Strana 1
STAROČESKÉ SATIRY 1 9 4 7 MATICE ČESKÁ - ORBIS -PRAHA

Strana 2

Strana 3

Strana 4
Podle vydavatelských pravidel Památek staré literatury české doporučili tento svazek k otištění F. Trávníček a † J. Vilikovský a spo- lu s vydavatelem J. Hrabákem se účastnili korektury tisku

Strana 5
ÚVOD této knize vydáváme satirické skladby zapsané v ruko- pise Hradeckém; je to rozsáhlá báseň Desatero kázanie božie a sedm kratších veršovaných satir, nazývaných obyčejně Satiry o řemeslnících, k nimž se druží bajka O lišce a džbánu. Thematem Desatera jsou hříchy proti jednotlivým božím přikázáním. V úvodních verších básník vypravuje o božském původu desatera a naznačuje jeho obsah a pak bere jedno při- kázání po druhém a na každé uvádí tři příklady hříšníků. Tato trichotomie je příznačná pro středověkou poetiku vůbec a trojdílné schema dodržuje náš básník pedanticky: při osmém přikázání na př. nerozlišuje sice přesně hříchy, ale přece jen uvádí tři skupiny hříšníků, jen aby dodržel trojdílné schema. Přes pedantické třídění nepůsobí však báseň dojmem nudy a únavnosti, neboť mechaničnost komposice je úplně za- kryta neúměrností, s kterou básník jednotlivá přikázání pro- bírá: jsou přikázání, kde jen zběžně naznačil „trój lid“, který proti danému přikázání hřeší, jindy však věnuje hříchům proti jednomu přikázání celé stovky veršů, příklady jsou roz- vedeny, rozrůstají se v anekdoty, ba v satirickou povídku. Desatero bylo, jak se zdá, v staročeské literatuře dosti po- pulární, neboť vedle textu dochovaného v Hradeckém ruko- pise máme dochovány ještě čtvery zlomky, které ukazují, že báseň byla i přepracována. Starší než Hradecký rukopis jsou zlomky Zhořelecké (srovn. ČČM 1840, 406); z konce 14. stol. jsou zlomky Universitní I (stará sign. XI F 3, nová sign. XVII J 17, č. 5, srovn. ČČM 1861, 115, Sitzungsberichte d. k. böhm. Ges. d. Wiss. in Prag 1861, I, 74 a LF 1894, 113), Kapitulní (N 17) a konečně Universitni II (XVII E 8, list 57, srovn. ČČM 1893, 246). Zhořelecké zlomky obsahují (podle číslování Desatera Hradeckého) verš 150-230, 391-417 a 431-457, Universitní I verš 922-932, 956-971, 5

Strana 6
983-1013 a 1022-1025, ale v jiném pořádku než v rukopise Hradeckém (1022-1025, 956-971, 922-932, 983-1013). Kapitulní rukopis obsahuje skoro celou skladbu (od začátku až po verš 1101 inkl.). Zlomek Univer- sitní II představuje novou redakci básně, bohužel má jen 54 veršů (úvod a první přikázání). Hradecké Desatero má 1158 veršů; k básni je jako závěr mechanicky připojeno ještě t. zv. Menší desatero (v. 1159 až 1196), parafrázující veršem jednotlivá přikázání. Původcem této skladbičky byl zřejmě jiný básník než autor Desatera „většího“; že jde o skladbu samostatnou, je vidět i z toho, že „menší“ Desatero je dochováno též samo o sobě v ruko- pise t. zv. žaltáře Wittenberského. Drobné satiry, tradičně (ač nepřesně) nazývané Satiry o řemeslnících, napadají ševce, konšely, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky a pekaře a vytýkají jim typické poklesky: hru v kostky, úplatnost, okrádání zákazníků a pod. Nejkratší z nich má 54 veršů, nejdelší přes 150. Bajka O lišce a džbánu (97 veršů) líčí, jak se liška chtěla pomstít džbánu tím, že si ho přivázala k ocasu a spustila jej do studně, aby jej utopila; džbán se však naplnil vodou a stáhl lišku dolů. Satiry o řemeslnících i Desatero jsou dílem téhož bás- níka. Podobnosti mezi skladbami po stránce ideové, kom- posiční i jazykové jsou tak nápadné, že o totožnosti autorově není pochyby. Ale Satiry o řemeslnících a Desatero jeví ná- padné stylové podobnosti i s ostatními skladbami zapsanými v rukopise Hradeckém. Této stylové jednotnosti rukopisu všiml si už A. Havlík a na základě stylového rozboru, místy pronikavého (Veršové shody rukopisu Hradeckého, ČČM 1904—05) přisoudil všech 11 skladeb zapsaných v rukopise jednomu autorovi — jakési výhrady pronesl jen k veršované modlitbě o sv. Janu apoštolovi. Při sborníku musíme si však uvědomit, že stylová jednotnost může vyplý- vati i z toho, že sběratel dal zapsat do kodexu díla sice růz- ných autorů, ale jen taková díla, která pro své stylové, kom- posiční i ideové podobnosti hověla jeho vkusu. Pak by stylová 6

Strana 7
jednotnost nebyla důsledkem společného autorství, ale pouhým důsledkem výběru. Nechybějí ani hlasy, které po- kládají rukopis Hradecký za sborník děl různých autorů; tento názor pronesl již Ad. Patera (v úvodě ke kritickému vydání rukopisu Hradeckého 1881 na str. XXVI) a posledně pojal rukopis jako chrestomatii M. Weingart (Datierung und Ursprung der alttschechischen Königgrätzer Hand- schrift, Slav. Rundschau 1938, 6, 45). I rozbor veršové tech- niky omezuje názor Havlíkův, aspoň potud, že vedle skladby o sv. Janovi vylučuje ze společného autorství Umučení a skepticky se dívá na bajku o lišce a džbánu. U ostatních skla- deb jeví se však i po stránce veršové techniky nápadné po- dobnosti, které nás opravňují souditi, že aspoň zbývajících osm skladeb napsal týž autor. Jsou mezi skladbami i rozdíly, ale ty lze vyložit předpokladem, že všechna díla nemusela vzniknout současně, ale že vznikla v jistém časovém rozpětí; napřed legenda o sv. Prokopu, pak skladby lyrické a nakonec satiry. Mezi satirickými skladbami a legendou o sv. Prokopu může tedy ležet časové rozpětí celé generace. Při takovémto vý- kladu ztrácely by mnoho ze svého ostří rozpory v datování jednotlivých básní, zapsaných v Hradeckém rukopise. Dobu, kdy naše skladby vznikly, nelze totiž bezpečně určit a názory badatelů se rozcházejí téměř o dvě spisovatelské generace: vznik básní se klade od gotiky rané (1325—40) až do gotiky pozdní (asi k r. 1390). Do rané gotiky zařadil básně Hradeckého rukopisu po podrobném stylistickém rozboru A. Havlík (V které době žil skladatel rukopisu Hradeckého, ČČM 1906) a toto zařadění přejímá ve svých Dějinách J. Jakubec (I, 1929, str. 135n) i A. Novák (vydání z r. 1939, str. 27). Na samý konec 14. století posunul vznik básní V. Chaloupecký (V které době žil skladatel rukopisu Hradeckého, ČČH 18, 1912), proti jeho chrono- logickému určení postavil se však poukazem na jazykové archaismy E. Smetánka (LF 39, 1912, str. 160), který připouští nanejvýše třetí čtvrt století. Po článku Chaloupeckého posunul Havlík složení Desatera do let šedesátých (Sbor. filol. 8, 1926, str. 81, pozn. 29); generační zařadění autora by se tím nemusilo měnit, neboť jeho první básně mohly docela

Strana 8
dobře vzniknout už v letech třicátých až čtyřicátých. Na sklonek Karlova panování klade vznik satir též Weingart (v uvedeném článku). R. Jakob- son soudí, že satiry vznikly nejspíše těsně před legendou o sv. Kateřině (Staročeský verš, Čs. vlastivěda III, 1934, str. 442). J. Vilikovský se ne- pokouší o bližší časové určení a za pravděpodobné pokládá jenom to, že básně byly napsány za vlády Karla IV. (Staročeské satiry, Praha 1942, str. I.) Nedá-li se však u básní zapsaných v Hradeckém rukopise stanovit přesněji chronologie absolutní, lze formálním roz- borem určit chronologii relativní, t. j. postavení jed- notlivých skladeb v literárním vývoji; tato chronologie je ostatně pro literárního historika důležitější. Zde si všimneme ovšem pouze vývojového postavení satir. Po stránce vývoje básnické formy jsou satirické skladby Hradeckého rukopisu na přechodu mezi veršovanou epikou gotiky rané a rozkvětem beletristické prózy. Tím se hlásí k době Karla IV. a ocítají se v blízkosti legendy o sv. Kate- řině. Vývojově patří tato díla — i když jsou zdánlivě tak protichůdná — k sobě, jsou to dvě strany téže mince, neboť satiry i legenda usilují o touž věc: o osvěžení tradiční ver- šované epiky. Při tomto vývojovém zařadění musíme však zdůrazniti, že vývojové postavení slovesného díla nemusí být stejné jako jeho zařadění chronologické: musíme počítat s tím, že díla po vývojové stránce zastaralá mohou být časově mladší než díla, přinášející nové, průbojné vývojové prvky. Literární gene- race vydává často svá nejlepší díla až v době, kdy je na vze- stupu generace další a docela dobře si můžeme představit spisovatele, který ještě v stáří tvoří podle estetických ideálů školy, ze které vyšel, i když se mezitím vystřídaly v literárním životě třeba dvě generace mladší. Chceme-li zachytit vývoj literatury, je ovšem nezbytné klást větší důraz na postavení vývojové než na prostou dobu vzniku, neboť jen tím můžeme uniknout mechanismu, který hrozí při pouze chronologic- kém, kronikářském zařaďování literárních faktů, jehož dů- sledkem může být i naprosté skreslení slovesného vývoje. Jaké bylo literární pozadí našich satir? 8

Strana 9
V raně gotické literatuře byla formálními prostředky ostře oddělena lyrika, epika vyššího slohu a epika slohu nižšího (odpovídající asi dnešní reportáži). Satirické skladby Hra- deckého rukopisu navazují na epiku vyššího slohu, jejíž forma byla kanonisována Alexandreidou, a tento kánon rozrušují. Tím připravují příchod beletristické prózy. V Alexandreidě byl celkem vyvážen vztah mezi prvky ja- zykovými a thematickými; thema bylo sice zajímavé, byl na ně kladen důraz, ale i jazyk byl propracován k znamenité výši — přece však jen nebyl zjemněn natolik, aby se jazyková stránka stala v díle dominantní. Epos vyššího stylu zaujímalo střední postavení mezi lyrikou jakožto básnictvím hlavně jazykovým (srovnej přesné zachovávání metra a bohatou eufonii v Kunhutině písni nebo jazykové kouzelnictví, hrani- čící namnoze s kalamburem, ve Sporu duše s tělem I) a mezi epikou nižšího slohu, dotýkající se soudobé aktuální proble- matiky a hrající zároveň úlohu pamfletu (srovn. bezrozměrný verš Dalimilovy kroniky). Je nasnadě, že za tohoto rozložení literárních forem mohla se epická forma, kanonisovaná v Alexandreidě (k této formě patřily též na př. legendy nejstarší epické školy) aktualisovat dvojí cestou: buď tím, že se přesouvalo těžisko s jazyka na stránku thematickou (zdůrazňovalo se sdělení) nebo naopak na stránku jazykovou (zdůrazňovala se uměleckost); první po- stup, při kterém se forma stává méně vázanou, nazvu pro- saizací; druhý postup, při kterém se výrazové prostředky zjemňují a rafinují a forma se stává vázanější, nazvu lyrisací. Dokladem lyrisace je legenda o sv. Kateřině, dokladem pro- saizace je na př. legenda o sv. Prokopu (zapsaná v témž ruko- pise Hradeckém jako naše satiry) a v daleko větší míře Desa- tero a Satiry o řemeslnících. V naší literatuře 14. století ukázala se jako plodnější z těchto dvou postupů cesta, ve- doucí k prosaizaci. S hlediska vývoje literárních tvarů je jasné, že vývoj od poesie k próze byl dán imanentním vývojem literární struk- tury samé; ale „samopohyb formy“ nevysvětlí sám o sobě, 9

Strana 10
proč šel vývoj dvěma cestami a proč plodnější byla právě cesta k prosaizaci verše; lze si přece docela stejně představit, že by byl vývoj vedl jen jednou cestou, na př. k lyrisaci, a že by pak veršovaná epika prostě zmizela a byla vystřídána prózou — vždyť i při tom dvojcestí, které nalézáme v staročeské litera- tuře, výsledek vývoje byl týž, veršovaná epika zmizela stejně. Abychom tento vývoj vyložili, je nutno nalézti souvislost vývoje literární formy s vývojem společenským. U našich děl to není nesnadné: legenda o sv. Kateřině je zřejmě dílem inteligence a šlechty, kdežto satiry jsou aspoň námětem dílem měšťanstva, které vystupovalo jako nová společenská vrstva a musela se vyrovnat s novou sociální skutečností. V Hradeckém rukopise objevuje se v naší literatuře po prvé na scéně měštan jako hlavní herec. Zde se začíná pro- jevovat pomalé přežívání feudální společnosti. Sociální pří- slušnost publika, s kterým počítal autor, dá se sice velmi těžko určit, ale thematika jasně ukazuje, že to bylo publikum jiné, než s jakým počítal autor Alexandreidy a autor Dalimi- lovy kroniky. Je zde karikováno město, ale není zde oné třídní nenávisti šlechtice k příslušníkům nižších vrstev, kterou zná- me z Alexandreidy a Dalimilovy kroniky; satiry Hradeckého rukopisu nejsou dílem tak jednostranně a nekompromisně měšťanským, jako byla na př. Alexandreida dílem šlechtic- kým — šlechtic není v satirách nenávistně karikován, díla nejsou třídně dosud plně vyhraněná. A je nápadné, že zde není nenávistně karikován ani sedlák, kterého tak hrubě ka- rikovala mladší píseň o sedlácích (Sedláci, Vilikovský, Staro- česká lyrika, 1940, str. 111). Směšným není pán, směšným není sedlák — směšným je jenom ten řemeslníček a měštan. Je to satira člověka, který z městského prostředí vyrůstal, kterému bylo toto prostředí blízké, ale který se přece jenom cítil asi něčím mimo ně a nad ně. Nejlépe to pocítíme, srovnáme-li svět satir Hradeckého rukopisu se světem starofrancouzských fabliaux: ve fabliau je směšný sedlák, mnich i šlechtic, satirický šleh jde na obě strany od měšťana, nahoru i dolů, měštan vyrůstá v typický 10

