Strana I
PAMÁTKY STARÉ LITERATURY ČESKÉ. VYDÁVANÉ MATICÍ CESKOU. ČÍSLO VI. ŘADA I., ODDÍL 2. KNÍŽKY O HŘE ŠACHOVÉ. SPISŮ MUSEJNÍCH ČÍSLO 148. V PRAZE 1879. NAKLADEM MATICE ČESKÉ.

Strana II

Strana III
KNÍZKY HRE SACHOVÉ. K tisku upravil = EDLN m N-- V PRAZE 1879. NAKLADEM MATICE CESKE.

Strana IV

Strana V
ÚVOD. Neznáme zajímavější hry než jest hra šachová, a přece málo dosud v naší literatuře o ní psáno, a jen tu a tam v časopisech místa jí se popřává. Z rozprav v časopisech uveřejněných uvésti dlužno pojednání „hra v šachy“ od J. Jungmanna v Nejedlého Hlasa- teli z r. 1806; samostatný spis o hře té vyšel dosud jediný úplný (K. Kober: Příruční kniha šachová. Praha 1875.) a jeden neúplný (Přibyslava Valdovského pseud. Ant. Holmana: Návod ku hře šachové, Jičín 1875.) V tom předkové naši jináče sobě počínali. Nejen, že hru tuto pěstovali, o čemž dosti čet- ných dokladů máme,1) ale postarali se, aby do ja- zyku českého převeden byl tehdy velmi rozšířený a oblíbený spis Jakuba de Cessoles (též z Cassolis.): Solatium ludi scacchorum nebo Liber de moribus ho- minum zvaný. O životě muže tohoto jest nám velmi 1) V. Světozor 1878 č. 31. Dodáváme k tomu verše z Tri- strama (2575): Brangenena bez meškánie vstavši, šachovnici k sobě vzavši povstavi ji tu před světlo. I slovo šašek (v XV. st. již jako jméno zemanské rodiny při- cházející) odvozeno jest od hlavní figurky, totiž „šacha".

Strana VI
VI málo známo. Pocházel z osady Cessoles (odkudž i jméno jeho) v Pikardii v severní Francii a byl mni- chem řádu kazatelského v Remeši. Kolem r. 1290 sepsal dotčený spis latinský, jehož rukopisy dosti četné zachovaly se i v Rakousku.1) Spis tento Jakuba de Cessoles zachoval se nám netoliko v překladech do všech západoeuropských ja- zyků, nýbrž byl r. 1337 od Konráda von Ammen- hausen ve verších německých přepracován a příklady hlavně z „Gest Romanorum“ rozmnožen. I dílo Kon- rádovo nachází se dosud v rukopisech (vídeň. dv. k. č. 3049) a bude teprvé v nejbližším čase vydáno. Ještě jiné spracování učiněno bylo r. 1355 od neznámého básníka, který nazývá sám sebe „pherer zu dem Hechte“, a čítá přes 7700 veršů: i toto dílo, které povstalo v severovýchodních částech střední Europy, v některé zemi Slovany obývané, rozmoženo jest a sice nejvíce opět příklady z Alexandreidy.2) Též v pozdějších časích vzat byl spisek Jakuba z Cessoles za základ k novým spracováním, ze kterých jedno jest "das guldin spil“ mistra Ingolda (meister Ingold) z r. 1450 (víd. kn. č. 3049); on sám dosvědčuje, že z Ja- kubova spisu mnoho vzal (daraus ich vil hab ge- nommen). 1) Dvorská knihovna vídeňská má čtyry latinské rukopisy (č. 3262. 3412. 4459. 8457.) a jeden německý z konce XV. stol. pocházející. Pražská knih. univ. má latinský se sig. 10. C. 24., jenž snad jest týž, co Balbín (Boh. doc. II. 148.) uvádí při knihovně kláštera Třeboňského. Mikulovská knih. má německý. (sig. II. 162.) 23 Mitteldeutches schachbuch, vydán od E. Sieverse. (Zeit- schrift für deutsches Alterthum. sv. 17.)

Strana VII
VII Menší výtah učiněn jest od Jana Mennela, je- hožto spis ve verších několikrát (poprvé r. 1507.) tiskem vydán byl.1) I v Čechách nezůstal spis Jakuba de Cessoles bez povšímnutí. Poznati to můžeme z toho, že již r. 1408 napsán byl zde latinský spisek: Tractatus de ludo scakorum, který se nalézá ve veřejné knihovně dráž- ďanské ve větším latinském rukopise: Historia saty- rica gestarum rerum regum etc., jenž od nějakého Lau- rentia, syna Jakubova z Brna napsán byl k rozkazu Vá- clava Kralíka z Buřenic, probošta vyšehradského a kan- cléře království českého († 1416.).2) Jest to dle všeho samostatný spis, zaujímá v řečeném rukopise toliko dva listy a vyplňuje 5 sloupců zcela a dva do polovic. Laurentius de Bruna byl jen písařem, nikoliv skla- datelem.3) Z téhož času zachoval se ve vídeňské dvorské knihovně rukopis spisu, pojednávajícího česky o hře šachové (rk. č. 5293). Rukopis tento obsahuje asi 19 jiných rozprav, které i svou vzácností i obsahem jsou znamenity. Rozličné tyto kusy, z nichž „excerptae sententiae latinae latae ab an. 1384—1465“ v celku jsou nejmladší, pocházejí od rozličných přepisovačů z XV. století a snad ještě během téhož století anebo počátkem stol. XVI. svázány byly v jeden mohútný svazek o 352 papírových listech, z nichž každý 30 5cm. 2) 3) 1) Massmann, Geschichte des mittelalterlichen, vorzugsweise des deutschen Schachspieles. Quedlinburg. 1839. Götze, Merkwürdigkeiten der Dresdener Bibliothek I. 311. Za toto sdělení děkuji panu dvornímu radovi dr. Förste- mannovi, panu Jul. Pažoutovi pak za věrný opis řečeného spisu.

Strana VIII
VIII má délky a 20.5cm šířky. Jak z pergamentového listu na deskách lze spatřiti, náležel svazek tento mistru Jiřímu Polentovi a Sudetis, rodiči z Kutné Hory. 1) Komu rukopis tento dříve náležel, nevíme, jen počáteční písmena jména nějakého naznačují bývalého majitele. Čteme totiž na témže listu letopočet 1539 s hvězdou zářící nahoře a půlměsícem dole a pří- pisek: „Stojí všecko v boží moci, M. F. Z. Jablonec. Podobně neznáme, komu od Jiřího Polenty darem byl dán (M. Georgius Polenta dono dedit mihi). V rukopise samém kromě spisu „Majestas Ca- rolina“, kterýž ve dvojím spracování se zde objevuje (1. 64a—91, 100°—115). nalézají se tři spisy, při- čtené Ondřeji z Dubé, což zajisté každého znatele staré literatury české a právnické zvláště překvapí, jelikož dosud známe jen jediné dílo jeho a to jest „výklad na právo země české“, který opětně byl uve- řejněn od H. Jirečka ve sbírce: Codex juris bohemici I. 2. Spisy, jichž dotknouti se chceme, jsou tyto: de dignitatibus et officiis regni Bohemiae (1 4°—9°), commentarioli in jus bohemicum (14a—32b), deffi- nitiones juridicae de quatuor baronibus dignitariis (115b—118b). Podáváme zde výsledek toho, co shledali jsme o spisku prvním, který následuje hned po první roz- pravě celého rukopisu, jenž nadepsána jest „formu- laria quaedam negotiis publicis inservientia (1. 1a—4s) 1) O Polentovi obšírnější zprávu podal Matěj Kalina z Jä- tenšteina v Nachrichten über böhm. Schriftsteller, Prag. 1818—27. sv. 1. a III.

Strana IX
IX a od téže ruky psána jest. Ve starším seznamu ru- kopisů vídeňských celý rukopis tento není popsán, stalo se to teprvé v seznamu novém. Ve spisu samém není udáno, že by Ondřej z Dubé byl skladatelem tohoto úryvku. Odkud tedy čerpal ten, kdo rukopis tento popisoval, tuto vědomosť? Nejprvé předeslati musíme, že rozprava sestává ze dvou částí, které z různých dob pocházejí. První z nich ovšem je z doby, kdy Aleš Škopek z Dubé byl nejvyšším komorníkem (1404—1421) a pan Berka z Dubé byl nejvyšším sudím zemským (1400—1417). Podobný výpis úředníků zemských uveřejnil H. Jireček v nadřečené sbírce, toliko s tím rozdílem, že v rukopise tomto přidán jest následující odstavec. 1) „Item. Toto znamenaj zvláště, že z práva a z řádné spravedlnosti ti třie vyšší úředníci na každé suché dni, aby svými životy u desk byli a dsky ote- vřeli, ač by i páni pro které příčiny na súdě nese- děli, ale oni s menšími úředníky, což by mohli slušně nebo s volí stran uslyšiec dsky smluviti, aby učinili, a což by bylo nesnadného, aby to odložili do pan- ského súdu a nálezu v laviciech a plně dvě neděli aby seděli. A potom zavrúc a zamknúc dsky a kva- terny poručiec s velikú pilností úředníkóm s písaři, aby sě na svá bydla rozjeli.“ Ovšem mohl Ondřej z Dubé, který do r. 1412 živ byl, býti spisovatelem vypsání tohoto (mezi r. 1404—1412), ale dalo by se to jen nepřímě a ještě s velikou obtíží dokazovati. Že mu připsána byla, toho jsou příčinou slova druhé 1) Codex juris bohemici. III. 2. str. I—VI.

Strana X
X části, která taktéž již uveřejněna byla. (Cod. j. III. 2. str. 205—207). Tam zajisté stojí: „Miestopísař měl stravu od pána sám třetí anebo 40 grošóv na každý týden; a to jsem zastal ot jedenmecietma let až do pana Mikuláše, ješto umřel.“ Ondřej z Dubé byl 20 let nejvyšším sudím; tím nejspíše chyba vlou- dila se do seznamu rukopisů, a tak výpis tento do doby mnohem starší přenesen byl. Zde však se praví, že písař toho výpisu zastával úřad místopísaře až do pana Mikuláše Svitáčka z Landštejna, který byl nej- vyšším písařem. Mimo to zmiňuje se o Janu Dú- povcovi z Dúpova a na Všetatech, místokomořím (1454—1472), o Alšovi Holickém ze Šternberka, nej- vyšším komorníku († 1455), o Václavovi Ondráčkovi, menším písaři (1454—56) a o Mikulášovi (Mikšíkovi), úředníku probošta vyšehradského. Zřejmo jest, že čásť druhá pochází z doby 1468—1484 a že nižád- ným spůsobem nemůže býti považována za spis On- dřeje z Dubé; při první částce jen možnost takového původu se připustiti může. Upozornivše takto na omyl, který se vloudil do seznamu rukopisů, vracíme se opětně ke „knížce o ša- ších“. Knížky ty zaujímají v celku 18 listů o dvou sloupcích po 38 řádcích (290—311a, několik listů je dvojmo). Písmo rukopisu jest úhledné. Hezkou ini- cialkou M počíná spisek, odstavce následující střídavě modrou a červenou začáteční písmenou. Jak již nahoře připomenuto, jest to překlad spisku Jakuba de Cesso- les, ale takový, že překladatel, maje latinský original před sebou, ze své zkušenosti mnoho věcí přičinil, ano i původní obsah na mnoze zpřeměnil. Že to není original,

Strana XI
XI vysvítá již ze slov předmluvy: „A jsú ve tři strany, kromě této přemluvy toho, ješto jie česky položil, rozděleny. Jisté, že nemohou býti překladem oněch něme- ckých dvou básní, Konrada von Ammenhausen a „fa- ráře od Štiky“, neboť byl by překladatel snadno dal se strhnouti od nich k rýmům, a na druhé straně nasvědčuje zjevná shodnost rozdělení i textu tomu, že za základ sloužil latinský spis Jakuba de Cessoles. Nastává nám otázka nyní, kdy spisek ten pře- ložen byl a kdo byl překladatelem? Že nemáme před rukama původní překlad, nýbrž pozdější přepis, soudíme z toho, že více kusů stejnou rukou psaných nacházíme v témž rukopise. Bližšího udání určitého nedovídáme se nikde. Ale ze spisu samého jest patrno, že není přeložen před r. 1378., nýbrž teprvé po smrti císaře Karla IV., o němž se zde činí zmínka: „A mníte-li, byť dotud byl pokoj podržal sě v naší zemi, kdyby to nebylo spósobem šlechetného ciesaře Karla i krále českého, až pak po něm dotud neřád sě rozmaháše, až pak i příde túha s hořem. Druhá hranice, do které asi doby již přeložen byl, vysvitne z následujícího (sr. 35): „Pomním to, že tú- žiechu Jílovští horníci na Kuglvajta; mnich bieše kakýs a vládnieše od ciesaře Karla, českého krále, a řie- kachu: „By, zlými nás nečině, bral zbožie naše, ještě bychom to trpěli; ale béře naše, zlými nás čině.“ A tak nechtieše toho, ha, kak bohaté hory zlaté opu- stili je: i zapustily, že viec do této doby nemohú přemoci vody a co sú na to naložili a co zlata ob-

Strana XII
XII meškali!“ Zde nemyslí se tedy na násilné spustošení dolů jílovských Žižkou r. 1422, nýbrž na jiné spust- nutí, které se ještě před husitskými bouřemi stalo.1) Bohužel nedostává se nám bližších zpráv o dolech českých za doby krále Václava IV. Že na dobu po- zdější pomýšleti nemůžeme, patrno proto, že doly tyto až do Ladislava Pohrobka zůstaly spustlými; teprvé za něho počalo se na sněmích českých jednati, aby opět dolovati v nich se počalo. Poohlédneme-li se poněkud do spisu samého, vznikne v nás domněnka, že povstal mnohem dříve než před r. 1415; myslíme, že překladatel mluvě „o neřádech a nešlechetnostech“ zajisté byl by se ve spise tomto, který k poučení určen byl, zmínil o ne- pokojích v království českém povstalých následkem učení Husova a jeho upálení, a nemohli bychom než podiviti se lhostejnosti překladatelově, který se nedal ani tak znamenitými událostmi ze své uzavřenosti vyrušiti. V čase, kdy vášně lidské tak jsou pobou- řeny, nesou všecky plody duševní stopy věku svého; zde však nikde nezmíňuje se o náboženském hnutí, ač příležitostí měl dosti, a jen na jednom místě praví: „hledaje obchodu svého drže se jednoty křesťanské viery. Kterak ono naříkání horníků jílovských a jak dalece dotýče se Kuglvajta, nemůžeme posouditi. Ku- glvajtem míní se Dětřich ze Stendalu rodič, státník znamenitý a vojevůdce. Císař Karel IV. oblíbiv sobě 1) Rkp. vídeňský č. 11468. klade spustošení do r. 1420—21 a připisuje je císaři Zikmundovi: „Nach etlichen Jahren hat ein ungerischer König die Eul ausbrennt und ver- hörret, die Leuth umgebracht und verjagt.“

Strana XIII
XIII jeho šetrnost a hospodárnost, vzal ho na svůj dvůr, načež se stal brzy biskupem mindenským, proboštem vyšehradským, až konečně r. 1363 zvolen byl za arci- biskupa magdeburského. Snad souvisí jeho hospodář- ství s utiskováním horníků. 1) Chtějíce blíže poznati, kdy přišla na zemi českou „túha s hořem“, podívejme se do českých dějin k le- tům 1394 a 1395, o nichž sám Tomáš ze Štítného píše 2): „Aj, kakýt v Čechách nepokoj zniče z nespra- vedlnosti, ano onde král kázal, Prokop mladý kázal, právo staviti, v cizie sě uvázati, sirotky lecikaks udá- vati, až ty nespravedlnosti i vzbudichu nepokoj zjevný “ A právě do toho času hodí se i knížka tato, mající sloužiti jednak králi ku poučení, kterak by vládnouti měl, jednak i ostatním stavům, kterak by žíti měli. Obrátíme-li však i k mluvě pozornost svou, uvi- díme před sebou zcela určitý obraz konce XIV. a po- čátku XV. století. Vedle jednotlivých tvarů 1. os. mn. č. na my, potkáváme se s tvary na me neb m. Samohláska é a ie má ještě převahu nad dlouhým í, právě jako ú m au: království, tebú; nikdy nenacházíme tebau, a jen ve dvou případech au: někakú náhodau, auřad. Dlouhé Ó zůstává ve většině slov ještě nerozložené a jen ně- kolikrát jako vymínka od pravidla přichází vo: bóh, pánuom, duom, nemuož vedle nemóž, huol, skuoře vedle skoro a zuořiv (zůřiv). 2) 1) O Dětřichovi z Kuglvajtu viz rozpravu Josefa Jirečka „o rodině arcibiskupa Arnošta z Pardubic“ (Památky arch. sv. X. str. 716.) Knížky šestery o obecných věcech křesťanských vydal K. Erben str. XXIV.

Strana XIV
XIV Srovnavatel přídavných jmen: pamětlivějie, mú- dřejie vedle slovútnějí, a udatnějí vedle méní, kte- réžto formy často Štítný užívá, jakož i mlází (mladší), lépí atd., čtyřie, třie, panie, bratřie zachovalo se zde podobně jako u Štítného a jinde. Jako ve spisech mistra Jana Husa, tak shledá váme se i zde se slovy: jméno vedlé meno, mieti vedle jmáte (v Husových spisech ještě jhra vedle hra); též spojky ež = že (ježe) častěji, a velmi zhusta enkli- tického ť (ti) se užívá. Příkladů přehlasovaného u, jakých zhusta potká- váme u Štítného, zde není; stojí vždy převracuji, a nikoliv převraciji a j. v.; co se a dotýče, zachovalo se prosto zpětné přehlásky: nedávaj, hledaj, chovajta; spodoba ještě plná: projala, vzěli, o světě Alžbětě; vedle o v královstvie nachází se i e: králevstvie. Písatel zachoval mimo to ještě několik tvarů pro- stonárodních, jako: vona m. ona a t. p. I slova vrah vedlé nepřítel, robenec m. robě a pop vedlé kněz, která se zde vyskytují, mluví pro konec XIV. stol. O osobě českého skladatele nic určitého nevíme, neboť se nikde nejmenuje. Jen domýšleti se můžeme, že nebyl stavu duchovního; praví totiž: „Pravda, že kněžie naši podle úřadu jsú v duchovních věcech starší naši.“ Zdá se spíše, že jako většina spisova- telů této doby, pocházel ze stavu šlechtického. Tomu nasvědčuje zvláště zevrubná znalost poměrů veřej- ných, nejvíce pak zřízení zemského, které popsal dle zkušenosti své. O dějepisné vědomosti svědčí jme- novitě zmínka o králi Přemyslu Otakarovi II. a po- měru jeho k první manželce Marketě, o Karlovi IV.

Strana XV
XV Možno jest, že znal kroniku nyní tak řeč. Dalimila, jak viděti lze ze stejných myšlének na jednom místě. (str. 13.) Z obsahu konečně patrno, že použil netoliko latinského díla, z kterého překládal, ale že častěji na- hlédal do spisu „Gesta Romanorum", jakož i do mravo- učného skládaní tenkráte rozšířeného a i v Čechách známého, které mylně Senekovi připisováno bylo; mí- níme totiž spis „o čtyrech stěžejných ctnostech“ (de quatuor virtutibus cardinalibus), který sepsán byl od Martina Dumienského, arcibiskupa z Bragy v Por- tugalsku. „Knížky o šaších“ jsou, jak řečeno, jakési na- učení i králi i ostatním stavům, plné znamenitých a mravných myšlének, a hojně opatřené rozličnými pří- klady. Podobný spis, „Novou radu“, sepsal téhož skoro času pan Smil Flaška z Pardubic; ovšem že tato určena byla pro krále Václava IV., pro nějž i pan Ondřej z Dubé sepsal svůj „výklad na právo“. Ale více podobnosti než s „novou radou“ mají knížky tyto a my- šlénky v nich přicházející se spisy Tomáše Štítného. Ač nechceme se vysloviti zřejmé, že by Tomáš ze Štítného byl vzdělatelem spisku tohoto, přece zdá se nám, že vhodné jest, abychom naň upozornili. Již ta okolnost má mnoho pro sebe, že i Štítný pře- kládal některé latinské spisy a to takovým spůsobem, že tyto zcela svobodně od něho přepracovány byly; a právě totéž shledáváme při této hře šachové. Dále psal Štítný spisy své ku poučení dětí svých a těch, kdožkoli by je chtěli čísti; a i v tomto spisku poučují se všickni stavové lidští, které Štítný ve svých spisech přirovnává k andělským kůrům.

