z 50 stránek
Titul
1
2
3
4
5
6
Předmluva
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
Edice
48
49
50
Název:
Začátky kláštera kladrubského a jeho nejstarší listiny
Autor:
Novotný, Václav
Rok vydání:
1932
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
50
Počet stran předmluvy plus obsahu:
50
Obsah:
- 1: Titul
- 7: Předmluva
- 48: Edice
upravit
Strana 1
ROZPRAVY CESKE AKADEMIE VED A UMENT. TRIDA I. ČISLO 79. ŽAČÁTKY KLÁŠTERA KLADRUBSKÉHO A JEHO NEJSTARŠÍ LISTINY. VÁCLAV NOVOTNY. V PRAZE. NAKLADEM CESKÉ AKADEMIE VEDA UMENI. 1932.
ROZPRAVY CESKE AKADEMIE VED A UMENT. TRIDA I. ČISLO 79. ŽAČÁTKY KLÁŠTERA KLADRUBSKÉHO A JEHO NEJSTARŠÍ LISTINY. VÁCLAV NOVOTNY. V PRAZE. NAKLADEM CESKÉ AKADEMIE VEDA UMENI. 1932.
Strana 2
Tiskem Aoisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie věd a umění a Českého vysokého učení technického v Praze.
Tiskem Aoisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie věd a umění a Českého vysokého učení technického v Praze.
Strana 3
Věnováno Ceské akademii věd a umění za zvolení řádným členem (1924).
Věnováno Ceské akademii věd a umění za zvolení řádným členem (1924).
Strana 4
Strana 5
PŘIPOMENUTI. Když jsem před 20 léty ve svých Dějinách (I., 2, str. 510, pozn. 2.) odkazoval k podrobnější rozpravě o klášteru Kladrubském, byla tato studie v podstatě hotova. Ba více; první dvě kapitoly byly hotovy úplně, takže je zde otiskuji beze změny, neboť dodání některého odkazu na novější literaturu není změnou, nýbrž doplňkem. Toliko III. kapitola nebyla, ač vyšetřena podrobně, napsána úplně, a bylo třeba dalšího zkoumání a srovnávání, kteréžto práce jsem, jsa stále jinými úkoly vyrušován, dlouho ukončiti nemohl. Teprve letos po novém probrání příslušných otázek v cvičeních seminárních, dospěl jsem k tomu a mohu práci před- ložiti veřejnosti. Bylo ovšem možno dotknouti se otázek jiných, tradiční knihy a p., ty však s věcí přímo nesouvisí, takže je lze ponechati případně době jiné. Pan odb. rada docent dr. Jaroslav Prokeš zavázal si mě upřímným díkem za to, že se při mém nynějším ochuravění s nevšední ochotou ujal provedení korektury. V Praze, dne 24. ledna 1932. Václ. Novotný.
PŘIPOMENUTI. Když jsem před 20 léty ve svých Dějinách (I., 2, str. 510, pozn. 2.) odkazoval k podrobnější rozpravě o klášteru Kladrubském, byla tato studie v podstatě hotova. Ba více; první dvě kapitoly byly hotovy úplně, takže je zde otiskuji beze změny, neboť dodání některého odkazu na novější literaturu není změnou, nýbrž doplňkem. Toliko III. kapitola nebyla, ač vyšetřena podrobně, napsána úplně, a bylo třeba dalšího zkoumání a srovnávání, kteréžto práce jsem, jsa stále jinými úkoly vyrušován, dlouho ukončiti nemohl. Teprve letos po novém probrání příslušných otázek v cvičeních seminárních, dospěl jsem k tomu a mohu práci před- ložiti veřejnosti. Bylo ovšem možno dotknouti se otázek jiných, tradiční knihy a p., ty však s věcí přímo nesouvisí, takže je lze ponechati případně době jiné. Pan odb. rada docent dr. Jaroslav Prokeš zavázal si mě upřímným díkem za to, že se při mém nynějším ochuravění s nevšední ochotou ujal provedení korektury. V Praze, dne 24. ledna 1932. Václ. Novotný.
Strana 6
Strana 7
I. K začátkům kláštera Kladrubského pojí se mimo jiné (i rok za- ložení na př. není přesně znám) také zajímavá kontroversa, kdo jest vlastně jeho zakladatelem. Zajímavá proto, že již déle sta let platí za definitivně vyřízenou, ač přesně vzato teprve tímto domněle definitivním vyřízením stala se spornou, dříve nebyvši. A neméně zajímavá jakožto výmluvný doklad, jak někdy historická kritika, i tak bystrá a opatrná zároveň, jako byla Dobnerova, dá-li se nahodilým nedopatřením svésti na scestí, upadá do omylů stále hrubších — a lze skoro říci o to hrubších, oč je sama ostrovtipnější, — jimiž zase k dalším omylům svádí. V klášteře samém vznikla sice někdy před 14. stol. kronika o za- ložení jeho, dnes ztracená, z níž původce dějepravné činnosti kláštera Zbraslavského, mnich Ota, ve svém díle zachoval nám aspoň pověst o vzniku kláštera.1 Než pro otázku, jež nás především zajímá, mnoho tím nezískáváme, kníže-zakladatel v pověsti vystupující jest beze- jmenný. Než vyschnul-li zmizením kroniky oné snad i pramen, z něhož bychom spolehlivěji mohli poznati, co v klášteře samém o svých začátcích věděli, úplně této možnosti přece nejsme zbaveni. Zakladací listina, zachovaná ve třech domnělých originálech,2 jest sice falsum, a to ve formě A počátkem 13. stol., v obou formách B, jež v podstatě nejsou než rozšířením obsahu formy A, ne před druhou polovicí 13. stol. vzniklé,3 a nelze dnes naprosto přesně určiti, reproduku- jí-li v něčem, a v čem listinu původní (pokud nutno, stane se o tom zmínka níže), ale jsou to falsa nepopiratelně v klášteře samém vzniklá a jistě tedy podávající, co v klášteře samém o svém původu myslili. Podle 1 Kronika Zbraslavská (FRB IV, 49) kn. I, kap. 38: Nequaquam. . pre- terire possumus ea, que referente cronica, que de fundacione Cladrubensis tractat cenobii, scripta cognovimus; český překlad Novotný-Novák, Kronika Zbra- slavská (Praha 1905) str. 81. Jinou — ale nepochybně mladší a pro nás rovněž bez- významnou — pověst zaznamenává W. Mayer v práci, jež později bude uvedena, na str. 429 n. 2 Friedrich, CDB I., č. 390. 3 Důvody podvrženosti — v podstatě uvedl je již Dobrovský, Lit. Magazin III., 169 n. — shrnul Friedrich v úvodních poznámkách a při popise pečeti, na uv. m. str. 393 n., 403; pokud třeba, stane se o nich ještě zmínka.
I. K začátkům kláštera Kladrubského pojí se mimo jiné (i rok za- ložení na př. není přesně znám) také zajímavá kontroversa, kdo jest vlastně jeho zakladatelem. Zajímavá proto, že již déle sta let platí za definitivně vyřízenou, ač přesně vzato teprve tímto domněle definitivním vyřízením stala se spornou, dříve nebyvši. A neméně zajímavá jakožto výmluvný doklad, jak někdy historická kritika, i tak bystrá a opatrná zároveň, jako byla Dobnerova, dá-li se nahodilým nedopatřením svésti na scestí, upadá do omylů stále hrubších — a lze skoro říci o to hrubších, oč je sama ostrovtipnější, — jimiž zase k dalším omylům svádí. V klášteře samém vznikla sice někdy před 14. stol. kronika o za- ložení jeho, dnes ztracená, z níž původce dějepravné činnosti kláštera Zbraslavského, mnich Ota, ve svém díle zachoval nám aspoň pověst o vzniku kláštera.1 Než pro otázku, jež nás především zajímá, mnoho tím nezískáváme, kníže-zakladatel v pověsti vystupující jest beze- jmenný. Než vyschnul-li zmizením kroniky oné snad i pramen, z něhož bychom spolehlivěji mohli poznati, co v klášteře samém o svých začátcích věděli, úplně této možnosti přece nejsme zbaveni. Zakladací listina, zachovaná ve třech domnělých originálech,2 jest sice falsum, a to ve formě A počátkem 13. stol., v obou formách B, jež v podstatě nejsou než rozšířením obsahu formy A, ne před druhou polovicí 13. stol. vzniklé,3 a nelze dnes naprosto přesně určiti, reproduku- jí-li v něčem, a v čem listinu původní (pokud nutno, stane se o tom zmínka níže), ale jsou to falsa nepopiratelně v klášteře samém vzniklá a jistě tedy podávající, co v klášteře samém o svém původu myslili. Podle 1 Kronika Zbraslavská (FRB IV, 49) kn. I, kap. 38: Nequaquam. . pre- terire possumus ea, que referente cronica, que de fundacione Cladrubensis tractat cenobii, scripta cognovimus; český překlad Novotný-Novák, Kronika Zbra- slavská (Praha 1905) str. 81. Jinou — ale nepochybně mladší a pro nás rovněž bez- významnou — pověst zaznamenává W. Mayer v práci, jež později bude uvedena, na str. 429 n. 2 Friedrich, CDB I., č. 390. 3 Důvody podvrženosti — v podstatě uvedl je již Dobrovský, Lit. Magazin III., 169 n. — shrnul Friedrich v úvodních poznámkách a při popise pečeti, na uv. m. str. 393 n., 403; pokud třeba, stane se o nich ještě zmínka.
Strana 8
8 toho mnichům Kladrubským za zakladatele jejich kláštera platil kníže Vladislav I. (1109—1125). A mínění toto, pověřené i jinými zprávami současnými, s nimiž se ještě setkáme, podržuje, pokud se o založení kláštera zmiňuje, svorně všecka tradice domácí i cizí — (neboť připisují-li některé pozdější cizí prameny založení choti Vladislavově, jest to vlastně totéž) — od 12. do 16. stol., od Kosmy do Hájka. Teprve Dubravius jest, tuším, první, který se od ní uchyluje a zprávu o smrti knížete Svatopluka r. 1109 provází poznámkou, že tělo jeho přeneseno do Čech a pohřbeno v klášteře Kladrubském, jemuž sám dal vznik a který znamenitě nadal.1 Nezáleží zatím na tom, odkud Dubravius své sdělení má. Aspoň tolik vždy lze připustiti, že mohl z některého svého pramene zvěděti, ať správně či mylně, že Svatopluk byl pochován v Kladrubech. To bylo možno, i když zakladatelem kláštera nebyl, jenže pak ovšem jeho přenesení sotva se mohlo státi hned, nýbrž teprve po založení, při čemž by jistě bylo nápadné, že by událost taková pozornosti současných kronikářů byla ušla, a k čemuž i to přistupuje, že hrob Svatoplukův v klášteře častěji hledán, ale nikdy nebyl nalezen." Ale ať již zpráva tato jest původu starého či pozdního, ať hodno- věrná (aspoň z části, co do místa pohřbu), či smyšlená úplně, jisté jest, — že nezůstala nepovšimnuta a že došla víry. Přejal ji bez rozpaků abych jen některá jména uvedl — Balbin,3 opakoval ji Beckovský,“ a ani Pubitschka5 ač jemu zakladatelem kláštera jest Vladislav, nebyl neochoten aspoň spoluúčastenství Svatoplukovo připustiti. Toto, do té chvíle jenom nesměle vystupující učení dogmatem učinil teprve G. Dobner“ jenž vědomě na rozdíl od předcházejících histo- riků pokusil se o důkaz, že zakladatelem kláštera jest Svatopluk a Vladi- slav že toliko klášter svým předchůdcem založený znamenitě obohatil. 1 Dubravius, Hist. Boiem. (vydání z r. 1575) str. 90 (vyd. z r. 1584 str. 160): Corpes in Boiemiam translatum et in cenobio Cladronensi, quod ipse excitaverat et amplins dotaverat, est per Boiemos conditum; srovn. tamže str. 96. 2 Srov. Wintera, Čas. kat. duch. XL, 161, Millauer, Grabstätten der b. Fürsten (Abh. uč. spol. II, 3, r. 1836) str. 24. 3 B. Balbin, Epitome I, 215. 4 Beckovský, Poselkyně I (1700) str. 283. — Mayer na uv. m. 432 (pozn. 4) jmenuje také Veleslavína, ale omylem. Beckovský na uv. m. praví sice o Svatoplukovi: „O tom knížeti Veleslavína toto dokládá: Svatopluk, táhna s vojskem do Uher a jeda v noci skrze les, o větev oko sobě vybodl: avšak přece jednooký protáhl až k Nytře a veliké škody učinil. V obležení města Hlohova od Jana Tisty Vršovce leta 1109 zamordován byl a pohřben v klášteře Kladrubském, jejž on sám založil.“ Z toho by se mohlo zdáti, že i Veleslavín zmiňuje se o založení Kladrub Svatoplukem, ale není tomu tak, a patrně tedy odkaz Beckovského nevztahuje se k druhé, nýbrž jen k první větě, již v kalendáři Veleslavínově opravdu najdeme. s Pubitschka IV, 1, str. 183. 6 Dobner, Ann. Hagec. VI, 86 n,, 121 n.
8 toho mnichům Kladrubským za zakladatele jejich kláštera platil kníže Vladislav I. (1109—1125). A mínění toto, pověřené i jinými zprávami současnými, s nimiž se ještě setkáme, podržuje, pokud se o založení kláštera zmiňuje, svorně všecka tradice domácí i cizí — (neboť připisují-li některé pozdější cizí prameny založení choti Vladislavově, jest to vlastně totéž) — od 12. do 16. stol., od Kosmy do Hájka. Teprve Dubravius jest, tuším, první, který se od ní uchyluje a zprávu o smrti knížete Svatopluka r. 1109 provází poznámkou, že tělo jeho přeneseno do Čech a pohřbeno v klášteře Kladrubském, jemuž sám dal vznik a který znamenitě nadal.1 Nezáleží zatím na tom, odkud Dubravius své sdělení má. Aspoň tolik vždy lze připustiti, že mohl z některého svého pramene zvěděti, ať správně či mylně, že Svatopluk byl pochován v Kladrubech. To bylo možno, i když zakladatelem kláštera nebyl, jenže pak ovšem jeho přenesení sotva se mohlo státi hned, nýbrž teprve po založení, při čemž by jistě bylo nápadné, že by událost taková pozornosti současných kronikářů byla ušla, a k čemuž i to přistupuje, že hrob Svatoplukův v klášteře častěji hledán, ale nikdy nebyl nalezen." Ale ať již zpráva tato jest původu starého či pozdního, ať hodno- věrná (aspoň z části, co do místa pohřbu), či smyšlená úplně, jisté jest, — že nezůstala nepovšimnuta a že došla víry. Přejal ji bez rozpaků abych jen některá jména uvedl — Balbin,3 opakoval ji Beckovský,“ a ani Pubitschka5 ač jemu zakladatelem kláštera jest Vladislav, nebyl neochoten aspoň spoluúčastenství Svatoplukovo připustiti. Toto, do té chvíle jenom nesměle vystupující učení dogmatem učinil teprve G. Dobner“ jenž vědomě na rozdíl od předcházejících histo- riků pokusil se o důkaz, že zakladatelem kláštera jest Svatopluk a Vladi- slav že toliko klášter svým předchůdcem založený znamenitě obohatil. 1 Dubravius, Hist. Boiem. (vydání z r. 1575) str. 90 (vyd. z r. 1584 str. 160): Corpes in Boiemiam translatum et in cenobio Cladronensi, quod ipse excitaverat et amplins dotaverat, est per Boiemos conditum; srovn. tamže str. 96. 2 Srov. Wintera, Čas. kat. duch. XL, 161, Millauer, Grabstätten der b. Fürsten (Abh. uč. spol. II, 3, r. 1836) str. 24. 3 B. Balbin, Epitome I, 215. 4 Beckovský, Poselkyně I (1700) str. 283. — Mayer na uv. m. 432 (pozn. 4) jmenuje také Veleslavína, ale omylem. Beckovský na uv. m. praví sice o Svatoplukovi: „O tom knížeti Veleslavína toto dokládá: Svatopluk, táhna s vojskem do Uher a jeda v noci skrze les, o větev oko sobě vybodl: avšak přece jednooký protáhl až k Nytře a veliké škody učinil. V obležení města Hlohova od Jana Tisty Vršovce leta 1109 zamordován byl a pohřben v klášteře Kladrubském, jejž on sám založil.“ Z toho by se mohlo zdáti, že i Veleslavín zmiňuje se o založení Kladrub Svatoplukem, ale není tomu tak, a patrně tedy odkaz Beckovského nevztahuje se k druhé, nýbrž jen k první větě, již v kalendáři Veleslavínově opravdu najdeme. s Pubitschka IV, 1, str. 183. 6 Dobner, Ann. Hagec. VI, 86 n,, 121 n.
Strana 9
Muži historického důvtipu a obezřelé historické svědomitosti Dobne- rovy nemohlo ovšem ujíti, co mluví proti jeho mínění — positivní doklady, jež uvedl, proberu později, — totiž že v klášteře samém již několik let po založení nic by nebyli věděli o vlastním zakladateli, a Dobner také nevyhnul se povinnosti tento rozpor vysvětliti, třebas jeho vysvětlení nestačí. Domnívá se totiž, že Svatopluk, učiniv nadání své teprve koncem r. 1108, neměl již času — r. 1109 byl zavražděn — utvrditi je závaznou formou listinnou, takže teprve Vladislav, rozšířiv značnou měrou nadání svého předchůdce, a propůjčiv mu i ubezpečení listinného, dosud po- hřešovaného, sklidil na ujmu předchůdcovu i slávu zakladatele. Proti tomu lze arci namítnouti, že ani ten, kdo toliko rozšiřoval nadání předcházející, nemohl zcela mlčením pominouti zásluh svého předchůdce, zvláště když nadání předchůdcovo nebylo pojištěno listinou, a že tedy jest nemyslitelné, aby zakladací listina Vladislavova, o jejíž authentičnosti Dobner pochybností neměl, o podnětu Svatoplukem daném se nezmiňovala. Ani to neušlo pozornosti Dobnerově, jenž však — neboť zmínky o Svatoplukovi v zakladací listině ještě nenalezl — hleděl tuto závadu odstraniti výkladem, že památka Svatoplukova pro jeho ukrutnost stala se nenáviděnou době současné i pozdější, takže mnichové sami nepřáli si v zakladací listině zmínky o něm, čímž i paměť o něm úplně zapadla a v klášteře samém ani v dobách dřívějších ani v dobách Dob- nerových o jeho součinnosti nikdo nevěděl.1 Ale vysvětlení takové lze bez rozpaků prohlásiti prostě za nepřípustné. Znamenalo by úplně nechápati psychologii středověkého mnišství, kdybychom chtěli připou- štěti, že mniši tou měrou provozovali kritiku svých nadání. Středověký klášter tvořil opravdu svět pro sebe, jemu vlastní zájmy byly vším, u něho ohledy na morální kvalitu dárců nerozhodovaly, jak jistě bylo by stejně zbytečné jako snadné nesčetnými příklady dokazovati. A tak vysvětlení Dobnerovo pro nás má jedinou cenu jako vý- slovné potvrzení, že v dobách, kdy Dobner své dílo skládal a své názory o zakladateli Svatoplukovi formuloval (VI svazek jeho Annálů vyšel r. 1782), v klášteře Kladrubském o účastenství Svatoplukově na založení nic nevěděli, tradice klášterní o tom neexistovala.2 A to není nedůležité. Dobner měl přímé styky s klášterem Kladrubským, jeho tehdejšímu 1 Dobner na uv. m. 87 n. Jestliže Mayer na uv. m. 433 míní, že vy- světlení toto může snad platiti pro nejstarší dobu, nikoli však pro pozdější, kdy prý pramenem nevšímavosti ke Svatoplukovi byl jednak nedostatek listinných zmínek, jednak nepatrnost nadání Svatoplukova, dostává se tím do rozporu se svým tvrzením, že v pozdějším rozšíření zakladací listiny (forma B) zmínka o Svatoplukovi přece jest, nehledě ani k vnitřní nepravděpodobnosti argumentace takové. 2 Domnívá-li se tedy Mayer 434, že klášterním kronikám koncem 18. stol. vzniklým (bude hned o nich řeč) zprávy o Svatoplukovi zakladateli byly známy, neplyne z toho ještě, že je měly z tradice klášterní. Jak k nim přišly, vysvětleno svrchu v textu.
Muži historického důvtipu a obezřelé historické svědomitosti Dobne- rovy nemohlo ovšem ujíti, co mluví proti jeho mínění — positivní doklady, jež uvedl, proberu později, — totiž že v klášteře samém již několik let po založení nic by nebyli věděli o vlastním zakladateli, a Dobner také nevyhnul se povinnosti tento rozpor vysvětliti, třebas jeho vysvětlení nestačí. Domnívá se totiž, že Svatopluk, učiniv nadání své teprve koncem r. 1108, neměl již času — r. 1109 byl zavražděn — utvrditi je závaznou formou listinnou, takže teprve Vladislav, rozšířiv značnou měrou nadání svého předchůdce, a propůjčiv mu i ubezpečení listinného, dosud po- hřešovaného, sklidil na ujmu předchůdcovu i slávu zakladatele. Proti tomu lze arci namítnouti, že ani ten, kdo toliko rozšiřoval nadání předcházející, nemohl zcela mlčením pominouti zásluh svého předchůdce, zvláště když nadání předchůdcovo nebylo pojištěno listinou, a že tedy jest nemyslitelné, aby zakladací listina Vladislavova, o jejíž authentičnosti Dobner pochybností neměl, o podnětu Svatoplukem daném se nezmiňovala. Ani to neušlo pozornosti Dobnerově, jenž však — neboť zmínky o Svatoplukovi v zakladací listině ještě nenalezl — hleděl tuto závadu odstraniti výkladem, že památka Svatoplukova pro jeho ukrutnost stala se nenáviděnou době současné i pozdější, takže mnichové sami nepřáli si v zakladací listině zmínky o něm, čímž i paměť o něm úplně zapadla a v klášteře samém ani v dobách dřívějších ani v dobách Dob- nerových o jeho součinnosti nikdo nevěděl.1 Ale vysvětlení takové lze bez rozpaků prohlásiti prostě za nepřípustné. Znamenalo by úplně nechápati psychologii středověkého mnišství, kdybychom chtěli připou- štěti, že mniši tou měrou provozovali kritiku svých nadání. Středověký klášter tvořil opravdu svět pro sebe, jemu vlastní zájmy byly vším, u něho ohledy na morální kvalitu dárců nerozhodovaly, jak jistě bylo by stejně zbytečné jako snadné nesčetnými příklady dokazovati. A tak vysvětlení Dobnerovo pro nás má jedinou cenu jako vý- slovné potvrzení, že v dobách, kdy Dobner své dílo skládal a své názory o zakladateli Svatoplukovi formuloval (VI svazek jeho Annálů vyšel r. 1782), v klášteře Kladrubském o účastenství Svatoplukově na založení nic nevěděli, tradice klášterní o tom neexistovala.2 A to není nedůležité. Dobner měl přímé styky s klášterem Kladrubským, jeho tehdejšímu 1 Dobner na uv. m. 87 n. Jestliže Mayer na uv. m. 433 míní, že vy- světlení toto může snad platiti pro nejstarší dobu, nikoli však pro pozdější, kdy prý pramenem nevšímavosti ke Svatoplukovi byl jednak nedostatek listinných zmínek, jednak nepatrnost nadání Svatoplukova, dostává se tím do rozporu se svým tvrzením, že v pozdějším rozšíření zakladací listiny (forma B) zmínka o Svatoplukovi přece jest, nehledě ani k vnitřní nepravděpodobnosti argumentace takové. 2 Domnívá-li se tedy Mayer 434, že klášterním kronikám koncem 18. stol. vzniklým (bude hned o nich řeč) zprávy o Svatoplukovi zakladateli byly známy, neplyne z toho ještě, že je měly z tradice klášterní. Jak k nim přišly, vysvětleno svrchu v textu.
Strana 10
10 opatu jakož i konventuálu Jiljímu Sexstetterovi výslovně děkujel za opis zakladací i jiných listin, od nich tedy nic o účasti Svatoplukově nezvěděl. A jestliže tedy klášterní kroniky na sklonku 18 stol. vzniklé o Svatoplukovi jakožto zakladateli již se zmiňují,2 zbývá jediný závěr, že vědomost tuto přejaly již — z Dobnera. A ovšem také jinak mínění Dobnerovo ovládlo. Přisvědčil mu bez rozpaků Palacký neváhal přidati se k němu Dudik, podržel je ovšem i nekritický Frind i Bucelin,5 a také Wintera, sleduje arci svou předlohu Kladrubskou, jako před ním již Kopls je přijal. Přece však mínění Dobnerovo nebylo pouze přejímáno, stal se také pokus zdůvodniti je (bez pochybností o správnosti dokladů Dobne- rových) ještě lépe. Byl to W. Mayer,7 jemuž se v práci, jinak pěkné a svědomité, podařilo nalézti doklad, jakého ještě Dobner neznal, ač již Pubitschka naň nesměle upozornil,8 doklad ze staré tradice 1 Dobner Ann. Hagec. VI, 123 pozn. k. 2 Jsou to zejména dvě kroniky, o nichž zprávu podal Mayer 434 pozn. 1, jedna, chovaná v archivu Broumovském (za původce jejího považuje Mayer právě Sexstettera, Wintera v práci níže citované 157 n. pozn. 1, myslí, že původcem jest někdejší mnich Kladrubský Christofor Lö ) má titul: Chronologia seu ortus et progressus monasterii Cladrubiensis .... — druhá, již začal psáti Sextetter a dokončil Löw (chová se na faře v Dannově), nazvána: Sex saeculorum Ilias in nucleo chrono- logiae hagiographicae, seu memorabilia coenobii Benedictino-Cladrubiensis post sex evoluta saecula numerata. První z nich nyní aspoň v podstatě zpřístupnil V. Win- tera, Paměti kláštera Kladrubského z doby předhusitské, Čas. kat. duch. XL, 157 n., ve článku sice nepříliš kritickém a spolehlivém, ale aspoň tím cenném, že ze sebe dává mluviti oné kronice Kladrubské. A již z toho, co se čte na str. 159 n, jest patrno, že se tu ozývá Dobner, doplněný pověstí. — To platí také o pozdním klá- šterním nekrologu, jenž Svatopluka rovněž neuvádí, ale na jehož desce připsána jest zmínka o začátcích kláštera Svatoplukem podnícených, jež však, jak již Mayer 433 pozn. 3 uvedl, byla napsána teprve po zrušení kláštera r. 1785, a tedy rovněž na základě Dobnera. 3 Palacký I, 1, 399, I, 2, 356. 4 Dudik, Mährens allgem. Gesch. II, 573, 624, III, 19. 5 Frind, Die Kirchengesch. Böhmens I (I rag 1864), 264 n. Bucelin, Ubersicht der Mönchsabteien des Benediktinerordens in Deutschland, Oesterreich, der Sch eiz bis zum Anfange dieses Jhrhdts, Arch. eitsch. N. F. II, 238. 6 Wintera, Paměti kl. Kladrubského 159, srv. svrchu pozn. 2. — R. Köpl, Die herzogl. Benediktiner Abtei Kladrau (Pilsen 1863) str. 12n. 7 W. Mayer, Gründung und Besiedlung des Benediktinerklosters zu Kladrau, MVGDB XXXVI, 428—444, zvl. 431; vlastně praví tak již Köpl 13 (s některými nesprávnostmi), ale výklad jeho zapadl, a ani Mayer, ač práci tuto zná a dosti přísně posuzuje, toho neuvádí; ovšem o „důkaz“, jako Mayer, se Köpl nepokusil. 8 Pubitschka IV, 1, 183. Nemohu se však ubrániti dojmu, že také Dobner o tomto domnělém dokladu věděl. Ve svém díle (Ann. VI, str. 123 n) uveřejňuje sice text t. zv. zakladací listiny podle formy A, ale konstatuje také (tamže pozn. k), že znal i jiné listiny klášterní, ano mluví i výslovně (str. 125) o třech exem- plářích zakladací listiny. Jistě ani jemu tedy, i kdyby ani nebylo upozornění Pu- bitschkova, kterého tu Dobner dobře zná a často s ním polemisuje, dotčená zmínka
10 opatu jakož i konventuálu Jiljímu Sexstetterovi výslovně děkujel za opis zakladací i jiných listin, od nich tedy nic o účasti Svatoplukově nezvěděl. A jestliže tedy klášterní kroniky na sklonku 18 stol. vzniklé o Svatoplukovi jakožto zakladateli již se zmiňují,2 zbývá jediný závěr, že vědomost tuto přejaly již — z Dobnera. A ovšem také jinak mínění Dobnerovo ovládlo. Přisvědčil mu bez rozpaků Palacký neváhal přidati se k němu Dudik, podržel je ovšem i nekritický Frind i Bucelin,5 a také Wintera, sleduje arci svou předlohu Kladrubskou, jako před ním již Kopls je přijal. Přece však mínění Dobnerovo nebylo pouze přejímáno, stal se také pokus zdůvodniti je (bez pochybností o správnosti dokladů Dobne- rových) ještě lépe. Byl to W. Mayer,7 jemuž se v práci, jinak pěkné a svědomité, podařilo nalézti doklad, jakého ještě Dobner neznal, ač již Pubitschka naň nesměle upozornil,8 doklad ze staré tradice 1 Dobner Ann. Hagec. VI, 123 pozn. k. 2 Jsou to zejména dvě kroniky, o nichž zprávu podal Mayer 434 pozn. 1, jedna, chovaná v archivu Broumovském (za původce jejího považuje Mayer právě Sexstettera, Wintera v práci níže citované 157 n. pozn. 1, myslí, že původcem jest někdejší mnich Kladrubský Christofor Lö ) má titul: Chronologia seu ortus et progressus monasterii Cladrubiensis .... — druhá, již začal psáti Sextetter a dokončil Löw (chová se na faře v Dannově), nazvána: Sex saeculorum Ilias in nucleo chrono- logiae hagiographicae, seu memorabilia coenobii Benedictino-Cladrubiensis post sex evoluta saecula numerata. První z nich nyní aspoň v podstatě zpřístupnil V. Win- tera, Paměti kláštera Kladrubského z doby předhusitské, Čas. kat. duch. XL, 157 n., ve článku sice nepříliš kritickém a spolehlivém, ale aspoň tím cenném, že ze sebe dává mluviti oné kronice Kladrubské. A již z toho, co se čte na str. 159 n, jest patrno, že se tu ozývá Dobner, doplněný pověstí. — To platí také o pozdním klá- šterním nekrologu, jenž Svatopluka rovněž neuvádí, ale na jehož desce připsána jest zmínka o začátcích kláštera Svatoplukem podnícených, jež však, jak již Mayer 433 pozn. 3 uvedl, byla napsána teprve po zrušení kláštera r. 1785, a tedy rovněž na základě Dobnera. 3 Palacký I, 1, 399, I, 2, 356. 4 Dudik, Mährens allgem. Gesch. II, 573, 624, III, 19. 5 Frind, Die Kirchengesch. Böhmens I (I rag 1864), 264 n. Bucelin, Ubersicht der Mönchsabteien des Benediktinerordens in Deutschland, Oesterreich, der Sch eiz bis zum Anfange dieses Jhrhdts, Arch. eitsch. N. F. II, 238. 6 Wintera, Paměti kl. Kladrubského 159, srv. svrchu pozn. 2. — R. Köpl, Die herzogl. Benediktiner Abtei Kladrau (Pilsen 1863) str. 12n. 7 W. Mayer, Gründung und Besiedlung des Benediktinerklosters zu Kladrau, MVGDB XXXVI, 428—444, zvl. 431; vlastně praví tak již Köpl 13 (s některými nesprávnostmi), ale výklad jeho zapadl, a ani Mayer, ač práci tuto zná a dosti přísně posuzuje, toho neuvádí; ovšem o „důkaz“, jako Mayer, se Köpl nepokusil. 8 Pubitschka IV, 1, 183. Nemohu se však ubrániti dojmu, že také Dobner o tomto domnělém dokladu věděl. Ve svém díle (Ann. VI, str. 123 n) uveřejňuje sice text t. zv. zakladací listiny podle formy A, ale konstatuje také (tamže pozn. k), že znal i jiné listiny klášterní, ano mluví i výslovně (str. 125) o třech exem- plářích zakladací listiny. Jistě ani jemu tedy, i kdyby ani nebylo upozornění Pu- bitschkova, kterého tu Dobner dobře zná a často s ním polemisuje, dotčená zmínka
Strana 11
11 klášterní o součinnosti Svatoplukově při založení. Vycházeje totiž z ná- zoru, že v podvržené zakladací listině, a to i v její rozšířenější formě B, ozývají se zbytky původní zakladací listiny, dospívá Mayer k závěru, že ve slovech: „Zuatoplic dux Bonaticih ad unum aratrum. Zoyk cum filiis suis. Sdatam, qui debet persolvere quinquaginta massas ferri zachována jest zpráva o původním darování Svatoplukově. A od té doby důkaz platí za bezpečný. Až na Lipperta a Vacka, kteří však důvodů, ze kterých mínění Dobnerova nepřijímají, neuvedli přisvědčili mu snad všickni. Uznal jej mlčky Friedrich, opakova i Sedláček, přijali Kamper a Wirth2 a já sám, ač plně nepře- svědčen, neváhal jsem, nemaje příležitosti ku kontrole, aspoň jeho mož- nost připustiti.3 A přece snad nikdy žádný důkaz nebyl zbudován na základech tak slabých, jako tento. Dobnerovo vysvětlení nejpodstatnější závady, že by totiž památka na vlastního zakladatele v klášteře samém tak brzo byla zanikla, jak řečeno, neuspokojuje, ano jeví se vůbec nemožným, nutno si tedy povšimnouti, co váží jeho důvody positivní. Dobner pro své mínění nalezl doklady dva. Jedním byla mu zpráva Neplachova k r. 1108: Swatopluck dux fundat ordinem nostrum in Kladrub, quod Wladislaw ditavit.4 Neplach jest sice spisovatel pozdni (psal okolo r. 1360) a jeho svědectví nesmí tedy býti přeceňováno, nicméně víme o něm, že užil některých pramenů dnes ztracených. Bylo by tedy možno, že také zde máme před sebou nějakou starou tradici jen u Neplacha dochovanou, což by v tomto případě bylo tím pravdě- podobnější, že běží o klášter řádu Benediktinského, k němuž i klášter Opatovský náležel, neboť mezi kláštery téhož řádu jistě bývaly styky, jež dochování vědomosti o založení jednoho v jiném klášteře dovolují předpokládati. neušla a neuznal tedy za dobré užíti jí. Pochopíme proč. Není a nebylo, zvláště kri- tiku zkušeností a věhlasu Dobnerova, nesnadno poznati, že exemplář B — a jen tam čte se zmínka o Svatoplukovi — jest jen pozdější rozvedení formy A. Buď tedy Dobner, ač text B poznal, nevztahoval jeho zmínky na knížete Svatopluka, anebo (což jest pravděpodobnější, poněvadž toho Pubitschkovi nevytýká) nepokládal jej za dosti hodnověrný. 1 Lippert, Socialgesch. Böhmens II, 48, Vacek, Sociální dějiny české doby starší (Praha 1905) str. 436 n. 2 Friedrich CDB I, str. 532 v rejstříku pod heslem Svatopluk (dux Boem. 1107—1109) zaznamenává i odkaz k naší listině (str. 402). — Sedláček, Místopisný slovník hist. král. Českého, Praha b. r. (1908), 410. Kamper a Wirth, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém sv. 30. Politický okres Stříbrský (Praha 1908) str. 102. 3 Novotný-Novák, Kronika Zbraslavská (Praha 1905) str. 81 pozn. 4. Teprve ve svých dějinách I, 2, str. 510 po zevrubnějším probrání otázky, jehož tato studie jest výsledkem, byl jsem nucen je odmítnouti. FRB III, 469 pozn. u.