Strana 11
střední stav; v našich satirách zůstává směšným pouze měš- tan. Zdá se, že česká společnost nebyla ještě tak ostře dife- rencována jako společnost francouzská, měšťanstvo nebylo dosud tak vyhraněnou třídou jako v soudobé Francii; zdá se, že naše měšťanstvo nevypěstovalo si dosud tak silné třídní povědomí, aby mohlo vytvořit skutečnou satiru sociální, spíš bylo jejím trpným předmětem. Autor Desatera a Satir o ře- meslnících vyšel asi z tehdejší inteligence, která z měštanstva vyrůstala, cítila s ním, rozuměla mu, ale zároveň se na ně dívala trochu svrchu. Desatero i Satiry o řemeslnících jsou díla měštanská, ale ne v takovém slova smyslu jako fabliaux: pohybují se spíš na pomezí měštanské vrstvy, nestojí v jejím středu. Bližšího o autorovi nevíme nic. Bystré postřehy Havlíkovy (O skladateli rukopisu Hradeckého, ČČM 1906) jsou pouhé dohady. Snad byl náš básník spisovatelem z povolání, kte- rému jistě nebyla neznámá tradice latinských škol, jak je vidět z jeho stylu. K tomu, že se živil spisovatelstvím, pouka- zuje i jakýsi ohled na ženy a konšely; konšelům se omlouvá („račte za zlé nejmieti“) a o ženách říká, že nejsou všechny nemravné, ale že je i mnoho žen ctných (Desatero, v. 310n). Ženy asi tvořily valnou část jeho publika a na konšelech mu záleželo patrně proto, že mu mohli překazit živnost. Díváme-li se naň dnešníma očima, jeví se nám i jako básník originální, neboť pro jeho satirické skladby neznáme přímé latinské předlohy; pokud víme, čerpal jen v jednotlivostech z obecně známých soudobých latinských příruček (Gesta Romanorum). To ovšem neznamená, že latinskou předlohu nelze předpokládati, a dále, měřeno středověkým nazíráním na literární práci, tato originálnost nebyla v očích středově- kého publika našemu básníkovi nijak zvláště ke cti. Středověk si necenil thematické původnosti (sám náš autor se dovolává nejednou toho, „což na knihách psáno vědě“), těžisko bás- níkovy práce spočívalo plně v plánu jazykovém, ve formě v užším slova smyslu. A zde je i vlastní význam našeho básníka. 11

Strana 12
Forma Hradeckého rukopisu dá se plně pochopit jen na pozadí formy tradiční veršované epiky, kanonisované v Ale- xandreidě. Satiry Hradeckého rukopisu tuto formu vlastně parodují, a to ve všech plánech: thematickém, sujetovém i jazykovém. Vývojově je nejdůležitější rozbití tradiční the- matiky a výstavby sujetové; zde šel náš autor mnohem dále než básník legendy o sv. Kateřině. Zatím co legenda o sv. Kateřině zachovává dějovou linii i thematiku tradičního eposu vysokého stylu, satiry obojí rozbíjejí: thematika je ze všedního života a pevná dějová linie je rozlámána, báseň se drobí v řadu samostatných episod. Satiry Hradeckého rukopisu jsou typická díla, v kterých se prostupují básnické druhy i styly naší rané gotiky. Především básnické druhy. Satira je vlastně forma lyricko-epická, neboť vyjadřuje vášnivý vztah básníkův k thematu a jeho osobní zaujetí je základní složkou. Autor nestojí stranou, za svým dílem — objektivní podání, které je dominantou epiky, mizí. Všude cítíme básníkovu přítomnost, básník přímo zasahuje do proudu vypravování svým já, stává se přímým, intereso- vaným účastníkem, jak je vidět na př. ze závěru satiry O zlých kovářích (v. 53n): Ba, by mi to Bóh ráčil dáti za dar, což bych chtěl žádati: bych jáz byl kovářě mocen, vždyť by poležal nemocen. Chtělť bych to právo nalésti, že by musil čtvernoh lésti atd. A podobně se ozývá i v satiře O lazebnících (v. 43n): Co by to škodilo komu, bych jáz sě přimluvil k tomu, aby právo nalezeno bylo naň i ustaveno: 12

Strana 13
když by koho uřězal, by jmu ten dobrý políček dal? Druhé bych chtěl vymysliti, to bych jmu chtěl naplniti: když by mi žíly chybil, bych jmu pěstí zuby vybil. Thematika tradiční epiky je parodována tím, že se nosite- lem děje stává příslušník třetího stavu. Sujetová výstavba je rozbita tím, že není pevné dějové linie. Autor Desatera pra- cuje rád anekdotou. Ta se mu někdy rozroste v celou sati- rickou povídku (o svódnici a jejím psu), ale ta má stále funkci didaktickou, není samoúčelná. Je to vidět i z toho, že básník nedovede děj anekdoty do konce: jakmile anekdota splní svůj ilustrační úkol, autor ji opouští, nedovypravuje ji, jde dále. Povídka o svódnici na př. končí tím, že vdova požádá svódnici o pomoc, ale vlastní uzavření děje zde není. Stejně v povídce o zlém sousedu nedozvíme se nic o tom, zda a jak byl zlý soused potrestán (srovn. Vilikovský, Staročeské sa- tiry IV). Formálně autor příběh neuzavírá, co se stane s jeho postavami, to ho nezajímá. Anekdoty slouží pouze k ilustro- vání, hrají podobnou funkci jako exempla v kázáních (jsou také ostatně čerpány z běžných kazatelských příruček, ač u všech nejsou dosud prameny zjištěny) — nedošlo ještě k jejich osamostatnění jako u Boccaccia. Autor Desatera je postavou ryze gotickou, není v něm ještě renesančních ná- znaků. Jeho gotický světový názor je vidět i z toho, kolik místa věnuje přestupkům proti hospodářskému řádu: nápadně rozšiřuje sedmé přikázání a deváté aktualisuje vložením pří- běhu o zlém sousedu. Je vášnivým ochráncem soukromého majetku a své doklady zahrocuje poznáním, že kradou všichni, od nejvyšších k nejnižším: všichni vybočují ze svých stavov- ských povinností a práv, a tím rozrušují pevný gotický řád. V této souvislosti srovnává i příslušníky vyšších stavů s neplodnými trubci. Není to však projevem třídní nenávisti, 13

Strana 14
srovnání z přírody bere autor z běžných kazatelských pří- ruček (srovn. Vilikovský 1. c.) a příslušníky vyšších spole- čenských tříd nekárá proto, že tvoří společenskou vrstvu, ne- přátelskou lidem třetího stavu, nýbrž proto, že zneužívají svého postavení a práv, která jim dal Bůh; přesto však toto místo (Des. v. 645n) je památné jako první revoluční projev v naší poesii, obsahující i zastřenou hrozbu (v. 650—652): tehdy sě zle trúpóm stává, že je včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie. Zdánlivá revolučnost je však oslabena kazatelským pozadím; zdá se, že kazatelství vůbec bylo našemu básníkovi oporou. Výběr přestupků, které autor Desatera uvádí, není pů- vodní. Básník si vybírá stejné náměty jako kazatelé Karlovy doby. S hlediska 14. století není konečně nic zvláštního na tom, že si autor ilustrační materiál vybral z části z příruček, určených hlavně pro potřebu kazatelů, a stejně je pochopi- telné, že se svými přísnými mravními zásadami blíží zásadám Miličovým a Waldhauserovým. Pro tyto shody s Miličovými kázaními předpokládal Chaloupecký (ČČH 1912) vliv Mili- čův na našeho básníka a podle toho kladl i vznik Desatera do konce století. Bylo by však docela dobře možné, že místa, shodná s Desaterem, opakoval Milič ve svých kázáních právě podle této básně, která byla — jak je vidět z počtu zachova- ných zlomků — asi hodně známá i oblíbená. Konečně každá doba má svoje hesla, která jsou „ničí“, obecná. Tak na př. Štítný v Knížkách o desateru božiem přikázání (Knihy na- učenie křesťanského, vyd. A. J. Vrťátko 1873, str. 290n) uvádí některé skupiny hříšníků podobně jako náš básník. Hned v prvním přikázání uvádí na prvním místě ty, „kteříž čáry, kúzla pósobie“ (str. 293), což se shoduje s první sku- pinou hříšníků, uváděných v Desateru (v. 41n): Prví jsú čarodějníci, ti chodie svú věrú nici 14

Strana 15
I druhá skupina hříšníků se v obou textech zhruba shoduje: Štítný říká, že „ktožť svět nade vše miluje, světu slúží: cizie- muť bohu slúží“ (str. 294), autor Desatera zužuje tuto sku- pinu na lakomce (v. 47n): Druzí, ješto jsú lakomci, to sú všecko lichevníci, ježto střiebro, zlato viece milují... Shody mezi Štítným a Desaterem jsou ojedinělé, nikoli strukturální, ale přesto (nebo spíš právě proto) zajímavé, neboť dílko Štítného je docela jiného zaměření než Desatero, a tím průkazněji ukazuje, jak některá themata byla obecným majetkem. Není také bez zajímavosti, že v prvních čtyřech přikázáních Desatero uvádí všechny kategorie hříšníků, proti kterým útočí ve Výkladu Hus; ani zde ovšem nejde o shodu strukturální, neboť Hus uvádí i jiné, další skupiny hříšníků. Přes přísné mravní zásady a moralisování (stále se ozývá memento mori a vyhrůžky peklem a dáblem) není básník Desatera jen a jen suchým nebo snad nenávistným mravo- kárcem. Má jemný smysl pro humor a pro ironii. Je sice místy obhroublý, ale vždycky je hluboce lidský a skvěle do- vede psychologicky proniknout své osoby. Jeho postavičky jsou sice spíš stínové obrázky než osoby z masa a krve, ale jejich profil je ostrý; zjednodušení je vyváženo tím, že autor dovede figurku zachytit ve vhodném okamžiku, kdy to zjed- nodušení nepociťujeme jako nedostatek, nýbrž jako přednost. Je však otázka, zda středověk dovedl toto umění ocenit; je otázka, zda neodhalujeme v básníkovi něco, co jeho doba ne- cítila a pro co neměla smyslu. V každém případě však v tomto úsilí o psychologické proniknutí osob je jeho přínos proti epice z počátku století, zvláště proti legendám. Psychologické proniknutí se stupňuje v Satirách o řemesl- nících. Je těžko říci, zda tyto drobné satiry vznikly před Desate- 15

Strana 16
rem nebo až po něm. Na první pohled vypadají sice jako prů- prava k Desateru, pozorujeme-li je však s hlediska vývoje epiky, vidíme, že vývojově stojí za Desaterem. Pozorujeme v nich další fázi rozkladu tradiční epiky: anekdota není už tak důležitým činitelem jako v Desateru, na její místo na- stupuje genrový obrázek, plný grotesknosti a svěžího humoru (satira o ševcích). Epika se úplně rozpadla do drobných obrázků a výjevů, čistě dějové složky jsou stlačovány na nej- menší míru, epické motivy jsou vytlačovány dialogem. Osoby hlavně mluví, vlastní „děj“ tvoří nejednou jen sít uvozova- cích vět a poznámek, připomínajících režijní poznámky v dramatu. Toto zdialogisování satiry vede přímo k satirám Smilovy školy ze sklonku 14. století, k Podkonímu a žákovi a k Sváru vody s vínem. Nápadné je i to, že se v drobných satirách autor místy oprošťuje od náboženské dominanty; jsou satiry, které ne- vyznívají hrozbou peklem a dáblem, nýbrž čistě světsky. Charakteristické přitom je, jak jsou satiry seřaděny: střídá se satira vyhrocená nábožensky se satirou bez nábožen- ského zahrocení: po satiře o ševcích, zakončené čistě světským pozorováním bez jakékoli morality, následuje satira o kon- šelích, kde autor hrozí peklem, další satira je však zase za- končena světsky, totiž vtipnými návrhy autorovými, jak by trestal kováře; čtvrtá satira (na sladovníky) zase končí po- ukazem na peklo, pátá (lazebníci) však vyznívá podobným návrhem pozemského trestu jako satira o kovářích, kdežto další satira, o řeznících, je opět zakončena motivem pekel- ného trestu. Poslední satira (pekař) končí motivem pekla, ale je tu i něco nového, motiv nebes, která čekají pořádného řemeslníka. Podle tohoto seřadění se zdá, že satiry tvořily záměrně uspořádaný cyklus. Pro tuto thesi mluví i motivický rozbor první a poslední satiry, o ševci a o pekaři: obě tyto satiry tvoří navzájem jakousi protiváhu. V obou se vyskytuje motiv řemeslníka a jeho ženy a motiv prodeje zboží na trhu; opačný je však poměr osob k hříchu. V první satiře je napadán sám 16

Strana 17
řemeslník, kdežto jeho žena je bytostí více méně trpnou, která jeho vrtochy musí snášet; v závěrečné satiře je nositel- kou hříchu vlastně žena: po morální stránce si zkrátka osoby obou satir vyměňují místo. V tomto střídání satiry zahrocené nábožensky a satiry za- hrocené světsky je nápadné, že je sled satir porušen tím, že mezi satiru o konšelích a o kovářích je vsunuta bajka o lišce a džbánu, která organické seřadění satir porušuje. Tato bajka se neopírá o žádnou známou starou tradici, ale přece jenom má paralely v ruských pohádkách a je známa z několika la- tinských rukopisů českého původu (je na př. ve sbírce kázání Quadragesimale admontské). Není jasné, zda je to skladba umělého původu, která vnikla do folkloru, či zdali ji na- opak neznal některý kněz z lidových vyprávění a nepřeložil do latiny. Už pro toto neorganické položení mezi satiry, jejichž logický sled porušuje, je možné, že bajka není dílem téhož autora jako satiry. R. Jakobson poukázal na to, že bajka jeví pří- buzné formální rysy se skupinou didaktických skladeb, za- psaných v rukopise Svatovítském (srov. Staročeský verš, Čs. vlastivěda III, str. 444). Bajka je však bohužel příliš krátká, aby se daly dělat z jejího rozboru nějaké definitivní závěry, tím spíš, že formální rozdíly mezi ní a satirami Hradeckého rukopisu nejsou příliš nápadné. Po komposiční stránce nejsou drobné satiry tak zeschema- tisovány jako Desatero. Celkem lze v nich vidět dvě vrstvy: satiru pracující obrázkem, rozvádějící jednu episodu (švec, pekař a vlastně i konšel) a satiru, zakládající se na kumulaci episod; v kováři, sladovníkovi a lazebníkovi jde o příklady dva, v řezníkovi uvádí jich autor řadu; satira o řezníkovi je po této stránce ze všech satir nejblíže kumulativní kom- posici Desatera, odhalené zvláště v sedmém přikázání. Satiry o řemeslnících jsou ostatně blízké Desateru celým ovzduším; obraz, jaký podávají, shoduje se úplně s obrazem, který po- dává Desatero, u kováře se docela opakuje stejné obvinění. 2 Staročeské satiry 17

Strana 18
Zbývá ještě všimnouti si, jak se projevuje prosaizace v sa- tirických skladbách Hradeckého rukopisu po stránce jazy- kové. Na první pohled vidíme, že se básník snaží, aby jeho jazyk působil dojmem skutečného, každodenního prostého hovoru. Proto také tolik užívá přímé řeči. Zaměření na hovorový jazyk vystoupí nejlépe, srovnáme-li jazyk satirických skladeb Hradeckého rukopisu s jazykem legendy o sv. Kateřině. Především vidíme, že v satirách Hra- deckého rukopisu není ani exklusivní slovník, ani složitá eufo- nická struktura, která v legendě o sv. Kateřině hraničí leckdy se slovní hříčkou. Ve výběru slov je snížení stylu nejná- padnější; v satirách jsou četná slova hovorová, jsou tam i ger- manismy a vulgarismy. Uvedení hovorového jazyka bylo ovšem dobře motivováno uvedením přímé řeči. V ústech řemeslníčka působí vulgarismus a germanismus měštanského prostředí komicky, ale nepůsobí rušivě. Přitom je zajímavé, že v legendě o sv. Kateřině přímá řeč měla opačnou motivační funkci než v satirách, neboť motivovala často užití složitých efektů zvukových i slovníkových. Bylo to dáno tím, že v le- gendě mluví osoby nadzemské nebo vznešené, Kristus, Panna Maria, světice, císařovna a pod. Motivování slovníkových zvláštností nebylo tedy vlastně ani v satirách, ani v legendě dáno přímou řečí o sobě, nýbrž osobami, jimž byla vložena do úst. Středověk dobře rozeznával ve stylistické výstavbě genus grave a genus extenuatum. Jestliže se přímá řeč neuplatnila plně jako autonomní pro- středek pro motivaci slovního výběru, tím víc se uplatnila v plánu intonačním, daleko více ovšem v legendě než v satirách. Autor legendy o sv. Kateřině přímo si pohrával s intonací, střídal intonaci vzestupnou a sestupnou, zvolání a řečnické otázky se prostupovaly a rozrůstaly do bohatě větvených trsů. Intonace dávala často ráz celému souvětí, působila (spolu s jinými složkami eufonickými) i na pořádek a výběr slov. Takovéto využití intonace v satirách není. Jejich jazyk je po intonační stránce daleko jednodušší než jazyk le- 18

