Strana 1
TAK ŘEČENÉ NORIMBERSKÉ PRÁVO V ČECHÁCH

Strana 3
ROZPRAVY ČESKÉ AKADEMIEVĚD AUMĚNÍ TŘÍDA I. . ČÍSLO 86 TAK ŘEČENÉ NORIMBERSKÉ PRÁVO V ČECHÁCH Napsal Bedřich Mendl VPraze . I9 3 8 NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ

Strana 4
TISKEM ALOISA WIESNERA V PRAZE, KNIHTISKAŘE ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ A ČESKÉHO VYSOKÉHO UČENÍ TECHNICKÉHO V PRAZE.

Strana 5
PŘEDMLUVA. Opět se vracím k historii milovaného města. Nelze jinak. Den co den potěšuje mne půvab Pražského hradu, denně vede mne cesta do Starého města. Jest tak stále dosti příležitosti a podnětů zamýšleti se nad dějinným vztahem hradu a podhradí, uvažovati o počátcích městského života na pražské půdě. Před lety otiskl jsem stať o dvou problémech z počátků města Prahy: „Vici Theutunicorum“ a „civitas circa s. Gallum.“*) Bylo to r. 1932. Dva roky před tím vydal archivář města Prahy a profesor uni- versity Karlovy Dr. Václav Vojtíšek knížku „O vzniku pražského města“ s podtitulem „K 700. výročí jeho založení.“ Roku 1930 a v letech násle- dujících slyšeli jsme pak opětovně, že město Praha dovršilo sedm set let svého trvání. Ve jmenované stati zastávám stanovisko odlišné. Soudím, že slavení sedmistého výročí založení města ubírá Praze na její skutečné starobylosti, že totiž město nebylo ve třináctém století založeno, nýbrž vzniklo nenáhlým vývojem z tržní osady, jejíž znamenitost jest již do- svědčena důležitým svědectvím z konce desátého století. Bylo na to namítnuto, že jsem takto přispěl na pomoc Bertoldu Bret- holzovi a jeho theorii o autochtonnosti německého lidu v československých zemích. Praví to V. Vojtíšek ve stati „Z právních dějin československých měst“ (O našich městech a patrimoniích a o správě obecních archivů s po- učením o hlavních archivech pražských, 1934, str. 4). Jest to však omyl. Ze starobylosti městského vývoje nijak nevyplývá markomanský původ německých osad, nevyplýval by ani tenkráte, kdyby bylo pravdou, že jen Němci mohli míti trhové osady. Neznám však ani na německé straně váž- nějšího badatele, který by něco takového chtěl tvrditi. Obtížnější jest otázka, zda Slované měli města. Odpověď bude záviseti na otázce, co po- jmem města chceme rozuměti. Stačí však trhové osady, aby byla dána mož- nost, že pozdější města se mohla nenáhlým vývojem vyvinouti z těchto základů. Zda této možnosti odpovídá historická skutečnost, toť základní problém této práce. Od Köplova objevu před padesáti lety stalo se pravidlem tvrzení, že město Praha bylo založeno tím, že mu bylo uděleno právo města Norim- berka. Tato studie se obírá rozborem zpráv o „Norimberském“ právu v Čechách a vysvětluje, co se vlastně tímto právem u nás rozumělo. Zároveň jest ukázáno, jaké důsledky z tohoto zjištění nutno vyvoditi. *) Ceský časopis historický, roč. XXXVIII. str. 237 a d.

Strana 6
6 Čelakovský kdysi upozornil na právní památku, kterou pokládal za sdě- lení práva z Norimberka do Čech. Tento právní spis jest závěrem k této studii vydán a dokázáno, že nevznikl v Norimberce, nýbrž v Čechách. Důležitost těchto otázek a osnova rozpravy jest podrobněji vyložena v první kapitole. Zde předem chci jen vzpomenouti institucí a jednotlivců, kteří mne podporovali při těchto studiích. Jsou to především knihovna Národního musea v Praze a městské museum Dra K. Hostaše pro vlasti- vědu Klatovska v Klatovech, které mi zapůjčily rukopisy, jež jsou zákla- dem závěrečné edice. Mimo to jsem užíval rukopisů archivu hl. města Prahy, archivu zem. hl. města Brna, Národní a universitní knihovny v Praze, Národní knihovny ve Vídni a rukopisu kanonie strahovské. In- formacemi, které pomohly osvětliti speciální problémy počátků města Prahy, mi přispěli ústřední rada magistrátu hlav. m. Prahy Rudolf Hlu- binka a profesor university Karlovy Dr. Rudolf Růžička. Při trasnskripci českých textů přispěl mi docent téže university Dr. Frant. Oberpfalcer. Důležitého sdělení se mi také dostalo z archivu města Norimberka. Jim všem a ostatním příznivcům těchto studií vzdávám srdečný dík. Obzvláštní vděčností jsem zavázán profesorům university Karlovy Dru Josefu Šustovi a Dru Janu Kaprasovi, kteří doporučili vydání spisu v Rozpravách České akademie věd a umění. Prof. Kapras poskytl mi také nejednu cennou radu a zapůjčil mi svůj opis ztraceného Čelakovského opisu klatovských „Norimberských práv“, kteréhožto opisu mohl jsem tak ještě dodatečně užíti ke své edici. V Praze, v říjnu 1937. Dr. Bedřich Mendl.

Strana 7
I. Theorie o počátcích našich měst, zvláště Prahy. Norimberské právo v Praze. Na loňský rok připadla dvě významná výročí. Uplynulo sto let od prvního vydání prvého svazku Palackého Dějin a bylo tomu padesát let, co Jaromír Čelakovský vydal „Privilegia měst Pražských“. Obě díla mají bezprostřední vztah k thematu této rozpravy. Palacký a po něm Tomek podali první vědecké theorie o vzniku našich měst, Čelakovský v úvodu ke své záslužné edici vyslovil o vzniku města Prahy nové mínění, které zejména s názory Tomkovými bylo v podstatném rozporu. Palackého mínění o vzniku měst bylo vyznačeno zdánlivým proti- kladem: Stavu městského v nejstarší době u nás nebylo, přece však byla města. Měli je Bojové, měli je pak rovněž Slované. Slovanská města byly hrady: střediska obrany, střediska náboženská, sídla správy země, řemesel a obchodu. Původní hrady (podle představy Palackého) byly lidnaté, teprve později pokroky umění válečného vedly k tomu, že byly stavěny menší hrady na nepřístupných místech, které nepřejaly všech úkolů starých hradů. Nastalo rozrůznění hradů a měst. Za Přemysla I. byla některá města v Če- chách a na Moravě vyňata „z područí hradového“ a král jim propůjčil úřady i práva vlastní neb dovolil užívati práva magdeburského. Tento vývoj pokračoval za Václava I. a dovršen byl za Přemysla II., jednak ztenčením a proměnou staré ústavy zemské, jednak zakládáním nových měst a uvádě- ním nových osadníků do země.1 Podle Palackého měla tedy naše města dva kořeny svého vzniku, jeden vyrostlý z odvěkých základů řádů domácích, druhý ve třináctém století z ciziny uměle a záměrně přenesený. S tímto dualistickým výkladem Palackého se shodoval i žák a druh jeho Tomek. Zárodkem českých měst byla mu stará podhradí, kdež se konaly trhy a usazovali řemeslníci. Oby- vatelstvo v podhradích trpělo útisky župních úředníků a proto výhody měli obchodníci a řemeslníci, kteří později přicházeli z ciziny a přinášeli si odtud lepší právní postavení a svobody. Jako doklad k tomu uvádí Tomek 1) Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, dílu I. částka 1., 1848, str. 49 a d., 90, 202, 203, dílu I. částka 2., 1854, str. 237, 265, dílu II. částka 1., 1875, str. 7. Výklady ty byly bez podstatných změn zachovány i ve vydáních novějších. Něco z nich nalezneme již v původním vydání německém, něco přidáno až v českém zpra- cování, srov. Geschichte von Böhmen I. Bd., 1836, str. 27, 70, 174, 175, II. Bd. 1 Abt., 1847, str. 19, 29, 147.

Strana 8
8 osadu Němců v Praze na Poříčí, jejíž počátky klade do doby krále Vratislava. Praha tu zahajuje vývoj, který pak za Přemysla I. se objevuje i jinde: „i do více jiných měst při hradech župních uvedeni měšťané němečtí a nadáni — “1 V Praze samé městskými svobodami pod svými rychtáři a konšely — privilegium německých osadníků se časem mění v obecné svobody města tím, že se jednak Němci rozšířili po podhradí, jednak že zároveň národní ráz německé obce byl oslaben přibráním jiných lidí v podhradí sídlících. „Zto- tožnění toto někdejší obce německé v Praze s potomní obcí Staroměstskou bylo asi dovršeno obezděním hlavní části podhradí Pražského na pravé straně Vltavy od krále Vácslava — —. Část podhradí Pražského takto opev- 2 něná nazývala se odtud městem Pražským (civitas Pragensis).“ Palacký a Tomek vytvořili obecný kanon názorů, které přijímali jejich vrstevníci a následovníci. Jen znenáhla se objevují odchylky. Vyda- vatel pramenů k dějinám městského práva v Čechách a na Moravě E. Fr Rössler se spokojil tím, že v úvodu k prvnímu svazku edice stručně shrnul výklady obou českých dějepisců.3 „Slovanské právo“ Herm. Jirečka roze- znává slovanské vsi trhové a městyse (burgi) od německých měst. Trhové vsi a městyse byly přechodem k vlastním městům.4 Jar. J. Haněl v úvodní kapitole rozpravy „O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě“ výslovně připouští existenci slovanských měst ještě před zavede- ním nového, německého stavu městského. Ale tato původní slovanská města v Čechách se lišila od pozdějších měst, neboť byla „pouze opevněnými místy s poněkud četnějším obyvatelstvem a shromáždišti bojovníků v pří- padě války.“ Do téže řady náleží i spisek Fr. J. Zoubka „O zakládání měst v Čechách ve třináctém století“. Zoubek změnil však názvosloví; sice připomíná, že u Čechů městy sluly vsi trhové, sám však pokládá za města jen osady svobodné. Podhradí byla středisky řemesel a obchodu, a kdyby jim Přemyslovci byli dopřáli svobody, mohla u nás vzniknouti města domorodá. „Avšak svobody nepopřáli Přemyslovci lidem domácím; jenom cizinci čili hosté těšili se hned od počátku rozličným svobodám a vý- “6 sadám, jež byly v Praze semenem potomního zřízení městského.“ Stanovisko, které tu naznačil Zoubek, uplatnil pak důsledně a výrazně Jar. Čelakovský. Oproti širšímu chápání pojmu města u Pala- 1) Děje království českého (3. vyd.), 1864, str. 10, 88 a d., 97, 98, (4. vyd.) 1876, str. 8, 66, 71, 72. (V prvním zpracování Dějů těchto výkladů nenalézáme.) 2) Dějepis města Prahy díl I., 1855, str. 67, 156 a d., stejně i v druhém vydání, 1892, str. 71, 173 a d. 3) Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren, I. Bd. Das altprager Stadtrecht aus dem XIV. Jahrhunderte, 1845, úv. str. 13 a d. 4) Slovanské právo v Čechách a na Moravě, doba druhá, od počátku XI. do konce XIII. století, 1864, str. 34 a d. Das Recht in Böhmen und Mähren I., 2, 1866, str. 19. 5) Uv. kn., 1874, str. 8 a d. 6) O zakládání měst v Čechách v třináctém století (Knihovna Besedy učitelské čís. II.) 1878, str, 1, 10 a d., 42.

Strana 9
9 ckého jest položen důraz na právní stránku středověkého města. Není již rozlišováno mezi městy a městským stavem, nýbrž městský stav, samospráva, se stává základním znakem a podstatou města. Čelakovský se především táže, jaký byl historický základ samosprávy našich měst. Nesrovnává se s Tomkovou představou nenáhlého vývoje pražského měst- ského práva z privilegií německé kupecké osady. Uznává sice, že privilegium Soběslavské a jeho potvrzení od krále Václava I. lze pokládati za první počátky městského práva na české půdě, popírá však, že by mezi těmito výsadami a pozdějším městským právem pražským byla organická sou- vislost. Podle řečeného privilegia němečtí osadníci si mohli voliti rychtáře, byli osvobozeni od dávek, kdežto pražští měšťané ve třináctém století tak dalekosáhlých svobod neměli. Zároveň život města v té době předpokládá daleko vyvinutější právní řád, než jaký se zračí v právech německé osady. Nadto král Přemysl r. 1274 potvrdil privilegia vévody Soběslava a krále Václava I. výslovně Němcům Pražským, „nezmiňuje se ani slovem o tom, že by snad pro všechny měšťany Staroměstské též platiti měly a syn jeho Václav II. vůbec jich nepotvrdil.“ Kostel sv. Petra, u něhož podle Sobě- slavovy listiny měli němečtí osadníci přísahati, nebyl ve městě, nýbrž na předměstí. Z uvedených i jiných důvodů tedy Čelakovský dovozoval, že svobody německé osady se ve třináctém století vztahovaly jen na její členy a že město Praha mělo jiné, vlastní právo městské, které mu při jeho zalo- žení od krále Václava I. bylo uděleno.1 To jest tedy v hrubých rysech theorie Čelakovského vyslovená po prvé r. 1886. V referátu, který v zápětí otiskl Fr. Mareš v časopise ústavu pro rakouský dějezpyt, čteme pak námitku, která byla na snadě a jež se nutně vrací i v pracích novějších. Mareš pochyboval, že lze předpoklá- dati nějakou zakládací listinu krále Václava I., jež by se nikde nebyla zachovala. Shledával nápadným, že by se psané právo Starého města Pražského, kdyby nějaké bylo, nevyskytovalo v žádném městě, které od města toho přijalo své právo, a že by se sama Praha nebyla snažila o ob- novení svého práva, kdyby jeho znění v Praze samé se bylo ztratilo." Následujícího roku, 1887, uveřejnil K. Köpl z archivu bývalého českého místodržitelství listinu, která se zdála šťastným rozřešením zá- hady. Král Jan pro polepšení hradu Křivoklátu dává znova vysaditi ves Lubnou, příslušející k hradu, kterou kdysi Vilém z Valdeka vysadil právem německým, ale která dosud — listina jest dána r. 1315 — nebyla dobře osídlena. Mezi právy a povinnostmi vesnice, jež se pak uvádějí, čteme, že obyvatelé Lubné mají napříště užívati práva města Norimberka, kterého Větší město Pražské od prvého svého založení požívalo a jehož užívá.“ 1) Privilegia měst Pražských (Sbírka pramenů práva městského království českého, díl 1.) úvodu str. 16 a d. 2) Mittheilungen des Instituts für oester. Geschichtsforschung VII., 1886, str. 175, 176. 3) Karl Köpl, Zur Frage nach der Herkunft des Rechtes der Altstadt Prag, Mittheilungen d. Inst. VIII., 1887, str. 306 a d.

Strana 10
10 Listina jest až z počátku čtrnáctého století, zachovala se v opise z počátku sedmnáctého století, ale Köpl nepochyboval, že jí lze platně užíti k osvětlení záhad počátků pražského městského práva. Soudil, že Staré město při svém založení obdrželo právo města Norimberka a že tím jest vysvětleno, proč žádné původní právo pražské nebylo objeveno. K tomuto výkladu se pak přiklonil i Čelakovský. V „Povšechných českých dějinách právních“, vydaných r. 1892, vyslovuje mínění, že Staré město Pražské „asi při samém vzniku svém bylo králem Václavem I. ob- dařeno mnohem rozsáhlejší autonomií, nežli jaké užívala německá osada po- říčská. Zachovalať se zpráva, že při svém založení bylo obdařeno Staré město právem norimberským, t. j. že měšťané jeho užívali týchže práv jako v tu dobu měšťané říšského města Norimberka.“1 R. 1904 vydal Čelakovský zvláštní stať „O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského.“ Tu s plným souhlasem se zmiňuje o nálezu i výkladu Köplově a o udělení no- rimberského práva Praze soudí takto: „Udělení městského práva konsti- tuované obci Pražské nemohlo nic jiného znamenati, nežli povýšení její na město a uznání immunitního jejího postavení ve věcech soudních a tržních a jakousi samosprávu ve věcech obecních, kterých měšťané neb dočasní zástupcové jich podle příkladu města Norimberka užívali.“2 Čela- kovský stejně jako Köpl věřil, že král Jan r. 1315 věděl, jakého práva Větší město Pražské od počátku užívalo. „Právo města Norimberka“ podle Če- lakovského znamenalo městské svobody norimberské a zdá se, že vynikající právní historik se vůbec nepodivil, že tyto městské svobody byly r. 1315 uděleny osadě Lubné, která ani pak nepřestala býti vesnicí. Představa, že vznikajícímu pražskému městu byly uděleny svobody města Norimberka, se objevuje v různých obměnách i u spisovatelů jiných. Vedle města pražského jest v listině krále Přemysla II. z r. 1265 jmenováno „nové město u svatého Havla“, které za časů krále Václava bylo „velikolepě zřízeno“, a v němž byla zavedena všechna práva a svobody, kterých požívala jiná města českého království.3 Míněn jest tu kostel jižně od starého tržiště a týnského dvora, jehož okolí ještě ve čtrnáctém století sluje „novým tr- žištěm“.4 V těch končinách také pravidelnost půdorysu nepochybně pro- 1) Uv. sp. str. 62 (Ottův Slovník naučný, díl VI, 1893, str. 512). Srov. též Čela- kovského, Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419 (Sbírka pramenů práva městského díl II.) 1895, str. 790, 791. 2) Sborník věd právních a státních, roč. IV. sv. zvl. (Pocta Randova) str. 169 a d., zvl. ot. str. 18 a d., 38; srov. též Čelakovského, Les Origines de la Constitution municipale de Prague, Nouvelle revue historique de Droit français et étranger an. 29, 1905, str. 195 a d., zvl. ot. str. 11. Podobně se Čelakovský vyslovil i v dru- hém, doplněném, již nedokončeném vydání „Povšechných českých dějin právních 1900—1913) str. 592. 3) Srov. moji již v předmluvě jmenovanou stať: „Vici Theutunicorum“ a „civitas circa s. Gallum“. Dva problémy z počátků města Prahy. 4) V. V. Tomek, Základy starého místopisu Pražského, Oddíl I. Staré město Pražské, 1865, str. 112 a d.

Strana 11
11 zrazuje plánovité založení nové osady. Čelakovský usoudil, že toto „nové město“ bylo založeno teprve na sklonku vlády krále Václava I., když již dříve kolem starého tržiště bylo vzniklo původní pražské město, nadané od třicátých let třináctého století právem norimberským.1 Jul. Lippert ve své „Social-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit“ vyslovil hypotesu odlišnou. Co do vzniku původního města soudil s Tomkem, že „jaksi samo sebou vyrostlo“, naproti tomu „nové město“ bylo plánovitě založeno a právě jemu při založení bylo uděleno norimberské právo, které teprve při spojení bylo na celé Staré čili Větší město Pražské přeneseno.2 Opět jinou možnost naznačil Ad. Bachmann, totiž, že po spojení obou měst „zvětšená Praha užívala norimberského práva.“3 Tomu blíží se Fr. Vacek v „Sociálních dějinách českých doby starší“: „kdysi ve druhé polovici 13. století příslušníci obou měst spojili se v obec jednu, zachovávající normy “ 4 práva norimberského. Jmenovaní spisovatelé se i jinak s výklady Čelakovského dosti pod- statně rozcházejí. Vacek rozeznává města a městyse, nazývaje městy jen obce s plnou samosprávou, kdežto městysi jsou mu obce jen z části auto- nomní. Podle Vacka veliká většina měst se vyvinula z městysů a vznik pražského města se udál tak, že trhovci, usedlí vůkol Velkého náměstí, získali právo měšťanské, „tak totiž, že král propůjčiv jim výsadu samo- správy, povýšil sdružení jejich na obec městskou, čili na místě bývalé trhové osady pražské založil město pražské.“ Lippert zná dvojí města: jedna, která z daných poměrů sama vyrostla, druhá, jež od vlastníka půdy uměle byla založena. Do první skupiny zařazuje z našich měst jen jediné, totiž Staré město Pražské či přesněji Staré město bez Havelské čtvrti.“ Bachmann rozlišuje města nově založená a města, která vznikla na půdě někdejších podhradí, kde panovníci nahradili původní poddané obyva- telstvo nově přivolanými německými měšťany. V této souvislosti třeba ještě jmenovati další dvě práce německých autorů: článek Jos. Grun- zela o německých městských právech v Čechách a na Moravě a stať G. Juritsche o Němcích a jejich právech v Čechách a na Moravě ve XIII. a XIV. století. Grunzel přiznává slovanským Čechám, že měly města ve vo- 1) O začátcích ústavních dějin str. 38 a d. 2) II. Bd. Der sociale Einfluss der christlich-kirchlichen Organisationen und der deutschen Colonisation, 1898, str. 141 a d. 3) Geschichte Böhmens I. Bd. (bis 1400), 1899, str. 488. 4) (1905) str. 323. 5) Tamže str. 320, 321, pak 344 a d. — K problému počátků města Prahy se Vacek znovu vrátil v článku Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní, až do XV. století (Časopis pro dějiny venkova IX., 1922) str. 65 a d. 6) Social-Geschichte II. Bd. str. 128 a d., I. Bd. Die slavische Zeit und ihre ge- sellschaftlichen Schöpfungen, 1896, str. 95 a d. 7) Uv. sp. str. 483 a d.

Strana 12
12 jenském významu.1 Juritsch uznává města jen v právním významu a proto popírá, že by v Čechách bývala města před německou kolonisací.2 Sledovali jsme literaturu o počátcích našich měst od dob Palackého až do počátku XX. století. Vedle spisů českých historiků byly jmenovány i spisy německé. Neznamená to, že by se při této otázce neuplatňovalo stanovisko národní. V době, kdy naše města jako hotové právní instituce vystupují na světlo dějin, vládl v nich německý živel. Čeští spisovatelé od Palackého toho nikterak nezastírali. Příkladem může býti Tomkův článek „Česká a německá národnost v Praze až do začátku 15. století“, který vyšel již r. 1845.3 Někteří němečtí historikové se však s tím nespokojovali a snažili se německý podíl na počátcích našich měst zdůrazniti ještě více, než odpovídá dějinné skutečnosti. I poměrně umírněný Lippert se vzpírá Tomkovu zjištění, že již ve XIII. století se objevují v Praze česká jména měšťanů, a utíká se k výkladu, že to nebyli Čechové, nýbrž Němci nazývaní českými jmény nebo českou přezdívkou.4 Podobně Bachmann si pomáhá nedoloženou (a nedokazatelnou) představou, že české obyvatelstvo počína- jící Prahy se omezovalo jednak na lidi nesvobodné, kteří náleželi duchov- ním a světským velmožům, jednak na „slovanské služebnictvo v domech 45 Němců. Avšak ještě nepoměrně dále zašel pak r. 1912 B. Bretholz. Do- vozuje, že naše města nevznikla teprve ve třináctém století, nýbrž že některá z nich svými počátky sahají zpět až do prvních dob českého státu. „Pomalým přirozeným vývojem vyrůstají nová města a vesnice ze starých osad a vedle nich.“ Zdálo by se, že se Bretholz vrací k představě Palackého a jiných, že již před německou kolonisací byly v našich zemích slovanské městské osady. Není tomu však tak. Bretholz se naopak snaží 1) Uber die deutschen Stadtrechte Böhmens und Mährens, Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. XXX. (1892) str. 128 a d., zejm. str. 133. 2) Die Deutschen und ihre Rechte in Böhmen und Mähren im XIII. und XIV. Jahrhunderte (Programm des k. k. Staats-Ober-Gymnasiums in Mies 1904—1905) 1905, str. 42 a d., 104 a d. 3) Čas. čes. Museum roč. XIX. str. 213 a d. 4) Social-Geschichte II. str. 147 a d. 5) Uv. kn. str. 488. — Tvrzení, že „das Städtewesen in Böhmen und Mähren durch und durch deutschen Ursprungs ist“, má také na př. Math. Pangerl ve slavnostní přednášce proslovené ve shromáždění spolku pro dějiny Němců v Čechách r. 1877: „Uber Städtegründer und Städtegründungen in Böhmen und Mähren“. Mitth. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. XVI. str. 33 a d. K tomu lze srovnati i přednášku E. Werunského „Die culturhistorische Bedeutung des deutschen Städtewesens in Böhmen“, tamže XX., 1881, str. 61 a d. jakož i stať Lud. Schlesingera „Die Ansiedelung der Deutschen in Böhmen“ (Deutsche Arbeit in Böhmen, 1900) str. 39 a d.

Strana 13
13 dokázati, že německý živel pozdějších měst byl u nás od pradávna a že Němci v našich zemích sídlí nepřetržitě od dob Markomanů a Kvadů.1 Netřeba se tu podrobněji obírati theorií, která českou vědou byla jednomyslně odmítnuta a jež i mezi německými historiky má jen ojedinělé stoupence.2 Přesto bylo by omylem podceňovati vliv pochybeného Bret- holzova vystoupení. Jeho ohlas postihneme někdy i u Bretholzových od- půrců. Když jsem se r. 1932 postavil proti theorii o založení města Prahy ve třináctém století a zdůraznil starobylé kořeny naší metropole, dočetl jsem se, pak, — že jsem přispěl vlastně na pomoc Bretholzovi.3 Jako by nebylo lze si představiti jiné osady ve starém podhradí než německé a jako by ne- náhlý vývoj Prahy nutně předpokládal souvislost německých měšťanů s markomanskými praobyvateli. Jest trvalou ctí německé vědy, že také německý historik přispěl platně k vyvrácení Bretholzových omylů. Kdežto s české strany Jos. Šusta a Jos. Pekař se obírali všeobecnými základy Bretholzovy theorie, Ad. Zycha zvláštní pozornost věnoval problému měst.4 Již předtím, zároveň s první Bretholzovou knihou, vyšla zvláštní Zychova práce o počátcích Prahy.5 Jest to nejpodrobnější studie, která posud o problému tom byla vydána. Zycha sleduje směr Tomkův a vykládá vznik pražského města ne- náhlým vývojem z někdejší privilegované kupecké osady. Založení „nového města u sv. Havla“ klade Zycha do pozdějších let Václava I. a drží se listiny Přemyslovy, že toto nové město užívalo práv „jiných měst českého krá- lovství.“ Zycha přesto nepochybuje o udělení norimberského práva Praze, soudí však, že bylo uděleno původnímu městu. Podle Zychy se tak stalo v polovině třináctého století nebo ještě předtím v době, kdy město bylo 1) Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden (1306). 1912, str. 305 a d., 353, 379 a d. a j. — Geschichte Böhmens und Mährens I. Bd. Das Vorwalten des Deutschtums. Bis 1419, 1921, str. 20 a d., 100 a d., 148. 2) Z význačných pěstitelů hospodářského a právního dějepisu jen Alf. Dopsch přiklonil se k Bretholzovi statěmi: „Germanische Altsiedlungen in Böhmen“ a „Die historische Stellung der Deutschen in Böhmen und Mähren“ (znovu otišt. ve Ver- fassungs- und Wirtschaftsgeschichte des Mittelalters, gesammelte Aufsätze, 1928). 3) V. Vojtíšek, Z právních dějin československých měst (O našich městech a patrimoniích a o správě obecních archivů, 1934) str. 4. Vojtíšek sám arci o existenci slovanského obyvatelstva v podhradí nikterak nepochybuje. 4) Jos. Šusta, Nový Antipalacký, Čes. čas. hist. XIX., 1913, str. 420 a d., Jos. Pekař, Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, 1922, Ad. Zycha, Uber den Ursprung der Städte in Böhmen und die Städtepolitik der Premysliden, 1914 (rozšíř. ot. z Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. LII. a LIII.). Další literaturu, obírající se Bretholzovou theorií a jejím vyvrácením, uvádí Václav Novotný v ne- dokončeném 4. svazku I. dílu Českých dějin str. 475 a d. 5) Prag. Ein Beitrag zur Rechtsgeschichte Böhmens im Beginn der Kolonisa- tionszeit, 1912 (rozšíř. ot. z Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. XLIX. a L.).

Strana 14
14 obehnáno hradbami. Opevnění města se později pokládalo za „prvé jeho 1 založení.“ Kniha Zychova jest obměnou někdejšího výkladu Tomkova. Nověji také Čelakovského theorie o počátcích pražského města došla nového zpracování. Podal je v několika různých pracích Václav Vojtíšek. Také jemu město vzniká založením. Ježto známe v Praze na půdě Starého města založené město jen u sv. Havla, klade Vojtíšek tam založení pražského města. V jeho rozpravě „O vzniku pražského města“ čteme: „A král Vác- lav I., syn Přemyslův, skutečně se stal otcem a původcem pražského města, vymeziv mu hranice a zajistiv mu právní postavení. Ale neužil k tomu obyvatelstva, již usedlého na pražské půdě, poněvadž by nebylo ani k podniku počtem stačilo, ani nebylo vlastními řády k tomu připraveno, ani pokud šlo o cizí kupce, natož o domácí lid, nýbrž povolal proto kolo- nisty, a to hlavně asi z jižního Německa, kteří v novém městě od počátků zavedli norimberské právo za normu právního života, jak jsou na to bez- pečná svědectví.“ „A nebylo v Praze dvojího založení, jednoho při velkém tržišti dříve, druhého při kostele sv. Havla později, nýbrž bylo jen jedno založení, a to za krále Václava, kteréž mělo středisko u kostela sv. Havla, 2 třebas jeho obvod byl mnohem větší.“ Ve stati „K počátkům pražského města“ vyjadřuje Vojtíšek touž myšlenku takto: „K dílu, které se připojilo k prostranství nynějšího Ovoc- ného trhu, Havelské i Rytířské ulice i Uhelného trhu a zabralo i místa na západ odtud, byli přivedeni němečtí kolonisti z jižního Německa, a proto město bylo vysazeno norimberským právem, a král při založení ať ústně 63 nebo privilegiem daným lokátoru vytkl hlavní zásady jeho ústavy a řádů. Poznamenati třeba, že v listině z r. 1265 o příchodu německých kolonistů z jižního Německa nic se nepraví a že jest to pouhá kombinace, která se opírá o zmínku známé nám listiny z r. 1315, že Větší město Pražské od samého založení užívalo norimberského práva. Nad to hypothesa kladoucí jádro města k sv. Havlu opírá se jen o pochybné čtení listiny z r. 1265 u Palackého a naráží na výslovné znění listiny z r. 1282. V té se o sv. Havlu praví „apud s. Gallum iuxta civitatem Pragensem“, tedy „u sv. Havla vedle města Pražského“, z čehož jest podle vší pravděpodobnosti souditi, 1) Prag zejm. str. 212 a d., 226 a d. Uber den Ursprung der Städte str. 204. Tu se Zycha vyslovuje o udělení norimberského práva Praze takto: „Das Recht von Nürnberg wählte, vermutlich um die Mitte des 13. Jahrh., die Altstadt Prag, später Vorort der Städte des Nürnberger Rechtes. Was die Prager bestimmte, sich gerade an jene Stadt zu wenden, nachdem altere und allem Anscheine nach lebhaftere Be- ziehungen sie mit Regensburg verbunden hatten, ist unbekannt. Ebenso, welche anderen Städte etwa schon im 13. Jahrh. das gleiche Recht von Nürnberg annahmen." 2) O vzniku pražského města (k 700. výročí jeho založení), Sa mosprávná knihov- na hlav. města Prahy sv. VII., 1930, str. 13, 14. Srov. též V. Vojtíšek, O vývoji samosprávy pražských měst (téže knihovny sv. I.), 1927, str. 10, 11. 2) Časopis Národního musea roč. 104, 1930, str. 34.

Strana 15
15 že vlastní město pražské leželo původně jinde. Psal jsem o tom r. 1932 ve stati zmíněné již výše.1 V další části této rozpravy seznáme i jiné dů- vody, které nutí k úsudku, že na počátku třináctého století jádro vznikají- cího města bylo na jih od sv. Havla v končinách, kde od nepaměti byl kupecký dům a kde později byla radnice, při starém tržišti. Vojtíšek jest poslední, kdo se speciálně obíral počátky města Prahy. Z jeho prací nutno ještě uvésti stať „O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích.“2 S ní se co do thematu i vý- sledků stýká úvaha Václava Hrubého „K otázce vzniku města pražského“ a rovněž podává podrobný rozbor soběslavského privilegia.3 Výsledky obou prací jsou pro další bádání obzvláště důležité. Prokázaly, co dříve jen neurčitě bylo tušeno, totiž, že jen část domnělých výsad německé praž- ské osady vskutku pochází z konce dvanáctého století, kdežto ostatek jsou pozdější vsuvky a přídavky. Níže bude příležitost povšimnouti si ně- kterých závěrů, které vyplývají z těchto poznatků, jichž ani nejnovější obhajoba Soběslavského privilegia, kterou podnikl Wilh. Weizsäcker, ne- může podstatně oslabiti.4 Od prací speciálních třeba se ještě jednou vrátiti k souhrnným dílům povšechným. V. Novotný neměl již příležitosti podrobně se obí- rati problémem této rozpravy. Ze stručného náznaku lze usuzovati, že se hodlal přidržeti výkladu Tomkova.5 Pokračovatel Novotného J. V. Šimák uvádí jednak skupinu měst „vyrostlých ze staršího základu, zpravidla předhradí, podhradí, trhové vsi (Praha, Olomouc, Brno, Hradec Kr.) a skupinu měst založených, u nichž rozeznává opět několik druhů. Některá města se zakládala na pouhé novině, jiná byla rozmanitým způsobem přidružena ke staršímu sídlu nebo přenesením z něho vzešla.“ Stručně, ale výrazně se otázky dotkl J. Kapras v „Přehledu právních dějin zemí české koruny“: městské zřízení pražské se vyvinulo samostatně a Praha nevznikla jednotným založením, nýbrž náleží k městům, která se vyvinula „volným přetvořením starých osad trhových a podhradí v nová střediska městská.“ Norimberského práva Kapras při Praze vůbec neuvádí, nýbrž jen při některých městech založených, aniž se podrobněji zmiňuje o tom, co norimberským právem vlastně rozumí.7 1) Viz výše str. 5, 10. 2) Příspěvky k českým pomocným vědám historickým, seš. 1, 1929, str. 5 a d. 3) Českou minulostí, práce věnované Václavu Novotnému jeho žáky k šedesátým narozeninám, 1929, str. 77 a d. 4) Die älteste Urkunde der Prager Deutschen. Zur Kritik des Sobieslawschen Privilegs, Zft. f. sudetendeutsche Geschichte I., 1937, str. 161 a d. — K otázce se co nejdříve vrátím zvláštní statí. 5) České dějiny dílu I. část III., 1928, str. 977. 6) České dějiny dílu I. sv. 4. (posud nedokončený), str. 521, 522. 7) Uv. sp. díl I. (2. vyd.), 1922, str. 77, díl I. a II. (5. vyd.), 1935, str. 93. Kapras původně (Právní dějiny zemí koruny české, díl II., 1913, str. 250) vyslovil o vzniku města Prahy mínění jiné, blízké Čelakovskému, o své újmě však časem zaujal k theorii

Strana 16
16 Tomu se blíží i německý historik práva Otto Peterka ve svých právních dějinách českých zemí. Rozeznává města založená a města vzniklá nenáhlým vývojem, při čemž i založená města se mu rozpadají ve dvě odlišné skupiny. Staré město Pražské vzniká mu nenáhlým vývojem, kdežto Svatohavelské počítá k městům založeným. Při Praze se zmiňuje o vlivu franského norimberského práva, avšak o významu toho nic po- drobnějšího nepraví.1 Méně opatrný byl Wilh. Weizsäcker. Uznává sice, že se nezachovaly stopy odvolání z Prahy do Norimberka, přesto nepochybuje, že Staré město Pražské se připojilo k norimberskému právu. Také mapa, kterou r. 1926 uveřejnil Eberh. Frh. v. Künssberg, vychází zřejmě z představy, že v Praze a v jiných českých městech platilo právo města Norimberka." V častěji již jmenované stati r. 1932 jsem stručně naznačil, že „No- rimberským“ právem u nás jest rozuměti právo Švábského zrcadla.“ Toto upozornění nedošlo však valné pozornosti. Teprve v poslední době zaznamenal je W. Schultheiss v článku o působení norimberského městského práva.5 Schultheiss si nadto i sám povšiml, že v sibiňském kodexu Altembergerově Švábské zrcadlo sluje Norimberským právem. Schultheiss však z této okolnosti nevyvodil dalších důsledků; na jeho mapě měst s norimberským právem jest Praha zakreslena stejně jako Cheb, jako Hof, Neumarkt, Weissenburg, Rothenburg a jiná města ve Francích a Horní Falci. O Praze vykládá podle Zychy, že asi r. 1234 si dali obyvatelé německé osady uděliti „příkladně vyvinuté městské právo 6 Norimberka. S tímto řešením nelze se však spokojiti. Slulo-li u nás „Norimberským“ právem Švábské zrcadlo, nutno se tázati, zda lze tu důvodně předpoklá- dati ještě další norimberské právo, které by bylo norimberským právem ve vlastním slova smyslu, jakého užíval Norimberk a které od Norimberka Čelakovského kritické stanovisko. — K tomu srov. též Boh. Baxy, Dějiny práva na území republiky československé, 1935, str. 21. 1) Rechtsgeschichte der böhmischen Länder in ihren Grundzügen. I. Geschichte des öffentlichen Rechtes und die Rechtsquellen in vorhussitischer Zeit, 1923, str. 66 a d., 163. Tam čteme: „Auch das fränkische Nürnberger Recht griff auf Böhmen über. Solcher Einfluss lag, allerdings des näheren nicht mehr feststellbar, für die Altstadt Prag vor. 2) Die Ausbreitung des deutschen Rechtes in Osteuropa (Volks- und Kultur- geschichte, Bücher des Deutschtums) 1927, str. 559, téhož Egerer und Nürnberger Stadtrecht (Jahrbuch des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 3. Jg., 1930-1933), 1934, str. 272. 3) Rechtssprachgeographie (Sitzungsber. der Heidelberger Akademie der Wissen- schaften, philosoph.-hist. Kl. Jg. 1926-27 1. Abh.) 1926, 20. Deckblatt. 4) Uv. st. str. 258, pozn. 5) Die Einwirkung Nürnberger Stadtrechts auf Deutschland, besonders Fran- ken, Böhmen und die Oberpfalz (Der Nürnberger Stadtrechtskreis) (Jahrbuch für fränkische Landesforschung, 1936) str. 18 a d. 6) Tamže str. 38 a d. a 44.

Strana 17
17 přijala města v bližším nebo vzdálenějším jeho okolí. Není-li důvodu k takové domněnce, nutno vyvoditi i další důsledky, které vyplývají z časo- vého vročení Švábského zrcadla. Není možno, aby Staré město Pražské ve třicátých nebo padesátých letech třináctého století užívalo práva, které vzniklo až v pozdějších desítiletích téhož století. To jsou tedy otázky, které objasniti má tato práce. Nejprve bude podán rozbor zpráv o „Norimberském“ právu v Praze a jinde v Čechách. Pak bude uvažováno, co tímto „Norimberským“ právem jest rozuměti, načež ve čtvrté kapitole bude pojednáno o Švábském zrcadle a jeho významu pro počátky našich měst. Další část rozpravy jest věnována rozboru a edici právní památky, která v klatovském rukopise jest „No- rimberskými právy“ nazývána.

Strana 18
II. Doklady o „Norimberském“ právu v Čechách. Předcházející přehled literatury poskytl všeobecný rámec, od něhož přecházím ke konkretnímu rozboru jednotlivých pramenných dokladů. O dokladu co do časového vročení prvním byla zmínka již výše, neboť jeho nález před padesáti lety měl trvalý ohlas a podstatný vliv na další řešení otázky. Nutno se však ještě jednou vrátiti k oné listině a přihlédnouti blíže k jejímu obsahu. V listině krále Jana z 18. října r. 1315 (v opise z r. 1612) — — Ordinamus itaque, disponimus, statuimus et huius čteme tedy toto: „ privilegii tenore sancimus, ut tam villa ipsa quam omnes inhabitatores villae ipsius, praesentes et futuri, iure civitatis Nuremburgensis, quo Maior civitas nostra Pragensis a prima sui fundatione freta est et fruitur, in per- petuum regulari frui debeant et gaudere — Tak to četl kdysi Köpl a bez podstatných změn znova otiskli Emler a Čelakovský.1 O správnosti čtení nelze pochybovati, pochybnost jest jen o tom, jak tomuto ustanovení listiny máme rozuměti. Čelakovský je chápal tak, že Pražané obdrželi podle příkladu města Norimberka uznání immu- nitního postavení města a jakousi samosprávu ve věcech obecních. Čela- kovský k tomu ještě poznamenal, že „samospráva, které se tehdy měšťané Norimberští těšili, byla poměrně menší nežli autonomie nabytá na př. měšťany biskupského města Řezna, s nimiž Němci na Poříčí zajisté ve XII. stol. stáli v obchodních stycích.“2 Poněkud odlišné mínění čteme u Vacka; cituji: „Od práva magdeburského lišilo se právo norimberské mladším původem a stopami vlašského vlivu, tudíž i volnějšími formami veřejného řízení.“ Na rozdíl od obou Zycha usoudil, že udělení „Norimberského práva“ se netýkalo vůbec městského zřízení, nýbrž jen užívání práva před soudem ve věcech trestního a soukromého práva, zejména stanovení pokut, které mělo brániti libovolným rozsudkům. Důvodem k tomuto výkladu byl Zy- chovi příklad Menšího města Pražského, které sice užívalo Magdeburského práva, ale které přece nemělo kmetů po způsobu Magdeburka, nýbrž rychtá- ře a přísežné jako Staré město, řídící se právem jiným. Zycha nadto pozna- menal, že se nezachovaly žádné stopy norimberského práva v Praze ani do- 1) Köpl uv. st. str. 310, Jos. Emler, Regesta Bohemiae et Moraviae IV., 1892, str. 825 čís. 2128, Čelakovský, Privilegia král. měst venkovských (1225—1419), 1895, str. 790 k čís. 618. 2) O začátcích ústavních dějin str. 38. 3) Sociální dějiny české str. 323.

Strana 19
19 klady odvolání do Norimberka. Mínil tedy, že norimberské právo bylo sice Praze uděleno, ale nikoli jako právo psané.1 S žádným z těchto výkladů nelze plně souhlasiti. Listina z r. 1315 se nemůže vztahovati na městské zřízení, neboť Lubná i po jejím udělení zůstala vesnicí. Ke zprávě listiny se hodí spíše představa souboru předpisů trest- ního a civilního práva, jichž také vesničané mohli užívati. Ale měli-li se lubenští říditi „Norimberským právem“, musili věděti, co právo to obsahuje. Norimberské právo podle listiny z r. 1315 nelze si představiti jinak než jako svod práva psaného. Nesnáz tkví v tom, že žádného takového práva města Norimberka z té doby u nás ani v Norimberce neznáme. Málem bychom snad byli ochotni zmínku o „právu města Norimberka" v listině z r. 1315 pokládati za pouhý omyl a upříti jí jakoukoli váhu. Avšak již Palacký nalezl ve třeboňském formuláři jiný doklad o souvislosti Praž- ského města s Norimberským právem. To král Václav, ustanovuje (r. 1387) Sigmunda Hulera podkomořím, nařídil, aby podkomoří s hofrychtéřem soudili veškeré věci, týkající se královské komory, a zakázal, že rychtáři a přísežní městští se nesmějí odvolávati k žádnému soudu mimo hranice krá- lovství českého. Kdo by se chtěl odvolati k Magdeburskému právu, má se obrátiti do města Litoměřic; kdo se chce odvolati k právu Norimberskému, má tak učiniti do města Pražského, kdež se takováto práva vydávají.2 Čelakovský, který po Palackém listinu znova otiskl, vyjádřil obsah tohoto důležitého ustanovení takto: „ — — kdyby na soudě městském u pří- tomnosti podkomořího neb hofrychtéře nález byl vynesen, nikdo nesmí z něho za hranice do Magdeburka neb do Norimberka odvolání učiniti, nýbrž že apelace strany, která by se chtěla do Magdeburka odvolati, má se při stolici Litoměřické a strany, která by do Norimberka chtěla se odvolati, při stolici Staroměstské vyříditi.“3 Dalo by se arci namítnouti, že listina 1) „Als geschriebenes Recht scheint das fremde Stadtrecht nicht Eingang gefunden zu haben, wenigstens sind keinerlei Spuren davon zutage gekommen. Auch über die Gestaltung des Rechtszuges nach Nürnberg ist keine Nachricht vorhanden. Prag, str. 217. 2) Fr. Palacký, Uber Formelbücher, zunächst in bezug auf böhmische Geschich- — — In qua quidem appellatione taliter duximus te, II., 1847, str. 127 čís. 149a: „ distinguendum, ut videlicet is, qui ad jus Magdeburgense appellare voluerit, in civi- tate nostra Lutomericensi et non alibi huiusmodi suam appellationem prosequi debeat justitia mediante, ubi taliter appellanti expedita et sufficiens debebit justitia minis- trari. A simili etiam is, qui ad jus Nurembergense appellare voluerit, ad civitatem no- stram Pragensem, ubi talia jura redduntur, appellare debebit, et ibidem et non alibi “ Listina jest zacho- hujusmodi appellationem suam prosequi, ut praefertur. — vána ve formuláři bez data, z jiné listiny však víme, že Sigmund Huler se stal pod- komořím koncem roku 1387. Srov. Palacký, Uber Formelbücher tamže str. 127 čís. 149b. — Rud. Schranil, Die sogenannten Sobieslaw'schen Rechte (Prager staats- wissenschaftliche Untersuchungen H. 4, 1916, str. 6) vedle dokladu z r. 1387 jmenuje i rok 1381, ale to jest patrně omyl, neboť doklady. Schranilem citované, týkají se jen roku 1387. 3) Privilegia král. měst venkovských, str. 788 čís. 618. Také Rich. Schröder, Lehrbuch der deutschen Rechtsgeschichte (VI. vyd. zprac. Eberh. Frh. v. Künssberg 2*

Strana 20
20 sice praví: „in civitate nostra Lutomericensi“ a „ad civitatem nostram Pragensem“, avšak „ad ius Magdeburgense“ a „ad ius Nurembergense“, jinými slovy, že jsou sice jmenována města Litoměřice a Praha, avšak jen „Magdeburské právo“ a „Norimberské právo“. Měl však tento rozdíl nějaký hlubší smysl? Není nejprostší předpokládati s Čelakovským, že odvolání k „Magdeburskému právu“ znamená odvolání do Magdeburka a odvolání k „Norimberskému právu“ odvolání do Norimberka? Otázku magdeburského práva ponechávám mimo rámec této úvahy. Jest jen jedno místo v Čechách, o němž víme, že z Norimberka přijímalo právní naučení. Jest to Cheb. Již téměř před sedmdesáti lety Kürschner v článku o městském právu chebském otiskl nálezy norimberské, „di urteil von Nuerenberg“, které na požádání chebských Norimberští do Chebu vydali a jejichž opisy se v právní knize chebské zachovaly.1 V novější době Weizsäcker srovnal městské právo chebské a norimberské a shledal některé nepochybné doklady, že příklad Norimberka působil v Chebu jak na vývoj městského zřízení, tak i na vývoj městského práva.2 Také z Brna máme ojedinělý příklad, že r. 1352 byla z Norimberka vyžádána zpráva o tom, jaké opatření tam učinili ve příčině prodeje masa, a markrabí Jan podle toho vydal nový řád pro brněnské řezníky.3 O Brnu se však nikde nepraví, že užívalo norimberského práva. Naproti tomu v Praze, ač podle listiny z r. 1315 město od prvého založení bylo nadáno právem města Norimberka, žádné doklady právních styků s Norimberkem nebyly nalezeny. Sice Čelakovský shledal v ustanovení o denominatech v Praze ta- kovou podobnost s norimberským zřízením, že norimberský statut pokládá za předlohu pražského,4 vskutku však pražské články jsou obšírnější a 1922) str. 756 drží se téhož výkladu, praví: „Mutterrecht von Prag war ausser dem Iglauer auch das Nürnberger Recht, es scheint sogar, als sei Prag bis 1387 in Nürnberg zu Haupt gegangen.“ Sluší připomenouti, že odlišné chápání listiny z r. 1387 nazna- čil již dříve Jos. Grunzel, Uber die deutschen Stadtrechte Böhmens und Mährens (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. XXX., 1892) str. 149: „Dass auch das Bewusstsein des bairischen Ursprungs der südlichen Stadtrechte vorhanden war, zeigt sich auch in der erwähnten Urkunde Wenzel IV. vom J. 1387, worin dem Magdeburger als dem norddeutschen das )Nürnberger« oder süddeutsche entgegengestellt wird". Uvozovky u slova „Nürnberger“ napovídají, že Grunzel pochyboval o norimberském původu „Norimberského“ práva. 1) Franz Kürschner, Das Stadtrecht von Eger und seine Verbreitung (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. VI.) 1868, str. 198 a d. 2) Wilh. Weizsäcker, Egerer und Nürnberger Stadtrecht (Jahrbuch des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 3. Jahrgang, 1930—1933) 1934, str. 265 a d. Před Weizsäckrem jest ještě zaznamenati stručnou a poněkud zmatenou zmínku u P. Wanie, Der Stadt Eger geschichtlicher Entwicklungsgang bis zur Mitte des XVI. Jahrhunderts (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. in B. LI., 1913) str. 300 a d. 3) Vinc. Brandl, Codex dipl. et epist. Moraviae VIII., 1874, str. 139 a d. čís. 179 a 180. 4) Jar. Čelakovský, Obnovování rad v král. městech v Čechách (Čas. musea král. Čes. LIII.) 1879, str. 94.

