ukazuje na sedmero vítězství, jichž dobyli na křesťa- nech Turci, když se církev roztrhla, i na blízkost konečného úspě- chu, učiní-li král jen to, co již vykonali panovníci strany avig- nonské. 11) Bonet ho sám připomíná v uv. odici Arnoldově str. 34. 12) Neúspěchu toho vzpomíná výslovně současník, uv. Hallerem str. 246. poz. 3. Dále uv. zprávu otiskl 1940 Joh. Vincke, Briefe zum Pisaner Konzil, str. 129. Arnold má poslední zprávu o Bonetovi z r. 1405. 10
předních panovníků Evropy, a 1398 veršovanou skladbu L'Appa- ricion maistre Jehan de Meun. Je to popis zjevení proslulého autora starofrancouzského románu Roman de la Rose, v němž lékař, žid, saracén a dominikán rozebírají zlořády v zemi, zejména útisk poddaného lidu, který dobrého převora silně dojímal. Kri- tika, kterou tu provádějí, není daleka františkánského proroka Jana Rupescissy, umořeného v žalářích papežských,11) a zdá se, že autor pykal za ni nemilostí u dvora. Odešel ode dvora nejspíš i pro neúspěch poslání, které mu bylo svěřeno do Prahy,12) a za- padá v lednu 1409 v Aix, odkudž byl synodou duchovenstva po- slán na koncil v Pise; není známo, zda tam dospěl. Proslov francouzského diplomata-benediktina ke králi má ob- vyklou formu kázání na slova žalmu 59, 13: Uděliž nám pomoci v trápení, a žalmu 34, 22: Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se! Domáhá se královy pomoci jménem církve a živě líčí mravní bídu schismatu: rozvrat mezi národy i obecné napětí revoluční, hrozící možností vzpoury lidu proti duchovenstvu a snad i proti vrch- nosti světské za to, že schisma udržuje. Zevrubně vypravuje pak o úsilí pařížské university o odstranění roztržky v křesťanstvu a dokazuje, že jedině plán, který navrhuje Paříž, povede k úspě- chu; ostatní řešení, t. zv. via concilii a compromissi, cesta koncilu a dohody mezi oběma papeži, narážejí na tolik překážek a nesnází. že by zlo ještě zhoršily. Připomíná dále králi Václavu IV. posel- stva, vypravená k němu z Francie od r. 1396, i schůzku remešskou a zapřísáhá Václava IV., aby nedopustil, aby bylo o něm někdy napsáno, že byl panovníkem neužitečným, a aby snad po cti, které on nedbá, sáhl jeho soupeř v říši. Vraceje se pak znovu k otázce schismatu, ukazuje na sedmero vítězství, jichž dobyli na křesťa- nech Turci, když se církev roztrhla, i na blízkost konečného úspě- chu, učiní-li král jen to, co již vykonali panovníci strany avig- nonské. 11) Bonet ho sám připomíná v uv. odici Arnoldově str. 34. 12) Neúspěchu toho vzpomíná výslovně současník, uv. Hallerem str. 246. poz. 3. Dále uv. zprávu otiskl 1940 Joh. Vincke, Briefe zum Pisaner Konzil, str. 129. Arnold má poslední zprávu o Bonetovi z r. 1405. 10
Strana 11
Závěrečná část Bonetova proslovu se obrací proti těm, kdož radí Václavu IV., aby jen zachoval svému papeži věrnost a pře- svědčují jej, že nesmí zavrhnout papeže, kterého uznal jeho otec, Karel IV., poněvadž ani sebemocnější panovník nemá právo vy- povědět papeži poslušnost. K obnově jednoty křesťanstva se prý dojde i tím, vyčká-li se jen, až umře papež avignonský, opuštěný panovníky, kteří se jej přidrželi, neboť potom prý se tyto státy přidají k papeži římskému. Projev ukončuje prohlášením, že zatím pomlčuje o některých důvodech, jež by byl mohl uvést, a vyhra- zuje si vyslovit je později. Tím se snad chtěl Bonet domoci ještě nového slyšení u krále. Co chtěl ještě povědět, vykládá nepochybně krátký dokument, dochovaný v jiném rukopise pražském s názvem Practica pro unione ecclesie sacrosancte per viam cessionis.13) Obsahuje podrobný návrh, jak provésti všechny potřebné kroky k volbě nového papeže, jenž by po resignaci obou dosavad- ních došel obecného uznání. Návrh ten, jak vyplývá z přiloženého přípisu,14) poslal Bonet pražskému arcibiskupu Olbramovi ze Škvorce s prosbou, aby se zasadil o jeho příznivé přijetí králem 13) Celý nápis zní: Practica pro un. c. s. conscienciarum omnium christia- norum purgativa et quietativa, conservativa honoris et status omnium regum et principum et confirmativa status cardinalium et omnium prelatorum, beneficiato- rum et ordinatorum hine inde per reges gallice partis et cardinales antiquos pro via cessionis datur talis. Návrh se čte v ruk. praž. kapituly u sv. Víta E 83 1.159, ale neshoduje se s návrhem, otištěným u Bourgeois du Chastaenet, Nouvelle Histoire du Concile de Constance (1718), Preuves str. 483—4. Znění návrhu v příloze, str. 17 ad. 14) Přípis, který se čte tamtéž, zní takto: Domino meo archiepiscopo Pra- gensi. Reverendissime pater, supplico, ad premissa diligenter advertatis et velitis particeps fieri huius sanctissime unitatis, quia nisi velimus nos ipsos decipere et vanitatis ventis et vanitatibus agitare, nulla est alia via instantibus terminis, que nos ad unionem reducat. Quam viam rex regum in terra dominus noster Romano- rum diligenter advertat, quoniam apud Deum de negligencia legacionis michi commisse non potero accusari, eciamsi apud homines ad tempus per mendosam infamiam veritas mendacio subiacet, quamvis aput plures detracciones indebite ad mortificandum fructum legacionis mee per Christi graciam sint patentes. Hec prior de Salona. II
Závěrečná část Bonetova proslovu se obrací proti těm, kdož radí Václavu IV., aby jen zachoval svému papeži věrnost a pře- svědčují jej, že nesmí zavrhnout papeže, kterého uznal jeho otec, Karel IV., poněvadž ani sebemocnější panovník nemá právo vy- povědět papeži poslušnost. K obnově jednoty křesťanstva se prý dojde i tím, vyčká-li se jen, až umře papež avignonský, opuštěný panovníky, kteří se jej přidrželi, neboť potom prý se tyto státy přidají k papeži římskému. Projev ukončuje prohlášením, že zatím pomlčuje o některých důvodech, jež by byl mohl uvést, a vyhra- zuje si vyslovit je později. Tím se snad chtěl Bonet domoci ještě nového slyšení u krále. Co chtěl ještě povědět, vykládá nepochybně krátký dokument, dochovaný v jiném rukopise pražském s názvem Practica pro unione ecclesie sacrosancte per viam cessionis.13) Obsahuje podrobný návrh, jak provésti všechny potřebné kroky k volbě nového papeže, jenž by po resignaci obou dosavad- ních došel obecného uznání. Návrh ten, jak vyplývá z přiloženého přípisu,14) poslal Bonet pražskému arcibiskupu Olbramovi ze Škvorce s prosbou, aby se zasadil o jeho příznivé přijetí králem 13) Celý nápis zní: Practica pro un. c. s. conscienciarum omnium christia- norum purgativa et quietativa, conservativa honoris et status omnium regum et principum et confirmativa status cardinalium et omnium prelatorum, beneficiato- rum et ordinatorum hine inde per reges gallice partis et cardinales antiquos pro via cessionis datur talis. Návrh se čte v ruk. praž. kapituly u sv. Víta E 83 1.159, ale neshoduje se s návrhem, otištěným u Bourgeois du Chastaenet, Nouvelle Histoire du Concile de Constance (1718), Preuves str. 483—4. Znění návrhu v příloze, str. 17 ad. 14) Přípis, který se čte tamtéž, zní takto: Domino meo archiepiscopo Pra- gensi. Reverendissime pater, supplico, ad premissa diligenter advertatis et velitis particeps fieri huius sanctissime unitatis, quia nisi velimus nos ipsos decipere et vanitatis ventis et vanitatibus agitare, nulla est alia via instantibus terminis, que nos ad unionem reducat. Quam viam rex regum in terra dominus noster Romano- rum diligenter advertat, quoniam apud Deum de negligencia legacionis michi commisse non potero accusari, eciamsi apud homines ad tempus per mendosam infamiam veritas mendacio subiacet, quamvis aput plures detracciones indebite ad mortificandum fructum legacionis mee per Christi graciam sint patentes. Hec prior de Salona. II
Strana 12
a sám neodepřel podpory francouzské akci o obnovu jednoty v církvi. Závěr tohoto přípisu prozrazuje, že si jeho pisatel ne- zakrýval, jak málo má jeho poslání naděje v úspěch. Stýská si na agitaci odpůrců, kteří maří jeho práci, a hledá útěchy ve vědomí, že aspoň nebude moci být obviňován z nedbalosti před Bohem. Poslání francouzského doktora se skutečně minulo úspěchem. Asi počátkem roku 1399 odpověděl Václav IV. králi francouz- skému.15) Omluvil se vzpomenutým onemocněním, pro něž se ne- mohl vydat do Vratislavě, a slíbil přijet do říše a tam na sněmě pojednati s knížaty o církevní otázce. Ve skutečnosti nepřišel již nikdy do Německa, a ačkoliv Francie vyslala do říše ještě jednou slavnostní poselstvo, do Prahy již nepřišlo. Vzápětí nato, v srp- nu 1400, byl zbaven Václav IV. koruny královské v říši a tím pozbylo další jednání s ním pro Francii smyslu. Teprve po letech, na sklonku r. 1408, přivedl obrat v otázce schismatu do Čech nové poselstvo francouzské, ono poselstvo, které bylo podnětem k vy- dání Dekretu kutnohorského a vymohlo nakonec přece připojení Václava IV. k francouzské politice církevní, ovšem za cenu při- znání koruny německé českému králi. To přimělo krále k vypo- vězení poslušnosti papeži římskému a k obeslání revolučního kon- cilu v Pise, který pak sesadil oba vzpouzející se papeže, když se nepodařilo přiměti žádného z nich k dobrovolnému odstoupení. To bylo opožděné zadostiučinění H. Bonetovi, jenž se ho možná ještě dožil. K tomu ke všemu bylo r. 1399 (tedy o deset let dříve) ještě 15) List nedatovaný otištěn v Reichstagsakten III, 63—4. Je nejpozději z února, neboť ohlašuje příchod Zikmundův a ten je v Praze 17. února (Lindner II, 401, p. 3). Za odpověď na poselství Bonetovo pokládání list, ač nemá o něm vý- slovné zmínky, proto, že se sem hodí nejlépe časově. Projev Bonetův není arci možno přesně datovat, avšak, jak ukázal uv. Arnold str. X. pozn. 3, nemohl vznik- nouti před 14. led. 1399, kdy se teprve připojil k prohlášení o substrakci král navarský. Bonet předložil o tom v Praze, jak připomíná (str. 186), prohlášení, podepsané čtyřmi králi (navarský byl z nich poslední) a opatřené výhradou, že však nikdy neuznají papeže římského. Tento dokument je spolu s ostatními pro- hlášeními o substrakci, předloženými Václavu IV., uchován v ruk. kapitulního archivu cod. VII. 1. 128—40 (A. Podlaha, Catalogus cod. mss. archivii capitoli metrop. Pragensis [1923] str. 132). 12
a sám neodepřel podpory francouzské akci o obnovu jednoty v církvi. Závěr tohoto přípisu prozrazuje, že si jeho pisatel ne- zakrýval, jak málo má jeho poslání naděje v úspěch. Stýská si na agitaci odpůrců, kteří maří jeho práci, a hledá útěchy ve vědomí, že aspoň nebude moci být obviňován z nedbalosti před Bohem. Poslání francouzského doktora se skutečně minulo úspěchem. Asi počátkem roku 1399 odpověděl Václav IV. králi francouz- skému.15) Omluvil se vzpomenutým onemocněním, pro něž se ne- mohl vydat do Vratislavě, a slíbil přijet do říše a tam na sněmě pojednati s knížaty o církevní otázce. Ve skutečnosti nepřišel již nikdy do Německa, a ačkoliv Francie vyslala do říše ještě jednou slavnostní poselstvo, do Prahy již nepřišlo. Vzápětí nato, v srp- nu 1400, byl zbaven Václav IV. koruny královské v říši a tím pozbylo další jednání s ním pro Francii smyslu. Teprve po letech, na sklonku r. 1408, přivedl obrat v otázce schismatu do Čech nové poselstvo francouzské, ono poselstvo, které bylo podnětem k vy- dání Dekretu kutnohorského a vymohlo nakonec přece připojení Václava IV. k francouzské politice církevní, ovšem za cenu při- znání koruny německé českému králi. To přimělo krále k vypo- vězení poslušnosti papeži římskému a k obeslání revolučního kon- cilu v Pise, který pak sesadil oba vzpouzející se papeže, když se nepodařilo přiměti žádného z nich k dobrovolnému odstoupení. To bylo opožděné zadostiučinění H. Bonetovi, jenž se ho možná ještě dožil. K tomu ke všemu bylo r. 1399 (tedy o deset let dříve) ještě 15) List nedatovaný otištěn v Reichstagsakten III, 63—4. Je nejpozději z února, neboť ohlašuje příchod Zikmundův a ten je v Praze 17. února (Lindner II, 401, p. 3). Za odpověď na poselství Bonetovo pokládání list, ač nemá o něm vý- slovné zmínky, proto, že se sem hodí nejlépe časově. Projev Bonetův není arci možno přesně datovat, avšak, jak ukázal uv. Arnold str. X. pozn. 3, nemohl vznik- nouti před 14. led. 1399, kdy se teprve připojil k prohlášení o substrakci král navarský. Bonet předložil o tom v Praze, jak připomíná (str. 186), prohlášení, podepsané čtyřmi králi (navarský byl z nich poslední) a opatřené výhradou, že však nikdy neuznají papeže římského. Tento dokument je spolu s ostatními pro- hlášeními o substrakci, předloženými Václavu IV., uchován v ruk. kapitulního archivu cod. VII. 1. 128—40 (A. Podlaha, Catalogus cod. mss. archivii capitoli metrop. Pragensis [1923] str. 132). 12
Strana 13
velmi daleko. Bylo třeba pronikavých změn politických i duchov- ních, aby se pražský dvůr odhodlal ke kroku, který byl pro něj tak těžký v době, kdy se o to zasazoval H. Bonet. Učinil to teprve, když římský papež Bonifác IX. slavnostně schválil r. 1403 se- sazení Václava IV. s trůnu německých králů. Tato potupa přiměla českého krále k následování francouzského příkladu, k vypovědění poslušnosti papeži, a zjednala zároveň v Čechách podmínky pro rozmach protipapežského smýšlení, jež se pak stalo ve veřejném mínění země mocným spojencem postupu dvora. Tu zakotvily v něm rychle myšlenky a hesla ještě mnohem radikálnější, jak je zejména vyslovil a zdůvodnil velký učitel Husův a jeho po- kolení, Jan Viklef.16) Tím mocněji však jistě působila řeč Bonetova na generaci, která ještě touto anglickou školou neprošla. K ní náležel muž, jenž nám zachoval projev francouzského vyslance, mladý Hus. Jaké byly asi jeho pocity, když pořizoval přepis naší řeči! Za- jímala mladého mistra jistě neobyčejně již jako projev obzvláštní pozornosti velikého státu k českému panovníku; jak mohla ne- lichotit Husově hrdosti Čecha? Ale ještě více zajímala Husa ne- pochybně vůdčí myšlenka francouzského doktora a jeho diploma- tického poslání: snaha strhnout i český stát k pomoci ve velkém zápase, podnikaném universitou pařížskou proti schismatu. Jak mocným dojmem působil asi tento zápas na člena university, která neměla dosud odvahy zasáhnout do tohoto velikého boje, a byla jen divákem tohoto vzrušujícího divadla! Velké mravní statky byly tu v sázce a při Husově povaze sotva můžeme po- chybovat o tom, že francouzský bohoslovec mluvil z duše českému mistru a dobyl si cele jeho sympatií. Bonet mluvil věru z duše Husovi svými výzvami králi Václavovi, líčením mravního zla, zaviňovaného roztržením křesťanstva na dvojí nepřátelský tábor, který je vlivem papežů znovu a znovu strhován do války, i pole- mikou proti kruhům, které se v Čechách vzpíraly politice fran- couzského dvora. To zejména tam, kde vyvracel názor, že papeže 16) O tom moje kniha Husitství a cizina (1931) str. 33 a d. a Čechy v době Husově str. 262. 13
velmi daleko. Bylo třeba pronikavých změn politických i duchov- ních, aby se pražský dvůr odhodlal ke kroku, který byl pro něj tak těžký v době, kdy se o to zasazoval H. Bonet. Učinil to teprve, když římský papež Bonifác IX. slavnostně schválil r. 1403 se- sazení Václava IV. s trůnu německých králů. Tato potupa přiměla českého krále k následování francouzského příkladu, k vypovědění poslušnosti papeži, a zjednala zároveň v Čechách podmínky pro rozmach protipapežského smýšlení, jež se pak stalo ve veřejném mínění země mocným spojencem postupu dvora. Tu zakotvily v něm rychle myšlenky a hesla ještě mnohem radikálnější, jak je zejména vyslovil a zdůvodnil velký učitel Husův a jeho po- kolení, Jan Viklef.16) Tím mocněji však jistě působila řeč Bonetova na generaci, která ještě touto anglickou školou neprošla. K ní náležel muž, jenž nám zachoval projev francouzského vyslance, mladý Hus. Jaké byly asi jeho pocity, když pořizoval přepis naší řeči! Za- jímala mladého mistra jistě neobyčejně již jako projev obzvláštní pozornosti velikého státu k českému panovníku; jak mohla ne- lichotit Husově hrdosti Čecha? Ale ještě více zajímala Husa ne- pochybně vůdčí myšlenka francouzského doktora a jeho diploma- tického poslání: snaha strhnout i český stát k pomoci ve velkém zápase, podnikaném universitou pařížskou proti schismatu. Jak mocným dojmem působil asi tento zápas na člena university, která neměla dosud odvahy zasáhnout do tohoto velikého boje, a byla jen divákem tohoto vzrušujícího divadla! Velké mravní statky byly tu v sázce a při Husově povaze sotva můžeme po- chybovat o tom, že francouzský bohoslovec mluvil z duše českému mistru a dobyl si cele jeho sympatií. Bonet mluvil věru z duše Husovi svými výzvami králi Václavovi, líčením mravního zla, zaviňovaného roztržením křesťanstva na dvojí nepřátelský tábor, který je vlivem papežů znovu a znovu strhován do války, i pole- mikou proti kruhům, které se v Čechách vzpíraly politice fran- couzského dvora. To zejména tam, kde vyvracel názor, že papeže 16) O tom moje kniha Husitství a cizina (1931) str. 33 a d. a Čechy v době Husově str. 262. 13
Strana 14
nikdo nesmí kritisovat a soudit. O tom odevzdal Bonet králi spis vůdčího představitele universitní politiky církevní, alexandrijské- ho patriarchy Šimona Cramauda,7) který si M. Křišťan z Pra- chatic dal možná také přepsat Husem. Ale Bonetovy důvody samy budily jistě živý ohlas u Husa, o němž možno míti za svrchovaně pravděpodobné, že již tehdy kritisoval papeže i jeho politiku, ne-li dokonce samo papežství. Francouzský bohoslovec hájil dů- razně i výmluvně právo, ano povinnost odboje proti papežům. mařícím obnovu jednoty v církvi, a odmítal pohoršeně tvrzení, uznávané skoro obecně, že papež je povznesen nad jakoukoli kri- tiku. V tom jistě byl s ním mladý mistr český zajedno, třeba ještě ani zdaleka netušil, kam sám zajde jednou na této cestě... Dočasný pád francouzské protipapežské politiky, který nastal brzy nato tím, že se Francouzům nepodařilo strhnout na svou stranu ani jediný stát strany římské, a mohutná vlna duchovního vlivu anglického, která přišla do Čech současně s poznáním Vikle- fa, způsobily, že vzpomínky na francouzské politické snahy byly potom v generaci Husově zatlačeny do pozadí a snad upadly do- konce přímo v zapomnění. Ale je sotva pouhou náhodou to, že když r. 1408 došla tato politika obnovy a úspěchu, byl Hus před- ním z mistrů pražské university, kteří uvítali francouzské řešení otázky schismatu a přispěli k jeho vítězství v Čechách. Husův přepis Bonetovy řeči by nabyl ještě většího významu pro vnitřní vývoj Husův i jeho pokolení, kdybychom směli uvěřit v duchaplnou domněnku Flajšhansovu,18) že se r. 1397—8 mladý 17) Liber d. patriarche Alexandrini (str. 184). O něm Valois III, 138 p. 4. Traktát dosud netištěný vznikl mezi říjnem 1396 až dubnem 1397. 18) V knize, uv. v pozn. 1 i v Novém Athenacu II, (1920), 69. Došel v tom nakonec i souhlasu Novotného I, 62, který sestavil všechny Husovy zmínky o Po- rýní. V odkaze na Opp. I, 178 je však asi mýlka s I, 118, kde Hus mluví o tom, že v Porýní má všechen skoro majetek církev. K tomu jsem přidal 1949 nový, třeba zatím jen hypothetický důvod v článku Hus, lolardství a devotio moderna v boji o národní bibli v Jihočes. sbor. hist. 18, 11—2. Je to zjištění, že Hus užil svrchovaně pravděpodobně obrany překladu bible do národních jazyků z péra někdejšího mistra university Karlovy Florentia Radewijnse († 1400), vzešlé z ankety, které se účastnili i profesoři university kolínské. Tato universita pod- 14
nikdo nesmí kritisovat a soudit. O tom odevzdal Bonet králi spis vůdčího představitele universitní politiky církevní, alexandrijské- ho patriarchy Šimona Cramauda,7) který si M. Křišťan z Pra- chatic dal možná také přepsat Husem. Ale Bonetovy důvody samy budily jistě živý ohlas u Husa, o němž možno míti za svrchovaně pravděpodobné, že již tehdy kritisoval papeže i jeho politiku, ne-li dokonce samo papežství. Francouzský bohoslovec hájil dů- razně i výmluvně právo, ano povinnost odboje proti papežům. mařícím obnovu jednoty v církvi, a odmítal pohoršeně tvrzení, uznávané skoro obecně, že papež je povznesen nad jakoukoli kri- tiku. V tom jistě byl s ním mladý mistr český zajedno, třeba ještě ani zdaleka netušil, kam sám zajde jednou na této cestě... Dočasný pád francouzské protipapežské politiky, který nastal brzy nato tím, že se Francouzům nepodařilo strhnout na svou stranu ani jediný stát strany římské, a mohutná vlna duchovního vlivu anglického, která přišla do Čech současně s poznáním Vikle- fa, způsobily, že vzpomínky na francouzské politické snahy byly potom v generaci Husově zatlačeny do pozadí a snad upadly do- konce přímo v zapomnění. Ale je sotva pouhou náhodou to, že když r. 1408 došla tato politika obnovy a úspěchu, byl Hus před- ním z mistrů pražské university, kteří uvítali francouzské řešení otázky schismatu a přispěli k jeho vítězství v Čechách. Husův přepis Bonetovy řeči by nabyl ještě většího významu pro vnitřní vývoj Husův i jeho pokolení, kdybychom směli uvěřit v duchaplnou domněnku Flajšhansovu,18) že se r. 1397—8 mladý 17) Liber d. patriarche Alexandrini (str. 184). O něm Valois III, 138 p. 4. Traktát dosud netištěný vznikl mezi říjnem 1396 až dubnem 1397. 18) V knize, uv. v pozn. 1 i v Novém Athenacu II, (1920), 69. Došel v tom nakonec i souhlasu Novotného I, 62, který sestavil všechny Husovy zmínky o Po- rýní. V odkaze na Opp. I, 178 je však asi mýlka s I, 118, kde Hus mluví o tom, že v Porýní má všechen skoro majetek církev. K tomu jsem přidal 1949 nový, třeba zatím jen hypothetický důvod v článku Hus, lolardství a devotio moderna v boji o národní bibli v Jihočes. sbor. hist. 18, 11—2. Je to zjištění, že Hus užil svrchovaně pravděpodobně obrany překladu bible do národních jazyků z péra někdejšího mistra university Karlovy Florentia Radewijnse († 1400), vzešlé z ankety, které se účastnili i profesoři university kolínské. Tato universita pod- 14
Strana 15
Hus zúčastnil zájezdu krále Václava do Porýní a také nám již známé jeho schůzky s francouzským dvorem v Remeši. Jsme tu arci před jednou z nejtěžších záhad Husova života. Že pobyl někdy před r. 140519) na Rýně, toho vzpomíná sám několikrát, ale ku podivu vše, čeho vzpomíná, se nám jeví jako postřehy zcela povrchní: viděl tu pyšné preláty, vystupující jako vojáci a utkvěly mu v paměti paruky, zcela ještě neobvyklé v naší zemi. Není to příliš málo na 28—30letého mistra pražské univer- sity, u něhož bychom se přece nadáli, že cesta tak významná za- nechala v něm vzpomínky a postřehy mnohem hlubší? Nebyl by vzpomínal po letech ještě na mnoho jiného, kdyby byl provázel tenkráte dvůr až do Remeše? Není proto třeba hledati spíše pro takovou chvíli v Husově životě příležitost méně hlučnou a prostší jako, řekněme, provázení zámožného měšťana na pouť do porýn- ských Cách? Ale nevzpomínal by pak Hus zase takových prožitků, k čemuž se mu přece naskytovala příležitost ještě častěji? Ačkoliv to je jen z nouze, z nedostatku výkladu lepšího, ne- zbývá zatím, než přijmout domněnku, že Hus přišel na Rýn oprav- du v průvodu krále Václava, i když není s dostatek odůvodněn dohad, že došel s králem až do Remeše.20) Neřekl bych totiž, že by byl býval pojat mezi zástupce university, z nichž známe jedině Blažeje Vlka; na to byl příliš mlád. Ale mohl být přibrán starším mistrem, jímž mohl býti snadno M. Křišťan. Nevíme sice, zda se Křišťan z Prachatic zúčastnil cesty, ale nepřekvapilo by to ni- kterak. Byl, aspoň později,21) osobním lékařem Václava IV., jenž porovala akci university pařížské a jistě se tedy mnoho zajímala o cestu pražského dvora do Remeše, která vedla dvůr také Kolínem. Byl-li Hus členem pražské výpravy, mohl poznat jmenovanou obranu nejspíše v hovorech s kolínskými kolegy. 13) Nejstarší zmínka pochází z výkladu kanonických epištol, o jehož vzniku moje uv. Liter. činnost M. J. Husi str. 44. 20) Flajšhans uvádí na oporu toho fakt, že Hus znal francouzské slovo danse. Ale tato ojedinělá známost může pocházet z hojné literatury o tanci, jež byla částečně původu francouzského. 21) Jest uveden mezi královskými dvořany s roč. platem 50 kop (Jar. Če- lakovský, Codex iuris municipalis II, 902). 15
Hus zúčastnil zájezdu krále Václava do Porýní a také nám již známé jeho schůzky s francouzským dvorem v Remeši. Jsme tu arci před jednou z nejtěžších záhad Husova života. Že pobyl někdy před r. 140519) na Rýně, toho vzpomíná sám několikrát, ale ku podivu vše, čeho vzpomíná, se nám jeví jako postřehy zcela povrchní: viděl tu pyšné preláty, vystupující jako vojáci a utkvěly mu v paměti paruky, zcela ještě neobvyklé v naší zemi. Není to příliš málo na 28—30letého mistra pražské univer- sity, u něhož bychom se přece nadáli, že cesta tak významná za- nechala v něm vzpomínky a postřehy mnohem hlubší? Nebyl by vzpomínal po letech ještě na mnoho jiného, kdyby byl provázel tenkráte dvůr až do Remeše? Není proto třeba hledati spíše pro takovou chvíli v Husově životě příležitost méně hlučnou a prostší jako, řekněme, provázení zámožného měšťana na pouť do porýn- ských Cách? Ale nevzpomínal by pak Hus zase takových prožitků, k čemuž se mu přece naskytovala příležitost ještě častěji? Ačkoliv to je jen z nouze, z nedostatku výkladu lepšího, ne- zbývá zatím, než přijmout domněnku, že Hus přišel na Rýn oprav- du v průvodu krále Václava, i když není s dostatek odůvodněn dohad, že došel s králem až do Remeše.20) Neřekl bych totiž, že by byl býval pojat mezi zástupce university, z nichž známe jedině Blažeje Vlka; na to byl příliš mlád. Ale mohl být přibrán starším mistrem, jímž mohl býti snadno M. Křišťan. Nevíme sice, zda se Křišťan z Prachatic zúčastnil cesty, ale nepřekvapilo by to ni- kterak. Byl, aspoň později,21) osobním lékařem Václava IV., jenž porovala akci university pařížské a jistě se tedy mnoho zajímala o cestu pražského dvora do Remeše, která vedla dvůr také Kolínem. Byl-li Hus členem pražské výpravy, mohl poznat jmenovanou obranu nejspíše v hovorech s kolínskými kolegy. 13) Nejstarší zmínka pochází z výkladu kanonických epištol, o jehož vzniku moje uv. Liter. činnost M. J. Husi str. 44. 20) Flajšhans uvádí na oporu toho fakt, že Hus znal francouzské slovo danse. Ale tato ojedinělá známost může pocházet z hojné literatury o tanci, jež byla částečně původu francouzského. 21) Jest uveden mezi královskými dvořany s roč. platem 50 kop (Jar. Če- lakovský, Codex iuris municipalis II, 902). 15
Strana 16
se jistě nevydal bez lékaře na cestu tak dalekou. A tento dohad by nám také vysvětlil, proč si právě M. Křišťan dal přepsat pro- jev vyslance Boneta a proč svěřil přepis právě Husovi. To by byl důvod, proč by si byl vzal mladého krajana na cestu do Po- rýní: aby tu rozšířil personál královské kanceláře, jak činila taková cesta nezbytným. Pak bychom měli zároveň odpověď na otázku vyslovenou svrchu, proč jsou Husovy vzpomínky na cestu pro něho jistě velmi památnou, tak chudé: úředníci kanceláře byli zapřaženi tak, že sotva vydýchli. Budiž tomu však jakkoli. I kdyby byl Hus nepřišel na Rýn s královským dvorem pražským v r. 1397—8, zůstane jeho auto- graf drahocennou památkou, k níž se bude bádání o Husovi a o Karlově universitě vracet znovu a znovu. Usnadnit to je ne- posledním cílem tohoto vydání. Mohlo využít ještě vynikajících znalostí zvěčnělého Karla Hrdiny, který je obohatil pečlivým překladem našeho dokumentu. Podnikl nesnadnou tuto práci jako vše, co se týkalo jemu tak drahé university Karlovy, když jsem ho o to požádal, s radostnou ochotou, ale nebylo mu již dopřáno dožít se jejího vydání. Při- pomene zato znovu památku tohoto vzácného učence i člověka. F. M. Bartoš 16
se jistě nevydal bez lékaře na cestu tak dalekou. A tento dohad by nám také vysvětlil, proč si právě M. Křišťan dal přepsat pro- jev vyslance Boneta a proč svěřil přepis právě Husovi. To by byl důvod, proč by si byl vzal mladého krajana na cestu do Po- rýní: aby tu rozšířil personál královské kanceláře, jak činila taková cesta nezbytným. Pak bychom měli zároveň odpověď na otázku vyslovenou svrchu, proč jsou Husovy vzpomínky na cestu pro něho jistě velmi památnou, tak chudé: úředníci kanceláře byli zapřaženi tak, že sotva vydýchli. Budiž tomu však jakkoli. I kdyby byl Hus nepřišel na Rýn s královským dvorem pražským v r. 1397—8, zůstane jeho auto- graf drahocennou památkou, k níž se bude bádání o Husovi a o Karlově universitě vracet znovu a znovu. Usnadnit to je ne- posledním cílem tohoto vydání. Mohlo využít ještě vynikajících znalostí zvěčnělého Karla Hrdiny, který je obohatil pečlivým překladem našeho dokumentu. Podnikl nesnadnou tuto práci jako vše, co se týkalo jemu tak drahé university Karlovy, když jsem ho o to požádal, s radostnou ochotou, ale nebylo mu již dopřáno dožít se jejího vydání. Při- pomene zato znovu památku tohoto vzácného učence i člověka. F. M. Bartoš 16
Strana 17
Příloha. PRACTICA PRO UNIONE PER VIAM CESSIONIS.1) rimo, quod ne partes vel alii se valeant sub velamine timoris seu violencie excusare vel retrahere a conveniendo seu eciam ibi agenda impugnare, assecurentur et partes et alii convenientes sufficienter, sieut petent, et contententur super hoc, cuiuseunque sint nacionis, condicionis, dignitatis et status ete. in eundo, morando et redeundo etc. in forma. Secundo facta et data securitate ete. conveniant ambo contendentes de papatu cum cardinalibus suis, qui ire possent seu vellent, alias consentirent vel darent potestatem consenciendi infraseriptis, de quibus eis et cuilibet videbitur expedire seu eciam placebit in loco, de quo fuerit concordatum. Ac eciam utile videretur aliquibus, quod principes utriusque obediencie per se vel alios et aliqui pro prelatis cum potestate sufficienti ad infrascripta firmanda, ratificanda et aprobanda ibi convenient. Tercio, quod ipsis simul congregatis quilibet eorum annullet seu tollat pro- cessus, penas et sentencias quascunque, spirituales et temporales, per se vel prede- cessorem suum contra alterutrum seu eis adherentes quomodocunque et qualiter- cunque et quandocunque occasione dicti seismatis factas, impositas seu eciam promulgatas ac ex certa sciencia et de plenitudine potestatis statuat, velit et de- cernat, quod omnia premissa et quecunque ex eis vel ob ea et quibuslibet eorum secuta vel que sequi possent quomodolibet eciam in futurum, habeantur pro nullis, eassis et penitus pro infectis ita, quod nulli in posterum ex eis competat quomodo- libet vis aliquid nec agi possit vel excipi quomodolibet ex premissis vel aliquo pre- missorum nulla remaneat macula. Et nichilominus ad cautelam habitabuntur etc. restituantur in integrum etc. quantum melius et securius fieri et dietari poterit ad bonum effectum premissorum. Quarto, quod post premissa cardinales hine inde assumantur per ambos ete. et sie erit unum verum et indubium collegium et tollitur divisio quoad illud et assecurantur de statu suo sic, quod amodo non curabuntur nisi de iusticia abre- vianda. Prelatis ac eciam beneficiatis canonizabitur tytulus; instituti a vero iam habent titulum, quoad veritatem tamen canonizabitur ad cautelam per alium, insti- tuti a falso non habebant, sed nochilominus canonizabitur et sic per ambos omnes 13) Viz úvod pozn. 13 a text na str. 47. Otiskuji dokument pro jeho cenu jak pro dějiny naše, tak i pro dějiny Francie. Bonet sám není asi jeho původcem, nýbrž přinesl si jej z domova z pařížské university, není však nemožné, že jej napsal sám až v Praze, když byl dotazován na to, jak si Francie představuje provedení svého návrhu v podrobnostech; tomu by nasvědčovalo to, že byl kano- nista. 17
