z 136 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
Edice
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
Přídavek
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
Dodatky
134
Obsah
135
136
Název:
Jan z Michalovic: německá báseň třináctého věku (Heinrich von Freiberg)
Autor:
Kraus, Arnošt Vilém
Rok vydání:
1888
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
136
Počet stran předmluvy plus obsahu:
136
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 97: Edice
- 115: Přídavek
- 134: Dodatky
- 135: Obsah
upravit
Strana 1
AN Z MICHALOVIC. NĚMECKÁ BÁSEŇ TŘINÁCTÉHO VĚKU. VYDAL, ÚVODEM A POZNÁMKAMI OPATŘIL DR ARNOŠT KRAUS, SOUKR. DOC. NA C. K. UNIVERSITÉ ČESKÉ- O V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM L. MASARYKA V HUSTOPEČI. 1888.
AN Z MICHALOVIC. NĚMECKÁ BÁSEŇ TŘINÁCTÉHO VĚKU. VYDAL, ÚVODEM A POZNÁMKAMI OPATŘIL DR ARNOŠT KRAUS, SOUKR. DOC. NA C. K. UNIVERSITÉ ČESKÉ- O V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM L. MASARYKA V HUSTOPEČI. 1888.
Strana 2
Strana 3
PAMATCE MÝCH RODIČŮ, JOSEFA A BARBORY KRAUSOVÝCH.
PAMATCE MÝCH RODIČŮ, JOSEFA A BARBORY KRAUSOVÝCH.
Strana 4
Strana 5
ÚVOD.
ÚVOD.
Strana 6
Strana 7
☞S ☞ŘŘáRák e * F† T7 O o O Krátká báseň o rytířské výpravě Jana z Michalovic do Paříže jest u nás málo známa, jelikož mimo jediný rukopis jest zachována jen otiskem v časopise von der Hagenově „Germania, Jahrbuch der berlinischen Gesellschaft für deutsche Sprache und Alterthumskunde“, II. (1837) na str. 92 98 1), který jen v málo exemplářich se zachoval na časy naše. Nový otisk básně, cenné o sobě a zajímavé pro historii českou, jest tedy žádoucno učiniti. 2) Základem tohoto vydání jest otisk první, který na moji žádost správa universitní knihovny heidelberské dala p. drem Waagem srovnati s rukopisem básně. Rukopis (Pal. germ. 341.) v universitní knihovně heidel- berské jest na pergameně a pochází ze 14. století. Jest to sbírka povídek, čítající nyní 374 listů 22.3 cm. širokých, 30.6 vysokých; psáno je ve dvou sloupcích po 40 řádcích na linkách a mezi linkami postranními. Začátečná písmena prvního, tře- tího verše atd. jsou posunuta ke straně. Naše báseň stojí na listech 373 a 374, tedy na konci rukopisu, jemuž poslední list poslední složky scházi. 3) 1) V „Mittheilungen vom Freiberger Alterthumsverein" seš. 20 (1883) na str. 82 sliboval Knauth nový otisk; nevím však, zdali vyšel. To by ostatně na věci nic neměnilo, jelikož vychází onen časopis jen pro velmi úzký kruh čtenářů. 2) Překlad Wolkanův v „Mittheilungen des nordböhmischen Ex- cursionsclubs“ VI, 13, neučinil báseň asi mnohem známější, než byla. 3) Bartsch, Die altdoutschen Handschriften der Universitäts- bibliothek Heidelberg, 1887, číslo 169.
☞S ☞ŘŘáRák e * F† T7 O o O Krátká báseň o rytířské výpravě Jana z Michalovic do Paříže jest u nás málo známa, jelikož mimo jediný rukopis jest zachována jen otiskem v časopise von der Hagenově „Germania, Jahrbuch der berlinischen Gesellschaft für deutsche Sprache und Alterthumskunde“, II. (1837) na str. 92 98 1), který jen v málo exemplářich se zachoval na časy naše. Nový otisk básně, cenné o sobě a zajímavé pro historii českou, jest tedy žádoucno učiniti. 2) Základem tohoto vydání jest otisk první, který na moji žádost správa universitní knihovny heidelberské dala p. drem Waagem srovnati s rukopisem básně. Rukopis (Pal. germ. 341.) v universitní knihovně heidel- berské jest na pergameně a pochází ze 14. století. Jest to sbírka povídek, čítající nyní 374 listů 22.3 cm. širokých, 30.6 vysokých; psáno je ve dvou sloupcích po 40 řádcích na linkách a mezi linkami postranními. Začátečná písmena prvního, tře- tího verše atd. jsou posunuta ke straně. Naše báseň stojí na listech 373 a 374, tedy na konci rukopisu, jemuž poslední list poslední složky scházi. 3) 1) V „Mittheilungen vom Freiberger Alterthumsverein" seš. 20 (1883) na str. 82 sliboval Knauth nový otisk; nevím však, zdali vyšel. To by ostatně na věci nic neměnilo, jelikož vychází onen časopis jen pro velmi úzký kruh čtenářů. 2) Překlad Wolkanův v „Mittheilungen des nordböhmischen Ex- cursionsclubs“ VI, 13, neučinil báseň asi mnohem známější, než byla. 3) Bartsch, Die altdoutschen Handschriften der Universitäts- bibliothek Heidelberg, 1887, číslo 169.
Strana 8
S Poněvadž předcházející povídka (Schretel und wazzerber) stojí na listech 371 a 372, její konec však na listě 370a, je patrno, kterak listy původně ležely. Začátek básně měl by tedy státi na zadní straně listu 370, jehož je polovice ustřižena. — Ale právě tento sloupec je vyškrábán, tak že báseň je zacho- vána jen zlomkovitě. Ale v témže rukopise jsou stopy naší básně ještě na jiném místě; v uvedeném katalogu totiž poznamenává Bartsch: „das- selbe stück stand auch auf den blättern, deren schrift ausra- diert ist“; to jsou listy 246—249, které obsahují nyní báseň o čtyřech dcerách Božích, otištěnou v Bartschově vydání básně Die Erlösung na str. IX—XX. V tomto vydání Bartsch o palim- psestu nic nepoznamenal, nebot užíval k otisknutí opisu Pfeifferova místo originálu, a mně se dosud nepodařilo dostati o tomto druhém tekstu bližší zprávy. Do starého opisu tohoto sborníku, do rukopisu koločského 1) měla i tato báseň býti přepsána, neboť na konci indeksu, který stojí před dilem, čteme: CLXXXIII. Ditz ist von dem von Michelsperk, der phlac ritterlicher werk; ale dle str. IX. úvodu scházejí poslední dvě básně v rukopise samém. První a dosud jediný otisk učinil v. d. Hagen na uve- deném místě pod titulem „Des böhmischen Ritters Johann von Michelsperg Ritterfahrt in Frankreich. Von Heinrich von Frei- berg“, a sice přesně podle rukopisu, jenže vydavatel spojil vždy dva krátké verše rukopisu v jeden dlouhý řádek a opravil po- klesky písařovy, jako často psané r za s, s za z, aniž by ostatně jazyk nebo pravopis normalisoval. Tento se beztoho shoduje celkem dobře s obecnou střední hornoněmčinou, jen výjimečně ukazují některé tvary k nářečí bavorskému; jsou to dle voka- lismu: (eu za iu) aventevre 45, ev 51, koverteur 102, leute 140, newen 107, nevwe 33, 168, 175, tevre 98, tevwer 126, téwer 75, 263, 277, tever 189, trewen 18, fevre 188, fevwers 154; (ci za í), enbeizzen 55, vleizzen 56; (ai za ci) mait 27, rait 168, gesait 28, volsait 314; (au za ú) travren 69; (ô za â) 1) Koloczaer Codex altdeutscher Gedichte. Herausgegeben von J. Nep. Grafen Majláth und J. P. Köffinger. Pesth 1817.
S Poněvadž předcházející povídka (Schretel und wazzerber) stojí na listech 371 a 372, její konec však na listě 370a, je patrno, kterak listy původně ležely. Začátek básně měl by tedy státi na zadní straně listu 370, jehož je polovice ustřižena. — Ale právě tento sloupec je vyškrábán, tak že báseň je zacho- vána jen zlomkovitě. Ale v témže rukopise jsou stopy naší básně ještě na jiném místě; v uvedeném katalogu totiž poznamenává Bartsch: „das- selbe stück stand auch auf den blättern, deren schrift ausra- diert ist“; to jsou listy 246—249, které obsahují nyní báseň o čtyřech dcerách Božích, otištěnou v Bartschově vydání básně Die Erlösung na str. IX—XX. V tomto vydání Bartsch o palim- psestu nic nepoznamenal, nebot užíval k otisknutí opisu Pfeifferova místo originálu, a mně se dosud nepodařilo dostati o tomto druhém tekstu bližší zprávy. Do starého opisu tohoto sborníku, do rukopisu koločského 1) měla i tato báseň býti přepsána, neboť na konci indeksu, který stojí před dilem, čteme: CLXXXIII. Ditz ist von dem von Michelsperk, der phlac ritterlicher werk; ale dle str. IX. úvodu scházejí poslední dvě básně v rukopise samém. První a dosud jediný otisk učinil v. d. Hagen na uve- deném místě pod titulem „Des böhmischen Ritters Johann von Michelsperg Ritterfahrt in Frankreich. Von Heinrich von Frei- berg“, a sice přesně podle rukopisu, jenže vydavatel spojil vždy dva krátké verše rukopisu v jeden dlouhý řádek a opravil po- klesky písařovy, jako často psané r za s, s za z, aniž by ostatně jazyk nebo pravopis normalisoval. Tento se beztoho shoduje celkem dobře s obecnou střední hornoněmčinou, jen výjimečně ukazují některé tvary k nářečí bavorskému; jsou to dle voka- lismu: (eu za iu) aventevre 45, ev 51, koverteur 102, leute 140, newen 107, nevwe 33, 168, 175, tevre 98, tevwer 126, téwer 75, 263, 277, tever 189, trewen 18, fevre 188, fevwers 154; (ci za í), enbeizzen 55, vleizzen 56; (ai za ci) mait 27, rait 168, gesait 28, volsait 314; (au za ú) travren 69; (ô za â) 1) Koloczaer Codex altdeutscher Gedichte. Herausgegeben von J. Nep. Grafen Majláth und J. P. Köffinger. Pesth 1817.
Strana 9
9 begobet 300, nohen 157; dle konsonantismu: (ch za k) kunich 21, 52, 173, 197; (p za b), paldikin 160, 175, plate 85, ple- chen 91. Vedle toho vyskýtají se však i tvary jinaké; v celé básni místo uo a ie je psáno u, vyjma blvet 30 a grünen 131, (v creatůre nadepsané o nemůže značiti uo); místo ae čteme e, tedy : geberde 76, hete 192, lobebere 143, mere 181, queme 59, steten 18, were 63 a j., werliche 31, gewete 191, gezeme 60; přehláska naznačena jen v těchto případech: grůnen 131, růste 203, kleinôt 299, órs 222, 230; vedle pravidelného ie vyskýtá se též i, tedy: branyr 146, idoch 308, lankenir 102, geleisiret 210, lichten 108, 115, geziret 192, ale hielt 178, hiez 198, liechten 156, lieffen 242, liczen 240, nieman 184, slogier 122, spiegel 115, talier 121, tyer 145, viel 266, vieren 177, zieren 198 a j. Starší i místo e shledáváme v is 148, 150, kunich 21 a j., ma- nigen 217, tebich 64; misto varwen čteme varben 115; cht místo ht, ale v ovh dvakráte h místo ch 244, a 316. To jsou zase příznaky nářečí středoněmeckých (mitteldeutsch) 1), k nimž se druží ještě z tvarosloví konjunktivy rente 189 a brente 190. Tím jeví se nám mluva písaře rukopisu nářečím smíšeným. Tážeme-li se, jak k této smíšenině živlů bavorských a stře- doněmeckých se má jazyk básníkův, jsme odkázáni k těm tva- rům, kterých přepisovatel měniti nemohl, k rýmům. — V básni jsou rýmy erkrigen: gestigen 33, geschut: mut 67, werde: geberde 75, gekaft: ritterschaft 207, bruste: tyuste 225, které ukazují zřejmě na středoněmecké tvary gebêrde m. gebaerde, gekaft m. gekaphet, bruste m. brüste, na vysouvání h v ge- schuohet a na slovo md. erkrîgen. Že je psáno creatůre (: fevre) svědčí spíše pro creatůre: fůre v předloze než pro mhd. crea- tiure : fiure. Tolik tvarů, mezi nimiž několik rozhodně doka- zujících, při tak krátké básni postačuje úplně, abychom i ostatní, rýmem nedoložené, přepsali v nářečí středoněm., což ostatně, jak ukazuje kritický apparát, nevyžaduje značnějších změn. Celkem jsem však hleděl zachovati tekst jedinému rukopisu co možná podobný, tedy jsem ic, jakožto hlásku i dialektům dobře zná- mou, ponechal v celé básni. 1) Užívám v dalším tekstu zkratek obvyklých mhd. pro středo- hornoněmčinu a md. pro středoněmčinu, poněvadž česká slova by bylo přiliš obtížno zkracovati.
9 begobet 300, nohen 157; dle konsonantismu: (ch za k) kunich 21, 52, 173, 197; (p za b), paldikin 160, 175, plate 85, ple- chen 91. Vedle toho vyskýtají se však i tvary jinaké; v celé básni místo uo a ie je psáno u, vyjma blvet 30 a grünen 131, (v creatůre nadepsané o nemůže značiti uo); místo ae čteme e, tedy : geberde 76, hete 192, lobebere 143, mere 181, queme 59, steten 18, were 63 a j., werliche 31, gewete 191, gezeme 60; přehláska naznačena jen v těchto případech: grůnen 131, růste 203, kleinôt 299, órs 222, 230; vedle pravidelného ie vyskýtá se též i, tedy: branyr 146, idoch 308, lankenir 102, geleisiret 210, lichten 108, 115, geziret 192, ale hielt 178, hiez 198, liechten 156, lieffen 242, liczen 240, nieman 184, slogier 122, spiegel 115, talier 121, tyer 145, viel 266, vieren 177, zieren 198 a j. Starší i místo e shledáváme v is 148, 150, kunich 21 a j., ma- nigen 217, tebich 64; misto varwen čteme varben 115; cht místo ht, ale v ovh dvakráte h místo ch 244, a 316. To jsou zase příznaky nářečí středoněmeckých (mitteldeutsch) 1), k nimž se druží ještě z tvarosloví konjunktivy rente 189 a brente 190. Tím jeví se nám mluva písaře rukopisu nářečím smíšeným. Tážeme-li se, jak k této smíšenině živlů bavorských a stře- doněmeckých se má jazyk básníkův, jsme odkázáni k těm tva- rům, kterých přepisovatel měniti nemohl, k rýmům. — V básni jsou rýmy erkrigen: gestigen 33, geschut: mut 67, werde: geberde 75, gekaft: ritterschaft 207, bruste: tyuste 225, které ukazují zřejmě na středoněmecké tvary gebêrde m. gebaerde, gekaft m. gekaphet, bruste m. brüste, na vysouvání h v ge- schuohet a na slovo md. erkrîgen. Že je psáno creatůre (: fevre) svědčí spíše pro creatůre: fůre v předloze než pro mhd. crea- tiure : fiure. Tolik tvarů, mezi nimiž několik rozhodně doka- zujících, při tak krátké básni postačuje úplně, abychom i ostatní, rýmem nedoložené, přepsali v nářečí středoněm., což ostatně, jak ukazuje kritický apparát, nevyžaduje značnějších změn. Celkem jsem však hleděl zachovati tekst jedinému rukopisu co možná podobný, tedy jsem ic, jakožto hlásku i dialektům dobře zná- mou, ponechal v celé básni. 1) Užívám v dalším tekstu zkratek obvyklých mhd. pro středo- hornoněmčinu a md. pro středoněmčinu, poněvadž česká slova by bylo přiliš obtížno zkracovati.
Strana 10
10 Co do vyšší kritiky, zachoval jsem konservativně tekst rukopisný; jen na málo místech dovolil jsem si lehké přesta- vení nebo doplnění, směřující k větší hladkosti verše. Doba básně tihla k vyplnění kladů, ba k počítání slabik; a to mělo vliv i na takové básníky, kteří, jako právě Heinrich, zachová- vali ještě tradice starší v metrice. Hlavní korrektiv pokaženého snad tekstu, druhý nějaký rukopis, jak již řečeno, nemáme, a je při nejmenším velmi pochybno, můžeme-li se přiučiti slohu básníkovu z jiného nějakého dila. Tímto výrokem octli jsme se při důležité otázce, neboť pode jménem téhož básníka zachováno nejen ještě jedno, nýbrž dvé děl, a ještě třetí, po- dané anonymně, bylo lze jemu bezpečně přiřknouti. Básnik se podepisuje ve verši 302: „ich Heinrich von Fribere“, a zcela podobně, ba s týmž rýmem (: werc) nazývá se básník pokračování Gotfridova Tristana 1) ve v. 82. ,dem ich Heinrich von Friberc voltihte disen Tristan" a skladatel básně o dřevě svatého kříže2), vypravující pověsť, která částečně jest též česky zpracována a připojena k stra- hovskému rukopisu „Čtenie Nikodemova“ 3). V té ve verši 92. nazývá se: ich kunstlôser von Frîberc und sündhafter Heinrich. 1) Ve florentinském a Oberlinově rukopise této básně; otištěno je v Myllerově ,Sammlung deutscher Gedichte aus dem XII., XIII. und XIV. Jh.“ sv. II. seš. II. dle rukopisu florentinského (1785), pak ve II. svazku v. d. Hagenova vydání Gotfrida dle téhož rukopisu (1823) a nejnověji p. t. ,Heinrichs von Freiberg Tristan. Herausg. von Rein- hold Bechstein‘. Leipzig 1877 (t. p. ,Deutsche Dichter des Mittelalters. Mit Wort- und Sacherklärungen hrsg. von Karl Bartsch. V. Band) na základě obou rukopisů. Kritický apparát vyšel jako ,Anmerkungen zu Heinrichs von Freiberg Tristan' v Bartschově ,Germanii', XXXII (N. R. XX) str. 1—48. 2) Otištěné z rukop. vídenské dvorní knihovny č. 2885 str. 196b—205b diplomaticky věrně ve Pfeifferově ,Altdeutsches Ubungsbuch zum Gebrauche an Hochschulen. Wien 1866' str. 126—135, pak špatně vydané v programu c. k. státního gymnasia v Celji na r. 1881 od A. Fietze (srv. Anzeiger für dentsches Alterthum 1882, str. 302 a nn.). 3) Čtenie Nikodemovo, co se dálo při umučení Páně. Pověst krásná o dřevu kříže svatého. Knížky, kterak Tiberius poslal po Ježíše Voluziana. Vydáno prací Vaceslava Hanky. V Praze 1861 (str. 83).
10 Co do vyšší kritiky, zachoval jsem konservativně tekst rukopisný; jen na málo místech dovolil jsem si lehké přesta- vení nebo doplnění, směřující k větší hladkosti verše. Doba básně tihla k vyplnění kladů, ba k počítání slabik; a to mělo vliv i na takové básníky, kteří, jako právě Heinrich, zachová- vali ještě tradice starší v metrice. Hlavní korrektiv pokaženého snad tekstu, druhý nějaký rukopis, jak již řečeno, nemáme, a je při nejmenším velmi pochybno, můžeme-li se přiučiti slohu básníkovu z jiného nějakého dila. Tímto výrokem octli jsme se při důležité otázce, neboť pode jménem téhož básníka zachováno nejen ještě jedno, nýbrž dvé děl, a ještě třetí, po- dané anonymně, bylo lze jemu bezpečně přiřknouti. Básnik se podepisuje ve verši 302: „ich Heinrich von Fribere“, a zcela podobně, ba s týmž rýmem (: werc) nazývá se básník pokračování Gotfridova Tristana 1) ve v. 82. ,dem ich Heinrich von Friberc voltihte disen Tristan" a skladatel básně o dřevě svatého kříže2), vypravující pověsť, která částečně jest též česky zpracována a připojena k stra- hovskému rukopisu „Čtenie Nikodemova“ 3). V té ve verši 92. nazývá se: ich kunstlôser von Frîberc und sündhafter Heinrich. 1) Ve florentinském a Oberlinově rukopise této básně; otištěno je v Myllerově ,Sammlung deutscher Gedichte aus dem XII., XIII. und XIV. Jh.“ sv. II. seš. II. dle rukopisu florentinského (1785), pak ve II. svazku v. d. Hagenova vydání Gotfrida dle téhož rukopisu (1823) a nejnověji p. t. ,Heinrichs von Freiberg Tristan. Herausg. von Rein- hold Bechstein‘. Leipzig 1877 (t. p. ,Deutsche Dichter des Mittelalters. Mit Wort- und Sacherklärungen hrsg. von Karl Bartsch. V. Band) na základě obou rukopisů. Kritický apparát vyšel jako ,Anmerkungen zu Heinrichs von Freiberg Tristan' v Bartschově ,Germanii', XXXII (N. R. XX) str. 1—48. 2) Otištěné z rukop. vídenské dvorní knihovny č. 2885 str. 196b—205b diplomaticky věrně ve Pfeifferově ,Altdeutsches Ubungsbuch zum Gebrauche an Hochschulen. Wien 1866' str. 126—135, pak špatně vydané v programu c. k. státního gymnasia v Celji na r. 1881 od A. Fietze (srv. Anzeiger für dentsches Alterthum 1882, str. 302 a nn.). 3) Čtenie Nikodemovo, co se dálo při umučení Páně. Pověst krásná o dřevu kříže svatého. Knížky, kterak Tiberius poslal po Ježíše Voluziana. Vydáno prací Vaceslava Hanky. V Praze 1861 (str. 83).
Strana 11
11 Přes tuto shodu mohla přece vzniknouti pochybnost, zdali všechny tři básně jsou od téhož básníka; byl to Wilhelm Grimm, který ji ve svém pojednání ,Zur Geschichte des Reimes vyslovil s ohledem na různosť v užívání t. ř. tklivých rýmů lich a líche a naznačil, že má jiné ještě důvody pokládati skla- datele rytířské výpravy za jiného, než jest básník Tristana. Další historii názorů o této otázce vylíčil jsem v úvodě ke svému článku ,Uber Heinrich von Freiberg: 1), kdež jsem, zkoumaje Grimmovo tvrzení, dokazoval, že báseň o kříži (K) bezpečně náleží básníku Tristana (T), že však výprava Jana z Michalovic (M) má skladatele jiného, ač soujmenného. Tento výsledek byl přijat Bartschem do 6. vydání Kobersteinovy historie literatury německé str. 18392. Později Wiggers dokázal ve své dissertaci 2), že Heinrich opravdu, jak Bechstein tvrdil3) a já pravděpo- dobným býti ukázal4), jest skladatelem básně „Schretel und wazzerber“, známé to pěkné kratší povídky?). V uvedeném článku srovnal jsem nejprvé rýmy, při kte- rých se ukázalo, že T se shoduje s K v rýmech tklivých, v užívání rýmu středního, rýmu dvojitého a rozšířeného, pro které v M obyčejně nebylo žádného příkladu. Co do mluvy nelišily se K a T ničím, kdežto v M neshodoval se s nimi rým prîs: vlîz, tvar geschrigen místo geschrît a tjuste místo tjost, a nedostatek zdrobnělých slov s koncovkou -el, která jsou tak oblíbena v T a K. — Také měly T a K poměrně mnohem více společných rýmů nežli T a M. K a T shodují se též úplně v užívání slůvek a vět, mezery vyplňujících, zvláště v četných odvoláních na pramen. Obě užívají se zálibou příčestí přítom- ného, zase úplně proti M. Při pročítání vlastního článku nyní po letech zdá se mi, že jsem si příliš málo všimnul krátkosti básně, která naproti dů- 1) Germania XXX (N. R. XVIII) str. 1—18. 2) Heinrich von Freiberg als Verfasser der Schwankes vom Schrätel und vom Wasserbären, Inauguraldissertation etc. von Julius M. Wiggers. Rostock, 1887. 3) Tristan, str. XIX. 4) Germania XXX. str. 16. 5) Otištěné v ,Zeitschrift für deutsches Alterthum‘ VI, 174, ve Wackernagelově „Altdeutsches Lesebuch“, ve v. d. Hagenových Ge- sammtabenteuer' a j.
11 Přes tuto shodu mohla přece vzniknouti pochybnost, zdali všechny tři básně jsou od téhož básníka; byl to Wilhelm Grimm, který ji ve svém pojednání ,Zur Geschichte des Reimes vyslovil s ohledem na různosť v užívání t. ř. tklivých rýmů lich a líche a naznačil, že má jiné ještě důvody pokládati skla- datele rytířské výpravy za jiného, než jest básník Tristana. Další historii názorů o této otázce vylíčil jsem v úvodě ke svému článku ,Uber Heinrich von Freiberg: 1), kdež jsem, zkoumaje Grimmovo tvrzení, dokazoval, že báseň o kříži (K) bezpečně náleží básníku Tristana (T), že však výprava Jana z Michalovic (M) má skladatele jiného, ač soujmenného. Tento výsledek byl přijat Bartschem do 6. vydání Kobersteinovy historie literatury německé str. 18392. Později Wiggers dokázal ve své dissertaci 2), že Heinrich opravdu, jak Bechstein tvrdil3) a já pravděpo- dobným býti ukázal4), jest skladatelem básně „Schretel und wazzerber“, známé to pěkné kratší povídky?). V uvedeném článku srovnal jsem nejprvé rýmy, při kte- rých se ukázalo, že T se shoduje s K v rýmech tklivých, v užívání rýmu středního, rýmu dvojitého a rozšířeného, pro které v M obyčejně nebylo žádného příkladu. Co do mluvy nelišily se K a T ničím, kdežto v M neshodoval se s nimi rým prîs: vlîz, tvar geschrigen místo geschrît a tjuste místo tjost, a nedostatek zdrobnělých slov s koncovkou -el, která jsou tak oblíbena v T a K. — Také měly T a K poměrně mnohem více společných rýmů nežli T a M. K a T shodují se též úplně v užívání slůvek a vět, mezery vyplňujících, zvláště v četných odvoláních na pramen. Obě užívají se zálibou příčestí přítom- ného, zase úplně proti M. Při pročítání vlastního článku nyní po letech zdá se mi, že jsem si příliš málo všimnul krátkosti básně, která naproti dů- 1) Germania XXX (N. R. XVIII) str. 1—18. 2) Heinrich von Freiberg als Verfasser der Schwankes vom Schrätel und vom Wasserbären, Inauguraldissertation etc. von Julius M. Wiggers. Rostock, 1887. 3) Tristan, str. XIX. 4) Germania XXX. str. 16. 5) Otištěné v ,Zeitschrift für deutsches Alterthum‘ VI, 174, ve Wackernagelově „Altdeutsches Lesebuch“, ve v. d. Hagenových Ge- sammtabenteuer' a j.
Strana 12
12 kazu pouze negativnímu měla napomínati k opatrnosti; dále bych teď spíše než tehdá připustil, že rozdíl ve tklivých rýmech na -lich může býti nahodilý, protože všechny tři básně znají příslovečné tvary v -lich, -líche a -líchen končící; a last not least, že je potřeba míti zřetel k rozdílu mezi překlady (K a T) a volným vypravováním nedávné události. Chci tedy báseň ještě jednou stručně srovnati s básněmi Heinrichovými a sice na základě Wiggersovy dissertace. Wiggers uvažuje při srovnávání Schretla (S) s T předně o verši, při čemž poznává, že v žádné z básní nelze určitě rozhodnouti, zdali básník někdy nepočítal slabiky; podobně i v M nelze s jistotou čísti všechny verše podle přísných pra- videl starší metriky, a rovněž máme ve všech třech básních verše s koncem ženským a čtyřmi dvihy, ba ani užívání dvojsla- bičného kladu nelze M upříti. — Celkem podle verše shoduje se Ms T a S; K je příliš nedbale napsáno, než aby se na základě toho rukopisu mohlo něco souditi o metrice. Rým jeví v S tytéž vlastnosti, které jsou společny T a K: jeví se, že básník S opravdu zahrával a umělkoval s rýmem právě jako T a jako stopy některé v K ukazují. M je rýmo- váno mnohem prostěji než všechny tyto básně. Pod záhlavím „Stil“ jedná Wiggers předně o skladbě. Delší periody nalézáme v T a S jen v úvodě, ostatně je proud řeči u Heinricha plynný a prostý; v živém vypravování ná- sledují po sobě jen krátké hlavní věty, přerušené větami relativními a apposicemi; tak jest také v K, ale v M setká- váme se s větami vícekráte složenými jako: daz er mit rit- terlîcher tât hât sô hôhen pris erkrigen, daz sîn name ist vur gestigen 32, wie er gezieret ûf den plân sô ritterlichen quême, daz iz wol gezême dem edelen kunige in Bêheimlant in des lobe der wîgant wêre .. 58, biz dem kunige geseit wurden dise mêre daz ûf den hof wêre ein gast sò ritterli- chen komen daz niemen het ê vernomen daz dâ in Franc- rîche wêre alsô ritterliche gesehen ein creatůre .. 182. Krátká dvojverší staroněmecká zněla by velice monotonně, kdyby byla vždy myšlenka zakončena druhým rýmem. Opačný způ- sob nazývá se Reimbrechung, o které jsem již ve svém článku ukázal, že se v T a M velice liší. T (a podobně i S a také K) má pravidelně lomené rýmy, ale vždy je krátký odstavec, tako-
12 kazu pouze negativnímu měla napomínati k opatrnosti; dále bych teď spíše než tehdá připustil, že rozdíl ve tklivých rýmech na -lich může býti nahodilý, protože všechny tři básně znají příslovečné tvary v -lich, -líche a -líchen končící; a last not least, že je potřeba míti zřetel k rozdílu mezi překlady (K a T) a volným vypravováním nedávné události. Chci tedy báseň ještě jednou stručně srovnati s básněmi Heinrichovými a sice na základě Wiggersovy dissertace. Wiggers uvažuje při srovnávání Schretla (S) s T předně o verši, při čemž poznává, že v žádné z básní nelze určitě rozhodnouti, zdali básník někdy nepočítal slabiky; podobně i v M nelze s jistotou čísti všechny verše podle přísných pra- videl starší metriky, a rovněž máme ve všech třech básních verše s koncem ženským a čtyřmi dvihy, ba ani užívání dvojsla- bičného kladu nelze M upříti. — Celkem podle verše shoduje se Ms T a S; K je příliš nedbale napsáno, než aby se na základě toho rukopisu mohlo něco souditi o metrice. Rým jeví v S tytéž vlastnosti, které jsou společny T a K: jeví se, že básník S opravdu zahrával a umělkoval s rýmem právě jako T a jako stopy některé v K ukazují. M je rýmo- váno mnohem prostěji než všechny tyto básně. Pod záhlavím „Stil“ jedná Wiggers předně o skladbě. Delší periody nalézáme v T a S jen v úvodě, ostatně je proud řeči u Heinricha plynný a prostý; v živém vypravování ná- sledují po sobě jen krátké hlavní věty, přerušené větami relativními a apposicemi; tak jest také v K, ale v M setká- váme se s větami vícekráte složenými jako: daz er mit rit- terlîcher tât hât sô hôhen pris erkrigen, daz sîn name ist vur gestigen 32, wie er gezieret ûf den plân sô ritterlichen quême, daz iz wol gezême dem edelen kunige in Bêheimlant in des lobe der wîgant wêre .. 58, biz dem kunige geseit wurden dise mêre daz ûf den hof wêre ein gast sò ritterli- chen komen daz niemen het ê vernomen daz dâ in Franc- rîche wêre alsô ritterliche gesehen ein creatůre .. 182. Krátká dvojverší staroněmecká zněla by velice monotonně, kdyby byla vždy myšlenka zakončena druhým rýmem. Opačný způ- sob nazývá se Reimbrechung, o které jsem již ve svém článku ukázal, že se v T a M velice liší. T (a podobně i S a také K) má pravidelně lomené rýmy, ale vždy je krátký odstavec, tako-
Strana 13
13 vými rýmy utvořený, zakončen celým dvojverším. Velmi často poslední verš tvoří krátkou závěrnou větu. Tento způsob vy- skýtá se v celé básni M jenom jediněkrát 1) ve v. 220. : die tambůre man dô slúc a pak ovšem na konci nemotorným: des hât er vil grôzen vlíz, jinak básník neoddechne si ani jednou, a každý rým zahajuje novou myšlenku; princip jest zde zcela jiný, a že to nezáleží na krátkosti básně, dokazuje S, které jest o málo delší. V obou básních, pokračuje Wiggers, užíváno enjambe- mentu. Enjambement, definuje Seemüller 2), jest přeříznutí taktu větního koncem verše; k dokladům, které Wiggers uvedl z T a S, dodávám tyto z K, spořádané dle Wiggersa. Eva von Adâme gebar zwêne sune, an Abels stat si enphienc einen sun — dâ von sîn eltern den tôt âzen — dâ bi grûp er vur wâr ein grap den lesten trâm — si envunden sûchen giengen si hin — ein crûze daz dâ kein grûnez gras — nicht wüchs die Adâme in dem munde sîn stunden — die nicht betrûgt und unbetrogen wirt — 115 152 360 524 687 848 219 452 608 der vater sprach „sag im daz mich verdrieze 186 — einvalt nicht ist gewesen dîn gotheit die gertel die wir hân — ê genant 32 521 1) Tak modifikuji dotyčný výrok v Germanii. 2) Seifried Helbling str. LXXIV.
13 vými rýmy utvořený, zakončen celým dvojverším. Velmi často poslední verš tvoří krátkou závěrnou větu. Tento způsob vy- skýtá se v celé básni M jenom jediněkrát 1) ve v. 220. : die tambůre man dô slúc a pak ovšem na konci nemotorným: des hât er vil grôzen vlíz, jinak básník neoddechne si ani jednou, a každý rým zahajuje novou myšlenku; princip jest zde zcela jiný, a že to nezáleží na krátkosti básně, dokazuje S, které jest o málo delší. V obou básních, pokračuje Wiggers, užíváno enjambe- mentu. Enjambement, definuje Seemüller 2), jest přeříznutí taktu větního koncem verše; k dokladům, které Wiggers uvedl z T a S, dodávám tyto z K, spořádané dle Wiggersa. Eva von Adâme gebar zwêne sune, an Abels stat si enphienc einen sun — dâ von sîn eltern den tôt âzen — dâ bi grûp er vur wâr ein grap den lesten trâm — si envunden sûchen giengen si hin — ein crûze daz dâ kein grûnez gras — nicht wüchs die Adâme in dem munde sîn stunden — die nicht betrûgt und unbetrogen wirt — 115 152 360 524 687 848 219 452 608 der vater sprach „sag im daz mich verdrieze 186 — einvalt nicht ist gewesen dîn gotheit die gertel die wir hân — ê genant 32 521 1) Tak modifikuji dotyčný výrok v Germanii. 2) Seifried Helbling str. LXXIV.
Strana 14
14 zů dem werke daz si got solden vollebringen hie — úz der stat si vůrten die vrouwen — dô was er kurzer einer — ellen des heiligen geistes gâbe die manicvalt ist und was ie. und alsô rechte sůze, daž er . . . . . . . ervulte gar die dri die sich drîen in drî 725 765 701 393 462 10 — rûfet er . . — an Abeln sin brûder er erstùc — zu tôde ungewonlich si gesaz ůf daz holz. 101 138 749 V M není žádného dokladu. Rhetorické otázky, o kterých jedná Wiggers na místě IV., v K se nevyskytují; v M je doklad: ob sîn minne ir deheine twanc ? daz getar ich nicht gesprechen abe. Hromadění souznačných výrazů v K se vyskýtá zřídka; celý sloh této básně jest velice jednoduchý, přece však máme několik dokladů: sîn leben sin wesen und gestalt blûmen vruchte und sůzen smac wenne er denne gestirbet unde lebennes verdirbet dar ůz in vil kurzer stunt gewüchsen und ensprungen und uber die erde enslungen — 21 266 367 417 reines wazzers ursprinc dar ůz vlôz und enspranc 498
14 zů dem werke daz si got solden vollebringen hie — úz der stat si vůrten die vrouwen — dô was er kurzer einer — ellen des heiligen geistes gâbe die manicvalt ist und was ie. und alsô rechte sůze, daž er . . . . . . . ervulte gar die dri die sich drîen in drî 725 765 701 393 462 10 — rûfet er . . — an Abeln sin brûder er erstùc — zu tôde ungewonlich si gesaz ůf daz holz. 101 138 749 V M není žádného dokladu. Rhetorické otázky, o kterých jedná Wiggers na místě IV., v K se nevyskytují; v M je doklad: ob sîn minne ir deheine twanc ? daz getar ich nicht gesprechen abe. Hromadění souznačných výrazů v K se vyskýtá zřídka; celý sloh této básně jest velice jednoduchý, přece však máme několik dokladů: sîn leben sin wesen und gestalt blûmen vruchte und sůzen smac wenne er denne gestirbet unde lebennes verdirbet dar ůz in vil kurzer stunt gewüchsen und ensprungen und uber die erde enslungen — 21 266 367 417 reines wazzers ursprinc dar ůz vlôz und enspranc 498
Strana 15
15 daz volc unzellichen vil ane zal und àne zil verlilget und vernichtet gar V M je ještě mnohem méně příkladů: unverdaget, von mir zu rime unverholn vil an gegagert unde gekaft vollen priset noch vol seit 74 805 151 207 314 Zvláště oblíbena jsou v T taková opakování s příčestím; také v K čteme ,daz er iezunt beweinet und weinende beschei- net“; v M a S není příkladů. K uvedeným rčením z T: des rief in vröuden her Tristan sin an geborne crîe 1810 a z S: und schrei in grôzem grimme sin an geborne stimme 243 druží se poněkud z K: sie rief in grôzem grimme mit wissagender stimme 755. T a S stejně milují slova zdrobnělá, zvláště v -el kon- čící; také v K čteme: kindel 336, gertel 422 a j. tůchel 469 pak tůchlin 319 gertelin 622 a j. a sisterlín 591; v M není příkladu. V T shledáváme výkřiky slahá slach a mnoho podob- ných v S bízâ biz, kratzá kratz, v M čteme hald ůz! hald ůz!, ačkoli právě v klání byla slova s â velice oblíbena (sperâ sper a pod.) Výkřiků bolestných není v M ani v K. T a S kladou vedle positivního výrazu často ještě záporný; také tento úkaz z K a M nedá se doložiti. Ze slov, uvedených v dalším odstavci jako vzácných a karakteristických, slova gar zcela souhlasně s T a S se užívá také v K a M. V Germanii 1. c. str. 1213 poukázal jsem na slůvka, vyplňující verš, kterých užívá T tak hojnou měrou; jsou to hlavně zuhant, sán, sán zu hant, zu stunt, pak odvolání se k prameni, jako časté als ich las a mnohé výrazy podobné: — v M, rozumí se, tato odvolání nejsou možna, poněvadž básník tu nepracoval podle knihy, ale setkáváme se s vyplňujícími větami, zcela jinými nežli v T a K: der tet das offenlíchen schín, 24, als ich sol ů nu kunden affenlich 50, sol ich die wárhcit nicht cnhelu sô tùn ich offenlichen schin 134, ob ich
15 daz volc unzellichen vil ane zal und àne zil verlilget und vernichtet gar V M je ještě mnohem méně příkladů: unverdaget, von mir zu rime unverholn vil an gegagert unde gekaft vollen priset noch vol seit 74 805 151 207 314 Zvláště oblíbena jsou v T taková opakování s příčestím; také v K čteme ,daz er iezunt beweinet und weinende beschei- net“; v M a S není příkladů. K uvedeným rčením z T: des rief in vröuden her Tristan sin an geborne crîe 1810 a z S: und schrei in grôzem grimme sin an geborne stimme 243 druží se poněkud z K: sie rief in grôzem grimme mit wissagender stimme 755. T a S stejně milují slova zdrobnělá, zvláště v -el kon- čící; také v K čteme: kindel 336, gertel 422 a j. tůchel 469 pak tůchlin 319 gertelin 622 a j. a sisterlín 591; v M není příkladu. V T shledáváme výkřiky slahá slach a mnoho podob- ných v S bízâ biz, kratzá kratz, v M čteme hald ůz! hald ůz!, ačkoli právě v klání byla slova s â velice oblíbena (sperâ sper a pod.) Výkřiků bolestných není v M ani v K. T a S kladou vedle positivního výrazu často ještě záporný; také tento úkaz z K a M nedá se doložiti. Ze slov, uvedených v dalším odstavci jako vzácných a karakteristických, slova gar zcela souhlasně s T a S se užívá také v K a M. V Germanii 1. c. str. 1213 poukázal jsem na slůvka, vyplňující verš, kterých užívá T tak hojnou měrou; jsou to hlavně zuhant, sán, sán zu hant, zu stunt, pak odvolání se k prameni, jako časté als ich las a mnohé výrazy podobné: — v M, rozumí se, tato odvolání nejsou možna, poněvadž básník tu nepracoval podle knihy, ale setkáváme se s vyplňujícími větami, zcela jinými nežli v T a K: der tet das offenlíchen schín, 24, als ich sol ů nu kunden affenlich 50, sol ich die wárhcit nicht cnhelu sô tùn ich offenlichen schin 134, ob ich
Strana 16
16 iz allez vinde daz mir wart von im gesaget, sô sol iz bliben unverdaget, von mir zu rîme unverholn 150. Shledali jsme tedy několik věcí, ve kterých všechny tři básně, anebo jedna nebo druhá z nich, souhlasí s M, ale větší přece byl počet těch, ve kterých M se lišilo ode všech ostat- ních; celkem tedy nové prozkoumání přineslo nové doklady dřívějšího tvrzení mého. Jestliže se přece nevyslovuji s takovou určitostí jako dříve, jest toho důvod ten: při básních, podepsaných plným jménem básníkovým, které jazykem, dobou, zemí, ve které povstaly, se hlásí tak blízko k sobě, formální rozdíly teprve po dlouhém uvážení všech možností ostatních mohou oprávniti ke krajní domněnce dvou stejnojmenných a současných básníků. A myslím, že jsem jednu možnosť neuvážil tehdá tak důkladně, jak by toho byla zasluhovala, možnosť totiž, že by M bylo dilem mladistvým, kdežto K, T a S byly by mnohem pozdější a stály by pod mocným vlivem Gotfrida ze Strass- burku, jehož básník mezi tím poznal a studoval tak důkladně, že celý svůj dosavadní sloh změnil a básnil způsobem od dří- vějšího naprosto se lišícím. Ani tato domněnka nezbaví nás všech obtíží; jak si máme vysvětliti, že K, je-li mnohem pozdější než M, přece je mno- hem prostější, neobratnější, že poznáváme sice básníka T v ní dle zevnějších podob, ale nikterak dle umění jeho? Museli bychom věřiti, že při překládání z latiny při náboženské látce netroufal si psáti tak volně, jak by byl mohl, že se drže úzkostlivě předlohy své a nechtěl ji okrášliti vyšperkovaným — slohem svým. Je-li toto druhé mínění oprávněnější prvního — a dokud existence dvou stejnojmenných a současných básníků není ničím doložena, jest aspoň méně odvážné — pak jest nám Heinrich zajímavým příkladem, jak mocně může působiti vliv velkého vzoru na básníka. Dvě díla, při kterých by nikomu nenapadlo, že by mohla souviseti jinak, než že jsou v téže zemi týmž nářečím psána, jsou spojena dosvědčeným jmenem básníkovým a ukazují, jedno, M, na dobu před poznáním Gottfrida (ve veliké řadě reků, které uvádí v prvních verších schází Tristan), a druhé na dobu po poznání jeho.
16 iz allez vinde daz mir wart von im gesaget, sô sol iz bliben unverdaget, von mir zu rîme unverholn 150. Shledali jsme tedy několik věcí, ve kterých všechny tři básně, anebo jedna nebo druhá z nich, souhlasí s M, ale větší přece byl počet těch, ve kterých M se lišilo ode všech ostat- ních; celkem tedy nové prozkoumání přineslo nové doklady dřívějšího tvrzení mého. Jestliže se přece nevyslovuji s takovou určitostí jako dříve, jest toho důvod ten: při básních, podepsaných plným jménem básníkovým, které jazykem, dobou, zemí, ve které povstaly, se hlásí tak blízko k sobě, formální rozdíly teprve po dlouhém uvážení všech možností ostatních mohou oprávniti ke krajní domněnce dvou stejnojmenných a současných básníků. A myslím, že jsem jednu možnosť neuvážil tehdá tak důkladně, jak by toho byla zasluhovala, možnosť totiž, že by M bylo dilem mladistvým, kdežto K, T a S byly by mnohem pozdější a stály by pod mocným vlivem Gotfrida ze Strass- burku, jehož básník mezi tím poznal a studoval tak důkladně, že celý svůj dosavadní sloh změnil a básnil způsobem od dří- vějšího naprosto se lišícím. Ani tato domněnka nezbaví nás všech obtíží; jak si máme vysvětliti, že K, je-li mnohem pozdější než M, přece je mno- hem prostější, neobratnější, že poznáváme sice básníka T v ní dle zevnějších podob, ale nikterak dle umění jeho? Museli bychom věřiti, že při překládání z latiny při náboženské látce netroufal si psáti tak volně, jak by byl mohl, že se drže úzkostlivě předlohy své a nechtěl ji okrášliti vyšperkovaným — slohem svým. Je-li toto druhé mínění oprávněnější prvního — a dokud existence dvou stejnojmenných a současných básníků není ničím doložena, jest aspoň méně odvážné — pak jest nám Heinrich zajímavým příkladem, jak mocně může působiti vliv velkého vzoru na básníka. Dvě díla, při kterých by nikomu nenapadlo, že by mohla souviseti jinak, než že jsou v téže zemi týmž nářečím psána, jsou spojena dosvědčeným jmenem básníkovým a ukazují, jedno, M, na dobu před poznáním Gottfrida (ve veliké řadě reků, které uvádí v prvních verších schází Tristan), a druhé na dobu po poznání jeho.
Strana 17
17 Pro kritiku tekstovou obojí resultát má stejný význam; je-li M dílo téhož básníka jako T, ale pochází-li z doby, ve které se řídil docela jinými vzory než v tomto, kdy jeho sloh byl zcela jiný, pak nemůžeme užívati T k opravování pokažené snad četby v M, právě jako bychom nemohli opraviti pokažené místo v Götzu von Berlichingen na základě Ifigenie nebo dru- hého dilu Fausta. Méně lhostejný je resultát pro názor o osobě básníkově: je zajisté rozdíl, vidíme-li v něm muže, který dovedl ke slávě boží překládati — ůz latín von dem heiligen criuze din in diutsche worl sô sücze (K 73) a vedle toho uměl vyprávěti als Thômas von Britanjâ sprach von den zwein süezen jungen in lampartischer zungen, alsô hân ich die wârheit in diutsche von in zwein geseit (T 6842), anebo je-li mužem, jakým ho ukazuje M samotné, toulavým básníkem se vzděláním, čerpaným z četných německých básní, které uvádí v čele básně své, a se zájmy pouze rytířskými. Učenosť a rytířská mysl se ovšem nevylučovaly, ale bylo by přece podivno, že básník ve své první práci tak málo se blýská učeností svou a jeví ji teprve v pozdějších dílech, kdežto bychom pravý opak očekávali. V listinách nenalézáme přímé zmínky o básníku našem; na nepřímé poukázal teprve Toischer ve svém pěkném článku „Die Heimat Heinrichs von Freiberg“ v „MilUeilungen des Vereins f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen“ XV, 149—152. 1) Jsou tři listiny, kterými minemistr Henricus dictus Avis, pak Smil z Lichtenburku, konečně král sám udělují zvláštní výsady jakémus Thcodericus Vriberch neboli Th. dictus Vriberch, — 1) F. Bech uvedl sice v Germ. XIX. 420 a nn. listiny dobro- solské z 1. 1308—1328 se jmenem Heinrich von Freiberg, ale ten nemuže býti básníkem naším (Toischer 1. c. 152). 2
17 Pro kritiku tekstovou obojí resultát má stejný význam; je-li M dílo téhož básníka jako T, ale pochází-li z doby, ve které se řídil docela jinými vzory než v tomto, kdy jeho sloh byl zcela jiný, pak nemůžeme užívati T k opravování pokažené snad četby v M, právě jako bychom nemohli opraviti pokažené místo v Götzu von Berlichingen na základě Ifigenie nebo dru- hého dilu Fausta. Méně lhostejný je resultát pro názor o osobě básníkově: je zajisté rozdíl, vidíme-li v něm muže, který dovedl ke slávě boží překládati — ůz latín von dem heiligen criuze din in diutsche worl sô sücze (K 73) a vedle toho uměl vyprávěti als Thômas von Britanjâ sprach von den zwein süezen jungen in lampartischer zungen, alsô hân ich die wârheit in diutsche von in zwein geseit (T 6842), anebo je-li mužem, jakým ho ukazuje M samotné, toulavým básníkem se vzděláním, čerpaným z četných německých básní, které uvádí v čele básně své, a se zájmy pouze rytířskými. Učenosť a rytířská mysl se ovšem nevylučovaly, ale bylo by přece podivno, že básník ve své první práci tak málo se blýská učeností svou a jeví ji teprve v pozdějších dílech, kdežto bychom pravý opak očekávali. V listinách nenalézáme přímé zmínky o básníku našem; na nepřímé poukázal teprve Toischer ve svém pěkném článku „Die Heimat Heinrichs von Freiberg“ v „MilUeilungen des Vereins f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen“ XV, 149—152. 1) Jsou tři listiny, kterými minemistr Henricus dictus Avis, pak Smil z Lichtenburku, konečně král sám udělují zvláštní výsady jakémus Thcodericus Vriberch neboli Th. dictus Vriberch, — 1) F. Bech uvedl sice v Germ. XIX. 420 a nn. listiny dobro- solské z 1. 1308—1328 se jmenem Heinrich von Freiberg, ale ten nemuže býti básníkem naším (Toischer 1. c. 152). 2
Strana 18
18 horníkovi. 1) Patrně pocházel z Freibergu v Sasku, slavného města hornického, a přistěhoval se odtud do Čech, kde král a pánové zemští hleděli uvésti a zvelebovati hornictví. Jelikož Heinrichův Tristan je věnován Reimundu z Lichtenburku, nej- mladšímu synu pana Smila, na jehož panství Dětřich z Frei- bergu provozoval hornictví, není skoro pochybnosti, že Heinrich, básník T, jest synem tohoto Dětřicha, a vše, co můžeme usouditi z nářečí básníkova, shoduje se s touto domněnkou. Avšak totožnosť básníka M a básníka T tím se nedokazuje; již v prvním svém článku jsem poukázal na to, že jméno Heinrich bylo ve Freibergu velice oblibeno. V městském právu totiž, kdykoli má býti nějaké předpokládané osobě dáno libovolné jméno, napadne zákonodárci skoro pravidelně jméno Heinrich. A Dětřich nepřišel do Čech sám; v uvedených listinách z roku 1258 a 1259 je jmenován vedle něho jako příbuzný a dědic jeho Gernotus dictus Niger a mezi svědky je podepsán Thiero de Vriberch, snad příbuzný Dětřichův, bezpečně jeho krajan a soujmenovec. Měl-li každý z nich syna, lehce se mohlo státi, že oběma dáno domácí jmeno Heinrich a že oba pak se jme- novali Heinrich von Friberc. Že se aspoň básník M narodil v Čechách, soudil bych z vlasteneckého způsobu, kterým mluví o této zemi. Kde jen může, vkládá své „Bêheim“; není to jen mocný pán, jehož opěvuje, aby ho za to odměnil, je to krajan; básník chce zpívati o „tvém rytířstvu, česká země“, o manech krále českého. Jak úmyslně vypravuje, že Grinet byl nejslavnějším rytířem celé Francie a že „Čech“ ho sbodl přece hned při prvním klání! Ač známe od Heinricha jenom jedinou báseň toho druhu a mohli bychom mysliti, že jen sláva krajanova ho přiměla k opěvání slavného činu a že neprovozoval vychvalování a opěvování slavných „kolců“ řemeslně, přece v ohledu literárně historickém druží se básník náš nejblíže k pěvcům, básníky erbovními (Wappendichter) nazvaným. 1) Emler, Regesta II, 78, 81, 110, 111; obsah jejich u Toischera 1. c. Listiny jsou z r. 1258. 1259 a 1261. Srv. Graf K. Sternberg, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, I, 1, 39 a I, 2, 20, a. nn.
18 horníkovi. 1) Patrně pocházel z Freibergu v Sasku, slavného města hornického, a přistěhoval se odtud do Čech, kde král a pánové zemští hleděli uvésti a zvelebovati hornictví. Jelikož Heinrichův Tristan je věnován Reimundu z Lichtenburku, nej- mladšímu synu pana Smila, na jehož panství Dětřich z Frei- bergu provozoval hornictví, není skoro pochybnosti, že Heinrich, básník T, jest synem tohoto Dětřicha, a vše, co můžeme usouditi z nářečí básníkova, shoduje se s touto domněnkou. Avšak totožnosť básníka M a básníka T tím se nedokazuje; již v prvním svém článku jsem poukázal na to, že jméno Heinrich bylo ve Freibergu velice oblibeno. V městském právu totiž, kdykoli má býti nějaké předpokládané osobě dáno libovolné jméno, napadne zákonodárci skoro pravidelně jméno Heinrich. A Dětřich nepřišel do Čech sám; v uvedených listinách z roku 1258 a 1259 je jmenován vedle něho jako příbuzný a dědic jeho Gernotus dictus Niger a mezi svědky je podepsán Thiero de Vriberch, snad příbuzný Dětřichův, bezpečně jeho krajan a soujmenovec. Měl-li každý z nich syna, lehce se mohlo státi, že oběma dáno domácí jmeno Heinrich a že oba pak se jme- novali Heinrich von Friberc. Že se aspoň básník M narodil v Čechách, soudil bych z vlasteneckého způsobu, kterým mluví o této zemi. Kde jen může, vkládá své „Bêheim“; není to jen mocný pán, jehož opěvuje, aby ho za to odměnil, je to krajan; básník chce zpívati o „tvém rytířstvu, česká země“, o manech krále českého. Jak úmyslně vypravuje, že Grinet byl nejslavnějším rytířem celé Francie a že „Čech“ ho sbodl přece hned při prvním klání! Ač známe od Heinricha jenom jedinou báseň toho druhu a mohli bychom mysliti, že jen sláva krajanova ho přiměla k opěvání slavného činu a že neprovozoval vychvalování a opěvování slavných „kolců“ řemeslně, přece v ohledu literárně historickém druží se básník náš nejblíže k pěvcům, básníky erbovními (Wappendichter) nazvaným. 1) Emler, Regesta II, 78, 81, 110, 111; obsah jejich u Toischera 1. c. Listiny jsou z r. 1258. 1259 a 1261. Srv. Graf K. Sternberg, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, I, 1, 39 a I, 2, 20, a. nn.
Strana 19
19 Nejznamenitější z toho cechu, Peter Suchenwirt 1), žijící v druhé polovici století XIV., naznačil povolání své slovy: 29, 1. Ich rait allain in fremden lant, daz ich den edlen würd bechant, durich nôtdurft meines leibes nar nam ich der piderben herrn war, als gerndem orden wol anzimpt ich sprach, ich nim durich êr guot und bin ze recht ein gernder man und sag waz ich gewizzen kan — von den biderben guotes‘ 22. a oslovuje své druhy slovy: — VII, 11. ir chnappen von den wappen, hôrt die von den wappen tichtens phlegen. A pozdější člen řádu, básník z XV. století, Hans Rosen- plůt2), praví o sobě v básni o Ludvíku bavorském3) — ich bin kein ungehew(r)er und bin ein fremder abenteurer zu fursten, zu herren, zu kunigen und zu keisern und bin irer wappen nachreyser nach Adams ere zu plasoniren und auch ir farb zu difidiren, und such an iren hofen mein narung ; t. j. tito básníci navštěvovali bohaté pány a chválili je za odměnu, vykládajíce při tom heraldicky jejich erb (blason). V době, kdy básnictví přešlo z rukou rytířů na ctihodné mistry řemeslníky a provozovalo se počestně a ke cti boží v růz- ných školách pěveckých („singschule“), přece nevymřel „spil- mann“, toulavý pěvec, básnický žurnalista doby starší; kde šlechta se shromáždila a při jejích slavnostech oživlo něco jako upomínka na bývalou štědrosť, tu se dostavil básník a opěvoval štědré pány, vypisoval jejich činy v boji nebo, a to častěji, v turnaji, jejich erb a zjev, a čekal na odměnu, která 1) Peter Suchenwirts Werke aus dem 14. Jahrhunderte, hrsg. etc. von Alois Primisser (Wien 1827). 2) Jordan, Das Königthum Georgs von Podiebrad (Lpz. 1861). Beilage Nro. II. Rosenplütisches str. 394—427. 3) L. c. 409; místo uvedl již A. G. Meissner ve své „Quartal- schrift“ (Dila V. 386), ač je nesprávně vykládal. 2*
19 Nejznamenitější z toho cechu, Peter Suchenwirt 1), žijící v druhé polovici století XIV., naznačil povolání své slovy: 29, 1. Ich rait allain in fremden lant, daz ich den edlen würd bechant, durich nôtdurft meines leibes nar nam ich der piderben herrn war, als gerndem orden wol anzimpt ich sprach, ich nim durich êr guot und bin ze recht ein gernder man und sag waz ich gewizzen kan — von den biderben guotes‘ 22. a oslovuje své druhy slovy: — VII, 11. ir chnappen von den wappen, hôrt die von den wappen tichtens phlegen. A pozdější člen řádu, básník z XV. století, Hans Rosen- plůt2), praví o sobě v básni o Ludvíku bavorském3) — ich bin kein ungehew(r)er und bin ein fremder abenteurer zu fursten, zu herren, zu kunigen und zu keisern und bin irer wappen nachreyser nach Adams ere zu plasoniren und auch ir farb zu difidiren, und such an iren hofen mein narung ; t. j. tito básníci navštěvovali bohaté pány a chválili je za odměnu, vykládajíce při tom heraldicky jejich erb (blason). V době, kdy básnictví přešlo z rukou rytířů na ctihodné mistry řemeslníky a provozovalo se počestně a ke cti boží v růz- ných školách pěveckých („singschule“), přece nevymřel „spil- mann“, toulavý pěvec, básnický žurnalista doby starší; kde šlechta se shromáždila a při jejích slavnostech oživlo něco jako upomínka na bývalou štědrosť, tu se dostavil básník a opěvoval štědré pány, vypisoval jejich činy v boji nebo, a to častěji, v turnaji, jejich erb a zjev, a čekal na odměnu, která 1) Peter Suchenwirts Werke aus dem 14. Jahrhunderte, hrsg. etc. von Alois Primisser (Wien 1827). 2) Jordan, Das Königthum Georgs von Podiebrad (Lpz. 1861). Beilage Nro. II. Rosenplütisches str. 394—427. 3) L. c. 409; místo uvedl již A. G. Meissner ve své „Quartal- schrift“ (Dila V. 386), ač je nesprávně vykládal. 2*
Strana 20
20 snad dosti často jako v starší době záležela v obnošeném oděvu. 1) Takové básně vyskytují se od druhé polovice 13. století; dle domnění Liliencronova2) je báseň. známá jménem Böhmen- schlacht, obsahující popis bitvy na Moravském poli, zlomkem básně heraldické na hraběte z Katzenellenbogen; první báseň, opěvující pouhé turnaje, a k tomu ke všemu turnaj jen vymyšlený, jest Konrada z Würzburku Turnei von Nautheiz“. Vypravuje o slavném turnaji, v němž nejvíce se vyznamena Richart von Engellant, což není nikdo jiný než Richard Korn- wallský, král německý; na jedné straně bojuji v tomto turnaji páni a rytíři němečtí, na druhé francouzští, celá řada erbů se popisuje a vítězstvím strany Richardovy báseň se končí. Ve čtrnáctém století byli mluvčí takových erbovních pro- povědí zároveň básníky a hlasately; zastávali služby, které v době století 13. příslušely panošům vlastním, nastávajícím rytířům, dbáti o pořádek při turnaji, a „lidu žádajícímu“, spil- manům, zároveň. Turnaje zanikly, ale spilman zůstal, jako byl před nimi: ve svém oděvu s vyšitým erbem objevil se na střeleckých slav- nostech měšťanů, zastávaje i na dále dvojí úkol svůj, hlasatelský a básnický, a nazývaje se „pritschmeister“; na knížecích dvorech století 16. a 17. byl šaškem a později dvorním poetou4); a když v 18. stol. dvorní poeta König opěvuje ve svém „August im Lager“ pouhé manocuvry vojenské, zdá se nám souvislosť s básníky erbovními nepřetržitou. Heinricha přičítati básníkům heraldickým i v tomto smyslu, nemáme práva, protože jenom tato jediná báseň erbovní jest zachována; úmysl býti odměněnu neprozrazuje se u něho 1) Suchenwirt pěje o Teichnerovi (vyd. Primisserovo str. 64): sein mund wart nie funden mit smaichen noch mit liegen ; er chund nicht herren triegen durch alte wât, durch swache miet. 2) Historische Volkslieder der Deutschen I, č. 2. 3) Vyd. Bartsch v „Konrads von Würzburg Partonopier und Meliur“ str. 313—332. 4) „Noch in dem vorigen Jahrhunderte soll der Hofpoet zu Dresden ein Herolds Kleid getragen haben.“ Primisser, Suchenwirt str. XIV.
20 snad dosti často jako v starší době záležela v obnošeném oděvu. 1) Takové básně vyskytují se od druhé polovice 13. století; dle domnění Liliencronova2) je báseň. známá jménem Böhmen- schlacht, obsahující popis bitvy na Moravském poli, zlomkem básně heraldické na hraběte z Katzenellenbogen; první báseň, opěvující pouhé turnaje, a k tomu ke všemu turnaj jen vymyšlený, jest Konrada z Würzburku Turnei von Nautheiz“. Vypravuje o slavném turnaji, v němž nejvíce se vyznamena Richart von Engellant, což není nikdo jiný než Richard Korn- wallský, král německý; na jedné straně bojuji v tomto turnaji páni a rytíři němečtí, na druhé francouzští, celá řada erbů se popisuje a vítězstvím strany Richardovy báseň se končí. Ve čtrnáctém století byli mluvčí takových erbovních pro- povědí zároveň básníky a hlasately; zastávali služby, které v době století 13. příslušely panošům vlastním, nastávajícím rytířům, dbáti o pořádek při turnaji, a „lidu žádajícímu“, spil- manům, zároveň. Turnaje zanikly, ale spilman zůstal, jako byl před nimi: ve svém oděvu s vyšitým erbem objevil se na střeleckých slav- nostech měšťanů, zastávaje i na dále dvojí úkol svůj, hlasatelský a básnický, a nazývaje se „pritschmeister“; na knížecích dvorech století 16. a 17. byl šaškem a později dvorním poetou4); a když v 18. stol. dvorní poeta König opěvuje ve svém „August im Lager“ pouhé manocuvry vojenské, zdá se nám souvislosť s básníky erbovními nepřetržitou. Heinricha přičítati básníkům heraldickým i v tomto smyslu, nemáme práva, protože jenom tato jediná báseň erbovní jest zachována; úmysl býti odměněnu neprozrazuje se u něho 1) Suchenwirt pěje o Teichnerovi (vyd. Primisserovo str. 64): sein mund wart nie funden mit smaichen noch mit liegen ; er chund nicht herren triegen durch alte wât, durch swache miet. 2) Historische Volkslieder der Deutschen I, č. 2. 3) Vyd. Bartsch v „Konrads von Würzburg Partonopier und Meliur“ str. 313—332. 4) „Noch in dem vorigen Jahrhunderte soll der Hofpoet zu Dresden ein Herolds Kleid getragen haben.“ Primisser, Suchenwirt str. XIV.
Strana 21
21 otevřeně, a poeticky převyšuje tyto básníky velice již svou technikou básnickou. U pozdějších shledáváme konvencionelní úvod: buď básník si vyjde a potká někoho, s nímž se dá do řeči, anebo oplakává smrť toho pána, kterého opěvuje, pak popisuje vlastní děj a konečně přejde slovy ,Daz wappen ich visieren wil' nebo po- dobně k popisu erbu. Pohledněme naproti tomu na obsah a na stavbu básně Heinrichovy. Básník vyčítá řadu reků o kterých se dočítáme v knihách; v Čechách však žije prý rytíř, jehož jméno převyšuje všechna dosud známá. Aby všechny jeho slavné činy vyčetl, není bá- sník s to, vyvolí si tedy jen jeden skutek, kterým ve všech ze- mích se proslavil. „V slavném městě Paříži objevil se na cestě dobro- družné, — král právě s dámami svého dvoru snídal v zahradě u města, — tu rek z Čech dal se odíti v brnění. Stříbroskvělé byly kroužky odění jeho, červenou sukni, krásně vyšitou od jemné bílé ruky, vzal přes ně, stejné barvy byl kropíř oře, jehož uzda a řemení zvonilo zlatem. Rytíř podvázal si lesklý helm, zdobený korunou, do níž bylo nastrkáno supích per pozlacených. Závoj ze žlutého hedvábí, znamení tajné lásky, byl uvázán kol peří a vlál ve větru jako jeho prapor. Štít byl potažen červenými krčky kun, a v nich byl vykrojen z bílého hranostaje lev s otevřenou tlamou. Rytíř se všinul v sedlo, na čtyřech tyčích nesli nad nim nebesa, dvanácte svící, velkých jako trámy, svítilo vzdor jasnému slunci, tak jel rytíř před krále, jeho kůň postavil se na koberec, prostřený na travník, a hrdina dal se ohlásiti. Král kynul dvěma nejvybranějším rytířům svého dvoru, aby se ozbrojili. Anšovant z Belole učinil klání a byl sboden. družina českého rytíře zmocnila se koně jeho. Ne lépe dařilo se Grinetovi, rytířovi z Nermandie, i on padl do prachu a kůň jeho byl ztracen. Ale šlechetný vítěz spokojil se se ctí a vrátil přemoženým ihned koně jejich. Dostalo se mu za to větší kořisti, mnohá krásná ústa vyslovila mu libezně své po- divení, a král sám obdaroval ho krásným ořem a mnohými skvosty. Byl to pan Jan z Michalovic, jenž novými vždy ry- tířskými činy množí ještě slávu svou“.
21 otevřeně, a poeticky převyšuje tyto básníky velice již svou technikou básnickou. U pozdějších shledáváme konvencionelní úvod: buď básník si vyjde a potká někoho, s nímž se dá do řeči, anebo oplakává smrť toho pána, kterého opěvuje, pak popisuje vlastní děj a konečně přejde slovy ,Daz wappen ich visieren wil' nebo po- dobně k popisu erbu. Pohledněme naproti tomu na obsah a na stavbu básně Heinrichovy. Básník vyčítá řadu reků o kterých se dočítáme v knihách; v Čechách však žije prý rytíř, jehož jméno převyšuje všechna dosud známá. Aby všechny jeho slavné činy vyčetl, není bá- sník s to, vyvolí si tedy jen jeden skutek, kterým ve všech ze- mích se proslavil. „V slavném městě Paříži objevil se na cestě dobro- družné, — král právě s dámami svého dvoru snídal v zahradě u města, — tu rek z Čech dal se odíti v brnění. Stříbroskvělé byly kroužky odění jeho, červenou sukni, krásně vyšitou od jemné bílé ruky, vzal přes ně, stejné barvy byl kropíř oře, jehož uzda a řemení zvonilo zlatem. Rytíř podvázal si lesklý helm, zdobený korunou, do níž bylo nastrkáno supích per pozlacených. Závoj ze žlutého hedvábí, znamení tajné lásky, byl uvázán kol peří a vlál ve větru jako jeho prapor. Štít byl potažen červenými krčky kun, a v nich byl vykrojen z bílého hranostaje lev s otevřenou tlamou. Rytíř se všinul v sedlo, na čtyřech tyčích nesli nad nim nebesa, dvanácte svící, velkých jako trámy, svítilo vzdor jasnému slunci, tak jel rytíř před krále, jeho kůň postavil se na koberec, prostřený na travník, a hrdina dal se ohlásiti. Král kynul dvěma nejvybranějším rytířům svého dvoru, aby se ozbrojili. Anšovant z Belole učinil klání a byl sboden. družina českého rytíře zmocnila se koně jeho. Ne lépe dařilo se Grinetovi, rytířovi z Nermandie, i on padl do prachu a kůň jeho byl ztracen. Ale šlechetný vítěz spokojil se se ctí a vrátil přemoženým ihned koně jejich. Dostalo se mu za to větší kořisti, mnohá krásná ústa vyslovila mu libezně své po- divení, a král sám obdaroval ho krásným ořem a mnohými skvosty. Byl to pan Jan z Michalovic, jenž novými vždy ry- tířskými činy množí ještě slávu svou“.
