z 47 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
Edice
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
Název:
Hádání o kompaktátech (Martin Lupáč)
Autor:
Císařová-Kolářová, Anna
Rok vydání:
1953
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
47
Počet stran předmluvy plus obsahu:
47
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 11: Edice
upravit
Strana 1
MARTIN LUPÁČ HÁDÁNÍ O KOMPAKTÁTECH Vydala, úvodem a poznámkami opatřila A. Císařová - Kolářová, doslov napsal Dr F. M. Bartoš De 1953 BLAHOSLAV
MARTIN LUPÁČ HÁDÁNÍ O KOMPAKTÁTECH Vydala, úvodem a poznámkami opatřila A. Císařová - Kolářová, doslov napsal Dr F. M. Bartoš De 1953 BLAHOSLAV
Strana 2
Strana 3
HÁDÁNÍ O KOMPAKTÁTECH
HÁDÁNÍ O KOMPAKTÁTECH
Strana 4
Strana 5
ÚVOD Jedním z nesporných kladů našeho kulturního života v údobí budování socialismu je živý zájem o nejslavnější epochu našich dějin, o dobu revolučního hnutí husitského ve snaze přiblížit ji co nejširším vrstvám pracujících. Čím nám může a má býti historie správně pochopená a zaměřená, po- učují nás slova presidenta Klementa Gottwalda: „Náš vztah k národní minulosti je velmi živý a chceme se z ní mnoho učit. Avšak jde o to, orientovat se na dějinná období, kdy náš národ šel vpřed, orientovat se na pokrokové, osvoboze- necké tradice našeho národa a kultury... Naši bojovníci za svobodu proti německým okupantům šli stopou Tábora. V tra- dicích Tábora a národního obrození budujeme i náš nový stát.“ Co nás spojuje s dobou, vzdálenou přes pět set let? Dnes teprve, v naší lidově demokratické republice, namnoze usku- tečňujeme ideje, jež hlásal Mistr Jan Hus a za něž bojovalo husitství. Je to především boj proti útisku chudého lidu moc- nými feudály, církevní hierarchií, panskými velmoži a měst- ským patriciátem cizáckého — německého původu. Boj, za- čatý před půl tisíciletím, dobojovali jsme teprve dnes: odstra- nili jsme vykořisťování, pracující lid tvoří hodnoty sám pro sebe, pro blaho celku. Husitství je heroický zápas za vytvo- ření krásného bratrského a sesterského soužití všech pracují- cích na základě rovností a stejných práv. Hus měl nejodda- nější stoupence v pražském a venkovském drobném lidu a chudině. Tábor byl pokusem o uskutečnění demokraticky zbu- dované obce, ba — ovšem nakrátko — i vidiny, třebaže escha- tologicky zabarvené — komunistické společnosti. Teprve dnes budováním socialismu blížíme se tomuto ideálu. Hus a husité bojovali za svobodu náboženského přesvědčení, uznávali za 5
ÚVOD Jedním z nesporných kladů našeho kulturního života v údobí budování socialismu je živý zájem o nejslavnější epochu našich dějin, o dobu revolučního hnutí husitského ve snaze přiblížit ji co nejširším vrstvám pracujících. Čím nám může a má býti historie správně pochopená a zaměřená, po- učují nás slova presidenta Klementa Gottwalda: „Náš vztah k národní minulosti je velmi živý a chceme se z ní mnoho učit. Avšak jde o to, orientovat se na dějinná období, kdy náš národ šel vpřed, orientovat se na pokrokové, osvoboze- necké tradice našeho národa a kultury... Naši bojovníci za svobodu proti německým okupantům šli stopou Tábora. V tra- dicích Tábora a národního obrození budujeme i náš nový stát.“ Co nás spojuje s dobou, vzdálenou přes pět set let? Dnes teprve, v naší lidově demokratické republice, namnoze usku- tečňujeme ideje, jež hlásal Mistr Jan Hus a za něž bojovalo husitství. Je to především boj proti útisku chudého lidu moc- nými feudály, církevní hierarchií, panskými velmoži a měst- ským patriciátem cizáckého — německého původu. Boj, za- čatý před půl tisíciletím, dobojovali jsme teprve dnes: odstra- nili jsme vykořisťování, pracující lid tvoří hodnoty sám pro sebe, pro blaho celku. Husitství je heroický zápas za vytvo- ření krásného bratrského a sesterského soužití všech pracují- cích na základě rovností a stejných práv. Hus měl nejodda- nější stoupence v pražském a venkovském drobném lidu a chudině. Tábor byl pokusem o uskutečnění demokraticky zbu- dované obce, ba — ovšem nakrátko — i vidiny, třebaže escha- tologicky zabarvené — komunistické společnosti. Teprve dnes budováním socialismu blížíme se tomuto ideálu. Hus a husité bojovali za svobodu náboženského přesvědčení, uznávali za 5
Strana 6
nejvyššího soudce svědomí, byli průkopníky novodobé svo- body myšlení. Dnes nemusí hlasatelé těchto ideálů klásti za ně svůj život v oběť. Naše ústava zaručuje každému svobodu myšlení a náboženského přesvědčení a zbavuje duchovenstvo všech církví hmotných starostí, aby se mohlo plně věnovat svému poslání. Hus a Táboři bojovali stejně jako o dvě stě let později Komenský za právo všech lidí na vzdělání, přede- vším též lidí prostých, hmotně pracujících a žen. Měla přestati výsada vzdělání jen pro bohaté. Víme, že teprve socialistická společnost dovedla uskutečniti tento spravedlivý požadavek. S tím souvisí též duchovní a sociální rovnoprávnost ženy s mu- žem v husitství a pak v požadavcích Komenského. Dnešek při- nesl i v tomto směru vítězství potvrzením zásady, že žena je vpravdě svobodna jen tam, kde vládne lid. Hus a husité bojo- vali vlastenecký boj proti nadvládě ať německé, či římské, aby česká země a její bohatství patřilo jejím vlastním dětem, či jak praví Hus, „jejím synům a dědicům“. Hus a husité ne- byli však ve svém boji vedeni slepým šovinismem, nýbrž do- vedli v každém člověku, i cizí národnosti, oceniti jeho mravní kvality; svědectvím jsou tu slova Husova, že je mu „milejší Němec dobrý než bratr zlý“. Jako kněz husitské Prahy Jan Že- livský, tak i později Jednota bratrská stará se o duchovní vzdělání též svých německých bratrů. Husitská revoluce měla mezinárodní charakter, v určitém období svého vývoje snažila se přivésti do svých řad příslušníky jiných národů. Poláky i Němce. Husitská pokroková myšlenka měla obecnou platnost. husitství se staralo o dorozumění s okolním lidem. V souvis- losti s husitskou propagandou vznikla řada vzpour sedláků a chudiny, vždy silně sociálně zabarvených, v Německu, Polsku, Maďarsku i v daleké Pikardii; hlavně pak ještě o sto let poz- ději selská válka v Německu s Tomášem Münzerem v čele je živena velmi silně husitskými tradicemi. Skvělá vítězství hu- sitských vojsk proti daleko početnějším a výborně vyzbroje- ným křižákům potvrzují dějinnou pravdu, že lid byl a je ne- porazitelný, protože ví, zač bojuje a jeho idea si vytváří i ne- 6
nejvyššího soudce svědomí, byli průkopníky novodobé svo- body myšlení. Dnes nemusí hlasatelé těchto ideálů klásti za ně svůj život v oběť. Naše ústava zaručuje každému svobodu myšlení a náboženského přesvědčení a zbavuje duchovenstvo všech církví hmotných starostí, aby se mohlo plně věnovat svému poslání. Hus a Táboři bojovali stejně jako o dvě stě let později Komenský za právo všech lidí na vzdělání, přede- vším též lidí prostých, hmotně pracujících a žen. Měla přestati výsada vzdělání jen pro bohaté. Víme, že teprve socialistická společnost dovedla uskutečniti tento spravedlivý požadavek. S tím souvisí též duchovní a sociální rovnoprávnost ženy s mu- žem v husitství a pak v požadavcích Komenského. Dnešek při- nesl i v tomto směru vítězství potvrzením zásady, že žena je vpravdě svobodna jen tam, kde vládne lid. Hus a husité bojo- vali vlastenecký boj proti nadvládě ať německé, či římské, aby česká země a její bohatství patřilo jejím vlastním dětem, či jak praví Hus, „jejím synům a dědicům“. Hus a husité ne- byli však ve svém boji vedeni slepým šovinismem, nýbrž do- vedli v každém člověku, i cizí národnosti, oceniti jeho mravní kvality; svědectvím jsou tu slova Husova, že je mu „milejší Němec dobrý než bratr zlý“. Jako kněz husitské Prahy Jan Že- livský, tak i později Jednota bratrská stará se o duchovní vzdělání též svých německých bratrů. Husitská revoluce měla mezinárodní charakter, v určitém období svého vývoje snažila se přivésti do svých řad příslušníky jiných národů. Poláky i Němce. Husitská pokroková myšlenka měla obecnou platnost. husitství se staralo o dorozumění s okolním lidem. V souvis- losti s husitskou propagandou vznikla řada vzpour sedláků a chudiny, vždy silně sociálně zabarvených, v Německu, Polsku, Maďarsku i v daleké Pikardii; hlavně pak ještě o sto let poz- ději selská válka v Německu s Tomášem Münzerem v čele je živena velmi silně husitskými tradicemi. Skvělá vítězství hu- sitských vojsk proti daleko početnějším a výborně vyzbroje- ným křižákům potvrzují dějinnou pravdu, že lid byl a je ne- porazitelný, protože ví, zač bojuje a jeho idea si vytváří i ne- 6
Strana 7
porazitelnou strategii, které se nevyrovná strategie neuvědo- mělých, žoldáckých a jen za peníze a kořist bojujících křižác- kých vojsk, starých i novodobých. Husitské výpravy nezna- menaly snad jen výboj pro výboj, byly vedeny za rozšíření lepšího, spravedlivějšího řádu na světě a konečným cílem jich byl mír. Husitskou revoluci doprovází řada zjevů humánních. Boží zástupy, putující na hory, dbaly o to, aby se nepošlapalo obilí, Žižka se stará uprostřed víru válečného o majetek chudé vdovy, husitská vojska na svých „spanilých jízdách“ šetřila žen a dětí a selského majetku, netrpěla lehkých žen ve vlast- ním vojsku, požadovala očištění v tomto smyslu též v doby- tých posicích i v jednání na koncilu basilejském s církví řím- skou, která ve svém učeném předním představiteli G. Char- lierovi hájila prostituci jako nutné zlo. (Viz o tom dále text, zde publikovaný.) Propagaci míru jako konečný cíl husitské revoluce dosvědčuje řeč Prokopa Holého a táborské manifesty. I v tom jsme dědici husitství, patříme do tábora míru v čele se Sovětským svazem a všemi dobrými lidmi na světě. Náš společný mírový program s husitskými předky vyjadřují krás- ně slova Písně o vítězství u Domažlic: A tehdy meč se změní v pluh a oštěp v srp, jak slíbil Bůh, a zbraně se pak roztaví ve zvony, jež nás pozdraví. Národ již meče nezdvihne, souseda válka nestihne, neb krásou míru, soužití budou se všichni těšiti. (Překlad prof. J. B. Čapka.) Také však nepřátelé Husovi a husitství jsou velmi podobni nepřátelům naší lidově demokratické republiky. Dnešní Va- tikán a jeho vysoká římská církevní hierarchie jsou přímí po- tomci Husových soudců a křižáků, kteří táhli proti naší zemi, 7
porazitelnou strategii, které se nevyrovná strategie neuvědo- mělých, žoldáckých a jen za peníze a kořist bojujících křižác- kých vojsk, starých i novodobých. Husitské výpravy nezna- menaly snad jen výboj pro výboj, byly vedeny za rozšíření lepšího, spravedlivějšího řádu na světě a konečným cílem jich byl mír. Husitskou revoluci doprovází řada zjevů humánních. Boží zástupy, putující na hory, dbaly o to, aby se nepošlapalo obilí, Žižka se stará uprostřed víru válečného o majetek chudé vdovy, husitská vojska na svých „spanilých jízdách“ šetřila žen a dětí a selského majetku, netrpěla lehkých žen ve vlast- ním vojsku, požadovala očištění v tomto smyslu též v doby- tých posicích i v jednání na koncilu basilejském s církví řím- skou, která ve svém učeném předním představiteli G. Char- lierovi hájila prostituci jako nutné zlo. (Viz o tom dále text, zde publikovaný.) Propagaci míru jako konečný cíl husitské revoluce dosvědčuje řeč Prokopa Holého a táborské manifesty. I v tom jsme dědici husitství, patříme do tábora míru v čele se Sovětským svazem a všemi dobrými lidmi na světě. Náš společný mírový program s husitskými předky vyjadřují krás- ně slova Písně o vítězství u Domažlic: A tehdy meč se změní v pluh a oštěp v srp, jak slíbil Bůh, a zbraně se pak roztaví ve zvony, jež nás pozdraví. Národ již meče nezdvihne, souseda válka nestihne, neb krásou míru, soužití budou se všichni těšiti. (Překlad prof. J. B. Čapka.) Také však nepřátelé Husovi a husitství jsou velmi podobni nepřátelům naší lidově demokratické republiky. Dnešní Va- tikán a jeho vysoká římská církevní hierarchie jsou přímí po- tomci Husových soudců a křižáků, kteří táhli proti naší zemi, 7
Strana 8
jež bojovala o spravedlivější a křesťanštější řád. Stejně je tu zneužíváno náboženství k tomu, aby bylo obhájeno světské panství a nekřesťanský majetek. Celou pokryteckou politiku válečného štvaní a vykořisťování výborně vystihl Vavřinec z Březové v téže písni: Nám odpustky vždy dávají a peníze si nechají, nám slibují to nebeské a drží si to pozemské, nám radí cválat v bitvu zlou a sami rukou nepohnou, laikům dají v ruku zbraň a sami od ní vzdálí dlaň, jen v rozkoších se kochají a nás jen mečům nechají, nás pohánějí do pole a sami sedí při stole tam na hradech a ve městech ve společnosti nevěstek, nás pobízejí k práci jen, však zisk je pro ně vyhrazen. V době feudalismu zkonstruovala si církev římská pro regu- laci svých příjmů ze všech křesťanských zemí, hlavně ovšem také z Čech, důmyslný finanční systém, který nebyl ničím jiným než vykořisťováním a kupčením s církevními úřady a s milostí Boží po způsobě monopolu. I dnes je Vatikán velko- kapitalistou, jenž ovládá pomocí bank a akciových podniků nesmírné bohatství, pomocí něhož zasahuje do politiky ve pro- spěch imperialismu, který je táborem války. Spojenectví Říma se Zikmundem má dnes obdobu ve spojení Vatikánu s Wall Streetem. Jako kdysi byl Římu a křižákům solí v očích husit- ský program spravedlivějšího řádu na světě, tak i v nové době papež, počínaje rokem 1891, v několika encyklikách vychází z feudálního charakteru církve, hájí středověké třídní rozdě- lení a zavrhuje i dnes v tomto směru novodobého dědice hu- sitství, lidově demokratické zřízení, jímž se církev cítí ohro- žena ve svých posicích hospodářských a sociálních. Konečně je tu ještě jedna obdoba — jako nepřátelé husitů, tak i dnešní nepřátelé lidově demokratického zřízení a mírového budování mají spojence v reakci, vyšlé z domácích řad, v novodobé 8
jež bojovala o spravedlivější a křesťanštější řád. Stejně je tu zneužíváno náboženství k tomu, aby bylo obhájeno světské panství a nekřesťanský majetek. Celou pokryteckou politiku válečného štvaní a vykořisťování výborně vystihl Vavřinec z Březové v téže písni: Nám odpustky vždy dávají a peníze si nechají, nám slibují to nebeské a drží si to pozemské, nám radí cválat v bitvu zlou a sami rukou nepohnou, laikům dají v ruku zbraň a sami od ní vzdálí dlaň, jen v rozkoších se kochají a nás jen mečům nechají, nás pohánějí do pole a sami sedí při stole tam na hradech a ve městech ve společnosti nevěstek, nás pobízejí k práci jen, však zisk je pro ně vyhrazen. V době feudalismu zkonstruovala si církev římská pro regu- laci svých příjmů ze všech křesťanských zemí, hlavně ovšem také z Čech, důmyslný finanční systém, který nebyl ničím jiným než vykořisťováním a kupčením s církevními úřady a s milostí Boží po způsobě monopolu. I dnes je Vatikán velko- kapitalistou, jenž ovládá pomocí bank a akciových podniků nesmírné bohatství, pomocí něhož zasahuje do politiky ve pro- spěch imperialismu, který je táborem války. Spojenectví Říma se Zikmundem má dnes obdobu ve spojení Vatikánu s Wall Streetem. Jako kdysi byl Římu a křižákům solí v očích husit- ský program spravedlivějšího řádu na světě, tak i v nové době papež, počínaje rokem 1891, v několika encyklikách vychází z feudálního charakteru církve, hájí středověké třídní rozdě- lení a zavrhuje i dnes v tomto směru novodobého dědice hu- sitství, lidově demokratické zřízení, jímž se církev cítí ohro- žena ve svých posicích hospodářských a sociálních. Konečně je tu ještě jedna obdoba — jako nepřátelé husitů, tak i dnešní nepřátelé lidově demokratického zřízení a mírového budování mají spojence v reakci, vyšlé z domácích řad, v novodobé 8
Strana 9
„panské jednotě“. Stihne ji však osud toho, jenž zradil Mistra Jana Husa, jidášského Pálče. Zahynul bídně v zapomenutí v emigraci. Je tu ale podstatný rozdíl mezi situací naší a našich hu- sitských předbojovníků: náš lid již nenechá dojíti ani k Lipa- nům, ani k Bílé Hoře, ani k Mnichovu. Dovede se zrádci zúčto- vati, jak dokázal v únoru 1948. Krom toho nejsme již osamo- ceni, jako byli radikálové husitští a jako byl osamocen náš národ za prospěchářského zúčtování vedoucích činitelů po vál- ce třicetileté i v tragedii Mnichova, když byla vinou vlády předmnichovské buržoasní republiky odmítnuta přátelská po- moc Sovětů. Dnes je s námi Sovětský svaz spolu se světovou frontou míru. To vše je nutno si uvědomit, než se vžijeme do oné hrdin- ské kapitoly boje husitů s Římem, kterou zde uveřejňujeme. Dochází tu ke konfrontaci dvou světů, světa našich husitských předků se světem římským, představitelem tehdejší světové reakce, theologické plochosti a mělkosti, církevnického autori- tářství a podceňování Písma, zakrývaného sofistikou a mravní indiferentnosti, ano názorové laxnosti v otázce veřejné mrav- nosti. Program husitský, vtělený do kompaktát, znamenal ve svobodě hlásání slova Božího svobodu náboženského přesvěd- čení a myšlení, v požadavku kalicha symbol rovnosti všech, kněží i laiků, v dalším bodu, aby kněží neměli světského panování, je obsaženo potírání hromadění bohatství kleru a všeho, co s tím souvisí, vykořisťování a poklesu mravního, kotvícího v přepychovém, bezpracném životě. Konečně v po- sledním článku kompaktát je obsažen známý husitský požada- vek tvrdé, neústupné mravnosti. Poražený Řím a křižáci po- dávají, zdrceni naprostými válečnými neúspěchy svých vojsk, ruku k smíru, jen aby získali čas a ve vhodném okamžiku slib věrolomně zrušili. Anna Císařová-Kolářová 9
„panské jednotě“. Stihne ji však osud toho, jenž zradil Mistra Jana Husa, jidášského Pálče. Zahynul bídně v zapomenutí v emigraci. Je tu ale podstatný rozdíl mezi situací naší a našich hu- sitských předbojovníků: náš lid již nenechá dojíti ani k Lipa- nům, ani k Bílé Hoře, ani k Mnichovu. Dovede se zrádci zúčto- vati, jak dokázal v únoru 1948. Krom toho nejsme již osamo- ceni, jako byli radikálové husitští a jako byl osamocen náš národ za prospěchářského zúčtování vedoucích činitelů po vál- ce třicetileté i v tragedii Mnichova, když byla vinou vlády předmnichovské buržoasní republiky odmítnuta přátelská po- moc Sovětů. Dnes je s námi Sovětský svaz spolu se světovou frontou míru. To vše je nutno si uvědomit, než se vžijeme do oné hrdin- ské kapitoly boje husitů s Římem, kterou zde uveřejňujeme. Dochází tu ke konfrontaci dvou světů, světa našich husitských předků se světem římským, představitelem tehdejší světové reakce, theologické plochosti a mělkosti, církevnického autori- tářství a podceňování Písma, zakrývaného sofistikou a mravní indiferentnosti, ano názorové laxnosti v otázce veřejné mrav- nosti. Program husitský, vtělený do kompaktát, znamenal ve svobodě hlásání slova Božího svobodu náboženského přesvěd- čení a myšlení, v požadavku kalicha symbol rovnosti všech, kněží i laiků, v dalším bodu, aby kněží neměli světského panování, je obsaženo potírání hromadění bohatství kleru a všeho, co s tím souvisí, vykořisťování a poklesu mravního, kotvícího v přepychovém, bezpracném životě. Konečně v po- sledním článku kompaktát je obsažen známý husitský požada- vek tvrdé, neústupné mravnosti. Poražený Řím a křižáci po- dávají, zdrceni naprostými válečnými neúspěchy svých vojsk, ruku k smíru, jen aby získali čas a ve vhodném okamžiku slib věrolomně zrušili. Anna Císařová-Kolářová 9
Strana 10
Strana 11