11 klášterní o součinnosti Svatoplukově při založení. Vycházeje totiž z ná- zoru, že v podvržené zakladací listině, a to i v její rozšířenější formě B, ozývají se zbytky původní zakladací listiny, dospívá Mayer k závěru, že ve slovech: „Zuatoplic dux Bonaticih ad unum aratrum. Zoyk cum filiis suis. Sdatam, qui debet persolvere quinquaginta massas ferri zachována jest zpráva o původním darování Svatoplukově. A od té doby důkaz platí za bezpečný. Až na Lipperta a Vacka, kteří však důvodů, ze kterých mínění Dobnerova nepřijímají, neuvedli přisvědčili mu snad všickni. Uznal jej mlčky Friedrich, opakova i Sedláček, přijali Kamper a Wirth2 a já sám, ač plně nepře- svědčen, neváhal jsem, nemaje příležitosti ku kontrole, aspoň jeho mož- nost připustiti.3 A přece snad nikdy žádný důkaz nebyl zbudován na základech tak slabých, jako tento. Dobnerovo vysvětlení nejpodstatnější závady, že by totiž památka na vlastního zakladatele v klášteře samém tak brzo byla zanikla, jak řečeno, neuspokojuje, ano jeví se vůbec nemožným, nutno si tedy povšimnouti, co váží jeho důvody positivní. Dobner pro své mínění nalezl doklady dva. Jedním byla mu zpráva Neplachova k r. 1108: Swatopluck dux fundat ordinem nostrum in Kladrub, quod Wladislaw ditavit.4 Neplach jest sice spisovatel pozdni (psal okolo r. 1360) a jeho svědectví nesmí tedy býti přeceňováno, nicméně víme o něm, že užil některých pramenů dnes ztracených. Bylo by tedy možno, že také zde máme před sebou nějakou starou tradici jen u Neplacha dochovanou, což by v tomto případě bylo tím pravdě- podobnější, že běží o klášter řádu Benediktinského, k němuž i klášter Opatovský náležel, neboť mezi kláštery téhož řádu jistě bývaly styky, jež dochování vědomosti o založení jednoho v jiném klášteře dovolují předpokládati. neušla a neuznal tedy za dobré užíti jí. Pochopíme proč. Není a nebylo, zvláště kri- tiku zkušeností a věhlasu Dobnerova, nesnadno poznati, že exemplář B — a jen tam čte se zmínka o Svatoplukovi — jest jen pozdější rozvedení formy A. Buď tedy Dobner, ač text B poznal, nevztahoval jeho zmínky na knížete Svatopluka, anebo (což jest pravděpodobnější, poněvadž toho Pubitschkovi nevytýká) nepokládal jej za dosti hodnověrný. 1 Lippert, Socialgesch. Böhmens II, 48, Vacek, Sociální dějiny české doby starší (Praha 1905) str. 436 n. 2 Friedrich CDB I, str. 532 v rejstříku pod heslem Svatopluk (dux Boem. 1107—1109) zaznamenává i odkaz k naší listině (str. 402). — Sedláček, Místopisný slovník hist. král. Českého, Praha b. r. (1908), 410. Kamper a Wirth, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém sv. 30. Politický okres Stříbrský (Praha 1908) str. 102. 3 Novotný-Novák, Kronika Zbraslavská (Praha 1905) str. 81 pozn. 4. Teprve ve svých dějinách I, 2, str. 510 po zevrubnějším probrání otázky, jehož tato studie jest výsledkem, byl jsem nucen je odmítnouti. FRB III, 469 pozn. u.
Strana 12
12 Než v tomto případě s tímto vysvětlením nevystačíme, to, co se nám z uvedené zprávy ozývá, není pramen ztracený. V kronice Nepla- chově totiž, tak jak z jeho péra vyšla, citované zprávy nenajdeme. Čte se toliko v tak zvaném textu Wokaunovském, o němž však Palacký) dostatečně odůvodnil a Emler2 zesílil bezpečný důkaz, že jest to mystifikace 17. stol., pro kteréžto mínění právě, tuším, i citované místo podává doklad. Již při prvním čtení zajisté zarazí gramatická chyba, navazující na slova ,ordinem nostrum“ relativní neutrum ,quod'. Toto quod' předpokládá předcházející ,monasterium“, ,coenobium“ nebo jiné označení středního rodu pro klášter. Již Palacký pronesl důvodné mínění, že kompilátor textu Wokaunovského sám asi byl členem řádu Benediktinského. Jistě tedy nepochybíme, vysvětlíme-li chybu tak, že původní monasterium' nebo pod. své předlohy nahradil slovy ,ordinem nostrum“, jimiž sám se za člena řádu Benediktinského přihlásil. Kom- pilátor tedy nevymyslil své zprávy sám, ale neozývá se z jeho slov ani nějaký ztracený pramen starý. Co od něho se dovídáme, slyšeli jsme již od spisovatelů 16. a 17. stol., počínaje Dubraviem, ať již u nich zpráva vznikla výmyslem či kombinací. Doklad tento tedy padá. A ještě bezcennější jest druhý doklad Dobnerův, kde na první pohled lze poznati, že běží o pouhou chybu písařskou. Jest to t. zv. Series ducum Bohemiae ze 14. stol., již Dobner sám podle nějakého pozdějšího opisu Stehlíkovského ve své publikaci domácích pramenů uveřejnil,4 a v níž se čte tato poznámka: „Septimus decimus dux Swatopluk filius Wratislay, obiit a. d. MCXXV ; hic fundavit monasterium Cladrub“. Není ani třeba srovnávati toto místo s para- lelním textem jiného rukopisu téhož pramene,5 abychom poznali, že zde máme činiti s docela obyčejnou chybou písařskou. Svatopluk nebyl synem Vratislavovým, nezemřel r. 1125 a — lze dodati — nezaložil tedy kláštera Kladrubského. Písař jednoduše po slovech „Swatopluk filius nedopatřením přeskočil řádek, a co v jeho předloze pravilo se o Vladislavovi, připsal omylem Svatoplukovi, což nejlépe tím se jeví, že v jeho výčtu panovníků českých Vladislav I. vůbec chybí, a bezprostředním nástupcem knížete Svatopluka (genealogicky arci popleteného) jest mu Soběslav.6 Tím se tedy také tento doklad 1 Palacký, Würdigung der alten böhm. Geschichtschreiber 158—161. 2 Emler, FRB III, 449—450. 3 Palacký, Würdigung 158. 4 Dobner, Mon. hist. Boh. III, 34. 5 Dobrowsky-Pelzel, Scriptores rer. Boh. II, 428 (srov. i úvod XXXV). Omyl jest snad ještě vysvětlitelnější, že také v této „Series“ Svatopluk jest uveden jakožto syn Vratislavův, ale zase s průhledným zmatením s Břetislavem, jehož úmrtní data zde u Svatopluka opakována (teprve po Svatoplukovi následuje zde Bořivoj, zemřelý 1124, a po něm Vladislav; snad právě úmrtní datum Bořivojovo spolu s omylem u Břetislava-Svatopluka dalo podnět k této „opravě“) Jest zajímavé, že Dobner (na uv. m. pozn. l) zpozoroval vynechání
12 Než v tomto případě s tímto vysvětlením nevystačíme, to, co se nám z uvedené zprávy ozývá, není pramen ztracený. V kronice Nepla- chově totiž, tak jak z jeho péra vyšla, citované zprávy nenajdeme. Čte se toliko v tak zvaném textu Wokaunovském, o němž však Palacký) dostatečně odůvodnil a Emler2 zesílil bezpečný důkaz, že jest to mystifikace 17. stol., pro kteréžto mínění právě, tuším, i citované místo podává doklad. Již při prvním čtení zajisté zarazí gramatická chyba, navazující na slova ,ordinem nostrum“ relativní neutrum ,quod'. Toto quod' předpokládá předcházející ,monasterium“, ,coenobium“ nebo jiné označení středního rodu pro klášter. Již Palacký pronesl důvodné mínění, že kompilátor textu Wokaunovského sám asi byl členem řádu Benediktinského. Jistě tedy nepochybíme, vysvětlíme-li chybu tak, že původní monasterium' nebo pod. své předlohy nahradil slovy ,ordinem nostrum“, jimiž sám se za člena řádu Benediktinského přihlásil. Kom- pilátor tedy nevymyslil své zprávy sám, ale neozývá se z jeho slov ani nějaký ztracený pramen starý. Co od něho se dovídáme, slyšeli jsme již od spisovatelů 16. a 17. stol., počínaje Dubraviem, ať již u nich zpráva vznikla výmyslem či kombinací. Doklad tento tedy padá. A ještě bezcennější jest druhý doklad Dobnerův, kde na první pohled lze poznati, že běží o pouhou chybu písařskou. Jest to t. zv. Series ducum Bohemiae ze 14. stol., již Dobner sám podle nějakého pozdějšího opisu Stehlíkovského ve své publikaci domácích pramenů uveřejnil,4 a v níž se čte tato poznámka: „Septimus decimus dux Swatopluk filius Wratislay, obiit a. d. MCXXV ; hic fundavit monasterium Cladrub“. Není ani třeba srovnávati toto místo s para- lelním textem jiného rukopisu téhož pramene,5 abychom poznali, že zde máme činiti s docela obyčejnou chybou písařskou. Svatopluk nebyl synem Vratislavovým, nezemřel r. 1125 a — lze dodati — nezaložil tedy kláštera Kladrubského. Písař jednoduše po slovech „Swatopluk filius nedopatřením přeskočil řádek, a co v jeho předloze pravilo se o Vladislavovi, připsal omylem Svatoplukovi, což nejlépe tím se jeví, že v jeho výčtu panovníků českých Vladislav I. vůbec chybí, a bezprostředním nástupcem knížete Svatopluka (genealogicky arci popleteného) jest mu Soběslav.6 Tím se tedy také tento doklad 1 Palacký, Würdigung der alten böhm. Geschichtschreiber 158—161. 2 Emler, FRB III, 449—450. 3 Palacký, Würdigung 158. 4 Dobner, Mon. hist. Boh. III, 34. 5 Dobrowsky-Pelzel, Scriptores rer. Boh. II, 428 (srov. i úvod XXXV). Omyl jest snad ještě vysvětlitelnější, že také v této „Series“ Svatopluk jest uveden jakožto syn Vratislavův, ale zase s průhledným zmatením s Břetislavem, jehož úmrtní data zde u Svatopluka opakována (teprve po Svatoplukovi následuje zde Bořivoj, zemřelý 1124, a po něm Vladislav; snad právě úmrtní datum Bořivojovo spolu s omylem u Břetislava-Svatopluka dalo podnět k této „opravě“) Jest zajímavé, že Dobner (na uv. m. pozn. l) zpozoroval vynechání
Strana 13
13 rozplývá, ani tento pramen o Svatoplukovi zakladateli Kladrub vlastně neví. Z positivních dokladů Dobnerových tedy nezbývá — mimo zmínky o uvedení Zwiefaltských, o nichž níže — nic, jest však zapotřebí vyšetřiti ještě, zda zakladací listina, třebas jen ve své pozdější, rozšířené formě, mluví o účastenství Svatoplukově opravdu, jak myslí Mayer. Zakladací listina jest, jak dotčeno, zachována ve třech domnělých originálech, z nichž jeden, nejstarší, forma A, již podle písma psán byl teprve ve 13. stol., tedy nikoliv v době, do níž se sám klade (r. 1115), a jest tedy falsem beze vší pochybnosti v klášteře samém vzniklým. Ani o tom nelze pochybovati, že falsátor klášterní mohl se opírati nejen o tradici klášterní, ale také o skutečnou zakladací listinu, jež klášteru jistě vydána byla. Z toho plyne, že některá data falsa tohoto jistě jsou autentická — tak na př. nevidím důvodu, proč by se nemělo věřiti, že r. 1115, k němuž listiny samy se datují, jest skutečně rokem založení kláštera, jak se toho ještě níže dotknu. Pokud lze přesněji určiti, která z ostatních dat listiny opravdu jsou autentická, pokusím se ukázati později. Prozatím nejpřirozenější závěr jistě bude zníti, že zejména výčet statků, jak jej čteme v listině A, jistě jest původnímu nadání bližší, že statky, kteréž v listině A ještě uvedeny nejsou, přibyly teprve později, nebo aspoň v autentické předloze formy A ještě jmenovány nebyly. Neboť co by bylo mohlo přiměti falsátora, aby vynechával a tím nadání klášterní činil menším? Toho nelze zapomínati pro posouzení fakta, že ve formě A jméno Svatopluk vůbec se nevyskytuje. Úplně bezpečný, tak, aby každou pochybnost vylučoval, výklad tento arci není, a zvláště v našem případě, kde běží o listiny později psané a za starší se vydávající, tedy vlastně podvržené, bylo by lze namítnouti, že ve formě A nebylo uvedeno vše, co klášter za své staré nadání pokládal a že to právě dalo podnět ku vzniku fals dalších. Vskutku druhé dva domnělé originály B1 a B2 nejsou ničím jiným než opsáním, doplněním a rozšířením obsahu formy A, jsouce mezi sebou v podstatě — až na nepatrné odchylky — úplně shodné. Již tím jest řečeno, že nemohly vzniknouti před stol. 13., kdy byla psána listina A, což ostatně již písmo prozrazuje, při čemž však, lze-li užíti kriteria svrchu dotčeného, forma Bl jeví se nejmladší, poněvadž v ní výčet statků klášterních jest nejúplnější, třebas nad formu B2 jen nepatrným počtem dodatků vynikal. Ale připusťme, že aspoň jejich předloha mohla býti starší, ano v theorii i tolik, třebas to nebylo právě pravděpodobné, lze připustiti, že bezprostřední předloha forem B1 a B2, vzniknuvši ovšem z toho, co bylo také předlohou formy A — a uvidíme později, že to byla asi ně- Vladislava, ale náležitých konsekvencí z toho nevyvodil, spokojuje se jen poznámkou: pronum est conjicere hic aliquam hallucinacionen seu ipsius authoris seu amanuensis irrepsisse.
13 rozplývá, ani tento pramen o Svatoplukovi zakladateli Kladrub vlastně neví. Z positivních dokladů Dobnerových tedy nezbývá — mimo zmínky o uvedení Zwiefaltských, o nichž níže — nic, jest však zapotřebí vyšetřiti ještě, zda zakladací listina, třebas jen ve své pozdější, rozšířené formě, mluví o účastenství Svatoplukově opravdu, jak myslí Mayer. Zakladací listina jest, jak dotčeno, zachována ve třech domnělých originálech, z nichž jeden, nejstarší, forma A, již podle písma psán byl teprve ve 13. stol., tedy nikoliv v době, do níž se sám klade (r. 1115), a jest tedy falsem beze vší pochybnosti v klášteře samém vzniklým. Ani o tom nelze pochybovati, že falsátor klášterní mohl se opírati nejen o tradici klášterní, ale také o skutečnou zakladací listinu, jež klášteru jistě vydána byla. Z toho plyne, že některá data falsa tohoto jistě jsou autentická — tak na př. nevidím důvodu, proč by se nemělo věřiti, že r. 1115, k němuž listiny samy se datují, jest skutečně rokem založení kláštera, jak se toho ještě níže dotknu. Pokud lze přesněji určiti, která z ostatních dat listiny opravdu jsou autentická, pokusím se ukázati později. Prozatím nejpřirozenější závěr jistě bude zníti, že zejména výčet statků, jak jej čteme v listině A, jistě jest původnímu nadání bližší, že statky, kteréž v listině A ještě uvedeny nejsou, přibyly teprve později, nebo aspoň v autentické předloze formy A ještě jmenovány nebyly. Neboť co by bylo mohlo přiměti falsátora, aby vynechával a tím nadání klášterní činil menším? Toho nelze zapomínati pro posouzení fakta, že ve formě A jméno Svatopluk vůbec se nevyskytuje. Úplně bezpečný, tak, aby každou pochybnost vylučoval, výklad tento arci není, a zvláště v našem případě, kde běží o listiny později psané a za starší se vydávající, tedy vlastně podvržené, bylo by lze namítnouti, že ve formě A nebylo uvedeno vše, co klášter za své staré nadání pokládal a že to právě dalo podnět ku vzniku fals dalších. Vskutku druhé dva domnělé originály B1 a B2 nejsou ničím jiným než opsáním, doplněním a rozšířením obsahu formy A, jsouce mezi sebou v podstatě — až na nepatrné odchylky — úplně shodné. Již tím jest řečeno, že nemohly vzniknouti před stol. 13., kdy byla psána listina A, což ostatně již písmo prozrazuje, při čemž však, lze-li užíti kriteria svrchu dotčeného, forma Bl jeví se nejmladší, poněvadž v ní výčet statků klášterních jest nejúplnější, třebas nad formu B2 jen nepatrným počtem dodatků vynikal. Ale připusťme, že aspoň jejich předloha mohla býti starší, ano v theorii i tolik, třebas to nebylo právě pravděpodobné, lze připustiti, že bezprostřední předloha forem B1 a B2, vzniknuvši ovšem z toho, co bylo také předlohou formy A — a uvidíme později, že to byla asi ně- Vladislava, ale náležitých konsekvencí z toho nevyvodil, spokojuje se jen poznámkou: pronum est conjicere hic aliquam hallucinacionen seu ipsius authoris seu amanuensis irrepsisse.
Strana 14
14 jaká tradiční kniha klášterní, — přece mohla býti sestavena dříve než forma A v podobě domnělého originálu ze své předlohy opsána, že by tedy, ač forma A teprve 13. stol. náleží, předloha obojího B z nějaké paměti klá- šterní nebo pod. byla mohla vzniknouti ve stol. 12. Uvidíme později (v III. oddělení této práce), že formy B vlastní zakladací listině jsou bližší, to však se netýká partie o Svatoplukovi, na níž nám zde především záleží. Pro to ani touto umělou konstrukcí mnoho nezískáváme, neboť ani tato supponovaná předloha nemohla býti blízká začátkům kláštera, nemohla vzniknouti před polovicí stol. 12. Nejsem první, kdo poznal, že slova „sub tempore ducis Zobezlai“, jen ve formách B1 i B2 se vysky- tující, ukazují pozdější původ jejich. Pověděl to správně již Dobrov- skýl a zdůraznil znovu Friedrich.2 Jest však nutno vrátiti se k tomuto důkazu, poněvadž se nověji stal pokus o jeho vyvrácení. W. Mayer totiž vyslovuje mínění, že těmito slovy sice jest míněn Soběslav I., nástupce Vladislavův, že prý jich však nelze vztahovati k době jeho vlády jakožto knížete českého, nýbrž k době 1111—1113, kdy vládl Žateckem. Bylo by možno uvésti hned důvod nejpádnější: kombinace tato má zachrániti předpoklad; v době Soběslavovy vlády v Žatecku klášter Kladrubský ještě neexistoval, opak toho musil by právě dříve býti do- kázán. Ale poněvadž jsme data založení ještě nezjistili, zříkám se pro- zatím tohoto důvodu, jinak jistě rozhodujícího. Ale nesprávnost, ba nemožnost dotčeného výkladu vysvítá také jinak. Ten Soběslav ne- může býti pouhým údělným knížetem,4 neboť jest obklopen celým dvorem a štábem úředníků, mezi nimiž se uvádí i kancléř Jurata,“ a bylo by tedy nutno z toho souditi, že údělný kníže měl již svého kan- cléře v době, kdy ani u panujícího knížete bezpečně dosvědčen není. Jeť tato zmínka o Juratovi první zmínkou o kancléři knížecím vůbec. Nechci tím tvrditi, že by tento Jurata úřadu kancléřského nebyl mohl za- stávati — že se vyskytuje jen jednou, nebylo by rozhodující, — ale o tom jistě nebude sporu, že to nemohl býti kancléř údělného knížete a že tedy již to ukazuje, jak zmínku o Soběslavovi vykládati nutno. 1 Dobrowsky, Liter. Magazin III (1787), str. 169 n. 2 Friedrich, CDB I, č. 390, str. 394, ř. 10. 3 W. Mayer na uv. m. 437, 443. Také zde Mayer zapomněl podotknouti, že na prioritu tohoto (arci nemožného) výkladu může nárok činiti Köpl 16, jenž zde i jiné nemožnosti připojuje. 4 Důvodu, že není dokladů, aby pouhá údělná knížata byla měla právo něco darovati nebo směniti bez souhlasu knížete českého, nechci zde užívati, poněvadž již pojetím zmínky o tom do listiny Vladislavovy, kdyby výklad Mayerův byl možný, souhlas by byl vysloven. 5 Friedrich, CDB I, str. 402: Superscriptio autem manu Jurate cancellarii ducis Zobezlai.
14 jaká tradiční kniha klášterní, — přece mohla býti sestavena dříve než forma A v podobě domnělého originálu ze své předlohy opsána, že by tedy, ač forma A teprve 13. stol. náleží, předloha obojího B z nějaké paměti klá- šterní nebo pod. byla mohla vzniknouti ve stol. 12. Uvidíme později (v III. oddělení této práce), že formy B vlastní zakladací listině jsou bližší, to však se netýká partie o Svatoplukovi, na níž nám zde především záleží. Pro to ani touto umělou konstrukcí mnoho nezískáváme, neboť ani tato supponovaná předloha nemohla býti blízká začátkům kláštera, nemohla vzniknouti před polovicí stol. 12. Nejsem první, kdo poznal, že slova „sub tempore ducis Zobezlai“, jen ve formách B1 i B2 se vysky- tující, ukazují pozdější původ jejich. Pověděl to správně již Dobrov- skýl a zdůraznil znovu Friedrich.2 Jest však nutno vrátiti se k tomuto důkazu, poněvadž se nověji stal pokus o jeho vyvrácení. W. Mayer totiž vyslovuje mínění, že těmito slovy sice jest míněn Soběslav I., nástupce Vladislavův, že prý jich však nelze vztahovati k době jeho vlády jakožto knížete českého, nýbrž k době 1111—1113, kdy vládl Žateckem. Bylo by možno uvésti hned důvod nejpádnější: kombinace tato má zachrániti předpoklad; v době Soběslavovy vlády v Žatecku klášter Kladrubský ještě neexistoval, opak toho musil by právě dříve býti do- kázán. Ale poněvadž jsme data založení ještě nezjistili, zříkám se pro- zatím tohoto důvodu, jinak jistě rozhodujícího. Ale nesprávnost, ba nemožnost dotčeného výkladu vysvítá také jinak. Ten Soběslav ne- může býti pouhým údělným knížetem,4 neboť jest obklopen celým dvorem a štábem úředníků, mezi nimiž se uvádí i kancléř Jurata,“ a bylo by tedy nutno z toho souditi, že údělný kníže měl již svého kan- cléře v době, kdy ani u panujícího knížete bezpečně dosvědčen není. Jeť tato zmínka o Juratovi první zmínkou o kancléři knížecím vůbec. Nechci tím tvrditi, že by tento Jurata úřadu kancléřského nebyl mohl za- stávati — že se vyskytuje jen jednou, nebylo by rozhodující, — ale o tom jistě nebude sporu, že to nemohl býti kancléř údělného knížete a že tedy již to ukazuje, jak zmínku o Soběslavovi vykládati nutno. 1 Dobrowsky, Liter. Magazin III (1787), str. 169 n. 2 Friedrich, CDB I, č. 390, str. 394, ř. 10. 3 W. Mayer na uv. m. 437, 443. Také zde Mayer zapomněl podotknouti, že na prioritu tohoto (arci nemožného) výkladu může nárok činiti Köpl 16, jenž zde i jiné nemožnosti připojuje. 4 Důvodu, že není dokladů, aby pouhá údělná knížata byla měla právo něco darovati nebo směniti bez souhlasu knížete českého, nechci zde užívati, poněvadž již pojetím zmínky o tom do listiny Vladislavovy, kdyby výklad Mayerův byl možný, souhlas by byl vysloven. 5 Friedrich, CDB I, str. 402: Superscriptio autem manu Jurate cancellarii ducis Zobezlai.
Strana 15
15 V řadě svědků při této příležitosti uvedených na prvním místě mluví se o svědectví „Lupoldi filii Boriuoy“. Také na to vhodně upozornil již Dobrovský, a co proti němu uvádí Mayer, jest neudržitelné. Lupold byl by arci i jako hoch mohl býti přibrán k svědectví, ale pak by se byl musil zdržovati v Čechách; a tu jest známo, že jeho otec Bořivoj od r. 1110 byl vězněn na Hammersteině a jeho choť s rodinou došla útulku u svého bratra, vévody Rakouského. Již proto se jeho svědectví do let 1111—1113 nehodí naprosto. Ale nutno jíti ještě dále. Slov našich listin B1 a B2 nelze vykládati na údělného knížete Soběslava z 1. 1111—1113, tento Soběslav jest jistě panujícím knížetem (1125—1140), či vlastně lépe, on jím již není. Ta- kovým způsobem nemohla by listina mluviti o knížeti dosud panujícím, čili jinými slovy listiny B1 a B2, a tím i jejich předloha, nemohly býti psány před smrtí Soběslava I., před r. 1140. Zmínka tato, do listin Bl a B2 pojatá teprve po smrti Soběslava I., vztahuje se ku směně statků, provedené za jeho vlády. Teprve potom, téměř již na samém konci jejich čteme v obou těchto exemplářích zmí- něné již místo: Zuatoplic dux Bonaticih ad unum aratrum. Zoyk cum filiis suis. Sdatam, qui debet persolvere quinquaginta massas ferri. Jest jistě málo pravděpodobné, že by zmínka tato, kdyby se týkala nejstaršího vlastně nadání klášterního, byla ušla autoru listiny A. Ale připusťme ještě jednou, že předloha obou textů B mohla míti informace lepší; i pak zůstává nevysvětleno, proč tato zmínka o nejstarším nadání klášterním zastrčena až sem. Důvod, že písař B nechtěl postupu své předlohy měniti, neplatí, poněvadž jinde ho dosti volně mění, ano mění ho právě i na tomto místě. Kdežto totiž prvá část uvedeného citátu (větším tiskem podaná) v textu A úplně chybí a čte se jen v obou textech B, mají část další (drobným tiskem) všecky tři texty, jenže ne na stejném místě. Text B2 ponechává ji na stejném místě, kde se čte v textu A (před výčtem dů- chodů z Domažlic), zato klade ji text B1, tedy pravděpodobně nej- mladší ze všech tří, až sem, téměř na závěr listiny. V době, kdy vznikal text A (nebo jeho předloha), tedy popluží v Boněticích v držení klášterním ještě nebylo, a pak ovšem nemůže jeho dárcem býti předchůdce Vla- dislavův Svatopluk, nýbrž Svatopluk jiný. Ale již tenkrát měl klášter nárok na dávku, již odváděti měl povinnost Sdata. Tuto povinnost jediný text B1, tedy podle všeho text nejmladší, spojuje s nadáním Svato- plukovým, nebo lépe, klade až za zmínku o něm. Zde jest jen dvojí možnost, a výsledek při obojí týž. Jediný písař textu B1 umisťuje zmínku o Sdatovi jinam, než oba texty druhé, i pří- buzný s ním B2, i odchylný od něho text A, umisťuje ji tak, aby bylo patrné, že souvisí s nadáním Svatoplukovým. Buď tak učinil libovolně, a pak jeho svědectví nemá váhy vůči souhlasu obou textů A i B2, při čemž již uvedení tohoto Svatopluka v textu B2 (i B1) v souvislosti tak
15 V řadě svědků při této příležitosti uvedených na prvním místě mluví se o svědectví „Lupoldi filii Boriuoy“. Také na to vhodně upozornil již Dobrovský, a co proti němu uvádí Mayer, jest neudržitelné. Lupold byl by arci i jako hoch mohl býti přibrán k svědectví, ale pak by se byl musil zdržovati v Čechách; a tu jest známo, že jeho otec Bořivoj od r. 1110 byl vězněn na Hammersteině a jeho choť s rodinou došla útulku u svého bratra, vévody Rakouského. Již proto se jeho svědectví do let 1111—1113 nehodí naprosto. Ale nutno jíti ještě dále. Slov našich listin B1 a B2 nelze vykládati na údělného knížete Soběslava z 1. 1111—1113, tento Soběslav jest jistě panujícím knížetem (1125—1140), či vlastně lépe, on jím již není. Ta- kovým způsobem nemohla by listina mluviti o knížeti dosud panujícím, čili jinými slovy listiny B1 a B2, a tím i jejich předloha, nemohly býti psány před smrtí Soběslava I., před r. 1140. Zmínka tato, do listin Bl a B2 pojatá teprve po smrti Soběslava I., vztahuje se ku směně statků, provedené za jeho vlády. Teprve potom, téměř již na samém konci jejich čteme v obou těchto exemplářích zmí- něné již místo: Zuatoplic dux Bonaticih ad unum aratrum. Zoyk cum filiis suis. Sdatam, qui debet persolvere quinquaginta massas ferri. Jest jistě málo pravděpodobné, že by zmínka tato, kdyby se týkala nejstaršího vlastně nadání klášterního, byla ušla autoru listiny A. Ale připusťme ještě jednou, že předloha obou textů B mohla míti informace lepší; i pak zůstává nevysvětleno, proč tato zmínka o nejstarším nadání klášterním zastrčena až sem. Důvod, že písař B nechtěl postupu své předlohy měniti, neplatí, poněvadž jinde ho dosti volně mění, ano mění ho právě i na tomto místě. Kdežto totiž prvá část uvedeného citátu (větším tiskem podaná) v textu A úplně chybí a čte se jen v obou textech B, mají část další (drobným tiskem) všecky tři texty, jenže ne na stejném místě. Text B2 ponechává ji na stejném místě, kde se čte v textu A (před výčtem dů- chodů z Domažlic), zato klade ji text B1, tedy pravděpodobně nej- mladší ze všech tří, až sem, téměř na závěr listiny. V době, kdy vznikal text A (nebo jeho předloha), tedy popluží v Boněticích v držení klášterním ještě nebylo, a pak ovšem nemůže jeho dárcem býti předchůdce Vla- dislavův Svatopluk, nýbrž Svatopluk jiný. Ale již tenkrát měl klášter nárok na dávku, již odváděti měl povinnost Sdata. Tuto povinnost jediný text B1, tedy podle všeho text nejmladší, spojuje s nadáním Svato- plukovým, nebo lépe, klade až za zmínku o něm. Zde jest jen dvojí možnost, a výsledek při obojí týž. Jediný písař textu B1 umisťuje zmínku o Sdatovi jinam, než oba texty druhé, i pří- buzný s ním B2, i odchylný od něho text A, umisťuje ji tak, aby bylo patrné, že souvisí s nadáním Svatoplukovým. Buď tak učinil libovolně, a pak jeho svědectví nemá váhy vůči souhlasu obou textů A i B2, při čemž již uvedení tohoto Svatopluka v textu B2 (i B1) v souvislosti tak
Strana 16
16 pozdní zapovídá mysliti na předchůdce Vladislavova. Anebo byl písař Bl skutečně lépe informován, zvěděl opravdu, že propůjčení povinnosti Sdatovy klášteru a darování popluží v Boněticích a Zoyka se syny pošlo od jedné osoby, ač v nestejných dobách (Sdata dříve, ostatní později), a pak arci opět musil to býti Svatopluk jiný, nikoliv před- chůdce Vladislavův, poněvadž by písař B1, když přemístil zmínku o Sdatovi, stejným a větším právem byl musil přemístiti zmínku o da- rování celém, a poněvadž nutně musí zde běžeti o darování postupné, již v době Vladislavově, či spíše ještě po ní vznikající. V každém případě tedy dárce Bonětic jest osoba jiná než kníže Svatopluk (1107—1109). To však potvrzuje se, tuším, také jinak ještě. Jedno z míst, v nichž všecky tři texty úplně se shodují (tak totiž, že B1 i B2 úplně souhlasí s A), jest také ono, kde se z darování pomezního lesa „mezi Mží a Mžicí (Úhlavou) až k německé zemi“ vyjímá 12 osad od starodávna tam vznik- lých. A mezi nimi najdeme právě Bonětice. Mám přímo za nemožné, aby se při takovémto vynětí nestala výslovná zmínka o tom, kdyby v jedné z těchto vsí aspoň popluží a otrok byl náležel klášteru již z doby dřívější... To vše tedy mluví velmi rozhodně pro závěr, že oním dodatkem obou textů B někdejší kníže Svatopluk míněn býti nemůže, nehledě ani k tomu — důvod téměř samozřejmý budiž aspoň na konec uveden, že takovým nadáním, jaké učinil Svatopluk v listině zmíněný, klášter se nezřizuje. Jedno popluží a otrok se syny (a třebas i povinná dávka železa) ku zřízení kláštera nestačí,1 takže již z toho nutno souditi, že běží o rozmnožení majetku klášterního, nikoliv o nadání původní, že zkrátka musí býti míněn Svatopluk jiný. Který, jest vlastně již otázka vedlejší, nicméně nebude asi nesnadno zodpověděti ji. Uvážíme-li, že základní listina A pochází ze 13. stol., že k jejímu zpečetění užito pečeti krále Vladislava II. a syna jeho Bed- řicha (jichž slepením povstala dvoustranná pečeť, v té době, do níž se listina klade, arci neobvyklá) a že konečně ani předloha textů B, kdyby mohla býti starší než zlistinění A, před druhou půlí 12. stol. vzniknouti nemohla, jest jistě nejbližší mysliti na Svatopluka, syna Vladislava II., jemuž by tak drobné nadání dobře slušelo. Označení dux nemůže vaditi, neboť ani v listinách není pro jednotlivé členy rodu panovnického, i když neměli údělů, neobvyklé. Také otázka, jak se v 16. stol. najednou vynořuje tradice o Svato- plukovi zakladateli, jest vlastně již podřízená. Bylo by možno, že nějaká stará zpráva, zmiňujíc se o přenesení Svatoplukově do kláštera již 1 Köpl str. 13 správně to asi cítil a pomáhá si tím, že toto domnělé původní nadání rozmnožuje ze svého, pravě, že Svatopluk daroval „vorerst allen zunächst um das Kloster gelegenen Grund und Boden, dann in Bonatic zu einem Pflug Feld. Ale v listině o jeho darování půdy v okolí kláštera není ani zmínky!
16 pozdní zapovídá mysliti na předchůdce Vladislavova. Anebo byl písař Bl skutečně lépe informován, zvěděl opravdu, že propůjčení povinnosti Sdatovy klášteru a darování popluží v Boněticích a Zoyka se syny pošlo od jedné osoby, ač v nestejných dobách (Sdata dříve, ostatní později), a pak arci opět musil to býti Svatopluk jiný, nikoliv před- chůdce Vladislavův, poněvadž by písař B1, když přemístil zmínku o Sdatovi, stejným a větším právem byl musil přemístiti zmínku o da- rování celém, a poněvadž nutně musí zde běžeti o darování postupné, již v době Vladislavově, či spíše ještě po ní vznikající. V každém případě tedy dárce Bonětic jest osoba jiná než kníže Svatopluk (1107—1109). To však potvrzuje se, tuším, také jinak ještě. Jedno z míst, v nichž všecky tři texty úplně se shodují (tak totiž, že B1 i B2 úplně souhlasí s A), jest také ono, kde se z darování pomezního lesa „mezi Mží a Mžicí (Úhlavou) až k německé zemi“ vyjímá 12 osad od starodávna tam vznik- lých. A mezi nimi najdeme právě Bonětice. Mám přímo za nemožné, aby se při takovémto vynětí nestala výslovná zmínka o tom, kdyby v jedné z těchto vsí aspoň popluží a otrok byl náležel klášteru již z doby dřívější... To vše tedy mluví velmi rozhodně pro závěr, že oním dodatkem obou textů B někdejší kníže Svatopluk míněn býti nemůže, nehledě ani k tomu — důvod téměř samozřejmý budiž aspoň na konec uveden, že takovým nadáním, jaké učinil Svatopluk v listině zmíněný, klášter se nezřizuje. Jedno popluží a otrok se syny (a třebas i povinná dávka železa) ku zřízení kláštera nestačí,1 takže již z toho nutno souditi, že běží o rozmnožení majetku klášterního, nikoliv o nadání původní, že zkrátka musí býti míněn Svatopluk jiný. Který, jest vlastně již otázka vedlejší, nicméně nebude asi nesnadno zodpověděti ji. Uvážíme-li, že základní listina A pochází ze 13. stol., že k jejímu zpečetění užito pečeti krále Vladislava II. a syna jeho Bed- řicha (jichž slepením povstala dvoustranná pečeť, v té době, do níž se listina klade, arci neobvyklá) a že konečně ani předloha textů B, kdyby mohla býti starší než zlistinění A, před druhou půlí 12. stol. vzniknouti nemohla, jest jistě nejbližší mysliti na Svatopluka, syna Vladislava II., jemuž by tak drobné nadání dobře slušelo. Označení dux nemůže vaditi, neboť ani v listinách není pro jednotlivé členy rodu panovnického, i když neměli údělů, neobvyklé. Také otázka, jak se v 16. stol. najednou vynořuje tradice o Svato- plukovi zakladateli, jest vlastně již podřízená. Bylo by možno, že nějaká stará zpráva, zmiňujíc se o přenesení Svatoplukově do kláštera již 1 Köpl str. 13 správně to asi cítil a pomáhá si tím, že toto domnělé původní nadání rozmnožuje ze svého, pravě, že Svatopluk daroval „vorerst allen zunächst um das Kloster gelegenen Grund und Boden, dann in Bonatic zu einem Pflug Feld. Ale v listině o jeho darování půdy v okolí kláštera není ani zmínky!