Strana XVI
XVI Že Štítný sám nru šachovou znal, tomu nasvěd- čují vlastní jeho slova. Praví: 1) „Aj, když v šachy hrají, již zdvihna šach dlúho myslí, kde by jej bez- pečně posadil.“ A na jiném místě:2) „Lépe jest spáti neb v šachy hráti, než prázdniti.“ Dle slov těchto nebyl nepřítelem hry šachové jako Hus, ač i tento rád se pobavil hrou v šachy. Aby stejnost myšlének ukázána byla, stůjtež zde doklady; podotýkáme, že některé věty jsou citáty ze spisů rozličných spisovatelů. Str. 77. 3) A protož hodné jest pannám kázati sě oniem synem Davidovým, ješto'j vlast- ní sestru byl podávil ostav s ní sám .. . Mnohoť sě přiházie zlého z túlánie toho, ano'j psáno, že dci Jakuba patriarchy byla j' pro to túlánie podávena. 4) Strana 20. Čtem, že Dýna, dci Jakuba patriarchy, aby viděla ženy toho kraje, po- dávena. 5) Str. 78. Lidští obyčeji právě jsú jako sluneční popr- slek: skrze kteréž projde stklo, toho barvu na sè vezme. Str. 99. Líčí-liť sě, mluv před ní o tom, kak jest to stydká věc, tak šeředně ma- zati sě. Str. 169. Praví mistr Tul- lius: Ze všech těch věcí, z nichž (Kn. o šaš.) Str. 27. V túlání také Dýna, dcera Jakuba pa- třiarchy, podávena a unesena. Dcera krále Davidova, když samas bratrem ostala nemnieci, by ji co od nèho potkalo, po- dávena. Str. 13. Mysl člověčie jest jako slunečný paprslek, ješto kako vèz skrze stklo projde, ta- kovú barvu na sě vezme, ja- kéž barvy stklo bude. Str. 25. Rkuť o líčidle, že jest to věc velmi stydká, s těmi sě mazadly pósobiti. Str. 39. Diet mistr Tullius, že ze všech obchodóv není 2) 3) A) 1) Knížky šestery str. XXVIII. Knihy naučení křesťanského, vydal J. A. Vrťátko, str. 22. Knížky šestery o ob. v. Knihy naučení křest. 5) Knížky šestery o ob. věc.

Strana XVII
lidé něčeho sobě dobývají, nic nenie lepšie, než oránie, ani jest co hojnějšé, ani jest po svobodném člověku co duostoj- nějšé. Str. 251 Zloděje a škódci dobrých a upřiemých dobudů z vězenie nepomniec, že dob- rým škodí, ktož zlým odpúštie. Kolikrátž by kto vlka neb li šku jina pustil, protot sé ne- odpovédie masa jiesti, jednézt tiem chytrejść budi. Str. 308. A dobróho oby- čeje neslušie ruśsiti; neb ktoż by jej navedl, dobře by učinil. Ale kdež veliká svině učiní dieru, tudíž i malé polezů pra- sata. 1) Str. 20. A tak netolik slýcháme z písma, ale vídáme to i před sebú: dotud šepcí, ažť sé i došepcí, že bude o nich voláno. Strana 81. (Sv. Thomáš z Aquiné drZí), Ze südce ne po své hlavě, ač by viděl jinú stranü neZ südovym dóvodem něco: však ne podlé toho, ja- kož vie, ale podlé toho, jakož je právem súdovým dovedeno, má süd vydati. Str. 85. (Král) v srdci má pokoru mieti, aby hrdosti ne- püstal v srdce, vždy na to po- mně, že sě je takóż urodil holoplištětem ^ nestateónym, jako jiny. XVII lepšieho a użitećnejsieho, ani jest co po urozenych lidech dóstojnejsie, neż zemi kliditi. Strana 17. Nebo dobrym škodí, ktož zlým odpúštie. A jme-li kto v tenato vlka, pu- stí-li jeho, jedno že chytřejí bude, ale neodpoviet sé masa jiesti. Sir 29. Aby... nebylo jieh (kmetóv) usüzenie mdlé jako nepevná pavuéina, je&to v ní malé mušky uváznü, ale veliký štmel proletí ji a pro- boří; a potom tudy proletie i malé mušky. Str. 27. Aby samy s mužmi neostávaly dotud šépci, azt sé něčeho došepcí nehodného. Str. 30. (Sudí) by chtě chudómu z milosrdenstvie po- moci súd vydal proti právu, zleť by učinil, by také súdce práva viděl někoho. Ale podlé toho, jakož jest súd doveden, má súd vydati, nemożli toho podobně jinak dovésti | Str. 12. Má král velebné nad jiné sé ukázati, ale vzdy to má v svém srdci mieti, že jest člověk jako jiný. Ke všemu tomu přistupuje i stejné etymologické odvozování slova trh. ?) Str. 203. A snad proto slove trh, Ze na trhu nejednoho éert utrhne tu lakomstvem. 7) Knihy nauéení ktest. ?) Knížky Sestery. Str. 40. Tém (kupcóm) sé slušie pilně střieci, by neutrhl jich ért v trhu na svü stranu. 

Strana XVIII
XVIII Překladatel uvádí i svatou Alžbětu za příklad skromnosti, právě jako to činí Tomáš ze Štítného (na str. 87. v knihách šesterých.) Ještě záhodno připomenouti, že právě Štítný užívá některých slov, která se i tuto nacházejí, jako k. p.: závina — zavinění (svatý olej přijímajíc pyčem teď závin, jimž žádáme milosti); rozochviti — dodati komu chuti; purnost — spurnost; odumrlé m. odúmrť; německý spůsob mluvení: okolo jíti s kým aneb vókol jíti s kým — zacházeti s někým a p., jak podotknuto bude. Nebude to škoditi, upozorníme-li na Štítného připodobňování stavů lidských k devěti kůrům anděl- ským (o lichevnících, kostkářích a o lotřích. 1) Na str. 151. praví Štítný, „že páni mohou po- dlé práva některá práva nehodná proměňovati a dobré ustavovati s povolením své obce, aneb starších z obce úřadu svého právem,“ což jest skoro tentýž náhled jako ten, co se pronáší v knihách o šaších.2) (Str. 29.) Pravopis jest ve spisku tom takový, jako pano- val před dobou Husovou. Jen tu a tam jsou stopy diakritických známek, které však již před Husem po různu se vyskytují, jako zejména v biblickém ruko- pise Mikulovském z r. 1406,3) což nás nepřekvapuje, 23 3) Knížky šestery str. 118—177. Poukazujeme ještě na pojednání Aug. Sedláčka: O rodu. erbu a vladyckém živobytí p. Tůmy ze Štítného, v Čas. Č. M. 1878, kde dokázáno, že Štítný pocházel z rodiny pánů z Dubé, a na to, že knížky o šaších nalézají se v jednom rukp. spolu s „výkladem na právo zemské“ pana Ondřeje z Dubé. Potom k tomu, že právě probošt Vác- lav Králík z Buřenic dal sobě přepsati knihy „o sedmi stupních“, přeložené od Tomáše ze Štítného (Rozbor sta- ročeské literat. str. 33 (143.) Čas. čes. mus. 1872 str. 387. 1)

Strana XIX
XIX poněvadž knížky tyto jsou přepis z XV. stol., kdy znenáhla více a více sobě pravopis Husův půdy do- býval. Ku p. Swu nadiegi vzpoleže na bohu; posla s nim possle nanž se nicz neobratie; aze gich tolikež bude iako osedlych ani menie ani viece; a ona pro- nesla to przed muzem y przed přately. Stůjž zde ještě malá ukázka způsobu psaní. Mezy zlym geſſto geho mnoho po hrziechu na tomto ſwietie, zlee geſt ktoz netba poznati czo przi- ſluſſie kſtavu geho. Czo by gei cztna arzadna vczinilo. A czo bohu ylidem mrzka a ohyzdna. Neb ztoho y to zle pochodij ze ti geſſto by cztnie bydliti mieli Budu bohu ylidem ohyzdni A kdyz tehdyz da buoh nanie tiezku pomstu Neb iakozt moczny pan boh aſpwedliwy dobreho nenecha bez odplaty Takt nemine pokuta y gednoho zleho Mat fie ymocznym fferednym gich zloft agich fferedftwo ohorzicziti. Diet piſmo ze mocznym moczne naftanu muky. Przidet natogeſſto radi pochlebenſtwie poſluchate ezt boh ſwu moczy vrazy wy y ſwaſſimi pochlebniky w tuhu shorzem. Ostatně nalézáme aa = á, ee = é, ii = í; ale u většině případů délka označována nebývá; č znamená se svaznicí ie; c, č spojkou cz (czlowiekem, obycze- gich, wodczy, srdczy, kniezieczie); ř: rz (trzeba); ž prostým z (wzdy, iakoz, kniezieczie). Podobně se i měk- kost při t, d neznamená; místo š, stojí Ií, někdy i pouhé ſ. Bylo již řečeno, že i v drážďanské knihovně na- lézá se rozprava o hře šachové, latinsky psaná v Praze, as r. 1408. Ta s českým naším spisem v ničem se neshoduje. Spis drážďanský jest zcela samostatný

Strana XX
XX (pokud totiž o samostatnosti mluviti se může) a ni- čeho společného nemá s latinským spisem Jakuba de Cessoles. Co do obsahu mnohem jest menší, počítaje jen osm malých kapitol. První jedná o vynalezení hry, druhá, kterak šachovnice představuje Babylon; třetí, kterak šachovnice znamená dvě království sobě protivná; čtvrtá, kterak postavení šachů znamená stav občanský v království; pátá, kterak postavení šachů představuje, jak se ležení vojska zřizuje; šestá, kterak pohyby šachů pravé a chvalitebné skutky ob- čanů značí; sedmá, kterak pohyby šachů bojovné šiky znamenají; osmá a nejdelší kapitola obsahuje, kterak obapolnými pohyby šachů představuje se válečný útok. Dále se uvozují mnohé příklady z dějin, ale tyto jsou zcela jiné, než ty, které nalézáme v českém spisu o hře šachové. Nemůže býti pochyby, že tento latin- ský spis nesloužil za předlohu k českému spisu a že tento není než volné vzdělání spisu mnicha Jakoba de Cessoles. Uvádějíce knížky tyto, znamenité i mravným ob- sahem svým i správností jazykovou u veřejnost, kojíme se tou nadějí, že i souvěkovci ocení práci tuto sto- letí dávného; nepodařilo-li se nám snad zcela bez pochybování objeviti českého jejího původce, budou- cnost snad poskytne nám důkazů lepších. Za svou povinnost pokládáme vysloviti vřelé díky J. E. panu Josefu Jirečkovi a panu prof. dr. Josefu Emlerovi, jichž přičiněním knížky tyto tiskem vycházejí.

Strana 1
Počínají sě kniežky o šašiech, a co hra šachová ukazuje a učí, nebo-li co znamenává. Čtiž myslivě. Mezi zlým, ješto je ho mnoho pohřiechu na tomto světě, zlé jest, ktož netbá poznati, co příslušie k stavu jeho, co by jej ctna a řádna učinilo, a co bohu i lidem mrzka a ohyzdna. Neb z toho i to zlé pochodí, že ti, ješto by ctně bydliti měli, budú bohu i lidem ohyzdni. A když tehdyž dá buoh na ně těžkú pomstu, neb jakožť mocný pánbóh a spravedlivý dobrého nenechá bez odplaty, takť nemine pokutú i jednoho zlého: máť sě i mocným šered- ným jich zlost a jich šeredstvo ohořičiti. 1) Dieť písmo: že mocným mocné nastanú muky. Přídeť na to, ješto rádi pochlebenstvie poslúcháte, ežť bóh svú mocí vrazí vy i s vašimi pochlebníky v túhu s hořem. 2) A takť mní mnohý mocný, by v své i šeredně bydle, neřádně čině, nespravedlným nakládaje byl velmi bezpečen, by sě líbil lidem, že sě drží takových šeredných, neřádných, nespra- vedlivých, ješto falešně chtiec jeho požívati, jemu po- chlebují. Ano die písmo, že zlým, nešlechetným nenie pokoje; ani sě móž neřádný v svém neřádu líbiti lidem; né, i svýmť pochlebníkóm lib nebývá. Pakliť sě šeredný šeredným slíbi, všichnit spolu šeredni budú. Protož dieť mistr Seneka: „Vesel tiem budu, když sě zlým nelíbíš, 1) Ohořičiti = ohorčiti, zhořčiti. Štítný, Knížky šestery str. 103. Pakli črt oběma to osladí spolu, ale najposledy vše jim to ohoryčí. Hanuš, Rozbor filosofie Tůmy ze Štítného strana 228. „A co mají dobrého, když slúží bohu: jediné túhu s hořem. 2)

Strana 2
2 a kdyžť zlí o tobě mluviti budú, važ to sobě za chválu. 1) Ale česť a chválu od dobrých slušie na mocné; neb po- čátek jest to božie pomsty nad šeredným, že zlé pověsti poběhnú o něm; múdrým omrzie,2) a počátek dobrým odplaty od pána boha, když o nich dobré slovo poběhne. A múdrým lidem milí budú a spravedlivú česť mieti budú. Toť jest zpósobem božím, že písmo zlost a šered- stvo některých praví a druhých šlechetnost, aby i v bu- dúciech časiech o zlých byly zlé pověsti, a dobré o do- brých; neb z toho všeho, co jest na tomto světě, nenie lepšieho než v spravedlivé cti jméno dobré. A když na protivnú věc protivné slušie, tehdy veliké zlé na tomto světě svú závinú hanebné po sobě slovo ostavie. Protož i pohanští mudrci táhli lid od neřádu k šlechet- nostem a pravdy hledali v šlechetnostech Ale té jich práce plný užitek,3) že jsú stáli po tom, aby k šlechet- nostem od neřádóv táhli lidi, teprv nám křesťanóm scho- ván jest plný užitek; neb tam teprv v onom světu plný užitek mieti budem z šlechetností skrze pána našeho Jezu Krista, a také nešlechetnostem tam jsú plné muky při- praveny. Protož majíť i křesťané státi po lidských šle- chetnostech, o nichž sú staří mluvili mudrci, i o té cti, ješto má zde býti takým zdejším šlechetnostem k věčnému životu užívajíc a pozdější necti vystřiehati sě věčné necti. A takť tyto knichy o šašiech 4) napomínajíť ně- které světské stavy, aby sě táhli od neřáduov k šlechet- 1) Skoro táž slova, jakožto citát ze Seneky, nacházíme u Štít. (Knížky šestery) str. 77: „Buď tiem vesel, když sě zlým nelíbíš, a za velikú chválu važ to sobě, ačť oni zle o tobě mluvie.“ Omrzeti i omrznúti. Štít. (Knihy šestery) 69. „Co pak, když muž s ženú neshověta aneb sobě omrznuta. Nyní omrzeti někoho. Hanuš, Rozbor, 60 „Jimž (pohanským mudrcóm) po tom vzpytování skrytých věcí byla práce dána, ale vám jest toho užitek schován. Šach jest slovo perské a znamená tolik jako král. Do Persie dostala se hra v šachy z Indie, kamž její původ kladou pověsti perské, jak to shledáváme v „Knize krá- 3

Strana 3
3 uostem, majíc u paměti svých stavóv úloh; a jsú ve tři strany, kromě této pře(d)mluvy toho, ješto je česky polo- žil, rozděleny. Prvá bude o tom, kde jest a proč jest a kým jest šachová hra vymyšlena; druhá o tom, co postava šachovničie neb šachóv miení; třetie, proč každý šach tak má seděti a tak má jezditi, jakož vídáte v ša- chové hře. A s tiem budú konány kniežky, co to zname- nává, že najposledy všecky šachy v pytlík zberú? A múdří málo slyšiece, mohú se většieho domysliti. Čásť I. Kap. 1. Proč jest hra v šachy vymyšlena? Byl jeden v království babylonském slovútný král,1) ale nedobrým slovútenstvím; neb viece jest byl slovúten svým neřádem, nežli tiem, že jest králem byl velikého královstvie. Avšak i v tom svém neřádu tiem slovút- nějí byl, že jest měl veliké královstvie pořiediti, a to skrze něho bylo obmeškáno. Byl syn onoho krále Na- bochodonozora velikého. Ten král nemúdrý mezi ji- nými neřádnými svými činy, když byl umřel otec jeho, kázal jej na mnoho kusóv rozsekati a supóm po róznu rozmetati, péči o to maje, by byl neožil ještě a nedal jemu kralovati, a řka: „An dřieve byl volem, trávu jedl: však opět byl člověkem a kraloval. Ale když snědúc supové rozletie sě, nesletieť sě opět zase spolu, aby ožil: a já bezpečně budu kralovati. O tomť pravie ty kniehy, ješto scolastica historia slovú; takto pravie, že jeden, jehož král Nabochodonozor u vězení držal z lidu židovského, 2) byl poradil jemu to. lovské“ (šachname) známého básníka Firdusi. Odtud spolu se jménem rozšířila se hra tato na západ Byl to král Evilmerodach (561—559 př. K.). Český pře- kladatel jméno toho krále vynechal, ač se v latinském spisu nachází. I jméno tohoto rádce Evilmerodachova vynechal pře- kladatel. Byl to Joachim, král israelský, jenž v zajetí *

Strana 4
4 A mohlť jest ten chtieti v tom sě jemu jako nepřieteli posmievati. Aj, toť jest nemúdrost, od nepřietele radu bráti. Nedivte sě bláznovství tomu. Bohatý, v úmysle neřádný, podobenť jest zabylému. A často bývá po mú- drém otci nemúdrý syn. Bylť jest Šalomún velmi múdrý, však syna nemúdrého po sobě ostavil králem, skrze něhož pak královstvo bylo roztrženo. Takéž i král Nabucho- donozor múdrý jsa, však syna nemúdrého po sobě měl: a čtem, že jeho u vězení držal chtě jeho zkázati, aby múdr byl. A když pak vzal moc královu, ukázal jako ne- múdrý svú nemúdrost, pomstil sebe i nad otcem, že jej múdra chtěl otec učiniti a vězením pokázati, bláznovstvie v něm čije. Ale takť jest, jakož die písmo: „Pokáraj múdrého, budeť tě milovati; ale pokáráš-li blázna, nenecháť, byť sě nepomstil.“ A řekl sem dřieve: bohatý, mocný, v úmy- slech neřádný, podobenť jest zabylému. A zda i ještě toho před sebú nevídáme a čtem v písmě, kterak jest Nero ciesař bláznivých a neřádných byl obyčejóv, že moc měl a zbožie bez múdrosti, až však postihlo jej bláznov- stvie jeho? Takéž i tento král babylonský mnoho měl zlých a neřádných obyčejóv, jediné že dřevním zpósobem otce jeho podržalo sě chvilku královstvie, ale ne jím. Pak skoro za Baltazara 1) Perští a Médští přemohli je, jakož Danielovy knihy o tom pravie. A snad počalť sě úklad o to královstvo za toho krále nemúdrého, ješto jest pak z(a) Baltazara přemoženo. Neb tak veliká věc ne 1) byl držán. Rukopis drážďanský, praví o tom: „Timens, ne pater suus aliquando resurgeret, sicut de fera ad cor hominis redierat, consuluit Joachim ejusque consilio cadaver patris in trecentas portiones divisit, totidem- que vulturibus devoradum dedit, ut in partes diversas volitantes alites sic cadaver illud dejicerent, nonnun- quam in priorem situm particulae convenirent. Poslední král babylonský Nabonnetus v knize Danielově sluje Belsazar, a vládl od r. 555—538, kdy panství od Kyra perského (a médského) vyvráceno bylo.