Strana 22
22 Heinrich je pravým básníkem a pravým epikem; to uka- zuje celá komposice jeho díla, to ukazují jeho popisy, toto úskalí, jež tolika básníkům středověkým bylo zhoubno. Duší epiky jest děj, a Heinrich stará se, aby celý děj nepřetržitě se odehrával před našima očima; řada detailů ne- ujde oku básníkovu: vidíme rytíře usednouti na koberec, aby byl oblečen v odění, vidíme, jak si helm podváže, jak se vy- šine do sedla, lid se za ním hrne, kúň dobře naučený vstoupí na koberec, oři poskakují, rytíři kývají hlavami, oštěpy pra- skají, písek se práší atd. atd., vše ráznými slovesy, nejpoetič- tější částí jazyka 1) obyčejně aktivně; passivně jen tehda, ne- má-li vystoupiti příliš mnoho vedlejších osob bez významu; slyšíme tedy, že rytíř byl oblečen, zbytečno říci, kým, že ne- besa byla vztyčena, že svíce byly rozsvíceny, i tu neuznal básník za dobré zvěčniti panoše, který to vykonal. Děje předpokládají určité věci, i ty jsou předměty básni- ckého líčení; Heinrich, naznačí-li věc, činí to 1) formou ději nejbližší, t. j. příčestím trpným: geworcht von rîchen blechen 91, ouch was des heldes urs gereit 100, kovertûre und lankenier (was) dar ûf geleit atd. 102 a in.; dar in gestecket schône . . . vedern vil 118, dar an gehangen ... talier 121, gevazzet mit grûnen borten 132; des schildes velt bezogen was — 134; nebo 2), a to mnohem častěji, promění básník naznačení věcí — v děj slovesem činným, a sice a) aniž by vlastně děj byl jiný než formální: hêrlicher gebêrde tet der helt vil da schin 74, dar an lac mei- sterlichez werc 82, den begunde twingen ein blate 84, ouch gap von golde liechten schin des herren satel 108, sîn helm gap liechten schîn 114 ein kranz — glest ûf des helmes krône 116 ; b) tak, že popis se promění opravdu v děj: dem .. . wart gesant ein wâfenkleit, dâ rîche kost het an geleit ein vrowe mit ir wizen hant 95, von golde — erklanc sin zoum 112, ein slogier vlouc ob des helmes vederen 122; dar in wiz hermlîn ein ginender lewe was gesniten 136 sin ba- nier — snurrete in dem winde 146, dà wart gebreitet ûf daz 1) Scherer, Poetik, kterou jsem i v ostatním rozboru slohu měl na zřeteli; z dosavadních četných rozborů slohu jednotlivých básníků ani jeden se mi nezamluvil tak, abych ho sledoval.
22 Heinrich je pravým básníkem a pravým epikem; to uka- zuje celá komposice jeho díla, to ukazují jeho popisy, toto úskalí, jež tolika básníkům středověkým bylo zhoubno. Duší epiky jest děj, a Heinrich stará se, aby celý děj nepřetržitě se odehrával před našima očima; řada detailů ne- ujde oku básníkovu: vidíme rytíře usednouti na koberec, aby byl oblečen v odění, vidíme, jak si helm podváže, jak se vy- šine do sedla, lid se za ním hrne, kúň dobře naučený vstoupí na koberec, oři poskakují, rytíři kývají hlavami, oštěpy pra- skají, písek se práší atd. atd., vše ráznými slovesy, nejpoetič- tější částí jazyka 1) obyčejně aktivně; passivně jen tehda, ne- má-li vystoupiti příliš mnoho vedlejších osob bez významu; slyšíme tedy, že rytíř byl oblečen, zbytečno říci, kým, že ne- besa byla vztyčena, že svíce byly rozsvíceny, i tu neuznal básník za dobré zvěčniti panoše, který to vykonal. Děje předpokládají určité věci, i ty jsou předměty básni- ckého líčení; Heinrich, naznačí-li věc, činí to 1) formou ději nejbližší, t. j. příčestím trpným: geworcht von rîchen blechen 91, ouch was des heldes urs gereit 100, kovertûre und lankenier (was) dar ûf geleit atd. 102 a in.; dar in gestecket schône . . . vedern vil 118, dar an gehangen ... talier 121, gevazzet mit grûnen borten 132; des schildes velt bezogen was — 134; nebo 2), a to mnohem častěji, promění básník naznačení věcí — v děj slovesem činným, a sice a) aniž by vlastně děj byl jiný než formální: hêrlicher gebêrde tet der helt vil da schin 74, dar an lac mei- sterlichez werc 82, den begunde twingen ein blate 84, ouch gap von golde liechten schin des herren satel 108, sîn helm gap liechten schîn 114 ein kranz — glest ûf des helmes krône 116 ; b) tak, že popis se promění opravdu v děj: dem .. . wart gesant ein wâfenkleit, dâ rîche kost het an geleit ein vrowe mit ir wizen hant 95, von golde — erklanc sin zoum 112, ein slogier vlouc ob des helmes vederen 122; dar in wiz hermlîn ein ginender lewe was gesniten 136 sin ba- nier — snurrete in dem winde 146, dà wart gebreitet ûf daz 1) Scherer, Poetik, kterou jsem i v ostatním rozboru slohu měl na zřeteli; z dosavadních četných rozborů slohu jednotlivých básníků ani jeden se mi nezamluvil tak, abych ho sledoval.
Strana 23
23 gras — ein baldekin 174, wart im ein himel ertracht 160, die helde prîslîch schicten die schilde vur die bruste —; c) místo popisu podává přirovnáni, obyčejně obsahující celý děj: sold si (die blate) ze strite hân getragen her Wigalois atd. atd. 86, sam ob das komen wêre ein tier ûz einer wilde 144, sô schône brunnen, daz si der liechten sunnen nâhen benâmen iren glast 155, als ob ûz einem vûre der tûre degen rente atd. 188, als die gûten ritter pflegen, swenne atd. 234. Celý popis odění českého rytíře vyznamenává se tím ve- lice mezi souvěkými básněmi; rytíř se obléká před našima očima a tím básník vzbudí v nás představu o jeho zjevu; při krásné sukni ukazuje se na bělostnou ruku, která ji vyšívala, zbraň se přirovnává jiné, bájí proslavené, znak vidíme vykra- jovati; jak pěkně jest ostatně popis erbu položen na to místo, na kterém nejen neruší, nýbrž je ho nutně potřeba! Na některých místech básník sesiluje dojem vypravování: 1) negací (litotes), ač méně jí užívá než mnozí básníci té doby: doch nicht lange wart gespart, daz der kunic hiez — 196, daz im mûtes nie gebrast daz erzeiget er dâ wol 48, — sin ritterlîcher mût im allez trûren swachte 68, den ouch rit- terlicher mût bî sînen tagen nie gemeit 214; 2) poukázáním na účinek některého děje, a to: a) optický, že líčí věc se stanoviska těch, kteří ji viděli: den man dâ sach vlederen 124, dar under man sach rîten den herren 264, daz dâ in Francriche wêre alsò ritterliche geschen ein creatûre 185, von dem bovel wart der gast vil an gegagert unde gekaft 206, man sach gein ritter ritter gût vintlich gebâren 238, daz man daz ertrîche sach biben von ir urse louf 242, dô wart der — gekapfet an 280; b) účinek dynamický: den stach sô kreftecliche der — — daz im des siges wart be- kant 250; stach — — daz sich gegen sîn selbes hant des herren — sper mit krache kloup 264 a v. 242. Účelu napjeti slouží způsob, že osoba je jmenována na konci věty o ni jednající: von den herren tugenthaft des kuniges man in Béheimlant 4, als in ir minne des betwanc. Sigůnen - 26, sold si ze strite hân getragen her Wigalois 86.
23 gras — ein baldekin 174, wart im ein himel ertracht 160, die helde prîslîch schicten die schilde vur die bruste —; c) místo popisu podává přirovnáni, obyčejně obsahující celý děj: sold si (die blate) ze strite hân getragen her Wigalois atd. atd. 86, sam ob das komen wêre ein tier ûz einer wilde 144, sô schône brunnen, daz si der liechten sunnen nâhen benâmen iren glast 155, als ob ûz einem vûre der tûre degen rente atd. 188, als die gûten ritter pflegen, swenne atd. 234. Celý popis odění českého rytíře vyznamenává se tím ve- lice mezi souvěkými básněmi; rytíř se obléká před našima očima a tím básník vzbudí v nás představu o jeho zjevu; při krásné sukni ukazuje se na bělostnou ruku, která ji vyšívala, zbraň se přirovnává jiné, bájí proslavené, znak vidíme vykra- jovati; jak pěkně jest ostatně popis erbu položen na to místo, na kterém nejen neruší, nýbrž je ho nutně potřeba! Na některých místech básník sesiluje dojem vypravování: 1) negací (litotes), ač méně jí užívá než mnozí básníci té doby: doch nicht lange wart gespart, daz der kunic hiez — 196, daz im mûtes nie gebrast daz erzeiget er dâ wol 48, — sin ritterlîcher mût im allez trûren swachte 68, den ouch rit- terlicher mût bî sînen tagen nie gemeit 214; 2) poukázáním na účinek některého děje, a to: a) optický, že líčí věc se stanoviska těch, kteří ji viděli: den man dâ sach vlederen 124, dar under man sach rîten den herren 264, daz dâ in Francriche wêre alsò ritterliche geschen ein creatûre 185, von dem bovel wart der gast vil an gegagert unde gekaft 206, man sach gein ritter ritter gût vintlich gebâren 238, daz man daz ertrîche sach biben von ir urse louf 242, dô wart der — gekapfet an 280; b) účinek dynamický: den stach sô kreftecliche der — — daz im des siges wart be- kant 250; stach — — daz sich gegen sîn selbes hant des herren — sper mit krache kloup 264 a v. 242. Účelu napjeti slouží způsob, že osoba je jmenována na konci věty o ni jednající: von den herren tugenthaft des kuniges man in Béheimlant 4, als in ir minne des betwanc. Sigůnen - 26, sold si ze strite hân getragen her Wigalois 86.
Strana 24
24 geleisieret kom ritterlichen ùf den sant von Bêlôle Anscho- vant 210. Ve svých epithetech jeví Heinrich zároveň objem a ob- mezenosť názorů rytířských: pochvalný titul jest rittor 13, doprovázený obyčejně jménem přídavným jako gůt 15. 234, 238, 287, ůz erwelt 199, 213, úz erkorn 251. lobesam 285. 266: všechno krásné jest ritterlích, jako werdikeit 29. 179. 237. 313. tât 32, 303, 311, mût 68, 214, site 138, schin 159, êre 169, 245, tjuste 226, pris 269, 319, werc 279, 301 ; anebo děje se to ritterlichen — komen 59, 183, sich swanc 111, bant 127. geleisieret 211, geschûhet 66, gecleit 99, gesehen 186, zieren 197, ruste 203: ritterschaft je rytířstvo země 3. anebo poči- náni rytířské 8, 17, 20, 25, 37 193, der ritterschefte phat. — Ale vedle těchto slov užívá též celé zásoby starší epiky, uživá slov: wigant 62, 73, 98, 128, 232, 258, rec ke 35, helí patnáct- krát, degen 126, 189, 277, gast 47, 56, 75, 158, 183, 206, 255, 263, edel barn 64, herre třináctkráte; jmen podle národnosti der Bêheim 248, 253, 268, der Walhe 252, 207, Franzeis 248; jednou užívá přirovnání der niwe Parzival 168. Z pří- davných jmen a adverbií miluje rích, hěrlích prîslích, vunnenc- lîch, lobebêre schône, tůre, a pod; neboť nechce vypravovati objektivně, chladně, on je chvalopěvec ale chvalopěvec obratný, který neuráží a neunavuje svými chvalami, nýbrž strhne čte- náře tak, že podivuje se s ním slavným činům rytířovým. Z těchto pozorování vyplývá, že báseň Heinrichova jest v jednotlivostech málo rozmanitá, ve chválení svého reka pře- hnaná, že však svou komposicí, epickou živostí vypravování, tvoří pěkný celek a že mezi básněmi erbovními (pokud ji můžeme jim přičítati) zaujímá bezpečně místo první. II. Předmětem básně Heinrichovy jest patrně táž událosť, o které se zmiňuje Dalimilova kronika 94, 28 (Fontes rer. boh. III, 201) k roku 1293, těmi slovy: Tehdy pan Jan z Michalovic kole po Rýnu do Pařížě jede, tu ctně právě kláv, túž cěstú do Čech přijede 1). 1) V rukopise Lobkovickém tyto verše scházejí a podobně nej- spíše v předloze německého rýmovaného překladu, kde nejsou přeloženy. V prosaickém překladě (Fontes III, 293) čteme v kap. 63. po udání
24 geleisieret kom ritterlichen ùf den sant von Bêlôle Anscho- vant 210. Ve svých epithetech jeví Heinrich zároveň objem a ob- mezenosť názorů rytířských: pochvalný titul jest rittor 13, doprovázený obyčejně jménem přídavným jako gůt 15. 234, 238, 287, ůz erwelt 199, 213, úz erkorn 251. lobesam 285. 266: všechno krásné jest ritterlích, jako werdikeit 29. 179. 237. 313. tât 32, 303, 311, mût 68, 214, site 138, schin 159, êre 169, 245, tjuste 226, pris 269, 319, werc 279, 301 ; anebo děje se to ritterlichen — komen 59, 183, sich swanc 111, bant 127. geleisieret 211, geschûhet 66, gecleit 99, gesehen 186, zieren 197, ruste 203: ritterschaft je rytířstvo země 3. anebo poči- náni rytířské 8, 17, 20, 25, 37 193, der ritterschefte phat. — Ale vedle těchto slov užívá též celé zásoby starší epiky, uživá slov: wigant 62, 73, 98, 128, 232, 258, rec ke 35, helí patnáct- krát, degen 126, 189, 277, gast 47, 56, 75, 158, 183, 206, 255, 263, edel barn 64, herre třináctkráte; jmen podle národnosti der Bêheim 248, 253, 268, der Walhe 252, 207, Franzeis 248; jednou užívá přirovnání der niwe Parzival 168. Z pří- davných jmen a adverbií miluje rích, hěrlích prîslích, vunnenc- lîch, lobebêre schône, tůre, a pod; neboť nechce vypravovati objektivně, chladně, on je chvalopěvec ale chvalopěvec obratný, který neuráží a neunavuje svými chvalami, nýbrž strhne čte- náře tak, že podivuje se s ním slavným činům rytířovým. Z těchto pozorování vyplývá, že báseň Heinrichova jest v jednotlivostech málo rozmanitá, ve chválení svého reka pře- hnaná, že však svou komposicí, epickou živostí vypravování, tvoří pěkný celek a že mezi básněmi erbovními (pokud ji můžeme jim přičítati) zaujímá bezpečně místo první. II. Předmětem básně Heinrichovy jest patrně táž událosť, o které se zmiňuje Dalimilova kronika 94, 28 (Fontes rer. boh. III, 201) k roku 1293, těmi slovy: Tehdy pan Jan z Michalovic kole po Rýnu do Pařížě jede, tu ctně právě kláv, túž cěstú do Čech přijede 1). 1) V rukopise Lobkovickém tyto verše scházejí a podobně nej- spíše v předloze německého rýmovaného překladu, kde nejsou přeloženy. V prosaickém překladě (Fontes III, 293) čteme v kap. 63. po udání
Strana 25
25 Tuto zmínku učinil nepřítel kláni a turnajů, a z toho právě můžeme souditi, jak hluboký dojem tato slavná výprava v Čechách učinila, a jak si české rytířstvo na slávě svého kra- jana zakládalo. Zdá se, že básník ani u vylíčení bohatého průvodu hrubě nepřeháněl, neboť Jan z Michalovic byl českým velmožem a bo- hatým pánem, spřízněn s nejskvělejšími rody českými, byltě členem mocného a bohatého rodu Markvarticů, pánů ode lva. Dobner 1) považoval to za možné, že páni z Michalovic jsou příbuzní rodu z Michelsbergu v Horním Falcku usedlého, který se uvádí k r. 1425 u Oefela Rer. boic. script. I., p. 23, a již v listině Reichenbachské z r. 1408 (Chunrat von Michels- perg). a Karel Roth ve svém spise „Uolrich von Türheim, Rennewart (Řezno 1856) neváhal odvoditi rod český od onoho falckého, chtěje tak podporovati svou hypothesu, že Heinrich von Freiberg pocházi z Freibergu v Horním Falcku, což již dle nářečí jeho jest naprosto nemožno. Jména po sv. Michalovi byla v středověku velice oblibena, jak dokazuji četná Michelstein, St. Michel a pod. Jména ně- mecká přikládali svým hradům a sami ve třináctém stol. přijímali také ostatní Markvartici, páni z Lemberka (Lewenberk), z War- tenberka a Waldšteina, a četní jiní páni čeští, které pokládati snad za Němce je naprosto nedovoleno, jak uzná každý, kdo si jen povšímne stesků Reinmarových z polovice třináctého století. Titíž páni, kteří tehdy o německém básníku ani ne- chtěli slyšeti, nemohli se během čtyřiceti let proměniti v Němce; tak rychle se přenárodnění neděje. Kdo byl otec Janův, není známo, jak se dovídáme z pěkné studie J. M. Klimesche „Die Herren von Michelsberg als Be- sitzer von Weleschin“ v Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. XXII. 185—220, 330 až 372 a XXIII. 105—138, kterou zde sleduju v první její části. Tvrzení Jirečkovo (Fontes III., 201), že otec Janův se jmenoval Beneš z Velešína, nazývá Klimesch (str. 195) „ganz aus der luft gegriffen“, ale je to vzato z Palackého Dějin českých roku 1297.: „Dieselben czeyt her Jan von Michelspergk czog nach ritterschaft pis gen Parys, und kom denselben wegk her wider mit eren und an schaden.“ 1) Monum. hist. Bohem. I. p. 231.
25 Tuto zmínku učinil nepřítel kláni a turnajů, a z toho právě můžeme souditi, jak hluboký dojem tato slavná výprava v Čechách učinila, a jak si české rytířstvo na slávě svého kra- jana zakládalo. Zdá se, že básník ani u vylíčení bohatého průvodu hrubě nepřeháněl, neboť Jan z Michalovic byl českým velmožem a bo- hatým pánem, spřízněn s nejskvělejšími rody českými, byltě členem mocného a bohatého rodu Markvarticů, pánů ode lva. Dobner 1) považoval to za možné, že páni z Michalovic jsou příbuzní rodu z Michelsbergu v Horním Falcku usedlého, který se uvádí k r. 1425 u Oefela Rer. boic. script. I., p. 23, a již v listině Reichenbachské z r. 1408 (Chunrat von Michels- perg). a Karel Roth ve svém spise „Uolrich von Türheim, Rennewart (Řezno 1856) neváhal odvoditi rod český od onoho falckého, chtěje tak podporovati svou hypothesu, že Heinrich von Freiberg pocházi z Freibergu v Horním Falcku, což již dle nářečí jeho jest naprosto nemožno. Jména po sv. Michalovi byla v středověku velice oblibena, jak dokazuji četná Michelstein, St. Michel a pod. Jména ně- mecká přikládali svým hradům a sami ve třináctém stol. přijímali také ostatní Markvartici, páni z Lemberka (Lewenberk), z War- tenberka a Waldšteina, a četní jiní páni čeští, které pokládati snad za Němce je naprosto nedovoleno, jak uzná každý, kdo si jen povšímne stesků Reinmarových z polovice třináctého století. Titíž páni, kteří tehdy o německém básníku ani ne- chtěli slyšeti, nemohli se během čtyřiceti let proměniti v Němce; tak rychle se přenárodnění neděje. Kdo byl otec Janův, není známo, jak se dovídáme z pěkné studie J. M. Klimesche „Die Herren von Michelsberg als Be- sitzer von Weleschin“ v Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. XXII. 185—220, 330 až 372 a XXIII. 105—138, kterou zde sleduju v první její části. Tvrzení Jirečkovo (Fontes III., 201), že otec Janův se jmenoval Beneš z Velešína, nazývá Klimesch (str. 195) „ganz aus der luft gegriffen“, ale je to vzato z Palackého Dějin českých roku 1297.: „Dieselben czeyt her Jan von Michelspergk czog nach ritterschaft pis gen Parys, und kom denselben wegk her wider mit eren und an schaden.“ 1) Monum. hist. Bohem. I. p. 231.
Strana 26
26 I., 2, str. 73, kde jméno stojí v rodokmenu, aniž by bylo do- loženo v poznámkách. Palacký vzal jmeno patrně z Paprockého „Diadochu“ z r. 1602 1). Ale dle Klimesche je patrno, že Paprocký, nebo předloha jeho, starý rodokmen, nepodává zde správného úda- je, jelikož Velešín, založený nejspíše teprve r. 1264. Čiečem z Bu- dějovic, obdržel teprve Jan, který prohlašuje listinou ze dne 28. srpna 1283 2) datovanou, že obdržel mimo statky Scharfen- stein a Děvín v severních Čechách též panství Velešínské a ves- nici Vítějovice od krále Václava darem. Důvody k tak značnému daru shledává Klimesch jednak ve snaze králově odškodniti Michalovce za statek Velišský3), který Přemysl II. dal Čiečovi. a v peněžitých nesnázích krále Václava, neboť v téže listině zavazuje se Jan zaplatiti královské komoře 800 hřiven stříbra, což ovšem na kupní cenu by bylo nepoměrně málo. Jan slibil zároveň, že ani on, ani jeho potomci nepodniknou ničeho proti králi českému. Je možná, že to byla vzrůstající moc Vít- kovců, která přiměla rádce královy dáti jim protiváhu na je- jich vlastní půdě, na jihu českém. Sotva však že obdržel Jan tento velký dar, přátelé jeho byli zatlačeni ode dvora mladého krále Závišem z Falkenšteina, tak že bývali rádci královi dokonce se chopili zbraní proti němu. Ale zdá se, že Jan z Michalovic, věren slibu svému, se toho boje neúčastnil, jelikož neshledáváme jeho jméno mezi těmi, kteří listinami ze dne 24. května 1284 4) uzavřeli mír. Za vlády nepřátelského mu Záviše žil Jan na statcích svých: teprve r. 1289 setkáváme se zase s jeho jménem na listině3), kterou vévoda opolský Kazimir se podrobuje koruně české a kterou podepisuje Jan jako svědek, nazývaje se králov- ským číšníkem. V tuto dobu nové přízně královské spadá výprava do Paříže, o jejímž způsobu promluvím doleji. Její chronologie jest neurčita; letopočet 1293 vztahuje se u Dalimila na děj 1) Jar. Goll, Historický rozbor básní Rukopisu Králodvorského, Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava 1886, str. 64 a n. 2) Emler, Regesta II. p. 560. 3) Nemělo by jmeno otce Janova u Paprockého snad přece ně- jakého základu? Jmenoval se snad Beneš z Veliše, místo z Velešína? — Zaměnění těchto dvou jmen vysvětlovalo by se velmi lehko. 4) Emler Reg. II. p. 569. 5) Emler Reg. II. p. 630.
26 I., 2, str. 73, kde jméno stojí v rodokmenu, aniž by bylo do- loženo v poznámkách. Palacký vzal jmeno patrně z Paprockého „Diadochu“ z r. 1602 1). Ale dle Klimesche je patrno, že Paprocký, nebo předloha jeho, starý rodokmen, nepodává zde správného úda- je, jelikož Velešín, založený nejspíše teprve r. 1264. Čiečem z Bu- dějovic, obdržel teprve Jan, který prohlašuje listinou ze dne 28. srpna 1283 2) datovanou, že obdržel mimo statky Scharfen- stein a Děvín v severních Čechách též panství Velešínské a ves- nici Vítějovice od krále Václava darem. Důvody k tak značnému daru shledává Klimesch jednak ve snaze králově odškodniti Michalovce za statek Velišský3), který Přemysl II. dal Čiečovi. a v peněžitých nesnázích krále Václava, neboť v téže listině zavazuje se Jan zaplatiti královské komoře 800 hřiven stříbra, což ovšem na kupní cenu by bylo nepoměrně málo. Jan slibil zároveň, že ani on, ani jeho potomci nepodniknou ničeho proti králi českému. Je možná, že to byla vzrůstající moc Vít- kovců, která přiměla rádce královy dáti jim protiváhu na je- jich vlastní půdě, na jihu českém. Sotva však že obdržel Jan tento velký dar, přátelé jeho byli zatlačeni ode dvora mladého krále Závišem z Falkenšteina, tak že bývali rádci královi dokonce se chopili zbraní proti němu. Ale zdá se, že Jan z Michalovic, věren slibu svému, se toho boje neúčastnil, jelikož neshledáváme jeho jméno mezi těmi, kteří listinami ze dne 24. května 1284 4) uzavřeli mír. Za vlády nepřátelského mu Záviše žil Jan na statcích svých: teprve r. 1289 setkáváme se zase s jeho jménem na listině3), kterou vévoda opolský Kazimir se podrobuje koruně české a kterou podepisuje Jan jako svědek, nazývaje se králov- ským číšníkem. V tuto dobu nové přízně královské spadá výprava do Paříže, o jejímž způsobu promluvím doleji. Její chronologie jest neurčita; letopočet 1293 vztahuje se u Dalimila na děj 1) Jar. Goll, Historický rozbor básní Rukopisu Králodvorského, Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava 1886, str. 64 a n. 2) Emler, Regesta II. p. 560. 3) Nemělo by jmeno otce Janova u Paprockého snad přece ně- jakého základu? Jmenoval se snad Beneš z Veliše, místo z Velešína? — Zaměnění těchto dvou jmen vysvětlovalo by se velmi lehko. 4) Emler Reg. II. p. 569. 5) Emler Reg. II. p. 630.
Strana 27
27 předchozí, totiž na dobytí Sirazu (Sieradžu) v Polsku, pak ná- sledují uvedené dva verše a potom zase: „Tehdy kněz Dobeš biskup snide —“ Ježto Dobeš byl biskupem až do 1. března r. 1296, při- padla by výprava mezi léta 1293—1296 1). Z této doby jest však vyjmouti ještě rok 1294, ve kterém Jan podepisuje v Čechách dvě listiny, a sice v květnu a v červnu, tedy v době k takovým výpravám nejvhodnější. Dne 6. května 1294 2) osvobozuje na prosbu opata Bartoloměje konvent klá- štera Zlatokorunského od mýtného pro všechny věci, které sloužily potřebám kláštera samého, vyjímaje vesnice k němu patřící, což bylo dosti významné, poněvadž Velešínskem vedly dvě cesty z Rakous do Čech 3). Osvědčoval tím zbožnou mysl, právě jako listinou ze dne 18. prosince 1287 4), kterou daroval se svolením manželky a dítek svých jeptiškám kláštera cister- ciáckého v Pohledu vesnici Slekel, již držely lénem, v plné vlastnictví. Dne 20. června téhož roku podepisuje jako svědek listinu, kterou Prokop biskup krakovský slíbil českému králi věrnosť 5). Jelikož na této listině je Jan naznačen výslovně jako přítomný, není pochybností, že v tomto roku ani v květnu ani v červnu nemeškal mimo vlasť. Zbývají tedy pro dobrodružnou výpravu měsíce jarní a letní roků 1293, 1295 nebo snad 1296. Toischer, který neznal uvedeného místa z Dalimilovy kro- niky, domníval se 6), že výprava Janova udála se r. 1303, kdy poselství českého krále odebralo se do Paříže. To je ovšem omyl, ale snad že v tom vězí něco pravdivého. Možná, že již před rokem 1303 zahájeny přátelské styky mezi dvorem českým a francouzským a že Jan z Michalovic, předstíraje pouhou ry- tířskou výpravu, byl prostředníkem jejich. Skvostné dary, které dostal od krále, spíše ukazují na vyslance, než na pouhého dobrodružného rytíře, třeba by byl i více rytířů sbodl. 1) Tomu neodporuje příliš ani letopočet 1297, který stojí v ně- meckém překladě na uvedeném místě. 2) Emler Reg. II. p. 705. 3) Klimesch l. c. 193. 4) Emler Reg. II. 615. 5) Emler Reg. II. p. 708. 6) Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Böhmen XV. p. 149.
27 předchozí, totiž na dobytí Sirazu (Sieradžu) v Polsku, pak ná- sledují uvedené dva verše a potom zase: „Tehdy kněz Dobeš biskup snide —“ Ježto Dobeš byl biskupem až do 1. března r. 1296, při- padla by výprava mezi léta 1293—1296 1). Z této doby jest však vyjmouti ještě rok 1294, ve kterém Jan podepisuje v Čechách dvě listiny, a sice v květnu a v červnu, tedy v době k takovým výpravám nejvhodnější. Dne 6. května 1294 2) osvobozuje na prosbu opata Bartoloměje konvent klá- štera Zlatokorunského od mýtného pro všechny věci, které sloužily potřebám kláštera samého, vyjímaje vesnice k němu patřící, což bylo dosti významné, poněvadž Velešínskem vedly dvě cesty z Rakous do Čech 3). Osvědčoval tím zbožnou mysl, právě jako listinou ze dne 18. prosince 1287 4), kterou daroval se svolením manželky a dítek svých jeptiškám kláštera cister- ciáckého v Pohledu vesnici Slekel, již držely lénem, v plné vlastnictví. Dne 20. června téhož roku podepisuje jako svědek listinu, kterou Prokop biskup krakovský slíbil českému králi věrnosť 5). Jelikož na této listině je Jan naznačen výslovně jako přítomný, není pochybností, že v tomto roku ani v květnu ani v červnu nemeškal mimo vlasť. Zbývají tedy pro dobrodružnou výpravu měsíce jarní a letní roků 1293, 1295 nebo snad 1296. Toischer, který neznal uvedeného místa z Dalimilovy kro- niky, domníval se 6), že výprava Janova udála se r. 1303, kdy poselství českého krále odebralo se do Paříže. To je ovšem omyl, ale snad že v tom vězí něco pravdivého. Možná, že již před rokem 1303 zahájeny přátelské styky mezi dvorem českým a francouzským a že Jan z Michalovic, předstíraje pouhou ry- tířskou výpravu, byl prostředníkem jejich. Skvostné dary, které dostal od krále, spíše ukazují na vyslance, než na pouhého dobrodružného rytíře, třeba by byl i více rytířů sbodl. 1) Tomu neodporuje příliš ani letopočet 1297, který stojí v ně- meckém překladě na uvedeném místě. 2) Emler Reg. II. p. 705. 3) Klimesch l. c. 193. 4) Emler Reg. II. 615. 5) Emler Reg. II. p. 708. 6) Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Böhmen XV. p. 149.
Strana 28
28 Jinou příčinou, tajnou a přece zjevnou, která vrstevníkum úplně dostačovala, naznačil rytíř sám závojem, který vlál kolem peří na helmě; byla to služba milované paní, — vrowen dienst. Již v listině z r. 1287 mluví Jan o ženě a dětech, ale to dle názoru třináctého století nevadilo pranic nejen vzplanouti láskou k jiné dámě — to prý i v jiných stoletích se stávalo —, než i veřejně se k tomu přiznávati a na své věrnosti a poslušnosti k této milence si zakládati. Sloužil-li rytíř věrně a zamlčel-li jméno paní své, nemalá byla jeho sláva a přáli mu všeho štěstí v lásce. S výkonem Janovým mohla sebe vznešenější dáma býti spokojena; po zemích kolika pánů leskl se slávou jeji závoj a oděv, který sama vyšila! Kdo byla, nemůžeme ovšem ani vzdáleně uhodnouti, jako asi jen málo vrstevníků ji znalo, — byla to snad česká královna, mladá, krásná Juta, sama? Dobrodružnou cestu můžeme dobře si představiti, hlavně dle podobné jízdy Ulricha z Lichtensteinu 1). Rytiř, než se vydal na cestu, ohlásil ji listy poslanými do všech krajin, jichž se chtěl dotknouti. V nich oznámil, kdy vyjede, kde v který den bude a kde každý rytíř bude moci s ním kláti. Při tom slíbil zajisté odměnu (snad prsten) tomu, kdo by oštěp na něm zlomil a určil pokutu, které se musil podrobiti ten, koho by sbodl s koně. Tato pokuta byla mírna, Ulrich žádal jen, aby se pora- žený rytíř klonil na čtyři strany světa ke cti paní. Dojel-li určeného místa nalezl tam už rytířstvo z okolí, v odění turna- jovém a v četném shromáždění; odpočinuv si nebo přenocovav, dal se odíti a vyjel na pole, kdež se klání mělo díti. Byl-li unaven nebo nechtěl-li již nikdo kláti, uspořádá- vali rytíři ctnému rytíři dámskému (vrowen ritter) na počesť kol nebo kolbu. Tu se seřadili ve dvě čety jako při turnaji, jen že byli bez odění a ozbrojeni hlavně štíty a lehkými oštěpy. 1) Tuto vypsal mimo jiné též V. Nebeský v ČČ. Mus. 1854. dle Ulrichova vlastního vypravování v básni Vrowen dienst nazvané, se zby- tečným mravním rozhořčením. 2) Že v kolbě nebylo zbraně k vážnému boji potřebné, dosvěd- čuje výslovně Štítný (Výb. I ,738); v turnaji byly zbraně tytéž jako v boji, byly však tupé. Srv. o těchto věcech Schultz, Höfisches Leben, II. Band; Niedner, Das deutsche Turnier im 12. u. 13. Jahrh. (Berlin 1881); Knieschek v Mittheilungen, XXV, 137—156.
28 Jinou příčinou, tajnou a přece zjevnou, která vrstevníkum úplně dostačovala, naznačil rytíř sám závojem, který vlál kolem peří na helmě; byla to služba milované paní, — vrowen dienst. Již v listině z r. 1287 mluví Jan o ženě a dětech, ale to dle názoru třináctého století nevadilo pranic nejen vzplanouti láskou k jiné dámě — to prý i v jiných stoletích se stávalo —, než i veřejně se k tomu přiznávati a na své věrnosti a poslušnosti k této milence si zakládati. Sloužil-li rytíř věrně a zamlčel-li jméno paní své, nemalá byla jeho sláva a přáli mu všeho štěstí v lásce. S výkonem Janovým mohla sebe vznešenější dáma býti spokojena; po zemích kolika pánů leskl se slávou jeji závoj a oděv, který sama vyšila! Kdo byla, nemůžeme ovšem ani vzdáleně uhodnouti, jako asi jen málo vrstevníků ji znalo, — byla to snad česká královna, mladá, krásná Juta, sama? Dobrodružnou cestu můžeme dobře si představiti, hlavně dle podobné jízdy Ulricha z Lichtensteinu 1). Rytiř, než se vydal na cestu, ohlásil ji listy poslanými do všech krajin, jichž se chtěl dotknouti. V nich oznámil, kdy vyjede, kde v který den bude a kde každý rytíř bude moci s ním kláti. Při tom slíbil zajisté odměnu (snad prsten) tomu, kdo by oštěp na něm zlomil a určil pokutu, které se musil podrobiti ten, koho by sbodl s koně. Tato pokuta byla mírna, Ulrich žádal jen, aby se pora- žený rytíř klonil na čtyři strany světa ke cti paní. Dojel-li určeného místa nalezl tam už rytířstvo z okolí, v odění turna- jovém a v četném shromáždění; odpočinuv si nebo přenocovav, dal se odíti a vyjel na pole, kdež se klání mělo díti. Byl-li unaven nebo nechtěl-li již nikdo kláti, uspořádá- vali rytíři ctnému rytíři dámskému (vrowen ritter) na počesť kol nebo kolbu. Tu se seřadili ve dvě čety jako při turnaji, jen že byli bez odění a ozbrojeni hlavně štíty a lehkými oštěpy. 1) Tuto vypsal mimo jiné též V. Nebeský v ČČ. Mus. 1854. dle Ulrichova vlastního vypravování v básni Vrowen dienst nazvané, se zby- tečným mravním rozhořčením. 2) Že v kolbě nebylo zbraně k vážnému boji potřebné, dosvěd- čuje výslovně Štítný (Výb. I ,738); v turnaji byly zbraně tytéž jako v boji, byly však tupé. Srv. o těchto věcech Schultz, Höfisches Leben, II. Band; Niedner, Das deutsche Turnier im 12. u. 13. Jahrh. (Berlin 1881); Knieschek v Mittheilungen, XXV, 137—156.
Strana 29
29 Čety pak se srazily a jedna hleděla druhou prudkým útokem zatlačiti, při čemž mnohé koleno oteklo. Na konci jízdy býval pak uspořádán od rytíře samého turnaj, ke cti paní jeho, při kterém ukázal své bohatství, svou obětavosť a štědrosť ještě v jasnějším světle. Tato výprava Janova předčila co do délky cesty, kterou dle svědectví Dalimilova sjel „kole“, t. j. popsaným právě způ- sobem, daleko cestu Ulrichovu, který jel z Mestry u moře až k Dyji na území českém. Takový byl Jan z Michalovic; a tak žil, slouže Bohu, králi a paní své, až do začátku století čtrnáctého. Kdy zemřel, není určitě známo: r. 1306 1) potvrzuje syn jeho Beneš klášteru Zlatokorunskému výhody, které mu udělil otec jeho — piae recordationis dominus Joannes. Turnaje s kláním a kolbami, známé českým pánům po- hraničních krajů již na počátku stol. 13. (r. 1227 klál Ulrich na Moravě za Dyjí s četnými pány moravskými), zdomácněly v Čechách samých teprv od polovice století, hlavně působením Ojíře z Friedberku, a ujaly se tak, že Čechové, kteří již před tím se vyznamenávali v boji na koni (srv. odst. V. B. 1.), brzo překonali své mistry. Velice tato novota mrzela muže starosvětské, jichž mluvčí Dalimil svými slovy: Ojieř klánie do Čech přinese, tím chudobu v zemiu vnese. Ot té doby jechu sě na turneje jezditi, neužitečné ztravy činiti. Jechu sě dětiných rúch a dekóv na koně krájeti, by sě dali v mnohých rúších viděti. Múdří sě jim vzdy rúhajú, že s nich lotři deky trhajú podnes působí na úsudek mnohých čtenářů moderních, zvláště takových, kteří dobře nepoznali, co jsou turnaje, že byly cvi- čením v boji jízdném, tedy nutným požadavkem doby a zá- roveň uměleckou, ušlechtilou hrou, která spojovala zábavu a radosť, plynoucí z umělého jezdění, s rozčilením velké sázky, neboť přemožený rytíř stal se vězněm vítězovým. 1) Emler, Reg. II. p. 904.
29 Čety pak se srazily a jedna hleděla druhou prudkým útokem zatlačiti, při čemž mnohé koleno oteklo. Na konci jízdy býval pak uspořádán od rytíře samého turnaj, ke cti paní jeho, při kterém ukázal své bohatství, svou obětavosť a štědrosť ještě v jasnějším světle. Tato výprava Janova předčila co do délky cesty, kterou dle svědectví Dalimilova sjel „kole“, t. j. popsaným právě způ- sobem, daleko cestu Ulrichovu, který jel z Mestry u moře až k Dyji na území českém. Takový byl Jan z Michalovic; a tak žil, slouže Bohu, králi a paní své, až do začátku století čtrnáctého. Kdy zemřel, není určitě známo: r. 1306 1) potvrzuje syn jeho Beneš klášteru Zlatokorunskému výhody, které mu udělil otec jeho — piae recordationis dominus Joannes. Turnaje s kláním a kolbami, známé českým pánům po- hraničních krajů již na počátku stol. 13. (r. 1227 klál Ulrich na Moravě za Dyjí s četnými pány moravskými), zdomácněly v Čechách samých teprv od polovice století, hlavně působením Ojíře z Friedberku, a ujaly se tak, že Čechové, kteří již před tím se vyznamenávali v boji na koni (srv. odst. V. B. 1.), brzo překonali své mistry. Velice tato novota mrzela muže starosvětské, jichž mluvčí Dalimil svými slovy: Ojieř klánie do Čech přinese, tím chudobu v zemiu vnese. Ot té doby jechu sě na turneje jezditi, neužitečné ztravy činiti. Jechu sě dětiných rúch a dekóv na koně krájeti, by sě dali v mnohých rúších viděti. Múdří sě jim vzdy rúhajú, že s nich lotři deky trhajú podnes působí na úsudek mnohých čtenářů moderních, zvláště takových, kteří dobře nepoznali, co jsou turnaje, že byly cvi- čením v boji jízdném, tedy nutným požadavkem doby a zá- roveň uměleckou, ušlechtilou hrou, která spojovala zábavu a radosť, plynoucí z umělého jezdění, s rozčilením velké sázky, neboť přemožený rytíř stal se vězněm vítězovým. 1) Emler, Reg. II. p. 904.
Strana 30
30 Dalimil a ostatní homines antiqui, vyčítajíce turnajům, že ochuzují zemi, netušili velkého významu esthetického, který měly tyto „dětinné kroje“, tyto barevné, vyšívané sukně, kropíře, deky a korouhve. Starý ovčí kožich nehodil se ovšem pro turnaj, jenž vyžadoval světlé barvy, a musil-li v první době český rytíř za látky k nim potřebné draho platiti německému osadníkovi, zbudil tím zase soutěž českou a mohl se brzo vypraviti prací domácí. S turnaji teprve vnikla do Čech „kurtoisie“, zdvořilosť, uhlazenosť, a že válečné schopnosti neuškodily, dokázala brzo bitva u Kressenbrunnu. Nikdo by nemohl upříti, že turnaj a klání byl krásný sport, vysoko předčící všechny dnes obvyklé, ale turnaj byl více. Slavné shromáždění, které mu obcovalo, vážnosť, s kterou naň hleděno, náklad s ním spojený, umění, kterého bylo třeba k němu, sláva, která doprovázela vítěze, vše připomíná nám velebné hry staré Hellady. Ta hra napínala všechny síly těla a ducha, jevila celou povahu, byla školou vážného boje a rytířské zdvořilosti, při tom byla hlučná a radostná, tak že pan Smil Flaška z Par- dubic všem českým pánům a rytířům mluvil z té duše, když radil mladému králi: K tomu sě měj vždy vesele tanec, turnej, časté klánie, szuova krásné panny, panie, ať sě tím tvé srdce kojí, když sě sjedú páni tvoji připraviece sě bohatě; mnohý chce shořeti v zlatě táhnúc pod svými klejnoty. Pak sě silně sběhnú roty. Tu mnohý na tom potkání letění sě neobrání a tak těžce bude stlačen. Ty pro to nebuď rozpačen, když sě tak rytieřsky sberú, tepúc sě i v tvář sě zderú, křičiec: reta! reta! v hluku; ihned nejednoho stlukú opáčivše jej na ruby, mnohémuť vytepú zuby.
30 Dalimil a ostatní homines antiqui, vyčítajíce turnajům, že ochuzují zemi, netušili velkého významu esthetického, který měly tyto „dětinné kroje“, tyto barevné, vyšívané sukně, kropíře, deky a korouhve. Starý ovčí kožich nehodil se ovšem pro turnaj, jenž vyžadoval světlé barvy, a musil-li v první době český rytíř za látky k nim potřebné draho platiti německému osadníkovi, zbudil tím zase soutěž českou a mohl se brzo vypraviti prací domácí. S turnaji teprve vnikla do Čech „kurtoisie“, zdvořilosť, uhlazenosť, a že válečné schopnosti neuškodily, dokázala brzo bitva u Kressenbrunnu. Nikdo by nemohl upříti, že turnaj a klání byl krásný sport, vysoko předčící všechny dnes obvyklé, ale turnaj byl více. Slavné shromáždění, které mu obcovalo, vážnosť, s kterou naň hleděno, náklad s ním spojený, umění, kterého bylo třeba k němu, sláva, která doprovázela vítěze, vše připomíná nám velebné hry staré Hellady. Ta hra napínala všechny síly těla a ducha, jevila celou povahu, byla školou vážného boje a rytířské zdvořilosti, při tom byla hlučná a radostná, tak že pan Smil Flaška z Par- dubic všem českým pánům a rytířům mluvil z té duše, když radil mladému králi: K tomu sě měj vždy vesele tanec, turnej, časté klánie, szuova krásné panny, panie, ať sě tím tvé srdce kojí, když sě sjedú páni tvoji připraviece sě bohatě; mnohý chce shořeti v zlatě táhnúc pod svými klejnoty. Pak sě silně sběhnú roty. Tu mnohý na tom potkání letění sě neobrání a tak těžce bude stlačen. Ty pro to nebuď rozpačen, když sě tak rytieřsky sberú, tepúc sě i v tvář sě zderú, křičiec: reta! reta! v hluku; ihned nejednoho stlukú opáčivše jej na ruby, mnohémuť vytepú zuby.
Strana 31
31 Tuť mnozí svú vuoli sdějí v takém rytieřském turneji; svých srdcí vuoli napasú, kdož jsú koli při tom kvasu. Po tom ať tvé srdce stojí; rytieřstvie nechce pokoji. Inhed po tom bez meškánie, kdežto stojie panny i panie, buď hotov býti na poli, kdežto rytieři kolí. Všady slyšeti trubače; mnohýť křičí na vazače, aby mu dal dřevo v ruce, sahá k boku i bez kotúče; až sě strach dívati tomu, ondef třieská jako z hromu, když silná bůře z voblaka, kdež jest rytieřstva sběř taká, aby sě tomu okojil, vždy rád veselé strojil. III. Český pán mecenášem německého básníka; tento poměr nebyl tehda ani novým ani osamělým; již v polovici třináctého století shledáváme u českého dvora řadu pěvců německých, které ubývající štědrosť pánů německých pobídla vyhledati si nevyčerpané ještě poněmčené dvory zemí slovanských. Byl to Václav I., za něhož setkáváme se s prvními chva- lozpěvy německými, což ovšem nedokazuje, že by nějaký pěvec nebyl již dříve do Čech zavítal. Básník Reinmar von Zweter nazývá Václava v básni, kterou snad se mu chtěl odporučiti 1), králem všech, kteří prosí o pomoc jeho; on odměňuje prý chválu a umění, čímž přízně čistých paní si získal; kupcem jest všeho, co si ryzí srdce přeje; tak touží po slávě, že by žiznil po ní, a kdyby se vlila do něho čest třiceti knížat — věru slunce tak nesluší dni, jako král český Bohu a poddaným za knížete2). 1) Roethe, Die Gedichte Reinmars von Zweter, Leipzig 1887, str. 50. 2) Tekst této básně, jakož i ostatních v tom odstavci uvedených, viz v „Přídavku“ na konci knihy.
31 Tuť mnozí svú vuoli sdějí v takém rytieřském turneji; svých srdcí vuoli napasú, kdož jsú koli při tom kvasu. Po tom ať tvé srdce stojí; rytieřstvie nechce pokoji. Inhed po tom bez meškánie, kdežto stojie panny i panie, buď hotov býti na poli, kdežto rytieři kolí. Všady slyšeti trubače; mnohýť křičí na vazače, aby mu dal dřevo v ruce, sahá k boku i bez kotúče; až sě strach dívati tomu, ondef třieská jako z hromu, když silná bůře z voblaka, kdež jest rytieřstva sběř taká, aby sě tomu okojil, vždy rád veselé strojil. III. Český pán mecenášem německého básníka; tento poměr nebyl tehda ani novým ani osamělým; již v polovici třináctého století shledáváme u českého dvora řadu pěvců německých, které ubývající štědrosť pánů německých pobídla vyhledati si nevyčerpané ještě poněmčené dvory zemí slovanských. Byl to Václav I., za něhož setkáváme se s prvními chva- lozpěvy německými, což ovšem nedokazuje, že by nějaký pěvec nebyl již dříve do Čech zavítal. Básník Reinmar von Zweter nazývá Václava v básni, kterou snad se mu chtěl odporučiti 1), králem všech, kteří prosí o pomoc jeho; on odměňuje prý chválu a umění, čímž přízně čistých paní si získal; kupcem jest všeho, co si ryzí srdce přeje; tak touží po slávě, že by žiznil po ní, a kdyby se vlila do něho čest třiceti knížat — věru slunce tak nesluší dni, jako král český Bohu a poddaným za knížete2). 1) Roethe, Die Gedichte Reinmars von Zweter, Leipzig 1887, str. 50. 2) Tekst této básně, jakož i ostatních v tom odstavci uvedených, viz v „Přídavku“ na konci knihy.
Strana 32
32 Ale hned druhá báseň poučuje nás, že král byl se svými německými choutkami v zemi osamělý; básník praví, že je rodem Rýňan, vychován v Rakousku, Čechy prý si vyvolil více k vůli pánu jejich než k vůli zemi, a přece pán i země jsou dobré — ale jedna věc jest mu k hanbě: nikdo v zemi ho nectí, než král sám. „Kdybych byl“, dodává pak s hrdosti pravého básníka hodnou, „kdybych byl u Boha v nebeském království a jeho poddaní by mne nectili, nebyl bych úplně šťasten“. A dobře vycítiv, že jeho pobyt za takových poměrů neni možný, přirovnává se vtipně ke hráči v šachy, který má jenom krále, ale ani rytíře ani rocha, nepomáhají mu ani pop ani píšek. Vězí v této narážce — jedné z nejstarších zmínek o hře šachové v Čechách — snad ještě hlubší smysl? Básník vyčitá všechny šachy, ale královnu vynechal; značí to snad, že krá- lovna byla jeho ochranitelkou při dvoře? Je-li pravda, co duchaplný vydavatel nejnovějšího tisku Reinmarových básní dokazuje, že nynější uspořádání básní jest pořádek chronologický básníkem samým působený, pak následující básně ve sbírce, čísla 151—157, plné invektiv proti špatným sluhům a rádcům a prarozličným nepřátelům, vzta- hují se též na poměry české. Vysvítalo by z nich, že básník nechtěl český dvůr jen baviti svými básněmi, že chtěl býti zde rytířem jako jiný, a chtěl, aby jeho hlas byl slyšen v radě královské. Přišel-li s takovými nadějemi do Čech, pak se arci zklamal, a prudké narážky jeho, které ostatně nepodá- vají pražádných určitých údajů, nemohou míti historické ceny. Václavovi samému sloužil politickými básněmi, jejichž smýšlení se řídí aspoň většinou dle smýšlení dvora českého. V dobách, kdy knížata sami v zájmu svých zemí nebo své moci rodinné mění často vícekráte barvu politickou, nesmíme chudému básníkovi míti za zlé, když se nechová lépe než oni. Přes svou hlubokou nespokojenosť Reinmar přece vydržel při dvoře českém několik let, a opustil Čechy r. 1241., snad, jak se domnívá Roethe, aby unikl nebezpečí tatarskému. Mnohem menší cenu ethickou i poetickou má mistr Sigehêr, básník, který pěl chválu Václavovu: „Kde je lépe korunovaný král? On má korunu rodu královského. korunu
32 Ale hned druhá báseň poučuje nás, že král byl se svými německými choutkami v zemi osamělý; básník praví, že je rodem Rýňan, vychován v Rakousku, Čechy prý si vyvolil více k vůli pánu jejich než k vůli zemi, a přece pán i země jsou dobré — ale jedna věc jest mu k hanbě: nikdo v zemi ho nectí, než král sám. „Kdybych byl“, dodává pak s hrdosti pravého básníka hodnou, „kdybych byl u Boha v nebeském království a jeho poddaní by mne nectili, nebyl bych úplně šťasten“. A dobře vycítiv, že jeho pobyt za takových poměrů neni možný, přirovnává se vtipně ke hráči v šachy, který má jenom krále, ale ani rytíře ani rocha, nepomáhají mu ani pop ani píšek. Vězí v této narážce — jedné z nejstarších zmínek o hře šachové v Čechách — snad ještě hlubší smysl? Básník vyčitá všechny šachy, ale královnu vynechal; značí to snad, že krá- lovna byla jeho ochranitelkou při dvoře? Je-li pravda, co duchaplný vydavatel nejnovějšího tisku Reinmarových básní dokazuje, že nynější uspořádání básní jest pořádek chronologický básníkem samým působený, pak následující básně ve sbírce, čísla 151—157, plné invektiv proti špatným sluhům a rádcům a prarozličným nepřátelům, vzta- hují se též na poměry české. Vysvítalo by z nich, že básník nechtěl český dvůr jen baviti svými básněmi, že chtěl býti zde rytířem jako jiný, a chtěl, aby jeho hlas byl slyšen v radě královské. Přišel-li s takovými nadějemi do Čech, pak se arci zklamal, a prudké narážky jeho, které ostatně nepodá- vají pražádných určitých údajů, nemohou míti historické ceny. Václavovi samému sloužil politickými básněmi, jejichž smýšlení se řídí aspoň většinou dle smýšlení dvora českého. V dobách, kdy knížata sami v zájmu svých zemí nebo své moci rodinné mění často vícekráte barvu politickou, nesmíme chudému básníkovi míti za zlé, když se nechová lépe než oni. Přes svou hlubokou nespokojenosť Reinmar přece vydržel při dvoře českém několik let, a opustil Čechy r. 1241., snad, jak se domnívá Roethe, aby unikl nebezpečí tatarskému. Mnohem menší cenu ethickou i poetickou má mistr Sigehêr, básník, který pěl chválu Václavovu: „Kde je lépe korunovaný král? On má korunu rodu královského. korunu
Strana 33
33 štědrosti Fruotovy 1), moudrosti Šalamounovy, ctností Artu- šových. Sláva všech tři je spojena bez vady nejmenší ve Václavovi (Wazlab), králi českém, který stojí nad ostatními králi tak, jako máj nad ostatními měsíci“. Vidíme, že tento toulavý básník neskrblil chválou tak, jako Reinmar — a jak by nebyl, když hojnější byla odměna toho, kdo chválil více? — Též Friedrich von Sunburg 2) miní prý Václava králem, jehož štědrosť tak nadšeně chválí v básni, která podobně jako Sigeherova utíká se k osobám z pověstí. Kdyby prý král český měl zlatý trůn s nebesy a stříbrnou ohradou kol něho, které si dal udělati perský král Kosdras (z pověsti o Herakliovi), on by to rozdal, jako Saladin před smrtí svůj největší klenot, stůl z drahého kamene, rozdělil mezi tři bohy, aby jeden mu pomohl; — a směle přehání básník: král by nemohl spáti, dokud by nebylo vše rozdáno. Sigeher i Sunburg opěvali oba též nástupce Václavova, slavného Přemysla II. Jako kdysi Alexander Veliký sebral velké vojsko na Peršana, praví Sigeher, tak i teď prý mysl Alexan- drovská veli Alexandrovskému vojsku, daleko široko sebranému. Osobou i mocí rovná se Alexandrovi ctný Čech — Otakker —, jenž rozšiřuje říši císařovu a rozšíří ji, bude-li chtíti; všechno narovná, co je křivé (hory, doly a všechny stráně se srovnají dle slov básníkových), a tak Stauf (Přemysl po matce) vystoupí výše než kdy jindy a jeho meč bude bojovati za česť jako Alexandrův. Sigeher doprovázel nejspíše vojsko křižácké do Pruska; zachována jest od něho modlitba, ve které vzývá Boha, jehož 1) Tato chvála jest velice banální; čteme na př. u Seifrida Helblinga, jak potulný pěvec oslovuje loupežné rytíře: XIII., 111. ich sprich, von Tenemarke Fruot geb iu saeligen muot und gesegen iu disen wîn der milte künic Salatîn; anebo: herr, ich sing iu ze lob, ir sît milter danne Fruot und habt eines lewen muot. — II., 1302. Fruote v německých básních vystupuje často, nikde však jako hlavní osoba, v Kudrun má úlohu podřízenou; dánské kroniky uvádějí v řadě králů Frôdhi hinn fêmildi, štědrého Fruota. 2) Oswald Zingerle, Friedrich von Sonnenburg, str. 15; v. d. Hagen vztahoval i tuto báseň na Přemysla II. 3
33 štědrosti Fruotovy 1), moudrosti Šalamounovy, ctností Artu- šových. Sláva všech tři je spojena bez vady nejmenší ve Václavovi (Wazlab), králi českém, který stojí nad ostatními králi tak, jako máj nad ostatními měsíci“. Vidíme, že tento toulavý básník neskrblil chválou tak, jako Reinmar — a jak by nebyl, když hojnější byla odměna toho, kdo chválil více? — Též Friedrich von Sunburg 2) miní prý Václava králem, jehož štědrosť tak nadšeně chválí v básni, která podobně jako Sigeherova utíká se k osobám z pověstí. Kdyby prý král český měl zlatý trůn s nebesy a stříbrnou ohradou kol něho, které si dal udělati perský král Kosdras (z pověsti o Herakliovi), on by to rozdal, jako Saladin před smrtí svůj největší klenot, stůl z drahého kamene, rozdělil mezi tři bohy, aby jeden mu pomohl; — a směle přehání básník: král by nemohl spáti, dokud by nebylo vše rozdáno. Sigeher i Sunburg opěvali oba též nástupce Václavova, slavného Přemysla II. Jako kdysi Alexander Veliký sebral velké vojsko na Peršana, praví Sigeher, tak i teď prý mysl Alexan- drovská veli Alexandrovskému vojsku, daleko široko sebranému. Osobou i mocí rovná se Alexandrovi ctný Čech — Otakker —, jenž rozšiřuje říši císařovu a rozšíří ji, bude-li chtíti; všechno narovná, co je křivé (hory, doly a všechny stráně se srovnají dle slov básníkových), a tak Stauf (Přemysl po matce) vystoupí výše než kdy jindy a jeho meč bude bojovati za česť jako Alexandrův. Sigeher doprovázel nejspíše vojsko křižácké do Pruska; zachována jest od něho modlitba, ve které vzývá Boha, jehož 1) Tato chvála jest velice banální; čteme na př. u Seifrida Helblinga, jak potulný pěvec oslovuje loupežné rytíře: XIII., 111. ich sprich, von Tenemarke Fruot geb iu saeligen muot und gesegen iu disen wîn der milte künic Salatîn; anebo: herr, ich sing iu ze lob, ir sît milter danne Fruot und habt eines lewen muot. — II., 1302. Fruote v německých básních vystupuje často, nikde však jako hlavní osoba, v Kudrun má úlohu podřízenou; dánské kroniky uvádějí v řadě králů Frôdhi hinn fêmildi, štědrého Fruota. 2) Oswald Zingerle, Friedrich von Sonnenburg, str. 15; v. d. Hagen vztahoval i tuto báseň na Přemysla II. 3
Strana 34
34 hněvem zaslouženým zle se daří křesťanům a pohané krutě na ně doléhají, aby bděl za ně a jich bránil. „Vojsko křesťanů trpí a strádá, a přece řinčí jejich meče za osvobození Tvého hrobu tak dobře, jako by putovali za moře. Lépe by bylo nebýti na- rozenu než zde nevítěziti. Odpusť nám, Bože, pro umučení své, neb přisám Bůh, nezvítězí-li Otakker, jsme ztraceni“! V básni jiné upomíná krále na obvyklý ve středověku obraz kola štěstí, na němž vždy jeden je nahoře, druhý dole třetí vystupuje, čtvrtý sestupuje, a vyzývá krále, chce-li zůstat nahoře a státi se císařem, aby miloval Boha, poslouchal rady moudrých a byl štědrý. „Vy rozdáváte, čeho Váš otec ani neměl, a chováte se dle příkladu Alexandrova, jehož sláva ve všech zemích žije, protože daroval bez šetření! Také Fridrich von Sunburg vyprovázel Přemysla na vá- lečném tažení, a sice do Uherska r. 1271. Básník byl přítomen, jak vypravuje, když král český v sedmi jen týdnech dobyl dvaceti bohatých tvrzi v Uhersku; most tisíc loket dlouhý udělal navzdor Uhrům přes Dunaj, pak přes osm ještě řek (ramen dunajských) vystavěl mosty a dobyl Prešpurku. Básník viděl obléhati Altenburg na vodě a na zemi; král dobyl bo- hatého Miesenburgu, kdež rozkotány valy a věže: pak hnal tři mile daleko třicet tisíc nepřátel do Rábnice, kdež Hunů nesčíslně mnoho se utopilo 1). Po té, zdá se, že se básník odebral na dvůr český, ale že zde v očekáváních svých byl sklamán; aspoň stěžuje si, že královské slovo ho oklamalo, že jednoho krále Ano zvrhlo se v Ne 2). Že se báseň vztahuje na krále českého, dosvědčuje okol- nosť, že básník agituje pak ve třech básních pro krále Rudolfa 3). 1) Palacký (Děj. II., 1, 76—80) vypravuje tento děj zcela podobně, aniž by básníka našeho nebo jiný pramen pro tyto podrobnosti citoval, nejspíše podle kroniky Otakkerovy. 2) IV., 23. Mich hât eins küneges jâ betrogen und dar zuo manegen man . . . . 3) IV., 24—26, z nichž uvádím verše z 25.: Der bâbes allen kristen vürsten brieve hât gesant Diutischen, Walhen, Winden, phaffen, leien, swie si sint genant .. .
34 hněvem zaslouženým zle se daří křesťanům a pohané krutě na ně doléhají, aby bděl za ně a jich bránil. „Vojsko křesťanů trpí a strádá, a přece řinčí jejich meče za osvobození Tvého hrobu tak dobře, jako by putovali za moře. Lépe by bylo nebýti na- rozenu než zde nevítěziti. Odpusť nám, Bože, pro umučení své, neb přisám Bůh, nezvítězí-li Otakker, jsme ztraceni“! V básni jiné upomíná krále na obvyklý ve středověku obraz kola štěstí, na němž vždy jeden je nahoře, druhý dole třetí vystupuje, čtvrtý sestupuje, a vyzývá krále, chce-li zůstat nahoře a státi se císařem, aby miloval Boha, poslouchal rady moudrých a byl štědrý. „Vy rozdáváte, čeho Váš otec ani neměl, a chováte se dle příkladu Alexandrova, jehož sláva ve všech zemích žije, protože daroval bez šetření! Také Fridrich von Sunburg vyprovázel Přemysla na vá- lečném tažení, a sice do Uherska r. 1271. Básník byl přítomen, jak vypravuje, když král český v sedmi jen týdnech dobyl dvaceti bohatých tvrzi v Uhersku; most tisíc loket dlouhý udělal navzdor Uhrům přes Dunaj, pak přes osm ještě řek (ramen dunajských) vystavěl mosty a dobyl Prešpurku. Básník viděl obléhati Altenburg na vodě a na zemi; král dobyl bo- hatého Miesenburgu, kdež rozkotány valy a věže: pak hnal tři mile daleko třicet tisíc nepřátel do Rábnice, kdež Hunů nesčíslně mnoho se utopilo 1). Po té, zdá se, že se básník odebral na dvůr český, ale že zde v očekáváních svých byl sklamán; aspoň stěžuje si, že královské slovo ho oklamalo, že jednoho krále Ano zvrhlo se v Ne 2). Že se báseň vztahuje na krále českého, dosvědčuje okol- nosť, že básník agituje pak ve třech básních pro krále Rudolfa 3). 1) Palacký (Děj. II., 1, 76—80) vypravuje tento děj zcela podobně, aniž by básníka našeho nebo jiný pramen pro tyto podrobnosti citoval, nejspíše podle kroniky Otakkerovy. 2) IV., 23. Mich hât eins küneges jâ betrogen und dar zuo manegen man . . . . 3) IV., 24—26, z nichž uvádím verše z 25.: Der bâbes allen kristen vürsten brieve hât gesant Diutischen, Walhen, Winden, phaffen, leien, swie si sint genant .. .
Strana 35
35 Též Tanhüser, jenž žil v letech 1240—1270, zmiňuje se několikráte o českém králi. Štědrá knížata vymřela, k nejštědřej- ším patřili král český a Lipolt i Bedřich Rakouský 1). Ale jsou přece šlechetní zase na světě, mladý král český žije jako pravý král; kdo kdy viděl korunu tak ctného knížete, jako českou, kdo knížete, jemuž by tak slušela jako jemu?2) Bratr Wernher, básník rakouský (básnil 1217—1250), opěvuje smrť Bedřicha II., má však důvěru v nového pána a vyzývá ho, aby si vážil pánů rakouských 3). O literárním zájmu českého dvora jasnější jest svědectví, než tyto placené chvalozpěvy, že básník epický, který krále přímo nevelebil, nalezl zde ochrany a výživy. Jest to Ulrich von dem Türlin, z Korutan, básník „Willehalma“, doplňku Wolf- ramovy básně. Jen jediný rukopis obsahuje věnování, kterým básník přeje lásku ctných žen králi čtyř zemí, Otakkerovi, a proto vznikla pochybnosť 4), není-li to přídavek opisovačův; ale v nej- novější době odkryl Singer 5), že tato slova náležejí k delšímu akrostichu, znějícímu: „Meister Ulrich von dem Türlin hat mich gemachet dem edelen kunich von Beheim“, tak že o po- bytu Ulrichově při dvoře českém nelze již pochybovati. Při dvoře Přemysla II. žil též básník Heinrich Clůzenêre (poustevník), jenž vypravuje legendu o panně Marii a žákovi, který jí prosil za pár střevíců, a když mu jich nedala, oblékl 1) Uz Béheimlande ein künic rich, und ouch in Osterlande ein Liutpolt und ein Friderîch, die lepten âne schande. (v. d. Hagen MS. II., 89). 2) der junge künic ûz Béheimlant, der lebt in küniges mâze: wer gesach bi manigen zîten ie sô werdes vürsten krône, als er in Bêheimlande truoc, dem si stüende alsô schône?" (Tamtéž 90). 3) vil werder künic ûz Béheimlant, wiltu dich gegen vienden scharn, sô hilf den biderben ûz Osterrich, unt habe uf mir, dir mac nie missevarn. (v. d. Hagen MS. III., 12). 4) Na př. u Gödeke, Grundriss I2., 131. 5) Germania XXXI., 343—345., viz Přídavek 3*
35 Též Tanhüser, jenž žil v letech 1240—1270, zmiňuje se několikráte o českém králi. Štědrá knížata vymřela, k nejštědřej- ším patřili král český a Lipolt i Bedřich Rakouský 1). Ale jsou přece šlechetní zase na světě, mladý král český žije jako pravý král; kdo kdy viděl korunu tak ctného knížete, jako českou, kdo knížete, jemuž by tak slušela jako jemu?2) Bratr Wernher, básník rakouský (básnil 1217—1250), opěvuje smrť Bedřicha II., má však důvěru v nového pána a vyzývá ho, aby si vážil pánů rakouských 3). O literárním zájmu českého dvora jasnější jest svědectví, než tyto placené chvalozpěvy, že básník epický, který krále přímo nevelebil, nalezl zde ochrany a výživy. Jest to Ulrich von dem Türlin, z Korutan, básník „Willehalma“, doplňku Wolf- ramovy básně. Jen jediný rukopis obsahuje věnování, kterým básník přeje lásku ctných žen králi čtyř zemí, Otakkerovi, a proto vznikla pochybnosť 4), není-li to přídavek opisovačův; ale v nej- novější době odkryl Singer 5), že tato slova náležejí k delšímu akrostichu, znějícímu: „Meister Ulrich von dem Türlin hat mich gemachet dem edelen kunich von Beheim“, tak že o po- bytu Ulrichově při dvoře českém nelze již pochybovati. Při dvoře Přemysla II. žil též básník Heinrich Clůzenêre (poustevník), jenž vypravuje legendu o panně Marii a žákovi, který jí prosil za pár střevíců, a když mu jich nedala, oblékl 1) Uz Béheimlande ein künic rich, und ouch in Osterlande ein Liutpolt und ein Friderîch, die lepten âne schande. (v. d. Hagen MS. II., 89). 2) der junge künic ûz Béheimlant, der lebt in küniges mâze: wer gesach bi manigen zîten ie sô werdes vürsten krône, als er in Bêheimlande truoc, dem si stüende alsô schône?" (Tamtéž 90). 3) vil werder künic ûz Béheimlant, wiltu dich gegen vienden scharn, sô hilf den biderben ûz Osterrich, unt habe uf mir, dir mac nie missevarn. (v. d. Hagen MS. III., 12). 4) Na př. u Gödeke, Grundriss I2., 131. 5) Germania XXXI., 343—345., viz Přídavek 3*
Strana 36
36 ji samými „Ave“, začež mu pak osobně se zjevila a za krátko ho vzala k sobě 1). Látku k básni své dostal od bratra Pelhříma, guardiána ze Zhořelce2), a zpracoval ji na vyzvání krále českého, za něhož se modlí na konci básně 3). Mezi těmato dvěma básníky, zdá se, že nebyla shoda nej- lepší, aspoň různé narážky u Heinricha4) obracejí se proti karateli básně jeho, jemuž zase vyčítá, že ženy příliš velebil a přirovnal je ke drahému kamení, kterému se prý nevyrovnají5). Měl patrně na mysli citované místo z Ulricha. Míšňan (Misnaere) nemeškal nikdy na dvoře Přemyslově, nýbrž jen dle slávy jej znal, ale napsal přece o něm báseň, v níž nás právě to mile dojímá, že nevyzírá z ní sobecký úmysl básníkův, ač neschází velebení štědrosti. Chce-li někdo do Čech, praví, ať pozdraví slavného krále, který všem, kdo potřebují jeho pomoci, může dáti náhradu za všechno, co ztra- tili. Jénom nevěrní závidí mu bohatství jeho, jeho věhlas a česť, která mu přece tak přísluší. Vždyť každý měl by mu děkovati, lepšího vládce míru nebylo na zemi; srdečně obrací se pak k nově zvolenému králi Rudolfovi a vyzývá jej: „Měj ho přítelem, králi, vládce Říma: kde pak by vzala říše tak vznešeného číšníka jako krále českého? kde žije kdo jemu rovný? těžko by ho i cisař sám pohřešoval“. Tyto naděje v dobrou shodu obou králů nesplnily se; na Moravském poli vykrvácel král, který naposledy splňoval středověký ideál knížete: a dojemně zazněla píseň nejmenova- ného básníka: „O běda, běda! Štědrosť a Česť oplakávají krále 1) Bartsch, Mitteldeutsche Gedichte str. 1—39; srv. str. X. 2) Mir seite brûder Pilgerîm von Gorlitz der gardiân. 3) Noch wil ich beten, hêre, mit gûtem willen sêre, daz dû bescermis mit der hant der jungen kunc úz Bémirlant an aller schedelicher stat, der mich diz mêre machen bat. 4) Bartsch 1. c. XI., Singer, Germania XXXI. 430. 5) 529. Welch mensche tar gelichen dem edelin gesteine? ein tunkelsterne cleine der mac lichtes mê gegebin denn al di vrouwen di dâ lebin.