Strana 17
17 hotového, dala podnět ke kombinaci, že za pohřebiště volen klášter, který založil, ač toto vysvětlení, jak jsme viděli, není příliš pravdě- podobné. Ale nechceme-li mysliti na pouhý výmysl, jistě i podobné zmatení písařské, které svedlo i Dobnera, nemůže ani pro tu dobu býti vylučováno. Snad měl Dubravius, když ono místo o Svatoplukovi psal, před sebou právě onen, nebo jiný, podobnou chybou porušený výčet panovníků českých. 2
17 hotového, dala podnět ke kombinaci, že za pohřebiště volen klášter, který založil, ač toto vysvětlení, jak jsme viděli, není příliš pravdě- podobné. Ale nechceme-li mysliti na pouhý výmysl, jistě i podobné zmatení písařské, které svedlo i Dobnera, nemůže ani pro tu dobu býti vylučováno. Snad měl Dubravius, když ono místo o Svatoplukovi psal, před sebou právě onen, nebo jiný, podobnou chybou porušený výčet panovníků českých. 2
Strana 18
II. Výsledek všech těchto úvah tedy jest ten, že ani jediná stará zpráva Svatopluka zakladatelem kláštera neoznačuje, za zakladatele může a musí, jako platil dříve, platiti i nadále Vladislav I. Zbývá povšimnouti si toho, co přimělo Dobnera, aby, nespokojuje se tradicí klášterní, tolika jinými svědky zaručenou, ve snaze nalézti za- kladatele staršího, dal se svésti k omylu, který u něho tak překvapuje. Myslím, že odpověď k tomu lze nalézti v nejstarších dějinách kláštera, jež ani jinak nejsou bez zajímavosti. Bylo již řečeno, že není proč nevěřiti tradici z t. zv. zakladací listiny se ozývající, jež založení kláštera klade k r. 1115. Pro Dobnera, který, jak víme, o pravosti zakladací listiny neměl pochybností, datum toto arci tím méně mohlo býti sporné, on je tedy skutečně přijímá, ale tak, že z něho nepoznal svého omylu o dvojím zakladateli kláštera Kladrubského, nýbrž že právě naopak byl jím v něm utvrzen. Zde právě onen základní omyl o Svatoplukovi, zakladateli kláštera, který se Dobnerovi stal utkvělou myšlenkou,1 sváděl ho k omylům dalším i k násilnému výkladu jasných pramenů — neboť Dobner sice neužíval přímého zdroje, který známe dnes, nýbrž již vypravování Sulgerova, z něho odvozeného, než i v tom znění vlastního pramene ozývá se jasně? — a tím i k přeceňování nebo zase nechápání důvodů skutečných. Neboť důvody, ač jich neužil správně, Dobner přece měl. Ačkoliv totiž klášter Kladrubský neměl dvou zakladatelů, lze přece říci, že byl dvakrát, ba skoro i vícekrát založen. Vladislav I. totiž, když nový klášter založil, uvedl do něho mnichy nejprve z některého domácího kláštera. Nelze dnes určiti, ze kterého; Benediktinských klá- šterů, kterýžto řád do té chvíle jediný v Čechách byl zastoupen a k němuž i Kladruby náležely, čítalo se v té době v Čechách, nehledě k Moravě, 1 Srvn. na př. Dobner IV, 122 pozn. h, kde jasná slova svého pramene že zakladatelem byl Vladislav, „opravuje“ slovy: „Imo non Wladislaus sed Suato- plucus“. 2 Arsenius Sulger, Annales imper. monasterii Zwifaltensis. Ord. s. Benedicti in Suevia... Augustae Vindelicorum 1698 (dva díly) I, 58 n; z provedení celého díla jest také viděti, že Sulger své prameny, jichž dnes můžeme užívati přímo (srvn. o nich v pozn. 6 a 7 na str. 19), reprodukuje přesně.
II. Výsledek všech těchto úvah tedy jest ten, že ani jediná stará zpráva Svatopluka zakladatelem kláštera neoznačuje, za zakladatele může a musí, jako platil dříve, platiti i nadále Vladislav I. Zbývá povšimnouti si toho, co přimělo Dobnera, aby, nespokojuje se tradicí klášterní, tolika jinými svědky zaručenou, ve snaze nalézti za- kladatele staršího, dal se svésti k omylu, který u něho tak překvapuje. Myslím, že odpověď k tomu lze nalézti v nejstarších dějinách kláštera, jež ani jinak nejsou bez zajímavosti. Bylo již řečeno, že není proč nevěřiti tradici z t. zv. zakladací listiny se ozývající, jež založení kláštera klade k r. 1115. Pro Dobnera, který, jak víme, o pravosti zakladací listiny neměl pochybností, datum toto arci tím méně mohlo býti sporné, on je tedy skutečně přijímá, ale tak, že z něho nepoznal svého omylu o dvojím zakladateli kláštera Kladrubského, nýbrž že právě naopak byl jím v něm utvrzen. Zde právě onen základní omyl o Svatoplukovi, zakladateli kláštera, který se Dobnerovi stal utkvělou myšlenkou,1 sváděl ho k omylům dalším i k násilnému výkladu jasných pramenů — neboť Dobner sice neužíval přímého zdroje, který známe dnes, nýbrž již vypravování Sulgerova, z něho odvozeného, než i v tom znění vlastního pramene ozývá se jasně? — a tím i k přeceňování nebo zase nechápání důvodů skutečných. Neboť důvody, ač jich neužil správně, Dobner přece měl. Ačkoliv totiž klášter Kladrubský neměl dvou zakladatelů, lze přece říci, že byl dvakrát, ba skoro i vícekrát založen. Vladislav I. totiž, když nový klášter založil, uvedl do něho mnichy nejprve z některého domácího kláštera. Nelze dnes určiti, ze kterého; Benediktinských klá- šterů, kterýžto řád do té chvíle jediný v Čechách byl zastoupen a k němuž i Kladruby náležely, čítalo se v té době v Čechách, nehledě k Moravě, 1 Srvn. na př. Dobner IV, 122 pozn. h, kde jasná slova svého pramene že zakladatelem byl Vladislav, „opravuje“ slovy: „Imo non Wladislaus sed Suato- plucus“. 2 Arsenius Sulger, Annales imper. monasterii Zwifaltensis. Ord. s. Benedicti in Suevia... Augustae Vindelicorum 1698 (dva díly) I, 58 n; z provedení celého díla jest také viděti, že Sulger své prameny, jichž dnes můžeme užívati přímo (srvn. o nich v pozn. 6 a 7 na str. 19), reprodukuje přesně.
Strana 19
19 čtvero, totiž Břevnovský, Ostrovský, Sázavský a Opatovský1 Jeden z nich tedy dal mnichy novému klášteru Kladrubskému, nevíme který, a jest toho litovati, neboť se s určitostí dovídáme, že tito první mniši Kladrubští byli národnosti české,2 přímý to důkaz, že i domácí kláštery, i když snad jejich původní mnichové bývali cizinci, se počešťovaly. Na dlouho však tito Čechové nebyli jedinými osadníky nového kláštera. Nepochybně na přání své choti Richenzy, hraběnky z Bergu,“ která ke klášteru Zwiefaltskému ve Švábích, štípení to svého otce, lnula obzvláštní láskou,4 Vladislav záhy k dosavadním českým mnichům připojil, starších držitelů neodstraniv, kolonii povolanou z kláštera Zwiefaltského. Vycházeje z tohoto fakta, Dobner povolání těchto mnichů němec- kých položil k roku, do kterého se klade zakladací listina Kladrubská tedy k r. 1115, a domnívaje se, že právě povolání této nové kolonie dalo podnět k sepsání zakladací listiny, viděl v tom, arci proti výslovnému znění pramenů, nový důvod pro Svatoplukovo účastenství na založení.“ Ale není nesnadno ukázati, že toto mínění jest mylné. O této události máme dvojí současný pramen, velmi dobře infor- movaný, poněvadž v samém klášteře Zwiefaltském a z části od přímého účastníka vzniklý. Jest to kronika kláštera Zwiefaltského z péra mnicha Ortlieba,6 jejíž udání doplňuje práce jiného mnicha Bertholda, jednoho z těch, kdo s první kolonií Zwiefaltskou do Čech přišli.7 1 Mayer 440 uvádí také Litomyšl, ale ukázal jsem (srvn. České dějiny I, 2, str. 382 n., pozn. 2), že tam kláštera Benediktinského nikdy nebylo. Vypouští-li však dále z úvahy klášter Sázavský, poněvadž prý tam byla slovanská liturgie, jest to ovšem omyl, neboť v době vzniku kláštera Kladrubského také na Sázavě byla již liturgie latinská. Omyl vznikl asi neporozuměním tomu, co pověděl Dobner VI, 88, jenž, pokládaje za mateřský pro Kladruby klášter Břevnov nebo Ostrov, vyloučil Sázavu, poněvadž po nedávném teprve zavedení latinského ritu neměla asi dosti mnichů k zakládání nových kolonií. Nyní, když víme, že od latinisování Sázavy do založení Kladrub neuplynulo toliko jedenáct, nýbrž aspoň 18 let, tento důvod Dobnerův arci tolik neváží. 2 Ortlieb Zwifalt., Chron. cap. 19 (M G. SS X, 84): maxima difficultas puta- batur, quod isdem locus et abbatem et monachos habere de eadem natione videbatur. 3 Ona to aspoň jistě byla, která svým vlivem vypravení první kolonie Zwie- faltské vymohla; srvn. Ortlieb na uv. m. O tom, že Richenza z Bergu byla jedinou chotí Vladislavovou, nikoli první, před Richenzou z Vohburka, jak opakuje ještě Wintera 161 n., pozn. 8, srov. mé České dějiny I, 2 str. 559 n. pozn. 2. 4 Důkazem této přízně jsou skvělé dary, kteréž (ona i sestry její Žofie, choť Oty Olomouckého, a Salomena, choť Boleslava Křivoústého) klášteru učinily, o nichž se zmiňuje Berthold Zwifalt. cap. 12 a d. (MG SS X, 103 n.) a všeobecně i Necrol. Zwifalt. (MG, Necrol. I, 249). 5 Dobner Ann. VI, 121 n., 133, za ním jde Köpl 24, Wintera 161 n. 6 Ortlieb Zwifalt. Chronicon, o těchto událostech zvláště kap. 19 (MGSSX, 84). 7 Berthold Zwifalt. kap. 30 (MG SS X, 112): nobis vero in Boemia apud Claderub manentibus. 2*
19 čtvero, totiž Břevnovský, Ostrovský, Sázavský a Opatovský1 Jeden z nich tedy dal mnichy novému klášteru Kladrubskému, nevíme který, a jest toho litovati, neboť se s určitostí dovídáme, že tito první mniši Kladrubští byli národnosti české,2 přímý to důkaz, že i domácí kláštery, i když snad jejich původní mnichové bývali cizinci, se počešťovaly. Na dlouho však tito Čechové nebyli jedinými osadníky nového kláštera. Nepochybně na přání své choti Richenzy, hraběnky z Bergu,“ která ke klášteru Zwiefaltskému ve Švábích, štípení to svého otce, lnula obzvláštní láskou,4 Vladislav záhy k dosavadním českým mnichům připojil, starších držitelů neodstraniv, kolonii povolanou z kláštera Zwiefaltského. Vycházeje z tohoto fakta, Dobner povolání těchto mnichů němec- kých položil k roku, do kterého se klade zakladací listina Kladrubská tedy k r. 1115, a domnívaje se, že právě povolání této nové kolonie dalo podnět k sepsání zakladací listiny, viděl v tom, arci proti výslovnému znění pramenů, nový důvod pro Svatoplukovo účastenství na založení.“ Ale není nesnadno ukázati, že toto mínění jest mylné. O této události máme dvojí současný pramen, velmi dobře infor- movaný, poněvadž v samém klášteře Zwiefaltském a z části od přímého účastníka vzniklý. Jest to kronika kláštera Zwiefaltského z péra mnicha Ortlieba,6 jejíž udání doplňuje práce jiného mnicha Bertholda, jednoho z těch, kdo s první kolonií Zwiefaltskou do Čech přišli.7 1 Mayer 440 uvádí také Litomyšl, ale ukázal jsem (srvn. České dějiny I, 2, str. 382 n., pozn. 2), že tam kláštera Benediktinského nikdy nebylo. Vypouští-li však dále z úvahy klášter Sázavský, poněvadž prý tam byla slovanská liturgie, jest to ovšem omyl, neboť v době vzniku kláštera Kladrubského také na Sázavě byla již liturgie latinská. Omyl vznikl asi neporozuměním tomu, co pověděl Dobner VI, 88, jenž, pokládaje za mateřský pro Kladruby klášter Břevnov nebo Ostrov, vyloučil Sázavu, poněvadž po nedávném teprve zavedení latinského ritu neměla asi dosti mnichů k zakládání nových kolonií. Nyní, když víme, že od latinisování Sázavy do založení Kladrub neuplynulo toliko jedenáct, nýbrž aspoň 18 let, tento důvod Dobnerův arci tolik neváží. 2 Ortlieb Zwifalt., Chron. cap. 19 (M G. SS X, 84): maxima difficultas puta- batur, quod isdem locus et abbatem et monachos habere de eadem natione videbatur. 3 Ona to aspoň jistě byla, která svým vlivem vypravení první kolonie Zwie- faltské vymohla; srvn. Ortlieb na uv. m. O tom, že Richenza z Bergu byla jedinou chotí Vladislavovou, nikoli první, před Richenzou z Vohburka, jak opakuje ještě Wintera 161 n., pozn. 8, srov. mé České dějiny I, 2 str. 559 n. pozn. 2. 4 Důkazem této přízně jsou skvělé dary, kteréž (ona i sestry její Žofie, choť Oty Olomouckého, a Salomena, choť Boleslava Křivoústého) klášteru učinily, o nichž se zmiňuje Berthold Zwifalt. cap. 12 a d. (MG SS X, 103 n.) a všeobecně i Necrol. Zwifalt. (MG, Necrol. I, 249). 5 Dobner Ann. VI, 121 n., 133, za ním jde Köpl 24, Wintera 161 n. 6 Ortlieb Zwifalt. Chronicon, o těchto událostech zvláště kap. 19 (MGSSX, 84). 7 Berthold Zwifalt. kap. 30 (MG SS X, 112): nobis vero in Boemia apud Claderub manentibus. 2*
Strana 20
20 Právě od Ortlieba dovídáme se velmi podrobně o začátcích kláštera Kladrubského a jeho stycích s klášterem Zwiefaltským, a to způsobem, který všecku pochybnost vylučuje. Zpráva jeho, obsažená v 19. kapitole jeho kroniky, zní:1 V těch dnech vyjednával kníže český skrze své přátele, aby ve- dením našeho opata Oudalrika [1095—1139] řízen byl klášter nedávno od knížete založený. Což když se našemu otci zdálo obtížným již pro vrozenou divokost, nevázanost mravů a barbarskost řeči onoho lidu, největší obtíž přece v tom spatřována, že ono místo mělo již, jak se pravilo, opata a mnichy z onoho národa. Ale moc přátel o to žádajících, to vy- máhajících, ba dokonce násilím lásky vynucujících byla tak veliká, že všecka možnost výmluv, všecko odpírání odmítajících bylo přemoženo, a že splněno, oč žádali přátelé, nejvíce však choť jmenovaného knížete, bylať to dcera Jindřicha hraběte z Bergu, zde odpočívajícího. Posláno tedy 12 bratří, 6 mnichů a 6 bradatých [bratří laiků] slynoucích zkuše- ností v klášterní kázni. Ti však když kratičký čas zde strávili a některé věci zde viděli, jichž bez nebezpečenství duše snésti nemohli, přičiněním opata Oldřicha proti nadání všech vrátili se domů, učinivše však kní- žeti slib, bude-li později odstraněno pohoršení, kteréž je uráželo, že se znovu vrátí do této krajiny. Což se tak i stalo. To jest jistě zcela jasné. Praví-li Ortlieb, že klášter, o který běží, byl založen Vladislavem, nemáme práva o tom pochybovati, zvláště když i jinými doklady jest to prokázáno; praví-li dále, že se to stalo nedávno, jest tím jistě dosvědčeno, že nový klášter byl založen nedlouho před povoláním mnišské kolonie Zwiefaltské, a praví-li konečně, že se bratři Zwiefaltští zdrželi zde jen kratičký čas, jistě nesmíme pobytu jejich prodlužovati na několik let. Ortlieb sice neuvádí přesných dat, ale tu mu na pomoc přichází druhý historik jeho kláštera, Berthold, jeden z těch šesti mnichů, již vedle šesti „bradatých“ do kláštera Kladrubského vypraveni. Od něho 1 Ortlieb Zwifalt. Chron. 19 (MG SS X, 84): His diebus egit per amicos suos dux Boemicus, quatenus per domni Oudalrici [1095—1139], nostri senioris, magiste- rium nuper ab eo constructum regeretur monasterium. Quod dum patri nostro nec non conventui cuncto propter eiusdem gentis ingenitam feritatem, morum improbitatem ac linguae barbariem durum videretur, haec tamen maxima difficultas putabatur, quod isdem locus abbatem et monachos habere de eadem natione videbatur. Tanta vero vis erat amicorum id petentium, id desiderantium, id postremo violentia caritatis extorquentium, ut omnis excusationis occasio, omnis negantium vinceretur contra- dictio, et quod ab amicis maximeque ab uxore memorati ducis petebatur, eo quod erat filia Heinrici comitis de Berge hoc loco quiescentis, impleretur. Missi sunt itaque 12 fratres, 6 monachi scilicet ac 6 barbati, disciplinae claustralis experientia pol- lentes. Qui cum aliquantulum temporis ibi transegissent et quasdam causas illic vidissent, quas sine periculo animae ferre nequivissent, per domini Oudalrici abbatis operam contra spem omnium reversi sunt in patriam ea tamen duci promissione facta, ut si, quod eos offendebat, scandalum postea fuisset sopitum, ad eandem denuo reverterentur regionem. Quod ita factum est.
20 Právě od Ortlieba dovídáme se velmi podrobně o začátcích kláštera Kladrubského a jeho stycích s klášterem Zwiefaltským, a to způsobem, který všecku pochybnost vylučuje. Zpráva jeho, obsažená v 19. kapitole jeho kroniky, zní:1 V těch dnech vyjednával kníže český skrze své přátele, aby ve- dením našeho opata Oudalrika [1095—1139] řízen byl klášter nedávno od knížete založený. Což když se našemu otci zdálo obtížným již pro vrozenou divokost, nevázanost mravů a barbarskost řeči onoho lidu, největší obtíž přece v tom spatřována, že ono místo mělo již, jak se pravilo, opata a mnichy z onoho národa. Ale moc přátel o to žádajících, to vy- máhajících, ba dokonce násilím lásky vynucujících byla tak veliká, že všecka možnost výmluv, všecko odpírání odmítajících bylo přemoženo, a že splněno, oč žádali přátelé, nejvíce však choť jmenovaného knížete, bylať to dcera Jindřicha hraběte z Bergu, zde odpočívajícího. Posláno tedy 12 bratří, 6 mnichů a 6 bradatých [bratří laiků] slynoucích zkuše- ností v klášterní kázni. Ti však když kratičký čas zde strávili a některé věci zde viděli, jichž bez nebezpečenství duše snésti nemohli, přičiněním opata Oldřicha proti nadání všech vrátili se domů, učinivše však kní- žeti slib, bude-li později odstraněno pohoršení, kteréž je uráželo, že se znovu vrátí do této krajiny. Což se tak i stalo. To jest jistě zcela jasné. Praví-li Ortlieb, že klášter, o který běží, byl založen Vladislavem, nemáme práva o tom pochybovati, zvláště když i jinými doklady jest to prokázáno; praví-li dále, že se to stalo nedávno, jest tím jistě dosvědčeno, že nový klášter byl založen nedlouho před povoláním mnišské kolonie Zwiefaltské, a praví-li konečně, že se bratři Zwiefaltští zdrželi zde jen kratičký čas, jistě nesmíme pobytu jejich prodlužovati na několik let. Ortlieb sice neuvádí přesných dat, ale tu mu na pomoc přichází druhý historik jeho kláštera, Berthold, jeden z těch šesti mnichů, již vedle šesti „bradatých“ do kláštera Kladrubského vypraveni. Od něho 1 Ortlieb Zwifalt. Chron. 19 (MG SS X, 84): His diebus egit per amicos suos dux Boemicus, quatenus per domni Oudalrici [1095—1139], nostri senioris, magiste- rium nuper ab eo constructum regeretur monasterium. Quod dum patri nostro nec non conventui cuncto propter eiusdem gentis ingenitam feritatem, morum improbitatem ac linguae barbariem durum videretur, haec tamen maxima difficultas putabatur, quod isdem locus abbatem et monachos habere de eadem natione videbatur. Tanta vero vis erat amicorum id petentium, id desiderantium, id postremo violentia caritatis extorquentium, ut omnis excusationis occasio, omnis negantium vinceretur contra- dictio, et quod ab amicis maximeque ab uxore memorati ducis petebatur, eo quod erat filia Heinrici comitis de Berge hoc loco quiescentis, impleretur. Missi sunt itaque 12 fratres, 6 monachi scilicet ac 6 barbati, disciplinae claustralis experientia pol- lentes. Qui cum aliquantulum temporis ibi transegissent et quasdam causas illic vidissent, quas sine periculo animae ferre nequivissent, per domini Oudalrici abbatis operam contra spem omnium reversi sunt in patriam ea tamen duci promissione facta, ut si, quod eos offendebat, scandalum postea fuisset sopitum, ad eandem denuo reverterentur regionem. Quod ita factum est.
Strana 21
21 právě se dovídáme, že tito mniši za svého pobytu v Kladrubech zažili dne 3. ledna 1118 památné zemětřesení, které toho roku Evropu zachvá- tilo,1 stejně jako nás nenechává v pochybnostech, že ještě před koncem tohoto roku tato první kolonie Zwiefaltská klášter Kladrubský zase opustila a domů se navrátila.? Po zjištění těchto fakt závěr není nesnadný. Jestliže mniši Zwie- faltští ještě před koncem r. 1118 z Čech odešli, nemůže vzhledem k urči- tému svědectví o kratičkém čase (aliquantulum temporis) jejich pobytu jejich příchod do Kladrub padati časově příliš dlouho před ono země- třesení ze dne 3. ledna 1118. Čili jinými slovy, jejich příchod do Kladrub náleží někdy do konce r. 1117, jak jej již Sulger datoval3 a nelze ho klásti již k r. 1115 a spojovati s ním vznik zakladací listiny. Naopak zase právě tímto zjištěním vzrůstá pravděpodobnost pro to, že rok 1115, k němuž se datuje sama zakladací listina, jest skutečným rokem založení kláštera a osazení jeho českými mnichy. Na klášter toliko dvě léta před povoláním kolonie Zwiefaltské založený jistě se zcela dobře hodí poznámka Ortliebova, že byl Vladislavem založen nedávno (nuper). Ačkoli však slova našich pramenů také jinak jsou zcela jasná, přece — a téměř nepochopitelně — vynořila se ještě jedna sporná otázka, ta totiž, kdo byl prvním opatem Kladrubským. K otázce této přesné a úplně positivní odpovědi nemáme, ale za to můžeme zcela určitě říci, kdo jím nebyl. Dobner totiž, dav se svésti domněnkou Sulgerovou, že opatem oněch 12 mnichů do Kladrub r. 1117 z Zwiefalt poslaných byl sám jeden z našich zpravodajů, mnich Zwiefaltský Berthold, připustil, že Berthold byl s první kolonií Zwiefaltskou jako vůdce a opat její vypraven skutečně, ač mu neušly obtíže, na které toto mínění naráží,1 a také 1 Berthold Zwifalt. Chron. (MG SS X, 112): Vigesimo tercio Oudalrici abbatis anno, 3' Non. Jan. post vesperas, monachis coenantibus, nobis vero in Boemia apud Claderub manentibus, nescio quod tunc agentibus, terrae motus factus est magnus. Určení jest přesné, dvacátý třetí rok opatství Oldřichova končí se 1. kv. 1118, země- třesení tedy náleží k 3. lednu 1118. Tomu zdánlivě na odpor praví Kosmas III, 43 (FRB II, 179) A. d. i. 1117, III. Non. Jan., quinta existente feria, hora iam ves- pertinali terrae motus factus est magnus, sed multo maior in partibus Longobardiae. Ale že Kosmovo určení roku nemůže býti správné (ač ostatní události jeho dále po- ložené patří k r. 1117), plyne jednak z toho, že míní nesporně tutéž událost, kterou Berthold tak určitě datuje k 3. lednu 1118 (srov. vedle denního data jeho „post vesperas“ s Kosmovým „hora vespertinali“) jednak však a hlavně z toho, že Kosmovo určení dne hodí se jen na r. 1118, kdy 3. leden připadl na čtvrtek. K r. 1118 kladou ostatně zemětřesení i jiné prameny, jako Anselmi Contin. Sigeb. (MG SS VI, 376, k témuž dni), Ota Fris. Chron. VII, 15 (školní vyd. str. 312) a j.; srov.: Cursch- mann, Hungersnöte im Mittelalter (Leipziger Stud. VI, 1, Leipzig 1900) 131. 2 Berthold Zwifalt. na uv. m.: Ante finem huius anni de Boemia simul omnes pro quadam simultate reversi.. . 3 Sulger, Ann. Zwif. I, 58 n., ač jeho datování není zcela správné, poněvadž příchod a odchod jejich klade k r. 1117.
21 právě se dovídáme, že tito mniši za svého pobytu v Kladrubech zažili dne 3. ledna 1118 památné zemětřesení, které toho roku Evropu zachvá- tilo,1 stejně jako nás nenechává v pochybnostech, že ještě před koncem tohoto roku tato první kolonie Zwiefaltská klášter Kladrubský zase opustila a domů se navrátila.? Po zjištění těchto fakt závěr není nesnadný. Jestliže mniši Zwie- faltští ještě před koncem r. 1118 z Čech odešli, nemůže vzhledem k urči- tému svědectví o kratičkém čase (aliquantulum temporis) jejich pobytu jejich příchod do Kladrub padati časově příliš dlouho před ono země- třesení ze dne 3. ledna 1118. Čili jinými slovy, jejich příchod do Kladrub náleží někdy do konce r. 1117, jak jej již Sulger datoval3 a nelze ho klásti již k r. 1115 a spojovati s ním vznik zakladací listiny. Naopak zase právě tímto zjištěním vzrůstá pravděpodobnost pro to, že rok 1115, k němuž se datuje sama zakladací listina, jest skutečným rokem založení kláštera a osazení jeho českými mnichy. Na klášter toliko dvě léta před povoláním kolonie Zwiefaltské založený jistě se zcela dobře hodí poznámka Ortliebova, že byl Vladislavem založen nedávno (nuper). Ačkoli však slova našich pramenů také jinak jsou zcela jasná, přece — a téměř nepochopitelně — vynořila se ještě jedna sporná otázka, ta totiž, kdo byl prvním opatem Kladrubským. K otázce této přesné a úplně positivní odpovědi nemáme, ale za to můžeme zcela určitě říci, kdo jím nebyl. Dobner totiž, dav se svésti domněnkou Sulgerovou, že opatem oněch 12 mnichů do Kladrub r. 1117 z Zwiefalt poslaných byl sám jeden z našich zpravodajů, mnich Zwiefaltský Berthold, připustil, že Berthold byl s první kolonií Zwiefaltskou jako vůdce a opat její vypraven skutečně, ač mu neušly obtíže, na které toto mínění naráží,1 a také 1 Berthold Zwifalt. Chron. (MG SS X, 112): Vigesimo tercio Oudalrici abbatis anno, 3' Non. Jan. post vesperas, monachis coenantibus, nobis vero in Boemia apud Claderub manentibus, nescio quod tunc agentibus, terrae motus factus est magnus. Určení jest přesné, dvacátý třetí rok opatství Oldřichova končí se 1. kv. 1118, země- třesení tedy náleží k 3. lednu 1118. Tomu zdánlivě na odpor praví Kosmas III, 43 (FRB II, 179) A. d. i. 1117, III. Non. Jan., quinta existente feria, hora iam ves- pertinali terrae motus factus est magnus, sed multo maior in partibus Longobardiae. Ale že Kosmovo určení roku nemůže býti správné (ač ostatní události jeho dále po- ložené patří k r. 1117), plyne jednak z toho, že míní nesporně tutéž událost, kterou Berthold tak určitě datuje k 3. lednu 1118 (srov. vedle denního data jeho „post vesperas“ s Kosmovým „hora vespertinali“) jednak však a hlavně z toho, že Kosmovo určení dne hodí se jen na r. 1118, kdy 3. leden připadl na čtvrtek. K r. 1118 kladou ostatně zemětřesení i jiné prameny, jako Anselmi Contin. Sigeb. (MG SS VI, 376, k témuž dni), Ota Fris. Chron. VII, 15 (školní vyd. str. 312) a j.; srov.: Cursch- mann, Hungersnöte im Mittelalter (Leipziger Stud. VI, 1, Leipzig 1900) 131. 2 Berthold Zwifalt. na uv. m.: Ante finem huius anni de Boemia simul omnes pro quadam simultate reversi.. . 3 Sulger, Ann. Zwif. I, 58 n., ač jeho datování není zcela správné, poněvadž příchod a odchod jejich klade k r. 1117.
Strana 22
22 Wintera, patrně podle klášterní tradice,2 jmenuje prvního opata takto, ač ho s oním historikem neztotožňuje; jemu jest tento první opat z Zwie- faltského kláštera poslaný „jakýmsi Bertholdem“ 3 Mám však za to, že to vše jest hledání záhad, kde jich není. Nebylo to opomenutí, že Ortlieb jména opatova neuvedl, a ani přílišná skromnost Bertholdova, že sebe opatem nejmenoval, jak se se Sulgerem domnívá Dobner.4 Oba prameny mluví řečí jasnou a srozumitelnou. Jako Klad- rubský klášter nevznikl teprve příchodem kolonie Zwiefaltské, tak ani jejím odchodem nezanikl, byl dříve a trval dále, před tím i potom úplně organisován. Nemůže tedy býti žádné pochybnosti, že první kolonie Zwiefaltská přišla bez opata, neboť Ortlieb výslovně praví, že klášter již před jejich příchodem opata měl, z čehož nutně plyne, že téhož opata i podržel, neboť nikde nečteme o jeho resignaci nebo odstranění, a ne- smíme tedy, jak činil Dobner,5 pomáhati si podobnými domněnkami a vnášeti jimi do pramenů, co v nich není, ba čemu se přímo brání. Prvním opatem Kladrubským byl tedy od založení kláštera a zůstal jím i po příchodu Zwiefaltských onen Čech, který do něho byl uveden v čele prvního konventu. Jako nevíme, z kterého kláštera tito první čeští mnichové přišli, tak neznáme ani jména onoho prvního opata, a všecko pátrání, neobjeví-li se nový nějaký pramen, jest bezúčelné a musí býti bezvýsledné. Klášterní tradice6 jmenuje sice prvním opatem Bertholda, ale není pochybnosti, že jest to tradice pozdní, stojící již pod vlivem do- mněnky Sulgerovy a nehledící k prvnímu českému opatu, jak již Dobner i Mayer7 správně poznali. A stejně nemožný jest pokus smířiti tuto tradici se zakladací listinou Kladrubskou, jak jej učinil Mayer, jenž se domnívá, že onen první opat českého původu slul Berthold. Jest sice pravda, že i český opat byl by mohl míti jméno Berthold — a jest to nový důkaz, že německé jméno klášterní nic nerozhoduje o národnostní příslušnosti toho kterého mnicha, ač právě němečtí badatelé s takovýmito „důkazy“ velmi rádi operují, — ale to zde nepomůže; ten první český opat jistě se Berthold nejmenoval, nebo lépe, ten Berthold, o němž mluví t. zv. zakladací listina, nemůže býti onen první český opat. Mayer tu totiž operuje se svým nemožným výkladem, že zmínka o Soběslavovi v t. zv. zakladací listině týká se doby údělného knížetství 1 Sulger, Ann. Zwif. I, 59, Dobner, Ann. VI, 122, 133; srvn. však pozn. i na str. 122. 2 Srvn. o ní dotčenou poznámku i u Dobnera. 3 Srvn. Wintera 161, 217 n. 4 Dobner, Ann. Hagec. VI, 122, 133. 5 Dobner, Ann. VI, 134, 145. * Srvn. o ní Dobner, Ann. VI, 122 pozn. i, a co vysvítá z toho, co z ní reprodukuje Wintera 161, 217. 7 Dobner na uv. m., Mayer 441 n. 8 Mayer 443 n.
22 Wintera, patrně podle klášterní tradice,2 jmenuje prvního opata takto, ač ho s oním historikem neztotožňuje; jemu jest tento první opat z Zwie- faltského kláštera poslaný „jakýmsi Bertholdem“ 3 Mám však za to, že to vše jest hledání záhad, kde jich není. Nebylo to opomenutí, že Ortlieb jména opatova neuvedl, a ani přílišná skromnost Bertholdova, že sebe opatem nejmenoval, jak se se Sulgerem domnívá Dobner.4 Oba prameny mluví řečí jasnou a srozumitelnou. Jako Klad- rubský klášter nevznikl teprve příchodem kolonie Zwiefaltské, tak ani jejím odchodem nezanikl, byl dříve a trval dále, před tím i potom úplně organisován. Nemůže tedy býti žádné pochybnosti, že první kolonie Zwiefaltská přišla bez opata, neboť Ortlieb výslovně praví, že klášter již před jejich příchodem opata měl, z čehož nutně plyne, že téhož opata i podržel, neboť nikde nečteme o jeho resignaci nebo odstranění, a ne- smíme tedy, jak činil Dobner,5 pomáhati si podobnými domněnkami a vnášeti jimi do pramenů, co v nich není, ba čemu se přímo brání. Prvním opatem Kladrubským byl tedy od založení kláštera a zůstal jím i po příchodu Zwiefaltských onen Čech, který do něho byl uveden v čele prvního konventu. Jako nevíme, z kterého kláštera tito první čeští mnichové přišli, tak neznáme ani jména onoho prvního opata, a všecko pátrání, neobjeví-li se nový nějaký pramen, jest bezúčelné a musí býti bezvýsledné. Klášterní tradice6 jmenuje sice prvním opatem Bertholda, ale není pochybnosti, že jest to tradice pozdní, stojící již pod vlivem do- mněnky Sulgerovy a nehledící k prvnímu českému opatu, jak již Dobner i Mayer7 správně poznali. A stejně nemožný jest pokus smířiti tuto tradici se zakladací listinou Kladrubskou, jak jej učinil Mayer, jenž se domnívá, že onen první opat českého původu slul Berthold. Jest sice pravda, že i český opat byl by mohl míti jméno Berthold — a jest to nový důkaz, že německé jméno klášterní nic nerozhoduje o národnostní příslušnosti toho kterého mnicha, ač právě němečtí badatelé s takovýmito „důkazy“ velmi rádi operují, — ale to zde nepomůže; ten první český opat jistě se Berthold nejmenoval, nebo lépe, ten Berthold, o němž mluví t. zv. zakladací listina, nemůže býti onen první český opat. Mayer tu totiž operuje se svým nemožným výkladem, že zmínka o Soběslavovi v t. zv. zakladací listině týká se doby údělného knížetství 1 Sulger, Ann. Zwif. I, 59, Dobner, Ann. VI, 122, 133; srvn. však pozn. i na str. 122. 2 Srvn. o ní dotčenou poznámku i u Dobnera. 3 Srvn. Wintera 161, 217 n. 4 Dobner, Ann. Hagec. VI, 122, 133. 5 Dobner, Ann. VI, 134, 145. * Srvn. o ní Dobner, Ann. VI, 122 pozn. i, a co vysvítá z toho, co z ní reprodukuje Wintera 161, 217. 7 Dobner na uv. m., Mayer 441 n. 8 Mayer 443 n.
