z 194 stránek
Titul
1
2
3
4
5
6
7
8
Obsah
9
10
Písně
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
Slovo průvodem
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
Poznámky a vysvětlivky
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
Název:
Edda: bohatýrské písně
Autor:
Walter, Emil
Rok vydání:
1942
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
194
Počet stran předmluvy plus obsahu:
194
Obsah:
- 1: Titul
- 9: Obsah
- 11: Písně
- 155: Slovo průvodem
- 173: Poznámky a vysvětlivky
upravit
Strana 1
EDD DA BOHATYRSKÉ PÍSNĚ A ZE STARÉ SEVERŠTINY PŘELOŽIL EMIL WALTER ILUSTROVAL A. STRNADEL EVROPSKÝ LITERÁRNÍ KLUB/ PRAHA 1942
EDD DA BOHATYRSKÉ PÍSNĚ A ZE STARÉ SEVERŠTINY PŘELOŽIL EMIL WALTER ILUSTROVAL A. STRNADEL EVROPSKÝ LITERÁRNÍ KLUB/ PRAHA 1942
Strana 2
Strana 3
Strana 4
Strana 5
SKONÁ SKOT, SKONAJÍ PŘÁTELÉ, TY SKONÁŠ TAKÉ; NIKDY VŠAK PO NĚM NESKONÁ POVĚST, KDO SI JÍ DOBRÉ DOBYL. Z „PÍSNÍ VYSOKÉHO“ BOHATSTVÍ A ROZKOŠ PŘESTANE, JEDINÉ DOBRÉ JMÉNO OSTANE. DALIMIL MÝM DĚTEM PAVLOVI, ELIŠCE A JANU ERIKOVI
SKONÁ SKOT, SKONAJÍ PŘÁTELÉ, TY SKONÁŠ TAKÉ; NIKDY VŠAK PO NĚM NESKONÁ POVĚST, KDO SI JÍ DOBRÉ DOBYL. Z „PÍSNÍ VYSOKÉHO“ BOHATSTVÍ A ROZKOŠ PŘESTANE, JEDINÉ DOBRÉ JMÉNO OSTANE. DALIMIL MÝM DĚTEM PAVLOVI, ELIŠCE A JANU ERIKOVI
Strana 6
Strana 7
EDDA BOHATYRSKÉ PÍSNĚ
EDDA BOHATYRSKÉ PÍSNĚ
Strana 8
Strana 9
OBSAH I. PÍSEN O VOLUNDOVI.................................... 13 II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU .................. 20 III. PRVNÍ PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI................. 29 IV. DRUHÁ PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI ............... 38 V. OSMRTI SINFJÖTLOVE ................................... 49 VI. GRÍPOVA VĚŠTBA ... . . . . . . . . . . . . . . . . . . .... . . . . 51 . . . . . . . . . . VII. PÍSEN O REGINOVI ..... 60 VIII. PÍSEN O FÁFNOVI...... . . . . . . . . . 66 .. . . . . . . . . . . . . . . . IX. PISEN O SIGRDRIFE ............................ 73 X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI ............................ 79 XI. PRVNÍ PÍSEN O GUDRUNE ................................ 83 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI ............................. 88 XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL.......................... 99 XIV. ZANIK NIFLUNGU ....................................... 102 XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEN O GUDRUNĚ ................ 104 XVI. TŘETÍ PÍSEN O GUDRUNĚ ................................ 111 XVII. ODDRUNIN NÁŘEK ...................................... 114 XVIII. PÍSEN O ATLOVI......................................... 120 XIX. GRÓNSKÁ PISEN O ATLOVI .............................. 127 XX. GUDRUNINO POPOUZENÍ ... ............................ 141 XXI. PÍSEN OHAMDIROVI .................................... 145 XXII. PISEN O GROTTU........................................ 150 SLOVO PRUVODEM .................... ....... . . .. . ...... 155 BIBLIOGRAFIE........................................... 172 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY .............................. 173
OBSAH I. PÍSEN O VOLUNDOVI.................................... 13 II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU .................. 20 III. PRVNÍ PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI................. 29 IV. DRUHÁ PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI ............... 38 V. OSMRTI SINFJÖTLOVE ................................... 49 VI. GRÍPOVA VĚŠTBA ... . . . . . . . . . . . . . . . . . . .... . . . . 51 . . . . . . . . . . VII. PÍSEN O REGINOVI ..... 60 VIII. PÍSEN O FÁFNOVI...... . . . . . . . . . 66 .. . . . . . . . . . . . . . . . IX. PISEN O SIGRDRIFE ............................ 73 X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI ............................ 79 XI. PRVNÍ PÍSEN O GUDRUNE ................................ 83 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI ............................. 88 XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL.......................... 99 XIV. ZANIK NIFLUNGU ....................................... 102 XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEN O GUDRUNĚ ................ 104 XVI. TŘETÍ PÍSEN O GUDRUNĚ ................................ 111 XVII. ODDRUNIN NÁŘEK ...................................... 114 XVIII. PÍSEN O ATLOVI......................................... 120 XIX. GRÓNSKÁ PISEN O ATLOVI .............................. 127 XX. GUDRUNINO POPOUZENÍ ... ............................ 141 XXI. PÍSEN OHAMDIROVI .................................... 145 XXII. PISEN O GROTTU........................................ 150 SLOVO PRUVODEM .................... ....... . . .. . ...... 155 BIBLIOGRAFIE........................................... 172 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY .............................. 173
Strana 10
Strana 11
PÍSNĚ O Z
PÍSNĚ O Z
Strana 12
Strana 13
L a — w Cu W ne PÍSEN O VÖLUNDOVI Nídud se jmenoval král ve Švédsku. Měl dva syny a jednu dceru; ta se jmenovala Bödvild. Byli tři bratři, synové finského krále. Jeden se jmenoval Slagfin, druhý Egil a třetí Völund. Jezdili na lyžích a lovili zvěř. Přišli do Ulfdalu a postavili si tam dům. Jest tam jezero, jemuž se říká Ulfsjár. Brzy zrána zastihli na břehu tři ženy, any předly len. A vedle nich ležely jejich labutí rouchy. Byly to valkyrje. Byly tam dvě dcery krále Hlödvéra, Hladgunn Svanhvit a Hervör Vědma; třetí byla Olrún, dcera Kíarova z Vlachů. Odvedli si je s sebou do příbytku. Vzal si Egil Olrúnu, Slag-
L a — w Cu W ne PÍSEN O VÖLUNDOVI Nídud se jmenoval král ve Švédsku. Měl dva syny a jednu dceru; ta se jmenovala Bödvild. Byli tři bratři, synové finského krále. Jeden se jmenoval Slagfin, druhý Egil a třetí Völund. Jezdili na lyžích a lovili zvěř. Přišli do Ulfdalu a postavili si tam dům. Jest tam jezero, jemuž se říká Ulfsjár. Brzy zrána zastihli na břehu tři ženy, any předly len. A vedle nich ležely jejich labutí rouchy. Byly to valkyrje. Byly tam dvě dcery krále Hlödvéra, Hladgunn Svanhvit a Hervör Vědma; třetí byla Olrún, dcera Kíarova z Vlachů. Odvedli si je s sebou do příbytku. Vzal si Egil Olrúnu, Slag-
Strana 14
14 LI PÍSEŇ O VÓLUNDOVI fin Svanhvitu a Vělund Vědmu. Žili spolu sedm zim. Tu uletěly ženy do boje a uż se nevrátily. Egil se vydal na lyžích hledati Olrónu a Slagfin hledal Svanhvitu, ale Vělund zůstal v Ülfdalu. Byl nejdovednějším uměl cem, o jakém se vypravuje ve starých zkazkách. Král Nídud ho dal chytit násilím, jak se o tom pčie v této písni: 1. Od jihu letěly temným lesem valkyrje mladé válku vésti; na břehu jezera jižní ženy stanuly chvíli a drahý len předly. ‚ Jedné z těchto panen krásných spočinul Egil na prsou bílých. Svanhvit letěla v labutí rouše, .......... toužily panny po lese temném. — Osudem mladá Vědma je vinna. . Z lovu se vrátil střelec bystrý Vělund, znavený dlouhou cestou, Slagfin a Egil síně našli prázdné, sem tam chodili, pátrali kolem. s. Jel Egil k východu za Olrúnou, ee e Slagfin k jihu Třetí sestra za Svanhvitou. Vólundovi Samoten Vólund kolem bílé v Ülfdalu züstal, padla šíje. drahé kameny do zlata sázel, 3. Seděly potom prstenů články sedmero zim, osmou celou touhou nyly, devátá zima je odloučila; k článkům ро); tak tu čekal ženu bílou, kdyby se přece mu vratiti chtéla.
14 LI PÍSEŇ O VÓLUNDOVI fin Svanhvitu a Vělund Vědmu. Žili spolu sedm zim. Tu uletěly ženy do boje a uż se nevrátily. Egil se vydal na lyžích hledati Olrónu a Slagfin hledal Svanhvitu, ale Vělund zůstal v Ülfdalu. Byl nejdovednějším uměl cem, o jakém se vypravuje ve starých zkazkách. Král Nídud ho dal chytit násilím, jak se o tom pčie v této písni: 1. Od jihu letěly temným lesem valkyrje mladé válku vésti; na břehu jezera jižní ženy stanuly chvíli a drahý len předly. ‚ Jedné z těchto panen krásných spočinul Egil na prsou bílých. Svanhvit letěla v labutí rouše, .......... toužily panny po lese temném. — Osudem mladá Vědma je vinna. . Z lovu se vrátil střelec bystrý Vělund, znavený dlouhou cestou, Slagfin a Egil síně našli prázdné, sem tam chodili, pátrali kolem. s. Jel Egil k východu za Olrúnou, ee e Slagfin k jihu Třetí sestra za Svanhvitou. Vólundovi Samoten Vólund kolem bílé v Ülfdalu züstal, padla šíje. drahé kameny do zlata sázel, 3. Seděly potom prstenů články sedmero zim, osmou celou touhou nyly, devátá zima je odloučila; k článkům ро); tak tu čekal ženu bílou, kdyby se přece mu vratiti chtéla.
Strana 15
oo . Tehdy zví Nídud, Níarů kníže, sám Ze Vólund v Ulfdalu žije. Za noci přijeli obrnénci, štíty se zaleskly V V p . v měsíčním svitu. . Se sedel skočili vedle sínč, vešli dovnitř podél jizby. Na lyku viddli prsteny viset, sedm set všech, jež hrdina měl. . S pouta je stáhli, na pouto navlékli, jednoho jen nenavlékli. Z lovu se vrátil střelec bystrý, Völund znaveny dlouhou cestou. . Vešel dovnitř medvěda péci, zaplálo suché borové chrastí; vyschlé dřevo hořelo lovci. 10. I -_ I2. I3. 14. I. PÍSEŇ O VOLUNDOVI IS Usedl Vólund na medvédinu, prsteny počítal, pohřešil jednoho. Myslil, Ze Hlódvova svétlá dcera, Védma mladá, se vrátila domů. W. Seděl tak dlouho, až spánek jej pojal, až zase procitl pro neštěstí. Na rukou ležely okovy těžké, na nohou pak pouta pevná. „Kdo jsou ti mocní, co lýkové lano vložili na mne a üdy mi spjali?““ Nídud pravil, Níarů kníže: „Jak jsi, Volunde, alfů vládce, nalezl v Ulfdalu naše zlato?“ Vôlund pl: „Nebylo zlato na cesté Granové;
oo . Tehdy zví Nídud, Níarů kníže, sám Ze Vólund v Ulfdalu žije. Za noci přijeli obrnénci, štíty se zaleskly V V p . v měsíčním svitu. . Se sedel skočili vedle sínč, vešli dovnitř podél jizby. Na lyku viddli prsteny viset, sedm set všech, jež hrdina měl. . S pouta je stáhli, na pouto navlékli, jednoho jen nenavlékli. Z lovu se vrátil střelec bystrý, Völund znaveny dlouhou cestou. . Vešel dovnitř medvěda péci, zaplálo suché borové chrastí; vyschlé dřevo hořelo lovci. 10. I -_ I2. I3. 14. I. PÍSEŇ O VOLUNDOVI IS Usedl Vólund na medvédinu, prsteny počítal, pohřešil jednoho. Myslil, Ze Hlódvova svétlá dcera, Védma mladá, se vrátila domů. W. Seděl tak dlouho, až spánek jej pojal, až zase procitl pro neštěstí. Na rukou ležely okovy těžké, na nohou pak pouta pevná. „Kdo jsou ti mocní, co lýkové lano vložili na mne a üdy mi spjali?““ Nídud pravil, Níarů kníže: „Jak jsi, Volunde, alfů vládce, nalezl v Ulfdalu naše zlato?“ Vôlund pl: „Nebylo zlato na cesté Granové;
Strana 16
16 I. PÍSEN O VÖLUNDOVI má zem je vzdálena vrchů rýnských. Více statků tuším jsme měli, když rodinou šťastnou doma jsme byli. 15. Hladgunn a Hervör z Hlödva vzešly, Kíara dcerou Olrún byla. 16. Níduda žena venku stála, dovnitř vešla podél síně. Stanula v jizbě a tiše děla: „Není vlídný, kdo z lesa přijde. Král Nídud dal dceři své Bödvildě zlatý prsten, který sňal Völundovi s lýka. Sám pak byl opásán mečem, který patřil Völundovi. Královna pěla: 17. „Oči jsou podobny lesklému hadu, zuby skřípe, meč když zhlédne a když spatří Bödvildin prsten. Přeřežte mu na nohou šlachy, ať sedí do smrti na Saevarstadu!" Tak se stalo, že mu přeřezali šlachy na kolenou, a vysadili jej na chlum poblíž suché země, který se jmenoval Saevarstad. Tam koval králi všeliké skvosty. Nikdo k němu nesměl než král sám. Völund pěl: 18. „Nídudu u pasu meč se leskne, jejž jsem zostřil, co jsem moh nejvíc, jejž jsem ztužil, jak nejlíp jsem doved; nikdy už nezočím čepele čisté, nikdy ho Völunda nespatří výheň. 19. Bödvild nosí bez náhrady nevěsty mé prsten rudý.
16 I. PÍSEN O VÖLUNDOVI má zem je vzdálena vrchů rýnských. Více statků tuším jsme měli, když rodinou šťastnou doma jsme byli. 15. Hladgunn a Hervör z Hlödva vzešly, Kíara dcerou Olrún byla. 16. Níduda žena venku stála, dovnitř vešla podél síně. Stanula v jizbě a tiše děla: „Není vlídný, kdo z lesa přijde. Král Nídud dal dceři své Bödvildě zlatý prsten, který sňal Völundovi s lýka. Sám pak byl opásán mečem, který patřil Völundovi. Královna pěla: 17. „Oči jsou podobny lesklému hadu, zuby skřípe, meč když zhlédne a když spatří Bödvildin prsten. Přeřežte mu na nohou šlachy, ať sedí do smrti na Saevarstadu!" Tak se stalo, že mu přeřezali šlachy na kolenou, a vysadili jej na chlum poblíž suché země, který se jmenoval Saevarstad. Tam koval králi všeliké skvosty. Nikdo k němu nesměl než král sám. Völund pěl: 18. „Nídudu u pasu meč se leskne, jejž jsem zostřil, co jsem moh nejvíc, jejž jsem ztužil, jak nejlíp jsem doved; nikdy už nezočím čepele čisté, nikdy ho Völunda nespatří výheň. 19. Bödvild nosí bez náhrady nevěsty mé prsten rudý.
Strana 17
I. PÍSEŇ O VÖLUNDOVI 17 20. Seděl a bděl a kladivem tepal, na krále brzy léčku smyslil. Přišli dva hoši nahlédnout ke dveřím, Níduda synové, na Saevarstad. 21. K truhlici přišli, klíče chtěli, chtivost je zvládla, když spatřili poklad; množství šperků viděli bratři, rudé zlato a prsteny drahé. 22. „Přijďte sem sami někdy jindy! Zlato všechno dám vám darem. Nercete pannám ni mužům v síni, nercete nikomu, " že jste tu byli! 24. Usekl hlavy pacholatům, těla v blátě pod měchem ukryl; lebky, které vlasů zbavil, obložil stříbrem a daroval králi. 25. Drahokamy z očních důlků poslal moudré Níduda ženě; ze zubů pak obou bratrů spony zrobil a Bödvildě poslal. 26. Chválila Bödvild sponu krásnou . . . . . . . . . . . chtivost je zvládla, když spatřili poklad. . . . . . . . . . 23. Brzy řekl bratr bratru, druh děl druhu: „Pojďme k němu! K truhlici přišli, klíče chtěli, s puklým prstenem k Völundu přišla: „Netroufám si než tobě to říci. Völund pěl: 27. „Spravím zlata nedostatek,
I. PÍSEŇ O VÖLUNDOVI 17 20. Seděl a bděl a kladivem tepal, na krále brzy léčku smyslil. Přišli dva hoši nahlédnout ke dveřím, Níduda synové, na Saevarstad. 21. K truhlici přišli, klíče chtěli, chtivost je zvládla, když spatřili poklad; množství šperků viděli bratři, rudé zlato a prsteny drahé. 22. „Přijďte sem sami někdy jindy! Zlato všechno dám vám darem. Nercete pannám ni mužům v síni, nercete nikomu, " že jste tu byli! 24. Usekl hlavy pacholatům, těla v blátě pod měchem ukryl; lebky, které vlasů zbavil, obložil stříbrem a daroval králi. 25. Drahokamy z očních důlků poslal moudré Níduda ženě; ze zubů pak obou bratrů spony zrobil a Bödvildě poslal. 26. Chválila Bödvild sponu krásnou . . . . . . . . . . . chtivost je zvládla, když spatřili poklad. . . . . . . . . . 23. Brzy řekl bratr bratru, druh děl druhu: „Pojďme k němu! K truhlici přišli, klíče chtěli, s puklým prstenem k Völundu přišla: „Netroufám si než tobě to říci. Völund pěl: 27. „Spravím zlata nedostatek,
Strana 18
I8 I PÍSEŇ O VÓLUNDOVI 28. 29. 30. otci že budeš se krassí zdáti, matce své pak mnohem lepší, líbeznější sama sobě.“ Piva jí nalil, obmyslný, jak tu seděla, v spánek klesla. — , led jsem pomstil hoře všechno mimo jednu velkou zlobu.“ „Kéž bych,“ pěl Vělund, „zas na nohy mohl, jež muzi Níduda ochromili!** Se smíchem Vólund se do vzduchu vznesl, placíc Bódvild odcházela, bojíc se hněvu otce i svůdce. Níduda Zena venku stála, dovnitř vešla podél síně — Völund si na zdi odpočinul —: 3 32. 3 jed o „Bdíš-li, Nídude, Níarů králi“ Nidud pól: . „Stále bdim bez radosti, od smrti synú jsem nezavfel oka; hlava je chladná jako tvé rady; chci si ted, Völunde, promluvit s tebou. Rekni mi, Vólunde, alfů kníže, jaký osud syny mé stihl“ Völund pěl: . „Piisahy vsechny dřív musíš vydat, při lodi přídí a okraji štítu, při koně kopytu, při ostří meče: Vělunda ženě že neublížíš, ani jí se světa nesprovodíš, třeba znals ženu, kterou jsem pojal, a dítě nám rostlo ve tvých síních.
I8 I PÍSEŇ O VÓLUNDOVI 28. 29. 30. otci že budeš se krassí zdáti, matce své pak mnohem lepší, líbeznější sama sobě.“ Piva jí nalil, obmyslný, jak tu seděla, v spánek klesla. — , led jsem pomstil hoře všechno mimo jednu velkou zlobu.“ „Kéž bych,“ pěl Vělund, „zas na nohy mohl, jež muzi Níduda ochromili!** Se smíchem Vólund se do vzduchu vznesl, placíc Bódvild odcházela, bojíc se hněvu otce i svůdce. Níduda Zena venku stála, dovnitř vešla podél síně — Völund si na zdi odpočinul —: 3 32. 3 jed o „Bdíš-li, Nídude, Níarů králi“ Nidud pól: . „Stále bdim bez radosti, od smrti synú jsem nezavfel oka; hlava je chladná jako tvé rady; chci si ted, Völunde, promluvit s tebou. Rekni mi, Vólunde, alfů kníže, jaký osud syny mé stihl“ Völund pěl: . „Piisahy vsechny dřív musíš vydat, při lodi přídí a okraji štítu, při koně kopytu, při ostří meče: Vělunda ženě že neublížíš, ani jí se světa nesprovodíš, třeba znals ženu, kterou jsem pojal, a dítě nám rostlo ve tvých síních.
Strana 19
34. 35. 36. 37. V kovárně, kterous pro mne dal zřídit, najdeš měchy střísněné krví; hlavy jsem usekl pacholatům, těla v blátě pod měchem ukryl. Lebky, které vlasů jsem zbavil, oblożil stříbrem a daroval tobě; drahokamy z očních důlků poslal jsem moudré Níduda ženě. Ze zubů pak obou bratrů spony jsem zrobil a Bědvildě poslal; Bědvild nyní s útěžkem chodí, obou vás jediná dcera.“ Nidud pól: „Nikdy jsi krutější nevedl řeči; vic, Vôlunde, nechci vědět; nikdo ni s koně tě nedosáhne, 38. 39. 40. 4 I. PÍSEN O VÓLUNDOVI I9 M nemám střelce, jenž by tě dovedl s výše mračné sestřelití.“ Se smíchem Vělund do výše vzlétl; zarmoucen dole Nídud zůstal. Nidud pěl: „„ Vstávej, Thakkráde, nejlepší z rabů! Vybídni Bödvildu, bilou pannu, krásně oděna k otci by prišla.“ »Pravda-li, Bôdvildo, co mi řekl; byla jsi s Vólundem na ostrové ? Bidvild péla: . „Pravda je, ote, co ti řekl, byla isem s Vólundem na ostrově ve chvíli neštěstí — kéž by byla minula! — Těžko mi bylo bránit se muži, těžko mi bylo rady si včdčt.“
34. 35. 36. 37. V kovárně, kterous pro mne dal zřídit, najdeš měchy střísněné krví; hlavy jsem usekl pacholatům, těla v blátě pod měchem ukryl. Lebky, které vlasů jsem zbavil, oblożil stříbrem a daroval tobě; drahokamy z očních důlků poslal jsem moudré Níduda ženě. Ze zubů pak obou bratrů spony jsem zrobil a Bědvildě poslal; Bědvild nyní s útěžkem chodí, obou vás jediná dcera.“ Nidud pól: „Nikdy jsi krutější nevedl řeči; vic, Vôlunde, nechci vědět; nikdo ni s koně tě nedosáhne, 38. 39. 40. 4 I. PÍSEN O VÓLUNDOVI I9 M nemám střelce, jenž by tě dovedl s výše mračné sestřelití.“ Se smíchem Vělund do výše vzlétl; zarmoucen dole Nídud zůstal. Nidud pěl: „„ Vstávej, Thakkráde, nejlepší z rabů! Vybídni Bödvildu, bilou pannu, krásně oděna k otci by prišla.“ »Pravda-li, Bôdvildo, co mi řekl; byla jsi s Vólundem na ostrové ? Bidvild péla: . „Pravda je, ote, co ti řekl, byla isem s Vólundem na ostrově ve chvíli neštěstí — kéž by byla minula! — Těžko mi bylo bránit se muži, těžko mi bylo rady si včdčt.“
Strana 20
II PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJORVARDOVU HJORVARDOVI A SIGRLINNĚ. Hjörvard se jmenoval král. Měl čtyři ženy. Jedna se jmenovala Alfhild, a jejich syn byl Hédin; druhá slula Saereid, a jejich syn se jmenoval Humlung; třetí se jmenovala Sinrjód, a jejich syn slul Hymling. Král Hjörvard učinil slib, že si vezme ženu, o níž se doví, že je nejkrásnější. Dověděl se, že král Sváfnir má překrásnou dceru, jež se jmenuje Sigrlinn. Idmund se jmenoval jeho jarl. Ten mèl syna Atla, který jménem krá- lovým jel žádat o Sigrlinnu. Meškal celou zimu u krále Sváfna.
II PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJORVARDOVU HJORVARDOVI A SIGRLINNĚ. Hjörvard se jmenoval král. Měl čtyři ženy. Jedna se jmenovala Alfhild, a jejich syn byl Hédin; druhá slula Saereid, a jejich syn se jmenoval Humlung; třetí se jmenovala Sinrjód, a jejich syn slul Hymling. Král Hjörvard učinil slib, že si vezme ženu, o níž se doví, že je nejkrásnější. Dověděl se, že král Sváfnir má překrásnou dceru, jež se jmenuje Sigrlinn. Idmund se jmenoval jeho jarl. Ten mèl syna Atla, který jménem krá- lovým jel žádat o Sigrlinnu. Meškal celou zimu u krále Sváfna.
Strana 21
II. PISEN O HELGOVI, SYNU HJORVARDOVU 2I Tam byl jarl Fránmar, Sigrlinnin pěstoun; jeho dcera se jmenovala Älöf. Jarl dal radu, aby pannu králi odepřeli, a proto se Atli vrátil domů. — Jarlàv syn Adi stál jednoho dne u háje a nad ním ve větvích seděl pták, který zaslechl, jak jeho muži prohodili, že Zeny, které má Hjórvard, jsou nejkrásnější. Pták štěbetal a Atli poslouchal, co říká. Pták zpíval: 1. „Viděl jsi Sigrlinnu, Sváfnovu dceru, v říši lásky nejlibější? Přece však krásnější Hjórvarda Zeny mužům se zdají v Glasislundu.“ Atli pél: 2. „Nechceš Atlovi Idmundovici, moudry ptáku, povčdčt víc?“ Pták zpíval: „Povím, chce-li šlechetný oběti mi popřát a smim-li u n¢ho vybrat, co chci.” Ali pól: . „Neber si Hjórvarda, ani jeho synů, ani krásných knížete nevěst, neber si nevěst, které má šlechetný! Jednejme rozumně, jako dva prátelé.“ Pták zpíval: . „„Božiště volím, božnic mnoho, zlatosrsté krávy z králova dvora, jestli mu Sigrlinn n v náručí usne a s knížetem ráda půjde.“ Toto se stalo, dfive neż Atli odjel domů. A když se vrátil a král se tázal na novinky, zapěl: 5. „Marná byla námaha naše! Na skalách vysokých koné se znavili, později bylo nám Saemorn přebřízt, pak nám Sváfna odmítli dceru, prsteny zdobenou, již získat jsme chtěli“
II. PISEN O HELGOVI, SYNU HJORVARDOVU 2I Tam byl jarl Fránmar, Sigrlinnin pěstoun; jeho dcera se jmenovala Älöf. Jarl dal radu, aby pannu králi odepřeli, a proto se Atli vrátil domů. — Jarlàv syn Adi stál jednoho dne u háje a nad ním ve větvích seděl pták, který zaslechl, jak jeho muži prohodili, že Zeny, které má Hjórvard, jsou nejkrásnější. Pták štěbetal a Atli poslouchal, co říká. Pták zpíval: 1. „Viděl jsi Sigrlinnu, Sváfnovu dceru, v říši lásky nejlibější? Přece však krásnější Hjórvarda Zeny mužům se zdají v Glasislundu.“ Atli pél: 2. „Nechceš Atlovi Idmundovici, moudry ptáku, povčdčt víc?“ Pták zpíval: „Povím, chce-li šlechetný oběti mi popřát a smim-li u n¢ho vybrat, co chci.” Ali pól: . „Neber si Hjórvarda, ani jeho synů, ani krásných knížete nevěst, neber si nevěst, které má šlechetný! Jednejme rozumně, jako dva prátelé.“ Pták zpíval: . „„Božiště volím, božnic mnoho, zlatosrsté krávy z králova dvora, jestli mu Sigrlinn n v náručí usne a s knížetem ráda půjde.“ Toto se stalo, dfive neż Atli odjel domů. A když se vrátil a král se tázal na novinky, zapěl: 5. „Marná byla námaha naše! Na skalách vysokých koné se znavili, později bylo nám Saemorn přebřízt, pak nám Sváfna odmítli dceru, prsteny zdobenou, již získat jsme chtěli“
Strana 22
22 II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU Král je prosil, aby jeli ještě jednou. Sám se s nimi vydal na cestu. A když přišli na hory a rozhlédli se po Svávalandu, tu viděli, že tam hoří daleko široko a že se zvedají velká oblaka prachu jako od koní. Král sjel s hor dolů do země a přenocoval u kterési řeky. Atli měl stráž a přejel přes řeku. Nalezl tam jakýsi dům. Na domě seděl velký pták, aby hlídal, ale usnul. Atli proklál ptáka oštěpem a v domě nalezl Sigrlinnu, královu dceru, a Alöfu, dceru jarlovu, a obě odtamtud s sebou odvedl. Jarl Fránmar vzal na sebe podobu orla a bránil jich před vojskem kouzly. Hródmar se jmenoval král, Sigrlinnin nápadník. Ten zabil krále Svávů a plenil a pálil v jeho zemi. Král Hjörvard dostal Sigrlinnu a Atli Alöfu. Hjörvard a Sigrlinn měli spolu velkého a krásného syna. Byl pova- hou zamlklý a nedali mu žádného jména. — Jednou seděl na mohyle. Viděl, jak devět valkyr cválá mimo, a jedna z nich byla nejvznešenější. Ta pravila: 6. „Pozdě budeš, Helgi, prsteny vládnout, hrdino mocný, a Rödulsvally, věčně-li budeš mlčet — časně orel volá — i když máš, reku, hrdinnou mysl. Valkyrja pěla: 8. „O mečích vím na Sigarshólmu, o čtyři méně než desetkrát pět: jeden z nich je nade vše lepší, štítů štípač, zdobený zlatem. Helgi pèl: 7. „Co mi dáš darem ke jménu Helgi, světlá nevěsto, kterés mi zvolila? Dobře si rozmysli, nežli co povíš! Nestojím o jméno, nemám-li mít tebe! 9. Prsten je v jílci, statečnost v středu, hrůza v hrotu před tím, kdo jej má; podél ostří je krvavá zmije, ocasem had ke hrotu hází.
22 II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU Král je prosil, aby jeli ještě jednou. Sám se s nimi vydal na cestu. A když přišli na hory a rozhlédli se po Svávalandu, tu viděli, že tam hoří daleko široko a že se zvedají velká oblaka prachu jako od koní. Král sjel s hor dolů do země a přenocoval u kterési řeky. Atli měl stráž a přejel přes řeku. Nalezl tam jakýsi dům. Na domě seděl velký pták, aby hlídal, ale usnul. Atli proklál ptáka oštěpem a v domě nalezl Sigrlinnu, královu dceru, a Alöfu, dceru jarlovu, a obě odtamtud s sebou odvedl. Jarl Fránmar vzal na sebe podobu orla a bránil jich před vojskem kouzly. Hródmar se jmenoval král, Sigrlinnin nápadník. Ten zabil krále Svávů a plenil a pálil v jeho zemi. Král Hjörvard dostal Sigrlinnu a Atli Alöfu. Hjörvard a Sigrlinn měli spolu velkého a krásného syna. Byl pova- hou zamlklý a nedali mu žádného jména. — Jednou seděl na mohyle. Viděl, jak devět valkyr cválá mimo, a jedna z nich byla nejvznešenější. Ta pravila: 6. „Pozdě budeš, Helgi, prsteny vládnout, hrdino mocný, a Rödulsvally, věčně-li budeš mlčet — časně orel volá — i když máš, reku, hrdinnou mysl. Valkyrja pěla: 8. „O mečích vím na Sigarshólmu, o čtyři méně než desetkrát pět: jeden z nich je nade vše lepší, štítů štípač, zdobený zlatem. Helgi pèl: 7. „Co mi dáš darem ke jménu Helgi, světlá nevěsto, kterés mi zvolila? Dobře si rozmysli, nežli co povíš! Nestojím o jméno, nemám-li mít tebe! 9. Prsten je v jílci, statečnost v středu, hrůza v hrotu před tím, kdo jej má; podél ostří je krvavá zmije, ocasem had ke hrotu hází.
Strana 23
II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU 23 Eylimi se jmenoval král. Jeho dcera slula Sváva. Byla valkyrjí a jezdila vzduchem i mořem. Ona dala Helgovi jméno a chránila ho potom často v bojích. — Helgi pěl: 10. „Hjörvarde králi, nejednáš rozumně, vůdce lidu, třeba jsi slavný; ohni jsi dal strávit kraje knížat, třebaže ti nijak neublížili. 11. Hródmar za to zlatem vládne, které měli předtím příbuzní vaši! Málo ten kníže se o život bojí: mní, že jsou všichni dědici mrtvi." Hjörvard odpověděl, že chce-li se Helgi pomstít za matčina otce, dá mu vojenskou pomoc. Tu vyhledal Helgi meč, jak mu Sváva ukázala. I vyjel s Atlem a porazili Hródmara a vykonali mnoho hrdinných činů. Zabil obra Hata, který seděl na hoře.— Helgi a Atli kotvili s loďmi v Ha- tafjordu. Atli byl na stráži první půli noci. Hrímgerd, Hatova dcera, pèla: 12. „Kdož jsou bojci v Hatafjordu ? Štíty se lesknou s lodí; odvážní zdáte se, málo se bojíte. “ Rcete mi královo jméno!" Hrímgerd pěla: 14. „Jak se jmenuješ, hrdino mocný, jak že tě bojci zovou? Pán ti as věří, že na lesklé přídi strážnou mu konáš službu! “ Atli pěl: 13. „Helgi se jmenuje, ty však nemůžeš hrdinovi škodit. Železné hrady chrání jeho loďstvo, nemáme bázně z babic! Atli pěl: 15. „Atli se jmenuji: zhoubou ti budu, obryně nenávidím! Na vlhké přídi často jsem stával, rdousil obří slotu!
II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU 23 Eylimi se jmenoval král. Jeho dcera slula Sváva. Byla valkyrjí a jezdila vzduchem i mořem. Ona dala Helgovi jméno a chránila ho potom často v bojích. — Helgi pěl: 10. „Hjörvarde králi, nejednáš rozumně, vůdce lidu, třeba jsi slavný; ohni jsi dal strávit kraje knížat, třebaže ti nijak neublížili. 11. Hródmar za to zlatem vládne, které měli předtím příbuzní vaši! Málo ten kníže se o život bojí: mní, že jsou všichni dědici mrtvi." Hjörvard odpověděl, že chce-li se Helgi pomstít za matčina otce, dá mu vojenskou pomoc. Tu vyhledal Helgi meč, jak mu Sváva ukázala. I vyjel s Atlem a porazili Hródmara a vykonali mnoho hrdinných činů. Zabil obra Hata, který seděl na hoře.— Helgi a Atli kotvili s loďmi v Ha- tafjordu. Atli byl na stráži první půli noci. Hrímgerd, Hatova dcera, pèla: 12. „Kdož jsou bojci v Hatafjordu ? Štíty se lesknou s lodí; odvážní zdáte se, málo se bojíte. “ Rcete mi královo jméno!" Hrímgerd pěla: 14. „Jak se jmenuješ, hrdino mocný, jak že tě bojci zovou? Pán ti as věří, že na lesklé přídi strážnou mu konáš službu! “ Atli pěl: 13. „Helgi se jmenuje, ty však nemůžeš hrdinovi škodit. Železné hrady chrání jeho loďstvo, nemáme bázně z babic! Atli pěl: 15. „Atli se jmenuji: zhoubou ti budu, obryně nenávidím! Na vlhké přídi často jsem stával, rdousil obří slotu!
Strana 24
24 II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÓRVARDOVU I6. 17. 18. I9. 20. Jak ty se jmenuješ, mrtvol lačná: Kdo je ti, obludo, otcem: Devět honů měla bys být pod zemí, z prsou by růst měla tráva!“ Hrimgerd pěla: „Hrímgerd se jmenuji, Hati slul můj otec, ten mezi obry nejmocnější; mnoho nevěst ze dvorů unesl, nežli ho Helgi skolil.“ Atli pêl: „Tys byla, babice, pod loďmi knížete, tarasilas ústí fjordu! Vládcovy reky chtělas poslat Ráně; prokláli jsme tě bevnem!* Hrimgerd péla: „Jak jsi, Atlı, hloupy, mluvíš asi ze sna — obočí kryje ti brvy! Matka má lodím stavěla se v cestu, já v moři topila Hlödvarovce! Ržát budeš, Atli, nejsi-li vyklestén, 21. 22. 23. 24. Hrimgerd vyzvedne ocas! Srdce ti, Atli, spadlo, myslím, dolů, třebaže hlas máš hřebce!“ Atli pél: „„Hřebcem se zdát budu, chceš-li toho zkusit, až s moře vstoupím na souš! Všechnu tě rozdrtím, budu-li chtiti, a ty zase schlipis ocas!** Hrimgerd pěla: ,,Pojd, Atli, na zemi, troufas-li si, sejdem se ve Varinsviku; žebra ti, člověče, všechna zpřelámu, piijdes-li do mych spóru!* Atl pól: „Nepůjdu, dokud se nevzbudi mużi, nad králem aby konali stráž; mohu se nadát, že pod plavidlem z hloubí se vynoří běs.“ Hrimgerd pěla: „Procitni, Helgi, dej Hrímgerdé pokutu za to, Zes zabil Hata!
24 II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÓRVARDOVU I6. 17. 18. I9. 20. Jak ty se jmenuješ, mrtvol lačná: Kdo je ti, obludo, otcem: Devět honů měla bys být pod zemí, z prsou by růst měla tráva!“ Hrimgerd pěla: „Hrímgerd se jmenuji, Hati slul můj otec, ten mezi obry nejmocnější; mnoho nevěst ze dvorů unesl, nežli ho Helgi skolil.“ Atli pêl: „Tys byla, babice, pod loďmi knížete, tarasilas ústí fjordu! Vládcovy reky chtělas poslat Ráně; prokláli jsme tě bevnem!* Hrimgerd péla: „Jak jsi, Atlı, hloupy, mluvíš asi ze sna — obočí kryje ti brvy! Matka má lodím stavěla se v cestu, já v moři topila Hlödvarovce! Ržát budeš, Atli, nejsi-li vyklestén, 21. 22. 23. 24. Hrimgerd vyzvedne ocas! Srdce ti, Atli, spadlo, myslím, dolů, třebaže hlas máš hřebce!“ Atli pél: „„Hřebcem se zdát budu, chceš-li toho zkusit, až s moře vstoupím na souš! Všechnu tě rozdrtím, budu-li chtiti, a ty zase schlipis ocas!** Hrimgerd pěla: ,,Pojd, Atli, na zemi, troufas-li si, sejdem se ve Varinsviku; žebra ti, člověče, všechna zpřelámu, piijdes-li do mych spóru!* Atl pól: „Nepůjdu, dokud se nevzbudi mużi, nad králem aby konali stráž; mohu se nadát, že pod plavidlem z hloubí se vynoří běs.“ Hrimgerd pěla: „Procitni, Helgi, dej Hrímgerdé pokutu za to, Zes zabil Hata!
Strana 25
II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU 25 Může-li jedinou noc spát s králem, bude její smutek smířen!“ byla bytost jediná, lodi jež spasila, či bylo jich spolu více?" Helgi pěl: 25. „Lodin tě polaská, odporná lidem; z Tholleye thurs, zchytralý obr, nejhorší z oblud, to bude pro tebe muž!" Hrímgerd pěla: 26. „Ji chceš, Helgi, raděj, jež přijela k přístavu této noci s muži! Zlatozdobná panna, vyzbrojená silou, zde na zem vstoupila s moře a vaše spasila loďstvo. Její je vinou, že nemám moci zahubit královy muže.“ Hrímgerd pěla: 28. „Třikrát devět děvic, jedna jela v čele, bílá pod přílbou panna; koně se vzpínali, s hřív jim kanula rosa do údolí, kroupy v hustém lese, pro úrodu lidem; “ odporný byl mi to pohled! Atli pěl: 29. „K východu vzhlédni, do pekel, Hrímgerdo, Helgi tebe zaklel. Na souši, na vodě zachráněno loďstvo i jeho mužové s ním! Helgi pěl: 27. „Slyš mě, Hrímgerdo, zlobu-li smířím, rci pánu po pravdě: 30. Den, Hrímgerdo, nastal, Atli tebe zdržel do rozednění: přístavním znamením směšným se zdáš býti, " jak tu jako skála stojíš!“ Král Helgi byl znamenitý válečník. Přišel ke králi Eylimovi a požádal ho o jeho dceru Svávu. Helgi a Sváva si dali navzájem slib věrnosti a mi- lovali se nadmíru. Sváva byla doma u otce, zatím co Helgi byl na váleč ných výpravách. Sváva zůstala nadále valkyrjí jako předtím.
II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU 25 Může-li jedinou noc spát s králem, bude její smutek smířen!“ byla bytost jediná, lodi jež spasila, či bylo jich spolu více?" Helgi pěl: 25. „Lodin tě polaská, odporná lidem; z Tholleye thurs, zchytralý obr, nejhorší z oblud, to bude pro tebe muž!" Hrímgerd pěla: 26. „Ji chceš, Helgi, raděj, jež přijela k přístavu této noci s muži! Zlatozdobná panna, vyzbrojená silou, zde na zem vstoupila s moře a vaše spasila loďstvo. Její je vinou, že nemám moci zahubit královy muže.“ Hrímgerd pěla: 28. „Třikrát devět děvic, jedna jela v čele, bílá pod přílbou panna; koně se vzpínali, s hřív jim kanula rosa do údolí, kroupy v hustém lese, pro úrodu lidem; “ odporný byl mi to pohled! Atli pěl: 29. „K východu vzhlédni, do pekel, Hrímgerdo, Helgi tebe zaklel. Na souši, na vodě zachráněno loďstvo i jeho mužové s ním! Helgi pěl: 27. „Slyš mě, Hrímgerdo, zlobu-li smířím, rci pánu po pravdě: 30. Den, Hrímgerdo, nastal, Atli tebe zdržel do rozednění: přístavním znamením směšným se zdáš býti, " jak tu jako skála stojíš!“ Král Helgi byl znamenitý válečník. Přišel ke králi Eylimovi a požádal ho o jeho dceru Svávu. Helgi a Sváva si dali navzájem slib věrnosti a mi- lovali se nadmíru. Sváva byla doma u otce, zatím co Helgi byl na váleč ných výpravách. Sváva zůstala nadále valkyrjí jako předtím.
Strana 26
26 II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU Hédin byl doma v Norsku u svého otce, krále Hjörvarda. — Hédin se vracel jednou večer o vánocích domů a setkal se s čarodějkou. Jela na vlku a místo opratí měla hady. Nabídla Hédinovi doprovod. „Nikoli!“ řekl. A ona pravila: „Budeš za to pykat při úlitbě!" Navečer se skládaly sliby. Byl předveden obětní kanec, muži na něho vzkládali ruce a pak činili sliby při záslibném poháru. Hédin přísahal, že si vezme Svávu, dceru Eylimovu, milenku bratra svého Helga, ale pak toho litoval, odešel, vydal se pustými cestami do jižních zemí a nalezl bratra svého Helga. Helgi pravil: 31. „Zdráv bud, Hédine, co mi povíš, jaké neseš noviny z Norska? Co tě, vládce, vypudilo z vlasti, sám že za mnou sem jsi přišel? na sliby připité, na můj i na tvûj. Na břeh k boji mě kníže vyzval. Za tři noci se tam střetnem; pochybuji, zda se vrátím. Pak bude bez křivdy slovo tvé pravdou." Hédin pěl: 32. „Mnohem větší jsem obtížen vinou, než ji kdy mohu odpykati; vyvolil jsem si zrozenou z krále, nevěstu tvoji, při úlitbě. Hédin pěl: 34. „Rekl jsi, Helgi, že Hédin je hoden majetku od tebe i velkých darů. Sám však chceš raději zkrvavit meče než nepřátelům dopřát míru! Helgi pěl: 33. „Nečiň si výtek! Dojde, Hédine, Toto pěl Helgi, protože tušil, že je blízek smrti a že jeho fylgje navští vily Hédina, když viděl ženu jeti na vlku.
26 II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU Hédin byl doma v Norsku u svého otce, krále Hjörvarda. — Hédin se vracel jednou večer o vánocích domů a setkal se s čarodějkou. Jela na vlku a místo opratí měla hady. Nabídla Hédinovi doprovod. „Nikoli!“ řekl. A ona pravila: „Budeš za to pykat při úlitbě!" Navečer se skládaly sliby. Byl předveden obětní kanec, muži na něho vzkládali ruce a pak činili sliby při záslibném poháru. Hédin přísahal, že si vezme Svávu, dceru Eylimovu, milenku bratra svého Helga, ale pak toho litoval, odešel, vydal se pustými cestami do jižních zemí a nalezl bratra svého Helga. Helgi pravil: 31. „Zdráv bud, Hédine, co mi povíš, jaké neseš noviny z Norska? Co tě, vládce, vypudilo z vlasti, sám že za mnou sem jsi přišel? na sliby připité, na můj i na tvûj. Na břeh k boji mě kníže vyzval. Za tři noci se tam střetnem; pochybuji, zda se vrátím. Pak bude bez křivdy slovo tvé pravdou." Hédin pěl: 32. „Mnohem větší jsem obtížen vinou, než ji kdy mohu odpykati; vyvolil jsem si zrozenou z krále, nevěstu tvoji, při úlitbě. Hédin pěl: 34. „Rekl jsi, Helgi, že Hédin je hoden majetku od tebe i velkých darů. Sám však chceš raději zkrvavit meče než nepřátelům dopřát míru! Helgi pěl: 33. „Nečiň si výtek! Dojde, Hédine, Toto pěl Helgi, protože tušil, že je blízek smrti a že jeho fylgje navští vily Hédina, když viděl ženu jeti na vlku.
Strana 27
II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÓRVARDOVU 27 Alf se jmenoval král, syn Hródmarův, který vyzval Helga na souboj na Sigarové pláni v lhůtě tří nocí. Helgi pěl: 35. „Na vlku jela večerem žena, Hédinu chtěla být společnicí. Věděla dobře, že zabit bude Sigrlinnin syn na Sigara pláni.“ Byl velký zápas a Helgi v něm utržil smrtelnou ránu. 36. Tu poslal Helgi Sigara koňmo k Eylimově jediné dceři. „Popros ji, aby se zchystala spěšně, chce-li knížete zastihnout na živu.“ Sigar pél: 37. ,,Helgi mé sem z pole poslal, s tebou bych, Svávo, samotnou promluvil. Chce tě kníže ještě spatřit, nežli šlechetný vypustí ducha.“ Sváva póla: 38. ,,Co Ze je Helgovi, Hjórvarda synu: Těžký zármutek dolehl na mne! 39. 40. Shltla-li ho vlna či ho ťali mečem, těm já mužům pomstu zchystám!"" Sigar pél: „Zde padl ráno u Frekasteinu nejlepší hrdina, jaký byl pod sluncem. Álfsi mohl vládnout vítězstvím vždycky, kdyby jen tohoto nebyl dosáhl!" Helgi pél: »Zdráva bud, Svávo, zti$ svüj smutek, to je naše poslední setkání na světě, krev knížeti prchá proudem; k samému srdci meč se vedral.
II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÓRVARDOVU 27 Alf se jmenoval král, syn Hródmarův, který vyzval Helga na souboj na Sigarové pláni v lhůtě tří nocí. Helgi pěl: 35. „Na vlku jela večerem žena, Hédinu chtěla být společnicí. Věděla dobře, že zabit bude Sigrlinnin syn na Sigara pláni.“ Byl velký zápas a Helgi v něm utržil smrtelnou ránu. 36. Tu poslal Helgi Sigara koňmo k Eylimově jediné dceři. „Popros ji, aby se zchystala spěšně, chce-li knížete zastihnout na živu.“ Sigar pél: 37. ,,Helgi mé sem z pole poslal, s tebou bych, Svávo, samotnou promluvil. Chce tě kníže ještě spatřit, nežli šlechetný vypustí ducha.“ Sváva póla: 38. ,,Co Ze je Helgovi, Hjórvarda synu: Těžký zármutek dolehl na mne! 39. 40. Shltla-li ho vlna či ho ťali mečem, těm já mužům pomstu zchystám!"" Sigar pél: „Zde padl ráno u Frekasteinu nejlepší hrdina, jaký byl pod sluncem. Álfsi mohl vládnout vítězstvím vždycky, kdyby jen tohoto nebyl dosáhl!" Helgi pél: »Zdráva bud, Svávo, zti$ svüj smutek, to je naše poslední setkání na světě, krev knížeti prchá proudem; k samému srdci meč se vedral.
Strana 28
28 II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU 41. Prosím tě, Svávo, nevěsto, neplač, chceš-li mé poslední poslechnout slovo: Hédinu abys zchystala lůžko, mladého krále " bys milovala." Sváva pěla: 42. „Slib jsem dala v sídle lásky, když mě Helgi prstenem připoutal: nikdy že nepojmu, kníže kdyby zemřel, jiného muže ve svou náruč." Hédin pěl: 43. „Polib mě, Svávo! Dřív se nevrátím na Rödulské hory ni do Rógheimu, dokud nepomstím Hjörvarda syna, který byl největší hrdina pod sluncem!" Vypravuje se, že se Helgi a Sváva znovu narodili.
28 II. PÍSEN O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU 41. Prosím tě, Svávo, nevěsto, neplač, chceš-li mé poslední poslechnout slovo: Hédinu abys zchystala lůžko, mladého krále " bys milovala." Sváva pěla: 42. „Slib jsem dala v sídle lásky, když mě Helgi prstenem připoutal: nikdy že nepojmu, kníže kdyby zemřel, jiného muže ve svou náruč." Hédin pěl: 43. „Polib mě, Svávo! Dřív se nevrátím na Rödulské hory ni do Rógheimu, dokud nepomstím Hjörvarda syna, který byl největší hrdina pod sluncem!" Vypravuje se, že se Helgi a Sváva znovu narodili.
Strana 29
O III PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI I. Na časů úsvitě, orli když křičeli, svaté vody hrčely s nebeských hor, tehdy Helga, hrdinného, Borghild zrodila na Brálundu. 2. Noc byla na statku, norny přišly urozenému osud určit: věstily vůdci velkou slávu a přední místo mezi králi.
O III PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI I. Na časů úsvitě, orli když křičeli, svaté vody hrčely s nebeských hor, tehdy Helga, hrdinného, Borghild zrodila na Brálundu. 2. Noc byla na statku, norny přišly urozenému osud určit: věstily vůdci velkou slávu a přední místo mezi králi.
Strana 30
30 III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI o v^ . Snovaly panny osudu vlákna, když hrady se bořily na Brálundu; přepřádaly zlaté nitě, v měsíční síní je zavěšovaly. . Z východu na západ napjaly pouto, všechnu zem uprostřed slíbily vůdci. Na půlnoc norna hodila vlákno, kázala, věčně by drželo koncem. . Jedna vćc plašila potomka Ylfingi, désila pannu, jež zrodila dítě: děl havran havranu hladovějící na stromě vysokém: „Já něco vím: . V oruží stojí Sigmundův syn, jednodenní, — den už nadešel — ostře hledí jak hrdinové, vlkům je přítelem, veselím pro nás.“ 7. Nádherným zdál se dvorským lidem, nadějí těšil na šťastná léta. Sám král zavítal z bitevní vřavy, zem aby synovi v držení odevzdal. 8. Helgem ho nazval, Hringstad mu dal, Solfjelly, Snaefjelly a Sigarsvally, Hringstad, Hâtün a Himinvangy, skvostnou cepel Sinfjótla bratrovi. 9. V přízní přátel povyrůstal šlechetný mladík, spanilý vzhledem. Zádruhu svoji získával zlatem, nešetřil poklady v , > poskvrnénymi. 10. Krátce dal kníže čekati boji: pán když naplnil patnácte zim, hrdého Hundinga se svéta shladil, dlouho jenž kraloval krajům a lidem.
30 III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI o v^ . Snovaly panny osudu vlákna, když hrady se bořily na Brálundu; přepřádaly zlaté nitě, v měsíční síní je zavěšovaly. . Z východu na západ napjaly pouto, všechnu zem uprostřed slíbily vůdci. Na půlnoc norna hodila vlákno, kázala, věčně by drželo koncem. . Jedna vćc plašila potomka Ylfingi, désila pannu, jež zrodila dítě: děl havran havranu hladovějící na stromě vysokém: „Já něco vím: . V oruží stojí Sigmundův syn, jednodenní, — den už nadešel — ostře hledí jak hrdinové, vlkům je přítelem, veselím pro nás.“ 7. Nádherným zdál se dvorským lidem, nadějí těšil na šťastná léta. Sám král zavítal z bitevní vřavy, zem aby synovi v držení odevzdal. 8. Helgem ho nazval, Hringstad mu dal, Solfjelly, Snaefjelly a Sigarsvally, Hringstad, Hâtün a Himinvangy, skvostnou cepel Sinfjótla bratrovi. 9. V přízní přátel povyrůstal šlechetný mladík, spanilý vzhledem. Zádruhu svoji získával zlatem, nešetřil poklady v , > poskvrnénymi. 10. Krátce dal kníže čekati boji: pán když naplnil patnácte zim, hrdého Hundinga se svéta shladil, dlouho jenž kraloval krajům a lidem.
Strana 31
II. I2. I3. I4. III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 3I Na synu Sigmunda vymáhali Hundingovci pak poklad a prsteny, náhradu žádali na kniżeti za zboží zabrané, za otce záhubu. Nehodlś kniże náhradu dáti, smrt příbuzným pokutou smířit; řekl, že ve velkou vichřicí doufá oštěpů šedých a v Odinův hněv. Spěchají knížata Y vo na sněm mečů, na skalách Plamenných stanovený; porušil nepřítel Fródův pokoj, Vidrovi vlci kořist větří. Usedl vládce pod Orlí vrch, všechny když skolil Hundinga syny, Hjórvarda, Hervarda, Ál& i Eyjólfa; Hundingüv rod zahynul všechen. IS. I6. 17. 18. Nad horou Plamennou zazářilo, ze záře prudce vyšlehly blesky. Pod přílbou ženy po nebi jely, zbroj jejich byla zbrocena krví, od oštěpů lesk se odrážel. Ihned zvídal vojů vůdce ve vřavě vlků na dísách od jihu: chtějí-li domů v noci chladné s hrdinou se odtud svézti. — Díevce dunéla. Se sedla však Högnova dcera — štíty ztichly — pravila králi: „Jinou, zdá se, máme práci, než s dárcem prstenů popíjet pivo. Přislíbil otec můj dceru svoji sveřepému Granmara synovi;
II. I2. I3. I4. III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 3I Na synu Sigmunda vymáhali Hundingovci pak poklad a prsteny, náhradu žádali na kniżeti za zboží zabrané, za otce záhubu. Nehodlś kniże náhradu dáti, smrt příbuzným pokutou smířit; řekl, že ve velkou vichřicí doufá oštěpů šedých a v Odinův hněv. Spěchají knížata Y vo na sněm mečů, na skalách Plamenných stanovený; porušil nepřítel Fródův pokoj, Vidrovi vlci kořist větří. Usedl vládce pod Orlí vrch, všechny když skolil Hundinga syny, Hjórvarda, Hervarda, Ál& i Eyjólfa; Hundingüv rod zahynul všechen. IS. I6. 17. 18. Nad horou Plamennou zazářilo, ze záře prudce vyšlehly blesky. Pod přílbou ženy po nebi jely, zbroj jejich byla zbrocena krví, od oštěpů lesk se odrážel. Ihned zvídal vojů vůdce ve vřavě vlků na dísách od jihu: chtějí-li domů v noci chladné s hrdinou se odtud svézti. — Díevce dunéla. Se sedla však Högnova dcera — štíty ztichly — pravila králi: „Jinou, zdá se, máme práci, než s dárcem prstenů popíjet pivo. Přislíbil otec můj dceru svoji sveřepému Granmara synovi;
Strana 32
32 IIL PRVNI PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 19. 20. 21. 22. já však jsem, Helgi, Hôdbrodda nazvala, krásného krále, synem kočky. Za málo nocí přijde kníže, ledaže ho vyzveš k válečné schůzce anebo vetřelci vyrveš pannu.“ Helgi pél: „Neboj se, panno, Isunga bijce! Bojovat budu s nepřáteli, smrt-li mě dříve nepozve k sobě.“ Mocný pán rozeslal posly, ро souši, po moři, vojsko by sebrali, nabídli bojcům 1 jejich synům bohatství záři v hojné míře. „Każ, aby rychle k lodím přišli, aby byli z Brandeye pripraveni!“ 2 o 24. 25. 26. Pak pán počkal, až se sešly zástupy hrdinů z Hédinseye. . Vypluly zmoky ze Stavsnesu, černé se nesly, zdobené zlatem. Tázal se Helgi Hjörleifa takto: „Znä8-li pak číslo čackých bojců:“ Mladistvý král králi pravil: „Pozdě bylo počítat z Trónueyru drací lodi s vojskem v zbroji, jež nyní míří k Örvasundu: Dvanäctkrät sto statečných mužů! V Hátúnu však je jednou tolik králových borců zbraním zvyklých!“ Stáhl velitel lodní stany a zbrojců zástupy ze spánku vzbudil.
32 IIL PRVNI PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 19. 20. 21. 22. já však jsem, Helgi, Hôdbrodda nazvala, krásného krále, synem kočky. Za málo nocí přijde kníže, ledaže ho vyzveš k válečné schůzce anebo vetřelci vyrveš pannu.“ Helgi pél: „Neboj se, panno, Isunga bijce! Bojovat budu s nepřáteli, smrt-li mě dříve nepozve k sobě.“ Mocný pán rozeslal posly, ро souši, po moři, vojsko by sebrali, nabídli bojcům 1 jejich synům bohatství záři v hojné míře. „Każ, aby rychle k lodím přišli, aby byli z Brandeye pripraveni!“ 2 o 24. 25. 26. Pak pán počkal, až se sešly zástupy hrdinů z Hédinseye. . Vypluly zmoky ze Stavsnesu, černé se nesly, zdobené zlatem. Tázal se Helgi Hjörleifa takto: „Znä8-li pak číslo čackých bojců:“ Mladistvý král králi pravil: „Pozdě bylo počítat z Trónueyru drací lodi s vojskem v zbroji, jež nyní míří k Örvasundu: Dvanäctkrät sto statečných mužů! V Hátúnu však je jednou tolik králových borců zbraním zvyklých!“ Stáhl velitel lodní stany a zbrojců zástupy ze spánku vzbudil.
Strana 33
27. 28. 29. 30. III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 33 Spatťili muži úsvit denní, vysoko na stěžně knížata vztyčili tkané vlajky na Varinsfjordu. Pleskala vesla, železo skřípělo, štít se bil o štít | víkingů v plavbě; s pěnící přídí pod bojovníky knížete loďstvo hnalo se v dál. Tu bylo slyścti, kdyż se srazily Kólžiny sestry s kosými kýly, jak příboj praští či pukají skály. Výš kázal Helgi vykasat plachty — mužstvo se nebálo střetnout se s vlnami — Aegira dcery když, soptící zlobou, hodlaly povalit plavidla pyšná. Shůry však je Sigrún střehla, 31. 32. 33- 34- zmužilá panna, i plavidla jejich: Ráně z rukou vyrvala mocně mořská zvířata u Gnipalundu. K večeru pak krásné loďstvo po Unavágu pyšné plulo, druzí však s vrchu Svarinského s myslí zlobnou se dívali na voj. Tázal se Gudmund bohorodý: „Kdo je ten vůdce, vojsku jenž velí, nepřátel zástupy k zemi vede?“ Sinfjôtli odvétil — na rahno zavésil pavézu rudou se zlatým rámem; strážcem byl zátoky, odmluvit uměl, s urozenymi názory měnit —: „Řekni dnes večer, až vepře budeš krmit,
27. 28. 29. 30. III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 33 Spatťili muži úsvit denní, vysoko na stěžně knížata vztyčili tkané vlajky na Varinsfjordu. Pleskala vesla, železo skřípělo, štít se bil o štít | víkingů v plavbě; s pěnící přídí pod bojovníky knížete loďstvo hnalo se v dál. Tu bylo slyścti, kdyż se srazily Kólžiny sestry s kosými kýly, jak příboj praští či pukají skály. Výš kázal Helgi vykasat plachty — mužstvo se nebálo střetnout se s vlnami — Aegira dcery když, soptící zlobou, hodlaly povalit plavidla pyšná. Shůry však je Sigrún střehla, 31. 32. 33- 34- zmužilá panna, i plavidla jejich: Ráně z rukou vyrvala mocně mořská zvířata u Gnipalundu. K večeru pak krásné loďstvo po Unavágu pyšné plulo, druzí však s vrchu Svarinského s myslí zlobnou se dívali na voj. Tázal se Gudmund bohorodý: „Kdo je ten vůdce, vojsku jenž velí, nepřátel zástupy k zemi vede?“ Sinfjôtli odvétil — na rahno zavésil pavézu rudou se zlatým rámem; strážcem byl zátoky, odmluvit uměl, s urozenymi názory měnit —: „Řekni dnes večer, až vepře budeš krmit,
Strana 34
34 III PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 35. 36. 37- feny budeš vábit ke korytům, že přišli z východu Ylfingové, dychtiví boje, ke Gnipalundu! Tam pak Hódbrodd Helga najde nebojácného uprostřed lodstva, toho, jenž často supy sytil, zatím cos v mlýně muchloval dévky." Gudmund pól: „Málo si vzpomínáš zašlých zkazek, nepravdu hovoříš o hrdinech! Sám jsi pojídal potravu vlčí, vlastním bratrům byl jsi bijcem, Castos ssál rány studeným retem, když v sluji jsi sídlil a stranil se lidi!* Sinfjôtli pél: ,, Védmou stal ses na Varinseyi, 3 39. 40. 4 co + Istivou Zenou, lež jsi mluvil; v v v říkals, že muže žádného nechceš v oruží reka nez Sinfjótla sama! . Zlovéstnym bésem, valkyrji byl jsi, nezkrotnou, svárlivou u V&eotce; einherjové vSichni se kláli, tvou aby, úskočný, získali přízeň! Devět jsme spolu na Ságonesu vlků zplodil, já sám byl jim otcem!** Gudmund pěl: „Nebyls otcem Fenrisúlfů, nejstarších z nich, nemýlím-li se; zvábily tě u Gnipalundu ženy thursů na Thórsnesu. . Siggeira pastorku, za humny slidils,
34 III PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 35. 36. 37- feny budeš vábit ke korytům, že přišli z východu Ylfingové, dychtiví boje, ke Gnipalundu! Tam pak Hódbrodd Helga najde nebojácného uprostřed lodstva, toho, jenž často supy sytil, zatím cos v mlýně muchloval dévky." Gudmund pól: „Málo si vzpomínáš zašlých zkazek, nepravdu hovoříš o hrdinech! Sám jsi pojídal potravu vlčí, vlastním bratrům byl jsi bijcem, Castos ssál rány studeným retem, když v sluji jsi sídlil a stranil se lidi!* Sinfjôtli pél: ,, Védmou stal ses na Varinseyi, 3 39. 40. 4 co + Istivou Zenou, lež jsi mluvil; v v v říkals, že muže žádného nechceš v oruží reka nez Sinfjótla sama! . Zlovéstnym bésem, valkyrji byl jsi, nezkrotnou, svárlivou u V&eotce; einherjové vSichni se kláli, tvou aby, úskočný, získali přízeň! Devět jsme spolu na Ságonesu vlků zplodil, já sám byl jim otcem!** Gudmund pěl: „Nebyls otcem Fenrisúlfů, nejstarších z nich, nemýlím-li se; zvábily tě u Gnipalundu ženy thursů na Thórsnesu. . Siggeira pastorku, za humny slidils,
Strana 35
4 4 N c III. PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 3$ zvykly v lese vlčímu vytí, všechno jsi neštěstí na sebe svolal, bratru svému když prsa jsi proklál; proslavil ty ses podlÿmi éiny! . Grana byls nevéstou na Brävallech, zlatous měl uzdu k skoku zchystán, v mnohé jízdě jsem tě uštval, svizného pod sedlem, se strmych strani!” Sinfjotli pel: - „Jak chlípný chlap jsi po dvoře chodil, Gullniru kdyż jsi kozy dojil, anebo jindy jak Imdin capouch v cárech jsi coural. Chceš slyšeti víc?“ Gudmund pěl: „Dřív bych si přál pohodit za pokrm u Frekasteinu zdechlinu tvoji 45- 46. než feny vaše vabit k jídlu nebo krmit kance! Ké£ by té běs vzal!“ Helgi pél: „Lépe by vám se, Sinfjótli, slušelo v zápas se pustit a orlům se vděčit nežli se potýkat lichými slovy, ať jakkoli nenávist naléhá na vás! Nemám v lásce Granmarův lid, přece však muži pravdu mají mluvit; na Móinsheimech najevo dali, že mají odvahu mečem máchat.“ . Z kraje dali konim klusat, Svipudu, Sveggjudu, do Sólheimu, zroseným údolím, stinnými svahy, zvlhlá země jízdou se chvěla.
4 4 N c III. PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 3$ zvykly v lese vlčímu vytí, všechno jsi neštěstí na sebe svolal, bratru svému když prsa jsi proklál; proslavil ty ses podlÿmi éiny! . Grana byls nevéstou na Brävallech, zlatous měl uzdu k skoku zchystán, v mnohé jízdě jsem tě uštval, svizného pod sedlem, se strmych strani!” Sinfjotli pel: - „Jak chlípný chlap jsi po dvoře chodil, Gullniru kdyż jsi kozy dojil, anebo jindy jak Imdin capouch v cárech jsi coural. Chceš slyšeti víc?“ Gudmund pěl: „Dřív bych si přál pohodit za pokrm u Frekasteinu zdechlinu tvoji 45- 46. než feny vaše vabit k jídlu nebo krmit kance! Ké£ by té běs vzal!“ Helgi pél: „Lépe by vám se, Sinfjótli, slušelo v zápas se pustit a orlům se vděčit nežli se potýkat lichými slovy, ať jakkoli nenávist naléhá na vás! Nemám v lásce Granmarův lid, přece však muži pravdu mají mluvit; na Móinsheimech najevo dali, že mají odvahu mečem máchat.“ . Z kraje dali konim klusat, Svipudu, Sveggjudu, do Sólheimu, zroseným údolím, stinnými svahy, zvlhlá země jízdou se chvěla.
Strana 36
36 III. PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 48. Na nádvoří krále našli, novinu o vpádu nepřátel nesli. jistě chce Helgi hnát na hroty mečů.“ Venku stál Hödbrodd s přílbou na hlavě, zkoumal, co znamená synů jeho jízda: „Co že je Hniflungů tvář tak hněvná? Gudmund pěl: 49. „Ke břehu míří klouzavé kýly, strmé stěžně a rozpjatá ráhna, štítů houšť a hladká vesla, slavný voj vévody, veselí Ylfovci. Hödbrodd pěl: 51. „Sedlejte koně na sněm králů, ať spěchá Sporvitnir na Sparinsheidu, Mélnir a Mýlnir do Myrkvidu! Nikdo at doma nezůstane z těch, kdo mohou mečem máchat! 52. Pozvete Högna a Hringovy syny, Atla a Yngva i starého Alfa; rádi ti reci ruch boje mají. Na prudký narazí nepřítel odpor! 50. V ložiskách leží před Gnipalundem černé zmoky, zdobené zlatem; patnáct čet už na břeh pílí, na moři však je jich na sedm tisíc. Mají mezi sebou hrdinů množství, 53. Tu nastal ryk rudých dřevců, když se střetly u Frekasteinu. Vždycky byl Helgi Hundinga bijce první v řadách, kde muži se kláli, nejlepší v zápase, nezdolatelný;
36 III. PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 48. Na nádvoří krále našli, novinu o vpádu nepřátel nesli. jistě chce Helgi hnát na hroty mečů.“ Venku stál Hödbrodd s přílbou na hlavě, zkoumal, co znamená synů jeho jízda: „Co že je Hniflungů tvář tak hněvná? Gudmund pěl: 49. „Ke břehu míří klouzavé kýly, strmé stěžně a rozpjatá ráhna, štítů houšť a hladká vesla, slavný voj vévody, veselí Ylfovci. Hödbrodd pěl: 51. „Sedlejte koně na sněm králů, ať spěchá Sporvitnir na Sparinsheidu, Mélnir a Mýlnir do Myrkvidu! Nikdo at doma nezůstane z těch, kdo mohou mečem máchat! 52. Pozvete Högna a Hringovy syny, Atla a Yngva i starého Alfa; rádi ti reci ruch boje mají. Na prudký narazí nepřítel odpor! 50. V ložiskách leží před Gnipalundem černé zmoky, zdobené zlatem; patnáct čet už na břeh pílí, na moři však je jich na sedm tisíc. Mají mezi sebou hrdinů množství, 53. Tu nastal ryk rudých dřevců, když se střetly u Frekasteinu. Vždycky byl Helgi Hundinga bijce první v řadách, kde muži se kláli, nejlepší v zápase, nezdolatelný;
Strana 37
III. PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 37 tak měl statečný srdce strohé! Zdeptal jsi kníżete, z bitvy jenž neprchal, krále, který jiným smrt strojil! 54. Shůry přišly bojovné panny, v bitevní vřavě chránily vůdce. Tu děla Sigrún, valkyrja, v letu, co vlk dole sdílel s havranem hody: 55. „Šťastně, vůdce, budeš vlásti, Yngvova odnoži, užívat štěstí. 56. Všechno ti, vůdce, sluší se vlastnit, prsteny rudé i pannu mocnou. Ve zdraví, Budlungu, užívej obého, Högnovy dcery, Hringstadu stejně, země i vítězství. Konec je klání.
III. PRVNÍ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 37 tak měl statečný srdce strohé! Zdeptal jsi kníżete, z bitvy jenž neprchal, krále, který jiným smrt strojil! 54. Shůry přišly bojovné panny, v bitevní vřavě chránily vůdce. Tu děla Sigrún, valkyrja, v letu, co vlk dole sdílel s havranem hody: 55. „Šťastně, vůdce, budeš vlásti, Yngvova odnoži, užívat štěstí. 56. Všechno ti, vůdce, sluší se vlastnit, prsteny rudé i pannu mocnou. Ve zdraví, Budlungu, užívej obého, Högnovy dcery, Hringstadu stejně, země i vítězství. Konec je klání.
Strana 38
B IV DRUHÁ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI VöLSUNZÍCH. Král Sigmund, syn Völsungův, měl za manželku Borg- hildu z Brálundu. Syna svého nazvali Helgem po Helgovi Hjörvardovici. Hagal měl Helga u sebe na vychování. Hunding se jmenoval mocný král. Po něm dostala jméno Hundská ze- mě. Byl znamenitým válečníkem a měl mnoho synů, kteří byli na váleč- ných výpravách. Mezi králem Hundingem a králem Sigmundem panoval nepokoj a nepřátelství; oba si navzájem pobíjeli příbuzné. Král Sigmund a jeho rodovci sluli Völsungové a Ylfingové.
B IV DRUHÁ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI VöLSUNZÍCH. Král Sigmund, syn Völsungův, měl za manželku Borg- hildu z Brálundu. Syna svého nazvali Helgem po Helgovi Hjörvardovici. Hagal měl Helga u sebe na vychování. Hunding se jmenoval mocný král. Po něm dostala jméno Hundská ze- mě. Byl znamenitým válečníkem a měl mnoho synů, kteří byli na váleč- ných výpravách. Mezi králem Hundingem a králem Sigmundem panoval nepokoj a nepřátelství; oba si navzájem pobíjeli příbuzné. Král Sigmund a jeho rodovci sluli Völsungové a Ylfingové.
Strana 39
IV. DRUHÁ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 39 Helgi se potají vypravil na výzvědy mezi družinu krále Hundinga. He ming, syn krále Hundinga, byl doma. Když se Helgi vracel, zastavil pas- tuchu a řekl: 1. „Rekni Hemingu, Helgi že ví, v brnění kdo bojce skolil. Sedého vlka vnitř jste měli, Hunding myslil, že to je Hamal! Hamal slul Hagalův syn. — Král Hunding poslal muže k Hagalovi, aby slídili po Helgovi. A Helgi nemohl uniknouti jinak, než že si oblékl šaty služky a jal se mlíti. Muži pátrali, ale Helga nenalezli. Tu pravil Blind, kterému říkali Úskočný: 2. „Ostré má oči Hagalova služka, žádná tak raba žernovem netočí, kameny pukají, praskají osy! 3. Tvrdá sudba reka stihla, kníže má-li mouku mlíti; lépe by se hodilo hrdinovi mečem máchat než mlýnem točit! Hagal potom takto odpověděl a řekl: 4. „Není divu, mlýn že duní, když žena královská žentour žene: vznášela se vzdušnou výší, vítězila jako víking, dřív než ji Helgi svobody zbavil; sestrou je bratrû Högna i Sigara, ostré má oči Ylfingovna." Helgi takto vyvázl a odebral se na válečné lodi. *
IV. DRUHÁ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 39 Helgi se potají vypravil na výzvědy mezi družinu krále Hundinga. He ming, syn krále Hundinga, byl doma. Když se Helgi vracel, zastavil pas- tuchu a řekl: 1. „Rekni Hemingu, Helgi že ví, v brnění kdo bojce skolil. Sedého vlka vnitř jste měli, Hunding myslil, že to je Hamal! Hamal slul Hagalův syn. — Král Hunding poslal muže k Hagalovi, aby slídili po Helgovi. A Helgi nemohl uniknouti jinak, než že si oblékl šaty služky a jal se mlíti. Muži pátrali, ale Helga nenalezli. Tu pravil Blind, kterému říkali Úskočný: 2. „Ostré má oči Hagalova služka, žádná tak raba žernovem netočí, kameny pukají, praskají osy! 3. Tvrdá sudba reka stihla, kníže má-li mouku mlíti; lépe by se hodilo hrdinovi mečem máchat než mlýnem točit! Hagal potom takto odpověděl a řekl: 4. „Není divu, mlýn že duní, když žena královská žentour žene: vznášela se vzdušnou výší, vítězila jako víking, dřív než ji Helgi svobody zbavil; sestrou je bratrû Högna i Sigara, ostré má oči Ylfingovna." Helgi takto vyvázl a odebral se na válečné lodi. *
Strana 40
40 IV. DRUHÁ PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Helgi kotvil s vojskem v Brunavágu a podnikal odtud výpady na břeh; jedli tam syrové maso. Högni se jmenoval král. Jeho dcera byla Sigrún, která se stala valkyrjí a projížděla vzduchem i mořem; byla to Sváva, která se znovu narodila. Sigrún přijela k Helgovým lodím a pravila: 5. „Kdo dává plynout plavidlům u břehu? Kde, bojovci, domovem dlíte ? Nač pak čekáte v Brunavágu? Kterým se chcete stočit směrem? Helgi pěl: 8. „Tu práci měl nedávno potomek Ylfingũ na západ od moře, chceš-li to zvědět: brtníky bil jsem v Bragalundu a ostřím meče orly sytil. Helgi pěl: 6. „Hamal dává plynout plavidlům u břehu. Domovem jsme na Hléseyi. Na vítr čekáme v Brunavágu. Východním chceme zaměřit směrem. 7. Sigrún pěla: „Kde, hrdino, hrál sis v boji, kde jsi krmil Gunniny krkavce? Proč je tvá zbroj zbrocena krví? Proč jste snídali syrové maso? 9. Nyní víš, panno, proč to všechno, pečený proč jsem zřídka měl pokrm. Sigrún pěla: 10. „Zabití zvěstuješ! V boji proti Helgovi Hundingovi králi k zemi bylo klesnout! Střetly se zbraně, když mstili jste bratry, a stříkala krev kolem ostří meče.“ Helgi pèl: 11. „Jak pak to víš, spanilá panno?
40 IV. DRUHÁ PISEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Helgi kotvil s vojskem v Brunavágu a podnikal odtud výpady na břeh; jedli tam syrové maso. Högni se jmenoval král. Jeho dcera byla Sigrún, která se stala valkyrjí a projížděla vzduchem i mořem; byla to Sváva, která se znovu narodila. Sigrún přijela k Helgovým lodím a pravila: 5. „Kdo dává plynout plavidlům u břehu? Kde, bojovci, domovem dlíte ? Nač pak čekáte v Brunavágu? Kterým se chcete stočit směrem? Helgi pěl: 8. „Tu práci měl nedávno potomek Ylfingũ na západ od moře, chceš-li to zvědět: brtníky bil jsem v Bragalundu a ostřím meče orly sytil. Helgi pěl: 6. „Hamal dává plynout plavidlům u břehu. Domovem jsme na Hléseyi. Na vítr čekáme v Brunavágu. Východním chceme zaměřit směrem. 7. Sigrún pěla: „Kde, hrdino, hrál sis v boji, kde jsi krmil Gunniny krkavce? Proč je tvá zbroj zbrocena krví? Proč jste snídali syrové maso? 9. Nyní víš, panno, proč to všechno, pečený proč jsem zřídka měl pokrm. Sigrún pěla: 10. „Zabití zvěstuješ! V boji proti Helgovi Hundingovi králi k zemi bylo klesnout! Střetly se zbraně, když mstili jste bratry, a stříkala krev kolem ostří meče.“ Helgi pèl: 11. „Jak pak to víš, spanilá panno?