HÁDÁNÍ O KOMPAKTÁTECH, totiž listech smluvních, na koncilium basilejským učiněných, v kterýchž se přijímáni pod obojí těla a krve Páně schvalují, na jaký konec a pro koho jsou udělány, od starých Čechův latinským jazykem sepsané a teď v nově na česko, jakž samo v sobě bylo přeloženo, všechněm věrným k známosti a ku po- těšení, papežencům pak novým, jenž proti kompaktátům staro- žitným jsou, je hanějí a Čechy kaceřují a pikhartují, k zahan- bení. Dne 13. července léta Páně 1433 vydal se mistr Jan Ro- kycana se třemi duchovními, svými druhy, na cestu z Prahy na koncil basilejský, aby tam hájili čtyři artikule, což byla česká pře toho roku. (Johannes Cocleus.) Ti zástupci, vyslaní z království Českého, přicházejí do Basileje 6. ledna. V Pláči Jeremiášově, 3. kap., v. 37: „Kdo jest ten, jenžto velí, aby něco bylo, když Pán Bůh nevelí.“ — Ten protivník jest papež, protivíť se vůli Boží a nařízení Páně Kristovu. KOMPAKTÁTA NA JAKÝ KONEC A PRO KOHO UDĚLÁNY JSOU. Mezi jinými útržkami, kteréž Čechové od sboru římského trpí, tať jest jedna, že nás za kacíře svévolně nazývají, a to vše proto, že smějí přijímati tělo a krev Kristovu pod obojíma způsobami. A ta víra není jim prý od Boha dána, ani půjčena, ani jsou jí sobě na žádným obecným sněmě neuprosili. Proti tomu věrní Čechové takto praví: Poněvadž obecné církve svaté víra o přijímání posvátném pod obojím způsobem jest dokonale založena a potvrzena v zákoně Božím, z té pří- činy nikdá jsme žádného člověka za ni, aby nám ji dáti, ani kterého sboru anebo concilium obecního, aby ji nám půjčiti, 11
HÁDÁNÍ O KOMPAKTÁTECH, totiž listech smluvních, na koncilium basilejským učiněných, v kterýchž se přijímáni pod obojí těla a krve Páně schvalují, na jaký konec a pro koho jsou udělány, od starých Čechův latinským jazykem sepsané a teď v nově na česko, jakž samo v sobě bylo přeloženo, všechněm věrným k známosti a ku po- těšení, papežencům pak novým, jenž proti kompaktátům staro- žitným jsou, je hanějí a Čechy kaceřují a pikhartují, k zahan- bení. Dne 13. července léta Páně 1433 vydal se mistr Jan Ro- kycana se třemi duchovními, svými druhy, na cestu z Prahy na koncil basilejský, aby tam hájili čtyři artikule, což byla česká pře toho roku. (Johannes Cocleus.) Ti zástupci, vyslaní z království Českého, přicházejí do Basileje 6. ledna. V Pláči Jeremiášově, 3. kap., v. 37: „Kdo jest ten, jenžto velí, aby něco bylo, když Pán Bůh nevelí.“ — Ten protivník jest papež, protivíť se vůli Boží a nařízení Páně Kristovu. KOMPAKTÁTA NA JAKÝ KONEC A PRO KOHO UDĚLÁNY JSOU. Mezi jinými útržkami, kteréž Čechové od sboru římského trpí, tať jest jedna, že nás za kacíře svévolně nazývají, a to vše proto, že smějí přijímati tělo a krev Kristovu pod obojíma způsobami. A ta víra není jim prý od Boha dána, ani půjčena, ani jsou jí sobě na žádným obecným sněmě neuprosili. Proti tomu věrní Čechové takto praví: Poněvadž obecné církve svaté víra o přijímání posvátném pod obojím způsobem jest dokonale založena a potvrzena v zákoně Božím, z té pří- činy nikdá jsme žádného člověka za ni, aby nám ji dáti, ani kterého sboru anebo concilium obecního, aby ji nám půjčiti, 11
Strana 12
ani který papež potvrditi měl, nežádali a žádati nechceme. A kdybyste pak nám ji utvrditi chtěli, nepřijmem toho, neb to za mrzkost pokládáme, a jako to, což jest proti víře, zamítáme. Aniž to může býti, aby člověk smrtedlný, by pak byl všeho světa pán, aneb který obecní sněm mohl dáti moc za potvrzení zákonu Božímu aneb evangelium svatému aneb víře, kteréžto věci v své váze a důstojnosti jsou jednostejné. Nebo to samé- mu Bohu a Kristu Ježíši Synu jeho přináleží, jenž nám ten zá- kon a víru sem přinesl, a on té moci sobě samému zanechal, aby mohl ujíti aneb přidati, potvrditi zákona a moc jemu dáti. Nebo on jest sám jediný Pán zákona. Zákon panuje nad člo- věkem, jak dlouho živ jest a víme, že kterékoli věci zákon mluví, těm, kteříž jsou pod zákonem, mluví, aby všeliká ústa byla zacpána a všecken svět aby poddán byl Bohu a ne Bůh světu ani zákon Kristův papežovi. Nebo praví svatý Jan Zlato- ústý v Knihách o skutku nedokonalém: Všelikej prej učitel jestiť služebníkem zákona. Neníť pak služebník vyšší nad pána svého. Ale již by se služebník pozdvihoval nad pána svého, jestli by zákonu pána svého meze vyměřoval a jej jinačiti chtěl. Moudrý stavitel domu Božího svatý Pavel jsa od Boha vyvolen a povolán, tak veliké moci byl, že říkal: „Všecky věci jsou mi možné a všecky věci mi slušejí a žádného moci nejsem poddán.“ Avšak proto poddal svou moc a jiných všech apošto- lův pod moc evangelium Kristova, řka k Galatům 1, 8: „By- chom my aneb anděl s nebe kázali vám co jiného, než jsme vám kázali, proklatý buď.“ V tom sluší šetřiti horlivosti apo- štolské k zastávání evangelium Kristova, v kterémž moc svou nad lidi i nad anděly vyvyšuje a na ně klatbu jako vyšší na nižší vydává, řka: Proklatý buď, bude-li vám co jiného nercili papež, ale i anděl praviti. Avšak svou moc nižší činí a pod- dává pod moc evangelium svatého. A k Římanům v 15. roz- dílu, v. 18 napsal: „Nesmím mluviti ničehož, čehož by skrze mne Kristus nekonal.“ A v 2. Korintům 10. kap. v. 13 dí: „Ne- budeme se chlubiti nad míru, ale podle míry pravidla, kterouž nám vyměřil Bůh.“ A v témž listu v poslední kapitole v. 8 dí: 12
ani který papež potvrditi měl, nežádali a žádati nechceme. A kdybyste pak nám ji utvrditi chtěli, nepřijmem toho, neb to za mrzkost pokládáme, a jako to, což jest proti víře, zamítáme. Aniž to může býti, aby člověk smrtedlný, by pak byl všeho světa pán, aneb který obecní sněm mohl dáti moc za potvrzení zákonu Božímu aneb evangelium svatému aneb víře, kteréžto věci v své váze a důstojnosti jsou jednostejné. Nebo to samé- mu Bohu a Kristu Ježíši Synu jeho přináleží, jenž nám ten zá- kon a víru sem přinesl, a on té moci sobě samému zanechal, aby mohl ujíti aneb přidati, potvrditi zákona a moc jemu dáti. Nebo on jest sám jediný Pán zákona. Zákon panuje nad člo- věkem, jak dlouho živ jest a víme, že kterékoli věci zákon mluví, těm, kteříž jsou pod zákonem, mluví, aby všeliká ústa byla zacpána a všecken svět aby poddán byl Bohu a ne Bůh světu ani zákon Kristův papežovi. Nebo praví svatý Jan Zlato- ústý v Knihách o skutku nedokonalém: Všelikej prej učitel jestiť služebníkem zákona. Neníť pak služebník vyšší nad pána svého. Ale již by se služebník pozdvihoval nad pána svého, jestli by zákonu pána svého meze vyměřoval a jej jinačiti chtěl. Moudrý stavitel domu Božího svatý Pavel jsa od Boha vyvolen a povolán, tak veliké moci byl, že říkal: „Všecky věci jsou mi možné a všecky věci mi slušejí a žádného moci nejsem poddán.“ Avšak proto poddal svou moc a jiných všech apošto- lův pod moc evangelium Kristova, řka k Galatům 1, 8: „By- chom my aneb anděl s nebe kázali vám co jiného, než jsme vám kázali, proklatý buď.“ V tom sluší šetřiti horlivosti apo- štolské k zastávání evangelium Kristova, v kterémž moc svou nad lidi i nad anděly vyvyšuje a na ně klatbu jako vyšší na nižší vydává, řka: Proklatý buď, bude-li vám co jiného nercili papež, ale i anděl praviti. Avšak svou moc nižší činí a pod- dává pod moc evangelium svatého. A k Římanům v 15. roz- dílu, v. 18 napsal: „Nesmím mluviti ničehož, čehož by skrze mne Kristus nekonal.“ A v 2. Korintům 10. kap. v. 13 dí: „Ne- budeme se chlubiti nad míru, ale podle míry pravidla, kterouž nám vyměřil Bůh.“ A v témž listu v poslední kapitole v. 8 dí: 12
Strana 13
„Nic nemůžeme proti pravdě, ale ku pomoci pravdě.“ Tu zjev- ně praví apoštol o míře, že jsou se ve všem tak měli, jakož jim Bůh míru svou řečí a duchem položil a proti pravdě že nic nemohli nad ní, ani nečinili. A poněvadž Kristus dařitel No- vého zákona podle způsobu služebnického poddán byl zákonu, daremná věc, kdo jest ten, jenž se vyvyšuje nad zákon Boží a evangelium svatému nové rozumy dává a nechce raději dáv- no daného požívati. „Kdo jest nežli syn zatracení, kterýž se vy- vyšuje nade všecko, což slove Bůh“ (v 2. Tessalonickým, kap. 2, 4.) Touto mocí se papež pochlubuje i s svou rotou, a to jest zjevný důvod Antikrista, jakož psáno jest v Zjevení sv. Jana. 6. kap. v. 5., že ten, jenž sedíše na koni černém, totiž kacířův, majíce váhu v své ruce. Výklad pořádný dí, že vážil Písma, vykládaje je podle své vůle. Tak působil ten, jenž se nejsvětějším otcem nazývá, totiž papež. Také věrní mohou znamenati k své obraně to, což všechen svět za právo má, že právo nemá býti přesuzováno, ale podle práva neb zákona má každá pře souzena býti. Ano i onen žid Nikodém věrný moc z soudu přičítal zákonu, ano doktorům, totiž učitelům zákona, řka: „Zákon nás nesoudí žád- ného.“ (Jan 7, 51.) Jakož pak i my, majíc jeti do Basileje na hádání, jej jsme sobě, totiž zákon Boží, vyvolili, jehož v každé rozepři z strany víry pevně se držíce, s pomocí toho soudce jsme zvítězili. A že jsme pak nikdá žádného smrtedlného člo- věka nežádali, by nám měl dáti, tvrditi, propůjčiti víry evan- gelitské o přijímání těla a krve Páně pod obojím způsobem, aneb kterékoli jiné pravdy evangelitské, toho první důvod jsou kompaktáta, totiž listové společní smluv concilium aneb sboru basilejského, v nichžto takto psáno stojí: Přijímati budou Čechové a Moravané pod obojím způsobem tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista mocí Pána našeho Ježíše Krista a mocí církve svaté, pravé choti jeho. Chtěli jsou legátové sboru basilejského, aby prostě bylo psáno: přijímati budou mocí církve katolické aneb obecné, aby tady pochlubovali se, že bychom to z jejich moci propůjčeno 13
„Nic nemůžeme proti pravdě, ale ku pomoci pravdě.“ Tu zjev- ně praví apoštol o míře, že jsou se ve všem tak měli, jakož jim Bůh míru svou řečí a duchem položil a proti pravdě že nic nemohli nad ní, ani nečinili. A poněvadž Kristus dařitel No- vého zákona podle způsobu služebnického poddán byl zákonu, daremná věc, kdo jest ten, jenž se vyvyšuje nad zákon Boží a evangelium svatému nové rozumy dává a nechce raději dáv- no daného požívati. „Kdo jest nežli syn zatracení, kterýž se vy- vyšuje nade všecko, což slove Bůh“ (v 2. Tessalonickým, kap. 2, 4.) Touto mocí se papež pochlubuje i s svou rotou, a to jest zjevný důvod Antikrista, jakož psáno jest v Zjevení sv. Jana. 6. kap. v. 5., že ten, jenž sedíše na koni černém, totiž kacířův, majíce váhu v své ruce. Výklad pořádný dí, že vážil Písma, vykládaje je podle své vůle. Tak působil ten, jenž se nejsvětějším otcem nazývá, totiž papež. Také věrní mohou znamenati k své obraně to, což všechen svět za právo má, že právo nemá býti přesuzováno, ale podle práva neb zákona má každá pře souzena býti. Ano i onen žid Nikodém věrný moc z soudu přičítal zákonu, ano doktorům, totiž učitelům zákona, řka: „Zákon nás nesoudí žád- ného.“ (Jan 7, 51.) Jakož pak i my, majíc jeti do Basileje na hádání, jej jsme sobě, totiž zákon Boží, vyvolili, jehož v každé rozepři z strany víry pevně se držíce, s pomocí toho soudce jsme zvítězili. A že jsme pak nikdá žádného smrtedlného člo- věka nežádali, by nám měl dáti, tvrditi, propůjčiti víry evan- gelitské o přijímání těla a krve Páně pod obojím způsobem, aneb kterékoli jiné pravdy evangelitské, toho první důvod jsou kompaktáta, totiž listové společní smluv concilium aneb sboru basilejského, v nichžto takto psáno stojí: Přijímati budou Čechové a Moravané pod obojím způsobem tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista mocí Pána našeho Ježíše Krista a mocí církve svaté, pravé choti jeho. Chtěli jsou legátové sboru basilejského, aby prostě bylo psáno: přijímati budou mocí církve katolické aneb obecné, aby tady pochlubovali se, že bychom to z jejich moci propůjčeno 13
Strana 14
měli, neb se oni církví katolickou totiž obecnou nazývají. Ale poněvadž jsou mnohé a bez čísla církve obecné, aby se žádný nedomníval, že bychom mocí některé postranní, a ne mocí Kristovou a pravé církve choti jeho tuto víru držali, s velikou prací o to usilujíc, k tomu jsme přivedli, že mocí Pána našeho Ježíše Krista a církve svaté pravé nevěsty jeho tuto víru má- me, kteréhožto způsobu oni mluviti o své církvi a obyčeje ne- měli jsou. Svědkové jsou toho ti, ježto při tom byli a kteří kompaktáta dělali. Druhý důvod ukazuje se z obecního osvědčení, které jsou v sboru aneb concilium basilejským poslové království Čes- kého a markrabství Moravského v plném zasednutí těmito slo- vy učinili: „Věděti máme, poctiví otcové, že u nás víra o nej- světějším přijímání těla a krve Kristovy nebude tak pevná a stvrzená, když vy všickni povolíte, jako když všickni odpírati budete. Aby pak všecken svět tomu odpíral, takové jest ona moci, že žádného není, kdo by jí mohl polepšiti, aby více prav- dou byla aneb umenšiti nežli tak, jakž jest od Krista ustano- vená. I neprosíme vás, abyste nám té pravdy půjčili, ani po- tvrdili, neb jest nám od Krista dána a upevněna, ale prosíme, abyste k tomu povolili a jí se neprotivili a to ne pro nás, neb se vás nebojíme, ani pro naše, poněvadž jest ta víra Boží a naše, ale pro vaše, ježto nám říkají: „Kdyby toliko církev po- volila, již by žádné nesnáze nebylo.“ To se dálo a mluvilo v plném sněmu basilejském léta 1432. Třetí důvod jest tento: Neb od začátku obnovení takového přijímání v království Českém prve nežli se války zdvihly, když jsme je s velikou pokorou a trpělivostí působili. Kdežto největší potřeba byla toho, když nás pod obojí chtěli z gruntu vyhladiti, však proto, aby nám tato víra potvrzena, propůjčena a dána byla, nikdá jsme nežádali. Poněvadž dárce, rozmnožitel a strážce víry není nežli sám jediný Bůh a žádného svatého není na nebi, ježto by měl tu moc, nad to není ho na zemi kromě Boha samého, jehožto svědectví nejpevnější jest, svaté evangelium, kteréž má v svých rukou, totiž v své moci anděl, 14
měli, neb se oni církví katolickou totiž obecnou nazývají. Ale poněvadž jsou mnohé a bez čísla církve obecné, aby se žádný nedomníval, že bychom mocí některé postranní, a ne mocí Kristovou a pravé církve choti jeho tuto víru držali, s velikou prací o to usilujíc, k tomu jsme přivedli, že mocí Pána našeho Ježíše Krista a církve svaté pravé nevěsty jeho tuto víru má- me, kteréhožto způsobu oni mluviti o své církvi a obyčeje ne- měli jsou. Svědkové jsou toho ti, ježto při tom byli a kteří kompaktáta dělali. Druhý důvod ukazuje se z obecního osvědčení, které jsou v sboru aneb concilium basilejským poslové království Čes- kého a markrabství Moravského v plném zasednutí těmito slo- vy učinili: „Věděti máme, poctiví otcové, že u nás víra o nej- světějším přijímání těla a krve Kristovy nebude tak pevná a stvrzená, když vy všickni povolíte, jako když všickni odpírati budete. Aby pak všecken svět tomu odpíral, takové jest ona moci, že žádného není, kdo by jí mohl polepšiti, aby více prav- dou byla aneb umenšiti nežli tak, jakž jest od Krista ustano- vená. I neprosíme vás, abyste nám té pravdy půjčili, ani po- tvrdili, neb jest nám od Krista dána a upevněna, ale prosíme, abyste k tomu povolili a jí se neprotivili a to ne pro nás, neb se vás nebojíme, ani pro naše, poněvadž jest ta víra Boží a naše, ale pro vaše, ježto nám říkají: „Kdyby toliko církev po- volila, již by žádné nesnáze nebylo.“ To se dálo a mluvilo v plném sněmu basilejském léta 1432. Třetí důvod jest tento: Neb od začátku obnovení takového přijímání v království Českém prve nežli se války zdvihly, když jsme je s velikou pokorou a trpělivostí působili. Kdežto největší potřeba byla toho, když nás pod obojí chtěli z gruntu vyhladiti, však proto, aby nám tato víra potvrzena, propůjčena a dána byla, nikdá jsme nežádali. Poněvadž dárce, rozmnožitel a strážce víry není nežli sám jediný Bůh a žádného svatého není na nebi, ježto by měl tu moc, nad to není ho na zemi kromě Boha samého, jehožto svědectví nejpevnější jest, svaté evangelium, kteréž má v svých rukou, totiž v své moci anděl, 14
Strana 15
jejž viděl svatý Jan, an letíše prostředkem nebe, to jest církve svaté rytěřující. A ten anděl Kristus má v své mocí evange- lium věčné, neb on jest učinil to a žádný jiný, aby jeho evan- gelium bylo věčné a pravdou aby se nemohlo dáti větší moci evangelium svatému. Poslali jsme předešle do Basileje veliké množství písem, sebraných v pravdě ne proto, aby nám potvr- dily aneb propůjčily víry, a kterak by ji nám propůjčily, po- něvadž víry samy neměly, neb to samému Bohu přináleží? Ale dovozovali a ohlašovali jsme, že ta pravda jest víra evan- gelitská, kterouž jsme z víry beze všeho lidského dovolení ujali a pro ni naši rozličnými smrtmi mřeli, nechtíc jak dobro- volně tak ani bezděčně žádati, aby nám té pravdy papež po- tvrzoval, poněvadž jest Bůh učinil, aby byla pevnější nežli nebe i země. Čtvrtý důvod zřetedlný jest, že jsme nežádali, aby nám ta pravda a víra půjčena byla. Jest svědek soudce veliký mezi námi a sborem basilejským vyvolený a tento soudce jest zá- kon Boží a Kristovo evangelium a nařízení apoštolské, učení a zachování prvotní církve svaté, sněmové a písma svatých doktorův, v témž zákoně Páně založených. A toho jsou nám nemohli zapříti, ale museli se znáti, že jsou tak první svatí přijímali, jakž pak o tom bude dotčeno. Nejprve, jak jsme do Basileje přijeli, hned jejich legátové i všecken sbor basilejský chtěl to na nás míti, abychme se na ně v své při dali a na jich vyrčení přestali. Ale my znamenav- še, že oni jsouce strana odporná pravdě, chtějí býti soudcové a že by tudy pominulo disputování a obrana víry naší, které jsme se chopili, odpověděli jsme z strany své, že nesluší nám toho bez uvážení a rozsouzení učiniti, že víra nemá býti lidské- mu soudu, zvláště nevěrným, svěřená, než podle důvodu zákona Božího prokázána. A tak ustanoven jest již jmenovaný soud- ce, zákon, z jednostejného obou stran svolení v každém času víry, kterémužto soudci pod pokutou věčného zatracení vše- cken svět poddán býti má. A toho soudce mocí držíme tu víru a ji hájíme a ne mocí papežovou ani mocí kompaktát, než po- 15
jejž viděl svatý Jan, an letíše prostředkem nebe, to jest církve svaté rytěřující. A ten anděl Kristus má v své mocí evange- lium věčné, neb on jest učinil to a žádný jiný, aby jeho evan- gelium bylo věčné a pravdou aby se nemohlo dáti větší moci evangelium svatému. Poslali jsme předešle do Basileje veliké množství písem, sebraných v pravdě ne proto, aby nám potvr- dily aneb propůjčily víry, a kterak by ji nám propůjčily, po- něvadž víry samy neměly, neb to samému Bohu přináleží? Ale dovozovali a ohlašovali jsme, že ta pravda jest víra evan- gelitská, kterouž jsme z víry beze všeho lidského dovolení ujali a pro ni naši rozličnými smrtmi mřeli, nechtíc jak dobro- volně tak ani bezděčně žádati, aby nám té pravdy papež po- tvrzoval, poněvadž jest Bůh učinil, aby byla pevnější nežli nebe i země. Čtvrtý důvod zřetedlný jest, že jsme nežádali, aby nám ta pravda a víra půjčena byla. Jest svědek soudce veliký mezi námi a sborem basilejským vyvolený a tento soudce jest zá- kon Boží a Kristovo evangelium a nařízení apoštolské, učení a zachování prvotní církve svaté, sněmové a písma svatých doktorův, v témž zákoně Páně založených. A toho jsou nám nemohli zapříti, ale museli se znáti, že jsou tak první svatí přijímali, jakž pak o tom bude dotčeno. Nejprve, jak jsme do Basileje přijeli, hned jejich legátové i všecken sbor basilejský chtěl to na nás míti, abychme se na ně v své při dali a na jich vyrčení přestali. Ale my znamenav- še, že oni jsouce strana odporná pravdě, chtějí býti soudcové a že by tudy pominulo disputování a obrana víry naší, které jsme se chopili, odpověděli jsme z strany své, že nesluší nám toho bez uvážení a rozsouzení učiniti, že víra nemá býti lidské- mu soudu, zvláště nevěrným, svěřená, než podle důvodu zákona Božího prokázána. A tak ustanoven jest již jmenovaný soud- ce, zákon, z jednostejného obou stran svolení v každém času víry, kterémužto soudci pod pokutou věčného zatracení vše- cken svět poddán býti má. A toho soudce mocí držíme tu víru a ji hájíme a ne mocí papežovou ani mocí kompaktát, než po- 15
Strana 16