Strana 23
23 Soběslavova v Žatecku, a že tedy opat Berthold při tom vzpomenutý náleží také době této. Ale poznali jsme již, že tento výklad jest neudrži- telný, a s ním padá také výklad o jméně prvního opata Kladrubského. Nemůže zase býti nejmenší pochybnosti, že opat Berthold v zakladací listině uvedený, jenž za vlády Soběslavovy provedl směnu některých statků klášterních, jest náčelník teprve třetí kolonie Zwiefaltské do Kladrub poslané a zde pak již trvale se udrževší. Nevíme tedy, jaké bylo jméno onoho prvního opata Čecha, který klášteru hned při jeho založení postaven v čelo, ale víme určitě, že tento opat v čele kláštera zůstal, i když r. 1117 řady klášterníků původních rozmnoženy 12 mnichy Zwiefaltskými. A to vedle důvodů již uvedených potvrzeno jest také jinak téměř výslovně. Dobnerl vyslovil také domněnku, že odchod prvních klášterníků Zwiefaltských snad byl zaviněn i změnou vlády v Čechách, která nastala dobrovolným odstupem Vladislavovým ve prospěch Bořivojův koncem r. 1117. Nebylo by to nemožné, ale v pramenech nenajdeme ani sebe vzdálenější narážky toho druhu, a mám za to, že není třeba uchylovati se k domněnkám tak vzdáleným, kde prameny nabízejí postačitelné vysvětlení mnohem bližší. Není třeba popírati, že Zwiefaltské mnichy, navyklé přísnému zachovávání mnišské řehole, mnohé zjevy v životě jejich starších českých kollegů mohly urážeti, poněvadž původní přísná kázeň v českých klá- šterech Benediktinských, jako ve všech, které se nepodrobily reformě, během času se uvolnila. A snad tedy také poznámky o vrozené divokosti českého lidu, o jeho nevázanosti a barbarské řeči vyjadřují již dojmy za pobytu v Čechách získané, třebas podobné urážení Čechů i bezdůvod- nými domněnkami již tenkrát nebylo neobvyklé. Jistě tedy i nekázeň v klášteře samém mohla buditi nelibost přísných cizinců, nicméně nebyla to příčina hlavní, a náš zpravodaj Ortlieb jest alespoň potud dosti upřímný, že to, třebas jen nepřímo, připouští. To nebezpečenství duší, před nímž obavy nedovolily prvním Zwie- falťanům prodloužiti svého pobytu v Kladrubech, bylo ve velmi těsné souvislosti s péčí o tělo, totiž o vládu. Odcházejíce z Kladrub, dali Zwie- faltští Vladislavovi ujištění, že se vrátí, bude-li pohoršení, které je nej- více uráželo, odstraněno.2 A to právě prozrazuje nám, jakého druhu to pohoršení bylo. Když se po nějakém čase Zwiefaltští mnichové do Kladrub vypravovali po druhé, přicházel s nimi v čele této nové, tenkrát dvacetičlené kolonie, také nový opat, Zwiefaltský mnich Wizimannus. 1 Dobner, Ann. VI, 134, což po něm opakuje Köpl 24. 3 Ortlieb na uv. m.: ea tamen duci promissione facta, ut si quod eos offendebat scandalum, postea fuisset sopitum, ad eandem denuo reverterentur regionem. 3 Ortlieb na uv. m.; srov. i Necr. Zwifalt. (MG Necrol. I 264). —Wintera 217 n., jenž klade první odchod nesprávně k r. 1120, tvrdí také, že s druhou kolonií vrátil se také bývalý opat Berthold. Ale Berthold, jak víme, opatem nebyl, a že by
23 Soběslavova v Žatecku, a že tedy opat Berthold při tom vzpomenutý náleží také době této. Ale poznali jsme již, že tento výklad jest neudrži- telný, a s ním padá také výklad o jméně prvního opata Kladrubského. Nemůže zase býti nejmenší pochybnosti, že opat Berthold v zakladací listině uvedený, jenž za vlády Soběslavovy provedl směnu některých statků klášterních, jest náčelník teprve třetí kolonie Zwiefaltské do Kladrub poslané a zde pak již trvale se udrževší. Nevíme tedy, jaké bylo jméno onoho prvního opata Čecha, který klášteru hned při jeho založení postaven v čelo, ale víme určitě, že tento opat v čele kláštera zůstal, i když r. 1117 řady klášterníků původních rozmnoženy 12 mnichy Zwiefaltskými. A to vedle důvodů již uvedených potvrzeno jest také jinak téměř výslovně. Dobnerl vyslovil také domněnku, že odchod prvních klášterníků Zwiefaltských snad byl zaviněn i změnou vlády v Čechách, která nastala dobrovolným odstupem Vladislavovým ve prospěch Bořivojův koncem r. 1117. Nebylo by to nemožné, ale v pramenech nenajdeme ani sebe vzdálenější narážky toho druhu, a mám za to, že není třeba uchylovati se k domněnkám tak vzdáleným, kde prameny nabízejí postačitelné vysvětlení mnohem bližší. Není třeba popírati, že Zwiefaltské mnichy, navyklé přísnému zachovávání mnišské řehole, mnohé zjevy v životě jejich starších českých kollegů mohly urážeti, poněvadž původní přísná kázeň v českých klá- šterech Benediktinských, jako ve všech, které se nepodrobily reformě, během času se uvolnila. A snad tedy také poznámky o vrozené divokosti českého lidu, o jeho nevázanosti a barbarské řeči vyjadřují již dojmy za pobytu v Čechách získané, třebas podobné urážení Čechů i bezdůvod- nými domněnkami již tenkrát nebylo neobvyklé. Jistě tedy i nekázeň v klášteře samém mohla buditi nelibost přísných cizinců, nicméně nebyla to příčina hlavní, a náš zpravodaj Ortlieb jest alespoň potud dosti upřímný, že to, třebas jen nepřímo, připouští. To nebezpečenství duší, před nímž obavy nedovolily prvním Zwie- falťanům prodloužiti svého pobytu v Kladrubech, bylo ve velmi těsné souvislosti s péčí o tělo, totiž o vládu. Odcházejíce z Kladrub, dali Zwie- faltští Vladislavovi ujištění, že se vrátí, bude-li pohoršení, které je nej- více uráželo, odstraněno.2 A to právě prozrazuje nám, jakého druhu to pohoršení bylo. Když se po nějakém čase Zwiefaltští mnichové do Kladrub vypravovali po druhé, přicházel s nimi v čele této nové, tenkrát dvacetičlené kolonie, také nový opat, Zwiefaltský mnich Wizimannus. 1 Dobner, Ann. VI, 134, což po něm opakuje Köpl 24. 3 Ortlieb na uv. m.: ea tamen duci promissione facta, ut si quod eos offendebat scandalum, postea fuisset sopitum, ad eandem denuo reverterentur regionem. 3 Ortlieb na uv. m.; srov. i Necr. Zwifalt. (MG Necrol. I 264). —Wintera 217 n., jenž klade první odchod nesprávně k r. 1120, tvrdí také, že s druhou kolonií vrátil se také bývalý opat Berthold. Ale Berthold, jak víme, opatem nebyl, a že by
Strana 24
24 Pohoršení — domácí opat — bylo odstraněno, klášter měl připadnouti úplně jejich správě. Kdy tato druhá kolonie do Kladrub se vrátila, přesně určiti nelze. Jistě to bylo ještě za knížete Vladislava, nepochybně několik let před jeho smrtí. Dobner sice myslí, že tento návrat náleží k r. 1119, ale oporou jest mu toliko neurčité udání Sulgerovo, že k druhé výpravě došlo nedlouho po založení kláštera Neresheimského.1 Z toho tedy neplyne, že se tak musilo státi ještě r. 1119 a ani marginalie Sulgerova, udávajíc r. 1119, ale také 25. rok opatství Oldřichova, který konči 1. května 1120, dovoluje mysliti i na tento rok. Sulger také nikde ne- uvádí důvodů, pro které událost takto vročuje. Zato však ze slov Ort- liebových určitě mluvících o Vladislavovi, jemuž ondy slib dán a za něhož k návratu došlo, jest pravděpodobnější, že se tak stalo asi po 17. srpnu 1120, kdy Vladislav, zbaviv Bořivoje trůnu, znovu se ujal vlády. Co se stalo s českým opatem, nevíme. Snad zemřel, snad byl do- nucen resignovati a setrval v klášteře i pod novou správou, jak se aspoň o ostatních českých a tedy původních mniších dovídáme. Jenže ovšem poměr se nyní obrátil. Kdežto první mnichové Zwiefaltští byli do klá- štera Kladrubského toliko přibráni, druzí s Wizimannem v čele platil nyní za pány kláštera a původní čeští mnichové toliko za připuštěné. A to ovšem i na příště zůstalo kamenem úrazu. Druhá tato kolonie, ujavši se kláštera úplně, vydržela zde také déle a těšila se ovšem přízni šlechty české, jež nadání klášterní hojně rozmnožovala, i jistému blahobytu, neboť mohla i dary vzpomínati svého mateřského kláštera. Tak opat Wizimann poslal tam vzácnou kápi sametovou šafránové barvy se dvěma palii.4 Ale ani její pobyt neměl býti trvalý. Sice ještě v květnu r. 1124 mohli tu pozdraviti slav- ného biskupa Bamberského Otu, když, ubíraje se přes Čechy do Po- mořan, k nim zavítal,5 a také na zpáteční cestě v březnu r. 1125, byl Ota od nich pozdraven znova.6 Tenkrát však již jejich pobytu bylo namále. se historik Berthold, jenž byl v prvé kolonii, také nyní byl vrátil, nelze ničím do- ložiti. 1 Dobner Ann. VI, 145n. S ním souhlasí i Köpl 25 i Mayer 441. 2 Sulger, Ann. Zwif. I, str. 63 n. 3 Ortlieb na uv. m. odůvodňuje druhý odchod výslovně příkořími zakusenými a fratribus ibidem susceptis, a celá souvislost prozrazuje, že jsou míněni původní čeští mnichové. 4 Berthold Zwifalt. (str. 104): Cappam crocei coloris illius preciosi generis, quod vulgo samat appellatur a Theutonicis. Wizimannus noster monachus, abbas monasterii Gladrubensis, cum aliis duobus palliis dedit nobis. Haec auro per nos decenter est ornata. — O darování statků českými šlechtici srov. níže v kap. III. 5 Ebbo, Vita Ottonis II, 3 (MG SS XII. 845). Herbord, Vita Ottonis II, 8 (tamže 779). 6 Ebbo II, 18 (str. 857).
24 Pohoršení — domácí opat — bylo odstraněno, klášter měl připadnouti úplně jejich správě. Kdy tato druhá kolonie do Kladrub se vrátila, přesně určiti nelze. Jistě to bylo ještě za knížete Vladislava, nepochybně několik let před jeho smrtí. Dobner sice myslí, že tento návrat náleží k r. 1119, ale oporou jest mu toliko neurčité udání Sulgerovo, že k druhé výpravě došlo nedlouho po založení kláštera Neresheimského.1 Z toho tedy neplyne, že se tak musilo státi ještě r. 1119 a ani marginalie Sulgerova, udávajíc r. 1119, ale také 25. rok opatství Oldřichova, který konči 1. května 1120, dovoluje mysliti i na tento rok. Sulger také nikde ne- uvádí důvodů, pro které událost takto vročuje. Zato však ze slov Ort- liebových určitě mluvících o Vladislavovi, jemuž ondy slib dán a za něhož k návratu došlo, jest pravděpodobnější, že se tak stalo asi po 17. srpnu 1120, kdy Vladislav, zbaviv Bořivoje trůnu, znovu se ujal vlády. Co se stalo s českým opatem, nevíme. Snad zemřel, snad byl do- nucen resignovati a setrval v klášteře i pod novou správou, jak se aspoň o ostatních českých a tedy původních mniších dovídáme. Jenže ovšem poměr se nyní obrátil. Kdežto první mnichové Zwiefaltští byli do klá- štera Kladrubského toliko přibráni, druzí s Wizimannem v čele platil nyní za pány kláštera a původní čeští mnichové toliko za připuštěné. A to ovšem i na příště zůstalo kamenem úrazu. Druhá tato kolonie, ujavši se kláštera úplně, vydržela zde také déle a těšila se ovšem přízni šlechty české, jež nadání klášterní hojně rozmnožovala, i jistému blahobytu, neboť mohla i dary vzpomínati svého mateřského kláštera. Tak opat Wizimann poslal tam vzácnou kápi sametovou šafránové barvy se dvěma palii.4 Ale ani její pobyt neměl býti trvalý. Sice ještě v květnu r. 1124 mohli tu pozdraviti slav- ného biskupa Bamberského Otu, když, ubíraje se přes Čechy do Po- mořan, k nim zavítal,5 a také na zpáteční cestě v březnu r. 1125, byl Ota od nich pozdraven znova.6 Tenkrát však již jejich pobytu bylo namále. se historik Berthold, jenž byl v prvé kolonii, také nyní byl vrátil, nelze ničím do- ložiti. 1 Dobner Ann. VI, 145n. S ním souhlasí i Köpl 25 i Mayer 441. 2 Sulger, Ann. Zwif. I, str. 63 n. 3 Ortlieb na uv. m. odůvodňuje druhý odchod výslovně příkořími zakusenými a fratribus ibidem susceptis, a celá souvislost prozrazuje, že jsou míněni původní čeští mnichové. 4 Berthold Zwifalt. (str. 104): Cappam crocei coloris illius preciosi generis, quod vulgo samat appellatur a Theutonicis. Wizimannus noster monachus, abbas monasterii Gladrubensis, cum aliis duobus palliis dedit nobis. Haec auro per nos decenter est ornata. — O darování statků českými šlechtici srov. níže v kap. III. 5 Ebbo, Vita Ottonis II, 3 (MG SS XII. 845). Herbord, Vita Ottonis II, 8 (tamže 779). 6 Ebbo II, 18 (str. 857).
Strana 25
25 Opat Wizimann zemřel v Kladrubech nepochybně dne 3. listopadu 1124, a jeho smrt dala život novým sporům.1 Kronikář mateřského kláštera stěžuje si na příkoří, která jim bylo zakoušeti od přijatých bratří, tedy od původních českých mnichů, a která se stala nesnesitel- nými zvláště po smrti knížete Vladislava. Snad právě to, že v něm ztratili nejmocnějšího ochránce, přimělo je k novému odchodu. Jakého druhu spory byly, nejsme sice zpraveni, ale sotva lze pochybovati, že se ozvaly asi při volbě nového opata, při níž čeští mnichové chtěli snad uplatniti svá práva, od cizích příchozích arci neuznávaná, a snad i ze svého středu nového opata zvolili.2 Zwiefaltští tedy, obstaravše ještě asi pohřeb svého největšího dobrodince a zakladatele kláštera Kladrubského, knížete Vladislava, jenž svůj klášter zvolil za svou hrobku,3 snad ještě r. 1125 odešli znovu, ale ne v tom počtu, v jakém se kdysi dostavili. Vedle opata Wizimanna zemřel v Kladrubech i mnich Kuno, šlechtického původu, jenž také v trvalou pamět kláštera Zwiefaltského byl se zapsal darováním svého statku.4 1 Necr. Zwifalt. (MG, Necr. I, 264) uvádí k 3. listopadu: III. Non. Nov. Wicimannus monachus n. c., abbas de Claderun in Boemia; iste primus abbas in eodem cenobio. Rok tu uveden není a není také přesně znám. Dobner VI, 193, klade smrt jeho k r. 1126 (což přejímá i Köpl 26 n., Mayer 442 a j.), ale dav se asi svésti nejasnou stylisací Sulgerovou, připouštějící výklad, že opat zemřel až po Vladislavovi (tak myslí i Vacek 438). Ale obojí, i tato kombinace, i rok úmrtí, jeví se při bližším přihlédnutí nesprávným. Sulger, Ann. Zwif. I, 71, roku umrtí Wizimannova neuvádí, ale zmiňuje se o smrti Vladislavově, klade ji k r. 1126 a o Wizimannovi praví, že zemřel „eodem fere tempore“. Nyní, když známe přesně úmrtní den Wizi- mannův (3. listopad), sotva lze pochybovati, že zemřel toho dne r. 1124, a tedy před knížetem, což i slova Ortliebova (str. 84) dosti určitě naznačují: quo [Wizimanno) defuncto duceque Latizlao nomine rebus humanis extracto. Kníže Vladislav brzy po té ochuravěl (srov. Kosmas. III, 57, FRB II, 191), nemohl tedy, když smrtí Wizimannovou spory o volbu opata asi se vrátily, ve prospěch Zwiefaltských zakročiti, a jeho smrt (12. dubna 1125), odňavši jim naději na jeho pomoc, nejspíše je mohla k novému odchodu přiměti. — Co o Wizimannovi vypravuje Wintera 219, postrádá veškeré opory pramenné a jest vůbec zcela nesprávné. 2 Ortlieb zde nevyjadřuje se dosti jasně. Praví, že se vrátili ještě jednou: cum assignato sibi abbate nomine Bertolfo ... postquam fratres, qui pridem eos expulerant, ab insania sua sunt correcti. K novému návratu došlo však teprve po ně- kolika letech, po kterouž dobu klášter sotva zůstal bez opata, takže ona „insania" značí asi volbu opata Zwiefaltským nepříjemného, jak se ostatně domníval již Dobner VI, 211. 3 Kosmas III, 58 (str. 193). 4Berthold (str. 121): Cuono vir illustrissimus, noster monachus, cum Wizi- manno abbate, nostro monacho, et aliis nostris monachis et fratribus in Boemiam ad monasterium Claderubl missus, ibidem est mortuus ; (str. 109): Cuono vir illustris- simus, noster monachus, qui cum Wizimanno in Boemiam missus est, apud Phullingin dedit quatuor mansus et magnum illud pratum, quod appelatur Riet. — Vacek 438 praví sice, že Kuno zemřel r. 1137, ale ze slov Bertholdových nutno souditi, že zemřel za pobytu druhé kolonie v Čechách, což Sulger, Ann. Zwif. I, 63 praví výslovně.
25 Opat Wizimann zemřel v Kladrubech nepochybně dne 3. listopadu 1124, a jeho smrt dala život novým sporům.1 Kronikář mateřského kláštera stěžuje si na příkoří, která jim bylo zakoušeti od přijatých bratří, tedy od původních českých mnichů, a která se stala nesnesitel- nými zvláště po smrti knížete Vladislava. Snad právě to, že v něm ztratili nejmocnějšího ochránce, přimělo je k novému odchodu. Jakého druhu spory byly, nejsme sice zpraveni, ale sotva lze pochybovati, že se ozvaly asi při volbě nového opata, při níž čeští mnichové chtěli snad uplatniti svá práva, od cizích příchozích arci neuznávaná, a snad i ze svého středu nového opata zvolili.2 Zwiefaltští tedy, obstaravše ještě asi pohřeb svého největšího dobrodince a zakladatele kláštera Kladrubského, knížete Vladislava, jenž svůj klášter zvolil za svou hrobku,3 snad ještě r. 1125 odešli znovu, ale ne v tom počtu, v jakém se kdysi dostavili. Vedle opata Wizimanna zemřel v Kladrubech i mnich Kuno, šlechtického původu, jenž také v trvalou pamět kláštera Zwiefaltského byl se zapsal darováním svého statku.4 1 Necr. Zwifalt. (MG, Necr. I, 264) uvádí k 3. listopadu: III. Non. Nov. Wicimannus monachus n. c., abbas de Claderun in Boemia; iste primus abbas in eodem cenobio. Rok tu uveden není a není také přesně znám. Dobner VI, 193, klade smrt jeho k r. 1126 (což přejímá i Köpl 26 n., Mayer 442 a j.), ale dav se asi svésti nejasnou stylisací Sulgerovou, připouštějící výklad, že opat zemřel až po Vladislavovi (tak myslí i Vacek 438). Ale obojí, i tato kombinace, i rok úmrtí, jeví se při bližším přihlédnutí nesprávným. Sulger, Ann. Zwif. I, 71, roku umrtí Wizimannova neuvádí, ale zmiňuje se o smrti Vladislavově, klade ji k r. 1126 a o Wizimannovi praví, že zemřel „eodem fere tempore“. Nyní, když známe přesně úmrtní den Wizi- mannův (3. listopad), sotva lze pochybovati, že zemřel toho dne r. 1124, a tedy před knížetem, což i slova Ortliebova (str. 84) dosti určitě naznačují: quo [Wizimanno) defuncto duceque Latizlao nomine rebus humanis extracto. Kníže Vladislav brzy po té ochuravěl (srov. Kosmas. III, 57, FRB II, 191), nemohl tedy, když smrtí Wizimannovou spory o volbu opata asi se vrátily, ve prospěch Zwiefaltských zakročiti, a jeho smrt (12. dubna 1125), odňavši jim naději na jeho pomoc, nejspíše je mohla k novému odchodu přiměti. — Co o Wizimannovi vypravuje Wintera 219, postrádá veškeré opory pramenné a jest vůbec zcela nesprávné. 2 Ortlieb zde nevyjadřuje se dosti jasně. Praví, že se vrátili ještě jednou: cum assignato sibi abbate nomine Bertolfo ... postquam fratres, qui pridem eos expulerant, ab insania sua sunt correcti. K novému návratu došlo však teprve po ně- kolika letech, po kterouž dobu klášter sotva zůstal bez opata, takže ona „insania" značí asi volbu opata Zwiefaltským nepříjemného, jak se ostatně domníval již Dobner VI, 211. 3 Kosmas III, 58 (str. 193). 4Berthold (str. 121): Cuono vir illustrissimus, noster monachus, cum Wizi- manno abbate, nostro monacho, et aliis nostris monachis et fratribus in Boemiam ad monasterium Claderubl missus, ibidem est mortuus ; (str. 109): Cuono vir illustris- simus, noster monachus, qui cum Wizimanno in Boemiam missus est, apud Phullingin dedit quatuor mansus et magnum illud pratum, quod appelatur Riet. — Vacek 438 praví sice, že Kuno zemřel r. 1137, ale ze slov Bertholdových nutno souditi, že zemřel za pobytu druhé kolonie v Čechách, což Sulger, Ann. Zwif. I, 63 praví výslovně.
Strana 26
26 A tentokrát zdá se, že mezera mezi tímto odchodem a třetím návratem byla delší. Nastoupením Soběslavovým rodina jeho bratra Vladislava zatlačena byla do pozadí. Choť Vladislavova Richenza, opouštějíc po smrti manželově Čechy, zemřela dne 27. září 1125 cestou do vlasti v klášteře Reichenbašském, přiostřením konfliktu mezi Sobě- slavem a Otou Černým Olomouckým také druhá zastánkyně zájmů Zwiefaltských v zemích českých, choť Otova, Žofie z Bergu stala se bezmocnou a záhy po smrti manželově opustila sama země české, aby v klášteře svého rodu záhy zemřela, a nový kníže Soběslav v prvních dobách své vlády sotva měl dosti času jedinému klášteru tolik pozor- nosti věnovati. Teprve asi r. 1130 mniši Zwiefaltští vrátili se po třetí a již defini- tivně.1 V čele jejich přicházel nový opat Bertholf čili Berthold, bratří, kteří jej z Kladrub vypudili, byli „ze své zběsilosti napraveni“2 patrně tedy podrobili se novému opatu a zůstali i nadále v klášteře. Z jiných mnichů Zwiefaltských tenkrát do Kladrub přišlých uvádějí se jmenovitě vedle potomního opata Eberharda ještě tři, Wigger dne 29. června, Ortlieb dne 2. července a Walther dne 29. července, vesměs, až na tohoto, před r. 1150 zemřelí.3 Nový opat Berthold (prý z Berriedenu), syn hraběte Jindřicha, jenž, ovdověv, vstoupil do řádu Benediktinského v klášteře Zwiefaltském a stal se po jejím založení opatem nové kolonie Zwiefaltské v Neeres- heimu, své nové hodnosti netěšil se dlouho. Prý hned roku následujícího, dne 3. dubna 1131, zemřel.4 Za jeho opatství a v době vlády Soběslavovy směnil Jindřich Ketlich svou ves Tuřany s klášterem za Chocenice, 1 R. 1130 uvádí velmi určitě (netoliko z dohadu) Sulger, Ann. Zwif. I, 76, a poněvadž mohl užíti klášterní tradice, lze jeho datum přijmouti, jak se také všeobecně činí. 2 Ortlieb na uv. m.: Tercio nihilominus quidam ex fratribus nostris cum assignato sibi abbate nomine Bertholfo sunt illuc missi...; srvn. str. 25 pozn. 2. 3 Necr. Zwif. str. 255, 257, záznamy jsou (mimo poslední) psány před r. 1150, ale také u Walthera jest Zwiefaltský původ pravděpodobný; o Eberhardovi srvn. níže. 4 Necr. Zwif. str. 249: II. Non. Apr....Bertholdus n. c., abbas de Claderun, filius abbatis Heinrici; srvn. Mayer 442. Rok úmrtní udává Sulger, Ann. Zwif. I, 76 (srvn. str. 27 pozn. 2), patrně podle klášterní tradice, a přijímá se celkem obecně. Nekrologium Kladrubské — ovšem velmi pozdní a nepřístupné, srvn. Mayer 433 — uvádí prý úmrtí opata Bertholda k 1. lednu 1149 (tak i rkpný nekrolog Benediktinský v univ. knihovně XIV G 12, vzniklý v 17—18 stol. na Sázavě), ale patrně omylem, o jehož pravděpodobné vysvětlení pokouší se Mayer 442. — Palacký I, 2, str. 356 (a také Vacek 438) prohlašuje opata Bertholda za současníka knížete Soběslava I. a biskupa Daniela. Ale i to jest omyl, založený jednak na známé nám již zmínce o Soběslavovi v t. zv. zakladací listině Kladrubské, jednak na listině knížete Friedricha z r. 1183 (Friedrich, CDB I, č. 403, str. 422), která však jest falsum, jak mimo jiné i z tohoto anachronismu vysvítá. 5 Friedrich, CDB I, č. 390, str. 401 (srvn. svrchu str. 13 a 21 n.).- Vesnice této dostalo se klášteru nepochybně nedlouho před tím, ale ještě v době Vladislava I., s rozsáhlým darováním Přestanovým.
26 A tentokrát zdá se, že mezera mezi tímto odchodem a třetím návratem byla delší. Nastoupením Soběslavovým rodina jeho bratra Vladislava zatlačena byla do pozadí. Choť Vladislavova Richenza, opouštějíc po smrti manželově Čechy, zemřela dne 27. září 1125 cestou do vlasti v klášteře Reichenbašském, přiostřením konfliktu mezi Sobě- slavem a Otou Černým Olomouckým také druhá zastánkyně zájmů Zwiefaltských v zemích českých, choť Otova, Žofie z Bergu stala se bezmocnou a záhy po smrti manželově opustila sama země české, aby v klášteře svého rodu záhy zemřela, a nový kníže Soběslav v prvních dobách své vlády sotva měl dosti času jedinému klášteru tolik pozor- nosti věnovati. Teprve asi r. 1130 mniši Zwiefaltští vrátili se po třetí a již defini- tivně.1 V čele jejich přicházel nový opat Bertholf čili Berthold, bratří, kteří jej z Kladrub vypudili, byli „ze své zběsilosti napraveni“2 patrně tedy podrobili se novému opatu a zůstali i nadále v klášteře. Z jiných mnichů Zwiefaltských tenkrát do Kladrub přišlých uvádějí se jmenovitě vedle potomního opata Eberharda ještě tři, Wigger dne 29. června, Ortlieb dne 2. července a Walther dne 29. července, vesměs, až na tohoto, před r. 1150 zemřelí.3 Nový opat Berthold (prý z Berriedenu), syn hraběte Jindřicha, jenž, ovdověv, vstoupil do řádu Benediktinského v klášteře Zwiefaltském a stal se po jejím založení opatem nové kolonie Zwiefaltské v Neeres- heimu, své nové hodnosti netěšil se dlouho. Prý hned roku následujícího, dne 3. dubna 1131, zemřel.4 Za jeho opatství a v době vlády Soběslavovy směnil Jindřich Ketlich svou ves Tuřany s klášterem za Chocenice, 1 R. 1130 uvádí velmi určitě (netoliko z dohadu) Sulger, Ann. Zwif. I, 76, a poněvadž mohl užíti klášterní tradice, lze jeho datum přijmouti, jak se také všeobecně činí. 2 Ortlieb na uv. m.: Tercio nihilominus quidam ex fratribus nostris cum assignato sibi abbate nomine Bertholfo sunt illuc missi...; srvn. str. 25 pozn. 2. 3 Necr. Zwif. str. 255, 257, záznamy jsou (mimo poslední) psány před r. 1150, ale také u Walthera jest Zwiefaltský původ pravděpodobný; o Eberhardovi srvn. níže. 4 Necr. Zwif. str. 249: II. Non. Apr....Bertholdus n. c., abbas de Claderun, filius abbatis Heinrici; srvn. Mayer 442. Rok úmrtní udává Sulger, Ann. Zwif. I, 76 (srvn. str. 27 pozn. 2), patrně podle klášterní tradice, a přijímá se celkem obecně. Nekrologium Kladrubské — ovšem velmi pozdní a nepřístupné, srvn. Mayer 433 — uvádí prý úmrtí opata Bertholda k 1. lednu 1149 (tak i rkpný nekrolog Benediktinský v univ. knihovně XIV G 12, vzniklý v 17—18 stol. na Sázavě), ale patrně omylem, o jehož pravděpodobné vysvětlení pokouší se Mayer 442. — Palacký I, 2, str. 356 (a také Vacek 438) prohlašuje opata Bertholda za současníka knížete Soběslava I. a biskupa Daniela. Ale i to jest omyl, založený jednak na známé nám již zmínce o Soběslavovi v t. zv. zakladací listině Kladrubské, jednak na listině knížete Friedricha z r. 1183 (Friedrich, CDB I, č. 403, str. 422), která však jest falsum, jak mimo jiné i z tohoto anachronismu vysvítá. 5 Friedrich, CDB I, č. 390, str. 401 (srvn. svrchu str. 13 a 21 n.).- Vesnice této dostalo se klášteru nepochybně nedlouho před tím, ale ještě v době Vladislava I., s rozsáhlým darováním Přestanovým.