Strana 19
gendy o sv. Kateřině a směřuje zhruba k prostému schematu, v kterém se členění syntaktické kryje s členěním veršovým. I tvar věty v satirách směřuje k větě prosté hovorové řeči. Pro jazyk satir nejsou příznačné vyvážené a umně vy- krojené periody, věta se často naopak vyšinuje z vazby jako v rychlém hovoru. Básníkova věta je často jakoby přímo za- psána z úst překotně mluvícího člověka, jehož potřeba vy- mluvit se je tak veliká, že neví, co říci dříve. Typickým pří- kladem toho jsou verše 487n z Desatera, kde je podmět po- staven za přísudek a potom ještě jednou opakován, tak jako v uspěchané živé řeči: a když psíka uzřě toho ta paní, ano jmu mnoho z jeho očí slez tečieše, ta paní k téj babě dieše atd. Pro hovorové zaměření Desatera je příznačné, že uvedené verše nejsou položeny do přímé řeči. Tendence, podati báseň jazykem hovorovým, je v Desateru tak silná, že nemusí ani být vždycky motivována přímou řečí. Představa každodenního hovorového jazyka je vzbuzována i jinými prostředky. Sem hledí na př. případy, kdy autor pre- cisuje vyslovený podmět tím, že jej opakuje ještě jednou ji- nými slovy, srovn. na př. v satiře o ševcích v. 47n: A když to uzřě hospodář, povědě ševci ten krčmář atd. Také hojnost ukazovacích zájmen vzbuzuje dojem hovoro- vého jazyka; srovn. na př. v Desateru verš 481n: i jide s tiem psíkem k vdově, nalezši tu chytrost sobě. Ta paniú mniec nábožničku, přije míle tu svódničku. 19

Strana 20
Podobných prostředků, jimiž básník vzbuzuje dojem mlu- vené řeči, zapsané přímo z úst, je řada, ale zde se jimi ne- mohu podrobněji zabývati. Na první pohled by se zdálo, že je autor našich satir pri- mitiv, který neovládl plně rafinovaný spisovný jazyk doby Karlovy, a proto zůstal při praxi jazyka mluveného. Ale to by byl omyl. Autor nepodává mluvenou řeč jako stenografický zápis, nýbrž hovorová řeč je mu prostředkem uměleckým, stylisuje ji. A v tomto stylisování hovorové řeči je jeho novost a jeho umění. Po stylové stránce je vedle tohoto zaměření na hovorový jazyk příznačné pro satiry (a vůbec pro básně Hradeckého rukopisu) opakování podobných obratů na blízkých místech, srovn. na př. v satiře o lazebnících v. 21n: Ti jsú najsprávnější lidie, že na lidech nic nelúdie. Též jáz pravi lazebníkóm, přirovnaji je k horníkóm, že jsú také správní lidie, na lidech zle nic nelúdie Protože je tento postup pro autora velmi příznačný, uvedu ještě dva příklady z Desatera: v. 403n a 1105n: a chtieše ji rád pojéti, i nemožieše prospěti proto, neb ta bieše vdova slíbila čistotu znova, a on toho nevědieše, proto ji pojéti chtieše Bude-liť v sudě neplném tolik kvasnic jako u plném, vězte, žeť jest olej kraden odtud, kdežto byl postaven; 20

Strana 21
paklit jest méně v neplném sudě kvasnic než u plném, vězte, žeť jest zle žaloval Tato montážní technika souvisela asi se zaměřením básní na hlasité čtení, na přednes (srovn. zautomatisované obraty v pohádkách a v lidové ústní epice). Zaměření na přednes se ostatně zdůrazňuje i jinak, na př. oslovováním publika: Znamenajž, coť činí potom, jáz vám najlép povím o tom (Sat. o sladovnících, v. 39—40) Na montážní techniku autora Hradeckého rukopisu pouká- zal první Havlík (Veršové shody rukopisu Hradeckého), který si také všiml, že náš básník s obzvláštní oblibou opakuje v nápadné blízkosti nepřesné rýmy. Uvedu dva nápadné příklady z Desatera, a to verš 527n a 563n a dále verš 809n a 815n: ten ji najviece miloval, mnoho dobrých daróv dával .... an mě tak velmi miloval, a drahé mi dary dával jinak vodné tele léčí a jinak bolniej oči .... na mdlé neb na bolniej oči, jížto jézveného léčí V takovýchto případech zřejmě šlo básníkovi o to, aby ne- přesný rým zdůraznil, neboť usiloval o uvolnění poměrně velmi přesného rýmu, který byl kanonisován v tradiční ver- šované epice. 21

Strana 22
Podobné uvolňování kánonu pozorujeme i v rozložení slovních celků ve verši. Verš satir je sice na první pohled stejný jako v tradiční epice, osmislabičný půdorys se důsledně zachovává, ale metrum se uvolňuje více než v epice tradiční, takže trochejská tendence skoro úplně mizí, verš se stává místy čistě sylabickým, je vyhraněn spíš syntakticky než rozložením slovních přízvuků. Proto také téměř není přesahů a intonace není aktualisována, naopak se automatisuje. Básník satir Hradeckého rukopisu byl jistě dobře obezná- men se současnou literaturou a stylistikou a dobře mu byly známy návyky tradiční české epiky vysokého slohu; užil jich však parodisticky. Právě proto podržel přísně osmislabičný verš a nesáhl k verši bezrozměrnému: nechtěl psát tradiční formou epiky nižší, ale chtěl naroubovat slohové prostředky epiky nižšího stylu na tradiční sloh epiky slohu vyššího. Tím ovšem tradiční kánon osvěžil, ale zároveň prolomil hranici mezi stylem epiky nižší a vyšší. Psal v době, kdy si epika vyššího stylu hledala nový vý- razový prostředek v práze a verš byl z epiky vytlačován, stá- vaje se znakem osobité exprese, útvaru subjektivně zabar- veného. V tomto vývoji mají satirické skladby Hradeckého rukopisu důležité místo. J. Hrabák. 22

Strana 23
DESATERO KÁZANIE BOŽIE

Strana 24

Strana 25
DESATERO KÁZANIE BOŽIE 94 b V židovských jest knihách psáno, všěm lidem věděti dáno, že Buóh tato slova svému mluvil lidu židovskému 5 řka: „Poslúchaj mne, lide mój, a vždy u mém kázaní stój. Budeš-li mne poslúchati, chci tobě tu zemi dáti, v niejžto stred a mléko plove; " 10 v tu vy chci uvésti, Židové. Z těch bieše jeden šlechetný Žid a svého života čsný, tomu jmě Mojzes diechu, toho za knězě jmějéchu. S tiem tvořec zjevně mluvieše, jakž Mojzes rozumieše; tomu tvořec sám svú rukú napsal na dvú kamennú dskú desatero své kázanie 20 všěm lidem na oblepšenie. A tomu tvořec poručil, aby Mojzes všě učil, aby v kázni přebývali, svého tvorcě milovali. 25 Na jednéj dščě tři biechu kázanie, ješto učiechu, kak jest Boha milovati a jemu chvály vzdávati. A na druhéj sedm bieše jich 30 napsáno, kázaní božích, 15 25

Strana 26
95 a ješto učie všelikého, chudého i bohatého, kak jest družce milovati a kako s ním přěbývati. [PRVNÍ 95 b 35 Slyšte, páni, i vy, panie, prvé jest božie kázanie: Nejmějte Boha jiného, kromě tvorcě silného. Proti tomu trój lid činí, 40 jímž svú duši velmi črní. Prví jsú čarodějníci, ti chodie svú věrú nici, ti pohansku vieru plodie, když lid s pravé cěsty svodie; 45 ti Boha za Bóh nejmají, když na babě kúzla ptají. Druzí, ješto jsú lakomci, to sú všecko lichevníci, ješto střiebro, zlato viece 50 milují, pro to lichviece, než Boha, než své spasenie, jehožto ničs dražšie nenie; a ti také, již blúdiece, svú zlú myslí tbají viece 55 než na Buóh na svú hospodu, pro něž vezmú v duši škodu. Znamenajte dobřě toho, jehožto sě stává mnoho: Když který pro svú hospodu 60 bojuje a vezme škodu, že snad svój dobrý oř stratí, slíbí mu pán jiný dáti; 26

Strana 27
96 a pakli ho zabí samého, pán nemóž vrátiti jeho. 65 Když tak pro malú otplatu bojujete a svú ztrátú marnému pánu slúžíte a jeho vóli plníte, radějše služte mocnému 7o svému králi nebeskému: Ktož tomu poslúží snažně, tomuť dá otplatu věčně; ktož sbožie neb život ztratí proň, to obé jmu navrátí. Třetí, ješto jsú v rozkoši, netbajíce o svéj duši, to kázanie přěstupují a u veliký hřiech vstupují: to sú nesmierní opilci 80 i všelicí pasobřišci; ti své břicho za Buóh jmají, nebo o něm viece tbají než o duši i o Bolzě; proto budú u věčnéj hrózě. 85 Těm učiní král nebeský takeže, jako král světský jeden učinil jednomu byl opilci nesmiernému, o němž nám pověst povědě, 90 což na knihách psáno vědě. Bieše jeden jhřec opilý, všěm dobrým lidem nemilý. Ten jide před svého krále a svým sě řemeslem chvále 95 a řka: „Věz mú chytrost, králi! Dávajiť svój život v táli: nevypiem-lit pitie tvého v tvéj pivnici najlepšieho 75 27

Strana 28
96 b viece než jiných třidcěti, 100 kaž mi mú hlavu stieti." Král toho káza zkusiti, móž-li to chlap učiniti; an to chlap učini snadně, nesta vína nice na dně, 105 an chlap vše víno vyloka, jehož by měl cný do roka. Král rozhněvav sě povědě: „Oběste chlapa na hřědě, ať mu provaz hrdlo stáhne, 110 k mému pití viec nesáhne. Toť za cělo věděti dám: též sě stane nesmierným vám, že vy pekelný kat uděsí, nesmierné u pekle pověsí. DRUHÉ KAZANIE 97 a 115 Druhé kázanie božie jest, ktož je drží, blazě mu jest: Boha v ješit nejmenujte a toho sě vždy chovajte. Ktož ješiutně Boha vzývá, 120 ten sě jím jedno posmievá. To trój lid hřiešný přěstúpá, hóře činí než tvář hlúpá. Prvý, jenž křivě přisahá, na svatý kříž rukú sahá, 125 a ten, ješto k tomu radí; oba k sobě črt u peklo vsadí. Druhý, jenž Bohem pospílé, ano jmu tiem nic nepíle, anebo jeho svatými; 130 Buóhť otspílé takým, věř mi. 28

Strana 29
Třetí, jenž poklíná Boha, ten chce vz vodu a nemoha; jenž vinu v tom Bohu dává, že nerovně čest rozdává, 135 sbožie, sílu, krásu, zdravie; ano dobřě Hospodin vie, který dóstojen kterého tohoto sbožie vrátkého. ITŘETÍ] 97 b Třetie kázanie božie jest, 140 slyš chudý i ten, jenž jmá čest: Pomněte svaté dni čstíti a je v čistotě světiti. Proti tomu trój lid činí, jímž sě proti Bohu viní: 145 Prví, jenž v svátky dělají (proto jim vždy kněžie lají); druzí v svaté dni hřiech plodie a káti sě jich nerodie; třetí v svaté časy hrají 150 a na svaté nic netbají. Lépe] by bylo orati než v neděli tancěvati: vězte, ktož rádi tancují, ti své tělo ofěrují 155 diáblu i všěchny své údy, když proň činie také trudy. By to kněz dal za pokánie někomu, vstanúc za ranie téci k jutřni takýmž skokem, 160 ale by vstonal svým bokem. Svój zrak diáblu ofěrují, když jím srdce rozněcijí: 29

Strana 30
98 a kolik chotí v tanci slíbíš, tolik diáblóv v srce upustíš. 165 Tu dievka i žena mnohá, nepomnieci nic na Boha, hlédá viece i milejé na jinocha i snažnějé než na obraz tvorcě svého, 170 Jezu Krista nebeského. Potom ústa ofěrují diáblu, když v tanci zpievají o smilstvě piesni nesličné a k tomu v čas nekázané. 175 Uši také ofěrují, když radějše poslúchají zlých piesní, zlého pravenie, prázdné piščby i hudenie, a o svatéj mši netbají, 180 boží službu zamietají. Ješče k tomu ofěrují rucě diáblu, když darují viece piščcě, bubenníky než čsnú kněží i zvonníky. 185 U tance dievky, jinošě, ščedřěj sú nežli u mšě: dá dobrý peniez u tancě, chtě k ófěřě, ptá měděnce. Nesličná věc i hanba jest 190 tak dáti Bohu marnú čest, júž sě bubenníka stydie; ktož to činie, smyslem blúdie. Slyšte, žeť jest u písmě psáno, všěm lidem věděti dáno: Ktož hercóm dary dávají, ti diáblu v čelist vkládají. Nohy také ofěrují diáblu, když na nich tretují; 195 30

Strana 31
98 b 200 jako by z smysla vystúpil, neb jako by veň běs vstúpil: nemúdřějé činie než skot, kazie podešvy i život. Tanečníku, to dobřě věz a též tanečnici pověz: 205 co u tanečného diela s tvého hubeného těla kolik ukane potu krópí, tolik diáblóv duši vschopí i vnesú s sobú do pekla, 210 ot nichž by ráda utekla. ČTVRTÉ 99 a 225 Čtvrté božie kázanie jest: Jmějte otcě a matku v čest. To kázanie přestupují, ež jich srdcem nemilují, 215 ot nich sbožie jmajíce a jich potřěbu vidúce, jim ničse nepomáhají, o nich velmi málo tbají. Druzí, jenž otčíku lají, 220 pro to veliký hřiech jmají. Třetí mrzie všemu lidu, ti budú bydliti s Judú: to sú, ješto tepú otcě, neotpúščějí ni matcě. Ktož čstie otce a matery, dává jim Buóh dvoje dary: prvý, že jest v duši spasen, druhý, že jest v době ščasten. 31

Strana 32
PATÉ Poslúchajte řěči svaté, 230 totoť jest kázanie páté: Nezabíjej bratrce svého, mé tváři, člověka mého. Proti tomu trój lid činí, jímž sě Bohu věčně viní: Prvý, to jest mužěbojcě, jenž umářie hladem družcě, moha jho málem živiti i dá jmu živótka zbýti. Druhý, jenž káže nebo radí 240 zabiti neb jiné svádí a stane sě vražda proto; pravi vám zacělo jáz to, žeť jest ten pravý vražedlník, toho zabitého vinník. Ten jest také mužěbojcě, jenž, jsa sudí neb poprávcě, přiložě k někomu vinu pro nepřiezn neb pro dědinu, i zbaví života koho, 99 b 250 jehožto sě stává mnoho. Třetí, ješto sám zabíjé, ten sě s Kainem nemíjé, ten musí s ním u pekle býti, jehož mu viec nelzě zbýti. 235 245 ŠESTÉ KAZANIE 255 Šestým kázaním tě svázal: Nebuď smilník, toť Buóh kázal. Trój lid nedrží tohoto i jmá veliký hřiech proto. 32