kudž jest v nich pravda svatého evangelium od protivníkův schválena, není jich potřebí zamítati. Pátý důvod. Z předřečených řečí zjevně se ukazuje, že půjčení a potvrzení víry o přijímání pod obojím způsobem i všeliké pravdy Kristovy od lidí jsme neprosili, neb toho při- jímání pod obojí za víru ostříháme a je z víry držíme a pra- víme z víry Písma svatého, že víru sám Bůh dává. Jakož dí sám Syn Boží (Marek 11. 22): „Mějte víru Boží“. A apoštolé řekli ku Pánu (Lukáš 17, 5): „Pane, přispoř nám víry!“ A svatý Pavel (1. Kor. 12, 9): „Jednomu každému dáno bývá zjevení Ducha k užitku, jinému víra v témž Duchu“. A opět dí (2. Kor. 10, 13): „Jakož Bůh udělil míru víry“. A kdybychom my pro- sili, aby nám ta víra dána aneb potvrzena byla lidskou mocí, již by to byla víra proti víře, nýbrž ani vírou Boží by nebyla. Prosili bychom raději, aby nás s pokojem při té víře nechali, poslušně poddáni a povolni jsouce papeži, jako staršímu své- mu. Ale řekl by někdo: Proč jste tehdy kompaktát udělali neb k jakému užitku? Tu má každý znáti a věděti, že když jsme nejprve spatřili a uzřeli Písma nepřemožená o té víře pod- obojí, hned jsme slyšení žádali, chtíce ji provésti, že není blud. Ale protivníci pravdy žádného místa k slyšení nepůjčivše, po- čali pokojným Čechům náramně veliké nátisky činiti, pálením, mordováním, do šachet za živa metáním, topením, u vězení mořením a jinými divnými smrtmi a násilím i dítky nemluv- ňátka jali se hubiti. Nebo papež vydal na Čechy pro víru pod obojí kruciát, aby byli mordováni a posvěcoval na nás Bohu, kdož by se koli v české krvi zkrvavil, že má všech hříchův od- puštění i muk zbavení. Protož Němci to za obyčej tehdáž měli. když Čechy bili, že v jich krvi sobě ruce umývali, jakž k tomu od papeže vedeni byli. A v tom času někteří z našich silnější, kteříž nebyli z prv- ního stupně trpělivosti, počali odpírati mocí proti moci, zvláště když Bůh vzbudil Jana Žižku z Trocnova, metlu svou, jenž mstil smrti Mistra Jana Husi a odpíral mocí silně nepřátelům víry. A podle něho se zasadili i jiní, neb jim zřejmé pomáhal. 16
kudž jest v nich pravda svatého evangelium od protivníkův schválena, není jich potřebí zamítati. Pátý důvod. Z předřečených řečí zjevně se ukazuje, že půjčení a potvrzení víry o přijímání pod obojím způsobem i všeliké pravdy Kristovy od lidí jsme neprosili, neb toho při- jímání pod obojí za víru ostříháme a je z víry držíme a pra- víme z víry Písma svatého, že víru sám Bůh dává. Jakož dí sám Syn Boží (Marek 11. 22): „Mějte víru Boží“. A apoštolé řekli ku Pánu (Lukáš 17, 5): „Pane, přispoř nám víry!“ A svatý Pavel (1. Kor. 12, 9): „Jednomu každému dáno bývá zjevení Ducha k užitku, jinému víra v témž Duchu“. A opět dí (2. Kor. 10, 13): „Jakož Bůh udělil míru víry“. A kdybychom my pro- sili, aby nám ta víra dána aneb potvrzena byla lidskou mocí, již by to byla víra proti víře, nýbrž ani vírou Boží by nebyla. Prosili bychom raději, aby nás s pokojem při té víře nechali, poslušně poddáni a povolni jsouce papeži, jako staršímu své- mu. Ale řekl by někdo: Proč jste tehdy kompaktát udělali neb k jakému užitku? Tu má každý znáti a věděti, že když jsme nejprve spatřili a uzřeli Písma nepřemožená o té víře pod- obojí, hned jsme slyšení žádali, chtíce ji provésti, že není blud. Ale protivníci pravdy žádného místa k slyšení nepůjčivše, po- čali pokojným Čechům náramně veliké nátisky činiti, pálením, mordováním, do šachet za živa metáním, topením, u vězení mořením a jinými divnými smrtmi a násilím i dítky nemluv- ňátka jali se hubiti. Nebo papež vydal na Čechy pro víru pod obojí kruciát, aby byli mordováni a posvěcoval na nás Bohu, kdož by se koli v české krvi zkrvavil, že má všech hříchův od- puštění i muk zbavení. Protož Němci to za obyčej tehdáž měli. když Čechy bili, že v jich krvi sobě ruce umývali, jakž k tomu od papeže vedeni byli. A v tom času někteří z našich silnější, kteříž nebyli z prv- ního stupně trpělivosti, počali odpírati mocí proti moci, zvláště když Bůh vzbudil Jana Žižku z Trocnova, metlu svou, jenž mstil smrti Mistra Jana Husi a odpíral mocí silně nepřátelům víry. A podle něho se zasadili i jiní, neb jim zřejmé pomáhal. 16
Strana 17
že pořád v málo kolikas letech protivníci jsou zemdleni a Bo- hem ztrestáni, nemohli se nikdež obrániti, ani na místech hra- zených, ani na zámcích, ani v poli, nežli v lesích a v některých ohradách nemnohých se kryli. Kterýchžto ani král jich ani kurfiřštové a jiná knížata a jiní biskupové, jenž se o to s kříži pokoušeli, obrániti nemohli. Léta 1420 císař Zikmund přivedl veliké vojsko do Čech, kteříž Čechy mordovali, škody činili. A ten jest za Vyšehradem poražen, kdež mnoho pánův korou- hevních uherských a jiných zbito, a on sám císař jedva ujel. Potom po druhé léta 1422 přijel císař Zikmund do Čech maje 50.000 lidu jízdného kromě pěšího a přitáhl k Hoře. Proti ně- muž Žižka vytáhl a císař zapáliv Horu a pohubiv tu krajinu, pomordoval mnohé lidi, ujel před Žižkou pryč, jehož dostihl u Německého Brodu. A když Uhři utíkali přes řeku přes led, neb to bylo po Třech králích v zimě, led se s nimi prolomil a oni se ztopili a naši devět kop vozův a spíži jim odňali, města šturmem dobyli a král ledva s životem ujel. Potom po třetí biskup nisský také s vojskem do Čech vtrhl léta 1424 a okolo Náchoda škody veliké dělal mordováním a pálením, avšak ujel zase ze země pryč, nedočekal našich. Téhož léta potom po čtvrté přitáhlo vojsko do Čech ze země saské, knížata z Franku, markrabě magdeburské aneb brandenburské, Ota arcibiskup trierský, jehož následovali římští, Bavořané, města švábská a jiná císařská. Ti všickni vtrhli do Čech přes pomezí a oblehli Stříbro a tu jsou hanebně u Stříbra a Tachova na hlavu od našich Čechův poraženi a toť jest velice nešťastná porážka byla Němcův. Potom po páté kurfirštové a markrabinka saská léta 1426 dne 15. Iunii poslali veliké množství lidu a to do 150.000, kte- řížto Oustí opanovali a škody veliké zdělali, avšak jsou od na- šich na hlavu téměř poraženi, nebo padlo Němců do 50.000, Čechů pak toliko 19. Opět po šesté jiné vojsko přivedl Albrecht arcikníže rakouské maje 100.000 lidu, do Čech a do Moravy se pustil 17
že pořád v málo kolikas letech protivníci jsou zemdleni a Bo- hem ztrestáni, nemohli se nikdež obrániti, ani na místech hra- zených, ani na zámcích, ani v poli, nežli v lesích a v některých ohradách nemnohých se kryli. Kterýchžto ani král jich ani kurfiřštové a jiná knížata a jiní biskupové, jenž se o to s kříži pokoušeli, obrániti nemohli. Léta 1420 císař Zikmund přivedl veliké vojsko do Čech, kteříž Čechy mordovali, škody činili. A ten jest za Vyšehradem poražen, kdež mnoho pánův korou- hevních uherských a jiných zbito, a on sám císař jedva ujel. Potom po druhé léta 1422 přijel císař Zikmund do Čech maje 50.000 lidu jízdného kromě pěšího a přitáhl k Hoře. Proti ně- muž Žižka vytáhl a císař zapáliv Horu a pohubiv tu krajinu, pomordoval mnohé lidi, ujel před Žižkou pryč, jehož dostihl u Německého Brodu. A když Uhři utíkali přes řeku přes led, neb to bylo po Třech králích v zimě, led se s nimi prolomil a oni se ztopili a naši devět kop vozův a spíži jim odňali, města šturmem dobyli a král ledva s životem ujel. Potom po třetí biskup nisský také s vojskem do Čech vtrhl léta 1424 a okolo Náchoda škody veliké dělal mordováním a pálením, avšak ujel zase ze země pryč, nedočekal našich. Téhož léta potom po čtvrté přitáhlo vojsko do Čech ze země saské, knížata z Franku, markrabě magdeburské aneb brandenburské, Ota arcibiskup trierský, jehož následovali římští, Bavořané, města švábská a jiná císařská. Ti všickni vtrhli do Čech přes pomezí a oblehli Stříbro a tu jsou hanebně u Stříbra a Tachova na hlavu od našich Čechův poraženi a toť jest velice nešťastná porážka byla Němcův. Potom po páté kurfirštové a markrabinka saská léta 1426 dne 15. Iunii poslali veliké množství lidu a to do 150.000, kte- řížto Oustí opanovali a škody veliké zdělali, avšak jsou od na- šich na hlavu téměř poraženi, nebo padlo Němců do 50.000, Čechů pak toliko 19. Opět po šesté jiné vojsko přivedl Albrecht arcikníže rakouské maje 100.000 lidu, do Čech a do Moravy se pustil 17
Strana 18
a ti znamenitou škodu ohněm a mečem zdělali a na 500 vsí, městeček a zámků spálili, a zase do Rakous ven z země ujeli. Potom po sedmé Julián legát papežský 100.000 lidu do Čech přivedl a divnou mocí Boží to vojsko ztratil, ježto ani nepřátelé sebe neviděli, a oni již utíkali, strachem někteří do vody, jiní na dříví do lesa lezli a všickni zpátkem do Bavor utíkali, ač Julián legát pěkně prosil, aby neutíkali, prvé nežli by nepřátely viděli a že není slejcháno, aby Germánové kdy z boje a z pole utéci měli a jestliže se na poli neobrání, že ani za zdmi v žádném městě neosedí a že nebojují než proti kací- řům a panchartům, kteříž jsou z církve utekli, protož že pro církev a pro spasení duší svých bojují a zemrou-li v boji, že hned pojednou duše jich jako mučedlníkův do nebe vzaty budou. A jiného mnoho Julián legát mluvil, ale nic neprospěl, lid nic nedbal, přece strachem utíkal, kterýž na ně z dopuštění Božího přišel. Až potom i sám Julián legát na utíkání se obrátil a ztratil tu plášť zlatohlavý velmi drahý, kterýž nalezen od našich mezi jinými kořistmi, od nichž Němci odběhli. Poslední vojsko téhož léta (1431) po osmé papež, císař, kor- fiřštové sebravše svou moc se všemi krajinami německými 700.000 lidu vtrhli do Čech 8. dne měsíce června. Nebo císař Zikmund požádal nové pomoci proti Čechům od knížat říšských a Martin papež toho jména Pátý poslal na svém místě Juliána legáta. Vůdcem vojska papežova byl ustanoven Fridrich, mar- krabě brandburský. V tom vojště byli Albrecht a Krištof, kní- žata bavorská, Fridrich saský, Jan, Albrecht knížata brande- burská s otcem svým, kterémuž nejvíc poručeno bylo, erby polenské, lamberské, lid mohutský, groverský, z Vlach, z Rej- na Kolína, biskupové jich, lotarinský kníže, falckrabě wido- metský, Albrecht, arcikníže rakouský. Tito všickni s velikou silou, mocí a lidem válečným silně táhli, s nimi biskupové a Julián legát, dávajíce jim požehnání, hříchův jich odpuštění, pekla i muk zbavení těm všem, kteříž by se v české krvi krva- vili. A jakž vtrhli do Čech, Čechové věrní, sebravše se což nejvíc mohli, Pánu Bohu se poručili a modlili, tělo a krev Boží 18
a ti znamenitou škodu ohněm a mečem zdělali a na 500 vsí, městeček a zámků spálili, a zase do Rakous ven z země ujeli. Potom po sedmé Julián legát papežský 100.000 lidu do Čech přivedl a divnou mocí Boží to vojsko ztratil, ježto ani nepřátelé sebe neviděli, a oni již utíkali, strachem někteří do vody, jiní na dříví do lesa lezli a všickni zpátkem do Bavor utíkali, ač Julián legát pěkně prosil, aby neutíkali, prvé nežli by nepřátely viděli a že není slejcháno, aby Germánové kdy z boje a z pole utéci měli a jestliže se na poli neobrání, že ani za zdmi v žádném městě neosedí a že nebojují než proti kací- řům a panchartům, kteříž jsou z církve utekli, protož že pro církev a pro spasení duší svých bojují a zemrou-li v boji, že hned pojednou duše jich jako mučedlníkův do nebe vzaty budou. A jiného mnoho Julián legát mluvil, ale nic neprospěl, lid nic nedbal, přece strachem utíkal, kterýž na ně z dopuštění Božího přišel. Až potom i sám Julián legát na utíkání se obrátil a ztratil tu plášť zlatohlavý velmi drahý, kterýž nalezen od našich mezi jinými kořistmi, od nichž Němci odběhli. Poslední vojsko téhož léta (1431) po osmé papež, císař, kor- fiřštové sebravše svou moc se všemi krajinami německými 700.000 lidu vtrhli do Čech 8. dne měsíce června. Nebo císař Zikmund požádal nové pomoci proti Čechům od knížat říšských a Martin papež toho jména Pátý poslal na svém místě Juliána legáta. Vůdcem vojska papežova byl ustanoven Fridrich, mar- krabě brandburský. V tom vojště byli Albrecht a Krištof, kní- žata bavorská, Fridrich saský, Jan, Albrecht knížata brande- burská s otcem svým, kterémuž nejvíc poručeno bylo, erby polenské, lamberské, lid mohutský, groverský, z Vlach, z Rej- na Kolína, biskupové jich, lotarinský kníže, falckrabě wido- metský, Albrecht, arcikníže rakouský. Tito všickni s velikou silou, mocí a lidem válečným silně táhli, s nimi biskupové a Julián legát, dávajíce jim požehnání, hříchův jich odpuštění, pekla i muk zbavení těm všem, kteříž by se v české krvi krva- vili. A jakž vtrhli do Čech, Čechové věrní, sebravše se což nejvíc mohli, Pánu Bohu se poručili a modlili, tělo a krev Boží 18
Strana 19
každý přijímali. A když Němci ráno na úsvitě uzřeli česká vojska a slyšeli hřmot lidský a cepův a prask bičový vozkův, jenž byli zvezli, z obzvláštního dopuštění tak veliký strach na ně připadl, že ten veškeren lid, jakkoli mnohý, na utíkání a na běh se oddal, ač je knížata jich (i Julián legát) napomínali, nijakž jich zastaviti nemohli a sami utéci musili, nechavše na lesích vozů, stanův, děl, kteréž naši honili a bili a kořisti jich pobrali. Z toho naši Pána Boha chválili a více v té pravdě, po- něvadž sám za ně Bůh bojuje, se posilnili. Nebo jim dal ne- toliko nad domácími, ale i nad cizími zvítěziti. Ačkoliv našich bez počtu, bez míry, bez čísla na mnoho tisíc pro víru a krev Pána našeho Ježíše Krista zhubeno bylo, však vždy naši vítěz- ství s pomocí Boží, plac a daňk obdrželi. A to se stalo léta 1431. O ZAČÁTKU SNĚMU BASILEJSKÉHO A POVOLÁNÍ ČECHŮV na týž sněm, aby z víry své počet vydali. Jsouce pak protivníci souženi a nemohouc proti pravdě odo- lati, počali volati řkouce: „Kdyby toliko církev povolila, ne- bylo by žádné nesnáze o přijímání pod obojím způsobem. Národové při pomezí všickni okolo nás velice souženi jsouce, pokoje žádali. Císař Zikmund také psal k nám těmito slovy, že on jest dědič český, rodem z Čech, a že žádnému národu více nežli svému nepřeje, a že do Říma pro korunu císařskou ku poctivosti naší jel a nám ku poctivosti to sjednal, aby con- cilium basilejské držáno bylo a tu, kteříž by Čechové chtěli o víru slyšáni býti, abychom tam přijeli, abychom více ne- smejšleli než církev katolická, matka věřících. A že nemáme jeho, totiž krále Zikmunda, my Čechové pobíhati, jehožto děd, otec i bratří kralovali, abychom osoby na concilium basilejské vyslali, kteřížby víry naší přede vším světem dokázali, dáva- jíce glejt a slibujíce zabezpečnost cesty i v mluvení, což by- chom chtěli. My zase předkládali jsme mistra Jana Husa a mistra Jeronyma, což se jim pod glejtem přihodilo, že by 19
každý přijímali. A když Němci ráno na úsvitě uzřeli česká vojska a slyšeli hřmot lidský a cepův a prask bičový vozkův, jenž byli zvezli, z obzvláštního dopuštění tak veliký strach na ně připadl, že ten veškeren lid, jakkoli mnohý, na utíkání a na běh se oddal, ač je knížata jich (i Julián legát) napomínali, nijakž jich zastaviti nemohli a sami utéci musili, nechavše na lesích vozů, stanův, děl, kteréž naši honili a bili a kořisti jich pobrali. Z toho naši Pána Boha chválili a více v té pravdě, po- něvadž sám za ně Bůh bojuje, se posilnili. Nebo jim dal ne- toliko nad domácími, ale i nad cizími zvítěziti. Ačkoliv našich bez počtu, bez míry, bez čísla na mnoho tisíc pro víru a krev Pána našeho Ježíše Krista zhubeno bylo, však vždy naši vítěz- ství s pomocí Boží, plac a daňk obdrželi. A to se stalo léta 1431. O ZAČÁTKU SNĚMU BASILEJSKÉHO A POVOLÁNÍ ČECHŮV na týž sněm, aby z víry své počet vydali. Jsouce pak protivníci souženi a nemohouc proti pravdě odo- lati, počali volati řkouce: „Kdyby toliko církev povolila, ne- bylo by žádné nesnáze o přijímání pod obojím způsobem. Národové při pomezí všickni okolo nás velice souženi jsouce, pokoje žádali. Císař Zikmund také psal k nám těmito slovy, že on jest dědič český, rodem z Čech, a že žádnému národu více nežli svému nepřeje, a že do Říma pro korunu císařskou ku poctivosti naší jel a nám ku poctivosti to sjednal, aby con- cilium basilejské držáno bylo a tu, kteříž by Čechové chtěli o víru slyšáni býti, abychom tam přijeli, abychom více ne- smejšleli než církev katolická, matka věřících. A že nemáme jeho, totiž krále Zikmunda, my Čechové pobíhati, jehožto děd, otec i bratří kralovali, abychom osoby na concilium basilejské vyslali, kteřížby víry naší přede vším světem dokázali, dáva- jíce glejt a slibujíce zabezpečnost cesty i v mluvení, což by- chom chtěli. My zase předkládali jsme mistra Jana Husa a mistra Jeronyma, což se jim pod glejtem přihodilo, že by 19
Strana 20
tolikéž čekati museli, kdož by tam vysláni byli, a že jsme od těch za kacíře odsouzeni, od kterýchž slyšáni býti máme a skrze kteréž dvacet let války jsme vedli a původem jich mnoho set vsí, městeček a zámků zkaženo, stolice královské Vyšehrad a hrad svatého Václava vyvráceny a nesčíslné množství tisíc lidu zhubeno. Když pak concilium basilejské se začalo a válku vedlo proti Eugeniovi papeži, k svému posilnění ten sbor myslil takto, že nás Čechy, aby větší moc měli, mohl by k sobě připojiti. Po- slali jsou posly do Hba, pobízejíce nás slovy našimi a pravíce: „Dávno jste žádali svobodného slyšení, aj, již se vám dává, líbí-li se vám, přijeďte!“ My pak těch tří věcí šetříce: 1. Jedno: Žádosti našich protivníkův, jenž toliko povolení církve žádali, aby se spíš buď k naší víře obrátili aneb protiviti se přestali. Druhé: Slyšení našeho, skrze kteréž abychom dokázali pravdy evangelium svatého, abychom za bludné držáni ne- byli, ale což jsme mluvili, toho přede vším světem po- tvrdili. Třetí: Šetříce pokoje velmi potřebného a užitečného, neb skrze ty války na dvaceti let málo se silo a voralo, v chle- bě byl nedostatek a někteří poddaní tudíž čtverým pánům platiti museli, žádného řádu nebylo, kdo s koho mohl býti, ten toho pán, a tak se mnohým přitiskovalo. I vyjeli jsme do Hba, a ustanovivše mezi sebou soudce napřed řečeného, zákon Boží, ve třech osobách jsme poselství učinili, na místě vší země pan Vilhelm Kostka a Prokop Holý a mistr Jan Rokycan, orator církve pod obojí. Táborští také vyslali Mikuláše Biskupce, kněze Galiena a Petra Engliše, jenž byl v teologice a v retorice zběhlý a výmluvný. A když jsme již do Basileje jeli, Prokop Holý vzal sebou 400(?) lidu váleč- ného, kdyby nám chtěli mocí hrdla odníti, aby nesměli. A ten lid jeho český byl vždy jaksi silný, hrozný, vlasatý, maje pa- zoury co nedvědí, kůži usmahlou co dubovou, tvář co vorličí, 2. 3. 20
tolikéž čekati museli, kdož by tam vysláni byli, a že jsme od těch za kacíře odsouzeni, od kterýchž slyšáni býti máme a skrze kteréž dvacet let války jsme vedli a původem jich mnoho set vsí, městeček a zámků zkaženo, stolice královské Vyšehrad a hrad svatého Václava vyvráceny a nesčíslné množství tisíc lidu zhubeno. Když pak concilium basilejské se začalo a válku vedlo proti Eugeniovi papeži, k svému posilnění ten sbor myslil takto, že nás Čechy, aby větší moc měli, mohl by k sobě připojiti. Po- slali jsou posly do Hba, pobízejíce nás slovy našimi a pravíce: „Dávno jste žádali svobodného slyšení, aj, již se vám dává, líbí-li se vám, přijeďte!“ My pak těch tří věcí šetříce: 1. Jedno: Žádosti našich protivníkův, jenž toliko povolení církve žádali, aby se spíš buď k naší víře obrátili aneb protiviti se přestali. Druhé: Slyšení našeho, skrze kteréž abychom dokázali pravdy evangelium svatého, abychom za bludné držáni ne- byli, ale což jsme mluvili, toho přede vším světem po- tvrdili. Třetí: Šetříce pokoje velmi potřebného a užitečného, neb skrze ty války na dvaceti let málo se silo a voralo, v chle- bě byl nedostatek a někteří poddaní tudíž čtverým pánům platiti museli, žádného řádu nebylo, kdo s koho mohl býti, ten toho pán, a tak se mnohým přitiskovalo. I vyjeli jsme do Hba, a ustanovivše mezi sebou soudce napřed řečeného, zákon Boží, ve třech osobách jsme poselství učinili, na místě vší země pan Vilhelm Kostka a Prokop Holý a mistr Jan Rokycan, orator církve pod obojí. Táborští také vyslali Mikuláše Biskupce, kněze Galiena a Petra Engliše, jenž byl v teologice a v retorice zběhlý a výmluvný. A když jsme již do Basileje jeli, Prokop Holý vzal sebou 400(?) lidu váleč- ného, kdyby nám chtěli mocí hrdla odníti, aby nesměli. A ten lid jeho český byl vždy jaksi silný, hrozný, vlasatý, maje pa- zoury co nedvědí, kůži usmahlou co dubovou, tvář co vorličí, 2. 3. 20
Strana 21