Strana 27
27 za jeho opatství koupil klášter z dědictví Ctiborova dědinu Bde- něves.1 Již z toho jest patrno, že nebyl jeho pobyt v Čechách tak nebez- pečný a nepříjemný, jak jej líčí Sulger,2 a že, když i snad v klášteře čeští mnichové neradi se smiřovali se svým odstrčením, o nějaké nepřízni „divokého lidu“ nemůže býti řeči, což ostatně již Dobner3 dobře po- věděl. Za to klášter Zwiefaltský sám brzo po té dostal se i jinak ještě ve styky s Čechy, ne právě příjemné. Vedle knížete Vladislava a jeho choti Richenzy zvláštním pří- znivcem kláštera Zwiefaltského, ač také jiní dobrodinci jeho ze zemí našich se připomínají, objevil se i biskup pražský Menhart, takže lze i vysloviti domněnku, nebyl-li ke klášteru poután také zvláštními svazky jakožto nejbližší krajan švábské Richenzy.4 On zejména daroval klá- šteru Zwiefaltskému mimo četné menší dárky skvostnou černou kápi, vně i vnitř tepaným zlatem vyzdobenou, již sám na své Jeruzalémské pouti (r. 1130—1131) byl obdržel od císaře řeckého, dále zlatý křížek se zlatým řetízkem o váze 7 uncí, do něhož sám dal vložiti hojné reliquie, totiž do svrchní části z kříže spasitelova, z božího hrobu a z roucha Mariina, do pravého ramene ostatky sv. Pankrácia, do levého část štoly sv. Petra(!) s ostatky sv. Matouše a sv. Markéty, do spodní části ostatky sv. Maří Magdaleny, sv. Mikuláše, sv. Jiljí a z hrobu sv. Lin- harta a konečně tři štoly zlatem protkávané.5 Zdá se, že darování učinil teprve na smrtelném loži nebo krátce před smrtí (3. července 1134), a nástupce jeho Jan, dbalý prospěchu svého kostela, zdráhal se cenné dary cizímu klášteru vydati.“ Ale mniši 1 Friedrich, CDB I, č. 363, str. 331. K zlistinění došlo však teprve za Vladislava (III.) r. 1197 na základě výpovědi šesti mnichů Kladrubských a pod svědectvím četných šlechticů. Köp1 16 míní, že jest to listina Vladislava II., a ve svém omylu, že první opat slul Berthold, domnívá se také, že tu máme zachována jména prvních mnichů Kladrubských. Ale nehledě k tomu, že listina jest zachována v originále, a tedy mýlka o 50 let v určení stáří podle písma vyloučena, také jména svědků (zvl. Ratibor de Sceshowiz) ukazují, že nutno mysliti na Vladislava III. Tu pak arci mnišští svědkové nemohou býti současníci koupě samé, která se udála aspoň před 60 lety, a tím méně arci prvního opata. Jsou to mnichové přítomní při zlistinění r. 1197 a nepochybně svědectví o někdejší koupi podle paměti klášterní vydávající, a nelze tudy jejich jmen — jsou mezi nimi vysloveně česká, na př. Boleslav, Bogus — užíti k zjištění národnostních poměrů v klášteře za opata Bertholda. 2 Sulger, Ann. Zwifalt. I, 76: postquam brevi tempore inter gravia ferocis populi discrimina multa pro ordine agendo et sustinendo fuit perpessus, ad superos abiit 4 Aprilis anno 1131. 3 Dobner VI, 210—211. 4. Srov. mé České dějiny I, 2, str. 540 n. pozn. 3. 5 Berthold Zwif. na uv. m. 84; popis ostatků Menhartem do křížků vložených Ortlieb str. 89, o darování křížků také Necrol. Zwif. na uv. m. 255 a Berthold v in- ventáři pokladů klášterních na uv. m. 119. 6 Berthold na uv. m. sice praví: Quae omnia a successore suo Johanne vio- lenter nobis ablata, ale tomu jistě nelze rozuměti doslovně, nýbrž tak, že biskup
27 za jeho opatství koupil klášter z dědictví Ctiborova dědinu Bde- něves.1 Již z toho jest patrno, že nebyl jeho pobyt v Čechách tak nebez- pečný a nepříjemný, jak jej líčí Sulger,2 a že, když i snad v klášteře čeští mnichové neradi se smiřovali se svým odstrčením, o nějaké nepřízni „divokého lidu“ nemůže býti řeči, což ostatně již Dobner3 dobře po- věděl. Za to klášter Zwiefaltský sám brzo po té dostal se i jinak ještě ve styky s Čechy, ne právě příjemné. Vedle knížete Vladislava a jeho choti Richenzy zvláštním pří- znivcem kláštera Zwiefaltského, ač také jiní dobrodinci jeho ze zemí našich se připomínají, objevil se i biskup pražský Menhart, takže lze i vysloviti domněnku, nebyl-li ke klášteru poután také zvláštními svazky jakožto nejbližší krajan švábské Richenzy.4 On zejména daroval klá- šteru Zwiefaltskému mimo četné menší dárky skvostnou černou kápi, vně i vnitř tepaným zlatem vyzdobenou, již sám na své Jeruzalémské pouti (r. 1130—1131) byl obdržel od císaře řeckého, dále zlatý křížek se zlatým řetízkem o váze 7 uncí, do něhož sám dal vložiti hojné reliquie, totiž do svrchní části z kříže spasitelova, z božího hrobu a z roucha Mariina, do pravého ramene ostatky sv. Pankrácia, do levého část štoly sv. Petra(!) s ostatky sv. Matouše a sv. Markéty, do spodní části ostatky sv. Maří Magdaleny, sv. Mikuláše, sv. Jiljí a z hrobu sv. Lin- harta a konečně tři štoly zlatem protkávané.5 Zdá se, že darování učinil teprve na smrtelném loži nebo krátce před smrtí (3. července 1134), a nástupce jeho Jan, dbalý prospěchu svého kostela, zdráhal se cenné dary cizímu klášteru vydati.“ Ale mniši 1 Friedrich, CDB I, č. 363, str. 331. K zlistinění došlo však teprve za Vladislava (III.) r. 1197 na základě výpovědi šesti mnichů Kladrubských a pod svědectvím četných šlechticů. Köp1 16 míní, že jest to listina Vladislava II., a ve svém omylu, že první opat slul Berthold, domnívá se také, že tu máme zachována jména prvních mnichů Kladrubských. Ale nehledě k tomu, že listina jest zachována v originále, a tedy mýlka o 50 let v určení stáří podle písma vyloučena, také jména svědků (zvl. Ratibor de Sceshowiz) ukazují, že nutno mysliti na Vladislava III. Tu pak arci mnišští svědkové nemohou býti současníci koupě samé, která se udála aspoň před 60 lety, a tím méně arci prvního opata. Jsou to mnichové přítomní při zlistinění r. 1197 a nepochybně svědectví o někdejší koupi podle paměti klášterní vydávající, a nelze tudy jejich jmen — jsou mezi nimi vysloveně česká, na př. Boleslav, Bogus — užíti k zjištění národnostních poměrů v klášteře za opata Bertholda. 2 Sulger, Ann. Zwifalt. I, 76: postquam brevi tempore inter gravia ferocis populi discrimina multa pro ordine agendo et sustinendo fuit perpessus, ad superos abiit 4 Aprilis anno 1131. 3 Dobner VI, 210—211. 4. Srov. mé České dějiny I, 2, str. 540 n. pozn. 3. 5 Berthold Zwif. na uv. m. 84; popis ostatků Menhartem do křížků vložených Ortlieb str. 89, o darování křížků také Necrol. Zwif. na uv. m. 255 a Berthold v in- ventáři pokladů klášterních na uv. m. 119. 6 Berthold na uv. m. sice praví: Quae omnia a successore suo Johanne vio- lenter nobis ablata, ale tomu jistě nelze rozuměti doslovně, nýbrž tak, že biskup
Strana 28
28 Zwiefaltští nedali si odníti, nač si činili nárok, hlásili se velmi naléhavě a nedočkavě, a když biskup Jan nejevil hned dosti ochoty, domáhali se svého práva u arcibiskupa mohučského Adalberta, u legáta papežského Dětwina, v říši právě přítomného, a konečně u samého císaře Lothara, jejichž přičiněním také darů oněch se dodělali. Ale bylo zapotřebí i ně- kolika cest, také do Čech, kteréž při této příležitosti podruhé navštívil pozdější historik a opat Zwiefaltský, kdysi člen první kolonie do Kladrub vypravené, Berthold, který také v průvodu mnicha Oty vzácné dary do švábského kláštera přinesl. A netrpělivost mnichů Zwiefaltských i z toho jest patrna, že klášterní historik líčí přinesení darů jako výsledek na- máhavých a dlouhých zápasů, ač k vydání došlo patrně již r. 1135, několik měsíců po zvolení a krátce po svěcení Janově.1 Opatem Kladrubským tou dobou byl již Eberhard, ovšem rovněž ze příchozích Zwiefaltských vybraný2 O jeho vládě však není zpráv leda že nepochybně byl také mezi oněmi sedmi opaty českých klášterů kteří o sv. Václavě r. 1131 spolu s Jindřichem Zdikem a biskupem Otou Bamberským účastnili se slavnostního očištění biskupa Menharta z podezření účasti na spiknutí proti knížeti Soběslavovi.3 Patrně tedy opatování jeho bylo klidné a nerušeno nesnázemi vně i uvnitř kláštera až do jeho smrti, která nadešla dne 11. února r. 1140. Datum dne po- věřeno jest bezpečně, rok zachovala klášterní tradice, jíž v této příčině není proč upírati víry.4 Nástupcem jeho stal se mnich Lambert, s nímž již v přesných domácích pramenech se setkáváme,5 jak se zdá, původu domácího, Jan nechtěl vydati. Jest patrno z dalšího, že dary byly v Čechách, a kdyby je klášter již dříve byl měl ve své moci, sotva by se bylo Janovi podařilo vyrvati mu je. 1 Berthold na uv. m. str. 84. Zmínkou o legátu Detwinovi (per cardinalem Dediwinum Romanae ecclesiae, per Maguntinensem archiepiscopum, imo per Lotha- rium imperatorem coactus reddere iniuste ablata) jest zpráva datována, poněvadž sotva může býti míněn jiný než legát Detwin v prvních měsících r. 1135 (dne 1. ledna a 17. března) v Německu dosvědčený (srvn. Bernhardi, Lothar von Supplin- burg str. 558 pozn. 31, str. 566, pozn. 15). Rozhodnutí stalo se patrně za setkání Ja- nova s Lotharem při investituře (v únoru 1135, FRB II, 222). — Zvláštním ne- dopatřením Köpl 28 a z něho Wintera 219 vypravují, že darování učinil Menhart opatu Kladrubskému Eberhardovi, nikoli Zwiefaltským. Omyl zavinil asi Dobner VI, 216 pozn. n (srvn. však i 232), neporozuměv, co míní Sulger Ann. Zwif. I, 85. 2 Paměti Zwiefaltské jmenují ho výslovně „noster monachus“ 3 Kan. Vyšehr. k r. 1131 (FRB II, str. 213—214). 4 Jeho úmrtí k 11. únoru zaznamenává Necr. Zwif. str. 244: III. id. Febr. Eberhardus m. n. c., abbas de Claderun mezi zápisy učiněnými před r. 1150. Klá šterní tradice (srov. Köpl 28, Wintera 219) klade jeho úmrtí k r. 1140, zdá se, že správně, ač ovšem mínění obou dotčených autorů, že Eberhard zemřel několik dní po smrti Soběslavově, jeví se mylným, když nyní známe spolehlivě jeho úmrtní den. 5 Aspoň záznamy Zwiefaltské, které si všímají mnichů Zwiefaltských do Klad- rub poslaných, o Lambertovi vůbec se nezmiňují, ačkoli jeho opatství listinami
28 Zwiefaltští nedali si odníti, nač si činili nárok, hlásili se velmi naléhavě a nedočkavě, a když biskup Jan nejevil hned dosti ochoty, domáhali se svého práva u arcibiskupa mohučského Adalberta, u legáta papežského Dětwina, v říši právě přítomného, a konečně u samého císaře Lothara, jejichž přičiněním také darů oněch se dodělali. Ale bylo zapotřebí i ně- kolika cest, také do Čech, kteréž při této příležitosti podruhé navštívil pozdější historik a opat Zwiefaltský, kdysi člen první kolonie do Kladrub vypravené, Berthold, který také v průvodu mnicha Oty vzácné dary do švábského kláštera přinesl. A netrpělivost mnichů Zwiefaltských i z toho jest patrna, že klášterní historik líčí přinesení darů jako výsledek na- máhavých a dlouhých zápasů, ač k vydání došlo patrně již r. 1135, několik měsíců po zvolení a krátce po svěcení Janově.1 Opatem Kladrubským tou dobou byl již Eberhard, ovšem rovněž ze příchozích Zwiefaltských vybraný2 O jeho vládě však není zpráv leda že nepochybně byl také mezi oněmi sedmi opaty českých klášterů kteří o sv. Václavě r. 1131 spolu s Jindřichem Zdikem a biskupem Otou Bamberským účastnili se slavnostního očištění biskupa Menharta z podezření účasti na spiknutí proti knížeti Soběslavovi.3 Patrně tedy opatování jeho bylo klidné a nerušeno nesnázemi vně i uvnitř kláštera až do jeho smrti, která nadešla dne 11. února r. 1140. Datum dne po- věřeno jest bezpečně, rok zachovala klášterní tradice, jíž v této příčině není proč upírati víry.4 Nástupcem jeho stal se mnich Lambert, s nímž již v přesných domácích pramenech se setkáváme,5 jak se zdá, původu domácího, Jan nechtěl vydati. Jest patrno z dalšího, že dary byly v Čechách, a kdyby je klášter již dříve byl měl ve své moci, sotva by se bylo Janovi podařilo vyrvati mu je. 1 Berthold na uv. m. str. 84. Zmínkou o legátu Detwinovi (per cardinalem Dediwinum Romanae ecclesiae, per Maguntinensem archiepiscopum, imo per Lotha- rium imperatorem coactus reddere iniuste ablata) jest zpráva datována, poněvadž sotva může býti míněn jiný než legát Detwin v prvních měsících r. 1135 (dne 1. ledna a 17. března) v Německu dosvědčený (srvn. Bernhardi, Lothar von Supplin- burg str. 558 pozn. 31, str. 566, pozn. 15). Rozhodnutí stalo se patrně za setkání Ja- nova s Lotharem při investituře (v únoru 1135, FRB II, 222). — Zvláštním ne- dopatřením Köpl 28 a z něho Wintera 219 vypravují, že darování učinil Menhart opatu Kladrubskému Eberhardovi, nikoli Zwiefaltským. Omyl zavinil asi Dobner VI, 216 pozn. n (srvn. však i 232), neporozuměv, co míní Sulger Ann. Zwif. I, 85. 2 Paměti Zwiefaltské jmenují ho výslovně „noster monachus“ 3 Kan. Vyšehr. k r. 1131 (FRB II, str. 213—214). 4 Jeho úmrtí k 11. únoru zaznamenává Necr. Zwif. str. 244: III. id. Febr. Eberhardus m. n. c., abbas de Claderun mezi zápisy učiněnými před r. 1150. Klá šterní tradice (srov. Köpl 28, Wintera 219) klade jeho úmrtí k r. 1140, zdá se, že správně, ač ovšem mínění obou dotčených autorů, že Eberhard zemřel několik dní po smrti Soběslavově, jeví se mylným, když nyní známe spolehlivě jeho úmrtní den. 5 Aspoň záznamy Zwiefaltské, které si všímají mnichů Zwiefaltských do Klad- rub poslaných, o Lambertovi vůbec se nezmiňují, ačkoli jeho opatství listinami
Strana 29
29 nikoli z Zwiefalt přišlý. Je-li tomu tak, svědčí to jistě o tom, že poměry v klášteře zatím se již uklidnily, jako také styky kláštera s veřejností zůstávaly blízké a přátelské. Neboť jestliže biskup Jan vzpíral se od- nesení vzácných darů Menhartových do ciziny, nelze z toho ještě souditi o jeho nepřízni k domácímu klášteru Kladrubskému, byť i cizí mnišskou kolonií rozhojněnému, a také společnost česká, od knížete a biskupa počínaje, jako se ke klášteru příznivou a štědrou osvědčila již dříve, nezměnila se ani nyní. O tom právě za opata Lamberta dostalo se klá- šteru hojných důkazů, když kníže Vladislav II., a po jeho příkladu také jiní, poskytl mu hojného rozmnožení majetku, když novým ujednáním s biskupem Danielem zabezpečil majetek klášterní před přechvaty ve sbírání biskupského desátku, když se štědrými příznivci kláštera ukázali i Soběslav II. i kníže Bedřich a když i biskup Jindřich Břetislav po ně- kterých sporech s klášterem vstoupil do řady jeho dobrodinců. Ale k bližšímu poznání vývoje kláštera jest zapotřebí přihlédnouti blíže k listinnému materiálu, jenž o vzrůstu majetku klášterního jest nám dochován. domácími jest bezpečně zjištěno; uvádíť se r. 1169 (Friedrich, CDB I, č. 246, str. 18) a také zmínky fals z r. 1183—1184 (tamže č. 402 a 403 str. 420, 422) po této stránce jistě zasluhují víry.
29 nikoli z Zwiefalt přišlý. Je-li tomu tak, svědčí to jistě o tom, že poměry v klášteře zatím se již uklidnily, jako také styky kláštera s veřejností zůstávaly blízké a přátelské. Neboť jestliže biskup Jan vzpíral se od- nesení vzácných darů Menhartových do ciziny, nelze z toho ještě souditi o jeho nepřízni k domácímu klášteru Kladrubskému, byť i cizí mnišskou kolonií rozhojněnému, a také společnost česká, od knížete a biskupa počínaje, jako se ke klášteru příznivou a štědrou osvědčila již dříve, nezměnila se ani nyní. O tom právě za opata Lamberta dostalo se klá- šteru hojných důkazů, když kníže Vladislav II., a po jeho příkladu také jiní, poskytl mu hojného rozmnožení majetku, když novým ujednáním s biskupem Danielem zabezpečil majetek klášterní před přechvaty ve sbírání biskupského desátku, když se štědrými příznivci kláštera ukázali i Soběslav II. i kníže Bedřich a když i biskup Jindřich Břetislav po ně- kterých sporech s klášterem vstoupil do řady jeho dobrodinců. Ale k bližšímu poznání vývoje kláštera jest zapotřebí přihlédnouti blíže k listinnému materiálu, jenž o vzrůstu majetku klášterního jest nám dochován. domácími jest bezpečně zjištěno; uvádíť se r. 1169 (Friedrich, CDB I, č. 246, str. 18) a také zmínky fals z r. 1183—1184 (tamže č. 402 a 403 str. 420, 422) po této stránce jistě zasluhují víry.
Strana 30
III. Listin kláštera Kladrubského z doby do konce 12. stol. zachován jest počet poměrně dosti značný, celkem šest (Friedrich, CDB I, č. 279, 363, 390, 403, 405, 409), jsou to však téměř vesměs, až na dvě (první dvě z uvedených čísel), falsa, ovšem falsa stará. Tím ovšem není řečeno, že by jich jakožto historických dokumentů pro dobu, do níž jejich vznik určiti lze, nebylo možno užíti, ano lze jich, ovšem s náležitou kritikou, zejména pokud jde o vzrůst jmění klášterního, užíti i pro dobu starší. Dovedeme-li zjistiti, v které době to které falsum vzniklo, můžeme již tím pokládati za prokázané, že výčet statků v něm uvedený odpovídá stavu klášterního majetku v této době. Ale při tom vždy jest možno, že aspoň část statků těchto náležela klášteru již v té době, do níž falsum sice nenáleží, ale samo se klade, v tom totiž případě, dá-li se ukázati, že se tu falsátor opíral o předlohy skutečně staré, buď současné, anebo blízké době, za jejíž dílo falsum samo chce býti pokládáno. Jest tedy třeba podrobného kritického rozboru listin samých, při němž sice ab- solutní bezpečnosti dojíti snad vůbec nelze, při němž však přece aspoň někdy dospíváme něčeho více než pouhé pravděpodobnosti, totiž po- znatků ležících na samé hranici plné bezpečnosti historické, jež konec konců vždy jest toliko relativní. U listin kláštera Kladrubského pokus podobný, pokud vidím, ještě vůbec se nestal, a již to dovedlo by k němu přilákati; a výsledek dovede ho — je-li toho vůbec třeba — ospravedlniti. Mám totiž za nepochybné, že klášter Kladrubský měl pravých listin o svých majetkových poměrech počet dosti značně větší, než nás jich došlo, a že jejich stopy v jednotlivých falsech klášterních lze znamenati a vespolným jich srovnáním rozpoznati, jak se o to v této kapitole chci pokusiti. Při tom, jak přirozeno, vycházím jenom od těchto fals samých, ponechávaje stranou nesporně pravé listiny Soběslava II. z r. 1177 (Friedrich, CDB I, č. 279) a Vladi- slava (III.) z r. 1197 (Friedrich, CDB I, č. 363), jichž se dotýkám jen tam, kde to při kritice podvržených listin jest třeba. Byla již zmínka o t. zv. zakladací listině Vladislava I, z r. 1115 i o poměru všech tří jejích originálů. Listina tato, kladouc se sama k r. 1115, vydávajíc se výslovně za listinu Vladislava I. a prozrazujíc přečet- nými anachronismy, písmem i padělanou pečetí svůj pozdní původ, má
III. Listin kláštera Kladrubského z doby do konce 12. stol. zachován jest počet poměrně dosti značný, celkem šest (Friedrich, CDB I, č. 279, 363, 390, 403, 405, 409), jsou to však téměř vesměs, až na dvě (první dvě z uvedených čísel), falsa, ovšem falsa stará. Tím ovšem není řečeno, že by jich jakožto historických dokumentů pro dobu, do níž jejich vznik určiti lze, nebylo možno užíti, ano lze jich, ovšem s náležitou kritikou, zejména pokud jde o vzrůst jmění klášterního, užíti i pro dobu starší. Dovedeme-li zjistiti, v které době to které falsum vzniklo, můžeme již tím pokládati za prokázané, že výčet statků v něm uvedený odpovídá stavu klášterního majetku v této době. Ale při tom vždy jest možno, že aspoň část statků těchto náležela klášteru již v té době, do níž falsum sice nenáleží, ale samo se klade, v tom totiž případě, dá-li se ukázati, že se tu falsátor opíral o předlohy skutečně staré, buď současné, anebo blízké době, za jejíž dílo falsum samo chce býti pokládáno. Jest tedy třeba podrobného kritického rozboru listin samých, při němž sice ab- solutní bezpečnosti dojíti snad vůbec nelze, při němž však přece aspoň někdy dospíváme něčeho více než pouhé pravděpodobnosti, totiž po- znatků ležících na samé hranici plné bezpečnosti historické, jež konec konců vždy jest toliko relativní. U listin kláštera Kladrubského pokus podobný, pokud vidím, ještě vůbec se nestal, a již to dovedlo by k němu přilákati; a výsledek dovede ho — je-li toho vůbec třeba — ospravedlniti. Mám totiž za nepochybné, že klášter Kladrubský měl pravých listin o svých majetkových poměrech počet dosti značně větší, než nás jich došlo, a že jejich stopy v jednotlivých falsech klášterních lze znamenati a vespolným jich srovnáním rozpoznati, jak se o to v této kapitole chci pokusiti. Při tom, jak přirozeno, vycházím jenom od těchto fals samých, ponechávaje stranou nesporně pravé listiny Soběslava II. z r. 1177 (Friedrich, CDB I, č. 279) a Vladi- slava (III.) z r. 1197 (Friedrich, CDB I, č. 363), jichž se dotýkám jen tam, kde to při kritice podvržených listin jest třeba. Byla již zmínka o t. zv. zakladací listině Vladislava I, z r. 1115 i o poměru všech tří jejích originálů. Listina tato, kladouc se sama k r. 1115, vydávajíc se výslovně za listinu Vladislava I. a prozrazujíc přečet- nými anachronismy, písmem i padělanou pečetí svůj pozdní původ, má
Strana 31
31 nepopíratelně všecky známky, které jí jakožto falsum kvalifikují.1 Ráz písma i způsob a součástky, jichž při padělání pečeti užito, datují vznik nejstarší její formy A do počátku 13. stol., obě formy B. a B, náleží ještě pozdější době 13. stol., jak již svrchu bylo vyloženo. Na těchto formách však také hned na první pohled a určitěji než na formě A lze poznati i pozdní jejich vznik i poněkud také sou- částky, z nichž povstaly. Neboť praví-li se zde při výčtu darování uči- něných klášteru od jiných, že se stala „me vivente — za mého života“ jest ovšem samozřejmé, že tak o sobě nemohl mluviti kníže Vladislav nejen r. 1115, ale vůbec nikdy, a že tedy zde pramenem nemůže býti nějaká listina Vladislavova, která by se tu doslovně ozývala, nýbrž předloha jiná, kterou falsátor textů B dosti nejapně převedl do osobní formy. Podobně arci, jak již jinde upozorněno, nemohl Vladislav I. již při založení kláštera mluviti o směně, která se stala za vlády Soběslava I., a o níž zmínka, jak víme, byla zapsána teprve po r. 1140, po smrti Sobě- slavově.3 Přes to však právě zmínka tato má některé pozoruhodné známky, které nedovolují pokládati ji za pouhou pamět klášterní. Zní:4 „In loco Hochauihe cum abbate Bertoldo cambivit Hainricvs Ketlich villam Turane sub tempore ducis Zobezlai, sub testimonio horum virorum: Lupoldi filii Boriuoy et Mladote et Lutobor et Diuis et Zmil camerarii et Gredebor cum fratre Vacemil et Vto de Radispona et Paulis et Litomericensium primatum: Cazlau, Martin, Milgozt. Superscripcio autem manu Jurate cancellarii ducis Zobezlai et confirmatio camerarii Petri. Není, tuším, nesnadno poznati, že zde k nám mluví skutečná nějaká listina, ať již přímo Soběslavova, což mám za nejpravděpodobnější, nebo jen Juratova, takže zde máme před sebou stopy přímého užití listiny z doby Soběslava I. To však také již samým umístěním této zmínky se prozrazuje. Celým rázem svým zmínka tato odráží se od svého okolí. Předchází ji výčet statků darovaných klášteru jednotlivými šlechtici a zemany, a v tomto výčtu se po zmínce této zase pokračuje. O některých z těchto později uvedených darování lze sice dokázati, že se jich klášteru 1 Nemohu naprosto souhlasiti s míněním, které pronesl Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, ČČH V, 36, tvrdě, že „dokument ten opravdu není falsem, nejsa vůbec listinou vévodskou. .., není tedy falsem vévodského originálu, nýbrž prací privátní“. Nesprávné toto mínění mohlo býti proneseno jen na základě jedno- stranného užívání otisku Erbenova (Reg. I, č. 202, str. 89 n.), v němž ovšem vynecháváním úvodních slov forma listinná úplně se ztrácí. Ale již nahlédnutí do otisku, který pořídil Dobner VI, 123 n., stačilo k poznání, že běží o falsum, vy- dávající se za skutečnou listinu knížecí, jíž není. Jinak po věcné stránce má tu Šusta některé správné poznámky. 2 Friedrich, CDB I., č. 390 str. 399 řádek 25. 3 Srov. svrchu str. 14 a d. * Friedrich, CDB I, č. 390 str. 401 n., řádek 20 n.
31 nepopíratelně všecky známky, které jí jakožto falsum kvalifikují.1 Ráz písma i způsob a součástky, jichž při padělání pečeti užito, datují vznik nejstarší její formy A do počátku 13. stol., obě formy B. a B, náleží ještě pozdější době 13. stol., jak již svrchu bylo vyloženo. Na těchto formách však také hned na první pohled a určitěji než na formě A lze poznati i pozdní jejich vznik i poněkud také sou- částky, z nichž povstaly. Neboť praví-li se zde při výčtu darování uči- něných klášteru od jiných, že se stala „me vivente — za mého života“ jest ovšem samozřejmé, že tak o sobě nemohl mluviti kníže Vladislav nejen r. 1115, ale vůbec nikdy, a že tedy zde pramenem nemůže býti nějaká listina Vladislavova, která by se tu doslovně ozývala, nýbrž předloha jiná, kterou falsátor textů B dosti nejapně převedl do osobní formy. Podobně arci, jak již jinde upozorněno, nemohl Vladislav I. již při založení kláštera mluviti o směně, která se stala za vlády Soběslava I., a o níž zmínka, jak víme, byla zapsána teprve po r. 1140, po smrti Sobě- slavově.3 Přes to však právě zmínka tato má některé pozoruhodné známky, které nedovolují pokládati ji za pouhou pamět klášterní. Zní:4 „In loco Hochauihe cum abbate Bertoldo cambivit Hainricvs Ketlich villam Turane sub tempore ducis Zobezlai, sub testimonio horum virorum: Lupoldi filii Boriuoy et Mladote et Lutobor et Diuis et Zmil camerarii et Gredebor cum fratre Vacemil et Vto de Radispona et Paulis et Litomericensium primatum: Cazlau, Martin, Milgozt. Superscripcio autem manu Jurate cancellarii ducis Zobezlai et confirmatio camerarii Petri. Není, tuším, nesnadno poznati, že zde k nám mluví skutečná nějaká listina, ať již přímo Soběslavova, což mám za nejpravděpodobnější, nebo jen Juratova, takže zde máme před sebou stopy přímého užití listiny z doby Soběslava I. To však také již samým umístěním této zmínky se prozrazuje. Celým rázem svým zmínka tato odráží se od svého okolí. Předchází ji výčet statků darovaných klášteru jednotlivými šlechtici a zemany, a v tomto výčtu se po zmínce této zase pokračuje. O některých z těchto později uvedených darování lze sice dokázati, že se jich klášteru 1 Nemohu naprosto souhlasiti s míněním, které pronesl Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, ČČH V, 36, tvrdě, že „dokument ten opravdu není falsem, nejsa vůbec listinou vévodskou. .., není tedy falsem vévodského originálu, nýbrž prací privátní“. Nesprávné toto mínění mohlo býti proneseno jen na základě jedno- stranného užívání otisku Erbenova (Reg. I, č. 202, str. 89 n.), v němž ovšem vynecháváním úvodních slov forma listinná úplně se ztrácí. Ale již nahlédnutí do otisku, který pořídil Dobner VI, 123 n., stačilo k poznání, že běží o falsum, vy- dávající se za skutečnou listinu knížecí, jíž není. Jinak po věcné stránce má tu Šusta některé správné poznámky. 2 Friedrich, CDB I., č. 390 str. 399 řádek 25. 3 Srov. svrchu str. 14 a d. * Friedrich, CDB I, č. 390 str. 401 n., řádek 20 n.
Strana 32
32 dostalo až v dobách potomních, nikoli však o všech, a zejména u těch, jejichž jména bezprostředně za zmínkou onou následují, nic nepřekáží domněnce, ano jest spíše pravděpodobné, že jsou to darování ještě z doby Vladislava I.1 Jistě však smíme míti za to, že tento ohlas skutečné listiny vložen byl dodatečně do předlohy tam, kde zmínka o jedné části klášterního majetku žádala upozornění na změnu, která se s ním zatím stala. Následujeť tato zmínka, v níž slyšíme ohlas skutečné listiny, bezprostředně za záznamem o velikém darování Přestanově, v němž byly také Chocenice-Hochauihc2 a jímž tedy potřeba udání o změně se statkem tímto provedené byla podmíněna. Tím ovšem nemá býti řečeno, že by věcným udáním naší listiny, kde z nich forma listinné předlohy tak zřetelně nevyzařuje, nemělo se vůbec věřiti, ba ani, že by jim příslušela hodnověrnost menší. Naopak není nejmenšího důvodu upírati jim po věcné stránce víry, a to nejenom pro dobu, v níž t. zv. zakladací listina skutečně vznikla, tedy pro 13. stol., nýbrž i pro dobu starší. Jistě tedy statky v t. zv. zakladací listině vy- čtené byly majetkem kláštera již ve stol. 12. Někde máme možnost přímé kontroly. Tak na př. bylo již vyloženo, že zmínka o darování Svatoplukově v Boněticích sama nejpravděpodobněji datuje se do druhé půle 12. stol.; čteme-li dále mezi svědky o koupi Ostrova jméno „Marcuardi de Dubrau“, pohybujeme se vždy ještě v době blízké, a jméno svědkovo, i odjinud známé3 může býti jistě zárukou i věcné správnosti. A pověření takové jistě stačí, abychom i v ostatních případech, kde není možnosti podobné kontroly, směli pokládati udání listiny za hodno- věrná. To však se potvrzuje také i proveniencí údajů samých. Bylo již upozorněno, že některé zprávy naší listiny jsou nepopíra- telně převzaty z předlohy listinné. Z toho arci neplyne, že by tohoto původu musily býti záznamy všecky, naopak viděli jsme, že se někde to, co z nějaké listiny převzato, od svého okolí dosti nápadně odráží. Tak zejména ono místo, zmiňující se o kancléři Juratovi, ostře se liší od předcházejícího i následujícího výčtu jednotlivých dárců. Také tento výčet mohl by ovšem býti původu listinného, pocházeje arci z listiny jiné. Dárcové vystupují tu ve třetí osobě, a bylo by tedy vždy možné představiti si listinu, v níž by kníže sám uváděl, čím k jeho nadání při- spěli jiní4 (což by arci mohlo platiti jen o darováních z doby Vladislava I.), zvláště když již tehdy k daru podobnému souhlasu knížecího bylo třeba. 1 Srvn. zvláště zmínku o Milhostovi v Zeměticích na str. 402 řádek 7 n. a na str. 398 řádek 14 ve formě A a řádek 17 ve formě B. 2 Tak určuje toto místo Sedláček, Místopisný slovník 319; srvn. však i Wintera, 216 pozn. 56. 3 Friedrich, CDB I, str. 402 řádek 26. 4 Marquart de Dubraua vystupuje jako svědek ve dvou listinách Vladi- slava II. z doby okolo r. 1146—1148 (vlastně mezi listopadem 1146 a červnem 1147; v. Novotný, České dějiny, I, 2, 809 pozn. 1), Friedrich, CDB I, č. 157, 158, str. 163 ř. 24, 165 ř. 9.
32 dostalo až v dobách potomních, nikoli však o všech, a zejména u těch, jejichž jména bezprostředně za zmínkou onou následují, nic nepřekáží domněnce, ano jest spíše pravděpodobné, že jsou to darování ještě z doby Vladislava I.1 Jistě však smíme míti za to, že tento ohlas skutečné listiny vložen byl dodatečně do předlohy tam, kde zmínka o jedné části klášterního majetku žádala upozornění na změnu, která se s ním zatím stala. Následujeť tato zmínka, v níž slyšíme ohlas skutečné listiny, bezprostředně za záznamem o velikém darování Přestanově, v němž byly také Chocenice-Hochauihc2 a jímž tedy potřeba udání o změně se statkem tímto provedené byla podmíněna. Tím ovšem nemá býti řečeno, že by věcným udáním naší listiny, kde z nich forma listinné předlohy tak zřetelně nevyzařuje, nemělo se vůbec věřiti, ba ani, že by jim příslušela hodnověrnost menší. Naopak není nejmenšího důvodu upírati jim po věcné stránce víry, a to nejenom pro dobu, v níž t. zv. zakladací listina skutečně vznikla, tedy pro 13. stol., nýbrž i pro dobu starší. Jistě tedy statky v t. zv. zakladací listině vy- čtené byly majetkem kláštera již ve stol. 12. Někde máme možnost přímé kontroly. Tak na př. bylo již vyloženo, že zmínka o darování Svatoplukově v Boněticích sama nejpravděpodobněji datuje se do druhé půle 12. stol.; čteme-li dále mezi svědky o koupi Ostrova jméno „Marcuardi de Dubrau“, pohybujeme se vždy ještě v době blízké, a jméno svědkovo, i odjinud známé3 může býti jistě zárukou i věcné správnosti. A pověření takové jistě stačí, abychom i v ostatních případech, kde není možnosti podobné kontroly, směli pokládati udání listiny za hodno- věrná. To však se potvrzuje také i proveniencí údajů samých. Bylo již upozorněno, že některé zprávy naší listiny jsou nepopíra- telně převzaty z předlohy listinné. Z toho arci neplyne, že by tohoto původu musily býti záznamy všecky, naopak viděli jsme, že se někde to, co z nějaké listiny převzato, od svého okolí dosti nápadně odráží. Tak zejména ono místo, zmiňující se o kancléři Juratovi, ostře se liší od předcházejícího i následujícího výčtu jednotlivých dárců. Také tento výčet mohl by ovšem býti původu listinného, pocházeje arci z listiny jiné. Dárcové vystupují tu ve třetí osobě, a bylo by tedy vždy možné představiti si listinu, v níž by kníže sám uváděl, čím k jeho nadání při- spěli jiní4 (což by arci mohlo platiti jen o darováních z doby Vladislava I.), zvláště když již tehdy k daru podobnému souhlasu knížecího bylo třeba. 1 Srvn. zvláště zmínku o Milhostovi v Zeměticích na str. 402 řádek 7 n. a na str. 398 řádek 14 ve formě A a řádek 17 ve formě B. 2 Tak určuje toto místo Sedláček, Místopisný slovník 319; srvn. však i Wintera, 216 pozn. 56. 3 Friedrich, CDB I, str. 402 řádek 26. 4 Marquart de Dubraua vystupuje jako svědek ve dvou listinách Vladi- slava II. z doby okolo r. 1146—1148 (vlastně mezi listopadem 1146 a červnem 1147; v. Novotný, České dějiny, I, 2, 809 pozn. 1), Friedrich, CDB I, č. 157, 158, str. 163 ř. 24, 165 ř. 9.
Strana 33
33 Ale v tomto případě vysvětlení takové není pravděpodobné, ba tuším ani možné. Výčet dárců — běží vždy ještě jen o formy B. a B2 — začíná se po uvedení celého nadání Vladislavova slovy, která nám již dříve byla nápadná:1 Hec sunt autem, que fideles dei pro animabus suis me vivente eidem ecclesie dederunt. Tak nemohla zníti žádná listina Vladislavova, ale tak mohl, třebas dosti nejasně, upraviti slova nějakého klášterního záznamu o darováních, učiněných „vivente duce Vladislao“, kdo chtěl padělati zakladací listinu, zhotoviti ji na jméno Vladislavovo .. . . Měl tedy falsátor nějaké klášterní záznamy, podle nichž výčet statků sestavil? Kladná odpověď nepůsobí rozpaků, všimneme-li si dotčeného již záznamu koupi Ostrova, při čemž se uvádí svědectví Markvarta z Dubravy (a Markvarta z Unehle se synem Zubou i Bernarda z Černošic) a který zní:2 In Oztrou comparavimus terram ad unum aratrum. Ani tato slova nemohla se ovšem čísti v listině Vladislava I., když jménem prvního svědka vročeno jest darování do polovice 12. stol., ti, kdo o sobě v první osobě plurálu mluví, nemohou býti nikdo jiný, než mnichové Kladrubští sami. Zde tedy falsátor vypadl ze své úlohy, kterou již dříve dosti neobratně prováděl, a opsal doslovně znění své předlohy, jíž zase, přičteme-li všecky okolnosti, již dříve vytčené, ne- mohlo býti nic jiného, než nějaké tradiční záznamy, snad dokonce tradiční kniha kláštera Kladrubského.3 Jaké povahy tyto tradiční záznamy byly, byly-li to, jak tomu bylo v nejstarších dobách u knih tradičních vůbec, pouhé kopiáře sku- tečných listin, či jakési protokolární záznamy o darováních, které po případě mohly míti právní platnost listiny ve skutečnosti nenapsané, jak se tento zvyk vyskytuje od 10., ale zvláště v 11. a 12. stol. v Bavořích,“ nelze určiti. Podle toho, že i zde nacházíme ohlasy skutečných listin, prvá možnost mohla by se zdáti pravděpodobnější, a podle toho měli bychom před sebou vedle zbytků listin i opisy jednotlivých aktů nebo jen pouhých pamětí o darování; ale ani druhé možnosti nelze zcela vylučovati, aspoň potud, že takovýmto způsobem zaznamenávány paměti o jednotlivých darováních přímo bez předcházejícího sepsání zvláštního. Nesmíme zapomínati, že zde stojíme teprve na počátku vývoje, že máme před sebou toliko zárodky. K bližšímu poznání nutno 1 Srvn. svrchu str. 31. 3 Friedrich, CDB I, str. 402 ř. 24 n. 3 To správně postihl již Šusta, ČČH V, 36; srvn. nyní i Vacek, Čas. děj. venk. XIII str. 11. Srov. Bresslau, Handbuch der Urkundenlehre I2 (Leipzig 1912) 99 n., Redlich (v knize, již z části společně s ním napsali Erben a Schmitz- Kallenberg). Urkundenlehre I, (München-Berlin 1907) str. 33 n, III, (ib. 1911) str. 81 n. 5 Srov. „superscripcio Jurate“, a do jisté míry i záznam o koupi Ostrova s řadou svědků nebo o směně s biskupem, v. níže. 3
33 Ale v tomto případě vysvětlení takové není pravděpodobné, ba tuším ani možné. Výčet dárců — běží vždy ještě jen o formy B. a B2 — začíná se po uvedení celého nadání Vladislavova slovy, která nám již dříve byla nápadná:1 Hec sunt autem, que fideles dei pro animabus suis me vivente eidem ecclesie dederunt. Tak nemohla zníti žádná listina Vladislavova, ale tak mohl, třebas dosti nejasně, upraviti slova nějakého klášterního záznamu o darováních, učiněných „vivente duce Vladislao“, kdo chtěl padělati zakladací listinu, zhotoviti ji na jméno Vladislavovo .. . . Měl tedy falsátor nějaké klášterní záznamy, podle nichž výčet statků sestavil? Kladná odpověď nepůsobí rozpaků, všimneme-li si dotčeného již záznamu koupi Ostrova, při čemž se uvádí svědectví Markvarta z Dubravy (a Markvarta z Unehle se synem Zubou i Bernarda z Černošic) a který zní:2 In Oztrou comparavimus terram ad unum aratrum. Ani tato slova nemohla se ovšem čísti v listině Vladislava I., když jménem prvního svědka vročeno jest darování do polovice 12. stol., ti, kdo o sobě v první osobě plurálu mluví, nemohou býti nikdo jiný, než mnichové Kladrubští sami. Zde tedy falsátor vypadl ze své úlohy, kterou již dříve dosti neobratně prováděl, a opsal doslovně znění své předlohy, jíž zase, přičteme-li všecky okolnosti, již dříve vytčené, ne- mohlo býti nic jiného, než nějaké tradiční záznamy, snad dokonce tradiční kniha kláštera Kladrubského.3 Jaké povahy tyto tradiční záznamy byly, byly-li to, jak tomu bylo v nejstarších dobách u knih tradičních vůbec, pouhé kopiáře sku- tečných listin, či jakési protokolární záznamy o darováních, které po případě mohly míti právní platnost listiny ve skutečnosti nenapsané, jak se tento zvyk vyskytuje od 10., ale zvláště v 11. a 12. stol. v Bavořích,“ nelze určiti. Podle toho, že i zde nacházíme ohlasy skutečných listin, prvá možnost mohla by se zdáti pravděpodobnější, a podle toho měli bychom před sebou vedle zbytků listin i opisy jednotlivých aktů nebo jen pouhých pamětí o darování; ale ani druhé možnosti nelze zcela vylučovati, aspoň potud, že takovýmto způsobem zaznamenávány paměti o jednotlivých darováních přímo bez předcházejícího sepsání zvláštního. Nesmíme zapomínati, že zde stojíme teprve na počátku vývoje, že máme před sebou toliko zárodky. K bližšímu poznání nutno 1 Srvn. svrchu str. 31. 3 Friedrich, CDB I, str. 402 ř. 24 n. 3 To správně postihl již Šusta, ČČH V, 36; srvn. nyní i Vacek, Čas. děj. venk. XIII str. 11. Srov. Bresslau, Handbuch der Urkundenlehre I2 (Leipzig 1912) 99 n., Redlich (v knize, již z části společně s ním napsali Erben a Schmitz- Kallenberg). Urkundenlehre I, (München-Berlin 1907) str. 33 n, III, (ib. 1911) str. 81 n. 5 Srov. „superscripcio Jurate“, a do jisté míry i záznam o koupi Ostrova s řadou svědků nebo o směně s biskupem, v. níže. 3
Strana 34
34 se pokusiti, nelze-li něco vytěžiti ze srovnání s ostatními listinami klá- šterními. Běží především o starší formu t. zv. zakladací listiny z r. 1115, tedy o formu A. V ní zpráv o jednotlivých darováních neknížecích, tedy těch, jež ve formách B vyplynuly ze záznamů tradičních nebo listin, ještě nenajdeme, nebo aspoň ne mnoho, forma A také skutečně a důsledně zachovává formu listiny v plném smyslu slova. Jestliže však již písmo i zpečetění usvědčují ji za falsum pozdější doby, také vnitřní známky, dílem již z jejího znění samého vyplývající, dílem srovnáváním s ostatními listinami Kladrubskými potvrzené, dokazují, že ani ona vlastní zakladací listinou býti nemůže, třebas se snažila svůj pozdní pů- vod co nejvíce zakrýti. Úvodní slova vzbuzují pochybností nejméně, a snad by bylo i možné, že reprodukují svoji předlohu, vlastní zakladací listinu Vladi- slavovu, celkem věrně, tím spíše, že zde shoda formy A i obou B jest téměř dopísmenná. Nápadným může se zdáti toliko obrat, že darování stalo se: sub testimonio ... primatum terre absque omnis populi contra- dictione. Máme bohužel příliš málo kontrolního materiálu — listina Vladislava I. není zachována ani jediná. — abychom tento obrat se vší určitostí mohli prohlásiti pro počátek 12. stol. za zhola nepřípustný, nicméně je to téměř jisté a vskutku nelze zapříti, že jest pro tu dobu nemyslitelný; spíše by se hodil době pozdější.1 Než i když by tento passus nebyl autentický, i tu by bylo možno, že do slov pravé listiny teprve dodatečně vložen byl falsátorem, takže by ostatní úvodní slova listiny mohla býti převzata z pravé listiny Vladislavovy. Tím však mnoho nezískáváme. I když začátek jest nepodvržen (= z authentické listiny převzat), celek pravý býti nemůže. Nehledě k ostatním známkám, jichž se dotknu níže, na konci listiny čteme tato slova:2 Denique quecunque bona in tota Boemia huic ecclesie contuli cum tributo, venditione, hospitalitate, cum narez sive pascuali porcorum, vel que duci per villas colliguntur et cum aliis omnibus redditibus libere concessi et forum in Claderub ab omni theloneo liberum constitui. Si quis aliquem vulneraverit, sive homicidium per- 1 Podobný (věcně) obrat — jsem si ovšem vědom i rozdílů — čteme tuším poprvé v listině z r. 1159 (Friedrich, CDB I, č. 204 str. 192 ř. 28): communi omnium primatum assensu, z r. 1160 (tamže č. 208 str. 195 ř. 12 n.): consensu omnium primatum Boemie, z r. 1177 (tamže č. 280, str. 247 ř. 11): omnibus Boemis collaudan- tibus, z r. 1181 (tamže str. 264 ř. 4): scitu atque assensu Boemorum atd; vedle toho z let čtyřičátých 12. stol.: libere sine ullius reclamatione collate sunt (Friedrich, CDB I, č. 155, str. 156 ř. 29). Ovšem v listině z r. 900 praví se (tamže č. 368 str. 337): consilio principum et tocius populi consensu, ale to jest jednak listina cizího původu, jednak falsum zase ze 40 let 12. stol. Obratu: absque populi contradictione nenalezl jsem jinde nikde. Srvn. Novotný, České dějiny I, 3, 10 a d. 2 Friedrich, CDB I, str. 400 ř. 16—27.