36 ji samými „Ave“, začež mu pak osobně se zjevila a za krátko ho vzala k sobě 1). Látku k básni své dostal od bratra Pelhříma, guardiána ze Zhořelce2), a zpracoval ji na vyzvání krále českého, za něhož se modlí na konci básně 3). Mezi těmato dvěma básníky, zdá se, že nebyla shoda nej- lepší, aspoň různé narážky u Heinricha4) obracejí se proti karateli básně jeho, jemuž zase vyčítá, že ženy příliš velebil a přirovnal je ke drahému kamení, kterému se prý nevyrovnají5). Měl patrně na mysli citované místo z Ulricha. Míšňan (Misnaere) nemeškal nikdy na dvoře Přemyslově, nýbrž jen dle slávy jej znal, ale napsal přece o něm báseň, v níž nás právě to mile dojímá, že nevyzírá z ní sobecký úmysl básníkův, ač neschází velebení štědrosti. Chce-li někdo do Čech, praví, ať pozdraví slavného krále, který všem, kdo potřebují jeho pomoci, může dáti náhradu za všechno, co ztra- tili. Jénom nevěrní závidí mu bohatství jeho, jeho věhlas a česť, která mu přece tak přísluší. Vždyť každý měl by mu děkovati, lepšího vládce míru nebylo na zemi; srdečně obrací se pak k nově zvolenému králi Rudolfovi a vyzývá jej: „Měj ho přítelem, králi, vládce Říma: kde pak by vzala říše tak vznešeného číšníka jako krále českého? kde žije kdo jemu rovný? těžko by ho i cisař sám pohřešoval“. Tyto naděje v dobrou shodu obou králů nesplnily se; na Moravském poli vykrvácel král, který naposledy splňoval středověký ideál knížete: a dojemně zazněla píseň nejmenova- ného básníka: „O běda, běda! Štědrosť a Česť oplakávají krále 1) Bartsch, Mitteldeutsche Gedichte str. 1—39; srv. str. X. 2) Mir seite brûder Pilgerîm von Gorlitz der gardiân. 3) Noch wil ich beten, hêre, mit gûtem willen sêre, daz dû bescermis mit der hant der jungen kunc úz Bémirlant an aller schedelicher stat, der mich diz mêre machen bat. 4) Bartsch 1. c. XI., Singer, Germania XXXI. 430. 5) 529. Welch mensche tar gelichen dem edelin gesteine? ein tunkelsterne cleine der mac lichtes mê gegebin denn al di vrouwen di dâ lebin.
Strana 37
37 českého. Klnu smrti, když není již možná nalézti krále a jeho štědré ruky. Oplakávejme krále; pane Bože, on je zabit: jeho štědrosť nikdy ho neopustila, on byl štítem nad celým křesťan- stvím. Plavcům (Kumánům) a pohanům, jak proti nim, Kristo- vým nepřátelům, obrátil svůj štít! Lev myslí, orel šlechetností, ctný král jest mrtev, Čechů král je mrtev, pročež plačte oči v hoři svém; kdo má pečovati o vdovy a sirotky? Král zemřel jako hrdina, jenž pro čest vždy bojoval". Krušné asi časy nastaly po jeho smrti německým básní- kům v Čechách; jasně to vidíme na Ulrichu z Eschenbachu, básníku Alexandreidy. Podle Gualtherovy Alexandreidy latinské, pomocí mnohých jiných ještě pramenů1), básnil Ulrich, narozený v Čechách, objemné dílo své s úmyslem věnovati je Přemyslovi II., jehož hned ke konci páté knihy přirovnal k Alexandrovi, aniž by ho jmenoval; žádný kníže prý nebyl nalezen, který by se mohl přirovnati k Alexandrovi; jenom jeden jako on již od útlého mládí bojoval a cti dobýval, on předčí všechna knížata, je Ale- xandrem v boji a Šalomounem věhlasem, moudrostí a myslí2). Ale brzo po dokončení této knihy zemřel Přemysl, a po- zorujeme přímo nouzi, se kterou Ulrich musil v dlouhé době bez- 1) Toischer, Uber die Alexandreis Ulrichs von Eschenbach S.-B. der ph.-h. Cl. d. k. Akademie XCVII., str. 311. 2) 1. č. str. 14. man vint ir nieder einen niuwan den süezen einen, den man im gelîchen mac, des sin von jugent ie sô lac daz er ân aller vînde danc gewalticlich nách prîse ranc. sîner vinde craft er neiget .. . daz ist ander vûrsten clage . . . . daz sin pris in loufet vor unt si erreichen niht sin spor und tragen dem ellenthaften nît. dar ûf sin manheit cleine gît. er Alexander swâ er noch streit, er Salomôn an wirdikeit an wisheit an reinem gemüete. O rozpravách básníkových s králem svědčí místo, uvedené od Tou- schera na str. 385, kde básník vypravuje, že jistou episodu mi, vypravoval sám král; je to povídka o Alexandrově cestě do ráje (24444 a nn.).
37 českého. Klnu smrti, když není již možná nalézti krále a jeho štědré ruky. Oplakávejme krále; pane Bože, on je zabit: jeho štědrosť nikdy ho neopustila, on byl štítem nad celým křesťan- stvím. Plavcům (Kumánům) a pohanům, jak proti nim, Kristo- vým nepřátelům, obrátil svůj štít! Lev myslí, orel šlechetností, ctný král jest mrtev, Čechů král je mrtev, pročež plačte oči v hoři svém; kdo má pečovati o vdovy a sirotky? Král zemřel jako hrdina, jenž pro čest vždy bojoval". Krušné asi časy nastaly po jeho smrti německým básní- kům v Čechách; jasně to vidíme na Ulrichu z Eschenbachu, básníku Alexandreidy. Podle Gualtherovy Alexandreidy latinské, pomocí mnohých jiných ještě pramenů1), básnil Ulrich, narozený v Čechách, objemné dílo své s úmyslem věnovati je Přemyslovi II., jehož hned ke konci páté knihy přirovnal k Alexandrovi, aniž by ho jmenoval; žádný kníže prý nebyl nalezen, který by se mohl přirovnati k Alexandrovi; jenom jeden jako on již od útlého mládí bojoval a cti dobýval, on předčí všechna knížata, je Ale- xandrem v boji a Šalomounem věhlasem, moudrostí a myslí2). Ale brzo po dokončení této knihy zemřel Přemysl, a po- zorujeme přímo nouzi, se kterou Ulrich musil v dlouhé době bez- 1) Toischer, Uber die Alexandreis Ulrichs von Eschenbach S.-B. der ph.-h. Cl. d. k. Akademie XCVII., str. 311. 2) 1. č. str. 14. man vint ir nieder einen niuwan den süezen einen, den man im gelîchen mac, des sin von jugent ie sô lac daz er ân aller vînde danc gewalticlich nách prîse ranc. sîner vinde craft er neiget .. . daz ist ander vûrsten clage . . . . daz sin pris in loufet vor unt si erreichen niht sin spor und tragen dem ellenthaften nît. dar ûf sin manheit cleine gît. er Alexander swâ er noch streit, er Salomôn an wirdikeit an wisheit an reinem gemüete. O rozpravách básníkových s králem svědčí místo, uvedené od Tou- schera na str. 385, kde básník vypravuje, že jistou episodu mi, vypravoval sám král; je to povídka o Alexandrově cestě do ráje (24444 a nn.).
Strana 38
38 královi zápasiti 1). Kdežto v prvních pěti knihách nahromazuje látku co nejobjemnější, pojednou v šesté a sedmé spěchá ke konci, obsah je chudičký, až zase při osmé knize pozorujeme svěžejší tón: patrně Václav II. zatím se ujal vlády a vzal spiso- vatele otce svého ve svou ochranu. Václavovi též je věnována Alexandreida koncem knihy desáté 2). Alexander byl dokončen před r. 1287, neboť básník ne- uvádí v něm nikde královny Juty, čehož by nebyl zanechal, kdyby se již byla zdržovala v zemi, jak poznáváme z druhé básně Ulrichovy, „Willehalm von Wenden“. Dle francouzského pramene, dle básně Chrétiena de Troyes „Guillaume d'Angleterre“, Ulrich volně zpracoval r. 1289 nebo 1290 tuto báseň a naznačil již jmenem hrdinovým, že chce dělati narážky na krále slovanského, na Václava. Historické narážky tyto jsou velice četné?). Hned začátek naráží na Přemysla II.: ve vendské zemi prý zemřel kníže, kterého právem veškerý lid oplakával 4). Tento kníže zanechává syna v dětském stáří, právě jako Přemysl Václava, ten ve dvanácti letech, jako Václav, vyšle poselství k sousednímu knížeti, jehož dcera mu byla již dříve zasnou- bena, slyšíme o jejím příjezdu, účasti tchána ve vládě, o po- řádku, který zavládl v zemi, a pak přechází básník teprve 1) Toischer 1. c. str. 407 2) dô wolt ich von dem lewen niht und noch ungerne daz geschiht, in des lande ich bin geborn. nách got ze hern hân ichn erkorn. Mâriâ maget hêre, die sînen saelden mêre. bit dinen werden suon, daz er im helfe welle tuon, daz er verdienen müeze der himelswünne süeze: Wenzelauve, diu werde vruht. — 3) Srv. mimo úvod Toischerův „Wilhelm von Wenden“ (1876), str. XXIII. a nn., též článek Loserthův v Mitth. des Vereines f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen XXI., 26—42, „Die geschichtlichen Momente in dem Gedichte Ulrichs von Eschenbach. Wilhelm von Wenden“ 4) In Wenden lande ein fürste starp. der daz mit fürsten reht erwarp bi heidenischen ziten daz man in lopte witen und in sin volc nâch tôde klagte.
38 královi zápasiti 1). Kdežto v prvních pěti knihách nahromazuje látku co nejobjemnější, pojednou v šesté a sedmé spěchá ke konci, obsah je chudičký, až zase při osmé knize pozorujeme svěžejší tón: patrně Václav II. zatím se ujal vlády a vzal spiso- vatele otce svého ve svou ochranu. Václavovi též je věnována Alexandreida koncem knihy desáté 2). Alexander byl dokončen před r. 1287, neboť básník ne- uvádí v něm nikde královny Juty, čehož by nebyl zanechal, kdyby se již byla zdržovala v zemi, jak poznáváme z druhé básně Ulrichovy, „Willehalm von Wenden“. Dle francouzského pramene, dle básně Chrétiena de Troyes „Guillaume d'Angleterre“, Ulrich volně zpracoval r. 1289 nebo 1290 tuto báseň a naznačil již jmenem hrdinovým, že chce dělati narážky na krále slovanského, na Václava. Historické narážky tyto jsou velice četné?). Hned začátek naráží na Přemysla II.: ve vendské zemi prý zemřel kníže, kterého právem veškerý lid oplakával 4). Tento kníže zanechává syna v dětském stáří, právě jako Přemysl Václava, ten ve dvanácti letech, jako Václav, vyšle poselství k sousednímu knížeti, jehož dcera mu byla již dříve zasnou- bena, slyšíme o jejím příjezdu, účasti tchána ve vládě, o po- řádku, který zavládl v zemi, a pak přechází básník teprve 1) Toischer 1. c. str. 407 2) dô wolt ich von dem lewen niht und noch ungerne daz geschiht, in des lande ich bin geborn. nách got ze hern hân ichn erkorn. Mâriâ maget hêre, die sînen saelden mêre. bit dinen werden suon, daz er im helfe welle tuon, daz er verdienen müeze der himelswünne süeze: Wenzelauve, diu werde vruht. — 3) Srv. mimo úvod Toischerův „Wilhelm von Wenden“ (1876), str. XXIII. a nn., též článek Loserthův v Mitth. des Vereines f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen XXI., 26—42, „Die geschichtlichen Momente in dem Gedichte Ulrichs von Eschenbach. Wilhelm von Wenden“ 4) In Wenden lande ein fürste starp. der daz mit fürsten reht erwarp bi heidenischen ziten daz man in lopte witen und in sin volc nâch tôde klagte.
Strana 39
59 k vlastní povídce, jak Willehalm pohan, uslyšev o Kristovi, opouští říši a ženu, se kterými teprv po dlouhé době se šťastně zase shledává. A tato manželka se jmenuje Bêne, t. j. latinské přetvo- ření jmena Guta, jak básník výslovně dí 1), vyzývaje Čechy a Moravu, aby se těšily z dobré královny. A rovněž velebi v tomto věnování krále Václava samého, syna nejslavnějšího krále, nejlepším údem křesťanstva nazva- ného, kteréhožto jména zajisté zasluhuje. Wolfram velebil by ho více než kdysi Hermana Durinského. 1) 4322. ,bene', daz sagt behegelîch behegelich gevellet wol, diu zwei man mac unde sol, swer si zesamne rehte tuot, an einem worte nennen guot. die süezen reine gemuoten nenne ich si dan vrouwe Guoten, sô habe ich sô rehte si genant. fröut iuch, Merher, Bêheimlant! ir habt der guoten eine, der ich dise rede meine, diu iu ze vrouwen ist gegeben. durch ir hôher wirde leben und ir wiplîch güete fröut sich sîn gemüete. rehter liebe meisterschaft und vester herzen staetiu kraft sie beide sô vereinet hât und lûterlicher minne rât. alein siht man sie an zwein man sol sie nennen doch vür ein. mit triuwen sie gesament sint Wenzelabe, des hoesten küneges kint, der under krône ie wart bekant von Bêheim, Otacker, genant daz beste glit der kristenheit. sînes sunes wirde dez wort noch treit und vert in rîches lobes maht. sînes rîches name zesamne ist brâht; alsô daz vant der wise list, von latin und von diutsch er ist. Bêheim ich bescheid alsus: bê'-, daz diutet bêatus, ,heim‘ domus oder mansiô. daz sprichet ouch ze diute sò: ein eigen hûs und staetiu wonunge. eia süezer fürste junge, ich schribe dich in mîn herze sus: künec Wenzelabe vom saelegen hůs oder vom saelegen lande. alsô din wirde erkande ich, Uolrich von Eschenbach.
59 k vlastní povídce, jak Willehalm pohan, uslyšev o Kristovi, opouští říši a ženu, se kterými teprv po dlouhé době se šťastně zase shledává. A tato manželka se jmenuje Bêne, t. j. latinské přetvo- ření jmena Guta, jak básník výslovně dí 1), vyzývaje Čechy a Moravu, aby se těšily z dobré královny. A rovněž velebi v tomto věnování krále Václava samého, syna nejslavnějšího krále, nejlepším údem křesťanstva nazva- ného, kteréhožto jména zajisté zasluhuje. Wolfram velebil by ho více než kdysi Hermana Durinského. 1) 4322. ,bene', daz sagt behegelîch behegelich gevellet wol, diu zwei man mac unde sol, swer si zesamne rehte tuot, an einem worte nennen guot. die süezen reine gemuoten nenne ich si dan vrouwe Guoten, sô habe ich sô rehte si genant. fröut iuch, Merher, Bêheimlant! ir habt der guoten eine, der ich dise rede meine, diu iu ze vrouwen ist gegeben. durch ir hôher wirde leben und ir wiplîch güete fröut sich sîn gemüete. rehter liebe meisterschaft und vester herzen staetiu kraft sie beide sô vereinet hât und lûterlicher minne rât. alein siht man sie an zwein man sol sie nennen doch vür ein. mit triuwen sie gesament sint Wenzelabe, des hoesten küneges kint, der under krône ie wart bekant von Bêheim, Otacker, genant daz beste glit der kristenheit. sînes sunes wirde dez wort noch treit und vert in rîches lobes maht. sînes rîches name zesamne ist brâht; alsô daz vant der wise list, von latin und von diutsch er ist. Bêheim ich bescheid alsus: bê'-, daz diutet bêatus, ,heim‘ domus oder mansiô. daz sprichet ouch ze diute sò: ein eigen hûs und staetiu wonunge. eia süezer fürste junge, ich schribe dich in mîn herze sus: künec Wenzelabe vom saelegen hůs oder vom saelegen lande. alsô din wirde erkande ich, Uolrich von Eschenbach.
Strana 40
40 Jméno Bêheim“ vykládá jako složeninu z latiny a němčiny: bé znamená prý beatus, a heim je dům nebo vlasť, podle toho oslovuje pak Václava jako krále blažené země. Modlitbou za královské manžely, jimž vyprošuje u Matky Boží šťastné stáří a mnohá léta, báseň Ulrichova se končí 1). O Václavovi druhém nakreslil V. Nebeský zcela nesprávný obraz, chtě dokázati, že německé písně Václavovy nemohou býti od něho, nýbrž jen od Václava I. 2). Tato domněnka již sama o sobě by byla pravdě nepodobna; Václav I. sotva znal němčinu tou měrou, aby mohl skládati písně, kdežto Václavu II., který v tak útlém stáří pobyl delší dobu v Německu, byla tato řeč druhou mateřštinou. A Václav II. nebyl jenom asketou, jakým ho chce míti Nebeský, třeba měl takovou idiosynkrasii před bouřkou, že si zalezl před ní vždy do skříně na ostatky Václav byl, mimo náboženskou horlivosť svou, romantik, při tom světských radostí a nádhery milovný, štědrý a v jistém ohledu tak se blížil ideálu středověkého knížete, jako nezapo- menutelný otec jeho. S velikou slavností byl pasován na rytíře, jak víme od Frauenloba, svědka slavnosti té3), r. 1297 vynahradil rytířům dary, které byli dali spilmanům4), a s roztomilou zaní- cenosti praví, při pohledu na krásnou krajinu zbraslavskou, že by ji ani Kristovi samému nedaroval, ale rád že ji věnuje své paní, Panně Marii 5). 1) 7883. Nu bite ich, werde muoter, dich daz dů, vrouwe, erhoerest mich an dem künege wol gemuoten Wenzelabe und an der guoten, an der küniginne clâr, gip in saeldenrichen jar, vrouwe, aller tugende ein übertugent. ir clâre geburt, ir blüende iugent hoehe in wirdigem alter. 2) Čas. Čes. Mus. 28, str. 347—363, kdež i starší literatura této otázky, nyní odbyté. 3) 135. Der sehste künic von Béheim ritter wart; dâ bi von schanden vrî was ie sîn swert umb vâhen. 4) Annales Colmar 1297: Rex Bohemie, filius Ottochari, curiam celebravit, qualem numquam aliquis regum nec Assuerus nec Salomon creditur celebrasse, dedit enim laute et abunde advenientibus omnia, et dona, que milites histrionibus largiti fuerunt, restituit universa. 5) Fontes rer. Boh. IV., 69.
40 Jméno Bêheim“ vykládá jako složeninu z latiny a němčiny: bé znamená prý beatus, a heim je dům nebo vlasť, podle toho oslovuje pak Václava jako krále blažené země. Modlitbou za královské manžely, jimž vyprošuje u Matky Boží šťastné stáří a mnohá léta, báseň Ulrichova se končí 1). O Václavovi druhém nakreslil V. Nebeský zcela nesprávný obraz, chtě dokázati, že německé písně Václavovy nemohou býti od něho, nýbrž jen od Václava I. 2). Tato domněnka již sama o sobě by byla pravdě nepodobna; Václav I. sotva znal němčinu tou měrou, aby mohl skládati písně, kdežto Václavu II., který v tak útlém stáří pobyl delší dobu v Německu, byla tato řeč druhou mateřštinou. A Václav II. nebyl jenom asketou, jakým ho chce míti Nebeský, třeba měl takovou idiosynkrasii před bouřkou, že si zalezl před ní vždy do skříně na ostatky Václav byl, mimo náboženskou horlivosť svou, romantik, při tom světských radostí a nádhery milovný, štědrý a v jistém ohledu tak se blížil ideálu středověkého knížete, jako nezapo- menutelný otec jeho. S velikou slavností byl pasován na rytíře, jak víme od Frauenloba, svědka slavnosti té3), r. 1297 vynahradil rytířům dary, které byli dali spilmanům4), a s roztomilou zaní- cenosti praví, při pohledu na krásnou krajinu zbraslavskou, že by ji ani Kristovi samému nedaroval, ale rád že ji věnuje své paní, Panně Marii 5). 1) 7883. Nu bite ich, werde muoter, dich daz dů, vrouwe, erhoerest mich an dem künege wol gemuoten Wenzelabe und an der guoten, an der küniginne clâr, gip in saeldenrichen jar, vrouwe, aller tugende ein übertugent. ir clâre geburt, ir blüende iugent hoehe in wirdigem alter. 2) Čas. Čes. Mus. 28, str. 347—363, kdež i starší literatura této otázky, nyní odbyté. 3) 135. Der sehste künic von Béheim ritter wart; dâ bi von schanden vrî was ie sîn swert umb vâhen. 4) Annales Colmar 1297: Rex Bohemie, filius Ottochari, curiam celebravit, qualem numquam aliquis regum nec Assuerus nec Salomon creditur celebrasse, dedit enim laute et abunde advenientibus omnia, et dona, que milites histrionibus largiti fuerunt, restituit universa. 5) Fontes rer. Boh. IV., 69.
Strana 41
41 A tomu králi bychom měli upírati básně, pod jeho jménem zachované? Nikoli, tyto tři písně jsou zajisté jeho majetkem, třeba je byl některý pěvec německý při dvoře po- někud opravoval 1). Václav žil v době, kdy ideály rytířstva a tajné lásky ne- měly již té plné platnosti jako dříve, a mnohý byl asi při dvoře jeho, který tvrdil, že láska a rozkoš jsou důstojnosti a cti na úkor: tu Václav zastal se napadených — učinil to písní, kterou vypravoval o své lásce, o lásce ideální, která nejen že neubírá důstojnosti, nýbrž zvyšuje ji. „Velešťastnou událostí láska mne vedla k líbezné důstoj- nosti. Radostí vzdychám, pomyslím-li na to, že mi darovala k milování (jak bylo mým ideálem dříve) ženu tak milou, že se tím mohu stále honositi, aniž bych ovšem ji prozradil. K velké radosti přimísila velký bol, ten musím snášeti pořád, buď to komu libo nebo žel. — Moje mysl mne upozornila na milenku, — blaze mi a když ona, má touha, mé potěšení, očima mi přišla do srdce, tu musel jsem toužiti po ní ještě více, po roztomilé krásce, ach příliš dlouho. Srdce a rozum věnoval jsem službě její, a ona, původ mých radostí všech, ona mi popřála tolik, že jsem vždy vesel z toho, ale přece strádám. Dopřála mi totiž políbiti svá sladounká ústa, ústa jako růže, která se tlačí z kalichu, když touží po sladké rose. Cokoli muž 1) Feifalik v Sitzungsberichte der kais. Akademie, 25. 326—352 dovozuje velmi duchaplně, ale přece ne přesvědčivě, že básně ruko- pisu pařížského (t. zv. Manesského) jsou jen naznačeny jménem Václa- vovým, aby básník měl některého krále ve své sbírce, jako tam ne- právem vložil básně od císaře Jindřicha VI., kdežto žádná zpráva souvěká se nezachovala o básnické činnosti českého krále. Ale byl by mohl písař nebo sběratel rukopisu se odvážiti nazvati Václava básníkem, kdyby nikdo dotud o této jeho činnosti nebyl věděl? Ne- byla tedy zajisté aspoň souvěká pověsť o této činnosti? A neměl mezi německými králi (kteří nebyli císaři) dosti jmen, jimž by připsal několik básní? Jak málo zde rozhodují kroniky od kněží sepsané, netřeba vykládati. Celý tón, kterým básník mluví o své milence a o svém sebezapření, dá se vyložiti jenom vysokým společenským postave- ním jeho.
41 A tomu králi bychom měli upírati básně, pod jeho jménem zachované? Nikoli, tyto tři písně jsou zajisté jeho majetkem, třeba je byl některý pěvec německý při dvoře po- někud opravoval 1). Václav žil v době, kdy ideály rytířstva a tajné lásky ne- měly již té plné platnosti jako dříve, a mnohý byl asi při dvoře jeho, který tvrdil, že láska a rozkoš jsou důstojnosti a cti na úkor: tu Václav zastal se napadených — učinil to písní, kterou vypravoval o své lásce, o lásce ideální, která nejen že neubírá důstojnosti, nýbrž zvyšuje ji. „Velešťastnou událostí láska mne vedla k líbezné důstoj- nosti. Radostí vzdychám, pomyslím-li na to, že mi darovala k milování (jak bylo mým ideálem dříve) ženu tak milou, že se tím mohu stále honositi, aniž bych ovšem ji prozradil. K velké radosti přimísila velký bol, ten musím snášeti pořád, buď to komu libo nebo žel. — Moje mysl mne upozornila na milenku, — blaze mi a když ona, má touha, mé potěšení, očima mi přišla do srdce, tu musel jsem toužiti po ní ještě více, po roztomilé krásce, ach příliš dlouho. Srdce a rozum věnoval jsem službě její, a ona, původ mých radostí všech, ona mi popřála tolik, že jsem vždy vesel z toho, ale přece strádám. Dopřála mi totiž políbiti svá sladounká ústa, ústa jako růže, která se tlačí z kalichu, když touží po sladké rose. Cokoli muž 1) Feifalik v Sitzungsberichte der kais. Akademie, 25. 326—352 dovozuje velmi duchaplně, ale přece ne přesvědčivě, že básně ruko- pisu pařížského (t. zv. Manesského) jsou jen naznačeny jménem Václa- vovým, aby básník měl některého krále ve své sbírce, jako tam ne- právem vložil básně od císaře Jindřicha VI., kdežto žádná zpráva souvěká se nezachovala o básnické činnosti českého krále. Ale byl by mohl písař nebo sběratel rukopisu se odvážiti nazvati Václava básníkem, kdyby nikdo dotud o této jeho činnosti nebyl věděl? Ne- byla tedy zajisté aspoň souvěká pověsť o této činnosti? A neměl mezi německými králi (kteří nebyli císaři) dosti jmen, jimž by připsal několik básní? Jak málo zde rozhodují kroniky od kněží sepsané, netřeba vykládati. Celý tón, kterým básník mluví o své milence a o svém sebezapření, dá se vyložiti jenom vysokým společenským postave- ním jeho.
Strana 42
42 obdržel rozkoší, nic není proti tomu, — tak mne oblažila tato útěcha; o radostná hodino! Žádná mysl nepromyslí a ne- poví, co štěstí její přízeň mi dopřála, avšak bolesť radosť zapu- dila, bolesť se těšila, radosť si stěžovala. Láska mne nemusí kárati, že se chlubím: neb ačkoli jsem objal zcela její krásné, útlé, sladké, půvabné a líbezné tělo, nikdy má vůle neodvážila se ničeho proti její cti. Jen do srdce mého vnikla k velké radosti mé líbezná žena. Ta má vůle bolela mou mysl a mé srdce, rozhněvala mé tělo, ale tato nekonečná radosť a důstojnosť její ctnosti učinily bolesti konec. Blaze tomu, kdo tak svou paní miluje, jako já cudnou a pěknou ženu ... Já neutrhl růži, ač byla v moci mé; ona vládne v mém srdci, jako vládla vždy; — když si představuju její chování, tu mysl moje je tak plna rozkoši, že milou radostí nemohu vysloviti, co mne utěšeně blaží a štěstí vzbuzuje. Nikdo k takové důstojnosti nebyl povznešen, jak já, když radost mne vzala v ochranu svou“. Druhá báseň Václavova jest zpěv o radosti zimy a o před- nosti krásných žen před krásami přírody, jak i Walther von der Vogelweide pěl, a končí novým velebením milenky ba při- znává se, že by mohl, opojen vnadami její, pozbýti hodnosti, kterou se chlubil v dřívější písni. Třetí píseň jest t. zv. ,alba“, starý druh středověké lyriky; Václav nebyl tu tak hrubě realistický jako Ulrich z Liechten- steina, který těmto básním dal výhost, protože se nehodí, aby strážce na hradě — chlap — byl důvěrníkem tajné lásky. Václav dobře užívá strážníka jako figury poetické, ale jiným způsobem rozšiřuje dosavádní obor písní. Kdežto dříve byl jenom dialog mezi milenci, ke kterému, od Wolframa začínaje, při- družil se hlas strážníka, který milence varuje, u Václava ode- hrává se malý děj: strážník zbudil milence dříve než vlastně byl čas, paní vstane a slíbí mu zlata a stříbra dost, načež strážník, bezpečen tím, že bude odměněn, slíbí, že zbudí je v čas. Za- čátek a konec básně připomínají Wolframa z Eschenbachu, patrně vzor básníkův; zvláště začátek, slova strážníkova, že noc sestupuje s trůnu na východě, zdá se býti napodobením skvělého obrazu Wolframova, který vidí den, jak zatíná drápy své do oblaků a vystupuje s velikou silou.
42 obdržel rozkoší, nic není proti tomu, — tak mne oblažila tato útěcha; o radostná hodino! Žádná mysl nepromyslí a ne- poví, co štěstí její přízeň mi dopřála, avšak bolesť radosť zapu- dila, bolesť se těšila, radosť si stěžovala. Láska mne nemusí kárati, že se chlubím: neb ačkoli jsem objal zcela její krásné, útlé, sladké, půvabné a líbezné tělo, nikdy má vůle neodvážila se ničeho proti její cti. Jen do srdce mého vnikla k velké radosti mé líbezná žena. Ta má vůle bolela mou mysl a mé srdce, rozhněvala mé tělo, ale tato nekonečná radosť a důstojnosť její ctnosti učinily bolesti konec. Blaze tomu, kdo tak svou paní miluje, jako já cudnou a pěknou ženu ... Já neutrhl růži, ač byla v moci mé; ona vládne v mém srdci, jako vládla vždy; — když si představuju její chování, tu mysl moje je tak plna rozkoši, že milou radostí nemohu vysloviti, co mne utěšeně blaží a štěstí vzbuzuje. Nikdo k takové důstojnosti nebyl povznešen, jak já, když radost mne vzala v ochranu svou“. Druhá báseň Václavova jest zpěv o radosti zimy a o před- nosti krásných žen před krásami přírody, jak i Walther von der Vogelweide pěl, a končí novým velebením milenky ba při- znává se, že by mohl, opojen vnadami její, pozbýti hodnosti, kterou se chlubil v dřívější písni. Třetí píseň jest t. zv. ,alba“, starý druh středověké lyriky; Václav nebyl tu tak hrubě realistický jako Ulrich z Liechten- steina, který těmto básním dal výhost, protože se nehodí, aby strážce na hradě — chlap — byl důvěrníkem tajné lásky. Václav dobře užívá strážníka jako figury poetické, ale jiným způsobem rozšiřuje dosavádní obor písní. Kdežto dříve byl jenom dialog mezi milenci, ke kterému, od Wolframa začínaje, při- družil se hlas strážníka, který milence varuje, u Václava ode- hrává se malý děj: strážník zbudil milence dříve než vlastně byl čas, paní vstane a slíbí mu zlata a stříbra dost, načež strážník, bezpečen tím, že bude odměněn, slíbí, že zbudí je v čas. Za- čátek a konec básně připomínají Wolframa z Eschenbachu, patrně vzor básníkův; zvláště začátek, slova strážníkova, že noc sestupuje s trůnu na východě, zdá se býti napodobením skvělého obrazu Wolframova, který vidí den, jak zatíná drápy své do oblaků a vystupuje s velikou silou.
Strana 43
43 Všechna tři knížata zároveň velebí báseň o křížácké výpravě lantkrabího Ludvíka Pobožného 1), jejíž básník uvádí k jisté části vypravování svého toho rytíře, který mu dal určité zprávy o té věci; byl to Ludwig von Medliz, jehož Václav, čtvrtý král český, pasoval na rytíře a udělil mu hrad blízko města Opavy, kde ho básník poznal. Václav I. byl štědrý, daroval bez ohledu na příslušnosť; veškerý svůj věhlas zanechal synovi, Přemyslovi, o němž nikdo neslyšel nectného činu. Všude zvítězil, byl štědrý, a také jeho syn, šestý král, dobývá slávy. Nikdy krále tak pokorného nebylo. Když prý meškal v dětském stáří v cizině, ač bohaté země mu při- slušely, tu ho básník slyšel trpce žalovati, že nemá, co by daroval. Jeho štědrosť jest přirozená, pravá, ani navyklá ani vzniklá ze ctižádosti: vysoký rod jeho nutí ho k darování a sladké srdce jeho. A za jeho velkou pokoru Bůh ho povyšuje nade všechny krále; nikdy nebylo tolik velkých říší pod mocí jediného člověka, dle rodu patří mu říše česká, ale pro důstojnosť svou byl zvolen za krále v Haliči (Chaliz) a ve Hnězdně ho koruno- vali, a krátce potom mocná říše Uherská (Ungariam) připadla mu, tak že vládne od moře k moři až k Bulharům a Řekům. Václav zemřel a básnici, které vždy obohacoval, oplakali a opěvali jej; žádná z těchto písní, o kterých mluví Ottacker 2), ani Frauenlobova, se nezachovala. Z této doby známe také mezi pány českými několik pod- porovatelů německých básníků: jest to mimo Jana z Michalovic hlavně Remunt z Lichtenburka, na jehož pokyn Heinrich z Frei- berku básnil svého Tristana*). „Německým rytířem“ ho proto 1) Des Landgrafen Ludwigs des Frommen Kreuzfahrt, hrsg. von F. H. von der Hagen (Leipz. 1854). — Viz Přidavek. 2) 755. — die er het gereichet ie und von armüete schiet, die sungen manic klageliet mit grôzer zahernusse seim lobe ze gehügenusse klagebaere und lobelich. Vrawenlop maister Hainrich der ouf die kunst ist kluoc und ander singer genuoc. 3) Daz aber ich dise arbeit hab mînem sinne vür geleit, daz machet eines herren tugent; sîn hôhez adel, sîn edele jugent ez mir gebôt und mich sin bat.
43 Všechna tři knížata zároveň velebí báseň o křížácké výpravě lantkrabího Ludvíka Pobožného 1), jejíž básník uvádí k jisté části vypravování svého toho rytíře, který mu dal určité zprávy o té věci; byl to Ludwig von Medliz, jehož Václav, čtvrtý král český, pasoval na rytíře a udělil mu hrad blízko města Opavy, kde ho básník poznal. Václav I. byl štědrý, daroval bez ohledu na příslušnosť; veškerý svůj věhlas zanechal synovi, Přemyslovi, o němž nikdo neslyšel nectného činu. Všude zvítězil, byl štědrý, a také jeho syn, šestý král, dobývá slávy. Nikdy krále tak pokorného nebylo. Když prý meškal v dětském stáří v cizině, ač bohaté země mu při- slušely, tu ho básník slyšel trpce žalovati, že nemá, co by daroval. Jeho štědrosť jest přirozená, pravá, ani navyklá ani vzniklá ze ctižádosti: vysoký rod jeho nutí ho k darování a sladké srdce jeho. A za jeho velkou pokoru Bůh ho povyšuje nade všechny krále; nikdy nebylo tolik velkých říší pod mocí jediného člověka, dle rodu patří mu říše česká, ale pro důstojnosť svou byl zvolen za krále v Haliči (Chaliz) a ve Hnězdně ho koruno- vali, a krátce potom mocná říše Uherská (Ungariam) připadla mu, tak že vládne od moře k moři až k Bulharům a Řekům. Václav zemřel a básnici, které vždy obohacoval, oplakali a opěvali jej; žádná z těchto písní, o kterých mluví Ottacker 2), ani Frauenlobova, se nezachovala. Z této doby známe také mezi pány českými několik pod- porovatelů německých básníků: jest to mimo Jana z Michalovic hlavně Remunt z Lichtenburka, na jehož pokyn Heinrich z Frei- berku básnil svého Tristana*). „Německým rytířem“ ho proto 1) Des Landgrafen Ludwigs des Frommen Kreuzfahrt, hrsg. von F. H. von der Hagen (Leipz. 1854). — Viz Přidavek. 2) 755. — die er het gereichet ie und von armüete schiet, die sungen manic klageliet mit grôzer zahernusse seim lobe ze gehügenusse klagebaere und lobelich. Vrawenlop maister Hainrich der ouf die kunst ist kluoc und ander singer genuoc. 3) Daz aber ich dise arbeit hab mînem sinne vür geleit, daz machet eines herren tugent; sîn hôhez adel, sîn edele jugent ez mir gebôt und mich sin bat.
Strana 44
44 nenazveme 1) z týchž důvodů, které jsme uvedli při rodu Mi- chalovském. K tomu nedostačí ani německé jmeno, ani pod- porování německých kolonistů, dokonce vidíme-li ho bojovati proti městům německým2). Podobně Ulrich z Eschenbachu věnoval jedenáctou knihu své Alexandreidy panu Boršovi z Oseku (Riesenburku), který v listinách se vyskýtá od r. 1295 a jest vnukem Borše, zná- mého z dějin Přemysla II. O Václavu III. není zmínky žádné, ale možná je, že jisté místo Frauenloba se vztahuje na krále Rudolfa, ač se dosud všeobecně vykládá o Rudolfovi, králi německém, a o bitvě na Moravském poli3). Ale je pravděnepodobno, že by básník v básni, opěvující Jindřicha Vratislavského, který pomáhal v oné bitvě Přemyslovi II., a Václava II. (viz začátek básně nahoře uvedený), naznačil Čechy jako nepřátely; spíše zna- mená to, že byl v Čechách při tom, jak český král se chystal proti vnitřním nepřátelům svým. Této době, nebo snad již době Jana Lucemburského, patří asi básník Mülich von Prag 1), o jehož životě nevíme nic: jenom jedna báseň zachovala jeho jmeno potomstvu, a po- in Bêheimlant ist er geborn, . . . . . . er ist ouch under schilte ein ritter vrech und gar kurtois und ist ein Liuchtenburgonois. von Liuchtenbure ist er genant. sîn nam in êren ist erkant und ist genennet er Reinmunt, ja reine in sînes herzen grunt ist er an allez kunterfeit der rechten reinen reinekeit gar sîner tât und siner werc, dem ich Heinrich von Vrîberc voltichte disen Tristan, als ich allerbeste kan. (T. v. 53—84). 1) Jak učinil Schlesinger v článku „Die deutsche Sprachinsel von Iglau“ v Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Böhmen XXIII. 305—373. O Remuntovi 329—336. 2) Schlesinger, 1. c. 331. 3) Ich was ouch vil nâhen ze Bêheim, dô kunc Ruodolf hiez gên den vinden gâhen. daz er mit siner ritterschaft si gunde sêre krenken. 4) Meisterlieder der Kolmarer Handschrift hrsg. v. K. Bartsch, č. IV. str. 199.
44 nenazveme 1) z týchž důvodů, které jsme uvedli při rodu Mi- chalovském. K tomu nedostačí ani německé jmeno, ani pod- porování německých kolonistů, dokonce vidíme-li ho bojovati proti městům německým2). Podobně Ulrich z Eschenbachu věnoval jedenáctou knihu své Alexandreidy panu Boršovi z Oseku (Riesenburku), který v listinách se vyskýtá od r. 1295 a jest vnukem Borše, zná- mého z dějin Přemysla II. O Václavu III. není zmínky žádné, ale možná je, že jisté místo Frauenloba se vztahuje na krále Rudolfa, ač se dosud všeobecně vykládá o Rudolfovi, králi německém, a o bitvě na Moravském poli3). Ale je pravděnepodobno, že by básník v básni, opěvující Jindřicha Vratislavského, který pomáhal v oné bitvě Přemyslovi II., a Václava II. (viz začátek básně nahoře uvedený), naznačil Čechy jako nepřátely; spíše zna- mená to, že byl v Čechách při tom, jak český král se chystal proti vnitřním nepřátelům svým. Této době, nebo snad již době Jana Lucemburského, patří asi básník Mülich von Prag 1), o jehož životě nevíme nic: jenom jedna báseň zachovala jeho jmeno potomstvu, a po- in Bêheimlant ist er geborn, . . . . . . er ist ouch under schilte ein ritter vrech und gar kurtois und ist ein Liuchtenburgonois. von Liuchtenbure ist er genant. sîn nam in êren ist erkant und ist genennet er Reinmunt, ja reine in sînes herzen grunt ist er an allez kunterfeit der rechten reinen reinekeit gar sîner tât und siner werc, dem ich Heinrich von Vrîberc voltichte disen Tristan, als ich allerbeste kan. (T. v. 53—84). 1) Jak učinil Schlesinger v článku „Die deutsche Sprachinsel von Iglau“ v Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Böhmen XXIII. 305—373. O Remuntovi 329—336. 2) Schlesinger, 1. c. 331. 3) Ich was ouch vil nâhen ze Bêheim, dô kunc Ruodolf hiez gên den vinden gâhen. daz er mit siner ritterschaft si gunde sêre krenken. 4) Meisterlieder der Kolmarer Handschrift hrsg. v. K. Bartsch, č. IV. str. 199.
Strana 45
45 zdější meistersängři znali mezi strofami svými také jeden Mülichův „langer tôn“. Zajímavo je, že zachovaná báseň (reie, báseň k tanci) vyslovuje touž myšlenku, jako druhá píseň Václava II., což může ovšem býti náhodou; přece ji otiskuji, abych umožnil srovnání obou. Krále Jana oslavuje německý překlad kroniky Dalimilovy1), při kterém na žádného značnějšího básníka nelze mysliti, spíše na kněze, který v básnictví a rýmování byl pouhým dilettantem. Karel IV. podporoval učeného Jindřicha Mügelnského (Heinrich von Mogelîn), z jehož četných básní (básnil též latinsky) jen málo je vytištěno2). Heinrich ještě za živobyti Janova přišel do Prahy, dle Schröera byl císařským radou, protože Karel ho nazývá v básni „Der meide cranz“ ,mîn rât', což ovšem může značiti spíše hodnosť okamžitou, protože v situaci básně má básník císaři raditi. Velebí císařovu štědrosť, ale přece se nezdržel trvale v Praze, nýbrž žil u Ru- dolfa IV., pro něhož sepsal prosaickou kroniku uherskou. To také nesvědčí domněnce, že by byl v Praze vysokým hodno- stářem. K jeho delším pracím patří didaktická báseň o vládě země, jejíž úvod velebí krále a císaře jeho Karla, naznačuje ho podle erbu lvem a orlem a připomínaje i vykládaje tři 1) Ve Fontes rerum bohem. sv. III. otiskl J. Jireček, starší vydání jest Hankovo v Bibliothek des literarischen Vereins in Stuttgart, č. 48. Kritické vydání neexistuje, ač o něm mluví p. Teige v článku „Der Übersetzer des sogenaunten Dalimil“, Germania 28, 412—417, k němuž dodatkem je „Zur Zeitbestimmung der gereimten Ubersetzung des sog. Dalimil“, Germania 29, 418. K těmto článkům vztahuje se úvaha Toischerova „Der sogenannte deutsche Dalimil" v Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Böhmen 23, 277—284. Teige pokládal krátký letopis před vlastní kronikou za druhý překlad Dalimila, ačkoli již v Mittheilungen 14, str. 298—305 Loserth pod tit. „Beiträge zur Kritik des gereimten deutschen Dalimil“ poukázal na pravý poměr, že totiž tento přehled je překladem letopisů zbra- slavských; Teige tento přehled též falešně datoval, tvrdě, že jisté udání (bůh Zely) jest vzato z Neplacha, ale přehled je přeložen týmž básníkem jako celá kronika, a sice za života krále Jana. 2) Schröer, Die Dichtungen Heinrichs von Mügeln nach den Handschriften besprochen, v S. B. der k. Akad. 55, 451—519. Jeho bájky a písně milostné vydal W. Müller, Fabeln und Minnelieder von H. v. M. (Göttingen 1848).
45 zdější meistersängři znali mezi strofami svými také jeden Mülichův „langer tôn“. Zajímavo je, že zachovaná báseň (reie, báseň k tanci) vyslovuje touž myšlenku, jako druhá píseň Václava II., což může ovšem býti náhodou; přece ji otiskuji, abych umožnil srovnání obou. Krále Jana oslavuje německý překlad kroniky Dalimilovy1), při kterém na žádného značnějšího básníka nelze mysliti, spíše na kněze, který v básnictví a rýmování byl pouhým dilettantem. Karel IV. podporoval učeného Jindřicha Mügelnského (Heinrich von Mogelîn), z jehož četných básní (básnil též latinsky) jen málo je vytištěno2). Heinrich ještě za živobyti Janova přišel do Prahy, dle Schröera byl císařským radou, protože Karel ho nazývá v básni „Der meide cranz“ ,mîn rât', což ovšem může značiti spíše hodnosť okamžitou, protože v situaci básně má básník císaři raditi. Velebí císařovu štědrosť, ale přece se nezdržel trvale v Praze, nýbrž žil u Ru- dolfa IV., pro něhož sepsal prosaickou kroniku uherskou. To také nesvědčí domněnce, že by byl v Praze vysokým hodno- stářem. K jeho delším pracím patří didaktická báseň o vládě země, jejíž úvod velebí krále a císaře jeho Karla, naznačuje ho podle erbu lvem a orlem a připomínaje i vykládaje tři 1) Ve Fontes rerum bohem. sv. III. otiskl J. Jireček, starší vydání jest Hankovo v Bibliothek des literarischen Vereins in Stuttgart, č. 48. Kritické vydání neexistuje, ač o něm mluví p. Teige v článku „Der Übersetzer des sogenaunten Dalimil“, Germania 28, 412—417, k němuž dodatkem je „Zur Zeitbestimmung der gereimten Ubersetzung des sog. Dalimil“, Germania 29, 418. K těmto článkům vztahuje se úvaha Toischerova „Der sogenannte deutsche Dalimil" v Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtsch. in Böhmen 23, 277—284. Teige pokládal krátký letopis před vlastní kronikou za druhý překlad Dalimila, ačkoli již v Mittheilungen 14, str. 298—305 Loserth pod tit. „Beiträge zur Kritik des gereimten deutschen Dalimil“ poukázal na pravý poměr, že totiž tento přehled je překladem letopisů zbra- slavských; Teige tento přehled též falešně datoval, tvrdě, že jisté udání (bůh Zely) jest vzato z Neplacha, ale přehled je přeložen týmž básníkem jako celá kronika, a sice za života krále Jana. 2) Schröer, Die Dichtungen Heinrichs von Mügeln nach den Handschriften besprochen, v S. B. der k. Akad. 55, 451—519. Jeho bájky a písně milostné vydal W. Müller, Fabeln und Minnelieder von H. v. M. (Göttingen 1848).
Strana 46
46 vlastnosti lvovy: že je králem, že vzbuzuje svá mláďata křikem k životu a že spí s otevřenýma očima. Že by se vztahovaly tyto verše též na krále Jana, nemohu poznati 1). Výslovně ovšem ho připomíná básník v úvodě k básni „Der meide cranz“ Báseň sama předvádí císaři řadu ctností, mezi kterými má roz- hodnouti, které nejvyšší náleží důstojnosť, což ovšem zůstane nerozhodnuto. V úvodě hromadí básník chválu na Karla, na němž tenkráte shledává ctnosti orlovy, a praví výslovně, že císař odměňoval štědře jeho umění básnické. Pak nechutně hromadí řady jmen biblických a císařů římských, z nichž žádný císaři se nevyrovnal. Lvem a orlem nazývá rakouský básník Peter Suchenwirt též syna Karlova, krále Václava, prose ho, aby učinil přítrž válce měst a stavů, aby dal římské říši zase císaře, aby se totiž vypravil do Říma. Tato sláva královská a císařská vzala krvavý konec a tím též končí německé chvalozpěvy na české panovníky. O histo- rických zmínkách jiného druhu zmíním se v odstavci pátém. IV. Mocný byl živel německý v Čechách samých; povážíme-li k tomu, že se dral do země se všech stran, že všechny málem styky s cizinou vedly německými krajinami, tu uvěříme i bez dokladů v mocný vliv těchto sousedů na všechny obory života národního. Nejen vlastní silou působil národ německý, on při- nášel národům východním celou kulturu západu, dvorní mravy francouzské, formy poesie od Provencálů převzaté, průmysl arabský, učenosť scholastickou. Velikou mocí — módou — pů- sobil na všechny vrstvy společnosti a zanechal všude stopy vlivu svého. Jemu podlehl jazyk český, jako mnohý jiný slovanský, a to v různém ohledu. Předně celá řada německých slov přešla do češtiny s rytířstvem a s německým mravem u dvora. Jako rytíři němečtí měli zálibu ve slovích francouzských, tak čeští zase v německých, a kdežto na př. Němci vedle starého ors nebo ros říkali pferit nebo ravít, Čechové své koně překřtili v oře. 1) Schröer 1. c. 462.
46 vlastnosti lvovy: že je králem, že vzbuzuje svá mláďata křikem k životu a že spí s otevřenýma očima. Že by se vztahovaly tyto verše též na krále Jana, nemohu poznati 1). Výslovně ovšem ho připomíná básník v úvodě k básni „Der meide cranz“ Báseň sama předvádí císaři řadu ctností, mezi kterými má roz- hodnouti, které nejvyšší náleží důstojnosť, což ovšem zůstane nerozhodnuto. V úvodě hromadí básník chválu na Karla, na němž tenkráte shledává ctnosti orlovy, a praví výslovně, že císař odměňoval štědře jeho umění básnické. Pak nechutně hromadí řady jmen biblických a císařů římských, z nichž žádný císaři se nevyrovnal. Lvem a orlem nazývá rakouský básník Peter Suchenwirt též syna Karlova, krále Václava, prose ho, aby učinil přítrž válce měst a stavů, aby dal římské říši zase císaře, aby se totiž vypravil do Říma. Tato sláva královská a císařská vzala krvavý konec a tím též končí německé chvalozpěvy na české panovníky. O histo- rických zmínkách jiného druhu zmíním se v odstavci pátém. IV. Mocný byl živel německý v Čechách samých; povážíme-li k tomu, že se dral do země se všech stran, že všechny málem styky s cizinou vedly německými krajinami, tu uvěříme i bez dokladů v mocný vliv těchto sousedů na všechny obory života národního. Nejen vlastní silou působil národ německý, on při- nášel národům východním celou kulturu západu, dvorní mravy francouzské, formy poesie od Provencálů převzaté, průmysl arabský, učenosť scholastickou. Velikou mocí — módou — pů- sobil na všechny vrstvy společnosti a zanechal všude stopy vlivu svého. Jemu podlehl jazyk český, jako mnohý jiný slovanský, a to v různém ohledu. Předně celá řada německých slov přešla do češtiny s rytířstvem a s německým mravem u dvora. Jako rytíři němečtí měli zálibu ve slovích francouzských, tak čeští zase v německých, a kdežto na př. Němci vedle starého ors nebo ros říkali pferit nebo ravít, Čechové své koně překřtili v oře. 1) Schröer 1. c. 462.
Strana 47
47 A mimo slova i německé obraty přijala skládba česká, ba předpokládá se vliv německý i v částech, které by měly cizímu vlivu býti nepřístupny; tak slyšel jsem o českém přízvuku tvrditi Joh. Schmidta, že se změnil vlivem německým, nevím však, nezakládá-li se tento názor na chybném ponětí o českém přízvuku samém. Jest zajisté velmi pravdě nepodobno, že by si Čechové byli svůj přízvuk trochejský změnili dle němčiny, která tenkráte ještě k jinému principu, k sestupujícímu přizvuku se znala. A rovněž pochybné jest mínění, rozšířené i v Če- chách, že celá řada hláskových proměn udála se dle vzoru ně- meckého; jsou to ony proměny hláskové, které mají své ob- doby v němčině, totiž přehláska a v c, změna starého ó v uo a pak v ú, dále ú v an a ou, a ý v aj a cj. Že zde je obdoba, nelze popříti, rovněž ne, že proměny ty v německém jazyku se dály dříve než v českém; ale co se dále uvádí na vysvěllenou, jest velice pochybno a nechce se shodovati se zákony o vývoji jazyků. Nejjednodušší vysvětlení, že vznikly tyto obměny nejprvé v ústech lidu na hranici ja- zykové, rozpadává se dvěma věcmi. Předně, některé obměny jsou v němčině o několik století starší než v češtině, tak že nikdo nemohl věděti, že jistý německý tvar měl kdysi tytéž hlásky jako český. Za druhé právě lid u Domažlic na samých hranicích bavorských zachoval staré jednoduché ú m. ou. Konečně některé obměny jsou jen podobny, ale nikoliv stejny, na př. v němčině každé i se mění v ci. v češtině jen ý (a í po c, z, s, t. j. vlastně také ý); též přehláska se dá sotva srovnati. Ponechávaje si na jinou dobu prozkoumání těchto záhad a vůbec vlivů němčiny na češtinu, o kterých v české literatuře je pracováno pramálo, obracím zde zřetel jenom ke dvěma kategoriím: k pověsti národní a k literatuře. Známo jest, že Dětřich Veronský byl v Čechách velice znám, jest však dle nálezů z nové a nejnovější doby 1) patrno, že vešel ve známosť českými básněmi o Růžové zahradě a o Laurinovi; jak ho seznali kronikáři ruští, nevím2). 1) Brückner, Böhmische Studien v Archivu für slavische Philo- logie XI., 81 a nn. 2) Nehring (Ateneum VIII., 3, 360): „Do Rusi dostala się powiešć o Dietrichu Bernenskim, któri w starzéj kronice Nowgrodzkiéj na- zwany poganyj zlyj Dedrik v gràde Wr'nê“.
47 A mimo slova i německé obraty přijala skládba česká, ba předpokládá se vliv německý i v částech, které by měly cizímu vlivu býti nepřístupny; tak slyšel jsem o českém přízvuku tvrditi Joh. Schmidta, že se změnil vlivem německým, nevím však, nezakládá-li se tento názor na chybném ponětí o českém přízvuku samém. Jest zajisté velmi pravdě nepodobno, že by si Čechové byli svůj přízvuk trochejský změnili dle němčiny, která tenkráte ještě k jinému principu, k sestupujícímu přizvuku se znala. A rovněž pochybné jest mínění, rozšířené i v Če- chách, že celá řada hláskových proměn udála se dle vzoru ně- meckého; jsou to ony proměny hláskové, které mají své ob- doby v němčině, totiž přehláska a v c, změna starého ó v uo a pak v ú, dále ú v an a ou, a ý v aj a cj. Že zde je obdoba, nelze popříti, rovněž ne, že proměny ty v německém jazyku se dály dříve než v českém; ale co se dále uvádí na vysvěllenou, jest velice pochybno a nechce se shodovati se zákony o vývoji jazyků. Nejjednodušší vysvětlení, že vznikly tyto obměny nejprvé v ústech lidu na hranici ja- zykové, rozpadává se dvěma věcmi. Předně, některé obměny jsou v němčině o několik století starší než v češtině, tak že nikdo nemohl věděti, že jistý německý tvar měl kdysi tytéž hlásky jako český. Za druhé právě lid u Domažlic na samých hranicích bavorských zachoval staré jednoduché ú m. ou. Konečně některé obměny jsou jen podobny, ale nikoliv stejny, na př. v němčině každé i se mění v ci. v češtině jen ý (a í po c, z, s, t. j. vlastně také ý); též přehláska se dá sotva srovnati. Ponechávaje si na jinou dobu prozkoumání těchto záhad a vůbec vlivů němčiny na češtinu, o kterých v české literatuře je pracováno pramálo, obracím zde zřetel jenom ke dvěma kategoriím: k pověsti národní a k literatuře. Známo jest, že Dětřich Veronský byl v Čechách velice znám, jest však dle nálezů z nové a nejnovější doby 1) patrno, že vešel ve známosť českými básněmi o Růžové zahradě a o Laurinovi; jak ho seznali kronikáři ruští, nevím2). 1) Brückner, Böhmische Studien v Archivu für slavische Philo- logie XI., 81 a nn. 2) Nehring (Ateneum VIII., 3, 360): „Do Rusi dostala się powiešć o Dietrichu Bernenskim, któri w starzéj kronice Nowgrodzkiéj na- zwany poganyj zlyj Dedrik v gràde Wr'nê“.
Strana 48
48 Polská kronika Boguchvalova zachovala zcela samostatné zpracování pověsti o Waltheru Aquitánském, známé z latinské básně desátého století, ze zlomku anglosaského a z vypravo- vání Vilcinasagy v různých podobách. O této pověsti a o pol- ském zpracování (pověsť o Walgierzu Wdalim i Helgundzie) je pracováno velmi mnoho 1); polská pověsť zachovala při úplné změně motivů přece mnoho důležitých rysů původní pověsti a spojila ji s pověstí jinou, která do Polska nejspíše z Ruska se přistěhovala. V Čechách, zdá se, nemáme takové cizí pověsti, ale aspoň jedno dosti důležité jmeno můžeme jako německé poznati a jeho příchod do Čech stopovati: jest to jmeno Šemíka, koně Horymírova. Šemík, vlastně Skemming, oř Wittichův, pak Dětři- chův, hraje důležitou úlohu ve Vilcinasaze, vyskýtá se v ně- meckých básních „Alphart“ (29), „Virginal“ (185), „Raben- schlacht“ (394), v „Dietrichs Flucht“ (7151) a hlavně v „Růžové zahradě“ Dětřich slibuje Wittichovi všechno možné, aby bojoval, ale teprve, když mu slíbil vrátiti Šemíka, je Wittich hotov k boji. Toto vyzváni zní v Růžové zahradě P. 196: Schemig daz guot ros wil ich dir wider lân, daz du brâcht von dem berge von dem vater dîn, a z této básně přešel patrně Šemík do literatury a později též do pověsti české. 1) Nejlépe od Nehringa v Ateneum VIII. (1883) 3, 349—377; pojednání Karlowiczovo v témže časopise (1881) nebylo mi přístupno, naproti tomu Robert Rischka, Verhältnis der polnischen Sage von Walgierz Wdaly zu den deutschen Sagen von Walther von Aquita- nien (Programm des Gymn. zu Brody, 1886), a Otto Knoop, Die deutsche Walthersage und die polnische Sage von Walther und Hel- gunde (Posen, 1887), jsou odstrašující příklady toho, co se někdy pod praporem německé vědy pouští do světa. Nehring zná se velmi dobře též v německých zpracováních a zmínkách této pověsti, až na jedinou výjimku, když tvrdí: „Ten który skladal powiešć „Vom üblen weibe“ musial zupelnie inna historya o W. i H. slyszeć, jak wszystkie nam zname, bo tutaj maž žle traktowany od swojéj zléj žony porównywa te razy, które od niéj odbiera, z walkami olbrzyma Aspriana, Witticha, Dietricha i innych i czyni tę uwage, že Walter z Hildegunda lepiéj sie znosili“. Proč by byl znal jinou pověsť? vždyť tato slova jsou makavě ironická.
48 Polská kronika Boguchvalova zachovala zcela samostatné zpracování pověsti o Waltheru Aquitánském, známé z latinské básně desátého století, ze zlomku anglosaského a z vypravo- vání Vilcinasagy v různých podobách. O této pověsti a o pol- ském zpracování (pověsť o Walgierzu Wdalim i Helgundzie) je pracováno velmi mnoho 1); polská pověsť zachovala při úplné změně motivů přece mnoho důležitých rysů původní pověsti a spojila ji s pověstí jinou, která do Polska nejspíše z Ruska se přistěhovala. V Čechách, zdá se, nemáme takové cizí pověsti, ale aspoň jedno dosti důležité jmeno můžeme jako německé poznati a jeho příchod do Čech stopovati: jest to jmeno Šemíka, koně Horymírova. Šemík, vlastně Skemming, oř Wittichův, pak Dětři- chův, hraje důležitou úlohu ve Vilcinasaze, vyskýtá se v ně- meckých básních „Alphart“ (29), „Virginal“ (185), „Raben- schlacht“ (394), v „Dietrichs Flucht“ (7151) a hlavně v „Růžové zahradě“ Dětřich slibuje Wittichovi všechno možné, aby bojoval, ale teprve, když mu slíbil vrátiti Šemíka, je Wittich hotov k boji. Toto vyzváni zní v Růžové zahradě P. 196: Schemig daz guot ros wil ich dir wider lân, daz du brâcht von dem berge von dem vater dîn, a z této básně přešel patrně Šemík do literatury a později též do pověsti české. 1) Nejlépe od Nehringa v Ateneum VIII. (1883) 3, 349—377; pojednání Karlowiczovo v témže časopise (1881) nebylo mi přístupno, naproti tomu Robert Rischka, Verhältnis der polnischen Sage von Walgierz Wdaly zu den deutschen Sagen von Walther von Aquita- nien (Programm des Gymn. zu Brody, 1886), a Otto Knoop, Die deutsche Walthersage und die polnische Sage von Walther und Hel- gunde (Posen, 1887), jsou odstrašující příklady toho, co se někdy pod praporem německé vědy pouští do světa. Nehring zná se velmi dobře též v německých zpracováních a zmínkách této pověsti, až na jedinou výjimku, když tvrdí: „Ten który skladal powiešć „Vom üblen weibe“ musial zupelnie inna historya o W. i H. slyszeć, jak wszystkie nam zname, bo tutaj maž žle traktowany od swojéj zléj žony porównywa te razy, które od niéj odbiera, z walkami olbrzyma Aspriana, Witticha, Dietricha i innych i czyni tę uwage, že Walter z Hildegunda lepiéj sie znosili“. Proč by byl znal jinou pověsť? vždyť tato slova jsou makavě ironická.
Strana 49
49 Vliv německý na literaturu českou jevil se ve formě a v látkách jejích. V obou je česká literatura století 13. a 14. úplně odvislá od německé, třeba by u mnohých básní, zvláště legend, nebylo možná ukázati přímé vzory německé. Při nej- menším látky těchto básní jsou v německé literatuře též ob- vyklé a forma je převzala z poesie německé. Legendy jsou pracovány přímo dle vzorů latinských, ale i při těchto o vlivu německých předchůdců nelze pochybovati, jak zvláště při písních o pláči panny Marie ukázal Knieschek 1). České básnictví této doby užívá v lyrice trojdílné strofy lyriky provençalské, která však do Čech německým vlivem byla přenesena2), pro epiku osmislabičných veršů se sdruže- nými rýmy, právě jako dvorské básně německé, ačkoli v těchto verš vznikl jiným způsobem. A shledáváme-li na př. v Alexan- dreidě na konci odstavců trojí rým, místo dvojího, sluší po- znamenati, že tohoto rýmu užívaly některé básně německé, českým básníkům lehce přístupné, předně Wigalois, citovaný vícekráte v básni Heinrichově, tedy v Čechách dobře známý, a básníci žijící při českém dvoře: Heinrich Clůzenêre a Ulrich von dem Türlin. Rytířské básně české pak nejen formou, než i látkou souvisí úzce s básněmi německými, dle kterých většinou jsou přímo pracovány anebo s nimiž aspoň souvisí celým názorem světovým, svou tendencí a apparátem. To platí plnou měrou o Alexandreidě, nejdokonalejší básni staročeské, zachované, bohužel, jenom zlomkovitě. Stáří nejstarších rukopisů a shodné s ním stáří jazyka oprávňuje nás klásti tuto báseň až do 13. stol., a sice podle časových narážek v ní až do doby Přemysla II. Česká Alexandreida zakládá se, jak známo, na latinské básni Gualthera de Castel- lione, složené asi před r. 1175 a uveřejněné r. 11803), která je pracována dle Curtia a vyplňuje mezery vypravování jeho, zvláště kde rukopis byl neúplný, z Justina a z románu „Historia 1) Die čechischen Marienklagen, Archiv für slavische Philo- logie IX., 36—58. 2) Feifalik, Sitzungsberichte der kais. Akademie in Wien. Ph. histor. Cl. XXIX., 315. a nn. 3) Toischer, Uber die Alexandreis Ulrichs von Eschenbach (Sitzungsber. der k. Akad. in Wien. Phil. hist. Cl. XCVII., str. 315). 4
49 Vliv německý na literaturu českou jevil se ve formě a v látkách jejích. V obou je česká literatura století 13. a 14. úplně odvislá od německé, třeba by u mnohých básní, zvláště legend, nebylo možná ukázati přímé vzory německé. Při nej- menším látky těchto básní jsou v německé literatuře též ob- vyklé a forma je převzala z poesie německé. Legendy jsou pracovány přímo dle vzorů latinských, ale i při těchto o vlivu německých předchůdců nelze pochybovati, jak zvláště při písních o pláči panny Marie ukázal Knieschek 1). České básnictví této doby užívá v lyrice trojdílné strofy lyriky provençalské, která však do Čech německým vlivem byla přenesena2), pro epiku osmislabičných veršů se sdruže- nými rýmy, právě jako dvorské básně německé, ačkoli v těchto verš vznikl jiným způsobem. A shledáváme-li na př. v Alexan- dreidě na konci odstavců trojí rým, místo dvojího, sluší po- znamenati, že tohoto rýmu užívaly některé básně německé, českým básníkům lehce přístupné, předně Wigalois, citovaný vícekráte v básni Heinrichově, tedy v Čechách dobře známý, a básníci žijící při českém dvoře: Heinrich Clůzenêre a Ulrich von dem Türlin. Rytířské básně české pak nejen formou, než i látkou souvisí úzce s básněmi německými, dle kterých většinou jsou přímo pracovány anebo s nimiž aspoň souvisí celým názorem světovým, svou tendencí a apparátem. To platí plnou měrou o Alexandreidě, nejdokonalejší básni staročeské, zachované, bohužel, jenom zlomkovitě. Stáří nejstarších rukopisů a shodné s ním stáří jazyka oprávňuje nás klásti tuto báseň až do 13. stol., a sice podle časových narážek v ní až do doby Přemysla II. Česká Alexandreida zakládá se, jak známo, na latinské básni Gualthera de Castel- lione, složené asi před r. 1175 a uveřejněné r. 11803), která je pracována dle Curtia a vyplňuje mezery vypravování jeho, zvláště kde rukopis byl neúplný, z Justina a z románu „Historia 1) Die čechischen Marienklagen, Archiv für slavische Philo- logie IX., 36—58. 2) Feifalik, Sitzungsberichte der kais. Akademie in Wien. Ph. histor. Cl. XXIX., 315. a nn. 3) Toischer, Uber die Alexandreis Ulrichs von Eschenbach (Sitzungsber. der k. Akad. in Wien. Phil. hist. Cl. XCVII., str. 315). 4
Strana 50
50 de preliis“. To jsou ovšem prameny, které se nedobře shodují, což zavinilo mnohý odpor i v české Alexandreidě; povšimněme si k poznání toho krátce pramenů této „Historie“. Asi 200 let před Kr. vznikl v Alexandrii egyptskořecký román o Alexandrovi, který, poněvadž autorem předstíral Kalli- sthena, nazývá se Pseudokallisthenes. Ideou jeho bylo, udělati z Alexandra vlastního zákonného krále Egypta, a proto dán mu za otce Egypťan Nektanabos 1). Tento román již ve IV. stol. byl přeložen do latiny Juliem Valeriem, z něhož krátký výtah byl velice oblíben právě jako „Itinerarium Alexandri“, prosté vypsání válek dle Arriana, s použitím Pseudokallisthena, vzniklé mezi lety 340—345. Tyto knihy byly v desátém století zatlačeny novým pře- kladem Pseudokallisthena; v letech 941—965 byl totiž archi- presbyter Leo vyslán od vévodů kampanských do Cařihradu k cí- sařům Konstantinovi a Romanovi. Leo opsal tam Pseudokal- listhena a navrátiv se přeložil jej do latiny, ale velmi volně a úplně v duchu X. století; jeho překlad, zachovaný v nesčet- ných rukopisech, nazývá se „Historia Alexandri magni, Mace- donum regis de preliis“ čili „Historia de preliis“ Historia de preliis požívala velké vážnosti a byla poklá- dána za pramen historický; dle ní vznikla Alexandreida Au- bryho (Alberica) Besançonského 2), kterou přeložil německý kněz Lamprecht již v první polovici XII. století. Uvedu hned další zpracování německá, která snad mohla býti známa českému básníkovi: jsou to ze začátku třináctého století básně jakéhosi Biterolfa a Bertholta von Herboltsheim, jichž díla známe jedině z pochvalné poznámky básníka tře- tího, Rudolfa von Ems, který básnil v polovici třináctého sto- letí dle Curtia Rufa, pokládal však „Historii de preliis“ za originál, z něhož Curtius čerpal. Jeho Alexander není dosud vytištěn. 1) Miller, Zeitschrift für deutsche Philologie X., 1 nn. Zacher, Pseudokallisthenes. Halle 1867. 2) Zachováno je jen prvních sto veršů, které nalezl a vydal Paul Heyse v „Romanische Inedita, Berlin, 1856.