Strana 21
21 vedle mnoha podobností se v lecčems i liší.1 Jako další doklad právní sou- vislosti Prahy s Norimberkem nově uvádí Schultheiss, že r. 1371 byl dán pražským konvářům řád podle vzoru Norimberka a Vídně.2 Avšak tehdá bylo jen ustanoveno, aby v Praze bylo stejné míšení cínu s olovem jako v No- rimberce a Vídni, totiž aby k 10 librám cínu přidávána byla libra olova.“ Tu arci vedle Norimberka jest jmenována Vídeň, která měla od Norimberka zcela odlišný právní vývoj. Avšak i kdyby byl tu jmenován Norimberk sám, nestačilo by takovéto ojedinělé ustanovení na představu trvalých a pravidelných právních styků mezi Prahou a Norimberkem. Ani v No- rimberce neskytá archivní výzkum jiných výsledků. Zycha ve jmenované knize o Praze zaznamenal podle soukromých sdělení specialistů Mummen- hoffa z Norimberka a Petze z Mnichova, že oba, ač dlouho sledovali tuto otázku, nenalezli ani nejmenší stopy, která by vedla do Prahy nebo vůbec do Čech.4 K tomuto tvrzení nutno přičiniti hned výhradu a uvésti další — již třetí — doklad, kdy v našich pramenech se mluví o Norimberském právu. Čelakovský nalezl v právním rukopise města Klatov sbírku právních před- pisů, na jejímž konci se praví: „Expliciunt iura Normbergensium per manus alicuius, et sunt finita feria quarta ante octavas Corporis Christi et hoc ab incarnacio[ne] Domini milesimo quadringentesimo sexagesimo quinto etc. Šťastný nálezce usoudil, že jest to sdělení norimberského práva ze čtrnáctého století do Čech. Ve stati „O soudní právomocnosti panovníka a jeho úřed- níkův nad církevními korporacemi a královskými městy v Čechách“ položil toto právní dílko do konce čtrnáctého století.5 Postihl v něm sice ohlasy českých poměrů, ale nepochyboval, že dílo vzniklo v cizině a bylo v Čechách jen upraveno.“ Podle tehdejšího mínění Čelakovského bylo to „nejstarší vůbec posud známé právo Norimberské“ a Čelakovský uváděl je — vedle litoměřických rukopisů Magdeburského práva — jako doklad, „že skutečně ustanovení 1) Jos. Baader, Nürnberger Polizeiordnungen aus dem XIII. bis XV. Jahrhun- dert (Bibliothek des Litterarischen Vereins in Stuttgart LXIII.) 1861, str. 8 čís. 4, Emil Fr. Rössler, Das altprager Stadtrecht aus dem XIV. Jahrhunderte (Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren I. Bd., 1845) str. 85 čís 129. 2) Die Einwirkung Nürnberger Stadtrechts str. 39. 3) Tomek, Dějepis m. Prahy II. (2. vyd.) str. 388. 4) Prag str. 216 pozn.: „Bisher sind irgendwelche Quellen über das Verhältnis des Nürnberger Rechtes zum Altprager nicht aufzufinden gewesen. Wie mir Herr Archivrat Dr. Mummenhoff in Nürnberg und Herr Reichsarchivrat Dr. Petz in Mün- chen gütigst mitteilen, vermochten sie trotz langjähriger Verfolgung dieser Frage auch nicht die geringste Spur zu entdecken, die nach Prag oder überhaupt nach Böhmen führen würde. 5) Část druhá (Právník, roč. XVIII.) 1879, str. 43 a d., zejm. str. 586, 587, 624, 653, 721 pozn. a j. 6) Uv. st. str. 186, pozn. o litoměřických rukopisech Magdeburského práva a o tomto „Norimberském právu“: „V obou těchto právních památkách některá místa * jednající původně o»purkrabím«, zaměněna jsou slovem »podkomořík.

Strana 22
22 cizích práv o vrchní jurisdikci byla u nás recipována.“ Později se již Čela- kovský tak určitě nevyslovoval. V článku „O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského“ praví, „že v některých právních rukopisech XV. století zachovala se nám zajímavá jura Normbergensium, jež obsahují usta- novení dávnější a při nichž není vyloučena možnost, že byla sepsána s pou- žitím nějakého sdělení z Norimberka samého, jehož statutární právo bylo 2 ve XIV. století v Praze najisto známo.“ Na konec, zdá se, Čelakovský alespoň zčásti poznal někdejší svůj omyl. V rozpravě „O vývoji středověkového zřízení radního ve městech Praž- ských“ čteme: „V několika rukopisech XV. století zachoval se lat. text těchto jura Norimbergensia, a také jich český překlad, v nichž se děje odvolání k právu Pražskému a jež hledíc k ustanovením o právech podko- mořího a jiných byla asi před r. 1337 v Čechách sepsána. Promluviti o obsa- hu zajímavé této k tisku dávno připravené právní památky musí jinému místu býti ponecháno." Jura Norimbergensia vysvětloval tu Čelakovský jako soukromé sepsání Norimberského práva, jehož v Praze a ve městech spravujících se právem Pražským bylo užíváno jako doplňku Švábského zrcadla.3 Čelakovský uznal český původ této právní památky, při domněnce o norimberském původu práva však setrval. Mimo latinský text nalezl Čelakovský záhy také starý český překlad této právní památky a to v rukopise města Rožmitálu.4 V majetku Čela- kovského byl i opis tohoto českého textu, znal jej Zik. Winter a J. Kapras cituje jak klatovský tak rožmitálský text.5 V novější době jest však rožmi- tálský rukopis nezvěstný, neboť, když jsem se v Rožmitále po rukopise dotá- zal, sdělil mi p. starosta, že „historický tento dokument patrně za války zmizel ze zdejšího archivu.“ Zároveň bylo mi oznámeno, že ztráta byla asi před desíti roky zpozorována, ale snaha rožmitálského městského archivu po opětném získání tohoto vzácného rukopisu byla zatím marná. Čelakovského stať „O vývoji středověkového zřízení radního ve městech Pražských“ vyšla teprve po smrti autorově. K vydání „Norimberských práv“ již nedošlo. V pozůstalosti Jar. Čelakovského v Národním museu jest jen svazek výpisků a poznámek označený „Norimberské právo v Če- chách“. Jsou tu sledovány zejména vztahy mezi Norimberkem a Prahou a zdá se, že Čelakovský si tyto poznámky sestavoval ještě v době, kdy věřil, 1) Uv. st. str. 186, pozn. 2) Uv. st. str. 20. 3) Sborník příspěvků k dějinám hlav. města Prahy, díl I., sešit 2., str. 136, pozn. 4) O právech městských m. Brikcího z Licska a o poměru jich k starším sbírkám právním (zvl. ot. z Právníku roč. XIX., 1880) 1881, str. 63, pozn. 5) Zik. Winter, Pekaři; obrázek starodávné policie živnostenské (Národní listy roč. XXIX. čís. 92) 3. dubna 1889. — J. Kapras, Das Pfandrecht im böhmisch- mäh- rischen Stadt- und Bergrechte. Ein Beitrag zur Geschichte des deutschen Rechtes (Untersuchungen zur deutschen Staats- und Rechtsgeschichte, hg. O. Gierke. H. 84. 1906) str. 16.

Strana 23
23 že „Norimberské právo“ klatovského rukopisu pochází vskutku z Norim- berka. Konečná formulace jeho mínění v pozůstalosti schází, jako jsem tam marně hledal rukopis chystané edice. Také dotaz v někdejším působišti Čelakovského, městském archivu pražském, byl bezvýsledný. Nutno obzvlášť litovati, že od smrti Čelakovského jest ztracen i jeho opis rožmi- tálského překladu. Nověji, již po smrti Čelakovského, se poměrem norimberského a praž- ského práva obíral Fr. Vacek v článku „Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní, až do XV. století“ a vyslovil o tom dvojí soud, první správný, druhý mylný. „Podle toho, co se dí v listině z roku 1315 o užívání norimber- ského městského práva ve Starém městě Pražském od samého počátku toho města, bylo by čekati, že písemné památky, týkající se Starého města Praž- ského, podají aspoň nějaký doklad o shodě městského práva, jaké bylo na Starém městě Pražském ve XIII. století, s městským právem, jaké za téže doby bylo v Norimberce. Zatím však jeví se jen to, že v obou těch městech mělo tehda průchod právo jihoněmeckého rázu, kdežto zvláštností norimber- ského městského práva nebo norimberského obecního zřízení v ústavě Sta- rého města Pražského postřehnouti nelze.“ „K tomu (Čelakovského výkladu z r. 1904) však je dopověděti, že dotčená iura Normbergensium byla právy norimberskými, a ne právy Starého města Pražského, a že spis jejich slou- žil nejspíše za pomůcku při řešení appellací vznesených na radu téhož města“.1 „Považujíce na mysli všecko to, co se týká městského práva Sta- rého města Pražského, ustalujeme se v mínění, že listinná zpráva z roku 1315, podle níž dotčené právo bylo norimberské, nezakládala se na vědo- mosti o propůjčení norimberského práva Starému městu Pražskému, nýbrž spočívala jen na vědomosti o tom, že rychtář a přísežní Starého města Pražského, když nahodí se jim právní těžkosti při vedení práva, hledají naučení o tom, jak by těžkostí těch zbyli, u kmetského sboru v No- rimberce“.2 Čteme-li pozorně citované úryvky Vackova článku, vyrozumí- me, že Vacek správně poznal, že mimo uvedenou ojedinělou výjimku není dokladu o souvislosti pražského práva a zřízení s Norimberkem. Mýlil se však potud, že ani klatovská „iura Normbergensium“ nebyla právem města Norimberka a nemohou býti důkazem právních styků mezi oběma městy, ani dokladem appellací z Prahy do Norimberka. Jest zřejmo, že pro poznání právních vztahů mezi Prahou a Norim- berkem jest důležito zjistiti skutečný původ „Norimberských práv“ kla- tovského rukopisu. Zvolil jsem k tomu cestu, která může nejsnáze a nej- bezpečněji dovésti k cíli. Na podzim r. 1932 jsem si z Klatov vypůjčil 1) Časopis pro dějiny venkova roč. IX., 1922, str. 144. 2) Tamže str. 145. Vacek dodává ještě, že toto „uptávání práva z Prahy v Norim- berce“ počalo snad za bezvládí po smrti krále Přemysla a že to povolil král Jindřich Korutanský výsadou, která se však nezachovala. To arci jsou jen pouhé dohady. — Srov. též další část téže rozpravy Vackovy v X. ročníku téhož Časopisu, 1923, str. 140.

Strana 24
24 právní rukopis z r. 1465 a pořídil opis „Norimberských práv“, která jsou tu na listech 137 až 155 vepsána. Počátkem roku 1936 zaslal jsem prvou část tohoto opisu městskému archivu v Norimberce s dotazem, zda toto právo jest právem norimberským. Z odpovědi, kterou archiv dal koncem března, zvěděl jsem bezpečně, že žádný rukopis toho druhu se nevyskytuje ani v městském archivu ani v městské knihovně norimberské.1 Nepřekvapilo mne to, neboť zatím jsem již našel v Praze v knihovně Národního musea jiný, starší opis téže právní památky, kde tato práva se norimberskými vůbec nenazývají. Jest v právním sborníku, který byl kdysi majetkem ředitele libereckého průmyslového musea G. Pazaurka a byl jím darován knihovně Národního musea v Praze, sign. IV B 18. Zmíněný text je tu na listech 26 až 30.2 Na konci textu, kde klatovský —“, Pazaurkův rukopis rukopis má: „Expliciunt iura Normbergensium —— musejní končí prostě datem „Anno Domini millesimo CCCC XI° die quarta mensis aprilis“. Zmínka o „Norimberských právech“ jest tedy jen dohadem klatovského písaře nebo jeho předlohy, a že jest to dohad mylný, jest zřejmo z odstavce, který celkem shodně oba texty ke konci první kapitoly po- dávají: „Item iura Pragensis civitatis volunt hoc: Cum unus occidit alium et idem potest et habet dare quinquaginta marcas pro homicidio, quod illas det, et debet decetero illorum ferre inimicicias. Et hoc prohibent iura Nurenbergensis civitatis et habent hoc pro iure: collum pro collo vel com- ponat (v klatovském rukopise se čte: componatur) cum amicis, quod non fiat error peior priore, et hec iura sunt secundum scripturas sacras. Původce této právní památky uvádí předpis práva pražského stejně jako předpis práva Norimberského a takovéto znalosti lze daleko spíše předpokládati v Praze nebo někde v Čechách než v Norimberce. Pazaurkův rukopis byl museu věnován r. 1902, Čelakovský jej nepochybně znal, neboť viděli jsme, že po r. 1904 se vzdal představy o norimberském původu klatovských „Norimberských práv“. Pazaurkův musejní rukopis jest zároveň důkazem, že se nutno vzdáti i názvu „Norimberská práva“. Není arci zřejmo, jak tato práva byla nazývána. V Pazaurkově rukopise text počíná před rejstříkem takto: „Si que iura invenire volueris breviter, et tunc lege hec scripta, et ipsa subito invenies conspiciendo numerum, et invenies hec notata, sub brevi clausura hic continentur mediante numero“(fol. 25). Podle tohoto záhlaví lze tuto právní památku snad nejlépe označiti jakožto „Stručné poučení právní“. Tímto názvem ji označuji v další části této roz- pravy. 1) Ohlas této korespondence lze postihnouti v jmenované stati Schultheissově str. 39, pozn. 2) Nález byl mi usnadněn „Soupisem rukopisů Národního musea v Praze“ od F. M. Bartoše, jehož první svazek vyšel r. 1926. Bartoš sice neidentifikoval této právní památky, nazval ji „snůškou městského práva“, ale zaznamenal incipit, který se shoduje s opisem klatovského rukopisu. Srov. Soupisu čís. 974.

Strana 25
25 Tato právní památka jest níže otištěna a před tím jest podán rozbor některých jejích částí. Přesvědčíme se, že toto právní sepsání vzniklo na české půdě, a bude příležitost poznati podrobněji jeho ráz a pravdě- podobnou dobu vzniku. Nicméně problém Norimberského práva tím není rozřešen. Odpadla sice domněnka o norimberském původu těchto práv, ale zůstává zmínka o právu města Norimberka v odstavci výše cito- vaném. Ta žádá si výkladu stejně jako zpráva o norimberském právu v listině z r. 1315 a v listině krále Václava v třeboňském formuláři. Ke třem dokladům, jimiž dovozováno bylo užívání práva města No- rimberka v Čechách, nutno zároveň připojiti ještě další, čtvrtý. Schultheiss ve zmíněné stati o působení norimberského práva přičítá K. Burdachovi zásluhu, že dokázal, že známá báseň „Ackermann aus Böhmen“ zná no- rimberské právo a jeho užívá.1 Vskutku Burdach v komentáři k edici Acker- manna uvádí norimberské právo a vysvětluje jím prostředí, z něhož vychází báseň.2 Výklad Burdachův má tak v rámci úvah o Norimberském právu v Čechách postavení zcela zvláštní. Poznali jsme tři doklady, které No- rimberské právo jmenují a kde přesto jest pochybno, zda právo norimber- ským nazývané bylo vskutku právem města Norimberka. V básni „Acker- mann aus Böhmen“ měli bychom případ opačný. Jméno Norimberského práva se nevyskytuje, ale podle Burdachova výkladu měli bychom se do- mnívati, že v Žatci, kde básník žil, bylo stejné právo jako v Norimberce. Báseň by měla nahraditi, čeho neposkytují listiny. Přihlédneme-li však blíže, opakuje se dřívější zkušenost; ani tento doklad neodolá kritickému rozboru. Objeví se, že výklad Burdachův nevycházel z obsahu básně samé, nýbrž byl dán spíše předpoklady, s nimiž na základě literatury k výkladu přistupoval. Hádání člověka-oráče se smrtí, jež jest obsahem tohoto básnického dílka, má vskutku prvky právního sporu. Burdach vytýká zejména místo, kde smrt káře člověka-oráče, že žaloby nevznesl řádným způsobem: „Dein clage ist one reimen ; da von wir prufen, du wellest durch donens und rei- mens willen deinem sinn nicht entweichen.“3 Bernt vykládá takto: „Tvá žaloba jest nesmyslná; podle toho poznáváme, že k vůli pokřiku a jalovému mluvení se nechceš vzdáti svého mínění“. Burdach místo „reimen“ doporuču- je čísti „raunen“ a shledává tu narážku na tiché dohadování žalobce s advokátem, jak se před soudem dálo. „Pokřik“ znamená mu právní ter- mín v pregnantním slova smyslu.4 Právní řády vyžadovaly, aby při někte- rých zločinech byla žaloba vznesena pokřikem. Burdach uvádí hojně dokladů, že skladatel básně byl obeznámen s dobovým názvoslovím městského práva. V básni se vyskytují termíny „anerben“, „besserunge“, 1) Uv. st. str. 40. 2) Alois Bernt und Konrad Burdach, Der Ackermann aus Böhmen (Vom Mittel- alter zur Reformation III. Bd. I. Teil) 1917, str. 156 a d. 3) Uv. sp. kap. II. str. 6. 4) Uv. sp. str. 173.

Strana 26
26 „burge werden“, „gesworner eit“, „erbeigen“, „erbeteil“, „hantslag“, „leikauf trinken“, „ratman", „teiding“ a pod.1 To jest asi vše. Přes hojnost právnických termínů nedovídáme se z básně nic určitého o právu, které básník měl na mysli. Burdach z literatury věděl, že z Žatce šlo odvolání do Prahy, a známy mu rovněž byly zprávy o Norimberském právu v Praze. Bylo tedy na snadě před- pokládati, že i v Žatci bylo norimberské právo a uvésti s tím v souvislost právní obsah básně. Nesouvisí-li však Praha co do práva s Norimberkem, není takového vztahu ani v Žatci. Burdachův předpoklad padá a s ním i závěr. Právní obsah básně je tak obecně dobový, že jej lze srovnati i s kte- rýmkoli jiným městským právem. Báseň „Ackermann aus Böhmen“ má nepochybné umělecké hodnoty a jest po rozmanitých stránkách zajímavým kulturně-historickým dokumentem. O právu tehdejšího Žatce, o tom, zda se tam na sklonku čtrnáctého století a na počátku patnáctého vskutku užívalo práva města Norimberka, nelze z básně té nic určitého odvoditi. Chceme-li pokročiti dále v rozřešení této záhady, nezbývá než vrátiti se k těm našim pramenům, v nichž Norimberské právo jest vskutku jmeno- váno. 1) Uv. sp. str. 170.

Strana 27
III. O „Právech rozličných věcí a běhů Velikého města Pražského“. Zkoumání podniknuté v předcházející kapitole nepřineslo uspoko- jivého výsledku. Třikráte v různé souvislosti se v našich pramenech doví- dáme o Norimberském právu. Po prvé čteme, že Větší město Pražské od svého založení užívá práva města Norimberka, po druhé král Václav ustano- vuje, že do pražského města se mají říditi appellace k Norimberskému prá- vu. Kdežto tyto zprávy uvádějí Prahu v souvislost s Norimberským právem, zmínka v Stručném poučení právním (čili t. ř. Norimberských právech klatovského rukopisu) vytýká rozdíl mezi právem města Prahy a právem města Norimberka. Jak máme těmto zprávám rozuměti? Prvý výklad, který byl nejvíce na snadě a vycházel ze slovného znění listin z r. 1315 a 1387, naráží na sku- tečnost, že není dokladů právních styků Prahy s Norimberkem. Třeba se proto tázati, zda máme zmíněné zprávy o Norimberském právu vyřaditi vůbec z počtu spolehlivých pramenů, či lze-li jim rozuměti jinak, než jak dosud Čelakovským, Zychou, Vackem a jinými byly vykládány. Vracím se ještě jednou k listině z r. 1315. Možno důvodně pochybovati, že by král Jan neb úředníci jeho kanceláře tenkráte věděli, jakého práva Větší město Pražské od nejstarší doby užívalo. Třeba však věřiti, že věděli, jakého práva tenkráte Pražské město užívá a jakého napříště i ves Lubná bude užívati. V té době mělo Větší město Pražské již pravidelně vedenou městskou knihu. Jest proto málo pravděpodobné, že by právo, kterého město užívalo, beze stopy zmizelo z jeho pramenů. Nenalézáme-li v praž- ských právních rukopisech práva města Norimberka, nutno počítati s mož- ností, že to, co listina z r. 1315 nazývá právem města Norimberka, se v ruko- pisech těch kryje nějakým jménem jiným. Na takovouto myšlenku připadl již Jos. Teige a byl ochoten „No- rimberské“ právo ztotožniti se starým Soběslavským právem Němců v praž- ském podhradí.1 Tento dohad nutno však odmítnouti. Soběslavské privi- legium se nikterak nehodí k listině z r. 1315. Co by si byla počala ves Lubná 1) „Tato společnost Němců v podhradí Pražském žila dle svého práva národ- ního, snad Norimberského, a nadána byla veřejnoprávním privilegiem. — —“ Jos. Teige, Seznamy měšťanů Pražských, Almanach král. hl. města Prahy na rok 1901, roč. IV., str. 216.

Strana 28
28 s výsadami, které ve svém pravém starobylém jádře byly jen právy privi- legovaných cizích kupců? Nadto nic nenasvědčuje tomu, že by se bylo těch výsad ve čtrnáctém století i jen v samém Větším městě Pražském nebo jinde v Praze před soudem užívalo.1 Ke zprávě z r. 1315 nutno přibrati údaj v listině krále Václava IV. „Norimberské právo“ stojí tu proti Magdeburskému právu jakožto druhá alternativa. O appellacích k Norimberskému právu rozhoduje Pražské město, jako Litoměřice rozsuzují appellace k Magdeburskému právu. Slova listiny nepřipouštějí jiného výkladu: tak jako Litoměřice soudily podle „Magde- burského“ práva, Pražské město — rozuměj Větší neboli Staré město — soudilo podle „Norimberského“ práva. „A simili eciam is, qui ad ius Nurem- bergense appellare voluerit, ad civitatem nostram Pragensem, ubi talia iura “2 Víme již, že není v Praze dokladů o uží- — — redduntur, appellare debebit — vání práva města Norimberka ani o appellacích do Norimberka. Výklad zmíněných slov nutno tedy započít s obrácené stránky. Spokojíme se zatím zjištěním, že právo, podle kterého se ve Větším městě Pražském soudilo, slulo „Norimberským“, jako „Magdeburským“ slulo právo, kterého užívaly Litoměřice. Tohoto prvního zjištění užijeme jako východiska pro další zkoumání. Z právních rukopisů města Litoměřic známe právo tohoto města.3 Bylo to Saské zrcadlo v některých novějších zpracováních, totiž tak řeč. magde- burské wikpildské právo a rozšířené Saské zrcadlo čili knihy distinkční práva magdeburského. V jednom z rukopisů jest k opisu z r. 1485 výslovně při- psáno: „dopsány jsú tyto knichy práv maydburských — —, kterýchžto mnohé země okolnie v Němcích a mnohá města v Čechách, jakožto Lito- měřice a Hradec Králové nad Labem a Menšie město Pražské s jinými městy se jimi spravují a jich požívají, majíc na ně výklady rozličné a dostatečné od doktoruov práv světských, duchovních i papežských vtipně dolíčené. „Maydburskými“ slula v Litoměřicích nejen naučení daná vskutku z města Magdeburku, nýbrž toto jméno bylo obecně dáváno i jiným právním kni- hám, vzniklým na základě Saského zrcadla. Podobně lze z právních rukopisů Většího města Pražského poznati, jakého práva město užívalo. Čelakovský v „Soupise rukopisů chovaných v archivu král. hlav. města Prahy“ uvádí hned na prvním místě vzácný právní rukopis z prvních desítiletí XV. století (č. arch. 1864).5 V něm dva- 1) Rozbor Soběslavského privilegia podali Vojtíšek a V. Hrubý ve statích výše. str. 15, citovaných. 2) Privilegia král. měst venkovských str. 789. 3) Jar. Čelakovský, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis musea krá- lovství českého 1879, roč. LIII., str. 143 a d. a 1880, roč. LIV., str. 542 a d. 4) Uv st. LIII. str. 147, LIV. str. 542. 5) Sborník příspěvků k dějinám hlav. města Prahy díl I. seš. 2., 1920, str. 25. O rukopise tom srov. Tomkův. Dějepis města Prahy díl II. (2. vyd.), str. 312 a Herm. Jirečka, Právnický život v Čechách a na Moravě, 1903, str. 211.

Strana 29
29 kráte jsou jmenována práva mésta Pražského. Nejprve na listě 97 se praví „Počínají sě práva města Pražského a najprv o konšelích, kterak sě mají mieti v radách“ a jest to český překlad pražského řádu a práv konšelských, jejichž původní německý text jest v pamětní knize Starého města Pražského. Po druhé na listě 98 čteme „Tuto sě počína jí] práva rozličných věcí a běhóv téhož města Pražského Velikého a na počátku najprv čtú sě práva o lichvě roz- — — “ Následuje rozsáhlý český text o více než 200 článcích a Čela- ličné kovský neshledal k němu předlohu nikde v německých ani latinských sta- tutech Starého města Pražského, nýbrž v německém znění Švábského zr- cadla. Na konci překladu jest pak napsáno po druhé „Tuto sě skonávají práva města Pražského Velikého a podle nich mnoho jiných práv, jakož bude kto je čísti, ten shledá. Amen. Není pouhý písařský omyl, nazývá-li jmenovaný právní rukopis pře- klad Švábského zrcadla „právy města Pražského Velikého“. Táž práva s týmž názvem jsou i v jmenovaném Pazaurkově rukopise musejním (list 175 až 216), v právnickém sborníku z r. 1441 v téže knihovně (I E 17) a s malou změnou v Neuberském sborníku práv zemských i městských z r. 1473 (II D 10) a v jiných rukopisech téže knihovny.2 Nejinak čteme ve zmíněném již právním rukopise klatovském na listě 2: „Již se tuto počínají práva o rozličných příčinách téhož města Pražského Velikého a najprve praví “A na listě 53 pak se tuto o rozličnie lichvě v rozdielu prvniem 1465 — opět: „Tuto sě skonávají práva města Pražského Velikého a podle jich mnoho jiných práv, jakož bude kto je čísti, ten shledá, toho léta Božieho tisícieho CCCC'LX pátého v pondělí Navštívení slavné P. Marije per me Briccium de Kaplicz in die lune.“ Jiný doklad nalezneme v právním ruko- pise archivu města Prahy z druhé poloviny XV. věku (č. a. 1865), v právním rukopise knihovny křivoklátské, další skýtají rukopisy Národní a univer- sitní knihovny pražské XVII C 22, XVII E 4, XVII F 12, XVII F 49.3 Ještě jiné rukopisy zaznamenal již Václav Hanka v „Přehledu pramenův právních v Čechách“ a nověji je opět uvádí K. Aug. Eckhardt v novém zpracování Homeyerova soupisu středověkých německých právních knih.“ Z rukopisů, které unikly Eckhardtovi, upozorňuji na vídeňské kodexy 1) Čelakovského Soupis rukopisů str. 26, 41, Rössler, Das altprager Stadtrecht str. 88 čís. 130. 2) Bartošova Soupisu čís. 974, 145, 378, 14, 215, 711, 719, 1472, 1521. Z dalších musejních rukopisů, které podávají překlad téže části Švábského zrcadla, jest zazna- menati zvláště t. ř. právní sborník Krameriův z r. 1448, sign. V C 9 (dř. 23 C 2, 685). 3) Jos. Truhlář, Katalog českých rukopisů c. k. veřejné a universitní knihovny pražské, 1906, čís. 100, 180, 242, 279. 4) Přehled pramenův právních v Čechách, Abhandlungen der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften V. Folge, 2. Band (1841—1842) 1843, str. 151 a d. — G. Homeyer, Die deutschen Rechtsbücher des Mittelalters und ihre Handschriften, neu bearbeitet von C. Borchling, K. Aug. Eckhardt und Jul. v. Gierke, I. Abt., 1931—1934, str. 27. — Údaje o českých rukopisech se tu někde opírají o zprávy již zastaralé.

Strana 30
30 č. 3454 a 5293.1 Také právní kniha německobrodská obsahuje opis těchže práv.2 Jmenovaný Přehled Hankův svědčí, že již v první polovině minulého století byl znám původ této právní památky. Ještě před Hankovým ob- šírným soupisem zaznamenal jeden český překlad Švábského zrcadla F. L. A. Lassberg v úvodu ke své edici a i Lassberg mohl již odkázati na Homeyerův seznam německých středověkých právních knih z r. 1836 a na starší stať E. Th. Gauppa, jenž byl snad první, kdo na český překlad Šváb- ského zrcadla upozornil.3 Hanka také již věděl, že „Práva rozličných věci a běhů Velikého města Pražského“ podávají jen část Švábského zrcadla. Jest tu jen zemské — nikoli lenní — právo Švábského zrcadla a to druhá jeho polovina, počínajíc článkem o lichvě, 160. podle Lassbergova počítání První část zemského práva a lenní právo se objevují v českých pře- kladech samostatně. Hanka uvádí „Práva ciesařská, jichž užíváše rytieř- stvo i města po všem křesťanství“, v nichž jest přeložena první část zem- ského práva. Více o nich ví Homeyerův seznam německých právních knih středověkých z r. 1856. Opíraje se o informace Šafaříkovy a Hankovy, uvádí Homeyer „Práva ciesařská“ v souvislost s německým kodexem Tel- bangerovým, neboť rozdělení českého překladu mu připomínalo uspořádání tohoto rukopisu.4 Některé další zprávy o českých překladech Švábského zrcadla podal pak Rockinger na základě rukopisných prací prvního předsedy spolku pro dějiny Němců v Čechách Frant. Pelzla.“ Nejstarší z uvedených překladů Švábského zrcadla jsou z první po- loviny XV. století. Kdysi Čelakovský soudil, že Švábské zrcadlo bylo na český jazyk přeloženo již ve čtrnáctém století a uváděl rukopis v archivu německobrodském s nápisem „Stará práva česká 1372“. Nověji Vojtíšek 1) O českých právnických rukopisech ve Vídni srov. Frant. Čáda. České ruko- pisy právnické v Národní knihovně ve Vídni, zvl. otisk z Listu československých právníků „Všehrd“ roč. VII., 1925. 2) V. Vojtíšek, O právních rukopisech města Německého Brodu (zvl. ot. ze Zpráv městského musea v Něm. Brodě) 1917, str. 18. 3) Der Schwabenspiegel oder schwäbisches Land- und Lehen-Rechtbuch, 1840. úv. str. 75. Stať Gauppova vyšla prý v třetím ročníku „Rheinisches Museum“, tam jsem jí však nenalezl. — Původ „Práv rozličných věcí“ nebyl znám Jos. Jungman- novi, neboť Historie literatury české (2. vyd., 1849, str. 72) uvádí je v oddělení spisů historických a to s názvem „Zpráva(!) o rozličných věcech města Pražského“ (odd. III. čís. 174, podle rukopisu universitní knihovny). — Vedle Lassbergovy edice užíval jsem také vydání Heinr. Gottfr. Gengler, Des Schwabenspiegels Landrechtsbuch, 1875 4) G. Homeyer, Die deutschen Rechtsbücher des Mittelalters und ihre Hand- schriften, 1856, str. 53, 54. 5) Lud. Ritter v. Rockinger, Berichte über die Untersuchung von Handschriften des sog. Schwabenspiegels, XIII. (Sitzungsberichte der kais. Akademie der Wissen- schaften, Wien, philosoph.-hist. Cl. Bd. 121.) 1890, str. 27 a d. 6) O soudní pravomocnosti panovníka str. 479, pozn.; O právech městských m. Brikcího z Licska a o poměru jich k starším sbírkám právním (Právník XIX.) 1880, str. 729, pozn.

Strana 31
31 prokázal, že tento právní rukopis města Německého Brodu byl psán až někdy v prvé polovině XV. století, nejspíše v letech 1430—1440.1 Zdá se, že žádný z rukopisů nelze položiti před zmíněný již pražský rukopis, který Tomek klade do let 1413—1419 a jehož datování Vojtíšek posunul do válek husitských.2 Níže podávám některé ukázky z tohoto překladu a srovnávám je s německým textem i se zněním jiných dvou českých rukopisů „Práv rozličných věcí“. Srovnání nedokazuje, že by pražský rukopis byl předlohou ostatních rukopisů, a připouští možnost, že tyto české překlady Šváb- ského zrcadla měly nějakou starší společnou předlohu. Ježto však se ne- zachoval žádný rukopis ze čtrnáctého století, lze se domnívati, že překlad není podstatně starší než nejstarší zachovaný rukopis, čili že byl pořízen někdy na počátku patnáctého století. Důležito jest, že v pražském právním rukopise jsou stopy toho, že jeho původce měl vztah ku Praze a jejím písemnostem.3 Jsou tu jmenovaná kon- šelská práva, přeložená ze statut Starého města Pražského, jsou tu „sta- tuta pretorii seu consilii Maioris civitatis Pragensis de homicidio“, závěrem jest opsána listina krále Václava IV. o mýtu Malé Strany. Shledali jsme v klatovském rukopise „Norimberská práva“, kterých v Norimberce neznali. Avšak takovýto omyl se mohl přihoditi jen tím, že písař Brikcí z Kaplice byl vzdálen Norimberka a jeho práv. Přisuzuje-li však pražský rukopis práva Velikému městu Pražskému, nutno se domnívati, že město těch práv vskutku užívalo. Takto soudil již Tomek a na základě „Práv rozličných věcí“ vyslovil závažný závěr: „Dle mého zdání nedá se pojmenování toto jináč vyložiti, nežli že se Zrcadla švábského užívalo v Praze jakožto práva pomocného, a to již od tak dávna, že překladatel nebo opisovatel překladu do jazyka českého na začátku 15. století ani nevěděl, jakého původu bylo dílo pře- kládané, nýbrž za domácí právo Pražské je pokládal. Dobře tedy jest míti za to, že se rychtáři a konšelé Staroměstští na soudech spravovali na předním místě sice obecnými nálezy svými vlastními a svých předchůdců, ale vedle toho také Zrcadlem švábským a druhými pomocmi obsaženými v knize právě zmíněné, jak se co lépe srovnávalo se starým právním podáním 4 v Praze panujícím.“ 1) O právních rukopisech města Německého Brodu str. 17 a d. 2) Dějepis m. Prahy díl II. (2. vyd.) str. 313, Soupis rukopisů str. 25, O práv- ních rukopisech m. Něm. Brodu str. 18. — O datování Vojtíškově srov. Fr. Čáda, Nejvyššího sudího král. českého Ondřeje z Dubé Práva zemská česká, 1930, str. 90 a 91. 3) Čáda v uvedeném spise soudí, že rukopis byl pořízen pro městskou radu pražskou. 4) Dějepis města Prahy díl II., 1871, str. 309, (2. vyd.) 1892, str. 313. Hanka uv. st. str. 169 a po něm Rössler, Altprager Stadtrecht úv. str. 26 i Jireček, Právnický život str. 211 upozornili, že listy, na nichž jsou vepsána „Práva rozličných věcí“, v právní knize pražské na rozdíl od jiných částí toho rukopisu „jako netýkány zů- staly“, „že, jak vidět, nikterak jich nepotřebováno.“ Rössler z toho usuzoval, že tato

Strana 32
32 Překlad Švábského zrcadla v „Právech rozličných věcí“ jest z po- čátku XV. století. Z té doby a z druhé poloviny čtrnáctého století má Praha již hojnost zachovaných privilegií. O udělení Švábského zrcadla není v nich zmínky. Možno se tedy domnívati, že Větší město Pražské užívalo Šváb- ského zrcadla již alespoň roku 1387, kdy podle listiny krále Václava se tu soudilo o appellacích k „Norimberskému právu“. Ježto žádné právo města Norimberka v Praze se nevyskytuje, jest na snadě výklad, že tu „Norim- berské právo“ neznamená nic jiného než právo Švábského zrcadla právě tak, jako Saské zrcadlo jest v Litoměřicích zahrnováno pojmem práv Magdeburských. Podal jsem tento výklad již před pěti lety ve stati opětně jmenované. Ale snad pro stručnost tehdejší mé poznámky, snad protože se příliš rozchá- zela s dřívějšími výklady, zůstalo moje upozornění nepovšimnuto. A přece znalcům Švábského zrcadla byl již dávno znám příklad, že část této právní knihy, obsahující zemské právo, byla označena jako právo Norimberské. Míním Altembergerův rukopis sedmihradské Sibině, kde vzácný německý text Švábského zrcadla byl dlouho chybně chápán, ježto název „Norim- berské právo“ sváděl k tomu, pokládati jej za právo města Norimberka, až vydavatel rukopisu G. Lindner zjistil skutečnou podstatu právní pa- mátky.2 Ukázalo se zcela nepochybně, že „Norimberské právo“ tohoto ruko- pisu nemá nic společného s norimberskou reformací práv z r. 1479 ani s jinými právními památkami města Norimberka a naopak, že jest příbuzné textu Švábského zrcadla, jak jej podává rukopis brněnského městského archivu nebo rukopis v knihovně města Gdanska.3 Nověji se pokusil Ernst Klebel právní kniha neměla v Praze valného významu. Nevím, jakou důležitost lze připiso- vati tomu, že se jednoho opisu málo užívalo. Překlad Švábského zrcadla, zvaný „Práva rozličných věcí “, byl tolikráte opisován, že o jeho významu nijak nelze po- chybovati. Tomek také uvádí další zajímavý doklad, že české zpracování Švábského zrcadla slulo Pražskými právy. Ve dvacáté kapitole první knihy Kroniky Bartoše písaře jest pojednání o přísaze konšelské a jest tu odkaz, „jakož psáno jest o tom v právích pražských v kapitole XXXVI. v rubrice páté o svědectví přísežných“ (Prameny dějin českých, díl VI. str. 61). Tomek (Dějepis města Prahy, díl VIII.. 1891, str. 308) vysvětluje, že tu míněna hlava 36. rubrika pátá překladu Švábského zrcadla v právním rukopise pražského archivu. 1) Srov. výše str. 5, 10, 15. 2) Gustav Lindner, Der Codex Altenberger (Az Altenbergerféle codex), 1885, str. 4 úv.: „An das Rubrikenverzeichniss schliesst sich das bisher von allen Schriftstellern als Nürnberger Recht bezeichnete und somit vollständig verkannte schwäbische Land- recht, eine der vollsten bisher bekannten Formen an; diesem folgt das Magdeburger Weichbildrecht; den Schluss bildet das Yglauer Stadt- und Bergrecht.“ Tamže str. 7 úv.: „Der erste Theil des Codex, das schwäbische Landrecht, erregt zunächst dadurch besonderes Interesse, dass durch denselben die Bezeichnung des schwäbischen Land- rechts als Nürnberger Recht urkundlich erwiesen wird und die einstmalige Reception des Schwabenspiegels als Subsidiarquelle auf dem siebenbürgischen Königsboden nunmehr ausser Zweifel gestellt erscheint ——.“ (Podtrhl Lindner.) 3) p (asi Rockinger) v posudku Lindnerovy edice v Mittheilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung VI., 1885, str. 658 a d.; Rockinger, Zu einer

Strana 33
33 vyložiti, proč Švábské zrcadlo v tomto rukopise sluje „Norimberským právem.“ Původ názvu odvozuje z toho, že celá skupina rukopisů, k níž kodex ten náleží, vznikla asi ve Francích, čímž označení sibiňského rukopisu jako „Norimberské právo“ jest podle jeho mínění uspokojivě vysvětleno. Netřeba tu rozhodovati o vhodnosti Klebelova výkladu, proč v si- biňském rukopise Švábské zrcadlo sluje „Norimberským právem“. Stačí, že jest tak nazváno, aby se objevila pravděpodobnost, že také v našich pramenech se mohlo „Norimberským právem“ rozuměti právo Švábského zrcadla. Dodati lze, že sibiňský rukopis nevznikl v Sibini, nýbrž že byl tam od purkmistra Tomáše Altembergera přinesen z neznámého místa, které nějak souviselo s právním prostředím českých zemí. Souvislost ta jest do- ložena tím, že v rukopise jest také německý text městského a horního práva naší Jihlavy.2 Shrnuji ještě jednou smysl předcházejícího výkladu. Historikové obecně uznávají, že Větší město Pražské a města, která k němu hleděla, užívala Švábského zrcadla, vyslovují však dodatek, že Švábské zrcadlo 3 bylo doplněno „pojednáními o právech Pražských a Norimberských. Podle mého výkladu „Norimberské právo“ v Praze znamená Švábské zrcadlo a nebylo žádné právní souvislosti Prahy a jiných českých měst — mimo skupinu chebskou — s Norimberkem. Zbývá rozhodnouti, zda to, co tu podávám, jest pouhý dohad, či zda tento můj výklad lze nějak do- kázati. Než přistoupím k vlastnímu důkazu, nutno se s „Právy rozličných věcí a běhů Velikého města Pražského“ poněkud podrobněji obeznámiti. Tento český překlad Švábského zrcadla není ještě vydán.4 V popisech ru- kopisů u Čelakovského, Truhláře, Bartoše a jinde čteme, že Práva podávají články 160 až 377 Lassbergova vydání. Toto tvrzení není zcela přesné. handschriftlichen Bezeichnung des Landrechts des sogenannten Schwabenspiegels als Nürnberger Recht (Sitzungsberichte der philos.-philolog. u. der histor. Cl. der k. b. Akademie der Wissenschaften zu München Jg. 1894, 1895) str. 124 a d. 1) Ernst Klebel, Studien zu den Fassungen und Handschriften des Schwaben- spiegels (Mitteilungen des österreichischen Instituts für Geschichtsforschung XLIV.) 1930, str. 129 a d., zvl. str. 135, 136 a 173. 2) Lindner uv. kn. úv. str. 4, edice str. 247 a d. Srovnání textu jihlavských práv v kodexu Altembergerově s německobrodským rukopisem podává Vojtíšek. O práv- ních rukopisech str. 14 a d. 3) Čelakovský, Povšechné české dějiny právní (2. vyd., 1900, str. 29), pod. Vojtíšek, O právních rukopisech města Německého Brodu str. 4. 4) R. 1538 v Olomouci dodatkem k právům manským byl vydán český překlad zemského práva Švábského zrcadla s názvem „Práva zemská, na kteráž se práva man- ská vztahují“, avšak z dokladů, které níže podávám, jest zřejmo, že toto olomoucké vydání nemá souvislosti se starším českým překladem, o němž tu pojednávám. Srov. J. Kapras, Právní dějiny zemí koruny české, díl I. Právní prameny a vývoj právnictví, 1913, str. 52. Mendl: T. ř. Norimberské právo v Čechách.

Strana 34
34 Překlad se neshoduje všude s Lassbergovým textem, nýbrž vykazuje od- chylky, a přihlédneme-li blíže, zjistíme, že těchto odchylek nelze připi- sovati veskrze na vrub překladateli, ježto v některých rukopisech Šváb- ského zrcadla shledáme text, jemuž odpovídají odchylky českého překladu. Abych to osvětlil, podávám několik ukázek. Z četných rukopisů Práv rozličných věcí užívám tu tří zvláště hodnotných. Jsou to hned zpředu jmenovaný rukopis archivu města Prahy, Pazaurkův rukopis musejní a rukopis vídeňské Národní knihovny č. 5293. S českým zpracováním srov- návám jednak známý text Lassbergovy edice, jednak text Švábského zrcadla v právním rukopise brněnském, posléze text zmíněného již kodexu Altembergerova. Ez ist etwa Lassberg 172. Von den zwelfen, die gerihtes helfent. gewonheit, daz man zwelf manne nimet, die suln gerihtes helfen. Ez sol ir iege- licher uf einen banke sitzen und suln urteil vinden umbe ein iegeliche sache. Zer hellent die zwelfe under ein ander umbe ein urteil, so sol ie du minre mengi der merren volgen. Praž. f. 101°. O konšělech. Někde jest obyčěj, že dvanádcet mužóv volé, jenž by pravdy rychtářovi činiti pomáhali, a ti slovú konšělé, ti mají múdří lidé býti a ti mají přěd súdem práva nalézati a žádný jiný. Každý jich má na jedné lavici seděti a má práva nalézati o každú věc. Rozhádají-li sě těch dvanádst o které právo, tehdy vždy mají menšie strana větčí straně povoliti. Někde jest obyčej, že dva- Víd. f. 128. O konšelech znamenaj pilně. nácte mužóv volé, jenž by pravdy rychtářovi činiti pomáhali, a ti slovú konšelé, ti mají múdří lidé býti a ti mají před súdem práva nalézati a žádný jiný. Každý jich má na jedné lavici seděti a má práva nalézati o každú věc. Rozhádají-li sě těch dvanáct o které právo, tehdy vždy má menšie strana většie straně povoliti. Paz. f. 1777. O konšelech. Někde jest obyčej, že dvanádcet mužuov volé, jenž by pravdy rychtářovi činiti pomáhali, a ti slovú konšelové, ti mají múdří lidé býti a ti mají před súdem práva nalézati a žádný jiný. Každý jich má na jedné lavici seděti a má práva nalézati o každú věc. Rozhádá-li sě těch XII o které právo, tehdy vždy mají menšie strana větčie straně povoliti.1 Rukopis archivu města Brna I. f. 667. Es ist etwo gewonheit, das man czwelfe man nimpt, die den richtern sollen helfen richten, und di heisent etwo 1) Jest zajímavo srovnati také olomoucká „Práva zemská, na kteráž se práva manská vztahují“ z r. 1538. Překlad jest od pražského zcela odlišný, ale předloha obou překladů byla zřejmě příbuzná: „O dvanácti mužích soudcích přísedících kap. CLXXXI. Někde ten obyčej jest, že bývá dvanácte mužů vyvoleno, aby soudci v soudu byli nápomocni, ti slovou konšelé a ti mají býti moudři a nálezy v soudu nalézati aneb vynášeti a žádný jiný. Každý z nich na stolici seděti a nálezy v každé při nalézati má. A jestliže by se někdy těch dvanácte mužů v učinění nálezu dělili aneb nesrovnávali, tehdy menší strana větší strany následovati má.“

Strana 35
35 schopphen. Di selben schullen weise leute sein, die schullen vor gerichte urtaile vinden und niemant anders. Es schol ein iecleicher auf ein pank siczen und schol urtaile vinden uber ein iecleich sache. Und czweifeln die czwelfe under einander umb ein sache oder umb ein urtaile, so schol ie die minner volge (!) der merern volgen. Kodex Altembergerův, Lindner 191 (zjednodušuji pravopis Lindnerovy edice a doplňuji interpunkci). Es ist eteswo gewonheit, daz man czwelif man nimet, dy dem richter schullen helfen richten, und dy heizent schephen. Dy selbe schullen weise leute syn, dy schullen vor gerichte urteil vinden und niemant anderz. Ez schol ir iglicher uf ein panch siczen und schol urteil vinden uber ein igliche sache. Misse- helent die czwelif under einander umme ein urteil, so schol ie dy minner menege der mereren nach volgen. Obraz, který jsme získali srovnáním článku „o konšelech“, možno ověřiti srovnáním článku o noční krádeži obilí, podle Lassbergova vydání čl. 202. Swer nahtes korn stilet, der ist dez galgen schuldig. Ez Lassberg 202. sol nieman nahtes fûtteron. Swer ez dar uber tût, swie wening er snidet, und ist ez einz phenninges wert oder turre, ez gat im an daz leben. Praž. f. 1107, Víd. f. 136", Paz. f. 186. Ktož v noci žito krade, ten je šibenicě vinen. Nemá nižádný v noci pícovati. Kterak koli málo vezme, stojí-li za jediný peniez, tiem ruku provinil. Pakli stojí za šilink nebo dráže, jde jemu na život, mají jej oběsiti.1 Wer des nachtes korn stilt, der ist des galgens schuldig. Nie- Brn. f. 76. mant schol des nachtes futern, und wer es tut und wie wenig er sneidet, und ist es eines pfenninge wert, es get im an die hant. Und ist es eines schillinges wert oder teurer, es get im an den leip und an das leben. Swer des nachtes korn stilt, der ist des galgen schuldic. Lindner 278. Ez schol niemant des nachtes fuetern. Swer ez aver tuet und swie wenic er sin snidet, und ist ez eines phenniges wert, ez get im an dy hant. Und ist eines schillin- ges wert oder czwier, ez get im an den leip, daz man in hengen schol. Podobně lze srovnati články Lassbergova vydání č. 160, první, jímž počíná české zpracování, č. 178, 236, 244, 248, 310. Po každé shledáme, že české zpracování se rozchází se zněním, které podává Lassbergova edice, a naopak se stýká se zněním brněnského rukopisu a sibiňského kodexu 1) Srovnáme-li olomoucká „Práva zemská, na kteráž se práva manská vzta- hují,“ získáme opět týž obraz jako u článku předešlého: „Kto v noci obilí krade, kap. CCXI. Ktož v noci obilí krade, hoden jest šibenice. Nemá žádný v noci pico- vati, ktož by pak to učinil, byť pak málo toho bylo, což by zžal, aby jenom za jeden peníz stálo, má jemu ruka utata býti. A jestliže by za jeden šilink aneb za více stálo, jde jemu o hrdlo, má býti pověšen.“ 3*)

Strana 36
36 Altembergerova. Dodati třeba, že Lassberg nepřihlížel jen k rukopisu, který jemu náležel a který jest podle něho nazýván, nýbrž v poznámkách za- znamenal i odchylky jiných rukopisů. Lassbergův rukopis jest nyní ve fürstenberské dvorní knihovně v Donaueschingách a byl psán Konrádem z Lützelnheimu r. 1287.1 Z jiných rukopisů, Lassbergovi známých, zvláště zajímati nás může rukopis téže knihovny z doby kolem r. 1300 nebo z první poloviny XIV. stol., jehož písařem byl Jindřich Telbanger. Nedávno Eckhardt vyslovil domněnku, že český překlad Práv Velikého města Pražského jest odvozen ze skupiny, kterou charakterisuje rukopis Telbangerův.2 Proto poznamenávám, že až na jednu výjimku uvedená místa, jimiž se český překlad liší od Lass- bergova rukopisu, nejsou v rukopise Telbangerově. Eckhardt uvádí také, že skupina Telbangerova rukopisu jest vyznačena invektivou proti mino- ritům v Lassbergově čl. 174 „wie man iegeliche schulde rihten sol mit dem tode.“ Proto zaznamenávám, že tohoto dodatku není v českých textech. Zmíněný článek v Lassbergově edici zní takto: Lassberg 174. Verreder heizzen wir die, die mit ir rede einen verbal- mundent, daz si in sagent von siner christenheit [Telb.: als di minner bruder chei- ser Friderich tagen (taten), daz si uf in sagten er si] also, daz si sagent er si ein sodomite Praž. f. 102°. Proradcě my nazýváme ty, ješto svú řečí umluvie družcě tak, že jej odmluvie od jeho křěsťanstvie, a že budú praviti, by byl sodomita Víd. f. 129, Paz. f. 178. Proradce my nazýváme ty, ježto svú řečí umluvie družce tak, že jej odmluvie od jeho křesťanstvie, a že budú praviti, by byl sodo- 3 —— mita Brn. f. 677. Vorreter haisent die, die mit rede ein menschen besagent, daz man es sait von der cristenheit also, daz sie iehent, er sei ein sodomit Uvedené tu doklady podávají některé závažné poznatky. Předně srovnání tří českých překladů ukazuje, že přes některé stylistické odchylky český překlad Švábského zrcadla v Právech Velikého města Pražského má jeden základní text a že neobyčejně pěkně vyjadřuje smysl německých článků. Pak byla příležitost se přesvědčiti, že se překlad na mnoha místech 1) Borchling-Gierke, Die deutschen Rechtsbücher II. str. 61, 62, čís. 286, 291. L. v. Rockinger, Berichte über die Untersuchung von Handschriften des sog. Schwa- benspiegels IX. ( Sitzungsber. der phil.-hist. Cl. d. kais. Akad. Wien, 119. sv.) 1889. str. 37, 41 čís. 89, 93. 2) Eckhardt, tamže I. str. 24, 27. 3) Pro srovnání uvádím věcně shodnou, ale formálně rozdílnou formulaci olo- mouckých „Práv zemských, na kteráž se práva manská vztahují“ (list 167): „Zrádci slovou ti, kteříž o někom křivé věci rozprávějí, chtíc jeho k hanbě a k lehkosti při- vésti, totiž že by na někoho kacířství pořkli neb sodomský hřích —

Strana 37
37 odchyluje od textu Lassbergova a stýká se skupinou brněnského rukopisu a sibiňského rukopisu Altembergerova. Tento výsledek nutno však hned omeziti. Možno jmenovati jiné články, kde český překlad souhlasí s textem Lassbergovým a nikoli s brněnským ani s Altembergerovým rukopisem. Příkladem buďtež články podle Lassbergova vydání 174, 180, 314, 315, 325, 326, 331, 332, 361. V brněnském rukopise schází Lassbergův čl. 326 a článek ten jest v českém překladě. Kodex Altembergerův tam vkládá svůj článek č. 459, kterého není v českém překladě.1 Vedle dokladů styků českého překladu s brněnským a sibiňským rukopisem shledali jsme tedy i doklady opačné. Nutno se zmíniti i o tom, že někde překlad se rozchází s obojí skupinou rukopisů. Něco přičteme samému překladateli, jako když článek 362 Lassbergova vydání „der sich dez riches gůt underwindet“ překládá „Ktož by sě v česká zbožie uvázal“ 2 Jinde těžko rozhodnouti, zda překladatel měl před rukama jinou versi Švábského zrcadla či sám měnil znění nebo smysl ustanovení. K. Haiser ve studii „Zur Genealogie der Schwabenspiegelhandschriften“ uvádí na dvacet variant Lassbergova článku 366 („Ktož by v ciziem sadu dřievie rubal“). České zpracování v Právech se ode všech liší, neboť vynechává konec článku, který jest i v brněnském kodexu i v rukopise Altembergerově. Ještě zajímavější jest srovnání Lassbergova článku 162. Lassberg 162. Allez von erbe teile. Ist das ein man ein wip hat und kint bi ir, hat der si vil oder luzzel, der lit an sinem tode, daz varende gut daz teilet er mit dem wibe und mit den kinden, mag er mit rehte einem me geben danne dem andren ? Wir sprechen also, an dem tot bette muz er gelich teilen, ez si denne alse verre: ob der kinde eines elter ist danne daz ander, dem mag er me geben. Praž. f. 99°. Otec z práva móž-li jednomu dietěti viec dáti než druhému? Jestli že který muž ženu má a s ní děti, těch buď mnoho nebo málo, a ten leží na smrtedlné posteli a má nábytkové zbožie, to on rozdělí mezi ženu a mezi dětmi, móž-li z práva jednomu viece dáti než druhému? My pravími takto: 1) K edici Lassbergově jest srovnati pražského rukopisu f. 1017, 102, 104, 134, 1367, 1377, 1417. 142, vídeňského rukopisu f. 1287, 1307, 157, 159", 1607, 164, Pazaurkova f. 1787, 180", 2057, 2077, 2087, 2117. 2) Praž. rukopisu f. 142, Víd. f. 1647, Paz. f. 2117, kdež opraveno na „říšské“. Olomoucká „Práva zemská“ překládají: „Ktož by se v statek říšský uvázal“, kap. CCCLVII. 3) II., 1877., str. 199 a d., srov. též I., 1876, str. 149 a d., brněnského rukopisu f. 1097. Lindner str. 191 čís. 519, Praž. f. 143. Víd. f. 165, Paz. f. 2127. Haiserova pracná sbírka variant rukopisů Švábského zrcadla skýtá jen málo pro- zkoumání o původu „Práv rozličných věcí a běhů Velikého města Pražského“. Haiser věnoval největší část své práce první části zemského práva Švábského zrcadla. Z druhé části, jejíž překlad podávají „Práva“, uvádí jen Lassbergovy články 306 a 366. Překlad čl. 306 až na drobnou odchylku se shod je s textem Lassbergovým.