Strana 33
100 a Prví sě skutka chovají, 260 však sě myslí v něm kochají; čistota v ráj nedovodí, jenž ot srdcě nepochodí. Druzí smilstvo skutkem plodie i jiné k tomu přivodie; 265 mezi mužmi toho mnoho, avšak v ženách viece toho. O jich zlosti pisáno jest a některé tak známo jest, že diábel týž obyčěj jmá 270 jako ptáčník, kdyšto jímá ptáčky v sietkách, že za nožku přivieže v sietkách ponožku i vstrhá, aby vzlétala, jiné ptáčky osázala: 275 takéž diábel dušě číhá a mnoho jich tak potrhá. V krčmě nebo v tanci ženu posazují ulíčenú, anať obočie vstahuje, 280 závojíka popravuje, sukničku svú ztkaničivši a karnáček užlutivši, k tomu do pat zpodlinivši a podlinky zhedvábnivši, 285 nožík, měšček, cúdný pasec, u piesnech jejé jasný hlasec. To vidúce mnozí blázni, nejmajíce božie kázni, slyšiece slovcě výborná, ješto sě jim zdějí dvorná, velmi milé usmievanie a laskavé jich vzhlédanie, letie jako na otržn k nim; nalit i bude hoře jim, 290 3 Staročeské satiry 33

Strana 34
101 a 295 anot je diábel potrhne, i s ponožkú u peklo vtrhne. Sbožný, ktož tak smyslem vládne, že v také sieti neupadne, a ktož sě také vyvalí 300 z těch sietí, ten Boha chválí. Těch chytrostí mnoho jmají ženy, jimiž přěmáhají ty lidi, jenž jmají dosti síly i čsti i múdrosti; 305 any jsú přěmohly čsného krále Davida mocného, Šalomóna přěmúdrého a Samsona přěsilného. Znamenajte také toho: 310 Čsných jest žen také přěmnoho, z těchtoť jáz je vykládaji a o nich nic neskládaji, kromě o těch, ješto tbajú o tělu, dušě netbají, 315 tělo krásně odievají a svú duši obnažijí. Ti jako jeden blázn činie, jenž oděl v drahé oděnie svój kóň, obnaživ svú kóži 320 i oděl ju ve zlú rohoži i jel byl k královým hodóm, i vjel tak nečsně v jeho dóm; král jeho kázal vyhnati a sto kyjevých ran dáti. Takéž syn boží učiní, ktož sě takeže doviní, že s nimi učiní rozvod, káže je vyhnati z svých hod. Slyšte, ješto sě líčíte, 330 by v tom hřiech byl, vy nemníte: 325 100 b 34

Strana 35
101 b 335 když také s pýchú ke mši jdú, s věcším hřiechem ot nie přídú. Tak jest Buóh laskav na také, ješto sě líčie, na všaké, právě jako na rytieře král, jemužto dobřě věřě, pojme jej u boj v některý a zkušije jeho viery, an sě přijma nepřátel svých 340 a vstavě na sě klejnot jich i zbie mu šlechticiev mnoho a ješče chce viece toho. I jde přěd král, toho taje, a ješče na sobě jmaje 345 vafnrok neb tvář nepřátelskú a prosě u něho daru. Nezdá mi sě, by jmu co dal, snad by sě viece rozhněval, i kázal by jeho jéti 350 a potom jmu hlavu stieti: Takéž ty, ješto sě líčie, v diáblóv sě vafnrok obláčie, pod tím mnohé přěluzují a mnoho duš zahubují. 355 Hubená ženo, znamenaj a diáblovy tváři nechaj! Když jmáš ten vafnrok na sobě, věrně jmáš buoží hněv k sobě; chceš-li boží milost jmieti, 360 musíš diáblóv klejnot snieti. Třetí lid to přestupuje kázanie a v hřiech vstupuje: to jsú svódníci, svódnicě, jež črt vnese u peklo nicě. Ty jsú pravé zahradnice, všěch diáblóv dobré ščěpnice; 365 35

Strana 36
102 b božie ščě py vytrhují a diáblóm je přěsazují. Ty jsú diáblovi měši, 370 jimiž diábel velmi spieší oheň smilstva rozdýmati a mladým zlý příklad dáti. Ty jsú horší než kacieři, dosvědči-lit, každý mi věří: 375 kacieř přída, kdež neznám jest, dvě létě nebo tři tajen jest, a tak v skóřě mnoho lidí k svému kacieřstvu nevzbudí; a svódnicě dne prvého 380 inhed přídúc neb druhého k některéj neb k některému, inhed ho přivede k zlému. A přídúc k některéj paní, sěde s ní výše než zvaný, nebo příde šlojéř nesúc neb záponku prodávajúc, i die: „Paní, rač sěm vstáti, chcit dobrú kúpi prodati. A jakž ot lidí otstúpí, děje trh o hřiešnéj kúpi. Mnoho těch kunštóv umějí, jimižto hřiešný trh dějí. Ješče o nich vědě mnoho a něco povědě toho, 395 kak jedna chytrá svódnice, činiec sě dobrá nunvicě, čsnú vdovičku přělúdila a ke zlému ji vzbudila. Tuto vdovu milováše 400 a své jéj dary dáváše jeden jinoch neženatý a v sbožie dosti bohatý, 385 390 102 a 36

Strana 37
103 a 103b 435 a chtieše ji rád pojéti i nemožieše prospěti 405 proto, neb ta bieše vdova slíbila čistotu znova, a on toho nevědieše, proto ji pojéti chtieše. Když příde ta jedna chvíle, 410 že s ní sedě velmi míle, mluviv slov rozličných mnoho, vstáza jé pod věrú toho, chce-li s ním u man želstvě býti, či chce toho inhed zbýti. 415 Otpovědě cěle jemu: „Nechci tobě ni jinému, nebo sem slíbila býti v čistotě až do mé smrti." Jinoch proto v smutek upade, 420 bezmál hořem neusvade; i jide inhed preč ot nie, velmi truchleje a smutně. I když ona baba jeho uzřě tak velmi smutného, 425 hned sě veň slovy uváza, o smutcě jeho otáza, proč jest tak srdcě truchlého, co-li sě jmu stalo zlého. Uhani ji rozhněvav sě 430 řka: „Zlá babo, opravuj sě! Co píle mým smutkem tobě věděti, mrzutéj robě?“ Drieve než on slova skona, otpovědě jemu ona: „Milý synku, to dobřě věz a svému přieteli pověz, že jézvený nemóž zbýti svých ran, když je bude krýti 37

Strana 38
104 a před lékařem; kromě tomu 440 pomóže, ktož zjeví jemu. Takéž této tvé truchlosti snad tebe nikte nezprostí, ač jé někomu nepovieš, ješto na svém srdečku vieš." 445 Jinoch babě otpovědě: „Tys múdrá žena, to vědě, a protož jáz, matko, tobě povědě pravdu o sobě, ač chceš mne v tom nepronésti 450 a z té truchlosti vyvésti." „Synku, nemeškaje pověz, pomohu ti, to dobřě věz.“ „Jest, matko, zde vdova tato. Slíbil bych to za vše zlato, bych mohl toho dojíti, bych ju mohl sobě pojéti. Tu sem dávno pojéti chtěl a v tom sem nice neprospěl. Dával sem jéj daróv mnoho, 460 i jest mi žěl velmi toho, žeť jest mnú již pohrděla " i cěle otpověděla. Vecě baba: „Mně viec nelaj, milý synku, a koláč daj; 465 v krátkém času přídeš k tomu, budeš volen v jejé domu.“ „Ach, by sě to mohlo státi, chtělť bych dobrý koláč dáti.“ „Jedno buď vesel, synu mój, 470 již jako s niú jmáš svój pokoj. I počě baba mysliti, kak by mohla přělúditi tu čsnú vdovu, ješto bieše v svém čsném vdovstvě i vždy chtieše. 455 38

Strana 39
104 b 105 a 475 I jmějéše psa malého ta baba, velmi dvorného. Toho za tři dni nekrmi, až by ten psík lačen velmi. Potom s hořčicí smie sivši 480 chleba a psa nakrmivši, i jide s tiem psíkem k vdově, nalezši tu chytrost sobě. Ta paniú mniec nábožničku, přije míle tu svódničku. 485 A když pospolu sediesta, rozličná slova mluviesta; a když psíka uzřě toho ta paní, ano jmu mnoho z jeho očí slez tečieše, 490 ta paní k téj babě dieše: „Pověz mi, má milá matko, toto tvé malé ščeňátko, proč pláče i szly mu tekú takéž, jakž same člověku? Udeři sě u prsi silně i zaplaka baba pilně a řkúci: „Má dcerko milá, nikdys toho neslýchala, kaká sě hřiešnici pakost 500 mně nynie stala i žalost, jéžtoť nesměji zjeviti ani pro hanbu praviti. Toho sě žehnaj lé hajúc, milá dcerko, i vstávajúc, 505 ať sě nestane v tvém rodě; nechtěj i vrahu téj škodě! By chtěla, dci, zatajiti, chtělať bych to pověděti.“ „Milá matko, prav bezpečně, 510 chcuť toho tajiti věčně.“ 495 39

Strana 40
515 105b 525 530 „Jázť sem milú dcerku jměla, ta mi jest nynie opsěla: toto přěde mnú ščeňátko jest to pravé mé děťátko. Stalo sě tak, má dci milá: Když sem jáz v svém kraji byla, byla sem bohatá žena a v tom kraji nade všě čsná. Jměla sem dceř velmi krásnú, 520 ke všemu dosti věhlasnú; ta jest svého muže jměla, potom po něm ovdověla, a pro krásu i pro sbožie snúbiechu jé mnozí mužie. Mezi těmi jeden bieše, jenž dobré přátely jmieše, ten ji najviece miloval, mnoho dobrých daróv dával. To sě několik let dálo, až sě kako hoře stalo: když sě jinoch nadějéše, by ji pojal, cèle mnieše, ana nemúdrá bláznice, chtieci býti čsná vdovicě, 535 otpovědě řkúci jemu: „Nechci tobě ani komu.“ An pro tu velikú milost, ješto k niej jměl, vstúpil v truchlost, z truchlosti v nemoc upadl byl, 540 nemocen jsa i dušě zbyl. A proto Buóh nad ní pomstil, že ji ve psí tvář proměnil; i jmá tiem psem veždy býti, nikdy nemohúci zbýti. 545 Milá dci, sbožníť sě káží hubenými a škodú cuzí. 40

Strana 41
106 h Zda jmáš kterú svú rodičku nebo kterú přietelničku, ješto s kým pomluvu jměla 550 a jím potom pohrděla, mé dcerky zlú příhodu vieš a každéj ji taciej povieš, ať sě nedopustí toho. Ostřěz, Bože, každú toho. „Hoře mně, matičko milá. Jáz sem téže učinila. Co mi tomu hoři sdieti? Chtěl mě šlechetný pojéti jinošě přátel šlechetných, 560 dosti bohatých i dobrých. Všakť sem jáz to učinila, žeť sem o něm nerodila, an mě tak velmi miloval a drahé mi dary dával. „Hoře mně s tobú, dci milá, kak si v tom zle učinila! Přizři náhle sama k sobě, toť já razi věrně tobě, a sě v túž tvář neproměníš 570 jako má dci, jižto vidíš.“ „Kak mi, matko, býti tomu? Jáz hanbú nevzmluvi k němu. By to pro mě učinila, k němu sě o mně vzmluvila, 575 chtělať bych dar dobrý dáti, kaký by směla kázati.“ „Neznaji ho,“ baba vecě. Jeliž jéj věrdunk oběcě, toliž teprv baba šedši 580 získa koláč na jinoši. Tak baba lstivými slovy ot jinocha i ot vdovy 565 555 106 a 41

Strana 42
vzemši dary, tu čsnú vdovu učini k hřiechu hotovu. 585 A protož každá svódnice viece jest než vražedlnice, že dvě duši a třetí svú zabíjé mocú ďáblovú. ISEDMÉ! 107 a Sedmé jest kázanie božie: 590 Nekradte cuzého sbožie. Trój lid toto přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje. Prvý, jenž cuzé otjímá, toho črt u peklo pojí má. 595 Ten sě zlý lid velmi rozmohl, bezmále vše dobré přěmohl. Zlá kniežata i zlé hrabie, vévody i zlé lankrabie, vládyky, kupci i chlapstvo, biskupi, mniši, žákovstvo, zlé jeptišky, křižovníci a k tomu zlí kanovníci, panošicě i vladaři, vyvržení z pekla ohaři, 605 všichni cuzé otjímají a proto těžký hřiech jmají. Kniežata vojny plodiece a chudinu tiem hubiece, plodie šosy, k tomu berně; zlodějit jsú, pravímť věrně. A vládyky ješče viece, ke všěm črtóm spieše chtiece; před těmi nic neostane, jako v ohni ot nich vzplane, 610 600 42

Strana 43
108 a 615 ni kněz ni mnich ani vdova, by jměli andělská slova. Však býti bez svého sbožie — pomsti toho, matko božie! Ti jsú dobřě znamenali, jenž sú při dvořě bývali, kak knieže svú mísu zjédá, že sám jé málo pojédá, potom pošle rytieřiem svým a rytieři panošiem svým, 625 a panošě lotróm dadie a lotři sě o ni svadie. Takéž králi a šlechtici vždy činie svéj chudinici: najprve úrok vezmúce 630 a potom berni zživúce berú s nich jiné pomoci vladaři k tomu z své moci, k tomu soci i kuchaři, lovci, pekaři, běhaři 635 derú je ot vrchu do pat, a též činí svým zlý opat. Kniežata i zákonníci, jeptišlky i kanovníci, i vy, páni, znamenajte 640 a své chudiny nechajte! Což na nich viece žádáte nežli uložené jmáte, proti Bohu to činíte a svú duši tiem viníte. 645 Vizte, kak jste smyslem hlúpi, že činíte jako trúpi: Trúp zjédá cuzé úsilé, libo málo libo velé; a když sě léto skonává, 650 tehdy sě zle trúpóm stává, 620 107b 43

Strana 44
108 b 660 109 a že je včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie. Některý pán, jmaje svého čsného kmetě bohatého, 655 rád by jeho sbožie vydřěl, by to jedno pro hanbu směl. I skládá ne z vinú vinu, ale změří jmu dědinu i die: „Chlape, proč si to směl učiniti, žes viece jměl dědiny než jiný mój kmet? Daj šest hřiven, bud s tobú vet. Pakliť sě lépe rozmyslí, ješčet lepší čin vymyslí, jímžtoť chlapa neochudí, avšak dva voly vylúdí. Jako byl jeden učinil vládyka, že byl vylúdil dva voly, s hnědým plavého, 670 u svého kmetě dobrého, jehož obviniti chtieše, ale sličně nemožieše. Pozvav jeho jednú k sobě, vecě: „Kmeti, radím tobě, ty jmáš svého dosti sbožie, neb jest k tomu vóle božie. Tys mdlého života člověk, a proto jest krátký tvój věk. Rozdaj přátelóm své sbožie 680 za síly a ve jmě božie; snad sě o ně potom svadie, za tvú duši ničs nedadie. Vecě jmu kmet: „Pane milý, jáz sem člověk ješče čilý; 685 až kdy budu mdlejí v život, tehdy rozdám sbožie i skot. 665 675 44