neb 20 let pod střechou nelíhali, ale vždycky válčili. Když jsme pak do Basileje přijeli, strachem lid na ulici státi nesměl, než z voken se na nás dívali, aby na nás volněji hleděti mohli. Pravili sami Němci, že v každém Čechu jest sto ďáblův a že jsme národ vzteklý, divoký a nepřemožený. Když jsou ob- zvláštní osoby pak napřed jmenované a my jiní podle nich přednější na sněmu tom v Basileji byli, Julián legát na místě toho všeho sboru takto mluvil: Že ten svatý sbor poručil ozná- miti a mluviti, kterak jsou Čechové a Moravané o to se směli pokusiti, aby z církve svaté utekli, kteráž jest matka všech věrných a na těch věcech, kteréž náležejí k životu věčnému, poblouditi nemůže a kdo by ji potupil, ten má jmín a držán býti za cizího, to jest kacíře a za zjevného hříšníka. A ona nej- více se v concilium ohlašuje a dostává ke všemu, jížto ne více nežli svatému evangelium věřiti sluší a její mocí a řečí že Písma svatá se potvrzují a uloženy jsou. Ač pak Čechové matky duchovní církve hlasu slyšeti nechtěli, ale že se ona na syny zapomenouti nemůže, ačkoliv jsou od ní utekli a jí se zbavili, proti ní učili, kázali, mečem, válkou i bojem jí se proti- vili a velikou roztržku a rozdvojení v církvi učinili. Protož jsme k tomu hodně válkou a bojem přinuceni, jakož odřezanci a kacíři a pankharti trestání jsou hodni, protože jsou řády církve opovrhli, zákon v své moci míti chtěli a zle, všetečně, bez vůle církve o to se pokusiti směli, aby krev Boží z kalicha lidu obecnému rozdávali, a že to kněžím samým náleží. Ale Čechům netřeba než žíla, šatlava a kyj, aby je pro jich vše- tečnost pral, až by se ušprachali. A že Kristus samé církvi dal slovo svátosti, klíče, aby s tím dělala co chce, neb má Ducha svatého a v té jest hříchův odpuštění i spasení. To až potud Julián legát zpočátku mluvil. Mistr Jan Rokycan zase na místě vší České země mluvil a to krátce takto: Že jsou věrní Čechové z církve neutekli a ji nepotupili, nýbrž že jsou do ní teprv trefili, když jsou učení Kristovo a církve svaté v pravdě přijali. Ta pak církev po- stranní, ne katolická, než papežská, že je prve ortelovala, za 21
neb 20 let pod střechou nelíhali, ale vždycky válčili. Když jsme pak do Basileje přijeli, strachem lid na ulici státi nesměl, než z voken se na nás dívali, aby na nás volněji hleděti mohli. Pravili sami Němci, že v každém Čechu jest sto ďáblův a že jsme národ vzteklý, divoký a nepřemožený. Když jsou ob- zvláštní osoby pak napřed jmenované a my jiní podle nich přednější na sněmu tom v Basileji byli, Julián legát na místě toho všeho sboru takto mluvil: Že ten svatý sbor poručil ozná- miti a mluviti, kterak jsou Čechové a Moravané o to se směli pokusiti, aby z církve svaté utekli, kteráž jest matka všech věrných a na těch věcech, kteréž náležejí k životu věčnému, poblouditi nemůže a kdo by ji potupil, ten má jmín a držán býti za cizího, to jest kacíře a za zjevného hříšníka. A ona nej- více se v concilium ohlašuje a dostává ke všemu, jížto ne více nežli svatému evangelium věřiti sluší a její mocí a řečí že Písma svatá se potvrzují a uloženy jsou. Ač pak Čechové matky duchovní církve hlasu slyšeti nechtěli, ale že se ona na syny zapomenouti nemůže, ačkoliv jsou od ní utekli a jí se zbavili, proti ní učili, kázali, mečem, válkou i bojem jí se proti- vili a velikou roztržku a rozdvojení v církvi učinili. Protož jsme k tomu hodně válkou a bojem přinuceni, jakož odřezanci a kacíři a pankharti trestání jsou hodni, protože jsou řády církve opovrhli, zákon v své moci míti chtěli a zle, všetečně, bez vůle církve o to se pokusiti směli, aby krev Boží z kalicha lidu obecnému rozdávali, a že to kněžím samým náleží. Ale Čechům netřeba než žíla, šatlava a kyj, aby je pro jich vše- tečnost pral, až by se ušprachali. A že Kristus samé církvi dal slovo svátosti, klíče, aby s tím dělala co chce, neb má Ducha svatého a v té jest hříchův odpuštění i spasení. To až potud Julián legát zpočátku mluvil. Mistr Jan Rokycan zase na místě vší České země mluvil a to krátce takto: Že jsou věrní Čechové z církve neutekli a ji nepotupili, nýbrž že jsou do ní teprv trefili, když jsou učení Kristovo a církve svaté v pravdě přijali. Ta pak církev po- stranní, ne katolická, než papežská, že je prve ortelovala, za 21
Strana 22
kacíře, za pankharty v Konstanci odsoudila, nežli je kdy sly- šela, neb viděla, čehož se žádným lotrům ani kacířům nikdá nestalo, aby bez vyslyšení ortelováni býti měli jako my. A proto jsme sem přijeli, abychme to prokázali, provedli a skutkem potvrdili, co jsme v Čechách učili. A Kristus Pán takové moci nad svatým evangeliem a svátostmi a hříchův od- puštění nedal ani nám toho nedokážete, než poručil evange- lium kázati a svátostmi, jakž nařídil, křtem a večeří Páně všem věřícím sloužiti a nejináč, jakož jest concilium konstantské pokusilo se o to, aby v církvi z kalicha lidu prostému slouženo nebylo, proti vůli a nařízení Kristovu. Apoštolé nesměli slova Kristova a vůle jeho posledního kšaftu falšovati, první církev tak se zachovala, již my následujem, a pod obojí lidu podá- vala. A poněvadž žádný nerozkazoval a nemohl Bohu, jak by měl tento svět stvořiti ani při večeři poslední nepotřeboval žádného, aby mu radil, jak má tělo a krev svou pod obojí k je- dení a ku pití svým věrným vydati, a nedal té moci žádnému ani neporučil, aby měl to jinačiti a moudřejší se nad něho dělati. A vy té moci nemáte, abyste nám měli zbrániti Kristova nařízení se držeti. Protož církev ta, kteráž, jak pravíte, blouditi nemůže, již vidíme, že jest pobloudila v tom i v jiném. A su- mou, čemuž jest Kristus učil i apoštolé jeho, kdo to drží, ten kacíř, poběhlec ani pankhart duchovní není, a zase, co jest Kristus nerozkázal a apoštolé jeho neučili, o čemž první církev nevěděla a k čemu slova Božího nemáme, není povinen toho žádný držeti ani tomu věřiti. Protož my nic jiného provésti a ukázati nežádáme, nežli to: 1. Jedno: Že slovo Boží jazykem rozumným, u nás českým, Čechům zjevně, svobodně kázáno býti má. A kdež se v kterém kostele nekáže, že tu jest peleš lotrovská. 2. Druhé: Že všemu lidu věřícímu obecnému pod obojím způ- sobem, tělo Boží pod způsobem chleba a krev Kristova pod způsobem vína z kalicha má podávána býti. Neb Kris- tus to nařídil, tak svatý Pavel učil, tak první církev se chovala. 22
kacíře, za pankharty v Konstanci odsoudila, nežli je kdy sly- šela, neb viděla, čehož se žádným lotrům ani kacířům nikdá nestalo, aby bez vyslyšení ortelováni býti měli jako my. A proto jsme sem přijeli, abychme to prokázali, provedli a skutkem potvrdili, co jsme v Čechách učili. A Kristus Pán takové moci nad svatým evangeliem a svátostmi a hříchův od- puštění nedal ani nám toho nedokážete, než poručil evange- lium kázati a svátostmi, jakž nařídil, křtem a večeří Páně všem věřícím sloužiti a nejináč, jakož jest concilium konstantské pokusilo se o to, aby v církvi z kalicha lidu prostému slouženo nebylo, proti vůli a nařízení Kristovu. Apoštolé nesměli slova Kristova a vůle jeho posledního kšaftu falšovati, první církev tak se zachovala, již my následujem, a pod obojí lidu podá- vala. A poněvadž žádný nerozkazoval a nemohl Bohu, jak by měl tento svět stvořiti ani při večeři poslední nepotřeboval žádného, aby mu radil, jak má tělo a krev svou pod obojí k je- dení a ku pití svým věrným vydati, a nedal té moci žádnému ani neporučil, aby měl to jinačiti a moudřejší se nad něho dělati. A vy té moci nemáte, abyste nám měli zbrániti Kristova nařízení se držeti. Protož církev ta, kteráž, jak pravíte, blouditi nemůže, již vidíme, že jest pobloudila v tom i v jiném. A su- mou, čemuž jest Kristus učil i apoštolé jeho, kdo to drží, ten kacíř, poběhlec ani pankhart duchovní není, a zase, co jest Kristus nerozkázal a apoštolé jeho neučili, o čemž první církev nevěděla a k čemu slova Božího nemáme, není povinen toho žádný držeti ani tomu věřiti. Protož my nic jiného provésti a ukázati nežádáme, nežli to: 1. Jedno: Že slovo Boží jazykem rozumným, u nás českým, Čechům zjevně, svobodně kázáno býti má. A kdež se v kterém kostele nekáže, že tu jest peleš lotrovská. 2. Druhé: Že všemu lidu věřícímu obecnému pod obojím způ- sobem, tělo Boží pod způsobem chleba a krev Kristova pod způsobem vína z kalicha má podávána býti. Neb Kris- tus to nařídil, tak svatý Pavel učil, tak první církev se chovala. 22
Strana 23
3. Třetí: Že kněží a duchovní správcové nemají světsky pa- novati, neb jsou služebníci Kristovi a církve a ne páni. Poněvadž Kristus sloužil nám všem, i my povinni jsme sobě sloužiti. A řekl k apoštolům: „Králové pohanští pa- nují, ale vy ne tak“ (Lukáš 22, 25—26). A svatý Petr v 1. kanonice 5. kap., v. 3, praví starším, biskupům a kně- žím: „Ani také jako panující nad lidem Bohu oddaným.“ Nebo kněžím náleží Zákon, aby z něho lid vyučovali zná- mosti a vůli Pána Boha, jak on chce poznán, ctěn a vzý- ván býti, jenž nám všechněm pomoci chce a může. Králi sluší panovati a světská práva pánům, moudrost a zboží, měšťanům opatrnost v živnostech a nevěstkám líčidlo. Čtvrté: Aby zjevní smrtedlní hříchové proti přikázáním Božím stavováni byli a menší pro varování větších nikoli trpíni nebyli, smilstvo aby svobody nemělo, domky zjev- ných žen aby byly zbořeny a ony trestány, aby se učily tělo zkrocovati a prací rukou svých se živiti. Též i kněz, který by v smrtedlném hříchu byl postižen, aby byl jako jiný světsky trestán. Neb dvojnásobně hřeší proti Bohu a svému svědomí a pohoršení v církvi činí. A tu nám hádání o ty artikule nastalo. Nebo co jsme tam koli let byli, vždycky jsme se hádali s obou stran. My o naši víru pod obojím způsobem a oni o svou pod jedním způsobem. A že nebylo větší rozepře jako o ten artikul o přijímání po svatém evangelitském pod obojím způsobem a oni o svou pod jedním způsobem. Protož toliko o tom jediném tuto zmínku nejvíce činíme. A to hádání naše na tom concilium basilejském za pět let pořád velmi pracně, důvody mnohými, Písmy svatými, dok- tory, rozumy filosofskými, i příklady první církve a svatých doktorův se dálo. Neb někdy jednoho dne více než na pět set důvodův z Písem a z doktorův, učitelův svatých od prvního až do posledního zpaměti vedeno bylo. A ten artikul o večeři Páně za tři léta ledva jsme zavříti mohli, pro veliké odpory, neboť oni svou vůli provésti usilovali. Ale v jejich při žádného 4. 23
3. Třetí: Že kněží a duchovní správcové nemají světsky pa- novati, neb jsou služebníci Kristovi a církve a ne páni. Poněvadž Kristus sloužil nám všem, i my povinni jsme sobě sloužiti. A řekl k apoštolům: „Králové pohanští pa- nují, ale vy ne tak“ (Lukáš 22, 25—26). A svatý Petr v 1. kanonice 5. kap., v. 3, praví starším, biskupům a kně- žím: „Ani také jako panující nad lidem Bohu oddaným.“ Nebo kněžím náleží Zákon, aby z něho lid vyučovali zná- mosti a vůli Pána Boha, jak on chce poznán, ctěn a vzý- ván býti, jenž nám všechněm pomoci chce a může. Králi sluší panovati a světská práva pánům, moudrost a zboží, měšťanům opatrnost v živnostech a nevěstkám líčidlo. Čtvrté: Aby zjevní smrtedlní hříchové proti přikázáním Božím stavováni byli a menší pro varování větších nikoli trpíni nebyli, smilstvo aby svobody nemělo, domky zjev- ných žen aby byly zbořeny a ony trestány, aby se učily tělo zkrocovati a prací rukou svých se živiti. Též i kněz, který by v smrtedlném hříchu byl postižen, aby byl jako jiný světsky trestán. Neb dvojnásobně hřeší proti Bohu a svému svědomí a pohoršení v církvi činí. A tu nám hádání o ty artikule nastalo. Nebo co jsme tam koli let byli, vždycky jsme se hádali s obou stran. My o naši víru pod obojím způsobem a oni o svou pod jedním způsobem. A že nebylo větší rozepře jako o ten artikul o přijímání po svatém evangelitském pod obojím způsobem a oni o svou pod jedním způsobem. Protož toliko o tom jediném tuto zmínku nejvíce činíme. A to hádání naše na tom concilium basilejském za pět let pořád velmi pracně, důvody mnohými, Písmy svatými, dok- tory, rozumy filosofskými, i příklady první církve a svatých doktorův se dálo. Neb někdy jednoho dne více než na pět set důvodův z Písem a z doktorův, učitelův svatých od prvního až do posledního zpaměti vedeno bylo. A ten artikul o večeři Páně za tři léta ledva jsme zavříti mohli, pro veliké odpory, neboť oni svou vůli provésti usilovali. Ale v jejich při žádného 4. 23
Strana 24
pevnějšího doložení jsme nenalezli, než že je tak obyčej církve římské, mluvili nám zjevně, jako za dostatečný důvod řkouc: „Nic neváží Augustin, nic neváží Ambrož, ani jiní svatí dok- toři, církev sama váží, tať má rozkazovati, kteréž kdo ne- poslechne, jest jako pohan a zjevný hříšník.“ To jest byl jejich důvod nejpevnější a jako nepřemožené ohrady outočiště. Nebo nevědouce se kam vrci, když je Písma pevná a jistá v oči bodla, i utekli se do ohrady církve, to jest sami k sobě. Neb se sami církví svatou nazývají, kteráž poblouditi nemůže, co v sobě jiného obsahuje a zavírá, takový jejich důvod, tak drží a tak míti chce církev, jedině že toto neb ono podle jejich zdání a ne podle Písma pravda jest, neb my tak chceme mítí. Takoví přemoženi býti nemohou, než zahanbeni mohou býti, poněvadž Duch svatý podle jejich domnění jest jim nepo- chybně přítomný, ale Duch svatý jest duch pravdy a proti pravdě nečelí, jako oni čelí a ji odvozují. Protož z toho znáti, že Ducha svatého nemusejí míti. Nebo Duch svatý učení a na- řízení Kristovo zvelebuje, oslavuje a ne potupuje, jakož oni činí a potupují. A tak v svých důvodech nic nečinili, neměli a podnes ne- mají pevnějšího než svou vůli, o níž řečeno, že sama svá vůle v pekle hoří. An tu v Basileji jeden znamenitý biskup prchli- vosti a hněvu plný, slintaje a nohou v zem dupaje, když jsme přivodili řeč svatého Pavla o kalichu, řekl: „By pak svatý Pavel s nebe stoupil, nebudeť on nás učiti.“ Ač toť jest ta je- jich ohrada nedobytá a nepřemožená. Neb jest-li by svatý Pavel nepřemohl, kterýž rozličnými jazyky mluvil, i kdo by je těchto časů mohl přemoci v pravdě evangelium svatého? Zda- liž jak jináč, nežli obyčejem skrze nedbanlivost kněžskou a lenost, v církev uvedenými, dovozují? Ale když se pravda vyjeví, obyčej pravdě má postoupiti, a nic méně, jako jedova- tého nakažení, zlého obyčeje, zvyklosti máme se varovati, ja- kožto o tom v právích duchovních v rozdílu osmém se obšírně pokládá. Pravil také ten sbor basilejský, že jest nikdá nebylo rozdáváno pod obojím způsobem a nemohši toho dovésti, jsouc 24
pevnějšího doložení jsme nenalezli, než že je tak obyčej církve římské, mluvili nám zjevně, jako za dostatečný důvod řkouc: „Nic neváží Augustin, nic neváží Ambrož, ani jiní svatí dok- toři, církev sama váží, tať má rozkazovati, kteréž kdo ne- poslechne, jest jako pohan a zjevný hříšník.“ To jest byl jejich důvod nejpevnější a jako nepřemožené ohrady outočiště. Nebo nevědouce se kam vrci, když je Písma pevná a jistá v oči bodla, i utekli se do ohrady církve, to jest sami k sobě. Neb se sami církví svatou nazývají, kteráž poblouditi nemůže, co v sobě jiného obsahuje a zavírá, takový jejich důvod, tak drží a tak míti chce církev, jedině že toto neb ono podle jejich zdání a ne podle Písma pravda jest, neb my tak chceme mítí. Takoví přemoženi býti nemohou, než zahanbeni mohou býti, poněvadž Duch svatý podle jejich domnění jest jim nepo- chybně přítomný, ale Duch svatý jest duch pravdy a proti pravdě nečelí, jako oni čelí a ji odvozují. Protož z toho znáti, že Ducha svatého nemusejí míti. Nebo Duch svatý učení a na- řízení Kristovo zvelebuje, oslavuje a ne potupuje, jakož oni činí a potupují. A tak v svých důvodech nic nečinili, neměli a podnes ne- mají pevnějšího než svou vůli, o níž řečeno, že sama svá vůle v pekle hoří. An tu v Basileji jeden znamenitý biskup prchli- vosti a hněvu plný, slintaje a nohou v zem dupaje, když jsme přivodili řeč svatého Pavla o kalichu, řekl: „By pak svatý Pavel s nebe stoupil, nebudeť on nás učiti.“ Ač toť jest ta je- jich ohrada nedobytá a nepřemožená. Neb jest-li by svatý Pavel nepřemohl, kterýž rozličnými jazyky mluvil, i kdo by je těchto časů mohl přemoci v pravdě evangelium svatého? Zda- liž jak jináč, nežli obyčejem skrze nedbanlivost kněžskou a lenost, v církev uvedenými, dovozují? Ale když se pravda vyjeví, obyčej pravdě má postoupiti, a nic méně, jako jedova- tého nakažení, zlého obyčeje, zvyklosti máme se varovati, ja- kožto o tom v právích duchovních v rozdílu osmém se obšírně pokládá. Pravil také ten sbor basilejský, že jest nikdá nebylo rozdáváno pod obojím způsobem a nemohši toho dovésti, jsouc 24
Strana 25
přemoženi Písmy, jinam se vrhli, řkouc: „Ovšem že jsou tak pod obojí v první svaté církvi podávali a přijímali. Ale již církev svatá to pro hodné příčiny složila.“ A když jsme žádali, aby nám ukázali, skrze které concilium obecné aneb skrze kterého papeže aneb biskupa aneb kdoby ji ponejprv počal opouštěti, k tomu ihned odpověděti nemohouce, hojemství sobě vzali. Po mnohých pak dnech přehledavše a převerto- vavše všecky knihy i kroniky, odpověděli řkouce, že pro veli- kou starožitnost toho složení nemohou najíti, kde aneb skrze koho jest to složeno pod obojí přijímání. Bojovali také o svou víru i jinými rozličnými způsoby a obyčeji se vší snažností. Ale když jim Písma pevná a důvodové dostateční byly předkládány, nemohouce těch pohaněti, svým se obyčejem bránili, kterýž jsou zakládali v moci církve, a že žádný proti důvodu aneb moci církve nic nemůže. A toť jest byla poslední jejich ustavičná a nepřemožená ohrada, kteréžto ani svatý Pavel, jenž pro velikost, množství jazyků a umění Písem sva- tých nemoudrý nazván byl (2. Kor. 12, 11), nemohl by jich přemoci, ani svatý Augustin, ani svatý Ambrož, ani Chryso- stom, ani jiní doktoři svatí. I poznali jsme, že takovou svou všemohoucí mocí slušné věci kladou za neslušné a dobré za zlé. Nebo nejsvětější přijí- mání křesťanské pod obojím způsobem těla a krve Pána Krista podle nařízení jeho, to jsou haněli a tupili. Kurvy pak a jakž oni jmenovali je, zjevné a svobodné paní, že by trpíny a fedro- vány býti měly a že bez nich církev svatá býti nemůže. A kdy- by jich nebylo, že manželky poctivé bezpečny by býti ne- mohly. Protož že jsou v církvi potřebny a bezpochyby Vla- chům, prelátům a biskupům obzvláštně a že mají trpíny býti. Na místě všeho concilium skrze jednoho oratora od toho sboru vybraného, kterýž se jim zdál, jakož pak byl nejučenější, do- vésti toho silně usilovali. Ale my jsme je snadno porazili v tom, že takoví podle řečí svatého Pavla (1. Korintským 6, 9, Galatským 5, 21, Efezským 5, 5, Zjevení 21, 8 a 22, 15), „krá- 25
přemoženi Písmy, jinam se vrhli, řkouc: „Ovšem že jsou tak pod obojí v první svaté církvi podávali a přijímali. Ale již církev svatá to pro hodné příčiny složila.“ A když jsme žádali, aby nám ukázali, skrze které concilium obecné aneb skrze kterého papeže aneb biskupa aneb kdoby ji ponejprv počal opouštěti, k tomu ihned odpověděti nemohouce, hojemství sobě vzali. Po mnohých pak dnech přehledavše a převerto- vavše všecky knihy i kroniky, odpověděli řkouce, že pro veli- kou starožitnost toho složení nemohou najíti, kde aneb skrze koho jest to složeno pod obojí přijímání. Bojovali také o svou víru i jinými rozličnými způsoby a obyčeji se vší snažností. Ale když jim Písma pevná a důvodové dostateční byly předkládány, nemohouce těch pohaněti, svým se obyčejem bránili, kterýž jsou zakládali v moci církve, a že žádný proti důvodu aneb moci církve nic nemůže. A toť jest byla poslední jejich ustavičná a nepřemožená ohrada, kteréžto ani svatý Pavel, jenž pro velikost, množství jazyků a umění Písem sva- tých nemoudrý nazván byl (2. Kor. 12, 11), nemohl by jich přemoci, ani svatý Augustin, ani svatý Ambrož, ani Chryso- stom, ani jiní doktoři svatí. I poznali jsme, že takovou svou všemohoucí mocí slušné věci kladou za neslušné a dobré za zlé. Nebo nejsvětější přijí- mání křesťanské pod obojím způsobem těla a krve Pána Krista podle nařízení jeho, to jsou haněli a tupili. Kurvy pak a jakž oni jmenovali je, zjevné a svobodné paní, že by trpíny a fedro- vány býti měly a že bez nich církev svatá býti nemůže. A kdy- by jich nebylo, že manželky poctivé bezpečny by býti ne- mohly. Protož že jsou v církvi potřebny a bezpochyby Vla- chům, prelátům a biskupům obzvláštně a že mají trpíny býti. Na místě všeho concilium skrze jednoho oratora od toho sboru vybraného, kterýž se jim zdál, jakož pak byl nejučenější, do- vésti toho silně usilovali. Ale my jsme je snadno porazili v tom, že takoví podle řečí svatého Pavla (1. Korintským 6, 9, Galatským 5, 21, Efezským 5, 5, Zjevení 21, 8 a 22, 15), „krá- 25