Příloha. PRACTICA PRO UNIONE PER VIAM CESSIONIS.1) rimo, quod ne partes vel alii se valeant sub velamine timoris seu violencie excusare vel retrahere a conveniendo seu eciam ibi agenda impugnare, assecurentur et partes et alii convenientes sufficienter, sieut petent, et contententur super hoc, cuiuseunque sint nacionis, condicionis, dignitatis et status ete. in eundo, morando et redeundo etc. in forma. Secundo facta et data securitate ete. conveniant ambo contendentes de papatu cum cardinalibus suis, qui ire possent seu vellent, alias consentirent vel darent potestatem consenciendi infraseriptis, de quibus eis et cuilibet videbitur expedire seu eciam placebit in loco, de quo fuerit concordatum. Ac eciam utile videretur aliquibus, quod principes utriusque obediencie per se vel alios et aliqui pro prelatis cum potestate sufficienti ad infrascripta firmanda, ratificanda et aprobanda ibi convenient. Tercio, quod ipsis simul congregatis quilibet eorum annullet seu tollat pro- cessus, penas et sentencias quascunque, spirituales et temporales, per se vel prede- cessorem suum contra alterutrum seu eis adherentes quomodocunque et qualiter- cunque et quandocunque occasione dicti seismatis factas, impositas seu eciam promulgatas ac ex certa sciencia et de plenitudine potestatis statuat, velit et de- cernat, quod omnia premissa et quecunque ex eis vel ob ea et quibuslibet eorum secuta vel que sequi possent quomodolibet eciam in futurum, habeantur pro nullis, eassis et penitus pro infectis ita, quod nulli in posterum ex eis competat quomodo- libet vis aliquid nec agi possit vel excipi quomodolibet ex premissis vel aliquo pre- missorum nulla remaneat macula. Et nichilominus ad cautelam habitabuntur etc. restituantur in integrum etc. quantum melius et securius fieri et dietari poterit ad bonum effectum premissorum. Quarto, quod post premissa cardinales hine inde assumantur per ambos ete. et sie erit unum verum et indubium collegium et tollitur divisio quoad illud et assecurantur de statu suo sic, quod amodo non curabuntur nisi de iusticia abre- vianda. Prelatis ac eciam beneficiatis canonizabitur tytulus; instituti a vero iam habent titulum, quoad veritatem tamen canonizabitur ad cautelam per alium, insti- tuti a falso non habebant, sed nochilominus canonizabitur et sic per ambos omnes 13) Viz úvod pozn. 13 a text na str. 47. Otiskuji dokument pro jeho cenu jak pro dějiny naše, tak i pro dějiny Francie. Bonet sám není asi jeho původcem, nýbrž přinesl si jej z domova z pařížské university, není však nemožné, že jej napsal sám až v Praze, když byl dotazován na to, jak si Francie představuje provedení svého návrhu v podrobnostech; tomu by nasvědčovalo to, že byl kano- nista. 17
Strana 18
beneficiati hinc inde promoti canonizabuntur per verum quoad veritatem, sed per alium quoad opinionem et tollendam opinionem impediendi vel malignandi. Et sic tutus erit status prelatorum et beneficiatorum et eciam ordinatorum ita, quod extunc nullus diffugia debet querere, sed laborare pro iusticia abrevianda. Et idem de dispensacionibus et aliis, que fieri habent ad serenandas consciencias, quia omnia circa hec fieri possunt in hac via cessionis. Et sie erunt sublata impedimenta, que allegantur pro maiori parte, et cessabunt intricaciones et suspiciones, que sunt in aliis viis iusticie et compromissi et nove eleccionis. Post hec ambo simul uno contextu renunciabunt dignitati papatus, honeri et honori, presente collegio sie unito. Finaliter cardinales intrabunt conclave servata forma illius Decretalis »Ubi maius« de elec. lib. VI. 18
beneficiati hinc inde promoti canonizabuntur per verum quoad veritatem, sed per alium quoad opinionem et tollendam opinionem impediendi vel malignandi. Et sic tutus erit status prelatorum et beneficiatorum et eciam ordinatorum ita, quod extunc nullus diffugia debet querere, sed laborare pro iusticia abrevianda. Et idem de dispensacionibus et aliis, que fieri habent ad serenandas consciencias, quia omnia circa hec fieri possunt in hac via cessionis. Et sie erunt sublata impedimenta, que allegantur pro maiori parte, et cessabunt intricaciones et suspiciones, que sunt in aliis viis iusticie et compromissi et nove eleccionis. Post hec ambo simul uno contextu renunciabunt dignitati papatus, honeri et honori, presente collegio sie unito. Finaliter cardinales intrabunt conclave servata forma illius Decretalis »Ubi maius« de elec. lib. VI. 18
Strana 19
т Яна Гуса сохранилось только несколько собственноручныѫ рукописей. Самая большая из них, относящаяся к 1398 году, копия нескольких произведений Джона Виклефа с 1648 года хранится в Ко- ролевской библиотеке в Стокгольме. Настоящее издание делает дос- тупным единственный автограф Гуса. Зтот автограф на протяжении пяти с половиной столетий был спасен от катастроф библиотекой Карлова Университета в Праге, знаменитейшим ректором которого был Гус. Из книги ректоров зтого университета вырваны были листь с его записями, со времени последней войны бесследно исчезла книга деканов философского факультета, куда он записал дела своего де- канства. Небольшой автограф избег уничтожения во время контрре- формации благодаря тому, что был вшит в обширный конволют пе- строго содержания, который университетская библиотека получила вместе с наследством знаменитого доктора магистра Кржистяна из Прахатиц, приказавшего своему ученику, а тогда, в 1399 году, и своему коллеге, Яну Гусе, написать зту рукопись. Рукопись содержит редкий документ по истории Карлова Универ- ситета и чешского государства, речь французского дипломата, при- бывшего в 1399 году к пражскому двору в качестве посла универси- тета и парижского двора для служения великой идее. Свыше двадцати лет, с 1378 года, Европа раздиралась великой схизмой, и парижскому университету удалось в конце концов после больших усилий склонить французский двор к радикальному решению столь возмутительного спора между двумя папами, римским и французским, спора, который повторно вовлекал в войну всю Европу. Под влиянием Сорбонны фран- цузское правительство отказало в повиновении своему папе и теперь старалось добиться того, чтобы и римскому папе отказал в повинове- нии глава самой могущественной империи на европейском континенте, римский император и чешский король Вячеслав IV. В случае, еслибы Париж и Прага поступили таким образом, была бы надежда, что оба папы�соперника будут принуждены к отречению и что появится воз- можность избрать нового папу, который получил бы всеобщее при- знание. В зтом заключалась миссия, которая привела в Прагу посла Сорбонны и французского короля Карла VI. Зтим послом был Honoré Bonet (ему было в то время приблизительно 40 лет), приор бенедик- тинского аббатства в Selonnet на юге Франции, с 1386 года доктор канонического права. Приблизительно с 1393 года он жил в Париже 19
т Яна Гуса сохранилось только несколько собственноручныѫ рукописей. Самая большая из них, относящаяся к 1398 году, копия нескольких произведений Джона Виклефа с 1648 года хранится в Ко- ролевской библиотеке в Стокгольме. Настоящее издание делает дос- тупным единственный автограф Гуса. Зтот автограф на протяжении пяти с половиной столетий был спасен от катастроф библиотекой Карлова Университета в Праге, знаменитейшим ректором которого был Гус. Из книги ректоров зтого университета вырваны были листь с его записями, со времени последней войны бесследно исчезла книга деканов философского факультета, куда он записал дела своего де- канства. Небольшой автограф избег уничтожения во время контрре- формации благодаря тому, что был вшит в обширный конволют пе- строго содержания, который университетская библиотека получила вместе с наследством знаменитого доктора магистра Кржистяна из Прахатиц, приказавшего своему ученику, а тогда, в 1399 году, и своему коллеге, Яну Гусе, написать зту рукопись. Рукопись содержит редкий документ по истории Карлова Универ- ситета и чешского государства, речь французского дипломата, при- бывшего в 1399 году к пражскому двору в качестве посла универси- тета и парижского двора для служения великой идее. Свыше двадцати лет, с 1378 года, Европа раздиралась великой схизмой, и парижскому университету удалось в конце концов после больших усилий склонить французский двор к радикальному решению столь возмутительного спора между двумя папами, римским и французским, спора, который повторно вовлекал в войну всю Европу. Под влиянием Сорбонны фран- цузское правительство отказало в повиновении своему папе и теперь старалось добиться того, чтобы и римскому папе отказал в повинове- нии глава самой могущественной империи на европейском континенте, римский император и чешский король Вячеслав IV. В случае, еслибы Париж и Прага поступили таким образом, была бы надежда, что оба папы�соперника будут принуждены к отречению и что появится воз- можность избрать нового папу, который получил бы всеобщее при- знание. В зтом заключалась миссия, которая привела в Прагу посла Сорбонны и французского короля Карла VI. Зтим послом был Honoré Bonet (ему было в то время приблизительно 40 лет), приор бенедик- тинского аббатства в Selonnet на юге Франции, с 1386 года доктор канонического права. Приблизительно с 1393 года он жил в Париже 19
Strana 20
на государственную пенсию, которую он получил за свое произведение L' Arbre des Batailles. Иногда его отправляли в качестве посла за гра- ницу. В 1394 году он написал Somnium super materia schismatis, B KOторOM Он борется за устранение раздоров в папстве, а в 1398 году он написал стихотворное произведение, в котором доктор, еврей, сарацин и доми- никанец обсуждают непорядки во Франции, особенно угнетение кре- постного населения, что сильно огорчало доброго приора; он пра- вильно предвидел конец политики, закрывавшей глаза на предостере- жения, какими являлись крестьянские восстания, жакерия. На такого человека французский двор и Сорбонна возложили ату нелегкую мис- сию, и настоящее издание заключает в себе его речь, в которой он от имени своего двора и своего университета просит Вячеслава присоеди- ниться к политике viae cessionis (пути отречения). Миссия была безуспешна. У пражского двора было слишком мно- го собственных забот, и трон Вячеслава ІV в империи был слишком неустойчив, чтобы король вступил на столь опасный путь. Король не нашел в себе смелости поссориться с таким могущественным госу- дарем, каким был римский папа, и отделался от посланника бессодер- жательными обещаниями. За неуспех миссии Воnet подвергся неми- лости со стороны двора и в январе 1409 года он удаляется в Аix, откуда синодом духовенства был послан на собор в Пизе. Однако его выступление, � убедительная защита смелой политики парижского университета, � не осталось в Чехии безрезультатным. Об зтом сви- детельствует список, сделанный Гусом, который один только сохранил атот ценный документ. Легко себе представить, с какими чувствами двадцативосьмилетний Гус переписывал острую критику церковной политики обоих пап�соперников и мудрые, хотя и тщетные, предосте- режения благородного дипломата и позта. Все ато действовало на молодого магистра тем сильнее, что, по всей вероятности, незадолго перед тем он принял участие в путешествии своего короля и его свить во Францию, где Вячеслав IV встретился с Карлом VI в Реймсе. Уже при зтой встрече французский двор пытался привлечь пражский двор в число сторонников своего образа действий в вопросе схизмы. Бла- годаря зтой поездке, а также отеческому отношению своего учителя магистра Кржистяна, Гус был посвящен в зти переговоры, и, конечно, он и его коллеги с напряженным вниманием следили за их ходом. Та- ким образом, миссия французского позта посодействовала духовной 20
на государственную пенсию, которую он получил за свое произведение L' Arbre des Batailles. Иногда его отправляли в качестве посла за гра- ницу. В 1394 году он написал Somnium super materia schismatis, B KOторOM Он борется за устранение раздоров в папстве, а в 1398 году он написал стихотворное произведение, в котором доктор, еврей, сарацин и доми- никанец обсуждают непорядки во Франции, особенно угнетение кре- постного населения, что сильно огорчало доброго приора; он пра- вильно предвидел конец политики, закрывавшей глаза на предостере- жения, какими являлись крестьянские восстания, жакерия. На такого человека французский двор и Сорбонна возложили ату нелегкую мис- сию, и настоящее издание заключает в себе его речь, в которой он от имени своего двора и своего университета просит Вячеслава присоеди- ниться к политике viae cessionis (пути отречения). Миссия была безуспешна. У пражского двора было слишком мно- го собственных забот, и трон Вячеслава ІV в империи был слишком неустойчив, чтобы король вступил на столь опасный путь. Король не нашел в себе смелости поссориться с таким могущественным госу- дарем, каким был римский папа, и отделался от посланника бессодер- жательными обещаниями. За неуспех миссии Воnet подвергся неми- лости со стороны двора и в январе 1409 года он удаляется в Аix, откуда синодом духовенства был послан на собор в Пизе. Однако его выступление, � убедительная защита смелой политики парижского университета, � не осталось в Чехии безрезультатным. Об зтом сви- детельствует список, сделанный Гусом, который один только сохранил атот ценный документ. Легко себе представить, с какими чувствами двадцативосьмилетний Гус переписывал острую критику церковной политики обоих пап�соперников и мудрые, хотя и тщетные, предосте- режения благородного дипломата и позта. Все ато действовало на молодого магистра тем сильнее, что, по всей вероятности, незадолго перед тем он принял участие в путешествии своего короля и его свить во Францию, где Вячеслав IV встретился с Карлом VI в Реймсе. Уже при зтой встрече французский двор пытался привлечь пражский двор в число сторонников своего образа действий в вопросе схизмы. Бла- годаря зтой поездке, а также отеческому отношению своего учителя магистра Кржистяна, Гус был посвящен в зти переговоры, и, конечно, он и его коллеги с напряженным вниманием следили за их ходом. Та- ким образом, миссия французского позта посодействовала духовной 20
Strana 21
зрелости Гуса, которая в конце концов привела его на путь открытого сопротивления, гораздо более сильного, чем то, на которое отважился тогда французский двор, того сопротивления, которое стоило ему жи- зни, но на котором основано его историческое значение. 21
зрелости Гуса, которая в конце концов привела его на путь открытого сопротивления, гораздо более сильного, чем то, на которое отважился тогда французский двор, того сопротивления, которое стоило ему жи- зни, но на котором основано его историческое значение. 21
Strana 22
Von der Hand des Johannes Hus haben sich nur einige wenige Handschriften erhalten. Die umfangreichste von ihnen, eine Abschrift mehrerer Schriften J. Wiclifs vom Jahre 1398, wird seit dem Jahre 1648 in der Königlichen Bibliothek zu Stock- holm aufbewahrt. Diese Ausgabe macht das einzige Autograph Hussens, das die Bibliothek der Karlsuniversität in Prag, deren berühmtester Rektor er gewesen ist, vor den Katastrophen von fünf einhalb Jahrhunderten zu bewahren vermochte, zugänglich. Aus dem Rektorenbuch dieser Universität wurden die Blätter mit seinen Eintragungen herausgerissen, das Buch der Dekane der philosophischen Fakultät, in das er die Akten seines Dekanats eintrug, ist seit dem letzten Kriege unauffindbar. Die nicht grosse Handschrift entging während der Gegenreformation nur deshalb der Vernichtung, weil sie in einem Kodex von erheblichem Um- fang und buntem Inhalt eingenäht war, einem Kodex, den die Universitätsbibliothek zusammen mit dem Nachlass des berühm- ten Arztes M. Křišťan (Christannus) von Prachatitz, der sich die Handschrift von seinem Schüler —und damals, im Jahre 1399, bereits seinem Kollegen — Hus hatte anfertigen lassen, erworben hatte. Das Manuskript enthält ein wertvolles Dokument aus der Geschichte der Karlsuniversität und des böhmischen Staates, die Rede eines französischen Diplomaten, der im Jahre 1399 als Bote der Universität und des französischen Hofes im Dienste einer grossen Idee an den Prager Hof kam. Uber zwanzig Jahre, seit dem Jahre 1378, war Europa durch das grosse Schisma ge- spalten, und der Pariser Universität war es nach nicht geringen Anstrengungen endlich gelungen, den französischen Hof für eine radikale Lösung dieses zu so viel Argernis Anlass gebenden Streites zwischen zwei Päpsten, dem römischen und dem fran- zösischen, der ganz Europa wiederholt in den Krieg verwickelte, zu gewinnen. Von der Sorbonne beeinflusst, verweigerte die französische Regierung ihrem Papst den Gehorsam und war nun- mehr bestrebt, den Herrscher des mächtigsten Reiches des Kon- tinents, den römischen und böhmischen König Wenzel IV. dazu zu bewegen, auch dem römischen Papst den Gehorsam zu ver- weigern. Würde sowohl Paris als auch Prag so handeln, bestand 22
Von der Hand des Johannes Hus haben sich nur einige wenige Handschriften erhalten. Die umfangreichste von ihnen, eine Abschrift mehrerer Schriften J. Wiclifs vom Jahre 1398, wird seit dem Jahre 1648 in der Königlichen Bibliothek zu Stock- holm aufbewahrt. Diese Ausgabe macht das einzige Autograph Hussens, das die Bibliothek der Karlsuniversität in Prag, deren berühmtester Rektor er gewesen ist, vor den Katastrophen von fünf einhalb Jahrhunderten zu bewahren vermochte, zugänglich. Aus dem Rektorenbuch dieser Universität wurden die Blätter mit seinen Eintragungen herausgerissen, das Buch der Dekane der philosophischen Fakultät, in das er die Akten seines Dekanats eintrug, ist seit dem letzten Kriege unauffindbar. Die nicht grosse Handschrift entging während der Gegenreformation nur deshalb der Vernichtung, weil sie in einem Kodex von erheblichem Um- fang und buntem Inhalt eingenäht war, einem Kodex, den die Universitätsbibliothek zusammen mit dem Nachlass des berühm- ten Arztes M. Křišťan (Christannus) von Prachatitz, der sich die Handschrift von seinem Schüler —und damals, im Jahre 1399, bereits seinem Kollegen — Hus hatte anfertigen lassen, erworben hatte. Das Manuskript enthält ein wertvolles Dokument aus der Geschichte der Karlsuniversität und des böhmischen Staates, die Rede eines französischen Diplomaten, der im Jahre 1399 als Bote der Universität und des französischen Hofes im Dienste einer grossen Idee an den Prager Hof kam. Uber zwanzig Jahre, seit dem Jahre 1378, war Europa durch das grosse Schisma ge- spalten, und der Pariser Universität war es nach nicht geringen Anstrengungen endlich gelungen, den französischen Hof für eine radikale Lösung dieses zu so viel Argernis Anlass gebenden Streites zwischen zwei Päpsten, dem römischen und dem fran- zösischen, der ganz Europa wiederholt in den Krieg verwickelte, zu gewinnen. Von der Sorbonne beeinflusst, verweigerte die französische Regierung ihrem Papst den Gehorsam und war nun- mehr bestrebt, den Herrscher des mächtigsten Reiches des Kon- tinents, den römischen und böhmischen König Wenzel IV. dazu zu bewegen, auch dem römischen Papst den Gehorsam zu ver- weigern. Würde sowohl Paris als auch Prag so handeln, bestand 22
Strana 23
die Hoffnung, dass beide rivalisierenden Päpste zur Abdankung gezwungen würden und es möglich sein würde, einen neuen Papst zu wählen, der allgemeine Anerkennung finden würde. Dies war das Ziel der Botschaft, die den Gesandten der Sorbon- ne und des französischen Königs Karl VI. nach Prag führte. Es war dies Honoré Bonet, der damals etwa vierzigjährige Prior der Benediktinerabtei in dem südfranzösischen Selonnet, seit dem Jahre 1386 Doktor des kanonischen Rechts. Etwa seit dem Jahre 1393 lebte er von einer staatlichen Pension, die er für seine Schrift L'Arbre des Batailles erhalten hatte, in Paris und wurde gelegentlich mit einer Botschaft ins Ausland beauftragt. Im Jah- re 1394 schrieb er sein Somnium super materia scismatis, worin er sich für die Beseitigung der Uneinigkeiten im Papsttum ein- setzt, und im Jahre 1398 ein Reimgedicht, in dem ein Arzt, ein Jude, ein Sarazene und ein Dominikaner die Ubelstände in Frank- reich analysieren, insbesondere die Unterdrückung des hörigen Volkes, die den guten Prior stark erbitterte; er sah richtig das Ende einer Politik voraus, die vor der warnenden Stimme der Bauernaufstände, der Jacquerien, die Augen schloss. Dies ist der Mann, dem der französische Hof und die Sorbonne jene nicht leichte Aufgabe übertrug und dessen Rede, in der er Wenzel IV. im Namen seines Hofes und seiner Universität auffordert, sich der Politik des Weges der Abdankung (viae cessionis) anzu- schliessen, die vorliegende Ausgabe bringt. Die Botschaft war vergeblich. Der Prager Hof hatte zu viel eigene Sorgen und der Thron Wenzels IV. im Reich wackelte allzu sehr, als dass der König eine so gefährliche Bahn hätte betreten können. Er fand nicht den Mut, sich mit einem so mäch- tigen Herrscher, wie es der römische Papst war, zu verfeinden, und fertigte den Gesandten mit leeren Versprechungen ab. Bonet büsste den Misserfolg seiner Botschaft mit der Ungnade des Hofes und verschwindet für uns in Akten im Januar 1409 in Aix, von wo er von der Synode der Geistlichkeit auf das Konzil nach Pisa geschickt wurde. Aber seine Rede, eine überzeugende Verteidigung der kühnen Politik der Pariser Universität, blieb in Böhmen nicht ohne Wirkung. Dies zeigt die Abschrift Hus- sens, die übrigens als einzige das wertvolle Dokument erhalten 23
die Hoffnung, dass beide rivalisierenden Päpste zur Abdankung gezwungen würden und es möglich sein würde, einen neuen Papst zu wählen, der allgemeine Anerkennung finden würde. Dies war das Ziel der Botschaft, die den Gesandten der Sorbon- ne und des französischen Königs Karl VI. nach Prag führte. Es war dies Honoré Bonet, der damals etwa vierzigjährige Prior der Benediktinerabtei in dem südfranzösischen Selonnet, seit dem Jahre 1386 Doktor des kanonischen Rechts. Etwa seit dem Jahre 1393 lebte er von einer staatlichen Pension, die er für seine Schrift L'Arbre des Batailles erhalten hatte, in Paris und wurde gelegentlich mit einer Botschaft ins Ausland beauftragt. Im Jah- re 1394 schrieb er sein Somnium super materia scismatis, worin er sich für die Beseitigung der Uneinigkeiten im Papsttum ein- setzt, und im Jahre 1398 ein Reimgedicht, in dem ein Arzt, ein Jude, ein Sarazene und ein Dominikaner die Ubelstände in Frank- reich analysieren, insbesondere die Unterdrückung des hörigen Volkes, die den guten Prior stark erbitterte; er sah richtig das Ende einer Politik voraus, die vor der warnenden Stimme der Bauernaufstände, der Jacquerien, die Augen schloss. Dies ist der Mann, dem der französische Hof und die Sorbonne jene nicht leichte Aufgabe übertrug und dessen Rede, in der er Wenzel IV. im Namen seines Hofes und seiner Universität auffordert, sich der Politik des Weges der Abdankung (viae cessionis) anzu- schliessen, die vorliegende Ausgabe bringt. Die Botschaft war vergeblich. Der Prager Hof hatte zu viel eigene Sorgen und der Thron Wenzels IV. im Reich wackelte allzu sehr, als dass der König eine so gefährliche Bahn hätte betreten können. Er fand nicht den Mut, sich mit einem so mäch- tigen Herrscher, wie es der römische Papst war, zu verfeinden, und fertigte den Gesandten mit leeren Versprechungen ab. Bonet büsste den Misserfolg seiner Botschaft mit der Ungnade des Hofes und verschwindet für uns in Akten im Januar 1409 in Aix, von wo er von der Synode der Geistlichkeit auf das Konzil nach Pisa geschickt wurde. Aber seine Rede, eine überzeugende Verteidigung der kühnen Politik der Pariser Universität, blieb in Böhmen nicht ohne Wirkung. Dies zeigt die Abschrift Hus- sens, die übrigens als einzige das wertvolle Dokument erhalten 23
Strana 24
hat. Man kann sich unschwer vorstellen, mit welchen Gefühlen der 28jährige Hus die scharfe Kritik an der Kirchenpolitik der beiden rivalisierenden Päpste und die weisen, wenn auch ver- geblichen Warnungen des edlen Diplomaten und Dichters abge- schrieben haben mag. Sie wirkten auf den jungen Meister um so mächtiger, als er sich wahrscheinlich kurz vorher an der Reise seines Königs mit dessen Gefolge nach Frankreich, wo Wenzel IV. mit Karl VI. in Reims zusammentraf, beteiligt hatte; schon bei dieser Begegnung hatte sich der französische Hof bemüht, den Prager Hof für seine Politik in der Frage des Schismas zu ge- winnen. Dadurch und durch seinen väterlichen Lehrer M. Křiš- tan war Hus in diese Verhandlungen eingeweiht und verfolgte sie mit manchem seiner Kollegen sicher mit gespannter Auf- merksamkeit. Die Botschaft des französischen Dichters hat so dazu beigetragen, ihn heranreifen zu lassen, bis er schliesslich auf die Bahn eines noch viel grösseren offenen Widerstandes, als es der französische Hof damals wagte, geführt wurde, jenes Widerstandes, den er mit dem Leben bezahlt hat, der aber zu- gleich die Grundlage seiner geschichtlichen Bedeutung bildet. * 24
hat. Man kann sich unschwer vorstellen, mit welchen Gefühlen der 28jährige Hus die scharfe Kritik an der Kirchenpolitik der beiden rivalisierenden Päpste und die weisen, wenn auch ver- geblichen Warnungen des edlen Diplomaten und Dichters abge- schrieben haben mag. Sie wirkten auf den jungen Meister um so mächtiger, als er sich wahrscheinlich kurz vorher an der Reise seines Königs mit dessen Gefolge nach Frankreich, wo Wenzel IV. mit Karl VI. in Reims zusammentraf, beteiligt hatte; schon bei dieser Begegnung hatte sich der französische Hof bemüht, den Prager Hof für seine Politik in der Frage des Schismas zu ge- winnen. Dadurch und durch seinen väterlichen Lehrer M. Křiš- tan war Hus in diese Verhandlungen eingeweiht und verfolgte sie mit manchem seiner Kollegen sicher mit gespannter Auf- merksamkeit. Die Botschaft des französischen Dichters hat so dazu beigetragen, ihn heranreifen zu lassen, bis er schliesslich auf die Bahn eines noch viel grösseren offenen Widerstandes, als es der französische Hof damals wagte, geführt wurde, jenes Widerstandes, den er mit dem Leben bezahlt hat, der aber zu- gleich die Grundlage seiner geschichtlichen Bedeutung bildet. * 24
Strana 25
Au cours de six siècles pleins d'évènements tragiques qui se sont écoulés depuis la mort du maître Jean Hus seulement quelques-uns des manuserits de ce penseur illustre furent sau- vés jusqu'à nos jours. Le manuserit le plus volumineux est la transcription de quelques ouvrages de John Wyclif qui date de 1398 et qui se trouve depuis 1648 dans la bibliothèque royale de Stockholm. Quant au livre des recteurs de l'Université Charles IV de Prague de laquelle Jean Hus était un des membres les plus cé- lèbres, les pages avec les inscriptions de Hus en furent arrachées. Le livre des doyens de la faculté philosophique où Hus a écrit les actes de son décanat est introuvable depuis 1945. Le but de la présente édition est de faire connaître aux lecteurs le seul autographe qui est en possession de la Bibliothèque universitaire de Prague. Il s'agit d'un ouvrage minuscule qui fut sauvé du détriment sous la contre-réformation, étant part d'un volume assez gros qui contenait des pièces diverses. Le livre fut légué à la Bibliothèque universitaire de Prague par le médecin célèbre de cette époque Křištan (Christannus) de Prachatice dont l'élève et plus tard collègue était Jean Hus qui en 1399 fit pour son maître la transcription du document en question. Ce document, qui est d'une grande importance historique pour la Bohême, présente le discours d'un diplomat français qui vint en 1399 à la cour de Prague comme ambassadeur de l'université et de la cour de Paris pour réaliser une grande pen- sée. Depuis 1378, plus de vingt ans alors, l'Europe était dé- chirée par un grand schisme. Après beaucoup d'effort l'univer- sité de Paris réussit enfin à gagner la cour de France pour une solution radicale de la dispute indigne entre le pape de France et celui de Rome qui entraîna l'Europe entière dans les guerres. Sous l'influence de la Sorbonne le roi de France refusa l'obé- dience au pape de France. Maintenant il s'agissait de persuader le plus puissant des souverains d'Europe, l'empereur romain et le roi de Bohême Venceslas IV pour qui'il refusât l'obédience au pape de Rome. Ainsi on espérait que les deux papes rivaux seraient obligés de renoncer au pouvoir ce qui ferait possible l'élection d'un nouveau pape qui aurait une reconnaissance gé- nérale. C'était le but de l'ambassade que le roi de France et 25