Strana 38
38 Na smrtedlné posteli on muší je rovně děliti, leč jest takově, že jedno dietě jest menšie nežli druhé, tomu móže viecě dáti Víd. f. 126r. Otec z práva móž-li jednomu dietěti viec dáti nežli druhému? Jestli že který muž ženu má a s ní děti, těch buď mnoho nebo málo, a ten leží na smrtedlné posteli a má nábytkové zbožie, to on rozdělí mezi ženu a mezi děti, móž-li z práva jednomu viece dáti než druhému? My pravíme takto: Na smrtelné posteli on musí je rovně děliti, leč jest takově, že jedno dietě jest menšie nežli druhé, tomu móže viece dáti. Podobně Paz. f. 177.1 Brn. f. 64°. Lindner 182: den, dem gibt er wol mer. wan dem eldisten mag er mer geben den den andern. ez ensi danne also verre, daz da elter ist under den kin- Lassberg (str. 79 pozn.) cituje ze svatohavelského rukopisu: „dem jungsten dester me geben“, což uvádí v souvislost se zvykovým právem ve Švábsku při Dunaji a Neckaru. Nutno litovati, že výsledky podniknutého tu zkoumání nejsou tak jednoznačné, jak bychom si přáli. Nedávno u příležitosti vydání Žilinské knihy bylo možno poukázati na to, jak důležitou i zajímavou památkou v dějinách národní osvěty jsou překlady přejatých cizích práv.2 Vskutku výkon žilinského překladatele lze dobře posouditi, neboť známe předlohu, podle které pracoval. Předloha — či snad předlohy — „Práv rozličných věcí a běhóv Velikého města Pražského“ nejsou posud přesně určeny a naši právněhistorickou vědu čeká tu významný úkol. Bude to jistě nemalá prá- ce, neboť bude třeba zjistiti předem i původní text tohoto českého zpra- cování a vzájemný poměr četných jeho opisů. Teprve po takovéto před- běžné práci bude lze pronésti konečné slovo o poměru „Práv “ k různým versím Švábského zrcadla. V této rozpravě nutno se spokojiti tím, že o původu a rázu tohoto překladu Švábského zrcadla získali jsme jen několik jednotlivých poznatků. Z nich v rámci této rozpravy zvláštní důležitost má poznatek, získaný hned v prvé části tohoto odstavce. Byla prokázána příbuznost českého 1) Srovnání s olomouckými „Právy zemskými, na kteráž se práva manská vzta- hují“ ukazuje na tomto místě nejen formální, nýbrž i věcný rozdíl obou českých pře- kladů: „Jestliže by kto, manželku a dítek s ní málo neb mnoho majíc, nemocen ležel a statek svuoj movitý mezi manželkou a dítkami dělil, otázka jest, mohl-li by jednomu viec než druhému dáti. K tomu jest tato odpověď, že na smrtedlné posteli má býti jednostajný a rovný rozdíl, leč by mezi dětmi jedno druhého bylo starší. Neb staršímu víc dáti muože, za duši svou dílu nepomíjejíc — —“ (kap. CLXXI.). 2) Srov. můj referát v Českém časopise historickém roč. XLI., 1935, str. 593 a 594.

Strana 39
39 zpracování se skupinou rukopisů Švábského zrcadla, k níž náleží brněnský rukopis a sibiňský kodex Altembergerův, který Švábské zrcadlo zve Norim- berským právem. Tímto zjištěním se dostává další opory tvrzení, že u nás Norimberským právem slulo právo Švábského zrcadla. Vyložil jsem výše důvody, proč se domnívám, že Norimberským právem u nás slulo právo Švábského zrcadla. Pak jsem upozornil na si- biňský kodex Altembergerův a na příbuznost českého překladu s touto skupinou rukopisů Švábského zrcadla a tím pravděpodobnost zmíněného výkladu byla ještě podepřena. Nestačilo by to arci na skutečný důkaz, nebýti zmínky v Stručném poučení právním čili „Norimberských právech klatovského rukopisu. V odstavci, který již výše byl citován, jsou uvedena „iura Nurenbergensis civitatis“, a přihlédneme-li blíže, přesvědčíme se, že tato „práva města Norimberka“ jsou vskutku právy Švábského zrcadla. Cituji onen odstavec ještě jednou: „Item iura Pragensis civitatis volunt hoc: Cum unus occidit alium et idem potest et habet dare quinquaginta marcas pro homicidio, quod illas det, et debet decetero illorum ferre inimicicias. Et hoc prohibent iura Nurenbergensis civitatis et habent hoc pro iure: collum pro collo vel componat cum amicis, quod non fiat error peior priore. Et hec iura sunt secundum scripturas sa- cras. Předem třeba zjistiti, co jest rozuměti slovy „iura Pragensis civi- tatis“. Nižádného takového ustanovení nenalezneme ve statutech staro- městských ani v právní knize, kterou Rössler k edici pražského práva ze XIV. století připojil.1 Ustanovení o tom, že kdo má padesát hřiven, může se jimi při obvinění z vraždy zaručiti, jest pouze v t. ř. právu Otaka- rovském: Wi man richt umme den totslak: Wir wollin, ob geschicht eyn streit oder ein geschicht in der stat, daz ein man czu tode werde irslagin, und sin vreunt di not dem richter clagen, so sol der richter zu des mannis haus gen, dem di clager des totslagiz schult gebin, und sol von im purge haischen ; hat er abir an erbe und —— aigin funiczig marg wert, domite mag er sich wol geburgin. Ist abir, das er — —her bleibit ledic den clagern nicht kumt vor gerichte, “2 1) Rössler, Das altprager Stadtrecht str. 1 a d.: Das Statutarrecht, str. 101 a d.: Das Rechtsbuch. 2) Právní rukopis archivu m. Brna fol. 201, Emil Fr. Rössler, Uber die Bedeutung und Behandlung der Geschichte des Rechts in Österreich, 1847, příl. str. 10 čl. 9 (1) a 10 (2), jiné méně správné znění těchto článků podává Herm. Jireček, Codex juris bohemici, tomi II. pars IV., 1898, str. 1.

Strana 40
40 Otakarovské právo v brněnském rukopise, v němž Rössler tuto památku objevil, má nadpis „Hi hebit sich an der Prager recht, daz kunic Ottacker gegebin hat und bestetigit hat in dem andern, als er gecronet wart“. Ale již Tomek upozornil na několik momentů, které vzbudily jeho nedůvěru. Právo to se zachovalo sice v Brně a Jihlavě, avšak v žádném rukopise pražském, což Tomek nedovedl srovnati s představou, že by práva toho v Praze bylo užíváno. Tomek naznačil dokonce možnost, že „Prager recht“ v nadpise jest čteno omylem místo „purger recht“, takže by „celé pražanství“ tohoto práva se zakládalo na pouhém omylu.1 Tomkov odporoval Ferd. Bischoff a později J. A. Tomaschek, Jar. J. Haněl, Lud. Kind, Čelakovský, Herm. Jireček i Zycha se podrobněji nebo stručněji obírali touto právní památkou.2 Byl spor o to, zda Otakarovské právo vskutku vzniklo na sklonku třináctého století a zda mělo nějakou souvislost se zákonodárnými pokusy krále Přemysla II., či zda pozdější pisatel jméno to přidal, aby soukromému dílku dodal váhy jména králova. Neméně záhadný jest vztah tohoto práva ku Praze. Souvisí sice s právní knihou Rösslerem vydanou, ale některé rysy tohoto t. ř. Otakarova práva nasvědčují spíše tomu, že to byl pokus „o sepsání jakéhosi obecného práva městského pro všechna královská města v Čechách“. Jsem dalek toho se domnívati, že by odkaz na Otakarovské právo ve Stručném poučení právním mohl podstatně přispěti k objasnění zmíněných těchto problémů. Při dalším řešení otázky vztahu Otakarovského práva ku Praze nebude však lze pominouti, že právník, jenž někdy na sklonku čtrnáctého nebo na počátku patnáctého věku v Čechách pořizoval práv- nickou příručku, znal toto právo a pokládal je za právo města Prahy. Užíval patrně rukopisu, kde — jako v brněnském — Otakarovské právo jest tak nazýváno. Obracím se k otázce, co jest rozuměti názvem „iura Nurenbergensis civitatis“, jež t. ř. „Norimberská práva“ klatovského rukopisu staví proti 1) Dějepis města Prahy I. (1855) str. 266 a d. V druhém vydání (1892) str. 279 jest původní výklad poněkud pozměněn. 2) Ferd. Bischoff, König Ottokar's Altprager Stadtrecht vom Jahre 1269 (Oesterreichische Blätter für Literatur und Kunst 1857 n. 3) str. 17; J. A. Tomaschek, Deutsches Recht in Oesterreich im dreizehnten Jahrhundert auf Grundlage des Stadtrechtes von Iglau, 1859, str. 96, 97; Jar. J. Haněl. O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě, 1874, str. 32 a d.; Lud. Kind, König Ottokars II. von Böhmen Altprager Stadtrecht, 1880; Jar. Čelakovský, O právních rukopisech města Brna (Čas. musea král. Čes. 1882, roč. LVI.) str. 503; Herm. Jireček, Právnický život v Če- chách a na Moravě, 1903, str. 36 a d.; Ad. Zycha, Prag, str. 218 a d.; Čelakovský, O vývoji středověkového zřízení radního v městech Pražských uv. m. str. 128. 3) Jireček, Právnický život str. 37 podle Bischoffa uvádí, že opis Otakarov- ského práva s podobným nadpisem jest i v Olomouci. To jest však patrně omyl. Nad- pisem „Hye hebt sich an Prager stat recht und auch in des reyches czu Behem" začíná tam pražská právní kniha edice Rösslerovy, srov. B. Bretholz, Die Handschrift der „Iura maioris civitatis Pragensis" in der Bibliothek des Olmützer Domcapitels (Zeitschrift des Vereines für die Gesch. Mährens u. Schlesiens II.) 1898, str. 380 a d.

Strana 41
41 „právům města Pražského“ čili Otakarovskému právu. Dovídáme se, že „iura Nurenbergensis civitatis“ nedovolují, aby se vrah vykoupil, nýbrž žádají „collum pro collo“, ačli pachatel se nedohodne s příbuznými zabitého. Opět marně hledáme takovéto ustanovení v zachovaných statutech města Norimberka, ba lze tvrditi, že tato statuta tomu odporují a že prakse norimberského městského soudu, pokud ji známe, byla jiná. Baaderova edice uvádí z XIII. a XIV. století toto ustanovení: „Und ist, ob er in ze tode sleht, so sol er geben hundert pfunt haller der stat ze pesserunge, und sol cehen jar von der stat sein ; und ob er der pesserunge niht also tut umbe den totschlac, so sol er ewicleich von der stat sein, untz er die pesserunge getut; und si suln umb jecliche dirre tat funf meile von der stat sein. — Und sunderlich umb den totslac: und würde er begriffen an der tat, so sol 1 man im der stat reht lazen widervarn, als von alter reht her ist gewesen. Podle tohoto statutu může si vrah pokutou zachrániti život, ačli nebyl dopaden při činu. V tomto případě platí staré právo města, což není výslovně vyloženo. Herm. Knapp v knize o starém norimberském trestním právu to vysvětluje v ten smysl, že pachatel, dopadený při činu, býval pů- vodně zazděn a umučen hlady. Při tom se původně vůbec nerozlišovalo mezi zabitím a úmyslnou vraždou.2 To arci nemá nic společného s ustano- vením, které cituje Stručné poučení právní. Naproti tomu takové ustano- vení je ve Švábském zrcadle. Nalezneme je v 201. článku vydání Lassbergova, kdež také shodně se Stručným poučením právním jest odkaz na Písmo svaté. Lassberg: Disu wort sprach Got selbe wider Moysen. Disu wort sprach Got selbe wider Moysen uz sinem munde under sinz ougen und sint von gerihte. Er sprach: Du solt also rihten unde solt dine rihter also heizzen rihten. Sleht ein man den andren ze tode, wen sol in wider toeten. Wen sol also rihten: ouge umbe ouge, zan fur zan, hant umbe hant, fuz umbe fuz. V „Právech rozličných věcí a běhóv téhož města Velikého Pražského“ čteme to takto: „Tato slova jsú o súdě rozličném a ta je mluvil sám Buoh svými ústy Mojžiešovi v jeho uši. A tak řěkl Pán Buoh: Zabie-li jeden člověk druhého do smrti, mají jej také zabíti. — — Také mají tak po- 73 pravovati: oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu. 1) Jos. Baader, Nürnberger Polizeiordnungen aus dem XIII bis XV Jahrhundert, Bibliothek des Litterarischen Vereins in Stuttgart LXIII., 1861, str. 31, 32. 2) Das alte Nürnberger Kriminalrecht, 1896, str. 171 a d. 3) Český text cituji podle často jmenovaného právního rukopisu archivu hl. m. Prahy č. 1864 f. 1077. S drobnými odchylkami má týž text rukopis vídeňské Národní knihovny čís. 5293 f. 134 a Pazaurkův rukopis musejní f. 183. Zcela odlišný překlad tohoto článku jest v olomouckých „Právech zemských, na kteráž se práva manská vztahují“ kap. CCX.

Strana 42
42 Touž zásadu nalezneme ve Švábském zrcadle také v článku „wie man iegeliche schulde rihten sol mit dem tode“, což je 174. článek podle vydání Lassbergova. Swer einen man ze tode sleht, oder in beroubet, oder in brennet sunder mort brant —— den allen sol man abe daz houbt slahen. K tomu jest srovnati ještě článek „von menger hande vrevel ane blut runsa“, což jest 176. článek u Lassberga. Swem der munt abgesniten wirt, oder die ougen uz gestochen werdent, oder du oren ab gesniten werdent, oder diu zunge uz wirt gesniten, oder under den beinen wirt uz gesniten, oder im suz wirt verderbet, swer diu ding dem andern tut, dem sol man daz selbe hin wider tun. Swer den andern lemet an handen oder an füzzen oder an beinen oder an armen, dem sol man die hant ab slahen. Umbe vinger not und umbe zehen, swer du dem andren ab slahe, da hoeret umbe iegeli- chen vinger und zehen ein sunderlichu buzze. Der dem andren einen zan uz sleht, dem tu man daz selbe. Český překlad v „Právech rozličných věcí a běhóv Velikého města Pražského“ zní takto: Ktož člověka zabie nebo oblúpí jej nebo jej zpálí, to je vlastní mord (!) ty mají všěcky stieti Komuž ústa budú uřězána nebo uťata, nebo oči budú vybodeny, nebo komuž budú uši uřězány, nebo jazyk bude uřězán, komuž mezi nohami bude uřězáno bude, neb jemu jinak zkaženo bude, ktož ty věci učiní druhému, tomu mají též učiniti. Ktož ochromí druhého na rukú nebo na nohách, na holeniech neb na hnátiech, tomu mají za každú ruku také jednu ruku utieti a za dvě rucě obě utieti, takéž právo o nohách. O prst nebo o nožní palec, ktož to druhému (učiní neb) utne, to slušie o každý prst nebo palec zvláštnie pokuty. Ktož druhému zub vyrazí, mají jemu též učiniti.1 1) Pražského rukopisu f. 102", 103, vídeňského f. 129, Pazaurkova f. 1787. Slova (učiní neb utne) v pražském rukopise scházejí, Pazaurkův rukopis má „koleniech místo „holeniech“ a některá slova jsou v něm vynechána. Týž článek v olomouckých „Právech zemských, na kteráž se práva manská vztahují“ zní takto: „Byly-li by někomu ústa obřezány neb oko vybodeno aneb ucho uťato neb jazyk vyřezán neb skryté údy byly vyřezány neb sice od někoho pokaženy, tolikéž zase tomu, ktož by to učinil, státi se má. Ktož by koho na ruce neb na nohy neb na ramena neb na hnáty ochromil, má jemu býti ruka uťata. Jestliže by pak koho na obě ruce ochromil, mají jemu obě ruce uťaty býti. Co se prstuov dotýče ručních i nožních, jestliže by komu od někoho utaty neb uřezány byly, za každý prst jest zvláštní pokuta. Ktož by někomu zub vytloukl, má jemu zase také zub býti vyražen — “ (kap. CLXXXV) Opět charakteristická shoda věcná dokazuje příbuznost předloh obou českých zpra- cování, avšak četné formální rozdíly svědčí, že původce olomouckého zpracování se neopíral o starší rukopisy „Práv rozličných věcí a běhóv Velikého města Pražského“ nýbrž podal nový, sotva však lepší český překlad.

Strana 43
43 Na rozdíl od mnoha středověkých práv, která hrdelné tresty ochotně nahrazují peněžitou pokutou, Švábské zrcadlo jest neoblomné. Tu vskutku ožívá duch Starého zákona: nejen „collum pro collo“, nýbrž doslova „oko za oko“, „zub za zub“. Praví-li Stručné poučení právní, že toto ustanovení mají „iura Nurenbergensis civitatis“, jest to nepochybným svědectvím, že těmito Norimberskými právy jest rozuměti Švábské zrcadlo čili že vý- klad, který byl výše podán, jest těmito doklady dokázán.1 Uvedené tu doklady znova potvrzují také výsledek předcházejícího zkoumání českého překladu Švábského zrcadla. České znění nesouhlasí zcela s textem Lassbergovy edice. Praví „a za dvě rucě obě utieti“, kdežto u Lassberga toto ustanovení chybí. Ustanovení to jest však jak v brněn- ském rukopise, tak v sibiňském kodexu Altembergerově, o němž opětovně bylo připomenuto, že Švábské zrcadlo zve Norimberským právem. Rukopis brněnský fol. 68: Wem der munt abgesniten wirt oder die augen ausgesprochen (!) werden, oder orn werden abgesniten, oder die czunge wirt ausgesniten, oder dem wirt under den painen ausgesniten wirt, oder im sust wirt vorterbet, und wer die dink dem andern tut, dem schol man dazselbe hin wider tun. Und wer den andern leemet an henden oder an fuzzen oder an painen oder an armen, dem schol man die hant abslahen. Leemt er iemant ane paiden henden, man schol im paide hende abslahen. Umb vinger und umb czehen, wer die einem abslecht, do gehoret umb iecleichen vinger und czehen ain sunder- leich puzz. Der einem einen czan ausslecht, man schol im dasselbe tun. Codex Altenberger, Lindner 210, 211: Swem der munt abgesniten wert, oder dy ougen uz gestochent werdent, oder dy oren werdent abgesniten, oder dem dy czunge wiert usgesniten, oder unter den painen uz gesniten wiert, oder in sust verderbet, swer dy dinc dem andern tuet, dem schol man daz selbe tun, daz ist recht. Swer den andern lempt an henden oder an fuezen oder an den peinen oder an den armen, dem schol man dy hant abe slahen, und lempt er einen an czwein, so schol man im paide hende abe slahen. Um vinger und umme czehen, swer dy dem andern abslecht, der ist umme iglichen vinger und umme igliche czehen einer sonderlicher puze schuldic. Der dem andern einen czant uz slecht, man schol im daz selbe tun.2 1) K trestu smrti v středověkém městském právu německém srov. Rud. His, Das Strafrecht des deutschen Mittelalters, I. Teil. Die Verbrechen und ihre Folgen im allgemeinen, 1920, str. 476 a d. 2) Lindner uv. ed. str. 96 jakož i str. 95 čl. 205. Codex Altenberger vyslovuje zásadu „oko za oko“ ještě na jiném místě: Čl. 115. „Swer den andern totet, den schol man ouch toten, hant umme hant, ouge umme ouge, fuez umme fuz, dy gepot waren “Lindnerovy edice str. 59. V brněnském rukopise tohoto muelich czu pehalten —— článku nenalézám.

Strana 44
IV. Švábské zrcadlo a počátky našich měst. Když jsem před lety tyto svoje poznatky naznačil vynikajícímu našemu historiku, překvapil mne otázkou, co vlastně znamená norimberské městské právo a čím se rozeznává od Švábského zrcadla. Dotaz tak infor- movaného kritika mi připomněl, že jest záhodno o věci té tu stručně po- jednati a přesněji vymeziti skutečný obsah pojmů, jimiž se tu obíráme. Městské právo lze definovati jakožto právo, kterého užívali obyvatelé města, kterému podléhali a jímž se spravovali ve všelikých případnostech svého veřejného i soukromého podnikání. Pramenem tohoto práva byly především listiny, kterými vrchnost (u říšských měst vrchností byl římský král, u našich královských měst vrchností byl český král) buď dávala městu a jeho obyvatelům jednotlivá nová práva nebo uznávala a stvrzovala do- savadní právní zvyklosti. Vedle takovýchto vrchnostenských listin mohla si města sama poříditi svody svého zvykového práva a soubory statut, jež si na základě získané autonomie sama dávala.1 Podmínkou městského práva bylo, že město bylo uznáno jako zvláštní právní oblast a že jeho obyvatelům bylo přiznáno zvláštní právní postavení. První zpráva o Norimberce jest k roku 1050. Jest jmenován jakožto statek (fundus) královský, do něhož císař Jindřich III. svolal knížata celého Bavorska, aby se uradila, co podniknouti k opětnému opanování země.2 Tenkráte tam byl patrně již hrad, v němž se mohlo konati takové shromáždění.? Při hradu vznikala kupecká osada. R. 1062 vydává mla- distvý Jindřich IV. listinu, z níž se dovídáme, že jeho otec Jindřich III. (zemřel r. 1056) odňal trh nedalekému Fürtu a s clem i mincovnou přenesl jej do Norimberka. Jindřich IV. na naléhání duchovních knížat — Fürt náležel bamberskému biskupu — ta práva Fürtu vrátil.4 Zdá se však, že obchodní ruch v norimberském podhradí trval dále. Za následujících sto let se norimberští kupci domohli význačného po- stavení. R. 1163 dal císař Fridrich I. kupcům Bamberku, Amberku a jiných 1) Rich. Schröder-Eberh. Frh. v. Künssberg, Lehrbuch der deutschen Rechts- geschichte (6. vyd.) str. 739 a d. 2) Annales Altahenses maiores, Monumenta Germaniae, Scriptores XX., 1868. str. 805. 3) Ernst Mummenhoff, Nürnbergs Ursprung und Alter, 1908, str. 27 a d.; Heinz Dannenbauer, Die Entstehung des Territoriums der Reichsstadt Nürnberg (Arbeiten zur deutschen Rechts- und Verfassungsgeschichte VII. Heft) 1928, str. 1 a d. 4) Monumenta Boica vol. XXIX. pars 1. str. 160 čís. 406.

Strana 45
45 míst bamberské diecese takové svobody v říši, jakých požívali kupci no- rimberští. Čelakovský si povšiml této listiny a uvedl ji na podporu mínění, že Praha od svého založení užívala norimberského práva. Praví: „Pozoru- hodno jest, že už r. 1163 kupcům biskupství Bamberského bylo uděleno právo Norimberské.“1 Vskutku však jmenovaní kupci tenkráte získali jen obchodní výhody norimberských kupců. Jest to zřejmo z Riezlerovy knihy, jíž se Čelakovský dovolává, a zcela nepochybné jest to z latinského znění listiny.2 Užívání těchže obchodních výhod neznamenalo ještě shodu co do vlastního městského práva. Abych uvedl zvlášť výrazný příklad: R. 1365 dal uherský král Ludvík vratislavským tytéž výhody ve své zemi, jaké měli kupci pražští a norimberští,3 z této listiny však nikdo nebude vyvozovati, že ve Vratislavi a v Praze platilo totéž městské právo. Nebo jiný příklad: markrabí Karel r. 1342 udělil měšťanům chebským svobodu, že na Moravě mají užívati týchž práv, kterých užívali obyvatelé měst markrabských a zvláště Brna, za čež navzájem měšťané a kupci řečených moravských měst měli míti stejné výhody v Chebu jako tamější měšťané. Měšťané a kupci chebští měli býti na Moravě osvobozeni od mýt a cel.4 Na základě této listiny se sice Haněl a Grunzel také domnívali, že Cheb obdržel práva města Brna a že chebské a brněnské městské právo souviselo, ale již Juritsch správně vyložil obsah listiny a ukázal, že udělení stejných kupeckých výhod nelze ztotožňovati s užíváním téhož městského práva. O městském právu norimberském a jeho rozšíření není r. 1163 ještě žádné stopy. Nejstarší listinný doklad o tomto městském právu jest privi- legium krále Fridricha II. z r. 1219. Potvrzuje Norimberku svobody, které tomu místu dali Fridrichovi císařští a královští předchůdcové, a přidává práva další, při čemž není zřejmo, která byla stará práva a která byla nově přidána. Svobody městské jsou vyjmenovány dosti nesoustavně. Jen římský král nebo císař má býti fojtem norimberských měšťanů a žádný měšťan se 1) Čelakovský. O začátcích ústavních dějin str. 20, pozn. 2) Sig. Riezler, Geschichte Baierns I. sv., 1878, str. 778: „Der Bischof von Bamberg erlangte von Kaiser Friedrich 1163 für seine Kaufleute, von denen die Bamberger und Amberger hervorgehoben werden, im ganzen Reiche das Recht — — interventu dilecti et der Nürnberger.“ Nejdůležitější část listiny zní takto: „ fidelis nostri Eberhardi Babembergensis episcopi precipimus et lege in perpetuum valitura presentis scripti auctoritate sanccimus, ut negociatores Babembergenses et Ambergenses sive alii ad predictam ecclesiam pertinentes eadem securitate ac liber- tate qua et Nurembergenses per universum imperium nostrum pociantur et sua peragant commercia, et quod a nostris Norembergensibus non exigitur, nusquam locorum ab illis exigatur tributi aut vectigalis aut cuiuslibet alterius prestationis no- mine ——“. Monumenta Boica vol. XXXI. pars 1., 1836, str. 416 č. 221. — Podobně jako Čelakovský nyní i Schultheiss (uv. st. str. 26) vyvozuje z listiny více, než co listina vskutku obsahuje. 3) G. Korn, Breslauer Urkundenbuch I., 1870, str. 209 čís. 243. 4) Čelakovský, Privilegia král. měst venkovských str. 368 čís. 239. 5) Haněl, O vlivu práva německého str. 49 i Grunzel, Uber die deutschen Stadt- rechte Böhmens und Mährens str. 149. 6) Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte str. 160 a d.

Strana 46
46 nemá jinému člověku poddati. Měšťané jsou osvobozeni od soudního souboje a od lenního práva, mají podléhati jen soudu královského rychtáře. Vedle těchto obecných městských svobod jest poskytnuta záruka pro pozem- kovou držbu norimberských měšťanů, potvrzeno staré právo, že královská berně není měšťanům ukládána jednotlivě, nýbrž že město platí jako celek a že na to každý podle možnosti přispívá. Na konec jsou vyjmenovány svo- body Norimberských na některých cizích trzích, osvobození od cla od Řezna k Pasovu a jiné důležité výhody norimberských kupců.1 Toto privilegium krále Fridricha potvrdili jeho nástupcové: Jindřich r. 1313, Ludvík r. 1328 a Karel r. 1355. Jindřich nadto vydal další privilegium rozmnožující svo- body města a jeho obyvatelů. Z toho nejdůležitější jest ustanovení, že co- koli konšelé a kmeti města Norimberka pod svou přísahou ustanoví pro mír a správu kupeckých věcí ve městě, mají jak cizí, tak domácí lidé za- chovávati.2 Takto bylo radě města Norimberka výslovně přiznáno právo vydávati statuta. Město již před tím užívalo dosti rozsáhlé samosprávy. R. 1256 mělo účast na Rýnském spolku.3 Ze čtrnáctého století jest zachován nemalý počet statut.4 Město skýtalo naučení i jiným městům, výše uveden byl vztah Norimberka k Chebu i zpráva, kterou si r. 1352 vyžádalo naše Brno.5 Nic- méně Norimberk neměl soustavné sbírky svých právních předpisů. Teprve r. 1479 byl po některých starších nábězích opatřen systematický svod no- rimberského práva: „newe reformacion der stat Nuremberg.“ Tato norim- berská reformace byla r. 1484, jakožto první německé městské právo, vy- dána tiskem.“ Po těchto několika údajích o norimberském městském právu lze se spokojiti s ještě stručnější informací o Švábském zrcadle. Rozdíl jest již v samé podstatě právní památky. Třeba městské právo bylo z města do města přejímáno a někdy udělováno i okolním vesnicím, zůstávalo právem privilegované oblasti, vyňaté z obecného práva země. Švábské zrcadlo stejně jako jeho starší vzory a předlohy, Saské zrcadlo a Německé 1) Listina je otištěna v Monumenta Boica vol. XXX. pars 1., 1834, str. 82 čís. 643, H. G. Ph. Gengler, Deutsche Stadtrechte des Mittelalters, novější vyd., 1866, str. 320 čís. 242 a j. Výklad k ní podává Heinr. Gottfr. Gengler, Die Stadt Nürnberg und das Fridericianum von 1219 (Die Verfassungs-Zustände im bayerischen Franken bis zum Beginne des XIII. Jhdts., Beiträge zur Rechtsgeschichte Bayerns 4. Heft, 1894) str. 30 a d. 2) Listina vydána v Monumenta Germaniae, Constitutiones et acta publica imperatorum et regum, tomi IV. pars 2., ed. Jac. Schwalm, 1909—1911, str. 1042 čís. 999. 3) Tamže tom. II., ed. Lud. Weiland, 1896, str. 595 čís. 437. 4) Srov. opětovně jmenovanou edici Jos. Baadera, Nürnberger Polizeiordnun- gen aus dem XIII. bis XV. Jahrhundert. 5) Srov. výše str. 20. 6) Joh. Merkel, Quellen des Nürnberger Stadtrechts, Festgabe für Ferdinand Regelsberger, 1901, str. 57 a d.

Strana 47
47 zrcadlo, nemá takové výlučnosti. Jeho původce měl na zřeteli obecné právo své oblasti. Podává zemské právo a mimo to pro rytířskou šlechtu zvlášť důležité právo lenní. Jako Saské zrcadlo i Švábské počíná zásadními úva- hami o dvou mečích Božích, totiž duchovní moci papežské a světské moci císařově, o rozdílech stavů, o soudním biřici, o purkrabí, o příbuzenství, a následují pak v pestré směsici jednotlivé právní předpisy, z nichž většina se mohla stejně vztahovati na člověka kteréhokoli stavu. Nalezneme také zmínku o městských právech. Podle Institucí opakuje Švábské zrcadlo: „Jus civile est, quod una queque civitas sibi constituit. Německý text zrcadla přesněji dodává, že městským právem slove, co každé město s vůlí svého krále nebo knížete podle rady moudrých lidí sobě usta- noví. Kdo chce ve městech práva tvořiti („swer diu reht in den steten ma- chen will“), má je předložiti moudrým lidem, a líbí-li se těm, mají práva trvale platiti.1 Jednou čteme, že císařové dali městům zvláštní práva, z nichž něco jest do Švábského zrcadla přejato.2 Vskutku srovnáním bylo zjištěno, že Švábské zrcadlo čerpalo z městského práva města Augšpurku, avšak zrcadlo nemělo býti pomůckou jen pro obyvatele tohoto města, nýbrž pro jihoněmeckou oblast vůbec. Více než k potřebám městského života přihlíží se v něm k rozmanitým právním vztahům mezi pány a pod- danými na venkově a k životu venkovské šlechty. Měst se týká předpis o tom, jaká má býti vzájemná vzdálenost trhů, článek o posvátnosti městských hradeb, o minci, trestání učedníků, venkova pak články o úroč- nících, o obilí, o pastýři, o sedlákovi a jiné.3 Příznačným rysem Švábského zrcadla jest také, že mu základem nebyl žádný zákonodárný akt. Slavný Eike von Repgow byl neodvislý muž, který z podnětu hraběte Ojíře z Falkensteinu sepsal příručku práva, jak se soudilo na kmetských soudech v Sasku. Repgowové měli v Magdeburce dům, ale Eike nepřihlížel zvláště k Magdeburku, v právní knize se jeví spíše jako syn venkova.4 1) Lassberg čl. 44, Gengler čl. 40, Lindner čl. 42. 2) „Doch hant die keiser den steten sunderlichiu reht verlihen unde gute gewon- heit, der ein teil an disem buche stet. Wan gute gewonheit versprichet ditz buch nit, wan gutiu gewonhait diu ist gut und reht.“ Lassberg str. 28 čl. 56. 3) Články podle Lassberga 143, 169, 370, 185; 187, 188, 195, 197, 202, 302, 213, 218. 4) Walter Möllenberg. Eike von Repgow, ein Versuch (Histor. Zeitschrift sv. 117) 1917, str. 387 a d., zvl. str. 399: „ Die Repgows besassen, wie sich nachweisen lässt, in der Stadt Magdeburg ein eigenes Haus. Es könnte reizvoll erscheinen, Eikes Beziehungen zu Magdeburg, die sicher mannigfach waren, sich weiter auszumalen. Wir wissen nichts darüber. Aber das sehen wir doch, dass Eike weder Stadtkind noch Stadtbürger, sondern ganz und gar ein Sohn des platten Landes ist. Nicht Stadtrecht will er im Sachsenspiegel aufzeichnen, nur das Recht, das die Schöffen im Landding finden, wo an den uralten Stätten nach der Väter Brauch der Graf unter Königsbann richtet. Das spezifisch Bäuerliche ist es, das uns im Sachsenspiegel ins Auge fällt. — — und was ihn sonst noch näher kennzeichnet, das ist ritterliches Wesen: Burgen, Schwert, Schild und Harnisch, Streitross und Zweikampf."

Strana 48
48 Eike von Repgow jest v pramenech doložen v letech 1209 až 1233. Brzy po tomto roce nepochybně zemřel. Asi třicet let na to bylo jeho dílo, psané dolnoněmeckým nářečím, převedeno do hornoněmeckého jazyka. Překlad projevuje znalosti augšpurského městského zřízení a z toho jest vyvozováno, že byl pořízen buď v Augšpurce — mínění Eckhardtovo — nebo v Magdeburce od některého Augšpurčana, který tam pobýval. Volte- lini upozornil na augšpurské minority, kteří byli vzděláni v magdebur- ském lektorátě téhož řádu. Jmenovaný překlad byl pak v Augšpurce od jiných osob přepracován, aby odpovídal právním zvyklostem jihoněmecké oblasti. Jest zachován zlomek jakéhosi „augšpurského Saského zrcadla" a pak další důkladnější přepracování, řečené „Zrcadlo všech německých lidí.“ Augšpurské Saské zrcadlo mohlo vzniknouti teprve r. 1265, neboť purkrabí a purkmistr se v něm jeví jako jedna osoba, což odpovídá zvlášt- ním poměrům, které byly v Augšpurce v letech 1265 až 1276. Německé zrcadlo náleží do pozdějších let téhož časového období, neboť jest odvozeno z augšpurského Saského zrcadla a mimo to lze v něm postřehnouti ohlasy prvních vládních počinů krále Rudolfa z let 1273 a 1274. Německé zrcadlo jest v rukopisech velice vzácné, což vysvětluje Eckhardt tím, že jeho spiso- vatel, dohotoviv je, v letech 1275 nebo 1276 zemřel. Dílo bylo pak jinou osobou opět přepracováno a tak vzniklo nejstarší zpracování Švábského zrcadla. Jeho vročení vyplývá z toho, že toto původní zpracování Švábského zrcadla bylo předlohou při novém zpracování augšpurského městského práva, k němuž došlo r. 1276 nebo v letech nejblíže následujících. Pak bylo Švábské zrcadlo ještě jednou přepracováno a z roku 1282 jest již zachováno několik rukopisů konečného znění. Nejpozději toho roku nastoupilo Šváb- ské zrcadlo pout světem, až se postupně stalo nejrozšířenější právní knihou jihoněmeckých zemí i jihoněmeckých kolonistů v zemích jiných.1 Tyto údaje o městském právě norimberském a Švábském zrcadle nutno spojiti s výtěžkem předcházejících kapitol. Objeví se nepravděpodob- nost toho, že by Praha již ve třicátých letech třináctého století užívala práva města Norimberka, kdyžtě tam městské právo tenkráte bylo ještě v po- čátcích. V té době nemohla však Praha užívati ani Švábského zrcadla, neboť právní kniha tato vznikla teprve o několik desítiletí později. Rozbo- rem pramenných dokladů jsme se nadto přesvědčili, že není vůbec důvodu předpokládati, že Praha kdy náležela k oblasti vlastního norimberského městského práva, naproti tomu v pozdější době Větší město Pražské patřilo k okruhu Švábského zrcadla, vzniklého v sedmdesátých a osmdesátých 1) Karl Aug. Eckhardt, Rechtsbücherstudien, I. Heft: Vorarbeiten zu einer Parallelausgabe des Deutschenspiegels und Urschwabenspiegels (Abhandlungen d. Gesell. d. Wiss. zu Göttingen, Philol.-histor. Kl. N. F. Bd. XX., 2) 1927, str. 89 a d., 132 a d. K tomu edice Deutschenspiegel und Augsburger Sachsenspiegel, hg. von K. A. Eckhardt und Alfred Hübner (Monumenta Germaniae, Fontes iuris germa- nici antiqui t. III.) 1933.

Strana 49
49 letech třináctého století, které u nás slulo Norimberským právem. Jen takto lze vyložiti listinu z r. 1315 i ostatní doklady výše jmenované. Naskýtá se především otázka, kdy asi Švábské zrcadlo k nám bylo uvedeno. Nutno se ještě jednou vrátiti k tvrzení listiny z r. 1315, že Větší město Pražské od prvého svého založení užívalo Norimberského práva. Viděli jsme, že toto tvrzení nelze vztahovati na vlastní počátky pražského městského zřízení. Přesto tato listina nepozbývá všeho významu. Kdo by chtěl opustiti hranice střízlivé vědy a dáti se cestou dohadů, mohl by i tvrditi, že písař listiny vskutku mínil konec třináctého století. Píše: od založení „Většího města Pražského“ a Čelakovský zjistil, že název — či názvy — Starého nebo Většího města Pražského se vyskytují teprve od osmdesátých let třináctého věku.1 Dodati lze, že z těchto názvů „Staré město“ je starší a „Větší město“ opět pozdější. Dříve než se v pramenech objevuje název „Většího města“, bylo již původní Pražské město významně rozšířeno připojením „nového města“ u sv. Havla. Bylo by na snadě vysloviti domněnku, že toto rozšíření původní Prahy míní listina z r. 1315 „prvním založením“ Většího města Pražského. Jsou závažné důvody, abychom právní spojení obou měst na pravém břehu Vltavy kladli mezi r. 1282, kdy se ještě o svatohavelském klášteře praví, že jest vedle Prahy, a r. 1287, kdy Velflovic Dětřich, v jehož rodě bylo patronátní právo ke svatohavelskému kostelu, jest uveden mezi předními měšťany, jimž král Václav II. svěřil odstranění nesvárů v pražském městě.2 Stalo-li se spojení měst až někdy před r. 1287, lze připustiti, že již tenkráte město užívalo Švábského zrcadla. Takovým výkladem bylo by možno listině z r. 1315 dáti přijatelný historický smysl. Jest to však jen dohad a ponechávám čtenáři, aby posoudil jeho hod- notu. Sám se kloním k mínění, že u písaře z r. 1315 nelze předpokládati ta- kových vědomostí o počátcích Prahy a že z té listiny nelze vyvozovati více, než že „Norimberské právo“ bylo r. 1315 v Praze již starým právem, ji- nými slovy, že bylo zavedeno tak dávno před tím rokem, že nebylo již obecného povědomí o jeho zavedení. Nevíme-li přesně, kdy a jak Švábské zrcadlo k nám bylo uvedeno, lze naproti tomu bezpečněji určiti, která města s Větším městem Pražským této právní knihy užívala. Rössler, Haněl, Jireček, Čelakovský, Juritsch a jiní sebrali zprávy o právních vztazích Prahy k jiným městům českého krá- lovství, Weizsäcker a Schultheiss k tomu nakreslili mapy.3 Víme-li, že 1) Privilegia měst Pražských úv. str. 12. pozn. 2) Regesta Bohemiae et Moraviae II., str. 553 čís. 1287, str. 610 čís. 1418; Pri- vilegia měst Pražských str. 722 čís. 352. Srov. též uv. st. „Vici Theutunicorum“ a „civi- tas circa s. Gallum“ str. 256 a d. 3) Rössler, Das altprager Stadtrecht úv. str. 54; Haněl, O vlivu práva němec- kého str. 71 a d.; Jireček, Codex iuris bohemici II., 3 (1889) str. 185; Grunzel, Uber die deutschen Stadtrechte str. 150 (Mitt. Ver. XXX.) ; Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte str. 165 a d.; Čelakovský v rejstříku k Privilegiím král. měst venkovských. — Mendl: T. ř. Norimberské právo v Čechách. 4

Strana 50
50 ve Větším městě soudili podle Švábského zrcadla, nebudeme pochybovati, že i města, která odtud přijala městské právo, se řídila touto právní knihou Doklady jmenovaných historiků nutno arci přezkoumati a některé z nich vyloučiti. Tak hned nejstarší. Zycha a po něm Schultheiss počítají do okruhu „Norimberského“ práva Doksy, jež obdržely při svém založení od krále Přemysla r. 1264 m. j. právo, že rychtář, jeho dědicové i jiní oby- vatelé města mají užívati práv města pražského i svobod, které mají města a městečka českého království.1 V listině není o Norimberském právu nijaké zmínky. Ostatně z toho, co pověděno, víme, že sama Praha tenkráte ještě Švábského zrcadla neužívala a ani užívati nemohla. Možno-li ze slov listiny něco vyvozovati, pak pouze to, že ještě před zavedením Švábského zrcadla mělo město Praha městské právo, o čemž ostatně bychom také bez tohoto listinného dokladu nikterak nepochybovali. — Zároveň nutno vyloučiti i doklad další. Juritsch a po něm Schultheiss tvrdí, že r. 1264 obdržel pražské právo také Duchcov.2 To jest pouhý omyl vzniklý tím, že Juritsch přiřkl Duchcovu zprávu, která se týkala Doks. Vyloučení Doks a Duchcova jest i zeměpisně zajímavé. Schultheiss tvrdil, že to byla jediná města v severních Čechách užívající jihoněmeckého práva. R. 1303 obdržel Beroun od krále Václava II. privilegium, v němž se praví m. j., že měšťané mají jak na soudě tak při jiných svých jednáních užívati práva Starého neboli Většího města Pražského.3 V té době asi již v Praze užívali Švábského zrcadla a ovšem zcela nepochybno jest to o roce 1315, kdy král Jan vydal často jmenovanou listinu vsi Lubné. Následuje privilegium města Písku, v němž král Jan r. 1327 měšťanům dopřává, „aby práv Většího města našeho Pražského v svých soudných přech vždycky budoucně užívali.“4 Písek byl pak prostředníkem pro šíření pražského práva do jiných jihočeských měst: r. 1362 obdržel písecké právo Rožm- berk, r. 1370 Prachatice.5 Z doby panování krále Jana máme svědectví také o Klatovech, že r. 1336 obdržely list králův, „v kterémž jim mezi jiným milost činí, aby právo Starého města Pražského užívati mohli.“ Juritsch uvádí v téže souvislosti také privilegium Hradce Králové z r. 1339. Weizsäcker, Die Ausbreitung des deutschen Rechtes in Osteuropa str. 561; Schult- heiss, Die Einwirkung des Nürnberger Stadtrechts str. 39. 1) Zycha, Uber den Ursprung der Städte str. 209; Schultheiss uv. st. str. 40; Regesta Bohemiae et Moraviae II. str. 180 čís. 463. 2) Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte str. 166; Schultheiss uv. st. str. 40 Omyl s Duchcovem jest ještě na mapě Weizsäckrově, nověji však Weizsäcker uvádí, že Duchcov užíval práva litoměřického, srov. Rechtsgeschichte von Stadt und Be- zirk Komotau bis 1605 (Heimatkunde des Bezirkes Komotau IV. Bd. 3. Heft) 1935, str. 33. 3) Privilegia král. měst venkovských str. 141 čís. 76. 4) Tamže str. 243 čís. 145. 5) Val. Schmidt-A. Picha, Urkundenbuch der St. Krummau in Böhmen, I. 1908. str. 36 čís. 136, Privilegia král. měst venkovských str. 628 čís. 436. 6) Tamže str. 308 čís. 186.