Strana 5
5 inhed sě skoná, jakžť sě počne. I pravíť to latinská kniha o tom tak neřádném králi, že všichni zemené mú- dřejší i větší rodem v tom království tesklili sobě s ne- řádnými obyčeji svého krále; a pak nechtěl, by kto z čeho pokáral jeho, mnohé múdré zahuboval, když s ním mluvili z nehodných jeho obyčejóv. Čte sě, že otec jeho byl také jednú zbíti kázal všecky své mudrce, že ne- uměli jemu snu pověděti a vyložiti, ješto sě jemu zdál v noci a byl jeho zapomanul. 1) A tak tento král ne- múdrý také často zbíjal múdré; neb často děti otcova bláznovstvie spieše sě přijmú než múdrosti a budú řieci: Ano, mój otec popíjal sè a toto neb toto za mladu činil i bude sě pak sám zapájeti zře a pomně na to, že sě jest někdy podpíjel otec jeho, a tak i o jiném neřádu. Ale by řekl: v tomto múdří chválé otce mého a tohoto do něho nechválili, toho já nechám, co jest jemu neslu- šalo, a toho sě přijmu, co jest v něm chváleno. Tak i král tento netbal toho, že smyslně kraloval otec jeho, ale to uchytil, že byl kázal své mudrce zbíti; avšak byl toho nedokonal, dal sě v tom Danielovi přemoci. Ale tento mnohé zbíjal, jakž který múdrý mluvil jemu z ne- řádu jeho. Kapit. 2. Kdo hru vymyslil? I byl z těch mudrcóv jeden jménem kaldejským Kserses 2) a po řecku Philometer; to vznie po česku jako milovník řádu. A to jest ukázal, že jest byl hoden jména 2V 1) Zde se připomínají ona známá slova: mene, tekel, peres (ufarsin), která Nebukadnezar, otec Evilmerodacha krále, při hostině na stěně prý spatřil a jež mu Danielem vylo- žena byla. Xerxes; Kserses psáno jest i v latinském spise. V dráž- ďanském rukopise: Inclyti regionis Xersem philoso- phium. Philometer vykládá se latinsky: mensurae sive justitiae amator. Srovnati sluší, kterak Štítný překládá slovo filosof „Neb to slovo filosof řecké jest slovo a dí- se výkladem i jazykem naším: milovník múdrosti“ (Han. Rozb. XXXI.)

Strana 6
6 toho a cti múdrých. Neb nežli by mlčal nic neřka králi, vida tak súženú pravdu smrti sě vážil, nechtěl nespra- vedlivé cti jména mieti a bydla dobrého v králových sie- niech, aby aspoň mlčením pochleboval. Neb ktož v ne- řádu mocnému pochlebuje, záhubce jest obecného dobrého a zrádce i toho, jemuž v neřádu jeho pochlebuje. Neb vždyť přijde kdys tehdys na to, že sě každému neřád jeho ohořčí. I hyzdíť s právem písmo pochlebníky. Čte sě také o jiném mudrci, že raději chudě živ byl, než by u králova dvora měl dobré bydlo. A tak uzří jeho druhý mudřec, ješto byl u krá- lova dvora, ano tento, ješto nechtěl u dvora býti, vaří sobě někaké zelíčko. I die jemu: „By ty chtěl králi po- chlebovati, nepral by ty zelíčka toho.“ A on jemu od- povie: „By ty zelíčko jiesti (chtěl), ty by králi ne- pochleboval. A tak onen mudřec Philometer nechtěl darmo cti a bydla u dvora mieti, nechtěl, by řekli: mlčením králi pochlebuje. I smrti sě vážil, chtě dosti učiniti úřadu svému a žádaje cti a chvály králi svému a dobrého obec- ného. A to věda, že to prvé nemóže býti, jedno ač by král ostal neřádu a přijal sě múdré opatrnosti, smier- nosti statečné, veliké mysli a spravedlnosti 1) a jiných také šlechetností, v nichž by byl lib bohu i lidem. Ale vida ten mudřec velikú ukrutnost krále toho, pokusil sě, aby užil smysla svého a své vtipnosti. Vymyslil šachy, aby mohl v podobné příčině mluviti králi, co slušie jemu a co neslušie, jaký má pořád v království býti. kterak sě ne jedno jedněch, ale všech menších i věčích v království třeba, kerak slušie všecky obmysliti, všech 1) Jsou to známé čtyry stežejní (cardinales) ctnosti, známé ze spisu Martina řečeného Dumiensis, arcibiskupa z Bragy v Portugalsku, jehož spis neprávě Senekovi připisován byl. Jak ze spisů Tomáše ze Štítného a Husa lze viděti, byl již tenkráte v Čechách oblíben. Hus I. 119. „A tak máš, že ty čtyři ctnosti veřenie (t. j. veřejnie) opatrnost, spravedlnost, statečnost a skrovnost spolu jsú svázány.

Strana 7
brániti, všech ostřiehati; kak někdy malý veliké vystřeže škody a veliký silný móž zajíti bez múdrosti. Kak často ztratí sě pro malú věc veliká, kak toho mnohokrát bývá, že někto hledaje, aby druhému učinil škodu, nebude-li opatren, brzo sám sě obmešká. A to vše i mnoho ji- ného má hra šachová v svém obmysle. Protož ten mu- dřec to tak mysle, aby mohl o ty věci podobně mluviti před králem, šachy vymyslil, jakoby to kratochvíli učinil prázdným, jakž sě všeliko i k tomu hodie; neb prázdnost, v níž múdrosti nehledá člověk, smrt jest a pohřeb člo- věka živého, ještě mátě hřiechóm a macecha šlechetno- stem; prázdnost učiní, že sám sobě člověk bude těžek. Protož. aby prázdni všie věci nebyli prázdni a počestnú kratochvílí zahnali tesknost, hodie sě i k tomu šachové i každá hra počestnější jest k kratochvíli, kteráž viece záleží na rozumu než na štěstí; protož, že jest vtipná hra šachová, hra počestná jest. Ale vše jest vhod dobro, jeliž sě potřebným věcem dosti stane, tehdy móž tako- vými kratochvílemi prázdný spomoci své tesknosti. A tak Philometer ten mudřec, jakoby svú vtipnost ukazoval, prázdným hledaje kratochvíle, šachy jest vymy- slil a v tom přikryl ten svój úmysl, aby krále k řádu napomínal asa oklikem z nedojiepie, když nechce upřie- mého slyšeti naučenie Neb tak jest té hry obyčej, že ktož hrají vždy cos buď hovořie proti sobě jako kakés úklady kladúc. I vymyslil to tak ten mudřec, aby asa hraje před králem v šachy, mluvil také potřebné věci: čím hynú královstva a čím se držie. Ale, ještoť druzí řkú, by ta hra byla před Trojí nalezena šachová. Najprvéť jsú od kaldejských do Ře- kóv přišli, ale té hry najvěčší obyčej Rekové před Trojí vzeli. I) 1) Někteří píši, že hru v šachy nalezl Palamedes z Euboey aby Rekové neměli při obléhání Troje dlouhý čas. Drážď. ruk. připisuje vynalezení hry této Odysseovi. „Scachorum ludum ab Ulixe inventum, ne marcido torperet otio ob- sidentibus Trojam Graecis, nonnulli autumant.“ Jinde

Strana 8
8 Kap. 3. To již o šašiech. I učinil byl ten kaldejský mudřec šachovnici a šachy v obrázky: krále, královú, kmeti zemské, jimž my popi řiekáme, rytieře královy, zemské úředníky, ješto u nás rochové slovú, a pěšky, ježto osmer lid obecný v zemi znamenávají. 1) A každému šachu dal miesto jeho a kak by který jezdil, jakož potom uslyšíte. A když hrál s kniežaty a s dvořany krále toho ten mudřec, ano sě jim hra velmi líbi, až i sám král vzechtě, aby té hře naučil jeho. A ten mudřec odmlúva, pravě, že by snad stesklo jemu vše slyšeti, co jest třeba k tomu obmyslu, ktož by chtěl uměti dobře hráti v tu hru. A král vece že chce jako najmenší vše slyšeti a i před hněvem svým jeho ubezpeči. A on, jakž vtipný byl a dómyslný, učil hře krále, táhna múdře k úmyslu svému, ukazuje, kaký má býti pořád v království dobře zpořiezeném. Pak-li bude v tomto neb v tomto obmeškáno skrze to, toto je potká neb toto. Takéžť jest i ve jhře této. Bude-li toto takto a toto takto přivedeno, ktož to z své strany lépe obmyslí, skrze to bude lepší mieti. A tak táhl povolně k múdrosti ten mudřec krále toho věda, že jakož die mistr Seneka: Tak jest sobě volna mysl člověčie, že mnohokrát spieše dá sě povolností přivésti než ukrut- ností přitáhnúti: a v kom ni sě ni ono nebude platno, co jiného, než takému jest zahynúti. A s tiem jest konec prvé strany kniežek těchto. opět Diomedovi zásluha ta se přičítá. Též se vypravuje o dvou bratřích, Tyrhenovi a Lydovi, že hladem jsouce mořeni, aby naň zapomněli, hru šachovou vymyslili. S jmény těmito potkáváme se ve slovníku Klena Roz- kochaného (Hanka, Zbírka slovníků str. 98.) Ssach (scacus,) kralík, cral (rexus), králevna (rexa), pop (arip- pus), rytieř (militus) roch, (rochus), pěšec (pedes), ša- chovnice (scatabula).

Strana 9
Čásť II. Druhá strana těchto kniežek ukazuje, co postava kterého šachu znamenává. Kapit. 1. O šachovnici. A najprvé řku o šachovnici Mudřec onen mienil jest Babylon, to veliké město, šachovnicí 1) a zeď obrubú, ješto ten počet polí znamenává, ješto sú podlé obruby měrú té zdi. Ale já řku, že i vešken svět móž těmi všemi polmi v šachovnici znamenán býti Neb vezmeš-li počet jedniem haléřem, počna na prvém poli, a budeš čísti pravým ryčartem, 2) vždy na každé pole obapol viece polože, na druhé dva, na třetie čtyř, na čtvrté osm a tak vždy obapol viece, až by i došel poslednieho, takť by tu mnoho vyšlo peněz, žeť sě nezdá podobno k pravdě. Ké by jediným hrachovým zrnem počal ten počet klásti od pole prvého, než by tak přeběhl všecka pole v šachovnici, sám to převrz, 3) mohl-li by tolik zbožie mieti, aby mohl hrachu tolik zaplatiti. 4) To pak, že je šachovnice čtveroúhlá a opět sě dělí ve čtyři strany čtveroúhlé, znamenává, že najvětšie 3) 1) Drážď. ruk. praví: „Quod autem scacherium in sexaginta quatuor spatia quadrata dividitur, formam exprimit civi- tatis, quia civitas Babylon in quadro posita habebat domos quadrageminae habitationis nimia proceritate mirabiles. Ryčart, ryčalt. (V. Matzenauer, Cizí slova) znamená dvakrát tolik (mathematická mocnost) „Also belege das ganczce schach mit hersekornern bepart das du cze- list uf riczchart, so machstu merkin an dem loz daz bret wit unde groz, und wirt grosir von der zcal wen die werlt ubir al.“ Zeit. f. d. Alterthum. 17. str. 352. v. 6—12.) Převrci = přemítati. Štít. (K. šest. 287): „Chce se mi převrci ta sladká slova.“ Vyjde číslo: 18,„446.744,093.907,551. 652. 4)

Strana 10
10 královstvo neb panstvo střiedmé; neb najmenšie hospo- dářstvie má-li trvati v svém pořádu, má mieti jako rovné uhly čtyři ony čtyři šlechetnosti, jimiž má ve všem po- řád býti a bez nich čím věčšie 1) věc bude, tiem zbo- řenie bude většie. Jedna jest rozšafná opatrnost, druhá směrnost, třetie síla mysli statečné, čtvrtá spravedlnosť. Každé královstvo, každé panstvo, každé hospodářstvo, ač i malé, má na ty čtyři uhly změřeno býti; aby opa- trnost byla smierná, v silné mysli a spravedlivá; spravedl- nost opatrná, smierná a v silné mysli, statečná, silná, spra- vedlná, opatrná a smierná; a smiernost opatrná, silná a spra- vedlná, aby nikteréž z druhých tří miery nevycházelo A v kterémž království bude pořád těch čtyř uhlóv, jakož z kamene ve čtyři uhly tesaného pevná zeď bývá, takéž pevné bude to královstvo; ale ač v čem z toho újma bude a nerovnosť, dotud v sobě tléti bude a hy núti, ažť najposléz zbořé sě i padne. A lidé ten pád vidúc vzviklí hlavami a kaks zahviždíc vzdivie sě pádu tomu řkúc: A, kak jest sešla veliká věc! Kak tito a tito řádně to královstvo aneb to panstvo pósoběchu, kak jest skrze toho neopatrnost neb nesmiernost neb hubenstvo neb nespravedlnost sešlo a zahynulo. A cožť řku krá- lovi, tomu i páni menší i větší rozomějte; neb každého panstvo jest královstvo jeho. Kapit. 2. O králi šachu. Šacha krále byl udělal mudřec onen jako člověka v rúše krásném na stolici a v koruně, an drží jako vardu 2) okrúhlú v ruce králové jabko a v druhé ruce huol upřiemú. A tak ten šach byl udělán nejkráše a zřiedlen byl mimo všecky jiné. Neb i král člověk má 1 27 ) Psáno: wieczssie, druhé opět wietssie. Podobně neustá- leně píše Hus, užívaje věčší, větší i věččí (II. 16. věččí div.) V latinském originale stojí: pilam rotundam (kulatý míč.)

Strana 11
11 zřiedlen býti mimo všecky jiné v své osobě. A když král jest tak zřiedlen mezi všemi, á, kak by měl toho pilen býti, aby nikdy v jednom šeredství viděn nebyl, ale aby poznán byl ve všie ctnosti a šlechetnosti, aby všem mil byl a všichni žádali života jemu ve cti a chvále. Má král, zře na královu vnější ozdobu, v úmysl vzieti, aby nejedno k oku tělesnému měl tu krásnú postavu a tu zřiedlnost; neb ta králova příprava ukazuje a učí krále, kaký by byl, kaká útěcha postavu a znamenie do- brého mieti a toho dobrého nemieti, ješto ta příprava a to znamenie ukazuje. Protož spatř král svú královu mimo jiné zřiedlenú přípravu a podlé toho také zřiedlen buď v šlechetnostech a v dobrých mraviech, aby mohl spravedlivě mieti čest a chválu. 1) To, že ten král, ješto šach slove, by jako člověk, napomíná krále, aby člověkem sě pomněl a neměl hlúpé zvěři, němé tváři nerozomné obyčeje maje, ale aby uží- val smyslu a rozumu člověčieho, krotě v sobě zvieřecie neřádné žádosti a dětinné obyčeje. E, kam král zajde, dá-li nad sebú ukrutnosti, smilstvu, opilstvu a dětinné mysli panovati, nebude-li zpósobné mysli, kam jej od spravedlnosti zavedú jeho pochlebníci stojiec po svém, aby jim i cizie dával, sirotčie a lidí prostých. I dieť písmo: „Běda zemi, v kteréž král dietě jest a jejiež kniežata ráno jedie a stojie po opilstvu; neb opilý ten jsa, ten nebude.“ Čtem, že jedna žena před ciesařem Filippem súd měla, a když ciesař odsúdil, odvolala sě od jeho súdu řkúc, že sě odvolává od súdu ciesaře Filippa opilého k němu opět, až střiezev 2) bude. Protož pomní sě král člověkem, ne nedvědem ukrutným, ne zajiecem strašivým, ne husí, ješto vždy k vaně, ne opicí všetečnú. A tak i o mnoho jiném. A nejednoť krále miením ; 2) 1) Král nalezá se vyobrazen ve vídeňských rukopisech sedě na trůnu a drže v jedné ruce žezlo (huol upřiemú) a v druhé kouli (míč). Podobně i v mnichovském rkp. Jakuba z Cessoles-u. Střiezev, střiezvý = střízlivý, střízvý. Hus. I. 119. „A že nemóž býti statečný, nenie-li střiezvý.“

Strana 12
12 každýť jest král v své čeledi a v svém panství, kakž- koli čím kto jest větší, tiem má pilnějí sebe v řádu býti. Neb nehoda jeho mnohých bude nehoda. A když má sě král člověkem pomněti, viz, co jest člověk? Člověk jest zvieře rozomné a smrtedlné, a jest tovařisky a přietelsky bytedlné zvieře. A svatý Jeroným rozkládá to, kak jest nedal bóh rohóv člověku, ani neh- tóv velikých aneb zubóv, jakož to jiné zvěři líté dal jest, ale smysl dal člověku, aby smyslem nade vším mohl panovati. Protož král člověk svú rukú žádného neurážej, ano i ta včela, ješto jest za krále mezi jinými, nikdy nebode žéhedlem jako bodú jiné včely. Proč pak král člověk chce svú rukú bíti koho, a moha jinak toho popraviti ? Že jest člověk smrtedlné zvieře, i král na to po- mni, že má umřieti, a hledaj božie milosti, ať by buoh dal pokoj v svém království onoho světa, a pilen buď, činiti pravdu; neb nelze i duši odpočinutie jedině v pravdě, a jelikož bude protiven pravdě, s tolik bude v nepokoji. A že jest přieznivé a bytedlné a tovařiské zvieře člověk, die mistr Seneka: „Ač's nad jiné povýšen, však přietele měj obera sobě, s nímž by jako sám s sebú mohl rozmlúvati; ale i v tom jest veliké třeba opatr- nosti, by mohl hodného sobě nalézti přietele. A také na to má král smrtedlným člověkem pomněti sě, aby tiem, že jest králem, nevzpychal, ale vždy pomněl slova toho, ješto jest buoh řekl jednomu králi: „Vódcí sem tě učinil lidu svému, bud jako z nich jeden. To jest pravda, má král velebně nad jiné sě uká- zati, ale vždy to má v svém srdci mieti, že jest člověk jako jiný; a jedno pro pořád v lidech, aby vedl a držal lidi v pravdě, dal jest bóh jemu většie miesto. Rúcho krásné na králi ukazuje, že jakož král má v své velebnosti krásné rúcho mimo jiné, takéž má v svých mraviech a obyčejích mimo jiné zřiedlen býti v slušné kniežecie tichosti, v neplaché řeči. Aniž slušie králi kteréžkoli mnoho mluviti řeči. Každýť brzo omrzí,

Strana 13
13 ktožť mnoho mluví. Učilť jest mistr Aristoteles Alexan- dra, aby úmluven byl s lidmi svými, ale však aby v ne- potřebné řeči nepřielišil, řka: „Lépeť jest, aby lidé chý- lili hlavy, skoro-li král promluví, chtiec slyšeti, nežli by sě nasytili mluvenie jeho přieliš hustého. Počestno jest také králi nemieti obyčeje s chater- nými a s lchkými lidmi, aby nezlehčal úmysl jeho; neb král jde vókol s velikú věcí, a má sě s lidmi obierati velikými. Zlehčé-li v úmysle od lehkých lidí, nebudeť řádu králového vléci, což lehčí1) a chaterní potáhnú jej. Protož dobřeť krále ozdobuje veliké, urozené lidi při sobě mieti. Toť pak řku také: Ačť móž král i z leh- kého pořádu nadati kohož chce zbožím, ale ne každému móže dáti panské mysli. Jest v písmě světské múdrosti a máme to v přísloví, že staré zbožie činí šlechtu. 2 Ale taktoť knihy ony o zprávě kniežecí přivodie k roz- umu, že ne zbožie činí šlechty, ale proto ten šlechtí sě, kto jest ot dávna v zboží, že jde s velikými lidmi vó- kol, maje zbožím příčinu k tomu. A týmž protivným urození zplanievají, 3) když od dávna v chudobě budú, že jdú vókol s chaternými. Avšak doniž mají svých předkóv paměť, bude-li pomóže jim, spieš najdú svých předkóv stopu. Protož král rozuměj tomu: mysl člo- věčí jest jako slunečný paprslek, ješto, kako věz skrze stklo projde, takovú barvu na sě vezme, jakéž barvy stklo bude; takéž pójde-liť král vókol s lehkými lidmi, zlehčieť v úmysle. I jestiť veliká ozdoba králi, mieti při sobě lid od dávna urozený. A tak bude i obecného lidu mieti; neb dá-li král chudému něco, ten jedno sám sebú bude slúžiti králi a dědin nakúpí, chtě bohat býti. Ale dá-li pánu řádnému, ten i svého přičině na své lidi naloží a se všemi králi bude slúžiti. 1) Stojí psáno: Nebudet rzadu kralowe wlecziczos lehczy. 2) Srovnej: Dalimil XLI, 13—18. 3) Zplaněti = planým se státi. Sr. Alexandreis (Výbor I. 1097. v. 32—34.)