Strana 41
IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 41 My že jsme pomstili pokrevenců? Mnoho je statečných synů knížat, přepodobných přátelům našim! Sigrún pěla: 12. „Byla jsem nablízku, vůdce lidu, včera ráno, když kníže skonal; Sigmunda syna však zchytralým zvu, že hodlá hrdinství v rúny halit. 13. Na lodích jsem tě viděla válečných, když jsi prodléval na krvavých přídích a zpod nich studené hrály si vlny; nyní kníže chce se mi skrýti, Högnova panna však poznává Helga!“ Granmar slul mocný král, jenž sídlil na Svarinshaugu. Měl mnoho synů: jeden se jmenoval Hödbrodd, druhý Gudmund a třetí Starkad. — Hödbrodd byl na sněmu králů; ujednal, že pojme za choť Sigrúnu, dceru Högnovu. Ale když se ona o tom dověděla, odešla z domova a jezdila s valkyrjemi vzduchem a mořem a hledala Helga. Helgi dlel tehdy na Logafjellech. Předtím byl bojoval s Hundingovými syny. Tu porazil Alfa a Eyjólfa, Hjörvarda a Hervarda, a byl bojem všecek zmožen a seděl pod Orlím vrchem. Tam ho Sigrún nalezla. Padla mu kolem šíje a líbala ho a vypověděla mu, co ji sem přivedlo, jak se to uvádí V STARÉ PÍSNI O VOLSUNZÍCH: 14. Vynašla Sigrún veselého vůdce, Helgovi ruku hladila rukou, líbala, zdravila krále pod přilbicí vladař k ženě vzplanul láskou. 15. Rekla, že ze vší milovala mysli Sigmunda syna, dřív než ho zhlédla. Sigrún pěla: 16. „Hödbrodda vojsku mě zaslíbili,
IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 41 My že jsme pomstili pokrevenců? Mnoho je statečných synů knížat, přepodobných přátelům našim! Sigrún pěla: 12. „Byla jsem nablízku, vůdce lidu, včera ráno, když kníže skonal; Sigmunda syna však zchytralým zvu, že hodlá hrdinství v rúny halit. 13. Na lodích jsem tě viděla válečných, když jsi prodléval na krvavých přídích a zpod nich studené hrály si vlny; nyní kníže chce se mi skrýti, Högnova panna však poznává Helga!“ Granmar slul mocný král, jenž sídlil na Svarinshaugu. Měl mnoho synů: jeden se jmenoval Hödbrodd, druhý Gudmund a třetí Starkad. — Hödbrodd byl na sněmu králů; ujednal, že pojme za choť Sigrúnu, dceru Högnovu. Ale když se ona o tom dověděla, odešla z domova a jezdila s valkyrjemi vzduchem a mořem a hledala Helga. Helgi dlel tehdy na Logafjellech. Předtím byl bojoval s Hundingovými syny. Tu porazil Alfa a Eyjólfa, Hjörvarda a Hervarda, a byl bojem všecek zmožen a seděl pod Orlím vrchem. Tam ho Sigrún nalezla. Padla mu kolem šíje a líbala ho a vypověděla mu, co ji sem přivedlo, jak se to uvádí V STARÉ PÍSNI O VOLSUNZÍCH: 14. Vynašla Sigrún veselého vůdce, Helgovi ruku hladila rukou, líbala, zdravila krále pod přilbicí vladař k ženě vzplanul láskou. 15. Rekla, že ze vší milovala mysli Sigmunda syna, dřív než ho zhlédla. Sigrún pěla: 16. „Hödbrodda vojsku mě zaslíbili,
Strana 42
42 IV. DRUHÁ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI já však jsem chtěla jiného pána; bojím se, kníže, bratrů zloby: příkaz jsem otce porušila!" 17. Högnova dcera pravila pravdu: chtěla se honosit Helgovou láskou. Helgi pèl: 18. „Neboj se Högnovy nenávisti ani zlé rady rodu svého! Panno mladá, žít budeš se mnou; nemysli, dobrá, že se bojím bratrů! Helgi sebral velké loďstvo a vypravil se k Frekasteinu. Na moři je za stihla bouře, která jim hrozila zánikem. Zablesklo se nad nimi a paprsky dopadaly na lodi. Viděli, jak vzduchem cválá devět valkyr, a poznali Sigrúnu. Tu se bouře utišila, a dostali se ke brehu bez pohromy. Granmarovi synové seděli na vrchu, když se lodi blížily ke břehu. Gud mund se vyšvihl na koně a jel na výzvědy ke skále u přístavu; tu Völsungo vé skasali plachty. Tehdy děl Gudmund, jak je psáno v PISNI O HELGOVI: „Kdo je ten kníže, k nám co míří a síly strašné na souš vede? Sinfjötli, Sigmundův syn, na to odpověděl, a také o tom je psáno. Gudmund odjel domů s válečnou zvěstí. Tu sebrali Granmarovici voj- sko. Dostavilo se mnoho králů. Byl tu Högni, otec Sigrúnin, a jeho synové Bragi a Dag. Strhla se velká bitva a v ní padli všichni Granmarovi synové i všichni ostatní vojevůdci mimo Daga, syna Högnova, který si vyprosil mír a dal Völsungům čestný slib. — Sigrún odešla na bojiště a nalezla Hödbrodda, když už umíral. Sigrún pěla: 19. „Nikdy už Sigrún ze Sevafjellũ v náručí Hödbrodda nespočine! Skončil se život Granmara synů, vlci se pomějí na množství mrtvol. "
42 IV. DRUHÁ PÍSEN O HELGOVI HUNDINGOBIJCI já však jsem chtěla jiného pána; bojím se, kníže, bratrů zloby: příkaz jsem otce porušila!" 17. Högnova dcera pravila pravdu: chtěla se honosit Helgovou láskou. Helgi pèl: 18. „Neboj se Högnovy nenávisti ani zlé rady rodu svého! Panno mladá, žít budeš se mnou; nemysli, dobrá, že se bojím bratrů! Helgi sebral velké loďstvo a vypravil se k Frekasteinu. Na moři je za stihla bouře, která jim hrozila zánikem. Zablesklo se nad nimi a paprsky dopadaly na lodi. Viděli, jak vzduchem cválá devět valkyr, a poznali Sigrúnu. Tu se bouře utišila, a dostali se ke brehu bez pohromy. Granmarovi synové seděli na vrchu, když se lodi blížily ke břehu. Gud mund se vyšvihl na koně a jel na výzvědy ke skále u přístavu; tu Völsungo vé skasali plachty. Tehdy děl Gudmund, jak je psáno v PISNI O HELGOVI: „Kdo je ten kníže, k nám co míří a síly strašné na souš vede? Sinfjötli, Sigmundův syn, na to odpověděl, a také o tom je psáno. Gudmund odjel domů s válečnou zvěstí. Tu sebrali Granmarovici voj- sko. Dostavilo se mnoho králů. Byl tu Högni, otec Sigrúnin, a jeho synové Bragi a Dag. Strhla se velká bitva a v ní padli všichni Granmarovi synové i všichni ostatní vojevůdci mimo Daga, syna Högnova, který si vyprosil mír a dal Völsungům čestný slib. — Sigrún odešla na bojiště a nalezla Hödbrodda, když už umíral. Sigrún pěla: 19. „Nikdy už Sigrún ze Sevafjellũ v náručí Hödbrodda nespočine! Skončil se život Granmara synů, vlci se pomějí na množství mrtvol. "
Strana 43
IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 43 Tu nalezla Helga a byla velmi ráda. Ten pravil: 20. „Ne ve všem, šlechetná, dáno ti štěstí, norny však něco na sebe vzaly: Padli zde zrána na Frekasteinu Bragi a Högni — já jsem jich bijcem! 21. Na Styrkleifech Starkad skonal, na Hlébjörzích Hrollauga synové — viděl jsem Starkada strašného reka bez hlavy tělo, jak se bilo! — 22. Všichni skoro jsou porubáni, příbuzní tvoji jsou bezduchá těla; nechtělas boji, to osud určil, že ty ses stala příčinou sváru!“ Tu zaplakala Sigrún. Helgi pèl: 23. „Ztiš se, Sigrúno, boj jsi způsobila, těžko je nyní brániti se sudbě." Sigrún pěla: „Kéž by žili, co tu leží mrtvi, a já přec směla u tebe se ukrýt!" Toto pěl Gudmund, syn Granmarův: 24. „Kdo je ten kníže, jenž kýly řídí, válečnou pavézu na přídi třímá? Nezdá se výprava pokoj věstit, rudé plá nebe nad víkingy. Sinfjötli pěl: 25. „Zde může Hödbrodd Helga poznat, neohroženého, uprostřed loďstva; dovednou rukou rodu tvého zboží, dědictví Fjörsungů podrobil sobě.
IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 43 Tu nalezla Helga a byla velmi ráda. Ten pravil: 20. „Ne ve všem, šlechetná, dáno ti štěstí, norny však něco na sebe vzaly: Padli zde zrána na Frekasteinu Bragi a Högni — já jsem jich bijcem! 21. Na Styrkleifech Starkad skonal, na Hlébjörzích Hrollauga synové — viděl jsem Starkada strašného reka bez hlavy tělo, jak se bilo! — 22. Všichni skoro jsou porubáni, příbuzní tvoji jsou bezduchá těla; nechtělas boji, to osud určil, že ty ses stala příčinou sváru!“ Tu zaplakala Sigrún. Helgi pèl: 23. „Ztiš se, Sigrúno, boj jsi způsobila, těžko je nyní brániti se sudbě." Sigrún pěla: „Kéž by žili, co tu leží mrtvi, a já přec směla u tebe se ukrýt!" Toto pěl Gudmund, syn Granmarův: 24. „Kdo je ten kníže, jenž kýly řídí, válečnou pavézu na přídi třímá? Nezdá se výprava pokoj věstit, rudé plá nebe nad víkingy. Sinfjötli pěl: 25. „Zde může Hödbrodd Helga poznat, neohroženého, uprostřed loďstva; dovednou rukou rodu tvého zboží, dědictví Fjörsungů podrobil sobě.
Strana 44
44 IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Gudmund pěl: 26. „Dřív, myslím, budeme u Frekasteinu smířeni spolu spory soudit. Cas je, Hödbrodde, pomstu hledat, slabšího úděl dlouho jsme nesli!" Helgi pěl: 28. „K větší, Sinfjötli, slávě by ti bylo zápas začít a supy sytit zbytečnou než vádu vésti, at rozkol jakkoli reky dělí! 27. Sinfjötli pěl: „Prve budeš, Gudmunde, kozy pásti, strmé zlézat horské stráně, lískovou holí v ruce vládnout; lepší to los 6 než mluva mečů." 29. Nejsou mi milí Granmara synové, pánům však sluší se pravdu mluvit, najevo dali na Móinsheimech, že mají odvahu meči máchat; v souboji lze je statnými zváti." Helgi pojal Sigrúnu za ženu, a mèli spolu syny. Helgi se nedočkal vy- sokých let. Dag, syn Högnův, obětoval Odinovi, aby dosáhl pomsty za otce. Odin půjčil Dagovi svúj oštěp. Dag vyhledal svaka Helga v háji Fjöturlundu. Proklál Helga oštěpem. Tam Helgi padl. Dag odjel na Sevafjelly a řekl Sigrúně, co se stalo: 30. „Těžko je mi, sestro, smutek ti svěřit, nerad jsem ti hrozné způsobil hoře: padl zrána pod Fjöturlundem kníže, jenž byl na světě jediný, často jenž stanul na šíjích vládců. Sigrún pěla: 31. „Kéž všechny přísahy na tebe padnou, jež jsi tak honosně Helgovi skládal
44 IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Gudmund pěl: 26. „Dřív, myslím, budeme u Frekasteinu smířeni spolu spory soudit. Cas je, Hödbrodde, pomstu hledat, slabšího úděl dlouho jsme nesli!" Helgi pěl: 28. „K větší, Sinfjötli, slávě by ti bylo zápas začít a supy sytit zbytečnou než vádu vésti, at rozkol jakkoli reky dělí! 27. Sinfjötli pěl: „Prve budeš, Gudmunde, kozy pásti, strmé zlézat horské stráně, lískovou holí v ruce vládnout; lepší to los 6 než mluva mečů." 29. Nejsou mi milí Granmara synové, pánům však sluší se pravdu mluvit, najevo dali na Móinsheimech, že mají odvahu meči máchat; v souboji lze je statnými zváti." Helgi pojal Sigrúnu za ženu, a mèli spolu syny. Helgi se nedočkal vy- sokých let. Dag, syn Högnův, obětoval Odinovi, aby dosáhl pomsty za otce. Odin půjčil Dagovi svúj oštěp. Dag vyhledal svaka Helga v háji Fjöturlundu. Proklál Helga oštěpem. Tam Helgi padl. Dag odjel na Sevafjelly a řekl Sigrúně, co se stalo: 30. „Těžko je mi, sestro, smutek ti svěřit, nerad jsem ti hrozné způsobil hoře: padl zrána pod Fjöturlundem kníže, jenž byl na světě jediný, často jenž stanul na šíjích vládců. Sigrún pěla: 31. „Kéž všechny přísahy na tebe padnou, jež jsi tak honosně Helgovi skládal
Strana 45
32. 3 o 34. IV. DRUHA PISEŃ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 4$ při lesklé vodě potoka Leiptry a chladném kameni kypivé vlny! Loď nechť se pod tebou nehýbe s místa, ač van toužený za ní pílí, nechť stojí kůň, který pod tebou kluše, třebas prchal před svými bijci! . Me¢ at je malátny, kterým mácháš, leda by tobě nad hlavou hvízdal! Tu by se pomstila Helgova smrt, kdybys byl vlkem venku v lese, zboží zbaven a veselí všeho, bez jiného jídla nez zdechlin a mrtvol!* Dag pól: „Šílíš, sestro, jsi rozumu zbavena, na bratra- li kupíš kletby! Jediný Ódin je osudem vinen, 35. 36. 37. rüny rozporu v rod náš zanesl. Bratr ti nabízí prsteny rudé, Vandilsvé všechno i Vígdaly — podrž půl říše pro usmíření, sestro zdobná, 1 se svymi syny!" Sigrün péla: „Nesidlim śtastna na Sevafjellech, ni zrána ni za noci, neradostná, kníže když lesku po lidu nestře, ani když pod vůdcem zlatouzdý Vigblaer nepřicválá, abych jej objala. Tak Helgi všechny ohromil hrůzou nepřátele i příbuzné jejich, jako když před vlkem prchají prudce s horských strání splašené kozy.
32. 3 o 34. IV. DRUHA PISEŃ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 4$ při lesklé vodě potoka Leiptry a chladném kameni kypivé vlny! Loď nechť se pod tebou nehýbe s místa, ač van toužený za ní pílí, nechť stojí kůň, který pod tebou kluše, třebas prchal před svými bijci! . Me¢ at je malátny, kterým mácháš, leda by tobě nad hlavou hvízdal! Tu by se pomstila Helgova smrt, kdybys byl vlkem venku v lese, zboží zbaven a veselí všeho, bez jiného jídla nez zdechlin a mrtvol!* Dag pól: „Šílíš, sestro, jsi rozumu zbavena, na bratra- li kupíš kletby! Jediný Ódin je osudem vinen, 35. 36. 37. rüny rozporu v rod náš zanesl. Bratr ti nabízí prsteny rudé, Vandilsvé všechno i Vígdaly — podrž půl říše pro usmíření, sestro zdobná, 1 se svymi syny!" Sigrün péla: „Nesidlim śtastna na Sevafjellech, ni zrána ni za noci, neradostná, kníže když lesku po lidu nestře, ani když pod vůdcem zlatouzdý Vigblaer nepřicválá, abych jej objala. Tak Helgi všechny ohromil hrůzou nepřátele i příbuzné jejich, jako když před vlkem prchají prudce s horských strání splašené kozy.
Strana 46
46 IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 38. Tak Helgi vynikal nad všechny hrdiny, jak jasan vzrostlý nad hlohovníkem, anebo jelen zkropený rosou ze všech zvířat nejvznešenější, parohy kterého k nebí se lesknou.“ Nad Helgem byla nasypána mohyla. A když přišel do Valhally, nabídl mu Ódin, aby vládl všemi věcmi vespolek s ním. Helgi pól: 39. „Budeś, Hundingu, każdćmu mużi omývat nohy a zažehat oheň, přivazovat psy a koné pásti, sviním dávat splašky, než pújdou spat!“ Sigrúnina služka šla zvečera mimo Helgovu mohylu a viděla, jak Helgi přijíždí s mnoha muži k mohyle. Služka pěla: 40. ,,Zida je to přelud, co mámí zrak, či je zánik světa — jedou mrtví muži; ostruhami poháníte oře! — Dostali jste domů dovolení“ 41. Služka šla domů a pověděla to Sigrúně. 42. „Pojď sem, Sigrüno ze Sevafjellü, toužíš-li vidět vládce lidu! Hrob se otevřel: Helgi pe: „„Není to přelud ni mámení zraku, ani konec světa, i když nás vidíš, jak ostruhami poháníme oře; domů jsme dostali 166 dovolení. Helgi se vrátil; mokvají rány: rek tě prosí, záplavu krve bys zastavila.“
46 IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 38. Tak Helgi vynikal nad všechny hrdiny, jak jasan vzrostlý nad hlohovníkem, anebo jelen zkropený rosou ze všech zvířat nejvznešenější, parohy kterého k nebí se lesknou.“ Nad Helgem byla nasypána mohyla. A když přišel do Valhally, nabídl mu Ódin, aby vládl všemi věcmi vespolek s ním. Helgi pól: 39. „Budeś, Hundingu, każdćmu mużi omývat nohy a zažehat oheň, přivazovat psy a koné pásti, sviním dávat splašky, než pújdou spat!“ Sigrúnina služka šla zvečera mimo Helgovu mohylu a viděla, jak Helgi přijíždí s mnoha muži k mohyle. Služka pěla: 40. ,,Zida je to přelud, co mámí zrak, či je zánik světa — jedou mrtví muži; ostruhami poháníte oře! — Dostali jste domů dovolení“ 41. Služka šla domů a pověděla to Sigrúně. 42. „Pojď sem, Sigrüno ze Sevafjellü, toužíš-li vidět vládce lidu! Hrob se otevřel: Helgi pe: „„Není to přelud ni mámení zraku, ani konec světa, i když nás vidíš, jak ostruhami poháníme oře; domů jsme dostali 166 dovolení. Helgi se vrátil; mokvají rány: rek tě prosí, záplavu krve bys zastavila.“
Strana 47
IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 47 Sigrán šla k Helgovi do mohyly a pravila: 43. „, Tolik se těším z tohoto shledání, jak Ödinovi havranı hltavi, boj když zvětří a teplou krmi neb v rosou zvlhlý nový den zírají! 44. Políbit chci tě, mrtvý králi, dřív než zbrocenou odhodíš zbroj. Vlasy máš, Helgi, ztuhlé jíním, mrtvolný pot ti pokrývá tělo. Syn má Hógnüv studené ruce! Povéz mi, kníze, jak ti pomoci!* Helgi pól: 4$. ,,Samas vinna, Sigrüno ze Sevafjellü, Sigrán ustlala v mohyle liżko. 47. „Zde jsem ti, Helgi, zchystala lůžko, plné pokoje, potomku Ylfingů. Helgi že se v rosu halí: prudký, panno, vyléváš pláč, jasná ženo jižní, dřív než jdeš spat; každá slza kane na prsa knížeti, ledově studená, přeplněná smutkem. . Pojd a popijme z pohárü drahych, třeba jsem zbaven lásky i země! Nikdo ať nade mnou nelitostni, byť na má prsa zraněná zíral! Teď se má nevěsta v mohyle skryla, dísy hrdinů mrtvÿm jsou hosty!“ Chci v tvém objetí odpočinout, jak bych si přála У, | vt o, |<< S pute em Zivym:
IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI 47 Sigrán šla k Helgovi do mohyly a pravila: 43. „, Tolik se těším z tohoto shledání, jak Ödinovi havranı hltavi, boj když zvětří a teplou krmi neb v rosou zvlhlý nový den zírají! 44. Políbit chci tě, mrtvý králi, dřív než zbrocenou odhodíš zbroj. Vlasy máš, Helgi, ztuhlé jíním, mrtvolný pot ti pokrývá tělo. Syn má Hógnüv studené ruce! Povéz mi, kníze, jak ti pomoci!* Helgi pól: 4$. ,,Samas vinna, Sigrüno ze Sevafjellü, Sigrán ustlala v mohyle liżko. 47. „Zde jsem ti, Helgi, zchystala lůžko, plné pokoje, potomku Ylfingů. Helgi že se v rosu halí: prudký, panno, vyléváš pláč, jasná ženo jižní, dřív než jdeš spat; každá slza kane na prsa knížeti, ledově studená, přeplněná smutkem. . Pojd a popijme z pohárü drahych, třeba jsem zbaven lásky i země! Nikdo ať nade mnou nelitostni, byť na má prsa zraněná zíral! Teď se má nevěsta v mohyle skryla, dísy hrdinů mrtvÿm jsou hosty!“ Chci v tvém objetí odpočinout, jak bych si přála У, | vt o, |<< S pute em Zivym:
Strana 48
48 IV. DRUHA PISEŃ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Helgi pél: 48. „Nic, vidim, neni nenadálého, ni časně ni pozdě na Sevafjellech v náručí spíš-li neživého, bílá, v hrobč, Högnova dcero, třebaže živá, králi ždaná! 49. Je čas jít zpět zkrvavělou stezkou, bledćmu dśt koni vzduchem klusat; na západ mám být za nebeským mostem, prve než Salgofnir vítěze vzbudí.“ Helgi a jeho mużi odjeli a obě ženy se vrátily domů na statek. Nazítří večer uložila Sigrún služce, aby hlídala u mohyly. Ale podvečer, když Sigrún přišla k mohyle, pravila: 50. „Byl by už přišel, kdyby chtěl přijít, Sigmundüv syn z Odinových síní; naděje v knížete návrat mizí, když orli usedli v odnože jasanu a lid se všechen bere ve snů říši. “ $1. Služka pěla: „Nebuď tak nemoudrá, sama bys chodila, diso Skjöldungü, do domu zesnulých. V noci jsou všechny mátohy mrtvých dvojnásob mocné než na denním světle.“ Sigrún zemřela nedlouho potom zármutkem a touhou. Za starých časů žila víra, že se lidé znovu rodí, ale tomu se teď říká babský tlach. Vypravuje se, že se Helgi a Sigrún znovu narodili. Tu prý se on jmenoval Helgi Hadding jaskati a ona Kára Hálfdanovna, jak se o tom pèje v Pfsni o Kis, a byla valkyrif.
48 IV. DRUHA PISEŃ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Helgi pél: 48. „Nic, vidim, neni nenadálého, ni časně ni pozdě na Sevafjellech v náručí spíš-li neživého, bílá, v hrobč, Högnova dcero, třebaže živá, králi ždaná! 49. Je čas jít zpět zkrvavělou stezkou, bledćmu dśt koni vzduchem klusat; na západ mám být za nebeským mostem, prve než Salgofnir vítěze vzbudí.“ Helgi a jeho mużi odjeli a obě ženy se vrátily domů na statek. Nazítří večer uložila Sigrún služce, aby hlídala u mohyly. Ale podvečer, když Sigrún přišla k mohyle, pravila: 50. „Byl by už přišel, kdyby chtěl přijít, Sigmundüv syn z Odinových síní; naděje v knížete návrat mizí, když orli usedli v odnože jasanu a lid se všechen bere ve snů říši. “ $1. Služka pěla: „Nebuď tak nemoudrá, sama bys chodila, diso Skjöldungü, do domu zesnulých. V noci jsou všechny mátohy mrtvých dvojnásob mocné než na denním světle.“ Sigrún zemřela nedlouho potom zármutkem a touhou. Za starých časů žila víra, že se lidé znovu rodí, ale tomu se teď říká babský tlach. Vypravuje se, že se Helgi a Sigrún znovu narodili. Tu prý se on jmenoval Helgi Hadding jaskati a ona Kára Hálfdanovna, jak se o tom pèje v Pfsni o Kis, a byla valkyrif.
Strana 49
O SMRTI SINFJÖTLOVĚ Digmund, syn Völsungův, byl králem v zemi francké. Sinfjötli byl jeho nejstarší syn, druhý Helgi, třetí Hámund. Borghild, žena Sigmundova, měla bratra, který se jmenoval Gunnar. Sinfjötli pak, její nevlastní syn, a Gunnar, ucházeli se o jednu ženu, a proto Sinfjötli Gunnara zabil. Když se vrátil, požádala ho Borghild, aby odešel z domova, ale Sig mund jí nabídl pokuty ve zboží, a musila je přijmout. Při pohřební slavnosti roznášela Borghild pivo. Namíchala jedu do vel- kého rohu a přinesla jej Sinfjötlovi. Ale když se ten do rohu podíval,
O SMRTI SINFJÖTLOVĚ Digmund, syn Völsungův, byl králem v zemi francké. Sinfjötli byl jeho nejstarší syn, druhý Helgi, třetí Hámund. Borghild, žena Sigmundova, měla bratra, který se jmenoval Gunnar. Sinfjötli pak, její nevlastní syn, a Gunnar, ucházeli se o jednu ženu, a proto Sinfjötli Gunnara zabil. Když se vrátil, požádala ho Borghild, aby odešel z domova, ale Sig mund jí nabídl pokuty ve zboží, a musila je přijmout. Při pohřební slavnosti roznášela Borghild pivo. Namíchala jedu do vel- kého rohu a přinesla jej Sinfjötlovi. Ale když se ten do rohu podíval,
Strana 50
50 V. OSMRTI SINFJÖTLOVĚ poznal, že je v něm jed, i řekl Sigmundovi: „Kalný je to nápoj, otče!" Sigmund vzal roh a vypil jej. Sigmund prý byl tak otužilý, že mu jed neublížil zevně ani zevnitř a že všichni jeho synové snesli jed zvenčí na kůži. Borghild přinesla Sinfjötlovi druhý roh a vybídla jej, aby pil, ale stalo se jako po prvé. A ještě po třetí mu přinesla roh, a přitom se na něho obrá- tila potupnými slovy, nevypije li ho. Mluvil jako předtím se Sigmundem. Ten řekl: „Pij skrze vousy, synu!“ Sinfjötli se napil a byl naráz mrtev. Sigmund jej nesl dlouhou cestu v náručí a přišel k úzkému a dlouhému fjordu, a byl tu člun a v něm muž. Nabídl Sigmundovi, že jej převeze přes fjord. A když Sigmund přinesl mrtvolu na člun, byla již loďka úplně zatížena. Muž řekl, aby Sigmund sám obešel fjord. Muž vskočil do člunu a ihned zmizel. — Sigmund pobýval dlouho v Dánsku v říši Borghildině, když ji pojal za manželku. Pak se Sigmund vybral na jih do země Franků, do říše, kterou tam měl. Tu se oženil s Hjördísou, dcerou krále Eylima. Synem jejich byl Sigurd. Král Sigmund padl v boji proti Hundingovým synům. Hjördís se pak vdala za Alfa, syna krále Hjálpreka. Sigurd tam u nich za mlada vyrůstal. Sigmund i všichni jeho synové vynikali daleko nade všechny muže ostatní silou a vzrůstem i odvahou i všemi dovednostmi. Sigurd však byl ze všech nejlepší, a o něm vypravují všichni muži ve starých zkazkách, že předčil všechny lidi a že byl nejznamenitějším z bohatýrských králů.
50 V. OSMRTI SINFJÖTLOVĚ poznal, že je v něm jed, i řekl Sigmundovi: „Kalný je to nápoj, otče!" Sigmund vzal roh a vypil jej. Sigmund prý byl tak otužilý, že mu jed neublížil zevně ani zevnitř a že všichni jeho synové snesli jed zvenčí na kůži. Borghild přinesla Sinfjötlovi druhý roh a vybídla jej, aby pil, ale stalo se jako po prvé. A ještě po třetí mu přinesla roh, a přitom se na něho obrá- tila potupnými slovy, nevypije li ho. Mluvil jako předtím se Sigmundem. Ten řekl: „Pij skrze vousy, synu!“ Sinfjötli se napil a byl naráz mrtev. Sigmund jej nesl dlouhou cestu v náručí a přišel k úzkému a dlouhému fjordu, a byl tu člun a v něm muž. Nabídl Sigmundovi, že jej převeze přes fjord. A když Sigmund přinesl mrtvolu na člun, byla již loďka úplně zatížena. Muž řekl, aby Sigmund sám obešel fjord. Muž vskočil do člunu a ihned zmizel. — Sigmund pobýval dlouho v Dánsku v říši Borghildině, když ji pojal za manželku. Pak se Sigmund vybral na jih do země Franků, do říše, kterou tam měl. Tu se oženil s Hjördísou, dcerou krále Eylima. Synem jejich byl Sigurd. Král Sigmund padl v boji proti Hundingovým synům. Hjördís se pak vdala za Alfa, syna krále Hjálpreka. Sigurd tam u nich za mlada vyrůstal. Sigmund i všichni jeho synové vynikali daleko nade všechny muže ostatní silou a vzrůstem i odvahou i všemi dovednostmi. Sigurd však byl ze všech nejlepší, a o něm vypravují všichni muži ve starých zkazkách, že předčil všechny lidi a že byl nejznamenitějším z bohatýrských králů.
Strana 51
VI GRÍPOVA VĚŠTBA rípir se jmenoval syn Eylimův a bratr Hjördísin. Vládl zeměmi a byl ze všech mužů nejmoudřejší a byl jasnovidný. — Sigurd jel sám a přijel k síním Grípovým. Sigurda bylo snadno poznat. Dal se do řeči s mužem venku před síní, který se jmenoval Geitir. Sigurd ho oslovil a otázal se: 1. „Kdo zde sídlí v síních těchto? Jak toho krále rekové zovou? Geitir pěl: „Grípir sluje mužů vládce, pevnou jenž zemí vládne a reky.
VI GRÍPOVA VĚŠTBA rípir se jmenoval syn Eylimův a bratr Hjördísin. Vládl zeměmi a byl ze všech mužů nejmoudřejší a byl jasnovidný. — Sigurd jel sám a přijel k síním Grípovým. Sigurda bylo snadno poznat. Dal se do řeči s mužem venku před síní, který se jmenoval Geitir. Sigurd ho oslovil a otázal se: 1. „Kdo zde sídlí v síních těchto? Jak toho krále rekové zovou? Geitir pěl: „Grípir sluje mužů vládce, pevnou jenž zemí vládne a reky.
Strana 52
VI. GRÍPOVA VĚŠTBA Sigurd pěl: 2. „Je moudrý král doma v zemi: Přijme mě čacký a sluchu mi skytne: Neznalý žádá moudré řeči: rychle si přeji vyhledat Gripa!** Geitir pól: 3. „Vesely król Geita se optá, kdo že si přeje promluvit s Grípem." Sigurd pěl: „Sigurd se jmenuji, Sigmundův syn, Hjórdís sluje vládcova matka.“ 4. Tehdy šel Geitir Gripovi Hei: „Neznámý muž venku čeká; na pohled zdá se statný býti; chce se, kníže, sejít s tebou.“ . Ze sínč vyjde hrdinů pán, přivítá dobře cizího reka. A a N oo »Zdráv bud, Sigurde, proč nepřišels dřív: A ty, Geite, ujmi se Grana!" . Hovor začali, mluvili mnoho, radou moudří když se sešli. Sigurd pěl: „Pověz mi, ujée, zdali to víš, Sigurdu jak se 7,66 osud zvrátí? Gripir pěl: . „Nejmocnější pod sluncem budeš, nejvýš zrozený nad knížaty, zlatem štědrý, pomalý k útěku, statný vzhledem a ve slovech moudrý.“ Sigurd pól: . „Rci, moudry króli! Lip, nez se taźi, Sigurdu řekni, víš-li dále, jakou výpravu podniknu nejprve, ze dvora aZ tvého vyjdu.“
VI. GRÍPOVA VĚŠTBA Sigurd pěl: 2. „Je moudrý král doma v zemi: Přijme mě čacký a sluchu mi skytne: Neznalý žádá moudré řeči: rychle si přeji vyhledat Gripa!** Geitir pól: 3. „Vesely król Geita se optá, kdo že si přeje promluvit s Grípem." Sigurd pěl: „Sigurd se jmenuji, Sigmundův syn, Hjórdís sluje vládcova matka.“ 4. Tehdy šel Geitir Gripovi Hei: „Neznámý muž venku čeká; na pohled zdá se statný býti; chce se, kníže, sejít s tebou.“ . Ze sínč vyjde hrdinů pán, přivítá dobře cizího reka. A a N oo »Zdráv bud, Sigurde, proč nepřišels dřív: A ty, Geite, ujmi se Grana!" . Hovor začali, mluvili mnoho, radou moudří když se sešli. Sigurd pěl: „Pověz mi, ujée, zdali to víš, Sigurdu jak se 7,66 osud zvrátí? Gripir pěl: . „Nejmocnější pod sluncem budeš, nejvýš zrozený nad knížaty, zlatem štědrý, pomalý k útěku, statný vzhledem a ve slovech moudrý.“ Sigurd pól: . „Rci, moudry króli! Lip, nez se taźi, Sigurdu řekni, víš-li dále, jakou výpravu podniknu nejprve, ze dvora aZ tvého vyjdu.“
Strana 53
Gripir pól: 9. „Nejdiiv, hrdino, otce pomstíš, zármutek Eylimův všechen smíříš; tvrdé syny Hundingovy hrdinně skolíš у 66 a slávu získáš. Sigurd pel: 10. „Rekni, šlechetný, řekní mu, králi, moudrými slovy v přátelské řeči: Znáš-li Sigurda odvážné činy, slávou jež naplní světový prostor: ““ Gripir pěl: 11. ,,Lesklou san samoten skolis, co na pláni Gnitské lakomá leží; oběma bratrům zhoubcem budeš, Fáfnu i Reginu; pravdu di Gripir.“ Sigurd pól: 12. „Piebohat budu, vykonśm li čin mezi muží, o němž tu díš! 13. 14. I$. VI. GRIPOVA VESTBA $3 Rozpomeń se a dále mi pověz: jaký bude další můj života osud.“ Gripir pel: „Najdeš cestu k Fáfnové sluji, vyzdvihneś odtud krásný poklad, zlatem obtížíš Granovi boky; odjedeš, hrdino, ke Gjükovi." Sigurd pół: „Ještě víc knížeti v besedě moudré, proroku-kräli, prosím, pověz: Hostem budu Gjúka a od něho půjdu — Jaký bude další můj života osud“ Gripir pól: „Na skale spi kniżete dcera, jasná, v oruží, od smrti Helga; rozetneš jí ostrým mečem, oruží rozsekneš Fáfnobijcem.“
Gripir pól: 9. „Nejdiiv, hrdino, otce pomstíš, zármutek Eylimův všechen smíříš; tvrdé syny Hundingovy hrdinně skolíš у 66 a slávu získáš. Sigurd pel: 10. „Rekni, šlechetný, řekní mu, králi, moudrými slovy v přátelské řeči: Znáš-li Sigurda odvážné činy, slávou jež naplní světový prostor: ““ Gripir pěl: 11. ,,Lesklou san samoten skolis, co na pláni Gnitské lakomá leží; oběma bratrům zhoubcem budeš, Fáfnu i Reginu; pravdu di Gripir.“ Sigurd pól: 12. „Piebohat budu, vykonśm li čin mezi muží, o němž tu díš! 13. 14. I$. VI. GRIPOVA VESTBA $3 Rozpomeń se a dále mi pověz: jaký bude další můj života osud.“ Gripir pel: „Najdeš cestu k Fáfnové sluji, vyzdvihneś odtud krásný poklad, zlatem obtížíš Granovi boky; odjedeš, hrdino, ke Gjükovi." Sigurd pół: „Ještě víc knížeti v besedě moudré, proroku-kräli, prosím, pověz: Hostem budu Gjúka a od něho půjdu — Jaký bude další můj života osud“ Gripir pól: „Na skale spi kniżete dcera, jasná, v oruží, od smrti Helga; rozetneš jí ostrým mečem, oruží rozsekneš Fáfnobijcem.“
Strana 54
VI. GRÍPOVA VĚŠTBA Sigurd pěl: 16. „Zlomeno oruží, promluvi panna, ze spánku žena procitne zase; co moudrá asi Sigurdu řekne, co by reku k štěstí bylo?“ Gripir pěl: 17. „Mocného bude tě rúnám učit, všem, jež si rody osvojit přály, jež mluvit mohou s jazyka lidí léčivou silou. Žij blaze, králi!“ Sigurd pěl: 18. „„Reč svou skončí, moudrost pochytím, na další cestu zase se chystám — rozpomeň se a dále mi pověz: Jaký bude další mäj života osud?“ Gripir pěl: „„Vyhledáš cestou Heimovy kraje, veselým hostem budeš králi. I9 . 20. 21. 22. Konec je, Sigurde, toho, co jsem věděl; více než toto , s ve nezvídej na mně. Sigurd pel: „Smutek mi působí slovo, jež pravíš, vím, že dopředu vidíš, kníže; dobře znáš Sigurda přemíru bolu, proto to, Grípe, říci nechceš.“ Gripir pêl: »Zírám nazpét, doba mládí nejsvětlejší se mi zdala; neprávem mě moudrým zovou, nejsem ni prorokem, Se víc už nevím. Sigurd pěl: „Muže neznám na zemi žádného, jasněj jenž vidí než ty, Gripe! Neskryvej pfede mnou, byť byla zlá, zhoubu, již osud na mne chystá."
VI. GRÍPOVA VĚŠTBA Sigurd pěl: 16. „Zlomeno oruží, promluvi panna, ze spánku žena procitne zase; co moudrá asi Sigurdu řekne, co by reku k štěstí bylo?“ Gripir pěl: 17. „Mocného bude tě rúnám učit, všem, jež si rody osvojit přály, jež mluvit mohou s jazyka lidí léčivou silou. Žij blaze, králi!“ Sigurd pěl: 18. „„Reč svou skončí, moudrost pochytím, na další cestu zase se chystám — rozpomeň se a dále mi pověz: Jaký bude další mäj života osud?“ Gripir pěl: „„Vyhledáš cestou Heimovy kraje, veselým hostem budeš králi. I9 . 20. 21. 22. Konec je, Sigurde, toho, co jsem věděl; více než toto , s ve nezvídej na mně. Sigurd pel: „Smutek mi působí slovo, jež pravíš, vím, že dopředu vidíš, kníže; dobře znáš Sigurda přemíru bolu, proto to, Grípe, říci nechceš.“ Gripir pêl: »Zírám nazpét, doba mládí nejsvětlejší se mi zdala; neprávem mě moudrým zovou, nejsem ni prorokem, Se víc už nevím. Sigurd pěl: „Muže neznám na zemi žádného, jasněj jenž vidí než ty, Gripe! Neskryvej pfede mnou, byť byla zlá, zhoubu, již osud na mne chystá."
Strana 55
23. 24. 25 26 e Gripir pól: „„ Věk tvůj není k hanbě určen, pomni toho, šlechetný kníže! Tvé jméno bude na věky věků, boje vládce, vzpomínáno!“ Sigurd pól: „Nejhorší ze všeho zdá se, že Sigurd s knížetem má se takto loučit; cestu mi osudu — všechno je určeno —, slavný ujče, chceš-li, naznač!“ Gripir pól: „Vypovim tedy Sigurdu vsechno, když na mne hrdina naléhá tolik: Věz nyní zajisté, že není lží: jeden den je ti k smrti určen!“ Sigurd pel: „Nechci zloby mocného krále, dobrou radu u Grípa hledám; VI. GRÍPOVA VĚŠTBA rád bych zvěděl, i když je zlá, jaká Sigurda sudba čeká“ Gripir pól: 27. „Panna je u Heima krásná vzhledem — Brynhildou ji muží zovou —, Budlova dcera, již vlídný Heimir, pannu tvrdou, u sebe chová.“ Sigurd pěl: 28. „Co mäm z toho, pannu Ze Heimir kräsnou vzhledem u sebe chová: Musíš mi, Grípe, všechno říci, vím, že v mou sudbu jasné vidíš.“ Gripir pól: 29. ,, Všechnu radost tobě zničí krásná žena, již Heimir chová. Neusneš spánkem, nezvážíš věcí, pohrdneš muži, když nebudeš s pannou.“ 55
23. 24. 25 26 e Gripir pól: „„ Věk tvůj není k hanbě určen, pomni toho, šlechetný kníže! Tvé jméno bude na věky věků, boje vládce, vzpomínáno!“ Sigurd pól: „Nejhorší ze všeho zdá se, že Sigurd s knížetem má se takto loučit; cestu mi osudu — všechno je určeno —, slavný ujče, chceš-li, naznač!“ Gripir pól: „Vypovim tedy Sigurdu vsechno, když na mne hrdina naléhá tolik: Věz nyní zajisté, že není lží: jeden den je ti k smrti určen!“ Sigurd pel: „Nechci zloby mocného krále, dobrou radu u Grípa hledám; VI. GRÍPOVA VĚŠTBA rád bych zvěděl, i když je zlá, jaká Sigurda sudba čeká“ Gripir pól: 27. „Panna je u Heima krásná vzhledem — Brynhildou ji muží zovou —, Budlova dcera, již vlídný Heimir, pannu tvrdou, u sebe chová.“ Sigurd pěl: 28. „Co mäm z toho, pannu Ze Heimir kräsnou vzhledem u sebe chová: Musíš mi, Grípe, všechno říci, vím, že v mou sudbu jasné vidíš.“ Gripir pól: 29. ,, Všechnu radost tobě zničí krásná žena, již Heimir chová. Neusneš spánkem, nezvážíš věcí, pohrdneš muži, když nebudeš s pannou.“ 55
Strana 56
$6 VI. GRÍPOVA VÉSTBA 30. - 3 32. 33. Sigurd pól: „Co tedy Sigurdu koje skytne: Povéz mi, Gripe, tušíš-li dále: Koupím pannu za poklady, získám krásnou knížete dceru :“ Gripir pěl: . „Prísahy všechny sobč dáte, pevné slíbíte, málo jich splníte: na noc budeš Gjúkovým hostem — schovanky Heimovy v 66 nevzpomenes. Sigurd pól: „Jakże, Gripe, fekni piimo, vidi$ vrtkavost v krále mysli: Já že zradím panně sliby, již budu milovat ze vší duše:“ Gripir pél: „„Zradíš, kníže, úskokem jiných, podlehneš Isti Grímhildiné: 34- 3 VA 36. nabídne ti světlou pannu, vlastní dceru, kouzly tě zmámí.“ Sigurd pól: „Stanu se svakem Gunnarovym a Gudrünu za ženu pojmu: Dobrý sňatek kníže by zavřel, kdyby zlé svědomí dalo mu spáti!““ Gripir pel: . Grímhild tobé létku zchystá, bude chtít, abys Brynhildu sezdal se synem Gunnarem, gótským vládcem; ty matce knížete pomoc slíbíš.“ Sigurd pél: „„Hanba mě čeká, to jasně vidím, selhává Sigurdu rozvaha moudrá, mám-li slavné panny prosit pro jiného, již rád jsem míval.“
$6 VI. GRÍPOVA VÉSTBA 30. - 3 32. 33. Sigurd pól: „Co tedy Sigurdu koje skytne: Povéz mi, Gripe, tušíš-li dále: Koupím pannu za poklady, získám krásnou knížete dceru :“ Gripir pěl: . „Prísahy všechny sobč dáte, pevné slíbíte, málo jich splníte: na noc budeš Gjúkovým hostem — schovanky Heimovy v 66 nevzpomenes. Sigurd pól: „Jakże, Gripe, fekni piimo, vidi$ vrtkavost v krále mysli: Já že zradím panně sliby, již budu milovat ze vší duše:“ Gripir pél: „„Zradíš, kníže, úskokem jiných, podlehneš Isti Grímhildiné: 34- 3 VA 36. nabídne ti světlou pannu, vlastní dceru, kouzly tě zmámí.“ Sigurd pól: „Stanu se svakem Gunnarovym a Gudrünu za ženu pojmu: Dobrý sňatek kníže by zavřel, kdyby zlé svědomí dalo mu spáti!““ Gripir pel: . Grímhild tobé létku zchystá, bude chtít, abys Brynhildu sezdal se synem Gunnarem, gótským vládcem; ty matce knížete pomoc slíbíš.“ Sigurd pél: „„Hanba mě čeká, to jasně vidím, selhává Sigurdu rozvaha moudrá, mám-li slavné panny prosit pro jiného, již rád jsem míval.“
Strana 57
Gripir pól: 37. „, Všichni si sliby do rukou dáte, Gunnar 1 Hógni i ty jako třetí, podobu změníte, cestou až půjdete, Gunnar s tebou; Gripir nelże!* Sigurd pil: . Jak se to stane, jak si změníme podobu, pohyby, cestou až půjdeme: Jiný úklad za tím vězí, ohavný stejně; mluv, Grípe, dál!“ oo 3 Gripir pel: 39. ,,Vzhled mas Gunnara, pohyby jeho, vlastní však mluvu i myšlenky sílu; zasnoubíš se se srdnatou Atlovou sestrou; není ti pomoci.“ Sigurd pól: 40. „Nejhorśi zdś se, že zlým budu zván Sigurdem u lidí, tak li se stane! 4 4 I. o» VI. GRÉPOVA VÉSTBA . $7 Nechci ûskokem požádat panny, nevěsty králů, již nejlepší znám.“ Gripir pěl: „Spočineš, slavný vojů vůdce, u panny, jako by matkou ti byla: proto tvého jména všechny včky, kníže lidu, vzpomínat budou!“ Sigurd pěl: - „, Vezme si Gunnar dobrou ženu, slavný mezi muži, byť po tři noci vzdorná jeho žena — jak neslýcháno! — se mnou spala?“ Gripir pel: . „Svatbu spolu oba budou slavit, Sigurd i Gunnar v Gjúkových síních. Podobu změníte přijdouce domů. V duši každý zůstane svým.“
Gripir pól: 37. „, Všichni si sliby do rukou dáte, Gunnar 1 Hógni i ty jako třetí, podobu změníte, cestou až půjdete, Gunnar s tebou; Gripir nelże!* Sigurd pil: . Jak se to stane, jak si změníme podobu, pohyby, cestou až půjdeme: Jiný úklad za tím vězí, ohavný stejně; mluv, Grípe, dál!“ oo 3 Gripir pel: 39. ,,Vzhled mas Gunnara, pohyby jeho, vlastní však mluvu i myšlenky sílu; zasnoubíš se se srdnatou Atlovou sestrou; není ti pomoci.“ Sigurd pól: 40. „Nejhorśi zdś se, že zlým budu zván Sigurdem u lidí, tak li se stane! 4 4 I. o» VI. GRÉPOVA VÉSTBA . $7 Nechci ûskokem požádat panny, nevěsty králů, již nejlepší znám.“ Gripir pěl: „Spočineš, slavný vojů vůdce, u panny, jako by matkou ti byla: proto tvého jména všechny včky, kníže lidu, vzpomínat budou!“ Sigurd pěl: - „, Vezme si Gunnar dobrou ženu, slavný mezi muži, byť po tři noci vzdorná jeho žena — jak neslýcháno! — se mnou spala?“ Gripir pel: . „Svatbu spolu oba budou slavit, Sigurd i Gunnar v Gjúkových síních. Podobu změníte přijdouce domů. V duši každý zůstane svým.“
Strana 58
$8 VI. GRÍPOVA VĚŠTBA 44- 45- 46. 47- Sigurd pel: „K jaké radosti svakovství potom bude mezi muži, fekni mi, Grípe! Gunnaru-li potćchou bude v pozdnich dobśch, v v 6“ c1 mné samu? Gripir pel: „Pomníš přísah, mlčet však musíš, Gudrüné popřeješ dobrého žití. Brynhild však zdá se nešťastně sňatou, moudrá žena pomstu snuje.“ Sigurd pěl: „Co hodlá pokutou nevěsta vzít za úskok, který spášeme na ní? Ode mne moudrá má přísahy dané, nesplněné, a málo lásky.“ Gripir pól: „Gunnarovi Brynhild řekne, v daném že slově jsi dostát nechtěl, 48. 49. $0. šlechetný král když, Gjúkův dědic, z celé mysli víry ti skytl!" Sigurd pěl: „CoZe, Gripe? Rekni mi přece, pravda li bude, co o mně se řekne, či lže- li o mně slavná žena a o sobě samé? Povčz mi, Grípe!“ Gripir pól: „Z přemocného hoře a hněvu mocná panna zlo ti způsobí; třeba jsi šlechetnou nepohanil, přece jste královnu získali kouzly.“ Sigurd pěl: „Dá se Gunnar a Gutthorm a Högni proti mně popudit jejími slovy? Zkrvaví čepele Gjúkovi synové na svém svaku? Rci mi, Grípe!"
$8 VI. GRÍPOVA VĚŠTBA 44- 45- 46. 47- Sigurd pel: „K jaké radosti svakovství potom bude mezi muži, fekni mi, Grípe! Gunnaru-li potćchou bude v pozdnich dobśch, v v 6“ c1 mné samu? Gripir pel: „Pomníš přísah, mlčet však musíš, Gudrüné popřeješ dobrého žití. Brynhild však zdá se nešťastně sňatou, moudrá žena pomstu snuje.“ Sigurd pěl: „Co hodlá pokutou nevěsta vzít za úskok, který spášeme na ní? Ode mne moudrá má přísahy dané, nesplněné, a málo lásky.“ Gripir pól: „Gunnarovi Brynhild řekne, v daném že slově jsi dostát nechtěl, 48. 49. $0. šlechetný král když, Gjúkův dědic, z celé mysli víry ti skytl!" Sigurd pěl: „CoZe, Gripe? Rekni mi přece, pravda li bude, co o mně se řekne, či lže- li o mně slavná žena a o sobě samé? Povčz mi, Grípe!“ Gripir pól: „Z přemocného hoře a hněvu mocná panna zlo ti způsobí; třeba jsi šlechetnou nepohanil, přece jste královnu získali kouzly.“ Sigurd pěl: „Dá se Gunnar a Gutthorm a Högni proti mně popudit jejími slovy? Zkrvaví čepele Gjúkovi synové na svém svaku? Rci mi, Grípe!"
Strana 59
VI. GRÍPOVA VĚŠTBA 59 Grípir pěl: 51. „Tehdy se Gudrúně zatvrdí srdce, až její bratři život ti vezmou. Ničím nebude žádná radost moudré ženě Grímhildy vinou. 52. Budiž ti útěchou, vládce vojů, taký že osud určen byl králi: Nikdy slavnější muž se nezrodí pod sídlem slunce než, Sigurde, ty! Sigurd pěl: 53. „V přátelství lučme se! Sudby nezměníš. Ucinils, Grípe, oč jsem tě žádal. Jistě bys raději lepší mi život prorokoval, kdybys mohl!
VI. GRÍPOVA VĚŠTBA 59 Grípir pěl: 51. „Tehdy se Gudrúně zatvrdí srdce, až její bratři život ti vezmou. Ničím nebude žádná radost moudré ženě Grímhildy vinou. 52. Budiž ti útěchou, vládce vojů, taký že osud určen byl králi: Nikdy slavnější muž se nezrodí pod sídlem slunce než, Sigurde, ty! Sigurd pěl: 53. „V přátelství lučme se! Sudby nezměníš. Ucinils, Grípe, oč jsem tě žádal. Jistě bys raději lepší mi život prorokoval, kdybys mohl!
Strana 60
6 B — VII PÍSEN O REGINOVI Digurd šel do Hjálprekova hřebčince a vybral si tam koně, který se poz- ději nazýval Grani. Tehdy přišel k Hjálprekovi Regin, syn Hreidmarův. Byl dovednější než kdo jiný a byl trpaslík vzrůstem; byl moudrý, krutý a znalý kouzel. Regin si vzal Sigurda na vychování a velmi si jej oblíbil. Vypravoval Sigurdovi o svých rodičích a o tom, jak se stalo, že Odin a Hoenir a Loki přišli k Andvaraforsu; ve vodopádu tom bylo množství ryb. Trpaslík jakýs jmenoval se Andvari; pobýval dlouho ve vodopádu
6 B — VII PÍSEN O REGINOVI Digurd šel do Hjálprekova hřebčince a vybral si tam koně, který se poz- ději nazýval Grani. Tehdy přišel k Hjálprekovi Regin, syn Hreidmarův. Byl dovednější než kdo jiný a byl trpaslík vzrůstem; byl moudrý, krutý a znalý kouzel. Regin si vzal Sigurda na vychování a velmi si jej oblíbil. Vypravoval Sigurdovi o svých rodičích a o tom, jak se stalo, že Odin a Hoenir a Loki přišli k Andvaraforsu; ve vodopádu tom bylo množství ryb. Trpaslík jakýs jmenoval se Andvari; pobýval dlouho ve vodopádu
Strana 61
VII. PÍSEŇ O REGINOVI 61 v podobě štiky a opatřoval si tu jídlo. — „Otr jmenoval se náš bratr,“ řekl Regin, „který často chodil do peřejí v podobě vydry. Chytil lososa a sedl si na břeh a jedl jej podřimuje. Loki po něm mrštil kamenem a zabil jej. Asové, jak se zdálo, byli velmi šťastni a stáhli s vydry kůži. Téhož večera se odebrali k Hreidmarovi a ukázali mu úlovek. Tu jsme se jich chopili a uložili jim jako výkupné, aby naplnili kůži zlatem a pokryli ji zvenčí rovněž ryzím zlatem. — Tu poslali Loka, aby zlato opatřil. Odešel k Ráně a vzal si její síť a vydal se k Andvaraforsu a hodil vrši na štiku; a ta vbèhla do sítě. Tu zapěl Loki: 1., Jaká to ryba v řece pluje, že neštěstí dbát nechce? Hlavu si vykup z Heljiných osidel, najdi mi planoucí zlato." Loki pěl: 3.,Rekni mi, Andvari, chcešli míti život v síních lidí, jaký trest stihne syny mužů, raní-li se slovy ? Štika pravila: 2.,Andvari sluji, Oin byl mûj otec, mnohé jsem peřeje proplul; bídná norna určila dávno, ve vodě bych se brodil." Andvari řekl: 4.,Odplaty dojdou synové mužů, Vadgelmem co se brodí; od zlých slov jinému nalhaných vedou daleko větve." Loki viděl veškero zlato, jež Andvari měl. Ale když je všechno při- nesl, ponechal si prsten, a Loki mu jej vzal. Trpaslík odešel do ka- mene a řekl: 5.� Zlato toto, Gust jež vlastnil, dvěma bratrům zhoubou bude, osm knížat znepřátelí; jmění mého nikdo neužije."
VII. PÍSEŇ O REGINOVI 61 v podobě štiky a opatřoval si tu jídlo. — „Otr jmenoval se náš bratr,“ řekl Regin, „který často chodil do peřejí v podobě vydry. Chytil lososa a sedl si na břeh a jedl jej podřimuje. Loki po něm mrštil kamenem a zabil jej. Asové, jak se zdálo, byli velmi šťastni a stáhli s vydry kůži. Téhož večera se odebrali k Hreidmarovi a ukázali mu úlovek. Tu jsme se jich chopili a uložili jim jako výkupné, aby naplnili kůži zlatem a pokryli ji zvenčí rovněž ryzím zlatem. — Tu poslali Loka, aby zlato opatřil. Odešel k Ráně a vzal si její síť a vydal se k Andvaraforsu a hodil vrši na štiku; a ta vbèhla do sítě. Tu zapěl Loki: 1., Jaká to ryba v řece pluje, že neštěstí dbát nechce? Hlavu si vykup z Heljiných osidel, najdi mi planoucí zlato." Loki pěl: 3.,Rekni mi, Andvari, chcešli míti život v síních lidí, jaký trest stihne syny mužů, raní-li se slovy ? Štika pravila: 2.,Andvari sluji, Oin byl mûj otec, mnohé jsem peřeje proplul; bídná norna určila dávno, ve vodě bych se brodil." Andvari řekl: 4.,Odplaty dojdou synové mužů, Vadgelmem co se brodí; od zlých slov jinému nalhaných vedou daleko větve." Loki viděl veškero zlato, jež Andvari měl. Ale když je všechno při- nesl, ponechal si prsten, a Loki mu jej vzal. Trpaslík odešel do ka- mene a řekl: 5.� Zlato toto, Gust jež vlastnil, dvěma bratrům zhoubou bude, osm knížat znepřátelí; jmění mého nikdo neužije."
Strana 62
62 VII. PÍSEŇ O REGINOVI Ásové zaplatili Hreidmarovi peníze a naplnili vydří kůží a postavili ji na nohy. Tu měli ásové naložit zlata a kůži pokrýt. A když tak učinili, přistoupil Hreidmar a uviděl vous a žádal, aby i ten pokryli. Tu vyňal Ódin prsten Andvaranaut a vous pokryl. Loki pél: 6. „Zlato jsme dali, pokutu velkou dostals za mou hlavu; synu tvému osud bude skoupý, občma vám zhoubou bude.“ Hreidmar pravil: 7. „Dary jsi dal, ne dary z lásky, nedals jich z dobré mysli! Kdybych byl znal zlovüli vasi, životem byste odpykali!* oo Loki pól: . Jesté je horsi — zdám se tušit — svaků souboj o nevěstu; knížatům dosud nenarozenym planoucí svár je souzen.“ Hreidmar pel: . ,O zlato skvouci säm se postaräm, pokud budu Ziv; vyhrůžky tvé za mák nedbám, klidte se mi odtud!‘ Fáfnir a Regin žádali na Hreidmarovi rodovou pokutu za bratra Otra. On jim ji odepřel. Ale Fáfnir proklál mečem otce svého Hreidmara, an spal. Hreidmar přivolal dcery: 10. „Lyngheido, Lofnheido, Hreidmar pěl: život můj prchá! 11. „Zploď tedy dceru, Mnohé je nutno nouzí!* díso vlčí mysli, nedostanes-li Lyngheid odpověděla: „Sotva může sestra na bratru pomstít smrt svého otce.“ s knížetem syna. Dej panně muže v krajní nouzi, syn jejich tvého hoře pomstí.“
62 VII. PÍSEŇ O REGINOVI Ásové zaplatili Hreidmarovi peníze a naplnili vydří kůží a postavili ji na nohy. Tu měli ásové naložit zlata a kůži pokrýt. A když tak učinili, přistoupil Hreidmar a uviděl vous a žádal, aby i ten pokryli. Tu vyňal Ódin prsten Andvaranaut a vous pokryl. Loki pél: 6. „Zlato jsme dali, pokutu velkou dostals za mou hlavu; synu tvému osud bude skoupý, občma vám zhoubou bude.“ Hreidmar pravil: 7. „Dary jsi dal, ne dary z lásky, nedals jich z dobré mysli! Kdybych byl znal zlovüli vasi, životem byste odpykali!* oo Loki pól: . Jesté je horsi — zdám se tušit — svaků souboj o nevěstu; knížatům dosud nenarozenym planoucí svár je souzen.“ Hreidmar pel: . ,O zlato skvouci säm se postaräm, pokud budu Ziv; vyhrůžky tvé za mák nedbám, klidte se mi odtud!‘ Fáfnir a Regin žádali na Hreidmarovi rodovou pokutu za bratra Otra. On jim ji odepřel. Ale Fáfnir proklál mečem otce svého Hreidmara, an spal. Hreidmar přivolal dcery: 10. „Lyngheido, Lofnheido, Hreidmar pěl: život můj prchá! 11. „Zploď tedy dceru, Mnohé je nutno nouzí!* díso vlčí mysli, nedostanes-li Lyngheid odpověděla: „Sotva může sestra na bratru pomstít smrt svého otce.“ s knížetem syna. Dej panně muže v krajní nouzi, syn jejich tvého hoře pomstí.“
Strana 63
VII. PÍSEŇ O REGINOVI 63 Tu Hreidmar zemřel. Fáfnir pak vzal veškero zlato. Tehdy žádal Re- gin pro sebe něco z otcova dědictví; leč Fáfnir ho odmítl. Tu se Regin obrátil o radu na sestru Lyngheidu, jak by nabyl otcovského dědictví. Lyngheid zapèla: 12. ,V mírnosti měl bys bratra prosit o podíl a lepší mysl. Nesluší se, abys mečem na Fáfnovi zboží žádal. "“ Tyto věci řekl Regin Sigurdovi. — Jednoho dne, když přišel do Regi- nova domu, byl dobře přivítán. Regin pěl: 13. „Zavítal sem Sigmundův syn, bystrý jun, do našich síní; mužnosti víc má než starý muž, od vlka lačného lup teď čekám! 14. Vyživím u sebe statné kníže; mezi nás zavítal potomek Yngvův! Pod sluncem prvním rekem bude; osudu nit jeho světem se vine!" Sigurd byl pak stále u Regina a ten Sigurdovi řekl, že Fáfnir leží na Gnitské pláni a má podobu saně. Měl na sobě přílbu děsu, jíž se všechno živé lekalo. Regin ukul Sigurdovi meč, který se jmenoval Gram. Byl tak ostrý, že když jej ponořil do Rýna a dal chomáčku vlny plouti po proudu, rozřízl chomáč stejně jako vodu. Mečem tím rozpoltil Sigurd Reginovi kovadlinu. Potom Regin popouzel Sigurda, aby zabil Fáfna. Sigurd pravil: 15. „Hlasně se vysmějí Hundingovci, Eylima kteří života zbavili, kníže-li větší touhou vzplane po rudých prstenech než pomstě otce!
VII. PÍSEŇ O REGINOVI 63 Tu Hreidmar zemřel. Fáfnir pak vzal veškero zlato. Tehdy žádal Re- gin pro sebe něco z otcova dědictví; leč Fáfnir ho odmítl. Tu se Regin obrátil o radu na sestru Lyngheidu, jak by nabyl otcovského dědictví. Lyngheid zapèla: 12. ,V mírnosti měl bys bratra prosit o podíl a lepší mysl. Nesluší se, abys mečem na Fáfnovi zboží žádal. "“ Tyto věci řekl Regin Sigurdovi. — Jednoho dne, když přišel do Regi- nova domu, byl dobře přivítán. Regin pěl: 13. „Zavítal sem Sigmundův syn, bystrý jun, do našich síní; mužnosti víc má než starý muž, od vlka lačného lup teď čekám! 14. Vyživím u sebe statné kníže; mezi nás zavítal potomek Yngvův! Pod sluncem prvním rekem bude; osudu nit jeho světem se vine!" Sigurd byl pak stále u Regina a ten Sigurdovi řekl, že Fáfnir leží na Gnitské pláni a má podobu saně. Měl na sobě přílbu děsu, jíž se všechno živé lekalo. Regin ukul Sigurdovi meč, který se jmenoval Gram. Byl tak ostrý, že když jej ponořil do Rýna a dal chomáčku vlny plouti po proudu, rozřízl chomáč stejně jako vodu. Mečem tím rozpoltil Sigurd Reginovi kovadlinu. Potom Regin popouzel Sigurda, aby zabil Fáfna. Sigurd pravil: 15. „Hlasně se vysmějí Hundingovci, Eylima kteří života zbavili, kníže-li větší touhou vzplane po rudých prstenech než pomstě otce!
Strana 64
64 VII. PÍSEŇ O REGINOVI Král Hjálprek dal Sigurdovi lodi a mužstvo, aby pomstil otce. Zastihla je velká bouře, a křižovali před výspou. Jakýsi muž stál na skále a děl: 16. „Kdo to jede na koních Raevila po vlnách vysokých v hučícím moři? Přes vodní oře říboj se žene, vichru vln hřebci neodolají.“ Regin odpověděl: 17. „Já a Sigurd jsme na dřevech moře, vítr je nám pro záhubu, přes příď příkrou příboj se hrne, plavidla klesají! Kdo se to ptá?“ Muž pravil: 18. „Hnikar mi fíkali, když havrana Hugina po boji těšil jsem, Vélsungu mladý. Můžeš zvátí muže na skále Fengem či Fjólnem! S vámi chci jetil“ Zaměřili k zemi a muž vstoupil na loď, a tu se bouře utišila. Sigurd pěl: 19. ,,Rekni mi, Hnikare, jakože víš, znamení bohů a lidí: která jsou nejlepší znamení pro boj, meči když se máchá?“ Hnikar pěl: 20. „Mnoho je dobrých, kdyby je kdo znal, znamení, meč když se máchá. Věrným průvodcem havran černý k vítězství často bývá. 21. Jiné je znamení, z domu když vyjdeš a na cestu jsí zchystán: dva že spatříš na zápraží slávy chtivé muže. 22. Třetí je znamení, slyšíš-li výt pod jasanem vlka: vítězství získáš nad zbrojnoši, zříš-li jej před sebou prchat.
64 VII. PÍSEŇ O REGINOVI Král Hjálprek dal Sigurdovi lodi a mužstvo, aby pomstil otce. Zastihla je velká bouře, a křižovali před výspou. Jakýsi muž stál na skále a děl: 16. „Kdo to jede na koních Raevila po vlnách vysokých v hučícím moři? Přes vodní oře říboj se žene, vichru vln hřebci neodolají.“ Regin odpověděl: 17. „Já a Sigurd jsme na dřevech moře, vítr je nám pro záhubu, přes příď příkrou příboj se hrne, plavidla klesají! Kdo se to ptá?“ Muž pravil: 18. „Hnikar mi fíkali, když havrana Hugina po boji těšil jsem, Vélsungu mladý. Můžeš zvátí muže na skále Fengem či Fjólnem! S vámi chci jetil“ Zaměřili k zemi a muž vstoupil na loď, a tu se bouře utišila. Sigurd pěl: 19. ,,Rekni mi, Hnikare, jakože víš, znamení bohů a lidí: která jsou nejlepší znamení pro boj, meči když se máchá?“ Hnikar pěl: 20. „Mnoho je dobrých, kdyby je kdo znal, znamení, meč když se máchá. Věrným průvodcem havran černý k vítězství často bývá. 21. Jiné je znamení, z domu když vyjdeš a na cestu jsí zchystán: dva že spatříš na zápraží slávy chtivé muže. 22. Třetí je znamení, slyšíš-li výt pod jasanem vlka: vítězství získáš nad zbrojnoši, zříš-li jej před sebou prchat.
Strana 65
23. Nikdo z lidí neobrať tváře k pozdně planoucí měsíce sestře: ti jsou vítězi, kdo dobře vidí, bojci bystii, a v klin se fadi. 24. Neblahé je, klopytnes-li, 25. VII. PÍSEŇ O REGINOVI 65 chystá£/li se k boji: dísy zlé ti po boku stojí, chtějí tě zraněna vidět. Umyt a učesán buď moudrý muž a nasycen zrána; nikdo neví, kde zvečera bude; zlověstné je spěchat.“ Sigurd měl veliký boj s Lyngvem, Hundingovým synem, a jeho bratry. Padl v něm Lyngvi a jeho tři bratři. — Po boji zapěl Regin: 26. „Krvavy orel ostrym mečem Sigmunda záhubcům do zad je vřezán! Málokdy slavnější králův dědic zkrvavil zemi a nasytil supy!“
23. Nikdo z lidí neobrať tváře k pozdně planoucí měsíce sestře: ti jsou vítězi, kdo dobře vidí, bojci bystii, a v klin se fadi. 24. Neblahé je, klopytnes-li, 25. VII. PÍSEŇ O REGINOVI 65 chystá£/li se k boji: dísy zlé ti po boku stojí, chtějí tě zraněna vidět. Umyt a učesán buď moudrý muž a nasycen zrána; nikdo neví, kde zvečera bude; zlověstné je spěchat.“ Sigurd měl veliký boj s Lyngvem, Hundingovým synem, a jeho bratry. Padl v něm Lyngvi a jeho tři bratři. — Po boji zapěl Regin: 26. „Krvavy orel ostrym mečem Sigmunda záhubcům do zad je vřezán! Málokdy slavnější králův dědic zkrvavil zemi a nasytil supy!“
Strana 66
VIII PÍSEN O FÁFNOVI omů odjel Sigurd k Hjálprekovi. Tu popouzel Regin Sigurda, aby zabil Fáfna. Sigurd a Regin se vydali na Gnitskou pláň a našli tam stopy Fáfnovy, kudy se bral k vodě. Sigurd vykopal na cestě velikou jámu a se stoupil do ní. A když Fáfnir slezl se zlata, chrlil jed, a ten kanul Sigurdovi na hlavu. Ale když se Fáfnir plazil nad jámou, zasadil mu Sigurd mečem ránu do srdce. Fáfnir se zachvěl a bil hlavou i ocasem. Sigurd vyběhl z jámy a oba na sebe hleděli.
VIII PÍSEN O FÁFNOVI omů odjel Sigurd k Hjálprekovi. Tu popouzel Regin Sigurda, aby zabil Fáfna. Sigurd a Regin se vydali na Gnitskou pláň a našli tam stopy Fáfnovy, kudy se bral k vodě. Sigurd vykopal na cestě velikou jámu a se stoupil do ní. A když Fáfnir slezl se zlata, chrlil jed, a ten kanul Sigurdovi na hlavu. Ale když se Fáfnir plazil nad jámou, zasadil mu Sigurd mečem ránu do srdce. Fáfnir se zachvěl a bil hlavou i ocasem. Sigurd vyběhl z jámy a oba na sebe hleděli.
Strana 67
VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI 67 O SMRTI FÁFNOVĚ Fáfnir pěl: 1. „June, june, komu ses, june, zrodil, komu z mužů jsi svakem? Od Fáfna zrudl zářící meč, k srdci mi čepel vrazils!" “ Sigurd zatajil jméno, protože za starých časů se věřilo, že slovo umíra- jících má velkou moc, zlořečí-li svému nepříteli jménem. Sigurd pěl: 2. „Ztepilý srn jsem, světem chodím jako muž bez matky; otce nemám, jak jiných lidí syni, sám pořád putuji. Fáfnir pěl: 3. „Víš-li, když otce nemáš jak jiných lidí syni, jakým ses zázrakem zrodil? “ Bystrý june, máš odvážného otce, v jeho kráčíš stopách. Sigurd pěl: 6. „Mysl mě hnala, ruce mě vedly i moji ostrou čepel. Málo je mužný, kdo stárnout začne, bylli v mládí měkký.“ Sigurd pěl: 4. „O mém rodu vím, že nic nevíš, ani o mne samém: Sigurd se jmenuji — Sigmund slul můj otec — jenž jsem tě zbraní skolil." Fáfnir pěl: 7. „Kdybys byl vyrostl na prsou svých přátel, byl bys silný v seči; rab jsi nyní a zajatec v boji — pleník se strachuje stále!“ Fáfnir pěl: 5. „Kdo tě popudil, proč ses dal zjitřit, abys mi život odňal? Sigurd pěl: 8. „Tupíš mě, Fáfne, že jsem žil vzdálen otecké ochrany:
VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI 67 O SMRTI FÁFNOVĚ Fáfnir pěl: 1. „June, june, komu ses, june, zrodil, komu z mužů jsi svakem? Od Fáfna zrudl zářící meč, k srdci mi čepel vrazils!" “ Sigurd zatajil jméno, protože za starých časů se věřilo, že slovo umíra- jících má velkou moc, zlořečí-li svému nepříteli jménem. Sigurd pěl: 2. „Ztepilý srn jsem, světem chodím jako muž bez matky; otce nemám, jak jiných lidí syni, sám pořád putuji. Fáfnir pěl: 3. „Víš-li, když otce nemáš jak jiných lidí syni, jakým ses zázrakem zrodil? “ Bystrý june, máš odvážného otce, v jeho kráčíš stopách. Sigurd pěl: 6. „Mysl mě hnala, ruce mě vedly i moji ostrou čepel. Málo je mužný, kdo stárnout začne, bylli v mládí měkký.“ Sigurd pěl: 4. „O mém rodu vím, že nic nevíš, ani o mne samém: Sigurd se jmenuji — Sigmund slul můj otec — jenž jsem tě zbraní skolil." Fáfnir pěl: 7. „Kdybys byl vyrostl na prsou svých přátel, byl bys silný v seči; rab jsi nyní a zajatec v boji — pleník se strachuje stále!“ Fáfnir pěl: 5. „Kdo tě popudil, proč ses dal zjitřit, abys mi život odňal? Sigurd pěl: 8. „Tupíš mě, Fáfne, že jsem žil vzdálen otecké ochrany:
Strana 68
68 IO. II. I2. VIII. PÍSEN O FÁFNOVI nejsem rabem, ac jsem byl zajatcem; * Jv v . ^ €€ vidčls, že jsem volný. Fáfnir pěl: . „Jen zaśti slova umíš ve všem slyšet, jednu ti pravdu však povím: zvonivé zlato, žhavorudé zboží, prsteny budou ti zhoubou!" Sigurd pel: „Zbožím vládnout chce každý člověk až do hodiny smrti; jednou musí smrtelník každý odejít v Heljinu říši.“ Fáfnir pěl: „„Rozsudek noren a osud blázna tě stihne v skalisku tichém; ve vodě utoneš, i když s větrem budeš plout, neštěstí všude číhá.“ Sigurd pel: „„Rci mi, Fáfne, když jsi tak moudrý a jistě mnoho víš: 13. 14. I$. I6. které norny nosí při porodu pomoc, matce kouzlí úkoj zpěvem“ Fáfnir pěl: „„Rozdílné rodem norny jsou, jak vím, nemají jednoho rodu; jedny jsou z ásů, jedny jsou z alfů, jiné zas Dvalina dcery.“ Sigurd pól: „Kci mi, Fáfne, když jsi tak moudrý a jistě mnoho víš: jak se jmenuje chlum, kde Surt v boji krev smísí s ásy?“ Fáfnir pěl: „Oskopnir sluje chlum, vsichni tam bozi oštěpy nastaví; Bifrost se zfiti, až přes most pojedou, proudem budou koně se brodit. Přílbu jsem hrůzy měl proti synům mužů, dokud jsem poklady hlídal; sám silnějším
68 IO. II. I2. VIII. PÍSEN O FÁFNOVI nejsem rabem, ac jsem byl zajatcem; * Jv v . ^ €€ vidčls, že jsem volný. Fáfnir pěl: . „Jen zaśti slova umíš ve všem slyšet, jednu ti pravdu však povím: zvonivé zlato, žhavorudé zboží, prsteny budou ti zhoubou!" Sigurd pel: „Zbožím vládnout chce každý člověk až do hodiny smrti; jednou musí smrtelník každý odejít v Heljinu říši.“ Fáfnir pěl: „„Rozsudek noren a osud blázna tě stihne v skalisku tichém; ve vodě utoneš, i když s větrem budeš plout, neštěstí všude číhá.“ Sigurd pel: „„Rci mi, Fáfne, když jsi tak moudrý a jistě mnoho víš: 13. 14. I$. I6. které norny nosí při porodu pomoc, matce kouzlí úkoj zpěvem“ Fáfnir pěl: „„Rozdílné rodem norny jsou, jak vím, nemají jednoho rodu; jedny jsou z ásů, jedny jsou z alfů, jiné zas Dvalina dcery.“ Sigurd pól: „Kci mi, Fáfne, když jsi tak moudrý a jistě mnoho víš: jak se jmenuje chlum, kde Surt v boji krev smísí s ásy?“ Fáfnir pěl: „Oskopnir sluje chlum, vsichni tam bozi oštěpy nastaví; Bifrost se zfiti, až přes most pojedou, proudem budou koně se brodit. Přílbu jsem hrůzy měl proti synům mužů, dokud jsem poklady hlídal; sám silnějším
Strana 69
VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI 69 všech jsem se zdál, ač nemnoho lidí jsem potkal." Sigurd pěl: 17. „Přílba hrůzy nezachrání tam, kde se zlobní bijí; shledáváme, když množství se sejde, nikdo že není první. Fáfnir pěl: 18. „Jedy jsem chrlil, když na zlatě jsem ležel, na pokladech otce... Fáfnir pěl: 20. „Radím ti, Sigurde, — radu tu přijmi: odjeď odtud domů! Zvonivé zlato a žhavěrudé zboží, prsteny budou ti zhoubou!“ Sigurd pèl: 21. „Radu jsi dal, k zlatu však odjedu, ve vřesu jež se skrývá. Ty si pak, Fáfne, lež v smrtelných křečích, Hel at si té vezme!" Sigurd pěl: 19. „Lesklá sani! Zlobně jsi syčela, zatvrzelá v mysli; nenávist roste u synů lidí pod takovou přílbou.“ Fáfnir pěl: 22. „Regin me zradil, tebe také zradí, oběma bude nám zhoubou. Života pozbýt je ti nyní, Fáfne — Tvá moc byla větší než má!“ Regin odešel, zatím co Sigurd bil Fáfna, a vrátil se, když Sigurd stíral s meče krev. Regin pèl: 23. „Zdráv bud, Sigurde! Vítězství jsi dobyl a Fáfna zdolal. Ze všech mužů, již po zemi chodí, jsi ty nejrekovnější! Sigurd pěl: 24. „Nejisto je vědět, kdybychom všichni se sešli, synové vítězů, kdo je nejrekovnější; mnohý je hbitý, i když meč nezbrotí krví v prsou soka.
VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI 69 všech jsem se zdál, ač nemnoho lidí jsem potkal." Sigurd pěl: 17. „Přílba hrůzy nezachrání tam, kde se zlobní bijí; shledáváme, když množství se sejde, nikdo že není první. Fáfnir pěl: 18. „Jedy jsem chrlil, když na zlatě jsem ležel, na pokladech otce... Fáfnir pěl: 20. „Radím ti, Sigurde, — radu tu přijmi: odjeď odtud domů! Zvonivé zlato a žhavěrudé zboží, prsteny budou ti zhoubou!“ Sigurd pèl: 21. „Radu jsi dal, k zlatu však odjedu, ve vřesu jež se skrývá. Ty si pak, Fáfne, lež v smrtelných křečích, Hel at si té vezme!" Sigurd pěl: 19. „Lesklá sani! Zlobně jsi syčela, zatvrzelá v mysli; nenávist roste u synů lidí pod takovou přílbou.“ Fáfnir pěl: 22. „Regin me zradil, tebe také zradí, oběma bude nám zhoubou. Života pozbýt je ti nyní, Fáfne — Tvá moc byla větší než má!“ Regin odešel, zatím co Sigurd bil Fáfna, a vrátil se, když Sigurd stíral s meče krev. Regin pèl: 23. „Zdráv bud, Sigurde! Vítězství jsi dobyl a Fáfna zdolal. Ze všech mužů, již po zemi chodí, jsi ty nejrekovnější! Sigurd pěl: 24. „Nejisto je vědět, kdybychom všichni se sešli, synové vítězů, kdo je nejrekovnější; mnohý je hbitý, i když meč nezbrotí krví v prsou soka.
Strana 70
70 VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI Regin pèl: 25. „Vesel jsi, Sigurde, vítězstvím zjařen, jak tu trávou stíráš Grama; bratra mého k smrti jsi zranil, vinu na tom sám též nesu." Sigurd pěl: 26. „Poradils mi, abych sem jel přes zrosené hory; život i zboží lesklá saň by měla, kdybys mě nebyl ponouk. Tu odešel Regin k Fáfnovi a vyřízl mu srdce mečem, který se jmenuje Ridil, a pak se napil krve z rány. Regin pravil: 27. „Sedni si, Sigurde, — spánek mě tíží — nad ohněm podrž Fáfnovo osrdí! Srdce jeho rád bych pojedl po krvavém pití. Sigurd pěl: 28. „Daleko odešels, když o Fáfna jsem barvil ostrou svoji čepel; sílu svoji měřil jsem s hadovou, zatím cos ve vřesu ležel. Regin pèl: 29. „Dlouho bys byl nechal vřesem se válet vetchého obra bez mého meče, bez čepele břitké, již jsem tobě zkoval. Sigurd pěl: 30. „Odvaha je lepší nežli síla meče tam, kde se zlobní bijí; zmužilého muže viděl jsem dobývat tupým mečem slávy. 31. Odvážným lépe než zbabělým lidem v zápase se vede; bujarý lépe si počíná než baba, “ ať cokoli ho potká!" Sigurd vzal Fáfnovo srdce a opékal je na rožni. Když měl za to, že je upečeno, a ze srdce se vypènila krev, dotkl se ho prstem a zkoušel, je li upe- čeno. Spáliv se vstrčil si prst do úst. Když mu krev z Fáfnova srdce přišla na jazyk, tu porozuměl řeči ptáků. Slyšel, jak několik sýkor štěbetá v křoví.
70 VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI Regin pèl: 25. „Vesel jsi, Sigurde, vítězstvím zjařen, jak tu trávou stíráš Grama; bratra mého k smrti jsi zranil, vinu na tom sám též nesu." Sigurd pěl: 26. „Poradils mi, abych sem jel přes zrosené hory; život i zboží lesklá saň by měla, kdybys mě nebyl ponouk. Tu odešel Regin k Fáfnovi a vyřízl mu srdce mečem, který se jmenuje Ridil, a pak se napil krve z rány. Regin pravil: 27. „Sedni si, Sigurde, — spánek mě tíží — nad ohněm podrž Fáfnovo osrdí! Srdce jeho rád bych pojedl po krvavém pití. Sigurd pěl: 28. „Daleko odešels, když o Fáfna jsem barvil ostrou svoji čepel; sílu svoji měřil jsem s hadovou, zatím cos ve vřesu ležel. Regin pèl: 29. „Dlouho bys byl nechal vřesem se válet vetchého obra bez mého meče, bez čepele břitké, již jsem tobě zkoval. Sigurd pěl: 30. „Odvaha je lepší nežli síla meče tam, kde se zlobní bijí; zmužilého muže viděl jsem dobývat tupým mečem slávy. 31. Odvážným lépe než zbabělým lidem v zápase se vede; bujarý lépe si počíná než baba, “ ať cokoli ho potká!" Sigurd vzal Fáfnovo srdce a opékal je na rožni. Když měl za to, že je upečeno, a ze srdce se vypènila krev, dotkl se ho prstem a zkoušel, je li upe- čeno. Spáliv se vstrčil si prst do úst. Když mu krev z Fáfnova srdce přišla na jazyk, tu porozuměl řeči ptáků. Slyšel, jak několik sýkor štěbetá v křoví.
Strana 71
32. 3 o 34. 35. Sýkora pěla: „Tu sedi Sigurd, krvi zbrocen, Fáfnovo srdce na ohni peče; moudrým by zdál se mi, štědrý dárce, sám kdyby srdce lesklé snědl.“ Drubý pták zpíval: . Tu lezí Regin, radu snová, zradit chce juna, jenž mu věří; sbírá v zlobě křivá slova, chce zhouby strůjce bratra pomstít.“ Třetí pták zpíval: „O hlavu kratšímu kdyby dal vousáči odebrat se k Helji, veškerým zlatem vládl by samoten, na němž Fáfnir ležel.“ Čtvrtý pták zpíval: „Moudrým by zdál se mi, kdyby chtěl pochopit rady, jež dáváte ze srdce, sestry, na sebe pomyslil, nasytil supa — 36. 37. 38. 39. VIII. PISEN O FAFNOVI 7I vlka čekám, když uši vidím.“ Pátý pták zpíval: „Není tak moudrý hrdinný bojovník, jak jsem si myslila, vojú vúdce, dá-li bratru odejiti, druhému když život odňal.“ Šestý pták zpíval: „Tuze je nemoudry, bude/li chtiti nepřítele šetřit. Spítu Regin, jenž zradu si už smyslil — není před ním v střehu.“ Sedmý pták zpíval: „O krk kratším kdyby obra učinil a zbavil ho zlata, jun by jméní, jímž Fáfnir vládl, sám směl míti.“ Sigurd pel: „Nikdy mne Regin nezbaví života, oba bratři brzy budou brat se odtud k Helji!*
32. 3 o 34. 35. Sýkora pěla: „Tu sedi Sigurd, krvi zbrocen, Fáfnovo srdce na ohni peče; moudrým by zdál se mi, štědrý dárce, sám kdyby srdce lesklé snědl.“ Drubý pták zpíval: . Tu lezí Regin, radu snová, zradit chce juna, jenž mu věří; sbírá v zlobě křivá slova, chce zhouby strůjce bratra pomstít.“ Třetí pták zpíval: „O hlavu kratšímu kdyby dal vousáči odebrat se k Helji, veškerým zlatem vládl by samoten, na němž Fáfnir ležel.“ Čtvrtý pták zpíval: „Moudrým by zdál se mi, kdyby chtěl pochopit rady, jež dáváte ze srdce, sestry, na sebe pomyslil, nasytil supa — 36. 37. 38. 39. VIII. PISEN O FAFNOVI 7I vlka čekám, když uši vidím.“ Pátý pták zpíval: „Není tak moudrý hrdinný bojovník, jak jsem si myslila, vojú vúdce, dá-li bratru odejiti, druhému když život odňal.“ Šestý pták zpíval: „Tuze je nemoudry, bude/li chtiti nepřítele šetřit. Spítu Regin, jenž zradu si už smyslil — není před ním v střehu.“ Sedmý pták zpíval: „O krk kratším kdyby obra učinil a zbavil ho zlata, jun by jméní, jímž Fáfnir vládl, sám směl míti.“ Sigurd pel: „Nikdy mne Regin nezbaví života, oba bratři brzy budou brat se odtud k Helji!*
Strana 72
72 VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI Sigurd utal Reginovi hlavu, pojedl Fáfnova srdce a napil se krve obou bratrů, Regina i Fáfna. I uslyšel Sigurd, jak sýkory říkají: 40. „Svaž, Sigurde, prsteny rudé — není královské krčit se strachy! Pannu znám jednu, nejkrásnější, zlatem zdobenou, chceš-li ji mít. 41. Ke Gjúkovi jdou zelené cesty vpřed osud kyne poutníkovi —, tam král skvělý dceru zplodil, tu, Sigurde, penězi získáš. 42. Síň se pne ve výši Hindských slemen, všechna je zvenčí ohněm skryta; moudří ji muži zbudovali ze skvoucího plamenů zlata. 43. Na skále bojovná dříme panna; nad ní pohrává plápol ohně; Ygg ji bodl trnem: jiné klála panna muže, než které chtěl. 44. Spatříš, synu, pod přílbou pannu, jak z boje když jela na Vingskornu; osud určil, Skjöldungovče, sen Sigrdrífy by nerušil nikdo." Sigurd jel po stopách Fáfnových k jeho doupěti a nalezl je otevřené. Dveře a veřeje byly ze železa. Železné byly i všechny trámy v domě, a ten byl vykopán v zemi. Sigurd tam nalezl nesmírné množství zlata a naplnil jím dvě truhly. Vzal tam přílbu děsu a zlaté oruží a meč Hrotti a mnoho drahocenností a naložil je na Grana. Ale kúň nechtěl jít, dokud Sigurd na něho nevsedl.
72 VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI Sigurd utal Reginovi hlavu, pojedl Fáfnova srdce a napil se krve obou bratrů, Regina i Fáfna. I uslyšel Sigurd, jak sýkory říkají: 40. „Svaž, Sigurde, prsteny rudé — není královské krčit se strachy! Pannu znám jednu, nejkrásnější, zlatem zdobenou, chceš-li ji mít. 41. Ke Gjúkovi jdou zelené cesty vpřed osud kyne poutníkovi —, tam král skvělý dceru zplodil, tu, Sigurde, penězi získáš. 42. Síň se pne ve výši Hindských slemen, všechna je zvenčí ohněm skryta; moudří ji muži zbudovali ze skvoucího plamenů zlata. 43. Na skále bojovná dříme panna; nad ní pohrává plápol ohně; Ygg ji bodl trnem: jiné klála panna muže, než které chtěl. 44. Spatříš, synu, pod přílbou pannu, jak z boje když jela na Vingskornu; osud určil, Skjöldungovče, sen Sigrdrífy by nerušil nikdo." Sigurd jel po stopách Fáfnových k jeho doupěti a nalezl je otevřené. Dveře a veřeje byly ze železa. Železné byly i všechny trámy v domě, a ten byl vykopán v zemi. Sigurd tam nalezl nesmírné množství zlata a naplnil jím dvě truhly. Vzal tam přílbu děsu a zlaté oruží a meč Hrotti a mnoho drahocenností a naložil je na Grana. Ale kúň nechtěl jít, dokud Sigurd na něho nevsedl.
Strana 73
— IX PÍSEN O SIGRDRÍFĚ Digurd vyjel na Hindské hory a obrátil se k jihu do země Franků. Na hoře spatřil veliké světlo, jako by hořel oheň, a záře se odrážela od nebe. Ale když tam přijel, tyčil se tam hrad, obklopený štíty, a shora vlála ko- rouhev. Sigurd vešel do hradu a viděl, an tu leží muž a spí v plné zbroji. Sňal mu nejprve s hlavy přílbu. Tu spatřil, že to je žena. Brnění přiléhalo těsně, jako by bylo přirostlé k tělu. Tu rozřízl Gramem oruží od otvoru u hlavy až dolů, i po obou rukávech, a brnění s ní sňal. Procitla přitom a usedla a spatřila Sigurda a zapèla: 1. „Kdo zlomil železo, kdo spánek zkrátil, kdo z bledých pout mě vysvobodil?“
— IX PÍSEN O SIGRDRÍFĚ Digurd vyjel na Hindské hory a obrátil se k jihu do země Franků. Na hoře spatřil veliké světlo, jako by hořel oheň, a záře se odrážela od nebe. Ale když tam přijel, tyčil se tam hrad, obklopený štíty, a shora vlála ko- rouhev. Sigurd vešel do hradu a viděl, an tu leží muž a spí v plné zbroji. Sňal mu nejprve s hlavy přílbu. Tu spatřil, že to je žena. Brnění přiléhalo těsně, jako by bylo přirostlé k tělu. Tu rozřízl Gramem oruží od otvoru u hlavy až dolů, i po obou rukávech, a brnění s ní sňal. Procitla přitom a usedla a spatřila Sigurda a zapèla: 1. „Kdo zlomil železo, kdo spánek zkrátil, kdo z bledých pout mě vysvobodil?“
Strana 74
74 IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ Sigurd odpověděl: „Sigmundův syn. — Před krátkem havran zdechliny kloval — Sigurdův meč. Brynhild pěla: 2. „Dlouho jsem spala, dlouho jsem dřímala dlouhá je doba v mukách! Odin způsobil, že sil jsem neměla změnit rúny spánku.“ Sigurd si usedl k ní a tázal se jí po jméně. Vzala roh, plný medoviny, a podala mu pohár na vzpomínku. 3. „Vítej, dni, vítejte dne syni, noci i noci dcero! Vlídnýma očima zhlédněte na nás, vítězství sedícím dejte! 4. Živte, ásové, živte ásynje! Živa buď, žírná zemi! Mluvu a vtip dejte nám šlechetným, pro život léčivé ruce! Zvala se Sigrdrífou a byla valkyrja. Pravila, že dva králové spolu zápa- sili; jeden se jmenoval Hjálm Gunnar, a byl tehdy stár a byl znamenitý bojovník; Odin mu přislíbil vítězství; ale druhý slul Agnar, Audin bratr, od valkyr pomoci marně jenž ždál. Sigrdrífa porazila Hjálm Gunnara v boji. Ale Odin, aby se jí pomstil, bodl ji uspávacím trnem a pravil, že již nikdy nedobude v zápase vítězství a že se nikdy nevdá. „Ale já jsem mu řekla, že jsem naproti tomu složila slib, že se nevdám za žádného muže, který by pocítil bázeň. Sigurd odpověděl a požádal ji, aby ho naučila moudrosti, ví-li zvěsti ze všech světů. Sigrdrífa pěla: 5. „Pivo ti přináším, vojů vládce, se silou smíšené, s velkou slávou;
74 IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ Sigurd odpověděl: „Sigmundův syn. — Před krátkem havran zdechliny kloval — Sigurdův meč. Brynhild pěla: 2. „Dlouho jsem spala, dlouho jsem dřímala dlouhá je doba v mukách! Odin způsobil, že sil jsem neměla změnit rúny spánku.“ Sigurd si usedl k ní a tázal se jí po jméně. Vzala roh, plný medoviny, a podala mu pohár na vzpomínku. 3. „Vítej, dni, vítejte dne syni, noci i noci dcero! Vlídnýma očima zhlédněte na nás, vítězství sedícím dejte! 4. Živte, ásové, živte ásynje! Živa buď, žírná zemi! Mluvu a vtip dejte nám šlechetným, pro život léčivé ruce! Zvala se Sigrdrífou a byla valkyrja. Pravila, že dva králové spolu zápa- sili; jeden se jmenoval Hjálm Gunnar, a byl tehdy stár a byl znamenitý bojovník; Odin mu přislíbil vítězství; ale druhý slul Agnar, Audin bratr, od valkyr pomoci marně jenž ždál. Sigrdrífa porazila Hjálm Gunnara v boji. Ale Odin, aby se jí pomstil, bodl ji uspávacím trnem a pravil, že již nikdy nedobude v zápase vítězství a že se nikdy nevdá. „Ale já jsem mu řekla, že jsem naproti tomu složila slib, že se nevdám za žádného muže, který by pocítil bázeň. Sigurd odpověděl a požádal ji, aby ho naučila moudrosti, ví-li zvěsti ze všech světů. Sigrdrífa pěla: 5. „Pivo ti přináším, vojů vládce, se silou smíšené, s velkou slávou;
Strana 75
plné je písní a blahověstí, dobrých kouzel a radostných rún. . Vítézné rüny znej, vítězství chceš-li dobýt, na jilci mete je ryj; některé do rýhy, některé do ostří a jmenuj dvakrát Týra. . Pivni znej rüny, aby žena, jíž věříš, nezradila slibu; na rohy je ryj a na hřbetu ruky, na nehtu ryj „Nouzi”. . PoZehnej roh a na stráži buď, cibuli dej v nápoj: pak víš, že ti nikdo do medoviny nenamíchá jedu. . Pomocné rúny znej, zbavovat chceš-li rodící ženy křečí; do rukou ryj je, viii je kol zápěstí, pros o pomoc dísy. IX. PISEŃ O SIGRDRIFE 7$ ro. Boufnć ryj róny, zachránit chceš-li z příboje mořské koně; na pfidi je ryj, na kormidla ploše, ohněm je do vesel vpaluj: není příboj prudký, ne tak černá vlna, aby ses nezachránil. 11. Větrné rúny znej, chceš-li být lékařem, vědět si rady v ranách; do kůry ryj je na stromech lesa, jež k východu kloní větve. 12. Znej mluvy rúny, chceš-li, by nikdo zlobu nesplatil záštím; ty je snováš, ty je soukáš, všechny je sesadíš, když muží na sněmu všichni se sejdou, aby soud byl svorný. 13. Znej rúny moudrosti, chceš-li, bys věhlasu víc měl, než všichni lidé. Hropt je tlumočil, Hropt je vyryl, Hropt je v paměti choval,
plné je písní a blahověstí, dobrých kouzel a radostných rún. . Vítézné rüny znej, vítězství chceš-li dobýt, na jilci mete je ryj; některé do rýhy, některé do ostří a jmenuj dvakrát Týra. . Pivni znej rüny, aby žena, jíž věříš, nezradila slibu; na rohy je ryj a na hřbetu ruky, na nehtu ryj „Nouzi”. . PoZehnej roh a na stráži buď, cibuli dej v nápoj: pak víš, že ti nikdo do medoviny nenamíchá jedu. . Pomocné rúny znej, zbavovat chceš-li rodící ženy křečí; do rukou ryj je, viii je kol zápěstí, pros o pomoc dísy. IX. PISEŃ O SIGRDRIFE 7$ ro. Boufnć ryj róny, zachránit chceš-li z příboje mořské koně; na pfidi je ryj, na kormidla ploše, ohněm je do vesel vpaluj: není příboj prudký, ne tak černá vlna, aby ses nezachránil. 11. Větrné rúny znej, chceš-li být lékařem, vědět si rady v ranách; do kůry ryj je na stromech lesa, jež k východu kloní větve. 12. Znej mluvy rúny, chceš-li, by nikdo zlobu nesplatil záštím; ty je snováš, ty je soukáš, všechny je sesadíš, když muží na sněmu všichni se sejdou, aby soud byl svorný. 13. Znej rúny moudrosti, chceš-li, bys věhlasu víc měl, než všichni lidé. Hropt je tlumočil, Hropt je vyryl, Hropt je v paměti choval,
Strana 76
76 IX. I4. 15. 16. 17. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ sílen šťávou, jež kanula z lebky Heiddraupnovy a z Hoddrofna rohu. Na skále stál s čepele ostřím, na hlavě měl přílbu; Mímova hlava děla moudré slovo, první řekla pravdu. Na štítě vyryty jsou před bohem zářným, na uších Árvaka, Allsvinna kopytech, na kole valivém, pod vozem Hrungnovým, na zubech Sleipnových, , MEA na saní spojích, na tlapé medvéda, na Braga jazyku, na drápech vlka, na orla zobanu, krvavých křídlech, na mostu ohlaví, na noze křepké, na ruce pomocné, na skle, na zlatě, ochranné sponě, ve viné, v pivé, na křesle vybraném, na hrotu Gungnira, na hrudi Grana, na nehtu norny, na sovím zobci: 18. Všechny se sškrabaly, které byly vryty, poslány na dálné cesty, se svatou smíšeny medovinou; u ásů jsou, u alfů jsou, některé u moudrých vanů, jiné mají u sebe lidé; 19. bukové rúny jsou, pomocné rúny jsou, pivni róny a mocné rúny síly; ten, kdo jich nezmate, ten, kdo jich nesplete, tomu budtež k štěstí — uč se jích užívat do zniku bohů! 20. Vyvol si nyní, když volba se ti dává, břitkých zbraní reku, mluvu či mlčení! Rozvaz a rozhodni — vše zlé je už určeno předem.“ Sigurd pól: 21. „Nebudu prchat, ani když smrt mi hrozí.
76 IX. I4. 15. 16. 17. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ sílen šťávou, jež kanula z lebky Heiddraupnovy a z Hoddrofna rohu. Na skále stál s čepele ostřím, na hlavě měl přílbu; Mímova hlava děla moudré slovo, první řekla pravdu. Na štítě vyryty jsou před bohem zářným, na uších Árvaka, Allsvinna kopytech, na kole valivém, pod vozem Hrungnovým, na zubech Sleipnových, , MEA na saní spojích, na tlapé medvéda, na Braga jazyku, na drápech vlka, na orla zobanu, krvavých křídlech, na mostu ohlaví, na noze křepké, na ruce pomocné, na skle, na zlatě, ochranné sponě, ve viné, v pivé, na křesle vybraném, na hrotu Gungnira, na hrudi Grana, na nehtu norny, na sovím zobci: 18. Všechny se sškrabaly, které byly vryty, poslány na dálné cesty, se svatou smíšeny medovinou; u ásů jsou, u alfů jsou, některé u moudrých vanů, jiné mají u sebe lidé; 19. bukové rúny jsou, pomocné rúny jsou, pivni róny a mocné rúny síly; ten, kdo jich nezmate, ten, kdo jich nesplete, tomu budtež k štěstí — uč se jích užívat do zniku bohů! 20. Vyvol si nyní, když volba se ti dává, břitkých zbraní reku, mluvu či mlčení! Rozvaz a rozhodni — vše zlé je už určeno předem.“ Sigurd pól: 21. „Nebudu prchat, ani když smrt mi hrozí.
Strana 77
22. 23. 24. 25. Nezrodil jsem se s bázní; rady, jež ze srdce dáváš, chci zachovat, dokud budu žíti!*“ Sigrdrifa péla: „Radím ti nejprv, k přátelům abys bezvadně se choval; nemsti se na nich, i kdybys měl; mrtvému slávu to získá. Radím ti za druhé, nedávej slibu, není-li v něm pravdy; příslib porušit pohromu nese, bídný je zrádce přísah. Radim ti za třetí, na sněmu abys s hlupáky se nepřel; nemoudrý muž prořekne často horší slova, než ví. Není dobře, mlčíš-li ke všemu: zbabělým zdáš se neb nepravdu schvaluješ — zlý je tlach lidí, Г * v v není-li pro tvou přízeň —; 26. 27. 28. 29. IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFÉ 77 druhy den Zivota zbav ho, odplat lidem lhaní! Radim tí za čtvrté: bydlí-li zlolajná u cesty babice-védma, lépe je jit než na nocleh zůstat, i kdyby nadešla noc. Pátravé oči mójteż syni lidi, mají-li zlobní se bít: zlověstné ženy sedí mnohdy u cest, meče jež tupí i mysl. Radím ti za páté: zdají^li se krásné na lavici panny, nedej stříbra božkám, zbaviti se spánku, nesváděj k polibkům ženy. Radím ti za Sesté : piijdes-li k pitce, kde z veselí je hádka, zanechej sporu s opilými blázny; mnoho bere víno vtipu. 30. Půtky a pivo byly mnohým mužům
22. 23. 24. 25. Nezrodil jsem se s bázní; rady, jež ze srdce dáváš, chci zachovat, dokud budu žíti!*“ Sigrdrifa péla: „Radím ti nejprv, k přátelům abys bezvadně se choval; nemsti se na nich, i kdybys měl; mrtvému slávu to získá. Radím ti za druhé, nedávej slibu, není-li v něm pravdy; příslib porušit pohromu nese, bídný je zrádce přísah. Radim ti za třetí, na sněmu abys s hlupáky se nepřel; nemoudrý muž prořekne často horší slova, než ví. Není dobře, mlčíš-li ke všemu: zbabělým zdáš se neb nepravdu schvaluješ — zlý je tlach lidí, Г * v v není-li pro tvou přízeň —; 26. 27. 28. 29. IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFÉ 77 druhy den Zivota zbav ho, odplat lidem lhaní! Radim tí za čtvrté: bydlí-li zlolajná u cesty babice-védma, lépe je jit než na nocleh zůstat, i kdyby nadešla noc. Pátravé oči mójteż syni lidi, mají-li zlobní se bít: zlověstné ženy sedí mnohdy u cest, meče jež tupí i mysl. Radím ti za páté: zdají^li se krásné na lavici panny, nedej stříbra božkám, zbaviti se spánku, nesváděj k polibkům ženy. Radím ti za Sesté : piijdes-li k pitce, kde z veselí je hádka, zanechej sporu s opilými blázny; mnoho bere víno vtipu. 30. Půtky a pivo byly mnohým mužům
Strana 78
78 IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ 31. 32. 33. 34- 35. k zármutku a zlobě, jedněm k smrti, jiným k neštěstí; mnoho včcí plodí lidem zlo. Radim ti za sedmé: rozepii móś/li , v se srdnatým mužem, bít se je lepší než uhořet v jizbě se vším svým jmčním. Radím ti za osmé, zla by ses střehl a vzdaloval falešných činů; nesváděj panny ani vdané ženy k zakázané lásce! Devátou radu slyš: ošetři mrtvé, kdekoli je najdeš, ať zemrou nemocí anebo na moří anebo zahynou zbraní. Koupel zchystej těm, kteří zemrou, omyj jim ruce i hlavu, učesej, otii, než v truhlu je vložíš, přej jim blahého spánku. Desátou radu slyš: nevěř nikdy slibu 36. 37- 38. 39. psancova syna, bratra-lis mu zabil nebo otce skolil: vlk je v mladém synu, třebas ho rozjařil zlatem. Spory a zloba nemysli, Ze usnou, aniž se smutku zbavíš; vtipu a zbraně potřebuje kníže, první jenž má být v lidu. Za jedenácté radu ti dávám, zrady se od přátel varuj. Dlouhý život, vím, tí není souzen; těžké jsou budoucí boje.“ Sigurd pel: „Nikdo neni mezi všemi na světě bohatší umem a vtipem. Tebe chci mít, rád ti přísahám, ERE + 6“ podle mé jsi mysli. Sigrdrifa péla: „Nikdo není mezí všemi na světě, koho bych radši měla. A nikdy si také nezvolím jiného, kdybych měla ze všech volit.“
78 IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ 31. 32. 33. 34- 35. k zármutku a zlobě, jedněm k smrti, jiným k neštěstí; mnoho včcí plodí lidem zlo. Radim ti za sedmé: rozepii móś/li , v se srdnatým mužem, bít se je lepší než uhořet v jizbě se vším svým jmčním. Radím ti za osmé, zla by ses střehl a vzdaloval falešných činů; nesváděj panny ani vdané ženy k zakázané lásce! Devátou radu slyš: ošetři mrtvé, kdekoli je najdeš, ať zemrou nemocí anebo na moří anebo zahynou zbraní. Koupel zchystej těm, kteří zemrou, omyj jim ruce i hlavu, učesej, otii, než v truhlu je vložíš, přej jim blahého spánku. Desátou radu slyš: nevěř nikdy slibu 36. 37- 38. 39. psancova syna, bratra-lis mu zabil nebo otce skolil: vlk je v mladém synu, třebas ho rozjařil zlatem. Spory a zloba nemysli, Ze usnou, aniž se smutku zbavíš; vtipu a zbraně potřebuje kníže, první jenž má být v lidu. Za jedenácté radu ti dávám, zrady se od přátel varuj. Dlouhý život, vím, tí není souzen; těžké jsou budoucí boje.“ Sigurd pel: „Nikdo neni mezi všemi na světě bohatší umem a vtipem. Tebe chci mít, rád ti přísahám, ERE + 6“ podle mé jsi mysli. Sigrdrifa péla: „Nikdo není mezí všemi na světě, koho bych radši měla. A nikdy si také nezvolím jiného, kdybych měla ze všech volit.“
Strana 79
X ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI Högni pěl: 1. „ím se na tobě provinil Sigurd, hrdinu že chceš života zbavit? přísahy slavné, všechny je zrušil: podvedl mě, on, jenž měl býti slibů všech nejlepším strážcem. Gunnar pěl: 2. „Mně Sigurd přísahal přísahy slavné, Högni pěl: 3. „Brynhild tě v zlosti popudila,
X ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI Högni pěl: 1. „ím se na tobě provinil Sigurd, hrdinu že chceš života zbavit? přísahy slavné, všechny je zrušil: podvedl mě, on, jenž měl býti slibů všech nejlepším strážcem. Gunnar pěl: 2. „Mně Sigurd přísahal přísahy slavné, Högni pěl: 3. „Brynhild tě v zlosti popudila,
Strana 80
80 X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI VA A neštčstí zpúsobil, zlo abys spáchal. Nepřeje Gudrúně dobrého muže, tobě nepřeje, ji samu bys mól.* Upekli vlka, nakrájeli hada, Gutthormu dali sedivce pojíst, džív než si troufali násilí spáchat, na hrdinu ruce vložit. . Venku stála Gudrün, Gjákova dcera, toto slovo nejprve děla: „Kde je Sigurd, reků kníže, moji že bratři ; "n č první se vracejí? . Jediný Hógni odpověď věděl: „Meći jsme Sigurda rozsekali, nad mrtvým pánem kůň hlavu sklání!“ Tu déla Brynhild, Budlova dcera: oo IO. „Užijte nyní zbraní i zemí! Sám by Sigurd nad vším vládl, kdyby ještě déle byl na živu zůstal. . Nebylo by slušné, aby tak vládl dědictvím Gjúka a gótskými voji, pčt když synú bojechtivých Gjúki zplodil, říší by vládli.“ Smäla se Brynhild — hrad se ozyval — jednou zase z plna srdce: „ Užijte dobře zbraní i mani, slavnému reku kdož padnout jste dali!" Tu déla Gudrün, Gjúkova dcera: „Jak miżeś pronćst tak zlolajná slova? Bozi necht zavrhnou Gunnara pro vraźdu! Pomsta nechť stihne černou mysl!
80 X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI VA A neštčstí zpúsobil, zlo abys spáchal. Nepřeje Gudrúně dobrého muže, tobě nepřeje, ji samu bys mól.* Upekli vlka, nakrájeli hada, Gutthormu dali sedivce pojíst, džív než si troufali násilí spáchat, na hrdinu ruce vložit. . Venku stála Gudrün, Gjákova dcera, toto slovo nejprve děla: „Kde je Sigurd, reků kníže, moji že bratři ; "n č první se vracejí? . Jediný Hógni odpověď věděl: „Meći jsme Sigurda rozsekali, nad mrtvým pánem kůň hlavu sklání!“ Tu déla Brynhild, Budlova dcera: oo IO. „Užijte nyní zbraní i zemí! Sám by Sigurd nad vším vládl, kdyby ještě déle byl na živu zůstal. . Nebylo by slušné, aby tak vládl dědictvím Gjúka a gótskými voji, pčt když synú bojechtivých Gjúki zplodil, říší by vládli.“ Smäla se Brynhild — hrad se ozyval — jednou zase z plna srdce: „ Užijte dobře zbraní i mani, slavnému reku kdož padnout jste dali!" Tu déla Gudrün, Gjúkova dcera: „Jak miżeś pronćst tak zlolajná slova? Bozi necht zavrhnou Gunnara pro vraźdu! Pomsta nechť stihne černou mysl!
Strana 81
11. Skolen byl Sigurd na jihu Rýna, havran se stromu hlasně skuhral: „„Na vás meče Atlovy zrudnou! Zrada zdolá sílu boje!“ 12. Pozdč bylo zvečera — mnobo se pilo při družném hovoru o různých věcech —, usnuli všichni, kdož ulechli v lůžko, jediný Gunnar bděl déle než druzí. 13. Tiše tu ležel, nepohnul tělem, vůdce vojů na to myslil, co že to se stromů povídali, havran a orel, když jeli domů. 14. Procitla Brynhild, Budlova dcera, bojovná dísa, přede dněním: „Stvána či mírněna — dokonán zločin — X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI 81 I$. I6. 17. smutek chci povědět anebo zemtit!* Mléeli véichni po téch slovech, málo jich chápalo ženino jednání, s pláčem když o činu vyprávěla, se smíchem k němuž dohnala reky. Brynbild pěla: „Zdály se mi, Gunnare, ošklivé sny, chladno bylo v síni, lože bylo chladné, ty pak, kníže, smutně jsi jel, pouty svázán v nepřátel tlumu: Tak váš všechen Niflungův rod žalostně zajde — zrádci jste přísah! Nevis uz, Gunnare, zapomněl jsi, krev že jste spolu smísili oba! Za všechno to ty ses odměnil zlým, že mezi prvními vždy tě chtěl míti!
11. Skolen byl Sigurd na jihu Rýna, havran se stromu hlasně skuhral: „„Na vás meče Atlovy zrudnou! Zrada zdolá sílu boje!“ 12. Pozdč bylo zvečera — mnobo se pilo při družném hovoru o různých věcech —, usnuli všichni, kdož ulechli v lůžko, jediný Gunnar bděl déle než druzí. 13. Tiše tu ležel, nepohnul tělem, vůdce vojů na to myslil, co že to se stromů povídali, havran a orel, když jeli domů. 14. Procitla Brynhild, Budlova dcera, bojovná dísa, přede dněním: „Stvána či mírněna — dokonán zločin — X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI 81 I$. I6. 17. smutek chci povědět anebo zemtit!* Mléeli véichni po téch slovech, málo jich chápalo ženino jednání, s pláčem když o činu vyprávěla, se smíchem k němuž dohnala reky. Brynbild pěla: „Zdály se mi, Gunnare, ošklivé sny, chladno bylo v síni, lože bylo chladné, ty pak, kníže, smutně jsi jel, pouty svázán v nepřátel tlumu: Tak váš všechen Niflungův rod žalostně zajde — zrádci jste přísah! Nevis uz, Gunnare, zapomněl jsi, krev že jste spolu smísili oba! Za všechno to ty ses odměnil zlým, že mezi prvními vždy tě chtěl míti!
Strana 82
82 X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI 18. Tehdy bylo vidět, když ke mně přišel, zmužilý, o moji ruku žádat, jak ničitel vojsk pevně předtím sliby držel mladému králi. 19. Cepel ostrou, zlatem zdobenou, šlechetný král mezi nás položil: ohněm bylo ostří ztuženo zevně, kapkami jedu “ zkaleno zevnitř... O SMRTI SIGURDOVĚ. V této písni se vypravuje o smrti Sigurdovè; vše chno se zdá nasvědčovat tomu, že ho zabili venku. Ale někteří tvrdí, že byl zabit na loži ve spánku. Němečtí lidé pak říkají, že jej zahubili v lese. A tak se také uvádí v STARŠÍ PÍSNI O GUDRUNĚ, že Sigurd a Gjúkovi synové jeli na sněm a cestou ho zabili. Ale všichni uvádějí shodně, že ho zradili přes přísahy a sliby a napadli jej ležícího a nepřipravena.
82 X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI 18. Tehdy bylo vidět, když ke mně přišel, zmužilý, o moji ruku žádat, jak ničitel vojsk pevně předtím sliby držel mladému králi. 19. Cepel ostrou, zlatem zdobenou, šlechetný král mezi nás položil: ohněm bylo ostří ztuženo zevně, kapkami jedu “ zkaleno zevnitř... O SMRTI SIGURDOVĚ. V této písni se vypravuje o smrti Sigurdovè; vše chno se zdá nasvědčovat tomu, že ho zabili venku. Ale někteří tvrdí, že byl zabit na loži ve spánku. Němečtí lidé pak říkají, že jej zahubili v lese. A tak se také uvádí v STARŠÍ PÍSNI O GUDRUNĚ, že Sigurd a Gjúkovi synové jeli na sněm a cestou ho zabili. Ale všichni uvádějí shodně, že ho zradili přes přísahy a sliby a napadli jej ležícího a nepřipravena.
Strana 83
A ☞ V S AII Mma XI PRVNÍ PÍSEN O GUDRUNĚ udrún seděla nad mrtvým Sigurdem; neplakala jako jiné ženy, ale srdce jí pukalo zármutkem. Přicházeli k ní muži i ženy, aby ji těšili, ale nedařilo se jim. Vypravuje se, že Gudrún pojedla Fáfnova srdce, a že potom rozuměla řeči ptáků. A toto se pěje o Gudrúně: 1. Tehdy se Gudrún strojila zemřít, v smutku když seděla nad Sigurdem ; nemohla plakat ni rukama lomit, ni jiné jak ženy žalostniti.
A ☞ V S AII Mma XI PRVNÍ PÍSEN O GUDRUNĚ udrún seděla nad mrtvým Sigurdem; neplakala jako jiné ženy, ale srdce jí pukalo zármutkem. Přicházeli k ní muži i ženy, aby ji těšili, ale nedařilo se jim. Vypravuje se, že Gudrún pojedla Fáfnova srdce, a že potom rozuměla řeči ptáků. A toto se pěje o Gudrúně: 1. Tehdy se Gudrún strojila zemřít, v smutku když seděla nad Sigurdem ; nemohla plakat ni rukama lomit, ni jiné jak ženy žalostniti.
Strana 84
84 XI. PRVNÍ PÍSEN O GUDRÜNÉ 2. Jarlové přišli velemoudří, tvrdou mysl oblomovali; přece však Gudrún lakatí nemohla, tolik truchlila, že srdce pukalo. 3. Seděly skvělé nevěsty jarlů, zlatem zdobené, u Gudrúny; každá z nich říkala ze svých zármutků, který ji potkal nejkrutější. 4. Tu déla Gjaflaug, Gjúkova sestra: „Není ženy na světě bezradostnější: pěti jsem mužů se dožila smrti, skonu dvou dcer, zniku tří sester, osmi bratrů, a přesto žiji.“ $. Přece však Gudrún plakati nemohla, tak byla sklíčena nad smrtí chotě, tak plna smutku nad mrtvým vládcem. Tu děla Herborg, húnská královna: „Krutší zármutek vyprávět mohu: sedm mých synů na jihu v dáli, muž pak osmý v poli padli. . Otcem i matkou, čtyřmi bratry vítr pohrával na vlnách moře, do boků lodi příboje bily. . Sama je ozdobit, sama je pohřbít, sama jejich těla jsem opatřit měla; vše to jsem prožila v půli roku, a nikdo mí neřekl útěchy slova. . Téhož roku v plen jsem padla, od nepřátel vržena v pouta; strojit jsem měla knížete ženu,
84 XI. PRVNÍ PÍSEN O GUDRÜNÉ 2. Jarlové přišli velemoudří, tvrdou mysl oblomovali; přece však Gudrún lakatí nemohla, tolik truchlila, že srdce pukalo. 3. Seděly skvělé nevěsty jarlů, zlatem zdobené, u Gudrúny; každá z nich říkala ze svých zármutků, který ji potkal nejkrutější. 4. Tu déla Gjaflaug, Gjúkova sestra: „Není ženy na světě bezradostnější: pěti jsem mužů se dožila smrti, skonu dvou dcer, zniku tří sester, osmi bratrů, a přesto žiji.“ $. Přece však Gudrún plakati nemohla, tak byla sklíčena nad smrtí chotě, tak plna smutku nad mrtvým vládcem. Tu děla Herborg, húnská královna: „Krutší zármutek vyprávět mohu: sedm mých synů na jihu v dáli, muž pak osmý v poli padli. . Otcem i matkou, čtyřmi bratry vítr pohrával na vlnách moře, do boků lodi příboje bily. . Sama je ozdobit, sama je pohřbít, sama jejich těla jsem opatřit měla; vše to jsem prožila v půli roku, a nikdo mí neřekl útěchy slova. . Téhož roku v plen jsem padla, od nepřátel vržena v pouta; strojit jsem měla knížete ženu,
Strana 85
10. I M I2. I3. opánky vázat jí každé ráno. Z žárlivosti na mne štvala, tvrdými ranami poháněla; nikdy jsem nenašla lepšího pána, nikdy horší hospodyně.“ . Přece však Gudrún plakati nemohla, tak byla sklíčena nad smrtí chotě, tak plna smutku nad mrtvým vládcem. Tu děla Gullrónd, Gjúkova dcera: „Málo, pěstounko, třeba jsi moudrá, mladé ženě můžeš útčchy dát.“ — Nechtčla déle, by kníže byl zahalen. Strhla rouchu Sigurdu s těla, tvář mu k ženě obrátila: „Nevidiś miláčka: Polib jej na rty, XI. PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ 85 14. I$. 16. 17. jako když líbalas živého vládce!““ Ještě ho Gudrún jednou zhlédla, zřela vlasy krále zbrocené krví, jasné oči pána zhaslé, prsa krále proťatá mečem. Sklesla Gudrún na podušku, vlasy se rozvlály, zarděla tvář, slzy jak déšť kanuly na klín. Plakala Gudrún, Gjúkova dcera, slzy až proudily potoky po líci; na dvoře husy křičely k pláči, slavní ptáci, jež chovala ctná. Tu děla Gullrčnd, Gjúkova dcera: „Tvá byla největší láska, co znám, ze všech lidí na tom světě.
10. I M I2. I3. opánky vázat jí každé ráno. Z žárlivosti na mne štvala, tvrdými ranami poháněla; nikdy jsem nenašla lepšího pána, nikdy horší hospodyně.“ . Přece však Gudrún plakati nemohla, tak byla sklíčena nad smrtí chotě, tak plna smutku nad mrtvým vládcem. Tu děla Gullrónd, Gjúkova dcera: „Málo, pěstounko, třeba jsi moudrá, mladé ženě můžeš útčchy dát.“ — Nechtčla déle, by kníže byl zahalen. Strhla rouchu Sigurdu s těla, tvář mu k ženě obrátila: „Nevidiś miláčka: Polib jej na rty, XI. PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ 85 14. I$. 16. 17. jako když líbalas živého vládce!““ Ještě ho Gudrún jednou zhlédla, zřela vlasy krále zbrocené krví, jasné oči pána zhaslé, prsa krále proťatá mečem. Sklesla Gudrún na podušku, vlasy se rozvlály, zarděla tvář, slzy jak déšť kanuly na klín. Plakala Gudrún, Gjúkova dcera, slzy až proudily potoky po líci; na dvoře husy křičely k pláči, slavní ptáci, jež chovala ctná. Tu děla Gullrčnd, Gjúkova dcera: „Tvá byla největší láska, co znám, ze všech lidí na tom světě.
Strana 86
86 XI.PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRÜNÉ oo I I9. 20. Radosti neznalas, venku ní uvnitř, nebyl/li, sestro, Sigurd s tebou.“ . Tehdy děla Gudrún, Gjúkova dcera: , Taký byl Sigurd můj vedle mých bratrů, jak štíhlá bylina z trávy vzrostlá nebo skvoucí kámen navlečený, drahokam v řadě vzácných zrnek. Sama jsem zdála se královým rekům vyšší než všechny Herjana dísy; teď jsem tak malá, když není vládce, jak listí bývá v křoví často. Postrádám za stolem, postrádám v lůžku přítele svého. Gjúkovi synové, Gjúkovi synové strůjci jsou zkázy a sestry své bolu a strázně. 21. Nejlepší z lidu dáváte v plen, přísah daných když nechcete plnit; Nebudeš, Gunnare, užívat zlata, prsteny tobě budou zhoubou, Sigurdu Ze jsi přísahy popřel. 22. Často bylo na dvoře radosti víc, když můj Sigurd Grana sedlal, a za Brynhildou vyjeli muži, neblahou ženou, v kleté chvíli.* 23. Tu déla Brynhild, Budlova dcera: „Nikdy ať nemá muže ni dětí, jež ti, Gudrúno, plakat dala a vrátila ráno jazyka rúny.“ 24. Tu déla Gullrónd, Gjúkova dcera: „Mlčiž, zlolajná, s takovou řečí!
86 XI.PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRÜNÉ oo I I9. 20. Radosti neznalas, venku ní uvnitř, nebyl/li, sestro, Sigurd s tebou.“ . Tehdy děla Gudrún, Gjúkova dcera: , Taký byl Sigurd můj vedle mých bratrů, jak štíhlá bylina z trávy vzrostlá nebo skvoucí kámen navlečený, drahokam v řadě vzácných zrnek. Sama jsem zdála se královým rekům vyšší než všechny Herjana dísy; teď jsem tak malá, když není vládce, jak listí bývá v křoví často. Postrádám za stolem, postrádám v lůžku přítele svého. Gjúkovi synové, Gjúkovi synové strůjci jsou zkázy a sestry své bolu a strázně. 21. Nejlepší z lidu dáváte v plen, přísah daných když nechcete plnit; Nebudeš, Gunnare, užívat zlata, prsteny tobě budou zhoubou, Sigurdu Ze jsi přísahy popřel. 22. Často bylo na dvoře radosti víc, když můj Sigurd Grana sedlal, a za Brynhildou vyjeli muži, neblahou ženou, v kleté chvíli.* 23. Tu déla Brynhild, Budlova dcera: „Nikdy ať nemá muže ni dětí, jež ti, Gudrúno, plakat dala a vrátila ráno jazyka rúny.“ 24. Tu déla Gullrónd, Gjúkova dcera: „Mlčiž, zlolajná, s takovou řečí!
Strana 87
XI. PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ 87 Knížat zlým osudem vždycky jsi byla, všichni se, zlověstná, tebe štítí! Sedmi králů strůjkyně zhouby, mnohé ženě muže jsi vzala." 26. Když jsme v síni v zástupu Húnů zlato spatřili na králi zářit, za ten pohled jsem pykala pozděj, znovu a znovu jej před sebou vidím.“ 25. Tu děla Brynhild, Budlova dcera: „Jediný Atli vším je vinen, můj vlastní bratr, potomek Budlův. 27. U sloupu stála. Sílu sbírala. Planul Brynhildě, Budlově dceři, oheň z očí, soptila jedem, ránu když spatřila na Sigurdovi. Gudrún pak odešla do pustého lesa a odebrala se až do Dánska a byla tam sedm půlletí u Thóry Hákonovny. Brynhild nechtěla Sigurda přežít; dala zabít sedm ze svých otroků a pět služek; potom si zasadila mečem smrtelnou ránu, jak se o tom vypravuje v KRATŠÍ PÍSNI O SIGURDOVI.
XI. PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ 87 Knížat zlým osudem vždycky jsi byla, všichni se, zlověstná, tebe štítí! Sedmi králů strůjkyně zhouby, mnohé ženě muže jsi vzala." 26. Když jsme v síni v zástupu Húnů zlato spatřili na králi zářit, za ten pohled jsem pykala pozděj, znovu a znovu jej před sebou vidím.“ 25. Tu děla Brynhild, Budlova dcera: „Jediný Atli vším je vinen, můj vlastní bratr, potomek Budlův. 27. U sloupu stála. Sílu sbírala. Planul Brynhildě, Budlově dceři, oheň z očí, soptila jedem, ránu když spatřila na Sigurdovi. Gudrún pak odešla do pustého lesa a odebrala se až do Dánska a byla tam sedm půlletí u Thóry Hákonovny. Brynhild nechtěla Sigurda přežít; dala zabít sedm ze svých otroků a pět služek; potom si zasadila mečem smrtelnou ránu, jak se o tom vypravuje v KRATŠÍ PÍSNI O SIGURDOVI.
Strana 88
XII KRATŠÍ PÍSEN O SIGURDOVI 1. Drzy Sigurd navštívil Gjúka, Völsung mladý, saň když skolil; přísahy přijal ode dvou bratrû, bojovníci složili sliby. 2. Pannu mu nabídli, množství šperků, Gudrúnu mladou, Gjúkovu dceru; pili bujaře několik dní, Sigurd mladý a Gjúkovi synové.
XII KRATŠÍ PÍSEN O SIGURDOVI 1. Drzy Sigurd navštívil Gjúka, Völsung mladý, saň když skolil; přísahy přijal ode dvou bratrû, bojovníci složili sliby. 2. Pannu mu nabídli, množství šperků, Gudrúnu mladou, Gjúkovu dceru; pili bujaře několik dní, Sigurd mladý a Gjúkovi synové.
Strana 89
3. Když jeli požádat Brynhildu o ruku, a Sigurd vyjel spolu s nimi, Vôlsung mladý, jenž znal cestu, byl by ji málem za ženu dostal. 4. Jižní hrdina položil meč rúnami značený ED mezi né spící, y ani Zen nepolíbil, ani król hánsky ji nepojal v náruč: Gjükovu synu dal ji jako pannu. 5. Nebyla v Zití si poklesku vědoma, nikdy zlým činem nevyzvala osud, ni skutečnou vinou, ni myšlenkou jenom, norny zlé zasáhly v sudbu. 6. Sama venku seděla večerní chvílí, nepokrytě jala se žalovat: XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI IO. 89 „Sevřít chci Sigurda do svých paží, mladého reka, anebo zemřít! . Slovo jsem řekla — žal mě již jímá; Gudrün jeho žena, já jsem Gunnarova — norny nám vnukl dlouhou touhu!* . Casto jde ven Ina zloby, chladná jak ledy každý večer, Gudrón a Sigurd když v lůžko se berou a Sigurd ženu, húnský kníže, do Inu halí. . „„Muže 1 štěstí, obé jsem ztratila; radost hledám ve zlých přáních.“ Z. hoře toho k vraždě jitří: „Nyní, Gunnare, nadobro ztratíš říší mou 1 mne samu —
3. Když jeli požádat Brynhildu o ruku, a Sigurd vyjel spolu s nimi, Vôlsung mladý, jenž znal cestu, byl by ji málem za ženu dostal. 4. Jižní hrdina položil meč rúnami značený ED mezi né spící, y ani Zen nepolíbil, ani król hánsky ji nepojal v náruč: Gjükovu synu dal ji jako pannu. 5. Nebyla v Zití si poklesku vědoma, nikdy zlým činem nevyzvala osud, ni skutečnou vinou, ni myšlenkou jenom, norny zlé zasáhly v sudbu. 6. Sama venku seděla večerní chvílí, nepokrytě jala se žalovat: XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI IO. 89 „Sevřít chci Sigurda do svých paží, mladého reka, anebo zemřít! . Slovo jsem řekla — žal mě již jímá; Gudrün jeho žena, já jsem Gunnarova — norny nám vnukl dlouhou touhu!* . Casto jde ven Ina zloby, chladná jak ledy každý večer, Gudrón a Sigurd když v lůžko se berou a Sigurd ženu, húnský kníže, do Inu halí. . „„Muže 1 štěstí, obé jsem ztratila; radost hledám ve zlých přáních.“ Z. hoře toho k vraždě jitří: „Nyní, Gunnare, nadobro ztratíš říší mou 1 mne samu —
Strana 90
90 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI II. 12. 13. nebudu nikdy s tebou šťastna. Navrätim se, kde dřív jsem žila, u svých blízkých pokrevenců; tam budu sedět a prosnívat život, nedáš-li Sigurda se světa shladit a vládcem se nestaneš nade vše vyšším! Syn nechť s otcem odejde odtud! Mladého vlka netřeba dél chovat! Komu z mužů pomstu bude snáze smířit, syn když žije?“ Zesmutněl Gunnar, odvahy pozbyl, celý den seděl temný v mysli; rady si nevěděl, co by si počal, co by mu bylo nejlépe činit, co by se pro něho slušelo nejlíp, I4. I$. тб. nyní když viděl, Ze Vólsunga ztratí a Sigurda strádat bude. Sem tam přemýšlel dlouhou chvíli: nikdy se předtím nestalo ještě, z království aby odešla žena. Zavolal Hàgna k tajné radě — věrného v něm měl přítele vezdy —: „Brynhild mi jediná všeho je lepší, z Budla zrozená, spanilá paní. Raději položím život vlastní, než bych té panny utratil poklad! Zradou zloupíme knížete jméní. Dobré je vlásti kovem rynskym, v radosti Zíti, bohatstvím vládnout, v klidu sedét a Küsten byti."
90 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI II. 12. 13. nebudu nikdy s tebou šťastna. Navrätim se, kde dřív jsem žila, u svých blízkých pokrevenců; tam budu sedět a prosnívat život, nedáš-li Sigurda se světa shladit a vládcem se nestaneš nade vše vyšším! Syn nechť s otcem odejde odtud! Mladého vlka netřeba dél chovat! Komu z mužů pomstu bude snáze smířit, syn když žije?“ Zesmutněl Gunnar, odvahy pozbyl, celý den seděl temný v mysli; rady si nevěděl, co by si počal, co by mu bylo nejlépe činit, co by se pro něho slušelo nejlíp, I4. I$. тб. nyní když viděl, Ze Vólsunga ztratí a Sigurda strádat bude. Sem tam přemýšlel dlouhou chvíli: nikdy se předtím nestalo ještě, z království aby odešla žena. Zavolal Hàgna k tajné radě — věrného v něm měl přítele vezdy —: „Brynhild mi jediná všeho je lepší, z Budla zrozená, spanilá paní. Raději položím život vlastní, než bych té panny utratil poklad! Zradou zloupíme knížete jméní. Dobré je vlásti kovem rynskym, v radosti Zíti, bohatstvím vládnout, v klidu sedét a Küsten byti."
Strana 91
XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 91 17. Högni mu tehdy v odvět řekl: „Nesluší nám se takto činit, mečem zlomit složené sliby, sliby složené, přísahy dané. sliby složené, přísahy dané. 21. Lehké bylo popudit prudkého juna: zatkla se do srdce Sigurdu čepel. 18. Nebude na zemi šťastnějších knížat, lidu/li budeme my čtyři vlást a na živu zústane vévoda rýnský; nebude lepšího na zemi rodu, nás-li pět syny plodit bude dlouho, moc potomků našich množit. 22. Pomstít chtěl se hrdina v síni, za smělým chlapcem zbraní mrštil: z královy ruky za Gutthormem mocně Gram vyletěl, železo lesklé. 23. Nepřítel sklesl, rozťat ve dví, ruce a hlava padly stranou, části nohou dozadu sklesly. 19. Dobře vím, čí je to vina: Brynhildina vroucí vášeň!“ Gunnar pěl: 20. „Gutthorma vžeňme do zločinu, mladšího bratra, nerozumného, který stál mimo složené sliby, 24. Usnula Gudrún ve svém lůžku, bez starosti u Sigurda — procitla pak, zbavena radosti v přítele Freye když tonula krvi.
XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 91 17. Högni mu tehdy v odvět řekl: „Nesluší nám se takto činit, mečem zlomit složené sliby, sliby složené, přísahy dané. sliby složené, přísahy dané. 21. Lehké bylo popudit prudkého juna: zatkla se do srdce Sigurdu čepel. 18. Nebude na zemi šťastnějších knížat, lidu/li budeme my čtyři vlást a na živu zústane vévoda rýnský; nebude lepšího na zemi rodu, nás-li pět syny plodit bude dlouho, moc potomků našich množit. 22. Pomstít chtěl se hrdina v síni, za smělým chlapcem zbraní mrštil: z královy ruky za Gutthormem mocně Gram vyletěl, železo lesklé. 23. Nepřítel sklesl, rozťat ve dví, ruce a hlava padly stranou, části nohou dozadu sklesly. 19. Dobře vím, čí je to vina: Brynhildina vroucí vášeň!“ Gunnar pěl: 20. „Gutthorma vžeňme do zločinu, mladšího bratra, nerozumného, který stál mimo složené sliby, 24. Usnula Gudrún ve svém lůžku, bez starosti u Sigurda — procitla pak, zbavena radosti v přítele Freye když tonula krvi.
Strana 92
92 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 25. Tak mocně rukama zalomila, až silný rek se s lůžka zvedl: „Neplač, Gudrúno, nehořekuj, nevěsto mladá — bratří ti žijí! 26. Příliš mlád je potomek můj, ze dvora nepřátel nemůže prchnout; jim však samým k hanbě a zármutku budou rady, jež snovali spolu; 27. i kdybys sedm zrodila synů, takový sestřenec nepřijde na svět! Dobře vím věru, jak véci se mají: neštěstím vším Brynhild je vinna! 28. Ráda mě měla přede všemi muži — Gunnaru však jsem se nezpronevétil ; nezrušil přátelství, nezlomil přísah, ač jeho ženy mě přítelem zvali.“ 29. Omdlela Zena, vydechl Sigurd; tak mocně rukama zalomila, číše až zvonily v koutech síně, na nádvoří kfičely husy. 30. Tehdy se Brynhild, Budlova dcera, zasmála jednou ze vší mysli, Gjükovy dcery pronikavý pláč když dolehl k jejímu loži. 31. Tu řekl Gunnar, reků vládce: „„Nesměješ se, mstivá Zeno, vesele v síni, štěstí tušíc! Proč pleť bílá zesinala, strůjkyně zlého: Smrt té znamená! 32. Nejvíc z žen bys zasloužila,
92 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 25. Tak mocně rukama zalomila, až silný rek se s lůžka zvedl: „Neplač, Gudrúno, nehořekuj, nevěsto mladá — bratří ti žijí! 26. Příliš mlád je potomek můj, ze dvora nepřátel nemůže prchnout; jim však samým k hanbě a zármutku budou rady, jež snovali spolu; 27. i kdybys sedm zrodila synů, takový sestřenec nepřijde na svět! Dobře vím věru, jak véci se mají: neštěstím vším Brynhild je vinna! 28. Ráda mě měla přede všemi muži — Gunnaru však jsem se nezpronevétil ; nezrušil přátelství, nezlomil přísah, ač jeho ženy mě přítelem zvali.“ 29. Omdlela Zena, vydechl Sigurd; tak mocně rukama zalomila, číše až zvonily v koutech síně, na nádvoří kfičely husy. 30. Tehdy se Brynhild, Budlova dcera, zasmála jednou ze vší mysli, Gjükovy dcery pronikavý pláč když dolehl k jejímu loži. 31. Tu řekl Gunnar, reků vládce: „„Nesměješ se, mstivá Zeno, vesele v síni, štěstí tušíc! Proč pleť bílá zesinala, strůjkyně zlého: Smrt té znamená! 32. Nejvíc z žen bys zasloužila,
Strana 93
33. 35- bychom ti před zraky ubili Atla, bratra bys vidéla krváceti, abys mu rány musila vázat." Brynbild póła: „Zbabóly nejsi, zabils uz dost! Milo viak Atli dbá tvých hrozeb. Bude Zíti déle než ty a vždy míti více síly. . Ríkám ti, Gunnare, — sám to dobře víš — vy jste se první provinili! Mláda jsem byla bez starosti, bohata zbožím v bratrově domu. Nepřála jsem si, muž by mě měl, dokud jste, Gjúkovci, nepřijeli, tři na koních, králové lidu — kéž se ta cesta nebyla stala! XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 36. 37- 38. 93 Lásku jsem dala králi lidu, zdoben jenž zlatem na Granu seděl; nebyl vám nikomu podoben v očích, ani se vzhledem nepodobal. Přesto se mníte králi býti! V soukromí mi Atli svěřil, nikdy že z pokladů podílu nedá, zlata ni zboží, leč že se vdám — nikdy ní zlomek z dědictví mého, které mi v mládí v majetek odevzdal, které mi v mládí na zlaté skytl. Na vahách věru mysl má byla, mám-li jít klát se a poráZet reky, zhoubná v zbroji, za věc bratra — aby se světem rozhlásilo, mnohého muže sklíčilo smutkem.
33. 35- bychom ti před zraky ubili Atla, bratra bys vidéla krváceti, abys mu rány musila vázat." Brynbild póła: „Zbabóly nejsi, zabils uz dost! Milo viak Atli dbá tvých hrozeb. Bude Zíti déle než ty a vždy míti více síly. . Ríkám ti, Gunnare, — sám to dobře víš — vy jste se první provinili! Mláda jsem byla bez starosti, bohata zbožím v bratrově domu. Nepřála jsem si, muž by mě měl, dokud jste, Gjúkovci, nepřijeli, tři na koních, králové lidu — kéž se ta cesta nebyla stala! XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 36. 37- 38. 93 Lásku jsem dala králi lidu, zdoben jenž zlatem na Granu seděl; nebyl vám nikomu podoben v očích, ani se vzhledem nepodobal. Přesto se mníte králi býti! V soukromí mi Atli svěřil, nikdy že z pokladů podílu nedá, zlata ni zboží, leč že se vdám — nikdy ní zlomek z dědictví mého, které mi v mládí v majetek odevzdal, které mi v mládí na zlaté skytl. Na vahách věru mysl má byla, mám-li jít klát se a poráZet reky, zhoubná v zbroji, za věc bratra — aby se světem rozhlásilo, mnohého muže sklíčilo smutkem.
Strana 94
94 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 39. 40. 41. Na konec jsme se spolu shodli: Lepší se mi zdálo jméni si vyprosit, prsteny rudé, na synu Sigmunda — jiného muže zlata jsem nechtěla; jedna byla láska má, nikdy víc neměla valkyrja vrtkavé mysli! Všechno Atli později pozná, aż o mćm zniku zvěst ho dojde: Nikdy žena nemá lehkomyslně pospolu žít s mužem jiné. Tehdy bude bědný bol müj pomstén!"' . Zvedl se Gunnar, zástupů kníže, ženu objal kolem šíje; chodili všichni, po druhu druh, aby její vůli obmékéili. 43. 45- 46. Odmítla každého, kdo ji chtěl těšit, nikdo jí nezlákal z daleké cesty. . Pfibral Högna k tajné radě: „Rci, aby vśichni mużi šli do síně, tvoji i moji — nouze je velká! — mohou? li ženě v odchodu zabránit, až sama pohroma časem přijde: co se má stát, ať osud ur&i!““ Högni takto odpověděl: „Nikdo jí nezdržuj na poutí daleké! Kóž se už nikdy nevrátí nazpět! S námahou matka ji přivedla na svět, zrozena provždy strojiti zlo, mnohému muži mysl másti.“ Zarmoucen Gunnar odešel z rady,
94 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 39. 40. 41. Na konec jsme se spolu shodli: Lepší se mi zdálo jméni si vyprosit, prsteny rudé, na synu Sigmunda — jiného muže zlata jsem nechtěla; jedna byla láska má, nikdy víc neměla valkyrja vrtkavé mysli! Všechno Atli později pozná, aż o mćm zniku zvěst ho dojde: Nikdy žena nemá lehkomyslně pospolu žít s mužem jiné. Tehdy bude bědný bol müj pomstén!"' . Zvedl se Gunnar, zástupů kníže, ženu objal kolem šíje; chodili všichni, po druhu druh, aby její vůli obmékéili. 43. 45- 46. Odmítla každého, kdo ji chtěl těšit, nikdo jí nezlákal z daleké cesty. . Pfibral Högna k tajné radě: „Rci, aby vśichni mużi šli do síně, tvoji i moji — nouze je velká! — mohou? li ženě v odchodu zabránit, až sama pohroma časem přijde: co se má stát, ať osud ur&i!““ Högni takto odpověděl: „Nikdo jí nezdržuj na poutí daleké! Kóž se už nikdy nevrátí nazpět! S námahou matka ji přivedla na svět, zrozena provždy strojiti zlo, mnohému muži mysl másti.“ Zarmoucen Gunnar odešel z rady,
Strana 95
Brynhild kde štědře plýtvala šperky. 47. Rozhlédla se po všem jmění, po všech rabech a věrných služkách; brnění vzala — vesela nebyla — než se zranila ostřím meče. 48. Na podušku klesla stranou, mečem zraněna takto děla: 49. „Se mnou pojdte, kdo zlato chcete i menší dary na mou paměť! Každému dám kovový klenot, pleny a plátna a tkaniny tenké.“ so. Mlčeli všichni, snovali radu, všichni potom odpověděli: „„Dost krve teklo! My chceme žít! Smrt tvých služek dost tebe uctí.“ XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 9$ $1. AZ žena moudrá, bíle oděná, věkem mladá takto děla: „„Nechci, nikdo nedobrovolně pro mne aby života pozbyl! 52. S kostmi vašimi shoří beztoho méně jmění a Menjina mletí, až ke mně přijdete na návštěvu. . Sedni si, Gunnare! Chci ti říci, že už tvé světlé nevěsty není. Dál vaše loď popluje proudem, až už zde na světě nebudu žíti. $4. Smíříš se s Gudrúnou, dříve než myslíš; slavná žena bude mít u krále smutné vzpomínky na mrtvého muže. $$. Zrodi se panna ze svć matky,
Brynhild kde štědře plýtvala šperky. 47. Rozhlédla se po všem jmění, po všech rabech a věrných služkách; brnění vzala — vesela nebyla — než se zranila ostřím meče. 48. Na podušku klesla stranou, mečem zraněna takto děla: 49. „Se mnou pojdte, kdo zlato chcete i menší dary na mou paměť! Každému dám kovový klenot, pleny a plátna a tkaniny tenké.“ so. Mlčeli všichni, snovali radu, všichni potom odpověděli: „„Dost krve teklo! My chceme žít! Smrt tvých služek dost tebe uctí.“ XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 9$ $1. AZ žena moudrá, bíle oděná, věkem mladá takto děla: „„Nechci, nikdo nedobrovolně pro mne aby života pozbyl! 52. S kostmi vašimi shoří beztoho méně jmění a Menjina mletí, až ke mně přijdete na návštěvu. . Sedni si, Gunnare! Chci ti říci, že už tvé světlé nevěsty není. Dál vaše loď popluje proudem, až už zde na světě nebudu žíti. $4. Smíříš se s Gudrúnou, dříve než myslíš; slavná žena bude mít u krále smutné vzpomínky na mrtvého muže. $$. Zrodi se panna ze svć matky,
Strana 96
96 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 57- 5 co bělejší bude jasného dne, Svanhild, světlejší nad zář slunce. . Gudrúnu dáš dobrému muži, mnohým žena zhoubou bude: nebude chtíti za reka se vdát; Ali však ji za choť pojme, z Budla zrozený, bratr můj. Dobře si vzpomínám, jak jste jednali, když jste tak hanebně podvedli pannu — zbavena štěstí šla jsem žitím. . Za choť Oddrúnu budeś chtiti, avsak Atli odmitne prosbu; budete se spolu skrytě scházet, ona tě milovat, jak já bych byla měla, kdyby osud býval nám naklončnější. 59. 60. 61. 62. Adi ti posléz zpüsobí zlo: do hadí té hodí jámy. Nebude pak dlouho trvat, nezli Atli vydechne ducha, štěstí pozbude, o syny přijde, až ho Gudrún, rozhořčena, ostrou čepelí proklá v lůžku. Lépe by bylo Gudrúně, sestře naší, na smrt jíti s prvním mužem, kdyby jí někdo z dobrých poradil, nebo sama měla naši mysl! Stěží už mluvím — nemusí Gudrún kvůli nám obětovat život: vynesou ji vysoké vlny k Jónakrovým zděděným statkům.
96 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 57- 5 co bělejší bude jasného dne, Svanhild, světlejší nad zář slunce. . Gudrúnu dáš dobrému muži, mnohým žena zhoubou bude: nebude chtíti za reka se vdát; Ali však ji za choť pojme, z Budla zrozený, bratr můj. Dobře si vzpomínám, jak jste jednali, když jste tak hanebně podvedli pannu — zbavena štěstí šla jsem žitím. . Za choť Oddrúnu budeś chtiti, avsak Atli odmitne prosbu; budete se spolu skrytě scházet, ona tě milovat, jak já bych byla měla, kdyby osud býval nám naklončnější. 59. 60. 61. 62. Adi ti posléz zpüsobí zlo: do hadí té hodí jámy. Nebude pak dlouho trvat, nezli Atli vydechne ducha, štěstí pozbude, o syny přijde, až ho Gudrún, rozhořčena, ostrou čepelí proklá v lůžku. Lépe by bylo Gudrúně, sestře naší, na smrt jíti s prvním mužem, kdyby jí někdo z dobrých poradil, nebo sama měla naši mysl! Stěží už mluvím — nemusí Gudrún kvůli nám obětovat život: vynesou ji vysoké vlny k Jónakrovým zděděným statkům.
Strana 97
63. Děti zplodí, dědicům svým, Jónakra synům, odkaz odevzdá; Svanhildu pak z domu pošle, svou a Sigurda sličnou dceru. Trpké jí budou Bikkovy rady, Jörmunrekk na ni uvalí hoře — tu vymře všechen Sigurdüv rod, Gudrünin plác tím bude větší. 64. 65. Jedinou prosbu chci tě prosit — ta bude na zemi posledním přáním! —: Postav tak prostrannou hranici na pláni, aby nás všechny pojala, co jsme se světa sešli se Sigurdem. wn 66. Hranici vyzdob štíty a látkami, vlašským kmentem a vlašským zlatem; XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 67. 6 oo 6 № 70. 97 vedle mne húnský nechť hrdina shoří. Po boku húnského hrdiny shořtež sluhové moji, zdobení zlatem: u hlav dva a sokolů stejně; pak bude všechno, jak má býti. . Mezi nás položte zdobený kov, břitké železo, tak, jak leželo, v lůžko když jedno jsme vstoupili spolu, když muž a žena jsme manzely sluli. . Valhally bájné skvoucí brány nezapadnou za patou krále, půjde naše družina s námi — chorovod náš nebude chudý. Služek pět v průvodu půjde, osm sluhů slavného rodu,
63. Děti zplodí, dědicům svým, Jónakra synům, odkaz odevzdá; Svanhildu pak z domu pošle, svou a Sigurda sličnou dceru. Trpké jí budou Bikkovy rady, Jörmunrekk na ni uvalí hoře — tu vymře všechen Sigurdüv rod, Gudrünin plác tím bude větší. 64. 65. Jedinou prosbu chci tě prosit — ta bude na zemi posledním přáním! —: Postav tak prostrannou hranici na pláni, aby nás všechny pojala, co jsme se světa sešli se Sigurdem. wn 66. Hranici vyzdob štíty a látkami, vlašským kmentem a vlašským zlatem; XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI 67. 6 oo 6 № 70. 97 vedle mne húnský nechť hrdina shoří. Po boku húnského hrdiny shořtež sluhové moji, zdobení zlatem: u hlav dva a sokolů stejně; pak bude všechno, jak má býti. . Mezi nás položte zdobený kov, břitké železo, tak, jak leželo, v lůžko když jedno jsme vstoupili spolu, když muž a žena jsme manzely sluli. . Valhally bájné skvoucí brány nezapadnou za patou krále, půjde naše družina s námi — chorovod náš nebude chudý. Služek pět v průvodu půjde, osm sluhů slavného rodu,
Strana 98
98 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI čeleď všechna, otcovské dědictví, Budli jež dal dítěti svému. 71. Mnoho jsem řekla — víc bych děla, meč kdyby dal mi delší lhůtu. Selhává hlas, rány rostou — pravdu jsem pravila - nadešel konec!"
98 XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI čeleď všechna, otcovské dědictví, Budli jež dal dítěti svému. 71. Mnoho jsem řekla — víc bych děla, meč kdyby dal mi delší lhůtu. Selhává hlas, rány rostou — pravdu jsem pravila - nadešel konec!"
Strana 99
Q Q A o smrti Brynhildině byly postaveny dvě hranice, jedna Sigurdovi, a ta byla zažehnuta dříve, ale Brynhild byla upálena na druhé, a byla ve voze, ověšeném zlatohávy. Vypravuje se, že Brynhild jela vozem cestou do pekel a přejela nádvořím, kde bydlila obryně. Obryně pěla: BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL XIII 1. „Jak si můžeš troufat jeti dvorci mými dlážděnými! Lépe by ti slušelo tkaniny tkát než muže jiné navštěvovat!
Q Q A o smrti Brynhildině byly postaveny dvě hranice, jedna Sigurdovi, a ta byla zažehnuta dříve, ale Brynhild byla upálena na druhé, a byla ve voze, ověšeném zlatohávy. Vypravuje se, že Brynhild jela vozem cestou do pekel a přejela nádvořím, kde bydlila obryně. Obryně pěla: BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL XIII 1. „Jak si můžeš troufat jeti dvorci mými dlážděnými! Lépe by ti slušelo tkaniny tkát než muže jiné navštěvovat!
Strana 100
2. Koho hledáš z Vlašské země, sípavá sudice, na mých statcích Muže krev jsi, chceš-li vědět, zlatem zdobená, s rukou si smyla!“ Brynbild pěla: . „INevyćitej, nevěsto podzemí, s víkingy že jsem voje klála. Z obou nás výš mě cení každý, kdo zná původ obou.“ oo Obryné péla: . »» Ty, Brynhildo, Budlova dcero, nejhorším neštěstím na světě bylas: Zivota zbavilas Gjúkovy děti, sídla jejich zpustošila.“ A Brynbild péla: . „S vozu ti poví nevědomé moudrá žena, chceš-li slyšet, VA a N oo © XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL Gjükovci jak mi koupili lásku, jak jsem pro ně přísahou zhrdla! . Mocný král k dubu dal odnést nám osmi sestrám perné rouchy; zim dvanáct mi bylo, chceš-li vědět, když mladému reku slib jsem dala. . Všichni mě zvali ve Hlymdalech Hildou s přílbou, kdo mě znali. . Tu jsem poslala v zemí Gótů Hjálm-Gunnara v Heljinu říši, Audinu bratru pak popřála vítězství; za to mi Odin odplatil hněvem. Obklopil štíty mě v Skatalundu, bílými střídavě s červenými; kázal, jen ten by můj přerušil spánek,
2. Koho hledáš z Vlašské země, sípavá sudice, na mých statcích Muže krev jsi, chceš-li vědět, zlatem zdobená, s rukou si smyla!“ Brynbild pěla: . „INevyćitej, nevěsto podzemí, s víkingy že jsem voje klála. Z obou nás výš mě cení každý, kdo zná původ obou.“ oo Obryné péla: . »» Ty, Brynhildo, Budlova dcero, nejhorším neštěstím na světě bylas: Zivota zbavilas Gjúkovy děti, sídla jejich zpustošila.“ A Brynbild péla: . „S vozu ti poví nevědomé moudrá žena, chceš-li slyšet, VA a N oo © XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL Gjükovci jak mi koupili lásku, jak jsem pro ně přísahou zhrdla! . Mocný král k dubu dal odnést nám osmi sestrám perné rouchy; zim dvanáct mi bylo, chceš-li vědět, když mladému reku slib jsem dala. . Všichni mě zvali ve Hlymdalech Hildou s přílbou, kdo mě znali. . Tu jsem poslala v zemí Gótů Hjálm-Gunnara v Heljinu říši, Audinu bratru pak popřála vítězství; za to mi Odin odplatil hněvem. Obklopil štíty mě v Skatalundu, bílými střídavě s červenými; kázal, jen ten by můj přerušil spánek,
Strana 101
XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL IOI 10. Kolem mé síně, směrem k jihu, vysoko dal ohni planout; jeden jen hrdina přeskočit směl, zlato jenž nesl, co Fáfnir hlídal. 11. Na Granu jel dobrý kníže, k ujci mému stočil cestu; jediný zdál se nejlepším ze všech, dánský víking ve družině. 12. Spali jsme spolu na jednom lůžku, jako by byl mým rodným bratrem; po osm nocí nikdo z nás netroufal si druh druha obejmout. 13. Proto mě Gudrún Gjúkovna tupila, v náručí že jsem Sigurda spala; tu jsem zvěděla, proti přání se lstí že mě za muž dali. 14. Příliš dlouho k malému štěstí ženy i muži v život se rodí! Nás dva nikdo nerozdvojí, Sigurda se mnou ! Obryně, odstup! kdo by se nikdy nestrachoval.
XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL IOI 10. Kolem mé síně, směrem k jihu, vysoko dal ohni planout; jeden jen hrdina přeskočit směl, zlato jenž nesl, co Fáfnir hlídal. 11. Na Granu jel dobrý kníže, k ujci mému stočil cestu; jediný zdál se nejlepším ze všech, dánský víking ve družině. 12. Spali jsme spolu na jednom lůžku, jako by byl mým rodným bratrem; po osm nocí nikdo z nás netroufal si druh druha obejmout. 13. Proto mě Gudrún Gjúkovna tupila, v náručí že jsem Sigurda spala; tu jsem zvěděla, proti přání se lstí že mě za muž dali. 14. Příliš dlouho k malému štěstí ženy i muži v život se rodí! Nás dva nikdo nerozdvojí, Sigurda se mnou ! Obryně, odstup! kdo by se nikdy nestrachoval.