50 de preliis“. To jsou ovšem prameny, které se nedobře shodují, což zavinilo mnohý odpor i v české Alexandreidě; povšimněme si k poznání toho krátce pramenů této „Historie“. Asi 200 let před Kr. vznikl v Alexandrii egyptskořecký román o Alexandrovi, který, poněvadž autorem předstíral Kalli- sthena, nazývá se Pseudokallisthenes. Ideou jeho bylo, udělati z Alexandra vlastního zákonného krále Egypta, a proto dán mu za otce Egypťan Nektanabos 1). Tento román již ve IV. stol. byl přeložen do latiny Juliem Valeriem, z něhož krátký výtah byl velice oblíben právě jako „Itinerarium Alexandri“, prosté vypsání válek dle Arriana, s použitím Pseudokallisthena, vzniklé mezi lety 340—345. Tyto knihy byly v desátém století zatlačeny novým pře- kladem Pseudokallisthena; v letech 941—965 byl totiž archi- presbyter Leo vyslán od vévodů kampanských do Cařihradu k cí- sařům Konstantinovi a Romanovi. Leo opsal tam Pseudokal- listhena a navrátiv se přeložil jej do latiny, ale velmi volně a úplně v duchu X. století; jeho překlad, zachovaný v nesčet- ných rukopisech, nazývá se „Historia Alexandri magni, Mace- donum regis de preliis“ čili „Historia de preliis“ Historia de preliis požívala velké vážnosti a byla poklá- dána za pramen historický; dle ní vznikla Alexandreida Au- bryho (Alberica) Besançonského 2), kterou přeložil německý kněz Lamprecht již v první polovici XII. století. Uvedu hned další zpracování německá, která snad mohla býti známa českému básníkovi: jsou to ze začátku třináctého století básně jakéhosi Biterolfa a Bertholta von Herboltsheim, jichž díla známe jedině z pochvalné poznámky básníka tře- tího, Rudolfa von Ems, který básnil v polovici třináctého sto- letí dle Curtia Rufa, pokládal však „Historii de preliis“ za originál, z něhož Curtius čerpal. Jeho Alexander není dosud vytištěn. 1) Miller, Zeitschrift für deutsche Philologie X., 1 nn. Zacher, Pseudokallisthenes. Halle 1867. 2) Zachováno je jen prvních sto veršů, které nalezl a vydal Paul Heyse v „Romanische Inedita, Berlin, 1856.
Strana 51
51 Mezi 1. 1270—1287 dle Gualthera básnil Ulrich z Eschen- bachu, přidávaje mnoho z jiných pramenů, tak že báseň jeho vzrostla na 28000 veršů 1). Ze všech těchto pramenů jenom Ulrich pracoval dle téhož pramene jako český básník, jenom u něho shledáme tedy řadu podobných míst, jež zkoumati bude lze za krátko, až vyjde dávno očekávané vydání Toischerovo, nyní prý skoro dotištěné. Pan K. W. Titz 2) ovšem tvrdí, že dokázal již odvislosť české Alexandreidy od Ulrichovy, a jelikož toto mínění je dosti rozšířené,3) zdá se mi nutným, dokázati lichosť studie Tit- zovy. Nehledím při tom k jistým „zvláštnostem“ této práce, že autor cituje na př. doslovně místa známá a vytištěná z Gualthera a z české Alexandreidy, nikoli však netištěná z Ulricha, že uznává v první větě Gualthera za hlavní pramen, a později na str. 20. se tváří, jako by to nebylo dokázáno, že se na první straně chystá dokázati odvislosť z určitých míst a na poslední straně ke známému místu Feifalikovu o vlivu německém na české bás- nictví poznamená: „solchem Urtheile habe ich nichts hinzu- zufügen“, že germanismy a německé výrazy uvádí přímo za doklad vlivu Ulrichova, kdežto svědčí jenom německému vlivu vůbec atd. atd. Chci jen zkoumati uvedená jím čtyři místa, na nichž prý Gualtherus a česká Alexandreida nesouhlasí, a kde pramenem poslednější je Ulrich, jsou to: Povídka o jablku Parisově, Alx. S. V. 719—760. Vypravování o věži babelské, S. V. 646—659. Vjezd Alexandrův do Babylona, Alx. B. 192—219. Líčení perského voje, Alx. J. H. 45—150. Přihledněme předně k prvním dvěma místům; druhé z nich nestojí u U na témž místě jako v Alex.: v U patří 1) Alexandreida Seifridova z r. 1352 dle Historia de preliis, a překlad latinských distich Quilichina ze Spoleta (pocházejících z r. 1236 a rovněž na H. d. p. se zakládajících) zde nás nezajímají, t. j. nepotvrdí-li se domněnka Toischerova (1. c. 369), že tento překlad je snad ještě ze stol. 13. a dilem Bertholtovým. Srv. Zacher ,Zur Basler Alexanderhandschrift‘ v Zeitschrift f. dtsche. Philologie X., 27 a nn. 2) „Ulrich von Eschenbach und der Alexander boëmicalis“ v Be- richt der Lese-und Redehalle der deutschen Studenten 1881, str. 13—22. 3) Uvěřil mu i Bartsch v Kobersteinově Grundrissu I6, str. 910. 4*
51 Mezi 1. 1270—1287 dle Gualthera básnil Ulrich z Eschen- bachu, přidávaje mnoho z jiných pramenů, tak že báseň jeho vzrostla na 28000 veršů 1). Ze všech těchto pramenů jenom Ulrich pracoval dle téhož pramene jako český básník, jenom u něho shledáme tedy řadu podobných míst, jež zkoumati bude lze za krátko, až vyjde dávno očekávané vydání Toischerovo, nyní prý skoro dotištěné. Pan K. W. Titz 2) ovšem tvrdí, že dokázal již odvislosť české Alexandreidy od Ulrichovy, a jelikož toto mínění je dosti rozšířené,3) zdá se mi nutným, dokázati lichosť studie Tit- zovy. Nehledím při tom k jistým „zvláštnostem“ této práce, že autor cituje na př. doslovně místa známá a vytištěná z Gualthera a z české Alexandreidy, nikoli však netištěná z Ulricha, že uznává v první větě Gualthera za hlavní pramen, a později na str. 20. se tváří, jako by to nebylo dokázáno, že se na první straně chystá dokázati odvislosť z určitých míst a na poslední straně ke známému místu Feifalikovu o vlivu německém na české bás- nictví poznamená: „solchem Urtheile habe ich nichts hinzu- zufügen“, že germanismy a německé výrazy uvádí přímo za doklad vlivu Ulrichova, kdežto svědčí jenom německému vlivu vůbec atd. atd. Chci jen zkoumati uvedená jím čtyři místa, na nichž prý Gualtherus a česká Alexandreida nesouhlasí, a kde pramenem poslednější je Ulrich, jsou to: Povídka o jablku Parisově, Alx. S. V. 719—760. Vypravování o věži babelské, S. V. 646—659. Vjezd Alexandrův do Babylona, Alx. B. 192—219. Líčení perského voje, Alx. J. H. 45—150. Přihledněme předně k prvním dvěma místům; druhé z nich nestojí u U na témž místě jako v Alex.: v U patří 1) Alexandreida Seifridova z r. 1352 dle Historia de preliis, a překlad latinských distich Quilichina ze Spoleta (pocházejících z r. 1236 a rovněž na H. d. p. se zakládajících) zde nás nezajímají, t. j. nepotvrdí-li se domněnka Toischerova (1. c. 369), že tento překlad je snad ještě ze stol. 13. a dilem Bertholtovým. Srv. Zacher ,Zur Basler Alexanderhandschrift‘ v Zeitschrift f. dtsche. Philologie X., 27 a nn. 2) „Ulrich von Eschenbach und der Alexander boëmicalis“ v Be- richt der Lese-und Redehalle der deutschen Studenten 1881, str. 13—22. 3) Uvěřil mu i Bartsch v Kobersteinově Grundrissu I6, str. 910. 4*
Strana 52
52 k popisu štitu Dariova, v Alex. k popisu Asie; též první se liší zásadně: v U je vypravováno jako děj skutečný, v Alx. jako sen Parisův. Než tedy uznáme, že zde byl Ulrich pramenem českého básníka, musily by býti vyvráceny ostatní možnosti, musilo by býti z nepochybného příkladu jiného dokázáno, že český básník znal Ulricha. Odkud pak čerpal Ulrich tyto své doplňky ke Gualtherovi? Na tuto otázku velmi pěkně odpověděl Toischer 1). U Gu. vyský- tají se narážky na pověsť trojanskou; Ulrich je rozvádí a odvolává se k Ovidiovi a Homérovi, kteří však patrně nebyli opravdu jeho pramenem, a podobně je tomu při mnohých jiných místech, kde nás překvapuje Ulrich hlubokými vědomostmi ze staré mythologie, ale jeví hned vedle toho nevědomosť takovou, že vypravuje jak Ulixes v Římě ukradl prapor Palladin, jak Diomedes, aby nemusil před Troju, oře a seje sůl atd. „Aby- chom rozřešili všechny tyto hádanky“, praví Toischer, „musíme si vzpomenouti, že Alexandreis Gualtherova byla po několik století jednou z nejoblibenějších školních knih. Tak tedy báseň utrpěla osud všech ostatních školních knih: byla glossována, scholia nahromadila se na krajích rukopisů. Nejlepší kommentář ke Gu. je nepochybně Curtius, a tak učitelé brzo připadli na to, čerpati výklady z něho, kdežto při učených narážkách užívali k výkladu Ovidia a Hygina“. Toto své tvrzení dokázal Toischer velmi jasně, příklady úplně přesvědčivými, tak že je naprosto jisto, že exemplář Gualthera, kterého užíval Ulrich, byl kommentovaný, že obsahoval glossy mythologické a hi- storické. Tento exemplář Gualthera zajímá nás ještě jinak. Zaopatřiti si knihu nebylo v třináctém století věcí tak jednoduchou, a také Ulrich obdržel svou „knihu“, první základ své básně, dosti z daleka, od arcibiskupa solnohradského, Bedřicha II., prostřednictvím dvou rytířů, Kuno von Gutrat a Ekkehard von Dobringen zvaných 2). Ekkehard se stýkal několikráte s Pře- myslem II., a na něho se asi obrátil Ulrich, načež on teprve vyzval Gutrata, aby prostředkoval u arcibiskupa. Ulrich, který znal řadu jiných vypravování o Alexandrovi (Historia de preliis, 1) L. c. 342—347. 2) Toischer 1. c. 404—406.
52 k popisu štitu Dariova, v Alex. k popisu Asie; též první se liší zásadně: v U je vypravováno jako děj skutečný, v Alx. jako sen Parisův. Než tedy uznáme, že zde byl Ulrich pramenem českého básníka, musily by býti vyvráceny ostatní možnosti, musilo by býti z nepochybného příkladu jiného dokázáno, že český básník znal Ulricha. Odkud pak čerpal Ulrich tyto své doplňky ke Gualtherovi? Na tuto otázku velmi pěkně odpověděl Toischer 1). U Gu. vyský- tají se narážky na pověsť trojanskou; Ulrich je rozvádí a odvolává se k Ovidiovi a Homérovi, kteří však patrně nebyli opravdu jeho pramenem, a podobně je tomu při mnohých jiných místech, kde nás překvapuje Ulrich hlubokými vědomostmi ze staré mythologie, ale jeví hned vedle toho nevědomosť takovou, že vypravuje jak Ulixes v Římě ukradl prapor Palladin, jak Diomedes, aby nemusil před Troju, oře a seje sůl atd. „Aby- chom rozřešili všechny tyto hádanky“, praví Toischer, „musíme si vzpomenouti, že Alexandreis Gualtherova byla po několik století jednou z nejoblibenějších školních knih. Tak tedy báseň utrpěla osud všech ostatních školních knih: byla glossována, scholia nahromadila se na krajích rukopisů. Nejlepší kommentář ke Gu. je nepochybně Curtius, a tak učitelé brzo připadli na to, čerpati výklady z něho, kdežto při učených narážkách užívali k výkladu Ovidia a Hygina“. Toto své tvrzení dokázal Toischer velmi jasně, příklady úplně přesvědčivými, tak že je naprosto jisto, že exemplář Gualthera, kterého užíval Ulrich, byl kommentovaný, že obsahoval glossy mythologické a hi- storické. Tento exemplář Gualthera zajímá nás ještě jinak. Zaopatřiti si knihu nebylo v třináctém století věcí tak jednoduchou, a také Ulrich obdržel svou „knihu“, první základ své básně, dosti z daleka, od arcibiskupa solnohradského, Bedřicha II., prostřednictvím dvou rytířů, Kuno von Gutrat a Ekkehard von Dobringen zvaných 2). Ekkehard se stýkal několikráte s Pře- myslem II., a na něho se asi obrátil Ulrich, načež on teprve vyzval Gutrata, aby prostředkoval u arcibiskupa. Ulrich, který znal řadu jiných vypravování o Alexandrovi (Historia de preliis, 1) L. c. 342—347. 2) Toischer 1. c. 404—406.
Strana 53
53 snad i starší básně německé), dověděl se, snad od zmíněného Ekkeharda samého, že arcibiskup má o této látce nejlepší a nejslavnější knihu latinskou, a vyprosil si ji, aby ji mohl překládati, podobně jako Gotfrid Strassburský se namáhal, aby dostal o Tristanovi knihu pravou, knihu Tomášovu. Takové obtíže dělalo Ulrichovi dosažení knihy, a nyní měli bychom věřiti, že krátce potom nebo před tím (stalo se to r. 1270) v Praze existoval exemplář druhý, podle něhož byl pořízen překlad český? Pravdě mnohem podobnější jest přece, že týž exemplář Alexandreidy, který byl přinesen pro Ulricha, koloval mezi vzdělanci a že snad u některého z nich vzbudil teprve myšlenku, aby závodil s německým básníkem a zpracoval báseň po česku. Tím způsobem byl by Ulrich působil na vznik české Alexandreidy, aniž by jeho vlastní báseň měla na ni vlivu lze zajisté předpokládati, že český básník, zachovávaje stručnosť originálu svého, byl mnohem dříve hotov, než jeho německý kollega, který toužil po úplnosti a sháněl k tomu účelu všechny možné a dosažitelné prameny. Z toho vysvítá, že Ulrich a česká Alx. mohou, ba musí si býti blízky i ve věcech, které nestojí ve Gualtheru, aniž by z toho hned sledovalo, že jeden z nich je závislý na druhém. To platí o narážce na děje trojanské a tím více o biblické narážce, při níž nemůžeme pochybovati, že dva básníci křesťanští mohli oba sami na ni připadnouti. Blíže srovnati obě místa nemohu, protože p. Titz znění německé básně neuvedl, ale dle zkušeností o p. Titzo- vých důkazech dovoluji si pochybovati, zdali jisté verše neuve- dené shodují se opravdu tak nápadně s českými, jako na př. se shodují prý i syntakticky tyto: již prvé řěč jednu jmiechu, druh druhu nerozumiechu s Ulrichovými: die è einer sprâche gezam ebrâisch daz si kunden, seltsêner sprâche si begunden. eines morgens die meister ûf stunden unde ir werks begunden, deheiner vernam des andern wort. S třetím místem se nebudeme dlouho zabývati: ve vy- dání české Alexandreidy naznačil Hattala nesprávně pramenem
53 snad i starší básně německé), dověděl se, snad od zmíněného Ekkeharda samého, že arcibiskup má o této látce nejlepší a nejslavnější knihu latinskou, a vyprosil si ji, aby ji mohl překládati, podobně jako Gotfrid Strassburský se namáhal, aby dostal o Tristanovi knihu pravou, knihu Tomášovu. Takové obtíže dělalo Ulrichovi dosažení knihy, a nyní měli bychom věřiti, že krátce potom nebo před tím (stalo se to r. 1270) v Praze existoval exemplář druhý, podle něhož byl pořízen překlad český? Pravdě mnohem podobnější jest přece, že týž exemplář Alexandreidy, který byl přinesen pro Ulricha, koloval mezi vzdělanci a že snad u některého z nich vzbudil teprve myšlenku, aby závodil s německým básníkem a zpracoval báseň po česku. Tím způsobem byl by Ulrich působil na vznik české Alexandreidy, aniž by jeho vlastní báseň měla na ni vlivu lze zajisté předpokládati, že český básník, zachovávaje stručnosť originálu svého, byl mnohem dříve hotov, než jeho německý kollega, který toužil po úplnosti a sháněl k tomu účelu všechny možné a dosažitelné prameny. Z toho vysvítá, že Ulrich a česká Alx. mohou, ba musí si býti blízky i ve věcech, které nestojí ve Gualtheru, aniž by z toho hned sledovalo, že jeden z nich je závislý na druhém. To platí o narážce na děje trojanské a tím více o biblické narážce, při níž nemůžeme pochybovati, že dva básníci křesťanští mohli oba sami na ni připadnouti. Blíže srovnati obě místa nemohu, protože p. Titz znění německé básně neuvedl, ale dle zkušeností o p. Titzo- vých důkazech dovoluji si pochybovati, zdali jisté verše neuve- dené shodují se opravdu tak nápadně s českými, jako na př. se shodují prý i syntakticky tyto: již prvé řěč jednu jmiechu, druh druhu nerozumiechu s Ulrichovými: die è einer sprâche gezam ebrâisch daz si kunden, seltsêner sprâche si begunden. eines morgens die meister ûf stunden unde ir werks begunden, deheiner vernam des andern wort. S třetím místem se nebudeme dlouho zabývati: ve vy- dání české Alexandreidy naznačil Hattala nesprávně pramenem
Strana 54
54 líčení toho Gualtherovu knihu VI., místo knihy V. v. 456 až do konce 1), pan Titz latinské Alexandreidy nečetl, srovnal tato místa a shledal pak, rozumí se, báječnou shodu mezi Alx. a U. Kdyby byl aspoň četl úvahu Toischerovu o tomto místě, nebyl by se tak namáhal vyložiti odchylky Alx. od U., které se zakládají prostě na shodě Alx. s Gu. Zasluhuje-li p. Titz při tomto místě spíše politování než vyvracení, nesmím říci, čeho zasluhuje při místě čtvrtém. Průvod perský se prý shoduje v Alex. s U. Sestavil jsem si úplný ordre de bataille vojska perského dle Gualthera, dle Ulricha, dle Alx. SV. a Alx. JH. a výsledek byl, že Ulrich a Gualtherus shodují se až skoro do nejmenších podrobností, že všechny odchylky českého básníka od Gualthera (jsou velmi četny) jsou též odchylkami od Ulricha a opáčně, všechny shody s Ulrichem jsou shodami s Gualtherem 2)! Jak působí po takových úkazech autorovo napadání Nebe- ského, nemohu ani říci; i když Nebeský tvrdil, že Ulrich někdy originálu svému nerozuměl, je to sice pravda, ale „es war von Nebeský's standpunkte aus nur eine willkürliche annahme“ (!). — Odmítnuv takto p. Titzovy „důkazy“, nemíním, že bych byl dokázal samostatnosť české básně, ba zdá se mi, že v Alx. JH., která je, jak známo, recense mladší než SV., některé rysy rytířské se snad zakládají na té nebo oné rytířské básni ně- mecké, snad na Ulrichu samém. K srovnání dojde asi po vy- — tištění básní německých. Rozumí se, že báseň formálně tak dokonalou, s tak mi- strným veršem a rýmem, s takovou hladkostí a úhledností, předcházela řada pokusů nedokonalejších, podobně jako v ně- mecké literatuře ve dvanáctém století, a že se české básnictví nezrodilo jako Athéna, v největším výkvětu svém. Za takový pokus pokládá a s velikým důvtipem dokázati se snaží J. Knie- schek první čásť Tristrama. Že Tristram je pracován dle tří různých pramenů, dle básní Eilharda, Gotfrida a Heinricha Freibergského, pozna- 1) Srv. Lang, Listy filologické X., 84. 2) Opsal jsem si toto místo v Mnichově ze Schmellerova opisu rukopisu Basilejského, místa první jsem tehdáž nemohl srovnati. Při- pojím srovnání na konci spisku.
54 líčení toho Gualtherovu knihu VI., místo knihy V. v. 456 až do konce 1), pan Titz latinské Alexandreidy nečetl, srovnal tato místa a shledal pak, rozumí se, báječnou shodu mezi Alx. a U. Kdyby byl aspoň četl úvahu Toischerovu o tomto místě, nebyl by se tak namáhal vyložiti odchylky Alx. od U., které se zakládají prostě na shodě Alx. s Gu. Zasluhuje-li p. Titz při tomto místě spíše politování než vyvracení, nesmím říci, čeho zasluhuje při místě čtvrtém. Průvod perský se prý shoduje v Alex. s U. Sestavil jsem si úplný ordre de bataille vojska perského dle Gualthera, dle Ulricha, dle Alx. SV. a Alx. JH. a výsledek byl, že Ulrich a Gualtherus shodují se až skoro do nejmenších podrobností, že všechny odchylky českého básníka od Gualthera (jsou velmi četny) jsou též odchylkami od Ulricha a opáčně, všechny shody s Ulrichem jsou shodami s Gualtherem 2)! Jak působí po takových úkazech autorovo napadání Nebe- ského, nemohu ani říci; i když Nebeský tvrdil, že Ulrich někdy originálu svému nerozuměl, je to sice pravda, ale „es war von Nebeský's standpunkte aus nur eine willkürliche annahme“ (!). — Odmítnuv takto p. Titzovy „důkazy“, nemíním, že bych byl dokázal samostatnosť české básně, ba zdá se mi, že v Alx. JH., která je, jak známo, recense mladší než SV., některé rysy rytířské se snad zakládají na té nebo oné rytířské básni ně- mecké, snad na Ulrichu samém. K srovnání dojde asi po vy- — tištění básní německých. Rozumí se, že báseň formálně tak dokonalou, s tak mi- strným veršem a rýmem, s takovou hladkostí a úhledností, předcházela řada pokusů nedokonalejších, podobně jako v ně- mecké literatuře ve dvanáctém století, a že se české básnictví nezrodilo jako Athéna, v největším výkvětu svém. Za takový pokus pokládá a s velikým důvtipem dokázati se snaží J. Knie- schek první čásť Tristrama. Že Tristram je pracován dle tří různých pramenů, dle básní Eilharda, Gotfrida a Heinricha Freibergského, pozna- 1) Srv. Lang, Listy filologické X., 84. 2) Opsal jsem si toto místo v Mnichově ze Schmellerova opisu rukopisu Basilejského, místa první jsem tehdáž nemohl srovnati. Při- pojím srovnání na konci spisku.
Strana 55
55 menal již Feifalik1), a po předchozích prácích Nebeského, Schulze a Jirečka dopodrobna poměr básně k různým pra- menům jejim rozebral prof. J. Gebauer 2). Gebauerova práce zakládala se na Lichtensteinově vydání Eilharda, práci to naprosto pochybené; Lichtenstein rozeznával zlomky staré básně, z níž vzešlo zpracování X., z toho pak rukopisy D a H, a později prosaické zpracování básně. Gebauer, nechtě tento resultát zkoumati, konstatoval prostě, že česká báseň shoduje se částečně s básní starou, částečně se zpraco- váním X., t. j. s jedním z obou rukopisů, a částečně s tekstem prosaickým, faktum nad míru nápadné. Knieschek, uváživ konsekvence toho pozorování, dokázal, že to, v čem se česká báseň shoduje s tím kterým zpracováním, jsou právě části básně původní, nezměněné, která není zachována, ani v těch zlom- cích, které Lichtenstein nazval starou básní, nýbrž nejvíce se blížila dvěma zpracováním, zdánlivě nejodchylnějším, pro- saickému a českému, z nichž ještě českému náleží priorita. Obě jsou pracována přímo dle nejstaršího a původního tekstu, a poněvadž tento je ztracen, můžeme si jeho obsah jenom pomocí těchto dvou pramenů poněkud rekonstruovati; ostatní jsou již zpracována volněji 3). Tento resultát Knieschkův doplnil studie Bartschovy o Tri- strantu Eilhardově a jeho kritiku Lichtensteinova tekstu tak samostatně a s tak znamenitou shodou, že nelze o něm již pochybovati; a to tím méně, poněvadž novější badání ukázala. že i věci takové, které Knieschek sám pokládal za přídavky, českého básníka, shodují se s dotyčnými místy v básních sta- rofrancouzských, t. j. s pramenem Eilhardovým, tedy se ztra- cenou básní Eilhardovou samou. Co činí báseň českou pro srovnávací dějiny literární tak důležitou, že totiž nahrazuje skoro úplně svůj ztracený originál, zmenšuje její cenu pro literaturu českou; ale tato negativní zásluha patří jenom první části básně, od str. 1. do 106, 4. — Jenom potud básník překládá doslovně, pak, zároveň když po- činá překládati druhý pramen, Gotfrida, změní úplně svůj sloh, 1) Wiener S.-B. XXXII., 300. 2) Listy filologické, VI., 108—139. 3) Knieschek, „Der čechische Tristram und Eilhart von Oberge“ Wiener SB. CI, 319—438. Něm. překlad statí dle Eilharda pracovaných v Zs. f. dtsch. alterth.
55 menal již Feifalik1), a po předchozích prácích Nebeského, Schulze a Jirečka dopodrobna poměr básně k různým pra- menům jejim rozebral prof. J. Gebauer 2). Gebauerova práce zakládala se na Lichtensteinově vydání Eilharda, práci to naprosto pochybené; Lichtenstein rozeznával zlomky staré básně, z níž vzešlo zpracování X., z toho pak rukopisy D a H, a později prosaické zpracování básně. Gebauer, nechtě tento resultát zkoumati, konstatoval prostě, že česká báseň shoduje se částečně s básní starou, částečně se zpraco- váním X., t. j. s jedním z obou rukopisů, a částečně s tekstem prosaickým, faktum nad míru nápadné. Knieschek, uváživ konsekvence toho pozorování, dokázal, že to, v čem se česká báseň shoduje s tím kterým zpracováním, jsou právě části básně původní, nezměněné, která není zachována, ani v těch zlom- cích, které Lichtenstein nazval starou básní, nýbrž nejvíce se blížila dvěma zpracováním, zdánlivě nejodchylnějším, pro- saickému a českému, z nichž ještě českému náleží priorita. Obě jsou pracována přímo dle nejstaršího a původního tekstu, a poněvadž tento je ztracen, můžeme si jeho obsah jenom pomocí těchto dvou pramenů poněkud rekonstruovati; ostatní jsou již zpracována volněji 3). Tento resultát Knieschkův doplnil studie Bartschovy o Tri- strantu Eilhardově a jeho kritiku Lichtensteinova tekstu tak samostatně a s tak znamenitou shodou, že nelze o něm již pochybovati; a to tím méně, poněvadž novější badání ukázala. že i věci takové, které Knieschek sám pokládal za přídavky, českého básníka, shodují se s dotyčnými místy v básních sta- rofrancouzských, t. j. s pramenem Eilhardovým, tedy se ztra- cenou básní Eilhardovou samou. Co činí báseň českou pro srovnávací dějiny literární tak důležitou, že totiž nahrazuje skoro úplně svůj ztracený originál, zmenšuje její cenu pro literaturu českou; ale tato negativní zásluha patří jenom první části básně, od str. 1. do 106, 4. — Jenom potud básník překládá doslovně, pak, zároveň když po- činá překládati druhý pramen, Gotfrida, změní úplně svůj sloh, 1) Wiener S.-B. XXXII., 300. 2) Listy filologické, VI., 108—139. 3) Knieschek, „Der čechische Tristram und Eilhart von Oberge“ Wiener SB. CI, 319—438. Něm. překlad statí dle Eilharda pracovaných v Zs. f. dtsch. alterth.
Strana 56
56 plýtvá vlastními přídavky, urovnává neshody mezi různými prameny, má mnohem dokonalejší rým, zkrátka tyto dvě části jsou díly dvou básníků, z nichž jeden pokračoval o nedoko- naném díle druhého 1). Zkoumav tento názor vlastním nepřed- pojatým čtením, nemohu než mu přisvědčiti: o českém Tristramu pracovali básníci dva, z nichž jeden jej zanechal nedokonaný, a druhý, dovednější, přibrav si ještě jeden pramen (Gotfrida s pokračováním Heinrichovým lze pokládati za jedinou knihu) jej dokončil. Knieschek stanovil též chronologii obou částí: první jeví se prý svou nedokonalostí časným pokusem básnickým a po- chází již z první polovice století třináctého, druhá je prý o celé století mladší; první čásť znal prý básník Kateřiny (básněné dle Knieschka r. 1255 2), který uvádí Tristrama a lzaldu. Ačkoli tento resultát je velice potěšitelný, přece nelze mi jej sdíleti; brání tomu naprosto rým; ani první čásť Tristrama ne- může býti starší, než teprv polovice století XIV., jak po- znáváme dle rýmů. Ani jeden rým se nevyskýtá mezi u a ui, vyjma jediné juž (: muž, 34, 17), které jak známo, se zachovalo dosud, tedy o stáří nerozhoduje nic; zato máme v první části případy, kde i přehlášené rýmuje s i původním: chci (: všichni) 1, 1, rovni (: žalosti) 1, 3; vyřeží (: zvítězi) 2, 17, vóli (:nikoli) 4, dole; králi (: nepoznali) 6, 1, núzi (: dlúzi) 12, 9, pošli (: posli) 14, 1, vráci (: neukrátí) 36, 17, otci (: roci) 37, 3, městci (: léči) 32, 9, obyčeji (: odjeli) 71, 6, a rýmy iu: i tyto: klamání (: leží) 33 dole, prudkostí (: pověsti) 44, 5, chytrostí (: všichni) 64, 17, myslí (: veselý 82, 1). Naproti tomu Gebauer, zdá se, pokládá báseň za příliš mladou, tvrdě, že je až z první polovice 15. stol., spíše druhé polovici století čtrnáctého svědčily by zajisté rýmy: sobú (: obú 113, 3; 156, 1; 407, 15;: dobu 119, 13, 326, 8, : útrobú 386, 13) vesměs v druhé, mladší a lépe rýmované části básně, kdežto rým vzel: chtěl, je doložen z částí nejhůře rýmovaných, není tedy vlastně dokladem z rýmu. Tvary sobú atd. vyskýtají se ovšem ještě sporadicky i v XV. stol., to však na věci ničeho 1) Knieschek „Der čechische Tristram und seine deutschen Vorlagen“, Mitth. d. Ver. f. Gesch. der Dtschen in Böhmen XXV., 226. 2) Dle rýmu haniem - paniem' však Kateřina pochází teprv z pol. XIV. století.
56 plýtvá vlastními přídavky, urovnává neshody mezi různými prameny, má mnohem dokonalejší rým, zkrátka tyto dvě části jsou díly dvou básníků, z nichž jeden pokračoval o nedoko- naném díle druhého 1). Zkoumav tento názor vlastním nepřed- pojatým čtením, nemohu než mu přisvědčiti: o českém Tristramu pracovali básníci dva, z nichž jeden jej zanechal nedokonaný, a druhý, dovednější, přibrav si ještě jeden pramen (Gotfrida s pokračováním Heinrichovým lze pokládati za jedinou knihu) jej dokončil. Knieschek stanovil též chronologii obou částí: první jeví se prý svou nedokonalostí časným pokusem básnickým a po- chází již z první polovice století třináctého, druhá je prý o celé století mladší; první čásť znal prý básník Kateřiny (básněné dle Knieschka r. 1255 2), který uvádí Tristrama a lzaldu. Ačkoli tento resultát je velice potěšitelný, přece nelze mi jej sdíleti; brání tomu naprosto rým; ani první čásť Tristrama ne- může býti starší, než teprv polovice století XIV., jak po- znáváme dle rýmů. Ani jeden rým se nevyskýtá mezi u a ui, vyjma jediné juž (: muž, 34, 17), které jak známo, se zachovalo dosud, tedy o stáří nerozhoduje nic; zato máme v první části případy, kde i přehlášené rýmuje s i původním: chci (: všichni) 1, 1, rovni (: žalosti) 1, 3; vyřeží (: zvítězi) 2, 17, vóli (:nikoli) 4, dole; králi (: nepoznali) 6, 1, núzi (: dlúzi) 12, 9, pošli (: posli) 14, 1, vráci (: neukrátí) 36, 17, otci (: roci) 37, 3, městci (: léči) 32, 9, obyčeji (: odjeli) 71, 6, a rýmy iu: i tyto: klamání (: leží) 33 dole, prudkostí (: pověsti) 44, 5, chytrostí (: všichni) 64, 17, myslí (: veselý 82, 1). Naproti tomu Gebauer, zdá se, pokládá báseň za příliš mladou, tvrdě, že je až z první polovice 15. stol., spíše druhé polovici století čtrnáctého svědčily by zajisté rýmy: sobú (: obú 113, 3; 156, 1; 407, 15;: dobu 119, 13, 326, 8, : útrobú 386, 13) vesměs v druhé, mladší a lépe rýmované části básně, kdežto rým vzel: chtěl, je doložen z částí nejhůře rýmovaných, není tedy vlastně dokladem z rýmu. Tvary sobú atd. vyskýtají se ovšem ještě sporadicky i v XV. stol., to však na věci ničeho 1) Knieschek „Der čechische Tristram und seine deutschen Vorlagen“, Mitth. d. Ver. f. Gesch. der Dtschen in Böhmen XXV., 226. 2) Dle rýmu haniem - paniem' však Kateřina pochází teprv z pol. XIV. století.
Strana 57
57 nemění, nebo jiné kriterium (1. os. sg. na -i proti -ím) svědčí rovněž druhé pol. XIV. věku (dr. Vondrák, Listy fil. 1886, 53). Shrneme-li tato dvě pozorování, poznáme, že český Tri- stram pochází asi z polovice stoleti čtrnáctého, a nepoložíme ho s Jirečkem až do konce století, protože je v něm zmíněna puška 1), nýbrž připíšeme tuto pušku fantasii pozdějšího opiso- vače. Též v jednom rukopise Nibelungů varuje Dětřich Bur- gunďany, že Kriemhilda jim kladla nástrahu, že naplnila jámu sírou a uhlím, aby je vyhodila do povětří. Obě části jsou skoro souvěky, rozdíly v přesnosti rýmu zakládají se na různém nadání obou básníků. Básník části druhé jest mnohem zajímavější individualitou než básník první; jak obratně dovedl ukliditi neshody, vzešlé z užívání rozličných pramenů! Jedna jenom mu ušla (což i Knieschek přehlédl): když Tristram je veden k smrti, potká dvakráte Tynasa (194 1, a 197, 11), jednou dle Eilharda, po- druhé dle Heinricha. Ale také jeho přechody od jednoho pra- mene ke druhému zdají se býti odůvodněny; když se podjal práce, zamlouval se mu nejlépe Gotfrid, ač při něm, nemaje smyslu pro jemnější problémy psychologické, pořád krátil; zneužívání božího soudu příčilo se snad náboženskému citu jeho, a vrátil se tedy zase k Eilhardovi, ale když Eilhard vy- pravuje hnusným a sprostým spůsobem o osudu, kterému od- souzená Izalda měla propadnouti, tu přešel k Heinrichovi, jenž vypravuje touž episodu mnohem ušlechtileji. Pak, když milenci se uchýlí do lesa, zcela právem se zase vrátil k Eilh., který vypravuje pěknou episodu o tajeplném nahém meči, ležícím mezi milenci, což Heinrich nahradil lstí prajednoduchou a pro- saickou, protože povídka o meči stála již u Gotfrida, a on ji nemohl opakovati. Pak, když Tristram opustil Izaldu, a po- prvé se s ní setkal, následuje u Eilharda dlouhá řada nudných a jednotvárných podvodů, spáchaných od milenců na Markovi, což Heinrich všechno shrnuje v jediné přestrojení za blázna; docela dobře český básník ho tedy sleduje a neopouští až do konce básně. Rukopis Gotfrido-Heinrichovské básně, který byl předlohou českého básníka, byl asi dosti podobný rukopisu florentinskému; Izalda najímá na Brangenenu vrahy 1) Čas. Čes. Mus. XXXV., 270.
57 nemění, nebo jiné kriterium (1. os. sg. na -i proti -ím) svědčí rovněž druhé pol. XIV. věku (dr. Vondrák, Listy fil. 1886, 53). Shrneme-li tato dvě pozorování, poznáme, že český Tri- stram pochází asi z polovice stoleti čtrnáctého, a nepoložíme ho s Jirečkem až do konce století, protože je v něm zmíněna puška 1), nýbrž připíšeme tuto pušku fantasii pozdějšího opiso- vače. Též v jednom rukopise Nibelungů varuje Dětřich Bur- gunďany, že Kriemhilda jim kladla nástrahu, že naplnila jámu sírou a uhlím, aby je vyhodila do povětří. Obě části jsou skoro souvěky, rozdíly v přesnosti rýmu zakládají se na různém nadání obou básníků. Básník části druhé jest mnohem zajímavější individualitou než básník první; jak obratně dovedl ukliditi neshody, vzešlé z užívání rozličných pramenů! Jedna jenom mu ušla (což i Knieschek přehlédl): když Tristram je veden k smrti, potká dvakráte Tynasa (194 1, a 197, 11), jednou dle Eilharda, po- druhé dle Heinricha. Ale také jeho přechody od jednoho pra- mene ke druhému zdají se býti odůvodněny; když se podjal práce, zamlouval se mu nejlépe Gotfrid, ač při něm, nemaje smyslu pro jemnější problémy psychologické, pořád krátil; zneužívání božího soudu příčilo se snad náboženskému citu jeho, a vrátil se tedy zase k Eilhardovi, ale když Eilhard vy- pravuje hnusným a sprostým spůsobem o osudu, kterému od- souzená Izalda měla propadnouti, tu přešel k Heinrichovi, jenž vypravuje touž episodu mnohem ušlechtileji. Pak, když milenci se uchýlí do lesa, zcela právem se zase vrátil k Eilh., který vypravuje pěknou episodu o tajeplném nahém meči, ležícím mezi milenci, což Heinrich nahradil lstí prajednoduchou a pro- saickou, protože povídka o meči stála již u Gotfrida, a on ji nemohl opakovati. Pak, když Tristram opustil Izaldu, a po- prvé se s ní setkal, následuje u Eilharda dlouhá řada nudných a jednotvárných podvodů, spáchaných od milenců na Markovi, což Heinrich všechno shrnuje v jediné přestrojení za blázna; docela dobře český básník ho tedy sleduje a neopouští až do konce básně. Rukopis Gotfrido-Heinrichovské básně, který byl předlohou českého básníka, byl asi dosti podobný rukopisu florentinskému; Izalda najímá na Brangenenu vrahy 1) Čas. Čes. Mus. XXXV., 270.
Strana 58
58 ,dva panice z Irlanta z té zemice (108, 13), kde ostatní rukopisy G. píší ,von Engellande“, F však ,von Irlande“. 325, 3. ,tu neosta než komorník patananisel“ shoduje se s rukopisem F až na chybné parananîsel; jelikož český básník právě na tom místě přecházel od jednoho pra- mene k druhému, mohl se lehce zmýliti s neznámým jemu jménem. O menších shodách pomlčím. — O Tandariuši a jeho poměru k básni Pleierově promluvil jsem na místě jiném 1), a krátce po mně pan prof. Mourek v Pojednáních král. čes. Učené společnosti. Česká báseň jevila se býti zpracováním německé, jenom o spůsobě, jak básník pracoval, nebyli jsme za jedno; já tvrdil, že básník pracoval dle středověkého zvyku z paměti, p. prof. Mourek, že měl knihu německou při práci otevřenou před sebou; zdá se však, že po novém výkladě mém 2) pan prof. Mourek se přidal k mému názoru; aspoň dosud na ony vývody ani slovem neodpověděl3). Tandariuš pochází až z konce stol. XIV. S ním se shoduje v té vlastnosti, že neuvádí skoro žádných jmen a že je pra- cována dle nějakého chatrného pramene, jiná báseň, jejíž zlomek nalezl Hanuš a jižto znám z opisu p. Paterova; vypravuje o ně- jakém rytíři, který jsa vyhnán ze své země, dlí na dvoře krá- lovském a miluje jednu z dvořanek. Kdežto však i Feifalik sám ještě pochyboval 4), zdali v české literatuře jsou zpracovány i básně z oboru národní pověsti německé, ukázala řada nových nálezů, že čeští skladatelé tako- 1) Čas. Čes. Mus. LXI., 106—115. 2) Athenaeum IV. (1887), květen. 3) V „Hlídce literární“ 1888, str. 43, tvrdil pan Pelikán, uvažuje o práci páně Mourkově, že můj rozbor se zakládá pouze na Meyerově rozboru, a ne na básni Pleierově samé, a když jsem to po- píral v Hlídce, str. 82, odpovídal p. Pelikán, že „byl jeho soud zcela opodstatněný, když v citátech nenalezl ničeho, co by nebylo v Meye- rově rozboru“, a dodal ironicky: „Ale p. Kraus tvrdí, že ruk. užil, a my mu to musíme tedy věřiti“. Jsem nucen brániti se zde, protože redakce nedopřála již místa stručné mé odpovědi, že v mém článku je přes půl sta citátu, o nichž u Meyera není ani zdání a které jsem přece odněkud musil míti. 4) S.-B. der k. Akademie Wien XXIX., 83.
58 ,dva panice z Irlanta z té zemice (108, 13), kde ostatní rukopisy G. píší ,von Engellande“, F však ,von Irlande“. 325, 3. ,tu neosta než komorník patananisel“ shoduje se s rukopisem F až na chybné parananîsel; jelikož český básník právě na tom místě přecházel od jednoho pra- mene k druhému, mohl se lehce zmýliti s neznámým jemu jménem. O menších shodách pomlčím. — O Tandariuši a jeho poměru k básni Pleierově promluvil jsem na místě jiném 1), a krátce po mně pan prof. Mourek v Pojednáních král. čes. Učené společnosti. Česká báseň jevila se býti zpracováním německé, jenom o spůsobě, jak básník pracoval, nebyli jsme za jedno; já tvrdil, že básník pracoval dle středověkého zvyku z paměti, p. prof. Mourek, že měl knihu německou při práci otevřenou před sebou; zdá se však, že po novém výkladě mém 2) pan prof. Mourek se přidal k mému názoru; aspoň dosud na ony vývody ani slovem neodpověděl3). Tandariuš pochází až z konce stol. XIV. S ním se shoduje v té vlastnosti, že neuvádí skoro žádných jmen a že je pra- cována dle nějakého chatrného pramene, jiná báseň, jejíž zlomek nalezl Hanuš a jižto znám z opisu p. Paterova; vypravuje o ně- jakém rytíři, který jsa vyhnán ze své země, dlí na dvoře krá- lovském a miluje jednu z dvořanek. Kdežto však i Feifalik sám ještě pochyboval 4), zdali v české literatuře jsou zpracovány i básně z oboru národní pověsti německé, ukázala řada nových nálezů, že čeští skladatelé tako- 1) Čas. Čes. Mus. LXI., 106—115. 2) Athenaeum IV. (1887), květen. 3) V „Hlídce literární“ 1888, str. 43, tvrdil pan Pelikán, uvažuje o práci páně Mourkově, že můj rozbor se zakládá pouze na Meyerově rozboru, a ne na básni Pleierově samé, a když jsem to po- píral v Hlídce, str. 82, odpovídal p. Pelikán, že „byl jeho soud zcela opodstatněný, když v citátech nenalezl ničeho, co by nebylo v Meye- rově rozboru“, a dodal ironicky: „Ale p. Kraus tvrdí, že ruk. užil, a my mu to musíme tedy věřiti“. Jsem nucen brániti se zde, protože redakce nedopřála již místa stručné mé odpovědi, že v mém článku je přes půl sta citátu, o nichž u Meyera není ani zdání a které jsem přece odněkud musil míti. 4) S.-B. der k. Akademie Wien XXIX., 83.
Strana 59
59 vých rozdílů nečinili, a podivnou ironií tvrzení jeho „so dass sie . . . weder den gehörnten Sigfrid noch den herzog Ernst und anderes verwandtes sich angeignet haben“, bylo vyvrá- ceno v nejplnějším znění. Nejprvé našel p. Patera zlomek Růžové zahrady 1), který obsahoval celou řadu jmen z německé pověsti, pak byl nalezen výtisk Seifrida, jak vím z ústní zprávy prof. M. Hattaly, a ko- nečně Brückner nalezl důležitý rukopisný sborník Baworowského, jenž mimo Ezopa, Bruncvíka, Apollona a Tandariuše obsahuje nevytištěné dosud básně O Jetřichu Berunském (Laurin) a O Arnoštovi (Herzog Ernst) 2). Celý názor o objemu staro- české literatury je tím změněn, a romantické básnictví české jeví se v netušené síle. Byl-li román o Štilfridu a Bruncvíkovi opravdu pů- vodně rýmován, jak tvrdil Feifalik 3), zdá se býti pochybno; řadu poznámek o tomto románě potlačuji zde, protože lze očekávati v krátké době obšírnou práci o něm z péra jiného, podobně jako o Apollonovi. Vůbec romány prosaické, povstalé v téže době, kdy i německé básně byly přepisovány ve prosu, vyžadují ještě prozkoumání co do odvislosti své 4). Takové srovnání je provedeno při Tkadlečku 5), který dříve byl pokládán za originál německého „Ackermanna“, kdežto již dle chronologie tento poměr jest nemožný 6). Možnosť, originálu třetího (nejspíše latinského) není vyloučena, ale dokud tento originál, o němž koluje jakási pověsť, že jej někdo v ně- jaké knihovně zahlédl, není nalezen, musíme nutně uznati německého Ackermanna za representanta předlohy českého Tkadlečka; rozhodně obsahuje onen pravá jmena hádajících se osob: Smrti a vdovce, kdežto Tkadleček, nahradiv Smrť Neštěstím, upadává do stálých neshod. 1) Čas. Čes. Mus. 1881, 464, a Zs. f. deut. Alterthum 25, 253 (Titz). 2) Brückner, Böhmische Studien v Archivu für slavische Philo- logie XI. 3) Wiener S. B. XXIX. Dodatek ve sv. XXXII., kdež opraven nepříjemný omyl stran jmena Stujmír nebo Stanimír. 4) J. Wenzel jednal o českém románu o Floru a Blancefloře v programu české realky v Praze, 1884. 5) Der Ackermann aus Böhmen, herausgegeben u. mit dem čechi- schen Gegenstück Tkadleček verglichen von J. Knieschek, Prag 1877. 6) Srv. Gebauer Listy fil. II., 114 nsl.
59 vých rozdílů nečinili, a podivnou ironií tvrzení jeho „so dass sie . . . weder den gehörnten Sigfrid noch den herzog Ernst und anderes verwandtes sich angeignet haben“, bylo vyvrá- ceno v nejplnějším znění. Nejprvé našel p. Patera zlomek Růžové zahrady 1), který obsahoval celou řadu jmen z německé pověsti, pak byl nalezen výtisk Seifrida, jak vím z ústní zprávy prof. M. Hattaly, a ko- nečně Brückner nalezl důležitý rukopisný sborník Baworowského, jenž mimo Ezopa, Bruncvíka, Apollona a Tandariuše obsahuje nevytištěné dosud básně O Jetřichu Berunském (Laurin) a O Arnoštovi (Herzog Ernst) 2). Celý názor o objemu staro- české literatury je tím změněn, a romantické básnictví české jeví se v netušené síle. Byl-li román o Štilfridu a Bruncvíkovi opravdu pů- vodně rýmován, jak tvrdil Feifalik 3), zdá se býti pochybno; řadu poznámek o tomto románě potlačuji zde, protože lze očekávati v krátké době obšírnou práci o něm z péra jiného, podobně jako o Apollonovi. Vůbec romány prosaické, povstalé v téže době, kdy i německé básně byly přepisovány ve prosu, vyžadují ještě prozkoumání co do odvislosti své 4). Takové srovnání je provedeno při Tkadlečku 5), který dříve byl pokládán za originál německého „Ackermanna“, kdežto již dle chronologie tento poměr jest nemožný 6). Možnosť, originálu třetího (nejspíše latinského) není vyloučena, ale dokud tento originál, o němž koluje jakási pověsť, že jej někdo v ně- jaké knihovně zahlédl, není nalezen, musíme nutně uznati německého Ackermanna za representanta předlohy českého Tkadlečka; rozhodně obsahuje onen pravá jmena hádajících se osob: Smrti a vdovce, kdežto Tkadleček, nahradiv Smrť Neštěstím, upadává do stálých neshod. 1) Čas. Čes. Mus. 1881, 464, a Zs. f. deut. Alterthum 25, 253 (Titz). 2) Brückner, Böhmische Studien v Archivu für slavische Philo- logie XI. 3) Wiener S. B. XXIX. Dodatek ve sv. XXXII., kdež opraven nepříjemný omyl stran jmena Stujmír nebo Stanimír. 4) J. Wenzel jednal o českém románu o Floru a Blancefloře v programu české realky v Praze, 1884. 5) Der Ackermann aus Böhmen, herausgegeben u. mit dem čechi- schen Gegenstück Tkadleček verglichen von J. Knieschek, Prag 1877. 6) Srv. Gebauer Listy fil. II., 114 nsl.
Strana 60
60 Ale kterak může Knieschek nazývati stále 1) Tkadlečka „parodií“ Ackermanna? Týmž právem by se zajisté mnohá slavná báseň německá mohla nazvati parodií svého francouz- kého originálu (jako vůbec Goethe tento spůsob překládání, v středověku oblíbený, travesticí nazval). Tkadleček, chtě na- psati knihu o svém opravdovém nebo domnělém neštěstí v lásce, ohlížel se po středověkém zvyku po nějakém originále a vy- volil si německého Ackermanna (nebo jeho originál), který pak musil podrobiti bolestné proměně hlavních osob a částečně i myšlenek. Napodobil ostatně jen prvních šestnáct kapitol a nedodal ani závěr, který německý román tak pěkně ukončuje, což nesvědčí právě o velkém důmyslu jeho. Zdali Štítného „helmbrecht“ a „hembrechtice“ se zakládá na českém zpracování pěkné básně Wernherovy nebo na zná- mosti její v Čechách, nemohu určitě rozhodnouti, pokládám však existenci české básně za pravděpodobnější; význam apel- lativní mohl se lehce vyvinouti ze závěru básně, ale v ně- meckých pramenech se nevyskýtá. Že slovo o sobě neznamená frejíře, jak Sabina opisuje z Erbena, nemusím asi dokazovati. Zakončím tento zběžný přehled jménem prvního známého básníka českého, pana Smila Flašky z Pardubic. Kdežto jeho Nová rada je zcela samostatná, napodobil v druhé poučné básni „Radě otce synovi“ ovšem že zcela volně německou báseň „Der Winsbeke“ 2). Tento vliv německý na lyriku, epiku, drama a didaktiku českou ani války husitské na dlouho nepřerušily, vždyť i pro- stonárodní literatura byla jim prosáklá, a německou trojdílnou strofou zahřměla i ta píseň husitská „Kdož jste Boží bo- jovníci“, která proto Němcům zajistě nezněla lahodněji3). V. Mocný vliv, který Němci měli na Čechy a Slovany vůbec, na jich jazyk, zvyky, pověsti, literaturu, nezabránil tomu, aby zase opáčně v menší míře nepodlehli vlivu slovanskému. 1) Nejnověji v recensi Pypina-Spasowicze, v Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtschen in Böhmen XXIII. Lit. Beil. 65. 2) Feifalik ve Wiener S.-B. XXXII., str. 685. 3) Srv. k tomuto a hlavně k předešlému odstavci článek Mar- tinův v „Anzeiger für deutsches alterthum und deutsche litteratur III., 107—118.
60 Ale kterak může Knieschek nazývati stále 1) Tkadlečka „parodií“ Ackermanna? Týmž právem by se zajisté mnohá slavná báseň německá mohla nazvati parodií svého francouz- kého originálu (jako vůbec Goethe tento spůsob překládání, v středověku oblíbený, travesticí nazval). Tkadleček, chtě na- psati knihu o svém opravdovém nebo domnělém neštěstí v lásce, ohlížel se po středověkém zvyku po nějakém originále a vy- volil si německého Ackermanna (nebo jeho originál), který pak musil podrobiti bolestné proměně hlavních osob a částečně i myšlenek. Napodobil ostatně jen prvních šestnáct kapitol a nedodal ani závěr, který německý román tak pěkně ukončuje, což nesvědčí právě o velkém důmyslu jeho. Zdali Štítného „helmbrecht“ a „hembrechtice“ se zakládá na českém zpracování pěkné básně Wernherovy nebo na zná- mosti její v Čechách, nemohu určitě rozhodnouti, pokládám však existenci české básně za pravděpodobnější; význam apel- lativní mohl se lehce vyvinouti ze závěru básně, ale v ně- meckých pramenech se nevyskýtá. Že slovo o sobě neznamená frejíře, jak Sabina opisuje z Erbena, nemusím asi dokazovati. Zakončím tento zběžný přehled jménem prvního známého básníka českého, pana Smila Flašky z Pardubic. Kdežto jeho Nová rada je zcela samostatná, napodobil v druhé poučné básni „Radě otce synovi“ ovšem že zcela volně německou báseň „Der Winsbeke“ 2). Tento vliv německý na lyriku, epiku, drama a didaktiku českou ani války husitské na dlouho nepřerušily, vždyť i pro- stonárodní literatura byla jim prosáklá, a německou trojdílnou strofou zahřměla i ta píseň husitská „Kdož jste Boží bo- jovníci“, která proto Němcům zajistě nezněla lahodněji3). V. Mocný vliv, který Němci měli na Čechy a Slovany vůbec, na jich jazyk, zvyky, pověsti, literaturu, nezabránil tomu, aby zase opáčně v menší míře nepodlehli vlivu slovanskému. 1) Nejnověji v recensi Pypina-Spasowicze, v Mitth. d. Ver. f. Gesch. d. Dtschen in Böhmen XXIII. Lit. Beil. 65. 2) Feifalik ve Wiener S.-B. XXXII., str. 685. 3) Srv. k tomuto a hlavně k předešlému odstavci článek Mar- tinův v „Anzeiger für deutsches alterthum und deutsche litteratur III., 107—118.
Strana 61
61 Stopy vlivu toho shledáváme v četných zmínkách v ně- mecké literatuře se vyskytujících. Sestavím jich řadu, spořádav je ve zmínky (A) z literatury umělé, (B) z pověsti národní, kdež shrnuji všechny zmínky v bá- sních z oboru jejího se vyskytující, a (C) ve zmínky historické. A. V literatuře umělé. Slované, zvláště východnější, jako národ vzdálený značí básníkům německým, najmě jihoněmeckým, často člověka cizího, úplně lhostejného, nebo dokonce pohana. V tom smyslu asi užívají jména jejich Walther a Wernher. 1. Walther von der Vogelweide (ok. 1200). (Vyd. Lachmann 1). 80, 27. Ich bin dem Bogenaere holt gar âne gâbe und àne solt : er ist milte, swie kleine ichs geniuze, sô nieze ez aber ein Pôlân oder Riuze 2). 2. Hartmann von Ouwe: Iwein (1205). (Vyd. Lachmann). 7583. waert ir mir der vremdest man der in ze Riuzen hûs gewan, ê ir mich sô bestüendet mé, zwâre ich sichert in ê. 3. Wernher der Gartenaere: Meier Helmbreht (ok. 1240). (Vyd Lambel, Erzählungen und Schwänke III.). 1809. des hebt iuch, ungetriuwer Rûz, balde für die tür ûz, ich alte nicht ûf iuwer nôt. Otec Helmbrechtův nazývá syna tak, aby naznačil, že se ho úplně zřekl, že nechce o něm věděti. 1) Uvádím vydavatele jenom, abych vysvětlil číslice citátu, třeba básník byl vydán častěji. Podobně rok má vysvětliti jen význam zmínky, nepodává však přesného určení doby básníkovy. 2) Jinak vykládá Wilmanns ve svém vydání: „ein Pole oder ein Russe, d. h. kerls, die vom ordentlichen gesange nichts verstehen“ (?).
61 Stopy vlivu toho shledáváme v četných zmínkách v ně- mecké literatuře se vyskytujících. Sestavím jich řadu, spořádav je ve zmínky (A) z literatury umělé, (B) z pověsti národní, kdež shrnuji všechny zmínky v bá- sních z oboru jejího se vyskytující, a (C) ve zmínky historické. A. V literatuře umělé. Slované, zvláště východnější, jako národ vzdálený značí básníkům německým, najmě jihoněmeckým, často člověka cizího, úplně lhostejného, nebo dokonce pohana. V tom smyslu asi užívají jména jejich Walther a Wernher. 1. Walther von der Vogelweide (ok. 1200). (Vyd. Lachmann 1). 80, 27. Ich bin dem Bogenaere holt gar âne gâbe und àne solt : er ist milte, swie kleine ichs geniuze, sô nieze ez aber ein Pôlân oder Riuze 2). 2. Hartmann von Ouwe: Iwein (1205). (Vyd. Lachmann). 7583. waert ir mir der vremdest man der in ze Riuzen hûs gewan, ê ir mich sô bestüendet mé, zwâre ich sichert in ê. 3. Wernher der Gartenaere: Meier Helmbreht (ok. 1240). (Vyd Lambel, Erzählungen und Schwänke III.). 1809. des hebt iuch, ungetriuwer Rûz, balde für die tür ûz, ich alte nicht ûf iuwer nôt. Otec Helmbrechtův nazývá syna tak, aby naznačil, že se ho úplně zřekl, že nechce o něm věděti. 1) Uvádím vydavatele jenom, abych vysvětlil číslice citátu, třeba básník byl vydán častěji. Podobně rok má vysvětliti jen význam zmínky, nepodává však přesného určení doby básníkovy. 2) Jinak vykládá Wilmanns ve svém vydání: „ein Pole oder ein Russe, d. h. kerls, die vom ordentlichen gesange nichts verstehen“ (?).
Strana 62
62 Praha byla městem velmi známým, tak že mohla vznik- nouti rčení jako tato: 4. Der Wiener mervart (ok. 1270). (Vyd. Lambel, Erzählungen und Schwänke V.). 133. der reite die sippe: „von Adâmes rippe sî wir gar mâge als Akers unde Prâge“, kteréžto sestavení Prahy s Akkonem zdá se býti příslovečným pro příbuzenstvo příliš vzdálené; čtemeť v Gesammtabenteuer. (Vyd. v. d. Hagen, 1., 96). 264. wir sîn als nâhe mâge als Akers unde Prâge. 5. Seifrid Helbling (ok. 1280). (Vyd. Seemüller). I., 96. zwischen Wienn und Prâge ist nindert dîn gelîche. A kdekoli se vypočítává řada národů, dostaví se též některá jména slovanská. 6. Anno (ok. 1080). (Vyd. Bezzenberger). 633. wilich rihtêre her wêre daz quam wîtini mêre : von Criechin unt Engelantin, die kuninge im gebi santin, sô dedde man von Denemarkin von Vlanterin unti Riuzilanti. 7. Roland (ok. 1130). (Vyd. Bartsch). Blanscandiz praví Genelunovi: 1770. nu habet ir bethwungen Kriechen unde Ungern Riuzen unde Pôlân thie grimmen Sachsen alsam.
62 Praha byla městem velmi známým, tak že mohla vznik- nouti rčení jako tato: 4. Der Wiener mervart (ok. 1270). (Vyd. Lambel, Erzählungen und Schwänke V.). 133. der reite die sippe: „von Adâmes rippe sî wir gar mâge als Akers unde Prâge“, kteréžto sestavení Prahy s Akkonem zdá se býti příslovečným pro příbuzenstvo příliš vzdálené; čtemeť v Gesammtabenteuer. (Vyd. v. d. Hagen, 1., 96). 264. wir sîn als nâhe mâge als Akers unde Prâge. 5. Seifrid Helbling (ok. 1280). (Vyd. Seemüller). I., 96. zwischen Wienn und Prâge ist nindert dîn gelîche. A kdekoli se vypočítává řada národů, dostaví se též některá jména slovanská. 6. Anno (ok. 1080). (Vyd. Bezzenberger). 633. wilich rihtêre her wêre daz quam wîtini mêre : von Criechin unt Engelantin, die kuninge im gebi santin, sô dedde man von Denemarkin von Vlanterin unti Riuzilanti. 7. Roland (ok. 1130). (Vyd. Bartsch). Blanscandiz praví Genelunovi: 1770. nu habet ir bethwungen Kriechen unde Ungern Riuzen unde Pôlân thie grimmen Sachsen alsam.
Strana 63
63 Roland oslovuje svůj meč Durendarte a jmenuje mezi národy jím přemoženými: 6839. thie grimmigen Sorbiten unt Beire thie strîtegen mit ire scarphen swerten, Sahsen thie thikke volherten in manigeme grôzen volewîge sie muosen ime alle nîgen. Alemanniam ich ervaht Ungeren nam ich ire Kraft Pritaniâ nemahte mir nicht witherstân, Bêheim unde Pôlân Franken thie kuonen neliez ih nie geruowen... 8079. thie siventen thie Prussen 1). 8. Carmina Burana (13. stol.). (Vyd. Schmeller). Secta nostra (scil. vagorum) comperit iustos et iniustos, claudos atque debiles senio combustos, bellosos, pacificos, mites et insanos. Boëmos, Teutonicos, Sclavos et Romanos, stature mediocres, gigantes et gnanos.... 9. Konrad von Würzburg: Engelhard (ok. 1250). (Vyd. Haupt). 696. man siht iuwer êre alumbe und umbe sweimen. si vert ze Bêheimen, ze Ungern und ze Riuzen. ouch siht man dâ ze Priuzen vast iuwer êre erwahsen. 1) Tento národ litevský: jak z Biterolfa patrno, čítali Němci k slovanským.
63 Roland oslovuje svůj meč Durendarte a jmenuje mezi národy jím přemoženými: 6839. thie grimmigen Sorbiten unt Beire thie strîtegen mit ire scarphen swerten, Sahsen thie thikke volherten in manigeme grôzen volewîge sie muosen ime alle nîgen. Alemanniam ich ervaht Ungeren nam ich ire Kraft Pritaniâ nemahte mir nicht witherstân, Bêheim unde Pôlân Franken thie kuonen neliez ih nie geruowen... 8079. thie siventen thie Prussen 1). 8. Carmina Burana (13. stol.). (Vyd. Schmeller). Secta nostra (scil. vagorum) comperit iustos et iniustos, claudos atque debiles senio combustos, bellosos, pacificos, mites et insanos. Boëmos, Teutonicos, Sclavos et Romanos, stature mediocres, gigantes et gnanos.... 9. Konrad von Würzburg: Engelhard (ok. 1250). (Vyd. Haupt). 696. man siht iuwer êre alumbe und umbe sweimen. si vert ze Bêheimen, ze Ungern und ze Riuzen. ouch siht man dâ ze Priuzen vast iuwer êre erwahsen. 1) Tento národ litevský: jak z Biterolfa patrno, čítali Němci k slovanským.