Au cours de six siècles pleins d'évènements tragiques qui se sont écoulés depuis la mort du maître Jean Hus seulement quelques-uns des manuserits de ce penseur illustre furent sau- vés jusqu'à nos jours. Le manuserit le plus volumineux est la transcription de quelques ouvrages de John Wyclif qui date de 1398 et qui se trouve depuis 1648 dans la bibliothèque royale de Stockholm. Quant au livre des recteurs de l'Université Charles IV de Prague de laquelle Jean Hus était un des membres les plus cé- lèbres, les pages avec les inscriptions de Hus en furent arrachées. Le livre des doyens de la faculté philosophique où Hus a écrit les actes de son décanat est introuvable depuis 1945. Le but de la présente édition est de faire connaître aux lecteurs le seul autographe qui est en possession de la Bibliothèque universitaire de Prague. Il s'agit d'un ouvrage minuscule qui fut sauvé du détriment sous la contre-réformation, étant part d'un volume assez gros qui contenait des pièces diverses. Le livre fut légué à la Bibliothèque universitaire de Prague par le médecin célèbre de cette époque Křištan (Christannus) de Prachatice dont l'élève et plus tard collègue était Jean Hus qui en 1399 fit pour son maître la transcription du document en question. Ce document, qui est d'une grande importance historique pour la Bohême, présente le discours d'un diplomat français qui vint en 1399 à la cour de Prague comme ambassadeur de l'université et de la cour de Paris pour réaliser une grande pen- sée. Depuis 1378, plus de vingt ans alors, l'Europe était dé- chirée par un grand schisme. Après beaucoup d'effort l'univer- sité de Paris réussit enfin à gagner la cour de France pour une solution radicale de la dispute indigne entre le pape de France et celui de Rome qui entraîna l'Europe entière dans les guerres. Sous l'influence de la Sorbonne le roi de France refusa l'obé- dience au pape de France. Maintenant il s'agissait de persuader le plus puissant des souverains d'Europe, l'empereur romain et le roi de Bohême Venceslas IV pour qui'il refusât l'obédience au pape de Rome. Ainsi on espérait que les deux papes rivaux seraient obligés de renoncer au pouvoir ce qui ferait possible l'élection d'un nouveau pape qui aurait une reconnaissance gé- nérale. C'était le but de l'ambassade que le roi de France et 25
Strana 26
l'université de Paris dirigèrent à la cour de Prague. La tâche si delicate fut confiée à Honoré Bonet, prieur de l'abbaye bé- nédictine à Selonnet, au Sud de la France, âgé environ de quarante ans, docteur en droit canonique depuis 1386. Il vivait depuis 1393 à Paris où il recevait une pension d'Etat grâce à son ouvrage, l'Arbre des batailles. De temps en temps on lui confiait de différentes ambassades à l'étranger. En 1394 il écrivit Somnium super materia scismatis où il s'efforça de résoudre le problème du schisme et en 1398 il composa un ouvrage en vers dans lequel le médecin, le juif, le sarrasin et le dominicain analysent les abus en France, surtout l'oppression du peuple commun qui tourmentait le bon coeur du prieur. Il prévit juste- ment les conséquences d'une politique qui fermait les yeux de- vant les rébellions des paysans, devant les jacqueries. Tel était l'homme à qui Charles VI et la Sorbonne ont confié la tâche difficile et qui prononça à la cour de Venceslas IV un discours par lequel il voulut engager l'empereur à rejoindre la France dans sa politique ecclésiastique. Malheureusement l'ambassade échoua. La cour de Prague avait trop de soucis avec la politique intérieure et la position de Venceslas IV en Allemagne était trop peu sûre pour qu'il pût risquer une politique si dangereuse. Il n'osa pas être en inimitié avec un souverain si puissant qu'était le pape de Rome et fit à l'ambassadeur de France des promesses qui ne l'engageaient point. Bonet tomba en disgrâce auprès du roi Charles VI. En 1409, au mois de janvier, il s'en alla à Aix d'où il fut appelé par le synode du clergé au concile de Pisa. Mais le discours que Bonet prononça à Prague, la défense courageuse de la politique de la Sorbonne fit une impression profonde en Bohême. Cela prouve la transcription de Jean Hus grâce à laquelle nous fut sauvé ce document précieux. On peut s'imaginer avec quels sentiments Jean Hus, âgé de 28 ans, fit la transcription de cette âpre critique de la politique ecclésiastique des deux papes rivaux et de l'admo- nition pleine de sagesse du noble diplomat et poète. L'impression fut augmentée encore par le fait que le jeune Hus avait participé au voyage du roi de Bohême en France où Venceslas IV ren- contra Charles VI à Reims. C'était déjà pendant cette rencontre 26
l'université de Paris dirigèrent à la cour de Prague. La tâche si delicate fut confiée à Honoré Bonet, prieur de l'abbaye bé- nédictine à Selonnet, au Sud de la France, âgé environ de quarante ans, docteur en droit canonique depuis 1386. Il vivait depuis 1393 à Paris où il recevait une pension d'Etat grâce à son ouvrage, l'Arbre des batailles. De temps en temps on lui confiait de différentes ambassades à l'étranger. En 1394 il écrivit Somnium super materia scismatis où il s'efforça de résoudre le problème du schisme et en 1398 il composa un ouvrage en vers dans lequel le médecin, le juif, le sarrasin et le dominicain analysent les abus en France, surtout l'oppression du peuple commun qui tourmentait le bon coeur du prieur. Il prévit juste- ment les conséquences d'une politique qui fermait les yeux de- vant les rébellions des paysans, devant les jacqueries. Tel était l'homme à qui Charles VI et la Sorbonne ont confié la tâche difficile et qui prononça à la cour de Venceslas IV un discours par lequel il voulut engager l'empereur à rejoindre la France dans sa politique ecclésiastique. Malheureusement l'ambassade échoua. La cour de Prague avait trop de soucis avec la politique intérieure et la position de Venceslas IV en Allemagne était trop peu sûre pour qu'il pût risquer une politique si dangereuse. Il n'osa pas être en inimitié avec un souverain si puissant qu'était le pape de Rome et fit à l'ambassadeur de France des promesses qui ne l'engageaient point. Bonet tomba en disgrâce auprès du roi Charles VI. En 1409, au mois de janvier, il s'en alla à Aix d'où il fut appelé par le synode du clergé au concile de Pisa. Mais le discours que Bonet prononça à Prague, la défense courageuse de la politique de la Sorbonne fit une impression profonde en Bohême. Cela prouve la transcription de Jean Hus grâce à laquelle nous fut sauvé ce document précieux. On peut s'imaginer avec quels sentiments Jean Hus, âgé de 28 ans, fit la transcription de cette âpre critique de la politique ecclésiastique des deux papes rivaux et de l'admo- nition pleine de sagesse du noble diplomat et poète. L'impression fut augmentée encore par le fait que le jeune Hus avait participé au voyage du roi de Bohême en France où Venceslas IV ren- contra Charles VI à Reims. C'était déjà pendant cette rencontre 26
Strana 27
que la cour de France s'efforça de persuader Venceslas IV à re- joindre la France dans la question du schisme. Grâce à ce voyage ainsi que grâce au maître Křištan Jean Hus fut initié dans la politique ecclésiastique européenne de cette époque à laquelle il s'intéressait vivement. Nous pouvons justement supposer que l'opinion du poète français raffermit la décision de Hus d'en- treprendre une politique de résistance encore beaucoup plus audacieuse que celle qu'avait osée la cour de France. Mais c'est justement cette résistance qui a causé la grandeur historique de Jean Hus. * 27
que la cour de France s'efforça de persuader Venceslas IV à re- joindre la France dans la question du schisme. Grâce à ce voyage ainsi que grâce au maître Křištan Jean Hus fut initié dans la politique ecclésiastique européenne de cette époque à laquelle il s'intéressait vivement. Nous pouvons justement supposer que l'opinion du poète français raffermit la décision de Hus d'en- treprendre une politique de résistance encore beaucoup plus audacieuse que celle qu'avait osée la cour de France. Mais c'est justement cette résistance qui a causé la grandeur historique de Jean Hus. * 27
Strana 28
In the course of six centuries which have passed since the tragic death of John Hus only a few of his manuscripts were preserved from damage. The most voluminous of them is the transcription of some of John Wyclif’s works which dates from 1398. The manuscript has been kept in the royal library of Stockholm since 1648. John Hus was one of the most distinguished rectors of the Charles IV University, but from the book of rectors the pages with his inscriptions were torn out. The book of the deans of the philosophical faculty where Hus put down the acts of his deanery got lost during World War II. The pre- sent edition publishes the sole manuscript which is in possession of the University Library of Prague. The autograph is included into a codex composed of various works which the University Library of Prague acquired as a legacy from the famous doctor of medicine Křišťan (Christannus) de Prachatice, master of John Hus. The codex contains a document which is very important for the history of Charles IV University as well as for the history of the Czech state and which was transcribed by John Hus in 1399. It is the speech of a French diplomat who came in 1399 to the court of Prague as ambassador of the court of France and of the University of Paris to accomplish an important task. Since 1378, for more than twenty years, Europe was divided by a deep schism in the Church. The University of Paris succeeded finally in persuading the court of France for a radical solution of such an ignominious dispute between the Pope of Rome and the Pope of France which caused so many wars in Europe. Under the influence of Sorbonne the King of France refused obedience to the Pope of France. If the most powerful sovereign of Europe of that time, the Roman Emperor and King of Bohemia Venceslas IV refused obedience to the Pope of Rome there was the hope that the rival popes would be forced to resign. Then a new pope could be elected who would be generally recognized. Such was the pur- pose of the embassy which King Charles VI and the University of Paris directed to Prague. With the difficult task there was entrusted Honoré Bonet, prior of the Benedictine abbey at Se- lonnet, in the South of France, about 40 years of age, since 1386 28
In the course of six centuries which have passed since the tragic death of John Hus only a few of his manuscripts were preserved from damage. The most voluminous of them is the transcription of some of John Wyclif’s works which dates from 1398. The manuscript has been kept in the royal library of Stockholm since 1648. John Hus was one of the most distinguished rectors of the Charles IV University, but from the book of rectors the pages with his inscriptions were torn out. The book of the deans of the philosophical faculty where Hus put down the acts of his deanery got lost during World War II. The pre- sent edition publishes the sole manuscript which is in possession of the University Library of Prague. The autograph is included into a codex composed of various works which the University Library of Prague acquired as a legacy from the famous doctor of medicine Křišťan (Christannus) de Prachatice, master of John Hus. The codex contains a document which is very important for the history of Charles IV University as well as for the history of the Czech state and which was transcribed by John Hus in 1399. It is the speech of a French diplomat who came in 1399 to the court of Prague as ambassador of the court of France and of the University of Paris to accomplish an important task. Since 1378, for more than twenty years, Europe was divided by a deep schism in the Church. The University of Paris succeeded finally in persuading the court of France for a radical solution of such an ignominious dispute between the Pope of Rome and the Pope of France which caused so many wars in Europe. Under the influence of Sorbonne the King of France refused obedience to the Pope of France. If the most powerful sovereign of Europe of that time, the Roman Emperor and King of Bohemia Venceslas IV refused obedience to the Pope of Rome there was the hope that the rival popes would be forced to resign. Then a new pope could be elected who would be generally recognized. Such was the pur- pose of the embassy which King Charles VI and the University of Paris directed to Prague. With the difficult task there was entrusted Honoré Bonet, prior of the Benedictine abbey at Se- lonnet, in the South of France, about 40 years of age, since 1386 28
Strana 29
doctor of canonical law. From 1393 he lived in Paris on a state pension which he received as a compensation for his work l'Arbre des Batailles (The Tree of the Battles) and from time to time he was entrusted with some mission abroad. In 1394 he wrote Somnium super materia scismatis where he claims for the solu- tion of the schism of papacy, and in 1398 he produced a versified composition in which a doctor of medicine, a Jew, a Saracen and a Dominican analyse the abuses in France, especially the sup- presion of common people which greatly annoyed the prior. He foresaw exactly the consequences of the politics which closed the eyes before the warnings of the peasants' revolts, before the Jacqueries. Such was the character of the man who was entrust- ed with the difficult task at the court of Venceslas IV and whose speech in which he asks the Emperor Venceslas IV to join France in the politics »viae cessionis« is presented to the readers in this edition. But the embassy was not successful. The court of Prague lived in trouble and the position of the Emperor Venceslas IV in Germany was rather shaken. He did not dare to become the enemy of such a powerful sovereign as the Pope of Rome was and therefore he made only vain promises to the French am- bassador. After the failure of his mission Bonet fell in disgrace with the court of France and we find him in January 1409 at Aix from where he was sent by the synod of the clergy to the council at Pisa. But Bonet’s speech, the persuasive defense of the courageous politics of the University of Paris, provoked a deep impression in Bohemia. The transcription of the speech by Hus is a proof of that. One can imagine the feelings of Hus, who was then 28 years old, when he transcribed the sharp cri- ticism of the ecclesiastical politics of the two popes and the wise but vain warnings of the noble diplomat and poet. Hus was im- pressed all the more as he had probably taken part shortly be- fore in the journey of King Venceslas to France during which a meeting took place between the King of France Charles VI and Venceslas IV in Reims. At that meeting Charles VI had already tried to gain the court of Prague for his politics in the solution of the schism. In that way Hus was initiated into the 29
doctor of canonical law. From 1393 he lived in Paris on a state pension which he received as a compensation for his work l'Arbre des Batailles (The Tree of the Battles) and from time to time he was entrusted with some mission abroad. In 1394 he wrote Somnium super materia scismatis where he claims for the solu- tion of the schism of papacy, and in 1398 he produced a versified composition in which a doctor of medicine, a Jew, a Saracen and a Dominican analyse the abuses in France, especially the sup- presion of common people which greatly annoyed the prior. He foresaw exactly the consequences of the politics which closed the eyes before the warnings of the peasants' revolts, before the Jacqueries. Such was the character of the man who was entrust- ed with the difficult task at the court of Venceslas IV and whose speech in which he asks the Emperor Venceslas IV to join France in the politics »viae cessionis« is presented to the readers in this edition. But the embassy was not successful. The court of Prague lived in trouble and the position of the Emperor Venceslas IV in Germany was rather shaken. He did not dare to become the enemy of such a powerful sovereign as the Pope of Rome was and therefore he made only vain promises to the French am- bassador. After the failure of his mission Bonet fell in disgrace with the court of France and we find him in January 1409 at Aix from where he was sent by the synod of the clergy to the council at Pisa. But Bonet’s speech, the persuasive defense of the courageous politics of the University of Paris, provoked a deep impression in Bohemia. The transcription of the speech by Hus is a proof of that. One can imagine the feelings of Hus, who was then 28 years old, when he transcribed the sharp cri- ticism of the ecclesiastical politics of the two popes and the wise but vain warnings of the noble diplomat and poet. Hus was im- pressed all the more as he had probably taken part shortly be- fore in the journey of King Venceslas to France during which a meeting took place between the King of France Charles VI and Venceslas IV in Reims. At that meeting Charles VI had already tried to gain the court of Prague for his politics in the solution of the schism. In that way Hus was initiated into the 29
Strana 30
ecclesiastical politics of Europe. He was also instructed by his master Křištan. The speech of the French poet helped to ripen the ideas of Hus who some years later openly resisted against the papacity with much more audacity than the court of France had done. But the courageous resistance of Hus became the basis to his historical importance. * 30
ecclesiastical politics of Europe. He was also instructed by his master Křištan. The speech of the French poet helped to ripen the ideas of Hus who some years later openly resisted against the papacity with much more audacity than the court of France had done. But the courageous resistance of Hus became the basis to his historical importance. * 30
Strana 31
Strana 32
ue 8 pierxp aſes paſlOrtu utt, pao a receyſa elMay ßce clefieá pactw -cc7 ba17 ca 4 & aſ racootelal sraruu ta wſ a 9feleu/ alese &ureſauava yss oſára Maſ Epo Seunal, &pp Aa 9 ae.o vall t apta fa Beta acd, latow pice we . EraTrushra Ep pado fer r ce amatalpſu ale cap. A uép.�. cbari p-bec 18. EAz vy s p-preplae o Bartſlte Bareſ- eys.don/ pubp l &pe paphſha ppr ve valse niß cc vlc8 an Ietl-na 8Lont-ſar- cc l cma c23.axs role2roce 6—7 Sep. alx ſſa śka pluá ſ ſhplar z ec ecrapttis cus �e ual cdacu fal- +alelaoſ e &l Ns. 8l8 † p.t8.v. Sa lcca fferela 2a mN a leo x b-tace 23° &r ro8.pe ſmadz alea ſ9x c-c & Opun ep�e vo Pan�a, 8pehs &-.�.s ſhan 8aua ac &8-29& pt6, RBecſo & 6 S y &la náuue † Paeo a8mata frut- n e&c ſuontpe cc97. le � Anes yH my oAlochmaupc A 7—alale Grad f Tp& grp ßoßs LSdata p-ape Cc9 Bo Aluu ve ve lep �psowels ap.6 aAſa &ßvltßset ky romedá pac ßibi ptwk pwić pɇcy ☞ SVbeas & cxxxc8Ax y dec Vrbac9 ce—cs ver (Bamfelca zaßc-s &c cp Aária z c8alcs wéoeges a páapcs BoznecBán kco T ua rGac p.ctP9 a cola pvnle ßkacd v śca 7 má ſaßavame Iare vloz ems qus, cm Fe ßa sal. & c. N rr apl
ue 8 pierxp aſes paſlOrtu utt, pao a receyſa elMay ßce clefieá pactw -cc7 ba17 ca 4 & aſ racootelal sraruu ta wſ a 9feleu/ alese &ureſauava yss oſára Maſ Epo Seunal, &pp Aa 9 ae.o vall t apta fa Beta acd, latow pice we . EraTrushra Ep pado fer r ce amatalpſu ale cap. A uép.�. cbari p-bec 18. EAz vy s p-preplae o Bartſlte Bareſ- eys.don/ pubp l &pe paphſha ppr ve valse niß cc vlc8 an Ietl-na 8Lont-ſar- cc l cma c23.axs role2roce 6—7 Sep. alx ſſa śka pluá ſ ſhplar z ec ecrapttis cus �e ual cdacu fal- +alelaoſ e &l Ns. 8l8 † p.t8.v. Sa lcca fferela 2a mN a leo x b-tace 23° &r ro8.pe ſmadz alea ſ9x c-c & Opun ep�e vo Pan�a, 8pehs &-.�.s ſhan 8aua ac &8-29& pt6, RBecſo & 6 S y &la náuue † Paeo a8mata frut- n e&c ſuontpe cc97. le � Anes yH my oAlochmaupc A 7—alale Grad f Tp& grp ßoßs LSdata p-ape Cc9 Bo Aluu ve ve lep �psowels ap.6 aAſa &ßvltßset ky romedá pac ßibi ptwk pwić pɇcy ☞ SVbeas & cxxxc8Ax y dec Vrbac9 ce—cs ver (Bamfelca zaßc-s &c cp Aária z c8alcs wéoeges a páapcs BoznecBán kco T ua rGac p.ctP9 a cola pvnle ßkacd v śca 7 má ſaßavame Iare vloz ems qus, cm Fe ßa sal. & c. N rr apl
Strana 33
26 es a2 fata aparet auualous ma Mmae ſr 8caſuoct Speá S aywao ve Take ccu pact/ repeſp-o fihos parpec vſp�eua qras baLcty vieblct- gha8 pueccoße ſlé gviyo puyuby treá ze wastam & le e a lo.e, Iceccc8 & Pabovioß z fryt-eß Anſalfrx amrbo 81v8— ☞xplSs4l cs Sca a&Bpá z trepk6 � &aa 8a Mp/ y 8maal p-ſpomc Fi-crzye � � Stpy ẃ-Se beßcho Nffeſs Foclt ake Sc -cpemman 28c& � & pr krp gpa ſptIoße k yactiſ�ⱥc z perbc vktaffetagroc ala cp pop= varæae c z Ale, &bu'giLa aau lct vep-ltat(a vspch-se ke wfanape AſuagoeAf 49 y 9s 2 24a veſ=Aix 4 sauLR, yeaaa Sáxxe ena �ſfollat ananá ☞rues átt prrafe Cu A acon&wty oper Rat bl vehodas nioana &ce �uupe& 8-s z4mesr funs ab s-slse fae tre BrLt ak kuda Hev ffineae adys Ie8G � fut/p ſſ kßoá vLa Rá Aſraⱥ �) paznia �y a pácyz Sſun 2pcc pz pi Rcien pa rl-a Rs. Leva ſule ac. Aant Ra/coſe GraRe A phe ale o paß S ogg peſpe . 8.xt ſe nc�e ope. pa& alo vorn aferte & Ttryteś & e§e8 Aw á ſuSaá Effienku6 c.4 eeu parlture tnáje 4e ptes ☞n8ae aaf ale 4ral tkes aeeſa ßeos erppreſa ſic s laoſeeutaáaautr r an Yges piates vl we Va- nb pjob Pape- ae.& achxesene i� pay elako felt x � aHaUre — eesrei7 khysa p limekyvarlapmſi- ☞ f-cavaes Rnd/p& yfſalij
26 es a2 fata aparet auualous ma Mmae ſr 8caſuoct Speá S aywao ve Take ccu pact/ repeſp-o fihos parpec vſp�eua qras baLcty vieblct- gha8 pueccoße ſlé gviyo puyuby treá ze wastam & le e a lo.e, Iceccc8 & Pabovioß z fryt-eß Anſalfrx amrbo 81v8— ☞xplSs4l cs Sca a&Bpá z trepk6 � &aa 8a Mp/ y 8maal p-ſpomc Fi-crzye � � Stpy ẃ-Se beßcho Nffeſs Foclt ake Sc -cpemman 28c& � & pr krp gpa ſptIoße k yactiſ�ⱥc z perbc vktaffetagroc ala cp pop= varæae c z Ale, &bu'giLa aau lct vep-ltat(a vspch-se ke wfanape AſuagoeAf 49 y 9s 2 24a veſ=Aix 4 sauLR, yeaaa Sáxxe ena �ſfollat ananá ☞rues átt prrafe Cu A acon&wty oper Rat bl vehodas nioana &ce �uupe& 8-s z4mesr funs ab s-slse fae tre BrLt ak kuda Hev ffineae adys Ie8G � fut/p ſſ kßoá vLa Rá Aſraⱥ �) paznia �y a pácyz Sſun 2pcc pz pi Rcien pa rl-a Rs. Leva ſule ac. Aant Ra/coſe GraRe A phe ale o paß S ogg peſpe . 8.xt ſe nc�e ope. pa& alo vorn aferte & Ttryteś & e§e8 Aw á ſuSaá Effienku6 c.4 eeu parlture tnáje 4e ptes ☞n8ae aaf ale 4ral tkes aeeſa ßeos erppreſa ſic s laoſeeutaáaautr r an Yges piates vl we Va- nb pjob Pape- ae.& achxesene i� pay elako felt x � aHaUre — eesrei7 khysa p limekyvarlapmſi- ☞ f-cavaes Rnd/p& yfſalij
Strana 34
Strana 35
A eſse vres-spe a baiqputsls plorr-ca & ☞tonpoe �rruea- (n cbmmle pvo-ſu S �re urBaea9. cl. yffieca ſa aBarſucumutte n0 06mcBaes F ren 28-Ire gac &a prac Sole.-e & pe ſ S c, co k frkcs Gaar. & T x nl cui ba 8s Ruscy ffraue &8fga 6' q° f 8. C0 větvo 9xdeus. vea&as aee& ta ppacu/ &ees a-0.0 fiew pueſs Ree(a Sſa Nie polte Tcs ſlroci e�aues &c� Ocio ſry° Seffc 8q sel sorea� pasl pul t shane 184 Lſla pe pocp. 9a amu &ve-eice 24 az. Dr2° Cage rocas &ſaapla a ce [ro p e aas en Gae mmecatr Sce pbAßraer eenmass a-n ppea u hunict t 8ſm wuet & a4m� &plan 8.&ga a f. Lo & pic l 4 4ſe o fa q Ro perve te facr(Moor e † & ne ctarle tonale s pſpoa tbc T cutate (R.r qe i ao pieda Sux ſur t a8ca Aa a fas pevel f 9axccf. &a2 Sao aul aaeflg& q pautt ſfiente(lne cſu9reraeoooruat ee& TyEel foct Chmccby( oo pvee cpc/cac lo horo fe s cc qvef aX8- s xaxéa f0/ ☞ede offrax(z bet re crappegin 7Soc lctal ☞route raonccat F quſa ffikor-farß- ata Frat Amaac oplat cágAlala &ppacs ce &ates cBevt Gra94 comSae/wera-9 � fAter q ner & s &factlaſá † fAllubMue l&ßtem Tarfik oreti olcaAopore bgua Fxe&. Iar Bolleru &vs apelka Quxáad en á-tus Venns Laor metp Gie 9-as, 802a Amas Paa Rra cſa Gna � f pe obeaen 43 eflet paefecn vo
A eſse vres-spe a baiqputsls plorr-ca & ☞tonpoe �rruea- (n cbmmle pvo-ſu S �re urBaea9. cl. yffieca ſa aBarſucumutte n0 06mcBaes F ren 28-Ire gac &a prac Sole.-e & pe ſ S c, co k frkcs Gaar. & T x nl cui ba 8s Ruscy ffraue &8fga 6' q° f 8. C0 větvo 9xdeus. vea&as aee& ta ppacu/ &ees a-0.0 fiew pueſs Ree(a Sſa Nie polte Tcs ſlroci e�aues &c� Ocio ſry° Seffc 8q sel sorea� pasl pul t shane 184 Lſla pe pocp. 9a amu &ve-eice 24 az. Dr2° Cage rocas &ſaapla a ce [ro p e aas en Gae mmecatr Sce pbAßraer eenmass a-n ppea u hunict t 8ſm wuet & a4m� &plan 8.&ga a f. Lo & pic l 4 4ſe o fa q Ro perve te facr(Moor e † & ne ctarle tonale s pſpoa tbc T cutate (R.r qe i ao pieda Sux ſur t a8ca Aa a fas pevel f 9axccf. &a2 Sao aul aaeflg& q pautt ſfiente(lne cſu9reraeoooruat ee& TyEel foct Chmccby( oo pvee cpc/cac lo horo fe s cc qvef aX8- s xaxéa f0/ ☞ede offrax(z bet re crappegin 7Soc lctal ☞route raonccat F quſa ffikor-farß- ata Frat Amaac oplat cágAlala &ppacs ce &ates cBevt Gra94 comSae/wera-9 � fAter q ner & s &factlaſá † fAllubMue l&ßtem Tarfik oreti olcaAopore bgua Fxe&. Iar Bolleru &vs apelka Quxáad en á-tus Venns Laor metp Gie 9-as, 802a Amas Paa Rra cſa Gna � f pe obeaen 43 eflet paefecn vo
Strana 36
v —45 &p pſaceo a fux�e &rigrutu /47 &-c Laſkacn cxal uleo re folpeatata �3 ve lictrapnaca & pkanio/ Mp fudakaca/ 6; viaa Boua & 8 S pves fut q-letata Rcetrv8.p Run/ ataefcyne 3 xclorata/p vas frk juect�tacu/y vás Lpatn o picrs Can alliemarn Yvon 8 areu8au eua Darſhuta/ trel tno ☞†9 cy a°ple (r occáik y &pbuoy 8ſoz �rstporalo1 : 8. a& ran Sat afr— lS rnle ao8uce/ (8 † a84 (res Tyva &eowu n le gueto cages Mſuaeb karoa orauarsla- � cameue ffe au�aſvo septo �ſnam S ventut tuer p paro ept-& p& &c8aaſſma ge- vrots/9 ſlffabeſtaguce fupo Genab aty/ &t am 9- an 2. axac vlna7 ſert &crub/ auw fi�efco ſrpe es ſmo frarardeuen vde h1 a/tvono Ooof poc�c cop. 8tomno t febgoc8. q l(rRá ſupa y pecch p& o fana ? psr/pele � ib uee dle & crre Ilacre tn- 9. Rt & &ſ �h orbát/l 3iſpea Mcs aes tu o Soc/ aby s �nl apates to v& fare Fereri pe7 & f 8ck Sigc radal48 taun pápe petc Prakn ceté c6 �colpa es axe plu pie- tſe aes plnpcs faclanin frne allige auxcaesr acéirola papuefia euxr pxvue al.s/ o prnp jep Scte(2 ao rrp co ſac. e Lc ßoBim Frc ſuDll/ &mo y ols daod Igjeni lsluo&Ar a rextr o &rs ve. 2 ☞200. Lctr pſeeee A9 &xa, fineeat &as &na Fr féd ame �or x a l&s ptr L.&s pa Q vaov&s cosp s d. †xs oſus flicaasucs de plupes fo Ar ßu � � Pac vsat Lores Ls. a. aSate
v —45 &p pſaceo a fux�e &rigrutu /47 &-c Laſkacn cxal uleo re folpeatata �3 ve lictrapnaca & pkanio/ Mp fudakaca/ 6; viaa Boua & 8 S pves fut q-letata Rcetrv8.p Run/ ataefcyne 3 xclorata/p vas frk juect�tacu/y vás Lpatn o picrs Can alliemarn Yvon 8 areu8au eua Darſhuta/ trel tno ☞†9 cy a°ple (r occáik y &pbuoy 8ſoz �rstporalo1 : 8. a& ran Sat afr— lS rnle ao8uce/ (8 † a84 (res Tyva &eowu n le gueto cages Mſuaeb karoa orauarsla- � cameue ffe au�aſvo septo �ſnam S ventut tuer p paro ept-& p& &c8aaſſma ge- vrots/9 ſlffabeſtaguce fupo Genab aty/ &t am 9- an 2. axac vlna7 ſert &crub/ auw fi�efco ſrpe es ſmo frarardeuen vde h1 a/tvono Ooof poc�c cop. 8tomno t febgoc8. q l(rRá ſupa y pecch p& o fana ? psr/pele � ib uee dle & crre Ilacre tn- 9. Rt & &ſ �h orbát/l 3iſpea Mcs aes tu o Soc/ aby s �nl apates to v& fare Fereri pe7 & f 8ck Sigc radal48 taun pápe petc Prakn ceté c6 �colpa es axe plu pie- tſe aes plnpcs faclanin frne allige auxcaesr acéirola papuefia euxr pxvue al.s/ o prnp jep Scte(2 ao rrp co ſac. e Lc ßoBim Frc ſuDll/ &mo y ols daod Igjeni lsluo&Ar a rextr o &rs ve. 2 ☞200. Lctr pſeeee A9 &xa, fineeat &as &na Fr féd ame �or x a l&s ptr L.&s pa Q vaov&s cosp s d. †xs oſus flicaasucs de plupes fo Ar ßu � � Pac vsat Lores Ls. a. aSate
Strana 37
29 5 gor To ſulocave. ſue acr ape facta vs. T Afup 8.9a..s Burß.a p plana Risonieus/ vſ. ra gta r e f&. OmuBlona Bh. c Wako-coⱥeśRacvßc w Cpw &w owkpen Ay Seu aascat Graca (v8. Tavuga ſeucn ſeus VjunO & oG. Anera 8yfuocueRs pue Tpan e aret vAvináſ vesGuca Aorrz Tyenká Asuſu4. aRoc Par Splova at Fachae pevus e aa filos pou verdpnas arkari 42 pe ſe gej 4. pve Lec fla, ☞ vnt Sccrice a Ma Lab ragme zpalaco aietef �cb MAnſmpcc. ao ab.o pacero 26 yeſ copte te an6 Rae &2f o&c vos. dam eli& lacea 4. xg. ltienA orp. &u B.c 4ce. �paaraat apurar coa ſxa pſr Piwie �aaſp- xAſucs/dc peno l 8. &- ffxc. faxſee cſuſpe ſa-ſ paates ad poccti Po pibes uſſe e aocta-ates car bocs oole a ct abOxvl.aoc. 48 & ef.-a 853 &l.s ſrc ala ti sucosne v &ur ſane Fereg.aa/8. Urhepat cacra pentf Epo &pe & Slryhap ☞efe& 2a Lbiavoume Eeppuce plovſe v 8euef vpo ☞rti ac Svil la/ 9a?xur 8 2eLpmota AS- ee- rqre &e ro a&la aa s ſre 9. & 6. a0 P7aSte acea piaé a Acuiclefepals pp acesAxtu ata x& apocete apam yea & pe cſtui ſx ac a � c3 † vee votate Seſruo áeq Pos rá ((zaſho yn.arac2xa(papo a ra p pBetes anh ea gvſactean vále-acrccyc( & r & fag a Donrrxxem/ het Ax tta caſu &A eu. ptleus oafN ſuplatu va nru
29 5 gor To ſulocave. ſue acr ape facta vs. T Afup 8.9a..s Burß.a p plana Risonieus/ vſ. ra gta r e f&. OmuBlona Bh. c Wako-coⱥeśRacvßc w Cpw &w owkpen Ay Seu aascat Graca (v8. Tavuga ſeucn ſeus VjunO & oG. Anera 8yfuocueRs pue Tpan e aret vAvináſ vesGuca Aorrz Tyenká Asuſu4. aRoc Par Splova at Fachae pevus e aa filos pou verdpnas arkari 42 pe ſe gej 4. pve Lec fla, ☞ vnt Sccrice a Ma Lab ragme zpalaco aietef �cb MAnſmpcc. ao ab.o pacero 26 yeſ copte te an6 Rae &2f o&c vos. dam eli& lacea 4. xg. ltienA orp. &u B.c 4ce. �paaraat apurar coa ſxa pſr Piwie �aaſp- xAſucs/dc peno l 8. &- ffxc. faxſee cſuſpe ſa-ſ paates ad poccti Po pibes uſſe e aocta-ates car bocs oole a ct abOxvl.aoc. 48 & ef.-a 853 &l.s ſrc ala ti sucosne v &ur ſane Fereg.aa/8. Urhepat cacra pentf Epo &pe & Slryhap ☞efe& 2a Lbiavoume Eeppuce plovſe v 8euef vpo ☞rti ac Svil la/ 9a?xur 8 2eLpmota AS- ee- rqre &e ro a&la aa s ſre 9. & 6. a0 P7aSte acea piaé a Acuiclefepals pp acesAxtu ata x& apocete apam yea & pe cſtui ſx ac a � c3 † vee votate Seſruo áeq Pos rá ((zaſho yn.arac2xa(papo a ra p pBetes anh ea gvſactean vále-acrccyc( & r & fag a Donrrxxem/ het Ax tta caſu &A eu. ptleus oafN ſuplatu va nru
Strana 38