Strana 51
51 Měšťanům se dostává všech svobod měšťanů pražských, v pozdější době jest Hradec vskutku jmenován mezi městy, která s Větším městem Praž- ským právně souvisela. R. 1322 jsou jmenovány Počernice, r. 1341 Hodko- vičky u Prahy jako vsi, jejichž obyvatelé se spravovali pražským právem, u Hodkoviček pozdější překlad praví „právem měst Pražských.“2 Není snad příliš odvážné tvrditi, že jako u vsi Lubné i tu pražským právem se roz- umělo Norimberské právo čili právo Švábského zrcadla. Karel ještě jako zemský vladař udělil r. 1342 právo Většího města Pražského Václavicům u Benešova.3 Podrobnější jsou listiny o založení No- vého města Pražského. V privilegiu daném Starému městu 3. dubna 1347 ustanovuje král Karel (slovy pozdějšího českého překladu): „Také všecky budúcí časy sobě před oči kladúce chcem, aby měšťané a obyvatelé budúcího nového města také práva, jenž při soudě běží, kteréhož svrchu psané naše město Větší Pražské požívá“ (původní německý text má: unsere hoepstat), „požívalo, tak však že toho nového města měšťané a obyvatelé i jich budúcí i jiní od jich práva též jakožto z mnohých jiných měst našich v našem království Českém tolikrát, kolikrát kolivěk jim toho potřebí bude, jakožto na vyšší právo před purgmistra a konšely často jmenovaného města našeho hlavního Pražského ortelně vrci a odvolati se mají a beze všeho dalšího od- volávání jich orteli a soudu státi, od nich a s jich práva na nižádného se ne- odvolávajíce než na nás a na naše budúcí krále korunované země České ni- žádnú měrú.“4 Z listiny jest zřejmo, že již před r. 1347 se některá česká města odvolávala do Většího města Pražského, a lze si domysliti, že ne- bylo odtud odvolání do Norimberka. Totéž vyplývá z právních naučení, která z Prahy byla dána městu Žatci a tam se zachovala.5 Nejstarší jest z r. 1368, tedy ještě před známým nařízením z r. 1387, kterým odvolání mimo území království byla výslovně zakázána. Schultheiss mezi doklady o okruhu pražského městského práva má také listiny, jimiž králové Karel a Václav r. 1372 jednotlivým českým městům udělili dědické právo podle ustanovení práva Většího města Praž- ského.“ Tomu nelze zcela přisvědčiti. Opětně nutno poznamenati, že právní shoda v jednotlivostech neznamená ještě užívání téhož městského práva. Že vskutku jen s tímto omezením lze chápati listiny z r. 1372, vyplývá zcela nezvratně z toho, že mezi obdařenými městy byly na př. i Litoměřice, o nichž víme, že byly předním městem Magdeburského práva.? Naproti tomu pražského městského práva výslovně se týkají listiny, které r. 1406 1) Tamže str. 334 čís. 211. Regesta Bohemiae et Moraviae III. str. 309 čís. 756 a IV. str. 426 čís. 1051. 3) Tamže IV. str. 474 čís. 1189. 4) Privilegia měst Pražských str. 74, 78 čís. 48. 5) Lud. Schlesinger, Urkundenbuch der Stadt Saaz bis zum Jahre 1526, str. 34 a d. čís. 105, 114, 232. 6) Schultheiss uv. st. str. 40, 41. Listiny, které Schultheiss míní, jsou v Privilegiích král. měst venkovských str. 649 a d. čís. 455 až 513. 7) Privilegia král. měst venkovských str. 659 čís. 477, str. 669 čís. 503. 2)

Strana 52
52 svým městům vydal pražský arcibiskup Zbyněk. Pelhřimov, Rokycany, Horšův Týn, Příbram, Týn n. Vltavou, Kojetín na Moravě a nejspíše i jiná města arcibiskupská obdržela tu právo — jak to vyjádřil pozdější překlada- tel — že měšťané a jiní obyvatelé „při soudu spůsob Starého města Praž- ského a vobyčej zachovávati budou povinni na ustavičné a budoucí časy, a do dotčeného města Pražského, čemu by sami rozuměti a vejpovědi uči- niti neuměli, se utíkati a se vodvolávati, kolikrát by se jim koli a komuž by se koli zdálo za potřebné a nevidělo na vejpovědi přestati.“ Z listiny z r. 1387 víme, že na Starém městě Pražském soudili apellace podle „No- rimberského“ práva. Jest zřejmo, že tímže právem se spravovali i ve jme- novaných městech arcibiskupských. Nejúplnější obraz právního okruhu Starého města Pražského skýtá zpráva co do vzniku poslední. Znal ji již Haněl.2 Jest v častěji jmenovaném právním rukopise města Prahy, rukou XVI. věku připsána k čtvrté kapi- tole sbírky brněnských nálezů „De appellacionibus in genere“: „Appelli- tant ad senatum et consules Antique civitatis Pragensis urbes regni Bo- hemie Chrudim, Sušice, Příbram, Plzen, České Budějovice, Kladruby, Žatec, Vodňany, Beroun, Brod Český, Strakonice, Rakovnický, Hradec, Mýtho Vysoké, Dvuor, Dobřany, Pelřimov, Pardubice, Kadan, Do- mažlice, Klatovy, z Tachova, Kúřim, z Volyně, Tejn, Písek, Jaromiř, Ro- kycany, Stříbrští, Hořovský Tejn, Horažďovice, Dobřany, Stříbro, Pra- chatice, Březí, Nova civitas Pragensis edicto regie maiestatis (?), Bran- dejs, Kralovice, Jesenice, z Milína, Kolín město, Benešov.“3 Veliký počet míst, z nichž šla odvolání do Většího města Pražského, naznačuje zároveň rozsah vlivu Švábského zrcadla. Jest tím vysvětleno i zdůvodněno, proč český překlad této právní knihy se tak neobyčejně rozšířil. Jsem u cíle tohoto pramenného rozboru a zbývá jen, abych upozornil na některé všeobecné závěry, které z něho vyplývají. Viděli jsme výše v první části této rozpravy, jak veliký ohlas vzbudila doměnka, že Starému městu Pražskému ve třicátých letech XIII. století bylo uděleno právo města Norimberka a že tímto udělením Praha jako město byla založena. Poznali jsme vratké základy tohoto výkladu. Norimberské právo v Praze není prá- vem města Norimberka, nebylo uděleno ve třicátých letech XIII. století. Jest to Švábské zrcadlo, které samo vzniklo teprve v době, kdy město Pražské již dávno trvalo a jako město bylo obecně uznáváno. 1) Tamže str. 1040 a d., 1048 a d. čís. 804 až 806. 2) Uv. sp. str. 76, pozn. 3) Rkp. archivu města Prahy 1864 fol. 1577. — O odporu Nového města proti odvolávání do Starého města srov. Privilegia měst Pražských úv. str. 75 a d., zejm. str. 86. Nálezy staroměstských dané do Nového města jsou otištěny v Archivu českém IV., str. 341 a d.

Strana 53
53 Mylný dohad jest vyvrácen a naskýtá se problém, jak bez něho vznik pražského města lze vyložiti. Avšak dříve než přistoupíme k odpovědi na tuto otázku, nutno si ujasniti, co touto otázkou vlastně rozumíme. V pře- hledu literatury v první kapitole bylo opětovně upozorněno, že různost mínění o počátcích našich měst vyplynula do veliké míry z toho, že pojem „města“ byl a jest různě chápán. Jest pak zajisté svízelné, ba marné, příti se, jak města počala, pokud se nedohodneme, co městem chceme nazývati. U nás nedávno V. Vojtíšek vyložil své chápání pojmu města takto: „Města jsou produkt středověku, a zároveň Italie a Flandry byly živnou půdou, která nejvíce dala k vzejití a rozvinutí jejich zárodků. Do počátků XII. století byl pojem středověkého města v právním slova smyslu hotový a po západu Evropy rozšířený. Tehdy možno již definovati, že města jsou samosprávná střediska, opevněná hradbami a nadaná výsadami — vý- sady zajišťovaly míru práv, a zvláště prospěchy trhu, obchodu a řemesel, hradby všechny ty hodnoty chránily a činily z měst vojenské pevnosti ve 1 službách pána města. Naproti tomu podstatně jinak soudil německý historik a sociolog Max Weber, jenž objasnění pojmu města věnoval zvláštní podrobnou úvahu. Weber hleděl nejen k tomu, jak se města ve středověku v západní Evropě vyhranila, nýbrž i k evropskému starověku a k jiným kulturním okruhům, dobám a zemím. Přiznává, že definice pojmu města mohou býti velice různé a že jen v tom se všechny shodnou, že na každý způsob město zname- ná alespoň poměrně uzavřenou osadu na rozdíl od jednoho nebo několika osaměle stojících příbytků. Ve městech — arci nikoli pouze v nich — bývají domy těsně pohromadě. S touto představou bývá nadto spojován znak velikosti. Městem se rozumí veliká osada. Než tato kvantitativní představa se nehodí pro všechny doby. Ve středověku mohly i menší osady míti právní postavení měst, kdežto jinde se vyskytují „vsi“ o mnoha tisí- cích obyvatelů. Také hospodářství skýtá podle Webra znaky pro definici města. Městem se rozumí osada, jejíž obyvatelé se většinou živí nikoli zemědělstvím, nýbrž výtěžkem řemeslnické práce a činností obchodní. Arci i toho znaku jest užívati opatrně. V Rusku a Asii jsou vesnice, kde většina obyvatelů provozuje řemeslo. Osady tyto nemají rázu měst, neboť bývá tam tradičně provozováno jediné řemeslo, kdežto města se vyznačují rozmanitostí řemesl- nické výroby. Nadto ani rozmanitost řemesel nestačí pro charakteristiku města. Jsou-li někde usazeni rozmanití řemeslníci, pracující pro vrchnost nebo panovníka, vzniká veliké panské hospodářství, které Weber podle Rodberta a Büchera nazývá řeckým terminem „oikos“. „Oikos“ není městem, třebaže mnoho důležitých měst vyrostlo z takových osad, a třeba 1) Z právních dějin československých měst (O našich městech a patrimoniích a o správě obecních archivů) str. 3. 2) Wirtschaft und Gesellschaft (Grundriss der Sozialökonomik III. Abt.), 1922, Die Stadt str. 513 a d., Markt str. 364 a d.

Strana 54
54 pro nejedno město výroba pro knížecí dvůr zůstala předním zdrojem vý- živy obyvatelů. O městě lze právem mluviti teprve tam, kde jest pravidelná — nikoli jen příležitostná — výměna statků, kteroužto výměnou si obyvatelé na místě opatřují podstatnou část výdělku a kryjí své potřeby. Slovem místní trh jest podstatným znakem města a to trvalý obchodní ruch, nikoli jen občasné trhy, ke kterým se kupci odjinud sjíždějí. Weber tedy tvrdí, že město v hospodářském smyslu jest jen tam, kde usedlé obyvatelstvo pod- statnou část svých potřeb uhrazuje na místě a to výrobky, které místní obyvatelstvo neb obyvatelstvo nejbližšího okolí k tomu účelu vyrábí nebo si jinak opatřuje. Weber praví, že město v hospodářském smyslu jest „trhová osada“. Od pojmu města ve smyslu hospodářském nutno podle Webra od- lišovati pojem města ve smyslu politicko-administrativním. V různých dobách byla města zvláštními politickými a správními celky, oddělenými od sousedního venkova, a nebylo vždy shody mezi hospodářskou a politicko- administrativní funkcí města. Politický a administrativní ráz měst mohly míti i osady, které nebyly městy ve smyslu hospodářském, jako naopak některá města v hospodářském smyslu mohla politicky zůstati „vesnicemi“ Jinou stránkou pojmu města bylo opevnění. Stejně jako politicko-admi- nistrativní postavení, ani opevnění není nutným ani trvalým znakem města. V západoevropském středověku mělo opevnění měst veliký význam, po- dobně v antickém Středozemí a na př. v Číně, naproti tomu novověkým zá- padoevropským městům tento znak schází. Dalším znakem města bývá, že jeho obyvatelé tvoří „obec“. Městská obec znamená zvláštní právní celek nadaný zvláštním soudem jakož i jakousi měrou zvláštního práva, alespoň částečnou samosprávou a podílem na ustanovování úředníků, kteří město spravují. V západoevropském středověku se vyvinul názor, že jen městské obce možno pokládati za plnoprávná města. Avšak v jiných dobách a oblastech bylo zvláštní právní postavení měst zjevem výjimečným nebo vůbec neznámým, pročež městskou obec a samosprávu nelze pokládati za trvalý a nutný znak města. Toť asi výsledek pojmoslovného rozboru Webrova. Vrátíme-li se od něho k speciálním problémům této rozpravy, vnucuje se překvapující po- znání. Nelze neuznati neobyčejnou úroveň, na níž vědecké úvahy o počát- cích našich měst byly kdysi zahájeny. Rozlišení pojmů měst a městského stavu, jež tam nalézáme, budí obdiv k logickému bystrozraku, který Pa- lacký i na tomto poli osvědčil. Palacký nepodal přesné definice, co jedním a druhým pojmem rozumí, nelze však pochybovati, že „městský stav znamenal mu asi tolik, co městské obce v pojmovém rozboru Webrově. Že rozlišoval města a městský stav, svědčí, že mu neušlo, jak před vzni- kem samosprávných měst ve středověku byla města, jež samosprávy neměla, a snad i to si Palacký uvědomil, že také později vedle měst- ských obcí některých zemí byla v jiných zemích města, která samo- správy neznala.

Strana 55
55 K ocenění stanoviska Palackého se nutně pojí stesk, že tento směr byl později namnoze opuštěn a jednostranným zdůrazněním právních prvků se uplatňoval směr nedbající logického rozlišení a ztotožňující pojem města a městské obce. Chybnost toho jest zřejmá z toho, kolika velikým a dě- jinně významným městům — od starověku až do nové doby — by se tak upřelo, že vůbec byla městy. Nadto i u západoevropských měst se takovéto ztotožnění města a městské obce dobře hodí jen tam, kde města byla uměle založena, kde obyvatelé měst byli odjinud povoláni, rázem postaveny první domy a obyvatelům předem dána práva městské obce. Proto zastánci tohoto směru jsou nakloněni každé město pokládati za město založené.1 Vzpome- neme, jak Čelakovský kdysi uvítal Köplův nález, a z téhož základního ná- zoru vychází tvrzení, že přední a nejstarší naše město bylo teprve ve třicátých letech třináctého století udělením práva města Norimberka založeno. Nutno znova navázati na příklad Palackého a pokročiti ještě dále k přesnému rozlišení různých stránek města. Ve smyslu Webrova pojmo- slovného rozboru třeba uvažovati zvlášť o počátcích stavebních, zvlášť o vzniku městského tržiště, zvlášť o tom, kdy se město stalo politicko- administrativním celkem, kdy bylo opevněno a kdy jeho obyvatelé obdrželi práva městské obce. Problém vzniku města se rozpadá na několik zvláštních otázek. Závisí arci na pramenech, do jaké míry lze na kterou z nich dáti uspokojivou odpověď. Ponechávám stranou oba hrady, pod jejichž záštitou město vyrostlo. Ony sice byly základním předpokladem pro vznik pražského města, neboť jejich ochrana od nepaměti podporovala soustředění obyvatelstva na vý- hodném místě při ohbu řeky Vltavy. Hrad Pražský a Vyšehrad byly ne- rozlučně spiaty s počátky pražského města, ale když město jako politicko- administrativní celek bylo vytvořeno, zůstaly hrady mimo jeho okruh. Jejich obyvatelé nenáleželi k nejstarší městské obci Starého města ani k oběma „novým městům“, která byla pak v třináctém století založena a z nichž druhé leželo přímo pod Pražským hradem na levém břehu Vltavy. Hrady byly v příčinné souvislosti se vznikem města, ale nebyly jeho bez- prostředním základem. Nejstarší písemné zprávy, v nichž se objevuje jméno Prahy, týkají se Pražského hradu. Když legenda Kristiánova praví „civitas Pragensis“ nebo „urbs Praga“, míní hrad s knížecími kostely, pohřebiště světců, sídlo pa- novníkovo.2 Podobný jest význam těchto slov u Kosmy i v nejstarších listi- nách, pokud se v původním znění dochovaly.3 Mezi starými prameny jest 1) Vojtíšek, Z právních dějin československých měst str. 5: „Pro mne je věc jasná: nebylo v našich zemích města, které by nebylo uvedeno v život zvláštním právním aktem. 2) Jos. Pekař, Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians, 1906, str. 94, 105, 115. 3) Kosmův letopis český, Prameny dějin českých II., str. 31, 35, 39, 52, 65, 92 a j., G. Friedrich, Codex dipl. et epist. regni Bohemiae I. (1904—1907), str. 113 čís.

Strana 56
56 jen jediná výjimka. Arabský spisovatel Obaid Abdallah al Bekri, jenž v jedenáctém století v maurské Kordobě složil „Knihu cest a zemí“, zapsal tam zprávu žida Ibrahima ibn Jakuba, který roku 965 nebo 973 jako člen maurského poselstva k římskému císaři Otovi I. prošel Čechami a sousedními zeměmi. Tam čteme o Praze známé věty: „Město Praha jest postaveno z kamene a vápna a jest to místo nejčilejšího obchodu v oné zemi. Tam při- cházejí z města Krakova Rusové a Slované se zbožím a přicházejí k nim ze země Turků (rozuměj: Maďarů) mohamedáni, židé a Turci (Maďaři) rovněž se zbožím a běžnými mincemi a vyvážejí od nich otroky, cín a různé ko- 1 žišiny. Zpráva Ibrahimova má pro vědomosti o počátcích Prahy neobyčejný význam. Zmínky o cizích kupcích a trhu zboží sotva lze vztahovati na praž- ský hrad, jehož neveliký rozsah jest archeologickými nálezy nepochybně doložen. Ibrahimova zpráva u Al-Bekriho rozeznává města a hrady. Ibra- himovi je známo, jak Slované opevňují své hrady náspy z hlíny, a jak tyto hliněné náspy ztužují dřevěným pažením. Takovýto hrad sluje hisnum, naproti tomu Praha jest madínatum, město.2 Podobně městy jsou nazývány Krakov, Mazinburk, což jest patrně Merseburk, a Cařihrad. Pojem města jest chápati tak, jak mu tenkráte Arabové rozuměli: veliká osada, středisko řemesel a obchodu. Ten smysl vyplývá i ze samotné Ibrahimovy zprávy. Byla citována zmínka o cizích kupcích, kteří do Prahy přicházeli. Níže čteme pak o tovarech, jež si cizinec v Praze mohl koupiti: „V městě Praze se vy- rábějí sedla, uzdy a štíty, kterých se v jejich zemi užívá.“ V desátém století Arabové a židé prostředkovali obchodní styky střední a severní Evropy s jižními zeměmi v Evropě, severní Afrikou a západní Asií. Ti nejspíše mohli věděti o důležitosti jednotlivých obchodních míst. Praví-li Ibrahim, že 111 a j. „Civitas Pragensis“ ve smyslu města na rozdíl od hradu „castrum Praga čte se v zakládací listině břevnovského kláštera. Listina se klade do roku 993, ale byla teprve koncem třináctého nebo v prvních letech čtrnáctého století klamně podvržena; Friedrich uv. kn. str. 347 a d. čís. 375, V. Hrubý, Falsa Břevnovská, Čes. čas. hist. XXVI. (1920) str. 94 a d. 1) A. Kunik-baron V. Rozen, Izvěstija Al-Bekri i drugich avtorov o Rusi i Slavjanach (Pridloženie k 32mu tomu Zapisok i. akademii nauk), Petrohrad, 1878. str. 34 a d. (arab. text) a str. 48 a d. (ruský překlad). Český překlad podal Jos. Jireček. Zprávy Arabův o středověku slovanském, Čas. musea král. Čes. roč. LII., 1878, str. 509 a d., LIV., 1880, str. 293 a d. Arabský text není zcela jasný a proto překlady se roz- cházejí. Novější německý překlad se čte v knize G. Jacob, Arabische Berichte von Gesandten an germanische Fürstenhöfe aus dem 9. und 10. Jahrhundert (Quellen zur deutschen Volkskunde, I. Heft) 1927, zejm. str. 12. Nový český překlad připravil profesor Karlovy university Dr. Rudolf Růžička a jeho opětovných laskavých infor- mací užil jsem při této rozpravě. 2) Vojt. Birnbaum, Románská Praha (Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1923) 1924, str. 15 soudí, že ve zprávě Ibrahimově jest míněn hrad: „ač se ve zprávě mluví o »městě«, nelze přece pochybovati, že míněn jest hrad (i v tehdejší latinské terminclogii nazývaný urbs«, »civitas«), nikoli podhradí, jehož význam vůči hradu byl, i stavebně, značně podřízený.“ Odkaz na latinskou terminologii nemá arci významu při výkladu arabské zprávy.

Strana 57
57 Praha jest největší obchodní místo v těchto končinách, není, proč bychom tomu nevěřili. Nemáme pomůcek, abychom Ibrahimovu zprávu v jednotlivostech přezkoumali. Praví, že město jest postaveno z kamene a vápna. Na půdě pozdějšího Starého města nebyly však nalezeny žádné pozůstatky staveb z desátého století. Nejstarší nálezy románských domů jsou kladeny do konce dvanáctého a počátku třináctého století. Arci i to jest stáří neoby- čejné. Birnbaum ve stati o „Románské Praze“ upozornil, že po celou románskou dobu byly kamenné domy v mimořímském Německu podle všeho velkou vzácností a že pražské nálezy mají po té stránce zcela mimo- řádné postavení.1 Birnbaumovi byly známy pozůstatky tří věžovitých domů, které podle jejich rázu pokládal za šlechtické dvorce.2 Po Birnbau- mově stati byly však učiněny ještě další objevy. Výzkumy a výkopy pod- nikané za vedení přednosty stavebního odboru města Prahy Rud. Hlu- binky odhalily více než dvacet pozůstatků románských domů na půdě Starého města.3 Jsou zcela podobné těm, které Birnbaum pokládal za zbytky šlechtických dvorů. Máme se domnívati, že koncem XII. a počátkem XIII. století na půdě pozdějšího Starého města bylo množství šlechtických dvorců? Do- mněnka taková byla by svrchovaně nepravděpodobná. Spíše se zdá, že to byla pevná sídla městských patriciů, jaká jsou nám z počátků městského vývoje i z jiných končin doložena. Co Birnbaum pokládal za příslušenství šlechtického dvorce, byly patrně kupecké sklepy, do nichž bylo ukládáno zboží. Opevněného domu potřeboval bohatý kupec v době, kdy nebylo ještě městského opevnění. I dlouho potom liboval si městský patriciát ve věžo- vitých stavbách, které byly oporou moci jednotlivých městských rodů i jed- notlivých měšťanů. Zmínil jsem se o překvapujícím počtu románských domů, které byly objeveny na půdě Starého města Pražského. Nutno upozorniti zároveň na dvě význačné okolnosti. Žádné pozůstatky románských domů nebyly na- lezeny při tržišti sv. Havla. Jsou tedy starší než založení „nového“ města. Jinou cestou se tak dostáváme k potvrzení toho, co bylo naznačeno v první části této rozpravy. Založením svatohavelského města vzniklo vskutku nové město vedle již trvající osady, o jejíž znamenitosti množství pevných sídel podává zcela nepochybný důkaz. Z archeologických nálezů lze odvoditi 1) Uv. st. str. 23. 2) Uv. st. str. 19 a d. O výkopu jednoho z těchto domů jest podrobná zpráva od Ed. Šittlera, Kostel sv. Linharta a dům „U černého orla“ na Starém městě pražském (Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy sv. III.) 1911, str. 75 a d., o dalším domě jsou stati K. Chytila a Kam. Hilberta, Dům Andělské koleje na Starém městě (Zprávy sv. IV.) 1912, str. 39 a d., sv. V., 1913, str. 65 a d. 3) Tyto objevy nejsou dosud publikovány, dostalo se mi o nich ústní informa- ce od p. ústř. mag. r. Rud. Hlubinky. Publikace o těchto objevech jest chystána pro Zprávy řečené komise.

Strana 58
58 ještě další závažný poznatek. Nejvíce románských nálezů jest při samém Staroměstském náměstí a v jeho okolí, ojedinělé románské domy stály při cestách, které z náměstí vycházely: při cestě na západ k řece, při cestě na jih k Vyšehradu (ul. Husova, Jilská) a při cestě na východ (Celetná) a v sousedství starého kupeckého domu v Týně. Jen výjimečně bylo nalezeno několik domů řadou vedle sebe. Většina domů stála jednotlivě. Majitel si postavil dům, kde a jak se mu zlíbilo a jak to dovolovaly technické pod- mínky doby. Vše nasvědčuje nenáhlému vývoji této nejstarší městské osady, jejímž jádrem bylo veliké tržiště v místech pozdějšího Staroměst- ského náměstí. Po delším odbočení se vracím k základnímu problému této rozpravy. Poznali jsme mylnost tvrzení, že město Praha bylo v třicátých letech tři- náctého století založeno a že mu při tom uděleno bylo právo města No- rimberka. Zpráva Ibrahima ibn Jakuba a archeologické nálezy znovu po- tvrzují, že nebylo třeba tenkráte město zakládati, ježto již dříve vzniklo. Pojmu města jest tu rozuměti v nejširším, nejobecnějším významu. Těch dvacet a více kamenných domů bylo zajisté jen zlomkem osady, která na počátku třináctého století byla na území pražského Starého města. Vedle pevných sídel boháčů byly dřevěné domy chudších obyvatelů. O skuteč- ném rozsahu osady a počtu obyvatelů nutno souditi podle neobyčejného počtu kostelů, které již v románské době jsou na tomto území doloženy při tržišti kostel P. Marie před Týnem, dále na západ a jih mezi tržištěm a řekou kostel sv. Linharta, kostel P. Marie na Louži, kostel sv. Jana na Zábradlí, rotunda sv. Kříže, kostel sv. Ondřeje, kostel sv. Martina „ve 1 zdi. Již v Ibrahimově zprávě s pojmem velké osady splývá pojem města jakožto střediska obchodu a řemesel. Jest tam zmínka o cizích kupcích i o tovarech, které se v Praze prodávají. Ibrahim jmenuje kupce z východ- ních a jižních zemí. Později, počátkem druhého tisíciletí, se změnil směr obchodu ve střední Evropě, ubylo styků s východem, ale i pak přicházeli do Prahy kupci ze vzdálených zemí a podle Kosmovy kroniky byli v praž- ském podhradí také usazeni. Příznačné jsou věty, které podle Kosmy r. 1091 pronesla kněžna Virpirk ke králi Vratislavovi: „Nikdeť se lépe neo- bohatíš a více nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbo- hatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam jest tržiště, na němž se hojné kořisti přehojně dostane tvým vojákům.“2 U Kosmy jest také zprá- 1) Birnbaum v uv. st. str. 7 a d. 2) Kosmova Kronika česká, přel. K. Hrdina, 1929, str. 115, Prameny dějin českých II. str. 127, Bert. Bretholz, Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag str. 152: „Nusquam enim melius ditaberis nec amplius magnificaberis quam in subur- bio Pragensi et vico Wissegradensi. Ibi Iudei auro et argento plenissimi, ibi ex omni gente negociatores ditissimi, ibi monetarii opulentissimi, ibi forum, in quo preda habundans superhabundat tuis militibus.

Strana 59
59 va o sobotních trzích, které se konaly na prostoru mezi pražským hradem a Vyšehradem.1 Ke zprávám letopiscovým možno dodati také doklad listinný. Ve čtrnáctém století tvrdila pražská kapitula, že má právo na clo v kupeckém dvoře týnském a dovolávala se darování, které jí prý učinil vévoda Bořivoj II., panovavší na samém počátku dvanáctého století. Listina, kterou o tom r. 1352 král Karel potvrdil, se sice Bořivoje dovolává, ale má zjevné znaky pozdějšího vzniku. O Bořivojovi se mluví jakožto o mrtvém, kupecký dvůr se klade do středu města Prahy („in medio civitatis Prage“), mezi svědky jest „Jacobus civis Pragensis,“ jest zmínka o soudě městském a rychtáři.“ Srovnání s jinými listinami nutí k úsudku, že listina nemohla vzniknouti před třináctým stoletím a že byla napsána nejspíše až v pozdějších desíti- letích toho století.3 Nicméně zdá se, že při jejím sepsání bylo užito nějaké starší předlohy a že podvržená listina zachovala cenné zprávy o obchodním ruchu, který byl — ještě v době vévodské — v pražském kupeckém dvoře. Cizozemští kupci podle listiny prodávají kožišiny, med, vosk, víno, voly buď za peníze nebo výměnou za sukna, která patrně rovněž z ciziny byla do Prahy dovážena. Mimo to jmenuje listina slanečky, různé druhy ryb, štíty, sukna, chmel, koně, boty, sůl, roucha, plátna, pepř. Dodáme-li tyto údaje ke zmínkám Kosmovy kroniky o bohatství pražského podhradí a o týdenním trhu, nebudeme pochybovati, že Praha se velice záhy stala tržním městem. Zboží prodávali tu nejen kupci z ciziny přicházející, nýbrž kupci byli tu i trvale usazeni. Jest jmenováno zboží, které zřejmě z daleka bylo dovezeno, mimo to však i poživatiny a tovary, jejichž původ hledati jest v samé Praze nebo jejím okolí. Kupecký dům sloužil styku s cizími ze- měmi. Sobotní trh, i častým pravidelným opakováním, i volbou dne přede dnem sváteční spotřeby, dává tušiti, že tu místní obyvatelé se zásobovali poživatinami a tovary, které jejich spoluobyvatelé nebo lidé z blízkého okolí přinášeli na prodej. Podle Webrova pojmoslovného rozboru bylo by dále uvažovati o vzniku města jakožto politicko-administrativního celku a o městě jakožto jednotce vojenské. Ve vývoji Prahy obojí souvisí. Kdežto Praha byla po- měrně záhy tržním městem, stala se až ve třináctém století zvláštním správním celkem a to teprve tenkráte, když opevnění zřetelně vyznačilo rozsah městské osady. Předtím, když Němci obývající v pražském podhradí obdrželi od vévody Soběslava výsadu, že mohou tu žíti podle svého zvlášt- 1) Prameny II. str. 151, Bretholz str. 180: „in loco, ubi sabbato fiunt merci- monia. 2) Friedrich, Codex dipl. Boh. I. str. 392, 393, čís. 389. 3) O listině srov. zejména Čelakovského, O začátcích ústavních dějin str. 32 a d.; Fr. Pick, Beiträge zur Wirtschaftsgeschichte der Stadt Prag im Mittelalter. 1. Das Prager Ungeld im XIV. Jahrhundert (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. XLIV.) 1906, str. 277 a d.; Zycha, Prag str. 229 a d.: Zur Überlieferung der sog. Bořivoj- schen Schenkung und des Sobieslawschen Freibriefes.

Strana 60
60 ního práva, nečinilo to obtíží, neboť podhradí nebylo organisovaným správním celkem. V listině se sice vyskytuje slovo „civitas“, jest však pravděpodobno, že náleží k přídavkům, které později do listiny byly vloženy.1 V době Sobě- slavově Němci neměli v podhradí zvláštního města, měli jen ulice nebo osady, které v listině slují „vici Theutunicorum“. Privilegium ustanovuje, že půjde-li kdo v noci ulicemi Němců a nebude-li míti pochodně, bude-li zabit, Němci nemají býti proto trestáni. Z toho lze vyrozuměti, že ulice Němců byly otevřeny, takže kdokoli mohl do nich vstoupiti. Němci měli zvláštní práva, ta však tkvěla na osobách, nikoli na teritoriu. Němci měli vlastní soud odlišný od soudu domácího českého obyvatelstva. Proto zvláštní pozornost jest v privilegiu věnována sporům mezi příslušníky různých ná- rodností: Němci a Čechy, pak Němci a Romány a Němci a Židy, kteří ja- kožto další obyvatelé podhradí jsou v privilegiu jmenováni. Podhradí „suburbium“ se objevuje ještě v listině, kterou Václav I. po- tvrdil privilegium vévody Soběslava, ale Němci slují tu již „Theutunici Pra- genses, cives nostri“. Tato dvojí terminologie jest příznačná pro přechod- nou dobu, kdy z dosavadního podhradí byl vydělován nový městský správní okrsek, jehož obyvatelé byli nadále „měšťany“ („cives“) a na nějž pře- nesen byl dosavadní název hradu: „civitas“. Jest odůvodněna domněnka, že tato proměna správní a právní souvisela s obezděním části podhradí, k ně- muž došlo na počátku vlády Václava I. Letopisec o tom vypravuje: „Tak tedy král Vácslav ve prvním roce a po více let svého panování velice milo- val jest duchovenstvo světské i řeholní, a s větším zalíbením ctil kostely Boží a služebníky jejich. Během času však, když již otec jeho odebral se na cestu těla každého, dal jest obezdíti město Pražské, a jiné trhové vsi, které se v naší obecné řeči nazývají městy („villas forenses, quae iuxta vul- gare nostrum dicuntur civitates“), kázal opevniti ze dřeva nebo z kamene, donucuje řeholníky i světské duchovní k stavění hradeb a příkopů týchž měst.“2 Tomek soudil, že obezdění se nestalo před r. 1235, také však nikoli o mnoho později. Čelakovský kladl je asi do r. 1234, Zycha do let 1235 až 1250.3 Tomek soudil, že teprve po obezdění obezděná část podhradí byla nazývána městem. Vskutku jest podivuhodná shoda, že v téže asi době, kdy město bylo obezděno, byl název civitas s hradu přenesen na opevněnou osadu v podhradí. Čelakovský poslední doklad o slově civitas ve smyslu 1) Zd. Kristen, Privilegium Němců pražských (Český časopis historický roč. 28) 1922, str. 157 a d., Friedrichův Codex str. 255 a d. čís. 290 a Čelakovského Privile- gia měst Pražských str. 1 a d. čís. 1 a konfirmace čís. 2, 5 a 12. O přídavcích, kterým původní privilegium bylo později rozmnoženo, a jejichž rozsah a stáří nelze bezpečně určiti, srov. zejména výsledky rozboru V. Vojtíška, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích a V. Hrubého, K otázce vzniku města praž- ského. 2) Prameny dějin českých II. str. 303, cituji Tomkův překlad připojený k Emle- rově edici. 3) Dějepis m. Prahy díl I. str. 167 a d., (2. vyd.) str. 175 a d.; O začátcích ústavních dějin str. 39; Prag str. 191.

Strana 61
61 „hrad“ nalezl k r. 1235. Citovaná zpráva letopiscova jest i jinak pozoru- hodná. Letopisec, který nebyl vzdálen době, o níž píše, nepraví, že by král byl pražské město založil. Dal je opevniti podobně jako jiná města. Ze slov letopiscových jest zřejmo, že v soudobém pojetí nebylo opevnění základním znakem města. Z tohoto pramene nutno vyvoditi závažné poznání, že podle zvyklostí obecné mluvy české uprostřed třináctého století základním zna- kem města byla jeho hospodářská funkce jakožto trhové osady. Bylo by důležité zjistiti co nejpřesněji dobu a rozsah tohoto prvního staroměstského opevnění také vzhledem k založení svatohavelského města. V listině, která se uchovala v pozdním opise a v t. ř. formuláři královny Kunhuty, se praví, že novému městu u sv. Havla, založenému za časů krále Václava I., se dostalo všech práv a svobod, jimž se těšila jiná města českého království.1 Z toho se zdá, že toto svatohavelské město, jehož určitý půdorys založeného města se tak nápadně odlišuje od nepravidelných ulic u starého tržiště, mělo zvláštní správu, odlišnou od původního pražského města. Svatohavelské město leželo uvnitř hradeb, jak je později poznáváme. Nevíme arci, zda tomu tak bylo původně. I v pozdějších dobách byly v pražských městech uvnitř hradeb některé zvláštní právní a správní ob- vody církevních institucí.2 Jest to pobídkou, abychom rozeznávali městskou oblast, vymezenou hradbami, od právního a správního okruhu městských úřadů. Nicméně byly-li snad původně dvě městské správy v jedněch měst- ských hradbách, časem obě správy byly sjednoceny. V osmdesátých letech třináctého století mizí jakékoli stopy zvláštního postavení svatohavelského města. Správní vývoj Starého města byl v té době dovršen. Zbývá ještě poslední, ale zvlášť obtížná otázka: vznik nejstarši městské obce. Výše byla prokázána mylnost tvrzení, že městské zřízení bylo k nám v třicátých letech třináctého století hotové z Norimberka přeneseno. Není zpráv, že by se tak bylo stalo odjinud, a nezbývá, než uznati, že se te- prve v samé Praze postupně vyvinulo. Význačným vývojovým prvkem musily tu býti svobody udělené Němcům usedlým v pražském podhradí Podle soběslavského privilegia měli Němci přísahati před kostelem sv. Petra, kterýž byl na Poříčí na východ od Starého města. Z toho bylo od- vozováno, že privilegovaná osada Němců byla na Poříčí mimo okruh měst- ského opevnění. Soudím, že zmínka o kostelu sv. Petra náleží k dodatkům, které byly později do privilegia vloženy, a že podnět k tomu vzešel z toho, že kostel ten byl zván „v Němcích“, „in vico Theutonicorum“, což však nesou- viselo s německou osadou, nýbrž s Německým řádem, jemuž ten kostel kdysi náležel.3 Pokusil jsem se toto své mínění podepříti rozvrstvením po- zemkové držby na Poříčí, které nenasvědčuje tomu, že by tu byly sídlily 1) Srov. často citovanou stať „Vici Theutunicorum“ a „civitas circa s. Gallum“, Čes. čas. hist. XXXVIII., 1932, str. 237 a d. 2) O t. ř. postranních právech srov. Privilegia měst Pražských úv. str. 46 a d.aj. 3) Srov. stať výše citovanou.

Strana 62
62 vynikající kupecké rodiny pražského podhradí. Možno nyní dodati, že tam na Poříčí nebyly nalezeny žádné románské domy z počátku třináctého století, a přece nutno předpokládati, že ti, kdo od vévody Soběslava a krále Václava I. dovedli získati tak důležité svobody, byli lidé bohatí a měli v pražském podhradí vynikající postavení. Proto soudím, že příbytky pri- vilegovaných Němců nutno hledati mezi zbytky románských domů v sou- sedství tržiště. Jen tímto předpokladem vysvětlíme, že listina, kterou r. 1319 král Jan potvrdil Soběslavovy a Václavovy výsady Němců praž- ských, byla dána výslovně měšťanům Většího města Pražského,i kteří se tak jeví právními nástupci někdejší německé privilegované osady. V kontroverse, kterou vyznačují slavná jména Tomkovo a Čelakov- ského, výsledky této rozpravy vyznívají celkem ve prospěch stanoviska Tomkova. Nicméně ani námitek Čelakovského nelze zcela zanedbati. Měšťané Starého města obdrželi sice potvrzení práv někdejší německé osady, avšak zřízení Starého města nevykazuje nijaké přímé souvislosti se zřízením oněch německých kolonistů. Ti měli kdysi zvláštní práva od- lišná od ostatního obyvatelstva v podhradí. V pozdějším Pražském městě nebylo mezi obyvatelstvem různých národností nijakých právních rozdílů. Již předpisy, které r. 1287 dal král Václav II. pro odstranění sporů a zmat- ků ve městě, podřizovaly stejným zákonům všechny měšťany Pražského města.2 Potvrzení, které král Václav I. dal německé osadě v podhradí, bylo dáno „Němcům pražským, měšťanům našim.“ Třeba důrazně znova upo- zorniti, že tato listina, nazývajíc Němce měšťany, nevylučuje, že byli jiní měšťané, kteří nebyli Němci a žili podle jiného práva. V pramenech třinácté- ho století shledáme také měšťany, kteří sami nebo jejichž otcové měli slo- vanská jména a kteří tedy byli podle vší pravděpodobnosti českého původu: r. 1234 Persic, r. 1252 Waltherus Zwatconis filius.3 Zvláště důležitá jest listina z r. 1211, v níž jest jmenován „Blasey forensis iudex.“4 Tento trhový rychtář Blažej soudil asi na tržišti obyvatele, na něž se nevztahovaly vý- sady německých osadníků. Jeho nástupcem byl snad rychtář Sifrid, „Siffri- dus iudex“, jmenovaný v listině z r. 1234, kterýž sám má německé jméno, ale byl asi také z českého rodu, neboť lze jej ztotožniti s Sifridem Pugašičem jmenovaným r. 1231.5 Listina z r. 1234 byla dána mistru Rainardovi, který jest tu zván pražským měšťanem, „civis Pragensis.“ Podle toho Čelakovský usoudil, že i za „Siffridus iudex" jest dodati „Pragensis" a „že tento Si- 1) Kristen, uv. st. str. 160; Privilegia měst Pražských str. 27 čís. 12. 2) Privilegia měst Pražských str. 722 a d. čís. 352. 3) Zycha, Prag str. 237. 4) Friedrich, Codex dipl. Boh. II. str. 88 čís. 90. 5) Palacký, Über Formelbücher I. str. 299 čís. 87, Erben, Regesta Bohemiae et Moraviae I. str. 391 čís. 830, str. 363 čís. 773. O těchto pražských obyvatelích jakož i o jiných otázkách zde dotčených srov. též Fr. Vacka, Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní, až do XV. století (Časopis pro dějiny venkova IX.) 1922, str. 72 a d.

Strana 63
63 frid jest první nám známý judex Pragensis, rychtář městský, jenž měl “1 Zda tento výklad Čelakovského soudní a správní moc nad měšťany— jest správný, nelze bezpečně ani dokázati, ani vyvrátiti. Nedostatek pramenů působí, že obraz, který získáváme o poměrech vznikajícího města, jest neúplný a nejasný. Třeba však přiznati, že nejedna nejasnost byla i v poměrech samých, kdy překotně se vytvářely nové právní a správní útvary, kdy na mnohé, co platilo, nebylo právních před- pisů a zároveň leccos, nač byly listiny, bylo dobou již překonáno. Nedo- vedeme přesně zodpověděti otázku, kdy ve vývoji pražského města došlo k oné hluboké proměně, jíž národní výlučnost Soběslavova privilegia ustou- pila širšímu pojetí obce. Možno hádati buď na dobu krále Václava I. nebo na první leta panování Přemysla II. Otakara. Pro Přemysla svědčí výmluvná skutečnost, že otálel s potvrzením výsad německé osady. Panoval dvacet let, aniž dal to potvrzení, a učinil tak až r. 1274 v těžké situaci hrozící srážky s králem Rudolfem. Tehdy potřeboval si zajistiti věrnost všech poddaných a musil hleděti i k německému obyvatelstvu svých zemí, a lze si domysliti, že právě proto potvrdil i Němcům pražským jejich dřívější výsady.2 Před tímto potvrzením jest však zákonodárný pokus t. ř. Otakarovského práva. Právo jest psáno německy, ale stojí na zásadě rovného práva všech obyva- telů: „Wundit ein Duitschir einen Behemen oder ein Beheme den Duitschin, waz man dem Duitschin czu rechte oder czu besserunge vindit, dazselbe recht sol dem Behemen ouch geschen."3 V Otakarovském právu jest několik článků, které se výslovně vztahují na všechny obyvatele města.4 Výše byly arci připomenuty pochybnosti o původu tohoto práva a o tom, zda vskutku bylo dáno Praze. Právě v této rozpravě se však objevil závažný moment, který tyto pochybnosti oslabuje. Ještě zřetelnější místo ve vývoji pražského městského zřízení má vláda posledního velkého Přemyslovce, Václava II. Ten, pokud známo, nepotvrdil vůbec Soběslavova privilegia, naopak r. 1287 se rozhodně při- čiňuje o upevnění jednotné správy ve městě.5 Za jeho vlády bylo také asi pře- jato Švábské zrcadlo, ono „Norimberské“ právo, o něž jako o pevnou osu se opíral další právní vývoj naší metropole. Ještě jednou se pak Soběslavovo privilegium vynořilo. R. 1319 došlo k rozbroji mezi králem Janem a praž- skými měšťany a král, jenž nemohl Prahy dobýti, dal jim novou listinu, 1) Čelakovský, O začátcích ústavních dějin str. 37. Před tím Tomek mínil, že tento Sifrid byl „první známý rychtář německý v Praze“. Dějepis m. Prahy I., str. 166, (2. vyd.) str. 174. M. Kratochvíl, Stará rychta v Praze (Sborník příspěvků k dějinám hlav. města Prahy, díl VII.) 1933, str. 192, pozn., právem upozorňuje, že jméno Sifrid bylo v té době velice hojné. Arci jiné výklady Kratochvílovy utrpěly tím, že dosti násilně hájí starobylost rychty na svatohavelském tržišti. 2) Kristen uv. st. str. 160 a d.; Privilegia měst Pražských str. 12 čís. 5. 3) Brněnského právního rukopisu fol. 208"; Rössler, Über die Bedeutung str. 17 čl. 56 (35); Jireček, Cod. jur. Boh. II., 4 str. 12 čl. 33. 4) Rössler, Uber die Bedeutung str. 10 a d. čl. 9 (1), 35, 65 (44), 70 (48) a j. 5) Privilegia měst Pražských str. 722 čís. 352.

Strana 64
64 v níž m. j. potvrdil ono privilegium i pozdější jeho konfirmace.1 Ale to nezměnilo nic na skutečnosti, že staré svobody pražských Němců byly ve XIV. století již jen historickou památkou. Jen ve dvou opisech se zachovalo znění Soběslavova privilegia a jeho konfirmací, zatím co početná řada překladů Švábského zrcadla svědčí, že tato právní kniha — čili Norim- berské právo našich pramenů — byla „právy rozličných věcí a běhů Veli- kého města Pražského“. Pročítaje po čase znova tuto stať, shledávám, že třeba k ní připojiti zásadní poznámku. Poznali jsme nenáhlý vývoj města Prahy z někdejší kupecké osady. To však neznamená, že takový byl vývoj všech měst v našich zemích. Byla zajisté města v době kolonisace uměle založená, jejichž obyvatelé hned od počátku měli práva městské obce, — města, která rázem vznikla jako zvláštní právní a správní jednotky a kde zároveň nebo teprve později nastal městský hospodářský život. Avšak příklad Prahy ukazuje, že i u nás byl možný vývoj obrácený, a bude úkolem dalšího historického a archeologického bádání zjistiti, do jaké míry vývoj Prahy jest u nás ojedinělý, a zda také některá jiná naše města souvisejí s kupec- kými osadami staré slovanské doby. 1) Privilegia měst Pražských str. 27 čís. 12; Jos. Šusta, Dvě knihy českých dě- jin. I1. Počátky lucemburské (2. vyd.) 1935, str. 304, 305.

Strana 65
V. O t. ř. Norimberských právech klatovského rukopisu. Aby výklad o Norimberském právu v Čechách byl úplný, nutno čte- náře ještě podrobněji obeznámiti se Stručným poučením právním, které v klatovském kodexu Brikcí z Kaplice sluje „iura Normbergensium“. Leccos o něm bylo již výše pověděno. Byly uvedeny úsudky Čelakovského i Vac- kovy a pověděl jsem, proč soudím, že tato právní památka vznikla na české půdě. Nechci stavěti jen tvrzení proti tvrzení a proto podávám nyní několik textů, z nichž jest zřejmo, podle čeho toto Stručné poučení právní bylo sepsáno. Předem nutno přihlédnouti k mínění opačnému. Čelakovský shledal na jednom místě shodu mezi Stručným poučením právním a statuty města Norimberka. Článek, na nějž Čelakovský upozornil, zní takto: Item si occidetur aliquis non habens amicos aliquos, qui extorquent idem homicidium, tunc iudex vel magister civium tenetur et debet poscere homicidium plena iusticia ut amicus propinquus, et si de illo homicidio sit data aliqua peccu- nia, hec devolvi debet pro fabrica ecclesie, ubi iacet et est depositus, quia precium hoc sanguinis est, et sic iudici partes due vel camerario et anime eius tercia. Et si amicorum aliquis in posterum venerit, ille cesset a lite, si ante ea satis factum fuerit integraliter et complete; si non, ille accusator respondere debet de homi- cidio ante accusatus; et si idem accusatus non fuerit, tunc proscribi debet more solito et consueto ut malefactor.1 Obdobné ustanovení statut města Norimberka: Ez ist auch ze wizzen und ist von alter also her chomen, daz chein burger dem rihter niht antwurten sol umb keynerley getat, der man im schulde gibt, di weil der clager mit dem rehten niht clagt, und wenne auch der clager mit dem rehten clagt und daz ainer mit dem rehte vellig wirt, der da beclagt wirt, so sol der rihter fragen di scheppfen, waz seins rehten dar umb sei ; waz puz im di scheppfen danne erteilen, der ist man im schuldig und niht mer, ane umb einen totslag, ob der clager niht clagt, darumb mag der rihter dannoch wol clagen mit dem rehten nach seinem rehten.2 Není vskutku pochybnosti, že jest jakási podobnost mezi předpisem Stručného poučení právního a ustanovením statut města Norimberka. Obojí 1) Čelakovský, O soudní právomocnosti str. 517, pozn., srov. níže str. 94. 2) Baader, Nürnberger Polizeiordnungen str. 36 čís. 2. Mendl: T ř. Norimberské právo v Čechách. 5

Strana 66
66 právo žádá zásadně, aby ze zabití žaloval příbuzný zabitého, připouští však, nežaluje-li příbuzný, aby žaloval rychtář. Avšak toto shodné usta- novení se v obou právních památkách objevuje ve zcela různé souvislosti. Stručné poučení právní má na zřeteli případ, že by zabitý neměl příbuz- ných, ukládá rychtáři nebo purkmistru, aby žaloval místo příbuzného, a ustanovuje, jak naložiti s pokutou a co činiti, pakli by se dodatečně pří- buzný přece dostavil. V městských statutech norimberských jde o nárok na pokutu. Zásadně může rychtář pokutu požadovati jen tehdy, žaluje-li ža- lobce předepsaným způsobem; jen při zabití jest výjimka: rychtář může pokutu požadovati, třeba by žalobce nežaloval. Kdežto v Norimberce se rychtář měl tázati přísežných, kolik pokuty má žádati, Stručné poučení právní má o rozdělení pokuty určitý předpis. Ustanovení obou právních památek se tedy v tolika podrobnostech liší, že sotva lze tvrditi, že no- rimberský statut byl předlohou Stručného poučení právního. Zároveň si také povšimneme, že v pražské právní knize, ve výrocích jihlavských kmetů a ve výše již jmenovaném t. ř. Otakarovském právu jsou ustanovení, která jsou bližší Stručnému poučení právnímu než uvedený norimberský statut. Pražská právní kniha čl. 196: Ob einer wunt wirt oder derslagen, und ob seiner nesten kein do bei mag gesei, der in foder, so mag in der richter oder ain ander frunt fodern.1 Jihlavská právní kniha čl. 114: Der richter hat gewalt eynes iglichen enlenden mannes sache zu vorderen mit eynem rechten. Jihlavské právo z druhé poloviny XIV. století: Der richter mag auch einen totschlag an einem ellenden menschen wol fodern mit rechte und lewte dorumb inheischen und verezelen und besserung dorumb nemen ; jdoch dieselbe besserung sollen die scheppen iar und tag inne halden, abe ymand queme, der dem toten mit magschaft habe czugehort, wenn der- selbe hett besser recht zu der besserung, denn der richter.2 Otakarovské právo: Ob elendir man wirt irslagen etc. Wirt ein elendir man irslagen, der richter sol der vordiren und vorbringin, alz recht ist. Wirt abir der elende beclagit —.“3 Jediný článek Čelakovským uvedený nedokazuje tedy norimberského původu Stručného poučení právního. Bylo by však zajisté předčasné podle 1) Rössler, Das altprager Stadtrecht str. 161. 2) Tomaschek, Oberhof Iglau str. 84, 356. 3) Brněnského právního rukopisu fol. 203, Rössler, Uber die Bedeutung příl. str. 11 čl. 20 (9). Jireček, Cod. jur. Boh. II, 4 str. 3 čl. 8.