Strana 64
64 10. Titurel (ok. 1270). (Vyd. Hahn). 2083. Uz Dürngen und ůz Hessen und ůz Lûschiz der marke. nu kômen die wol wessen, waz dâ hiez ritterlîche tât diu starke. 5680. Er bôt in cumpanîe durch disiu lieben maere gein Kriechen, Bulgerîe. 11. Tanhůser (ok. 1240). (Vyd. von der Hagen, Minnesänger II.). Básník líčí průvod máje: I., 10. Mit im so varent juden, kristen Kriechen Valwen, heiden vil. Unger Pôlân, Riuzen, Bêheim, swer eht schône leben wil. V. 7. Ze Künis erbent auch diu wîp und niht die man. daran sô stôzet Pulgerîe, hoer ich sagen. die Valwen sint gar ungeriht in Tanagran, des hoert ich vil die Ungern und die Riuzen clagen. 8. Der Bêheim solde wol dem rîche hellen mite. 9, 4. die Wilzen sint geborn dâ her von Tenebrîe. XII., 4, 8. sô vliuzet durch der Unger laut der Wâg und ouch diu Tise. Brâge bi der Wuoltach lît als Wien an der Tuonouwe, swer des gelouben welle niht, der var unz erz beschouwe. Ke tvaru Wuoltach připomněl bych jméno německé WVuldau za Vltavice. V takovém vypočítávání si zvláště liboval Boppe, jak ukáží tyto příklady:
64 10. Titurel (ok. 1270). (Vyd. Hahn). 2083. Uz Dürngen und ůz Hessen und ůz Lûschiz der marke. nu kômen die wol wessen, waz dâ hiez ritterlîche tât diu starke. 5680. Er bôt in cumpanîe durch disiu lieben maere gein Kriechen, Bulgerîe. 11. Tanhůser (ok. 1240). (Vyd. von der Hagen, Minnesänger II.). Básník líčí průvod máje: I., 10. Mit im so varent juden, kristen Kriechen Valwen, heiden vil. Unger Pôlân, Riuzen, Bêheim, swer eht schône leben wil. V. 7. Ze Künis erbent auch diu wîp und niht die man. daran sô stôzet Pulgerîe, hoer ich sagen. die Valwen sint gar ungeriht in Tanagran, des hoert ich vil die Ungern und die Riuzen clagen. 8. Der Bêheim solde wol dem rîche hellen mite. 9, 4. die Wilzen sint geborn dâ her von Tenebrîe. XII., 4, 8. sô vliuzet durch der Unger laut der Wâg und ouch diu Tise. Brâge bi der Wuoltach lît als Wien an der Tuonouwe, swer des gelouben welle niht, der var unz erz beschouwe. Ke tvaru Wuoltach připomněl bych jméno německé WVuldau za Vltavice. V takovém vypočítávání si zvláště liboval Boppe, jak ukáží tyto příklady:
Strana 65
65 12. Boppe (ok. 1280). (Vyd. v. d. Hagen, Minnesänger Il.). 16, 1. Des merke unt vröu dich, hôher werder, wiser mensch, du sist tiutsch, welsch, windesch ungersch oder tensch, von swelcher hande sprâche du sist kristen, der wirde, der dir got besunder hât gegeben . . . . . . . . . Také ve velikém počtu pánů, kteří ho neobdarovali, snad jen proto, že jich vůbec nepožádal, jmenuje též dva slovanské pány. 25, 8. die vröuwent mich vil selten mit ir gâben; sam tuont die helde in Beierlant, die bî der Etsche und ouch die stolzen Swâben, Düringen, Sachsen Mizener, der Wetterobe, Hesse und ouch der Westvâle, der Bêhein und der Pôlân, der windischen herrn gâbe ich selten mâle. To nemůže býti svědectvím o neštědrosti českého dvora, jak se někteří domnívali. 26, 1. Swelch hôher vürste nu hât hôhes küneges namen, lip unde muol. êre unde wirde, und werden gamen; swie hôch si sin gewalt und wîten maere ez si ein Rômer. Unger. Bêhein, ein Franzois ein Schotte, ein Spanjol oder ein Engelsch kurtois, ein Krieche. ein Riuze, ein werder Kipperaere, ein Tene, ein Swede, ein Bulger oder ein Soldân atd. 13. Neznámý meistersänger ze XIV. století. (Vyd. Bartsch, Meisterlieder der Kolmarer Handschrift). 28, 1. Waer ich gewaltec kûnc übr allez roemisch lant dient in mîn hant Francrîch mit Düringe landen. . 8. waer allez mîn in Merhern und in Riuzen in Pôlân neben Priuzen. —
65 12. Boppe (ok. 1280). (Vyd. v. d. Hagen, Minnesänger Il.). 16, 1. Des merke unt vröu dich, hôher werder, wiser mensch, du sist tiutsch, welsch, windesch ungersch oder tensch, von swelcher hande sprâche du sist kristen, der wirde, der dir got besunder hât gegeben . . . . . . . . . Také ve velikém počtu pánů, kteří ho neobdarovali, snad jen proto, že jich vůbec nepožádal, jmenuje též dva slovanské pány. 25, 8. die vröuwent mich vil selten mit ir gâben; sam tuont die helde in Beierlant, die bî der Etsche und ouch die stolzen Swâben, Düringen, Sachsen Mizener, der Wetterobe, Hesse und ouch der Westvâle, der Bêhein und der Pôlân, der windischen herrn gâbe ich selten mâle. To nemůže býti svědectvím o neštědrosti českého dvora, jak se někteří domnívali. 26, 1. Swelch hôher vürste nu hât hôhes küneges namen, lip unde muol. êre unde wirde, und werden gamen; swie hôch si sin gewalt und wîten maere ez si ein Rômer. Unger. Bêhein, ein Franzois ein Schotte, ein Spanjol oder ein Engelsch kurtois, ein Krieche. ein Riuze, ein werder Kipperaere, ein Tene, ein Swede, ein Bulger oder ein Soldân atd. 13. Neznámý meistersänger ze XIV. století. (Vyd. Bartsch, Meisterlieder der Kolmarer Handschrift). 28, 1. Waer ich gewaltec kûnc übr allez roemisch lant dient in mîn hant Francrîch mit Düringe landen. . 8. waer allez mîn in Merhern und in Riuzen in Pôlân neben Priuzen. —
Strana 66
66 Zajímavější než tyto výpočty jsou zmínky takové, které nás poučují poněkud o jazyku, o výrobcích a o vlivu Slovanů1). 14. Heinrich der Glîchesaere: Reinhart Fuchs (po 1180). (Vyd. Reissenberger). 2097. Reinhart der lützel triuwen hât den künec dô genôte bat umbe sînen vriunt, den elefant, daz er im lîhe ein lant. Der künec sprach ,daz si getân: Bêheim sol er hân'. des wart der elefant vil vrò. der künec hiez in dô enphân, als ez was reht dô huop sich der guote kneht. er quam dar als ein armman, fürsten ambet er dà gewan. der elefant reit in sin lant dar in der künec hât gesant und kundete vremdiu maere daz er hêrre waere. vil harte er zerbliuwen wart, ouch gerou in diu widervart, mohten si in getân hân wunt, ern wurdes niemer mê gesunt. Patrna je tu satirická narážka na české poměry v době po Vladislavovi II., kdy Čechy se staly zemí, stálými změnami v osobách panovníků znepokojenou, a kdy autorita císařova velmi málo v Čechách rozhodovala. 15. Hartman von Ouwe: Erec (ok. 1192). (Vyd. Haupt). 1987. diu geville waren grâ, daz niemen anderswâ dehein bezzer mohte hân ze Riuzen noch ze Pôlân. 1) Jsou již částečně otištěny ve „Slovanském sborníku“ 1886, str. 225 a nn., jakož i zminky z pověsti národní v témž časopise 1887, str. 305 a nn. a 367 a nn., kdež jsou i překlady míst uvedených.
66 Zajímavější než tyto výpočty jsou zmínky takové, které nás poučují poněkud o jazyku, o výrobcích a o vlivu Slovanů1). 14. Heinrich der Glîchesaere: Reinhart Fuchs (po 1180). (Vyd. Reissenberger). 2097. Reinhart der lützel triuwen hât den künec dô genôte bat umbe sînen vriunt, den elefant, daz er im lîhe ein lant. Der künec sprach ,daz si getân: Bêheim sol er hân'. des wart der elefant vil vrò. der künec hiez in dô enphân, als ez was reht dô huop sich der guote kneht. er quam dar als ein armman, fürsten ambet er dà gewan. der elefant reit in sin lant dar in der künec hât gesant und kundete vremdiu maere daz er hêrre waere. vil harte er zerbliuwen wart, ouch gerou in diu widervart, mohten si in getân hân wunt, ern wurdes niemer mê gesunt. Patrna je tu satirická narážka na české poměry v době po Vladislavovi II., kdy Čechy se staly zemí, stálými změnami v osobách panovníků znepokojenou, a kdy autorita císařova velmi málo v Čechách rozhodovala. 15. Hartman von Ouwe: Erec (ok. 1192). (Vyd. Haupt). 1987. diu geville waren grâ, daz niemen anderswâ dehein bezzer mohte hân ze Riuzen noch ze Pôlân. 1) Jsou již částečně otištěny ve „Slovanském sborníku“ 1886, str. 225 a nn., jakož i zminky z pověsti národní v témž časopise 1887, str. 305 a nn. a 367 a nn., kdež jsou i překlady míst uvedených.
Strana 67
67 16. Wolfram von Eschenbach: Parzival (1205—15). (Vyd. Lachmann). Treverezent vypravuje o svých dobrodružstvích mezi jiným 496, 15. und dô ich für den Rôhas durch aventiure gestrichen was, dà kom ein werdiu windisch diet ůz durch tjoste gegenbiet. Rôhas jest Rohatec; dle této zmínky byli to Slovinci, kteří nejprvnější ze všech Slovanů přiučili se rytířskému klání; bylť ve Štyrsku velmi čilý ruch rytířský, nejsilnější ve všech zemích bavorského kmene, a rozumí se, že působil také na národy sousední. Znalosť klání u Slovinců v první třetině tři- náctého století dosvědčuje též Ulrich z Liechtenšteina: 17. Uolrich von Liehtenstein: Frowen dienst (1255). (Vyd. Lachmann). Na své výpravě z Mestry do Čech 1) dostane se Ulrich v sedmý den po svatém Jiří r. 1227 do Korutanska. Za Vraty (Tor, nyní Thörl) očekává ho kníže Bernard a jeho rytíři, snídajíce po tehdejším zvyku na louce. Uvítají ho 192, 17. der fürste und die gesellen sîn mich hiezen willekomen sin. ir gruoz was gegen mir alsus: ,buge waz primi, gralva Venus'. Ulrich zláme tu osmnáct oštěpů a rozdá patnáct prstenů; rytíři i kníže doprovázejí ho do Villachu (Bělaku), kdež zláme oštěpů patnáct a rozdá dvanáct prstenů těm, kteří na něm zlomili oštěp svůj. V osmnáctý den přijede do Mürzzuschlagu, kdež mu vzkazuje Otte von Buochowe svým poslem: 216, 23. . . . . vil edeliu künegin iuch heizet willekomen sîn in ditz lant ein windisch wîp. Takto přestrojen potýká se s „paní Venuši“ v oděvu ženském, ověnčen, s naušnicemi na přilbě: 1) Srv. odst. II.
67 16. Wolfram von Eschenbach: Parzival (1205—15). (Vyd. Lachmann). Treverezent vypravuje o svých dobrodružstvích mezi jiným 496, 15. und dô ich für den Rôhas durch aventiure gestrichen was, dà kom ein werdiu windisch diet ůz durch tjoste gegenbiet. Rôhas jest Rohatec; dle této zmínky byli to Slovinci, kteří nejprvnější ze všech Slovanů přiučili se rytířskému klání; bylť ve Štyrsku velmi čilý ruch rytířský, nejsilnější ve všech zemích bavorského kmene, a rozumí se, že působil také na národy sousední. Znalosť klání u Slovinců v první třetině tři- náctého století dosvědčuje též Ulrich z Liechtenšteina: 17. Uolrich von Liehtenstein: Frowen dienst (1255). (Vyd. Lachmann). Na své výpravě z Mestry do Čech 1) dostane se Ulrich v sedmý den po svatém Jiří r. 1227 do Korutanska. Za Vraty (Tor, nyní Thörl) očekává ho kníže Bernard a jeho rytíři, snídajíce po tehdejším zvyku na louce. Uvítají ho 192, 17. der fürste und die gesellen sîn mich hiezen willekomen sin. ir gruoz was gegen mir alsus: ,buge waz primi, gralva Venus'. Ulrich zláme tu osmnáct oštěpů a rozdá patnáct prstenů; rytíři i kníže doprovázejí ho do Villachu (Bělaku), kdež zláme oštěpů patnáct a rozdá dvanáct prstenů těm, kteří na něm zlomili oštěp svůj. V osmnáctý den přijede do Mürzzuschlagu, kdež mu vzkazuje Otte von Buochowe svým poslem: 216, 23. . . . . vil edeliu künegin iuch heizet willekomen sîn in ditz lant ein windisch wîp. Takto přestrojen potýká se s „paní Venuši“ v oděvu ženském, ověnčen, s naušnicemi na přilbě: 1) Srv. odst. II.
Strana 68
68 218, 24. die ôrringe waren kosterich und hiengen verre hin zetal. er fuort zwên zöpfe, die wâren val grôz unde volleclîchen lanc: ir lenge für den satel swanc. Ez hete der hôchgemuote man. seht, eine gôdehsen an. daz ist ein windisch wibes kleit. Pěkný obraz roucha slovinského kazí nám bohužel to, že nevíme, co je gôdehse a jak si ji máme představiti. Cesta Uolrichova jde, jak známo, až k Dyji na českou půdu, kamž dojede od moře za devětadvacet dní a kde je při- vítán tak vybranými rytíři, že rozdati musí devatenáct prstenů. 284, 25. Uber die Thye zogt ich zehant mit freuden in der Bêheim lant . . . . 285, 17. Der ritter was ze velde komen wol hundert, als ich hân vernomen. Čeští rytíři jsou tak dychtivi po klání, že často tři na- jednou jedou proti němu. O nějakém českém výkřiku neslyšíme zde nic, snad čeští rytíři přiučili se i těm od svých mistrů a volali opravdu: 287, 11. dâ ruoft vil maniger: ,herâ her!“ 1). Také když později Uolrich vyjede, přestrojen za krále Artuše, u Nového Města mezi rytířstvem, které ho očekává, shle- dáváme česká jména: 472, 27. von Dobrach (Dobra) der schenk Dietrich 473, 5. von Valkenstein her Zlawat (Slavata). 18. Frauenlob (ok. 1300). (Vyd. Ettmüller). 135, 13. In Kernden ritterschaft ich sach. * * * 411, 1. Daz riche ûz siben münden 2) maz ie sin kür mit kreften den lâz von Bèheim schenken waz tuot denn der von Pfalze ? atd. . 1) Dalimil, LXXVI., 40: hera, črte, hera ! 2) Rým je na začátku verše. Srv. odstavec III.
68 218, 24. die ôrringe waren kosterich und hiengen verre hin zetal. er fuort zwên zöpfe, die wâren val grôz unde volleclîchen lanc: ir lenge für den satel swanc. Ez hete der hôchgemuote man. seht, eine gôdehsen an. daz ist ein windisch wibes kleit. Pěkný obraz roucha slovinského kazí nám bohužel to, že nevíme, co je gôdehse a jak si ji máme představiti. Cesta Uolrichova jde, jak známo, až k Dyji na českou půdu, kamž dojede od moře za devětadvacet dní a kde je při- vítán tak vybranými rytíři, že rozdati musí devatenáct prstenů. 284, 25. Uber die Thye zogt ich zehant mit freuden in der Bêheim lant . . . . 285, 17. Der ritter was ze velde komen wol hundert, als ich hân vernomen. Čeští rytíři jsou tak dychtivi po klání, že často tři na- jednou jedou proti němu. O nějakém českém výkřiku neslyšíme zde nic, snad čeští rytíři přiučili se i těm od svých mistrů a volali opravdu: 287, 11. dâ ruoft vil maniger: ,herâ her!“ 1). Také když později Uolrich vyjede, přestrojen za krále Artuše, u Nového Města mezi rytířstvem, které ho očekává, shle- dáváme česká jména: 472, 27. von Dobrach (Dobra) der schenk Dietrich 473, 5. von Valkenstein her Zlawat (Slavata). 18. Frauenlob (ok. 1300). (Vyd. Ettmüller). 135, 13. In Kernden ritterschaft ich sach. * * * 411, 1. Daz riche ûz siben münden 2) maz ie sin kür mit kreften den lâz von Bèheim schenken waz tuot denn der von Pfalze ? atd. . 1) Dalimil, LXXVI., 40: hera, črte, hera ! 2) Rým je na začátku verše. Srv. odstavec III.
Strana 69
69 19. Reinmar von Zweter (ok. 1240). (Vyd. Roethe 1). 243. Daz rîche siben vürsten hât der hôhsten und der besten, an den al sin wirde stât die künige im solden kiesen unde ouch dem riche holde solden swern. daz sint die pfaffenvüvsten dri. von Menze und ouch von Triere, der von Köln ist ouch dâ bi. der leien vürsten viere, die ez beschirmen solden und bewaeren: her künic von Bèheim, daran sult ir gedenken, daz man iuch nent des rîches werden schenken; von Brandenburc der kemeraere, truhsaeze diu Palze úſme Rîn. sô sol der herzoge marschale sîn von Sahsen lant : daz sint din waren maere 2). 20. Meier Helmbreht. (Viz č. 3.). Synek selský, který se dal na život rytířský, vlastně lou- pežnický, vrátí se za rok na návštěvu domů, a když ho ra- dostně vítají, tváří se, jako by jich neznal a svou řeč mateřskou byl zapomněl; mluví po nizoněmecku a po latinsku, pak: 730. 726. zem vater sprach er: „dêú sal“; zuo der muoter sprach er sâ bêheimisch „dobraytrà“ si sâhen beide ein ander an beidiu daz wip und der man. diu hûsfrouwe sprach : „her wirt wir sîn der sinne gar verirt : er ist niht unser beider kint; er ist ein Béheim oder ein Wint“. 775. und bist duz niht Helmbreht, min kint, sit ir ein Bèheim oder ein WVint sò vart hin zuo den Winden. 1) Srv. odst. III., a Přídavek. 2) Odchylně jediný básník Lohengrina (1290) stanoví: 198, 1 Der werde phallenzgrâve bî Rîn ist der êrste und sol des riches truhsaez sîn sô ist von Braudenburc ein kameraere; ein schenke, der ist von Beierlant. dem rîche ist von Sahsen ein marschalc genant, což vyložil vydavatel Rückert na str. 257 a n.
69 19. Reinmar von Zweter (ok. 1240). (Vyd. Roethe 1). 243. Daz rîche siben vürsten hât der hôhsten und der besten, an den al sin wirde stât die künige im solden kiesen unde ouch dem riche holde solden swern. daz sint die pfaffenvüvsten dri. von Menze und ouch von Triere, der von Köln ist ouch dâ bi. der leien vürsten viere, die ez beschirmen solden und bewaeren: her künic von Bèheim, daran sult ir gedenken, daz man iuch nent des rîches werden schenken; von Brandenburc der kemeraere, truhsaeze diu Palze úſme Rîn. sô sol der herzoge marschale sîn von Sahsen lant : daz sint din waren maere 2). 20. Meier Helmbreht. (Viz č. 3.). Synek selský, který se dal na život rytířský, vlastně lou- pežnický, vrátí se za rok na návštěvu domů, a když ho ra- dostně vítají, tváří se, jako by jich neznal a svou řeč mateřskou byl zapomněl; mluví po nizoněmecku a po latinsku, pak: 730. 726. zem vater sprach er: „dêú sal“; zuo der muoter sprach er sâ bêheimisch „dobraytrà“ si sâhen beide ein ander an beidiu daz wip und der man. diu hûsfrouwe sprach : „her wirt wir sîn der sinne gar verirt : er ist niht unser beider kint; er ist ein Béheim oder ein Wint“. 775. und bist duz niht Helmbreht, min kint, sit ir ein Bèheim oder ein WVint sò vart hin zuo den Winden. 1) Srv. odst. III., a Přídavek. 2) Odchylně jediný básník Lohengrina (1290) stanoví: 198, 1 Der werde phallenzgrâve bî Rîn ist der êrste und sol des riches truhsaez sîn sô ist von Braudenburc ein kameraere; ein schenke, der ist von Beierlant. dem rîche ist von Sahsen ein marschalc genant, což vyložil vydavatel Rückert na str. 257 a n.
Strana 70
70 Již slovo, kterým zdraví, je zajímavé: je to totiž nejstarší doklad toho pozdravu, a sice ve staré formě dobrojtro; výkladu koncovky -a, jaký jsem pronesl ve Slovanském sbor- níku, se vzdávám, a myslím, že koncovka česká -o zněla Ba- vorům a Rakušanům jako jejich a, klonící se více k o; což ještě je jasnější při tvaru tobroytra u Seifrida Helblinga (viz níže) 1). Němečtí vydavatelé chybně vykládávají: „dobré jitro“. 21. Seifrid Helbling. (Viz č. 5.). Rakouský satirický básník z konce třináctého století stě- žuje si na to, že Rakušané po každém národě se opičí. Vévoda Bedřich česal se jako Uhři (nosící copy), pak si stříhal vlasy jako Sasové. XIV., 20. der Bèheim sit uns niht vergie, daz wir jehen müezen, unser friunde grüezen ,tobroytra‘ des morgens. dô was niht âne borgens : wir kunden unser lachen grôz bêheimisch machen. ich sag iu dem was alsô : „Kurvysyne! ho ho hô! dô was unser lachen ůz ,vítaj pan, poppomůz“. Ve v. 28. je české slovo konjekturou pánů dra. Menčíka a Murka za nesmyslné ,huersyna ho cho cho'. Koncovka -e (syne) je 1) Mohu k témuž zjevu uvésti doklad z mnohem pozdější doby, ze XVII. stol., který snad bude českým filologům vítán, jelikož repre- sentuje zcela fonetické reprodukování věty české. V Grimmelshausenově románu „Simplicissimus“ (1669) čteme (Neudrucke deutscher Literatur- werke des XVI. u. XVII. Jahrhunderts 19—25, str. 134): „da führte, ich weiss nicht wer, unversehens eine Parthey Croaten daher, die uns miteinander anpackten, auf ettliche lare Baurenpferde satzten die sie erst gestolen hatten, und miteinander davon führeten. Zwar stunden sie erstlich im Zweiffel, ob sie mich mitnehmen wolten oder nicht? biss endlich einer auff Böhmisch sagte : Mih weme daho Blasna sebao, bovve deme ho gbabo Oberstovi. Dem antwortete ein anderer: Prschis am bambo ano, mi ho nagonie possadeime, vvan rosumi niemezki, vvon bude mit Kratock vville sebao. Also muste ich zu Pferd atd. atd. O slově dobrojtro viz Listy filol. r. 1886, 413.
70 Již slovo, kterým zdraví, je zajímavé: je to totiž nejstarší doklad toho pozdravu, a sice ve staré formě dobrojtro; výkladu koncovky -a, jaký jsem pronesl ve Slovanském sbor- níku, se vzdávám, a myslím, že koncovka česká -o zněla Ba- vorům a Rakušanům jako jejich a, klonící se více k o; což ještě je jasnější při tvaru tobroytra u Seifrida Helblinga (viz níže) 1). Němečtí vydavatelé chybně vykládávají: „dobré jitro“. 21. Seifrid Helbling. (Viz č. 5.). Rakouský satirický básník z konce třináctého století stě- žuje si na to, že Rakušané po každém národě se opičí. Vévoda Bedřich česal se jako Uhři (nosící copy), pak si stříhal vlasy jako Sasové. XIV., 20. der Bèheim sit uns niht vergie, daz wir jehen müezen, unser friunde grüezen ,tobroytra‘ des morgens. dô was niht âne borgens : wir kunden unser lachen grôz bêheimisch machen. ich sag iu dem was alsô : „Kurvysyne! ho ho hô! dô was unser lachen ůz ,vítaj pan, poppomůz“. Ve v. 28. je české slovo konjekturou pánů dra. Menčíka a Murka za nesmyslné ,huersyna ho cho cho'. Koncovka -e (syne) je 1) Mohu k témuž zjevu uvésti doklad z mnohem pozdější doby, ze XVII. stol., který snad bude českým filologům vítán, jelikož repre- sentuje zcela fonetické reprodukování věty české. V Grimmelshausenově románu „Simplicissimus“ (1669) čteme (Neudrucke deutscher Literatur- werke des XVI. u. XVII. Jahrhunderts 19—25, str. 134): „da führte, ich weiss nicht wer, unversehens eine Parthey Croaten daher, die uns miteinander anpackten, auf ettliche lare Baurenpferde satzten die sie erst gestolen hatten, und miteinander davon führeten. Zwar stunden sie erstlich im Zweiffel, ob sie mich mitnehmen wolten oder nicht? biss endlich einer auff Böhmisch sagte : Mih weme daho Blasna sebao, bovve deme ho gbabo Oberstovi. Dem antwortete ein anderer: Prschis am bambo ano, mi ho nagonie possadeime, vvan rosumi niemezki, vvon bude mit Kratock vville sebao. Also muste ich zu Pferd atd. atd. O slově dobrojtro viz Listy filol. r. 1886, 413.
Strana 71
71 v tomto případě asi velice pochybná; zcela zbytečně čte Seemüller místo vitaipan: vítej pan; poppomůz nebo vlastně poppomouz jest báh pomor. Básník pokračuje o mravech a slovech přišlých z Míšně a Bavorska 44. taepischiu maere kunn wir sagen dâ nàch ùz der Kerndenaere sprách, ze Kreine si wir des gebeten, daz wir windischen treten nâch der blâterphîfen 1). Tak konečně pochybuje, je-li v Rakousku II., 1456. ob ich si ze Sachsen, ze Bêheim od in Ungerlant, daz ist mir noch unbekant, neboť rodí se již III., 347. ein Bêheim von Sant Pölten. A ještě jednou se vrací k tomuto zlozvyku: VIII., 763. die Bêheim tragent ir gewant, als sit ist in Bêheimlant die Sahsen und die Pôlân tragent ouch gewant an, dâ bî man si erkennet nâch ir lande nennet, a podobně ostatní národové, ale Rakušané 783. sie tragent nâch der Bêheim sit gewant, dâ sie mêrent mit der Bêheim schar unbillîch und sint doch von Österrîch. ich wolt, swer in Osterlant trüeg nâch Bêheim sit gewant, swes in fragt ein biderb man, daz er spraech: ,nie rozmie pan" und mit sînem munde niht anders reden kunde. 1) Domněnku vyslovenou ve Slov. Sbor. V., 228, že by slovy „windisch“ a „Kerendenaere“ mohl býti snad naznačen rozdíl dvou nářečí, beru zpět; kronika Ottackerova (Pez III., str. 184) dosvěděnje, že „windisch“ bylo jazykem mluveným v Korutanech.
71 v tomto případě asi velice pochybná; zcela zbytečně čte Seemüller místo vitaipan: vítej pan; poppomůz nebo vlastně poppomouz jest báh pomor. Básník pokračuje o mravech a slovech přišlých z Míšně a Bavorska 44. taepischiu maere kunn wir sagen dâ nàch ùz der Kerndenaere sprách, ze Kreine si wir des gebeten, daz wir windischen treten nâch der blâterphîfen 1). Tak konečně pochybuje, je-li v Rakousku II., 1456. ob ich si ze Sachsen, ze Bêheim od in Ungerlant, daz ist mir noch unbekant, neboť rodí se již III., 347. ein Bêheim von Sant Pölten. A ještě jednou se vrací k tomuto zlozvyku: VIII., 763. die Bêheim tragent ir gewant, als sit ist in Bêheimlant die Sahsen und die Pôlân tragent ouch gewant an, dâ bî man si erkennet nâch ir lande nennet, a podobně ostatní národové, ale Rakušané 783. sie tragent nâch der Bêheim sit gewant, dâ sie mêrent mit der Bêheim schar unbillîch und sint doch von Österrîch. ich wolt, swer in Osterlant trüeg nâch Bêheim sit gewant, swes in fragt ein biderb man, daz er spraech: ,nie rozmie pan" und mit sînem munde niht anders reden kunde. 1) Domněnku vyslovenou ve Slov. Sbor. V., 228, že by slovy „windisch“ a „Kerendenaere“ mohl býti snad naznačen rozdíl dvou nářečí, beru zpět; kronika Ottackerova (Pez III., str. 184) dosvěděnje, že „windisch“ bylo jazykem mluveným v Korutanech.
Strana 72
72 Nemusím říci, že chvála, kterou zde poděluje Čechy, byla zcela nezasloužena, že Čechové byli v tom s Rakušany za jedno, kdežto Maďaři už tenkráte bránili novotám přístupu a hrdě se spokojovali se svými zvyky 1). Jaká to vlastně byla česká móda, zdá se vysvítati z verše — III., 233. lâz schaefîn kürsen für den frost komen uns von Tsechen. die lâz ouch bier zechen mit sant den Merhaeren; wînes sie enbaeren dêswar sie viel gelîch, 240. an durch daz lieb Osterrich. Na tyto „kürsen“ jako na novou módu ukazuje XV., 65. ein ritter nimt nû gar für guot zem winder einen vêhen huot und ein kürsen schaefîn — daz sint nů diu kleider sin. Nejistá jest domněnka Karajanova, že by ve verších XV., 430. ich gib mîn weiz, mînen win lieber umb silberplischel dann ich imz geb na pischel poslední slovo bylo zkaženo ze žertovně užívaného napij se. Z Polska zase přicházel účes a ostříhání vlasů; básník osopuje se na krajana takto změněného (Rakušané nosili vlasy dlouhé): III., 225. waz wil dů Pôlân hôchbeschorn? den Ungern waere daz vil zorn, der ir langem hâr erkür die hôhen pôlânischen schüer; takový Rakušan je pak III., 333. von Bruck bürtic ein Pôlân a básník mu přeje podobně jako onomu počeštěnému: VIII., 793. und swer in disem lande snit gewant nach der Pôlân sif, daz dem sin hâr waer geschorn hôch ûf für die ôrn : daz sold im nimer wahsen. — 1) Karajan, Der leumund der Osterreicher, Böhmen und Unger in den heimischen quellen des mittelalters, Wiener S.-B. XLII., 447 —531.
72 Nemusím říci, že chvála, kterou zde poděluje Čechy, byla zcela nezasloužena, že Čechové byli v tom s Rakušany za jedno, kdežto Maďaři už tenkráte bránili novotám přístupu a hrdě se spokojovali se svými zvyky 1). Jaká to vlastně byla česká móda, zdá se vysvítati z verše — III., 233. lâz schaefîn kürsen für den frost komen uns von Tsechen. die lâz ouch bier zechen mit sant den Merhaeren; wînes sie enbaeren dêswar sie viel gelîch, 240. an durch daz lieb Osterrich. Na tyto „kürsen“ jako na novou módu ukazuje XV., 65. ein ritter nimt nû gar für guot zem winder einen vêhen huot und ein kürsen schaefîn — daz sint nů diu kleider sin. Nejistá jest domněnka Karajanova, že by ve verších XV., 430. ich gib mîn weiz, mînen win lieber umb silberplischel dann ich imz geb na pischel poslední slovo bylo zkaženo ze žertovně užívaného napij se. Z Polska zase přicházel účes a ostříhání vlasů; básník osopuje se na krajana takto změněného (Rakušané nosili vlasy dlouhé): III., 225. waz wil dů Pôlân hôchbeschorn? den Ungern waere daz vil zorn, der ir langem hâr erkür die hôhen pôlânischen schüer; takový Rakušan je pak III., 333. von Bruck bürtic ein Pôlân a básník mu přeje podobně jako onomu počeštěnému: VIII., 793. und swer in disem lande snit gewant nach der Pôlân sif, daz dem sin hâr waer geschorn hôch ûf für die ôrn : daz sold im nimer wahsen. — 1) Karajan, Der leumund der Osterreicher, Böhmen und Unger in den heimischen quellen des mittelalters, Wiener S.-B. XLII., 447 —531.
Strana 73
73 Uvedu ještě několik zmínek z této básně s významem pouze zeměpisným. Zemi českou nazývá IV. 208 daz Bêheimisch, jednoho pána rakouského dle sídla jeho (VI. 64) ein Merhaere a velká oblasť národů východních je naznačena slovy XV., 654. von dem Riuzischen mer von Priuzen unz an Walhen. 22. Stricker, Der kündige Knecht (ok. 1240). (Vyd. v. der Hagen, Gesammtabenteuer 61.). Selka vyhnala časně sedláka na pole; pak se dá do va- ření a pečení: 24. dar zuo buoch si zehant ein bochniz wiz alsam der suê. Chytrý čeledín se vrátí však, a vypravuje, že jednou hodil po vlkovi kamenem velkým 241. wan als diu bochenz diu dort stât. Místo bochenz čte přepracování této básně v témž ruko- pise na tomlo druhém místě der masanze 1). O vlivu české kuchyně svědčí mimo tato dvě slova ještě gíselitze (kyselice) u Meier Helmbrechta, které ještě v novějších knihách kuchařských je známo jako geisslutz; kyselice jest jídlem selským, aspoň praví Helmbreht k otci: 473. und iz du giselitze, sò wil ich ezzen ditze daz man dâ heizet huon versoten. Ein buoch von guoter spise ze 14. stol. (vyd. Pfeiffer) uvádí behemmische crwciz, na čemž není nic českého. 23. Liederbuch der Clara Hätzlerin (1470). (Vyd. Haltaus). Ain haubt von Behmerlant zwai weisse ärmlein von Prafant, 1) Toto slovo vyskýtá se vůbec často, obyčejně jako mosanse, a žije v této formě v severních Čechách a v Litoměřicku; prostoná- rodní etymologie vykládá slovo jako moh-sanze, od máku, kterým je posypávají (Petters, v programu litoměřického gymnasia r. 1864, kdež podány i jiné ještě doklady toho slova), kdežto Lexer, Mhd. Hand- wörterbuch I., 2056, odvozuje slovo od hebrejského macá, maces; tak i Birlinger se ptá (Zeits. f. dtsch. Phil. XX., 555), ,ob mosanczer deutsch? es gibt ein solches wort für judenmatzen‘.
73 Uvedu ještě několik zmínek z této básně s významem pouze zeměpisným. Zemi českou nazývá IV. 208 daz Bêheimisch, jednoho pána rakouského dle sídla jeho (VI. 64) ein Merhaere a velká oblasť národů východních je naznačena slovy XV., 654. von dem Riuzischen mer von Priuzen unz an Walhen. 22. Stricker, Der kündige Knecht (ok. 1240). (Vyd. v. der Hagen, Gesammtabenteuer 61.). Selka vyhnala časně sedláka na pole; pak se dá do va- ření a pečení: 24. dar zuo buoch si zehant ein bochniz wiz alsam der suê. Chytrý čeledín se vrátí však, a vypravuje, že jednou hodil po vlkovi kamenem velkým 241. wan als diu bochenz diu dort stât. Místo bochenz čte přepracování této básně v témž ruko- pise na tomlo druhém místě der masanze 1). O vlivu české kuchyně svědčí mimo tato dvě slova ještě gíselitze (kyselice) u Meier Helmbrechta, které ještě v novějších knihách kuchařských je známo jako geisslutz; kyselice jest jídlem selským, aspoň praví Helmbreht k otci: 473. und iz du giselitze, sò wil ich ezzen ditze daz man dâ heizet huon versoten. Ein buoch von guoter spise ze 14. stol. (vyd. Pfeiffer) uvádí behemmische crwciz, na čemž není nic českého. 23. Liederbuch der Clara Hätzlerin (1470). (Vyd. Haltaus). Ain haubt von Behmerlant zwai weisse ärmlein von Prafant, 1) Toto slovo vyskýtá se vůbec často, obyčejně jako mosanse, a žije v této formě v severních Čechách a v Litoměřicku; prostoná- rodní etymologie vykládá slovo jako moh-sanze, od máku, kterým je posypávají (Petters, v programu litoměřického gymnasia r. 1864, kdež podány i jiné ještě doklady toho slova), kdežto Lexer, Mhd. Hand- wörterbuch I., 2056, odvozuje slovo od hebrejského macá, maces; tak i Birlinger se ptá (Zeits. f. dtsch. Phil. XX., 555), ,ob mosanczer deutsch? es gibt ein solches wort für judenmatzen‘.
Strana 74
74 ain brust von Swaben her, von Kernten zwai tüttlein ragend als ain sper, ain pouch von Österreich der wär slecht und gleich, und ain a . . von Pollan, von Baiern und zwai füszlein von dem Rein das möcht ain schöne frau gesein. B. V pověsti národní. Mnohé zmínky v básních národní pověsti mohly a měly by se zařaditi pod některou kategorii v prvním díle, neboť svědčí rovněž jenom o nahodilých vědomostech některého básníka. Ale z ohledů praktických zdálo se poučnějším, srovnati všechna místa sem hledící dle národů, kterých se týkají. Cituju při tom básně dle sbírky „Deutsches Heldenbuch, Berlin 1866 až 1873“ a vlastní knihu toho jmena dle „Das deutsche Heldenbuch. Nach dem muthmasslich ältesten Drucke neu herausgegeben von Adelbert von Keller“, Stuttgart, Bibliothek des literarischen Vereins 87, 1867. 1. Čechové. „Biterolf und Dietleip“ jest báseň ze začátku třináctého století, která s volnějším použitím pověsti všeobecné vypra- vuje o osudech Biterolfa, jenž opoušti zemi, ženu a syna, aby vyhledal mocného krále Etzla (Attilu), a o synu jeho Dietlei- povi, který vyjíždí, aby otce svého nalezl. Dietleip pomáhá Etzlovi v bojích proti Prusům a Polákům, pak se vrací přitel jeho, markrabí Rüdeger 1721. gâhende vil starke ze Bêheim durch die marke, do Rakous, země své. — Na cestě do země Hunů byl Dietleip potupen v Burgundech; Etzel chce mu pomoci k pomstě a vyšle Rüdegera, aby králům burgundským ohlásil válku. Mnohorozumný Hagen, rádce krále burgundského, radí, aby pozvali spřátelené krále a knížata zdánlivě ke slavnosti, ti by jim pak zajisté pomohli v boji, mezi nimi také:
74 ain brust von Swaben her, von Kernten zwai tüttlein ragend als ain sper, ain pouch von Österreich der wär slecht und gleich, und ain a . . von Pollan, von Baiern und zwai füszlein von dem Rein das möcht ain schöne frau gesein. B. V pověsti národní. Mnohé zmínky v básních národní pověsti mohly a měly by se zařaditi pod některou kategorii v prvním díle, neboť svědčí rovněž jenom o nahodilých vědomostech některého básníka. Ale z ohledů praktických zdálo se poučnějším, srovnati všechna místa sem hledící dle národů, kterých se týkají. Cituju při tom básně dle sbírky „Deutsches Heldenbuch, Berlin 1866 až 1873“ a vlastní knihu toho jmena dle „Das deutsche Heldenbuch. Nach dem muthmasslich ältesten Drucke neu herausgegeben von Adelbert von Keller“, Stuttgart, Bibliothek des literarischen Vereins 87, 1867. 1. Čechové. „Biterolf und Dietleip“ jest báseň ze začátku třináctého století, která s volnějším použitím pověsti všeobecné vypra- vuje o osudech Biterolfa, jenž opoušti zemi, ženu a syna, aby vyhledal mocného krále Etzla (Attilu), a o synu jeho Dietlei- povi, který vyjíždí, aby otce svého nalezl. Dietleip pomáhá Etzlovi v bojích proti Prusům a Polákům, pak se vrací přitel jeho, markrabí Rüdeger 1721. gâhende vil starke ze Bêheim durch die marke, do Rakous, země své. — Na cestě do země Hunů byl Dietleip potupen v Burgundech; Etzel chce mu pomoci k pomstě a vyšle Rüdegera, aby králům burgundským ohlásil válku. Mnohorozumný Hagen, rádce krále burgundského, radí, aby pozvali spřátelené krále a knížata zdánlivě ke slavnosti, ti by jim pak zajisté pomohli v boji, mezi nimi také:
Strana 75
75 5057. ,iuwer boten werden ouch gesant ze Bêheim und in Beierlant : ze Witzlân dem vil richen, der kumet iu sicherlîchen und Poytân von Wuscherât: die besten ritter, die er hât, die bringet er iu an den Rîn‘. Slovo Witzlán podobá se nejvíce jménům Viclav, nebo Václav, tak že král v pověsti je nazván jménem patrona zem- ského. Král přijíždí opravdu s ostatními, a když se doví, že se jedná o vážný boj, praví: 6525. ,ez waere iu frume und êre, haete ich ritter mêre mit mir gefüeret in daz lant. nu diu rede ist sô gewant daz wir hie strîtes sulen pflegen: ob wir niht kumen', sprach der degen, ,mit gleven und buckelaeren, doch mügen wir satele laeren mit flatschen wol snîdunden. die tiefen verchwunden sul wir mit swerten houwen hie. jâ gestreit ich williclîcher nie, beide ich und ouch die mîne. Etzel und al die sîne die habent vînde undr uns hie. er wolde mich des twingen ie daz wir im waeren undertân, ich und mîn bruoder Poytân'. Etzlův man Rüdeger přiznává se k těmto snahám: 6543. Des erlachte Rüedegêr. der edel maregrâve hêr ,mich naeme des untûre, (ich bin guot nâchgebûre), daz iuch ertwinge sin gewalt. wir lâzen‘, sprach der helt balt an iuch noch unversuochet niht, daz man iuch sô ledic siht, daz swaeret dicke mir den muot, als harte als ez den künec tuot‘. Der antwurte im Wîtzlân ,genuogiu swaere die ich hân, diust iuwer schult, her Rüedegêr‘. Dô sprach der marcgràve hêr
75 5057. ,iuwer boten werden ouch gesant ze Bêheim und in Beierlant : ze Witzlân dem vil richen, der kumet iu sicherlîchen und Poytân von Wuscherât: die besten ritter, die er hât, die bringet er iu an den Rîn‘. Slovo Witzlán podobá se nejvíce jménům Viclav, nebo Václav, tak že král v pověsti je nazván jménem patrona zem- ského. Král přijíždí opravdu s ostatními, a když se doví, že se jedná o vážný boj, praví: 6525. ,ez waere iu frume und êre, haete ich ritter mêre mit mir gefüeret in daz lant. nu diu rede ist sô gewant daz wir hie strîtes sulen pflegen: ob wir niht kumen', sprach der degen, ,mit gleven und buckelaeren, doch mügen wir satele laeren mit flatschen wol snîdunden. die tiefen verchwunden sul wir mit swerten houwen hie. jâ gestreit ich williclîcher nie, beide ich und ouch die mîne. Etzel und al die sîne die habent vînde undr uns hie. er wolde mich des twingen ie daz wir im waeren undertân, ich und mîn bruoder Poytân'. Etzlův man Rüdeger přiznává se k těmto snahám: 6543. Des erlachte Rüedegêr. der edel maregrâve hêr ,mich naeme des untûre, (ich bin guot nâchgebûre), daz iuch ertwinge sin gewalt. wir lâzen‘, sprach der helt balt an iuch noch unversuochet niht, daz man iuch sô ledic siht, daz swaeret dicke mir den muot, als harte als ez den künec tuot‘. Der antwurte im Wîtzlân ,genuogiu swaere die ich hân, diust iuwer schult, her Rüedegêr‘. Dô sprach der marcgràve hêr
Strana 76
76 ,min habe ist des küneges guot. al daz sîn gewall dâ tuot, des hilfe ich billiche'. Tato místa jsou zajisté významna pro názor o moci a samostatnosti krále českého; další místa zajímají nás hlavně, že osvětlují způsob boje staročeského. Starý Hildebrand rozděluje reky Etzlovy k boji, tu po- staví naproti Viclanovi bratra Etzlova Bledu: 7634. sô sol Bloedelîn der recke den küenen Witzlân bestân und sinen bruoder Poytân. Než však přijde k boji, vyzvou Hunové Burgundy k tur- naji, který má býti před hradem. Tu i Viclan vyšle sto reků za příkopy: 8442. dô sprach Witzlân der degen ,ich wil der mînen senden der graben zuo den enden hundert helde maere. in sol niht werden swaere, ob si niht sper enfüeren: si sulnz mit flatschen rüeren den helden ûf den renden. jâ siht man von ir henden durch zoume selten geslagen: ûf haben unde nâch jagen, des kunnen si daz minnist. si habent anders keinen list, wan dazs an guoten knehten immer mugen ervebten, dar an ist ir sin gewant, der site ist in Bêheimlant'. Po turnaji následuje boj, ve kterém Rüdeger poznává i české reky: V. 9999. ,daz ist ůz Bêheim Witzlân und ouch sîn bruoder Poytân. daz wizzet, helde maere, vil guote sturmaere sint die helde ůz Bèhcimlant dem si niht rehte sint bekant der warte an ieniu linden ris, dar under si versuochent pris'.
76 ,min habe ist des küneges guot. al daz sîn gewall dâ tuot, des hilfe ich billiche'. Tato místa jsou zajisté významna pro názor o moci a samostatnosti krále českého; další místa zajímají nás hlavně, že osvětlují způsob boje staročeského. Starý Hildebrand rozděluje reky Etzlovy k boji, tu po- staví naproti Viclanovi bratra Etzlova Bledu: 7634. sô sol Bloedelîn der recke den küenen Witzlân bestân und sinen bruoder Poytân. Než však přijde k boji, vyzvou Hunové Burgundy k tur- naji, který má býti před hradem. Tu i Viclan vyšle sto reků za příkopy: 8442. dô sprach Witzlân der degen ,ich wil der mînen senden der graben zuo den enden hundert helde maere. in sol niht werden swaere, ob si niht sper enfüeren: si sulnz mit flatschen rüeren den helden ûf den renden. jâ siht man von ir henden durch zoume selten geslagen: ûf haben unde nâch jagen, des kunnen si daz minnist. si habent anders keinen list, wan dazs an guoten knehten immer mugen ervebten, dar an ist ir sin gewant, der site ist in Bêheimlant'. Po turnaji následuje boj, ve kterém Rüdeger poznává i české reky: V. 9999. ,daz ist ůz Bêheim Witzlân und ouch sîn bruoder Poytân. daz wizzet, helde maere, vil guote sturmaere sint die helde ůz Bèhcimlant dem si niht rehte sint bekant der warte an ieniu linden ris, dar under si versuochent pris'.
Strana 77
77 Bloedel opravdu zápasí s Viclanem v nerozhodnutém boji. 10182. W. der maere der hielt im hie begegene. si bêde und ir degene zuo einander wâren komen; dâ wart schaden vil genomen von flatschen die vil sêre sniten. Král burgundský je obklíčen: 10706. dô hete der künec Witzlân sînes wirles angest vernomen ; mit al den sînen was er komen die sie ze helfe mohten hân, er und sîn bruoder Poytân, si brâchen durch vil manige schar. si kômen sô krefticlichen dar, daz sie der künic gerne sach. Po boji následuje ještě boj o prapor, ke kterémuž s každé strany se má dostaviti jen po osmdesáti šesti mužích, všech z knížecího rodu. Gunther pochybuje, má-li jich tolik, ale upokojují ho: 11714. W. sprach ,wir hân wol kraft mit fürsten ouch alsô sie, oder wir hân mêre hie. ich sage iu wen ich bringe dar swie ez halt anders hie gevar, die mit mir müezen uz dem tor. da ist Ladislau und Ratebor Schirn unde Sytomer: ez gefuorten künege nie her, si entorsten wol gerîten in. Stoyne muoz ouch dâ hin. ich und mîn bruoder Poytân, mil zwelven den unsern man sô wern wir den hôhen muot'. Král český vede zde dvanáct knížat s sebou; zajímava jsou jména jejich. Ke jménu Schirn bych poznamenal, že tak je nazván také v německém překladě Dalimila vůdce Pražanů, český Styr nazvaný. Čechové se vůbec tu osvědčili:
77 Bloedel opravdu zápasí s Viclanem v nerozhodnutém boji. 10182. W. der maere der hielt im hie begegene. si bêde und ir degene zuo einander wâren komen; dâ wart schaden vil genomen von flatschen die vil sêre sniten. Král burgundský je obklíčen: 10706. dô hete der künec Witzlân sînes wirles angest vernomen ; mit al den sînen was er komen die sie ze helfe mohten hân, er und sîn bruoder Poytân, si brâchen durch vil manige schar. si kômen sô krefticlichen dar, daz sie der künic gerne sach. Po boji následuje ještě boj o prapor, ke kterémuž s každé strany se má dostaviti jen po osmdesáti šesti mužích, všech z knížecího rodu. Gunther pochybuje, má-li jich tolik, ale upokojují ho: 11714. W. sprach ,wir hân wol kraft mit fürsten ouch alsô sie, oder wir hân mêre hie. ich sage iu wen ich bringe dar swie ez halt anders hie gevar, die mit mir müezen uz dem tor. da ist Ladislau und Ratebor Schirn unde Sytomer: ez gefuorten künege nie her, si entorsten wol gerîten in. Stoyne muoz ouch dâ hin. ich und mîn bruoder Poytân, mil zwelven den unsern man sô wern wir den hôhen muot'. Král český vede zde dvanáct knížat s sebou; zajímava jsou jména jejich. Ke jménu Schirn bych poznamenal, že tak je nazván také v německém překladě Dalimila vůdce Pražanů, český Styr nazvaný. Čechové se vůbec tu osvědčili:
Strana 78
78 V. 12094. man sach bescheidenlîchen daz, daz Witzlân und die sine dem vogete von dem Rine stuonden willichîchen bî. Po boji společná hostina spojí přátely a nepřátely, žertují při jídle o přestálých nebezpečích — každý se přiznává, že mu v boji příliš veselo nebylo; také Witzlán tak činí ve v. 12722—32. Jméno Viclanovo vyskytá se ještě několikráte v básních z národní pověsti, aniž by značilo touž osobu. Tak je nazván též otec Berhtungův v básni „Dieterichs Flucht“: 471. sin vater was von Kriechenlant und was gehieizen Wizlân. Dále však existovala celá báseň „Dieterich und Wenezlan“, z niž se jen zlomek zachoval. Wenezlán, ač je zde knížetem polským, je asi totožný s Witzlánem v „Biterolfu“. Wenezlán přitáhne dle zachovalých veršů na hranice Etzlovy říše a Dětřich Veronský se svými reky jde Etzlovi ku pomoci. W. nazván obyčejně „der Bolán“, vojsko jeho také jednou ruským (slovanským): 475. doch ze jungest und ze leste von Berne der nôtveste den Bôlân trîben began vaste durch der Riuzen her dan. 2. Poláci. V básni „Biterolf a Dietleip“ jedná se též o bojích Hunů proti Polákům. Jejich vévoda nazván tu dvěma rozličnými jmény; ve v. 1231. čteme: Hornboge, von Pôlân der herzoge, der was in vancnüsse dâ. Tohoto „Hornboge“, což jest patrně jméno slovanské, jako Viclan, znají také básně „Dietrichs Flucht“ a „Raben- schlacht“ jakožto přítele Dětřichova. Flucht 5904. kumt von Pôlân ûz der marke Hornboge der maere.
78 V. 12094. man sach bescheidenlîchen daz, daz Witzlân und die sine dem vogete von dem Rine stuonden willichîchen bî. Po boji společná hostina spojí přátely a nepřátely, žertují při jídle o přestálých nebezpečích — každý se přiznává, že mu v boji příliš veselo nebylo; také Witzlán tak činí ve v. 12722—32. Jméno Viclanovo vyskytá se ještě několikráte v básních z národní pověsti, aniž by značilo touž osobu. Tak je nazván též otec Berhtungův v básni „Dieterichs Flucht“: 471. sin vater was von Kriechenlant und was gehieizen Wizlân. Dále však existovala celá báseň „Dieterich und Wenezlan“, z niž se jen zlomek zachoval. Wenezlán, ač je zde knížetem polským, je asi totožný s Witzlánem v „Biterolfu“. Wenezlán přitáhne dle zachovalých veršů na hranice Etzlovy říše a Dětřich Veronský se svými reky jde Etzlovi ku pomoci. W. nazván obyčejně „der Bolán“, vojsko jeho také jednou ruským (slovanským): 475. doch ze jungest und ze leste von Berne der nôtveste den Bôlân trîben began vaste durch der Riuzen her dan. 2. Poláci. V básni „Biterolf a Dietleip“ jedná se též o bojích Hunů proti Polákům. Jejich vévoda nazván tu dvěma rozličnými jmény; ve v. 1231. čteme: Hornboge, von Pôlân der herzoge, der was in vancnüsse dâ. Tohoto „Hornboge“, což jest patrně jméno slovanské, jako Viclan, znají také básně „Dietrichs Flucht“ a „Raben- schlacht“ jakožto přítele Dětřichova. Flucht 5904. kumt von Pôlân ûz der marke Hornboge der maere.
Strana 79
79 Rabenschl. 46. Hornboge von Pôlân sprach zem Bernaer ,vünf tûsent recken ich hie hân, daz sint allez degene maer die wil ich‘ sprach der starke ,iu ze helfe vüern ûf roemisch marke“. V boji pak velí třem zástupům: Rab. 616. Hornbogen volgten schoener schare drîe. Na druhém místě v Biterolfu však jmenuje se kníže polský Herman, a vypravováno o něm: 3421. der künic ein ungetriuwen man het, den vürsten ůz Pôlân: dar schuof er sîne hervart. Ale Poláci pomýšlejí na obranu: 3448. die Pôlân sazten sich ze wer. Boj jest lítý: 3578. Biterolf der starke, eine gazzen er durchsluoc lanc unde wît genuoc al durch der Pôlâne her, swie vaste im waere ze wer der herzoge Herman. V boji se setká Bit. s vlastním synem Dietleipem, ale nepoznají se: 3648. er kôs für einen Kriechen den vil kindischen man : dô kôs für einen Pôlân der junge den alten. Slova „Kriechen“ je zde užíváno ve smyslu „Slovan" jako často slova Riuze. Boj skončil nešťastně pro Poláky: 3747. dô muoste ouch volgen mit im dan der herzoge ůz Pôlân, wan er den sige dâ hete vlorn. Ale též ztráty vítězů jsou veliky: 3767. ,wol driu tûsent oder baz, die ligent in demn bluote naz,
79 Rabenschl. 46. Hornboge von Pôlân sprach zem Bernaer ,vünf tûsent recken ich hie hân, daz sint allez degene maer die wil ich‘ sprach der starke ,iu ze helfe vüern ûf roemisch marke“. V boji pak velí třem zástupům: Rab. 616. Hornbogen volgten schoener schare drîe. Na druhém místě v Biterolfu však jmenuje se kníže polský Herman, a vypravováno o něm: 3421. der künic ein ungetriuwen man het, den vürsten ůz Pôlân: dar schuof er sîne hervart. Ale Poláci pomýšlejí na obranu: 3448. die Pôlân sazten sich ze wer. Boj jest lítý: 3578. Biterolf der starke, eine gazzen er durchsluoc lanc unde wît genuoc al durch der Pôlâne her, swie vaste im waere ze wer der herzoge Herman. V boji se setká Bit. s vlastním synem Dietleipem, ale nepoznají se: 3648. er kôs für einen Kriechen den vil kindischen man : dô kôs für einen Pôlân der junge den alten. Slova „Kriechen“ je zde užíváno ve smyslu „Slovan" jako často slova Riuze. Boj skončil nešťastně pro Poláky: 3747. dô muoste ouch volgen mit im dan der herzoge ůz Pôlân, wan er den sige dâ hete vlorn. Ale též ztráty vítězů jsou veliky: 3767. ,wol driu tûsent oder baz, die ligent in demn bluote naz,
Strana 80
82 Ale Rusové hrají v německé pověsti národní ještě úlohu mnohem důležitější; pověsti o nich jsou sloučeny s pověstmi o Luticích (Vlcích), udatném národu polabském, který, původně Veletabi jsa nazván, od své lítosti jméno obdržel. Písně o tomto kmenu, o němž již Notker v X. stol. se zmňuje, nezachovaly se v původním znění; byl však v polo- vici třinactého století sepsán dle nich staronordický román, „Thidrekssaga“ anebo dle královského repraesentanta toho ná- roda „Vilcinasaga“ nazvaný. — Saga vypravuje asi tyto pří- hody: Král Vilcinalandu Vilcinus zplodil s mořskou ženou dva syny, obry, Wade a Nordian jmenované. Wadův syn je Wie- jand, znamenitý kovář, synové Nordianovi jsou čtyři slavní obři. (Kap. 18.). Říše Vilcinova obsahuje Švédsko, Gotsko, Jutsko, Vindsko, lid prý nazván dle něho Vilcinamen. Nespokojen se svým majetkem, vypravil se proti Polsce; tu protivil se mu král Hertnit se svým bratrem Hirdirem. Vilcinus zvítěziv dobyl Smolenska, Kyjeva, Plocka a táhl konečně na Novgorod (Holmgard nazvaný dle starého jména od jezera Ulmenského, jak vykládá Müllenhoff, jinak Nogard), kde Hirdir padl (kap. 45.). Učiněn mír a říše ruská stala se poplatnou Vilcinovi (kap. 46.). Když Vilcinus zemřel, tu ihned myslil Hertnit na pomstu, a vytáhl z Novgorodu proti Nordianovi (kap. 47.), jenž byl poražen a ustanoven jarlem Sjaellandu; jeho říši ob- držel Hertnitův syn Osantrix (kap. 48.). Tím se octneme na půdě, kde i německé básně jeví známosť národa lutického: král Osantrix, něm. Oserich, jest i jim dobře znám. Bratr Osantrixův, Waldemar obdržel Rusko a Polsku 1); třetí syn Hertnitův. Ijas stal se jarlem Řecka; patřila jim, praví saga, skoro celá východní strana světa (kap. 49.). — Osantrix pojal za manželku Odu, dceru krále hunského Meliasa, při čemž ovšem s Huny přišel v nepřátelství. Po smrti Meliasa nastoupil vládu Attila, který se ucházel o Erku, dceru Osantrixovu („Helche, Oseriches kint“ v německých básních), a dosáhl ruky její lstí Rüdegerovou; v bitvě byl Osantrix poražen; když došlo k novým bojům, pomáhal Attilovi též Dětřich Veronský; jeden z reků jeho, Wittich, byl od Osantrixe 1) Waldemar je patrně Vladimír kijevský, a sice dle Müllen- hoffa je nejspiše vzat z ruské pověsti, nikoli z historie. Iljas dle téhož učence je Ilja Muromec.
82 Ale Rusové hrají v německé pověsti národní ještě úlohu mnohem důležitější; pověsti o nich jsou sloučeny s pověstmi o Luticích (Vlcích), udatném národu polabském, který, původně Veletabi jsa nazván, od své lítosti jméno obdržel. Písně o tomto kmenu, o němž již Notker v X. stol. se zmňuje, nezachovaly se v původním znění; byl však v polo- vici třinactého století sepsán dle nich staronordický román, „Thidrekssaga“ anebo dle královského repraesentanta toho ná- roda „Vilcinasaga“ nazvaný. — Saga vypravuje asi tyto pří- hody: Král Vilcinalandu Vilcinus zplodil s mořskou ženou dva syny, obry, Wade a Nordian jmenované. Wadův syn je Wie- jand, znamenitý kovář, synové Nordianovi jsou čtyři slavní obři. (Kap. 18.). Říše Vilcinova obsahuje Švédsko, Gotsko, Jutsko, Vindsko, lid prý nazván dle něho Vilcinamen. Nespokojen se svým majetkem, vypravil se proti Polsce; tu protivil se mu král Hertnit se svým bratrem Hirdirem. Vilcinus zvítěziv dobyl Smolenska, Kyjeva, Plocka a táhl konečně na Novgorod (Holmgard nazvaný dle starého jména od jezera Ulmenského, jak vykládá Müllenhoff, jinak Nogard), kde Hirdir padl (kap. 45.). Učiněn mír a říše ruská stala se poplatnou Vilcinovi (kap. 46.). Když Vilcinus zemřel, tu ihned myslil Hertnit na pomstu, a vytáhl z Novgorodu proti Nordianovi (kap. 47.), jenž byl poražen a ustanoven jarlem Sjaellandu; jeho říši ob- držel Hertnitův syn Osantrix (kap. 48.). Tím se octneme na půdě, kde i německé básně jeví známosť národa lutického: král Osantrix, něm. Oserich, jest i jim dobře znám. Bratr Osantrixův, Waldemar obdržel Rusko a Polsku 1); třetí syn Hertnitův. Ijas stal se jarlem Řecka; patřila jim, praví saga, skoro celá východní strana světa (kap. 49.). — Osantrix pojal za manželku Odu, dceru krále hunského Meliasa, při čemž ovšem s Huny přišel v nepřátelství. Po smrti Meliasa nastoupil vládu Attila, který se ucházel o Erku, dceru Osantrixovu („Helche, Oseriches kint“ v německých básních), a dosáhl ruky její lstí Rüdegerovou; v bitvě byl Osantrix poražen; když došlo k novým bojům, pomáhal Attilovi též Dětřich Veronský; jeden z reků jeho, Wittich, byl od Osantrixe 1) Waldemar je patrně Vladimír kijevský, a sice dle Müllen- hoffa je nejspiše vzat z ruské pověsti, nikoli z historie. Iljas dle téhož učence je Ilja Muromec.
Strana 81
81 Je patrně míněna křižácká výprava proti Srbům; zdali nějaká určitá výprava, snad z r. 1147. jak vydavatel básně, Rückert, myslil, nelze rozhodnouti. Když na konci této básně Rother poděluje své věrné lény, dává také země srbské: 4848. Plisnin unde Surven gaſ hê zèn graven. Ale R. rozdává i více: 4867. Dò heiz her ime gewinnin den hêrren von Tengelingin. unde gal ime Osterîche, her gaf ime warliche Bêheim unde Pôlân, daz he sich deste baz mohte began. 4. a 5. Rusové a Lutici. Jména Riuze, Růze, jako Krieche, znamenají někdy Slo- vany vůbec: Biter. 8052. er haete in alsô gerne sam einen Riuzen erslagen. Rusové vystupují též na dvoře Attilově, aspoň dle „Ni- belungu“: 1279. Von Riusen und von Kriechen reit dâ manic man den Poelân und den Vlâchen sach man swinde gân — — — — — 1280. Von dem lande ze Kiewen reit dâ manic degen K Rusům u Vidína, patrně Bulharům, dostane se též Wolfdietrich : D. VI., 1. dô reit Wolfdietrich umb daz mer hin dan, biz er zen wilden Riuzen in die gegene kam an dem vierzehenden âbent vür Biden ûf den plân což zní v texlu „Heldenbuchu“ 357, 18. er kam zůn wilden rissen in das heidennische lant mil senflen winden süssen kam er zů budin zůhant.
81 Je patrně míněna křižácká výprava proti Srbům; zdali nějaká určitá výprava, snad z r. 1147. jak vydavatel básně, Rückert, myslil, nelze rozhodnouti. Když na konci této básně Rother poděluje své věrné lény, dává také země srbské: 4848. Plisnin unde Surven gaſ hê zèn graven. Ale R. rozdává i více: 4867. Dò heiz her ime gewinnin den hêrren von Tengelingin. unde gal ime Osterîche, her gaf ime warliche Bêheim unde Pôlân, daz he sich deste baz mohte began. 4. a 5. Rusové a Lutici. Jména Riuze, Růze, jako Krieche, znamenají někdy Slo- vany vůbec: Biter. 8052. er haete in alsô gerne sam einen Riuzen erslagen. Rusové vystupují též na dvoře Attilově, aspoň dle „Ni- belungu“: 1279. Von Riusen und von Kriechen reit dâ manic man den Poelân und den Vlâchen sach man swinde gân — — — — — 1280. Von dem lande ze Kiewen reit dâ manic degen K Rusům u Vidína, patrně Bulharům, dostane se též Wolfdietrich : D. VI., 1. dô reit Wolfdietrich umb daz mer hin dan, biz er zen wilden Riuzen in die gegene kam an dem vierzehenden âbent vür Biden ûf den plân což zní v texlu „Heldenbuchu“ 357, 18. er kam zůn wilden rissen in das heidennische lant mil senflen winden süssen kam er zů budin zůhant.
Strana 82
84 S Hertnitem je totožný Ortnit, ačkoli básníci jihoněmečtí přenesli jeho sídlo z nevědomosti z ruského Nogardu do Gardy v Lampartsku; přece mu nechali Ilju ruského aspoň strýcem. On jest jeho rádcem a pomáhá mu, když si jede na východ vybojovat ženu. V básních „Ortnit“ a „Wolfdietrich“ hraje značnou úlohu: 11. dô sprach von den Riuzen der künic Yljas, wan er dâ nâch Ortnîden der tiwerste was ; pět tisíc rytířů vede synovci na pomoc a nese korouhev vojska; rozzloben ztrátou svého lidu, řádí někdy nemilosrdně mezi ne- přátely, obyčejně je nazván „der Riuze“. O oblíbenosti písní o Rusích a Luticích dává svědectví stesk básníka Marnera, který pěje 1): Singe ich den liuten miniu liet, sô wil der êrste daz, wie Dieterich von Berne schiet, der ander, wâ künc Ruother saz. der dritte wil der Riuzen sturm, der vierde von Eckardes nôt, der vünfte wie Kriemhilt verriet. dem sehsten taete baz war komen si der WVilzen diet. Zde přičítány pověsti o Rusích a Luticích, zvláště o pádu krále Osantrixa a zničení říše po jeho smrti, nejoblibenějším básním německým z oboru pověsti národní. Saxo Grammaticus pak vypravuje (vyd. P. E. Müller I., 274) o slavném hrdinovi Starkánovi: „Poloniae partes aggres- sus, alhletam, quem nostri Wasce, Tentones vero diverso litera- rum schemate WVilze nominant, duelli certamine superavit“. Zde patrně míněn král buď Vilcinus nebo spíše Osantrix, a stolož- nění s nějakým Wasce nebo Wasko je zcela libovolné, a bylo zcela pochybeno, že Šafařík ve „Slovanských Starožitnostech“ dle jednoho rukopisu, který místo Wasce četl Walse chtěl všechny pověsti o Walsingech vztahovati na Lutice, jakož i ne- mohu tohoto velkého učence sledovati v tom, že naznačil rod Wulfingů (rod Hildebrandův) za překlad jména Vlci. Spíše se zamlouvá mínění Müllenhoffovo, který velmi směle, ale velmi přesvědčivě odkryl v pověsti starý mythos o dio- 1) Von der Hagen, Minnesänger II., 175.
84 S Hertnitem je totožný Ortnit, ačkoli básníci jihoněmečtí přenesli jeho sídlo z nevědomosti z ruského Nogardu do Gardy v Lampartsku; přece mu nechali Ilju ruského aspoň strýcem. On jest jeho rádcem a pomáhá mu, když si jede na východ vybojovat ženu. V básních „Ortnit“ a „Wolfdietrich“ hraje značnou úlohu: 11. dô sprach von den Riuzen der künic Yljas, wan er dâ nâch Ortnîden der tiwerste was ; pět tisíc rytířů vede synovci na pomoc a nese korouhev vojska; rozzloben ztrátou svého lidu, řádí někdy nemilosrdně mezi ne- přátely, obyčejně je nazván „der Riuze“. O oblíbenosti písní o Rusích a Luticích dává svědectví stesk básníka Marnera, který pěje 1): Singe ich den liuten miniu liet, sô wil der êrste daz, wie Dieterich von Berne schiet, der ander, wâ künc Ruother saz. der dritte wil der Riuzen sturm, der vierde von Eckardes nôt, der vünfte wie Kriemhilt verriet. dem sehsten taete baz war komen si der WVilzen diet. Zde přičítány pověsti o Rusích a Luticích, zvláště o pádu krále Osantrixa a zničení říše po jeho smrti, nejoblibenějším básním německým z oboru pověsti národní. Saxo Grammaticus pak vypravuje (vyd. P. E. Müller I., 274) o slavném hrdinovi Starkánovi: „Poloniae partes aggres- sus, alhletam, quem nostri Wasce, Tentones vero diverso litera- rum schemate WVilze nominant, duelli certamine superavit“. Zde patrně míněn král buď Vilcinus nebo spíše Osantrix, a stolož- nění s nějakým Wasce nebo Wasko je zcela libovolné, a bylo zcela pochybeno, že Šafařík ve „Slovanských Starožitnostech“ dle jednoho rukopisu, který místo Wasce četl Walse chtěl všechny pověsti o Walsingech vztahovati na Lutice, jakož i ne- mohu tohoto velkého učence sledovati v tom, že naznačil rod Wulfingů (rod Hildebrandův) za překlad jména Vlci. Spíše se zamlouvá mínění Müllenhoffovo, který velmi směle, ale velmi přesvědčivě odkryl v pověsti starý mythos o dio- 1) Von der Hagen, Minnesänger II., 175.
Strana 83
83 zajat, načež dva hrdinové šli ho vysvobodit; jeden z nich, Wilteber, za medvěda přestrojený, usmrtil krále Osantrixe (kap. 123.). Ale v odporu k tomu vypravování přináší saga i jiné zprávy o Osantrixovi. Císař Ermenrich dle rady zlého Sibicha poslal svého syna do země jeho, aby žádal poplatky, ale jarl Osan- trixův ve Vilcinaborgu zavraždil jej dle návodu zlého rádce, načež se vypravilo vojsko proti Osantrixovi, a v bitvě u Brande- burku padl král rukou Wolfharta, hrdiny Dětřichova, a ná- sledoval ho syn jeho, Hertnit (kap. 270.). — O tomto ději zmiňuje se i německá báseň Dietrichs Flucht, ač jinde není vypravován po německu: 2455. ez gewan künic Ermrich einen sun, der hiez Fridrîch, den er sit versande hin ze der Wilze lande. dar an man sin untriuwe sach. Waldemar ruský (t. holmgardský) vpadl na to do říše Attilovy (kap. 272.); mezi Huny a Rusy byla svedena ukrutná bitva (kap. 273.), ve které Attila byl poražen; zvítězil však později a zajal syna Waldemarova (276.), kterého později zabil Dětřich v souboji. Attila vpadl pak do Ruska a dlouho obléhal Plocko; v hrozné bitvě padl Waldemar rukon Dětřichovou, a Attila učinil jeho bratra Irona jarlem Ruska (291.). Saga vypravuje pak ještě o bojích krále Hertnita, jehož manželka Ostacia byla velkou konzelnicí, a sama v podobě draka bojovala 1), a dodává, že jest o Hertnitovi ještě velká saga. V „Dietrichs Flucht“ pomáhá Dětřichovi: 5906. in kumt Hiuzolt von Priuzen und Hertnît von Riuzen. V patnáctém stotetí úvod k výtisku „Deutsches Helden- buch“ zná „Künig Hartung auss rüssen lant“ (str. 3). Hertnila zná i dvorský básník Konrad von Würzburg; vypravuje v „Engelhardu“ o turnaji, ve kterém jedné straně velel král škotský: 2690. von Riuzen künic Hertnît geschicket was inz ander teil. 1) Pověst připomíná poněkud vypravování o Strabovi u Dalimila.