v 11s 1 faruuta y�scoda vſs 1o peTradà taſlerane Seſuserata fee poctes aman dey L8mA(zaſras, † asthiob al-s duc18ds &—9 Actusteda esa- eſe-a peca pñores t&c p. 28ms pary & 12—co Salo �re Vermcs/ �- �s * paskoruee. lucReneNrcrp� vs apoſu9ap-fes tasal xc ape pencs Gam/ 8 acp auac &cl i� 1 friſxpAl-cvſur-cee t8. pr uu Qp cua uer Aaleds/t- bua frcerpc aferp palta Ract—s 7 w6 4 p&coe& t ose Greseaus. Ac peel&r &ce20r xca er � apl&ſe a/ zlacp-geu pys arſu-6 Taam d& see'eha/� 900 Arer a Pegfar ssecove. cſes an a&&9 sp paloe Driuarca prgkaa Aec blg � ſ ( Ake leg a firoFreOteupaste ana SaáeaMauawe z fe ſr Cyr„ 8 aton Farctr p4ral8 ta 9fse panue) Atro ſeſuatf Pyc Vactcas 31prrASaps qus, as.6 Ma preck8tac2 Leas pedir.Alate Lurie oluueae 74 & poſlárea frpto c�a vlankéy c en es phz beſt-js e/ eff-&tes ☞are 8 ararauh prgane sea Leara elcc a fe � crcheetr achpre & csubles Rpctes ecacag- alc �eomaat cuab no Qdyſ & ſaſpa pa &qcs vr fe v rſ . Ctas hs Cumrade dfera8pa �AA iir Gcza 4a p A bemas alav ☞Tgeſßis of Ad ágwo Le mo beallean ff 906 Ab-cva Pe ☞ee Acaſ gfa8- † aria2 acovc & Aviuien& A �e pe-apsieta &cpua ☞ l ac heencher qre cl fv&-Aan †�ees † 2a fex8 p na ef peelitnd mlo &sr-ccl entm. e pe ucecne fantato pfanen
v 11s 1 faruuta y�scoda vſs 1o peTradà taſlerane Seſuserata fee poctes aman dey L8mA(zaſras, † asthiob al-s duc18ds &—9 Actusteda esa- eſe-a peca pñores t&c p. 28ms pary & 12—co Salo �re Vermcs/ �- �s * paskoruee. lucReneNrcrp� vs apoſu9ap-fes tasal xc ape pencs Gam/ 8 acp auac &cl i� 1 friſxpAl-cvſur-cee t8. pr uu Qp cua uer Aaleds/t- bua frcerpc aferp palta Ract—s 7 w6 4 p&coe& t ose Greseaus. Ac peel&r &ce20r xca er � apl&ſe a/ zlacp-geu pys arſu-6 Taam d& see'eha/� 900 Arer a Pegfar ssecove. cſes an a&&9 sp paloe Driuarca prgkaa Aec blg � ſ ( Ake leg a firoFreOteupaste ana SaáeaMauawe z fe ſr Cyr„ 8 aton Farctr p4ral8 ta 9fse panue) Atro ſeſuatf Pyc Vactcas 31prrASaps qus, as.6 Ma preck8tac2 Leas pedir.Alate Lurie oluueae 74 & poſlárea frpto c�a vlankéy c en es phz beſt-js e/ eff-&tes ☞are 8 ararauh prgane sea Leara elcc a fe � crcheetr achpre & csubles Rpctes ecacag- alc �eomaat cuab no Qdyſ & ſaſpa pa &qcs vr fe v rſ . Ctas hs Cumrade dfera8pa �AA iir Gcza 4a p A bemas alav ☞Tgeſßis of Ad ágwo Le mo beallean ff 906 Ab-cva Pe ☞ee Acaſ gfa8- † aria2 acovc & Aviuien& A �e pe-apsieta &cpua ☞ l ac heencher qre cl fv&-Aan †�ees † 2a fex8 p na ef peelitnd mlo &sr-ccl entm. e pe ucecne fantato pfanen
Strana 39
lz9 apen, Ov& ſe afle/ qdprs a8at Penea roteee, � fulet plun(ſwy s 8.Can'. Asw §op.8/ &rppc)Abote poor aſtar & feccao 7p AAupsluc a bat �lp e Rieac Scſa(ziasliph,/ cnpual Tilin/ ced wk ſeros �eeb, 4cc/ as vinte 8 zka-Lażsca a vens y fiá eſe aſlo Sco ☞ okrp�á ßswt. Thkky okkkk pawte p-c cra8mb aal pa' alaaxe Nzente cace( ven F Advatowes/ † I iymnu ☞ ſ- vier/ cf �w Lkw6 Tamiie z moca xt& w4 Sy rawpe cau ſ4m6 &6 (4-b ow mAſ Teæes ceá w� ka puutaß/ta p pſ afes mx pifct 3a rrtcha ☞r &carue AA zee eu & & a1 Gertee �aßen' Sias romſp tb 9 po rpiaco fa 7 m6 pouc pua asſuna 9dit & váy pact/ o Há-pá � �ßc �kná/ a -akoß Tasua(t a Teffa Towupte no acte rc q 8 46(vee ſre�e oat uu 4 e ßrar fiar ra eascexcraé pxcra cs &.Ras acns/en na ankop. feele æos �pma. our ſue. co plaxeta6(22 c x-8:60 4- en d &es. PuA ☞ste9 c0 4-l nas nouua & pe &c p�cepo Affrnś oſkc/ um. daeo 9.finnac r talar san &i &eſe ſaaP taear �loyns lgent( & &me vo fr9A R ASdaa na — pruxDafea n oa pacp- &ſatu aupha 4e Pae oua ula afees care pGac HiiT &pno7 5 Apia° pp Soßßſ Cxcfmef phwſ v8taef elloNe ccaperr Ae 9de Rcik.Lacluc Pccyppeecce Sa lbeso 6/ a &re pcp-balte quooxbup albes vaau 4r aare ppeanl, adpune e&cla vAkatBieuea arlcan pH ſoz
lz9 apen, Ov& ſe afle/ qdprs a8at Penea roteee, � fulet plun(ſwy s 8.Can'. Asw §op.8/ &rppc)Abote poor aſtar & feccao 7p AAupsluc a bat �lp e Rieac Scſa(ziasliph,/ cnpual Tilin/ ced wk ſeros �eeb, 4cc/ as vinte 8 zka-Lażsca a vens y fiá eſe aſlo Sco ☞ okrp�á ßswt. Thkky okkkk pawte p-c cra8mb aal pa' alaaxe Nzente cace( ven F Advatowes/ † I iymnu ☞ ſ- vier/ cf �w Lkw6 Tamiie z moca xt& w4 Sy rawpe cau ſ4m6 &6 (4-b ow mAſ Teæes ceá w� ka puutaß/ta p pſ afes mx pifct 3a rrtcha ☞r &carue AA zee eu & & a1 Gertee �aßen' Sias romſp tb 9 po rpiaco fa 7 m6 pouc pua asſuna 9dit & váy pact/ o Há-pá � �ßc �kná/ a -akoß Tasua(t a Teffa Towupte no acte rc q 8 46(vee ſre�e oat uu 4 e ßrar fiar ra eascexcraé pxcra cs &.Ras acns/en na ankop. feele æos �pma. our ſue. co plaxeta6(22 c x-8:60 4- en d &es. PuA ☞ste9 c0 4-l nas nouua & pe &c p�cepo Affrnś oſkc/ um. daeo 9.finnac r talar san &i &eſe ſaaP taear �loyns lgent( & &me vo fr9A R ASdaa na — pruxDafea n oa pacp- &ſatu aupha 4e Pae oua ula afees care pGac HiiT &pno7 5 Apia° pp Soßßſ Cxcfmef phwſ v8taef elloNe ccaperr Ae 9de Rcik.Lacluc Pccyppeecce Sa lbeso 6/ a &re pcp-balte quooxbup albes vaau 4r aare ppeanl, adpune e&cla vAkatBieuea arlcan pH ſoz
Strana 40
hs wat) Erua anbuac prahtaravae tyu &na faki �ſluPoſ. wulu ufon na& auntes copelue 90. Lae nco Gpacc elá vela GſuerRuao velas tBa uSca noie cpeRomatHavn lcxctas aace t�ſrarar� ax ſle y cáß vuciiu c cfáuuowe ouná ckcoke wbſar GuA iam ſ causce Huortieß hmpeáke &c áduakaspotora cuo ulc procarz � a8ocb pubac ccas c ſ Ivmiwo29.Ka ptrkac &i c & a Sae tua Slaaa6 Poſtulata/ ptuás Rab & ſve ſ� arc acckna nchuſe Scy yy a94uA n Iaeſtrec 4 v ſya Ntn to cce &c9. ue ſplouiſeh Lt Buch vecuor9 Ia v cc P Ro. Loc7 � e�rexco texeſec ſo& &pare- 4uc n0.2pucllen voſo && vara/i& 4.S faliAus pac t puiſa ſeet wel te ob& �aut Pro c &c a &c ab.& q as prtus ppas ☞ eeaalce Eſner aya Sct H qa Bayn vie galie cee.ealaa Baaay eoa�t BaR&cia pare aec �e a &e ſal r eſt Rcty Dzulo d8ecc ſuc. 8.8o iexaatee -Splays skſine gec hea ~p-lpra Slue-cun BiA- at ue ale ſacunce Su anS.Lata de pk & wa9mp Rx vay nve r co mrux q t a8.ſatoveg �io Láttorio 8ckb �rná zmoie ka pric ta Raeßa trkeie a &e8effaliać Zms Reſpetranorte Prccy/e et Auu m o ſele(q an ckp-ate 82lſpe 4m & opa1228. ſ pr efifin Exo vſeench af roa� ſuce aauenit Sa cña Ro-&bac S3A ßrparsif aure ull Dad leſrrme u ctam ſ tenán? ſe F ene lue e 24 bbe 8 Fnanſoio aSpiata Laarty &l&t pe, 4r. als zuatm k anie bád S. 8ac opi, ne Lbiemſan n canſtutrqeta 8.20 My 8tthry &0(4 eamh &aspsteri G8 §2 Oy ffiz ná om 19 w Ake Hſra z eteri Hrzeccw Kg: we &rrrb/Ht S a vfraſa a at posi ro puar af -
hs wat) Erua anbuac prahtaravae tyu &na faki �ſluPoſ. wulu ufon na& auntes copelue 90. Lae nco Gpacc elá vela GſuerRuao velas tBa uSca noie cpeRomatHavn lcxctas aace t�ſrarar� ax ſle y cáß vuciiu c cfáuuowe ouná ckcoke wbſar GuA iam ſ causce Huortieß hmpeáke &c áduakaspotora cuo ulc procarz � a8ocb pubac ccas c ſ Ivmiwo29.Ka ptrkac &i c & a Sae tua Slaaa6 Poſtulata/ ptuás Rab & ſve ſ� arc acckna nchuſe Scy yy a94uA n Iaeſtrec 4 v ſya Ntn to cce &c9. ue ſplouiſeh Lt Buch vecuor9 Ia v cc P Ro. Loc7 � e�rexco texeſec ſo& &pare- 4uc n0.2pucllen voſo && vara/i& 4.S faliAus pac t puiſa ſeet wel te ob& �aut Pro c &c a &c ab.& q as prtus ppas ☞ eeaalce Eſner aya Sct H qa Bayn vie galie cee.ealaa Baaay eoa�t BaR&cia pare aec �e a &e ſal r eſt Rcty Dzulo d8ecc ſuc. 8.8o iexaatee -Splays skſine gec hea ~p-lpra Slue-cun BiA- at ue ale ſacunce Su anS.Lata de pk & wa9mp Rx vay nve r co mrux q t a8.ſatoveg �io Láttorio 8ckb �rná zmoie ka pric ta Raeßa trkeie a &e8effaliać Zms Reſpetranorte Prccy/e et Auu m o ſele(q an ckp-ate 82lſpe 4m & opa1228. ſ pr efifin Exo vſeench af roa� ſuce aauenit Sa cña Ro-&bac S3A ßrparsif aure ull Dad leſrrme u ctam ſ tenán? ſe F ene lue e 24 bbe 8 Fnanſoio aSpiata Laarty &l&t pe, 4r. als zuatm k anie bád S. 8ac opi, ne Lbiemſan n canſtutrqeta 8.20 My 8tthry &0(4 eamh &aspsteri G8 §2 Oy ffiz ná om 19 w Ake Hſra z eteri Hrzeccw Kg: we &rrrb/Ht S a vfraſa a at posi ro puar af -
Strana 41
30 F lee-y a peev Spanſea ax afeer z da ſran enit 4 a Tlupam 1a- 4tmua trabenret-etuceſea xnnt fact fRn6 eme Pacfre ſe pas & At oeeeap(ſre 1c fie pre ſapa lezieuta x ſancio Lci-olo xn c �uufa l7are na Re- nroa felon Ifchl -cfula lntte. 2q 4 a8pga 6aaf Bri s .scar ac ſes, + tes 8 vs & prate 00 pe La.a7 A er o28ua l. cn-iſr 1 ſ&o ſecs C-Gaub, -Na nay reſe &2 frales p-c Sfei 38Afre 2.ffs afrod & ca ap sal(afEa 9 & peocele(cmapas 222Ca an ſaſ per apancs qras etge pcas.ſPezæif rel Rbo q ap lu rpraa AooS.:7 �ap Sla mlc. eſe &.&cc 2rr Seant v� ype 84 A da o �ie aataer paſpt CAna reſ&a-af � 18 Bent váaa pe- rp ardae TS.pt oel) p.ſea 09raame fc tate Fer& o l & appreue rr-c erſ aſe ſuls ſebeaſe aha& ue pra g y swala ffialca Asle pSvate f Ax Tclle panſea �e Ront o'Tucam= veneo ſrr a abac G aper a re ottat7 &0-pl kLc Lut ſa prap a8�c &c 4� 8baur pc ; S.2 as pur7y reſueo quah A f pchac. &a prcbe Brre-fun ca ue -a o feca� anſla pe Rpeceaa & dpl. † 8 price & o& �Qpbr- Calorica LLa Aspa Rue Ar -e &.ni a bue nare fv pus.m&s infar meeslila 1 o
30 F lee-y a peev Spanſea ax afeer z da ſran enit 4 a Tlupam 1a- 4tmua trabenret-etuceſea xnnt fact fRn6 eme Pacfre ſe pas & At oeeeap(ſre 1c fie pre ſapa lezieuta x ſancio Lci-olo xn c �uufa l7are na Re- nroa felon Ifchl -cfula lntte. 2q 4 a8pga 6aaf Bri s .scar ac ſes, + tes 8 vs & prate 00 pe La.a7 A er o28ua l. cn-iſr 1 ſ&o ſecs C-Gaub, -Na nay reſe &2 frales p-c Sfei 38Afre 2.ffs afrod & ca ap sal(afEa 9 & peocele(cmapas 222Ca an ſaſ per apancs qras etge pcas.ſPezæif rel Rbo q ap lu rpraa AooS.:7 �ap Sla mlc. eſe &.&cc 2rr Seant v� ype 84 A da o �ie aataer paſpt CAna reſ&a-af � 18 Bent váaa pe- rp ardae TS.pt oel) p.ſea 09raame fc tate Fer& o l & appreue rr-c erſ aſe ſuls ſebeaſe aha& ue pra g y swala ffialca Asle pSvate f Ax Tclle panſea �e Ront o'Tucam= veneo ſrr a abac G aper a re ottat7 &0-pl kLc Lut ſa prap a8�c &c 4� 8baur pc ; S.2 as pur7y reſueo quah A f pchac. &a prcbe Brre-fun ca ue -a o feca� anſla pe Rpeceaa & dpl. † 8 price & o& �Qpbr- Calorica LLa Aspa Rue Ar -e &.ni a bue nare fv pus.m&s infar meeslila 1 o
Strana 42
Strana 43
Cas oflauesa 8. l.lS-p-p.s.2a 18-ac wsLa nap 9.� r ſae datate vectoſ q ax ct ee.e ☞ w. e &ev/ fane : &npry L.Cwe s �rac-8— ſ ba pſut al oe cd zwa me- ſra a 8 ra l 2a ta c2uf atem plliuui &.c †ra oc.e rſme Sae & e co 2 A 1 ya paleo- lab.2 „caepeas &x8. a e.p al y penl 8 e p 2 Rae-c Pre eefr &na &o/ a 8. ſa-e 2y ſly ec elale �e ecery effror keadlam vane le atew deuno ſu xs 4ro m ppãcpa exbe ena †r s & c sasr/ 4la Sp 28. tal f &. qui2e xle pcepe tDe ll.aea vcecuparin tanotif Lo Cer6� affea u efmhplr ca2.ſu pſe 6a2 . pala aph Pterola cPrt qcſ án poſc- e28uanoSpas9 xla ſpert oca Ktere ydo ſup vw y-bec † ☞rra para & eraa c-pe—9aw 8 ra † cr alr cacao ſala pr/ne Tienc Saclaorabfrasl re �-lroſt lecaañ & rene poſpe ſlouwe nt 95sSaſeny pac Fene—1 y 1 09. xxctre q.&ca ple s8. f I heyps ſucraſ procus &cupcals/ l xero. racemp vi-s ve ſabarct Rrscnpx uaſha panßen Emlas lffe &csc yrgy y cs * aan allus au† ranibile towiß &e vrßm te &ry ppracp ſ fuak v2 c e ſ o fiſclek,(vde kemc 8w. f 87 ú- Ar
Cas oflauesa 8. l.lS-p-p.s.2a 18-ac wsLa nap 9.� r ſae datate vectoſ q ax ct ee.e ☞ w. e &ev/ fane : &npry L.Cwe s �rac-8— ſ ba pſut al oe cd zwa me- ſra a 8 ra l 2a ta c2uf atem plliuui &.c †ra oc.e rſme Sae & e co 2 A 1 ya paleo- lab.2 „caepeas &x8. a e.p al y penl 8 e p 2 Rae-c Pre eefr &na &o/ a 8. ſa-e 2y ſly ec elale �e ecery effror keadlam vane le atew deuno ſu xs 4ro m ppãcpa exbe ena †r s & c sasr/ 4la Sp 28. tal f &. qui2e xle pcepe tDe ll.aea vcecuparin tanotif Lo Cer6� affea u efmhplr ca2.ſu pſe 6a2 . pala aph Pterola cPrt qcſ án poſc- e28uanoSpas9 xla ſpert oca Ktere ydo ſup vw y-bec † ☞rra para & eraa c-pe—9aw 8 ra † cr alr cacao ſala pr/ne Tienc Saclaorabfrasl re �-lroſt lecaañ & rene poſpe ſlouwe nt 95sSaſeny pac Fene—1 y 1 09. xxctre q.&ca ple s8. f I heyps ſucraſ procus &cupcals/ l xero. racemp vi-s ve ſabarct Rrscnpx uaſha panßen Emlas lffe &csc yrgy y cs * aan allus au† ranibile towiß &e vrßm te &ry ppracp ſ fuak v2 c e ſ o fiſclek,(vde kemc 8w. f 87 ú- Ar
Strana 44
Do o24-9.n, vt 5° Tullix Ceoada-x y ofah a rraceo era 24r cec8ſa. pc 9Lde Mertes O p�ap sore ßrcſ ven Sere aeßo ſrac cta & ames Oá Tſubétza o8e&coc fcr ulor ages 4as tre Sdanc pamp 2 xfrio ec1 o 9 aáſuns 8emn &6 2 B.-St mnca af ſa au9males. + s ag me �7 -�e&v Pact �capue ſe8 s peto/f acan aoen G áe laka lo�ces no cefpecaf 1& ſ 6.Sn Tonſ mono faeſun ſ2. ca2 8aſes n axgae 8 vp ßrmfc ſulaces Aoe 6 cies a63 acq lna 8l val-1 A eectwcy/ ſße-t af Arsp&ni ~�oac 26p E'paho par-a ec glac q8- pctpeu 2 Ipherta pæ &ctu oBs peucl I s Ipta per rne vxxas&j &na Ranraf clow & z 8. Ep maneb ſ c Apsay rſzeo pay grraa &—ſeratré v S.Sc-ca 4ay mntr ſa pof racneſuc &ſubarroſ- 40 - ſer-Ne vhalp ps Ma voces wrrſpacs Ls�c vala aa y ſe &vastitate veea8ales �xcr � y pſupe aBechu Tpre— f8 s a &r prre carx 9 I Fra 8.p kacli voſneo §. kotomf farcus/ &3 t a8—pſers leniuc roſctam & 1 0.p ofe 8a7 ase & ge— &n e lac Cafepuce k Ap&. aatime amce ☞c Ay pl ffiancy † e cl a fraaB w &Gal. A8c &an-6 r m & 8—8at' ay C 2pachans
Do o24-9.n, vt 5° Tullix Ceoada-x y ofah a rraceo era 24r cec8ſa. pc 9Lde Mertes O p�ap sore ßrcſ ven Sere aeßo ſrac cta & ames Oá Tſubétza o8e&coc fcr ulor ages 4as tre Sdanc pamp 2 xfrio ec1 o 9 aáſuns 8emn &6 2 B.-St mnca af ſa au9males. + s ag me �7 -�e&v Pact �capue ſe8 s peto/f acan aoen G áe laka lo�ces no cefpecaf 1& ſ 6.Sn Tonſ mono faeſun ſ2. ca2 8aſes n axgae 8 vp ßrmfc ſulaces Aoe 6 cies a63 acq lna 8l val-1 A eectwcy/ ſße-t af Arsp&ni ~�oac 26p E'paho par-a ec glac q8- pctpeu 2 Ipherta pæ &ctu oBs peucl I s Ipta per rne vxxas&j &na Ranraf clow & z 8. Ep maneb ſ c Apsay rſzeo pay grraa &—ſeratré v S.Sc-ca 4ay mntr ſa pof racneſuc &ſubarroſ- 40 - ſer-Ne vhalp ps Ma voces wrrſpacs Ls�c vala aa y ſe &vastitate veea8ales �xcr � y pſupe aBechu Tpre— f8 s a &r prre carx 9 I Fra 8.p kacli voſneo §. kotomf farcus/ &3 t a8—pſers leniuc roſctam & 1 0.p ofe 8a7 ase & ge— &n e lac Cafepuce k Ap&. aatime amce ☞c Ay pl ffiancy † e cl a fraaB w &Gal. A8c &an-6 r m & 8—8at' ay C 2pachans
Strana 45
DA NOBIS AUXILIUM DE TRIBULATIONE (Psalmo 59, 13) rinceps gloriosissime. Pro declaracione et prosecucione thematis preassumpti loqui tibi desidero cum propheta. (Ps34,22.) »Vidisti, Domine, ne sileas.« Vidistine, Domine ? Vidisti iniurias pendentes ex sareina seismatice pravitatis. Vidisti sentencias et alta studia tue universitatis. Vidisti vigilias et clara preconia Gallicane dignitatis. Coniunge provincias, consuma consilia iam promisse bonitatis. Dixi primo: Vidisti iniurias etc. Eya, Deus, eya precarissime princeps. Ubi cor tam lapideum, ubi pupilla sic oculi indurata, que possit lacrimas continere, quando ex seismate nunc currenti nacio abicit et aborret sibi ante gratam et proximam nacionem, frater fratrem usque ad mortem persequitur deseritque carus amicus amieum? Ubi Gallus Anglicus reputari debuerat et Angli- cus se Gallum debuerat putare in hac causa, sinceritatem fidei que perstringit, non debuerat differi Gallus ab Ungaro, Alema- nus a Greco, Hispanus a Chipriano nec Occiduus a Latino. Et ultra hoc, quod apparet, immensa inter christianos iniuria temporalis, quam gravius, quam molestius incurrit tuum impe- rium christianum (et gignit) spirituales iniurias, utinam non cum perdicione et dampnacione plurium animarum. Nonne ex ea pacis tranquillitas inter temporales dominos evanescit et cres- cit inter eos gwera usque ad celum? Nonne in religiosis iam mortua apparet devocio, fides a seculo migrasse videtur, cres- cunt hereses et errores undique pullulant, quia murus deficit ecclesie et antemurale. Ex hac peste indignorum militat ledens promocio et utinam non symoniaca, que magis afficit, pullulat ex ea indigna et reprobata dispensacio. Et qui sanctorum cor- pora in remotis venerari consueverant, nune in lectis dormitant peregrini. Unde nunc fundamenta spiritualia murumque validis- simum contra fidem Christi iam effecere pagani, nune undique clamat paganitas: »Finis est christianorum. Ecce nunc tempus pro nobis existit, ut eos proiciamus in infernum viventes. Ecce vendidit eos nobis Dominus sine precio, quia Deus sprevit eos 45
DA NOBIS AUXILIUM DE TRIBULATIONE (Psalmo 59, 13) rinceps gloriosissime. Pro declaracione et prosecucione thematis preassumpti loqui tibi desidero cum propheta. (Ps34,22.) »Vidisti, Domine, ne sileas.« Vidistine, Domine ? Vidisti iniurias pendentes ex sareina seismatice pravitatis. Vidisti sentencias et alta studia tue universitatis. Vidisti vigilias et clara preconia Gallicane dignitatis. Coniunge provincias, consuma consilia iam promisse bonitatis. Dixi primo: Vidisti iniurias etc. Eya, Deus, eya precarissime princeps. Ubi cor tam lapideum, ubi pupilla sic oculi indurata, que possit lacrimas continere, quando ex seismate nunc currenti nacio abicit et aborret sibi ante gratam et proximam nacionem, frater fratrem usque ad mortem persequitur deseritque carus amicus amieum? Ubi Gallus Anglicus reputari debuerat et Angli- cus se Gallum debuerat putare in hac causa, sinceritatem fidei que perstringit, non debuerat differi Gallus ab Ungaro, Alema- nus a Greco, Hispanus a Chipriano nec Occiduus a Latino. Et ultra hoc, quod apparet, immensa inter christianos iniuria temporalis, quam gravius, quam molestius incurrit tuum impe- rium christianum (et gignit) spirituales iniurias, utinam non cum perdicione et dampnacione plurium animarum. Nonne ex ea pacis tranquillitas inter temporales dominos evanescit et cres- cit inter eos gwera usque ad celum? Nonne in religiosis iam mortua apparet devocio, fides a seculo migrasse videtur, cres- cunt hereses et errores undique pullulant, quia murus deficit ecclesie et antemurale. Ex hac peste indignorum militat ledens promocio et utinam non symoniaca, que magis afficit, pullulat ex ea indigna et reprobata dispensacio. Et qui sanctorum cor- pora in remotis venerari consueverant, nune in lectis dormitant peregrini. Unde nunc fundamenta spiritualia murumque validis- simum contra fidem Christi iam effecere pagani, nune undique clamat paganitas: »Finis est christianorum. Ecce nunc tempus pro nobis existit, ut eos proiciamus in infernum viventes. Ecce vendidit eos nobis Dominus sine precio, quia Deus sprevit eos 45
Strana 46
et non auxiliatur eis in bello.« Et si iste iniurie non sufficiunt, attende, mi domine, quomodo in ecclesiasticis tempore seismatis hine inde promotis pullularunt iniurie (f. 125b), ut dicat per istum promotus alteri promoto per alium: »Tu nullum sacrum ordinem recepisti, tu nullam habes sacrificandi potenciam, tu merus laicus es, qui te asseris sacerdotem, et tu nec existis epis- copus nec habes potestatem sanctum crisma conficiendi.« Atten- de, quid prope Nawarram contigerit in hoe anno! Nam duobus episcopis concertantibus de primatu uno per arma contra alium prevalente capta fuit una villa alterius eorundem. Unde victor episcopus in publica platea toto presente populo et hominibus armatorum sanctum crisma consecratum per alterum fecit com- buri publice predicando, quod nec erat crisma nec ex illo babtis- mate baptismi susceperunt sacramentum, unde ignorantes de po- pulo baptisma petunt in suis filiis iterari. Periculosum valde est, nisi cito remedium apponatur, quod insurgat populus contra clerum et utinam non contra maiores, quorum potencia durat seisma. Quapropter sacrosancta ecclesia plorans ploravit in nocte huius obseurissimi scismatis et lacrime eius in maxillis eius. Non est, qui consoletur eam nisi tu! Quare ergo nomine omnium christianorum fidelium tibi undique subditorum non dicam cum lacrimarum effusione: Da nobis auxilium de tribulacione ! Et hoe de primo. Dixi secundo: Vidisti sentencias et alta studia tue universi- tatis. Gloriosissime rex! Parisiensis universitas, de mamillis tui sacri imperii a sue creacionis principio educata ac de diversis mundi partibus, ymo de omni nacione, que sub celo est, in unum congregata, per predecessorem tuum magnum et sanctum Karo- lum ordinata fuit, ubi est usque in hodiernum diem, Spiritu sancto, ut pie creditur, ut esset aries, per quem murus errorum et heresum cunctarumque turbinum contra militantem ecclesiam frangeretur, que per Dei graciam semper in fide immaculata permansit, cuius rex eternus, ut videtur, speciem concupivit; hec namque sibi velud apis argumentosa deservit. Hec nunquam super incommoda christianitatis et fidei potuit prestare silen- cium. Unde si veritas non tollatur de medio, nullus potest ne- gare fidelium, quod ubi Urbanus et Clemens, ubi Bonifacius et 46
et non auxiliatur eis in bello.« Et si iste iniurie non sufficiunt, attende, mi domine, quomodo in ecclesiasticis tempore seismatis hine inde promotis pullularunt iniurie (f. 125b), ut dicat per istum promotus alteri promoto per alium: »Tu nullum sacrum ordinem recepisti, tu nullam habes sacrificandi potenciam, tu merus laicus es, qui te asseris sacerdotem, et tu nec existis epis- copus nec habes potestatem sanctum crisma conficiendi.« Atten- de, quid prope Nawarram contigerit in hoe anno! Nam duobus episcopis concertantibus de primatu uno per arma contra alium prevalente capta fuit una villa alterius eorundem. Unde victor episcopus in publica platea toto presente populo et hominibus armatorum sanctum crisma consecratum per alterum fecit com- buri publice predicando, quod nec erat crisma nec ex illo babtis- mate baptismi susceperunt sacramentum, unde ignorantes de po- pulo baptisma petunt in suis filiis iterari. Periculosum valde est, nisi cito remedium apponatur, quod insurgat populus contra clerum et utinam non contra maiores, quorum potencia durat seisma. Quapropter sacrosancta ecclesia plorans ploravit in nocte huius obseurissimi scismatis et lacrime eius in maxillis eius. Non est, qui consoletur eam nisi tu! Quare ergo nomine omnium christianorum fidelium tibi undique subditorum non dicam cum lacrimarum effusione: Da nobis auxilium de tribulacione ! Et hoe de primo. Dixi secundo: Vidisti sentencias et alta studia tue universi- tatis. Gloriosissime rex! Parisiensis universitas, de mamillis tui sacri imperii a sue creacionis principio educata ac de diversis mundi partibus, ymo de omni nacione, que sub celo est, in unum congregata, per predecessorem tuum magnum et sanctum Karo- lum ordinata fuit, ubi est usque in hodiernum diem, Spiritu sancto, ut pie creditur, ut esset aries, per quem murus errorum et heresum cunctarumque turbinum contra militantem ecclesiam frangeretur, que per Dei graciam semper in fide immaculata permansit, cuius rex eternus, ut videtur, speciem concupivit; hec namque sibi velud apis argumentosa deservit. Hec nunquam super incommoda christianitatis et fidei potuit prestare silen- cium. Unde si veritas non tollatur de medio, nullus potest ne- gare fidelium, quod ubi Urbanus et Clemens, ubi Bonifacius et 46
Strana 47
Benedictus, ubi eorum collegia et cardinales, ubi reges et prin- cipes, ubi naciones et populi in hac periculosissima materia dor- miebant, ipsa sola pervigil, fervens et docta in materia laboravit, querens vias et terminos, quibus tam grave seandalum cederetur (f. 126). Sed quia turbata apparet nimium eius materia, non mirum, si diversimodo consilia commutavit. Mirandum vere in oculis cuiuscunque prudentis, quod ipsa filios pauperes possi- dens, quos Benedictus nominavit pulverosos, suis propriis sump- tibus tecum et cum universis regibus et cum ambobus contenden- tibus de papatu tam grande negocium, tam laboriosum et sump- tuosum ausa fuit amplexari. Id bene verbum convenit pauperes evangelisari. Sed quis eius doctrinam audebit impugnare intre- pidus, quia de ipsa dici non potest, quod donis vel promissio- nibus sit corrupta, cum se utriusque contendencium beneficiis et officiis fecerit alienam. Sed nec potest nunciari indocta, quia de omni parte tui imperii christiani super totum orbem habet doctissimos et peritos et in numero multum magno. Affectu quoque carnali eius non potest opinio vacillare, cum unum et al- terum debita, veridica et clara racione repellat et usque in ho- diernum diem infatigata negocium prosequitur ad instar nego- ciatoris providi, prout dicit Johannes de Aquilla, cuius vestigia nimium expedit imitari. Qui propter diviciarum cumulum, quas optavit, propria dimittit limina, transfretat maria, ignes saxa- que pertransit, cum autem apprehenderet, quod optabat, loca retroquerit originis, inter natos gloriose suscipitur, gaudet iocundis et quiescit. Finis vero studiorum premisse filie tue be- nedicte tibi carnique tue regi Francie et aliis regibus ille fuit, quod sola cessionis unica via, conscienciarum hominum purga- tiva, honoris regum et principum, universitatum et populorum pro utraque parte declaratorum conservativa, levis, brevis et clara sine aliqua rubigine eligenda remanet. Via concilii gene- ralis, que sine auctoritate Romani pontificis, ut videtur, cogre- gari non posse et illo dicente se velle consilic presidere, altero in contrarium asserente videtur omnimode impedita, cum eciam inter partes de eligendo loco non sit modica difficultas, et qui essent examinatores negocii et quo modo partes concordantes in casu vel qualiter testes et testimonia haberentur; et si exinde 47
Benedictus, ubi eorum collegia et cardinales, ubi reges et prin- cipes, ubi naciones et populi in hac periculosissima materia dor- miebant, ipsa sola pervigil, fervens et docta in materia laboravit, querens vias et terminos, quibus tam grave seandalum cederetur (f. 126). Sed quia turbata apparet nimium eius materia, non mirum, si diversimodo consilia commutavit. Mirandum vere in oculis cuiuscunque prudentis, quod ipsa filios pauperes possi- dens, quos Benedictus nominavit pulverosos, suis propriis sump- tibus tecum et cum universis regibus et cum ambobus contenden- tibus de papatu tam grande negocium, tam laboriosum et sump- tuosum ausa fuit amplexari. Id bene verbum convenit pauperes evangelisari. Sed quis eius doctrinam audebit impugnare intre- pidus, quia de ipsa dici non potest, quod donis vel promissio- nibus sit corrupta, cum se utriusque contendencium beneficiis et officiis fecerit alienam. Sed nec potest nunciari indocta, quia de omni parte tui imperii christiani super totum orbem habet doctissimos et peritos et in numero multum magno. Affectu quoque carnali eius non potest opinio vacillare, cum unum et al- terum debita, veridica et clara racione repellat et usque in ho- diernum diem infatigata negocium prosequitur ad instar nego- ciatoris providi, prout dicit Johannes de Aquilla, cuius vestigia nimium expedit imitari. Qui propter diviciarum cumulum, quas optavit, propria dimittit limina, transfretat maria, ignes saxa- que pertransit, cum autem apprehenderet, quod optabat, loca retroquerit originis, inter natos gloriose suscipitur, gaudet iocundis et quiescit. Finis vero studiorum premisse filie tue be- nedicte tibi carnique tue regi Francie et aliis regibus ille fuit, quod sola cessionis unica via, conscienciarum hominum purga- tiva, honoris regum et principum, universitatum et populorum pro utraque parte declaratorum conservativa, levis, brevis et clara sine aliqua rubigine eligenda remanet. Via concilii gene- ralis, que sine auctoritate Romani pontificis, ut videtur, cogre- gari non posse et illo dicente se velle consilic presidere, altero in contrarium asserente videtur omnimode impedita, cum eciam inter partes de eligendo loco non sit modica difficultas, et qui essent examinatores negocii et quo modo partes concordantes in casu vel qualiter testes et testimonia haberentur; et si exinde 47
Strana 48
sentencia sequeretur, quis illam execucioni mandaret et an reges et principes, universitates et populi, qui condempnatum verum pontificem crediderunt, acquiescerent illi sentencie, an eum nullo modo haberent pro papa, quem intrusum et apostatam credide- runt. Et idem per omnia potest contingere, si per viam com- promissi negocium finiretur. Et valde deterius, quia cum expro- missarii (f. 126b) a iure execucionem non habeant et quilibet istorum se asserit esse papam et ex hoc superiorem non habet, sed arbitrorum sentencia in exsecucione superiorem requirit. In hiis ergo duabus viis nedum anfractus iudiciorum obscurissi- mus, periculosissimus et verecundus, cum a tempore scismatis maiores christianitatis doctores pro una parte vel pro altera scripserint valde profunde, quinymo premisse vie impossibiles iudicantur ad decisionem scismatis regum et regnorum honore servato et conscienciis hominum remanentibus claris. Quam sen- tenciam cum prelatis, proceribus, infinitis doctoribus et magistris cum maximis consiliis et deliberacionibus valde maturis caro de carne tua Francorum rex est finaliter amplexatus ipsaque inti- mata regi Hispanie, regi Ludovico Cicilie, regi Nawarre et co- miti Sabaudie prehabitis variis consiliis et diversis istam viam cessionis et demum, ut perveniatur ad eam, obediencie subtrac- cionis totaliter sunt secuti. Ideirco ex parte me mittentis, ut satis cito finis seismati imponatur, dixi, victoriosissime domine: Da nobis auxilium de tribulacione. Et hoe de secundo ete. Dixi tercio: Vidisti vigilias et clara preconia Gallicane dig- nitatis. Christianissime princeps. Tibi carus consanguineus te quam humiliter deprecatur ad memoriam revocare, qualiter diu est ipse tibi tuoque consilio propter dampna et incommoda, que ex scismate orbi proveniunt universo (deprecatus), velles dare operam ad scisma tollendum sicud ille, ad quem veraciter nego- cium principalius noscitur pertinere, super hoc mittens legatos ad tuam regiam maiestatem usque ad regnum Bohemie, ubi tan- tum personaliter residebas. Quibus auditis tua maiestas regia ad ipsum Francorum regem quendam archiepiscopum destinavit eidem signando, quomodo dictus rex veniret vel mitteret certa die ad locum, ubi tunc cum pluribus magnis tui generis interesses cum omnibus electoribus imperii sancti Romani pro huiusmodi 48