Strana 45
109 b „Ba, jměj, chlape, mú radu: Ty jmáš ženu ješče mladú; ač ty své sbožie rozdělíš 690 a mně jeho neosvědčíš, snadť sě uviežíc v tvé sbožie i nedá ničs ve jmě božie, i pojme sobě mladého, netbajúc spasenie tvého." 695 „Milý pane, toho mě zbav, " sem v svém životě zdráv. „Ty mně, chlape, z té rady mohl by děkovati všady; vědě, že máš v smysle vadu, 700 když zamietáš takú radu.“ „Tot chcu učiniti, pane, však sě přěs mú vóli stane. Najprvé dám za svú duši v kněží modlitvu a ve mši 705 svého sbožie třetinu, aby za mú za vši vinu k laskavému Hospodinu vzdával svú modlitvu věrnú; druhú čiest, ženo, jměj sobě, 710 tuť jáz otdávaji tobě; třetí dám přátelóm chudým, to vše, pane, s svědectvím tvým. „A mne, chlape, nezapomínaj, " také mně něco z diela daj." „Nejmám, pane, nice toho, rozdal sem málo i mnoho; kromě ješče dva voly jmám, oba na ofěřě prodám, na vosku a na příkrově, 720 v němžto mě pohřebú v rově. „Ješče máš dosti hodiny, popros na to své rodiny, 715 45

Strana 46
110 a 110b ješto vieš, kto tě milují a tě krásně ofěrují. O příkrovu co sobě stýskáš, a ty udatnú ženu jmáš, ješčet zetče plátna v domu, ještoť bude dosti k tomu. Tú hoviedcí pro vosk také, 730 chci, neprodávaj nikake, nebť ješče do toho času vosku tvé včely nanesú; ta mně, chlape, voly otdaj a jiné vše sbožie rozdaj." 735 „Buďta tvá voly, pane mój, jázť sem boží člověk a tvój. Toť páni dobřě umějí, svéj chudině zle hovějí, na ně vinu nalezují 740 a je jich sbožie zbavují; zlodějem ho písmo vzývá, ktož tak zle sbožie dobývá. A ti, jenž v zákoně chodie, již také zlodějstvo plodie, 745 kdyžť zpovědi poslúchají a když pokánie dávají; kradú ot mateře děti u macechu veléc slušěti, macechu velé ploditi 750 a svú matku zahubiti; kážúce na každý sňatek, však kradú kně ziu desátek. Ješče kradú viece toho, a těch jest mnichóv přěmnoho, 755 kdyšto koho zpoviedají a čie tajenstvie zviedají. Když mnichu die který derce a cuzého sbožie bercě: 725 46

Strana 47
111 a „Daj mi dobrú radu z toho, 760 učinil sem zlého mnoho: desět sem kostelóv vybil, kněží oblúpil i přibil, kradl se, při vedl i přěbíjal, žehl sem svú rukú, vybíjal. Toť pravím, otčíku milý, byl sem ke všiej zlosti čilý; bych jměl dědiny široké, nezplatil bych sě nikake, co sem otjímal nevinným 770 i ztrávil zle životem svým. Bych chtěl všechno navrátiti, musil bych s dětmi žebrati; bych chtěl také všěm platiti, kto by je mohl všě věděti? 775 Proto za vše zaviněnie, proši, bratr, daj mi pokánie. Nemohuť sě nic postiti ani na kterú pút jíti, na jutřni vstáti nemohu, 780 učiniž, což libo Bohu; a páteřiev nerad pěji " a jiných modlity neuměji. „Snadno, synku, toho zbudeš, ač mne poslúchati budeš: 785 my jsmy bratřie velmi chudí, nám jinak nic nepřichodí, jedno což vy pomáháte, svú almužnu nám dáváte. Zbavuji tě hřiechu toho, 790 což si kdy učinil, všeho: daj mi za ty hřiechy jednu k mému oděnici hřivnu. Takť činie zlí zpovědníci, mnohých lidí přěludníci, 765 47

Strana 48
111b 795 v svatém písmě chtiece blúdie, křivě na zpovědi súdie, silně přieliš zpravujíce, snadně hřiechóv zbavujíce; co písmo velí přijéti, 800 toho sě nechtie držěti. Zpovědníci, znamenajte, dobré příklady vzímajte! Vy sě lékaři vzýváte hřiešných duš, to dobřě znáte; 805 vizte, žet lékař, z nemoci když myslí věrně spomoci, jinako nemoc studenú a jinak nemoc črvenú, jinak vodné tele léčí 810 a jinako bolniej oči, jiný trank k každéj nemoci, když myslí věrně spomoci. Snad by učinil věcší strast, by kladl nemocnému túž mast na mdlé nebo na bolniej oči, jížto jézveného léčí. Takéž, lékaři duchovní, dávaj u pokání čin rovný. Každé lidské zaviněnie 820 chce jmieti rovné pokánie: kaž sě lakomým postiti, nečistým kaž čistu býti, kaž zloději navrátiti a z svého kaž ščedru býti. 825 Každé lidské zaviněnie chce jmieti rovné pokánie. Znamenaj, coť písmo praví, žeť Bóh těch hřiechóv nezbaví, jeliž bude vráceno to, 830 což jest bezprávně otjato. 112 a 815 48

Strana 49
112b 113 a A ty sám dobřě znamenaj, tento příklad všěm poviedaj, žeť lékař spomoci nemóž jézvenému, donidž v něm nóž; 835 jeliž bude nebo střěla vyňata z jézveného těla, toliž lé kař všelikého tak uléčí raněného. Takť krade mnich i kněz všaký, 840 dávajúc ščedré otpustky; ktož sě v jeho páteř vloží, tomuť tisúc hřiechóv složí. Aleť bych velmi rád tomu, by sě též stalo takému 845 zpovědníku všelikému, jako kaplanu jednomu, jenž, spoviedav přěbojníka, mnohých lidí násilníka, vecě: „Chceš sě hřiechóv káti? 850 Chcuť dobrú kúpi prodati: což jsi ukradl z své mladosti, zbavuji tě té všie zlosti; ač si komu otjal zlato, daj mi jeden šilink za to." „Auvech, kněže, chci velmi rád, kromě nynie nejmám nasnad; příď ke mně v les u pondělí, zdať mě dotud Buóh nadělí, ten ti šilink chci rád dáti 860 a tak sě viec hřiechóv káti. A když v les přijede k němu, ten šilink zaplati jemu, vecě: „Kněže, druhý vezmi šilink a tento kóň daj mi 865 a toto své rúcho k tomu, beřiž sě pěš k svému domu; 855 4 Staročesk é satiry 49

Strana 50
113b 880 dalť sem za tento hřiech viece než za všě, pravdu mluviece. Dávaj, kněže, viec múdřějé 870 za hřiechy lidem pokánie. Věz to, kněže i bosáku, křižovníku, i ty, žáku, což kdy na lidech vylúdíš, zloděj jsi a smyslem blúdíš. 875 O kupcích také povědě, ješto o jich zlosti vědě: ti kradú také přěmnoho, avšak jich nevěšie z toho. Ti, již sukno prodávají, ti přietele ukrádají; učině kmotra z někoho, rád by vydřěl sbožie jeho. Když sě s ním utká u městě aneb v některéj cěstě, 885 dobrojtro neb dobrý den vzdá, kak sě jmá na zdravie, zviedá; ješče otieže ho stoje: „A kak sě jmá kmoška moje?“ A jakž ta slova otmluvi, 890 inhed jmu o sukně vzmluvi řka: „Kmotře, kaké sukno jmám! Třěba-lit, ať jeho prodám; dávno nebyl lepší šarlat u městě, jakýž mám brunát: 895 kropenina přešlechetná, pruhatina nevídaná, ta velmi krásně odievá. Té mi s sukni a s plášč zbývá; toho zbytka kupováchu, 900 osmi krošiev nedodáváchu. Ač sě, kmotře, líbí tobě, vezmi to sukénce sobě, 114 a 50

Strana 51
114 b raději přieteli svému, tobě, kmotře, než jinému 905 těch osm krošiev chci spustiti, z nichž mi budeš děkovati." Kmotr mně, by tak i bylo to, nemluvě nic dále za to, vezme předraho sukno zlé, 910 věřě kmotru a mně dobré. — Takoť kradú súkenníci po hřiechu bezmále všicci; což jiný nekúpí hadě, v tu kúpi přítele vsadie. Též činie všichni konieři, kocovníci i ovnieři, ščivalníci i valcháři, všichni kupci i kramáři; věrujíce přisahají: „Toto mi za to dávají. Mnoho tak vypřisahají, a proto těžký hřiech jmají. Mlynáři, také znamenaj: když meleš, cuzého nechaj; 925 mníš, by nebyl zloděj proto, ukrádaje málo často? Móžeš dobřě znamenati, ve mlýně jsa, to vídati, že řěka činí sě vodna, 930 často jsúci lidem škodna, když z malých potóčkóv bývá, v nichž člověk často oplývá. Též ty, zlý mlynáři, činíš, z malých hřiechóv hřiech shromazdíš 935 a pro ten u pekle potoneš, ač sě toho káti nechceš. Krajčí sě kalí v témž kalu, ukrádá sukna po málu; 915 920 51

Strana 52
115 a 115b neotpustí nikomému, 940 krade i přieteli svému. Jako jeden krajčí bieše, když plášč své ženy krájéše, nemohl otrpěti toho, ukrade jeho nemnoho. 945 To uzřěv syn, otci vecě: „Nekraď, ten plášč krájéš matcě. Krajčí jemu otpovědě: „To jáz, synu, dobřě vědě, kromě pro pamět činím to, 950 abych vešdy pomněl na to.“ To jáz pravím, krajčí, tobě: Nepomyslíš-li o sobě, s mlynářem u pekle potoneš, v němž tápati věčně budeš, 955 ač sě toho neostavíš, a což jsi ukradl, nevrátíš. Krčmář má těch mnoho zlostí, jimiž svéj duši pakostí: sám krade s děvkú i s ženú, 960 nedávajíc u pravú mieru svého pitie, jakú slušie; proto pójde v kázn jich dušě. K tomu přijímá zlodějstvo, přepúščie v svém domu smilstvo: 965 u postě, ve mnohý pátek, vždy u něho črtóv sňatek zlodějév i přěbojníkóv, zlých žen i zlých kostečníkóv. Netbá nikdy na svatý čas, 970 vešdy jmá s opilci svój kvas; vždy pie s nimi, přičítaje, na svatú mši nic netbaje. Oráčiev také neminu, jmají na sě hroznú vinu: 52

Strana 53
116 a 975 svatokrádci sě vzývají, že desátka nedávají. Věz, člověče, čiest desátá tvého sbožie, tať jest svata, jižtoť jest Buóh zvolil sobě, i přikázal věrně tobě, aby dával sluhám božím, ač chceš býti v nebesiech s ním. Nedáš-li jé, těžký hřiech jmáš a svatokrádcem sě vzýváš. By král český některému dával každé léto svému padesát hřiven člověku, bral by je u velikú dieku a jemu pět rád by dával 990 anebo na jeho čest vskládal; a nám Buóh, pravdu mluviece, dává darmo velím viece; tělo, duši, čest i zdravie, krásu, cnost, čest i sbožie 995 i jiného k tomu mnoho, avšak my hřiešníci z toho nechomy věrně děkovati ani desátka dávati. Chcete-l věrně čstíti Boha, dávajte málo ze mnoha; neniet vaše, všet jest jeho, čstětež jej sbožím jeho. Kteříž jej budú chváliti a z jeho sbožie jej čstíti, 1005 tomuť sbožie nebeské dá, v němžto nebude chud nikdá. Svědčí to svatý Lukáš nám, žeť tomu die Hospodin sám: „Věrný sluho, jměj veselé, 1010 dalt sem byl sbožie nevelé, 980 985 1000 53

Strana 54
117a a tos mně vešdy poznával, žes mú čiest věrně vydával; vejdi v sbožie svého pána i v radost, tať věčně dána. 1015 Mezi kováři zlodějév mnoho jest i svatokrádcóv; ti, již zlodějém hotují klíčě, kozie nohy kují, nožě, pily i věc jinú: 1020 proto s zloději pohynú. O kostečníciech pravím vám, to móž každý věděti sám, že jmají v sobě zlú vlohu, mrzie všěm lidem i Bohu, 1025 že vždy lží a přisahají, Bohem a svatými spílejí. Druhý neplní sedmého kázanie, jenž co cuzého nalezna, nechce vrátiti, proto móž duši ztratiti, což jest nalezl, ač nevrátí, ani sě toho chce káti. A pakli by vrátiti tbal, a toho, jenž ztraſtil, neoptal, 1035 jmá to s právem vše na chudé vložiti, neb jakž jmu bude raditi zpovědník jeho, co jmu učiniti z toho. Třetí, jenž přijímá kradbu, 1040 ten vejde do pekla v hanbu: nebylo by zlodějíkóv, by nebylo příjemníkóv. 1030 116 b 54

Strana 55
IOSMÉ] Osmému kázaní živý učí tě Buóh: Nebuď křivý 1045 svědek na družcě na svého, ač chceš zbýti črta zlého. Trój lid toto přestupuje: Prvý, jenžto potvrzuje zlú řěč, slyšav ot někoho 1050 a nevěda právě toho; druhý, ješto sám poviedá něco zlého a nevěda; třetí, jež svědčí křivému a tratě právo pravému; 1055 ten proto pekla nezbude, v němžto věčně v hoři bude. 117b [ DEVATÉ! 1070 1060 Toto kázanie deváté: Cizie věci nežádajte. Trój lid sě nedrží toho: Prvý, jenžto hrózú koho s dědinicě s jeho spúzie a činie jmu mnoho núzě; druhý, jenž svého súsěda připraví jej, nic nevěda, 1065 křivě k některému platu a čině jmu proto ztrátu, aby neseděl v svém domu a jej spieše prodal jemu. O takém vám zlém súsědě drahnú poviestku povědě, ješto mysléše chudého k škodě připraviti svého 55

Strana 56
118 a 118 b súsěda, jenž přišed k němu, tato slova vecě jemu: „Uslyš, súsěde, prosbu mú, otpusť mi v svém domu, ať postavím lahvici dvě oleje a naplně je.“ Súsěd chudý, nevěda lsti, tomu bohatci otpusti. Tehdy ten lahvici plnú zadniv a druhú neplnú, jsa úmysla velmi zlého, schova u súsěda svého. Potom tento po puól rocě chudému súsědu vecě: „Nedostatky, súsěde, jmám, vrať mně mój olej, ať prodám.“ A když lahvici othradi, inhed sě s súsědem svadi, i počě naň žalovati, chtě jmu sbožíce ztratiti a řka: „Zléhos obyčěje, ukradl si mého oleje. I bieše v tom městě dobrý jeden člověk, čsný i múdrý, ten nevinným pomáháše a dobrú radu dáváše. Ten nevinu jeho vzvědě 1100 a to poprávci povědě: „Jáz chcu pravý súd vydati. Kaž oleji tuto státi, ať čistý olej skydaji a kvasnici ohlédaji: bude-lit v sudě v neplném tolik kvasnic jako u plném, vězte, žeť jest olej kraden ottud, kdešto byl postaven; 1080 1085 1090 1095 1105 1075 56