34 se pokusiti, nelze-li něco vytěžiti ze srovnání s ostatními listinami klá- šterními. Běží především o starší formu t. zv. zakladací listiny z r. 1115, tedy o formu A. V ní zpráv o jednotlivých darováních neknížecích, tedy těch, jež ve formách B vyplynuly ze záznamů tradičních nebo listin, ještě nenajdeme, nebo aspoň ne mnoho, forma A také skutečně a důsledně zachovává formu listiny v plném smyslu slova. Jestliže však již písmo i zpečetění usvědčují ji za falsum pozdější doby, také vnitřní známky, dílem již z jejího znění samého vyplývající, dílem srovnáváním s ostatními listinami Kladrubskými potvrzené, dokazují, že ani ona vlastní zakladací listinou býti nemůže, třebas se snažila svůj pozdní pů- vod co nejvíce zakrýti. Úvodní slova vzbuzují pochybností nejméně, a snad by bylo i možné, že reprodukují svoji předlohu, vlastní zakladací listinu Vladi- slavovu, celkem věrně, tím spíše, že zde shoda formy A i obou B jest téměř dopísmenná. Nápadným může se zdáti toliko obrat, že darování stalo se: sub testimonio ... primatum terre absque omnis populi contra- dictione. Máme bohužel příliš málo kontrolního materiálu — listina Vladislava I. není zachována ani jediná. — abychom tento obrat se vší určitostí mohli prohlásiti pro počátek 12. stol. za zhola nepřípustný, nicméně je to téměř jisté a vskutku nelze zapříti, že jest pro tu dobu nemyslitelný; spíše by se hodil době pozdější.1 Než i když by tento passus nebyl autentický, i tu by bylo možno, že do slov pravé listiny teprve dodatečně vložen byl falsátorem, takže by ostatní úvodní slova listiny mohla býti převzata z pravé listiny Vladislavovy. Tím však mnoho nezískáváme. I když začátek jest nepodvržen (= z authentické listiny převzat), celek pravý býti nemůže. Nehledě k ostatním známkám, jichž se dotknu níže, na konci listiny čteme tato slova:2 Denique quecunque bona in tota Boemia huic ecclesie contuli cum tributo, venditione, hospitalitate, cum narez sive pascuali porcorum, vel que duci per villas colliguntur et cum aliis omnibus redditibus libere concessi et forum in Claderub ab omni theloneo liberum constitui. Si quis aliquem vulneraverit, sive homicidium per- 1 Podobný (věcně) obrat — jsem si ovšem vědom i rozdílů — čteme tuším poprvé v listině z r. 1159 (Friedrich, CDB I, č. 204 str. 192 ř. 28): communi omnium primatum assensu, z r. 1160 (tamže č. 208 str. 195 ř. 12 n.): consensu omnium primatum Boemie, z r. 1177 (tamže č. 280, str. 247 ř. 11): omnibus Boemis collaudan- tibus, z r. 1181 (tamže str. 264 ř. 4): scitu atque assensu Boemorum atd; vedle toho z let čtyřičátých 12. stol.: libere sine ullius reclamatione collate sunt (Friedrich, CDB I, č. 155, str. 156 ř. 29). Ovšem v listině z r. 900 praví se (tamže č. 368 str. 337): consilio principum et tocius populi consensu, ale to jest jednak listina cizího původu, jednak falsum zase ze 40 let 12. stol. Obratu: absque populi contradictione nenalezl jsem jinde nikde. Srvn. Novotný, České dějiny I, 3, 10 a d. 2 Friedrich, CDB I, str. 400 ř. 16—27.
Strana 35
35 petraverit, nullus successorum meorum satisfactionem inde querat, sed in ecclesie usum omnia cedant. Co za těmito slovy následujel v listině A i obou B, celá sankce i datum může ovšem pocházeti a nepochybně také pochází ze skutečné listiny zakladací, nikoli však slova právě uvedená. Ta, a zvláště zakončení jejich, jsou v listině Vladislava I. naprosto nemožná, a sama již stačí, aby listinu za falsum usvědčila. Není jistě zapotřebí podrobně uváděti důvody věcné. Ty jsou každému, kdo se českou historií a zvláště poměrem církve a státu zabýval, zcela běžné. Ale také celá řada důvodů i z jiných okolností čerpaných, zesiluje důkaz tento, na neposledním místě opět srovnání s jinými listinami klášterními. Z doby knížete Bedřicha klášter Kladrubský chlubí se mimo jiné i nedatovanou listinou2, v níž se mu udilí všecek zisk ze zabití, který by jinak připadal knížeti — tedy vlastně totéž, co prý již obdržel od Vladi- slava I. Při nejmenším tedy v době Bedřichově, kdy podobné udělení nebylo by již přímo nemožné, klášter neměl ještě privilegia, které by mu právo podobné bylo dávalo, a tedy forma A, ani předloha její, pokud se z ní doslovně ozývá, nemohla v té době ještě existovati. Ale věc vede ještě dále. Také tato listina Bedřichova jest falsum. Listina sice není datována, a tedy důvod, že se v ní uvádí Gervasius probošt Vyšehradský jakožto svědek, ač zemřel dne 10. února 1178 a tudíž před nastoupením vlády Bedřichovy,3 sám o sobě nebyl by rozhodující, poněvadž by bylo lze mysliti na začátky Bedřichovy ještě za života otcova. Toho však ne- připouští listina sama, uvádějíc mezi svědky na prvním místě biskupa Pražského Jindřicha (Břetislava), který se úřadu toho ujal teprve r. 1182. Jest tedy také tato listina podvržena, u ní pak s formou padá i obsah. V době, kdy tato listina byla padělána, klášter neměl ještě výnosu z pokut za vraždy. Listina tato, jak dobře bylo vytčeno,4 nemohla vzniknouti před polovicí 13. stol. V té době klášter výsady takové neměl, ačkoliv o ni stál. Toho důkazem jest právě podvržená listina zakladací formy A, která ji klášteru udílí. A poněvadž listina 1115 A jest psána počátkem stol. 13., tedy dříve, než falsum Bedřichovo, a poněvadž dále není pravdě- podobné, že by falsátor listiny Bedřichovy nebyl znal listiny 1115 A, zbývá jediný závěr, že mu darování v 1115 A podvržené nestačilo, že je chtěl nahraditi falsem novým. A to se tuším potvrzuje také jinak. Svrchu uvedená závadná slova čteme právě jenom a pouze v listině 1115 A. Nemá jich žádný z textů 1115 B, ale nenajdeme jich ani v žádné 1 Friedrich, CDB I, str. 403 ř. 7—20. 2 Friedrich, CDB I, č. 409, str. 442 n. 3 Friedrich na uv. m. str. 442 v úvodních poznámkách. Srvn. Friedrich na uv. m. * 3*
35 petraverit, nullus successorum meorum satisfactionem inde querat, sed in ecclesie usum omnia cedant. Co za těmito slovy následujel v listině A i obou B, celá sankce i datum může ovšem pocházeti a nepochybně také pochází ze skutečné listiny zakladací, nikoli však slova právě uvedená. Ta, a zvláště zakončení jejich, jsou v listině Vladislava I. naprosto nemožná, a sama již stačí, aby listinu za falsum usvědčila. Není jistě zapotřebí podrobně uváděti důvody věcné. Ty jsou každému, kdo se českou historií a zvláště poměrem církve a státu zabýval, zcela běžné. Ale také celá řada důvodů i z jiných okolností čerpaných, zesiluje důkaz tento, na neposledním místě opět srovnání s jinými listinami klášterními. Z doby knížete Bedřicha klášter Kladrubský chlubí se mimo jiné i nedatovanou listinou2, v níž se mu udilí všecek zisk ze zabití, který by jinak připadal knížeti — tedy vlastně totéž, co prý již obdržel od Vladi- slava I. Při nejmenším tedy v době Bedřichově, kdy podobné udělení nebylo by již přímo nemožné, klášter neměl ještě privilegia, které by mu právo podobné bylo dávalo, a tedy forma A, ani předloha její, pokud se z ní doslovně ozývá, nemohla v té době ještě existovati. Ale věc vede ještě dále. Také tato listina Bedřichova jest falsum. Listina sice není datována, a tedy důvod, že se v ní uvádí Gervasius probošt Vyšehradský jakožto svědek, ač zemřel dne 10. února 1178 a tudíž před nastoupením vlády Bedřichovy,3 sám o sobě nebyl by rozhodující, poněvadž by bylo lze mysliti na začátky Bedřichovy ještě za života otcova. Toho však ne- připouští listina sama, uvádějíc mezi svědky na prvním místě biskupa Pražského Jindřicha (Břetislava), který se úřadu toho ujal teprve r. 1182. Jest tedy také tato listina podvržena, u ní pak s formou padá i obsah. V době, kdy tato listina byla padělána, klášter neměl ještě výnosu z pokut za vraždy. Listina tato, jak dobře bylo vytčeno,4 nemohla vzniknouti před polovicí 13. stol. V té době klášter výsady takové neměl, ačkoliv o ni stál. Toho důkazem jest právě podvržená listina zakladací formy A, která ji klášteru udílí. A poněvadž listina 1115 A jest psána počátkem stol. 13., tedy dříve, než falsum Bedřichovo, a poněvadž dále není pravdě- podobné, že by falsátor listiny Bedřichovy nebyl znal listiny 1115 A, zbývá jediný závěr, že mu darování v 1115 A podvržené nestačilo, že je chtěl nahraditi falsem novým. A to se tuším potvrzuje také jinak. Svrchu uvedená závadná slova čteme právě jenom a pouze v listině 1115 A. Nemá jich žádný z textů 1115 B, ale nenajdeme jich ani v žádné 1 Friedrich, CDB I, str. 403 ř. 7—20. 2 Friedrich, CDB I, č. 409, str. 442 n. 3 Friedrich na uv. m. str. 442 v úvodních poznámkách. Srvn. Friedrich na uv. m. * 3*
Strana 36
36 jiné Kladrubské listině vůbec. Zde především záleží na listině knížete Bedřicha z r. 1186, zachované neméně než v 6 formách:1 A, B, C1, C2, D., D, (budu je označovati 1186A, 1186 B atd.), ale ani v jediné z nich nečteme onoho ustanovení. To pak jednou okolností stává se tím ná- padnějším. Onen závadný passus obsahuje také povolení svobodného trhu v Kladrubech, jež oním sousedstvím stává se také podezřelým. Vskutku také ve formách 1115 B. a 1115 B, o darování tomto zmínky není, za to čte se2 v 1186 A a v 1186 B (nikoli však v 1186 D). Ponechávaje vysvětlení jiným okolnostem, upozorňuji na tuto věc. Zjev sám opravňuje dvojí možný výklad: Buďto při vznikání těchto textu klášter tržní právo v Kladrubech již měl, a tedy zmínka o něm v 1115 A jest sice věcně správná, ale náleží až době pozdější, anebo práva toho ani tenkrát ještě neměl, ale padělatel opakoval zmínku o něm — jistě tedy jemu samému nejevila se tak nápadnou, jako její sousedství. Pro poznání, je-li záznam o svobodném trhu Kladrubském hodnověrný, nelze z toho činiti závěrů, jistě však, že nesprávnost ostatního onoho vadného tvrzení nebyla v klášteře neznáma. Tím však dotýkáme se již také jiné otázky. Také jiná místa listiny 1115 A prozrazují, že vlastní listiny zakladací nereprodukuje věrně. Tak čteme tu:3 In Domaseliz terciam partem thelonei cum duce. Sed postea concambium feci cum domino Hermanno Pragensis ecclesie episcopo pro decima, ne pauperes huius loci a collectoribus ipsius offen- derentur. Insuper addidi duas villas Walterovo et Dovdlenowicz, quin etiam dedi curiales servos septem. Tato slova ovšem nemohla se čísti již v původní zakladací listině, když mluví o směně, která se stala později (postea), a také jich nenajdeme ve formě 1115 B, jen v tom, co podáno petitem, shodují se formy obě. Ale jest tu i jiná záhada. Komu daroval kníže vsi Walterovo a Doudle- novice? Podle znění listiny 1115 A zdálo by se, že klášteru, tím spíše, že následující výčet otroků určitě se týká jmění klášterního; námitka, že Doudlenovice jmenují se před tím mezi oněmi 25 vesnicemi z darování vyňatými,4 nemohla by vážiti, když běží o událost pozdější. Ale proč jich tedy písař formy 1115 B do své práce nepojal, bylo-li jimi jmění klášterní rozhojněno? A co bylo obsahem oné směny s biskupem? Vysvětlení podává se opět srovnáním s listinou Bedřichovou z r. 1186. V ní (ve formě A a v podstatě i v B) čteme, ovšem s příslušnými obměnami, tou na př., že písař mluví o darování Vladislavově ve třetí osobě plurální:5 1 3 1 5 Srvn. Friedrich, CDB I, č. 405, str. 425 n, v úvodních poznámkách. 2 Friedrich, CDB I, str 433 ř. 1. Friedrich, CDB I, str. 399a ř. 12—19. Friedrich, CDB I, str. 396 ř. 1. Friedrich 432“ ř. 15—21.
36 jiné Kladrubské listině vůbec. Zde především záleží na listině knížete Bedřicha z r. 1186, zachované neméně než v 6 formách:1 A, B, C1, C2, D., D, (budu je označovati 1186A, 1186 B atd.), ale ani v jediné z nich nečteme onoho ustanovení. To pak jednou okolností stává se tím ná- padnějším. Onen závadný passus obsahuje také povolení svobodného trhu v Kladrubech, jež oním sousedstvím stává se také podezřelým. Vskutku také ve formách 1115 B. a 1115 B, o darování tomto zmínky není, za to čte se2 v 1186 A a v 1186 B (nikoli však v 1186 D). Ponechávaje vysvětlení jiným okolnostem, upozorňuji na tuto věc. Zjev sám opravňuje dvojí možný výklad: Buďto při vznikání těchto textu klášter tržní právo v Kladrubech již měl, a tedy zmínka o něm v 1115 A jest sice věcně správná, ale náleží až době pozdější, anebo práva toho ani tenkrát ještě neměl, ale padělatel opakoval zmínku o něm — jistě tedy jemu samému nejevila se tak nápadnou, jako její sousedství. Pro poznání, je-li záznam o svobodném trhu Kladrubském hodnověrný, nelze z toho činiti závěrů, jistě však, že nesprávnost ostatního onoho vadného tvrzení nebyla v klášteře neznáma. Tím však dotýkáme se již také jiné otázky. Také jiná místa listiny 1115 A prozrazují, že vlastní listiny zakladací nereprodukuje věrně. Tak čteme tu:3 In Domaseliz terciam partem thelonei cum duce. Sed postea concambium feci cum domino Hermanno Pragensis ecclesie episcopo pro decima, ne pauperes huius loci a collectoribus ipsius offen- derentur. Insuper addidi duas villas Walterovo et Dovdlenowicz, quin etiam dedi curiales servos septem. Tato slova ovšem nemohla se čísti již v původní zakladací listině, když mluví o směně, která se stala později (postea), a také jich nenajdeme ve formě 1115 B, jen v tom, co podáno petitem, shodují se formy obě. Ale jest tu i jiná záhada. Komu daroval kníže vsi Walterovo a Doudle- novice? Podle znění listiny 1115 A zdálo by se, že klášteru, tím spíše, že následující výčet otroků určitě se týká jmění klášterního; námitka, že Doudlenovice jmenují se před tím mezi oněmi 25 vesnicemi z darování vyňatými,4 nemohla by vážiti, když běží o událost pozdější. Ale proč jich tedy písař formy 1115 B do své práce nepojal, bylo-li jimi jmění klášterní rozhojněno? A co bylo obsahem oné směny s biskupem? Vysvětlení podává se opět srovnáním s listinou Bedřichovou z r. 1186. V ní (ve formě A a v podstatě i v B) čteme, ovšem s příslušnými obměnami, tou na př., že písař mluví o darování Vladislavově ve třetí osobě plurální:5 1 3 1 5 Srvn. Friedrich, CDB I, č. 405, str. 425 n, v úvodních poznámkách. 2 Friedrich, CDB I, str 433 ř. 1. Friedrich, CDB I, str. 399a ř. 12—19. Friedrich, CDB I, str. 396 ř. 1. Friedrich 432“ ř. 15—21.
Strana 37
37 Postea vero concambium fecerunt libertatis causa cum domino Her- manno, Pragensis ecclesie episcopo, pro decimatione, que per totam terram Boemie solvitur annuatim, addentes iam dicto episcopatui duas villas: Waltherovo et Dutlenovice pro debito iam dicte decimacionis obtentuque iuste absolutionis. Zde tedy máme zcela jasně řečeno, co v 1115 A bylo nesrozumi- telné. Biskupu Pražskému dostalo se za osvobození od desátků třetiny cla v Domažlicích, původně klášteru věnované a dvou vsí. Že tato věc zaslouží plné víry, plyne již z toho, že jest jasnější, ale potvrzuje se jiným ještě způsobem. Listina 1186 D přináší tuto zmínku také, ale se zajímavým do- datkem:1 Quod postea concambium feci cum domino Hermanno, Pra- gensis ecclesiae episcopo, pro decimatione, quae per totam terram Boemiae solvitur annuatim. Insuper ei addidi duas villas, scilicet Walterovo, Doudlenovici. Si quis hoc factum irritum fecerit, vinculo anathematis feriatur. Nebude, tuším, pochybnosti, že tato závěrečná slova jsou do- slovným ohlasem sankce nějaké listiny, o jejímž obsahu nebudeme v rozpacích. V klášteře měli tedy nějakou skutečnou listinu Vladislava I. o směně s biskupem Heřmanem za desátky, z níž 1186 D zachovala konec a spolu s 1186 A i 1186 B správněji i věcný obsah, již znal také písař 1115 A, ale nevhodným umístěním výňatku z ní, roztrhnuv sou- vislost textu, zavinil i nejasnost celého tohoto místa, ač měl znění její před sebou, jak již dosti značná slohová příbuznost mezi 1115 A a 1186 D ukazuje. Ale ani tím ještě není vyčerpáno, co v listině 1115 A nemůže pocházeti z vlastní listiny zakladací. Podle jejího znění pravil by tu Vladislav o sobě také:2 In Liutomericensi provincia dedi villam et vineam cum cultoribus in Mlinoha, et alteram villam in Wina cum vinea et V cultoribus Chernata, Zopel, Hodata, Tribata, Bosey, et in villa Lun terram ad aratrum. O tom ve 1115 B není opět ani zmínky, ve 1186 A a 1186 B čteme zprávu tuto na obdobném místě, ale přece podstatně jinak, totiž: Contulerunt etiam duas villas Mlinoha et Vinna cum vineis et decem cultoribus earum, quorum nomina sunt hec: Muschen, Martin, Leton, Premil, Cirnata, Zdesse, Zopel, Pawel, Hodata, Trebata... In villa Lun ... (atd). Jestliže již tento úplnější výčet prozrazuje lepší předlohu, snad listinnou, text 1186 D napovídá ještě více. Po zprávě o směně s biskupem, jejíž listinný původ jsme svrchu poznali, opouští totiž svůj 1 Friedrich str. 432 ř. 25—29. 2 Friedrich str. 400“ ř. 9—15. 3 Friedrich str. 432 ř. 4—11. Text B (ř. 3—9) má tyto nepodstatné varianty: Dedi etiam duas — earum: Muschen — Chernata — Paul.
37 Postea vero concambium fecerunt libertatis causa cum domino Her- manno, Pragensis ecclesie episcopo, pro decimatione, que per totam terram Boemie solvitur annuatim, addentes iam dicto episcopatui duas villas: Waltherovo et Dutlenovice pro debito iam dicte decimacionis obtentuque iuste absolutionis. Zde tedy máme zcela jasně řečeno, co v 1115 A bylo nesrozumi- telné. Biskupu Pražskému dostalo se za osvobození od desátků třetiny cla v Domažlicích, původně klášteru věnované a dvou vsí. Že tato věc zaslouží plné víry, plyne již z toho, že jest jasnější, ale potvrzuje se jiným ještě způsobem. Listina 1186 D přináší tuto zmínku také, ale se zajímavým do- datkem:1 Quod postea concambium feci cum domino Hermanno, Pra- gensis ecclesiae episcopo, pro decimatione, quae per totam terram Boemiae solvitur annuatim. Insuper ei addidi duas villas, scilicet Walterovo, Doudlenovici. Si quis hoc factum irritum fecerit, vinculo anathematis feriatur. Nebude, tuším, pochybnosti, že tato závěrečná slova jsou do- slovným ohlasem sankce nějaké listiny, o jejímž obsahu nebudeme v rozpacích. V klášteře měli tedy nějakou skutečnou listinu Vladislava I. o směně s biskupem Heřmanem za desátky, z níž 1186 D zachovala konec a spolu s 1186 A i 1186 B správněji i věcný obsah, již znal také písař 1115 A, ale nevhodným umístěním výňatku z ní, roztrhnuv sou- vislost textu, zavinil i nejasnost celého tohoto místa, ač měl znění její před sebou, jak již dosti značná slohová příbuznost mezi 1115 A a 1186 D ukazuje. Ale ani tím ještě není vyčerpáno, co v listině 1115 A nemůže pocházeti z vlastní listiny zakladací. Podle jejího znění pravil by tu Vladislav o sobě také:2 In Liutomericensi provincia dedi villam et vineam cum cultoribus in Mlinoha, et alteram villam in Wina cum vinea et V cultoribus Chernata, Zopel, Hodata, Tribata, Bosey, et in villa Lun terram ad aratrum. O tom ve 1115 B není opět ani zmínky, ve 1186 A a 1186 B čteme zprávu tuto na obdobném místě, ale přece podstatně jinak, totiž: Contulerunt etiam duas villas Mlinoha et Vinna cum vineis et decem cultoribus earum, quorum nomina sunt hec: Muschen, Martin, Leton, Premil, Cirnata, Zdesse, Zopel, Pawel, Hodata, Trebata... In villa Lun ... (atd). Jestliže již tento úplnější výčet prozrazuje lepší předlohu, snad listinnou, text 1186 D napovídá ještě více. Po zprávě o směně s biskupem, jejíž listinný původ jsme svrchu poznali, opouští totiž svůj 1 Friedrich str. 432 ř. 25—29. 2 Friedrich str. 400“ ř. 9—15. 3 Friedrich str. 432 ř. 4—11. Text B (ř. 3—9) má tyto nepodstatné varianty: Dedi etiam duas — earum: Muschen — Chernata — Paul.
Strana 38
38 dosavadní způsob výčtu statků, který lze pro pohodlí označiti za kombi- naci textů 1115 A a 1115 B, a opisuje doslovně formu 1115 B. Na tomto místě tedy zároveň se svou předlohou vynechává zmínku o vsích Mlinoha a Vinna, za to však mezi darováními učiněnými za Vladislava II. čteme: Dux queque Dipoldus vineam dedit Mlino et alteram Navinnei cum cultoribus earum. Nemůže býti nejmenší pochybnosti, že se míní totéž darování. Ale pak jest také logickým důsledkem toho, že darování obou vesnic s vinicemi učinil opravdu teprve Děpolt (patrně bratr Vladislava II.), a že tedy informace textu 1186 D jest nejsprávnější, poněvadž naprosto nelze nalézti důvodu, proč by byl jeho původce vymýšlel tuto versi a přičítal darování Děpoltovi. Jistě tedy měl o tom vědomost správnou. Tím tedy poznáváme také tuto zmínku, o niž jest 1115 A bohatší textu 1115 B, jakožto pozdní přídavek, možný teprve po době, kdy Děpelt († r. 1167) své darová í uči il. Vyloučíme-li tyto všecky dodatky, texty 1115 A a 1115 B se co do věci téměř úplně kryjí, totiž tak, že v 1115 B až po ono místo, kde se vypočítává, co klášter od jiných ob- držel me vivente,2 není obsažené v žádný jiný statek a skoro ani majetek více než v 1115 A, anebo, pokud je, lze to vysvětliti opomenutím, takže dospíváme k závěru, že původn í nadání klášterní obsahovalo ty statky a ten majetek, který tato shoda zaručuje. Z toho ovšem přirozeně plyne, že to také bylo obsahem původní zakladací listiny z r. 1115. Běží však také o to, reprodukuje-li některý z obou textů A i B její formu, a který ji reprodukuje správněji, neboť 1 Friedrich str. 435 ř. 25—26. 2 Friedrich str. 399 n, od ř. 25. 3 Nejdůležitější a téměř jediný rozdíl — až na výčet oráčů, který v A jest vypuštěn a o němž zvláště bude zmíněno, a až na některé menší (při výčtu otroků), o čemž, pokud třeba, stane se rovněž zmínka — jest místo 1115 A (str. 400 ř. 5—9): In Lvcoue dimidiam villam. In Vranowiz dimidiam villam et aquam a lapide, qui est in medio fluminis usque ad vadum versus villam Planam. Text 1115 B má místo toho (str. 400 ř. 16): in Lucou ad unum ar trum již v darováních jiných lidí za Vla- dislava I., a (str. 398 ř. 20—28): In Lucou Louic debitorem novem urnarum mellis, Mergauec similiter novem, Radota, Mane, Mace, Tetik zclaznik. Wranouicih Nelepam cum filiis decem urnarum debitorem. 7usa similiter, 7 lauik similiter Ozobey simi- liter. Texty 1186 A a 1186 B ve výčtu jmen poplatníků přidržují se textu 1115 B, ale připojují také (str. 431 ř. 4—6) zmínku o darování části Mže od kamene uprostřed, jenže místo brodu k Plané uvádějí konečnou stanicí Nynice. Patrně tedy 1115 A buďto se spokojuje udáním všeobecným (o Lukové), anebo pojímá i sem darování pozdější (jako je pozdějšího původu, co hned následuje), čemuž zvláště srovnání s 1186 D by mohlo nasvědčovati, poněvadž zde toho místa vůbec není. Teprve texty 1186 při- řaděním zmínky o darování Mže k místu s výpočtem poplatníků medu prozrazují, že jde o vesnici také v 1115 A zmíněnou. Již to nasvědčuje, že jde o darování po- zdější, a čteme-li v 1115 A o brodu do Plané, kdežto v 1186 A B najdeme určitější zmínku o Nynicích, jediný pohled na mapu může zaručiti, že udání z r. 1115 je starší, spokojujíc se obecným vytčením směru podle osady známé, kdežto teprv 1186 určení je plnější podle osady snad mezitím nově vzniklé. Je tedy také to pozdní přídavek.
38 dosavadní způsob výčtu statků, který lze pro pohodlí označiti za kombi- naci textů 1115 A a 1115 B, a opisuje doslovně formu 1115 B. Na tomto místě tedy zároveň se svou předlohou vynechává zmínku o vsích Mlinoha a Vinna, za to však mezi darováními učiněnými za Vladislava II. čteme: Dux queque Dipoldus vineam dedit Mlino et alteram Navinnei cum cultoribus earum. Nemůže býti nejmenší pochybnosti, že se míní totéž darování. Ale pak jest také logickým důsledkem toho, že darování obou vesnic s vinicemi učinil opravdu teprve Děpolt (patrně bratr Vladislava II.), a že tedy informace textu 1186 D jest nejsprávnější, poněvadž naprosto nelze nalézti důvodu, proč by byl jeho původce vymýšlel tuto versi a přičítal darování Děpoltovi. Jistě tedy měl o tom vědomost správnou. Tím tedy poznáváme také tuto zmínku, o niž jest 1115 A bohatší textu 1115 B, jakožto pozdní přídavek, možný teprve po době, kdy Děpelt († r. 1167) své darová í uči il. Vyloučíme-li tyto všecky dodatky, texty 1115 A a 1115 B se co do věci téměř úplně kryjí, totiž tak, že v 1115 B až po ono místo, kde se vypočítává, co klášter od jiných ob- držel me vivente,2 není obsažené v žádný jiný statek a skoro ani majetek více než v 1115 A, anebo, pokud je, lze to vysvětliti opomenutím, takže dospíváme k závěru, že původn í nadání klášterní obsahovalo ty statky a ten majetek, který tato shoda zaručuje. Z toho ovšem přirozeně plyne, že to také bylo obsahem původní zakladací listiny z r. 1115. Běží však také o to, reprodukuje-li některý z obou textů A i B její formu, a který ji reprodukuje správněji, neboť 1 Friedrich str. 435 ř. 25—26. 2 Friedrich str. 399 n, od ř. 25. 3 Nejdůležitější a téměř jediný rozdíl — až na výčet oráčů, který v A jest vypuštěn a o němž zvláště bude zmíněno, a až na některé menší (při výčtu otroků), o čemž, pokud třeba, stane se rovněž zmínka — jest místo 1115 A (str. 400 ř. 5—9): In Lvcoue dimidiam villam. In Vranowiz dimidiam villam et aquam a lapide, qui est in medio fluminis usque ad vadum versus villam Planam. Text 1115 B má místo toho (str. 400 ř. 16): in Lucou ad unum ar trum již v darováních jiných lidí za Vla- dislava I., a (str. 398 ř. 20—28): In Lucou Louic debitorem novem urnarum mellis, Mergauec similiter novem, Radota, Mane, Mace, Tetik zclaznik. Wranouicih Nelepam cum filiis decem urnarum debitorem. 7usa similiter, 7 lauik similiter Ozobey simi- liter. Texty 1186 A a 1186 B ve výčtu jmen poplatníků přidržují se textu 1115 B, ale připojují také (str. 431 ř. 4—6) zmínku o darování části Mže od kamene uprostřed, jenže místo brodu k Plané uvádějí konečnou stanicí Nynice. Patrně tedy 1115 A buďto se spokojuje udáním všeobecným (o Lukové), anebo pojímá i sem darování pozdější (jako je pozdějšího původu, co hned následuje), čemuž zvláště srovnání s 1186 D by mohlo nasvědčovati, poněvadž zde toho místa vůbec není. Teprve texty 1186 při- řaděním zmínky o darování Mže k místu s výpočtem poplatníků medu prozrazují, že jde o vesnici také v 1115 A zmíněnou. Již to nasvědčuje, že jde o darování po- zdější, a čteme-li v 1115 A o brodu do Plané, kdežto v 1186 A B najdeme určitější zmínku o Nynicích, jediný pohled na mapu může zaručiti, že udání z r. 1115 je starší, spokojujíc se obecným vytčením směru podle osady známé, kdežto teprv 1186 určení je plnější podle osady snad mezitím nově vzniklé. Je tedy také to pozdní přídavek.
Strana 39
39 přes základní shodu určité rozdíly mezi oběma texty zůstávají, i když oba, B i A, redukujeme na jejich původní znění. Vynechává-li text B některá darování, která jsme v A poznali jakožto pozdější, má přece zase některé, ač celkem nepříliš závažné věci na víc, kterých v A marně hledáme. K tomu přistupuje i to, že oba texty B psány jsou rukou poz- dější než text A. Přirozený závěr byl by, že A bylo předlohou pro B, a skutečně v celku vždy lze říci, že B jest obsahově rozšířením A. Ne však formálně. Je-li již nápadné, že text B není rušen rozličnými přídavky, jimiž v A souvislost jest přerývána, a bylo-li by z toho nutno souditi, že písař B svou předlohu nejen rozšiřoval, ale místy i zkracoval, a při- stupuje-li i ta okolnost, že pořádek jednotlivých darování v obou textech dosti se rozchází, aniž by který směl činiti nárok na větší přirozenost, rodí se již tím otázka, je-li souvislost obou textů opravdu přímá, není-li spíše pravděpodobnější předpokládati společnou předlohu. A mínění toto nabývá značné míry pravděpodobnosti mimo zjiš- těné již (jen v B) používání záznamů tradičních, především z poznání zaručeného bližším srovnáním obou textů, z poznání, že text B z textu A nemohl vyplynouti přímo. Vedle toho všeho, co již uvedeno a co pro poměr nepřímé závislosti aspoň pravděpodobně mluví, s vahou jistoty vystupuje ta okolnost, že text B netoliko není tak často rušen pozdějšími vsuvkami toho druhu jako text A, nýbrž má také začasté čtení lepší, a co hlavního, věcně správnější. Dokladů lze uvésti celou řadu. Tak hned na začátku všecky texty (A, B, B2) souhlasně jakožto první darování jmenují2 duodecim custodes ecclesie, ale jmen uvádí text A toliko 11: Mutis, Zuar, Milik, Dunay, Stoyan, Gluza, Neostup, Bra- trata, Mania, Milon, Pacek, a jenom texty B přidávají, opakujíce tato jména ve stejném pořádku, ještě dvanácté Trebek. Že to není libovůle, jest zde zajímavě potvrzeno. Písař A, pořizuje tento čistopis, povšiml si, že v předloze má jmen toliko 11, a připojil jako dvanácté Ded. Ale tím právě jen upozornil na omyl, neboť tento Ded vznikl ze slovesa „Dedi“, 1 V A po výčtu 25 darovaných vesnic plných následuje zmínka o darování panství z braslavského s příslušnými dávkami, pak o mlýnu a dvoru v Praze, vinicích pod 1 rosekem, a pak jde zase výčet jednotlivých (troků a dávek ke klášteru Kladrub- skému samému, načež teprve v textu, porušeném zmínkou o směně za desátky, vypočítávají se vesnice darované nezcela, v B po oněch 25 celých vesnicích následuje hned výčet vesnic necelých, což by bylo přirozenější, ale s některými změnami, a zase potom se zmínkou o Zbraslavi s příslušenstvím, o vinici na Proseku a teprve potom zase, s výslovným podotčením, že jest to ad supradictum monasterium (a tedy ne k jeho zboží zbraslavskému), o mlýně a dvorci v Praze atd. Znění B jest celkem lo- gičtější, ale to nebývá vždy zárukou původnosti, a zdá se, že i do něho vloudily se již věci cizího původu. 2 Friedrich, CDB I, str. 395 ř. 1—7.