Strana 26
lovství Božího nedůjdou, ale díl v jezeře hořícím ohněm a sírou míti budou.“ Ze všech pak takových důvodních hádání ku potvrzení pravdy o přijímání evangelitském těla a krve Pána Krista pod dvojím způsobem jest pravé nalezeno a ukázáno, a sami to vy- znati museli, že to přijímání v prvotní církvi bylo obyčejné, ale že potom je církev složila. Opět pravili, že jest tak Kristus ustanovil, ale skrze Ducha svatého církev to proměnila jako i jiné věci. I kterak jest mohla to církev skrze Ducha svatého proměniti, poněvadž jest Pán Kristus pověděl o něm učedlní- kům (Jan 16, 13): „Když přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu, nebo nebude mluviti sám od sebe, ale což- koliv uslyší, toť mluviti bude, ano i budoucí věci zvěstuje vám, onť mne oslaví, nebo z mého vezme, a zvěstuje vám.“ Nebo kdyby to církev, jakž oni praví, svatá, skrze Ducha svatého proměniti mohla, již by Duch pravdy nemohl býti, jakož o něm Kristus pověděl. Kteréhož svět nemůž přijíti, aniž by Duch jeho byl, poněvadž by jeho ustanovení a řeči neoslavoval, ale proměňoval a rušil. I jest věc patrná a zřejmá, že ta církev skrze ducha vrtocha to proměnila a ne skrze Ducha svatého. Slova Boží jsou také stálá a neproměnitelná, což jednou z úst Božích vyšlo a vyjde, stálejší jest nežli nebe i země. Bůh řečí svých měniti nebude, nebo tak dí Syn Boží (Marek 13, 31): „Nebe i země pominou, ale slova má nepominou“. A opět dí Písmo (1. Petr 1, 24—25): „Všeliké tělo,“ totiž všickni bisku- pové, papežové, kardinálové, opatové, prelátové „jako tráva i s svou hubenou mocí, neb se netoliko smrti, ale ani nemoci, nad to víc mouše, bleše obrániti nemohou. „A všeliká sláva člověka“, totiž jich, kterou sobě na odpor proti Kristu osobili, „jako květ trávy. Usvadla tráva a květ její spadl“, pobrala je a zmořila i posekala, jako trávu, smrt, a květ slávy jich spadl. „Ale slovo Páně zůstává na věky“. A papežská ustanovení bu- dou trhána na fleky, že jich sobě nebudou lidé nic vážiti. Též také duch Kristův v žalmu 89, 35 pověděl: „Kšaftu mého nezru- ším a to, což jest vyšlo z úst mých, nezměním.“ Kterakž by to 26
lovství Božího nedůjdou, ale díl v jezeře hořícím ohněm a sírou míti budou.“ Ze všech pak takových důvodních hádání ku potvrzení pravdy o přijímání evangelitském těla a krve Pána Krista pod dvojím způsobem jest pravé nalezeno a ukázáno, a sami to vy- znati museli, že to přijímání v prvotní církvi bylo obyčejné, ale že potom je církev složila. Opět pravili, že jest tak Kristus ustanovil, ale skrze Ducha svatého církev to proměnila jako i jiné věci. I kterak jest mohla to církev skrze Ducha svatého proměniti, poněvadž jest Pán Kristus pověděl o něm učedlní- kům (Jan 16, 13): „Když přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu, nebo nebude mluviti sám od sebe, ale což- koliv uslyší, toť mluviti bude, ano i budoucí věci zvěstuje vám, onť mne oslaví, nebo z mého vezme, a zvěstuje vám.“ Nebo kdyby to církev, jakž oni praví, svatá, skrze Ducha svatého proměniti mohla, již by Duch pravdy nemohl býti, jakož o něm Kristus pověděl. Kteréhož svět nemůž přijíti, aniž by Duch jeho byl, poněvadž by jeho ustanovení a řeči neoslavoval, ale proměňoval a rušil. I jest věc patrná a zřejmá, že ta církev skrze ducha vrtocha to proměnila a ne skrze Ducha svatého. Slova Boží jsou také stálá a neproměnitelná, což jednou z úst Božích vyšlo a vyjde, stálejší jest nežli nebe i země. Bůh řečí svých měniti nebude, nebo tak dí Syn Boží (Marek 13, 31): „Nebe i země pominou, ale slova má nepominou“. A opět dí Písmo (1. Petr 1, 24—25): „Všeliké tělo,“ totiž všickni bisku- pové, papežové, kardinálové, opatové, prelátové „jako tráva i s svou hubenou mocí, neb se netoliko smrti, ale ani nemoci, nad to víc mouše, bleše obrániti nemohou. „A všeliká sláva člověka“, totiž jich, kterou sobě na odpor proti Kristu osobili, „jako květ trávy. Usvadla tráva a květ její spadl“, pobrala je a zmořila i posekala, jako trávu, smrt, a květ slávy jich spadl. „Ale slovo Páně zůstává na věky“. A papežská ustanovení bu- dou trhána na fleky, že jich sobě nebudou lidé nic vážiti. Též také duch Kristův v žalmu 89, 35 pověděl: „Kšaftu mého nezru- ším a to, což jest vyšlo z úst mých, nezměním.“ Kterakž by to 26
Strana 27
duch Kristův, totiž Duch svatý, měniti mohl, což Kristus nařídil, a tak vy sčítáte omylné věci na Ducha svatého, jsouce sami lháři. Nebo napsáno, že jest všeliký člověk lhář (Řím. 3, 4) a trhna se zákona Božího, zblouditi může. Opět pak dále řekli: „Nepravíme, byť to bylo kacířstvím, takové přijímání, aniž se má jmenovati kacířstvím“. Potom zanechavše toho hádání, měli jsme rozmlouvání s některými osobami od sboru vybranými, tu jsme se jich otá- zali, mohli-li by nám povědíti, bude-li nám ta pravda evan- gelitská pochválena čili nebude. Nebo nestalo-li by se toho, že by práce jejich daremní byla a my bychom zase do Čech jeli. Na to uradivše se prvé se sborem aneb s sněmem dosti dlouho, odpověděli, abychme naději měli, toliko budou-li jiné věci dobře zjednané, svaté concilium že nám svolí k tomu při- jímání pod obojí. Ale když jsme strany sboru konstanského stíhali, řkouce: „I zdaliž je sbor konstanský toho přijímání pod obojí za kacířství neodsoudil, kterak pak tento sbor basilejský může toho potvrditi aneb pochváliti, poněvadž budoucí sborové aneb koncilia mají předešlé tvrditi?“ Tu oni opět s dlouhým potazem odpověděli, že sbor konstanský nikdá toho za kacíř- ství neodsuzoval. A tu jsme hned kázali dekret, totiž právo toho sboru neb concilium konstanského čísti a tak se našlo, jak jsme pravili. I zradovali jsme se z toho svědectví, nebo byli jsou také v sboru basilejském někteří, kteří jsou byli i v konstanském. Opět pak pravili, že by to přijímání bylo slušné, spasitedlné, kdyby jen bylo s dovolením církve svaté. My pak to slovo církev vlastně ujavše, rozumíme pravou cír- kev apoštolskou, matku naši, pravou choť Kristovu, jenž jest s ním jedné vůle a jeho zákonem se spravuje, kterouž ve dva- nácti článcích víry vyznáváme, jejížto netoliko dopuštěním, ale mocí i přikázáním samého Krista tak přijímáme a ne mocí té papežské postranní církve. Neb jsme nežádali za dovolení té nejisté církve, aniž, by nám je dali, přijímáme, jakožto od pobloudilých a pravdě Boží odporných. Také mezi jinou řečí otázán byl Prokop Holý (neb věděli, že s panem Vilhelmem 27
duch Kristův, totiž Duch svatý, měniti mohl, což Kristus nařídil, a tak vy sčítáte omylné věci na Ducha svatého, jsouce sami lháři. Nebo napsáno, že jest všeliký člověk lhář (Řím. 3, 4) a trhna se zákona Božího, zblouditi může. Opět pak dále řekli: „Nepravíme, byť to bylo kacířstvím, takové přijímání, aniž se má jmenovati kacířstvím“. Potom zanechavše toho hádání, měli jsme rozmlouvání s některými osobami od sboru vybranými, tu jsme se jich otá- zali, mohli-li by nám povědíti, bude-li nám ta pravda evan- gelitská pochválena čili nebude. Nebo nestalo-li by se toho, že by práce jejich daremní byla a my bychom zase do Čech jeli. Na to uradivše se prvé se sborem aneb s sněmem dosti dlouho, odpověděli, abychme naději měli, toliko budou-li jiné věci dobře zjednané, svaté concilium že nám svolí k tomu při- jímání pod obojí. Ale když jsme strany sboru konstanského stíhali, řkouce: „I zdaliž je sbor konstanský toho přijímání pod obojí za kacířství neodsoudil, kterak pak tento sbor basilejský může toho potvrditi aneb pochváliti, poněvadž budoucí sborové aneb koncilia mají předešlé tvrditi?“ Tu oni opět s dlouhým potazem odpověděli, že sbor konstanský nikdá toho za kacíř- ství neodsuzoval. A tu jsme hned kázali dekret, totiž právo toho sboru neb concilium konstanského čísti a tak se našlo, jak jsme pravili. I zradovali jsme se z toho svědectví, nebo byli jsou také v sboru basilejském někteří, kteří jsou byli i v konstanském. Opět pak pravili, že by to přijímání bylo slušné, spasitedlné, kdyby jen bylo s dovolením církve svaté. My pak to slovo církev vlastně ujavše, rozumíme pravou cír- kev apoštolskou, matku naši, pravou choť Kristovu, jenž jest s ním jedné vůle a jeho zákonem se spravuje, kterouž ve dva- nácti článcích víry vyznáváme, jejížto netoliko dopuštěním, ale mocí i přikázáním samého Krista tak přijímáme a ne mocí té papežské postranní církve. Neb jsme nežádali za dovolení té nejisté církve, aniž, by nám je dali, přijímáme, jakožto od pobloudilých a pravdě Boží odporných. Také mezi jinou řečí otázán byl Prokop Holý (neb věděli, že s panem Vilhelmem 27
Strana 28
Kostkou mnoho klášterův zbořili a mnichy z nich vyhnali). Otázali se ho, co o tom drží, odkud by řeholy a zákony mni- chovský povstaly, a on odpověděl: „Poněvadž Mojžíš, Abra- ham, patriarchové, proroci ani Kristus Pán ani apoštolé mniši nebyli, že jináče nerozumí, než že jest je musil sám ďábel vy- seděti. A kdyby z mrtvých vstal Augustin, Bernart, František, spíše by je nerci-li k kacířům, ale i k potvorám a k ďáblům po- dobnější nežli k sobě našli. Také že se na to žádný dobrý muž nedá, nežli ten, kdo nic nemá a dělati nechce aneb kdo sobě zoufá. Nemohši pak na nás nic v sboru míti, ani nás přehádati, a my dostatečně ty čtyry jmenované artikule provedše, nám jsou schválili. A tu vejpověď sám císař Zikmund na místě všeho sboru a otcův svých duchovních učinil. Mistra Jana Ro- kycana za arcibiskupa v Praze vystavil, kterýž ním byl více nežli dvacet let. Těch dobrých věcí v sboru aneb v concilium basilejským dostavše, že oč jsme stáli, to jsme obdrželi, zase jsme do Čech s veselím jeli, Pána Boha chválili, že nám tak proti velikým sloupům ráčil pomocníkem býti, abychom to dostatečně proká- zali, co jsme z víry přijali, a drželi a toho dosáhli, že nám toho pochválili. Poněvadž pak všeliká věc poznána bývá po konci, nebo dobrý konec přináší chválu, již pak suď každý člověk, která víra, naše-li čili jejich v kompaktátích své místo má. Ohledej to papež s bratřími Ducha svatého i se vším římským sborem, kterak po takých velikých pracech, hádáních a pře té deligování, po těch nákladných sněmech císaře Zikmunda a arciknížete Albrechta, knížat saských, říšských a jiných osob obojího stavu, duchovního i světského, a proti mnohých zemí práci a usilování přišlo nám z obzvláštní milosti Boží, že víra naše křesťanská o přijímání těla a krve Páně pod obojím způ- sobem jest od protivníkův zjevně a ústně schválena i psaním a listy zpečetěnými pojištěna a vyhlášena. O víře pak pod jed- nou způsobou ani nejmenší literou zmínky neučinili, ani v kom- paktátích nezapsali. Což kdyby chtěli i učiniti, než bychom 28
Kostkou mnoho klášterův zbořili a mnichy z nich vyhnali). Otázali se ho, co o tom drží, odkud by řeholy a zákony mni- chovský povstaly, a on odpověděl: „Poněvadž Mojžíš, Abra- ham, patriarchové, proroci ani Kristus Pán ani apoštolé mniši nebyli, že jináče nerozumí, než že jest je musil sám ďábel vy- seděti. A kdyby z mrtvých vstal Augustin, Bernart, František, spíše by je nerci-li k kacířům, ale i k potvorám a k ďáblům po- dobnější nežli k sobě našli. Také že se na to žádný dobrý muž nedá, nežli ten, kdo nic nemá a dělati nechce aneb kdo sobě zoufá. Nemohši pak na nás nic v sboru míti, ani nás přehádati, a my dostatečně ty čtyry jmenované artikule provedše, nám jsou schválili. A tu vejpověď sám císař Zikmund na místě všeho sboru a otcův svých duchovních učinil. Mistra Jana Ro- kycana za arcibiskupa v Praze vystavil, kterýž ním byl více nežli dvacet let. Těch dobrých věcí v sboru aneb v concilium basilejským dostavše, že oč jsme stáli, to jsme obdrželi, zase jsme do Čech s veselím jeli, Pána Boha chválili, že nám tak proti velikým sloupům ráčil pomocníkem býti, abychom to dostatečně proká- zali, co jsme z víry přijali, a drželi a toho dosáhli, že nám toho pochválili. Poněvadž pak všeliká věc poznána bývá po konci, nebo dobrý konec přináší chválu, již pak suď každý člověk, která víra, naše-li čili jejich v kompaktátích své místo má. Ohledej to papež s bratřími Ducha svatého i se vším římským sborem, kterak po takých velikých pracech, hádáních a pře té deligování, po těch nákladných sněmech císaře Zikmunda a arciknížete Albrechta, knížat saských, říšských a jiných osob obojího stavu, duchovního i světského, a proti mnohých zemí práci a usilování přišlo nám z obzvláštní milosti Boží, že víra naše křesťanská o přijímání těla a krve Páně pod obojím způ- sobem jest od protivníkův zjevně a ústně schválena i psaním a listy zpečetěnými pojištěna a vyhlášena. O víře pak pod jed- nou způsobou ani nejmenší literou zmínky neučinili, ani v kom- paktátích nezapsali. Což kdyby chtěli i učiniti, než bychom 28
Strana 29
toho dopustili, raději bychom všecky smlouvy zrušili. A když již ku pochválení naší víry křesťanské o přijímání pod obo- jím způsobem těla a krve Páně kompaktáta aneb listy smlouv- né byly sepsané a s nimi léta 1436 o svaté Maří Magdaléně císař Zikmund do Jihlavy přijel, též i legátové, aby nám kom- paktáta dali a s Čechův klatbu, na kterouž jsme my nic ne- dbali, sňali. Tam na rynku císař Zikmund v svém plném ma- jestátu seděl a s ním legátové od sněmu basilejského též i Albrecht arcikníže rakouské a jiná knížata. Tu nám na tom sněmě kompaktáta zpečetěná legátové přede vším velikého množství lidu dávali. I nechtěli jsme jich z rukou jejich vzíti, leč prve legátové sněmu basilejského oustně vůbec je vyhlásí, a vyznají tu víru pod obojí křesťanskou a skutkem ji potvrdí. Oni pak sobě to za hanbu kladouc, dlouho toho učiniti ne- chtěli, až císař Zikmund, jsa za ten sbor aneb concilium basi- lejský rukojmě, k tomu je přinutil, aby to vyznali i potvrdili skutkem. I volali jsou heroltové vysokým hlasem přede všemi lidmi čtverým jazykem pořád, latině, česky, uhersky a ně- mecky, oznamujíc na místě císaře Zikmunda a legátův basilej- ských, že Čechové a Moravané, oč jsou se zasadili o přijímání pod obojí těla a krve Kristovy a o jiné tři artikule, toho jsou dovedli a svaté concilium basilejské to jim schválilo, potvrdilo a v kompaktátích totiž v listech smlouvních zapsalo i bullemi a pečeťmi upevnilo a ujistilo, aby Čechové a Moravané při těch čtyrech artikulích věčně zůstali a přijímajíce tělo a krev Kristovu pod obojím způsobem, od žádného pro to haněni a kaceřováni nebyli a nebývali. A potom museli, ač neradi, sami legátové podávati lidu obecnému pod obojím způsobem tělo a krev Kristovu a tak jsme teprv kompaktáta z rukou jejich vzali. Potom v Novém Městě pražském na rynku v kostele, jenž slove Božího Těla, léta 1437 v pátek před svatým Tibur- cím 12. dne měsíce dubna též z rozkázání císaře Zikmunda a legátův basilejských ohlášeno bylo v přítomnosti všech stavův a množství jiného lidu přespolního také čtverým jazykem, la- tině, česky, uhersky a německy, že Čechové a Moravané, tělo 29
toho dopustili, raději bychom všecky smlouvy zrušili. A když již ku pochválení naší víry křesťanské o přijímání pod obo- jím způsobem těla a krve Páně kompaktáta aneb listy smlouv- né byly sepsané a s nimi léta 1436 o svaté Maří Magdaléně císař Zikmund do Jihlavy přijel, též i legátové, aby nám kom- paktáta dali a s Čechův klatbu, na kterouž jsme my nic ne- dbali, sňali. Tam na rynku císař Zikmund v svém plném ma- jestátu seděl a s ním legátové od sněmu basilejského též i Albrecht arcikníže rakouské a jiná knížata. Tu nám na tom sněmě kompaktáta zpečetěná legátové přede vším velikého množství lidu dávali. I nechtěli jsme jich z rukou jejich vzíti, leč prve legátové sněmu basilejského oustně vůbec je vyhlásí, a vyznají tu víru pod obojí křesťanskou a skutkem ji potvrdí. Oni pak sobě to za hanbu kladouc, dlouho toho učiniti ne- chtěli, až císař Zikmund, jsa za ten sbor aneb concilium basi- lejský rukojmě, k tomu je přinutil, aby to vyznali i potvrdili skutkem. I volali jsou heroltové vysokým hlasem přede všemi lidmi čtverým jazykem pořád, latině, česky, uhersky a ně- mecky, oznamujíc na místě císaře Zikmunda a legátův basilej- ských, že Čechové a Moravané, oč jsou se zasadili o přijímání pod obojí těla a krve Kristovy a o jiné tři artikule, toho jsou dovedli a svaté concilium basilejské to jim schválilo, potvrdilo a v kompaktátích totiž v listech smlouvních zapsalo i bullemi a pečeťmi upevnilo a ujistilo, aby Čechové a Moravané při těch čtyrech artikulích věčně zůstali a přijímajíce tělo a krev Kristovu pod obojím způsobem, od žádného pro to haněni a kaceřováni nebyli a nebývali. A potom museli, ač neradi, sami legátové podávati lidu obecnému pod obojím způsobem tělo a krev Kristovu a tak jsme teprv kompaktáta z rukou jejich vzali. Potom v Novém Městě pražském na rynku v kostele, jenž slove Božího Těla, léta 1437 v pátek před svatým Tibur- cím 12. dne měsíce dubna též z rozkázání císaře Zikmunda a legátův basilejských ohlášeno bylo v přítomnosti všech stavův a množství jiného lidu přespolního také čtverým jazykem, la- tině, česky, uhersky a německy, že Čechové a Moravané, tělo 29
Strana 30
a krev Boží pod obojím způsobem přijímajíce, jsou věrní křes- ťané a praví synové církve svaté. Což jsme dali potom pro pamět, aby to naši apoštolé věděti mohli, na tabuli měděné na témž kostele s literami zlatými vyzdvihnouti. Kde jest pak chlouba protivníkův, nebo víry své pod jednou způsobou při- jímání po všecka ta léta neprokázali jsou ani jedním malým neb velikým svatým, vpravdě, kteříž by tak pod jednou lidu podávali, aniž ho najdou. V Basileji jsou nic neprovedli, čehož svědek a skutek ko- nečný, kompaktáta, to ukazují, v nichž se víra pod obojí, od Krista vydaná, schvaluje, o víře pak pod jednou jejich ani jedním slovíčkem zmínky není. A pro tu příčinu, když již všecky věci v Jihlavě dokonány byly, že již nic nemohlo se přidati ani ujíti, potom teprva řekli jsou: „Myť jsme poblou- dili a jsme zklamáni, že víru o přijímání pod obojím způsobem v kompaktátích jsme pochválili a o víře své pod jedním způ- sobem ani jedním tytlíkem zmínky neučinili.“ Nechť tehdy čtou kompaktáta, žeť o víře pod jedním způsobem ani zmínky nenajdou. Neb tak Bůh radu jejich v bláznovství obrátil, jako radu Achytoffelovu, kterýž se z tesknosti sám oběsil. A legá- tové ledvaže se z tesknosti sami též nezvěšeli. Potom již po všem jednání legátové navrátivše se do Basi- leje, hned sobě udělali nový dekret, to jest nové právo a svo- lení o své víře pod jednou způsobou. Ale toho účinku v kom- paktátích není, neb to k nim nepřináleží. A tak počali se teprv hraditi, ano již pozdě, jako onen sedlák, jenž teprve ke dve- řím závory dělal, když mu koně vyvedli. A toť nejvíce nynější papežence bolí, že nevědí, kde své víry založiti. Protož praví, že kompaktáta jsou zrušena. Ptáme se papeže, kompaktáta ko- mu jsou pomocná, jim-li, čili nám, čili žádnému? Jsou-li jim pomocna, proč je chce papež zrušiti, nechť je drží proti nám na svědectví. Pak-li jsou pomocna nám, proč tehdy papež sebe i všecken svůj sbor v podezření dává, že pořádných smluv ne- drží, tudy aby mu více s jeho rotou nebylo hodno věřiti, pří- činu dává. Pak-li žádnému nejsou pomocna, žádnému také ne- 30