Strana 67
67 jediného článku rozhodovati o původu právní památky. Nezbývá, než přihlédnouti soustavně, o jaké prameny se původce Stručného poučení právního asi opíral. Takové zkoumání započneme nejlépe hned od prvních odstavců této právní památky. T. ř. Norimberská práva klatovského ruko- pisu počínají takto: Si aliquis accusatur pro homicidio, quod declaratum fuerit die tercia, ut iuris est, ille tenetur se expurgare met nonus et idem, qui accusat eum, si ille accusatus vulgariter carere non vult, tunc oportet, quod primo iuramentum, quod dicitur, quod hoc non facit causa alicuius invidie nec alicuius peccunie, sed causa vere iusticie, quod propinquiorem non noscat neque sciat, et sic iuret accusatus primo, et si idem claudicat verbo minimo, perdit collum, quod non iusto modo procedit, et emendam, quod dicitur lhotta non habet, sed adiutores habent lhotta bis post primum, et pena eiusdem lhotte sunt X talenta primo et secundo. Tercio si dubitat, tunc accusatus pro homicidio collum perdidit, et res sue debent esse libere et solute, quia cum collo satis fecit. Český termín „lhota“ v latinském textu napovídá český původ právní památky. Bylo by však možno představovati si s Čelakovským, že tu jde o norimberskou památku upravenou pro potřebu českých měst. Ve statu- tech města Norimberka nenalezneme však nic, co by připomínalo cito- vaný tu počátek Stručného poučení právního. O žalobách jest tam usta- noveno toto: Wie man den burgeren klagen soll. Ez ist auch gesetzet, wer der ist under unsern burgern, der den burgern clagen wellet oder mit in iht ze reden habe, der sol für si komen selb dritte und sol nieman mer mit im nemen ; füret er und die mit im gent iemant mer mit in, so muzen si daz pezzern fur ein samnunge ; und swer der ist under scheppfen und under dem rate, der mer gen denne ir zwene an ir gespreche, der gibt ieclicher XIII haller.1 Marně hledáme v norimberských statutech ustanovení o osmi po- mocnících přísahy, naproti tomu je nalezneme v právě Otakarovském: Von totslegere. Wo ein man den andern czu tode slecht und der ge- vangen wirt vor gerichte procht, her sprichit, das er si genotwert habe sinis liebes, der notwer habe erhafte leute, di das gesehen habin. Diselbe notwer sol er vol- prengin selb nevende unvorsprochin mannen ; gestent im di recht und redelich, er sol ledig bleiben von den clagern und von dem richter. Der selbschuldiger swert ane holunge, di andirn mit holunge, iczlichir besunder. Wirt er im bruch doran, man slet im abe das haubet, und di eitgenosin sullen thun di puze deme richter." 1) Baader, Nürnberger Polizeiordnungen str. 18 čís. 15. 2) Brněnský právní rukopis fol. 202"; Rössler, Uber die Bedeutung příl. str. 11 čl. 16; poněkud odlišně Jireček, Cod. jur. Boh. II., 4. str. 2 čís. 5. 5*)

Strana 68
68 Shodně s Otakarovským právem jest ve Stručném poučení právním ustanovení, že obviněný ze zabití, chce-li dokázati svou nevinu, nesmí při přísaze chybiti, kdežto osm pomocníků, kteří s ním přísahají, mohou po př. přísahu opakovati. Toto opakování přísahy, německé „holung“, překládá Stručné poučení právní termínem „lhota“. Stručné poučení má oproti Otakarovskému právu na víc ustanovení, že žalobce má předem přísahati, že nevznáší obvinění z nízkých pohnutek. I tento předpis bychom marně hledali ve statutech města Norimberka, arci také zbytečně, neboť nalezneme jej v právech našich měst. Tak městské právo brněnské z r. 1243 praví: „Item quicunque alium de homicidio —— culpaverit, prius met secundus iuret coram iudicio, quod nec invidie nec inimicicie causa nisi de culpabili — “ V brněnské právní knize písaře Jana shledáme i jméno conqueratur této přísahy, které v obou zachovaných opisech Stručného poučení právního schází. Jest to „juramentum calumniae“, v horním právě krále Václava jest o něm obšírný výklad a v pozdějším jeho překladu i český termín: „přísaha 2 křivé žaloby aneb bezprávie. Z právních pramenů našich měst lze tak odvoditi téměř celý první odstavec první kapitoly Stručného poučení právního. V brněnském právu jest, arci v jiné souvislosti, také sazba 10 talentů pokuty.3 Výjimkou jest jen závěr zmíněného odstavce. Zdá se, že předlohu k němu poskytl cizí právní spis, avšak nikoli statuta města Norimberka, nýbrž Švábské zrcadlo. Tam jest předpis, že majetek popraveného nemá býti konfiskován: Swer von gerihte sinen lip verluret, sin nehsten erben erben sin gut. Dem rihter sol nut werden sins gutes, wan von im gerihtet ist, alse reht waz." Arci i v pražské právní knize jest ustanovení obdobné: Wer von gerichtes wegen vorleust seinen leip, sein erben uder sein frund besizent mit recht sein gut, und sal in kein gewalt daran geschen.5 Poznatek získaný rozborem prvního odstavce Stručného poučení právního lze ověřeti na odstavci druhém. Zní takto: Item si homicidium, quod non manifestatum fuerit die tercia, ut iuris est. vel ex antiquo accusatus fuerit cum hominibus vel simpliciter, idem tenetur iurare manu sua solus et ipse potest et habet se emendare usque ad tercium, et 1) Rössler, Die Stadtrechte von Brünn str. 342 čís. 2; Erben, Regesta Bohemiae et Moraviae I. str. 506 čís. 1069. 2) Rössler, Die Stadtrechte von Brünn str. 209, 244 čl. 448, 527; Jireček, Codex juris Bohemici I. str. 394, 395; Ad. Zycha, Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des Bergrechts von Iglau II., 1900, str. 240 a d. 3) Rössler, Die Stadtrechte von Brünn str. 348 čl. 13; Erben, Regesta Bohemiae et Moraviae I. str. 507. 4) Lassberg. Der Schwabenspiegel str. 92 čl. 198. 5) Rössler, Das altprager Stadtrecht str. 113 čl. 42.

Strana 69
69 pena eiusdem sunt quinque solidi parvorum denariorum, et si tercio dubitabit iuramento, tunc idem accusatus homicidii illi tenetur promittere met tercius men- schapht quod vulgariter dicitur, et esse eiusdem homicidii liber et solutus. Opět marně pátráme po obdobném ustanovení ve statutech města Norimberka, naproti tomu nalezneme je v právní knize brněnské: Jurantes pro homicidio restaurationem juris, quae vulgariter holung dicitur. ——. Sed notandum tamen, quod antiquum jus civile habet: Si non habent — homo impetitur simplici querimonia pro homicidio ante multos annos perpetrato. vel in alio judicio commisso, vel cujus funus et occisi vulnera jurati non perspexe- runt: ille simplici juramento se expurgabit et holung habebit.1 V brněnské právní knize jest také předpis o slibu, který při přátelském narovnání o zabití skládal vrah vdově, sirotám a příbuzným zabitého. Tento slib sluje tam „homagium“, čehož překlad jest „menschapht quod vulgariter dicitur“ ve Stručném poučení právním. Možno přistoupiti ke třetímu odstavci této právní památky: Item si aliquis accusatur pro homicidio, quod apreciaverit homicidium. et si idem non bene se conservavit, quod ante ea sit accusatus aliquo crimine, idem perdidit collum, res et honores et iurare non debet admitti, quod ille ho- micidium peregit mente deliberata. I k tomuto článku jsou obdoby v brněnské právní knize: Qui consilio et pecunia aliquem occidi procuraverit, poenam non simplici Si autem reus accusatus —— homicidio, sed mortificationi debitam sustinebit. le mortificatione prius laesam habuerit famam et nomen malum, seu vitam cul- patam, tunc temporis locus et aliae circumstantiae mortificationis considerari de- bent, et si ex ipsis considerari potest, quod veritati concordat et notabilem suspi- tionem facit de reo, tunc actoris testimonio convincetur, ex praesumtione judi- candus.3 Bylo by zbytečné hromaditi tu další doklady. Odkazuji na poznámky v následující tu edici, na základě nichž lze snadno poznati vztah jednotli- vých článků k jiným právním spisům. Omezím se zatím na tři zvláště vý- mluvné příklady. Jeden z posledních článků první kapitoly Stručného pou- čení právního ustanovuje: Item si aliquis incola non terre vel carens amicis homicidio accusatus fuerit, idem primo iurare debet mar u sua, quod nullum habeat consanguineum, quis sibi in hac necessitate poterit aut valeat subvenire, et sic suum ellenden, quod vulga- 1) Rössler. Die Stadtrechte von Brünn str. 167 čl. 367. 2) Tamže str. 169 čl. 373. 3) Tamže str. 240, 244 čl. 523, 527.

Strana 70
70 riter dicitur, demonstrabit, et tunc iuret manu sua solus novem vicibus, primo hollung non habet, secundo iuramento usque ad tercium habet hollung, et sic si idem homicidium declaratum fuerit vel besaczt, si non, tunc manu sua solus. Otakarovské právo: wirt abir der elende beclagit um ein totslac und mac der clager der leute nicht gehabin, mit den er ubirczugen muge, so sol er mit sin ainis hant nuen eide swern, das her der sache unschuldig sye ; wirt er im bruch doran, man slet im abe daz haupt.1 Ve XIV. kapitole Stručného poučení právního čteme toto: Item omnis mulier marito suo non potest plus perdere quam tres obulos parvorum denariorum, si hec prenotata tenuerit incorrupta. Brněnská právní kniha: Uxor autem, quia bonorum non est domina, non potest marito de bonis suis plus deplacitare vel judicialiter perdere, quam ad valorem trium obulorum: quos si judex vult recipere, maritus loco uxoris ipsos sibi solvet pro emenda.2 Desátá kapitola Stručného poučení právního pojednává o přích, je- jichž rozsuzování bylo vyhrazeno královskému podkomořímu: Item prima causa: Si aliquis accusatur pro homicidio manifestato more solito et consueto, et hanc causam subcamerarius iudicare debet, vel si comittet ipsam iudici ac iuratis, tunc bene potest esse et non alio modo. Secunda causa est ista: Ponatur, quod absit, si aliquis accusatur pro falsa peccunia vel precisa monete et in hoc repertus fuerit, hanc causam subca merarius iudicare debet. Tercia causa est ista: Si aliquis accusatur de incensione ignis, quod furtive fecerit volens damnare suum vicinum vel alios, hoc ipse subcamerarius iudicare debet omni iusticia postulata. Item quarta causa est ista: Si aliquis oppresserit aliquam virginem vel mulierem et hoc manifestatum fuerit, eandem causam idem subcamerarius iudi- care debet et non iudex nec iurati, nisi ipsis has causas comiserit iudicare. Zmínka o podkomořím, jenž byl český královský úředník, naznačuje opět český původ právní památky. Čelakovský se tu utekl k domněnce, že v původním textu stálo „purkrabí“ a že teprve v Čechách bylo to slovo na- hrazeno termínem podkomoří.3 Víme však již, že Stručné poučení právní jest v Norimberce neznámo. Není však ani stopy, že by norimberský purkrabí 1) Brněnský právní rukopis fol. 203, Rössler, Uber bie Bedeutung příl. str. 12 čl. 20 (9), Jireček, Cod. jur. Boh. II., 4 str. 4 čl. 8, 2. 2) Rössler, Die Stadtrechte von Brünn str. 124 čl. 271, srov. též Jireček. Cod. jur. Boh. II., 4. str. 125 čl. 271. 3) O soudní právomocnosti (Právník XVIII.) str. 186, pozn., srov. výše str. 21.

Strana 71
71 byl měl v Norimberce právo rozsuzovati tyto čtyři druhy pří, naproti tomu jest listinný doklad, že to právo v českých městech vskutku měl podko- moří. R. 1383 potvrdil král Václav IV. práva čáslavského rychtáře, při čemž vyňal právě to čtvero soudních pří, které podle Stručného poučení právního náležely podkomořímu: ouch in allen sachen richten sollen in aller masse, als andere erbrichter richten und andere gerichte in den steten zu Beheim besessen werden, ausgeno- men alein die vier sachen: todesleg, fewer oder brant, jungfrawen oder frawen notpressen oder noczoge oder gewalt tun und valsse, die wir und unsere amptlute, ein camerer oder die wir dorzu seczen, und nicht ein richter, richten sollen. Myslím, že by bylo zbytečné dále se šířiti o věci, která jest sdostatek zřejmá. Co pověděno, poskytlo již dostatečný důvod, abychom Stručné pou- čení právní zařadili mezi právní památky našich zemí. Zmínka o podkomo- řím dovoluje i tvrditi, že památka vznikla v Čechách a nikoli na Moravě, a český termín „lhota“ místo německého „holung“ dává tušiti, že původ- cem byl Čech. Podobně jest v kapitole o ševcích český termín „dratva“. Německých termínů ve Stručném poučení právním jest arci daleko více a snad by někoho mohlo udiviti, že ze dvou českých slov vyvozuji český původ památky, a pomíjím větší počet slov německých. Důvod jest, že starší prameny městského práva u nás byly vůbec z veliké části německé, a jest proto pochopitelno, že i český pisatel přejme některé německé názvy. Naproti tomu českých termínů u německého pisatele by nebylo možno nijak vyložiti. — Možno dodati, že některé německé termíny jsou ve Struč- ném poučení právním zkomoleny, takže je zřejmo, že buď původce právní památky nebo ti, kteří ji opsali, dobře německy neuměli. Zbývá určiti, ve které asi době tento právní spis vznikl. Východiskem zkoumání musí býti rukopisy, v nichž se jeho text zachoval. O Pazaurkově právním sborníku netřeba se obšírně šířiti, neboť v Bartošově „Soupisu ruko- pisů Národního musea v Praze“ jest podrobný jeho popis.2 Tam jest ruko- pis také datován XV. stoletím. Již výše byla zmínka o tom, že na konci Stručného poučení právního na listě 30. v musejním rukopise jest datum „Anno Domini millesimo CCCCOXI° die quarta mensis aprilis“,3 ale hned na listě 34' jest zapsán nález panský „za slavné paměti krále Ladislava krále českého.“ Zdá se sice, že tento panský nález byl zapsán později než Stručné poučení právní, jakož vůbec Pazaurkův právní sborník má několik celků různého stáří, nicméně nelze tvrditi, že by onen letopočet 1411 byl vskutku dobou opisu, spíše se zdá, že byl přejat již z předlohy, ze které písař toto Stručné poučení právní opsal. Klatovský právní rukopis Brikcí z Kaplice jest v literatuře znám, není však posud podrobně popsán. První jeho část se stýká s obsahem Pa- 1) Privilegia král. měst venkovských str. 753, 754 čís. 590. 2) Sv. I., 1926, str. 190 čís. 974. 3) Srov. výše str. 24.

Strana 72
72 zaurkova sborníku. Počíná pražskými konšelskými právy, která se v Pa- zaurkově sborníku čtou na listě 1737, následují „práva o rozličných příči- nách téhož města Pražského Velikého“ čili povědomý nám překlad druhé části Švábského zrcadla (klatovského rukopisu f. 2 — 53, Pazaurkova f. 175—216"), Statuta pretorii seu consilii Maioris civitatis Pragensis de homicidio (klat. f. 53, Paz. f. 2167), Ondřeje z Dubé Práva zemská česká (klat. f. 53°—75, Paz. 216"—233), kniha Rožmberská (klat. f. 75°—94, Paz. f. 233°—248), Řád práva zemského (klat. f. 94—1087, Paz. f. 248— 2607), práva manská a „kusové zvláštní z práv manských“ (klat. f. 108"— 114, Paz. f. 260"—265). Tu shoda obou rukopisů končí. V klatovském ru- kopise následují t. ř. Soběslavská práva (f. 114—130) a zápis o královské berni (f. 130—1357), kteréžto v Pazaurkově sborníku jsou jednak až na konci (f. 279'—287), jednak před konšelskými právy (f. 169—173). Po zá- pise o královské berni podává klatovský rukopis Stručné poučení právní (f. 136—1553), kdežto v Pazaurkově sborníku se čte hned v prvé části na listech 25 až 40 (omylem označeno 30). Ostatek obsahu klatovského ruko- pisu jest dosti pestrý. Jest tu český překlad předmluvy Švábského zrcadla (f. 156—157"), kompaktáta (f. 167'—169), překlad „vikpildie práva sasic- kého řádu jakož Maytburg požívá“ (f. 172—296), články z různých práv- ních knih (f. 1577, 158, 169—1713), „kniežky o řádném mluvenie a mlčenie mistra Albertana“ (f. 158—1643) a „řeč sv. Bernarda, kterúžto psal Rey- mundovi rytieři o řádném zpravovánie hospodářstvie“ (f. 164'—167). Na listě 53 se jmenuje Brikcí z Kaplice jakožto písař rukopisu a zároveň uveden letopočet 1465. „Tuto sě skonávají práva města Pražského Velikého a podlé jich mnoho jiných práv, jakož bude kto je čísti, ten shledá, toho léta Bo- žieho tisícieho CCCCLX pátého v pondělí Navštívení slavné P. Marije per me Briccium de Kaplicz in die lune.“ Rok 1465 jest jmeno- ván ještě opětovně (f. 1717, 183, 296), také na konci Stručného poučení právního (f. 1557), takže není pochybnosti, že klatovský rukopis vskutku pochází z tohoto roku. Oba opisy Stručného poučení právního mají tedy datování, ale v obou má letopočet různý význam. Kdežto letopočet v klatovském rukopise znamená, kdy opis byl napsán, rok 1411 v Pazaurkově sborníku jest nepo- chybně přejat z rukopisu, který byl předlohou tohoto sborníku. Tento výklad jest podepřen vzájemným poměrem obou rukopisů. Pazaurkův sborník má sice většinou lepší text než klatovský rukopis, někde však jest tomu i obráceně, takže text Pazaurkova rukopisu naprosto nelze pokládati za originální sepsání Stručného poučení právního. Srovnáním obou rukopisů lze se také přesvědčiti, že Pazaurkův sborník nebyl ani předlohou klatov- ského rukopisu, nýbrž oba opisy jsou odvozeny z neznámé, a patrně ztracené, předlohy třetí.1 Tou předlohou bylo buď původní sepsání Stručného poučení 1) Srov. níže str. 81 pozn. b. str. 84 pozn. 4. str. 87 pozn. a j., kde klatovský rukopis má lepší text.

Strana 73
73 právního neb jeho opis a podle toho, vztahujeme-li letopočet 1411 k původ- nímu sepsání nebo k jeho opisu, můžeme tvrditi, že Stručné poučení právní vzniklo buď toho roku nebo ještě před tím rokem, jinými slovy buď na počátku patnáctého nebo na konci čtrnáctého věku. Čelakovský, když již připustil český původ této právní památky, po- ložil ji až před r. 1337.1 Důvodem mu bylo nepochybně, že toho roku král Jan omezil práva královského podkomoří,2 i zdálo se Čelakovskému, že ustanovení Stručného poučení právního odpovídá spíše starším než po- zdějším poměrům. Ani tu nemohu přisvědčiti mínění Čelakovského. Máme dvě svědectví z počátku XIV. století o tom, které případy jsou vyňaty ze soudní pravomoci přísežných, a jedno — již výše citované — z r. 1383. Srovnáme-li tyto doklady s desátou kapitolou Stručného poučení právního, shledáme, že jeho ustanovení se shodují s praksí z konce a nikoli z počátku XIV. století. V listině krále Albrechta I. a vévody Fridricha z r. 1307: iudex et iurati predictas causas iudicent et facient de eis iusticie com- plementum secundum formam iuris civitatis prioribus temporibus approbatam, exceptis tribus causis, videlicet falso, stupro et presumcione temeraria, que heymsuchung vulgariter dicitur, quas tres causas iam dictas volumus per nostrum camerarium iudicari.3 V listině krále Jana z r. 1319: Preterea omnes causas in dicta civitate emergentes judex et jurati civi- tatis ipsius iudicare habent et fine debito terminare, tribus duntaxat causis ex- ceptis, scilicet de stupro seu violacione virginis, de nocturnis incendiis et de falsi- tatibus ac falsariis argenti vel denariorum, que tres cause ad nostrum et came- rarii nostri judicium spectare noscuntur.4 V listině krále Václava z r. 1383: — ouch in allen sachen richten sollen in aller masse, als andere erbrichter richten und andere gerichte in den steten zu Beheim besessen werden, ausgeno- men alein die vier sachen: todesleg, fewer oder brant, jungfrawen oder frawen notpressen oder noczoge oder gewalt tun und valsse, die wir und unsere amptlute. ein camerer oder die wir dorzu seczen, und nicht ein richter, richten sollen.5 Tak i obsah Stručného poučení právního potvrzuje datování, k němuž vedl letopočet 1411 v Pazaurkově sborníku. K tomu, abychom tuto právní 1) O vývoji středověkového zřízení radního v městech Pražských str. 136, pozn; srov. výše str. 22. 2) Privilegia král. měst venkovských str. 321 a d. čís. 199 až 201. 3) Tamže str. 149 čís. 83. 4) Tamže str. 187 čís. 111. 5) Tamže str. 753, 754 čís. 590.

Strana 74
74 památku kladli do počátku XV. nebo do konce XIV. století, možno uvésti ještě významný důvod další. Biblické odkazy nejsou ve středověkých právnických spisech ojedinělým zjevem, neznám však spisu z oboru měst- ského práva, který by se tolikráte a s takovou horlivostí odvolával na Písmo svaté jako Stručné poučení právní. To zajisté lze nejlépe vyložiti nábožen- skou orientací doby, které se Písmo stávalo jediným spolehlivým základem a neomylným měřítkem všeho soukromého i veřejného podnikání. Když jsme takto poznali český původ i pravděpodobnou dobu vzniku této právní památky, podávám její otisk. Jest ho třeba k doplnění předcháze- jících výkladů o Norimberském právu v Čechách, ale možno jej odůvodniti i vlastní hodnotou tohoto díla. Poznali jsme prameny, jichž užíval jeho původce, a poznámky připojené k edici doplňují ještě tyto údaje. Vedle spisů, jejichž ustanovení Stručné poučení právní přejímá, jsou v poznám- kách zaznamenány i články odlišné. Čtenář má tak příležitost se přesvěd- čiti, že Stručné poučení právní není mechanickou kompilací, nýbrž dílem, v němž dosti samostatně jest zpracována látka, kterou autor z části shledal v jiných právních spisech, z části podle nich a podle praktických svých vědomostí doplnil. V tomto právním spise jsou některá ustanovení, která jinde marně hledáme, a Stručnému poučení právnímu proto náleží nikoli poslední místo v naší předhusitské právnické literatuře. Poznali jsme výše, že Stručné poučení právní zavrhuje výhody, které Otakarovské právo a jiná starší městská práva poskytovala majetnému obžalovanému na rozdíl od chudých.1 V závěrečném proslovu k přísežným se jeho původce zná nejen k zásadě, která tolikráte zaznívá ve XIV. století, že přísežní mají býti stejně spravedlivi k bohatým i chudým,2 nýbrž jde ještě dále a žádá, aby přísežní dbali zejména žalob chudých a vdov. Před- stoupí-li před soud sirotek nebo vdova, přísežní a rychtář mají povstati a bedlivě zkoumati, jaké mají (sirotek nebo vdova) jednání, a všechny ostatní pře mají zastaviti, pokud by se jim (sirotku nebo vdově) nestalo po právu. „Také ty, přísežný, když utlačuješ chuďasa a vdovu falešným rozsudkem, posuď sám, jak veliký hřích to jest, podle tohoto podobenství: Představme si, že by na svém trůně seděl německý král, jemuž z božského ustanovení jsou poddána všechna království, a ty bys proti němu šel svévolně a strašně a přede vším lidem bys mu vyrval oko, to by byl veliký a neslýchaný zločin. 63 A mnohem větším zločinem a hříchem jest, když utlačuješ sirotka a vdovu. Zasluhují takováto slova a tento duch právní památky, aby zůstávala utajena v málo známých rukopisech? Náboženská přísnost a pramenící z ní mravní vážnost, která dýše z této památky, vytváří zároveň její zvláštní půvab a dává jí nárok, aby byla zařazena mezi význačné dokumenty české vzdělanosti kol roku 1400. 1) Srov. výše str. 39 a d. 2) Srov. mé Sociální krise a zápasy ve městech čtrnáctého věku. 1926, str. 81, 82. 3) Srov. níže str. 121.

Strana 75
Stručné poučení právní. (Norimberská práva klatovského rukopisu.)

Strana 76

Strana 77
Si que iura invenire volueris breviter, et tunc lege hec scripta, et ipsa subito invenies conspiciendo numerum, et invenies hec notata, sub brevi clausura hic continentur mediante numero." I. Item prima iura sunt ista pro homicidio, quo modo de hoc iudicare debes hoc invenies in compoto. II. Item si ius' pro fraude cognoscere velis, tunc quere compotum et inve- nies“. d III. Item si ius' pro vulneribus invenire volueris. IV. Item sie pro locacione homicidii, vulnerum et' perfidia, incendia et rapina, quo modo illa poni debent, invenies' in compoto.8 V. Item si aliquis accusatur pro oculo vel manu ac pede, quere" in compoto. VI. Item hec sunt iura cruentacionis, quere. VII. Item hec sunt iura de iuramentis, quo modo se homo debeat reddere ex purgatum. VIII. ltem de simplici accusacione manu sua. IX. Item iura de iudiciis legittimis, que ehaftgerycht“ dicuntur. X. Item hee cause, quas iudex non tenetur iudicare per se nec iurati nisi domino vel subcamerario presidente, quere in numero. XI. Item iura domestice inquisicionis, que heimsuchin vulgariter' dicuntur. XII. Item iura de testimoniis, quibus testibus potest fieri ruptura et non fractura. XIII. Item hii sunt testes, quibus nulla debet nec potest fieri fractura, et“ de hiis sunt quatuor genera. XIV. Item hii sunt testes, qui dicunt et asserunt se copule matrimoniali af- fuisse. a) M (Pazaurkův sborník): mediante numero, Kl (klatovský rukopis): inf. b) M: ius, Kl: vis. c) et invenies v Kl scházi. d) invenire volueris v Kl schází. c) V Kl násl.: vis. t) et v Kl schází. c) invenies in compoto v Kl scházi. h) quere in compoto v Kl scházi. 1) quere v Kl schází. k) M: caftgerycht, Kl: castgericht 1) vulgariter v Kl scházi. m) et v Kl schází.

Strana 78
78 XV. Item hii sunt testes, quibus ruptura non potest fieri nec debet et" suunt tria genera, primi, ut prescriptum est, consiliarii, secundi testes qui affuerunt copule matrimoniali, et tercii sunt hii qui biberunt mercipotum, qui vulgaritei dicuntur leichofleut, et sic plures non sunt, quibus ruptura non potest applicari vel adiungi, nisi hec tria genera, quere. XVI. Item hec sunt homicidia in pauperi et egeno, qui nullum habent in hoe seculo, quis extorqueat hec homicidia, quere. +n XVII. Item hee sunt cause, que legittime vel ehaft" vulgariter dicuntur, de hiis causis sunt nisi tres et non plures, quere.' XVIII. Item hec sunt iura de obligacione hereditatum in occulto vel in pu- blico, quere. XIX. Item hec sunt iura allegacionis patris aut matris existente vidua, vel fratris ac sororis vidue residente vel allegacio alicuius amici vel filius patri ac matri filio carente. XX. Item hec sunt iura, si quis sibi mortem fecerit, qui“ frater Jude vocatui et si hec mors in uxore orietur, maritus non tenetur dampnari in sua substancia, ut prius iudicatum est, tres. XXI. Item hec sunt iura resignacionis bonorum ac hereditatum, ubi et quo modo hee debent fieri. XXII. Item hec sunt iura de pueris non legittimis, qui spurii dicuntur, quere. XXIII. Item hec sunt iura arrestacionis? et occupacionis, cum unus hospes arrestatq alium, quis ipsorum penam solvere debet oppressionis iudicii. XXIV. Item hec sunt iura mercenarii servi aut ancille, quis conqueritur de suo precio adversus. XXV. Item hec sunt iura pastoris, quis est servus communis, scilicet pau- perum et divitum, quere. XXVI. Item hec sunt iura satisfaccionis volleist in homicidio vel fraude vel vulnerum, que cause volleist' vulgariter dicuntur, et si aliquis accusaturs in homi cidio adiutorii vulneris ac fraude, quod idem fuerit in adiutorio ac iuvamine aliquem offendendo, et idem non vult iurare, et sic queritur, que sit pena et emenda. XXVII. Item hec sunt iura, si aliquis tenet et habet communitatem alicuius civitatis et illam suis pueris intendit et vult hereditare, quere." XXVIII. Item iura inter vicinos pro pariete ac sepe. XXIX. Item iura locacionis privete, quo modo locare debent. XXX. Item iura citacionis ad iudicium, quo modo aut qualiter citari debet, quere. XXXI. Item iuramenta Iudeorum, quo modo debent iurare. m) et v Kl schází. ") M: trahaft, Kl: trahafft. o) M: quis, Kl: qui. p) M: arrestacionis, Kl: arestacionis. q) M: arrestat, Kl: arestat. 1) M: volleist, Kl: woleist. s) M: accusatur, Kl: acusatur.

Strana 79
79 XXXII. Item iura iudicis, cum accusat aliquem libere, id est cum scitu iura- torum cum parte maiori. XXXIII. Item iura appellacionis ad dominum vel ad summum camerarium, inpetrans iudicium loco regis. XXXIV. Item iura redargucionis vel reclamacionis sentenciarum in propago iudicio contra iuratos. XXXV. Item hec iura satisfaccionis volleist, si aliquis iurare noluerit in homi- cidio vel pro lendn, que' curvatura dicitur, vel pro vulnere, fraude, adiutorio, hoc idem emendare debeant ipsis offensis et iudici, et si acciderit, quod unus amicorum alium a iuramento recipit volens componere pro eo illi et iudici, hoc bene stare potest. Et hoc volunt iura,“ quod idem iuret iudici ac iuratis iudicio statim pre- sidente, quod hoc non fecerit ex induccione aliqua alterius, sed suo proprio ingenio et causa pacis et comodi civium et amici illius, sic sibi fides credula debet adhiberi. Et si" admitteretur ita libere, tunc siquis vellet habere suum propugnatorem pro offensione* pauperum. Et hoc lege et stude diligenter, et illas causas sic debes iudicare. XXXVI. Item hec iura promissionis peccunie, si aliquis alteri promiserit ali- quid, existens in civitate civis vel extra civitatem, et quo modo illa probari pote- rint extra civitatem vel in civitate, et quod de isto promisso nemo negare potest nec presumit. XXXVII. ltem iura orphanorum, qui curatori et tutori comittuntur, si coram iuratis a patre fuerit constitutus et non a matre, si annos discrecionis ha- bucrint. XXXVIII. Item iura proscriptorum pro homicidio, vulnerum, vel pro qua- cunque re homo proscriptus fuerit. XXXIX. ltem iura equorum ac pecorum vel pecudum, cum arestata fuerint per aliquem vel res alie cum. XL. Item iura iuratorum, qui sub iure sedent civitatis et quo modo. XLI. Item iura molendinatorum, que molendina. XLII. Item iura thabernatorum, qui potum vendunt. XLIII. Item iura carnificum. XLIV. Item iura pannificum. XLV. Item iura fabrorum, qui equos subferrant. Item alil labri fuerunt, qui lecerunt pedes caprinas vel claves falsos, per que instrumenta furta possunt committi ac fieri." Ille faber, si sic arreptuss fuerit cum hiis instrumentis, hoc volunt iura, quod idem cremetur ut falsificator pro falsificacione clavium et habere voluerit, cum nulla aput aliorum.1 Et si idem se de talibus expurgatum““ 1) M. Kl: ledn, qua. u) M: volunt iura, Kl: iura volunt. v) M. Kl: sic. 1) V M offensione opraveno na deffensione. v) M: committi ac fieri. Kl: fieri ac committi. z) M: arreptus, Kl: areptus. aa) V Kl násl.: se. 1) Srov. jihl. pr. 41 (Tomaschek, Deut. Recht 236), praž. práv. kn. 57 (Rössler 116 ).

Strana 80
80 ipsum arrepta fuerint signa talia et ante ea non sit homo viciatus, tunc ipsi donetur sentencia, quod se mettercius"b de tali accusacione habeat expurgatum et inno- centem, quere ante. ab XLVI. Item iura teloniatorum," qui telonia. XIVII. Item iura balniatorum, quo modo hii. XLVIII. Item iura pistorum, quo modo puniri debent. XLIX. Item iura meretricum ac liberi. L. Item iura sutorum cum qua. LI. Item iura pannicidarum qui. LII. Item iura brasiatorum. LIII. Item iura scriptorum, qui membralia. LIV. Item iura detraccionis quis iurato aut alteri civi. LV. Item iura bursicidarum. LVI. Item iura adulterii commissi“d per Iudeum. LVII. Item iura leprosorum. LVIII. Item iura detenti, quis accusatur pro qua re ac vicio, quere.' LIX. Item iura certificacionis, quod si aliquis dixerit de aliquo hominum, quod sit certus de quacunque re. LX. Item ius solucionis debiti, cum aliquis dixerit satisfecisse suo debitori. LXI. Item iura sigillorum ac privilegiorum, quo modo falsitas in ipsis cog- potest. LXII. Item iura prolocutorum. LXIII. Item iura preconis ac pudelli. LXIV. Item iura fraccionis digitti manus. LXV. Item iura sacerdotum. LXVI. Item iura scolarium. nosci ab) Tak v M, Kl: expurgatum et innocentem. ac) M: teloniatorum, Kl: theloniatorum. ad) M. Kl: commissa.

Strana 81
Cap. primum. Si aliquis accusatur pro homicidio, quod declaratum fuerit die tercia, ut iuris est, ille tenetur se expurgare met nonus et idem, qui accusat eum, si ille accusatus carere non vult, tunc oportet, quod primo iuramentum, quod“ vulgariter dicitur, quod hoc non facit causa' alicuius invidie nec alicuius peccunie, sed causa vere iusticie, quod propinquiorem non noscat neque sciat, et sic iuret accusatus primo, et si idem claudicat verbo minimo, perdit collum, quod non iusto modo procedit, et emendam, quod dicitur lhottas, non habet, sed adiutores habent lhotta‘ bis post primum, et pena eiusdem lhotted sunt X talenta primo et secundo. Tercio si dubitat, tunc accusatus pro homicidio collum perdidit, et res sue debent esse libere et solute, quia cum collo satisfecit.1 Item si homicidium, quod non manifestatum fuerit die tercia, ut iuris est, vel ex antiquo accusatus fuerit cum hominibus vel simpliciter, idem tenetur iurare manu sua solus et ipse potest et habet se emendare usque ad tercium, et pena eiusdem sunt quinque solidi parvorum denariorum, et si tercio dubitabit iura- mento, tunc idem accusatus homicidii illi tenetur promittere met tercius men- schapht' quod vulgariter dicitur, et esse eiusdem homicidii liber et solutus.2 Item si aliquis accusatur pro homicidio, quod apreciaverit homicidium, et si idem non bene se conservavit, quod ante ea sit accusatus aliquo crimine, idem per- didit collum, res et honores et iurare non debet admitti, quod ille homicidium peregit mente deliberata.3 I.: a) Slovo v M a Kl vynecháno. b) causa v M vynecháno. c) M: lhotta, Kl: lhota. d) M: lhotte, Kl: lhote. M: menschapht, Kl: menschaft. c) 1) Srov. výše str. 67 a d., srov. též brněn. práv. kn. 53 (Rössler 28). Brněnské právo vyžadovalo jen šesti pomocníků přísahy: „quia etiam numerus septenarius testimonii — —“, srov. tamže 58 (Rössler 33). K výkladu jednotlivých est de substantia juris — článků lze mimo práce Čelakovského s prospěchem užíti zejména citované stati Fr. Vacka, Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní, až do XV. století (Časopis pro dějiny ven- kova roč. IX. str. 65 a d., roč. X. str. 19 a d., roč. XI. str. 3 a d., roč. XII. str. 14 a d.), u článků z oboru práva zástavního srov. práce J. Kaprasa, K dějinám českého zástavního práva (Knihovna Sborníku věd právních a státních, řada právovědecká čís. IV., 1903) a Das Pfandrecht im böhmisch-mährischen Stadt- und Bergrechte. Ein Bei- trag zur Geschichte des deutschen Rechtes (Untersuchungen zur deutschen Staats- und Rechtsgeschichte hg. O. Gierke, H. 84, 1906). 2) Srov. výše str. 68. 3) Srov. výše str. 69. Mendl: T. ř. Norimberské právo v Čechách. 6

Strana 82
82 Item si homicidia comittentur per equum vel per canem vel per porcum, et idem hospes accusatur ab equo vel a cane vel a porco, quod aliquem mordendo offenderit, ille hospes vel dominus equi non tenetur met nonus iurare, sed manu sua solus sic, quod in ipso equo vel in cane ac in porco tale vicium non cognoverit, quod frenden dicitur, et debet esse liber et solutus, et si idem equus ac porcus ac canis accusati fuerint scitu iuratorum, tunc hospes ac dominus tenetur satisfacere pro homicidio et non iurare ea de causa, quod ipsa non postposuit nec eiecit." Item si ad mortem eadem vulnera se non extendunt, tunc pro vulneribus satisfaciat, vel pro lenden' si se extenderit, sic et deinceps, ut iura exigunt et requirunt.5 Item si homicidium comittetur treugis ex utraque parte constitutis scitu uno iurato et iudice, idem accusatus perdidit collum, res et honores.6 Item si unus inponit minas alteri coram iuratis vel viris ydoneis, et idem peciit cogitare de eis, scilicet minis, et idem occidetur ex casu alio, ille minator tenetur satisfacere et non iurare collo vel rebus, quia nemo minis est hereditatus. Item sic cetera et' reliqua iudicentur verba minatoria, vel certe fideiussorie collocentur. Item si comittetur homicidium per puerum, qui adhuc non venit ad suam etatem, illud homicidium cassetur, quousque dumb idem puer ad suam etatem pervenerit." Item si comittetur homicidium per aliquem, et idem accipietur in pede fugabili manu cruenta, gladio ac cultello, idem non debet permitti ad iuramentum, sed tenetur satisfacere peccunia aut collo.8 Item si comittetur homicidium in adulterio, sic quod aliquis, quod absit, arreptus cum legittima, et eius maritus occidit illum, et non uxorem suam, idem tenetur pro eodem homicidio respondere. Si autem occidit uxorem suam cum eo, respondere non tenetur. Item si maritus absque causa legittima uxorem interficit, respondere tene- tur et satisfacere amicis vel punietur in suo corpore.9 Item si uxor maritum interficit, illa morte mala punietur. 10 1) M. Kl: lendu. s) et v Kl schází. h) dum v Kl schází. i) M: iurare debet, Kl: debet iurare. 4) Srov. brněn. práv. kn. 17 (Rössler 11), též Schwabenspiegel (Lassberg) 201 c. 5) Srov. Otak. (Rössler) 21 a d. 6 Srov. brněn. práv. kn. 530 (Rössler 246). Srov. odlišná ustanovení Otak. (Rössler) 29 (14), praž. práv. kn. 201, 205 (Rössler 162, 163), Schwabenspiegel (Lassberg) 177. 8) Srov. brněn. práv. kn. 375 (Rössler 170), srov. též brněn. pr. z r. 1243 čl. 3. 9) Srov. Otak. (Rössler) 52 (31), 53 (32), praž. práv. kn. 87, 204 (Rössler 125, 162), jihl. pr. 57, 60 (Tomaschek, Deut. Recht 251, 253), brněn. práv. kn. 490 (Rössler 228). 10) Srov. brněn. práv. kn. 538 (Rössler 255).

Strana 83
83 Item si aliquis incola non terre vel carens amicis homicidio accusatus fuerit, idem primo iurare' debet manu sua, quod nullum habeat consanguineum, quis sibi in hac necessitate poterit aut valeat subvenire, et sic suum ellenden," quod vul- gariter dicitur, demonstrabit, et tunc iuret manu sua solus novem vicibus, primo hollung' non habet, secundo iuramento usque ad tercium habet hollung, et sic si idem homicidium declaratum fuerit vel besaczt, si non, tunc manu sua solus.11 Item si aliquis occidit alium sub vehemencia vel sub furore et idem fugit ad domum suam vel alterius et est hereditatus ad marcas L, tunc iudex et iurati sibi assignent terminum, ut iudicio appareat responsurus de obiectis, et si idem non comparebit primo termino, non inpediente aliqua causa legittima, tunc idem illas" marcas quinquaginta perdidit, contra iudicem triginta et contra actorem vel pueros viginti, et sic proscribetur primo, secundo, tercio et quarto pro male- factore, et sic de cetero ipsi nulla iusticia debet concedi nec donari.12 Et sic unus quisque secundum homicidia prescripta cetera poterit et tenetur iudicare. Item iura Pragensis civitatis volunt hoc: Cum unus occidit alium et idem potest et habet dare quinquaginta marcas pro homicidio, quod illas det, et debet decetero illorum ferre inimicicias. Et hoc prohibent iura Nurenbergensis civitatis et habent hoc pro iure: collum pro collo vel componat" cum amicis, quod non fiat error peior priore 13 Et hec iura sunt secundum scripturas sacras. Item dixit Christus: Qualem te invenio, talem te iudico. Iuste iudicate filios hominum. Item in alio loco: Iuste iudicate, ne° condempnamini. Psalmista: Iustus es, Domine, et rectum iudicium Tuum. Item in alio loco: Beati, qui fecerint? iudi- cium et iusticiam in omni tempore. Dixit Christus: Nullum bonum, nisi remune- ratum, nullum malum nisi inpunitum. Item: Malos non sinite vivere super terram. Cap. II. Si aliquis accusatur pro fraude vel pro tradicione, et si idem hoc ante ea“ manifestaverit, ubi et quo modo hoc acciderit, tunc idem accusatus, si accusatur supra maius ius suum cum hominibus et ante ea manifestatum fuerit, tunc ille met nonus se debet reddere expurgatum; et si conqueritur cum hominibus non mani- festata fraude, tunc idem se sua manu habeat expurgatum et' innocentem ex- hibere.1 k) M: ellendn, Kl: elendn. 1) M: hollung, Kl: holung. m) M: idem illas, Kl: ille idem. „) M: componat, Kl: componatur. o) M: ne, Kl: non. p) M: fecerint, Kl: fecerunt. 11) Srov. výše str. 69. 12) Srov. Otak. (Rössler) 9 (1). Brněnské právo mělo sazbu 50 liber, kteréž právní kniha přepočítávala na 30 hřiven, srov. brněn. práv. kn. 38 (Rössler 20). 13) Srov. výše str. 39. II.: a) M. Kl násl.: hoc. b) et v Kl schází. 1) Srov. brněn. práv. kn. 525 (Rössler 241). 6*)

Strana 84
84 Si aliquis eciam accusatur pro fraude et tradicione, et idem dicit se ipsum vincere cum testimonio iuratorum, quod manung vulgariter dicitur, idem se defendere non potest, sed oportet ipsum pati manung, et iurati eiusdem civitatis unus quisque per se supra suum oportet, ut recipiat iuramentum manifeste inter quatuor scampnis iudiciariis, et si unus ex eis non protestabit, tunc manung pro- cessum non habebit, et idem accusatus erit innocens, tunc idem, quis ipsum accusavit de tali crimine, tenetur ipsum in perpetuum promovere in locis cunctis promittendo hoc coram iuratis in iudicio. Quodsi idem hoc non fecerit, tunc idem, qui eum accusavit et hoc“ protestare non potuit nec potest, pro fidefrago et tradi- tore publice protestetur. Item eidem, qui ceciderunt iuratis, tenetur ipsis et sicui iurato dare tri- ginta solidos parvorum denariorum et iudici eciam triginta solidos, hoc ipsi pro pena tribuetur. Si fur vel latro accusatur vel aliquis pro homicidio et idem non permittitur ad iusticiam expeditam pro furtu vel pro homicidio, tunc illi accusatores tenentur ipsum vincere manu sua et ad hec personis sex, id est met septimi. Fur furatur equum, suspenditur et tamend manet equum.2 Item si latrones vel spoliatores arrepti fuerint, et sic enim opera‘ illorum secuntur illos. Item si furtum aliquod in civitatef committitur, et idem furtum proiectum fuerit per fenestram unius celarii vel camere ipsi hospiti in scandalum ets in de- trimentum, et si idem furtum arreptum fuerit in potestate sua et cognoscitur, quod idem furtum per fenestram inponi potest, tunc idem hospes potest et debet se mettercius reddere expurgatum et innocentem, et eciam si idem hospes, aput quem furtum repertum fuerit, digne et honorifice se conservaverit, tunc idem furtum est minus reputandum, et idem pro furtu iuret mettercius, et erit innocens. Item si furtum in cista vel sub clausura non fenestrata repertum fuerit vel furtum, quod per fenestras exire non potest, tunc idem hospes ut fur de iure iudicetur, secundum ut ius furis exigit et requirit.3 Item si hec tria furta circa aliquem inventa fuerint, primum vestis cruentata, et annona cum paleis non purgata, et calices vel res ecclesie sub sera sua, que res proiecte se ad suam potestatem, ut prius est expressum, extendere non poterint, tunc idem hospes mortem furis se senciat incidisse. Item si hec tria furta aput Iudeum inventa fuerint, scilicet vestis cruentata, c) hoc v Kl schází. d) tamen v M schází. *) M: opera enim, Kl: enim opera. f) M: in civitate aliquod, Kl: aliquod in civitate. 8) et v Kl schází. 2) Srov. brněn. práv. kn. 300 a d. (Rössler 138 a d.), brněn. st. 217 (Rössler 399), Schwabenspiegel (Lassberg) 42, 43, 174, 199, 201, 225, 298, 317. 3) Srov. Otak. (Rössler) 59 (38), 60 (39), praž. práv. kn. 181 (Rössler 155).

Strana 85
85 et annona de paleis non purgata, et calices aut res ecclesie, ille cum suo pileo, scilicet Iudeus, se mortem furis senciat incidisse.4 Item si mulier furtum comiserit, illa sepelietur viva. Item si sacerdos vel homo ordinatus furtum comiserit, ille episcopo terre pre- sentetur ad carcerem perpetuum, et si iterum in furtu repertus fuerit, tunc ei corona deponetur et sicut alter fur iuguletur. Item si aliquis accusatur, ille se expurgare tenetur et exibere mettercius viris ydoneis, quibus est fides plena adhibenda.5 Versus: Fur non est latro, qui nocte subtrahit atro. Cap. III. Item si unus vulnerat alium et accusat eum coram iudicio, et idem accusatus intendit iurare pro vulnere, tunc idem, quis accusatur, si carere non vult, oportet ex iure, ut actor cause prius iuret, quod hoc vulnus, quod tercia die proposuit et illum accusavit, quod hoc non fecerit causa alicuius invidie aut peccunie vel ex induccione alicuius, et sic idem primum prestet iuramentum, quod voreut di- citur, tunc ille iuret vel pro vulnere componet, pro vulnere grossos XX et iudici quadraginta, et portet inimicicias illius.1 Item si idem invitus iurat, tunc amicus, cum stat ante crucem, potest dicere: Ego nolo, quod iuret. Ego sum ille, si est cum favore vestro, domine iudex, volo satisfacere secum, ut iura exigunt et requirunt“, et sic componat amicabiliter et non sena, id est frisula. Item si aliquis accusatur pro vulnere, quod vulgariter ad lende se extendit, ille habet inducias annum et diem, ut cognoscetur, quo modo idem lende infra tempus se habeat et extendat.2 Cap. IV. Omnia vulnera, homicidia, fraus et perfidia, incendia et rapina et omnes alie cause, quas volunt conquerri cum hominibus supra maius ius, ille tenetur poni die tercia et non quarta. Si die quarta, tunc manu sola hec sunt iudicanda. 4) Srov. Otak. (Rössler) 127 (100), priv. žid. kr. Přemysla Otakara II. z r.1254 (Čelakovský, Privilegia měst Pražských str. 6 čís. 3), priv. židů brněn. z r. 1268 čl. 5 (Rössler 368), Schwabenspiegel (Lassberg) 261. 5) Srov. brněn. práv. kn. 549 (Rössler 259), jihl. pr. 47 (Tomaschek, Deut. Recht 240 a d.). III.: a) M: exigunt et requirunt, Kl: requirunt et exigunt. 1) O přísaze „křivé žaloby“ srov. výše str. 68, Jan z Gelnhausen v německém překladu Horního práva krále Václava odstavec o ní nadepsal: „Von dem voreide, der do heisset calumpnia" (Zycha, D. böhm. Bergrecht II. 241). 2) Srov. Otak. (Rössler) 21 až 24 (11), brněn. práv. kn. 265 a d., 718 a d. (Röss- ler 122, 123, 328 a d.), jihl. pr. 75 (Tomaschek, Deut. Recht 280), jihlav. práv. kn. 257 (Tomaschek, Oberhof Iglau 149), Schwabenspiegel (Lassberg) 98, 176, 201.