39 přes základní shodu určité rozdíly mezi oběma texty zůstávají, i když oba, B i A, redukujeme na jejich původní znění. Vynechává-li text B některá darování, která jsme v A poznali jakožto pozdější, má přece zase některé, ač celkem nepříliš závažné věci na víc, kterých v A marně hledáme. K tomu přistupuje i to, že oba texty B psány jsou rukou poz- dější než text A. Přirozený závěr byl by, že A bylo předlohou pro B, a skutečně v celku vždy lze říci, že B jest obsahově rozšířením A. Ne však formálně. Je-li již nápadné, že text B není rušen rozličnými přídavky, jimiž v A souvislost jest přerývána, a bylo-li by z toho nutno souditi, že písař B svou předlohu nejen rozšiřoval, ale místy i zkracoval, a při- stupuje-li i ta okolnost, že pořádek jednotlivých darování v obou textech dosti se rozchází, aniž by který směl činiti nárok na větší přirozenost, rodí se již tím otázka, je-li souvislost obou textů opravdu přímá, není-li spíše pravděpodobnější předpokládati společnou předlohu. A mínění toto nabývá značné míry pravděpodobnosti mimo zjiš- těné již (jen v B) používání záznamů tradičních, především z poznání zaručeného bližším srovnáním obou textů, z poznání, že text B z textu A nemohl vyplynouti přímo. Vedle toho všeho, co již uvedeno a co pro poměr nepřímé závislosti aspoň pravděpodobně mluví, s vahou jistoty vystupuje ta okolnost, že text B netoliko není tak často rušen pozdějšími vsuvkami toho druhu jako text A, nýbrž má také začasté čtení lepší, a co hlavního, věcně správnější. Dokladů lze uvésti celou řadu. Tak hned na začátku všecky texty (A, B, B2) souhlasně jakožto první darování jmenují2 duodecim custodes ecclesie, ale jmen uvádí text A toliko 11: Mutis, Zuar, Milik, Dunay, Stoyan, Gluza, Neostup, Bra- trata, Mania, Milon, Pacek, a jenom texty B přidávají, opakujíce tato jména ve stejném pořádku, ještě dvanácté Trebek. Že to není libovůle, jest zde zajímavě potvrzeno. Písař A, pořizuje tento čistopis, povšiml si, že v předloze má jmen toliko 11, a připojil jako dvanácté Ded. Ale tím právě jen upozornil na omyl, neboť tento Ded vznikl ze slovesa „Dedi“, 1 V A po výčtu 25 darovaných vesnic plných následuje zmínka o darování panství z braslavského s příslušnými dávkami, pak o mlýnu a dvoru v Praze, vinicích pod 1 rosekem, a pak jde zase výčet jednotlivých (troků a dávek ke klášteru Kladrub- skému samému, načež teprve v textu, porušeném zmínkou o směně za desátky, vypočítávají se vesnice darované nezcela, v B po oněch 25 celých vesnicích následuje hned výčet vesnic necelých, což by bylo přirozenější, ale s některými změnami, a zase potom se zmínkou o Zbraslavi s příslušenstvím, o vinici na Proseku a teprve potom zase, s výslovným podotčením, že jest to ad supradictum monasterium (a tedy ne k jeho zboží zbraslavskému), o mlýně a dvorci v Praze atd. Znění B jest celkem lo- gičtější, ale to nebývá vždy zárukou původnosti, a zdá se, že i do něho vloudily se již věci cizího původu. 2 Friedrich, CDB I, str. 395 ř. 1—7.
Strana 40
40 jímž začínala následující věta,1 jako jest tento obrat vůbec celé listině obvyklý2 Potom následuje v obou textech:3 Dedi etiam villas viginti quin- que plenas, ale ve skutečnosti jmenuje text A vesnic toliko 23 a z nich ještě poslední poněkud neprávem, poněvadž nebyla vlastně darována ves Vladislavice, nýbrž újezd,4 na němž teprve vznikla ves (Sezemice), okolnost ne nedůležitá pro posouzení textu B, neboť ten proti nedopočítání textu A uvádí výčet úplný, ba nadpočetný. Jmenuje totiž vedle všech vsí v A vytčených ještě vesnice: Lusna (na místě čtrnáctém), Nachelme (na místě dvaadvacátém) a na konec po Vladislavicích ještě Zezemici Máme zde tedy vlastně vsí 26, ale omyl lze, tuším, snadno vysvětliti. Jistě nebude pochybností, že udání textu B o Lužné a Chlumě(?) jest zcela hodnověrné, že zde znění B jest úplnější a tedy lepší, nežli A. Ale dobrého jest tu trochu mnoho, B uvádí mimo tyto dvě na doplnění do 25 nutné vsi ještě nadbytečnou, Sezemice. Mám za to, že zde písař B sledoval svou předlohu, která připomínala, že na újezdě v A Vladi- slavici zvaném vznikla již ves Sezemice,5 a omylem položil tuto novou ves za Vladislavice, jak o tom ještě bude nutno níže se zmíniti. Než ani výčet takto doplněný nemůže býti authentický. Najdeme tu sice vesnic 26, ale ani když vysvětlíme, jak se tam vedle domnělých Vladi- slavic dostaly i Sezemice, není výklad uspokojivý. Text 1115A nepři- pouští pochybnosti, že Vladislavic do oněch 25 darovaných vesnic ne- počítá, a tak ani po „korrektuře“ v textu 1115 B provedené nedosáhneme plného počtu, neboť po vyloučení jeho Vladislavic a Sezemic zbývá vesnic toliko 24. Také zde, tuším, vysvětlení lze nalézti přibráním textu 1186 A, jenž jediný přináší úplný počet 25 vesnic (mimo Vladislavice a Sezemice), 1 Dedi etiam totam silvam atd. v obou textech souhlasně. 2 Právě tak začíná v obou textech věta str. 395 ř. 15 (A = ř. 13 B) nebo str. 396 ř. 11 B, ř. 18 A i B atd. 3 Friedrich 395 n., od ř. 15 text A, od ř. 13 text B. 4 Friedrich 396 ř. 4—5, text A: Wadizlawicih dedi circuitum a flumine Mohelnic usque ad quercum; text B (ř. 5) má tu jen Wladizlauici, Zezemici. Šimák, Vladislavice, zaniklá ves u Mn. Hradiště, ČČH XVI, 218—219, dokazuje, že ves Vladislavice nikdy neexistovala, nýbrž že byl újezd Vladislavův, v němž ležely Seze- mice. Srovnáním obou textů A i Blze omyl vysvětliti ještě jasněji, srvn. níže pozn. násl. 5 V tom tedy nemohu přisvědčiti tomu, co míní Šimák 219, že kníže daroval klášteru původně jen Sezemice; naopak dal mu jen újezd Vladislavice zvaný, na němž Sezemice vznikly v době mezi založením kláštera a vznikem textu B, o čemž srvn. ještě níže str. 43. To však i jinak dá se zjistiti. R. 1237 Kladrubský opat Regner učinil výměnu s Havlem synem Markvartovým, jemuž za jiný majetek dal „cir- cuitum monasterii mei nomine Wladislausco (Erben I, č. 928). V jiné listině o tom současně vydané (tamt. č. 929) praví se de circuitu Vadislawitz sive Zezemic. Přes to však v potvrzení majetku, které klášteru udělil Rehoř IX. r. 1239 (tamt. 979) uvádí se: In provincia Botzlauensi: Zezemici. Patrně ostatní újezd změněn, ale ves tam vzniklá zůstala.
40 jímž začínala následující věta,1 jako jest tento obrat vůbec celé listině obvyklý2 Potom následuje v obou textech:3 Dedi etiam villas viginti quin- que plenas, ale ve skutečnosti jmenuje text A vesnic toliko 23 a z nich ještě poslední poněkud neprávem, poněvadž nebyla vlastně darována ves Vladislavice, nýbrž újezd,4 na němž teprve vznikla ves (Sezemice), okolnost ne nedůležitá pro posouzení textu B, neboť ten proti nedopočítání textu A uvádí výčet úplný, ba nadpočetný. Jmenuje totiž vedle všech vsí v A vytčených ještě vesnice: Lusna (na místě čtrnáctém), Nachelme (na místě dvaadvacátém) a na konec po Vladislavicích ještě Zezemici Máme zde tedy vlastně vsí 26, ale omyl lze, tuším, snadno vysvětliti. Jistě nebude pochybností, že udání textu B o Lužné a Chlumě(?) jest zcela hodnověrné, že zde znění B jest úplnější a tedy lepší, nežli A. Ale dobrého jest tu trochu mnoho, B uvádí mimo tyto dvě na doplnění do 25 nutné vsi ještě nadbytečnou, Sezemice. Mám za to, že zde písař B sledoval svou předlohu, která připomínala, že na újezdě v A Vladi- slavici zvaném vznikla již ves Sezemice,5 a omylem položil tuto novou ves za Vladislavice, jak o tom ještě bude nutno níže se zmíniti. Než ani výčet takto doplněný nemůže býti authentický. Najdeme tu sice vesnic 26, ale ani když vysvětlíme, jak se tam vedle domnělých Vladi- slavic dostaly i Sezemice, není výklad uspokojivý. Text 1115A nepři- pouští pochybnosti, že Vladislavic do oněch 25 darovaných vesnic ne- počítá, a tak ani po „korrektuře“ v textu 1115 B provedené nedosáhneme plného počtu, neboť po vyloučení jeho Vladislavic a Sezemic zbývá vesnic toliko 24. Také zde, tuším, vysvětlení lze nalézti přibráním textu 1186 A, jenž jediný přináší úplný počet 25 vesnic (mimo Vladislavice a Sezemice), 1 Dedi etiam totam silvam atd. v obou textech souhlasně. 2 Právě tak začíná v obou textech věta str. 395 ř. 15 (A = ř. 13 B) nebo str. 396 ř. 11 B, ř. 18 A i B atd. 3 Friedrich 395 n., od ř. 15 text A, od ř. 13 text B. 4 Friedrich 396 ř. 4—5, text A: Wadizlawicih dedi circuitum a flumine Mohelnic usque ad quercum; text B (ř. 5) má tu jen Wladizlauici, Zezemici. Šimák, Vladislavice, zaniklá ves u Mn. Hradiště, ČČH XVI, 218—219, dokazuje, že ves Vladislavice nikdy neexistovala, nýbrž že byl újezd Vladislavův, v němž ležely Seze- mice. Srovnáním obou textů A i Blze omyl vysvětliti ještě jasněji, srvn. níže pozn. násl. 5 V tom tedy nemohu přisvědčiti tomu, co míní Šimák 219, že kníže daroval klášteru původně jen Sezemice; naopak dal mu jen újezd Vladislavice zvaný, na němž Sezemice vznikly v době mezi založením kláštera a vznikem textu B, o čemž srvn. ještě níže str. 43. To však i jinak dá se zjistiti. R. 1237 Kladrubský opat Regner učinil výměnu s Havlem synem Markvartovým, jemuž za jiný majetek dal „cir- cuitum monasterii mei nomine Wladislausco (Erben I, č. 928). V jiné listině o tom současně vydané (tamt. č. 929) praví se de circuitu Vadislawitz sive Zezemic. Přes to však v potvrzení majetku, které klášteru udělil Rehoř IX. r. 1239 (tamt. 979) uvádí se: In provincia Botzlauensi: Zezemici. Patrně ostatní újezd změněn, ale ves tam vzniklá zůstala.
Strana 41
41 uváděje (ve výčtu jinak se 1115 B celkem shodném) na místě pátém ještě ves „Holocrewi“, takže není pochybnosti, že jeho znění jest zde authentickému textu nejbližší.1 Dobré důvody tedy mluví pro větší správnost textu B, ale ani to není ještě vše. Pozoruhodné rozdíly vidíme zvláště — při shodě jinak téměř úplné — ve výčtu darovaných vesnic necelých. Stůjtež zde pro lepší přehled obě příslušná místa vedle sebe: text 1115 A (str. 399 ř. 22n.) texty 1115 B (str. 396 ř. 6n.) Iste autem ville non sunt plene; Gne- winic, in qua dedi terram ad decem aratra ; in Clenowiz tres mansiones; vil- lam Bigudl preter duas mansiones; in Chotesewic quatuor mansiones ; in Ho- nezowiz VII; in Dnisiz ad duo aratra et tres mansiones; apud Rozwad I mansio. Iste autem ville non sunt plene: Gneunici, in qua dedi terram ad decem aratra; in Clenouicih tres mansiones ; in Hoteseuicih quatuor mansiones; in Gonezouicih septem mansiones ; villam etiam Bigedl totam preter duas mansi- ones. Dedi etiam ecclesiam cum dote sua. In Dnisich duo aratra et tres mansiones. Apud Rozuad una mansio. Cona cum terra sua. Prudota cum terra sua Wracouici. In Seztoceh ecclesiam cum dote sua et cum tribus ugezd. Zde rozdíly vystupují velmi nápadně, právě proto, že jinak shoda, až na nepatrné přemístění a doplňky, jest téměř úplná. Že není v A zmínky o darování kostela se záduším v Žestokách, mohlo by se vy- světliti přehlédnutím písařovým, neboť A nemá o Žestokách zmínky vůbec, ač není příčin pochybovati, že k původnímu nadání klášternímu náležely. Ale jak vysvětliti, že zmínku o darování v Bijedlech má text A tak neúplnou? Sotva jinak, nežli že skladatel listiny na začátku 13. stol., tedy v době, kdy názory o soukromém vlastnictví kostelů, jinde již téměř obecně pronikavě změněné, také u nás začínaly se této proměně přizpůsobovati, ostýchal se již otevřeně mluviti o darování kostela a záduší! Ale pak ovšem tyto ohledy ještě větší měrou platily pro skladatele textů B, ještě později píšícího. A tu arci, poněvadž zmínka o darování kostela nemůže právě proto býti jeho dodatkem, zbývá jediný závěr, že zde text B mechanicky reprodukuje svou předlohu, že z ní bezmyšlen- 1 I zde ovšem zbývá záhada. Nevadilo by, že text 1186 A jest jediný, který Holostřevy jmenuje (v ostatních textech z r. 1186 jména toho není), ale vadí to, že také on jediný, ač jinak s textem 1115B souhlasí, neuvádí jeho „na chelme“, které v ostatních textech z r. 1186 správně se čte, 1186 A má místo toho vadné „Celewo“ nikde jinde se nevyskytující a jistě nesprávné, poněvadž Čeliv darován teprve Přestanem (srov. 1115 B str. 401 ř. 13—14, 1186 D str. 433 ř. 20). Běží zde tedy o pouhé přepsání, buď že autor 1186 A takto špatně četl „nachelme“ své předlohy, anebo že jméno nachelme v jeho předloze omylem vypuštěné, z pouhé kombinace, aby počet doplnil, nahradil zmínkou o Čelivu, o jehož držení věděl.
41 uváděje (ve výčtu jinak se 1115 B celkem shodném) na místě pátém ještě ves „Holocrewi“, takže není pochybnosti, že jeho znění jest zde authentickému textu nejbližší.1 Dobré důvody tedy mluví pro větší správnost textu B, ale ani to není ještě vše. Pozoruhodné rozdíly vidíme zvláště — při shodě jinak téměř úplné — ve výčtu darovaných vesnic necelých. Stůjtež zde pro lepší přehled obě příslušná místa vedle sebe: text 1115 A (str. 399 ř. 22n.) texty 1115 B (str. 396 ř. 6n.) Iste autem ville non sunt plene; Gne- winic, in qua dedi terram ad decem aratra ; in Clenowiz tres mansiones; vil- lam Bigudl preter duas mansiones; in Chotesewic quatuor mansiones ; in Ho- nezowiz VII; in Dnisiz ad duo aratra et tres mansiones; apud Rozwad I mansio. Iste autem ville non sunt plene: Gneunici, in qua dedi terram ad decem aratra; in Clenouicih tres mansiones ; in Hoteseuicih quatuor mansiones; in Gonezouicih septem mansiones ; villam etiam Bigedl totam preter duas mansi- ones. Dedi etiam ecclesiam cum dote sua. In Dnisich duo aratra et tres mansiones. Apud Rozuad una mansio. Cona cum terra sua. Prudota cum terra sua Wracouici. In Seztoceh ecclesiam cum dote sua et cum tribus ugezd. Zde rozdíly vystupují velmi nápadně, právě proto, že jinak shoda, až na nepatrné přemístění a doplňky, jest téměř úplná. Že není v A zmínky o darování kostela se záduším v Žestokách, mohlo by se vy- světliti přehlédnutím písařovým, neboť A nemá o Žestokách zmínky vůbec, ač není příčin pochybovati, že k původnímu nadání klášternímu náležely. Ale jak vysvětliti, že zmínku o darování v Bijedlech má text A tak neúplnou? Sotva jinak, nežli že skladatel listiny na začátku 13. stol., tedy v době, kdy názory o soukromém vlastnictví kostelů, jinde již téměř obecně pronikavě změněné, také u nás začínaly se této proměně přizpůsobovati, ostýchal se již otevřeně mluviti o darování kostela a záduší! Ale pak ovšem tyto ohledy ještě větší měrou platily pro skladatele textů B, ještě později píšícího. A tu arci, poněvadž zmínka o darování kostela nemůže právě proto býti jeho dodatkem, zbývá jediný závěr, že zde text B mechanicky reprodukuje svou předlohu, že z ní bezmyšlen- 1 I zde ovšem zbývá záhada. Nevadilo by, že text 1186 A jest jediný, který Holostřevy jmenuje (v ostatních textech z r. 1186 jména toho není), ale vadí to, že také on jediný, ač jinak s textem 1115B souhlasí, neuvádí jeho „na chelme“, které v ostatních textech z r. 1186 správně se čte, 1186 A má místo toho vadné „Celewo“ nikde jinde se nevyskytující a jistě nesprávné, poněvadž Čeliv darován teprve Přestanem (srov. 1115 B str. 401 ř. 13—14, 1186 D str. 433 ř. 20). Běží zde tedy o pouhé přepsání, buď že autor 1186 A takto špatně četl „nachelme“ své předlohy, anebo že jméno nachelme v jeho předloze omylem vypuštěné, z pouhé kombinace, aby počet doplnil, nahradil zmínkou o Čelivu, o jehož držení věděl.
Strana 42
42 kovitě přebírá věci, které text A rozpakoval se opakovati, čili jinými slovy, že z textu B věrněji se ozývá vlastní zakladací listina Kladrubská. To však i jinde ješte velmi zřetelně se objevuje. Bylo již upozorněno, že shoda — v tom smyslu, jak o ní lze mlu- viti — obojích textů A i B v podstatě jde až do zmínky o třetině cla v Domažlicích.1 V A potom následuje zmínka o směně s biskupem Heř- manem, jejíž původ již známe, a darování Valteřovic i Dudlenovic, k níž se bezprostředně připojují slova: (Dovdlenowicz) quin etiam dedi curi- ales servos septem: Obida, Poteha, Milota cum fratribus suis, Mirsa, Martin Gumpreht. V textu B bezprostředně za zmínkou o clu Domažlickém, tedy tam, kde text A pozdější vsuvkou o směně s biskupem nevhodně jest přerušer, čteme: Dedi etiam, geneceum undecim ancillarum et curiales servos septem, quorum nomina hec sunt: Obida, Poteha, Milota cum fratribus suis Mirsa,2 Martin, Gumbreht, Conaza, Rerenca, Walterium. Zde již typografické vyznačení mluví řečí srczumitelnou. Text B jest obšírnější, nebo, užijme hned správného slova, úplnější. Zmínka o obydlí dvanácti otrokyň nehodí se do 13. stol., kdy text B vznikal, nemůže tedy býti přídavkem textu B, nýbrž byla v A vynechána. Do B přešla patrně z původní zakladací listiny, jež se zde zase ozývá věrněji a doslovněji, jak o tom na tomto místě ještě jeden důkaz se nabízí. Oba texty shodují se v tom, že udávají sedm darovaných otroků, ale jmen má text B více. A i tu již zběžný pohled mluví ve prospěch textu B. Text A zmiňuje se o 7 darovaných otrocích, ale jmenovitě uvádí jich toliko šest, a ani poukaz, že se u jednoho z otroků mluví o bratřích, nepomůže, poněvadž právě slova „cum fratribus“ předpokládají větší počet bratří, nikoli pouze jediného, který do plného počtu sedmi chybí. Při tom však slova sama v jmenném výčtu dovolují očekávati, že tito bratří Milotovi nebyli bezejmenní, nutí téměř k myšlence, že v tomto jmenném výčtu i jejich jména byla uvedena. Že tomu skutečně tak, poučuje právě text B, kde se sice rovněž mluví o 7 darovaných otrocích, ale jmen se výslovně uvádí devět, čili právě tolik, kolik jich obdržíme, vykládáme-li, jak jedině možno, že bratři Milotovi byli aspoň dva, a očekáváme-li, že ani jejich jména v tomto jmenovitém výčtu ne- chyběla. I zde ovšem máme před sebou jistou nepřesnost, ale celkem nemůže býti nic závadného spatřováno v tom, že v jednom případě tři darovaní otroci (Milota s bratřími) pokládají se za jeden darovaný objekt, za jednotku, jako v ostatních případech jednotlivci. Nepochybuji tudíž, že nutno čísti: Milota cum fratribus suis Mirsa (et) Martin, a že tedy v textu B máme zachován úplný a správný počet darovaných otroků, že také zde text B jest původní předloze, vlastní zakladací listině bližší. Friedrich str. 399 ř. 13 (A) a ř. 14 (B). 2 Otiskuji věrně podle CDB i s interpunkcí jeho. 1
42 kovitě přebírá věci, které text A rozpakoval se opakovati, čili jinými slovy, že z textu B věrněji se ozývá vlastní zakladací listina Kladrubská. To však i jinde ješte velmi zřetelně se objevuje. Bylo již upozorněno, že shoda — v tom smyslu, jak o ní lze mlu- viti — obojích textů A i B v podstatě jde až do zmínky o třetině cla v Domažlicích.1 V A potom následuje zmínka o směně s biskupem Heř- manem, jejíž původ již známe, a darování Valteřovic i Dudlenovic, k níž se bezprostředně připojují slova: (Dovdlenowicz) quin etiam dedi curi- ales servos septem: Obida, Poteha, Milota cum fratribus suis, Mirsa, Martin Gumpreht. V textu B bezprostředně za zmínkou o clu Domažlickém, tedy tam, kde text A pozdější vsuvkou o směně s biskupem nevhodně jest přerušer, čteme: Dedi etiam, geneceum undecim ancillarum et curiales servos septem, quorum nomina hec sunt: Obida, Poteha, Milota cum fratribus suis Mirsa,2 Martin, Gumbreht, Conaza, Rerenca, Walterium. Zde již typografické vyznačení mluví řečí srczumitelnou. Text B jest obšírnější, nebo, užijme hned správného slova, úplnější. Zmínka o obydlí dvanácti otrokyň nehodí se do 13. stol., kdy text B vznikal, nemůže tedy býti přídavkem textu B, nýbrž byla v A vynechána. Do B přešla patrně z původní zakladací listiny, jež se zde zase ozývá věrněji a doslovněji, jak o tom na tomto místě ještě jeden důkaz se nabízí. Oba texty shodují se v tom, že udávají sedm darovaných otroků, ale jmen má text B více. A i tu již zběžný pohled mluví ve prospěch textu B. Text A zmiňuje se o 7 darovaných otrocích, ale jmenovitě uvádí jich toliko šest, a ani poukaz, že se u jednoho z otroků mluví o bratřích, nepomůže, poněvadž právě slova „cum fratribus“ předpokládají větší počet bratří, nikoli pouze jediného, který do plného počtu sedmi chybí. Při tom však slova sama v jmenném výčtu dovolují očekávati, že tito bratří Milotovi nebyli bezejmenní, nutí téměř k myšlence, že v tomto jmenném výčtu i jejich jména byla uvedena. Že tomu skutečně tak, poučuje právě text B, kde se sice rovněž mluví o 7 darovaných otrocích, ale jmen se výslovně uvádí devět, čili právě tolik, kolik jich obdržíme, vykládáme-li, jak jedině možno, že bratři Milotovi byli aspoň dva, a očekáváme-li, že ani jejich jména v tomto jmenovitém výčtu ne- chyběla. I zde ovšem máme před sebou jistou nepřesnost, ale celkem nemůže býti nic závadného spatřováno v tom, že v jednom případě tři darovaní otroci (Milota s bratřími) pokládají se za jeden darovaný objekt, za jednotku, jako v ostatních případech jednotlivci. Nepochybuji tudíž, že nutno čísti: Milota cum fratribus suis Mirsa (et) Martin, a že tedy v textu B máme zachován úplný a správný počet darovaných otroků, že také zde text B jest původní předloze, vlastní zakladací listině bližší. Friedrich str. 399 ř. 13 (A) a ř. 14 (B). 2 Otiskuji věrně podle CDB i s interpunkcí jeho. 1
Strana 43
43 Nicméně ani text B nemůže býti pouhou věrnou reprodukcí vlastní zakladací listiny, zde právě jednotlivé neshody mezi ním a textem A mohou býti vodítkem, ač jejich vysvětlení není vždy snadné a úplně uspo- kojivě sotva kdy se podaří. Někde ovšem není obtíží. Čteme-li na př. v textu 1115 B slova, jichž 1115A nemá (a opakují toliko 1186 B a 1186 D): Willalmus addidit patrimonium suum, quod fuit avi ipsius Pule Ratbori et cum pomerio (str. 397 ř. 10 n.), nebudeme na rozpacích, že běží o nadání teprve později učiněné, o němž tedy v zakladací listině zmínky nebylo a jež teprve dodatečně sem vloženo. Sice Kosmas II, 19 (FRB II, str. 154, Bretholz 184. ř. 20) jmenuje k r. 1106 Vilalmi fratrem Pulonem, ale, je-li nějaká souvislost, mohl právě tento Pulo býti totožný s tím, kterého uvádí listina. Podobně nebude nesnází s vysvětlením, proč slova, týkající se újezdu Vladislavského (str. 396 r. 4—5): Wadizlawicih dedi circuitum a flumine Mohelnic usque ad quercum, čtou se jenom a výhradně v textu 1115 A a v žádném jiném, ani z r. 1186. Všecky ostatní texty uvádějí totiž již Sezemice tam vzniklé, čímž se patrně místní poměry tak změnily, že opakování on ěch slov stalo se bezpředmětným. Jestliže dále v textě 1115 B nacházíme (vedle zmínky o darování kostelů, o níž již svrchul byla řeč) také místo (str. 396 ř. 131.): Cona cum terra sua. Prudota cum terra sua Wiacouici. In Seztocch eccle- siam cum dote sua et cum tribus ugezd, místo, jehož v 1115 A není, čteme-li však toto místo ve všech textech z r. 1186, přikloníme se nej- pravděpodobněji k výkladu, že zde písař 1115 A omylem toto místo přehlédl. Opačně pak totéž vysvětlení přijmeme pro písaře 1115 B, pohřešíme-li v jeho textu slova 1115 A (str. 397 ř. 17 n.): In villa Sabo- wresk Ranos vaccarium cum terra sua. In villa Widim Trebata cum terra sua. Čtemeť slova tato opět ve všech2 textech z r. 1186, při čemž ta okolnost jest tím nápadnější, že je najdeme (až na druhou větu) i v 1186 D, který jinak úplně podržuje pořádek textu 1115 B, a také, až na jedinou výminku, o níž bude řeč, i věrně reprodukuje i jeho znění.3 Naproti tomu text 1115 A vynechává zmínku častěji dotčenou o darování oráčů:4 Aratores etiam hos cum filiis et filiabus: in Mezcleu Cayn ; in Dnisich Coganec, Gneunicih Bogumil, Bik, Mstata; Zitne Chaua; Leschas Zinogor; Cebeue Bezded, Radosta. Sice 1186 opakuje toto sdělení,5 ale víme již, že se zpravidla drží své předlohy 1115 B, 1 Srvn. svrchu str. 41. 2 Až na D, jenž zmínku, drže se patrně textu 1115 B, vynechává. 3 Ve 1115 A bezprostředně za uvedenými slovy čteme ještě: In villa Widim Trebata cum terra sua. To čte se také v 1186 A, jenž vůbec věrně reprodukuje 1115 A, nikoli však ve 1115 B ani 1186 B ani — a to je zvláště důležité — v 1186 D. Nicméně snad i zde bylo by lze připustiti nejspíše přehlédnutí (k čemuž již stejné zakončení jednotlivých vět svádí), ač ani pozdějšího vsunutí nelze vylučovati. 4 Friedrich CDB I, 399 ř. 19 a d. 5 tamtéž 432 ř. 31 a d.
43 Nicméně ani text B nemůže býti pouhou věrnou reprodukcí vlastní zakladací listiny, zde právě jednotlivé neshody mezi ním a textem A mohou býti vodítkem, ač jejich vysvětlení není vždy snadné a úplně uspo- kojivě sotva kdy se podaří. Někde ovšem není obtíží. Čteme-li na př. v textu 1115 B slova, jichž 1115A nemá (a opakují toliko 1186 B a 1186 D): Willalmus addidit patrimonium suum, quod fuit avi ipsius Pule Ratbori et cum pomerio (str. 397 ř. 10 n.), nebudeme na rozpacích, že běží o nadání teprve později učiněné, o němž tedy v zakladací listině zmínky nebylo a jež teprve dodatečně sem vloženo. Sice Kosmas II, 19 (FRB II, str. 154, Bretholz 184. ř. 20) jmenuje k r. 1106 Vilalmi fratrem Pulonem, ale, je-li nějaká souvislost, mohl právě tento Pulo býti totožný s tím, kterého uvádí listina. Podobně nebude nesnází s vysvětlením, proč slova, týkající se újezdu Vladislavského (str. 396 r. 4—5): Wadizlawicih dedi circuitum a flumine Mohelnic usque ad quercum, čtou se jenom a výhradně v textu 1115 A a v žádném jiném, ani z r. 1186. Všecky ostatní texty uvádějí totiž již Sezemice tam vzniklé, čímž se patrně místní poměry tak změnily, že opakování on ěch slov stalo se bezpředmětným. Jestliže dále v textě 1115 B nacházíme (vedle zmínky o darování kostelů, o níž již svrchul byla řeč) také místo (str. 396 ř. 131.): Cona cum terra sua. Prudota cum terra sua Wiacouici. In Seztocch eccle- siam cum dote sua et cum tribus ugezd, místo, jehož v 1115 A není, čteme-li však toto místo ve všech textech z r. 1186, přikloníme se nej- pravděpodobněji k výkladu, že zde písař 1115 A omylem toto místo přehlédl. Opačně pak totéž vysvětlení přijmeme pro písaře 1115 B, pohřešíme-li v jeho textu slova 1115 A (str. 397 ř. 17 n.): In villa Sabo- wresk Ranos vaccarium cum terra sua. In villa Widim Trebata cum terra sua. Čtemeť slova tato opět ve všech2 textech z r. 1186, při čemž ta okolnost jest tím nápadnější, že je najdeme (až na druhou větu) i v 1186 D, který jinak úplně podržuje pořádek textu 1115 B, a také, až na jedinou výminku, o níž bude řeč, i věrně reprodukuje i jeho znění.3 Naproti tomu text 1115 A vynechává zmínku častěji dotčenou o darování oráčů:4 Aratores etiam hos cum filiis et filiabus: in Mezcleu Cayn ; in Dnisich Coganec, Gneunicih Bogumil, Bik, Mstata; Zitne Chaua; Leschas Zinogor; Cebeue Bezded, Radosta. Sice 1186 opakuje toto sdělení,5 ale víme již, že se zpravidla drží své předlohy 1115 B, 1 Srvn. svrchu str. 41. 2 Až na D, jenž zmínku, drže se patrně textu 1115 B, vynechává. 3 Ve 1115 A bezprostředně za uvedenými slovy čteme ještě: In villa Widim Trebata cum terra sua. To čte se také v 1186 A, jenž vůbec věrně reprodukuje 1115 A, nikoli však ve 1115 B ani 1186 B ani — a to je zvláště důležité — v 1186 D. Nicméně snad i zde bylo by lze připustiti nejspíše přehlédnutí (k čemuž již stejné zakončení jednotlivých vět svádí), ač ani pozdějšího vsunutí nelze vylučovati. 4 Friedrich CDB I, 399 ř. 19 a d. 5 tamtéž 432 ř. 31 a d.
Strana 44
44 a jistě není nahodilé, že zmínku vynechávají ostatní formy z r. 1186, které na místo toho připojují zápisy o darování v době Vladislava II., dávajíce tím na jevo, že nabytí těchto statků do doby zakladatelovy nekladou. A jest vskutku velmi pravděpodobné, že jde o přírůstek pozdější, třeba toho s plnou bezpečností rozřešiti nebylo možno. Je totiž nápadné, že hned první zpráva týká se Meclova, který přec hned na začátku byl uveden mezi vesnicemi plně darovanými, což platí i o Če- bivu.1 Uveden dále oráč z Lešan, z nichž je později jmenováno darování jiné.2 To by ovšem dalo se vysvětliti, že běží o darování v nestejných dobách, ale není tím vysvětleno, že také o Hněvnicích je řeč i na jiném místě.3 Je to, tuším, týž případ, s nímž jsme se setkali již u Bonětic, při domnělém základním darování Svatoplukově. Myslím, že bychom směli očekávati výslovnou nějakou zmínku, ne-li jiný odkaz přímý, kdyby v jedné a téže listině mluvilo se o stejném místě, nehledě ani k tomu, že zmínka o drobném darování odporuje udělení vesnice celé. Tím tedy znovu se potvrzuje, že ani forma 1115 B, ač někde přes- něji podržuje formy zakladací listiny, přece jejího znění nereprodukuje věrně, a že také ona dává místo některým pozdějším dodatkům. Tak zejména všecko to — je třeba znovu se k tomu vrátiti, — co následuje za oním osudným „me vivente“, nemůže náležeti listině Vladislava I. Ale z toho ještě neplyne, že by to nezasluhovalo víry, že by tu nešlo o nadání staré. Nevidím důvodu, proč bychom nemohli — není-li okol- ností, jež to vyvracejí — věřiti, že jde vskutku o darování, které učinili jednotliví dárcové v době panování Vladislava I. A snad lze k tomu počítati vše, co je uvedeno v listině 1115 B od zmínky „me vivente“ až po směnu Tuřan s Jindřichem Ketlichem,4 o níž víme, že byla provedena v době Soběslava I. Nelze sice o všech darováních dokázati, že by době Vladislavově náležeti musila, možná, že jsou ně- která i pozdější, jiná však mají zřetelné známky svého stáří. Aspoň zmínky o dobrovolném podstoupení otroctví, jak je čteme o synu Dobreh- covu nebo o Svéborovi,5 jistě nemohly býti psány teprve ve stol. 13. kdy otroctví u nás již nebylo, nýbrž náleží jistě do stol. 12. a spíše do jeho prvé půle, než druhé, takže dobře mohou pocházeti z doby Vladi- slava I. Zakladací listina neměla ovšem zmínky o nich, ale snadno mohly vyplynouti z tradičních knih, jež, jak víme, autor 1115 B měl před sebou. Při tom ještě jedna věc je nápadná, která ukazuje, že mu ani o věrné zachycení těchto tradičních knih nešlo, že snad vůbec sledoval účely jiné, anebo se opíral o předlohu již těmto účelům určenou. Jistě může býti 2 3 4 5 1 tamtéž 395 ř. 20, 396 ř. 3. 1115 B str. 400 ř. 5. tamtéž str. 399 ř. 23. tamtéž str. 399 ř. 26— 401 ř. 19. tamtéž str. 400 ř. 25, 401 ř. 3.