Strana 14
14 Má také velebnosť králova milostivé a ochotné řeči býti! I toť divně krále ozdobuje a mila lidem činí. Die mistr Valerius: „Ta pochotnost, když král milo- stivě a laskavě bydlí s svými, i hrubého lidu mysl projide a obměkčí i vztvrně oči nepřátelské. Protož velmiť činí krále mila lidem, když někdy i křivdu strpí svým proti sobě řka něco k tomu kratochvilně milostivéh c, jakož sě die o jednom vévodě, že jeden mládenec u jeho dvora objal jeho dceru a poceloval před jejie máteří. A kdy vévodina stála po tom, aby jemu hlavu stěli, řek vévoda: „Ztepem-li ty, ješto nás milují, co sami těm učiníme, ješto nás nenávidie?“ I vzal chválu vévoda mi- lostivý z vyřčenie tak kratochvilného. Čte sě také o jednom králi, když komorníci jeho jsúc oponú od něho přehrazeni mniece, by král spal, zpravovali jeho řečí utrhavú, a on to slyše, hne tiše oponú, řka: „Odejděte dále, ať král neuslyší; slyšíť opona. Také král Pyrrhus, když před ním pověděli, že jeho jedni v svém kvasu o něm zle mluvili, kázal jim před sě a otázal jich, mluvili-li sú to o něm. Jeden řekl: „By nám bylo víno stačilo, senť by to byl, co bychom mluvili teprv.“ A tú tak směšnú odpovědí byl král obměkčen a vzal děku a chválu od střiezlivých z své šlechetnosti, ješto zpilí jsúc zle mluvili o něm. Velmi také krále ozdobuje, když poznán bude, že nikdy nepovie křivého slova. Nebo viece jest vinen bo- hatý, když křivdu povie, nežli chudý. Má sě král tak v své řeči zachovati, aby jeho každému slovu věřeno bylo. Veliká jest nemúdrost do krále, ješto bude kakés své příhody rozprávěti, ano to vie i poslední, že to pravda nenie. A kak móž kdy věřiti těm svým pochleb- níkóm, ježto řkú jemu jako pochlebujíc a klamajíc jím, že sú s ním tu byli, když bude praviti co takového, ješto sám vie, že to pravda nenie? Ale, takž to i jest, jakož smysli. Nemá také král z lestného srdce chytrú řečí slibóv činiti neb přísah, jinak mieně než ti rozumějí, jimž sli-

Strana 15
15 buje neb přísahá. Čtem, že jsú některá královstvie za- hynula, protože králové jich činili tak lestné přísahy. Aniž má král bez velmi pilné potřeby z obyčeje cos bud bráti na svú přísahu, a pakli kdy vyjde i taková pří- saha od něho, má na to pomněti. Praví o Alexandrovi Valerius, že jel s vojskem k jednomu městu u velikém hněvu, chtě jě obořiti. A jeden mudřec byl z toho města rodem a byl vzácen Alexandrovi. I šel před Alexandra, chtě milost uprositi tomu městu, a Alexander uzřev jeho, rozoměje, že chce prositi za to město, prvé se uteka k řeči, vece: „Na tom přísahám, žeť toho neučiním, zač mne budeš prositi.“ A mudřec tu přísahu uslyšav vece: „Králi milý! za toť prosím tvé milosti, zboř a za- hlaď to město a nedávaj milost jemu.“ A král, aby ne- byl křivě přisáhl, dal milost městu tomu a nezbořil jeho." 1) Má také král manželstvo držeti; neb nenie to lid- ské manželstva nedržeti. Vídáme čápy, holuby i jiné ptáky, ješto samec i saměce mají péči o dětech, oba je krmiec, že držiec sobě jako manželskú vieru. A když člověk má péči o svých dětech netolik aby je odchoval, ale aby i ve cti byly, má tak muž jako žena držeti man- želstvo, aby jich děti nebyly cizoložňata a ženimčata. Ačť jest to někdy bylo, že muž mohl viece žen nežli jednu mieti, bóh tomu v křesťanství nechce. A pravíť písmo i o múdrém Šalamúnovi, že když své ledvie k že- nám přichýlil, obláznělo srdce jeho. A to řku ještě: Slušieť králové velebnosti rúcho krásné, ale nravi krásní a šlechetní obyčeji a hluk lidu urozeného. Stolice krásná králova velebnost královu ukazuje, a tať miení, aby král pevně seděl a daleko zřel a všem byl zřiedlen. I praviť, že thrón králóv spravedlnost tvrdí, a pro nespravedlnost přivodí bóh královstvo z jed- noho lidu do druhého. Protož chce-li král dobře kra- lovati a na své stolici seděti pevně, má vysoko sedě 1) Valerius Maximus praví toto o řeckém mudrci Ana- xagorovi.

Strana 16
16 daleko zřieti a má svým zrakem zbořiti veliké křivdy, násilé, lsti, má býti štít dobrým k obraně a zlým kla- divo, 1) aby je zetřel. Neb budú-li úřad odbíjeti, únosy v zemi činiti, výboje, války, jímati sě kto s koho móž by, nebude-li král jedněm jako druhým práva přieti, po- máhati, vikleť sě králova stolice, nesedíť právě král ta- kový. Kdyžť král pokoj činí v svém království, všichni žádají zdravie jeho; ale skrze kteréhož neřád, nepokoj bude, všem jest s ním teskno. A lehko-li jest, když přezří svým, nezná bohóv, únosóv, násilí, že sě budú v cizie dědiny v sirotčie vázati, cizie prodávati, práva jich stavovati odúmrl spraviec, ješto nenie. Protivné ť jest taková bezprávie činiti a trpěti. A kto to móž řéci jinak, než že to král činí, což jeho činie, a on jim nebrání toho. Dobrýmť škodí, ktožť zlým odpúštie. Chce-li král spravedlný býti, aby na své stolici pevně seděl, aby sě pod ním neviklala, mieti v svých řádech a v svých radách ty, ješto sě boha bojie, ješto lakomstva a vdřidustva netbají a nemilují bezprávie. Ještěť to řku a kto móž řéci jinak, než jacíž sú krá- lovi úředníci, milostníci, čeledni, takýž král jest. É, slyšte, králi, Davida krále, tenť die: „Nevinní a upřiemí drželi sě mne!“ a ten slúžil předně, jemuž čistota milá a šlechetnost, a tak ten král kraloval zbožně a lib sa bohu. To pak, že král sedě na thróně drží vardu okrúhlú jako jabko v své ruce a v druhé huol upřiemú, ukazuje, že má královstvie v své držeti moci, a aby se všech stran bylo dobře opatřeno, aby bylo v své celosti, aby nezahynulo ani panstvo neb rytieřstvo, ani kupci nebo měšťané, ani sedláci neb řemeslníci. Neb kdyby v onom jabku i najmenšie ščrbina byla, nebylo by celo a tak slušno. A protož i prut nebo huol upřiemú drží král v ruce, aby pomněl, že bíti má ty, ktož řád a pokoj 1) Štitný (K. šest.) 153. Nebi sám sebe i toho, což má pro obecné dobré, s múdrostí má nasaditi; neb má býti štít dobrým a zlým kladivo.

Strana 17
17 bořie v království jeho. Nebo dobrým škodí, ktož zlým odpúštie. A jme-li kto v tenato vlka, pustí-li jeho, jedno že chytřejí bude, ale neodpovieť sě masa jiesti. Králova koruna krásná jest, viec ale těžká. To ukazuje, že ctný jest stav králový, ale pracný. A kdeť móž česť bez práce býti? Čtem o jednom králi, když měl býti korunován, vzal v ruku korunu a jal sě jie ohledovati, řka: O dóstojná koruno; krásná jsi, ale těžká! Kto by právě znal, co jest práce a nebezpečenstvie v tobě, by před ním na zemi ležala, nezdvihl by tebe. Ale když jest člověk přirozen ku práci, nemá sě muž lekati potu. Protož vždyť to pravím: Královýť jest stav svatý, když král chce v pravdě bohu tiem slúže kralo- vati a pokoje hledaje obecného, ne jedno chtě živ sobě býti, ale i k užitku jiným. I bývají čtyřie květové v ko- runě se čtyřmi kameny drahými. Ti čtyřie kamenové znamenávají, že zvláště král má oněmi čtyřmi šlechet- nostěmi ozdoben býti, tociž opatrností, smierností, silú mysli a spravedlností. Kterýž král nemá těch všech čtyř kamenóv drahých v své koruně k své králově ve- lebnosti, nenieť řádné jeho kralovánie. Neb na neopa- trného přijde neřád z nedojiepie; nesmierný nemá roz- umné opatrnosti a viece jest hlúpé zvěři podoben nežli člověku; nesilné král mysli a neudatné, co kdy učiní statečného? Riekajíť, hanebné srdce nikdy cti nedojde, a pro nespravedlnost bóh převodí králevstvo s jednoho lidu do druhého. Ale, když král má ty drahé čtyři šlechetnosti, ani smrť odejme královstvie jemu, ale z toho královstva v lepšie přijde a zde ostane ve cti a v chvále jméno jeho. A to bude i jiným králóm ku ponuknutí, aby takéž v šlechetnosti kralovali, slyšiec chválu řádného jeho kralovánie. A také král múdrý svým zřiezením mnoho- krát drží královstvo, v němž kraloval v dobrém řádu. A mníte-li, byť dotud byl pokoj podržal sě v naší zemi, kdy by to nebylo zpósobem šlechetného ciesaře Karla 2

Strana 18
18 i krále českého, až pak po něm dotud neřád sě rozma- háše, až i přide túha s hořem. Opatrnost králova v tom záleží, aby hledal, aby neztrácal božie milosti, ale dosáhl jie. A tak má král mieti boha v svém srdci, v svých ústech i v svých činech u velikú počest věda, že všicku svú moc má od něho do vóle jeho jako šafář a vladař jeho. A bude-li v tom věrně cti a vóle božie hledati, uslyší od boha s utěšením an die jemu: „Měj děk, dobrý a věrný sluho; byl's nad málem věren, ustavím tě nad velikú věcí. Vejdi v radost pána svého!“ A kak chce král v česť býti lidu, ne- má-li v česť boha svého? Tomuť jest i Aristotiles učil Alexandra. A tak Alexander, když byl k židóm přitrh a židé vyšli přijímajíc jeho proti němu, zvěděv, že sú sluhy boha jediného, ssedl s koně proti jich biskupu a poklonil sě jemu ve imě božie a mnohými svobodami obdařil ty božie sluhy, a židóm veliký jako špitál učinil tu v Jeruzalémě sluhám božím, ješto nestojiec po světu hledali služby božie, aby v tom domu mievali pokoj. A tak v tom domu býval svatý Jan Křtitel, když při- cházel k chrámu božiemu; v tom domu Spasitel náš s svými apoštoly večeřal u veliký čtvrtek; v tom domu byli sě apoštolé zavřeli, když syn boží byl vstal z mrt- vých a ukázal sě jim řka, pokoj vám. V tom také domu i o letniciech ducha svatého přijeli. Pak v tom domu neb v takovémž, když křesťané drželi Jeruzalém, byli kří- žovníci s bielým křížem. 1) I jestiť králóm prvně opatrnost, boha hledati, boha ctíti v sluhách jeho. Chce-li král ty v obtieženie bez- právně porobiti, ješto mají svobodni býti ke cti božie, viz, by sám poroben nebyl od pána boha. Dieť bóh v písmě: „Nedotýkajte sě mých mazaných!“ I v tom, cožť k královstvu slušie, má opatren král býti, aby sta- 1) Byli to rytíři řádu Johannitů; ti měli černý plášť s bí- lým křížem. Řád byl založen od kupců z Amalfi; v Je- rusalémě měli kostel s klášterem a s kaplí sv. Jana Křtitele, jakož i špitál (hospitál) pro poutníky.

Strana 19
19 tečným rytieřstvem, múdrými rádcemi, lidem obecným, kupci, těhaři, řemeslníky bylo královstvo ohrazeno. Neb v království těch všech jest třeba. Chvalná je do krále i ta opatrnost, aby měl dobře hrady špížované lidmi, stravú i oděním i poklady peně- žitými. Bych pak mnoho mluvil o smiernosti, dávnoť jest to vyneseno, že jest vše vhod dobro a že ctnost zá- leží v střiedné mieře. A obapol ctnosti jest ohyzda. Ohyzda jest, když co nebude své hodujé miery dota- huje neb dotaženo. A bude-li hodujé miera přitažena, také jest ohyzda. A řekl sem také o silné mysli, že nikdy cti ne- dojde hubená mysl. A o spravedlnosti to dořku ještě, že spravedlné jest králi spravedlivě, silně, smierně opa- trnu býti, spravedlné božie cti hledati, pravé božie sluhy ctíti, obecného dobrého hledati, každému přieti a po- máhati, práva jeho všecky, ktož k království příslušeji za své mieti, svých milostníkóv na obecné nespúštěti. Svému vlastniemu rytieřstvu správně má král ochoten a štédr býti pomně, že oni i s nebezpečenstvím svých ži- votóv jsú ruka jeho, ale proto cizieho jim nedávati pod úmluvú, že die: Dávámť, k čemužť sem s právem, a pak nepopraviti toho, když tací vdrzí lakomci dále sě vieží, než jde na krále. A ač pak někdy vrátie dědinu, ale vyživúc a vyprodadúc lesy, nábytky i rybníky; kdys tehdys pomstíť buoh té nespravedlnosti těch, ješto takú trpie křivdu, hlas uslyšie řeč svatého Augustina: „Slyšte, králi křesťanští, slyšte a k srdci přistupte, nechcete-li toho věčného ztratiti královstvie, ješto jest skrze pána našeho Jezu Krista šlechetným králóm připraveno“ Ežť die svatý Augustin: „Ne proto dieme zbožnými své krále a své ciesaře, že snad dlúho kralovali, mocni byli, své nepřátely přemáhali, veliká města vzdělávali, zde paměť svých jmen ostavili: ale dieme je zbožné neb zbožnými, kteříž sú bohobojně kralovali, vieru plodili boha ctiec, bohu sě klanějíc a česť a chválu božie šířiec, bohu z svých modlitev na však den vzdávajíc oběť za své hřiechy a za *

Strana 20
20 svá rozličná obmeškánie. A když je ctili klekajíc před nimi jich poddaní aneb jim přieliš pochlebovali, tak v srdce hrdosti nepustili pomniece, že takéž sú lidé jako jiní. A byli-li sú snažni obecného dobrého a jsú-li tiem viece smilstvo krotili v sobě, či by byli lidí sě nebojiec mohli je páchati svobodněji, a měli-li sú královstvie nebeského větší žádost, nežli zdejšieho, a to vědúc, že tam mnozí nad nimi budú, ješto zde pod nimi byli, a byli jsú milosrdní, spravedlní, štědří, ač sě kdy na koho uhněvali, jsú-li to ochotenstvím a štědrostí nahrazovali; a jsú-li i jiné měli šlechetnosti z úmysla upřiemého, aby “ 1) sě slíbili pánu bohu svému.“ Kapit. 3. O králove. Králová 2) mezi šachy byla jest též podobnosti jako král učiněna, jediné že znáti bylo, že jest žena. Neb králová má česť od krále svého, ale má sě proto po- mnieti ženú, žensky chodiec, tiché ženské majíc i oby- čeje. A cožť řku králové, též i jiné panie rozomějte. I slušieť králové najprvé boha hledati a zachovati křesťanskými obyčeji, a pak také milost krále svého mile a ochotně s ním bydléc, počestně, múdře s svú šlechet- ností, v své přípravě vedle vóle jeho hledajíc libosti jeho, aby oddechl král s ní v utěšení po těžké práci úřadu svého. Neb dána jest muži žena také i k utěšení podobnému. Viziž králová, by v ničemž neukázala nemilosti aneb hrdosti proti králi. I dnesť písmo vzpomíná hrdosť oné králové Vasti 3) řečené, ješto když bieše král její poslal k ní, aby připraviec sě v koruně vešla k hostem jeho, chtě jim ukázati krásu její a ona pohrdala tiem, nechtěla přijíti. A skrze to kniežecím nálezem vyvrhl ji král z královstvie, aby jejie neposlušenstvie, kdyby 1) Podobný citát uvádí Štítný (kn. šes.) str. 161. 2) Figurka tato slula též: baba. 3) Vasti, manželka krále Asvéra. (Kniha Esther, kap. 1.)

Strana 21
21 vyšlo bez pokuty, nebylo příčina jiným ženám, aby takéž svých mužóv nehrdaly přikázaním; neb všecky ženy berú příklad na králové. Řádná králová v bázni božie, v pokoře slušné, v milosti služby božie i v jiných ctných a šlechetných obyčejích mnohým paniem jiným bude příklad. A hrdá frejovna, světa tohoto milovnice, takéť jich po sobě po- táhne mnoho, jimiž i na onom světě bude vinna. A takť o té hrdé králové praví písmo, že jest z královstvie pra- vým súdem vyvržena. A Hester šlechetná k království vzata a na jejie miesto, ješto ctně v bázni božie kralo- vala nade všecko vážiec boha, slúžiec bohu, milostivá jsúc srdcem ne zlému Amanovi, ale lidu božiemu, protiž němu byl zlý Aman v hněvu krále vzbudil, i byla mi- losť obdržala před králem lidu tomu. Té šlechetné a bohobojné králové a milostivé slušie královým i všem paniem velikým následovati v bázni bo- žie, v modlitbách i v tom, aby nuzným byly milostivy před králem, před svými pány, prosbú i provinilým pomáha jíc, ne zlodějóm, ne těm, ješto z úmyslu a úklady škodie dobrým, ale ješto náhodau někakú k vině přišli, do nichž jest čáka polepšenie. Majíť také králové a panie ve- liké v tom následovati králové této, když budú v pří- pravách podlé svých stavóv, aby hrdosti z toho nebraly v srdce. Nebť takéť jest ta králová v své krásné krá- lové bývala přípravě, ale ne pro svú myslici, ani jest z toho vešla hrdosť v srdce jejie, ale řekla jest na mo- dlitbě péči maje na to hrdost: „Však ty vieš, hospo- dine, kak mi jest to mrzko znamenie hrdosti na mé hlavě, když sě musím podlé svého duostojenstvie oká- zati.“ 1) Čtem také o světě Alžbětě,2) že také na to 2) 1) Hanuš, Rozbor. 246: „Tak ona králová Hester bývala v koruně a v drahé přípravě, ale dí tak o tom v své modlitbě: Ty víš, bože! žeť mám v mrzkost znamení pýchy a své chvály, ješto ji mám na své hlavě ve dnech svého ukázání.“ Sv. Alžběta byla dcera Ondřeje II. krále uherského. Narodila se r. 1207 a v útlém mládí již zasnoubena byla

Strana 22
22 mievala péči, že musila k libosti muže svého choditi v rúše krásném; ale to jest ukázala, že jie jest to ne- libo, ani bylo k mysli, neb bez něho a po smrti jeho netbala, by sě komu líbila rúchem krásným, ale chodila ráda v rúše prostém. Čtem to také, že Judith, vdova mladá a krásná, chtiec v krásné přípravě před Oloferna, aby pomohla z núze lidu svému slibieci sě jemu v své přípravě, snažně na modlitbě boha za to prosila, aby nevelnula sama mi- lostí k němu. Neb veliké jest nebezpečenstvie mysli s takovými přípravami vókol jíti. I jestiť třeba snažně za to prositi boha, aby ty, kteréž podlé svých stavóv strojie sě tak, aby sě jiným v tom slibily, aby samy k těm milostí nevelnuly, jimž sě tak strojie, a aby či- stota mysli, ješto vstud, všelikú oplzlost pěstún byla jich dobrého slova a jich cti. Slušieť králové, paniem, pannám k té čistotě tá- hnúti mysl a po té státi, ješto stud k frejóm činí a k ta- kovým tajným milostem. Miláť jest múdrým ta čistota. A ktož smilnú milostí neoslne, mrzkáť mu jest všeliká opizlosť. A nejedenť vzchváli rozpuštěné, 1) veselé dvořky a sám k sobě přijda nedieť, by to dobré bylo tak ne- stydatě vókol jíti s těmi freji; pannám bráti napotřebie od těch, ješto jim nejsú příbuzny. Ó, kak by toho ne- byly někdy králové a jich hofmistryně přezřely pannám. Dosti o tom, by tomu buoh chtěl, by i samy hofmistryně byly daleky takých frejóv a samy jich nepomáhaly. Aj, kakť na dlúhé dny i pohanských paní ctnosť čistoty má 1) s Ludvíkem, synem Hermana lantkrabí duryňského. Mnoho trpěla od Jindřicha Raspe, bratra svého muže, který ji ze sídla jejího vyhnal a ona nemohouc nalézti nikde útulku, ukryla se ve chlévě. Zemřela v 24. roce stáří svého r. 1231 (19. list.) a již r. 1234 za svatou byla prohlášena. Jméno její odedávna bylo v českém kalen- dáři a životopis v Passionálu. Rozpuštěná = rozpustilá (roz- pustiti). Han. Rozb. 237. „Trpko jest dobrým viděti a slyšeti zlých nebohobojných rozpuštění a na bůh nedbání.