a krev Boží pod obojím způsobem přijímajíce, jsou věrní křes- ťané a praví synové církve svaté. Což jsme dali potom pro pamět, aby to naši apoštolé věděti mohli, na tabuli měděné na témž kostele s literami zlatými vyzdvihnouti. Kde jest pak chlouba protivníkův, nebo víry své pod jednou způsobou při- jímání po všecka ta léta neprokázali jsou ani jedním malým neb velikým svatým, vpravdě, kteříž by tak pod jednou lidu podávali, aniž ho najdou. V Basileji jsou nic neprovedli, čehož svědek a skutek ko- nečný, kompaktáta, to ukazují, v nichž se víra pod obojí, od Krista vydaná, schvaluje, o víře pak pod jednou jejich ani jedním slovíčkem zmínky není. A pro tu příčinu, když již všecky věci v Jihlavě dokonány byly, že již nic nemohlo se přidati ani ujíti, potom teprva řekli jsou: „Myť jsme poblou- dili a jsme zklamáni, že víru o přijímání pod obojím způsobem v kompaktátích jsme pochválili a o víře své pod jedním způ- sobem ani jedním tytlíkem zmínky neučinili.“ Nechť tehdy čtou kompaktáta, žeť o víře pod jedním způsobem ani zmínky nenajdou. Neb tak Bůh radu jejich v bláznovství obrátil, jako radu Achytoffelovu, kterýž se z tesknosti sám oběsil. A legá- tové ledvaže se z tesknosti sami též nezvěšeli. Potom již po všem jednání legátové navrátivše se do Basi- leje, hned sobě udělali nový dekret, to jest nové právo a svo- lení o své víře pod jednou způsobou. Ale toho účinku v kom- paktátích není, neb to k nim nepřináleží. A tak počali se teprv hraditi, ano již pozdě, jako onen sedlák, jenž teprve ke dve- řím závory dělal, když mu koně vyvedli. A toť nejvíce nynější papežence bolí, že nevědí, kde své víry založiti. Protož praví, že kompaktáta jsou zrušena. Ptáme se papeže, kompaktáta ko- mu jsou pomocná, jim-li, čili nám, čili žádnému? Jsou-li jim pomocna, proč je chce papež zrušiti, nechť je drží proti nám na svědectví. Pak-li jsou pomocna nám, proč tehdy papež sebe i všecken svůj sbor v podezření dává, že pořádných smluv ne- drží, tudy aby mu více s jeho rotou nebylo hodno věřiti, pří- činu dává. Pak-li žádnému nejsou pomocna, žádnému také ne- 30
Strana 31
škodí, nechť jich papež nechá v pokoji odpočívati. Divná jest to věc, že se o to papež s bratřími Ducha svatého neporadil, kterak by prve s poctivostí pečeti od kompaktátů zase dosáhl a je zrušil a zlé pověsti ušel. Proč tehdy takovou nesnáz sobě činí, chtěje je zrušiti? Díte, že mu to Duch svatý poradil. Od- povídáme, že papež měl pečeti od nás vyvaditi a vyplatiti, aby poctivěji mohl listy zrušiti. Nebo Duch svatý neradí nic ne- slušného, ale že usilování papežovo jest neslušné, tehdy papež hanbu chce učiniti Duchu svatému, připisujíc mu to, což duch dáblův působí, jenž jest rušitel všeho dobrého. Avšak jakkoliv tu víru Kristovu o přijímání pod obojím způsobem těla a krve jeho kompaktáta chválí, aneb papežové haní, však proto ani chvála lidská té víry přivětšiti, ani hanění papežovo ji umen- šiti nemůže, než tak zůstává, jak ji Kristus zřídil a ustanovil. A tak jakož žádnou mocí kompaktát těla a krve Páně pod obo- jím způsobem nepřijímáme, než mocí Pána Ježíše a církve ne- věsty jeho, tak ani pro žádné mudrácké zrušení kompaktát ji neopustíme, ale věrně též jako prve nežli jsme na kompaktáta co pomyslili, víru jsme od Boha přijali, jsouce založeni na víře zákona Kristova a ne na některé smlouvě lidské, ji až do vylití krve s pomocí Boží držeti chceme, tak jakož ji i nyní držíme, a ji neopustíme ani pro hanění, ani pro chválu, ani pro zlou i dobrou pověst ani pro smrt, ani pro život, ani pro nějaké sli- by, věříce více listům Ducha svatého, totiž Písmům svatým, nežli listům všech papežův. Nebo víra naše křesťanská o při- jímání pod obojí, by pak všecka kompaktáta přestala a v za- pomenutí přišla, stále věříme až do dne soudného podle řeči svatého Pavla (1. Kor. 11, 26), že tak večeři Páně pod obojí způsobou držíce, smrt Páně zvěstovati budeme, dokavadž ne- přijde. Nebo my nemáme ji tak za víru, jako mají Němci roz- kázání papežovo Antikristovo. Příčina pak největší, proč jsme kompaktáta přijali, jest tato. Nebo když jsme byli v Basileji, skutečně jsme poznali a spat- řili, že by moc církve papežské byla větší u protivníkův, nežli moc Písma svatého a práva, zřízení lidská nežli zákon Boží. 31
škodí, nechť jich papež nechá v pokoji odpočívati. Divná jest to věc, že se o to papež s bratřími Ducha svatého neporadil, kterak by prve s poctivostí pečeti od kompaktátů zase dosáhl a je zrušil a zlé pověsti ušel. Proč tehdy takovou nesnáz sobě činí, chtěje je zrušiti? Díte, že mu to Duch svatý poradil. Od- povídáme, že papež měl pečeti od nás vyvaditi a vyplatiti, aby poctivěji mohl listy zrušiti. Nebo Duch svatý neradí nic ne- slušného, ale že usilování papežovo jest neslušné, tehdy papež hanbu chce učiniti Duchu svatému, připisujíc mu to, což duch dáblův působí, jenž jest rušitel všeho dobrého. Avšak jakkoliv tu víru Kristovu o přijímání pod obojím způsobem těla a krve jeho kompaktáta chválí, aneb papežové haní, však proto ani chvála lidská té víry přivětšiti, ani hanění papežovo ji umen- šiti nemůže, než tak zůstává, jak ji Kristus zřídil a ustanovil. A tak jakož žádnou mocí kompaktát těla a krve Páně pod obo- jím způsobem nepřijímáme, než mocí Pána Ježíše a církve ne- věsty jeho, tak ani pro žádné mudrácké zrušení kompaktát ji neopustíme, ale věrně též jako prve nežli jsme na kompaktáta co pomyslili, víru jsme od Boha přijali, jsouce založeni na víře zákona Kristova a ne na některé smlouvě lidské, ji až do vylití krve s pomocí Boží držeti chceme, tak jakož ji i nyní držíme, a ji neopustíme ani pro hanění, ani pro chválu, ani pro zlou i dobrou pověst ani pro smrt, ani pro život, ani pro nějaké sli- by, věříce více listům Ducha svatého, totiž Písmům svatým, nežli listům všech papežův. Nebo víra naše křesťanská o při- jímání pod obojí, by pak všecka kompaktáta přestala a v za- pomenutí přišla, stále věříme až do dne soudného podle řeči svatého Pavla (1. Kor. 11, 26), že tak večeři Páně pod obojí způsobou držíce, smrt Páně zvěstovati budeme, dokavadž ne- přijde. Nebo my nemáme ji tak za víru, jako mají Němci roz- kázání papežovo Antikristovo. Příčina pak největší, proč jsme kompaktáta přijali, jest tato. Nebo když jsme byli v Basileji, skutečně jsme poznali a spat- řili, že by moc církve papežské byla větší u protivníkův, nežli moc Písma svatého a práva, zřízení lidská nežli zákon Boží. 31
Strana 32
I hledali jsme těch cest a potvrzení lidských, totiž kompaktát, však ne jako základu víry naší (a nedej toho Bůh, abychom tu svou víru zakládali), aby abychom skrze takové potvrzení lidské, totiž kompaktáta, mohli proti svým protivníkům, jenž se na církev papežskou odvolávali, obranu míti a jim říci: „Víra naše křesťanská pod obojí jest od vašich v kompaktátích schválena. Ale kde jest vaše víra?“ Na sněmu basilejském dok- torův v theologii a filozofii bylo, jakž nám pravili, na tisíc, dvojnásob více, než na sněmu konstanském, kromě patriar- chův, kardinálův, arcibiskupův, prelátův, mnichův pak veliké množství bylo, nejinak než jako kobylek všech kromě zeliny. A knih nesmírné množství, chtějíce nás přehádati a víru pod obojí potlačiti, udusiti. Však netoliko naší víry potupiti, ale ani víry své ničímž obrániti nemohli, ani z Písem, ani z dok- torův, ani z kronik, než toliko samým obyčejem. Ale oni tako- vého svého obyčeje původu nemohli jsou prokázati. A po těch všech věcech víry naší pochválili a v kompaktátích je za- psali a víry své mlčením pominuli. Kde jest víra vaše? Zdali jste někdy neříkali, když sám Bůh za nás proti vám bojoval, kdyby prý církev toliko toho pochválila, nebylo by o to žádné nesnáze. I kde jsou nyní ta ústa a ty řeči vaše? Takť jest po- třebí, aby protivníkům tak odpíráno bylo svědectvím lidským a právem sněmovním světským potud, pokudž Písma potupují a nic přestati nechtějí, nýbrž nemůž se žádnému člověku niče- hož dovésti lépe s strany víry jako zákonem Božím, kdož mu věřiti chce. Počínají také lháti někteří protivníci, že by nám na to dovoleno bylo, abychom ceremonie papežské a poslušenství jemu zachovali, což jest zjevný klam. Ačkoliv pátý artikul, o kterémž na concilium neb sboru basilejském zmínky nebylo, vložili, že Čechové řády církve starobylé držeti mají, avšak jich k tomu nenutí, než pro pokoj a svornost, aby tomu místo dali, a jestli by jich lid nechtěl držeti, zas aby se tak zacho- vali. Ač pak se na tom Táborští bratří velice horšili, jenž do- cela žádných ceremonií papežských držeti nechtěli. Ale my 32
I hledali jsme těch cest a potvrzení lidských, totiž kompaktát, však ne jako základu víry naší (a nedej toho Bůh, abychom tu svou víru zakládali), aby abychom skrze takové potvrzení lidské, totiž kompaktáta, mohli proti svým protivníkům, jenž se na církev papežskou odvolávali, obranu míti a jim říci: „Víra naše křesťanská pod obojí jest od vašich v kompaktátích schválena. Ale kde jest vaše víra?“ Na sněmu basilejském dok- torův v theologii a filozofii bylo, jakž nám pravili, na tisíc, dvojnásob více, než na sněmu konstanském, kromě patriar- chův, kardinálův, arcibiskupův, prelátův, mnichův pak veliké množství bylo, nejinak než jako kobylek všech kromě zeliny. A knih nesmírné množství, chtějíce nás přehádati a víru pod obojí potlačiti, udusiti. Však netoliko naší víry potupiti, ale ani víry své ničímž obrániti nemohli, ani z Písem, ani z dok- torův, ani z kronik, než toliko samým obyčejem. Ale oni tako- vého svého obyčeje původu nemohli jsou prokázati. A po těch všech věcech víry naší pochválili a v kompaktátích je za- psali a víry své mlčením pominuli. Kde jest víra vaše? Zdali jste někdy neříkali, když sám Bůh za nás proti vám bojoval, kdyby prý církev toliko toho pochválila, nebylo by o to žádné nesnáze. I kde jsou nyní ta ústa a ty řeči vaše? Takť jest po- třebí, aby protivníkům tak odpíráno bylo svědectvím lidským a právem sněmovním světským potud, pokudž Písma potupují a nic přestati nechtějí, nýbrž nemůž se žádnému člověku niče- hož dovésti lépe s strany víry jako zákonem Božím, kdož mu věřiti chce. Počínají také lháti někteří protivníci, že by nám na to dovoleno bylo, abychom ceremonie papežské a poslušenství jemu zachovali, což jest zjevný klam. Ačkoliv pátý artikul, o kterémž na concilium neb sboru basilejském zmínky nebylo, vložili, že Čechové řády církve starobylé držeti mají, avšak jich k tomu nenutí, než pro pokoj a svornost, aby tomu místo dali, a jestli by jich lid nechtěl držeti, zas aby se tak zacho- vali. Ač pak se na tom Táborští bratří velice horšili, jenž do- cela žádných ceremonií papežských držeti nechtěli. Ale my 32
Strana 33
poznávajíce, že tato slova nám ke škodě nejsou, proti tomu jsme nebyli, ujavše to právě jináč nežli oni, řády církve staro- bylé, starobylá prvotní církev jaké řády měla. Kdyby toliko lid přivykl, rádi bychom se zachovali bez těch ceremonií pa- pežských zbytečných. Které pak ceremonie nejsou proti slovu Božímu a nezastiňují pravdy Boží, ty přijímáme, byť pak je i papežové nařídili, jako kostely, ornáty, kalichy, zvony, víme, že na nich spasení nezáleží, než na Boží milosti a na zásluhách Kristových, na pravé víře v něho, lásce živé a naději neomyl- né a jiných ctnostech, jenž jsou ovoce Ducha svatého. Neb Bůh smiluje se nad kým chce a není žádného jména pod ne- bem kromě jména Ježíše, skrze kteréž bychom spaseni byli. Nebo jméno jeho jest Spasitel a kdo věří v Syna Božího, máť život věčný. A víra ta platí, která působí skrze lásku dobré skutky a naděje nezahanbuje. Kteréžto ctnosti Duch svatý vlé- vá, jenž jest závdavek života věčného. Majíc my tehdy víru, lásku, naději a svátosti Kristovy v ce- losti, jakž on nařídil, na ty postranní ceremonie málo dbáme, k nim jsme se nezavázali, a proč bychom to činili? Zdali jsme jich za to, aby nám dovolili aneb potvrdili víry pod obojí, prosili, jakož napřed dovedeno, abychom jim k vůli byli, jaká nám toho nouze byla, abychom se měli Krista strhnouti a jeho učení a papežskému se přivinouti, jemu v poslušenství jaké oddati, toho jsme neučinili a neučiníme pro nižádné věci. Však vždy pravíme, že slušnými a náležitými ceremoniemi a řády nepohrdáme. Ostatek potomkům poroučíme. Na tom nyní dosti máme, že naše víra od protivníkův schválena a potvrzena jest. Raduj- me se, věrní, jenž máme svědka své víry Zákon i kompaktáta i stůjme pevně u víře! Neb papež se vším svým sborem nemaje základů své víry chtěl by i naši zrušiti. Ale tudíž ustane se vší svou rotou, když my jen při pravdě státi budeme a setrvávati v té víře a křesťanské pobožnosti s pomocí Boží. Majíce zde v závdavku Boží milost, dojdem věčné radosti u svého milého Spasitele, jehož pravdu jsme zde zastávali, abychme od něho 33
poznávajíce, že tato slova nám ke škodě nejsou, proti tomu jsme nebyli, ujavše to právě jináč nežli oni, řády církve staro- bylé, starobylá prvotní církev jaké řády měla. Kdyby toliko lid přivykl, rádi bychom se zachovali bez těch ceremonií pa- pežských zbytečných. Které pak ceremonie nejsou proti slovu Božímu a nezastiňují pravdy Boží, ty přijímáme, byť pak je i papežové nařídili, jako kostely, ornáty, kalichy, zvony, víme, že na nich spasení nezáleží, než na Boží milosti a na zásluhách Kristových, na pravé víře v něho, lásce živé a naději neomyl- né a jiných ctnostech, jenž jsou ovoce Ducha svatého. Neb Bůh smiluje se nad kým chce a není žádného jména pod ne- bem kromě jména Ježíše, skrze kteréž bychom spaseni byli. Nebo jméno jeho jest Spasitel a kdo věří v Syna Božího, máť život věčný. A víra ta platí, která působí skrze lásku dobré skutky a naděje nezahanbuje. Kteréžto ctnosti Duch svatý vlé- vá, jenž jest závdavek života věčného. Majíc my tehdy víru, lásku, naději a svátosti Kristovy v ce- losti, jakž on nařídil, na ty postranní ceremonie málo dbáme, k nim jsme se nezavázali, a proč bychom to činili? Zdali jsme jich za to, aby nám dovolili aneb potvrdili víry pod obojí, prosili, jakož napřed dovedeno, abychom jim k vůli byli, jaká nám toho nouze byla, abychom se měli Krista strhnouti a jeho učení a papežskému se přivinouti, jemu v poslušenství jaké oddati, toho jsme neučinili a neučiníme pro nižádné věci. Však vždy pravíme, že slušnými a náležitými ceremoniemi a řády nepohrdáme. Ostatek potomkům poroučíme. Na tom nyní dosti máme, že naše víra od protivníkův schválena a potvrzena jest. Raduj- me se, věrní, jenž máme svědka své víry Zákon i kompaktáta i stůjme pevně u víře! Neb papež se vším svým sborem nemaje základů své víry chtěl by i naši zrušiti. Ale tudíž ustane se vší svou rotou, když my jen při pravdě státi budeme a setrvávati v té víře a křesťanské pobožnosti s pomocí Boží. Majíce zde v závdavku Boží milost, dojdem věčné radosti u svého milého Spasitele, jehož pravdu jsme zde zastávali, abychme od něho 33
Strana 34
z milosti jeho koruny života věčného dojíti mohli, jakož sám praví: „Buď věrný až do smrti a dám tobě korunu života (Zjevení sv. Jana 2, 10). DOSLOVEM Byl to osudný den našich dějin, když 31. března 1462 při- jal papež Pius II. v slavnostním slyšení poselstvo krále Jiřího a jemu prohlásil, že ruší mírovou smlouvu, podepsanou před 26 roky mezi církví a husitskou revolucí. Jako cár papíru roz- tržena tato smlouva, vybojovaná osmnáctiletou válkou a vy- koupená tolika obětmi krve a statků. Piu II. záleželo na tom, aby se Čechy poddaly a nemusil jich dobývati, a proto se uva- roval hrozeb, přesto však bylo jasno, že jestliže se husité ne- podrobí, neznamená to nic menšího než vypovědění války. Jihlavská smlouva ukončila před čtvrtstoletím války, jejichž hrůzy byly ještě v živé paměti. Jejich přízrak se objevil nyní na obzoru ve vší tragické vážnosti. Když v květnu dojelo po- selstvo husitského krále do Prahy, pojala nejednoho pamět- níka válek husitské revoluce úzkost před tím, co přinese ne- daleká budoucnost. Úder byl tím mocnější, že se kompaktáta, jak se říkalo jihlavské smlouvě z r. 1436, léty vžila a vytvářela čím dále přátelštější soužití mezi husity a domácími katolíky. Zvláště co se stal před deseti lety zemským správcem Jiří Poděbrad- ský, pokračovalo rychle zotavování země z pohrom tolikaleté války a nastala léta pověstné láce, blahobytu a pokoje a na- stoupení pana Jiřího na trůn r. 1458 učinilo z českého státu ostrov míru uprostřed křesťanstva, rozvráceného válkami a vnitřními rozbroji a ohroženého nadto Turky, kteří pronikali až do Uher. Ale právě tento neobyčejný rozkvět se stal ne- bezpečný husitskému králi a jeho šťastnému království. Král Jiří, byť sebevíce vynikal nad tolik současných pa- novníků Evropy, byl od počátku ohrožen tím, že byl jako da- 34
z milosti jeho koruny života věčného dojíti mohli, jakož sám praví: „Buď věrný až do smrti a dám tobě korunu života (Zjevení sv. Jana 2, 10). DOSLOVEM Byl to osudný den našich dějin, když 31. března 1462 při- jal papež Pius II. v slavnostním slyšení poselstvo krále Jiřího a jemu prohlásil, že ruší mírovou smlouvu, podepsanou před 26 roky mezi církví a husitskou revolucí. Jako cár papíru roz- tržena tato smlouva, vybojovaná osmnáctiletou válkou a vy- koupená tolika obětmi krve a statků. Piu II. záleželo na tom, aby se Čechy poddaly a nemusil jich dobývati, a proto se uva- roval hrozeb, přesto však bylo jasno, že jestliže se husité ne- podrobí, neznamená to nic menšího než vypovědění války. Jihlavská smlouva ukončila před čtvrtstoletím války, jejichž hrůzy byly ještě v živé paměti. Jejich přízrak se objevil nyní na obzoru ve vší tragické vážnosti. Když v květnu dojelo po- selstvo husitského krále do Prahy, pojala nejednoho pamět- níka válek husitské revoluce úzkost před tím, co přinese ne- daleká budoucnost. Úder byl tím mocnější, že se kompaktáta, jak se říkalo jihlavské smlouvě z r. 1436, léty vžila a vytvářela čím dále přátelštější soužití mezi husity a domácími katolíky. Zvláště co se stal před deseti lety zemským správcem Jiří Poděbrad- ský, pokračovalo rychle zotavování země z pohrom tolikaleté války a nastala léta pověstné láce, blahobytu a pokoje a na- stoupení pana Jiřího na trůn r. 1458 učinilo z českého státu ostrov míru uprostřed křesťanstva, rozvráceného válkami a vnitřními rozbroji a ohroženého nadto Turky, kteří pronikali až do Uher. Ale právě tento neobyčejný rozkvět se stal ne- bezpečný husitskému králi a jeho šťastnému království. Král Jiří, byť sebevíce vynikal nad tolik současných pa- novníků Evropy, byl od počátku ohrožen tím, že byl jako da- 34
Strana 35
leká většina národa upřímným stoupencem M. J. Husi a při- jímal z kalicha. To bylo kompaktáty povoleno. Jihlavská smlouva prohlásila husity za dobré křesťany, sňala s nich pro- kletí t. zv. kacířství a uznala, třeba jen nepřímo, „svaté prav- dy“ čtyř pražských artikulů, za něž husitská revoluce bojovala v tolikaletých válkách. Kompaktáta povolovala svobodu ká- zání i kalich a smiřovala se dokonce s vyvlastněním církev- ních statků revolucí provedeným i s tvrdou mravní přísností husitskou, jež stíhala nesmlouvavě provinění proti ní jako ze- jména prostituci. Avšak tyto dalekosáhlé ústupky byly na církvi jen vynuceny žalostnými porážkami tolika výprav kři- žáckých, jež podnikla proti revoluci. Pociťovala podepsání kompaktát jako velkou porážku a čekala na prvou příležitost, aby se zbavila závazků, které podepsala jen z tvrdé nutnosti a hodně neupřímně. Mnohaletý zápas, který brzy nato vypukl mezi papeži a koncilem basilejským, jenž smlouvu podepsal jménem církve, oddálil tuto chvíli na dvacet let. Ale téhož roku, kdy se stal králem Jiří, nastoupil na papežský stolec Pius II., jehož sama minulost hnala k tomu, aby pokládal za nejčestnější povinnost své vlády zničení smlouvy pro církev tak pokořující a vskutku nebezpečné. Pro Eneáše Silvia, jak zní jeho dřívější jméno, byla česká otázka takřka osudem. Na čtvrtstoletí hýbala jeho myslí, v její službě stoupal v církevní kariéře od hodnosti k hodnosti, aby nakonec došel tiary, jí věnoval krátce před tímto velkým oka- mžikem života přední, ano nejproslulejší svou knihu a jen smrt srazila papežovu ruku napřaženou ke konečné ráně proti králi českých kacířů. Začal skvělou svou dráhu na koncile ba- silejském, kam si ho vzal kardinál jako tajemníka, a hned tu se setkal s českou otázkou, kterou husitská revoluce učinila otázkou evropskou. Je mu 28 let, když spatří na tomto velkém kongrese evropském vůdce české vzpoury v čele s Prokopem Velikým, kteří sem přišli hájit společný program revoluce. čtyři pražské artikuly, na světovém foru, jak se toho domohli rozdrcením páté výpravy křižácké u Domažlic. Ještě po letech 35