Strana 102
A XIV A W ZÁNIK NIFLUNGŮ unnar a Högni si vzali všechno zlato, Fáfnovo dědictví. Tehdy bylo mezi Gjúkovici a Atlem nepřátelství. Atli přisuzoval Gjúkovicům vinu za Brynhildinu smrt. Bylo ujednáno, že mu na usmířenou dají Gudrúnu za manželku, a dříve nežli přivolila, že se za Atla provdá, dali jí napít z poháru zapomenutí. Atli měl syny Erpa a Eitila. Ale Svanhild byla dcerou Sigurdovou a Gudrúninou. Král Atli pozval Gunnara a Högna k sobě domů a poslal pro ně Vinga neboli Knéfröda. Gudrún věděla o jeho úskoku, a poslala jim v rúnách
A XIV A W ZÁNIK NIFLUNGŮ unnar a Högni si vzali všechno zlato, Fáfnovo dědictví. Tehdy bylo mezi Gjúkovici a Atlem nepřátelství. Atli přisuzoval Gjúkovicům vinu za Brynhildinu smrt. Bylo ujednáno, že mu na usmířenou dají Gudrúnu za manželku, a dříve nežli přivolila, že se za Atla provdá, dali jí napít z poháru zapomenutí. Atli měl syny Erpa a Eitila. Ale Svanhild byla dcerou Sigurdovou a Gudrúninou. Král Atli pozval Gunnara a Högna k sobě domů a poslal pro ně Vinga neboli Knéfröda. Gudrún věděla o jeho úskoku, a poslala jim v rúnách
Strana 103
XIV. ZÁNIK NIFLUNGŮ 103 vzkaz, aby nechodili, a na znamení poslala Högnův prsten Andvaranaut a ovinula jej vlčím vlasem. Gunnar se ucházel o Oddrúnu, Atlovu sestru, ale nedostal ji; tu pojal za choť Glaumvöru. Högni měl za ženu Kostberu; jejich synové byli Sólar a Snaevar a Gjúki. — Když pak Gjúkovici přišli k Atlovi, požádala Gudrún syny, aby prosili za život Gjúkoviců; ale oni nechtěli. Högnovi vyřízli za živa srdce a Gunnara vhodili do hadí jámy. Hrál na harfu a okouzloval hady, ale zmije ho uštkla do jater.
XIV. ZÁNIK NIFLUNGŮ 103 vzkaz, aby nechodili, a na znamení poslala Högnův prsten Andvaranaut a ovinula jej vlčím vlasem. Gunnar se ucházel o Oddrúnu, Atlovu sestru, ale nedostal ji; tu pojal za choť Glaumvöru. Högni měl za ženu Kostberu; jejich synové byli Sólar a Snaevar a Gjúki. — Když pak Gjúkovici přišli k Atlovi, požádala Gudrún syny, aby prosili za život Gjúkoviců; ale oni nechtěli. Högnovi vyřízli za živa srdce a Gunnara vhodili do hadí jámy. Hrál na harfu a okouzloval hady, ale zmije ho uštkla do jater.
Strana 104
w — XV DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEN O GUDRUNĚ Král Thjódrek byl u Atla a pozbyl tam skoro všech svých mužů. Thjód- rek a Gudrún si vzájemně svěřovali svá příkoří. Ona mu pravila a děla: 1. Panna jsem byla, matka mě chovala v panenské síni v lásce k bratrům, až mě Gjúki ozdobil zlatem, ozdobil zlatem pro Sigurda.
w — XV DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEN O GUDRUNĚ Král Thjódrek byl u Atla a pozbyl tam skoro všech svých mužů. Thjód- rek a Gudrún si vzájemně svěřovali svá příkoří. Ona mu pravila a děla: 1. Panna jsem byla, matka mě chovala v panenské síni v lásce k bratrům, až mě Gjúki ozdobil zlatem, ozdobil zlatem pro Sigurda.
Strana 105
XV. DRUHA NEBOLI STARA PISEN O GUDRUNE IOS 2. Taky byl Sigurd mezi Gjúka syny jak bylina zelená z trávy vzrostlá, jak vysoký jelen mezi rychlou zvěří, jak zlato žhavé v šedém stříbře. 3. Bratři však moji mi nedopřáli, abych měla muže nad všechny lepšího; nemohli spát, soudy konat, Sigurda dokud nezabili. 4. Grani přiběh ze sněmu — zadusalo dvorem —, Sigurd však sám se nenavrátil; všichni byli oři uficeni, cvalem je vrazi ztrmácceli. s. S pláčem šla jsem s Granem promluvit, s vlhkou tváří noviny zvčdčt, zesmutněl Grani, hlavu svésil — of to věděl: pán že už nežije. 6. Byla jsem bez rady, váhala dlouho, než jsem se vévody na reka zeptala. . Gunnar svésil hlavu; Hógni mi rek] o Sigurdové strašné smrti: „„Za řekou tam pobodán leží Gutthormův bijce vydán vlkům. 8. Hledej Sigurda na jižních cestách! Uslyšíš tam krkavce skřekat, orly křičet, kol svého muže veselé z lupu vlky výti.“ - „Jak mnč, Hôgni, ubohé ženč, takové neštčstí zvěstovat můžeš: Krkavci kéž ti rozklovou srdce po krajích širých, A ty muži mrzký!
XV. DRUHA NEBOLI STARA PISEN O GUDRUNE IOS 2. Taky byl Sigurd mezi Gjúka syny jak bylina zelená z trávy vzrostlá, jak vysoký jelen mezi rychlou zvěří, jak zlato žhavé v šedém stříbře. 3. Bratři však moji mi nedopřáli, abych měla muže nad všechny lepšího; nemohli spát, soudy konat, Sigurda dokud nezabili. 4. Grani přiběh ze sněmu — zadusalo dvorem —, Sigurd však sám se nenavrátil; všichni byli oři uficeni, cvalem je vrazi ztrmácceli. s. S pláčem šla jsem s Granem promluvit, s vlhkou tváří noviny zvčdčt, zesmutněl Grani, hlavu svésil — of to věděl: pán že už nežije. 6. Byla jsem bez rady, váhala dlouho, než jsem se vévody na reka zeptala. . Gunnar svésil hlavu; Hógni mi rek] o Sigurdové strašné smrti: „„Za řekou tam pobodán leží Gutthormův bijce vydán vlkům. 8. Hledej Sigurda na jižních cestách! Uslyšíš tam krkavce skřekat, orly křičet, kol svého muže veselé z lupu vlky výti.“ - „Jak mnč, Hôgni, ubohé ženč, takové neštčstí zvěstovat můžeš: Krkavci kéž ti rozklovou srdce po krajích širých, A ty muži mrzký!
Strana 106
IO6 XV. DRUHA NEBOLI STARA PISEŃ O GUDRUNE IO. I — I2. 13. Tu tekl Hôgni jenom jedenkrát, s váhavou vlídností pro silný smutek: „Pak budeš, Gudrúno, ještě víc plakat, až budou krkavci srdce mi drásat!““ . Sama jsem odeśla od rozmluvy, v lese bych sebrala pozůstatky: nemohla štkát jsem ni rukama lomit, ni jiné jak ženy bčdovati, když jsem byla v smutku nad Sigurdem. Noc se mi zdála neproniknutelná, když v smutku jsem seděla nad Sigurdem; vlci se mi zdáli nade vše vítaní, kdyby mi byli život vzali, nebo mě kdo spálil jak březové chrastí! Z, hor jsem spěchala pět plných dní, 14. I v 16. 17. až jsem zrela Hálfa vysokou síň. Tam jsem byla s Thórou sedm půlletí, Hákona dcerou, v dánské zemi. Tam mi pro radost zlatem šila jižní síně a labutí dánské; . zdobně jsme šily, souboje hrdinů jehlou líčily: královy muže, pavézy rudé, hrdiny Húnů, s meči a v přílbách, družinu vládce; Sigurda lodi od břehu pluly, hlavice zlaté zdobily přídě; šily jsme v tkaninu, jak se bili Sigar a Siggeir na svazích Fjónu. Tu se Grímhild, , У У gótská žena, tázala, co mou myslí zmítá.
IO6 XV. DRUHA NEBOLI STARA PISEŃ O GUDRUNE IO. I — I2. 13. Tu tekl Hôgni jenom jedenkrát, s váhavou vlídností pro silný smutek: „Pak budeš, Gudrúno, ještě víc plakat, až budou krkavci srdce mi drásat!““ . Sama jsem odeśla od rozmluvy, v lese bych sebrala pozůstatky: nemohla štkát jsem ni rukama lomit, ni jiné jak ženy bčdovati, když jsem byla v smutku nad Sigurdem. Noc se mi zdála neproniknutelná, když v smutku jsem seděla nad Sigurdem; vlci se mi zdáli nade vše vítaní, kdyby mi byli život vzali, nebo mě kdo spálil jak březové chrastí! Z, hor jsem spěchala pět plných dní, 14. I v 16. 17. až jsem zrela Hálfa vysokou síň. Tam jsem byla s Thórou sedm půlletí, Hákona dcerou, v dánské zemi. Tam mi pro radost zlatem šila jižní síně a labutí dánské; . zdobně jsme šily, souboje hrdinů jehlou líčily: královy muže, pavézy rudé, hrdiny Húnů, s meči a v přílbách, družinu vládce; Sigurda lodi od břehu pluly, hlavice zlaté zdobily přídě; šily jsme v tkaninu, jak se bili Sigar a Siggeir na svazích Fjónu. Tu se Grímhild, , У У gótská žena, tázala, co mou myslí zmítá.
Strana 107
18. 19. 20. XV. DRUHA NEBOLI STARA PISEŃ O GUDRUNE 107 Přestala příst a svolala syny, dychtivě se jich vyptávala, kdo ze synů sestru by smířil, za muže pokutu zaplatit chtěl. S radostí Gunnar nabízel zlata, zločin by smířil, a Högni take. Täzala se, kdo chce jeti, koně sedlat a vůz řídit, na koni jezdit, sokolničit, z tisového střílet luku. Valdar Dánský s Jarizleifem, Eymöd třetí s Jarizkárem vstoupili v komnatu podobní králům, Langbarda reci, v rudých pláštích, zdobeném oruží, litých přilbách, 21. 22. 23. 24. opéséni, s hnědou kšticí. Každý mi dával šperky drahé, šperky drahé, útěchy slova, ziskaji-li zapomnéni všech mých smutků — já neměla víry. Grímhild p£nesla pohár plny, chladný a hořký, já zapila zášť: nápoj byl zmnožen silou země, ledovým mořem a smírnou krví. V rohu byly vryty všeliké rúny, rudé byly, těžké čísti: dlouhý had z Hadding jů země, celý klas a střeva zvířat. Mnoho zlého bylo v pivě, lesní listy, žaludy pražené,
18. 19. 20. XV. DRUHA NEBOLI STARA PISEŃ O GUDRUNE 107 Přestala příst a svolala syny, dychtivě se jich vyptávala, kdo ze synů sestru by smířil, za muže pokutu zaplatit chtěl. S radostí Gunnar nabízel zlata, zločin by smířil, a Högni take. Täzala se, kdo chce jeti, koně sedlat a vůz řídit, na koni jezdit, sokolničit, z tisového střílet luku. Valdar Dánský s Jarizleifem, Eymöd třetí s Jarizkárem vstoupili v komnatu podobní králům, Langbarda reci, v rudých pláštích, zdobeném oruží, litých přilbách, 21. 22. 23. 24. opéséni, s hnědou kšticí. Každý mi dával šperky drahé, šperky drahé, útěchy slova, ziskaji-li zapomnéni všech mých smutků — já neměla víry. Grímhild p£nesla pohár plny, chladný a hořký, já zapila zášť: nápoj byl zmnožen silou země, ledovým mořem a smírnou krví. V rohu byly vryty všeliké rúny, rudé byly, těžké čísti: dlouhý had z Hadding jů země, celý klas a střeva zvířat. Mnoho zlého bylo v pivě, lesní listy, žaludy pražené,
Strana 108
108 XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ vnitřnosti žertvy, saze z krbu, játra z vepře k ztišení smutku. 25. Jak si přáli, jsem zapomněla po pivé v sini, co vytrpěl rek. Králové tři přede mnou klekli, diív neZ Grímhild takto děla: 26. „Däm ti, Gudrüno, hojně zlata, všechno zboží po otci zděděné, prsteny rudé, Hlödvera hrady, lůžkové látky po reku padlém, 27. húnské panny, jež umně předou a zlatem tkají, že budeš mít radost — sama budeš vládnout Budlovým bohatstvím, zlatem zdobená, za Atla se provdáš.“ 28. „Nezamýšlím za muže jíti, 29. 30. 31. nechci Brynhildy bratra míti; nesluší se, s Budlovým synem rod bych množila, v lásce žila.“ Grimbild pěla: „Nechtěj se mstít na mužích vojů, zlo že jsem ti způsobila! Poćinej si, jako by žili, Sigurd i Sigmund, syny až zrodíš!“ yny : Gudrün póła: „Nemohu, matko, radost mit z Zivota, anı dät vládci naději na smír, když vlk a havran srdce vláhu hltavé vyssáli Sigurdovi." Grimbild póła: „Rodem ze vscch nejskvólejsiho krále jsem našla, nejlepšího. Jeho budeš do konce života —
108 XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ vnitřnosti žertvy, saze z krbu, játra z vepře k ztišení smutku. 25. Jak si přáli, jsem zapomněla po pivé v sini, co vytrpěl rek. Králové tři přede mnou klekli, diív neZ Grímhild takto děla: 26. „Däm ti, Gudrüno, hojně zlata, všechno zboží po otci zděděné, prsteny rudé, Hlödvera hrady, lůžkové látky po reku padlém, 27. húnské panny, jež umně předou a zlatem tkají, že budeš mít radost — sama budeš vládnout Budlovým bohatstvím, zlatem zdobená, za Atla se provdáš.“ 28. „Nezamýšlím za muže jíti, 29. 30. 31. nechci Brynhildy bratra míti; nesluší se, s Budlovým synem rod bych množila, v lásce žila.“ Grimbild pěla: „Nechtěj se mstít na mužích vojů, zlo že jsem ti způsobila! Poćinej si, jako by žili, Sigurd i Sigmund, syny až zrodíš!“ yny : Gudrün póła: „Nemohu, matko, radost mit z Zivota, anı dät vládci naději na smír, když vlk a havran srdce vláhu hltavé vyssáli Sigurdovi." Grimbild póła: „Rodem ze vscch nejskvólejsiho krále jsem našla, nejlepšího. Jeho budeš do konce života —
Strana 109
XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ 109 bez muže zůstaneš, jím li zhrdneš.“ Gudrún pěla: 32. „Proč tak horlivě vdávat mě chceš do toho rodu obmyslného? Gunnarovi zle se pomstí, Högnovi z prsou srdce vyrve. Neustanu, dokud bijce, byť mužně se bránil, života nezbavím." třeba mě příbuzní přinutili. Nebude mi k radosti muž, osud bratrů mé zrozence zhubí! 36. Brzy bylo vidět na koni muže, vlašské paní do vozů vyzdvihli: sedm dní jeli jsme chladnou zemí, sedm dalších brázdili vlny a sedm třetích souší spěli. 33. S pláčem Grímhild jala se slova, na synů když neštěstí vzpomněla, na zlo, jež mělo potomky stihnout: 37. Tam pak stráže vznosného hradu brány zdvihly, než jsme vjeli. 34. „Země ti dám, družinu skvělou, Vinbjörgy, Valbjörgy, chceš-li je vzít — to všechno si, dcero, navždy nechej." Gudrún pěla: 35. „Tož si ho vyvolím mezi vládci, 38. Atli mě vzbudil já však planula nenávistí nad smrtí bratrů. Atli pěl: 39. „Znovu mě norny ze spaní budí, o zlé věštbě chtěl jsem mluvit:
XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ 109 bez muže zůstaneš, jím li zhrdneš.“ Gudrún pěla: 32. „Proč tak horlivě vdávat mě chceš do toho rodu obmyslného? Gunnarovi zle se pomstí, Högnovi z prsou srdce vyrve. Neustanu, dokud bijce, byť mužně se bránil, života nezbavím." třeba mě příbuzní přinutili. Nebude mi k radosti muž, osud bratrů mé zrozence zhubí! 36. Brzy bylo vidět na koni muže, vlašské paní do vozů vyzdvihli: sedm dní jeli jsme chladnou zemí, sedm dalších brázdili vlny a sedm třetích souší spěli. 33. S pláčem Grímhild jala se slova, na synů když neštěstí vzpomněla, na zlo, jež mělo potomky stihnout: 37. Tam pak stráže vznosného hradu brány zdvihly, než jsme vjeli. 34. „Země ti dám, družinu skvělou, Vinbjörgy, Valbjörgy, chceš-li je vzít — to všechno si, dcero, navždy nechej." Gudrún pěla: 35. „Tož si ho vyvolím mezi vládci, 38. Atli mě vzbudil já však planula nenávistí nad smrtí bratrů. Atli pěl: 39. „Znovu mě norny ze spaní budí, o zlé věštbě chtěl jsem mluvit:
Strana 110
IIO XV.DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEN O GUDRÜNÉ 40. 41. 42. zdálo se mi, Gudrúno, Gjúkova dcero, žes mě proklála kalenym kopim.“ Gudrin pěla: „Oheň to znamená, když o kovu zdá se, rozmar a rozkoš, když o hněvu ženy; zlého tebe ohněm zbavím, vyléčím, i když tě , a , cc nenávidím. Atli pêl: „Snil jsem, že na dvoře spadaly sněti, jež jsem chtěl vidět do výše vyhánět, vyrvány z kořenů, zbroceny krví, na stůl neseny, abych je jedl. Sokoli, zdálo se, z ruky mi odlétli, bez kořisti, v neblahá sídla; 43. 45- srdce jich, mněl jsem, s medem že jím, kanoucí krví, smutkem zkrušen. Psíčci, zdálo se, s pout se mi utrhli, neradostné oba vyli; těla jich zdála se mrtvolami, mrtvá těla jíst jsem musil.“ Gudrün pěla: . » To budou muži o žertvě mluvit, obětní zvíře o hlavu zkrátí: za málo nocí na smrt půjdou, v v , fede dnénim pokrmem budou.“ x Atli dél: „Ležel jsem potom bez spočinutí, spát jsem nemohl — dobře to vím...“
IIO XV.DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEN O GUDRÜNÉ 40. 41. 42. zdálo se mi, Gudrúno, Gjúkova dcero, žes mě proklála kalenym kopim.“ Gudrin pěla: „Oheň to znamená, když o kovu zdá se, rozmar a rozkoš, když o hněvu ženy; zlého tebe ohněm zbavím, vyléčím, i když tě , a , cc nenávidím. Atli pêl: „Snil jsem, že na dvoře spadaly sněti, jež jsem chtěl vidět do výše vyhánět, vyrvány z kořenů, zbroceny krví, na stůl neseny, abych je jedl. Sokoli, zdálo se, z ruky mi odlétli, bez kořisti, v neblahá sídla; 43. 45- srdce jich, mněl jsem, s medem že jím, kanoucí krví, smutkem zkrušen. Psíčci, zdálo se, s pout se mi utrhli, neradostné oba vyli; těla jich zdála se mrtvolami, mrtvá těla jíst jsem musil.“ Gudrün pěla: . » To budou muži o žertvě mluvit, obětní zvíře o hlavu zkrátí: za málo nocí na smrt půjdou, v v , fede dnénim pokrmem budou.“ x Atli dél: „Ležel jsem potom bez spočinutí, spát jsem nemohl — dobře to vím...“
Strana 111
XVI TŘETÍ PÍSEN O GUDRUNĚ erkja slula Atlova služka; bývala kdysi jeho souložnicí. Vyprávěla, že viděla spolu Thjódreka a Gudrúnu. Atli se velmi rozmrzel. Tehdy řekla Gudrún: 1. „Co je ti, Atli, Budloviči, že jsi tak málo vesel? Co že se nesmèješ? Lepší by se zdálo jasným jarlům, s muži kdybys mluvil " a na mne pohleděl.
XVI TŘETÍ PÍSEN O GUDRUNĚ erkja slula Atlova služka; bývala kdysi jeho souložnicí. Vyprávěla, že viděla spolu Thjódreka a Gudrúnu. Atli se velmi rozmrzel. Tehdy řekla Gudrún: 1. „Co je ti, Atli, Budloviči, že jsi tak málo vesel? Co že se nesmèješ? Lepší by se zdálo jasným jarlům, s muži kdybys mluvil " a na mne pohleděl.
Strana 112
II2 XVI. TŘETÍ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ Ali peł: 2, ,,Rmoutí mé, Gudrüno, Gjükova dcero, co mi v sini svěřila Herkja, Ze jsi s Thjódrekem v pod střechou spala, něžně s ním se halila v len.““ Gudrin péla: . „„O všem tom ti přísahat mohu u bílého kamene svatého, že jsem synu Thjódmara nepopřála, v v * V čím muž ni žena se prohřešit nesmí. . Jednou jenom čackému reku vojú vúdci jsem objala šíji: Jiné byly myšlenky naše, když jsme si v skrytu sdíleli stesky. . Thjôdrek sem přišel s tficet] muZi — ze všech tficeti . d . , ve 1 jediný nežije! Mé bratry jsi zrubal i zbrojnoše jejich, všechny mé blízké příbuzné pobil. . Nepfijde Gunnar, neprivolám Hôgna, nikdy už nespatřím drahé bratry. Metem by Hógni potupu pomstil : sama nyní musím hanbu nésti. . Pošli pro krále poledních Sasů — zasvětit může vrouci kotel!** . Sedm set mužů vkročilo do síně, dříve než královna do kotle sáhla. . Hbité ke dnu sáhla skvoucí rukou — z vody vytáhla vzácny kámen. „Vidite, muźi, — nevina moje svatć je stvrzena — voda jak vie!“
II2 XVI. TŘETÍ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ Ali peł: 2, ,,Rmoutí mé, Gudrüno, Gjükova dcero, co mi v sini svěřila Herkja, Ze jsi s Thjódrekem v pod střechou spala, něžně s ním se halila v len.““ Gudrin péla: . „„O všem tom ti přísahat mohu u bílého kamene svatého, že jsem synu Thjódmara nepopřála, v v * V čím muž ni žena se prohřešit nesmí. . Jednou jenom čackému reku vojú vúdci jsem objala šíji: Jiné byly myšlenky naše, když jsme si v skrytu sdíleli stesky. . Thjôdrek sem přišel s tficet] muZi — ze všech tficeti . d . , ve 1 jediný nežije! Mé bratry jsi zrubal i zbrojnoše jejich, všechny mé blízké příbuzné pobil. . Nepfijde Gunnar, neprivolám Hôgna, nikdy už nespatřím drahé bratry. Metem by Hógni potupu pomstil : sama nyní musím hanbu nésti. . Pošli pro krále poledních Sasů — zasvětit může vrouci kotel!** . Sedm set mužů vkročilo do síně, dříve než královna do kotle sáhla. . Hbité ke dnu sáhla skvoucí rukou — z vody vytáhla vzácny kámen. „Vidite, muźi, — nevina moje svatć je stvrzena — voda jak vie!“
Strana 113
XVI. TŘETÍ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ I13 10. Smálo se Atlovi srdce v prsou, když viděl Gudrúnu bez pohromy. „Nyní ať Herkja ke kotli jde, Gudrúnu která krutě nařkla!“ 11. Nikdo neviděl bědnější pohled, Herkjiny pa�e var jak opařil! Odvlekli služku k slatině černé. Tak byla potupa Gudrúny pomstěna.
XVI. TŘETÍ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ I13 10. Smálo se Atlovi srdce v prsou, když viděl Gudrúnu bez pohromy. „Nyní ať Herkja ke kotli jde, Gudrúnu která krutě nařkla!“ 11. Nikdo neviděl bědnější pohled, Herkjiny pa�e var jak opařil! Odvlekli služku k slatině černé. Tak byla potupa Gudrúny pomstěna.
Strana 114
— XVII ODDRUNIN NÁŘEK BORGNYJI A ODDRUNE. Heidrek se jmenoval král; dcera jeho slula Borgný. Vilmund zval se ten, který byl jejím milencem. Nemohla porodit dítě, dokud nepřišla Oddrún, sestra Atlova; ta byla milenkou Gunnara Gjúkovice. O té pověsti se pěje v této písni: I. Vypráví se v starých sagách, jak panna přišla do Mornalandu; nikdo nemohl na tom světě Heidreka dceři pomoc dáti.
— XVII ODDRUNIN NÁŘEK BORGNYJI A ODDRUNE. Heidrek se jmenoval král; dcera jeho slula Borgný. Vilmund zval se ten, který byl jejím milencem. Nemohla porodit dítě, dokud nepřišla Oddrún, sestra Atlova; ta byla milenkou Gunnara Gjúkovice. O té pověsti se pěje v této písni: I. Vypráví se v starých sagách, jak panna přišla do Mornalandu; nikdo nemohl na tom světě Heidreka dceři pomoc dáti.
Strana 115
2. Oddrün zvédéla, Atlova sestra, panna Ze má velkou bolest; ze stáje vyvedla za uzdu koně, na vraníka vložila sedlo. 3. Dala oti cválat rovinou sypkou, až přijela k skvoucí síni; dovnitř vešla podél prostory, sedlo mdlému sundala koni a toto slovo nejdříve řekla: 4. „Jaké jsou zvěsti v této zemi, co je nového v húnském kraji“ Služka pěla: „Borgný tu leží, bolestí zkrušena, přítelce, Oddrúno, na pomoc přispěj!““ Oddrin péla: 5. „Který kníže hanbu jí způsobil: XVII. ODDRUNIN NAREK IIS Jakże jeji porod přišel tak prudce:“ Služka pěla: . »Vilmund sluje vojü vüdce, přikrýval pannu pokrývkou teplou pět celých zim, před otcem v skrytu.“ . Zádná na to neřekla slova: vlídně se sklonila k panniným kolenům; mocné péla Oddrün, silně pěla Oddrún kouzelná říkadla nad Borgnýjí. . Hošík a panna tu na svět přišli, děti něžné z Högna bijce. Tu děla matka, na smrt nemocná, slova, jichž dosud vypravit nemohla: . „Stesti ti dopfejteź duchové dobří, Frigg a Freyja i bozi všichni, že jsi mě zbavila nebezpecí!"
2. Oddrün zvédéla, Atlova sestra, panna Ze má velkou bolest; ze stáje vyvedla za uzdu koně, na vraníka vložila sedlo. 3. Dala oti cválat rovinou sypkou, až přijela k skvoucí síni; dovnitř vešla podél prostory, sedlo mdlému sundala koni a toto slovo nejdříve řekla: 4. „Jaké jsou zvěsti v této zemi, co je nového v húnském kraji“ Služka pěla: „Borgný tu leží, bolestí zkrušena, přítelce, Oddrúno, na pomoc přispěj!““ Oddrin péla: 5. „Který kníže hanbu jí způsobil: XVII. ODDRUNIN NAREK IIS Jakże jeji porod přišel tak prudce:“ Služka pěla: . »Vilmund sluje vojü vüdce, přikrýval pannu pokrývkou teplou pět celých zim, před otcem v skrytu.“ . Zádná na to neřekla slova: vlídně se sklonila k panniným kolenům; mocné péla Oddrün, silně pěla Oddrún kouzelná říkadla nad Borgnýjí. . Hošík a panna tu na svět přišli, děti něžné z Högna bijce. Tu děla matka, na smrt nemocná, slova, jichž dosud vypravit nemohla: . „Stesti ti dopfejteź duchové dobří, Frigg a Freyja i bozi všichni, že jsi mě zbavila nebezpecí!"
Strana 116
IIÓ XVII. ODDRÜNIN NAREK IO. I jm 12. 13. Oddrýn pěla: „Neskytla jsem ti pomoci proto, že bys jí kdy byla hodna; slíbila jsem a splnila slib, že ti všude na pomoc přijdu, knížata když dědictví dělili.“ . Usedla Zena zarmoucená, nextéstí velké vyprávěla: „V síni jsem vévodů vyrůstala po vůli lidu, u všech v lásce. Užívala jsem mládí i majetku, pět jenom let, co otec žil. Tehdy pravil naposledy chorý kníže, nežli zemřel: kázal mě zahrnout rudým zlatem, na jih mě sezdat s Grimhildy synem; 14. 15. тб. 17. řekl, že nebude na světě panny znamenitéjsí, budu-li Zít. Borgny péla: „Šílíš, Oddrúno, rozumu zbavená, zvěsti li ty mi říkáš v zlobě! Po světě všude jsme kráčely spolu, jak bychom dcery dvou byly bratrů.“ Oddrün pěla: „Vim, cos mi tehdy zvečera řekla, Gunnaru když jsem lůžko střela: takého činu žádná že panna mimo mne by nebyla schopna. * Brynhildé kázal zbrané nosit, chtěl, aby valkyrja válku vedla. Brynhild ve vézi tkaniny tkala,
IIÓ XVII. ODDRÜNIN NAREK IO. I jm 12. 13. Oddrýn pěla: „Neskytla jsem ti pomoci proto, že bys jí kdy byla hodna; slíbila jsem a splnila slib, že ti všude na pomoc přijdu, knížata když dědictví dělili.“ . Usedla Zena zarmoucená, nextéstí velké vyprávěla: „V síni jsem vévodů vyrůstala po vůli lidu, u všech v lásce. Užívala jsem mládí i majetku, pět jenom let, co otec žil. Tehdy pravil naposledy chorý kníže, nežli zemřel: kázal mě zahrnout rudým zlatem, na jih mě sezdat s Grimhildy synem; 14. 15. тб. 17. řekl, že nebude na světě panny znamenitéjsí, budu-li Zít. Borgny péla: „Šílíš, Oddrúno, rozumu zbavená, zvěsti li ty mi říkáš v zlobě! Po světě všude jsme kráčely spolu, jak bychom dcery dvou byly bratrů.“ Oddrün pěla: „Vim, cos mi tehdy zvečera řekla, Gunnaru když jsem lůžko střela: takého činu žádná že panna mimo mne by nebyla schopna. * Brynhildé kázal zbrané nosit, chtěl, aby valkyrja válku vedla. Brynhild ve vézi tkaniny tkala,
Strana 117
kolem sebe měla kraje a lid — země i nebe zaduněly, Fáfnobijce pannu když spatřil. 18. Boj byl bojován čepelí vlašskou, dobyto srubu, jejž hájila Brynhild — netrvalo dlouho, jen krátkou chvíli, nežli všechen prozřela podvod. 19. Krutou za to si smyslila pomstu, všem nám pro to pykat bylo, pověst však půjde po všech zemích, na smrt že šla se Sigurdem. 20. Já pak si Gunnara oblíbila, zlatodárce za Brynhildu. . Časně dávali červené prsteny, bratru mému nemalé pokuty; 2 A XVII. ODDRUNIN NÁREK 117 2 N 2 o 24. 25. nabizel Gunnar patnáct dvorů, Granovu přítěž, kdyby ji přijal. . Atli však děl, že nesvolí nikdy, sestra by dostala Gjúkova syna. Přece jsme nemohli potlačit lásku, k hrdiny šíji jsem schýlila hlavu. . Tu moji příbuzní říkali často, že nás spolu spatřili v lásce. Atli však nevěřil, že bych mohla hřešit takhle a hanbu plodit. Z toho by se neměl nikdo nikomu, láska co káže, odpovídat. Poslal Atli posly svoje v černém lese na mne číhat — ati přišli, kam přijít neměli,
kolem sebe měla kraje a lid — země i nebe zaduněly, Fáfnobijce pannu když spatřil. 18. Boj byl bojován čepelí vlašskou, dobyto srubu, jejž hájila Brynhild — netrvalo dlouho, jen krátkou chvíli, nežli všechen prozřela podvod. 19. Krutou za to si smyslila pomstu, všem nám pro to pykat bylo, pověst však půjde po všech zemích, na smrt že šla se Sigurdem. 20. Já pak si Gunnara oblíbila, zlatodárce za Brynhildu. . Časně dávali červené prsteny, bratru mému nemalé pokuty; 2 A XVII. ODDRUNIN NÁREK 117 2 N 2 o 24. 25. nabizel Gunnar patnáct dvorů, Granovu přítěž, kdyby ji přijal. . Atli však děl, že nesvolí nikdy, sestra by dostala Gjúkova syna. Přece jsme nemohli potlačit lásku, k hrdiny šíji jsem schýlila hlavu. . Tu moji příbuzní říkali často, že nás spolu spatřili v lásce. Atli však nevěřil, že bych mohla hřešit takhle a hanbu plodit. Z toho by se neměl nikdo nikomu, láska co káže, odpovídat. Poslal Atli posly svoje v černém lese na mne číhat — ati přišli, kam přijít neměli,
Strana 118
IIS XVII. ODDRUNIN NAREK 26 27. 28. 29. společnou když jsme pokrývku střelí. . Poslům jsme dávali prsteny rudé, aby nás Atlovi nevyzradili — ti však všechno Atlovi fekli, pilné si domü pospisili. Gudrúně však l. , véci skryli, jež měla nejdřív noviny zvědět! Zazněl dusot zlacených kopyt, na dvůr když vjížděli dědici Gjúka; Hógnovi z prsou vytízli srdce, druhého hodili do hadí jámy. Jesté jsem odjela jedenkráte ke Geirmundovi připravit pitku; tu se král moudry jal na harfu hrát, protože kníže, rodem mocný, 30. 3 32. 3 + oo doufal, że mu na pomoc pfijdu. Z Hléseye k sluchu mi doléhalo, struny jak bědují bolestným zvukem; služkám jsem kázala hned se zchystat, život vůdci chtěla jsem vrátit. . Plavidlu daly jsme prülivem plout, až jsem spatřila Atlovy dvory. Tu se bídná Atlova matka připlazila — kéž by byla zhynula! —, zahryzla se Gunnaru k srdci, v vo? že už jsem reka zachránit nemohla. . Casto se divím, zlatozdobná panno, jak jsem pak mohla vydržet žít, já, která hrdinu, krále mečů, milovala jak sebe samu.
IIS XVII. ODDRUNIN NAREK 26 27. 28. 29. společnou když jsme pokrývku střelí. . Poslům jsme dávali prsteny rudé, aby nás Atlovi nevyzradili — ti však všechno Atlovi fekli, pilné si domü pospisili. Gudrúně však l. , véci skryli, jež měla nejdřív noviny zvědět! Zazněl dusot zlacených kopyt, na dvůr když vjížděli dědici Gjúka; Hógnovi z prsou vytízli srdce, druhého hodili do hadí jámy. Jesté jsem odjela jedenkráte ke Geirmundovi připravit pitku; tu se král moudry jal na harfu hrát, protože kníže, rodem mocný, 30. 3 32. 3 + oo doufal, że mu na pomoc pfijdu. Z Hléseye k sluchu mi doléhalo, struny jak bědují bolestným zvukem; služkám jsem kázala hned se zchystat, život vůdci chtěla jsem vrátit. . Plavidlu daly jsme prülivem plout, až jsem spatřila Atlovy dvory. Tu se bídná Atlova matka připlazila — kéž by byla zhynula! —, zahryzla se Gunnaru k srdci, v vo? že už jsem reka zachránit nemohla. . Casto se divím, zlatozdobná panno, jak jsem pak mohla vydržet žít, já, která hrdinu, krále mečů, milovala jak sebe samu.
Strana 119
XVII. ODDRÚNIN NÁŘEK I19 34. Vyslechlas mé vyprávění, má i jejich sudba jak byla smutná. Každý žije vlastní vášni—“ skončila Oddrún svoje stesky.
XVII. ODDRÚNIN NÁŘEK I19 34. Vyslechlas mé vyprávění, má i jejich sudba jak byla smutná. Každý žije vlastní vášni—“ skončila Oddrún svoje stesky.
Strana 120
XVIII PÍSEN O ATLOVI TLOVA SMRT. Gudrún, dcera Gjúkova, pomstila své bratry tak, že se její čin stal proslulým: zabila nejprve Atlovy syny a pak zabila Atla sama a zapálila síň a s ní upálila všechnu dvorskou družinu. O tom je složena tato píseň. 1. Atli vyslal ke Gunnarovi moudrého posla, Knéfröda jménem; na dvůr přišel Gjúkův, k síni Gunnarově, k lavicím u krbu a k dobrému pivu.
XVIII PÍSEN O ATLOVI TLOVA SMRT. Gudrún, dcera Gjúkova, pomstila své bratry tak, že se její čin stal proslulým: zabila nejprve Atlovy syny a pak zabila Atla sama a zapálila síň a s ní upálila všechnu dvorskou družinu. O tom je složena tato píseň. 1. Atli vyslal ke Gunnarovi moudrého posla, Knéfröda jménem; na dvůr přišel Gjúkův, k síni Gunnarově, k lavicím u krbu a k dobrému pivu.
Strana 121
2. Pili dvořané — mlčeli zrádci — víno Valhally, hněvu se báli Húnů; tu zvolal Knéfrôd chladným hlasem, od jihu přišlý, s vysokého křesla: + „Atli mě sem poslal se vzkázáním na koni křepkém Černým lesem, žádat vás, Gunnare, k němu byste přišli, přílbozdobní reci, navštívit Atlův domov. i Štíty jsou tam pro vás, oštěpy hlazené, pozlacené přílby, hünití rabi, stříbrem šitá krzna, čabraky rudé, dřevce a násady, koně s drahou uzdou. . Dál chce vám darem dát širou Gnitskou pláň, zbrané zvonivé, pozlacené piídé, drahé dary a Daupnovy dvory, XVIII PÍSEN O ATLOVI I2I hvozd onen husty, jejž Černým zvou lesem.“ . Hlavu Gunnar obrátil a Högna se täzal: „Co nám radíš, chlapče, ke vší té řeči? Nevěděl jsem o zlatě na Gnitské plání, abychom my neměli stejného množství! . Sedm mame sini, mečů plných, všechny jsou jejich jilce zlaté. Slavného mám koně, nejostřejší čepel, přílbu a štít čirý z Kiarovy siné, luk zdobi lavice, oruží jsou zlatá, lepší mám zbraně než Húnové všichni.“ Högni pel: - »Co, myslíš, od nás Gudrún chtěla, když nám prsten posílala ovázaný vlčím vlasem: Zdá se, že nás varovala! Vlas jsem vidčl vlčí k prstenu připjatý: proradná je cesta, jíž je nám jeti!“
2. Pili dvořané — mlčeli zrádci — víno Valhally, hněvu se báli Húnů; tu zvolal Knéfrôd chladným hlasem, od jihu přišlý, s vysokého křesla: + „Atli mě sem poslal se vzkázáním na koni křepkém Černým lesem, žádat vás, Gunnare, k němu byste přišli, přílbozdobní reci, navštívit Atlův domov. i Štíty jsou tam pro vás, oštěpy hlazené, pozlacené přílby, hünití rabi, stříbrem šitá krzna, čabraky rudé, dřevce a násady, koně s drahou uzdou. . Dál chce vám darem dát širou Gnitskou pláň, zbrané zvonivé, pozlacené piídé, drahé dary a Daupnovy dvory, XVIII PÍSEN O ATLOVI I2I hvozd onen husty, jejž Černým zvou lesem.“ . Hlavu Gunnar obrátil a Högna se täzal: „Co nám radíš, chlapče, ke vší té řeči? Nevěděl jsem o zlatě na Gnitské plání, abychom my neměli stejného množství! . Sedm mame sini, mečů plných, všechny jsou jejich jilce zlaté. Slavného mám koně, nejostřejší čepel, přílbu a štít čirý z Kiarovy siné, luk zdobi lavice, oruží jsou zlatá, lepší mám zbraně než Húnové všichni.“ Högni pel: - »Co, myslíš, od nás Gudrún chtěla, když nám prsten posílala ovázaný vlčím vlasem: Zdá se, že nás varovala! Vlas jsem vidčl vlčí k prstenu připjatý: proradná je cesta, jíž je nám jeti!“
Strana 122
XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI 9. Zrazovali příbuzní Gunnara z cesty, ránoznalí rádcové, ti, kdož byli mocní. Řekl tu Gunnar, jak se slušelo králi, v hodovní síni, z odvahy velké: 10. „Vstävej, Fjölne! Dej křesly kolovat poháry zlaté z ruky do ruky! 11. Vlci budou vládnout dědictvím Niflungů, staří, kosmatí, zahyne li Gunnar, Cerní brtníci drásat budou tesáky k potěše psů, nepfijde-li Gunnar!“ 12. Dobrý lid vládce doprovodil, s pláčem se s reky z domova loučil; tehdy řekl mladý Hógnüv dédic: „Štěstí mějte a moudrost, ať kamkoli mysl vás zvábí.“ 13. Přes hory dali běžet hrdinové I4. I$. uzdozdobnym koním ’ , — , neznámým Cerným hvozdem; Hůúnská se země chvěla, kudy reci jeli, před biči koně pazitem pádili. Zem zřeli Atlovu a vysoké věže — Bikkovi muži stáli na strmém hradč — jižní reci sedčli v lavicích síně se skvoucími štíty, se spjatými štíty; tam pak pil Atli víno v síni; stráže byly venku, by Gunnara střežily, kdyby sem chtěl vpadnout s oštěpem svištivým k boji proti králi. Brzy sestra spatřila, že vešli do síně oba její bratři — málo piva pila —: ,,Zradili té, Gunnare! Co si můžeš počít proti lsti Húnů* Rychle odtud prchní!
XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI 9. Zrazovali příbuzní Gunnara z cesty, ránoznalí rádcové, ti, kdož byli mocní. Řekl tu Gunnar, jak se slušelo králi, v hodovní síni, z odvahy velké: 10. „Vstävej, Fjölne! Dej křesly kolovat poháry zlaté z ruky do ruky! 11. Vlci budou vládnout dědictvím Niflungů, staří, kosmatí, zahyne li Gunnar, Cerní brtníci drásat budou tesáky k potěše psů, nepfijde-li Gunnar!“ 12. Dobrý lid vládce doprovodil, s pláčem se s reky z domova loučil; tehdy řekl mladý Hógnüv dédic: „Štěstí mějte a moudrost, ať kamkoli mysl vás zvábí.“ 13. Přes hory dali běžet hrdinové I4. I$. uzdozdobnym koním ’ , — , neznámým Cerným hvozdem; Hůúnská se země chvěla, kudy reci jeli, před biči koně pazitem pádili. Zem zřeli Atlovu a vysoké věže — Bikkovi muži stáli na strmém hradč — jižní reci sedčli v lavicích síně se skvoucími štíty, se spjatými štíty; tam pak pil Atli víno v síni; stráže byly venku, by Gunnara střežily, kdyby sem chtěl vpadnout s oštěpem svištivým k boji proti králi. Brzy sestra spatřila, že vešli do síně oba její bratři — málo piva pila —: ,,Zradili té, Gunnare! Co si můžeš počít proti lsti Húnů* Rychle odtud prchní!
Strana 123
16. Lépe by bylo, bratře, v brnění se odít než v klenuté přílbě navštívit Atla, sedět raděj v sedle celý den parný, dát ženám želet tuhnoucích mrtvol, húnským pannám pole ploužit a Atla sama v hadí vrhnout jámu — teď je hadí vězení zchystino pro vis!“ Gunnar pól: 17. „Pozdě je, sestro, Niflungy sbírat, daleko je hledat válečné družiny, od rudých skal rýnských nebojácné reky.“ 18. Chopili Gunnara, do okovů dali, přítele Burgundů, pevnć spoutali. 19. Sedm skolil Hàgni mecem ostrym, osmého hodil do horkého ohné. Tak se má cacky v boji biu, 20. 2 MT 22. 2 o» 24. XVIII. PISEŃ O ATLOVI I23 jak Hôgni bránil bratra svého. Reka se tázali, gótského krále, chce-li život za zlato získat. Gunnar pěl: . ,Srdce bych rád Hógnovo v ruce cítil, УТ, . . smělému jezdci vyřezané z prsou čepelí břitkou, knížecímu synu.“ Vyřízli srdce Hjallovi z hrudi, na mísu je dali, Gunnarovi pfincsli. . Tu fekl Gunnar, reků vládce: „Srdce jste mi piinesli zbabélého Hjalla, nepodobné srdci hrdinného Hógna; tuze se třese, jak na stole leží: dvakrát víc se chvěje, než když bylo v hrudi!“ Smal se Hogni, srdce když fezali
16. Lépe by bylo, bratře, v brnění se odít než v klenuté přílbě navštívit Atla, sedět raděj v sedle celý den parný, dát ženám želet tuhnoucích mrtvol, húnským pannám pole ploužit a Atla sama v hadí vrhnout jámu — teď je hadí vězení zchystino pro vis!“ Gunnar pól: 17. „Pozdě je, sestro, Niflungy sbírat, daleko je hledat válečné družiny, od rudých skal rýnských nebojácné reky.“ 18. Chopili Gunnara, do okovů dali, přítele Burgundů, pevnć spoutali. 19. Sedm skolil Hàgni mecem ostrym, osmého hodil do horkého ohné. Tak se má cacky v boji biu, 20. 2 MT 22. 2 o» 24. XVIII. PISEŃ O ATLOVI I23 jak Hôgni bránil bratra svého. Reka se tázali, gótského krále, chce-li život za zlato získat. Gunnar pěl: . ,Srdce bych rád Hógnovo v ruce cítil, УТ, . . smělému jezdci vyřezané z prsou čepelí břitkou, knížecímu synu.“ Vyřízli srdce Hjallovi z hrudi, na mísu je dali, Gunnarovi pfincsli. . Tu fekl Gunnar, reků vládce: „Srdce jste mi piinesli zbabélého Hjalla, nepodobné srdci hrdinného Hógna; tuze se třese, jak na stole leží: dvakrát víc se chvěje, než když bylo v hrudi!“ Smal se Hogni, srdce když fezali
Strana 124
124 XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI za živa hrdinovi — na nářek vzpomněl nejpozděj! — na mísu je dali, Gunnarovi nesli. nebude zlato na rukách húnským skvět se dětem!“ 25. Slavný děl Gunnar Niflungovec : „Zde mám srdce hrdinného Högna, nepodobné srdci zbabělého Hjalla, jak málo se chvěje, když na míse leží, ani se tak nechvělo, když bylo ještě v prsou. 26. Tak budeš, Atle, se světa sprovozen, jako že nikdy nebudeš mít poklad. Pod mou mocí všechny jsou skryté skvosty Niflungů: Nežije už Högni! 28. „Rychle sem s vozy! Vězeň už je spoután. Odcházel pak uzdotřímač, král boji bohatý bral se na smrt. 29. Mocný jel Atli na hřívatém Glaumu, opásán mečem, s příbuznými. Vznešená Gudrún... odešla do síně slzám se bráníc. 30. „Tak se ti ved, Atli, když jsi Gunnarovi znovu a znovu přísahy skládal, při poledním slunci, při skále Sigtýra, při loži Odina, při prstenu Ulla! 27. Vždycky jsem byl v pochybách, oba když jsme žili, teď už nemám obav, když na světě jsem sám. Rýn bude vládnout zlatem, vádou králů, prudký proud, dědictvím od ásů daným — ve vlnivé vodě prsteny skví se! — 31. Knížete za živa bojovný zástup do jámy hodil, jež se jen hemžila havětí hadí; sám pak Gunnar v rozhorlení na harfu hrál,
124 XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI za živa hrdinovi — na nářek vzpomněl nejpozděj! — na mísu je dali, Gunnarovi nesli. nebude zlato na rukách húnským skvět se dětem!“ 25. Slavný děl Gunnar Niflungovec : „Zde mám srdce hrdinného Högna, nepodobné srdci zbabělého Hjalla, jak málo se chvěje, když na míse leží, ani se tak nechvělo, když bylo ještě v prsou. 26. Tak budeš, Atle, se světa sprovozen, jako že nikdy nebudeš mít poklad. Pod mou mocí všechny jsou skryté skvosty Niflungů: Nežije už Högni! 28. „Rychle sem s vozy! Vězeň už je spoután. Odcházel pak uzdotřímač, král boji bohatý bral se na smrt. 29. Mocný jel Atli na hřívatém Glaumu, opásán mečem, s příbuznými. Vznešená Gudrún... odešla do síně slzám se bráníc. 30. „Tak se ti ved, Atli, když jsi Gunnarovi znovu a znovu přísahy skládal, při poledním slunci, při skále Sigtýra, při loži Odina, při prstenu Ulla! 27. Vždycky jsem byl v pochybách, oba když jsme žili, teď už nemám obav, když na světě jsem sám. Rýn bude vládnout zlatem, vádou králů, prudký proud, dědictvím od ásů daným — ve vlnivé vodě prsteny skví se! — 31. Knížete za živa bojovný zástup do jámy hodil, jež se jen hemžila havětí hadí; sám pak Gunnar v rozhorlení na harfu hrál,
Strana 125
32. 33. 34- 35. až struny zněly; takto zmużily prstenů dárce odepřel chtivým zlata. Znovu dal Adi rychlému ofi do dvora cválat, když bylo po vraždě. Dunělo nádvoří koňskými kopyty, zbraně zněly zbojců, kteří přišli z lesa. Ven vyšla Gudrún Atlovi vstiíc s pozlacenym pohárem, pozdravujíc króle: „Ochutnej, vládce, ve své vlastní síní, vesel, u Gudrúny, poražený podrost!““ Atlovy plné poháry zazněly, když se v síní sešly zástupy Húnů, vousatí muži když vstoupili dovnitř. Světlolící vešla, číše jim nesla, divá, v moci vášně dala jídla k pití 36. 37- 38. XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI I2$ a zbledlého Atla takto tupila: „Srdce vlastních synů, dárce mečů, mrtvolně krvavá s medem jsi kousal; strávit jsi mohl zmužile mrtvoly lidské, za krmi dal k pivu, poslal podél stolu! Nebudeš už volat ke kolenům Erpa ni Eitila povzbuzené pivem; nikdy jich neuzříš se svého křesla rozdělovat zlato, ostřit oštěpy, hřebelcovat hřívy ni pobízet koně!““ Ryk se strh v lavicích, divý lomoz mužů, bědování paní, jež želely dětí, až na Gudrúnu, která neplakala nad tvrdými bratry ani nad synáčky, mladými, nevinnými, jež mčla s Atlem.
32. 33. 34- 35. až struny zněly; takto zmużily prstenů dárce odepřel chtivým zlata. Znovu dal Adi rychlému ofi do dvora cválat, když bylo po vraždě. Dunělo nádvoří koňskými kopyty, zbraně zněly zbojců, kteří přišli z lesa. Ven vyšla Gudrún Atlovi vstiíc s pozlacenym pohárem, pozdravujíc króle: „Ochutnej, vládce, ve své vlastní síní, vesel, u Gudrúny, poražený podrost!““ Atlovy plné poháry zazněly, když se v síní sešly zástupy Húnů, vousatí muži když vstoupili dovnitř. Světlolící vešla, číše jim nesla, divá, v moci vášně dala jídla k pití 36. 37- 38. XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI I2$ a zbledlého Atla takto tupila: „Srdce vlastních synů, dárce mečů, mrtvolně krvavá s medem jsi kousal; strávit jsi mohl zmužile mrtvoly lidské, za krmi dal k pivu, poslal podél stolu! Nebudeš už volat ke kolenům Erpa ni Eitila povzbuzené pivem; nikdy jich neuzříš se svého křesla rozdělovat zlato, ostřit oštěpy, hřebelcovat hřívy ni pobízet koně!““ Ryk se strh v lavicích, divý lomoz mužů, bědování paní, jež želely dětí, až na Gudrúnu, která neplakala nad tvrdými bratry ani nad synáčky, mladými, nevinnými, jež mčla s Atlem.
Strana 126
126 XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI horkým paní ohněm pomstila své bratry. 39. Zlato střela, sněhobílá, prsteny rudé rozdávala mužům; osudu dala dozrát, ryzímu kovu kolovat, nic žena nechtěla z pokladů zachovat. 40. Neopatrný nadmíru se opil, zbraně Atli neměl, nedal si před ženou pozor: hra byla často lepší oběma manželům, když se spolu objímali v lásce. 41. Lůžku dala mečem krve se napít, vraždychtivou rukou odvázala feny, za dveře vyhnala, celed zburcovala, 42. Ohni vydala všechny, kdož byli uvnitř a od vraždy na bratrech z lesa se vrátili; trámy se kácely, komory hořely, bojovné panny o život přišly, Budlungů obydlí zniklo v horkém ohni. 43. Dost o tom zvěstí! Tak ještě žádná v oruží panna nemstila bratry: Třem přinesla vládcům lidu slovo smrti, jasná, než skonala! Ještě zevrubněji se o tom vypráví v GRÓNSKÉ PÍSNI O ATLOVI.
126 XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI horkým paní ohněm pomstila své bratry. 39. Zlato střela, sněhobílá, prsteny rudé rozdávala mužům; osudu dala dozrát, ryzímu kovu kolovat, nic žena nechtěla z pokladů zachovat. 40. Neopatrný nadmíru se opil, zbraně Atli neměl, nedal si před ženou pozor: hra byla často lepší oběma manželům, když se spolu objímali v lásce. 41. Lůžku dala mečem krve se napít, vraždychtivou rukou odvázala feny, za dveře vyhnala, celed zburcovala, 42. Ohni vydala všechny, kdož byli uvnitř a od vraždy na bratrech z lesa se vrátili; trámy se kácely, komory hořely, bojovné panny o život přišly, Budlungů obydlí zniklo v horkém ohni. 43. Dost o tom zvěstí! Tak ještě žádná v oruží panna nemstila bratry: Třem přinesla vládcům lidu slovo smrti, jasná, než skonala! Ještě zevrubněji se o tom vypráví v GRÓNSKÉ PÍSNI O ATLOVI.
Strana 127
O A Q XIX GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 1. Zlé zvěsti svět zvěděl, když mocní spolu k radě se sešli a spikli se vespolek. Tajně se radili, k zhoubě jim to bylo, stejně i Gjúkovým synům, které oklamali. 2. Znik knížat zrychlili smrtí již znamenaných špatně se vedlo Atlovi, třebaže byl moudrý! — silnou odmít oporu, sám byl proti sobě, když kázal poslům svaky k sobě pozvat.
O A Q XIX GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 1. Zlé zvěsti svět zvěděl, když mocní spolu k radě se sešli a spikli se vespolek. Tajně se radili, k zhoubě jim to bylo, stejně i Gjúkovým synům, které oklamali. 2. Znik knížat zrychlili smrtí již znamenaných špatně se vedlo Atlovi, třebaže byl moudrý! — silnou odmít oporu, sám byl proti sobě, když kázal poslům svaky k sobě pozvat.
Strana 128
128 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 3. + va Moudrá byla paní, rozumné myslila, slova když vyslechla potaji Septana; těžko bylo moudré pomoci bratrům, pres mote méli plouti, sama k nim nemohla. Rüny vyıyla; Vingi je však zvrátil — zradu tak spáchal —, dřív než je odvedl. Rychle odjeli Atlovi poslové, jeli podél fjordu, reci kde sídlili. . Pivem se zjatili, rozZehli ohné ; zlého netušili, poslové když přišli; přijali dary, jež jim Gudrún dala, na sloup povésili, nečekali zrady. . Tu přišla Kostbera — ženou byla Hěgnovou —, rozvážná paní pozdravila oba; radost méla Glaumvér, Gunnarova Zena, dvorně sobě vedla, hosty když vítala. 7. Zvali domü Högna, chce/li radéj jeti; zrada byla zřejmá, Ze ji nepostrehli! Gunnar slíbil, pojede-li Högni, Hôgni však privolil, určí-li druhý. oo . Přinesly panny pivo, hojně bylo jídla, rohy kolovaly, az se vsichni zpili; manželé oba úpravně ustlali si lazko. 9. Rozumná Kostbera rozuméla ránám, probíhala písmeny při světlém ohni; musila však miti mluvu na pozoru: znaky byly zmatené, znamenaly zhoubu. 10. Pak šel spat Högni spolu se svou chotí; zdálo se šlechetné, ztajit to nemohla, řekla hned pánovi, jak se probudila:
128 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 3. + va Moudrá byla paní, rozumné myslila, slova když vyslechla potaji Septana; těžko bylo moudré pomoci bratrům, pres mote méli plouti, sama k nim nemohla. Rüny vyıyla; Vingi je však zvrátil — zradu tak spáchal —, dřív než je odvedl. Rychle odjeli Atlovi poslové, jeli podél fjordu, reci kde sídlili. . Pivem se zjatili, rozZehli ohné ; zlého netušili, poslové když přišli; přijali dary, jež jim Gudrún dala, na sloup povésili, nečekali zrady. . Tu přišla Kostbera — ženou byla Hěgnovou —, rozvážná paní pozdravila oba; radost méla Glaumvér, Gunnarova Zena, dvorně sobě vedla, hosty když vítala. 7. Zvali domü Högna, chce/li radéj jeti; zrada byla zřejmá, Ze ji nepostrehli! Gunnar slíbil, pojede-li Högni, Hôgni však privolil, určí-li druhý. oo . Přinesly panny pivo, hojně bylo jídla, rohy kolovaly, az se vsichni zpili; manželé oba úpravně ustlali si lazko. 9. Rozumná Kostbera rozuméla ránám, probíhala písmeny při světlém ohni; musila však miti mluvu na pozoru: znaky byly zmatené, znamenaly zhoubu. 10. Pak šel spat Högni spolu se svou chotí; zdálo se šlechetné, ztajit to nemohla, řekla hned pánovi, jak se probudila:
Strana 129
XIX 11. „Jdeś, Hógni, z domu: dej na moji radu! Je mślo moudrych, jeď někdy jindy! Luštila jsem rúny, jež tvá sestra ryla: jasná tebe tenkrát tam nepozvala! 12. Jedno je mi divné, co ještě nechápu, co se moudré stalo, že psala zmateně, neboť z toho tuším, jako by vám oběma ředvídala konec, přijdete-li rychle; vynechala hlásku, neb jiná smysl hatí.“ Hógni pól: 13. „, Všechny jsou zlověstné; já soudím jinak; nehledám úskoku, kde nemám co splácet; kníže nás zlatem žhavorudým ozdobí; nikdy se nebojím, když o neštčstí slyším !“ Kostbera péla: 14. ,,Spatné se vim povede, pujdete-li tam! . GRÓNSKÁ PÍSEN O ATLOVI I$. 16. 17. 18. 129 Nebudou vás vlídně tentokrát vítat. Zdalo se mi, Hogni, — nemohu to zatajit — otká vás neštěstí, neklame-li mě neklid: V snu jsem pokrývku viděla plápolat, vysoko domem vyslehl plamen.*' Hógni pél: „Prádlo tu leží málo povšimnuté, snadno může shořet, 7 6“ kdes viděla stlaní. Kostbera pela: „Medvěd, mně zdálo se, vešel, tápal tlapami, přelamoval břevna, Ze se viichni bali, mnoho nás zadávil, nic jsme nezmohli; hmot byl veliký, hluk a hlomoz.“ Högni pel: „Povětří poroste, brzy bude bouře. Medvéda vidélas? Z, východu snese se sprška.“
XIX 11. „Jdeś, Hógni, z domu: dej na moji radu! Je mślo moudrych, jeď někdy jindy! Luštila jsem rúny, jež tvá sestra ryla: jasná tebe tenkrát tam nepozvala! 12. Jedno je mi divné, co ještě nechápu, co se moudré stalo, že psala zmateně, neboť z toho tuším, jako by vám oběma ředvídala konec, přijdete-li rychle; vynechala hlásku, neb jiná smysl hatí.“ Hógni pól: 13. „, Všechny jsou zlověstné; já soudím jinak; nehledám úskoku, kde nemám co splácet; kníže nás zlatem žhavorudým ozdobí; nikdy se nebojím, když o neštčstí slyším !“ Kostbera péla: 14. ,,Spatné se vim povede, pujdete-li tam! . GRÓNSKÁ PÍSEN O ATLOVI I$. 16. 17. 18. 129 Nebudou vás vlídně tentokrát vítat. Zdalo se mi, Hogni, — nemohu to zatajit — otká vás neštěstí, neklame-li mě neklid: V snu jsem pokrývku viděla plápolat, vysoko domem vyslehl plamen.*' Hógni pél: „Prádlo tu leží málo povšimnuté, snadno může shořet, 7 6“ kdes viděla stlaní. Kostbera pela: „Medvěd, mně zdálo se, vešel, tápal tlapami, přelamoval břevna, Ze se viichni bali, mnoho nás zadávil, nic jsme nezmohli; hmot byl veliký, hluk a hlomoz.“ Högni pel: „Povětří poroste, brzy bude bouře. Medvéda vidélas? Z, východu snese se sprška.“
Strana 130
130 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI Kostbera pěla: 19. „Orla jsem viděla vletět podél pokoje — čeká nás neštěstí; potřísnil nás krví, z pohrůžek ptáka postřehla jsem Atla." 23. Zbrocený meč, se mi zdálo, jak z brně ti rvou — zle o snu takovém muži svému říkat! — oštěp jsem viděla, jak se ti v bok boří, z obou jeho konců vlci vyli." Högni pěl: 20. „Po zabijačkách vidíváme krev, často běží o býky, zdá-li se o orlu. Čistá je mysl Atla, ať cokoli se ti zdá." Rozhovor skončen, umlkli oba. 21. Procitli vznešení, stejné řeči vedli: Glaumvör se hrozila těžkých snů nočních, Gunnar si však vidiny vykládal dvojako. Gunnar pěl: 24. „Psi tu běhají, halasně si vedou: často štěkot věstí oštěpů let. Glaumvör pěla: 25. „Reka zdála se téci celým domem, hrčela zlobně, po lavicích proudila, oběma vám bratrům podrazila nohy, dive se hnala. To něco znamená! “ Glaumvör pěla: 22. „Šibenici zchystali, měl jsi být pověšen, štknuli tě hadi, ač živ mi byls ještě, snes se soumrak bohũ, rci, co to věstí? Gunnar pěl: 26. „Pole se vlní, kde řeku zřelas plynout. Plevy se nás chytají, když po poli jdeme." Glaumvör pěla: 27. „Mrtvé ženy, zdálo se, v noci že sem přišly,
130 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI Kostbera pěla: 19. „Orla jsem viděla vletět podél pokoje — čeká nás neštěstí; potřísnil nás krví, z pohrůžek ptáka postřehla jsem Atla." 23. Zbrocený meč, se mi zdálo, jak z brně ti rvou — zle o snu takovém muži svému říkat! — oštěp jsem viděla, jak se ti v bok boří, z obou jeho konců vlci vyli." Högni pěl: 20. „Po zabijačkách vidíváme krev, často běží o býky, zdá-li se o orlu. Čistá je mysl Atla, ať cokoli se ti zdá." Rozhovor skončen, umlkli oba. 21. Procitli vznešení, stejné řeči vedli: Glaumvör se hrozila těžkých snů nočních, Gunnar si však vidiny vykládal dvojako. Gunnar pěl: 24. „Psi tu běhají, halasně si vedou: často štěkot věstí oštěpů let. Glaumvör pěla: 25. „Reka zdála se téci celým domem, hrčela zlobně, po lavicích proudila, oběma vám bratrům podrazila nohy, dive se hnala. To něco znamená! “ Glaumvör pěla: 22. „Šibenici zchystali, měl jsi být pověšen, štknuli tě hadi, ač živ mi byls ještě, snes se soumrak bohũ, rci, co to věstí? Gunnar pěl: 26. „Pole se vlní, kde řeku zřelas plynout. Plevy se nás chytají, když po poli jdeme." Glaumvör pěla: 27. „Mrtvé ženy, zdálo se, v noci že sem přišly,
Strana 131
XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI I31 zrazovaly napořád, nedošly sluchu. v smutečním rouchu, chtěly si tě vyvolit, zvaly tebe s chvatem na svoje sedadla: tvé dísy tuším tě už opustily. Gunnar pèl: 28. „Pozdě už je radit, když je rozhodnuto; neprchám předzvěsti, cesta je zchystána; zdá se, že náš život nebude dlouhý. 29. Den viděli svítat, chutě všichni s lůžek svých vstávali, nedbali zrážení. Pět jich jen jelo, dvojnásob zůstalo doma čeledínů, nemoudrý to nápad. 31. Glaumvör slovo děla, Gunnarova žena, Vingovi dávala výstrahu a přání: „Doufám, že přijetí patřičně odplatíte; zlý je příchod hosta, skrývá li v sobě podvod.“ 32. Přísahal Vingi, silné sliby vyřkl: ať běsi ho vezmou, chtěl/li vám lháti, ať visí vysoko, chce-li vás zaskočiti. 33. Bera promluvila, něžná ve své mysli: „Vyplujte štastně a vítězství mějte, staň se, jak si přeji, tu prosbu splňte!" Snaevar a Sólar, syni byli Högna, Orkning se jmenoval, co s nimi jel, štítonoš něžný byl Beřin věrný bratr. 30. Zdobné je ženy k fjordu zprovodily, 34. Högni pravil — chlácholit chtěl ženy —: „Tèšte se, moudré, ať cokoli má přijít! Mnozí si tak přáli, málo to pomohlo, mnoho neprospěje přání při rozchodu.
XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI I31 zrazovaly napořád, nedošly sluchu. v smutečním rouchu, chtěly si tě vyvolit, zvaly tebe s chvatem na svoje sedadla: tvé dísy tuším tě už opustily. Gunnar pèl: 28. „Pozdě už je radit, když je rozhodnuto; neprchám předzvěsti, cesta je zchystána; zdá se, že náš život nebude dlouhý. 29. Den viděli svítat, chutě všichni s lůžek svých vstávali, nedbali zrážení. Pět jich jen jelo, dvojnásob zůstalo doma čeledínů, nemoudrý to nápad. 31. Glaumvör slovo děla, Gunnarova žena, Vingovi dávala výstrahu a přání: „Doufám, že přijetí patřičně odplatíte; zlý je příchod hosta, skrývá li v sobě podvod.“ 32. Přísahal Vingi, silné sliby vyřkl: ať běsi ho vezmou, chtěl/li vám lháti, ať visí vysoko, chce-li vás zaskočiti. 33. Bera promluvila, něžná ve své mysli: „Vyplujte štastně a vítězství mějte, staň se, jak si přeji, tu prosbu splňte!" Snaevar a Sólar, syni byli Högna, Orkning se jmenoval, co s nimi jel, štítonoš něžný byl Beřin věrný bratr. 30. Zdobné je ženy k fjordu zprovodily, 34. Högni pravil — chlácholit chtěl ženy —: „Tèšte se, moudré, ať cokoli má přijít! Mnozí si tak přáli, málo to pomohlo, mnoho neprospěje přání při rozchodu.
Strana 132
132 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 35. 36. 37- 38. 39. Pohlédli na sebe, nez se odloucili ; osud je rozdvojil, rozešly se cesty. Zabrali vesly, půl kýlu puklo, dozadu se skláněli, vlny zlobně bily, vazy se sdíraly, zákoly praskaly, nevázali lodí, když z nich vyskočili. Nedaleko odtud — když cesta se skončila — uviděli bydlo, jež patřilo Budlovi, zaduněla vrata, kdyż zabuśil Hógni. Slovo fekl Vingi, jež raděj neměl vyřknout: „Klidte se od hradu, neštěstí vás čeká! Upálím vás oba, podlehnete ranám — lepou řečí zval jsem, úskok v ní vězel — či čekejte, než ztešu pro vás šibenici!“ Slovo řekl Hógni, — nechtěl ustupovat — 4 42. 4 + o2 nic se nebál, jak bylo na jevé: „Nechtěj nás lekat, nechvástej se tolik! Ceknes-li jesté, zmnožíš jen svá muka.“ . Povalili Vinga, do pekel poslali, sekyrami bili, dokud lapal dechu. . Srotil se lid Atlův, v brnění se upjal, vyzbrojen vykročil , v, o nádvořím k vratům; hanlivá slova pokřikovali: „Už dávno jsme vás chtěli života zbavit!“ „Není na vás vidět, že jste pohotoví! Nejste ještě v zbroji, my však už skláli a do pekel poslali jednoho z vašeho vojska.“ . Zloba se jich zmocnila, toto když zaslechli, sahali po slepu po tetivě luku, stříleli ostře a kryli se štíty.
132 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 35. 36. 37- 38. 39. Pohlédli na sebe, nez se odloucili ; osud je rozdvojil, rozešly se cesty. Zabrali vesly, půl kýlu puklo, dozadu se skláněli, vlny zlobně bily, vazy se sdíraly, zákoly praskaly, nevázali lodí, když z nich vyskočili. Nedaleko odtud — když cesta se skončila — uviděli bydlo, jež patřilo Budlovi, zaduněla vrata, kdyż zabuśil Hógni. Slovo fekl Vingi, jež raděj neměl vyřknout: „Klidte se od hradu, neštěstí vás čeká! Upálím vás oba, podlehnete ranám — lepou řečí zval jsem, úskok v ní vězel — či čekejte, než ztešu pro vás šibenici!“ Slovo řekl Hógni, — nechtěl ustupovat — 4 42. 4 + o2 nic se nebál, jak bylo na jevé: „Nechtěj nás lekat, nechvástej se tolik! Ceknes-li jesté, zmnožíš jen svá muka.“ . Povalili Vinga, do pekel poslali, sekyrami bili, dokud lapal dechu. . Srotil se lid Atlův, v brnění se upjal, vyzbrojen vykročil , v, o nádvořím k vratům; hanlivá slova pokřikovali: „Už dávno jsme vás chtěli života zbavit!“ „Není na vás vidět, že jste pohotoví! Nejste ještě v zbroji, my však už skláli a do pekel poslali jednoho z vašeho vojska.“ . Zloba se jich zmocnila, toto když zaslechli, sahali po slepu po tetivě luku, stříleli ostře a kryli se štíty.