Strana 23
23 svú chválu. Svatý Augustin praví o jedné, té jméno bylo Lukrecia. Syn ciesařóv byl ji zamiloval nestydlivě, ale ona daleka byla té milosti. A dotud lécal, aby jie došel až i přišel v noci v pokoj její a nahý meč drže v jedné ruce druhú ji ujal a řekl k ní: „Mlč! jáť jsem; mluv se mnu!“ A ona mlčala v té otrapě. A on sliby i s hró- zami žádal na ní povolenie a nemohl mieti. I řekl k nie najposledy. „Aj, když mi nepovolíš, zabita budeš! A tento pocholek, ješto jest v tvém domu, takéť bude s tebú zabit a budeť nah k tobě na lože položen a budeť to prone- seno, že's s ním tak nalezena a proto zabita.“ A ona bojéci sě i po smrti slova toho, povolila jemu. A pak poslala po svého otce a po bratří a po muže a po jed- noho římských starost a řekla před nimi: „Syn ciesařóv přišel v dóm mój, vrah miesto hosti. A ty, muži mój, věz to, žeť jest jiného muže sled na tvé posteli. V těleť jsem porušena, ale myslíť jsem čista ostala; z vinyť sě vynímám, ale pokutyť nechci býti prázna, by která ne- čistá na mně v své nečistotě příklad měla. Ale chtěla-li by od viny příklad mieti, vezmiž příklad i od pokuty.“ A tak mluviec tu před nimi svú rukú dala sobě nožovú ránu a zabila sě; a Římené u veliké cti ji pochovali. Ale svatý Augustin nechválí účinka jejieho. Neb kakž jest koli povolila, povolila jest menšie zlé. Bez viny od jiného zabitu býti než s vinú sě zabiti menšie zlé; zlé slovo nejsúc vinnu než i bez zlého slova vinnu býti. Protož múdřejie Zuzanna učinila, ješto radější chtěla ka- menována býti bez viny, než by před lidmi netrpěla a před bohem vinna byla. Slušie také králové i paniem velikým po múdrosti státi. A téť jest bázeň božie počátek, bez téť právě žádný mudr nenie. Slušie také králové i paniem veli- kým v dobrých knihách čísti, ješto učie a napomínají, aby bóh byl v srdci a šlechetnost a rozum v potřebném osvěcují, zlé hyzdie a dobré chválé. Takť die písmo: „Slyše múdrý múdrost, múdřejí bude!“ a rozomný má

Strana 24
24 jiné zpraviti a zpořiediti. Protož rozomná králová bu- de-li své panny vésti k bázni božie, velikú odplatu z toho bude mieti. Protož i řku: hodíť sě múdré a šlechetné králové v dobrých knihách kratochvil mieti a rozom bráti; neb všeliké písmo vdechnuté bohem užitečno jest. Chce-li také králová, aby ji vpravdě za múdrú měli, střež se ženských lehkostí a těch přírokóv, jimiž obecně ženy ukárají, a trať to na sobě. Najprvé neukazuj, byť libo to bylo, že by komu tělesně milá byla. Majíť také ženy obecný přírok ze všetečnosti, že vše chtie vždy věděti, i tajné věci, a potom to pronesú dále. Čte sé v římských skutciech, 1) že sě v Římě stalo, že šel pacholík s otcem v radu mezi římské pány a když přišel domóv, mátě jeho tázala, aby jí pověděl, co sú páni v radě mluvili. A robenec nikakž nechtěl pově- děti řka, že nemá ijeden rady pronositi. A čím sě ro- benec viece tvrdil, nechtě jie pověděti, tiem pilnějšie mátě chtěci zvěděti, až sě i hroziti počne robenci. A ro benec nemoha jie odbyti zamysli, řka: „Milá matko! neprav toho žádnému, platilať by to má hlava. Toť sú páni v radě uložili, aby každý muž dvě sobě ženě pojal.“ A ona, uslyševši to od syna, také pod tajem- stvím pověděla to druhé, a ta opět dále, až pak obecně zberúce sě všecky ženy římské hlukem šly před římské pány volajíc, aby jim té křivdy nečinili. A páni sě tomu vzdivie, co jest to? zdali jest zázrak někaký, vidúc láji ženskú, any volají jako bez smysla ostyděvše sě? Až ten robenec i povie pánuom, kterak jej mátě k tomu nutila, chtiec na něm zvěděti, oč sú páni v radě byli, a ne- moha jie odbyti, že jest tak musil to zamysliti, aby jie tudy odbyl. Jest také na ženy přírok, že nestrpie toho rády, což muž zapovie. A tak pravie toho potvrzujíc, že dal muž jedné ženě pušku. Ptáčka v ní zavřel a zapověděl 1) Gesta Romanorum I. 266 vypravují tuto povídku dle Macrobia o mladém Papiriovi. Z něho to podává Jakub z Cessoles; český překladatel jméno opět vynechal.

Strana 25
25 jí, aby pro nic v tu pušku nenahlédala a neotvierala jie, že jest tam ptáčka vsadil, aby jeho nevypustila. A ona nestrpěvši toho, otevře pušku chtiec zvěděti, co by tam bylo. A ptáček vyleti a tak muž pozna všeteč- nost její O druhé takto pravie, že byl muž jehlu polékl v dieře někaké a zapověděl ženě, aby nevčinievala prstu do té diery, ale nepovie proč. A tato nemohúc strpěti toho, sáhne tam prstem a splišti to polécenie, že jí jehla prst probodne. A muž uzře, ana prst probodený uvá- zala, nalaje jie a z jejie všetečnosti nemúdré. O třetie pravie takto, že muž byl jed postavil v konvici a zapověděl ženě a řka: „Neroď píti z konve této, jedť jest v ní; umřeš, napieš-li sě.“ Avšak ona nestrpěla, než vždy sě napila i umřela. Bývajíť také mnohé ženy, že vždy pře proti mužóm držie a jsú jim odporny. A tak přihodí sě, že jeden muž pojde s ženú přes lúku a muž bude řéci: dobře jest lúka přiholena. A žena die: přistřižena jest, až s tiem i vejdú na břev, tak sě křikujíc. Muž die, že jest při- holena, a žena die, že jest přistřižena, až tu žena upadne u vodu se břvi, a tonúc bude ještě prstoma jako stříci vyzdvihši ruku ukazujíc, že jest střežena. A když utone, poide muž proti vodě nade břví hledaje jie; a lidé po- tkajíc jej otieží jeho, co by tu činil. A on povie: „Upadla mi žena se břvi a utonula; i hledám jie. A oni vecechu jemu: „Hledaj jie zdola břvi; po voděť dolóv plove. A on vece: „Vždyť mi sě jest ve všem protivila; mámť za to, žeť plove proti vodě. Dvé jest ještě, v němž ženy obecně přírok mají: jedno, že sě líčie, a jiné druhé sě s kúzly a s čáry obierají. Řkuť o ličidle, žeť jest to věc velmi stydká, s těmi sě mazadly pósobiti, a k tomu, kteráž pósobí sě těmi liči- dly, ztratíť barvu přirozenú a budeť jako vařená, vytá- hnúc barvu z lící přirozenú.1) A ješto s čáry a s kúzly 1) Ličidla již za starších časů zhusta v Čechách bylo uží- váno. Tak je Dalimil připomíná v časech Libušiných

Strana 26
26 sě obierají, ó kak sě rozličně chytrým babám aneb i mni- chóm dadie klázniti nebo žákóm Viem to, že jeden mnich čině sě v těch kúzlech a čářiech uměl, klamal panie, dával jim někaké stkleničky, aby svój pot v nich daly jemu, že tiem něco přivésti jim chtěl, po němž jsú ony stály. A k tomu bral od nich penieze za to; ano, jedno tant byl.1) A nad to by mohly co své vuole jmieti, kúzly a čáry neměly by toho proti bohu učiniti. Neb každé kúzlo, každý čár, každý lék jest přestúpenie křesťanské viery a slibu, ješto sme slíbili na křtu. Jest na ženy také i ten přírok, že přechytré umějí omluvy i v tom, ješto je zjevné, že jest křivda a zvy- mlúvají. A tak slepcova jedna byla chytře nevěru proti muži učinila; a buoh dal prozřieti tomu slepému, aby tu lest své ženy uzřel. Ale ona i v tom omluvu nale- zla řkúc: „Protoť sem to učinila, aby ty prozřel; vě- děla sem, žeť bóh skrze to otevře oči.“ A také muž jeden káral ženu z něčeho, řka: „Svýmať sem to očima viděl.“ A stál s ní nad někakú vodú. A ona omlúvajíc sě vece: „Muži, móžeš mi lépe věřiti, než svýma očima; a ty teď vidíš očima, bych s tebú byla v této vodě. Avšak to vieš, že tam nejsma.“ A tak muže s toho, čehož jest dobře jist byl, svedla. Takových básniček upravdě příkladných i vieceť pravie, ne by to vše pravda byla, ale že tiem kárají lehkost ženskú. Protož řkuť to krátce. Každá múdrá žena trať to v sobě, v němžť má přírok ženská lehkosť, a králová ovšem, aby od nie zmúdřely i dvořky jejie a opatrny byly. Má i v tom opatren býti dvór králové neb ve- velikých paní, aby múdré, ctné a opatrné měly hofmi- (krašším káza Vlasta sě líčiti.) Za Štítného byl tento mrav již v plném rozkvětu, jakož i to, že „cpaly na sě cizí vlasy.“ I Hus na nešvar tento horlil (I. 68): „Jakož ten, jež kabátu vlny přidává, aby jměli, by byl prsatý a tak silný a smělý. Též žena, jenž se líčí, neb vlasy sobě cizí stroji, neb jest jich plna viece, aby se viece lidu než bohu líbila. 1) Srovnej knihy naučení křest. vyd. Vrtátkova 148 sld.

Strana 27
27 stryně proti tělesným milostem. Neb oheň tělesné milosti i železné přemáhá mysli a přechytrým úkladóm naučí milost. A jelikož ke lsti osvietí vtipnost a tolik oslepí oči pravé múdrosti, že ty, ktož zajdú v ty milosti, ne- rozmyslé sě, co potom bude. I jest veliké třeba opa- trnosti, aby byly prázdny šeptóv, túlání a samy s mužmi neostávaly dotud šépci, ažť sě něčeho i došepcí nehod- ného. V túlání také Dýna,1) dcera Jakuba patřiarchy, podávena a unesena. Dcera krále Davidova, když sama s bratrem ostala nemnieci, by ji co od něho potkalo, podávena. Aby sě toho pak některéž nepřihodilo, ktož ji uzří v takových věcech neopatrnú, móž do nie zlé do- mněnie mieti Chciť i to pověděti, kak divný úklad Jo- zefus rozprávie o jedné mladé a krásné ženě. Tenť praví takto, že jest byla v Římě jedna slovútná žena ve cti, v kráse, v urození a v čistotě pronesena. K té byl za- pálen v milosti jeden rytieř, a když pokusil sě rozličnú službú podlé těch světských milostí obyčeje, až k ní i slal slibuje jí veliké dary, aby jemu povolila. Ale silna byla žena tato v svém úmysle. Avšak došel jie ten ry- tieř úkladem kněze jednoho pohanského. Ten výmysl učinil takovýto. Vida ženu tuto podlé bludu pohanského, že toho hledá pilně chtěci sě bohóm slíbiti, šel k ní a pravie jí, že jeden z egyptských bohóv zamiloval ji, cnost její vida a chce v takovémto chrámu sám k ní přijíti a tu zjeviti tajné věci, aby to učiniec oběť bohu tomu, ostala sama jediná té noci v chrámu a tu spala. I při- vedl to ten pop chytrý, že i muž, znaje čistý úmysl té panie, povolil jí toho. A ten pop skryl tajně rytieře onoho tu v chrámě a všecky z chrámu vypósobil a světla zha- sil i sám vyšel a dvéře zavřel o té paní.2) A ten ry- 1) I tento příklad jest vzat z Gest. Rom. 98. Hus praví podobně: „Protož synové svatého Jakuba, majíce v ohav- nosti porušenie své sestry Dyny, zabili sú porušitele i Sichemské" (Gen. 31.) I. 266. 2) Dwerze zawrzel ote panij. O = okolo.

Strana 28
28 tieř svój čas uzřev přišel k té paní pod jménem toho boha, jehož ona čekáše. A ona bohem jeho mniec byla mu povolna. On odšel od nie dřéve světla A ona pro- nesla to před mužem i před přátely, že ten bóh byl k ní přišel a měl s ní svú vóli a pravil jí některé tajné věci. Pak třetí den potkal ten rytieř tu paní a zevil 1) jí to, že on s ní tak byl. Vona teprv přišla sama k sobě, roztrhši (rúcho své a přišla k muži svému a) své jemu pověděla chytré a nevěrné obelstěnie, žádajíc, aby lsti bylo pomstěno. A muž její pověděl to ciesařovi, a cie- sař ten chrám sbořiti kázal a na těžky muky dal popa toho i s těmi se všemi, kteříž sú toho příčina byli Kapit. 4. O popech. Popy nazýváme v šachové hře to kamenie, jímž onen mudřec kmeti zemské mienil, múdré, staré, roz- omné v práviech, ješto dávným obyčejem a příhodami zkusili rozličných věcí a čtli kronyka a psaná práva, a k tomu smysl majíce přirozený hodni sú a hotovi k statečné radě, jsúc chvalných obyčejóv a šlechetného úmysla, jimž česť a pravda milá. Neb když ten, ješto má smysl přirozený slyše múdré řeči múdřejí bude. A ktož jest rozomný, hoden jest miesta toho, aby vedl jiné a pořiedil. I byl jest ten kámen udělán počestný kmet, an sedě čte na knihách; ale nynie ke knězi podobno činie to kamenie. A ta dva rohy mienita ruce k bohu vyzdvi- ženě, neb kněžie tak zdvihají ruce za lid prosiec boha. Takoví kmetové i nekněžie, že jsú starší z lidu, častoť jsú v písmě nazváni latině presbyteri. A pak mnie mnozí, by presbyter jedno kněz byl; pravda, že kněžie naši podlé svého úřadu jsú v duchovních věcech starší naši. Ale proto v královstvu dobře zpořiezeném třebať jest k obecnému dobrému a k obecné radě kmetóv nekněží, ješto by i k krveprolití spravedlivému raditi mohli. 1) Zeviti = zjeviti užívá Štítný téměř všude.

Strana 29
29 Všech těch starcóv najprvnější má pilnost býti, aby dětinných daleci byli obyčejóv; neb písmo a rozum i přirozenie nedá starému dětinnu býti. Dieť písmo: „Běda dietěti stoletému, tociž starému, ješto jest dětinných obyčejóv.“ A Šalomún jakož bohatého lži- vého viece hyzdí a chudého pyšného, takéž i starého nemúdrého. Rozomť to ukazuje, že by starý měl mudr býti, neb zkušenie mnohých věcí mělo by jej mudra učiniti. Jestli kto mladých obyčejóv drže úřad starých, nemóžť rada jeho býti užitečná, neb (ač hodně i poradí) 1) ale nebudú poslúchati rady jeho řkúc: „Kéž sám tak činí. A zda-li nebrání přirozenie starému býti mladě živu, když i moc tu odejme jemu. Druhé ti, ktož k radě zemské přislušejí, mají pilně znamenati práva, hodná-li jsú, pravá-li, křesťanská-li; a bylo-li by potřebie, aby v čem byla opravena, měli by to na krále vznésti, aby on to opravil ne sám z své moci, ale s plnú radú a se všie obce povolením. Ale třeba jest v tom veliké opatrnosti a daleké v dlúhé časy; ač by to nynie hodno bylo, také-li potom hodné to bude, a aby některých hodné nebyla záhuba druhých, bez nichž by v královstvu újma byla. Třetie kmetové, ti mají po tom pilně státi, aby před sě šli jich nálezové, nebylo jich usúzenie mdlé jako nepevná pavučina, ješto v ní malé mušky uváznú, ale veliký štmel proletí jí a proboří ji; a potom tudy proletie i malé mušky. Neb ten neřád bývá, že vy- nesú některý nález a za právo ustavie nětco; malý tiem bude svázaný, ale veliký přijda i zboří to a nic jemu nebude proto. A potom i malí nebudú držeti toho. Dieť písmo: „Nebývaj súdcí, nebudeš-li moci mieti.“ Čtvrté ti, ješto k těm nálezóm sú ustaveni, mají sě zápitie na však den vystřieci, aby vždy při sobě byli. A netoliko od zápitie vínem mají střiezvi býti, 1) Stojí dole připsáno na okraji.