leká většina národa upřímným stoupencem M. J. Husi a při- jímal z kalicha. To bylo kompaktáty povoleno. Jihlavská smlouva prohlásila husity za dobré křesťany, sňala s nich pro- kletí t. zv. kacířství a uznala, třeba jen nepřímo, „svaté prav- dy“ čtyř pražských artikulů, za něž husitská revoluce bojovala v tolikaletých válkách. Kompaktáta povolovala svobodu ká- zání i kalich a smiřovala se dokonce s vyvlastněním církev- ních statků revolucí provedeným i s tvrdou mravní přísností husitskou, jež stíhala nesmlouvavě provinění proti ní jako ze- jména prostituci. Avšak tyto dalekosáhlé ústupky byly na církvi jen vynuceny žalostnými porážkami tolika výprav kři- žáckých, jež podnikla proti revoluci. Pociťovala podepsání kompaktát jako velkou porážku a čekala na prvou příležitost, aby se zbavila závazků, které podepsala jen z tvrdé nutnosti a hodně neupřímně. Mnohaletý zápas, který brzy nato vypukl mezi papeži a koncilem basilejským, jenž smlouvu podepsal jménem církve, oddálil tuto chvíli na dvacet let. Ale téhož roku, kdy se stal králem Jiří, nastoupil na papežský stolec Pius II., jehož sama minulost hnala k tomu, aby pokládal za nejčestnější povinnost své vlády zničení smlouvy pro církev tak pokořující a vskutku nebezpečné. Pro Eneáše Silvia, jak zní jeho dřívější jméno, byla česká otázka takřka osudem. Na čtvrtstoletí hýbala jeho myslí, v její službě stoupal v církevní kariéře od hodnosti k hodnosti, aby nakonec došel tiary, jí věnoval krátce před tímto velkým oka- mžikem života přední, ano nejproslulejší svou knihu a jen smrt srazila papežovu ruku napřaženou ke konečné ráně proti králi českých kacířů. Začal skvělou svou dráhu na koncile ba- silejském, kam si ho vzal kardinál jako tajemníka, a hned tu se setkal s českou otázkou, kterou husitská revoluce učinila otázkou evropskou. Je mu 28 let, když spatří na tomto velkém kongrese evropském vůdce české vzpoury v čele s Prokopem Velikým, kteří sem přišli hájit společný program revoluce. čtyři pražské artikuly, na světovém foru, jak se toho domohli rozdrcením páté výpravy křižácké u Domažlic. Ještě po letech 35
Strana 36
vylíčí Silvio příjezd husitského poselstva na koncil s podrob- nostmi, které ukazují, jak mocným dojmem zapůsobil na něho dějinný ten okamžik. Z Basileje přešel potom do Vídně, do služby krále Fridricha, a vysloužil si tu hodnost biskupa, jak se osvědčil v různých posláních diplomatických. Na takovém poslání přišel 1451 i do Čech, na zemský sněm do Benešova a také do Tábora. Na sněmu si vyžádal slyšení u Jiřího Podě- bradského a nabídl mu své služby. Za memorandum, jež o tom napsal do Říma, byl jmenován nunciem pro české země a pak i povolán na papežský dvůr v hodnosti odborného poradce. Tu se osvědčil tak, že dostal klobouk kardinála a byl tím po- vzbuzen k nové práci o české otázce. Vyvrcholuje 1458 knihou o českých dějinách, vyhovující evropskému zájmu o české ka- cíře, jaký vzbudilo zvolení Jiřího Poděbradského králem. Když se ještě téhož roku stal papežem, pocítil volbu Jiřího jako výzvu na souboj. Jako by kardinálu Silviovi, když se chopil péra, zatanula na mysli odpověď pana Jiřího na Silviovy hrozby z benešov- ské schůzky a všecka pokojná síla, kterou ho tenkrát překva- pil o dvacet let mladší husitský válečník a státník. „Papež,“ pravil tu Jiří, „učiní dobře, nebude-li se s námi přít o kom- paktáta, abychom si zbraní nedobyli výsad ještě větších. Bu- de-li neoblomný, shledá království ještě neústupnějším. Čeho se marně domáhá jako práva, dostane ihned ten, kdo má sílu!“ Vzpomínka na ta hrdá slova neopouští kardinála, dokud knihu nedopíše, závěrem pak jako by se mu drala do pera. Silvio od- mítá jako planou sentimentalitu nářky těch, kdo říkají o Jiřím, že si volbu vynutil násilím a opakuje téměř uvedená jeho slo- va závěrečným výrokem knihy. „Po našem přesvědčení,“ pra- ví, „nepropůjčuje korunu právo, nýbrž moc.“ Tu moc dostal nyní Silvio s korunou papežskou a všecka jeho ctižádost hu- manisty, odkojeného antikou, i hrdost předního panovníka Evropy se upjala k tomu, aby zvrátil potupnou kapitulaci jih- lavskou a vynutil právě na Jiřím, aby se vzdal kompaktát. Když se mu proto 1461 podařilo vymoci ve Francii zrušení ne- 36
vylíčí Silvio příjezd husitského poselstva na koncil s podrob- nostmi, které ukazují, jak mocným dojmem zapůsobil na něho dějinný ten okamžik. Z Basileje přešel potom do Vídně, do služby krále Fridricha, a vysloužil si tu hodnost biskupa, jak se osvědčil v různých posláních diplomatických. Na takovém poslání přišel 1451 i do Čech, na zemský sněm do Benešova a také do Tábora. Na sněmu si vyžádal slyšení u Jiřího Podě- bradského a nabídl mu své služby. Za memorandum, jež o tom napsal do Říma, byl jmenován nunciem pro české země a pak i povolán na papežský dvůr v hodnosti odborného poradce. Tu se osvědčil tak, že dostal klobouk kardinála a byl tím po- vzbuzen k nové práci o české otázce. Vyvrcholuje 1458 knihou o českých dějinách, vyhovující evropskému zájmu o české ka- cíře, jaký vzbudilo zvolení Jiřího Poděbradského králem. Když se ještě téhož roku stal papežem, pocítil volbu Jiřího jako výzvu na souboj. Jako by kardinálu Silviovi, když se chopil péra, zatanula na mysli odpověď pana Jiřího na Silviovy hrozby z benešov- ské schůzky a všecka pokojná síla, kterou ho tenkrát překva- pil o dvacet let mladší husitský válečník a státník. „Papež,“ pravil tu Jiří, „učiní dobře, nebude-li se s námi přít o kom- paktáta, abychom si zbraní nedobyli výsad ještě větších. Bu- de-li neoblomný, shledá království ještě neústupnějším. Čeho se marně domáhá jako práva, dostane ihned ten, kdo má sílu!“ Vzpomínka na ta hrdá slova neopouští kardinála, dokud knihu nedopíše, závěrem pak jako by se mu drala do pera. Silvio od- mítá jako planou sentimentalitu nářky těch, kdo říkají o Jiřím, že si volbu vynutil násilím a opakuje téměř uvedená jeho slo- va závěrečným výrokem knihy. „Po našem přesvědčení,“ pra- ví, „nepropůjčuje korunu právo, nýbrž moc.“ Tu moc dostal nyní Silvio s korunou papežskou a všecka jeho ctižádost hu- manisty, odkojeného antikou, i hrdost předního panovníka Evropy se upjala k tomu, aby zvrátil potupnou kapitulaci jih- lavskou a vynutil právě na Jiřím, aby se vzdal kompaktát. Když se mu proto 1461 podařilo vymoci ve Francii zrušení ne- 36
Strana 37
náviděné Pragmatické sankce, kterou se 1438 největší tento stát evropské pevniny odtrhl po vzoru jihlavských kompaktát značnou měrou od papežství, rozhodl se udeřit. Úder byl tím prudčí a zlověstnější, že přišel zčista jasna a zastal veřejné mínění husitské skoro nepřipravené. V této chvíli obav a předtuch toho, co potom nastalo sku- tečně v několika letech a učinilo naše země jevištěm nových hrůz válečných, ozval se nejdříve hlas starého pamětníka a bo- jovníka z dob husitské revoluce, aby dodal mysli sklíčeným a pozdvihl polekaná srdce, Martina Lupáče. Pamatoval Husa a za revoluce byl předním bohoslovcem i politikem strany pražské jako farář chrudimský. Dobyl si léty takové vážnosti, že nemohl chybět mezi prvními vyjednavači o mír, když se roku 1431 ujal tohoto jednání místo nesmiřitelného papeže Martina V. koncil basilejský. Musil tu sice zprvu ustupovat vůdci pražského poselstva Rokycanovi. Ale v druhém poselstvu, vyslaném valným sně- mem pražským v červenci 1433, zaujal již místo vůdčí, a když jednání dostoupilo do stadia rozhodujícího, vyslán Lupáč po- čátkem 1434 do Basileje sám. Přinášel koncilu ultimatum, jak se vyhranilo celoročním jednáním s diplomaty koncilu: mír není možný, leč zavede-li církev kalich v celé české koruně. V té chvíli dokončoval koncil přípravy k přepadu husitů, kte- rý vyvrcholil tragického dne 30. května 1434 pohromou lipan- skou. Porážka polních vojsk táborských a sirotčích zadala hu- sitskému jednání o mír ránu rozhodnou. Církev pozbyla rázem obav z děsivých jízd bratrstev do říše, jejichž hrůzy jediné mohly vynutit ústupek tak dalekosáhlý, jaký přišel žádat do Basileje Lupáč. Spoléhajíc na přesilu, protahovala církev jed- nání a udolávala tím husity. Že nedosáhla cíle a že musila v jihlavských kompaktátech přece mnoho ustoupit, o to má neposlední zásluhu také Lupáč. Do poslední chvíle stál po boku Rokycanově ve vysilujícím boji s basilejskými diplomaty a byl za to vedle něho zvolen zemským sněmem za biskupa husitské církve (1435). 37
náviděné Pragmatické sankce, kterou se 1438 největší tento stát evropské pevniny odtrhl po vzoru jihlavských kompaktát značnou měrou od papežství, rozhodl se udeřit. Úder byl tím prudčí a zlověstnější, že přišel zčista jasna a zastal veřejné mínění husitské skoro nepřipravené. V této chvíli obav a předtuch toho, co potom nastalo sku- tečně v několika letech a učinilo naše země jevištěm nových hrůz válečných, ozval se nejdříve hlas starého pamětníka a bo- jovníka z dob husitské revoluce, aby dodal mysli sklíčeným a pozdvihl polekaná srdce, Martina Lupáče. Pamatoval Husa a za revoluce byl předním bohoslovcem i politikem strany pražské jako farář chrudimský. Dobyl si léty takové vážnosti, že nemohl chybět mezi prvními vyjednavači o mír, když se roku 1431 ujal tohoto jednání místo nesmiřitelného papeže Martina V. koncil basilejský. Musil tu sice zprvu ustupovat vůdci pražského poselstva Rokycanovi. Ale v druhém poselstvu, vyslaném valným sně- mem pražským v červenci 1433, zaujal již místo vůdčí, a když jednání dostoupilo do stadia rozhodujícího, vyslán Lupáč po- čátkem 1434 do Basileje sám. Přinášel koncilu ultimatum, jak se vyhranilo celoročním jednáním s diplomaty koncilu: mír není možný, leč zavede-li církev kalich v celé české koruně. V té chvíli dokončoval koncil přípravy k přepadu husitů, kte- rý vyvrcholil tragického dne 30. května 1434 pohromou lipan- skou. Porážka polních vojsk táborských a sirotčích zadala hu- sitskému jednání o mír ránu rozhodnou. Církev pozbyla rázem obav z děsivých jízd bratrstev do říše, jejichž hrůzy jediné mohly vynutit ústupek tak dalekosáhlý, jaký přišel žádat do Basileje Lupáč. Spoléhajíc na přesilu, protahovala církev jed- nání a udolávala tím husity. Že nedosáhla cíle a že musila v jihlavských kompaktátech přece mnoho ustoupit, o to má neposlední zásluhu také Lupáč. Do poslední chvíle stál po boku Rokycanově ve vysilujícím boji s basilejskými diplomaty a byl za to vedle něho zvolen zemským sněmem za biskupa husitské církve (1435). 37
Strana 38
Byl vedle Rokycany jediný, kdo se zúčastnil velkého zá- pasu revoluce o mír. Kdežto však husitskému arcibiskupovi odpovědné postavení hlavy církve vázalo ruce, byl Lupáč zcela volný. I mohl bez rozpaků a bez ohledů líčit jako očitý svědek rozhodné chvíle vyjednávání a dokazovat, že násilný krok papežův nemůže církev zbavit závazků, které vzala na sebe podepsáním kompaktát. Historie vyjednávání o jihlav- skou smlouvu se stala Lupáčovi nepřebernou zbrojnicí účin- ných důvodů i útoků na odpůrce a zamilovaným předmětem výkladů i polemik. Z nich vyniká velký traktát Super respon- sis Pii pape, jehož české zpracování má čtenář v rukou. Dělí se znatelně na dvě části. Prvá, trochu menší, má teprve na konci zmínku o zrušení kompaktát a je věnována výhradně výkladu o vzniku jihlavské smlouvy. Druhá rozebírá hlavní papežovy výroky, pronesené při zrušení kompaktát podle úřed- ní zprávy o poselství, které vyslal král Jiří do Říma se žá- dostí o potvrzení kompaktát, jež se však vrátilo s jejich pro- hlášením za neplatná. Myšlenkový postup první části se dá shrnout zhruba tak- to: Ne bez jakéhosi protestu proti kroku krále Jiřího, jenž dal bezděky podnět k papežovu činu, dávno arci připravova- nému, prohlašuje Lupáč především, že husité nikdy nežádali o potvrzení kalicha, poněvadž to je evangelická pravda obec- né církve, zcela dostatečně založená a autorisovaná zákonem Kristovým, a že si toho nikdy nepřáli ani nepřejí jako věci prostě nemožné. Pokládají za hanebné a je jim prostě k po- směchu jako věc, příčící se víře, aby smrtelný člověk, i kdyby byl panovníkem celého světa, neb obecný koncil, propůjčil autoritu zákonu Božímu neb evangeliu či víře, ježto to sluší jediné samotnému zákonodárci a on jediný je pánem zákona, jak ukazuje zevrubně na stanovisku apoštola Pavla. Důkaz o správnosti tvrzení, že husité o potvrzení kalicha nikdy ne- žádali, provádí Lupáč hlavně výkladem textu kompaktát. Při- pomíná, jak musili při stylisaci úmluvy ustoupit basilejští dip- lomati v požadavku, aby kompaktáta prohlásila, že husité bu- 38
Byl vedle Rokycany jediný, kdo se zúčastnil velkého zá- pasu revoluce o mír. Kdežto však husitskému arcibiskupovi odpovědné postavení hlavy církve vázalo ruce, byl Lupáč zcela volný. I mohl bez rozpaků a bez ohledů líčit jako očitý svědek rozhodné chvíle vyjednávání a dokazovat, že násilný krok papežův nemůže církev zbavit závazků, které vzala na sebe podepsáním kompaktát. Historie vyjednávání o jihlav- skou smlouvu se stala Lupáčovi nepřebernou zbrojnicí účin- ných důvodů i útoků na odpůrce a zamilovaným předmětem výkladů i polemik. Z nich vyniká velký traktát Super respon- sis Pii pape, jehož české zpracování má čtenář v rukou. Dělí se znatelně na dvě části. Prvá, trochu menší, má teprve na konci zmínku o zrušení kompaktát a je věnována výhradně výkladu o vzniku jihlavské smlouvy. Druhá rozebírá hlavní papežovy výroky, pronesené při zrušení kompaktát podle úřed- ní zprávy o poselství, které vyslal král Jiří do Říma se žá- dostí o potvrzení kompaktát, jež se však vrátilo s jejich pro- hlášením za neplatná. Myšlenkový postup první části se dá shrnout zhruba tak- to: Ne bez jakéhosi protestu proti kroku krále Jiřího, jenž dal bezděky podnět k papežovu činu, dávno arci připravova- nému, prohlašuje Lupáč především, že husité nikdy nežádali o potvrzení kalicha, poněvadž to je evangelická pravda obec- né církve, zcela dostatečně založená a autorisovaná zákonem Kristovým, a že si toho nikdy nepřáli ani nepřejí jako věci prostě nemožné. Pokládají za hanebné a je jim prostě k po- směchu jako věc, příčící se víře, aby smrtelný člověk, i kdyby byl panovníkem celého světa, neb obecný koncil, propůjčil autoritu zákonu Božímu neb evangeliu či víře, ježto to sluší jediné samotnému zákonodárci a on jediný je pánem zákona, jak ukazuje zevrubně na stanovisku apoštola Pavla. Důkaz o správnosti tvrzení, že husité o potvrzení kalicha nikdy ne- žádali, provádí Lupáč hlavně výkladem textu kompaktát. Při- pomíná, jak musili při stylisaci úmluvy ustoupit basilejští dip- lomati v požadavku, aby kompaktáta prohlásila, že husité bu- 38
Strana 39
dou přijímat z kalicha autoritou církve, a jak zvítězilo stano- visko husitské, že tak budou činiti autoritou P. Ježíše a jeho církve. Vzpomíná prohlášení, učiněného husitskými zástupci v Basileji, že nežádají o povolení kalicha pro sebe, nýbrž kvůli katolíkům, kteří říkají: „Kdyby jen dala souhlas církev, bylo by po válce.“ Zdůrazňuje, že ani dříve, než vypukly války, ni- kdy nežádali o povolení kalicha, ani r. 1417, když poslali do Kostnice obranu kalicha. Vykládá, jak došlo 1432 v Chebu na smlouvu o to, kdo bude rozhodčím v jednání o kalich na kon- cile, a jak tu vymohli, že jím bude autorita Boží, nikoli jen lid- ská. Tuze by zadali tomuto stanovisku, kdyby žádali o po- tvrzení víry, která je svrchovaná. „Proč tedy podepsali kom- paktáta a jaký měla smysl?“ táže se a odpovídá: kvůli odpůr- cům, aby neměli výmluv a záminky k válkám proti husitům, a aby jim mohli veřejně vyložit obranu kalicha. Nebyl to úspěch nepatrný. Ukázalo se, že kalich, jak doznali sami otco- vé koncilu, jest opravdu řád prvotní církve a že koncil nemá na obranu zamítavého svého stanoviska nic, než vlastní auto- ritu, pouhý zvyk, který nemá nižádné ceny. Lupáč tu vzpo- míná příznačného výjevu, o který měl již 1434 srážku v Basi- leji, jak jeden vynikající doktor koncilu, zuře, plivaje a du- paje, když byl citován Pavlův výrok, aby věřící nikomu nevě- řili, i kdyby sám anděl sestoupil s nebe, řekl: „I kdyby sestou- pil sem sám Pavel, nebude nás poučovat!“ A vzpomíná také pohoršlivé obrany prostituce, pronesené na koncile G. Char- lierem. I to pokládá za úspěch basilejského jednání, že koncil prohlásil, že kostnický koncil nezatratil kalich jako kacířství, nýbrž jen jako neposlušnost církevní autoritě. A za největší úspěch prohlašuje to, že po tolikerém jednání a vzpírání koncil v jihlavské úmluvě schválil kalich a že se kompaktáta nezmi- ňují ani slovem o přijímání pod jednou, nakonec pak, že basi- lejští legáti doznali, že byli ošizeni a přemoženi, davše kalichu schválení. Pozdě teprve a svémocně, bez husitů, a tedy proti chebské úmluvě vydali 1437 dekret o přijímání pod jednou, ten však již není součástí kompaktát. „A z toho asi bolí hlava 39
dou přijímat z kalicha autoritou církve, a jak zvítězilo stano- visko husitské, že tak budou činiti autoritou P. Ježíše a jeho církve. Vzpomíná prohlášení, učiněného husitskými zástupci v Basileji, že nežádají o povolení kalicha pro sebe, nýbrž kvůli katolíkům, kteří říkají: „Kdyby jen dala souhlas církev, bylo by po válce.“ Zdůrazňuje, že ani dříve, než vypukly války, ni- kdy nežádali o povolení kalicha, ani r. 1417, když poslali do Kostnice obranu kalicha. Vykládá, jak došlo 1432 v Chebu na smlouvu o to, kdo bude rozhodčím v jednání o kalich na kon- cile, a jak tu vymohli, že jím bude autorita Boží, nikoli jen lid- ská. Tuze by zadali tomuto stanovisku, kdyby žádali o po- tvrzení víry, která je svrchovaná. „Proč tedy podepsali kom- paktáta a jaký měla smysl?“ táže se a odpovídá: kvůli odpůr- cům, aby neměli výmluv a záminky k válkám proti husitům, a aby jim mohli veřejně vyložit obranu kalicha. Nebyl to úspěch nepatrný. Ukázalo se, že kalich, jak doznali sami otco- vé koncilu, jest opravdu řád prvotní církve a že koncil nemá na obranu zamítavého svého stanoviska nic, než vlastní auto- ritu, pouhý zvyk, který nemá nižádné ceny. Lupáč tu vzpo- míná příznačného výjevu, o který měl již 1434 srážku v Basi- leji, jak jeden vynikající doktor koncilu, zuře, plivaje a du- paje, když byl citován Pavlův výrok, aby věřící nikomu nevě- řili, i kdyby sám anděl sestoupil s nebe, řekl: „I kdyby sestou- pil sem sám Pavel, nebude nás poučovat!“ A vzpomíná také pohoršlivé obrany prostituce, pronesené na koncile G. Char- lierem. I to pokládá za úspěch basilejského jednání, že koncil prohlásil, že kostnický koncil nezatratil kalich jako kacířství, nýbrž jen jako neposlušnost církevní autoritě. A za největší úspěch prohlašuje to, že po tolikerém jednání a vzpírání koncil v jihlavské úmluvě schválil kalich a že se kompaktáta nezmi- ňují ani slovem o přijímání pod jednou, nakonec pak, že basi- lejští legáti doznali, že byli ošizeni a přemoženi, davše kalichu schválení. Pozdě teprve a svémocně, bez husitů, a tedy proti chebské úmluvě vydali 1437 dekret o přijímání pod jednou, ten však již není součástí kompaktát. „A z toho asi bolí hlava 39
Strana 40