44 a jistě není nahodilé, že zmínku vynechávají ostatní formy z r. 1186, které na místo toho připojují zápisy o darování v době Vladislava II., dávajíce tím na jevo, že nabytí těchto statků do doby zakladatelovy nekladou. A jest vskutku velmi pravděpodobné, že jde o přírůstek pozdější, třeba toho s plnou bezpečností rozřešiti nebylo možno. Je totiž nápadné, že hned první zpráva týká se Meclova, který přec hned na začátku byl uveden mezi vesnicemi plně darovanými, což platí i o Če- bivu.1 Uveden dále oráč z Lešan, z nichž je později jmenováno darování jiné.2 To by ovšem dalo se vysvětliti, že běží o darování v nestejných dobách, ale není tím vysvětleno, že také o Hněvnicích je řeč i na jiném místě.3 Je to, tuším, týž případ, s nímž jsme se setkali již u Bonětic, při domnělém základním darování Svatoplukově. Myslím, že bychom směli očekávati výslovnou nějakou zmínku, ne-li jiný odkaz přímý, kdyby v jedné a téže listině mluvilo se o stejném místě, nehledě ani k tomu, že zmínka o drobném darování odporuje udělení vesnice celé. Tím tedy znovu se potvrzuje, že ani forma 1115 B, ač někde přes- něji podržuje formy zakladací listiny, přece jejího znění nereprodukuje věrně, a že také ona dává místo některým pozdějším dodatkům. Tak zejména všecko to — je třeba znovu se k tomu vrátiti, — co následuje za oním osudným „me vivente“, nemůže náležeti listině Vladislava I. Ale z toho ještě neplyne, že by to nezasluhovalo víry, že by tu nešlo o nadání staré. Nevidím důvodu, proč bychom nemohli — není-li okol- ností, jež to vyvracejí — věřiti, že jde vskutku o darování, které učinili jednotliví dárcové v době panování Vladislava I. A snad lze k tomu počítati vše, co je uvedeno v listině 1115 B od zmínky „me vivente“ až po směnu Tuřan s Jindřichem Ketlichem,4 o níž víme, že byla provedena v době Soběslava I. Nelze sice o všech darováních dokázati, že by době Vladislavově náležeti musila, možná, že jsou ně- která i pozdější, jiná však mají zřetelné známky svého stáří. Aspoň zmínky o dobrovolném podstoupení otroctví, jak je čteme o synu Dobreh- covu nebo o Svéborovi,5 jistě nemohly býti psány teprve ve stol. 13. kdy otroctví u nás již nebylo, nýbrž náleží jistě do stol. 12. a spíše do jeho prvé půle, než druhé, takže dobře mohou pocházeti z doby Vladi- slava I. Zakladací listina neměla ovšem zmínky o nich, ale snadno mohly vyplynouti z tradičních knih, jež, jak víme, autor 1115 B měl před sebou. Při tom ještě jedna věc je nápadná, která ukazuje, že mu ani o věrné zachycení těchto tradičních knih nešlo, že snad vůbec sledoval účely jiné, anebo se opíral o předlohu již těmto účelům určenou. Jistě může býti 2 3 4 5 1 tamtéž 395 ř. 20, 396 ř. 3. 1115 B str. 400 ř. 5. tamtéž str. 399 ř. 23. tamtéž str. 399 ř. 26— 401 ř. 19. tamtéž str. 400 ř. 25, 401 ř. 3.
Strana 45
45 nápadné, že písař 1115 B a zejména v části, již jistě na Vladislavskou předlohu lze redukovati, důsledně vynechává všecka místní jména, takže v celém tom dlouhém odstavcil až na čtyři (Zemětice, Uherce, Luková, Vranovice) vůbec jich nenajdeme, ačkoli forma A vesměs je má a byla v předloze 1115 B i pokud se s A nekryje.2 Uvádí jména darovaných řemeslnických nevolníků, vypočítává jejich povinnosti, ale úzkostlivě se vyhýbá označení jejich sídel,3 vynechává Plzeň, Nezabudice, Zdemyslice, Hostice, Rpety, Kosov, Týnec, Libušín, Túškov, Milostín. Přiznám se, že nevím, jaké by to mohlo míti príčiny. Tèžko pochopiti, proč by byl písař tajil místa příjmů, když příjmy samy při- znává, anebo jaký by měl zájem uváděti i jména poplatníků, kdyby mu šlo jen o zjištění důchodů. Mimo to nezdá se mi pravděpodobné, že by byl písař sám jména potlačoval, tedy zdá se spíše, že zápis takto upravený našel již v předloze, ač ovšem zase nevím, za jakým účelem by taková předloha byla vznikla a k čemu měla sloužiti. Ale ovšem není pochyb- nosti, že v zakladací listině jména míst opravdu byla a že je tedy třeba doplniti. Ještě jedna obtížná záhada se tu vyskytuje. Mezi příslušenstvím darované Zbraslavě uvádí 1115 A: Luben villam totam, Slewici villam et partem fluminis ... Lagowicih tres piscatores Cekan, Marsic, Blasius et aquam, que dicitur Msa a flumine Wltawa usque ad rivulum Chotc.. In villa Gehercaz II tornatores: Petrum, Gotsam 4 1115 B tu čte: Luben tota villa, Sleuici tota villa... Lagouicih tres piscatores Scehan, Marsik, Blasius ...5 et II tornatores Petrus, Gotsa; insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pstruznik, et ibidem dimidium amnem dedi ... Jest třeba ještě připomenouti, že v A darovaní soustružníci v Jerčanech (i dary v Žabovřeskách a Vidimi) jsou uvedeni za těmi, kdo darování ke kapli sv. Havla, kdežto 1115 B uvádí je před dary sv. Havlu. 1186 A má: Luben villam totam cum silva et mediam partem fluminis.. 6 Lagouicich tres piscatores: Cakan, Marsic, Blasius et flumen, quod dicitur Misa, a flumine Wultawa usque ad rivulum Cho- tecs... (potom po zmínce o sv. Havlu darování v Jirčanech a j.). Ve 1 tamtéž str. 398—399. 2 Na př. jen 1115 B má darování (str. 398 ř. 4): Sutores subtalarium tres . .. (v 1115 A chybí). Znění původní zachycuje 1186 D (str. 430 ř. 28): In civitate Zatecz sutores subtalarium tres. 3 Právě proto mohlo by býti nápadné, že Luková a Vranovice jsou jmenovány (str. 398) a mohlo by sváděti k výkladu, že jde při nich o darování dodatečné. Ale po- něvadž tomu odporuje, co bylo svrchu vyšetřeno (str. 38) a poněvadž i Úherce a Ze- mětice písař jmenuje, třeba připustiti, že si vedl nestejně aspoň místy. 4 tamtéž str. 397; před tím na místě zde vypuštěném je darování kravaře Ranoše v Žabovřeskách a Třebaty ve Vidimi, jehož 1115 B nezná; srvn. svrchu str. 43. 5 Následuje zmínka o vinici na Proseku, již má A něco níže. 6 Tento omyl vznikl patrně tím, že písař přeskočil Šlovice, jak ukazuje srovnání s textem C (v. Friedrich, CDB I, str. 429 pozn. B.).
45 nápadné, že písař 1115 B a zejména v části, již jistě na Vladislavskou předlohu lze redukovati, důsledně vynechává všecka místní jména, takže v celém tom dlouhém odstavcil až na čtyři (Zemětice, Uherce, Luková, Vranovice) vůbec jich nenajdeme, ačkoli forma A vesměs je má a byla v předloze 1115 B i pokud se s A nekryje.2 Uvádí jména darovaných řemeslnických nevolníků, vypočítává jejich povinnosti, ale úzkostlivě se vyhýbá označení jejich sídel,3 vynechává Plzeň, Nezabudice, Zdemyslice, Hostice, Rpety, Kosov, Týnec, Libušín, Túškov, Milostín. Přiznám se, že nevím, jaké by to mohlo míti príčiny. Tèžko pochopiti, proč by byl písař tajil místa příjmů, když příjmy samy při- znává, anebo jaký by měl zájem uváděti i jména poplatníků, kdyby mu šlo jen o zjištění důchodů. Mimo to nezdá se mi pravděpodobné, že by byl písař sám jména potlačoval, tedy zdá se spíše, že zápis takto upravený našel již v předloze, ač ovšem zase nevím, za jakým účelem by taková předloha byla vznikla a k čemu měla sloužiti. Ale ovšem není pochyb- nosti, že v zakladací listině jména míst opravdu byla a že je tedy třeba doplniti. Ještě jedna obtížná záhada se tu vyskytuje. Mezi příslušenstvím darované Zbraslavě uvádí 1115 A: Luben villam totam, Slewici villam et partem fluminis ... Lagowicih tres piscatores Cekan, Marsic, Blasius et aquam, que dicitur Msa a flumine Wltawa usque ad rivulum Chotc.. In villa Gehercaz II tornatores: Petrum, Gotsam 4 1115 B tu čte: Luben tota villa, Sleuici tota villa... Lagouicih tres piscatores Scehan, Marsik, Blasius ...5 et II tornatores Petrus, Gotsa; insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pstruznik, et ibidem dimidium amnem dedi ... Jest třeba ještě připomenouti, že v A darovaní soustružníci v Jerčanech (i dary v Žabovřeskách a Vidimi) jsou uvedeni za těmi, kdo darování ke kapli sv. Havla, kdežto 1115 B uvádí je před dary sv. Havlu. 1186 A má: Luben villam totam cum silva et mediam partem fluminis.. 6 Lagouicich tres piscatores: Cakan, Marsic, Blasius et flumen, quod dicitur Misa, a flumine Wultawa usque ad rivulum Cho- tecs... (potom po zmínce o sv. Havlu darování v Jirčanech a j.). Ve 1 tamtéž str. 398—399. 2 Na př. jen 1115 B má darování (str. 398 ř. 4): Sutores subtalarium tres . .. (v 1115 A chybí). Znění původní zachycuje 1186 D (str. 430 ř. 28): In civitate Zatecz sutores subtalarium tres. 3 Právě proto mohlo by býti nápadné, že Luková a Vranovice jsou jmenovány (str. 398) a mohlo by sváděti k výkladu, že jde při nich o darování dodatečné. Ale po- něvadž tomu odporuje, co bylo svrchu vyšetřeno (str. 38) a poněvadž i Úherce a Ze- mětice písař jmenuje, třeba připustiti, že si vedl nestejně aspoň místy. 4 tamtéž str. 397; před tím na místě zde vypuštěném je darování kravaře Ranoše v Žabovřeskách a Třebaty ve Vidimi, jehož 1115 B nezná; srvn. svrchu str. 43. 5 Následuje zmínka o vinici na Proseku, již má A něco níže. 6 Tento omyl vznikl patrně tím, že písař přeskočil Šlovice, jak ukazuje srovnání s textem C (v. Friedrich, CDB I, str. 429 pozn. B.).
Strana 46
46 1186 B najdeme toto znění (Dedi quoque Izbraslaw...) et fluvium Msam usque ad rivulum Choteze.. 1 Lagovicich tres piscatores: Scehan, Marsic, Blasius (Prosek...) In villa Gierchaz duos tornatores: Petrus, Gotsa. Insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pztrusnic; et ibidem dimidium amnem contuli (pak teprv mnohem níže sv. Havel). Konečně 1186 D, ač se blíží textu 1115 B, má přece stylisaci poněkud jinou: Luben tota villa, Sleuici tota villa... Lagouicich tres piscatores: Scehan, Marsic, Blasius... (Prosek) In villa Geherzas duos tornatores: Petrus Gotsa. Insuper amnem dedi, qui dicitur Misa, a flumine Wultawa usque ad rivulum Chotc.2 Je jistě nesnadno představiti si, jaké asi bylo vlastní znění zakladací listiny. Jednotlivá darování jsou tak zpřeházena, že se zdá téměř vy- loučeno, aby falsátor byl měl před sebou nějaké znění jednotné, spíše by se zdálo, že jde o různé poznámky, které teprve jednotliví písaři do textu zařaďovali, aniž je zařadil každý stejně. Ale na druhé straně nelze naprosto pochybovati, že Zbraslav opravdu k původnímu nadání klá- štera Kladrubského náležela a že tedy v zakladací listině Vladislavově zmínka o tom obsažena býti musila. S plnou bezpečností nelze zde postupovati, výsledek nemůže býti jiný, než hypotetický. Jediným vodítkem může tu býti logická souvislost, která ovšem bývá klamavá, ale snad přece aspoň poněkud má ve věcném seřadění některých textů jistou oporu. Myslím tedy, že zmínka o darování části řeky v Šlovicích opravdu je správná a týká se Mže, běží-li skutečně o Šlovice u Křivo- klátu. Zmínka o rybářích v Lahovicích je plně oprávněna polohou místa a sem se také přirozeně hlásí zmínka o darování Mže od jejího ústí až k potoku Chotči (= Křivoklátskému). A tu tedy by se záhada snad nejsnáze dala rozřešiti předpokladem, že původní znění bylo... (po- nechme zatím nevyřízeno, kde) ...et ibidem dimidium amnem contuli, aquam, que dicitur Mse, či podobně. Ale pak sem nutně náleží i pstružník, poněvadž nemohl sídliti v Jirčanech, kde žádné vody není, ale jistě mohl býti usídlen v Lahovicích a na rozdíl od tří rybářů označen přes- nějším jménem svého povolání. Z toho všeho lze, tuším, velmi pravdě- podobně míti za to, že původní znění v zakladací listině bylo: Dedi quoque Zebrezlauo... Luben villam totam, Slewici villam totam et partem fluminis, Cernosicih ... Lagowicih tres piscatores: Cekan, Mar- sic, Blasius, insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pstruznik, et ibidem dimidium amnem dedi, aquam, que dicitur Msa, a flumine Wltawa usque ad rivulum Chotc. Ad capellam s. Galli ... Po tomto rozboru je snad tedy možno odvážiti se pokusu o zjištění původního znění zakladací listiny. Pokud jde o arengu, je ovšem těžko 1 Teprve potom připojuje se obratem. Hec autem sunt ville et homines ad eundem locum pertinentes výčet statků Zbraslavských, na prvém místě: Luben tota villa, Slevici tota villa... „Pstružník“ v této formě zmizel. 2
46 1186 B najdeme toto znění (Dedi quoque Izbraslaw...) et fluvium Msam usque ad rivulum Choteze.. 1 Lagovicich tres piscatores: Scehan, Marsic, Blasius (Prosek...) In villa Gierchaz duos tornatores: Petrus, Gotsa. Insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pztrusnic; et ibidem dimidium amnem contuli (pak teprv mnohem níže sv. Havel). Konečně 1186 D, ač se blíží textu 1115 B, má přece stylisaci poněkud jinou: Luben tota villa, Sleuici tota villa... Lagouicich tres piscatores: Scehan, Marsic, Blasius... (Prosek) In villa Geherzas duos tornatores: Petrus Gotsa. Insuper amnem dedi, qui dicitur Misa, a flumine Wultawa usque ad rivulum Chotc.2 Je jistě nesnadno představiti si, jaké asi bylo vlastní znění zakladací listiny. Jednotlivá darování jsou tak zpřeházena, že se zdá téměř vy- loučeno, aby falsátor byl měl před sebou nějaké znění jednotné, spíše by se zdálo, že jde o různé poznámky, které teprve jednotliví písaři do textu zařaďovali, aniž je zařadil každý stejně. Ale na druhé straně nelze naprosto pochybovati, že Zbraslav opravdu k původnímu nadání klá- štera Kladrubského náležela a že tedy v zakladací listině Vladislavově zmínka o tom obsažena býti musila. S plnou bezpečností nelze zde postupovati, výsledek nemůže býti jiný, než hypotetický. Jediným vodítkem může tu býti logická souvislost, která ovšem bývá klamavá, ale snad přece aspoň poněkud má ve věcném seřadění některých textů jistou oporu. Myslím tedy, že zmínka o darování části řeky v Šlovicích opravdu je správná a týká se Mže, běží-li skutečně o Šlovice u Křivo- klátu. Zmínka o rybářích v Lahovicích je plně oprávněna polohou místa a sem se také přirozeně hlásí zmínka o darování Mže od jejího ústí až k potoku Chotči (= Křivoklátskému). A tu tedy by se záhada snad nejsnáze dala rozřešiti předpokladem, že původní znění bylo... (po- nechme zatím nevyřízeno, kde) ...et ibidem dimidium amnem contuli, aquam, que dicitur Mse, či podobně. Ale pak sem nutně náleží i pstružník, poněvadž nemohl sídliti v Jirčanech, kde žádné vody není, ale jistě mohl býti usídlen v Lahovicích a na rozdíl od tří rybářů označen přes- nějším jménem svého povolání. Z toho všeho lze, tuším, velmi pravdě- podobně míti za to, že původní znění v zakladací listině bylo: Dedi quoque Zebrezlauo... Luben villam totam, Slewici villam totam et partem fluminis, Cernosicih ... Lagowicih tres piscatores: Cekan, Mar- sic, Blasius, insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pstruznik, et ibidem dimidium amnem dedi, aquam, que dicitur Msa, a flumine Wltawa usque ad rivulum Chotc. Ad capellam s. Galli ... Po tomto rozboru je snad tedy možno odvážiti se pokusu o zjištění původního znění zakladací listiny. Pokud jde o arengu, je ovšem těžko 1 Teprve potom připojuje se obratem. Hec autem sunt ville et homines ad eundem locum pertinentes výčet statků Zbraslavských, na prvém místě: Luben tota villa, Slevici tota villa... „Pstružník“ v této formě zmizel. 2
Strana 47
47 říci, mohla-li býti již v listině Vladislavově, když od něho žádné jiné listiny nemáme, ale z téže příčiny nelze toho ani vylučovati. Proto jsem celé to místo uzavřel závorkami 13. Závěrečná zmínka o souhlasu lidu se ovšem v listině Vladislavově čísti nemohla, je tedy vyloučena závor- kami ( ). Nemusím znovu zdůrazňovati, že tu místy jde jen o pouhou pravdě- podobnost, poněvadž plná bezpečnost není dosažitelna. Někde i tak mohou vzniknouti pochybnosti; tu jsem užil jednoduchých závorek« 3. Běží zejména o ta místa, kde se praví, že darování učiněno „tandem“. Z toho ovšem nemusí plynouti, že by běželo o darování, učiněné až po vydání zakladací listiny, je zcela dobře možno, že k němu došlo sice později než k ostatním, ale přece ještě vždy před napsáním zakladací listiny 1115. Závorky mají naznačiti, že může běžeti o pozdější udělení. K zjištění textu užil jsem všech forem z r. 1115 a 1186, když jsme poznali, že i jejich pomoci lze při tom užíti. Čtení jen pomocí jediného, nebo některých textů potvrzená, označuji v poznámkách siglami VA VB (= 1115), FA, FB. FD (= 1186). Základem položena forma A z r. 1115.
47 říci, mohla-li býti již v listině Vladislavově, když od něho žádné jiné listiny nemáme, ale z téže příčiny nelze toho ani vylučovati. Proto jsem celé to místo uzavřel závorkami 13. Závěrečná zmínka o souhlasu lidu se ovšem v listině Vladislavově čísti nemohla, je tedy vyloučena závor- kami ( ). Nemusím znovu zdůrazňovati, že tu místy jde jen o pouhou pravdě- podobnost, poněvadž plná bezpečnost není dosažitelna. Někde i tak mohou vzniknouti pochybnosti; tu jsem užil jednoduchých závorek« 3. Běží zejména o ta místa, kde se praví, že darování učiněno „tandem“. Z toho ovšem nemusí plynouti, že by běželo o darování, učiněné až po vydání zakladací listiny, je zcela dobře možno, že k němu došlo sice později než k ostatním, ale přece ještě vždy před napsáním zakladací listiny 1115. Závorky mají naznačiti, že může běžeti o pozdější udělení. K zjištění textu užil jsem všech forem z r. 1115 a 1186, když jsme poznali, že i jejich pomoci lze při tom užíti. Čtení jen pomocí jediného, nebo některých textů potvrzená, označuji v poznámkách siglami VA VB (= 1115), FA, FB. FD (= 1186). Základem položena forma A z r. 1115.
Strana 48
Vladislav I. zakládá klášter v Kladrubech. 1115. In nomine sancte ac individue trinitatis. Notum sit omnibus sancte matris ecclesie filiis, quod ego Wladizlaus, dux Boemie, credens nihil esse, quidquid dei non est, credens etiam illi, qui dicit: „Date ele- mosinam et omnia munda sunt vobis“,1 et illi, qui dicit: „Redemptio anime viri divicie suę“,2 construxi monasterium in honore sancte dei genitricis MARIE pro redemptione anime meę. Et quia scivi, deo non ęsse gratum, si rapina offeretur ei in holocaustum, ipsum testor, quod nichil iniuste, nihil vi cuiquam ablatum, nihil preter hoc, quod ante- cessoribus meis religiosis viris secundum consuetudinem terre offere licuit. Hec autem sunt ea, que in pura conscientia et in simplicitate cordis eidem ecclesie dedi sub testimonio Pragensis episcopi HERMANNI et Morauiensis episcopi IOHANNIS (et primatum terre absque omnis populi contradiccione:) Duodecim custodes ecclesie in villa Wsecar, quorum nomina hec sunt: Mutis, Zuar, Milik, Dunay, Stoyan, Gluza, Neostup, Bratrata, Mania, Milon, Pacek, Trebek." Dedi etiam totam silvam, que est inter duas aquas Msam et Msicham usque in Teutonicam terram, exceptis duodecim villis, que antiquitus fuerunt ibi constitute, scilicet Lom, Benessewici, Lobzi, Plezomi, Malcouici, Maleulaz, Chekouici, Skuirino, Bonatici, Naztaremzedle, Dalemisle, Prosteborici. Dedi etiam villas viginti quinque plenas: Claderubi, Werbicane, Ponebluzaz, Glupenovo, Holo- crewi,b Zumlaz, Oboychnice, Borowane, Milewo, Bucovo, Watenici, Mecelevo, Mocvradi, Podevzi, Lusna, Doudlenowici, Milga, Welchis, Podmocli, Gorki, Scepanowici, Mladetici, Nachelme,d Camic, Cebeuo. Wadizlawicich dedi circuitum a flumine Mohelnic usque ad quercum." Iste autem ville non sunt plene: Gnewinic, in qua dedi terram ad decem aratra; in Clenowicz tres mansiones; villam etiamd Bigedl totam" preter duas mansiones. Dedif etiam ecclesiam cum dote suaf. In Chote- 1 Luc. 11, 41. — 2 Proverb. 13, 8. — 3 Na tomto újezdě vznikla potom ves Sezemice, již jmenují ostatní texty omylem vedle „vsi“ Vladislavic. a VB. — b FA—CVB — d VB. FB,D — 6 VB, FA—D — † ,Dedi—sua' IB.—
Vladislav I. zakládá klášter v Kladrubech. 1115. In nomine sancte ac individue trinitatis. Notum sit omnibus sancte matris ecclesie filiis, quod ego Wladizlaus, dux Boemie, credens nihil esse, quidquid dei non est, credens etiam illi, qui dicit: „Date ele- mosinam et omnia munda sunt vobis“,1 et illi, qui dicit: „Redemptio anime viri divicie suę“,2 construxi monasterium in honore sancte dei genitricis MARIE pro redemptione anime meę. Et quia scivi, deo non ęsse gratum, si rapina offeretur ei in holocaustum, ipsum testor, quod nichil iniuste, nihil vi cuiquam ablatum, nihil preter hoc, quod ante- cessoribus meis religiosis viris secundum consuetudinem terre offere licuit. Hec autem sunt ea, que in pura conscientia et in simplicitate cordis eidem ecclesie dedi sub testimonio Pragensis episcopi HERMANNI et Morauiensis episcopi IOHANNIS (et primatum terre absque omnis populi contradiccione:) Duodecim custodes ecclesie in villa Wsecar, quorum nomina hec sunt: Mutis, Zuar, Milik, Dunay, Stoyan, Gluza, Neostup, Bratrata, Mania, Milon, Pacek, Trebek." Dedi etiam totam silvam, que est inter duas aquas Msam et Msicham usque in Teutonicam terram, exceptis duodecim villis, que antiquitus fuerunt ibi constitute, scilicet Lom, Benessewici, Lobzi, Plezomi, Malcouici, Maleulaz, Chekouici, Skuirino, Bonatici, Naztaremzedle, Dalemisle, Prosteborici. Dedi etiam villas viginti quinque plenas: Claderubi, Werbicane, Ponebluzaz, Glupenovo, Holo- crewi,b Zumlaz, Oboychnice, Borowane, Milewo, Bucovo, Watenici, Mecelevo, Mocvradi, Podevzi, Lusna, Doudlenowici, Milga, Welchis, Podmocli, Gorki, Scepanowici, Mladetici, Nachelme,d Camic, Cebeuo. Wadizlawicich dedi circuitum a flumine Mohelnic usque ad quercum." Iste autem ville non sunt plene: Gnewinic, in qua dedi terram ad decem aratra; in Clenowicz tres mansiones; villam etiamd Bigedl totam" preter duas mansiones. Dedif etiam ecclesiam cum dote suaf. In Chote- 1 Luc. 11, 41. — 2 Proverb. 13, 8. — 3 Na tomto újezdě vznikla potom ves Sezemice, již jmenují ostatní texty omylem vedle „vsi“ Vladislavic. a VB. — b FA—CVB — d VB. FB,D — 6 VB, FA—D — † ,Dedi—sua' IB.—
Strana 49
49 sewic quatuor mansiones, in Honezowiz VIItm ; in Dnisiz ad duo aratra et tres mansiones, apud Rozwad I mansio, Cona' cum terra sua. Prudota cum terra sua Wracouici. In Seztoceh ecclesiam cum dote sua et cum tribus ugezd.' Tandem addidi IIII°r villas: Milokowo, Zlapnic, Bzine, Pnecluc.) Dedi quoque Zebrezlauo cum omnibus ad eam pertinentibus, id est: Luben villam totam ; Slewici villam totam et partem fluminis. Cernosicih totum, quod emi apud Goscam, Lagouicih tres piscatores: Cekan, Marsic, Blasius, insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pstruznik et ibidem dimidium amnem dedi, aquam, que dicitur Msa, a flumine Wltawa usque ad rivulum Chotc. Ad capellam sancti Galli custodes V sunt assignati in" villa" Dragauicih," quorum sunt hec nomina: Mutis, Radec, Nepriwad, Merzata, Cogata. De villa Lipan Ten dusnik cum terra sua. In villa Sabowresk Ranos vaccarium cum terra sua. In villa Widim Trebata cum terra sua. In villa Gehercaz II tornatores: Petrum, Gotsam. Villicus Pragensis décem denarios singulis sabbatis persolvere debet et in festo sancti Galli poledrum. Trapezita vero' eadem die filum aureum circa' altare et argenteum circa ecclesiam annuatim solvere debet. Cellerarius ducis duas urnas mellis. Prage quoque' ad supradictum monasterium' locum dedi' ad molendinum. Itemque locum Prage ad curiam et ad hospites locandos ab ecclesia sancti Michahelis usque ad ecclesiam sancti Petri Sderaz et usque ad publicam viam. Pistores" quatuor: Petrum, Bogumil, Hual, Louata. Cocos quatuor: Maca, Dalicha, Dobrata, Ratnik." Dedi etiam vineam, que est sub Prozzek. Tan cum terra sua. Nesicha, qui solvit novem mensuras salis. In" civitate" Zatecz" sutores' subtalarium tres: Malucha, Nepriuad, Neugod." Pilzni pellificem unum Bezvy. Ne- zabudicz quatuor piscatores: Milhozt, Otek, Domacha, Castolov. Quatuor, qui salem solvunt, singuli' novem mensuras: Tessen, Preztan, Glupicz. Bore. Sdemissicih figulum unum Ozlata. Drazkouicich' tornatorem' unum' Tehan.' De Zemetiz Radostam rusticum' cum filiis suis, qui solvit septem urnas mellis. Vgrin etiam“ nepotem Radoste, debitorem septem urnarum mellis,“ Borata, Zuereck, Birzota, Milhozt,' quilibet horum totidem solvit. In Lucoue Louic" debitorem novem urnarum mellis, Mergauec similiter novem, Radota, Mane, Mace, Tetik zclaznik. Wranouicih Nelepam cum filiis, decem urnarum debitorem. Zusa similiter Zlauik similiter; Ozobey similiter." Goseticih duos fabros: Began, Tergone; rotarium unum Bogdan. In villa Reptech pastores equarum duos: Budan, Mara. In villa Ghozkow ululatores duos: Zeztrogor et 4 asi Mže. g ,Cona — ugezd' VB (F). — h FA-D — i VB —- k FA — ! ,quoque — mo- nasterium“ VB—m,Pistores — Ratnik' VB, FD- -" ,In —Zatecz‘ FD — ° ,sutores— Neugod VB, FD— PVB, FBD — T ED— s VB, FD — �VB, FB,D — “ ,etiam — me- llis VB, FB,D — " ,Louic — similiter VB — FB,D°.
49 sewic quatuor mansiones, in Honezowiz VIItm ; in Dnisiz ad duo aratra et tres mansiones, apud Rozwad I mansio, Cona' cum terra sua. Prudota cum terra sua Wracouici. In Seztoceh ecclesiam cum dote sua et cum tribus ugezd.' Tandem addidi IIII°r villas: Milokowo, Zlapnic, Bzine, Pnecluc.) Dedi quoque Zebrezlauo cum omnibus ad eam pertinentibus, id est: Luben villam totam ; Slewici villam totam et partem fluminis. Cernosicih totum, quod emi apud Goscam, Lagouicih tres piscatores: Cekan, Marsic, Blasius, insuper unus piscator, qui vulgariter dicitur pstruznik et ibidem dimidium amnem dedi, aquam, que dicitur Msa, a flumine Wltawa usque ad rivulum Chotc. Ad capellam sancti Galli custodes V sunt assignati in" villa" Dragauicih," quorum sunt hec nomina: Mutis, Radec, Nepriwad, Merzata, Cogata. De villa Lipan Ten dusnik cum terra sua. In villa Sabowresk Ranos vaccarium cum terra sua. In villa Widim Trebata cum terra sua. In villa Gehercaz II tornatores: Petrum, Gotsam. Villicus Pragensis décem denarios singulis sabbatis persolvere debet et in festo sancti Galli poledrum. Trapezita vero' eadem die filum aureum circa' altare et argenteum circa ecclesiam annuatim solvere debet. Cellerarius ducis duas urnas mellis. Prage quoque' ad supradictum monasterium' locum dedi' ad molendinum. Itemque locum Prage ad curiam et ad hospites locandos ab ecclesia sancti Michahelis usque ad ecclesiam sancti Petri Sderaz et usque ad publicam viam. Pistores" quatuor: Petrum, Bogumil, Hual, Louata. Cocos quatuor: Maca, Dalicha, Dobrata, Ratnik." Dedi etiam vineam, que est sub Prozzek. Tan cum terra sua. Nesicha, qui solvit novem mensuras salis. In" civitate" Zatecz" sutores' subtalarium tres: Malucha, Nepriuad, Neugod." Pilzni pellificem unum Bezvy. Ne- zabudicz quatuor piscatores: Milhozt, Otek, Domacha, Castolov. Quatuor, qui salem solvunt, singuli' novem mensuras: Tessen, Preztan, Glupicz. Bore. Sdemissicih figulum unum Ozlata. Drazkouicich' tornatorem' unum' Tehan.' De Zemetiz Radostam rusticum' cum filiis suis, qui solvit septem urnas mellis. Vgrin etiam“ nepotem Radoste, debitorem septem urnarum mellis,“ Borata, Zuereck, Birzota, Milhozt,' quilibet horum totidem solvit. In Lucoue Louic" debitorem novem urnarum mellis, Mergauec similiter novem, Radota, Mane, Mace, Tetik zclaznik. Wranouicih Nelepam cum filiis, decem urnarum debitorem. Zusa similiter Zlauik similiter; Ozobey similiter." Goseticih duos fabros: Began, Tergone; rotarium unum Bogdan. In villa Reptech pastores equarum duos: Budan, Mara. In villa Ghozkow ululatores duos: Zeztrogor et 4 asi Mže. g ,Cona — ugezd' VB (F). — h FA-D — i VB —- k FA — ! ,quoque — mo- nasterium“ VB—m,Pistores — Ratnik' VB, FD- -" ,In —Zatecz‘ FD — ° ,sutores— Neugod VB, FD— PVB, FBD — T ED— s VB, FD — �VB, FB,D — “ ,etiam — me- llis VB, FB,D — " ,Louic — similiter VB — FB,D°.
Strana 50
50 Gluzam. In villa“ Tinz callefactorem stupe Castri; in villa“ Lubossin Zuoyboch, qui parat cyphos, cum terra sua. In villa“ Tuskov camerarios duos: Domabor, Cik. In villa Milostine ablutorem vestimentorum Ras. Sdata, qui debet solvere quinquaginta massas ferri. In villa* Vgrez vi- neam cum quinque cultoribus: Stras, Zabona, Nemir, Golisa, Scepata; unum' amputatorem arborum Louata; unum paratorem doliorum Canis; duos carpentarios: Huala, Terza. In Domaseliz terciam partem thelonei cum duce. Dedi' etiam geneceum undecim ancillarum et curiales servos septem, quorum“ nomina hec sunt: Obida, Poteha, Milota (cum frat- ribus suis Mirsa, Martin), Gumpreht, Conaza, Rerenca, Walterium. «Quod si quis ex his aliquid aufferre presumpserit, maledictus sit a deo et ab omnibus sanctis eius et mecum contendat in die iudicii, habens partem cum Juliano Apostata, qui occasione illius evvangelice ad- monitionis5: Qui non renunciaverit omnibus, que possidet, non potest meus esse discipulus, spoliabat cultores fidei et ecclesias dei. Fiat, fiat Amen.) Factum est autem hoc privilegium anno ab incarnatione domini millesimo centesimo quintodecimo, indictione VIII,6 epacta vicesima III, concurrente quarto. II. Vévoda Vladislav I. postupuje biskupu Heřmanovi třetinu cla v Doma- žlicích, jež dříve náležela klášteru Kladrubskému, za osvobození lidí klá- šterních od desátků, a přidává biskupovi vsi Doudlenovice a Valterovo. 1116—1121 Sib quis hoc factum irritum fecerit, vinculo anathematis bb feriatur. III. Vévoda Soběslav I. svoluje ke směně vsi Chocenic za Tuřany, již s opatem Kladrubským Bertholdem († 1131) učinil Hainricus Ketlich. 1127—1131. «sub testimonió horum virorum): Lupoldi filii Boriuoy et Mladote et Lutobor et Diuis et Zmil camerarii et Gredebor cum fratre Vucemil et Vto de Radispona et Paulic et Lutomericensium primatum: Cazlau, Martin, Milgozt. Superscripcio «autem) manu Jurate cancellarii ducis Zobezlai et confirmatio camerarii Petri. 5 Luc. XIV, 33. — 6 Falsum má chybnou indikci VII, ale tu jistě může jíti o přepsáni. w FA-D — 2 FA — y ,unum — Terza' VB,FA—D, — * ,Dedi — et' VB, FD — aa ,quorum — sunt‘ VB, FD. — bb ED.
50 Gluzam. In villa“ Tinz callefactorem stupe Castri; in villa“ Lubossin Zuoyboch, qui parat cyphos, cum terra sua. In villa“ Tuskov camerarios duos: Domabor, Cik. In villa Milostine ablutorem vestimentorum Ras. Sdata, qui debet solvere quinquaginta massas ferri. In villa* Vgrez vi- neam cum quinque cultoribus: Stras, Zabona, Nemir, Golisa, Scepata; unum' amputatorem arborum Louata; unum paratorem doliorum Canis; duos carpentarios: Huala, Terza. In Domaseliz terciam partem thelonei cum duce. Dedi' etiam geneceum undecim ancillarum et curiales servos septem, quorum“ nomina hec sunt: Obida, Poteha, Milota (cum frat- ribus suis Mirsa, Martin), Gumpreht, Conaza, Rerenca, Walterium. «Quod si quis ex his aliquid aufferre presumpserit, maledictus sit a deo et ab omnibus sanctis eius et mecum contendat in die iudicii, habens partem cum Juliano Apostata, qui occasione illius evvangelice ad- monitionis5: Qui non renunciaverit omnibus, que possidet, non potest meus esse discipulus, spoliabat cultores fidei et ecclesias dei. Fiat, fiat Amen.) Factum est autem hoc privilegium anno ab incarnatione domini millesimo centesimo quintodecimo, indictione VIII,6 epacta vicesima III, concurrente quarto. II. Vévoda Vladislav I. postupuje biskupu Heřmanovi třetinu cla v Doma- žlicích, jež dříve náležela klášteru Kladrubskému, za osvobození lidí klá- šterních od desátků, a přidává biskupovi vsi Doudlenovice a Valterovo. 1116—1121 Sib quis hoc factum irritum fecerit, vinculo anathematis bb feriatur. III. Vévoda Soběslav I. svoluje ke směně vsi Chocenic za Tuřany, již s opatem Kladrubským Bertholdem († 1131) učinil Hainricus Ketlich. 1127—1131. «sub testimonió horum virorum): Lupoldi filii Boriuoy et Mladote et Lutobor et Diuis et Zmil camerarii et Gredebor cum fratre Vucemil et Vto de Radispona et Paulic et Lutomericensium primatum: Cazlau, Martin, Milgozt. Superscripcio «autem) manu Jurate cancellarii ducis Zobezlai et confirmatio camerarii Petri. 5 Luc. XIV, 33. — 6 Falsum má chybnou indikci VII, ale tu jistě může jíti o přepsáni. w FA-D — 2 FA — y ,unum — Terza' VB,FA—D, — * ,Dedi — et' VB, FD — aa ,quorum — sunt‘ VB, FD. — bb ED.
- 1: Array
- 7: Array
- 48: Array