Strana 30
30 ale aby jich nezapojila ani milost k někomu, ani nená- vist nebo hněv, ani strach, ani naděje. Neb ty věci mnohokrát súd převracují. Páté řku těm, ješto sě o něco radie s nimi, že ve dvém mají opatrni býti. Najprvé, ktož má komu pora- diti, raď jemu věrně, nemieně sklamati jeho. Druhé, když radí komu, tak raď, aby k ničemuž bezpřiemně nenutil jeho, aby onen neřekl potom: kázal mi to učiniti, když by sě zle zvedlo jemu, že by snad neuměl toho tak vyvesti, jakožť jest rádce mienil, aneb že by v tom bylo jiného něco, jehož jest mienil, aneb neuměl rádci pověděti. Protož, ktož radí druhému, rci ty opatrně: „Jest- liť tak, jakož pravíš, byť má věc byla, taktoť bych " já učinil. Mněť sě zdá, že by to k tomu hodné bylo Šesté ti, ješto k radě slušejí, mají tajné věci tajny mieti. Diet Aristotiles Alexandrovi: „Ktož tajemstvie pronosí, postihnet jeho zlé velmi brzo; nemóžeť bez- pečen býti před příhodami zlými.“ Ó, čím lépe toho, což tajné ižádnému nepraviti, že povědúc i prositi, aby toho on nepravil. Divné, že onoho chceš mocen býti, aby on tajil tajného a sám nemoha toho utajiti. Ano i slyšeti tajnú věc nebývá hodno. Jeden druhému chtěl něco tajného pověděti, řka: „Toběť to poviem, ale je- dinémuť sem to přieteli pověděl.“ A ten vece: „Když jest tajné, neprav mi; snadť by, jemuž's také pravil, pro- nesl, měl by domněnie do mne, bych já to pronesl. Sedmé ti kmetové, ješto súdie, mají to slovo vždy v srdci mieti, ješto buoh die skrze proroka: „Právě suďte, synové lidští!“ Nemáť súdce pro nic na světě nálezem proti právu ijednomu pomáhati, když na súd přijde; neb die písmo: „Malého i velikého rovně súditi budeš,“ by chtě chudému z milosrdenstvie pomoci súd vydal proti právu, zleť by učinil, by také súdce prava věděl někoho. Avšak podlé toho, jakož jest súd dove- den, má súd vydati, nemóž-li toho podobně jinak do- vésti. Byť súdce jinak, než jakož súd doveden, měl sú- diti, než jest právo ustaveno, že by snad někoho prava

Strana 31
31 věděl, jinak než súdovým dóvodem,1) viece by z toho bývalo zmatkóv. Protož, ktož súdy vynosie majíť se bezpohnutie práv držeti ustavených. I jestiť těm kme- tóm a těm rádciem veliké třeba opatrnosti; neb což silú a udačstvím činie rytieři, což vladnúce uředníci krá- lovi, což súdem sudí, což dielem a řemeslem lid obecný, to vše skrze radu múdrých a věrných má býti ke cti králově přivedeno a k dobrému obecnému. Kap. 5. O rytieřích. Rytieř mezi šachy tak byl udělán, že zřiedlna na něm byla rytieřská počesť; neb rytieře v česť pozdvi- hují pro ukázanie viery a statečnosti. A tak rytieř po- stúpá ve cti z sloty, v múdrost a skrze časté příhody. Praví jedna kronika o jednom kniežeti Afrikánském, ktož v boji statečně činil sobě, dal jemu rúcho zlaté řka: „To rúcho slušie na muže silného, jakýž ty jsi; neb jakož oheň ani rez nepřemóž zlata, tak moc nepřátel nepře- máhá tebe, ani rez lenosti chytila sě jest tebe.“ A pro- tožť rytieři z práva mají počesť mimo jiné téhož rodu v rúše, v míse rytieřské i ve mnohém jiném. A na to pomniec, majíť také mimo jiné v ctnosti a v šlechetno- sti býti; neb ta čest ješto jí činie někomu, co jest ji- ného, než ukazuje, že v tom jest ctnost a šlechetnost, jemuž činie takúž počesť, a když by v něm nebylo toho, vpravdě by to nebyla jeho česť. Protož ku pravé cti táhni se rytieř a k šlechetnosti, boha hledaj, od něhožť jest všecko vítězstvo i dobrodružstvie. A ktož sú kdy v své hrdosti jiné mněli, oklamaliť sú sě. Z statečných rytieřóv byl král David, avšak vždy boha měl před očima a řiekal, že neufá v své lučiště, ani v obranu meče svého, ale v pomoc boží. Mějž ry- tieř múdrost, jež jest bázeň božie počátek a dokonánie nade vše boha milovati, a k tomu táhnúti, aby s bo- hem mohl mieti věčné bydlo libějšie jemu; a cožť by 1) V závorce stoji pwem (právem).

Strana 32
32 to bylo, zde ve cti, v zboží, dobrém bydle tělu pobyti, ano jest zde nelze tomu ničemuž trvati, když by skrze to nebylo přijíti u věčnú česť a u věčné zbožie k mi- lému bohu? A kdyžť jest bóh kakás divná pravda všeho, é múdrý rytieři, proti pravdě zbožie zdejšie ne- sahajte, ani cti zdejšie ničehož nevažte nad pána boha, jenž ve všem chce pravdě, a tiem zbožím, tú ctí, tú silú těla, jímž vás jest bóh daroval, podlé svých stavóv bohu služte ne pro svět, ne pro frejieřky, ale ke cti božie a k obecnému dobrému pracujte a řád rytieř(s)ký držte. Móžť rytieř zbožie mieti, po cti státi, pohodlé tělu, jelikož ku potřebě sobě učinil, ale ne tu má cíl býti žádosti jeho, by v tom chtěl kochati sě, ale aby to měl ku pomoci v svém stavu slúžiti zbožím zdejším náklad maje podlé božieho zpořiezenie, ješto přislušie k stavu tomu, tú ctí, tú počestností, kterúž má od boha, mil jsa dobrým a hrózen pravdy protivníkóm, tú silú a mocí těla, aby zlé neřádné tlačil, ne leckohos bez práva, ale podlé práva ustaveného. V tom pak také záleží čest rytieřská, že jim slušie věrnu býti, a ten by správně ztratil jméno rytieřské, kterýž by nedržal viery. A ktož sú vieru znamenitě ukazovali, i dnes to dobrým zpomínají. A tak psáno jest v jedné kronice, kak byl věren rytieř jeden knie- žeti svému.1) Neb když král jeden mienil to knieže v noci zahubiti, učinil jemu toho večera dobré bydlo před sebú a dal jemu píti silné víno, chtě, aby sě podpil a nevy- střehl sě úkladu toho. A rytieř kniežete toho proslyšav, co král miení, chtěl věrně pomoci své hospodě. Když šel s ním od dvora do domu jeho, uznamenal, ano od krále špeh před domem; i počne ten rytieř jda hádati sě s svým pacholkem a tak v duom vejidú. A pověda kniežeti svému králóv úklad, obleče jeho v rucho pa- 1) Paulus Langobardus vypravuje tuto povídku o Onulfovi z Pavie a králi jeho Portacionovi, kteréhož Grimoald, vévoda beneventský, chtěl zahubiti. Porov. Gesta Rom. II. 141.

Strana 33
33 cholka svého; nechaje tam v domu pacholka, vyvleče knieže z domu a tepa jej jako svého pacholka, a laje jemu jako pacholku. Pak vráti sě sám do domu jako kniežeti a jako tam polože knieže, poide sám do své hospody. A tak sklama špehéře tyto. A v noci z své hospody spusti se zdi své knieže po provaziech. A tuto přijdúc kniežete v domu nenaleznú. I jmú pacholka a rytieře toho. A pak to král zvěděv, kak jsú pomohli knie- žeti svému, otázal své rady, co by ti hodni byli, ješto jej tak sklamali. A když řekli jedni: této smrtí jsú hodni, a druzí této, král řekl: „Jistě tito smrti nejsú vinni, ale hodni sú všie cti, že sú tak věrni byli pánu svému. Majíť i spolu sobě rytieři věrni býti, a má jeden druhého česť vážiti za svú česť. A kdyby to bylo, ne- pal by sě druh nad druha a nebylo by těch bláznivých bez potřeby zamlúvání k sedání neb s ostrým honěnie, ale by milosť byla mezi nimi. Hrozenť jest nepřátelóm rytieřský zástup, když uzřie milosť a vieru mezi nimi. Ale kde jest nesvornost mezi rytieřstvem, tu jest zlá čáka k vítězstvu; bývaloť jest to, že u vojště byli sě svadiec a pak snadně je nepřietelé dorazovali. Protož chváluť má milosť a přiezeň mezi rytieřstvem. Bylať dva rytieře 1) u věrné milosti a přiezni, a když král jme z nich jednoho a na smrt chce dáti, ten jakož jat byl, poče toho velmi pykati, že jest doma ni- čehož nezpósobil a řka, by mohl prodlenie své smrti mieti, aby to zpósobil doma, chtěl by rád inhed sě zase k své smrti postaviti. A tento jeho tovařiš bude jemu na králi toho žádati a sám da sě zaň u vězenie. A když odšel onen, všickni tomu to za zlé měli, že sě za toho dal, jemuž život platí u vězenie a řkúc: „I co mníš, byť se na své postavil bezživotie?“ Ale tento vždy pravieše, že nemá ijedné chyby do viery jeho. A když ten čas 1) Známá pověst o Damonu a Phintiovi, a vládci syraku- ském Dionysiovi. 3

Strana 34
34 přišel, nechybil onen najmenšie chvíle, ale k svému sě postavil bezživotie. A král vida tu rytieři takú vieru, podivil sě tomu a hněv spustil s mysli. I odpustil tomu a potom pro jich vieru byl na oba laskav. Dobrý rytieř držíť i nepřátelóm slíbenú vieru Čte sě o jednom v kronice římské, 1) že když jat byl s jinými od nepřátel a Římené také měli z oněch vězně, pak toho Marka pustili, smluvil sě ošacuňk a prosil, aby jej pu- stili, řka: „Vrátímť sě, nedám-liť těch peněz.“ A vrátiv sě k svým nechtěl dáti peněz, ani sě chtěl zase u vězenie postaviti, řka: „Oklamal sem je. Já sem mienil, že sě k svým zase vrátím, nedám-li těch peněz. A to sem uči- nil.“ Ale Římené nechtěli, by jich rytieřstvo šli lstmi takými; kázali jeho svázati a dovésti nepřátelóm. Také sě čte také o někakém Markovi římském, že když byl jat s jinými od nepřátel a Římané také měli z oněch vězně, pak toho Marka pustili na postavenie, aby s Římany rozmluvil, chtěli-li by vězně za vězně propustiti. A když zdál k Římanóm to poselstvie, Římené otázali jeho, co by sě v tom hodného zdálo jemu A on od- pověděl a řka: „Já mám za to, že by Římanóm hodné: neb někteří jsú v jich vězení velmi staří, z nichž sem já jeden, a druzí velmi mladí, tak že oboji k válce ne- jsme hodni Ale vy máte oněch silné muže a dobré vódce!“ Aj, viery muže statečného! Ne toho, co by hodné bylo jemu hledal, ale na to zřel, co jest obci hodné. A také viery zdržal svým nepřátelóm věda, že na muky pójde. Však šel a postavil sě svým nepřátelóm, ja- kož slíbil. V bituňciech má sobě rytieřstvo věrno býti spolu, jakož čtem o Davidovi, že upřiemý byl a věrný na bituňciech, že netolik rádi jeho mievali za starostu v ry- tieřských věcech, ale pak i za krále bylo jim jej milo mieti. Jest také jako zvláštní slib rytieřský, vdovám, sirotkóm i jiným sprostným lidem pravdy pomáhati, brá- 1) Gesta Rom. mají též povídku tuto.

Strana 35
35 niti jich před násilím. 1) E, pomněte toho slibu a střežte sě, aby sami zámutkóv takovým lidem nečinili radú nebo skutkem, tisknúce je od jich zbožička, od jich pravdy, od jich pokoje k škodě, k nákladóm je připra- vujíc, to na králi vysluhujíc, ješto naň nejde, práva jich stavujíc. Velmiť také ozdobuje česť rytieřskú přemohúc býti milostivu. Rytieřské jest zvítěziti, ale to jest obyčej líté zvěři přemohúc i rozsápati. Zuořiv a udaten má býti rytieř proti nepřieteli, donidž sě brání; ale když sě poddává, má milostiv býti jemu Kapit. 6. O rošiech. Roch 2) znamenává králova úředníka. Ten šach byl udělán muž počestný, an má huol v rukú; neb má krá- lóv úředník v zemi počesten býti. A hól moc zname- nává a upřiemost holi spravedlnost. Neb jakož neslušie v ruce huol neupřiemá, takéž mají nespravedliví činové býti v moci. Takový úředník má králi i obci upřiem a věren býti, králova neopúštěti a na obec nespravedl- ného nezamýšleti, neb na jiné menšie úředníky. Učiní- liť taký úředník vinna nevinného, chtě pod tú omluvú pobrati zbožie jeho, dvojeť zlé učinil. Jedno, neprovi- nilé zbožie vezme a druhé, že vinna spraví nevinného a vezme netolik zbožie jeho, ale i česť jeho zlým jej učině. Pomním to, že túžiechu Jílovští horníci na Kugl- vajta. Mnich bieše kakýs a vládnieše od ciesaře Karla českého krále a řiekachu: „By zlými nás nečině bral zbožie naše, ještě bychom to trpěli; ale béře naše zlými nás čině.“ A tak nechtiece trpěti toho, ha, kak bohaté hory zlaté opustili. I zapustily, že viec do této doby 2) 1) Jak známo, skládal rytíř ve středověku slib čtvrtý, že bude vdovy, sirotky a vůbec každého slabého před ná- silím ochraňovati. Roch povstalo z perského slova rukh, ruch (věž, pták, dromedár), a přešlo do všech jazyků. Franc. roc, ital. il roccho, špan. roque, něm. roch. Odvozování od hrocha jest tudy nemístným. *

Strana 36
36 nemohú přemoci vody a co sú na to naložili a co zlata obmeškali. 1) Mnohokrát zlí, nespravedlní úředníci od krále vládnúc učinie, že i král bude slúti zlý, nespra- vedlný a snad i bude, když jim přezří jich nespravedl- nost. Ó, co toho neřádu trpěla jest země tato! Ano vieží sě bezdušci v cizie dědiny, cizie prodávají, práva stavují; avšak něktoť i ostanú, ale po nás ještě uzřie, k kakému to konci přijde. Ale nechaje toho řku: E, kto vládnete, strach boží nad sebú mějte, cti hospodě ne- ujímajte, ani jich zbožie, ani komu z obce bezprávni buďte. A čehož komu hospoda přeje, toho jemu šafář neujímaj. Musejíť také úředníci k utrhavým řečem trpělivi býti. Ižádnýť sě všem nemóž slíbiti. Jakžť kto bude povýšen v úřad, něktoť mu i bude záviděti; a také budú, ješto musejí pro svú závinu trpěti od úředníka. A ti všichni utrháním, řečí utrhavú jako k cíli budú střéleti k němu. A mnozí také z viery řkú něco, chtiec po- lepšiti a vystřieci, o nichž die mistr Seneka: „Kárá-li tě kto, a ty vinen, dobřeť jest učinil, a paklit's nevi- nen, chtělť jest dobře učiniti.“ A toť jest vše přemoci trpělivostí. I králi velicí chválu mají, že sú taková utr- hánie neb káranie strpievali. Byl jeden popaden, ješto lúpil na moři, a přiveden byl před Alexandra krále. A když jemu vece Alexandr: 1) Podobá se tomu, že doly Jílovské již za krále Václava IV. nebyly tak výnosné, jako za jeho otce. Vyplývá to z toho, že král Václav mnoho peněz dal pověstnému Míchalovi de Causis (Súdnému) z Německého Brodu, aby doly ty v lepší pořádek uvedl. Míchal nejen že nic nepo- řídil, ale utekl (1408) i s penězi ke dvoru papežskému do Říma, pročež se ani potom do Čech vrátiti nesměl. Kterak právě tento Míchal byl jedním z hlavních ne- přátel mistra Jana v Kostnici, jest známo. Patrno, že spisek tento ještě za krále Václava byl přeložen, neboť pozdějšímu překladateli nebyla by událost tato v pa- měti zůstala. Netřeba podotknouti, že v latinském spisu (drážďanský ruk. nevyjímaje) o Jílovém žádná zmínka se neděje.

Strana 37
37 „Proč's lúpil nedada pokoje na moři lidem?“ a ten směle vece proti králi: „A proč ty lúpě nedáš pokoje všemu světu? Že já jednu lodi vezmu, nazýváš mě lú- pežníkem, a že ty s vojskem jezdě lúpíš, ciesař sloveš! Byť sě mně štěstie obrátilo, já bych byl dobrý; ale čím tobě viece jde pod ruku, ty's vždy horší.“ 1) Aj, kakúť jest řeč tak veliký král strpěl a řekl tomu: „Chciť tvú chudobu proměniti, aby svú zlostí štěstie nevinil.“ I nadal jemu, že jemu nebylo třeba lúpiti. 2) Také ciesaři jednomu řekl jeden v oči: Ó, ukrut- níče! a on to mile strpěl, tiše jediné že řekl: „Bychť byl, neřekl by.“ A když i králóm řečmi utrhají, i jich vladařóm. Má vladař v obyčej to mieti, když má pokutu nad kým učiniti, aby vztáhl v tu chvíli, když jím hněv točí, aby pro hněv neupřielišil. Tak byl jeden řekl: „Ne- mohuť ho bíti, hněvť mě jest naň.“ Ten také vladař, ješto má menšie vladaře usazovati, slyš básničku tuto, aby jich neměnil často. Byl jeden hajný lesóv před svým pánem obžalován a on v hněviech kázal jej naha na lese v letě přivá- zati, aby múchy a komárové uštípali jeho. Pak po dobré chvíli poslal tam, aby ohledal posel, kak jest jemu; a posel uzřev na něm much veliké množstvie, chce je se- hnati s něho a on prosil jeho, aby jich nesháněl 3), řka: „Tytoť sú již syty; sženeš-li je, přiletieť lačnějšie, a bu- dúť mě štípati viece.“ A posel vrátiv sě povie to pánu, že nedal hajný sytých much s sebe sehnati, aby lačné přiletiec viece jeho neštípaly. A pán přide k sobě skrze to řka: „Tento sě jest již naměl a jest bohat; zba- 1) 2 3) Rkp. horzii = hoří (hůře). Již sv. Augustin ve spise „De civitate Dei“ uvádí tento příklad, z něhož i do Gest. Rom. se dostal (II. 10). Loupežník onen slul Diomedes. V. o čtyrech stěžejních ctnostech ve Výb. II. 654. Rkp. nesaniel.

Strana 38
38 vím-li jeho vladánie a chudému poručím, bude mě chudý lačný viece žíti. I v tom, vladaři, opatrni buďte, nerýte na sě ža- lobú neb závistí, netiskni s vladánie jeden druhého. Čtem to, že Aman vládl u krále Asvéra vším královstvím jeho a Mardocheus byl u vrat králových, a král znaje vieru jeho naskav 1) naň byl. A ten Aman záviděl jemu i ryl naň, až to byl svú lstí přivedl, že mněl, by oběsil toho Mardochea a novú šibenici byl připravil jemu. Ale pán bóh, ješto těch lestných úkladóv nenávidí, proměnil to, že ten sám Aman oběšen na té šibenici a Mardocheus vstúpil v úřad jeho Protož, vladaři a šafáři, nerýte na sě, bojte se toho. Ktož druhému jámu kopá, viz, by v ni sám neupadl božím zpósobem a přepuštěním. Kap. 7. O pěšciech. Již o pěšciech2) řeč pozdvihnu. Každý byl udělán v člověčí postavě a s takovým znamením, ješto obchod lidu některého znamenává. Neb osmer jest obchod lidu obecného. Jedni zemi klidie, druzí stojiec dělají svá řemesla, třetí sediec, čtvrtí jsú kupci, pátí apatekáři, šestí hospodáři, ješto hosti chovají, sedmí měští služeb- níci, ješto brány zamykají, mýto a tržné vybierají, osmí těkači, špehéři, lotři. Že z těch pěškóv každý byl v člo- věčí postavě, ukazuje, že i lid obecný nemá býti jako skot, ale boha rozoměti a v jeho bázni býti, věrně hle- daje obchodu svého, drže sě jednoty křesťanské viery. Neb menší i větší, ktož vieru pravú a dobře činí, pravdy 1) m. laskav. 2) Polsky: pieszek. Často uvádí se méně správné: píšek (piessek). Dle svého zaměstnání byli i jednotliví pěškové vyobrazováni. Rolník s motykou a ratolestí v ruce, ko- vář s kovadlinou a kladivem (též truhlář se širočinou a kladivem), písař s lahví na inkoust, perem a knihou, kupec s vážkami, lékárník s lahví. (někdy s nůžkami a dykou), hospodský se sklenicí, vrátný s klíčem a hráč s kostkami.