Strana 133
XIX. GRÓNSKÁ PÍSEN O ATLOVI 133 44. V síň vstoupil posel s tím, co se venku dělo; slyšeli všichni, rab co vypravuje. 45. Divá byla Gudrún z hrozného vzkazu, obtížená šperky: všechny je strhala, rozházela stříbro, až prsteny pukly. a . Vyšla pak ven, dveře dokořán, — nic se nebála — pozdravila příchozí, přimkla se k Niflungům na poslední pozdrav, pravdu mínila, pravila pak ještě: 4 47. »»Z domova jet jsem vás zrazovala radou; jak sudbě se vzpírat? Sem méli jste prijit.“ Moudře mluvila, smír chtěla sjednat: nedbali na nic, všichni ji odmítli. 48. Viděla vznešená válečnou hru; tvrdý čin smyslila, odhodila plášť, 49. so. $1. 52. obnazenÿm mečem bratrů život bránila, tvrdá její ruka zasazovala rány. Dala dcera Gjúka dvěma mužům padnout, ťala bratra Atla, že jej bylo odnést s useknutou nohou, tak máchala mečem. Po jiném sekla, že už více nevstal, do pekla poslala, ruka byla rázná. Boj, jenž se strhl, slavným stal se nade všechny jiné Gjúkovců činy: tak Niflungovci, dokud ještě žili, dotirali meti, drtili brnéni, bili prudce v přilby, jak kázala jim mysl. Za úsvitu začali, zatím den se schýlil, ráno se bili a polovinu dne; boj když se skončil, dvůr se v krvi stápěl;
XIX. GRÓNSKÁ PÍSEN O ATLOVI 133 44. V síň vstoupil posel s tím, co se venku dělo; slyšeli všichni, rab co vypravuje. 45. Divá byla Gudrún z hrozného vzkazu, obtížená šperky: všechny je strhala, rozházela stříbro, až prsteny pukly. a . Vyšla pak ven, dveře dokořán, — nic se nebála — pozdravila příchozí, přimkla se k Niflungům na poslední pozdrav, pravdu mínila, pravila pak ještě: 4 47. »»Z domova jet jsem vás zrazovala radou; jak sudbě se vzpírat? Sem méli jste prijit.“ Moudře mluvila, smír chtěla sjednat: nedbali na nic, všichni ji odmítli. 48. Viděla vznešená válečnou hru; tvrdý čin smyslila, odhodila plášť, 49. so. $1. 52. obnazenÿm mečem bratrů život bránila, tvrdá její ruka zasazovala rány. Dala dcera Gjúka dvěma mužům padnout, ťala bratra Atla, že jej bylo odnést s useknutou nohou, tak máchala mečem. Po jiném sekla, že už více nevstal, do pekla poslala, ruka byla rázná. Boj, jenž se strhl, slavným stal se nade všechny jiné Gjúkovců činy: tak Niflungovci, dokud ještě žili, dotirali meti, drtili brnéni, bili prudce v přilby, jak kázala jim mysl. Za úsvitu začali, zatím den se schýlil, ráno se bili a polovinu dne; boj když se skončil, dvůr se v krvi stápěl;
Strana 134
I34 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI osmnáct jich, než padlo, přemohlo posléz Beřiny dva chlapce a jejího bratra. 53. Tu řekl rek ve vzdorné zlobě: „Hrůza pohledět! Vy sami jste vinni: třicet nás bylo bujarých bojců; jen jedenáct zbylo, nemalá to ztráta! 54. Р& nás bylo bratrů, Budli když skonal; půl jich má peklo, dva jsou porubáni. ss. Mocné bylo manZelstvi — nač mám to popírat? —, v v v , z ženy však zlověstné v? , žádnou nemám radost; málo bylo míru, cos u mne byla: v, , v . příbuzní zničení, , v, rozchváceno zboží, sestra utracena, » У УР , , 15 největší má ztráta! Gudrún pěla: 56. ,, T'o-li, Atli, pravis: Sám jsi tak podlý, matku mi zavraZdils, $7- $8. $9. majetku se zmocnil, netef jsi mi uvrhl do hladomorny. Směšné mi připadá, že si chceš stěžovat. Bohům budu děkovat, zle-li se ti povede!* Ali pól: „Vybizim vás, jarli, zármutek zvětšte pyšné té ženy, chci se tím kochat! Napnéte síly, at Gudrün naïikä, budu se pâsti na jejim bolu. Vezměte Hěgna, vražte mu nůž v tělo, srdce vyřízněte, nijak neváhejte! Gunnara potmésilého pověste venku, spěšně na hostinu pozvete hady.“ Hôgni pél: „Cin, co ti libo! Vesele vyčkám, poznáš moji mužnost, horšího jsem zkusil. Boj vám byl tvrdý, když jsme zdrávi byli,
I34 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI osmnáct jich, než padlo, přemohlo posléz Beřiny dva chlapce a jejího bratra. 53. Tu řekl rek ve vzdorné zlobě: „Hrůza pohledět! Vy sami jste vinni: třicet nás bylo bujarých bojců; jen jedenáct zbylo, nemalá to ztráta! 54. Р& nás bylo bratrů, Budli když skonal; půl jich má peklo, dva jsou porubáni. ss. Mocné bylo manZelstvi — nač mám to popírat? —, v v v , z ženy však zlověstné v? , žádnou nemám radost; málo bylo míru, cos u mne byla: v, , v . příbuzní zničení, , v, rozchváceno zboží, sestra utracena, » У УР , , 15 největší má ztráta! Gudrún pěla: 56. ,, T'o-li, Atli, pravis: Sám jsi tak podlý, matku mi zavraZdils, $7- $8. $9. majetku se zmocnil, netef jsi mi uvrhl do hladomorny. Směšné mi připadá, že si chceš stěžovat. Bohům budu děkovat, zle-li se ti povede!* Ali pól: „Vybizim vás, jarli, zármutek zvětšte pyšné té ženy, chci se tím kochat! Napnéte síly, at Gudrün naïikä, budu se pâsti na jejim bolu. Vezměte Hěgna, vražte mu nůž v tělo, srdce vyřízněte, nijak neváhejte! Gunnara potmésilého pověste venku, spěšně na hostinu pozvete hady.“ Hôgni pél: „Cin, co ti libo! Vesele vyčkám, poznáš moji mužnost, horšího jsem zkusil. Boj vám byl tvrdý, když jsme zdrávi byli,
Strana 135
60. 6 Ln] 62. X Lem | x teď jsme tak zraněni, že jsme ve tvé moci.“ Tu řekl Beiti — správcem byl Atlovým —: „Vezmčmež Hialla a uSetime Högna, práce bude jinak poloviční: smrti si zaslouží, nebude živ dlouho, aby ho nezvali líným.“ . Ulekl se kuchař, utíkal odtud, do koutů zalézal, zoufale bědoval: za jejich boj prý bylo mu teď pykat, těžko se loučil se svinémi svymi i se vším pokrmem, který měl předtím. Lapen Budlův kuchař, zablyštěly nože, ubožák kvičel, než ještě ucítil ostří; hory doly sliboval, chtěl zahrady hnojit, lopotit se v špíně, nemusí-li zemřít, vděčen bude Hjalli za holy Zivot. . GRÓNSKA PISEŃ O ATLOVI 63. 64. 65. 66. 67. I3$ Pozdvih Hógni hlasu — kdo by to dokázal! —, prosil, aby otroka propustili: „Mně je mnohem snazší do hry té se pustit; kdo pak by vydržel šílené to vytí?"' Jasného jali, nemohli již mocní ohavný čin svůj odkládati. Smäl se Högni — slyšeli ho rekové —, síly své tak napjal, že muka snesl. Gunnar vzal harfu, nohama hmatal: trsal tak umně, že plakaly paní, muži, co ho slyšeli, pozbývali síly; své sestře žaloval, síň až se hroutila. Zemřeli vznešení — bylo brzy zrána —, do konce života dali žít svým činům. Velkým si Atli připadal, když je oba skolil,
60. 6 Ln] 62. X Lem | x teď jsme tak zraněni, že jsme ve tvé moci.“ Tu řekl Beiti — správcem byl Atlovým —: „Vezmčmež Hialla a uSetime Högna, práce bude jinak poloviční: smrti si zaslouží, nebude živ dlouho, aby ho nezvali líným.“ . Ulekl se kuchař, utíkal odtud, do koutů zalézal, zoufale bědoval: za jejich boj prý bylo mu teď pykat, těžko se loučil se svinémi svymi i se vším pokrmem, který měl předtím. Lapen Budlův kuchař, zablyštěly nože, ubožák kvičel, než ještě ucítil ostří; hory doly sliboval, chtěl zahrady hnojit, lopotit se v špíně, nemusí-li zemřít, vděčen bude Hjalli za holy Zivot. . GRÓNSKA PISEŃ O ATLOVI 63. 64. 65. 66. 67. I3$ Pozdvih Hógni hlasu — kdo by to dokázal! —, prosil, aby otroka propustili: „Mně je mnohem snazší do hry té se pustit; kdo pak by vydržel šílené to vytí?"' Jasného jali, nemohli již mocní ohavný čin svůj odkládati. Smäl se Högni — slyšeli ho rekové —, síly své tak napjal, že muka snesl. Gunnar vzal harfu, nohama hmatal: trsal tak umně, že plakaly paní, muži, co ho slyšeli, pozbývali síly; své sestře žaloval, síň až se hroutila. Zemřeli vznešení — bylo brzy zrána —, do konce života dali žít svým činům. Velkým si Atli připadal, když je oba skolil,
Strana 136
136 XIX. GRÖNSKA PfSEN O ATLOVI 68. 69. 70. žal Zenin zlehčoval, vyéital a tupil: „Jitro je, Gudrúno; přišlas o své drahé; je tvou vlastní vinou, že se tak stalo.“ Gudrin péla: „Vesel jsi, Ali, vraždu že zvěstuješ, však budeš litovat, v v IN všeho až zakusíš; to bude dědictví — pravím ti to přímo —: zla Ze se nezbavis, dokud budu Ziva!* Atli pêl: » TëZko tomu bránit, vím však jinou radu z poloviny lepší, — proč odmítat štěstí —: rabu ti dám darem, znamenité zdoby, stříbra jak sníh bílého, co si sama prejes.” Gudrin péla: „Nedoufej nadarmo, nic z toho nechci! Shodu jsem zhatila pro menší věci, prudká jsem ti byla, horší budu potom, 71. 72. 73. 74. v » ^v všechno jsem snášela, dokud Hěgni žil. V jednom jsme domě vyrůstali spolu, mnohou hru hráli, skotacili v háji, zlatem a šperky zasypání Grímhildou; nikdy za smrt bratrů mi pokuty dost nedáš, nic z toho, co dáváš, mě nepotěší. Násilí mužů vov „PN d štěstí žen ničí, uchřádá poupě, usychá-li větev, kloní se strom, odetneš-li kořen: ted budes, Aci, samoten vším vlädnout!““ Pošetilec král, který ženě věřil; s trochou pochopení byl by podvod prohléd, obmyslná byla, předstírat uměla, lehce s dvěma štíty si zahrávala. Hostinu zchystala za nebohé bratry,
136 XIX. GRÖNSKA PfSEN O ATLOVI 68. 69. 70. žal Zenin zlehčoval, vyéital a tupil: „Jitro je, Gudrúno; přišlas o své drahé; je tvou vlastní vinou, že se tak stalo.“ Gudrin péla: „Vesel jsi, Ali, vraždu že zvěstuješ, však budeš litovat, v v IN všeho až zakusíš; to bude dědictví — pravím ti to přímo —: zla Ze se nezbavis, dokud budu Ziva!* Atli pêl: » TëZko tomu bránit, vím však jinou radu z poloviny lepší, — proč odmítat štěstí —: rabu ti dám darem, znamenité zdoby, stříbra jak sníh bílého, co si sama prejes.” Gudrin péla: „Nedoufej nadarmo, nic z toho nechci! Shodu jsem zhatila pro menší věci, prudká jsem ti byla, horší budu potom, 71. 72. 73. 74. v » ^v všechno jsem snášela, dokud Hěgni žil. V jednom jsme domě vyrůstali spolu, mnohou hru hráli, skotacili v háji, zlatem a šperky zasypání Grímhildou; nikdy za smrt bratrů mi pokuty dost nedáš, nic z toho, co dáváš, mě nepotěší. Násilí mužů vov „PN d štěstí žen ničí, uchřádá poupě, usychá-li větev, kloní se strom, odetneš-li kořen: ted budes, Aci, samoten vším vlädnout!““ Pošetilec král, který ženě věřil; s trochou pochopení byl by podvod prohléd, obmyslná byla, předstírat uměla, lehce s dvěma štíty si zahrávala. Hostinu zchystala za nebohé bratry,
Strana 137
XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 137 stejně chtěl i Atli uctít pokrevence. 75. Skoncovali vádu; pitku připravili, slavnostní schůze smutně se skončila! Bez srdce paní byla v boji s Budlovci, strašnou pomstu na muže smyslila. 76. Přivábila malé, položila k lavici, začali se strachovat, ale neslzeli, matce v náruč spěli, ptali se, co míní. Gudrún pěla: „Netažte se na to, oba chci vás ubít, dávno se mi vás chtělo vyléčit ze staroby." Hoši pěli: „Obětuj nás, chceš-li, kdo by ti moh bránit, krátce hněv zahálí, hodláš li čin spáchat." 77. Ptal se pak Atli, kam asi odběhli hoši jeho ke hrám, že jich neviděti. Gudrún pěla: 79. „Půjdu k Atlovi, všechno mu povím; Grímhildina dcera nic ti nezatají; radost mít nebudeš, poslouchej pozorně, bol hrozný mi způsobils, když zabils mé bratry. 80. Zřídka jsem spala od jejich záhuby, přísahala pomstu, zas ji připomínám; vzpomínáš si ještě, cos mi kdys ráno řekl? Nyní nastal večer: nechť podobné slyšíš! 81. Synů jsi pozbyl, jichž posledních chtěls pozbýt: víš, že jejich lebky ti číšemi sloužily? Jejich jsem ti krví zahustila kvásek. 78. Rázně zakončila rozenců dětství, hanebně jednala: hrdla jim podřezala. 82. Srdce jejich vzala, na pánvi upekla, pak ti je podala, jako za telecí.
XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 137 stejně chtěl i Atli uctít pokrevence. 75. Skoncovali vádu; pitku připravili, slavnostní schůze smutně se skončila! Bez srdce paní byla v boji s Budlovci, strašnou pomstu na muže smyslila. 76. Přivábila malé, položila k lavici, začali se strachovat, ale neslzeli, matce v náruč spěli, ptali se, co míní. Gudrún pěla: „Netažte se na to, oba chci vás ubít, dávno se mi vás chtělo vyléčit ze staroby." Hoši pěli: „Obětuj nás, chceš-li, kdo by ti moh bránit, krátce hněv zahálí, hodláš li čin spáchat." 77. Ptal se pak Atli, kam asi odběhli hoši jeho ke hrám, že jich neviděti. Gudrún pěla: 79. „Půjdu k Atlovi, všechno mu povím; Grímhildina dcera nic ti nezatají; radost mít nebudeš, poslouchej pozorně, bol hrozný mi způsobils, když zabils mé bratry. 80. Zřídka jsem spala od jejich záhuby, přísahala pomstu, zas ji připomínám; vzpomínáš si ještě, cos mi kdys ráno řekl? Nyní nastal večer: nechť podobné slyšíš! 81. Synů jsi pozbyl, jichž posledních chtěls pozbýt: víš, že jejich lebky ti číšemi sloužily? Jejich jsem ti krví zahustila kvásek. 78. Rázně zakončila rozenců dětství, hanebně jednala: hrdla jim podřezala. 82. Srdce jejich vzala, na pánvi upekla, pak ti je podala, jako za telecí.
Strana 138
138 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI Sám jsi vším vinen, nic jsi nenechal, horlivě hltal, stolickami mélnil. 83. Znáš teď osud dětí, horší být nemůže — svůj úděl jsem volila, ab ’ hd k 7166 vábný nijak není! Atl pól: 84. „Krutá jsi, Gudrúno, jaks to mohla učinit, krev svých dětí mi do pití přimíchat? Potomky ubilas, jež ti bylo bránit, mně samu nechceš přestávky v neštěstí poptát."' Gudrin pěla: 85. „Měla bych chuť zabít tě sama: pro tebe není nikdy neštěstí dosti. Toliks toho spáchal, čemu rovna není, v šílené divosti na tomto světě, teď známá padoušství dalšími jsi zmnožil, hrozný čin provedl, pil jsi k svému pohřbu.“ 86. 87. 88. 89. Ali pel: „Měli by tě upálit, ředtím ukamenovat, abys tak dosáhla, čeho sis vždy přála.“ Gudrin póła: „Sám měj tyto starosti zítra na üsvité! Krásnější smrtí chci vejít v nové světlo.“ Sdileli sidlo, leć se záštím v srdcích, zlobná slova střídali, neměli se rádi. Hněv rostl Hniflunga, hrozné činy snoval, Gudrúně se svěřil se svou nenávistí. Na mysl jí přišla Hógnova muka, přislíbila štěstí, pomstu li provede: tu byl Atli zabit — neváhali dlouho —, zabil ho syn Hógnüv isama Gudrün. Pozdvihl rek hlasu, ze sna vytrZeny, cítil, že už netřeba rány obvazovat:
138 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI Sám jsi vším vinen, nic jsi nenechal, horlivě hltal, stolickami mélnil. 83. Znáš teď osud dětí, horší být nemůže — svůj úděl jsem volila, ab ’ hd k 7166 vábný nijak není! Atl pól: 84. „Krutá jsi, Gudrúno, jaks to mohla učinit, krev svých dětí mi do pití přimíchat? Potomky ubilas, jež ti bylo bránit, mně samu nechceš přestávky v neštěstí poptát."' Gudrin pěla: 85. „Měla bych chuť zabít tě sama: pro tebe není nikdy neštěstí dosti. Toliks toho spáchal, čemu rovna není, v šílené divosti na tomto světě, teď známá padoušství dalšími jsi zmnožil, hrozný čin provedl, pil jsi k svému pohřbu.“ 86. 87. 88. 89. Ali pel: „Měli by tě upálit, ředtím ukamenovat, abys tak dosáhla, čeho sis vždy přála.“ Gudrin póła: „Sám měj tyto starosti zítra na üsvité! Krásnější smrtí chci vejít v nové světlo.“ Sdileli sidlo, leć se záštím v srdcích, zlobná slova střídali, neměli se rádi. Hněv rostl Hniflunga, hrozné činy snoval, Gudrúně se svěřil se svou nenávistí. Na mysl jí přišla Hógnova muka, přislíbila štěstí, pomstu li provede: tu byl Atli zabit — neváhali dlouho —, zabil ho syn Hógnüv isama Gudrün. Pozdvihl rek hlasu, ze sna vytrZeny, cítil, že už netřeba rány obvazovat:
Strana 139
90. T 9 92. 93. XIX. GRÓNSKA PÍSEŇ O ATLOVI „Rcete mi pravdu, kdo zabil Budlovce, zlou hru jste se mnou sehráli, mně záchrany není!“ Gudrün pěla: „Nebude nic tajit dcera Grímhildina: já jsem zavinila, že ti život prchá, a 1 syn Hógniv, od ran Ze slábnei!* Atli pěl: - „Vraždu jsi spáchala, podlý byl to skutek: zlé je podvést přítele, jenž na té spoleh. Vybídnut vyjel jsem o ruku tě prosit, vdovou jsi seděla vysokomyslnou: lží se ti být nezdálo, jak pozděj jsem zkusil. Jelas se mnou domů v doprovodu vojska, všechno bylo nádherné na naší cestě. Mnoho bylo v zástupu urozených mužů, dobytka hojnost k bohatým hodům, 94. 95. 96. 97. I39 darà sdostatek, zlata a zboží. K svatbě jsem vznešené velké složil dary, třímecítma otroků, sedm rab dobrých — slušné to výkupné —, ještě víc stříbra. To všechno, zdálo se, ničím ti nebylo, zmocniti ses chtéla všech Budlových zemí, vskutku však mne chtělas o můj podíl připravit, často dalas tchyni sedčti v slzách, málo klidu mysli bylo mezi manžely.“ Gudrin péla: „Ted, Atli, Ižeš, lec málo toho dbám! Ziídka jsem byla povolná, tys byl však horší: jako mladí bratři bili jste se vespolek, půl tvého rodu do pekel odešlo, kolísalo všechno, k tobě co stát mělo. Tři jsme byli rozenci vzdorného srdce,
90. T 9 92. 93. XIX. GRÓNSKA PÍSEŇ O ATLOVI „Rcete mi pravdu, kdo zabil Budlovce, zlou hru jste se mnou sehráli, mně záchrany není!“ Gudrün pěla: „Nebude nic tajit dcera Grímhildina: já jsem zavinila, že ti život prchá, a 1 syn Hógniv, od ran Ze slábnei!* Atli pěl: - „Vraždu jsi spáchala, podlý byl to skutek: zlé je podvést přítele, jenž na té spoleh. Vybídnut vyjel jsem o ruku tě prosit, vdovou jsi seděla vysokomyslnou: lží se ti být nezdálo, jak pozděj jsem zkusil. Jelas se mnou domů v doprovodu vojska, všechno bylo nádherné na naší cestě. Mnoho bylo v zástupu urozených mužů, dobytka hojnost k bohatým hodům, 94. 95. 96. 97. I39 darà sdostatek, zlata a zboží. K svatbě jsem vznešené velké složil dary, třímecítma otroků, sedm rab dobrých — slušné to výkupné —, ještě víc stříbra. To všechno, zdálo se, ničím ti nebylo, zmocniti ses chtéla všech Budlových zemí, vskutku však mne chtělas o můj podíl připravit, často dalas tchyni sedčti v slzách, málo klidu mysli bylo mezi manžely.“ Gudrin péla: „Ted, Atli, Ižeš, lec málo toho dbám! Ziídka jsem byla povolná, tys byl však horší: jako mladí bratři bili jste se vespolek, půl tvého rodu do pekel odešlo, kolísalo všechno, k tobě co stát mělo. Tři jsme byli rozenci vzdorného srdce,
Strana 140
140 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 98. 99. 100. vyjeli ze země spolu se Sigurdem; zaměřili mořem, každý svůj kýl řídil, nazdařbůh jsme pluli, až přišli na východ. Krále nejprv zabili, zemi zotrocili, hersové k nám přešli, hrůzou přestrašení; lesním psancům jsme svobodu vraceli, štěstí těm stédfili, kdo nic předtím neměl. Zabit byl rek húnský, rychle štěstí zašlo, smutné mi bylo mladé seděti vdovou; v Atlově domě oživla bolest; dřív jsem měla reka; strašná byla strázeň! Neslysel nikdo z jednání ni snému, při že bys byl sledoval nebo ji kdy vyhrál: stále ustupovals, v slově jsi nedostál, klid jsi chtěl a pokoj, nedústojný krále!“ Atli pél: 101. „Mýlíš se, Gudrúno, málo nám to napraví neblahou sudbu: stejně jsme trpěli. Zchystej, Gudrúno, z dobroty srdce vše k naší poctě, aZ mé z domu povezou!" Gudrín péla: 102. „Plavidlo pořídím, malovanou rakev, navoskuji rubáš, tělo jím ovinu, vše udělám potřebné jako pro pfitele. 103. Skonal Atli, k zármutku rodu. Vyplnila slechetná všechno, co slíbila. Moudrá chtěla Gudrún Zivot si vziti, měla však ještě na živu zůstat. 104. Šťasten každý, kdo později zplodí tak hrdinné potomstvo, jaké zplodil Gjúki; po všech zemích půjde o nich pověst, kdekoli mezi lidmi kolovat bude.
140 XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI 98. 99. 100. vyjeli ze země spolu se Sigurdem; zaměřili mořem, každý svůj kýl řídil, nazdařbůh jsme pluli, až přišli na východ. Krále nejprv zabili, zemi zotrocili, hersové k nám přešli, hrůzou přestrašení; lesním psancům jsme svobodu vraceli, štěstí těm stédfili, kdo nic předtím neměl. Zabit byl rek húnský, rychle štěstí zašlo, smutné mi bylo mladé seděti vdovou; v Atlově domě oživla bolest; dřív jsem měla reka; strašná byla strázeň! Neslysel nikdo z jednání ni snému, při že bys byl sledoval nebo ji kdy vyhrál: stále ustupovals, v slově jsi nedostál, klid jsi chtěl a pokoj, nedústojný krále!“ Atli pél: 101. „Mýlíš se, Gudrúno, málo nám to napraví neblahou sudbu: stejně jsme trpěli. Zchystej, Gudrúno, z dobroty srdce vše k naší poctě, aZ mé z domu povezou!" Gudrín péla: 102. „Plavidlo pořídím, malovanou rakev, navoskuji rubáš, tělo jím ovinu, vše udělám potřebné jako pro pfitele. 103. Skonal Atli, k zármutku rodu. Vyplnila slechetná všechno, co slíbila. Moudrá chtěla Gudrún Zivot si vziti, měla však ještě na živu zůstat. 104. Šťasten každý, kdo později zplodí tak hrdinné potomstvo, jaké zplodil Gjúki; po všech zemích půjde o nich pověst, kdekoli mezi lidmi kolovat bude.
Strana 141
A Al 6í amo W XX GUDRUNINO POPOUZENÍ GUDRUNĚ. Když Gudrún zabila Atla, odešla k moři. Sešla do vody a chtěla se usmrtit. Nemohla se však potopit. Proud ji zanesl zátokou do země krále Jónakra. Ten ji pojal za manželku. Synové jejich byli Sörli, Erp a Hamdir. S nimi byla též vychována Svanhild, dcera Sigurdova. Byla provdána za Jörmunrekka Mocného. U něho byl muž jménem Bikki. Ten radil, aby si ji místo toho vzal králův syn Randvér. Bikki to také řekl králi. Král dal Randvéra pověsit a Svanhildu roznést na kopytech koní. Ale když to Gudrún zvěděla, pro- mluvila k svým synům.
A Al 6í amo W XX GUDRUNINO POPOUZENÍ GUDRUNĚ. Když Gudrún zabila Atla, odešla k moři. Sešla do vody a chtěla se usmrtit. Nemohla se však potopit. Proud ji zanesl zátokou do země krále Jónakra. Ten ji pojal za manželku. Synové jejich byli Sörli, Erp a Hamdir. S nimi byla též vychována Svanhild, dcera Sigurdova. Byla provdána za Jörmunrekka Mocného. U něho byl muž jménem Bikki. Ten radil, aby si ji místo toho vzal králův syn Randvér. Bikki to také řekl králi. Král dal Randvéra pověsit a Svanhildu roznést na kopytech koní. Ale když to Gudrún zvěděla, pro- mluvila k svým synům.
Strana 142
142 XX. GUDRÚNINO POPOUZENÍ 1. Svár jsem zvěděl o nejzlověstnější, těžká padla slova z velkého bolu, tvrdá když Gudrún hanlivou řečí syny svoje jittila k boji: . „Jak tu tak sedite, prospáváte život? Proč se vám nehnusí veselé řeči, Jórmunrekk kdyż sestru vaši, věkem mladou, usmýkal koni, plavými, černými, na kolbišti, šedáky v cvalu, gótskými ofi! . Nejste podobni Gunnarovi, ani tak hrdinni, jako byl Hôgni: ji byste měli hledět pomstít, odvahu bratrů mých kdybyste měli, neb tvrdou mysl hünskych manü!““ 4. Tu řekl Hamdir, nN a s hrdinnou myslí: „Málo jsi tehdy čin Hôgnúv chválila, Sigurda když ze spánku budili, pokrývky tvé modrobílé krví zrudly a ranami zvlhly. . Byla ti pak pomsta bratrúm těžká a krutá, syny kdyZ zabilas: teď bychom mohli na Jörmunrekku spolu s nimi sestru pomstít! . PIineste zbraně húnských králů! Poslalas nás na sněm mečů. “ . S úsměvem Gudrún odešla do síně, přílby králů vyňala z truhly, poslední oruží přinesla synům: hbitě se vysvihli do sedel koní.
142 XX. GUDRÚNINO POPOUZENÍ 1. Svár jsem zvěděl o nejzlověstnější, těžká padla slova z velkého bolu, tvrdá když Gudrún hanlivou řečí syny svoje jittila k boji: . „Jak tu tak sedite, prospáváte život? Proč se vám nehnusí veselé řeči, Jórmunrekk kdyż sestru vaši, věkem mladou, usmýkal koni, plavými, černými, na kolbišti, šedáky v cvalu, gótskými ofi! . Nejste podobni Gunnarovi, ani tak hrdinni, jako byl Hôgni: ji byste měli hledět pomstít, odvahu bratrů mých kdybyste měli, neb tvrdou mysl hünskych manü!““ 4. Tu řekl Hamdir, nN a s hrdinnou myslí: „Málo jsi tehdy čin Hôgnúv chválila, Sigurda když ze spánku budili, pokrývky tvé modrobílé krví zrudly a ranami zvlhly. . Byla ti pak pomsta bratrúm těžká a krutá, syny kdyZ zabilas: teď bychom mohli na Jörmunrekku spolu s nimi sestru pomstít! . PIineste zbraně húnských králů! Poslalas nás na sněm mečů. “ . S úsměvem Gudrún odešla do síně, přílby králů vyňala z truhly, poslední oruží přinesla synům: hbitě se vysvihli do sedel koní.
Strana 143
8. Tu řekl Hamdir s hrdinnou myslí: , lehdy se vrátí navštívit matku bojovník padlý v gótské zemi, až za nás za všechny tryznu budeš slavit, za Svanhildu isvé syny.“ 9. Gudrún s pláčem, Gjúkova dcera, odešla v smutku a usedla stranou, vyprávěla, v slzách tonouc, o svých mnoha temných žalech. 10. ,, Tfi ohně jsem zažehla, tři znala krby, za tří muže jsem se vdala: jediný Sigurd mi všech byl lepší, jejž moji bratři zavraždili. 11. Větší sebe neznám nešťastnice, krutější však se mi zdálo, XX. GUDRÚNINO POPOUZENÍ 12. 13. 14. 1$. 143 šlechetní když mč Atlovi dali! Medvídky bystré tajně jsem pozvala; nemohla dřív jsem neštěstí napravit, dokud jsem Niflungům nesťala hlavy. Šla jsem ke břehu, klnula nornám, vzdorovat chtěla jsem osudu zlému; nesly mě vlny, leč neutopily, na zem jsem vstoupila, žít jsem měla. Po třetí jsem — dřív bylo lepší! — sdílela lůžko s pánem země; děti jsem zplodila, Jónakra syny, v dědictví aby se uvázali. Se Svanhildou seděly panny, již jsem z dětí nejvíc milovala; taká byla Svanhild , . p v síni mé,
8. Tu řekl Hamdir s hrdinnou myslí: , lehdy se vrátí navštívit matku bojovník padlý v gótské zemi, až za nás za všechny tryznu budeš slavit, za Svanhildu isvé syny.“ 9. Gudrún s pláčem, Gjúkova dcera, odešla v smutku a usedla stranou, vyprávěla, v slzách tonouc, o svých mnoha temných žalech. 10. ,, Tfi ohně jsem zažehla, tři znala krby, za tří muže jsem se vdala: jediný Sigurd mi všech byl lepší, jejž moji bratři zavraždili. 11. Větší sebe neznám nešťastnice, krutější však se mi zdálo, XX. GUDRÚNINO POPOUZENÍ 12. 13. 14. 1$. 143 šlechetní když mč Atlovi dali! Medvídky bystré tajně jsem pozvala; nemohla dřív jsem neštěstí napravit, dokud jsem Niflungům nesťala hlavy. Šla jsem ke břehu, klnula nornám, vzdorovat chtěla jsem osudu zlému; nesly mě vlny, leč neutopily, na zem jsem vstoupila, žít jsem měla. Po třetí jsem — dřív bylo lepší! — sdílela lůžko s pánem země; děti jsem zplodila, Jónakra syny, v dědictví aby se uvázali. Se Svanhildou seděly panny, již jsem z dětí nejvíc milovala; taká byla Svanhild , . p v síni mé,
Strana 144
I44 XX. GUDRÜNINO POPOUZENÍ I6. 17. I8. jako je nádherny paprsek slunce. Zlato jsem jí dala, zlatohávy, než jsem ji vyvdala do Gotthjódu — největší ze všeho zloba mě jímá nad Svanhildy plavými vlasy: v blátě je zdupala kopyta koňská. Ten bol byl nejkrutší, když mého Sigurda, vítězství zloupena, zabili v lożi, nejhroznójśi, na Gunnara hadi když se sápali hladcí, nejostřejší, do srdce když bez bázně králi za živa řezali; mnoho pomním bolu, mnoho mním neštěstí. Pobodni, Sigurde, černého koně, hbitého hřebce, ke mně ať běží: nesedí u mne snacha ní dcera, Gudrúnč jež by dávala šperky. 19. Vzpomínáš, Sigurde, o čem jsme mluvili, na lůžku když jsme seděli spolu, ke mně že jednou z pekel přijdeš a já k tobě s tohoto světa? 20. Postavte, jarlové, dubovou hranici, rovnejte reku ji, jak možno nejvýš: ať oheň sežhne žaluplná prsa, ať zjihnou boly, d * vif 716 srdce jeż tisni! 21. Kóż by vśem mužům úlevou bylo, kéž by všem ženám zmírnilo zármutek, v ze až tyto nářky se budou jim zpívat!
I44 XX. GUDRÜNINO POPOUZENÍ I6. 17. I8. jako je nádherny paprsek slunce. Zlato jsem jí dala, zlatohávy, než jsem ji vyvdala do Gotthjódu — největší ze všeho zloba mě jímá nad Svanhildy plavými vlasy: v blátě je zdupala kopyta koňská. Ten bol byl nejkrutší, když mého Sigurda, vítězství zloupena, zabili v lożi, nejhroznójśi, na Gunnara hadi když se sápali hladcí, nejostřejší, do srdce když bez bázně králi za živa řezali; mnoho pomním bolu, mnoho mním neštěstí. Pobodni, Sigurde, černého koně, hbitého hřebce, ke mně ať běží: nesedí u mne snacha ní dcera, Gudrúnč jež by dávala šperky. 19. Vzpomínáš, Sigurde, o čem jsme mluvili, na lůžku když jsme seděli spolu, ke mně že jednou z pekel přijdeš a já k tobě s tohoto světa? 20. Postavte, jarlové, dubovou hranici, rovnejte reku ji, jak možno nejvýš: ať oheň sežhne žaluplná prsa, ať zjihnou boly, d * vif 716 srdce jeż tisni! 21. Kóż by vśem mužům úlevou bylo, kéž by všem ženám zmírnilo zármutek, v ze až tyto nářky se budou jim zpívat!
Strana 145
O b BA 787 o ( (9 NO (9 e ( O Q O Q — O XXI PÍSEN O HAMDIROVI 1. astávalo smutné dílo za ranních červánků bezradostných; zrána všechny smutky lidí z neštěstí budí novou bolest. 2. Nebylo to dnes ani včera — dlouhé doby uplynuly — málo je dávného, toto aby nebylo starší! — Gudrún když jitřila, z Gjúka zrozená,
O b BA 787 o ( (9 NO (9 e ( O Q O Q — O XXI PÍSEN O HAMDIROVI 1. astávalo smutné dílo za ranních červánků bezradostných; zrána všechny smutky lidí z neštěstí budí novou bolest. 2. Nebylo to dnes ani včera — dlouhé doby uplynuly — málo je dávného, toto aby nebylo starší! — Gudrún když jitřila, z Gjúka zrozená,
Strana 146
XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI své syny mladé, by pomstili Svanhildu. 3. „Sestra byla vaše Svanhild zvána, ta, již Jórmunrekk usmýkal koni plavými, černými na kolbišti, šedáky v cvalu, gótskymi ofi. 4. Moci vás zbavili, třebaže jste králi, ratolest poslední všeho mého rodu. $. Samotna tu stojim jak osika v lese, zbavena přátel jak sosna větví, radost mi zmizela jako vrbě listí, když pražící slunce prijde v horký den.“ 6. Toto pravil Hamdir hlubokomyslný: „Málo jsi, Gudrúno, chválila čin Hôgnúv, Sigurda když ze spánku zbudili; na lůžku sedělas, když vrazi se smáli. 7. Plátna tvoje byla modrobílá, umně tkaná, zbrocena mužovou krví: skonal Sigurd, sedělas nad mrtvým, zapomnělas radost z Gunnarovy vůle. 8. Atla jsi chtěla pokořit Erpovou smrtí, Eitilovou záhubou — ještě hůř ti bylo. Tak ať se každý proti druhu brání ostrým mečem, aby se zbyl bolu.“ 9. Tu pravil Sórli s moudrou myslí: „Nechci se s matkou měřit v hádce; oba dva, zdá se mi, čekáte na jedno slovo: v , „m oč, Gudrúno, prosíš, co pro pláč nemůžeš říci? 10. Oplakávej bratry a milé syny, blízké příbuzné, vehnané do bojů! Nás také budeš, Gudrúno, oba oplakávat, jak tu v sedlech sedíme znamenáni smrtí.“
XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI své syny mladé, by pomstili Svanhildu. 3. „Sestra byla vaše Svanhild zvána, ta, již Jórmunrekk usmýkal koni plavými, černými na kolbišti, šedáky v cvalu, gótskymi ofi. 4. Moci vás zbavili, třebaže jste králi, ratolest poslední všeho mého rodu. $. Samotna tu stojim jak osika v lese, zbavena přátel jak sosna větví, radost mi zmizela jako vrbě listí, když pražící slunce prijde v horký den.“ 6. Toto pravil Hamdir hlubokomyslný: „Málo jsi, Gudrúno, chválila čin Hôgnúv, Sigurda když ze spánku zbudili; na lůžku sedělas, když vrazi se smáli. 7. Plátna tvoje byla modrobílá, umně tkaná, zbrocena mužovou krví: skonal Sigurd, sedělas nad mrtvým, zapomnělas radost z Gunnarovy vůle. 8. Atla jsi chtěla pokořit Erpovou smrtí, Eitilovou záhubou — ještě hůř ti bylo. Tak ať se každý proti druhu brání ostrým mečem, aby se zbyl bolu.“ 9. Tu pravil Sórli s moudrou myslí: „Nechci se s matkou měřit v hádce; oba dva, zdá se mi, čekáte na jedno slovo: v , „m oč, Gudrúno, prosíš, co pro pláč nemůžeš říci? 10. Oplakávej bratry a milé syny, blízké příbuzné, vehnané do bojů! Nás také budeš, Gudrúno, oba oplakávat, jak tu v sedlech sedíme znamenáni smrtí.“
Strana 147
11. Vyjeli ze dvora plní zloby, klusali, mladí, kamenitou strZí, na hánskych koních, vraždu by pomstili. 12. Na cestě potkali pomalého chlapce: „Čím by ten vlasáč nám pomoci mohl“ 13. Levoboček řekl, že může přátelům poskytnout pomoci jako noha noze. „Jakou může pomoc noha dát noze a jedna paže paži druhé:“ 14. Tu řekl Erp potom zase, hbitě cválaje na hřbetě hřebce: „„ Věžko je ukázat zbabělci cestu!*“ Zmužilého muže zmetkem zvali. 15. Vytasili z pochvy železo bříitké, ostří meče k potěše Helji: XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI 147 síla jejich se zmenšila o třetinu, mladému dali bratru k zemí klesnout. 16. Vytřásli pláště, připjali čepele, oblékli se, vznešení, do zlatohávu. 17. Cesty šly před nimi, zlověstné stezky, sestřin syn visel zohaven se stromu, stranou se klátily šibenice, jeřábí kvílení vpřed je hnalo. 18. Hluk byl v síni, zpiti byli bojci, dusotu koní neslyšeli, až bystrý strážce v polnici zahoukal. 19. Reci dali zprávu Jörmunrekkovi, Ze byli spatfeni s přílbami muži: „Moudré třeba rady, mocní sem přišli, zdatných mužů sestru . , „16“ jste usmykali!
11. Vyjeli ze dvora plní zloby, klusali, mladí, kamenitou strZí, na hánskych koních, vraždu by pomstili. 12. Na cestě potkali pomalého chlapce: „Čím by ten vlasáč nám pomoci mohl“ 13. Levoboček řekl, že může přátelům poskytnout pomoci jako noha noze. „Jakou může pomoc noha dát noze a jedna paže paži druhé:“ 14. Tu řekl Erp potom zase, hbitě cválaje na hřbetě hřebce: „„ Věžko je ukázat zbabělci cestu!*“ Zmužilého muže zmetkem zvali. 15. Vytasili z pochvy železo bříitké, ostří meče k potěše Helji: XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI 147 síla jejich se zmenšila o třetinu, mladému dali bratru k zemí klesnout. 16. Vytřásli pláště, připjali čepele, oblékli se, vznešení, do zlatohávu. 17. Cesty šly před nimi, zlověstné stezky, sestřin syn visel zohaven se stromu, stranou se klátily šibenice, jeřábí kvílení vpřed je hnalo. 18. Hluk byl v síni, zpiti byli bojci, dusotu koní neslyšeli, až bystrý strážce v polnici zahoukal. 19. Reci dali zprávu Jörmunrekkovi, Ze byli spatfeni s přílbami muži: „Moudré třeba rady, mocní sem přišli, zdatných mužů sestru . , „16“ jste usmykali!
Strana 148
148 XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI 20. Zasmäl se Jörmunrekk, 2 22. 2 Lan o vousy si uhladil, vínem zpity, dychtivy boje, hnědou třásl kšticí, na štít hleděl bílý, v ruce točil pozlacený pohár. . „Šťastným bych mněl se, kdybych nyní viděl Sörla a Hamdira ve své sini: oba bych je spoutal strunami luku, Gjúkovce pověsil na Sibenici! Toto déla Hródrglód, proslulá děva útloprstá, pravíc pokrevenci: „„Netřeba bát se, mohu.li ti radit; jak mohou dva muži deset set Gótú spoutat a zhubit v tomto hradu?“ . Boj nastal v síni, vv , číše se válely, v krví muži leželi, Gótům proudila z prsou. 24. 25. 26. 27. 28. Toto děl Hamdir hlubokomyslný: „Přál sis, vládce, příchodu nás, pokrevných bratrů, do svého hradu: teď vidíš své nohy a vidíš své ruce vhozeny, vládce, do horké výhnč!“ Tehdy zaryčel mocný kníže, hrdina v oruží, jak zaryčel by medvěd: „Kameny na ně, když kopí se jich netkne, ostří ni železo, Jónakrových synü!“ Toto děl Hamdir hlubokomyslný: „Zle jsi, bratfe, zrobil, kdyż rozvazals móch — často z toho měchu zlé rady vzešly! Mužnost jsi měl, Hamdire, kéž bys byl měl moudrost. Mnoho chybí muži, nemá-li vtipul““ „Hlava by byla stata, kdyby Erp žil,
148 XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI 20. Zasmäl se Jörmunrekk, 2 22. 2 Lan o vousy si uhladil, vínem zpity, dychtivy boje, hnědou třásl kšticí, na štít hleděl bílý, v ruce točil pozlacený pohár. . „Šťastným bych mněl se, kdybych nyní viděl Sörla a Hamdira ve své sini: oba bych je spoutal strunami luku, Gjúkovce pověsil na Sibenici! Toto déla Hródrglód, proslulá děva útloprstá, pravíc pokrevenci: „„Netřeba bát se, mohu.li ti radit; jak mohou dva muži deset set Gótú spoutat a zhubit v tomto hradu?“ . Boj nastal v síni, vv , číše se válely, v krví muži leželi, Gótům proudila z prsou. 24. 25. 26. 27. 28. Toto děl Hamdir hlubokomyslný: „Přál sis, vládce, příchodu nás, pokrevných bratrů, do svého hradu: teď vidíš své nohy a vidíš své ruce vhozeny, vládce, do horké výhnč!“ Tehdy zaryčel mocný kníže, hrdina v oruží, jak zaryčel by medvěd: „Kameny na ně, když kopí se jich netkne, ostří ni železo, Jónakrových synü!“ Toto děl Hamdir hlubokomyslný: „Zle jsi, bratfe, zrobil, kdyż rozvazals móch — často z toho měchu zlé rady vzešly! Mužnost jsi měl, Hamdire, kéž bys byl měl moudrost. Mnoho chybí muži, nemá-li vtipul““ „Hlava by byla stata, kdyby Erp žil,
Strana 149
XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI 149 náš zmužilý bratr, jehož jsme skolili, hrdinný muž, — nás posedly dísy — odvážný rek, když v boj jsme šli! 29. Neměli jsme jíti za vlků příkladem, sami sebe stravovat jako psi noren, kteří se, draví, zplodili v poušti. 30. Dobře jsme se bili, deptali jsme Góty, stáli na zmožených jak na větvích orli. Získali jsme slávu, ať včera či dnes je nám zemřít — večera nedočkáš, určí-li tak norna." 31. Tam padl Sörli u štítu síně a za humny klesl Hamdir. Tato píseň se nazývá STAROU PÍSNÍ O HAMDIROVI.
XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI 149 náš zmužilý bratr, jehož jsme skolili, hrdinný muž, — nás posedly dísy — odvážný rek, když v boj jsme šli! 29. Neměli jsme jíti za vlků příkladem, sami sebe stravovat jako psi noren, kteří se, draví, zplodili v poušti. 30. Dobře jsme se bili, deptali jsme Góty, stáli na zmožených jak na větvích orli. Získali jsme slávu, ať včera či dnes je nám zemřít — večera nedočkáš, určí-li tak norna." 31. Tam padl Sörli u štítu síně a za humny klesl Hamdir. Tato píseň se nazývá STAROU PÍSNÍ O HAMDIROVI.
Strana 150
D A XXII PÍSEN O GROTTU kjöld se jmenoval syn Odinův, od něhož pocházejí Skjöldungové. Síd lil a panoval v zemích, které se nyní nazývají Dánskem, ale které tehdy sluly Gotlandem. Skjöld měl syna, který se jmenoval Fridleif; ten vládl zeměmi po něm. Fridleifův syn slul Fródi; ten se uvázal v království po otci za onoho času, kdy císař Augustus založil mír po veškerém světě; tehdy se narodil Kristus. A protože Fródi byl nejmocnějším ze všech králů v severských zemích, byl mu přisuzován mír po vší dánské zemi, a Seve- řané jej nazývali mírem Fródovým. Nikdo nikomu neubližoval, ani když
D A XXII PÍSEN O GROTTU kjöld se jmenoval syn Odinův, od něhož pocházejí Skjöldungové. Síd lil a panoval v zemích, které se nyní nazývají Dánskem, ale které tehdy sluly Gotlandem. Skjöld měl syna, který se jmenoval Fridleif; ten vládl zeměmi po něm. Fridleifův syn slul Fródi; ten se uvázal v království po otci za onoho času, kdy císař Augustus založil mír po veškerém světě; tehdy se narodil Kristus. A protože Fródi byl nejmocnějším ze všech králů v severských zemích, byl mu přisuzován mír po vší dánské zemi, a Seve- řané jej nazývali mírem Fródovým. Nikdo nikomu neubližoval, ani když
Strana 151
XXII. PÍSEŇ O GRÓTTU I5I se někomu nahodilo setkati se s otcovrahem nebo bratrovrahem na svobodě nebo v okovech; nebylo ani zlodějů ani lupičů, takže zlatý prsten mohl ležet po tři zimy na Jalangské vřesině. Král Fródi byl hostem ve Svithjódu u krále, který se jmenoval Fjölnir. Tu si koupil dve raby, které se jmenovaly Fenja a Menja. Byly vzrostlé a silné. Toho času byly v Dánsku dva žernovy, jež byly tak veliké, že nikdo nebyl dosti silný, aby je utáhl; a taková byla povaha těch mlýnských kamenů, že se na nich mlelo to, čeho si meloucí přál. Žernov ten slul Grótti. Hengikjöpt se jmenoval muž, který dal králi Fródovi onen žernov. Král Fródi dal přivést raby k žernovu a kázal jim, aby mu mlely zlato a mír a štěstí. Tu jim nepopřával delšího odpočinku nebo spánku, než co by se kukačka odmlčela nebo než co by kdo přezpíval píseň. Vypra- vuje se, že pěly píseň, která se nazývá Gróttská píseň, a nežli ustaly pět, namlely vojska proti Fródovi, takže mořský král, který se jmenoval Mý- sing, přitrhl téže noci, zabil Fróda a zajal velkou kořist. Tehdy se skončil Fródův mír. Mýsing vzal Grótta s sebou, spolu s Fenjou a Menjou, a kázal jim mlíti sůl; o půlnoci se služky optaly, má-li již soli dost. Ale on velel, aby mlely dál. Tu mlely jen chvilenku, když se potopily lodi v Péttlands fjordu, a tam, kde moře padá do oka mlýnského kamene, nastal vír. A teh dy se také moře oslanilo. 1. Tehdy přišly v příbytek královský prorocké panny Fenja a Menja, aby tu Fródovi, Fridleifovu synu, panny mocné pomáhaly. 2. K žernovu ženy přivedeny; roztočit kázal šedý kámen; žádné jim nepopřál klidu ni oddechu, slyšet jen chtěl lomoz služek. 3. Točily mlýnem, jenž skřípal a drčel, — „složme loukoť, spusťme kameny!" panny jen poháněl k větší práci.
XXII. PÍSEŇ O GRÓTTU I5I se někomu nahodilo setkati se s otcovrahem nebo bratrovrahem na svobodě nebo v okovech; nebylo ani zlodějů ani lupičů, takže zlatý prsten mohl ležet po tři zimy na Jalangské vřesině. Král Fródi byl hostem ve Svithjódu u krále, který se jmenoval Fjölnir. Tu si koupil dve raby, které se jmenovaly Fenja a Menja. Byly vzrostlé a silné. Toho času byly v Dánsku dva žernovy, jež byly tak veliké, že nikdo nebyl dosti silný, aby je utáhl; a taková byla povaha těch mlýnských kamenů, že se na nich mlelo to, čeho si meloucí přál. Žernov ten slul Grótti. Hengikjöpt se jmenoval muž, který dal králi Fródovi onen žernov. Král Fródi dal přivést raby k žernovu a kázal jim, aby mu mlely zlato a mír a štěstí. Tu jim nepopřával delšího odpočinku nebo spánku, než co by se kukačka odmlčela nebo než co by kdo přezpíval píseň. Vypra- vuje se, že pěly píseň, která se nazývá Gróttská píseň, a nežli ustaly pět, namlely vojska proti Fródovi, takže mořský král, který se jmenoval Mý- sing, přitrhl téže noci, zabil Fróda a zajal velkou kořist. Tehdy se skončil Fródův mír. Mýsing vzal Grótta s sebou, spolu s Fenjou a Menjou, a kázal jim mlíti sůl; o půlnoci se služky optaly, má-li již soli dost. Ale on velel, aby mlely dál. Tu mlely jen chvilenku, když se potopily lodi v Péttlands fjordu, a tam, kde moře padá do oka mlýnského kamene, nastal vír. A teh dy se také moře oslanilo. 1. Tehdy přišly v příbytek královský prorocké panny Fenja a Menja, aby tu Fródovi, Fridleifovu synu, panny mocné pomáhaly. 2. K žernovu ženy přivedeny; roztočit kázal šedý kámen; žádné jim nepopřál klidu ni oddechu, slyšet jen chtěl lomoz služek. 3. Točily mlýnem, jenž skřípal a drčel, — „složme loukoť, spusťme kameny!" panny jen poháněl k větší práci.
Strana 152
I$2 XXII. PÍSEŇ O GRÓTTU 4. Zpívaly, točily o co vifivy valoun, aż mużi Fródovi usnuli všichni; tu vece Menja, mletí melouc: . ;Meleme bohatství, meleme štěstí, meleme majetek na mlýnu radosti. Nechť sedí v hojnosti, nechat spi v peří, nechť s chutí vstává: pak dobré je mletí! . Zde nikdo nebude nikomu škodit, působit pohromy, vraždu páchat, ani ostrým oštépem netne, byť vraha bratrova nalezl v poutech.** . Prvni slovo, co promluvil, bylo: „Spěte mezi dvojím zakukáním, nejvýš co sám bych přeříkal sloku!*“ . „„Málo, Fródi, moudrý jsi byl, No IO. II. kdyż, lidumile, raby jsi koupil; silu jsi volil, postavu statnou, původu našeho však jsi nedbal. . Hruby byl Hrungnir i jeho otec, přesto byl Thjazi nad ně tvrdší; Idi a Aurnir, toť otcové naši, zrodily jsme se ze skalních skřetů. Nebyl by Grótti vznik z šedé skály, ani skála sivá z lůna země, ani by tak nemlela panna běsů, kdyby byla neznala, kdo sama jest. Zim jsme si dev&t spolu hrály, hluboko pod zemí sbíraly síly; chystaly se vědmy na veledílo, stěhovaly skály s jejich místa.
I$2 XXII. PÍSEŇ O GRÓTTU 4. Zpívaly, točily o co vifivy valoun, aż mużi Fródovi usnuli všichni; tu vece Menja, mletí melouc: . ;Meleme bohatství, meleme štěstí, meleme majetek na mlýnu radosti. Nechť sedí v hojnosti, nechat spi v peří, nechť s chutí vstává: pak dobré je mletí! . Zde nikdo nebude nikomu škodit, působit pohromy, vraždu páchat, ani ostrým oštépem netne, byť vraha bratrova nalezl v poutech.** . Prvni slovo, co promluvil, bylo: „Spěte mezi dvojím zakukáním, nejvýš co sám bych přeříkal sloku!*“ . „„Málo, Fródi, moudrý jsi byl, No IO. II. kdyż, lidumile, raby jsi koupil; silu jsi volil, postavu statnou, původu našeho však jsi nedbal. . Hruby byl Hrungnir i jeho otec, přesto byl Thjazi nad ně tvrdší; Idi a Aurnir, toť otcové naši, zrodily jsme se ze skalních skřetů. Nebyl by Grótti vznik z šedé skály, ani skála sivá z lůna země, ani by tak nemlela panna běsů, kdyby byla neznala, kdo sama jest. Zim jsme si dev&t spolu hrály, hluboko pod zemí sbíraly síly; chystaly se vědmy na veledílo, stěhovaly skály s jejich místa.
Strana 153
12. Válely valouny ze dvora běsů, až od nich doliny dunčěly všechny, tak jsme srazily svistivy kámen, žernov těžký, až lidé si jej vzali. 13. Pozděj jsme obě jasnozřivé do Svithjódu odešly se bít, drtily brnění, štípaly štíty, řadami šedých šly obrněnců. 14. Porazily vládce, jinému pomohly, Gutthormu dobrému pomoci skytly, Knái dokud nepad, my neměly klidu. 15. Tak jsme si vedly za minulých věků, že jsme mezi reky známy byly; oštěpy ostrými otvíraly rány, až kanula krev a rudla kopí. I6. 17. 18. I9. XXII. PÉSEN O GRÔTTU 153 Nyní jsme přišly v příbytky královy, bez slitování poháněny k práci; písek dře nohy, tělo moří mráz, smutné je stále za mlýnem státi. Však ruce spočinou, kámen se zastaví, už jsem se namlela za sebe dost! Přece však ruce spočinout nesmějí, Fródu než uzdá se, umleto že dosti! Ruce chtějí stiskat sekery ostré a zbrocenou zbraň: zvedej se, Fródi, vstávej, Fródi, vyslechnout chceš-li naše zpěvy a dávné zvěsti! Oheň vidím hořet na východ od hradu, vatry vésti příchod války. Vojsko přitrhne v prodlení krátkém,
12. Válely valouny ze dvora běsů, až od nich doliny dunčěly všechny, tak jsme srazily svistivy kámen, žernov těžký, až lidé si jej vzali. 13. Pozděj jsme obě jasnozřivé do Svithjódu odešly se bít, drtily brnění, štípaly štíty, řadami šedých šly obrněnců. 14. Porazily vládce, jinému pomohly, Gutthormu dobrému pomoci skytly, Knái dokud nepad, my neměly klidu. 15. Tak jsme si vedly za minulých věků, že jsme mezi reky známy byly; oštěpy ostrými otvíraly rány, až kanula krev a rudla kopí. I6. 17. 18. I9. XXII. PÉSEN O GRÔTTU 153 Nyní jsme přišly v příbytky královy, bez slitování poháněny k práci; písek dře nohy, tělo moří mráz, smutné je stále za mlýnem státi. Však ruce spočinou, kámen se zastaví, už jsem se namlela za sebe dost! Přece však ruce spočinout nesmějí, Fródu než uzdá se, umleto že dosti! Ruce chtějí stiskat sekery ostré a zbrocenou zbraň: zvedej se, Fródi, vstávej, Fródi, vyslechnout chceš-li naše zpěvy a dávné zvěsti! Oheň vidím hořet na východ od hradu, vatry vésti příchod války. Vojsko přitrhne v prodlení krátkém,
Strana 154
154 XXII. PÍSEN O GRÓTTU pyšné spálí bydlo Budlungovi. 20. Nebudes panovat s prestolu Hleidry, prsteny vládnout ni kouzelným mlýnem. Silněji, panno, pákou zaber, rozpalme v sobě válečnou krev. 21. Dcera mého otce zabrala ostře, spatřila zástupy znamenané smrtí: Pukly pádné podpěry mlýna, železem obité, " melme jen dál!" na Fródovi Hálfdana pomstí; ten bude slouti královské dcery synem i bratrem; my dobře to víme. 23. Mlely panny, sebraly síly, mlády byly v obří zlobě — praštěly podpěry — vtom mlýn se skácel, skalní valoun se rozletěl ve dví. 24. A obří nevěsta toto děla slovo: „Mlely jsme, Fródi, už je domleto, dost panny za mlýnem dlouho stály. 22. „Melme jen dál, vždyt Yrsin syn
154 XXII. PÍSEN O GRÓTTU pyšné spálí bydlo Budlungovi. 20. Nebudes panovat s prestolu Hleidry, prsteny vládnout ni kouzelným mlýnem. Silněji, panno, pákou zaber, rozpalme v sobě válečnou krev. 21. Dcera mého otce zabrala ostře, spatřila zástupy znamenané smrtí: Pukly pádné podpěry mlýna, železem obité, " melme jen dál!" na Fródovi Hálfdana pomstí; ten bude slouti královské dcery synem i bratrem; my dobře to víme. 23. Mlely panny, sebraly síly, mlády byly v obří zlobě — praštěly podpěry — vtom mlýn se skácel, skalní valoun se rozletěl ve dví. 24. A obří nevěsta toto děla slovo: „Mlely jsme, Fródi, už je domleto, dost panny za mlýnem dlouho stály. 22. „Melme jen dál, vždyt Yrsin syn
Strana 155
SLOVO PRUVODEM I
SLOVO PRUVODEM I
Strana 156
Strana 157
SLOVO PRUVODEM I57 RUKOPIS Bohatýrské písně severské, jejichž překlad tu podáváme, jsou větší polovinou sbírky, pro kterou se ustálilo jméno Saemundovy nebo Starší neboli Básnické Eddy. Toto jméno jí dal vynikající sběratel a jazykozpytec íslandský, magister Brynjólf Sveinsson, biskup na Skálholtu (nar. r. 1605, biskupem r. 1639, zemřel r. 1675), osobnost, jejíž lidskou stránku nám přiblížil moderní íslandský básník Gudmundur Kamban v románu „Skálholt“, který v češtině vyšel pod titulem „Panna na Skálholtu“ a „Biskup ze Skálholtu". Mistr Brynjólf získal r. 1643 pergamenový rukopis, který pak věnoval dánskému králi Frederikovi III. — jako výkupné za rehabilitaci dcery Ragnheidy — a který je nyní chován v Královské knihov- ně v Kodani pod jménem Codex Regius. Brynjólf si pořídil opis a na hřbetě opisu napsal: Edda Saemundi Multiscii - Edda Saemunda Učeného. Nevěděl ovšem, od koho básně po- cházejí, ani nesledoval žádné tradice, prostě sáhl po jediném jménu, které, jak se domníval, se mohlo hodit. Nebylo důvodu nazývat sbírku po Saemundovi ani nebylo důvodu, proč ji nazvat Eddou. Jméno Edda patří jedině Eddě Mladší, Eddě prosaické, Eddě Snorra Sturlu- sona. Tato Edda obsahuje mezi básnickými příklady a předlohami množství staroseverských slok, ba namnoze i celých písní. Mezi íslandskými učenci XVII. věku vznikla proto domněn- ka, že Snorrův opis je výtahem z většího díla, nejspíše snad Saemundova, a že toto dílo ob- sahovalo především úplnější výbor starobylých skládání, než kolik do své práce pojal Snorri. Saemund Učený zemřel r. 1133 a Codex Regius pochází z 2. poloviny XIII. století. Ale sám je opisem, nikoliv originálem. Původní rukopis pochází, jak se má za to, z doby mezi lety 1150 a 1250. Vedle něho byly též jiné rukopisy Eddy, jejichž zlomky se dochovaly a které sbírku doplňují (Kodex Arnamagnaeanský, Hauksbók a j.). JMÉNO „EDDA“ Jména Edda bylo po prvé použito proslulým íslandským spisovatelem Snorrem Sturlusonem.*) Užil ho jako názvu příručky básnického umění, kterou v letech 1222-23 vypracoval pro skáldské adepty. Jméno se vykládalo několikerým způsobem a ani dodnes není záhada plně vyřešena. Podle některých souvisí se staroseverským podstatným jménem „ódr“, což znamená „báseň“, „básnické umění“, a bylo by tedy označením spisu jako učebnice skáldského umění. Jiní si je snaží vyložiti ze jména jihoíslandského statku Oddi, kde Snorri trávil mládí a kde byl vychováván učeným Jónem Loptssonem, vnukem proslulého Saemunda Učeného. Podle tohoto výkladu by Edda znamenala „knihu z Oddi" a patřila by původně rukopisu z Oddi, který byl hlavním pramenem Snorrovi při spisování jeho díla. Posléze uplatňují se hlasy, že Edda ve významu „prabába“, jak uvádí Snorri ve výčtu ženských jmen, by mohla býti označením knihy obsahující mythy a staré zkazky. STAŘÍ EDDY Eddické básně jsou rozličného stáří. Názory o tom, v jakém časovém roz- pětí byly skládány, se poslední dobou jakž takž ustálily. Dosud se mělo za to, že žádná není starší než z let kolem r. 750 a nejmladší že patří dvanáctému, možná třináctému století, při čemž většina by pocházela ze století desátého. Nedávno však byly tyto hypothesy otřeseny. R. 1917 byl v osadě Eggjumské na Sognském fjordu v Norsku vyorán rúnový kámen, o němž archeologie nad veškeru pochybu zjistila, že pochází ze VII. věku. Sensační na nálezu bylo, že *) Narodil se r. 1178, zemřel r. 1241. O něm a jeho Eddě viz úvod k překladu mythologické části Mladší Eddy, „Okouzlení krále Gylfa“.
SLOVO PRUVODEM I57 RUKOPIS Bohatýrské písně severské, jejichž překlad tu podáváme, jsou větší polovinou sbírky, pro kterou se ustálilo jméno Saemundovy nebo Starší neboli Básnické Eddy. Toto jméno jí dal vynikající sběratel a jazykozpytec íslandský, magister Brynjólf Sveinsson, biskup na Skálholtu (nar. r. 1605, biskupem r. 1639, zemřel r. 1675), osobnost, jejíž lidskou stránku nám přiblížil moderní íslandský básník Gudmundur Kamban v románu „Skálholt“, který v češtině vyšel pod titulem „Panna na Skálholtu“ a „Biskup ze Skálholtu". Mistr Brynjólf získal r. 1643 pergamenový rukopis, který pak věnoval dánskému králi Frederikovi III. — jako výkupné za rehabilitaci dcery Ragnheidy — a který je nyní chován v Královské knihov- ně v Kodani pod jménem Codex Regius. Brynjólf si pořídil opis a na hřbetě opisu napsal: Edda Saemundi Multiscii - Edda Saemunda Učeného. Nevěděl ovšem, od koho básně po- cházejí, ani nesledoval žádné tradice, prostě sáhl po jediném jménu, které, jak se domníval, se mohlo hodit. Nebylo důvodu nazývat sbírku po Saemundovi ani nebylo důvodu, proč ji nazvat Eddou. Jméno Edda patří jedině Eddě Mladší, Eddě prosaické, Eddě Snorra Sturlu- sona. Tato Edda obsahuje mezi básnickými příklady a předlohami množství staroseverských slok, ba namnoze i celých písní. Mezi íslandskými učenci XVII. věku vznikla proto domněn- ka, že Snorrův opis je výtahem z většího díla, nejspíše snad Saemundova, a že toto dílo ob- sahovalo především úplnější výbor starobylých skládání, než kolik do své práce pojal Snorri. Saemund Učený zemřel r. 1133 a Codex Regius pochází z 2. poloviny XIII. století. Ale sám je opisem, nikoliv originálem. Původní rukopis pochází, jak se má za to, z doby mezi lety 1150 a 1250. Vedle něho byly též jiné rukopisy Eddy, jejichž zlomky se dochovaly a které sbírku doplňují (Kodex Arnamagnaeanský, Hauksbók a j.). JMÉNO „EDDA“ Jména Edda bylo po prvé použito proslulým íslandským spisovatelem Snorrem Sturlusonem.*) Užil ho jako názvu příručky básnického umění, kterou v letech 1222-23 vypracoval pro skáldské adepty. Jméno se vykládalo několikerým způsobem a ani dodnes není záhada plně vyřešena. Podle některých souvisí se staroseverským podstatným jménem „ódr“, což znamená „báseň“, „básnické umění“, a bylo by tedy označením spisu jako učebnice skáldského umění. Jiní si je snaží vyložiti ze jména jihoíslandského statku Oddi, kde Snorri trávil mládí a kde byl vychováván učeným Jónem Loptssonem, vnukem proslulého Saemunda Učeného. Podle tohoto výkladu by Edda znamenala „knihu z Oddi" a patřila by původně rukopisu z Oddi, který byl hlavním pramenem Snorrovi při spisování jeho díla. Posléze uplatňují se hlasy, že Edda ve významu „prabába“, jak uvádí Snorri ve výčtu ženských jmen, by mohla býti označením knihy obsahující mythy a staré zkazky. STAŘÍ EDDY Eddické básně jsou rozličného stáří. Názory o tom, v jakém časovém roz- pětí byly skládány, se poslední dobou jakž takž ustálily. Dosud se mělo za to, že žádná není starší než z let kolem r. 750 a nejmladší že patří dvanáctému, možná třináctému století, při čemž většina by pocházela ze století desátého. Nedávno však byly tyto hypothesy otřeseny. R. 1917 byl v osadě Eggjumské na Sognském fjordu v Norsku vyorán rúnový kámen, o němž archeologie nad veškeru pochybu zjistila, že pochází ze VII. věku. Sensační na nálezu bylo, že *) Narodil se r. 1178, zemřel r. 1241. O něm a jeho Eddě viz úvod k překladu mythologické části Mladší Eddy, „Okouzlení krále Gylfa“.
Strana 158
158 SLOVO PRŮVODEM jazykem rúnového nápisu není praseverština, společný prajazyk všech skandinavských kme- nů, nýbrž její pozdější stadium, stará západní severština, norsko-íslandská větev, mluva, která se — jak se do oné doby všeobecně mělo za to - datuje teprve přibližně od r. 800 a v jaké také eddické písně jsou složeny. Musila se tedy staroseverština vybaviti z praseverského sta- dia nejpozději již kolem r. 700 a její delší slovní formy — její hlavní charakteristika — byly nahrazeny kratšími.*) Norský linguista a kulturní historik Magnus Olsen ve své interpretaci Eggjumského ka- mene upozornil také na důsledky, pokud jde o datování eddických písní. Podobného vý- sledku co do datování dobrala se současně i švédská linguistická a archeologická věda. Erik Noreen dochází dokonce k závěru, že písně vznikaly mezi lety 500-1200, při čemž většina by byla z prostředku této periody. Podle těchto nových theorií byl by praseverský jazyk pro- žil svou charakteristickou přeměnu již v šestém století. Roku 800 jako nejzazší hranice vzni- ku nebude už asi lze obhájit, ač naproti tomu netřeba vyvozovat z jazykové změny příliš rigo rosní důsledky pro eddické skladby, v nichž se — při volné veršové linii některých starých meter — tento vývoj mohl dít ponenáhlu. Z básní samých bude asi těžko dopíditi se kdy spo- lehlivého datování. Jejich látka - mythus a pověst — je toho druhu, že pro ni není žádného zvláštního dobového určení, protože je v ustavičné obměně a neustálém životě. Sběratelé jistě neslyšeli písně tak, jak vyšly z úst skladatelů. Než dospěly jejich sluchu, ztratily se celé verše i jednotlivé sloky — Codex Regius jeví mezi Písní o Sigrdrífě a Zlomkem písně o Sigurdovi lakunu o nějakých 275-290 veršových řádcích - nebo zase byly vsazeny nové verše a sloky, píseň si vypůjčovala od písně, paralelní skladby, jak zřejmě vychází najevo ze střídání meter, se kontaminovaly a tak pod. K tomu se ještě družily omyly zapisovatelů. Namnoze pak jsou básně interpolovány prozaickými odstavci, které se někde značně rozcházejí s obsahem básní nebo zase jinde slouží za jakýsi úvod, v snaze o sloučení písní v jediný, harmonický celek. DOMOVINA EDDY V souvislosti s otázkou, kdy eddické písně vznikaly, řešila se též otázka jejich domoviny. Je zcela jisté, že se v poslední fázi vypěstily a zapsaly na Islandě, ale tím není řečeno, že tam vznikaly - vždyt Islandané uchovali velké množství literárních cen- ností, jež nejsou íslandského původu. Jediné, co se tu ví s bezpečností, je, že Grónská píseň o Atlovi byla složena v norské kolonii na Grónsku. Marně bychom se tu také pídili po autorově jménu. Skládání jsou anonymní, mohlo by se říci lidová. Rovněž se vylučují Dánové a Švédové z autorství eddických písní, takže by byly výhradním vlastnictvím norského kmene, ať už písně vznikly ve vlastním Norsku, či v norských západních osadách, na Islandě, Ovčích ostrovech, v Irsku, na Orkneyích, Hebridách, Shetlandu, na Manu nebo v Grónsku. Finnur Jónsson má za to, že písně jsou z velké většiny norské, čtyři až pět grónských a dvě íslandské. VERŠ A METRA Na eddické písně je použito metra, které se našemu sluchu bude zdát zprvu asi dosti cizím. Proto je třeba o něm několika slov. Eddický verš je sice volný, ale přitom dosti ukázněný. Uplatňuje výrazně svůj vlastní rytmus, nemá rovnoměrného toku průbě hem sloky, je měnivý, brzy spěchající, brzy odměřený, brzy zdržovaný, a působí spíše, jako by byl vytvořen naléhavou potřebou smyslu než jako hotová forma, do níž byl smysl vtěs- nán. Při čtení eddické písně se snadno uchylujeme k stopám, které známe z moderního bá- *) O rázu těchto jazykových změn srov. mé pojednání „Jazykový boj v Norsku“, otištěné v „Bratislavě“, časo- pise Učené společnosti Šafaříkovy, roč. 1929.
158 SLOVO PRŮVODEM jazykem rúnového nápisu není praseverština, společný prajazyk všech skandinavských kme- nů, nýbrž její pozdější stadium, stará západní severština, norsko-íslandská větev, mluva, která se — jak se do oné doby všeobecně mělo za to - datuje teprve přibližně od r. 800 a v jaké také eddické písně jsou složeny. Musila se tedy staroseverština vybaviti z praseverského sta- dia nejpozději již kolem r. 700 a její delší slovní formy — její hlavní charakteristika — byly nahrazeny kratšími.*) Norský linguista a kulturní historik Magnus Olsen ve své interpretaci Eggjumského ka- mene upozornil také na důsledky, pokud jde o datování eddických písní. Podobného vý- sledku co do datování dobrala se současně i švédská linguistická a archeologická věda. Erik Noreen dochází dokonce k závěru, že písně vznikaly mezi lety 500-1200, při čemž většina by byla z prostředku této periody. Podle těchto nových theorií byl by praseverský jazyk pro- žil svou charakteristickou přeměnu již v šestém století. Roku 800 jako nejzazší hranice vzni- ku nebude už asi lze obhájit, ač naproti tomu netřeba vyvozovat z jazykové změny příliš rigo rosní důsledky pro eddické skladby, v nichž se — při volné veršové linii některých starých meter — tento vývoj mohl dít ponenáhlu. Z básní samých bude asi těžko dopíditi se kdy spo- lehlivého datování. Jejich látka - mythus a pověst — je toho druhu, že pro ni není žádného zvláštního dobového určení, protože je v ustavičné obměně a neustálém životě. Sběratelé jistě neslyšeli písně tak, jak vyšly z úst skladatelů. Než dospěly jejich sluchu, ztratily se celé verše i jednotlivé sloky — Codex Regius jeví mezi Písní o Sigrdrífě a Zlomkem písně o Sigurdovi lakunu o nějakých 275-290 veršových řádcích - nebo zase byly vsazeny nové verše a sloky, píseň si vypůjčovala od písně, paralelní skladby, jak zřejmě vychází najevo ze střídání meter, se kontaminovaly a tak pod. K tomu se ještě družily omyly zapisovatelů. Namnoze pak jsou básně interpolovány prozaickými odstavci, které se někde značně rozcházejí s obsahem básní nebo zase jinde slouží za jakýsi úvod, v snaze o sloučení písní v jediný, harmonický celek. DOMOVINA EDDY V souvislosti s otázkou, kdy eddické písně vznikaly, řešila se též otázka jejich domoviny. Je zcela jisté, že se v poslední fázi vypěstily a zapsaly na Islandě, ale tím není řečeno, že tam vznikaly - vždyt Islandané uchovali velké množství literárních cen- ností, jež nejsou íslandského původu. Jediné, co se tu ví s bezpečností, je, že Grónská píseň o Atlovi byla složena v norské kolonii na Grónsku. Marně bychom se tu také pídili po autorově jménu. Skládání jsou anonymní, mohlo by se říci lidová. Rovněž se vylučují Dánové a Švédové z autorství eddických písní, takže by byly výhradním vlastnictvím norského kmene, ať už písně vznikly ve vlastním Norsku, či v norských západních osadách, na Islandě, Ovčích ostrovech, v Irsku, na Orkneyích, Hebridách, Shetlandu, na Manu nebo v Grónsku. Finnur Jónsson má za to, že písně jsou z velké většiny norské, čtyři až pět grónských a dvě íslandské. VERŠ A METRA Na eddické písně je použito metra, které se našemu sluchu bude zdát zprvu asi dosti cizím. Proto je třeba o něm několika slov. Eddický verš je sice volný, ale přitom dosti ukázněný. Uplatňuje výrazně svůj vlastní rytmus, nemá rovnoměrného toku průbě hem sloky, je měnivý, brzy spěchající, brzy odměřený, brzy zdržovaný, a působí spíše, jako by byl vytvořen naléhavou potřebou smyslu než jako hotová forma, do níž byl smysl vtěs- nán. Při čtení eddické písně se snadno uchylujeme k stopám, které známe z moderního bá- *) O rázu těchto jazykových změn srov. mé pojednání „Jazykový boj v Norsku“, otištěné v „Bratislavě“, časo- pise Učené společnosti Šafaříkovy, roč. 1929.
Strana 159
SLOVO PRUVODEM 159 snictví. Ale ty jsou volnému běhu eddického rytmu příliš tuhé. Staří „nečtli“ eddické písně v našem smyslu, nýbrž je přednášeli, ať už šlo o zpěv, melodii, či jenom zpěvný přízvuk. Že však písně nebyly přednášeny k doprovodu harfy, jak tomu bylo i u Gótů i u západních Germánů, může se tvrdit s úplnou jistotou. V přítomné sbírce se vyskytují tři typy sloky. Nejstarším typem, který je zároveň společ- ně germánským epickým veršem, je tak řečený fornyrdislag. Skládá se z osmi řádek, páro vitě spojených, majících vždycky po dvou dvizích. V tomto rozměru je zkomponována vět- šina eddických písní. Severským novotvarem je verš zvaný málaháttr, který vyšel z fornyrdislagu tím, že si vzal za pravidlo rozvinutější řádku o vícepočetných lehkých slabikách, které jsou ve fornyrdis, lagu poroztroušeny. Jinými slovy: verše v málaháttu jsou delší než ve fornyrdislagu, ale strofa zůstává osmiřádková. Ljódaháttr obsahuje šest řádků, při čemž třetí a šestý, tak řečený dlouhý verš, mívá zpra- vidla tři důrazné slabiky. Fornyrdislag a málaháttr lze nazvati slokami epickými, zatím co ljódaháttr je typickým rozměrem didaktického a gnomického básnictví. Strofy v Eddě pak jsou kratší nebo delší, než vyžadují metra uvedených slok, kteréžto nepravidelnosti jsou zaviněny tím, že básně ne- jsou zachovány v původní podobě: některé řádky vypadly nebo se stáhly, jiné byly vsunuty. NÁSLOVNY RÝM Jednotlivé verše jsou mezi sebou spojeny rýmy. Nejsou to rýmy koncové, nýbrž náslovné, aliterace. Také to je zvláštností staré germánské pcesie, zvláštností, která má původ, jak se zdá, v kulturní oblasti gótské a jež je zejména vyjádřena a rozvinuta v básnic tví severském. Tento podstatný veršotvorný prvek záleží v tom, že se k sobě řadí slova začí- nající stejnou samohláskou nebo (libovolnou) souhláskou. Rýmy pak se kladou výhradně na přízvučné slabiky. Ve fornyrdislagu spojuje se aliterací lichý řádek se sudým v dvojverší, v němž se zpravidla dvě rýmovaná slova první řádky váží s třetím aliterujícím v řádce druhé. Za příklad fornyrdislagu může sloužit 45. sloka z II. písně o Helgovi Hundingobijci: Samas vinna, Sigrúno ze Sevafjellů, Helgi že se v rosu halí: prudký, panno, vyléváš pláč, jasná ženo jižní, dřív než jdeš spat. Aliterace v málaháttu je v podstatě táž jako ve fornyrdislagu, dvojitá v lichých a jedno duchá v sudých řádcích. Také dva systémy rýmů v témž dvojverší se mohou někdy vyskyt nouti. Tu pak jde o tak řeč. aliteraci křížovou. Náslovné rýmyvljódaháttu spojují dvojverší první a druhé řádky, stejně jako dvojverší čtvrté a páté řádky. Třetí a šestá mívá vlastní rým, připjatý k dvěma dvihům řádky. V tomto typu je ostatně několik nuancí. Za příklad normálního ljódaháttu budiž uvedena 38. sloka Písně o Fáfnovi: O krk kratším kdyby obra učinil a zbavil ho zlata, jun by jmění, jímž Fáfnir vládl, sám směl míti. V první polovině sloky máme zároveň příklad křížové aliterace: kkk vedle ovozu.
SLOVO PRUVODEM 159 snictví. Ale ty jsou volnému běhu eddického rytmu příliš tuhé. Staří „nečtli“ eddické písně v našem smyslu, nýbrž je přednášeli, ať už šlo o zpěv, melodii, či jenom zpěvný přízvuk. Že však písně nebyly přednášeny k doprovodu harfy, jak tomu bylo i u Gótů i u západních Germánů, může se tvrdit s úplnou jistotou. V přítomné sbírce se vyskytují tři typy sloky. Nejstarším typem, který je zároveň společ- ně germánským epickým veršem, je tak řečený fornyrdislag. Skládá se z osmi řádek, páro vitě spojených, majících vždycky po dvou dvizích. V tomto rozměru je zkomponována vět- šina eddických písní. Severským novotvarem je verš zvaný málaháttr, který vyšel z fornyrdislagu tím, že si vzal za pravidlo rozvinutější řádku o vícepočetných lehkých slabikách, které jsou ve fornyrdis, lagu poroztroušeny. Jinými slovy: verše v málaháttu jsou delší než ve fornyrdislagu, ale strofa zůstává osmiřádková. Ljódaháttr obsahuje šest řádků, při čemž třetí a šestý, tak řečený dlouhý verš, mívá zpra- vidla tři důrazné slabiky. Fornyrdislag a málaháttr lze nazvati slokami epickými, zatím co ljódaháttr je typickým rozměrem didaktického a gnomického básnictví. Strofy v Eddě pak jsou kratší nebo delší, než vyžadují metra uvedených slok, kteréžto nepravidelnosti jsou zaviněny tím, že básně ne- jsou zachovány v původní podobě: některé řádky vypadly nebo se stáhly, jiné byly vsunuty. NÁSLOVNY RÝM Jednotlivé verše jsou mezi sebou spojeny rýmy. Nejsou to rýmy koncové, nýbrž náslovné, aliterace. Také to je zvláštností staré germánské pcesie, zvláštností, která má původ, jak se zdá, v kulturní oblasti gótské a jež je zejména vyjádřena a rozvinuta v básnic tví severském. Tento podstatný veršotvorný prvek záleží v tom, že se k sobě řadí slova začí- nající stejnou samohláskou nebo (libovolnou) souhláskou. Rýmy pak se kladou výhradně na přízvučné slabiky. Ve fornyrdislagu spojuje se aliterací lichý řádek se sudým v dvojverší, v němž se zpravidla dvě rýmovaná slova první řádky váží s třetím aliterujícím v řádce druhé. Za příklad fornyrdislagu může sloužit 45. sloka z II. písně o Helgovi Hundingobijci: Samas vinna, Sigrúno ze Sevafjellů, Helgi že se v rosu halí: prudký, panno, vyléváš pláč, jasná ženo jižní, dřív než jdeš spat. Aliterace v málaháttu je v podstatě táž jako ve fornyrdislagu, dvojitá v lichých a jedno duchá v sudých řádcích. Také dva systémy rýmů v témž dvojverší se mohou někdy vyskyt nouti. Tu pak jde o tak řeč. aliteraci křížovou. Náslovné rýmyvljódaháttu spojují dvojverší první a druhé řádky, stejně jako dvojverší čtvrté a páté řádky. Třetí a šestá mívá vlastní rým, připjatý k dvěma dvihům řádky. V tomto typu je ostatně několik nuancí. Za příklad normálního ljódaháttu budiž uvedena 38. sloka Písně o Fáfnovi: O krk kratším kdyby obra učinil a zbavil ho zlata, jun by jmění, jímž Fáfnir vládl, sám směl míti. V první polovině sloky máme zároveň příklad křížové aliterace: kkk vedle ovozu.