tohoto papeže, který vyhlašuje, že kompaktáta ruší. Ať však došlo přijímání z kalicha v kompaktátech pochvaly sebe- větší, kompaktáta mu nemohou ničeho přidat, poněvadž nepři- jímáme ani dost málo autoritou kompaktát ani od něho ne- upustíme po jejich sofistickém zrušení. Jsme rozhodnuti dále přijímati z kalicha, neohlížejíce se ani na hanbu, ani na dobrou pověst, na slávu, ani na potupu, ať nás nazývají svůdci nebo pravými, věříce Duchu sv., že kalich jest evangelická víra, i kdyby kompaktáta byla uvedena v zapomenutí a zanikla.“ Že se husité domáhali potvrzení kalicha koncilem, pošlo z toho, že na koncile poznali, jak odpůrci pranic necení Písmo a věří jen své autoritě, takže jen ona jim mohla propůjčit kalichu posvěcení. A toho dosáhli, neboť koncil dal schválení kalichu a v kompaktátech docela zapomněl na přijímání pod jednou. Druhá část traktátu v latinském originále se zabývá po- drobným rozborem důvodů, které, ruše kompaktáta, uvedl Pius II. v slavnostní odpovědi poslům krále Jiřího 31. března 1462; byla poslům patrně odevzdána úředně. Papež založil svůj výrok na tvrzení, že otázka kalicha byla sdostatek probrána v Basileji, a to v ten smysl, že třeba bylo v staré církvi obecné přijímání pod obojí, církev je právem změnila svrchovanou svojí autoritou v přijímání pod jednou pro uvarování neopatr- nosti a křivého výkladu, takže přijímání pod obojí potřebuje nyní nezbytně schválení církve a bez něho je kacířské. Pro- hlašoval zároveň po starých vzorech církevních polemik proti kalichu, že Kristus sice podal, jak se toho dovolával již Ja- koubek, při poslední večeři pod obojí, ale pouze apoštolům, kteří představovali kněží, nikoli laiky. Smysl kompaktát vy- ložil pak Pius II. tak, že povolila kalich, avšak jen dočasně. Tyto výroky jsou předmětem odmítavého rozboru Lupáčova. Sleduje papežův výklad téměř krok za krokem, pomíjeje pou- ze, na nemalou naši ztrátu, posměšný výklad o zakladateli ka- licha Jakoubkovi. Zastavuje se však hned na začátku druhé části Piova proslovu, věnované samotným kompaktátům; z ní polemisuje jen s větou právě uvedenou, pokládaje patrně za 40
tohoto papeže, který vyhlašuje, že kompaktáta ruší. Ať však došlo přijímání z kalicha v kompaktátech pochvaly sebe- větší, kompaktáta mu nemohou ničeho přidat, poněvadž nepři- jímáme ani dost málo autoritou kompaktát ani od něho ne- upustíme po jejich sofistickém zrušení. Jsme rozhodnuti dále přijímati z kalicha, neohlížejíce se ani na hanbu, ani na dobrou pověst, na slávu, ani na potupu, ať nás nazývají svůdci nebo pravými, věříce Duchu sv., že kalich jest evangelická víra, i kdyby kompaktáta byla uvedena v zapomenutí a zanikla.“ Že se husité domáhali potvrzení kalicha koncilem, pošlo z toho, že na koncile poznali, jak odpůrci pranic necení Písmo a věří jen své autoritě, takže jen ona jim mohla propůjčit kalichu posvěcení. A toho dosáhli, neboť koncil dal schválení kalichu a v kompaktátech docela zapomněl na přijímání pod jednou. Druhá část traktátu v latinském originále se zabývá po- drobným rozborem důvodů, které, ruše kompaktáta, uvedl Pius II. v slavnostní odpovědi poslům krále Jiřího 31. března 1462; byla poslům patrně odevzdána úředně. Papež založil svůj výrok na tvrzení, že otázka kalicha byla sdostatek probrána v Basileji, a to v ten smysl, že třeba bylo v staré církvi obecné přijímání pod obojí, církev je právem změnila svrchovanou svojí autoritou v přijímání pod jednou pro uvarování neopatr- nosti a křivého výkladu, takže přijímání pod obojí potřebuje nyní nezbytně schválení církve a bez něho je kacířské. Pro- hlašoval zároveň po starých vzorech církevních polemik proti kalichu, že Kristus sice podal, jak se toho dovolával již Ja- koubek, při poslední večeři pod obojí, ale pouze apoštolům, kteří představovali kněží, nikoli laiky. Smysl kompaktát vy- ložil pak Pius II. tak, že povolila kalich, avšak jen dočasně. Tyto výroky jsou předmětem odmítavého rozboru Lupáčova. Sleduje papežův výklad téměř krok za krokem, pomíjeje pou- ze, na nemalou naši ztrátu, posměšný výklad o zakladateli ka- licha Jakoubkovi. Zastavuje se však hned na začátku druhé části Piova proslovu, věnované samotným kompaktátům; z ní polemisuje jen s větou právě uvedenou, pokládaje patrně za 40
Strana 41
dostatečné, co o tom vyložil v prvé části traktátu. Vrací se tím k hlavní myšlence této části a prohlašuje v odpověď, že si husité nikdy nepřáli, aby jim evangelická ta pravda víry bylo dopřána, povolena nebo propůjčena, neboť není možná, aby byla dána člověkem, jenž není Bohem. Vždyť by tím hrubě zadali své víře, ano dosvědčili by sami, že není věrou obec- nou, nýbrž jen cosi lidského, náhodného a po libosti změni- telného, a doznali, že požívali kalicha před kompaktáty nedo- voleně a nehodně, a tím zatratili všecky, kdož ve víře té ze- mřeli jako mučedníci svatě a zbožně. „Hlavně však proto ne- chceme,“ končí Lupáč, „takového dovolení papežova nebo koncilu, aby nebylo možno říci, že autoritu lidí povyšujeme nad autoritu Boží.“ Traktát Lupáčův je vzácná památka husitské literatury a měl, jak se zdá, i nemalý účin. Přispěl asi k tomu, že i úřední odpověď českého státu na svémocný čin Pia II. vyzněla zcela rozhodně. Na sněmu svolaném za tím účelem 12. srpna 1462 král Jiří prohlásil v odpověď na papežovo rozhodnutí slav- nostně, že jak on, tak i celá jeho rodina zůstanou věrni ka- lichu podle kompaktát až do smrti, ano, že jsou hotovi složit pro ně nejen korunu, ale položit i život. Rázný tento projev hlavy českého státu nedovedl arci odvrátit, co odvrátit nebylo již v rukách lidských. Válku se podařilo jen oddálit. Vypově- děl ji až Pavel II., který 1464 nastoupil po Piu II., tím, že 1466 zahájil proti králi Jiřímu proces jako proti kacíři. Vypukla z jara 1467 a její hrůzy zmítaly našimi zeměmi až před skon husitského krále v březnu 1471. Ani Martin Lupáč se nedožil dobouření války; zemřel 20. dubna 1468. Zato bylo mu dopřá- no cti přispět svým povzbuzením a autoritou ke vzniku Jed- noty bratrské, která domyslila duchovní vzpouru husitské re- voluce až do konečných důsledků a ujala se obrany jejího odkazu. Jednota zachovala za to Lupáče navždy v uctivé pa- mátce. 41
dostatečné, co o tom vyložil v prvé části traktátu. Vrací se tím k hlavní myšlence této části a prohlašuje v odpověď, že si husité nikdy nepřáli, aby jim evangelická ta pravda víry bylo dopřána, povolena nebo propůjčena, neboť není možná, aby byla dána člověkem, jenž není Bohem. Vždyť by tím hrubě zadali své víře, ano dosvědčili by sami, že není věrou obec- nou, nýbrž jen cosi lidského, náhodného a po libosti změni- telného, a doznali, že požívali kalicha před kompaktáty nedo- voleně a nehodně, a tím zatratili všecky, kdož ve víře té ze- mřeli jako mučedníci svatě a zbožně. „Hlavně však proto ne- chceme,“ končí Lupáč, „takového dovolení papežova nebo koncilu, aby nebylo možno říci, že autoritu lidí povyšujeme nad autoritu Boží.“ Traktát Lupáčův je vzácná památka husitské literatury a měl, jak se zdá, i nemalý účin. Přispěl asi k tomu, že i úřední odpověď českého státu na svémocný čin Pia II. vyzněla zcela rozhodně. Na sněmu svolaném za tím účelem 12. srpna 1462 král Jiří prohlásil v odpověď na papežovo rozhodnutí slav- nostně, že jak on, tak i celá jeho rodina zůstanou věrni ka- lichu podle kompaktát až do smrti, ano, že jsou hotovi složit pro ně nejen korunu, ale položit i život. Rázný tento projev hlavy českého státu nedovedl arci odvrátit, co odvrátit nebylo již v rukách lidských. Válku se podařilo jen oddálit. Vypově- děl ji až Pavel II., který 1464 nastoupil po Piu II., tím, že 1466 zahájil proti králi Jiřímu proces jako proti kacíři. Vypukla z jara 1467 a její hrůzy zmítaly našimi zeměmi až před skon husitského krále v březnu 1471. Ani Martin Lupáč se nedožil dobouření války; zemřel 20. dubna 1468. Zato bylo mu dopřá- no cti přispět svým povzbuzením a autoritou ke vzniku Jed- noty bratrské, která domyslila duchovní vzpouru husitské re- voluce až do konečných důsledků a ujala se obrany jejího odkazu. Jednota zachovala za to Lupáče navždy v uctivé pa- mátce. 41
Strana 42
Církvi pod obojí mohl Lupáč vykonat cennou službu ještě sto let po své smrti. To českým zpracováním vzpomenutého traktátu, které tu vydáváme. Zjistil jsem je ve sborníku Ná- rodní a universitní knihovny XVIID 5 podle popisu Truhlá- řova Katalogu čes. rukopisů této knihovny z r. 1906 (str. 49-50). Sborník ten je psán jednou rukou asi nedlouho po r. 1575, kdy vznikla jeho část poslední, Česká konfese, a má blížence v po- dobném sborníku biskupské knihovny litoměřické, jenž po- chází asi z majetku synů předního účastníka boje za Konfesi z r. 1575 Michala Španovského z Lisova.1) Sborník obsahuje m. j. vydání akt o kompaktátech od administrátora M. Pavla Žateckého z 1513 v přepise a husitský manifest z 1469 (vyd. v Arch. čes. XX, 557-63), ale spisek náš spadá vznikem svým asi do let 1560tých a do blízkosti předního profesora university Karlovy Matouše Collina († 1566). Jeho přepis traktátu Lupá- čova se aspoň dodnes uchoval ve Štokholmě?) a on je původ- cem konfese pokrokových evangelíků Antiqua et constans confessio z 1562, vydané však až po jeho smrti 1574, jejíž úvod prozrazuje nadprůměrné studium husitské reformace. Naše zpracování Lupáčova traktátu sotva však pochází od našeho humanisty, jenž česky téměř nepsal. Spíše od některého z jeho přátel, a to v souvislosti s úsilím pokrokových evangelíků o zrušení kompaktát, když se stala nebezpečnou zbraní strany katolické proti nim, jak se toto úsilí projevilo 1567 na sněmu stavovském žádostí o vymazání kompaktát ze zemských desk, podanou císaři Maxmiliánu. Zpracování mělo zřejmě podepřít myšlenku, že kompaktáta pozbyla smyslu. Až někdo podnikne 1) Tak bych luštil iniciály sborníku JSSZL v popise J. V. Šimákova vydání kroniky Bartoše Písaře, která je v čele obou sborníků (str. XXIII- IV). Znění Konfese v univ. sborníku je podle Hrejsy. Česká konfese (1912/288, 95, 672) ještě z r. 1575. Synové Španovského chovali ještě 1609 originál Konfese (Hrejsa 451). 2) První část traktátu otiskl odtud 1851 B. Dudík, Forschungen in Schweden 458—66. Jiná data o traktátu v mé práci o Lupáčovi a jeho spi- sech v RS VII, 137. Úvod z Antiqua et constans confessio, o níž hovořím dále, otiskl V. Chaloupecký ve VKČSN 1925. 42
Církvi pod obojí mohl Lupáč vykonat cennou službu ještě sto let po své smrti. To českým zpracováním vzpomenutého traktátu, které tu vydáváme. Zjistil jsem je ve sborníku Ná- rodní a universitní knihovny XVIID 5 podle popisu Truhlá- řova Katalogu čes. rukopisů této knihovny z r. 1906 (str. 49-50). Sborník ten je psán jednou rukou asi nedlouho po r. 1575, kdy vznikla jeho část poslední, Česká konfese, a má blížence v po- dobném sborníku biskupské knihovny litoměřické, jenž po- chází asi z majetku synů předního účastníka boje za Konfesi z r. 1575 Michala Španovského z Lisova.1) Sborník obsahuje m. j. vydání akt o kompaktátech od administrátora M. Pavla Žateckého z 1513 v přepise a husitský manifest z 1469 (vyd. v Arch. čes. XX, 557-63), ale spisek náš spadá vznikem svým asi do let 1560tých a do blízkosti předního profesora university Karlovy Matouše Collina († 1566). Jeho přepis traktátu Lupá- čova se aspoň dodnes uchoval ve Štokholmě?) a on je původ- cem konfese pokrokových evangelíků Antiqua et constans confessio z 1562, vydané však až po jeho smrti 1574, jejíž úvod prozrazuje nadprůměrné studium husitské reformace. Naše zpracování Lupáčova traktátu sotva však pochází od našeho humanisty, jenž česky téměř nepsal. Spíše od některého z jeho přátel, a to v souvislosti s úsilím pokrokových evangelíků o zrušení kompaktát, když se stala nebezpečnou zbraní strany katolické proti nim, jak se toto úsilí projevilo 1567 na sněmu stavovském žádostí o vymazání kompaktát ze zemských desk, podanou císaři Maxmiliánu. Zpracování mělo zřejmě podepřít myšlenku, že kompaktáta pozbyla smyslu. Až někdo podnikne 1) Tak bych luštil iniciály sborníku JSSZL v popise J. V. Šimákova vydání kroniky Bartoše Písaře, která je v čele obou sborníků (str. XXIII- IV). Znění Konfese v univ. sborníku je podle Hrejsy. Česká konfese (1912/288, 95, 672) ještě z r. 1575. Synové Španovského chovali ještě 1609 originál Konfese (Hrejsa 451). 2) První část traktátu otiskl odtud 1851 B. Dudík, Forschungen in Schweden 458—66. Jiná data o traktátu v mé práci o Lupáčovi a jeho spi- sech v RS VII, 137. Úvod z Antiqua et constans confessio, o níž hovořím dále, otiskl V. Chaloupecký ve VKČSN 1925. 42
Strana 43
vypsání tohoto úsilí,3 podaří se snad zjistit autora podrob- ným rozborem památky, který se však vymyká této stati. Vydání naše je první malou splátkou na velký dluh, jaký má naše věda k Martinu Lupáčovi, velikému bojovníku husit- ské revoluce i ještě věku poděbradského. F. M. Bartoš 3) O něm Tomek, Dějepis města Prahy XII. 178 a K. Krofta, Boj o kon- sistoř podobojí v 1. 1562—1575 v ČČH 17, 1911, 395. Podle toho, co tu Krofta shledal o memorandech a spisech M. Petra Codicilla z let 1567 až 1582 a zejména z toho, že tento poradce stavů evangelických tvrdí, že 1567 sestavil výpisy ze starých sněmů a z kněh konsistoře Pražské (str. 393 pozn. 4), soudil bych, že naše sepsání vzniklo v souvislosti s akcí na sněmu 1567 a že snad pochází od něho. 43
vypsání tohoto úsilí,3 podaří se snad zjistit autora podrob- ným rozborem památky, který se však vymyká této stati. Vydání naše je první malou splátkou na velký dluh, jaký má naše věda k Martinu Lupáčovi, velikému bojovníku husit- ské revoluce i ještě věku poděbradského. F. M. Bartoš 3) O něm Tomek, Dějepis města Prahy XII. 178 a K. Krofta, Boj o kon- sistoř podobojí v 1. 1562—1575 v ČČH 17, 1911, 395. Podle toho, co tu Krofta shledal o memorandech a spisech M. Petra Codicilla z let 1567 až 1582 a zejména z toho, že tento poradce stavů evangelických tvrdí, že 1567 sestavil výpisy ze starých sněmů a z kněh konsistoře Pražské (str. 393 pozn. 4), soudil bych, že naše sepsání vzniklo v souvislosti s akcí na sněmu 1567 a že snad pochází od něho. 43
Strana 44
POZNÁMKY K TEXTU. Za základ k uveřejněnému textu bylo použito rukopisu NUK XVII D 5, který byl na několika místech doplněn a opraven podle varianty, která se zachovala v opise z archivu ochranovského, jejž si pořídil Heřman Tardy pod názvem Staročeský archiv evangelický, kde zaujímá str. 213—255. Byl vydavatelce přístupen v depositu knihovny musea Husova domu v Praze. Str. 11 v názvu od slova: papežencům pak ... doplněno z uved. varianty Cocleus, Jo: — Cochleus, Johann, humanista, theolog a spisovatel německý, vl. jm. Dobeneck, † 1552 ve Wroclawi, odpůrce husitů ve spise Historiae Hussitarum libri XII, 1549. Citát v předloze latinsky. Str. 17 k Hoře — ke Kutné Hoře. Podle Palackého Děj. III, 1. str. 355 zmocnil se jí Zikmund již 21. XII. 1421. Potom po třetí — v rkp. datováno 1424, ve skutečnosti 9. VIII. 1427 biskup nisský — Neisse v prus. Slezsku arcibiskup trierský — Trier, počešť. Trevír na řece Mosele markrabinka saská — jménem Kateřina. Časový sled přeházen: bitva u Ústí byla 16. VI., rkp. NUK má 16. VII. 1426, u Tachova 1427. Palacký 1. c. III. 2, str. 38, pozn. 49 udává počet křižáků u Ústí nejvýš 100.000. Ve vylíčení kruciát bylo použito uvedené varianty, rkp. NUK má toto místo přeházeno, leč i zde použitou versi nutno čísti kriticky. Str. 18 Julián legát ztratil plášť zlatohlavový — podle jiných též bullu, kardinálský klobouk a zlatý krucifix, jež byly pak chovány v Domažlicích na památku. (Palacký l. c. III, 2, 152.) Poslední vojsko téhož léta po osmé — varianta a amplifikace před- chozí, zde jako sedmé označ. kruciáty, s vítězstvím husitů u Domažlic 14. VII. 1431. V rkp. mylná datace 8. VI. Počet křižáků dle obou rkp. je 700.000, číslo je patrně přehnáno. Podle Palackého III, 2, str. 147, pozn. 209 bylo jich nejvýš 200.000. Erby polenské — vytahuje se patrně na pomoc fojta lužického a míšeňského, Hanse von Polentzk erby lamberské — nejspíše pomoc p. z Lamberka, šlecht. rodu původu korutansko-krajinského lid growerský — Grower, Grovia, Kröv v rýnské provincii někdy pruské falckrabě widometský — patrně de Vaudemont, jehož tehdejší pán, Antonín, zápasil s druhým synovcem vévody lotrinského, s René z Anjou, o dědictví Str. 20 do Hba — do Chebu Galienus kněz — nikde jinde v pramenech mezi táborským posel- stvem neuváděný. Snad by ho bylo lze ztotožniti s Ondřejem Galkem z Dobszyna, s nímž se setkáváme, ovšem až za dvacet let, r. 1451 při návštěvě Silviově v Táboře (R. Urbánek, České dějiny III, 1, 60, III, 2, 530). 44
POZNÁMKY K TEXTU. Za základ k uveřejněnému textu bylo použito rukopisu NUK XVII D 5, který byl na několika místech doplněn a opraven podle varianty, která se zachovala v opise z archivu ochranovského, jejž si pořídil Heřman Tardy pod názvem Staročeský archiv evangelický, kde zaujímá str. 213—255. Byl vydavatelce přístupen v depositu knihovny musea Husova domu v Praze. Str. 11 v názvu od slova: papežencům pak ... doplněno z uved. varianty Cocleus, Jo: — Cochleus, Johann, humanista, theolog a spisovatel německý, vl. jm. Dobeneck, † 1552 ve Wroclawi, odpůrce husitů ve spise Historiae Hussitarum libri XII, 1549. Citát v předloze latinsky. Str. 17 k Hoře — ke Kutné Hoře. Podle Palackého Děj. III, 1. str. 355 zmocnil se jí Zikmund již 21. XII. 1421. Potom po třetí — v rkp. datováno 1424, ve skutečnosti 9. VIII. 1427 biskup nisský — Neisse v prus. Slezsku arcibiskup trierský — Trier, počešť. Trevír na řece Mosele markrabinka saská — jménem Kateřina. Časový sled přeházen: bitva u Ústí byla 16. VI., rkp. NUK má 16. VII. 1426, u Tachova 1427. Palacký 1. c. III. 2, str. 38, pozn. 49 udává počet křižáků u Ústí nejvýš 100.000. Ve vylíčení kruciát bylo použito uvedené varianty, rkp. NUK má toto místo přeházeno, leč i zde použitou versi nutno čísti kriticky. Str. 18 Julián legát ztratil plášť zlatohlavový — podle jiných též bullu, kardinálský klobouk a zlatý krucifix, jež byly pak chovány v Domažlicích na památku. (Palacký l. c. III, 2, 152.) Poslední vojsko téhož léta po osmé — varianta a amplifikace před- chozí, zde jako sedmé označ. kruciáty, s vítězstvím husitů u Domažlic 14. VII. 1431. V rkp. mylná datace 8. VI. Počet křižáků dle obou rkp. je 700.000, číslo je patrně přehnáno. Podle Palackého III, 2, str. 147, pozn. 209 bylo jich nejvýš 200.000. Erby polenské — vytahuje se patrně na pomoc fojta lužického a míšeňského, Hanse von Polentzk erby lamberské — nejspíše pomoc p. z Lamberka, šlecht. rodu původu korutansko-krajinského lid growerský — Grower, Grovia, Kröv v rýnské provincii někdy pruské falckrabě widometský — patrně de Vaudemont, jehož tehdejší pán, Antonín, zápasil s druhým synovcem vévody lotrinského, s René z Anjou, o dědictví Str. 20 do Hba — do Chebu Galienus kněz — nikde jinde v pramenech mezi táborským posel- stvem neuváděný. Snad by ho bylo lze ztotožniti s Ondřejem Galkem z Dobszyna, s nímž se setkáváme, ovšem až za dvacet let, r. 1451 při návštěvě Silviově v Táboře (R. Urbánek, České dějiny III, 1, 60, III, 2, 530). 44
Strana 45
Str. 20 Prokop Holý vzal s sebou do Basileje (podle rukopisu) 40.000 lidu válečného, číslo je zmateno, Silvius udává 300; i to je podle Palackého III, 2, str. 212, pozn. 291 „nepodobné Str. 21 až by se ušprachali — až by se pokáleli Str. 25 hojemství sobě vzali — vzali si čas na rozmyšlenou Str. 28 pře té deligování — rozbírání té pře Str. 29 kostel Božího Těla v Novém Městě pražském — stával na nyněj- ším Karlově náměstí Str. 30 tytlík — puntík, čárka Achitófel — rádce krále Davida, jenž se přidal ve vzpouře Abso- lonově na stranu syna proti otci. Když ho Absolon neuposlechl, oběsil se Str. 31 pečeti vyvaditi — rozvázati zpečetěnou smlouvu
Str. 20 Prokop Holý vzal s sebou do Basileje (podle rukopisu) 40.000 lidu válečného, číslo je zmateno, Silvius udává 300; i to je podle Palackého III, 2, str. 212, pozn. 291 „nepodobné Str. 21 až by se ušprachali — až by se pokáleli Str. 25 hojemství sobě vzali — vzali si čas na rozmyšlenou Str. 28 pře té deligování — rozbírání té pře Str. 29 kostel Božího Těla v Novém Městě pražském — stával na nyněj- ším Karlově náměstí Str. 30 tytlík — puntík, čárka Achitófel — rádce krále Davida, jenž se přidal ve vzpouře Abso- lonově na stranu syna proti otci. Když ho Absolon neuposlechl, oběsil se Str. 31 pečeti vyvaditi — rozvázati zpečetěnou smlouvu
Strana 46
Strana 47
OBSAH . . . . . 5 Hádání o kompaktátech . . . . . 11 Úvodem . Poznámky k textu Doslovem . . . . . . . . . . 34 . . . . . . . 44
OBSAH . . . . . 5 Hádání o kompaktátech . . . . . 11 Úvodem . Poznámky k textu Doslovem . . . . . . . . . . 34 . . . . . . . 44
- 1: Array
- 5: Array
- 11: Array