Strana 39
39 sě držé, ješto jest prohlášena v křesťanstvu, budú spaseni skrze pána našeho Jezu Krista. Prvý, sem řekl, pěšek že ty miení, ješto zemi klidie, víno, obilé, ovoce, dobytek plodiec a vešken svět živiec Dieť mistr Tullius, že ze všech obchodóv nenie lepšieho a užitečnějšieho, ani jest co po urozených lidech dóstoj- nějšie, než zemi kliditi. Šťastní oráči, kdyby sami své dobré znali, a toť by jich dobré bylo, by nemúdré ne- chali púrnosti, svád, závistí, hněvóv, opilstva i bydlili v prosté upřiemé pravdě, boha ctiec z svého věrného nadělánie, almužny, ofěru, desátky, duchovnie živiec i pány světské úroky svými. Druhý pěšek byl jako kovář neb tesař. A tiem máme všecky ty rozoměti, ješto stojiec dělají svá diela. Tiť všichni od boha budú odplatu mieti, když v boží a v svých bližních milosti věrně dělají svá diela a v bázni boží milost a snažnost i mysl přiložie, aby užitečné jich dielo bylo. Neb v jich diele malým obmeškáním veliká škoda móž přijíti, když kovář kuoň netbandlivě kuje, zajme koňovi, obmešká jezdce nebo kóň ochromí. I te- sařské neb zedničie dielo pro malý neobmysl zkaženo bude veliké dielo. Protož všichni takoví dělníci k síle snyslu a k takovému obmyslu mají přičiniti mysl k tomu přiložiec, což dělají Třetí pěšek byl jako písař, ješto súdy a zemské věci popisuje. Ó kak jest věrných i rozomných třeba k tomu, neb veliká věc záleží na nich! Nebyl-li by věrný písař taký, nechciť o tom i mluviti, kak jest zlé bylo; nebyl-li by rozomný a snažný, mohl by někoho, ač i nechtě z úmysla, o velikú věc zmeškati Chválí svatý Augustin jednoho v tom obecném pisu, ješto maje vyššieho nad sebú v tom pisu, však když ten vyšší chtěl nětco, jehož neslušalo, učiniti, ten menší jemu v tom nepovolil; vážil sě pro pravdu hněvu jeho. Řkuť i také těm písařóm, ještoť knihy píší: E, ne- kazte dobrých knih křivě píšíc pro svú netbanlivost. Nejedno toho pilni buďte, aby rovné bylo pěkné písmo,

Strana 40
40 ale aby i dobrým črnidlem bylo psáno, a nade vše, aby nepsali křivě. I všemť řku řemeslníkóm jedniem slovem: „Věrně a obmyslně dělajte k užitku lidem svá řemesla, ne jedno svého užitku v tom hledajíce. Čtvrtý pěšek kupce a trhové lidi znamenává. Těm sě slušie pilně střieci, by neutrhl jich črt v trhu na svú stranu, když by kupujíc neb prodávajíc zklamati druhého chtěli, cenu v trhu, mieru chváléc nebo hyzdiec viece než jest pravda. Krátceť řku: anebť jest i kupci i trho- vému člověku lsti, nevěry, křivdy oželeti aneb nebes. Pátý pěšek apatekáře znamenával. A toť sú ku- chaři lékařovi; ti mají toho pilni býti, kak jim rozkáží lékaři ta lékařstvie a ty apatéky připraviti, a aby vě- děli nemýléc sě, které komu má dáno býti. Hanba jest mi řieci, ješto pravie. Dva chtěla, on jiné a on jiné apotéky; a apatekář to jinak proměnil, že každý byl proti úmyslu svému v hoři s tiem. Pravie, rytieř byl jeden a mnich druhý. Rytieř chtěl apatekú pomoc mieti, aby sě bujen ukázal na noc leže jedné paní. Pak tak jeho projala ta apatéka, že té noci musila jemu ta paní skřínku svú dáti, aby sě nepronesl chodě ven často. Neopatrnost lékařova mnohéť zbavuje života a nemoc obtieží, když neznaje právě přirozenie nemocného a ne- moci nepoznaje, sám z své hlavy vymysle sobě léčí, cos vezma bude nemocného mistrovati, až jeho i dokonce dokazí. Jsú také obecní naši apatekáři, kuchaři, pekaři, sladovníci i pivovarčie, i tiť mají rozumně a snažně k lidskému zdraví svá řemesla pósobiti, lidského nadě- lánie nekaziec a obilé dobrého svým netbáním v sladiech nebo v chlebě a nedovaření piva. Ze všehoť jest hřiech i hanba neřádného, a česť před lidmi i od boha odplata, ktož to řádně zpósobí, co jest v rukú jeho. Šestý pěšek miení ty hospodáře, ješto v městech a na cestách hosti chovají. Ti mají svým hostem ochotni býti, aby oddechli v utěšení, ješto na cestě pracovali, a cestu mají ukázati hostem neznámým, kde by opět do- brý nocleh mieti mohli. Mají také v svých domiech

Strana 41
41 hostí svých obránce býti, ale ne proti právu; neb byli-liť by zloději, lúpežníci, tiť vpravdě nikděž příměřie nemají mieti. Má takový hospodář pilně sě toho vystřéhati, aby sě někto cizí nepřimiesil k hostem jeho, ješto by krádežem neb lúpežem neb špehem uškodil jim. Ani ta- kového dobytka má chovati, ješto by zjedl, což oni svým koňóm dadie. Ktožť do cizieho domu přijde, má hospo- dář věrně a snažně hledati pokoje jeho a vystřiehati jej z nehodného. Sedmý pěšek znamenává obecné městské služeb- níky, ješto mýta berú, ungelty vybierají, brány zamy- kají, hlédají, aby mieru pravú dávali krčmáři, obročníci. Všemť řku takovým jedniem slovem, každýť má věren a snažen býti v tom, co jest jemu poručeno. Osmý pěšek těkače, špehéře a lotry znamenává. I řkuť to těkačóm najprvé, že mají pilni býti, aby neob- meškávali svých poselství, neb mohlo by snad škodno býti někomu, by za pól dne bylo poselstvím neb méně ob- meškáno. Protož pilně také zápitie mají sě střéci, neb toť v cestách obmeškává, a opilý posel činí hanbu pánu svému, že řkú, že jest to nemúdrý, že opilého v posel- stvie poslal. I těmť řku, ktožť sú na špeh posláni, jakž umějí najmúdřejie, věrně mají nevěrni býti svým. Řku věrně, když sú s bohem. Mámeť to v písmě, že i svatí lidé v špehéřství bývali proti lidu bohu protivnému Ale stavu lotrovského v ničem nemohu pochváliti, neb zhola vizi jich úmysl převrácený, své mrhají a cizie by rádi měli, velikú škodu učinie jiným a sobě nic ne- pomohú. Nevědie, co by zlého sešlo jimi, kdyby to bylo na jich vóli. Boha sě nebojie, lidí sě nestydie, jediné. že sě něco ostýchají šibenice, a všecka jich kratochvil kostka O co trpie pro svú lotrovú mysl, kak sú ne- jednomu hubenstvu a nejedné psotě poddáni, nechtiec ně- komu poslušenstvím poddáni býti, chtiece býti sobě volni Bývajíť také někteří lotrové mysli a nicť nejsú nazí a bosí lotři. Toť sú ti, ješto svého nechovají kladúc

Strana 42
42 bláznovú rukotržnost za štědrost a opatrnost za skúpost nechtiec na to pomněti, že jest vše vhod dobro; ale milo jim, když je budú v krčmách chváliti, že ti, ktož živú je, budú řéci takovému mrháku: „E, kak jest dobrý, šlechetný, štědrý, svobodný.“ Ale viz, coť pak řkú, když již takový mrhák v dluhy zajde, a nuzen bude. Budú řéci: „Dobré nebožátko, ale sobě najhorší; velmi zašel.“ A dotud dobrým nebožátkem slúti bude, ažť řkú: „Pravýť to horúcník, také zbožie zmrhati jemu!“ Nechválímť neopatrné skúposti, jako i štědroty bláz- nivé, rukotržné; ale vše vhod dobro. Tu jest na rybníce mieru vzieti. Z kteréhož rybnika viece jde ven než do něho, dotud bude ubývati vody až zhyne ten rybník; a do kteréhož viece jde než z něho, dotud sě prýští voda zhóru, až přemóž tu hrázi, ješto jest k tomu ryb- níku udělána, až někdy i protrhne a vše spolu ztraceno bude. I řkuť, že sě jest i skúposti húževné pilně střieci, i té lotrové mysli roztržené a rukotržné. Utrhne-li kdo zbožie v dluhy zajda, když's nechtěl své vóle utrpěti, aby v dluhy nezacházel, viece maje, kak utrpíš méně maje A bude-liť lichva rósti na tě, viz pak, by nemusil vysésti i ze všeho. Kostka ta také mysl lotrovú ukazuje. I jest šeredné po kostce státi a kostce tak sě dáti zapáliti. Mnohoť sě zlého drží kostky: lánie škeredá, řeč pesská, řeči bláznivé proti svatým i proti bohu, křivá věrovánie, přísahy, svárové, vraždy, po prohrání kostečná těžká nemoc, zlo- dějstvo. A z těch věcí to jest zřejmé, že dábelským pří- strojem kostkářstvie běží a že dábel jest strójce temnosti. Najvětšie kostkovánie v noci bývá. Budúť ve dne spáti kostkáři a v nociť sě zberú kostkovat. 1) A leč kdo zíštie, leč prohrá, vždyť jest zlé jeho. Žíštie-liť, zle jest dobyl toho, a prohrá-li, také nenie dobré jeho. 1) Podobné místo jest u Štítného: Budúť celý den kost- káři spáti a v nocit sě sejdú (Kní. šest. XXVII).

Strana 43
43 Čásť III. Třetie strana těchto kniežek ukazuje, co to miení, že tak šachy sazeji a tak jimi jezdie, jakož vídáte, když v šachy hrají, až pak všechny najposléz v pytlík zberů. Kapit. 1. Kak šaši sedie. Král s královú na prostřed sedíta mezi šachy; a jeden král na levé ruce s svú královú, a na pravé druhý. Tiem králem, jemuž nasedí královna na pravé ruce, to sě miení, aby král nebo pán nebyl tak obvázán ženú, jakž by nemohl svých činóv činiti svobodně. A dru- hým králem, ješto na pravé ruce má svú královú, to sě miení, že ten král, jemuž po králové královstvie přišlo, ješto jest dědička byla královstvie toho, má pamětlivějie česť ohrazeti dvoru jejie, aby zemené její přirození byli toho vděčni jemu. Čte sě v kronice, že král Přemysl byl pojal kněžnu rakúskú dědičnú, jménem Margaretu, po níž měl Štýrsko i Rakúsy. Pak potom netbal na ni, neobmyslil toho, aby kniežecí potřebu měla, až sě sže- lilo zemanóm jejím přirozeným vzbuditi ciesaře proti králi. A král nebyl také zachoval svých českých pánóv, že i boj ztratil i zabit. A tak Rakúsy a Štýrsko od Čech odešlo. 1) Že pak podlé krále a králové prvnie miesto držie popi, řekl sem dřieve. Nemieníť kněží tu popi, ale starce múdré, urozené, bývalé v příhodách, rozomné v práviech. Takovíť vše mají býti při králi, aby měl král při sobě ) Přemysl Otakar II. měl za první manželku Marketu z rodu Babenberského, již po svém přijetí za vévodu rakouského pojal v manželství. Nemaje naděje na po- tomstvo (bylat Marketa mnohem starší) z kněžny této, dal se s ní rozvésti, dosáhnuv k tomu svolení papež- ského.

Strana 44
44 vždy statečnú radu. Čtem, že král Asverus vždy měl při sobě starších sedm kniežat, ješto jim práva svědoma byla, jichž radu měl ku všeliké poctě. A ti pod jeho mísú první sedali. Druhé miesto od krále v šachové hře rytieři držie. A to ukazuje, že rytieře sázejí u dvoru ihned zdola podlé těch kmetóv, ješto k radě slušejí. Ale zdá sě, že by rytieři, že viece pracují než staří oni, měli nad ně počesť mieti; ale zdá sè jim to jako mladým bez roz- mysla. To i také všem; rytieřstvo všeho má dotisknúti, na němž sè jest rada ustanovila. I jest veliká hróza nepřátelóm rytieřský zástup. Avšak nad to strachují sě, uzřie-li múdré a úkladné proti sobě. Neb většie věci dějí sě silnú myslí než silú těla; ale má býti jedno s druhým. A kakžkoli silného rytieřstva viece jest třeba, však mezi nimi třeba jest úkladných rádcí a rozomných, bývalých v pótkách. A když ty starce nad mladé ctie, to jest odplata i jich mladosti, v níž sú bez příroka pracovali. Protož mladí poctievajte staršiech, neb túž i vy odplatu vezmete, když dojdete starosti ctně pra- cujíc. Rochové najdál od krále mají své miesto. A ti úřed- níky královy znamenávají, jakož sú: pražský najvyšší purkrabie, najvyšší komorník zemský, najvyšší sudí, naj- vyšší písař a podkomořie. 1) Dřéve sem řekl něco; ale o těchto čtyřech také mám řéci. A to řku najprv o všech vóbec, ež to, že roch daleko od krále sedí, ukazuje, že tu, kdež nenie samého krále, v nich jest moc jeho. A má roch rytieře podlé sebe, aby toho dotiskl rytieřskú mocí, což slušie k úřadu jeho. Dieť svatý Pavel o takových úředníciech: „Ne Nejvyšší úředníci zemští, kteří měli místo na zemském soudě, byli původně tři: nej. komorník, nejv. sudí a nejv. písař. Teprvé v 2 pol. XIV. stol. počítal se k nim i nejv. purkrabí pražský. Podkomoří k zemským úřed- níkům nenáležel, nýbrž byl úředníkem dvorským a spra- voval důchody patřící králi z měst a z práv, která králi svěřena byla.

Strana 45
45 darmoť má meč; sluhať jest ku pomstě zlým a k chvále dobrým; a ktožť sě moci protiví, božiemu sě zpósobu protivi. Nenieť odjinud moci, jediné od boha, a chceš-li sě nebáti, jediné čiň dobře, a budeš od něho chválu mieti.“ I tohoť mlčeti nechci, žeť sem ty slýchal, anoť dějí, by nemohl niktož dobrým nábožným býti světcké úřady drže. Nenieť to pravda. Ktožť by dobrým a sta- tečným byl a právě nábožným, vši svú naději vzpoleže na bohu, nade vše miluje boha, a silen jsa v pravdě všeliké a u vieře pravé, úřadť by jeho zlým neučinil. Ale úřady takovým zlým a nepevným v dobrotě a v spra- vedlnosti bývajíť příčina zlosti a pádu a hněvu božieho. Ale svobodněť 1) to řieci mohu, by tomu buoh chtěl, by dobří, nábožní, ješto sú pravého, múdrého a statečného náboženstvie, v české zemi úřady měli, aneb ti, ktož úřady drží, by s rozomem dobří byli a nábožní, v nichž by byla milost pravdy ke cti boží a k obecnému dobrému. Veď král David nebylť jest nenábožný a veliké královstvo drže. Řeklť jest sám bóh o něm: „Nalezlť sem muže podlé srdce svého," a mievalť jest války i boje. Též Abraham, když krále plenili, v jehož byl králov- ství, pojem tři sta branného a osmnadcet odjal plen ne- přátelóm a svého synovce zprostil od nich, a zjímav je králi přivedl. Daniel byl úředníkem u pohanského krále a též Jozef u Faraona. A proč kto mní, že buoh dal křesťanóm královstva než na to, aby je ke cti božie a k užitku obecnému pósobili a ku pokoji křesťanskému? Zda-li pak dobří králi nemají dobrých mieti úředníkóv? Protož ještěť to řku, jako i dřieve: By tomu chtěl, aby dobří, múdřé, nábožní úřady měli, aneb by ti dobří a rozomní byli nábožní, ktož úřady držie a mají, a přes to vidí-li kto, že by nemohl v úřadu slúžiti bohu, pro úřad neztrácej boha, ale viz, by oklamán nebyl v svém úmysle, chtě v pokoji nábožen býti, ono opustíš a toho to snad nedosiehneš. Dieť svatý Pavel: „Jsi-li sluha, proto 1) Rkp. swobniet.

Strana 46
46 svobodně služiž Kristu, zuostaň v tom povolání, v němž tě jest povolal Kristus. Jižť řku oněm zvláštím čtyřem zemským úřed- níkóm, z nichž jeden má pis zemský v své moci, druhý jest komorník najvyšší, třetí sudí, čtvrtý purkrabie pražský. Komorník má v své moci ty menšie komorníky, 1) ješto pohoniti mají k súdu z úmluvy2) upomenutí, na vzvod poslati; má také komorník aneb i odhádati za to, což jest prosúzeno dědin toho ktož co prosúdil. Má každý úřadu svého pilen býti a tak i ten komorník naj- vyšší, aby ti menší komorníci nezklamávali ižádného ani omlúvali, a aby nedrželi lidi viece táhnúc než jich jest právo. Viz také ten komorník najvyšší, aby bývali kaž- dému vydáni komorníci ku právu jeho; neb mnohý úřadu věře a dckám zemským přijme zápis o svój statek a ne- pomóž-li úřad jemu, což učiní, než tak bude bohu žalo- vati, že jest stavena pravda jeho a prokopána neřádnú mocí. A bude to i jiným praviti, aby sě téhož vystřie- hali a ne tak věřili těm zápisóm. Sudí, 3) ten řeč a žalobu slyše aneb líčenie těch. kto sě súdie, má to na pány vznésti, co by nalezli, I jest toho sudiemu pilnu býti, aby ani svým nedomy- slem neb netbáním, aby ani z úmysla stranu drže pro- měnil řeč jinak vznesa na pány, než jest líčeno. Neb maláť bude v sloviech proměna, žeť v úmysle veliká 1) Menší komorníci vedli půhony, odhady atd., jich před- stavený slul „komornie druh" neb starosta komorniči. Latinsky nazývali se bedelli terrae. Co úmluva jest, vysvětluje Opdřej z Dubé: Úmluva po starém právu jest ot póvoda napomanutie pohnaného, jenžto jest ztratil neb řádem súdným aneb podobniem. A ta úmluva prvé jíti nemá, než po dvú nedělí po sta- ném právě najméně. Nejvyšší sudí vyslýchal na plném zemském soudě, ale nevynášel sám rozsudku, nýbrž povolav jednoho z pánův sdělil mu všecko. Tento pak vrátil se opět k pánům a tito potázavše se nalezli rozsudek, při čemž se tento řídil po větší straně. 2. 3)

Strana 47
47 bude. Druhé měl by sudí řečníky 1) zpořiedieti, aby ne- drželi přieliš lidí. A také nechtie tak řečníci žalovati. jakož ten žaluje, čiež jest věc, ale po své hlavě učiní žalobu, že pak ten, ktož žaluje, přísahy dopustiti jest nebezpečen. I mnímť to, když by to někak bylo zpó sobeno, že by listy dávali s žalobami, mohlo by snad upřiemějšie býti a viece by lidí mohli odpósobiti. Třetí z těch najvyšších úředníkóv má v své moci pis zemský,2) aby to bylo pod jeho mocí znamenáno, co jest usúzeno, co-li kto zapiší sobě, več-li sě podvolé. I máť ten úředník pilen býti těch písařóv k úřadu svému, aby věrné připúšťal a rozomné. Řeklť sem dřieve: Ne- věrný písař učiniti móž velikú škodu nebo křivdu a nerozomný móžť také o velikú věc mnohého, ač i nerad, obmeškati. Čtvrtý úředník jest purkrabie pražský. Toho jest úřad, když bude komorník na zájem vydán, aby také poslal posla svého, zda-li by kto chtěl odbyti úřad, aby toho pak pomstil, jako všie země popravce, aby jiní strach k témuž měli. Má také purkrabie všech horkých násilí, vybojóv, únosóv nad dvoří 3) popraviti, silnic střieci před lúpežníky, a když to bude, dotud bral, panoval s úřadem na odsúzeném, jakož právo běží a budú jemu odhádány dědiny. Potom má purkrabie pražský vzvésti jej na to odhádánie a připraviti ony jeho protivníky, aby stúpili toho jemu, aby to tak, jako své vlastnie dě- dictvo držal. Ale veliký v tom jest neřád všel v obyčej, když kto vstav právo bude bral s úřadem dotud, až 3) 1) Každý, kdo byl pohnán, měl právo žádati, aby mu byl dán řečník. 2) Písař nejvyšší měl pod sebou tak zvané ingrossatory, t. j. písaře dva, a tito opět tři pomocníky (pacholky); onino sluli větší i menší písař, poněvadž i desky byly dvoje: větší (půhonné) a menší. Dle toho, jakou měly důležitost zemské desky, přihlíželo se i k věrnosti těchto úředníků. Rkp. Unosów nad dworzij popwiti. Dvoř = příslušníci dvora.