83 zajat, načež dva hrdinové šli ho vysvobodit; jeden z nich, Wilteber, za medvěda přestrojený, usmrtil krále Osantrixe (kap. 123.). Ale v odporu k tomu vypravování přináší saga i jiné zprávy o Osantrixovi. Císař Ermenrich dle rady zlého Sibicha poslal svého syna do země jeho, aby žádal poplatky, ale jarl Osan- trixův ve Vilcinaborgu zavraždil jej dle návodu zlého rádce, načež se vypravilo vojsko proti Osantrixovi, a v bitvě u Brande- burku padl král rukou Wolfharta, hrdiny Dětřichova, a ná- sledoval ho syn jeho, Hertnit (kap. 270.). — O tomto ději zmiňuje se i německá báseň Dietrichs Flucht, ač jinde není vypravován po německu: 2455. ez gewan künic Ermrich einen sun, der hiez Fridrîch, den er sit versande hin ze der Wilze lande. dar an man sin untriuwe sach. Waldemar ruský (t. holmgardský) vpadl na to do říše Attilovy (kap. 272.); mezi Huny a Rusy byla svedena ukrutná bitva (kap. 273.), ve které Attila byl poražen; zvítězil však později a zajal syna Waldemarova (276.), kterého později zabil Dětřich v souboji. Attila vpadl pak do Ruska a dlouho obléhal Plocko; v hrozné bitvě padl Waldemar rukon Dětřichovou, a Attila učinil jeho bratra Irona jarlem Ruska (291.). Saga vypravuje pak ještě o bojích krále Hertnita, jehož manželka Ostacia byla velkou konzelnicí, a sama v podobě draka bojovala 1), a dodává, že jest o Hertnitovi ještě velká saga. V „Dietrichs Flucht“ pomáhá Dětřichovi: 5906. in kumt Hiuzolt von Priuzen und Hertnît von Riuzen. V patnáctém stotetí úvod k výtisku „Deutsches Helden- buch“ zná „Künig Hartung auss rüssen lant“ (str. 3). Hertnila zná i dvorský básník Konrad von Würzburg; vypravuje v „Engelhardu“ o turnaji, ve kterém jedné straně velel král škotský: 2690. von Riuzen künic Hertnît geschicket was inz ander teil. 1) Pověst připomíná poněkud vypravování o Strabovi u Dalimila.
Strana 84
86 V. 1388. Sîner liute wênic was genesen vor einer stat dâ man streit. als uns daz buoch hât geseit. diu stat diu lac durch Priuzen lant. si was Gamalî genant, vil türne hete se unz in daz mer. Jméno Gamali zdá se býti vymyšleno; Biterolf a Rüedeger jsou zajati; tu král sám táhne proti Prusům a obléhá město po čtyři léta. Pak se poštěstí Biterolfovi, vykopati ze své věže chodbu až tam, kde spí král pruský, kterému uděluje básník slovanské jméno: 1473. Bodislau der künic hiez, daz in ie genesen liez Biterolf, dâ er in vant, dar umbe lie des heldes hant den künec sînes tôdes vri, daz im lac beneben bi daz aller schoenste windisch wip diu ie gewan den ir lip. Byla prý tak krásná: 1647. an einem buoche hôrt ich lesen daz neheiniu schoener waere — von windischer diete Král pruský smířil se s Etzlem prostřednictvím Rüedegera" a musil pomáhati ve válce proti Polákům. Jiného krále pruského Hiuzolt, poznali jsme vedle Rusa Hertnita jako pomocníka Dětřichova. Úvod „Heldenbuchu“ zase dle „Růžové zahrady“ vypravuje na str. 3. o obru Šrutanovi: "Schrûthan ein ryss dem waren die preüssen bisz an das mör vnderthan". V básni „Virginal“ pak čteme: 623. und waerens joch von Sahsen oder von Priuzen her bekomen Jelikož Sasové byli pověstni svou lítostí, dle toho místa podobné pověsti Prusů se musíme domysliti. C. Zmínky historické. Četné zmínky v kronikách ať rýmovaných, ať prosaických nechávám zde stranou; vyžadovaly by zajisté zvláštního prozkou- mání co do jejich pramenů a vzájemné odvislosti, které od-
86 V. 1388. Sîner liute wênic was genesen vor einer stat dâ man streit. als uns daz buoch hât geseit. diu stat diu lac durch Priuzen lant. si was Gamalî genant, vil türne hete se unz in daz mer. Jméno Gamali zdá se býti vymyšleno; Biterolf a Rüedeger jsou zajati; tu král sám táhne proti Prusům a obléhá město po čtyři léta. Pak se poštěstí Biterolfovi, vykopati ze své věže chodbu až tam, kde spí král pruský, kterému uděluje básník slovanské jméno: 1473. Bodislau der künic hiez, daz in ie genesen liez Biterolf, dâ er in vant, dar umbe lie des heldes hant den künec sînes tôdes vri, daz im lac beneben bi daz aller schoenste windisch wip diu ie gewan den ir lip. Byla prý tak krásná: 1647. an einem buoche hôrt ich lesen daz neheiniu schoener waere — von windischer diete Král pruský smířil se s Etzlem prostřednictvím Rüedegera" a musil pomáhati ve válce proti Polákům. Jiného krále pruského Hiuzolt, poznali jsme vedle Rusa Hertnita jako pomocníka Dětřichova. Úvod „Heldenbuchu“ zase dle „Růžové zahrady“ vypravuje na str. 3. o obru Šrutanovi: "Schrûthan ein ryss dem waren die preüssen bisz an das mör vnderthan". V básni „Virginal“ pak čteme: 623. und waerens joch von Sahsen oder von Priuzen her bekomen Jelikož Sasové byli pověstni svou lítostí, dle toho místa podobné pověsti Prusů se musíme domysliti. C. Zmínky historické. Četné zmínky v kronikách ať rýmovaných, ať prosaických nechávám zde stranou; vyžadovaly by zajisté zvláštního prozkou- mání co do jejich pramenů a vzájemné odvislosti, které od-
Strana 85
85 skurech 1) Harlungech (golsky hazdiggs — srov. Astingi), z nichž mladší (Hirdir nebo Wolfdietrich) mstí smrť staršího (Hartnit nebo Ortnil) a pojme jeho vdovu za manželku. Dle toho mínění byli by Rusové v představě Němců západních vstoupili na místo bý- valých Germanů východních, Nahanarvalů. 6. Bulhaři. Báseň „Wolfdietrich“ zná Bulhary, vypravujeť o králi řeckém: A. 2. Im dienten durch Kriechen der Bulgerie walt. Naznačeni Bulharska slovem „walt", „nemus Bulgarorum" jest i jinak dosti obvyklé, jako v „Herzog Ernst“ 1845. durch den walt der Pulgerien — Ve „Wolfdietrichu“ jest vévoda Bulharska, Baltram (166, 190), jediný, který se ujímá před soudem nevinného Berhtunga, svata svého. 7. Slovinci. Wolfdietr. D. IX., 213: Kernden daz lant daz gab er Berhtungs süne eime, derwas Berhtunc genant, podobně také „Heldenbuch“ 563, 29, kdež i císař Otnit se chlubí: 188, 6. Schwaben und Beyer lande die seind doch beide mein, auch dienent meiner hande . Kernten und Westfal . . 8. Pomořané. Biterolf 4021. der ervaht Etzeln sit ein lant daz ist Pommorân genant. 9. Prusové. Tento národ litevský považován v básních středověkých za slovanský. Boj Etzlův proti Prusům ličí „Biterolf“. Nejdříve táhnou proti nim Rüedeger a Bilerolf, 1) Taciti Germania 43: Apud Nahanarvalos antiquae religionis lueus ostenditur. Praesidet sacerdos muliebri ornatu, sed deos inter- pretatione Romana Castorem Pollucemque memorant. Müllenhoff v Zs. f. dtsch. alterth. XII.
85 skurech 1) Harlungech (golsky hazdiggs — srov. Astingi), z nichž mladší (Hirdir nebo Wolfdietrich) mstí smrť staršího (Hartnit nebo Ortnil) a pojme jeho vdovu za manželku. Dle toho mínění byli by Rusové v představě Němců západních vstoupili na místo bý- valých Germanů východních, Nahanarvalů. 6. Bulhaři. Báseň „Wolfdietrich“ zná Bulhary, vypravujeť o králi řeckém: A. 2. Im dienten durch Kriechen der Bulgerie walt. Naznačeni Bulharska slovem „walt", „nemus Bulgarorum" jest i jinak dosti obvyklé, jako v „Herzog Ernst“ 1845. durch den walt der Pulgerien — Ve „Wolfdietrichu“ jest vévoda Bulharska, Baltram (166, 190), jediný, který se ujímá před soudem nevinného Berhtunga, svata svého. 7. Slovinci. Wolfdietr. D. IX., 213: Kernden daz lant daz gab er Berhtungs süne eime, derwas Berhtunc genant, podobně také „Heldenbuch“ 563, 29, kdež i císař Otnit se chlubí: 188, 6. Schwaben und Beyer lande die seind doch beide mein, auch dienent meiner hande . Kernten und Westfal . . 8. Pomořané. Biterolf 4021. der ervaht Etzeln sit ein lant daz ist Pommorân genant. 9. Prusové. Tento národ litevský považován v básních středověkých za slovanský. Boj Etzlův proti Prusům ličí „Biterolf“. Nejdříve táhnou proti nim Rüedeger a Bilerolf, 1) Taciti Germania 43: Apud Nahanarvalos antiquae religionis lueus ostenditur. Praesidet sacerdos muliebri ornatu, sed deos inter- pretatione Romana Castorem Pollucemque memorant. Müllenhoff v Zs. f. dtsch. alterth. XII.
Strana 86
88 337. Mersebure ouch wuoste lac. daz was zergangen manegen tac von sinen umbesêzen den Wenden und den Rèsen. die hâten grôzen mort gestalt, ez hâten gewunnen mit gewall lûte in Pomerenen. Behemen und Polênen 397. Mesebure wart alsô kranc 401. der bischof die tuonhèren, die minnern unt die mêren, enmohten sich dar niht genern noch der Wenden erwern. Král se rozhodne, vypraviti se proti nim, a žádá pomoci na knížatech zemských. 448. die gelobeten alle geliche ze leistene die hiervart. dâ hin ze Wendenlande wart. die fursten waren ime vil holl, ich wêne er gab in richen solt. er gewan ein her vil wunniclich, dô fuor der künic Heinrîch enkegen der Wenden lande. Ale Vendům přispějí soukmenovci jejich ku pomoci: 503. sàn dô diz mêre erschal in den Wenden uberal. ze Behemen und Pôlenlant die fursten samenten sich zehant . 520. Mangen stolzen sůpán brengen si ze strite, ale v boji podlehnou: 632. rômischem riche wurdens alles zinshafl von gote und ouch von heres kraft Behemen, Pôlân, Mèrerlant ; však ale i tento slovanský lid modlí se ještě k svaté Kunhutě zároveň s cizím: 4335. beide wendisch unde wal.
88 337. Mersebure ouch wuoste lac. daz was zergangen manegen tac von sinen umbesêzen den Wenden und den Rèsen. die hâten grôzen mort gestalt, ez hâten gewunnen mit gewall lûte in Pomerenen. Behemen und Polênen 397. Mesebure wart alsô kranc 401. der bischof die tuonhèren, die minnern unt die mêren, enmohten sich dar niht genern noch der Wenden erwern. Král se rozhodne, vypraviti se proti nim, a žádá pomoci na knížatech zemských. 448. die gelobeten alle geliche ze leistene die hiervart. dâ hin ze Wendenlande wart. die fursten waren ime vil holl, ich wêne er gab in richen solt. er gewan ein her vil wunniclich, dô fuor der künic Heinrîch enkegen der Wenden lande. Ale Vendům přispějí soukmenovci jejich ku pomoci: 503. sàn dô diz mêre erschal in den Wenden uberal. ze Behemen und Pôlenlant die fursten samenten sich zehant . 520. Mangen stolzen sůpán brengen si ze strite, ale v boji podlehnou: 632. rômischem riche wurdens alles zinshafl von gote und ouch von heres kraft Behemen, Pôlân, Mèrerlant ; však ale i tento slovanský lid modlí se ještě k svaté Kunhutě zároveň s cizím: 4335. beide wendisch unde wal.
Strana 87
87 kládám na dobu pozdější. Zde se jedná o několik narážek na dějiny české a slovanské v dílech básnických. Spořádám je dle chronologie děje, o kterém se v nich jedná. 1. Lohengrin (před 1290). (Vyd. Rückert). Do této pověsti vpleteny boje Jindřicha I. s Maďary: slyšíme z úst císařových, že propustil zajatého Maďara, aby dosáhl příměří: 257, 5. ich liez in, daz niun jâr ein fride wart gemaht die wîle haben wir mit kreften uns gestiuret, daz ich hân ze Prandenburc dem rîch die marc unt Wenzelâ von Béheimlant, daz die nû kristen sint nâch uns in touf genant, sam ist diu wîle an Merân mir gelungen. betwungen Merán je Dalmacie. V bitvě u Jethelburgu jsou Hunové přepadeni, nejdříve se vzpamatuje král ruský; 272, 5. ê die Hiunen mohten koverunge pflegen der Riuzen künec sich kovert * 276, 7. ein herzoge von Pôlân rîch was Pomyzlâ genennt, den sluoc der keiser mit der hant. Přídavek básně vypravuje pak ještě dějiny saského domu; za Jindřicha II. je pokřtěn král uherský, a po něm jeho pří- buzný král polský: 755, 7. des küneges Steffens swestersun der Pôlân künec was wesende. 756. sînn oeheim dô der Unger vie mit bete und drô er in des niht enlie er unt sîn liut muost touf an sich sîn lesende. Alsus bî keiser Heinrich wart Ungern Pôlân zuo der kristen ê geschart, die von gote unt von im sich alle touften. 2. Ebernand von Erfurt: Heinrich und Kunegunde (1216). (Vyd. Bechstein). Tato báseň vypravuje dle latinské legendy o německém králi Jindřichu II., zvláště o válkách slovanských; básník stě- žuje si na zpustošení klášterů:
87 kládám na dobu pozdější. Zde se jedná o několik narážek na dějiny české a slovanské v dílech básnických. Spořádám je dle chronologie děje, o kterém se v nich jedná. 1. Lohengrin (před 1290). (Vyd. Rückert). Do této pověsti vpleteny boje Jindřicha I. s Maďary: slyšíme z úst císařových, že propustil zajatého Maďara, aby dosáhl příměří: 257, 5. ich liez in, daz niun jâr ein fride wart gemaht die wîle haben wir mit kreften uns gestiuret, daz ich hân ze Prandenburc dem rîch die marc unt Wenzelâ von Béheimlant, daz die nû kristen sint nâch uns in touf genant, sam ist diu wîle an Merân mir gelungen. betwungen Merán je Dalmacie. V bitvě u Jethelburgu jsou Hunové přepadeni, nejdříve se vzpamatuje král ruský; 272, 5. ê die Hiunen mohten koverunge pflegen der Riuzen künec sich kovert * 276, 7. ein herzoge von Pôlân rîch was Pomyzlâ genennt, den sluoc der keiser mit der hant. Přídavek básně vypravuje pak ještě dějiny saského domu; za Jindřicha II. je pokřtěn král uherský, a po něm jeho pří- buzný král polský: 755, 7. des küneges Steffens swestersun der Pôlân künec was wesende. 756. sînn oeheim dô der Unger vie mit bete und drô er in des niht enlie er unt sîn liut muost touf an sich sîn lesende. Alsus bî keiser Heinrich wart Ungern Pôlân zuo der kristen ê geschart, die von gote unt von im sich alle touften. 2. Ebernand von Erfurt: Heinrich und Kunegunde (1216). (Vyd. Bechstein). Tato báseň vypravuje dle latinské legendy o německém králi Jindřichu II., zvláště o válkách slovanských; básník stě- žuje si na zpustošení klášterů:
Strana 88
80 die wir hiute hân verlorn durch der küenen Riuzen zorn und ouch von den Pôlâns. Rusové ve spojení s Poláky vyskýtají se zde jako v básni „Wenezlan“ (srv. str. 78). Ani Poláci neznali turnajů; když se jedná o zmíněné vyzvání, praví Bloedel: 8275. ,nu rîtâ, edel Rüedegêr. wir Hiunen sâhen dôch nie mêr wie turnieren sî getân: die Priuzen und die Pôlân habent sîn selten iht gepflegent. Dle Vilcinasagy, která repraesentuje pověsti ve tvaru severo- německém, země polská hraničí též s hunskou, a je často uve- dena (Nehring, Ateneum VIII., III., 350, kde také o pověstech jednáno, jež se Rusů týkají). 3. Srbové lužičtí. I o těch se zmiňuje Biterolf: králové rýnští dle rady Hagenovy mají také zváti: 5053. und ouch die wigande dâ her von Osterlande, die ie nâch prîse wurben, die Durenge und die Surben. V boji pak: 10774 in strîte wurden vunden die stolzen Missenaere: von Surben helde maere. O bojích proti Polabanům zmiňuje se báseň o králi Rotherovi (vyd. k. v. Bahder). Tu pravi Berchter ke králi: 474. „ich hete eilif sune hêrlich; der zwelfte hiez Helfrich, den santes du über Elve mit vil grôzer menige. dâ vôr er herverte und manigen sturm herte, dâ er die heidinen quelete die sunder êwe leveten. an gotes dienste wart er irslagen‘.
80 die wir hiute hân verlorn durch der küenen Riuzen zorn und ouch von den Pôlâns. Rusové ve spojení s Poláky vyskýtají se zde jako v básni „Wenezlan“ (srv. str. 78). Ani Poláci neznali turnajů; když se jedná o zmíněné vyzvání, praví Bloedel: 8275. ,nu rîtâ, edel Rüedegêr. wir Hiunen sâhen dôch nie mêr wie turnieren sî getân: die Priuzen und die Pôlân habent sîn selten iht gepflegent. Dle Vilcinasagy, která repraesentuje pověsti ve tvaru severo- německém, země polská hraničí též s hunskou, a je často uve- dena (Nehring, Ateneum VIII., III., 350, kde také o pověstech jednáno, jež se Rusů týkají). 3. Srbové lužičtí. I o těch se zmiňuje Biterolf: králové rýnští dle rady Hagenovy mají také zváti: 5053. und ouch die wigande dâ her von Osterlande, die ie nâch prîse wurben, die Durenge und die Surben. V boji pak: 10774 in strîte wurden vunden die stolzen Missenaere: von Surben helde maere. O bojích proti Polabanům zmiňuje se báseň o králi Rotherovi (vyd. k. v. Bahder). Tu pravi Berchter ke králi: 474. „ich hete eilif sune hêrlich; der zwelfte hiez Helfrich, den santes du über Elve mit vil grôzer menige. dâ vôr er herverte und manigen sturm herte, dâ er die heidinen quelete die sunder êwe leveten. an gotes dienste wart er irslagen‘.
Strana 89
89 3. Uolrich von Liehtenstein: Frowen dienst. (Viz A). 550, 27. Nach disen lieden kom ein tac, den ich wol immer hazzen mac . . . ez geschach reht an sant Vîtes tage 526, 16. der fürste lac mit schoenem her dem lande sîn vil schône ze wer gegen dem künege von Ungerlant: der het ouch wîten sich besant. An sante Vîtes tage vruo der künic mit scharen zogte zuo . . . er zogt zuo uns an die Leittâ. dô schart ouch sich vil schône sâ der hôch gemuote Friderîch der fürste wert ûz Oesterrich .. . Und wilz iu gar kurzlîchen sagen, wie dâ der fürst wart erslagen: der Reuszen schar huop dâ den strit. gein den kom schône an der zît mit einer schar min her Heinrich von Lichtenstein, der muotes rîch : er vuort den vanen in sîner hant. zwischen die zwô schar kom gerant der werde fürste Friedrich: er mant die sînen ritterlîch; er sprach : "nu stritet hiute wol ! Owè des, daz dâ geschach! der fürste leider übersach, daz dar gesprangte der Reuzzen schar (daz übersach er leider gar), die wîle er hie die sînen mant. der Reussen schar dô kom gerant hinden ûf den fürsten rich: dâ von gelac er jaemerlich 527, 5. 21. 528, 5. Der strit ùf im vast giene entwer iezuo hin und iezuo her. den sic iedoch aldâ gewan von Liehtenstein der biderbe man. der gebart dâ ungelîch einem zagen. bî im vil leute wart erslagen. die Reuszen muosten wîchen dâ si huoben sich ze vlühte sâ.
89 3. Uolrich von Liehtenstein: Frowen dienst. (Viz A). 550, 27. Nach disen lieden kom ein tac, den ich wol immer hazzen mac . . . ez geschach reht an sant Vîtes tage 526, 16. der fürste lac mit schoenem her dem lande sîn vil schône ze wer gegen dem künege von Ungerlant: der het ouch wîten sich besant. An sante Vîtes tage vruo der künic mit scharen zogte zuo . . . er zogt zuo uns an die Leittâ. dô schart ouch sich vil schône sâ der hôch gemuote Friderîch der fürste wert ûz Oesterrich .. . Und wilz iu gar kurzlîchen sagen, wie dâ der fürst wart erslagen: der Reuszen schar huop dâ den strit. gein den kom schône an der zît mit einer schar min her Heinrich von Lichtenstein, der muotes rîch : er vuort den vanen in sîner hant. zwischen die zwô schar kom gerant der werde fürste Friedrich: er mant die sînen ritterlîch; er sprach : "nu stritet hiute wol ! Owè des, daz dâ geschach! der fürste leider übersach, daz dar gesprangte der Reuzzen schar (daz übersach er leider gar), die wîle er hie die sînen mant. der Reussen schar dô kom gerant hinden ûf den fürsten rich: dâ von gelac er jaemerlich 527, 5. 21. 528, 5. Der strit ùf im vast giene entwer iezuo hin und iezuo her. den sic iedoch aldâ gewan von Liehtenstein der biderbe man. der gebart dâ ungelîch einem zagen. bî im vil leute wart erslagen. die Reuszen muosten wîchen dâ si huoben sich ze vlühte sâ.
Strana 90
90 4. Konrad von Würzburg (1278). (Vyd. K. Bartsch). 316. Dem adelarn von Rôme werdeclichen ist gelungen, . . . . . 927. kein vogel kan ûz allen landen wider in nu gekriegen; sich muoste ein löuwe ûz Bêheim under sîne klâwen siniegen : er ist âne triegen vest unde an hôhen êren ganz. 5. Seifrid Helbling. (Viz A). VIII., 1067. der künic ûz der Bêheim lant sich diser land underwant, Österrich und Stîre. er pflac deheiner vîre. sô er gemêren moht sîn hab: Ungern het er unz an Rab, sin gewalt was alsô stark. er het die windischen mark, Kernden unde Krein dient im allez gemein, Portenou, ob der Enns daz lant im ze dienste was erkant, und Eger vor dem walde dient im ouch vil balde Troppouwer lant, Putissin, er sprach: ez ist allez min, daz wil ich bewaeren Czechen und Merhaeren." nie künic was sô hêrlîch: er was mehtie unde rîch, wol ûf fünf und zweinzic jâr, dô diu lant im dienten gar sim gewalt was niht gelich. si welten einen nâch ir kür, der ir rede sold legen für vor dem roemischen vogt: ,herr, als ir hât gefrâgt daz sag wir all, ich niht ein, die windischen mark, Kernden, Krein, Stir und Osterrîch, die hât gar unbillîch 1185.
90 4. Konrad von Würzburg (1278). (Vyd. K. Bartsch). 316. Dem adelarn von Rôme werdeclichen ist gelungen, . . . . . 927. kein vogel kan ûz allen landen wider in nu gekriegen; sich muoste ein löuwe ûz Bêheim under sîne klâwen siniegen : er ist âne triegen vest unde an hôhen êren ganz. 5. Seifrid Helbling. (Viz A). VIII., 1067. der künic ûz der Bêheim lant sich diser land underwant, Österrich und Stîre. er pflac deheiner vîre. sô er gemêren moht sîn hab: Ungern het er unz an Rab, sin gewalt was alsô stark. er het die windischen mark, Kernden unde Krein dient im allez gemein, Portenou, ob der Enns daz lant im ze dienste was erkant, und Eger vor dem walde dient im ouch vil balde Troppouwer lant, Putissin, er sprach: ez ist allez min, daz wil ich bewaeren Czechen und Merhaeren." nie künic was sô hêrlîch: er was mehtie unde rîch, wol ûf fünf und zweinzic jâr, dô diu lant im dienten gar sim gewalt was niht gelich. si welten einen nâch ir kür, der ir rede sold legen für vor dem roemischen vogt: ,herr, als ir hât gefrâgt daz sag wir all, ich niht ein, die windischen mark, Kernden, Krein, Stir und Osterrîch, die hât gar unbillîch 1185.
Strana 91
91 der Bèheim künic lange frist, wand ez dem rîche ledic ist'. boten er dem künege sant, liez er im ligen diu lant. diu sinen er billiche enphienge von dem rîche. des was der von Bêheim wider. von dem Rin huop sich her nider der künic: Stîre und Osterlant er sich mit êren underwant 1208. der Bêheim künic wart erslagen: umb disiu lant daz geschach. 1200. 6. Hugo von Montfort (nar. 1357, † 1423). (Vyd. Wackernell). Básník vyčítá voličům, že zvolili Václava IV. králem: V. 233. Ir soltet gwelt hân einen gestanden man, den türsten, den man vinden kan, ze küng und hettent ir das getân, so werint wir der zweiung ân und wer die cristenheit wol behuot. ir hettend da nicht wîsen muot mit üwerm küng von Pêhemlant wenn wil er umb daz keisertuom werben er liess die welt verderben ê das er kem von Prâge. 7. Peter Suchenwirt. (Vyd. Primisser). V básni nadepsané, „Des Aristoteles rêt“, básník naráží na zajetí Václava IV.: XXXVIII., 333. Hiet ain chünig die rêt gelesen, ez wêr im paz ergangen, und wêr auch ordenleich gewesen, er wêr nie gevangen! Udatnému pánu „Hansen dem Trauner“ bylo též jednou — válčiti s Čechy. XVIII., 438. Darnach dem degen sô zehant di Pehem zugen auf sein gût, davon so ward er ungemût:
91 der Bèheim künic lange frist, wand ez dem rîche ledic ist'. boten er dem künege sant, liez er im ligen diu lant. diu sinen er billiche enphienge von dem rîche. des was der von Bêheim wider. von dem Rin huop sich her nider der künic: Stîre und Osterlant er sich mit êren underwant 1208. der Bêheim künic wart erslagen: umb disiu lant daz geschach. 1200. 6. Hugo von Montfort (nar. 1357, † 1423). (Vyd. Wackernell). Básník vyčítá voličům, že zvolili Václava IV. králem: V. 233. Ir soltet gwelt hân einen gestanden man, den türsten, den man vinden kan, ze küng und hettent ir das getân, so werint wir der zweiung ân und wer die cristenheit wol behuot. ir hettend da nicht wîsen muot mit üwerm küng von Pêhemlant wenn wil er umb daz keisertuom werben er liess die welt verderben ê das er kem von Prâge. 7. Peter Suchenwirt. (Vyd. Primisser). V básni nadepsané, „Des Aristoteles rêt“, básník naráží na zajetí Václava IV.: XXXVIII., 333. Hiet ain chünig die rêt gelesen, ez wêr im paz ergangen, und wêr auch ordenleich gewesen, er wêr nie gevangen! Udatnému pánu „Hansen dem Trauner“ bylo též jednou — válčiti s Čechy. XVIII., 438. Darnach dem degen sô zehant di Pehem zugen auf sein gût, davon so ward er ungemût:
Strana 92
92 se wûchsten im sein arm leut. ,schold ich ez gelten mit der heut" sprach er ,ich wil ez wendent. der helt mit wernden henden slueg se umb und wart auch wunt. Z ostatních četných zmínek ve vypravováních tohoto básníka uvádím jen narážku na účastenství Čechů při výpravě do Pruska r. 1343. XV., 114. dar nach begund er chèren gen Preuzzen durch des gelauben èr, da man sach zwene chünig hèr, vil Pehem und vil Unger, mit in vil helde junger. — 8. Clara Hetzlerin. (Vyd. Haltaus). V písni o válce knížat a měst německých čteme: 29, 49. Nun merk ain ieglich cristen man, waz grunds die slet im glauben han, sô si got selbs bekriegen? doch sô sint si wol bekant, besunder in der Bêheim lant die tunt si zwar betriegen. 9. Hans Rosenblüt (1427—1460). Básně Rosenblütovy na události z bojů husitských t. na bitvy u Tachova a Domažlic, nadepsané Ein spruch von Beheim a Von der Hussenflucht, jsou dosti známy a otištěny tolikráte, že jich zde neopakuju. Viz Jordan, Das Königthum Georgs von Poděbrad (Lpzg. 1861) str. 414—427, a sbírku, kterou ihned uvedeme. Mohu však dodati zprávu o jednom výtisku obou, který na žádném z uvedených míst, ani u Goedeka, není uveden a o kterém mne poučil katalog c. k. knihovny universitní v Praze, jest to v knize „Neu fortgesetzter Parnassus boicus oder bayrischer Musenberg, worauf verschiedene Denck und Leszwürdigkeiten aus der gelehrten Welt zumallen aber aus denen Landen zu Bayern abgehandelt werden — Augsburg und Stadt am Hof 1736“. Zde je nazván: 10. Bericht: „Hannss Rosenplüt, eines allen Teutschen Poëten Beschreibung eines Zuges wider die Hussiten“, a 15. zpráva
92 se wûchsten im sein arm leut. ,schold ich ez gelten mit der heut" sprach er ,ich wil ez wendent. der helt mit wernden henden slueg se umb und wart auch wunt. Z ostatních četných zmínek ve vypravováních tohoto básníka uvádím jen narážku na účastenství Čechů při výpravě do Pruska r. 1343. XV., 114. dar nach begund er chèren gen Preuzzen durch des gelauben èr, da man sach zwene chünig hèr, vil Pehem und vil Unger, mit in vil helde junger. — 8. Clara Hetzlerin. (Vyd. Haltaus). V písni o válce knížat a měst německých čteme: 29, 49. Nun merk ain ieglich cristen man, waz grunds die slet im glauben han, sô si got selbs bekriegen? doch sô sint si wol bekant, besunder in der Bêheim lant die tunt si zwar betriegen. 9. Hans Rosenblüt (1427—1460). Básně Rosenblütovy na události z bojů husitských t. na bitvy u Tachova a Domažlic, nadepsané Ein spruch von Beheim a Von der Hussenflucht, jsou dosti známy a otištěny tolikráte, že jich zde neopakuju. Viz Jordan, Das Königthum Georgs von Poděbrad (Lpzg. 1861) str. 414—427, a sbírku, kterou ihned uvedeme. Mohu však dodati zprávu o jednom výtisku obou, který na žádném z uvedených míst, ani u Goedeka, není uveden a o kterém mne poučil katalog c. k. knihovny universitní v Praze, jest to v knize „Neu fortgesetzter Parnassus boicus oder bayrischer Musenberg, worauf verschiedene Denck und Leszwürdigkeiten aus der gelehrten Welt zumallen aber aus denen Landen zu Bayern abgehandelt werden — Augsburg und Stadt am Hof 1736“. Zde je nazván: 10. Bericht: „Hannss Rosenplüt, eines allen Teutschen Poëten Beschreibung eines Zuges wider die Hussiten“, a 15. zpráva
Strana 93
93 „fernere Beschreibung eines abermaligen Feld�Zuges gegen die Husiten“. Z kterého rukopisu je otištěn, není udáno, snad z nějakého, který se od té doby ztratil. 10. Lidové písně historické. (Vyd. v. Liliencron, Die historischen Volkslieder der Deutschen vom 13. bis 16. Jahrhundert). Básní z této sbírky neotiskuji na novo; na Čechy se vztahují tylo: Č. 2. Die Böhmenschlacht; o bitvě na Moravském poli, zmíněná již na str. 20. Č. 41. Posměšná píseň na Václava IV. a jeho mír chebský z r. 1398. Č. 49. Píseň o vypálení Malína kutnohorskými havíři (14.14); píseň pochází v nynější podobě své až ze 16. stol. a straní havířům; vysvítá z ní, že to byla také protiva ná- rodností, co vedlo k tomu krvavému skutku, aspoň čteme: 11, 5. sie schossen und wurfen under die guten berkgesellen dass sie sich nicht wussten vor den behemischen pauren zu behalten. Č. 50—54 jednají o koncilu kostnickém, vesměs ve směru kalolickém. Č. 57. Provolání proti Husitům, zpívané před r. 1422. Č. 60. Bose Vilzthum; o bitvě u Ústí, jejíž ztráta, jak po nešťastných bitvách bývá, se zde připisuje zradě. Č. 61 a 68. Viz nahoře Rosenblüt. Č. 74. O králi českém Albrechtu. Č. 90. Viz nahoře Hätzlerin. Č. 99. O králi Ladislavovi, jedná o boji proti Bedřichovi. Č. 106—108. König Laslas Tod. V těchto básních obvi- se Jiří Poděbradský, že otrávil krále. Č. 191. O boji měst Žitavy a Zhořelce. Č. 241—244. Die Böhmenschlacht (druhá), jedná o čestné porážce Čechů v landshutské válce. ňuje VI. Připojím zde zcela stručně nejdůležitější pravidla pro čtení staroněmeckého verše. Tento verš nepočítá slabiky, nýbrž za-
93 „fernere Beschreibung eines abermaligen Feld�Zuges gegen die Husiten“. Z kterého rukopisu je otištěn, není udáno, snad z nějakého, který se od té doby ztratil. 10. Lidové písně historické. (Vyd. v. Liliencron, Die historischen Volkslieder der Deutschen vom 13. bis 16. Jahrhundert). Básní z této sbírky neotiskuji na novo; na Čechy se vztahují tylo: Č. 2. Die Böhmenschlacht; o bitvě na Moravském poli, zmíněná již na str. 20. Č. 41. Posměšná píseň na Václava IV. a jeho mír chebský z r. 1398. Č. 49. Píseň o vypálení Malína kutnohorskými havíři (14.14); píseň pochází v nynější podobě své až ze 16. stol. a straní havířům; vysvítá z ní, že to byla také protiva ná- rodností, co vedlo k tomu krvavému skutku, aspoň čteme: 11, 5. sie schossen und wurfen under die guten berkgesellen dass sie sich nicht wussten vor den behemischen pauren zu behalten. Č. 50—54 jednají o koncilu kostnickém, vesměs ve směru kalolickém. Č. 57. Provolání proti Husitům, zpívané před r. 1422. Č. 60. Bose Vilzthum; o bitvě u Ústí, jejíž ztráta, jak po nešťastných bitvách bývá, se zde připisuje zradě. Č. 61 a 68. Viz nahoře Rosenblüt. Č. 74. O králi českém Albrechtu. Č. 90. Viz nahoře Hätzlerin. Č. 99. O králi Ladislavovi, jedná o boji proti Bedřichovi. Č. 106—108. König Laslas Tod. V těchto básních obvi- se Jiří Poděbradský, že otrávil krále. Č. 191. O boji měst Žitavy a Zhořelce. Č. 241—244. Die Böhmenschlacht (druhá), jedná o čestné porážce Čechů v landshutské válce. ňuje VI. Připojím zde zcela stručně nejdůležitější pravidla pro čtení staroněmeckého verše. Tento verš nepočítá slabiky, nýbrž za-
Strana 94
94 kládá se na přízvuku, tak že může verš grammaticky kratší býti metricky stejný s delším, mají-li jen stejně taktů veršových, na př.: den armen ritter Albrant. wan mir ist daz von im bekant nách âventůre geriten. emphangen nâch hêrlîchen siten mit rîcher koste dar an, — wie er gezieret ûf den plân — — 14 46 58 Přízvuk přirozený vyžaduje, aby slabika kmenová měla přízvuk hlavní (hochton, fortissimo); přizvuk vedlejší (tiefton, forte) aby měla slabika následující tehdá, je-li kmenová slabika dlouhá, tedy: hêrlich, êrèn, vroúwèn, kóstè, hérzè, michèl; je-li však kme- nová slabika krátká, teprve slabika třetí: frémedě, kúnigès, téte dàz, táge àls, édelèn. Slabika druhá je pak bezpřízvučná (unbe- tont, piano). Je-li e samohláskou s vedlejším přízvukem, nazýváme je bezezvukým (tonlos), je-li bez přízvuku, nazývá se němým (stumm); v památkách psaných středoněmecky (md.) nahrazuje oboje někdy i. Takt veršový skládá se z dvihu a kladu, anebo z dvihu a pausy; dvih vyžaduje slabiku s hlavním nebo vedlejším pří- zvukem, která musí však míti přízvuk silnější než klad. Verš má čtyři dvihy, vychází-li jednoslabičně (mužsky, stumpf); vychází-li dvouslabičně (žensky, klingend) obyčejně jen tři. Dvih i klad mají býti metricky jednoslabičny, třeba by gram- maticky se různily počtem slabik; jednoslabičnosti pak docí- líme zauzlením, synkopou, apokopou, elisí. Zauzlení (verschleifung) značí čtení němého e (nebo i) takovým způsobem, že s předcházející slabikou splyne; čteme takto: tugenthaft, kuneges, erkrigen, gestigen, geriten, siten, lobe, tadel, adel, anebo v kladu: willen erslúc, wunnencl- chen erklanc, wâpenrocke gelîche. Synkopy a apokopy užívají všichni básníci s větší vol- nosti než v moderní metrice německé; kde rukopis, jak často bývá, má tvary plné, značím ji podtečkováním: marcgráve, erzeiget, tepich, solde, swan, houb(e)ten, wâren, wêr. ertrach(te)t, gemach(e)t, vergul(de)ter.
94 kládá se na přízvuku, tak že může verš grammaticky kratší býti metricky stejný s delším, mají-li jen stejně taktů veršových, na př.: den armen ritter Albrant. wan mir ist daz von im bekant nách âventůre geriten. emphangen nâch hêrlîchen siten mit rîcher koste dar an, — wie er gezieret ûf den plân — — 14 46 58 Přízvuk přirozený vyžaduje, aby slabika kmenová měla přízvuk hlavní (hochton, fortissimo); přizvuk vedlejší (tiefton, forte) aby měla slabika následující tehdá, je-li kmenová slabika dlouhá, tedy: hêrlich, êrèn, vroúwèn, kóstè, hérzè, michèl; je-li však kme- nová slabika krátká, teprve slabika třetí: frémedě, kúnigès, téte dàz, táge àls, édelèn. Slabika druhá je pak bezpřízvučná (unbe- tont, piano). Je-li e samohláskou s vedlejším přízvukem, nazýváme je bezezvukým (tonlos), je-li bez přízvuku, nazývá se němým (stumm); v památkách psaných středoněmecky (md.) nahrazuje oboje někdy i. Takt veršový skládá se z dvihu a kladu, anebo z dvihu a pausy; dvih vyžaduje slabiku s hlavním nebo vedlejším pří- zvukem, která musí však míti přízvuk silnější než klad. Verš má čtyři dvihy, vychází-li jednoslabičně (mužsky, stumpf); vychází-li dvouslabičně (žensky, klingend) obyčejně jen tři. Dvih i klad mají býti metricky jednoslabičny, třeba by gram- maticky se různily počtem slabik; jednoslabičnosti pak docí- líme zauzlením, synkopou, apokopou, elisí. Zauzlení (verschleifung) značí čtení němého e (nebo i) takovým způsobem, že s předcházející slabikou splyne; čteme takto: tugenthaft, kuneges, erkrigen, gestigen, geriten, siten, lobe, tadel, adel, anebo v kladu: willen erslúc, wunnencl- chen erklanc, wâpenrocke gelîche. Synkopy a apokopy užívají všichni básníci s větší vol- nosti než v moderní metrice německé; kde rukopis, jak často bývá, má tvary plné, značím ji podtečkováním: marcgráve, erzeiget, tepich, solde, swan, houb(e)ten, wâren, wêr. ertrach(te)t, gemach(e)t, vergul(de)ter.
Strana 95
95 Elise vedle dovoleného hiatu vyskytá se velmi často: snur- rete in, schône ein, lûte und, sage als. Co však hlavně liší verš starý od verše pozdějšího, číta- jícího slabiky, jest, že klad může scházeti, je-li předcházejícím dvihem slabika dlouhá: gut ritter, Fránkriche, tiérgárten, kósté, wigánde, hêrlicher, prislichen, vlámmén értriche, Fránzeís, vrouwén atd. Verše jsou zakončeny rýmem, jehož rozdělení na jedno- slabičný a dvojslabičný bylo už zmíněno; rým jednoslabičný může býti grammaticky víceslabičný, jsou-li obě slabiky zauzleny. Rýmy víceslabičné v této básni se nevyskýtají. Verš má rhythmus trochejský, začíná-li dvihem, iambický, předchází-li první dvih předrážka (anakruse, auftakt), která obyčejně je, aspoň metricky, jednoslabičná, ale může býti i dvou- slabičná. Doba básníka našeho tíhne již k větší jednostejnosti, k jambickému chodu všech veršů a zároveň k vyplnění kladů; Heinrich však zná velký počet veršů trochejských a vynechává klady dosti často. Největší jemnosť má verš na konci, zvláště v předposled- ním dvihu, na začátku jako každý jiný snese větší volnosť; zvláště je někdy potřeba při čtení neurčitostí přízvuku pomoci nesprávnému vlastně verši. Ani moderní básnictví se této vol- nosti (schwebende betonung) nevzdalo; zvláště české básně iambické jí vyžadují dosti často: v Čechově básni „Václav z Michalovic“ hned verš 4. musíme čísti: Ze čtóucích očí do tvých vetchých stran. Tak i v této básni dlužno čisti: Bêheim (v 3.), maregrâv (11), nâhen (157), Frankrich (158). Často tato volnosť vyskýtá se při jmenech a slovech ci- zích, ve kterých ovšem přesnější pravidla starších básníků vy- žadovala, aby slabika první byla dlouhá; u Heinricha nelze upříti, jak už na str. 12. podotknuto, že někdy jeho přízvuk nedbá přízvuku přirozeného, což je znamení přechodu k po- čítání slabik, na př. maregrâvà Wilhélm und Titurel, dar ûf keklîch daz urs sin, der úns wêrlich erzeiget hât, ein kranz prislichen guldin.
95 Elise vedle dovoleného hiatu vyskytá se velmi často: snur- rete in, schône ein, lûte und, sage als. Co však hlavně liší verš starý od verše pozdějšího, číta- jícího slabiky, jest, že klad může scházeti, je-li předcházejícím dvihem slabika dlouhá: gut ritter, Fránkriche, tiérgárten, kósté, wigánde, hêrlicher, prislichen, vlámmén értriche, Fránzeís, vrouwén atd. Verše jsou zakončeny rýmem, jehož rozdělení na jedno- slabičný a dvojslabičný bylo už zmíněno; rým jednoslabičný může býti grammaticky víceslabičný, jsou-li obě slabiky zauzleny. Rýmy víceslabičné v této básni se nevyskýtají. Verš má rhythmus trochejský, začíná-li dvihem, iambický, předchází-li první dvih předrážka (anakruse, auftakt), která obyčejně je, aspoň metricky, jednoslabičná, ale může býti i dvou- slabičná. Doba básníka našeho tíhne již k větší jednostejnosti, k jambickému chodu všech veršů a zároveň k vyplnění kladů; Heinrich však zná velký počet veršů trochejských a vynechává klady dosti často. Největší jemnosť má verš na konci, zvláště v předposled- ním dvihu, na začátku jako každý jiný snese větší volnosť; zvláště je někdy potřeba při čtení neurčitostí přízvuku pomoci nesprávnému vlastně verši. Ani moderní básnictví se této vol- nosti (schwebende betonung) nevzdalo; zvláště české básně iambické jí vyžadují dosti často: v Čechově básni „Václav z Michalovic“ hned verš 4. musíme čísti: Ze čtóucích očí do tvých vetchých stran. Tak i v této básni dlužno čisti: Bêheim (v 3.), maregrâv (11), nâhen (157), Frankrich (158). Často tato volnosť vyskýtá se při jmenech a slovech ci- zích, ve kterých ovšem přesnější pravidla starších básníků vy- žadovala, aby slabika první byla dlouhá; u Heinricha nelze upříti, jak už na str. 12. podotknuto, že někdy jeho přízvuk nedbá přízvuku přirozeného, což je znamení přechodu k po- čítání slabik, na př. maregrâvà Wilhélm und Titurel, dar ûf keklîch daz urs sin, der úns wêrlich erzeiget hât, ein kranz prislichen guldin.
Strana 96
96 Úvodem chtěl jsem pojednati předně o kritice básně, o osobě básníkově a o postavení jeho v literatuře, k čemuž se přidružila úvaha o slohu jeho; obsah básně vyžadoval k vy- světlení svému, aby se obrátila pozornosť na jeji podmínky historické a věcné, na Jana z Michalovic a na klání. Jelikož básník byl podporován od českého pána, poukázáno obšírněji na německé básníky, kteří se těšili podobné přízni českých králů a pánů, což vedlo k uvedení jiných narážek v německé literatuře, před které však byla vřaděna úvaha o nejdůležitějších úkazech vlivu německého na český život duševní. Nezapírám, že nejednou roztržen tím způsobem rámec úvodu. Nepříjem- nější jest mi nesrovnalosť jiná, že totiž vydávám práci napsanou před více než dvěma roky, a že jsem se nemohl odhodlati ani k úplnému přepracování její, ani jsem ji nemohl nechati úplně netknutou. Myslil jsem tehdá napsati knihu předně pro po- sluchače němčiny na universitě a ponechati místa německá výkladu ústnímu; vzdal jsem se té myšlenky a doufám, že bude zajímati kruhy poněkud širší, ale citáty zůstaly bez pře- kladu a výkladu. Myslím, že, kdo přečte báseň pomoci poznámek a srovná místa v „Přídavku“ s překlady jich, bude moci čísti i ostatní místa s dostatečným porozuměním. Nedopatřením neobdržel jsem korrekturu 4. archu a do- dávám tedy zde tyto věci. Ke str. 511: Německý překlad Qui- lichina pochází až ze stol. XIV. (Neuling, Beiträge zur gesch. d. dtsch. sprache und literatur, X., 315—383). Str. 553: Zs. f. disches alterth. XXVIII., 261—358; str. 561: m. XXV. čli XXII; str. 595: o Tkadlečku psal Gebauer ještě v List. fil. IV., 314—317 a Knieschek v Mitteilungen XVI., 302—310; str. 60: Koranda ve svém Manualníku, právě vydaném péčí Truhlářovou, užívá slova „slepí haknové“ dle Hagena jednookého (str. 81, sr. poznámku) a na str. 198 „fryckovati neb najtharlovati“: zná tedy význam toho slova, zosobněný ve sbírce povídek „Neidhart Fuchs“, kdežto Zbraslavské letopisy znaly Nilharda jako satirika a uvádějí ho k r. 1329: „O si Nithardus qui non fuit ad nova tardus“ atd. Zbývá mi ještě děkovati všem, kteří mne při sepsáni této knížky jakkoli podporovali.
96 Úvodem chtěl jsem pojednati předně o kritice básně, o osobě básníkově a o postavení jeho v literatuře, k čemuž se přidružila úvaha o slohu jeho; obsah básně vyžadoval k vy- světlení svému, aby se obrátila pozornosť na jeji podmínky historické a věcné, na Jana z Michalovic a na klání. Jelikož básník byl podporován od českého pána, poukázáno obšírněji na německé básníky, kteří se těšili podobné přízni českých králů a pánů, což vedlo k uvedení jiných narážek v německé literatuře, před které však byla vřaděna úvaha o nejdůležitějších úkazech vlivu německého na český život duševní. Nezapírám, že nejednou roztržen tím způsobem rámec úvodu. Nepříjem- nější jest mi nesrovnalosť jiná, že totiž vydávám práci napsanou před více než dvěma roky, a že jsem se nemohl odhodlati ani k úplnému přepracování její, ani jsem ji nemohl nechati úplně netknutou. Myslil jsem tehdá napsati knihu předně pro po- sluchače němčiny na universitě a ponechati místa německá výkladu ústnímu; vzdal jsem se té myšlenky a doufám, že bude zajímati kruhy poněkud širší, ale citáty zůstaly bez pře- kladu a výkladu. Myslím, že, kdo přečte báseň pomoci poznámek a srovná místa v „Přídavku“ s překlady jich, bude moci čísti i ostatní místa s dostatečným porozuměním. Nedopatřením neobdržel jsem korrekturu 4. archu a do- dávám tedy zde tyto věci. Ke str. 511: Německý překlad Qui- lichina pochází až ze stol. XIV. (Neuling, Beiträge zur gesch. d. dtsch. sprache und literatur, X., 315—383). Str. 553: Zs. f. disches alterth. XXVIII., 261—358; str. 561: m. XXV. čli XXII; str. 595: o Tkadlečku psal Gebauer ještě v List. fil. IV., 314—317 a Knieschek v Mitteilungen XVI., 302—310; str. 60: Koranda ve svém Manualníku, právě vydaném péčí Truhlářovou, užívá slova „slepí haknové“ dle Hagena jednookého (str. 81, sr. poznámku) a na str. 198 „fryckovati neb najtharlovati“: zná tedy význam toho slova, zosobněný ve sbírce povídek „Neidhart Fuchs“, kdežto Zbraslavské letopisy znaly Nilharda jako satirika a uvádějí ho k r. 1329: „O si Nithardus qui non fuit ad nova tardus“ atd. Zbývá mi ještě děkovati všem, kteří mne při sepsáni této knížky jakkoli podporovali.
Strana 97
TEKST BÁSNĚ.
TEKST BÁSNĚ.
Strana 98
Strana 99
5 des in vreiden landen han; 1373. a ob ich icht gûtes tichten kan, Bêheim, von diner ritterschaft unde von den herren tugenthaft, des kuniges man in Bêheimlant. die schrift der bûche uns tût bekant waz Parzival, Iwein, Gàwan ritterschaft gepflogen hân, 1 fremden, 6 buch, 7 Was Parcifal Gawin Ywan. 1. Začátek básně, z něhož ztra- ceno sotva více než čtyři verše, obsa- hoval, jak se zdá, politování básní- kovo, že dosud oslavoval svým zpěvem výhradně cizince a ne kra- jany své, rytíře české. Dle toho složil už báseň jinou nebo více před touto. — O tvaru han srov. pozn. 236. 2. icht srv. pozn. 306; tichten, srv. pozn. 307, 154. 7. Parzival, hrdina nejproslave- nější básně staroněmecké; jméno keltické zní Peredur „hledatel ná- doby“ t. grálu. Francouzský tvar jest Perceval, vyložené jako „pro- nikatel údolí“ (srv. Perceforêt), a tak mu rozuměl i Wolfram (140, 16); výklad moderní, z perštiny vzatý „der reine thor“, není tedy správný. P., syn Gahmureta a Her- zeloidy, vyrostl úplně odloučen od světa, ale poznav rytířství vyjede, dopouštěje se v nevinnosti své dvou velkých hříchů: usmrcuje odjezdem matku svou a zavraždí pak svého příbuzného Ithera, je- hož mrtvolu oloupí. Pak, dosáhnuv poučení a moudrosti světské, za- mešká z ohledu na ni otázku sou- citnou při utrpeních svých přátel, hlídačů grálů, které otázkou mohl zprostiti utrpení jejich. Když se- znal, co ztratil, zanevře na Boha a jezdí dobrodružně, touže po své mladé ženě Kondwiramůr a po grálu. Ale teprve po dlouhém blou- zení, když zápasil nepoznán s Ga- wanem a s bratrem svým, poha- nem Feirefizem, o jehož helm se rozskočil meč získaný oloupením mrtvoly, dojde odpuštění a stane se králem grálu. — Literatura o této básni Wolframově je velmi objemná. G. Böttcher, Die Wolf- ramlitteratur seit Lachmann mit kritischen Anmerkungen, Berlin 1888. Báseň vydal Lachmann, Wolfram von Eschenbach (4. vyd. 1879). Bartsch, Parzival und Titu- rel v „Deutsche Classiker des Mit- “ 9—11 (1870—72). telalters" 7*
5 des in vreiden landen han; 1373. a ob ich icht gûtes tichten kan, Bêheim, von diner ritterschaft unde von den herren tugenthaft, des kuniges man in Bêheimlant. die schrift der bûche uns tût bekant waz Parzival, Iwein, Gàwan ritterschaft gepflogen hân, 1 fremden, 6 buch, 7 Was Parcifal Gawin Ywan. 1. Začátek básně, z něhož ztra- ceno sotva více než čtyři verše, obsa- hoval, jak se zdá, politování básní- kovo, že dosud oslavoval svým zpěvem výhradně cizince a ne kra- jany své, rytíře české. Dle toho složil už báseň jinou nebo více před touto. — O tvaru han srov. pozn. 236. 2. icht srv. pozn. 306; tichten, srv. pozn. 307, 154. 7. Parzival, hrdina nejproslave- nější básně staroněmecké; jméno keltické zní Peredur „hledatel ná- doby“ t. grálu. Francouzský tvar jest Perceval, vyložené jako „pro- nikatel údolí“ (srv. Perceforêt), a tak mu rozuměl i Wolfram (140, 16); výklad moderní, z perštiny vzatý „der reine thor“, není tedy správný. P., syn Gahmureta a Her- zeloidy, vyrostl úplně odloučen od světa, ale poznav rytířství vyjede, dopouštěje se v nevinnosti své dvou velkých hříchů: usmrcuje odjezdem matku svou a zavraždí pak svého příbuzného Ithera, je- hož mrtvolu oloupí. Pak, dosáhnuv poučení a moudrosti světské, za- mešká z ohledu na ni otázku sou- citnou při utrpeních svých přátel, hlídačů grálů, které otázkou mohl zprostiti utrpení jejich. Když se- znal, co ztratil, zanevře na Boha a jezdí dobrodružně, touže po své mladé ženě Kondwiramůr a po grálu. Ale teprve po dlouhém blou- zení, když zápasil nepoznán s Ga- wanem a s bratrem svým, poha- nem Feirefizem, o jehož helm se rozskočil meč získaný oloupením mrtvoly, dojde odpuštění a stane se králem grálu. — Literatura o této básni Wolframově je velmi objemná. G. Böttcher, Die Wolf- ramlitteratur seit Lachmann mit kritischen Anmerkungen, Berlin 1888. Báseň vydal Lachmann, Wolfram von Eschenbach (4. vyd. 1879). Bartsch, Parzival und Titu- rel v „Deutsche Classiker des Mit- “ 9—11 (1870—72). telalters" 7*
Strana 100
100 her Eree unde Gahmurel, :0 Wiealois, Lanzcelel. margräy Wilhelm und Tilurel. zů den recken ich wol zel den armen ritter Albrant, wan mir daz ist von im bekant ıs daz er ein güt ritter was. Athis und Profilias nách ritterschefte strebten, mit stóten trüwen lebten in ritterlicher werdikeit. zo mit ritterschaft die lant erstreit ? Ecke, Gamuret, !° Wigoleys Lancilet, !! margrave, Tytorel, 18 der arme, !$ Atus, !® trewen. wein hrdina básně Hartmanna vou Auc; jméno se píše též Zwan, v ceskem Tandarinsi Gi/ban. Jeli- koż ž tvar Gawein je dosti obvyklý, nebylo vlastně příčiny přestavití jména, ale chtěl jsem je vůbec psáti ve formách v nejlepších bá- snich užívaných, a přijal jsem tuto zménu do tekstu též z piety k rukopisné poznámce W. Grim- ma, kterou jsem nalezl v jeho exempláři „Germanie“ v berlinské knihovně universitní. Lwein vy- bojuje si na dobrodružné výpravě zemi a ženu, vdovu krále, kterého zabil. Aby příliš nezdomácněl jako Erec, chce na nové výpravy, ale choť jeho pod ztrátou přízně své propustí ho jen na jeden rok. On zamešká dobu a zblázní se z toho; vylééen byv vysvobodi lva od hada a nazývá se od té doby ry- tirem se lvem, neboť zvíře ho stále provází a pomáhá mu v bojích. Po mnohých ještě dobrodružstvích a hojích s obry a po boji s Ga- wanem dosáhne odpuštění man- želky své. Báseň Hartmannova jest pracována dle Chrětiena de Troyes „li chevalier au lyon*. — Vydani od Lachmanna a Benecke „lwein, eine erziihlung von H. A.“ (4 vyd. 1877), od Becha v „Deut. sche Classiker des Mittelalters“, VI. (2. vyd. 1815). Benecke, Wör- terbuch zu Hartmannes Iwein (Göttingen 1538). Gawan (jméno se piše též Ga- wein, Gawin, Walewein, Walwan, v českém Tristranu Vo/ivan, v 'Tan- dariusi Kavíz), ideál a výkvět ry- tiřstva, hrdina skoro všech básní rytířských: ve všech jest přítelem reka hlavního a bojuje s ním oby- čejně nepoznán v nerozhodnutém boji. Právě jeho ideálnosť jest však charakteristice na úkor, tak že se nemohl státi hrdinou vlastního eposu. Ve Wigaloisu (viz pozn. 10) hraje větší úlohu, tam se také dovídáme o provinění jeho, a v Parzivalu Wolframově je mu věnována skoro polovice básně. — 'T'eprve básníku nižšího řádu, Hein- richu von dem Türlin v jeho „Krone“ bylo ponecháno básniti objemný epos o Gawanovi. 9. Erec; rukopis čte zde Ecke, jméno hrdiny z pověsti národní známého, odpůrce Dětřicha Veron- ského v Eckenliet (Deutsches Hel- denbuch sv. V.). Písařům pozděj- Sim Erec, o němž báseň se zacho- vala v jediném rukopise, nebyl již znám. Dle Uhrétienova „Erec et Enide“ pracoval německou báseň též Hartmann, a tvoří toto mla- distvé dílo pendant k Iweinovi. Erec v loktech krásné ženy své zapomene na slávu rytířskou, zdo- mácni prilis, a byv od choti své samé na to upozorněn, vydá se na výpravu, vleka nevinnou ženu s sebou. IKonečně po mnohých do-
100 her Eree unde Gahmurel, :0 Wiealois, Lanzcelel. margräy Wilhelm und Tilurel. zů den recken ich wol zel den armen ritter Albrant, wan mir daz ist von im bekant ıs daz er ein güt ritter was. Athis und Profilias nách ritterschefte strebten, mit stóten trüwen lebten in ritterlicher werdikeit. zo mit ritterschaft die lant erstreit ? Ecke, Gamuret, !° Wigoleys Lancilet, !! margrave, Tytorel, 18 der arme, !$ Atus, !® trewen. wein hrdina básně Hartmanna vou Auc; jméno se píše též Zwan, v ceskem Tandarinsi Gi/ban. Jeli- koż ž tvar Gawein je dosti obvyklý, nebylo vlastně příčiny přestavití jména, ale chtěl jsem je vůbec psáti ve formách v nejlepších bá- snich užívaných, a přijal jsem tuto zménu do tekstu též z piety k rukopisné poznámce W. Grim- ma, kterou jsem nalezl v jeho exempláři „Germanie“ v berlinské knihovně universitní. Lwein vy- bojuje si na dobrodružné výpravě zemi a ženu, vdovu krále, kterého zabil. Aby příliš nezdomácněl jako Erec, chce na nové výpravy, ale choť jeho pod ztrátou přízně své propustí ho jen na jeden rok. On zamešká dobu a zblázní se z toho; vylééen byv vysvobodi lva od hada a nazývá se od té doby ry- tirem se lvem, neboť zvíře ho stále provází a pomáhá mu v bojích. Po mnohých ještě dobrodružstvích a hojích s obry a po boji s Ga- wanem dosáhne odpuštění man- želky své. Báseň Hartmannova jest pracována dle Chrětiena de Troyes „li chevalier au lyon*. — Vydani od Lachmanna a Benecke „lwein, eine erziihlung von H. A.“ (4 vyd. 1877), od Becha v „Deut. sche Classiker des Mittelalters“, VI. (2. vyd. 1815). Benecke, Wör- terbuch zu Hartmannes Iwein (Göttingen 1538). Gawan (jméno se piše též Ga- wein, Gawin, Walewein, Walwan, v českém Tristranu Vo/ivan, v 'Tan- dariusi Kavíz), ideál a výkvět ry- tiřstva, hrdina skoro všech básní rytířských: ve všech jest přítelem reka hlavního a bojuje s ním oby- čejně nepoznán v nerozhodnutém boji. Právě jeho ideálnosť jest však charakteristice na úkor, tak že se nemohl státi hrdinou vlastního eposu. Ve Wigaloisu (viz pozn. 10) hraje větší úlohu, tam se také dovídáme o provinění jeho, a v Parzivalu Wolframově je mu věnována skoro polovice básně. — 'T'eprve básníku nižšího řádu, Hein- richu von dem Türlin v jeho „Krone“ bylo ponecháno básniti objemný epos o Gawanovi. 9. Erec; rukopis čte zde Ecke, jméno hrdiny z pověsti národní známého, odpůrce Dětřicha Veron- ského v Eckenliet (Deutsches Hel- denbuch sv. V.). Písařům pozděj- Sim Erec, o němž báseň se zacho- vala v jediném rukopise, nebyl již znám. Dle Uhrétienova „Erec et Enide“ pracoval německou báseň též Hartmann, a tvoří toto mla- distvé dílo pendant k Iweinovi. Erec v loktech krásné ženy své zapomene na slávu rytířskou, zdo- mácni prilis, a byv od choti své samé na to upozorněn, vydá se na výpravu, vleka nevinnou ženu s sebou. IKonečně po mnohých do-
Strana 101
2 = der kunic Alexander. Schiänatulander, der reine junge telphin, der tete daz offenlichen schin daz er nach ritlerschefle rune, als in ir minne des belwane, sigünen, der vil reinen. melt. des hänt die büch uns vil geseil und ist ân zwifel uns bekant: 101 son blut ein hell in Béheimlant der uns wérlich erzeiget hàt daz er mit ritterlicher tàt 31 kunich eZdy, ?? Tschionatulander, ?* tet, ?! Sygunen, mait, 26 ditz, gesait, ?° in zwitel, © blvet. brodruzstvich dojde opravdivého štěstí. O poměru Hartm. price k originálu v ohledu esthetickém nejlépe jednal Scherer v Gesch. d. dtsch. Litt. Báseň se zachovala necelá, vydali ji Haupt (2. vyd. 1971) a Bech v „Deutsche Classiker des Mittelalters“ IV. (2. vyd. 1871). Gahmuret, otec Parzivalüv a hr- dina prvních dvou knih Wolfra- movy básně (podobně i Tristram začíná životopisem Rivalina, otce jeho). G. získá svou udatností dvě ženy: první, pohanku, opouští, než se mu narodil syn, černobílý Fei- refiz, a také Herzeloidu zanechá, vydávaje se na nové dobrodružství ve službách baruka (kalifa), ve kterých padne. Jeho synové setkají se pak, Feirefiz stane se křesťa- nem, rozšíří mírným způsobem víru v zemi své a jest otcem po- věstného kněze Jana. Wiealois, srv. pozn. 87; Lanzelet v mládi byl unesen a pak vycho- ván od mořské ženy Vivianv; po nekonečných dobrodružstvích po- jme za ženu krásnou Iblis, které Jedině slušel plášť, jenž každé ženě, dle jejích vad, byl velký nebo malý. — Německou báseň Ulricha von Zazikoven vydal Hahn (Frankfurt 1845). Z básné Heinricha von dein Türlin je zachovan jen zlomek pod názvem „Der mantel“ (vyd. War- natsch, Breslau 1883). 11. Wilhelm, jest svatý Vilém, markrabi akvitànsky, hrdina ná- rodní pověsti francouzské. IK ne- dokončené básní Wolframnově (vyd. Lachmann) přibásníl první čásť Ulrich von dem Türlin, posledui Ulrich von 'ürheim. (Clarus, Her- zog Wilhelm von Aquitanien, Mün- ster 1864; Guillaume d'Orenge, chanson de geste des XI.— XIII. siècles, publieés par W. J. Jonc- bloet; Casparson, Wilhelm von Oranse). Ziturel, první opatrovník svatého grálu, jemuž vystavěl hrad; že stále viděl svatý grál, dosáhl velmi vysokého stáří. Bá- seň objemná o grálu, známá pod jeho jménem, pochází od Albrechta, byla však od středověku až do movi. Jeden rukopis nedbale otiskl Hahn: Titurel, Guedlinburg 1842. Nové vydání chystá Zarn- cke: Der Graltempel, vorstudie zu einer ausg. d. jüngern Titurel (Leipzig 1876). 12. recke (ahd. wreccheo, reccheo), vlastné vy hnanec, z éelioz se vyvi- nul vyznam toulavého hrdiny, hle- dajicihoslużby cizi, pak hrdiny vů- bec. Slovo, kteréiv češtinězdomác- nělo, vyskýtá se častěji v básních národních než dvorských. 13. Albrant, ve Wolldietrichu jeden syn Berchtungüv (D. 1X. 100, 214, X. 100), který však ne- vystupuje tak, aby zasluhoval toho uvedeni; dle jména, upominajiciho na Alibrandra, nordické jméno Hadubranda, syna Hildebrandova,
2 = der kunic Alexander. Schiänatulander, der reine junge telphin, der tete daz offenlichen schin daz er nach ritlerschefle rune, als in ir minne des belwane, sigünen, der vil reinen. melt. des hänt die büch uns vil geseil und ist ân zwifel uns bekant: 101 son blut ein hell in Béheimlant der uns wérlich erzeiget hàt daz er mit ritterlicher tàt 31 kunich eZdy, ?? Tschionatulander, ?* tet, ?! Sygunen, mait, 26 ditz, gesait, ?° in zwitel, © blvet. brodruzstvich dojde opravdivého štěstí. O poměru Hartm. price k originálu v ohledu esthetickém nejlépe jednal Scherer v Gesch. d. dtsch. Litt. Báseň se zachovala necelá, vydali ji Haupt (2. vyd. 1971) a Bech v „Deutsche Classiker des Mittelalters“ IV. (2. vyd. 1871). Gahmuret, otec Parzivalüv a hr- dina prvních dvou knih Wolfra- movy básně (podobně i Tristram začíná životopisem Rivalina, otce jeho). G. získá svou udatností dvě ženy: první, pohanku, opouští, než se mu narodil syn, černobílý Fei- refiz, a také Herzeloidu zanechá, vydávaje se na nové dobrodružství ve službách baruka (kalifa), ve kterých padne. Jeho synové setkají se pak, Feirefiz stane se křesťa- nem, rozšíří mírným způsobem víru v zemi své a jest otcem po- věstného kněze Jana. Wiealois, srv. pozn. 87; Lanzelet v mládi byl unesen a pak vycho- ván od mořské ženy Vivianv; po nekonečných dobrodružstvích po- jme za ženu krásnou Iblis, které Jedině slušel plášť, jenž každé ženě, dle jejích vad, byl velký nebo malý. — Německou báseň Ulricha von Zazikoven vydal Hahn (Frankfurt 1845). Z básné Heinricha von dein Türlin je zachovan jen zlomek pod názvem „Der mantel“ (vyd. War- natsch, Breslau 1883). 11. Wilhelm, jest svatý Vilém, markrabi akvitànsky, hrdina ná- rodní pověsti francouzské. IK ne- dokončené básní Wolframnově (vyd. Lachmann) přibásníl první čásť Ulrich von dem Türlin, posledui Ulrich von 'ürheim. (Clarus, Her- zog Wilhelm von Aquitanien, Mün- ster 1864; Guillaume d'Orenge, chanson de geste des XI.— XIII. siècles, publieés par W. J. Jonc- bloet; Casparson, Wilhelm von Oranse). Ziturel, první opatrovník svatého grálu, jemuž vystavěl hrad; že stále viděl svatý grál, dosáhl velmi vysokého stáří. Bá- seň objemná o grálu, známá pod jeho jménem, pochází od Albrechta, byla však od středověku až do movi. Jeden rukopis nedbale otiskl Hahn: Titurel, Guedlinburg 1842. Nové vydání chystá Zarn- cke: Der Graltempel, vorstudie zu einer ausg. d. jüngern Titurel (Leipzig 1876). 12. recke (ahd. wreccheo, reccheo), vlastné vy hnanec, z éelioz se vyvi- nul vyznam toulavého hrdiny, hle- dajicihoslużby cizi, pak hrdiny vů- bec. Slovo, kteréiv češtinězdomác- nělo, vyskýtá se častěji v básních národních než dvorských. 13. Albrant, ve Wolldietrichu jeden syn Berchtungüv (D. 1X. 100, 214, X. 100), který však ne- vystupuje tak, aby zasluhoval toho uvedeni; dle jména, upominajiciho na Alibrandra, nordické jméno Hadubranda, syna Hildebrandova,
Strana 102
102 häl só hóhen pris erkrigen, daz sin name isl vur gesligen ss den vor bekanten recken gar. min lazzer muut nieht. offenbàr kan sin rilterschalt vol zelu. doch sol min sin dar dz erweln von dem herren eine tät 4o dà init er erworben hàt in allen landen. hóhen pris. [373, b] In Frankriche ein stat. Pàris in rîchen wirden ist erkanl. dar kom der hell uz Béheimlant 34 nam, fur, vd, Hagen ménil v benanten, °° lasser, %® daz vz, 40 do, 42 Frankrich. mohli bychom mysliti i na toho, jisto však je, že básník uvádí hrdinu některé básně nyní ztra- cené. 16. Athis und Profilias, dva přá- telé obétovni, o nichz povést patri ke skupiné povésti o Amisu a Amilovi, o Titovi a Gisippovi u Boccaccia, o Engelhardovi a Dětřichovi v básní Konrada von Würzburg. Athis postoupi priteli milovanou nevěstu, a P. chce se dáti usmrtiti za přítele svého. — W. Grimm sestavil podobných povídek třinácte v pojednání: „Die sage von Athis und Prophilias“ v Ztschr. für deutsches Alterthum XII., 185 —203, týž vydal také zlo- mek básně německé (md.). (Mo- natsheťte der Berliner Akademie 1846). Rukopis místo Athis píše Atus, jméno otce Pilatova v le- gendě, která patrně byla pisaki známější než pověsť,míněná básní- kem. 21. Alexander. O Alexandru, jako rytíři středověkém srv. Uvod 49. 22. Schianatulunder je vychován spolu se Sigunou à miluje ji; ona však žádá, aby si jí zasloužil pod štítem; Seh. vydá se na dobrodruž- ství, a když Siguna žádala na něm obojek psa, Sel za touto malicher- nou věcí do boje smrtelného. Hlu- boce truchlí Siguna; jeho mrtvoly již neopouští a zemře v ponstevně nad jeho hrobem. Mnohem pěkněji než obšírný Titurxel líčí tento poměr dva zlomky (snad mladistvá práce) Wolframovy, obyčejně „starší Ti- tuiel* zvané, a narázky v Parzi- valu. 23. telphin (delphinus) je titul, který si přiložil jistý francouzský rod dynastický, nevíme z jakých důvodů; od něho přešel pak na opanovanou krajinu název delphj- natus, a s touto krajinou zase onen titul na francouzského ná- sledníka trůnu. Schianatulander jest dauphin Graisivaudansky, a nespravno jest vykladati tento vers „gleich einem jungen meeres- riesen“, 28. geseit, Z gesaget jako meit z magel; větší počet příkladů k to- muto stazeni slabik aee nebo eee v ei viz u Weinh. Mhd. Gr. 8 25. 33. erkrigen part. pt. od md. kri- ge, kreie, gekrigen, jehož význam zachovalo nhd. kriegen, kriegte, gekriegt, které formou se blíží více mhd. kriegen znamenajícimu: namáhati se. 36. Zas srv. v. 312. unavený (srv. lat. lassus). lenivy, nehbity; su- -perlativ lezzist żije dosud ve tvaru letzt, 9T. ritterschaft, vytitské pocinàni, rytirska éest (v. 17. 25, 87), rytíř- ský boj (v. 8, 29, 193, 208, 235); stav rytířský (v. 8). 98. sin, smysl, rozum, védomi, umění. 44. felt slova toho uziva I. velmi rád, srv. Úvod 24.