Strana 160
160 SLOVO PRŮVODEM Náslovný rým, jako rým vůbec, mohl býti důležitou mnemotechnickou pomůckou, do kud písně kolovaly od úst k ústům a nebyly ještě zapsány. S tím může do jisté míry souvi- seti ta duležitá funkce rýmu, že se nevyskytuje jen tak zcela mimovolně, pod jakýmkoliv iktem, nýbrž přichází zhusta v slovech, která mají nějaký zvláštní význam v svém vespol- ném vztahu, jako na př. ve verši: „žalné je srdce, žebrá-li o život“. Máme za to, že aliterace plnila také ještě zvukodobný účel a je ku podivu, že na př. W. Scherer není tohoto názoru. Podle něho nedodává verši melodie, nýbrž mu jen propůj- čuje charakteristického znaku. Nečiní jej krásnějším, nýbrž jadrným a silným, což se prý shoduje s rázem starogermánského umění, kde si více ceníme charakteristiky než krásy, více obsahu než formy. ALITERACE Posléze mohl náslovný rým plnit také jakési mystické poslání, uvážíme-li, jak A MYSTIKA se ho pilně užívalo již v době předvíkinské na rúnových nápisech za účely monumentálními a sakrálními. Již v V. století shledáváme na Tunském kameni v Norsku dokonalý aliterující fornyrdislag, do něhož bylo zakleto přání nebo požehnání: ek wiwar after woduride witadahalaiban worahto runor Já Wiwar po Woduridovi válečném druhu vyryl jsem rúny. Podobně nápis na kratším obětním rohu Gallehusském z Dánska z počátku V. století ek hlewagastir holtingar horna tawido Já Hlewagastir z Holtu (Holštýna) roh jsem (z)hotovil obsahuje zárodek verše s votivní posvátnou aliterující rúnou. Že je těsný vztah mezi aliterací a mystikou, ukazují na př. jména božské trojice (V)ódin, Vili, Vé a jména sídel bohů nebo jiných mythických postav, aliterujících s jmény jejich vlastníků. Tak (V)ódin sídlí ve Valhalle, Thór v Thrúdvangách, Baldr na Breidabliku, Freyja vládne Fólkvangem, Heimdall Himinbjörgem, obr Thjazi Thrymheimem a (Bryn) hildin ujec Heimir bydlí v Hlymdalech. Podobně staré severské rody královské (které ostatně odvozovaly svůj původ od bohů) udržovaly ve jménech houževnatě tradici společného náslovného rýmu: synovo jméno bylo tvořeno aliterací podle jména otcova. Toto pravidlo platí, alespoň v době stěhování náro- dů, bez výjimky. Tak v dánském rodě Skjöldungů je neméně než osm jmen, jež se všechna začínají hláskou „h“ (Hjargeir se synem Hjarvardem, Hrodgeir (Hroar) se syny Hrodmun- dem a Hrodvikem atd.). U Skilfingů zase pět se začíná samohláskou. Nás tu v této souvis losti mohou především zajímati Völsungové, rod Sigurdův, s aliterujícím „s“ ve jménu Sig- mund, Signý, Sinfjötli, z kteréžto řady však pojednou vybočí Helgi Hundingobijce. Tento původně dánský předák byl norským skáldem včleněn mezi Völsungy proto, aby se hrdinský rod domácích pověstí zaleskl v záři Sigurdovy slávy. (Helgi, o němž dánský kronikář Saxo
160 SLOVO PRŮVODEM Náslovný rým, jako rým vůbec, mohl býti důležitou mnemotechnickou pomůckou, do kud písně kolovaly od úst k ústům a nebyly ještě zapsány. S tím může do jisté míry souvi- seti ta duležitá funkce rýmu, že se nevyskytuje jen tak zcela mimovolně, pod jakýmkoliv iktem, nýbrž přichází zhusta v slovech, která mají nějaký zvláštní význam v svém vespol- ném vztahu, jako na př. ve verši: „žalné je srdce, žebrá-li o život“. Máme za to, že aliterace plnila také ještě zvukodobný účel a je ku podivu, že na př. W. Scherer není tohoto názoru. Podle něho nedodává verši melodie, nýbrž mu jen propůj- čuje charakteristického znaku. Nečiní jej krásnějším, nýbrž jadrným a silným, což se prý shoduje s rázem starogermánského umění, kde si více ceníme charakteristiky než krásy, více obsahu než formy. ALITERACE Posléze mohl náslovný rým plnit také jakési mystické poslání, uvážíme-li, jak A MYSTIKA se ho pilně užívalo již v době předvíkinské na rúnových nápisech za účely monumentálními a sakrálními. Již v V. století shledáváme na Tunském kameni v Norsku dokonalý aliterující fornyrdislag, do něhož bylo zakleto přání nebo požehnání: ek wiwar after woduride witadahalaiban worahto runor Já Wiwar po Woduridovi válečném druhu vyryl jsem rúny. Podobně nápis na kratším obětním rohu Gallehusském z Dánska z počátku V. století ek hlewagastir holtingar horna tawido Já Hlewagastir z Holtu (Holštýna) roh jsem (z)hotovil obsahuje zárodek verše s votivní posvátnou aliterující rúnou. Že je těsný vztah mezi aliterací a mystikou, ukazují na př. jména božské trojice (V)ódin, Vili, Vé a jména sídel bohů nebo jiných mythických postav, aliterujících s jmény jejich vlastníků. Tak (V)ódin sídlí ve Valhalle, Thór v Thrúdvangách, Baldr na Breidabliku, Freyja vládne Fólkvangem, Heimdall Himinbjörgem, obr Thjazi Thrymheimem a (Bryn) hildin ujec Heimir bydlí v Hlymdalech. Podobně staré severské rody královské (které ostatně odvozovaly svůj původ od bohů) udržovaly ve jménech houževnatě tradici společného náslovného rýmu: synovo jméno bylo tvořeno aliterací podle jména otcova. Toto pravidlo platí, alespoň v době stěhování náro- dů, bez výjimky. Tak v dánském rodě Skjöldungů je neméně než osm jmen, jež se všechna začínají hláskou „h“ (Hjargeir se synem Hjarvardem, Hrodgeir (Hroar) se syny Hrodmun- dem a Hrodvikem atd.). U Skilfingů zase pět se začíná samohláskou. Nás tu v této souvis losti mohou především zajímati Völsungové, rod Sigurdův, s aliterujícím „s“ ve jménu Sig- mund, Signý, Sinfjötli, z kteréžto řady však pojednou vybočí Helgi Hundingobijce. Tento původně dánský předák byl norským skáldem včleněn mezi Völsungy proto, aby se hrdinský rod domácích pověstí zaleskl v záři Sigurdovy slávy. (Helgi, o němž dánský kronikář Saxo
Strana 161
SLOVO PRŮVODEM 161 Grammaticus uvádí, že byl dánským králem a synem Hálfdanovým, je označován za ne- vlastního bratra Sigurdova.) Mimo Sever uplatňuje se tento zvyk zejména u Východních Gótů v době stěhování národů a také u Burgundů, jak m. j. lze konstatovat z eddických písní samých, které burgundským Gjúkovicům přiřkly významný úkol. Opačně zase, jak ukazuje Axel Olrik v „Dánském hrdinském básnictví“, tento způsob pojmenování učinil jména použivatelnými v básnictví, v hrdinských písních. Doba stěhování národů, praví Olrik, byla obdobím, kdy velké postavy dějin byly básnictvím živě pojímány; ale zároveň vidíme v této drobnosti, jak se lidský život formoval podle poetických zřetelů. Celá doba stěhování národů je jako jediný velký epos. Znamená sílu básnictví i v malém, v tom, že dovedla zlomit něco tak ustáleného, jako je nazývání dětí po předcích. ALITERACE Zvyk aliterovati přízvučná slova se udržel dlouho v severském, hlavně V MODERNÍM íslandském básnictví. Na konec lze ovšem při kmenovém rýmu mluviti SEVERSKÉM už jenom jako o mechanické slohové příkrase, která ponenáhlu pozbývá BÁSNICTVÍ svého významu ve prospěch rýmu koncového. Ale ještě dnes se aliterace zhusta užívá, nejen v poesii, nýbrž i v běžné, všední mluvě, v ustálených rčeních a pořeka dlech. V novějším básnictví doznívá náslovný rým v archaisujících napodobeninách jako v „Ringově drápě“ E. Tegnérovy „Písně o Frithiofovi“ (k nám uvedené J. V. Sládkem) a u Johs. V. Jensena, který hojně těchto napodobenin roztrousil zejména ve své velké epické skladbě „Daleká cesta“. Ať z jakéhokoli důvodu byla aliterace v starém severském básnictví zdů- ALITERACE A ČESKÝ JAZYK razňována, má svoji nespornou souvislostse silným, dynamickým přízvu/ kem, jaký je vlastní germánským dialektům. Proto se tlumočení ze staré severské poesie staví v tomto zřeteli do cesty překážky skoro nepřekonatelné. Přízvuk v češtině je odlišné povahy a naše básnictví neznalo ani v minulosti aliterace jako veršotvorného prvku. J. Feifalikova domněnka, že Češi, jako Slované vůbec, původně užívali, podobně jako Germáni, alite- race, byla vyvrácena R. Jakobsonem v studii o písni „Hospodine, pomiluj ny“. Podobně také o aliteracích vyskytujících se v „Slovu o pluku Igorově“ mohl Jakobson plným prá- vem prohlásit, že jsou zcela jiného původu i významu než náslovné rýmy germánské. Pří- tomný překlad šetřil aliterací, pokud to bylo možno, ač neváhal je obětovat, měla li být dána přednost původnímu smyslu a vnitřní hodnotě básní. Vždyť ani sami bratři Grimmové se nerozpakovali převést hrdinské písně eddické přímo do prózy. Ba vidíme, že K. Ljungsted tův švédský překlad Eddy z data tak pozdního jako r. 1904 aliterace vůbec pominul. Ještě nedávno zmiňoval se E. Therman o nesnázích překládání eddických písní. Konstatoval, že rozměr, v němž starobylé básně byly skládány, nemůže přijít k svému právu v švédském rouše. Oč nesnadnější je tudíž úkol pro jazyk náš! POETICKÉ Stejně bylo překladu vyhnouti se nadměrnému užívání tak řeč. „kenningů“ a OPISY „heitů“, j. t. poetických opisů a slovních záměn, které měly v staré, hlavně ovšem v skáldské poesii, velké rozšíření a své nesporné slohové hodnoty, ale které jsou nám vzdáleny i dobou i kulturní odlišeností. Namnoze však byly ponechány, když jejich smysl byl zřejmý nebo když sahaly po příměru do samé eddické látky. Tak nebude, zdá se, nesnadné uhodnout, že na př. „Menjino mletí“ nebo „Granovo břímě“ znamená „zlato“ a pod.
SLOVO PRŮVODEM 161 Grammaticus uvádí, že byl dánským králem a synem Hálfdanovým, je označován za ne- vlastního bratra Sigurdova.) Mimo Sever uplatňuje se tento zvyk zejména u Východních Gótů v době stěhování národů a také u Burgundů, jak m. j. lze konstatovat z eddických písní samých, které burgundským Gjúkovicům přiřkly významný úkol. Opačně zase, jak ukazuje Axel Olrik v „Dánském hrdinském básnictví“, tento způsob pojmenování učinil jména použivatelnými v básnictví, v hrdinských písních. Doba stěhování národů, praví Olrik, byla obdobím, kdy velké postavy dějin byly básnictvím živě pojímány; ale zároveň vidíme v této drobnosti, jak se lidský život formoval podle poetických zřetelů. Celá doba stěhování národů je jako jediný velký epos. Znamená sílu básnictví i v malém, v tom, že dovedla zlomit něco tak ustáleného, jako je nazývání dětí po předcích. ALITERACE Zvyk aliterovati přízvučná slova se udržel dlouho v severském, hlavně V MODERNÍM íslandském básnictví. Na konec lze ovšem při kmenovém rýmu mluviti SEVERSKÉM už jenom jako o mechanické slohové příkrase, která ponenáhlu pozbývá BÁSNICTVÍ svého významu ve prospěch rýmu koncového. Ale ještě dnes se aliterace zhusta užívá, nejen v poesii, nýbrž i v běžné, všední mluvě, v ustálených rčeních a pořeka dlech. V novějším básnictví doznívá náslovný rým v archaisujících napodobeninách jako v „Ringově drápě“ E. Tegnérovy „Písně o Frithiofovi“ (k nám uvedené J. V. Sládkem) a u Johs. V. Jensena, který hojně těchto napodobenin roztrousil zejména ve své velké epické skladbě „Daleká cesta“. Ať z jakéhokoli důvodu byla aliterace v starém severském básnictví zdů- ALITERACE A ČESKÝ JAZYK razňována, má svoji nespornou souvislostse silným, dynamickým přízvu/ kem, jaký je vlastní germánským dialektům. Proto se tlumočení ze staré severské poesie staví v tomto zřeteli do cesty překážky skoro nepřekonatelné. Přízvuk v češtině je odlišné povahy a naše básnictví neznalo ani v minulosti aliterace jako veršotvorného prvku. J. Feifalikova domněnka, že Češi, jako Slované vůbec, původně užívali, podobně jako Germáni, alite- race, byla vyvrácena R. Jakobsonem v studii o písni „Hospodine, pomiluj ny“. Podobně také o aliteracích vyskytujících se v „Slovu o pluku Igorově“ mohl Jakobson plným prá- vem prohlásit, že jsou zcela jiného původu i významu než náslovné rýmy germánské. Pří- tomný překlad šetřil aliterací, pokud to bylo možno, ač neváhal je obětovat, měla li být dána přednost původnímu smyslu a vnitřní hodnotě básní. Vždyť ani sami bratři Grimmové se nerozpakovali převést hrdinské písně eddické přímo do prózy. Ba vidíme, že K. Ljungsted tův švédský překlad Eddy z data tak pozdního jako r. 1904 aliterace vůbec pominul. Ještě nedávno zmiňoval se E. Therman o nesnázích překládání eddických písní. Konstatoval, že rozměr, v němž starobylé básně byly skládány, nemůže přijít k svému právu v švédském rouše. Oč nesnadnější je tudíž úkol pro jazyk náš! POETICKÉ Stejně bylo překladu vyhnouti se nadměrnému užívání tak řeč. „kenningů“ a OPISY „heitů“, j. t. poetických opisů a slovních záměn, které měly v staré, hlavně ovšem v skáldské poesii, velké rozšíření a své nesporné slohové hodnoty, ale které jsou nám vzdáleny i dobou i kulturní odlišeností. Namnoze však byly ponechány, když jejich smysl byl zřejmý nebo když sahaly po příměru do samé eddické látky. Tak nebude, zdá se, nesnadné uhodnout, že na př. „Menjino mletí“ nebo „Granovo břímě“ znamená „zlato“ a pod.
Strana 162
162 SLOVO PRŮVODEM ČÁSTI EDDY Starší Edda, jak již uvedeno, obsahuje dvě dosti různorodé sbírky, jed ČÁST MYTHICKÁ nu o bozích a jednu o hrdinech. Mythická část rozvinuje před námi barvité scény ze života bohů, především jejich bojů s obry a běsy, zdánlivě bez bližšího vzta- hu k pozemštanům — neboť Seveřan hovoří v mythických písních velmi málo o čistě nábo- ženských vztazích k nadpřirozeným bytostem, není tu takřka místa k chválám a díkučinění, ač boj „vládnoucích mocností“ proti silám mlhy a mrazu je vědomě a vděčně přijímán i lid mi jako boj za ně samé. Ve chvílích, kdy bozi nejsou zaujati sami sebou, vidí je lidská fan- tasie při práci a na výpravách, jež jsou tolik podobny lidským zájmům a starostem: tu se eddičtí bozi stávají lidmi, Seveřany, o nic lepšími než tito. A vždycky jsou zřeni v ostrých konturách, ostřejších namnoze než postavy z písní hrdinských. Mythické písně se seskupily kolem Odina jako ústředního božstva, vševědoucího a všemo- houcího ása, záhadného a nebezpečného, štědrého i násilného, vyprávějí o selsky přistři- ženém Thórovi, představiteli primitivní tělesné síly a neohroženosti, přímočarém, nemeditu- jícím, instinktivně jednajícím bohu, a vzpomínají citlivějšího, jemnějšího boha lásky Freye. A vedle těchto „hlavních bohů“ je tu též především podivně rozeklaná postava vtipného a lstivého Loka (Lucifera), stojící na rozhraní mezi světem ásů a ponurým krajem běsů, kde — vyhoštěnec — posléze stane, aby s nimi připravil „soumrak bohů“. Do čela sbírky byla postavena jako vznosný a mohutný portál visionářská báseň Vědmi- na věštba o dávných i příštích osudech bohů i lidí. Jsou tu i jiné kosmogonické přehledy, básně obsahující zaklínací formule a kouzelné zpěvy a hádanky, nalezneme tu celý mravní kodex víkingů v obšímé gnomické skladbě, zvané Písně Vysokého, a vůbec je zde zachycen a básnicky transponován veškeren náboženský, mravní a duchový postoj Seveřanův v tomto raném stadiu jeho života. OSUDOVÁ TRAGIKA Tento životní názor je v jádře krajně pesimistický. Hlavním the matem básní není, jak by se snad zdálo, oslava boje nebo válečného A TOUHA PO VĚČNÉM MÍRU ducha, byť tu bylo sebevíce bojovných scén, nýbrž líčení temných a nezvratitelných zákonů osudovosti. Ač je válka v těchto písních normálním zjevem, svědčí sama proti sobě, neboť důsledkem nadlidského vzepětí sil, zmnožených vítězství i generacemi hromaděné cti a majetku je ragnarök, soumrak bohů, smrt a zánik. K ragnaröku směřuje běh světa od chvíle, kdy Odin mrštil oštěpem ostrým a první spáchal vraždu v světě. (Vědmina věštba, 14) Meč projel Odinem a veškerým bytím. Na tomto pozadí jest chápat eddickou nauku o pod- statě života. Víra starého Seveřana ve válku jako přírodní zákon shoduje se s jeho vírou v ragnarök. Odin, otec bohů, je bohem válečným, a jeho ctitelé jsou válečníci. Válečným děním udržuje svět, je v neustálém boji proti mocnostem ragnaröku, ale sám také pořád štve do války, zrada a rozvrat jdou mu v stopách a jeho boj za uchování světa je zároveň bojem proti světu. V svém neúnavném boji uskutečňuje sám osudovou cestu k ragnaröku. Každé bojovné počínání budí k životu síly pomsty, až na konec je to nemesis, která vládne světu a a nutí lidi k jednání, z něhož vlastní mocí se nemohou osvobodit, kdy sami svým životním bojem působí zánik života. Cílem všeho snažení bylo hromadit moc, získávat majetek, zvět-
162 SLOVO PRŮVODEM ČÁSTI EDDY Starší Edda, jak již uvedeno, obsahuje dvě dosti různorodé sbírky, jed ČÁST MYTHICKÁ nu o bozích a jednu o hrdinech. Mythická část rozvinuje před námi barvité scény ze života bohů, především jejich bojů s obry a běsy, zdánlivě bez bližšího vzta- hu k pozemštanům — neboť Seveřan hovoří v mythických písních velmi málo o čistě nábo- ženských vztazích k nadpřirozeným bytostem, není tu takřka místa k chválám a díkučinění, ač boj „vládnoucích mocností“ proti silám mlhy a mrazu je vědomě a vděčně přijímán i lid mi jako boj za ně samé. Ve chvílích, kdy bozi nejsou zaujati sami sebou, vidí je lidská fan- tasie při práci a na výpravách, jež jsou tolik podobny lidským zájmům a starostem: tu se eddičtí bozi stávají lidmi, Seveřany, o nic lepšími než tito. A vždycky jsou zřeni v ostrých konturách, ostřejších namnoze než postavy z písní hrdinských. Mythické písně se seskupily kolem Odina jako ústředního božstva, vševědoucího a všemo- houcího ása, záhadného a nebezpečného, štědrého i násilného, vyprávějí o selsky přistři- ženém Thórovi, představiteli primitivní tělesné síly a neohroženosti, přímočarém, nemeditu- jícím, instinktivně jednajícím bohu, a vzpomínají citlivějšího, jemnějšího boha lásky Freye. A vedle těchto „hlavních bohů“ je tu též především podivně rozeklaná postava vtipného a lstivého Loka (Lucifera), stojící na rozhraní mezi světem ásů a ponurým krajem běsů, kde — vyhoštěnec — posléze stane, aby s nimi připravil „soumrak bohů“. Do čela sbírky byla postavena jako vznosný a mohutný portál visionářská báseň Vědmi- na věštba o dávných i příštích osudech bohů i lidí. Jsou tu i jiné kosmogonické přehledy, básně obsahující zaklínací formule a kouzelné zpěvy a hádanky, nalezneme tu celý mravní kodex víkingů v obšímé gnomické skladbě, zvané Písně Vysokého, a vůbec je zde zachycen a básnicky transponován veškeren náboženský, mravní a duchový postoj Seveřanův v tomto raném stadiu jeho života. OSUDOVÁ TRAGIKA Tento životní názor je v jádře krajně pesimistický. Hlavním the matem básní není, jak by se snad zdálo, oslava boje nebo válečného A TOUHA PO VĚČNÉM MÍRU ducha, byť tu bylo sebevíce bojovných scén, nýbrž líčení temných a nezvratitelných zákonů osudovosti. Ač je válka v těchto písních normálním zjevem, svědčí sama proti sobě, neboť důsledkem nadlidského vzepětí sil, zmnožených vítězství i generacemi hromaděné cti a majetku je ragnarök, soumrak bohů, smrt a zánik. K ragnaröku směřuje běh světa od chvíle, kdy Odin mrštil oštěpem ostrým a první spáchal vraždu v světě. (Vědmina věštba, 14) Meč projel Odinem a veškerým bytím. Na tomto pozadí jest chápat eddickou nauku o pod- statě života. Víra starého Seveřana ve válku jako přírodní zákon shoduje se s jeho vírou v ragnarök. Odin, otec bohů, je bohem válečným, a jeho ctitelé jsou válečníci. Válečným děním udržuje svět, je v neustálém boji proti mocnostem ragnaröku, ale sám také pořád štve do války, zrada a rozvrat jdou mu v stopách a jeho boj za uchování světa je zároveň bojem proti světu. V svém neúnavném boji uskutečňuje sám osudovou cestu k ragnaröku. Každé bojovné počínání budí k životu síly pomsty, až na konec je to nemesis, která vládne světu a a nutí lidi k jednání, z něhož vlastní mocí se nemohou osvobodit, kdy sami svým životním bojem působí zánik života. Cílem všeho snažení bylo hromadit moc, získávat majetek, zvět-
Strana 163
SLOVO PRUVODEM 163 šovat čest a poklady, zmnožovat hmotnou i duchovou sílu rodu. Každou ránu bylo pomstít, každá ztráta a porážka se dala nahradit jen vítězstvím a ziskem. Ale v životě nebylo možného vítězství bez vzájemných porážek, žádné rány nebylo lze vyléčit než novou, hlubší. A tak boj a ničení měly postupovat, až by život vykrvácel svými vítězstvími. Ale bojem naplněný život, neustálý zápas, který drásal svět, musil na konec vytvořit sen o míru. Už z Písní Vysokého zaznívá ohlas životní únavy a zklamání, jenž připomíná Šalo- mounovu „marnost nad marnost“. A ještě zřetelněji se ozývá volání po míru a harmonii, touha po jednotě a původním blaženství z Vědminy věštby — zde snad už pod nezadržitel ným vlivem křesťanství. ČÁST BOHATÝRSKÁ V hrdinských písních se ozývají jisté historické reminiscence; evo- HISTORICKÉ kují historické postavy z doby stěhování národů a epochy kolem húnského vpádu s jeho mocnými sociálními a státními otřesy. Ale REMINISCENCE básnictví si obměnilo dějiny podle vlastních potřeb, jak co do časo- A MYTHUS vého sledu událostí, tak i co do vzájemného vztahu jednajících osob i jejich povahových rysů, vetkávajíc namnoze dějové pásmo do přediva mythu. Skladba jako Píseň o Völundovi, kladená do čela sbírky, nemá žádného historického podkladu, jsouc ryzím, obecně evropským mythem. Ústřední hrdina písní Sigurd byl dosud skoro všeobecně pokládán za postavu více mythic kou než historickou; drama, které se odehrává mezi Sigurdem a Brynhildou, bylo prý ja- kýmsi vlastním niflungovským mythem, který pocházel z pragermánské doby a teprve sekun- dárně splynul s historickou osnovou niflungovsko-burgundské pověsti; mythické bylo prý samo jméno Niflungů, Nibelungů = „mocností mlhy“, mythické jméno valkyrje Brynhil dy - „obrněné bojovnice“, mythický boj se saní, získání pokladu i jeho ztráta; probuzení spící panny válečnice atd. Gudmund Schütte však nyní v své knize o Sigurdovi a Brynhildě dokázal, že přes zřejmý nános mythické látky jde tu o existenci historické sigurdovské pověsti, byť i byla tendenčně přetvořila samo historické jádro. Sigurdovská pověst prozrazuje podle Schütta dvě konstelace historických modelů, tak řeč. sigismundovskou episodu a episodu sigebertovskou. Žádná z nich není výhradně rozhodující a formu pověsti, kterou známe, lze vyložit kontaminací. Sigebertovská episoda se opírá o tato historická fakta: Sigebert (Sigurd), král v severovýchodní Francii, narodí se po smrti Sigismundově (Sigmundově) a je současní kem Chilperichovým (Hjálprekovým). Jeho chotí je Brunechild (Brynhild), dcera Athana gildova (Atlova) z rodu Balthae (Budloviců) z vlašské země Ispanie (Vallandu), atd. Přitom Schütte dospívá od formy jména „Sigebert“ k formě „Sigurd“ přes starofrancouzskou vý- slovnost „sigevert“ a severský tvar „Sigvard“ (sigebert - sigevert — sigvard — sigurd). Nej- důležitějším pramenem je tu Francká kronika Rehoře Tourského, který mimo jiné líčí Sigeberta jako muže vysoce mravního založení v opak k ostatním Merovejcům, kteří ven- koncem se vyznamenávali bezuzdným rozkošnictvím. Nebyl by tedy bez reálného podkladu ani detail „cudné soulože“ mezi Sigurdem a Brynhildou s mečem uprostřed. Za jménem Atlovým tušíme též húnského krále Attilu a Jormunrekk je gótský král Er- manarik, povědomý zlatinských kronik Ammiana Marcellina (IV. stol.) a Cassiodora Jor- danesa (V. stol.), podobně jako Gjúkovici jsou historicky doloženým rodem burgundských Gibichovců. Helgovský cyklus zpracovává čistě severskou látku, která obráží výhradně severské udá- losti a jedná o severských osobách z dávné minulosti, ovšem ve vlastním dobovém zabarve-
SLOVO PRUVODEM 163 šovat čest a poklady, zmnožovat hmotnou i duchovou sílu rodu. Každou ránu bylo pomstít, každá ztráta a porážka se dala nahradit jen vítězstvím a ziskem. Ale v životě nebylo možného vítězství bez vzájemných porážek, žádné rány nebylo lze vyléčit než novou, hlubší. A tak boj a ničení měly postupovat, až by život vykrvácel svými vítězstvími. Ale bojem naplněný život, neustálý zápas, který drásal svět, musil na konec vytvořit sen o míru. Už z Písní Vysokého zaznívá ohlas životní únavy a zklamání, jenž připomíná Šalo- mounovu „marnost nad marnost“. A ještě zřetelněji se ozývá volání po míru a harmonii, touha po jednotě a původním blaženství z Vědminy věštby — zde snad už pod nezadržitel ným vlivem křesťanství. ČÁST BOHATÝRSKÁ V hrdinských písních se ozývají jisté historické reminiscence; evo- HISTORICKÉ kují historické postavy z doby stěhování národů a epochy kolem húnského vpádu s jeho mocnými sociálními a státními otřesy. Ale REMINISCENCE básnictví si obměnilo dějiny podle vlastních potřeb, jak co do časo- A MYTHUS vého sledu událostí, tak i co do vzájemného vztahu jednajících osob i jejich povahových rysů, vetkávajíc namnoze dějové pásmo do přediva mythu. Skladba jako Píseň o Völundovi, kladená do čela sbírky, nemá žádného historického podkladu, jsouc ryzím, obecně evropským mythem. Ústřední hrdina písní Sigurd byl dosud skoro všeobecně pokládán za postavu více mythic kou než historickou; drama, které se odehrává mezi Sigurdem a Brynhildou, bylo prý ja- kýmsi vlastním niflungovským mythem, který pocházel z pragermánské doby a teprve sekun- dárně splynul s historickou osnovou niflungovsko-burgundské pověsti; mythické bylo prý samo jméno Niflungů, Nibelungů = „mocností mlhy“, mythické jméno valkyrje Brynhil dy - „obrněné bojovnice“, mythický boj se saní, získání pokladu i jeho ztráta; probuzení spící panny válečnice atd. Gudmund Schütte však nyní v své knize o Sigurdovi a Brynhildě dokázal, že přes zřejmý nános mythické látky jde tu o existenci historické sigurdovské pověsti, byť i byla tendenčně přetvořila samo historické jádro. Sigurdovská pověst prozrazuje podle Schütta dvě konstelace historických modelů, tak řeč. sigismundovskou episodu a episodu sigebertovskou. Žádná z nich není výhradně rozhodující a formu pověsti, kterou známe, lze vyložit kontaminací. Sigebertovská episoda se opírá o tato historická fakta: Sigebert (Sigurd), král v severovýchodní Francii, narodí se po smrti Sigismundově (Sigmundově) a je současní kem Chilperichovým (Hjálprekovým). Jeho chotí je Brunechild (Brynhild), dcera Athana gildova (Atlova) z rodu Balthae (Budloviců) z vlašské země Ispanie (Vallandu), atd. Přitom Schütte dospívá od formy jména „Sigebert“ k formě „Sigurd“ přes starofrancouzskou vý- slovnost „sigevert“ a severský tvar „Sigvard“ (sigebert - sigevert — sigvard — sigurd). Nej- důležitějším pramenem je tu Francká kronika Rehoře Tourského, který mimo jiné líčí Sigeberta jako muže vysoce mravního založení v opak k ostatním Merovejcům, kteří ven- koncem se vyznamenávali bezuzdným rozkošnictvím. Nebyl by tedy bez reálného podkladu ani detail „cudné soulože“ mezi Sigurdem a Brynhildou s mečem uprostřed. Za jménem Atlovým tušíme též húnského krále Attilu a Jormunrekk je gótský král Er- manarik, povědomý zlatinských kronik Ammiana Marcellina (IV. stol.) a Cassiodora Jor- danesa (V. stol.), podobně jako Gjúkovici jsou historicky doloženým rodem burgundských Gibichovců. Helgovský cyklus zpracovává čistě severskou látku, která obráží výhradně severské udá- losti a jedná o severských osobách z dávné minulosti, ovšem ve vlastním dobovém zabarve-
Strana 164
164 SLOVO PRŮVODEM ní. Oblast, v níž se toto básnictví pohybuje, je výlučně severská, jsou to kraje dánské, zejména sjaellandské, a švédské, zejména götské. Nepochybuje se o tom, že tu jde o skutečné boje a války mezi severskými kmeny, mezi Dány a Göty, i mezi nimi samými vespolek, podobně jako je tomu se severskými pověstmi v anglosaském Béowulfovi, jehož Géatas jsou zajisté také spíše Götové než Jydové (Jutové). Zapojení Helgovských písní na sigurdovský a gjúkov sko-niflungovský okruh pověstí je, jak již poznamenáno, zcela volné a vnější, stejně jako cyklické sloučení jörmunrekkovské pověsti s niflungovskou tím, že tu Gudrún vystupuje jako matka mstících se Burgundských. Píseň o žernovu Gróttu, známá jenom z Královského kodexu Snorrovy Eddy a sbírku obyčejně uzavírající, je postavena na mythu spojeném s osobou dánského krále Fróda, o němž vypravují pověsti jako o mírotvorci v zemích, kterých předtím dobyl. Mythus o zlatém mlý- nu je ostatně evropským zbožím a má své paralely nejen v celé germánské oblasti, nýbrž lze jej vysledovat až k nám do Čech a na Moravu. EDDA MAJETKEM Už tím, že Edda zachovala mnoho z toho, co se u ostatních Germá- nů ztratilo téměř beze stopy, náležela by Seveřanům a Eddě nehynou SEVERU cí zásluha. Vždyť, jak praví A. Heusler doslova, bez Islandanů a jejich Eddy měli bychom vskutku jenom matnou představu o starogermánské hrdinské písni, kdyžtě se z toho, co Gótové opěvali, nezachoval jediný verš a z Německa a z Anglie jen po nějakém aliterujícím zlom- ku. Ale eddické písně bohatýrské, byť byly obsahově do jisté míry závislé na cizích, dnes ovšem neznámých a těžko vykonstruovatelných předlohách, nutno pokládat za samostatný výtvor a vlastnictví severského kmene. Neboť pokud nesou stopy jihogermánských pověstí, jde ponejvíce jen o jednotlivosti. Mnohem důležitější pro eddické básnictví je jejich nová koncepce, tak jak vyšla ze severské fantasie. HRDINSKÁ PÍSEŇ Po stránce formální zachovávají eddické písně ovšem ještě až do po měrně pozdního věku původní typ staré germánské písně bohatýrské. Jsou to cyklicky sice řaděné, ale přesto zcela samostatné výpravné básně, vyznačující se silně soustředěným dějem velkého a bohatého duševního obsahu, zatím co se na germánském západě — u Anglosasů již VVII. st. Béowulfem a u Němců teprve na rozhraní XII. a XIII. věku Písní Nibelunskou— dospělo rozvinutého, episodicky nakypělého a volným tokem proudícího eposu. K eposu se ostatně severské básnictví nikdy nedobralo, ledaže bychom chtěli pokládat v prózu rozložený sigurdovský cyklus v Saze o Völsunzích nebo vůbec rodovou sagu íslandskou za jakýsi druh severského eposu. Že se hrdinská píseň mohla na Severu udržet až do tak pozdní doby v své původnosti a svérázu, je dílem v jádře pohanské, křesťanstvím ještě málo prostoupené psychy Seveřanovy, nedotčené celkem zjemnělou kulturou západní a jejími klasickými, klerickými nebo dvor- skorytířskými prvky. Z Eddy čiší syrový a drsný závan života a přírody, národ, který ji vy- tvořil, byl v tom smyslu primitivní, že si zachoval prosté formy života, zatím co pustá, velko lepá příroda formovala jeho duši v přímočaré mohutnosti, s nezkrotnou vášní a zmnoženými city vzdoru, nenávisti a lásky. Je tu nezlomený a prudký vnitřní život, jakoby stvořený pro velečin a tragiku.
164 SLOVO PRŮVODEM ní. Oblast, v níž se toto básnictví pohybuje, je výlučně severská, jsou to kraje dánské, zejména sjaellandské, a švédské, zejména götské. Nepochybuje se o tom, že tu jde o skutečné boje a války mezi severskými kmeny, mezi Dány a Göty, i mezi nimi samými vespolek, podobně jako je tomu se severskými pověstmi v anglosaském Béowulfovi, jehož Géatas jsou zajisté také spíše Götové než Jydové (Jutové). Zapojení Helgovských písní na sigurdovský a gjúkov sko-niflungovský okruh pověstí je, jak již poznamenáno, zcela volné a vnější, stejně jako cyklické sloučení jörmunrekkovské pověsti s niflungovskou tím, že tu Gudrún vystupuje jako matka mstících se Burgundských. Píseň o žernovu Gróttu, známá jenom z Královského kodexu Snorrovy Eddy a sbírku obyčejně uzavírající, je postavena na mythu spojeném s osobou dánského krále Fróda, o němž vypravují pověsti jako o mírotvorci v zemích, kterých předtím dobyl. Mythus o zlatém mlý- nu je ostatně evropským zbožím a má své paralely nejen v celé germánské oblasti, nýbrž lze jej vysledovat až k nám do Čech a na Moravu. EDDA MAJETKEM Už tím, že Edda zachovala mnoho z toho, co se u ostatních Germá- nů ztratilo téměř beze stopy, náležela by Seveřanům a Eddě nehynou SEVERU cí zásluha. Vždyť, jak praví A. Heusler doslova, bez Islandanů a jejich Eddy měli bychom vskutku jenom matnou představu o starogermánské hrdinské písni, kdyžtě se z toho, co Gótové opěvali, nezachoval jediný verš a z Německa a z Anglie jen po nějakém aliterujícím zlom- ku. Ale eddické písně bohatýrské, byť byly obsahově do jisté míry závislé na cizích, dnes ovšem neznámých a těžko vykonstruovatelných předlohách, nutno pokládat za samostatný výtvor a vlastnictví severského kmene. Neboť pokud nesou stopy jihogermánských pověstí, jde ponejvíce jen o jednotlivosti. Mnohem důležitější pro eddické básnictví je jejich nová koncepce, tak jak vyšla ze severské fantasie. HRDINSKÁ PÍSEŇ Po stránce formální zachovávají eddické písně ovšem ještě až do po měrně pozdního věku původní typ staré germánské písně bohatýrské. Jsou to cyklicky sice řaděné, ale přesto zcela samostatné výpravné básně, vyznačující se silně soustředěným dějem velkého a bohatého duševního obsahu, zatím co se na germánském západě — u Anglosasů již VVII. st. Béowulfem a u Němců teprve na rozhraní XII. a XIII. věku Písní Nibelunskou— dospělo rozvinutého, episodicky nakypělého a volným tokem proudícího eposu. K eposu se ostatně severské básnictví nikdy nedobralo, ledaže bychom chtěli pokládat v prózu rozložený sigurdovský cyklus v Saze o Völsunzích nebo vůbec rodovou sagu íslandskou za jakýsi druh severského eposu. Že se hrdinská píseň mohla na Severu udržet až do tak pozdní doby v své původnosti a svérázu, je dílem v jádře pohanské, křesťanstvím ještě málo prostoupené psychy Seveřanovy, nedotčené celkem zjemnělou kulturou západní a jejími klasickými, klerickými nebo dvor- skorytířskými prvky. Z Eddy čiší syrový a drsný závan života a přírody, národ, který ji vy- tvořil, byl v tom smyslu primitivní, že si zachoval prosté formy života, zatím co pustá, velko lepá příroda formovala jeho duši v přímočaré mohutnosti, s nezkrotnou vášní a zmnoženými city vzdoru, nenávisti a lásky. Je tu nezlomený a prudký vnitřní život, jakoby stvořený pro velečin a tragiku.
Strana 165
SLOVO PRŮVODEM 165 SLOH. Odtud i sloh, s kterým se tu setkáváme, je soustředěný, úsečný, lapidární, zaměřený jen k podstatným znakům a výrazové konkretnosti, jako by měl zachycovat toliko vrcholky děje v rychlých, mohutných visích, třebaže na druhé straně je dosti pružný, aby využil účinné hry kontrastů nebo působivých, nejraději z přírody vzatých příměrů. PSYCHOLOGICKÝ Ale tak jako básníka eddických písní bohatýrských méně zajímala historická průkaznost děje nebo osob, jenom když byla dána možnost ZÁJEM dramaticky vyzdvihnouti ryze lidský osud jednotlivého hrdiny, tak také zpodobení vnějšího světa nebylo jeho nejvyšším cílem: šlo mu především o to, aby odhalil hrdinovo nitro. Tu se nejen před námi rozvírají propasti vášní, nýbrž objevují se i „ctnosti“, které především vy- značovaly severského válečníka a kterých si lid nejvíce vážil: odvaha v nebezpečí, nezdolnost v protivenství, byť s jistou smrtí před očima, obdiv tuhé vytrvalosti, vypěstěné u kmenů, kte rým v tvrdých, nelítostných krajích severských je bojovat s obtížemi přírody na souši i na moři. Severští rekové jsou lidé, jejichž nesmírnou mocí je vůle. Jejich já, praví A. Olrik, je žulovým balvanem: lze jej rozštěpit nebo rozdrtit, ale nemůže uhnout. Obsahem bá- snictví je, jak tyto tvrdé vůle na sebe narážejí, jak křešou jiskry při srážce a navzájem se drtí vlastní silou. MILOSTNÁ POESIE Mohlo by se snad na první pohled zdát, že v tomto drsném a masku linním básnictví není místa pro lásku mezi mužem a ženou. Ale není tomu tak: hrdinské písně, jak ukázal E. Therman, jsou zároveň písněmi milostnými, kde se plnou měrou uplat- nil zřetel jak k individuálnímu, tak i citovému, náladovému životu, byť se tak dálo třeba jen ztlumeně anebo v nápovědích a třebaže poměr mezi mužem a ženou na Severu má většinou ponurý a těžký ráz. Praktické a věcné zaměření Seveřanovo neznamená, že by byl býval připoután jen k vě- cem materiálním. Naopak, byl si vědom, že i život realit vyjadřuje duchovou sílu. Poklady a majetek rodu mají svou největší sílu v tom, že vypravují o historii rodu. Tak se svět stává na konec skoro abstraktní příčinnou souvislostí, kde reálné jednotlivosti jsou články této souvis- losti. Rostoucí sílu v rodě nazývá rodovým štěstím a pěstění tohoto štěstí není nic jiného než pěstění moci. Jeho štěstí se obrací na venek, ke všemu, co může jeho moc zmnožiti: k majet ku, dobrým spojům, počinům, jež mají zvětšit jeho moc. O tom nám vypravují nejen ed- dické písně, nýbrž i ostatní staroseverská literatura, zejména sagy s jejich temnými tragediemi a těžkými konflikty. Proto se život začíná vykotlávat zvnitřku, stává se studeným a prázdným, spočívá na něm tíha pohanství, která neúprosně a neustále nutí kupředu, jakoby v řetězu souvislosti, bez naděje na vysvobození v horoucím životě srdce nebo citovém chtění. Avšak vnitřní život nepozbývá tvůrčí síly, ani když ho jednotlivec sám nevyhledává. Propukává v podobě mocností temnot, démonických postav, které určují osud. Jsou to čino rodé ženy, jež kráčejí životem jako nástroje slepého osudu, fylgje, Odinem vyvolené furie, valkyrje, které reka po smrti odvádějí k valhallskému bohu. Muži se obracejí navenek k boji, k smrti, ale toto dění je určováno ženami. Všude dominuje motiv lásky, nebo lásky proměně- né v nenávist. Vidíme, jak životní osud a světový osud, osud rodů stejně jako hrdinů, je určo ván setkáním mezi mužem a ženou, i když toto setkání se dokonává zcela jinak než láskou ženy a manželky. Ženy víkingů jsou proměněné valkyrje. Ženy jako nositelky vůle bohů uvádějí hru v pohyb, zatím co měnící se běh jednání se dokonává v životě mužově. Chvílemi divoká a štkající, chvílemi zdrženlivá a zhrzená vystupuje láska v eddických
SLOVO PRŮVODEM 165 SLOH. Odtud i sloh, s kterým se tu setkáváme, je soustředěný, úsečný, lapidární, zaměřený jen k podstatným znakům a výrazové konkretnosti, jako by měl zachycovat toliko vrcholky děje v rychlých, mohutných visích, třebaže na druhé straně je dosti pružný, aby využil účinné hry kontrastů nebo působivých, nejraději z přírody vzatých příměrů. PSYCHOLOGICKÝ Ale tak jako básníka eddických písní bohatýrských méně zajímala historická průkaznost děje nebo osob, jenom když byla dána možnost ZÁJEM dramaticky vyzdvihnouti ryze lidský osud jednotlivého hrdiny, tak také zpodobení vnějšího světa nebylo jeho nejvyšším cílem: šlo mu především o to, aby odhalil hrdinovo nitro. Tu se nejen před námi rozvírají propasti vášní, nýbrž objevují se i „ctnosti“, které především vy- značovaly severského válečníka a kterých si lid nejvíce vážil: odvaha v nebezpečí, nezdolnost v protivenství, byť s jistou smrtí před očima, obdiv tuhé vytrvalosti, vypěstěné u kmenů, kte rým v tvrdých, nelítostných krajích severských je bojovat s obtížemi přírody na souši i na moři. Severští rekové jsou lidé, jejichž nesmírnou mocí je vůle. Jejich já, praví A. Olrik, je žulovým balvanem: lze jej rozštěpit nebo rozdrtit, ale nemůže uhnout. Obsahem bá- snictví je, jak tyto tvrdé vůle na sebe narážejí, jak křešou jiskry při srážce a navzájem se drtí vlastní silou. MILOSTNÁ POESIE Mohlo by se snad na první pohled zdát, že v tomto drsném a masku linním básnictví není místa pro lásku mezi mužem a ženou. Ale není tomu tak: hrdinské písně, jak ukázal E. Therman, jsou zároveň písněmi milostnými, kde se plnou měrou uplat- nil zřetel jak k individuálnímu, tak i citovému, náladovému životu, byť se tak dálo třeba jen ztlumeně anebo v nápovědích a třebaže poměr mezi mužem a ženou na Severu má většinou ponurý a těžký ráz. Praktické a věcné zaměření Seveřanovo neznamená, že by byl býval připoután jen k vě- cem materiálním. Naopak, byl si vědom, že i život realit vyjadřuje duchovou sílu. Poklady a majetek rodu mají svou největší sílu v tom, že vypravují o historii rodu. Tak se svět stává na konec skoro abstraktní příčinnou souvislostí, kde reálné jednotlivosti jsou články této souvis- losti. Rostoucí sílu v rodě nazývá rodovým štěstím a pěstění tohoto štěstí není nic jiného než pěstění moci. Jeho štěstí se obrací na venek, ke všemu, co může jeho moc zmnožiti: k majet ku, dobrým spojům, počinům, jež mají zvětšit jeho moc. O tom nám vypravují nejen ed- dické písně, nýbrž i ostatní staroseverská literatura, zejména sagy s jejich temnými tragediemi a těžkými konflikty. Proto se život začíná vykotlávat zvnitřku, stává se studeným a prázdným, spočívá na něm tíha pohanství, která neúprosně a neustále nutí kupředu, jakoby v řetězu souvislosti, bez naděje na vysvobození v horoucím životě srdce nebo citovém chtění. Avšak vnitřní život nepozbývá tvůrčí síly, ani když ho jednotlivec sám nevyhledává. Propukává v podobě mocností temnot, démonických postav, které určují osud. Jsou to čino rodé ženy, jež kráčejí životem jako nástroje slepého osudu, fylgje, Odinem vyvolené furie, valkyrje, které reka po smrti odvádějí k valhallskému bohu. Muži se obracejí navenek k boji, k smrti, ale toto dění je určováno ženami. Všude dominuje motiv lásky, nebo lásky proměně- né v nenávist. Vidíme, jak životní osud a světový osud, osud rodů stejně jako hrdinů, je určo ván setkáním mezi mužem a ženou, i když toto setkání se dokonává zcela jinak než láskou ženy a manželky. Ženy víkingů jsou proměněné valkyrje. Ženy jako nositelky vůle bohů uvádějí hru v pohyb, zatím co měnící se běh jednání se dokonává v životě mužově. Chvílemi divoká a štkající, chvílemi zdrženlivá a zhrzená vystupuje láska v eddických
Strana 166
166 SLOVO PRŮVODEM písních. Přichází jen v odměřených, zadržovaných strofách a málomluvných sděleních a nej- více v prázdné prostoře mezi verši, v mlčení, v slovech, jež nebyla vyřčena. HELGOVSKÝ Sváva, s kterou se zasnoubí Helgi, nemá žádnou velkou úlohu ve vyprávění CYKLUS o jeho půtkách. Víme jen, že ho následuje jako valkyrja, jako jeho fylgja štěstí, ale o jejich vzájemném vztahu hovoří píseň až teprve při Helgově smrti. Ale ani tehdy nevyjadřují eddické sloky jejího nářku nebo bolesti. Cítíme její strázeň jenom v mlčení po její odpovědi na Hédinovu nabídku a v krátkém rozloučení umírajícího Helga. Helgi a Sváva prý se znovu narodili jako Helgi Hundingobijce a Sigrún, valkyrja, která ho provázela a stala se jeho chotí. Také ti se zrodili znovu jako Helgi Haddingjaskati a Kára Hálfdanovna, která rovněž byla valkyrjí — setkáváme se tu s vírou v stěhování duší, s láskou, která vzdoruje smrti, s touhou po životě znovu obnovovaném a prodlužovaném. V obou písních o Helgovi Hundingobijci jsou hrdinská i milostná zkazka nerozlučně sloučeny: Sigrún se jeví jako podněcovatelka k boji a jako válečná fylgja, jako valkyrja, stej- ně jako Sváva byla Helgovi Hjörvardssonu. Helgi se pro ni pustí do boje s jejím otcem, bratry i snoubencem Hödbroddem, které všechny porubá až na Daga. Ale Dag, ač přísa- hal Völsungům věrnost, pomstí svůj rod a Helga utratí. Tak oba milující láska minula, Sigrún sice získala Helga bojem, ale jeho vítězství mu přivodilo pomstu jejího rodu a vlastní pád. V této episodě byla osvětlena Odinova úloha v životě jasným způsobem. Odin věnoval svému chráněnci Helgovi svůj meč, dal své valkyrji Sigrúně spoutat Helgův vítězný život, ale uvrhl na něho též pomstu jejího rodu; neboť ten, kdo se dá do služeb Odinových, náleží smrti. V Sigrúnině žalu po mrtvém Helgovi se shledáváme s vzácnými projevy milostné lyriky, která vždycky zaznívá zpod realistických písní, třebaže je jimi dušena. Propukne-li však, vystoupí s úchvatnou silou a podivuhodně bohatou krásou jako v slavných slokách přichá- zejících jako replika na Dagův pokus o útěchu: Nesídlím šťastna na Sevafjellech, ni zrána ni za noci, neradostná, kníže když lesku po lidech nestře, ani když pod vůdcem zlatouzdý Vigblaer nepřicválá, abych jej objala. Tak Helgi všechny ohromil hrůzou nepřátele i příbuzné jejich, jako když před vlkem prchají prudce s horských strání splašené kozy. Tak Helgi vynikal nad všechny hrdiny, jak jasan vzrostlý nad hlohovníkem, anebo jelen, zkropený rosou, ze všech zvířat nejvznešenější, parohy kterého k nebi se lesknou. Následuje úchvatné líčení moci lásky nad životem; síla valkyřiny touhy přivede mrtvého opět na zemi, a v mohyle se sejde Sigrún se svým padlým mužem. Jaká to mohutnost v lí- čení tohoto milostného shledání v hrobě, jaké to vítězství života uprostřed říše smrti!
166 SLOVO PRŮVODEM písních. Přichází jen v odměřených, zadržovaných strofách a málomluvných sděleních a nej- více v prázdné prostoře mezi verši, v mlčení, v slovech, jež nebyla vyřčena. HELGOVSKÝ Sváva, s kterou se zasnoubí Helgi, nemá žádnou velkou úlohu ve vyprávění CYKLUS o jeho půtkách. Víme jen, že ho následuje jako valkyrja, jako jeho fylgja štěstí, ale o jejich vzájemném vztahu hovoří píseň až teprve při Helgově smrti. Ale ani tehdy nevyjadřují eddické sloky jejího nářku nebo bolesti. Cítíme její strázeň jenom v mlčení po její odpovědi na Hédinovu nabídku a v krátkém rozloučení umírajícího Helga. Helgi a Sváva prý se znovu narodili jako Helgi Hundingobijce a Sigrún, valkyrja, která ho provázela a stala se jeho chotí. Také ti se zrodili znovu jako Helgi Haddingjaskati a Kára Hálfdanovna, která rovněž byla valkyrjí — setkáváme se tu s vírou v stěhování duší, s láskou, která vzdoruje smrti, s touhou po životě znovu obnovovaném a prodlužovaném. V obou písních o Helgovi Hundingobijci jsou hrdinská i milostná zkazka nerozlučně sloučeny: Sigrún se jeví jako podněcovatelka k boji a jako válečná fylgja, jako valkyrja, stej- ně jako Sváva byla Helgovi Hjörvardssonu. Helgi se pro ni pustí do boje s jejím otcem, bratry i snoubencem Hödbroddem, které všechny porubá až na Daga. Ale Dag, ač přísa- hal Völsungům věrnost, pomstí svůj rod a Helga utratí. Tak oba milující láska minula, Sigrún sice získala Helga bojem, ale jeho vítězství mu přivodilo pomstu jejího rodu a vlastní pád. V této episodě byla osvětlena Odinova úloha v životě jasným způsobem. Odin věnoval svému chráněnci Helgovi svůj meč, dal své valkyrji Sigrúně spoutat Helgův vítězný život, ale uvrhl na něho též pomstu jejího rodu; neboť ten, kdo se dá do služeb Odinových, náleží smrti. V Sigrúnině žalu po mrtvém Helgovi se shledáváme s vzácnými projevy milostné lyriky, která vždycky zaznívá zpod realistických písní, třebaže je jimi dušena. Propukne-li však, vystoupí s úchvatnou silou a podivuhodně bohatou krásou jako v slavných slokách přichá- zejících jako replika na Dagův pokus o útěchu: Nesídlím šťastna na Sevafjellech, ni zrána ni za noci, neradostná, kníže když lesku po lidech nestře, ani když pod vůdcem zlatouzdý Vigblaer nepřicválá, abych jej objala. Tak Helgi všechny ohromil hrůzou nepřátele i příbuzné jejich, jako když před vlkem prchají prudce s horských strání splašené kozy. Tak Helgi vynikal nad všechny hrdiny, jak jasan vzrostlý nad hlohovníkem, anebo jelen, zkropený rosou, ze všech zvířat nejvznešenější, parohy kterého k nebi se lesknou. Následuje úchvatné líčení moci lásky nad životem; síla valkyřiny touhy přivede mrtvého opět na zemi, a v mohyle se sejde Sigrún se svým padlým mužem. Jaká to mohutnost v lí- čení tohoto milostného shledání v hrobě, jaké to vítězství života uprostřed říše smrti!
Strana 167
SLOVO PRUVODEM 167 SIGURD Mezi bohatýrskými pověstmi zaujímá pověst o Sigurdovi jak obsahem tak A BRYNHILD i rozsahem nejpřednější místo. Sigurd je přede všemi ostatními Odinovým rekem a je víc než kdo jiný vykonavatelem osudového dění i jeho tragickou obětí. Nikde ne- vyniká divokost, prudkost a rozštěpenost tak jako zde, nikde se s větší přesvědčivostí ne- kreslí strašlivý zákon krvavých událostí. Ale nikde nevyvstává vnitřní jednota a velkolepá celková linie života tak, jako zde. Sigurd, ač podléhá, je ryzím hrdinou, vítězem nad osu- dem, takže na konec stane mimo příčinnou souvislost, jež utvořila jeho život. To ho činí největším hrdinou eddických písní. A znovu vidíme, jak vnitřní osudovost vstupuje do pověsti v podobě valkyrje. Celý děj Sigurdovské pověsti vyjadřuje jen prudký milostný boj mezi Sigurdem a jeho fylgjí, Odino- vou valkyrjí Brynhildou. Přes veškeré napětí a prudký zápas, přestože láska zapírá sebe samu a proměňuje se v smrtící nenávist, uvolňuje se tu vůle, která dává podléhajícímu Sigurdovi vyvstat jako vítězi nad vlastním osudem. Ale teprve ve svém vztahu k Brynhildě a v ní samé nabývá celistvosti a velkosti, jež láme temný ódinovský osud. Od té chvíle, co Sigurd zabije Fáfna a zmocní se jeho zlata, sleduje ho v patách duch úskoku a pomsty. Nezmocnil se ovšem zlata pro ně samo, víme už z dřívějška, že zlato je tu nutno chápat jako zdroj nebo symbol moci. A víme o zlatu, že na něm lpěla vina bohů, dluh životadárců vůči obrům, ničitelům života. Uskoku užívali bozi, hlavně Odin, v boji proti obrům, úskok dopomohl k životu vítězství nad zkázou. Tak nese Sigurd v sobě dvojí osud: na jedné straně je životadárným bohatýrem, na druhé straně se ocitá v osidlech boje a úskoku. Tu vstoupí do života Sigurda Fáfnobijce valkyrja Brynhild, skrze niž se dokonává a triumfuje vnitřní uvolnění nad vnějším utvářením života. Jako se Sigurd svým činem stal udržovatelem života, drakobijcem, a tím se zároveň dopustil úskoku, tak se utváří jeho život dvěma směry vývojem, který se počal, když se setkal s Brynhildou. Tato valkyrja byla záro- veň vykonavatelkou Odinovy vůle i mu vzdorovala, bojujíc za reka, kterého se Odin roz- hodl porazit. Za trest ji ponořil do hlubokého spánku, ale obklopil přitom ochranným ohněm horu, na níž leží v mátohách, takže jen nejpřednější hrdina Odinův, muž, který nikdy nepocítí bázně, si ji získá. Že Brynhild a Sigrdrífa jsou totožné, o tom jsou už skoro všichni badatelé zajedno. Je těžko si myslit, že by přísná komposice a vypravěčské umění eddických písní, které cílí je nom k podstatnostem, daly hrdinovi nalézti dvě ženy, pohřížené v spánek a obklopené ohněm. Máme o tom dostatečné svědectví v Saze o Völsunzích a pak i v Eddě samé, v písni nadepsané Brynhildina cesta do pekel, v slokách, které líčí, jak Sigrdrífa Brynhild vzbudila Odinovu zlobu, jakož i v sloce o Sigurdově jízdě ohněm k ní. Tak tedy získá Sigurd Bryn hildu, nejosudnější Odinův dar. Když triumfující Sigurd vysvobodí valkyrji z těžkého spán- ku a ona z životní bolesti mu podává kouzelné rúny hořké moudrosti, tu se dokonává v je- jich nitru milostný děj. Brzy však se navrší míra kleteb a hrdinova cesta se nemůže skončit jinak než smrtí. Pohaněná a uražená Brynhild mu ji přivodí sama svou léčkou, aby pak též sešla se světa a sdílela s ním pohřeb na hranici. Ale dopustil se Sigurd zrady? Nikoliv, on nepodvedl, byl sám jen podveden. Kouzla mu zmatou jeho jednání, vloží mu, jak praví Therman, meč obráceně do ruky, ale ruka byla zdvižena v poctivém úmyslu. U něho je všechno věrností, pravdivostí a nefalšovaným bojem v službě ryzí životnosti. Také Brynhild zůstane - svým způsobem — věrna své lásce k němu. Zůstává průvodkyní jeho duše, jeho fylgjí a jeho osudem. Tak je oba stráví pla-
SLOVO PRUVODEM 167 SIGURD Mezi bohatýrskými pověstmi zaujímá pověst o Sigurdovi jak obsahem tak A BRYNHILD i rozsahem nejpřednější místo. Sigurd je přede všemi ostatními Odinovým rekem a je víc než kdo jiný vykonavatelem osudového dění i jeho tragickou obětí. Nikde ne- vyniká divokost, prudkost a rozštěpenost tak jako zde, nikde se s větší přesvědčivostí ne- kreslí strašlivý zákon krvavých událostí. Ale nikde nevyvstává vnitřní jednota a velkolepá celková linie života tak, jako zde. Sigurd, ač podléhá, je ryzím hrdinou, vítězem nad osu- dem, takže na konec stane mimo příčinnou souvislost, jež utvořila jeho život. To ho činí největším hrdinou eddických písní. A znovu vidíme, jak vnitřní osudovost vstupuje do pověsti v podobě valkyrje. Celý děj Sigurdovské pověsti vyjadřuje jen prudký milostný boj mezi Sigurdem a jeho fylgjí, Odino- vou valkyrjí Brynhildou. Přes veškeré napětí a prudký zápas, přestože láska zapírá sebe samu a proměňuje se v smrtící nenávist, uvolňuje se tu vůle, která dává podléhajícímu Sigurdovi vyvstat jako vítězi nad vlastním osudem. Ale teprve ve svém vztahu k Brynhildě a v ní samé nabývá celistvosti a velkosti, jež láme temný ódinovský osud. Od té chvíle, co Sigurd zabije Fáfna a zmocní se jeho zlata, sleduje ho v patách duch úskoku a pomsty. Nezmocnil se ovšem zlata pro ně samo, víme už z dřívějška, že zlato je tu nutno chápat jako zdroj nebo symbol moci. A víme o zlatu, že na něm lpěla vina bohů, dluh životadárců vůči obrům, ničitelům života. Uskoku užívali bozi, hlavně Odin, v boji proti obrům, úskok dopomohl k životu vítězství nad zkázou. Tak nese Sigurd v sobě dvojí osud: na jedné straně je životadárným bohatýrem, na druhé straně se ocitá v osidlech boje a úskoku. Tu vstoupí do života Sigurda Fáfnobijce valkyrja Brynhild, skrze niž se dokonává a triumfuje vnitřní uvolnění nad vnějším utvářením života. Jako se Sigurd svým činem stal udržovatelem života, drakobijcem, a tím se zároveň dopustil úskoku, tak se utváří jeho život dvěma směry vývojem, který se počal, když se setkal s Brynhildou. Tato valkyrja byla záro- veň vykonavatelkou Odinovy vůle i mu vzdorovala, bojujíc za reka, kterého se Odin roz- hodl porazit. Za trest ji ponořil do hlubokého spánku, ale obklopil přitom ochranným ohněm horu, na níž leží v mátohách, takže jen nejpřednější hrdina Odinův, muž, který nikdy nepocítí bázně, si ji získá. Že Brynhild a Sigrdrífa jsou totožné, o tom jsou už skoro všichni badatelé zajedno. Je těžko si myslit, že by přísná komposice a vypravěčské umění eddických písní, které cílí je nom k podstatnostem, daly hrdinovi nalézti dvě ženy, pohřížené v spánek a obklopené ohněm. Máme o tom dostatečné svědectví v Saze o Völsunzích a pak i v Eddě samé, v písni nadepsané Brynhildina cesta do pekel, v slokách, které líčí, jak Sigrdrífa Brynhild vzbudila Odinovu zlobu, jakož i v sloce o Sigurdově jízdě ohněm k ní. Tak tedy získá Sigurd Bryn hildu, nejosudnější Odinův dar. Když triumfující Sigurd vysvobodí valkyrji z těžkého spán- ku a ona z životní bolesti mu podává kouzelné rúny hořké moudrosti, tu se dokonává v je- jich nitru milostný děj. Brzy však se navrší míra kleteb a hrdinova cesta se nemůže skončit jinak než smrtí. Pohaněná a uražená Brynhild mu ji přivodí sama svou léčkou, aby pak též sešla se světa a sdílela s ním pohřeb na hranici. Ale dopustil se Sigurd zrady? Nikoliv, on nepodvedl, byl sám jen podveden. Kouzla mu zmatou jeho jednání, vloží mu, jak praví Therman, meč obráceně do ruky, ale ruka byla zdvižena v poctivém úmyslu. U něho je všechno věrností, pravdivostí a nefalšovaným bojem v službě ryzí životnosti. Také Brynhild zůstane - svým způsobem — věrna své lásce k němu. Zůstává průvodkyní jeho duše, jeho fylgjí a jeho osudem. Tak je oba stráví pla-
Strana 168
168 SLOVO PRŮVODEM men hranice, sžehne jejich vnější temný osud, zatím co se nám zdá, jako by pokračovala nepsaná báseň o tom, jak stoupají s hranice, spojeni v jedinou bytost. Zrada se dokonala, věrnost zvítězila. Život byl ztracen, života bylo dobyto. Tak stojí Sigurd jako vítěz nad svým osudem. A v Brynhildině postavě je celý osud sigurdovské pověsti soustředěn, její temná moudrost, její divoká síla a její extatická, nikdy neselhávající věrnost k nejniternějšímu citu životnímu, žár věrnosti skrze proradné mámení života. GUDRŮN Ještě dlouho potom, co se skončil Sigurdův a Brynhildin osud, vybíjí se zloba rozpoutaná jejich zánikem v nekonečném řetězci příčinné souvislosti, v stále výš a výše stou pající záplavě krve a pomstychtivosti. Znovu ještě, naposledy, seskupuje se veškeren děj ko- lem tvrdé postavy ženy, kolem Gudrúny. Vidíme ji vedle bratrů a synů, které ponouká k po- mstě, vedle dosti ušlechtilého Gunnara, jehož hra na harfu v Atlově hadí jámě vzdoruje ha- dímu jedu, a vedle divočejšího Högna, který se vzdorně směje, když mu řezají srdce z těla. Vidíme ji samu, jak za pomstu dává Atlovi jíst maso jejich synků a jak zabíjí svého chotě. Lůžku dala mečem krve se napít, vraždychtivou rukou odvázala feny, za dveře vyhnala, čeleď zburcovala, horkým paní ohněm pomstila své bratry. Ohni vydala všechny, kdož byli uvnitř a od vraždy na bratrech z lesa se vrátili; trámy se kácely, komory hořely, bojovné panny o život přišly, Budlungů obydlí zniklo v horkém ohni. (Píseň o Atlovi, 41, 42) Ale vedle této mocné a tvrdé Gudrúny vyrůstá jiný obraz: Gudrúny z mládí, Gjúkovy dcery, zasnoubené Sigurdovi a něžně ho milující. Gudrún sedí nad Sigurdovou mrtvolou, nenaříká, nelomí rukama ani neběduje jako jiné ženy, ale umírá zármutkem. Mocní kní- žata přicházejí a mírní její bol, nádherné, zlatem zdobené knížecí ženy k ní přisedávají a každá vypravuje svou největší bolest, ale Gudrún nemůže plakat, nikdo nemůže oblomit tvrdou mysl. Tu její sestra Gullrönd sňala s mrtvoly roušku: Nevidíš miláčka? Polib jej na rty, jako když líbalas živého vládce! (I. píseň o Gudrúně, 13) Tu vzhlédla po prvé a spatřila královy zkrvavělé vlasy, jeho jasné oči pohaslé, prsa roz- tatá mečem. Tu se Gudrún sešinula k podušce, vlasy se jí rozpustily, tvář uzarděla, slzy ska- nuly do klína, plakala, až slzy proudily poduškou a husy na dvoře od pláče křičely. Tu Gudrún propukne nad rekem v chvalozpěv, v němž k nám doléhá ohlas Gudrúniny po- hrobní chvály:
168 SLOVO PRŮVODEM men hranice, sžehne jejich vnější temný osud, zatím co se nám zdá, jako by pokračovala nepsaná báseň o tom, jak stoupají s hranice, spojeni v jedinou bytost. Zrada se dokonala, věrnost zvítězila. Život byl ztracen, života bylo dobyto. Tak stojí Sigurd jako vítěz nad svým osudem. A v Brynhildině postavě je celý osud sigurdovské pověsti soustředěn, její temná moudrost, její divoká síla a její extatická, nikdy neselhávající věrnost k nejniternějšímu citu životnímu, žár věrnosti skrze proradné mámení života. GUDRŮN Ještě dlouho potom, co se skončil Sigurdův a Brynhildin osud, vybíjí se zloba rozpoutaná jejich zánikem v nekonečném řetězci příčinné souvislosti, v stále výš a výše stou pající záplavě krve a pomstychtivosti. Znovu ještě, naposledy, seskupuje se veškeren děj ko- lem tvrdé postavy ženy, kolem Gudrúny. Vidíme ji vedle bratrů a synů, které ponouká k po- mstě, vedle dosti ušlechtilého Gunnara, jehož hra na harfu v Atlově hadí jámě vzdoruje ha- dímu jedu, a vedle divočejšího Högna, který se vzdorně směje, když mu řezají srdce z těla. Vidíme ji samu, jak za pomstu dává Atlovi jíst maso jejich synků a jak zabíjí svého chotě. Lůžku dala mečem krve se napít, vraždychtivou rukou odvázala feny, za dveře vyhnala, čeleď zburcovala, horkým paní ohněm pomstila své bratry. Ohni vydala všechny, kdož byli uvnitř a od vraždy na bratrech z lesa se vrátili; trámy se kácely, komory hořely, bojovné panny o život přišly, Budlungů obydlí zniklo v horkém ohni. (Píseň o Atlovi, 41, 42) Ale vedle této mocné a tvrdé Gudrúny vyrůstá jiný obraz: Gudrúny z mládí, Gjúkovy dcery, zasnoubené Sigurdovi a něžně ho milující. Gudrún sedí nad Sigurdovou mrtvolou, nenaříká, nelomí rukama ani neběduje jako jiné ženy, ale umírá zármutkem. Mocní kní- žata přicházejí a mírní její bol, nádherné, zlatem zdobené knížecí ženy k ní přisedávají a každá vypravuje svou největší bolest, ale Gudrún nemůže plakat, nikdo nemůže oblomit tvrdou mysl. Tu její sestra Gullrönd sňala s mrtvoly roušku: Nevidíš miláčka? Polib jej na rty, jako když líbalas živého vládce! (I. píseň o Gudrúně, 13) Tu vzhlédla po prvé a spatřila královy zkrvavělé vlasy, jeho jasné oči pohaslé, prsa roz- tatá mečem. Tu se Gudrún sešinula k podušce, vlasy se jí rozpustily, tvář uzarděla, slzy ska- nuly do klína, plakala, až slzy proudily poduškou a husy na dvoře od pláče křičely. Tu Gudrún propukne nad rekem v chvalozpěv, v němž k nám doléhá ohlas Gudrúniny po- hrobní chvály:
Strana 169
SLOVO PRŮVODEM 169 Taký byl Sigurd můj vedle mých bratrů, jak štíhlá bylina z trávy vzrostlá nebo skvoucí kámen navlečený, drahokam v řadě vzácných zrnek. Sama jsem zdála se královým rekům vyšší než všechny Herjana dísy; ted jsem tak malá, když není vládce, jak listí bývá v křoví často. Postrádám za stolem, postrádám v lůžku přítele svého. Gjúkovi synové, Gjúkovi synové strůjci jsou zkázy a sestry své bolu a strázně. (I. píseň o Gudrúně, 18—20) SIGURDOVSKÉ PÍSNĚ Na Severu se dlouho pělo o hrdinech Helgovi, Hrolfu Krakovi A STARÁ SEVERSKÁ a Starkaddovi, ale nade všechny nejslavenějším byl Sigurd. Si- LITERATURA gurdovská pověst projevila bezpříkladnou životnost. Celá sever- ská oblast se jí zmocnila a znovu a dlouho se k ní vracela. Že ještě v první polovině 13. vě- ku byl Sigurd stejně uctíván jako předtím, o tom máme výmluvné svědectví v Saze o Völ- sunzích, která je prozaickým přepisem sigurdovské pověsti eddické, v niž všechny sigur dovské pověsti na Severu vyústily a se sloučily. Je tu vylíčen osud celého rodu Völsungů na podkladě eddických líčení, i těch, která se ztratila. Z téže doby máme obšírnou Sagu o Thid rekovi, jejíž centrální osobou je sice Dětřich Veronský, ale kde se v oddílech zvaných oby- čejně Niflungasaga a Vilkinasaga vypravuje o Sigurdově mládí. Z doby kolem r. 1300 pak pochází tak řečený Nornageststháttr, krátká saga o Nornagestovi, jakémsi severském Ahas- veru, který prý žil tři sta let a dovedl vypravovat o recích, které osobně poznal, mimo jiné i o Sigurdovi, jehož prstenem a žíní z jeho koně se vychloubá a který béře za svědectví. Po- sléze jsou proslulé föroyské písně o Sigurdovi, ne sice starší než pět set let ve formě, kterou známe, ale mající za sebou takřka tisíciletý vývoj ústního podání. I v dánské a norské (hlav- ně telemarské) lidové písni středověké najdeme ohlasy Sigurdovských písní, at už formál ního nebo látkového rázu, ale vzpomínáme především bohaté prózy íslandských sag rodo- vých, v nichž, jak dovodil Knut Liestöl, je zřejma značná závislost na hrdinských pís- ních eddických. Je zajímavé, že pozdní íslandská tradice uváděla namnoze historické osoby na Islandě v rodovou souvislost se Sigurdem. Tak na př. Saga o Njálovi uvádí v kap. 14, že Thórgerd pocházela po meči od Sigurda Fáfnobijce. Už sama okolnost, že se hrdin ské písně tak snadno daly rozložiti v prózu Völsungasagy, je svědectvím těsného vztahu mezi sagou a hrdinskou písní, zjev, který má ostatně své paralely ať v řecké literatuře (Ho- mér — Herodot), at v písemnictví starofrancouzském (chansons de geste — Villehardouin, Ménestrel de Reims). Nápadná je obdoba osudu Gudrúny Osvífovny ze Sagy o lidech z Laxdalu s Brynhil- dou sigurdovského cyklu, ať už je chtěná či bezděčná. Vizme na příklad rozmluvu mezi Gudrúnou a Bollem po tom, co Kjartan padl. Saga vypravuje: Potom se Bolli vrátil na Laugy. Gudrún mu vyšla vstříc a tázala se, jak asi čas pokro- čil. Bolli pravil, že budou brzy tři hodiny s poledne. Tu řekla Gudrún: „Pořádně jsme
SLOVO PRŮVODEM 169 Taký byl Sigurd můj vedle mých bratrů, jak štíhlá bylina z trávy vzrostlá nebo skvoucí kámen navlečený, drahokam v řadě vzácných zrnek. Sama jsem zdála se královým rekům vyšší než všechny Herjana dísy; ted jsem tak malá, když není vládce, jak listí bývá v křoví často. Postrádám za stolem, postrádám v lůžku přítele svého. Gjúkovi synové, Gjúkovi synové strůjci jsou zkázy a sestry své bolu a strázně. (I. píseň o Gudrúně, 18—20) SIGURDOVSKÉ PÍSNĚ Na Severu se dlouho pělo o hrdinech Helgovi, Hrolfu Krakovi A STARÁ SEVERSKÁ a Starkaddovi, ale nade všechny nejslavenějším byl Sigurd. Si- LITERATURA gurdovská pověst projevila bezpříkladnou životnost. Celá sever- ská oblast se jí zmocnila a znovu a dlouho se k ní vracela. Že ještě v první polovině 13. vě- ku byl Sigurd stejně uctíván jako předtím, o tom máme výmluvné svědectví v Saze o Völ- sunzích, která je prozaickým přepisem sigurdovské pověsti eddické, v niž všechny sigur dovské pověsti na Severu vyústily a se sloučily. Je tu vylíčen osud celého rodu Völsungů na podkladě eddických líčení, i těch, která se ztratila. Z téže doby máme obšírnou Sagu o Thid rekovi, jejíž centrální osobou je sice Dětřich Veronský, ale kde se v oddílech zvaných oby- čejně Niflungasaga a Vilkinasaga vypravuje o Sigurdově mládí. Z doby kolem r. 1300 pak pochází tak řečený Nornageststháttr, krátká saga o Nornagestovi, jakémsi severském Ahas- veru, který prý žil tři sta let a dovedl vypravovat o recích, které osobně poznal, mimo jiné i o Sigurdovi, jehož prstenem a žíní z jeho koně se vychloubá a který béře za svědectví. Po- sléze jsou proslulé föroyské písně o Sigurdovi, ne sice starší než pět set let ve formě, kterou známe, ale mající za sebou takřka tisíciletý vývoj ústního podání. I v dánské a norské (hlav- ně telemarské) lidové písni středověké najdeme ohlasy Sigurdovských písní, at už formál ního nebo látkového rázu, ale vzpomínáme především bohaté prózy íslandských sag rodo- vých, v nichž, jak dovodil Knut Liestöl, je zřejma značná závislost na hrdinských pís- ních eddických. Je zajímavé, že pozdní íslandská tradice uváděla namnoze historické osoby na Islandě v rodovou souvislost se Sigurdem. Tak na př. Saga o Njálovi uvádí v kap. 14, že Thórgerd pocházela po meči od Sigurda Fáfnobijce. Už sama okolnost, že se hrdin ské písně tak snadno daly rozložiti v prózu Völsungasagy, je svědectvím těsného vztahu mezi sagou a hrdinskou písní, zjev, který má ostatně své paralely ať v řecké literatuře (Ho- mér — Herodot), at v písemnictví starofrancouzském (chansons de geste — Villehardouin, Ménestrel de Reims). Nápadná je obdoba osudu Gudrúny Osvífovny ze Sagy o lidech z Laxdalu s Brynhil- dou sigurdovského cyklu, ať už je chtěná či bezděčná. Vizme na příklad rozmluvu mezi Gudrúnou a Bollem po tom, co Kjartan padl. Saga vypravuje: Potom se Bolli vrátil na Laugy. Gudrún mu vyšla vstříc a tázala se, jak asi čas pokro- čil. Bolli pravil, že budou brzy tři hodiny s poledne. Tu řekla Gudrún: „Pořádně jsme
Strana 170
170 SLOVO PRŮVODEM přiložili ruku k dílu. Já jsem upředla dvanáct loktů příze, a ty jsi zabil Kjartana.“ Bolli odpověděl: „Pozdě mně toto neštěstí vymizí z mysli, i když mi ho nebudeš připomínat. Gudrún pravila: „Já to za neštěstí nepokládám. Mně se zdálo, že tu zimu, co byl Kjar- tan v Norsku, znamenal jsi víc, než od té doby, co se vrátil na Island a zde po vás šla- pal. Ale naposled chci říci to, co se mi zdá nejdůležitější, že Hrefna si dnes večer nebude lehat se smíchem.“ Tu řekl Bolli a byl velmi rozezlen: „Nezdá se mi jisté, zbledne-li po té novince víc, než jsi zbledla ty, a mám za to, že by se bylo tebe méně dotklo, kdybych byl zůstal ležet na poli sám a Kjartan ti to byl oznámil.“ Gudrún viděla, že se Bolli roz- zlobil, a pravila: „Nevěř tomu! Jsem ti za to dílo dlužna velký dík. Neboť se mi nyní zdá, žes ukázal, že se mi nechceš stavět na odpor.“ (Kap. 49.) Zde poznáváme zřejmě sigurdovské básnictví eddické, zejména Kratší píseň o Sigur- dovi. Souvislost je na obou místech ta, že silná žena miluje slavného muže, ale zradou byla provdána za muže méně zdatného, a toho, kterého milovala, dostala žena jiná. Jitří svého chotě, aby zabil toho, jehož ona miluje. On váhá, protože jde o muže, který je mu blízek. Ale žena vyhrožuje. V Kratší písni o Sigurdovi se uvádí: Nyní, Gunnare, nadobro ztratíš říši mou i mne samu - nebudu nikdy s tebou štastna... nedáš-li Sigurda se světa shladit. (Sl. 10, I1) V Laxdaele praví Gudrún Bollovi, když ho ponouká k vraždě: „Chceš-li se vyhnout cestě, bude konec našemu soužití.“ Muž měl s sebou v jednom případě své bratry, v druhém její bratry. Na obou místech velebí žena čin, třebaže jí vskutku působil smrtelnou bolest. Roz- hovor s mužem po spáchaném činu je v Laxdaele přímo napodobením Kratší písně: Tehdy se Brynhild, Budlova dcera, zasmála jednou ze vší mysli, Gjúkovy dcery pronikavý pláč když dolehl k jejímu loži. Tu řekl Gunnar, reků vládce: „Nesměješ se, mstivá ženo, vesele v síni, štěstí tušíc! Proč plet bílá zesinala, strůjkyně zlého? Smrt tě znamená! (Sl. 30, 31) Zde jako tam raduje se žena ze zármutku své soupeřkyně, ač z nastrojené vraždy cítí sama největší bolest. Zde jako tam platí jako motto známé slovo Gudrúny Osvífovny z Lax- daely: „K tomu jsem byla nejhorší, koho jsem nejvíc milovala.“ Zde jako onde zasahují do děje silné ženské individuality, jejichž vespolný boj se stává mužům osudným. A tak bychom mohli uvádět sagu za sagou a vždycky bychom mohli vystopovat nějaký
170 SLOVO PRŮVODEM přiložili ruku k dílu. Já jsem upředla dvanáct loktů příze, a ty jsi zabil Kjartana.“ Bolli odpověděl: „Pozdě mně toto neštěstí vymizí z mysli, i když mi ho nebudeš připomínat. Gudrún pravila: „Já to za neštěstí nepokládám. Mně se zdálo, že tu zimu, co byl Kjar- tan v Norsku, znamenal jsi víc, než od té doby, co se vrátil na Island a zde po vás šla- pal. Ale naposled chci říci to, co se mi zdá nejdůležitější, že Hrefna si dnes večer nebude lehat se smíchem.“ Tu řekl Bolli a byl velmi rozezlen: „Nezdá se mi jisté, zbledne-li po té novince víc, než jsi zbledla ty, a mám za to, že by se bylo tebe méně dotklo, kdybych byl zůstal ležet na poli sám a Kjartan ti to byl oznámil.“ Gudrún viděla, že se Bolli roz- zlobil, a pravila: „Nevěř tomu! Jsem ti za to dílo dlužna velký dík. Neboť se mi nyní zdá, žes ukázal, že se mi nechceš stavět na odpor.“ (Kap. 49.) Zde poznáváme zřejmě sigurdovské básnictví eddické, zejména Kratší píseň o Sigur- dovi. Souvislost je na obou místech ta, že silná žena miluje slavného muže, ale zradou byla provdána za muže méně zdatného, a toho, kterého milovala, dostala žena jiná. Jitří svého chotě, aby zabil toho, jehož ona miluje. On váhá, protože jde o muže, který je mu blízek. Ale žena vyhrožuje. V Kratší písni o Sigurdovi se uvádí: Nyní, Gunnare, nadobro ztratíš říši mou i mne samu - nebudu nikdy s tebou štastna... nedáš-li Sigurda se světa shladit. (Sl. 10, I1) V Laxdaele praví Gudrún Bollovi, když ho ponouká k vraždě: „Chceš-li se vyhnout cestě, bude konec našemu soužití.“ Muž měl s sebou v jednom případě své bratry, v druhém její bratry. Na obou místech velebí žena čin, třebaže jí vskutku působil smrtelnou bolest. Roz- hovor s mužem po spáchaném činu je v Laxdaele přímo napodobením Kratší písně: Tehdy se Brynhild, Budlova dcera, zasmála jednou ze vší mysli, Gjúkovy dcery pronikavý pláč když dolehl k jejímu loži. Tu řekl Gunnar, reků vládce: „Nesměješ se, mstivá ženo, vesele v síni, štěstí tušíc! Proč plet bílá zesinala, strůjkyně zlého? Smrt tě znamená! (Sl. 30, 31) Zde jako tam raduje se žena ze zármutku své soupeřkyně, ač z nastrojené vraždy cítí sama největší bolest. Zde jako tam platí jako motto známé slovo Gudrúny Osvífovny z Lax- daely: „K tomu jsem byla nejhorší, koho jsem nejvíc milovala.“ Zde jako onde zasahují do děje silné ženské individuality, jejichž vespolný boj se stává mužům osudným. A tak bychom mohli uvádět sagu za sagou a vždycky bychom mohli vystopovat nějaký
Strana 171
SLOVO PRŮVODEM 17I rys, společný sigurdovskému básnictví a rodové saze, ať by šlo o Sagu o Hardovi či Sagu o Gíslovi nebo Sagu o Gunnlaugovi Hadím Jazyku s jejím snem (v II. kap.) nebo o kla- sickou Njálu a Egilssagu anebo Sagu o Bjarnovi. Na poli mimoliterárním uplatňovaly se vlivy sigurdovských po FÁFNOBIJCE V SEVERSKÉM UMĚNÍ věstí v starém severském výtvarnictví. Máme úctyhodnou řadu VÝTVARNÉM památek se sigurdovskými reminiscencemi, a to jak ve Švédsku, tak především i v Norsku. Starobylý dekor zvířecích arabesek norských dřevěných řezeb por- tálových nebo kamenných reliefů, jejichž hlavním motivem byl drak, pták nebo had, jako by najednou nabyl pravého smyslu, když zaplétal Fáfna do rámových ozdob kolem scén ze Sigurdovské pověsti nebo když v pletenicích úponek umisťoval hovořící ptáky. Také smeč- ka proplétajících se hadů v Gunnarově jámě je vítaným motivem k dekorativnímu sevření reliefů. Zvířata jsou začasté až fantasticky pokroucena a opatřena dlouhými ocasy, které se točí kolem těla. Zdá se, jako by umělci usilovali o určitou ornamentální mystiku, neboť oko dovede jen stěží postřehnouti jednotlivý motiv, který se neustále ztrácí v libovolné hře fo- rem. Je zajímavé, že nejkrásnější řezby pohanské sigurdovské pověsti nalézáme na křesťan- ských kostelících norských v Hyllestadu v Setesdalu a Vegusdalu v témže kraji. Hyllestad ský portál (dnes v universitních sbírkách v Oslo) znázorňuje v několika volně oddělených polích Sigurda, jak mešká v Reginově kovárně, jak zabíjí Fáfna, jak usmrcuje Regina, když předtím na radu ptáků okusil drakova srdce, koně Grana, stojícího opodál s nákladem zla- ta, a Gunnara, trsajícího nohama harfu v hadí jámě. Na Vegusdalském portálu vidíme zno- vu Sigurda s Granem, Sigurda u Regina a Sigurda nad Fáfnovým srdcem. Austadský por- tál v Byglandu a Uppdalský v Numedalu nám ukazují Gunnara v hadí jámě, s kterýmžto motivem se shledáváme též na kamenné křtitelnici z Norumu v Bohuslänu. Jiný detail Aus- tadské řezby zobrazuje scénu, jak Atlovi lidé vyřezávají Högnovi za živa srdce z prsou. Vše- chny tyto skulptury se datují z doby kolem r. 1200. Ze Sagy o sv. Olavovi se dovídáme, že v jeho síni byl výklenek, „v němž bylo namalo váno, kterak Sigurd zabíjí saň“. Se stejným a stále se opakujícím motivem se shledáváme na švédském rúnovém kameni s Ramsundské skály v Södermanlandu z XI. století. Pás, který obepíná kresbu a obsahuje rúnovou dedikaci, představuje draka Fáfna, jak jej Sigurd, v kle- čící poloze mimo pásmo, zespoda proklává. Vnitř obruby vidíme Fáfnova otce Hreidmara s utatou hlavou, Fáfnova bratra Otra v podobě vydry, nářadí z Reginovy kovárny a koně Grana se zlatým pokladem, přivázaného ke stromu, na němž sedí mluvící sýkory. Podobné kresby jsou vyryty na Gökském kameni u Näsbyholmu, nedaleko Ramsundské skály. Vrací-li se v staroseverských reliefech znovu a znovu scéna, jak Sigurd ubíjí saň, je zřejmé, že tento rekův čin byl mezi lidem pokládán za jeho nejpozoruhodnější. Bohatýrův boj proti obrovitému hadu je prastarý fantastický motiv hrdinský (srov. Thórův boj s Midgardzormem nebo legendu o sv. Jiří). Tento čin, praví Olrik, v této nejpopulárnější formě jeho velikosti, činí ze Sigurda nejobdivovanější postavu starého věku. BOHATYRSKÉ PÍSNĚ Eddické písně byly velkým nosným básnictvím starého Severu. Jsou základem veškery severské lyriky. Vnitřní nálada písní a je A NAŠE DOBA jich forma i obrazné bohatství určovaly další osud skandinavské poesie. Eddické písně, jako celé norroenní básnictví, klesly v době úpadku norské státní moci za doby unie a jazykové změny vzapomenutí. TeprvekdyžvXVII. století byla založenav Dán-
SLOVO PRŮVODEM 17I rys, společný sigurdovskému básnictví a rodové saze, ať by šlo o Sagu o Hardovi či Sagu o Gíslovi nebo Sagu o Gunnlaugovi Hadím Jazyku s jejím snem (v II. kap.) nebo o kla- sickou Njálu a Egilssagu anebo Sagu o Bjarnovi. Na poli mimoliterárním uplatňovaly se vlivy sigurdovských po FÁFNOBIJCE V SEVERSKÉM UMĚNÍ věstí v starém severském výtvarnictví. Máme úctyhodnou řadu VÝTVARNÉM památek se sigurdovskými reminiscencemi, a to jak ve Švédsku, tak především i v Norsku. Starobylý dekor zvířecích arabesek norských dřevěných řezeb por- tálových nebo kamenných reliefů, jejichž hlavním motivem byl drak, pták nebo had, jako by najednou nabyl pravého smyslu, když zaplétal Fáfna do rámových ozdob kolem scén ze Sigurdovské pověsti nebo když v pletenicích úponek umisťoval hovořící ptáky. Také smeč- ka proplétajících se hadů v Gunnarově jámě je vítaným motivem k dekorativnímu sevření reliefů. Zvířata jsou začasté až fantasticky pokroucena a opatřena dlouhými ocasy, které se točí kolem těla. Zdá se, jako by umělci usilovali o určitou ornamentální mystiku, neboť oko dovede jen stěží postřehnouti jednotlivý motiv, který se neustále ztrácí v libovolné hře fo- rem. Je zajímavé, že nejkrásnější řezby pohanské sigurdovské pověsti nalézáme na křesťan- ských kostelících norských v Hyllestadu v Setesdalu a Vegusdalu v témže kraji. Hyllestad ský portál (dnes v universitních sbírkách v Oslo) znázorňuje v několika volně oddělených polích Sigurda, jak mešká v Reginově kovárně, jak zabíjí Fáfna, jak usmrcuje Regina, když předtím na radu ptáků okusil drakova srdce, koně Grana, stojícího opodál s nákladem zla- ta, a Gunnara, trsajícího nohama harfu v hadí jámě. Na Vegusdalském portálu vidíme zno- vu Sigurda s Granem, Sigurda u Regina a Sigurda nad Fáfnovým srdcem. Austadský por- tál v Byglandu a Uppdalský v Numedalu nám ukazují Gunnara v hadí jámě, s kterýmžto motivem se shledáváme též na kamenné křtitelnici z Norumu v Bohuslänu. Jiný detail Aus- tadské řezby zobrazuje scénu, jak Atlovi lidé vyřezávají Högnovi za živa srdce z prsou. Vše- chny tyto skulptury se datují z doby kolem r. 1200. Ze Sagy o sv. Olavovi se dovídáme, že v jeho síni byl výklenek, „v němž bylo namalo váno, kterak Sigurd zabíjí saň“. Se stejným a stále se opakujícím motivem se shledáváme na švédském rúnovém kameni s Ramsundské skály v Södermanlandu z XI. století. Pás, který obepíná kresbu a obsahuje rúnovou dedikaci, představuje draka Fáfna, jak jej Sigurd, v kle- čící poloze mimo pásmo, zespoda proklává. Vnitř obruby vidíme Fáfnova otce Hreidmara s utatou hlavou, Fáfnova bratra Otra v podobě vydry, nářadí z Reginovy kovárny a koně Grana se zlatým pokladem, přivázaného ke stromu, na němž sedí mluvící sýkory. Podobné kresby jsou vyryty na Gökském kameni u Näsbyholmu, nedaleko Ramsundské skály. Vrací-li se v staroseverských reliefech znovu a znovu scéna, jak Sigurd ubíjí saň, je zřejmé, že tento rekův čin byl mezi lidem pokládán za jeho nejpozoruhodnější. Bohatýrův boj proti obrovitému hadu je prastarý fantastický motiv hrdinský (srov. Thórův boj s Midgardzormem nebo legendu o sv. Jiří). Tento čin, praví Olrik, v této nejpopulárnější formě jeho velikosti, činí ze Sigurda nejobdivovanější postavu starého věku. BOHATYRSKÉ PÍSNĚ Eddické písně byly velkým nosným básnictvím starého Severu. Jsou základem veškery severské lyriky. Vnitřní nálada písní a je A NAŠE DOBA jich forma i obrazné bohatství určovaly další osud skandinavské poesie. Eddické písně, jako celé norroenní básnictví, klesly v době úpadku norské státní moci za doby unie a jazykové změny vzapomenutí. TeprvekdyžvXVII. století byla založenav Dán-
Strana 172
172 SLOVO PRŮVODEM sku staropisná věda, dostaly se zase — díky profesoru Olu Wormovi — ke cti. Ole Worm shá- něl neúnavně skrze své přátele v Norsku a na Islandě, co mohlo sloužit k objasnění starých věků. Tak dostal r. 1628 od Arngríma Jónssona rukopis Snorrovy Mladší Eddy a brzy poté putoval do Kodaně i královský kodex Starší Eddy, dar skálholtského biskupa Brynjólfa Sveinssona. Od té doby patřily eddické písně k nejvzácnějším pokladům severské literatury. O Se- veru nesly do světa svědectví starobylé původní kultury, písemnictví, které v nádheře, mo- hutnosti a bohatství se může měřit s kterýmkoli básnictvím v Evropě. Chceme věřit, že tyto písně mají poslání i k nám a k naší době. Platí tu slova Valdemara Vedela, který mluvě o hrdinském duchu a hrdinské písni praví v závěru své knihy o „Hrdin- ském životě“ již r. 1903: „Heroické struny nejsou již zajisté ty, které v soudobém básnictví znějí nejzvučněji; ale jako se nyní více než kdy jindy bojuje na život a na smrt všude v po- litice, mezi národnostmi a ve světě ideí, tak se ve všech oblastech vyžaduje více odvahy a energie, smělejšího boje za existenci a silnější soudržnosti mezi lidmi než kdykoli před- tím, — tak zajisté také tóny starého hrdinského básnictví naleznou ještě ozvěnu v myslích sou- “ časnosti, a pathos boje a ethos hrdinného ducha přidají své tóny též budoucímu básnictví." E. W. Pro další orientaci po staroseverské literatuře, pokud již byla přeložena do našeho jazyka, budiž zde uvedena její bibliografie. Překlady jsou většinou doprovozeny výklady a poznámkami. Dosud se u nás dělili o tyto úkoly pronikavý znalec staroseverského jazyka a písemnictví dr. Karel Vrátný a překladatel přítomné práce. KAREL VRÁTNY vydal tato díla: Saga o Hrafnkelovi, knězi Freyově. S obrazy J. Konůpka, Praha, 1920, u A. Hynka. — Eysteinn Asgrímsson: Lilie. Praha, 1924, nákladem vlastním. — Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Ilustroval J. Konůpek, Praha, 1926, nákladem vlastním. EMIL WALTER vydal: Saga o Gunnlaugovi Hadím Jazyku. Král. Vinohrady, 1919, u L. Bradáče. — Saga o lidech z Vatnsdalu. V Turnově, 1929, u Müllera a spol. — Eysteinn Asgrímsson: Lilije. Báseň ke cti Matky Boží. S obrázky Ant. Slavíčka, ve Staré Říši na Moravě, 1924, v Dobrém Díle. — Snorri Sturluson: Okouzlení krále Gylfa. [Mladší] Edda. S ilustracemi J. Konůpka, Praha, 1929, náklad převzat Melantrichem. — Tři eddické písně (Skírnova cesta, Píseň o Völundovi, [První] Píseň o Gudráně). S dřevoryty K. Svolinského. V Praze, 1930, u Lad. Kuncíře. — Věďmina věštba. Sdřevoryty K. Svolinského. Vydalo Družstvo knihtiskárny v Hranicích na Moravě jako soukromýtisk novoroční 1937.