Strana 48
48 i budú jemu dědiny odhádány. Pražský purkrabie vezme kopu a leč posla s ním pošle, naňž sě nic neobrátie a nestúpie jemu; a tento dav kopu u větších bude zmatciech nežli dřieve. Neb dřieve ještě vzal s úřadem něco a tuto mocna jeho neučině auřad již nepomóž jemu bráti. A tak mnohú nespravedlností mdléť a vikleť sě stolice králova. To pak, ješto pěškové před jinými šachy napřed sedie, miení, že král, králová, kmetové zemští mají lid obecný na péči mieti, neb všichni stojie obecným lidem a bez lidu obecného nic by nebylo panstvo samo. A naj- prvé nebylo jest pánóv ani králóv než lid obecný; a když hrdost lidí prošla, že chtél druh na druhém pa- novati, aby zřiezenějie lidé byli a pokojnějie, jsú krá- lovstva, panstva božím pořádem zjednána. Protož ti všecky majíť pilni býti obecného lidu pokoje úřady svými; neb jsú obecnému dobrému v svých úřadech zpósobeni a bohem zjednáni, a ktož tbav ne- bude obecného dobrého svým úřadem, utrpíť krutě. A ktož užitečně obci ke cti boží a v milosti pravdy svój úřad povede, utěšené slovo uslyší od boha a die jemu: „Měj děk věrný a múdrý sluho! Byl si nad málem věren, nad velikú tě ustavím věcí. Vejdi v radost svého pána. A to, že jsú prázdná pole, když bude šachovnice posázena, a že jich tolikéž bude, jako osedlých, ani méně ani viece; neb každý král dva jest řady obsedl a dva má před sebú prázdná, ješto by také osésti mohl je s svými, ukazuje, že nemá král viece zemí dobývati, nežli by lidmi a tvrzmi osésti je (mohl); a také viece lidu mieti, než by jím mohl potřeby mieti, nenie múdré. Nenieť také i to na prázdno, žeť pop a roch s krá- lovy strany na takémž sedie poli, jako i králová, a s krá- lové strany na takémž, jako král. A to sě tiem mienie, že ti rádce královi, ti úředníci, ješto sú jako s královy strany, nemají králové protivni býti, ale mají jako na týchž poli seděti hledajíc libosti jejie v tom, co jest slušné a ctné. Královéť neslušieť vaditi a jestit pří-

Strana 49
49 slovie: „Nočněť žežhulka všecky ptáky překukuje“ A to- muť, což řku, i u menších domóv neb dvoróv rozomějte a také, ktož u králové dvora jsú v úřadě Majíť i krá- lovi k libosti býti, nejedno králové pochlebovati. Jest i o tom řieci také, co jest to, že onen šach jezdie jinak a onen jinak, jakož vídáte, když v šachy hrají. To máme tiem rozoměti, že k jednomu úmyslu táhnúc všichni k obecnému dobrému podlé rozličných stavóv a úřadóv každý má své zvláštie činy. Ale každý šach po těch čtveroúhlých polích jezdí, napomíná, že ač onen jiné má své činy a onen jiné, proto žádný nemá z oněch čtyř vyjíti šlechetností. tociš z rozšafné opatr- nosti, z smiernosti hodujie, z síly statečné mysli a spra- vedlnosti. Protož drž sě každý svého řádu. Býváť, že chtě někto neřádně nad to, než jest, větší býti, bude mení než to, co jest byl. Jest také obyčej v šachové hře, že cos buď hovořie své jako rozo- chvujíc a svým tušiec a těšiec je. A to miení, že slušie králóm i kniežatóm, pánóm svój lid ochviti a těšiti dobrú řečí, pištci, trubači bubeníky, hudci. Čtem, když lid boží israhelský a lid pohanský leželi vojensky proti sobě, a když uslyšeli pohané, že sě oni rozveselili, velmi sě lekli řkúc: „I co jest to? Nebyliť sú ani včera, ani před dnem třetím tak veselí!“ A v té úžesti obrátili plece, poběhli, a tito pobitie získali. A tak i o králi Davidovi čtem, ješto jest byl muž podlé srdce božieho, že měl zpěváky a bubeníky na svém dvoře, i jiné takové, ješto veselím rozochvovali mladé dvoru jeho; kakžkoli čtem, že jest v jedněm boze měl svú naději, avšak jest i takových užíval věcí jako daróv božích. Neb když jednoho svého věrného chtieše vzieti k dvoru svému, chtě jemu viery jeho dobrým byd- lem a poctú odplatiti, vece královi: „Stárť sem já; jižť mne pištci, bubeníci, zpěváci králova dvora nerozochvie. Ale jsem-liť před králem nalezl milost, přijmi král miesto mne syna mého.“ Aj, z té řeči starce toho věděti jest, 4

Strana 50
50 že i svatý král David měl na svém dvoře taková dvo- řanóm svým utěšenie. Kapit. 2. Kak šaši jezdie. Pěškové hru šachovú počínají a všickni jednostajné trhnutie mají, že u prvé, doniž nepočnú bráti sobě, každý móž na třetie pole. Ale potom jedno z jednoho na druhé upřiemo jedno, ač by který šach byl na kosu jemu na uhel u pole jeho na pravú stranu neb na levú, tak móž každý šach vzieti. A dojde-li do konce dcky, též bude právo mieti jako králová po takých jezdě polích, jakož to poslednie bylo, na něž jest vysedl. Pěškové lid obecný znamenávají; ti v čas pokoje mohú i na dálšie trhy, a v svých meziech. Ale počne-li sě nepokoj neb bylo-li by z mezí ujíti, tak jedno blíž mají choditi ostražitě. Že pak pěšek jedno vždy jde před sě, ukazuje, že obecný člověk jedno svú věc má před sě jednati, ale jich vyšší mají pokoj jich ukládati. Neb jakož sem řekl: ktož chce to neřádem pósobiti, ješto nenie jemu poručeno nad to, než jest většie, bývá mení než to, co jest byl. A že pěšek tiem chodem, jakož jde, nebéře šachóv jiných, jedno ač na kosu bude k jeho poli šach který, to ukazuje, že jest obecný takový člověk, když nepřietel bude jemu jako na kosu s pravé neb s levé strany, ži- vota neb sbožie jeho chtě zbaviti, jeho móž podlé toho práva, ješto die latině: vim vi repellere licet, odraziti nepřietele a jeti jej při jistině. Neb tak řkú ona la- tinská slova, že násilé násilím móž odehnati. Avšak do- řčeno jest ono právo: cum moderamine inculpatae tutelae, tociš tak má moc mocí odehnána býti, až by to však bylo uskrovněno, aby nebyl viece učině, nežli by bylo pro svú obranu učiniti. Protož, když kto dá někomu poliček a on jeho jedno proto zabie, již jest viece uči- nil, než k své obranie; nenie bez viny.

Strana 51
51 To pak, že pěšek všecku dcku projde jako krá- lovna jezditi bude, ukazuje, že stateční i z obecného lidu přicházejí k dóstojenství. Aj, David rovný byl člo- věk, došel toho, že dal jemu král svú dceru, až pak došel i královstvie. Takť i pěšek, když všicku dcku projde, bude jako zeť králový a po královně právo jejie bude mieti. Král v šachové hře prvním trhnutím móž vyjeti, jakož který šach vyjezdí, jestliže nemá stráže na sě. Avšak vyjede-li jako roch, dále nemá jeti jedno na třetie pole. Neb králóm, pánóm velikým neslušie dne jednoho mnoho ujezditi; neb jezdie s velikú lájí a ve mnoze jsú někteří, ješto nemohú stačiti daleké jiezdy. By daleko král nebo pán chtěl pojednú jeti, ztrhali by mnoho koní. Čtem o Jakubovi patriarše, když bral sě do svého kraje s velikú čeledí a mnoho stád žena a bratr jeho vyjel proti němu dávaje mu vítánie, řekl k bra- tru: „Jeď napřed; jáť znenáhla jíti musím, mámť dietky i rozličnú čeleď i dobytek, ať by mi mdlejšie nezhynuto.“ A tak král šach, ač móž po prvém vytr- hnutí na každú stranu okolo sebe, však jedno na jedno pole a nic dále. A svého nemá strčiti s miesta jeho, aby tu sám seděl. Takéť i králi nemají svých jměnie bráti. A to, že král, když najprv vytrhne s miesta pojma královú s sebú, ukazuje, že kamž chce muž, chce-li tomu, má žena s ním jíti. Bývá i to v šachové hře, že šach dadie králi, i pohnú jím a jako hanbu učinie jemu; a někdy ztratí některého svého sám utiekaje, nebude-li dobře ohrazen svými. A pakli dadie mat královi, ztracena jest hra. Pakli jemu všecky poberú, také jest hru ztratil. Protož králi chovajte svých, aby mohli s nimi kralovati a hledajte na nich toho, ať by vás rádi ostřie- hali; a také obec chovaj a ostřiehaj krále svého. Neb i včelyť zhynú, jakž nemají krále svého. Královna neb králová vždy jedno jezdí na kosu. Nejezdí nikdy jako rytieř ale jako pop móž někdy v prvé *

Strana 52
52 vytrhnúti. Neb móž někdy králová neb paní poraditi užitečně, ale nemá choditi jako rytieř s dékú; má sě tiše mieti. Neb stud a tichost lépeť ženy ozdobuje nežli mužský chod. To pak, že jedna královna vždy jedno po bielých polích jezdí, a druhá po černých, ukazuje, že dvoje sú panie a oboje dobré a ctné. Jedněm jest tak milá ctnost čistoty, že ji vesele držie; druhý(m), ač nenie od mysli milá čistota, ale stud mají k tomu, kdyby sluly nečistými drže čistotu. Obéť jest dobré a šlechetné jediné střežte sě všech takových leč mužóv, leč žen, ještoť zlé slovo mají anebo ješto sú které skrze ně pře- klamovány, styďte sě obierati s nestydlivými a strachujte se všech nečistých. Pop na kosu jezdí na třetie pole, a tak vždy jezdí po polích jednostajných neměně jich. Opatrnost zname- nává jiezda po kosě; a že na třetie pole jezdí, zname- nává, že ti kmetové, ješto k radě a k súdovým nálezóm slušejí, trojieho sě mají držeti. Jedno, aby pravému, kdež mohú čím, pomáhali, avšak ne proti právu, když jeho zajisto vědie práva; druhé, když radie komu, aby věrně radili, třetie, když súd mají vydati, aby tak vy- dali, jakož jest doveden. A toť jest, žeť súdce nemá měniti nálezu, by z jednakého dóvodu jinak jednomu a jinak druhému chtěl súd vynésti. Jakož pop po šachovnici jezdě nemění polí, ale vždy jedno jezdí po jednostajných, rytieř jezdí na třetie pole s černého na bílé, a s bielého na črné tak že od- polu kosú jde a rovně odpolu. Neb tak sě ta tři pole držie spolu, že prostřednie jedno jediné rohem dotýče toho, ješto jest takovéž jako ono, ale druhého jest do- tklo svým životem, ješto nenie takovéž. To, že na kosu jede rytieř, opatrnosť a múdrý úklad znamenává, a že jede rovně, to udatstvie a sílu miení. A tak obé to spolu má rytieř mieti, i udatstvie i opatrnost. Opatr- ných a úkladných úmyslóv má udatstvím a silú do- tisknúti.

Strana 53
53 Udatstvie bez múdrosti bláznivé zaklopocuje a úkla- dové bez dotisknutie mocí a silú co přinesú? Ale mú- drému udatnému i co ostojí? Aj, silná věc nedvěd, chy- tralá liška, ručí zajlec, ryby u vodě, ptáci lecí vysoko: avšak vše to uchodí úkladem člověk snažnosti a síly přičině k tomu. I to jest do šachu rytieře znamenati, že donidž sedí na svém miestě, jedno na tři pole móž odtud. A když před roch sě hne odtud, bude na čtyři moci; a sedé-li před král, bude moci na šest polí, a bude-li prostřed dcky, móž osmi polí ostřéhati. Toť ukazuje, že rytieři statečnému přibývá udatstvie, donidž jest v po- koji; má jako člověk péči na smrt, nehonosí sě svým udatstvím. Ale vyjede-li ku pomoci královu úředníku, rozochví sě udatnějí bude. Pakli před král předstúpí, opět bude udatnějí, a když bude prostřed pole v pót- kách rytieřských, tu sě ovšem váží všeho pomně, že jest to stav jeho, leč živ leč mrtev učiní to, což naň slušie. Ale druzí v pokoji budú velmi honosní a udatní řečí Bude ždáti osmonoh sobě nepomysle na to, by měl umřieti, a když potká jej, jehož nemyslí neměv za to, by tak tvrdě potkalo jej, lekne sě, zapomene sebe blíž smrt uzře. Neb což kto prvé obmyslí, móž to potkati udatnějie, a což na koho vnáhle spadne, viece jím pohne. Roch jezdí upřiemo, blíž neb daleko na každú stranu, má-li cestu; ale nemuož přes jiného. A tak doniž jsú šachové každý na svém miestě, dotud roch ani král neb králová nemohú nikam; neb nebylo by třeba krále ani jeho úředníkóv, kdyby lidé byli v svých řádech podlé prvnie pravdy lidem přirozené. Ač nemá jeti přes jiný svój kámen roch, to miení, že úředník králóv nemá i najmenšieho zahubiti svého, ač by chtěl i nepřieteli královu uškoditi. A i z nepřátel nemá jed- něch minúti odpustě jim, aby druhé potřel, ale vše, co jest protivné pravdě v úřadu jeho, má hubiti. A že nejezdí roch na kosu, ale jedno upřiemo, ukazuje, že ti

Strana 54
54 královi úředníci nemají lsti v svých úřadech mieti, ale zjevnú pravdú jíti mají, a mají zevně býti k úřadóm svým přivoláni. Slušie sě i tomu podiviti, co jest to, že v šachy hravše sespú je v pytlík naposledy. To nám přivodí ku paměti, že'j sě nám všem též stane. Jsú zde na světě králi, kniežata, páni, mladí, staří, malí i velicí, si i oni právě jako šachové po šachovnici rozsázeni, oni v tomto duostojenství, a onen v tomto, až najposléz smrt vše sbeře jako v pytlík. Král, ješto zde s kněžnú neb s královú počestně sedal, neb králová s králem, kdes jich miesto s kým v pytlíku bude. I řkuť to naj- posléz králóm, ještoť die písmo, a tu řeč i jiní všichni zna- menajte; chce-liť ji kdo obmysliti, každého dotýče, kterak die písmo: „A králi, nynie rozomějte, vezměte smysl všichni, ješto súdíte zemi. Služte v bázni hospodinu a s strachem sě veselte. Slyšte králi a rozomějte, přichylte k pravdě uši svoji, ješto lid pod sebú jmáte a libo, žej sě trú okolo vás zástupy lidu: dánať jest vám moc od boha najvyššieho, a onť skutky i myšlenie vaše' súditi bude. Nebudete-li právě súdili, hrozněť sě vám v své moci ukáže v těch, ktož sú nad jinými najtvrzší súd bude; staneť sě s menšími milosrdie, ale mocnýmť na- stanú mocné muky. Neskryjeť sě ijeden bohu, ani sě čie velikosti buoh bojí, neb jest on učinil velikého i ma- lého, chudého i bohatého.“1) Protož každý sě v svém stavu opatř. Vidíme dobrotu i spravedlivost i moc boží, vi- díme an jakžto z pytlíka vynímaje šachy sázie po ša- chovnici, onoho tamto a onoho tamto, onoho takto a onoho takto, a jedinéť je opět sbeře jako v pytlík. Služmež jemu, dokudž čas máme, každý v svém stavu, nebo nevieme, v skuoře-li v pytlíku budem s tiem sě roz- 1) Podobný výrok Šalamounův uvádí Štítný (Kníž. šest. strana 151.)

Strana 55
55 lúčiec, co jest zde na světě, a to vezmúc s sebú, což zde budem zaslúžili. A tak jsú skonány kniežky o hře šachové s vý- kladem rozumu nravného. Dajž to Jezu Kriste králi, abychom zde tak v šachy hráli a potom sě do věčné radosti dostali, 1) Amen. 1) Nová rada p. Smila Flašky z Pardubic končí se též ta- kovouto apostrofou.

Strana 56
SLOVNÍČEK. Apatéka, lék. sa, aspoň. bituněk, kořist vojenská břev, břvi, lávka. bujný, chlípný. byvalý, zběhlý, zkušený. čísti, počítati. hluk, zástup. hodují, hodný. horúcník, pekelník. hospoda, pán. hubenstvo, bída, nouze. jeliž, leč, leda. když tehdyž, dříve neb později. klázniti, míti k lepšímu. křikovati se, vaditi se. láje, hromada, sběř. mazati, světiti, pomazati. myslice, mysl. nedojiepie, nenadání. než vždy, však přece. obapol, dvakrát tolik. ochotenství, úslužnost, vlíd- nost. odbíjeti, odboj činiti. odpověděti se, zříci se. odúmrlé, odúmrť. ohořičiti, zhořčiti. oslnúti, oslepnouti. ostyděti se, nestyděti se. pis, spis, zápis. podáviti, násilí učiniti. pořád, pořádek. pósobiti, spravovati, říditi. pronésti, vyzraditi. převrci, přemítati. přezřieti, přehlédnouti. přírok, výčitka, hana, po- mluva. púrnost, drzost, hrdost. puška, schránka. rozochviti, dodati komu chuti. rukotržný, marnotratný ryčartem, jednou tolik. rýti na se, příčiny k nevoli dávati. splištiti, zkaziti. stránka, čásť, díl. strašivý, bojácný. střiezev, střízlivý.

Strana 57
57 ščrbina, štěrbina. šlechetnost, ctnost tant, prázdná, ničemná věc. těkač, běhoun. těhař, rolník, nádenník. upřiemý, přímý, rovný. úžesť, úžas. varda, míč. vdřidustvo, vyděračství. velnouti, lnouti. vztvrnný, odbojný. zabylý, šílený. zápitie, opití. závina, zavinění. zeviti, zjeviti. zplaněti, planým se státi. zpravovati, posuzovati, pomlou- vati. zřiedlen, zřetedlný, patrný, zjevný. ženimče, dítě ze souložnice.

Strana 58

Strana 59
OBSAH. Strana Uvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XX Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Čásť I. Kap. 1. Proč hra v šachy jest vymyšlena? . . . . . . . 3 2. Kdo hru vymyslil . . . . . . . . . . . . . . . 5 „ . . . . . . . . . . . . . . . . 8 „ 3. O šašiech . Čásť II. Kap. 1. O šachovnici . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2. O králi šachu . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 „ 3. O králové . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 n 4. O popech . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 1 5. O rytieřích . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 6. O rošiech . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 7. O pěšciech . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 „ Čásť III. Kap. 1. Kak šaši sedie . . . . . . . . . . . . . . . . 43 2. Kak šaši jezdie . . . . . . . . . . . . . . . . 50 „ Slovníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Strana 60
Opravy. Strana 1, řádek 10. čti ijednoho místo i jednoho, 2. 5. „ vztrnně „ „ ztvrně 12. „ 13. „ králové králove „ 33. smrtí. „ 10. „ smrti „