Strana 86
86 Item si aliquis accusatur pro vulnere, quod lend dicitur, quod potest coope- riri labiis, tunica ac calceis, hoc pro lenden non debet computari, et si est pedica, tunc pro vulnere, et si est“ tunc manus pro dente.1 Cap. V. Si aliquis accusatur pro oculo vel pro manu vel pro pede, ille tenetur metter- cius iurare simili modo, sicut“ prius est expressum.1 Item si aliquis accusatur pro homicidio, fraude scilicet igo, et idem se ante ea non bene servavit et vinci iudicatur sic, quod se non potest bene defendere, et introductus fuerit ad iudicium et sedebit in iudicio, et ille ponit sibi digitos supra" caput suum,2 et si idem claudicabit iuramento suo, tunc idem accusatus est so- lutus et ille, quis eum vincere voluit, iurare oportet iudici ac iuratis, quod hec du- bitacio sibi acciderit absque omni dolo et fraude, munere seu et timore. Tunc ille accusatus a primo erit purgatus a suo crimine et scandalo. Cap. VI. Item si aliquis accusatur de cruentacione in manu ac facie vel ubicumque fuerit in corpore, et eadem cruentacio se ad vulnus extendere non potest, tunc idem accusatus manu sua solus se exhibet innocentem,“ et si idem non vult iurare, tunc det illi quinque solidos parvorum denariorum et iudici bis tantum, et si hoc mediante non acciderit deliberacione, tunc triginta solidos parvorum iure punietur, et si hoc idem primo, secundo, tercio fecerit, tunc incola eiusdem non debet esse civitatis.1 Item si idem, quis percussus est', vult et intendit refundere et ipsi eosdem reddere denarios, tunc idem cum pena maiori, que est frysula', punietur, et idem iudicium non est secundum Deum, qui dicit: Michi vindictam et ego retribuam, et quia hec percussio fit maior vel minor. IV.: a) V M místo vynecháno. 1) O druzích ran srov. brněn. práv. kn. 718 a d. (Rössler 328 a d.) V.: a) M: ut, Kl: sicut. b) M: supra, Kl: super. 1) Srov. Otak. (Rössler) 22, jihl. pr. 74 (Tomaschek, Deut. Recht 279), brněn. pr. z poč. XIV. stol. čl. 46 (10) (Rössler 358), praž. st. 35 (Rössler 26). 2) O přísaze „super caput et comam“ srov. jihl. práv. kn. 27 (Tomaschek, Ober- hof Iglau 62). VI.: a) M: invocantem, po straně přips.: innocentem, Kl: invocantem, innocentem. b) Kl násl.: et. c) M: frysula, Kl: frisula. 1) Srov. brněn. pr. z poč. XIV. stol. čl. 48 (12), 89 (53) (Rössler 358, 363), brněn. práv. kn. 265 a d. (Rössler 122 a d.), jihl. pr. 76 (Tomaschek, Deut. Recht 282), jihl. práv. kn. 147 (Tomaschek, Oberhof Iglau 92), Schwabenspiegel (Lassberg) 98.

Strana 87
87 Cap. VII. Item quis accusatus supra maius ius suum, homo qui se bene conservavit absque omni crimine, potest se defendere viris ydoneis met nonus de quacunque causa res suas et honores. Item pro vulneribus met tercius. Item de simplici accusacione manu sua solus.1 Cap. VIII. Item cum aliquis pro homicidio iuraverit et in posterum“ alia vice pro vul- neribus bis vel ter, quarto iure suo nulla fides est adhibenda et sic eciam pro peccunia. Item si aliquis propter munera iuvat in homicidio, et idem frequenter est paratus unumquemque iuvare, et si hoc iurati in ipso cognoscunt, tunc idem pro adiutore astare non potest nec debet, et si idem introductus fuerit inter quatuor scampna iudiciaria, tunc nemo ipsum eicere potest. Item si aliquis admittetur' ad iuramentum sentencia iudicata, ille non po- test aliquo iure demovere, vel iustus vel iniustus fuerit. Item omne iuramentum iniustum est“ denegacio Patris et Filii et Spiritus sancti. Cаp. IX. Item si quis accusatur pro debito, si fatetur in iudicio, tunc iudici pro pena dabit bis quinque grossos et illi tercia die satisfaciat propter hoc, quod sibi ante ea non satisfecit, et ipse iudex tenetur illi adiuvare de pignore die tercia non plus aliqua pena.1 Item si aliquis pro vulnere in tali componit iudicio vel pro causa alia ante ea querelata, nil plus dare debet“, nisi sicut prius est iudicatum. Si alique cause in hiis tribus iudiciis fuerint iudicate ante non, et ideo cause ad eadem iudicia translata vel diffusa fuerint, causeb si submerguntur pene alique in eodem iudicio, modo simili iudicentur ut priorie. 1) Srov. Otak. (Rössler) 9 (1), praž. práv. kn. 192 (Rössler 160), brněn. práv. kn. 367 (Rössler 167). VIII.: VII.: IX.: a) V Kl násl.: pro. b) M: comittetur, Kl: admittetur. c) est v Kl schází. a) debet v Kl schází. b) V Mi Kl násl.: eadem cause. 6) M: priori, Kl: prior. 1) Srov. Otak. (Rössler) 37, praž. práv. kn. 26 (Rössler 109), jihl. práv. kn. 101 (Tomaschek, Oberhof Iglau 81), Schwabenspiegel (Lassberg) IIa, 304.

Strana 88
88 Item de hiis iudiciis sunt sex: tria post Epiphaniam Domini, que bantheg- dinchd vulgariter dicuntur, et in hiis sunt pene X grossorum et I grossus pro iuramento vel solidus halensium modo Nurembergensi.2 Item iterum sunt tria legittima iudicia' et non plura post Conductum Pasche, hoc est post Quasi modo geniti, et sic si alique cause diffuse in ultimo iudicio fuerint ad aliud iudicium, bene conceditur, sed non simili pena priori, si hoc per iudicem non fuerit premunitum. Si aliquis fatetur de debito in iudicio simplici et non legittimo, ille non per- det aliquid, sed infra duas septimanas tenetur satisfacere de peccunia fassa vadio vel prompta, et si caret prompta peccunia, tunc vadio mobili, si non, tunc' hereditate vel domo. Illos tenere debet anno et sex septimanas et evoluto termino isto ea de causa, quod sua caruit peccunia idem postulans, ipse obligator vadii tenetur illi dare de sique sexagena medium fertonem veri census, et hoc fit sic plena iusticia consecuta. Et idem debet easdem hereditates vendere pro sua pec- cunia. Si quid remanet, tunc illi ipsas resarciat et persolvet, et si defectum reci- piet in vendicione hereditatis, tunc ille promittet de die in diem ipsi satisfacere subb sua fidei puritate, et illi sic tenetur plena fides adhiberi, si non tunc per ma- num ipsi debet presentari, non offendendo eum, sed tenendo, ut ipsi satisfaciat de omnibus debitis integraliter et complete.3 Item nullus debet pro debito' male tractari nec offendi, hoc ipsa iura inhi- bent,4 et Sacra scriptura dicit: Dimittite et dimittetur vobis. Item in alio loco, ubi dicitur: Serve nequam omne debitum dimisi tibi et misertus sum tui. Cap. X. Item prima causa: Si aliquis accusatur pro homicidio manifestato more solito et consueto, et hanc causam subcamerarius iudicare debet, vel si comittet ipsam iudici ac iuratis, tunc bene potest esse et non alio modo. Secunda causa est ista: Ponatur, quod absit, si aliquis accusatur pro falsa peccunia vel precisa monete et in hoc repertus fuerit, hanc causam subcamerarius iudicare debet. d) M: banthegdinch, Kl: banthegding. e) M: legittima iudicia, Kl: iudicia legittima. 1) M: si non tunc, Kl: si tunc non. 8) M: ipsa, Kl: ipsi. h) M: sub, Kl: pro. i) V Kl násl.: debet. 2) Srov. jihl. práv. kn. 38—40 (Tomaschek, Oberhof Iglau 65), brněn. práv. kn. 1, 242, 251, 430 (Rössler 4, 115, 117, 200), Čelakovský, O soudní právomocnosti 657 (Právnik XVIII). — Solidy-schillinge viz Schwabenspiegel (Lassberg) 174, 192, 193 a j. 3) Srov. brněn. st. 231 (Rössler 402), jihl. práv. kn. 105 (Tomaschek, Oberhof Iglau 82). 4) Srov. Otak. (Rössler) 36 (18), jihl. pr. 37 (Tomaschek, Deut. Recht 233), praž. st. 68, 78 (Rössler 48, 51).

Strana 89
89 Tercia causa est ista: Si aliquis accusatur de incensione ignis, quod furtive fecerit volens damnare suum vicinum vel alios, hoc ipse subcamerarius iudicare debet omni iusticia postulata. Item quarta causa est ista: Si aliquis oppresserit aliquam virginem vel mulierem et hoc manifestatum fuerit, eandem causam idem subcamerarius iudi- care debet et non iudex nec iurati, nisi" ipsis has causas comiserit iudicare.1 Item sic oportet unumquemque se de tali crimine met nonus reddere ex- purgatum. Item si hec quatuor cause prescripte in aliqua parte fuerint declarate, tunc idem accusatus de tali minimo crimine, ille debet privari de tali collo et vita, ut ante ea iura exigunt et requirunt, et ipsi iurati de hiis causis debent et tenentur di- ligenter sciscitari. Quod si illa, que accusat, ante ea sit in aliqua causa viciata, tunc eius querimonia eo levius reputetur, tunc idem tenetur sua manu solus' iurare in cruce. Item si est proba virgo vel mulier, tunc iuret met nonus et inimicicias por- tabit amicorum aut componet. Si componet, tunc ipse iudex de hiis causis semper debet tollere tercium denarium.2 Cap. XI. Item si aliquis accusatur de heimsuchin, quod ipsum offenderit vulnerando in domo sua vel patrem occiderit, oportet quod ille probet hoc vicinis ex utraque parte, inferiori et superiori, et cruentato“ flecz et secta ianua ex parte utraqueb et veste cruentato, et quod vicini protestent clamore audiente, et sic omnes iurent in cruce, et quod ad hec viri ydonei protestent hoc, quod ante ea idem secum inimicicias habuerit, et quod idem se non bene conservaverit. Sic potest vinci testimonio, quod raro factum est nec fieri potest, et sic sunt“ hec iura conside- randa.1 Cap. XII. Item si accusatur pro peccunia in iudicio et idem dicit, quod hoc velit ipsum vincere viris ydoneis ac fidelibus, tunc ille accusatus dicit: Domine iudex, X.: a) M: nisi, Kl: nec. b) M: sua manu solus, Kl: solus sua manu. 1) Srov. výše str. 70 a d. 2) Srov. Otak. (Rössler) 32 (16), 33, jihl. pr. 55 (Tomaschek, Deut. Recht 248), jihl. práv. kn. 316 (Tomaschek, Oberhof Iglau 228), brněn. pr. z poč. XIV. stol. 41 (5) (Rössler 357), brněn. práv. kn. 488 a d., 619 (Rössler 227 a d., 285), praž. práv. kn. 86 (Rössler 124), Schwabenspiegel (Lassberg) 201 e, 254, 311. XI.: a) M: cruentato, Kl: cruentacio. b) M: utraque, Kl: exutraque. c) sunt v Kl schází. 1) Srov. Otak. (Rössler) 25 (12), brněn. pr. z r. 1243 čl. 35, brněn. pr. z poč. XIV. stol. 39 (3) (Rössler 356), jihl. pr. 67 (Tomaschek, Deut. Recht 259 a d.), brněn. práv. kn. 264, 395 (Rössler 122, 180), Schwabenspiegel (Lassberg) k čis. 301.

Strana 90
90 de isto sum innocens et peto sentenciam, utrum de iure possum et debeo corpus meum et res meas deffendere viris ydoneis et probis, quam me aliquis poterit con- vincere, aut quid iuris sit. Et sic ipsi concedetur iusticia, quod se pocius debet deffendere quam vinci. Et illis testibus potest fieri ruptura, quod si iusto modo non procedunt, tunc perdent illam peccuniam, de qua accusatur, et penam in iu- dicio simplici siquis testis V solidos parvorum denariorum, et in iudicio legittimo, quod banthedinc dicitur, siquis testis X solidos monete quoque prioris, et si idem testis suos voluerit, hec sunt comittenda sua propria voluntate. Et oportet, quod idem actor cause dicet, quo modo hoc acciderit et ubi, et si idem“ cognoscetur, quod sit ante ea accusatus aliquo crimine vel quod sit in aliquo viciatus vel fide- fragus, tunc ipsi nulla debet concedi iusticia expedita et in penis prescriptis pu- nietur, et accusatus dimittetur liber et solutus.1 Sicut ibi legitur de Susanna" et de testimonio Danielis: Qui corrupte processerunt, unus sub piro, alter sub cino. Item si accusatur aliquis cum' testibus de quacunque re, idem se frequenter deffendere debet, et si non est idem incola civitatis vel est et nullum habet amicum propinquum, qui sibi in hac necessitate vel causa subvenire poterit aut valeat, et sic idem iuret primo et hoc probet suo iuramento et tunc pro testibus iuret in cruce et sic se exhibet innocentem. Et hec iura volunt, quod nemo pot- est esse testis in sua propria causa.2 Et sic, cum querebatur in Christo: Tu fi- lius Dei es, tuncd respondit: Tu dicis. Sic se simplex testimonium exigit. Item in ore duorum vel trium protestatur omne testamentum et non per- sona una, sed iurato uno pro causa vere iusticie sibi comissa, et sic idem protestari potest, et eideme iurato non fit fractura, cum hoc recipit supra suum iura- mentum.3 Item si vidua accusatur testibus pro aliquibus debitis suis vel mariti eius vel pro alia causa, ipsa tenetur responderet testibus et se defendere, ut vir vel testis suscipiatur. Item si accusantur orphani carentes patre et matre et habentes amicos testibus, hec omnis causa et testes cassarie debent, quousque dumb unus puerorum ad annos suos discrecionis pervenerit, tunc eadem causa cum testibus poterit iu- dicari. XII.: a) V Kl násl. omylem: testis suos voluerit, hec sunt comittenda sua propria voluntate aliquo crimine. b) M: Susanna, Kl: Zuzanna. c) M: cum, Kl: de. d) V Kl tunc schází. e) M: eidem, Kl: idem. f) M: tenetur respondere, Kl: respondetur. 8) M: cassari, Kl: casari. h) dum v Kl schází. 1) Srov. jihl. pr. 18 (Tomaschek, Deut. Recht 224), brněn. práv. kn. 2, 664 a d. (Rössler 4, 307 a d.). 2) Srov. brněn. práv. kn. 664 (Rössler 308). 3) Srov. brněn. práv. kn. 631 (Rössler 291).

Strana 91
91 Si Iudeus accusatur testimonio et debet vinci, oportet, quod sit Iudeus et Christianus vel ipse se Iudeo et Christiano eciam defendere potest, et si non processerint testes, quod claudicaverint, tunc penis, ut prius est expressum, debet et tenetur agravari modo simili ut Christianus 4 verbi gracia: Quis scit, si' con- vertatur, et vivet, et narrabit opera Domini. Item si accusatur mulier maritata testibus, ipsa non tenetur respondere marito vivo, et si maritus eam astare noluerit, tunc nichil perdet in responsione, et ipsa respondet de obiectis, tunc perdet III' parvum denarium, hoc sunt III obuli', et ipsa discedit libera et soluta.5 Et si hoc cognoscunt iurati, quod ipsa et ipse sic volunt decipere homines in eorum debitis ac rebus aliis, tunc admittere non de- bent, sed cogent eos, ut satisfaciant de promissis, sicut in ewangelio legitur: Redde, quod debes. Item si accusatur mutus cum testibus vel simpliciter, tunc amicus pro- pinquior pro eo respondere debet vel pater, et dari sibi debet terminus adm sex septimanas, quod pater aut amicus ab ipso diligenter sciscitent et ab aliis, quo modo eadem causa se habuerit, tunc apparere iudicio et se testibus vel iuramento in cruce debent reddere innocentes, si testes procedent, testibus more solito et consueto.6 Cap. XIII. Item si accusatur aliquis testimonio consiliarios nominando, hiis fractura fieri non debet, sed necesse est scire, qui et quales debent esse consiliarii. Omnis causa pronunciata in iudicio inter scampna quatuor iudiciaria iudici ac iuratis presidentibus, et illa causa non potest dissolvi, nisi mediante viris probis et astutis, et si ex iudicio ipsis comissa fuerit, ut“ ipsam disserrent et dissolvent, et illa erit dissoluta per eos, et tunc in posterum evoluto tempore iterum solvent litigare pro eadem causa, tunc idem consiliarii tenentur protestare uni ad lucrum cetero ad dampnum, et sic illis consiliariis non fit fractura. Et hii vocantur con. siliarii et non alii, et sic quis perdidit pena simplici vel legittima, si fuerit, punietur et cessent a lite, et si ille actor ipsis fidem credulam noluerit, tunc ipsos consilia- rios hoc ipsorum iuramento contingit declarare. Sed quod unus dicit et' accusat alium pro re aliqua et dicit se habere consiliarios, tunc iurati debent scrutare dili- i) M: si, Kl: et. k) V III třetí jednotka přetržena. 1) M: obuli, Kl: halenses. m) M: ad, Kl: a. 4) Srov. priv. žid. kr. Přemysla Otakara II. z r. 1254 (Čelakovský, Privilegia měst Pražských str. 6 čís. 3), priv. židů brněn. z r. 1268 čl. 1 (Rössler 368), Schwabenspiegel (Lassberg) 260. 5) Srov. brněn. práv. kn. 271, 487 a d. (Rössler 124, 226 a d.). praž. st. 105, 119 (Rössler 65, 76). 6) Srov. Schwabenspiegel (Lassberg) 328. XIII.: a) V Kl ut schází. b) V Kl et schází.

Strana 92
92 genter et deliberare, si ipsis comissa fuerit causa, scilicet qui debent esse consiliarii, si cognoscunt et sciunt hoc, quod eadem causa non fuerit declarata in iudicio, tunc inhibere debent, ut ex utraque ipsis concedatur iusticia expedita, sic eciam unus quisque debet et tenetur corpus suum et res defendere consiliariis, qui ex utraque parte interfuerint, iuramento prestito, priusquam aliqua dixerint pro lucro atque dampno. Cap. XIV. Item gener socerum" vel socram accusat vel quiscunque fuerit pro dotalicio, et idem se asserit habere homines, qui ipsi copule interfuerunt, si fatetur, bene, si non, ipse velit ipsum vel ipsam vincere hominibus probis, qui ipsi copule affue- runt, sentenciam postulando, tunc accusatus vel accusata, vel quiscunque fuerit, potest se defendere, res atque corpus suum, cum hominibus suis, qui eciam ipsi copule affuerunt, et illis nunquam aliqua fractura fieri potest. Si stare non possunt, ipsis sedes tribuetur.1 Item si ipsa socra vel socer', vel quiscunque fuerit, dicit se omne dotalicium suo generi dedisse, quod viris ydoneis bene constat, tunc ipsa vel ipse vel quis- cunque oportet hoc iuramento ipsorum in cruce mettercius protestari', quod ipsis satisfecerit de promissis peccuniaque eadem. Item si feminea sexus accusatur iudicio, hoc est in iudicio, et committetur iuramento, illa nunquam poterit dubitare. Si flectendo iurare non poterit, ipsis sedis tribuatur. Item si heredes in copula matrimoniali non fuerint ultra diem et annum, cum invicem vel alterius, et non habentes prolem, et si maritus viam universe carnis fuerit consecutus, tunc stare debet, ut copulando ordinatum est, et si non est prius ordinatum, tunc omnis substancia aut res sunt ipsi coniuge relinquende. Si ipsa in brevi post ipsum morietur, tunc cui legaverit, tenetur et debetur possi- dere. Si autem peribit morte subitanea, tunc amici propinquiores eandem sub- stanciam inter se divident, et anime non memorentur, et sic peritd memoria eius cum sonitu.2 Si mulier servum suum ducit non habentem res, ducit legittime, et idem ad forum, ad ecclesias, per stratas vir eius legittimus nuncupatur. Si se idem servat honorifice et regité et ipsa caret pueris, et eadem erit ingressa viam uni- XIV.: a) M. Kl: socrum. b) M: ipsa socra vel socer, Kl: ipse socer vel socra. c) M: protestare, Kl: protestari. d) M: perit, Kl: periit. e) M, Kl: regi. 1) Srov. praž. práv. kn. 40 (Rössler 112), brněn. práv. kn. 185 a d. (Rössler 93 a d.) Schwabenspiegel (Lassberg) 18—21, 23. 2) K tomuto a k dalším článkům srov. Otak. (Rössler) 43 (23), brněn. pr. z r. 1243 čl. 29 a d., brněn. práv. kn. 508 a d., 622 a d. (Rössler 233 a d., 286 a d.). jihl. pr. 2 (Tomaschek, Deut. Recht 202), jihl. práv. kn. 123 (Tomaschek, Oberhof Iglau 87), Schwabenspiegel (Lassberg) 25, 38, 50, 75, 147.

Strana 93
93 verse carnis et bona eadem amicis allegaverit recusante marito et maritus hec interdixerit, nunc queritur, utrum' amici aut maritus, quis hec bona iure valeat possidere. Hec iura exigunt et requirunt, que mulier vel vir maiora tribuit, minora non denegavit, sic et eciam in sacra pagina, quod maritus bona eiusdem uxoris in pace possidere, ipsa bona allegare et donare, cui sua decreverit voluntate. Sic simili modo vir ipse suam ancillam legittime duxerit et ei non prius dotalicium deputaverit coram probis viris, tali iure ipsa domina pociaturs: Si quis maiora tribuit, minora non denegavit. Item si prolis vel proles erunt cum matre marito decumbente, cedit matri tantum ut proli, si dividere contingit mediante iuratis et amicis. Item mulier sedens in sua sede viduali et se honorifice regit et honeste, non licet ipsam in aliquo agravare nec impedire, sed si vellet bona puerorum dissipare, tunc amici non debent admittere, ipsam verbis corrigendo. Si cessare non vult, tunc ipsa tenetur et certam firmam locare caucionem amicis, quod bona puerorum non dissipentur. Item si mulier mutaverit sedem vidualem, tunc amici debent seb intro- mittere de pueris et porcione eorum et eis preesse sub ipsorum fidei puritate, ne pereant, et eciam ipsa mater tenetur preesse pueris consilio amicorum. Item si hoc acciderit, quod pueri sint carentes patre et matre et amicis et res habentes, de illis se iurati intromittere debent' iure et eos iuvare, ne pereant, et ad artes mittere, et si idem pueri sequi nolunt, tunc eorum substancia servetur, quousque dum ad annos discrecionis pervenerint, tunc detur ipsis.3 Item si mulier aliquem iuratum male tractaverit verbis vel plagis, tradens honori sue oblivioni, et hoc bene constat iuratis, hoc illi pro emenda et iure, quod ipsam maritus eius debet et tenetur accipere per crines in domo sua coram iuratis et baculo vel fuste ipsi dare X plagas, tunc iurati cognoscent et iudex, quod ipsa hoc non fecerit ex iussu mariti, et si autem hoc ipse" maritus non fecerit, tunc tenetur dare ipsis iuratis XXX solidos parvorum denariorum' sicui iurato et iudici XXX solidos eiusdem monete. Item si vidua fuerit, tunc ut vir in pena morietur et simili et equali, et si hoc semel, bis ac ter fecerit et se corrigere noluerit, tunc ipsam cum eius substan- cia debent et tenentur amovere. Item omnis mulier marito suo non potest plus perdere quam tres obulos parvorum denariorum, si hec prenotata tenuerit incorrupta.4 1) M: utrum, Kl: ut. s) M: pociatur, Kl: paciatur. h) M: se debent, Kl: debent se. i) tak M, Kl: iurati intromittere se debent. k) M: hoc ipse, Kl: ipse hoc. 1) V Kl násl.: et. 3) Srov. praž. st. 119 (Rössler 75). 4) Srov. výše str. 91.

Strana 94
94 Item si mulier in adulterio arrepta fuerit cum servo vel marito, illa cum palo crucietur, et non ablata ipsis peccunia aliquali, sed pueris relinquetur.5 Item si mulier libera fuerit, non ipsam iure aliquo agravare debet, sed ipse tenetur iure spirituali agravarim, et si mulier illius legittimi ipsi nasum absci- serit, illa nulla iusticia tenetur agravari, sed si amicus fecerit, ille pro lenden satisfacere debet et tenetur, hoc est duo talenta et iudici bis tantum, et si cruen- taciones fuerint vel plage blanie, tunc ipsi quinque solidi parvorum denariorum et iudici bis tantum pro naso, si se non poterit reddere expurgatum. Cap. XV. Item si aliquis accusatur cum hominibus, qui leychovflewyt“ dicuntur, tunc accusatus, si vult et habet homines, potest et debet se defendere, et si illis homini- bus nulla debet fieri ruptura, sed oportet, ut idem iurent in cruce, quod biberint eundem mercipotum emcione illius, et si non presument' nec audent iurare, tunc idem lucratus est et pena iudici, hoc sunt testes, V solidi parvorum denariorum in iudicio simplici, et si in iudicio legittimo, tunc bis tantum de siquo teste, et de hiis testibus ruptura fieri non potest, et tunc iurati debent habere scrutinium studiose, et si idem testes mercipoti iuste processerunt aut non, quia nunquam aliquis a suo iure reici poterit nec debet prestolata iusticia, et si hoc perceperint', quod idem testes falsi fuerint, tunc idem tenentur de civitate eici et periuri protestari et sic, ut cederent ceteris in exemplum.1 Item si queritur, quared in hiis tribus causis non sit ruptura et in aliis sit ruptura, ad hec iura respondent, quia hee cause testimonium sunt ante ea priori designate viris fide dignis, sed propter sublimacionem falsi testimonii hii procedere debent non ruptura mediante, et sicut in Patre et' Filio et Spiritu sancto non ruptura est aliqua, et sic hii testes modo simili et equali procedere debent et tenen- tur non in parte aliqua dubitantes. Cap. XVI. Item si occidetur aliquis non habens amicos aliquos, qui extorquent idem homicidium, tunc iudex vel magister civium tenetur et debet poscere homici- dium plena iusticia ut amicus propinquus, et si de illo homicidio sit data aliqua m) M: agravari, Kl: agravare. 5) Srov. Otak. (Rössler) 52 (31), brněn. práv. kn. 490 (Rössler 228). jihl. pr. 57 (Tomaschek, Deut. Recht 251), praž. práv. kn. 87 (Rössler 125). XV.: a) M: leychovflewyt, Kl: leychovflewit. b) M: presument, Kl: presumment. c) M: perceperint, Kl: perceperunt. V Kl násl.: quare. d) e) V Kl násl.: in. 1) Srov. praž. st. 66 (Rössler 47), jihl. práv. kn. 120 (Tomaschek, Oberhof Iglau 85).

Strana 95
95 peccunia, hec devolvi debet pro fabrica ecclesie“, ubi iacet et est depositus, quia precium hoc sanguinis est, et sic iudici partes due vel camerario et anime eius tercia. Et si amicorum aliquis in posterum venerit, ille cesset a liteb, si ante ea satisfactum fuerit integraliter et complete ; si non, ille accusator respondere debet de homicidio ante accusatus; et si idem accusatus non fuerit, tunc proscribi debet more solito et consueto ut' malefactor.1 Cap. XVII.“ Item prima causa est ista, si aliquis accusatur in iudicio quocumque et idem dicit per nunccium se esse infirmum, et si idem iacet in lecto suo ex divina permissione vel quocunque modo alio, hoc est prima legittima causa, scilicet in- firmitas. Item secunda causa legittima, que enstno" dicitur, est ista, cum aliquis accusatur per aliquem in iudicio, et tunc idem dicit se venire non posse propter captivitatem, et in vinculis sedens dirigendo nunccium suum ad iudicium, tunc hoc est causa legittima, et hoc in ultimo probare debet suo iuramento, cum affue- rit in iudicio vinculis absolutis, et tunc illi tenetur respondere de obiectis. Item tercia causa et legittima est ista et ultima: Cum aliquis accusatur per aliquem in iudicio vel terminus prefixus datur alicui et exceptus ex utraque parte, tunc pro diluvio aquarum se dicit non posse venire nec potuisse, et quod iverit in littore infra et supra clamando, quod non poterit venire ad iudicium, et hoc probare debet suo iuramento prius, quam respondet, et sic probabit causam legittimam" ultimam et finalem. Et hee sunt cause legittime et non alie, et si alia vel alie fuerint, hoc legittime cause nullatenus debent nec tenentur iudicare, quia hoc iura prohibent et deffendunt.1 Cap. XVIII. Item si aliquis accusatur pro hereditate et idem dicit et asserit, quod ipsam avus vel ava sua patri ac matri obligaverit, et' hoc probare velit viris ydoneis et XVI.: b) c) a) M: ecclesie, Kl: ecclesia. V Kl násl.: et. M. Kl. tot. 1) Srov. výše str. 65. XVII.: a) M: XVIII. b) Možno čísti též eustuo, patrně zkomoleno z ehaft not. c) V Kl násl.: et. 1) Brněnské právo uznávalo čtvero omluvných příčin k nestání, srov. brněn. st. 191 (Rössler 392), brněn. práv. kn. 114 (Rössler 60). XVIII.: a) M: XIX, Kl: 18. b) et v Kl schází.

Strana 96
96 probis et omni iusticia mediante pro peccunia tali, et cum ipsam ab eadem here- ditate receperit, tunc eadem hereditas iterato devolvi deberet ad eos libera et soluta, et si eadem hereditas est obligata inter quatuor scampna iudiciaria iudici ac iuratis presidentibus et est manifestata annis singulis cum scitu tali, tunc est obligacio et non alio modo, et si non est manifestata annis singulis, tunc ille, quis ea possidet et possidebit anno uno et diem sine aliqua inpugnacione, sedere debet et tenetur eam habere absque omni inpungnacione illius pacifice et quiete.c Item si obligacio fit per tutores vel curatores orphanorum, qui adhuc ad annos discrecionis non noscuntur pervenisse, hec obligacio non habebit processum, sed hec bona in ultimo inbrigari possunt, et non est obligacio vera, sed detraccio orphanorum, et si hoc iurati admittent, periuri poterint denotari, quiad sic orphani non iuste protegentur. Item si mater et vitricus puerorum bona intendunt obligare, qui non per- venerunt ad annos discrecionis, hoc eciam iurati admittere non debent, quia eadem bona per pueros et amicos in posterum poterint inbrigari, et si idem orphani co- acti vel ex aliqua induccione matris aute vitrici ad quatuor scampna iudiciaria ducti fuerint, tamen eadem obligacio non habet vim nec vigorem, quamvis ipsi orphani consentirent adhuc non existentes in annis discrecionis, sicut de sancto Paulo legitur: Cum fui parvulus, sapiebam ut parvulus, et iuratis sunt talia committenda. Item omnis hereditas in forma obligacionis non debet obligari nisi inter quatuor scampna iudiciaria coram iudice ac iuratis, si obligacio fit alibi, non habet vim. Sic Christus dicit: Sine me nichil potestis facere. Item si concivis aliquis super alium concivem supra domum aut res mobiles accipere vult in Iudea, hoc eciam in iudicio manifestare debet, tunc hec obligacio et recepcio dinoscitur fuisse iusticia mediante et nullus decipietur nec iurare quis poterit, et sic omnis res premunita iudicanda steterit incorrupta.1 Cap. XIX. Item si vir habens res se sentit viam ingredi carnis universam, potest alle- gare et dare bona sua pueris, si hoc in ipsis noscit esse utile et quod bene dispo- nunt Deo et hominibus, tunc hec sunt alleganda. Et si autem mali fuerint et di- cunt se bona patris iure possidere, hoc iura volunt: sed pater tenetur et debet allegare, cui sua decreverit voluntate, non possunt hoc filii inhibere, quia ad patrem nil portaverunt, et sic cum rixa nil obtinent nec obtinere possunt, sed cui ipse in d) e) f) 8) c) V Kl násl.: Cap. 19. quia — protegentur v Kl scházi. M: aut, Kl: vel. M: fit, Kl: sit. V Kl násl.: Cap. 20. 1) Srov. praž. st. 25, 27 (Rössler 16, 17). XIX.: a) M: XX, Kl: 22.

Strana 97
97 ultimis allegaverit, ille tenetur ipsa possidere, quia prima et secunda vim non habent, sed ultima rata et certa debet conservari. Et si pater uni puero plus dare intendit quam alteri, hec iura volunt: tantum' uni ut alteri, nisi unus ex mandato patris excesserit et non secundum velle patris fecerit, hec sunt omnia comittenda. Si autem morte subitanea et inprovisa morietur, tunc hec substancia dividetur inter ipsos uni tantum ut alteri. Et mater si intendit mutare suam sedem vi- dualem, si non, tunc pace debet frui et habere inherere in sede viduali. Sic et Deus dividit, prout vult.1 Item si pater ac vir succumbuerit habens res absque omni allegacione et testamento, et idem habens pueros, tunc de iure sicui sua“ pars tribuetur et matri tantum. Item si filius habet patrem viventem et egentem, et idem filius habet res et carens prole et est ex parte uxoris parentatus, et bona eadem uxoris fuerint et vixit cum ea annum et diem, et cum idem testamentum vult facere et allegare patri ac matri, hoc ipsa uxor et amici eius deffendere non possunt, sed nisi det tantum, quod ipsa non periclitetur et hoc cum magno nocumento, et sic adimplet mandatum Domini, qui dicit: Honora patrem et matrem. Item si adolescens iacens in agone ac ind infirmitate, carens uxore, et alle- gare vult fratri et non patri, hoc fieri non potest, pater semper propinquior fratre, et si idem certaverit, tunc patri ac matri pars maior tribuetur. Item si vidua fuerit et sedet in sua sede viduali usque ad infirmitatem, illa porcionem suam ac partem totam de suis pueris debet non totam amovere nec auferre, sed tenetur pro testamento sue anime allegare et vestes sui corporis dare et tribuere debet amicis, cui sua decreverit voluntate, et hoc nulla contra- diccione filiorum seu amicorum mediante.“ Item si mulier habens virum, illa allegare potest vestes suas in infirmitate sua, cui amicorum decreverit, et hoc omni impedimento mariti postposito et amoto. Item si aliquis carens prole et uxore et habet res, ille potest allegare bona sua, cui voluerit, et si amici voluerint hoc interdicere, non possunt, quia det sua, cui voluerit. Cap. XX. Item si aliquis vel aliqua sibi mortem fecerint suspendendo vel quocunque alio modo, et idem habet res et bona, illa cedent subcamerario loco regis et non b) tantum v Kl schází. c) V Kl násl.: sua. d) in v Kl schází. e) V Kl násl.: etc. 1) K tomuto článku a dalším srov. Otak. (Rössler) 42, 43 (23), 76 (54), jihl. pr. 3, 4, 10 (Tomaschek, Deut. Recht 204 a d., 212), jihl. práv. kn. 311, 335 (Tomaschek, Oberhof Iglau 225, 253), praž. práv. kn. 105, 107 a d., 147 a d. (Rössler 131, 132, 143 a d.). praž. st. 61, 84, 98, 103 (Rössler 42, 53, 60, 63), brněn. pr. z poč. XIV. stol. 77 (41), 83 (47) (Rössler 361, 362), Schwabenspiegel (Lassberg) 4, 5, 14, 34, 147, 161-168, 354. XX.: a) M: XXI, Kl: 23. Mendl: T. ř. Norimberské právo v Čechách.

Strana 98
98 pueris nec uxori, et hoc' iura volunt, quia idem perdidit rem meliorem, id est vitam eternam, et in minori salvari non poterit, et de omnibus bonis iure debent eici, et privari et de hiis cedet tercia pars iudici et due subcamerario et idem fratere Iude pronunccietur, et sicut ibi in ewangelio legitur: Malos male perdet et vine- am suam locabit aliis agricolis.1 Cap. XXI.“ Item si aliquis hereditatem emerit, ille debet ipsum inducere, quod ipsam sibi resignet in quatuor scampnis iudiciariis iuratis presidentibus, et eandem re- signacionem munire debet firmo et certo testamento vel testimonio, et idem, quis vendidit, si ipsi credere noluerit, quod ipsam disbriget ei anno et diem et dissolvet, tunc idem tenetur et debet ipsi emptori pro hoc certam et firmam locare caucio- nem, quod ipsam hereditatem pacifice possidere possit et quiete. Hec iura exigunt et requirunt, et si quis eandem hereditatem tenuerit anno et die, ille nemini tenetur respondere pro hereditate eadem, sed pace et comodo consequi in eadem. Item si aliquis' vult et intendit vendere hereditatem suam et vult stare sine lite sed cum quiete, idem tenetur hoc facere, primo quod pronuncciet eandem hereditatem primo iudicio, secundo et tercio et quarto, et scribat hoc testimonio. Si aliquis amicorum existens propinquus suam hereditatem emere voluerit, ipse carius sibi eam dare et vendere vult quam alteri, et si hoc fecerit, tunc nemo de- cetero ipsam poterit iure aliquo nec debet inbrigari, sed cum pace debet eam possidere.1 Item omne vadium mobile debet iudicio presentari primo et secundo, tercio et quarto, tunc hospiti deferred debet, ut pro eodem debito redimet et exsolvet, si defficient, tunc debitor plus addet pro satisfaccione, et si remanet ultra vadium, tunc reddet superfluum, et hec omnia debent fieri scitu iuratorum, et si vadium pronunccietur in iudicio legittimo, tunc duo iudicia et non plus, et vendet modo simili ut priori.2 Item omnis res non mobilis alio vadio debet pronuncciari adductis iuratis duobus, et sic debet consequi iusticia expedita. b) hoc v Kl schází. c) M: frater, Kl. sr. 1) Srov. mírnější ustanovení praž. práv. kn. 191 (Rössler 159), jihl. práv. kn. 48 (Tomaschek, Oberhof Iglau 67); Čelakovský: O soudní právomocnosti 726 (Práv- ník XVIII). XXI.: a) M: XXII, Kl: 24. b) M: aliquis, Kl: quis. c) et v Kl schází. d) M: defferre, Kl: deferre. 1) Srov. brněn. práv. kn. 322 a d. (Rössler 147 a d.) 2) Srov. praž. práv. kn. 23 (Rössler 108), Schwabenspiegel (Lassberg) 280. Ury- vek českého překladu tohoto článku z knihy Rožmitálské uvádí J. Kapras, Das Pfand- recht im böhmisch-mährischen Stadt-und Bergrechte str. 16, srov. též tamže str. 49.

Strana 99
99 Item si pecus vel pecudum fuerit, quod pecus expensas solvere non potest, tunc sub minori dampno vendi debet modo prescripto. Item in omni vadio et hereditate amicus propinquior pocius emere debet quam alter, si hec vadia in iudicio non fuerint declarata et pronuncciata. Si autem declarata fuerint et pronuncciata, tunc emet siquis, prout vult, absque omni inpedimento iudicii et amicorum sine querela. Cap. XXII. Item si puer fuerit non de legittimo thoro, quis spurius vocatur, queritur, si bona patris sui iure poterit hereditare an non. Hoc volunt iura, quod idem puer nil hereditare potest nec tenetur, nisi quantum ex gracia sui patris sit aut amicorum, hoc possidere potest et non plus.1 Cap. XXIII. Item si hospes alium arrestat nunccio iudicis non iudicio presidente, et idem hospes si fatetur illi de suo debito non in iudicio nec coram iuratis, ille causa fassionis iusticie nulle pene debeat subiacere, sed illi tenetur satisfacere inmediate, et si idem, quis arrestatus fuerit, in quatuor scampnis apparebit iudiciariis et ibi arreptus fuerit querimonia, et tunc fatetur illi de suo debito, tunc tenetur dare iudici V grossos pro pena et emenda, et si idem iuret, tunc nichil iudici detur in judicio vel extra iudicium et sic in ewangelio legitur: Ubi sunt, qui te condemp- nant ? Nemo, Domine. Nec ego te condempnabo, vade et ambula in pace etc. Et sic iudex non tenetur in pena dampnare aliquem nisi iusticia mediante.1 Item si accusatur arrestatus cum hominibus, id est cum testimonio, tunc accusatus tenetur se defendere manu sua, et si incola terre nostre non fuerit, tunc primo prestet iuramentum, quod nullum amicum habeat in terra ad presens, qui sibi in hac causa poterit subvenire, tunc iuret primo unum iuramentum pro ellenden, quod dicitur vulgariter, et sic ter in posterum pro testibus, et sic debet se de tali accusacione reddere expurgatum.2 Item si arrestatus accusabitur' testimonio alicuius civitatis pro fraude seu debito et promisso aliquo, hec causa cassari debet, quousque dum eadem litera illius civitatis supervenerit, et hoc pro maiori credulitate', et de isto idem arresta- XXII.: a) M: XXIII, Kl: 25. 1) Srov. brněn. práv. kn. 345 a d. (Rössler 158, 159), Schwabenspiegel (Lassberg) 40, 47. XXIII.: a) M: XXIV, Kl: 26. b) V M násl.: id est. c) M, Kl: crudelitate. 1) Srov. brněn. práv. kn. 95 a d. (Rössler 50 a d.) 2) Srov. výše kap. I.

Strana 100
100 tus et accusatus defendere non potest nec tenetur, et litere eiusdem civitatis debet plena fides adhiberi et perfecta parte ex utraque, et quiscunque in uno ceciderit, in reliquo sed emendare non potest in pena et in expensis. Item si sacerdos arrestatus fuerit vel equus suus per nunccium iudicis, tunc idem sacerdos tenetur et debet manu sua solus iurare super sancta ewangelia in ecclesia coram plebano, et sic se debet reddere expurgatum, vel equum aut vadium mittat stare occupatum, quamvis idem testibus accusatur." Item si Iudeus arrestatus fuerit per Christianum testibus, quod sit debitor" aut vadium perdiderit, ille Iudeus tenetur vinci Iudeo uno et Christiano, si sim- pliciter, tunc iuret in Talmut Iudeis presidentibus et Christianis, et si iuramento evadet, tunc nullam penam solvere debet. Si fatetur, tunc penam ut Christianus V grossos.4 Cap. XXIV. Item si servus conqueritur supra dominum suum de precio, et queritur, si dominus servo suo pro precio iurare poterit aut non, ad hec iura respondent, quod ipse servus debet et tenetur iurare et sic obtinere suum precium. Primo oportet, ut iuret pro V grossis veri mercede suorum membrorum et secunda vice iterum pro V grossis et tercia vice iterum pro V grossis et non plus obtinere potest nec debet. Et si hoc in iudicio legittimo fuerit, tunc illud dare debet die illa' iudicio evoluto, et si autem hoc acciderit in iudicio simplici, tunc in die tercia solvet illi precium iusticia requisita. Et queritur, utrum idem dominus pro hoc in iudicio legittimo aliquam penam pati debeat an non. Hoc iura volunt, quod ipse dominus nullam penam pati debeat pro hoc, quia ipse servus sic suum obtinuit precium. Et si dominus ipsi servo die illa vel tercia suum precium non dederit, et iudex et iurati ibidem venerint' servum iuvando de suo precio, tunc oportet, quod domi- nus iudici det penam in iudicio legittimo X grossos et in simplici vero quinque grossos.1 Item si dominus econverso accusat servum aut ancillam, et hoc facit testi- monio ipsius ius augmentando, tunc servus tenetur et debet respondere similiter et manu sua solus se debet et potest reddere de omnibus accusacionibus innocen- tem, et hoc volunt iura, quod nemo debet ius iuramenti augmentari nec exaltari, d) se v Kl schází. c) M, Kl: debitus. 3) Srov. brněn. st. 228 (Rössler 402). 4) Srov. priv. žid. kr. Přemysla Otakara II. z r. 1254 (Čelakovský, Privilegia měst Pražských str. 6 čís. 3), brněn. práv. kn. 432 a d. (Rössler 201 a d.) XXIV.: a) M: XXV, Kl: 27. b) illa v Kl schází. c) M, Kl: voverint. 1) Srov. praž. práv. kn. 7 (Rössler 104), brněn. st. 196 (Rössler 393), brněn. práv. kn. 174 (Rössler 87), jihl. práv. kn. 199 (Tomaschek, Oberhof Iglau 110), Schwa- benspiegel (Lassberg) 203.

Strana 101
101 sed iuramenta pocius debent minui, quia tales querimonie sepissime causa invidie et nequicie et pro perdicione denariorum, et sic hoc ipsi iurati admittere non de- bent, quare quia invidia est mors anime. Item si dominus ex parte servorum autd ancille in dampnum aliquod inci- derit, quod notorium vicinis vel alio viro fuerit, hoc ipse dominus in precio servi tenetur defalcare, si tantum fuerit de precio, si non tantum, tunc dampnum est comittendum Deo et sic in melius reformetur, et hoc volunt iura, quod de parva cute parva fit corrigia. Item si dampnum servus aut ancilla fecerit mente deliberato pro precio aut pro offensione ignem miserit, si idem rapietur, luet cute nec aliter. Si evaserit, tunc ipse iure proscribetur pro malefactore, et sic hec causa iudicetur. Cap. XXV. Item si pastor gregis pascendo perdiderit aliquid, oportet, ut solvat suo precio mediante, et si accusatur de offensione pecudis vel pecoris, tenetur, ut iuret in cruce, quod sit innocens illius offensionis vel perdicionis.b1 Item si aliquis pastori suum non dederit precium, tunc idem pastor tenetur et debet ipsum inpignorare peccoribus, quod pro eodem precio sufficit, et hoc potest facere sine omni strepitu iudicii et querela, et hoc si ipsum pro hoc aliquis offenderit, ipse pena duplici' punietur et se de talibus non potest reddere expur- gatum, et oportet, ut satisfaciat iudici ac iuratis, et si ipse pastor aliquid fecerit, tunc iure vinci debet, quia incongruum est servum unius percutere, et multo magis omnium civium servus non debet offendi.d Cap. XXVI." Item si aliquis accusatur de adiutorio, quod woleist vulgariter dicitur, in homicidio vel vulnere vel pro fraude, et idem non presumit' iurare nec vult, confidens in peccunia sua et in amicos, hoc iura volunt, quod idem, quis iurare non presumit' nec vult, quod ille conponat cum actore secundum suam graciam, d) Kl násl.: aut. XXV.: a) M: XXVI, Kl: 28. b) V Kl násl.: etc. c) M: dupplici, Kl: duplici. d) V Kl násl.: eto. 1) K tomuto článku a následujícímu srov. Otak. (Rössler) 118 (94), 119 (95), praž. práv. kn. 161 (Rössler 148), brněn. st. 199 (Rössler 394), jihl. práv. kn. 42 (Toma- schek, Oberhof Iglau 65), Schwabenspiegel (Lassberg) 213. XXVI.: a) M: XXVII, Kl: 29. b) M: presumit, Kl: presummit.

Strana 102
102 et si idem hoc facere noluerit, tunc debet inveniri sentencia, quod idem tantum det vulnerato, sicut ille quis manu sua fecit, verbi gracia: Consencientes et facientes pari pena puniendi sunt.1 Et hec woleist seu cause alie tenentur iudi- care. Cap. XXVII. Item si aliquis accusatur pro communitate civitatis, quod illam teneat nimis iniuste et indebite, et idem dicit, quod eandem hereditatem vel ortum, vel quidquid fuerit talium, anno et diem' [teneat] absque omni inpungnacione, et queritur, si pro hoc responderi debeat an non aut quid inde iuris, et tunc querit magister civium, si se communitas usurpata vi proiacere poterit aut perdi. Ad hec iura breviter respondent, quod nulla communitas civitatis se poterit per- iacere, sed ille, quis ipsam tenet et tenuit, tenetur discedere ab eadem verbi gracia: Peccatum non dimittatur, nisi ablatum restituatur. Item si ille concivis, quis accusatur de possessione communitatis, quod ipsam vi tenuerit', et idem concivis manifestavit eandem communitatem in iudicio inter quatuor scampna iudiciaria semel, bis, ter, quater aliquot annos, et hoc est noto- rium iuratis aliquibus, quod si aliquis haberet accionem aliquam contra eandem communitatem, ut aliqui asserunt, ipse eandem disbrigare vellet omni iusticia mediante, et tunc magister civium, qui tunc fuit pro tempore, tacet et cives re- liqui, et si est notorium alicui, tunc idem concivis debet et tenetur pace consequi et comodo in eadem. Cap. XXVIII. Si vicinus conqueritur supra vicinum de pariete non constructa, et si est paries et sepes intrando domum suam ad dextris, tunc idem hospes domus tenetur ipsam vel ipsum reficere et construere suis propriis indilate. Quod si non fecerit, tunc in omne dampnum, in quod suus vicinus inciderit, ipse tenetur plenarie emen- dare. Item si ambe domus in statuis non binis sint locate, tunc paries una ad dextris, et si sunt statue bine et sublimia bina, tunc siquis hospes pro se faciat pari- etem et sic nullus alium potest nec tenetur accusare.1 Item si sepes fuerit', sic eciam ipsam construere debet, et si idem hospes fines virgarum, que botim vulgariter dicuntur, in sepe ad curiam sui vicini miserit, 1) Srov. brněn. pr. z poč. XIV. stol. 52 (16) (Rössler 358), brněn. práv. kn. 272, 382 (Rössler 126, 173), praž. st. 52 (Rössler 35). XXVII.: a) M: XXVIII, Kl: 31. b) M: diem, Kl: die. c) M: tenuerit, Kl: tenuit. XXVIII.: a) M: XXIX, Kl: 32. b) M: fuerit, Kl: fuerint. 1) Srov. brněn. práv. kn. 208 a d. (Rössler 102 a d.)