172 SLOVO PRŮVODEM sku staropisná věda, dostaly se zase — díky profesoru Olu Wormovi — ke cti. Ole Worm shá- něl neúnavně skrze své přátele v Norsku a na Islandě, co mohlo sloužit k objasnění starých věků. Tak dostal r. 1628 od Arngríma Jónssona rukopis Snorrovy Mladší Eddy a brzy poté putoval do Kodaně i královský kodex Starší Eddy, dar skálholtského biskupa Brynjólfa Sveinssona. Od té doby patřily eddické písně k nejvzácnějším pokladům severské literatury. O Se- veru nesly do světa svědectví starobylé původní kultury, písemnictví, které v nádheře, mo- hutnosti a bohatství se může měřit s kterýmkoli básnictvím v Evropě. Chceme věřit, že tyto písně mají poslání i k nám a k naší době. Platí tu slova Valdemara Vedela, který mluvě o hrdinském duchu a hrdinské písni praví v závěru své knihy o „Hrdin- ském životě“ již r. 1903: „Heroické struny nejsou již zajisté ty, které v soudobém básnictví znějí nejzvučněji; ale jako se nyní více než kdy jindy bojuje na život a na smrt všude v po- litice, mezi národnostmi a ve světě ideí, tak se ve všech oblastech vyžaduje více odvahy a energie, smělejšího boje za existenci a silnější soudržnosti mezi lidmi než kdykoli před- tím, — tak zajisté také tóny starého hrdinského básnictví naleznou ještě ozvěnu v myslích sou- “ časnosti, a pathos boje a ethos hrdinného ducha přidají své tóny též budoucímu básnictví." E. W. Pro další orientaci po staroseverské literatuře, pokud již byla přeložena do našeho jazyka, budiž zde uvedena její bibliografie. Překlady jsou většinou doprovozeny výklady a poznámkami. Dosud se u nás dělili o tyto úkoly pronikavý znalec staroseverského jazyka a písemnictví dr. Karel Vrátný a překladatel přítomné práce. KAREL VRÁTNY vydal tato díla: Saga o Hrafnkelovi, knězi Freyově. S obrazy J. Konůpka, Praha, 1920, u A. Hynka. — Eysteinn Asgrímsson: Lilie. Praha, 1924, nákladem vlastním. — Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Ilustroval J. Konůpek, Praha, 1926, nákladem vlastním. EMIL WALTER vydal: Saga o Gunnlaugovi Hadím Jazyku. Král. Vinohrady, 1919, u L. Bradáče. — Saga o lidech z Vatnsdalu. V Turnově, 1929, u Müllera a spol. — Eysteinn Asgrímsson: Lilije. Báseň ke cti Matky Boží. S obrázky Ant. Slavíčka, ve Staré Říši na Moravě, 1924, v Dobrém Díle. — Snorri Sturluson: Okouzlení krále Gylfa. [Mladší] Edda. S ilustracemi J. Konůpka, Praha, 1929, náklad převzat Melantrichem. — Tři eddické písně (Skírnova cesta, Píseň o Völundovi, [První] Píseň o Gudráně). S dřevoryty K. Svolinského. V Praze, 1930, u Lad. Kuncíře. — Věďmina věštba. Sdřevoryty K. Svolinského. Vydalo Družstvo knihtiskárny v Hranicích na Moravě jako soukromýtisk novoroční 1937.
Strana 173
POZNÁMKY A VÝSVĚTLIVKY O sS
POZNÁMKY A VÝSVĚTLIVKY O sS
Strana 174
Strana 175
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 175 Výslovnost staroseverských jmen: Čárky nad samohláskami označují jako v češtině délku; dvojhlás- ka ei, ey se čte jako české „ej“; ae by se mělo psáti jako v originále spřežkou (vyslovuje se jako dlouhé otevřené „e“); s se vyslovuje ostře ve všech posicích; z zní jako „c“; zubní spiranty byly přepsány jednak jako th (neznělá), s výslovností anglického „th“ ve slově three, jednak jako d (znělá — jako v angl. mother); f se vyslovuje v násloví jako naše „f“, uprostřed slova v otevřených slabikách jako „v' (Fáfnir — Fávnir). Slovo fjord je nejlépe vyslovovat, jak se píše; Norové je vyslovují „fjúr“, Dánové „fjor“ a Švédové „fjúd“, pokud ovšem nepoužívají vlastního slova fjärd s výslovností „fjäd“. Čísla v závorkách označují sloku. I. PÍSEŇ O VÖLUNDOVI Tato skladba se pokládá za jednu z nejstarších písní eddických — vznikla již, zdá se, v VIII. stol. — a také za jednu z nejkrásnějších. Jiriczek ji označuje za „mohutnou báseň, jednu z hlavních památníků starogermánského básnictví“, za „pravé pandemonium všech vášní“. Úvodní próza vypravuje, že Völund a jeho bratři byli syny „finského“ krále. Finy je tu chápat v dnešním významu jako Laponce, arktický národ zakrslých postav, sídlící v se- verním Norsku, a pokládaný kdysi za kouzelníky a obratné umělce. Dále je Völund ozna- čován za „krále alfů“ (13). Alfové pak jsou v severské mythologii trpasličího rodu a jsou do- vednými kováři a obráběči kovů. Pověst by se tedy dala dobře lokalisovat, jak tomu chtěl Sophus Bugge, do severního Norska. Ale Völund a jeho bratři si mezi sebou rozdělí cizo- zemské nevěsty, dvě dcery krále Hlödvéra (Chlodovecha) a jednu dceru krále Kíara (caesara) z Vallandu, Vlašské země (severní Francie). Ačkoli tato pověst přišla na Sever ze Západu, asi z Anglie, jde tu o prastaré evropské mythologické zboží. Je nápadná podoba mezi Völun- dem a Daidalem. Oba byli připoutáni tyranským králem na ostrov a přinuceni tepat umèlec ké předměty z kovu, oba svedli princeznu a oba sestrojili letadlo. Völundovy přetaté podko- lenní šlachy připomínají pak nadto kulhavého kováře Hefaista. Jméno Völund odpovídá starosev. forme Valund, anglosas. Wéland, něm. Walant, Welent, Wieland, starofranc. Ga- lans - wêland v staré západní germánštině znamená „toho, jenž umně pracuje“ — a mohlo by býti, jak se někteří domnívají, v souvislosti s přízviskem krétského Dia Volchana, lat. Vol- cana. Že se pověst dostala na Sever nejspíše z Anglie, o tom by mohlo svědčit m. j. jméno Thakkrád (39), utvořené podle anglo-normandského Thancred. V Anglii byla pověst zná- ma již v VIII. stol., jak dosvědčuje relief Clermontské skřínky (zv. Frank's Casket), zná- zorňující Völunda v kovárně, a staroanglická báseň Déorův žalozpěv (Pěvcova útěcha) Z VIII.—IX. stol., která se zmiňuje o Völundovi formou, jež připomíná staroseverskou píseň. Citujeme pro přirovnání podle překladu Viléma Mathesiuse (Dějiny literatury anglické, I.): Wéland ženy vinou žalu zakusil, rek stálé mysli strasti snášel, společnicemi měl starost a touhu, od doby, kdy Nídhád naň nouzi seslal, ochromení šlach na lepšího muže. Beadohildě nebyla bratří jejích smrt tak ostrou ranou v mysli jako vlastní její osud, že ona zcela jasně byla seznala, že dítě nosí: nikdy nemohla s důvěrou pomyslit, jak s tím bude. V úvodní próze: Slagfin — „laponský kovář“.
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 175 Výslovnost staroseverských jmen: Čárky nad samohláskami označují jako v češtině délku; dvojhlás- ka ei, ey se čte jako české „ej“; ae by se mělo psáti jako v originále spřežkou (vyslovuje se jako dlouhé otevřené „e“); s se vyslovuje ostře ve všech posicích; z zní jako „c“; zubní spiranty byly přepsány jednak jako th (neznělá), s výslovností anglického „th“ ve slově three, jednak jako d (znělá — jako v angl. mother); f se vyslovuje v násloví jako naše „f“, uprostřed slova v otevřených slabikách jako „v' (Fáfnir — Fávnir). Slovo fjord je nejlépe vyslovovat, jak se píše; Norové je vyslovují „fjúr“, Dánové „fjor“ a Švédové „fjúd“, pokud ovšem nepoužívají vlastního slova fjärd s výslovností „fjäd“. Čísla v závorkách označují sloku. I. PÍSEŇ O VÖLUNDOVI Tato skladba se pokládá za jednu z nejstarších písní eddických — vznikla již, zdá se, v VIII. stol. — a také za jednu z nejkrásnějších. Jiriczek ji označuje za „mohutnou báseň, jednu z hlavních památníků starogermánského básnictví“, za „pravé pandemonium všech vášní“. Úvodní próza vypravuje, že Völund a jeho bratři byli syny „finského“ krále. Finy je tu chápat v dnešním významu jako Laponce, arktický národ zakrslých postav, sídlící v se- verním Norsku, a pokládaný kdysi za kouzelníky a obratné umělce. Dále je Völund ozna- čován za „krále alfů“ (13). Alfové pak jsou v severské mythologii trpasličího rodu a jsou do- vednými kováři a obráběči kovů. Pověst by se tedy dala dobře lokalisovat, jak tomu chtěl Sophus Bugge, do severního Norska. Ale Völund a jeho bratři si mezi sebou rozdělí cizo- zemské nevěsty, dvě dcery krále Hlödvéra (Chlodovecha) a jednu dceru krále Kíara (caesara) z Vallandu, Vlašské země (severní Francie). Ačkoli tato pověst přišla na Sever ze Západu, asi z Anglie, jde tu o prastaré evropské mythologické zboží. Je nápadná podoba mezi Völun- dem a Daidalem. Oba byli připoutáni tyranským králem na ostrov a přinuceni tepat umèlec ké předměty z kovu, oba svedli princeznu a oba sestrojili letadlo. Völundovy přetaté podko- lenní šlachy připomínají pak nadto kulhavého kováře Hefaista. Jméno Völund odpovídá starosev. forme Valund, anglosas. Wéland, něm. Walant, Welent, Wieland, starofranc. Ga- lans - wêland v staré západní germánštině znamená „toho, jenž umně pracuje“ — a mohlo by býti, jak se někteří domnívají, v souvislosti s přízviskem krétského Dia Volchana, lat. Vol- cana. Že se pověst dostala na Sever nejspíše z Anglie, o tom by mohlo svědčit m. j. jméno Thakkrád (39), utvořené podle anglo-normandského Thancred. V Anglii byla pověst zná- ma již v VIII. stol., jak dosvědčuje relief Clermontské skřínky (zv. Frank's Casket), zná- zorňující Völunda v kovárně, a staroanglická báseň Déorův žalozpěv (Pěvcova útěcha) Z VIII.—IX. stol., která se zmiňuje o Völundovi formou, jež připomíná staroseverskou píseň. Citujeme pro přirovnání podle překladu Viléma Mathesiuse (Dějiny literatury anglické, I.): Wéland ženy vinou žalu zakusil, rek stálé mysli strasti snášel, společnicemi měl starost a touhu, od doby, kdy Nídhád naň nouzi seslal, ochromení šlach na lepšího muže. Beadohildě nebyla bratří jejích smrt tak ostrou ranou v mysli jako vlastní její osud, že ona zcela jasně byla seznala, že dítě nosí: nikdy nemohla s důvěrou pomyslit, jak s tím bude. V úvodní próze: Slagfin — „laponský kovář“.
Strana 176
176 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY Úlfdal — „vlčí údolí“. Ulfsjár — „vlčí jezero“. Hlödvér - srovnej s Druhou písní o Gudrúně (26). Svanhvit — „bílá jako labut“. valkyrja — původně „zaklínačka mrtvol“ (shodně s významem vala — vědma), pak „čarodějka, vybírající mrtvoly“, potom povýšena na Odinovu štítonosnou pannu. Val- kyrje byly často knížecími dcerami, ale přes svůj lidský původ sdílejí své schopnosti se svými sestrami ve Valhalle, Odinovými valkyrjemi — „jezdí vzduchem i nad moři“. Hervör — „ochránkyně vojska". vědma (psáno někdy též věďma) - viz výše pod heslem valkyrja. Další význam tohoto slova je „svatá věštkyně, žena obdařená věšteckým darem a oddávající se kouzlům“. V staré íslandské literatuře se vyskytuje mnoho vědem. Všude, kam přišly, požívaly tyto moudré ženy velké úcty. O tom, za jakých ceremonií přistupovala vědma k prorokování, vypravuje se zevrubně v Saze o Eiríkovi Ryšavém (kap. IV.). Srov. též X. kap. Sagy o lidech z Vatnsdalu. Olrún - „ta, jež se vyzná v pivních rúnách“. (2) Vytečkované dva verše se nedochovaly, stejně jako dva verše ve strofě 26. (6) Že by Níarové, jimž Nídud vládl, měli nějakou souvislost, jak se někteří domnívají, se švédskou provincií Närke, nezdá se být pravděpodobné. Granova cesta — cesta, kudy se bral Sigurd na koni Granovi s Fáfnovým zlatem (viz (14) Píseň o Fáfnovi, str. 67 a násl.). Rýnské vrchy byly známy bohatstvím zlata. (17) Saevarstad — „město u moře nebo u jezera“. (24) Usmrcení dvou pacholat analogické jako v Grónské písni o Atlovi (76 a násl.). (26) Viz výše pozn. (2). (29) Podle Thidrekssagy odletěl Völund v rouše, zhotovené z ptačích per. (39) Thakkrád — viz úvodní poznámky; je to postava jinak neznámá a blíže neurči- telná; je uváděna jenom zde. HELGOVSKÝ CYKLUS Jedna z helgovských písní jedná o Helgovi Hjörvardssonovi, který se, jak se praví v pro- zaické části, znovu narodil jako Helgi Hundingobijce. Tím byla získána osobní souvislost mezi helgovskými básněmi. V Král. kodexu je Píseň o Helgovi, synu Hjörvardovu (HHj) vsunuta mezi obě písně o Helgovi Hundingobijci (HHb I a II). HHb I je s hlediska komposičního dosti jedinečná: má ráz skoro úplné biografie, počínajíc narozením hrdinovým a postupujíc až k vrcholku jeho života, kdy definitivně přemůže své nepřátele a kdy dostane svou milova- nou ženu. Skladbu poněkud rozrušuje hádka mezi Gudmundovými lidmi a Helgovým brat rem Sinfjötlem, episoda o víc než 10 slokách. Proto tato partie byla, ač neprávem, pokládána namnoze za pozdější vložku. S čistě kulturně histor. hlediska má tato partie svrchovaný vý- znam. Vzájemné osočování a slovní potyčky tohoto druhu náležejí k tak řeč. „nídvísur“, hanlivé, invektivní poesii aktuální a anonymní, stojící na pomezí mezi eddickým a skáldským básnictvím. Vedle Písně o Hymovi z mythologické části Eddy stojí také HHb I skáldské poesii nejblíže. Do očí bijí hojné kenningy, namnoze barokního rázu, a nesmírné množství synonym (heitů) pro pojem „knížete“. Také uspořádání sloky je ve veliké míře skáldické,
176 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY Úlfdal — „vlčí údolí“. Ulfsjár — „vlčí jezero“. Hlödvér - srovnej s Druhou písní o Gudrúně (26). Svanhvit — „bílá jako labut“. valkyrja — původně „zaklínačka mrtvol“ (shodně s významem vala — vědma), pak „čarodějka, vybírající mrtvoly“, potom povýšena na Odinovu štítonosnou pannu. Val- kyrje byly často knížecími dcerami, ale přes svůj lidský původ sdílejí své schopnosti se svými sestrami ve Valhalle, Odinovými valkyrjemi — „jezdí vzduchem i nad moři“. Hervör — „ochránkyně vojska". vědma (psáno někdy též věďma) - viz výše pod heslem valkyrja. Další význam tohoto slova je „svatá věštkyně, žena obdařená věšteckým darem a oddávající se kouzlům“. V staré íslandské literatuře se vyskytuje mnoho vědem. Všude, kam přišly, požívaly tyto moudré ženy velké úcty. O tom, za jakých ceremonií přistupovala vědma k prorokování, vypravuje se zevrubně v Saze o Eiríkovi Ryšavém (kap. IV.). Srov. též X. kap. Sagy o lidech z Vatnsdalu. Olrún - „ta, jež se vyzná v pivních rúnách“. (2) Vytečkované dva verše se nedochovaly, stejně jako dva verše ve strofě 26. (6) Že by Níarové, jimž Nídud vládl, měli nějakou souvislost, jak se někteří domnívají, se švédskou provincií Närke, nezdá se být pravděpodobné. Granova cesta — cesta, kudy se bral Sigurd na koni Granovi s Fáfnovým zlatem (viz (14) Píseň o Fáfnovi, str. 67 a násl.). Rýnské vrchy byly známy bohatstvím zlata. (17) Saevarstad — „město u moře nebo u jezera“. (24) Usmrcení dvou pacholat analogické jako v Grónské písni o Atlovi (76 a násl.). (26) Viz výše pozn. (2). (29) Podle Thidrekssagy odletěl Völund v rouše, zhotovené z ptačích per. (39) Thakkrád — viz úvodní poznámky; je to postava jinak neznámá a blíže neurči- telná; je uváděna jenom zde. HELGOVSKÝ CYKLUS Jedna z helgovských písní jedná o Helgovi Hjörvardssonovi, který se, jak se praví v pro- zaické části, znovu narodil jako Helgi Hundingobijce. Tím byla získána osobní souvislost mezi helgovskými básněmi. V Král. kodexu je Píseň o Helgovi, synu Hjörvardovu (HHj) vsunuta mezi obě písně o Helgovi Hundingobijci (HHb I a II). HHb I je s hlediska komposičního dosti jedinečná: má ráz skoro úplné biografie, počínajíc narozením hrdinovým a postupujíc až k vrcholku jeho života, kdy definitivně přemůže své nepřátele a kdy dostane svou milova- nou ženu. Skladbu poněkud rozrušuje hádka mezi Gudmundovými lidmi a Helgovým brat rem Sinfjötlem, episoda o víc než 10 slokách. Proto tato partie byla, ač neprávem, pokládána namnoze za pozdější vložku. S čistě kulturně histor. hlediska má tato partie svrchovaný vý- znam. Vzájemné osočování a slovní potyčky tohoto druhu náležejí k tak řeč. „nídvísur“, hanlivé, invektivní poesii aktuální a anonymní, stojící na pomezí mezi eddickým a skáldským básnictvím. Vedle Písně o Hymovi z mythologické části Eddy stojí také HHb I skáldské poesii nejblíže. Do očí bijí hojné kenningy, namnoze barokního rázu, a nesmírné množství synonym (heitů) pro pojem „knížete“. Také uspořádání sloky je ve veliké míře skáldické,
Strana 177
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 177 t. j. polosloka tvořívá uzavřený celek. Nejvíce pak připomíná báseň skáldský výtvor ryze panegyrickým tónem. Také to se uvádí na prospěch příbuznosti se skáldskou poesií, že žádná jiná eddická píseň nezůstavila po sobě tolik stop v skáldském básnictví jako HHb I. Báseň pochází ze sklonku víkinské doby. — HHb II má zlomkovitější ráz, ale je, jak se zdá, v pod- statě jedinou původní básní. Jedná částečně o týchž událostech jako HHb I, ale obsahovala asi více, a zejména tón je zcela jiný: v HHb I se líčí především nádhera a lesk hrdinského ži- vota, kdežto v HHb II se shledáváme s tragickým základním rysem, který je typický pro staro- germánskou píseň bohatýrskou. Vrcholem je závěr, který svrchovaně básnicky a velkolepým způsobem líčí Helgův posmrtný návrat k Sigrúně. Komposice je pozoruhodná: přes epický rozměr a epický charakter je forma skoro veskrze dialogická. Je to poměrně pozdně vzniklá smíšená forma. HHb II nepatří, jak se zdá, k nejstarším básním, třeba je starší než HHb I. Lokalisovat fabuli písní o Helgovi Hundingobijci bude asi těžko. Nejpopulárnější je názor S. Bugga a F. Jónssona, podle něhož děje se odehrávají v Dánsku a při jižním pobřeží Baltu. R. Much klade jeviště do Pomořan, zatím co podle švédských badatelů (A. Nordéna, B. Nermana) se fabule odehrává v Ostergötlandu.— HHj není jednotnou básní, nýbrž je slože- na z dosti různorodých prozaických kusů a strof. Má se za to, že tu jsou sloučeny zbytky asi tří písní. Mezi nimi se snadno rozezná skoro úplně zachovaná ljódaháttová píseň o Hrímgerdě. Ostatek je složen v epickém rozměru, ale ani zde není celkové jednoty. Otázku stáří se nepo- dařilo rozřešit. Vložka o Hrímgerdě vznikla, jak se tuší, koncem X. stol. II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU Jméno Helgi znamená „svatý, ten, jenž je v ochraně bohů“. Je to jméno společně nordické. V úvodní próze: Mnohoženství nebylo na severu neznámo. Někteří mocní králové (Ha- rald Krásnovlasý, Harald Chrabrý) měli několik žen. Jinak se má za to, že Sinrjód je totožná se Saereidou (a syn Humlung s Hymlingem). Jména ta jsou původu anglosaského nebo franckého. S. Bugge míní, že jde o záměnu jmen: norská jména patří k sobě a cizí rovněž k sobě. Měl tedy Hjörvard Hjördísu a Sigmund Sigrlinnu. Toto poslední jméno odpovídá německému Sigilind. V Hródmarovi vidí S. Bugge Chlodomera, syna franckého krále Chlodovecha. Jméno Sváfa by pak pocházelo od Suavegotty, která byla provdána za Chlo- domerova bratra. jarl — kníže. Toto slovo se uvádí v souvislost s jménem východogermánského kmene Erulů (Herulů), námezdné vojenské kasty, která v době stěhování národů plenila po celé Evropě a jejíž družiny se zatoulaly do západního Norska, kde se pak usadily. Strmá skála Veblungsnesská nad Aandalsnesským fjordem nese starý vtesaný nápis rúnový Erilar, t. j. jarl. Na Runahamarském rúnovém kameni pak je nápis Eirilar Wiwila, který Sophus Bugge čte jako „válečný náčelník, jarl Wiwila“. Slovu jarl odpovídá anglosaské eorl, v moderní angl. earl. Atli - zde ve významu „nepřátelský, zhoubný, zlý“. (1) Glasislund — „zářný háj“. Že hovořící pták je božstvo, vychází najevo z toho, čeho žádá. (4) Saemorn — řeka jinak neznámá. Mortenson Egnund hádá na Mornu, Marnu (Matronu) G v severozáp. Francii. Próza mezi (5) a (6): Svávaland — Švábská země, při dolním Labi.
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 177 t. j. polosloka tvořívá uzavřený celek. Nejvíce pak připomíná báseň skáldský výtvor ryze panegyrickým tónem. Také to se uvádí na prospěch příbuznosti se skáldskou poesií, že žádná jiná eddická píseň nezůstavila po sobě tolik stop v skáldském básnictví jako HHb I. Báseň pochází ze sklonku víkinské doby. — HHb II má zlomkovitější ráz, ale je, jak se zdá, v pod- statě jedinou původní básní. Jedná částečně o týchž událostech jako HHb I, ale obsahovala asi více, a zejména tón je zcela jiný: v HHb I se líčí především nádhera a lesk hrdinského ži- vota, kdežto v HHb II se shledáváme s tragickým základním rysem, který je typický pro staro- germánskou píseň bohatýrskou. Vrcholem je závěr, který svrchovaně básnicky a velkolepým způsobem líčí Helgův posmrtný návrat k Sigrúně. Komposice je pozoruhodná: přes epický rozměr a epický charakter je forma skoro veskrze dialogická. Je to poměrně pozdně vzniklá smíšená forma. HHb II nepatří, jak se zdá, k nejstarším básním, třeba je starší než HHb I. Lokalisovat fabuli písní o Helgovi Hundingobijci bude asi těžko. Nejpopulárnější je názor S. Bugga a F. Jónssona, podle něhož děje se odehrávají v Dánsku a při jižním pobřeží Baltu. R. Much klade jeviště do Pomořan, zatím co podle švédských badatelů (A. Nordéna, B. Nermana) se fabule odehrává v Ostergötlandu.— HHj není jednotnou básní, nýbrž je slože- na z dosti různorodých prozaických kusů a strof. Má se za to, že tu jsou sloučeny zbytky asi tří písní. Mezi nimi se snadno rozezná skoro úplně zachovaná ljódaháttová píseň o Hrímgerdě. Ostatek je složen v epickém rozměru, ale ani zde není celkové jednoty. Otázku stáří se nepo- dařilo rozřešit. Vložka o Hrímgerdě vznikla, jak se tuší, koncem X. stol. II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU Jméno Helgi znamená „svatý, ten, jenž je v ochraně bohů“. Je to jméno společně nordické. V úvodní próze: Mnohoženství nebylo na severu neznámo. Někteří mocní králové (Ha- rald Krásnovlasý, Harald Chrabrý) měli několik žen. Jinak se má za to, že Sinrjód je totožná se Saereidou (a syn Humlung s Hymlingem). Jména ta jsou původu anglosaského nebo franckého. S. Bugge míní, že jde o záměnu jmen: norská jména patří k sobě a cizí rovněž k sobě. Měl tedy Hjörvard Hjördísu a Sigmund Sigrlinnu. Toto poslední jméno odpovídá německému Sigilind. V Hródmarovi vidí S. Bugge Chlodomera, syna franckého krále Chlodovecha. Jméno Sváfa by pak pocházelo od Suavegotty, která byla provdána za Chlo- domerova bratra. jarl — kníže. Toto slovo se uvádí v souvislost s jménem východogermánského kmene Erulů (Herulů), námezdné vojenské kasty, která v době stěhování národů plenila po celé Evropě a jejíž družiny se zatoulaly do západního Norska, kde se pak usadily. Strmá skála Veblungsnesská nad Aandalsnesským fjordem nese starý vtesaný nápis rúnový Erilar, t. j. jarl. Na Runahamarském rúnovém kameni pak je nápis Eirilar Wiwila, který Sophus Bugge čte jako „válečný náčelník, jarl Wiwila“. Slovu jarl odpovídá anglosaské eorl, v moderní angl. earl. Atli - zde ve významu „nepřátelský, zhoubný, zlý“. (1) Glasislund — „zářný háj“. Že hovořící pták je božstvo, vychází najevo z toho, čeho žádá. (4) Saemorn — řeka jinak neznámá. Mortenson Egnund hádá na Mornu, Marnu (Matronu) G v severozáp. Francii. Próza mezi (5) a (6): Svávaland — Švábská země, při dolním Labi.
Strana 178
178 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY (6) Rödulsvally — „zářná pláň“. orel volá — příznivé znamení. (7) Bývalo zvykem, že ten, kdo dal jméno, měl dáti ke jménu též dar. (8) Sigarshólm — dnešní Sigersholm poblíž Holbaeku na Sjaellandě. Próza mezi (11) a (12): Hati — „nenávistník, nepřítel“. Hatafjord — Hatův fjord. Hrímgerd — „ojínělá obryně, babice z jíní“. Rán — žena boha moře Aegira, která ztroskotávala lodi a tahala k sobě utopence sítí. Varinsvik — Warnemünde (2). Lodin — „huňáč, chlupáč“. Tholley — „smrčinový ostrov“. Dva ostrůvky toho jména uvádí O. Rygh u Sundhord landského pobřeží v Norsku. thurs — běs. (30) Vycházející slunce zabíjí běsy a skřety, kteří ztrnou a promění se v kámen (podobně v eddické Písni o Alvísovi). Próza mezi (30) a (31): Eylimi — jméno uvádí se v souvislost s Limfjordem v Jutsku nebo Limou na Jaeru v Norsku. obětní kanec - o vánocích přiváděli staří Seveřané do slavnostní síně kance, posvěceného bohu Freyovi, vzkládali na něj ruce a činili zásliby. Próza mezi (34) a (35): fylgja — neviditelná bytost, jež doprovázela každého člověka, pomá- hajíc mu; dovedla se odpoutat od těla a ukázat se jiným, často ve zvířecí podobě, oby- čejně před smrtí toho, jemuž se zjevila. Jedinec mohl mít i několik fylgjí. Sigar — jinak neznámá osoba; význam: „vítěz“. Není totožný s otcem Siggeirovým, o němž je zmínka v Druhé písni o Gudrúně (16). Frekastein — „vlčí kámen“. (39) (43) Rödulské hory — „zářící hory“. Rógheim — buď „domovina svárů“ nebo norská provincie Rogaland. (18) (22) (2s) III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Sophus Bugge praví: Helgi Hundingobijce byl dánský král. Hödbrodd, král nad cizím národem, vystoupí nepřátelsky vůči Helgovým nejbližším a donutí tak Helga, aby podnikl loďstvem na Hödbrodda útok. Helgi přemůže veškeré Hödbroddovo vojsko a jeho sama porazí. (1) Brálund — „háj, kde sníh rychle taje, háj na výsluní“. (2) norny — sudice. (5) Ylfingové — jiný název skjöldunského knížecího rodu v Dánsku. (6) oruží - brnění. (8) Hringstad — město Ringsted na Sjaellandě, vedle Lejre sídlo dánských králů v středově- ku a po staletí obětní místo a sněmoviště. V románském chrámu sv. Bengta (Benedikta) leží pochováni oba velcí Valdemarové a po boku Valdemara Vítězného naše česká princezna, jeho choť královna Dagmar. Sólfjelly — „sluneční hory“ a Snaefjelly — „sněžné hory“, fingovaná jména, která se nehodí na Dánsko. Sigarsvally — Sigarská rovina, dnešní Sigersted poblíž Ringstedu.
178 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY (6) Rödulsvally — „zářná pláň“. orel volá — příznivé znamení. (7) Bývalo zvykem, že ten, kdo dal jméno, měl dáti ke jménu též dar. (8) Sigarshólm — dnešní Sigersholm poblíž Holbaeku na Sjaellandě. Próza mezi (11) a (12): Hati — „nenávistník, nepřítel“. Hatafjord — Hatův fjord. Hrímgerd — „ojínělá obryně, babice z jíní“. Rán — žena boha moře Aegira, která ztroskotávala lodi a tahala k sobě utopence sítí. Varinsvik — Warnemünde (2). Lodin — „huňáč, chlupáč“. Tholley — „smrčinový ostrov“. Dva ostrůvky toho jména uvádí O. Rygh u Sundhord landského pobřeží v Norsku. thurs — běs. (30) Vycházející slunce zabíjí běsy a skřety, kteří ztrnou a promění se v kámen (podobně v eddické Písni o Alvísovi). Próza mezi (30) a (31): Eylimi — jméno uvádí se v souvislost s Limfjordem v Jutsku nebo Limou na Jaeru v Norsku. obětní kanec - o vánocích přiváděli staří Seveřané do slavnostní síně kance, posvěceného bohu Freyovi, vzkládali na něj ruce a činili zásliby. Próza mezi (34) a (35): fylgja — neviditelná bytost, jež doprovázela každého člověka, pomá- hajíc mu; dovedla se odpoutat od těla a ukázat se jiným, často ve zvířecí podobě, oby- čejně před smrtí toho, jemuž se zjevila. Jedinec mohl mít i několik fylgjí. Sigar — jinak neznámá osoba; význam: „vítěz“. Není totožný s otcem Siggeirovým, o němž je zmínka v Druhé písni o Gudrúně (16). Frekastein — „vlčí kámen“. (39) (43) Rödulské hory — „zářící hory“. Rógheim — buď „domovina svárů“ nebo norská provincie Rogaland. (18) (22) (2s) III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Sophus Bugge praví: Helgi Hundingobijce byl dánský král. Hödbrodd, král nad cizím národem, vystoupí nepřátelsky vůči Helgovým nejbližším a donutí tak Helga, aby podnikl loďstvem na Hödbrodda útok. Helgi přemůže veškeré Hödbroddovo vojsko a jeho sama porazí. (1) Brálund — „háj, kde sníh rychle taje, háj na výsluní“. (2) norny — sudice. (5) Ylfingové — jiný název skjöldunského knížecího rodu v Dánsku. (6) oruží - brnění. (8) Hringstad — město Ringsted na Sjaellandě, vedle Lejre sídlo dánských králů v středově- ku a po staletí obětní místo a sněmoviště. V románském chrámu sv. Bengta (Benedikta) leží pochováni oba velcí Valdemarové a po boku Valdemara Vítězného naše česká princezna, jeho choť královna Dagmar. Sólfjelly — „sluneční hory“ a Snaefjelly — „sněžné hory“, fingovaná jména, která se nehodí na Dánsko. Sigarsvally — Sigarská rovina, dnešní Sigersted poblíž Ringstedu.
Strana 179
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 179 Hátún - „dům na výšině“ a Himinvangy — „nebeské nivy“ jsou fingovaná jména. (10) patnácte zim - kolem r. 1000 pokládali se hoši dospělými v patnácti letech. Srov. J. Pekař, Z duchovních dějin českých, str. 27, o dospělosti sv. Václava ve 14 le- tech: Ten věk byl u starých národů až dlouho do středověku považován za mez mužné dospělosti. Ota II. podnikl vojenskou výpravu do Italie v třinácti letech a jako třináctiletý byl korunován na císaře. — Podle Saxa Grammatica byl saský vládce Hunding, který také panoval nad Jutskem, u Stadu, poblíž ústí Labe, přemožen dánským králem Helgem, kterému se odtud dostalo jména Hundingi interremptor — Hundingobijce. (12) Odin - nejvyšší bůh; měl vedle jména Všeotec mnoho jmen jiných, z nichž každé vyjadřovalo jinou stránku jeho povahy. Byl bohem nejmoudřejším; od něho si vyžadovali ostatní bohové rad, když byli v tísni. Sám čerpal moudrost ze studně Mímovy, jemuž dal jedno oko v zástavu (srov. Píseň o Sigrdrífě, 14), odkud vy- stupuje jako jednooký, skoro postarší urostlý a čacký muž s dlouhými šedivými vousy. Tím, že mu byly přinášeny oběti i na lidech, žil v představách starých Seveřanů jako ukrutný bůh. Byl bohem války a bohem výmluvnosti. Jeho man- želkami byly Jörd (Země) a Frigg, spoluženami obryně Grid a Rind, jeho syny Thór (s Jördou), Baldr (s Friggou), Vidar (s Gridou), Váli (s Rindou), dále Heimdall, Höd a Bragi jako bozi hlavní, vedle několika bohu vedlejších i lid- ských potomků. Sídlil v Gladsheimu na rovině Idavallu a hodoval ve Valhalle (srovnej dále pozn. 38). (13) Fródův pokoj (= mír) - viz Píseň o Gróttu. Vidrir — Odin. (16) dísy — bohyně smrti, podle jiných bohyně země, které ostříhaly domov a rod. Byly uctí- vány soukromým kultem, jehož se účastnily jenom ženy. Toto slovo, znamenající asi „mátohu“, poznáváme v staroněm. „idis“ z merseburského zaříkadla. dárce prstenů - „prstenů“ se užívá v starosev. básnictví místo „bohatství“. Spirálovitých prstenů ze zlata nebo stříbra se užívalo buď celých nebo jich úlomků jako platidel (podle váhy). Granmarův syn - Granmar měl několik synů. Zde se míní Hödbrodd, jehož jméno se spojuje se jménem národa Hadubardů. Kmen tohoto jména sídlil kolem r. 500 v severo- záp. Německu a vedl rozhořčené boje s Dány. Isunga bijce — Hödbrodd. Isung je podle S. Bugga poetický představitel Isefjordu na Sjaellandě s hlavním sněmovištěm dánské říše Isöre. Nepřátelský král podnikl loupežnou výpravu fjordem k hlavnímu městu a zabil knížete, který vládl zemí kolem Isefjordu. (22) Brandey — ostrov Brandö v Malém Baeltu (?). Hédinsey - Hiddensee na záp. Rujaně (?). (23) zmok - víkinská válečná loď. Stavsnes — poloostrov Stevns mezi Kögeským a Praesteským zálivem na Sjaellandě. (24) Trönueyr - „jeřábí mělčina (u pobřeží)“. dračí lodi — válečné lodi, zdobené na přídi dračími hlavicemi. Orvasund - „šípový průliv, průliv slunečních šípů“, Strahlsund (?). (26) Varinsfjord — záliv u Warnemünde (?). (27) víking - námořní bojovník, pirát. Je to slovo odvozené od vík - záliv, zátoka, (17) (18) (20)
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 179 Hátún - „dům na výšině“ a Himinvangy — „nebeské nivy“ jsou fingovaná jména. (10) patnácte zim - kolem r. 1000 pokládali se hoši dospělými v patnácti letech. Srov. J. Pekař, Z duchovních dějin českých, str. 27, o dospělosti sv. Václava ve 14 le- tech: Ten věk byl u starých národů až dlouho do středověku považován za mez mužné dospělosti. Ota II. podnikl vojenskou výpravu do Italie v třinácti letech a jako třináctiletý byl korunován na císaře. — Podle Saxa Grammatica byl saský vládce Hunding, který také panoval nad Jutskem, u Stadu, poblíž ústí Labe, přemožen dánským králem Helgem, kterému se odtud dostalo jména Hundingi interremptor — Hundingobijce. (12) Odin - nejvyšší bůh; měl vedle jména Všeotec mnoho jmen jiných, z nichž každé vyjadřovalo jinou stránku jeho povahy. Byl bohem nejmoudřejším; od něho si vyžadovali ostatní bohové rad, když byli v tísni. Sám čerpal moudrost ze studně Mímovy, jemuž dal jedno oko v zástavu (srov. Píseň o Sigrdrífě, 14), odkud vy- stupuje jako jednooký, skoro postarší urostlý a čacký muž s dlouhými šedivými vousy. Tím, že mu byly přinášeny oběti i na lidech, žil v představách starých Seveřanů jako ukrutný bůh. Byl bohem války a bohem výmluvnosti. Jeho man- želkami byly Jörd (Země) a Frigg, spoluženami obryně Grid a Rind, jeho syny Thór (s Jördou), Baldr (s Friggou), Vidar (s Gridou), Váli (s Rindou), dále Heimdall, Höd a Bragi jako bozi hlavní, vedle několika bohu vedlejších i lid- ských potomků. Sídlil v Gladsheimu na rovině Idavallu a hodoval ve Valhalle (srovnej dále pozn. 38). (13) Fródův pokoj (= mír) - viz Píseň o Gróttu. Vidrir — Odin. (16) dísy — bohyně smrti, podle jiných bohyně země, které ostříhaly domov a rod. Byly uctí- vány soukromým kultem, jehož se účastnily jenom ženy. Toto slovo, znamenající asi „mátohu“, poznáváme v staroněm. „idis“ z merseburského zaříkadla. dárce prstenů - „prstenů“ se užívá v starosev. básnictví místo „bohatství“. Spirálovitých prstenů ze zlata nebo stříbra se užívalo buď celých nebo jich úlomků jako platidel (podle váhy). Granmarův syn - Granmar měl několik synů. Zde se míní Hödbrodd, jehož jméno se spojuje se jménem národa Hadubardů. Kmen tohoto jména sídlil kolem r. 500 v severo- záp. Německu a vedl rozhořčené boje s Dány. Isunga bijce — Hödbrodd. Isung je podle S. Bugga poetický představitel Isefjordu na Sjaellandě s hlavním sněmovištěm dánské říše Isöre. Nepřátelský král podnikl loupežnou výpravu fjordem k hlavnímu městu a zabil knížete, který vládl zemí kolem Isefjordu. (22) Brandey — ostrov Brandö v Malém Baeltu (?). Hédinsey - Hiddensee na záp. Rujaně (?). (23) zmok - víkinská válečná loď. Stavsnes — poloostrov Stevns mezi Kögeským a Praesteským zálivem na Sjaellandě. (24) Trönueyr - „jeřábí mělčina (u pobřeží)“. dračí lodi — válečné lodi, zdobené na přídi dračími hlavicemi. Orvasund - „šípový průliv, průliv slunečních šípů“, Strahlsund (?). (26) Varinsfjord — záliv u Warnemünde (?). (27) víking - námořní bojovník, pirát. Je to slovo odvozené od vík - záliv, zátoka, (17) (18) (20)
Strana 180
180 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY (28) (29) (30) (31) (39) (40) (41) (42) (43) (46) (47) v zálivech organisovali víkingové svoje výpravy a nájezdy, později i mocné hnutí emigrační a kolonisační, specificky severské, mířící na západ i na východ. Víkin ské výpravy na východ podnikali hlavně Švédové, ale též (na nejzazším severu) i Norové, kdežto „vestrvíking“, tažení na západ, do Skotska, Irska, na Ovčí ostrovy, na Island, do Grónska, ba i do Ameriky k Labradoru, Foundlandu a do Nové Scotie byla podnikána Nory, zatím co na jih od tohoto záboru, na Normandii, Francii a Italii, najížděli Dánové. Se slovem víking se spojuje slo- vanské, litevské a maďarské „vítěz“. Kólga — jedna z devíti dcer Aegirových a Rániných. Kólžiny sestry — vlny. Aegir - mořský obr, bůh moře; jeho ženou byla Rán (srovnej Píseň o Helgovi, 18 a v této písni 29), matka devíti dcer, mořských panen. mořská zvířata — lodi. Gnipalund — „háj na strmé výšině“. Unavág - „od větrů chráněný záliv“. Svarin — Zvěřín (?). Básník, který neznal kraje, v nichž se děj odehrával, představoval si Zvěřín, jak se zdá, u moře. vlčí potrava — lidské mrtvoly. (36) (37) Varinsey — ostrov u Varinsfjordu (srov. 26). (38) Všeotec - Odin. einherjové — Odinovi vyvolenci, padlí hrdinové, shromažďující se po smrti stále ve vět- ším počtu ve Valhalle, kde pokračují v klání a bojích. Jest pozoruhodná práce M. Olse- na o Valhalle, pro niž tu zjistil model v římském Colosseu. Valhalla má 640 dveří, jimiž 960 einherjů může vstoupit najednou. Souboje einherju (singulares) jsou zápasy gladiátorů. Ságones - dnešní Saagnes na Sognefjordu. zplodili jsme vlky — Sinfjötli chce patrně nařknout Gudmunda, že vystupoval v podobě vlčice v době, kdy sám podle Gudmundova vzájemného osočení (a po- dle údaje ve Völsungasaze) spolu s otcem pobíhal devět dní ve vlčím přestrojení. Fenrisúlf — vlk tak strašný jako mythický Fenrir, syn Lokův, který v ragnaröku po- máhal přemoci bohy a byl zabit Vidarem. thursové — běsi. Thórsnes — místo při Sognu i na Hardangeru v Norsku. Siggeir — manžel Sigurdovy sestry Signýje, syn Sigarův. Granova nevěsta — klisna; kůň Grani zde není totožný se Sigurdovým koněm. Brávally — rovina u Norrköpingu ve Švédsku, podél zálivu Braviku, kde se podle pověsti strhla bitva mezi švédským králem Sigurdem Hringem a dánským králem Haraldem Hildetandem. Gullnir — obr. Imd — jedna z devíti obryň, které spolu porodily boha Heimdalla. Móinsheimy — Móin, dánský ostrov Möen. Svipud — „rychle se pohybující“, jméno koně. Sveggjud — „s kolébavým krokem“, jméno koně. Sólheim - místní jména v Norsku a na Islandě, „sluneční domov“. (48) Hniflungové — rod Gjúkoviců, zde v obecném významu knížat.
180 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY (28) (29) (30) (31) (39) (40) (41) (42) (43) (46) (47) v zálivech organisovali víkingové svoje výpravy a nájezdy, později i mocné hnutí emigrační a kolonisační, specificky severské, mířící na západ i na východ. Víkin ské výpravy na východ podnikali hlavně Švédové, ale též (na nejzazším severu) i Norové, kdežto „vestrvíking“, tažení na západ, do Skotska, Irska, na Ovčí ostrovy, na Island, do Grónska, ba i do Ameriky k Labradoru, Foundlandu a do Nové Scotie byla podnikána Nory, zatím co na jih od tohoto záboru, na Normandii, Francii a Italii, najížděli Dánové. Se slovem víking se spojuje slo- vanské, litevské a maďarské „vítěz“. Kólga — jedna z devíti dcer Aegirových a Rániných. Kólžiny sestry — vlny. Aegir - mořský obr, bůh moře; jeho ženou byla Rán (srovnej Píseň o Helgovi, 18 a v této písni 29), matka devíti dcer, mořských panen. mořská zvířata — lodi. Gnipalund — „háj na strmé výšině“. Unavág - „od větrů chráněný záliv“. Svarin — Zvěřín (?). Básník, který neznal kraje, v nichž se děj odehrával, představoval si Zvěřín, jak se zdá, u moře. vlčí potrava — lidské mrtvoly. (36) (37) Varinsey — ostrov u Varinsfjordu (srov. 26). (38) Všeotec - Odin. einherjové — Odinovi vyvolenci, padlí hrdinové, shromažďující se po smrti stále ve vět- ším počtu ve Valhalle, kde pokračují v klání a bojích. Jest pozoruhodná práce M. Olse- na o Valhalle, pro niž tu zjistil model v římském Colosseu. Valhalla má 640 dveří, jimiž 960 einherjů může vstoupit najednou. Souboje einherju (singulares) jsou zápasy gladiátorů. Ságones - dnešní Saagnes na Sognefjordu. zplodili jsme vlky — Sinfjötli chce patrně nařknout Gudmunda, že vystupoval v podobě vlčice v době, kdy sám podle Gudmundova vzájemného osočení (a po- dle údaje ve Völsungasaze) spolu s otcem pobíhal devět dní ve vlčím přestrojení. Fenrisúlf — vlk tak strašný jako mythický Fenrir, syn Lokův, který v ragnaröku po- máhal přemoci bohy a byl zabit Vidarem. thursové — běsi. Thórsnes — místo při Sognu i na Hardangeru v Norsku. Siggeir — manžel Sigurdovy sestry Signýje, syn Sigarův. Granova nevěsta — klisna; kůň Grani zde není totožný se Sigurdovým koněm. Brávally — rovina u Norrköpingu ve Švédsku, podél zálivu Braviku, kde se podle pověsti strhla bitva mezi švédským králem Sigurdem Hringem a dánským králem Haraldem Hildetandem. Gullnir — obr. Imd — jedna z devíti obryň, které spolu porodily boha Heimdalla. Móinsheimy — Móin, dánský ostrov Möen. Svipud — „rychle se pohybující“, jméno koně. Sveggjud — „s kolébavým krokem“, jméno koně. Sólheim - místní jména v Norsku a na Islandě, „sluneční domov“. (48) Hniflungové — rod Gjúkoviců, zde v obecném významu knížat.
Strana 181
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 181 (49) Ylfovci - Ylfingové (s). (51) Sporvitnir - kúň, „který pocituje ostruhy“. Sparinsheid — smyšlené místní jméno, „sporá, chudá vřesina“. Mélnir — kúň „s udidlem“. Mýlnir — kůň „s ohlávkou“. Myrkvid — „černý les“; podle Dětmara Merseburského les mezi Čechami a Míšní, Ru- dohoří, ale obecně hluboký les, dělící obydlený kraj od pustiny. Hringovi synové — za n je pokládat Atla a Yngva, ale nikoli Alfa Starého, kterého Völsungasaga uvádí zvlášť. Hring je příjmení, které se často přidává hrdinům severských pověstí. Snad je zde míněn švédský Sigurd Hring, který porazil dán ského krále Haralda Hildetanda u Braviku. (55) Yngvova odnož — srovnej Píseň o Reginovi, poznámka (14). (56) Budlung - zde obecně ve významu kníže. (52) IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Úvodní próza: Hagal — „upotřebitelný“, fingované jméno. Hunding - „psí syn“, není jméno krále, nýbrž opovržlivé přízvisko, užívané ne- přáteli. Müllenhoff pokládal Hundingy, podobně jako Wídsíd, za prastarý rod královský, vládnoucí kterémusi kmeni kdesi na jižním pobřeží Baltu. Jméno země, které Hundingovici vládli, Hundland, Hundská země, bylo utvořeno teprve podle jména Hundingů. Eddický básník měl o ní jen matnou představu, myslil, že leží kdesi daleko od Dánska. Saxo označuje Hundinga za krále Sasů. Také íslandská povídka Nornagests tháttr klade zemi Hundingů na severozápadní pobřeží Německa. Boje Helga s Hundingem a jeho rodem obrážejí věčné ne- pokoje a boje mezi Dány a Sasy. Hunding měl podle Nornagests tháttu šest synů, z nichž tři padli zároveň s otcem a tři ostatní se zachránili útěkem. V HHb I, 14 se uvádí, že Helgi zabil čtyři syny Hundingovy: Hjörvarda, Hávarda, Alfa a Eyjólfa. V HHb II se pak jmenuje jako další syn Heming. Pro chronologii je nutno připomenout, že HHb II je starší než HHb I, že tedy pro pověst samu nemá významu, vypráví-li se v našem pořadí nejprve o zabití čtyř synů a vyhy- nutí všeho Hundingova rodu a pak teprve (HHb II v prozaickém úvodě) ještě vystoupí další Hundingův syn Heming. — Hunding a Heming se uvádějí ve Fla- teyjarbóku jako dva staří norští králové. Völsungové a Ylfingové nebyly původně identické rody. Ylfingové jsou dánského původu, jak už vysvitá z Béowulfa. Helgi byl podle starší pověsti Ylfing, a teprve později se z něho kontaminací stal Völsung. (1) Hamal — „skopec“. Helgi se vydával za syna svého pěstouna. Próza mezi (4) a (5): Brunavág - „mořská zátoka popleněná ohněm“ (6) Hlésey — dánský ostrov Laessö v Kattegatu. (7) Gunn — valkyrja. (8) brtník - medvěd. Bragalund — souvisí patrně s jménem boha Braga, tedy Bragův háj. (12) v rúny halit — utajovat; rúna je starogermánské písmeno s tajemnou mocí. Próza mezi (13) a (14): Svarinshaug — „Zvěřínská výšina“.
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 181 (49) Ylfovci - Ylfingové (s). (51) Sporvitnir - kúň, „který pocituje ostruhy“. Sparinsheid — smyšlené místní jméno, „sporá, chudá vřesina“. Mélnir — kúň „s udidlem“. Mýlnir — kůň „s ohlávkou“. Myrkvid — „černý les“; podle Dětmara Merseburského les mezi Čechami a Míšní, Ru- dohoří, ale obecně hluboký les, dělící obydlený kraj od pustiny. Hringovi synové — za n je pokládat Atla a Yngva, ale nikoli Alfa Starého, kterého Völsungasaga uvádí zvlášť. Hring je příjmení, které se často přidává hrdinům severských pověstí. Snad je zde míněn švédský Sigurd Hring, který porazil dán ského krále Haralda Hildetanda u Braviku. (55) Yngvova odnož — srovnej Píseň o Reginovi, poznámka (14). (56) Budlung - zde obecně ve významu kníže. (52) IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI Úvodní próza: Hagal — „upotřebitelný“, fingované jméno. Hunding - „psí syn“, není jméno krále, nýbrž opovržlivé přízvisko, užívané ne- přáteli. Müllenhoff pokládal Hundingy, podobně jako Wídsíd, za prastarý rod královský, vládnoucí kterémusi kmeni kdesi na jižním pobřeží Baltu. Jméno země, které Hundingovici vládli, Hundland, Hundská země, bylo utvořeno teprve podle jména Hundingů. Eddický básník měl o ní jen matnou představu, myslil, že leží kdesi daleko od Dánska. Saxo označuje Hundinga za krále Sasů. Také íslandská povídka Nornagests tháttr klade zemi Hundingů na severozápadní pobřeží Německa. Boje Helga s Hundingem a jeho rodem obrážejí věčné ne- pokoje a boje mezi Dány a Sasy. Hunding měl podle Nornagests tháttu šest synů, z nichž tři padli zároveň s otcem a tři ostatní se zachránili útěkem. V HHb I, 14 se uvádí, že Helgi zabil čtyři syny Hundingovy: Hjörvarda, Hávarda, Alfa a Eyjólfa. V HHb II se pak jmenuje jako další syn Heming. Pro chronologii je nutno připomenout, že HHb II je starší než HHb I, že tedy pro pověst samu nemá významu, vypráví-li se v našem pořadí nejprve o zabití čtyř synů a vyhy- nutí všeho Hundingova rodu a pak teprve (HHb II v prozaickém úvodě) ještě vystoupí další Hundingův syn Heming. — Hunding a Heming se uvádějí ve Fla- teyjarbóku jako dva staří norští králové. Völsungové a Ylfingové nebyly původně identické rody. Ylfingové jsou dánského původu, jak už vysvitá z Béowulfa. Helgi byl podle starší pověsti Ylfing, a teprve později se z něho kontaminací stal Völsung. (1) Hamal — „skopec“. Helgi se vydával za syna svého pěstouna. Próza mezi (4) a (5): Brunavág - „mořská zátoka popleněná ohněm“ (6) Hlésey — dánský ostrov Laessö v Kattegatu. (7) Gunn — valkyrja. (8) brtník - medvěd. Bragalund — souvisí patrně s jménem boha Braga, tedy Bragův háj. (12) v rúny halit — utajovat; rúna je starogermánské písmeno s tajemnou mocí. Próza mezi (13) a (14): Svarinshaug — „Zvěřínská výšina“.
Strana 182
182 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY (19) (21) Logafjelly — „Plamenné hory“. Sevafjelly — jméno fingované, má sotva co společného s švédským Sävafjäll, Sävedal. Podle Müllenhoffa „hora lásky“. Styrkleify — „těžko přístupná strmina“. Starkad — dánský hrdina, ideální představitel dánského pohanství, zapřisáhlý nepřítel novot, přicházejících od jihu. U Saxa se jmenuje Starcatherus, význam: „chrabrý vá- lečník“. Hlébjörgy— podle Bugga Laeborg v Jutsku, poblíž Koldingu. Hrollaug — „lítý bojovník“. (25) Fjörsung - patrně jméno Hundingova rodu. Próza mezi (29) a (30): Fjöturlund — posvátný háj, do něhož se vstupovalo v oko- vech. Srov. údaj v Tacitově Germanii, kap. 39: „Nemo nisi vinculo ligatus ingreditur. (31) Leiptra — jedna z řek, které podle Písně o Grimnovi „obtékají zemi lidí“. Posvátná řeka, u níž se přísahalo jako u homérské Styx. (33) vlk v lese — psanec. (35) Vandilsvé, Vigdaly — první je pokládáno za severojutský kraj Vendsyssel, kde se vysky- tuje několik místních jmen s „vig“ jako ve slově Vígdaly. (36) Vigblaer - „válečný vítr“, Helgův kůň. Próza mezi (38) a (39): Valhalla — síň v Gladsheimu, sídle Odinově, určená pro zemřelé hrdiny (srovnej První píseň o Helgovi, poznámky k 12 a 38). (49) Salgofnir — valhallský kohout, který budí einherje, doslova: „se skrčenou hlavou v síni sedící“. Závěrečná próza: Haddingjaskati — haddinský hrdina. Píseň o Káře se nedochovala. V. O SMRTI SINFJÖTLOVĚ Tímto prozaickým odstavcem se počíná sigurdovská látka. Saga o Völsunzích vypisuje Sigurdův rodokmen, který podle pověsti vypadal takto: Jako praotec Völsungů se uvádí (V)ódin. Jeho synem však nebyl Völsung, což tvarově je patronymikem, nýbrž nějaký (anglo- saský) Wälse, (něm.) Welse („vyvolený, vybraný hrdina“) nebo (gótský) Walis („pravý“) Teprve syn tohoto se mohl jmenovat Völsung. Völsung měl 10 synů, z nichž nejstarší byl Sigmund. Ten měl s dcerou Signýjí syna Sinfjötla. Signý pak byla provdána za gótského krále Siggeira. Sigmund byl ženat dvakrát, po prvé s Borghildou, z kteréhož manželství se narodil Helgi Hundingobijce, a po druhé s Hjördísou, z níž se, jako pohrobek, narodil Sigurd. Sigmund — „vítězný ochránce, pomocník“. Sinfjötli — srovn. staroněm. (bavorské) Sintar fizzilô, anglosas. Fitela z Béowulfa. Sijmons-Geringův komentář k Eddě pokládá Müllenhoffův pokus o výklad jména jako „bastard“ za příliš vyumělkovaný, aby se zdál věrohodný. Hjálprek - otec Sigmundova nevlastního otce Alfa, něm. Hilferich, latinisované Hilpe- ricus, Chilpericus. Muž v člunu je patrně Odin, který je tu převozníkem do říše smrti. Pověst se zakládá na starém zvyku pochovávat mrtvé do člunu. Podle Ynglingasagy však týž Odin stanovil zákon, že mrtvoly se mají pálit.
182 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY (19) (21) Logafjelly — „Plamenné hory“. Sevafjelly — jméno fingované, má sotva co společného s švédským Sävafjäll, Sävedal. Podle Müllenhoffa „hora lásky“. Styrkleify — „těžko přístupná strmina“. Starkad — dánský hrdina, ideální představitel dánského pohanství, zapřisáhlý nepřítel novot, přicházejících od jihu. U Saxa se jmenuje Starcatherus, význam: „chrabrý vá- lečník“. Hlébjörgy— podle Bugga Laeborg v Jutsku, poblíž Koldingu. Hrollaug — „lítý bojovník“. (25) Fjörsung - patrně jméno Hundingova rodu. Próza mezi (29) a (30): Fjöturlund — posvátný háj, do něhož se vstupovalo v oko- vech. Srov. údaj v Tacitově Germanii, kap. 39: „Nemo nisi vinculo ligatus ingreditur. (31) Leiptra — jedna z řek, které podle Písně o Grimnovi „obtékají zemi lidí“. Posvátná řeka, u níž se přísahalo jako u homérské Styx. (33) vlk v lese — psanec. (35) Vandilsvé, Vigdaly — první je pokládáno za severojutský kraj Vendsyssel, kde se vysky- tuje několik místních jmen s „vig“ jako ve slově Vígdaly. (36) Vigblaer - „válečný vítr“, Helgův kůň. Próza mezi (38) a (39): Valhalla — síň v Gladsheimu, sídle Odinově, určená pro zemřelé hrdiny (srovnej První píseň o Helgovi, poznámky k 12 a 38). (49) Salgofnir — valhallský kohout, který budí einherje, doslova: „se skrčenou hlavou v síni sedící“. Závěrečná próza: Haddingjaskati — haddinský hrdina. Píseň o Káře se nedochovala. V. O SMRTI SINFJÖTLOVĚ Tímto prozaickým odstavcem se počíná sigurdovská látka. Saga o Völsunzích vypisuje Sigurdův rodokmen, který podle pověsti vypadal takto: Jako praotec Völsungů se uvádí (V)ódin. Jeho synem však nebyl Völsung, což tvarově je patronymikem, nýbrž nějaký (anglo- saský) Wälse, (něm.) Welse („vyvolený, vybraný hrdina“) nebo (gótský) Walis („pravý“) Teprve syn tohoto se mohl jmenovat Völsung. Völsung měl 10 synů, z nichž nejstarší byl Sigmund. Ten měl s dcerou Signýjí syna Sinfjötla. Signý pak byla provdána za gótského krále Siggeira. Sigmund byl ženat dvakrát, po prvé s Borghildou, z kteréhož manželství se narodil Helgi Hundingobijce, a po druhé s Hjördísou, z níž se, jako pohrobek, narodil Sigurd. Sigmund — „vítězný ochránce, pomocník“. Sinfjötli — srovn. staroněm. (bavorské) Sintar fizzilô, anglosas. Fitela z Béowulfa. Sijmons-Geringův komentář k Eddě pokládá Müllenhoffův pokus o výklad jména jako „bastard“ za příliš vyumělkovaný, aby se zdál věrohodný. Hjálprek - otec Sigmundova nevlastního otce Alfa, něm. Hilferich, latinisované Hilpe- ricus, Chilpericus. Muž v člunu je patrně Odin, který je tu převozníkem do říše smrti. Pověst se zakládá na starém zvyku pochovávat mrtvé do člunu. Podle Ynglingasagy však týž Odin stanovil zákon, že mrtvoly se mají pálit.