sentencia sequeretur, quis illam execucioni mandaret et an reges et principes, universitates et populi, qui condempnatum verum pontificem crediderunt, acquiescerent illi sentencie, an eum nullo modo haberent pro papa, quem intrusum et apostatam credide- runt. Et idem per omnia potest contingere, si per viam com- promissi negocium finiretur. Et valde deterius, quia cum expro- missarii (f. 126b) a iure execucionem non habeant et quilibet istorum se asserit esse papam et ex hoc superiorem non habet, sed arbitrorum sentencia in exsecucione superiorem requirit. In hiis ergo duabus viis nedum anfractus iudiciorum obscurissi- mus, periculosissimus et verecundus, cum a tempore scismatis maiores christianitatis doctores pro una parte vel pro altera scripserint valde profunde, quinymo premisse vie impossibiles iudicantur ad decisionem scismatis regum et regnorum honore servato et conscienciis hominum remanentibus claris. Quam sen- tenciam cum prelatis, proceribus, infinitis doctoribus et magistris cum maximis consiliis et deliberacionibus valde maturis caro de carne tua Francorum rex est finaliter amplexatus ipsaque inti- mata regi Hispanie, regi Ludovico Cicilie, regi Nawarre et co- miti Sabaudie prehabitis variis consiliis et diversis istam viam cessionis et demum, ut perveniatur ad eam, obediencie subtrac- cionis totaliter sunt secuti. Ideirco ex parte me mittentis, ut satis cito finis seismati imponatur, dixi, victoriosissime domine: Da nobis auxilium de tribulacione. Et hoe de secundo ete. Dixi tercio: Vidisti vigilias et clara preconia Gallicane dig- nitatis. Christianissime princeps. Tibi carus consanguineus te quam humiliter deprecatur ad memoriam revocare, qualiter diu est ipse tibi tuoque consilio propter dampna et incommoda, que ex scismate orbi proveniunt universo (deprecatus), velles dare operam ad scisma tollendum sicud ille, ad quem veraciter nego- cium principalius noscitur pertinere, super hoc mittens legatos ad tuam regiam maiestatem usque ad regnum Bohemie, ubi tan- tum personaliter residebas. Quibus auditis tua maiestas regia ad ipsum Francorum regem quendam archiepiscopum destinavit eidem signando, quomodo dictus rex veniret vel mitteret certa die ad locum, ubi tunc cum pluribus magnis tui generis interesses cum omnibus electoribus imperii sancti Romani pro huiusmodi 48
Strana 49
negocio examinando. Ad quem locum prefatus consanguineus tuus misit ambasiatores solempnes, qui fuerunt usque ad locum de Reig et scientes, quod tu ad locum propositum minime pervenires, vacui recesserunt. Item expost magnificencia tua signavit regi, quomodo cum electoribus alio certo die in Frankfordia super hac materia sine dubio interesses et quod ipse mitteret personas elec- tas. Qui nullo modo volens (f. 127) esse in negocio negligens, misit ambasiatores solempnes, sed quia tuam non potuerunt ha- bere presenciam, quia ad locum minime pervenisti, dieta fuit usque ad alium diem tuo mandato mutata, ad quam eciam rex Francie suam ambassiatam mittere non obmisit, volens tibi ho- norem debitum in hac materia reservare. Volens eciam ex parte sua de contingentibus obmittere nichil, finaliter vero misit domi- num Guillelmum de Pygnonvillo, cui tua dominacio litteras pro- responsione ad regem Francie dedit signando sibi, quomodo sine dubio ulterius non dilatando negocium intendebas concludere in materia supradicta et teeum habere tuum fratrem precarissimum regem Ungarie et cum ipso regem Polonie et omnes imperii elec- tores ibique cum eis super negocio diffinire. Sed quia dolendum est in tam gravi scandalo stare in dilacione, ideirco ex sua parte predixi: Da nobis auxilium de tribulacione. Et hoc de tercio. Dixi quarto: Coniunge provincias, consuma consilia etc. Glo- riosissime rex. Si bene consideres tocius ecclesie militantis unita- tem, que dudum imperium conservavit incontaminatum, quod nisi Scriptura mentitur, invictum et indivisum posset vix a quolibet desolari, diligenti studio adimplebis illa, que rex Francie humili- ter peciit te facturum. Memor ergo, domine, memor esto. Si rex clarus tibi consanguineus promissum iam tibi in civitate Remensi compleverit, et tu non pretereas dictorum mutuo ad memoriam revocare, cum fides sit religionis sanctissime fundamentum, sub- sidium amoris et vinculum caritatis. Hecque firmat sanctitatem, caritatem custodit, castitatem exornat, resplendet in pueris, floret in iuvenibus, sed in provectis apparet. Ista gubernat fidelium veros sensus et provehit ad gradus excellentissimos, hec custodit officia, et licet sit in paupere grata, in mediocre leta, est tamen in potente plus necessaria quam honesta. Hee fides promissa et reservata conservat, amicicias copulat, collegia et nullum des- 49
negocio examinando. Ad quem locum prefatus consanguineus tuus misit ambasiatores solempnes, qui fuerunt usque ad locum de Reig et scientes, quod tu ad locum propositum minime pervenires, vacui recesserunt. Item expost magnificencia tua signavit regi, quomodo cum electoribus alio certo die in Frankfordia super hac materia sine dubio interesses et quod ipse mitteret personas elec- tas. Qui nullo modo volens (f. 127) esse in negocio negligens, misit ambasiatores solempnes, sed quia tuam non potuerunt ha- bere presenciam, quia ad locum minime pervenisti, dieta fuit usque ad alium diem tuo mandato mutata, ad quam eciam rex Francie suam ambassiatam mittere non obmisit, volens tibi ho- norem debitum in hac materia reservare. Volens eciam ex parte sua de contingentibus obmittere nichil, finaliter vero misit domi- num Guillelmum de Pygnonvillo, cui tua dominacio litteras pro- responsione ad regem Francie dedit signando sibi, quomodo sine dubio ulterius non dilatando negocium intendebas concludere in materia supradicta et teeum habere tuum fratrem precarissimum regem Ungarie et cum ipso regem Polonie et omnes imperii elec- tores ibique cum eis super negocio diffinire. Sed quia dolendum est in tam gravi scandalo stare in dilacione, ideirco ex sua parte predixi: Da nobis auxilium de tribulacione. Et hoc de tercio. Dixi quarto: Coniunge provincias, consuma consilia etc. Glo- riosissime rex. Si bene consideres tocius ecclesie militantis unita- tem, que dudum imperium conservavit incontaminatum, quod nisi Scriptura mentitur, invictum et indivisum posset vix a quolibet desolari, diligenti studio adimplebis illa, que rex Francie humili- ter peciit te facturum. Memor ergo, domine, memor esto. Si rex clarus tibi consanguineus promissum iam tibi in civitate Remensi compleverit, et tu non pretereas dictorum mutuo ad memoriam revocare, cum fides sit religionis sanctissime fundamentum, sub- sidium amoris et vinculum caritatis. Hecque firmat sanctitatem, caritatem custodit, castitatem exornat, resplendet in pueris, floret in iuvenibus, sed in provectis apparet. Ista gubernat fidelium veros sensus et provehit ad gradus excellentissimos, hec custodit officia, et licet sit in paupere grata, in mediocre leta, est tamen in potente plus necessaria quam honesta. Hee fides promissa et reservata conservat, amicicias copulat, collegia et nullum des- 49
Strana 50
piciens omnes artes in vero gradu comendat. Sperandumque fir- miter, quod nulli Deus deficiet nisi ei, qui fidei voluerit ipse de- ficere. Et si in fide coniuncti, si in una opinione ligati fueritis ipsi duo, quis rogo vobis erit devius a sequela? In omnibus enim histo- riis versus lector (leget, quod) iunctis hiis duabus domibus et certantibus una via sacrosancta ecclesia non fuit sic tribulata, quin esset pacifica (f. 127) de quocunque placito, non fuit sic denigrata, quin veniret dealbata virginali merito, nec fuit sic deturpata, quin veniret coronata Dei placito, nunquam fuit con- culcata, sed victoria donata Dei uni digito. Per vos fuit quietata, licet undique turbata, ut nostis sepissime. Dum fuit decollorata, per vos fuit picturata, regum rex et domine. Dum fuit abreviata, per vos fuit mensurata, o princeps clarissime. Ergo non sit vi- duata tua mater et prostrata toto tuo tempore. Quid enim aliud querit a te rex, qui me mittit, nisi quod desolatum per divisionem scismatis imperium christianum, tibi a Deo immediate commissum, ad unitatem reducas? Sed quare ad te Remis in propria ipse pervenit? Certe non, ut miraretur militum classes, non ministrancium cultus, non gemmarum ruti- lancium gloriam, non cawernarum effossa metalla, non strepitus histrionum. Sed venit, ut toti populo christiano optineret per te desideratissimam gloriam unionis. Quid enim, mi domine, an suf- ficit tibi, si regnes in imperio gemmis ornatus, dyademate coro- natus, serto decorus, auro fulgens, sceptro fungens, trono sedens, ministris fultus? Certe non, ymo secundum sentenciam Origenis pocius expedit omni populo te fulgere verbo quam auro, plus sapiencia quam potencia, plus fama quam pompa, plus moribus quam inmoribus, plus virtute quam ense, ut ex hiis te diligant, te desiderent, sicud optabant, ut dicit Scriptura, omnes reges terre videre faciem Salomonis. An putas, si cito amputes curren- tem denigracionem imperii, populum Domini esse dicturum de tuo regno Romano: »O clarum regnum, quod tanto principe pol- let, cui ex hoc merito ceteri reges honoris et laudis digne facti sunt tributarii, cui tenentur omnes principes famulari, cui ser- vire alienigene, appropinquare extranee naciones, cui deberent munera preciosa offerri, cui tenetur merito favere eciam totus orbis, eum sit gloria regni in rege prudente et rex sapiens sta- 50
piciens omnes artes in vero gradu comendat. Sperandumque fir- miter, quod nulli Deus deficiet nisi ei, qui fidei voluerit ipse de- ficere. Et si in fide coniuncti, si in una opinione ligati fueritis ipsi duo, quis rogo vobis erit devius a sequela? In omnibus enim histo- riis versus lector (leget, quod) iunctis hiis duabus domibus et certantibus una via sacrosancta ecclesia non fuit sic tribulata, quin esset pacifica (f. 127) de quocunque placito, non fuit sic denigrata, quin veniret dealbata virginali merito, nec fuit sic deturpata, quin veniret coronata Dei placito, nunquam fuit con- culcata, sed victoria donata Dei uni digito. Per vos fuit quietata, licet undique turbata, ut nostis sepissime. Dum fuit decollorata, per vos fuit picturata, regum rex et domine. Dum fuit abreviata, per vos fuit mensurata, o princeps clarissime. Ergo non sit vi- duata tua mater et prostrata toto tuo tempore. Quid enim aliud querit a te rex, qui me mittit, nisi quod desolatum per divisionem scismatis imperium christianum, tibi a Deo immediate commissum, ad unitatem reducas? Sed quare ad te Remis in propria ipse pervenit? Certe non, ut miraretur militum classes, non ministrancium cultus, non gemmarum ruti- lancium gloriam, non cawernarum effossa metalla, non strepitus histrionum. Sed venit, ut toti populo christiano optineret per te desideratissimam gloriam unionis. Quid enim, mi domine, an suf- ficit tibi, si regnes in imperio gemmis ornatus, dyademate coro- natus, serto decorus, auro fulgens, sceptro fungens, trono sedens, ministris fultus? Certe non, ymo secundum sentenciam Origenis pocius expedit omni populo te fulgere verbo quam auro, plus sapiencia quam potencia, plus fama quam pompa, plus moribus quam inmoribus, plus virtute quam ense, ut ex hiis te diligant, te desiderent, sicud optabant, ut dicit Scriptura, omnes reges terre videre faciem Salomonis. An putas, si cito amputes curren- tem denigracionem imperii, populum Domini esse dicturum de tuo regno Romano: »O clarum regnum, quod tanto principe pol- let, cui ex hoc merito ceteri reges honoris et laudis digne facti sunt tributarii, cui tenentur omnes principes famulari, cui ser- vire alienigene, appropinquare extranee naciones, cui deberent munera preciosa offerri, cui tenetur merito favere eciam totus orbis, eum sit gloria regni in rege prudente et rex sapiens sta- 50
Strana 51
bilimentum sit populi?« Quodsi in decisionem tam gravis scandali te tuosque reges ulterius contigerit obdormire, cur merito non quereretur: »O Deus, ubi est confortacio, quam dudum ille doctor perspicuus ad ecclesiam faciebat, dicens: »Sancta mater ecclesia, quare fles? Noli flere, si non vides Petrum, si non vides Paulum, si non vides eos, per quos nata es, quia pro patribus nati sunt tibi filii. Et constitues eos principes super omnem terram, hoc est papa, prelati, reges et principes tibi cari. Illa respondente: (f. 128) »Heu, quare non flebo, monstro capite nigrefacta? Ubi est in imperio dudum meus Karolus, sanctus in Francia Ludo- vicus, ubi in Anglia pugil fidei Alfredus, ubi clarus Fernandus in Hispania, ubi in Arragonia Sarracenorum malleus valens Ja- cobus, ubi in Cipro devocio regis Petri? An ultra hec? Deest michi Areopagita Dyonisius, nullus per me in Pictavia nune appa- ret Ylarius, nullus in Grecia Origenes et in Italia non est aliquis Augustinus. Illos ideirco deploro ut Rachel plorans, filios suos recusans consolari, quia non sunt scil. filii, quia si vere mei filii essent, utique dictarent, ut non traderer Judeis, paganis et Sar- racenis et ceteris gentibus in derisum. Et ideirco tibi, o princeps, dicere possum ex parte tue matris ecclesie dulcis: »O domine, da nobis auxilium de tribulacione«. Et hoe de quarto. Igitur nostrum thema resumendo ita dico concludendo, quod ex quo apparent iniurie clarissime imperium desolantes, et ex quo sentencie viam probant clarissime medicinam demonstrantes ac preces duleissime non cessant iustissime iusticia implorantes, tibi, potentissime, plebes quam iustissime nunc occurrunt adcla- mantes hac voeis oracione: »Da nobis auxilium de tribulacione«, quod est thema. In quibus quidem verbis sine alia introduccione, ne videar facere hic ipse sermonem, duo principaliter ostenduntur, nam gloriose potestatis tue supreme dignitatis confessio demonstratur, cum dicit principium »Da nobis auxilium«, dolorose tempestatis plorose viduitatis lesio signatur sequenti oracione ac de tribula- cione. Da igitur nobis etc. Dixi primo, gloriose etc. Hec est evidenter proposicio de se nota, cum una esset ista peticio, que illi porrigeretur, si conce- denti aliquam non habent potestatem. Sed cum tibi a Deo sit 51
bilimentum sit populi?« Quodsi in decisionem tam gravis scandali te tuosque reges ulterius contigerit obdormire, cur merito non quereretur: »O Deus, ubi est confortacio, quam dudum ille doctor perspicuus ad ecclesiam faciebat, dicens: »Sancta mater ecclesia, quare fles? Noli flere, si non vides Petrum, si non vides Paulum, si non vides eos, per quos nata es, quia pro patribus nati sunt tibi filii. Et constitues eos principes super omnem terram, hoc est papa, prelati, reges et principes tibi cari. Illa respondente: (f. 128) »Heu, quare non flebo, monstro capite nigrefacta? Ubi est in imperio dudum meus Karolus, sanctus in Francia Ludo- vicus, ubi in Anglia pugil fidei Alfredus, ubi clarus Fernandus in Hispania, ubi in Arragonia Sarracenorum malleus valens Ja- cobus, ubi in Cipro devocio regis Petri? An ultra hec? Deest michi Areopagita Dyonisius, nullus per me in Pictavia nune appa- ret Ylarius, nullus in Grecia Origenes et in Italia non est aliquis Augustinus. Illos ideirco deploro ut Rachel plorans, filios suos recusans consolari, quia non sunt scil. filii, quia si vere mei filii essent, utique dictarent, ut non traderer Judeis, paganis et Sar- racenis et ceteris gentibus in derisum. Et ideirco tibi, o princeps, dicere possum ex parte tue matris ecclesie dulcis: »O domine, da nobis auxilium de tribulacione«. Et hoe de quarto. Igitur nostrum thema resumendo ita dico concludendo, quod ex quo apparent iniurie clarissime imperium desolantes, et ex quo sentencie viam probant clarissime medicinam demonstrantes ac preces duleissime non cessant iustissime iusticia implorantes, tibi, potentissime, plebes quam iustissime nunc occurrunt adcla- mantes hac voeis oracione: »Da nobis auxilium de tribulacione«, quod est thema. In quibus quidem verbis sine alia introduccione, ne videar facere hic ipse sermonem, duo principaliter ostenduntur, nam gloriose potestatis tue supreme dignitatis confessio demonstratur, cum dicit principium »Da nobis auxilium«, dolorose tempestatis plorose viduitatis lesio signatur sequenti oracione ac de tribula- cione. Da igitur nobis etc. Dixi primo, gloriose etc. Hec est evidenter proposicio de se nota, cum una esset ista peticio, que illi porrigeretur, si conce- denti aliquam non habent potestatem. Sed cum tibi a Deo sit 51
Strana 52
immediate attributa potestas generalis auctoritatis tocius regni temporalis super omnes naciones, ergo peticio a te, ut a potente ipsam concedere, cum sit iusta, in se negari non potest. Sed hec potestas in dormitante dormit et non consequitur suos affectus. Et istam potenciam nostra non postulat medicina. Christianissime rex, nullo modo paciaris, quod scribentes omnium temporum ges- ta te inutilem memorent principem, te unum deum fuisse asserant dormientem, quia revera, licet ad te tota causa, de qua agitur, principaliter pertinere noscatur, christianitas ex isto gravi scis- mate ubique (f. 128b) fatigata, ipsius incommoda ulterius non potest in paciencia tolerare, et qui desiderata fere per omnes a mari usque ad mare et a fluminibus usque ad terminos orbis terrarum, ideirco levius attingenda et honestius per te et princi- pes tibi subditos, priusquam dicto Jeremie cum scandalo surgant vermes, priusquam gravius scandalum in commocione terribili in populo generetur, quia vere tempus iam se ostendit, quod nisi tibi tuum in hoc debitum conservare procures honorem — doctri- na Dei: Honorem meum alteri non dabo — illum forsan alius usurpabit. Ergo tu, domine universorum, tu lex viva, tu lex ani- mator in terris, tu brachium ecclesie, sponse Christi defensor, exalta brachium tuum cum potencia contra eos, qui perdere nos contendunt, quia venerunt gentes in hereditatem tuam et pollue- runt templum Domini, exterminavit tibi vineam commissam hic aper de silva et illie singularis ferus depastus est eam. Nune dicit tibi ecclesia: »Hii duo, aper et singularis, diviserunt vestimenta mea sibi« scil. reges et regna; de quibus unus habet regnum Ro- manorum, Anglie, Ungarie, Polonie, Trinacrie et Portugalie et sic sunt sex, alter regna Francie, Hispanie, Neapolis, Arragonie, Seocie et Nawarre et sic sex. Regnum Cipri nec uni nec alteri favet. Ex qua maledicta divisione Sarraceni a tempore seismatis septem victorias contra tuum imperium christianum in diversis partibus orbis, quas sine verecundia et rubore particulariter no- minare (non possum), notorie obtinuerunt, in quibus posuerunt morticinia servorum tuorum escam volatilibus celi, carnes sancto- rum bestiis terre, effundentes sanguinem ipsorum velud aquam in circuitu Ungarie. Heu dolor et gemitus et non fuit, qui sepe- liret. Reliquie vero, eciam nobiles et potentes, sclavi et servi ducti 52
immediate attributa potestas generalis auctoritatis tocius regni temporalis super omnes naciones, ergo peticio a te, ut a potente ipsam concedere, cum sit iusta, in se negari non potest. Sed hec potestas in dormitante dormit et non consequitur suos affectus. Et istam potenciam nostra non postulat medicina. Christianissime rex, nullo modo paciaris, quod scribentes omnium temporum ges- ta te inutilem memorent principem, te unum deum fuisse asserant dormientem, quia revera, licet ad te tota causa, de qua agitur, principaliter pertinere noscatur, christianitas ex isto gravi scis- mate ubique (f. 128b) fatigata, ipsius incommoda ulterius non potest in paciencia tolerare, et qui desiderata fere per omnes a mari usque ad mare et a fluminibus usque ad terminos orbis terrarum, ideirco levius attingenda et honestius per te et princi- pes tibi subditos, priusquam dicto Jeremie cum scandalo surgant vermes, priusquam gravius scandalum in commocione terribili in populo generetur, quia vere tempus iam se ostendit, quod nisi tibi tuum in hoc debitum conservare procures honorem — doctri- na Dei: Honorem meum alteri non dabo — illum forsan alius usurpabit. Ergo tu, domine universorum, tu lex viva, tu lex ani- mator in terris, tu brachium ecclesie, sponse Christi defensor, exalta brachium tuum cum potencia contra eos, qui perdere nos contendunt, quia venerunt gentes in hereditatem tuam et pollue- runt templum Domini, exterminavit tibi vineam commissam hic aper de silva et illie singularis ferus depastus est eam. Nune dicit tibi ecclesia: »Hii duo, aper et singularis, diviserunt vestimenta mea sibi« scil. reges et regna; de quibus unus habet regnum Ro- manorum, Anglie, Ungarie, Polonie, Trinacrie et Portugalie et sic sunt sex, alter regna Francie, Hispanie, Neapolis, Arragonie, Seocie et Nawarre et sic sex. Regnum Cipri nec uni nec alteri favet. Ex qua maledicta divisione Sarraceni a tempore seismatis septem victorias contra tuum imperium christianum in diversis partibus orbis, quas sine verecundia et rubore particulariter no- minare (non possum), notorie obtinuerunt, in quibus posuerunt morticinia servorum tuorum escam volatilibus celi, carnes sancto- rum bestiis terre, effundentes sanguinem ipsorum velud aquam in circuitu Ungarie. Heu dolor et gemitus et non fuit, qui sepe- liret. Reliquie vero, eciam nobiles et potentes, sclavi et servi ducti 52
Strana 53
sunt, minantur cervicibus neque lapsis et lassis prestatur requies. Ultra hoc, quod post Romam civitas tui imperii principalis Constantinopolis obsessa undique manet, quam nisi cito venias liberare, si illam introieris, ecce christiani de intus attenuati sunt fame, et si ingressus eris ad agros, ecce occisi gladio, quia pro- pheta et sacerdos abierunt in terram, sive sit propheta de Roma et sacerdos de Avinione vel contra, et a terra contenebrati, que celi sunt, videntur obliti, querentes, que sua sunt, videntur in perdicione tui populi gloriari. Est ergo felicitas talium defenden- da, timenda vel eciam honoranda, cum nichil sit infelicius felicitate peccancium. Et revera (f. 129) opem non videtur ille conferre, qui ad peccandum adiuvat, et est maxime precavendum in potente, qui favet peccanti. Sanctorum enim quis dubitavit a Deo gravius puniendum illum, cuius potencia et virtute peccator alias de- fecturus in sua malignitate perdurat ? Et licet semper fuerit veri- tas odiosa et istis malignis temporibus capitalis inimica cernatur, populi flagiciis crescentibus hominum crevit odium veritatis et regimen datum est blandiciis et mendacio verusque factus est ille doctor, qui multis temporibus iam predixit intrantem cubi- culum potentis sive felicis unum de duobus oportere eligere: vel perdere amiciciam vel veritatem tacere. Veri tamen adoratores, qui ducuntur spiritu veritatis, eciamsi inde dolores incurrant et gemitus, veridica debent loqui. Unde, princeps clarissime, quis demens, quis tam male intelligens extimatur, quod si tua sereni- tas tuaque potencia tuumque regnum cor istorum alterius minime sustinet, quin in continenti, ex quo rex de carne tua et eius sequaces Benedicto dorsa verterunt, haberetur unitas in commis- so tibi imperio christiano, et nisi cito contra eos ponas manum ad forcia, dubito de terra vox prodeat: »O quam inpia nunc sustineo scelera, o malivolencia inaudita! Tu vero, ineffabilis et incorrup- te rex, arbiter Christe, ubi sunt nunc oculi tui, quibus humana- rum miseriarum nebulas serenare solitus es? Cur illas non adver- tis, cur non ancipiti fulmine illos consumis, cur sub eorum pla- netas non terram fendis, qui totam hereditatem tuam tradunt in manus eorum, qui nos nec minus te et patrem oderunt?« Non ergo, princeps, differas ulterius tam grave scandalum diffinire. quia tibi, ut dictum est, non deest fortitudo et potencia, et si opus 53
sunt, minantur cervicibus neque lapsis et lassis prestatur requies. Ultra hoc, quod post Romam civitas tui imperii principalis Constantinopolis obsessa undique manet, quam nisi cito venias liberare, si illam introieris, ecce christiani de intus attenuati sunt fame, et si ingressus eris ad agros, ecce occisi gladio, quia pro- pheta et sacerdos abierunt in terram, sive sit propheta de Roma et sacerdos de Avinione vel contra, et a terra contenebrati, que celi sunt, videntur obliti, querentes, que sua sunt, videntur in perdicione tui populi gloriari. Est ergo felicitas talium defenden- da, timenda vel eciam honoranda, cum nichil sit infelicius felicitate peccancium. Et revera (f. 129) opem non videtur ille conferre, qui ad peccandum adiuvat, et est maxime precavendum in potente, qui favet peccanti. Sanctorum enim quis dubitavit a Deo gravius puniendum illum, cuius potencia et virtute peccator alias de- fecturus in sua malignitate perdurat ? Et licet semper fuerit veri- tas odiosa et istis malignis temporibus capitalis inimica cernatur, populi flagiciis crescentibus hominum crevit odium veritatis et regimen datum est blandiciis et mendacio verusque factus est ille doctor, qui multis temporibus iam predixit intrantem cubi- culum potentis sive felicis unum de duobus oportere eligere: vel perdere amiciciam vel veritatem tacere. Veri tamen adoratores, qui ducuntur spiritu veritatis, eciamsi inde dolores incurrant et gemitus, veridica debent loqui. Unde, princeps clarissime, quis demens, quis tam male intelligens extimatur, quod si tua sereni- tas tuaque potencia tuumque regnum cor istorum alterius minime sustinet, quin in continenti, ex quo rex de carne tua et eius sequaces Benedicto dorsa verterunt, haberetur unitas in commis- so tibi imperio christiano, et nisi cito contra eos ponas manum ad forcia, dubito de terra vox prodeat: »O quam inpia nunc sustineo scelera, o malivolencia inaudita! Tu vero, ineffabilis et incorrup- te rex, arbiter Christe, ubi sunt nunc oculi tui, quibus humana- rum miseriarum nebulas serenare solitus es? Cur illas non adver- tis, cur non ancipiti fulmine illos consumis, cur sub eorum pla- netas non terram fendis, qui totam hereditatem tuam tradunt in manus eorum, qui nos nec minus te et patrem oderunt?« Non ergo, princeps, differas ulterius tam grave scandalum diffinire. quia tibi, ut dictum est, non deest fortitudo et potencia, et si opus 53
Strana 54
exigerit, non deerit rerum habundacia, non militum audacia, non prudentum consilia, non regum et principum desiderata auxilia, per que simul congregata tua munificencia clare probatur. Et hoc de primo etc. Dixi secundo, quod dolorose tempestatis plorose viduitatis lesio signatur sequenti oracione hac de tribulacione. Pro cuius prosecucione in me ipso tabescens, aliquando deplanxi. Invaluit quedam tenebrosa nubes in aera, qua radiis solaribus obfuscatis oculi circumvallati caligine, vicinam propinquamque habere ne- queunt visionem. (f. 129b). Manus enim iniqua ambicionis pre- valuit et unitatis thesaurum de terris fidelium sustulit preciosum ipsumque ultra mundi limites compulit exulare, in cuius compa- racione cetera terrena vilescunt. Quapropter velud tuba ad cla- morem compellor, ut vox mea ad cunctas aves transeat orbis terre sic, quod eius rugitu et clamore excitati celicole condoleant una mecum, quorum tuis imperialis digitis circumvallatis potencia sic inauditi facinoris ulcio prodeat et quod ad omnes perveniat naciones. Quod ad premissa ordinanda pertingas, dixi congre- gando consilia per regem, qui est caro de carne tua, diucius postulata et per tuas litteras tam sepe promissa. Propter que acceleranda me misit dictus rex ad tuam regiam maiestatem, qui propter Syon et Jerusalem non quiescet, donec egrediatur ut splendor iustus et unicus vicarius Jesu Christi. Et quia in plus loquendo esse timeo tediosus, solum de paucis, que noviter intellexi, volo dicere pauca. Nam quidam filii matris sue contra premissa secrete coram te obicere sunt conati: primo quod illum non debes abicere, quem tibi pater tuus assig- navit in papam, secundo, quod quicunque mortalium, quavis auctoritate fulcitus, a papa subtrahere se non potest, tercio, quod si tua dominacio verbis Gallicis claudat aures, ex quo Benedictus est deiectus ab obediencia, pars, que in illum credit, saltim ipso mortuo ad tuum sine dubio revertetur. Unde, princeps gloriosissime, hec verba expulsiva veritatis contra bonum commune, contra tue anime sanitatem directo ambulant et contra salutem tocius imperii christiani. Et miror mire nec cesso mirari, quod tales adulatores suis latratoriis denti- bus famam et nomen tui patris tam katholici tamque prudentis 54
exigerit, non deerit rerum habundacia, non militum audacia, non prudentum consilia, non regum et principum desiderata auxilia, per que simul congregata tua munificencia clare probatur. Et hoc de primo etc. Dixi secundo, quod dolorose tempestatis plorose viduitatis lesio signatur sequenti oracione hac de tribulacione. Pro cuius prosecucione in me ipso tabescens, aliquando deplanxi. Invaluit quedam tenebrosa nubes in aera, qua radiis solaribus obfuscatis oculi circumvallati caligine, vicinam propinquamque habere ne- queunt visionem. (f. 129b). Manus enim iniqua ambicionis pre- valuit et unitatis thesaurum de terris fidelium sustulit preciosum ipsumque ultra mundi limites compulit exulare, in cuius compa- racione cetera terrena vilescunt. Quapropter velud tuba ad cla- morem compellor, ut vox mea ad cunctas aves transeat orbis terre sic, quod eius rugitu et clamore excitati celicole condoleant una mecum, quorum tuis imperialis digitis circumvallatis potencia sic inauditi facinoris ulcio prodeat et quod ad omnes perveniat naciones. Quod ad premissa ordinanda pertingas, dixi congre- gando consilia per regem, qui est caro de carne tua, diucius postulata et per tuas litteras tam sepe promissa. Propter que acceleranda me misit dictus rex ad tuam regiam maiestatem, qui propter Syon et Jerusalem non quiescet, donec egrediatur ut splendor iustus et unicus vicarius Jesu Christi. Et quia in plus loquendo esse timeo tediosus, solum de paucis, que noviter intellexi, volo dicere pauca. Nam quidam filii matris sue contra premissa secrete coram te obicere sunt conati: primo quod illum non debes abicere, quem tibi pater tuus assig- navit in papam, secundo, quod quicunque mortalium, quavis auctoritate fulcitus, a papa subtrahere se non potest, tercio, quod si tua dominacio verbis Gallicis claudat aures, ex quo Benedictus est deiectus ab obediencia, pars, que in illum credit, saltim ipso mortuo ad tuum sine dubio revertetur. Unde, princeps gloriosissime, hec verba expulsiva veritatis contra bonum commune, contra tue anime sanitatem directo ambulant et contra salutem tocius imperii christiani. Et miror mire nec cesso mirari, quod tales adulatores suis latratoriis denti- bus famam et nomen tui patris tam katholici tamque prudentis 54