102 häl só hóhen pris erkrigen, daz sin name isl vur gesligen ss den vor bekanten recken gar. min lazzer muut nieht. offenbàr kan sin rilterschalt vol zelu. doch sol min sin dar dz erweln von dem herren eine tät 4o dà init er erworben hàt in allen landen. hóhen pris. [373, b] In Frankriche ein stat. Pàris in rîchen wirden ist erkanl. dar kom der hell uz Béheimlant 34 nam, fur, vd, Hagen ménil v benanten, °° lasser, %® daz vz, 40 do, 42 Frankrich. mohli bychom mysliti i na toho, jisto však je, že básník uvádí hrdinu některé básně nyní ztra- cené. 16. Athis und Profilias, dva přá- telé obétovni, o nichz povést patri ke skupiné povésti o Amisu a Amilovi, o Titovi a Gisippovi u Boccaccia, o Engelhardovi a Dětřichovi v básní Konrada von Würzburg. Athis postoupi priteli milovanou nevěstu, a P. chce se dáti usmrtiti za přítele svého. — W. Grimm sestavil podobných povídek třinácte v pojednání: „Die sage von Athis und Prophilias“ v Ztschr. für deutsches Alterthum XII., 185 —203, týž vydal také zlo- mek básně německé (md.). (Mo- natsheťte der Berliner Akademie 1846). Rukopis místo Athis píše Atus, jméno otce Pilatova v le- gendě, která patrně byla pisaki známější než pověsť,míněná básní- kem. 21. Alexander. O Alexandru, jako rytíři středověkém srv. Uvod 49. 22. Schianatulunder je vychován spolu se Sigunou à miluje ji; ona však žádá, aby si jí zasloužil pod štítem; Seh. vydá se na dobrodruž- ství, a když Siguna žádala na něm obojek psa, Sel za touto malicher- nou věcí do boje smrtelného. Hlu- boce truchlí Siguna; jeho mrtvoly již neopouští a zemře v ponstevně nad jeho hrobem. Mnohem pěkněji než obšírný Titurxel líčí tento poměr dva zlomky (snad mladistvá práce) Wolframovy, obyčejně „starší Ti- tuiel* zvané, a narázky v Parzi- valu. 23. telphin (delphinus) je titul, který si přiložil jistý francouzský rod dynastický, nevíme z jakých důvodů; od něho přešel pak na opanovanou krajinu název delphj- natus, a s touto krajinou zase onen titul na francouzského ná- sledníka trůnu. Schianatulander jest dauphin Graisivaudansky, a nespravno jest vykladati tento vers „gleich einem jungen meeres- riesen“, 28. geseit, Z gesaget jako meit z magel; větší počet příkladů k to- muto stazeni slabik aee nebo eee v ei viz u Weinh. Mhd. Gr. 8 25. 33. erkrigen part. pt. od md. kri- ge, kreie, gekrigen, jehož význam zachovalo nhd. kriegen, kriegte, gekriegt, které formou se blíží více mhd. kriegen znamenajícimu: namáhati se. 36. Zas srv. v. 312. unavený (srv. lat. lassus). lenivy, nehbity; su- -perlativ lezzist żije dosud ve tvaru letzt, 9T. ritterschaft, vytitské pocinàni, rytirska éest (v. 17. 25, 87), rytíř- ský boj (v. 8, 29, 193, 208, 235); stav rytířský (v. 8). 98. sin, smysl, rozum, védomi, umění. 44. felt slova toho uziva I. velmi rád, srv. Úvod 24.
Strana 103
103 45 nách âventère gerilen ; enphangen nach herlichen silen warl da der ćren riche gast. daz im miles nie gebrast daz erzeiget er dà wol. o 5 an einem tage, als ich sol à nu kunden offenlich, dô der kunie von Frankrich in einem tiergarten mit den vrouwen zarlen 5 u in vreuden wolde enbizen, der gast begond sich vlizen nuit richer koste dar an, wie er gezieret üf den plan so ritterlichen quême, бо daz iz wol gezéme dem edelen kunige in Béheimlant 45 aventevre, 5! ev, ** vrowen tzarten, 55 wol enbeizzen, 59 be- gonde, vleizzen, 5" kost, 9? is. 45. âventûre, mhd. âventiure ze střlat. adventura, znamená událost, zvláště podivuhodnou, překvapu- jicí, kouzelnou, pak zvláště rytíř- ský boj. hlavně klání s ostrým a zvláště také cenu jeho, šťastný výsledek vůbec, výhru, štěstí (ku př. v milostné písní Václavově). Hledati av. vykládá se v Hartman- nově Iweinu takto (v. 27 ann.): ,aventiure? waz ist daz? daz wil ich dir bescheiden baz. nů sich wie ich gewáfent bin; ich heize ein ritr und hán den sin daz ich suochende rite einen man der mit mir strite, der gewafent si als ich. daz priset in, ersleht er mich: gesige ich aber im an, só hát man mich vür einen man, und wirde werder danne ich si’ av. nazyva se pak také vylíčení událostí, a basnici dvorsti maji za musa ,vrou Aventiure", kterà zaklepá na dvére basnikovy a chce do srdce jeho. (Srv. začátek IX. knihy Parzivala). 53. tiergarte, zahrada, sad, ve kterém se chovala dle zvyku stře- dověkého těž zvěř. 55. enbîsen jisti, inbis snídaul; za krásného počasí byly tabule od Sirym nebem oblibeny — srv. Ir. v. Liechtenstein 191, 26: dò het ouch sich der fürst von Kern- den schön geleit üf einen grüenen anger breit. durch einen imbiz er dä lac des er üf grase ie gerne pflac. 56. gast zde jako stě. hosť často, cizinec vůbec. 57. kose náklad, co mnoho stálo. 57. ritterlich syv. Uvod str. 24. 61. Interpunkce, které se užívá uvydávání pramenů staroněm., za- kládá se na pozorováních Benecke a Lachmanna. — Benecke pravi v pozn. k „Wigaloisovi“ (v. 7777), „dass die alte sprache in ansehung des gebrauches der verbindenden wortfolge weit weniger strenge ist als die neue, in der durchaus das verbum am ende stehen muss. um den leser durch interpunction nicht irre zu machem, ist in diesem abdrucke nach dem beziehungs- pronomen niemals ein komma gesetzt“, a Lachmann‘ v úvodě k ,Iweinovi* str. VIL, ,ich habe sie (interpunkel) so einzurichten gesucht, dass sie dem leser das zusammen gehorige und was er trenneu soll im augenblick deut- lich mache. nur muss er freilich mit gespannter aufmerksamkeit lesen, nicht obenhiu mit, 'den
103 45 nách âventère gerilen ; enphangen nach herlichen silen warl da der ćren riche gast. daz im miles nie gebrast daz erzeiget er dà wol. o 5 an einem tage, als ich sol à nu kunden offenlich, dô der kunie von Frankrich in einem tiergarten mit den vrouwen zarlen 5 u in vreuden wolde enbizen, der gast begond sich vlizen nuit richer koste dar an, wie er gezieret üf den plan so ritterlichen quême, бо daz iz wol gezéme dem edelen kunige in Béheimlant 45 aventevre, 5! ev, ** vrowen tzarten, 55 wol enbeizzen, 59 be- gonde, vleizzen, 5" kost, 9? is. 45. âventûre, mhd. âventiure ze střlat. adventura, znamená událost, zvláště podivuhodnou, překvapu- jicí, kouzelnou, pak zvláště rytíř- ský boj. hlavně klání s ostrým a zvláště také cenu jeho, šťastný výsledek vůbec, výhru, štěstí (ku př. v milostné písní Václavově). Hledati av. vykládá se v Hartman- nově Iweinu takto (v. 27 ann.): ,aventiure? waz ist daz? daz wil ich dir bescheiden baz. nů sich wie ich gewáfent bin; ich heize ein ritr und hán den sin daz ich suochende rite einen man der mit mir strite, der gewafent si als ich. daz priset in, ersleht er mich: gesige ich aber im an, só hát man mich vür einen man, und wirde werder danne ich si’ av. nazyva se pak také vylíčení událostí, a basnici dvorsti maji za musa ,vrou Aventiure", kterà zaklepá na dvére basnikovy a chce do srdce jeho. (Srv. začátek IX. knihy Parzivala). 53. tiergarte, zahrada, sad, ve kterém se chovala dle zvyku stře- dověkého těž zvěř. 55. enbîsen jisti, inbis snídaul; za krásného počasí byly tabule od Sirym nebem oblibeny — srv. Ir. v. Liechtenstein 191, 26: dò het ouch sich der fürst von Kern- den schön geleit üf einen grüenen anger breit. durch einen imbiz er dä lac des er üf grase ie gerne pflac. 56. gast zde jako stě. hosť často, cizinec vůbec. 57. kose náklad, co mnoho stálo. 57. ritterlich syv. Uvod str. 24. 61. Interpunkce, které se užívá uvydávání pramenů staroněm., za- kládá se na pozorováních Benecke a Lachmanna. — Benecke pravi v pozn. k „Wigaloisovi“ (v. 7777), „dass die alte sprache in ansehung des gebrauches der verbindenden wortfolge weit weniger strenge ist als die neue, in der durchaus das verbum am ende stehen muss. um den leser durch interpunction nicht irre zu machem, ist in diesem abdrucke nach dem beziehungs- pronomen niemals ein komma gesetzt“, a Lachmann‘ v úvodě k ,Iweinovi* str. VIL, ,ich habe sie (interpunkel) so einzurichten gesucht, dass sie dem leser das zusammen gehorige und was er trenneu soll im augenblick deut- lich mache. nur muss er freilich mit gespannter aufmerksamkeit lesen, nicht obenhiu mit, 'den
Strana 104
104 in des lobe der wigant wêre in vremde lant gevarn. ûf einem tepich der edel barn 65 mit vrîem můte sazte sich; dô wart der helt ritterlich in sîne hosen în geschût. sîn vrecher ritterlîcher mût im allez trûren swachte. 70 in vreuden im dô lachte daz herze durch die ougen. ach wie die minne tougen mit dem wîgande ranc ! vrevellîchen ûf spranc 75 der tûre gast vil werde. hêrlîcher gebêrde tet der helt vil dâ schîn. ein spaldenier glanz sîdîn was im prîslîch dâ bereit, dar ob im schône wart an geleit ein silberwizer halsberc, [373, c dar an lac meisterlîchez werc 80 den, wer, 64 tebich, 65 satzte, 67 hôsen, in schází, 74 frevelichen, 75 tèwer, 78 spalderin, 79 waz, 63 69 travren, 7° frev- 81 wizzer halsperk. augen, und er muss beachten, was zu seiner bequemlichkeit an- geordnet ist, zum beispiel dass vor dem nachsatz immer ein kom- ma steht, dass das semikolon ein grosses komma und das kolon ei- " nen kleinen punkt bezeichnet" V novější době mnozí vydavatelé nedbají těchto vzorů, ale jedno- duchost a sporost této interpunkce, zdá se, odporučuje ji. Přece jsem jí neužíval v celém objemu, v ja- kém je v Iweinu, nýbrž spojuji s větou hlavní jen větu vztažnou a výrokovou. 62. wigant. staroepické slovo „bojovník, hrdina“, jemuž někteří básnící dvorští se vyhýbali. 65. můt, mhd. muot, mysl, kte- rýžto význam se zachoval dosud v složeninách jako hochmuth, de- muth a v odvozeném gemüth; vrier můt mysl nestížená, tedy ve- selá. O sobě znamená slovo někdy už mysl chrabrou jako v nové němč. (srv. 48), vrecher můt (68) mysl odvážná, smělá, totéž značí ritterlicher můt (214, 237), mysl, která rytíři přísluší. 67. hosen, zde železné holeny; rytíř potřeboval k oblečení jich cizí pomoci: sedl si na koberec a zvedl nohy, holeny byly přiloženy a přilehly vlastní tíží k nohám. načež byly nad kolenoma zavá- zány; potom teprve rytíř vstal (v. 74) a dal se oblékati dále. 71. die, v době básně naší už rozdíl mezi diu a die byl zastřen. 78. spaldenier (v. Alex. Sv. V. 1392 spalnieř), oblek nošený pod brně- ním. 81. halsberc, hlavní čásť odění, sestávající ze sešitých drobných kroužků (sarrinc, 83), kryjící tělo až pod kolena; starší jmeno brünne (brně, brnění) nebo gewant (odění); na prsou bývalo sesíleno plátem (plate 85, Alx. 1396), hlavu kryl připojený k němu čepec härsenier, na nějž se postavil helm. 82. kroužky mistrně pracované.
104 in des lobe der wigant wêre in vremde lant gevarn. ûf einem tepich der edel barn 65 mit vrîem můte sazte sich; dô wart der helt ritterlich in sîne hosen în geschût. sîn vrecher ritterlîcher mût im allez trûren swachte. 70 in vreuden im dô lachte daz herze durch die ougen. ach wie die minne tougen mit dem wîgande ranc ! vrevellîchen ûf spranc 75 der tûre gast vil werde. hêrlîcher gebêrde tet der helt vil dâ schîn. ein spaldenier glanz sîdîn was im prîslîch dâ bereit, dar ob im schône wart an geleit ein silberwizer halsberc, [373, c dar an lac meisterlîchez werc 80 den, wer, 64 tebich, 65 satzte, 67 hôsen, in schází, 74 frevelichen, 75 tèwer, 78 spalderin, 79 waz, 63 69 travren, 7° frev- 81 wizzer halsperk. augen, und er muss beachten, was zu seiner bequemlichkeit an- geordnet ist, zum beispiel dass vor dem nachsatz immer ein kom- ma steht, dass das semikolon ein grosses komma und das kolon ei- " nen kleinen punkt bezeichnet" V novější době mnozí vydavatelé nedbají těchto vzorů, ale jedno- duchost a sporost této interpunkce, zdá se, odporučuje ji. Přece jsem jí neužíval v celém objemu, v ja- kém je v Iweinu, nýbrž spojuji s větou hlavní jen větu vztažnou a výrokovou. 62. wigant. staroepické slovo „bojovník, hrdina“, jemuž někteří básnící dvorští se vyhýbali. 65. můt, mhd. muot, mysl, kte- rýžto význam se zachoval dosud v složeninách jako hochmuth, de- muth a v odvozeném gemüth; vrier můt mysl nestížená, tedy ve- selá. O sobě znamená slovo někdy už mysl chrabrou jako v nové němč. (srv. 48), vrecher můt (68) mysl odvážná, smělá, totéž značí ritterlicher můt (214, 237), mysl, která rytíři přísluší. 67. hosen, zde železné holeny; rytíř potřeboval k oblečení jich cizí pomoci: sedl si na koberec a zvedl nohy, holeny byly přiloženy a přilehly vlastní tíží k nohám. načež byly nad kolenoma zavá- zány; potom teprve rytíř vstal (v. 74) a dal se oblékati dále. 71. die, v době básně naší už rozdíl mezi diu a die byl zastřen. 78. spaldenier (v. Alex. Sv. V. 1392 spalnieř), oblek nošený pod brně- ním. 81. halsberc, hlavní čásť odění, sestávající ze sešitých drobných kroužků (sarrinc, 83), kryjící tělo až pod kolena; starší jmeno brünne (brně, brnění) nebo gewant (odění); na prsou bývalo sesíleno plátem (plate 85, Alx. 1396), hlavu kryl připojený k němu čepec härsenier, na nějž se postavil helm. 82. kroužky mistrně pracované.
Strana 105
105 von kleinen sarringen. den begonde twingen 85 ein plate meisterlich beslagen ; sold si ze strite hán getragen her Wigalois der küne man, dó er den argen wurm Phetan dureh Larien [willen] erslüc, 90 SÌ wére meisterlich: genüc geworcht von richen blechen. dem éren riehen vrechen zi dem selben mile von rôtem zindâle os wart gesanl ein wafenkleit dà riche kost hel an geleit *6 solde, *' Wigoleys, ?'plechen, sa tim na kraji: mine, °° den, *! tzindale. 83. klein, jemný, drobný. 87. Wigalois, vytíř s kolem, hr- dina básně německé, kterou dle vypravování francouzského pa- noše složil na začátku 13. století Wirnt von Grafenberg, jenž na- podoboval v prvnich částech Hart- manna, pozdéji Wolframa. Wiga- lois, vlastué dle v. 1574. Gwi z Galois, je syn Gawanův; král Joram pře- mohl tohoto pomocí divotvorného pasu a odvedl jej do svě země, uby ho zasnoubil se svou dcerou. Před narozením W. odjíždí G. a nenalezne již cesty do země. W. opouští svou matku a jede ke dvo- ru Artušově, odtud s pannou, po- moc hledající na dobrodružství. Přemůže dva obry, pak muže, kte- rý mu chce vzíti nalezeného psíka, na prosbu jiné panny utká se s Ojí- řem z Mansfeldn (vlastně histo- rickou osobou saskou). Když pře- mohl ještě rytíře, který sám chtěl poduiknouti tutéž cestu, dojde vlastního dobrodružství; otec krá- sné Larie byl pohanem Roasem zabit, a rytíř má ho pomstiti. Jede za podivným zvířetem (otcem to Lariinym) do pouště a přemůže tu hrozného draka Pretara, po boji však klesne zemdlen k zemi a jest oloupen o divotvorný pás. Vyléčen byv, je málem utracen od divé zany, bojuje s trpaslikem, a dojede skrze černou mlbu ke kolu, skrze něž nemůže projeti. Modlitbou odstraní tuto překážku přemůže jakéhosi kentaura a ko- nečně na hradě Glois pohana Ro- asa, jehož choť, krásná Jafita, zemře hořem. W. slaví pak sňatek s Larji, ale musi se jesté vypra- viti proti Lionovi Namurskému, jehož hrad vybojuje. — Pozná ko- nečně i svého otce, a Larie porodí syna Lifort Gawanides, který se stane větším hrdinou než otec a děd jeho. — V XV. stol. byla bá- seh zpracovàna prosaicky, a paro- dována pod jmenem , Wiedüwilt" židovským dialektem. První vy- dání pořádal Benecke (1819), opa- tiiv je pěknými poznámkami a slovníkem, pozdější Pfeiffer (1847) a Schónbach (1878). Ve Wigaloisu neni zminéna právě plate, při- rovnání je tedy zcela všeobecné. 88. arc, zlý, uničemný, hrozný. 94. sindál od řeckého oívdov, skvostná látka na šaty; šat rytí- řův je červený, protože je na něm též vyšit erb, později popsaný. 90, wâfenkleit nebo wáfenroc (vafn- rok v hukopise Hradeckém) šat kryjící balsberc; vedle toho tvaru uzivalo se téz stavsiho wáépenroc (v. 104). Délka jeho byla různá, Ulr. v. Licht. 451 praví o takovém šatu: er was vil volleclichen lanc, sin lenge unz úf die erden swanc. Byl-li w. pošitý kožichem, nazý- val se cizim slovem kursft (kursit v Alx. JH 113).
105 von kleinen sarringen. den begonde twingen 85 ein plate meisterlich beslagen ; sold si ze strite hán getragen her Wigalois der küne man, dó er den argen wurm Phetan dureh Larien [willen] erslüc, 90 SÌ wére meisterlich: genüc geworcht von richen blechen. dem éren riehen vrechen zi dem selben mile von rôtem zindâle os wart gesanl ein wafenkleit dà riche kost hel an geleit *6 solde, *' Wigoleys, ?'plechen, sa tim na kraji: mine, °° den, *! tzindale. 83. klein, jemný, drobný. 87. Wigalois, vytíř s kolem, hr- dina básně německé, kterou dle vypravování francouzského pa- noše složil na začátku 13. století Wirnt von Grafenberg, jenž na- podoboval v prvnich částech Hart- manna, pozdéji Wolframa. Wiga- lois, vlastué dle v. 1574. Gwi z Galois, je syn Gawanův; král Joram pře- mohl tohoto pomocí divotvorného pasu a odvedl jej do svě země, uby ho zasnoubil se svou dcerou. Před narozením W. odjíždí G. a nenalezne již cesty do země. W. opouští svou matku a jede ke dvo- ru Artušově, odtud s pannou, po- moc hledající na dobrodružství. Přemůže dva obry, pak muže, kte- rý mu chce vzíti nalezeného psíka, na prosbu jiné panny utká se s Ojí- řem z Mansfeldn (vlastně histo- rickou osobou saskou). Když pře- mohl ještě rytíře, který sám chtěl poduiknouti tutéž cestu, dojde vlastního dobrodružství; otec krá- sné Larie byl pohanem Roasem zabit, a rytíř má ho pomstiti. Jede za podivným zvířetem (otcem to Lariinym) do pouště a přemůže tu hrozného draka Pretara, po boji však klesne zemdlen k zemi a jest oloupen o divotvorný pás. Vyléčen byv, je málem utracen od divé zany, bojuje s trpaslikem, a dojede skrze černou mlbu ke kolu, skrze něž nemůže projeti. Modlitbou odstraní tuto překážku přemůže jakéhosi kentaura a ko- nečně na hradě Glois pohana Ro- asa, jehož choť, krásná Jafita, zemře hořem. W. slaví pak sňatek s Larji, ale musi se jesté vypra- viti proti Lionovi Namurskému, jehož hrad vybojuje. — Pozná ko- nečně i svého otce, a Larie porodí syna Lifort Gawanides, který se stane větším hrdinou než otec a děd jeho. — V XV. stol. byla bá- seh zpracovàna prosaicky, a paro- dována pod jmenem , Wiedüwilt" židovským dialektem. První vy- dání pořádal Benecke (1819), opa- tiiv je pěknými poznámkami a slovníkem, pozdější Pfeiffer (1847) a Schónbach (1878). Ve Wigaloisu neni zminéna právě plate, při- rovnání je tedy zcela všeobecné. 88. arc, zlý, uničemný, hrozný. 94. sindál od řeckého oívdov, skvostná látka na šaty; šat rytí- řův je červený, protože je na něm též vyšit erb, později popsaný. 90, wâfenkleit nebo wáfenroc (vafn- rok v hukopise Hradeckém) šat kryjící balsberc; vedle toho tvaru uzivalo se téz stavsiho wáépenroc (v. 104). Délka jeho byla různá, Ulr. v. Licht. 451 praví o takovém šatu: er was vil volleclichen lanc, sin lenge unz úf die erden swanc. Byl-li w. pošitý kožichem, nazý- val se cizim slovem kursft (kursit v Alx. JH 113).
Strana 106
106 ein vrouwe mit ir wizen hant, dar in der tûre wigant wart gar ritterlîch gekleit. 100 ouch was des heldes urs gereit wol nâch sines herzen gir ; kovertûr und lankenir dar ûf geleit gar wunnencliche, dem wâpenrocke gelîche, und meisterlîch gezieret, prîslich gefurrieret mit nuwen vederen hermelîn. ouch gap von golde liechten schîn des herren satel wunnenclich dar in mit vrîem mûte sich der helt gar ritterlichen swanc. von golde wunnenclîchen erklanc sîn zoum und sîn gereite gar. sîn helm von brûnem stahel klâr gap liechten spiegelvarwen schîn; ein kranz prîslîchen guldîn 105 110 115 97 vrowe, 9s tevre, 102 kovertevr vnde, 103 wnnenkliche, 105 unde, 107 newen vedern, 108 gabe lichten, 109 wnnenklich tak je u v tomto slově vždy psáno, 114 grvnem oprava vd. Hagenova, 115 gabe lichten spiegelvarben, 116 krantz. 97. Bylo zvykem, že paní opa- třila svého „přítele“ krásně vy- šívaným šatem, jak ukazují místa z Wolframova Willehalmu: die heiden heten kursit, als noch ma- nic friundin gît durch gezierde ir amise (19, 25). swaz kost ůf man geleit ie wip diu moht ûf Ponfameize sin (54, 27). 97. wůz, stálý přívlastek ruky, nejen dámské, než šlechtické vůbec. 100. urs, zvláštní, jinde nedolo- žený tvar místo ors nebo ros (ahd. hros, srov. angl. horse), z něhož i české oř je odvozeno, gereit je staženo z gereitet, jako gecleit z ge- cleidet. 101. herze (srv. 71) dle tehdejšího názoru sídlo duše myslící a soudi- cí; naproti tomu sídlem citu je lip. 102. kovertůre (mhd. kovertiure) pokrývka na koně a sice předně kroužková, k ochraně jeho, a pak ze skvostné erbem ozdobené látky (dem wâpenrocke gelich) na okra- su; tento „dek“ býval též velmi dlouhý: diu decke reicht unz üf den huof (Ulr. v. Liecht. 451, 20); někdy rozeznává se od této k. gro- piere od frc. croupière — čes. kro- pieř (Alx. 1262), pokrývka zadní části koně, kdežto lankenier od něm. lanke (bok) cizí koncovkou utvo- řené (jako lendenier, hüftenier) je pokrývka boků koňových. Krátkost poslední slabiky jest výminečna. 106. prîslích, ceny hodný, krásný, furrieren podšiti (kožešinou). 107. veder, také o měkké kožešině užíváno, hermelín nebo hermín od harm, hranostaj. 111. ritterlichen, jak se na rytíře sluší hbitě, elegantně; podobně o mysli, o udatnosti, o všem, co rytíři náleželo nebo slušelo. 114. brůn, hnědý, ale také lesklý, zářící, skvělý.
106 ein vrouwe mit ir wizen hant, dar in der tûre wigant wart gar ritterlîch gekleit. 100 ouch was des heldes urs gereit wol nâch sines herzen gir ; kovertûr und lankenir dar ûf geleit gar wunnencliche, dem wâpenrocke gelîche, und meisterlîch gezieret, prîslich gefurrieret mit nuwen vederen hermelîn. ouch gap von golde liechten schîn des herren satel wunnenclich dar in mit vrîem mûte sich der helt gar ritterlichen swanc. von golde wunnenclîchen erklanc sîn zoum und sîn gereite gar. sîn helm von brûnem stahel klâr gap liechten spiegelvarwen schîn; ein kranz prîslîchen guldîn 105 110 115 97 vrowe, 9s tevre, 102 kovertevr vnde, 103 wnnenkliche, 105 unde, 107 newen vedern, 108 gabe lichten, 109 wnnenklich tak je u v tomto slově vždy psáno, 114 grvnem oprava vd. Hagenova, 115 gabe lichten spiegelvarben, 116 krantz. 97. Bylo zvykem, že paní opa- třila svého „přítele“ krásně vy- šívaným šatem, jak ukazují místa z Wolframova Willehalmu: die heiden heten kursit, als noch ma- nic friundin gît durch gezierde ir amise (19, 25). swaz kost ůf man geleit ie wip diu moht ûf Ponfameize sin (54, 27). 97. wůz, stálý přívlastek ruky, nejen dámské, než šlechtické vůbec. 100. urs, zvláštní, jinde nedolo- žený tvar místo ors nebo ros (ahd. hros, srov. angl. horse), z něhož i české oř je odvozeno, gereit je staženo z gereitet, jako gecleit z ge- cleidet. 101. herze (srv. 71) dle tehdejšího názoru sídlo duše myslící a soudi- cí; naproti tomu sídlem citu je lip. 102. kovertůre (mhd. kovertiure) pokrývka na koně a sice předně kroužková, k ochraně jeho, a pak ze skvostné erbem ozdobené látky (dem wâpenrocke gelich) na okra- su; tento „dek“ býval též velmi dlouhý: diu decke reicht unz üf den huof (Ulr. v. Liecht. 451, 20); někdy rozeznává se od této k. gro- piere od frc. croupière — čes. kro- pieř (Alx. 1262), pokrývka zadní části koně, kdežto lankenier od něm. lanke (bok) cizí koncovkou utvo- řené (jako lendenier, hüftenier) je pokrývka boků koňových. Krátkost poslední slabiky jest výminečna. 106. prîslích, ceny hodný, krásný, furrieren podšiti (kožešinou). 107. veder, také o měkké kožešině užíváno, hermelín nebo hermín od harm, hranostaj. 111. ritterlichen, jak se na rytíře sluší hbitě, elegantně; podobně o mysli, o udatnosti, o všem, co rytíři náleželo nebo slušelo. 114. brůn, hnědý, ale také lesklý, zářící, skvělý.
Strana 107
107 glest uf des helmes krône, dar in gestecket schône vergulter gires vederen vil, 120 dar an gehangen âne zil von golde wunnenclch talier. [373 d. der minnen zeichen, ein slogier, vlouc ob des gîres vedern den man dâ sach vledern gelsîdîn unde wol geworcht. der tûre degen unervorcht den helm gar ritterlîchen bant. einen schilt der wigant gevie gar prîslîchen, gevazzet wunneclichen mit grûnen borten sam ein gras; des schildes velt bezogen was mit nûwen rôten marderkeln. sol ich die warheit nicht enheln, 135 s0 tûn ich offenlichen schin daz dar in wiz hermelin ein ginender lewe was gesniten. gel siden 126 tevwer, 131 grvnen porten, ginder, gesinten. 117. I rytíři neknížecího rodu nosívali helmy s korunou; Ulr. v. Licht. 165. 21: da bi fuort man den helm mîn, der moht ouch lieh- ter niht gesin, er was gekroenet meisterlích, diu krône, diu was koste rich. Věnec, o němž vypra- vuje básník, mohl býti též na waele, tvarem od koruny se lišící: Licht. 451, 38: diu wael stuont ûf dem helme mîn, dar umb ein kranz von scharlach gie, zerhouwen vil wol dort und hie — a 485, 19: sin helm was lieht alsam ein glas, darumb von drizen vederen was gestôzen ein vil witer kranz. Suchenwirt neopomíná uvésti v popisu erbu, zdali byl helm korunovaný. 121. talier, drobounké okrouhlé ozdoby; viděl jsem podobné na kroužkových oděních v Ambras- ské sbírce ve Vídni, ale ne na helmě, nýbrž na prsou upevněné. 122. slogier (z toho české šlojieř v Tristramu) se uvázal tak kolem per, že větší čásť jeho vlála vě- trem; tím naznačil rytíř zjevně, že „slouží“ dámě; obvyklý znak 125 130 119 gyres vedern, 125 nevwen, 136 hermlin, 137 dámských rytířů byl též rukáv upevněný na štítu; král Jan do- konce dal si napsati na štít, že slouží; takoví rytíři byli v turna- jich vítáni zvláštním pozdravem „lidu žádajícího“. 127. „Podvázání“ helmu značí úplnou hotovosť k boji — dělo se svázáním „helmsnuor“ pod bra- dou; tam se také při klání míří- valo, aby rytíř byl odzbrojen; po- dobně odvázání značí konec boje, (277). Jelikož helm kryl i obličej (barbierou), nebylo pod ním ry- tíře poznati: a on svój helm dávno podvázal, chtě, aby ho nižádný nepoznal. (Tandariuš 58, 24). 133. Štít byl buď malován (schil- taere, malíř, schildern) anebo po- tažen kožešinami; červenou kože- šinou k tomu účelu obvyklou byly krky kuní; podobně básník „Böh- menschlacht“ (srv. Uvod 20) popi- suje erb Přemysla II.: von hermlin eins lewen war nam ich ûp keln dar gestracht. 137. ginen, zívati, lev s otevřenou tlamou. 133
107 glest uf des helmes krône, dar in gestecket schône vergulter gires vederen vil, 120 dar an gehangen âne zil von golde wunnenclch talier. [373 d. der minnen zeichen, ein slogier, vlouc ob des gîres vedern den man dâ sach vledern gelsîdîn unde wol geworcht. der tûre degen unervorcht den helm gar ritterlîchen bant. einen schilt der wigant gevie gar prîslîchen, gevazzet wunneclichen mit grûnen borten sam ein gras; des schildes velt bezogen was mit nûwen rôten marderkeln. sol ich die warheit nicht enheln, 135 s0 tûn ich offenlichen schin daz dar in wiz hermelin ein ginender lewe was gesniten. gel siden 126 tevwer, 131 grvnen porten, ginder, gesinten. 117. I rytíři neknížecího rodu nosívali helmy s korunou; Ulr. v. Licht. 165. 21: da bi fuort man den helm mîn, der moht ouch lieh- ter niht gesin, er was gekroenet meisterlích, diu krône, diu was koste rich. Věnec, o němž vypra- vuje básník, mohl býti též na waele, tvarem od koruny se lišící: Licht. 451, 38: diu wael stuont ûf dem helme mîn, dar umb ein kranz von scharlach gie, zerhouwen vil wol dort und hie — a 485, 19: sin helm was lieht alsam ein glas, darumb von drizen vederen was gestôzen ein vil witer kranz. Suchenwirt neopomíná uvésti v popisu erbu, zdali byl helm korunovaný. 121. talier, drobounké okrouhlé ozdoby; viděl jsem podobné na kroužkových oděních v Ambras- ské sbírce ve Vídni, ale ne na helmě, nýbrž na prsou upevněné. 122. slogier (z toho české šlojieř v Tristramu) se uvázal tak kolem per, že větší čásť jeho vlála vě- trem; tím naznačil rytíř zjevně, že „slouží“ dámě; obvyklý znak 125 130 119 gyres vedern, 125 nevwen, 136 hermlin, 137 dámských rytířů byl též rukáv upevněný na štítu; král Jan do- konce dal si napsati na štít, že slouží; takoví rytíři byli v turna- jich vítáni zvláštním pozdravem „lidu žádajícího“. 127. „Podvázání“ helmu značí úplnou hotovosť k boji — dělo se svázáním „helmsnuor“ pod bra- dou; tam se také při klání míří- valo, aby rytíř byl odzbrojen; po- dobně odvázání značí konec boje, (277). Jelikož helm kryl i obličej (barbierou), nebylo pod ním ry- tíře poznati: a on svój helm dávno podvázal, chtě, aby ho nižádný nepoznal. (Tandariuš 58, 24). 133. Štít byl buď malován (schil- taere, malíř, schildern) anebo po- tažen kožešinami; červenou kože- šinou k tomu účelu obvyklou byly krky kuní; podobně básník „Böh- menschlacht“ (srv. Uvod 20) popi- suje erb Přemysla II.: von hermlin eins lewen war nam ich ûp keln dar gestracht. 137. ginen, zívati, lev s otevřenou tlamou. 133
Strana 108
108 Dâ wol nâch ritterlichen siten der helt zu velde was gereit, die lûte nâch gewonheit, kint, man unde vrouwen, liefen zû durch schouwen den helt lobebêre, sam ob dar komen wêre 145 ein tier ûz einer wilde. sin banier, glîch dem schilde, die snurret in dem winde. ob ich iz allez vinde daz mir wart von im gesaget, sô sol iz bliben unverdaget. von mir zu rîme unverholn. zwelf kerzen grôz alsam die boln, die wurden vor im dô ze stunt mit vûwers vlammen enzunt, die sô schône brunnen. daz si der liechten sunnen nâhen benâmen iren glast. Frankrich, dâ reit din werder gast in ritterlichem schîne. 160 von einem baldikine wart im ein himel ertracht, [374, a. uf vier schefte gemacht gar schône zû den sîten. dar under sach man rîten 165 den herren mûtes vrien. tambüren, schalmîen, 150 155 140 146 154 163 140 levte, 141 vrowen, 142 lieffen, schowen, 143 der, 144 der, 145 tyer, banyr, 147 winden, n škrábáno, 148 is, 150 is, 152 vd. Hagen: holu, fevwers flammen, 156 lichten, 157 nohen, 158 rît, 160 paldikine, vždy, ziten dle vd. Hagena a p. Waaga, siten dle Lexerova Mhd. Handwb. 142. „aby viděli reka chvalného“. 146. Také na korouhvi, upevněné na kopí, byl vyšit erb, jako na sukni jeho a na pokrývce koně. 147. snurren, zdouvati, vláti. 151. rím, verš, nebo dvojverší, zde „báseň“. 152 bole, trám, fošna, slovo se nevyskýtá jinde v tak staré pa- mátce; než jsem znal znění ruko- písné, opravoval jsem vd. Hage- novo holn v zoln, což by významem se krylo se zněním rukopisným. 157. schůn. lesk. 160. baldikîn, nebo baldakin, látka z Baldaku (Bagdadu); stč. pavlaka vzniklo asi z tohoto slova prostonárodní etymologií; nyněj- šího smyslu slovo nemělo, ač po- znáváme na tomto místě, kterak se vyvinul. 161. ertracht m. ertrachtet, vy- mýšleno, zhotoveno. 165. můtes je genetiv vztahu, volný mysli. 166. tambůre, frc. tamburin, ruční buben, schalmie píšťala; také Ulr. v. Licht. označuje hudbou, že je hotov k boji: min busûnaer die bliesen dô ein sûeze wis mit schalle hô: den rittern tet man dâ mit kunt daz ich bereit was an der stunt.
108 Dâ wol nâch ritterlichen siten der helt zu velde was gereit, die lûte nâch gewonheit, kint, man unde vrouwen, liefen zû durch schouwen den helt lobebêre, sam ob dar komen wêre 145 ein tier ûz einer wilde. sin banier, glîch dem schilde, die snurret in dem winde. ob ich iz allez vinde daz mir wart von im gesaget, sô sol iz bliben unverdaget. von mir zu rîme unverholn. zwelf kerzen grôz alsam die boln, die wurden vor im dô ze stunt mit vûwers vlammen enzunt, die sô schône brunnen. daz si der liechten sunnen nâhen benâmen iren glast. Frankrich, dâ reit din werder gast in ritterlichem schîne. 160 von einem baldikine wart im ein himel ertracht, [374, a. uf vier schefte gemacht gar schône zû den sîten. dar under sach man rîten 165 den herren mûtes vrien. tambüren, schalmîen, 150 155 140 146 154 163 140 levte, 141 vrowen, 142 lieffen, schowen, 143 der, 144 der, 145 tyer, banyr, 147 winden, n škrábáno, 148 is, 150 is, 152 vd. Hagen: holu, fevwers flammen, 156 lichten, 157 nohen, 158 rît, 160 paldikine, vždy, ziten dle vd. Hagena a p. Waaga, siten dle Lexerova Mhd. Handwb. 142. „aby viděli reka chvalného“. 146. Také na korouhvi, upevněné na kopí, byl vyšit erb, jako na sukni jeho a na pokrývce koně. 147. snurren, zdouvati, vláti. 151. rím, verš, nebo dvojverší, zde „báseň“. 152 bole, trám, fošna, slovo se nevyskýtá jinde v tak staré pa- mátce; než jsem znal znění ruko- písné, opravoval jsem vd. Hage- novo holn v zoln, což by významem se krylo se zněním rukopisným. 157. schůn. lesk. 160. baldikîn, nebo baldakin, látka z Baldaku (Bagdadu); stč. pavlaka vzniklo asi z tohoto slova prostonárodní etymologií; nyněj- šího smyslu slovo nemělo, ač po- znáváme na tomto místě, kterak se vyvinul. 161. ertracht m. ertrachtet, vy- mýšleno, zhotoveno. 165. můtes je genetiv vztahu, volný mysli. 166. tambůre, frc. tamburin, ruční buben, schalmie píšťala; také Ulr. v. Licht. označuje hudbou, že je hotov k boji: min busûnaer die bliesen dô ein sûeze wis mit schalle hô: den rittern tet man dâ mit kunt daz ich bereit was an der stunt.
Strana 109
109 die gâben vor im sûzen schal; hin reit der nûwe Parzival ûf ritterlicher èren phat. 170 Daz povel volget vor die stat im in den tiergarten dâ mit den vrouwen zarten der kunic von Frankrîche was. dô wart gebreitet uf daz gras gar schône ein nûwer baldikîn dar úf keklích daz urs sin dâ mit allen vieren trat. dâ hielt der helt an einer stat in ritterlicher werdikeit, 180 biz dem kunige geseit wurden dise mêre daz üf den hof wêre ein gast sô ritterlîchen komen, daz nieman het ê vernomen 185 daz dâ in Frankriche wêr alsô ritterliche gesehen ein creatûre : als ob ůz einem vůre der tûre degen rente, 190 und ob in vlammen brente allez sin gewête und sich gezieret hête zu kunstlicher ritterschaft. mit gedanken dô behaft 195 des edelen kuniges herze wart; doch nicht lange wart gespart daz der kunic ritterlich hiez in ir wâfen zieren sich zwêne ritter ûz erwelt die zû den besten gezelt 175 200 167 suzzen, 168 rait, nevwe Parcifal, 172 vrowen, 173 Frankrich, 175 schon, něwer, 180 bis 184 hete vernomen oprava Lamblova, 187 crea- türe, 188 fevre. 189 tever, 190 flammen, 192 geziret, 194 da, 196 wart scházi, oprava vd. Hagenova 198 waffen, 200 dem. 170. povel z lat. populus, pro- střednictvím stfrc. poblus. 188—193. Slova družiny královy; vynecháno je „že vypadá“ — po- dobné volnosti konstrukce starší němčina snáší mnohem lépe, než nová umělejší řeč, která je vzdá- lenější od živé nenucené mluvy. 194—195. Král má starosti, bojí se o slávu svých rytířů. 197. Že král určí, kdo má bojo- vati s cizím rytířem, je nezvyklé; vykládá se to asi tím, že český rytíř bojoval za čest krále českého (srv. 60a nn), že tedy vyzván byl vlastně král francouzský, který si vyvolil rytíře, již by bojovali za něho. — Vítězství bylo dle toho ještě slavnější, jelikož oni dva pá- nové repraesentovali many krále francouzského vůbec.
109 die gâben vor im sûzen schal; hin reit der nûwe Parzival ûf ritterlicher èren phat. 170 Daz povel volget vor die stat im in den tiergarten dâ mit den vrouwen zarten der kunic von Frankrîche was. dô wart gebreitet uf daz gras gar schône ein nûwer baldikîn dar úf keklích daz urs sin dâ mit allen vieren trat. dâ hielt der helt an einer stat in ritterlicher werdikeit, 180 biz dem kunige geseit wurden dise mêre daz üf den hof wêre ein gast sô ritterlîchen komen, daz nieman het ê vernomen 185 daz dâ in Frankriche wêr alsô ritterliche gesehen ein creatûre : als ob ůz einem vůre der tûre degen rente, 190 und ob in vlammen brente allez sin gewête und sich gezieret hête zu kunstlicher ritterschaft. mit gedanken dô behaft 195 des edelen kuniges herze wart; doch nicht lange wart gespart daz der kunic ritterlich hiez in ir wâfen zieren sich zwêne ritter ûz erwelt die zû den besten gezelt 175 200 167 suzzen, 168 rait, nevwe Parcifal, 172 vrowen, 173 Frankrich, 175 schon, něwer, 180 bis 184 hete vernomen oprava Lamblova, 187 crea- türe, 188 fevre. 189 tever, 190 flammen, 192 geziret, 194 da, 196 wart scházi, oprava vd. Hagenova 198 waffen, 200 dem. 170. povel z lat. populus, pro- střednictvím stfrc. poblus. 188—193. Slova družiny královy; vynecháno je „že vypadá“ — po- dobné volnosti konstrukce starší němčina snáší mnohem lépe, než nová umělejší řeč, která je vzdá- lenější od živé nenucené mluvy. 194—195. Král má starosti, bojí se o slávu svých rytířů. 197. Že král určí, kdo má bojo- vati s cizím rytířem, je nezvyklé; vykládá se to asi tím, že český rytíř bojoval za čest krále českého (srv. 60a nn), že tedy vyzván byl vlastně král francouzský, který si vyvolil rytíře, již by bojovali za něho. — Vítězství bylo dle toho ještě slavnější, jelikož oni dva pá- nové repraesentovali many krále francouzského vůbec.
Strana 110
110 wâren in Frankrîche, [374, b die man sô ritterlîche mit île dar zû ruste, daz zů der rîchen tjuste 205 den herren nichtes gebrast. von dem povel wart der gast vil an gegagert unde gekaft, wan er sich zû der ritterschaft sô schône hete gezieret. 210 In des geleisieret kom ritterlîchen uf den sant von Bêlôle Anschôrant, ein ûz erwelter ritter gût den ouch ritterlîcher mût 215 bî sînen tagen nie gemeit; des name in ritters werdikeit was vil manigen tac gestigen. ,hald ûz, hald ûz!' wart dâ geschrigen lûte und wunnenclîch genüc. 220 die tambûre man dô slûc. den helden wart gewichen; die urs gar keklichen" mit den houbten nikten. die helde prîslîch schikten 225 die schilde vur die bruste. zu ritterlîcher tjuste stûnt ir beider herzen ger. dô die herren heten die sper zu handen gevangen, 230 die urs begonden prangen mit sprungen ûf dem sande. vîntlîch die wîgande begonden dô ir houbet wegen, als die gûten rilter phlegen, 203 rvste, 204 dar, s tečkou pod r a nadepsaným z; tyuste vždy, 210 geleysiret, 211 kome, 214 ovh, 219 vnde, 22° da, 222 ôrs, 225 fvr. 230 ôrs. 204. tjuste, obyčejně tjoste nebo juste, z frc. jouste, klání a sice dobrovolné i klání s ostrým. rích znamenitý, krásný, nádherný. 206. Lid odevšad sběhlý má te- prve teď pravý čas, prohlédnouti si rytíře, který klidně čeká na soupeře svého. 210. leisieren, frc. laissier, pustiti (roz. koně), hnáti kvapem; při vlast- ním klání běh nazván walap a kar- riera rabbîne. 218. Cizího rytíře asi oslovili takto „lidé žádající“, kteří se na- dáli od něho bohatých darů, do- jde-li vítězství. 230. prangen, chlubně se vzpínati, ukazovati se.
110 wâren in Frankrîche, [374, b die man sô ritterlîche mit île dar zû ruste, daz zů der rîchen tjuste 205 den herren nichtes gebrast. von dem povel wart der gast vil an gegagert unde gekaft, wan er sich zû der ritterschaft sô schône hete gezieret. 210 In des geleisieret kom ritterlîchen uf den sant von Bêlôle Anschôrant, ein ûz erwelter ritter gût den ouch ritterlîcher mût 215 bî sînen tagen nie gemeit; des name in ritters werdikeit was vil manigen tac gestigen. ,hald ûz, hald ûz!' wart dâ geschrigen lûte und wunnenclîch genüc. 220 die tambûre man dô slûc. den helden wart gewichen; die urs gar keklichen" mit den houbten nikten. die helde prîslîch schikten 225 die schilde vur die bruste. zu ritterlîcher tjuste stûnt ir beider herzen ger. dô die herren heten die sper zu handen gevangen, 230 die urs begonden prangen mit sprungen ûf dem sande. vîntlîch die wîgande begonden dô ir houbet wegen, als die gûten rilter phlegen, 203 rvste, 204 dar, s tečkou pod r a nadepsaným z; tyuste vždy, 210 geleysiret, 211 kome, 214 ovh, 219 vnde, 22° da, 222 ôrs, 225 fvr. 230 ôrs. 204. tjuste, obyčejně tjoste nebo juste, z frc. jouste, klání a sice dobrovolné i klání s ostrým. rích znamenitý, krásný, nádherný. 206. Lid odevšad sběhlý má te- prve teď pravý čas, prohlédnouti si rytíře, který klidně čeká na soupeře svého. 210. leisieren, frc. laissier, pustiti (roz. koně), hnáti kvapem; při vlast- ním klání běh nazván walap a kar- riera rabbîne. 218. Cizího rytíře asi oslovili takto „lidé žádající“, kteří se na- dáli od něho bohatých darů, do- jde-li vítězství. 230. prangen, chlubně se vzpínati, ukazovati se.
Strana 111
111 235 swan ùf der ritterschefte phat vrou Minne si betwungen hat und gît in ritterlîchen mût. man sach gein ritter ritter gût vîntlich gebâren uf dem plan, 240 ouch liezen dâ zesamne gân die helde sò nîtlîche. [374. c daz man daz ertrîche sach biben von ir urse louf: mit hurte kômen si zehouſ 245 in ritterlîchen êren, als si wol kunde lêren nâch gewonheit ir kurteis : der Bêheim stach den Franzeis kreftlîch nit ellentricher hant, daz imn des siges wart bekant von dem ritter ûz erkorn. des Walhen urs dô was verlorn, daz zôch der Bêheim mit im hin. 250 Daz was ein prîslîch gewin 255 demn êren rîchen gaste. ein lutzel er dô raste, 235 wan, 236 vrow, 237 vnde git ritterlichen mvt, 238 242 246 kvnden, n škrábáno, 245 ritterlicher, daz 1 ertriche, 243 vrs, tevs, 248 Frantzevs. gegen, 247 kvr- 236. Vedle tvaru habe, habest, habet vzniká brzo stažený hâ, hás, hât, a 1. os. dle analogie bez- příponných sloves gán a stán při- jímá koncovku n; vedle těchto dlouhých tvarů vyskýtají se dosti brzo zkrácené han, hast, hat, z nichž 2. a 3. osoba se udržely dosud; v naší básni rýmuje hát, tát několikráte, ale han: kan (1) a zde hat: phat. 240. zesamne gán scil. koně, sblí- žení, sehnání ke klání. 241. nîtlíche nepřátelsky, nít je mysl nepřátelská, zvláště v boji — „hnali k sobě, jakoby k vážnému boji“ 244. hurt, frc. heurt, sražení, ná- raz. — klání se dálo s „hurt“, jest- liže koně se srazily hlavama; takto útočiti nazývá se „hurteclíche ri- ten“ 247 kurtcis, obyč. kurtoisie (onen tvar byl asi v Čechách obvyklý, nebo i Ulrich von Eschenbach užívá ho ve Wilhelm v. Wenden 1363) zdvořilost, dvorské vycho- vání vůbec. 248. stechen zde tolik co abe ste- chen, sbodnouti, neboťjenom v tom- to případě patřil kůň přemoženého rytíře vítězi. Možnosti při klání jsou ještě, že 1. oba rytíři roz- třiští svá kopí a zůstanou na ko- ních (besitzen), pak by žádali nová kopí a hnali by na sebe znovu, 2. že prudkostí útoků praskl jed- nomu rytíří pobřišník koně, pak by bojovali meči. Básník nelíčí technicky, sice by neopomenul říci, kam český rytiř mířil, zda-li na „čtyři hřeby“ štítu, anebo na šňůru helmu. 252. Walhe nebo Walch, cizinec z národů románských, hlavně Francouz, později obyčejně Ita- lián, čes. Vlach.
111 235 swan ùf der ritterschefte phat vrou Minne si betwungen hat und gît in ritterlîchen mût. man sach gein ritter ritter gût vîntlich gebâren uf dem plan, 240 ouch liezen dâ zesamne gân die helde sò nîtlîche. [374. c daz man daz ertrîche sach biben von ir urse louf: mit hurte kômen si zehouſ 245 in ritterlîchen êren, als si wol kunde lêren nâch gewonheit ir kurteis : der Bêheim stach den Franzeis kreftlîch nit ellentricher hant, daz imn des siges wart bekant von dem ritter ûz erkorn. des Walhen urs dô was verlorn, daz zôch der Bêheim mit im hin. 250 Daz was ein prîslîch gewin 255 demn êren rîchen gaste. ein lutzel er dô raste, 235 wan, 236 vrow, 237 vnde git ritterlichen mvt, 238 242 246 kvnden, n škrábáno, 245 ritterlicher, daz 1 ertriche, 243 vrs, tevs, 248 Frantzevs. gegen, 247 kvr- 236. Vedle tvaru habe, habest, habet vzniká brzo stažený hâ, hás, hât, a 1. os. dle analogie bez- příponných sloves gán a stán při- jímá koncovku n; vedle těchto dlouhých tvarů vyskýtají se dosti brzo zkrácené han, hast, hat, z nichž 2. a 3. osoba se udržely dosud; v naší básni rýmuje hát, tát několikráte, ale han: kan (1) a zde hat: phat. 240. zesamne gán scil. koně, sblí- žení, sehnání ke klání. 241. nîtlíche nepřátelsky, nít je mysl nepřátelská, zvláště v boji — „hnali k sobě, jakoby k vážnému boji“ 244. hurt, frc. heurt, sražení, ná- raz. — klání se dálo s „hurt“, jest- liže koně se srazily hlavama; takto útočiti nazývá se „hurteclíche ri- ten“ 247 kurtcis, obyč. kurtoisie (onen tvar byl asi v Čechách obvyklý, nebo i Ulrich von Eschenbach užívá ho ve Wilhelm v. Wenden 1363) zdvořilost, dvorské vycho- vání vůbec. 248. stechen zde tolik co abe ste- chen, sbodnouti, neboťjenom v tom- to případě patřil kůň přemoženého rytíře vítězi. Možnosti při klání jsou ještě, že 1. oba rytíři roz- třiští svá kopí a zůstanou na ko- ních (besitzen), pak by žádali nová kopí a hnali by na sebe znovu, 2. že prudkostí útoků praskl jed- nomu rytíří pobřišník koně, pak by bojovali meči. Básník nelíčí technicky, sice by neopomenul říci, kam český rytiř mířil, zda-li na „čtyři hřeby“ štítu, anebo na šňůru helmu. 252. Walhe nebo Walch, cizinec z národů románských, hlavně Francouz, později obyčejně Ita- lián, čes. Vlach.
Strana 112
112 biz engegen kom gerant Grinet, der ander wigant, ein helt von Normandîe 260 von des kavalerîe gezieret was Frankrîche. den stach sô krefteclîche der tûre gast ûz Bêheimlant, daz sich gegen sîn selbes hant 265 des herren sper mit krache kloup. der ritter viel, der melm dô stoup von des Walhen valle. dem Bêheim wart mit schalle dô ritterlîcher prîs gegeben; daz urs gar âne widerstreben zôch der herre mit im hin. dô im der prîs und der gewin was gegeben âne tadel, dô erzeiget er sîn adel: 275 die ros den herren sante er wider. den helm gezogenlîchen sider der tûre degen abe bant. 270 Dô er . . . . .. . het volant prislîch die ritterlîchen werc, 280 dô wart der von Michelsberc, der herre ûz Bêheimlant Johan, [374, d gar wunnenclîch gekaffet an und wart im êren vil erboten von dem kunige und von den roten 285 sîner ritter lobesam. swaz ouch den vrouwen gezam zu wirden dem ritter gût, daz erzeiget wol ir mût: 257, bis 258 vd. H. četl Grillet, 262 der, 263 těwer, 205 der, klovb, 266 stovb, 209 ritterlich, 27° an, 275 sant, 27 těwer, 280 Michelsperk, 282 ge- kapfet, 283 Wart. vnd, 284 rote, 286 waz, vrowen. 260. kavalerie totéž co ritter- schaft, rytířské počínání vůbec. 265. „des herren“ t. j. jeho vlastní, oštěp se roztříštil až u samé ruky. 269. Uznávali ho hlasitými po- chvalami za znamenitého rytíře. 273. „aniž by někdo proti tomu směl něco namítnouti“. 274. adel v mhd. rodu středního vlastně rod vůbec, zvláště rod vy- znamenaný (vědomí původu samo o sobě tvoří šlechtu), šlechtictví, mysl, která šlechtictví přísluší. 276. gezogenlîchen, jak toho vy- žaduje dobré vychování (zucht v 316) způsobnost.
112 biz engegen kom gerant Grinet, der ander wigant, ein helt von Normandîe 260 von des kavalerîe gezieret was Frankrîche. den stach sô krefteclîche der tûre gast ûz Bêheimlant, daz sich gegen sîn selbes hant 265 des herren sper mit krache kloup. der ritter viel, der melm dô stoup von des Walhen valle. dem Bêheim wart mit schalle dô ritterlîcher prîs gegeben; daz urs gar âne widerstreben zôch der herre mit im hin. dô im der prîs und der gewin was gegeben âne tadel, dô erzeiget er sîn adel: 275 die ros den herren sante er wider. den helm gezogenlîchen sider der tûre degen abe bant. 270 Dô er . . . . .. . het volant prislîch die ritterlîchen werc, 280 dô wart der von Michelsberc, der herre ûz Bêheimlant Johan, [374, d gar wunnenclîch gekaffet an und wart im êren vil erboten von dem kunige und von den roten 285 sîner ritter lobesam. swaz ouch den vrouwen gezam zu wirden dem ritter gût, daz erzeiget wol ir mût: 257, bis 258 vd. H. četl Grillet, 262 der, 263 těwer, 205 der, klovb, 266 stovb, 209 ritterlich, 27° an, 275 sant, 27 těwer, 280 Michelsperk, 282 ge- kapfet, 283 Wart. vnd, 284 rote, 286 waz, vrowen. 260. kavalerie totéž co ritter- schaft, rytířské počínání vůbec. 265. „des herren“ t. j. jeho vlastní, oštěp se roztříštil až u samé ruky. 269. Uznávali ho hlasitými po- chvalami za znamenitého rytíře. 273. „aniž by někdo proti tomu směl něco namítnouti“. 274. adel v mhd. rodu středního vlastně rod vůbec, zvláště rod vy- znamenaný (vědomí původu samo o sobě tvoří šlechtu), šlechtictví, mysl, která šlechtictví přísluší. 276. gezogenlîchen, jak toho vy- žaduje dobré vychování (zucht v 316) způsobnost.
Strana 113
113 290 dem herren durch sin werdikeit ùz rôten munden wart geseit minnenclcher habedanc. ob sin minne ir deheine twanc, dâ getar ich nicht gesprechen ab. ich sage, als ich vernomen hab, 295 daz im der kunic gap zû der stunt der grôzen turneis hundert phunt und ein urs michel unde starc daz schatzet man an hundert marc, und ander kleinôt ungezelt. 300 sus wart begâbet der helt durch sîne ritterlichen werc. Ob ich Heinrich von Vriberc sîne ritterliche tât die der helt begangen hât mit worten nů volsage nicht, und mîn getichte gar enwicht gegen des herren wirden si, iedoch enwirt mîn herze vrî des willen zù dekeiner stunl, 310 ích entů mit worten kunt 305 290 gesait 294 sag 295 gab 296 tvrneys, pfvnt 299 kleinôt 30° sust, begobet 3 2 friberk 30s idoch 30° keiner 310 tu. 290. Ze všech sedmi krás žen- ských tato bývá snad nejčastěji zmíněna od básníků; rôter munt mívá dokonce význam „krásná divka“ a Hartmann praví (Iwein 535 a nn.): „die vrouwen bâten alle got daz sîn gnâde und sin gebôt in ze helfe kêrte, und ir kempfen êrte, daz er in ze trôste ir gespiln erlôste. nu ist er sô gnaedec und sô guot und sô reine gemuot daz er niemer kunde sô manegem süczen munde helfelichiu dinc versagen“. — Wie einer ist, so ist sein gott, zdvořilá doba má i pána Boha zdvořilého. 291. habedanc, podst. jméno utvo- řen ze slov, kterými se děkovalo; poděkování. Dámy děkují za služ- by. které rytíř prokázal paní své, ne- boť tím ctil celé pohlaví jejich. Srv. obvyklé: pro všechny panny i panie. Tak se jmenuje též cena při turnaji, srov. polský erb ab- dank, habdank. 296. turneis, turnôs (masc.) peníz tourský, frc. gros tournois, vedle něhož platil ve Francii ještě g. pa- risis o čtvrtinu větší. 300. sus, zachováno dosud ve tvaru sonst. 306. tichten (srov. v. 2) od di- ctare, psáti, básniti, později „vy- nalézati“, snažiti se vůbec. V nové němč. je objem slova zase přiveden na prvotní míru; getichte, co je na- psáno, báseň napsaná, pak umělé dílo vůbec; enwicht nebo niwiht, nic, negace slova wiht (got. waihts, věc) něco, něco malého, (trpaslík); z ahd. složeniny tohoto slova s eo (vždy) vzešlo slovo cowiht, iowiht, ieht, iht, icht (v. 2.) něco. a negace jeho niowiht, nieht, niht, nicht, nic; pozdější význam ne je vlastně „v ničem, nic“, nové nichts vzniklo z genetivu ve spojení se- silujícím nichtes nicht. 8
113 290 dem herren durch sin werdikeit ùz rôten munden wart geseit minnenclcher habedanc. ob sin minne ir deheine twanc, dâ getar ich nicht gesprechen ab. ich sage, als ich vernomen hab, 295 daz im der kunic gap zû der stunt der grôzen turneis hundert phunt und ein urs michel unde starc daz schatzet man an hundert marc, und ander kleinôt ungezelt. 300 sus wart begâbet der helt durch sîne ritterlichen werc. Ob ich Heinrich von Vriberc sîne ritterliche tât die der helt begangen hât mit worten nů volsage nicht, und mîn getichte gar enwicht gegen des herren wirden si, iedoch enwirt mîn herze vrî des willen zù dekeiner stunl, 310 ích entů mit worten kunt 305 290 gesait 294 sag 295 gab 296 tvrneys, pfvnt 299 kleinôt 30° sust, begobet 3 2 friberk 30s idoch 30° keiner 310 tu. 290. Ze všech sedmi krás žen- ských tato bývá snad nejčastěji zmíněna od básníků; rôter munt mívá dokonce význam „krásná divka“ a Hartmann praví (Iwein 535 a nn.): „die vrouwen bâten alle got daz sîn gnâde und sin gebôt in ze helfe kêrte, und ir kempfen êrte, daz er in ze trôste ir gespiln erlôste. nu ist er sô gnaedec und sô guot und sô reine gemuot daz er niemer kunde sô manegem süczen munde helfelichiu dinc versagen“. — Wie einer ist, so ist sein gott, zdvořilá doba má i pána Boha zdvořilého. 291. habedanc, podst. jméno utvo- řen ze slov, kterými se děkovalo; poděkování. Dámy děkují za služ- by. které rytíř prokázal paní své, ne- boť tím ctil celé pohlaví jejich. Srv. obvyklé: pro všechny panny i panie. Tak se jmenuje též cena při turnaji, srov. polský erb ab- dank, habdank. 296. turneis, turnôs (masc.) peníz tourský, frc. gros tournois, vedle něhož platil ve Francii ještě g. pa- risis o čtvrtinu větší. 300. sus, zachováno dosud ve tvaru sonst. 306. tichten (srov. v. 2) od di- ctare, psáti, básniti, později „vy- nalézati“, snažiti se vůbec. V nové němč. je objem slova zase přiveden na prvotní míru; getichte, co je na- psáno, báseň napsaná, pak umělé dílo vůbec; enwicht nebo niwiht, nic, negace slova wiht (got. waihts, věc) něco, něco malého, (trpaslík); z ahd. složeniny tohoto slova s eo (vždy) vzešlo slovo cowiht, iowiht, ieht, iht, icht (v. 2.) něco. a negace jeho niowiht, nieht, niht, nicht, nic; pozdější význam ne je vlastně „v ničem, nic“, nové nichts vzniklo z genetivu ve spojení se- silujícím nichtes nicht. 8
Strana 114
114 mêr sîner ritterlîchen tât. ob nů mîn lazzer munt nicht hât sîn ritterlîche werdikeit vollen prîset noch volseit, 315 daz sol er lâzen âne haz durch sîn zucht und ouch durch daz, daz vrou Sêlde hât gegeben mit den besten die nu leben dem helde ritterlîchen prîs. 320 des hât er vil grôzen vliz. 311 mere 312 lasser 316 ovh 320 vlisAM t. j. Amen. 317. vrou Sélde (srv. vrou Min- ne v. 236) jedna z četných osob dvorské mythologie, složené vět- šinou z osob allegorických; vrou Ere, vrou Milte stěžují si na zka- ženosť světa, vrou Aventiure chodí po světě a zaklepá na dvéře básní- kovy. Ulr. v. Liecht. praví: ich weiz wol wiez se hove stât dâ frou Melde spehent gât und nimt ôt aller dinge war (47, 28). saelde je dobrost, vydaření, požehnání, blaho, štěstí — a paní Saelde zosobněna je bohyně, která udílí dokonalosť a zdar. Její hrad má bránu, která se zavře před ne- štastníkem. Walther von der Vo- gelweide pèje : Mir ist verspart der saelden tor; dâ stên ich als ein weise vor; mich hilfet niht swaz ich dar an geklopfe, a Hartmann svého Iweina, kterého zahájil úva- hou, že kdo celou silou duše své touží po pravém dobru, dosáhne štěstí a cti, zakončuje modlitbou: Got gebe uns saelde und êre.