Strana 183
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 183 VI. GRÍPOVA VĚŠTBA Tato píseň je patrně velmi pozdní, a je nejmladší z písní o Sigurdovi, jsouc složena jako souvislý přehled ex post. Že byla pojata do sbírky sigurdovských písní, když ta už byla ukončena, vysvítá z toho, že se próza, která následuje hned po Grípově věštbě, těsně při- myká na prózu o smrti Sinfjötlově. Jako báseň je z nejslabších v Eddě, ale její cena záleží v tom, že informuje o písních, které se ztratily ve velké lakuně Codexu Regia. Je to skoro venkoncem dialog. V úvodní próze: Grípir — jméno souvisí se slovesem „grípa“ — chopiti se. Geitir — souvisí s norským slovesem „geita“ — posunčiti jako koza. (5) Grani — Sigurdův kůň, podle Sagy o Völsunzích potomek Sleipnira, osminohého koně Odinova. Jak vypráví Píseň o Reginovi a norská lidová píseň o Sigurdu Sveinovi, vy- bral si Sigurd koně v Hjálprekově hřebčinci. saň - Fáfnir, co do podstaty nikoli drak, nýbrž člověk, který na sebe vzal podobu saně. On i jeho bratři Regin a Otr měli v běžných představách do sebe cosi z povahy obrů a běsů. Gnitská pláň - V cestopisném návodu pro poutníky, napsaném kolem r. 1155 opatem benediktinského kláštera v Thverá na Islandě Nikulásem Bergssonem (zemř. 1159) a otiš- těném v Kr. Kaalundově sbírce „Alfraedi íslenzk“, se uvádí, že Gnitská vřesina je na cestě z Paderbornu do Mohuče. „Tam uprostřed je vesnice, která se zove Horus, t. j. Horohus, Horhaus, a jiná se jmenuje Kiliandr (Calantra, Kaldern) a tam je Gnitská pláň, kde Sigurd zabil Fáfna.“ Význam tohoto slova je „kamenitá pláň, pláň drobné ho štěrku“. Fáfnir — souvisí s předpokládaným tvarem Fadmir a Famnir a znamená „obtáčeč, obe- pínač“. Gjúki — burgundský král Gibica, Gibiche, jehož proslulý rod zaujímá v eddických písních čestné místo. Gjúki měl podle pověsti za manželku Grímhildu. Jejich syny byli Gunnar (Gunther, Gundahar) a Högni (Hagen); dále mèli dceru Gudrúnu. Gullrond a Gjaflaug se v první písni o Gudrúně uvádějí jako Gudrúniny sestry; nejsou nikde jinde doloženy a jest je asi považovat za osoby volně vymyšlené. Podle Thidrekssagy měl Gjúki syny Gunnara, Gutthorma, Gernoze a Giselhera. Gutthorm (Godomar) měl podle Písně o Hyndle za matku Grímhildu, ale nebyl synem Gjúkovým. Uvádí se mezi sourozenci za nejmladšího, „nerozumného, který stál mimo složené sliby a dané přísahy“ (Kratší píseň o Sigurdovi, 20). Gibica a jeho rod vládli Burgundanům na poč. V. stol. R. 437 byla burgundská říše na Rýnu vyvrácena Huny, při čemž král Gundahar (Gunnar) padl. Tou dobou byl hunským králem Attila (Atli), který se však osobně výpravy proti Burgundským nezúčastnil. R. 453 pojal Attila (gótské jméno, „tatíček“) germánskou ženu Hildico (Helche, Herkja, Kreka), ale zemřel chrlením krve o samé svatební noci. To dalo podnět k pověsti, že tento mocný vládce padl za oběť své nevěstě. Časem se jeho žena stala v pověsti Gundaharovou sestrou a její čin byl pak snadno pochopitelný. — Náslovné „g“ se vyskytuje ve všech jménech kromě jména Högnova. od smrti Helga - patrně záměna za Hjálm Gunnara. gótský vládce - historický Gunnar nebyl, jak již poznamenáno, králem gótským, nýbrž burgundským. (11) (13) (15) (35)
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 183 VI. GRÍPOVA VĚŠTBA Tato píseň je patrně velmi pozdní, a je nejmladší z písní o Sigurdovi, jsouc složena jako souvislý přehled ex post. Že byla pojata do sbírky sigurdovských písní, když ta už byla ukončena, vysvítá z toho, že se próza, která následuje hned po Grípově věštbě, těsně při- myká na prózu o smrti Sinfjötlově. Jako báseň je z nejslabších v Eddě, ale její cena záleží v tom, že informuje o písních, které se ztratily ve velké lakuně Codexu Regia. Je to skoro venkoncem dialog. V úvodní próze: Grípir — jméno souvisí se slovesem „grípa“ — chopiti se. Geitir — souvisí s norským slovesem „geita“ — posunčiti jako koza. (5) Grani — Sigurdův kůň, podle Sagy o Völsunzích potomek Sleipnira, osminohého koně Odinova. Jak vypráví Píseň o Reginovi a norská lidová píseň o Sigurdu Sveinovi, vy- bral si Sigurd koně v Hjálprekově hřebčinci. saň - Fáfnir, co do podstaty nikoli drak, nýbrž člověk, který na sebe vzal podobu saně. On i jeho bratři Regin a Otr měli v běžných představách do sebe cosi z povahy obrů a běsů. Gnitská pláň - V cestopisném návodu pro poutníky, napsaném kolem r. 1155 opatem benediktinského kláštera v Thverá na Islandě Nikulásem Bergssonem (zemř. 1159) a otiš- těném v Kr. Kaalundově sbírce „Alfraedi íslenzk“, se uvádí, že Gnitská vřesina je na cestě z Paderbornu do Mohuče. „Tam uprostřed je vesnice, která se zove Horus, t. j. Horohus, Horhaus, a jiná se jmenuje Kiliandr (Calantra, Kaldern) a tam je Gnitská pláň, kde Sigurd zabil Fáfna.“ Význam tohoto slova je „kamenitá pláň, pláň drobné ho štěrku“. Fáfnir — souvisí s předpokládaným tvarem Fadmir a Famnir a znamená „obtáčeč, obe- pínač“. Gjúki — burgundský král Gibica, Gibiche, jehož proslulý rod zaujímá v eddických písních čestné místo. Gjúki měl podle pověsti za manželku Grímhildu. Jejich syny byli Gunnar (Gunther, Gundahar) a Högni (Hagen); dále mèli dceru Gudrúnu. Gullrond a Gjaflaug se v první písni o Gudrúně uvádějí jako Gudrúniny sestry; nejsou nikde jinde doloženy a jest je asi považovat za osoby volně vymyšlené. Podle Thidrekssagy měl Gjúki syny Gunnara, Gutthorma, Gernoze a Giselhera. Gutthorm (Godomar) měl podle Písně o Hyndle za matku Grímhildu, ale nebyl synem Gjúkovým. Uvádí se mezi sourozenci za nejmladšího, „nerozumného, který stál mimo složené sliby a dané přísahy“ (Kratší píseň o Sigurdovi, 20). Gibica a jeho rod vládli Burgundanům na poč. V. stol. R. 437 byla burgundská říše na Rýnu vyvrácena Huny, při čemž král Gundahar (Gunnar) padl. Tou dobou byl hunským králem Attila (Atli), který se však osobně výpravy proti Burgundským nezúčastnil. R. 453 pojal Attila (gótské jméno, „tatíček“) germánskou ženu Hildico (Helche, Herkja, Kreka), ale zemřel chrlením krve o samé svatební noci. To dalo podnět k pověsti, že tento mocný vládce padl za oběť své nevěstě. Časem se jeho žena stala v pověsti Gundaharovou sestrou a její čin byl pak snadno pochopitelný. — Náslovné „g“ se vyskytuje ve všech jménech kromě jména Högnova. od smrti Helga - patrně záměna za Hjálm Gunnara. gótský vládce - historický Gunnar nebyl, jak již poznamenáno, králem gótským, nýbrž burgundským. (11) (13) (15) (35)
Strana 184
184 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY VII. PÍSEŇ O REGINOVI Ani tato ani následující Píseň o Fáfnovi nejsou ucelenými básněmi, nýbrž fragmenty při nejmenším dvou původních básní, sdružených prozaickými vložkami. Vedle slok v ljóda- háttu vyskytují se tu verše ve fornyrdislagu. Šlo tady zřejmě o paralelní varianty v rozličných rozměrech, které v Regiu byly seřaděny výlučně se zřetelem na obsah. Fornyrdislagové sloky v Písni o Reginovi se skládají převážně z replik Reginových a Odinových, který vystupuje pode jménem Hnikar. V Písni o Fáfnovi se vyskytuje fornyrdislag toliko v řeči sýkorek. Bá- snická hodnota slok fornyrdislagových je zde veskrze menší než ljódaháttových, které nadto pocházejí z pohanské doby a jsou velmi staré. Obě písně, ač nepatří k nejstarším v Eddě, po cházejí z doby před rokem 1000. Uvodní próza: Regin - „mocný pán, vládce“. Hoenir—„ochránce, strážce“. Odin - Hoenir- Lódur se jmenují často pospolu a tvoří, jak se zdá, jakousi trojici „mocných a vlídných ásů“, obdobu trojice Odin-Vili-Vé. Někteří pokládají Hoenira za hypostasovaného boha jiného, nejspíše snad Heimdalla. Andvari — „vánek, ochránce života“. Otr — „vydra“. ásové - severští bohové nejmladší, již předkřestanské fáze (Odin, Thór atd.). (1) Hel — Lokova dcera, vládnoucí podsvětní říší, často metaforicky ve významu podsvětí, pekla. Druhý pád zní Helji (v orig. Heljar), třetí Helje (v orig. Helju) atd.; při- svojovací přídavné jméno Heljin. (2) Oin — „bázlivý, lekavý“. Vadgelmir — jedna z řek tekoucí Náströndem, Pobřežím mrtvých. Jméno naznačuje, (4) že ani mělčinami této řeky nebylo snadno se přebrodit. Gust — jiné jméno Andvarovo, znamená též „vánek“. (5) dva bratři — Fáfnir a Regin. osm knížat — Hreidmar, Fáfnir, Regin, Sigurd, Gunnar, Högni, Gutthorm, Atli, nebo, nepočítají li se Hreidmar a jeho dva synové, jest namísto nich uvést Erpa, Sörla a Hamdira. (11) Věštba, která je v této sloce obsažena, vykládá se tak, že Lyngheid byla provdána za Eylima, jehož dcera Hjördís dostala se Sigmundem Sigurda. Byl by tedy Sigurd vnukem Lyngheidiným a Fáfnir a Regin by byli jeho prastrýci. potomek Yngvův — Sigurd. Yngvi je příjmení boha Freye. Praotcem Völsungů není (14) Frey, nýbrž Odin. Jde tu o známé prolnutí helgovské a sigurdovské pověsti. Jako se Helgi dostal do rodu se Sigurdem a stal se tak Völsungem, stejne i Sigurd je pro toto příbuzenství označován za Yngvovce (Ynglinga). Próza mezi (14) a (15): přilba děsu — byla ozdobena nějakou hrůzu nahánějící zvířecí podo- bou, obyčejně kance, která, jak se věřilo, nějakým mystickým způsobem budila děs u od- půrce majetníka takové přílby. Gram - Sigurdův meč, „vzdorný“. Raevil — víking, vnuk dánského krále hrdiny Ragnara Lodbróka. (16) Raevilovi koně — lodi. (18) Hnikar — Odinovo jméno, „bojovník s kopím“. Hugin — jeden z Odinových havranů, „myšlenka“. Hnikar tu Völsungem nenazývá Regina, ignoruje ho a svou odpověď adresuje
184 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY VII. PÍSEŇ O REGINOVI Ani tato ani následující Píseň o Fáfnovi nejsou ucelenými básněmi, nýbrž fragmenty při nejmenším dvou původních básní, sdružených prozaickými vložkami. Vedle slok v ljóda- háttu vyskytují se tu verše ve fornyrdislagu. Šlo tady zřejmě o paralelní varianty v rozličných rozměrech, které v Regiu byly seřaděny výlučně se zřetelem na obsah. Fornyrdislagové sloky v Písni o Reginovi se skládají převážně z replik Reginových a Odinových, který vystupuje pode jménem Hnikar. V Písni o Fáfnovi se vyskytuje fornyrdislag toliko v řeči sýkorek. Bá- snická hodnota slok fornyrdislagových je zde veskrze menší než ljódaháttových, které nadto pocházejí z pohanské doby a jsou velmi staré. Obě písně, ač nepatří k nejstarším v Eddě, po cházejí z doby před rokem 1000. Uvodní próza: Regin - „mocný pán, vládce“. Hoenir—„ochránce, strážce“. Odin - Hoenir- Lódur se jmenují často pospolu a tvoří, jak se zdá, jakousi trojici „mocných a vlídných ásů“, obdobu trojice Odin-Vili-Vé. Někteří pokládají Hoenira za hypostasovaného boha jiného, nejspíše snad Heimdalla. Andvari — „vánek, ochránce života“. Otr — „vydra“. ásové - severští bohové nejmladší, již předkřestanské fáze (Odin, Thór atd.). (1) Hel — Lokova dcera, vládnoucí podsvětní říší, často metaforicky ve významu podsvětí, pekla. Druhý pád zní Helji (v orig. Heljar), třetí Helje (v orig. Helju) atd.; při- svojovací přídavné jméno Heljin. (2) Oin — „bázlivý, lekavý“. Vadgelmir — jedna z řek tekoucí Náströndem, Pobřežím mrtvých. Jméno naznačuje, (4) že ani mělčinami této řeky nebylo snadno se přebrodit. Gust — jiné jméno Andvarovo, znamená též „vánek“. (5) dva bratři — Fáfnir a Regin. osm knížat — Hreidmar, Fáfnir, Regin, Sigurd, Gunnar, Högni, Gutthorm, Atli, nebo, nepočítají li se Hreidmar a jeho dva synové, jest namísto nich uvést Erpa, Sörla a Hamdira. (11) Věštba, která je v této sloce obsažena, vykládá se tak, že Lyngheid byla provdána za Eylima, jehož dcera Hjördís dostala se Sigmundem Sigurda. Byl by tedy Sigurd vnukem Lyngheidiným a Fáfnir a Regin by byli jeho prastrýci. potomek Yngvův — Sigurd. Yngvi je příjmení boha Freye. Praotcem Völsungů není (14) Frey, nýbrž Odin. Jde tu o známé prolnutí helgovské a sigurdovské pověsti. Jako se Helgi dostal do rodu se Sigurdem a stal se tak Völsungem, stejne i Sigurd je pro toto příbuzenství označován za Yngvovce (Ynglinga). Próza mezi (14) a (15): přilba děsu — byla ozdobena nějakou hrůzu nahánějící zvířecí podo- bou, obyčejně kance, která, jak se věřilo, nějakým mystickým způsobem budila děs u od- půrce majetníka takové přílby. Gram - Sigurdův meč, „vzdorný“. Raevil — víking, vnuk dánského krále hrdiny Ragnara Lodbróka. (16) Raevilovi koně — lodi. (18) Hnikar — Odinovo jméno, „bojovník s kopím“. Hugin — jeden z Odinových havranů, „myšlenka“. Hnikar tu Völsungem nenazývá Regina, ignoruje ho a svou odpověď adresuje
Strana 185
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY I85 Sigurdovi, svému vyvolenému rekovi, na němž - jak si lze představit - spočinul tajuplným pohledem. Také Hnikarovy Odinovy rady v dalších slokách platí mladému reku Sigurdovi, nikoli Reginovi, který se na ně vyptává. Feng — Odinovo jméno, „kořistník“. Fjölnir — Odinovo jméno, „uchovavatel“. (23) sestra měsíce - slunce. řaditi se v klín — útočiti v podobě klínu, v tak řeč. „svínafylkingu“. Próza mezi (25) a (26): Lyngvi — „obyvatel vřesoviště“. (26) vřezati orla do zad - ukrutný způsob usmrcovati zajaté nepřátele. Nešťastné oběti se vy- řezala od páteře žebra a otvory, které takto vznikly, byly vyrvány plíce. VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI Srovnej úvodní poznámku k Písni o Reginovi. Próza mezi (1) a (2): Sigurd zatajuje s počátku své jméno, podlehnuv pověrčivosti, ale brzy (v 4. sloce) odhodí tyto ohledy jako nedůstojné reka jeho rázu a s pý- chou oznámí své jméno a původ. pleník — zajatec. alfové — pod zemí nebo v skalách sídlící, lidem podobné nižší nadpřirozené bytosti, které mohou býti k lidem vlídné a jim nápomocné. Dvalin — trpaslík, „k vlastnímu zániku zadržovaný“. Dvalinovy dcery — jakési nižší norny. Surt - předák múspellských jezdců v ragnaröku, zde jako představitel démonů, urče (14) ných ásy k zániku. (15) Oskopnir - „znetvořený, ohyzdný“. Ostrov Oskopnir je místem, kde se střetnou bozi a démoni k rozhodujícímu zápasu. Bifröst - „mnohobarevný most“, duha, snad též „chvějící se most“. Próza mezi (31) a (32): Komentátoři shodně uvádějí, že se víra, že lze získat schopnost roz- uměti řeči ptáků, okusí-li se hadího masa, vyskytovala u Čechů. Srov. Spisy K. J. Erbe- na, Melantrišské vyd. sv. III. str. 130, pozn. k Pohádce o Zlatovlásce. (42) Hindská slemena — „Srnčí hory“. (43) Ygg - Odin, „strašný, záhubný“. (44) Vingskornir — Brynhildin kúň, „brazdič“. Závěrečná próza: Hrotti — Fáfnův meč z Hreidmarovy pozůstalosti, anglosas. jméno Hrun- ting z Béowulfa. (7) (13) IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ Tato píseň je skoro celá složena v ljódaháttu. Jejími slokami se nese tón pohanské hym- ny, slyšitelnější než v kterékoli jiné eddické písni. Zvlášť příznačná je sloka 3. a 4. Veršové řady rúnové moudrosti, vložené do úst valkyrji, jsou v souvislosti s Odinovými radami v Písni o Reginovi a připomínají Písně Vysokého. Z psychologických důvodů chtěli někteří badatelé bráti v pochyby pravost nynější formy básně; prý by bylo nepřirozené, aby se mladá valkyrja, právě procitnuvší k světlu a lásce, měla obírati těmito radami. Ale zde nutno mít na paměti vlastní psychologii staré doby a s tou taková báseň není nijak v rozporu. Naopak — uvádí
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY I85 Sigurdovi, svému vyvolenému rekovi, na němž - jak si lze představit - spočinul tajuplným pohledem. Také Hnikarovy Odinovy rady v dalších slokách platí mladému reku Sigurdovi, nikoli Reginovi, který se na ně vyptává. Feng — Odinovo jméno, „kořistník“. Fjölnir — Odinovo jméno, „uchovavatel“. (23) sestra měsíce - slunce. řaditi se v klín — útočiti v podobě klínu, v tak řeč. „svínafylkingu“. Próza mezi (25) a (26): Lyngvi — „obyvatel vřesoviště“. (26) vřezati orla do zad - ukrutný způsob usmrcovati zajaté nepřátele. Nešťastné oběti se vy- řezala od páteře žebra a otvory, které takto vznikly, byly vyrvány plíce. VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI Srovnej úvodní poznámku k Písni o Reginovi. Próza mezi (1) a (2): Sigurd zatajuje s počátku své jméno, podlehnuv pověrčivosti, ale brzy (v 4. sloce) odhodí tyto ohledy jako nedůstojné reka jeho rázu a s pý- chou oznámí své jméno a původ. pleník — zajatec. alfové — pod zemí nebo v skalách sídlící, lidem podobné nižší nadpřirozené bytosti, které mohou býti k lidem vlídné a jim nápomocné. Dvalin — trpaslík, „k vlastnímu zániku zadržovaný“. Dvalinovy dcery — jakési nižší norny. Surt - předák múspellských jezdců v ragnaröku, zde jako představitel démonů, urče (14) ných ásy k zániku. (15) Oskopnir - „znetvořený, ohyzdný“. Ostrov Oskopnir je místem, kde se střetnou bozi a démoni k rozhodujícímu zápasu. Bifröst - „mnohobarevný most“, duha, snad též „chvějící se most“. Próza mezi (31) a (32): Komentátoři shodně uvádějí, že se víra, že lze získat schopnost roz- uměti řeči ptáků, okusí-li se hadího masa, vyskytovala u Čechů. Srov. Spisy K. J. Erbe- na, Melantrišské vyd. sv. III. str. 130, pozn. k Pohádce o Zlatovlásce. (42) Hindská slemena — „Srnčí hory“. (43) Ygg - Odin, „strašný, záhubný“. (44) Vingskornir — Brynhildin kúň, „brazdič“. Závěrečná próza: Hrotti — Fáfnův meč z Hreidmarovy pozůstalosti, anglosas. jméno Hrun- ting z Béowulfa. (7) (13) IX. PÍSEŇ O SIGRDRÍFĚ Tato píseň je skoro celá složena v ljódaháttu. Jejími slokami se nese tón pohanské hym- ny, slyšitelnější než v kterékoli jiné eddické písni. Zvlášť příznačná je sloka 3. a 4. Veršové řady rúnové moudrosti, vložené do úst valkyrji, jsou v souvislosti s Odinovými radami v Písni o Reginovi a připomínají Písně Vysokého. Z psychologických důvodů chtěli někteří badatelé bráti v pochyby pravost nynější formy básně; prý by bylo nepřirozené, aby se mladá valkyrja, právě procitnuvší k světlu a lásce, měla obírati těmito radami. Ale zde nutno mít na paměti vlastní psychologii staré doby a s tou taková báseň není nijak v rozporu. Naopak — uvádí
Strana 186
186 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY Finnur Jónsson — to jen mohlo u Sigurda zvýšit obdiv k její moudrosti a ušlechtilé duši, ja- kož i poskytnouti mu času, aby se sytil její zevnější krásou. (3) synové dne — lidé. dcera noci — země. vítězství sedícím - jim, t. j. Sigurdovi a Brynhildě, jak se výslovně uvádí v před- cházejícím prozaickém odstavci, jakož i ve verších: zhlédněte na nás,/ vítězství sedícím dejte! A seděli dál i potom, když Brynhild přinesla Sigurdovi nápoje a učila ho rúnoznalství. ásové — bozi. ásynje — bohyně. léčivé ruce — léčivou sílu měli ve svých rukách podle lidové víry především členové kní- žecích rodů. Próza mezi (4) a (s): Sigrdrífa — není vlastním jménem, nýbrž apelativem, označením val- kyrje. Jde tu, jak již poznamenáno, o Brynhildu. Hjálm Gunnar - „Gunnar v přílbě“. Auda — jinak neznámá mythická osoba. Týr — písmeno T v rúnové abecedě se jmenuje Týr podle boha války; srovn. severské ti(r)sdag, angl. tuesday, „útery“. pivní rúny — poučení vztahuje se na Borghildin úskok vůči Sinfjötlovi (v pro- zaické části O smrti Sinfjötlově) nebo na Grímhildin úskok vůči Sigurdovi, jemuž svým kouzelným nápojem dala zapomenout na sliby složené Brynhildě (Píseň o Grí- povi, 33). „Nouze“ — starosev. „naud“, jméno písmeny N v rúnové abecedě. N v tomto případě chrání před nouzí. (9) do rukou ryj — na vrbový proutek, který se dá ovinouti kolem ruky. Prof. lékařství Skúli V. Gudjónsson v nedávno vydané knize o zdravotních poměrech na Severu v dávno- věku navrhuje jiný překlad: v dlaně je ryj a ruce/ klad na rodidla. (10) mořští koně — lodi. Podle kterés föroyské písně hodil jeden z bojovníků krále Hálfa za bouře roubík s vrytými rúnami přes palubu lodi, a bouři tak utišil. větrné rúny — prof. Gudjónsson praví k tomuto místu v nahoře zmíněné knize: „Řezali rúny do kůry stromů směrem k vycházejícímu slunci, tvůrčí životní síle a věčnému zdroji zdraví. Je to, jako by stromy, které rozkládají své proniklé větve k východu a rozvírají svou náruč listoví, toužícího po světle, k zázračným paprskům ranního slunce, mohly pro- půjčovat rúnám onu léčivou sílu, kterou lidé hledali v nemocech a zármutku. Nevím jak bych to vyložil, ale mám hluboký pocit, že za tímto líčením pohanské doby je cosi pravdivého a krásného. rúny mluvy - ochranné rúny proti zlobným slovům a falešným výpovědím na soudech. (12) (13) Hropt — jméno Odinovo. Heiddraupnir — „dárce jasných kapek“. Hoddrofnir — „dárce pokladů“ (?). (14) Mímir - moudrá bytost, která opatrovala Mímovu studnici pod kořeny prastromu Yggdrasilu, „myslitel, hloubatel“. (15) na štítě vyryty před bohem zářným - štít Svalin („ochlazovatel“), štít slunce, za nímž se skrývá neviditelné božstvo; verše převzaty z Písně o Grimnovi (38). (4) (6) (7 (11)
186 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY Finnur Jónsson — to jen mohlo u Sigurda zvýšit obdiv k její moudrosti a ušlechtilé duši, ja- kož i poskytnouti mu času, aby se sytil její zevnější krásou. (3) synové dne — lidé. dcera noci — země. vítězství sedícím - jim, t. j. Sigurdovi a Brynhildě, jak se výslovně uvádí v před- cházejícím prozaickém odstavci, jakož i ve verších: zhlédněte na nás,/ vítězství sedícím dejte! A seděli dál i potom, když Brynhild přinesla Sigurdovi nápoje a učila ho rúnoznalství. ásové — bozi. ásynje — bohyně. léčivé ruce — léčivou sílu měli ve svých rukách podle lidové víry především členové kní- žecích rodů. Próza mezi (4) a (s): Sigrdrífa — není vlastním jménem, nýbrž apelativem, označením val- kyrje. Jde tu, jak již poznamenáno, o Brynhildu. Hjálm Gunnar - „Gunnar v přílbě“. Auda — jinak neznámá mythická osoba. Týr — písmeno T v rúnové abecedě se jmenuje Týr podle boha války; srovn. severské ti(r)sdag, angl. tuesday, „útery“. pivní rúny — poučení vztahuje se na Borghildin úskok vůči Sinfjötlovi (v pro- zaické části O smrti Sinfjötlově) nebo na Grímhildin úskok vůči Sigurdovi, jemuž svým kouzelným nápojem dala zapomenout na sliby složené Brynhildě (Píseň o Grí- povi, 33). „Nouze“ — starosev. „naud“, jméno písmeny N v rúnové abecedě. N v tomto případě chrání před nouzí. (9) do rukou ryj — na vrbový proutek, který se dá ovinouti kolem ruky. Prof. lékařství Skúli V. Gudjónsson v nedávno vydané knize o zdravotních poměrech na Severu v dávno- věku navrhuje jiný překlad: v dlaně je ryj a ruce/ klad na rodidla. (10) mořští koně — lodi. Podle kterés föroyské písně hodil jeden z bojovníků krále Hálfa za bouře roubík s vrytými rúnami přes palubu lodi, a bouři tak utišil. větrné rúny — prof. Gudjónsson praví k tomuto místu v nahoře zmíněné knize: „Řezali rúny do kůry stromů směrem k vycházejícímu slunci, tvůrčí životní síle a věčnému zdroji zdraví. Je to, jako by stromy, které rozkládají své proniklé větve k východu a rozvírají svou náruč listoví, toužícího po světle, k zázračným paprskům ranního slunce, mohly pro- půjčovat rúnám onu léčivou sílu, kterou lidé hledali v nemocech a zármutku. Nevím jak bych to vyložil, ale mám hluboký pocit, že za tímto líčením pohanské doby je cosi pravdivého a krásného. rúny mluvy - ochranné rúny proti zlobným slovům a falešným výpovědím na soudech. (12) (13) Hropt — jméno Odinovo. Heiddraupnir — „dárce jasných kapek“. Hoddrofnir — „dárce pokladů“ (?). (14) Mímir - moudrá bytost, která opatrovala Mímovu studnici pod kořeny prastromu Yggdrasilu, „myslitel, hloubatel“. (15) na štítě vyryty před bohem zářným - štít Svalin („ochlazovatel“), štít slunce, za nímž se skrývá neviditelné božstvo; verše převzaty z Písně o Grimnovi (38). (4) (6) (7 (11)
Strana 187
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 187 (16) (17) (18) Arvak — „brzy probuzený“ a Allsvin — „velmi silný, rychlý“, jména slunečních ořů. Hrungnir - obr; vypravuje se o něm a jeho dobrodružství u ásů v Okouzlení krále Gylfa od Snorra Sturlusona. Obryně Fenja a Menja z Písně o Gróttu se honosí, že jsou jeho dcerami. Sleipnir - Odinův osminohý rychlý kůň. Bragi — bůh básnictví; není totožný se synem krále Högna, kterého Helgi Hun- dingobijce zabil v bitvě u Frekasteinu. ohlaví mostu — přední část, předmostí. Gungnir — Odinův oštěp, „houpavý“. vanové — přírodní, zemní božstva, předcházející víru vásy a ásynje (na př. bůh plodnosti Frey). X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI Uprostřed Písně o Sigrdrífě vzniká v Cod. Regiu velká lakuna a tam, kde se lakuna kon- čí, ocitáme se uprostřed Zlomku. Fragment se skládá toliko z 19 slok ve fornyrdislagu. Uplně dochovaný děj přibližně téže fabule máme v tak řeč. Kratší písni o Sigurdovi. Přes svůj frag- mentární ráz je Zlomek krásným vzorem germánské bohatýrské básně starobylého typu, s dě- jem pohybujícím se v nárazech, s vrcholky silně osvětlenými — slyšme jen řezavý smích Brynhildin po Sigurdově vraždě-, zatím co ostatek je pohroužen do šerosvitu (o samé vraždě se nedovídáme skoro nic). I když typ je starobylý, nemusí proto báseň sama být prastará, třeba se jí též říká Stará píseň o Sigurdovi. (4) šedivec — vlk. (19) čepel ostrou... mezi nás položil — srov. Le roman de Tristan et Iseut v rekonstrukci J. Bédierově, kap. IX. (La forêt du Morois). P. Championův francouzský pře- klad prozaického románu z XV. stol. nezná tohoto motivu, který zato se vysky- tuje v staroseverské Saze o Tristranovi a Isöndě z r. 1226, nejstarším staronordic kém zpracování románu (kap. 65). XI. PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ Tato píseň je typickou představitelkou „situační básně“, kde se nevypráví fabule, jenom známá osoba hrdinské pověsti se staví do určité situace, tak aby její povaha byla osvětlena. Tento typ je poměrně pozdní, poklasický. První písní nazývá se podle svého místa v rukopise. Svým původem sahá do X. století. (6) húnský - ve významu „jižní“. Staroseverský pravopis užívá dlouhého „ú“. (19) Herjan - Odin, „válečný bůh“. Herjanovy dísy — Odinovy norny, valkyrje. (23) Budli — jméno historického otce Attilova Mundzuka bylo v pověsti nahrazeno germán- ským Budli (staroněm. Botilo, Botalung). Závěrečná próza: Thóra Hákonovna — byla podle Lüninga později provdána za Alfa.
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 187 (16) (17) (18) Arvak — „brzy probuzený“ a Allsvin — „velmi silný, rychlý“, jména slunečních ořů. Hrungnir - obr; vypravuje se o něm a jeho dobrodružství u ásů v Okouzlení krále Gylfa od Snorra Sturlusona. Obryně Fenja a Menja z Písně o Gróttu se honosí, že jsou jeho dcerami. Sleipnir - Odinův osminohý rychlý kůň. Bragi — bůh básnictví; není totožný se synem krále Högna, kterého Helgi Hun- dingobijce zabil v bitvě u Frekasteinu. ohlaví mostu — přední část, předmostí. Gungnir — Odinův oštěp, „houpavý“. vanové — přírodní, zemní božstva, předcházející víru vásy a ásynje (na př. bůh plodnosti Frey). X. ZLOMEK PÍSNĚ O SIGURDOVI Uprostřed Písně o Sigrdrífě vzniká v Cod. Regiu velká lakuna a tam, kde se lakuna kon- čí, ocitáme se uprostřed Zlomku. Fragment se skládá toliko z 19 slok ve fornyrdislagu. Uplně dochovaný děj přibližně téže fabule máme v tak řeč. Kratší písni o Sigurdovi. Přes svůj frag- mentární ráz je Zlomek krásným vzorem germánské bohatýrské básně starobylého typu, s dě- jem pohybujícím se v nárazech, s vrcholky silně osvětlenými — slyšme jen řezavý smích Brynhildin po Sigurdově vraždě-, zatím co ostatek je pohroužen do šerosvitu (o samé vraždě se nedovídáme skoro nic). I když typ je starobylý, nemusí proto báseň sama být prastará, třeba se jí též říká Stará píseň o Sigurdovi. (4) šedivec — vlk. (19) čepel ostrou... mezi nás položil — srov. Le roman de Tristan et Iseut v rekonstrukci J. Bédierově, kap. IX. (La forêt du Morois). P. Championův francouzský pře- klad prozaického románu z XV. stol. nezná tohoto motivu, který zato se vysky- tuje v staroseverské Saze o Tristranovi a Isöndě z r. 1226, nejstarším staronordic kém zpracování románu (kap. 65). XI. PRVNÍ PÍSEŇ O GUDRŮNĚ Tato píseň je typickou představitelkou „situační básně“, kde se nevypráví fabule, jenom známá osoba hrdinské pověsti se staví do určité situace, tak aby její povaha byla osvětlena. Tento typ je poměrně pozdní, poklasický. První písní nazývá se podle svého místa v rukopise. Svým původem sahá do X. století. (6) húnský - ve významu „jižní“. Staroseverský pravopis užívá dlouhého „ú“. (19) Herjan - Odin, „válečný bůh“. Herjanovy dísy — Odinovy norny, valkyrje. (23) Budli — jméno historického otce Attilova Mundzuka bylo v pověsti nahrazeno germán- ským Budli (staroněm. Botilo, Botalung). Závěrečná próza: Thóra Hákonovna — byla podle Lüninga později provdána za Alfa.
Strana 188
188 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI Titul této básně, která je druhou nejdelší eddickou písní epickou, předpokládá, že existovala píseň o Sigurdovi, která byla delší. Ta však sotva byla písní, jejíž konec se za- choval ve Zlomku, soudíc podle jeho stručné, strohé formy líčení. Tato píseň by se vlastně měla jmenovat písní o Brynhildě. Je to jedna z nejmladších básní v Eddě, třebaže její forma nese namnoze stopy starobylého rázu. (4) húnský král — Sigurd. Na Severu byl v době eddického básnictví z podvědomí zcela vy- hlazen rozdíl mezi Huny a Germány a zřejmě se mělo za to, že Hunové jsou jihogermán ský národ. syn - Sigurdovo a Gudrúnino jediné dítě, Sigmund. přítel Freye — válečník; Frey, bůh z rodu vanů, byl bohem plodnosti. Jemu byly podrobeny nižší božské rody alfů. Byl synem Njördovým a bratrem Freyjiným, která byla bohyní lásky, původně provdanou za boha Oda (ten ji brzy opustil a ona pro něho neustávala ronit zlaté slzy). Frey se ucházel o bohyni Gerdu, symbolisující ztuhlou zimní zemi, a také ji dostal, jak líčí Skírnova cesta, jedna z nejkrásnějších písní eddických. Podle Sagy o Völsunzích byly Sigmundovi tři roky, když z Brynhildina návodu byl (26) utracen spolu se Sigurdem. (49) Lid věřil, že zemřelí budou v příštím životě užívat všeho zboží, které dostali s sebou do hrobu nebo na hranici. Cím více darů a služebníků bylo nebožtíkovi obětováno, tím větší byl jeho lesk na onom světě. (52) Menjino mletí — zlato; srov. Píseň o Gróttu. (62) Jónakr — podle F. Jónssona gótský král Odowaker, podle Sijmons Geringa české a slo- vanské „junák". (64) Bikki — původně jméno psí (bikkja = fena). (12) (24) XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL Tato báseň pochází, jak se zdá, z doby kolem roku 1000. Je to, a to ještě zřetelněji než báseň předcházející, jakási obrana Brynhildina. Obryně, která ji zahrnuje výčitkami, před stavuje, jak Neckel ukázal, soud veřejného mínění nad Brynhildou, která tu má příležitost se obhájit. Provinila li se, stalo se tak proto, že se jiní provinili na ní a učinili jí život utr- pením. Jako umělecké dílo je tato báseň poměrně prostá. Úvodní próza: zlatohláv — zlatý úbor. (7) Hlymdaly — „údolí válečného ryku“, sídlo Brynhildina pěstouna Heima. (9) Skatalund — „háj hrdinů, knížat“, rozkládal se na Srních horách. (11) ujec — Heimir. dánský - jindy „húnský“ nebo „jižní“. XIV. ZÁNIK NIFLUNGŮ Erp — totožné s adj. „jarp“, což znamená „rudohnědý, rusý, ryšavý“, podle barvy vlasů. Vingi neboli Knéfröd - mythická osoba, blíže neznámá. První jméno snad souvisí se subst. „vingan“ - navazování přátelských styků, tedy snad „posel“. V první
188 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY XII. KRATŠÍ PÍSEŇ O SIGURDOVI Titul této básně, která je druhou nejdelší eddickou písní epickou, předpokládá, že existovala píseň o Sigurdovi, která byla delší. Ta však sotva byla písní, jejíž konec se za- choval ve Zlomku, soudíc podle jeho stručné, strohé formy líčení. Tato píseň by se vlastně měla jmenovat písní o Brynhildě. Je to jedna z nejmladších básní v Eddě, třebaže její forma nese namnoze stopy starobylého rázu. (4) húnský král — Sigurd. Na Severu byl v době eddického básnictví z podvědomí zcela vy- hlazen rozdíl mezi Huny a Germány a zřejmě se mělo za to, že Hunové jsou jihogermán ský národ. syn - Sigurdovo a Gudrúnino jediné dítě, Sigmund. přítel Freye — válečník; Frey, bůh z rodu vanů, byl bohem plodnosti. Jemu byly podrobeny nižší božské rody alfů. Byl synem Njördovým a bratrem Freyjiným, která byla bohyní lásky, původně provdanou za boha Oda (ten ji brzy opustil a ona pro něho neustávala ronit zlaté slzy). Frey se ucházel o bohyni Gerdu, symbolisující ztuhlou zimní zemi, a také ji dostal, jak líčí Skírnova cesta, jedna z nejkrásnějších písní eddických. Podle Sagy o Völsunzích byly Sigmundovi tři roky, když z Brynhildina návodu byl (26) utracen spolu se Sigurdem. (49) Lid věřil, že zemřelí budou v příštím životě užívat všeho zboží, které dostali s sebou do hrobu nebo na hranici. Cím více darů a služebníků bylo nebožtíkovi obětováno, tím větší byl jeho lesk na onom světě. (52) Menjino mletí — zlato; srov. Píseň o Gróttu. (62) Jónakr — podle F. Jónssona gótský král Odowaker, podle Sijmons Geringa české a slo- vanské „junák". (64) Bikki — původně jméno psí (bikkja = fena). (12) (24) XIII. BRYNHILDINA CESTA DO PEKEL Tato báseň pochází, jak se zdá, z doby kolem roku 1000. Je to, a to ještě zřetelněji než báseň předcházející, jakási obrana Brynhildina. Obryně, která ji zahrnuje výčitkami, před stavuje, jak Neckel ukázal, soud veřejného mínění nad Brynhildou, která tu má příležitost se obhájit. Provinila li se, stalo se tak proto, že se jiní provinili na ní a učinili jí život utr- pením. Jako umělecké dílo je tato báseň poměrně prostá. Úvodní próza: zlatohláv — zlatý úbor. (7) Hlymdaly — „údolí válečného ryku“, sídlo Brynhildina pěstouna Heima. (9) Skatalund — „háj hrdinů, knížat“, rozkládal se na Srních horách. (11) ujec — Heimir. dánský - jindy „húnský“ nebo „jižní“. XIV. ZÁNIK NIFLUNGŮ Erp — totožné s adj. „jarp“, což znamená „rudohnědý, rusý, ryšavý“, podle barvy vlasů. Vingi neboli Knéfröd - mythická osoba, blíže neznámá. První jméno snad souvisí se subst. „vingan“ - navazování přátelských styků, tedy snad „posel“. V první
Strana 189
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 189 části druhého jména jde patrně o subst. „kné“ — koleno. Je možné, že tu běží o zkomolenou formu jihogermánského jména Kunifrid. Glaumvör — „veselá“. Kostbera — „silná medvědice“. Sólar a Snaevar — jména odvozená od slov znamenajících první„slunce“ a druhé„sníh“. XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEŇ O GUDRUNĚ Název Stará píseň o Gudrúně se vyskytuje v prozaickém odstavci za Zlomkem. Může to jenom znamenat, že je nejstarší ze tří písní o Gudrúně. Zaujímá jakési střední místo mezi situační a čistě epickou písní. Co do formy je monologická, ale od objektivně výpravné básně ji liší jen to, že se vyjadřuje v první osobě. Proto se S. Grundtvig domníval, že za touto básní vězí normální píseň epická, která později, když retrospektivní monology se staly moderními, byla přepracována tak, aby odpovídala novým literárním ideálům. Tragedie tu je zřena vý- lučně s hlediska Gudrúnina a vyprávění je vloženo do jejích úst, při čemž jde básníkovi o to, aby zvlášť motivoval některé jednotlivosti staré fabule, jako je na př. ta, že se Gudrún po Si- gurdovi, nejskvělejším ze všech hrdinů, spokojí Atlem. Zdá se, že tato báseň není ukon- čena. Je to skladba dosti pozdní. V úvodní próze je neobyčejně zajímavá zmínka o Thjódrekovi, Dětřichu Bernském, králi Ostrogótů Theodorikovi Velikém. Jihogermánské pověsti z něho učinily současníka Attilova a v Nibelunské písni, stejně jako v Písni o Gudrúně, jej vidíme na dvoře hun- ského krále, ač Attila zemřel r. 453 a Dětřich se narodil teprve r. 455. Na Severu byl znám již v stol. IX., o čemž svědčí Rökský rúnový kámen v Ostergötlandu, kde se uvádí jako „Thiaurikr“, ale Píseň o Gudrúně, která vznikla někdy kolem r. 1000, je jedinou písní eddickou, která se o tomto hrdinovi zmiňuje. Později ovšem, v XIII. věku, se mu dostalo vlastní sagy. (13) Hálf — patrně Alf Hjálpreksson, Sigurdův nevlastní otec. otec Siggeirův, který byl manželem Sigurdovy sestry Signýje. (16) Sigar — Fjón - dánský ostrov Fyen. (18) pozdější vsuvka, která ruší souvislost. Valdar — mythický král jinak neznámý, „dobyvatel vítězství, vítěz“. (19) Jarizleif — slovanské Jaroslav. Ruský car Jaroslav byl svakem sv. Olava, jeho královna byla švédská kněžna Ingigerd Olavovna, sestra norské královny Astridy Olavovny. Vztahuje li se zdejší jméno na tohoto historického Jaroslava, nepocházela by tato píseň z doby před rokem 1050. Eymód - ojedinělé jméno. V listinách se vyskytuje teprve od XIV. století. Jde asi o záměnu se jménem varjažského Eymunda, bratra (nebo synovce) neštastného župního krále Hroereka (Rurika), jehož král Olav Haraldsson dal oslepit a kterého vyhostil na Island. Eymund byl náčelníkem severských pomocných od- dílů krále Jarizleifa (Jaroslava). Dovídáme se o něm jen z pramenů severských, Nestorův Letopis ruský se o něm nezmiňuje. Jarizkár — jméno jinak neznámé, patrně zkomolenina slovanského jména. (20) Langbard — „dlouhovousáč“, nepochybně Atli. Jinak se toto jméno vyskytuje jako pří- jmení. (23) země Haddingjů — možná kenning (opis) pro „moře“; pak by had z Haddingjů země
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 189 části druhého jména jde patrně o subst. „kné“ — koleno. Je možné, že tu běží o zkomolenou formu jihogermánského jména Kunifrid. Glaumvör — „veselá“. Kostbera — „silná medvědice“. Sólar a Snaevar — jména odvozená od slov znamenajících první„slunce“ a druhé„sníh“. XV. DRUHÁ NEBOLI STARÁ PÍSEŇ O GUDRUNĚ Název Stará píseň o Gudrúně se vyskytuje v prozaickém odstavci za Zlomkem. Může to jenom znamenat, že je nejstarší ze tří písní o Gudrúně. Zaujímá jakési střední místo mezi situační a čistě epickou písní. Co do formy je monologická, ale od objektivně výpravné básně ji liší jen to, že se vyjadřuje v první osobě. Proto se S. Grundtvig domníval, že za touto básní vězí normální píseň epická, která později, když retrospektivní monology se staly moderními, byla přepracována tak, aby odpovídala novým literárním ideálům. Tragedie tu je zřena vý- lučně s hlediska Gudrúnina a vyprávění je vloženo do jejích úst, při čemž jde básníkovi o to, aby zvlášť motivoval některé jednotlivosti staré fabule, jako je na př. ta, že se Gudrún po Si- gurdovi, nejskvělejším ze všech hrdinů, spokojí Atlem. Zdá se, že tato báseň není ukon- čena. Je to skladba dosti pozdní. V úvodní próze je neobyčejně zajímavá zmínka o Thjódrekovi, Dětřichu Bernském, králi Ostrogótů Theodorikovi Velikém. Jihogermánské pověsti z něho učinily současníka Attilova a v Nibelunské písni, stejně jako v Písni o Gudrúně, jej vidíme na dvoře hun- ského krále, ač Attila zemřel r. 453 a Dětřich se narodil teprve r. 455. Na Severu byl znám již v stol. IX., o čemž svědčí Rökský rúnový kámen v Ostergötlandu, kde se uvádí jako „Thiaurikr“, ale Píseň o Gudrúně, která vznikla někdy kolem r. 1000, je jedinou písní eddickou, která se o tomto hrdinovi zmiňuje. Později ovšem, v XIII. věku, se mu dostalo vlastní sagy. (13) Hálf — patrně Alf Hjálpreksson, Sigurdův nevlastní otec. otec Siggeirův, který byl manželem Sigurdovy sestry Signýje. (16) Sigar — Fjón - dánský ostrov Fyen. (18) pozdější vsuvka, která ruší souvislost. Valdar — mythický král jinak neznámý, „dobyvatel vítězství, vítěz“. (19) Jarizleif — slovanské Jaroslav. Ruský car Jaroslav byl svakem sv. Olava, jeho královna byla švédská kněžna Ingigerd Olavovna, sestra norské královny Astridy Olavovny. Vztahuje li se zdejší jméno na tohoto historického Jaroslava, nepocházela by tato píseň z doby před rokem 1050. Eymód - ojedinělé jméno. V listinách se vyskytuje teprve od XIV. století. Jde asi o záměnu se jménem varjažského Eymunda, bratra (nebo synovce) neštastného župního krále Hroereka (Rurika), jehož král Olav Haraldsson dal oslepit a kterého vyhostil na Island. Eymund byl náčelníkem severských pomocných od- dílů krále Jarizleifa (Jaroslava). Dovídáme se o něm jen z pramenů severských, Nestorův Letopis ruský se o něm nezmiňuje. Jarizkár — jméno jinak neznámé, patrně zkomolenina slovanského jména. (20) Langbard — „dlouhovousáč“, nepochybně Atli. Jinak se toto jméno vyskytuje jako pří- jmení. (23) země Haddingjů — možná kenning (opis) pro „moře“; pak by had z Haddingjů země
Strana 190
190 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY byl (podle výkladu Buggova) další kenning, znamenající chaluhy. Hadding je mořský král (t. j. král víkingů) jinak blíže neznámý. (26) Hlödvér — francký král Chlodovech. Hlödvérovy hrady — francké hrady, konstantní výraz pro nádherně vybavené hrady. (30) vláha srdce — krev. (34) Vinbjörgy — „skály nad nivami“. Valbjörgy — „Vlašské hory“ spíše než „hory padlých mužů“ (38) norny — zde geniové spánku, tak řeč. „draumkonur“. XVI. TŘETÍ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ Je to píseň co do námětu zcela samostatná. Vyskytují se tu jména, jichž Edda jinak nezná. Vedle Dětřicha Bernského též Herkja, t. j. Attilova žena Erkja (u Prisca Kreka) nebo Helcha, známá z německého básnictví. Zdá se, že je to píseň poměrně mladá, jak tomu nasvědčuje pravidelnost sloky a reminiscence z jiných eddických písní, jako z Písně o Thrymovi. Na př. Gudr. III (10): Thrym. (31): Smálo se Atlovi srdce v prsou, když viděl Gudrúnu bez pohromy. Smálo se Hlórridu srdce v prsou, tvrdý když zase mlat svůj třímal. Anebo závěrečná fráze: Gudr. III: Thrym. (32): Tak byla potupa Gudrúny pomstěna. Tak syn Odinův k mlatu zas přišel. (3) u bílého kamene svatého — přísahali též Rekové. V Přední Asii byl kámen černý (me- teor), zasvěcený Kybele, který r. 204 před Kr. byl přestěhován do Říma. Zeus a Mithra měli také kameny jako symboly. Posvátné kameny byly v Norsku (ve Valle v Setesdalu) uctívány až do nejnovější doby. Srov. též HHb II (31): „Při chladném kameni ky- pivé vlny. Thjódmar — otec Thjódrekův. zasvěcení kotle - se užívalo k božímu soudu. Forma, o níž je dále řeč, byla zavedena teprve sv. Olavem (zemř. 1030). (7) XVII. ODDRÚNIN NÁŘEK Tato báseň je typickým poklasickým výtvorem s reminiscencemi z jiných eddických písní, namnoze dosti nevyváženého slohu. Je to elegie, složená převážně ve formě retrospek tivního monologu. (1) saga - píše se správně s krátkým „a“, nikoliv s dlouhým, jak se u nás v poslední době vžilo; v íslandštině znamená toto slovo rodovou kroniku, rodový román.
190 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY byl (podle výkladu Buggova) další kenning, znamenající chaluhy. Hadding je mořský král (t. j. král víkingů) jinak blíže neznámý. (26) Hlödvér — francký král Chlodovech. Hlödvérovy hrady — francké hrady, konstantní výraz pro nádherně vybavené hrady. (30) vláha srdce — krev. (34) Vinbjörgy — „skály nad nivami“. Valbjörgy — „Vlašské hory“ spíše než „hory padlých mužů“ (38) norny — zde geniové spánku, tak řeč. „draumkonur“. XVI. TŘETÍ PÍSEŇ O GUDRÚNĚ Je to píseň co do námětu zcela samostatná. Vyskytují se tu jména, jichž Edda jinak nezná. Vedle Dětřicha Bernského též Herkja, t. j. Attilova žena Erkja (u Prisca Kreka) nebo Helcha, známá z německého básnictví. Zdá se, že je to píseň poměrně mladá, jak tomu nasvědčuje pravidelnost sloky a reminiscence z jiných eddických písní, jako z Písně o Thrymovi. Na př. Gudr. III (10): Thrym. (31): Smálo se Atlovi srdce v prsou, když viděl Gudrúnu bez pohromy. Smálo se Hlórridu srdce v prsou, tvrdý když zase mlat svůj třímal. Anebo závěrečná fráze: Gudr. III: Thrym. (32): Tak byla potupa Gudrúny pomstěna. Tak syn Odinův k mlatu zas přišel. (3) u bílého kamene svatého — přísahali též Rekové. V Přední Asii byl kámen černý (me- teor), zasvěcený Kybele, který r. 204 před Kr. byl přestěhován do Říma. Zeus a Mithra měli také kameny jako symboly. Posvátné kameny byly v Norsku (ve Valle v Setesdalu) uctívány až do nejnovější doby. Srov. též HHb II (31): „Při chladném kameni ky- pivé vlny. Thjódmar — otec Thjódrekův. zasvěcení kotle - se užívalo k božímu soudu. Forma, o níž je dále řeč, byla zavedena teprve sv. Olavem (zemř. 1030). (7) XVII. ODDRÚNIN NÁŘEK Tato báseň je typickým poklasickým výtvorem s reminiscencemi z jiných eddických písní, namnoze dosti nevyváženého slohu. Je to elegie, složená převážně ve formě retrospek tivního monologu. (1) saga - píše se správně s krátkým „a“, nikoliv s dlouhým, jak se u nás v poslední době vžilo; v íslandštině znamená toto slovo rodovou kroniku, rodový román.
Strana 191
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 191 Mornaland — Húnaland, země Húnů, možná též Morů, nikoliv ovšem Morava, jak se domníval Gudbrandur Vígfússon. (8) Högna bijce — Vilmund, který se na straně Atlově zúčastnil boje, v němž Högni byl jat a usmrcen. (9) Frigg — ásynja, manželka Odinova, bohyně moudrosti a plodnosti. Freyja — bohyně z rodu vanů, dcera Njördova a sestra Freyova, bohyně lásky. (17) Fáfnobijce — Sigurd. (29) Geirmund — jinak zcela neznámá mythická osoba. Toto jméno se vyskytuje u histo- rických osob až po r. 1300. První část složeniny znamená „oštěp“. (30) Hlésey — dánský ostrov Laessö v Kattegatu. (32) Atlova matka — básník si zřejmě představoval, že Atlova matka se proměnila v hada, aby mohla Gunnara usmrtit. XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI Píseň ta jedná o zániku Gunnara a Högna a o pomstě za ně Gudrúnou, teď ženou Atlovou. Spojení se sigurdovským básnictvím je tedy dosti volné. Není to jednotná skladba, jak dokazují stylistické a metrické nesrovnalosti; je snad scelena aspoň ze dvou samostatných básní identického obsahu, třebaže sloučení je tak dokonalé, že bude asi textovým kritikům těžko odděliti kdy od sebe jednotlivé různorodé prvky. Přesto se tato skladba pokládá za jednu z nejpřednějších hrdinských písní starověkého typu pro své fabulační umění, stupeň zevrub- nosti, střídání epického líčení a dialogu atd. Styl, nehledí-li se k některým skupinám veršů, je pádný a vznosně poetický, byť nikterak nepřirozený. Jak s hlediska historického tak i ryze literárního je Píseň o Atlovi mimořádně pozoruhodná báseň. (4) krzno — čabraka, prošívanice, vojenský svrchní kožený kabátec. Daupnovy dvory - nebo snad, podle jiného čtení, Danprovy — Dněperský kraj. (5) Gnitská pláň - viz pozn. ke Grípově věštbě (11). Kíar - viz úvodní poznámky k Písni o Völundovi. (7) (22) Hjalli — „ten, který má zásoby na polici“. (29) Glaum — „veselý, čilý“. (30) Sigtýr - „válečný bůh“, Odin. Ull — bůh z rodu vanů, vládce denního jasu. XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI Obsahem je tato píseň celkem totožná s Písní o Atlovi. Navíc je tu několik nových ve- dlejších osob (Kostbera, žena Högnova, a Glaumvör, choť Gunnarova) a Atlův posel se tu jmenuje Vingi místo Knéfröd a j., Gudrún varuje bratry rúnami, nikoli vlčím vlasem, obtoče ným kolem prstenu, umírající Gunnar hraje na harfu nohou místo rukou a pod. Ale rozdíl je daleko větší, nikoli ve faktech, nýbrž v skladbě a stylu. Je-li předchozí báseň pokládána za typickou představitelku starogermánské písně hrdinské, je přítomná píseň jediným severským náběhem k jakémusi druhu eposu, se svou epickou šíří a skutečným objemem (má přes 100 slok a je nejdelší písní eddickou), a episodickými vsuvkami (sen, který sám zaujímá celých 20 slok). Také styl je zvláštní, prost básnického lesku a vznosu, téměř bez poetických opisů a variací, blíže se prozaickému slohu více než kterékoli jiné eddické písně. Ač je tato báseň
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 191 Mornaland — Húnaland, země Húnů, možná též Morů, nikoliv ovšem Morava, jak se domníval Gudbrandur Vígfússon. (8) Högna bijce — Vilmund, který se na straně Atlově zúčastnil boje, v němž Högni byl jat a usmrcen. (9) Frigg — ásynja, manželka Odinova, bohyně moudrosti a plodnosti. Freyja — bohyně z rodu vanů, dcera Njördova a sestra Freyova, bohyně lásky. (17) Fáfnobijce — Sigurd. (29) Geirmund — jinak zcela neznámá mythická osoba. Toto jméno se vyskytuje u histo- rických osob až po r. 1300. První část složeniny znamená „oštěp“. (30) Hlésey — dánský ostrov Laessö v Kattegatu. (32) Atlova matka — básník si zřejmě představoval, že Atlova matka se proměnila v hada, aby mohla Gunnara usmrtit. XVIII. PÍSEŇ O ATLOVI Píseň ta jedná o zániku Gunnara a Högna a o pomstě za ně Gudrúnou, teď ženou Atlovou. Spojení se sigurdovským básnictvím je tedy dosti volné. Není to jednotná skladba, jak dokazují stylistické a metrické nesrovnalosti; je snad scelena aspoň ze dvou samostatných básní identického obsahu, třebaže sloučení je tak dokonalé, že bude asi textovým kritikům těžko odděliti kdy od sebe jednotlivé různorodé prvky. Přesto se tato skladba pokládá za jednu z nejpřednějších hrdinských písní starověkého typu pro své fabulační umění, stupeň zevrub- nosti, střídání epického líčení a dialogu atd. Styl, nehledí-li se k některým skupinám veršů, je pádný a vznosně poetický, byť nikterak nepřirozený. Jak s hlediska historického tak i ryze literárního je Píseň o Atlovi mimořádně pozoruhodná báseň. (4) krzno — čabraka, prošívanice, vojenský svrchní kožený kabátec. Daupnovy dvory - nebo snad, podle jiného čtení, Danprovy — Dněperský kraj. (5) Gnitská pláň - viz pozn. ke Grípově věštbě (11). Kíar - viz úvodní poznámky k Písni o Völundovi. (7) (22) Hjalli — „ten, který má zásoby na polici“. (29) Glaum — „veselý, čilý“. (30) Sigtýr - „válečný bůh“, Odin. Ull — bůh z rodu vanů, vládce denního jasu. XIX. GRÓNSKÁ PÍSEŇ O ATLOVI Obsahem je tato píseň celkem totožná s Písní o Atlovi. Navíc je tu několik nových ve- dlejších osob (Kostbera, žena Högnova, a Glaumvör, choť Gunnarova) a Atlův posel se tu jmenuje Vingi místo Knéfröd a j., Gudrún varuje bratry rúnami, nikoli vlčím vlasem, obtoče ným kolem prstenu, umírající Gunnar hraje na harfu nohou místo rukou a pod. Ale rozdíl je daleko větší, nikoli ve faktech, nýbrž v skladbě a stylu. Je-li předchozí báseň pokládána za typickou představitelku starogermánské písně hrdinské, je přítomná píseň jediným severským náběhem k jakémusi druhu eposu, se svou epickou šíří a skutečným objemem (má přes 100 slok a je nejdelší písní eddickou), a episodickými vsuvkami (sen, který sám zaujímá celých 20 slok). Také styl je zvláštní, prost básnického lesku a vznosu, téměř bez poetických opisů a variací, blíže se prozaickému slohu více než kterékoli jiné eddické písně. Ač je tato báseň
Strana 192
192 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY složena v málaháttu, metru skáldské poesie, nemá jiných styčných bodů s touto poesií. Tuto odlehlost ode vší ostatní starozápadonordické poesie lze vysvětlit jen tím, že tato báseň byla složena — jak nápis v Codexu Regiu napovídá — v Grónsku. Pochází z doby kolem roku 1000. (29) Bera — zkrácené místo Kostbera. (60) Beiti — význam slova „deštovka". (73) s dvěma štíty si zahrávala — obraceti štít s líce na ruby a naopak, počínati si dvojsmyslně a zrádně, pokoušet se skrýti pravý úmysl. (98) hersové — knížata nižšího stupně než jarlové. XX. GUDRUNINO POPOUZENÍ Tato a následující píseň referují jörmunrekkovskou pověst, spojenou Gudrúninou osobou s völsungovským dramatem, jehož je závěrečným aktem. Pověst sama je původu gótského a vznikla na podkladě událostí z doby stěhování národů, kdy Gótové sídlili ve východní Evropě. Dochovala se též v drobném zlomku v podání anglosaském a pak v dánském podání u Saxa Grammatica (v VIII. knize, kde hrdina se nazývá Jarmericus). Historický Jörmunrekk- Ermanarik vládl říší, která se zhroutila náporem Hunů r. 375. Gótský král katastrofy nepřežil a spáchal sebevraždu. Svanhild nebyla v historii Jörmunrekkovou královnou, nýbrž náležela podrobenému národu, a král ji dal roztrhat koni z trestu za zradu jejího chotě; její bratři ne- dosáhli pomsty na králi, kterého jen poranili, ale nezabili. Dříve již zmíněná anglosaská bá- seň „Déorův žalozpěv“ praví o Eormanríkovi toto (překl. Viléma Mathesiuse): Uslyšeli jsme o Eormanríkově mysli vlčí: velkému vládl národu gótské země; to byl zuřivec král! seděl muž mnohý starostmi jsa sevřen žalost očekávaje, žádal si velice, aby vítězství někdo nad tou říší dobyl. Název Gudrúnino popouzení není zcela správný, neboť Gudrún popouzí své syny k po mstě na Jörmunrekkovi jen v úvodu. Jinak je tato báseň elegickou retrospektivou po pro- měnlivém životě v trojím manželství. Patří k témuž monologickému typu jako První píseň o Gudrúně a Oddrúnin nářek. Nepůsobí původním dojmem a ozývají se v ní reminiscence z jiných eddických písní (na př. z Písně o Hamdirovi). Prozaický úvod: Erp - byl synem Jónakrovým, ale nikoli z Gudrúny; není totožný s Erpem v Písni o Atlovi (37), který byl synem Atlovým. Randvér - „bojující se štítem“. sněm mečů — kenning (opis) pro „boj“. (6) (16) Gotthjód — Gótská země. (26) Podle Sagy o Völsunzích vyzval Góty, aby Sörla a Hamdira kamenovali, Odin, nikoli Jörmunrekk. (29) psi noren — vlci. XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI Srov. s poznámkami k XX. Báseň má mnoho styčných bodů s písní o Gudrúnině popou- zení, ale působí mnohem starobylejším dojmem. Codex Regius ji také nazývá Starou písní
192 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY složena v málaháttu, metru skáldské poesie, nemá jiných styčných bodů s touto poesií. Tuto odlehlost ode vší ostatní starozápadonordické poesie lze vysvětlit jen tím, že tato báseň byla složena — jak nápis v Codexu Regiu napovídá — v Grónsku. Pochází z doby kolem roku 1000. (29) Bera — zkrácené místo Kostbera. (60) Beiti — význam slova „deštovka". (73) s dvěma štíty si zahrávala — obraceti štít s líce na ruby a naopak, počínati si dvojsmyslně a zrádně, pokoušet se skrýti pravý úmysl. (98) hersové — knížata nižšího stupně než jarlové. XX. GUDRUNINO POPOUZENÍ Tato a následující píseň referují jörmunrekkovskou pověst, spojenou Gudrúninou osobou s völsungovským dramatem, jehož je závěrečným aktem. Pověst sama je původu gótského a vznikla na podkladě událostí z doby stěhování národů, kdy Gótové sídlili ve východní Evropě. Dochovala se též v drobném zlomku v podání anglosaském a pak v dánském podání u Saxa Grammatica (v VIII. knize, kde hrdina se nazývá Jarmericus). Historický Jörmunrekk- Ermanarik vládl říší, která se zhroutila náporem Hunů r. 375. Gótský král katastrofy nepřežil a spáchal sebevraždu. Svanhild nebyla v historii Jörmunrekkovou královnou, nýbrž náležela podrobenému národu, a král ji dal roztrhat koni z trestu za zradu jejího chotě; její bratři ne- dosáhli pomsty na králi, kterého jen poranili, ale nezabili. Dříve již zmíněná anglosaská bá- seň „Déorův žalozpěv“ praví o Eormanríkovi toto (překl. Viléma Mathesiuse): Uslyšeli jsme o Eormanríkově mysli vlčí: velkému vládl národu gótské země; to byl zuřivec král! seděl muž mnohý starostmi jsa sevřen žalost očekávaje, žádal si velice, aby vítězství někdo nad tou říší dobyl. Název Gudrúnino popouzení není zcela správný, neboť Gudrún popouzí své syny k po mstě na Jörmunrekkovi jen v úvodu. Jinak je tato báseň elegickou retrospektivou po pro- měnlivém životě v trojím manželství. Patří k témuž monologickému typu jako První píseň o Gudrúně a Oddrúnin nářek. Nepůsobí původním dojmem a ozývají se v ní reminiscence z jiných eddických písní (na př. z Písně o Hamdirovi). Prozaický úvod: Erp - byl synem Jónakrovým, ale nikoli z Gudrúny; není totožný s Erpem v Písni o Atlovi (37), který byl synem Atlovým. Randvér - „bojující se štítem“. sněm mečů — kenning (opis) pro „boj“. (6) (16) Gotthjód — Gótská země. (26) Podle Sagy o Völsunzích vyzval Góty, aby Sörla a Hamdira kamenovali, Odin, nikoli Jörmunrekk. (29) psi noren — vlci. XXI. PÍSEŇ O HAMDIROVI Srov. s poznámkami k XX. Báseň má mnoho styčných bodů s písní o Gudrúnině popou- zení, ale působí mnohem starobylejším dojmem. Codex Regius ji také nazývá Starou písní
Strana 193
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 193 o Hamdirovi. Podle E. Noreena je fabule imposantní a obsahuje v souvislosti mezi zločinem a trestem více opravdové tragiky než většina jiných starogermánských epických látek. Bratři Hamdir a Sörli si přivodí svou zpupností (hybridou) tragickou vinu, kterou usmiřují smrtí. " Tragickým vrcholem je tudíž také replika: „Hlava by byla stata, kdyby Erp žil." Jména Svanhild, Sörli a Hamdir znějí u Jordanesa Sunilda, Sarus a Ammius. (17) sestřin syn — sestřin nevlastní syn, Randvér. (22) Hródrglöd - „hrdá“, nejisto, zda vlastní jméno či apelativum za Gudrún. (26) když rozvázals měch — měch Hamdirových úst. Hamdir svým tupením poštval Jörmun- rekka, že ten si vymyslil nový pokus, jak oba bratry udolat, totiž kamenováním. Již dříve slova z Hamdirových úst způsobila neštěstí; on to byl, který dal podnět k tomu, aby zabili Erpa. XXII. PÍSEŇ O GRÓTTU Tato píseň o vině a odplatě vznikla v X. stol. Obryně začínají svoji práci trpělivě, ale jejich trpělivosti je zneužito, uraženy se vzbouří a pomsta stihne zpupného násilného vládce, který nedbal jiného než užitku, jejž mu přinášela síla jeho otrokyň. Dovídáme se, že panny samy sva- lily kameny Gróttu do země lidí a že s valkyří mocí následovaly válečníky do boje. Žernov je jejich spojencem, nikoli Fródovým, tím, že přináší neštěstí tomu, kdo jej uloupí. Grótti zna- mená původně „drtič“, pak „žernov“. Na Ovčích ostrovech vypravují dodnes o babici, která mele zlato v hluboké sluji, z níž vychází hukot. Pohádka o zlatodárném mlýnku, který se nedá zastavit, nebo o žernovu na dně mořském vyskytá se v různých zemích. Obdoby z Čech a Moravy podává Wenzig ve Westslavischer märchenschatz, Lipsko, 1857, a Waldau v Böh- misches märchenbuch, 1860. V Helladě věřili, že mlýnský kámen vynašel Mylas (mlynář), mořský kouzelník (telchin). Hímalía (ta, jež mele) byla matka telchinů a byla nymfou. V úvodní próze: Jalangská vřesina — dnešní Jelling v Jutsku, nedaleko Vejle, místo proslulé mohylami krále Gorma a královny Thyry, zvané Dannebod (Záštity Dánska), z X. stol., a památnými rúnovými kameny. Je to „prastaré srdce dánských dějin“. Svithjód — Švédsko. Fjölnir — „mnohovědný“, podle Snorrovy Ynglingasagy syn boha Freye a bohyně Gerdy. Fenja — „vodní panna, panna vodních bystřin“. Menja — „šperky, zlatem zdobená panna". dva žernovy — staroseverské „kvern“ (žernov) znamená původně toliko „mlýnský kámen“; celý stroj, k němuž náležely dva mlýnské kameny, byl s počátku ozna- čován jen plurálem. Odtud výraz „dva žernovy“ a o něco dále: „žernov ten slul Grótti". Hengikjöpt - „s převislým spodním rtem“. mořský král Mýsing — „mýsing“ je původně podle Olrika fantastické mořské zvíře myšovité barvy (od „mús“ — myš). „Mořský král“ (saekonungr) vznikl písař- skou chybou místo „saethjórr“ nebo „saegridungr“ (což obojí znamená „moř- ský býk“). Toto jméno se pak vyskytuje v Snorrově Eddě ve výčtu synonym za „mořského krále“. (Mořský král — král víkingů.) Péttlandsfjord (Pentlandský fjord) — zátoka mezi Orkneyi a Shetlandem. (7) přeříkal sloku — odkazuji pro srovnání k svému překladu Sagy o lidech z Vatns-
POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 193 o Hamdirovi. Podle E. Noreena je fabule imposantní a obsahuje v souvislosti mezi zločinem a trestem více opravdové tragiky než většina jiných starogermánských epických látek. Bratři Hamdir a Sörli si přivodí svou zpupností (hybridou) tragickou vinu, kterou usmiřují smrtí. " Tragickým vrcholem je tudíž také replika: „Hlava by byla stata, kdyby Erp žil." Jména Svanhild, Sörli a Hamdir znějí u Jordanesa Sunilda, Sarus a Ammius. (17) sestřin syn — sestřin nevlastní syn, Randvér. (22) Hródrglöd - „hrdá“, nejisto, zda vlastní jméno či apelativum za Gudrún. (26) když rozvázals měch — měch Hamdirových úst. Hamdir svým tupením poštval Jörmun- rekka, že ten si vymyslil nový pokus, jak oba bratry udolat, totiž kamenováním. Již dříve slova z Hamdirových úst způsobila neštěstí; on to byl, který dal podnět k tomu, aby zabili Erpa. XXII. PÍSEŇ O GRÓTTU Tato píseň o vině a odplatě vznikla v X. stol. Obryně začínají svoji práci trpělivě, ale jejich trpělivosti je zneužito, uraženy se vzbouří a pomsta stihne zpupného násilného vládce, který nedbal jiného než užitku, jejž mu přinášela síla jeho otrokyň. Dovídáme se, že panny samy sva- lily kameny Gróttu do země lidí a že s valkyří mocí následovaly válečníky do boje. Žernov je jejich spojencem, nikoli Fródovým, tím, že přináší neštěstí tomu, kdo jej uloupí. Grótti zna- mená původně „drtič“, pak „žernov“. Na Ovčích ostrovech vypravují dodnes o babici, která mele zlato v hluboké sluji, z níž vychází hukot. Pohádka o zlatodárném mlýnku, který se nedá zastavit, nebo o žernovu na dně mořském vyskytá se v různých zemích. Obdoby z Čech a Moravy podává Wenzig ve Westslavischer märchenschatz, Lipsko, 1857, a Waldau v Böh- misches märchenbuch, 1860. V Helladě věřili, že mlýnský kámen vynašel Mylas (mlynář), mořský kouzelník (telchin). Hímalía (ta, jež mele) byla matka telchinů a byla nymfou. V úvodní próze: Jalangská vřesina — dnešní Jelling v Jutsku, nedaleko Vejle, místo proslulé mohylami krále Gorma a královny Thyry, zvané Dannebod (Záštity Dánska), z X. stol., a památnými rúnovými kameny. Je to „prastaré srdce dánských dějin“. Svithjód — Švédsko. Fjölnir — „mnohovědný“, podle Snorrovy Ynglingasagy syn boha Freye a bohyně Gerdy. Fenja — „vodní panna, panna vodních bystřin“. Menja — „šperky, zlatem zdobená panna". dva žernovy — staroseverské „kvern“ (žernov) znamená původně toliko „mlýnský kámen“; celý stroj, k němuž náležely dva mlýnské kameny, byl s počátku ozna- čován jen plurálem. Odtud výraz „dva žernovy“ a o něco dále: „žernov ten slul Grótti". Hengikjöpt - „s převislým spodním rtem“. mořský král Mýsing — „mýsing“ je původně podle Olrika fantastické mořské zvíře myšovité barvy (od „mús“ — myš). „Mořský král“ (saekonungr) vznikl písař- skou chybou místo „saethjórr“ nebo „saegridungr“ (což obojí znamená „moř- ský býk“). Toto jméno se pak vyskytuje v Snorrově Eddě ve výčtu synonym za „mořského krále“. (Mořský král — král víkingů.) Péttlandsfjord (Pentlandský fjord) — zátoka mezi Orkneyi a Shetlandem. (7) přeříkal sloku — odkazuji pro srovnání k svému překladu Sagy o lidech z Vatns-
Strana 194
194 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY dalu (kap. 26), kde Thorstein Ingimundsson dává svému podruhovi za úkol: „Jdi na As a zatluč na dveře a všimni si, za jak dlouho přijdou ke dveřím, a zazpívej mezi tím písničku; vezmi si za záminku, že se jdeš ptát po ovcích. Oni se tě budou tázat, zdali jsme již přišli domů, ale ty jim řekneš, že jsme domů ne- přišli“. Ovčák šel a přišel na As a zatloukl na dveře, a neozvali se dřív, dokud nepřeříkal dvanáct slok... Hrungnir — „hřmotič“, obr, kterého porazil Thór; byl to otec Fenjin a Menjin; srov. pozn. k Písni o Sigrdrífě (15). Thjazi — „tlustý“. Idi — bratr Thjazův, „podnikavý“. Aurnir — odvozeno od slova „aurr“ — kamení. Knúi — stejně jako Gutthorm zcela volně vymyšlené jméno. Je to patrně přízvisko (14) a znamená „hlezen, kotník“. (20) Hleidra - dnešní Lejre v sousedství lenního hrabství Ledreborgu, téhož původu, místo poblíž Roskilde na Sjaellandu. Kdysi sídlo královského rodu Skjöldungů. Dodnes nese stopy dávnověku, s pohřebištěm, vyznačeným kameny v podobě mohutné lodi. Slovo znamená „baldachýn nad sochou božstva, nebesa nad posvátným vozem při procesí, stan“. (22) Yrsin syn — Yrsa mèla Hrólfa s Helgem, který ji pojal za manželku, aniž věděl, že je jeho dcerou. (9) OO9 O 9 Q S O 6 O 0090
194 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY dalu (kap. 26), kde Thorstein Ingimundsson dává svému podruhovi za úkol: „Jdi na As a zatluč na dveře a všimni si, za jak dlouho přijdou ke dveřím, a zazpívej mezi tím písničku; vezmi si za záminku, že se jdeš ptát po ovcích. Oni se tě budou tázat, zdali jsme již přišli domů, ale ty jim řekneš, že jsme domů ne- přišli“. Ovčák šel a přišel na As a zatloukl na dveře, a neozvali se dřív, dokud nepřeříkal dvanáct slok... Hrungnir — „hřmotič“, obr, kterého porazil Thór; byl to otec Fenjin a Menjin; srov. pozn. k Písni o Sigrdrífě (15). Thjazi — „tlustý“. Idi — bratr Thjazův, „podnikavý“. Aurnir — odvozeno od slova „aurr“ — kamení. Knúi — stejně jako Gutthorm zcela volně vymyšlené jméno. Je to patrně přízvisko (14) a znamená „hlezen, kotník“. (20) Hleidra - dnešní Lejre v sousedství lenního hrabství Ledreborgu, téhož původu, místo poblíž Roskilde na Sjaellandu. Kdysi sídlo královského rodu Skjöldungů. Dodnes nese stopy dávnověku, s pohřebištěm, vyznačeným kameny v podobě mohutné lodi. Slovo znamená „baldachýn nad sochou božstva, nebesa nad posvátným vozem při procesí, stan“. (22) Yrsin syn — Yrsa mèla Hrólfa s Helgem, který ji pojal za manželku, aniž věděl, že je jeho dcerou. (9) OO9 O 9 Q S O 6 O 0090
- 1: Array
- 9: Array
- 11: Array
- 155: Array
- 173: Array