Strana 55
coram te audeant diffamare. Quis enim existimat, quod nisi fuis- set morte preventus, ipse tot annis in isto periculosissimo scisma- te dormivisset, qui iam operam ordinaverat dare efficacem, cuius prosecucionem eciam personaliter facere intendebat? Sed etsi in principio scismatis reges christiani non crediderunt sic gravem evenire lesuram nec illam sic tenaci inter reges et populos radice fundari, eis ad superiora vocatis debent filii, qui alias in perpe- tuum cernunt errorem huiusmodi radicari, nec dare operam nec laborem? An non constat, quod si tu diceres: »Non dimittam illum, quem michi pater assignavit in papam«, et idem diceret rex Francie, tua caro, idem rex Anglie, Hispanie et ceteri reges, quod nunquam in perpetuum esset finis? Hec est doctrina angeli infernalis, cum eciam quicunque prudentissimus imperator, eciam (f. 130) si legem anno preterito discretissimam ordinasset et illam hoc anno cerneret converti in noxam, iam continuo revo- caret vel in melius commutaret. Idem faceret filius eius successor, si patris legem cerneret corrigendam. Sepe etenim filii patres superant in virtute, propter quod sanctio dicit: Non removeamus honorificenciam, que patri debetur, a filio nec filium patri pre- ponimus in honore, sed patri filium preponimus in virtute. Et hoc quoad primum gracia brevitatis. Sed ne videar argumentum secundum, quod multis fortissi- mum videtur esse, pretermittere, cum pape iudicium videatur solius Dei ordinacioni summissum, cum sit omnium mortalium ipse superior, ab inferioribus iudicari non posse, cum fideles sine differencia graduum, sine differencia sexus teneantur ei obedire et finaliter dicatur ille solus in terris, cui nemo ausus est dicere: Cur ita facis? Tamen preter responsiones, quas tetigit profundis- sime et clarissime in suo libro, qui aput te est, dominus patriarcha Allexandrinus, hec opinio una michi esse videtur nedum in papa dubitato et tempore, quod sunt duo, qui ex nulla eciam quavis necessitate possunt in ecclesia presidere, verum eciam in papa indubitato, unico et per totum imperium approbato indiscrete rem publicam cum dispendio nostre fidei gubernante, precipiente, reg- nante vel asseverante, (nempe quod) potest impune se sibi alias subditus subtrahere et obedienciam denegare. Ponatur ergo, quod gwerra Francie et Anglie perdurante papa regem Anglie in civi- 55
coram te audeant diffamare. Quis enim existimat, quod nisi fuis- set morte preventus, ipse tot annis in isto periculosissimo scisma- te dormivisset, qui iam operam ordinaverat dare efficacem, cuius prosecucionem eciam personaliter facere intendebat? Sed etsi in principio scismatis reges christiani non crediderunt sic gravem evenire lesuram nec illam sic tenaci inter reges et populos radice fundari, eis ad superiora vocatis debent filii, qui alias in perpe- tuum cernunt errorem huiusmodi radicari, nec dare operam nec laborem? An non constat, quod si tu diceres: »Non dimittam illum, quem michi pater assignavit in papam«, et idem diceret rex Francie, tua caro, idem rex Anglie, Hispanie et ceteri reges, quod nunquam in perpetuum esset finis? Hec est doctrina angeli infernalis, cum eciam quicunque prudentissimus imperator, eciam (f. 130) si legem anno preterito discretissimam ordinasset et illam hoc anno cerneret converti in noxam, iam continuo revo- caret vel in melius commutaret. Idem faceret filius eius successor, si patris legem cerneret corrigendam. Sepe etenim filii patres superant in virtute, propter quod sanctio dicit: Non removeamus honorificenciam, que patri debetur, a filio nec filium patri pre- ponimus in honore, sed patri filium preponimus in virtute. Et hoc quoad primum gracia brevitatis. Sed ne videar argumentum secundum, quod multis fortissi- mum videtur esse, pretermittere, cum pape iudicium videatur solius Dei ordinacioni summissum, cum sit omnium mortalium ipse superior, ab inferioribus iudicari non posse, cum fideles sine differencia graduum, sine differencia sexus teneantur ei obedire et finaliter dicatur ille solus in terris, cui nemo ausus est dicere: Cur ita facis? Tamen preter responsiones, quas tetigit profundis- sime et clarissime in suo libro, qui aput te est, dominus patriarcha Allexandrinus, hec opinio una michi esse videtur nedum in papa dubitato et tempore, quod sunt duo, qui ex nulla eciam quavis necessitate possunt in ecclesia presidere, verum eciam in papa indubitato, unico et per totum imperium approbato indiscrete rem publicam cum dispendio nostre fidei gubernante, precipiente, reg- nante vel asseverante, (nempe quod) potest impune se sibi alias subditus subtrahere et obedienciam denegare. Ponatur ergo, quod gwerra Francie et Anglie perdurante papa regem Anglie in civi- 55
Strana 56
tate Parisius, que tunc erat sibi inimica capitaliter, sub pena ex- communicacionis citasset, anne citatus debuisset in loco mortis sibi periculoso coram iudice comparere? Et quis dubitat, quod non? Sed diceret adversarius, quod positivis iuribus est papa so- lutus et contra ea potest pro libito dispensare, cum sit maior concilio et contra concilia ipse dispenset et eciam contra Aposto- lum, quod forcius esse videtur. Sed ego respondeo, quod lege ca- nonica vel civili circumscripta lege naturali vel divina ipse papa ligatur. Nonne potest in preiudicium tercii in dampno irremedia- bili, (f. 130b) et quod extimacionem non capit, dispensare? Sine dubio, quod non. Non est sibi concessa potestas dampnandi sub- ditos sine causa nec peccandi licencia est sibi tributa, et si clave discrecionis errante quidquam precipit, quis dubitat non esse obe- diendum? Excommunicet me, si facio elemosinam, si patri anti- quo presbitero alimenta (do), si non reddo debitum uxori, que lege divina prohibente mea esse non potest, et ego sine dubio non parebo, quia lex Dei desuper est, qua defendor. Sed supponamus casum dampni proximi evidens: inter duos reges gwerra durante vult papa ad episcopatum notabilem regni alterius filium adver- sarii promovere. Nulli dubium omnium doctorum sentencia, quod in tali casu, eciamsi per electores foret electus, opponere se rex potest pape. Rex dicit: »Non intrabit michi capitalis meus ini- micus in regno, quia hoc nolunt iura nee doctores nec glose«, papa dicente: »omnia illa michi subsunt, eis non ligor et dispenso super omnibus cum promoto«. An, rogo, iste rex poterit dicere pape, eciam Petro, si viveret: »Pater sancte, inter me et vos monicione evangelica vos corripio, quia vos in me ipse peccatis, volentes perdere me meumque regnum evidenter turbare«. Et si papa nolit audire, numquid secum testes poterit adhibere, et si eciam eos audire recuset, numquid extunc dicere poterit ecclesie scil. cardinalibus, regibus et prelatis et aliis Christi fidelibus? Et si iterum claudit aures, numquid rex ille papam habebit ut eunuchum et publicanum? An dicere erit verum, quod papa sit exemptus ab evangelio, exemptus a Christo, exemptus a veritate et a christianorum fraternitate, quod corripi ipse non possit, cum peccat evidenter in proximum? Cum in iure naturali et divino proiciatur hec opinio in inferna, quanto magis, rex serenissime, 56
tate Parisius, que tunc erat sibi inimica capitaliter, sub pena ex- communicacionis citasset, anne citatus debuisset in loco mortis sibi periculoso coram iudice comparere? Et quis dubitat, quod non? Sed diceret adversarius, quod positivis iuribus est papa so- lutus et contra ea potest pro libito dispensare, cum sit maior concilio et contra concilia ipse dispenset et eciam contra Aposto- lum, quod forcius esse videtur. Sed ego respondeo, quod lege ca- nonica vel civili circumscripta lege naturali vel divina ipse papa ligatur. Nonne potest in preiudicium tercii in dampno irremedia- bili, (f. 130b) et quod extimacionem non capit, dispensare? Sine dubio, quod non. Non est sibi concessa potestas dampnandi sub- ditos sine causa nec peccandi licencia est sibi tributa, et si clave discrecionis errante quidquam precipit, quis dubitat non esse obe- diendum? Excommunicet me, si facio elemosinam, si patri anti- quo presbitero alimenta (do), si non reddo debitum uxori, que lege divina prohibente mea esse non potest, et ego sine dubio non parebo, quia lex Dei desuper est, qua defendor. Sed supponamus casum dampni proximi evidens: inter duos reges gwerra durante vult papa ad episcopatum notabilem regni alterius filium adver- sarii promovere. Nulli dubium omnium doctorum sentencia, quod in tali casu, eciamsi per electores foret electus, opponere se rex potest pape. Rex dicit: »Non intrabit michi capitalis meus ini- micus in regno, quia hoc nolunt iura nee doctores nec glose«, papa dicente: »omnia illa michi subsunt, eis non ligor et dispenso super omnibus cum promoto«. An, rogo, iste rex poterit dicere pape, eciam Petro, si viveret: »Pater sancte, inter me et vos monicione evangelica vos corripio, quia vos in me ipse peccatis, volentes perdere me meumque regnum evidenter turbare«. Et si papa nolit audire, numquid secum testes poterit adhibere, et si eciam eos audire recuset, numquid extunc dicere poterit ecclesie scil. cardinalibus, regibus et prelatis et aliis Christi fidelibus? Et si iterum claudit aures, numquid rex ille papam habebit ut eunuchum et publicanum? An dicere erit verum, quod papa sit exemptus ab evangelio, exemptus a Christo, exemptus a veritate et a christianorum fraternitate, quod corripi ipse non possit, cum peccat evidenter in proximum? Cum in iure naturali et divino proiciatur hec opinio in inferna, quanto magis, rex serenissime, 56
Strana 57
si totum tuum imperium vult perpetuo scismate denigrare, reges tuos et regna dividere circa fidem, totum statum ecclesie perver- tere et duo monstruosa capita in sede Petri in perpetuum colo- care. De quo satis apparet probatissimum argumentum, quia ipsi duo finem scismatis fugiunt, verba sine operibus ficcione pro- mittunt, viam unicam et possibilem, claram in veritate, sancti- tate, evangelio, doctrina sanctorum, opinione prudentum viven- cium nunc in terra et in caritate fundatam omnino repellunt, (f. 131) vias offerentes difficillimas et induscussibiles, que serva- to honore imperii christiani impossibiles iudicantur neque un- quam per principes caperentur in tali statu christianitatem po- nentes, quod iam venit cunctis infidelibus in derisum, dicentes sibi: »Ubi est deus tuus?« Est igitur istis parendum, si obedien- cia prestat causam eis et toti populo christiano dampnacionis eterne? Mortificetur in perpetuum scriptura, que dicit alimenta subtrahi debere, quando mortis causa in eorum exhibicionem prestatur. Recedat extra terre terminos illud eloquium, quod non habenti arbitrium parendum non est nec eciam complacendum; vel mentiri dicimus scripturam, quod ambicioso avaroque totus mundus non est unus bolus neque ei sufficit tota ecclesia nec Deus, qui est bonum anime. Illudque vicium infernale sic ementem effi- cit, ut nullam videret veritatem, libero arbitrio sie privatus. Quo modo ergo erit princeps talis in ecclesia, qui oves non colligit, sed dispergit, qui non construit, sed totam fidem querit destruere. qui solum propter se totam rem publicam perquirit mortificare? Hic nec mirum, quam bene illa historia cedit, quando Scipionis tempore Africani populus furiose in senatum gladio insurrexit et post homicidia infinita in unum senatoribus congregatis legisla- toris Cevola tunc presente quesitum est, an processu esset et ordinario iudicio procedendum Cevola respondente causam cum strepitu examinari debere, zelator Scipio rei publiceque defensor manu posita extra togam et ense nudato dixit: »Sequar me, qui vult rem publicam salvam fore, ne interim crescat audacia ma- lignandi, ne huic post remediari non possit«; et percussit scele- ratos, ut dicit magnus Valerius, pacificatumque est imperium, quod ex dilacione videbatur perire. Idem fecit et Moyses, sine processu percuciens delinquentes, ut per perdicionem paucorum 57
si totum tuum imperium vult perpetuo scismate denigrare, reges tuos et regna dividere circa fidem, totum statum ecclesie perver- tere et duo monstruosa capita in sede Petri in perpetuum colo- care. De quo satis apparet probatissimum argumentum, quia ipsi duo finem scismatis fugiunt, verba sine operibus ficcione pro- mittunt, viam unicam et possibilem, claram in veritate, sancti- tate, evangelio, doctrina sanctorum, opinione prudentum viven- cium nunc in terra et in caritate fundatam omnino repellunt, (f. 131) vias offerentes difficillimas et induscussibiles, que serva- to honore imperii christiani impossibiles iudicantur neque un- quam per principes caperentur in tali statu christianitatem po- nentes, quod iam venit cunctis infidelibus in derisum, dicentes sibi: »Ubi est deus tuus?« Est igitur istis parendum, si obedien- cia prestat causam eis et toti populo christiano dampnacionis eterne? Mortificetur in perpetuum scriptura, que dicit alimenta subtrahi debere, quando mortis causa in eorum exhibicionem prestatur. Recedat extra terre terminos illud eloquium, quod non habenti arbitrium parendum non est nec eciam complacendum; vel mentiri dicimus scripturam, quod ambicioso avaroque totus mundus non est unus bolus neque ei sufficit tota ecclesia nec Deus, qui est bonum anime. Illudque vicium infernale sic ementem effi- cit, ut nullam videret veritatem, libero arbitrio sie privatus. Quo modo ergo erit princeps talis in ecclesia, qui oves non colligit, sed dispergit, qui non construit, sed totam fidem querit destruere. qui solum propter se totam rem publicam perquirit mortificare? Hic nec mirum, quam bene illa historia cedit, quando Scipionis tempore Africani populus furiose in senatum gladio insurrexit et post homicidia infinita in unum senatoribus congregatis legisla- toris Cevola tunc presente quesitum est, an processu esset et ordinario iudicio procedendum Cevola respondente causam cum strepitu examinari debere, zelator Scipio rei publiceque defensor manu posita extra togam et ense nudato dixit: »Sequar me, qui vult rem publicam salvam fore, ne interim crescat audacia ma- lignandi, ne huic post remediari non possit«; et percussit scele- ratos, ut dicit magnus Valerius, pacificatumque est imperium, quod ex dilacione videbatur perire. Idem fecit et Moyses, sine processu percuciens delinquentes, ut per perdicionem paucorum 57
Strana 58
totus populus salvaretur. Melius est enim, prout tua filia Pari- siensis universitas largissime demonstravit, quod pereat unus quam unitas, extra quam nullus omnino salvatur, quod est peni- bile et terribile verbum tempore huius scismatis. Si fateamur vel unam vel alteram partem esse scismaticam, vere tremeo in dicendo. Et hoe de secundo etc. (f. 131b) Dant tibi quidam, ut tercio intellexi, verbum ad aures, quod rex Francie, reges sequaces et regna, ex quo Bene- dictum dimiserunt, ad tuum sine dubio revertentur. O princeps gloriose, huiusmodi verbis venenosis, suplico, claude aures ! Nam in subtraccione obediencie facta per quatuor reges, quas tue do- minacioni porrexi, est de contrario protestatum. Sed adversarius dicit: »Moriturus est Benedictus, morientur eciam sui cardinales, quis ergo erit papa nisi ille de Roma? Vel erunt sine capite sedis Petri vel convertentur ad eum«. Sed certe tales loquaces non res- piciunt in remotis. Nam si Benedictus in crastino moreretur, for- san sui cardinales non eligerent, sed rex Francie et sequaces ceteris regibus scriberent, quatinus acceptarent viam unicam iam electam, scriberent eciam in Roma sedenti et suo collegio et uni- versis Christi fidelibus suam puram mentem significarent. Idem facerent prelati et universitates pro illa parte declarati universis prelatis et universis universitatibus partis contrarie, requirentes in Dei ecclesia viam pacis et coram Deo et universis mortalibus se tunc et in posterum excusantes suamque ignoranciam demon- strantes propter diligenciam, quam ante mortem et post paten- tissime demonstrabant. Et casu, quo tu, serenissime rex, tuaque pars illorum voces recusares audire, valde timendum est, quod tune de voluntate regum, principum et populorum cardinales eli- gerent illeque susciperetur ab eis nunquam in perpetuum fati- gandus. Et ecce in regno Romano clare in perpetuum durum scisma. Dicenda quedam pro recepcione decreti reservo, si occur- rerit michi facultas. Sed ut adimpleas lenius postulata, pro con- clusione hic dicam: Ad hec Dei genitrix dent tibi iuvamen, apostoli, martires omnes consolamen, 58
totus populus salvaretur. Melius est enim, prout tua filia Pari- siensis universitas largissime demonstravit, quod pereat unus quam unitas, extra quam nullus omnino salvatur, quod est peni- bile et terribile verbum tempore huius scismatis. Si fateamur vel unam vel alteram partem esse scismaticam, vere tremeo in dicendo. Et hoe de secundo etc. (f. 131b) Dant tibi quidam, ut tercio intellexi, verbum ad aures, quod rex Francie, reges sequaces et regna, ex quo Bene- dictum dimiserunt, ad tuum sine dubio revertentur. O princeps gloriose, huiusmodi verbis venenosis, suplico, claude aures ! Nam in subtraccione obediencie facta per quatuor reges, quas tue do- minacioni porrexi, est de contrario protestatum. Sed adversarius dicit: »Moriturus est Benedictus, morientur eciam sui cardinales, quis ergo erit papa nisi ille de Roma? Vel erunt sine capite sedis Petri vel convertentur ad eum«. Sed certe tales loquaces non res- piciunt in remotis. Nam si Benedictus in crastino moreretur, for- san sui cardinales non eligerent, sed rex Francie et sequaces ceteris regibus scriberent, quatinus acceptarent viam unicam iam electam, scriberent eciam in Roma sedenti et suo collegio et uni- versis Christi fidelibus suam puram mentem significarent. Idem facerent prelati et universitates pro illa parte declarati universis prelatis et universis universitatibus partis contrarie, requirentes in Dei ecclesia viam pacis et coram Deo et universis mortalibus se tunc et in posterum excusantes suamque ignoranciam demon- strantes propter diligenciam, quam ante mortem et post paten- tissime demonstrabant. Et casu, quo tu, serenissime rex, tuaque pars illorum voces recusares audire, valde timendum est, quod tune de voluntate regum, principum et populorum cardinales eli- gerent illeque susciperetur ab eis nunquam in perpetuum fati- gandus. Et ecce in regno Romano clare in perpetuum durum scisma. Dicenda quedam pro recepcione decreti reservo, si occur- rerit michi facultas. Sed ut adimpleas lenius postulata, pro con- clusione hic dicam: Ad hec Dei genitrix dent tibi iuvamen, apostoli, martires omnes consolamen, 58
Strana 59
confessores, virgines atque sacrum Flamen, qui regnat in secula seculorum, amen. Francorum regis pauper servitor prior de Sallono ad te le- gatus. Scriptum per M. Hus ad mandatum M. C. de Prachaticz. Poznámky vydaratele. 1. Ke znění textu. Poněvadž odborník může vydání kontrolovat reprodukcí, dovolil jsem si v úpravě textu více volnosti, než bývá zvykem, abych se vyhnul poznámkám. Zásadně jsem pominul geminace souhlásek, v nichž si písař nebo jeho předloha libuje. Kde bylo co vynecháno, a je toho dosti, přidal jsem doplňky (v závorkách) a konečně opravil tyto omyly: str. 46: nomine ruk. nomen; str. 48: anfractus ruk. anfratus; str. 51: po Quare non flebo má ruk. Et ubi sunt hoe tempore, což sem asi zapadlo z vět dalších; —: Alfredus ruk. Othoberus; str. 55: ei ruk. eciam obedire; str. 57: argumentum quia ruk. quin. 2. Věcné: Str. 46: Urbanus, římský papež Urban VI (1378—89), Clemens, avignonský papež Kliment VII. (1378—94), Bonifacius, římský papež Bonifác IX. (1389—1404), Benedictus, avignonský papež Benedikt XIII. (1394—1417, ze- mřelý 1423); str. 47: Johannes de Acquilla: nepodařilo se mi zjistit, kdo byl; str. 48: Francorum rex je Karel VI. (1380—1422), Hispanie rex kastilský král Jindřich III. (1390—1406), Ludovicus rex Cieilie je sicilský král Ludvík II. z Anjou, rex Navarre Karel III., comes Sabaudie savojský hrabě Amadeo VIII., pozdější papež basilejského koncilu Felix V. († 1451); quendam archi- episcopum Albrecht, arcibiskup magdeburský, kancléř Václava IV.; str. 49: locum de Reig asi špatně čteno; Höfler četl Berg; Guill. de Pygnonvillo, o něm úv. pozn. 8; str. 49: regem Ungarie Zikmund (1368—1437), regem Polonie Vladislav Jagiello, vládl 1386—1434; str. 50: Rex sapiens... je Sap. 6, 26; str. 51: Doctor perspicuus, Gualter Burleigh; meus (asi místo magnus) Karolus Karel Veliký († 814); s. Ludovicus Ludvík IX. († 1270), Alfredus Alfred Veliký (849—901) Fernandus Fernando IV. Kastilský (1295—1312), Jacobus Jayme II. Spravedlivý, vládl 1291—1327, Petrus Petr I. (1359—69), proslul křižáckou výpravou proti Egyptu; Areopagita Dyonisius, žák sv. Pavla, podle legendy prvý biskup athén- ský, splynul s mučedníkem a prvým biskupem pařížským Divišem († ok. 250), národním světcem středověké Francie; —: Ilarius Hilarius z Poitiers († 367), největší bohoslovec západní církve před Augustinem (354—430); —: Origenes († 254), řecký sv. Otec; —: Ut Rachel plorans z Mat. 2, 18; str. 52: exterminavit ...aper z Žalmu 79, 17; tamtéž septem victorias hlavně turecké vítězství u Ni- kopole 1396, zde padl i výkvět rytířstva francouzského; str. 54: propter Syon z Is 62, 1; str. 55: patriarcha Alexandrinus, viz úvod pozn. 16; str. 57: magnus Valerius, Valerius Maximus. 59
confessores, virgines atque sacrum Flamen, qui regnat in secula seculorum, amen. Francorum regis pauper servitor prior de Sallono ad te le- gatus. Scriptum per M. Hus ad mandatum M. C. de Prachaticz. Poznámky vydaratele. 1. Ke znění textu. Poněvadž odborník může vydání kontrolovat reprodukcí, dovolil jsem si v úpravě textu více volnosti, než bývá zvykem, abych se vyhnul poznámkám. Zásadně jsem pominul geminace souhlásek, v nichž si písař nebo jeho předloha libuje. Kde bylo co vynecháno, a je toho dosti, přidal jsem doplňky (v závorkách) a konečně opravil tyto omyly: str. 46: nomine ruk. nomen; str. 48: anfractus ruk. anfratus; str. 51: po Quare non flebo má ruk. Et ubi sunt hoe tempore, což sem asi zapadlo z vět dalších; —: Alfredus ruk. Othoberus; str. 55: ei ruk. eciam obedire; str. 57: argumentum quia ruk. quin. 2. Věcné: Str. 46: Urbanus, římský papež Urban VI (1378—89), Clemens, avignonský papež Kliment VII. (1378—94), Bonifacius, římský papež Bonifác IX. (1389—1404), Benedictus, avignonský papež Benedikt XIII. (1394—1417, ze- mřelý 1423); str. 47: Johannes de Acquilla: nepodařilo se mi zjistit, kdo byl; str. 48: Francorum rex je Karel VI. (1380—1422), Hispanie rex kastilský král Jindřich III. (1390—1406), Ludovicus rex Cieilie je sicilský král Ludvík II. z Anjou, rex Navarre Karel III., comes Sabaudie savojský hrabě Amadeo VIII., pozdější papež basilejského koncilu Felix V. († 1451); quendam archi- episcopum Albrecht, arcibiskup magdeburský, kancléř Václava IV.; str. 49: locum de Reig asi špatně čteno; Höfler četl Berg; Guill. de Pygnonvillo, o něm úv. pozn. 8; str. 49: regem Ungarie Zikmund (1368—1437), regem Polonie Vladislav Jagiello, vládl 1386—1434; str. 50: Rex sapiens... je Sap. 6, 26; str. 51: Doctor perspicuus, Gualter Burleigh; meus (asi místo magnus) Karolus Karel Veliký († 814); s. Ludovicus Ludvík IX. († 1270), Alfredus Alfred Veliký (849—901) Fernandus Fernando IV. Kastilský (1295—1312), Jacobus Jayme II. Spravedlivý, vládl 1291—1327, Petrus Petr I. (1359—69), proslul křižáckou výpravou proti Egyptu; Areopagita Dyonisius, žák sv. Pavla, podle legendy prvý biskup athén- ský, splynul s mučedníkem a prvým biskupem pařížským Divišem († ok. 250), národním světcem středověké Francie; —: Ilarius Hilarius z Poitiers († 367), největší bohoslovec západní církve před Augustinem (354—430); —: Origenes († 254), řecký sv. Otec; —: Ut Rachel plorans z Mat. 2, 18; str. 52: exterminavit ...aper z Žalmu 79, 17; tamtéž septem victorias hlavně turecké vítězství u Ni- kopole 1396, zde padl i výkvět rytířstva francouzského; str. 54: propter Syon z Is 62, 1; str. 55: patriarcha Alexandrinus, viz úvod pozn. 16; str. 57: magnus Valerius, Valerius Maximus. 59
Strana 60
UDĚLIŽ NÁM POMOCI V TRÁPENÍ (Žalm 59, 13.) Nejslavnější kníže! K objasnění a dovození svrchu uvede- ného thematu přeji si mluvit k tobě s žalmistou (Žalm 34, 22): »Viděls to, Hospodine, a neodmlčujž se.« Viděls to, Hospodine? Viděls křivdy visící na váze rozkolnické ničemnosti. Viděls ná- vrhy a hluboké studie své university. Viděls bdění a slavné ohlasy francouzské důstojnosti. Spoj úkoly a dokonej úmysly již slíbené dobroty. Řekl jsem předně: »Viděls křivdy atd.« Ach, Bože, ach, pře- drahý kníže! Kde je srdce tak kamenné, kde zřítelnice oka tak ztvrdlá, že by mohla zadržeti slzy, když lidé z rozkolu nyní ply- noucího zavrhují a oškliví si lidi kdysi jim milé a příbuzné, kdy bratr pronásleduje bratra až k smrti a zrádně opouští drahý přítel přítele? Kde by se měl Francouz cítit Angličanem a Angli- čan Francouzem v té věci, která se dotýká neposkvrněnosti víry, tam by se neměl lišit Francouz od Uhra, Němec od Řeka, Španěl od Cypřana, Západník od Latina. A nadto ještě se objevuje mezi křesťany nesmírné bezpráví světské, jež s velkou vahou a obtíží doléhá na tvou říši křesťanskou, a kéž duchovní bezpráví není spojeno se zkázou a s odsouzením většího počtu duší. Což nemizí za rozkolu mezi světskými pány klid míru a neroste mezi nimi válka až do nebes? Zdališ se nejeví už i mezi duchovními osoba- mi zbožnost mrtvou, což se snad už nevystěhovala věrnost se svě- ta, nerostou kacířstva a nebujejí všude bludy, protože církvi schází hradba a bašta? Z tohoto moru lidí nehodných bojuje vadné povyšování a kéž v něm nevybují svatokrádežné a zavržení hodné zřízení, jaké působí ještě více zlého. A ti, kdož ve vzdále- ných krajích kdysi uctívali mrtvá těla svatých, nynějšího času spí na ložích jako cizinci, tam nyní už pohané vybudovali du- chovní základy a přepevnou zeď proti víře Kristově, nyní ode- všad volá pohanstvo: »S křesťany je konec! Hle, nyní nám nastal čas, abychom je svrhli do pekla za živa. Hle, prodal nám je Hos- podin zadarmo, protože Bůh spovrhl jimi a nepomáhá jim v boji.« A nepostačují-li tato bezpráví, pozoruj, můj pane, jak mezi oso- 60
UDĚLIŽ NÁM POMOCI V TRÁPENÍ (Žalm 59, 13.) Nejslavnější kníže! K objasnění a dovození svrchu uvede- ného thematu přeji si mluvit k tobě s žalmistou (Žalm 34, 22): »Viděls to, Hospodine, a neodmlčujž se.« Viděls to, Hospodine? Viděls křivdy visící na váze rozkolnické ničemnosti. Viděls ná- vrhy a hluboké studie své university. Viděls bdění a slavné ohlasy francouzské důstojnosti. Spoj úkoly a dokonej úmysly již slíbené dobroty. Řekl jsem předně: »Viděls křivdy atd.« Ach, Bože, ach, pře- drahý kníže! Kde je srdce tak kamenné, kde zřítelnice oka tak ztvrdlá, že by mohla zadržeti slzy, když lidé z rozkolu nyní ply- noucího zavrhují a oškliví si lidi kdysi jim milé a příbuzné, kdy bratr pronásleduje bratra až k smrti a zrádně opouští drahý přítel přítele? Kde by se měl Francouz cítit Angličanem a Angli- čan Francouzem v té věci, která se dotýká neposkvrněnosti víry, tam by se neměl lišit Francouz od Uhra, Němec od Řeka, Španěl od Cypřana, Západník od Latina. A nadto ještě se objevuje mezi křesťany nesmírné bezpráví světské, jež s velkou vahou a obtíží doléhá na tvou říši křesťanskou, a kéž duchovní bezpráví není spojeno se zkázou a s odsouzením většího počtu duší. Což nemizí za rozkolu mezi světskými pány klid míru a neroste mezi nimi válka až do nebes? Zdališ se nejeví už i mezi duchovními osoba- mi zbožnost mrtvou, což se snad už nevystěhovala věrnost se svě- ta, nerostou kacířstva a nebujejí všude bludy, protože církvi schází hradba a bašta? Z tohoto moru lidí nehodných bojuje vadné povyšování a kéž v něm nevybují svatokrádežné a zavržení hodné zřízení, jaké působí ještě více zlého. A ti, kdož ve vzdále- ných krajích kdysi uctívali mrtvá těla svatých, nynějšího času spí na ložích jako cizinci, tam nyní už pohané vybudovali du- chovní základy a přepevnou zeď proti víře Kristově, nyní ode- všad volá pohanstvo: »S křesťany je konec! Hle, nyní nám nastal čas, abychom je svrhli do pekla za živa. Hle, prodal nám je Hos- podin zadarmo, protože Bůh spovrhl jimi a nepomáhá jim v boji.« A nepostačují-li tato bezpráví, pozoruj, můj pane, jak mezi oso- 60
Strana 61
bami v době rozkolu zde i onde na kněze povýšenými rozbujela bezpráví tak, ře říká kněz povýšený od jednoho biskupa ke knězi povýšenému od jiného: »Tys nepřijal vůbec svatý stav, ty ne- máš pražádnou moc posvěcovati, tys holý laik, který se děláš knězem, a ty nejsi ani biskup a nemáš moc světit svaté křižmo.« Všimni si, co se stalo letošního roku v Navaře. Když se dva biskupové svářili o prvenství a jeden nabyl vrchu na poli vá- lečném nad druhým, bylo dobyto vsi, jež náležela jednomu z nich. Tehdáž vítězný biskup dal veřejně na náměstí za přítomnosti lidu a oděnců spálit svaté křižmo, posvěcené druhým biskupem, prohlašuje veřejně, že prý to ani nebylo křižmo a že ani křtěnci nepřijali z onoho křtu svátost, takže nevědomí z lidu žádají, aby byl křest u jejich dětí opětován. Nenastane-li brzy náprava, jest veliké nebezpečí, že povstane lid proti kněžstvu — a kéž nepo- vstane proti větším, jejichž mocí se udržuje rozkol. Proto svato- svatá církev pláčem plakala za noci tohoto nejtemnějšího rozkolu a slzy její jsou na lících jejích. A není, kdo by ji utěšil, než ty! Proto tedy jméno všech věrných křesťanů, tobě všude poddaných, nevyslovím bez prolití slz: »Uděliž nám pomoci v trápení.« A to předně. Řekl jsem za druhé: »Viděls návrhy a hluboké myšlenky své university.« Nejslavnější králi! Pařížská universita, z prsů tvé svaté říše od počátku svého založení vychovaná a z rozmanitých stran světa, ba ze všeho lidstva, co ho pod nebem žije, v jedno shromážděná, byla skrze tvého předchůdce velikého a svatého Karla, uspořádána v tom stavu, v němž jest až do dnešního dne, jak se zbožně věří, Duchem svatým, aby byla beranidlem, kte- rým by byla prolomena hradba bludů, kacířství a všelikých bouří proti bojující církvi, jež z milosti Boží vždy trvala v nepo- skvrněné víře, po jejíž tváři, jak se zdá, věčný král zatoužil, neboť ona mu jako vtipná včelka horlivě slouží. Ta nikdy nedo- vedla zachovávati mlčení nad strastmi křesťanství a víry. A pro- to, nemá-li býti pravda potlačena, nikdo z věřících nemůže po- příti, že v čase, kdy Urban a Kliment, kdy Bonifác a Benedikt, kdy jejich kollegia kardinálové, kdy králové a knížata, kdy kme- nové a národové spali nad tímto velmi nebezpečným úkolem, ona sama jediná bděle, horlivě a učeně pracovala o tom úkolu, hle- 61