114 mêr sîner ritterlîchen tât. ob nů mîn lazzer munt nicht hât sîn ritterlîche werdikeit vollen prîset noch volseit, 315 daz sol er lâzen âne haz durch sîn zucht und ouch durch daz, daz vrou Sêlde hât gegeben mit den besten die nu leben dem helde ritterlîchen prîs. 320 des hât er vil grôzen vliz. 311 mere 312 lasser 316 ovh 320 vlisAM t. j. Amen. 317. vrou Sélde (srv. vrou Min- ne v. 236) jedna z četných osob dvorské mythologie, složené vět- šinou z osob allegorických; vrou Ere, vrou Milte stěžují si na zka- ženosť světa, vrou Aventiure chodí po světě a zaklepá na dvéře básní- kovy. Ulr. v. Liecht. praví: ich weiz wol wiez se hove stât dâ frou Melde spehent gât und nimt ôt aller dinge war (47, 28). saelde je dobrost, vydaření, požehnání, blaho, štěstí — a paní Saelde zosobněna je bohyně, která udílí dokonalosť a zdar. Její hrad má bránu, která se zavře před ne- štastníkem. Walther von der Vo- gelweide pèje : Mir ist verspart der saelden tor; dâ stên ich als ein weise vor; mich hilfet niht swaz ich dar an geklopfe, a Hartmann svého Iweina, kterého zahájil úva- hou, že kdo celou silou duše své touží po pravém dobru, dosáhne štěstí a cti, zakončuje modlitbou: Got gebe uns saelde und êre.
Strana 115
PŘÍDAVEK.
PŘÍDAVEK.
Strana 116
Strana 117
Reinmar von Zweter. (Vyd. Roethe). 149. Ein künec der aller der wil sîn die sîner helfe geruochent derst ouch underwilen mîn. wie möht er mîn vermissen, swenne er umb unt umbe wil Er giltet lop, er giltet kunst, dà mit er hât verdienet reiner vrouwen süezen gunst; er ist ein koufman alles des ein reinez herze kan gegern: gewern ? Wan daz in dürst nâch êren alsô sêre, der in in guzze drîzic vürsten êre, noch mêr wolt in nâch êren dürsten. diu sunne zimt niht baz dem tage danne der edele crônetrage ûz Bêheimlande Gote unt uns zeinem vürsten. 150. Von Rîne sô bin ich geborn in Osterrîche erwahsen, Bêheim hân ich mir erkorn mêre durch den hêrren dan durch daz lant: doch beide sint si guot. Der hêrre ist guot, sîn lant ist sam: wan deich mich einer dinge sêre bî in beiden scham daz mich nieman wirdet, ez ensî ob erz al eine tuot. Waere ich bî Gote im vrônen himelrîche unt heten mich die sîne unwerdiclîche, daz dûhte mich ein missewende: ich hân den künec al eine noch unt weder ritter noch daz roch: mich stiuret niht sin alte noch sîn vende.
Reinmar von Zweter. (Vyd. Roethe). 149. Ein künec der aller der wil sîn die sîner helfe geruochent derst ouch underwilen mîn. wie möht er mîn vermissen, swenne er umb unt umbe wil Er giltet lop, er giltet kunst, dà mit er hât verdienet reiner vrouwen süezen gunst; er ist ein koufman alles des ein reinez herze kan gegern: gewern ? Wan daz in dürst nâch êren alsô sêre, der in in guzze drîzic vürsten êre, noch mêr wolt in nâch êren dürsten. diu sunne zimt niht baz dem tage danne der edele crônetrage ûz Bêheimlande Gote unt uns zeinem vürsten. 150. Von Rîne sô bin ich geborn in Osterrîche erwahsen, Bêheim hân ich mir erkorn mêre durch den hêrren dan durch daz lant: doch beide sint si guot. Der hêrre ist guot, sîn lant ist sam: wan deich mich einer dinge sêre bî in beiden scham daz mich nieman wirdet, ez ensî ob erz al eine tuot. Waere ich bî Gote im vrônen himelrîche unt heten mich die sîne unwerdiclîche, daz dûhte mich ein missewende: ich hân den künec al eine noch unt weder ritter noch daz roch: mich stiuret niht sin alte noch sîn vende.
Strana 118
118 Sigeher. (Vyd. Bartsch, Deutsche Liederdichter LXIII.). Wâ nu der baz gekroenet sî ein künic mit tugenden? der enwont uns niender bi, der krône trage als er in hôhem prise. In hât gekroenet vürsten art: des milten Fruotes tugende sint an in gespart, in hât gekroenet Salomôn der wîse. In hât gekroenet der vil tugende ê des pflac, Artûs der werde leie. der drier lop treit âne scharte und âne krac Wazlab, der êren heie: daz ist der die krône in Bêheimlande hât, sît er ob allen künigen sô gekroenet stât alsam ob allen mânden tuot der meie. Friderich von Sunburg. (Vyd. O. Zingerle II., 4.). Ein richer künec hiez Kosdras, der bâte ûz rôtem golde einen himel und einen trôn und eine bure gegozzen, Dar umb ein hôhe zarge was, wiz silber, als er wolde. haet ez der künec ûz Bêheimlant mit sîner hant beslozzen, Der teilet ez alse Salatîn den stein ůz Baldakône, gelich dem edelen herzen sin. den himel zuo dem trône die gaebe er hin mit ringer hant der milte wunderaere. im würde ê niemer slâf bekant, die wile ir da iht waere. Sigeher. (Vyd. vd. Hagen, Minnesänger II., VII. 5.). Ein Alexander vuorte ein her, dà sin ein Perse getorste wol erbîten, in hôher wirde, mit kostlicher zer, mit der wer, als man künige sol an rîlen.
118 Sigeher. (Vyd. Bartsch, Deutsche Liederdichter LXIII.). Wâ nu der baz gekroenet sî ein künic mit tugenden? der enwont uns niender bi, der krône trage als er in hôhem prise. In hât gekroenet vürsten art: des milten Fruotes tugende sint an in gespart, in hât gekroenet Salomôn der wîse. In hât gekroenet der vil tugende ê des pflac, Artûs der werde leie. der drier lop treit âne scharte und âne krac Wazlab, der êren heie: daz ist der die krône in Bêheimlande hât, sît er ob allen künigen sô gekroenet stât alsam ob allen mânden tuot der meie. Friderich von Sunburg. (Vyd. O. Zingerle II., 4.). Ein richer künec hiez Kosdras, der bâte ûz rôtem golde einen himel und einen trôn und eine bure gegozzen, Dar umb ein hôhe zarge was, wiz silber, als er wolde. haet ez der künec ûz Bêheimlant mit sîner hant beslozzen, Der teilet ez alse Salatîn den stein ůz Baldakône, gelich dem edelen herzen sin. den himel zuo dem trône die gaebe er hin mit ringer hant der milte wunderaere. im würde ê niemer slâf bekant, die wile ir da iht waere. Sigeher. (Vyd. vd. Hagen, Minnesänger II., VII. 5.). Ein Alexander vuorte ein her, dà sin ein Perse getorste wol erbîten, in hôher wirde, mit kostlicher zer, mit der wer, als man künige sol an rîlen.
Strana 119
119 Nu vuort ein Alexanders muot eins Alexanders her, gesament wîten, eins Alexanders lip und ouch sin guot wol behuot ze ganzen êren zallen zîten Ein Bêheim wert, Otakker, der des rîches erbe noch sol witen, ob ers gert, sin wirt eben berg unt tal und alle lîten; sus sol ein Stoufer hiure hôher stîgen danne vert, unt sîn swert sol umb êre als ê Alexander strîten. (II., 1.). Got, din zorn, der ist verschuldet: schouwet, wie der touf nimt abe, die heiden vaste dringen: wachâ, hêrre, wach und werâ wer ! Kristen her kumber duldet unde strebet nâch dînem grabe, sô daz ir swert erklingen müezen dem gelîche als über mer. Ungeborn waer uns baz, danne ob wir den sig verliesen. Got, du solt dur dîner marter êre verkiesen und ûf den der daz houbet ist: wizze Krist, gesiget Otakker iht, wir sin verlorn. (VI., 1.). her künic, welt ir den stuol erstîgen und bejagen und ouch daz rîch erstrîten. sô minnet got, und rihtet swaz die wîsen klagen, sît milte zallen zîten, ir gebet, daz iuwers vater eigen nie enwart, unt seht an Alexander, der gab unverspart, des vert sin lob in allen rîchen wîten. Friderich von Sunburg. (III., 2.). Ich was, dô siben wochen reit mit rîcher küneges werdekeit der künec von Bêheim dâ gewan wol zweinzec guoter veste in Ungerlande.
119 Nu vuort ein Alexanders muot eins Alexanders her, gesament wîten, eins Alexanders lip und ouch sin guot wol behuot ze ganzen êren zallen zîten Ein Bêheim wert, Otakker, der des rîches erbe noch sol witen, ob ers gert, sin wirt eben berg unt tal und alle lîten; sus sol ein Stoufer hiure hôher stîgen danne vert, unt sîn swert sol umb êre als ê Alexander strîten. (II., 1.). Got, din zorn, der ist verschuldet: schouwet, wie der touf nimt abe, die heiden vaste dringen: wachâ, hêrre, wach und werâ wer ! Kristen her kumber duldet unde strebet nâch dînem grabe, sô daz ir swert erklingen müezen dem gelîche als über mer. Ungeborn waer uns baz, danne ob wir den sig verliesen. Got, du solt dur dîner marter êre verkiesen und ûf den der daz houbet ist: wizze Krist, gesiget Otakker iht, wir sin verlorn. (VI., 1.). her künic, welt ir den stuol erstîgen und bejagen und ouch daz rîch erstrîten. sô minnet got, und rihtet swaz die wîsen klagen, sît milte zallen zîten, ir gebet, daz iuwers vater eigen nie enwart, unt seht an Alexander, der gab unverspart, des vert sin lob in allen rîchen wîten. Friderich von Sunburg. (III., 2.). Ich was, dô siben wochen reit mit rîcher küneges werdekeit der künec von Bêheim dâ gewan wol zweinzec guoter veste in Ungerlande.
Strana 120
120 Uber Tuonow tûsent ellen lanc er brücket âne der Unger danc, über aht wazzer brückt er dan und gewan Bresburc ze sturme ân alle schande. Antwerken Altenbure ich sach üf wazzer und üf lande mit gewalte, die rîchen Miesenburc er brach ze hüge dem sînen hôben namen, bürge und türne er valte; dar nâch der unverzagte wol drier starker raste lanc hin in die Rebenzen (dâ ertranc der Hiunen gar unmâzen vil) wol drizec tûsent jagte. Ulrich von dem Turlin. (Vyd. Singer, Germania XXXI., 343.). 7, 1. Man sagt uns daz von Naribôn Ein grâve was der hôhen lôn In minn dienst mit lob erwarb ; Sin prîs an wirde nie verdarb, Torst ieman tât an in gern. Er hiez Heimrîch nâch des maeres wern : Rich edel der vürsten gnôz, Vor allem wandel was er blôz, Lûter, ane valsches wanken, Rein und staet; valsch gedanken Im muot und herze widerriet. Chinschlich gebaerde im daz beschiet, Heimlich sin bi reinen wiben. Von der gruoz mac fröude beliben, Ob man sie mit triuwen minnet ; Nemt war ; swer sich gên in versinnet, Dem gît ir minneclîchez grüezen Ein lôn daz minn kan süezen. Man seit: von edelem gesteine Tar ieman jehen mit rehter meine Von wunn diu sich gelîch den frowen; Reiner muot mint werdez schowen, Liebet im ir minne süezen — Ich wil daz niht sô hôhe grüezen: Nimmer enger ich gesteines haz, Hôher wibe gruoz tuot herzen baz, An aller hande freude ze jehen Tar ich danne gesteines sehen. 20. 10. 30.
120 Uber Tuonow tûsent ellen lanc er brücket âne der Unger danc, über aht wazzer brückt er dan und gewan Bresburc ze sturme ân alle schande. Antwerken Altenbure ich sach üf wazzer und üf lande mit gewalte, die rîchen Miesenburc er brach ze hüge dem sînen hôben namen, bürge und türne er valte; dar nâch der unverzagte wol drier starker raste lanc hin in die Rebenzen (dâ ertranc der Hiunen gar unmâzen vil) wol drizec tûsent jagte. Ulrich von dem Turlin. (Vyd. Singer, Germania XXXI., 343.). 7, 1. Man sagt uns daz von Naribôn Ein grâve was der hôhen lôn In minn dienst mit lob erwarb ; Sin prîs an wirde nie verdarb, Torst ieman tât an in gern. Er hiez Heimrîch nâch des maeres wern : Rich edel der vürsten gnôz, Vor allem wandel was er blôz, Lûter, ane valsches wanken, Rein und staet; valsch gedanken Im muot und herze widerriet. Chinschlich gebaerde im daz beschiet, Heimlich sin bi reinen wiben. Von der gruoz mac fröude beliben, Ob man sie mit triuwen minnet ; Nemt war ; swer sich gên in versinnet, Dem gît ir minneclîchez grüezen Ein lôn daz minn kan süezen. Man seit: von edelem gesteine Tar ieman jehen mit rehter meine Von wunn diu sich gelîch den frowen; Reiner muot mint werdez schowen, Liebet im ir minne süezen — Ich wil daz niht sô hôhe grüezen: Nimmer enger ich gesteines haz, Hôher wibe gruoz tuot herzen baz, An aller hande freude ze jehen Tar ich danne gesteines sehen. 20. 10. 30.
Strana 121
121 Mich wundert, ob ieman anders sî Ich waen, und waer er frowen bî Heinlich, er wurde des zwîvels frî. 8, 1. Grôz wunder naem mich niht : — Ein sô süeze freud von wîbe geschiht Moht man der fröuden widerstrît, Als ich ê seit, diu an frowen lît, Chranz oder tanz gelîchen. Heinlich sorge muost entwîchen. Ein frowen freud man angesiget ; Tanz seitspil niht widerwiget — 10. Der fröude die ir vil süezer lîp Erbiutet. sît durch süez ein wip Man minnt, den namen, und durch schowe. Ei wie süez durch freud ein frowe, Durch reht sol man in freuden jehen. Ein süez wîp, swâ sich diu sehen Lât, liep durch lieb, zwei herz daz süezet. Nu wünsch ich den mîn herze grüezet 20. Ciuscher minn von wibes süezen, Von Bêheim lande, des tugende büezen Noh vil herzen sorgen pfliht. Ich mein den edelen dem man giht Chünclîcher wirde und milter tât. Heil fröude vride man ouch hât Von dem künig in vier landen Ottaker. ob den namen nanden Nieman mêr dan werdiu wip, 30. Benamen sinen edelen lîp Ein sterben muost vermîden. Heil! saelde, ân vindes lîden! Ein gemeiner wunsch er ist von frowen. Im biutet gunst-— nu lât tugende schowen — Mîn dienst nige in mit disem bowen. Der Misnaere. (Vyd. v. d. Hagen, Minnesänger III., 86.). (I., 12.). Wil ie man hin ze Bêhmerlant, der sol dâ grüezen von mir den hôchgelobeten künec, der kan wol kumber büezen mir und in allen die sîn helfe gern.
121 Mich wundert, ob ieman anders sî Ich waen, und waer er frowen bî Heinlich, er wurde des zwîvels frî. 8, 1. Grôz wunder naem mich niht : — Ein sô süeze freud von wîbe geschiht Moht man der fröuden widerstrît, Als ich ê seit, diu an frowen lît, Chranz oder tanz gelîchen. Heinlich sorge muost entwîchen. Ein frowen freud man angesiget ; Tanz seitspil niht widerwiget — 10. Der fröude die ir vil süezer lîp Erbiutet. sît durch süez ein wip Man minnt, den namen, und durch schowe. Ei wie süez durch freud ein frowe, Durch reht sol man in freuden jehen. Ein süez wîp, swâ sich diu sehen Lât, liep durch lieb, zwei herz daz süezet. Nu wünsch ich den mîn herze grüezet 20. Ciuscher minn von wibes süezen, Von Bêheim lande, des tugende büezen Noh vil herzen sorgen pfliht. Ich mein den edelen dem man giht Chünclîcher wirde und milter tât. Heil fröude vride man ouch hât Von dem künig in vier landen Ottaker. ob den namen nanden Nieman mêr dan werdiu wip, 30. Benamen sinen edelen lîp Ein sterben muost vermîden. Heil! saelde, ân vindes lîden! Ein gemeiner wunsch er ist von frowen. Im biutet gunst-— nu lât tugende schowen — Mîn dienst nige in mit disem bowen. Der Misnaere. (Vyd. v. d. Hagen, Minnesänger III., 86.). (I., 12.). Wil ie man hin ze Bêhmerlant, der sol dâ grüezen von mir den hôchgelobeten künec, der kan wol kumber büezen mir und in allen die sîn helfe gern.
Strana 122
122 Die ungetriuwen nident, daz er ist bi guote, bi êren und bî wirdikeit ; des ist im wol ze muote : die vrides gernt, die kan der künic gewern. Man sol und muoz im danken, ez enwart nie kein bezzer vride man ûf der erden: künic Ruodolf, voget von Rôme, halt in ze vriunde, daz rât ich dir und dem vil werden. wâ naeme einen sô hôhen schenken daz rîche alsô der künic ûz Bêmerlant? wâ lebet nu sîn gelîche? ein keiser solte sîn ungern entbern! Cantilena de rege Bohemiae. (Vyd. Bartsch, Deutsche Liederdichter XCVIII. 559.*) Wâfen iemer mêre ! ez weinet milte und êre den künic ůz Behem lant. Dem tôde wil ich fluochen, sol man den künc niht suochen und sîne gebende hant. Man sol den künc Otacher klagen ja herre got, er ist erslagen. sîn milte sach man nie verzagen: er was ein schilt in sînen tagen übr alle cristenheit, Den Falwen und den heiden waz er den Criste leiden den schilt engegen bôt! Ein löwe an gemüete, ein adelar an güete, der werde künc ist tôt. Der Behem künc ist nů gelegen: des weinent, ougen, jâmers regen. wer sol der witwen weisen phlegen? der künc ist tôt reht als ein degen, der ie nâch êren streit. *) Srv. Palackého Děj. Č. II., 1, 161.
122 Die ungetriuwen nident, daz er ist bi guote, bi êren und bî wirdikeit ; des ist im wol ze muote : die vrides gernt, die kan der künic gewern. Man sol und muoz im danken, ez enwart nie kein bezzer vride man ûf der erden: künic Ruodolf, voget von Rôme, halt in ze vriunde, daz rât ich dir und dem vil werden. wâ naeme einen sô hôhen schenken daz rîche alsô der künic ûz Bêmerlant? wâ lebet nu sîn gelîche? ein keiser solte sîn ungern entbern! Cantilena de rege Bohemiae. (Vyd. Bartsch, Deutsche Liederdichter XCVIII. 559.*) Wâfen iemer mêre ! ez weinet milte und êre den künic ůz Behem lant. Dem tôde wil ich fluochen, sol man den künc niht suochen und sîne gebende hant. Man sol den künc Otacher klagen ja herre got, er ist erslagen. sîn milte sach man nie verzagen: er was ein schilt in sînen tagen übr alle cristenheit, Den Falwen und den heiden waz er den Criste leiden den schilt engegen bôt! Ein löwe an gemüete, ein adelar an güete, der werde künc ist tôt. Der Behem künc ist nů gelegen: des weinent, ougen, jâmers regen. wer sol der witwen weisen phlegen? der künc ist tôt reht als ein degen, der ie nâch êren streit. *) Srv. Palackého Děj. Č. II., 1, 161.
Strana 123
123 Künic Wenzel von Bêheim. I. (Vyd. Bartsch 1. c. LXXXIII., 371.). Uz hôher âventiure ein süeze werdekeit hât minne an mir ze liehte brâht, ich siufte ûz herzeliebe, swenne ich denke dar, Dô si mir gap ze minneclîcher arebeit, als ich in wunsche hete gedâht, sô zart ein wîp des ich mich iemer rüemen tar, Und doch alsô daz ez ir niht ze vâre stê. si gab in grôzer liebe mir ein rîchez wê: daz muoz ich tragen iemer mê, 10. in ruoche wemz ze herzen gê. Mich bat mîn muot daz ich der lieben künde nam, (sô wol und wol mich iemer mê!) mîn volliu ger, mîn ougen weide und al mîn heil. Dò si mir durch diu ougen in daz herze kam, dô muoste ich werben baz dan ê gein der vil klaren lôsen alze lange ein teil. Herz unde sinne gab ich ir ze dienste hin, al mîner fröiden ursprine unde ein anbegin: si gap mir des ich iemer bin 20. vrô, und ist doch mîn ungewin. Reht als ein rôse diu sich ûz ir klôsen lât. swenn si dez süezen touwes gert. sus bôt si mir ir zuckersüezen rôten munt. Swaz ie kein man zer werlte wunne enphangen hât, daz ist ein niht, ich was gewert sô helfeberndes trôstes, ach der lieben stunt ! Kein muot ez niemer mê durhdenket noch volsaget waz lebender saelde mir was an ir gunst betaget. mit leide liebe wart gejaget: 30. daz leit was vrô, diu liebe klaget. Diu Minne endarf mich strâfen ruomes, zwâr sin darf: swie gar ich umbevangen hete ir klâren zarten süezen lôsen lieben lîp, Nie stunt mîn wille wider ir kiusche sich entwarf. wan daz sich in mîn herze tete mit ganzer liebe daz vil minnecliche wîp. Min wille was den ougen und dem herzen leit.
123 Künic Wenzel von Bêheim. I. (Vyd. Bartsch 1. c. LXXXIII., 371.). Uz hôher âventiure ein süeze werdekeit hât minne an mir ze liehte brâht, ich siufte ûz herzeliebe, swenne ich denke dar, Dô si mir gap ze minneclîcher arebeit, als ich in wunsche hete gedâht, sô zart ein wîp des ich mich iemer rüemen tar, Und doch alsô daz ez ir niht ze vâre stê. si gab in grôzer liebe mir ein rîchez wê: daz muoz ich tragen iemer mê, 10. in ruoche wemz ze herzen gê. Mich bat mîn muot daz ich der lieben künde nam, (sô wol und wol mich iemer mê!) mîn volliu ger, mîn ougen weide und al mîn heil. Dò si mir durch diu ougen in daz herze kam, dô muoste ich werben baz dan ê gein der vil klaren lôsen alze lange ein teil. Herz unde sinne gab ich ir ze dienste hin, al mîner fröiden ursprine unde ein anbegin: si gap mir des ich iemer bin 20. vrô, und ist doch mîn ungewin. Reht als ein rôse diu sich ûz ir klôsen lât. swenn si dez süezen touwes gert. sus bôt si mir ir zuckersüezen rôten munt. Swaz ie kein man zer werlte wunne enphangen hât, daz ist ein niht, ich was gewert sô helfeberndes trôstes, ach der lieben stunt ! Kein muot ez niemer mê durhdenket noch volsaget waz lebender saelde mir was an ir gunst betaget. mit leide liebe wart gejaget: 30. daz leit was vrô, diu liebe klaget. Diu Minne endarf mich strâfen ruomes, zwâr sin darf: swie gar ich umbevangen hete ir klâren zarten süezen lôsen lieben lîp, Nie stunt mîn wille wider ir kiusche sich entwarf. wan daz sich in mîn herze tete mit ganzer liebe daz vil minnecliche wîp. Min wille was den ougen und dem herzen leit.
Strana 124
124 dem libe zorn daz ich sô trûten wehsel meit: diu ganze liebe daz besneit 40. und ouch ir kiuschiu werdekeit. Nu habe er danc der sîner frowen alsô pflege, als ich der reinen senften fruht. ich brach der rôsen niht und het ir doch gewalt. Si pflac mîns herzen ie und pfliget noch alle wege. ei swenne ich bilde mir ir zuht, sô wirt min muot an fröiden alsô manievalt Daz ich vor lieber liebe niht gesprechen mac al mînes trôstes wunsch und mîner saelden tac. nie man sô werde mè gelac 50. als ich dô min diu liebe phlac. II. (Vyd. Feifalik, Wiener S. B. 372.). Sit daz der winter hât die bluomen in getân, der kleinen vogelîn süezen sanc in walde und ouch in ouwen, sô wil ich râten, dâ wir bezzer fröide hân. swer volge mir der habe des danc. die reinen süezen vrouwen die sol man alle stunde für bluomen ûf der heide sehen. hei welch ein lebender ongenbrehen 10. swâ spilnde blicke bringent munt ze munde. Nû dar dem mit dem kusse ein süezer umbevanc nâch rîcher minne teil ergêt, swer küre dâ für die rôsen, für war des sinne müesten iemer wesen kranc, mîn munt der lüste bi gestêt ; hei müeste ich mich erkôsen mit der vil lieben eine, diu âventiure würde laz, der ich in sange ê mich vermaz. 20. daz müeste si vergeben mir diu reine. Vil zarte süeze und iemer wol gewünschet wip, mîn trôst den ich ze froiden hân lît an dir klâre guote. mich sol dîn hôchgezierter lôser lieber lip in keinen senden sorgen làn:
124 dem libe zorn daz ich sô trûten wehsel meit: diu ganze liebe daz besneit 40. und ouch ir kiuschiu werdekeit. Nu habe er danc der sîner frowen alsô pflege, als ich der reinen senften fruht. ich brach der rôsen niht und het ir doch gewalt. Si pflac mîns herzen ie und pfliget noch alle wege. ei swenne ich bilde mir ir zuht, sô wirt min muot an fröiden alsô manievalt Daz ich vor lieber liebe niht gesprechen mac al mînes trôstes wunsch und mîner saelden tac. nie man sô werde mè gelac 50. als ich dô min diu liebe phlac. II. (Vyd. Feifalik, Wiener S. B. 372.). Sit daz der winter hât die bluomen in getân, der kleinen vogelîn süezen sanc in walde und ouch in ouwen, sô wil ich râten, dâ wir bezzer fröide hân. swer volge mir der habe des danc. die reinen süezen vrouwen die sol man alle stunde für bluomen ûf der heide sehen. hei welch ein lebender ongenbrehen 10. swâ spilnde blicke bringent munt ze munde. Nû dar dem mit dem kusse ein süezer umbevanc nâch rîcher minne teil ergêt, swer küre dâ für die rôsen, für war des sinne müesten iemer wesen kranc, mîn munt der lüste bi gestêt ; hei müeste ich mich erkôsen mit der vil lieben eine, diu âventiure würde laz, der ich in sange ê mich vermaz. 20. daz müeste si vergeben mir diu reine. Vil zarte süeze und iemer wol gewünschet wip, mîn trôst den ich ze froiden hân lît an dir klâre guote. mich sol dîn hôchgezierter lôser lieber lip in keinen senden sorgen làn:
Strana 125
125 hilf mir ze hôhem muote. wie wol mich des geluste, sô sich ze lachen gab dîn munt, daz ich in in der lieben stunt 30. so lachelîchen mir ze fröiden kuste. III. (Tamtéž). 10. ,Ez taget unmâzen schône. diu naht muoz ab ir trône den si ze Kriechen hielt mit ganzer vrône; der tac wil in besitzen nuo der trîbet ab ir vesten die naht mit sîner glesten, deist wâr, si mac niht langer dâ geresten: wan ez ist zît und niht ze vruo, daz man ein scheiden werbe," sus sanc der wahter, ,ê daz sich geverbe der tac mit sîner roete. wol ûf, wol ùf, ich gan iu niht ze blîben bî der noete. 20. 30. ich vürhte daz der Minne ir teil verderbe“. Daz hôrte in tougener schouwe ein êren rîche vrouwe und ouch ir minnen diep der durch ein ouwe was ritterlîchen dar bekomen. si sprach ,vriunt mîner wunnen, der wahter wil niht gunnen uns liebes, wan er wolde sîn bespunnen mit miete, daz ich hân vernomen. ez ist dem tage unnâhen. si stuont ûf und begunde gâhen hin zuo dem wahter eine. si sprach ,wahter, nim silber golt und edelrich lâ mich den zarten lieben umbevâhen. Er sprach, ,ich bin gemietet. gêt wider unde nietet iuch fröiden, wan ich wolt daz ir berietet mich; daz habt ir ûf ende brâht. ich warne iuch swenne ez zitet, daz er mit fröiden rîtet. swenne ich in sage, sô hüetet daz ir bitet irn lât in dar er habe gedâht'. gesteine,
125 hilf mir ze hôhem muote. wie wol mich des geluste, sô sich ze lachen gab dîn munt, daz ich in in der lieben stunt 30. so lachelîchen mir ze fröiden kuste. III. (Tamtéž). 10. ,Ez taget unmâzen schône. diu naht muoz ab ir trône den si ze Kriechen hielt mit ganzer vrône; der tac wil in besitzen nuo der trîbet ab ir vesten die naht mit sîner glesten, deist wâr, si mac niht langer dâ geresten: wan ez ist zît und niht ze vruo, daz man ein scheiden werbe," sus sanc der wahter, ,ê daz sich geverbe der tac mit sîner roete. wol ûf, wol ùf, ich gan iu niht ze blîben bî der noete. 20. 30. ich vürhte daz der Minne ir teil verderbe“. Daz hôrte in tougener schouwe ein êren rîche vrouwe und ouch ir minnen diep der durch ein ouwe was ritterlîchen dar bekomen. si sprach ,vriunt mîner wunnen, der wahter wil niht gunnen uns liebes, wan er wolde sîn bespunnen mit miete, daz ich hân vernomen. ez ist dem tage unnâhen. si stuont ûf und begunde gâhen hin zuo dem wahter eine. si sprach ,wahter, nim silber golt und edelrich lâ mich den zarten lieben umbevâhen. Er sprach, ,ich bin gemietet. gêt wider unde nietet iuch fröiden, wan ich wolt daz ir berietet mich; daz habt ir ûf ende brâht. ich warne iuch swenne ez zitet, daz er mit fröiden rîtet. swenne ich in sage, sô hüetet daz ir bitet irn lât in dar er habe gedâht'. gesteine,
Strana 126
126 si wart sò umbevangen : er kuste ir rôten munt ir klaren wangen: daz was der Minne lêhen. liep unde lust die liezen sich dô wènig ieman vlèhen. dà daz ergiene dâ ist ouch mè ergangen. Des Landgrafen Ludwigs des Frommen Kreuzfahrt. (Vyd. von der Hagen). 5409. etsliche wil der nennen nu doch nicht gar mit namen sie. als mir ein ritter nante die der dâ was und iz wol sach waz da ergienc. waz dà geschach. er was da kneht derselben zît: ritters rehte gap in sît. als ich die wârheit habe. der edele êrliche Watzelabe, der vîrde kunic in Bêhem riche, der die krône sô lobeliche unde sô gar volkumener trûc, daz man noch zu redene genůc hât von sîner werdikeit die doch nimmer wirt volseit, er was ein kunic von grôzer tât; wie gar milticlîch er hât sie gerichet die des gerûchten, unde sie sin helfe sûchten. Uz voller hant er den gap, ez waere Franke, Durinc, Swap, von wannen er ûz allen den landen quam, sîn mîtte nieman des ûz nam, er inwolde begâben in nâch der kuniclîchen wirde sîn. waz ich habe sîner tugende vernumen. wie gar ein herre er vollenkumen was an al den têten sin, ob ich dar ûf mînen sin wurfe mit vollem flize gar und sîn tûn wolde machen offenbâr, der werlde het ich noch lange jâr, und ich noch alle tage ervar, wie gar manlich er was ein man, und waz êren er hât begân, ich kunde des nicht zu ende kumen an dem hôhen, werden, frumen. 5420. 5430. 5440.
126 si wart sò umbevangen : er kuste ir rôten munt ir klaren wangen: daz was der Minne lêhen. liep unde lust die liezen sich dô wènig ieman vlèhen. dà daz ergiene dâ ist ouch mè ergangen. Des Landgrafen Ludwigs des Frommen Kreuzfahrt. (Vyd. von der Hagen). 5409. etsliche wil der nennen nu doch nicht gar mit namen sie. als mir ein ritter nante die der dâ was und iz wol sach waz da ergienc. waz dà geschach. er was da kneht derselben zît: ritters rehte gap in sît. als ich die wârheit habe. der edele êrliche Watzelabe, der vîrde kunic in Bêhem riche, der die krône sô lobeliche unde sô gar volkumener trûc, daz man noch zu redene genůc hât von sîner werdikeit die doch nimmer wirt volseit, er was ein kunic von grôzer tât; wie gar milticlîch er hât sie gerichet die des gerûchten, unde sie sin helfe sûchten. Uz voller hant er den gap, ez waere Franke, Durinc, Swap, von wannen er ûz allen den landen quam, sîn mîtte nieman des ûz nam, er inwolde begâben in nâch der kuniclîchen wirde sîn. waz ich habe sîner tugende vernumen. wie gar ein herre er vollenkumen was an al den têten sin, ob ich dar ûf mînen sin wurfe mit vollem flize gar und sîn tûn wolde machen offenbâr, der werlde het ich noch lange jâr, und ich noch alle tage ervar, wie gar manlich er was ein man, und waz êren er hât begân, ich kunde des nicht zu ende kumen an dem hôhen, werden, frumen. 5420. 5430. 5440.
Strana 127
127 5450. 5460. 5470. 5480. al sîner wirde tât mit vollen er geerbet hât kunic Otacher sinen sun: wer gehôrte den ie dehein untât tûn? den hât sîn hôch geborner art sîn sûzez herze alsô bewart, daz nie mislich gedane mit deheiner bôsheit dar under dranc. er was der fumfte, der werdieliche kunic, der der Bèhem riche verrichte und trüc die crône. sin tun vert in lobes dône in der werlde wîte volkumelich; al dâ hât er ûz lâzen sich, wie gar kuniclche er lebete, wie milticliche was sîn leben, und ouch gap er. wie gar unervorcht der manlîche ellenthaft an sinen vîenden mit kraft den sige nam, und waz er hât begangen hôher wirde tât, dâ darf ich niht vil frâgen nâch, almeist ich die selben sach und hôrte die von warer sage, wie er an wirde von tage zu tage uf wůchs grôzliche und nam zů volkumelîche, sò daz sin name lebet immer: sin pris mac verleschen nimmer. an den sich ouch tegelfche ůbete grôzlîche sin sun, der werdiclîche, der seliste kunic der ouch daz rîche verrichte sô ordenlîche, dar an gote so lobelîche diente und sich hete, alsò wir lesen an dem ewangeliô, ,er wirt gehôhef, swer sô nidert sich selben', daz habet wêrlîch. kunic sô dêmůtigen bî gewalde sô gar gûtigen allen lûten, ich wêne der nie ûf erden si geborn hie. uf von siner kintheit gûte mit der barmherzikeit, vernunft, zuht, bescheidenheit. 5490.
127 5450. 5460. 5470. 5480. al sîner wirde tât mit vollen er geerbet hât kunic Otacher sinen sun: wer gehôrte den ie dehein untât tûn? den hât sîn hôch geborner art sîn sûzez herze alsô bewart, daz nie mislich gedane mit deheiner bôsheit dar under dranc. er was der fumfte, der werdieliche kunic, der der Bèhem riche verrichte und trüc die crône. sin tun vert in lobes dône in der werlde wîte volkumelich; al dâ hât er ûz lâzen sich, wie gar kuniclche er lebete, wie milticliche was sîn leben, und ouch gap er. wie gar unervorcht der manlîche ellenthaft an sinen vîenden mit kraft den sige nam, und waz er hât begangen hôher wirde tât, dâ darf ich niht vil frâgen nâch, almeist ich die selben sach und hôrte die von warer sage, wie er an wirde von tage zu tage uf wůchs grôzliche und nam zů volkumelîche, sò daz sin name lebet immer: sin pris mac verleschen nimmer. an den sich ouch tegelfche ůbete grôzlîche sin sun, der werdiclîche, der seliste kunic der ouch daz rîche verrichte sô ordenlîche, dar an gote so lobelîche diente und sich hete, alsò wir lesen an dem ewangeliô, ,er wirt gehôhef, swer sô nidert sich selben', daz habet wêrlîch. kunic sô dêmůtigen bî gewalde sô gar gûtigen allen lûten, ich wêne der nie ûf erden si geborn hie. uf von siner kintheit gûte mit der barmherzikeit, vernunft, zuht, bescheidenheit. 5490.
Strana 128
128 5500. 5510. 5520. 5530. gedult, senft, mûtikeit. milte, voller tugende site sîn vollig im gewahsen mite. dô er was kumen zu fremder hant (doch im gewarten rîche lant) in kindes wesen, ich habe gehôrt von im sîner clage wort umb daz er niht zu gebene het: wê im daz von herzen tet. jâ erbôt die wâre milte an in, und natûrlîch sô ist sie sîn und nicht von gewonheit noch von rûmreitikeit: sîn hôhe art twingt gebens in ouch daz sůze herze sîn, daz sô gar reine gemût ist den werden unde gût. in hitziger liebe ger gotes dienest vor zûht er allen orden geistlîch; in grôzer dêmût zu neiget er sich nâch der himelminne gebote, hât er liep sie in gote; dirre sêlige Wentzelabe. vil ich doch rede von im habe von maniger werke tugende tât die er ûf von kinde gewerket hât. die wil ich hie lâzen nû, dâ gehôrt ein ander mûze zû. durch die sô grôze dêmût sin nu sehet wie got uf zûhet in, und bewîset an im besunder die ubergrôzen wunder sîner starken almehtikeit: waz man singet, waz man seit, von aller kunige têten list, ninder daz geschriben ist, noch ûf ertrîche hie sô ist ez vernumen nie, daz âne stritlîche nôt sô grôze riche in menschen gebôt, zwô crône, dar zu wîte lant sich geben betwungen sîner hant, als dem kunige Wentzeszlao. dén hât got hie gewirdet sô : der Bêhem rîche von arl ist sîn, da endorfte man niht zů welen in.
128 5500. 5510. 5520. 5530. gedult, senft, mûtikeit. milte, voller tugende site sîn vollig im gewahsen mite. dô er was kumen zu fremder hant (doch im gewarten rîche lant) in kindes wesen, ich habe gehôrt von im sîner clage wort umb daz er niht zu gebene het: wê im daz von herzen tet. jâ erbôt die wâre milte an in, und natûrlîch sô ist sie sîn und nicht von gewonheit noch von rûmreitikeit: sîn hôhe art twingt gebens in ouch daz sůze herze sîn, daz sô gar reine gemût ist den werden unde gût. in hitziger liebe ger gotes dienest vor zûht er allen orden geistlîch; in grôzer dêmût zu neiget er sich nâch der himelminne gebote, hât er liep sie in gote; dirre sêlige Wentzelabe. vil ich doch rede von im habe von maniger werke tugende tât die er ûf von kinde gewerket hât. die wil ich hie lâzen nû, dâ gehôrt ein ander mûze zû. durch die sô grôze dêmût sin nu sehet wie got uf zûhet in, und bewîset an im besunder die ubergrôzen wunder sîner starken almehtikeit: waz man singet, waz man seit, von aller kunige têten list, ninder daz geschriben ist, noch ûf ertrîche hie sô ist ez vernumen nie, daz âne stritlîche nôt sô grôze riche in menschen gebôt, zwô crône, dar zu wîte lant sich geben betwungen sîner hant, als dem kunige Wentzeszlao. dén hât got hie gewirdet sô : der Bêhem rîche von arl ist sîn, da endorfte man niht zů welen in.
Strana 129
129 5540. durch sine hôhe werdikeit und sîner tugende manicvaldikeit zu Chaliz dem kunicriche enphiengen in werdicliche die stete und gar die lantschaft. zu Gnesen in voller wirde kraft er wart gecrônet zu dem lande dâ; und gar korzer frist dem nâ, êr der ein jar vol umme quam. daz kreftige riche Ungariam dem furstentům vil ligen zů, die dem gewarten: wer sagt mir nû, an wem daz si gesehen mêr ? alsô von dem mer biz an daz mer ist er aber von der kristen diete an voller gebiete, den Urbatzen, Koltzen, Valben den Tzoken anderthalben Bulgêren und waz da lande sin an dem teile biz an Chriken hin. hie mit wil ich daz legen nider und mit rede kumen wider an die manlich gemûten die der zit vor Akers hûten dô die heiden ûze der stat, als mich der rede berichtet hât ein ritter, unde er sagte diz her Ludewig von Medliz, geborn von Duringe lande. zu Troppowe ich in erkande; aldà nâhen bî der stat gar rîchlîch in behûset hât der vierde kunic Watzelabe von dem ich û gelesen habe. er machte inheimisch im den gast. 5560. 5550. 5570. Mülichs von Prâge reie. (Vyd. Bartsch, Meisterlieder der Kolmarer Handschrift IV.). Nu silit man aber beide den anger und die heide in manger hande leide. waz rîcher ougenweide ist verdorben in des meien cleide! daz komt von des argen winters nît. Der wil uns aber balde
129 5540. durch sine hôhe werdikeit und sîner tugende manicvaldikeit zu Chaliz dem kunicriche enphiengen in werdicliche die stete und gar die lantschaft. zu Gnesen in voller wirde kraft er wart gecrônet zu dem lande dâ; und gar korzer frist dem nâ, êr der ein jar vol umme quam. daz kreftige riche Ungariam dem furstentům vil ligen zů, die dem gewarten: wer sagt mir nû, an wem daz si gesehen mêr ? alsô von dem mer biz an daz mer ist er aber von der kristen diete an voller gebiete, den Urbatzen, Koltzen, Valben den Tzoken anderthalben Bulgêren und waz da lande sin an dem teile biz an Chriken hin. hie mit wil ich daz legen nider und mit rede kumen wider an die manlich gemûten die der zit vor Akers hûten dô die heiden ûze der stat, als mich der rede berichtet hât ein ritter, unde er sagte diz her Ludewig von Medliz, geborn von Duringe lande. zu Troppowe ich in erkande; aldà nâhen bî der stat gar rîchlîch in behûset hât der vierde kunic Watzelabe von dem ich û gelesen habe. er machte inheimisch im den gast. 5560. 5550. 5570. Mülichs von Prâge reie. (Vyd. Bartsch, Meisterlieder der Kolmarer Handschrift IV.). Nu silit man aber beide den anger und die heide in manger hande leide. waz rîcher ougenweide ist verdorben in des meien cleide! daz komt von des argen winters nît. Der wil uns aber balde
Strana 130
130 20. 30. 40. belwingen mit gewalde mit mangen rîfen kalde. swaz blnomen vor dem walde swaz ie lebt in freuden manicvalde, daz muoz trûren gein der swaeren zit. Fröu dich, du werder mannes muol, dem wibes güete wonel bi. ir lieber gruoz gar senfte tuot, swen si hie machent sorgen fri, vil baz dann meien blüete. wol im dem wibes gücte erfreuwet sîn gemüete: der lept in freuden früete als er brunne in der minne glücte swann er an den wizen armen lit. Swer hât sin liep umbvangen, dem ist sin leit zergangen. frou Saelde in hât umbhangen. er darf niht sorgen brangen. swâ ein rôter munt mit lichten wangen im ein lieplîch lachen hat bereit ; Waz schât des winters twingen? kan er nâch liebe ringen mit hovelîchen dingen, sô mac im wol gelingen, nieman kan uns baz gemüete bringen danne lieber frouwen wirdikeit. Wer troest den werden mannes lîp baz wan die reinen frouwen zart ? wol im der hât ein liebez wip, vor argem wandel wol bewart : dem ist sîn leit verswunden und ist ze mangen stunden von ungemüete enbunden und hât vil freuden funden und ouch al sîn trùren überwunden. got, waz lust an frouwen ist bereit. Wip ist der welt ein wunne, wip zieret für die sunne, wip ist der tugent brunne : niemanz volloben kunne wip ist doch der ich des besten gunne. frout iuch des, ir wolgemuoten man. Wip kan mit lieben sachen den senden trûren swachen; 10. 50.
130 20. 30. 40. belwingen mit gewalde mit mangen rîfen kalde. swaz blnomen vor dem walde swaz ie lebt in freuden manicvalde, daz muoz trûren gein der swaeren zit. Fröu dich, du werder mannes muol, dem wibes güete wonel bi. ir lieber gruoz gar senfte tuot, swen si hie machent sorgen fri, vil baz dann meien blüete. wol im dem wibes gücte erfreuwet sîn gemüete: der lept in freuden früete als er brunne in der minne glücte swann er an den wizen armen lit. Swer hât sin liep umbvangen, dem ist sin leit zergangen. frou Saelde in hât umbhangen. er darf niht sorgen brangen. swâ ein rôter munt mit lichten wangen im ein lieplîch lachen hat bereit ; Waz schât des winters twingen? kan er nâch liebe ringen mit hovelîchen dingen, sô mac im wol gelingen, nieman kan uns baz gemüete bringen danne lieber frouwen wirdikeit. Wer troest den werden mannes lîp baz wan die reinen frouwen zart ? wol im der hât ein liebez wip, vor argem wandel wol bewart : dem ist sîn leit verswunden und ist ze mangen stunden von ungemüete enbunden und hât vil freuden funden und ouch al sîn trùren überwunden. got, waz lust an frouwen ist bereit. Wip ist der welt ein wunne, wip zieret für die sunne, wip ist der tugent brunne : niemanz volloben kunne wip ist doch der ich des besten gunne. frout iuch des, ir wolgemuoten man. Wip kan mit lieben sachen den senden trûren swachen; 10. 50.
Strana 131
131 60. wip kan wol freude machen, daz munt gein munt muoz lachen, wip tuol mannes herze in freuden wachen. wip kan leiten ûf der minne ban Vil baz dann steine und allez golt: des helfen mir die wîsen jehen. ir werden man, sint frouwen holt. sô mac iu heil von in beschehen, von iren kiuschen liben. sie kunnent leit vertrîben. man, welt ir frôlîch bliben, sô dient den reinen wiben diu sich in der minne hof lânt schriben, got nie lieber crêâtiure gewan. Heinrich von Mogelîn. (Vyd. Schröer, Wr. S. B. LV., 461). Von der hêrschaft der erde. I. Dem wisen louwen lop ûz mînes herzen mar flûzt, sint ich milde vant in einem adelar; des quam er ûf der hôchsten wirde stûfe. Derselbe louwe drî natûren an im hât, der tîr ein konc in trûwen volget milde phat, sîn tôdes welf wect er in milde rûfe. In rechter tât freis ist sin mût, ab nâch nâtûren loufe er entslâfe: sin ouge er nimer zû getût, sîn frede wacht in swarer bruches strâfe. Der trûwe ein sâm und war gericht, wechst unde blût ûz sînes herzen tegil; des hân im lop di welf geticht, di er nam ûz des tôdes ingesegil. Der armen mangel vrides hât in vollen wol genozzen ; sint daz des milden louwen lût si hât behůt milde ère gnâde fride recht ist gar ûz im geſlozzen. Der meide crans. 1, 15. Ich lobe den keiser Karlen hô durch schuld in allen landen wô gesehen wirt min krankez ticht,
131 60. wip kan wol freude machen, daz munt gein munt muoz lachen, wip tuol mannes herze in freuden wachen. wip kan leiten ûf der minne ban Vil baz dann steine und allez golt: des helfen mir die wîsen jehen. ir werden man, sint frouwen holt. sô mac iu heil von in beschehen, von iren kiuschen liben. sie kunnent leit vertrîben. man, welt ir frôlîch bliben, sô dient den reinen wiben diu sich in der minne hof lânt schriben, got nie lieber crêâtiure gewan. Heinrich von Mogelîn. (Vyd. Schröer, Wr. S. B. LV., 461). Von der hêrschaft der erde. I. Dem wisen louwen lop ûz mînes herzen mar flûzt, sint ich milde vant in einem adelar; des quam er ûf der hôchsten wirde stûfe. Derselbe louwe drî natûren an im hât, der tîr ein konc in trûwen volget milde phat, sîn tôdes welf wect er in milde rûfe. In rechter tât freis ist sin mût, ab nâch nâtûren loufe er entslâfe: sin ouge er nimer zû getût, sîn frede wacht in swarer bruches strâfe. Der trûwe ein sâm und war gericht, wechst unde blût ûz sînes herzen tegil; des hân im lop di welf geticht, di er nam ûz des tôdes ingesegil. Der armen mangel vrides hât in vollen wol genozzen ; sint daz des milden louwen lût si hât behůt milde ère gnâde fride recht ist gar ûz im geſlozzen. Der meide crans. 1, 15. Ich lobe den keiser Karlen hô durch schuld in allen landen wô gesehen wirt min krankez ticht,
Strana 132
132 sint mich sîn gâbe hât gericht. Wi daz mîn kunst unwirdic was, doch milder er nâch gnâden maz. Sîns arn und sîns louwen mût lacht, wanne er adelichin tût; di dâ der keiser beide fûrt. Dem wizen louwen stêt gesnûrt der sterz zwîvaldic in dem schilt; der swarze ar in golt gefilt. der louw bedûtit Bêmer lant der ar zû Rôme milde fant . . . 2, 1. Den adelar were sînes adels hât benant den di natûr in konic Johans herzen vant, dar ûz der milde süme quam gerunnen. Fur wâr ich spriche sunder falsches lobes wân daz solchen frede Aswêrus noch er Salomân in ires rîches êren nî gewunnen. Sin fluc wît uber aller êren berc in wisheit ist gerichtet gein der sunnen, im gibet der natûren werc daz er sîn alder junget in dem brunnen. Der trûwe ein sprinc ist er genant, sůz unde sůr flůzt er nách werkes lône; dâ er den wâc des fredes fant, dâ gulte sich des adelares krône. lobe ich den milden adelar in des gesanges tichte : di milde sînes louwen mût stêt lachen tût, der anger heide bere und tal in frides milde rîchte. 3, 1. Des koniges lop von Rôm wirt nimer uberricht, waz meister kunst ûz pinsel lobes varwe stricht: unrecht gewalt sîn frede hât gebunden. Sins louwen mût geliche ist er Jonatas und Judas Machabêus der der beste was, wi si in tât war ritters orden funden. Kûsch reine milde sam Noê dem got der werlde frede hât geswaren, geloubic sam er Josuê durch den die sunne loufen muste sparen. In warer gotes libe er ist alsam was her Dâvit in sinem riche, untrûwe brach er ir genist, sîn wisheit ich er Salomân geliche ; geislich sam hèrre Josuas ist er zu allen stunden,
132 sint mich sîn gâbe hât gericht. Wi daz mîn kunst unwirdic was, doch milder er nâch gnâden maz. Sîns arn und sîns louwen mût lacht, wanne er adelichin tût; di dâ der keiser beide fûrt. Dem wizen louwen stêt gesnûrt der sterz zwîvaldic in dem schilt; der swarze ar in golt gefilt. der louw bedûtit Bêmer lant der ar zû Rôme milde fant . . . 2, 1. Den adelar were sînes adels hât benant den di natûr in konic Johans herzen vant, dar ûz der milde süme quam gerunnen. Fur wâr ich spriche sunder falsches lobes wân daz solchen frede Aswêrus noch er Salomân in ires rîches êren nî gewunnen. Sin fluc wît uber aller êren berc in wisheit ist gerichtet gein der sunnen, im gibet der natûren werc daz er sîn alder junget in dem brunnen. Der trûwe ein sprinc ist er genant, sůz unde sůr flůzt er nách werkes lône; dâ er den wâc des fredes fant, dâ gulte sich des adelares krône. lobe ich den milden adelar in des gesanges tichte : di milde sînes louwen mût stêt lachen tût, der anger heide bere und tal in frides milde rîchte. 3, 1. Des koniges lop von Rôm wirt nimer uberricht, waz meister kunst ûz pinsel lobes varwe stricht: unrecht gewalt sîn frede hât gebunden. Sins louwen mût geliche ist er Jonatas und Judas Machabêus der der beste was, wi si in tât war ritters orden funden. Kûsch reine milde sam Noê dem got der werlde frede hât geswaren, geloubic sam er Josuê durch den die sunne loufen muste sparen. In warer gotes libe er ist alsam was her Dâvit in sinem riche, untrûwe brach er ir genist, sîn wisheit ich er Salomân geliche ; geislich sam hèrre Josuas ist er zu allen stunden,
Strana 133
133 4, 1. dêmůtic sam er Môisês und Manassês : in keiser Karlen herze dâ sind alle togende funden. Der vîrde keiser Karle was der wâre berc, der kirchen schif mast segel und daz ganze werc. des got sîn blût rîch êre wirde tage uber alle dûtsche forsten wît gebreitet hât. . . . Peter Suchenwirt. (Vyd. Primisser). XXXVII., 77. In Pehem maust der adelar, hat er icht schier gerekchet: chunich Wentzla, daz nempt war eur flug die strekchet, habt ir gehertet zu dem flug, hebt eu auf die raise, zeucht ein chaiserleichen zug gen Rom durch manig praise. seit ir ein römisch chunich seit, und habt den nam auf erde. hebet an, des ist wol zeit, schaffet daz eu werde preis und lob und wirdichait, daz zirt wol eurn namen. seit mendleich, milt und unverzait, ir seit von chuniges stamen; daz reich chainen chaiser hat seit eurs vater zeiten. tret an cheiser Charls stat, so nennet man euch weiten, daz ir daz reich und auch daz recht mit treuen so besorget, daz stet und fursten pleiben slecht, und nicht dem unrecht porget, also daz ir gut richter seit den arm und den reichen. ob en got die genade geit, so lebt ir wirdichleichen. 100. 80. 90. o-
133 4, 1. dêmůtic sam er Môisês und Manassês : in keiser Karlen herze dâ sind alle togende funden. Der vîrde keiser Karle was der wâre berc, der kirchen schif mast segel und daz ganze werc. des got sîn blût rîch êre wirde tage uber alle dûtsche forsten wît gebreitet hât. . . . Peter Suchenwirt. (Vyd. Primisser). XXXVII., 77. In Pehem maust der adelar, hat er icht schier gerekchet: chunich Wentzla, daz nempt war eur flug die strekchet, habt ir gehertet zu dem flug, hebt eu auf die raise, zeucht ein chaiserleichen zug gen Rom durch manig praise. seit ir ein römisch chunich seit, und habt den nam auf erde. hebet an, des ist wol zeit, schaffet daz eu werde preis und lob und wirdichait, daz zirt wol eurn namen. seit mendleich, milt und unverzait, ir seit von chuniges stamen; daz reich chainen chaiser hat seit eurs vater zeiten. tret an cheiser Charls stat, so nennet man euch weiten, daz ir daz reich und auch daz recht mit treuen so besorget, daz stet und fursten pleiben slecht, und nicht dem unrecht porget, also daz ir gut richter seit den arm und den reichen. ob en got die genade geit, so lebt ir wirdichleichen. 100. 80. 90. o-
Strana 134
Dodatky a opravy. Na str. 46 vypadla poznámka: O německé literatuře v Čechách vůbec srv. Martin v „Anz. f. deutsch. alterthum u. dtsche litteratur“ III., 107, a Friedjung „Karl IV. und sein Antheil am geistigen leben seiner Zeit“, Wien 1876. Tamtéž mělo býti poznamenáno, že zájem Václava IV. o německé písemnictví dosvědčuje mimo známou německou bibli v Ambrasské sbírce ve Vídni velký a „opravdu císařský“ rukopis Willehalma (všech tří dílů) v téže sbírce, napsaný pro něho r. 1387 dle přípisu: Anno domini millesimo trecentesimo octogesimo septimo finitus et completus est liber iste videlicet Marchio Wilhelmus Illustrissimo principi et domino, domino, Wenceslao Romanorum regi semper Augusto, et Boemiae Regi domino suo gratisissimo. (Lachmann, Wolfram XXXV., Primisser, Die Ambraser sammlung, str. 278). Na str. 120 dole škrtni se. „ „ 121 v. 10 po slově „Erbiutet“ polož čárku místo tečky. „ „ 121 „ 30 m. biutet čti bietet. „ „ 126 „ 5431 m. mitte „ milte.
Dodatky a opravy. Na str. 46 vypadla poznámka: O německé literatuře v Čechách vůbec srv. Martin v „Anz. f. deutsch. alterthum u. dtsche litteratur“ III., 107, a Friedjung „Karl IV. und sein Antheil am geistigen leben seiner Zeit“, Wien 1876. Tamtéž mělo býti poznamenáno, že zájem Václava IV. o německé písemnictví dosvědčuje mimo známou německou bibli v Ambrasské sbírce ve Vídni velký a „opravdu císařský“ rukopis Willehalma (všech tří dílů) v téže sbírce, napsaný pro něho r. 1387 dle přípisu: Anno domini millesimo trecentesimo octogesimo septimo finitus et completus est liber iste videlicet Marchio Wilhelmus Illustrissimo principi et domino, domino, Wenceslao Romanorum regi semper Augusto, et Boemiae Regi domino suo gratisissimo. (Lachmann, Wolfram XXXV., Primisser, Die Ambraser sammlung, str. 278). Na str. 120 dole škrtni se. „ „ 121 v. 10 po slově „Erbiutet“ polož čárku místo tečky. „ „ 121 „ 30 m. biutet čti bietet. „ „ 126 „ 5431 m. mitte „ milte.
Strana 135
OBSAH. Strana . . . . . . . . Uvod I. Báseň a básník . . . . . . . Výtisky a rukopis. Nářečí rukopisu . . . . . . . Nářečí básníkovo . . . . Díla Heinrichova, Tristan a Báseň o kříži . . . . . . Schretel . . . . . . . . Verš a rým . . . . . . . . . . . . Sloh . . . . . . . . . Výsledek nového srovnání . . . . Jeho význam pro kritiku tekstovou a pro poznání osoby básníkovy . . . . . . . . . . . Svědectví o Heinrichovi . . . . . . . . . . . . Básníci erbovní . . . . . . . .. . . . Komposice Heinrichova . . . . . . . . . . . . . Jeho sloh. Líčení děje a věcí . . . . . . . . . Sesílení dojmu . . . . . . . . . . . . . Epitheta . . . . . . . . . . . . . Jan z Michalovic. . . . . . . . . . . . . . Rod Michaloviců . . . . . . . . . . . . Listiny Janem podepsané . . . . . . . . . . . Chronologie výpravy . . . . . . . . . . Účel její . . . . . . . . . . * Způsob její . . . . . . . . . . . . . Turnaje a klání . . . . . . . . . . . . . . Odpor proti nim . . . . . . . . . . . . . . . Význam jejich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smil Flaška . . . . . . Čeští páni, kteří podporovali německé básníky Václav I. . . . . . . . . . . . Reinmar von Zweter . . . . . . . . . . . . Sigeher . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sunburg Přemysl II.. . . . . . . . . . . . . . . . Sigeher . . . . . . . . . . . . . . . Sunburg . . . . . . . . . . . . . . . Tanhuser . . . . . . . . . . . . . Wernher . . . . . . . . . . Ulrich von dem Turlin . . . . . . . . . Heinrich Clûzenêre . . . . . . . . Misnaere . . . . . . . . . . Cantilena de rege Bohemiae . . . . . . . . . Ulrich von Eschenbach . . . . . . . . Jeho Alexandreis. . . . . . . . . Willehalm von Wenden . . . . . . . . Václav II. . . . . . . . . . Píseň milostná. . . . . . . . . . Alba . . . . . . . . Báseň o Ludvíku Pobožném . * . . Remunt z Lichtenburku a Heinrich von Friberk . Boreš z Oseku . . . . . . . . . Rudolf I. . . . . . . . . Mülich von Prag . . . . . . . . . . . . . . . . Jan a německý Dalimil . . . . . . III. II. 10 11 12 12 16 17 18 21 22 23 24 24 25 26 26 27 28 29 29 30 30 31 31 31 32 33 33 33 34 35 35 35 35 36 36 37 37 38 40 41 42 43 43 44 44 44 45
OBSAH. Strana . . . . . . . . Uvod I. Báseň a básník . . . . . . . Výtisky a rukopis. Nářečí rukopisu . . . . . . . Nářečí básníkovo . . . . Díla Heinrichova, Tristan a Báseň o kříži . . . . . . Schretel . . . . . . . . Verš a rým . . . . . . . . . . . . Sloh . . . . . . . . . Výsledek nového srovnání . . . . Jeho význam pro kritiku tekstovou a pro poznání osoby básníkovy . . . . . . . . . . . Svědectví o Heinrichovi . . . . . . . . . . . . Básníci erbovní . . . . . . . .. . . . Komposice Heinrichova . . . . . . . . . . . . . Jeho sloh. Líčení děje a věcí . . . . . . . . . Sesílení dojmu . . . . . . . . . . . . . Epitheta . . . . . . . . . . . . . Jan z Michalovic. . . . . . . . . . . . . . Rod Michaloviců . . . . . . . . . . . . Listiny Janem podepsané . . . . . . . . . . . Chronologie výpravy . . . . . . . . . . Účel její . . . . . . . . . . * Způsob její . . . . . . . . . . . . . Turnaje a klání . . . . . . . . . . . . . . Odpor proti nim . . . . . . . . . . . . . . . Význam jejich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smil Flaška . . . . . . Čeští páni, kteří podporovali německé básníky Václav I. . . . . . . . . . . . Reinmar von Zweter . . . . . . . . . . . . Sigeher . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sunburg Přemysl II.. . . . . . . . . . . . . . . . Sigeher . . . . . . . . . . . . . . . Sunburg . . . . . . . . . . . . . . . Tanhuser . . . . . . . . . . . . . Wernher . . . . . . . . . . Ulrich von dem Turlin . . . . . . . . . Heinrich Clûzenêre . . . . . . . . Misnaere . . . . . . . . . . Cantilena de rege Bohemiae . . . . . . . . . Ulrich von Eschenbach . . . . . . . . Jeho Alexandreis. . . . . . . . . Willehalm von Wenden . . . . . . . . Václav II. . . . . . . . . . Píseň milostná. . . . . . . . . . Alba . . . . . . . . Báseň o Ludvíku Pobožném . * . . Remunt z Lichtenburku a Heinrich von Friberk . Boreš z Oseku . . . . . . . . . Rudolf I. . . . . . . . . Mülich von Prag . . . . . . . . . . . . . . . . Jan a německý Dalimil . . . . . . III. II. 10 11 12 12 16 17 18 21 22 23 24 24 25 26 26 27 28 29 29 30 30 31 31 31 32 33 33 33 34 35 35 35 35 36 36 37 37 38 40 41 42 43 43 44 44 44 45
Strana 136
136 Strana 45 Karel IV. a Heinrich von Mogelîn . . . . . . . . . . 46 Václav IV. a Suchenwirt . . . . . . . 46 . O vlivu němčiny: . . . . . . 47 . . . . . . Na jazyk český; na pověsti slovanské 48 Na literaturu . . . . . . . . . . . . 48 Alexandreida . . . . 51 Titzovo srovnání Alexandreidy s Ulrichem . . . . Tristram . . 54 . . . . . . . .. . . . 58 . Tandariuš . . . . 58 Hanušův zlomek rytířské básně . 59 Růžová zahrada, Jetřich a Arnošt, Štilfrid, Apollonius 59 . Tkadleček . . . 60 Helmbrecht. . . . . . . . . . 60 Smil Flaška . . . . . V. Zmínky o Slovanech 61 A. V literatuře umělé 61 1. Walther, 2. Hartmann, 3. Wernher der Gartenaere . 4. Wiener mervart, Gesammtabenteuer, 5. Seifrid, 6. Anno, 62 7. Roland . . . . . 8. Carmina Burana, 9. Konrad von Würzburg . . 63 . 64 10. Titurel, 11. Tanhüser. . . . . 65 12. Boppe, 13. Neznámý meistersänger . . . . . 14. Reinhart Fuchs, 15. Erec . 66 . . . 67 16. Wolfram, 17. Ulrich von Liehtenstein . . . . 68 . . . 18. Frauenlob . 69 19. Reinmar von Zweter, 20. Meier Helmbrecht . . . 21. Seifrid 70 . . . . . . 73 22. Stricker, 23. Hätzlerin . . . . . . . . . . 74 V pověsti národní. 1. Čechové . . . . . . . . 78 2. Poláci . . . . . . . . . . 80 3. Srbové lužičtí. . . . . . 81 4. 5. Rusové a Lutici 85 6. Bulhaři, 7. Slovinci, 8. Pomořané, 9. Prusové 86 C. Zmínky historické 87 1. Lohengrin, 2. Ebernand von Erfurt 89 3. Liehtenstein 90 4. Konrad von Würzburg, 5. Seifrid Helbling 91 6. Hugo von Montfort. 7. Peter Suchenwirt 92 8. Hätzlerin, 9. Rosenblüt . . 93 10. Lidové písně historické . . . 93 VI. Verš staroněmecký . . . 96 Uhrn a dodatky . . . . . . . . 97 . Tekst básně . . . . . . . . . . . 115 Přídavek . . . . . . . . . 117 Reinmar von Zweter . . . . . . . . . . 118 Sigeher, Friderich von Sunburg . . . . . . . . . . 120 Ulrich von dem Turlin . . . . . . . . . . . . . 121 Der Misnaere . . . . . . . . . . . 122 Cantilena de rege Bohemiae . . . . . . . . . . . . 123 . . . . Künic Wenzel von Bêheim 126 Des Landgrafen Ludwigs des Frommen Kreuzfahrt . . . 129 . . Mülichs von Prâge reie . . . . 131 Heinrich von Mogelîn. . . . . . . . . . . . . 133 . . . . . . . . Peter Suchenwirt . . . . . . . . . . . . . . 134 Dodatky a opravy 88.3— B. IV. —
136 Strana 45 Karel IV. a Heinrich von Mogelîn . . . . . . . . . . 46 Václav IV. a Suchenwirt . . . . . . . 46 . O vlivu němčiny: . . . . . . 47 . . . . . . Na jazyk český; na pověsti slovanské 48 Na literaturu . . . . . . . . . . . . 48 Alexandreida . . . . 51 Titzovo srovnání Alexandreidy s Ulrichem . . . . Tristram . . 54 . . . . . . . .. . . . 58 . Tandariuš . . . . 58 Hanušův zlomek rytířské básně . 59 Růžová zahrada, Jetřich a Arnošt, Štilfrid, Apollonius 59 . Tkadleček . . . 60 Helmbrecht. . . . . . . . . . 60 Smil Flaška . . . . . V. Zmínky o Slovanech 61 A. V literatuře umělé 61 1. Walther, 2. Hartmann, 3. Wernher der Gartenaere . 4. Wiener mervart, Gesammtabenteuer, 5. Seifrid, 6. Anno, 62 7. Roland . . . . . 8. Carmina Burana, 9. Konrad von Würzburg . . 63 . 64 10. Titurel, 11. Tanhüser. . . . . 65 12. Boppe, 13. Neznámý meistersänger . . . . . 14. Reinhart Fuchs, 15. Erec . 66 . . . 67 16. Wolfram, 17. Ulrich von Liehtenstein . . . . 68 . . . 18. Frauenlob . 69 19. Reinmar von Zweter, 20. Meier Helmbrecht . . . 21. Seifrid 70 . . . . . . 73 22. Stricker, 23. Hätzlerin . . . . . . . . . . 74 V pověsti národní. 1. Čechové . . . . . . . . 78 2. Poláci . . . . . . . . . . 80 3. Srbové lužičtí. . . . . . 81 4. 5. Rusové a Lutici 85 6. Bulhaři, 7. Slovinci, 8. Pomořané, 9. Prusové 86 C. Zmínky historické 87 1. Lohengrin, 2. Ebernand von Erfurt 89 3. Liehtenstein 90 4. Konrad von Würzburg, 5. Seifrid Helbling 91 6. Hugo von Montfort. 7. Peter Suchenwirt 92 8. Hätzlerin, 9. Rosenblüt . . 93 10. Lidové písně historické . . . 93 VI. Verš staroněmecký . . . 96 Uhrn a dodatky . . . . . . . . 97 . Tekst básně . . . . . . . . . . . 115 Přídavek . . . . . . . . . 117 Reinmar von Zweter . . . . . . . . . . 118 Sigeher, Friderich von Sunburg . . . . . . . . . . 120 Ulrich von dem Turlin . . . . . . . . . . . . . 121 Der Misnaere . . . . . . . . . . . 122 Cantilena de rege Bohemiae . . . . . . . . . . . . 123 . . . . Künic Wenzel von Bêheim 126 Des Landgrafen Ludwigs des Frommen Kreuzfahrt . . . 129 . . Mülichs von Prâge reie . . . . 131 Heinrich von Mogelîn. . . . . . . . . . . . . 133 . . . . . . . . Peter Suchenwirt . . . . . . . . . . . . . . 134 Dodatky a opravy 88.3— B. IV. —
- 1: Array
- 5: Array
- 97: Array
- 115: Array
- 134: Array
- 135: Array