Strana 57
paklit jest méně v neplném 1110 sudě kvasnic než u plném, vězte, žeť jest zle žaloval, súsěda lstivě obúzal. A proto múdří bývajte, sobě domóv dobývajte 1115 mezi súsědy dobrými, mezi čsnými i múdrými. Třetí jest, jenž radí komu lstivě a chtě škodě tomu; s prvým i s druhým tohoto 1120 diábel vezme u peklo proto. IDESATÉ] 119 a Znamenajte slova božie: Jmějte v čistotě svá ložě. Toť kázanie desáté jest, ktož je drží, blazě jmu jest; 1125 však to trój lid přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje: Prvý, jenž ženy nejmaje, na svú duši ničs netbaje, toto kázanie přěstúpá, 1130 kdyšto v cizé lože vstúpá. Druhý, jenž maje ženu svú i bude viliti s jinú a ta bude jmieti svój muž: ta oba črt pojme v svú húž. Třetí, jenžto jmaje ženu krásnú, z mnohých vyloženú, i pójde k mrzutéj robě, ten vezme zlý příklad sobě; chrústem jeho chci nazvati, 1140 dám jej všěm dobrým poznati, 1135 57

Strana 58
1145 119b 1150 1155 ješto s lúky ot krásného květa letí ot vonného i hledá sobě pokoje prostřěd smrdutého hnoje. Těch chrústóv po hřiechu dosti, ješto sě držie té zlosti, netbají o krásném loži, jdú k biedniciem na rohoži, zamiecúce slova božie i rúšějú svá čsná ložě. V starém zákoně ten bieše obyčěj: Ktož nedržieše čsně v čistotě ložě svého, ukamenovachu takého; a po našem hřiechu nynie v některém kraji kamenie nemohl by tolik shledati, by chtěl všě ukamenovati. 120 a Ktož chce v rajskú radost vníti, 1160 musí kázanie plniti toto desatero božie, tak příde v nebeské sbožie. Prvé: miluj tvorce svého a vešdy čsti na vrch všeho. V druhém kázaniu Buóh kázal, aby člověk v tom múdr býval, aby jmene nejmenoval jeho v ješiut ani vzýval. V třetiem kázal na paměti své svaté dni veždy jmieti, je svým ná boženstvím čstíti a v ten čas viece chváliti; 1165 1170 58

Strana 59
120 b to jest neděle, den jeho, jiní čsní dnie podlé toho. Čtvrté kázanie božie jest: čiň otčíku a matcě čest. Páté kázanie pomněte: druh družcě nezabíjejte ani skutkem ani radú, 1180 ni lakomstvem, ani svádu. To staří i mladí slyšte, totoť jest kázanie šesté: smilstva sě vešdy chovajte a v tom svój život skonajte. Naplníš sedmé kázanie: ač sě uchováš kradenie a k tomu ščedr z svého budeš, tak věčného pekla zbudeš. Osmé kázanie jest: křivý 1190 nebuď svědek ani lstivý. V devátém jest Buóh přikázal, by cuzého nic nežádal. Toto kázanie desáté: jenž u manželstvě přebýváte, 1195 vešdy v čistotě bydlite, tak sě k Bohu přiblížíte. 1175 1185 Amen. 59

Strana 60

Strana 61
DROBNÉ SATIRY

Strana 62

Strana 63
[O ŠEVCÍCH 125 b 10 Ševci divně přěbývajú, často svým ženám zle lajú; když ho žena jme tresktati, nedadúc jmu v kostky jhráti, 5 an sě rozhněvaje z toho, častoť jéj přibíjé mnoho. Jako jeden švec činieše, ten svéj ženě rád lajéše. Ana vecě v jednu dobu: „Co mi učiniti s tobú? Rač slyšěti, mój milý muži, však vidíš mú i svú núzi! Že chceš vždy v krčmě ležěti, dietky chtie hladem zemřieti; 15 poviz o svých dietkách záhe, vidíš je bosé i nahé, aby jim mohl přiodieti " i ztravicě utěžěti. Švec povědě ženě dvorně 20 řka: „Jmám prodajné čtvery škorně, ty škorně za věrdunk prodám a tobě ty pe niezě dám; obratiž je na své děti, jázť jich nechci k sobě vzieti. 25 Ona počě děkovati řkúc: „Kdy sě chcvě na trh bráti, ty škorně spieše prodati a dél tiem neotkládati? Chcevě-l jíti u pondělí, s0 zdali nají Buóh nadělí? c 125 a “ 63

Strana 64
126 a Tehdy on svéj ženě vecě: „Ženo, mně sě na ten trh nechce, pójdevě ve čtvrtek ráno, tut bude lépe prodáno. 35 A když sě na ten trh brásta, škorně za věrdunk prodasta. Švec vecě: „Coj učiniti? jižť mi sě chce velmi píti. Ženo, chceš do krčmy jíti, jediný haléř propiti?“ Ona jemu v tom povoli řkúci: „Staň sě po tvéj vóli.“ A když do krčmy jidesta, brzo tři krošě propista. 45 Inhed počě švec hledati, zda by mohl s kým v kostky jhráti. A když to uzřě hospodář, povědě ševci ten krčmář: „Hosti, chceš-li vrci krychle? Neb ty neb jáz zíščeš rychle. Švec beze všeho potaza ženě věrdunk dáti káza, počě s ním krychle metati, chtě na krčmáři vyjhrati. 55 Přistúpivši žena k němu, povědě tak muži svému: „Muži,“ vecě, „nedámť jhráti, slíbils mně ten věrdunk dáti; již svě tři krošě propila, bychvě viec neutratila!“ Švec svéj ženě tak ottuši a řka: „Ženo, věř méj duši, prvé než tři krošě ztraci, až dřievnie tři všě navráci. 65 Nechať naň sadím po kroši, tohoť jáz na tobě proši. 40 50 60 64

Strana 65
" 127 a Plat,“ vecč, „jeden kroš jemu," i provrže ten kroš k němu, i sadi drulhý naň spieše; 7o ten kroš opět provržieše. Osm vrhóv vešdy pospolu ztrati švec u toho stolu. Žena, uzřěvši to, vecě: „Milý muži, nejhraj viece, 75 nevěrněť na kostku mece, ani kdy kostkú zaklekce." On vecě: „Počakaj málo, ješčet mi pět krošiev ostalo: nebť tu pět k němu provrhu, 8o nebo dřěvních osm vyvrhu.“ Žena mu počě brániti řkúc: „Musíš mě dřiev zabiti. Nedámť ostatka projhrati, musíš mi jej inhed dáti. 85 On vecě: „Zlá ženo, přěstaň, neb vetčas budu nekázán!“ Krčmář vecě: „Buď kázána, paní, neb budeš svázána. Jhraj pro ni preč, nejměj péčě, 90 nechaj, ať sě hořem vsteče.“ A když ho ke jhřě připravi, inhed jej všěch peněz zbavi. Švec chtieše na základ jhráti, žena jemu počě láti 95 řkúc: „Ba, hubenče hubený, ke mně své viery neplný, tys byl mně ten věrdunk otdal a jižs jej hanebně projhral; ješče chceš na základ jhráti? 100 Buóh dajť sě diáblu dostati.“ On vecě: „Nemluviž mnoho, neboť mě bude hněv z toho; 126 b 5 Staročeské satiry 65

Strana 66
127b razuť, beř sě preč, biednice, nebť v ten čas ošiji líce.“ 105 Ona přiskočivši k němu i vytrže kostky jemu. Švec sě rozhněvaje na ni i dá jéj políček dlaní; tu ji přes stól za vrch skloni, 110 div že jéj hlavy neslomi; počě ji tlačiti nohú, ana úpie k živu Bohu. Nabiv sě jé v jeho domu i vecě krčmáři tomu: „Hospodáři, Buóh tě žehnaj! Pro Buóh na mě sě nehněvaj; Musil sem to učiniti, v tvém domu nekázán býti, to vše pro tuto zlú kóži, 120 jázť jéj toho doma zhozi.“ A když cěstú spolu jdiesta, v ten čas sě spolu smířiesta. Počě své ženy prositi řka: „Rač mně to otpustiti.“ 125 Ana jemu otpovědě řkúci: »Jáz to dobřě vědě, že ty velmi zlý obyčěj máš, co dobudeš, to vše projhráš. Velecht na trh u pondělí 130 řkúc: »Tuť nají Bóh nadělí,“ a ty počě otkládati a chtě do čtvrtka nechati; když ty jdeš na trh ve čtvrtek, tehdy v tě vstúpí malý črtek 135 i oslepí tvoji oči, cc že ot kostek nebudeš moci." On jéj vecě: „Milá ženo, jižt jest všechno provrženo. 115 66

Strana 67
128 a Ty nerod na to nic tbáti, 140 musímť tvú potřěbu dáti. Tu sobě vše otpustista a dobrá přietele bysta. Tak švec divocě přěbývá, žet svých peněz v krčmě zbývá; 145 i často jmu sě přihodí, žeť i základóv otchodí, ant zlú plachtu prodra na sě, uzříš ho z krčmy vytasě; poběhne jako bez smysla a plachta na něm otvisla. Zatiem naň lidé vzvolají, mnozí naň blátem vzkydají. Přiběhnať do svých katrčí, tu jej žena do nich vstrčí, 155 i svine sě za kamnami jako zlý pes prostřěd slámy. Přěhubené jeho bydlo!; mohl by radějí žváti mýdlo než tak hanebně bydliti, ničs dobrého neužiti. 150 67

Strana 68
O KONŠELÉCH NEVĚRNÝCH 128 b 129 a Konšelé, račte slyšěti a mně v tom za zlé nejměti: jmáte na sobě zlú vadu, křivým dáváš dobrú radu. Pohřiechu v tom mnoho blúdie, že pravé křivelně súdie. Přída chudý člověk k němu i bude tak řéci jemu: „Dobrý druže, tebeť proši, 10 učiň za své matky duši, pomoz mi neviny zbýti, chcuť tvój modlitevník býti, by tě milý Buóh uzdravil i tě všěch tvých hřiechóv zbavil. 15 Konšel sě nic nepotiežě, inhed jeho sám otieže řka: „Móž-li co za mój trud býti, snadť bych pomohl toho zbýti." Tento chudý, tu řěč slyšě, 20 stane před ním, srdcem vzdyšě řka: „Buóh vie, nejmámť co dáti, pro Buóh rač mi pomáhati. Když konšel uslyší, co jest, v ten čas nalezne sobě tu lest 25 řka: „Súsěde, praviť tobě, teprv sem vzpomanul sobě: jmámť býti zajtra na rocě, prošeno mne i mého otcě. Tu jmám přivésti ku právu: 30 súsěd súsědu ukradl krávu. " 68

Strana 69
129b Popros někoho jiného a tě přeslyší nevinného. Tento pójde preč ot něho, příde druhý ptaje jeho; 35 a když sě jeho doptaje, něco sbožie s sobú jmaje, bude řéci: »Rač slyšěti, pane, coť chci pověděti; slyšal sem, žes múdrý konšel, 40 proto sem sěm k tobě přišel, aby mi dal z toho radu: Učinil sem hroznú svádu, jednoho sem obelhavil, druhého do smrti zabil. 45 Prosímť, by sě v to uvázal, dalt bych rád, co by sám kázal.“ Kdyžť konšel uslyší toto, vecě jmu: „Nemuť sě proto, chcuť pomoci toho zbýti, 50 ale hřivnyt mi dobyti; musímť mysliti přěmnoho, abych tě vypravil z toho. On vecě: „Mój milý pane, toť na tvéj milosti stane. 55 Vecě: „Neulevímť i krošě, by stál do puól léta prosě. Musímť jmieti hroznú práci, i svéhoť spánie ukráci, žet tě vždy k tomu přivedu, 60 žet dám z toho dobrú radu.“ Ten jistý sě nepotázav, hned hřivnu z klína vyvázav vecě: „Račiž hřivnu vzieti a tu práci o mně jmieti. Takt konšel po hřiechu blúdí, žet mnoho listivě vylúdí, 65 69

Strana 70
130 a 75 ni pro Buóh ni pro všě svaté, jedno pro sbožice klaté. Ktož sě s koláčem uteče, 7o ten juž nejmá na to péčě: povieš jmu příhodu svoji, když on uslyší řěč tvoji, naleznet tolik chytrosti konšel sobě i múdrosti, žeť tě učiní pravého a z pravého křivedlného. Ti sú tak zúfalí lidie, tak svým smyslem divně blúdie, umie mnohým radu dáti 80 a sám na to nechce tbáti, by toho s pokojem nechal, by křivých koláčiev nebral. Hubený bude tvój koláč, ažť řkú tobě: „Do pekla rač.“ 85 Rád by vrátil ty peniezě, když povisneš u lemiezě, u pekelného řetězě, kdež budeš na věky vězě. 70

Strana 71
O LIŠCĚ A O ČBÁNU 130b Liška jednú běhajíci, jésti sobě hledajíci, uběže do jedněch pústek, ano v nich jediný chrústek. Vecě: „Pověz mi to, chrúste, čie jsú toto chýšě pusté?“ On jéj tako otpovědě řka: „Jázť sám nevědě; teprv sem jedno přišel sěm, 10 nejmám nice činiti s tiem. Liška počě sě točiti, by mohla co uhoniti; točivši sě sěmo i tam i uběže k pustým kamnám, 15 a když sě v niestěji vtoči, inhed v kamnách čbána zoči. Vecě: „Dobrý večer, čbáne, kak sě jmáš, mój milý pane? Cbán lišcě nice nevecě 20 a ona vzemši jej na plece potěšči sě s ním ven z pústek. Tu ji potka onen chrústek; vece: „Liška, co to neseš, že nohami jedva pleteš?“ 25 Ona vecě: „Nesu čbána, mého milostného pána. Zdáše sě jéj nésti těžek; vznesši jej na jeden břiežek i pusti jej dolóv opak " 30 řkúc: „Jáz tobě učini tak,“ 5 71

Strana 72
131 a 35 131 b vecě, »pójdiž dolóv, čbáne, těžeks mi nésti, mój pane!“ Cbán sě dolóv s hory pokoti, liška sě po něm běžiec upoti. Vecě: „Čbáne, proč běžíš prudcě? Přěsadíš mi skoro srdce. A když čbán na rovni bieše, viec sě kotiti nemožieše, vecě liška: „Kde jdeš, čbáne? 40 Zdalis ustal, milý pane? Pakli nechceš se mnú jíti, jáz chci tobě učiniti, že pójdeš se mnú bezděky, kdež sě nevrátíš na věky. 45 Přivázavši čbán k uocasu, vecě: „Jáz tě tam donesu, budeš úpiti na své hoře, plavaje jako prosěd mořě. A když přiběže k studnici, 50 běda lišce hubenici! mnieše oklamajíc čbána, nalit sě oblúdi sama. Vecě: „Cbáne, ké sě modlíš, zléhos úmysle, že tiem dlíš.“ 55 Ona nic nepomeškavši, čbán k ocasu přivázavši, vzleze vzhóru na ohlubnici i pusti čbána v studnici; vecě: „Když sě nechceš modliti, " 6o jáz tě musím utopiti. Cbán počě svrchu plavati, počě liška naň volati řkúc: „Cbáne, brzo viz o sobě, jižť jest velmi zle o tobě. 65 Razuť, pokoř mi sě jedinú a otpustímt vši tvú vinu. 72

Strana 73
132 a Cbána lzě mluviti nebieše, nebo z hlíny slepen bieše. Tehdy sě liška rozhněvavši, 70 čbána u vodu vrazivši, vecě: „Jižť sem dosti hověla tobě, cos uhonil, jměj to sobě.“ Cbán sě počě zalévati, vody sě veň nalévati, 75 lišky k sobě potáhati. Liška sě počě ottáhati; vece liška: „Ne tak, čbáne, jázť spíleji, milý pane. Tehdy čbán počě bobtati, 80 vody sě veň nalévati, hlúbe sě pohřižievati; liška počě vždy volati řkúc: „Běda, co mi sě chce státi?“ Vecě: „Milý čbáne, otpusť mi to 85 a jáz tobě slibuji to, žeť nechci tobě škoditi, rač mě nebožku živiti. Ona toho řéci netaže, až ji čbán k sobě přitaže; 90 ona sě v studnici vrže, inhed ji čbán na dno vtrže, tu jéj neda viec vzniknúti, musi bezděky utonúti. Tak sě liška přěmúdřila, 95 svój život marně ztratila, ot čbána z hlíny slepeného zbyla liška života svého. 73