bami v době rozkolu zde i onde na kněze povýšenými rozbujela bezpráví tak, ře říká kněz povýšený od jednoho biskupa ke knězi povýšenému od jiného: »Tys nepřijal vůbec svatý stav, ty ne- máš pražádnou moc posvěcovati, tys holý laik, který se děláš knězem, a ty nejsi ani biskup a nemáš moc světit svaté křižmo.« Všimni si, co se stalo letošního roku v Navaře. Když se dva biskupové svářili o prvenství a jeden nabyl vrchu na poli vá- lečném nad druhým, bylo dobyto vsi, jež náležela jednomu z nich. Tehdáž vítězný biskup dal veřejně na náměstí za přítomnosti lidu a oděnců spálit svaté křižmo, posvěcené druhým biskupem, prohlašuje veřejně, že prý to ani nebylo křižmo a že ani křtěnci nepřijali z onoho křtu svátost, takže nevědomí z lidu žádají, aby byl křest u jejich dětí opětován. Nenastane-li brzy náprava, jest veliké nebezpečí, že povstane lid proti kněžstvu — a kéž nepo- vstane proti větším, jejichž mocí se udržuje rozkol. Proto svato- svatá církev pláčem plakala za noci tohoto nejtemnějšího rozkolu a slzy její jsou na lících jejích. A není, kdo by ji utěšil, než ty! Proto tedy jméno všech věrných křesťanů, tobě všude poddaných, nevyslovím bez prolití slz: »Uděliž nám pomoci v trápení.« A to předně. Řekl jsem za druhé: »Viděls návrhy a hluboké myšlenky své university.« Nejslavnější králi! Pařížská universita, z prsů tvé svaté říše od počátku svého založení vychovaná a z rozmanitých stran světa, ba ze všeho lidstva, co ho pod nebem žije, v jedno shromážděná, byla skrze tvého předchůdce velikého a svatého Karla, uspořádána v tom stavu, v němž jest až do dnešního dne, jak se zbožně věří, Duchem svatým, aby byla beranidlem, kte- rým by byla prolomena hradba bludů, kacířství a všelikých bouří proti bojující církvi, jež z milosti Boží vždy trvala v nepo- skvrněné víře, po jejíž tváři, jak se zdá, věčný král zatoužil, neboť ona mu jako vtipná včelka horlivě slouží. Ta nikdy nedo- vedla zachovávati mlčení nad strastmi křesťanství a víry. A pro- to, nemá-li býti pravda potlačena, nikdo z věřících nemůže po- příti, že v čase, kdy Urban a Kliment, kdy Bonifác a Benedikt, kdy jejich kollegia kardinálové, kdy králové a knížata, kdy kme- nové a národové spali nad tímto velmi nebezpečným úkolem, ona sama jediná bděle, horlivě a učeně pracovala o tom úkolu, hle- 61
Strana 62
dajíc cesty a hranice, kde by bylo toto těžké pohoršení potlačeno. Ale poněvadž se jeví v tom úkolu nesmírný zmatek, není divu, že její rady podlehly různorodým změnám. Zajisté budí v očích každého rozumného člověka podiv, že se odvážila, majíc sama syny chudé, jež Benedikt nazval popelíky, svými vlastními pro- středky ulpěti s tebou a se všemi králi s oběma soky o papežství na tak významné záležitosti, tak pracné a nákladné. Dobře se tu hodí výrok, že chudí hlásají evangelium. Ale kdo se odváží její učení bez ostychu napadnouti, když se o ní nemůže říci, že by byla dary nebo sliby zkažena, když se oběma sporným stra- nám odcizila, nepřijímajíc od nich dobrodiní, ani úsluhy? Ale nemůže býti nazvána ani neučenou, protože má na všech stranách tvé říše křesťanské na celém světě muže zkušené a velmi učené, a to v počtu velmi značném. A nemůže se ani zviklati v svém mínění, svedena citem osobní záliby, protože jednoho i druhého papeže odmítá náležitým, pravdivým a jasným důvodem a až do dnešního dne neúnavně sleduje, jak praví Jan z Aquilly, svůj úkol po vzoru opatrného kupce, jehož stop sluší horlivě násle- dovati. Ten pro hromadu bohatství, po němž toužil, opouští vlast- ní práh, plaví se po mořích, prochází ohněm a cestou necestou; když však sežene, po čem toužil, vyhledá zase svůj domov, od synů je se slávou uvítán, raduje se z pohody a popřává si od- počinku. Avšak cílem snah tvé výše jmenované blahořečené dcery vůči tobě a tvé krvi, králi francouzskému, a jiným králům bylo ukázati, že zbývá jediná cesta odstoupení papežů jako cesta, kte rou je zvoliti jako očistnou pro lidská svědomí, která zachovává čest králů a knížat, universit a národů, hlásících se k té i oné straně, cestou snadnou, krátkou a zřetelnou. Sjednocení cestou všeobecného koncilu není, jak je viděti, bez svolení římského pa- peže možné, a řekne-li jeden papež, že chce koncilu předsedati, a druhý prohlásí opak, zdá se ta cesta vůbec zatarasena, zvláště když jest i o volbě místa mezi stranami nemalá nesnáz i o tom, kdo by měli býti zkoumateli nějakého úkolu, kterak by se strany dohodovaly v určitém případě nebo jak by se získávali svědkové a svědectví, a když by potom měl vyplynouti nález, kdo by roz- hodoval o jeho provedení, a zda by králové a knížata, university a národové, kteří uznali odsouzeného papeže za pravého, sou- 62
dajíc cesty a hranice, kde by bylo toto těžké pohoršení potlačeno. Ale poněvadž se jeví v tom úkolu nesmírný zmatek, není divu, že její rady podlehly různorodým změnám. Zajisté budí v očích každého rozumného člověka podiv, že se odvážila, majíc sama syny chudé, jež Benedikt nazval popelíky, svými vlastními pro- středky ulpěti s tebou a se všemi králi s oběma soky o papežství na tak významné záležitosti, tak pracné a nákladné. Dobře se tu hodí výrok, že chudí hlásají evangelium. Ale kdo se odváží její učení bez ostychu napadnouti, když se o ní nemůže říci, že by byla dary nebo sliby zkažena, když se oběma sporným stra- nám odcizila, nepřijímajíc od nich dobrodiní, ani úsluhy? Ale nemůže býti nazvána ani neučenou, protože má na všech stranách tvé říše křesťanské na celém světě muže zkušené a velmi učené, a to v počtu velmi značném. A nemůže se ani zviklati v svém mínění, svedena citem osobní záliby, protože jednoho i druhého papeže odmítá náležitým, pravdivým a jasným důvodem a až do dnešního dne neúnavně sleduje, jak praví Jan z Aquilly, svůj úkol po vzoru opatrného kupce, jehož stop sluší horlivě násle- dovati. Ten pro hromadu bohatství, po němž toužil, opouští vlast- ní práh, plaví se po mořích, prochází ohněm a cestou necestou; když však sežene, po čem toužil, vyhledá zase svůj domov, od synů je se slávou uvítán, raduje se z pohody a popřává si od- počinku. Avšak cílem snah tvé výše jmenované blahořečené dcery vůči tobě a tvé krvi, králi francouzskému, a jiným králům bylo ukázati, že zbývá jediná cesta odstoupení papežů jako cesta, kte rou je zvoliti jako očistnou pro lidská svědomí, která zachovává čest králů a knížat, universit a národů, hlásících se k té i oné straně, cestou snadnou, krátkou a zřetelnou. Sjednocení cestou všeobecného koncilu není, jak je viděti, bez svolení římského pa- peže možné, a řekne-li jeden papež, že chce koncilu předsedati, a druhý prohlásí opak, zdá se ta cesta vůbec zatarasena, zvláště když jest i o volbě místa mezi stranami nemalá nesnáz i o tom, kdo by měli býti zkoumateli nějakého úkolu, kterak by se strany dohodovaly v určitém případě nebo jak by se získávali svědkové a svědectví, a když by potom měl vyplynouti nález, kdo by roz- hodoval o jeho provedení, a zda by králové a knížata, university a národové, kteří uznali odsouzeného papeže za pravého, sou- 62
Strana 63
hlasili s oním nálezem, či zda by naprosto neuznávali za papeže toho, o kom věřili, že je samozvancem nebo odpadlíkem. A to právě může nastati ve všech případech, kde by se příslušná věc měla vyřešit cestou dohody. Ba mnohem hůře, protože rozhodčí podle práva nemají moc exekuční a každý z nich o sobě tvrdí, že je pravým papežem a nemá tudíž vyššího nad sebou, kdežto výrok rozhodčích si při výkonu vyžaduje někoho vyššího. Tedy na těchto dvou cestách jsou v soudech kličky velmi temné, ne- bezpečné a choulostivé, protože od času rozkolu významní učenci křesťanští psali pro jednu nebo druhou stranu s velmi hlubokou učeností, ba svrchu uvedené cesty se pokládají za nemožné k roz- řešení rozkolu, má-li se zachovati čest králů a království a má-li svědomí lidí zůstati jasné. Tuto myšlenku si nakonec oblíbil spo- lu s preláty, šlechtici, nesčetnými doktory a mistry po svrcho- vaně vážných poradách a velmi zralých úvahách král francouzský, tělo z těla tvého, a svěřil se s ní králi španělskému, sicilskému králi Ludvíkovi, a králi navarrskému a hraběti savojskému; ti po předchozích rozmanitých poradách pro i proti schválili tuto cestu odstoupení a aby se k ní došlo, nastoupili úplně na cestu vypovědění poslušnosti papeži. A proto jsem, nejvítěznější pane, jménem toho, jenž mě posílá, řekl, aby hodně brzy nastal konec rozkolu: »Uděliž nám pomoci v trápení.« A toto za druhé. Řekl jsem za třetí: »Viděls bdění a jasné ohlasy francouzské důstojnosti.« Nejkřesťanštější kníže! Tvůj milý příbuzný tebe pokorně prosí, aby sis vzpomněl, jak dlouho tobě samému i tvé radě ..... pro škody a ztráty, jež vznikají celému světu z roz- kolu, aby ses ráčil přičinit o jeho odklizení, podobně jako on, je- muž po pravdě onen knížecí úkol, jak se uznává, přísluší, sám posílal v té věci posly k tvé královské Milosti až do království českého, kde jsi toliko osobně sídlel. Po jich slyšení poslala tvá královská Milost jednoho arcibiskupa k samému králi francouz- skému, dávajíc mu na vědomí, aby řečený král přišel nebo poslal v určený den někoho na to místo, kde jsi tehdy s četnými velmoži svého rodu byl přítomen, abys se všemi kurfiřty svaté římské říše zkoumal tu věc. Řečený příbuzný tvůj poslal na to místo vznešené posly, kteří přišli až do místa Reig, ale zvěděvše, že ty na určené místo nepřijdeš, s nepořízenou se vrátili. Rovněž poz- 63
hlasili s oním nálezem, či zda by naprosto neuznávali za papeže toho, o kom věřili, že je samozvancem nebo odpadlíkem. A to právě může nastati ve všech případech, kde by se příslušná věc měla vyřešit cestou dohody. Ba mnohem hůře, protože rozhodčí podle práva nemají moc exekuční a každý z nich o sobě tvrdí, že je pravým papežem a nemá tudíž vyššího nad sebou, kdežto výrok rozhodčích si při výkonu vyžaduje někoho vyššího. Tedy na těchto dvou cestách jsou v soudech kličky velmi temné, ne- bezpečné a choulostivé, protože od času rozkolu významní učenci křesťanští psali pro jednu nebo druhou stranu s velmi hlubokou učeností, ba svrchu uvedené cesty se pokládají za nemožné k roz- řešení rozkolu, má-li se zachovati čest králů a království a má-li svědomí lidí zůstati jasné. Tuto myšlenku si nakonec oblíbil spo- lu s preláty, šlechtici, nesčetnými doktory a mistry po svrcho- vaně vážných poradách a velmi zralých úvahách král francouzský, tělo z těla tvého, a svěřil se s ní králi španělskému, sicilskému králi Ludvíkovi, a králi navarrskému a hraběti savojskému; ti po předchozích rozmanitých poradách pro i proti schválili tuto cestu odstoupení a aby se k ní došlo, nastoupili úplně na cestu vypovědění poslušnosti papeži. A proto jsem, nejvítěznější pane, jménem toho, jenž mě posílá, řekl, aby hodně brzy nastal konec rozkolu: »Uděliž nám pomoci v trápení.« A toto za druhé. Řekl jsem za třetí: »Viděls bdění a jasné ohlasy francouzské důstojnosti.« Nejkřesťanštější kníže! Tvůj milý příbuzný tebe pokorně prosí, aby sis vzpomněl, jak dlouho tobě samému i tvé radě ..... pro škody a ztráty, jež vznikají celému světu z roz- kolu, aby ses ráčil přičinit o jeho odklizení, podobně jako on, je- muž po pravdě onen knížecí úkol, jak se uznává, přísluší, sám posílal v té věci posly k tvé královské Milosti až do království českého, kde jsi toliko osobně sídlel. Po jich slyšení poslala tvá královská Milost jednoho arcibiskupa k samému králi francouz- skému, dávajíc mu na vědomí, aby řečený král přišel nebo poslal v určený den někoho na to místo, kde jsi tehdy s četnými velmoži svého rodu byl přítomen, abys se všemi kurfiřty svaté římské říše zkoumal tu věc. Řečený příbuzný tvůj poslal na to místo vznešené posly, kteří přišli až do místa Reig, ale zvěděvše, že ty na určené místo nepřijdeš, s nepořízenou se vrátili. Rovněž poz- 63
Strana 64
ději tvá Milost dala věděti našemu králi, aby byl jiného určeného dne najisto přítomen k poradě s kurfiřty o této otázce a že sám posílá vybrané osoby. On, nechtě být nikterak v tom úkolu ne- dbalý, poslal vznešené posly, ale když se jim nepodařilo setkati se s tebou, protože jsi na toto místo nepřišel, byla lhůta podle tvého rozkazu změněna na jiný den a král francouzský opět ne- opominul poslati k tomuto dni své poselstvo, aby zachoval po- vinnou úctu k tobě v té věci. A nechtě ani se své strany ničeho opominouti z příslušných věcí, poslal na konec ještě pana Guil- lauma de Tignonville; tomu dala tvá Milost list jako odpověd pro krále francouzského, oznamujíc mu, že zcela určitě chceš bez dalšího otálení svrchu řečenou věc uzavřít a že u sebe máš svého nejmilejšího bratra, krále uherského, a mimo něj krále polského a všechny říšské kurfiřty a že tam s nimi o té věci roz- hodneš. Ale že je bolestné při tak těžkém pohoršení trvati v tom prodlévání, proto jsem pravil se své strany výše: »Uděliž nám pomoci v trápení.« A to za třetí. Řekl jsem za čtvrté: »Spoj úkoly a dokonej úmysly« atd. Nejslavnější králi! Uvážíš-li dobře jednotu celé církve bojující. jak odedávna zachovala bez poskvrny říši, která — nelže-li Písmo — nepřemožena a nerozdělena sotva by mohla býti od někoho opuštěna, pilnou snahou naplníš to, oč tebe král francouzský po- níženě prosil. Budiž tedy, pane, budiž toho pamětliv! Jestliže ti slavný král, tvůj příbuzný, už splnil slib v městě Remeši, ani ty neopomiň navzájem si uvést na paměť jeho slova, neboť věrnost je základem nejsvětější povinnosti, podporou lásky a poutem přátelství. Ona posiluje svatost, chrání lásku, zdobí cudnost, září u dětí, kvete u mládeže, ale projevuje se u dospělých věkem. Ona řídí pravé smysly věrných a povznáší je k nejvyšším stupňům, ona opatruje povinnosti, a je-li u chuďasa přijímána vděčně, u středního stavu mile, jest u mocného pána spíše znakem ne- zbytnosti než cti. Tato věrnost zachovává sliby a výhrady, pojí přátelské svazky a družstva, a nikým neopovrhujíc, doporučuje všechna umění v pravém stupni. A jest pevnou naděj v to míti, že se Bůh od nikoho neodvrátí, leč od toho, kdo by se sám chtěl od věrnosti odvrátit. A budete-li spojeni ve věrnosti, buďte spjati v jedné myšlence právě vy dva, kdo — ptám se — sejde s cesty 64
ději tvá Milost dala věděti našemu králi, aby byl jiného určeného dne najisto přítomen k poradě s kurfiřty o této otázce a že sám posílá vybrané osoby. On, nechtě být nikterak v tom úkolu ne- dbalý, poslal vznešené posly, ale když se jim nepodařilo setkati se s tebou, protože jsi na toto místo nepřišel, byla lhůta podle tvého rozkazu změněna na jiný den a král francouzský opět ne- opominul poslati k tomuto dni své poselstvo, aby zachoval po- vinnou úctu k tobě v té věci. A nechtě ani se své strany ničeho opominouti z příslušných věcí, poslal na konec ještě pana Guil- lauma de Tignonville; tomu dala tvá Milost list jako odpověd pro krále francouzského, oznamujíc mu, že zcela určitě chceš bez dalšího otálení svrchu řečenou věc uzavřít a že u sebe máš svého nejmilejšího bratra, krále uherského, a mimo něj krále polského a všechny říšské kurfiřty a že tam s nimi o té věci roz- hodneš. Ale že je bolestné při tak těžkém pohoršení trvati v tom prodlévání, proto jsem pravil se své strany výše: »Uděliž nám pomoci v trápení.« A to za třetí. Řekl jsem za čtvrté: »Spoj úkoly a dokonej úmysly« atd. Nejslavnější králi! Uvážíš-li dobře jednotu celé církve bojující. jak odedávna zachovala bez poskvrny říši, která — nelže-li Písmo — nepřemožena a nerozdělena sotva by mohla býti od někoho opuštěna, pilnou snahou naplníš to, oč tebe král francouzský po- níženě prosil. Budiž tedy, pane, budiž toho pamětliv! Jestliže ti slavný král, tvůj příbuzný, už splnil slib v městě Remeši, ani ty neopomiň navzájem si uvést na paměť jeho slova, neboť věrnost je základem nejsvětější povinnosti, podporou lásky a poutem přátelství. Ona posiluje svatost, chrání lásku, zdobí cudnost, září u dětí, kvete u mládeže, ale projevuje se u dospělých věkem. Ona řídí pravé smysly věrných a povznáší je k nejvyšším stupňům, ona opatruje povinnosti, a je-li u chuďasa přijímána vděčně, u středního stavu mile, jest u mocného pána spíše znakem ne- zbytnosti než cti. Tato věrnost zachovává sliby a výhrady, pojí přátelské svazky a družstva, a nikým neopovrhujíc, doporučuje všechna umění v pravém stupni. A jest pevnou naděj v to míti, že se Bůh od nikoho neodvrátí, leč od toho, kdo by se sám chtěl od věrnosti odvrátit. A budete-li spojeni ve věrnosti, buďte spjati v jedné myšlence právě vy dva, kdo — ptám se — sejde s cesty 64
Strana 65
vás sledující? Neboť ve všech historiích se poctivý čtenář dočte, že když oba rody vaše byly spojeny a zápasily na jedné cestě, svatosvatá církev nebyla tak ponížena, aby nepřinesla sjednání míru v jakémkoli rozhodnutí; nebyla tak zčerněna, aby nebyla zbělena panenskou zásluhou; ani nebyla tak zlehčena, aby ne- přišla věnčena Božím soudem; nikdy nebyla zdeptána, nýbrž ví- tězstvím nadána od Boha prstem jediným. Od vás byla spojena, byť dřív všude rozbouřena — tak zní zvěsti již dávné. — Byvši barev pozbavena, malbou od vás ozdobena králi králů a pane. Byvši dříve ukrácena správnou měrou obdařena — kníže nadmíru slavné. Nebuď tedy ovdověna matka tvá ni pohaněna — po celý tvůj čas. Neboť, co jiného žádá od tebe král, jenž mě posílá, než abys od Boha svěřenou říši křesťanskou, jež je zpustošena roztržkou rozkolu, opět přivedl k jednotě? Ale proč k tobě z Remeše sám osobně přišel? Zajisté ne proto, aby se obdivoval řadám rytířů, ani nádheře dvořanů, ani zářící slávě drahých kamenů, ani kovům z dolů vykopaným, ani lomozu herců, nýbrž přišel, aby veške- rému národu křesťanskému získal skrze tebe přežádoucí slávu jednoty. Můj pane, což by ti stačilo, kdybys vládl v říši draho- kamy ozdoben, diadémem korunován, věncem zkrášlen, zlatem se skvěje, žezlo drže, na trůnu sedě a o dvořany se opíraje? Jistě ne, ba podle mínění Origenova prospívá všemu lidu, aby ses skvěl spíše slovem než zlatem, spíše moudrostí než mocí, spíše pověstí než nádherou, spíše mravy než nemravy, spíše statečností než mečem, aby tě pro ty vlastnosti milovali a po tobě toužili tak, jako si podle slov Písma přáli všichni králové světa viděti tvář Šalamounovu. Nemyslíš, že když vyřízneš rychle se šířící odu- mřelost říše, lid Hospodinův řekne o tvém římském království: »Slavné království, jež se honosí tak mocným knížetem, jemuž se pro tu zásluhu stali ostatní králové právem poplatni co do cti a chvály, jemuž jsou zavázána všechna knížata se dvořit, cizinci 65
vás sledující? Neboť ve všech historiích se poctivý čtenář dočte, že když oba rody vaše byly spojeny a zápasily na jedné cestě, svatosvatá církev nebyla tak ponížena, aby nepřinesla sjednání míru v jakémkoli rozhodnutí; nebyla tak zčerněna, aby nebyla zbělena panenskou zásluhou; ani nebyla tak zlehčena, aby ne- přišla věnčena Božím soudem; nikdy nebyla zdeptána, nýbrž ví- tězstvím nadána od Boha prstem jediným. Od vás byla spojena, byť dřív všude rozbouřena — tak zní zvěsti již dávné. — Byvši barev pozbavena, malbou od vás ozdobena králi králů a pane. Byvši dříve ukrácena správnou měrou obdařena — kníže nadmíru slavné. Nebuď tedy ovdověna matka tvá ni pohaněna — po celý tvůj čas. Neboť, co jiného žádá od tebe král, jenž mě posílá, než abys od Boha svěřenou říši křesťanskou, jež je zpustošena roztržkou rozkolu, opět přivedl k jednotě? Ale proč k tobě z Remeše sám osobně přišel? Zajisté ne proto, aby se obdivoval řadám rytířů, ani nádheře dvořanů, ani zářící slávě drahých kamenů, ani kovům z dolů vykopaným, ani lomozu herců, nýbrž přišel, aby veške- rému národu křesťanskému získal skrze tebe přežádoucí slávu jednoty. Můj pane, což by ti stačilo, kdybys vládl v říši draho- kamy ozdoben, diadémem korunován, věncem zkrášlen, zlatem se skvěje, žezlo drže, na trůnu sedě a o dvořany se opíraje? Jistě ne, ba podle mínění Origenova prospívá všemu lidu, aby ses skvěl spíše slovem než zlatem, spíše moudrostí než mocí, spíše pověstí než nádherou, spíše mravy než nemravy, spíše statečností než mečem, aby tě pro ty vlastnosti milovali a po tobě toužili tak, jako si podle slov Písma přáli všichni králové světa viděti tvář Šalamounovu. Nemyslíš, že když vyřízneš rychle se šířící odu- mřelost říše, lid Hospodinův řekne o tvém římském království: »Slavné království, jež se honosí tak mocným knížetem, jemuž se pro tu zásluhu stali ostatní králové právem poplatni co do cti a chvály, jemuž jsou zavázána všechna knížata se dvořit, cizinci 65
Strana 66
sloužit a vnější národové se blížit, jemuž by se měly přinášeti drahocenné dary, jemuž je zavázán zaslouženě veškeren svět přízní, protože je sláva království v rozumném králi a moudrý král jest oporou lidu?« Kdybys měl ty a tvoji králové rozřešení tak těžkého pohoršení nadále zaspati, proč by si neměla říše prá- vem stěžovati: »Bože, kde je posilnění, jehož už dávno onen pro- slulý Doktor jasný dodával církvi, řka: »Svatá matko církvi, proč pláčeš? Neplač, nevidíš-li Petra, nevidíš-li Pavla, nevidíš-li ty, skrze něž jsi se zrodila, protože se ti místo otců zrodili synové. A ty je ustanovíš knížaty po veškeré zemi, totiž papeže, preláty, krále a knížata tobě milá.« A ona odpoví: »Běda, kterak nemám plakat, ... zhanobena s hlavou ohyzdnou? Kam se dávno poděl z říše můj Karel, svatý Ludvík ve Francii, v Anglii bojovník za víru Alfred, kde je slavný Fernandus ve Španělích, kde v Arra- gonii mocný Jakub, kladivo Saracenů, kde na Cypru zbožný král Petr? A nadto? Chybí mně Dionysius Areopagita, žádný se ne- objevuje nyní pro mne v Poitiers Hilarius, žádný v Řecku Orige- nes a v Italii není žádného Augustina. Ty tedy oplakávám jako Rachel, plačící pro své syny a odmítající útěchu, protože jich není, totiž synů; neboť kdyby byli opravdu mými syny, jistě by volali, abych nebyla vydávána Židům, pohanům, Saracenům a ostatním národům na posměch.« A proto, kníže, mohu ti říci jménem tvé matky, líbezné církve: »Pane, uděliž nám pomoci v trápení.« A to za čtvrté. Shrnuje tedy naše thema, pravím závěrem toto: od té doby, co se objevují bezpráví, zcela zřejmě říši poškozující, a co návrhy doporučují jednu cestu, ukazujíce v ní zcela zřejmě lék, a neustá- vají ani líbezné prosby, dožadující se velmi spravedlivě spravedl- nosti, nyní k tobě, nejmocnější pane, přibíhají vstříc lidé, plným právem volajíce k tobě hlasitě prosbu: »Uděliž nám pomoci v trá- pení«, což jest thema. V těchto slovech beze všeho jiného úvodu — aby se nezdálo, že jen já sám zde mluvím, jeví se hlavně dvě zásadní věty: pro- kazuje se uznání slavné moci tvé a svrchované důstojnosti, když se z počátku praví: »Uděliž nám pomoci«; v následujících slovech o trápení naznačuje se útrapa bolestného nečasu a žalného vdovství. 66
sloužit a vnější národové se blížit, jemuž by se měly přinášeti drahocenné dary, jemuž je zavázán zaslouženě veškeren svět přízní, protože je sláva království v rozumném králi a moudrý král jest oporou lidu?« Kdybys měl ty a tvoji králové rozřešení tak těžkého pohoršení nadále zaspati, proč by si neměla říše prá- vem stěžovati: »Bože, kde je posilnění, jehož už dávno onen pro- slulý Doktor jasný dodával církvi, řka: »Svatá matko církvi, proč pláčeš? Neplač, nevidíš-li Petra, nevidíš-li Pavla, nevidíš-li ty, skrze něž jsi se zrodila, protože se ti místo otců zrodili synové. A ty je ustanovíš knížaty po veškeré zemi, totiž papeže, preláty, krále a knížata tobě milá.« A ona odpoví: »Běda, kterak nemám plakat, ... zhanobena s hlavou ohyzdnou? Kam se dávno poděl z říše můj Karel, svatý Ludvík ve Francii, v Anglii bojovník za víru Alfred, kde je slavný Fernandus ve Španělích, kde v Arra- gonii mocný Jakub, kladivo Saracenů, kde na Cypru zbožný král Petr? A nadto? Chybí mně Dionysius Areopagita, žádný se ne- objevuje nyní pro mne v Poitiers Hilarius, žádný v Řecku Orige- nes a v Italii není žádného Augustina. Ty tedy oplakávám jako Rachel, plačící pro své syny a odmítající útěchu, protože jich není, totiž synů; neboť kdyby byli opravdu mými syny, jistě by volali, abych nebyla vydávána Židům, pohanům, Saracenům a ostatním národům na posměch.« A proto, kníže, mohu ti říci jménem tvé matky, líbezné církve: »Pane, uděliž nám pomoci v trápení.« A to za čtvrté. Shrnuje tedy naše thema, pravím závěrem toto: od té doby, co se objevují bezpráví, zcela zřejmě říši poškozující, a co návrhy doporučují jednu cestu, ukazujíce v ní zcela zřejmě lék, a neustá- vají ani líbezné prosby, dožadující se velmi spravedlivě spravedl- nosti, nyní k tobě, nejmocnější pane, přibíhají vstříc lidé, plným právem volajíce k tobě hlasitě prosbu: »Uděliž nám pomoci v trá- pení«, což jest thema. V těchto slovech beze všeho jiného úvodu — aby se nezdálo, že jen já sám zde mluvím, jeví se hlavně dvě zásadní věty: pro- kazuje se uznání slavné moci tvé a svrchované důstojnosti, když se z počátku praví: »Uděliž nám pomoci«; v následujících slovech o trápení naznačuje se útrapa bolestného nečasu a žalného vdovství. 66
Strana 67
Řekl jsem z počátku: »Nejslavnější« atd. To je zřejmě věta o sobě známá, když by taková žádost byla jediná, která by se podala onomu, kdo nemají moci nějakou povoliti. Ale protože je tobě od Boha bezprostředně přiřčena moc rozhodovati všeobecně o celém království pozemském nade všemi národy, tedy není mož- no, aby žádost od tebe, jakožto od osoby, jež má moc vyhověti žádosti, je-li spravedlivá, byla zamítnuta. Tato moc však v klíma- jícím dřímá a nedosahuje svých účinků. Ale takové moci si ne- vyžaduje naše léčení. Nejkřesťanštější králi, nedopouštěj žádným způsobem, aby tě skladatelé dějin všech časů poznamenali jako knížete neužitečného, aby tvrdili, žes byl jediným bohem spícím, protože, ač se zřejmě celá ta otázka, o niž jde, dotýká především tebe, křesťanstvo z toho těžkého rozkolu všude unavené nemůže nadále trpělivě snášeti jeho těžkosti. A protože touží po rozřešení té otázky skoro celý svět od moře k moři a od řek až na hranice okrsku zemského, můžeš se jí lehčeji a čestněji chopiti ty a kní- žata tobě poddaná, dříve než podle výroku Jeremiášova s pohor- šením povstanou červi, dříve než těžší pohoršení povstane v hroz- ném hnutí v lidu, protože se v pravdě již ukazuje čas, že nepo- staráš-li se o to, abys svůj závazek v této věci splnil, onu čest — vzpomeň na učení Boží: Čest svou jinému nedám — snad si osobí někdo jiný. Tedy ty, pane všech, ty zákone živý, ty zákone oživo- vateli na světě, ty rámě církve, zaslíbený obránce Kristův, po- zdvihni své rámě mocně proti těm, kdož usilují nás zničit, protože přišli pohané do tvého dědictví a poskvrnili chrám Hospodinův, zryl ti svěřenou zde vinici lesní kanec a onde zvěř polní ohryzala ji. Nyní říká ti církev: »Ti dva, kanec a zvěř, rozdělili sobě roucha má, totiž podělili se o krále a království: z nich jeden má králov- ství římské, anglické, uherské, polské, sicilské a portugalské — jest jich tedy šest —, druhý království francouzské, španělské, neapolské, arragonské, skotské a navarské — tedy šest —; krá- lovství cyperské nestraní ani jednomu ani druhému. Z toho zlo- řečeného rozdělení Saracenové dobyli od času rozkolu proti tvé říši křesťanské na rozličných stranách světa sedmera zřejmých vítězství, jež nemohu vypočítávat jednotlivě bez ostychu a zardě- ní, a v nich položili mrtvoly tvých služebníků za žrádlo ptákům nebeským, maso svatých šelmám zemským, vylévajíce jejich krev 67
Řekl jsem z počátku: »Nejslavnější« atd. To je zřejmě věta o sobě známá, když by taková žádost byla jediná, která by se podala onomu, kdo nemají moci nějakou povoliti. Ale protože je tobě od Boha bezprostředně přiřčena moc rozhodovati všeobecně o celém království pozemském nade všemi národy, tedy není mož- no, aby žádost od tebe, jakožto od osoby, jež má moc vyhověti žádosti, je-li spravedlivá, byla zamítnuta. Tato moc však v klíma- jícím dřímá a nedosahuje svých účinků. Ale takové moci si ne- vyžaduje naše léčení. Nejkřesťanštější králi, nedopouštěj žádným způsobem, aby tě skladatelé dějin všech časů poznamenali jako knížete neužitečného, aby tvrdili, žes byl jediným bohem spícím, protože, ač se zřejmě celá ta otázka, o niž jde, dotýká především tebe, křesťanstvo z toho těžkého rozkolu všude unavené nemůže nadále trpělivě snášeti jeho těžkosti. A protože touží po rozřešení té otázky skoro celý svět od moře k moři a od řek až na hranice okrsku zemského, můžeš se jí lehčeji a čestněji chopiti ty a kní- žata tobě poddaná, dříve než podle výroku Jeremiášova s pohor- šením povstanou červi, dříve než těžší pohoršení povstane v hroz- ném hnutí v lidu, protože se v pravdě již ukazuje čas, že nepo- staráš-li se o to, abys svůj závazek v této věci splnil, onu čest — vzpomeň na učení Boží: Čest svou jinému nedám — snad si osobí někdo jiný. Tedy ty, pane všech, ty zákone živý, ty zákone oživo- vateli na světě, ty rámě církve, zaslíbený obránce Kristův, po- zdvihni své rámě mocně proti těm, kdož usilují nás zničit, protože přišli pohané do tvého dědictví a poskvrnili chrám Hospodinův, zryl ti svěřenou zde vinici lesní kanec a onde zvěř polní ohryzala ji. Nyní říká ti církev: »Ti dva, kanec a zvěř, rozdělili sobě roucha má, totiž podělili se o krále a království: z nich jeden má králov- ství římské, anglické, uherské, polské, sicilské a portugalské — jest jich tedy šest —, druhý království francouzské, španělské, neapolské, arragonské, skotské a navarské — tedy šest —; krá- lovství cyperské nestraní ani jednomu ani druhému. Z toho zlo- řečeného rozdělení Saracenové dobyli od času rozkolu proti tvé říši křesťanské na rozličných stranách světa sedmera zřejmých vítězství, jež nemohu vypočítávat jednotlivě bez ostychu a zardě- ní, a v nich položili mrtvoly tvých služebníků za žrádlo ptákům nebeským, maso svatých šelmám zemským, vylévajíce jejich krev 67