Strana 103
103 et si pecus vel pecudes se illa sepe offenderit, tunc ille, qui eum fecit, scilicet hospes, ipsi tenetur satisfacere sufficienter et complete.2 Item si meta fuerit in agris, fillam metam hospes ad dextris pocius obtinere debet quam ille a sinistris, et si exaraverit eam, tunc iudex et iurati debent ipsi dicere, ut illam corrigat et reficiat, et si non fecerit infra duas septimanas, pena est V solidi parvorum denariorum. Si vero secundo non fecerit interdicto, tunc pena medii talenti parvorum. Si tercio non fecerit, tunc sunt XXX solidi monete eiusdem, et sic semper de cetero debet agravari tam diu, quousque dum metam dixerit revocando et emendaverit.3 Item si aqua fuerit in descensud aliorum agrorum supra suum vicinum, hoc volunt iura, quod siquis suam aquam teneat in descensud suorum agrorum, ete hoc si pluvialis fuerit, tunc ipsam tenere debet absque sui vicini nocumento.4 Cap. XXIX. Item si aliquis vult et intendit locare suam privatam in sua area, illam de- bet facere de meta vel area sui vicini per' spacium decem pedorum in sua area fodendo et non aream sui vicini' anichilando nec fetore aliquo.1 Cap. XXX. Item cum aliquis citatur ad iudicium per preconem vel pudellum modo largo et non scito aliquob, idem, si non timet Deum, potest iurare manu sua solus, quod sibi non constat aliquid de citacione illa, et sic potest se de tali citacione ignarum reddere iudicio presidenti. Item si aliquis citatus fuerit per hospitem, quis non' est incola terre, et idem ad iudicium venire non vult et sub pena domi intendit residere vel sedere, tunc iudex et iurati debent pro eo mittere, si venire noluerit primo, tunc V grossis adducetur. Et si secundo tunc venire noluerit, medium talentum, et tercio pena c) M: et, Kl: sed. d) M: descensu, Kl: decensu. e) et v Kl schází. 2) Srov. praž. práv. kn. 167 (Rössler 150). 3) Srov. brněn. práv. kn. 479 (Rössler 220), jihl. práv. kn. 135 (Tomaschek, Oberhof Iglau 89). 4) Srov. brněn. práv. kn. 76 a d. (Rössler 40 a d. ), jihl. práv. kn. 70 (Tomaschek, Oberhof Iglau 72). XXIX.: a) b) M: XXX, Kl: 33. per — vicini v Kl vynecháno. 1) Srov. brněn. práv. kn. 208, 210 a d. (Rössler 102, 103 a d.) XXX.: a) M: XXXI, Kl: 34. b) V Kl násl.: et. c) non v Kl schází.

Strana 104
104 maior, hoc est XXX solidi parvorum denariorum. Et si idem negat, tunc iuret die illo. Si quod fatetur illi hospiti, tunc die tercia satisfaciat ipsi et de expensis, et iura iuramenti, si suspensa fuerint, tunc idem iurare debet: Qua re viatori- bus non est lex inposita. Item in alio loco: Beati, qui fecerint iudicium et iusticiam in omni tempore. Item si aliquis citatur per suum vicinum, idem civis cum pena iudicis potest sedere domi usque ad tercium iudicium, et si in tercio iudicio non venerit, tunc ius suum perdidit. Et si hoc constat alicui, quod idem in civitate fuerit, quod ad iudicium tercium venire noluit, tunc ille, qui est conquestus, obtinuit illam peccuniam et hoc plena iusticia mediante, et ipsi iudici suas penas, scilicet tri- plices.1 Item si aliquis citabitur cum scitu suorum vicinorum, scilicet inferiori et superiori, vel scitu unius iurati, ille de citacione per preconem negare non potest nec debet. Si in iudicio legittimo fuerit, tunc idem citatus scire debet, quod cum causa eundemd ius suum amisisse pleno iure, si excusacionem legittimam produ- cere non potest adhuc ipso iudicio presidente, ut prius est expressum, ubi tangitur de causis legitimis, ibi quere diligenter et invenies. Item si aliquis citatus fuerit, et ille semper fugit iudicium et non vult apparere, et sic idem tenetur citari ter de domo vel de' hereditate, et si non appare- bit iudicio, tunc idem suum ius perdidit et penas tres iudici, et illi satisfacere debet de debito ac offensione, vel pro quo fuerit. Et sic semper iurati debent habere scrutinium, quo modo eadem causa se habuerit', sic debet et tenetur iudicari. Cap. XXXI.“ Item si Iudeus accusatur de vadio, quod destruxerit Christiano vel perdi- derit, cumb bonis suis mediante, et ille Iudeus iurare debet, et tunc queri potest Sic debet dicere Iudeus ponendo manum suam dextram supra quo modo. librum, ubi continentur decem precepta, et sic informet eum alter Iudeus dicendo: De quo te accusat N, de isto es innocens, et si innocens fueris, tunc' consequetur te hec benediccio in isto libro, si verod reus fueris, tunc malediccio te debet consequi eterna. Tunc ille adhuc tenens manum, debet dicere Amen, et non d) M: cum causa emende, Kl: cum causa eundem. e) de v Kl schází. f) M, Kl: cause habuerint. 1) Srov. Otak. (Rössler) 101 (78), brněn. práv. kn. 125 a d., 262 (Rössler 64, 65, 121), jihl. práv. kn. 38, 87 a d., 118, 119 (Tomaschek, Oberhof Iglau 65, 79, 85), Schwabenspiegel (Lassberg) 327 I. XXXI.: a) M: XXXII, Kl: 35. b) M: non, Kl: cum. c) tunc v Kl schází. d) vero v M schází. e) M: te debet, Kl: debet te. t) et v Kl schází.

Strana 105
105 plus. Et sic est iuramentum Iudeorum, et sic ipsos consequetur malediccio verbi gracia, cum dixerunt: Sanguis Eius super nos et super filios nostros.g1 Cap. XXXII.“ Item si iudex accusat aliquem pro debito vel pro quacunque re, et si idem fatetur coram iudicio legittimo, ille nullam penam dare tenetur, et si negaverit et ipsum de iuramento supportatum habuerit, tunc iterum nichil dare tenetur, et si deberent idem, quos ipse iudex accusat, dare deberent denarios iuramenti, tunc accusaret omnes sibi pro lucro et causa pene. Hoc non debet nec tenetur facere. Item si' conqueritur mediante iuratis pro indisciplina aliqua orta in civi- tate et non pro causa sua propria, ille tenetur ipsi satisfacere et iuratis, secun- dum quod ipsi iurati decreverint inponendo, et sic ipse iudex non tenetur aliquid facere, nisi iussu“ et scitu iuratorum,1 et sic iuste et recte iudicabit verbi gracia: Iustus es, Domine, et rectum iudicium Tuum, et sic: Iuste iudicate, ne vos malediccio consequatur. Cap. XXXIII. Item si accusatur aliquis de quacunque re et idem sentit hoc in iudice, se non consequi ab eo iusticie complementum, et si causa fuerit ipsius iudicis, tunc idem appellare potest ad maius ius non pena aliqua mediante nec ipsam solvere debet. Item accusatur aliquis de causa, que non tangit iudicem nec iuratos, et si idem appellaverit ad maius ius, tunc idem debet et tenetur, quis appellaverit, dare iudici et sicui iurato XXX solidos parvorum denariorum, et sic iura sua habebunt processum et sic eadem causa per iudicem deinceps non tenetur iudicari nisi per dominum vel subcamerarium.b1 Item si aliquis appellaverit et idem pauper fuerit, carens rebus, et garulus et homo rixosus fuerit, et si idem ceciderit in causam, tunc idem debet puniri captivitate, ut iurati decreverint, hoc debet iure fieri, quod idem cedat ceteris in exemplum. s) V M násl.: Item si iudex accusat aliquem pro debito, přetrž. 1) Srov. Otak. (Rössler) 130 (103), 131, brněn. práv. kn. 435 (Rössler 204), Schwabenspiegel (Lassberg) 263. XXXII.: a) M: XXXIII, Kl: 36. b) V Kl násl.: quis. c) M: iussu, Kl: ius sit. 1) Srov. Čelakovský, O soudní právomocnosti 514 (Právník XVIII), jihl. pr. z 2. pol. XIV. stol. (Tomaschek, Oberhof Iglau 355). XXXIII.: a) M: XXXIIII, Kl: 37. b) V Kl násl.: Cap. 38, přetrž. 1) Srov. praž. práv. kn. 55 (Rössler 116), jihl. pr. 34, 35 (Tomaschek, Deut. Recht 231), brněn. práv. kn. 68 a d. (Rössler 36 a d.)

Strana 106
106 Cap. XXXIV. Item si sentencia inventa fuerit per iuratos inter quatuor scampna' iudi- ciaria, illa debet habere vim et vigorem, et si ipsam aliquis redarguerit, oportet, ut idem stet in loco eodem et non moto quoquam et aliam inveniat, scilicet meliorem, et illa scribi debet cum iuratis ad maius ius civitatis alterius, et si idem dampnabitur in sentencia, quod sua sentencia processum non habuerit, tunc idem dare‘ debet iudici et sicui iurato XXX solidos parvorum denariorumd, si est talis, quod satisfacere potest; et si non habet, tunc in trunco corrigetur, ut cedat ceteris in exemplum, ut iurati decreverint.1 Item si causa illius redargucionis vel sentencia processum habuerit et iurati dubitaverint in invencione eiusdem sentencie‘ et processum non habuerit, tunc hoc volunt iura, quod siquis iuratorum hoc supra suum iuramentum recipiat, quod melius ius vice illo tempore nescivit invenire, et sic oportet, quod ille ex parte adversa, quis reclamaverat sentenciam, sit contentus saciatus, et sic deinceps nullus tenetur viciari, quia secundum legem ignorancia excusat peccatum, et sic volunt iura, quod sentencia non inveniatur nisi mediante deliberacione, non iurato uno, sed de communitate, ne unus accusetur. Cap. XXXV. Item si aliquis accusatur de wolleist, quod adiutorium vulgariter dicitur, in homicidio et idem non presumit' iurare, idem tenetur satisfacere tantum sicut ille, quis fecit, verbi gracia: Consencientes et facientes pari pena puniendi sunt. Item pro lenden, si quis fecerit, dare tenetur ipsi offenso', si iurare noluerit et componere intendit, duo talenta parvorum denariorum, et iudici bisd tantum et ille pro adiutorio tantum, et sic de cetero alie cause ac casus debent ac te- nentur iudicari. Et pro vulnere XX grossos et iudicie bis tantum et ferre inimi- cicias. XXXIV.: a) M: XXXV, Kl: 38. b) M: scampna, Kl: scamna. c) M: idem dare, Kl: dare idem. d) V Kl násl.: et. e) M: sentencie, Kl: summe. 1) Srov. jihl. práv. kn. 44 (Tomaschek, Oberhof Iglau 66), brněn. práv. kn. 272 (Rössler 125); tamže 68 (Rössler 37) výslovně jest zamítnuta zásada, k níž se tu zná Stručné poučení právni: „Et non oportet, sicut mala consuetudo multorum habet locorum, quod appellans fixus stet, nec pedem de loco moveat, nisi prius a sententia * lata appellet — XXXV.: a) b) c) d) M: XXXVI, Kl: 39. M: presumit, Kl: presummit. M. offenso, Kl: offensio. M: iudici bis, Kl: iudicibus. e) M: iudici, Kl: iudicii. 1) Srov. výše cap. XXVI.

Strana 107
107 Si idem accusati iuramentis se habuerint expurgatos, tunc nullas inimicicias de cetero ferre debent, sed amicabiliter concordare, et sic omnis causa cum con- cordacione in finem bonum debet et tenetur transmutari causa pacis et comodi et honoris. Cap. XXXVI. Item si aliquis promittit alicui peccuniam aliquam coram iuratis aliquibus alterius civitatis, ille non potest vinci aliquo testimonio iuratorum ad aliam civitatem nisi cum hiis causis. Item hec est prima: Si promissum idem de alia civitate fecerit coram iudicio iuratis presidentibus duobus vel tribus, sic' litera potest vinci ad aliam civitatem cum duobus vel tribus' iuratis hiis promissis factis coram iudicio. Item si iurati unius civitatis in maniloquio‘ fuerint, et si ibidem aliquis aliquid promiserit coram iuratis in consilio, ille eciam ad aliam civitatem potest vinci litera civitatis. Cum hiis causis duabus potest et non aliis, de ceteris pro- missis se defendere debet et tenetur pocius, quam ipsum aliquis vincere poterit. Cap. XXXVII. Item si tutor ac curator bona orphanorum dissipare voluerit, tunc ipsi iurati hoc admittere non debent, quia ipsi sunt constituti curatores superiores a Deo.“ Item si amici et consanguinei hoc reclamare vellent, quod ipse pater curato- rem et tutorem non eligeret pro suis pueris, hoc nemo inhibere debet nec potest, quia ipse pater forte nullam confidenciam gerit de suis amicis, et hoc volunt iura, quod ipse pater potest et debet allegare sua bona et pueros, cui sua decreverit voluntate, et hoc omni interdiccione postposita et amota. Cap. XXXVIII. Item si aliquis proscriptus fuerit pro homicidio, et hec proscripcio steterit absque omni redargucione sic, quod nemo pro ipso intercesserit infra septimanas sex, tunc licenciatus suis inimicis fuerit, et illi in ipso non peccaverint nec peccare debent ipsum occidendo, quia hoc faciunt iusticia consecuta.1 XXXVI.: a) M: XXXVII, Kl: 40. b) sic — tribus, v Kl schází. ) M. Kl: maliloquio. XXXVII.: a) M: XXXVIII, Kl: 41. 1) Srov. praž. st. 54 (Rössler 35), brněn. práv. kn. 142 a d. (Rössler 74 a d.), Schwabenspiegel (Lassberg) 59, 62. XXXVIII.: a) M: XXXIX, Kl: 42. 1) K této kapitole srov. jihl. pr. 70 (Tomaschek, Deut. Recht 271), praž. práv. kn. 100 (Rössler 129), brněn. práv. kn. 598 a d. (Rössler 274 a d.), Schwabenspiegel (Lass- berg) 101, 108, 109, 277.

Strana 108
108 Item si idem proscriptus componere intendit, tunc hoc potest et debet fieri secundum graciam et non sub forma iuris, quia secundum Deum gracia maior' est quam iusticia, quia ex gracia vivimus. Item si idem proscriptus mediante gracia composuerit et iterum excesse- rit secundo, tunc illi de cetero non debet concedi ulla iusticia nec donari, sed nuncciis et literis per omnes civitates et opida debet occupari et arrestari et iusti- ciam dampnacionis sui corporis consequetur', et sic frequenter investigari debet et dampnari, ut cedat ceteris in exemplum. Item si proscriptus pro homicidio arreptus fuerit, ille debet privari gladio sua vita, et quis ipsum tenuerit, modo simili et equali non iudicio aliquo presidente, et si nullus in parte accionis contra ipsum vivens fuerit, tunc ipse iudex, qui tunc pro tempore fuerit, et iurati debent et tenentur hec adimplere. Item si aliquis proscriptus pro vulnere vel pro lenden, quod vulgariter dici- tur, arreptus fuerit, illi modo simili collum privari debet sicut pro homicidio, et si componere voluerit ante captivitatem, hoc tenetur facere, secundum ut gra- ciam poterit in parte adversa, et si pars succumbuerit adversa, ita quod nullus est, cum quo componet, tunc cum iuratis et iudice, et illa substancia debet iudici cedi tercia pars, due vero partes pro salute sue anime pro fabrica ecclesie, ubi iacet, et hec omnia fieri debent secundum consilia iuratorum, et sic cetera alia iudicentur. Item si pro adiutorio aliquis proscriptus fuerit, homicidio vel vulnere lendend, vel quocunque alio modo proscriptus fuerit, ille iudicari debet, ut prius est expressum, excepta cruentacione vel plaga blania, ille cause sic non tenentur nec debent iudicari nisi secundum graciam iuratorum. Item si aliquis eiectus de civitate fuerit propter suos excessus et idem civita- tem vitare noluerit et intrat ipsam, et si idem arreptus fuerit, tunc ipse debet intruncari anno integro et sex septimanis, et hoc evolutis dimittie debet, et si ite- rum intraverit, tunc privari debet vita. Si maius ius fuerit, tunc maius ius idem consequetur, ut prescriptum est. Cар. XXXIX." Item si equus arrestatus fuerit per aliquem, quis non est incola terre, tunc ipsi debet statim concedi iusticia et donari.1 Item si est incola terre, tunc ipsi debet assignari terminus ad primum iudi- cium, et si idem sic conqueritur, quod equum suum perdiderit furtu ac spolio vel b) M: maior, Kl: amor. M: consequetur, Kl: consequenter. M: leinden, Kl: lenden. M: dimitti, Kl: emitti. c) d) ) XXXIX.: 1) K této kapitole srov. jihl. pr. 66 (Tomaschek, Deut. Recht 257), jihl. práv. kn. 92 a d. (Tomaschek, Oberhof Iglau 80), brněn. pr. z poč. XIV. stol. 99 (63) (Rössler 364 ), brněn. práv. kn. 97 a d. (Rössler 51 a d.)

Strana 109
109 quocunque alio modo, et hoc probare velit viris ydoneis ac probis, quibus est plena fides adhibenda, et hoc volunt iura, quod idem, quis equum arrestavit et perdidit, quod ille terminum perdicionis pronuncciet, qua die ipsum perdiderit, tunc ille, quis equum habet et dicit se ipsum diucius habuisse, et hoc velit probare viris eciam ydoneis, et si idem causa se sic habuerit, tunc ipsum pocius obtinere debet. Item si equus arrestatus fuerit vel animal quodeunque et idem, quis arresta- verit, dicit et asserit se eundem vivum et mortuum tenuisse et nutrivisse in suo fimo, et hoc velit probare suis vicinis, inferiori et superiori, et petit sentenciam tunc ille, quis equum tenet et habet in sua potestate, si idem hoc dixerit, quod modo simili eum habuerit et tenuerit, hoc ipsum probare oportet pocius quam illum suis vicinis, inferiori et superiori, et hoc si se causa habuerit, et si dixerit se ipsum emisse, tunc ille, quis asserit ipsum tenuisse vivum et mortuum et nun- quam decessissed de manu sua, nisi per furtum vel per spolium, ille met tercius suis vicinis obtinere debet quam ille, quis dicit ipsum emisse. Hec est sentencia diffinitiva, et sic de cetero relique arrestaciones tenentur et debent iudicari. Cap. XL. Item iuratus si interrogatus fuerit per sentenciam inter quatuor scampna iudiciaria, per se ipsam invenire non potest nec debet nisi omni interrogacione sui socii, quamvis sit ius simplex, propter hoc, quod non sit solus in culpa. Item iuratus vel iurati, si sentenciam invenerint, que in posterum processum non habere poterit nec habet et iusta non fuerit et reclamata erit, tunc ipse vel ipsi iurati debent et tenentur hoc supra ipsorum iuramenta, quod melius ius se illa vice non noverint invenire, et sic ipse vel ipsi iurati debent ab omni pena esse liberi et soluti. Et si hoc fecerint sine dolo quolibet, et sic de cetero ipsis est fides credula adhibenda." Item si unus ex iuratis erit proditor consilii, ille de consilio primo eici debet, secundo, tercio et quarto, et si idem cessare noluerit, tunc sibi sua lingua' debet excidi pro hoc, ne maius scandalum oriatur. Item si iuratus excedit contra aliquem, quod hoc ceteri sui socii congnos- cent et probent, idem iuratus debet et tenetur puniri pena dupplici quam alter pro hoc, quod est violator iusticie et pro omni iuraverit iure, et si idem cessare a) M: XL, Kl: 43. b) M: obtinere, Kl: obmittere. c) et v Kl schází. d) M. Kl: decesisse. XL.: a) M: XLI, Kl: 44. b) M: lingua, Kl: lingwa. c) M: congnoscent, Kl: congnoscunt. 1) Srov. Schwabenspiegel (Lassberg) 116.

Strana 110
110 noluerit, periurus publice protestetur, quia idem iuravit pro omni iure ac iusticia, quod minime conservavit, si sic frivole processerit dominando.d Item si peccunia ac denarii positi fuerint inter quatuor scampna iudiciaria, ex utraque parte ipsos tollere nolunt, tunc iudex, qui pro tempore fuerit, debet querere primo, secundo et tercio et quarto. Si tunc noluerint, tunc iudex ipsos vel ipsam recipiat et sibi usurpet. Item si penestice se‘ cavillaverint vel male tractaverint scitu aliquo, tunc iurati debent scrutari diligenter, que inciperet primo litigare et certare et ipsam male offenderit, illi penestice debet lapis inponi suo dorso habens XXX talenta, et illum ferre debet in suo dorso in circuitu fori, tunc secunda ipsam sequi debet stimulo, scilicet ligno acu inposito ipsam stimulet in camisia, et si eadem' sequens ridet, que ipsam stimulat, tunc illi ridenti lapis detur, ut' eciam eum portet, et econverso eam stimulet et puniet, hoc ipsis iura pro pena inplicant et adiungunt.2 Item hec pro plaga maxillis penestice huiusmodi hec sunt iudicanda. Cap. XLI. Item siquis molendinator debet et tenetur habere tantum de flumine sicut et alter, et protegere et facere suum obstaculum cum mensuracione aque penes rotas molendini, et si unus ex ipsis suum obstaculum meliorare' nollet, volens illum sic destruere et anichilare, tunc iurati illum informare debent, ut suum obstruat obstaculum. Quod si non fecerit, tunc in omne dampnum, quod secun- dus molendinator inciderit, illud dampnum tenetur plenarie revocare.1 Item si molendinum per se in flumine fuerit habens obstaculum, et illud exaltatum fuerit, quod erit in detrimentum agrorum, illud debet fieri, quod non sit nocumentum agrorum ac aliis hereditatibus. Et si idem hoc molendinator hoc asserit, quod idem obstaculum sic tenuerit tempore ab' antiquo, tamen hec fieri debent causa iusticie complementum. Hoc iura volunt, quod nulla fieri debent Quod tibi nolueris, aliis fecisse caveto. in nocumento alterius ac sui vicini etc. d) V Kl násl.: etc. e) M: se, Kl: si. 1) M: eadem, Kl: eandem. s) M: ut, Kl: et. 2) Srov. Das Rechtsbuch nach Distinctionen (Ortloff) V, 20, 7, 8: „Welch hocke adder phrogener, is sy fruwe adder man adder iungfruwe, sich mit eyme andern befeln —— dy sal den steyn an dem halse adder krigen, welcher denne der orhab ist gewest, tragen dryens umbe den ringk, unde or sal der botel nochgen mit eyner spicczen stacheln, ab sy nicht vor sich ged, daz her sy domete getriben mag. 8: Der steyn sol haben dreisig phunde swer silbergewichtes, unde der steyn sol haben eynen rymen, den man or umbe den hals gorte.“ Srov. též Soběslavská práva 28 (Schranil 93): „Item když se hokyně svadie, anebo prodavačky, kteréž na trhu sedie, tehdy jmá jedna žernovky kamenné nositi a druhá ji buosti a ona ji zase od pranéře až k šatlavě. XLI.: a) M: XLII, Kl: 45. b) M: meliorare, Kl: melliorare. c) M: ab, Kl: sub. 1) Srov. Rechtsbuch nach Distinctionen (Ortloff) V. 4.

Strana 111
111 Cap. XLII. Item omnis thabernator debet recipere vadia pro suo potu ac cervisia exceptis hiis tribus: primo veste cruentato et madido non abluto, secundo calicem et vestem ecclesie, et' tercio frumentum cum paleis. Si hec tria aput ipsum arrepta fuerint, tunc iure suspendetur pro hiis viciis. Cetera vadia colliget sibi et usurpet absque timore. Cap. XLIII. Item siquis carnifex debet vendere carnes mundas' et non viciatas. Si autem aliquis habens carnes lepre subiectas', que phinnik vulgariter dicuntur, illas carnes et scrophinas vendere debent pileo tenented in capite suo more Iudeorum, ut unus quisque emens cognoscat, quid emat, nec ipsi carnifici quicquam inproperando, cum sic stat pileo Iudeorum." Item si aliquis vendiderit carnest non mundas et magistri ipsums accusant coram iuratis, tunc interdicere sibi debent ter cum iuratis duobus, si tunc post- ponere hec noluerit, tunc de maccellis eicietur et non de cetero ius suum debeat possidere nec pro magistro reputari. Hoc volunt iura. Cap. XLIV. Item si aliquis pannificum' pannum male fecerit, mixtum cum crinibus vaccinis vel ircinis, ille pannus debet cremari in medio fori civitatis, et hoc erit pro pena ipsi textori vel pannifici' et non pena alia. Et si hoc magister protestaverit, et si vestis sartita fuerit, tunica vel palium, tunc sartores hoc accusare debent, quod illa eciam cremetur, hoc eciam ipsi vendenti pro pena concedetur, et si idem cessare noluerit, tunc ipse cum panno ac veste cremarid tenetur, et hoc omni iusticia consecuta.1 XLII.: a) M: XLIII, Kl: 46. b) et v Kl schází. XLIII.: a) b) c) d) M: XLIIII, Kl: 47. M: munda, Kl: mundas. M. Kl: subiecte. M: tenente, Kl: tenentem. e) V M násl.: cap. XLV, v Kl cap. 48. f) M: carnes vendiderit, Kl: vendiderit carnes. s) M: ipsum, Kl: eum. XLIV.: a) M: XLVI, Kl: 49. b) M: pannificum, Kl: panificum. c) M: pannifici, Kl: panifici. d) M. Kl: cremare. 1) Srov. brněn. práv. kn. 257 (Rössler 120), Rechtsbuch nach Distinctionen (Ortloff) V, 8, 4.

Strana 112
112 Cap. XLV. Item si aliquis fabrorum alicui equum subferraverit, et idem equus de subferracione claudicaverit, et sic, quod ipsi equo pes destruetur per subferracio- nem, tunc ipse faber eundem equum sanare debet suis propriis in' expensis, et si de eadem subferracione ipse faber non negaverit, tunc omne dampnum, quod inde perceperit ipse, cuius est equus, solus faber tenetur hoc plenarie revocare. Cap. XLVI. Item si aliquis theolonium recipit non debitum nec consuetum, et si idem pro' hoc accusatur et hoc certificatum fuerit per viros, quibus est fides adhibenda, tunc id, quod habet, auferetur' ab eo tota sua substancia et eicietur de civitate et pro proscripto reputetur verbi gracia: Augmentacio malicie theolonii debetd Quidquid uni ex minimis meis opprimi et puniri pro detraccione pauperum.1 fecistis, michi fecistis, dicit Dominus omnipotens. Cap. XLVII." Item omnis balniator ac sua familia incedere debent sine armis, et si incesse- rint, illa aufferentur ab ipsis causa pacis et honoris, quia est genus leve consciencie et velocis furoris, et hoc iura exigunt et requirunt. Cap. XLVIII. Item si aliquis pistorum accusatus fuerit per magistros, quod non pistaverit panem debitum rectum, cum furfuribus triticeis vel modo alio, tunc ille in spor- tam poni debet extenso alto ultra puteum unum, et cultellus dari debet in manus suas, et a populo proici cum luto, ut se abscidat et cadat in puteum, et hoc erit pro satisfaccione iudici ac iuratis, pauperibus et divitibus.1 Et si idem in quarto raptus fuerit vicio, de ipsa civitate eicietur, et reliqua iudices. XLV.: a) M: XLVII, Kl: 50. b) in v Kl schází. XLVI.: c) d) 1) XLVII.: a) M: XLIX, Kl: 52. b) a) M: XLVIII, Kl: 51. M: pro, Kl: per. M: auferetur, Kl: aufferetur. M: debet, Kl: dis. Srov. jihl. pr. 94 (Tomaschek, Deut. Recht 294), Schwabenspiegel (Lassberg) 364. XLVIII.: a) M: L, Kl: 53. 1) Srov. Rechtsbuch nach Distinctionen (Ortloff) V. 3, 4: „Wan der becker sin wandel vorbord in keyserwichbilde umbe kleyne brod, daz ist eyn korp gesaczt, an eyn seyl gehangen, eyn messer in dy hand unde eyne semmeln ; he siccze lange adder kurcz, hernedder sal her fallen in der phucczen stoub.“ — Český překlad tohoto článku z knihy Rožmitálské cituje Zik. Winter v článku výše na str. 22 uvedeném.

Strana 113
113 Cap. XLIX. Item si meretrix arrepta fuerit cum legittimo per amicos vel consangwi- neos, illa mulier libera et communis non debet offendi, et si offendetur in aliquo vel per aliquem in sua sanitate, idem debet corrigi, ut prius est expressum et scriptum, modo simili et equali verbi gracia: O mulier, qui sunt hii, qui te con- dempnant? Nemo, Domine. Nec ego te condempnabo etc. Quis scit, si convertatur et narrabit opera Domini. Et pro hoc male tractari non debet, Cristo sunt hec committenda. Cap. L." Item si sutor calcium consuit quemcunque et non finibus duobus, scilicet filum, quod dratwa vulgariter dicitur, illeb sutor pro falsificatore debet reputari si quicquam' in ipso calcio accusatumd fuerit, et' si ipse iudex et iurati hoc secun- dum graciam iudicare voluerint, tunc ab ipso recipiunt V grossos primo, secundo et tercio, et si iterum cessare noluerit, tunc ut falsificator iudicetur. Cap. LI.“ Item omms pannicida debet habere ulnam rectam et veram, non nimis bre- vem. Si brevis fuerit, ipse pro iniusto homine reputetur et pro detractore, et idem penam dare debet iudici ac civitati XXX solidos, X grossos iudici et civitati XX pro emenda, et sic si hoc factum fuerit absque scitu suo, tunc hec pena debet re- cipi ab ipso. Et si hoc iurati cognoverint, quod idem pannicida hoc pluries fecerit, tunc ipsi eum eiciant de civitate non recepta pena, et sic luet maiori confusione. Cap. LII. Item brasiatores, si circa aliquem non recta mensura inventa fuerit, idem debet sic puniri ut pannicida, cum pena tali, sicut apparet in hiis scriptis prioribuss, et sic cedent ceteris in exemplum.1 XLIX.: a) M: LI, Kl: 54. L.: a) M: LII, Kl: 55. b) V Kl násl.: ille. c) M: quicquam, Kl: quidquid. d) M. Kl: accusacio. e) Mr et, Kl: sed. LI.: a) M: LIII, Kl: 56. LII.: a) M: LIIII, Kl: 57. b) M: prioribus, Kl: preomnibus. 1) Srov. jihl. práv. kn. 205 (Tomaschek, Oberhof Iglau 114). Mendl: T. ř. Norimberské právo v Čechách- 8

Strana 114
114 Cap. LIII. Item si aliquis scriptorum cum membraliis vel circa membralia arreptus fuerit, hec sub forma iuris fieri debent, quod idem notarius cum membralibus cremari debet, et idem membralia percidi debent et suspendere in collum suum, et sic cremetur mediante omni iure. Et sic idem faciendum est, quis sigillum falsi- ficaverit civitatis vel domini alicuius.1 Cap. LIV. Item si aliquis detraxerit iurato uni vel alii concivi honorem suum sedens in thaberna vel ubicunque, et idem per illum citatus ad iudicium fuerit, quod se de talibus expurgatum exhibeat vel fateatur, quod fecerit, et si idem fatetur, quod fecerit, et quodb eciam bene' notorium sit viris probis et ydoneis, tunc idem con- civis debet eici de civitate, de cetero incola eiusdem civitatis esse non debet, sed exstirpatus in perpetuum, et hoc illi pro emenda.1 Cap. LV. Item si bursicida arreptus fuerit, tunc ille debet conspici, si aures habuerit. Si non, tunc verberetur in publico et cremetur per maxillas clave civitatis, et debet ipsi civitas in perpetuum inhiberi. Et si hec signa in ipso bursicida inventa fuerint, tunc suspendetur ut fur.1 Si mulier fuerit, sepelietur viva pro crimine verbi gracia, sicut ibi dicitur: Nam et Galileus' es et loquela tua te reum facit. Et sicé signa bursicidarum ipsos reos faciunt, et sic reliqua iudices.d Cap. LVI. Item si Iudeus commiserit' cum Christiana, pro hoc cremari non potest, et si commiseritb, id est coniacuerit Christiane libere, non est ipsi Iudeo inprope- LIII.: a) M: LV, Kl: 58. 1) Srov. brněn. práv. kn. 542 (Rössler 257), Schwabenspiegel (Lassberg) 369. LIV.: a) M: LVI, Kl: 59. b) quod eciam bene v Kl vynecháno. 1) Srov. jihl. pr. 44 (Tomaschek, Deut. Recht 238), brněn. práv. kn. 556 (Rössler 262). LV.: a) M: LVII, Kl: 60. b) M: Galileus, Kl: Gallileus. c) V Kl násl.: sic. d) V Kl násl.: etc. 1) Srov. Otak. (Rössler) 135 (106), brněn. práv. kn. 229 (Rössler 110). LVI.: a) M: LVIII, Kl: 61. b) M: comiserit, Kl: commiserit.

Strana 115
115 randum, sed iudex curialiter de ipso uti debet. Si autem cum legittima fuerit, ipse Iudeus cum Christiana morte, ut prius est expressum in prescripto, morte mala morientur et sic punientur, et cetera iudices.1 Cap. LVII. Item si leprosus arreptus fuerit cum libera, ille leprosus cremari debet omni iure, ne maior' inmundicia oriatur. Et domos intrare non debent nec vicos nec stratas, quia a Deo sunt eiecti, sed petitorem habere debent pro eis, ut se pascant et nutriant, et si in habitaculo eorum non vixerint caste et proles habuerint mani- feste, idem leprosi cremari debent omni iure, ne maior' inmundicia generetur nec se habere poterit verbi gracia: Quia lepra est semen maledictum, contrarium Deo et hominibus eciam in Veteri testamento. Cap. LVIII." Item si aliquis accusatur pro aliquo vicio ac crimine, et idem captivitati oblatus fuerit vel sub firma caucione, et si idem dixerit: Mittite proclamare in foro ter in vestra civitate et in opido propinquo, si quis vel aliquis contra' me accio- nis habuerit, ego volo satisfacere de obiectis, et si idem steterit primo iudicio, secundo et tercio, quarto si steterit et nullus est, quis eum' accusat, tunc esse idem debet liber et solutus. Et si idem protestatus fuerit pro malefactore, tunc ipsum consequentur opera sua, ut prius est expressum. Cap. LIX." Item si aliquis accusatur pro aliquo debito et idem non est certus nimis in iudicio, et si alter steterit et dixerit: Ipse est certus pro eodem debito in iu- dicio, quamvis idem non sit certus, tunc ille, quis ipsum certum indicavit iuratis audientibus, si ille non habuerit, tunc ille pro eo satisfaciat, quis dixit ipsum" esse certum, et si idem res non habuerit, tunc illi per manum presentetur. Hec iura exigunt et requirunt. 1) Srov. jihl. pr. 96 (Tomaschek, Deut. Recht 296), Schwabenspiegel (Lassberg) 322. LVII.: a) M: LIX, Kl: 62. b) M: maior, Kl: amor. LVIII.: a) M: LX, Kl: 63. b) M: contra, Kl: intra. c) M:ipsum, Kl: eum. LIX.: a) M: LXI, Kl: 64. b) M: dixit ipsum, Kl: ipsum dixit. o*

Strana 116
116 Cap. LX. Item hoc est ius solucionis debiti, cum aliquis dixerit satisfecisse suo debi- tori, illa iura retro sub numero querere debes." Item si aliquis accusat aliquem pro debito, et idem dixerit ipsi satisfecisse de eodem debito, tunc idem, quis hoc dixerit, tenetur hoc probare viris ydoneis et probis met tercius in cruce, et sic satisfecit illi. Sed si idem hoc primo et secundo et tercio fecerit, tunc illi in quarto iuramento nulla fides est adhibenda et pro periuro reputetur, et sic iura volunt verbi gracia: Frangenti fidem, fides fran- gatur eidem. Cap. LXI. Item hec sunt privilegiorum, quo modo falsitas in ipsis cognosci debet, nec vim nec vigorem poterint obtinere, si per notarium neglecta fuerint, et eadem signa non sunt dampnacionis vite, sed fracture privilegiorum. Item si aliquis habuerit privilegium et idem privilegium est cum glosa vel suprascripcione, vel si cancellatum fuerit vel rasum, vim et vigorem non habet, qua re quia hiis tribus causis, ubi invente fuerint in privilegio, potest et debet iure viciari', quia cum tali nichil poterit obtinere et debet de omnibus causis abiudicari.d1 Item si sigillum repertum ac inventum fuerit mitratum mitra supra posita et non in tergo pressum cum manubrio, et mitra sic existente, quamvis in formam ceciderit, et si idem privilegium non constat nec est notorium iuratis, et sic ille pro falsificatore reputetur et iudicetur nec cremetur, et sic sua eum consequuntur opera, et illa iura alibie querere non debes." Item si privilegium fuerit non habens hec vicia prenotata, ipsi omnis iusti- cia tribuetur, et si in aliqua parte fracturas sigilli fuerit ex casu, et idem privile- gium est registratum scitu iuratorum in registro eorum, tunc illi privilegio est plena fides adhibenda." Item si aliquis perdiderit privilegium’ vel fractum sibi fuerit, et idem pri- vilegium steterit in registro civitatis cum scitu iuratorum, tamen ipsi aliud donari LX.: a) M: LXII, v Kl vynecháno. b) V M násl.: Cap. LXIII. c) et v Kl schází. LXI.: a) M: LXIIII, Kl: 65. b) M pův.: vinci, přetrž.; nadeps.: viciari, Kl: viciari. c) M: nil, Kl: nichil. d) V M násl.: Cap. LXV, v Kl: Cap. 66. M: alibi, Kl: allibi. 1) V M násl.: Cap. LXVI, v Kl: Cap. 67. 8) M, Kl: tractura. h) V M násl.: Cap. LXVII. 1) K tomuto článku a dalším srov. brněn. práv. kn. 578 a d. (Rössler 268 a d.). jihl. práv. kn. 68, 74 (Tomaschek, Oberhof Iglau 72, 73). e)

Strana 117
117 debet modo simili ut priori, et eadem bona non tenentur illi vel ille abiudicare, sed ipsi pro eodem debetk concedi iusticia expedita." Item hec sunt iura, si aliquis alteri suum ius poterit exaltare vel augmen- tare. Item si aliquis conqueritur supra alium pro homicidio, pro vulnere, pro cruentacione vel pro plaga blania ac pro quacunque causa, respondere debet, ut iura prescripta se exigunt et requirunt, quia hoom volunt iura, ut alter alteri ius suum augmentare non potest nec debet, sed minuet ipsi, si vult ac discidet, et si aliquis alicui ius suum augmentare deberet, tunc nunquam aliquid procederet salvacione iuris." Item hec sunt iura cambii ac hominum, qui sedent in cambio peccunia mediante. Item si aliquis cambierit cum aliquo pro hereditate aliqua vel pro re aliqua, et idem ambo cum resignacione se offerunt iudicio iurato uno presidente, et idem cambium factum cum consensu uxoris et heredum ex parte utriusque, idem cambium per amicos propinquos nuncquam revocari debet nec potest, sed sistit stabiliter permanere. Item si aliquis sedens in cambio sua peccunia mediante et circa eundem arripientur forpices°, cum quibus possunt denarii circumcidi aut nummi, idem cambiator cremari debet salvacione iuris, quia est fur non unius, sed tocius regni aut seculi. Cap. LXII. Item hec sunt prolocutorum, qui mel in ore gerunt et me retro pungere querunt. Item si aliquis prolocutor mediante convencione ac peccunie loquitur, idem est in via" dampnacionis et idem propter eadem munera opprimet iustum, et si hoc ipsi iurati obmutuerint vel consencierint, tunc ipsi iurati sunt falsi et iniusti in ipsorum iuramentis coram Deo et hominibus, non iusticiam protegentes, et eidemd prolocutori debet sua abscidi linguae, et sic idem prolocutor haberi debet ut Iudas, qui dicitur Scarioth', tradens sangwinem iustum, et ipsi iurati scientes tales, ipsos protegere non debent nec iuvare, ne mala morte moriantur.1 o) LXII.: c) i) M: aliquis perdiderit privilegium, Kl: privilegium perdiderit aliquis. k) M: debet, Kl: debent. 1) V Kl násl.: Cap. 68. m) M: hoc, Kl. hec. „) V Kl násl.: Cap. 69. M: forpices, Kl: forpice. a) Kl: Cap. 70, v M vynecháno. b) M. Kl: vita. M: opprimet, Kl: opprime. d) M: eidem, Kl: idem. e) M: lingua, Kl: ligwa. 1) M: Scarioth, Kl: Scharioth. 1) Srov. brněn. práv. kn. 59 a d. (Rössler 34 a d.)

Strana 118
118 Cap. LXIII. Item hec sunt iura preconis ac pudelli, qui servus pudicicie nuncupatur, et est communis. Item omnis preco ac pudellus debet esse fidelis in opere suo et tenetur suos detentos, qui in vita dampnari debent, ligare et deiudicare et presentari ipsos tortori, ut ille cum eis faciat iusticiam expeditam secundum ipsorum excessus, et pro hoc ipse preco nullas debet habere et ferre inimicicias, quia secundum ut legitur: Qualem te invenio, talem te iudico. Et in alio loco: Iustus es, Domine, et rectum iudicium Tuum. Item: Recte iudicate, ne iudicabimini. Cap. LXIV. Item hec sunt iura fraccionis digiti manus ac pedis, si aliquis offenditur ab aliquo vel per equum, quod quomodocunque acciderit, quo modo iudicari debet. Item si aliquis accusatur de fraccione membri, digiti manus ac' pedis, et si idem componere intendit, tantum dare debet ut pro vulnere iudici ac offenso, ut prius est expressum de vulneribus in prescriptis. Si autem idem iurare intendit pro equo, quod non fecerit vel quod solus non fecerit, tunc iuret met tercius sicut pro vulnere aut componet.1 Cap. LXV. Item hec sunt iura sacerdotum. Omnis sacerdos non tenetur arrestari, sed equus suus aut bona suab tenentur occupari. Item si equus sacerdotis aut bona sua pro debito fuerint occupata et solus pro illis respondere intendit iure nostro sua libera“ ac licita voluntate, volens respondere coram suo decano, et statim volens facere iusticiam expeditam illi concivi vel alteri, sibi debet assignari" terminus, si ille credere noluerit, sub cau- cione, et si fideiussores non habuerit, tunc mox ipsie iusticia tribuetur, et si affir- mat debitum, tunc det infra septimanas duas fideiussoria mediante. Si autem negaverit, tunc iuret in ecclesia in missali coram iuratis duobus et uno sacerdote, et non coram iudicio, et sic se habet iuramentum suum: De quo me accusat N, LXIII.: a) Kl: Cap. 71, v M vynecháno. LXIV.: a) b) Kl: Cap. 72, v M vynecháno. M: ac, Kl: aut. 1) Srov. výše cap. III. a d. LXV.: c) a) Kl: Cap. 73, v M vynecháno. b) M: bona sua, Kl: sua bona. M. Kl: suo libro. d) M: assignari, Kl: asignari. c) M: ipsi, Kl: isti.

Strana 119
119 de isto sum innocens, sic me Christus adiuvet et hec sancta ewangelia, ponendo manum supra librum dextram, et sic iuret et eidem sacerdoti fractura nec ruptura in suo iuramento fieri non potest verbi gracia: Quia omnis sacerdos habet po- testatem ligandi et solvendit, et ergo ex hac dignitate ipsis sacerdotibus aliqua ruptura in iuramentis fieri non potest.g1 Cap. LXVI." Item' hec sunt iura scolarium ac sociorum sub iugo ac sine iugo existencium. Item omnis scolaris sub iugo, habens tonsuram scolasticam, iudex ipsum non licet iudicare, sed rector scole ipsum iudicet. Item si scolaris incedens sub tonsura laycali et arreptus fuerit in thaberna vel pro quacunque causa accusatus fuerit, ipse iudex ac iurati tenentur ipsum iu- dicare, ut sui excessus se extendere potuerint et haberi, ut alium laycum modo simili et equali. [Cap. LXVII.] Item sic queritur in iure, si aliquis pena dupplici' submergi debeat aut non, aut' quid inde iuris. Ad hoc iura respondent breviter, quod nemo dupplici pena ac emenda debeat subiacere nec puniri nec mori morte dupplici, excepta hac causa sola: prophanacio cimiterii ac loci sacri, in hac causa et non in aliis punietur siquis pena dupplici, quis in locis illis excesserit.d1 [Cap. LXVIII.] Item si acciderit, quod cum duo invicem' contenderint in cimiterio ac loco sacro, ita quod per ipsos cimiterium fuerit prophanatum aspersumque cruore, ille tenetur satisfacere illi offenso et iudici, sicut se offensio habuerit, et eciam ecclesie pro‘ prophanacione cimiterii, et si idem hoc facere noluerit, tunc iudex et 1) M: absolvendi, Kl: solvendi. V Kl násl.: etc. 1) Srov. Schwabenspiegel (Lassberg) 95. 8) LXVI.: a) b) Kl: Cap. 74, v M vynecháno. Item v Kl schází. LXVII.: a) b) c) d) 1) Kl. Cap. 75, v M vynecháno. M: dupplici, Kl: duplici. M: an, Kl: aut. V Kl násl.: etc. Srov. Schwabenspiegel (Lassberg) 249. LXVIII.: a) Kl. Cap. 76, v M vynecháno. b) M: invicem duo, Kl: duo invicem. c) pro v Kl vynecháno.

Strana 120
120 iurati ipsum compellere debent, ut cimiterium per eundem iterato fieri poterit consecratum, et sic" hoc volunt iura, ut idem pena dupplici moriatur, et si idem pro hoc vicio iurare intendit, tunc iurati querere debent diligenter, si est reus, tunc iurare admitti non debet, sed quod satisfaciat Deo et defunctis, et si idem fugam dederit, tunc pro malefactore proscribatur ut alter, et sic cives tenentur ipsum cimiterium consecrare peccunia ipsorum mediante, si sepulturam in ci- miterio habere voluerint, et si idem res habuerit post satisfaccionem priorem ille res ac bona vendi debent pro satisfaccione ipsius cimiterii, et si hoc non fece rint, tunc sepultura non debet admitti.1 [Cap. LXIX.] Hic sermo est quantum ad iuratos, ut se noscant regere et servare contra Deum et homines.1 Primum est, quod sint attenti omni querimonie ubicunque locorum a divite et a paupere, quandocunque fuerint requisiti, et magis pauperem et viduam exau- dire debent verbi gracia: Beatus, qui intelligit super egenum et pauperem etc. ut Psalmista dicit: In die mala liberabit eum Dominus. Sed ipsi iurati, qui tunc pro tempore carius divitem exaudiunt“quam pauperem inter quatuor scampna iudiciaria, et hec sunt contra statuta iuris, et sic ipsi offendunt ipsorum consci- encias et periuri efficiuntur. Hoc exigunt iura et requirunt: Cum orphanus ac vidua accedunt ad quatuor scampna iudiciaria, iurati et iudex surgere debent et querere diligenter, quid ha- beant placitare, et omnes causas alias cassare debent et sublimare et querere di- ligenter, quid tractare habeant, et in eorum querimoniis mox ipsis debet fieri iusticia expedita, hiis peractis alia iudicentur, verbi gracia: Quidquid uni ex minimis meis fecistis, michi fecistis. Si ista iurati ac iudex non fecerint, tunc scire debent, quod ipsos malediccio eterna consequetur verbi gracia, sicut in libris Regum legitur: Maledicam, inquit, vobis ac semini vestro, quod iusticiam non protegitis. Eciam in alio loco legitur: Iuste iudicate, ne iudicabimini, ut non sitis curvatores iusticie, ve, ve, per quem iniurie et scandala veniunt ac pro- cedunt, melius esset, si natus non fuisset, quod pro parva re suum denegat crea- torem, qui te redemit sanguine' suo, cum tamen non est hic tuum perpetuum residere, sed redire et reddere racionem villicacionis', tunc quere in consciencia tua, si alicui detraxeris in tuo officio et redde, ut Zacheus verbi gracia: Peccatum non dimittatur, nisi ablatum restituatur. a) M: sic, Kl. si. 1) Srov. brněn. práv. kn. 727 (Rössler 331), Schwabenspiegel (Lassberg) 329-331. LXIX.: M: exadiunt, Kl: exaudiunt. b) M: sanguine, Kl: sangwine. c) M: villicacionis, Kl: villigacionis. Srov. brněn. práv. kn. 408, 409 (Rössler 188 a d.), praž. st. 130 (Rössler 88. a) 1) a d.) a j.

Strana 121
121 Item tu, iurate, cum pauperem opprimis ac viduam tua inventa falsa sen- tencia, considera hoc peccatum, quam magnum sit, per similitudinem hanc. Ponatur, quod rex Almanie sederet in sua sede regali, cui omnia regna sunt sub- dita constitucione divina, et tu procederes contra eum frivole et atrociter, et ipsi erueres oculum coram omni populo, hoc esset magnum vicium et inaudibile. Etd multo maius est hoc vicium et peccatum, cum orphanum ac viduam opprimis. Et sic caveat se siquis, ne sit in via dampnacionis, sed sequi debes iusticiam et equitatem. Dicit Dominus omnipotens, ad hoc te constituit et elegit, sicut ibi dicitur: Non vos me elegistis, sed ego vos elegi et posui vos, ut afferatis' iusti- ciam pauperi et diviti, ne vos consequatur malediccio et iudicium Christi. Qui Christus in presenti repente non iudicat, sed caveas te, cum viam universe carnis fueris consecutus, tunc non adiuvabit pater filium nec defendet mater filiam nec dominus servum. Nisi tu, Rex regum, Salvator animarum, salva animas fi- delium, qui iusticiam protexerint, hii mercedem sument et vitam eternam possi- debunt. Tu existens unus iuratus, si vitam eternam possidere volueris, tunc pacem in civitate et iusticiam dilige, et vitam eternam possidebis. Item si ex iuratis aliquis propter munera, propter confraternitatem ac amiciciam alicui detraxerit in rebus aut honore, ille non est in via salutis, sed eterne dampnacionis, et hii omnes, qui sibi hoc consenciunt verbi gracia: Con- sencientes et facientes pari pena puniendi sunt, et sic unus dampnetur cum alio. Considerate, quod multi heredes iuratorum non proficiunt in rebus nec honore, quia patres eorum detraxerunt iusticie et suos protexerunt amicos et reliquos oppresserunt, pro hocs ipsi heredes ipsorum non proficiunt in rebus nec honore. Eth iniustus iuratus est ille, qui sic detrahit homini res et honores, et ipse in iusticia derelictus erit verbi gracia, sicut de iusto dicitur, qua re hoc non servat, ubi legitur: Iustum non vidi derelictum nec semen eius querentem panem. Sic iuratus facere debet, ne ipse punietur eterna malediccione. Iuratus iustus sed raro invenitur, in libris Regum legitur: Quis rex filio suo non pepercit, sed tradidit ipsum morti abscidendo guttur suum in infirmitate sua causa satisfaccionis iusticie, quia idem rex nil fecit nisi iusticiam, nec pepercit. In psalmista legitur: Beati, qui fecerint iudicium et iusticiam in omni tempore. O tu iurate, quam parum tu hoc facis in puero tuo aut amico. Si oppresserit aliquam virginem aut ancillam, tu es primus, qui ipsum iuvas et salvas in eodem crimine, pro hoc non es filius lucis, sed pene perpetue. Parum intelligis Scripturam et alia documenta: Si oculus aut pes tuus scandalizat te, abscide et proice a te, et sic omnis iniustus iuratus debet consequi malediccionem perpetuam per in- finita secula seculorum, amen. d) Et v M schází. e) M: afferatis, Kl: aufferatis. f) M: sument, Kl: summent. s) M: pro hoc, Kl: et hoc. ") M: et, Kl: sed.