Strana 74
O ZLÝCH KOVÁŘÍCH 132 b Kováři, vy znamenajte: zlého sě diela chovajte; jáz vy vystřiehaji z toho, byste sě chovali toho, ješto mnozí to činíte. Vy z toho hřiechu nemníte, by z toho kdy mohl hřiech býti, že chceš zle sbožie dobyti. Vzvěda zloděj tvolje chyšě, 10 příde k tobě v noci tišě i die: „Milý mistře, rač sěm vstáti, chci tobě dobrý dar dáti, bytě mně to tajně skoval, což bych jáz tobě rozkázal: 15 by mi mocnú pilu skoval, bych jú všě železa lámal, by nic přěd niú neostálo, ani mnoho ani málo; což bych ot železa uzřěl, 20 aby to vše pilú přětřěl, a k tomu z ocěli nožě, jimiž přestřihl vše, co je. K tomu skuj mi klíčiev desět, aby jim neostál veš svět, 25 což bych chtěl kde otmykati, by to nemohlo ostáti.“ A když mu to vše rozkáza, jakoť muť srdcě pomaza, tuť řěč kovář rád uslyšě, 30 hned by zloději ottušě 5 74

Strana 75
133 a 133 b řka: „Toť míle vše rád sději, nožě, pily přihotuji, jedno ty pomysli o mně, aby mi zaplatil rovně. 35 Tehdy zloděj, to vše mina, vyjma věrdunk z svého klína: „Tento ti,“ vecě, „věrdunk dám a druhý, až přijedeš k nám. Nalezneš ny prostřěd lesa, 40 přídeš pily, nožě nesa; tuť tobě všechno zaplaci tvé úsilé i tvú práci.“ Takť kovář sbožie dobývá, žeť rád s zloději přěbývá. 45 Druhéť jáz do něho vědě i každémuť naň povědě: kdyžtoť komu kóň ukuje, mnohémuť to rád slibuje řka: „Dobřě sem tvój kóň ukoval, " 50 bezpečně by sto mil přěhnal. Netáhneš ot něho jeti, ažť mrcha počne klécěti. Ba, by mi to Bóh ráčil dáti za dar, což bych chtěl žádati: bych jáz byl kovářě mocen, vždyť by poležal nemocen. Chtěl bych to právo nalésti, že by musil čtvernoh lésti, kterému by koni zajal, 60 bych ten hřěbí zasě vyňal i vrazil mu v jeho nohu; vždyť by úpěl k živu Bohu, aby koval rozhlédaje a koniem nezajímaje. 55 75

Strana 76
O SLADOVNÍCIECH 134 a Sladovníkóm též povědě, mnoho zlého do nich vědě: chtie brzo bohati býti, ač sě jim dá sbožie žíti. 5 Ale když kto zle dobude, tomut nerado probude, často jim po hřiechu shoří, potomť musí býti v hoři. Tenť obyčěj v sobě jmají, 10 žeť neradi na to tbají; když jmu sedlák dá trh rovný, vnesa obilé do sladovny, budeť s ním lecco mluviti, zatiem hledá vystaviti, 15 kdež by jměl najvěcší mieru; v tomť ukáže svú nevěru. A když to obilé změří, an mu na tom dobřě věří, budeť z nich slady dělati, 20 chtě mnoho krošóv nabrati. A ktož po slad příde k němu, sladovník vystaví jemu nalezna mieru najmenší a jinde schová najvěcšie, 25 řka: „Toť jáz beru na mú vieru, žeť jáz jmám spravedlnú mieru.“ Toť sladovník dobřě umie, ktož jemu v tom nerozumie. Druhét opět dvorně činí, 30 řiedkýt sě naň toho domní: 76

Strana 77
134b ktož mu dá obilé mnoho, by jmu dělal slady z toho, on učiní velmi dvorně, ale stane sě nerovně: 35 vyspa svój slad na hromadu, ospe jej jako zahradu okolo cuzími slady, až k svému nebude kady. Zname najž, coť činí potom, 40 jáz vám najlép poviem o tom: dosáhna hřebla dlúhého, nepomně svědomie svého, budeť okolo hrabati, k svéj hromadě přitahati; 45 vešdyť hrabe neusada, ažť bude hrozná hromada, ze všěch těch hromad najvěcší, jenž bieše ze všěch najmenšie. Takť umějí falšovati, 50 dobrými lidmi klamati. Nebožátka, ostavte sě, dlúhého hřebla zbavte sě: pro jediné dlúhé hřeblo musí tvá dušě jíti u peklo. 77

Strana 78
O LAZEBNÍCIECH 135 a Lazebníci, ti jsú správni, u svých peněz velmi ztravni; chce sě veždy dobřě jmieti, mezi dobrými seděti, 5 bohatým sě rovnajíce, podle nich píce, jedúce; nemóž jmu tak brzo příti, až musí všechno propiti. Ti sě horníkóm vrovnají, 1o ješto zlata mnoho jmají. Horník tento obyčěj jmá: kehdyžto peněz drahně jmá, nechceť nikdy utrpěti, musie dobrú ztravu jmieti; 15 byť věděl, žeť jmu žebrati, zajtra sě s dětmi preč bráti, na toť sě nerozpomíná, musíť vždy býti pln vína. Řiedkýť sě na to rozmyslí, 20 die: „Zajtra mě Bóh omyslí. Ti jsú najsprávnější lidie, že na lidech nic nelúdie. Též jáz pravi lazebníkóm, přirovnaji je k horníkóm, 25 že jsú také správní lidie, na lidech zle nic nelúdie, obchodie sě po řemesle, na tomt velmi nečinie zle. Však by jediného nechal, 30 by sě velmi neopíjal; 78

Strana 79
a druhého sě varoval, aby proto bit nebýval. Když zlú břitvú koho holí, často velmi po něm bolí 35 a častoť učiní hóře, žeť tě chvátaje uřěže. Druhéhoť sě rád dopúščie: když komu krev z rukú púščie, žeť sě žíly rád chybuje; 40 řiedkýt jmu z toho děkuje, učiníť člověku bolest, a to jeho hrozná nečest. Co by to škodilo komu, bych jáz sě přimluvil k tomu, 45 aby právo nalezeno bylo naň i ustaveno: když by koho hole uřězal, by jmu ten dobrý políček dal? Druhé bych chtěl vymysliti, 50 to bych jmu chtěl naplniti: když by mi žíly chybil, bych jmu pěstí zuby vybil; snadť by púščal rozhlédaje, věcší na tě péči jmaje. 135 b 136 a 79

Strana 80
ŘĚZNÍK 136 b Řězník sě takto obchodí, dobrým lidem často škodí: když běží po vsi volaje, na prodajné bravy ptaje, 5 budeť kupovati bravy, chtě s nich utěžěti ztravy. Když ho uzří dobytčátko, užěsneť sě nebožátko, neb jmá řězník rucě račiej: 10 když on dobytčátko zmácie, nelzěť sě jmu popraviti, musíť vždy churavo býti. A tu lib kup lib nekupi, jižť bez škody neotstúpí, 15 vždyť škodu učiní tomu, kdyštoť bravy mácie komu. Druhúť jmá nevěru v sobě, tuť chci vy praviti tobě: Ktož dobytek na trh vodí, 20 sedlákóm rád na tom škodí, budeť s ním lidmě tržiti, bráně každému kúpiti; v tom mu činí mnoho núzě, žeť jemu vše kupcě zapúzie, 25 až utrží po svéj vóli, jakšto jemu libo koli. Třetieť jáz vědě do něho: ktož masa kúpí u něho, že jmu prodává kozinu 30 za najlepší skopcěvinu, 80

Strana 81
137 a a častokrát býkovinu za najlepší hovědinu. Čtvrtéhoť sě rád přijímá: kdyštoť jest najvěcšie zima, 35 budet vodú oblévati maso, rožny rozpierati, aby jemu zmrzli v noci hovědina i ti skopci. Takť po jeho vóli bude, 40 tři čiesti jemu ho přibude; mnohoť lidu okla mává, když on to maso prodává. Takt jsú nevěrní řězníci, horšíť jsú nežli věžníci. 45 Věžník nemóž tak zlý býti: když sě udá kde v dvór vníti, vždyť poščeká prvé na tě, chtě sě přihrabati k patě; a když jmáš dřěvo při sobě, 50 tuť sě nestane ničs tobě. Ale řězníka nezbudeš, když masa jeho kupuješ; musíš dobřě chytrý býti, by ho mohl bez škody zbýti. 55 Protož jáz pravím řězníkóm, jich panošiem, jelitníkóm: což na lidech zle dobudú, že proto pekla nezbudú, ač sě toho neostavie 60 za svého života zdravie. 6 Staročeské satiry 81

Strana 82
[PEKAŘ] 138 a Pekař na duši nepomní; řiedký sě naň toho domní jeho zlostiú, což jmá v sobě, ježto jáz vypravím tobě. Když on chce chleba napéci, takto bude ženě řéci: „Ženo, když pójdeš na město, dobudeš mi kvasnic v těsto, ažť múky napytliji 10 a kvas v dieži přihotuji.“ Tuť jmu žena kvasnic přimče, dobyvši jich pod kraj hrncě; a když těsto upravichu, hrnec kvasnic v ně nalichu, 15 umiesivše jidu k stolu, chtiece obědvati spolu. Žena pomeškavši vecě: „Muži, těsto kynúti nechce; musí viece kvasnic býti, so tož bude těsto kynúti.“ A když po kvasnice běžě, přinesši i nali puól diežě. Po obědě pec zapálichu, k válení sě připravichu. 25 Ona vecě: „Muži, věz to, když budeš váleti těsto, by toho nezapomínal, žes tři krošě za mieru dal; padesát koláčiev z toho 30 naváléš, nebudeť mnoho. 1375 82

Strana 83
138 b Jmáš v těstě kvasnic třetinu, tiem vybéřeš vši jistinu a jinéť v zisku ostane, což koli potom ostane. 35 Když těch koláčiev napekú, hned je na město povlekú; ktož přijde kupovat k němu, pekař bude řéci jemu: „Poďte sěm ke mně, ktož ráčí, 40 zdeť jsú najvěcší koláči, slaní, dobřě upečení i na všem dobřě udění.“ Desětkrát jím vrže vzhóru řka: „Viz, kakť jmá pečenú kóru. 45 A ktož těch koláčiev kúpí, každý na své hoře vzúpí. Nejeden sprostný sedláček kúpí za haléř koláček, nevěda jeho nevěry; 50 uzří v něm přěhrozné diery, přěkroje jej na dvě čiesti, až by veň vložil tři pěsti. Takť pekař sbožie dobývá, žeť své koláčě nadýmá. 55 Věz to, pekaři všeliký, že jmáš z toho hřiech veliký; pro ty hubené kvasnicě jsi otlúčen božieho lícě. Pakli viec toho ostaneš, 60 tehdy sě jemu dostaneš, s nímž v nebesiech přěbývaje budeš sě věčně raduje. 83

Strana 84
POZNÁMKY Hradecký rukopis je nejznámější sborník staročeských veršovaných skladeb. Dnes se chová v Lobkovické knihovně (č. 334), která je uložena v universitní knihovně v Praze. Jméno má rukopis podle Hradce Králové, kde jej objevil Dobrovský. Původně byl chován v Klementinské knihovně, po zrušení jesuitského řádu jej získal historik Leopold Scherschnik, od něho se dostal hradec- kému biskupovi Kaisrovi, který jej odkázal kapitulnímu děkanovi Klierovi, a od Kliera jej dostal Dobrovský; po smrti Dobrovského se dostal rukopis do Lobkovické knihovny. (Historii rukopisu a dějiny jeho osudu vylíčil Jos. Volf v článku Tak zvaný Hradecký rukopis, Čas. čsl. knihovníků V, 1926.) Rukopis není datován a jeho stáří není uspokojivě dosud určeno; nej- spíše je z osmdesátých až devadesátých let 14. stol. Je to pergamenový svazek o 145 listech formátu 11,3 x8,5 cm. Druhý list je ztracen, rovněž desek již rukopis nemá. List 123b—124b (obsahující báseň o sv. Janu apoštolu) byl zapsán později než ostatní básně. Text rukopisu je psán v jednom sloupci, dělení na verše není provedeno. Nadpisy jsou červené, iniciály červené nebo modré. V rukopise je dosti oprav, některé z nich jsou značně mladší než doba vzniku rukopisu. Rukopis obsahuje jedenáct skladeb. Jsou to: legenda o sv. Prokopu (list 1a-29a), Pláč Marie Magdaleny (29a-51b), Pláč svaté Mařie (51b-61b), Devatero radostí svaté Mařie (61b-74b), Umučení Páně (75a-94a), Desa- tero kázanie božie (94a-120b), Zdrávas Maria (120b-123a), sv. Jan apoštol (123b-124b), satiry o řemeslnících a bajka o lišce a džbánu (125a-138b) a skladba o bohatci (138b-146b). První zprávu o rukopisu podal J. Dobrovský v Abhandlungen der k. böhm. Gesell. d. Wissensch. Band I, 1791, str. 331-332 (Geschichte der böhmischen Sprache) a tuto zprávu s malou změnou přetiskl v Ge- schichte der böhmischen Sprache und Literatur 1792, str. 91-92 (v novém vydání B. Jedličky, Praha 1936, str. 105n.); v Geschichte der böhm. Sprache und älteren Literatur 1818 psal o něm na str. 124-126 (v Jedlič- kově vydání str. 260n.). Dobrovský pomýšlel i na vydání rukopisu, ale neuskutečnil je. Jako první báseň z rukopisu vyšla tiskem bajka O lišce a džbánu 1795 v Puchmajerově Sebrání básní a zpěvů I, 147. Satiry o řemeslnících spolu s bajkou vyšly po prvé r. 1805 v Tomsově spise Úber die Ver- änderungen der čechischen Sprache (str. 67-84). Všechny básně rukopisu vyšly péčí V. Hanky v letech 1817—18, Hanka však neotiskl rukopis jako 84