Strana 68
jako na obvodu Uher. Ach, té bolesti a nářku, a nebylo, kdo by je pochoval. Zbytky však, též urození a mocní, byli vedeni jako otroci a sluhové, hrozí jejich šíjím a ani padlým a unaveným se nedopřává odpočinku. Nadto ještě Cařihrad, po Římu hlavní město tvé říše, zůstává na všech stranách obklíčeno, nepřijdeš-li je brzo osvobodit. Vstoupíš-li do něho, hle, křesťané uvnitř jsou hladem vyzáblí; vkročíš-li na venkov, hle, pobiti mečem, protože prorok i kněz odešli na zem, ať je prorok z Říma a kněz z Avignonu nebo naopak, a jsouce obestřeni tmou země, zapomněli, co náleží nebi, a hledajíce, co jejich jest, jako by se radovali nad zkázou tvého lidu. Jest tedy blaženost takových osob hájit, bát se jí nebo do- konce ji ctít, protože nic není nešťastnějšího nad blaženost hříš- níků? A vpravdě, jak se zdá, nepřináší pomoc ten, kdo pomáhá ke hříchu, a jest se především varovati mocného, který je na- kloněn hříšníkovi. Neboť kdo ze svatých pochyboval o tom, že má býti od Boha přísněji potrestán ten, jehož mocí a působením hříš- ník, který by jinak hřešit přestal, trvá v své zlomyslnosti? A ač- koli pravda vždy budila nenávist a za našich zlomyslných časů uznává se za úhlavní nepřítelkyni, vzrůstem neřestí národa vzrost- la u lidí nenávist k pravdě, vláda byla ponechána pochlebenstvím a lži a za pravdu bylo dáno onomu doktorovi, jenž už před dáv- nými časy předpověděl, že ten, kdo vchází do komnaty člověka mocného nebo šťastného, musí voliti jedno z dvojího: buď ztrátu přátelství nebo zamlčení pravdy. Ale ctitelé pravdy, kteří jsou vedeni duchem pravdy, i když tím upadají do bolestí a žalů, mají mluvit slova pravdy. Nejslavnější kníže, kdo tedy má býti po- kládán za tak pošetilého, za tak špatně chápavého, aby jestliže tvá jasnost a tvá moc a tvé království naprosto nesnáší srdce jednoho z papežů, neměla býti na pevnině od té doby, co se král z tvé krve a jeho přívrženci obrátili zády k Benediktovi, uznávána jednota ve svěřené tobě říši křesťanské? A nepoložíš-li rychle proti nim mocnou ruku, nevím, zda se neozve hlas ze země: »O, jak bezbožné nyní snáším zločiny, o jaká to neslýchaná zlovůle!« Ty však, ne- vyslovitelný a nedotčený králi, soudce Kriste, kde jsou nyní tvé oči, kterými jsi jasníval mraky lidských běd? Proč na ně neshléd- neš, proč bleskem z obou rukou nespálíš ty zlosyny a nesrazíš zemi pod planety těch, kdož celé tvé dědictví vydávají do rukou 68
jako na obvodu Uher. Ach, té bolesti a nářku, a nebylo, kdo by je pochoval. Zbytky však, též urození a mocní, byli vedeni jako otroci a sluhové, hrozí jejich šíjím a ani padlým a unaveným se nedopřává odpočinku. Nadto ještě Cařihrad, po Římu hlavní město tvé říše, zůstává na všech stranách obklíčeno, nepřijdeš-li je brzo osvobodit. Vstoupíš-li do něho, hle, křesťané uvnitř jsou hladem vyzáblí; vkročíš-li na venkov, hle, pobiti mečem, protože prorok i kněz odešli na zem, ať je prorok z Říma a kněz z Avignonu nebo naopak, a jsouce obestřeni tmou země, zapomněli, co náleží nebi, a hledajíce, co jejich jest, jako by se radovali nad zkázou tvého lidu. Jest tedy blaženost takových osob hájit, bát se jí nebo do- konce ji ctít, protože nic není nešťastnějšího nad blaženost hříš- níků? A vpravdě, jak se zdá, nepřináší pomoc ten, kdo pomáhá ke hříchu, a jest se především varovati mocného, který je na- kloněn hříšníkovi. Neboť kdo ze svatých pochyboval o tom, že má býti od Boha přísněji potrestán ten, jehož mocí a působením hříš- ník, který by jinak hřešit přestal, trvá v své zlomyslnosti? A ač- koli pravda vždy budila nenávist a za našich zlomyslných časů uznává se za úhlavní nepřítelkyni, vzrůstem neřestí národa vzrost- la u lidí nenávist k pravdě, vláda byla ponechána pochlebenstvím a lži a za pravdu bylo dáno onomu doktorovi, jenž už před dáv- nými časy předpověděl, že ten, kdo vchází do komnaty člověka mocného nebo šťastného, musí voliti jedno z dvojího: buď ztrátu přátelství nebo zamlčení pravdy. Ale ctitelé pravdy, kteří jsou vedeni duchem pravdy, i když tím upadají do bolestí a žalů, mají mluvit slova pravdy. Nejslavnější kníže, kdo tedy má býti po- kládán za tak pošetilého, za tak špatně chápavého, aby jestliže tvá jasnost a tvá moc a tvé království naprosto nesnáší srdce jednoho z papežů, neměla býti na pevnině od té doby, co se král z tvé krve a jeho přívrženci obrátili zády k Benediktovi, uznávána jednota ve svěřené tobě říši křesťanské? A nepoložíš-li rychle proti nim mocnou ruku, nevím, zda se neozve hlas ze země: »O, jak bezbožné nyní snáším zločiny, o jaká to neslýchaná zlovůle!« Ty však, ne- vyslovitelný a nedotčený králi, soudce Kriste, kde jsou nyní tvé oči, kterými jsi jasníval mraky lidských běd? Proč na ně neshléd- neš, proč bleskem z obou rukou nespálíš ty zlosyny a nesrazíš zemi pod planety těch, kdož celé tvé dědictví vydávají do rukou 68
Strana 69
osob, které nás a neméně tebe a Boha otce nenávidí.« Proto, kníže, neodkládej dále učinit konec tak těžkému pohoršení, protože ti neschází, jak bylo řečeno, statečnost a moc, a bude-li toho úkol vyžadovati, nebude ti scházeti ani hojnost prostředků, ani odvaha rytířů, ani rady rozvážných mužů, ani pohřešované pomoci králů a knížat, jimiž, spojí-li se dohromady, jasně vynikne tvoje moc. A to o prvé věci. Řekl jsem za druhé, že se v těch následujících slovech o trápení naznačuje útrapa bolestného nečasu a žalného vdovství. Při sledování jich jsem se já sám zármutkem v srdci div nerozplynul. Vnikl do ovzduší jakýsi tmavý mrak, jímž byly sluneční paprsky zatemněny a tím oči zastřeny temnotou, že ne- mohou ani viděti, co je v samém sousedství. Neboť ničemná ruka stranictví zesílila, a odnesší drahocenný poklad jednoty se světa věřících, přiměla jej, aby byl vyhnancem mimo hranice lidských končin, ač přece získáním toho pokladu ostatní pozemské věci ztrácejí na ceně. A proto jsem nucen znít jako polnice, aby můj hlas doletěl ke všem ptákům, takže by nebešťané, vzbuzeni jeho řevem a křikem, cítili bolest společně se mnou..., aby, když tvé prsty jsou zatíženy, měli moc zločin tak neslýchaný pomstíti... a aby došel ke všem národům. Protože tebe se týká uspořádání výše uvedených věcí, že je třeba shromážditi rady krále, jenž je tělem těla tvého, již delší dobu žádané a tvým listem tak přečasto přislíbené, k urychlenému vyřízení toho poslal mě k tvé královské Milosti řečený král, jenž si pro Sion a Jerusalem nechce dopřáti klidu, dokud nevyjde jako sluneční záře spravedlivý a jediný náměstek Ježíše Krista. A protože se bojím, abych se ti mnoho- mluvností neomrzel, chci toliko o několika málo věcech, jež jsem nově poznal, povědět málo slov. Neboť někteří synové matky své pokusili se proti předeslaným věcem tajně před tebou namít- nouti předně, že nemáš odmítati, koho ti tvůj otec určil za papeže; za druhé, že žádný smrtelník, ať o jakoukoliv autoritu opřený, nemůže papeži vypovědět poslušnost, za třetí, jestliže tvá Milost uzavře sluch slovům Francouzů od té doby, co Benediktu je vy- pověděna poslušnost, že se strana, jež v něho věří, aspoň po jeho smrti vrátí jistě k tvému chráněnci. A tak, nejslavnější kníže, tato slova, přímo odporující pravdě, jsou namířena proti obecnému dobru, proti zdraví tvé duše a proti spáse celé říše křesťanské. 69
osob, které nás a neméně tebe a Boha otce nenávidí.« Proto, kníže, neodkládej dále učinit konec tak těžkému pohoršení, protože ti neschází, jak bylo řečeno, statečnost a moc, a bude-li toho úkol vyžadovati, nebude ti scházeti ani hojnost prostředků, ani odvaha rytířů, ani rady rozvážných mužů, ani pohřešované pomoci králů a knížat, jimiž, spojí-li se dohromady, jasně vynikne tvoje moc. A to o prvé věci. Řekl jsem za druhé, že se v těch následujících slovech o trápení naznačuje útrapa bolestného nečasu a žalného vdovství. Při sledování jich jsem se já sám zármutkem v srdci div nerozplynul. Vnikl do ovzduší jakýsi tmavý mrak, jímž byly sluneční paprsky zatemněny a tím oči zastřeny temnotou, že ne- mohou ani viděti, co je v samém sousedství. Neboť ničemná ruka stranictví zesílila, a odnesší drahocenný poklad jednoty se světa věřících, přiměla jej, aby byl vyhnancem mimo hranice lidských končin, ač přece získáním toho pokladu ostatní pozemské věci ztrácejí na ceně. A proto jsem nucen znít jako polnice, aby můj hlas doletěl ke všem ptákům, takže by nebešťané, vzbuzeni jeho řevem a křikem, cítili bolest společně se mnou..., aby, když tvé prsty jsou zatíženy, měli moc zločin tak neslýchaný pomstíti... a aby došel ke všem národům. Protože tebe se týká uspořádání výše uvedených věcí, že je třeba shromážditi rady krále, jenž je tělem těla tvého, již delší dobu žádané a tvým listem tak přečasto přislíbené, k urychlenému vyřízení toho poslal mě k tvé královské Milosti řečený král, jenž si pro Sion a Jerusalem nechce dopřáti klidu, dokud nevyjde jako sluneční záře spravedlivý a jediný náměstek Ježíše Krista. A protože se bojím, abych se ti mnoho- mluvností neomrzel, chci toliko o několika málo věcech, jež jsem nově poznal, povědět málo slov. Neboť někteří synové matky své pokusili se proti předeslaným věcem tajně před tebou namít- nouti předně, že nemáš odmítati, koho ti tvůj otec určil za papeže; za druhé, že žádný smrtelník, ať o jakoukoliv autoritu opřený, nemůže papeži vypovědět poslušnost, za třetí, jestliže tvá Milost uzavře sluch slovům Francouzů od té doby, co Benediktu je vy- pověděna poslušnost, že se strana, jež v něho věří, aspoň po jeho smrti vrátí jistě k tvému chráněnci. A tak, nejslavnější kníže, tato slova, přímo odporující pravdě, jsou namířena proti obecnému dobru, proti zdraví tvé duše a proti spáse celé říše křesťanské. 69
Strana 70
A div divoucí, nepřestávám se divit, že se takoví pochlebníci svými štěkavými zuby odvažují před tebou zlehčovati pověst a jméno tvého otce, tak věrného křesťana a tak rozumného muže. Neboť kdo může mysliti, že by byl chtěl, kdyby ho nebyla smrt předešla, sám po tolik let ten velmi nebezpečný rozkol zaspávati, on, jenž už chystal účinné opatření a osobně zamýšlel též jeho provedení? Ale ačkoli křesťanští králové netušili na počátku o roz- kolu, že z něho vzejde tak těžká škoda a že se tak houževnatě za- koření mezi králi a národy, zdaliž nemají synové, když jejich otcové byli povoláni na věčnost a oni sami pozorují, že by jinak takový blud zapustil kořeny, s veškerým úsilím učinit mu přítrž? Což ti není známo, kdybys řekl: »Nepustím toho, koho mi otec určil za papeže,« a totéž by řekl král francouzský, tvé tělo, totéž král anglický a ostatní králové, že by nikdy na věky nebylo konce rozkolu? To je učení pekelného anděla, vždyť i kdyby některý velmi rozumný císař vyhlásil minulého roku velmi moudrý zákon, letos vida, že se obrací ke škodě, hned by jej odvolal nebo v lepší změnil. Totéž by musil učinit syn, jeho nástupce, kdyby viděl. že je třeba napravit zákon otcův. Neboť často synové vynikají nad své otce schopností a proto ustanovení praví: »Neodnímejme čest, jež otci právem sluší, od syna a nedávejme přednost synovi před otcem ve cti, ale otci dávejme přednost před synem ve ctnosti.« A to za prvé kvůli stručnosti. Ale nechci, aby se zdálo, že opomíjím druhý důvod, jenž se zdá mnohým nejsilnější, totiž že soud nad papežem je snad svěřen rozhodnutí samojediného Boha, poněvadž papež je sám ze všech smrtelníků nejvyšší a nemůže býti souzen od nižších, dále že věřící bez rozdílu stavů a bez rozdílu pohlaví jsou též zavázáni jeho poslouchati a konečně jest on prý jediným na světě, jemuž se nikdo neodváží říci: »Proč to činíš?« Avšak nehledě k odpověděm, jichž se dotkl velmi hluboce a jasně v své knize, kterou u sebe máš, pan patriarcha alexandrijský, toto mínění jedině zdá se mi nepřípustné, neřku-li u papeže pochybného a v době, kdy jsou papežové dva, kteří také v žádné nutnosti, ať by byla jakákoli, nemohou býti v čele církve, ale i papeži nepochybnému, jedinému a v celé říši uznávanému, který nerozdílně obec ke škodě naší víry spravuje, nařízení dává, vládne nebo poroučí, může se věřící jemu 70
A div divoucí, nepřestávám se divit, že se takoví pochlebníci svými štěkavými zuby odvažují před tebou zlehčovati pověst a jméno tvého otce, tak věrného křesťana a tak rozumného muže. Neboť kdo může mysliti, že by byl chtěl, kdyby ho nebyla smrt předešla, sám po tolik let ten velmi nebezpečný rozkol zaspávati, on, jenž už chystal účinné opatření a osobně zamýšlel též jeho provedení? Ale ačkoli křesťanští králové netušili na počátku o roz- kolu, že z něho vzejde tak těžká škoda a že se tak houževnatě za- koření mezi králi a národy, zdaliž nemají synové, když jejich otcové byli povoláni na věčnost a oni sami pozorují, že by jinak takový blud zapustil kořeny, s veškerým úsilím učinit mu přítrž? Což ti není známo, kdybys řekl: »Nepustím toho, koho mi otec určil za papeže,« a totéž by řekl král francouzský, tvé tělo, totéž král anglický a ostatní králové, že by nikdy na věky nebylo konce rozkolu? To je učení pekelného anděla, vždyť i kdyby některý velmi rozumný císař vyhlásil minulého roku velmi moudrý zákon, letos vida, že se obrací ke škodě, hned by jej odvolal nebo v lepší změnil. Totéž by musil učinit syn, jeho nástupce, kdyby viděl. že je třeba napravit zákon otcův. Neboť často synové vynikají nad své otce schopností a proto ustanovení praví: »Neodnímejme čest, jež otci právem sluší, od syna a nedávejme přednost synovi před otcem ve cti, ale otci dávejme přednost před synem ve ctnosti.« A to za prvé kvůli stručnosti. Ale nechci, aby se zdálo, že opomíjím druhý důvod, jenž se zdá mnohým nejsilnější, totiž že soud nad papežem je snad svěřen rozhodnutí samojediného Boha, poněvadž papež je sám ze všech smrtelníků nejvyšší a nemůže býti souzen od nižších, dále že věřící bez rozdílu stavů a bez rozdílu pohlaví jsou též zavázáni jeho poslouchati a konečně jest on prý jediným na světě, jemuž se nikdo neodváží říci: »Proč to činíš?« Avšak nehledě k odpověděm, jichž se dotkl velmi hluboce a jasně v své knize, kterou u sebe máš, pan patriarcha alexandrijský, toto mínění jedině zdá se mi nepřípustné, neřku-li u papeže pochybného a v době, kdy jsou papežové dva, kteří také v žádné nutnosti, ať by byla jakákoli, nemohou býti v čele církve, ale i papeži nepochybnému, jedinému a v celé říši uznávanému, který nerozdílně obec ke škodě naší víry spravuje, nařízení dává, vládne nebo poroučí, může se věřící jemu 70
Strana 71
poddaný beztrestně vymknouti a poslušnost mu odepříti. Dejme tomu tedy, že by za trvání války mezi Francií a Anglií papež obeslal krále anglického do města Paříže, jež by mu bylo na smrt nepřátelské, pod trestem vyobcování z církve, zda by byl pohnaný povinen objevit se na místě, spojeném pro něho s nebezpečím smrti, před soudcem? Pochybuje někdo, že nikoli? Ale protivník by mohl namítnouti, že papež je zproštěn řídit se positivním právem a že může proti němu podle libovůle nakládati, protože je mocnější než koncil a sám rozhoduje proti koncilům, což však se zdá příliš silné. Ale já odpovídám, že kanonickým právem nebo občanským vymezeným právem přirozeným nebo božským je sám papež vázán. Zdaliž může v neprospěch třetího při nezhojitelné škodě a ve věci, jež není schopna ocenění, rozhodovati? Není po- chybnosti, že ne. Není mu dopuštěna moc odsuzovati poddané bez příčiny ani mu není přiřčena volnost hřešiti; a jestliže něco na- řizuje mylným klíčem rozhodnutí, kdo pochybuje, že ho poslech- nouti nemáme? Ať mě vyobcuje z církve, činím-li almužnu, dávám- li živobytí starému otci knězi, nevracím-li dluh manželce, jež pro překážku božského práva nemůže býti má: a já docela jistě ne- poslechnu, protože nad tím je zákon Boží, jenž mne chrání. Ale předpokládejme zřejmý případ poškození bližního: za trvání vál- ky mezi dvěma králi chtěl by papež na významné biskupství dru- hého království povýšit syna jeho protivníka. Nikdo podle úsudku všech doktorů nepochybuje, že se v takovém případě král, i kdyby byl voliteli zvolen, může opřít papeži. Král řekne: »Nevkročí mi úhlavní nepřítel do mého království, protože tomu nechtí prá- va, ani doktorové, ani výklady«, kdežto papež řekne: »Ono vše je mi poddáno, tím nejsem vázán a rozhoduji o povýšení toho biskupa ve všech věcech.« Zdaž, ptám se, bude moci ten král říci papeži i Petrovi, kdyby žil: »Svatý otče, mezi mnou a vámi od- mítám vás evangelickým pokáráním, protože vy sám hřešíte proti mně, chtíce zahubit mne a zjevně bouřit mé království.« A ne- bude-li papež chtít slyšeti, zdaž král nebude moci vzít s sebou svědky, a pakli odmítne vyslechnout i ty, zda nebude moci potom povědět to církvi, totiž kardinálům, králům, prelátům a jiným v Kristu věrným? A jestliže papež opět zavře sluch, zda nebude ten král hleděti na něho jako na eunucha a publikána? Zda bude 71
poddaný beztrestně vymknouti a poslušnost mu odepříti. Dejme tomu tedy, že by za trvání války mezi Francií a Anglií papež obeslal krále anglického do města Paříže, jež by mu bylo na smrt nepřátelské, pod trestem vyobcování z církve, zda by byl pohnaný povinen objevit se na místě, spojeném pro něho s nebezpečím smrti, před soudcem? Pochybuje někdo, že nikoli? Ale protivník by mohl namítnouti, že papež je zproštěn řídit se positivním právem a že může proti němu podle libovůle nakládati, protože je mocnější než koncil a sám rozhoduje proti koncilům, což však se zdá příliš silné. Ale já odpovídám, že kanonickým právem nebo občanským vymezeným právem přirozeným nebo božským je sám papež vázán. Zdaliž může v neprospěch třetího při nezhojitelné škodě a ve věci, jež není schopna ocenění, rozhodovati? Není po- chybnosti, že ne. Není mu dopuštěna moc odsuzovati poddané bez příčiny ani mu není přiřčena volnost hřešiti; a jestliže něco na- řizuje mylným klíčem rozhodnutí, kdo pochybuje, že ho poslech- nouti nemáme? Ať mě vyobcuje z církve, činím-li almužnu, dávám- li živobytí starému otci knězi, nevracím-li dluh manželce, jež pro překážku božského práva nemůže býti má: a já docela jistě ne- poslechnu, protože nad tím je zákon Boží, jenž mne chrání. Ale předpokládejme zřejmý případ poškození bližního: za trvání vál- ky mezi dvěma králi chtěl by papež na významné biskupství dru- hého království povýšit syna jeho protivníka. Nikdo podle úsudku všech doktorů nepochybuje, že se v takovém případě král, i kdyby byl voliteli zvolen, může opřít papeži. Král řekne: »Nevkročí mi úhlavní nepřítel do mého království, protože tomu nechtí prá- va, ani doktorové, ani výklady«, kdežto papež řekne: »Ono vše je mi poddáno, tím nejsem vázán a rozhoduji o povýšení toho biskupa ve všech věcech.« Zdaž, ptám se, bude moci ten král říci papeži i Petrovi, kdyby žil: »Svatý otče, mezi mnou a vámi od- mítám vás evangelickým pokáráním, protože vy sám hřešíte proti mně, chtíce zahubit mne a zjevně bouřit mé království.« A ne- bude-li papež chtít slyšeti, zdaž král nebude moci vzít s sebou svědky, a pakli odmítne vyslechnout i ty, zda nebude moci potom povědět to církvi, totiž kardinálům, králům, prelátům a jiným v Kristu věrným? A jestliže papež opět zavře sluch, zda nebude ten král hleděti na něho jako na eunucha a publikána? Zda bude 71
Strana 72
pravda ve výroku, že papež nemá co činiti s evangeliem, s Kris- tem, s pravdou a s křesťanským bratrstvím, protože sám nemůže býti postižen, když zřejmě hřeší proti bližnímu? Jestliže se toto mínění v přirozeném a božském právu zatracuje do pekel, tím spíše, nejjasnější králi, jestliže celou tvou říši chce věčným roz- kolem počernit, tvé krále a tvá království rozdělit co do víry, celý stav církve zvrátit a dvě nestvůrné hlavy na věky usadit na stolec Petrův. Z toho sdostatek vyplývá plně provedený důkaz, že se oni dva vyhýbají učinit konec rozkolu, slibují s přetvářkou slova bez účinů, a zhola zavrhují jedinou možnou cestu, jasnou v prav- dě, v svatosti, v evangeliu, v učení svatých a v mínění filosofů. žijících nyní na zemi, a založenou na křesťanské lásce, doporučují však cesty, které jsou zhola neschůdné a k úvaze neschopné, po- kládají se bez újmy cti říše za nemožné a nemohly by nikdy býti od knížat přijaty, protože stavějí křesťanstvo do takového stavu, že už bylo uvedeno všem věřícím v posměch, když říkají: »Kde je tvůj Bůh?« Máme jich tedy poslechnout, jestliže poslušnost skytá důvod pro věčné zavržení jich i celého národa křesťanského? Budiž potlačen na věky spis, jenž praví, že se má odníti potrava, jestliže se poskytuje příčina smrti na její opatření. Ať ustoupí za hranice světa onen výrok, že nemáme poslouchati toho, kdo nemá rozhodčí moc, aniž míti v něm zalíbení; nebo řekneme, že lže spis, v němž se praví, že člověku ctižádostivému a lakomému ani celý svět nestojí za úlovek a že mu nestačí celá církev ani Bůh, jenž je dobrem duše. Onen hřích pekelný činí ho tak pošetilým, že nevidí vůbec pravdu, jsa zbaven svobodného úsudku. Kterak tedy obstojí takový kníže v církvi, který ovce neshromažďuje, ale rozhání, který nestaví, nýbrž veškerou víru hledí rozvrátit, který toliko k vůli sobě celou obec hledí umrtvit? A není divu, že se velmi dobře sem hodí historie, jak za času Scipiona Afrického lid bouřlivě povstal proti senátu s mečem v ruce a po nekonečném krveprolití byl učiněn dotaz ve shromáždění senátu k zákono- dárci Scaevolovi tehdy přítomnému, zda by se mělo postupovati žalobou a řádným soudem. Scaevola odpověděl, že je spor zkou- mati s užitím soudních formulí, kdežto vášnivý Scipio, zastánce státu, vyňav ruku z togy a obnaživ meč, pravil: »Následuj mne, kdo chce míti stát zachráněn, aby se zatím nerozmohla odvaha 72
pravda ve výroku, že papež nemá co činiti s evangeliem, s Kris- tem, s pravdou a s křesťanským bratrstvím, protože sám nemůže býti postižen, když zřejmě hřeší proti bližnímu? Jestliže se toto mínění v přirozeném a božském právu zatracuje do pekel, tím spíše, nejjasnější králi, jestliže celou tvou říši chce věčným roz- kolem počernit, tvé krále a tvá království rozdělit co do víry, celý stav církve zvrátit a dvě nestvůrné hlavy na věky usadit na stolec Petrův. Z toho sdostatek vyplývá plně provedený důkaz, že se oni dva vyhýbají učinit konec rozkolu, slibují s přetvářkou slova bez účinů, a zhola zavrhují jedinou možnou cestu, jasnou v prav- dě, v svatosti, v evangeliu, v učení svatých a v mínění filosofů. žijících nyní na zemi, a založenou na křesťanské lásce, doporučují však cesty, které jsou zhola neschůdné a k úvaze neschopné, po- kládají se bez újmy cti říše za nemožné a nemohly by nikdy býti od knížat přijaty, protože stavějí křesťanstvo do takového stavu, že už bylo uvedeno všem věřícím v posměch, když říkají: »Kde je tvůj Bůh?« Máme jich tedy poslechnout, jestliže poslušnost skytá důvod pro věčné zavržení jich i celého národa křesťanského? Budiž potlačen na věky spis, jenž praví, že se má odníti potrava, jestliže se poskytuje příčina smrti na její opatření. Ať ustoupí za hranice světa onen výrok, že nemáme poslouchati toho, kdo nemá rozhodčí moc, aniž míti v něm zalíbení; nebo řekneme, že lže spis, v němž se praví, že člověku ctižádostivému a lakomému ani celý svět nestojí za úlovek a že mu nestačí celá církev ani Bůh, jenž je dobrem duše. Onen hřích pekelný činí ho tak pošetilým, že nevidí vůbec pravdu, jsa zbaven svobodného úsudku. Kterak tedy obstojí takový kníže v církvi, který ovce neshromažďuje, ale rozhání, který nestaví, nýbrž veškerou víru hledí rozvrátit, který toliko k vůli sobě celou obec hledí umrtvit? A není divu, že se velmi dobře sem hodí historie, jak za času Scipiona Afrického lid bouřlivě povstal proti senátu s mečem v ruce a po nekonečném krveprolití byl učiněn dotaz ve shromáždění senátu k zákono- dárci Scaevolovi tehdy přítomnému, zda by se mělo postupovati žalobou a řádným soudem. Scaevola odpověděl, že je spor zkou- mati s užitím soudních formulí, kdežto vášnivý Scipio, zastánce státu, vyňav ruku z togy a obnaživ meč, pravil: »Následuj mne, kdo chce míti stát zachráněn, aby se zatím nerozmohla odvaha 72
Strana 73
zlého činění, proti níž by se potom zakročiti nemohlo a zločince potřel«, jak praví Valerius Maximus; i byl upokojen stát, který by snad byl při váhání zahynul. Totéž učinil také Mojžíš, bez po- řadu práva bije provinilé, aby obětováním několika málo lidí byl zachráněn celý národ. Neboť je lépe, jak tvá dcera, universita pařížská, velmi jasně dokázala, aby zahynul jeden muž než jed- nota, mimo niž se vůbec nikdo nezachraňuje, což je slovo trestu a hrůzy za času nynějšího rozkolu. Přiznáme-li se, že jedna nebo druhá strana je rozkolnická, opravdu se třesu při těch slovech. A to za druhé atd. Jak jsem za třetí zpozoroval, někteří se snaží, aby ses do- slechl, že se král francouzský, králové a království s ním sou- hlasící od té doby, co opustili Benedikta, vrátí beze vší pochyb- nosti k tvému chráněnci. Slavný kníže, zavři, prosím, sluch tako- vým jedovatým slovům! Neboť při vypovědění poslušnosti od čtyř králů, která jsem tvé Milosti předložil, je prohlášen opak. Ale protivník praví: »Má umřít Benedikt, umrou také jeho kardi- nálové, kdo tedy bude papežem nežli onen římský? Buď nebude mít stolice Petrova hlavu nebo se obrátí k němu«. Ale jistě na takové mluvky nedbají v dáli. Neboť kdyby měl Benedikt zítra umřít, snad by jeho kardinálové neprovedli volbu, nýbrž král francouzský a jeho příznivci by napsali ostatním králům, aby uznali jedinou cestu, již zvolenou, napsali by také papeži, sedí- címu v Římě, a jeho kollegiu a projevili by všem věrným v Kristu svůj čistý úmysl. Totéž by učinili preláti a university, zastupující onu stranu, vůči prelátům a všem universitám strany odpůrců, hledajíce v církvi Boží cestu míru, omlouvajíce se před Bohem a přede všemi smrtelníky tehdejšími i budoucími a ukazujíce na svou nevědomost pro pilnost, kterou před smrtí i potom zcela zřejmě osvědčovali. A stalo-li by se, že by ses ty, nejjasnější králi, a tvá strana zdráhali slyšet jejich hlasy, byla by veliká obava, že by tehdy z vůle králů, knížat a národů kardinálové zvo- lili papeže, který by byl od nich přijat, aniž by byl kdy v bu- doucnu napadán. A ejhle, v království římském zřejmě bude na- vždy trvati rozkol. Leccos, co by bylo uvésti ku přijetí dekretu, vyhrazuji si, naskytne-li se mi možnost. Ale abys snáze mohl splniti žádost, k závěru zde řeknu: 73
zlého činění, proti níž by se potom zakročiti nemohlo a zločince potřel«, jak praví Valerius Maximus; i byl upokojen stát, který by snad byl při váhání zahynul. Totéž učinil také Mojžíš, bez po- řadu práva bije provinilé, aby obětováním několika málo lidí byl zachráněn celý národ. Neboť je lépe, jak tvá dcera, universita pařížská, velmi jasně dokázala, aby zahynul jeden muž než jed- nota, mimo niž se vůbec nikdo nezachraňuje, což je slovo trestu a hrůzy za času nynějšího rozkolu. Přiznáme-li se, že jedna nebo druhá strana je rozkolnická, opravdu se třesu při těch slovech. A to za druhé atd. Jak jsem za třetí zpozoroval, někteří se snaží, aby ses do- slechl, že se král francouzský, králové a království s ním sou- hlasící od té doby, co opustili Benedikta, vrátí beze vší pochyb- nosti k tvému chráněnci. Slavný kníže, zavři, prosím, sluch tako- vým jedovatým slovům! Neboť při vypovědění poslušnosti od čtyř králů, která jsem tvé Milosti předložil, je prohlášen opak. Ale protivník praví: »Má umřít Benedikt, umrou také jeho kardi- nálové, kdo tedy bude papežem nežli onen římský? Buď nebude mít stolice Petrova hlavu nebo se obrátí k němu«. Ale jistě na takové mluvky nedbají v dáli. Neboť kdyby měl Benedikt zítra umřít, snad by jeho kardinálové neprovedli volbu, nýbrž král francouzský a jeho příznivci by napsali ostatním králům, aby uznali jedinou cestu, již zvolenou, napsali by také papeži, sedí- címu v Římě, a jeho kollegiu a projevili by všem věrným v Kristu svůj čistý úmysl. Totéž by učinili preláti a university, zastupující onu stranu, vůči prelátům a všem universitám strany odpůrců, hledajíce v církvi Boží cestu míru, omlouvajíce se před Bohem a přede všemi smrtelníky tehdejšími i budoucími a ukazujíce na svou nevědomost pro pilnost, kterou před smrtí i potom zcela zřejmě osvědčovali. A stalo-li by se, že by ses ty, nejjasnější králi, a tvá strana zdráhali slyšet jejich hlasy, byla by veliká obava, že by tehdy z vůle králů, knížat a národů kardinálové zvo- lili papeže, který by byl od nich přijat, aniž by byl kdy v bu- doucnu napadán. A ejhle, v království římském zřejmě bude na- vždy trvati rozkol. Leccos, co by bylo uvésti ku přijetí dekretu, vyhrazuji si, naskytne-li se mi možnost. Ale abys snáze mohl splniti žádost, k závěru zde řeknu: 73
Strana 74
»Kéž Boží máť ti pomoci skytne pramen, ať mučedníci veškeří tobě s ramen i apoštolé úzkosti sejmou kámen, též vyznavači, panny i svatý Plamen a On, jenž vládne na věky věků. Amen.« Krále francouzského chudý služebník převor de Sallona, vy- slanec k tobě. Psal M. Hus na příkaz M. Křišťana z Prachatic. 74
»Kéž Boží máť ti pomoci skytne pramen, ať mučedníci veškeří tobě s ramen i apoštolé úzkosti sejmou kámen, též vyznavači, panny i svatý Plamen a On, jenž vládne na věky věků. Amen.« Krále francouzského chudý služebník převor de Sallona, vy- slanec k tobě. Psal M. Hus na příkaz M. Křišťana z Prachatic. 74
Strana 75
OBSAH Str. . UVODNÍ STUDIE VYDAVATELE RÉSUMÉ ÚVODNÍ STUDIE: rusky německy francouzsky anglicky FAKSIMILE AUTOGRAFU M. J. HUSI PALEOGRAFICKÝ PŘEPIS AUTOGRAFU . ČESKÝ PŘEKLAD TEXTU AUTOGRAFU . . 5 19 . 22 25 28 31 45 . 60
OBSAH Str. . UVODNÍ STUDIE VYDAVATELE RÉSUMÉ ÚVODNÍ STUDIE: rusky německy francouzsky anglicky FAKSIMILE AUTOGRAFU M. J. HUSI PALEOGRAFICKÝ PŘEPIS AUTOGRAFU . ČESKÝ PŘEKLAD TEXTU AUTOGRAFU . . 5 19 . 22 25 28 31 45 . 60
- III: Array
- 5: Array
- 17: Array
- 45: Array
- 60: Array
- 75: Array