Strana 122
122 Item omnes iurati debent esse unanimes et uniti in omni iusticia et equitate et non in dolo nec in malicia aliqua, tunc sunt filii lucis, sedentes super sedes duo- decim, iudicantes filios Israel. Si iuste iudicaverint, coronam eternam possidebunt cum vita perpetua et ipsa Mater misericordie ipsos in omnibus protegit et de- fendit, quia ipsa est flos iusticie, flos candoris, flos dulcis flosque odoris. O Fons indeficiens, si quis sitit, veniat et bibat, et idem bibent iusticiam ex hoc fonte et vivent in eternum et ab illis effluet iusticia." Item queritur, quid sit iusticia. Christus lesus dominus noster est ius- ticia. Si Christum diligis, iusticiam diligis. Si Christum non diligis, quo modo ius- ticiam diligere potes, et quo modo dicitur ibi: Ego sum via et veritas. Si est veritas, tunc iusticia, quia ubi veritas, ibi et iusticia, ut legitur: Iustus es, Domine, et rectum iudicium Tuum, et sic vos, iurati, iusticiam diligite, tunc vitam eternam possidebitis per Christum, dominum nostrum, amen. i) V Kl násl.: etc. k) V M násl.: Anno Domini millesimo CCCC° XI° die quarta mensis aprilis, v Kl násl.: Expliciunt iura Normbergensium per manus alicuius, et sunt finita feria quarta ante octavas Corporis Christi, et hoc ab incarnacio[ne] Domini milesimo quadringentesimo sexagesimo quinto etc.

Strana 123
Literatura. Jos. Baader, Nürnberger Polizeiordnungen aus dem XIII. bis XV. Jahrhundert (Bibliothek des Litterarischen Vereins in Stuttgart LXIII.), 1861. Ad. Bachmann, Geschichte Böhmens, I. Bd. (bis 1400), 1899. F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Sv. I., II., 1926, 1927. Boh. Baxa, Dějiny práva na území republiky československé (Knihovna čsl. akad. spolku „Právník“ v Brně sv. XX.), 1935. A. Bernt und Konrad Burdach, Der Ackermann aus Böhmen (Vom Mittelalter zur Reformation, Forschungen zur Geschichte der deutschen Bildung, III. Bd. 1. T.), 1917. Vojt. Birnbaum, Románská Praha (Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1923), 1924. Ferd. Bischoff, König Ottokar's Altprager Stadtrecht vom Jahre 1269 (Öster- reichische Blätter für Literatur und Kunst, Beilage zur Öster.-kais. Wiener Zeitung), 1857 n. 3. Bert. Bretholz, Die Handschrift der „Jura maioris civitatis Pragensis“ in der Bibliothek des Olmützer Domcapitels (Zeit. Ver. f. Gesch. Mährens u. Schlesiens II. str. 380 a d.), 1898. Týž, Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag (Scriptores rerum Germani- carum N. S. t. II.), 1923. Týž, Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden, 1912. Týž, Geschichte Böhmens und Mährens. I. Bd. Das Vorwalten des Deutsch- tums (bis 1419), 1921. Constitutiones et acta publica imperatorum et regum (Monumenta Germaniae) t. II. ed. Lud. Weiland, 1896. — T. IV. p. 2. ed. Jac. Schwalm, 1909—1911. Fr. Čáda, České rukopisy právnické v Národní knihovně ve Vídni (zvl. ot. z Listu československých právníků „Všehrd“ roč. VII.), 1925. Týž, Nejvyššího sudího království českého Ondřeje z Dubé Práva zemská česká (Historický archiv České akademie věd a umění čís. 48.), 1930. Jaromír Čelakovský, O soudní právomocnosti panovníka a jeho úředníkův nad církevními korporacemi a královskými městy v Čechách (Právník roč. XVII. a XVIII.), 1878, 1879. Týž, Obnovování rad v královských městech v Čechách (Čas. Mus. král. čes. roč. LIII. str. 88 a d.), 1879. Týž, O právních rukopisech města Litoměřic (Čas. Mus. král. čes. roč. LIII. str. 143 a d., roč. LIV. str. 542 a d.), 1879, 1880.

Strana 124
124 Týž O právech městských m. Brikcího z Licska a o poměru jich k starším sbír- kám právním (Právník roč. XIX. str. 721 a d.), 1880, doplněný zvl. otisk 1881. Týž, O právních rukopisech města Brna (Čas. Mus. král. čes. roč. LVI. str. 496 a d.), 1882. Týž, Sbírka pramenů práva městského království Českého. Díl. I. Privilegia měst Pražských, 1886. — Díl. II. Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, 1895. Týž, Povšechné české dějiny právní (vyňato z Ottova Slovníku naučného dílu VI. str. 452 a d.) 1892; 2. vyd. 1900—1913. Týž, O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského (zvl. ot. ze Sborníku věd právních a státních roč. IV.), 1904. Týž, Les Origines de la constitution municipale de Prague (zvl. ot. z Nouvelle revue historique de droit frarçais et étranger, an. 29.), 1905. Týž, Soupis rukopisů chovaných v archivu král. hlav. města Prahy, část prvá. (Sborník příspěvků k dějinám hlav. města Prahy, dílu I. seš. 2. str. 1 a d.), 1920. Týž, O vývoji středověkového zřízení radního v městech Pražských (tamže str. 124 a d.), 1920. Heinz Dannenbauer, Die Entstehung des Territoriums der Reichsstadt Nürnberg (Arbeiten zur deutschen Rechts- und Verfassungsgeschichte VII. Heft), 1928. Alf. Dopsch, Verfassungs- und Wirtschaftsgeschichte des Mittelalters, gesam- melte Aufsätze, 1928. K. Aug. Eckhardt, Rechtsbücherstudien. I. Heft: Vorarbeiten zu einer Parallel- ausgabe des Deutschenspiegels und Urschwabenspiegels (Abhandlungen der Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen, Philol.-hist. Kl., N. F. Bd. XX., 2.), 1927. K. Aug. Eckhardt und Alfred Hübner, Deutschenspiegel und Augsburger Sach- senspiegel (Monumenta Germaniae, Fontes iuris Germanici antiqui t. III.), 1933. Jos. Emler, Kosmův letopis český s pokračovateli (s překladem V. V. Tomka, Prameny dějin českých díl II.), 1874. Týž, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars II. (1253—1310), 1882. — Pars. III. (1311—1333), 1890. — Pars. IV. (1333 —1346), 1892. Car. Jar. Erben, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars I. (600—1253) (Ex actis regiae scientiarum societatis Bohemiae, ser. V. tom. 8.), 1855. G. Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Tomus I. (805 1197), 1904—1907. — Tomus II. (1198—1230), 1912. H. G. Ph. Gengler, Deutsche Stadtrechte des Mittelalters, theils verzeichnet, theils vollständig oder in Probeauszügen mitgetheilt, neue Ausgabe, 1866. Heinr. Gottfried Gengler, Des Schwabenspiegels Landrechtsbuch (2. vyd.), 1875.

Strana 125
125 Týž, Die Stadt Nürnberg und das Fridericianum von 1219 (Die Verfassungs- Zustände im bayerischen Franken bis zum Beginne des XIII. Jahrhunderts, Beiträge zur Rechtsgeschichte Bayerns H. 4.), 1894. Jos. Grunzel, Uber die deutschen Stadtrechte Böhmens und Mährens (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. XXX. str. 128 a d., XXXI. str. 129 a d., 263 a d., XXXII. str. 348 a d.), 1892—1894. K. Haiser, Zur Genealogie der Schwabenspiegelhandschriften. I., II., 1876, 1877. Jar. J. Haněl, O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě, 1874. Václav Hanka, Přehled pramenův právních v Čechách (Abhandlungen der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, V. Folge 2. Bd., 1841—1842, str. 151 a d.), 1843. Rud. His, Das Strafrecht des deutschen Mittelalters. I. T. Die Verbrechen und ihre Folgen im allgemeinen, 1920. G. Homeyer, Die deutschen Rechtsbücher des Mittelalters und ihre Handschriften, 1856. Týž, Die deutschen Rechtsbücher des Mittelalters und ihre Handschriften. Neu bearbeitet von Conrad Borchling, K. Aug. Eckhardt und Jul. von Gierke. I. Abt. Verzeichnis der Rechtsbücher (Eckhardt), 1931—1934. — II. Abt. Verzeichnis der Handschriften (Borchling und Gierke), 1931. K. Hrdina, Kosmova Kronika česká (překlad), 1929. V. Hrubý, Falsa Břevnovská (Český časopis historický roč. XXVI. str. 94 a d.), 1920. Týž, K otázce vzniku města pražského (Českou minulostí, práce věnované Václavu Novotnému jeho žáky k šedesátým narozeninám, str. 77 a d.), 1929. K. Chytil a Kam. Hilbert, Dům Andělské koleje na Starém městě (Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy, sv. IV. str. 39 a d., sv. V. str. 65 a d.), 1912, 1913. G. Jacob, Arabische Berichte von Gesandten an germanische Fürstenhöfe aus dem IX. und X. Jahrhundert (Quellen zur deutschen Volkskunde H. 1.), 1927. Herm. Jireček, Slovanské právo v Čechách a na Moravě. II. Doba druhá: od počátku XI. do konce XIII. století, 1864. Týž, Das Recht in Böhmen und Mähren. I. Von den ersten Nachrichten bis zum Schlusse des XII. Jahrhunderts, 1866. Týž, Codex juris Bohemici. T. I. aetatem Přemyslidarum continens, 1867. Týž, Codex juris Bohemici. T. II. p. 3. continens scripta ad rem publicam admi- nistrandam spectantia saec. XIV mi, 1889. Týž, Codex juris Bohemici. T. II. p. 4. continens monumenta juris municipalis saeculi XIV mi, 1898. Týž, Právnický život v Čechách a na Moravě v tisícileté době od konce IX. do konce XIX. století, 1903. Jos. Jireček, Zprávy Arabův o středověku slovanském (Čas. Mus. král. čes. roč. LII. str. 509 a d., roč. LIV. str. 293 a d.), 1878, 1880. Jos. Jungmann, Historie literatury české aneb samostatný přehled spisův českých (2 vyd.), 1849.

Strana 126
126 Georg Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte in Böhmen und Mähren im XIII. und XIV. Jahrhunderte (Programm des k. k. Staats-Ober-Gymnasiums in Mies 1904—1905), 1905. J. Kapras, K dějinám českého zástavního práva (Knihovna Sborníku věd právních a státních, řada právovědecká, čís. IV.), 1903. Týž, Das Pfandrecht im böhmisch — mährischen Stadt- und Bergrechte. Ein Beitrag zur Geschichte des deutschen Rechtes (Untersuchungen zur Deut- schen Staats� und Rechtsgeschichte hg. O. Gierke, H. 84), 1906. Týž, Právní dějiny zemí koruny české. Díl I., II., 1913. Týž, Přehled právních dějin zemí české koruny. Díl I. (2. vyd.), 1922; díl I. a II. (5. vyd.), 1935. Lud. Kind, König Ottokars II. von Böhmen Altprager Stadtrecht. Ein Beitrag zur Frage nach seiner Provenienz und seinen Quellen, 1880. Ernst Klebel, Studien zu den Fassungen und Handschriften des Schwabenspiegels (Mitteilungen des österreichischen Instituts für Geschichtsforschung, Bd. XLIV. str. 129 a d.), 1930. Herm. Knapp, Das alte Nürnberger Kriminalrecht, 1896. K. Köpl, Zur Frage nach der Herkunft des Rechtes der Altstadt Prag (Mittei- lungen d. Inst. f. öster. Geschichtsforschung Bd. VIII. str. 306 a d.), 1887 Miloš Kratochvíl, Stará rychta v Praze (Sborník příspěvků k dějinám hlav. města Prahy, díl VII. str. 189 a d.), 1933. Zd. Kristen, Privilegium Němců pražských (Český časopis historický, roč. XXVIII. str. 157 a d.), 1922. Eberh. Frh. v. Künssberg, Rechtssprachgeographie (Sitzungsberichte d. Heidel- berger Akademie d. Wissenschaften, Philos.-hist. Kl., Jg. 1926—1927, 1.), 1926. Fr. Kürschner, Das Stadtrecht von Eger und seine Verbreitung (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. VI. str. 197 a d.), 1868. A. Kunik — baron V. Rozen, Izvěstija Al-Bekri i drugich avtorov o Rusi i Slavja- nach (Pridloženie k 32mu tomu Zapisok i. akademii nauk), 1878. F. L. A. Freiherr von Lassberg, Der Schwabenspiegel oder Schwäbisches Land-u. Lehen-Rechtbuch nach einer Handschrift vom Jahre 1287. Mit einer Vorrede von A. L. Reyscher, 1840. G. Lindner, Der Codex Altenberger (Az Altenbergerféle codex). Textabdruck der Hermannstädter Handschrift, 1885. Lippert, Social-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit. I. Bd. Die Jul. slavische Zeit und ihre gesellschaftlichen Schöpfungen, 1896. — II. Bd. Der sociale Einfluss der christlich-kirchlichen Organisationen und der deutschen Colonisation, 1898. Fr. Mareš rf. o Jar. Čelakovského „Privilegiích měst Pražských“ (Mittheilungen d. Inst. f. öster. Geschichtsforschung Bd. VII. str. 173. a d.), 1886. Bedřich Mendl, Sociální krise a zápasy ve městech čtrnáctého věku (zvl. ot. z Českého časopisu historického roč. XXX. a d.), 1926.

Strana 127
127 Týž, „Vici Theutunicorum“ a „civitas circa s. Gallum“. Dva problémy z počátků města Prahy (Český časopis historický, roč. XXXVIII. str. 237 a d.), 1932. Joh. Merkel, Quellen des Nürnberger Stadtrechts (Festgabe der Göttinger Ju- risten-Fakultät für Ferdinand Regelsberger zum siebzigsten Geburtstage str. 57 a d.), 1901. Walter Möllenberg, Eike von Repgow. Ein Versuch (Historische Zeitschrift, Bd. 117, III. Folge 21. Bd. str. 387 a d.), 1917. Ernst Mummenhoff, Nürnbergs Ursprung und Alter in den Darstellungen der Geschichtschreiber und im Lichte der Geschichte, 1908. V. Novotný, České dějiny. Dílu I. část 1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha, 1912. — Dílu I. část 3. Čechy královské za Přemysla I. a Vác- lava I., 1928. — Dílu I. část 4. (nedokončená). Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara, 1937. Friedrich Ortloff, Das Rechtsbuch nach Distinctionen nebst einem Eisenachischen Rechtsbuch, 1836. Fr. Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Dílu I. částka 1., 1848, (3. vyd.) 1876. — Dílu I. částka 2., 1854, (3. vyd.) 1877. — Dílu II. částka 1., 1875, (2. vyd.) 1877. Geschichte von Böhmen. I. Bd., 1836. — II. Bd. 1. Abt., 1847. Uber Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII., XIV. und XV. Jahrhunderte. Lieferung I., II. (zvl. ot. z Abhandlungen der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften V. Folge, Bd. 2., 5.), 1842, 1847. Jos. Pekař, Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians, 1906. Týž, Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, 1922. Matthias Pangerl, Uber Städtegründer und Städtegründungen in Böhmen und Mähren (Mitth. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. XVI. str. 33 a d.), 1878. O. Peterka, Rechtsgeschichte der böhmischen Länder in ihren Grundzügen. I. Geschichte des öffentlichen Rechtes und die Rechtsquellen in vorhus- sitischer Zeit, 1923. Fr. Pick, Beiträge zur Wirtschaftsgeschichte der Stadt Prag im Mittelalter. I. Das Prager Ungeld im XIV. Jahrhundert (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. XLIV. str. 277 a d.), 1906. Ant. Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly Pražské. Druhá část. (Soupis rukopisů knihoven a archivů zemí českých, jakož i rukopisných bohemik mimočeských čís. 4.), 1922. Sig. Riezler, Geschichte Baierns. Bd. I., 1878. Lud. Rockinger, Berichte über die Untersuchung von Handschriften des sogenann- ten Schwabenspiegels. VII. (Sitzungsberichte der phil.-hist. Classe der kais Akademie der Wissenschaften Wien, CVII. Bd. str. 3 a d.), 1884. — VIII. a d. (Sitzurgsberichte CXVIII. — CXXII. Bd.), 1889, 1890. Týź, Týź,

Strana 128
128 Týž (Ro), rf. o G. Lindnera „Codex Altenberger“ (Mittheilungen d. Inst. f. öster. Geschichtsforschung Bd. VI. str. 658 a d.), 1885. Týž, Zu einer handschriftlichen Bezeichnung des Landrechts des sogenannten Schwabenspiegels als Nürnberger Recht (Sitzungsberichte der philosoph.— philolog. u. d. histor. Classe der kgl. Bayerischen Akademie der Wissen- schaften Jg. 1894 str. 124 a d.), 1895. Fr. Rössler, Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren. I. Bd. Das altprager Stadtrecht aus dem XIV. Jahrhunderte. Mit einer Vorrede von Jacob Grimm, 1845. (Str. 1 a d.: Das Statutarrecht, cit. praž. st. Str. 101 a d.: Das Rechtsbuch, cit. praž. práv. kn.) — II. Bd. Die Stadtrechte von Brünn aus dem XIII. und XIV. Jahrhundert, 1852. (Str. 1. a d.: Das Schöffenbuch, cit. brněn. práv. kn. Str. 356 a d.: Das Stadtrecht von Brünn aus dem Anfange des XIV. Jahrhunderts, cit. brněn. pr. z poč. XIV. stol. Str. 387 a d.: Einzelne Schöffensatzungen cit. brněn. st.) Uber die Bedeutung und Behandlung der Geschichte des Rechts in Öster- reich, 1847. (Příl. str. 9 a d.: König Otakars II. von Böhmen Altprager Stadtrecht, cit. Otak.) Lud. Schlesinger, Urkundenbuch der Stadt Saaz bis zum Jahre 1526 (Städte- und Urkundenbücher aus Böhmen II.), 1892. Týž, Die Ansiedlung der Deutschen in Böhmen, 1197—1306 (Deutsche Arbeit in Böhmen, Kulturbilder hg. von Her. Bachmann, str. 39 a d.), 1900. Val. Schmidt und A. Picha, Urkundenbuch der Stadt Krumau in Böhmen. I., 1253—1419 (Städte- und Urkundenbücher aus Böhmen V.), 1908. Rud. Schranil, Die sogenannten Sobieslaw'schen Rechte. Ein Prager Stadtrechts- buch aus dem XV. Jahrhundert (Prager staatswissenschaftliche Unter- suchungen, H. 4.), 1916. Rich. Schröder, Lehrbuch der deutschen Rechtsgeschichte. VI., verbess. Auflage fortgeführt v. Eberh. Frh. v. Künssberg, 1922. W. Schultheiss, Die Einwirkung Nürnberger Stadtrechts auf Deutschland, be- sonders Franken, Böhmen und die Oberpfalz (Der Nürnberger Stadtrechts- kreis) (Jahrbuch für Fränkische Landesforschung, též zvl. ot.), 1936. J. V. Šimák, České dějiny. Dílu I. část 5. (4.) Středověká kolonisace v zemích českých (v tisku). Týž, Kronika pražská Bartoše písaře (Prameny dějin českých, díl VI.), 1907. Ed. Šittler, Kostel sv. Linharta a dům „U černého orla“ na Starém městě praž- ském (Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy, sv. III. str. 75 a d.), 1911. Jos. Šusta, Nový Antipalacký (Český časopis historický, roč. XIX. str. 420 a d.), 1913. Týž, Dvě knihy českých dějin. II. Počátky lucemburské, 1919, (2. vyd.) 1935. Jos. Teige, Seznamy měšťanů pražských. I. Staré město (Almanach král. hlav. města Prahy na rok 1901, roč. IV. str. 215 a d.). J. A. Tomaschek, Deutsches Recht in Österreich im dreizehnten Jahrhundert auf Grundlage des Stadtrechtes von Iglau, 1859 (cit. jihl. pr.). Emil Týž,

Strana 129
129 Týž, Der Oberhof Iglau in Mähren und seine Schöffensprüche aus dem XIII. XVI. Jahrhundert, 1868. (Str. 56 a d.: Altere Schöffensprüche bis zum Jahre 1416, str. 262 a d.: Jüngere Schöffensprüche aus dem Ende des XV. und dem Anfang des XVI. Jahrhunderts cit. jihl. práv. kn. Str. 353 a d.: Eine Recension des Iglauer Stadtrechts aus der zweiten Hälfte des XIV. Jahrhunderts cit. jihl. pr. z 2. pol. XIV. stol.) V. V. Tomek, Česká a německá národnost v Praze až do začátku XV. století (Časopis Českého museum roč. XIX. str. 213 a d.), 1845. Týž, Děje království českého (3. vyd.) 1864, (4. vyd.) 1876. Týž, Dějepis města Prahy (Novočeská bibliothéka čís. XVIII.). Díl I., 1855, (2. vyd.) 1892. — Opravy a doplňky k dílu I., 1872. — Díl II., 1871, (2. vyd.) 1892. — Díl VIII., 1891. Týž, Základy starého místopisu Pražského. Oddíl I. Staré město Pražské, první polovice (Pojednání Král. čes. společnosti nauk část V. sv. 14.), 1865. Jos. Truhlář, Katalog českých rukopisů c. k. veřejné a universitní knihovny pražské, 1906. Fr. Vacek, Sociální dějiny české doby starší (Vzdělávací knihovna katolická, sv. XXXIX.), 1905. Týž, Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní, až do XV. století (Časopis pro dějiny venkova, roč. IX. str. 65 a d., též roč. X., XI. a XII.) , 1922—1925. V. Vojtíšek, O právních rukopisech města Německého Brodu (zvl. ot. ze Zpráv městského musea v Něm. Brodě), 1917. Týž, O vývoji samosprávy pražských měst (Samosprávná knihovna hlav. města Prahy, sv. I.), 1927. Týž, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích (Příspěvky k českým pomocným vědám historickým, seš. I. str. 5 a d.), 1929. Týž, O vzniku pražského města. K 700. výročí jeho založení. (Samosprávná knihovna hlav. města Prahy, sv. VII.), 1930. Týž, K počátkům pražského města (Časopis Národního musea roč. CIV. str. 27 a d.), 1930. Týž, Z právních dějin československých měst (O našich městech a patrimoniích a o správě obecních archivů, str. 3 a d.), 1934. Paul Wanie, Der Stadt Eger geschichtlicher Entwicklungsgang bis zur Mitte des XVI. Jahrhunderts (Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. LI. str. 182 a d., str. 300 a d.), 1913. Max Weber, Wirtschaft und Gesellschaft (Grundriss der Sozialökonomik, III. Abt.), 1922. Wilhelm Weizsäcker, Die Ausbreitung des deutschen Rechtes in Osteuropa (Volks- und Kulturgeschichte, Bücher des Deutschtums str. 549 a d.), 1927. Týž, Egerer und Nürnberger Stadtrecht (Jahrbuch d. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B., III. Jg. (1930—1933) str. 265 a d.), 1934. Týž, Rechtsgeschichte von Stadt und Bezirk Komotau bis 1605 (Heimatkunde des Bezirkes Komotau, IV. Bd. 3. H.), 1935. Mendl: T. ř. Norimberské právo v Čechách. 9

Strana 130
130 Týž, Die älteste Urkunde der Prager Deutschen. Zur Kritik des Sobieslawschen Privilegs (Zft. f. sudetendeutsche Geschichte, I. Jg. str. 161 a d.), 1937. Emil Werunsky, Die culturhistorische Bedeutung des deutschen Städtewesens in Böhmen (Mitth. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. XX. str. 61 a d.), 1882. Zik. Winter, Pekaři; obrázek starodávné policie živnostenské (Národní listy, roč. XXIX. čís. 92), 1889. Fr. J. Zoubek, O zakládání měst v Čechách v třináctém století (Knihovny Besedy učitelské čís. II.), 1878. Ad. Zycha, Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des Berg- rechts von Iglau. I. Bd. Die Geschichte des Iglauer Bergrechts und die böhmische Bergwerksverfassung. II. Bd. Die Quellen des Iglauer Berg- rechts, 1900. Prag. Ein Beitrag zur Rechtsgeschichte Böhmens im Beginn der Kolo- nisationszeit (dopln. ot. z Mitt. Ver. 1. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. XLIX. a L.), 1912. Týž, Uber den Ursprung der Städte in Böhmen und die Städtepolitik der Přemys- liden (dopln. ot. z Mitt. Ver. f. Gesch. d. Deut. i. B. Jg. LII. a LIII.), 1914. Týž,

Strana 131
Rejstřík jmenný. Ackermann aus Böhmen 25, 26. Albrecht I. král římský 73. Almania v. Německo. Tomáš Altemberger 33; Altembergerův kodex v. rukopisy. Amberk 44, 45. Arabové, mohamedání 56. Augšpurk 47, 48. Jos. Baader 41. Ad. Bachmann 11, 12. Bamberk 44, 45; biskup 44, 45. Bartoš písař 32. F. M. Bartoš 24, 33, 71. Bavorsko 20, 44. Boh. Baxa 16. Bekri 56. BeneSov 52. A. Bernt 25. Beroun 50, 52. Vojt. Birnbaum 56, 57. Ferd. Bischoff 40. Blasey forensis iudex 62. Bojové 7. Bořivoj II. vévoda 59. Brandýs 52. Bert. Bretholz 5, 12, 13, 40. Brno 15, 20, 45, 46; brněnské městské prdvo 68, 81 a d.; právní kniha 68 — 70, 81 a d.; právní rukopis v. ruko- pasy. Brod Cesky 52. Břevnov, klášter 56. Březí 52. České Budějovice 52. K. Burdach 25, 26. Carihrad 56. Fr. Cdda 30, 31. Čáslav 71. Ce$i v Praze 19, 60, 62, 63. Jar. Celakovsky 6—8, 10, 15, 18—22, 27-—30, 33, 40, 49, 55, 60, 62, 63, 65—67, 70, 73, 81. Dobřany 52. Doksy 50. Domażlice 52. Alf. Dopsch 13. Ondřej z Dubé 72. Duchcov 50. Dvůr 52. Eberhart biskup bambersky 45. K. Aug. Eckhardt 29, 36, 48. Jos. Emler 18. Falc Horní 16. Ojíř z Falkensteinu 47. Franky 16, 33. Fridrich I. císař 44. Fridrich II. císař 36, 45. Fridrich vévoda rakouský 73. Fürt 44. E. Th. Gaupp 30. Jos. Grunzel 11, 20, 45. K. Haiser 37. Jar. J. Hanil 8, 40, 45, 49, 52. V. Hanka 29, 30. R. Hlubinka 6, 57. Hodkovičky 51. Hof 16. G. Homeyer 29, 30. Horažďovice 52. Hradec Králové 15, 28, 50 —52. V. Hrubý 15, 60. Sig. Huler 19. 9* 

Strana 132
132 Cheb 16, 20, 33, 45, 46. Chrudim 52. Ibrahim ibn Jakub 56—58. Jacobus civis Pragensis 59. Jan Lucemburský král 9, 10, 18, 27, 50, 62, 63, 73. Jan markrabí moravský 20. Jaroměř 52. Jesenice 52. Jihlava 40; jihlavské právo 20, 32, 33, 66, 82 a d.; jihl. právní kniha 66, 85 a d. Jindřich III. císař 44. Jindřich IV. císař 44. Jindřich VII. císař 46. Jindřich král český 23. Herm. Jireček 8, 31, 39, 40, 49. Judea, Judei v. Židé. Jos. Jungmann 30. G. Juritsch 11, 12, 45, 49, 50. Kadaň 52. Brikcí z Kaplice 29, 31, 65, 71, 72. J. Kapras 6, 15, 22, 81. Karel král a císař 45, 46, 51, 59. Lud. Kind 40. Kladruby 52. Klatovy 50, 52; klatovský rukopis Brikcí z Kaplice v. rukopisy. E. Klebel 32, 33. Herm. Knapp 41. K. Köpl 5, 9, 10, 18, 55. Kojetín 52. Kolín 52. Kosmova kronika 58, 59. Kouřim 52. Krakov 56. Kralovice 52. M. Kratochvíl 63. Kristiánova legenda 55. Křivoklát 9. Eb. v. Künssberg 16, 19, 20. Fr. Kürschner 20. Kvadové 13. Ladislav král 71. F. L. A. Lassberg 30, 33—36, 41—43; Lassbergův rukopis Švábského zrcadla v. rukopisy. G. Lindner 32, 33, 35, 43. Jul. Lippert 11, 12. Litoměřice 19—21, 28, 32, 51. Lubná 9, 10, 18, 19, 27, 50, 51. Ludvík Bavor císař 46. Ludvík král uherský 45. Konrád z Lützelnheimu 36; v. t. Lass- bergův rukopis. Maďaři 56. Magdeburk 18, 47, 48; Magdeburské právo 7, 18—20, 21, 28, 51, 72. Fr. Mareš 9. Markomani 5, 13. Mazinburk (Merseburk) 56. Milín 52. W. Möllenberg 47. Morava 45. E. Mummenhoff 21. Mýto Vysoké 52. Němci pražští 5, 8, 10—12, 14, 15, 18, 59—63. Německé zrcadlo 46, 47. Německo, Almania, král, rex Almanie 74, 121. Neumarkt 16. Norimberk 44 a d., 70, 71; právo m. Norimberka, odvolání do Norimberka 5, 10, 16, 19—23, 27, 32, 33, 41, 46, 51, 65—69; archiv 6, 24; t. ř. Norimberské právo, iura Nurenber- gensis civitatis 5, 6, 9—11, 13—16, 18 a d., 27, v. t. Švábské zrcadlo; Norimberská práva klatovského ruko- pisu, iura Normbergensium 21 a d., 31, v. t. Stručné poučení právní; „norimberské“ počítání 88. V. Novotný 13, 15. Nurenbergensis civitas v. Norimberk. Fr. Oberpfalcer 6. Оlотouc 15. Ota I. císař 56.

Strana 133
Otakarovské právo, inra Pragensis civi- tatis 24, 39, 40, 63, 66—68, 70, 74, 82 a d. Fr. Palacky 7, 12, 14, 19, 54, 55. Math. Pangerl 12. Pardubice 52. Pasov 46. G. Pazaurek 24; Pazaurküv rukopis v. rukopisy. Jos. Pekař 13. Pelhřimov 52. Fr. Pelzel 30. Persic 62. O. Peterka 16. Pelz 21. Písek 50, 52. Plzeň 52. Počernice 51. Praha, hrad 55, 59; pražská kapitula 59. , podhradí 8, 60; tržiště 10, 14, 15, 58; nejstarší obchod v Praze 56, 58, 59; kupecký dvůr v Týně 15, 58, 59. , lheorie o vzniku města 7 a d., 15, 16. „ pražské město, civitas Pragensis, Staré, Všžíší město, Maior civitas Pragensis 9—11, 14, 16—19, 23, 27, 48, 49, 52, 57, 62; odvolání k soudu města Pražského 19, 20, 26, 28, 51, 52. „ nové město u sv. Havla 10, 11, 13—16, 49, 57, 61. , Mensí «ésto 18, 28, 31. , Nové město 51, 52. , Staroměstské náměstí 11, 58; ulice Celetná, Husova, Jilská 58; Nové tržiště 10; Havelská, Rytířská ul., Ovocný, Uhelný trh 14; Poříčí 8, 18, 61, 62; romdnskć domy 57; vici Theutunicorum 60. , románské kostely 58; kostel sv. Petra 9, 61; sv. Havla 14, 49. 133 Praha, práva Většího města Pražského 50, 51; statuta 86 a d.; statuta pre- torii 72; pražská právní kniha 66, 68, 82 a d.; Práva rozličných věcí a běhů Velikého města Pražského 29 a d., v. £. Švábské zrcadlo; iura Pra- gensis civitatis v. Otakarovské právo. , pražští kupci 45. Prachatice 50, 52. Přemysl I. král 7. Přemysl II. král 7, 9, 10, 13, 23, 40, 50, 63. | Přemyslovci 8. „ Příbram 52. misty Rainard 62. | Rakovník 52. Rechtsbuch nach Distinctionen 110 —112. Eike v. Repgow 47, 48. S. Riezler 45. L. v. Rockinger 30, 32. E. Fr. Rôssler 8, 31, 39, 40, 49. Rokycany 52. Romání v Praze 60. Rothenburg 16. Rožmberk 50; kniha Rožmberská 72, Rožmitálský překlad Stručného poučení právního 22, 23, 112. Rudolf I. král římský 48, 63. Rusové 56. R. Růžička 6, 56. Rýnský spolek 46. Řád práva zemského 72. Řezno 14, 18, 46. Saské zrcadlo 28, 32, 46 —48. Lud. Schlesinger 12. Rud. Schranil 19. R. Schróder 19, 20. W. Schultheiss 16, 21, 25, 45, 49 —51. Siffridus iudex 62. Slované 5, 7, 8, 11, 13, 56. Sobéslavské privilegium Němců praž- ských 9, 15, 27, 28, 59—+64 ; Sobě- slavská práva 72, 110. Strakonice 52. 

Strana 134
134 Stručné poučení právní („Norimberská práva“ klatovského rukopisu) 21 a d., 39 a d., 65 a d., 75 a d., 122. Stříbro 52. Sušice 52. P. Jos. Šafařík 30. J. V. Šimák 15. Jos. Šusta 13. Švábské zrcadlo 22, 44, 46 a d., 68, 82 a d.; zváno Norimberským právem 16, 17, 32, 33, 38—43, 49, 52, 83; české překlady Švábského zrcadla 28 a d., 52, 64; „Práva ciesařská“ 30; „Práva rozličných věcí a běhóv města Pražského Velikého“ 29 a d., 41—43, 72; „Práva zemská, na kteráž se práva manská vztahují“ 33—38, 41, 42. Švábsko 38. Tachov 52. Jos. Teige 27. Jindřich Telbanger 36; Telbangerův rukopis Švábského zrcadla 30, 36. J. A. Tomaschek 40. V. V. Tomek 7, 9, 11—15, 31, 40, 60, 62, 63. Jos. Truhlář 29, 33. Týn Horšovský 52. Týn nad Vltavou 52. Fr. Vacek 11, 18, 23, 27, 62, 65, 81. Václav I. král 7, 9—11, 13, 14, 60—63. Václav II. král 9, 49, 50, 62, 63, 68. Václav IV. král 19, 20, 25, 27, 28, 31, 51, 71. Vilém z Valdeka 9. Velflovic Dětřich 49. Vídeň 21. Virpirk kněžna 58. Vodňany 52. V. Vojtíšek 5, 13—15, 28, 31, 33, 53, 55, 60. Voltelini 48. Volyně 52. Vratislav král 8, 58. Vratislav město 45. Vyšehrad 55, 59; ulice vyšehradská 58. Waltherus Zwatconis filius 62. P. Wanie 20. M. Weber 53 a d. Weissenburg 16. Wilh. Weizsäcker 15, 16, 20, 49. E. Werunsky 12. Zik. Winter 22. Zbyněk arcibiskup pražský 52. Fr. J. Zoubek 8. Ad. Zycha 13, 14, 16, 18, 27, 40, 50, 60. Žatec 25, 26, 52. Židé, Judei 56, 58, 60, 80, 84, 85, 91, 114, 115; Judea 96; přísaha židovská, iuramentum Judeorum 78, 104, 105 klobouk židovský, pileus Judeorum 85, 111. Žilinská kniha 38.

Strana 135
adiutores 81, 87. adiutorium, volleist, woleist, wolleist 78, 79, 82, 101, 102, 106. adulterium 80, 82, 94, 115. allegacio 78, 96, 97. ancilla v. služka. annona v. obilí. appellacio v. odvolání. aqua v. voda. arrestacio 78, 79, 99, 108, 118. balniatores v. lazebníci. berně královská 72. besaczt 83. biřic, preco, pudellus 80, 103, 104, 118. biskup, episcopus 85. bohatí, divites 112, 120. botim 102. brant v. žhářství. brasiatores v. sladovníci. bursicida v. měšečník. cambiator v. penězoměnec. cambium v. směna. camerarius, camerer v. komorník. canis v. pes. carnes v. maso. carnifices v. řezníci. cause legitime, ehaft 78, 95, 104; v. t. chaft not. census v. plat. certificacio 80, 115. cimiterium v. hřbitov. cín 21, 56. citacio 78, 103. civitas v. hrad, město. cizinec 103, 104, 108. clo, telonium, thelonium 80, 112. Rejstřík věcný a termínů právnických. collum 81 ; collum pro collo 24, 39, 41, 43, 83. communitas v. občina. coniunx v. manželka. consiliarii 78, 91, 92. consilium v. rada. copula matrimonialis v. manželství. cruentacio v. zkrvavení. curator v. poručník. debitum v. dluh. dědici, heredes 92. denominati 20. detentus v. vězeň. děti, pueri 82, 93, 96, 97; dietě menšie, starší 37, 38; nemanželské, p. spurius 78, 99. detraccio 80, 114. divites v. bohatí. dluh, debitum 80, 87, 88, 99, 104, 115, 116, 118. dobytek, pecora, pecudes 79, 99, 101, 103. dominus v. pán. dotalicium v. věno. dratwa 71, 113. ecclesia v. kostel. ehaft not, enstno 95. elendir man, ellend, pauper et egenus, non habens amicos 66, 69, 70, 83, 94, 95, 99. episcopus v. biskup. equus v. küň. erbe v. nemovitost. fabri v. kováři. falsum v. mince. feminea sexus v. žena.

Strana 136
136 ferto v. groš. fewer v. žhářství. flecz 89. fractura 77, 90—92, 119. fraus v. zrada. frenden 82. frisula, frysula 85, 86. frumentum v. obilí. fur v. zloděj. furtum v. krádež. gener v. zel. gros, grossus 85, 87, 88, 99, 100, 103, 106, 113; kopa, sexagena 88; vér- dunk, ferto 88. Aaléf, haller, obulus, parvus denarius 41, 67, 70, 81, 84, 86, 90, 91, 93, 103—106 ; /ibra, pfunt, talentum 41, 67, 68, 81, 94, 103, 106, 110; &ilink, solidus (,,norimberské'' botítánt), schil- ling 35, 81, 84, 86, 88, 90, 93, 94 108—106, 113. heimsuchin, heymsuchung 73, 77, 89. heredes v. dédici. hereditas v. nemovitost. hofrychtéř 19. hokyně, penestica 110. holung v. lhota. homagium, menschapht 69, 81. homicidium v. vra£da. Horní právo krále Václava 68, 85. hrad, civitas, urbs, hisnun 7, 55, 56, 60, 61. hřbitov, cimiterium 119, 120. chléb, panis 112. chudí, pauperes 74, 112, 120, 121. ignis v. žhářství. iudex v. vychlář. iudicium v. soud. iuramentum v. přísaha. kat, tortor 118. kněží, sacerdotes 80, 85, 100, 118, 119. komorník, camerarius, camerer 71, 73, 95. — nejvyšší, summus c. 79. kompaktáta 72. konšelé, přísežní, iurati, schoepphen,. schephen 19, 34, 35, 65, 70, 73, 74, 79, 80, 82, 84, 86, 88—91, 93, 94, 96, 98—101, 103—111, 113—122; kon$elská práva 29, 72. kostel, ecclesia 95, 119; res ecclesie 84, 85, 111; v. ź. Praha. kováři, fabri 79, 112. krádež, furtum 35, 84, 85, 108, 109. krám, maccellum 111. krčmář, thabernator 79, 111. krejčí, sartores 111. kůň, eguus 79, 82, 108, 109, 112, 118.. latro v. lotr. lazebnici, balniatores 80, 112. leichofleut v. litkupnici, lende, lenden 79, 82, 85, 86, 94, 106, 108. leprosus v. malomocny. Ihota, holung 67—70, 81, 83. litkup, mercipotus 78, 94. litkupnici, leichofleut, leychovflewyt 78, 94. loket, ulna 113. lotr, latro 84. loupež, rapina 77, 85. maccellum v. krám. magister v. mistr. magister civium v. purkmistr. malomocný, leprosus 80, 115. maniloguium 107. manská práva 72. manung 84. manéel, maritus 82, 91—94. manelka, mulier, uxor, coniunx, mulier maritata 70, 82, 91—94. manželství, sñatek, copula matrimo- nialis 78, 92. marca 39, 83. maritus v. manžel. maso, carnes 20, 111. membralia 80, 114. menschapht v. homagium. mensura v. fra. 

Strana 137
137 mercipotus v. litkup. meretrix v. nevěstka. město, civitas, madínatun 56, 60, 61, 99, 100, 102, 105—108, 113—115, 121; pojem města 5, 8, 9, 11, 53 a d.; theorie o vzniku našich měst 7 a d.; městské právo 44, 47; list, litera civitatis 99, 100, 107; klíč, clavis civitatis 114; registrum civitatis 116. měšečník, bursicida 80, 114. měšťané, cives 60. mez, meta 103. mince, peníze, peccunia, moneta, num- mi 56, 117; falešná m., valsse, falsum 70, 71, 73, 88. mine 82. minorité, minner bruder 36. míra, mensura 113. mistr, magister 111. mlýn, mlynář, molendinum, molen- dinator 79, 110. mobiles res v. zbožie nábytkové. moneta v. mince, monetarii v. peněžníci. mortificacio v. vražda. mulier v. žena; mulier maritata v. manželka. mutus v. němý. mzda, precium 78, 100. násilí, oppressio, stuprum, notpressen, noczoge 70, 71, 73, 89. nemovitost, erbe, hereditas 39, 78, 88, 95, 96, 98, 102, 104, 110. němý, mutus 91. nevěstka, meretrix 80, 113. noczoge, notpressen v. násilí. notarius v. písaři. občina, communitas 78, 102. obec městská 54, 55, 63. obilí, annona, frumentum 35, 84, 85, 111. obligacio 78, 95, 96. obulus v. haléř. occupacio 78. odvolání, appellacio 19, 20, 23, 28, 32, 51, 52, 79, 105; redargucio, re- clamacio 79, 106, 109. oikos 53. oko za oko, ouge umbe ouge 41—43. opevnění 8, 14, 54, 60, 61. oppressio v. násilí. orphanus v. sirotek. otroci 56. pán, dominus 105. panis v. chléb. panna, virgo 89, 121. pannicide v. suken kraječi. pannifices v. soukeníci. pannus v. sukno. paries v. zeď. pastucha, pastor 78, 101. peccunia v. mince. pecora, pecudes v. dobytek. pečeť, sigillum 80, 114, 116. pekař, pistor, becker 80, 112. penestica v. hokyně. penězoměnec, cambiator 117. peněžníci, monetarii 58. peniez, pfennig 35. pes, canis 82. pes v. stopa. pfennig v. peniez. pfunt v. haléř. phinnik 111. písaři, scriptores, notarius 80, 114, 116. pistor v. pekař. plage v. rány. plat, census 88. plot, sepes 102. podhradí, suburbium 7, 8, 13, 15, 60. podkomoří, subcamerarius 19, 21, 70, 73, 77, 88, 89, 97, 98, 105. porcus v. vepř. poručník, curator, tutor 79, 96, 107. práva postranní 61. precium v. mzda. preco v. biřic. privata, priveta v. záchod.

Strana 138
138 privilegia 80, 116, 117. proditor v. proradce. prolocutor v. řečník. promissio v. sib. proradce, proditor, verreder 36, 109. proscripcio, proscriptus 79, 107, 108. | přísaha, iuramentum 77, 87, 92, 99— 101, 103—105, 107, 116, 117; supra caput 86; prísaha křivé žaloby, iuramentum calumniae, voreut 67, 68, 81, 85; osm pomocníků přísahy 67, 81, 87, 89; šest al; dva 84—87, 118; přísaha kněze 118, 119; r. židovská, iuramentum Judeorum 78, 104, 105. přísežní v. konšelé. pudellus v. bic. puer v. dětí. purkmisty, magister civium 48, 65, 66, 94, 102. purkrabi 21, 47, 48, 70. vada, consilium 109. Yány, vulnera 41—43, 77, 78, 80, 82, 85—87, 101, 108, 117, 118; plaga | blania 94, 108, 117. rapina v. loupež. reclamacio, redargucio v. odvolání. resignacio 78, 98. rukopisy: právní rukopis archivu m. Prahy 28, 29, 34 a d., 41, 42, 52, Pazaurküv rukopis v knihovně Ná- vodního musea 24, 29, 34 a d., 41, 42, 71—13, 77 a d.; vídeňské Ná- překlad Stručného poučení právního 22, 23, 112. ruptura 77, 78, 90, 94, 119. rychtář, iudex, rihter 8, 19, 34, 62, 63, 65, 66, 68, 70, 71, 73, 74, 77, 79, 82—84, 86—89, 91, 93—96, 98—101, 103 —106, 108, 110, 113, 115, 119, 120; nunccius iudicis 99, v. t. bific. řečník, prolocutor 80, 117. fezníci, carnifices 20, 79, 111. | sacerdos v. kněží. sartores v. krejčí. scolares v. Záct. scriptores v. pisał. sebevrah 78, 97, 98. sepes v. plot. servus v. slu£ebníh. sexagena v. gro$. schephen v. konšelé. schilling v. haléÿ. sigillum v. pečeť. sirotek, orphanus 74, 79, 90. 93, 96, 107, 120, 121. sladovníci, brasiatores 80, 113. siib, promissio 79, 107. služebník, servus 78, 92, 94, 100, 101. siuzka, ancilla 78, 93, 100, 101, 121. sména, cambium 117. socer, socra v. ichám, tchyně. solidus v. Aaléf. soud, iudicium 85—89, 91, 92, 95, 96, 98, 99, 102 —104, 106, 114, 115, rodní knihovny č. 5293 34 a d., 41, 42; klatovský Brikcí z Kaplice 21— 23, 29, 65 a d., 71, 72, 77 a d.; jiné rukopisy „Práv vozličných věcí a běhóv města Praëského Velikého“ 29, 30; právní rukopis archivu m. Brna 32, 34 a d., 40, 43, 66, 67, 70; Lass- bergův rukopis Švábského zrcadla 36, 37, 43; rukopis Telbangerův 30, 36; Altembergerův kodex 16, 32, 34 a d., 43; rukopis gdanský 32; rožmitálský 118; quatuor scampna iudiciaria 84, 98, 99, 102, 106, 109, 120; soud za- hájeny, iudicium legitimum, ehaft gerycht, banthegdinch, banthedinc 77, 88, 90, 94, 98, 100, 104, 105; s. obyčejný, iudicium simplex 88, 90, 94, 100, vyšší právo, maius ius 106. soukeníci, pannifices 79, 111. stopa, pes 103. stuprum v. násilí. subcamerarius v. podkomoří. 

Strana 139
139 suken kraječi, pannicide 80, 113. sukno, pannus 111. sutores v. ševci. svědci, testes 77, 78, 90, 94. šat, vestis 84, 97, 111. ševci, sutores 80, 113. šilink v. haléř. talentum v. haléř. telonium, thelonium v. clo. testamentum v. závět. testes v. svědci. textor v. tkadlec. thabernator v. krčmář. tchán, socer 92. tchyně, socra 92. tkadlec, textor 111. tortor v. kat. totslag v. vražda. tradicio v. zrada. treuge 82. trhy 7, 54, 59; trhové osady, vsi 5, 8, 11, 15, 54, 61. tržiště, forum 58, 111, 115. tutor v. poručník. ulna v. loket. urbs v. hrad. uxor v. manželka. vadium v. zástava. valsse v. mince. vdova, vidua 74, 90, 93, 97, 120, 121. věno, dotalicium 92. vepř, porcus 82. vestis v. šat. vězeň, detentus 80, 115, 118. vidua v. vdova. virgo v. panna. voda, aqua 103. volleist v. adiutorium. vražda, zabití, homicidium, totslag 24, 39, 41, 42, 65—73, 77—79, 81—83, 85—88, 94, 95, 101, 106—108, 117; mortificatio 69. vulnus v. rány. záchod, privata, priveta 78, 103. zástava, vadium 88, 98, 100, 104, 111. závět, testamentum 97. zbožie nábytkové, d. varende gut, res mobiles 37, 38, 88, 96. zeď, paries 78, 102. zet, gener 92. zkrvavení, cruentacio 77, 86, 108, 117. zloděj, fur 84; v. t. krádež. zrada, tradicio, fraus 77, 79, 83—86, 99, 101. zub za zub, zan fur zan 41—43. žáci, scolares 80, 119. žena, mulier 85, 89, 94, 114; feminea sexus 92. žhářství, incendium, ignis, fewer, brant 70, 71, 73, 85, 89, 101.

Strana 140

Strana 141
Obsah. Předmluva . . . 5, 6. . . . . . . . . . . . . . Str. I. Theorie o počátcích našich měst, zvláště Prahy. 7—17. Norimberské právo v Praze . . . . . . . . . . . . . str. 18—26. II. Doklady o „Norimberském“ právu v Čechách . . . str. III. O „Právech rozličných věcí a běhů Velikého města 27—43. str. Pražského“ . . . . . . . . 44—64. IV. Švábské zrcadlo a počátky našich měst . . . . . . str. V. Ot. ř. Norimberských právech klatovského rukopisu str. 65—74. Stručné poučení právní (Norimberská práva klatovského rukopisu) . . str. 75—122. . Literatura . . . . . str. 123—130. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík jmenný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 131—134. Rejstřík věcný a termínů právnických . . . . . . . . . . str. 135—139.