Strana 85
celek, nýbrž vydal jednotlivé básně odděleně ve třech svazečcích Staro- bylých skládání. Kritické vydání rukopisu pořídil Ad. Patera v Pa- mátkách staré literatury české, vydávaných Maticí českou, 1881 (sv. VIII). Satirické skladby, které vydáváme v této knížce, vyšly vedle vydání Hankova a Paterova souborně ještě ve Výboru z literatury české I, 1845, a nejnověji v Staročeských satirách, které vydal J. Vilikovský (Praha 1942). Za základ tohoto vydání jsem vzal kritické vydání Paterovo, doplněné opravami M. Opatrného, uveřejněnými v LF 11, 1884, str. 435 a 12, 1885, str. 287-289 (Příspěvky ke kritice a výkladu textů staročeských). Text Desatera jsem na několika místech opravil podle znění rukopisu Knihovny metropolitní kapitoly v Praze N 17 (fol. 152a-157b). Stránky rukopisu uvádím v textu na okraji číslicí kursivou, hranici stránky (která je často i uprostřed slova) svislou čarou. V kritickém aparátu užívám těchto zkratek: Hr = rukopis Hradecký, K = rukopis Kapitulní, Pat = kritické vydání Paterovo. Desatero kázanie božie. Text začíná 11. řádkem listu 94a - 6 kázaní Pat ] v Hr kazany opra- veno rasurou z tvaru kazanyu - 8 tu Pat ] slovo je v Hr připsáno - 13 diechu ] dyechw K, gmyechu Hr, Pat - 47 jsú Pat I gsu K, není v Hr - 56 pro něž Pat] v Hr pronez, opraveno vepsáním ,r“ z tvaru ponez - 122 hóře Pat 1 huorze K, horzy Hr, - 125 k tomu ] ktomu K, komu Hr, Pat - 177 piesní ] piesnyu Hr, piesňú Pat - 185 jinošě 1 gynosse K, gynossy Hr, Pat - 186 ščedřěj 1 sczedrziey Hr, ščedřej(í) Pat - 188 mě- děnce Pat] medienczye Hr - 200 neb jako Pat ] neb | neb iako Hr - 202 podešvy Pat] v Hr podeswy, opraveno vepsáním „s“ z tvaru podewy - 214 srdcem ] srrdczem Hr; Pat chybně srrdciem, srovn. LF XI, 1884, 435 - 284 zhedvábnivši Pat ] zhedwadnywsy Hr - 326 takeže 1 Pat chybně takey, srovn. LFXII, 1885, 287 - 328 káže Pat ] v Hr kaze, opraveno z tvaru kaza - 340 na sě Pat ] nassye K, není v Hr - 348 rozhněval Pat I rozhnywal Hr - 353 pod tím 1 podtim K, poydu Hr, Pat - 374 uvěří] vwyerzy K, wierzy Hr, Pat - 377 lidí Pat] v Hr lidi, opraveno rasurou z tvaru lidie - 383 paní Pat] v Hr pany, opraveno rasurou z tvaru panyu - 384 s ní Pat] v Hr sny, opraveno rasurou z tvaru snyu - 387 paní Pat] v Hr pany, opraveno rasu- rou z tvaru panyu - 391 těch Pat 1 tyech K, tie Hr -394 a něco Pat]v Hr anyeczo, opraveno z tvaru anyczo - 431 tobě Pat ] tobye K, neni v Hr - 441 tvé truchlosti Pat I twe truchlosty K, není v Hr - 472 přelúditi I przelu- dyty K, prziluditi Hr, přelúditi Pat - 473 vdovu Pat I wdomu Hr, pany K - 481 k vdově Pat ] kdwowie Hr - 488 mnoho PatI v Hr mnoho, opraveno přípiskem z tvaru moho - 493 i szly ] iszli Hr, i slzy Pat - 503 sě Pat] sye K, není v Hr - 570 má dci Pat] sousloví je v Hrad připsáno - 589 sedmé Pat ] edme Hr (rubrikátor zapomněl napsat iniciálku) - 598 vévody Pat ] 85

Strana 86
wowody Hr - 659 i die Pat I idie die Hr -664 čin Pat ] v Hr czyn, opraveno rasurou z tvaru czyny - 693 sobě Pat ] sobe Hr - 701 pane Pat, K ] pana Hr - 709 jměj Pat ] myey K, gmye Hr - 716 rozdal sem Pat, K] rozdal Hr - 723 tě Pat] tye K, není v Hr - 724 krásně Pat 1 krasny Hr, dobrzye yczt- nye K - 741 zlodějem Pat ] zlodyegem K, zlodiem Hr - 767 bych Pat byl Hr - 768 bych Pat, K I není v Hr - 811 nemoci Pat ] nemeczy Hr - 823 navrátiti Pat ] nawrati Hr - 838 raněného Pat] ranyeneho K, wselikeho Hr- 869 dávaj, kněže, viec Pat I daway wiecz knieze wiecz Hr, druhé wiecz vynecháno v K - 924 když meleš Pat] kdyz kdyz meles Hr - 965 u postě ] upostie Hr, Pat chybně upostu; srovn. LFXI, 1884, 435 - 990 vskládal] wskadal Hr, vzkládal Pat - 1004 čstíti Pat ] czyty K, krzstiti Hr- 1006 v němžto I wnomzto Hr, v nemžto Pat - 1020 s zloději] zlodiegy Hr, zloději Pat - 1042 nebylo Pat I nobylo Hr - 1117 jenž Pat 1 není v Hr - 1120 proto Pat ] protí Hr - 1196 přiblížíte Pat ] prziblizete Hr O ševcích. Satira začíná na listě 125a nahoře a nemá nadpis - 8 rád Pat] v Hr rad' opraveno připsáním ,d“ k tvaru ra - 46 zda Pat l v Hr zda, opraveno při- psáním „d“ k tvaru za - 78 krošiev I v Hr krossiow, opraveno ze staršího krossiew, srovn. LFXII, 1885, 289; Pat chybně krošóv - 109 přěs stól] przie- stol Hr, přes stól Pat - 112 k živu Bohu Pat] v Hr kzywemv bohu, opraveno přípiskem ze staršího kzywu bohu, srovn. Pat, Úvod str. XXVIII a satiru o kovářich v. 62 - 132 do čtvrtka Pat ] do czstwrtka Hr - 134 tehdy Pat v Hr tehdy, opraveno vepsáním ,eh' z tvaru tdy O konšeléch nevěrných. 22 Buóh I v Hr boh, opraveno rasurou z tvaru bvoh; Bóh Pat - 36 s sobú Pat 1 ssobu ssobu Hr - 66 listivě 1 listiwie Hr, Istivě Pat - 84 do pekla Patl v Hr dopekla, opraveno připsáním „e“ z tvaru dopkla - 88 na věky Pat] v Hr nawieky, opraveno z tvaru newieky O lišcě a o čbánu. 67 čbána 1 czbana Hr, čbánu Pat O zlých kovářích. 39 lesa Pat l není v Hr - 53 ráčil Pat ] racziel Hr - 62 úpěl k živu Bohu Pat I v Hr upiel k ziwemv bohu, opraveno přípisky z tvaru upil kziwu bohu; srovn. Pat, Úvod str. XXVIII a sat. o ševcích v. 112 O sladovníciech. 21 příde Pat 1 není v Hr - 24 najvěcší Pat ] naywieczsye Hr 86

Strana 87
Řězník. 23 v tom Pat ] wto Hr - 54 bez škody Pat ] beskody Hr - 56 jelitníkóm Pat I gielitnykonym Hr Pekař. Satira je v rukopise bez nadpisu - 11 přimče Pat] przymczie Hr - 14 v ně PatI v Hr wnie, opraveno připsáním „i“ z tvaru wne - 23 po obědě Pat v Hr poobiedie, opraveno připsáním „o“ k tvaru pobiedie - 62 věčně Pat] wieczny Hr 87

Strana 88
SLOVNÍČEK běhař běhoun bercé kdo bere, zlodéj bobtati bubfeti; nabirati vody bosók mnich břiežek vršek, stráň brunát hnědé sukno bydlití žíti céle (mniese, by...) vskutku (se do- mníval, Ze...) cúdný pěkný čas: v čas někdy &est část čin způsob dci dcera dédina majetek, pozemek dédinicé maly zdédény pozemek dercé kdo odírá dieka dík diel : z diela daj za podíl dej dielo : u tanecného diela u tance dievka služka dlíti prodlévati doba : v dobé na tomto svété dobyti opatfiti dobývatí opatřovati, zjednávati drahný veliký, vážný dřévní dřívější, minulý dřévo dřevo, hůl dvorný uhlazený, pěkný haditi hanéti herec kejklíř hlasec hlásek hlúbe hlouběji hospoda pán hovéti opatrovati hoviedce hovádko hřada trám hřebí hřebík 88 hřeble hrabadlo hróza hrozba hubenicć ubozacka hubený bídný húž houžev chlap nevolník, poddaný chlapstvo rolnictvo chot nevěsta; snad též ve významu sts] chotv desiderium, meretrix = nevěstka chovati sé varovati se chudinicé chudina iani (nechtéj i vrahu téj škodě) inhed ihned jedno jenom jeliž dokud ne jeliž — toliž když — teprve ješit, Ješut : v ješít nadarmo jhřec hráč jistina kapitál kako nějak kaký jaký | karnáček dlouhý ženský šat bez ru- kávů katrčé chatrč kázanie přikázání kázati trestati; kázati sé káti se; sboźnii sł kdżi hubenymi Śtastni si berou poučení z ubohých kázati (dar) přikázati, určiti kázn trest klécéti kulhati klejnot znak klektati michati kmet sedlák kmoška kmotra kocovník kožišník koláč dar, odměna 

Strana 89
konief obchodnik s końmi kostečník hráč v kostky kotiti kutäleti kozie noha paklíč křivedlný křivý křivelně nespravedlivě kfivy kdo je v neprávu kropenina kropenatá tkanina kydati házeti; af skydaji at odházím . lahvicé lahvicka; v Desateru = soudek lemiez trám lib — lib bud — anebo libo málo libo velé ať málo, ať mnoho lidmě před lidmi mácéti makati marný ješitný, nicotný milost láska mrzéti sé hnusiti si, oskliviti si mrzutÿ Serednÿ muzébojcé vrah na : proddm na vosku prodam za vosk ndboZenstvie poboZnost nábozZnicka nábo£ná Zena nalit ejhle nabytlovati napodsivati nasnad poruce nekázán nezpüsobny, nekázany neostaviti nepfestati nepile nepéce; jmu tiem nic nepile nic na to nedbá nepotdzati sé nerozmysléti se nepronésti neprozraditi neroditi nechtíti nesmierny nemirny netdhniti nevśhati; toho féci netaëe sotva to dofekla; netáhnes od ného Jeti sotva od něho odjedeš neuleviti nesleviti neusiesti neumdlíti nevěra faleš nevěrný falešný nezajímatí nepíchnouti do živého (koně při kování) nic tváií k zemi sklonény (ti chodie su vieru nici) nicé k zemi sklonéné niestéj pec nikake nijak noha kozie paklíc nunvicé jeptiska, bekyné obécéti slibovati obelhaviti zchromiti obétovati slíbiti obchoditi sé zabyvati se, vésti obchod oblüditi oklamati obüzéti haniti, osocovati odénicé odév oférovati obétovati ohlubnicé ohrada opak obráceně, zpět oplyvati tonouti obséti proméniti se v psa osázéti (ptáky) lákati ospati obsypati ostáti odolati ostaviti sé zanechati něčeho osvédèiti odkázati ot Zeleza ze Zeleza otchoditi opou&téti otpbovédéti odtíci otpustiti dovoliti otržn vějička otspileti odplatiti Zertem ottáhati odtahovati ottusiti odpovédéti ounief hrnCif pakost Skoda bakostiti Skoditi Dasec pásek Páteř otčenáš péče starost; nejměj péčě nedbej píle pilnost piséba piskäni pivnice sklep ploditi podporovati Do pro bodlinka lem boklinati proklinati 89 

Strana 90
pokotiti sě skutáleti se pomluva úmluva (námluvy) pomoc mimořádná daň ponožka vábnička (pták, uvázaný za nožku, aby vábil jiné ptáky) poprávcě soudce popraviti sě napraviti se pospíleti žertovati, vysmívati se potaz rozmýšlení potěščiti sě táhnouti, vléci se s něčím pověst, poviestka povídka právě správně pravenie vypravování, báseň pravý kdo je v právu preč pryč probyti prospěti, býti ku prospěchu prodrati natáhnouti pronesti prozraditi prosěd uprostřed prospěti míti úspěch provrci prohráti pruhatina pruhovaná látka přěbíjeti loupiti přěbojník zbojník přebývati žíti přělúditi přelstíti přěludník podvodník přěludstvie klam, podvod přěluzovati přelstívati přepúščěti trpěti, dovolovati přěsaditi strhati přeslyšěti vyslechnouti přětřieti pilú přeřezati pilou přičítati připočítávati přijéti sě připojiti se přimknúti přinésti, přivléci ptáti žádati, hledati; ptá měděnce hledá měďáky pústky pusté obydlí račí jako rak ranie: za ranie časně zrána roba služka, děvka rodička příbuzná roditi: nerodila jsem nechtěla jsem rok soudní stání rozpierati roztahovati rúšěti porušovati řiedký málokdo same: jakž same právě jako sbožíce majeteček, jměníčko sbožie jmění sbožný šťastný sdieti udělati skládati počítati skopcěvina skopovina slíbiti zamilovati, oblíbiti si sličně slušně smysl: bez smysla bez rozumu; smyslem blúdie mýlí se snad: nemám nasnad nemám poruce sňatek sbor, shromáždění sok nepřítel, žalobník spíleti žertovati, posmívati se spustiti sleviti, odpustiti spůzěti zapuzovati stred strdí sukně vrchní šat ščepnice štěpařka ščivalník obuvník škorně hrubá selská bota šlojéř závoj šos domovní daň tále zástava tápati tonouti téci utíkati, běžeti tele vodné vodnatelnost trank nápoj, lék tresktati trestati tretovati stoupati trh: trh rovný míra rovná; trh dieti smlouvati se trud práce trúp trubec tržiti smlouvati se tvář tvor; znak udieti udělati; uděný udělaný umářěti umořovati ustáti unaviti se utéci sě přijíti utěžěti (ztravy) získati (živobytí) 90

Strana 91
utkati sě potkati se uvázati sě: uváza se veň slovy začal s ním mluviti užasnúti uleknouti se vafnrok znak, erb velim mnohem věrdunk čtvrt hřivny věrovati dušovati se, přísahati vet: buď s tobú vet budiž tak srov- náno vetčas hned věžník hlídací pes viliti smilniti vloha vlastnost vložiti odevzdati vodný: vodné tele vodnatelnost volen volný vrch temeno hlavy vskládati vynakládati vstonati zanaříkati vtočiti sě vniknouti, vlézti vykládati vyjímati vyložený vynikající vypraviti z... dostati, vytáhnouti vyspati vysypati vystaviti naměřiti; Sladov. 14 = snaží se naměřiti (tak), aby měl... vytasiti vyhoditi vyvaliti se vyprostiti se vyvrci vyhráti (při hře v kostky) vyvřieti vypustiti vz: vz vodu proti vodě vzmluviti sě promluviti vzniknúti vstáti vzhůru, vyplavati na povrch vzývati nazývati se zadniti zandati dnem základ zástava zákon řehole zamietati: zamiecúce zamítajíce, zavrhujíce záponka sponka zbýti sě zbaviti se; neviny zbýti prokázati nevinu zhoditi nahraditi, odplatiti zlá žena nevěstka zlost nešlechetnost, hřích zmácěti ohmatávati zpodliniti olemovati ztkaničiti ozdobiti tkanicemi, pent- lemi ztravicě živobytí ztravný utrácející zžíti stráviti žák jáhen žákovstvo nižší světské duchoven- stvo žíti užívati živiti dáti život, zachovati při životě žváti žvýkati 91

Strana 92

Strana 93
OBSAH UVOD - - - - - - - - - . .. .. . DESATERO KÁZANIE BOŽIE . - . - . - - - - - . - - - - - - - - - 5 . . - - - - - - .- - - - - — 25 DROBNÉ SATIRY O ŠEVCÍCH - O KONŠELÉCH NEVĚRNÝCH - - - - - - - -- -- - 68 O LIŠCĚ A O ČBÁNU - - - - - - - - - - . - - - - - - 71 O ZLÝCH KOVÁŘÍCH - - - - - - - - - - - - - - - - - 74 O SLADOVNÍCIECH- - - - - - - - - - - - - - - - — — 76 O LAZEBNÍCIECH - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 78 ŘĚZNÍK - - - - - - - - - - - - - .. - - -. - - - - . - 80 PEKAŘ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - . - - - — 82 POZNÁMKY - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - — — 84 SLOVNÍČEK- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - — — 88 - - . - - - - - - - - . . - - .. - - - - 63